host

robert jackson bennett

MĚSTO SCHODŮ

robert jackson bennett

 brno 2015

robert jackson bennett

 Copyright © 2014 by Robert Jackson Bennett
Translation © Milan Pohl, 2015
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015
(elektronické vydání)
ISBN 78-80-7491-651-9 (Formát PDF)
ISBN 978-80-7491-652-6 (Formát ePub)
ISBN 978-80-7491-653-3 (Formát MobiPocket)
 Pro Ashlee,
která mi pomáhá věřit v lepší zítřky
 A Olvos jim řekla: „Proč jste to udělaly, děti moje? Proč je
nebe zahaleno kouřem? Proč jste vedly válku na dalekých
místech a prolévaly krev v cizích zemích?“
A oni Jí odvětili: „Požehnala jsi nám jako svému lidu,
a my jsme se radovali a byli šťastní. Ale pak jsme našli ty,
kteří k Tvému lidu nepatřili, nechtěli k němu patřit, byli
svéhlaví a neznali Tě. Odmítali otevřít své uši Tvým písním,
vzít Tvá slova do svých úst. A tak jsme je svrhli na skalis-
ka a zbořili jejich domy a prolili jejich krev a rozprášili je
do všech světových stran, a měli jsme na to právo. Neboť
my jsme Tvůj lid. Máme Tvé požehnání. Jsme Tví, a tak
jsme v právu. Copak jsi nám to sama neříkala?“
A Olvos mlčela.
— Kniha rudého lotosu, část IV, 13.51—13.59

Někdo ještě horší

„Domnívám se tedy,“ prohlásí Vasilij Jaroslav, „že je to otázka úmy-
slu. Jsem si vědom toho, že soud se mnou možná nebude sou-
hlasit — tento soud se odjakživa rozhodoval spíše na základě
následků než záměru —, ale za neúmyslnou škodu přece nemů-
žete počestnému skromnému obchodníkovi udělit tak vysokou
pokutu, že ne? Zvlášť pokud je ta škoda, inu, poněkud abstraktní.“
Soudní síní se rozlehne zakašlání a proškrtne Jaroslavovu
významnou odmlku. Za okny se po hradbách Bulikova míhají
stíny mraků ženoucích se po obloze.
Guvernérka Turyin Mulagheshová potlačí povzdech a po-
hlédne na hodinky. Když bude mlít ještě šest minut, pomyslí si,
budeme mít nový rekord.

9
 „A slyšeli jste svědectví mých přátel,“ říká Jaroslav, „mých
sousedů, zaměstnanců, příbuzných, dokonce i mých… mých
bankéřů. Lidí, kteří mě dobře znají, kteří nemají důvod lhát! Ří-
kali vám zas a znovu, že to všechno je jenom nešťastná náhoda!“
Mulagheshová zalétne očima napravo k lavici nejvyššího
soudu. Státní žalobce Jindash se tváří jako ztělesnění starost-
livosti a na hlavičkový papír Ministerstva zahraničních věcí si
čmárá kresbu vlastní ruky. Nalevo od Mulagheshové sedí hlav-
ní diplomat Troonyi a s bezostyšným zájmem civí na vnadnou
dívku v první řadě. Vedle Troonyiho, na konci lavice nejvyššího
soudu, je prázdná židle, kde obvykle sedává hostující profesor
dr. Efrem Pangyui, ale ten se v poslední době účastní těchto
řízení stále méně často. Popravdě řečeno, Mulagheshová vítá
jeho absenci s povděkem: svou přítomností v soudní síni, o celé
téhle zatracené zemi nemluvě, jí způsobil už dost bolestí hlavy.
„Soud —“ Jaroslav dvakrát uhodí do stolu, „— se musí řídit
rozumem!“
Musím si najít někoho, říká si Mulagheshová, kdo by sem cho-
dil místo mě. Ale je to jen zbožné přání: jako guvernérka Buliko-
va, hlavního města Kontinentu, má povinnost předsedat všem
soudním procesům, i těm nejmalichernějším.
„Všichni jste slyšeli a musíte pochopit, že nikdy nebylo mým
úmyslem, aby cedule před mým podnikem hlásala… to, co
hlásala!“
Jakmile se Jaroslav dotkne onoho citlivého tématu, v soud-
ní síni to zašumí. Dívka v přední řadě si přehodí nohu přes
nohu, Troonyi si promne vousy a trochu se předkloní. Jindash si
na své malůvce vybarvuje nehty. Mulagheshová přelétne očima
shromážděnou veřejnost a v duchu provádí soupis nejrůznějších
neduhů a nemocí: chlapec s berlemi — křivice; žena s poďoba-
nou tváří — neštovice… Není si jistá, co je tomu chlapovi v rohu,
ale usilovně doufá, že to, co pokrývá jeho tělo, je jenom bahno.
Jaroslav a několik dalších přiměřeně úspěšných Kontinentálů si

10
 mohou dovolit vodovod, a v jejich případě se tedy jedná o kon-
tinentální exempláře zbavené špíny: s bledou kůží, výraznými
rysy, tmavýma očima a v případě mužů také s nezkrotnými ho-
rami vousů. Mulagheshová a ostatní Saypuřané s nimi nápadně
kontrastují, jsou malí, štíhlí a tmaví, s úzkými bradami a poně-
kud protáhlými nosy — a Troonyiho kabát z medvědí kůže svěd-
čí o tom, že jsou zvyklí spíš na teplé saypurské podnebí daleko
na druhé straně Jižních moří.
Mulagheshová do jisté míry — velice malé míry — Jindashův
a Troonyiho nezájem chápe. Kontinent je zarputile, vzdorovi-
tě, tvrdošíjně zpátečnický, takže je někdy snadné zapomenout
na všechny ty znepokojivé důvody, proč se Saypur obtěžuje tu­
hle bídnou zemi okupovat. (Ale můžeme se pořád ještě považovat
za okupanty, pomyslí si Mulagheshová, když jsme tady už skoro
pětasedmdesát let? Kdy se z nás stanou místní obyvatelé?) Kdy-
by Mulagheshová každému v soudní síni nabídla peníze a řekla:
„Tady máte na léky, které potřebujete, a kupte si čerstvou vodu,“
bylo téměř jisté, že by jí Kontinentálové spíš plivli na ruku, než
by od ní přijali jediný rudý cent.
Mulagheshová chápe, proč k nim chovají takový odpor. Sice
vypadají jako obyčejní chudáci a žebráci, ale kdysi byli nejmoc-
nějšími a nejnebezpečnějšími lidmi na světě. A samozřejmě si to
pamatují, říká si Mulagheshová, když zavadí očima o jakéhosi
muže, který na ni zírá s neskrývaným vztekem. A proto nás to-
lik nenávidí…
Jaroslav sebere kuráž.
A je to tady, pomyslí si Mulagheshová.
„Nikdy nebylo mým úmyslem,“ prohlásí naprosto zřetelně,
„aby moje cedule hovořila o jakémkoli Božstvu, jakékoli stopě
čehokoli nebeského nebo jakémkoli bohu!“
Soudní síní se rozlehne tlumený šepot. Na Mulagheshovou
a ostatní Saypuřany sedící na lavici neudělal Jaroslavův drama-
tický proslov ani tentokrát sebemenší dojem. „Jak to, že nevědí,“

11
 zamumlá Jindash, „že to samé se děje při každém řízení ohledně
porušování Světských předpisů?“
„Ticho,“ zašeptá Mulagheshová.
Tohle veřejné porušení zákona dodá Jaroslavovi odvahu.
„Přesně tak. Nikdy… nikdy jsem neměl v úmyslu projevit odda-
nost jakémukoli Božstvu! Nevím o Božstvech vůbec nic. Netu-
ším, kým nebo čím bohové byli…“
Mulagheshová málem obrátí oči v sloup, ale na poslední chví-
li se ovládne. Každý Kontinentál ví o Božstvech alespoň něco:
tvrdit opak by bylo totéž jako nevědět, že déšť je mokrý.
„… a proto jsem nemohl tušit, že cedule, kterou jsem si dal
před kloboučnictví, pouhou nešťastnou náhodou připomíná pe-
čeť Božstva!“
Další odmlka. Mulagheshová si uvědomí, že Jaroslav ztichl,
a zvedne k němu zrak. „Už jste skončil, pane Jaroslave?“ zeptá se.
Jaroslav zaváhá. „Ano? Ano. Ano, myslím, že ano.“
„Děkuji. Můžete se posadit.“
Státní žalobce Jindash povstane, přihlásí se o slovo a vytáhne
velkou fotografii cedule s ručně malovaným nápisem: Jarosla-
vovy klobouky. Pod písmeny je na ceduli velký symbol — rov-
ná čára zakončená kudrlinkou obrácenou dolů a poupravenou
tak, aby připomínala obrys krempy klobouku.
Jindash se na patách obrátí čelem k sedícímu zástupu. „Je
toto vaše cedule, pane Jaroslave?“ Jindash jeho jméno nevysloví
správně. Mulagheshová nedokáže poznat, jestli to byl, anebo ne-
byl záměr: jména Kontinentálů se hemží tolika -slavy, -ilji a -ulji,
že úspěšně proplout představováním je pro každého, kdo tu
nežil víc než deset let jako Mulagheshová, prakticky nemožné.
„A-ano,“ přizná Jaroslav.
„Děkuji vám.“ Jindash zamává fotografií před soudní lavicí,
veřejností, všemi přítomnými. „Nechť soud vezme na vědomí,
že pan Jaroslav potvrdil, že tato cedule — ano, tato cedule —
patří jemu.“

12
 Hlavní diplomat Troonyi přikývne, jako by náhle získal hlu-
boce pronikavý vhled do situace. Zástupem Kontinentálů se šíří
úzkostlivé mumlání. Jindash si dojde pro kufřík a tváří se při-
tom jako kouzelník, který se chystá provést nějaký trik. Jak
já toho teatrálního skrčka nesnáším, pomyslí si Mulaghesho-
vá. Proč ho museli poslat zrovna do Bulikova? Jindash vytáhne
z kufříku velkou rytinu s podobným symbolem: rovnou čárou
s kudrlinkou na konci. V tomto případě je však symbol zpraco-
ván tak, aby vypadal jako upletený z tlustých lián. Z kudrlinky
dokonce raší malinkaté lístečky.
Zástup při pohledu na symbol zalapá po dechu. Někteří za-
čnou provádět posvátné posunky, ale pak si vzpomenou, kde
jsou, a zarazí se. Trhne sebou i sám Jaroslav.
Troonyi si odfrkne. „Ten že neví nic o Božstvech…“
„Kdyby zde byl vážený pan doktor Efrem Pangyui —“ Jindash
mávne rukou k prázdné židli vedle Troonyiho, „— nepochybuji
o tom, že by tento znak rychle určil jako svatou pečeť Božstva…
omlouvám se, zesnulého Božstva…“
Zástup propukne v rozhořčený šepot a Mulagheshová si
v duchu udělá poznámku, aby Jindashovu zpupnost odměnila
přeložením na nějaké nehostinné místo, kde bude zima a spous-
ta krys.
„… známého jako Ahanas,“ dořekne Jindash. „Kontinentálo-
vé věřili, že přímo tato konkrétní pečeť byla prodchnuta pře-
velikou plodností, úrodností a svěžestí. V případě kloboučníka
by to — byť nepatrně — mohlo naznačovat, že jeho klobouky
prodchnou týmiž vlastnostmi ty, kteří je budou nosit. Pan Jaro-
slav možná nebude souhlasit, avšak od jeho finančníků jsme se
doslechli, že po umístění této cedule před jeho pozemek zazna-
menal podnik pana Jaroslava prudký nárůst prodejů! Přesněji
řečeno, čtvrtletní tržby mu vzrostly o dvacet tři procent.“ Jin-
dash odloží rytinu, prsty jedné ruky ukáže dvojku, prsty druhé
ruky trojku. „Dvacet. Tři. Procent.“

13
 „Svatá dobroto,“ řekne Troonyi.
Mulagheshová si v rozpacích zakryje rukou oči.
„Jak jste…?“ ptá se Jaroslav.
„Promiňte, pane Jaroslave,“ řekne Jindash. „Nemám snad stá-
le slovo? Děkuji. Budu pokračovat. Světské předpisy schválil
say­purský parlament v roce 1650, a postavil tak mimo ­zákon
kaž­dé, byť sebenepatrnější vyznávání čehokoli božského na
Kontinentu. Nikdo na Kontinentu už nesmí ani šeptem pronést
jméno Božstva, stejně jako nesmí na ulici padnout na kolena
a vyvolávat modlitby. Stačí jakýmkoli — jakýmkoli — způso-
bem připustit existenci čehokoli božského a porušujete Světské
předpisy, a tudíž zasluhujete trest. Značný peněžní zisk doka-
zuje, že pan Jaroslav umístil ten symbol před obchod s jasným
úmyslem a s vědomím —“
„To je lež!“ křičí Jaroslav.
„— jeho božské podstaty. Nezáleží na tom, že Božstvo, na něž
pečeť odkazuje, je po smrti a že pečeť nemohla nikomu a niče-
mu propůjčit žádné vlastnosti. Došlo k připuštění existence Bož-
stva. Proto pan Jaroslav za své činy zasluhuje pokutu ve výši —“
Jindash nahlédne do poznámek, „— patnáct tisíc drekelů.“
Zástup se zavlní a hučí čím dál hlasitěji, až je z toho tlume-
ný řev.
„To nemůžete… nemůžete přece…“ vykoktá Jaroslav.
Jindash se posadí zpátky na své místo na lavici. Věnuje Mu-
lagheshové pyšný úsměv; Mulagheshová silně uvažuje o tom,
že mu ho rozbije pěstí.
Lituje, že nemůže všechnu tu okázalost a pompéznost nějak
obejít. Případy související s porušováním Světských předpisů se
před soud obvykle dostávají jen jednou za pět nebo šest měsí-
ců: naprostá většina přestupků proti SP se vyřeší mimosoudně
mezi provinilcem a jejím úřadem. Velice, velice zřídka se stává,
že si je někdo tak jistý v kramflecích nebo se cítí natolik v právu,

14
aby se svým případem šel před soud — a když se tak stane, po-
každé je z toho směšná melodramatická záležitost.
Mulagheshová se zahledí do přelidněné soudní síně. Vzadu
stojí lidé, jako by tenhle nezáživný komunální proces byl jakým-
si velkolepým divadlem. Jenže oni se nepřišli podívat na proces,
pomyslí si. Zalétne očima k prázdné židli dr. Efrema Pangyuie
v lavici nejvyššího soudu. Přišli se podívat na toho, kdo mi na-
dělal tolik problémů…
Jakmile se však nějaký případ spojený s porušováním SP do-
stal před soud, téměř pokaždé skončil usvědčením. Mulaghesho-
vá si vzpomíná jen na tři lidi, které během dvaceti let ve funkci
guvernérky města zprostila viny. Skoro každý případ usvědčíme
proto, pomyslí si, že jsme ze zákona povinni trestat je za jejich
způsob života.
Odkašle si. „Obžaloba přednesla své argumenty. Nyní se
k nim můžete vyjádřit, pane Jaroslave.“
„Ale… ale to není spravedlivé!“ vyhrkne Jaroslav. „Proč vy
o našich pečetích, našich svatých znacích mluvit můžete, ale
my ne?“
„Sídlo guvernérky města —“ Jindash mávne rukou k jedné
a druhé stěně, „— je technicky vzato na saypurském území.
Světské předpisy zde neplatí, ty se vztahují jen na Kontinent.“
„To je… to je směšné! Ne, není to jen směšné, je to… je to ka-
cířské!“ Vyskočí na nohy.
V soudní síni zavládne ticho jako v hrobě. Všichni upírají
pohled na Jaroslava.
No bezva, pomyslí si Mulagheshová. Máme další námitku.
„Nemáte právo nám tohle dělat,“ prohlásí Jaroslav. „Strhá-
váte z budov naše svatá umělecká díla, pleníte a rabujete naše
knihovny, zatýkáte lidi za to, že vysloví pouhé jméno…“
„Nejsme tu proto,“ řekne Jindash, „abychom diskutovali o zá-
konu nebo historii.“

15
 „Ale jsme! Světské předpisy nám naši historii odpírají! Ni-
kdy… nikdy jsem nemohl vidět ten znak, který jste mi ukázal,
znak… znak…“
„Vašeho Božstva,“ pomůže mu Jindash. „Jménem Ahanas.“
Mulagheshová zahlédne, jak na Jindashe s chladným hně-
vem zírají dva bulikovští Otcové města — něco na způsob vo-
lených radních.
„Ano!“ vykřikne Jaroslav. „Nikdy jsem ho nesměl vidět! A při-
tom to byla naše bohyně! Naše!“
Diváci se ohlédnou k soudním strážím. Očekávají, že se
­vrhnou vpřed a na místě Jaroslava rozsekají na kusy.
„To není tak docela vyjádření k obžalobě, že ne?“ zeptá se
Troonyi.
„A vy… vy jste dovolili jemu —“ Jaroslav namíří prst na prázd-
né místo dr. Efrema Pangyuie, „— přijít do naší země a číst naše
dějiny, všechny naše příběhy, všechny naše legendy, které ne-
známe ani my sami! Které nesmíme znát!“
Mulagheshová sebou trhne. Tušila, že to Jaroslav dříve či
později vytáhne.
Je si dobře vědoma toho, že z historického hlediska je glo-
bální hegemonie Saypuru jenom pár minut stará. Po mnoho
staletí před velkou válkou byl Saypur kolonií Kontinentu — sa-
mozřejmě založenou a vynucenou kontinentálními Božstvy —
a jen málokdo v Bulikově na to zapomněl: proč by jinak Otcové
města nazývali současné uspořádání „vládou sluhů nad pány“?
Samozřejmě jenom v soukromí.
Ministerstvo zahraničních věcí tedy projevilo mimořádnou
nedbalost a hloupost, když tohle napětí přehlédlo a dovolilo
váženému dr. Pangyuiovi vypravit se sem, do Bulikova, a studo-
vat veškeré dějiny Kontinentu: dějiny, které ze zákona nesmějí
studovat ani sami Kontinentálové. Mulagheshová ministerstvo
varovala, že po něčem takovém se v Bulikově strhne hlasitý
povyk — a jak předpokládala, pobyt dr. Pangyuie v Bulikově

16
 se nestal symbolem míru a porozumění, které měl údajně šířit.
Od té doby musela řešit protesty, výhrůžky a jednou dokonce
napadení, když někdo na dr. Pangyuie hodil kámen a omylem
zasáhl do brady policistu.
„Ten muž,“ pokračuje Jaroslav a pořád ukazuje na prázdnou žid-
li, „je urážkou Bulikova a celého Kontinentu! Ten muž je… je ztěles-
něním naprostého opovržení, které Saypur ke Kontinentu chová!“
„Ale no tak,“ řekne Troonyi. „To je trochu přehnané, nemyslíte?“
„Smí číst to, co nikdo jiný!“ rozčiluje se Jaroslav. „Smí číst to,
co napsali naši otcové a dědové!“
„Dostal k tomu oprávnění od Ministerstva zahraničních věcí,“
prohlásí Jindash. „Jeho zdejší činnost má velvyslanecký charak-
ter. A s vaším soudem nemá nic —“
„Zvítězili jste ve válce, ale to ještě neznamená, že si můžete
dělat, co se vám zlíbí!“ namítne Jaroslav. „A my jsme prohráli,
ale to neznamená, že nám smíte sebrat všechno, co pro nás má
nějakou cenu!“
„Vytmav jim to, Vasiliji!“ zakřičí někdo ze zadních řad.
Mulagheshová klepne kladívkem; v síni okamžitě zavládne
ticho.
„Předpokládám správně, pane Jaroslave,“ řekne unaveně,
„že proti obžalobě už žádné další argumenty nemáte?“
„Já… já zpochybňuji legitimnost tohoto soudu!“ zachraptí.
„Bere se na vědomí. Pane hlavní diplomate — váš rozsudek?“
„Ó, vinen,“ řekne Troonyi. „Velice vinen. Neuvěřitelně vinen.“
Oči v místnosti se obrátí k Mulagheshové. Jaroslav vrtí hla-
vou a jeho ústa ji neslyšně prosí: Ne.
Potřebuju si zakouřit, pomyslí si Mulagheshová.
„Pane Jaroslave,“ pronese, „kdybyste býval ihned po obvinění
přiznal vinu, peněžitý trest by byl mírnější. Vy jste se však proti
doporučení tohoto soudu — a proti mému osobnímu doporuče-
ní — rozhodl pro soudní při. Jistě chápete, že důkazy, které proti
vám státní žalobce Jindash shromáždil, vás spolehlivě usvědčují.

17
Jak říkal pan žalobce, my zde nediskutujeme o historii: řešíme
pouze její důsledky. A proto vás s lítostí musím —“
Dveře soudní síně se rozlétnou. Dvaasedmdesát hlav se oka-
mžitě otočí.
Na prahu stojí drobný saypurský úředník a tváří se nervózně,
až polekaně. Mulagheshová ho poznává: Pitry Jaksejenjmenuje,
jeden z Troonyiho přisluhovačů z velvyslanectví.
Pitry polkne a potácí se uličkou k soudní lavici.
„Ano?“ ptá se Mulagheshová. „Je k tomuto vyrušení nějaký
důvod?“
Pitry natáhne ruku, drží v ní papír se vzkazem. Mulaghesho-
vá ho převezme, rozbalí a čte:

Efrem Pangyui byl nalezen mrtev ve své pracovně

na Bulikovské univerzitě. Podezření na vraždu.

Mulagheshová vzhlédne a všimne si, že ji všichni v síni sledují.

Tenhle zatracený proces je teď ještě nicotnější než před chvílí,
pomyslí si.
Odkašle si. „Pane Jaroslave… ve světle nejčerstvějších udá-
lostí jsem nucena přehodnotit důležitost vašeho případu.“
„Cože?“ vyhrknou Jindash i Troonyi.
„Cože?“ zamračí se Jaroslav.
„Řekl byste, pane Jaroslave, že jste si z toho vzal ponaučení?“
zeptá se Mulagheshová.
Dveřmi vklouznou do síně dva Kontinentálové. Najdou v zá-
stupu své přátele a něco jim pošeptají. Vzápětí už se ta zpráva
šíří publikem v soudní síni. „… zavražděn?“ řekne někdo nahlas.
„Vzal… ponaučení?“ vypraví ze sebe Jaroslav.
„Řečeno po lopatě, pane Jaroslave,“ pokračuje Mulagheshová,
„budete v budoucnu tak hloupý, abyste veřejně vystavil symbol,
který je zjevně pečetí Božstva, a doufal přitom, že přitáhnete
další zákazníky?“

18
 „Co to děláte?“ sykne Jindash. Mulagheshová mu podá vzkaz;
státní žalobce ho přelétne očima a zbledne. „Ach ne… U všech
moří…“
„… utloukli ho!“ vyhrkne někdo v publiku.
Touhle dobou už to musí vědět celý Bulikov, pomyslí si
Mulagheshová.
„Já… ne,“ odpoví Jaroslav. „Ne, to asi… to asi nebudu?“
Troonyi už si zprávu také přečetl. Zalapá po dechu a zahledí
se na prázdnou židli dr. Pangyuie, jako by čekal, že na ní uvidí
sedět jeho mrtvolu.
„Správná odpověď,“ řekne Mulagheshová a klepne kladívkem.
„Pak tedy jako svrchovaná moc v této soudní síni nepřihlédnu
ke ctěnému názoru pana hlavního diplomata a zastavím soudní
řízení proti vaší osobě. Jste volný. Můžete jít.“
„Volný? Vážně?“ ptá se Jaroslav.
„Ano,“ potvrdí Mulagheshová. „A radím vám, abyste odešel
bez zbytečného otálení.“
Zástup propuká v povyk a křik. „Je po něm!“ zařve něčí hlas.
„Vážně je po něm! Vítězství, ó slavné vítězství!“
Jindash se zhroutí v křesle, jako by mu někdo vytrhl páteř.
„Co si počneme?“ ptá se Troonyi.
Kdosi v davu zanaříká: „Ne. Ne! Koho pošlou teď?“
Někdo další zakřičí: „Není to fuk, koho pošlou?“
„Copak to nechápete?“ volá hlas v davu. „Zase sem vtrhnou,
obsadí nás znovu! Teď pošlou někoho ještě horšího!“
Mulagheshová položí kladívko a vděčně si zapálí doutníček.

Jak to dělají? žasne Pitry. Jak vůbec může někdo v Bulikově dře-
pět u městských zdí, nebo dokonce bydlet na dohled a mít je den
co den na očích, vykukovat mezi roletami a závěsy ve vysokých
oknech a připadat si aspoň trochu normálně? Pitry se snaží dívat

19
jinam: na hodinky, které se mu neustále zpožďují a ukazují teď
o pět minut méně, než ve skutečnosti je; na nehty, má je celkem
úhledné, tedy až na malíček s těmi protivnými rýhami; dokonce
zalétne očima i k nádražnímu zřízenci, který ho neustále propa-
luje pohledem. Nakonec však Pitry neodolá a kradmo se podívá
doleva, k východu, kde čekají městské zdi.
Velikost hradeb ho netrápí, i když za běžných okolností by
byla důvodem k pořádnému neklidu. Jak Pitry stoupá očima
po jejich nezměrné ploše, je čím dál těžší je najít. Místo toho se
objevují vzdálené kopce a hvězdy, komíhání stromů laskaných
větrem: náznaky noční krajiny na druhé straně, jako by zdi byly
průhledné, ze zabláceného skla. Tam, kde by měl být jejich hře-
ben, vidí jen noční oblohu a kulatou, klidnou tvář měsíce. Když
ale začne očima klouzat podél zdi, po její mírné křivce, hradba
se pomalu zhmotní hned vedle domů a barabizen sto metrů da-
leko a na jejím hladkém povrchu se zalesknou městská světla.
Kdybych byl na druhé straně, pomyslí si, nebo kdybych kráčel
blízko hradby, neviděl bych nic než bílý kámen. Vlastně se jed-
nalo o zajištění prostých lidských potřeb. Stavitelé hradeb si
přáli město ochránit, nechtěli však obyvatelům odepřít pohled
na východy a západy slunce. Pitry si uvědomuje, že jakýkoli zá-
zrak, byť sebedůvtipnější, vyvolává v každém Saypuřanovi ne-
smírné znepokojení.
Stočí pohled zpátky k hodinkám a provede rychlý výpočet.
Má vlak zpoždění? Mívají mimořádné vlaky zpoždění? Třeba
jezdí podle svých vlastních jízdních řádů. Třeba strojvedoucí-
mu neřekli, že v telegramu naprosto jasně stálo „ve 3:00 ráno“,
nedali mu na vědomí, že jistí velice důležití lidé berou tuhle taj-
nou schůzku naprosto vážně. Anebo bylo prostě každému jedno,
že člověku čekajícímu na vlak může být zima, že může mít hlad,
vysoké zdi mu nahánějí hrůzu a pohled kalných modrých očí
nádražního zřízence mu vyhrožuje smrtí.

20
 Pitry vzdychne. Kdyby zemřel a v jeho poslední chvilce by
mu před očima proběhl celý život, byla by to dost nudná podíva-
ná. Myslel, že práce na saypurském velvyslanectví bude zajímavá
a exotická, zavede ho do zajímavých a exotických končin (a vysta-
ví ho zajímavým a exotickým ženám), ale zatím sestávala skoro
jen ze samého čekání. Jako asistent jednoho z pomocných správ-
ců velvyslanectví se Pitry dalšími a dalšími nezajímavými způsoby
učil čekat na další a další nezajímavé věci a stával se odborníkem
na sledování malé hodinové ručičky, která si spolu s ním pomalu
odkrucovala jednu hodinu za druhou. Došel k závěru, že asistenti
jsou od toho, aby úředníci měli komu naložit na hřbet všechny ty
ubíjející nicotnosti, kterých byl jejich den plný.
Podívá se na hodinky. Asi dvacet minut. Od nosu a úst mu
stoupá pára. U všech moří, to je ale děsná práce.
Snad by ho mohli přeložit jinam, napadne ho. Pro Saypuřa-
na je tu spousta příležitostí. Kontinent se dělí na čtyři regiony
a každý z nich má svého regionálního guvernéra; o úroveň níž
jsou městští guvernéři, kteří řídí každou důležitou metropolit-
ní oblast na Kontinentu; a ještě o jednu úroveň níž jsou velvy-
slanectví, která řídí… popravdě řečeno, Pitry si není tak docela
jistý, co vlastně řídí. Něco, co souvisí s kulturou a zřejmě to za-
hrnuje spoustu lidí.
Nádražní zřízenec loudavým krokem vyjde ze své kukaně
a zastaví se na kraji nástupiště. Ohlédne se na Pitryho, ten mu
pokývne a usměje se. Zřízenec si prohlédne jeho pokrývku hla-
vy a krátké tmavé vousy; dvakrát popotáhne nosem — Větřím
nějakou levárnu — a pak se s pohledem upřeným na Pitryho
otočí a vrátí do úřadovny, jako by říkal: Vím, že jsi tady, tak rad-
ši nezkoušej nic ukrást. Jako kdyby na opuštěném železničním
nádraží bylo něco, co by za krádež stálo.
Oni nás nenávidí, pomyslí si Pitry. Ale těžko se jim divit. Bě-
hem krátké služby na velvyslanectví už se s tím smířil. Chceme

21
po nich, aby zapomněli, ale dokážou to? A dokážeme to my? Do-
káže to vůbec někdo?
Pitry ale přesto podstatu jejich nenávisti podcenil. Vůbec ji
nechápal, dokud sem nepřišel a nespatřil prázdná místa na stě-
nách a ve výlohách obchodů, rámy a fasády, z nichž byly vytr-
hány všechny obrazy a řezby. Viděl, jak se obyvatelé Bulikova
v určitou denní hodinu chovají, jako by věděli, že tato doba je
vyhrazena jakýmsi projevům úcty, a přece je nemohli vykoná-
vat, a tak prostě jen přecházeli sem a tam jako těla bez duše. Při
svých procházkách městem narazil na okliky a slepé uličky, které
zřejmě kdysi dávno něco schraňovaly — snad nějakou překrás-
nou sochu nebo svatostánek provoněný kadidlem —, ale teď byly
pokryté dlažbou a nestálo v nich nic vznešenějšího než pouliční
lampa nebo nanicovatá městská zahrádka či opuštěná lavička.
V Saypuru převládal pocit, že Světské předpisy měly drtivý
úspěch a během pětasedmdesáti let zkrotily a napravily chování
Kontinentu. Za svého pobytu v Bulikově ale Pitry nabyl dojem,
že Předpisy sice dosáhly jistého povrchního úspěchu — je totiž
pravda, že nikdo v Bulikově už se nemodlí k ničemu božskému,
nevzývá je ani nepřipouští jeho existenci, alespoň ne na veřej-
nosti —, avšak ve skutečnosti svůj účel nenaplnily.
Město to ví. Jeho paměť sahá hluboko. Minulost má vepsa-
nou do kostí, třebaže ta teď promlouvá jen mlčením.
Pitry se zachvěje zimou.
Sám neví, jestli by raději neseděl v kanceláři, která byla po
zavraždění dr. Efrema Pangyuie plná starostí a zmatků. Z tele­
grafů se valily papíry jako zvratky z opilců po zavíračce. Ne­
ustále vyzváněly telefony. Tajemníci běhali do kanceláří a na-
bodávali papíry na hroty jako rozčilení ťuhýci.
A pak přišel jeden jediný telegram, který je všechny umlčel:

K-VEL THIVANI PRIJEDE NA MOROVOVO NADRAZI V BULIKOVE

VE 3:00 STOP VTS512

22
Z kódu na konci bylo jasné, že telegram nepřišel z kanceláře
městského, ale regionálního guvernéra, jediného místa na Kon-
tinentu, které se těší přímému, nezprostředkovanému spojení
se Saypurem. Tajemník komunikačního oddělení proto s hroz-
ným děsem oznámil, že telegram mohl přijít z druhé strany Již-
ních moří ze samého Ministerstva zahraničních věcí.
Vypukla horečná diskuse, kdo by měl tomuhle Thivani-
mu jít naproti. Určitě přinášel rychlou a strašlivou odplatu
za profesorovu smrt. Nebyl snad dr. Efrem Pangyui jedním
z nejnadanějších a nejmilovanějších synů Saypuru? Nebylo
snad jeho velvyslanecké poslání jedním z největších akade-
mických počinů v dějinách? Záhy tedy rozhodli, že Pitry —
mladý, dobrosrdečný a momentálně nepřítomný — je pro ta-
kový úkol ideální.
Ale lámali si hlavu s tím prvním kódem. K-VEL znamena-
lo „kulturní velvyslanec“. Proč posílají zrovna jednoho z nich?
Copak na ministerstvu netvořili kulturní velvyslanci nejnižší
kastu? Byli to samí studenti s nudlí u nosu a často jevili poně-
kud nezdravý zájem o cizí kultury a dějiny, což metropolitním
Saypuřanům připadalo nechutné. „Kávéčka“ obvykle sloužila
jenom jako ozdoby na diplomatických recepcích a galaveče-
rech. Proč tedy ministerstvo poslalo doprostřed jedné z největ-
ších diplomatických katastrof posledního desetiletí obyčejné-
ho kulturního velvyslance?
„A co když to spolu vůbec nesouvisí?“ uvažoval nahlas Pitry
ještě na velvyslanectví. „Třeba je to jenom náhoda.“
„Ale souvisí,“ řekl Nidayin, zástupce šéfa komunikačního od-
dělení na ambasádě. „Telegram přišel jenom pár hodin potom,
co jsme jim poslali zprávu. Tohle je jejich odpověď.“
„Tak proč poslali kávéčko? To už klidně mohli poslat insta-
latéra nebo harfeníka.“
„A co když pan Thivani není kulturní velvyslanec?“ nadhodil
Nidayin. „Třeba dělá něco úplně jiného.“

23
 „Chcete říct,“ zeptal se Pitry a zajel si rukou pod pokrývku hla-
vy, aby se poškrábal ve vlasech, „že nám v tom telegramu lhali?“
Nidayin prostě jen zakroutil hlavou. „Ach, Pitry. Jak ty ses
mohl dostat na ministerstvo?“
Nidayine, pomyslí si Pitry v té zimě. Jak já tě nenávidím. Jed-
nou si zatančím s tvou nádhernou přítelkyní a po uši se do mě
zamiluje. Přistihneš nás, jak dovádíme na tvých peřinách, a špi-
navé srdce ti probodne led…
Ale teď už Pitry chápe, jak byl pošetilý. Nidayin chtěl naznačit,
že tenhle Thivani se možná vydává za kávéčko, ale ve skutečnos-
ti to může být nějaký důležitý tajný agent, který proniká na ne-
přátelské území a potírá odpor proti Saypuru. Pitry si předsta-
vuje rozložitého, vousatého chlapa s bandalíry plnými výbušnin
a lesklým nožem v zubech, nožem, který už v mnoha stínech oku-
sil krev… Čím déle o tom Pitry přemýšlí, tím větší má z tohohle
Thivaniho strach. Třeba se z vagonu vynoří jako džinifrit, pomy-
slí si. Z očí mu budou šlehat plameny a z úst mu půjde černý jed.
Od východu se teď ozývá dunění. Pitry obrátí pohled k měst-
ským hradbám a maličkému otvoru v nich. Odsud vypadá jen
jako nora nějakého hlodavce, ale zblízka by bylo vidět, že je sko-
ro deset metrů vysoký.
Malou tmavou díru naplní světlo. Záblesk, zaskřípění a z tu-
nelu se vyřítí vlak.
Vlastně to ani není vlak: jenom otlučená špinavá lokomotiva
a jeden žalostný vagon pro cestující. Vypadá jako něco ze země
uhlí, jako vůz, který převáží horníky od jednoho dolu k druhé-
mu. Rozhodně nic pro velvyslance — ani kulturního.
Vlak dorachotí až k nástupišti. Pitry přeběhne po peronu
a zastaví se u dvířek, ruce složí za zády a statečně se napřímí.
Má zapnuté knoflíky? Nemá nakřivo pokrývku hlavy? Vypulí-
roval si nárameníky? Nemůže si vzpomenout. Honem si olízne
palec a začne jeden z nich mnout mezi prsty. Potom se dvířka
s vrznutím otevřou a za nimi…

24
 Červená. Ne, kdepak červená — vínová barva. Spousta víno-
vé, jako by někdo přes dveře pověsil závěs. Ale pak se závěs po-
hne a Pitry zjistí, že uprostřed je rozdělen bílým pruhem látky
s řádkou knoflíků.
Není to závěs. Je to hruď muže v tmavém kabátu vínové
barvy. Nejmohutnějšího muže, jakého Pitry kdy viděl — úpl-
ného obra.
Obr se rozbalí a vystoupí z vagonu. Jeho chodidla dopad-
nou na prkna jako mlýnské kameny. Pitry zavrávorá vzad, aby
mu udělal místo. Obrův dlouhý rudý kabát líbá horní okraje
velikých černých bot, jeho košile je u krku rozhalená a bez šály,
na hlavě mu však trůní šedivý klobouk se širokou krempou, na-
sazený po pirátsku do čela. Pravá ruka se skrývá v měkké šedivé
rukavici; levá je holá, tedy až na zlatý pletený náramek, který
na ní vypadá podivně žensky. Obr je vysoký přes dva metry, má
neuvěřitelně široká ramena a záda, ale nemá na sobě ani gram
tuku: jeho tvář je štíhlá, jakoby vyhladovělá. Takovou tvář by Pi-
try u saypurského velvyslance v životě nečekal: muž má světlou
kůži s mnoha růžovými jizvami, žlutobílé vlasy a vousy a bledé,
nesmírně bledé šedobílé oči — nebo spíš oko, protože po jed-
nom mu zbyla jen tmavá dutina.
Je to Dreylan, seveřan. Zdá se to nemožné, ale velvyslanec
patří k horským divochům — doma není ani na Kontinentu,
ani v Saypuru.
Jestli je tohle jejich odpověď, pomyslí si Pitry, tak je vážně
hrozná a strašlivá…
Obr si Pitryho měří bezvýrazným, netečným pohledem, jako
by přemítal, jestli mu tenhle saypurský zakrslík stojí za to, aby
ho zašlápl.
Pitry se pokusí o úklonu. „Pane velvyslanče, vítejte v z-zá-
zračném městě B-Bulikově. Já jsem Pitry Suturashni. Doufám,
že cesta proběhla bez potíží.“
Ticho.

25
 Pitry se pořád ještě uklání, teď ale zvedne hlavu. Obr na něj
zírá, nepatrně však povytáhne obočí, snad na znamení pohrda-
vého pobavení.
Někde vzadu za obrem si někdo potichu odkašle. Obr se beze
slova na přivítanou nebo na rozloučenou otočí a vykročí k pře-
pážce přednosty stanice.
Pitry se škrábe na hlavě a dívá se za obrem. Tiché zakašlání
se ozve znovu a on si uvědomí, že ve dveřích vagonu stojí ještě
někdo další.
Drobná saypurská žena s tmavou pletí a ještě menšího vzrůs-
tu než Pitry. Je oblečená celkem prostě — v modrém kabát-
ku a šatech, na nichž je zvláštní pouze jejich saypurský střih —
a sleduje ho zpoza neobyčejně silných brýlí. Na sobě má lehký
šedivý plášť do deště a modrý klobouk s úzkým okrajem a papí-
rovou orchidejí za stužkou. Pitry zjišťuje, že její oči ho vyvádějí
z míry… Obrův pohled byl neuvěřitelně nehybný, jako bez života,
ale tahle žena je pravý opak: oči má veliké, vlídné a tmavé, jako
hluboké studně, ve kterých plave spousta ryb.
Žena se usměje. Není to úsměv příjemný ani nepříjemný: po-
dobá se skvostnému stříbrnému talíři, který se použije při jedi-
né příležitosti a pak se zase vyleští a uklidí. „Děkujeme, že jste
nám v tuhle pozdní hodinu přišel naproti,“ řekne.
Pitry pohlédne na ženu a pak zase na obra, který se k ne-
malému znepokojení nádražního zřízence tlačí do úřadovny.
­„P-paní velvyslankyně?“
Přikývne a vystoupí z vlaku.
Žena? Thivani je žena? Proč mu to nikdo…?
K čertu s komunikačním oddělením! K čertu s těmi jejich
povídačkami a výmysly!
„Věřím, že hlavní diplomat Troonyi má spoustu práce s ná-
sledky vraždy,“ poznamená žena. „Jinak by přišel sám, že?“
„Ech…“ Pitry nehodlá přiznat, že o diplomatových záměrech
toho ví asi tolik jako o pohybech hvězd na obloze.

26
 Thivaniová na něj zamrká obrýlenýma očima. Ticho se na Pi-
tryho valí jako mořský příboj. Horečně hledá něco, cokoli, co by
mohl říct. Nakonec ze sebe vypraví: „Jsme rádi, že vás tu v Bu-
likově máme.“ Ne, ne, úplně špatně. Přesto pokračuje. „Doufám,
že cesta… byla příjemná.“ Špatně! Hůř!
Žena se na něj ještě chvilku dívá. „Říkal jste, že se jmenuje-
te Pitry?“
„A-ano.“ Za nimi se ozve výkřik. Pitry se ohlédne, ale Thivanio­
vá ne — pořád si ho prohlíží jako nějakého zajímavého brouka.
Pitry vidí, že obr se pokouší nádražnímu zřízenci vypáčit cosi
z rukou — jakousi složku s papíry — a ten z toho nemá žádnou
radost. Obr se shýbne, stáhne si z pravé ruky šedivou rukavici,
roztáhne prsty a něco mu ukáže. Zřízencova tvář, která měla
předtím barvu staré cukrové řepy, teď dočista zbělá. Obr vy-
škubne ze složky list papíru, vrátí ji zřízenci a vyjde ven.
„Kdo je…?“
„Můj tajemník,“ odpoví Thivaniová. „Sigrud.“
Obr vytáhne zápalku a rozškrtne ji o nehet na palci. Přiloží
ji k papíru a ten se vznítí.
„T-tajemník?“ opakuje Pitry.
Oheň olízne obrovy prsty. Pokud ho to pálí, není to na něm
znát. Když usoudí, že papír už dostatečně prohořel, foukne
do něj — fúúú — a po nástupišti se rozlétnou doutnající ohar-
ky. Zase si natáhne šedou rukavici a chladně se rozhlédne po
nádraží.
„Ano,“ přisvědčí Thivaniová. „Pokud by vám to nebylo na ob-
tíž, ráda bych vyrazila přímo na velvyslanectví. Informovalo vel-
vyslanectví představitele Bulikova o mém příjezdu?“
„No, víte…“
„Chápu. Máme k dispozici profesorovo tělo?“
Pitry horečně přemýšlí. Snad poprvé v životě si klade otázku,
co se po smrti stane s tělem — najednou je to mnohem záhad-
nější než to, kam se přemístí duch.

27
 „Chápu,“ řekne Thivaniová. „Jste tady vozem?“
Pitry přikývne.
„Buďte tak hodný a zaveďte mě k němu.“
Celý zmatený znovu přikývne a odvádí ji nádražím plným
stínů k automobilu zaparkovanému v uličce. Nemůže si pomoct,
pořád se na ni přes rameno musí ohlížet.
Tak tuhle poslali? Tuhle mrňavou, obyčejnou holku s tenkým
hláskem? Vážně si myslí, že se jí v tomhle nekonečně nepřá-
telském, nekonečně podezíravém městě podaří něčeho dosáh-
nout? Dožije se vůbec rána?

28
Ještě ani dnes, po dlouhém bádání a nálezu mnoha umě-
leckých předmětů, nemáme představu o tom, jak vlastně
vypadali. Všechny sochy, obrazy, fresky, basreliéfy a řezby
je znázorňují buď nezřetelně, nebo nejednotně. V jednom
zpodobnění totiž Kolkan vypadá jako hladký kámen pod
stromem, ve druhém jako tmavá hora proti jasnému slun-
ci a ve třetím jako muž uplácaný z jílu, který na hoře sedí.
Tato vzájemně si odporující zobrazení však znamenají vý-
razný pokrok oproti dřívějším dílům, na nichž jsou zachy-
ceni jako neurčité barevné šmouhy visící ve vzduchu, nic
víc než zběžné tahy štětcem. Pokud bychom dávné konti-
nentální umění měli chápat doslovně, pak se kupříkladu
Božstvo zvané Džukov nejčastěji zjevovalo jako zuřivé hej-
no špačků.
Stejně jako při mnoha obdobných bádáních je obtížné
vyvozovat z těchto vzájemně neslučitelných útržků něja-
ké závěry. Nabízí se otázka, jestli se ti, kteří jsou v da-
ných uměleckých dílech zachyceni, skutečně rozhodli vzít
na sebe takovouto podobu, nebo jestli je Kontinentálo-
vé vnímali způsobem, který v běžném umění nedokázali
vyjádřit.
Je možné, že nikdo na Kontinentu nikdy tak docela
nevěděl, co má vlastně před očima. A protože Božstva vy-
mizela, nejspíš se to nikdy nedozvíme.
Čas umlčí všechny tvory, všechny věci. Zdá se, že ani
bohové nejsou výjimkou.
— „K povaze kontinentálního umění“,
dr. Efrem Pangyui

29
 Musíme je civilizovat
Pozoruje.
Pozoruje drolící se oblouky, naklánějící se mohutné klenby,
polorozpadlé věžičky a klikaté ulice. Pozoruje vybledlé orna-
menty na průčelích, mozaiky dlaždic na sesedajících se domech,
světlíky ušpiněné od sazí i zkřivená popraskaná okna. Pozoruje
lidi — nevysoké, podvyživené, zabalené do hadrů —, potáce-
jí se obdélníkovými průchody a podloubími, žebráci ve městě
přízračných zázraků. Vidí všechno, co očekávala, a přesto jí ty
ponuré ruiny rozvíří myšlenky. Představuje si, jak to tady mohlo
vypadat před sedmdesáti, osmdesáti, devadesáti lety.
Bulikov. Město hradeb. Nejsvětější hora. Sídlo světa. Město
schodů.
To poslední nikdy nechápala. Hradby a hory a sídla světa — to
bylo něco, čím se mohli chlubit. Ale schody? Proč právě schody?
Ale teď to Ashara — nebo prostě Shara — konečně má před
očima. Schody vedou všude a nikam: jsou tu obrovské hory
schodů, prudce se zvedají z obrubníku a zdolávají úbočí kopců.
Pak jsou tu schodiště s nestejnými stupni, kličkující po svahu
jako potůčky. Občas se před vámi schody zhmotní jako vodo-
pády na zpěněných bystřinách a o pouhých pár metrů dál se
vyloupne rozlehlé náměstí…
Tohle jméno je určitě nové. Mohlo vzniknout až po válce.
Když se všechno… rozpadlo.
Tak takhle vypadá Mžik, pomyslí si. Nebo spíš to, co způsobil…
Přemýšlí, kam asi ty schody vedly před válkou. Samozřejmě
ne kam vedou teď. Potýká se s realitou toho, kde se nachází, jak
se sem dostala, jak je možné, že tohle je skutečnost…
Bulikov. Město bohů.
Dívá se z okénka automobilu. Kdysi to bylo n ­ ejúžasnější
město na světě, a teď je z něj jedno z nejzpustlejších míst vůbec.

30
 Obyvatelé se ho přesto drží zuby nehty: pořád je třetí nebo
­čtvrtou nejlidnatější metropolí světa, i když bývalo mnohem,
mnohem větší. Proč tady zůstávají? Co je drží v tomhle polo-
městě, vykuchaném, tmavém a studeném?
„Nebolí vás oči?“ ozve se Pitry.
„Prosím?“ zeptá se Shara.
„Oči. Ze začátku mi z toho občas přecházel zrak. Když se dí-
váte na město, na určitých místech něco není tak docela… v po-
řádku. Dělá se vám z toho zle. Slyšel jsem, že dřív se to stávalo
mnohem častěji, ale poslední dobou je toho čím dál míň.“
„Jaké to je, Pitry?“ ptá se Shara, i když odpověď zná: o tomhle
jevu četla a slýchala celé roky.
„Jako… já nevím. Jako dívat se do skla.“
„Do skla?“
„Vlastně ne, ne do skla. Spíš z okna. Ale za oknem je vidět
místo, které už tam není. Těžko se to vysvětluje. Až to uvidíte,
tak to poznáte.“
Soupeří v ní instinkty historičky a agentky: Dívej se na kle-
nuté průchody, názvy ulic, vlnky a rýhy v městských hradbách!
říká jedna. Dívej se na místní, sleduj, kam chodí, jak se ohlí-
žejí přes rameno, říká druhá. Na ulicích je jen málo lidí, ko-
neckonců už je dlouho po půlnoci. Všechny budovy jí připa-
dají maličké: když se vůz přehoupne přes kopec, zahledí se
do dálky a uvidí pole nízkých plochých staveb táhnoucí se až
ke druhé straně městských hradeb. Na tak pustá panoramata
není zvyklá.
Mívali větší budovy, připomene si. Před válkou. Podivně
prázdný horizont v ní přesto vyvolává otázku: Mohlo toho bě-
hem pár minut tolik zmizet?
„Asi už to víte,“ ozve se Pitry, „ale je dobré parkovat ve čtvr-
tích kolem velvyslanectví. Čtvrť, kde stojí, nemá zrovna… dob-
rou pověst. Po zřízení velvyslanectví se prý spousta slušných lidí
odstěhovala. Nechtěli být v blízkosti šaloťáků.“

31
 „Ach, ano,“ kývne Shara. „Už jsem zapomněla, že nám tady
tak říkají.“ Vzpomíná si, že slovo šaloťák má původ v množství
šalotky, které Saypuřané dávají do jídla. Je to omyl, protože kaž­
dý rozumný Saypuřan dává přednost česneku.
Pohlédne na Sigruda. Obr zírá přímo před sebe — asi. Ni-
kdy není snadné poznat, čemu Sigrud věnuje pozornost. Sedí
bez hnutí a ke všemu kolem je naprosto netečný, takže byste
ho málem považovali za sochu. V každém případě se zdá, že ho
město nezaujalo nebo na něj neudělalo dojem: prostě další věc,
která ho neohrožuje ani nevyžaduje, aby pohrozil on jí, a tudíž
si nezaslouží jeho pozornost.
Shara se pokouší šetřit myšlenkami na příštích pár hodin,
určitě budou náročné a ošidné. A snaží se zaplašit otázku, kte-
rou se užírá už od včerejška, kdy jí v Ahanaštanu přistál v rukou
telegram. Ale nedokáže to.
Ubohý Efreme. Jak se ti to mohlo stát?

Kancelář hlavního diplomata Troonyiho je dokonalou, byť po-

někud okázalou napodobeninou vznešených úřadoven v Saypu-
ru: tmavé dřevěné rolety, červený koberec s květinovými vzory,
blankytné stěny, nad stolem měděné lampy s ozdobnými ko-
mínky. U jedné stěny pučí parožnatka sloní pocházející ze Say­
puru, její křehké listy se kývají a vybíhají z mechové základ-
ny v šedozelených vlnách; pod ní nad maličkou svíčkou bublá
kotlík s vodou, stoupá z něj pára a dopřává kapradině vlhkost,
kterou potřebuje k tomu, aby přežila. Shara si uvědomí, že nic
z toho by se rozhodně nedalo nazvat sbližováním kultur, ukáz-
kou komunikace, vzájemného obohacování a postregionální jed-
noty, jak tvrdí všechny ministerské výbory v Saypuru.
Výzdoba však není ani zdaleka tak zpupná jako to, co visí
na stěně za křeslem u stolu.

32
 Shara na ten předmět zírá se zlostí a morbidní fascinací. Co-
pak se zbláznil?
Troonyi vtrhne do své kanceláře a na tváři má tak teatrál-
ně vážný výraz, jako by nezemřel Efrem, ale on sám. „Dobrý
den, paní kulturní velvyslankyně,“ pozdraví. Levou patu vystrčí
vpřed, pravým ramenem škubne nahoru a provede tu nejdvor-
nější ze všech dvorných úklon. „Je nám ctí, že vás tu můžeme
přivítat, byť za tak smutných okolností.“
Shara okamžitě začne přemítat, do jaké přípravné školy
v Say­puru asi chodil. Než přijela, samozřejmě si přečetla jeho
složku a jenom se utvrdila v přesvědčení, že plevy z mocných
rodin se často vyvážejí na saypurská velvyslanectví po celém
světě. On si myslí, že pocházím právě z takové rodiny, připomene
si, a proto to divadlo. „Mně je ctí, že tu mohu být.“
„Nám také, my…“ Troonyi zvedne zrak a zahlédne Sigruda,
který se hrbí na židli v koutě a lhostejně si nacpává dýmku.
„Ehm. K-kdo je to?“
„Sigrud,“ odpoví Shara. „Můj tajemník.“
„Musí zde být?“
„Sigrud mi pomáhá se všemi záležitostmi, důvěrnými i ne-
důvěrnými.“
Troonyi se na něj zahledí. „Je hluchý nebo němý?“
Sigrud po něm loupne svým jediným okem a pokračuje v pě-
chování tabáku.
„Ani jedno, ani druhé,“ řekne Shara.
„Nuže,“ pronese Troonyi. Otře si čelo kapesníkem a vzpama-
tuje se. „Nuže, o světlé památce našeho dobrého profesora svěd-
čí i to,“ praví a posadí se za stůl, „že ministryně Komaydová tak
rychle poslala někoho, kdo by dohlédl na péči o jeho ostatky.
Byla jste na cestě celou noc?“
Shara přikývne.
„Svatá dobroto. To je strašné. Čaj!“ vzkřikne náhle bez zjevné-
ho důvodu. „Čaj!“ Popadne zvoneček na stole a začne jím zuřivě

33
 třást. Když se nedočká kýžené odezvy, několikrát jím uhodí
o stůl. Do místnosti se vtočí sotva patnáctiletá dívka s čajovým
podnosem připomínajícím bitevní loď. „Co ti tak trvalo?“ oboří
se na ni Troonyi. „Mám hosta.“ Dívka před ním uhne očima, za-
čne nalévat a Troonyi se zase obrátí k Shaře, jako by byli sami:
„Vyrozuměl jsem, že jste byla kousek odsud, v Ahanaštanu. Hroz-
né město, aspoň myslím. Samí rackové, cvičení zloději jsou to,
a lidi se to od nich naučili.“ Dvěma prsty mávne na dívku a po-
šle ji pryč; ta se ukloní až k podlaze a teprve pak odejde. „Ale
musíme je civilizovat — teď myslím lidi, ne ptáky.“ Zasměje se.
„Dáte si šálek? Je to náš nejlepší sirlang…“
Shara s nepatrným úsměvem zavrtí hlavou. Popravdě řečeno,
Shara — do morku kostí závislá na kofeinu — zoufale potřebuje
šálek, ale raději by umřela hlady a žízní, než by si od hlavního
diplomata Troonyiho něco vzala.
„Jak je libo. Ale Bulikov — o tom jste určitě už slyšela — je do-
cela jiný. Pořád v něm jsou hradby, se kterými náš vliv ani nehne.
A teď nemyslím jenom hradby kolem města. Zrovna před třemi
měsíci jim městská guvernérka musela zabránit, aby oběsili ně-
jakou ženu za to, že se dala dohromady s jiným mužem — mrzí
mě, že něco takového probírám před mladou dámou, ale — že se
dala dohromady s jiným mužem potom, co jí zemřel manžel.
A ten muž zemřel už před lety! Mě samozřejmě Otcové města
neposlouchali, ale Mulagheshovou…“ Na chvíli se odmlčí. „Není
to divné, že město, které minulost zpustošila nejvíc, je taky měs-
tem, které nejzatvrzeleji vzdoruje reformám?“
Shara se usměje a přikývne. „Naprosto s vámi souhlasím.“
Usilovně se snaží nedívat na obraz visící nad jeho rameny. „Tak-
že ostatky doktora Pangyuie jsou ve vašich rukou?“
„Cože? Ach, ano,“ řekne Troonyi se sušenkou v ústech.
„Omlouvám se — ano, ano, jeho tělo máme. Hrozná věc. Tragédie.“
„Mohu si ostatky prohlédnout, než je převezete?“

34
 „Vy chcete vidět jeho ostatky? Nejsou… moc se omlouvám, ale
pan doktor není ve stavu, abychom ho mohli někomu ukazovat.“
„Vím, jak zemřel.“
„Opravdu? Zemřel násilnou smrtí. Násilnou. Je to něco ohav-
ného, děvče zlaté.“
Děvče zlaté, pomyslí si Shara. „To mi řekli. Ale přesto ho mu-
sím vidět.“
„Jste si naprosto jistá?“
„Jsem.“
„Nuže… Hm.“ Nasadí co nejzářivější úsměv. „Dovolte, abych
vám dal malou radu, děvče zlaté. Kdysi jsem byl na vašem mís-
tě — mladý kulturní velvyslanec, patriot, dělal jsem všechno,
co se po mně chtělo, jedno divadélko pro veřejnost za druhým.
Všechno proto, abych si vydobyl aspoň nějaký věhlas. Jenže…
můžete posílat, kolik zpráv chcete, ale věřte mi — na druhém
konci nikdo není. Nikdo vás neposlouchá. Ministerstvo kultur-
ním velvyslancům zkrátka nevěnuje pozornost. Je to obyčejná
buzerace, moje drahá — prostě si odkroutíte svoje a jednou se
vám podaří odsud vypadnout. Ale žádný strach. Bavte se. Určitě
brzo pošlou někoho důležitějšího, kdo si to vezme na starost.“
Shara se nezlobí: podráždění se dávno rozdrobilo na nechá-
pavost. Přemýšlí, jak mu odpovědět, a zabloudí přitom očima
zpátky k obrazu na stěně.
Troonyi si všimne, kam se dívá. „Á. Vidím, že vás uchvátila
moje chlouba.“ Ukáže na obraz. „Noc rudého písku od Rishny.
Jedno z největších vlasteneckých děl. Bohužel musím přiznat,
že to není originál, jen velice stará kopie původního díla. Ale je
docela věrná.“
Shara ten obraz viděla už mnohokrát — na školách a radni-
cích v Saypuru je celkem oblíbený —, ale pořád jí připadá zvlášt-
ní a znepokojivý. Zachycuje noční bitvu v širé poušti: na nejbliž-
ší řadě písečných dun stojí malá ošuntělá armáda Saypuřanů

35
a hledí přes poušť na nespočetné šiky nepřátelských vojáků
s meči a pancíři. Jejich zbroj je mohutná a silná, třpytí se a chrá-
ní každý kousek jejich těl, přilbice mají pomalované lesklými
kresbami řvoucích démonů a jejich meče jsou obrovské, bez-
mála dva metry dlouhé, a plápolají chladným ohněm. Z malby
je naprosto jasné, že tihle strašliví ozbrojenci zakutí v oceli roz-
sekají ubohé otrhané Saypuřany na kusy. Vojáci přesto trnou
v jakési podivné hrůze: upírají pohledy na Saypuřana stojícího
na vysoké duně vzadu za svou armádou, statečného a neohro-
ženého v plášti vlajícím ve větru — určitě je to generál téhle
zubožené armády. Zachází se zvláštní zbraní: dlouhým úzkým
dělem, křehkým jako vážka. Z děla tryská hořící střela, letí nad
jeho armádou, nad hlavami nepřátel a potom zasahuje…
Něco. Nebo spíš někoho: mohutnou postavu skrytou ve stí-
nech. Postava skoro není vidět, možná proto, že malířka nevě-
děla, jak přesně by ta bytost měla vypadat.
Shara zírá na saypurského generála. Ví, že ten obraz je histo-
ricky nepřesný: že Kaj za Noci rudého písku ve skutečnosti stál
před svou armádou a osudnou ránu nevypálil osobně, dokonce
ani nebyl v blízkosti té zbraně. Vzpomíná si, že někteří histo-
rikové to přičítali jeho udatnosti; jiní zase tvrdili, že Kaj svou
experimentální zbraň nikdy předtím nepoužil v tak velkém mě-
řítku, netušil, jestli to skončí úspěchem, nebo katastrofou, a tak
byl raději co nejdál, kdyby se ukázalo, že dojde na tu druhou
možnost. Ale bez ohledu na to, kde stál, všechno odstartoval
právě ten osudný výstřel.
Dost zdvořilostí.
„Jednáte s Otci města Bulikova v této kanceláři, pane velvy-
slanče?“ ptá se Shara.
„Hm? Ach, ano. Samozřejmě.“
„A nikdy ten obraz… nekomentovali?“
„Pokud si vzpomínám, tak ne. Občas se stává, že při pohledu
na něj ztratí řeč. Na mou duši velkolepé dílo.“

36
 Usměje se. „Pane hlavní diplomate, víte, co měl profesor
v tomto městě za úkol?“
„Mm? Jistěže vím. Byl kolem toho pořádný povyk. Hrabal se
v jejich starých muzeích, prohlížel jejich staré spisy… Přišla mi
kvůli tomu spousta dopisů. Některé z nich mám tady.“ Začne se
přehrabovat v šuplíku.
„A víte, že jeho poslání schválila ministryně zahraničních věcí
Vinya Komaydová?“
„Ano.“
„Takže musíte vědět i to, že vyšetřování jeho smrti nespadá
ani pod velvyslanectví, ani pod městskou guvernérku, ani pod
regionálního guvernéra, ale přímo pod Ministerstvo zahranič-
ních věcí, nemám pravdu?“
Troonyiho myšlenky se probírají hierarchií a jeho oči v barvě
ptačího trusu poskakují sem a tam. „Myslím, že… to dává smysl…“
„Možná si tedy neuvědomujete,“ pokračuje Shara, „že titul
kulturní velvyslankyně mi dali jen jako formalitu.“
Zaškube mu v kníru. Očima zalétne k Sigrudovi, jako by si
to u něj chtěl potvrdit, jenže Sigrud prostě sedí s rukama pro-
pletenýma v klíně. „Formalitu?“
„Ano. Myslím, že můj příjezd do Bulikova považujete také jen
za formalitu, ale měl byste vědět, že jsem tu i z dalších důvodů.“
Sáhne do brašny, vytáhne nevelký kožený štítek a posune ho
po stole k němu. Uprostřed štítku je malý, strohý, úhledný znak
Saypuru a pod ním je drobnými písmeny napsáno: Minister-
stvo zahraničních věcí.
Troonyimu chvíli trvá, než si to v hlavě spojí. „Co… hm,“ vy-
praví ze sebe.
„Ano, je to tak,“ řekne Shara. „Už nejste nejvýše postaveným
funkcionářem na této ambasádě.“ Natáhne ruku, popadne zvo-
neček na Troonyiho stole a zazvoní. Vstoupí dívka, která před-
tím přinesla čaj, a Shara ji osloví: „Zavolejte prosím údržbáře, ať
ten obraz sundají.“ Dívka se zatváří trochu zmateně.

37
 Troonyimu od úst téměř létají sliny. „Cože! Co tím chcete —?“
„Chci dosáhnout toho,“ řekne Shara, „aby tato kancelář budila
dojem, že v ní pracuje zodpovědný zástupce Saypuru. A sundat
ten obraz je dobrý začátek, protože romantizuje přesně tu chvíli,
kdy dějiny Kontinentu nabraly velice, velice krvavý směr.“
„To bych řekl! Byla to slavná chvíle našeho lidu, slečno —“
„Ano, našeho lidu. Nikoli jejich. Zkusím si tipnout, pane Troo­
nyi. Řekla bych, že důvod, proč vás Otcové města Bulikova ne-
poslouchají a neuznávají, stejně jako důvod, proč vaše kariéra
v posledních pěti letech nemířila vzhůru, je ten, že jste ocho-
ten pověsit si do kanceláře obraz, který musí urážet a popouzet
právě ty lidi, se kterými máte pracovat! Sigrude!“ Chlapisko se
postaví. „Údržbáři reagují na hlasy jiných lidí než hlavního diplo-
mata Troonyiho nějak pomalu, takže prosím sundej ten obraz
a zlom ho přes koleno. A vy se, Troonyi, laskavě posaďte. Mu-
síme si pohovořit o podmínkách vašeho odchodu do výslužby.“

Později, když Troonyiho odvedou pryč, se Shara vrátí ke stolu,

nalije si vrchovatý šálek čaje a obrátí ho do sebe. Má radost,
že obraz je pryč, i když dobře ví, jak je ten pocit nevlastenecký:
při práci pro ministerstvo jí takové ukázky šovinismu zanechá-
vají čím dál silnější pachuť v ústech.
Pohlédne na Sigruda, který sedí v koutě s nohama na stole
a v ruce drží útržek zničeného plátna. „Tak co?“ zeptá se. „Ne-
přehnala jsem to?“
Obr k ní zvedne oči: Co bys řekla?
„Dobře,“ odtuší Shara. „To ráda slyším. Přiznám se, že jsem si
to celkem užívala.“
Sigrud si odkašle a hlasem z bahna a kouře, s přízvukem
silnějším než vrstva střešního dehtu pronese: „Kdo je Shara
Thivaniová?“

38
 „Celkem nedůležitá kulturní velvyslankyně, která asi před
šesti lety sloužila v Džukoštanu. Zahynula při nehodě na lodi,
ale projevila přímo neskutečný talent na vyplňování formulá-
řů — všichni měli záznamy o tom, kým byla a co dělala. Když jí
měla vypršet služba a přišel čas na to, vymazat ji ze spisu, roz-
hodla jsem se ji suspendovat a nechat si ji pro sebe.“
„Protože máš stejné křestní jméno jako ona?“
„Možná. Ale spojuje nás toho víc. Nevypadám snad jako malá
šedivá nezajímavá úřednice?“
Sigrud se ušklíbne. „Ale nikdo ti neuvěří, že jsi jenom kávéč-
ko. Rozhodně ne potom, co jsi vyhodila Troonyiho.“
„Ne, a ani nechci, aby mi to věřili. Chci, aby si dělali starosti.
Chci, aby přemýšleli, jestli jsem to, co doopravdy jsem.“ Pře-
jde k oknu a zahledí se na noční oblohu ušpiněnou od kouře.
„Když kopneš do vosího hnízda, vosy se vyrojí a poženou se
za tebou, to je pravda — ale pak si je aspoň můžeš pořádně
prohlédnout.“
„Kdybys je opravdu chtěla rozdráždit,“ nadhodí, „mohla jsi
prostě použít své pravé jméno.“
„Chci je rozdráždit, to ano — ale nechci při tom umřít.“
Sigrud se potutelně usměje a obrátí pozornost zpátky k útrž-
ku plátna ve svých rukou.
„Copak to tam máš?“ zeptá se Shara.
Obrátí útržek tak, aby na něj viděla. Je to kousek obrazu
s Kajem, zachyceným z profilu, a jeho přísnou aristokratickou
tvář osvětluje zášleh světla z jeho zbraně.
Sigrud natočí útržek zpátky k sobě a podrží ho tak, aby se
z jeho pohledu Shařina tvář a Kajův maličký malovaný obličej
objevily vedle sebe.
„Ta rodinná podoba se rozhodně nezapře,“ prohodí Sigrud.
„Buď zticha,“ vyštěkne Shara. „A dej to pryč!“
Sigrud se usměje, sežmoulá plátno a hodí ho do koše na
odpadky.

39
 „Dobrá,“ řekne Shara. Upije ze druhého šálku čaje a její tělo se
zaraduje. „Myslím, že bychom se měli zvednout. Přiveď mi prosím
Pitryho.“ A potom tišším hlasem: „Musíme prohlédnout mrtvolu.“

Ta místnost je malá, holá, nevětraná a je v ní horko. Tělo se ještě

nezačalo rozkládat, takže v maličkém prostoru to naštěstí ne-
páchne. Shara zírá na tu věc položenou na kavalci. Z lůžka visí
drobná, štíhlá noha. Jako kdyby si prostě jenom dával šlofíka.
Nevidí svého hrdinu, nevidí toho laskavého človíčka, kterého
kdysi znala. Vidí jen pokroucenou zkrabatělou tvář se slaboun-
kým náznakem lidské podoby. Samozřejmě je spojená s něčím
povědomým: útlým ptačím krkem, lněným oblekem, dlouhýma
elegantníma rukama a prsty… a, no ovšem, těmi jeho směšný-
mi barevnými ponožkami. Ale není to Efrem Pangyui. Nemůže
to být on.
Shara se dotkne klop jeho kabátu. Někdo je rozřezal na pru-
hy. „Co se stalo s jeho oblečením?“
Pitry, Sigrud i strážný se nakloní blíž. „Prosím?“ zeptá se
strážný. Protože velvyslanectví nemá žádné pohřební zaříze-
ní, byla tělesná schránka dr. Efrema Pangyuie uložena na ka-
valec do trezoru velvyslanectví jako cenné dědictví, které se
vrátí domů, jakmile se podaří vyřídit byrokratické náležitosti.
A vlastně to je svým způsobem pravda, pomyslí si Shara.
„Podívejte se na jeho oblečení,“ řekne. „Všechny švy a manže-
ty někdo rozřezal. Dokonce i na kalhotách. Všude.“
„A?“
„Dostali jste jeho tělo v tomhle stavu?“
Strážný zalétne očima k mrtvole. „No, my jsme to neudělali.“
„Takže byste řekl, že to byla bulikovská policie?“
„Asi ano? Je mi líto, madam. Nevím, kdo to udělal.“

40
 Shara stojí bez hnutí. Samozřejmě už něco takového vidě-
la, a dokonce to jednou nebo dvakrát sama provedla. Čím víc
oblečení, čím víc kapes, manžet a podšívek, tím víc úkrytů pro
vysoce citlivé materiály.
Nabízí se otázka, pomyslí si, proč by si někdo měl myslet,
že historik na diplomatické misi něco skrýval.
„Můžete jít,“ řekne.
„Prosím?“
„Můžete nás tu nechat.“
„Ech… jste v trezoru, madam. Přece vás nemůžu jen tak
nechat —“
Shara k němu zvedne oči. Snad je to únavou po dlouhé ces-
tě nebo zármutkem, který jí začíná prosakovat do tváře, anebo
snad generacemi rozkazování a poroučení, jež má v krvi. Stráž-
ný zakašle, poškrábe se na hlavě a jde si na chodbu najít něco,
čemu by se mohl věnovat.
Pitry vykročí za ním, ale Shara ho zadrží. „Ne, Pitry — vy ne.
Zůstaňte, prosím.“
„Určitě?“
„Ano. Stojím o postřehy z ambasády, byť omezené.“ Pohlédne
na Sigruda. „Tak co?“
Sigrud se sehne nad drobným tělem. Velice pečlivě si pro-
hlédne lebku — jako malíř, který se pokouší odhalit padělek.
K Pitryho zjevnému znechucení nadzvedne kus kůže a prozkou-
má vroubky na kosti pod ním. „Nástroj,“ prohlásí. „Nejspíš hasák
nebo něco podobného. Něco, co má zuby.“
„Víš to jistě?“
Přikývne.
„Takže už tam není nic užitečného?“
Pokrčí rameny. Možná je, možná není. „Nejdřív ho praštili
zepředu.“ Ukáže těsně nad místo, kde bývalo profesorovo levé
obočí. „Jsou tam hluboké stopy. Jinde… tak hluboké nejsou.“

41
 Jakýkoli nástroj, pomyslí si Shara. Jakákoli zbraň. Mohl to
udělat kdokoli.
Shara upírá pohled na mrtvolu. Už podruhé té noci si říká:
Nevšímej si zbytečností. Ale tohle je zničená tvář jejího hrdiny,
jeho ruce a krk a košile a kravata — může všechny tyhle dobře
známé věci odbýt jako pouhé zbytečnosti?
Počkat. Kravata?
„Pitry — vídal jste profesora při jeho pobytu v Bulikově čas-
to?“ zeptá se.
„Vídal jsem ho, to ano, ale nebyli jsme přátelé.“
„Takže si nevzpomínáte,“ zeptá se tiše, „jestli si tady zvykl
nosit kravatu?“
„Kravatu? To nevím, madam.“
Shara se natáhne a popadne kravatu. Je pruhovaná, červe-
né proužky se střídají se smetanově bílými, a ušitá z vybraného
hedvábí. Severská móda, a poměrně nedávná. „Efrem Pangyui,
kterého jsem znala já,“ pronese, „měl vždycky raději šály. Prý vy-
padají velice akademicky. Šály, většinou oranžové, růžové nebo
červené. Školní barvy. Ale nevzpomínám si, že by kdy nosil kra-
vatu. Víte něco o kravatách, Pitry?“
„Jen něco málo. Jsou tu celkem běžné.“
„Ano. Ale doma nejsou běžné vůbec. Neřekl byste, že tahle
kravata je z neobyčejně kvalitního materiálu?“ Obrátí ji a ukáže
ji Pitrymu. „Velmi jemného a velmi… tenkého?“
„Ehm. Ano.“
Shara nespouští oči z kravaty a natáhne dlaň k Sigrudovi.
„Nůž, prosím.“
V tlapě velikého muže se okamžitě objeví kousíček lesklé-
ho kovu — jakýsi skalpel. Podá ho Shaře. Ta si posune brýle ke
kořeni nosu a nakloní se těsně nad tělo. Z profesorovy košile
stoupá slabý pach hniloby. Pokouší se ho nevnímat — další ne-
příjemná zbytečnost.

42
 Zblízka si prohlédne bílé hedvábí. Kdepak, bílou by si nevy-
bral, pomyslí si. Byla by moc nápadná…
Všimne si, že na povrchu je řádka neuvěřitelně jemných čer-
vených stehů. Přeřízne každý z nich skalpelem. Stehy vytvářejí
na vnitřní straně kravaty malé okénko, nebo spíš kapsičku.
Uvnitř je proužek bílé látky. Jiné látky, než je ta, ze které je
ušitá kravata. Vytáhne ho ven a zvedne ho na světlo.
Na jedné straně bílé látky je uhlem něco napsáno — nějaký
kód.
„Nikdy by je nenapadlo podívat se do kravaty,“ řekne tiše.
„Zvlášť do opravdu pěkné kravaty. Něco takového by od Saypu-
řana nečekali, že ne? A on to věděl.“
Pitry civí na rozpáranou kravatu. „Kde se naučil takovýhle
trik?“
Shara vrátí skalpel Sigrudovi. „To je velmi dobrá otázka.“

Jitřní světlo proniká oknem její kanceláře a plazí se po holém

stole a koberci plném protlačených míst po nábytku, který ne-
chala odnést. Přistoupí k oknu. Je to zvláštní: městské hradby
by měly stínit Bulikov před veškerým slunečním světlem, s vý-
jimkou okamžiků, kdy je slunce přímo nad hlavou. Shara ale
přesto vidí, jak slunce šplhá nad obzor, i když je kvůli podivným
poloprůhledným hradbám trochu zamlžené…
Jak se jenom jmenoval ten chlap, který o tom psal? pomyslí
si. Luskne prsty a loví z paměti jeho jméno. „Voček,“ řekne. „An-
ton Voček. To je ono.“ Profesor na Bulikovské univerzitě. Před
mnoha lety přišel s teorií, že alespoň jedno z původních Bož-
stev musí pořád ještě existovat. Důkaz viděl v tom, že Zázrak
hradeb — jeden z nejstarších a nejslavnějších zázračných rysů
města Bulikova — pořád ještě funguje. Takovéhle nehorázné

43
porušení Světských předpisů mělo za následek, že se musel
okamžitě začít skrývat, ale bez ohledu na to se kontinentál-
nímu obyvatelstvu jeho teorie příliš nezamlouvala. Pokud ně-
kteří z bohů pořád ještě existují, kde jsou a proč svému lidu
nepomohou?
V tom je potíž se zázraky, řekl jí kdysi Efrem. Jsou tak strohé.
Prostě dělají to, co mají.
Připadá jí, jako by to bylo včera, kdy s ním mluvila naposle-
dy, ale ve skutečnosti je to už víc než rok. Když Efrem Pangyui
prvně dorazil na Kontinent, Shara ho naučila naprosté základy
řemesla: jak uprchnout z nepřátelského území, jak se vyhnout
pronásledovatelům, jak se neztratit v bludištích nejrůznějších
úřadů — a také jak založit a udržovat skrýše pro předávání
zpráv, i když pochybovala o tom, že by je někdy musel použít.
Vlastně spíš pro všechny případy, protože žádné místo na Kon-
tinentu nebylo pro Saypuřany zcela bezpečné. Jako nejzkuše-
nější kontinentální agentka ve službě měla Shara absurdně vy-
sokou kvalifikaci na to, aby někomu dělala chůvu, a přesto se
o ten úkol prala. K žádnému Saypuřanovi totiž nechovala vět-
ší úctu a obdiv než k Efremu Pangyuiovi, reformátorovi, uči-
teli a uznávanému historikovi. Tenhle muž úplně sám změnil
saypurské pojetí minulosti, tenhle muž vzkřísil celý saypurský
soudní systém, tenhle muž vyrval saypurské školy z rukou bo-
hatých a přinesl vzdělání do chudinských čtvrtí… Bylo to tak
zvláštní, když tenhle velikán seděl v Ahanaštanu u stolu naproti
ní a trpělivě přikyvoval, zatímco mu vysvětlovala, že pokud po
něm bulikovský pohraničník bude požadovat jeho doklady, ve
skutečnosti chce dvacetidrekelovou bankovku. A celou tu dobu
doufala, že se jí hlas příliš nechvěje posvátnou úctou… Jistě, byl
to hodně zvláštní zážitek, ale přesto patří k Shařiným nejvzác-
nějším vzpomínkám.
Vypravila ho na cestu a v duchu se ptala, jestli ho ještě ně-
kdy uvidí. A včera jí na stole přistál telegram, že byl nalezen

44
mrtev — ne, nejen mrtev, zavražděn. Pro Sharu to byl pořádný
šok, a co teprve když zjistila, že si do oblečení zašil tajnou zprá-
vu… Tohle ho rozhodně nenaučila ona.
Najednou pochybuju, pomyslí si, jestli jeho posláním opravdu
bylo prohloubení historického porozumění.
Promne si oči. Záda má ztuhlá po jízdě vlakem. Podívá se,
kolik je hodin, a zamyslí se.
V Saypuru už je skoro osm ráno.
Shaře se do toho vůbec nechce — je moc unavená, moc sla-
bá —, ale když to neudělá hned, později za to bude pykat. Mno-
ho drobných přehlédnutí, jako třeba neinformování nadříze-
ných o výletu do Bulikova, by se dalo snadno splést se zradou.
Otevře dveře své nové kanceláře a přesvědčí se, že za nimi
nikdo není. Zase je zavře a pak zamkne. Přejde k oknu a zaklopí
okenice (vlastně je to úleva — pohled na slabé zamlžené slunce
už ji unavuje). Pak zavře i okno.
Natáhne do chřípí vzduch a zahýbá prsty. Olízne si špičku
ukazováku a začne psát na horní tabulku okna.
Shara ve své branži často dělá nelegální věci. Jenže porušit
zákony státu, proti kterému aktivně působíte, je jedna věc —
a to, co se chystá udělat Shara, to, z čeho mají v Saypuru tak
strašlivou hrůzu a co se na Kontinentu, kde tahle praxe vznik-
la, pokoušejí tak urputně zakazovat, omezovat a sledovat, je
věc druhá.
Protože právě teď, v kanceláři hlavního diplomata Troonyi-
ho, se Shara chystá provést zázrak.
Jako vždycky je ta změna téměř nepostřehnutelná: vzduch
se pohne, na kůži sedne chlad, jako by někdo někde pootevřel
dveře. Píše špičkou prstu a cítí, že povrch skla je čím dál měkčí,
až má pocit, že píše po vodě.
Sklo se změní: okenní tabulka se zamlží a zamrzne; potom
se mráz rozpustí, ale za oknem už nejsou vidět zavřené oke-
nice, které by tam měly být. Okno teď připomíná díru ve zdi

45
a na druhé straně je kancelář s velkým týkovým stolem, za nímž
sedí vysoká pohledná žena a pročítá tlustou složku.
Je to divný pocit, napadne Sharu, doslova změnit svět…
Shara by si ráda myslela, že je nad takové emoce povznese-
ná, ale přesto ji dráždí, že značné technologické vymoženosti
Saypuru pořád ještě nedohnaly většinu triků kontinentálních
Božstev. Tenhle malý zázrak původně stvořila před stovkami
let bohyně Olvos, aby mohla nahlížet do jednoho zamrzlého
jezera a dívat se a hovořit z druhého, mnoho kilometrů vzdále-
ného zamrzlého jezera, které si sama vybrala. Shara nikdy úpl-
ně nepochopila, proč ten zázrak funguje i se sklem: všeobecně
přijímaná teorie tvrdí, že původní kontinentální výraz pro „sklo“
byl velice podobný výrazu pro „led“, a tak má ten zázrak širší
záběr, než Olvos zamýšlela — ačkoli Božstva s oblibou využívala
sklo k mnoha podivuhodným účelům, ukládala předměty, a do-
konce i lidi do tenoučké skleněné vrstvy jako sluneční paprsek
zachycený v křišťálu.
Žena za sklem vzhlédne. Perspektiva je trochu zvláštní: je
to jako dívat se klíčovou dírkou. Shara ale ví, že na druhé stra-
ně skla jsou ve skutečnosti okenice na ambasádě a pod nimi
propast hluboká třicet metrů. Je to jen hříčka obrazů a zvuků:
někde v saypurském Ghaladeshi na druhé straně Jižních moří
ukazuje skleněná tabulka v kanceláři téhle ženy samu Sharu, jak
na ni zírá z Troonyiho pokojů.
Žena vypadá dost polekaně a hýbe ústy. Pohyby jejích rtů
doprovází hlas, ten je však tichý a plechový, jako by vycházel
z okapové roury: „Ach! Ach.“
„Tváříš se, jako bys čekala někoho jiného,“ prohodí Shara.
„Ne. Říkala jsem si, jestli zavoláš, ale nečekala jsem tě na nou-
zovém kanále.“ Zvuk není úplně čistý, ale přesto je znát, že má
hluboký a chraplavý hlas jako někdo, kdo si připaluje jednu ci-
garetu od druhé.
„Byla bys radši, kdybych nouzový kanál nepoužila?“

46
 „Moje nástroje málokdy používáš k tomu, k čemu jsou urče-
ny,“ prohlásí žena, zvedne se a přijde blíž.
„Je pravda, že tohle není… tak úplně nouzová situace,“ při-
pustí Shara. „Chtěla jsem ti dát vědět, že jsem… že jsem rozjela
operaci v Bulikově.“
Žena za sklem se usměje. I ve zralém věku je neobyčejně
krásná. Na ramena jí spadají husté kadeře vlasů černých jako
uhel, i když pramen nad čelem už prokvétá stříbrem. Je sice ve
věku, kdy většina žen zanechá veškerého snažení o přitažlivou
postavu, avšak ona si uchovala téměř každou křivku, dokonce
jich má mnohem víc, než jich kdy může mít Shara. Té však při-
padá, že krásu tetičky Vinye odjakživa přesahoval její půvab:
je to něčím v jejích očích, velikých, posazených daleko od sebe
a sytě hnědých. Jako kdyby tetička Vinya neustále vzpomínala
na dlouhý život, pro jaký by většina lidí vraždila.
„Kdepak operaci,“ řekne Vinya. „Plnohodnotnou diplomatic-
kou misi.“
Shara si v duchu povzdechne. „Co mě prozradilo?“
„Totožnost Thivaniové,“ odpoví Vinya. „Dřepěla jsi na ní celé
roky. Takových věcí si obvykle všímám. Když někdo — abych
tak řekla — projde kolem stolu s občerstvením a strčí si jednu
nebo dvě sušenky do rukávu. A pak se to jméno najednou objeví
znovu, navíc hned poté, co jsme se dozvěděli o chudákovi Efre-
movi… Takže je jasné, co děláš — nemám pravdu?“
Byla to chyba, pomyslí si Shara. Neměla jsem se do toho pou-
štět, když jsem tak unavená.
„Co tě to napadlo, Sharo?“ zeptá se Vinya mírně. „Víš, že bych
to nikdy neodsouhlasila.“
„Proč ne? Ze všech agentů jsem byla nejblíž, navíc mám nej-
lepší kvalifikaci.“
„Nemáš nejlepší kvalifikaci. Byla jsi s Efremem v osobním
kontaktu. Lépe bychom tě využili jinde. A mělas mi nejdřív po-
slat žádost.“

47
 „Zkus se podívat do pošty,“ řekne Shara.
Vinyi přelétne po tváři stín podráždění. Přejde ke dveřím
k otvoru pro poštu, prohrábne hromádku čekajících dopisů
a vytáhne z ní malý proužek papíru. „Před čtyřmi hodinami,“
prohlásí. „Velice včasné.“
„Celkem ano,“ potvrdí Shara. „Provedla jsem všechny oficiální
přípravy. Neporušila jsem žádná pravidla. Jsem nejvýše postave-
ná agentka. A v tomhle oboru se vyznám. Nikdo neví o dějinách
Bulikova víc než já.“
„To máš pravdu,“ řekne Vinya, vrátí se k oknu a zahledí se
do skleněné tabulky. „Jsi naše největší odbornice na kontinen-
tální historii. Pochybuju, že je po Efremově smrti na světě někdo,
kdo ví o jejich mrtvých bozích víc než ty.“
Shara odvrátí zrak.
„Promiň,“ omlouvá se Vinya. „To ode mě bylo necitlivé. Po-
chop… občas je pro mě těžké zachovat si obyčejný soucit. Do-
konce i v tomhle případě.“
„Já vím,“ řekne Shara. Funkce ministryně zahraničních věcí se
tetička Vinya ujala před sedmi lety. Odjakživa byla hnacím mo-
torem ministerstva, člověkem, u kterého tak jako tak skončila
všechna rozhodnutí. Bylo jen otázkou času, kdy se ministryní
stane i po formální stránce. Od jejího jmenování do funkce se
hranice působnosti ministerstva jednak rozšířily, jednak se staly
prostupnějšími: prolínají se s obchodem, průmyslem, dotýkají se
politických stran a životního prostředí. A kdykoli se teď Shara
přiblíží k Saypuru (což se stává velice zřídka), pokaždé slyší šep-
tandu o tom, že Vinya Komaydová, matriarcha význačného rodu
Komaydů, která patří mezi největší hlavouny v Ghaladeshi, poku-
kuje po další vedoucí pozici — po křesle premiéra. Tohle pomyš­
lení Sharu zneklidňuje a zároveň vzrušuje: možná že kdyby její
teta zastávala nejvyšší úřad v Saypuru a na celém světě, mohla
by se konečně vrátit domů… Ale do jakého domova by se vrátila?

48
 „Kdybys Efrema necvičila zrovna ty,“ řekne Vinya, „kdyby
ses nenabídla, že ho zaškolíš, nestrávila s ním tolik času… víš,
že bych po tobě okamžitě sáhla, zlatíčko. Ale důstojníci nikdy
nesmějí vyšetřovat smrt svých agentů. Vždyť to přece znáš.“
„Nebyl to můj agent. Jenom jsem ho vycvičila.“
„To je pravda, ale musíš uznat, že dokážeš být dost unáhlená,
zvlášť v osobních záležitostech.“
Shara vzdychne. „Já vážně nemůžu uvěřit, že se o tom už
zase bavíme.“
„Já o tom mluvím, i když tu nejsi a neslyšíš to. Vytahují to
na mě ve všech politických kruzích, když se pokouším sehnat
finance.“
„Bylo to před sedmnácti lety!“
„Před šestnácti. Já vím. Voliči mají krátkou paměť. Na rozdíl
od politiků.“
„Způsobila jsem někdy v životě v zahraničí něco, co by se tře-
ba jen vzdáleně dalo nazvat skandálem? Znáš mě, tetičko. V tom,
co dělám, jsem dost dobrá.“
„Nepopírám, že jsi pro mou práci byla požehnáním, drahouš-
ku. To ne.“ Pak se Vinya s povzdechem zamyslí.
Shara se pokouší zachovat nehybnou, nečitelnou tvář
a v rychlosti si přehrává posledních pět minut. Tenhle rozho-
vor ani zdaleka neprobíhá tak, jak očekávala. Myslela si, že jí
teta udělí přísnou důtku. Shaře totiž připadá, že narazila na ja-
kýsi hlubší, mnohem nebezpečnější podnik, kterého se Pangyui
zřejmě účastnil. Jenže tetička Vinya zatím reagovala, jako kdy-
by Pangyui byl prostě jenom obyčejný historik na diplomatic-
ké misi… A to znamená, že buď nic neví, pomyslí si Shara, nebo
nechce, abych já věděla, že ví.
A tak Shara vyčkává. Dávno přišla na to, že když prostě če-
káte a díváte se, pravda se často ukáže sama, i když se ji váš
protivník snaží zatajit. Vinya je sice její teta, ale vztah velitele

49
a jeho podřízeného se vždycky v něčem podobá vztahu mezi
dvěma protivníky.
„Tak dobře,“ promluví Vinya. „Asi bys mi měla podat hlášení.
Jaká je tam situace?“
Zajímavá, pomyslí si Shara. „Mizerná. Bouřlivá. Kdybych řek-
la, že hlavní diplomat Troonyi neudržoval ambasádu podle svých
nejlepších možností a schopností, hrubě bych ji podcenila.“
„Troonyi… Bože, už jsem zapomněla, že ho tam strčili. Jsou
na ambasádě nějaké mladé dívky?“
Shara si vzpomene na dívku s čajem. „Jedna.“
„Je těhotná?“
„Nevšimla jsem si.“
„Dobře. Díky mořím za ty dary.“
„A co městská guvernérka Mulagheshová? Pokud vím, do dění
v Bulikově se moc… nevměšuje. V podstatě jen vymáhá dodržo-
vání našich zákonů. Můžu se na ni spolehnout?“
„Nejspíš ano. Dlouho sloužila v armádě, bojovala v povstáních.
Vojanda do morku kostí. S takovými, jako je ona, jsi vždycky vy-
cházela celkem dobře. Tak — a co profesor?“
„V tuto chvíli shromažďuji údaje,“ vytáhne Shara pohotovou,
otřepanou, úslužnou odpověď.
„A co uděláš, až budeš vědět, kdo ho zabil a proč?“ ptá se
Vinya.
„Vyhodnotím situaci a určím, jaké riziko by mohla předsta-
vovat pro Saypur.“
„Takže pomsta ti na mysl nepřišla?“
„Když tě sledují oči světa,“ poznamená Shara, „pro pomstu
není prostor. Musíme postupovat uvážlivě, aby se to obešlo
bez krve. Jako vždy budu pouhým nástrojem v rukou svého
národa.“
„Dost těch frází,“ řekne Vinya. „Nemám ponětí, na koho ještě
zabírají.“ Odvrátí pohled a zamyslí se. „Uděláme to takhle, Sha-
ro. Budu k tobě velkorysá. Dám ti na to lhůtu — jeden týden.“

50
 Shara na ni upře rozhořčený pohled. „Jeden týden?!“
„Ano. Jeden týden na to, abys zjistila, jestli to má nějaký vý-
znam pro Saypur. Zlato, vždyť smrt toho chudáka si přál snad
každý občan Bulikova! Co ty víš, klidně ho mohl zabít vrátný.
Dám ti jeden týden na to, ukázat mi nějaký pádnější důvod,
proč je nutné, abys byla v Bulikově — a pokud mi ho neukážeš,
stáhnu tě odtamtud a dohled nad situací svěřím někomu jiné-
mu. Plýtváš svým talentem, miláčku. Ministerstvo pro tebe má
mnohem důležitější úkoly.“
„Jeden týden…“ Shara chvíli váhá, jestli má říct Vinyi o Efre-
mově vzkazu, ale pak usoudí, že případné špatné následky jed-
noznačně převažují nad dobrými.
„Tohle že je dívka, která mi před chvilkou tvrdila, že je nejvýše
postavenou agentkou široko daleko? Z tvých slov jsem měla do-
jem, že ti stačí fouknout, a celý ten domeček z karet se sesype.“
Vinya zahýbe prsty a napodobí jimi karty pomalu se snášející
k zemi. „Pokud jsi tak dobře připravená, drahoušku, jistě ti to
potrvá jen pár hodin.“
Shara si s pocitem marnosti posune brýle ke kořeni nosu.
„Tak dobře.“
„Výborně. O všem mě informuj. A velmi bych ocenila, kdyby
ten tvůj člověk alespoň pár dní nikoho nezavraždil.“
„To ti nemůžu slíbit.“
„Já vím. Ale říkala jsem si, že to stejně zkusím.“
„A pokud se mi do týdne podaří tuhle situaci uhasit,“ řekne
Shara, „pokud tentokrát opravdu dokážu nemožné, byla by ně-
jaká šance, že —“
„Že co?“
„Že bych mohla být přeložena.“
„Přeložena?“
„Ano. Zpátky do Ghaladeshe.“ A potom, když na ni Vinya
upřeně pohlédne, ještě dodá: „Minule jsme o tom mluvily.“
„Aha. Aha, jistě,“ řekne Vinya. „Ano, mluvily jsme o tom, že…?“

51
 Přece to moc dobře víš, pomyslí si Shara. Bavily jsme se o tom
i předminule a předpředminule a předpředpředminule…
„Přiznám se,“ pronese Vinya, „že neznám žádnou jinou agent-
ku, která by upřímně toužila po kancelářské práci doma na úřa-
dě. Myslela jsem, že na Kontinentu se ti bude líbit. Vždyť jsi ani
nikdy nestudovala nic jiného.“
„V zahraničí,“ řekne Shara potichu, „jsem už šestnáct let.“
„Sharo…“ Vinya se rozpačitě usměje. „Víš, že jsi moje nejzku-
šenější kontinentální agentka. Nikdo toho o Božstvech neví
tolik jako ty… a nejen to, skoro nikdo v Ghaladeshi ani netu-
ší, že na Kontinentu do jisté míry pořád ještě existují po Bož-
stvech stopy.“
Kolikrát už jsem tenhle proslov slyšela? pomyslí si Shara.
„Politika ministerstva žádá nikdy neprozradit přetrvávají-
cí existenci čehokoli božského. Saypuřané raději věří, že to-
hle všechno už je historie — mrtvá a ztracená. Nesmějí se
dozvědět, že některé zázraky na Kontinentu pořád ještě fun-
gují… a už vůbec nesmějí vědět, že některá stvoření Božstev
pořád ještě existují, i když ty a tvůj člověk vynikáte v jejich
odstraňování.“
Shara ví, že její teta nemá ponětí, co to obnáší, a raději mlčí.
„Dokud se bohové nevrátí — a jsme jim vděční, že tak zatím
neučinili —, nemáme důvod lidem říkat, co nechtějí vědět,“ pro-
hlásí Vinya.
Shara se odhodlá vyslovit to, co je zřejmé: „Takže se nesmím
vrátit domů, protože jsem viděla příliš mnoho věcí, jejichž exis-
tenci nemůžeme připustit.“
„A kvůli tomu, kdo jsi, by tě po návratu podrobili rozsáhlé-
mu výslechu. A protože toho víš tolik a nikdo jiný se to nikdy
nesmí dozvědět…“
Shara zavře oči.
„Dej mi čas, zlatíčko,“ řekne Vinya. „Dělám, co můžu. Ti na-
hoře na mě teď dají víc než kdy dřív. Brzy je přesvědčím, uvidíš.“

52
 „Potíž je v tom,“ řekne potichu Shara, „že my agenti bojujeme
za náš domov, chráníme ho… ale občas se do něj musíme vrátit,
abychom nezapomněli, za co vlastně bojujeme.“
Vinya se ušklíbne. „Nebuď taková měkkota! Jsi Komaydová,
děvče. Jsi dítě svých rodičů i moje dítě — jsi vlastenka. Saypur
máš v krvi.“
Viděla jsem umírat desítky lidí, chce říct Shara, a mnoha jsem
podepsala rozsudek smrti. Vůbec nejsem jako moji rodiče. Už ne.
Vinya se usměje a zazáří jí oči. „Opatruj se, drahoušku. Tíha
historie je v Bulikově o něco větší. Být tebou, dávala bych si
pozor na každý krok — zvlášť vzhledem k tomu, že jsi přímým
potomkem muže, který obrátil celý Kontinent v trosky.“ Potom
natáhne dva prsty, přetře sklo a zmizí.

53
 Povinností Ministerstva zahraničních věcí je regulovat
něco, co vlastně ani regulovat nelze.
To, že je něco nemožné, však ještě neznamená, že by to
od nás saypurský lid neměl očekávat: neděly se snad před
válkou na Kontinentu nemožné věci každý den a každou
hodinu?
Není to snad důvod, proč se Saypuru, a vlastně i celému
světu každou noc tak špatně spí?
— premiér Anta Doonijesh,
dopis ministryni Vinyi Komaydové, 1712

O čem se nemluví
Bulikovská univerzita je rozsáhlá stavba s mnoha místnostmi,
nepřehledná kamenná síť chodeb a nádvoří ukrytá za vysoký-
mi hradbami na západní straně města. Zdi univerzity jsou samá
skvrna, jednak kvůli dešťové vodě, jednak kvůli tmavé rozbujelé
plísni; podlahy a chodníky jsou dohladka ošlapané, jako by se po
nich chodilo mnoho let; tlusté, oteklé komíny připomínají spíš
vosí hnízda než funkční architektonický prvek a patří ke slohu,
ve kterém se už alespoň několik staletí nestaví.
Po vstupu do budovy však Shara zjistí, že vodovodní instala-
ce je v dokonalém stavu. Jako obvykle jsou z ní vidět jen kousky:
přípojky k vodovodnímu potrubí, protipožární trysky ve stropě,
samozřejmě také kohoutky a umyvadla. Ale to, co vidí, je cel-
kem moderní.
Pokouší se potlačit úsměv. Univerzita sice vypadá, jako by
ji postavili v dávných časech, ale Shara ví, že ve skutečnosti je
stará jen něco málo přes dvacet let.

55
 „Ve kterém křídle se teď nacházíme?“ zeptá se.
„V lingvistickém,“ odpoví Nidayin. „A sami jim říkají ‚komory‘.“
Shara pomalu zamrká. Diví se, že ji Nidayin tak pohotově
opravil. V lecčems jí připomíná typického funkcionáře z velvysla-
nectví — chová se povýšeně, přezíravě a je přesvědčený o vlastní
důležitosti. Také ale zastupuje velvyslanectví při jednáních s ve-
řejností a to znamená, že důležitá místa — jako je univerzita —
velvyslancům a diplomatům oficiálně ukazuje právě on.
„To je dost dlouhá komora,“ poznamená Pitry a rozhlédne se.
„Vlastně spíš chodba.“
„Výraz ‚komora‘,“ řekne se vší vážností Nidayin, „má velice
symbolický význam.“
„A jaký?“
Nidayin zřejmě nečekal, že ho někdo bude takhle zpovídat.
„S vraždou to určitě nesouvisí,“ vykrucuje se. „Není to podstatné.“
Zvuky jejich kroků se rozléhají na kamenné podlaze. Uni-
verzita je po smrti dr. Pangyuie prázdná. Shara pozoruje, jak
po kamenných stěnách tančí namodralé světlo lamp (plynových
lamp, všimne si), a snad proto se nemůže ubránit pocitu, že ta-
hle stavba je hluboce organická, jako by se nacházeli v jakémsi
hmyzím úlu nebo možná v břiše nějaké gigantické příšery. Ale
přesně o to nejspíš architektům šlo, napadne ji.
V duchu se ptá, co si Efrem o téhle stavbě asi myslel. Jeho
pokoje na ambasádě už si prohlédla a podle očekávání byly
naprosto holé, prosté jakýchkoli podrobností: Efrem žil svou
prací, zvlášť takovouhle prací, na tomhle místě obtěžkaném
historií. Nepochybuje o tom, že nějaký šuplík v jeho kancelá-
ři na univerzitě bude napěchovaný stovkami uhlových náčrtů
univerzitních říms, bran a skoro určitě mnoha desítek dveřních
klik, protože Efrema vždycky fascinovalo, co lidé dělají ruka-
ma: Lidé tak komunikují se světem, řekl jí kdysi. Duše se možná
­zrcadlí v očích, ale podvědomí, způsob jejich chování, to všechno
je v rukou. Sleduj něčí ruce a spatříš jeho srdce. A možná měl

56
pravdu. Efrem se totiž všeho nového, co objevil, dotýkal ruka-
ma: hladil desky stolů, klepal na stěny, hnětl půdu, laskal zra-
lé ovoce… Efrem Pangyui nacházel na světě další a další věci,
které ho uchvacovaly.
„Jsem čím dál zvědavější,“ řekne Pitry.
„Není to podstatné,“ opakuje Nidayin.
„Vy to nevíte,“ obviní ho Pitry.
„Vím,“ tvrdí Nidayin. „Jen před sebou nemám příslušné zdroje.
Nechci vám dát nesprávnou informaci.“
„Kecy,“ řekne Pitry.
Sigrud si tiše povzdechne, což se v jeho případě podobá hně-
vivému zavrčení.
Shara si odkašle. „Univerzita má šest komor, protože Kon-
tinentálové si svět představovali jako srdce se šesti komorami,“
vysvětluje. „V každé komoře sídlilo jedno z původních Božstev.
Proudění mezi Božstvy utvářelo tok času, osudu, všech událostí:
samu krev světa. Univerzitu pojímali jako mikrokosmos tohoto
vztahu. Chodit na univerzitu znamenalo učit se všechno o všem,
nebo to aspoň chtěli naznačit.“
„Vážně?“ ptá se Pitry.
„Ano,“ potvrdí Shara. „Ale tohle není původní univerzita. Ta
byla zničena za války.“
„Chcete říct po Mžiku,“ opraví ji Nidayin. „Zmizela spolu s vět-
šinou Bulikova. Nemám pravdu?“
Shara si ho nevšímá. „Univerzita byla znovu postavena podle
nákresů a uměleckých děl z předválečných dob. Bulikov ­trval
na tom, aby byla obnovena naprosto přesně: strhli spoustu do-
chovaných původních budov, aby ji mohli postavit z pravého
starého kamene. Chtěli, aby byla naprosto autentická — nebo
aspoň co nejautentičtější,“ dodá a zlehka se dotkne plynové lam-
py, „při použití jistých moderních vymožeností.“
„Odkud to všechno víte?“ ptá se Pitry.
Shara si posune brýle na nose. „Co se tady vyučuje?“

57
 „Ehm, v poslední době hlavně ekonomie,“ řekne Nidayin.
„Obchod. A taky základní příprava na povolání. Hlavně proto,
že město vyvinulo soustředěnou snahu stát se světovým finanč-
ním hráčem. Přispělo k tomu Hnutí za nový Bulikov — nedáv-
no se proti němu zvedla vlna nevole, protože si to někteří lidé
vykládají jako modernizaci. A vlastně mají pravdu. V univerzit-
ním kampusu pořád někdo proti něčemu protestuje. Buď proti
Novému Bulikovu, nebo, ech…“
„Proti dr. Pangyuiovi,“ řekne Shara.
„Ano.“
„Předpokládám,“ prohodí Pitry, zatímco si nepřítomně pro-
hlíží dveře, „že dějiny se tu vyučovat nesmějí.“
„Moc ne,“ odpoví Nidayin. „To, co se učí, podléhá přísným re-
gulacím kvůli Světským předpisům. Předpisy tak nějak ochro­
mily všechno, co se tu dělá. A těžko se jim vyučují přírodní vědy
včetně základních fyzikálních zákonů, protože se tu fyzikálními
zákony tak dlouho nic neřídilo. A na některých místech pořád
ještě neřídí.“
No jistě, pomyslí si Shara. Jak je chcete učit vědě, když zdejší
svítání každé ráno vědu vyvrací?
Sigrud se zastaví. Dvakrát začichá a podívá se k jedněm
z mnoha dveří napravo. Vypadají stejně jako většina dveří
na univerzitě: jsou z masivního dřeva a uprostřed mají tlusté
skleněné okno. Nejsou nijak označené.
„Je to kancelář dr. Pangyuie?“ ptá se Shara.
„Ano,“ přisvědčí Nidayin. „Jak poznal —?“
„A byl už tam někdo kromě policie?“
„Myslím, že ne.“
Shara přesto zkřiví tvář. Ví, že policie úplně stačí. „Nidayi-
ne, Pitry — ráda bych, abyste zkontrolovali všechny kancelá-
ře a místnosti v téhle komoře univerzity. Potřebujeme zjistit,
kteří další zaměstnanci univerzity byli poblíž a jaký měli vztah
s dr. Pangyuiem.“

58
 „Určitě chcete takové vyšetřování rozjet?“ zeptá se Nidayin.
Shara ho zpraží pohledem; nebo možná nezpraží, jen tak
trochu připálí.
„Totiž, nechci být troufalý, ale… jste jen dočasná hlavní di-
plomatka,“ řekne.
„Ano,“ potvrdí Shara. „Jsem.“ Vytáhne malý narůžovělý prou-
žek s telegramem a podá ho Nidayinovi. „A řídím se pokyny
městské guvernérky. Přesvědčte se sám.“
Nidayin rozbalí telegram a čte:

K-VEL THIVANI PREDBEZ VYSETR STOP VOJENSKE SILY

­ASISTUJTE STOP GHS512

„Ach,“ řekne Nidayin.

„Jen předběžné vyšetřování,“ řekne Shara. „Ale musíme vy­
užít toho, že důkazy jsou ještě čerstvé, pokud tomu správně ro-
zumím. Nebo se mýlím?“
„Ne,“ odpoví muž. „Nemýlíte.“
Nidayin a Pitry vykročí chodbou a pustí se do kontroly sou-
sedních kanceláří. Než ujdou deset kroků, začnou se zase handr-
kovat. Aspoň je to na chvíli zaměstná, pomyslí si Shara.
Schová telegram pod kabát. Nejspíš ho bude ještě potřebovat.
Městská guvernérka Mulagheshová přirozeně žádný takový
telegram neposlala. Je dobré mít přátele v každém komunikač-
ním oddělení, ať už máte za lubem cokoli.
„Tak,“ prohodí Shara, „a teď se podíváme, co tam zbylo.“

Kancelář dr. Efrema Pangyuie je zaplavena po kolena hlubokým

mořem potrhaných papírů a stůl připomíná loďku ztracenou
na jeho zažloutlých vlnách. Shara rozsvítí plynové lampy a pro-
hlédne si škody: na korkové nástěnce vidí spoustu připínáčků,

59
pořád na nich ještě visí cáry papíru. „Určitě je všechny strhla
policie,“ zašeptá. „To se vsaď.“
Kancelář je malá a špinavá a k někomu tak významnému
jako Pangyui se vůbec nehodí. Je v ní okno, umouněné a tak
tmavé, že by klidně mohlo být z cihel.
„Asi bychom tohle všechno měli uložit do sáčků a odnést
zpátky na ambasádu.“ Na chvíli se odmlčí. „Řekni mi: kolik lidí
nás sem sledovalo?“
Sigrud jí ukáže dva prsty.
„Profíci?“
„Pochybuju.“
„Všimli si jich Nidayin nebo Pitry?“
Sigrud jí věnuje pohled: Co myslíš?
Shara se usměje. „Já to říkala. Když kopneš do vosího hníz-
da… Ale zpátky k věci. Jaký na to máš názor?“
Obr popotáhne nosem a poškrábe se na něm. „Takže… Je jas-
né, že tady někdo něco hledal. Ale myslím, že to nenašel.“ Shara
přikývne, potěšilo ji, že došla ke správnému závěru. Sigrudovo
šedé oko tančí po vlnách papíru. „Kdyby hledali jednu konkrét-
ní věc a našli ji, tak by přestali. Ale já nevidím nic, co by tomu
nasvědčovalo.“
„Dobře. Vidím to samé.“
Zbývá tedy otázka, co vlastně hledali. Vzkaz v Pangyuiově
kravatě? Zatím si není jistá, ale čím dál tím víc pochybuje o tom,
že Pangyui byl zavražděn prostě proto, že se v Bulikově dopus-
til kacířství.
Nedělej předčasné závěry, napomene se Shara. Nebudeš to
vědět, dokud to nezjistíš.
„Dobrá,“ řekne Shara. „Kde?“
Sigrud zase začichá a brodí se záplavou papírů ke stolu. Jed-
nou nohou odhrne papíry na opačné straně stolu, než na které
nejspíš profesor obvykle pracoval. Na kamenné podlaze je pořád

60
ještě vidět velká tmavá skvrna. Shara musí přijít až těsně k ní
a teprve pak ucítí měďnatý pach zaschlé krve.
„Takže neseděl za stolem,“ poznamená Shara.
„Pochybuju.“
Lituje, že neví, kde přesně ho našli, co leželo vedle něj, co
měl u sebe… V policejním hlášení samozřejmě byly poznámky,
jenže policejní hlášení se ani slovem nezmínilo o Pangyuiově
rozřezaném oblečení, takže nebylo zrovna důvěryhodné. Shara
usoudí, že si musí vystačit s tím, co zjistí sama.
„Buď tak hodný a přines mi sáček na tenhle papír,“ požádá
Sigruda tiše.
Obr přikývne a vykročí chodbou.
Shara se rozhlédne po místnosti. Opatrně popojde a shýbne
se pro útržek papíru:

… panuje však přesvědčení, že Kajův původ neobyčejně pri-

vilegovaného Saypuřana rozhodně nezmenšuje jeho činy.
Ano, jeho otec kolaboroval s Kontinentem a o jeho matce
není známo nic. Víme, že Kaj byl učenec, tak trochu vědec
a prováděl doma pokusy. I když při masakru o nikoho ne-
přišel, musel…

Zvedne další papír.

… musíme se ptát, k čemu se komora bohyně Olvos na pů-

vodní univerzitě používala. Zdá se totiž, že Olvos s jed-
náním Kontinentu, ba ani s jednáním ostatních Božstev
nesouhlasila. Byla považována za Božstvo naděje, světla
a houževnatosti. Její odchod ze světa v roce 775 na počát-
ku Zlatého věku Kontinentu se považoval za velikou tra-
gédii. Vedly se vzrušené debaty o tom, proč přesně odešla:
některé nalezené texty tvrdí, že na cestě, kterou zvolila

61
 ostatní Božstva, spatřila Olvos jen zmar; mnoho těchto
textů však bylo záhy zničeno, nejspíš ostatními Božstvy…

A další:

… vše nasvědčuje tomu, že Kaj před svou smrtí na infekci

v roce 1646 vedl na Kontinentu velice asketický život. Spal,
jedl a žil sám a mluvil jen tehdy, když vydával rozkazy. Jeho
pobočnice Sagreshová ve svých dopisech vzpomíná: „Jako
by ho domovina těch, kteří tak dlouho ovládali a utlačo-
vali jeho lid, zklamala tak moc, až ho to ranilo. Nikdy to
neřekl nahlas, ale téměř jsem slyšela, jak mu běží hlavou:
‚Neměla by země bohů být dost dobrá i pro bohy?‘ “ Ale Kaj
samozřejmě nemohl vědět, že za zpustošení Kontinentu byl
téměř přímo odpovědný on sám, neboť příčinou Mžiku byl
Kajův úspěšný atentát na Božstvo zvané Taalhavras…

Shara v mnoha útržcích poznává Efremovy starší, už vydané spi-

sy. Musel si sem přivézt své staré svazky a policisté je při „pátrá-
ní“ roztrhali. Možná je těšilo, že mohou zničit tolik slavných say-
purských textů, pomyslí si. Tedy pokud to opravdu udělala policie.
Potom zahlédne v koutě jakousi bachratou siluetu. Při bliž-
ším ohledání zjistí, že je to bytelný, impozantní trezor, a na-
víc má otevřená dvířka. Prohlédne si zámek. Je hrozně složitý:
Shara není zkušená kasařka, ale pár jich svého času znala a ví,
že na tohle by neměli. Zámek, dvířka ani ostatní části trezoru
přesto nejeví známky poškození. Nikde není ani stopy po tom,
co v něm mohlo být uloženo.
Když se opře a zamyslí, všimne si, že z trosek vykukuje rů-
žek papíru, který se od ostatních nápadně liší: není to stránka
z vědecké publikace, ale oficiální formulář s pečetí Ministerstva
zahraničních věcí v levém a pečetí úřadu městské guvernérky
v pravém horním rohu.

62
 Vyloví ho z moře papírů. Je to nějaká žádost a vyplnil ji Ef-
rem. Těžko říct, o co přesně žádá: žádost jako taková má podobu
kódu ACCWHS14-347. Dole se podepsal Efrem, ale ještě je potřeba
jeden podpis a pod prázdným místem jsou slova: Turyin Mu-
lagheshová, městská guvernérka, Bulikov.
„Našla jsi něco?“ ozve se ze dveří Sigrudův hlas.
„Ještě nevím,“ řekne Shara.
Při ukládání materiálu do sáčků Shara zjistí, že tohle není
jediný dokument městské guvernérky, který skončil v Efremo-
vě vlastnictví: mezi cáry papíru je spousta útržků nějakých pro-
pustek. Nejspíš mu je vydal strážný, když ho pouštěl… někam.
Jakmile jsou s tím hotovi, Shara je spočítá: v kanceláři je
celkem devatenáct propustek. Ví, že Efrem si je dozajista ne-
schoval záměrně: po skončení jeho návštěvy byly nejspíš bez-
cenné. Zřejmě si po návratu do kanceláře prostě jenom vyprázd-
nil kapsy.
Shara se ohlédne k trezoru v rohu. A možná si s sebou kromě
starých povolenek přivezl i něco dalšího.
Do kanceláře vklopýtají Nidayin a Pitry, oba vypadají dost
uštvaně. Nidayin drží v rukou dlouhý umolousaný kus papíru.
„Tak už jsme skončili,“ oznámí. „Máme celkem šedesát tři jmen.
Zapsali jsme si jejich oddělení, čas strávený na škole, vztah
k profesorovi a —“
„Dobrá práce,“ řekne Shara. „Sigrude, přidej to prosím do naší
sbírky. Myslím, že tady už jsme udělali, co jsme potřebovali.
Teď se vrátíme na ambasádu. A potom, Pitry, asi budete mu-
set zase natankovat nádrž. Myslím, že nás čeká krátký výlet
mimo Bulikov.“
„Kam pojedeme?“ zeptá se Pitry.
Shara prohrábne hromádku propustek v kapse. „Popravdě
řečeno,“ odpoví, „zatím ještě nevím.“

63
Poté co vyjdou z univerzity a zamíří k vozu, Shara zvolní krok.
Sigrud kráčí po jejím boku. Když vydechne nosem, ozve se
tiché zasyčení.
Shara stočí pohled dolů a do strany, na jeho ruce.
Obr udělá drobný pohyb pravým ukazovákem a prostřed-
níkem, zlehka se jimi dotkne pravého stehna. Shara se podívá
doprava.
Ani ji nepřekvapí, že ti dva vypadají jako obyčejní lidé sedící
v kavárně. Muž zavrtaný do tlustého šedého kabátu s mastnými
vlasy a dvoudenním strništěm pomalu sloupává obal z doutníku.
Ženě naproti němu může být asi padesát nebo pětapadesát let,
má hubenou, zahořklou tvář, nafialovělé upracované ruce a šedé
vlasy stažené do pevného drdolu. Žena nezvedne pohled od šití,
ale Shara přesto vidí, jak se jí chvějí ruce.
Ne, kdepak. Nejsou to profíci.
„Vysadíme tě za rohem,“ řekne Shara. „Pak je budeš sledovat.“
Sigrud přikývne a vleze si do vozu.

Dostat se z Bulikova po silnici znamená absolvovat přehlídku

cestovních dokladů, kontrolních bodů, zátarasů a dopravních
zácp, červenobíle pruhovaných bran se závorami a strážnými
a nekonečných seznamů. Všichni zřízenci — v černých nebo
fialových uniformách s desítkami mosazných knoflíků — jsou
Kontinentálové. Svázali jsme tohle město nařízeními do takové
míry, pomyslí si Shara, že už ho ochotně dusí i jeho vlastní ob-
čané? Její doklady čarují jako kouzelná hůlka, zřízenci na ně
honem mávají, ať pokračují, občas dokonce zasalutují a Shara
s Pitrym proplují sítí kontrolních bodů za necelou půlhodinu.
Něco takového by se občanům Bulikova mohlo podařit jedině
v případě, že by si hodně, hodně přivstali.

64
 „Sídla“ městských guvernérů jsou na Kontinentu ožehavým
tématem. Shara ví, že oficiální stanovisko Saypuru k příbyt-
kům guvernérů — městských i regionálních — zní, že tato síd-
la jsou jen dočasná: jako zástupkyně Saypuru to má prakticky
napsané ve scénáři. Oficiální stanovisko také tvrdí, že guver-
nérská sídla jsou pozorovací stanoviště zřízená Saypurem čis-
tě proto, aby udržovala mír, dokud se mír nezačne udržovat
sám. Ale jak se každý na Kontinentu dennodenně ptá: kdy
přesně to bude?
Vzhledem k šest metrů vysokým betonovým zdem, dělům
v lafetách, železným branám a křiku vojáků za zdmi (nacháze-
jícími se necelé tři kilometry od hradeb Bulikova) působí síd-
lo městské guvernérky Mulagheshové dojmem, že mír se sám
hned tak udržovat nezačne. Ta stavba je hrozivá, vznešená, stro-
há a rozhodně a nepochybně trvalá. Uvnitř za guvernérčiným
stolem jsou okna vysoká od podlahy až ke stropu a za nimi
vidí Shara zeleň, zvlněné kopce obehnané betonovou zdí. Vidí
i vojáky, jak cvičí na přehlídkových plochách, komandant na ně
štěká rozkazy a desítky měkkých modrých pokrývek hlavy se
pohupují nahoru a dolů.
„Paní guvernérka brzy přijde,“ oznámí jí zřízenec, mladý muž
s ostře řezanou tváří a nezdravě vyzáblou postavou. „V tuto
chvíli se tuží.“
„Promiňte, co že to dělá?“ ptá se Shara.
Mladík se usměje způsobem, který nejspíš pokládá za zdvo-
řilý. „Cvičí.“
„Aha. Chápu. V tom případě ráda počkám.“
Zřízenec se znovu usměje, jako by říkal: To je roztomilé, my-
slet si, že máte na vybranou.
Shara se rozhlédne po kanceláři. Má duši a výzdobu sekery:
všechno je šedivé a hladké, navržené tak, aby fungovalo, a to
spolehlivě.

65
 Otevřou se dvířka v boční stěně místnosti. Rázným krokem
z nich vyjde nevysoká, asi pětačtyřicetiletá žena v šedivém vo-
jenském nátělníku, bleděmodrých kraťasech a vysokých šně-
rovacích botách. Je celá zpocená, čúrky potu jí stékají po ne-
obyčejně velkých a neobyčejně hnědých ramenou. Zastaví se
a chladným pohledem si změří Sharu, pak se stejně chladně
usměje a odpochoduje ke stolu. Jednou rukou se opře o roh,
pravým chodidlem vykopne do vzduchu, pravou rukou sevře
kotník a začne si protahovat stehenní svaly.
„Nazdar,“ řekne.
Shara se usměje a vstane. Turyin Mulagheshová je odměře-
ná, surová, výkonná a strohá jako její kanceláře — žena zroze-
ná a vycvičená k boji a pořádku, která už nesnese jiný způsob
života. Patří k nejsvalnatějším ženám, jaké kdy Shara viděla,
s pružnými bicepsy a šlachovitým krkem a rameny. Shara slý-
chala historky o tom, co všechno Mulagheshová dokázala bě-
hem drobných povstání po Létě černých řek. Prohlíží si velikou
jizvu na její levé čelisti a potlučené klouby na rukou a v tu chvíli
si uvědomuje, že všem těm neuvěřitelným historkám věří. Je
zbytečné dodávat, že někdo jako Mulagheshová se na úřednic-
kých postech nevidí často.
„Dobré odpoledne, paní guvernérko,“ řekne Shara. „Jsem —“
„Já vím, kdo jste,“ skočí jí Mulagheshová do řeči. Přestane si
protahovat svaly, otevře zásuvku a vytáhne z ní doutníček. „Vy
jste ta nová holka. Nová — jak se vám říká? Hlavní velvyslankyně.“
„Ano. Ashara Thivaniová, bývalá kulturní —“
„Ano, ano. Kulturní velvyslankyně. Přijela jste dneska v noci,
viďte?“
„Přesně tak.“
Mulagheshová se svalí na židli a hodí nohy na stůl. „Jako
by to byly jen dva týdny, co sem Troonyiho uklidili. Divím se,
že mám pořád ještě práci. Myslela jsem, že kvůli tomu chlapovi
celé město lehne popelem. Na rovinu, je to zkurvenej pitomec.“

66
Zvedne pohled k Shaře. Oči má ocelově šedé. „Ale možná už ten
oheň založil. Pangyuie koneckonců zabili při jeho hlídce.“ Ukáže
na Sharu tupým koncem doutníčku. „Proto jste tady, ne?“
„Ano, je to jeden z důvodů.“
„A nepochybuju, že další důvod je ten,“ řekne Mulagheshová
a zapálí si doutníček, „aby ministerstvo vyhodnotilo, jestli moje
činnost — nebo nečinnost — nemohla přispět ke smrti jejich
kulturního vyslance. Protože svým způsobem se to stalo i při
mojí hlídce. Souhlasí?“
„Tohle není moje priorita,“ prohlásí Shara.
„Všechna čest,“ pochválí ji Mulagheshová. „Evidentně jste di-
plomacii povýšila na umění.“
„Je to pravda,“ namítne Shara.
„Věřím tomu, že vy to tak berete. Ale ministerstvo asi ne.“
Mulagheshová si povzdechne a její hlava na chvíli zmizí v ob-
laku kouře. „Poslyšte, já jsem vlastně ráda, že jste tady. Když
jim povíte, co já říkám už rok, třeba začnou poslouchat. Hned
jak jsem se doslechla o téhle kulturní expedici, tak jsem vědě-
la, prostě věděla, že to nedopadne dobře. Bulikov je jako slon,
chápete? Má dlouhou paměť. Ahanaštan, Taalvaštan, tam všu-
de se to lepší. Modernizují. Stavějí železnici, přivážejí doktory…
sakra, dokonce pouštějí ženy k volbám.“ Potáhne nosem, pak si
odchrchlá a plivne do odpadkového koše u stolu. „Ale tady —“
mávne rukou k oknu, směrem k hradbám Bulikova, „— tady si
pořád myslí, že mají Zlatý věk. Nebo že by ho mít měli. Jednou
za čas na to zapomenou a chvíli je klid, ale pak zase někdo kop-
ne do vosího hnízda a já musím řešit další krizi. Krizi, kterou
vlastně ani řešit nemůžu, protože politika žádá ‚nevměšovat se‘.
V Ghaladeshi, na druhý straně toho podělanýho oceánu, vypa-
dají politický kecy vždycky moc hezky — ale když sedíte den
chůze od jejich hradeb, najednou jsou to jenom prázdný slova.“
Shara jí vstoupí do řeči. „Paní guvernérko, než budeme po-
kračovat…“

67
 „Hm?“
„Kdo podle vás zabil dr. Pangyuie?“
Zdá se, že Mulagheshovou to trochu zaskočilo. „Podle mě?
Jak to mám sakra vědět? Mohl to udělat kdokoli. Celé měs-
to si přálo, aby zemřel. Navíc mi nedali zelenou, abych rozjela
vyšetřování.“
„Ale určitě máte nějaké tipy.“
„Jo, to mám.“ Dlouze se na Sharu zahledí. „Co je vám po tom?
Jste diplomatka. Jste tady jenom kvůli těm mejdanům, ne?“
Shara sáhne pod kabát a vytáhne odznak Ministerstva za-
hraničních věcí.
Mulagheshová se předkloní a prohlédne si ho. Slouží jí ke cti,
že při tom nijak nezareaguje.
Po dlouhé chvíli přečte jméno napsané dole: „Komaydová.“
„Ano,“ řekne Shara.
„Takže ne Thivaniová.“
„Ne.“
„Komaydová. Příbuzná s Vinyí Komaydovou?“
Shara jí pohled bez mrknutí oplácí.
Mulagheshová se opře. Ještě si Sharu chvíli měří a pak se
zeptá: „Jak jste stará?“
„Je mi pětatřicet.“
„Takže… ta záležitost před šestnácti lety. Národní strana.
Bylo to…?“
Shara na sobě s obrovským sebezapřením nedá nic znát.
Mulagheshová přikývne. Shaře připadá, že v jejích očích vidí
šibalská světélka. „Hm. Proč jste to neřekla hned?“
„Obávám se, že jste začala mluvit dřív, než jsem mohla něco
říct.“
„Asi máte pravdu,“ připustí Mulagheshová. „Když si jdu za-
běhat, vždycky jsem pak upovídaná.“ Vrazí si doutníček zpátky
mezi zuby. „Takže jste přece jenom přijela vyšetřit profesoro-
vu vraždu.“

68
 „Přijela jsem zjistit,“ řekne Shara a schová odznak, „jestli by
něco v Bulikově nemohlo představovat hrozbu pro Saypur.“
„V Bulikově? Sakra, vždyť se z těch nejhorších sraček vyhra-
bal teprve před deseti, patnácti lety. Když jsem přijela, vypadal
nejspíš úplně stejně, jako když ho Kaj zabral. Lidi pořád ještě
srali do kbelíků. Nedovedu si představit, jak by mohl předsta-
vovat hrozbu.“
„Před Létem černých řek si mysleli to samé. Když zavedli
Předpisy, město bylo v ještě horším stavu, a přesto se vzbouřilo.
Zdá se, že vášeň Bulikova dalece přesahuje jeho meze.“
„Poetické,“ utrousí Mulagheshová. Přejede si palcem po jizvě
na čelisti. „Ale asi výstižné.“ Nahrbí se na židli ještě víc — Shara
už to ani nepovažovala za možné — a pak se zamyslí.
Shara ví, o čem přemýšlí: uvažuje, zda by bylo moudré po-
dat téhle nové záhadné úřednici pomocnou ruku. Odměnou za
dobré skutky a lidumilné činy je na ministerstvu až příliš často
pád — když někdo přijde o své postavení, stihne trest každého,
kdo ho podporoval.
„Potřebuju vaši pomoc, paní guvernérko,“ řekne Shara. „Na vel-
vyslanectví se spoléhat nemůžu.“
Mulagheshová si odfrkne. „A kdo ano?“
„Máte pravdu. A jsem ochotná udělat všechno pro to, abych
vaši podporu získala.“
„Vážně?“
„Ano. Chci tohle všechno co nejrychleji urovnat. A k tomu
potřebuju vaši pomoc.“
Mulagheshová žvýká konec doutníčku. „Nevím, jestli mi mů-
žete dát, co chci.“
„Třeba se budete divit.“
„Třeba. Nevadí mi sloužit, paní velvyslankyně. A přesně tohle
děláme — sloužíme veřejnosti. Ale já už jsem se nasloužila dost.
Chci na nějaké mnohem lepší místo, než je tahle zapomenutá
zřícenina.“

69
 Shara už asi ví, kam tím guvernérka míří. „Ahanaštan?“
Mulagheshová se zasměje. „Ahanaštan? Vy myslíte, že chci
větší odpovědnost? U všech moří, ne. Paní velvyslankyně, já chci
přeložit na Javrat.“
„Javrat?“ opakuje překvapeně Shara.
„Ano. Daleko v Jižních mořích. Chci někam, kde jsou palmy.
Slunce. Pláže. Někam, kde mají dobré víno a chlapy s kůží, kte-
rá nevypadá jako hovězí lůj. Chci co nejdál od Kontinentu, paní
velvyslankyně. S tímhle už nechci mít nic společného.“
Sharu to trochu zaskočilo. V Ahanaštanu je jediný fungující
mezinárodní přístav na Kontinentu. Obchod se po válce přesu-
nul na moře, a Ahanaštan je díky tomu jedním z hrstky konti-
nentálních měst, která alespoň trochu vzkvétají. Vojenská síla
Saypuru navíc spočívá téměř výlučně v námořních lodích, což
z Ahanaštanu dělá město s nejtěsnějšími vazbami na Saypur
a z jeho guvernéra jednoho z mocnějších světových hráčů. O té-
hle práci sní snad každý saypurský funkcionář na Kontinentu…
ale pokud Mulagheshová žádá maličký ostrůvek Javrat, v pod-
statě to znamená, že chce z politické hry úplně vystoupit. Shara
vlastně ještě nepotkala Saypuřana, který by se v té hře nechtěl
udržet věčně.
„Tak co,“ řekne Mulagheshová. „Myslíte si, že je to možné?“
„Je to… možné, to ano,“ potvrdí Shara. „Ale tuším, že na mi-
nisterstvu z toho budou trochu zmatení.“
„Nestojím o povýšení,“ řekne Mulagheshová. „Zbývá mi ko-
lik, dvacet let života? Nebo míň? Chci složit kosti někde, kde
je teplo, velvyslankyně. A všechno to politikaření… už se mi
z toho dělá šoufl.“
„Rozhodně se vynasnažím to zařídit.“
Mulagheshová jí věnuje úsměv, který by slušel žralokovi. „Vý-
borně. Tak se do toho dáme.“

70
„Tohle Hnutí za nový Bulikov namočilo město do pořádných sra-
ček, to vám teda povím,“ řeční Mulagheshová. „Už to tady něja-
kou dobu bublalo. Lidi vidí, že na modernizaci — čili na spolu-
práci se Saypurem — se dá vydělat, a chtějí prachy. Jenže boháči
v Bulikově nechtějí spolupracovat vůbec a dělají kolem toho
takový povyk, že na to chudina slyší.“
„Jak to souvisí s doktorem Pangyuiem?“
„Ti, kteří vystupují proti Novému Bulikovu, se ohánějí tím,
že jeho zastánci ‚sešli z cesty‘.“ Mulagheshová ten výrok doprovodí
zakoulením očima, ušklíbnutím a pohrdavým mávnutím ruky —
nechybí nic. „Takhle to dřív nebylo, a proto by to tak nemělo být
ani teď. Ti nejzatvrzelejší a nejtroufalejší si říkají Obnovitelé. Sa-
mozvaní ochránci národní a kulturní identity Bulikova… Sama
víte, o jakých kreténech mluvím. Takže když se tady ukázal Pan-
gyui a začal pitvat dějiny a kulturu Kontinentu — no, prostě měli
najednou pěkný velký terč, do kterého se mohli slovně strefovat.“
„Aha,“ řekne Shara.
„No jo. Obnovitelé v té jejich diskusi prohrávali, nikdo přece
nebude hlasovat proti blahobytu, krucinál. A když prohráváte
v diskusi, tak prostě změníte téma.“
„Jinými slovy, posloužil jim k tomu, aby na něj odvedli řeč.“
„Správně. Začali ukazovat na toho špinavého Saypuřana, co
se k nim nakvartýroval s požehnáním té cizí mocnosti, se kte-
rou se mají pelešit, a volali a křičeli a remcali a fňukali, jaká je to
strašná svatokrádež. Nemyslím si, že jim Pangyui se svojí ‚misí
kulturního porozumění‘ ve skutečnosti nějak moc vadil — no,
některým asi jo —, prostě ho použili jako politickou páku. A teď
všichni do jednoho popírají, že by s jeho vraždou měli něco spo-
lečného, a jejich oficiální stanovisko zní, že to byla jen upřímná
politická diskuse. Stará dobrá nechutná a urážlivá politická dis-
kuse, vždyť to znáte. Nic neobvyklého.“
Sharu nic z toho nepřekvapuje. Politické instinkty sice
nosí v různých státech různé šaty, ale pod vší tou obřadností

71
a okázalostí je pokaždé tatáž ohyzdnost. „Ale souvisí to nějak
s vraždou doktora Pangyuie?“
„Možná. Možná ne. Mohlo to nějakého cvoka vyhecovat
k tomu, aby profesora utloukl? Možná. Znamená to, že to za-
vinily politické frakce v Bulikově? Možná. Můžeme s tím něco
dělat? Asi ne.“
„Ale co když pachatelům pomáhali ti,“ nadhodí Shara, „kteří
jsou v Bulikově u moci?“
Mulagheshová přestane žvýkat doutníček. „Co tím chcete
říct?“
„Prohlédli jsme si profesorovu kancelář. Někdo ji vyraboval.
Mám podezření, že bez vědomí někoho z bulikovské policie by
se to nemohlo stát. Spousta jeho materiálů byla roztrhána, zni-
čena. Někdo něco hledal.“
„A co?“
„To nevím.“
„Tak proč s tím jdete za mnou?“
„No… možná to souvisí s tím, co přesně profesor zkoumal.“
Shara sáhne do kapsy kabátu, vytáhne útržky propustek, položí
je na guvernérčin stůl a posune je k ní.
Mulagheshová vykulí oči. Vyndá si doutníček z úst, chvíli
ho strnule drží v jedné ruce a pak ho položí na stůl. „A sakra.“
„Co je to, paní guvernérko?“ zeptá se Shara.
Mulagheshová něco rozmrzele zabručí.
„Co jsou ty papírky, paní guvernérko?“
„Visačky pro hosty,“ odpoví zdráhavě Mulagheshová. „Připínají
si je zepředu ke košilím, abychom viděli, že mají povolený přístup.
Každý týden si je musejí obnovovat, protože — no, prostě proto,
že přístup je tak přísně omezený. Hádám, že propadlé visačky si
bral s sebou domů — i když měl přísný rozkaz je zničit. Aspoň
vidíte, co se stane, když takovouhle práci svěříte civilistům.“
„Přístup… k čemu?“

72
 Mulagheshová odstrčí doutníček. „Myslela jsem, že to víte.
Každý přece o Skladištích někdy něco zaslechl.“
Shaře při těch slovech spadne brada. „O Skladištích? Myslíte
Zakázaná skladiště? Ta, o kterých se nemluví?“
Mulagheshová zdráhavě přikývne.
„Ty sklady existují?“
Zase si povzdechne. „Jo. Jo, existují.“ Poškrábe se na hlavě
a zopakuje: „A sakra.“

„Ukázali mi ho týden po tom, co jsem nastoupila do funkce gu-

vernérky,“ říká Mulagheshová. „Před lety. Vezli mě na venkov.
Nechtěli mi říct, kam jedeme. A pak jsme vjeli do ohromné zóny
plné bunkrů. Byly jich desítky. Ptala jsem se, co v nich je. Po-
krčili rameny. ‚Nic zvláštního. Nic mimořádného.‘ Zrní, pneu-
matiky, dráty a podobně. Až na jeden. Jeden byl jiný, ale vypa-
dal úplně stejně jako ostatní. Maskování, chápete. Schovali ho
všem na očích. My Saypuřani umíme být pěkně vychytralí. Ale
dveře neotevřeli. Prostě mi řekli: ‚Tady to je. Existuje to. A to
nejbezpečnější, co s tím můžete dělat, je víckrát o tom nemluvit
ani na to nemyslet.‘ Dbala jsem na jejich radu. Samozřejmě až
do chvíle, kdy přijel profesor.“
Shara na ni zírá s otevřenými ústy. „Takže… takže tam
dr. Pangyui chodil?“
„Přijel studovat historii,“ řekne Mulagheshová a pokrčí rame-
ny. „Copak je někde víc historie než v Zakázaných skladištích?
Proto… no, proto jsou tak nebezpečná.“
Shara sedí jako omráčená. Všichni na ministerstvu odjakživa
pokládali Zakázaná skladiště za absurdní pohádku. Jediný ná-
znak toho, že by mohla existovat, se nachází v jedné kratičké
podsekci Světských předpisů:

73
 Žádný předmět, umělecké dílo, artefakt ani přístroj, který
je obyvateli Kontinentu považován za cenný, nesmí být
z Kontinentu odvezen. Jestliže však daný předmět, umě-
lecké dílo, artefakt nebo přístroj ze své podstaty porušuje
tyto Předpisy, musí být zabaven a chráněn.

Shara stejně jako každý jiný student předválečných dějin dob-

ře ví, že Kontinent se v takových věcech prakticky topil. Před
Kajovou invazí každodenní život lidí na Kontinentu poháněly,
udržovaly a podporovaly nesčetné zázračné předměty: konvice,
ve kterých nikdy nedošel čaj, zámky, které odemkla jen kapka
krve určitého člověka, přikrývky, které dávaly teplo a pohod-
lí bez ohledu na počasí… V textech, jež Saypur po velké válce
ukořistil, byly zmínky o desítkách a stovkách takových před-
mětů. A některé zázračné věci samozřejmě neměly zdaleka tak
blahodárné účinky.
Nabízela se tedy otázka, kde jsou ty věci teď. Jestliže jich
Božstva stvořila tolik a jestliže Světské předpisy nedovolovaly
Saypuru úplně je zničit nebo odvézt z Kontinentu (což mnozí
považovali za neobvyklé a nemoudré diplomatické rozhodnutí),
kde potom mohly být?
Někteří byli přesvědčení o tom, že na tuhle otázku může exi-
stovat jen jedna odpověď — musejí být pořád ještě tady. Někde
na Kontinentu, ale ukryté. Uložené někde v bezpečí, ve skladiš-
tích tak tajných, že se o nich nesmí mluvit.
Ale tohle bylo přece vyloučené. Jak by se na ministerstvu,
kde každý nahlížel druhému pod ruce, mohly utajit tak velké
a tak důležité skladovací prostory? Shara za celou svou kariéru
neviděla nic, co by nasvědčovalo tomu, že existují, a viděla toho
už celkem dost.
„Jak je… jak je to možné?“ ptá se Shara. „Jak se dá utajit něco
tak velkého?“

74
 „Podle mě se jim to podařilo díky tomu,“ řekne Mulaghesho-
vá, „že je to tak staré. Lidi si myslí, že těch skladů je spousta,
ale ve skutečnosti je jen ten jeden. Je starší než všechny zpra-
vodajské sítě, které dnes působí. Kruci, rozhodně je mnohem
starší než kontinentální správa, pochází z doby dávno předtím,
než jsme navázali těsné spojení s Kontinentem. Na ministerstvu
vám řeknou jen to, co potřebujete vědět, a vy jste to nikdy vě-
dět nepotřebovala.“
„Ale tady? V Bulikově?“
„Ne, ne přímo v Bulikově. Ale blízko. Po Kajově smrti vzali
jeho poručíci všechny zázračné věci, které našel, a dali je pod
zámek. Nahromadili jich tolik, že je nikdy nikdo nemohl nikam
přesunout, protože jinak by se na Kontinentu okamžitě vědělo,
kde jsou. Takže je tady museli nechat a hromadit je dál.“
„Kolik jich tu je?“
„Tisíce. Asi.“
„Asi?“
„No, já jsem se dovnitř podívat rozhodně nechtěla. Kdoví co
všechno tam je? Jasně, všechno je to zkatalogizované, setřídě-
né a pod zámkem, ale… radši jsem to nechtěla vědět. Takovéhle
věci mají být mrtvé a já chtěla, aby mrtvé zůstaly.“
Shara se s vypětím duševních sil vrátí k hlavnímu tématu.
„Ale Pangyui měl jiný názor?“
„Byl tady proto, aby prostudoval historii tak jako nikdo před-
tím,“ prohlásí Mulagheshová. „Klidně se vsadím, že nejspíš při-
jel právě kvůli Skladišti. Seděli jsme na skládce dějin a něko-
mu na ministerstvu nejspíš došla trpělivost. Chtěli tu skříňku
otevřít.“
Sharu při těch slovech zaplaví pocit zrady. Efrem se o ničem
takovém ani slůvkem nezmínil. Není divu, že se tomuhle řemes-
lu učil tak rychle, pomyslí si. Tou dobou už měl spoustu svých
vlastních tajemství.

75
 Připadá jí vyloučené, že by o tom Vinya nevěděla. Vážně se
chci dívat pod tyhle kameny? ptá se Shara v duchu. Není to po-
prvé, co se zapletla do některého z projektů své tety — a pro
její kariéru bylo pokaždé nejmoudřejší předstírat, že nic nevidí.
Jenže v duchu má pořád ještě před očima Efrema na kaval-
ci v trezoru na ambasádě, profesorovu lebku s hrubou maskou
jeho drobné křehké tváře…
Sharu najednou tlačí v břiše něco studeného. Efreme… ne-
chala tě zabít tetička Vinya?
„Víte, jaké artefakty studoval?“ zeptá se Shara.
„Říkal, že tam chce studovat jen knihy a pár nečinných
předmětů.“
Shara přikývne. Ví, že výraz „činný předmět“ se vztahuje na
běžné věci — krabici, pero nebo obraz —, které mají zázračné
vlastnosti, zjevné nebo skryté. Například malby svatého Varčeka
byly očividně zázračné, protože postavy na těchto obrazech se
pohybovaly po plátně, šouraly se sem a tam nebo si něco šuš-
kaly. Zato přikrývky boha Džukova měly moc, která tak zjev-
ná nebyla — dokud jste si pod ně nevlezli. Rázem jste se totiž
ocitli nazí na pláži zalité svitem měsíce a nacházející se několik
kilometrů daleko.
Ale jakmile Božstvo, které těmto předmětům udělilo zázračné
vlastnosti, odešlo — jinými slovy, jakmile bůh zemřel —, před-
měty o svou zázračnou moc většinou rychle přišly. Tyto před-
měty se považují za „nečinné“: už nejsou zázračné, ale rozhodně
se jim nedá věřit.
„Na které se díval, to nevím,“ pokračuje Mulagheshová. „Ne-
vím o těch věcech skoro nic, a ani nechci vědět. Tohle všechno
se dohodlo za Kajových časů. Od té doby tam vlastně ani nikdo
nebyl, až Pangyui. Chápal všechna rizika. Měl pozoruhodně dob-
ré informace. Hádám, že si přečetl a nastudoval tolik starých pří-
běhů, že o těch věcech věděl všechno ještě předtím, než prošel
dveřmi. Byl opatrný. Ty, které si odnesl, pečlivě uložil a hlídal.“

76
 „On některé z nich odnesl?“
Mulagheshová pokrčí rameny. „Několik ano. Podle toho, co
říkal, je spousta věcí ve Skladišti jenom veteš. Ale jsou tam i hro-
mady a hromady a hromady knih. Profesor tvrdil, že hledal hlav-
ně tohle. Pečlivě si jich pár vybral a studoval je… mimo podmín-
ky ve Skladišti. Hádám, že byly dost tísnivé.“
Trezor v jeho kanceláři, pomyslí si Shara. „A vy myslíte, že jeho
vražda mohla se Skladištěm souviset?“
„Vy si to možná myslíte,“ opáčí Mulagheshová, „ale já o tom
pochybuju. Jak jsem říkala, nikdo toho o Skladišti moc neví.
Bunkry, ke kterým patří, jsou pod bedlivým dohledem. Nikdo
se tam nepokoušel vniknout. Podle mě by se našla spousta ná-
padnějších důvodů, proč ho zabít.“
„Ale něco tak nebezpečného jako Skladiště…“
„Poslyšte, v Bulikově toho moc nezmůžu, ale umím se dívat.
A do Skladiště nikdo nestrkal nos. Tím jsem si jistá. Ptala jste se
mě na radu, a já vám radím zaměřit se na Obnovitele.“
Shara se nad tím zdráhavě zamyslí. „A předpokládám, že by
nebylo možné pustit mě do toho Skla—“
„Ne,“ řekne ostře Mulagheshová. „To by nebylo.“
„Vím, že k tomu nemám svolení, ale pokud by se to mělo udě-
lat nenápad—“
„Opovažte se to doříct. Už jenom to navrhovat je zrada.“
Shara se na ni zamračí. „O podobných historických záležitos-
tech jsem informovaná skoro stejně dobře jako Pangyui.“
„To se máte,“ řekne Mulagheshová. „Ale kvůli tomuhle vás
sem neposlali. Nemáte k tomu oprávnění. Tyhle věci se utají
jedině díky tomu, že je lidi neuvidí. A to platí i pro vás, velvy-
slankyně Komaydová.“
Shara si posune brýle na nose. Vzdorovitě si to všechno uloží
do nejzazšího koutku v hlavě pro pozdější využití. „Chápu,“ řek-
ne nakonec. „Takže… Obnovitelé?“
Mulagheshová kývne. „Správně.“

77
 „Máte u nich nějaký zdroj?“
„Ani jeden,“ odpoví Mulagheshová. „Aspoň ne důvěryhodný.
Nechtělo se mi do toho sajrajtu lézt. Ještě by pak začali roztru-
bovat, že je sleduju.“
„Předpokládám, že stoupenci Nového Bulikova by mohli po-
moct.“
„Do jisté míry. K jejich zastáncům patří i jeden z Otců města,
což je hodně neobvyklé. Ale nejspíš se nechce moc sbližovat se
Saypuřany, jako jsme my. Vypadalo by to nekale, chápete. Ale je
tu i pár formálních příležitostí. Každý měsíc pořádá recepci své
politické strany, zve na ni mecenáše umění. Hledá sponzory —
letos budou volby. Obvykle zve ze zdvořilosti i mě a hlavního
diplomata. Takže kdybyste s ním chtěla mluvit, tohle by byla
dobrá příležitost.“
„Co mi o něm ještě můžete říct?“
„Spadlo mu do klína pořádné bohatství. Jeho rodina je za vo-
dou. Před lety se dali na výrobu cihel, a když obnovujete celé
město, cihly se vám zatraceně hodí. Dělají i do politiky. Mezi
Otci města mají Votrovové svého člena už asi — sakra, asi še-
desát let nebo tak nějak.“
Shara při jejím vysvětlování pokyvovala hlavou, ale teď na-
jednou ztuhne.
Přehraje si v hlavě, co právě slyšela. Pak si to přehraje po-
druhé a potřetí.
Ach, pomyslí si. Tolik doufám, že neřekla to, co si myslím…
„Promiňte,“ ozve se Shara. „Jak že se jmenuje ta rodina?“
„Votrovové. Proč?“
Shara se na židli pomalu opře. „A jeho jméno… jeho křestní
jméno.“
„Ano?“
„Nejmenuje se náhodou Vohannes?“
Mulagheshová povytáhne obočí. „Vy ho znáte?“
Shara neodpoví.

78
 Ta slova se na ni vyvalí z její paměti, jako by to bylo teprve
včera.
Když se mnou pojedeš ke mně domů, udělám z tebe princeznu,
řekl jí, když ho viděla naposledy. Odpověděla: Myslím, drahouš-
ku, že ty chceš ve skutečnosti prince. Ale doma něco takového
mít nemůžeš, že ne? Za to by tě zabili. Sebejistý úsměv mu spadl
z tváře, v modrých očích mu zajiskřilo něco křehkého, jako led
ponořený do teplé vody… a Shara v tu chvíli poznala, že ho ra-
nila, vážně, doopravdy mu ublížila, našla místečko v jeho nitru,
o němž nikdo nevěděl, a spálila ho na popel.
Shara zavře oči a palcem a ukazovákem si stiskne kořen
nosu. „No nazdar.“

Do šedivé oblohy zas a znovu bodají sloupy, sekají do ní, párají ji.
Místo krve z ní padá mírný déšť, v němž se polorozpadlá průčelí
budov lesknou a potí. Válka, která v tomhle městě zanechala
tolik hlubokých ran, už sice dávno skončila, ale maso a kosti
domů jsou pořád ještě obnažené a polámané. Vychrtlé děti le-
zou po ruinách chrámu, na jeho zřícených zdech tančí odlesky
táborových ohňů, jeho komůrkami a dutinami se rozléhá křik.
Sirotci mávají na kolemjdoucí rukama jako opičky a pokoušejí
se z nich vymámit nějakou tu minci, jídlo, úsměv, teplé místo
na spaní; v rukávech se jim však leskne něco kovového, maličké
dýky ukryté pod špinavým oblečením, připravené splatit vlídné
gesto rychlým násilím. Nová generace Bulikova.
Ti, kteří zahlédnou Sigruda, nic neříkají: neprosí, nevyhrožu-
jí. Prostě ho mlčky sledují, dokud se jim neztratí z očí.
Přes ulici před Sigrudem přejde hlouček několika žen s po-
kornými, svěšenými rameny, sklopenýma očima a postavami
pohřbenými pod hromadou tmavé vlny. Krky, ramena a kot-
níky mají pečlivě zahalené. Bafání a skřípění automobilů. Pach

79
koňských koblížků. V několikapatrové výšce trčí z budov trubky
a na chodníky z nich prší splašky. Město je moc staré a zkost-
natělé na pořádnou kanalizaci. V kolonádách k němu shlížejí
zástupy soch bez tváří, slepé a lhostejné. V podsaditých stav-
bách s tlustými zdmi a křivým podloubím zní hudba a smích,
jsou to domovy mocných, bohatých, ukrytých. Z balkonů se
na Sigruda mračí muži v tlustých černých kabátech posetých
medailemi a odznaky, jako by si říkali: Co ten tady dělá? Jak
mohli do téhle čtvrti pustit divocha z hor? Vedle baňatého sídla
stojí jako zapomenutý dílek z dětské skládačky kus fasády, po-
lovina zdi s prázdnými okny a dřevěným schodištěm, které se
ho drží z posledních sil. A za ním už jsou klikaté řeky schodů,
starých a sešlapaných, nebo naopak nových a ostrých, některé
jsou široké, jiné strašně úzké.
Sigrud jde po schodech za svými dvěma cíli. Muž a žena
prchají z univerzity a moc mu pronásledování nekomplikují:
nejsou profesionálové a umění ulice jim nic neříká. Hlasitě se
dohadují, potom tiše a zase hlasitě. Sigrud se drží v bezpečné
vzdálenosti, ale přesto něco z toho zaslechne.
Muž říká: Dalo se to čekat. Varovali tě, že se to může stát.
Žena odpoví, nejprve potichu, ale pak je čím dál rozčilenější
a hlasitější: … tihle lidi přišli ke mně do práce! Kde trávím svůj
čas, kde snídám! Kde jsem desítky let stírala podlahy! Pak zase
muž: Věděla jsi, že je to nebezpečné! Věděla! A teď zakolísáš? Co-
pak nemáš víru? A žena mlčí.
Sigrud obrátí své jediné oko v sloup. Jejich neschopnost ho
demotivuje. Už ani neví, jestli se vůbec ještě chce obtěžovat
s nějakým schováváním. Kabát vínové barvy si sbalil a strčil
do podpaží, aby na sebe zbytečně neupozorňoval, ale i tak by
muž vysoký dva metry měl jindy co dělat, aby si ho nikdo ne-
všiml. Sigrud však ví, že s davy lidí je to podobné jako s jed-
notlivci: mají svou vlastní psychologii, vlastní zvyky, vlastní
povahu. Bez přemýšlení vytvářejí určité struktury — proudy

80
a koridory dopravy, objížďky zátarasů — a zase ty struktury
rozkládají. Když to pozorujete, málem byste přísahali, že to mají
nacvičené. Prostě do těch struktur musíte vklouznout, plout
na klidném okraji hejna ryb, které kličkuje a uhání nad moř-
ským dnem. Davy lidí, stejně jako jednotlivci, nikdy doopravdy
neznají samy sebe.
Dvojice se zastaví u jednoho zchátralého, podivně zaoble-
ného bytového domu. Žena s popelavou tváří sebou několikrát
trhne, a když jí muž šeptem udělí poslední rozkazy, přikývne
na souhlas. Pak vstoupí. Sigrud ukrytý ve stáji si vštípí adresu
do paměti.
„Hej!“ Z bočních dveří vyjde čeledín, ještě kluk. „Kdo jste?
Co tady —“
Sigrud se otočí a pohlédne na čeledína.
Kluk zaváhá. „Ech… tak…“
Sigrud se k němu obrátí zády. Ženin společník už kráčí pryč.
Sigrud se vykrade ze stáje a vyrazí za ním.
Pronásledování se teď… trochu mění. Muž se noří do jiné
části Bulikova. Je jasné, že se jedná o čtvrť, kterou Mžik, válka
a všechny ostatní katastrofy vklíněné do toho neklidného ob-
dobí světové historie zpustošily mnohem víc. Počet schodišť
se prakticky ztrojnásobí nebo zčtyřnásobí — Sigrud je nestíhá
počítat. Točitá schodiště stoupají do výšky a prostě končí ve
vzduchu, někdy pouhé tři metry nad zemí, jindy pět nebo de-
set. Je na nich cosi neurčitě kostěného, připomínají kroucené
rohy jakéhosi nestvůrného cizokrajného přežvýkavce. Na hor-
ních schodech se uhnízdili ptáci a kočky. V jednom absurdním
případě sestupuje obrovské bazaltové schodiště po úbočí kopce
a mizí dvanáct metrů pod zemí v učiněné propasti, která zřejmě
spolkla několik malých domků. Jejich zbytky se chvějí strachy
na samém okraji strže.
Sigrudův cíl naštěstí ani jednou nevyrazí nahoru ani dolů
po schodech, které dávno nikam nevedou. Pospíchá ulicemi

81
a uličkami, často stejně rozpolcenými jako schody. Sigrud vrhá
překvapený pohled na domy, které zdánlivě splynuly s jinými,
jako hračky, které dítě shrnulo na hromadu: ze strohé budovy
právnické firmy trčí jako nevzhledný výrůstek čtvrtina měst-
ských lázní. Místy byly tyto invazivní stavby s nevalným úspě-
chem vybourány: kus obuvnictví zřejmě před krátkou dobou
vyškubli z budovy nějaké banky.
Tempo pronásledování se zrychluje. Sigrudův cíl zahne dole-
va. Sigrud jde za ním. Cíl se protáhne drolícími se zbytky veliké
zdi. Sigrud proleze jinou dírou, ale nespouští ho z očí. Je si skoro
jistý, že cíl pořád ještě neví o tom, že ho někdo sleduje. Muž vy-
bíhá po rozviklaném schodišti na střechu starého kostela. Sig­rud
našlapuje rozvážněji, opatrněji, ale pořád se žene za ním a sni-
žuje jeho náskok.
Sigrud vyběhne nahoru a vykoukne na střechu. Vidí, že cíl
utíká k jejímu okraji, ale nezdá se, že by chtěl zastavit. Ani když
je deset metrů od kraje, potom pět, jeden, a pak…
Skočí.
To poslední, co z něj Sigrud vidí, je třepetající se šedý kabát
a pak už se muž s rozpaženýma rukama a roztaženými prsty
řítí dolů na ulici.
Sigrud se zamračí, vyleze na střechu a stoupne si na okraj.
Ulice je skoro patnáct metrů hluboko, ale přesto tam nele-
ží tělo ani žádná známka toho, že tam někdy bylo. Muž přitom
neměl kam skočit: všechny stěny poblíž jsou holé a strmé. Jako
by spadl a potom prostě…
Zmizel.
Sigrud zavrčí. Tohle je nepříjemné.
Přemýšlí o tom, že zkusí slézt po stěně dolů, ale pak dojde
k závěru, že to za to nestojí. Vrátí se po schodech na ulici.
Nikde nikdo. Zdá se, že tahle část Bulikova je úplně vylidněná.
Sigrud se dotkne každého dlažebního kamene. Žádný není
teplejší než ostatní; všechny jsou pevné.

82
 Vzdychne.
Práce pro Sharu Komaydovou už ho vystavila mnoha nepo-
chopitelným událostem, desítkám zázračných, děsivých a div-
ných věcí. Žádná z nich v něm nevyvolala zvláštní hrůzu nebo
úžas: většinou jsou jenom k vzteku.
Otočí se a vyrazí zpátky na ambasádu. Sotva to udělá, zmoc-
ní se ho prapodivný pocit.
Nezměnila se teď ulice? Na samém okraji jeho zorného pole?
Zdá se to nemožné, ale přesto je o tom přesvědčený: na jednu je-
dinou vteřinu neviděl polorozpadlá průčelí budov a opuštěných
domů, ale veliké štíhlé mrakodrapy zářící bílou barvou a zlatem.

83
Změřit škody, které napáchal Mžik, je prakticky nemožné.
Nejde jen o rozsah fyzických škod, které byly nezměr-
né. Zkáza způsobená Mžikem je tak bizarní a komplex-
ní, že my Saypuřané — ani Kontinentálové ani nikdo jiný,
kdo ji přežil nebo se narodil po ní — nemůžeme pochopit,
co bylo ztraceno.
Fakta jsou však prostá (i když možná povrchní):
V roce 1639, po prvním úspěšném atentátu na Božstvo
a svržení kontinentálních základen v Saypuru, shromáždil
Avshakta si Komayd, čerstvě korunovaný Kaj, malé, špat-
ně vybavené loďstvo a vyplul na Kontinent — kterému se
tehdy samozřejmě říkalo Svatá země.
Svatá země na něco takového nebyla vůbec připrave-
na. Místní žili pod ochranou Božstev téměř tisíc let a ne-
dokázali si představit, že by někdo — natož Saypuřan —
mohl na Svatou zemi zaútočit, nebo dokonce — což bylo
ještě nepředstavitelnější — opravdu zabít některé z Bož-
stev. Svatou zemi a zbývající tři Božstva (Olvos a Kolkan
dávno odešli) velmi znepokojovala dlouhá nepřítomnost
bohyně Voortye, protože nikdo z nich nevěděl, že Voortya
a její vojáci byli pobiti za Noci rudého písku v roce 1638.
Když se tedy u jižního pobřeží Ahanaštanu objevilo loďstvo,
zareagovali bohové rychle, v domnění, že se vracejí jejich
ztracení přátelé.
A to byl jejich pád. Kaj předvídal pobřežní bitvu a ně-
kolik lodí vybavil stejnou technikou, jako byla ta, kterou
použil při atentátu na Voortyi. A starost Božstev byla tak
veliká, že loďstvo se do ahanaštanského přístavu vydal
uvítat sám Taalhavras, vládce bohů.
Zaznamenané dojmy Kajových námořníků o tom,
co přesně se stalo, se velmi různí. Někteří tvrdili, že vidě-
li „čtyři metry vysokou postavu podobnou člověku s orlí

85
 hlavou, stojící v přístavu“. Další spatřili „obrovskou sochu
vzdáleně připomínající člověka a pokrytou lešením, kte-
rá ale přesto dokázala chodit“. A ještě další prý zahlédli
„paprsek modrého světla sahající k nebesům“.
Ale bez ohledu na to, jakou podobu na sebe Taalhavras
vzal, na něj Kaj namířil svou výzbroj a skolil ho stejně jako
předtím Voortyi.
Taalhavras byl však bohem-stavitelem a všechno, co
vybudoval, zmizelo spolu s ním; a soudě podle nezměrné
zkázy, kterou Mžik napáchal, toho vybudoval mnohem víc,
než kdo tušil. Taalhavras dokonce provedl zásadní úpra-
vy v nejhlubších základech reality Kontinentu. Podstatu
těchto změn pravděpodobně nedokáže rozum smrtelníků
pochopit; ale jakmile tyto úpravy zmizely — nabízí se před-
stava, jak odevšad vypadávají šrouby, nýty, nosníky a pod-
pěry —, sama realita Svaté země se náhle změnila.
Kajovi námořníci nebyli přímými svědky Mžiku: vy-
právěli jen o strašlivé bouři, která jim dva dny a tři noci
bránila přistát. Předpokládali, že se tak Božstva brání,
a vytrvali jen díky odhodlání samého Kaje. Nemohli vědět,
že pouhých pár kilometrů od nich dochází ke kosmické-
mu kolapsu.
Celé státy zmizely. Z ulic se staly propasti. Chrámy
lehly popelem. Hvězdy se vytratily. Oblohu zakryly mraky
a předznamenaly tak trvalé změny, které postihly podne-
bí Kontinentu: kdysi slunná, suchá, písčitá země byla na-
jednou zatažená, deštivá a sychravá, podobně jako země
Dreylanů na severu. Stavby božské podstaty se scvrkly
na jediný kámen a lze si představit, jak hrozný osud stihl
ty, kteří byli právě uvnitř. A Bulikov, který byl nejsvětějším
ze všech měst a těšil se Taalhavrasově velké přízni, se v je-
diném krutém okamžiku smrštil o několik kilometrů, sama
podstata města byla rozvrácena a statisíce obyvatel, ne-li

86
 mnohem více, zahynuly způsobem, který je lépe nedomýš-
let. Samo Sídlo světa, chrám a místo, kde se scházela Bož-
stva, dočista zmizelo. Zůstala po něm jen zvonice, která se
scvrkla do výšky pouhých několika pater.
Krátce řečeno, celý jejich způsob života — jejich his-
torie a povědomí o ní —, to všechno v mžiku oka zemřelo.
— „O ztracené historii“, dr. Efrem Pangyui, 1682

Mrtvé jazyky
Drobné tahy tužkou splývají ve světle olejových lamp. Shara
podrážděně sykne, zapálí další lampu, položí ji na stůl a zase
se pokouší číst. K čertu s tímhle městem, pomyslí si. Jak mu-
sejí být zaostalí, když ani naše ambasáda nesežene dost plynu
na osvětlení pokoje?
Přepsala profesorovu šifru na několik papírů a pokouší se
z křivých znaků vydolovat pravdu, jako kdyby vymačkávala
vodu z kamene. Vedle dokumentů vychládá šálek s noonyanem.
(Shara se rozhodla snížit spotřebu sirlangu: svým tempem by
zásoby na ambasádě do týdne vyčerpala.) Nakloní se těsně nad
papíry, tak nízko, že žár olejových lamp začíná být nesnesitelný.
Je to nějaká adresa, pomyslí si. Pozná to podle toho, jak jsou
uspořádaná písmena. Část šifry už rozluštila, má však podezření,
že se nejedná o šifru v obvyklém smyslu slova: přesněji řečeno,
zpráva byla přeložena do směsice cizích abeced. Znaky, které po-
važuje za souhlásky, mají horní polovinu z gheshati, mrtvé abe-
cedy ze západního Saypuru. Trvalo jí několik hodin, než na to
přišla, ale spodní poloviny nejspíš pocházejí z chotokanštiny,
nesmírně vzácného a prakticky nesrozumitelného jazyka z hor
na východ od Dreylských republik.

87
 Teď už zbývá jen rozluštit samohlásky.
A potom čísla.
Ach, ta čísla…
Její obdiv k profesorovi trochu zeslábl: Pangyuii, ty stará
liško podšitá…
Hodí do sebe čaj a opře se v křesle. Chce věřit tomu, že luš-
tění jí trvá tak dlouho proto, že šifra je těžká. Nepřipouští si,
že ve skutečnosti jí něco neustále rozptyluje myšlenky.
Je tady. Je tady ve městě, se mnou. Možná jen o pár bloků
dál. Jak to, že mě to nenapadlo? Jak jsem mohla být tak hloupá?

Stejně jako tolik Shařiných životních snah začalo i tohle jako hra.
První dny každého studia na Fadhurské akademii v Ghala-
deshi patřily vždy k nejnáročnějším. Nejjasnější mladé hvězdy
každého saypurského okresu nebo ostrova se najednou mačkaly
s ostatními ve vznešených síních Fadhuru a brzy si uvědomily,
že možná přece jen nebudou výjimečné, i když jim celý život
tvrdili opak. Každý z těchto studentů byl doma ve svém městě
génius a každý, kdo přišel na Fadhur, se v duchu ptal, jestli zů-
stane výjimečným i mezi nejvýjimečnějšími.
Aby škola zmírnila napětí, o víkendu před samým zahájením
semestru pořádala tradiční turnaj v Batlanu. Těšil se takové po-
pularitě, že rodiče povzbuzovali své děti, aby se před začátkem
studia pohroužily do nejrůznějších strategií a partií. Snad před-
pokládali (ovšem mylně), že lepší umístění v turnaji jim zajistí
lepší známky a slibnější budoucnost.
Shaře Komaydové bylo tehdy šestnáct let a rozhodně k tako-
vým studentům nepatřila. Nejenže byla skálopevně přesvědčená
o tom, že je nejnadanější studentkou na škole, ale na Batlan od-
jakživa hleděla s jistým opovržením. Považovala ho za pochybnou

88
hru, ve které má až moc velkou roli náhoda: na začátku každého
tahu rozhodoval o schopnostech daného hráče hod kostkou. Hra
díky tomu byla živelnější, ale hráče to do značné míry připravo-
valo o vládu nad situací. Shaře se vždycky víc líbila Tovos Va, tro-
chu podobná hra, ale mnohem pomalejší a náročnější na mozek,
oblíbená mezi těmi, kteří dokázali myslet několik tahů napřed.
Zahrát si ji však mohla jen málokdy: Tovos Va byla kontinentální
hra a v Saypuru ji nikdo neznal.
To, co ji naučila Tovos Va, však do jisté míry mohla využít
i v Batlanu. Abyste omezili faktor náhody, museli jste pláno-
vat hodně, hodně dopředu. Pokud jste s tím začali brzy a hráli
s potřebnou předvídavostí, porazit každého obyčejného hráče
Batlanu byla hračka.
Toho víkendu před semestrem se Shara řítila průběžnými vý-
sledky jako žralok. Nevítězila: ostatní hráče likvidovala. Během
prvních deseti kol turnaj v podstatě vyhrála, ale musela jich se-
hrát ještě alespoň třicet, což vedlo k tomu, že pohrdání ostatními
hráči v ní postupně narůstalo. Mysleli si, že hrají jednu hru, ale
ve skutečnosti hráli jinou a bezmocně se zmítali v pastích, které
na ně nalíčila. Dávala své pohrdání najevo: když její protivníci
dělali jeden hloupý, zaslepený tah za druhým, ona hlasitě vzdy-
chala, obracela oči v sloup, podpírala si bradu rukou a sténala.
Ostatní studenti ji sledovali s neskrývanou nenávistí. Poté
co zjistili, že jí je teprve šestnáct, o dva roky méně než většině
ostatních prváků na Fadhuru, nenávist zkysla v zuřivost.
Shara si byla tak jistá, že všechny v turnaji naprosto převál-
cuje, že téměř přestala věnovat pozornost průběžným výsled-
kům. Když se na ně konečně podívala, zjistila, že ještě jeden
hráč dosahuje skoro stejných úspěchů jako ona a probíjí se hráči
z druhé strany haly: Votrov.
Opřela se na židli a rozhlédla se sálem, chtěla se na něj po-
dívat. Našla ho rychle.

89
 K jejímu překvapení to vůbec nebyl Saypuřan, ale Kontinen-
tál: vysoký, hubený, bledý mladík se světle zrzavými vlasy, vý-
raznou bradou a jasnýma modrýma očima.
„Už jsem táhnul,“ oznámil Shařin protivník.
„Psst,“ sykla Shara, protože si toho kluka chtěla ještě chvíli
prohlížet.
„Co je?“ dopálil se její soupeř.
„Tak dobře,“ prohodila Shara a provedla dva tahy, které ho
v tom dalším nejspíš zničí. Pak se znovu zahleděla na Konti-
nentála.
Bylo celkem běžné, že bohatí Kontinentálové posílali své
děti do saypurských škol. Vždyť Saypur byl teď nejbohatším
státem na světě a na Kontinentu pořád ještě nebylo bezpečno.
Na tom klukovi rozhodně bylo něco aristokratického: rozvalo-
val se na židli, jako by se střídavě bavil a nudil, a neustále mlu-
vil se svými protivníky, vesele si je dobíral, jako by s nimi seděl
v kavárně.
Kluk zvedl oči a všiml si, že ho Shara pozoruje. Zazubil se
a pak na ni mrkl.
Shara, vyvedená z míry, se raději vrátila ke hře.
Po dvou hodinách hraní — a poté, co porazila na hlavu polo-
vinu studentů ve Fadhuru — se konečně posadila naproti aristo-
kratickému Kontinentálovi. Ve hře už zůstali jen oni dva; zbytek
školy a fakulty stál kolem nich a zvědavě je sledoval.
Shara na mladého Kontinentála upírala podezíravý pohled.
Domýšlivě se usmál, protáhl si záda, se zapraskáním propnul
klouby na rukou a řekl: „Docela se těším na první pořádnou hru.
Co ty?“ Začal si rozestavovat figurky.
„Nevím, jak to myslíš,“ opáčila Shara a začala dělat totéž co on.
„Hmm. Možná,“ řekl. „Pověz mi, slyšela jsi někdy o hře To-
vos Va?“
Něco uvnitř Shary zaskřípalo. Než postavila další figurku, ne-
patrně zaváhala.

90
 „Tam, odkud pocházím, je hodně oblíbená,“ pokračoval mla-
dík nadšeně. „Tak třeba v Bulikově jsme měli každoroční turnaj.
Hmm, které jsem jenom vyhrál? Zvítězil jsem ve třech turnajích
za sebou, ale nemůžu si ani za nic vzpomenout, které to byly…“
Shara umístila poslední figurku. „Radila bych vám, pane,“
pronesla, „abyste míň mluvil a víc hrál.“
Podíval se na rozmístění jejích figurek a pak se zasmál. „Jsem
tak rád, že jsem se nemýlil! Vypadá to trochu jako Mišeniho fin-
ta,“ prohodil. „Anebo by to tak vypadalo, kdyby to byla Tovos
Va. Ještě že hrajeme Batlan, co?“ Postavil posledních pár figurek.
Shara na ně pohlédla. „A tohle,“ prohlásila, „je Strovského
vlnka.“
Vítězoslavně se usmál.
„Nebo aspoň chceš, abych si to myslela,“ dodala Shara. „Mám
takové tušení, že za tři tahy se z toho stane Bránící předvoj
a potom obyčejný útok z boku.“
Kluk zamrkal, jako by dostal facku. Jeho samolibý úsměv
zmizel.
„Ale ještě že hrajeme Batlan, co?“ řekla divoce Shara a naklo-
nila se blíž. „Bez toho nadutého výrazu ti to sluší mnohem víc.“
Studenti kolem nich zavzdychali.
Kluk na ni upřeně hleděl. Nevěřícně se zasmál a pak ji vy-
zval: „Házej.“
„S radostí,“ řekla Shara.
Hodila kostkou a hra začala.
Vyklubal se z toho usilovný čtyřhodinový zápas: hra neko-
nečných začátků, obranných postavení, neustále upravovaných
kombinací a nových uspořádání. Jeden z učitelů se nechal slyšet,
že v životě neviděl konzervativnější partii Batlanu: jenže oni ve
skutečnosti nehráli Batlan, ale docela jinou hru, směsici Batlanu
a Tovos Va, kterou vymýšleli za chodu.
Neustále na ni mluvil, zasypával ji nepřetržitým proudem
uštěpačných poznámek. Shara mu tři hodiny odolávala a jeho

91
rýpání si nevšímala, ale pak se jí mladý Kontinentál zeptal: „Po-
věz mi — vážně je tvůj život tak nudný, že máš čas na studium
obskurních cizích her?“ Provedl tah, který sice vypadal agresiv-
ně, ale Shara věděla, že je to jen klamný výpad. „Nemáš žádné
přátele? Žádné příbuzné?“
„Předpokládáš, že vaši hru je těžké se naučit,“ řekla podráž-
děně Shara. „Mně ta vaše hra i vaše kultura připadají dětin-
ské a laciné.“ Jeho výpadu si nevšímala a pokračovala v úto-
ku. Každému, kdo nevěděl, co se děje, musel její tah připadat
sebevražedný.
Zasmál se. „Ona mluví! Ta malá dračice mluví!“
„Chápu, že pro někoho ve tvém postavení musí být naprosto
nepředstavitelné, že by někdo nehodlal se slepou poslušností
snášet každý ze tvých rozmarů.“
„Možná. A možná jsem vycestoval jenom proto, abych na-
šel někoho, kdo mi bude odmlouvat. Ale tak si říkám — co tě
tolik ranilo, že to v tobě rozdmýchalo takový oheň, moje malá
dračice?“ Vrátil se obloukem zpátky a zdvojnásobil svou obra-
nu. (Jeden z přihlížejících studentů zabručel: „Kdy už konečně
začnou hrát?“)
„Jste na omylu, pane,“ prohlásila Shara. „Jen jste trochu cit-
livější. Vlastně bych se vůbec nedivila, kdybyste si od té tvrdé
židle otlačil své vznešené pozadí.“
Studenti se zasmáli a Shara začala mlčky budovat past.
Nezdálo se, že by se mladý Kontinentál urazil; spíš se mu jen
zvláštně zaleskly oči. „Ale zlato,“ pronesl. „Jestli se chceš podívat,
tak ti v tom nebudu bránit.“ Ukončil tah.
„Co to má znamenat?“ otázala se Shara. Provedla další tah, vy-
tvářela dojem, že ustupuje, ale ve skutečnosti přidávala do své
pasti další vrstvu.
„Nedělej ze sebe neviňátko,“ napomenul ji. „Sama jsi s tím
začala, zlato. Prostě se ti podřizuju.“ Automaticky provedl dal-
ší tah.

92
 „Nezdá se, že by ses mi podřizoval,“ poznamenala Shara. Ustou-
pila ještě dál, líčila do pasti návnadu a myslela si: Proč najednou
hraje tak mizerně?
„Zdání klame,“ prohlásil kluk. Hodil kostkou a pokračoval
v útoku.
„To je pravda,“ přitakala Shara. „Tak co, ukončíme to?“
„Co ukončíme?“
„Hru. Jestli chceš, můžeme to zabalit.“
„Cože? Remízu?“
„Ne,“ řekla Shara. „Právě jsem vyhrála. Ještě to několik tahů
potrvá… ale je to tak.“
Ostatní studenti se po sobě nechápavě podívali.
Mladý Kontinentál se předklonil, prohlédl si její figurky
a v duchu si zopakoval posledních pár tahů: zřejmě nedával pozor.
Shara si uvědomila, že v předešlých několika tazích se na herní
plochu vůbec nepodíval. Díval se jen na ni.
Klukovi spadla brada. „Aha,“ řekl. „Aha. Chápu.“
„Ano,“ souhlasila Shara.
„Hm. Dobrá. Ne, kdepak. Budeme pokračovat a poctivě to
dohrajeme, ano?“
Byla to jen formalita, prodloužená několika šťastnými hody
kostkou, a Shara brzy začala čistit herní plochu od jeho figurek.
Zlobilo ji, že kluk nevypadal sklíčeně ani zahanbeně: pořád se
na ni usmíval.
Provedla svůj předposlední tah. „Musím se zeptat — jaký je
to pocit, prohrát se saypurskou holkou?“
„Ty,“ prohlásil a nastavil krk své hry jejímu ostří, „nejsi holka.“
Před posledním tahem zaváhala — jak to myslel?
Shara mu sebrala zbývající figurku. Studenti kolem nich pro-
pukli v jásot, ale ona je sotva vnímala. Další z těch jeho triků.
„Než se zeptáš, ráda si s tebou zase někdy zahraju.“
„Popravdě řečeno,“ pronesl zvesela, „mnohem radši bych si
s tebou zašukal.“

93
 Užasle na něj hleděla.
Mrkl na ni, vstal a odešel ke svým přátelům. Dívala se za ním
a pak se rozhlédla po jásajících studentech.
Slyšel to i někdo jiný? Myslel to vážně? Bylo to vůbec možné?
„Kdo to byl?“ zeptala se nahlas.
„Ty to fakt nevíš?“ řekl jeden ze studentů.
„Ne.“
„Fakt ne? Ty fakt nevíš, že jsi hrála s Vohannesem Votrovem,
nejbohatším zmrdem z celýho zkurvenýho Kontinentu?“
Shara zírala na prázdnou herní plochu a v duchu se ptala,
jestli ten kluk nehrál celou dobu ještě jinou, další hru: ani Batlan,
ani Tovos Va, ale hru, ve které se vůbec nevyznala.

Shara je přesvědčená o tom, že čísla jí ze života ukrojí několik let.

Přeložila už většinu profesorovy šifry. Její znění je teď ná-
sledující: VYS_K_ UL_C_ _ _ _ _, BANKA SV. M_ _ _V_ _VY,
SCH_ _NKA _ _ _ _, GH_V_N_J TA_ _SKAN _ _ _ _ _.
Bezpečnostní schránka v bance. Bance, která se jmenuje po
nějakém světci nebo světici. Jindy by jí to dost zúžilo výběr, jen-
že Vysoká ulice v Bulikově je hodně dlouhá a skoro každá banka
má v názvu toho či onoho svatého.
Shara ví, že na Kontinentu se vlastně skoro všechno jmenuje
po nějakém světci. Saypurští historici odhadují, že před velkou
válkou bylo asi sedmdesát tisíc svatých: bohové zřejmě kanonizaci
považovali za otravnou formalitu, kterou podepisovali bez dlou-
hého přemýšlení. Když vstoupily v platnost Světské předpisy, uká-
zalo se, že odstranit ze všech městských staveb jména svatých —
a přejmenovat celá města a regiony nazvané podle Božstev nebo
jejich stvoření — je nad síly Saypuřanů. Nakonec se o to přestali
snažit; vydávali to za velký ústupek, ale ve skutečnosti to prostě
vzdali. Shara lituje, že nevytrvali. Hodně by jí to usnadnilo práci.

94
 Jména, pomyslí si. Se jmény je vždycky potíž. Vždyť třeba Již-
ní moře se ve skutečnosti nacházejí na severovýchod od Saypuru.
Říká se jim tak jenom proto, že Kontinent je stihl pojmenovat
jako první — a jak se mohl Saypur už mnohokrát přesvědčit,
jména umírají jen neochotně a pomalu.
A ta čísla… Shara se k nim ještě nedostala, ale v rychlosti si je
prohlédla. Cifry a číslovky všeho druhu jsou ve starých jazycích
pokaždé neuvěřitelně těžké: například jedna obzvlášť zanícená
sekta Božstva Džukova odmítala používat číslo sedmnáct, ale
žádnému historikovi se nikdy nepodařilo zjistit proč.
Vzpomene si na rozhovor, který vedla s dr. Pangyuiem v je-
jich úkrytu v Ahanaštanu:
„Mrtvých jazyků,“ řekl jí tenkrát, „je jako hvězd na obloze.“
„Tolik?“ divila se.
„Staří Kontinentálové nebyli hloupí — věděli, že nejlepším
způsobem, jak ovládnout to, co si ostatní národy myslí, bylo
ovládnout to, jak mluví. A když ty jazyky vymřely, spolu s nimi
vymizely i tyto způsoby myšlení, způsoby nazírání na svět. Jsou
mrtvé a my je nedokážeme oživit.“
„Patříte k akademikům, kteří se pokoušejí vzkřísit mateřský
jazyk Saypuřanů?“ ptala se Shara.
„Ne. Saypur byl rozlehlý a měl spoustu mateřských jazyků.
Takovéto marné a marnivé podniky mě nezajímají.“
„Tak proč vůbec ztrácet čas nějakým hledáním?“
Zapálil si dýmku. „Všichni se pokoušíme dopátrat naší mi-
nulosti, protože nás zajímá, jak se z ní stala naše přítomnost —
nebo snad ne?“
Jenže Pangyui jí lhal. Využil ji ke svým vlastním tajným cílům.
Zase se ponoří do práce. Ví, že to bude trvat ještě spoustu
hodin — a taky doufá, že tím třeba zažene další vzpomínky.

95
 Po dvou měsících od začátku semestru ho potkala zase. Byla
v knihovně, četla si o politických činech Kajovy pobočnice a opě-
vované válečné hrdinky Sagreshové, když tu si všimla, že se ně-
kdo posadil ke stolu u okna.
Měl skloněnou hlavu a vlnité rudozlaté vlasy mu zakrýva-
ly tvář. Nikdy neseděl na židli, jak se sluší a patří: vždycky tak
trochu bokem a skoro na zádech. Na klíně měl bichli o Thina-
deshiové, konstruktérce, která na Kontinentu postavila první
železnici.
Shara se na něj zamračila. Na chvíli se zamyslela, pak vsta-
la, posbírala si knihy, posadila se naproti němu a prostě ho
pozorovala.
Nevzhlédl. Obrátil stránku a po chvíli řekl: „Copak chceš?“
„Proč jsi mi to řekl?“ zeptala se.
Podíval se na ni skrz záclonu rozcuchaných vlasů. Shara moc
nepila, ale podle jeho oteklých víček poznala, že má to, čemu
kantoři na Fadhuru říkali „hlava jako střep“. „Co?“ zeptal se.
„Na tom turnaji?“
Přikývla.
„Aha, tohle.“ Trhl sebou, jako by se zastyděl, a sklopil oči ke
knize. „Možná proto, abych tě vytočil. Byla jsi tak strašně vážná.
Měla jsi úžasné skóre, a celý den ses ani neusmála.“
„Ale co jsi tím myslel?“
Věnoval jí dlouhý zmatený pohled. „Tohle, ehm, myslíš vážně?“
„Ano.“
„Co jsem tím asi mohl myslet, když jsem se tě zeptal, jestli by
sis… nezašukala?“ zeptal se pomalu a nejistě.
„Ne, to nemyslím.“ Shara mávla rukou. „To bylo jasné. Myslím
to, jak jsi řekl… že nejsem holka.“
„Tak kvůli tomu se zlobíš? Kvůli tomu?“
Shara mlčky opětovala jeho pohled.
„No, myslel jsem to tak,“ začal. „Asi takhle. Už jsem pár holek
viděl. Spoustu holek. Víš, holkou můžeš být v každém věku. Ve

96
čtyřiceti. V padesáti. Mají v sobě něco těkavého, rozmarného,
podobně jako čtyřicetiletý chlap může být netrpělivý a bojov-
ný jako pětiletý kluk. Ale stejně tak můžeš být v každém věku
ženou. A řekl bych, zlato, že ty jsi od svých šesti let duševním
ekvivalentem třiapadesátileté nebo čtyřiapadesátileté ženy. Já
to poznám. Ty nejsi holka.“ Znovu se vrátil ke knize. „Jsi rozhod-
ně žena. Nejspíš stará.“
Shara se nad tím zamyslela. Potom vytáhla vlastní studijní
materiály a začala si číst naproti němu. Svářel se v ní zmatek,
zlost a zároveň jí to, co řekl, zvláštně lichotilo.
„Jenom pro informaci, ten životopis Thinadeshiové je pěkná
sračka,“ poznamenala.
„Vážně?“
„Ano. Autor sleduje své vlastní zájmy. A má dost podezřelé
reference.“
„Ach. Reference. To je hodně důležité.“
„Ano.“
Obrátil list.
„Mimochodem,“ zeptal se, „už jsi přemýšlela o tom, co jsem
říkal o šukání?“
„Sklapni.“
Usmál se.

Začali se scházet v knihovně téměř denně a jejich vztah připo-

mínal pokračování jejich partie Batlanu: vleklý, vyčerpávající
konflikt, v němž jen málokdy jeden získal kousek území nebo ho
druhému postoupil. Shara si celou dobu uvědomovala, že vzhle-
dem ke svým národnostem mají obrácené role: ona hrála zaryté-
ho, podezíravého konzervativce, zaníceně prosazovala správný
způsob žití a rozvíjení ukázněného, užitečného života; kdežto
on byl tolerantní volnomyšlenkář, tvrdil, že pokud chce někdo

97
 něco dělat a nikomu tím neubližuje, a navíc na to má peníze,
proč by se mu do toho měl někdo plést?
Oba se ale shodli na tom, že jejich státy jsou ve špatném,
nebezpečném stavu: „Saypur kvůli obchodu ztloustl a zeslábl,“
řekla mu jednou Shara. „Jsme přesvědčeni o tom, že svobodu si
můžeme koupit. Ani nás nenapadne, že za ni musíme bojovat,
bojovat za ni každý den.“
Vohannes obrátil oči v sloup. „Svůj svět líčíš v tak cynických,
ponurých barvách.“
„Mám pravdu,“ trvala na svém. „Saypur se tam, kde je, dostal
vojenskou silou. Jeho civilní vláda je až moc tolerantní.“
„A co bys navrhovala? Chtěla bys, aby se saypurské děti učily
další slib, další přísahu saypurské vlasti?“ Vohannes se zasmál.
„Sharo, zlato, copak ty nechápeš, že tvoje země je tak skvělá prá-
vě proto, že svým občanům dovoluje být lidmi do takové míry,
do jaké to Kontinent svým obyvatelům nikdy neumožnil?“
„Ty Saypur obdivuješ? I když jsi Kontinentál?“
„Samozřejmě! A nejenom proto, že tady nechytnu lepru, což
o Kontinentu říct nemůžu. Ale tady lidem dovolujete… být lidmi.
Copak nevíš, jak je to vzácné?“
„Myslela jsem, že budeš volat po kázni a trestu,“ řekla Shara.
„Po víře a odpírání.“
„Takhle uvažují jenom Kontinentálové z Kolkaštanu,“ odpo-
věděl Vohannes. „A je to pěkně zpotvořený způsob života, to
mi věř.“
Shara zavrtěla hlavou. „Mýlíš se. Mír se udržuje vášní a silou.
A svět se tak moc nezměnil.“
„Svět je podle tebe tak chladné a hořké místo, moje milá Sha-
ro,“ namítl Vohannes. „Doufal jsem, že příklad tvého pradědečka
tě naučí aspoň tomu, že jeden člověk může mnoha lidem ne­
uvěřitelně zlepšit život.“
„Kdybys něco tak obdivného o Kajovi řekl na Kontinentu,
mohlo by tě to zabít.“

98
 „Na Kontinentu by mě mohla zabít spousta věcí.“
Oba byli vzdělanými dětmi mocných rodin, a tak prostě
předpokládali, že změní svět; ani jeden z nich se ale nemohl roz-
hodnout, jak ho změnit. Shara jeden den chtěla sepsat slavné
a velkolepé dějiny Saypuru a celého světa; druhý den uvažovala
o tom, že půjde do vysoké politiky jako její teta. Vohannes je-
den den snil o tom, že bude sponzorovat velký umělecký projekt,
který zcela přetvoří města na Kontinentu; druhý den vychytrale
plánoval radikální obchodní podnik. Každý z nich nápady toho
druhého nesnášel a svůj nesouhlas dával najevo s neskrývanou
jízlivostí.
Vlastně spolu možná začali spát jenom proto, že vyčerpali
témata k hovoru.
Ale bylo v tom ještě něco víc. Shara v hloubi duše věděla,
že dokud nepotkala Vohannese, nikdy v životě neměla nikoho,
s kým by mohla mluvit, opravdu mluvit, a tušila, že on je na tom
podobně: oba pocházeli ze slavných, vážených rodin, oba byli
sirotci a oba se vlivem okolností ocitli v naprosté izolaci. Svůj
vztah vymýšleli za pochodu, podobně jako souboj, který svedli
na turnaji, a rozuměli mu jen oni.
Když Shara zrovna nestudovala v prvním a druhém ročníku
vysoké školy, provozovala to, co později považovala za jedno-
duše nepochopitelné množství sexu. O víkendu, když uklízečky
zůstaly doma a všichni mohli spát na kolejích, zůstala v jeho
pokoji, prospala celý den v jeho náruči a žasla nad tím, co tady
s tímhle cizincem dělá, s tímhle klukem ze země, kterou by měla
celým srdcem nenávidět.
Nenapadlo ji, že je to láska. Nenapadlo ji, že je to láska, když
v jeho nepřítomnosti zakoušela podivnou bolest a úzkost; nena-
padlo ji, že je to láska, když od něj dostala zprávu a cítila, jak ji za-
plavuje úleva; nenapadlo ji, že je to láska, když občas přemýšlela
o tom, jak bude jejich společný život vypadat za pět, deset, pat-
náct let. Nikdy jí ani nepřišlo na mysl, že by to mohla být láska.

99
 Mladí jsou tak hloupí, myslí si Shara později. Nevidí to, co
mají přímo před očima.

Shara se opře v křesle a prohlédne si své dílo:

VYSOKÁ ULICE 3411, BANKA SV. MORNVIEVY, SCHRÁNKA 0813,

GHIVENIJ TAORSKAN 63611

Otře si pot z čela a podívá se na hodinky. Jsou tři ráno. A jakmile

si to uvědomí, padne na ni odpovídající únava.
A teď skutečný problém, pomyslí si Shara. Jak se dostat
k tomu, co je v té schránce.
Někdo zaklepe na dveře. „Dále,“ řekne Shara.
Dveře se otevřou, do místnosti se vmáčkne Sigrud, sedne si
před jejím stolem a začne si nacpávat dýmku.
„Jak to šlo?“
Na tváři se mu usadí zvláštní výraz: zmatek, zklamání, mír-
ný úžas.
„Špatně?“
„Špatně,“ potvrdí. „A trochu dobře. A taky… divně.“
„Co se stalo?“
S jistou zarputilostí si strčí dýmku do úst. „No, takže ta žena
pracuje na univerzitě. Jako uklízečka… Irina Torskenijová. Svo-
bodná. Bez rodiny. Má jen svou práci. Podíval jsem se na její
služby — uklízela profesorovi v pracovně i v bytě. Všude. Kan-
celáře dr. Pangyuie dostala na starost hned potom, co přijel.“
„Výborně,“ řekne Shara. „Tak se na ni zaměříme.“
„Ale ten druhý… ten chlap…“ Sigrud jí vylíčí celou tu nepo-
chopitelnou příhodu ve zpustošené čtvrti Bulikova.
„Takže on prostě… zmizel?“ zeptá se Shara.
Sigrud přikývne.

100
 „Byl slyšet nějaký zvuk? Něco jako prásknutí bičem?“
Sigrud zavrtí hlavou.
„Hm,“ zabručí Shara. „Kdybys zaslechl prásknutí bičem, moh-
la by to být —“
„Paresiho almara.“
„Parnesiho.“
„To je fuk.“
Shara si masíruje spánky a přemýšlí. Svatý Parnesi je sice už
několik staletí po smrti, ale jeho dílo jí nedopřává klidu. Byl to
kněz boha Džukova, který se vášnivě zamiloval do kolkaštanské
mnišky. Jenže bůh Kolkan měl na sexuální přitažlivost poně-
kud přísné názory a Parnesi brzy zjistil, že navštěvovat milenku
v klášteře nebude snadné. Džukov — coby moudré, tempera-
mentní Božstvo — stvořil zázrak, díky němuž se Parnesi mohl
kdekoli skrýt před smrtelnými i božskými nepřáteli: „almaru“
neboli neviditelnou vzduchovou kapsu, do níž měl možnost kdy-
koli vstoupit. S její pomocí snadno pronikl do kláštera.
Tenhle zázrak se samozřejmě dal využívat i k méně rozpus-
tilým účelům. Přede dvěma roky trvalo Shaře skoro tři měsíce,
než vypátrala zdroj úniku dokumentů v Ahanaštanu. Ukázalo se,
že pachateli byli tři obchodní zmocněnci, kteří nějakou náho-
dou zázrak objevili. Kdyby jeden z nich tolik neplýtval kolínskou
(Parnesiho almara totiž nemaskuje vůně), Sigrud by ho mož-
ná nikdy nechytil. Jenže ho chytil a následovala dost nepěkná
scéna… Muž naštěstí rychle prozradil jména svých společníků.
„Bála jsem se, že po tom, co se stalo v Ahanaštanu, by se ten
zázrak mohl rozšířit,“ řekne Shara. „Něco takového… Byla by to
katastrofa. Ale jestli to není Parnesi… A jsi si jistý, že zmizel?“
„Dokážu lidi najít,“ řekne Sigrud s neúprosnou, lhostejnou
jistotou. „Tohohle chlapíka jsem nenašel.“
„Nevytáhl odněkud kus stříbrné látky? Džukovův skalp prý
dělal něco podobného… Ale nikdo už čtyřicet let žádný exem-
plář neviděl. Vypadal jako stříbrná látka.“

101
 „Zapomínáš na větší problém,“ řekne Sigrud. „I kdyby byl ten
chlapík neviditelný, pořád by se při pádu z několikapatrové bu-
dovy zabil.“
„Ach. Dobrá připomínka.“
„Nic jsem neviděl. Proslídil jsem ulice. Celé jsem to tam pro-
lezl. Ptal jsem se lidí. Nic jsem nezjistil. Ale…“
„Ale co?“
„V jednu chvíli… jsem měl pocit, že nejsem tam, kde jsem.“
„Co to znamená?“
„Vlastně ani sám nevím,“ připustí Sigrud. „Jako bych byl na ně-
jakém… starším místě. Viděl jsem budovy, které tam ve skuteč-
nosti nejsou.“
„Jaké budovy?“
Sigrud pokrčí rameny. „To, co jsem viděl, nedokážu popsat
slovy.“
Shara si narovná brýle. Tohle je dost znepokojivé.
„Nějaký pokrok?“ zeptá se Sigrud a přejede pohledem po lam-
pách a kupách papíru. „Vidím, žes vypila asi tak tři konvice čaje…
Takže tvoje zpráva bude hodně dobrá, nebo hodně špatná.“
„Vlastně jedno i druhé, stejně jako u tebe. Ve vzkazu se mlu-
ví o bezpečnostní schránce v bance. Otázka zní, jak se k ní
dostat.“
„Nechceš po mně, abych vyloupil banku, že ne?“
„Svatá dobroto, ne,“ řekne Shara. „Už vidím ty titulky…“ A taky
ty mrtvoly, pomyslí si.
„Nemohla bys zatahat za provázky?“
„Za jaké provázky?“
„Jsi diplomatka,“ prohlásí Sigrud. „A Otcové města jsou v pod-
statě loutky — nemám pravdu? Nemohla bys je použít?“
„Jen do malé míry. Snad bych je k tomu mohla přinutit, po-
kud ovšem tu schránku nikdo nehlídá. A zdá se, že Pangyui byl
pod převelice bedlivým dohledem. S něčím si zahrával… a já
o tom nevěděla. Zřejmě mi neřekl celou pravdu.“ Zvedne pohled

102
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.