Sedmý smysl

Smrt kouzelného džina

2 díl
Ilka Pacovská

TREST
Není obvyklé, aby si n kdo odpykával o prázdninách školní trest, ale Hanka, Svá a a
Rafan ho dobrovoln p ijali. Dokonce s nadšením. Celou první polovinu prázdnin trávili
v útulku pro nemocná nebo zran ná magická zví ata a pomáhali se vším, co bylo v jejich
silách. V tšina zdejších pacient byla trochu zvláštní. Ošet ovatelé se tu museli vyrovnávat
nejen s jejich nemocemi, ale i s faktem, že zví ata používají magické schopnosti. Proto bylo
žádoucí, aby i pracovníci ve zdejším útulku aspo trochu ovládali sedmý smysl.
„Hele, Svá o, jsi gentleman?“ zeptala se Hanka.
Její kamarád zbyst il pozornost, protože za tou nevinnou otázkou cítil zradu: „Pokud
nemáš na mysli, že za tebe vy istím klece roch ák , tak bych možná mohl odpov d t
kladn .“
„Gentlemani si podmínky nekladou…“
„Gentlemani nemusí istit nejsmradlav jší klece z celého útulku,“ zubil se Svá a, „jen si to
taky užij. Konec konc jsi tu za trest, ne?“
„Jo. Stejn jako ty.“
Jejich dohadování p erušil p ílet draka. Zabrzdil p ímo p ed nimi.
„Tak co, máš to?“ zeptal se ho Svá a.
„No jasn . Ale radši to ješt ukažte Sidi, a to zkontroluje,“ ekl a podal Hance košík plný
tmavozeleného listí s nachovými žilkami na rubu.
„Jsi fakt dobrej, Plame, to se musí nechat,“ ocenil ho Svá a, „jinak Giro vzkazuje, že máš
za p íst eškem n co k sn dku.“
„Prima,“ protáhl se drak, „byla to dlouhá cesta a trochu mi vyhládlo.“
Pak odlet l k p íst ešku ve stepi, kde mu Giro nechal kus zast elené zv iny. Drak necht l
s ohledem na své kamarády stolovat v blízkosti útulku, aby je ušet il pohledu na
konzumované syrové maso.
„Musíš Plama pochválit,“ libovala si Sidi, když jí Hanka p edala košík, „to je p esn to, co
jsem pot ebovala. Batolelk m to moc prosp je. Necht l by u nás ten tv j kamarád z stat?“
„On by možná z stal, ale jeho matka na to bude mít jiný názor. Kamarádit s lov kem se u
drak hodnotí jako zvrácenost. Kdyby tu nebyl za trest, draci by to nepochopili.“
„Škoda, je moc fajn,“ povzdechla Sidi a poslala d ti do jídelny, aby se naob dvaly.
V jídeln bylo živo. Z rezervace dorazilo n kolik strážc a domlouvali se s Girem o n jakých
problémech s p emnoženými dizlobrazy. D ti si šly nabrat polévku, brambory a sekanou a
odnesly si tác s jídlem ke stolu.
Muži se usmáli, odpov d li jim na pozdrav a pokra ovali v diskusi.
„… tak mi teda pora . Už zabili osm pálivc a po ád víc se roztahují na jejich území.
Mám obavu, že je za chvíli zlikvidují úpln .“
„A co takhle pálivce p est hovat? Ur it by se jim líbilo pod Zubatým h ebenem. Je tam
spoustu puklin a stabilní podloží, nehrozilo by, že tam zp sobí požár.“
„Myslíš, že nás n co podobného nenapadlo? Jenže jak? Jak je chceš p est hovat?“
„No jo, sakra, to je trochu problém, že?“
Do místnosti vstoupila Sidi a šla si nabrat jídlo. Když se posadila, Giro na ni kývl: „Tak
co, všechno v po ádku?“
„Docela to jde. Až na kvantery. Samec je celkem dobrý a poran ní b icha se mu rychle
hojí, ale samice se za ty dva dny, co je u nás, zhoršila. Asi má n jaký skrytý problém. Zatím
nevím, co to je.“
 „Jé, Rafan se vrátil,“ nadsko il najednou Svá a a mával na kamaráda, který se objevil ve
dve ích jídelny. Hned mu ud lal vedle sebe u stolu místo, aby si mohl p isednout.
„Ahoj, Rafe,“ usmála se Hanka, „co fu ové?“
„V pohod ,“ kývl Rafan a pustil se do polévky, „stádo jsme našli a naši dva pacienti se do
n j za adili naprosto bez problém . Myslím, že už se o n nemusíme bát. A co tady?“
„U kvanter to vypadá špatn .“
„To m mrzí, bylo by jich škoda. Tak krásné šelmy lov k hned tak nevidí.“
„Mn fascinuje hlavn to jejich magické maskování,“ p ikyvoval Svá a mezi sousty,
„p edstav si, že tady mají na k ži vzorek klece.“
Když dojedli, vypravil se Rafan spole n se Sidi ke kvanter m. Hanka šla s velkým
vzdycháním istit klece roch ák a Svá a musel ješt roznést zrní a zeleninu pro drobné
hlodavce.
Kvante i byli neklidní a p ed lidmi couvali k zadní ásti klece, kde se snažili splynout
s pozadím.
„Vidíš?“ ekla Rafanovi. „Samice už ani nemá dost síly na své mimikry. Nežere, jen se
ob as trochu napije vody.“
„Co jí m že být? Opravdu to nevidíš?“
„Má jen malé zran ní na zadní tlap , ale není nemocná, jen se mi zdá neš astná.“
Rafan ucítil, jak se jeho tulík dere z kapsy. Pomohl mu ven: „Tak co, Plavíku, chceš se
zú astnit diskuse?“
Tulík zahvízdal, sesko il na zem a vb hl do klece. Rafan cht l jít za ním, ale Sidi ho
zadržela.
„Pokud k nim vstoupíš, napadnou t . Rad ji zavolej svého mr ouse k sob .“
Tulík švito il v kleci tak dlouho, až na n j samice zavr ela. Hned potom Plavík hbit
vyšplhal zp t na Rafanovo rameno. Znovu za al povykovat.
Rafan p ekvapen zdvihl obo í: „Tulík íká, že samice chce zp t svá mlá ata.“
„Cože? Ona m la mladé? Pro mi to nikdo ne ekl? Kdo ví, jestli jsou v bec ješt naživu,“
polekala se Sidi a vyrazila skoro poklusem zp t k jídeln . „Kvante i m li mlá ata,“ za vala
hned ode dve í a ochránci zvedli hlavy od mapy, kterou práv studovali.
„To není možné, to bych v d l,“ vyhrkl jeden z ochránc , který zran né kvantery a
roch áky p ed dv ma dny p ivezl.
„Musíme se tam co nejrychleji podívat,“ rozhodl Giro a hned za al organizovat skupinu,
která prohlédne území rezervace, kde zran ná zví ata našli.
„No jasn , museli bránit mlá ata, jinak by roch áky nenapadli. Utekli by p ed t mi
smra ochy.“
P ed barák vyb hli chlapi už s batohem na zádech.
„Giro, te bránu nejblíž, jak jen si troufneš,“ houkl na n j jeden ze dvou muž , kte í šli
s ním. Za okamžik zmizeli v modravém oválu brány.
„Snad to stihnou,“ ekla tiše Sidi a roz ilen si prohrábla vlasy. Pak šla obejít další své
pacienty, aby zkontrolovala, zda nemají problémy.
Hanka zatím u roch ák vytahovala z klece m lký bazének napln ný bahnem. Když jim
ho po jejich p íjezdu míchala, bylo to sice vachtavé bahno, ale takové celkem normální.
Ovšem te to byla smrdutá b e ka, které se skoro štítila dotknout. Jak proboha mohli za
pouhé dva dny vyprodukovat takové množství smradu?! B hem hrabání podestýlky musela
hlídat, aby n který z nich nevyklouzl otev enými dví ky. Nejd ív jim tam nasypala istou
slámu, pak n kolikrát vypláchla bazének vodou a namíchala jim do n j novou várku bahna,
aby se m li v em cachtat. Vynesla kbelíky s odpadem do likvida ní jámy a šla se umýt.
Než se vydrbala, dorazili k umývárn i Svá a s Rafanem. Rafan významn za ichal kolem
sebe a nevinn se zeptal: „Máš n jaký nový parfém? Není to náhodou zna ka Bažina?“
 „Myslím, že se mýlíš. Já bych tipnul na zna ku Mo álextra,“ p idal se Svá a a uhnul
proudu kapek, které po nich Hanka vyst íkla.
„Je to fakt síla,“ smál se Rafan, „Plam by t m l vzít vymáchat do jezera.“
„Jen po kej,“ zašklebila se na n j Hanka, „však ono na tebe taky ješt dojde. Jsem
zv davá, kolik humoru budeš mít za dva dny touhle dobou.“
Kolem nich zakroužil drak a po k ídle sklouzl dol vedle nich: „Tak co, máte hotovo?
Nep jdeme si spolu zalítat?“
„Já nem žu, mám dnes službu u ve erního krmení,“ zavrt l hlavou Rafan.
„A já bych rád po kal, jestli najdou ta kvante í mlá ata,“ pokr il rameny Svá a.
„Chvilku po kej, Plame, sko ím si pro prkno a proletíme se spolu. Já už mám dneska
hotovo,“ usmála se Hanka a byla docela ráda, že bude také jednou s Plamem sama. Popadla
jedno z prken, které jim pan Mojerana p j il ze základny, a upalovala za drakem.
„… a protáhni ji jezerem, a se z ní ten puch smyje,“ zaslechla ješt Rafana, jak radí
drakovi, takže na rozlou enou vyplázla na kamaráda jazyk. Nasko ila na prkno, plynule
zesílila antigravita ní výkon a vyrazila do stepi. Po chvíli v zádech ucítila závan k ídel
letícího draka. Kroužili nad stepí, honili se a dovád li. Pak Hance sklouzla z vlas spona a
spadla na zem. Rychle zato ila zp t, aby ji našla. Drak p istál vedle ní. Pomocí prst se
snažila uspo ádat své rozlítané vlasy. Když už je kone n uhladila, naklonil se k ní a lehce do
nich foukl. Pot šen se usmíval, jak se za ala roz ilovat a mra it.
„Nasedni si,“ ekl jí, když m la kone n zase sponu ve vlasech.
„A co když nás n kdo uvidí? Budeš mít pr švih,“ namítla dívka.
„Tady?“ zasmál se drak. „Široko daleko je tu jen pár fu .“
„Tak jo,“ nenechala se prosit Hanka a za chvíli už let li vysoko nad stepí až k jezeru. „To
je nádhera,“ užívala si divoký let, „tohle bych vydržela celé prázdniny.“
Drak se pomalým obloukem snesl nízko nad zem: „Odho prkno.“
„Doufám, že ho nerozbiju,“ ekla spíš jen tak pro sebe, když Plama poslechla.
„Ne, to né…“ zaprotestovala, když jí kone n došlo, co se drak chystá ud lat.
„Neboj se a drž se,“ houkl na ni drak, trochu zpomalil a rovnou z letu se pono il do jezera.
Jen taktak se Hanka stihla nadechnout a zav ít o i. Pr let ledovou vodou trval jen n kolik
okamžik , pak se drak vyhoupl z vody a p istál na b ehu.
„To nebyl m j nápad,“ smál se, když vid l, jak stahuje šaty a ždímá je.
„Já toho Rafa zabiju, až ho uvidím,“ vyhrožovala, „a ty jsi stejný jako on, taky musíš
vyzkoušet všechno, co ti kluci nakukaj.“
„Vydrbeš mi k ídla, prosím?“ str il jí drak svou tlamu až p ed obli ej a ud lal na ni
smutný kuku .
Hanka si uv domila, že tohle je možná poslední odpoledne, které mohou trávit spole n
bez ohledu na to, co si kdo o jejich sourozeneckém vztahu myslí, bez nutnosti chovat se
spole ensky a dodržovat pravidla, a už dra í nebo lidská. M li by si to užít a vychutnat do
poslední minuty.
„To víš, že jo, Plame,“ usmála se na n j, odložila šaty, dob hla natrhat trsy mydlice a pak
v trikotu, který používala v horkých dnech p i létání na prkn a ob as i p i koupání, vlezla do
studené vody. Drak už tam ekal a slastn mhou il o i, když mu drbala místa u ramenních
kloub , a natá el k ní k ídla, aby na n lépe dosáhla.
„Díky,“ ekl, když skon ila, „chceš taky vydrbat záda?“
„Radši ne,“ zasmála se, „svou k ži na zádech mám docela ráda, mám v úmyslu ji zachovat
nepoškozenou.“
Se zbytkem mydlice si p eprala stejn už mokré šaty a rozložila je na kameny, aby uschly.
Ješt chvilku s drakem dovád la ve studené vod , ale když za ala drkotat zuby, šla se ven
oh át.
 I drak po chvíli vylezl, uložil se na tráv a rozložil k ídla, aby k nim mohlo slunce. Hanka
se posadila k n mu, op ela se mu o krk a rozpustila si vlasy, aby také uschly. Oba si ml ky
vychutnávali p íjemný pocit po koupeli i to, že jsou spolu. B hem svého prázdninového
pobytu v útulku se sblížili víc, než ekali. Ob as je napadaly stejné v ci a leckdy sta ilo jen
mrknutí, aby v d li, na co ten druhý myslí. Ob ma se to moc líbilo a mrzelo je, že as tak
rychle utíká a blíží se chvíle jejich rozlou ení.
„Hanko,“ oslovil ji drak, když se zavrt la, aby našla pohodln jší pozici, „dokážeš se spojit
s Vronem? Je divné, že se ješt neozval.“
„Tak se s ním spoj ty,“ namítla.
„Nejde mi to. Asi je moc daleko.“
„Já myslela, že u dra ího kontaktu na vzdálenosti nezáleží.“
„To závisí na tom, jak je drak magicky zdatný. Zkoušel jsem Vrona zavolat, ale neozval se
mi. Asi nemám dost síly, abych ho tak daleko našel.“
„No dob e, já to zkusím.“
Jako první si p edstavila Vronovy o i, ale nesta ilo to. P idala p edstavu Vronova
kontaktního krystalu, až p ed sebou z eteln vid la tu temnou er a šedý obrys džinovy
démonické tvá e.
„To je dob e, že m voláš,“ ekla jí šedá tvá , „mám malý problém s asovým rozvrhem.
Opozdím se asi o sedm dní.“
„A co Paula?“
„M la pravdu, když tvrdila, že se asi doma n co stalo a cht la se vrátit. Její maminka
vážn onemocn la.“
„A neum e?“ polekala se Hanka.
„Ud lal jsem, co bylo v mých silách, abych ji vylé il z nejhoršího. Jenže te nemám dost
magie na vytvo ení brány a musím doplout lodí až do Dubovníku. Potom už se k vám dostanu
bez problém . Pozdravuj Plama. Doufám, že mu t ch pár dní navíc nebude vadit.“
„Jemu ur it ne,“ usmála se Hanka, „to spíš jeho matce.“
„S tou už jsem to domluvil. Ješt bych pot eboval mluvit s panem Mojeranou, je tam?“
„Máš sm lu, Vrone, rodi e kluk dostali pár dní dovolené, a tak jsou te všichni doma.“
„No, nevadí, vy ídím to pozd ji. Jinak nic nového?“
„Zatím jsou tu jen takové obvyklé potíže, jako t eba najít mlá ata kvanter nebo problém,
jak p est hovat pálivce.“
„No, já vám asi nepomohu, ale na pálivce se zkuste zeptat Plama.“
„Díky za radu.“
„Ozvu se, až doplním magii. Pokuste se zatím vyhnout pr švih m.“
Hanka se zasmála a džin zrušil spojení. Hned zv davému Plamovi tlumo ila, o em byla
e . Dom se vrátili skoro až za tmy. Hanka se hned b žela podívat ke kvanter m. U klece
byla spousta lidí. Musela se podívat opravdu podrobn , aby zaznamenala u samice t i
mlá ata. I ti malí už zvládali magické mimikry dokonale.
„Tak už poj te, ud lali jsme, co se dalo. Te si musí poradit sami.“
„Bojím se, že to nejmenší nep ežije,“ zavrt l hlavou Giro.
„V p írod se to také stává,“ namítla Sidi, „musíme jim dop át trochu asu a soukromí,
jinak to nep ežijí ani ta siln jší mlá ata. Tak už poj te.“
Skoro násilím vytla ila všechny p ítomné pry od klece. Pomalu došli do jídelny, kde už se
kucha ka roz ilovala, že jim vystydnou vdole ky, které upekla.
„M l jsem to nejmenší mlád v ruce a myslím, že Giro má pravdu. Pochybuji, že p ežije
do rána,“ ekl smutn Svá a, když si brali talí e s ve e í.
„Nechceš už zm nit téma?“ zavr el na n j Rafan.
„Hele,“ oto ila se Hanka na staršího kamaráda, „ty máš u m p knej vroubek. Jestli budeš
ješt n kdy Plama navád t k hloupostem, tak si m nep ej.“
 „Opravdu t vymáchal?“ usmál se pot šen Rafan. „Víš co? Objednej mi za dva dny
podobnou službu. Asi to budu taky pot ebovat.“
Po ve e i se jako obvykle p esunuli ven, kde sedávali u malého ohn a povídali si. Plam už
tu ekal na svém míste ku a pot šen zafun l, když se Hanka, Rafan a Svá a uvelebili u n j.
Netrvalo dlouho a ochránci už se zase dohadovali, co s pálivci.
„A pro je tak t žké je p est hovat?“ zeptal se Svá a.
Koukli se po n m v rozpacích, mají-li se jeho otázkou v bec zdržovat, ale pak nejspíš
usoudili, že je t eba mládeži poskytnout informace.
„Pálivci jsou podobní ježk m, akorát že jsou asi dvojnásobn velcí a bodliny mají jemné
nepichlavé. Zato kolem t la p i ohrožení nebo vzrušení vytvá ejí silové pole, které je na
povrchu tak rozžhavené, že zapálí jakoukoliv organickou hmotu a o ití sv dkové tvrdí, že pod
tím žárem pukají i kameny.“
„Ale když mají takovou obranu, jak je mohou dizlobrazové ohrožovat?“ podivil se Svá a.
„Svými ostny naruší jejich silové pole a pálivci pak vlastn svým žárem, který pronikne
tím narušeným štítem, spáchají sebevraždu. S tím svým ochranným fíglem mívají obvykle
potíže i p i pá ení a p i porodu. To, že se tahle kolonie udržela p i život , byl i za normálního
stavu malý zázrak.“
„A nedá se jim vysv tlit, že p est hování jim pom že?“
„No, zkusit by se to dalo, ale ono opravdu sta í, aby se lekli, nebo dostali do stresu a je
malér. Propálí se vším kolem sebe. Zapálí trávu, stromy, ke e. Co potom? V em je chceš
st hovat?“
„To nevím,“ p iznal Svá a.
„Jak bys je p est hoval ty, Plame?“ zeptala se Hanka, když si vzpomn la na Vronovo
doporu ení.
„Jak je to místo daleko od jejich p vodního domova?“ zeptal se drak.
„Asi dvacet kilometr vzdušnou arou, ale je to p es st ed rezervace, tam by požár
zp sobil naprostou katastrofu,“ odpov d l Giro, „ani tob bych nedovolil, abys je tam tudy
p enášel.“
„Ale já bych to asi dokázal,“ namítl drak.
„Mohli bychom zkusit trasu p es Pustý vrch. Pak už by se dalo k Zubatému h ebeni let t
nad ekou,“ navrhl jeden z rezervace.
„Tak jo, zítra ráno se mrkneme na mapu,“ kývl Giro, „ale stejn se mi to nezdá. Jsi si
Plame jist, že v nejhorším p ípad ten žár zvládneš?“
„P t minut ur it , tvrt hodiny možná.“
„Dob e, zítra to propo ítáme a zkusíme najít p ípadná odkladná místa.“
„Já nevím, jak vy,“ zívl Svá a, „ale já jdu spát.“
Jako by všichni ekali práv na tenhle pokyn, zvedli se a za chvíli už u ohn sed li jen
Giro a Sidi.
Ráno se Hanka vzbudila celkem pozd a divila se, že ji nikdo nevyrušil. V jídeln zjistila,
že je poslední, kdo ješt nesnídal. Rychle to napravila, vzala si namazanou housku do ruky a
b žela zjistit, co se d je.
„Všichni, kdo sehnali supervolonová prkna, už jsou pry od asného rána,“ smála se
jejímu údivu Sidi, „akce st hování už za ala. Giro se nemohl do kat, až vyzkoušejí, co
vymysleli, a drak se taky objevil, sotva se rozsvítilo v jídeln .“
„A já jsem to všechno zaspala,“ povzdechla Hanka.
„Stejn s sebou vzali akorát Rafa, víc prken nebylo a p šky by to tam trvalo moc dlouho.“
„A opravdu se tam nedají používat brány?“
„Ty o tom mluvíš, jako by to bylo n jaké snadné a samoz ejmé kouzlo. Bránu se nau í
vytvo it jen ti nejzdatn jší a i tak je tu vždycky riziko, že se netrefíš na plánované místo, nebo
ti ho naruší magické p sobení a dojde k deformaci p epravované osoby i p edm tu. Pro
myslíš, že v tšina používá ve ejné zabezpe ené brány?“
„No, ve škole n co takového íkali, ale já už na vlastní o i vid la tolik divokých bran, že se
mi to nezdá nijak neobvyklé.“
„Tak to máš mezi p áteli dobré kouzelníky.“
„Když oni to v tšinou nebyli tak úpln p átelé,“ vzdychla Hanka.
„Ahoj,“ zahalekal na ni Svá a, který práv odnášel zbytky z vy išt né klece, „to je dost, že
ses taky vzbudila. Už jsem si myslel, že to všechno budu muset zmáknout sám.“
„Vždy už jdu,“ mávla na n j a nacpala si do pusy poslední kousek housky.
B hem hodiny dokon ili ranní úklid a šli se umýt.
„Copak že jsi taky necht l jet s nimi?“ zeptala se Sváti. „Což o to, já bych cht l,“ pokr il
rameny, „ale bylo málo prken a navíc nemám ten trénink, jako ty a Raf.“
„Jakpak jim to asi jde?“ zamyslela se Hanka a náhle ucítila Plam v kontakt.
„Jde to skv le, p lka kolonie už je p est hovaná a te chvilku odpo íváme. Musím taky
pochválit Rafanova tulíka, taková mr avá blecha a jak umí být užite ná!“
„Nepovídej?“
„Raf mi na krk p ivázal kapsi ku, do které zalezl, prý a ho vezmu s sebou. Nejd ív se mi
ten nápad moc nelíbil, ale pak za ali dva pálivci zmatkovat. Už jsem myslel, že je budu muset
n kde odložit, když se do toho vložil tulík a p emluvil je, aby toho nechali, že se nemají eho
bát. To mi ekni, jak je takový mr ous m že dokázat uklidnit?“
„Nevím, jak to d lá, ale umí to, taky už jsem to zažila,“ usmála se Hanka.
„Tak já zase letím, mám tu dalších šest pasažér ,“ ukon il spojení Plam.
„To jsou skv lé zprávy,“ radoval se Svá a, když mu to tlumo ila.
„A co mlá ata kvanter ?“ vzpomn la si najednou Hanka.
„Poj se podívat,“ táhl ji Svá a k jejich kleci.
„Jsou tu jen dv ,“ podivila se, když se dívala, jak dovád jí, lezou po rodi ích a jak samice
spokojen žere.
„To t etí mlád ráno už skoro nedýchalo, Sidi ho musela vzít z klece pry . Má ho te u
sebe doma a pokouší se o jeho záchranu. Moc nad je mu nedává.“
„To je mi líto.“
„Hlavn že ty dv jsou v po ádku. O n m la taky strach,“ pozoroval Svá a spokojen
dovád jící rodinku a zasmál se, když vid l, jak se mimikry mlá at nestíhají p izp sobit jejich
rychlému pohybu.
T sn p ed ob dem zahlédla Hanka vracejícího se draka. P istál p ed jídelnou a zubil se.
„Tak co?“ z jídelny vykoukl Svá a a od klecí p ib hla Sidi.
„Je hotovo, všechno jsme zvládli. Nikde nic neho í, pálivc m se nový domov moc líbí,
myslím, že všechno je tak, jak má být,“ spokojen odpov d l drak.
„Ukaž tlapy,“ ekla Hanka, která díky jejich spojení cítila bolavý podtón v jeho hlase.
„To nic není,“ ekl drak a schoval je tak, aby na n nevid la.
„Jestli je máš popálené,“ ekla Sidi, „p inesu mast. Je fakt dobrá, uleví se ti.“
„Tak jo,“ kývl Plam a Hanka se vyd sila, když otev el dlan . Na obou m l ošklivé
popáleniny. Sidi byla hned zpátky a nesla velkou plechovku s mastí. Podala ji Hance a
na ídila mazat popáleniny první dva dny p tkrát denn a další dny aspo ráno a ve er, dokud
se to nezahojí.
Mezitím už dorazili i Rafan a muži, kte í se st hovací akce zú astnili. Dva z nich m li také
drobné popáleniny, ale nic vážného. Všichni si pochvalovali, jak to díky drakovi a tulíkovi
skv le probíhalo, a jak i pálivci byli nadšení z nového domova. Ob d probíhal ve slavnostní a
vzrušené nálad , úsp šn vy ešený problém povzbudil všechny zú astn né k dalším sm lým
plán m pro lepší fungování rezervace.
 Druhý den se ale v útulku objevil druid, který sice zasedal v rad spravující rezervaci, ale
jinak ho všichni nesnášeli pro jeho aroganci a schopnost rozvrtat v ci fungující a vnášet
zmatek do v cí nefungujících. Nechal se provést útulkem, prohlédl si kvantery a
demonstrativn si zacpal nos, když kolem n j p ešel Rafan, který zrovna istil prostory
roch ák . P vodn m l v úmyslu se zú astnit p esunu kvanter zp t do rezervace, ale když
uslyšel, že se zárove s nimi budou p epravovat i roch áci, rozmyslel si to. P ed ob dem, kdy
už všichni byli v jídeln , za ukal lžící o hrnek a vzal si slovo.
„Vážení p átelé, rada m pov ila, abych tu vy ídil ješt jednu záležitost. Doslechli jsme
se, že n kte í ochránci z rezervace uvažovali o tom, že by rádi p est hovali kolonii
mimo ádn nebezpe ných pálivc . Mluvil jsem o tom s ostatními leny rady a shodli jsme se,
že to není žádoucí. Takovou akci by bylo nutné velice pe liv naplánovat a stejn by riziko
bylo mnohem vyšší, než si m žeme dovolit. Proto m kolegové po ádali, abych vám na ídil
nechat kolonii pálivc tam, kde momentáln je, a dál už se nezabývat myšlenkou na jejich
st hování. Doufám, že si rozumíme.“
„Jist , vážený druide Terpisi,“ ujal se slova jeden z ochránc , „jako pracovníci rezervace si
uv domujeme, že rada chce pro všechny to nejlepší. Budeme respektovat její rozhodnutí.
Uznáváme, že st hování pálivc obnáší závažná rizika, takže je rad ji necháme na tom míst ,
kde práv jsou.“
Girovi spadla pod st l lžíce. Sehnul se pro ni a Hanka ze strany vid la, jak neúsp šn
potla uje smích. Rozhlédla se po ochráncích z rezervace. Tvá ili se smrteln vážn , ale za até
elisti napovídaly, že i jim to iní potíže.
Po ob d druid zmizel a atmosféra se uvolnila.
Po dvou dnech svolila Sidi k odvozu kvanter a roch ák a k jejich vypušt ní zp t do
volné p írody v rezervaci. O t etím mlád ti nikdo nemluvil, ale všichni v d li, že ho má Sidi u
sebe a že stále ješt nevyhrálo sv j boj o p ežití. To už stejn nem lo šanci se vrátit zp t do
divo iny. Jakmile si zvykne na pé i lov ka, nedokáže už žít samostatn .
Ochránci p emístili zví ata do p epravních box , naložili je na v z, tažený dv ma jaky a
pak se krátce rozlou ili. Na Svá u k jeho nelibosti zbylo vy istit prostory po roch ácích,
takže i on si nakonec užil koupel v jezeru. Sice se snažil protestovat, ale když mu pohrozili, že
ho takhle nepustí ve er do pokoje, podvolil se nezbytnému. Ješt párkrát si Hanka zalétala
s drakem nad stepí a pak se ozval Vron, že pro n druhý den p ijede.
Prázdniny sice ješt nekon ily, ale Hanka m la neodbytný pocit, že to nejhez í už mají za
sebou. Byla smutná z toho, že se nebude moci vídat s Plamem, že už se neproletí tajn na jeho
h bet , ani nebudou moci spole n dovád t u jezera. Z stane jim už jen to povídání na dálku.
Cítila, že i drak je z toho smutný, ale nedalo se nic d lat. Vron pro n j pomocí své magie
vytvo il bránu dom do zem drak a Plam zmizel v jejím namodralém oválu.
„Tak už jsem doma, sest i ko,“ ucítila v mysli jeho vzkaz a ujišt ní se, že jejich spojení
funguje i na dálku.

OKO BD LÝCH
„No, a my te vyrazíme do Dubovníku a odvezeme Rafa na Ostrov volby,“ usmál se Vron
a poslal je pro zavazadla.
P išli se s nimi rozlou it všichni – kucha ka, pracovníci z útulku a jako poslední dorazili i
Giro a Sidi. Ta m la v náru í malého kvantera, který už p ekonal krizi a zvykl si na lidskou
pé i. Bez námitek od d tí snesl pohlazení.
„Bylo to tady moc fajn, bude se mi stýskat,“ uronila Hanka pár slzi ek.
„Já bych jí to nev il,“ ušklíbl se vesele Rafan, „ty slzy do o í jí vehnala p edstava, že se
blíží škola a ona se zase bude muset u it.“
Ani se po n m neohnala, jen se na n j vy ítav koukla. Bylo jí jasné, že i on svým
chováním maskuje lítost, že musí odjet.
 Svá a všechny objal a kucha ku nejvíc. Dlužno íci, že i kucha ka prolila pár slz pro svého
nejmenšího a nejvd n jšího strávníka. Pak se Vron, Hanka, Svá a a Rafan vydali na cestu.
Ve er, když už m li za sebou cestu branami a sed li na palub lodi, byl kone n as na
trochu odpo inku. Pluli sm rem na Ostrov volby a museli dávat pozor, aby nedošlo ke kolizi
s jinými plavidly, která mí ila za stejným cílem.
V dalších dnech si s Vronem povídali o všem, co b hem prázdnin zažili. Plavba byla
klidná, po así jim p álo a d ti si velice rychle vzpomn ly na všechno, co se na palub nau ily
minulý rok. Obsluhovaly plachty, stály u kormidla a podle hv zd a slunce ur ovaly polohu
lodi. Vron s nimi prohlížel lodní p íru ku a mapy a upozor oval je na chyby, kterých by se
nem ly dopustit, cht jí-li trefit na Ostrov volby. Rafan byl opravdu šikovný a Vron mu sv il
kormidlo i p i p istávacím manévru na ostrov .
Jako obvykle tu bylo plno lidí, prostor kolem p ístavišt byl p epln n prodejními stánky a
svítící klobouky po adatel byly plné informa ních nápis , jako PROSÍME
NÁVŠT VNÍKY, ABY ZACHOVALI KLID A NEP EDBÍHALI nebo V LABYRINTU
NENÍ NIC, CO BY VÁM MOHLO UBLÍŽIT.
Rychle prošli tržišt m a zamí ili známou cestou ke vchodu do labyrintu. Uprost ed se
zastavili u jedné nádoby s prsteny.
„No, Rafe, te je to na tob ,“ usmála se Hanka p i pohledu na šedavé kroužky v nádob .
Rafan tam sáhl a jeden prsten si navlékl. Chvilku vypadal šokovan a Hanka se Svá ou
p esn v d li, jak se cítí.
„To je ale zvláštní pocit,“ ekl Rafan a prohlížel si st íbrný kroužek na své ruce. Tulíkovi,
který mu zv dav sed l na rameni, se p i navlékání prstenu zježily všechny chloupky.
„My to známe,“ culil se Svá a.
„Poj te, musíme si stoupnout do fronty,“ ekla Hanka a ukázala sm rem ke vchodu do
labyrintu, kam hned vyrazili. Proti nim šel po adatel a na klobouku mu svítilo upozorn ní:
TV J POBYT ZDE JE NEŽÁDOUCÍ, OKAMŽIT VYPADNI Z OSTROVA!
„Co to je? Co to má znamenat?“ zamra ila se Hanka.
„Toho si nevšímejte, to je ur eno mn ,“ ekl Vron, „kouzelníci se bojí o své d ti. V dí, že
mohu být nebezpe ný a dá se íci, že nestojí o p ítomnost kouzelného džina na míst , jako je
toto.“
„Ale minule jsi nás p ece také doprovázel.“
„No, snad to i tentokrát prob hne bez komplikací,“ ekl Vron nejist a pokynul Rafanovi,
aby se za adil do fronty.
Tentokrát to vypadalo na delší ekání než minule. Když už se tém propracovali až
k po adateli p ed vchodem, ucítila Hanka, jak ji Vron chytil za rameno a jak se zapotácel.
Ohlédla se: „Co se stalo?“
„Budou potíže, dotklo se m oko Bd lých.“
„Cože?“ nechápala Hanka, o em Vron hovo í.
Vtom se u labyrintu objevil velký zamra ený muž t ímající h l moci a zamí il k nim.
„Jak sis mohl dovolit vstoupit na ostrov!“ ukázal holí na Vrona.
„Dovol, vážený ochránce, abych vysv tlil…“ poklekl Vron, ale muž mu neumožnil
domluvit. „Drž hubu a zmiz!“ namí il na džina svoji h l. Vron ztratil svou lidskou podobu a
p ihlížející vydechli p ekvapením. Pak ucítili nárazovou vlnu magie a džin zmizel úpln .
Lidé kolem za ali okamžit roz ilen hovo it a ozvalo se n kolik pochvalných výk ik na
adresu ochránce.
„Byl tady s námi, jako náš doprovod. Co je na tom zlého?“ naštvan se ozvala Hanka. „Co
jste mu vlastn ud lal?“
Muž se k ní p ekvapen oto il: „Nesvéprávné osoby nemají na Ostrov volby co d lat.
Potrestal jsem ho za drzost a odeslal k jeho právoplatnému majiteli. Myslím, že vám m li
vybrat jiný doprovod, než tohoto nežádoucího služebníka. Mohu pro vás ud lat jediné, to jest
poslat vás hned te na stejné místo, kam jsem poslal jeho. P ejete si, abych to ud lal?“
„Ne, to si nep ejeme!“ odsekla Hanka rozzloben .
„Dobrá,“ odpov d l úse n muž, oto il se k nim zády a odkrá el sm rem k labyrintu.
„No nazdar,“ chytil se za hlavu Svá a, co te ?“
„Co by,“ ekla energicky Hanka, „Rafan musí projít bludišt m a my se zatím pokusíme
vymyslet, co dál.“
„A nem li bychom vy ešit zpáte ní cestu d ív, než tam vlezu?“ namítl Rafan.
Hanka se ohlédla na frontu, která se vytvo ila za nimi, a zavrt la hlavou: „To ani náhodou.
Nebo se snad bojíš do labyrintu vstoupit?“
„Hele, ségra, tohle jsou moje metody, to na m nezkoušej,“ pousmál se Rafan, ale pak
p ikývl a p istoupil k po adateli p ed vchodem.
Dostal st íbrný peníz.
Podal ho Svá ovi: „Až se zah eje, tak si m p ij te vyzvednout k východu.“
Potom vzal tulíka a posadil ho na Han ino rameno.
„Po kej tu na m , Plavíku, já se za chvíli vrátím,“ ekl mu, mrkl na Hanku a zamí il ke
vchodu do labyrintu.
Dívali se za ním, jak mizí vevnit . Han ina zlost pomalu vyprchala a na jejím míst za ala
nar stat obava. Pomalu se vydali po cest dol do p ístavišt .
„Asi bys m la íct Plamovi, co se stalo,“ ekl tiše Svá a.
Hanka chvíli zvažovala jeho návrh a pak p ikývla: „Jasn , asi bychom se s ním m li
poradit. Nebo zkusím zavolat p ímo Vrona. Jenom musíme najít n jaké klidn jší místo.“
Posadili se do trávy trochu dál od p ístavního ruchu a Hanka se pokusila kontaktovat
Vrona. Ale a se snažila sebevíc, nepoda ilo se jí to.
„Bu mi to ten ostrov znemož uje, nebo se mu p ihodilo n co špatného,“ komentovala
svou snahu, „ješt zkusím spojení s Plamem.“
Tentokrát to bylo snadné. Kontakt nasko il skoro okamžit .
„Ahoj, jak se máte? Rád t slyším,“ pot šen zareagoval drak.
Když mu Hanka vylí ila, co se jim p ihodilo, p ekvapen zavr el: „Jak m že být takový
hulvát ochráncem?! Jdu za matkou a zjistím, co se dá d lat. Kdyby se mi nepoda ilo ti
zavolat, tak se asem ozvi sama.“
„Mám nápad,“ ekl Svá a, když se Han ina pozornost vrátila do reality, „zkusíme obejít
kapitány lodí a zeptat se, jestli nejedou do Dubovníku a jestli by nás nevzali s sebou.“
„A naši lo tady necháme? P ece ji dokážeme obsluhovat i bez Vrona. Myslím, že bychom
mohli doplout do Dubovníku i sami bez pomoci,“ namítla Hanka.
„Nechápu, pro si vždycky vybíráš tu složit jší cestu,“ vrt l hlavou Svá a.
„Zdá se ti to složit jší?“
„Já už ml ím,“ oto il kamarád o i v sloup, „nebo víš co? Mohli bychom se zav sit za
n kterou lo , abychom neztratili cestu. T eba by nás n který z kapitán byl ochoten vzít do
party.“
„No vidíš,“ kývla Hanka, „to zní jako rozumný nápad. P jdeme se poptat k lodím, co tu
kotví, a uvidíme.“
Rafan mezitím dostal pokyn, že m že vstoupit do labyrintu. I když na to nevypadal, uvnit
byl nervózní a napjatý. Okolnosti ho donutily ud lat krok, kterému se až dosud úsp šn
bránil. Stále ho trápila otázka, zda d lá dob e. Byl si jist, že má nadání, ale bál se ho. Tulík se
však stal sluní kem jeho duše a te tenhle malý p ítel pot ebuje, aby se nau il ovládat sv j
sedmý smysl.
Takže kup edu! Copak tu asi na n j eká?
Vlevo minul bránu plnou kv tin, vpravo na n j kýval jednorožec, další brána byla temná
jako noc, plná netopýr . Vykro il dál a minul draka na sn hu. Jak dlouho tu proboha bude
chodit, než potká tu pravou? Nebo snad už tu pravou minul? Cesta se to ila vlevo a nabídla
vstup na zelenou louku uprost ed háje. Zaváhal, ale n kde uvnit cítil, že to není ono. Ješt o
kus popošel a uvid l pob ežní útesy a kousek pláže. Na jednom útesu sed la siréna a broukala
si do šum ní p íboje. Rafan okouzlen vstoupil. Ucítil v ni mo e a zahlédl n kolik delfín ,
jak si hrají nedaleko pob eží. Pomalu došel m lkou vodou až k sirén . Odepnula si zelený
závoj a odhodila ho do mo e. Na útesu sed la v oble ení, které Rafana p ekvapilo. Bylo
soum rn bílo- erné. Co bylo vlevo bílé, bylo vpravo erné a naopak. Oto ila k n mu sv j
obli ej. Polovinu vlas m la ernou, polovinu blond. Usmála se.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí.
„Jsem podstata rovnováhy.“
„Opravdu? A nem la bys tedy být i nap l mladá, nap l stará, nap l krásná, nap l ošklivá,
nap l istá, nap l špinavá?“
„Máš pravdu. Líbilo by se ti to víc?“
„To ne, tahle varianta je mnohem p íjemn jší.“
„Myslela jsem si to. Tohle je zážitek, na který bys m l rád vzpomínat, takže ty drobnosti, o
kterých jsi mluvil, vynecháme, co íkáš?“
„Souhlasím.“
„Poj se mnou,“ vzala ho za ruku a krá eli p íbojem do skal. Zastavila u jednoho skalního
hrnce, ve kterém se to ila voda. Podívala se zv dav na Rafana, jako by zvažovala, zda ho má
oslovit. Pak se p ece jen zeptala. „Pro ses rozhodl pro zasv cení tak pozd ?“
„Necht l jsem být arod jem a u it se kouzla.“
„Zm nil jsi názor?“
„P ipojil se ke mn malý p ítel, který nem že bez magie existovat. Musím se nau it
ovládat sv j sedmý smysl kv li n mu.“
„To je dobrý d vod. P istup blíž a dotkni se rukou hladiny. Máš schopnost vid t mimo as.
Tentokrát ti sice nem žu slíbit, že to ryze p íjemný pohled, ale máš možnost zahlédnout jeden
klí ový okamžik svého života. Dívej se.“
Rafan se dotkl vody a ta se zklidnila a zastavila. Uvid l statného muže a uv domil se, že je
to on sám, ale o pár let starší. V ruce držel h l moci a proti n mu stál obrovský drak. Uvid l,
jak proti n mu letí ohnivý dech a h l moci v jeho ruce sho ela. Sehnul se a vyrazil proti
drakovi. V pravé ruce držel me a seknul ze strany po soupe i. Ten uhnul a pak se vymrštila i
mužova levá ruka. I ta svírala me a ala draka do k ídla tak prudce, že skoro p esekla kost u
ramene. Drak vyk ikl bolestí a strachem. Vzdávám se, já se vzdávám a splním to, co žádáš,
zavolal a obraz se vytratil. Rafan se tázav podíval na sirénu.
„T eba ti ta znalost jednou pom že,“ pokr ila rameny a kývla na n j, aby ji následoval.
Zavedla ho do malé zátoky. Voda byla pr zra ná a na dn ležely bílé a erné kameny.
„Tady mám pro tebe dárek,“ ukázala na kamínky, „smíš si vybrat t i, které se ti budou
nejvíc líbit. Jen se musíš rozhodnout, jestli budou erné nebo bílé, není možné je
kombinovat.“
„Mám se pro n potopit?“
„Samoz ejm . Jak jinak bys je cht l získat? A ješt n co. Pokud zvolíš aspo dva z t ch,
které budou ku prosp chu nejen tob , získáš i n co navíc.“
„Tak jo,“ chvíli p emýšlel, má-li se svlékat a zouvat, ale boty už m l stejn mokré, tak se
rozhodl sko it do vody tak, jak byl.
Jak se blížil ke dnu, uvid l, že kameny mají nápisy. Na bílých zahlédl slova jako
SPOKOJENOST, ŠT STÍ, SMYSL PRO RODINU, DIPLOMACIE, POROZUM NÍ,
LÁSKA K D TEM, PRACOVITOST. erné zase nabízely možnosti jako SÍLA,
CTIŽÁDOST, ÚSP CH, MOC, RYCHLOST, STATE NOST, ABSOLUTNÍ PAM ,
SCHOPNOST VID T PRAVDU…
 Po tom posledním Rafan hrábl. Pak si ješt p ibral SÍLU a váhal mezi RYCHLOSTÍ a
PAM TÍ. Náhle mu ale padl zrak na SCHOPNOST U IT SE a m l vybráno. Jenže vtom
zahlédl i kamínek SCHOPNOST KOMUNIKACE…
Siréna si od n j vzala erné kameny. Prohlédla si první z nich.
„Vybral sis schopnost vid t pravdu. Pozoruhodné. Smím v d t, co t k tomu vedlo?“
„V poslední dob jsem se setkal s lidmi, kte í vypadali estn a d v ryhodn , a p itom
jejich e zkreslila pravdu takovým zp sobem, že m to šokovalo. Kdybych tenkrát nebyl
p ítomen u události, o které se mluvilo, asi bych jim uv il. Byli tak p esv d iví. Našt stí tam
byli i jedinci, kte í vše uvedli na pravou míru a ujistili radu, že p i osvojení tulíka k žádnému
podvodu ani intrikám nedošlo. Moc rád bych um l rozpoznat pravdu od nepravdy.“
„Tak dobrá, ta schopnost je tvoje. Jen jestli uneseš i pohled sám na sebe,“ pozorovala ho
zv dav siréna.
Rafan chvíli ml el a úsm v se mu vytratil z tvá e. Pak povzdychl a podíval se na svou
pr vodkyni: „Máš pravdu, není moc p íjemné zjistit, že zatím nic nejsem, nic moc neumím a
mám naprosto nelogickou p edstavu, že m žu ochra ovat p átele a spasit sv t. P ipraví m
pravda o všechny sny a iluze?“
„O n které ano. Te zkus n co jiného. Dokážeš si vzpomenout na rodi e?“
„Vzpomínám si, jak se hádali a já strkal hlavu pod polštá , abych je neslyšel. Otec trval na
tom, že ze m musí být druid. Matka na n j je ela, že jako kouzelník budu mít mizerný život
v chudob , že trvá na tom, abych vstoupil co nejd ív do armády a stal se vojákem. Nenávid l
jsem ty jejich hádky a za ekl jsem se, že nebudu ani kouzelníkem ani vojákem. Pak nás otec
opustil. To jsou vlastn první a zárove poslední vzpomínky na d tství, které mám. Pak už si
vybavuji jen život v Útulném domov .“
„A jak to vidíš te ?“
Rafan zdvihl o i a p ekvapen se usmál: „Oni m oba milovali. Cht li pro m to, co sami
považovali za nejlepší. M li m rádi…“
„Tak vidíš, pravda m že p inášet i pochopení a úlevu.“ Siréna zv dav otev ela dla
s dalším zvoleným kamínkem.
„Schopnost se u it? To abys to m l snadn jší ve škole?“
„No, to taky,“ pokr il rameny Rafan, „ale rád bych se nau il i další jinodruhové e i.
Zatím umím jen trochu sirénsky. M j tulík, zdá se, rozumí i tvor m, kte í nepoužívají jazyk
v pravém slova smyslu. Taky bych to rád um l, pokud se to dá nau it.“
„Schvaluji touhu u it se, ta schopnost je tvoje. A copak jsi zvolil do t etice?“ Siréna
natáhla ruku s kamínkem nadepsaným jako schopnost komunikace.
„O tom už jsme vlastn mluvili,“ podotkl Rafan d ív, než se ho sta ila zeptat.
„Pro ne? M j tedy i tuto schopnost. Je možná užite n jší, než všechna bojová um ní
dohromady.“
„Bylo t žké si vybrat. M l jsem pocit, že bych pot eboval všechno, co kameny nabízely.“
„Málokterá volba je jednoduchá, ale ta tvoje se mi líbí. Nevybral sis nic vále ného, jako
t eba sílu, rychlost, p esnost, schopnost ovládat zbran , pot šil jsi m . P idám ti navíc jeden
dárek a doufám, že z n j budeš mít radost. Tuhle dovednost m žeš získat jen od sirény.
Dávám ti schopnost dýchat a pohybovat se pod vodou. A dávám tuto schopnost i tvému
malému p íteli tulíkovi.“
Rafan se rozzá il: „Nevím, co na to íct. To je nádherný dar. D kuji za nás oba.“
„Užívej svých dar rozumn .“
„Vždy budu na stran dobra.“
„Co je dobro a co je zlo?“
„Dobro? Snad když jsou lidé spokojení a mají se dob e.“
„A zlo?“
„Trápení, krutost, nemoci, smrt…“
 „Budeš krutost zabíjet nebo milovat? Která varianta se dá ozna it za dobrou?“
„Nevím. To je složité. Asi podle situace,“ zatvá il se Rafan zmaten .
„Nechci ti tu p ednášet o život , jen chci ukázat, jak je zlo i dobro propleteno navzájem.
Jedno bez druhého nem že existovat. Ti nejmoud ejší z nás íkají, že nejd ležit jší je
rovnováha. M j to na pam ti, až budeš váhat p i d ležitém rozhodnutí. A pokud si nebudeš
v d t rady, nech rozhodnout srdce.“
„A co když to bude špatn ?“
„Každý n kdy ud lá chybu. To je sou ást života. Jinak to ani nejde. Neboj se toho a
vykro pravou nohou.“
Rafan poslechl a všechno se s ním zato ilo. Než se nadál, stál u východu. Hanka se Svá ou
práv p icházeli. Rafan byl plný dojm a chvíli mu trvalo, než se dokázal vrátit do reality.
Tulík seb hl z Han iny ruky na zem a pelášil Rafanovi naproti. Vyšplhal hbit po jeho
kalhotách a košili a stulil se mu pod krk. Kníkal nadšením a vy ítal mu, že ho na tak dlouho
opustil.
Svá a kamarádovi podával jeho minci a Rafan hned zkoumal, zda má v nabídce
magických škol Santarenu. Ohromn se mu ulevilo, když ji našel.
„Tak co, jaké to bylo?“ vyzvídala Hanka.
„Úžasné,“ vydechl Rafan, „až se z toho trochu vzpamatuji, budu vám vypráv t. A co vy?
Co jste zatím vymysleli, jestli se m žu zeptat?“
„Obešli jsme kapitány lodí a máme pr vodce. Barakuda jede do Dubovníku a odplouvá za
dv hodiny. Smíme se k ní p ipojit. Kapitán Raskin nám dokonce slíbil p j it jednoho ze
svých námo ník . Byl moc ochotný.“
„Opravdu? To se v tšinou nestává. Nezdálo se vám to podez elé?“ zapochyboval Rafan.
„A já myslel, že nás pochválíš, jak jsme to skv le vymysleli,“ zasmušil se Svá a.
„Víš co? Když je n kdo cizí moc ochotný, tak to ve mn automaticky vzbuzuje ned v ru.
Rad ji vás pochválím až v Dubovníku.“
„Za pár dní tam jsme. Nep jdeme si te koupit n co na památku?“ loudil malý kamarád.
„A co Vron? Neozval se?“ oto il se Rafan na Hanku.
„Mluvila jsem s Plamem. Vron se objevil v mat in jeskyni. Jenže je paralyzovaný a prý je
t žké odhadnout, kdy ho to p ejde. Zatím nám nem že pomoci, musíme si poradit sami.“
„Aha. Takže, Svatoušku, žádné utrácení! Ty peníze, co jsme si vyd lali, budeme
pot ebovat na pr chod ve ejnou branou.“
„A nem li bychom rad ji prodat lo ?“
„Je snad tvoje, abys ji mohl nabízet k prodeji?“
„No tak dob e,“ rezignoval Svá a, „nebudeme utrácet. Jen snad n co malého k sn dku, co
íkáte?“
„Asi bychom mu m li n co dop át,“ mrkla Hanka na Rafana, „jinak budeme zítra losovat,
kdo z nás mu má posloužit jako potrava.“
„Oukej, kus chleba mu snad m žeme koupit.“
„Chleba?“ ohrnul Svá a nos, ale poté, co ho Rafan sjel pohledem, rad ji zmlknul.

HLADOVÁ CESTA DO DUBOVNÍKU

Pomalu se prodrali tržišt m a došli ke své lodi. Na její palub už na n ekal kula ou ký
chlapík a vítal je v elým úsm vem.
„Já jsem n jakej Franta Soudek a kapitán povídal, že mám tu vaši kocábku bezpe n hodit
do Dubovníku. No tak jsem teda tady,“ hnal se k nim a každému hned podával ruku.
Jeho úsm v byl každopádn nakažlivý.
„Jestli si chcete svoje zavazadla uložit do kajuty, tak vám ukážu, kde je,“ nabízela Hanka.
„Jaký zavazadla, d v e? Já nemám nic, než tenhle sv j kabát a všechno, co nosím s sebou,
se mi vejde do jeho kapes. Ale stejn mi to ukaž, abych v d l, kde si m žu zd ímnout.“
 Na to, jak byl tlustý, se do podpalubí protáhl zna n šikovn .
„Co mu íkáš?“ oto il se Svá a k Rafanovi.
„Na m j vkus je trochu moc tlustý a trochu moc se sm je.“
„To mn se docela líbí, je milej,“ oponoval Svá a.
Pak zpozorovali, jak na n z Barakudy mávají, že je as vyrazit na cestu. To už se ale
Franta Soudek znovu p esunul na palubu, kde zatím kluci za ali odvazovat jistící lana a
p ipravovat lo na zvednutí kotvy.
„Hej, mládenci, to ani nebude žádný gáblík p ed cestou?“ halekal zklaman , ale p esto se
p idal k nim a bez zjevné námahy vytáhl kotvu.
Pak pomohl Svá ovi s plachtou, zatímco Rafan stál u kormidla a jejich malou lo , která
zvolna nabírala vítr, šikovn vyvedl z p ístavišt na mo e. Tulík využil toho, že na n j nemá
as, vyšplhal mu na hlavu a za al pro sebe z jeho vlas splétat pohodlný vyhlídkový pelíšek.
Krátce po vyplutí se všichni sešli u kormidla, aby se poradili, jak si rozd lí služby a
zorganizují práci v pr b hu cesty. Jejich nový kulatý spole ník se nabídl, že vezme no ní
služby u kormidla.
„To víte, mládeži, já už tomu spaní moc nedám a hlavn nemám rád ta vedra p es den.
Takže se klidn st ídejte p es den a já vám to ohlídám v noci. Jestli to teda nevadí.“
„To bude super,“ odsouhlasil to za všechny Svá a.
Po así jim zatím p álo. Mírný vánek nadouval plachtu a lo klidným tempem brázdila
mo skou hladinu. Asi hodinu si ve vlnách za lodí hrálo hejno delfín , ale p ed západem slunce
se ztratili. Hanka šla uva it k ve e i kuku i nou kaši s uzeným a Franta Soudek zatím u il
Svá u námo nické odrhova ky. Zpívali tak nahlas, že Rafan p ed tím rámusem rad ji utekl.
P išel pomáhat Hance do podpalubí a roz iloval se, že tak falešný zp v už dlouho neslyšel.
Hanka pro jejich nového strávníka vybrala nejv tší talí , co našla, ale ukázalo se, že ani
tato velikost Frantu neuspokojila. Svá a za al poté, co sn dl svoji porci, šilhat po p ídavku,
ale nem l šanci, nebo kastrolu se zmocnil námo ník. Vylízal vše do posledního drobe ku a
ješt se rozhlížel, zdali všichni dojedli své porce.
„No, bylo to dobré, d v e, to se ti musí nechat, že uva it umíš, ale na moji náturu,“ ekl a
poplácal se po b iše, „to byla dost skromná porce. P íšt na tu kaši rad ji vezmi v tší kastrol.
Takhle bych za chvíli ztratil sílu.“
„No, když myslíte,“ odpov d la nejist Hanka.
„Dneska už to nech bejt, to je dobrý, já se dorazím támhle sušenkama.“
Rafan st ží zadržoval smích, když vid l, jak Svá ova zásoba oblíbených sušenek mizí
v nenasytném strávníkovi. Malý kamarád jen neš astn koukal na to boží dopušt ní a
nezmohl se na slovo. Hanka námo níkovi nabídla k pití aj, ale Franta jen odmítav mávl
rukou s poznámkou, že má na palub t i soude ky, které mu s sebou dal kapitán. Vzal si
nahoru na palubu prázdný korbel a poté, co si do n j na epoval z jednoho soudku pivo, usadil
se spokojen u kormidla. D ti zatím dole komentovaly Frantovu chu k jídlu.
„Tedy, pánové,“ kroutila hlavou Hanka, „tohle vypadá bled . Obávám se, že déle než t i
ty i dny s našimi zásobami nevydržíme. S takovouhle návšt vou Vron p i nakupování
potravin opravdu nepo ítal.“
„M žeme zkusit ryba it, pruty tu jsou, ale na úsp ch bych moc nesázel,“ uvažoval Rafan,
„spíš to vidím tak, že až dojde jídlo, budeme spole n hladov t.“
Svá a se po n m vy ítav podíval a vylizoval zapadlé drobe ky z pytlík po sušenkách.
Ob as n který drobe ek p enechal tulíkovi, který mu pomáhal p i p ehrabování se
v prázdných obalech.
„A až budete mít velký hlad, tak si s Frantou zazpíváte,“ ušklíbla se Hanka.
„To má k humoru opravdu daleko,“ zakabonil se na její slova hladový kamarád.
 Další den rabování potravin pokra ovalo. Franta Soudek si po ob d krátce zd ímnul a
hned poté požadoval vydatnou sva inu, a koliv ho Hanka upozor ovala, že tu nebývá zvykem
sva it n co jiného než ovoce.
„To bych ztratil všechnu sílu, d v ico,“ odbyl ji a šel si otev ít t i masové konzervy, které
m ly být druhý den k ob du. Dívka rezignovan pokr ila rameny.
T etí den už na ob d zbylo jen pár brambor, do kterých Hanka zamíchala ope ené kousky
z poslední slaniny. Každému nandala na talí polovinu toho, co obvykle, a Franta Soudek
nev ícn zíral na sv j talí , kde m l sice víc než všichni ostatní, ale vzhledem k jeho apetitu
toho bylo zoufale málo.
Všichni svou porci zhltli a zadívali se na Hanku.
Ta jen pokr ila rameny.
„Už máme jen košík scvrklých jablek, ty i cibule a pár mrkví.“
„To si d láš pr u, ne?“ zadíval se na ni zu iv námo ník.
„Je mi líto, já vás varovala, že už toho moc k jídlu nemáme.“
„To není možné, vy se p ede mnou snažíte n co schovat!“
„Klidn prolezte celou lo . Z stala už jen voda a to, co jsem jmenovala.“
„No, to se na to m žu…“ za al být námo ník sprostý a vypálil ven. Slyšeli jen, jak prolézá
celou lo . Nakonec bouchly dve e a Franta Soudek zapadl do své kajuty.
„Te už s ním asi žádná legrace nebude,“ vzdychl Svá a.
„Tak už víš, pro nám ho kapitán Barakudy hodil na krk?“ neodpustil si otázku Rafan.
„T eba by si ho mohl vzít zpátky…“
„Idealisto,“ zasmála se Hanka, „ten je rád, že se ho zbavil.“
„No jo, ale co te budeme d lat?“ posteskl si Svá a.
„Co by? Hladov t! Zavzpomínáme si na Útulný domov. Tam se nám to stávalo každou
chvíli, ne?“
„Jasn . To zvládneme. Za pár dní se nacpeme, až nám bude špatn ,“ pokusila se Hanka
zvednout kamarád m morálku.
Ve er se námo ník chopil kormidla jako každý den, akorát už se neusmíval.
Ráno vstal Rafan brzo, v žaludku mu kru elo a venku ješt neza alo svítat. Vyšplhal na
palubu a rozhlédl se. Franta Soudek ležel na palub a chrápal. Kormidlo bylo p ivázané. A
kde je Barakuda? Rafan zat ásl námo níkem. Ten zavr el, vypadlo z n j pár nadávek a
vyhrabal se na seda ku u kormidla.
„Hele, ztratili jsme se,“ konstatoval, když ani on nenašel doprovodnou lo .
„Dokážete nás dostat do p ístavu i bez doprovodu?“ zeptal se Rafan.
„Když m nakrmíte, tak jo.“
„Dob e víte, jak na tom jsme. Vždy je i ve vašem zájmu se co nejd ív dostat na b eh.“
„Jo, to je fakt. No, snad to zvládnu. Hele, vem to za m a udržuj kurs. Já jdu odpo ívat,
abych to vydržel.“
Rafan vzdychl a posadil se ke kormidlu. M l o tomhle muži zna né pochybnosti, ale snad
aspo dokáže ur it sm r do p ístavu. Po východu slunce se zvedl vítr a lo zrychlila. K ob du
mu Svá a p inesl jablko a p išel ho vyst ídat. Obloha se pon kud zatáhla a vítr za al foukat
nárazov . Barakudu nezahlédli. Ve er zavládl klid, jen vlny p etrvávaly i v bezv t í. K ve e i
už nezbylo nic. Námo ník byl nevrlý a pivo mu v soudcích taky už docházelo. D ti po jeho
p íchodu urychlen vyklidily palubu, aby nemusely poslouchat ná ky a nadávky. Svá ovi
za alo být nevolno, jak se lo na vlnách kymácela na všechny strany. Nakonec se mu ale
poda ilo chvíli usnout.
Probudil se tvrdým dopadem na podlahu. Pokoušel se postavit, ale úhel podlahy se stále
m nil. Málem znovu upadl, ale Rafan ho zachytil a podržel, než se zase dalo po podlaze
ud lat pár krok . Všude byla tma, takže se ven dostali spíš po hmatu. Venku zu ila bou e,
burácel hrom a vysoké vlny pohazovaly lodí. Pod svitem blesk se kluk m poda ilo vyšplhat
na palubu, ale všude se valila voda a kymácení lodi jim tém znemož ovalo pohyb. Rafan
zapnul kapsu s tulíkem na oba knoflíky a pak vyhákl na st n klubko lana, které Hanka
používala na sušení prádla a p ivázal si ho kolem pasu. Druhý konec hodil Svá ovi, aby se
také uvázal. Opatrn se propracovávali na zá ke kormidlu. Franta Soudek tam nebyl.
Kormidelní kolo se to ilo bez kontroly všemi sm ry. Rafan se ho pokusil ustálit, ale bylo to
nad jeho síly. Vtom dorazil silný v trný poryv, utrhl kus plachty a v následujícím okamžiku
praskl stožár. Chvilku visel p es zábradlí, ale pak se nadul zbytek plachty a spolu s ní se
ulomená ást stožáru p ekotila do mo e. Jedno lano prasklo a švihlo Svá u p es hlavu.
Vzáp tí byl chlapec spolu s plachtou stržen p es vylomené zábradlí do mo e. Rafan se vší
silou držel kormidla, ale když ucítil, jak mu uvázaný provaz stahuje kalhoty, omotal smy ku
kolem hlavice u zábradlí. Vtom se p es lo p evalila hora vody, hlavice povolila a Rafan cítil,
jak ho voda splachuje pry z paluby. Za al k sob p itahovat provaz a po chvíli nahmatal t lo
svého kamaráda. Zd šen zjistil, že je v bezv domí. Objal ho zezadu a snažil se jeho hlavu
držet nad vodou. Po chvilce zápasu s vlnami ucítil, jak se Svá a pohnul a za al kašlat a
zvracet. Snažil se manévrovat sm rem k lodi, ale s hr zou zjistil, že se lo vzdaluje.
Boj s vlnami byl vysilující. I Hanku vyhodily vlny z postele. Uhodila se o stolek. Chvilku
byla dezorientovaná, ale další náraz ji vzpamatoval. Natáhla si kalhoty a také se vypravila ven
zjistit, co se d je. Nejd ív se podívala do kajuty kluk . Nebyli tam. Vyrazila k výlezu na
palubu. Než se jí poda ilo vyšplhat po mokrých a neustále zaplavovaných schodech nahoru,
byla kompletn mokrá a potlu ená. Blesk ozá il lo a Hanka zjistila, že chybí stožár a že
kluky nikde nevidí. Opatrn postupovala až na zá . Nikdo nikde nebyl, ani námo ník, ani
Rafan ani Svá a. Ohlédla se a uvid la masu vody, jak se na ni ítí. Objala zbytek stožáru
všemi kon etinami a lapala po dechu. Já jsem tu sama, uv domila si p ekvapen . Co se jim
stalo? Kam se pod li?
Z prostoru se k ní blížila další hora vody.
Nadechla se a snažila se udržet na míst . Co když…? Zaplavila ji vlna paniky. Vlastní
nebezpe í nebylo nic proti p edstav , že se n co ošklivého p ihodilo kluk m.
„Nepanika , uklidni se,“ ozval se v její hlav známý hlas. Byl pro ni jako sv télko
v temnot : „Plame, oni všichni zmizeli, um eme tady, utopíme se.“
„Nesmysl. P esta se klepat a dob e se drž. Zkus najít Svá v komunika ní krystal. íkala
jsi, že je jako zá iv zelená slza. Až se p ežene vlna, tak to zkus.“
„Vidím ho, já ho vidím, on žije.“
„Dokážeš m na chvilku p ijmout do svého krystalu?“
„Zkusím to. Poj ke mn .“
Její mysli se dotkla dra í p ítomnost. Ohromn ji to uklidnilo, i když v d la, že je p ítomen
jen v mysli a že skute n za ní p ijít nem že. P ihnala se další vlna a Hanka už skoro necítila
ruce.
„Rafan taky žije, ale oba jsou dost daleko od lodi,“ oznámil jí drak.
„Jak to víš?“
„Už jsem p ece s Rafem jednou mluvil, nepamatuješ? Umím tvým prost ednictvím najít
jeho krystal.“
„On má taky krystal?“
„Pro dra í o i má každý jedinec se sedmým smyslem sv j krystal.“
„A co mám d lat? Sotva se sama držím, nedokážu jim pomoct.“
„Možná by ses mohla rad ji n ím uvázat. P ece jen by bylo lepší, kdyby ses udržela na
palub . Lo vypadá celkem byteln a žádná bou e netrvá v n .“
„Pane bože, já se o n tak bojím…“
Rafan kuckal a prskal vodu, když se pokusil nadechnout v nevhodný okamžik. A to mi
siréna slibovala, že budu um t dýchat pod vodou, pomyslel si.
 „Musíš dýchat jen uvnit sebe a ne vdechovat vodu,“ napov d l mu v myšlenkách tulík v
hlas, „já to taky umím. Je to docela fajn, když je jeden zapnutý v kapse a celou dobu je pod
vodou.“
Rafan to zkusil podle tulíkovy rady. Opravdu to fungovalo. Jen to plavání jim nešlo. Když
se zablýsklo, uvid l, že je lo zase o kousek dál. Napadla ho jen jediná v c, kterou ješt m že
ud lat. Pono il obli ej pod vodu a za al volat o pomoc. Sice pochyboval, že ho n jaká siréna
v tomhle bou livém po así uslyší, ale zkusit to musel. Nic jiného, co by se dalo podniknout,
ho nenapadlo. Svá a už sice dýchal, ale nespolupracoval. Stále ho musel držet a bylo to ím
dál namáhav jší. Najednou ucítil, jak se o n j n co ot elo. Snad to není žralok, vyd sil se. Pak
se ale p ed ním vyno il umák delfína. Opatrn se ho chytil za ploutev. Delfín je oba táhl
sm rem k lodi.
Zdálo se, že bou e trochu polevuje. Hance se kone n poda ilo vstát a najít vhodný kus
provazu, kterým se zajistila. Po chvíli se vlny zmenšily a ztratily na síle.
„Blíží se k lodi, spus jim z paluby žeb ík nebo lano,“ ekl drak a pak opustil její krystal.
Komunika ní spojení se p erušilo, ale Hanka se mezitím vzpamatovala a za ala se chovat
prakticky.
Blesky ješt stále k ižovaly oblohu, ale už to nebylo p ímo nad hlavou. Pak zahlédla
plavce s delfínem. Napnula všechny síly, aby dokázala p eklopit sto ený provazový žeb ík
p es zábradlí. Když vid la, že Rafan nemá dost sil a Svá a se nehýbá, shodila dol ješt lano,
na kterém uvázala smy ku. Po chvíli se jí poda ilo za pomoci Rafana vytáhnout bezvládného
kamaráda na palubu. Bou e ustala, ale vlny p etrvávaly. Rafan p e ezal provaz, který ho
poutal se Svá ou a rozepnul kapsu s tulíkem.
„Dokážeš poprosit delfína, aby se poohlédl, zda kolem není ješt n jaký další živý
lov k?“ ekl svému mali kému tvore kovi a ten p ikývl.
Hanka zatím prohlížela Svá u a našla na jeho hlav velkou bouli. Jinak žádné vážn jší
zran ní nem l. Zajistila jeho t lo, kdyby ješt p išla n jaká velká vlna a oto ila se k Rafanovi.
Ten ale up en zíral p es zábradlí, a když p istoupila, ukázal na hladinu. Delfín k lodi dostrkal
t lo malého chlapce.
Hanka slezla dol a Rafan táhl t lo zav šené do smy ky nahoru na palubu. Chlapec se
naho e posadil a držel si hlavu. Náhle se objevil druhý delfín s dalším úlovkem. Tentokrát to
byl mladý muž. Když ho chlapec uvid l, zázra n ožil a snažil se pomáhat p i jeho záchran .
Nebylo to ale t eba. Muž m l dost sil, aby sám vyšplhal na palubu. Objal chlapce a plakal
úlevou, že se jeho mladší bratr zachránil.
„Barakuda se za ala potáp t. Námo níci spustili lun, ale když jsme se do n j spoušt li,
p išla vlna a oba nás spláchla do mo e. Už jsme se nedokázali dostat zp t,“ vysv tloval mladý
muž, „ješt , že m ten delfín dotáhl sem. Je to jako zázrak.“
Dole pod lodí se ozvalo delfíní zask ehotání. Dva mo ští savci dotla ili k lodi soudek,
kterého se držel jejich známý.
„Zaslouží si své jméno,“ konstatoval Rafan, když spoušt l lano, aby pomohl muži na
palubu. Navzdory tomu, že Franta Soudek už dva dny nejedl, vyšplhal se nahoru vlastními
silami.
„Nikoho dalšího už nenašli,“ tlumo il tulík delfíní švito ení. Pod kovali svým zachránc m
a za ali zvolna uklízet palubu, aby se dalo projít bez rizika, že o n co zakopnou a zase skon í
dole. Bou e zmizela a rozednilo se.
„Podívejte, b eh už je na dohled,“ ukázal Franta Soudek k obzoru. Jenže lo byla plná
vody, bez stožáru, bez plachty…
„To je v pohod , vodu vy erpáme,“ kývl námo ník na Rafana oba zmizeli v podpalubí. Za
chvíli se díky ru nímu erpadlu za ala valit voda pry z vnit ku lodi. Hanka s úlevou
pozorovala, jak mraky mizí v dálce. Šla se podívat do kajut a p inesla na palubu deky. Sice
byly vlhké, ale ne vyložen mokré. Dv podala muži a zachrán nému chlapci, který se klepal
zimou a možná i zažitým šokem, a do jedné zabalila Svá u. Pak došla pro pitnou vodu a
p inesla nahoru celý korbel. Zachrán ní se vd n napili.
„Je mi líto, ale k sn dku tu nemáme v bec nic,“ omluvila se za nedostatek pohostinnosti,
„až se trochu uklidní vlny, pokusím se uva it alespo aj.“
„Ned lej si s námi starosti, jsme rádi, že jsme naživu,“ ekl mladý muž, který do obou dek
zabalil svého t esoucího se malého bratra a tiskl ho celou dobu k sob .
Hanka omyla Svá ovi obli ej od slané vody a zkusila mu trochu kápnout i do pusy.
Zasténal a za al se probírat. S její pomocí se pomalu posadil. Dala mu ješt jednou trochu
napít.
„Asi budu zvracet,“ ekl a pokusil se postavit a dojít k zábradlí. Opatrn mu pomohla a
držela ho, aby znovu nespadl do neklidného mo e.
„Tak to nejhorší jsme vypumpovali,“ oznámil Rafan, když se vyno il z podpalubí. Posadil
se vy erpan u kormidla, které jim te bez plachet nebo pohonu k ni emu nebylo. Hladina se
pomalu uklid ovala a na obzoru už zase vykukoval pás modré oblohy.
„Kdes nechal Frantu?“ divila se Hanka.
„Došly mu síly, když šel kolem své kajuty. Zapadl tam a svalil se na postel. Než jsem mu
p inesl istou vodu, už spal.“
„Máš p edstavu, jak se te dostaneme na b eh?“ zeptala se s obavou.
Pokr il rameny: „To nemám. Leda že by n co napadlo Frantu, až se vzbudí.“
Kone n se pás modrého nebe otev el i nad nimi a ocitli se na slunci. Hanka se rozhodla
rozložit vlhké deky po palub , aby uschly, a všimla si, že se i zachrán ný chlapec kone n
p estal t ást. Rafan jí za al pomáhat s dekami. Náhle se zarazil a zahled l se do prázdna.
Všichni se na n j zv dav podívali.
Do mysli mu zna nou silou vstoupily obrazy symboli tiny. Pokud tomu správn rozum l,
bytost, která mu na jeho volání poslala delfíny, žádala, aby te hned za ní p išel do vody u
lodi.
Rafan si zul boty a p ed nechápavými pohledy ostatních za al šplhat po provazovém
žeb íku dol k hladin . Tulík, který mu až doposud sed l na rameni, se bleskurychle zahrabal
do kapsy u košile.
„Co to d láš, Rafe?“ zeptala se s vážnou obavou Hanka.
„Žádný strach, jdu si jen promluvit s našimi zachránci,“ mávl na ni kamarád a sko il do
vody.
Viditelnost pod vodou moc valná nebyla, ale pak p ed sebou rozeznal t i sirény. Ta
s nejdelšími vlasy mu pokynula a symboli tinou se zeptala, jestli delfíni našli a dopravili
k lodi ty lidi, které hledal. Usmál se a v plynulé sirénštin pod koval a ujistil je, že jejich
pomoc dorazila v as a že díky nim p ežili bou i ješt další dva lidé.
„Ty nepot ebuješ dýchat?“ podivila se jedna siréna z doprovodu.
„P i zasv cení jsem jako dárek dostal schopnost dýchat pod vodou.“
„To je velký dar pro lov ka. Co si pamatuji, a já toho už pamatuji hodn , jen dva lidé
p ed tebou obdrželi podobnou schopnost. Važ si toho.“
„Velice si toho vážím,“ ujistil nejstarší sirénu Rafan, „a ješt jednou d kuji vám i tvor m
mo e za rychlou pomoc a záchranu mých p átel.“
„A kam máte vlastn namí eno?“
„Než nás chytila bou e, plánovali jsme dojet do Dubovníku, to je p ístav s podmo ským
vyhlídkovým tunelem.“
„Ano, vím, které místo máš na mysli. Vítr vás pon kud odchýlil z trasy. D ív jak za dva
dny se tam nedostanete.“
„Asi to bude trvat ješt déle. P išli jsme o stožár a naše lo te nemá pohon.“
Siréna s nejdelšími vlasy se zamyslela a Rafan ekal, co bude.
 „Pokud ti te poskytneme ješt jednu pomoc, bude to podle našich zákon znamenat, že
nám budeš zavázán jednou splátkou. Odhaduji t na velice nad jného arod je, tudíž jsem
ochotna ti nabídnout pomoc p i doprav vaší poškozené lodi na ur ené místo. Za to bys pak
n kdy v budoucnosti musel poskytnout pomoc sirén , která t požádá o splátku. Asi neznáš
naše zákony, takže t musím varovat, že odmítnutí takové pomoci by ti u nás vyneslo p ísný
trest. Dob e si rozmysli, jestli ti naše nabídka stojí za p ípadné potíže se splátkou
v budoucnu.“
Rafan p emýšlel. Pokud se nedostanou v as do Santareny k zápisu, bude muset
navšt vovat jinou magickou školu, než jeho p átelé. Už te je vlastn dost pozd a kdo ví, zda
práv v této chvíli jsou ješt n jaká volná místa. Ale za pokus to stojí. Možná bude jednou
svého rozhodnutí litovat…
„Nemusíš mít obavy, že bychom po tob cht ly n co nemožného,“ uklid ovala ho jedna ze
sirén, když vid la, jak si to rozmýšlí, „u nás je to b žný druh závazku. To, že ti ho ctihodná
Delfita Marela nabídla, je i jistý druh pocty pro n koho odjinud. Je to n co, jako u vás
pozvání do rodiny a zárove , jak bych to p esn ji ekla, vyjád ení d v ry.“
„Omlouvám se. Jen jsem zvažoval naši situaci a možnosti,“ polekal se Rafan, jestli je
svým váháním neurazil.
„Neomlouvej se, je moudré p emýšlet o svých krocích.“
„Rozhodl jsem se p ijmout vaši pomoc a budu vám zavázán splátkou do budoucna.“
Nejstarší siréna odn kud vylovila malou mušli a rozlomila ji na dv poloviny. Podala mu
jeden kousek bílé lastury.
„Tohle si schovej. Dokud je bílá, nic se ned je, ale když ztmavne, je to pro tebe
upozorn ní, že t n kdo od nás brzo zkontaktuje a požádá o splátku. Vlastn jsi od této chvíle
n co, jako p ítel mé rodiny.“
Instinkt Rafanovi íkal, že této sirén m že d v ovat, ale p esto m l obavu, co ho díky
tomuto závazku eká. Na druhou stranu ale musel p iznat, že bez jejich p isp ní by možná
v mo i nep ežil ani on ani Svá a a že je fér, když se jim to n kdy pokusí splatit.
„Te se vra na lo ,“ ekla mu siréna, „pošlu asumovce, aby vás dopravil do p ístavu. Je
ješt mladý a trochu divoký, tak se nepolekejte, pokud to s vámi bude trochu mávat. Ur it
vás ale bezpe n doveze až na místo.“
„D kuji, ctihodná Delfito.“
„A jaké je tvoje jméno?“
„Rafael Vron.“
„Tak š astnou cestu, Rafaeli,“ pop ála mu nejstarší siréna a spolu se svými družkami
zmizela v kalné vod . Vyno il se nad hladinu a uvid l, jak ho všichni vyhlížejí p es zábradlí.
Rychle vyšplhal nahoru.
„No, to je dost, že ses vyno il, musela jsem ostatní držet skoro násilím, aby t nešli
zachra ovat,“ uvítala ho Hanka vy ítav , „zvláš když i já jsem m la strach, jestli to tvé
dýchání pod vodou opravdu funguje.“
„Jak vidíš, funguje perfektn ,“ usmál se a zašilhal na tulíka, sedícího na rameni, který si
práv pe liv ždímal ocásek, „mluvil jsem se sirénami. To ony nám poslaly delfíny na
pomoc.“
„Vážn ? To je paráda,“ ozval se Svá a, kterému se pomalu za ala do tvá í vracet barva.
„Také slíbily, že naši lo dopraví do Dubovníku. Jen prý to asi bude trochu divoká jízda.
íkaly, že se nemáme polekat, bude-li to s námi pon kud mávat.“
Sotva to do ekl, s lodí n co cuklo, až se všichni museli zachytit zábradlí nebo toho, co m li
p i ruce. Pak se rozjeli tém neuv itelnou rychlostí proti vlnám.
„No ne, to teda zírám,“ radostn sledoval vlny za lodí Svá a.
Z podpalubí jako zátka z láhve vylétl Franta Soudek: „Co se to sakra d je?“
 „Vezeme se do Dubovníku, domluvil jsem podmo skou spolupráci,“ kývl Rafan sm rem
k vod .
„U všech mo ských as ! To nem žeš lov ka varovat? Lekl jsem se tak, že to spraví jen
dvojitá ve e e,“ roz iloval se námo ník.
„Pokusím se uva it aspo aj,“ ekla Hanka a zmizela v podpalubí.
„To je jízda, co?“ kývl Svá a na zachrán ného chlapce.
Ten neodpov d l, jen se pokusil o zdvo ilý úsm v.
„Nezlob se na n j,“ ekl muž, „má panickou hr zu z vody. V bec necht l vstoupit na lo .
Jenže na Ostrov volby se lov k jinak nedostane a otec trval na tom, že má nadání a že ho tam
musím vzít. Vysv tlil jsem mu, jak bezpe ná je plavba lodí…“
„Tak to je fakt sm la, že vás potkalo práv tohle,“ p ikývl Svá a, „odkud jste?“
„Z Poluty. Víš, kde to je?“
„Jasn . Jednou jsme se tam byli podívat na závody.“
„Ano. Poluta je místo, kde se provozují snad všechny sporty na sv t . Náš otec vyrábí
sportovní pom cky a na bídu si rozhodn st žovat nem žeme.“
„Já te p jdu do druhého ro níku magické školy v Santaren ,“ oto il se Svá a zase na
chlapce a podal mu ruku, „jsem Svatopluk Vron. A ty?“
„Dan Ferelli. U nás v rodin ješt nikdo do magické školy nechodil, tak nevím, co bude,“
promluvil kone n hoch.
„Neztratil jsi p i té bou i peníz, který ti dali na ostrov ?“ zeptal se ho Svá a.
„Nevím,“ pokr il rameny chlapec a sáhl si do kapsy u kalhot.
„Neztratil,“ usmál se a ukazoval ho Svá ovi.
„P j mi ho,“ ekl Svá a a prohlédl si nápisy na minci. Pak je trochu zklaman ukázal
Danovi a jeho velkému bratrovi.
„Santarenu v nabídce nemáte, ale je tu Poluta. M žeš se zapsat do školy u vás ve m st ,“
vysv tloval.
„To je výborné,“ zaradoval se muž, „až bude tohle všechno za námi, pozvu vás n kdy
k nám do Poluty. Asi nejhez í je to tam v dob dra ích slavností koncem února.“
„Taky už se nem žu do kat, až tahle cesta skon í,“ vzdychl Svá a, „mám takový hlad, že
už asi brzo za nu okusovat vlastní boty.“
Dan se usmál a mladý muž vypadal, že se mu ulevilo, když jeho bratr za al mluvit a
reagovat na lidi kolem. To už Hanka p inesla na palubu konvici s ajem a pak každému
podala hrnek.
„Br, je ho kej,“ protestoval Svá a, ale pil dál.
„Kdybys v minulých dnech nevylízal cuk enku, mohl být sladký.“
„T ch pár drobe k cukru, co zbylo v cuk ence po návšt v Franty, by ho stejn
neosladilo,“ ohradil se dot en .
„Už abychom byli v p ístavu,“ vzdychl námo ník a nalil si další hrnek aje.
Síla asumovce musela být nevy erpatelná. Zastavil jen na chvíli v noci. Druhý den p ed
polednem dotla il lo až k p ístavnímu molu pro velké lod , a aniž se ten velký tvor ukázal
na hladin , zase zmizel, jako by ani neexistoval. Námo ník s Rafanem vysko ili na molo a
lo d kladn p ivázali.

ZACHARIÁŠOVA FINTA
„Tak jsme tady, mládeži, p esn jak jsem slíbil, takže vystupovat,“ zahalekal Franta
Soudek, když op el o palubu spojovací lávku.
Nikdo si však jeho e í moc nevšímal a všichni sp chali na b eh. Až k nim von la pe ená
ryba od prvního stánku, který potkali.
„Po kat,“ zadržel je Rafan, když se cht li vrhnout na jídlo, „kolik stojí použití ve ejné
brány do Santareny?“
 „Nevím to p esn ,“ ekl Ferelli starší, „ale odhaduji tak t icet tolejr .“
„Pane bože! Tolik?“ užasla Hanka. „A my si za ten m síc vyd lali jen ty icet p t. A p t
jsme utratili na ostrov .“
„No tak p jde jen Rafan a p j í si u Zachariáše. V nejhorším si tu u n j odpracujeme,“
navrhl Svá a.
„To asi také nep jde,“ ekl Ferelli, „bez doprovodu n koho dosp lého nebo opatrovníka
vás branou nepustí.“
„Tak pošleme tady Frantu,“ navrhla Hanka.
Námo ník vykulil o i a zašermoval rukama: „Ne, ne, já už u vás skon il. Prachy, jak
slyším, nemáte, takže já jdu navštívit kamarády v hospod . Snad mi n kdo z nich aspo
zaplatí ob d. M jte se fajn a tak dále, Franta Soudek se s vámi lou í.“
Než mohli cokoliv íct, oto il se na podpatku a uhán l k hospod rychlostí, kterou by od
n j ne ekali.
„Hm, takže Frantu asi nepošleme,“ pokr ila rameny Hanka, „takže už nám zbývá jen tady
pan Ferelli.“
„Já ale Santarenu v bec neznám,“ namítl muž.
„To je to nejmenší,“ ekl Rafan, „všechno vám vysv tlíme a tady do písku m žeme
namalovat plánek. Horší bude p esv d it Zachariáše, aby vás vyslechl. Pokud se vám poda í
vysv tlit mu naši situaci, máme vyhráno.“
„Je tu ješt jedna možnost,“ ekl muž, „na své jméno si tu mohu zažádat o p j ku. Za t i
ty i dny bychom mohli mít prost edky na to, abychom se tam dostali všichni.“
„T i, ty i dny?“ zavrt l nesouhlasn hlavou Rafan. „To je moc dlouho, pot ebuji být
v Santaren d ív, jinak nestihnu zápis do školy.“
„Tak to pro n ud lej,“ zatahal svého dosp lého bratra za košili Dan, „já tu zatím s nimi
po kám.“
„No dobrá,“ souhlasil muž a spole n vyrazili k ve ejné brán . Ješt jednou si zopakoval
všechny pokyny, které od d tí m l, a zmizel.
„Klika, že tu není takový nával jako minule,“ ekl Svá a a snažil se nevid t všechny ty
dobroty, které se tu prodávaly. Rafan se nad ním smiloval a koupil velikou suchou bagetu,
kterou si rozd lili na ty i díly. Hanka si dvakrát kousla, pak prohlásila, že se jí asi scvrkl
žaludek a dala zbytek Svá ovi. Ten se blažen vrhl na erstvé pe ivo. Posadili se na lavi ku a
ekali, jak to dopadne.
„A co když zabloudí a nenajde Domov sn ?“ strachoval se Svá a.
„Neboj se, brácha si dovede poradit, ur it to najde,“ uklid oval ho Dan.
Po dvou hodinách se kone n do kali. Z brány vystoupil Zachariáš, a když ho všichni
radostn objali, poklepával je po zádech a šklebil se.
„Doufám, že jsi na našeho posla nevzal sekeru,“ usmíval se Svá a.
„Sekeru ne, jenom takový malý nožík. Myslím, že jsem ho ani nevyd sil,“ mrkal na n
trpaslík.
„Nožík, jo?“ polkl t žce Ferelli. „Držel mi me u krku a podezíral m , že jsem vám
ublížil.“
„Se to vysv tlilo, ne?“ dobromysln na n j mrkl Zachariáš. Pak mu podal malý vá ek
p evázaný provázkem.
„A tohle je pro vás na cestu do Poluty. Jak jsem pochopil, taky jste o všechno p išli. Tady
totiž p j ují peníze na neuv iteln zlod jskej úrok. A ješt jim to trvá skoro týden.“
„Ale to nem žeme…“ zakoktal se Ferelli.
„Copak jste se práv nepou il, že trpaslík m se neodporuje?“ zaškaredil se na n j
Zachariáš. „Berte a koukejte zmizet. My taky pospícháme.“
„A vy, ztracené ove ky, hybaj do Santareny!“ houkl trpaslík na Rafana, Hanku a Svá u a
šel zaplatit pr chod branou.
 „Jsme vašimi dlužníky,“ ekl Ferelli. „A p ije te nás navštívit do Poluty,“ usmíval se p i
lou ení Dan.
„Takže Vrona vyhmátlo oko Bd lých?“ chechtal se trpaslík, když mu lí ili, jak a pro do
téhle šlamastyky spadli.
Nakonec spole n prošli branou a p ivítalo je d v rn známé m sto.
„Tak, mládeži, co nejd ív? Najíst? Nebo k zápisu do školy?“ obrátil se na n jejich
pr vodce.
„K zápisu,“ zazn ly dva hlasy.
„Najíst,“ snažil se je p ehlušit ten Svá v.
„Dob e, tak nejd ív ke škole,“ kývl Zachariáš a nasadil ostré tempo k nejbližší zkratce.
P ed zápisovou halou byla fronta a lidé v ní byli neklidní. Postavili se za posledního a
poslouchali, co se povídá.
„Už prý mají jen poslední t i místa,“ nesla se šeptanda zep edu.
„To by byla fakt sm la,“ ekla Hanka a neklidn p ešlapovala.
Ješt o kousek postoupili. P ed nimi bylo ješt p t zájemc , když se ve dve ích sín objevil
editel školy Sirten Bellaso a oslovil je.
„Je mi líto, vážení, už máme plnou kapacitu žák . Ale vy, kte í tu momentáln stojíte, se
m žete p ihlásit alespo jako náhradníci, kdyby náhodou n kdo vypadl.“
„A jaká je pravd podobnost, že n kdo vypadne?“ zeptal se muž p ed nimi.
„Bohužel jen nepatrná.“
„Jasn , jak jinak!“ zavr el jeden ekající a vystoupil i s dcerou z ady. „My se radši
p ihlásíme jinam.“
Pak ješt opustili místo rodi e se synem a p ed vchodem z stali t i zájemci. Rafan byl
z nich poslední.
„Jen se p ihlas,“ postr il ho Zachariáš.
Pak trpaslíkova velká ruka chytila Svá u za rameno: „Po kej tu se mnou venku.“
„Ty s námi nejdeš?“ podivila se Hanka a p emýšlela, jestli trpaslík náhodou nemá kv li
n emu zakázaný vstup do sín .
„Já na ty magický srandi ky nejsem zv davej,“ odsekl trpaslík a postr il ji za Rafanem.
Pak popadl Svá u za ruku a p ito il se s ním k hlou ku, který tu diskutoval s editelem školy.
Jedním okem zkontroloval, jestli už jsou Rafan s Hankou uvnit , a když vid l, že ano,
p istoupil blíž k editeli.
Jedna oby ejn oble ená žena na n j stále dotírala svými dotazy: „A když se ukáže, že
n kdo na vaše požadavky nesta í a musí ze školy odejít, co potom má? Dá se to pak uvád t
jako dosažené vzd lání?“
„Všechny tyto dotazy vám zodpoví vaše školní hodinky. Sta í jen dotknout se jich
prstenem a zeptat se,“ odpov d l sice zdvo ile, ale bylo vid t, že ho dotazy obt žují.
„Prý vaše škola vychovala n kolik kouzelník , kte í pozd ji získali tulíka, je to pravda?“
zeptal se Zachariáš nejvlídn jším tónem, jaký svedl.
„Ano,“ oto il se k n mu se zájmem editel, protože na tohle téma hovo il pravideln a rád,
„absolventi naší školy mají vynikající úrove a n kte í z nich získali povolení k osvojení
tulíka. Musím skromn dodat, že v tšina si ho opravdu osvojila. Naši žáci jsou v t ch
nejlepších a nejzkušen jších rukou.“
„To je škoda,“ promnul si vousy Zachariáš.
„Prosím?!“ nepochopil jeho poznámku editel.
„ íkám, že je škoda, že je m j sv enec až jako t etí náhradník. On už totiž tulíka má,
jenom mu chybí náležité vzd lání. Zdálo se mi, že vaše škola by mu mohla poskytnout to
nejlepší, co pot ebuje. Bohužel jsme se sem d ív nedostali. Asi budeme muset najít n jakou
jinou školu, kde odchovali kouzelníky, kte í pozd ji získali n kterého z t chto vzácných
pr vodc arod je.“
 „On má tulíka a ješt není kouzelník?“ zbyst il pozornost editel. „Opravdu se to stalo?
N co podobného jsem zaslechl, ale nev il jsem, že je to možné. Tak to je on?“
„Jasn . Zachránil tulíkovi život a tulík už u n j z stal,“ neudržel se Svá a, aby taky n co
ne ekl, „sice cht li, aby ho vrátil do rezervace, ale tulík ho odmítl opustit. Tak se te brácha
kv li tomu musí stát kouzelníkem.“
„Aha, rozumím. To je velmi, velmi zajímavé,“ usmál se editel.
„Škoda, že jsme nep išli v as,“ zesmutn l Svá a, „brácha moc toužil dostat se do stejné
školy, jako my. Kv li tulíkovi nem že z stat bez vzd lání, ani rok ekat. Bude si muset najít
jinou školu.“
„Uznávám, že sourozenci by m li z stávat spolu. To je zapeklitá situace. Ale víte co,
podívám se, zda by se nenašlo n jaké ešení téhle neš astné situace. Do t í dn vám dám
v d t, co a jak, jestli bude moci z stat v Santaren nebo ne. Myslím, že by ten chlapec
opravdu pot eboval získat to nejlepší vzd lání. Poradím se se školní radou a dám vám v d t.
Zatím prosím vydržte a nezapisujte ho jinam, ano?“
„No, t i dny nás snad nezabijou,“ kývl Zachariáš, „jste moc laskav, že vás neobt žuje
zabývat se takovou drobností.“
„Vždycky mám na mysli p edevším dobro d tí,“ usmál se editel oslniv na kolemstojící,
„te m prosím omluvte, mám ješt mnoho povinností, které musím osobn vy ídit, než
znovu za ne škola.“
„Tak poj ,“ ekl tiše trpaslík Svá ovi, „ud lali jsme, co se dalo. A hele! Koukám, že už se
zapsali.“
Ode dve í na n mávala Hanka s Rafanem.
„Nezoufej, t eba se stane zázrak,“ ut šovala kamarádka smutného Rafana.
„Sm la, že na zázraky nev ím,“ ušklíbl se a pohladil tulíka, který se mu tiskl ke krku,
„tolik jsme se snažili a nakonec jsme p išli pozd o p t lidí. To je vážn k vzteku.“
„A na intriky v íš? A na lidskou touhu být st edem pozornosti?“ zeptal se trpaslík.
„Jist . Jenže to není žádný zázrak.“
„Možná ne, možná ano,“ ušklíbl se Zachariáš, „vsadím slavnostní ve e i proti suché
housce, že ti do t í dn p ijde oznámení, že jsi p ijat na školu v Santaren .“
„To myslíš vážn ?“ podíval se Rafan na trpaslíka se sm sicí ned v ry a nad je.
„Smrteln vážn ,“ usmál se po ouchle Zachariáš a mrknul na Svá u, „a te už kone n
poj te dom , a mi tu neum ete hlady.“
Hned po jídle a koupeli d ti odpadly a spaly nep etržit až do ob da dalšího dne. Hanku
probudilo cukání p ív sku, což byl neklamný signál toho, že s ní chce mluvit její dra í p ítel.
„Copak je, Plame? D je se n co?“ navázala okamžit kontakt s drakem.
„Jen m zajímá, jestli jste v po ádku.“
„Te už jsme naprosto a dokonale v pohod . Jen jsme v Dubovníku nechali u mola
poškozenou lo . Snad si s tím Vron poradí, až bude zase v kondici. Jak mu je?“
„Ješt stále je bez magie, což znamená, že je tém na um ení. Ale neboj se, matka íká, že
ho to p ejde. Má o vás starost a vy ítá si, že byl neopatrný. Jsem rád, že pro n j mám dobrou
zprávu. Tak se m jte fajn,“ ekl drak.
„Ty taky,“ mentáln ho pohladila Hanka a pak se slastn protáhla v pohodlné posteli. Bylo
skv lé se takhle dosyta vyspat. A ve spole ném pokoji ur it eká i n co dobrého k sn dku.
Oblékla se a vyb hla z ložnice. Rafan už byl vzh ru a hrál si s tulíkem. Zauzloval tkani ku do
bot, pak p es tulíka hodil ru ník, aby nic nevid l a tkani ku schoval. Tulík ji okamžit za al
hledat, a jakmile ji objevil, hbit rozvázal všechny uzly a snažil se být hotov d ív, než Rafan
zauzluje další š rku.
„Jdeš akorát na ob d,“ usmál se Rafan, „dnes máme smažený kv ták.“
„Opravdu? am, po tom bych se utloukla. Myslím, že dneska sním i Svá ovu porci.“
 „Já t slyším, Hanko. Být tebou, tak takové v ci ani ne íkám nahlas,“ ozvalo se z ložnice
jejich mladšího kamaráda.
„Prima,“ p istoupila Hanka k troub s jídlem, „m žeme servírovat.“
Po ob d projevil tulík zájem hrát si i s Hankou. Snažil se jí zacuchat vlasy a nenechat se
p i tom polapit. Byl neuv iteln šikovný a Hanka ho podezírala, že je to pro n j n co jako
trénink rychlosti.
„ íká, že máš pravdu,“ oslovil ji Rafan.
„Cože?“
„Plavík íká, že máš pravdu, že se takhle snaží trénovat svou hbitost. Taky íká, že t má
rád.“
„To je od tebe moc milé, mr ousku,“ pomazlila se dívka s tvore kem, který se kone n
nechal polapit.
„Nep jdeme odpoledne do knihovny?“ navrhl Svá a.
„Ty už zase nemáš co íst?“ podivila se Hanka.
„No, hlavn bych se rád kouknul do odd lení magické teorie. Te po ukon ení první t ídy
nás tam pustí.“
„Já bych si šla rad ji zalétat na prkn . Je hezky, do knihovny m žeme t eba zítra. Co ty na
to Rafe?“
„Taky bych si zalétal, ale padl by na to zbytek našich pen z. Možná bychom se m li
zamyslet nad tím, jak s nimi plýtváme.“
„Plýtváme?“ podívala se po n m Hanka s kyselým obli ejem.
„P edstav si situaci, kdy by Vron a dra ice zmizeli z našeho života a my bychom si museli
najednou poradit sami se sebou. Možná by nás škola u ila bezplatn . Ale dokázala by sis
vyd lat na jídlo a ubytování? Nebo bys zase rad ji žila v d tském domov ?“
„D tský domov už nikdy!“ v téhle jediné v ci m la Hanka jasno.
„Takže bys n kde po ve erech a nocích myla nádobí nebo uklízela a ráno pak hupky
dupky do školy?“
„Asi ano. I když si neumím p edstavit, jak bych stihla všechny úkoly, kdybych musela
chodit n kam makat. To by nebylo jednoduché. Pro nás sakra nutíš p emýšlet o takových
nep íjemných v cech?“
„Mám pocit, že nás Vron moc rozmazluje. Jednou p ijde den, kdy za nás p estane platit a
my bychom m li p emýšlet o tom, jak se postavit na vlastní nohy. Co chceme v budoucnu
d lat? ím se budeme živit?“
„Co t to najednou popadlo klást takové otázky?“ mra ila se Hanka, která nenašla
odpov , když se zamyslela nad tím, co umí a co by cht la v budoucnu d lat.
„Promi ,“ pokr il omluvn rameny kamarád, „to je asi tím, co jsem dostal p i zasv cení.
Pot ebuji te o v cech víc p emýšlet.“
„No dob e, poj me tedy do knihovny,“ rezignovala Hanka, „tu te máme díky škole
zadarmo.“
Rafran jí položil do vlas tulíka. Proti své v li se musela usmát a zahnala myšlenky na
nejistou budoucnost. Te jsou tady, nic jim nechybí a mají prázdniny, venku je nádherný den
a není záhodno si ho kazit špatnou náladou.
„Hele, Plavíku,“ p endala se smíchem malého tvore ka na Svá ovu hlavu, „hnízda z vlas
si trénuj na n kom jiném.“
T etí den po jejich návratu se ozvaly Rafanovy školní hodinky. Zavlnila se nad nimi siréna
a oznámila, že Rafael Vron byl právoplatn p ijat na magickou školu v Santaren a od tohoto
dne se na n j vztahují všechna práva i povinnosti žáka této školy.
„Tak se to povedlo,“ rozzá ila se Hanka, „dlužíš Zachariášovi suchou housku.“
„Zeptej se, kolik žák bude ve vaší t íd ?“ navád l ho Svá a.
„A pro ?“ podivil se Rafan.
 „Jen tak. Zeptej se.“
„Tato první t ída má dvacet t i student ,“ zp vav odv tila hodinková siréna.
„Ten trpaslík je vážn koumes,“ ekl uznale Svá a, „on to dokázal.“
„On p ece editele nep emlouval, aby m p ijal. Nebo jsi nám ne ekl všechno?“ zadíval se
podezírav na mladšího kamaráda Rafan.
„Naopak. Zachariáš editeli ekl, že si budeš muset najít jinou školu. Jenže p ed tím mu
nasadil do hlavy, jaká to bude pro školu reklama, když bude mít mezi svými studenty
jednoho, který má osvojeného tulíka.“
„To ale nebylo moc férové v i ostatním,“ p estal se usmívat Rafan.
„Co blázníš? Kv li tob p ece museli p ijmout i ty dva náhradníky, co stáli p ed námi.
Další dva, kte í by nem li šanci se sem dostat, dnes obdrželi stejn radostnou zprávu, jako ty.
To je skv lé, ne?“
„Up ímn e eno,“ usmál se zase naplno Rafan, „je to zázrak.“
„Tak poj te!“ kývla na n Hanka.
„A kam?“
„No p ece za Zachariášem. Zaslouží si, abychom se s ním o tu radost pod lili.“
„Jasn ,“ rozzá il se Rafan, „musím se ho zeptat, jakou suchou housku má nejrad ji?“
Trpaslík se up ímn radoval s nimi. Rafanovi doporu il, a si suchou housku str í n kam,
že on, Zachariáš, jim vystrojí takovou hostinu, na kterou budou vzpomínat celý školní rok.
Dva dny po ve e i se Zachariášem, u které Svá a prohlásil, že je absolutn p ejedený, se
objevil Vron.
„Tak jsi zpátky?“ zaradovala se Hanka a b žela ho obejmout.
„Moc se omlouvám za problémy, do kterých jsem vás dostal,“ ekl kouzelný džin,
„pokusím se vám to vynahradit.“
„To není t eba,“ mávla rukou Hanka, „vlastn jsme si uv domili, jak je skv lé, že m žeme
studovat a nep emýšlet nad tím, jak zaplatit jídlo a bydlení. O tom ostatním nemluv . Vy i
své paní, že si toho vážíme.“
„Pot ší ji to.“
„Ovšem taky jsme zjistili, jak jsme bez tebe bezradní a nep ipravení na život. Nevím, jak
bychom si poradili sami.“
„Pro jistou nechám u Zachariáše prost edky, které by vám umožnily absolvovat školu, i
kdybych s vámi nebyl, a n co navíc pro každý p ípad.“
„To víš, že Rafa vzali na školu?“
„Vím, Plam mi vždycky všechno hned pov d l. Musím Zachariášovi pod kovat. On byl
vždycky liška podšitá, ale tohle za ídil naprosto elegantn .“
„S kým to mluvíš?“ vystr ili kluci nos ze svých pokoj , kde si etli.
„Vrone? No to je paráda, tak jsi zpátky,“ radoval se Svá a a dokonce i Rafan se pot šen
usmíval.
Ve zbylém týdnu prázdnin jim Vron dop ával zábavu i sportovní vyžití všeho druhu.
Akorát Svá a ob as protestoval a rad ji z stal doma a etl si.
Jednou ve er p išel za Hankou s knížkou o magických bytostech. „Tohle si poslechni, to je
zajímavé: Kouzelný džin je bytost, která si odpykává trest za obzvláš t žké provin ní. Musí
naprosto ve všem poslechnout svého pána. Pokud její pán zem e, nebo džinovi zadá úkol,
který nedokáže splnit, vrací se tato magická bytost zp t do láhve, která slouží jako v zení, a
tam eká, až ji najde nový pán. B hem ekání trpí za všechny své h íchy a prožívá tu nejv tší
bolest, kterou kdysi svým jednáním zp sobila jiným. Tato bytost má jen nepatrnou nad ji, že
se vykoupí ze své nekone n bolestné a beznad jné existence.“
„A dál?“ dožadovala se Hanka pokra ování.
„Víc už tady o kouzelných džinech nepíšou. Jen tuhle krátkou v tu a to, že jsou velice
vzácní a že je t žké je najít.“
 „Co kdybychom si p j ili n jakou knížku, kde toho píšou o džinech víc?“
„A co si myslíš, že celou tu dobu, co o Vronovi víme, kdo je, v knihovn d lám? Jenže
najít n co konkrétního je velice t žké. Tohle je první faktická informace, kterou jsem objevil.
Vron o sob mluvit nechce a Plamovy matky bych se zeptat neodvážil.“
„Zkusím se n kdy zeptat Plama, jestli n co neví,“ ekla Hanka, „asi bych toho opravdu
m la o Vronovi v d t víc, zvláš když mi p ísahal. Taky už víme, že Bd lí ho dokážou najít
na dálku a že ochránce ho m že zneškodnit. Také má do n kterých míst omezený p ístup.
Myslíš, že se trápí, i když je tady s námi?“
„Nevím, snad ne. Ale asi ud lal n co strašného, kv li emu si to zaslouží.“
„A jak víme, že zrovna tahle knížka íká pravdu? Sám jsi p iznal, že je o kouzelných
džinech málo údaj .“
„Tohle je odborná encyklopedická kniha. Já bych jí v il.“
„Já ne,“ odsekla Hanka.
„Je to hrozná p edstava, že ten, koho máme rádi, ud lal v minulosti n co strašného, že?“
pokýval smutn hlavou Svá a.
„V bec si to neumím p edstavit,“ ekla tiše Hanka a m la na kamaráda vztek, že s n ím
takovým za ní p išel. Ale na druhou stranu, pokud byla pravda to, co etl, znamenalo to, že
být kouzelným džinem je sice jeden dlouhý nekone ný trest, ale že existuje i možnost se z
toho dostat. Pomalu se smi ovala s novými fakty a za ala o nich p emýšlet.
„Vron je pro nás po ád zdrojem p ekvapení, že?“ sebral Svá a svou knihu a nechal Hanku
jejím myšlenkám. Vlastn o tom p emýšlela celý zbytek prázdnin. P ed asem Vronovi
nabídla d v ru a p átelství. Ptala se sama sebe, zda mu stále ješt d v uje. P edstavila si to
nejhorší, co dokázala, jak mu í lidi a vraždí d ti. Mohl se zm nit te , když musí plnit p íkazy
toho, kdo našel jeho láhev? Lituje toho? Ur it ano, vždy sám ekl, že kdysi ud lal velkou
chybu. Nakonec zjistila, že mu po ád d v uje. N jaký vnit ní instinkt jí napovídal, že je ta
d v ra oprávn ná. A je to, jak je to, ona bude na jeho stran . Jen by to cht lo trochu víc
informací…

ZASE DO ŠKOLY
A najednou tu byl první školní den. Oblékli slavnostní šaty, vzali zavazadla a vyrazili
spole n ke školním branám. Hanka i Svá a se rozhodli využít možnosti bydlet spole n
s mladším sourozencem, který chodí do první t ídy a musí být ubytován ve škole.
„Tak jdeme na to, prv á ku,“ dal Svá a staršímu kamarádovi p ednost p i vstupu do školní
kabinky.
„P eješ si rodi ovský doprovod?“ zeptal se Rafana Vron.
„Ur it ,“ p ekvapil Vrona svou odpov dí Rafan, „když jde jeden do první t ídy, pot ebuje
n koho dosp lého jako oporu.“
„Jak se p eješ,“ usmál se kouzelný džin a nastoupil si k nim.
Školní amfiteátr se zaplnil žáky a doprovázejícími. Úvodní proslov editele a jeho
zástupkyn se zdál Hance skoro stejný jako loni. Po tomto oficiálním p ivítání v tšina žák
zmizela na hostinu, ale Hanka se Svá ou ekali, až Rafan projde ú adováním. Musel zažádat o
povolení chovat ve škole tulíka a o povolení vzít si do pokoje starší sourozence, i když
tentokrát to byli sourozenci spíš mladší.
„No kone n ,“ oddechl si Svá a, když spole n vyrazili do zahrady, kde se podávalo
pohošt ní. Vron jim pop ál š astné vykro ení do školního roku a opustil je. Tulík vyšplhal
Rafanovi na hlavu, aby m l lepší rozhled, a od té chvíle nem li na hostin chvilku klidu.
Po ád se kolem rojili lidé, kte í cht li tvore ka aspo zahlédnout, a p icházeli spolužáci se
žádostí, aby si ho mohli pohladit nebo podrbat. Po chvíli byl už Rafan tím zájmem znechucen
a uvítal, když slavnost skon ila a hodinky ho zavolaly k jeho profesorce. Byla to starší
elegantní dáma a všude se p edstavovala jako Viola Spanilá. Jestli to bylo její skute né
jméno, to nikdo netušil a ob as se o tom mezi žáky vedly dlouhé diskuse. Její kolega profesor
Thajan žáky akorát pozdravil a hned zmizel. Nikdo se tomu nedivil, protože bylo známo, že
hrozn nerad žák m vysv tluje základní funkce školy a jen s krajním sebezap ením odpovídá
na organiza ní otázky.
Když se kone n sešli ve svém novém pokoji, p ipadalo Hance, že bydlí ve stejném míst
jako loni. Kluci si vybrali postele poblíž sk í ky s ob erstvením a dívka obsadila postel hned
vedle okna, kde m la výhled na terasu a na hv zdy. Copak jim asi tenhle rok p inese nového?
Oslovila své hodinky, aby zjistila, jaké zájmové kroužky jsou letos k dispozici. Bylo tu hned
n kolik možností, které ji zajímaly. Ur it se znovu p ihlásí na supervolon, pak tu byl trénink
cest nechrán nou branou a nov byl v nabídce kurs drakonštiny. Zajímala by ji i mystika
kamen , ale obávala se, aby si nenabrala víc aktivit, než zvládne. Všimla si, že kluci ji
napodobili, a také vybírají z nepovinné nabídky. Nakonec se ukázalo, že na procházení bran
se p ihlásili všichni, na supervolon a drakonštinu jen ona a Rafan, zatímco Svá a zvolil
experimentální skleník, praktické lé itelství a d jiny jinodruhových spole enstev.
Pak je hodinky zavolaly do t íd. Profesorka Ferinová je p ivítala ve druhém ro níku a
seznámila je s rozvrhem. Mezi novými p edm ty by se m lo letos objevit praktické kouzlení,
komunika ní techniky a lé ení nemagických živo ich .
„Na techniku procházení branami se už nyní p ihlásilo v tší množství zájemc , než jsme
ekali. Pokusíme se pro vás p ipravit tréninkový rozvrh. Jinak bych vás cht la upozornit, jak
naše cvi ná brána funguje. Aby lov k prošel nechrán ným prostorem, je nutné psychicky
obalit své t lo ochrannou blánou. To vám p esn ji vysv tlí instruktor p i prvním pokusu.
Pokud vejdete do brány správn , ocitnete se u východu a je vám zapo ten bod. Až nasbíráte
padesát bod , získáte osv d ení zp sobilosti. Pokud neprojdete se správnou ochranou, hodí
vás brána zp t a chvilku budete dezorientovaní. Proto budete trénovat ve dvojicích nebo
trojicích, abyste bránu náležit využili.“
Když t ídnická hodina skon ila, kývla Ferinová na Hanku a Svá u: „Co kv tiny? Vezmete
si je zase na starost?“
„Jasn , že jo,“ vesele odpov d l Svá a a Hanka p ikývla.
„V po ádku. Tak b žte. A pokuste se letos chovat zp sobn ,“ usmála se profesorka a
propustila je.
Ve e i si objednali na pokoj, aby si mohli nerušen pov d t o svých prvních dojmech.
Rafan byl k p ekvapení svých kamarád zamra ený a rozlad ný.
„Copak?“zeptal se Svá a. „Budeš mít dou ování ze tení a psaní, že se tak mra íš?“
„To ne, ale profesorka mi oznámila, že výcvik v procházení branou se týká až žák od
druhých ro ník , takže mám nejspíš porouchané školní hodinky, když p ipustily, abych se
p ihlásil.“
„To se mi nezdá. Jen jestli si ta tvoje kv tina Spanilá nevymýšlí. A kv li tomu se mra íš?“
„Celou dobu m napomínala a nakonec ekla, že budu muset nechávat to své zví e v kleci
nebo doma v pokoji, nebo nep ípustn vyrušuje.“
„On Plavík vyrušoval?“ usmála se Hanka.
„To si piš,“ vzdychl Rafan, „obíhal lavice všech mých spolužák a s každým se
seznamoval. Nechal se hladit, drbat a dá se íct, že profesorka se svým výkladem proti n mu
v bec nem la šanci. Takže hned od za átku to mám u ní p kn polepené.“
„A s ní se tulík také p ivítal?“ zeptal se zv dav Svá a.
„No vidíš,“ zamyslel se Rafan, „to jsem si ani neuv domil. K ní se v bec nep iblížil.“
Ohlédl se po Plavíkovi a pak ho násilím vytáhl z na atého pytlíku Svá ových oblíbených
sušenek. Tvore ek se mu rozho en vyvlékl z dlan , roz ilen zašvito il a p eb hl p es st l
až ke Svá ovi a na jeho rameno.
„Dáš? Prosím?“ tiše mu zašvito il do ucha.
„Jé,“ vykulil o i Svá a, „on mluví!“
 Rafan pokr il rameny: „Jo, rozhodl se nau it mluvit po našem. Up ímn e eno, mám
z toho trochu mrazení po zádech. Jestli bude profesorce nahlas tlumo it, co si o ní myslím,
nejspíš m rovnou vyhodí ze školy.“
Svá a podal Plavíkovi p l sušenky a na rozdíl od kamaráda byl tulíkovým rozhodnutím
nadšen.
Ani další dny Rafana p íliš nenadchly. Když p išel poprvé z t locviku, roz iloval se a
nev ícn vrt l hlavou.
„To mi tedy pov zte, který inteligent tu zam stnal tohodle t locviká e? Žádný zázrak jsem
ne ekal, ale tohle?!“
„Tob se nelíbila sestava cvik ala Hugo Star?“ smála se Hanka.
„Tomu íkáš cviky?“
„Holky povídaly, jak je to úžasn ú inné na tvarování pozadí.“
„Máš pocit, že n co takového pot ebuju?“ zadíval se na ni zu iv Rafan.
„Vždy jsi nemusel cvi it…“
„To si piš, že jsem necvi il, to budu rad ji celý rok b hat kolem amfiteátru!“
„B hání je taky ohromn zdravé,“ šklebila se Hanka. „A te mi ekni na rovinu, ty to fakt
cvi íš?“ zadíval se s podez ením na kamarádku.
„Nevím, jak tebe, ale m b hání ohromn baví,“ pokr ila rameny s potutelným úsm vem.
Nakonec si trochu spravil náladu na úvodní sch zce supervolonového kroužku. Ferinová je
p ivítala a odvedla na louku jednorožc , kde rozmístila nízké a vysoké branky na kruhovou
dráhu.
„Tak vás srde n vítám po prázdninách. Máme tu p t nových len .“
Za ala postupn p edstavovat nová ky. T i z nich byli za áte níci. Pak se oto ila
k Rafanovi. „A te se dostáváme k sourozenc m našich lo ských len . Vítám bratra tady
Hanky, Rafaela Vrona. Patrik a And la Pohromakovi tu letos rovn ž mají bratra, tohle je
René Pohromak a na prkn to prý celkem umí. Takže nastal as, abychom zjistili, jak na tom
vlastn jsme. Naši za áte níci se tentokrát budou jen dívat a vy ostatní si projedete dvakrát
naši kruhovou dráhu, a kdo si troufne, m že projet nejen nízké branky, ale i ty výškové.
Bu te však opatrní, a hned neza neme n jakým úrazem.“
Postupn pustila každého na dráhu a všichni pe liv sledovali, jak si kdo poradí. Hanka
s nelibostí konstatovala, že oba Pohromakovi se oproti minulému roku o hodn zlepšili. Pak
šla na dráhu ona a všechny negativní myšlenky hned zmizely. Když ucítila pod nohama
antigravita ní sílu, vzpomn la si na spole né chvíle s Plamem a jízdu si vyložen užívala.
Rafan ji za výkon pochválil vzty eným palcem. Pak se na trasu pustil on. P ekvapilo ji, jak je
dobrej. Jeho pohyb byl mnohem dynami t jší, než Patrik v. Jako poslední se na trasu vydal
René Pohromak. Hanka zatajila dech. Jak je možné, že jsou všichni z téhle rodiny tak dob í?
René byl z nich jednozna n nejlepší.
„Výte n , musím vás opravdu pochválit,“ profesorka Ferinová spokojeností tém p edla
jako ko ka po vyvražd ní celé myší populace, „v tšina z vás se p es prázdniny hodn zlepšila.
A naši dva nová ci budou vítanou posilou do našeho kroužku. Te mi prosím pomozte sklidit
branky a m žete si zalétat voln po louce. Já zatím našim nová k m ukážu, jak se na prkno
správn postavit a držet rovnováhu.“
Rafan a Hanka se vrátili do pokoje vyv traní a rozdovád ní. Vytrhli Svá u z jeho
pokojného tení a po ve e i ho vytáhli ješt na procházku podél eky. Te to tu vypadalo
trochu jinak, než jak si pamatovali z ervnové slavnosti. Tehdy tu bylo plno lidí a oni mí ili
do dra í brány. Dnes tu byl klid a pohoda. Krom u ení žádné problémy, jen ryby, ptáci a
krásný tichý ve er. V pátek po ob d m li Svá a a Hanka první školení u cvi né brány.
Profesor Jasanov jim vysv tlil, že je pot eba si celou dobu uv domovat tvar svého t la a obalit
ho tenkou silovou vrstvou a b hem požadované doby ji udržet ve stabilní síle a celistvosti.
 „Pokud nedokážete udržet soust ed ní po celou dobu p enosu, hrozí vám poškození t la.
Tato cvi ná brána to nedopustí. Místo toho vás vrátí zp t ke vchodu.“
„Takže sta í padesátkrát úsp šn projít a máme osv d ení v kapse, že?“ sebev dom se
usmál Svá a.
„N jak si v íš,“ zapochyboval profesor, „ale nebude to tak jednoduché. Prvních deset
bod získáš za prostý pr chod, dalších deset bude za pr chod se zavazadlem, dalších deset za
pr chod se dv ma zavazadly…“
„Budou i t i zavazadla?“ zdálo se to Svá ovi legra ní.
„Ne. Dalších deset bude za pr chod se zví etem a posledních deset za pr chod se zví etem,
plus zavazadlo. Pak už získáš osv d ení.“
„A s jakým zví etem budeme procházet?“
Profesor Jasanov sáhl pod st íšku brány a vylovil netopýra: „Dovolte, abych vám
p edstavil našeho malého spolupracovníka Karla. Miluje procházení branou a je tu pro vás
stále k dispozici. Ale dejte si pozor, nic vám nedaruje. Bude se snažit ze všech sil narušit vaši
soust ed nost. Nau í vás té nejlepší koncentraci mysli.“
Pak netopýra vrátil zp t a pokynul Svá ovi, aby zkusil projít branou. Chlapec vykro il,
rozmlžil se a v mžiku stál zase p ed vchodem a zmaten se rozhlížel. Profesor ho odstr il
trochu stranou a pokynul Hance, aby to zkusila. Vykro ila a jediné, co si pamatovala, bylo to,
že se jí zvedl žaludek. Oba zopakovali sv j pokus ješt n kolikrát, a pokud se jim na za átku
zdála ur ená p lhodina jako málo asu, te uznali, že toho mají akorát tak dost. Dokonce
i Svá ovi došel humor a prohlásil, že dneska asi nebude ve e et.
Jeho p edsevzetí mu ale nevydrželo. V okamžiku, kdy dorazili do svého dome ku
v Domov sn a vytáhli z trouby zape ené brambory, usoudil, že žaludek ho nejspíš zlobí
z hladu.
První týden školy byl za nimi a mnoho dalších na n ješt ekalo. Jednou p inesla na
supervolonový kroužek profesorka Ferinová návrh. Vysv tlila jim, že tento rok mají dost
šikovných len , aby m li šanci usp t v sout ži meziškolních družstev, která se koná b hem
listopadových prázdnin. T i nejlepší družstva pak vystoupí b hem dalších prázdnin na dra ím
festivalu v Polut . Hanka s Rafanem se po sob podívali. Zdálo se, že jim sám osud nahrává a
nabízí pomocnou ruku, jak se dostat v únoru do Poluty na dra í festival.
„Má to jen jeden há ek,“ ekla u itelka, „museli byste ob tovat ást prvních a celé druhé
prázdniny a muselo by nás být nejmén sedm. Nežádám vaši odpov hned, nechte si to do
p íštího setkání projít hlavou a promluvte si o tom s rodi i a kamarády. Myslím, že by to pro
vás mohlo být zajímavé.“
Diskutovali na toto téma celý týden. Hanka a Rafan m li jasno. Byli pro hned od za átku.
Ukázalo se, že všichni t i Pohromakovi na to mají podobný názor. Se svým souhlasem se
k nim p idal i t e ák Fox Karhan. Ostatní zatím váhali. Necht lo se jim ob tovat prázdniny.
Nicmén Ferinová rozhodla, že i tak za nou nacvi ovat a p ed prázdninami se uvidí. Pro
za átek je poslala na tra po okraji lesa, kde museli objet vyzna ené stromy, na konci louky
obkroužit dvakrát cílový kolík a vrátit se co nejrychleji zp t.
Když p išla ada na Hanku, ucítila, že její prkno trochu táhne doleva. Zpo átku to dokázala
korigovat, ale p i kroužení kolem kolíku se prkno zhouplo a vyhodilo ji obloukem do
nejbližšího k oví, kterým propadla až do blátivé louže. Vztekle se vydrápala ven a uvítal ji
hurónský smích Pohromakových. Oble ení i vlasy m la plné bodlák a mra ila se jako ert.
Tím v tší smích ji provázel. V d la, že by se m la zasmát s nimi, ale n jak to nedokázala.
Profesorka se nesmála a vzala si od Hanky prkno. Stoupla si na n j, párkrát se na n m zhoupla
a p ikývla.
„Myslím, že je porouchané, dám ho opravit.“
„To na zadku je bláto, nebo jsi se z toho leknutí po…?“ smál se Patrik tak, až se musel
držet za b icho.
 „Hm, slušivý ú es,“ p isadila si i And la.
„B ž se umýt,“ kývla na ni vlídn profesorka a Hanka urychlen vyrazila pry , aby unikla
posm chu i soucitným pohled m ostatních. Plížila se postranními cesti kami, aby pokud
možno nikoho nepotkala. Nakonec se jí poda ilo nepozorovan proklouznout do pokoje.
Umyla se a neš astn pozorovala své zacuchané vlasy. Vytáhla z nich pár bodlák a pak
rezignovan p estala. Nejjednodušší to bude ost íhat, rozhodla se a šla si pro n žky. Vtom
dorazil Svá a.
„Super ú es,“ smál se do chvíle, než v její ruce uvid l n žky, pak se zamra il, „co blázníš?
Snad se nechceš ost íhat?!“
„Vy esat se to nedá, tak co s tím?“
„P esta se vztekat a sedni si, já ti to z vlas vyberu,“ sebral jí pro jistotu n žky z ruky.
Po chvíli se vrátil i Rafan a šklebil se od ucha i uchu:
„Tak máme novou figuru do vystoupení, íká se jí Han ina oto ka a obecenstvo lehne
smíchy.“
„Nic tak lov ka nepot ší, než zlomyslný posm ch kamaráda,“ vy ítav se koukla na
Rafana.
„Zasm j se taky, jinak ti nedají pokoj,“ odpov d l jí d razn .
„Tob se to mluví, když si Patrik nedobíral tv j zadek, ale m j!“
„A tos ješt neslyšela, co pak vyk ikoval René. Musel jsem ho upozornit, že mu hubu
namažu blátem, jestli ji hned nezav e.“
„Opravdu?“ pousmála se poprvé po té nehod .
„Tak, hotovo,“ ekl Svá a, když vytáhl poslední zbytek bodláku.
„Ale mám i dobrou zprávu. Holky Martenovy se rozhodly, že do toho sout žení p jdou
s námi.“
„To jsou ta blon atá dvoj ata?“ zeptal se Svá a a Rafan p ikývl.
„Takže te máme osmi lenné družstvo, profesorka m la radost,“ dodal.
„Bezva. Sice nevím, jak to soužití s Pohromakovými zvládnu, ale dostat se na dra í
festival by bylo fajn,“ u esala se Hanka a hned se cítila o sto procent líp. Ve er už pak byla
schopná vylí it svou nehodu i Plamovi. Od té doby, co s Rafanem chodili na drakonštinu,
kontaktovala draka dvakrát týdn a trénovala si na n m své jazykové znalosti. Když vycítila
drakovo pobavení, ani se nezlobila. On jí na oplátku vypráv l, jak se zapojil do tréninku
dálkového létání, kde posilují k ídla, studují vzdušné proudy a u í se dýchat v ídkém
vzduchu. Pak ji pochválil za výslovnost. Zpo átku si Hanka st žovala, že je to p íliš hrdelní a
sy ivá e , ale díky Plamovi se zlepšovala. N kolikrát se pokusila do jejich kontaktu p ibrat
i Rafana, ale moc jim to nešlo. Rafanova vrozená ned v ivost neumož ovala p i vzájemném
hovoru tu uvoln nost, kterou Hanka pot ebovala. asem toho nechali a Rafan pak trénoval
drakonštinu už jen s ní. Oba m li ve výuce docela slušné úsp chy.
S procházení branou to bylo horší. Hance se poda ilo projít dvakrát, ale Svá ovi kupodivu
ješt ani jednou. Jeho po áte ní sebev domí rychle vyprchalo a te byl up ímn neš astný, že
mu to nejde. Ut šovalo je jedin to, že ostatní na tom nebyli o moc lépe. U ivo ve škole
zvládali celkem p ijateln . Nau ili se konzultovat své problémy ve t ech, spole n trénovat
kouzla a vzájemn se zkoušeli ze znalostí.
„Hele, Rafe, ty tu vlastn d láš první i druhou t ídu najednou, když umíš všechno to, co
my,“ konstatovala Hanka, když si spole n zkoušeli kouzla, která jim Jasanov uložil za
domácí úkol.
„To je fakt,“ kývl Svá a, „p íští rok se budeš ve t íd nudit.“
„Se Spanilou se ur it nudit nebudu. Jak n co nep edvedu perfektn , hned na celou t ídu
vyk ikuje: ono ti, Rafaeli, nesta í, že jsi protek ní dítko, ješt navíc jsi naprosto duševn
zaostalý, což je v tvém v ku na pováženou.“
„To nic, Rafe, na ni st žujou všichni,“ uklid ovala ho Hanka.
 „A jak se líbí Spanilá tob , Plavíku?“ hecoval Svá a Rafanova tulíka.
„Hloupá panna stará. Maluje mladý obraz na starý obli ej,“ komunikoval radostn tulík.
„U nás se íká, že má zmalovaný ksicht,“ ehonil se Svá a.
„Hele, Svatoušku, bu tak hodný a neu ho to, už i tak s ní mám dost potíží. Chceš snad,
aby m vyhodili?“
„Když on tak krásn mluví,“ usmál se na tulíka kamarád.
„Tak ho u n co jiného, a nemá Raf problémy,“ napomenula ho i Hanka.
„Plavíku, chceš sušenku?“ zašustil Svá a pytlíkem.
„ am sušenka, Plavík rád,“ uhán l tulík za uhýbajícím kamarádem.
„Co ve t íd ? Už se trochu uklidnil?“ zeptala se Hanka Rafana.
„No, jak bych to ekl… On se celkem snaží, ale za hodinu nebo za dv se za ne nudit a
u itelka už je na n j vyložen alergická. Po ád mi nakazuje, abych to nevychované zví e
zavíral po dobu vyu ování doma do klece. Marn ji vysv tluji, že to je inteligentní tvor a
takovým zacházením bych ho smrteln urazil.“
„A nešlo by pro n j vymyslet n jakou zábavu, aby se tolik nenudil?“
„Ale jo, docela ho baví origami nebo skládání hlavolam , ale v tšinou mu to dlouho
nevydrží. Je moc šikovnej a za chvilku to má hotové.“
„Tuhle jsem se o tom bavila s Dickem. íkal, abys ho nau il šachy.“
„Hm, to neznám.“
„Tak n kdy ve er pozveme Dicka, a to Plavíkovi ukáže,“ navrhla Hanka.
„Jsem pro,“ souhlasil Rafan a usmál se, když vid l, jak tulík Svá u dostihl a kone n
dostal za odm nu sušenku.
O víkendech se vraceli do dome ku v Domov sn , Vron je ob as bral na výlety, n kdy se
k nim p ipojili i kluci s panem Mojeranou. Tu a tam k nim zašel na ve e i i Zachariáš a
vyptával se, jak jim jde škola. Když slyšel o potížích, které mají p i procházení branou, smál
se a tvrdil, že to chce as a že až na to p ijdou, bude to pro n hra ka. Sice mu moc nev ili,
ale uklid ovalo je to.
Na další hodin supervolonu si Ferinová p ivedla pomocníka. Sv ila mu leny, kte í se
nep ihlásili na sout ž, a sama si vzala na starost osm p ihlášených. Rozbalila v tráv plánek
sportovišt a položila na n j osm vyst ižených postavi ek. Všichni se posadili kolem plánu a
pak profesorka p ejela nad plánkem rukou a postavi ky se za aly magicky pohybovat. Nejd ív
zakroužily kolem sportovišt . Pak se spojily do dvojic a pohyb za al být složit jší a figury
zajímav jší. Ob as pohyb zarazila, aby jim vysv tlila sv j zám r, nebo aby se k tomu mohli
p ihlížející vyjád it. Když skon ila, všichni se na ni pochybova n zahled li.
„Tak se toho nebojte, podobné figury trénujete už skoro m síc, to zvládneme. A když si
p edstavíte, že dívky budou v bílém s ern a st íbrn zdobenými prvky a kluci v erném plus
st íbrné boty a pásek a jedinými barevnými prvky budou závoje, které si budete b hem
pohybu p edávat, m lo by to vypadat dost dob e.“
„A nebude to moc drahé?“ zeptala se Julie Martenová.
„Pokud by kdokoli z vás m l finan ní problém, sta í požádat školu o p ísp vek. Na tyto
ú ely prost edky máme.“
„A prkna?“ zajímalo Foxe.
„Zap j íme vám školní, která tu používáme dnes, jen je necháme barevn upravit.“
„Ale vlastní m žeme také použít, ne?“ ujiš oval se René.
„Samoz ejm .“
Pak profesorka sbalila plánek a požádala své sv ence, aby si vzali prkna a vytvo ili
dvojice.
„Zatím se postavte vedle prken a natrénujeme n které postoje a gesta nane isto.“
Procházela kolem nich a opravovala jim pozice rukou, hlavy a t la. Pak se zadívala na
Patrika s And lou. „Ne, ne, tohle by nešlo, And la je na tebe moc vysoká. Jak bychom to…
Hanko, postav se tady k Patrikovi, jo, to by šlo a And la bude trénovat s Rafaelem. Takže
ješt jednou nane isto prosím základní postoj. Te ruce nahoru, tak je to dob e a obloukem za
záda. Ne tak rychle Foxi.“
Profesorka je ješt jednou obešla a p ikývla: „Takže v téhle sestav budete trénovat b hem
celého p ípravného období. Dnes si ješt vyzkoušíme pr let vysokou branou ve dvojici, za
branou se plynulou smy kou oto íte, ješt jednou ji proletíte zp t a pak ke mn dol . Snažte
se udržovat nezm n ný odstup a vypadat jako dvojice. Tak prosím, za ne Patrik s Hankou.“
„Ale tohle je prkno And ly,“ namítla Hanka a cht la si dojít pro svoje, ale profesorka
mávla netrp liv rukou. „Je to zrovna tak školní prkno, jako to tvoje, tak snad je jedno, kdo
které má. Nevymýšlej si a už za n te, a se všichni stihnou vyst ídat.“
Hanka s Patrikem prolet li branou celkem bez problém .
„Te René a Julie. Dejte se do toho.“
„Prosím, paní profesorko,“ ozval se Patrik, „už jsme m li skon it p ed p ti minutami.
Mohl bych už jít?“
Nervózn se na n j zamra ila: „Jist . Jestli pot ebujete odejít, m žete se po skon ení téhle
figury odebrat zp t do školy. Školní prkna odložte p ed skladem, já je pak uklidím. No tak,
Julie, na co ješt ekáte?“
Hanka se ohlédla na Patrika a uvid la, jak na svou sestru zu iv gestikuluje. Když se st etl
s jejím pohledem, zarazil se, sebral prkno, mávl znechucen rukou a vyrazil ke škole. Hanka
se posadila opodál, aby po kala na Rafana. Ten p išel s And lou na adu jako poslední.
Ostatní už se pomalu sbalili a odcházeli ke škole. První pr let branou zvládli krásn , ale pak
se pod And lou propadlo prkno, jedna její noha vypadla z úchytu a dívka padala výkrutem
dol . Hanka ucítila brn ní magie, když profesorka vysko ila a brzdila magicky pád And ly na
zem. Rafan zakroužil a slétl ve stop dívky. Hanka i profesorka b žely k místu nehody. Za
okamžik uvid ly na zemi And lu. M la zakrvácený loket, krvavý šrám na ele a držela si
kotník. Vypadala šokovan a ot esen a v o ích m la slzy. Na rameni jí sed l tulík a Rafan jí
kapesníkem otíral krev z ela.
Ferinová si klekla k dívce a položila jí ruce na kotník. Opodál se válelo havarované prkno.
M lo polámanou špi ku a potrhané úchyty na nohy. Jeden z úchyt byl ale potrhaný n jak
divn . Hance p ipadalo, že byl z ásti na íznutý. Vybavila si Patrikovu gestikulaci a uv domila
si, že kdyby je profesorka neprohodila, let la by na tomto prkn ona. Te ale byla opatrná na
to, aby n koho obvinila. Už jednou se pokusili upozornit na to, že se And la a Patrik dostali
na školu podez elým zp sobem. Jenže n co jiného je mít podez ení a n co jiného je p edložit
d kaz. Ani tentokrát se nedalo nic dokázat.
„Odnesu ji na ošet ovnu,“ ekl Rafan profesorce a na And lu se povzbudiv usmíval. Pak
zdvihl dívku do náru e.
„Dob e,“ souhlasila profesorka, „pošlu tam hned profesora Smítka, ten už si s tím bude
v d t rady.“
And la se na Rafana vd n usmála a Hanka si uv domila, jak je jí ten pohled nep íjemný.
Rafan n co tiše zran né dívce odpov d l a taky se usmál. And la hladila tulíka a už vypadala
líp.
„Uklidím prkna,“ nabídla se Hanka, aby se nemusela dívat na p átelský kontakt Rafana a
And ly.
„To budeš hodná,“ kývla na ni Ferinová, „odnes ta nepoškozená ke skladu a nech je tam.
Já zatím tohle pošlu do opravy.“
Taky je mohla uklidit magicky, myslela si o profesorce rozlad ná Hanka. Jenže páni
profeso i po ád melou dokola, že nejlepší využití magie je ud lat svou práci pokud možno bez
ní. Tak pro nás to všechno u í, když nemáme magii používat?! Vztekle hodila prkna p ed
sklad a zamí ila do pokoje.
„Copak se d je?“ podivil se Svá a, když vtrhla do místnosti jako velká voda a bez Rafana.
 „And la se zranila na tréninku, tak ji Raf nesl na ošet ovnu,“ odpov d la podrážd n .
„Nem la jsi v tom prsty?“
„Ne!“
„A pro se tak mra íš?“
„Protože budu muset trénovat s Patrikem Pohromakem a Rafan bude ve dvojici
s And lou.“
„T eba se skamarádíte.“
„Tak já ti n co eknu, Svatoušku. Patrik na ízl úchyty nohou na mém prknu a tím, že nás
Ferinová s And lou prohodila, dostala moje prkno ona. Proto slet la jak zralá švestka a te se
n kde na ošet ovn u á s tulíkem!“
Hanka Svá ovi vylí ila všechno, co vid la, a tím, že to ekla nahlas, se zárove trochu
uklidnila.
„Ty žárlíš,“ smál se její malý kamarád.
„Nesmysl,“ za ukala si na elo nad tím nápadem.
„Jak myslíš…“ nep estal se usmívat Svá a.
Po chvíli dorazil i Rafan a Hanka musela své pozorování ješt jednou zopakovat.
„Cítím, že máš pravdu,“ ekl Rafan, „ale nechápu, pro by m li sabotovat nácvik. P ece
taky cht jí vyhrát, ne?“
„Jestli to nebude tím, že se s Patrikem nemáme rádi,“ usoudila Hanka.
„Hm, taky ho nemám rád,“ p ikývl Rafan, „ale jeho ségra je docela fajn holka.“
„Cože?“ Hanka m la pocit, že špatn slyší.
„Je milá. A tulíkovi se taky líbila.“
Zavrt la hlavou, mávla rukou a usoudila, že je zbyte né o tom diskutovat. Rad ji se šla
umýt a v novat trochu asu úkol m.
„O tomhle asi Hanku nep esv d íš,“ ušklíbl se na Rafana kamarád.
Jednu sobotu ze svého volna museli budoucí závodníci v novat návšt v dílny, kde pro n
p ipravovali kostýmy. Byla to nuda, ale nic jiného nezbývalo, nebo závody v Kargu za ínaly
už za dva týdny. Na škole se objevil prodej vstupenek pro diváky a Hanka s p ekvapením
zjistila, že hodn spolužák se do Karga chystá osobn . Moc ji to nepot šilo. P ed známými
tvá emi se obávala trémy.
Mezitím piln trénovali. Ferinová je opravdu nešet ila, ani si nebrala servítky.
„Vronová, ty ruce ti tam visely jako nudle z nab ra ky, mysli na to a drž je po ádn !
Patriku, máš nohy jako sle inka, zpevni je a op i se do prkna, jinak nebudeš Hance sta it!“
Patrik se p i podobných hláškách mra il jak ert. Tenhle druh humoru bytostn nesnášel.
Hanka m la sto chutí k tomu ješt pár sl vek p idat, ale pak si uv domila, že s ním musí
vydržet ješt dalšího tvrt roku a rozhodla se ml et. Nejzlomysln jší ze všech byl ale René.
V jedné figu e m l Hance podat závoj a každou chvíli ho se zlomyslným úsm vem pustil d ív,
než po n m stihla sáhnout, a pak jí hlasit nadával, jak je neschopná a nešikovaná, že jim tím
ur it zkazí celé vystoupení. Nenávid la ho za ty okamžiky, protože ostatní mu v tšinou
v ili.
„Ten debil, ten škorpión v potomek! Už mi to ud lal zase,“ zu ila pak v pokoji a kluci
mizeli z jejího dosahu, aby náhodou nerozší ila sv j vztek na celé mužské pokolení.
T sn p ed prázdninami jim p išlo pozvání z útulku od Sidi. Psala jim, že se mezi funi
rozší ila epidemie kožní choroby a na stanici mají te celé stádo, které je nutné každý den
ošet ovat speciálním lé ivým roztokem a že to nestíhají. Ptala se, zda mohou dorazit a
pomoci.
„A nebude vám vadit, když nepojedu fandit a vydám se do útulku?“ strachoval se Svá a,
když o tom diskutovali.
„Jen je ,“ nabádala ho Hanka, „aspo si nebudou myslet, že jsme na n zapomn li. Hned
po závodech se vydáme za tebou i s Vronem.“
 „Budu vám držet palce na dálku,“ ekl s povzdechem Svá a.
„Prima, to by m lo sta it,“ usmál se na n j Rafan.
Na poslední hodin supervolonu jim profesorka Ferinová rozdala plánky a propozice
sout že. A koliv to tam m li všechno napsané, neodpustila si i povídání.
„B hem pond lka tam musíme dorazit a ubytovat se. Vaši blízcí už mají objednané
ubytování v hotelu, my budeme spát v internátu školy. Celkem dorazí dev t sout žních
družstev z r zných škol. První den si vylosujeme as, který budeme mít v úterý k dispozici na
trénink. Také bude vylosováno po adí sout žících. Ve st edu, tvrtek a pátek budou sout žit
vždy t i družstva, která budou porotou bodov ohodnocena. V sobotu je odpo inkový den.
V ned li se koná finále. Sem postoupí vít zové z jednotlivých dn a jedno další družstvo,
které bude mít z ostatních nejvyšší po et bod . Pokud se nám poda í dostat do finále, máme
už pom rn slušnou šanci dostat se až na dra í festival do Poluty.“
„A co prkna, paní profesorko?“ zeptala se Julie.
„Nem j obavu, to za ídím já, všechno tam budete mít p ipravené. Jenom si nezapome te
doma dobrou náladu a nadšení, to budete pot ebovat nejvíc.“
„Tady píšou, že v Kargu mohou získat n jaké ceny i jednotlivci. Je to pravda?“ obrátila se
na u itelku Juliina sestra Gita.
„Nic moc o tom nevím, to je n jaká letošní novinka. Porota prý zvolí nejlepšího ze
zú astn ných, který vyhraje airoboardové prkno t ídy F3. Další dva získají F2. Nevím, podle
jakých kritérií se bude porota rozhodovat, to uvidíme až na míst .“
„A dneska už trénovat nebudeme?“
„Nic se nemá p ehán t,“ odpov d la profesorka, „myslím, že jsme ud lali vše pro to,
abychom usp li. Náš p íští trénink je v úterý v Kargu. Takže nashledanou tam.“

P IZNÁNÍ Z MINULOSTI
Nyní už m li p ed sebou jen záv r první školní etapy a pak hned výlet do Karga. Když
porovnávali své výsledky ve škole, nejh tentokrát dopadl Rafan se svými dvaceti p ti
žetony. Hanka udržela ty icet jeden a Svá a jako tradi n m l víc než na za átku, tentokrát
padesát osm. Sed li u slavnostní ve e e spole n s Vronem a Zachariášem a vesele
pomlouvali své u itele. Dokonce i Zachariáš zavzpomínal na to, jak jako mladý skládal
zkoušku z orientace.
„To nás každého zavedli do neznámých podzemních chodeb a tam nás nechali bez sv tla a
bez jídla. Museli jsme se bez jakýchkoliv pom cek do dvou dn vrátit dom .“
„A co když to n kdo nedokázal?“
„U itel ho pak t etí den šel hledat.“
„Tys to dokázal?“
„No jasn . Sice jsem v jedné chodb utržil po ádnou bouli na hlav , ale jinak to bylo
v pohod . Vždycky jsem m l skv lý orienta ní smysl. I za tmy,“ chlubil se trpaslík.
„Taky t u il n kdo zajímavý, Vrone?“ vyzvídal Svá a.
„Kdysi dávno, když jsem byl malý, u il jeden chlap m a ješt další d ti šplhat po hladké
ty i. Pamatuji si ho, protože na nás nek i el a asto se usmíval. Krom jednoho z nás to
šplhání všechny nau il…“
„A co ud lal s tím, který se to nenau il?“
„Nic. Ta doga dole ho roztrhala.“
„Ty si z nás utahuješ, Vrone,“ ekla nejist Hanka, ale když džin neodpov d l, zt žka
polkla.
„Pro to t m d tem vykládáš,“ zlobil se Zachariáš.
„Ptaly se…“
„N co hez ího si z mládí nepamatuješ?“
„Ne.“
 „Opravdu jsi byl kdysi lov k?“ zeptala se Hanka.
„Ano, ale už je to moc dávno.“
„Jak se stalo, že je z tebe džin?“
Vron se na ni podíval a neodpovídal.
„Promi , necht la jsem vyzvídat,“ omluvila se mu.
„Rád bych ti odpov d l. Ale pak bys m nenávid la a bála se m .“
„Bylo to tak hrozné?“
„Ano.“
„Džina z tebe ud lali za trest?“
„Ano. T i Bd lí se kv li mn sešli a usoudili, že smrt jako trest zdaleka neposta í a že je
t eba naplnit kletbu, kterou na m uvrhla matka mých d tí.“
„Ty máš d ti?“
„Nemám. Zabil jsem je vlastní rukou…“
„Tys…?“ nedokázal do íci šokovaný Svá a.
„Ano.“
„Nejspíš jsi nev d l, že to jsou tvoje d ti…“ pokoušela se zmírnit tu hroznou informaci
Hanka.
„ ekla mi to a já to stejn ud lal…“
„Nech už toho, d síš je,“ napomenul ho trpaslík.
„Skute nost byla ješt d siv jší.“
„Jsou to jen d ti, Vrone!“ zvýšil hlas Zachariáš.
„Matku svých d tí jsi zabil taky?“ nelítostn se zeptal Rafan.
„Ano.“
„Jaká byla její kletba?“ pokra oval Rafan, zatímco jeho dva kamarádi si v duchu p áli, aby
toho už nechal.
„Když umírala, ekla: kéž bys celou v nost prožíval stejnou bolest, jakou jsi zp sobil
mn . Smrt p ichází a dá mi klid, kéž ty ho nikdy nenajdeš. Zasloužil bys taky um ít rukou
milované osoby. Aspo t ikrát bys musel um ít, aby to bylo spravedlivé za to, cos nám
ud lal.“
„Pro jsi je zabil?“ dožadoval se plné pravdy Rafan.
„Byl jsem žoldák. Zaplatili mi za vyhlazení té vesnice.“
„A tos p ijal, když jsi v d l, že tam máš rodinu?“
„Nev d l jsem to. Ta dvoj ata se asi narodila po znásiln ní.“
„Pane bože…“ bylo to trochu moc i na Rafana, „jak ti te m žeme v it?“
„Nejsem pánem svého jednání, rozhoduje te za m moje paní,“ ekl Vron a zašilhal po
Hance.
Hrála si s jablkem a zírala nep ítomn do dálky.
„A ta bolest? Opravdu ji po ád cítíš?“ tiše se zeptal Svá a.
„Ano, už celou v nost. Jen když mám dost práce, je to snesiteln jší.“
„V bec nikdy nep estala?“
„Jen jednou na chvíli p estala. Když mi tenkrát Hanka nabídla p átelství. Kone n jsem po
t ch letech na okamžik poznal, jaké to je necítit bolest. Byl to pro m v mé sou asné existenci
velký dar.“
„ ekni mi, Vrone,“ oto ila se k n mu pomalu Hanka, „kdybys mohl tenkrát ve svém
p vodním život zm nit jednu jedinou v c, co by to bylo?“
Kouzelný džin se zamyslel a trpaslík se po n m se sm sicí zv davosti a rozpak podíval.
„Nevyšplhal bych na tu ty ,“ odpov d l tiše Vron.
Hanka odložila jablko na st l a vstala. „Musím o tom n jakou dobu p emýšlet. Omluvte
m .“
 Když odešla do své ložnice, zvedl se i Svá a: „Zítra musím brzo vstávat, abych nezaspal,
až pro m p ijede pan Mojerana.“
Rafan se dotkl džinovy ruky: „Díky za pravdu. Tušili jsme, že je ve tvé minulosti n co
temného. Myslím, že je lepší v d t, než se domýšlet.“
„Ale pro to vaše d v e to bylo hodn tvrdé,“ namítl Zachariáš.
„Ona se s tím vyrovná. Znám ji, je silná a nic nep edstírá. Dejte jí as,“ ekl Rafan a
pohladil tulíka.
„Mám s vámi opravdu jet do Karga?“ zeptal se Vron Rafana. „Nebylo by lepší, kdybych jí
n jaký as nechodil na o i?“
„Já být tebou,“ vyjád il se trpaslík, „tak na ned li zmizím a v pond lí zase nastoupím do
své role ochránce. Abys zase nep išel p t minut po dvanácté, až t bude pot ebovat. Není
podstatné, co si o tob myslí, ale je d ležité, aby z stala naživu.“
„Máš pravdu. Díky, kamaráde,“ poklepal Vron trpaslíka po rameni, vstal a odešel z domku
ven.
„Tys tohle všechno o n m v d l?“ zeptal se Rafan trpaslíka.
„Ano, to podstatné mi ekl už kdysi. P ed mnoha lety zachránil mne a n kolik dalších
trpaslík p ed draky. Jeho paní mu to sice rozkázala, ale já jsem mu stejn vd ný. Myslím,
že pro nás ud lal daleko víc, než mu na ídila dra ice.“
„D v uješ mu?“
„Na devadesát procent ano.“
„Zkusím mu také d v ovat. Co o n m ješt víš?“
„Dost mu na vás záleží. Možná víc, než dra ici. Pokuste se mu odpustit jeho minulost,
protože on se vám snaží dát budoucnost. P emýšlejte o tom. A te dobrou noc,“ zvedl se i
trpaslík a nechal Rafana samotného jeho myšlenkám.
Poslední den školy p ed prázdninami, pomyslel si Rafan, a takhle se musel pokazit! Ale
snad je lepší, že kone n vyplavalo na povrch to nejhorší, co p ed nimi Vron ukrýval. Chlapec
p emýšlel, jestli m že bolest zm nit lidskou náturu. Možná ano.
„Už jsou pry ?“ nakoukla do pokoje Hanka.
„P ed chvilkou odešli. Vron se vrátí až v pond lí.“
„To je dob e. Musím si dát kus okoládového dortu na nervy,“ vzdychla a šla se posadit do
k esla.
„Tady n kdo mluvil o okolád ?“ vykoukl ze své ložnice i Svá a.
Rafan podal Hance tulíka a šel ukrojit svým kamarád m kus dortu. Svá ovi ukrojil rovnou
dva kousky. Ml ky se pustili do jídla. Plavík využil toho, že dívka je zaneprázdn ná jídlem, a
pustil se do své oblíbené innosti. Za malý okamžik už se na Han in hlav za alo rýsovat
pohodlné hnízdo p esn ve velikosti tulíka. Ten se v n m uvelebil a vypadal velmi spokojen .
„No, hned je mi trochu líp,“ pohladil si b icho Svá a.
„Kam ty to jídlo dáváš, to by m fakt zajímalo,“ kroutil hlavou Rafan nad kamarádovou
štíhlou a malou postavou.
„No, ješt dopoledne jsem se na tuhle ve e i moc t šil. Kdybych v d l, jak se to zvrtne, tak
jsem sem nechodil,“ vzdychl Svá a a vylízal poslední drobky okolády z talí ku.
„Tak co, je to lepší?“ oto il se Rafan na Hanku, která se v dortu spíš rýpala, než jedla.
Olízla lži ku a zavrt la hlavou. Takhle p ešlou ji Rafan už dlouho nepamatoval. V tšinou
se vztekala, roz ilovala, ob as i prala, ale tichý smutek se k ní tak n jak nehodil.
„Promluv si s Plamem,“ navrhl jí.
„Nem žu. Nedokázala bych mu to opakovat.“
„Vezmi m do krystalu, já mu to eknu,“ nabídl se Svá a.
„Copak tob nevadí, co jsme se o Vronovi dozv d li? Jak se p es to dokážeš tak rychle
p enést?“ podívala se nechápav po malém kamarádovi.
 „P ece jsme n co podobného ekali,“ odpov d l jí, „to, co jsem ti dal p e íst, jasn íkalo,
že být džinem je trest za n co mimo ádn špatného. Muselo to být n co podobného. Nemysli
si, taky m to vzalo. Ale je to minulost. Dávná minulost! Dnes už je Vron ur it jiný, copak to
necítíš?“
„Nedokážu se s tím vyrovnat. V ila jsem mu.“
„Tebe p ece nezklamal,“ namítl Rafan.
„Že zrovna ty se ho budeš zastávat, to bych ne ekala,“ vzdychla.
„ ekl nám pravdu. Oce uji to. ekl to navzdory tomu, že si byl v dom, jak to na nás
zap sobí. Minulost zm nit nem že, s tím se nedá nic d lat. My ho známe až te a ptáme se,
jestli se zm nil. Po ád o tom p emýšlím. Zatím jsem nenašel nic, co bych proti tomu, jak se
k nám celou dobu choval, mohl namítat. Te mu d v uji víc, než na za átku našeho vztahu,“
shrnul své myšlenky nahlas Rafan.
„Když já nevím…“ vrt la hlavou Hanka.
„Dokud jsi neznala informace, intuitivn jsi mu absolutn d v ovala. On se od té doby
nezm nil, po ád se k nám chová nejlépe, jak dokáže.“
„Asi máš pravdu, ale p edstava toho, co ud lal, je tak živá. Nedokážu ji zapudit z mysli.“
„Chápu. Pot ebuješ as. Pot ebuješ si o tom povídat. Zavolej Plama a nech Svá u, a mu
všechno vylí í. Pak mi povíš, jak to vidí drak. Neodkládej to, ím d ív o tom všem za neš
mluvit, tím d ív si srovnáš myšlenky,“ doporu il jí Rafan.
Pak sáhl po zrcátku a ukázal jí hnízdo z vlas , ve kterém b hem jejich hovoru tulík
spokojen usnul. Rafan ho opatrn p esunul do své kapsy a Hanka s náznakem úsm vu za ala
rozmotávat d mysln zapletené vlasy. Když je kone n uvedla trochu do po ádku, kývla na
Svá u a kontaktovala draka. Tentokrát nejvíc komunikoval Svá a. Plam naslouchal a ob as
vyjád il údiv nad tím, co se dozv d li. P esné zn ní kletby, která byla na džina uvalena, si
nechal zopakovat dvakrát.
„To je opravdu zajímavé. Zdá se, že má šanci na vysvobození, když t ikrát zem e
zap í in ním osoby, kterou má rád. Jenže kouzelného džina nelze zabít. Aspo to všichni
tvrdí.“
„Možná ano,“ namítla Hanka, „vzpomínáš, jak mi p ísahal? íkal, že konflikt mezi mnou a
jeho pánem by ho zni il.“
Ješt chvíli diskutovali ve t ech, než Hanka za ala být unavená a ospalá. Byla ráda, že
Rafana poslechla. Cítila se mnohem lépe, než p edtím. Kone n si um la p estavit, že se jí
poda í usnout a strach z toho, že na ni ve snu ekají úd sné no ní m ry, zvolna ustupoval.
Druhý den ráno odjel Svá a s panem Mojeranou na brigádu do útulku zví at k Sidi.
Rafan s Hankou usoudili, že mají nárok aspo na jeden den zahálky a b hem ned le si
akorát zabalili v ci na cestu do Karga.

ZÁVODY V KARGU
V pond lí se objevil Vron a s obavou se podíval na Hanku. Když ho pozdravila a za ala
s ním normáln mluvit, vypadal pot šen . Spole n vyrazili do Karga a nikdo z nich se ani
náznakem k páte nímu rozhovoru nevrátil. Vron je ve m st pozval na ob d a pak je zavedl
ke škole, kde m li sraz s ostatními ú astníky sout že. Zahájení sout žní akce se konalo hned
ve er. Všichni po adatelé, sout žící a jejich doprovod dorazili na stadion, kde je uvítalo
slavnostní osv tlení. Usadili se na místech vyhrazených pro sout žící z jejich školy. Dnes tu
vlastn ješt žádné obecenstvo nebylo. V úvodním projevu je p ivítali, pod kovali sponzor m
této akce a p edali všem, kdo p isp li prací nebo finan ním p ísp vkem, pam tní listiny.
„Hele, nebyl to náhodou Ferelli?“ str il do Hanky v jednom okamžiku Svá a, ale než se
stihla podívat, nikoho známého nezahlédla.
„A nyní,“ zahalekal do mikrofonu konferenciér, „p istoupíme k rozlosování družstev.“ Na
sv telné tabuli za ním se objevilo dev t oken, ve kterých svítily vlajky zú astn ných. „Prosím
našeho losovacího mága a jeho pomocníky, aby se ujali svých rolí.“

Na pódiu se objevil kouzelník nastrojený do hv zdného plášt a vysoké epice a ernou

h lkou se st íbrnými konci pozhasínal okna s vlajkami. Sv tlo každého zhasnutého okna se
zm nilo v obrovskou duhovou bublinu, která te plula ve vzduchu nad plochou stadionu. Pak
se nad prázdnými okny objevila data sout žních dn . Kouzelník pokynul n komu v zákulisí a
vzáp tí odtud za aly vyletovat další duhové bubliny a zvolna se mísily s t mi sout žními. Po
chvilce jich nad stadiónem poletovalo nejmén padesát a nedaly se od sebe rozeznat. Mág
zarazil jejich tvorbu a otev el dví ka vedle pódia. Z nich vyb hlo p t malých d tí, oble ených
jako víly a sk ítkové s h lkami, a nasko ily na supervolonová prkna. Za aly kroužit kolem
bublin, aby každou dotykem své h lky praskly. V tšina bublin se rozprskla ve st íbrný jisk ící
prach, ale když se d ti dotkly sout žní, vytryskla z ní duha a p enesla se do nejbližšího
volného okna. Tam se prom nila ve vlajku jednoho ze zú astn ných družstev. Když zmizela
poslední bublina, zm nily se h lky v d tských rukou na holubice, které vylétly vzh ru do
tmy.
Hanka nadšen zatleskala a v bec se neohlížela na Patrikovo mumlání „o laciných tricích“.
Podle jejího názoru to bylo hezké a milé, a pokud se správn dívala, budou sout žit v pátek
jako p edposlední a trénink je eká v úterý hned ráno.
Po ukon ení slavnosti se všichni vrátili do internátu školy. V dív ím i chlapeckém pokoji
už bylo p ipraveno studené ob erstvení. Trochu se najedli a bez velkého povídání zapadli
do postelí. Byl to docela náro ný den a v úterý budou muset vstát už brzo ráno, aby stihli svou
tréninkovou hodinu na stadionu.
Druhý den je vzbudilo bubnování dešt do oken. Ferinová je ale bez ohledu na po así
vyhnala z postele a poslala do velké jídelny na snídani. Škola m la našt stí nainstalovanou
bránu, která je p enesla p ímo na stadion. Magické zast ešení bylo aktivní, takže tu nepršelo a
celou plochu te m li jen pro sebe. Vesele nasko ili na prkna a rozlétli se do prostoru. Po
chvíli profesorka jejich rozcvi ku ukon ila a poslala je ve dvojicích procvi ovat obraty.
Na záv r pak projeli celou skladbu, tentokrát však bez závoj . Než se nadáli, byla jejich
hodina, vymezená na trénink, pry . Te vlastn m li volno až do pátku, kdy se dopoledne
mohli rozcvi it a odpoledne je ekalo sout žní vystoupení. Všichni však byli zv daví na
ostatní družstva, proto se domluvili, že se p ijdou podívat na každé sout žní odpoledne.
Hanka ucítila opatrný Vron v kontakt a podívala se na Rafana.
„Vron se ptá, zda se chceme projet po okolí,“ ekla mu.
„Vždy prší,“ váhal její kamarád.
„Prý má vozidlo se st echou,“ tlumo ila Hanka.
„Tak jo,“ p ikývl Rafan, „jen eknu profesorce, že se jdeme projít po m st .“
Vyb hli p ed školu a museli se smát. Kouzelný džin n kde p j il cyklodrožku. Vron sed l
vp edu, kde se muselo šlapat jako na kole, a d tem pokynul k zadním dv ma sedadl m pro
pasažéry.
Rafan uhnul Hance, aby mohla nasednout, a pak ji následoval.
Kargo bylo m stem ezbá . Okolní lesy poskytovaly dostatek zajímavých d evin a
zru nost zdejších emeslník byla vyhlášená. Projížd li uli kami, kde v krámcích nabízeli
ru n vy ezávaný nábytek, jinde bylo ve výloze n kolik druh pohyblivých d ev ných
obrázk a skoro všude m li i spoustu hra ek a her.
Potom projeli do ješt zapadlejší uli ky a tady Vron zastavil.
„Poj te,“ ekl jim a zaklepal na jedny dve e. Vykoukl z nich trpaslík a zamra en si je
prohlížel. Vron vytáhl z kapsy obálku a podal ji majiteli krámku.
„Zachariáš prý u vás n co objednal tady pro d ti,“ ekl trpaslíkovi, který vytáhl z obálky
lístek a p ikývl. „Jasn . Mám to pro vás p ipravené. Zajímavá zakázka. Vy ezal jsem to
vlastnoru n . Tak poj te dál.“
 Vešli za ním do krámku, který byl nacpán výrobky ze d eva a dokonce i z kamene. Zdálo
se, že majitel dokáže opracovat jakýkoliv materiál. Hanku zaujalo kamenné sedátko
s vytesaným drakem. Rafan zase obdivoval svícen z tmavého d eva, ve kterém se táhly nitky
st íbrného ornamentu.
„Tak tady to máte. Prý to musí být tak malé, aby s tím mohl manipulovat tulík,“ ekl
trpaslík a vybalil malou tverhrannou krabici, nebo spíš krabi ku a p ed zv davými zraky d tí
ji otev el. Na rubu víka byla ern a bíle tvere kovaná plocha a v krabici byly t i sady
figurek, jedny postavi ky byly erné, jedny bílé a jedny tmavor žové s ervenými žilkami.
„Nejsou to náhodou šachy?“ hádala Hanka.
„Jak bystrý post eh, mladá dámo!“ ušklíbl se trpaslík, ale pak mu ten úšklebek ztuhl na
rtech, když po Rafanov ruce sešplhal na pult zv davý tulík.
„Nau íš?“ zeptal se trpaslíka tvore ek.
„On mluví?“ ujiš oval se obchodník opatrn , jako by ani necht l v it vlastním o ím a
uším.
„Krásné,“ konstatoval Plavík, když zdvihl r žovou královnu.
„To bych prosil! Tahle hrací sada je nejen krásná, ale i výjime ná. Vy ezal jsem ji ze
vzácného inteligentního r žového mramoru. Není-li po ruce nikdo, kdo by si s tebou zahrál,
r žová sada ti nahradí protivníka. Zatím umí jen kroky a pravidla, dosud nebyla ve h e. Ale s
každou hrou se dokáže u it a bude stále t žší a t žší ji porazit. Dob e šachy opatrujte, je to
vzácná v ci ka a jist vás dob e pobaví.“
„Asi budeme muset požádat spolužáka Dicka, aby to nau il nás i tulíka,“ usmála se Hanka,
když vid la, jak je Plavík nadšený.
„Ale to muselo být velice drahé,“ rozpa it namítl Rafan.
„Zachariáš objednal, Zachariáš zaplatil, budeš si to muset vy ídit s ním,“ odpov d l
trpaslík, zabalil krabi ku do plátna a podal ji chlapci.
Zdvo ile se rozlou ili a znovu nasedli do cyklodrožky. Celý den s Vronem objevovali
zajímavosti zdejšího m sta. K ob du si dali placky pln né zeleninou, pak se chvíli zastavili
v lunaparku, kde mohli házet mí ky a kroužky na cíl a pokud se trefili víckrát za sebou,
vyhráli n jakou sladkost. Po ve e i je unavené, ale jinak spokojené, p edal Vron zase do pé e
profesorce Ferinové.
Druhý den odpoledne za aly závody. Asi polovina hledišt se zaplnila diváky. Na
osv tlenou malou galerii nastoupilo osm porotc . Konferenciér je obecenstvu p edstavil.
Vesm s to byli lidé, kte í v minulosti pat ili mezi závodníky nebo trenéry supervolonu. Zdálo
se, že profesorka v tšinu z nich zná, protože si ob as mumlala n co jako: ten nám nic
neodpustí, hm, ta bude nadržovat Polu an m, a podobn .
Poté slavnostn nastoupila t i družstva, kterým los ur il dnešní den. První m lo dvanáct
len a všechno to byli chlapci. M li sv tlé kalhoty s modrými košilemi a t i z nich m li
košile rudé. Jako druhá oblet la stadion skupina osmi sout žících, kde byly i t i dívky, a m li
tmavomodré obleky s bílým zdobením. T etí skupina byla výhradn dív í, a když se objevila,
hledišt zašum lo p ekvapením. T pytivé dlouhé róby se m kce vlnily p i pozvolné jízd a
celkov to vypadalo, že na stadion nastoupilo sedm princezen.
„Jak v tom proboha m žou létat?“ podivila se Julie a And la sedící vedle ní jen
pochybova n vrt la hlavou.
„Nejspíš pot ebujou dohnat slabej výkon parádou,“ ušklíbl se René a plácl po zádech
Patrika, který se na t etí družstvo díval se z ejmým zalíbením.
Po skon ení potlesku zmizela družstva v zákulisí a na pódiu se objevil d tský p vecký
soubor, který zazpíval t i písn . Sklidil za to jen velmi vlažné uznání obecenstva. Po krátké
p estávce se stadion rozezn l pochodovými tóny a dvanáct chlapc vylétlo nad stadion. Jejich
figury vynikaly p esností a t i favorité v erveném ob as p edvedli i n jakou specialitu. Bylo
to velice propracované p edstavení, ale Hanka po ád p emýšlela o tom, co jí na jejich
vystoupení nesedí.
„Tak nevím, jestli jsou živí, nebo jestli místo sebe poslali roboty,“ prohodil Rafan nahlas.
„Taky mám ten pocit,“ souhlasila And la.
„Tady vidíte,“ vložila se do hovoru i Ferinová, „že samotné perfektní provedení k úsp chu
nesta í. Je pot eba, aby z toho byla cítit radost, vitalita, aby i diváci vnímali to, jak rádi lítáte,
jak vás to t ší. Nicmén perfektní provedení jim ur it vynese dost dobré ohodnocení.“
„Kolik m žeme dostat nejvíc bod ?“ zajímalo And lu.
„Teoreticky osmdesát. Ale p i školních turnajích se obvykle nedává známka vyšší než šest.
I ty ka i p tka se považují za dobré hodnocení. Takže prakticky bych ty icet bod vnímala
jako velký úsp ch,“ odpov d la jí profesorka. Pak ji p ehlušil potlesk, který pat il prvním
dnešním sout žícím.
Chlapci zastavili svá prkna p ed pódiem a ekali na hodnocení. Porotci si dávali na as.
Pak se na sv telných tabulích nad nimi za ala objevovat ísla. Nakonec se rozsvítil
v p íslušném okn s vlajkou kone ný sou et. Chlapc m tam nasko ilo íslo t icet p t.
„Mají sm lu, že byli jako první. Jinak by asi dostali víc bod ,“ pokývala hlavou
profesorka.
Odcházející chlapce ješt jednou diváci ocenili potleskem. Zatím nad plochu nastoupilo
osm dalších sout žících. Tihle vsadili na melodie oblíbených písní. Zdaleka nebyli tak
dokonalí jako chlapci p ed nimi, ale zase to vynahradili mnohem živ jším pohybem. Po
vystoupení je ale ekalo zklamání v podob t iceti jednoho bodu. Když ze zákulisních prostor
vyplulo sedm princezen, obecenstvo je uvítalo nadšenými ovacemi. N žná romantická hudba
provázela jejich elegantní ladný pohyb.
„To jsem blázen,“ podivila se Hanka, „na to, co mají na sob , se pohybují úžasn .
Nechápu, jak to dokážou.“
„Jsou opravdu dobré,“ souhlasil Rafan, „ale cht lo by to trochu rozpohybovat.“
„V tomhle oble ení? Blázníš?“ zasmála se Hanka, ale hned ji smích p ešel. Práv v tom
okamžiku zazn l pon kud disharmonický akord a dívky jako na povel odhodily své dlouhé
sukn a z staly jen v trikotech s t ásn mi. Sukn se zvolna snášely dol a jediná dívka, která
svou róbu neodhodila, je hbit pochytala. N žné tóny byly nahrazeny temperamentem
lidových rytm a dívky zaví ily vzduchem v neoby ejn složité a rychlé sestav . Diváci je
odm nili potleskem uprost ed p edstavení. Vtom jejich bílým kruhem prolétla sedmá dívka,
která p ed chvílí sbírala sukn . Te byla na rozdíl od ostatních v erném a to, co p edvád la
na svém prkn , bylo naprosto úžasné. Okouzlen sledovali její výstup a po skon ení pocítili
skoro zklamání. Ani René se nezmohl na ironické poznámky.
„ ekl bych, že porazit tyhle divoženky prost nemáme šanci,“ vzdychl Rafan, když
kone n dotleskali.
„Páni, mají ty icet dev t bod ,“ sledovala tabuli And la, „zvít zily s naprostou
p evahou.“
„Zasloužily si to,“ uznale poznamenala Ferinová, „navíc mají šikovného choreografa.
Dokázaly využít všech svých p edností.“
„Cht la bych um t létat, tak jako ta v erném,“ zasnila se Hanka.
„Vždy umíš,“ zašeptal jí do ucha Rafan a mrknul na ni.
Sice mu nev ila, ale dob e se to poslouchalo. Ve er zavolala svého dra ího kamaráda, aby
se potrénovala v drakonštin a popovídala si o zdejších zážitcích.
„Co Vron, už jsi mu odpustila?“ ptal se Plam.
„Nevím, jestli to n kdy dokážu,“ odpov d la Hanka, „i když je to dávná minulost, nedá se
to zm nit, nedá se to napravit a já na to nemohu zapomenout. Ledaže by existovalo n jaké
zapomínací kouzlo.“
 „Existuje, ale ve tvém p ípad by to nebylo ešení. Ber to tak, že ani sv t, ani lidé nejsou
dokonalí. I nejlepší p ítel t m že zklamat, pokud od n j o ekáváš p íliš mnoho. Dokonalost
prost neexistuje. A i kdyby existovala, asi by to byla nuda, nemyslíš?“
„Jsem ráda, že si se mnou o tom povídáš, Plame. Cítím, že máš pravdu. Snad ji asem
dokážu p ijmout.“
„Mám t rád, má lidská sest i ko, mám t rád takovou, jaká jsi.“
„Nápodobn . Škoda že sem aspo na chvíli nem žeš p ijet.“
„Taky bych si cht l s tebou zase zalítat.“
Skoro do noci si povídali o létání, o sout ži, o prohrách i o život . Pak se do pokoje vrátila
And la a dvoj ata a byl nejvyšší as jít spát.
Druhý den ráno se Hanka vzbudila pozd . Cht la se jít nasnídat s Rafanem, ale nikde ho
nemohla najít. Najedla se tedy s dvoj aty, ale byla z toho nervózní. Venku se zatím ud lalo
hezky a sluní ko vysušilo louže. A pak svého kamaráda uvid la z okna jídelny. Rafan se
procházel po školní zahrad s And lou. Zdálo se, že se oba dob e baví. Hanka je pozorovala
se sm sicí žárlivosti a smutku. Se Svá ou by to tu bylo veselejší, pomyslela si. Odpoledne je
ekalo další sout žní klání.
„Zítra už nebudeme jen diváci,“ okomentovala to Julie.
Pozorn sledovali všechna vystoupení, i když tentokrát byly výkony dost vyrovnané a
nikdo p íliš nevynikal nad ostatní. Nejlepší družstvo si odneslo t icet p t bod . Pomalu
za ínali být nervózní.
P íští den je dopoledne ekal poslední ostrý trénink p ed vystoupením. Oblékli si kostýmy,
vzali barevné závoje a vyrazili na prázdný stadion. Po krátkém rozcvi ení dala profesorka
pokyn, aby se p ipravili, pustila hudbu a sledovala, jak si vedou. P i p edávání závoj ekala
Hanka skoro na sto procent, že se ji zase René pokusí p ed ostatními znemožnit. Tentokrát si
nechala rezervu, a když René Pohromak se zlomyslným úsm vem pustil závoj d ív, než
natáhla ruku, sklonila se do pod epu a závoj chytila. Vít zoslavn se zasmála jeho
zklamanému výrazu a hned se jí zlepšila nálada.
„Nebylo to špatné, jen si dejte pozor na n které mali kosti. Hanko, ty se snaž p ebírat
závoj trochu plynuleji…“
René se polohlasn uchechtl a Hanka zamra ila. „… Patriku, trochu víc se op i nohama do
prkna ve výkrutech, no a Julie nebude mávat rukama jako potrefená labu .“
Pak je poslala ješt trénovat ve dvojicích oto ky. Hanka kysele sledovala, jak bere Rafan
And lu kolem pasu a domlouvá se s ní.
„Jo! Taky nevím, co na n m ta moje ségra vidí,“ ekl otráven za jejími zády Patrik, než
vyrazili do vzduchu.
„To sta í,“ ekla Ferinová, „te se vra te do školy a trochu si oddechn te, než za ne
odpolední sout ž. Hlavn nikde nezapome te elán a dobrou náladu.“
Hanka si k ob du dala jen trochu polévky. Žaludek se jí kroutil trémou tak, že víc toho do
sebe nedostala.
„Sn z aspo pár sušenek,“ snažil se do ní Rafan dostat aspo n co navíc.
Znovu se museli jít obléknout do kostým a pak už je profesorka svolala ke školní brán .
Tady už ekalo i celé sout žní družstvo z Poluty a sedmi lenná skupina z Karga. Všichni
nervózn p ešlapovali a ekali na pokyn k cest na stadion. Kone n se objevil po adatel,
vysv tlil jim, jak mají p ed pódiem nastoupit, a vyzval je, aby se p esunuli. Diváci je p ivítali
potleskem, ten nejv tší samoz ejm sklidili domácí. Potom se odebrali do prostoru za pódiem.
Po adatel už tu p ipravoval hudbu pro první skupinu. Sout žící z Karga se se adili a chvilku
nato vyrazili p ed diváky.
Museli se obecenstvu dost líbit, protože se b hem vystoupení n kolikrát ozval potlesk.
Profesorka se šla podívat ven a vrátila se pon kud zamyšlená.
„Mají t icet osm bod . Nebude to jednoduché, ale d lejte, co umíte, však se uvidí.“
 Kluci a dívky z Karga se práv spokojen vraceli a šli si odložit prkna. Hanka zahlédla, jak
René n co vykládá jednomu z nich. Pak se p ito ili k prkn m Polu an a to už vypadalo
podez ele.
Hanka k nim vykro ila: „Nezatoulej se nám nikam, te jsme na ad my, René.
Vztekle se po ní ohlédl, ale neprotestoval a vrátil se ke skupin . Ten mi to zase n kdy
spo ítá, pomyslela si Hanka, ale nem la as o tom p emýšlet, protože práv dostali pokyn,
aby nastoupili.
„Tak jdeme na to,“ postr il ji Rafan dop edu a pe liv si zapnul kapsu s tulíkem. Chopili
se prken a vypluli p ed obecenstvo.
Jakmile se ozvaly první tóny a zakroužili vzduchem, Han ina tréma zmizela a rozlila se
v ní radost z pohybu a létání. Cítila se báje n až do okamžiku, kdy jí m l René podat závoj.
Když uvid la jeho zlomyslný úšklebek, v d la, že je zle, že to ud lá zase. Protože ale
ne ekala, že by n co takového provedl p ímo p i vystoupení, neponechala si žádnou v li p i
manévrování. V té vte in , kdy poušt l závoj tak, aby na n j nedosáhla, ji zaplavila vlna
zu ivého vzteku. Smál se jí do obli eje a vychutnával sv j triumf nad ní. V d la, že nemá
cenu se pro závoj vracet. Když to n kolikrát p i tréninku zkusila, dopadlo to bled . Rozhodila
polovinu skupiny v pohybu a nedokázali už pak dohonit hudbu. Musela nechat závoj svému
osudu. Vtom zahlédla koutkem oka ne ekaný pohyb. Rafan vybo il a vykroužil na svém
prknu t sný rychlý p emet. Zachytil závoj, natáhl ruku a podal ho Hance. Díky nabrané
rychlosti se dokázal za adit na místo a ješt se p i tom na kamarádku vít zoslavn usmát.
Bylo to tak ne ekané a úžasné, že mu poslala vzdušný polibek. Její zu ivost te byla
utlumena nadšením nad Rafanovým kouskem. Zbytek skladby už dokon ili bezchybn .
Obecenstvo bou ilo a nadšen tleskalo. S nap tím ekali na bodové ohodnocení.
„T icet sedm bod ,“ ekl n kdo za Hankou a jejich nad je tém pohasla. O družstvu
z Poluty se íkalo, že je jedno z nejlepších. Pokud své vystoupení nezkazí, výlet na dra í
festival nebude.
Jen o jeden bod, pomyslela si Hanka, to je vina toho záke ného lumpa Pohromakovic.
Znovu se v ní zvedla vlna vzteku. Odhodila v zákulisí své prkno, odstr ila dívky p ed sebou a
zamí ila k Renému.
„Ty kreténe jeden nechutnej,“ sy ela mezi zuby.
Patrik ud lal tu chybu, že se jí postavil do cesty, a myslel si, že ji to zastaví. Jedním
mávnutím ruky ho odhodila mezi prkna, až se zhroutil na podlahu spolu s nimi.
„Že budeš takovej hlupák, abys nám zkazil vystoupení, to jsem fakt ne ekala. Kv li tob
jsme prohráli!“ zdvihla hlas a došla až t sn k Renému.
„Já p ece nic nezkazil. To byla tvoje vina, že ti zase upadl závoj. Holt jsi nešikovná…“ dál
už to nedo ekl, protože Han ina p st zasáhla jeho pravé oko. Pak se na n j vrhla, podrazila
mu nohy, klekla si mu na ruce a snažila se zasáhnout ješt jeho nos.
Rafan se nad tím, jak Pohromakovi podcenili Han inu sílu a zu ivost, pot šen usmíval a
pak si všiml, že vedle n j stojí profesorka Ferinová s povytaženým obo ím a pobaveným
pohledem. Když zaznamenala, že se na ni dívá, pobavení z jejích o í zmizelo a vykro ila ke
zdroji konfliktu.
„Tak dost, to by sta ilo!“ zazn l její autoritativní hlas. Pak chytla Hanku za ruku a odtrhla
ji od chlapce. René toho cht l využít a oplatit dívce ranou své ponížení, ale zapomn l, že
u itelka má ješt druhou ruku, která ho sev ela jako do kleští.
„Sice nevím, kdo z vás dvou se na té kolizi se závojem víc podepsal, ale pamatujte si, že
tímhle zp sobem to tu ešit nebudete! Jsem zklamaná z toho, jak se k sob chováte. Doufám,
že p íšt si dáte velký pozor na to, aby se n co podobného už nikdy neopakovalo. Jasné?!“
„Jasné,“ pípla Hanka a obávala se, že ji její nezvládnuté emoce zase p ivedly do maléru.
U itelka ji ale bez dalšího komentá e pustila a jejího protivníka odstr ila za sebe.
 „Pokud chcete, m žete se jít podívat na vystoupení dalšího družstva. Musíte ale potichu
sejít tady vzadu po schodech a posadit se na zem.“
„Ta teda sedla,“ zašeptal uznale Rafan, když se dostal do Han iny blízkosti, „líp bych ji
neumístil ani já. René bude mít zítra p kného moncla.“
„Dík za ten závoj, to byl parádní kousek,“ usmála se na n j Hanka, „jak jsi to dokázal?“
„Vypo ítal jsem si ten obrat p edem a chystal jsem se ho n kdy zkusit, až t ten zmetek
zase potopí. Že to bude zrovna na závodech, to m ovšem nenapadlo.“
„Pssst,“ ozvalo káravé syknutí Ferinové, když za ali šeptat hlasit ji.
Rad ji nechali povídání a usadili se, aby vid li vystoupení Polu an . Ti vsadili na trochu
komiky. Jeden z chlapc p edcvi oval, druhý to po n m opakoval, ale nešlo mu to a kazil to
tak, že se všichni kolem museli smát. Potom cvik zopakovali v perfektním provedení i všichni
ostatní. Chlapec, který hrál nešiku, musel být velice dobrý.
„Má potíže,“ zašeptala najednou Hanka, „myslím, že má podobnou poruchu, jako jsem
m la jednou já. Prkno mu táhne doleva.“
Rafan zpozorn l a pak p ikývl. Než ale sta il n co íct, chlapec nezvládl obrat, prkno
sklouzlo do vývrtky a ítilo se k zemi. Po adatelé však byli pozorní a chlapc v pád zmírnili
natolik, že se po dopadu zvednul a za al si oprašovat kostým. Ostatní zatím pokra ovali ve
vystoupení bez n ho. Pak ale p ib hl starší iperný mužík a podal chlapci jiné prkno. Ten
nasko il a okamžit zaujal znovu své místo mezi ostatními. Sout žící z Poluty sklidili
zasloužené ovace.
„ ty icet sedm bod , to dostali opravdu hodn na to, že m li potíže,“ vrt la hlavou
Ferinová. Vzáp tí však jejich polí ko s bodovým ohodnocením zhaslo.
„Že by zm nili názor?“ sledovali všichni napjat vývoj situace.
„Ned lejte si zbyte né nad je,“ povzdechla u itelka, „i kdyby jim to snížili, po ád budou
mít víc než my. Do finále se holt nedostaneme.“
Na jevišt vstoupil po adatel a oslovil publikum.
„Je mi líto, že musím ešit tuhle nep íjemnou situaci dnes a tady, ale p ihodila se tu v c, na
kterou nem žeme být hrdí. Jeden ze sout žících zám rn poškodil prkno svého soupe e a
takováto v c nem že z stat nepotrestána. Porota se rozhodla odebrat za trest družstvu Karga
t i body a p id lit je poškozené stran , to jest družstvu z Poluty. Takže následující bodový
stav je tento: Poluta padesát bod , Kargo t icet p t bod a Santarena t icet sedm bod .“
V hledišti se po jeho slovech vzedmula v ava. Polovina místních divák pískala
rozho ením a druhá polovina jim za ala nadávat za nesportovní chování. Po adatelé se
snažili diváky uklidnit, ale na první pohled to vypadalo, že svým zásahem spíš p ilévají olej
do ohn .
„Poj te,“ obrátila se na své sv ence Ferinová, „dostali jsme p íkaz odvést vás zp t do
školy. Tady to skoro vypadá, že to skon í rva kou.“
Pod dohledem po adatel se p esunuli k brán a zp t na školní pozemky. Tady byl sice
klid, ale jindy vlídný personál školy byl dnes mrzutý a zamra ený.
„Myslím, že nás nebudou mít rádi,“ konstatoval Rafan, „mohli být ve finále a zatím tam
místo nich p jdeme my. Po ád ješt máme šanci vystupovat v Polut . Uv domujete si to?“
„No jo, máš pravdu,“ rozzá ila se Hanka a sní i všichni ostatní.
Jen René se držel v pozadí a mra il se víc než bou kový mrak.
Druhý den se mu oko vybarvilo do ernomodra a krom Patrika s nikým nemluvil. Hanka
ho po celou sobotu ani nezahlédla. Rafan jí ovšem vylí il, jak svému protivníkovi vylepšila
vzhled, a vypadal, že se p i tom vypráv ní dob e baví.
V ned li je ekalo slavnostní finále s doprovodným programem. Pro sout žící platilo stejné
po adí, jako bylo na vy azovacích závodech. Takže Santarena se odpoledne se svým
vystoupením objeví jako t etí. Po adatelé pozvali na ned li i dv známé osobnosti, které už na
supervolonovém prkn získaly medaili a slávu. Pak se jim dokonce poda ilo p emluvit i
profesorku Ferinovou, aby rovn ž vystoupila.
Když dorazili ze školy na stadion, bylo hledišt zapln né do posledního míste ka. Na úvod
programu vystoupilo p t malých kouzelník spole n se svým u itelem. Jejich magie
vykouzlila nad hlavami divák krátký pohádkový p íb h, ozdobený rozkvétajícími kv tinami,
zrajícím ovocem, hejnem pestrobarevných motýl a zp vem malých pták . Divák m se jejich
výkon líbil a zárove to byl skv lý úvod k vystoupení „sedmi princezen“, jak jim od prvního
dne všichni íkali.
Dív í skupina op t podala perfektní výkon a byla rozhod ími odm n na ty iceti osmi
body. Po jejich odchodu se na prkn objevila Ferinová a p edvedla sv j tanec draka, který
Hanka už jednou vid la p i závodech v Polut . Na její oh ové efekty sice bylo ješt p íliš
sv tlo, ale i tak to bylo p sobivé. Diváci byli tou podívanou tak nadšeni, že musela na záv r
ješt p idat aspo pár odvážných p emet a spirál.
„No, ti kluci, co te budou na place, budou mít co d lat, aby po takové ukázce n koho
zaujali,“ konstatovala And la.
„T eba je to vybi uje k lepšímu výkonu,“ pokr il rameny Rafan, ale také na n byl zv dav.
M l velice nep íjemný pocit, že se nakonec bude rozhodovat mezi nimi a Santarenou, kdo
vypadne z kola ven a nepojede na dra í festival.
Kluci nastoupili ke svému vystoupení a úderem prvního tónu se rozlétli do v jí e, aby se
zase obloukem setkali. Pak sáhli k pasu a vzali si do rukou ch estidla, kterými ob as
doprovázeli své rytmické vystoupení. Hance se zdálo, že tentokrát jsou o hodn lepší, než
když vystupovali minule.
Záv r jejich vystoupení už nevid li, protože je profesorka zavolala do zákulisí, aby se
p ipravili.
„Doufám, že tentokrát všechno prob hne bez zádrhel a nepozornosti,“ a významn se
podívala na Reného a Hanku, „jinak na závoje jsem p idala pár t pytek, tak doufám, že se
vytáhnete. A nezapomínejte na úsm v!“
Vystoupení dalšího hosta bohužel nevid li, ale slyšeli, že obecenstvo se dob e baví.
„Nevíte, kolik dostali kluci bod ?“ oslovila u itelku And la.
„Já se zeptám,“ usmála se Ferinová a odb hla. „ ty icet dva,“ oznámila, když se vrátila a
vypadala docela ustaran .
„No nazdar,“ zarazila se Hanka, „to bude tvrdý o íšek.“
„Nevzdávej to, my na to máme,“ napomenul ji Rafan a zárove povzbudiv mrkl na
And lu. To už na n po adatel mávl, že jsou na ad . Vyšli na pódium a vznesli se do
prostoru. Dob e nalad né obecenstvo na n p eneslo kousek svého nadšení. S vervou se
rozlétli do úvodních figur a vychutnávali si atmosféru zdejší sout že. Každý z nich se snažil
ze sebe vydat to nejlepší, co dokáže. Když se zastavili a dozn l poslední tón hudby, bylo
chvilku ticho a pak se ozval bou livý potlesk. S obavami pohlédli k tabulím porotc . Ta chvíle
nap tí byla k neunesení. Pak se za ala objevovat ísla.
„ ty icet t i, máme ty icet t i, zvládli jsme to!“ zajásala Julie.
Rozjásan oblet li kole ko kolem stadionu a zmizeli v zákulisí. U itelka je vítala širokým
úsm vem a hned je pot epávala po ramenou.
„Ve er to oslavíme,“ slibovala jim. Pak se šli posadit do hledišt , aby si vychutnali
vystoupení supervolonisty, který létal s magickou sv telnou ty í. Její konce bohat jisk ily
modrým sv tlem a jako dopln k akrobatických kousk to vypadalo náramn efektn . Jako
poslední se objevilo družstvo z Poluty. I jejich vystoupení tentokrát prob hlo bez problém a
Hanka se bavila víc, než když je vid la poprvé. Komickou figurku zahrál jejich ú inkující
naprosto bezkonkuren n . Nebyla sama, kdo se smál nahlas. Tohle vystoupení nem l nikdo
šanci p ebít. Ovace, které následovaly, nebraly konce a donutily chlapce, aby aspo kousek
svého vystoupení zopakovali. Porotci jim p id lili padesát p t bod .
 Následovala krátká p estávka, ve které je svolali po adatelé do zákulisí a vysv tlili jim,
kde mají stát p i záv re ném ceremoniálu. Pak se rozezn ly zvony a ty i sout žící družstva
za potlesku divák nastoupila na pódium. Po krátkém pod kování všem zú astn ným a
projevu starosty z Karga p ib hli malí kouzelníci, kte í vystupovali na za átku, a každému
sout žícímu p edali malý památe ní medailon, kde bylo vyryto jeho umíst ní. lenové
vít zného družstva dostali navíc d evo ezbu. Hanka myslela, že už je rozpustí, ale na podium
vstoupil zástupce poroty.
„Jak jste si jist všimli, rozhodli jsme se letos ocenit i nejlepší výkony jednotlivc . Porota
se na vít zi shodla jednomysln . Prkno t ídy F3 získává za sv j perfektní komický výstup
Kristian Pink z Poluty. Prosím jmenovaného, aby se postavil sem ke mn . Dalším ocen ným
je Patricie Skalni ková, která dostane prkno t ídy F2. Prosím tedy nejšikovn jší z našich
princezen, aby svou p ítomností ozdobila pódium. T etí ocen ný si naši pozornost vysloužil
už v pátek, kdy odvážným a elegantním manévrem zachránil vystoupení své skupiny. Prosím,
aby se k nám p ipojil Rafael Vron. I on získává prkno t ídy F2.
V té chvíli p ilet ly na stadion na nových prknech t i dívky, které m ly na svých trikotech
velké zdobené písmeno F. U pódia sesko ily a p enechaly své místo ocen ným. Rafan
nasko il na nabídnuté supervolonové prkno a spole n se dv ma svými spole níky oblet l za
potlesku kole ko kolem stadionu.
„To je nádhera, podívej,“ ukazoval prkno nadšen Hance a ostatním.
„No, o fous lepší, než to, co máme ve škole,“ pohrdav zhodnotil výhru Patrik.
„Nesmysl,“ protestoval Fox, „efdvojka má výborné letové vlastnosti a je naprosto skv lá.
Osobn bych ji m l rad ji než eftrojku. Ta už je trochu moc citlivá a tím pádem i mén
stabilní. Máš kliku, Rafe, žes ji vyhrál.“
„Takový mám doma dv ,“ odfrkl si René a Hanka si všimla, že jeho oko za íná nabírat
zelenou barvu.
„To, že máš bohaté rodi e, není žádná zásluha,“ ut ela ho rozzloben Julie a René se stáhl.
Pak se nad stadionem rozzá il záv re ný oh ostroj a diváci se pomalu zvedli k odchodu.
K profesorce Ferinové se za ali trousit rodi e sout žících a gratulovat jí k úsp chu. Dostavil
se i Vron, aby pochválil jejich výkon. Všichni p ítomní se nakonec odebrali ke slavnostní
ve e i ve m st , kde Ferinová objednala obrovský ovocný dort s drakem na špi ce. Než
Hanka ochutnala od všech dobrot, které byly na stole, byla p ecpaná a za aly se jí klížit o i.
Rafan si sice ješt chvíli povídal s And lou, ale když vid l, jak jeho kamarádka klimbá nad
banánem se šleha kou, kývl na Vrona, že p jdou rad ji spát. Vylovil tulíka z misky lískových
o íšk a šli do postele.
Hanka ješt zavolala Plama a Svá u, aby jim sd lila slavnou novinu, že pojedou na dra í
festival. Víc jim íct nestihla, protože usnula.
V pond lí je Vron dovezl k Sidi do útulku. Všichni p ítomní je nadšen vítali a ob ma
gratulovali k úsp chu. Hned potom, co se Rafan a Hanka p evlékli, dostali do ruky kbelík
s houbou a zárove jim každému p id lili t i fun , které bylo pot eba co nejd ív omýt lé ivým
roztokem. Kouzelný džin se s nimi rozlou il a slíbil, že je zase v ned li vyzvedne.

ROLNI KY PRO TLESKAVCE

Vron se branami vracel ke své dra í paní a stále ješt p emýšlel o tom, zda bylo správné
p iznat se d tem ke své minulosti. Nebyl na tu ást svého života hrdý. Od d tství ho
vychovávali jako žoldáka a zabijáka. Jediné city, které znal, byly zu ivost, nenávist, euforie
z vít zství a hrdost na to, jak je bezcitný a jak dokáže zni it tém kohokoliv.
Spolu s kletbou, která mu p isoudila v nou bolest, však získal i n co dalšího. Aby mohl
prožít bolest ze ztráty, musel zárove pocítit i lásku, která byla násiln p etržena. Schopnost
cítit lásku, to bylo pro n j n co nového, co b hem lidského života nepoznal. Jako džin byl te
vlastn mnohem lidšt jší než jako lov k. D ív by n co takového považoval za slabost, ale
te ho mrzelo, že p išel o Han inu d v ru a p átelství. Chyb l mu její úsm v a
bezprost ednost. Asi byla chyba jim to íkat…
„No, sláva, že jsi taky jednou doma,“ p ivítal ho Plam, když dorazil do rodinné jeskyn
Karmaneuduny.
„V útulku m nepot ebují, tam jsou v bezpe í,“ ekl Vron a usmál se na draka, „a co je
nového tady?“
„M j bratr Zu ivý dráp se práv vrátil s karavanou expedice. P ivezli dva zran né draky.
Mají omrzlé tlapy a k ídla.“
„Ale?! Já myslel, že tam n jaký as z stane.“
Plamen zamrkal a vtáhl do nozder vzduch. Vron zpozorn l. Tohle byla známka, že se
mladý drak chystá ud lat n co, co se vymykalo normálu.
„Když už je bratr tady, domluvili jsme se s matkou, že bychom si spolu s bratrem zalet li
na dra í festival do Poluty. Dráp je v létání machr, možná by mohl v tam jších závodech
vyhrát n jakou z disciplín.“
„Plame, to snad nemyslíš vážn ! Já chápu, pro chceš do Poluty, ale tohle není š astný
nápad.“
„Když jinak by m tam matka nepustila…“
„Já vím, ale uv dom si, že Hanka tvého bratra t žce urazila!“
„Myslím, že už na to zapomn l,“ odpov d l nejist Plamen, „a pak, nemusejí se tam p ece
v bec potkat.“
„Chceš ji vid t, já vím, ale mám z toho mrazení v zádech,“ vzdychl Vron a oto il se,
protože do jeskyn práv vstoupila Plamova matka.
„No vida, m j služebník se mi zase na chvíli vrátil. To je dob e. Mám pro tebe pár úkol .
Poj hned se mnou.“ Vron následoval svou paní do její pracovny. „Pot ebuji doplnit pár
safír a opál . Doletíš mi pro n .
Pak bych ráda poslala zprávu vedoucímu expedice. Doufám, že to všechno stihneš co
nejd ív.“
„Má paní…“ oslovil ji opatrn Vron.
„Ano? P eješ si n co?“
„Prý se Zu ivý dráp vrátil dom …“
„Ano, to je pravda. A co má být?“
„M l bych prosbu, má paní. Pov z mu o tom, pro podporuješ Hanku na studiích.“
„Ty ses zbláznil, ne?!“ zasy ela dra ice.
„Je to tv j syn, pochopí to.“
„Nic takového nep ipadá v úvahu! A opovaž se mu n co nazna ovat! Celá ta záležitost
musí z stat v naprosté tajnosti. Nikdo se to nesmí dozv d t. Rozumíš? Nikdo!!! P ísahej, že
nikomu nic ani nenazna íš!“
„P ísahám, má paní.“
„No proto.“
„Mám ale obavu o život té dívky. Není ješt tak zdatná, aby se sama ubránila. Má velkou
kouzelnou sílu, ale v praxi… Dovol mi prosím aspo , abych ji nau il magický most.“
„Džine, tob p esko ilo! To je dra í kouzlo. Ona je lov k!“
„Ale n co dra ího v sob má. Myslím že by to zvládla.“
„O to tady p ece nejde. Nikdo jiný než drak nemá právo se n co takového u it. Zakazuji ti
jakoukoliv aktivitu v tomto sm ru. Zradila bych draky, kdybych to dovolila.“
„A pokud ji Dráp znovu napadne?“
„Budeš ji chránit jen do té míry, abys neublížil mému synovi. Zakazuji ti jakkoliv Drápovi
ublížit.“
„A pokud ji Dráp zabije?“
Dra ice se na n j podívala s nevolí.
 „Prost to za i tak, aby ji nezabil. Moc dlouho trvalo, než jsme ji našli. Zu ivý plamen
pot ebuje, aby mu pomohla. Nechci o ni p ijít. Postarej se o to, jsi snad kouzelný džin, ne?“
„Ano, má paní, pokusím se. Jen nevím, bude-li to v mých silách.“
„Už nechci slyšet žádné výmluvy. Pus se do práce.“
Vron se uklonil a vydal se vyplnit to, co mu paní na ídila. Byl ale velmi znepokojen
vývojem situace. Nepochyboval o tom, že Zu ivý dráp si velmi dob e pamatuje poslední
setkání s Hankou a své ponížení, které tehdy musel p ekousnout. Tenhle Plam v bratr
rozhodn nezapomínal a neodpoušt l. Jestli se v Polut potká s Hankou, bude z toho malér.
Vron nem l sebemenší p edstavu, jak za ídit, aby k tomu nedošlo.
D ti zatím v útulku piln má ely fun lé ivým roztokem. Byla to namáhavá práce, než
lov k namo il všechny ásti jejich t la. Fu ové sice chápali, že jim cht jí pomoci, ale to
neznamenalo, že klidn stáli. Pokožka je sv dila, takže se snažili podrbat o všechno, co bylo v
jejich blízkosti, to znamená i o ty, kte í jim pomáhali. Zárove se pokoušeli i o psychický
kontakt a loudili o další podrbání. Než se všem poda ilo napatlat celé postižené stádo, skoro
jim nezbyly síly na ostatní zran ná i nemocná zví ata. Pak ješt všechny nakrmit a ob as
vy istit klece. Po ve e i v tšinou padli do postele a usnuli d ív, než se stihli p ikrýt.
Ráno je ekalo tvrdé probuzení v podob Mojeranových vnuk . P evle eni za šašky, na
límcích a epicích plno rolni ek, vpadli do jejich pokoje jako velká voda, poskakovali jim po
postelích a halekali nadšením, když se je Rafan s Hankou snažili chytit a vyhodit.
„On vás ten elán za chvilku opustí,“ vzdychl Svá a, když se hrabal unaven z postele a
protahoval t lo a bolavé kon etiny. Hned po snídani dostali za úkol rozvést potravu
pacient m v areálu. Když už byli skoro hotovi, potkali Sidi. Kývla na Hanku, aby nechala
zbytek práce kluk m a šla s ní.
Zastavily se p ed klecí slepého tleskavce. „Poslední dobou jsme na n j skoro nem li as.
Už málem ani nechce chodit ven z klece,“ ekla Sidi a ukázala na apatického dravce.
„Ale d ív p ece ob as i ulet l. Vzpomínám si, že jste ho museli hledat,“ ekla Hanka.
„To ano, ale te už to není pravda. Mám pocit, že to vzdal. Oblékni si tohle,“ ekla Sidi a
podala Hance koženou vestu s vycpávkou na rameni a kapucí. Pak t ikrát plácla do vycpávky.
Musela to ješt dvakrát opakovat, než dravec nešikovn p esko il z v tve na ramenní
vycpávku.
„Cht la jsem t poprosit,“ ekla Hance, „abys ho v tomto týdnu vzala párkrát na
procházku. Mám špatné sv domí, že ho tak zanedbáváme. Je sice slepý, ale jinak mu nic není.
Pokud to ale vzdá a nebude žrát, p ijdeme o n j a to bych nerada.“
„M žu ho vzít s sebou k fu m?“ zeptala se dívka.
„Beze všeho. Nemyslím, že by ti ulet l. Ale pokud nebudeš mít tu koženou vestu na sob ,
dej pozor, a ti nezatne drápy do ramena. Dost to bolí.“
„Díky, dám si pozor.“
Hanka si došla pro kbelík s lé ivým roztokem, usadila tleskavce na b evno ohrady a pustila
se do práce jako všichni ostatní. Srst fu vypadala jako posypaná moukou. Plíse na ní byla
úporná a trvalo velice dlouho, než ji dokázali zlikvidovat. Než dva jedince vylé ili, t i další se
nakazili. Bylo to deprimující. Sama plíse sice zví ata p ímo neohrožovala, ale p i tom, jak se
o všechno drbali, si rozdírali k ži do krve a na jejich zanícené boky nebyl práv p íjemný
pohled.
„Díky tomu, že jste p ijeli, mohla jsem Gira poslat ke stád m, aby se pokusil najít zdroj
nákazy,“ ekla jim Sidi, když u jídla diskutovali o tom, jak se s touhle epidemií vypo ádat.
„A zdejší dva fu ové se také nakazili?“ zeptal se Rafan.
„Ne a to je na tom to divné. P itom byli v neustálém kontaktu. Asi se to p enáší potravou
nebo vodou, kterou tam pijí. Doufám, že to Giro objeví.“
„Objednal jsem další lé ivý prášek,“ ekl pan Mojerana, „odpoledne ho pojedu
vyzvednout. Mohli byste mi zatím pohlídat kluky?“
 „Jasn ,“ usmála se Hanka, „já na n dohlédnu.“
Po ob d vzala Toma a Sama s sebou a šla istit klece. Tom si na to vzal epici
s rolni kami, takže se ani nemusela moc ohlížet a po sluchu v d la, kde kluci jsou. Pomáhali
jí nosit istou slámu a bez e í odváželi kole ko s odpadem. Vlastn jim to šlo báje n
od ruky.
Když byli hotovi s úklidem, vzala kluky ke kleci tleskavce. Natáhla si koženou vestu a
kapuci a pozvala ptáka na vycpané rameno. Trochu jí zavadil p i p istání o obli ej, ale našt stí
to nebylo drápem. Pak si šli vyzvednout kýbl s roztokem, Hanka vzala z kuchyn pro ptáka
pár od ezk masa a vyrazili k fu m. Tam Hanka posadila tleskavce na ohradu, dala mu pár
kousk masa a poslala Sama, aby p ivedl prvního fun . Jak Tom poskakoval kolem nich,
všimla si Hanka, že se za ním pták n kolikrát oto il. No jasn , slyší rolni ky na jeho
šaškovské epici, uv domila si. Pak svlékla vestu a dala se do práce. Jedním okem p itom
hlídala i kluky. U nich lov k nikdy neví, co je napadne.
Fu ové záhy zjistili, že tu jsou dvoje d tské ruce ochotné k drbání a Tom se Samem za
chvíli nev d li, kterého z nich podrbat d ív. Pak Hanka za ala natírat fu ovi b icho a hlídat
kýbl, aby ho neklidné zví e nep evrhlo. Když zvedla hlavu, uvid la oba malé kluky, jak sedí
na h bet dalšího fun a vesele uhán jí podél ohrady.
„Tome, Same, zpátky!“ za vala na n , ale dost pochybovala, že by ji slyšeli. Vtom
tleskavec roztáhl k ídla a vznesl se do vzduchu. Let l za fun m, který nesl malé jezdce. Ten
se našt stí oto il a zamí il s ob ma kluky na h bet zase zp t sm rem k Hance. Vtom
tleskavec zaúto il na hlavu jezdc . Jeho nálet byl tak t sný, že Tomovi smetl z hlavy epici.
Fu zastavil p ed Hankou. Stáhla oba kluky dol , každému vlepila pohlavek a pak si oblékla
vestu. Šla hledat, kde skon il tleskavec. Sed l na zemi a drbal zobákem Tomovu epici
s rolni kami. Hanka popleskávala rukou o rameno, ale ptákovi se moc necht lo. Pokusila se
odkopnout epici z jeho dosahu, ale tleskavec slyšel rolni ky a vrhl se za zvukem. Znovu
vít zn popadl epici a pustil se do ní. Nakonec se Hance poda ilo opatrn odtáhnout zbylé
cáry a zabalit rolni ky tak, aby necinkaly. Str ila je do kapsy a tentokrát už pták na její pokyn
mávl n kolikrát k ídly a nasko il na vycpávku ramena.
Kluky poslala pro další kýbl s roztokem a dravce op t posadila na b evno plotu. Za ala
p emýšlet o tom, co vid la a uvažovala, jestli by se tulík dokázal domluvit s fun m a slepým
ptákem. Než Tom se Samem dovlekli další kýbl, došla k názoru, že by to stálo za pokus.
„Tak co, nezlobili t moc?“ ptal se pan Mojerana Hanky u ve e e. Kluci na ni zezadu
mrkali a prosebn vrt li hlavou.
„Ani ne. Spíš mi pomáhali,“ zašilhala na n Hanka, „akorát jsme p išli o Tomovu
rolni kovou epici.“
„Zdá se, že ho to moc netrápí,“ konstatoval s úsm vem d da, „já ji tedy v žádném p ípad
postrádat nebudu. Stejn s ní d lal jen neplechu.“
Po ve e i se kluci usadili ke knížkám a Hanka se zastavila nad Rafanem: „Copak to teš?“
„U ím se. Copak pot ebuješ?“
„Ty se u íš o prázdninách?“ podivila se Hanka a málem zapomn la, pro p išla.
„P ece víš, že mi t ídní nic nedaruje. Musím se na tu naši megeru Spanilou p ipravit, aby
zase ne íkala: Rafe, chlap e, ty ve svém v ku bys m l jít spolužák m p íkladem.“
Rafan ji napodobil tak dokonale, že se Svá a s Hankou neubránili smíchu.
„Chci se jít chvíli projít ven a n co malého zkusit. P j il bys mi tulíka?“
„Malého? Venku?“ zbyst il pozornost Rafan.
„Neboj se, nic se mu nestane. Jen bych ráda v d la, zda by dokázal n co vysv tlit slepému
tleskavci.“
„Aha,“ uklidnil se její kamarád a podal jí svého magického p ítele.
 Hanka pospíchala, aby všechno stihla, dokud je sv tlo. Jeden jutový pytel nacpala slámou,
vzala provazy a zamí ila k fu m. Chystala se oslovit místní klisnu, ale fu ové byli tak
zv daví, že jich p ib hlo víc.
„Odpoledne tu na ohrad sed l slepý pták,“ za ala vysv tlovat slovy a zárove se
pokoušela fu m p edat i obrazovou informaci v myšlenkách. Tulík jí sed l na rameni a
pozorn celou situaci sledoval. „Byl by n kdo z vás tak laskav a ochoten k malé zkoušce?
Upevním na sedlo tento pytel a uvážu k n mu t i rolni ky. Pták touží létat, ale nemá o i.
Cht la bych vyzkoušet, zda by dokázal p istát na sedle a nechal se odvézt dom .“
Tulík na Han in rameni za al švito it a fu ové dali hlavy dohromady. Pak Hanka ucítila
jejich symboli tinu. P edali jí obraz dvou fu – na jednom jela dívka a na druhém pták.
„Tak to se mnou zkusíte? To je báje né,“ zaradovala se Hanka a oba fun , kte í k ní
p istoupili, p átelsky podrbala. Vyvedla je z ohrady, osedlala a k jednomu sedlu pe liv
p ivázala pytel s rolni kami. Zastavili se u klece s tleskavcem. Hanka sáhla pro koženou vestu
a tulíka si rad ji vzala do ruky.
„Myslíš, že bys dokázal tady tomu ptákovi vysv tlit, co jsme pro n j vymysleli?“ obrátila
se na tvore ka. Tulík op t za al švito it a Hance se zdálo, že tleskavec pozorn naslouchá.
Když skon il, pozvala plesknutím dravce na své rameno. Poslechl okamžit . Vyjeli krokem
kousek do stepi, kde už nebyly ani stromy ani ke e. Nechala ptáka p estoupit na rukavici a
vyhodila ho do vzduchu. Zárove pobídla fun s rolni kami, aby vyrazil dop edu. Pták se
vznesl a kroužil nad b žícím fu em. Hanka je následovala, aby vid la, jak to dopadne. Po
chvíli tleskavec zakroužil níž a nakonec bezpe n dosedl na pytel mezi rolni ky. Zamí ili zp t
dom a Hanka spokojen sledovala, že pták bez problém zvládá jízdu v sedle, jen tu a tam
vyrovnával balanc k ídly. Doma dívka odm nila pamlsky všechny zú astn né a šla vrátit
tulíka Rafanovi.
„Tak co, jak vám šla konverzace?“ p ivítal je.
„Když se zítra nebudeš povalovat u knihy, uvidíš sám,“ necht la Hanka nic prozradit, ale
p edpokládala, že tulík stejn všechno vyzvoní. Ale zmýlila se.
„Cože, ty mi taky nic ne ekneš?“ za al se Rafan roz ilovat a tulík radostn vypískl, když
vstal a za al ho honit. Nakonec se k jejich dovád ní p ipojil i Svá a s Hankou.
Další ve er se kluci p ipojili k výletu do stepi. Tleskavec už nedo kav ekal na sv j let.
Díky rolni kám se bez problém orientoval v prostoru a nakonec op t bezpe n p istál v sedle
fun .
V pátek Hanku vyhledala Sidi: „Byla jsem u tleskavce, vypadá jako vym n ný. Co že tak
pook ál? Co jsi s ním provedla?“
Hanka se š astn usmála: „Poda il se mi takový malý experiment. Jestli chcete, tak sraz je
po ve e i u fu , n co vám ukážu.“
„N kam pojedeme?“
„Jenom kousek do stepi.“
„Tak dob e, budu se t šit,“ mrkla na ni Sidi, než vyrazila za svými zví ecími pacienty.
Ve er to byla opravdu velká výprava. P idali se i malí kluci a pan Mojerana.
Tleskavec je radostn vítal a echral si br ka. Vyjeli do stepi a Hanka m la pocit, že i
fu ové se celkem dob e baví. Zvolna následovali b žícího fun s rolni kami a pozorovali
kroužícího ptáka. Každý den se odvažoval o kousek dál a výš. Pak se ozval zvláštní zvuk,
n co jako silné tlesknutí, a dravec se objevil kousek nad fun m. Obratn dosedl na pytel se
slámou. Hanka nechápala, jak to tleskavec dokázal.
Sidi se p iblížila k udivené dívce a vysekla jí poklonu z ko ského h betu.
„To se ti opravdu povedlo, to je úžasné.“
„Ale takový manévr jako dnes ješt nikdy neud lal.“
„Takhle oni loví. Ješt jsem to zblízka nevid la ani já. Dokázala jsi malý zázrak. Báje ný
nápad.“
 „On to vlastn nebyl tak úpln m j nápad, p ivedli m na to Tom se Samem. Taky dodali
ty rolni ky,“ smála se Hanka, když vid la, jak se kluci naparují, že mají zásluhu na n em tak
úsp šném.
V sobotu se vrátil Giro s dobrou zprávou. Našel ložisko plísn v sout sce, kterou fu ové
používali jako zkratku na pastviny. Zdálo se, že se situace obrací k dobrému. Te už jen sta í
vy istit skály v sout sce a dolé it nemocné jedince.
„No kone n ,“ ekla s úlevou vy erpaná Sidi a objala nositele zprávy.

ALE ONA JE POHROMAKOVÁ!

V ned li je p ijel vyzvednout Vron a op t jim za ala škola a spolu s ní i tréninky
procházení branou.
„Trochu jsi m v posledním týdnu zanedbávala,“ vy etl Hance Plam, když ho ve er po
prvním školním dnu zavolala. Pak si nechal vypráv t o d ní v útulku pro magické tvory.
„Mám pro tebe také malé p ekvapení,“ ekl, když dovypráv la, „p emluvil jsem bratra, aby
se p ihlásil na dra í závody v Polut . Pojedu tam s ním a budu mu fandit. Co ty na to?“
„Bratra? To myslíš Zu ivého Drápa?“
„Jist . Jiného bratra nemám. On je v leteckých sportech moc dobrý.“
„A ví tv j bratr, že tam taky budeme?“
„Neboj se, já mu to vykládat nebudu.“
„Což o to, já t uvidím moc ráda, ale Drápa bych opravdu potkat necht la.“
„Jen klid, není d vod k obavám,“ usmíval se drak v krystalu, který m la Hanka p ed
o ima.
„Hlavn abychom si tam neu ízli ostudu,“ zasmála se i Hanka, ale p edstava, že bude
muset p íštích deset týdn zase létat spole n s Pohromakovými, jí trochu kazila náladu.
V dalších dnech op t draka zanedbávala, nebo k nim každý ve er pravideln chodil na
návšt vu Dick a u il je hrát šachy. Tulík byl velice nadšen a b hem týdne už ho dokázal
porazit jen Dick, nebo chundelatý mr ousek se velice rychle u il. Svá u i Hanku brzo
p estalo hraní bavit, protože kdo by cht l po ád jen prohrávat, že?
Zato ve škole m l kone n Rafan klid. R žové figurky z inteligentní žuly s tulíkem hrály,
kdykoliv se nudil. Byl to opravdu velice užite ný dárek, liboval si Rafan a jeho výsledky ve
t íd byly hned o poznání lepší. Stejn velkou radost m l i ze svého nového supervolonového
prkna.
„Má skv lou ovladatelnost,“ vysv tloval Hance, když se ho ptala, pro rad ji nepoužívá
školní prkno, aby si to svoje trochu šet il. Když jí ho na chvíli p j il, musel uznat, že má
pravdu. Efdvojka byla stabilní a p esto velice p esná v otá kách a výkrutech. Pak se jen
otráven dívala, jak prkno na celý zbytek hodiny p j il And le. Jeho p átelství
s Pohromakovou už bylo víc než z etelné. Náhodn se potkávali v jídeln , na procházkách, a
když se Hanka jednou vrátila vzteklá z dalšího neúsp šného tréninku v brán , našla dokonce
Rafana s And lou v jejich pokoji. To už bylo na její trp livost moc.
„Hele, Rafe, já ti nechci mluvit do tvých aktivit, ale ráda bych v našem pokoji m la klid a
soukromí,“ ekla nevlídn na jejich adresu.
„Možná by neškodilo zachovat trochu slušnosti,“ zamra il se na ni kamarád.
„Snažím se o to, se mi síly sta í,“ odsekla.
„Víte co, vy i te si to beze m , já jdu k sob ,“ zvedla se And la a zmizela v rámu dve í.
„No, to ses tedy vyznamenala! Dokonalá hostitelka!“ ironicky zvedl hlas Rafan.
„Panebože, to sis musel vybrat zrovna And lu?!“ zavr ela Hanka.
„Kdybys nebyla tak p edpojatá, musela by sis všimnout, že je to prima holka.“
„Ale ona je Pohromaková!!!“
„No a? Co to s tím má co d lat? Copak ty víš, kdo byli tvoji rodi e? Možná jsi taky
Pohromaková a ani o tom nevíš!“ rozzu il se na Hanku Rafan.
 Zalapala po dechu a zarazila se. Ješt nikdy na ni takhle zle nevyjel. Pravda, v domov
asto p emýšlela o tom, kdo mohli být její rodi e, ale vždycky jí ekli, že ji p ivedl lov k,
který tvrdil, že už rodi e nemá. Kdo ví, jestli byli hodní, zlí, chudí nebo bohatí…
Vždycky toužila mít rodinu a p edstavovala si hodnou starostlivou maminku a silného
usm vavého otce. Rafanova poznámka ji zranila. Vnímala to od n j jako úder pod pás. Tohle
p ece nemá zapot ebí! Oto ila se a vyb hla ven do studeného a mlhavého podve era. Rázným
krokem se pustila podél eky. Bylo jí chladno. Vyb hla jen tak nalehko a od vody táhl chlad.
Nenašla však v sob sílu vrátit se pro kabát. Do o í se jí draly slzy a antipatie k And le
nar stala. To ona za všechno m že. P ív sek na krku sebou zacukal. To ji volal její dra í
p ítel. Te na n j však rozhodn náladu nem la. Nem la náladu na nikoho. Cht la být sama a
trápit se, jak ji nikdo nemá rád. Nakonec si sedla na pa ez a hled la na ubíhající vodu v ece.
Vlnky p icházely a zase mizely a odnášely s sebou i kousek jejího stesku.
Najednou ucítila, jak jí n kdo hodil p es ramena kabát. Ohlédla se, ale místo Rafana se na
ni starostliv díval Svá a. Oto ila hlavu zp t k ece. D epl si ml ky vedle ní a podal jí jablko.
Pomalu chroupala své oblíbené ovoce a smi ovala se s tím, že Rafan nejspíš b žel za
And lou.
„Poj zpátky, je tu zima,“ ekl Svá a a zvedl se.
Ml ky ho poslechla a spole n se loudali sm rem ke škole. V pokoji se šla umýt a ml ky
zalezla s knihou do postele. Usínala s pocitem rozlad ní a doufala, že to ráno bude lepší.
Ale nebylo.
Jindy se probouzeli se smíchem a škádlením, ale tentokrát se na sebe ani po ádn nedívali
a sp chali na snídani a do t íd. Všechno bylo na leva ku. Hned první hodinu schytala I ko za
nepozornost a na co sáhla, to se pokazilo.
P ed odchodem na ob d ji Svá a zadržel.
„Co to s tebou je, prosím t ? S Rafanem ses už p ece pohádala tolikrát. Co je tentokrát
jinak? Pro se na sebe zlobíte?“
„Vyhnala jsem And lu z pokoje.“
„No a?“
„Naštval se na m a byl zlej.“
„ ekl, abych vzal tv j kabát a odnesl ti ho k ece. O dalším se odmítl bavit,“ ekl Svá a a
pozoroval zamra enou kamarádku.
„Taky to nechci opakovat.“
„A nem žeš se mu omluvit, aby to všechno bylo jako d ív?“
„Ne. Ona je Pohromaková a já ji prost nemám ráda. Jak mám tohle dát do po ádku?“
„A co se omluvit aspo za to, že jsi vyhodila jeho hosta?“ nedal se odbýt Svá a.
„No tak jo, já to ve er zkusím,“ vzdychla a p ikývla, aby jí dal pokoj.
Odpoledne m li trénink s Ferinovou. Tentokrát jim p inesla další sestavu, kterou s nimi
cht la nacvi it. Vysv tlila jim, že v Polut o ekávají, že p edvedou aspo dv parádní
sestavy, takže je pot eba se nau it ješt jednu. Tentokrát ur ila, že se v ní objeví jako sólisti
nejd ív Rafan s Hankou a v druhé p lce René s Patrikem. Poté, co jim to ukázala, zahnala je
trénovat obraty. Hanka si šla vzít prkno a koutkem oka sledovala, jak Rafan zase p j uje
prkno And le.
Snažila se na n nedívat a plnit to, co na ídila profesorka. Na záv r si zopakovali svoji
první sestavu. And la vrátila Rafanovi jeho prkno. P i druhé oto ce Rafan z prkna slet l.
Ferinová b žela zkontrolovat, jak na tom je, a Patrik se na Hanku vesele zašklebil. No, to
jsme to dopracovali, pomyslela si Hanka, Patrik na m spiklenecky mrká, protože ví, že ani já
nejsem nadšená vztahem And ly a Rafana. Copak chci být na Patrikov stran ? To teda
nechci! Rafan je m j kamarád, a pokud mám být na n í stran , tak na jeho!
 Hanka zdvihla efdvojku, která dopadla do k oví. Žádné poškození na ní vid t nebylo.
Stoupla si na prkno a ucítila, jak táhne doleva. Stejná porucha, jako m la tehdy p i svém pádu
i ona.
Ohlédla se. And la pomáhala s profesorkou Rafanovi vstát. Zdálo se, že je jen trochu
ot esený, ale jinak v po ádku.
Hanka ukázala prkno u itelce.
„Ano. Má poruchu antigravita ního prstence. Budete si ho muset dát opravit.“
„Kolik taková oprava stojí?“ zeptala se s obavou Hanka.
„Asi dva tisíce.“
„No nazdar,“ neudržela se a soucitn se oto ila po kamarádovi.
„Zdejší prkna také nejsou špatná,“ pokr ila rameny Ferinová a ukon ila hodinu. Pov ila
Hanku, aby dohlédla na uložení školních prken, a šla pomoci And le se zran ným.
Rafan jim na chodb pod koval a do pokoje už se rad ji dobelhal sám. Sice by rád vzal
And lu s sebou, ale p i vzpomínce, jak ji Hanka minule vyprovodila, si to rozmyslel. Uvázal
si kolem ela mokrý hadr a posadil se do k esla. Tulík na jeho rameni vypadal neklidn . Pak
p ihopsal ke Svá ovi, který se spokojil s Rafanovým ujišt ním, že to nic není, jenom další
boule, vylezl mu na rameno a tiše kníkl: „Pom žeš? Bolí moc hlava.“
Když Hanka vstoupila s porouchanou efdvojkou do pokoje, držel Svá a ruce Rafanovi na
ele a m l nep ítomný pohled. Asi to schytal víc, než se zdálo, pomyslela si dívka a šla pro
jistotu p ipravit aj. Pak rozestlala postel, aby ho mohli uložit. Tulík se mu sto il kolem krku.
Rafan byl bledý a necht l nic, ani aj. Hanka m la starost. N kolikrát v noci vstala a dala
Rafanovi aspo napít.
Druhý den ráno poprosila profesora Smítka, aby se p išel na Rafa podívat. Profesor dorazil
v okamžiku, kdy Svá a držel ruku Rafanovi na ele.
„Mladíku, chápu, že chceš kamarádovi pomoci, ale jako za áte ník bys ses do lé ení plést
rozhodn nem l.“
Svá a uražen odstoupil a ud lal místo profesorovi. Z Han ina pohledu se Smítko choval
úpln stejn , jako p ed chvílí její mladší kamarád.
„Zatím ho nechte v klidu, chce to jen trochu aje a dietu,“ ekl, když skon il, „ve er se na
n j p ijdu ješt podívat.“
„Dietu?“ zavrt l hlavou Svá a, když profesor zmizel.
Hanka se zasmála: „Máš pocit, že by ho dieta mohla zabít?“
„Pot ebuje sílu a ne dietu. A lé it náhodou umím. Dokonce i jednorožec m v prváku
pochválil.“
„Jen abys to zase nep ehnal.“
„Dovol! Už jsem se snad n co nau il! A krom toho mám magický kamínek, kam si svou
sílu mohu uložit pro každý p ípad. Je úžasné, kolik síly dokáže pojmout.“
Rafan se v posteli zvedl a oba se jako na povel oto ili.
„Máš z stat v klidu,“ napomenula ho Hanka.
„To bych sice rád, ale n které pot eby nejdou p ehlížet,“ ekl a odsunul se na záchod.
Jeho kamarádi mu zatím k posteli nachystali aj, sušenky a ovoce.
„Je to lepší?“ zeptala se Hanka, když se vrátil.
„Máš na mysli hlavu, nebo mé útroby?“ zašklebil se na ni Rafan.
„Jak vidím, tak se to opravdu zlepšilo,“ vrátila mu úšklebek a p idala se ke Svá ovi, který
už významn ukal na hodinky, že je as vyrazit do t ídy.
P i ob d Hanka málem vrazila do And ly. Ta nejd ív sklopila o i a cht la se vyhnout, ale
pak se vzdorn podívala Hance p ímo do tvá e: „Jak mu je?“
Co je ti do toho, cht la nejd ív odpov d t Hanka, ale kousla se do jazyka.
„Tak se na n j zajdi podívat,“ ekla s p emáháním.
„To má být pozvání?“ podivila se And la.
 „Hele, jestli nechceš, nemusíš,“ odsekla nevlídn Hanka, která už v této chvíli litovala, že
to Pohromakové nabídla.
„Na chvilku se za ním mrknu,“ sklopila And la o i a vyklidila pole.
Nebudu na Patrikov stran , nebudu na Patrikov stran , opakovala si Hanka a šla pro
jídlo. Než se dostala ke stolku, m l už Svá a sn denou polovinu porce. A že to byla porce jak
pro t žce pracujícího!
„Pozvala jsem ji k nám,“ odpov d la na jeho tázavý pohled.
„Takže mír?“ usmál se, pokud mu to plná pusa dovolovala.
„P ím í… do asné!“ odsekla a skoro si spálila jazyk, jak si energicky nabrala polévku.
P i odpoledním návratu na pokoj se Hanka p ipravovala na nejhorší. Nev d la, jestli se
dokáže vyrovnat s tím, že tam bude And la a ona se bude muset tvá it p ív tiv .
Nebyla tam. Zato Rafan sed l v k esle a hrál s Plavíkem šachy. Až na ten hadr na hlav
vypadal naprosto fit.
„Ale né, tys m zase porazil! Já už s tebou opravdu hrát nebudu,“ zaúp l, položil svého
bílého krále p ed tulíka a usmál se na Hanku.
„Koukám, že sušenková dieta ti jde k duhu,“ omrkla, co zmizelo z p ipravených potravin.
„Byla tady Andy,“ ekl a podíval se s vlídnou nad jí na svou kamarádku, „omlouvám se za
to, co jsem ti ekl minule.“
„M l jsi pravdu. Jsem p edpojatá a nemám ji ráda.“
„To je mi líto. Možná by trochu pomohlo, kdybyste se víc poznaly,“ zkusil navrhnout
Rafan.
„S tím tedy nepo ítej! Ani náhodou! Budu tolerovat, že s ní kamarádíš a nepodniknu nic
proti tomu. To je maximum, co mi moje dobrá v le umož uje ud lat. A ty zase bu tak
laskav a za i , abychom se setkávaly co nejmén . Jinak za sebe neru ím.“
Rafan zase zesmutn l. Kdyby se potkaly za jiných okolností, ur it by byly kamarádky,
pomyslel si, ani jedna z nich není práv andílek, ale v jádru jsou to prima holky. Nechápal,
pro se tak z hloubi duše nesnášejí.
„Taky se omlouvám,“ dodala už smí liv ji Hanka, „pokusím se p íšt chovat civilizovan .“
Tulík vylezl Rafanovi na hlavu a za al se mu p ehrabovat ve vlasech.
„Jsem rád, že jsi dnes pozvala And lu,“ podíval se jí Rafan p ímo do o í, „díky tomu vím,
že jsi po ád moje sestra a že si i dál m žeme ve všem v it, i když se tu a tam na n em
neshodneme. Vážím si toho.“
Hanka jen ml ky kývla, aby zamaskovala vlastní dojetí. T mi slovy se mezi nimi op t
vy asilo. Není na závadu to, že se neshodnou, ale vadilo by, kdyby si nemohli íct sv j názor
do o í, kdyby si lhali a kdyby si nemohli vzájemn v it.
„Díky Vronovi jsme rodina a já bych ani jinou necht la,“ usmála se a pak se usmála ješt o
n co víc, když si všimla, jak tulík dokon il své oblíbené hnízdo z lidských vlas .
Rafan hned v d l, o co jde, a pokusil se svého malého kamaráda ulovit do ruky. Ten ho ale
m l p e teného a s veselým švito ením utekl, p esko il na st l a zmocnil se úlomku sušenky.
Ve er se naposledy objevil profesor Smítko a prohlásil Rafa za uzdraveného.

ODPUŠT NÍ
Než se nadáli, byly tu Vánoce. Vron navrhl své paní, aby jako dárek poslala Hance
supervolonové prkno a Rafanovi p ísp vek na opravu jeho efdvojky. Tentokrát však u dra ice
neusp l.
„Ne, takhle by to nešlo. Moc je rozmazluješ. Mají všechno, na co si vzpomenou, a to není
dob e. Jednou se budou muset postarat sami o sebe a je t eba, aby se nau ili znát hodnotu
pen z. Ani skute ní rodi e by jim nemohli dop át všechno. Jsem ochotná hradit vše, co je
d ležité pro jejich vzd lání, ale ne to, co mají pro zábavu. Takže ti zakazuji dávat jim drahé
dárky, rozumíš?“ peskovala Vrona Karmaneuduna.
 „Rozumím,“ odpov d l zkroušen .
„Chápu, že si to chceš u té malé vyžehlit, ale tenhle zp sob by stejn nefungoval,“
domlouvala mu už vlídn jším tónem.
„Asi mám Hanku rád,“ ekl Vron.
„Na kouzelného džina vedeš dost zvláštní e i,“ nahnula dra ice hlavu, aby na n j lépe
vid la, „pov z mi, jak jsi v d l, že té dívce m žeš složit vázací p ísahu?“
„Jednou jsem potkal jednoho velmi starého kouzelného džina a ten mi to ekl.“
„A co ti ješt ekl?“
„Že pak moje bolest bude polovi ní.“
„A pro jsi n co takového neud lal už dávno?“
„Pravil, že ta p ísaha musí vycházet z hloubi mé duše. Pokud bych to ud lal kv li sob , má
bolest se zdvojnásobí. A pokud bych pak takovou osobu zradil, zdvojnásobí se na zbytek mé
existence.“
„Zajímavé, to jsem nev d la ani já, a že už jsem p e etla o tvém druhu snad vše, co bylo
napsáno. Ješt ti dal n jakou dobrou radu?“
„Ano.“
„Co ti poradil?“
„Až budu op t zapuzen do své láhve, mám myslet na n co hezkého a p íjemného. Pak má
láhev neskon í hluboko v mo i, ale n kde na m l in , kde m n kdo najde a vysvobodí
z bolesti, kterou v láhvi cítíme velice intenzivn .“
„No vida. Opravdu zajímavé informace,“ usmála se dra ice, „já t ale ješt dlouho zapudit
nehodlám. Doufám, že se ti u m líbí.“
„Samoz ejm , má paní.“
„Dobrá. A abys ne ekl, že na d tech šet ím, vezmi je do Dubovníku na Kouzelnou váno ní
noc.“
„Ale to bude t ikrát dražší, než by byla prkna.“
„To je v c principu, Vrone. Já nechci d ti šidit, chci, aby se nau ily znát hodnoty.
Vlastnictví v cí není to, co povznáší. Každý z nich musí sám objevit, co je pro n j d ležité.“
„Splním tvoje p ání, má paní, pokud se mi ješt poda í sehnat vstupenky.“
„Takovou mali kost jist zvládneš. Dob e se bavte.“
Vstupenky se nakonec Vronovi sehnat poda ilo jen díky Zachariášovi. Jako obchodník a
hoteliér m l známé prakticky všude.
Když se tam d ti chystaly s Vronem vyrazit, p inesl jim Zachariáš sv j dárek. Nechápav
zíraly na papírové brýle s barevnými sklí ky.
„Kouzelná noc je plná lásky a magie. N kdy lov k zatouží po kousku pravdy. Až toho na
vás bude moc a za nete milovat i mo ské p íšery, tak si je nasa te, a se z té lásky
nepoblázníte. Taky jsem slyšel, že se tam toulají zlod ji, kte í využívají té atmosféry, aby vás
okradli. Tak bacha na realitu. Ale jinak si to užijte, je to opravdu jedine ný zážitek a stojí za
to. Taky jsem tam jednou byl.“
I d ti m ly dárek pro Zachariáše. Dostal sv j oblíbený tabák do dýmky a od Rafana malý
kožený vá ek. Když ho zv dav trpaslík otev el, našel v n m chumel vlas a chlup . Tázav
pozdvihl obo í a chlapec za al omluvn vysv tlovat.
„To, co je vevnit , pro tebe p ichystal Plavík,“ ekl a tulík na jeho rameni se nap ímil a
mrsknul ocáskem, „a mám ti vy ídit, že ti to p inese št stí a oblibu u lidí, se kterými jako
obchodník jednáš.“
Zachariáš zatáhl pytlík š rkou a podez ívav si Rafana zm il: „Opravdu mi vzkazuje
p esn tohle? Nevymyslel sis to?“
Tulík nap ímil a naježil ocásek a pak prohlásil: „Ty nosit, ty št stí. Dárek pro tebe. Šachy
moc krásná, Plavík velká radost.“
 „Aha,“ ekl Rafan, „málem bych zapomn l vy ídit, jak moc se m j tulík raduje z tvého
dárku. Šachy ho po ád baví a b hem vyu ování už skoro nevyrušuje. Moc ti za n d kujeme
oba dva.“
„To jsem rád, že jsem se trefil do jeho vkusu,“ usmál se Zachariáš, „no a ten jeho dárek
zkusím nosit. Uvidíme. Díky a š astnou cestu.“
Na oslavu vyrazili vlastn hned po ob d . Nejd ív se šli projít m stem, kde ochutnávali
ope ené klobásky, uzené ryby, sladké ko en né nápoje, které h ejí i s hrnkem do rukou,
povozili se na koloto i a sledovali malí e, který tu vytvá el portréty na zakázku.
Když už všude za alo být p íliš mnoho lidí, odvedl je Vron do p ístavu, kde na n ekala
velká pramice se zvláštním za ízením uprost ed lodi. Vrtalo jim hlavou, k emu asi slouží.
V p ístavu to vypadalo, že tam stojí velká bedna, ale na mo i náhle zmizely její st ny a stal se
z ní bar a stolek s ob erstvením. Mo e bylo klidné a všude kolem se kolébalo mnoho
podobných lodí. Všude zn ly váno ní písn , které lov ka vezmou za srdce a na obloze se
místo mrak honily hv zdy a vytvá ely zlaté a st íb ité obrazce. Jako déš potom klesaly na
hladinu, t íštily se a zasypávaly p ítomné. Hanka pocítila zvláštní klid. Všechna její trápení
zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a ona cítila, jak je š astná a jak prožívá nejhez í
období svého života. P ála si, aby tahle noc nikdy neskon ila. Rafan jí podal skleni ku
s barevným koktejlem a br kem se zlatým t epením, Svá a vyjídal zásobárnu sladkostí v lodi
a Vron zamlkle sledoval okolí. P isedla si k n mu.
„Mám t ráda, Vrone,“ ekla tiše.
„Možná je as si navléknout Zachariášovy brýle,“ ekl jí vlídn džin.
„Cítím se báje n , pro si to kazit?“
Zamávala lidem z okolních lodí a skoro se zalykala št stím. Už nikdy se nechci vrátit do
reality, tady je tak krásn , žádné starosti, žádné trápení, jen pohoda a radost. Postavila se, aby
lépe vid la na ostatní lo ky. Ti všichni jsou naši p átelé, pomyslela si a m la pocit, že m že
létat. Ješt že ji Vronova ruka zastavila t sn p ed tím, než vypadla do vody. Ohlédla se na
kluky a s p ekvapením si všimla, že si nasadili brýle. Proboha pro ? Naprosto nechápala, pro
si n ím takovým kazí dnešní noc.
„Zmizte,“ ekl Vron n komu ve vedlejší pramici.
Hanka nechápala, jak m že být k n komu tak zlý.
„Rad ji si to nasa ,“ ekl Svá a a podal jí t etí brýle. Poslechla ho a skoro ji zmrazil chlad
prosincové noci. Na lodi vedle nich sed li chlapi v kloboucích a nebylo jim vid t do obli eje.
Našt stí už se vzdalovali.
„Je tu zima, nepojedeme dom ?“ rozt ásla se chladem.
„Ješt chvilku vydrž,“ ekl Vron a p ehodil jí p es ramena teplou deku, „za chvíli p ijde
požehnání pro nový rok.“
Znovu se posadili a Svá a Hance nabídl kus okolády. Pomyslela si, že tu museli mít
opravdu velkou zásobu, když ješt n co po takové dob zbylo. Vzala si kousek a prohlížela si
oblohu v brýlích. Bez magie vypadaly oh ostrojové efekty n jak chud . Ohlédla se po
Vronovi a s úžasem si uv domila, že mu odpustila jeho minulost. Byla to úleva. I v brýlích ho
te vnímala jako p ítele, kterému chce d v ovat.
„Po ád t mám ráda,“ ekla mu a Vron se p ekvapen oto il.
Asi to i v brýlích byla kouzelná noc, protože ji zalilo z jeho pohledu neuv itelné teplo.
V té chvíli se na obloze objevila oranžová zá e, která po chvíli zjasn la na žlutou, a uprost ed
té zá e se objevil muž v plášti a rozhodil kolem sebe bílé sv telné vlo ky, které jako sníh
klesaly na oslavence uprost ed mo e. P i dotyku mizely, ale zanechávaly kolem sebe pocit
istoty a nového za átku.
„To je nádhera,“ ekla Hanka a vztáhla ruce, aby se jich dotklo co nejvíce vlo ek.
„Kdo je to?“ zeptal se Rafan.
 „To jeden z Bd lých a jeho požehnání,“ odpov d l Vron a zachytil na dla jednu
z posledních vlo ek. Te už lo ky postupn zamí ily zp t do p ístavu. „Není kam sp chat,“
ekl Vron, „u brány bude fronta a tady te bude p íjemn . M žete si sundat brýle, magie už
doznívá a zlod ji šli spát.“
Poslechli ho a schoulili se pod deku k sob , aby jim nebylo chladno. Kolem nich se
vyprázdnila hladina a te se v ní mihotal odraz opravdových hv zd.
„Te je ta opravdová kouzelná noc,“ zašeptal Svá a a natáhl ruku, jako kdyby cht l chytit
hv zdu, „p ál bych si, abychom už vždycky pat ili do jedné rodiny.“
„… a aby do ní pat ili i Vron a Plam,“ natáhla ruku i Hanka.
„… a Plavík a Andy,“ zašeptal skoro neznateln Rafan, ale Hanka ho p esto slyšela.
„Tak poj te, je as se vrátit,“ ekl Vron, když se dotkli mola. Ve ve ejné brán už byl klid,
takže se dom dostali rychle a bez problém .
„Vrone, pora nám,“ požádal ráno Svá a kouzelného džina, „jak to máme ud lat, aby se
nám poda ilo procházet nechrán nou bránou. Zatím s Hankou nemáme ani prvních deset bod
a pot ebujeme jich padesát.“
Džin chvíli p emýšlel: „To je t žké. Já procházím a ani si neuv domuji, co p i tom d lám.“
„ ekli nám, že musíme udržet ochranné pole kolem každého kousí ku svého t la po celou
dobu p enosu.“
„Ochranné pole, íkáš?“
„Takhle n jak to íkal profesor.“
„Jak bych to tak vysv tlil?“ spekuloval Vron a Hanka si p isedla blíž, aby nep išla o žádné
sloví ko.
„Asi takhle… P edstavte si veliký sud s barvou, do kterého se pono íte a když vylezete,
máte celý povrch t la obarvený. Dokážete si to p edstavit?“
„Úpln jasn ! Jsem celá mokrá, ulepená a není mi jasné, jak to pak dostanu pry z vlas ,“
p ikývla Hanka.
„P esn , to je ono. Ztotožni si magii a barvu a ten pocit, že jsi celá mokrá a ulepená od
magie, si zafixuj na dobu p enosu,“ p ikyvoval džin.
„Takovou dobu to už trénujeme,“ vzdychla Hanka, „myslela jsem, že to bude snazší.“
„Kéž by to tak fungovalo,“ modlil se Svá a, „už jsem za al p emýšlet o tom, že se na to
vykašlu.“
„Až na to p ijdeš,“ uklid oval ho Vron, „doženeš všechny body raz dva.“
Hned po Vánocích si Hanka se Svá ou vyzkoušeli u brány Vronovu radu. Sice je trochu
rušilo, když se na n p išel podívat profesor Jasanov, ale za chvilku ho p estali vnímat a oba
získali t i další body.
„Výborn ,“ pochválil je u itel, „zdá se, že jste kone n p išli, jak na to. Jen tak dál.“
V kroužku supervolonu piln trénovali druhou sestavu. Do poloviny února už moc týdn
nezbývalo. Copak ostatní, ti cvi ili jen obvyklé záležitosti, jako oto ky, obraty a souhru, ale
sólisté to m li tentokrát t žší. Hanka s Rafanem museli natrénovat krom salt i vým nu prkna
a René s Patrikem nacvi ovali zápas s dlouhými holemi. N které obraty sice ješt nezvládali
úpln perfektn , ale celkov byli velmi dob í, to musela Hanka uznat, i když je nesnášela.
Už se velice t šila do Poluty a asto si o tom s Plamem povídala. M li pocit, že už se
s drakem nevid li celé v ky. Když už jednou vyzkoušeli, jak p íjemné je být spolu, t žko se
smi ovali s tím, že to te není možné.
„Mluvíš velmi dob e,“ chválil Plam Han inu drakonštinu.
„To je tím astým tréninkem. Nejd ív si povídám s tebou a pak musím ješt všechno
opakovat Rafovi. Už na to skoro ani nemusím myslet. Jen když hledám n jaký výraz.“
„Už se t ším, až si spolu pohovo íme p ímo. Jsem zv davý na tv j p ízvuk.“
„Taky se t ším. Už nám to cvi ení na prkn docela jde. P ijdeš se podívat?“
„Bude-li to jen trochu možné, tak ur it . A co ve škole?“
 „Od té doby, co se u íme všichni spole n , je to fajn. Kluci mi moc pomáhají. A je p i tom
i zábava.“
„A co brána? Osv d ila se Vronova rada?“ byl zv davý drak.
„Je to úpln super. Už jsme se Svá ou zvládli i pr chod se zavazadly. P íšt se pokusíme
projít s netopýrem.“
„Jsem zv dav, jak vám to p jde.“
„No, taky jsem na to zv davá,“ p ipustila Hanka jistou obavu.
„Dozv d l jsem se, že Vron se nám snažil p ekazit výlet na dra í festival,“ nadhodil Plam
opatrn , aby tou informací Hanku neroz ílil.
„Cože?!“ necht la uv it.
„Prosil matku, aby nám ho zakázala.“
„Ty si ze m d láš legraci,“ stále ješt necht la uznat pravdivost tvrzení.
„Myslím, že se bojí, aby ses tam nesetkala s Drápem.“
„No, toho se bojím taky,“ p ipustila Hanka, „ale p ece kv li tomu nez stanu doma!“
„Já jen, aby sis dala na Vrona pozor, kdyby t náhodou cht l zapomenout vzít s sebou.“
„Bez obav. Jsem odhodlaná tam jet, i kdyby se potkala bou ka s hurikánem.“
Jako kdyby Hanka svým výrokem p ivolala špatné po así. Uhodily takové mrazy, že
zamrzla celá eka a dokonce i trénink supervolonového kroužku n kolikrát odpadl. Párkrát
byli bruslit, ale to jim moc nešlo, takže toho zase rychle nechali. Pak napadl sníh a mrazy se
trochu zmírnily. Ferinová je p i cvi ení honila tak, že jim ani nestihla být zima.
Termín dra ího festivalu se blížil. Škola jim nechala ušít ješt jedny kostýmy na nové
vystoupení. Poslední týden chodila Hanka s Rafanem na louku skoro denn , aby dohnali to,
co v mrazech nemohli nacvi it. Obecenstvo jim v tšinou d lal Svá a a And la. Pak p išel
Hance dopis od Pauly. Psala, že se pokusí v úterý dorazit do Santareny a doufá, že na ni
Hanka bude ekat, když te má prázdniny.
Co to tu Paulu tak najednou uprost ed zimy napadlo, divila se Hanka. Nejd ív by p ece
musela lodí do Dubovníku a v tom p ípad už by byla n kolik dní na cest . Pro by ale dopis
posílala až takhle pozd ? Po ád o tom p emýšlela. N co jí tady nesed lo. Nakonec tu byl
pátek a poslední rozlou ení se školou p ed zimními prázdninami. Doma ukázala dopis od
Pauly Vronovi.
„Hm, to si ta tvoje kamarádka moc š astný termín pro návšt vu nevybrala, že? Co budeš
d lat?“
„Nevím. První vystoupení máme až v pátek, teoreticky bych na ni po kat mohla,“
uvažovala nahlas.
„Z stanu tady a pak t do Poluty v as dovezu,“ nabídl se Vron.
Hanka se na n j nerozhodn podívala, a když ho p istihla, jak uhnul o ima, kone n jí
svitlo. Plamen m l pravdu, když m varoval, pomyslela si. Tohle je finta, jak m zdržet tady.
Tak to tedy ne!
„Ale zase by mi chyb l spole ný nácvik. Pošleme Paule naproti Zachariáše, ona ur it
pochopí, že tenhle výlet nemohu zmeškat. Pojedu s vámi v pond lí,“ rozhodla Hanka a džin to
nekomentoval.
Když o víkendu balili zavazadla na festival a p ipravovali si v ci, p inesl jim Zachariáš
dopis. Hance zatrnulo. Že by další nátlak, aby z stala doma?
„Kdopak nám to píše,“ chopil se papíru Svá a. „A hele, Dan Ferelli, to je p ekvapení. Zve
nás, abychom u nich dva týdny bydleli, že nám ukáže všechny zajímavosti Poluty a uvidíme
to nejhez í, co dra í festival nabízí. Nemáme prý si d lat žádné finan ní starosti, protože
všechno, co budeme pot ebovat, nám zajistí. To je paráda, ne?“
„Ale my už p ece máme objednaný hotel… “
„Není problém ho zrušit, pokud chcete p ijmout tohle pozvání,“ ekl Vron.
 „Jasn , že ho chceme p ijmout,“ rozhodl nadšen za všechny Svá a a Rafan jen bezmocn
pokr il rameny. Vron odešel potvrdit jejich p íjezd a d ti pokra ovaly v p ípravách.
„Ty si s sebou bereš to porouchané prkno,“ divil se Svá a, když vid l, co všechno si
kamarád balí.
„P j il jsem si u Zachariáše dva tisíce tolejr na jeho opravu. Tvrdí, že v Polut mi ho
opraví dob e, rychle a za p ijatelnou cenu. Budu to pak muset splácet z toho, co vyd lám o
prázdninách.“
„Hm, to zní rozumn . Ale vyd lat tolik pen z asi nebude jednoduché.“
„To ne, ale snad to zvládnu.“

DRA Í FESTIVAL
V pond lí ráno odcestovali do Poluty. Hance se ulevilo, že už na ni Vron nic dalšího
nezkoušel. Hned u ve ejné brány je našel Dan Ferelli.
„To jsem rád, že jste p ijeli. Stepuju tady už p l hodiny, abych vás nepropásl,“ usmíval se
na celé kolo a Hanka skoro nemohla poznat v tomhle usm vavém klukovi toho ustrašeného
trose níka, kterého o prázdninách vytáhli z mo e. Tenkrát mu moc do e i nebylo, ale te se
mu pusa skoro nezastavila.
„Poj te tudy,“ odbo il do jedné chodby v areálu ve ejné brány a odemkl bytelné dve e,
„tohle nás hodí až k nám dom .“
Prošli za Danem a ocitli se ve veliké vstupní hale.
„Tohle je náš d m pro hosty,“ vysv tloval a Hanka se najednou vedle n j za ala cítit
pon kud nepat i n . „Zven í vypadá trochu jako hrad, protože má ty i vysoké v že. Je
postavený v centru veškerého d ní a má báje ný výhled na dra í závodní disciplíny. Jednu
v ž jsem rezervoval pro nás. Budu tam bydlet po as festivalu spolu s vámi. Akorát že nemá
výtah a musí se nahoru p šky. M žu vám pomoct se zavazadly?“
Svá a se s nelí eným úžasem rozhlížel kolem sebe, až do n j musel Rafan kopnout, aby se
vzpamatoval. „Já zírám, Dane, myslel jsem, nev d l jsem… asi jste hodn bohatí, že?“ koktal.
„No… ujde to, pro se ptáš?“
„Víš, tohle jsme ne ekali,“ ujal se slova Rafan, „nejsme vybavení, ani nemáme oble ení
pro takovéhle luxusní prost edí. ekali jsme spíš ubytovnu, nebo pokoj se žín nkami.
V tomhle se cítíme pon kud… bezradní.“
Dan chvíli p emýšlel a pak mávl rukou: „Nesmysl! Nic extra nepot ebujete. V ž má
samostatný vchod a jídlo si necháme posílat tam. Do tohoto prostoru,“ ukázal na vstupní sí ,
„v bec nemusíte po celou dobu vkro it.“
„Tak jo,“ pokr il rameny Svá a a vyrazil nahoru po schodech. Ostatní ho následovali. Než
dorazili až nahoru, všichni fun li námahou. Zavazadla odložili ve velké kruhové místnosti a
Dan je zavedl ven na ochoz. Byl odtud opravdu krásný výhled. Zima je ale brzo zahnala zp t
do vytopené místnosti. O patro níž bylo pod kruhovým pokojem n kolik ložnic. Dan
p emluvil Svá u, aby se s ním nast hoval do té dvoupokojové, ostatní t i byly pro jednotlivce.
„Jé, vy s sebou máte prkno,“ objevil Dan Rafanovo pouzdro s poškozenou supervolonovou
výhrou, „m žu se podívat?“
„Ale vždy to je naše efdvojka,“ zajásal, když odtáhl kousek zipu na pouzd e.
„Jak to vaše?“ zpozorn la Hanka.
„No, táta je nejv tším výrobcem supervolonových prken v Polut . Je o n obrovský zájem.
Efdvojky ani nesta íme vyráb t. Ale já osobn mám rad ji eftrojku. Je mnohem citliv jší a
ovladateln jší.“
„A nesponzorovali jste náhodou i turnaj školních družstev v Kargu?“ vyzvídala Hanka.
„No jasn , poslali jsme tam…“ Dan se zarazil a pak mu to došlo, „chceš íct, že Raf má to
prkno jako cenu z Karga? No, to je teda fakt super náhoda. Musí být machr, když mu ho
p iklepli.“
 „Lítá skv le,“ souhlasila, „akorát, že te má to prkno porouchané. Budeme ho muset dát
do opravy.“
„M žu?“ ohlédl se Dan na Rafana a poté, co p ikývl, vytáhl prkno z obalu. Postavil se na
n j, n kolikrát se zhoupl a pak se zašklebil.
„N jaká astá porucha, co?“ neodpustila si Hanka rýpnutí. „Taky už jsem se s tím setkala u
jednoho ze školních prken.“
„Jist , pom rn astá porucha,“ ušklíbl se Dan, „tak se tomu taky dá íkat.“
„Jak se to stane?“ zajímalo Hanku.
„Nejspíš tak, že vás n kdo nemá rád a p eje si, abyste z toho prkna slet li na zem.“
„Chceš nazna it, že tohle prkno n kdo úmysln poškodil?“ zamra il se Rafan.
„Pro bych to nazna oval. To je tutové. N kdo tam u vás t nemá rád,“ odpov d l
s vážným výrazem Dan.
„Jak to ud lali?“ mra ila se už i Hanka.
„Jednoduše,“ oto il Dan prkno vzh ru nohama, aby vid li antigravita ní lištu, „tady vlevo
je lišta napojovaná. Sta í nožem odlomit kousek spoje a p i jízd pak d íve nebo pozd ji
praskne i zbytek a prkno ztratí sílu v levé hran .“
„Nedá se to n jak slepit?“
„Ne. Aby bylo prkno zase spolehlivé, musí se vym nit celá kruhová lišta. Proto jsou
opravy tak drahé.“
„A neznáš tady n jakou lacin jší opravnu?“ oslovil ho Rafan.
Dan se usmál: „Jasn že znám. Ve er tam to prkno hodím, aby to stihli, než pojedete
dom .“
„Prý tady prkna opravují rychle, íkal Zachariáš.“
„Jenže te je tu festival a ur it budou n jaké rychlovky pro ty, co vystupují. Tuhle v c ti
na po kání opravit nedokážou.“
„No dob e, díky za ochotu. Já to pak zaplatím,“ smí il se Rafan s termínem.
Nad krbem v obývacím pokoji zacinkal zvone ek. „Je tu ob d,“ zaradoval se Dan a otev el
dví ka vedle krbu. Po celé místnosti zavon lo pe ené ku e. Hanka pomohla Danovi nosit jídla
na st l, rozdala p íbory, rozmístila mísy se zeleninou a p ílohami a Dan zatím p inesl t i
džbány s nápoji.
„To jsem si oddechl, že nejíte zlatými p íbory,“ pokusil se zavtipkovat Svá a.
„Ne, zlaté opravdu nemáme, tyhle jsou st íbrné,“ vysv tlil Dan a Hanka se rozesmála. I
Rafan se zakuckal a m l co d lat, aby nevyprskl polévku po stole.
„A odpoledne vás vezmu do lunaparku,“ rozhodl Dan.
„Svá u vzít m žeš,“ zarazila ho Hanka, „ale na nás ve ty i eká u vchodu na stadion B
profesorka Ferinová.“
„Vy pat íte do družstva Ferinové? To je super,“ zaradoval se Dan, „tu tady mají všichni
rádi. Doufám, že jí neud láte ostudu.“
„Budeš nám muset držet palce,“ ušklíbla se Hanka. „Tak to budu mít složité. Jeden palec
držet Polu an m, jeden vám… No, snad to zvládnu.“
Dan opravdu dodržel slovo a ve volném ase vodil kamarády po celém m st . Všude byla
spousta obchodník , turist a drak . Nejvíc tu bylo zelených. Byli o n co menší než erní a
vesm s vypadali p átelsky a sympaticky.
„Líbí se ti? Tak to musíš vid t dra í m ste ko,“ ekl Dan Hance a táhl je na jižní konec
Poluty. Tam, kde kon ily domy, za ínalo obrovské tržišt p izp sobené dra í velikosti. Dan
se vyhýbal širokým cestám ur eným pro draky a vedl je zadem kolem obchodník až
doprost ed toho hemžení.
„A není to tu nebezpe né? Moc lidí tady nevidím,“ zeptala se Hanka, když vid la, jak se
Vron ostražit rozhlíží na všechny strany.
 „Jedin že by t n který drak omylem p išlápl, jinak ti tu nic nehrozí. Aspo zatím ne.
Horší jsou erní draci, ti nejsou tak civilizovaní, ale ti obvykle p ijížd jí až ve tvrtek, t sn
p ed závody.“
„Támhle vidím n jaké r žové draky,“ p erušil ho Svá a a všichni se zastavili a podívali ve
sm ru jeho ukazová ku.
„No vida, už dorazili,“ zaradoval se Dan, „to jsou Rubíni ze Studených ostrov . Takoví
dra í filozofové a um lci. Jezdí sem na sout ž v krasolétání a po ve erech vystupují
s hudebními ísly. Ale mezi námi – vstup na jejich koncert jen na vlastní nebezpe í a s vatou
v uších!“
Rafana zaujalo prodejní místo, vedle kterého stáli. Nejd ív mu padl zrak na me e, ale ty
vypadaly, že jsou jen na ozdobu. Zato štíty, které ležely vedle, byly vykládané dra ími
šupinami, n které i barevn , se zelenými, ernými a r žovými vzory. Kousek dál m l
vystavené obrovské vln né p ehozy, emeny, r zné druhy kamen a polodrahokam a spoustu
dalších v cí. Uprost ed toho všeho stála veliká pomalovaná maringotka. I tulík se ze svého
místa na rameni zv dav rozhlížel po okolí. Kdyby to Rafan dovolil, nejrad ji by jako
rozhlednu zvolil jeho hlavu.
„R žová… N jak se mi ta barva k drak m moc nehodí,“ vrt la hlavou Hanka.
„Pro ne? Jsou zajímaví,“ namítl Dan, „ale íká se, že d ív byli víc do ervena.“
„Áááá,“ ozval se za nimi sípavý hlas, „velký pán kouzelník a mladý pán Ferelli, jací vzácní
hosté!“ Ohlédli se a uvid li sta íka s dlouhými šedými vlasy a jiskrnýma lišáckýma o ima.
„Dovolte, abych vás pozval na šálek osv žujícího aje a sladkosti až z dálného nemagického
kontinentu. Jsou vynikající, to prost musíte ochutnat.“
„Dobrý den, pane Foxi,“ pozdravil Dan, „jak vám jdou obchody?“
„Slabé je to, chlap e, slabé. Sotva m to uživí.“
„Máte krásnou novou maringotku, není na vás moc velká?“
„To jen že to byla taková náhodná výhodná koup . A jakpak se má pan otec a pan bratr?
Zdrávi?“
„D kuji za optání, da í se jim dob e. Jist rádi uslyší, že jste na dra í slavnosti p ijel i
letos.“
„Trochu aje?“ optal se znovu sta ík a jako mávnutím kouzelného proutku držel v ruce
konvici a malé misti ky, které jim rozdal a nalil do nich dva loky zlatavé tekutiny. Nakonec
nalil i sob a labužnicky p imhou il o i, když se napil. I Hanka ochutnala a m la co d lat, aby
se nezašklebila. D kovala osudu, že je té tekutiny tak málo. Byla ho ká a chutnala trochu
trpce. Zadržela dech, polkla zbytek aje a pokusila se sv j výraz prom nit ve zdvo ilý úsm v.
„Smím znát ct né jméno pana kouzelníka?“ obrátil se sta ík k Rafanovi.
„Jist , pane Foxi,“ odpov d l Dan d ív, než si mohl vzít slovo Rafan, „odpus te mi mou
nezdvo ilost. Tohle jsou sourozenci Vronovi ze Santareny a jejich vychovatel.“
„Ale to zví átko je tulík, jestli se nemýlím,“ pokoušel se sta ík získat další informace.
V té chvíli se u jeho zboží zastavil zelený drak. Sta ík k n mu vystartoval, jakoby se
jednalo o závod. „Uctivý služební ek ctihodný Sesiensi, je mi ctí, že jste se u m rá il
zastavit. Nic by m nepot šilo víc, než splnit n jaké p ání vaší ctihodnosti,“ spustil sta ík
stavidla své výmluvnosti.
„Máš n jaký horský tabák, sta íku?“ zeptal se duniv drak.
„Ale samoz ejm . Jen tu nejlepší kvalitu, jakou m žete najít. Dokonce mám i s p íchut mi
pro fajnšmekry. Kdyby si vaše ctihodnost rá ila p át, m že mít i mo skou, uzenou nebo
sírovou…“
„Jo, to si vezmu. Deset kilo se sírovou, pokud mohu prosit.“
„Služební ek, hned to bude,“ sta ík zab hl do maringotky a p ivlekl balík, který pak
v drakov dlani vypadal jako malá sva ina.
„Platba jako obvykle?“ zeptal se drak, a když se sta ík uklonil, odkrá el pry .
 „Copak draci mají rádi sýr?“ zeptala se podez ívav Hanka.
„Nikoli sýr, ale síru, to je p íchu , která je zajímá,“ vysv tlil sta ík a vykouzlil odn kud
plechovku s bonbóny. Byly okoládové a vypadaly opravdu lákav . Svá a neodolal a
ochutnal.
„Vynikající,“ pochválil ho, ale ostatní už po zážitku s ajem byli opatrní a s díky odmítli.
„Tak mladý a už má tulíka?“ pokoušel se muž pokra ovat v rozhovoru.
„Však to znáte,“ mávl rukou Dan, „bylo to takové náhodné setkání. Ale už nás prosím
omluvte, slíbil jsem p átel m, že je tu provedu po okolí. Musíme jít.“
„Bylo mi ctí vás potkat, pane Ferelli,“ uklonil se zklamaný sta ík a díval se za nimi, když
odcházeli.
„Je to hrozn zv davej d dek,“ ekl Dan, když byli z doslechu, „a kšeftuje s kde ím. Ty
jeho aje a tabáky jsou proslulé, ale moc bych za to nedal, že nabízí i nebezpe n jší zboží.“
Pokra ovali dál kolem stánk . U jednoho se dohadoval drak s obchodníkem a zu iv
gestikulovali. Drak ukazoval na jednu tkanou barevnou rohož, ale když mu ji cht l obchodník
sbalit, vrt l hlavou a sy el.
„To se hádají?“ zajímalo Svá u.
„Ne,“ zasmál se Dan, „spíš se jen nem žou domluvit. Drak asi neumí moc po našem.“
„V tom p ípad bych jim možná mohla pomoci,“ nabídla se Hanka, „tedy pokud to
neodporuje n jakým zdejším zvyklostem.“
„Ty umíš drakonsky?“ zdvihl udiven obo í Dan.
„Teprve se to u ím, ale možná by to v jejich p ípad sta ilo.“
„Tak jo, m žeme to zkusit. Pokud se ti to povede, t eba dostaneš provizi,“ ekl Dan a
p istoupil k obchodníkovi. Hanka s trochou nervozity pozdravila draka. Ten se na ni ohlédl, a
když neodpovídal, myslela si Hanka, že asi nerozumí. Pozdravila tedy ješt jednou a p idala
dotaz, zda m že pomoci p i domluv s obchodníkem.
„I já t zdravím, ženo,“ zasy el drak ve své rodné e i a Hanka s úlevou zjistila, že mu
rozumí, „on má dobré rohože, ale špatné obrazy. Ty barvy se mi líbí, ale nechci obraz mo e,
ale obraz strom a skal. ekni mu to.“
Hanka obchodníkovi tlumo ila drakovo p ání.
„Tak pro to ne ekne rovnou?“ rozhodil ruce obchodník a odb hl k vozu. Pak rozbalil p ed
drakem p ekrásnou rohož se sluncem zapadajícím za rozeklanými skalami.
„Ano,“ prohlásil drak v lidském jazyce, „to koupit. Hned!“
Položil na st l p ed obchodníka n kolik drahých kamen a rohož si odnesl.
„Tady,“ natáhl obchodník k Hance ruku se stotolejrovkou, „to je tvoje provize, mladá
dámo. A díky.“
„Ber,“ zašeptal Dan, „to je férové, zasloužila sis to. Ud lal skv lý obchod.“
Ješt chvíli se procházeli kolem dra ího hemžení a pak se vrátili zp t do st edu m sta.
„To je zajímavé, v bec se necítím unavený,“ konstatoval Svá a a Dan se zasmál.
„To je ten Fox v aj, vyburcuje t k aktivit , i kdybys necht l. Pokud by ses ho napil
ve er, nem l bys šanci usnout.“
Další den m li trénink jednou dopoledne a jednou odpoledne. Ve er Hanka zavolala
Plamovi. Vylí ila mu, co zatím vid li a jak se jim tu líbí.
„My p iletíme zítra. Bude nás p t. Od nás se zú astní jen m j bratr Dráp, ale jinak za erné
draky bude sout žit ješt Jit enka a Vzduchoplavec. Jit ence bude fandit její mladší bratr
Hurikán, tak tam aspo budu mít spole nost. Už se všichni t šíme.“

„Taky se t ším, až t uvidím,“ odpov d la Hanka a poslala mu psychické pohlazení. On jí

poslal n žné fouknutí do vlas . Také bylo jen psychické, ale Hanka skoro cítila jeho dech.
„Tak dneska po ob d p iletí p t erných drak ,“ ekla Hanka ostatním u snídan .
„Ty znáš po et?“ vykulil o i Dan. „Tak to bychom si mohli vsadit!“
 „Vsadit?“ podivili se zase pro zm nu ostatní.
„Jasn . Kdo uhodne p esný po et, dostane p tinásobek vsazené sumy.“
„Sázet mohou jen dosp lé osoby,“ p ipomn l mu Vron.
„No jo, já vím,“ uznal otráven Dan, „ale t eba bys mohl ty…“
„Nemohl,“ odpov d l džin nekompromisn , „nebudu podporovat hazard v jakékoliv
podob .“
Dan pokr il rameny, vytáhl z kapsy popsaný papír a zm nil téma: „Zítra za ínají dra í
závody. V pátek se sout ží v letech do výšky, v soboru jsou na programu akrobatické lety. Po
setm ní jsou pak na stadionu slavnostn vyhlašováni vít zové a probíhá velký festivalový
ve er. Vy, pokud se dob e dívám, vystupujete v pátek.“
„A co zbyde na p íští týden?“
„To budou probíhat r zné výstavy, um lecké sout že, zábavné sout že a tak podobn .
V pátek prob hne závod v rychlostním létání a v sobotu finále o titul Draka drak . Ve er bude
jako obvykle slavnostní vyhlášení a potom velký zábavný program.“
„I druhé vystoupení máme na programu v pátek,“ doplnila Hanka.
„Naše u itelka bude taky vystupovat?“ zeptal se Svá a.
„Samoz ejm . Je napsaná na poslední sobotní ve er.“
„Hele, tady je v ned li ve er poznámka, že se koná dra í ples,“ zapíchla Hanka prst do
papíru p ed Danem.
„Tam lidi nechodí. Draci budou celou noc k ep it na planin za m stem, a kdo by tam
zabloudil, m že p ijít k úrazu. Mohu váš ujistit, že to zem t esení bude cítit až sem.“
Když dojedli, zatáhl Dan Ferelli Hanku do jejího pokoje. Vyjád ila podivení nad jeho
vpádem, ale Dan p itiskl ukazová ek na rty.
„Jestli si chceš vsadit tu vyd lanou stovku, tak já to za ídím.“
„Já nevím…“ ohlédla se Hanka po bankovce, která ležela na polici.
„Nem j strach, Vron se nic nedozví. To by byl h ích to nevyužít,“ ekl tiše a sebral stovku
z police d ív, než mohla dívka vyjád it sv j souhlas i nesouhlas.
Krátce po ob d zaslechla Hanka v mysli známý hlas: „Tak jsme tady. Práv jsme p ilet li
a rozhlížíme se po dra ím m ste ku. Nep ipadá mi tak velké, jak jsi íkala.“
„Plame! Ráda t slyším. Asi máš jinou p edstavu o velikosti, než já.“
„No jo, to máš pravdu. P ijdeš se zítra podívat na závody?“
„Bydlíme ve v ži, ze které je závodišt dob e vid t. Budu vám držet palce.“
„No, tohle rad ji Drápovi tlumo it nebudu.“
Odpoledne m li zase trénink a Rafan po n m zmizel n kam s And lou. Nep išel ani na
ve e i.
„Však on se neztratí,“ uklid oval ji Vron, když projevila obavu, „povídal, že do desáté
bude zpátky.“
Hanka ucítila, jak se k ní natáhl Dan a str il jí n co do kapsy. Když se na to cht la podívat,
jen zavrt l hlavou a mrkl na ni. V pokoji objevila ve své kapse p t sto stotolejrovek. No co,
pomyslela si, aspo budeme mít na opravu Rafanova prkna. Pak zalezla do postele a dlouho
do noci klábosila s Plamem. Zatoužila být zase u jezera, kde se spole n sušili na slunci
op ení jeden o druhého.
„Tak dneska máme vystoupení,“ probudil se ráno Rafan do skv lé nálady.
„Ale až ve er. Nejd ív bych ráda vid la dra í závod ní,“ ekla Hanka.
„Lety do výšky moc zajímavé nejsou,“ namítl Dan, „po kej na zítra na akrobacii, to bude
lepší.“
„Jí nejde o závody, ale o to, aby si mohla pokecat s jedním erným drakem,“ ušklíbl se
Svá a.
„Pro zrovna s erným? Ti se na lov ka koukaj skoro jako na veš v kožichu. Zelení jsou
mnohem sympati t jší a vst ícn jší,“ vrt l hlavou Dan.
 „To je sice možné, ale když on je náš kamarád.“
„Tak ho b žte navštívit.“
„To nejde. Kdyby jeho soukmenovci vid li, že se kamarádí s lidmi, m l by doma trable.“
„Vždy to íkám, nejsou dost civilizovaní,“ zamyslel se Dan, „ale pokud si pot ebujete
promluvit… No jo, když te ka je tu všude takový ruch, to se t žko hledá místo na soukromý
rozhovor s drakem.“
„Nemyslím, že je dobrý nápad se s ním scházet,“ vložil se do jejich diskuse Vron.
„Aspo na chvíli,“ škemrala Hanka.
„No, jedno místo, kam nikdo nechodí, by tu bylo,“ zvedl hlavu Dan a podíval se tázav na
Hanku a Vrona, „nedávno se zbo il kus st echy u stadionu Gé. Po festivalu se chystá jeho
oprava. Mám p inést klí e?“
„Jak to, že máš klí e?“
„Chodívali jsme tam testovat nová prkna.“
„Tak dobrá,“ p ikývl Vron, když vid l Han iny prosebné o i, „jedna sch zka v ned li
ve er. Dám na vás pozor, ale tím to skon í! P ece se zase nechcete dostat do maléru.“
„Budeme opatrní,“ slíbila Hanka a pak mrkla na Dana, „díky.“
Dra í závody do výšky opravdu nebyly na pohled moc zajímavé. Rad ji se s Danem
vypravili na exkurzi do výrobny supervolonových prken. Zavítali i do soukromého muzea
Ferelliových, kde byly modely od t ch nejstarších, které skoro ani nenadnášely, až po
nejmodern jší efp tku. To bylo skute né žihadlo!
V podve er se všichni p esunuli na nejv tší stadion ve m st . Krom b žných sedadel m l
kolem ješt ty i patra ochoz , odkud mohli program sledovat i draci.
„Tak co, dneska tu p edávku závoje od Reného zvládneš, nebo zas budu muset provozovat
salto?“ popichoval p ed za átkem vystoupení Hanku Rafan.
„Od té doby, co dostal nakláda ku, se chová vzorn . Ale u n j lov k nikdy neví.“
„No, hlavn aby nám neupravil prkna!“
Vyhlašování vít z nevid li, protože museli ekat v zákulisí, ale slyšeli, že na prvním
míst v letu do výšky se umístil erný drak Vzduchoplavec. Pak se rozb hl program a museli
p ed diváky.
Vystoupení prob hlo bez závad a Rafan s And lou na pokyn profesorky p idali na záv r
ješt sérii oto ek a spole nou piruetu. Potlesk je velice p íjemná v c.
„Byli jste dob í,“ pochválila je Ferinová, když se p išli p evléknout z kostým do civilu.
V sobotu se konalo spoustu zajímavých akcí, které cht li vid t, ale skoro se to nedalo
stihnout. Nakonec Danovi ekli, a si to obíhá sám, že by aspo jedno vystoupení cht li vid t
celé a ne po ád n kam sp chat. Hlavní ve erní p edstavení sledovali z lóže Ferelliových, kde
m li k dispozici nejen jídlo a nápoje, ale i magické oko, které ukazovalo to, co cht li vid t
zblízka, a dokázalo zprost edkovat i pohled do zákulisí. Dan jim proti chladu nabídl
kožešinové rukávníky, aby je nezábly ruce.
„Poslyš, to se tv j táta o tebe nebojí, když všude chodíš sám a bydlíš s námi?“ divila se
Hanka.
„Abych ekl pravdu, tak než jsem vás mohl pozvat, zjistil si o vás ta ka všechno, co mohl,
takže se nebojí, pokud bydlím a chodím s vámi. Krom toho na m stejn nikdy nemá as,
dokud celá tahle akce neskon í.“
„Máte tu výborné bonbóny,“ chválil s plnou pusou zdejší nabídku Svá a a dál spolu
s tulíkem zkoumal, co dalšího se tu v krabicích krom o íšk a sladkostí ukrývá.
Kone n tu byla ned le a Hanka se nemohla do kat ve era.
„Tebe tam odvede Dan a já p ivedu Plama,“ ekl jí Vron a pak odešel za draky.
„To je cirát kv li jedné sch zce,“ poškleboval se Svá a, „nemám najmout ješt
ochranku?“
 „Tu budeš brzo pot ebovat ty, pokud toho hned nenecháš,“ vyhrožovala Hanka, ale o i se
jí smály.
Poté, co se setm lo, odvedl je Dan na stadion. Trochu ned v iv pozorovali zbytek
st echy, ale zatím nikde nic nepraskalo, tak jim snad na hlavu nespadne. ekání ve tm a
chladu nebylo práv nejp íjemn jší.
„Zdá se, že má Zu ivý plamen zpožd ní,“ p emístil Rafan tulíka do vnit ní kapsy oble ení,
aby nenastydl.
„Kdybych v d l, jaká tu bude zima,“ za al brblat Svá a, ale zbytek slov se ztratil v šále,
kterou si obto il kolem uší a pusy.
Pak se otev ela vrata a dovnit vpochodoval erný drak. V té tm vypadal ješt ern jší než
obvykle.
„Tys n jak vyrostl od té doby, co jsem t nevid la,“ p ivítala ho Hanka a p itiskla tvá
k jeho enichu, když se sklonil. Tentokrát bylo n žné dra í fouknutí do jejích vlas skute né.
Stejn srde n se Plam p ivítal i s kluky a zv dav si prohlédl Dana, který se však do jeho
blízkosti nehrnul. Pak si drak složil tlapy a ud lal si pohodlí. Hanka se mu op ela o bok a
za ala ho drbat pod ramenem.
„Nevadí ti, že p icházíš o ples?“ vyzvídal Svá a.
„Ples bude až do rána. Tak dlouho tu stejn být nemohu, takže ješt n co stihnu.“
Rafan v kabát se za al nadouvat a vlnit, až ho nakonec musel rozepnout, aby vysvobodil
Plavíka. Ten z jeho ramena p esko il drakovi p ímo na nos. Plam musel zašilhat, aby uvid l,
co se to d je. Tulík natáhl ocásek a zašvito il.
„Taky t rád vidím, m j malý šikovný kamaráde, ale rad ji slez z mého nosu, než budu
muset kýchnout,“ odpov d l na tulíkovo povídání drak.
„Pro taky nesout žíš, Plame? Je tady tolik možností,“ zeptal se ho Rafan.
„Je tady spousta možností pro zelené. erní uznávají jen závody v létání nebo boj. A já
ješt zdaleka nejsem tak dobrý, jako m j bratr nebo Vzduchoplavec,“ ekl s trochou trpkosti
drak a pak se oto il ke Svá ovi, „jak vám jde procházení branou?“
Povídali si asi dv hodiny, když Hanka ucítila Vron v kontakt: „Rychle ho pošli zp t, už
se po n m shán jí.“
„Tak se m jte fajn, já musím b žet,“ kývl jim Plam na rozlou enou a zmizel ve tm .
Ml ky se loudali dom . P ipadalo jim nespravedlivé, že se s drakem nemohou setkat
normáln , jako se scházejí všichni ostatní, když si cht jí jen tak nezávazn popovídat.
Než se rozešli do ložnic, str il Dan Hance nenápadn do kapsy klí od stadionu: „Vrátíš mi
ho, až pojedete dom . T eba se ti ješt bude hodit. Máš opravdu bezva kamaráda.“
Musela se usmát. Dan byl jako spiklenec k nezaplacení.
Další dny se p íliš nelišily od prvního týdne. Bylo nutné vid t velkoplošné pískové malby,
um lecky modulované chrlení ohn , p ípadn i dra í balet. Také poušt ní papírových drak
bylo velmi populární. Zelení draci se p i tom tak smáli, že kýchali ohe , o plynech z jiné ásti
t la nemluv . Hanka nechápala, co je na tom p ipadá tak sm šné. Po ve erech si Hanka
povídala s Plamem aspo v myšlenkách a byla smutná, že nemá možnost nenápadn zmizet
od své skupiny.
V pátek z v že sledovala rychlostní dra í závody a poslouchala k tomu Plam v zasv cený
komentá . Jeho bratr a Jit enka porazili zelené draky na celé á e. Vzduchoplavce bolely
zuby, tak se nezú astnil, jinak by na zelené nezbylo podle Plamova názoru, ani t etí místo.
„Už se t ším na vaše ve erní vystoupení,“ ekl jí drak na rozlou enou, když závody
skon ily.
Šla se najíst a ekala na návrat Rafana, aby se mohli spole n p esunout na místo jejich
dnešního vystoupení. Zase se n kde zdržel, jako tento týden už mockrát a Hanka by vsadila
poslední boty, že za tím byla And la. Už jí pomalu docházela trp livost a chystala se, že mu
napíše vzkaz, že šla nap ed, když uslyšela dusot na schodech. Rafan vpadl do místnosti jako
velká voda a táhl za sebou za ruku And lu.
Hanka oto ila o i v sloup, aby to vid l jen Rafan a pak hned nasadila civilizovaný výraz.
„Copak se d je?“ zeptala se.
„Bráchové v hotelu zamkli a nenechali jí tam klí . Tak jsem vzal Andy sem, aby se mohla
trochu umýt a vzít si n co k jídlu.“
„To nestihneme, už bychom m li jít,“ namítla And la.
„Nesmysl,“ ekl velitelsky Rafan, „já ti ukážu, kde je koupelna a Hanka zatím p ipraví
n jaké sendvi e s sebou.“
„Jasn , žádný problém,“ odpov d la Hanka tónem, za který ji Rafan sjel zamra eným
pohledem.
Vzdychla a šla pro oba p ipravit sva inu, kterou by si mohli vzít s sebou. Když dorazili na
místo srazu, zjistili, že ješt nejsou poslední, kdo chybí.
„Kde máš bratry,“ vyjela na And lu Ferinová a to, jak se u itelka na dívku koukla,
znamenalo, že se schyluje k bou i. Tohle si kluci ur it za ráme ek nedají, p ála jim to Hanka.
„Nevím, odpoledne jsem je v bec nevid la,“ pokr ila rameny And la.
„Já je p etrhnu,“ zavr ela profesorka a poslala je do šatny, aby se p ipravili.
Jak procházeli zákulisím, všimla si Hanka, že podivná nervozita vládne i mezi po adateli.
Pobíhali z jednoho místa na druhé a šeptem se o n em dohadovali.
„Copak se to d je?“ zpozorn l i Rafan.
„Co budeme d lat?“ lamentovala v šatn dvoj ata. „Bez kluk je celé vystoupení v háji.“
„A co kdyby Hanka s Rafem jeli své sólo až do konce skladby,“ navrhla And la.
„Dokázali byste to?“ podívala se na n s nad jí Julie.
„Dvakrát jsem za Patrika p i tréninku zaskakovala, snad bych si s tím poradila,“ mnula si
Hanka bradu, „co ty na to, Rafe?“
„Taky jsem n kolikrát vystupoval v roli, co má René. Snad by se to dalo… Nebude ale
divné, že se v první p lce milujeme a v druhé se budeme mlátit ty í?“
„Myslím, že ne,“ zasvítil Hance v oku ohní ek nápadu, „na záv r naší scény s kytkou
ud láš to své krátké salto, sletíš k And le a dáte si pusu, já to jako uvidím, mrsknu s kytkou,
popadnu h l a dál už se nikdo divit nebude.“
„To zní dob e, sko ím to íct Ferinové,“ zaradovala se Julie. Po chvilce se ale vrátila
trochu zaražená a nesvá.
„Co je?“ zeptala se And la.
„Profesorka tu není, n kam zmizela…“
Vtom se do zákulisí v ítil po adatel. „Duos, skupina Duos, musíte okamžit na scénu! Kde
vás mám?“
„Ale šéfe,“ ozvalo se odn kud zezadu, „ješt nejsme p ipravení, objednal jste nás na
pozd ji.“
„Museli jsme o n co odložit vyhlašování vít z a pot ebujeme zahájit program! Je tu sakra
n kdo, kdo m že hned na scénu? Prosím vás, lidi, pokuste se nám pomoct, a ten ve er
nezkolabuje hned na za átku.“
„My už máme všechno p ipravené, pokud máte naši hudbu,“ p istoupil k po adateli Rafan.
„No sláva,“ zaradoval se zoufalý po adatel, „vy jste ta osmi ka ze Santareny, že?“
„Dneska nás bude jen šest, pokud to nevadí. Jinak bychom museli taky ješt ekat.“
„V bec to nevadí, sko ješt za zvuka em a já vás nechám ohlásit. Zapla pánbu za vás. A
vy ostatní se pokud možno rychle p ichystejte, a to v hledišti trochu rozpohybujeme.“
Vtom Hanku zaplavil známý dra í kontakt.
„Te ne, Plame, jdeme na vystoupení, já ti pak zavolám.“
„Ale máme tu…“
„Te ne!“ zrušila násiln kontakt. „Za deset minut!“
 Zazn la jejich hudba a vylétli p ed diváky. Všichni se museli velice soust edit, aby se
pravideln roztáhli kolem sólist a nikde nez stala prázdná místa. První p lka prob hla
v rytmu a bez zádrhel . Dál už museli Rafan a Hanka trochu improvizovat. Nakonec zjistili,
že jsou tak sehraní, že si rozum jí i beze slov. V jednom okamžiku se Hance nepoda ilo v as
uhnout p ed druhou ty í a úder ji úpln vyhodil z rytmu i ze scéná e. Rafan ji ale hbit oblet l,
jednu figuru vynechal a pokynul, aby se p idala. Hanka se p izp sobila, takže znovu vpluli do
nacvi ené sestavy. Zbytek zvládli bezchybn . Navzdory tomu, že vystoupili jako první íslo
programu, diváci jim mohutn tleskali.
Hanka se dotkla Rafana: „Ud lej s And lou to, co minulý pátek.“
Kývl a dolet l si pro partnerku. Po obratech a piruet s And lou ukázal Hance, aby se
za adila vedle nich. Ostatní se p idali a za potlesku odlet li do zákulisí.
Zapadli do šatny, aby se co nejrychleji p evlékli a mohli sledovat další programová ísla.
Profesorka po ád nikde. Pak se p ed šatnou objevil Svá a a Dan.
„Ferinová vzkazuje,“ ekl Svá a, aby ho všichni slyšeli, „abyste se omluvili po adatel m,
že nem žete vystoupit, a po kali dole v hledišti, než se vrátí.“
„To jdeš brzo,“ zasmála se Hanka, „už máme vystoupení za sebou.“
„Já vím, vid li jsme vás. Bylo to moc p kné. Ale d ív jsme se sem nedokázali dostat, až
te , tak vám to holt vy izuji pon kud se zpožd ním.“
„A co se stalo?“
Oba kluci shodn pokr ili rameny. Hanka si všimla, že je schváln zdržují, aby tu z stali
jako poslední. V okamžiku, kdy odešli všichni, až na Hanku a Rafana, za al Svá a vzrušen
šeptat: „Kluci jsou v n jakém maléru a mají s tím co d lat erní draci. Vron a Ferinová už tam
jsou. Je to n kde tady blízko za stadionem. Posp šte si, Dan nám ukáže, kudy se nejrychleji
dostaneme ven.“

KONFLIKT
Toho dne odpoledne Patrik zaklapl sklen nou magickou desti ku, která mu sloužila ke
spojení s otcem, a zašklebil se na Reného: „Prý už nemá cenu, aby se za námi trmácel. Doufá,
že ty zbylé t i dny si bez n j ur it poradíme sami.“
„Super, to znamená, že si m žeme d lat, co chceme. Nikdo nás nebude napomínat ani
buzerovat.“
„Co podnikneme?“
„Vyd láme si svých dvacet tisíc.“
„Ty myslíš tamto?“
„Jasn . Co jiného?“
„Nesta il by zelený?“
„Sám dob e víš, že ne.“
„Já nevím… až tak moc ty peníze nepot ebuju,“ podíval se nejist Patrik na bratra.
„Neblázni. Hurikána už máš p ece skoro zpracovaného.“
„No jo, ale n co jiného je balamutit hloupého malého draka a n co jiného je ud lat z n j cíl
experimentu.“
„Slíbili jsme, že to zkusíme.“
„To nestihneme, ve er máme vystoupení.“
„Tak p esta vymýšlet výmluvy a jdeme na to!“
Dorazili na známou paseku nedaleko dra ího m ste ka a Patrik symboli tinou zavolal
Hurikána. P ilet l tém ihned.
„Máš?“ zeptal se hned.
„Mám,“ odpov d l Patrik a podal mladému drakovi lahvi ku s opep eným olejem. Drá ek
si obsah vylil na jazyk a spolkl. „Ovšem bez aktivátoru to bude fungovat jen pomalu,“ ekl
René.
 „Jaký aktivátor?“ zamrkal Hurikán zv dav .
„No, pokud se injekcí p idá tahle látka k r stovému oleji, budeš r st a sílit mnohem
rychleji,“ vysv tloval Patrik.
„A máš tu látku?“ vyzvídal drak.
„Mám. Ale obávám se, zda to zvládneš. Je to trochu silné a zp sobuje to na n jakou dobu
ur itou malátnost. Myslíš, že bys to vydržel?“
„Jasn . Já vydržím všechno. Pot ebuji vyr st co nejrychleji.“
René nezaváhal a vbodl látku drakovi pod k ži. Chvíli ekali, jak to na Hurikána zap sobí.
Drak za al rychleji mrkat, jako by se mu zamlžoval zrak, n kolikrát p ešlápl, podklesly mu
nohy a lehl si.
„Ale strýc íkal, že by mu to nem lo nijak vážn ublížit,“ zašeptal nejist Patrik.
„To sice íkal, ale dokud se to nevyzkouší v praxi, nikdo to nem že tvrdit na sto procent,“
pokr il rameny René.
„Nem li bychom…?“ mrkl Patrik k ústupové cest .
„Ješt chvilku vydrž. Podívej, už se probírá,“ zastavil ho René.
„Hurikáne, jsi v po ádku?“
„V po ádku,“ kývl drak.
„M žeš chodit?“
„Chodit,“ znovu kývl a p istoupil k Patrikovi.
„M žeme ti vylézt na záda?“ zeptal se René.
„Na záda,“ kývl drak.
René se vyšplhal Hurikánovi na h bet a kývl na Patrika, aby ho následoval.
„P íliš riskujeme a už bychom se m li vrátit,“ protestoval Patrik, ale vylezl za bratrem.
„A jak se cítíš te ? Dokázal bys létat?“
„Létat,“ p ikývl drak a vznesl se do vzduchu.
„Doneseš nás ke stadionu?“ k i el René, aby p ehlušil hluk letu.
„To je paráda,“ prom nil se Patrik v strach v nadšení.
Zatím už se ale v dra ím tábo e za ala Jit enka shán t po svém bratrovi, protože byl
nejvyšší as vyrazit na místo, kde se budou vyhlašovat vít zové dnešního rychlostního
závodu. Po chvíli už krom Vzduchoplavce, kterého stále bolely zuby, hledali Hurikána
všichni. Nakonec Jit enka sáhla po magii.
„Letí, letí tímhle sm rem,“ ekla Drápovi, který byl nejblíže, a vyrazila do vzduchu. Dráp
za ní let l v t sném záv su. Plamen trochu zaostával, ale ne o moc. Stále je m l v dohledu.
Nechápal, co se mohlo stát. Hurikán byl sice zv davý a neposlušný, po ád se n kde toulal, ale
tohle bylo trochu moc i na n j.
Let li sm rem ke stadionu. Najednou Dráp a Jit enka za ali kroužit a klesat k zemi vedle
stadionu. Plamen zahlédl, jak tla í k zemi letícího Hurikána. Co to má proboha na zádech?
Nejsou to lidé? Zmocnilo se ho neblahé tušení, že p jde do tuhého. Dosedl na zem hned vedle
Jit enky. Dra ice vypadala zmaten .
„Hurikáne, co si myslíš, že d láš?“
„D láš,“ opakoval drá ek jako ozv na.
„Podívej se na m , posloucháš m v bec?“
„V bec.“
Dráp zatím držel v šachu dva chlapce. Když se pokusili utéct, šlehl po nich ohnivým
plivancem a popálil jim nohy. Oba se zastavili a neodvažovali se pohnout.
„Co se to s tebou stalo?“
„Stalo.“
„Co jste s ním provedli?“ zah ímal rozzu ený drak na znehybn né kluky.
„To nic, za chvíli ho to p ejde,“ pokusil se rozechv lým hlasem uklidnit draka René.
 „Zneuctili jste jedince našeho rodu, ohrozili jeho zdravý rozum a za to vás eká trest. Trest
smrti,“ zadun l ortel, vy ený Zu ivým drápem.
„Nem žeš je zabít, jsou to jen d ti,“ namítl Plamen, ale m l pocit, že ho bratr nevnímá.
To je ale malér, pomyslel si. Co te ?
Zavolal Vrona: „Zu ivý dráp chce zabít dv d ti. Mám pocit, že jednoho znám ze
santarenské školy. Vypadá to zle, p ij prosím.“
„Po kej ješt , Drápe, pot ebuji zjistit, co Hurikánovi dali,“ zabrzdila ho Jit enka.
Kde je proboha ten Vron, nemohl se do kat p ítomnosti kouzelného džina Plam. Pokusil se
ješt zkontaktovat Hanku, ale ta ho odmítla, že momentáln nemá as. Vron se ale nezdržoval
nadarmo. Okamžit našel profesorku Ferinovou a nastínil, o co jde. Pak poslal Svá u a jeho
kamaráda Ferelliho za d tmi, které se p ipravovaly na vystoupení. Odtáhl u itelku na ochoz a
prvního zeleného draka požádal, aby okamžit poslal n koho vlivného pod stadion, jinak že
dojde k mezidruhovému konfliktu. Pak mávl rukou, vytvo il bránu a spolu s profesorkou
prošel na místo pod stadionem. Draci stáli nedaleko. Oba se tam okamžit rozb hli. Vron
p istoupil k Jit ence, aby zjistil, co m že ud lat pro Hurikána, a Ferinová sp chala, aby
oslovila draka, ohrožujícího kluky.
„Je nep ípustné, abyste ublížili lidským d tem,“ postavila se profesorka p ímo p ed
Zu ivého drápa a její drakonština zn la tém údern .
„On nám popálil nohy, paní profesorko,“ tiše zezadu žaloval Patrik, ale nevypadalo to, že
by si ho u itelka cht la všimnout. Dál neohrožen stála p ed obrovským drakem a hled la na
n j.
„Pokud jsou to mlá ata, kdo je za n odpov dný?“ zasy el drak.
„Já odpovídám zde v Polut za jejich životy.“
„Pak ty, ženo, po právu zem eš místo nich. Odsuzuji t k smrti.“
To už ale vedle nich p istával zelený drak, který svou velikostí zastínil všechny erné
draky. „Tady nejsi na svém území, abys mohl vynášet rozsudek. Pokud to ud láš, bude to
v Polut považováno za vraždu,“ zah ímal nov p íchozí a tím, že za al drakovi tykat,
zd raznil své vyšší postavení.
„Oni ohrozili mlád našeho druhu a za to je u nás jediným trestem smrt. Nesnažte se do
toho plést!“
„Jsem p edsedou dra í rady, která po ádá tento festival. Ale ani já tu nejsem na svém
území. Tohle je m sto lidí a platí tu jejich zákony. Vlastn jsi jejich host a chystáš se popravit
jejich d ti.“
„Zástupce t ch d tí,“ up esnil Dráp, ale zelený jen mávl tlapou.
„Kde to jsem? Co se tu d je, Jit enko?“ ozval se slabý drakonský hlas a všichni se jako na
povel oto ili k Hurikánovi, od kterého práv odstoupil Vron.
„Brat í ku, jsi v po ádku?“ naklonila se k n mu starostliv dra ice.
„Ano, ale nevím, jak jsem se tu ocitl,“ odpov d l Hurikán a zmaten se rozhlížel po
p ítomných.
„Na co si pamatuješ?“
„Byl jsem na kraji dra ího m ste ka, potkal jsem dva malé lidi, kte í mluvili drakonsky a
dali mi n co, abych rychleji rostl. A pak už nevím, co bylo dál.“
„Vidím, že mlád vašeho druhu žádné vážné poškození neutrp lo,“ naklonil se blíž zelený.
„Je to erný drak a byl zneuct n! Proti jeho v li se vozili na jeho h bet ! To nelze
prominout!“ roz iloval se Zu ivý dráp a nehodlal ustoupit.
„Vy jste zákonná zástupkyn poškozeného?“ oto il se zelený drak zdvo ile k Jit ence.
„P ejete si vznést oficiální obvin ní?“
Jit enka se bezradn ohlédla na Drápa, který zu iv p ikyvoval.
„Ano,“ ekla pon kud nejist .
 „Dobrá,“ kývl zelený drak, „v tom p ípad se dostavíte v ned li ráno na dra í závodišt ,
kde se sejde mezidruhová soudní porota, která v tomto p ípad vynese kone ný verdikt.
Souhlasíte s tímto postupem a pod ídíte se rozhodnutí poroty?“
B hem e i se zelený drak nasunul mezi dra ici a Zu ivého drápa tak, aby na n j nevid la,
a ekal na její odpov .
Jit enka se podívala na svého bratra, který už vypadal zcela v po ádku, a p ikývla: „Ano.“
Drak se oto il k profesorce Ferinové a sehnul hlavu na její úrove : „Vaši sv enci ohrozili
zdraví a osobnost zde p ítomného mladého draka. Jste ochotna podrobit se rozhodnutí
mezidruhové soudní poroty, která tento incident vyšet í?“
„Ano. Ale cht la bych ješt na n co upozornit.“
„Tak prosím,“ dal jí slovo zelený drak.
„Nejen dra í mlád bylo poškozeno na svém zdraví a osobnosti. Moji sv enci byli zde
p ítomným drakem popáleni a jejich lé ení bude trvat n kolik dní.“
„Také si p ejete vznést obvin ní?“
„Ne. P ikláním se k názoru, že pochybili a do této situace se dostali vlastním zavin ním.
P esto bych uvítala, kdyby se na to pohlíželo tak, že už vlastn za svou chybu byli zde
p ítomným drakem potrestáni.“
„Vezmeme váš názor v úvahu,“ souhlasil zelený drak, „takže v ned li ráno se na závodišt
k výslechu dostaví oba obvin ní se svou zástupkyní, dále poškozený se zástupkyní, zde
p ítomný drak p ijde jako sv dek a jako druhý sv dek bude vyslechnut i kouzelný džin. V
mezidruhové porot zasedne erný drak, který tu není p ítomen a se kterým prosím do té doby
o p ípadu nemluvte. Dále bude v porot jeden zelený a jeden ervený drak a za lidi
p edpokládám p ítomnost starosty m sta.
„Nechceme v rad r žového draka, kterému tak trapn íkáte ervený,“ protestoval
rozezlen Dráp, ale zelený se k n mu znechucen oto il zády.
Plamen ucítil dotyk na rameni. Vedle n j stáli s Hankou oba kluci a jejich kamarád. Byl
tak soust ed ný na scénu p ed sebou, že si ani nevšiml, kdy dorazili.
„Ferinová je fakt dobrá,“ ekla uznale Hanka a pak se oto ila na Plama, „co vlastn kluci
provedli?“
„Omámili Hurikána a svezli se na n m,“ odpov d l drak Hance, ale jen tiše v myšlenkách.
Jenže Zu ivý dráp, jako kdyby m l radar, up el o i p ímo na n . A koliv se v tu chvíli p ed ni
postavil Vron, byla si Hanka jistá, že ji Dráp vid l a poznal.
„Okamžit odtud zmizte,“ rozkázal jí psychicky Vron a dodal, „to byl hodn hloupý nápad
sem chodit!“
Zu ivý dráp pomalu obešel zeleného draka a zasy el mu p ímo do o í: „Jist chápete, že
te o vaše p ihlouplé vyhlašování vít z nemáme zájem, str te si ty své pocty vy víte kam!“
Pak kývl na svého bratra a Jit enku a všichni erní draci se vznesli a zamí ili k dra ímu
m ste ku. Ferinová mezitím prohlédla své sv ence a usoudila, že jejich zran ní není tak
hrozné, jak vypadalo. Pak se oto ila k velkému drakovi.
„Ješt jednou se omlouvám, moc m celá ta situace, kterou zap í inili mí sv enci, mrzí. Je
velká škoda, že byla narušena atmosféra festivalu, když se letos tak povedl.“
„I nám je líto, že to erní draci vyhodnotili, jako nep átelský akt a že to musíme p edložit
porot . Doufám, že se vaši chlapci brzo uzdraví.“
„D kuji. Myslím, že budou za pár dní v po ádku.“
Pak její úsm v vyhasl, když se podívala po provinilcích, kte í se vytrvale dívali do zem ,
aby u itelce nemuseli pohlédnout do rozhn vané tvá e. Zelený drak se vznesl a dosedl na
ochoz, kde už na n j ekali další draci a po adatelé, zv daví na to, co se tam dole semlelo.
„Máš v po ádku uši?“ ozvala se zlostná otázka, která Hanku p im la se oto it.
Vron držel Svá u za košili pod krkem a nedíval se práv vlídn .
 „Ne íkal jsem, abyste všichni po kali v hledišti?! Ne ekl jsem to snad dost jasn ?! Z eho
jsi usoudil, že vaše p ítomnost zde bude n komu k užitku?!“
„Já… já… my…“ nemohl chlapec najít slova, kterými by se na Vronovo roz ilení dalo
odpov d t.
„Celou dobu jsem vyvíjel maximální úsilí, aby Dráp o Han in p ítomnosti na festivalu
pokud možno nic netušil, a ty to úpln zbyte n v jednom okamžiku zma íš. Uv domuješ si,
že ohrožuješ její život?“
„Neuv domil jsem si…“ pípl Svá a a oddychl si, když ho Vron kone n pustil.
Také Dan Ferelli se jen opatrn kr il za Rafanem a bál se, aby i na n j náhodou nedošlo a
neschytal sv j díl za to, že všechny kamarády dovedl až sem.
Díky Vronovi si jejich p ítomnosti všimla i profesorka Ferinová. Po kala, až dostanou
vynadáno, a pak na n kývla.
„Doprovo te Patrika a Reného na ošet ovnu. Najdete ji hned vlevo za vchodem. Já te
musím za ostatními d tmi, aby nem ly obavy, co se stalo.“
Pod dozorem Vrona se p esunuli k ošet ovn , kde si kluky zatím nechali, a pak se vydali
nahoru do hledišt . K ostatním dorazili práv ve chvíli, kdy jeden z po adatel Ferinové
gratuloval k tak šikovné skupin d tí a vyjád il své uznání za to, jak jejich íslo
v problematické chvilce zachránilo situaci. Profesorka po p íchozích loupla o ima, ale na
po adatele se usmála a vyjád ila polichocení nad jeho uznáním.
„Jako dík jsme se rozhodli vaši skupinu supervolonist za adit do ela slavnostního
pr vodu, který se vždy koná na záv r festivalu v ned li odpoledne. Doufám, že i vy se osobn
p ipojíte ke svým sv enc m a spole n s nimi se symbolicky rozlou íte s ú astníky
festivalu.“
„Bude nám ctí,“ uklonila se Ferinová a usm vavý po adatel odklusal n kam dál.
„No,“ podívala se u itelka na p íchozí, „za prvé bych vás m la pochválit, za druhé bych
vám m la vynadat. Víte co? Smažeme oboje a budeme tento festival považovat za úsp šné
vyvrcholení toho, co jsme tenhle školní rok dokázali. Pozvání do ela slavnostního pr vodu je
tu velkou poctou a m žete to považovat za pomyslnou zlatou medaili za vaše vystoupení.“
„Jak jsou na tom kluci?“ zeptala se nesm le And la, která už od profesorky vyslechla, co
se p ihodilo.
„Máme si je na ošet ovn vyzvednout, až p jdeme po skon ení programu dom ,“ ekl
Rafan a posadil And le na rameno tulíka.
Všichni se znovu usadili do hledišt , aby sledovali zbytek programu. Vyhlašování vít z
prob hlo jen jako vsuvka mezi ísly, protože tu m li jen zeleného draka, který obsadil t etí
místo. erné draky konferenciér omluvil, že m li starosti se svým nejmladším lenem a
nemohli se dostavit.
Po záv re ném oh ostroji a defilé vyrazili k ošet ovn , aby tu vyzvedli Patrika a Reného.
Oba kluci na všechny otázky kr ili rameny. Sice ješt trochu kulhali a m li pon kud oho elé
boty a kalhoty, mezi nimiž prosvítal obvaz, ale jinak už odešli po svých bez p ipomínek.
Profesorka jim na ídila, aby se až do zasedání poroty nehnuli z domova a aby o celé v ci
informovali své rodi e. And la vrátila Rafanovi tulíka a smutn se p ipojila ke svým bratr m.
Ani Hance nebylo moc do e i a cestou dom p emýšlela, jak to asi v ned li dopadne.
Ráno p i snídani Dan oznámil, že u sobotního ob da jich bude o dva víc, že je navštíví
bratr, který Dana o prázdninách doprovázel na Ostrov volby, a p ijde i jejich otec, aby je
kone n poznal osobn .
„Tak se nikde netoulejte a p ij te na ob d v as, otec si potrpí na p esnost,“ dodal na záv r.
„Máme se i sváte n obléknout?“ zeptal se nerozhodn Rafan.
„Není t eba,“ zasmál se Dan a hned je uklidnil, „tohle je p átelské posezení a ne nic
oficiálního. Otec taky dává p ednost pohodlnému oble ení p ed seriózním vzhledem.
Ned lejte si s tím starosti.“
 Stejn si starosti d lali, i když ne ani tak kv li oble ení, jako spíš kv li tomu, zda
takovému bohatému a úsp šnému muži nebudou p ipadat pon kud hloupí a nudní. Proto je
velice p íjemn p ekvapilo, že do jejich v že dorazil štíhlý plešatý pán v kostkované košili a
s veselou jiskrou v o ích se p edstavil jako Dan v tatínek. Chvilku po n m p ib hl i Dan v
starší bratr. Se všemi se srde n pozdravil, ale pak se omluvil, že na n j eká jeden d ležitý
zákazník a zase zmizel.
Ob d byl jako vždy vynikající a povídání o supervolonu prolomilo ledy ostychu. Pan
Ferelli byl velký fanoušek tohoto sportu a dokonce vyšlo najevo, že i Dan už vyhrál ve své
v kové kategorii n kolik závod . Jen jeho bratr byl spíš obchodník než sportovec. V p íjemné
pohod dojedli ob d a pan Ferelli je pozval do zkušební haly, kde se testují nové výrobky.
Byla to obrovská krytá hala a n kolik muž a žen tu létalo na velmi zajímavých prknech a
obraty, které provád li, p ipadaly Hance teoreticky nemožné. Kdyby to tu nevid la na vlastní
o i, nev ila by.
„Když na n koukám, vidím, že vlastn ješt v bec neumím lítat,“ ekla Vronovi.
„Milí p átelé,“ ozvalo se jim za zády. Oto ili se a uvid li pana Ferelliho, jak má v ruce
Rafanovo prkno. „Naše rodina se rozhodla, že na rozlou enou, jako takové dodate né
pod kování za záchranu mých kluk , p ipraví pro každého z vás dárek. Rafovi jsme si
dovolili opravit a malinko vylepšit jeho prkno a tady Hance,“ sáhl po prkn , které m l v ruce
asistent, „v nujeme podobné, jako má její kamarád.“
Hanka s nev ícným výrazem sáhla po dárku a s úžasem prohlížela nebesky modrou
eftrojku, která byla o n co málo kratší než Rafanovo vylepšené prkno. Teprve po chvilce zase
našla sv j hlas, aby mohla pod kovat. Nikdy si nemyslela, že by mohla vlastnit n co tak
nádherného. Svá a se se sm sicí obav podíval na Dana, který také držel v ruce supervolonové
prkno. Jeho pohled byl tak výmluvný, že si toho Dan všiml a zasmál se.
„Neboj se, tohle závodní žihadlo je moje a jdu si zalétat s Hankou a Rafem, pro tebe máme
n co jiného.“
Pan Ferelli zazvonil na kolejnici u vchodu a zkušební letci se stáhli, uklidili prkna a odešli.
„A te je na hodinu tahle plocha jen a jen vaše,“ ekl Hance, Rafanovi a Danovi. Nemusel
je pobízet dvakrát. Všichni hned vyrazili do vzduchu a nadšen kroužili kolem, aby otestovali,
jak se nová prkna budou chovat. „No a pro tebe,“ oto il se pan Ferelli na Svá u, „jsme vybrali
n co jiného. M j syn íká, že máš hodinky s jednorožcem. Nechal jsem si poradit a sehnal pro
tebe jednu pom rn vzácnou knihu.“
Pan Ferelli sáhl na židli za sebe a podal Svá ovi balí ek. Chlapec odmotal z knihy
ochranný obal a p ed ním se objevila velká silná kniha s nápisem Sv t jednorožc . Kniha už
na první pohled vypadala sta e a ohmatan . Když ji ale otev el, uvid l p ekrásné ilustrace a
nádherné písmo. S velkým p emáháním ji zase zav el a rozzá en pod koval dárci. Bylo asné
odpoledne, ale on už se t šil na ve er, až tento skvost bude moci v soukromí otev ít a n co si
p e íst.
Ostatní zatím poletovali na všechny strany, honili se a dovád li. Rafan nadšen zjistil, že
jeho opravené a vylepšené prkno je fantasticky obratné a že se s ním oto í tém na míst .
Hanka si sice tak jistá sama sebou nebyla, ale nádherný pocit z toho, že te vlastní tohle
„žihadlo“, nepolevoval.
Ve er, když se všichni vypravovali na poslední festivalovou ve erní slavnost, Svá a
prohlásil, že ho bolí hlava a zmizel ve svém pokoji. Pak si Hanka uv domila, že jako dárek
dostal knihu a p estala kamaráda litovat.
Jestli ostatní ve ery byly na stadionu krásné, tento byl velkolepý. Ferinová p edvedla
nádhernou jízdu s jisk ícími obru emi, také vid li znovu íslo „sedmi princezen“. V lóži
s nimi sed la i And la, která byla tentokrát nucena p ijít bez doprovodu bratr .
Hanka ucítila Plam v kontakt. Její dra í kamarád musel stejn jako ostatní z stat v dra ím
m ste ku a tvá it se uražen . erní draci na slavnost nedorazili. Dráp trval na tom, aby
neustále zd raz ovali sv j nesouhlas s chováním ostatních v i nim. Chvíli si aspo na dálku
povídali o zážitcích z dnešního dne, pak se Hanka opatrn zeptala: „Co se ješt zítra
dopoledne na chvilku sejít? Tam, co minule…“
Drak se zamyslel: „No, Vron a Dráp budou muset jít ráno na soudní zasedání… Já jsem
pro. P ijdeš sama?“
„Ano. To bude nejbezpe n jší. Už se t ším.“
„Já také. Bude fajn být chvilku sami.“
Ve er byl zakon en nejdelším a nejbarevn jším oh ostrojem, jaký kdy zažila. Rafan pak
musel And lu doprovodit dom , takže se Hanka vracela s Danem a Vronem. Svá a p esn
tak, jak Hanka p edpokládala, stále ješt etl svou novou knihu. Sice jevil snahu si o ní za ít
s nimi povídat, ale už bylo pozd a všem se cht lo spát.
Ráno hned po snídani Vron odešel na zasedání poroty a Hanka se nemohla do kat signálu,
že je istý vzduch a že se mohou s Plamem sejít. Využila toho, že se kluci p esunuli na ochoz,
aby vid li, co se d je na závodišti. V okamžiku, kdy jí drak oznámil, že Dráp odešel,
vyklouzla ven. Bude to jen na chvilku, íkala si, budu zp t d ív, než si všimnou, že jsem pry .
Kone n dob hla na místo srazu a odemkla bránu stadionu. Po chvilce dorazil Plam.
„Brat í ku,“ uvítala ho dojat a byla š astná, že je tady a že jí drak echrá u esané vlasy.
Te mi nic nechybí, pomyslela si. Navzdory všemu ho zase jednou vidí, navzdory všemu tu
stojí aspo na malou chvíli vedle n j a mohou si povídat nahlas. Chvíli spekulovali o tom, co
asi rozhodne dnešní ranní zasedání poroty. Pak p išla e na dra í i lidskou školu.
„Doufám, že m na konci školního roku vyberou, abych se mohla zú astnit vým nného
pobytu u vás,“ ekla drakovi, „zatím mám školní výsledky docela dobré.“
„V ím, že se ti to poda í. Jen nevím, jak se na to bude tvá it Vron,“ naklonil drak hlavu,
aby ho mohla drbat pod krkem.
„Je to školní akce, nem že ji zrušit,“ zasmála se Hanka.
Pak se drak najednou zarazil.
„Co je? D je se n co?“ zeptala se znepokojen .
„Dráp m kontaktoval. Sice jen na okamžik, ale asi bychom m li jít.“
„Tak jo,“ kývla Hanka.
Než však sta ila ud lat jediný krok, zazá ila vedle nich veliká brána a z ní se vyno il Dráp.
„Já to tušil. Takže ty se, brat í ku, po ád scházíš s tou drzou budoucí mrtvolou,“ zasy el
vít zn .
„Ona je pro naši matku d ležitá, nem žeš ji zabít,“ namítl znepokojen Plamen.
„Žádný lov k nem že být d ležit jší než dra í est! To p ece víš!“
„Vrone,“ zavolal Plam polohlasn , „jsme v rejži.“
„Džina z toho vynech. Stejn nem že nic ud lat proti len m své rodiny. A matka jist
také uzná, že taková malá drzá nicka nestojí za roz ilování.“
Hanka pozorovala, jak Zu ivý dráp mluví o její smrti, ale strach kupodivu nem la. Sbírala
sílu pro štítové kouzlo a dávala pozor, jestli se Plam v bratr nadechne. Vtom se otev ela další
brána a byl tu Vron. Bleskov zhodnotil situaci a postavil se p ed Hanku. Dráp se tentokrát
nenadechl, ale mávl tlapou a hodil po nich zlatavý šíp. Vron p ed sebou vzty il st íbrný kruh.
Plamen se rozb hl proti bratrovi, aby mu zabránil v dalších kouzlech. Vší silou do n j str il.
Zlatavý šíp se odrazil od Vronova kruhu a zamí il zp t k Drápovi. Ten zlostn odstr il bratra a
než stihl uhnout, zasáhlo ho vlastní kouzlo do levého oka. Zu ivý dráp za val bolestí, až se
nad nimi ot ásla poškozená st echa stadionu. Místo oka mu z stala tmavá spálená k že.
Vron v st íbrný zrcadlový štít se rozplynul a džin se zhroutil Hance do náru e. Neudržela ho
a sesunula se i s ním k zemi.
„Co se ti stalo?“ polekala se. „Vrone, co je? Jak ti mohu pomoct?“
„Zachra se, a má moje smrt n jaký smysl. Jinak um u úpln zbyte n a ponesu si
dvojnásobnou bolest. B ž, ute ! Okamžit ! Na Drápa ješt sami s Plamem nesta íte.“
 Kouzelný džin b hem své e i zakroužil rukou a vytvo il malou mihotající se bránu:
„Posp š si, než mi dojdou síly. Ve jménu mé p íští bolesti b ž! Te !“ Str il do ní a Hanka
propadla vytvo enou branou. Uv domila si, že už automaticky použila trik, který tak dlouho
trénovala p i procházení školní cvi nou branou. Ocitla se p ed domem, kde byli ubytovaní.
Vyb hla nahoru do v že a ucítila Plam v kontakt. Beze slova ji vtáhl do svého
komunika ního krystalu. Uvid la stadion jeho o ima.
Dráp si držel zran nou hlavu a zbývajícím okem se nenávistn díval na bratra.
„…zatracenej mizernej zrádce rodiny! Ale vlastn jsi džina zabil ty, když jsi ho zavolal. Máš,
co jsi cht l. A tu tvou drzou kámošku taky dostanu. Drak urážky neodpouští. Dneska utekla,
ale já si ji najdu, to si piš. A pak z ní nezbude ani mastný flek. Už nemá džina, který by ji
ochránil. Vy i jí, že ji dostanu. Možná zítra, možná pozít í…“
Pak Dráp vykroužil bránu a zmizel v ní. Plamovy o i se sklonily k zemi. N žn tlapou
nadzvedl džinovo t lo. Ješt žil. Hanka se dívala Plamovýma o ima a z jejích vlastních jí
tekly po tvá ích potoky slz.
„Hanka je v po ádku,“ ekl tiše drak Vronovi, „dostala se dom a je tady v duchu se
mnou.“
„Díky bohu,“ zašeptal džin.
„Zavinili jsme tvé zapuzení, je mi to líto. Kéž bych dovedl vrátit as,“ ekl smutn Plam.
„Nejsem zapuzen. Umírám. Je to mnohem p íjemn jší, než zapuzení. Sice to bolí, ale cítím
klid.“
„Opravdu?“ podivil se drak. „To znamená, že jsi o krok blíž svému osvobození.“
„Jdu krajinou st íbrných stín a bolest mizí. Pod kuj Hance za její cit. Mám ji rád.“
To už Hanka nevydržela a vypadla z kontaktu. Schoulila se do k esla a zalykala se slzami.
Jako by p evzala Vronovu bolest. Já za to m žu, obvi ovala se a nenávid la se za to, že ji
napadlo uskute nit tuhle sch zku. Kdyby nebylo jí, mohlo být všechno jako d ív. Budou te
sami a kdo ví, co na to ekne Plamova matka, když díky nim p išla o tak cenného služebníka.
A Vron… nemohla myslet ani zastavit slzy.
Kluci sešli z ochozu: „Tak už to skon ilo…“
Rafan se podíval na Hanku a zarazil se. „Co je? Co se stalo?“ zeptal se polekan .
„Vron… um el,“ dokázala zašeptat mezi slzami.
„To není možné,“ zavrt l hlavou Svá a a ukázal rukou k závodišti, „vždy ješt p ed
chvilkou…“
„Já jsem ho zabila!“ vyhrkla a utekla do svého pokoje, kde za chvíli promá ela polštá .
Kluci se po sob podívali a nev d li, co íct.
„Podává se ob d,“ mávl na n Dan, který už nosil na st l plné talí e, „poj te, a to
nevystydne.“
„No tak, co je s vámi?“
„Hanka ekla, že zabila Vrona…“ podíval se na n j zamyšlen Svá a.
„Nemyslím si, že ho zabila,“ ekl Rafan a mimod k pohladil tulíka, „možná se jen stalo
n co kv li ní…“
„Klí ,“ plácl se do ela Dan, „nechal jsem jí klí od starého stadionu, aby se mohla s tím
svým drakem ješt jednou sejít.“
„Jdeme se tam podívat,“ zavelel Rafan a všichni vyrazili poklusem na místo, kde se
s Plamem naposledy vid li. Vrata byla pootev ená a drak tam ješt byl. V jeho tlap se
rýsovala mlha, která svým tvarem vzdálen p ipomínala postavu. Když vstoupili dovnit ,
rozplynula se.
„Um el,“ ekl Plam a na zem ukápla dra í slza.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Rafan.
Drak se na n j neš astn podíval.
 „Vron bránil Hanku p ed Drápem a p i tom mého bratra necht n zranil. Kv li tomu se
dostal do konfliktu se závazkem k matce, takže zem el. Vlastn jsem ho zabil já, když jsem ho
sem p ivolal na pomoc.“
Chvíli ml ky stáli ve spole ném smutku. Rafan si nenápadn promnul o i a p istoupil blíž
k Plamovi: „I Hanka íká, že ho zabila. Ale to není pravda. Žádný z vás ho nezabil. Vron
ud lal jen to, co si zvolil.“
„Ano. Myslím, že te je o krok blíž ke svému osvobození z existence džina. Bude mi
chyb t,“ vzdychl Plamen a zdvihl hlavu, „a vám ur it taky. Ale as se vrátit nedá. Musím už
jít.“
„Sbohem,“ dívali se, jak odchází.
„Za chvíli za ne slavnostní pr vod, m li bychom si pospíšit,“ p ipomn l jim Dan.
Smutn p ikývli a poslechli.
Dan za nimi zamkl bránu a klí str il do kapsy. „Vlastn za to m žu já, nem l jsem jí ten
klí dávat,“ zašeptal tiše sám pro sebe a vzdychl, „až do te to byla taková krásná a povedená
slavnost…“
Hanku museli z pokoje vytáhnout tém násilím.
„Copak to nechápete? Já na tu slavnost prost jít nem žu! Nedokážu se te dívat na
rozjásané davy. Necht jte to po mn .“
„Ferinová t vlastnoru n uškrtí, když nep ijdeš. Musíš jít!“
„Nem žu,“ zavrt la hlavou Hanka a znovu se rozplakala.
Na schodech se ozvaly kroky a Rafan pustil do pokoje And lu.
„Vy ješt nejste p evle ení?“ podivila se.
„Už na tom pracujeme,“ ekl Rafan a str il ob dívky do Han ina pokoje, „pomoz prosím
t Hance, a to stihneme.“
P es slzy se na n j zu iv podívala, ale p ed And lou už nem la sílu odporovat. Za chvilku
spole n sp chali na místo srazu. P i odchodu Hanka zjistila, že jí Rafan str il do kapsy tulíka
a byla mu za to vd ná. Ješt po ád se jí cht lo bre et, ale díky Plavíkovi se aspo dokázala
ovládnout.
„Kde proboha v zíte?“ vyjela na n roz ilen profesorka, když se objevili. Hned všechny
hnala na místo, kde po adatelé rozmis ovali ú astníky v ele pr vodu. „No, to je dost, že jste
tady! Za chvilku vyrážíme,“ ukazovali hned Ferinové a jejím šesti supervolonist m, kam se
mají za adit. Bylo tu plno ruchu. Hudebníci zkoušeli kousky skladeb, lidé na sebe pok ikovali
a jednotliví draci se opatrn prodírali davem. Kone n vyrazili širokou hlavní ulicí skrz celé
m sto. Tentokrát je Ferinová ani nepeskovala za to, že zapomínají na úsm v. Ostatn ani ona
se na mnoho úsm v po cest nezmohla. Lidé na n mávali, halekali a užívali si poslední
slavnostní okamžik festivalu.
Hance ta cesta kolem m sta p ipadala nekone ná. Ale díky hluku a díky tomu, že po ád
musela hlídat, aby nikomu nenajela prknem na paty, nemusela myslet na Vrona. P esto si
oddechla, když všechno skon ilo. Ferinová jim dala dv hodiny na zabalení v cí.
Smutn se rozlou ili s Danem a jeho otcem, který je p išel vyprovodit k brán . Naposledy
jim pod kovali za dárky a pohostinnost a p ipojili se k Ferinové, která tu už ekala. B hem
chvilky dorazili i všichni ostatní, kte í tu byli bez rodi , a spole n se p esunuli do
Santareny.

MAGICKÝ MOST
„Jdu si promluvit se Zachariášem,“ ekl Rafan, když dorazili do svého stromového domku.
Hanka si trochu nep ítomn vybalila v ci a p ichystala školní výbavu na zítra. Pak ml ky
zalezla do svého pokoje. Tulík jí celou dobu sed l na rameni a ani si ke Svá ovi nedošel pro
sušenku, když je chlapec rozbalil.
 „Tady máš aspo aj,“ donesl jí kamarád hrnek s nápojem a postavil ho na stolek v jejím
pokoji. Hanka ani nezvedla hlavu z polštá e, aby pod kovala. Tulík byl sto ený pod její
bradou a ocásek položil dívce kolem krku.
Mezitím se objevil Rafan i se Zachariášem. „Nave e ím se s vámi,“ ekl trpaslík a sáhl do
trouby pro jídlo.
„Hanka je v posteli, dal jsem jí tam aj,“ ekl Svá a, „doufám, že ho vypije, má v n m
bylinky na spaní.“
Zasedli ke stolu a chvíli se ml ky v novali ízku na talí i. „S bydlením si nemusíte d lat
starosti,“ ekl Zachariáš, když dojedl a vytáhl z trouby korbel s pivem, „Vron vám u m
zaplatil tenhle domek i se stravou na deset let dop edu. Doufal, že neskon íte jen u základního
vzd lání, ale že budete ve studiu pokra ovat dál.“
„Je to, jako kdybychom p išli o rodi e,“ vzdychl Svá a a ani si nep idal druhý ízek.
„Pokud byste pot ebovali n jakou finan ní výpomoc, sta í íct,“ nabídl jim trpaslík a
zhluboka si p ihnul piva.
„Ve škole nic nepot ebujeme, ale díky,“ pokusil se o úsm v Rafan.
„No jo, musíte být po dnešku unavení, nebudu vám tady zaclán t,“ poklepal Zachariáš
Svá u po zádech, až chlapec zalapal po dechu, a zvedl se. Pop ál jim dobrou noc a zmizel.
Teprve po jeho odchodu si Rafan všiml obálky, která byla schovaná za korbelem od piva a
našli v ní zastr ené t i tisícovky.
„Nem li bychom mu to vrátit?“ zeptal se nejist Svá a.
„Já se o to rozhodn nepokusím,“ vrt l hlavou Rafan, „ale jestli to chceš zkusit ty…“
„Ne…, ani já ne. Myslím, že trpaslík m je lepší neodporovat,“ souhlasil Svá a a p istr il
obálku p es st l k Rafanovi, aby ji uklidil.
Ráno m la Hanka o i rudé od plá e, ale už s kluky za ala mluvit. S díky Rafanovi vrátila
Plavíka a dokonce se i nasnídala. Mluvili o škole a pe liv se vyhýbali jakékoliv zmínce o
Vronovi.
Po prázdninách je op t ekalo spoustu u ení a všichni t i se nadšen vrhli do práce, protože
zam stnávala jejich mysl a odsunovala trápení na vedlejší kolej. Leželi v knihách, trénovali
magické dovednosti ast ji, než museli, a to dokonce i b hem osobního volna. První týden
Ferinová ve škole chyb la. Jak se Rafan dozv d l od And ly, byla p i soudním zasedání
odsouzena za nedostate ný dohled nad svými sv enci k ve ejn prosp šným pracím, což
znamenalo podílet se celý následující týden na úklidu Poluty po festivalovém ád ní.
Patrik a René z toho m li švandu.
„To jste už slyšeli, že Ferina vym nila prkno za košt ? Možná se na n m u í lítat,“
pošklebovali se u itelce p ed svými spolužáky.
Jednou je však p i tom p istihl Rafan: „Opravdu, René? Já zase slyšel, že jsi své oho elé
boty hasil v Polut vlastními tekutinami. Prý jste po tom incidentu vy dva s Patrikem smrd li
tak, že už vás nepustili ani do pr vodu.“
ehot spolužák bratry Pohromakovy rozzu il.
„A co je pravdy na tom, že váš vychovatel radši zhebnul, než by vás dál vychovával?“
jedovat si zaryl René, ale to bylo to poslední, co ekl, než mu Rafan zkroutil ruku a chytil ho
pod krkem. Nikdo kolem sice neslyšel, co mu pošeptal, ale od té doby už si René i Patrik
vtípky odpustili.
V pátek p ed prvním víkendem požádal profesor Jasanov Hanku a Svá u, aby ani oni, ani
jejich bratr neodcházeli dom a aby se ve škole tentokrát zdrželi i p es víkend. P ekvapen
ekali, co se bude dít.
Když už ve škole nez stali žádní studenti, ozvaly se jejich hodinky a oznámily jim, že mají
p ijít p ed školu. ekal tu na n profesor Jasanov, zástupkyn editele Diana Rena a dra ice
Karmaneuduna. P i pohledu na Plamovu matku v nich byla malá duši ka.
 Jak asi p ijala ztrátu kouzelného džina? Zlobí se i na n ? Zdvo ile pozdravili a nejist
ekali, co má tahle sch zka znamenat.
„Dozv d li jsme se,“ oslovila je zástupkyn editele, „že jste p išli o svého opatrovníka.
Up ímnou soustrast. Práv proto sem p ilet la uznaná starší, ctihodná Karmaneuduna, která
nad vámi drží ochrannou ruku a doposud hradila vaše vzd lání. Jako vašeho nového
poru níka stanovila pana Zachariáše, u kterého bydlíte. Zárove nás poprosila, abychom
zprost edkovali tohle setkání, aby za vámi nemusela do Santareny. Tento víkend tedy m žete
mimo ádn strávit zde ve škole. Jídlo vám bude doru eno do vašeho pokoje, jinak se m žete
voln pohybovat po b žn p ístupných pozemcích školy.“
Poté se i s Jasanovem uklonila dra ici a oba u itelé odešli. Z stali zde s Plamovou matkou
sami.
„Neš astné okolnosti Vronova odchodu m p inutily vás vyhledat. Jak jist víte, ráda bych
se s vámi setkala, až dokon íte magická studia. Ovšem jeden z mých syn nedbá na mé
domluvy a dá se íci, že i ohrožuje váš život. A protože už nemám kouzelného džina, aby vás
ochránil, chci vás b hem zít ka n co nau it. Ráno se proto sejdeme na louce jednorožc .
Budu vás tam ekat.“
„A v kolik hodin máme p ijít?“ zeptala se Hanka.
„Pošlu vám vzkaz,“ odpov d la dra ice a než se mohli zeptat, jaký vzkaz, oto ila se k nim
zády, vzlétla a zamí ila p es eku ke skalám.
D ti na sebe udiven pohlédly a pokr ily rameny.
„A co když zaspíme?“ strachoval se Svá a.
„Ale nezaspíte, já vás vzbudím,“ vykoukla zpoza rohu známá dra í hlava.
„Plame,“ vykulila o i Hanka, „kde se tu bereš?“
„Jsem tu s matkou. Prý se budu u it spole n s vámi.“
„Ty víš, co nás chce tvoje matka nau it?“
„Nemám nejmenší tušení. Poslední dny byla velice zamyšlená a zdálo se mi, že má
starosti. Pak ekla ostatním, že se bude o víkendu v novat mladšímu synovi a odlet la se
mnou p ímo sem. Taky se mi to všechno zdá pon kud zvláštní.“
„Ona se na nás kv li Vronovi nezlobí?“ odvážila se zeptat Hanka.
„M l jsem dojem, že se spíš zlobí na sebe a na Drápa. Dost se s ním pohádala. Jinak od té
doby, co jsme se vrátili, skoro nemluví a je smutná.“
„Hm, to my taky,“ ekl Svá a.
„Máte s sebou nová prkna?“ zm nil rad ji drak téma.
„Máme,“ p ikývl Rafan.
„A co si tak trochu zalítat po louce jednorožc ?“
„Já jsem pro, a Hanka myslím taky,“ rozhodl za kamarádku Rafan.
„Ne, m na prkno nedostanete,“ vrt l hlavou Svá a, když mu nabízeli, aby se svezl na
n které eftrojce, „lítejte si, jak chcete, já si jdu íst.“
Rychlý pohyb a dovád ní bylo p esn to, co pot ebovali. Tenhle víkend by stejn doma
nestál za nic. Tady se aspo trochu rozptýlili a unavili.
Ráno na n ekala Karmaneuduna s Plamenem p ímo na louce.
„Po dlouhém váhání jsem se rozhodla p istoupit na jeden Vron v návrh, který mi p edložil
p i našem posledním setkání. Brala jsem jeho obavy na lehkou váhu a mýlila jsem se. Te
jsem usoudila, že byste m li um t n co, co dovedou zatím jen draci. Nerada draky zrazuji, ale
nevidím jiné východisko. Te od vás budu chtít p ísahu s magickou pojistkou. Chci, abyste
p ísahali, v etn tebe, m j synu, že nikdy nikomu neprozradíte, kdo a co vás tady u il. Jediné,
co smíte v nejvyšší nouzi íci, je, že toto um ní jste se nau ili v santarenské škole. Magická
pojistka vás zabezpe í i proti násilnému výslechu. Pokud s mou podmínkou souhlasíte,
p ísahejte, že budete ml et.“
„P ísaháme,“ odpov d li Hanka, Svá a, Rafan i Zu ivý plamen.
 „P ijímám váš závazek,“ odpov d la dra ice a každého z nich se dotkla drápem na prsou.
„Tak a te se pustíme do práce. Plamen íká, že už jste zvládli základ procházení divokou
branou. N co podobného budete pot ebovat i dnes. Musíte se nau it dokonale obalit své t lo
neaktivní magií. Povrch vašeho t la musí p i tom být dokonale hladký a dokonale neutrální a
dole sahat až kousek pod povrch, na kterém stojíte. Až zvládnete tenhle první krok, nau ím
vás p idat další vrstvu kolem neaktivní magie. Tahle vrstva bude hustá zpomalovací. Práv
v ní by se m lo zachytit úto né kouzlo, které proti vám n kdo použije. Vsákne se do husté
hmoty a neškodn po vašem povrchu sklouzne do zem . Práv díky tomuto um ní se o
dracích íká, že jsou odolní proti v tšin kouzel. Nau ím vás základy magického mostu a
doufám, že budete spole n piln trénovat, protože úsp ch této obrany proti magii tkví
p edevším ve schopnosti se soust edit a v sebekázni.“
Dra ice jim dala n jaký as, aby kolem sebe zkusili vytvo it onu neaktivní vrstvu. Pak ji
otestovala zah ívacím kouzlem. Pokud n kdo cítil teplo, bylo to špatn . Nutila je zkoušet to
znovu a znovu. Pak je pustila na ob d a dop ála jim krátký odpo inek.
Odpoledne zase pokra ovali tam, kde p estali.
„Už je to o fous lepší,“ ekla Karmaneuduna, když na n použila tém opravdový plamen
a oni to ustáli.
Ve er se jim ješt pokusila vysv tlit, jak p idat k obalu druhou vrstvu. Pak výuku ukon ila
a dop ála jim ješt trochu asu na létání a hon ní se na prknech.
Ned lní dopoledne s dra icí bylo náro né. Nutila je k maximálnímu soust ed ní a museli
ustát šrapnelové kouzlo, které k testování jejich sebekázn užívala. Hanka m la vždycky
pocit, že má po t le tisíc miniaturních bombi ek, které naprosto nepravideln a velice rychle
vybuchují po celém povrchu t la. Udržet soust ed ní v takové situaci bylo tém nemožné,
natož hlídat dv vrstvy, které se nesm ly vzájemn pomíchat. P esto byla vd ná za to, že tu
m že být spole n s kluky a svým dra ím kamarádem a že se musí po ád na n co soust edit.
Díky únav se poslední dva dny docela dob e vyspala a díky spánku se cítila lépe. Dra ice ji
prohán la mnohem víc, než oba kluky, ale na druhou stranu ji i n kolikrát pochválila.
Po ob d p ilet l na louku jednorožc už jen Plam.
„Až matka zavolá, budu muset dom . Ale prý si ješt m žeme chvilku zalétat,“ drcnul do
Hanky a Rafana.
„To je od ní hezké, že nám v novala trochu spole ného asu,“ usoudila Hanka a nasko ila
na prkno. Bylo to skoro jako o prázdninách. Málem p i tom zapomn la, že má být smutná.
Pak se objevila dra ice a jejich létání ukon ila. „Vzhledem k tomu, že dra í škola letos
zrušila vým nný pobyt se Santarenou, cht la jsem vám dop át aspo trochu spole ného asu.
Ale te už musíme let t. Nezapome te trénovat a m jte na pam ti svou p ísahu. Zatím
sbohem.“
Rozlou ili se s Plamem a pak už jen sledovali, jak odlétají za eku.
Víkend pomalu kon il a za chvíli se škola zase naplní vracejícími se prv áky. Mají sm lu,
že letos neuvidí draky, politovala je Hanka. Jenže i ona má sm lu, že nebude moci navštívit
dra í školu. Tak se snažila mít dobré výsledky, nau it se jejich jazyk a te se to takhle
zhatilo.
Zatracení Pohromakovi!

POMSTA JE SLADKÁ
„Ty, Hanko,“ zatahal ji za svetr Svá a, „a co kdybychom vyrazili spole n k jednorožc m?
Jejich škola taky m že být ohromn zajímavá. P’ujibo by nám ur it ukázal všechno, co stojí
za vid ní.“
Pokr ila rameny, ale když uvid la Svá v nadšený obli ej, p ikývla: „Pro ne. M žeme
zkusit, jestli nás vyberou. A co ty, Rafe?“
 „No, já budu asi jako prv ák tvrdnout tady, m stejn Spanilá nikam nepustí. Kdo ví, jestli
nakonec díky ní nepropadnu.“
„To snad ne!“ zhrozila se Hanka. „Opravdu to máš u ní tak špatné?“
„A se snažím, jak se snažím, je to zase horší, než d ív.“
„Tulík zlobí?“
„To se íct nedá, ale onehdy ji oslovil jako profesorku Nahnilou. Já ho, lumpíka
podezírám, že to d lá schváln . To si jist umíte p edstavit, jak se její nová p ezdívka
rychlostí blesku rozší ila…“
„Plavík je vážn íslo. K zulíbání…“
Za al další školní týden. Ferinová se vrátila do školy a v prvních dnech nebyla práv
v nejlepší nálad . I ka jen pršela a i Hanka od ní schytala hned dv najednou. Navzdory tomu,
že dra í komunikaci ovládala celkem bez problém , magická komunikace jí p íliš nešla.
Vždycky m la tendenci sklouznout do nau ného dra ího zp sobu, takže lidský zp sob spojení
ztratila d ív, než stihla p edat žádanou informaci. Budu to muset natrénovat, vzdychla, když
z jejího válce zmizel další žetonek.
Další den dostala dopis od Pauly. Omlouvala se, že nedorazila b hem prázdnin.
„… a doufám, že ti Vron ekl, o co m požádal,“ pokra ovalo vysv tlení, „protože lhát
kamarádce je n co, co bych pro nikoho jiného neud lala. Tvrdil, že jsi v nebezpe í, a pokud
se poda í t zadržet v Santaren , bude to pro tvé dobro. Také souhlasil, že po prázdninách ti
mohu všechno íct. Zatím o vás nemám od Vrona žádné zprávy, tak doufám, že jsi v po ádku
a ostatní také…“
Dál psala o mamince, která postonává, o sourozencích, kte í rostou jako z vody, i o tom,
jak za ní lidé chodí, aby jim pomohla p i r zných potížích.
Hance se do odpov di na dopis v bec necht lo, i když si uv domovala, že to bude muset
ud lat. Bude muset Paule napsat, že jejich kouzelný džin už neexistuje a jak jejich prázdniny
prob hly. Ale ne hned. Však ono to ješt týden nebo dva po ká.
Na kroužek supervolonu šli spolu s Rafanem bez svých nových prken. Usoudili, že není
t eba se p ed kamarády chlubit, jaké nádherné dárky od Ferelliho rodiny dostali. Však ona
budou školní prkna na trénink taky sta it. P ekvapen zamrkali, když zjistili, že kluci
Pohromakovi také dorazili a drze se na profesorku Ferinovou usmívali. Pro je proboha po
tom všem nevyrazila? Nejh se to ovšem podepsalo na celkové atmosfé e. Místo toho, aby se
radovali ze svých úsp ch a létali pro radost, za alo se to tu podobat hodin t locviku.
Nejd ív rozcvi ka, pak pilování náro n jších figur a na záv r ást z jejich vystoupení.
U itelka mluvila stru n a bez nadšení, zato kluci Pohromakovi byli asi jediní, kdo tu m l
dobrou náladu. P edvád li se na prknech víc než jindy a k údivu všech na to Ferinová ne ekla
ani slovo.
„To je teda nebety ná drzost!“ roz ilovala se pak Hanka. „Jak si mohou ti kluci dovolit
tohle chování? Po tom, co provedli a jak jim Ferinová svým p íchodem zachránila život, by se
m li styd t a být jí vd ní. Ale tohle? To fakt nechápu.“
„And la íkala, že m la profesorka dlouhý pohovor s jejich otcem,“ ekl tiše Rafan, „prý to
pro ni byl velmi nep íjemný rozhovor. Pohromak jí pohrozil, že pokud se na jeho d ti jen
k iv podívá, zažaluje ji za ohrožení života svých syn , což znamená, že jako u itelku už ji
žádná škola nezam stná.“
„Vždy ty kluky zachránila… Já to vážn nechápu. Vysv tli mi to.“
„Obvinil ji, že na n nedala pozor a m že za to, že se v bec do téhle situace dostali. Pokud
by ji zažaloval ve ejn , škola ji vyhodí d ív, než v bec dojde k projednávání obvin ní. Tak se
jí nediv, že je naštvaná a drží se zpátky.“
„Ale to je hrozn nespravedlivé.“
„Ano. Ale dokážeš s tím n co ud lat?“
„Ne. Ale roz iluje m to. Kluci si te budou myslet, že jim všechno projde.“
 „Kdyby jen to,“ povzdychl Rafan, „And la si myslí, že to z jejich strany nebyla jen
klukovina, ale že šlo o n co, z eho získali spoustu pen z. To je ovšem jen domn nka. Nic jí o
tom ne ekli.“
„Pohromakovi! Bože, jak já je nesnáším! Promi . Tentokrát jsem tím opravdu And lu
nemyslela,“ dodala rychle Hanka.
„Víš, ona to v bec nemá snadné. Matka od nich odešla, když byla ješt malá, a vzala si
s sebou jen nejstaršího syna Stana a Reného. Otec u nich st ídá vychovatelky a vychovatele,
ale nikdo zatím nevydržel déle než p l roku. On sám na n skoro nemá as a leckdy ho nevidí
i n kolik týdn . No a te René p etahuje Patrika na svou stranu a And la za íná být sama.“
„Nechceš po mn doufám, abych ji litovala…“ neudržela se Hanka.
„Lítost není to, co pot ebuje. A ty to dob e víš! Jen jsem ti cht l nazna it, že nejsi sama,
koho n co trápí.“
„No jo, já vím.“
„Tak m j trochu ohledy.“
Trochu vy ítav se po Rafanovi koukla, ale dál neprotestovala. Už si zvykla, že kamarád
každý ve er mizel a tajn se scházel práv s And lou. Tu a tam je dokonce se Svá ou
zahlédli, když ven chodili trénovat dra í obranu.
Plam se te pravideln vyptával, jak jim to jde, protože musel podávat hlášení matce.
Když tu nebyl Vron, p evzal nad nimi kontrolu on. A protože si s ním cht li povídat i kluci,
postupn se Hanka zlepšovala i v tom, jak udržet vzájemnou komunikaci pomocí psychických
krystal . Svá v zelený se zlatými jisk i kami zvládala už tém dokonale, ale na Rafan v
musela stále ješt dávat pozor, aby neztrácela kontakt. Na Plam v spojovací krystal ani
nemusela myslet. Jako by stále z stával její sou ástí, sta ilo si jen na draka vzpomenout a
mohli okamžit komunikovat. Sice ne vždy byl vhodný okamžik na konverzaci, ale i to hned
oba poznali a odložili spojení na pozd ji. Od posledního spole ného víkendu se trochu zmírnil
i jejich bolavý smutek nad odchodem Vrona. Spekulovali o tom, jak to asi bude s kouzelným
džinem dál. Opravdu absolvoval první krok na cest svého vysvobození? Kdo ho asi najde
p íšt ? Drak byl první tvor, se kterým si mohla o Vronovi povídat, aniž by se rozbre ela.
Možná to bylo tím, že i on m l ke svému bývalému vychovateli blízkou vazbu, i on ho m l
opravdu rád. Oba m li stejnou vinu na tom, co se stalo. A navíc byl drak s Vronem až
do posledního okamžiku jeho skonu. Oba poci ovali úlevu, že o tom mohou mluvit.
Nejv tšího pokroku Hanka se Svá ou dosáhli p i cvi ném procházení branou. Doposud
m li za sebou prvních t icet úsp šných pr chod a nyní je ekalo cestování se zdejším
netopýrem Karlem. Ochotn se nechal zav sit na kabát nebo vestu, ale t sn p ed branou si
vždycky našel n jakou možnost, jak se zadrápnout za k ži na krku nebo se zamotat do vlas .
Jeho nejv tší specialitou, jak asem zjistili, bylo p iplácnutí se na obli ej. Udržet v takové
chvíli koncentraci bylo pon kud problematické. I jeho zat epotání k ídly dokázalo
procházejícího vyvést z rovnováhy.
Teprve, když se nau ili zvládnout všechny jeho fígle, dostali se dál. Posledních deset
pr chod s netopýrem a zavazadlem už o moc v tší problém nebyl, protože zavazadla se
v tšinou chovají mnohem zp sobn ji než Karel.
Poslední úsp šný pr chod branou dokon ili ve stejný den a oba to považovali za velké
vít zství. Ve školní t íd se vedle jejich válc s žetony objevil v jednom poli barevný symbol
brány a profesor Jasanov je pochválil p ed t ídou za úsp šné dokon ení atestace.
„My jsme vážn dob í,“ konstatoval Svá a, „bez téhle atestace by nás ani nemohli vybrat
na vým nný pobyt u jednorožc . Profesor Smítko povídal, že poslední úsek cesty k nim vede
p es nechrán nou bránu a že jednorožci odmítají nainstalovat stabilní pr chod, aby se jim tam
necourali nezvaní hosté.“
„Nevíš, kolik tam má jet lidí?“
 „Prý nám letos nabídli, aby p ijelo dvacet student a nazna ili, že pro n p ipravují n jaký
zajímavý zážitek.“
„Tak to bych se možná i mohla vejít do výb ru. Je tu ale stále ješt dost kluk a holek, co
mají lepší výsledky než já. T eba ale nestihnou dod lat atestaci z pr chodu branou.“
„A co takhle trochu p idat v u ení, abys m la lepší hodnocení?“ dotázal se s nevinným
výrazem Svá a.
„Vždy se u ím víc, než všichni ostatní,“ zamra ila se na n j Hanka.
„Opravdu?“ provokoval ji z legrace kamarád. Samoz ejm v d l lépe než všichni ostatní,
kolik asu te v nuje studiu. Dokonce i v tšinu víkend trávili všichni t i u ením. Oni
pomáhali Rafanovi zvládnout jeho úkoly a on zase pomáhal jim prokousat se jejich problémy.
asto se Rafovi smáli, že vlastn absolvuje dva ro níky naráz. Profesorka Spanilá to však
vid la jinak. Už bylo všem naprosto jasné, že si na Rafaela Vrona zasedla. D lala všechno, co
bylo v jejích silách, aby ro níkem neprošel.
„M l by sis na ni st žovat,“ ryl do n j Svá a, ale jeho kamarád jen vrt l hlavou.
„Ono všechno špatné má i druhou stranu mince. Kdyby m ta megera tak neprohán la,
zdaleka bych toho neum l tolik, jako když m roz iluje tím, že se m snaží potopit. Burcuje
ve mn netušené rezervy a mám v úmyslu nedat jí p íležitost k mému propadnutí.“
„No, já nevím,“ pochyboval Svá a, „já myslím, že by ses to v pohod nau il i bez její
asistence.“
Mysleli si, že se o víkendech budou bez Vrona doma nudit, ale nic takového se nestalo.
Dokonce ani nestíhali všechny svoje plány. Zachariáš je ob as s sebou brával na výlety, když
musel odjet do jiného m sta sjednat n jaký obchod, pan Mojerana se také ob as p ihlásil a
pozval je na ob d i n jakou akci. Akorát Hanku roz ilovalo, když Zachariáš trval na tom,
aby sobotní dopoledne trávila v kuchyni a u ila se va it. Tu a tam se jí sice poda ilo na n co
vymluvit, ale ne dost asto. Z hloubi duše ty služby u plotny nesnášela.
Jaro bylo deštivé a blátivé. Kolikrát se ze svých ve erních cvi ení vraceli mok í a špinaví.
P esto je Plam nutil, aby stále trénovali a nezanedbávali to.
Jednou ve er se Rafan vrátil ze své sch zky s And lou d ív než obvykle a byl do b la
rozzu ený vzteky.
„Nep išla?“ pokusil se zavtipkovat Svá a, ale když vid l kamarád v nep í etný pohled,
uklidil se od n j dál z dosahu.
Rafan vztekle odhodil zmoklý svetr do kouta a sedl si do k esla. Hned z n j ale vysko il a
za al p echázet sem a tam.
„Asi bude lepší, když nám ekneš, co se stalo,“ uhodila na n j Hanka.
„Zas… Pohro… debi… hnusní,“ drtil mezi zuby a našt stí mu nebylo p íliš rozum t.
Pak se n kolikrát zhluboka nadechl a znovu se posadil. Tulík opatrn vykoukl z kapsy,
jestli je to zklidn ní trvalého rázu. Z ejm usoudil, že už mu nehrozí pád na zem a vyšplhal se
Rafanovi ke krku, kde si ud lal pohodlí.
„René s Patrikem žalovali otci, že se And la ve škole schází s n jakým nýmandem, který
pochází b hví odkud. Otec si na ní vynutil slib, že už se se mnou scházet nebude. Jinak ji prý
vezme pry z magické školy a pošle ji do školy rodinné, kde se bude u it va it, šít, hospoda it
na zahrad a vychovávat d ti. Já ty její bratry nejspíš zabiju.“
„Jsem pro,“ zašklebila se Hanka, „ale to by nám asi neprošlo.“
„Tak musíme vymyslet n co, co nám projde,“ podíval se po nich s pochopením Svá a.
„Taky jim ošet íme supervolonová prkna,“ navrhla Hanka.
„Ale fuj,“ zamra il se Svá a, „to nemá ani nápad ani eleganci. A navíc bys poškodila
školní majetek.“
„Zmaluju je až zmodraj,“ mra il se Rafan.
„To není žádné um ní, když jsi starší a siln jší. To by spíš cht lo n co…“ zamyslel se
Svá a. Jeho kamarádi ekali, co z n j vypadne. „…n co, co by ostatní pobavilo a je rozzu ilo.
Mám takový malý nápad ohledn zít ejší snídan . Za ídím to, ale vám nic ne eknu, abyste
nem li pr švih.“
„Jestli máš na mysli n jaké kouzlení, tak to ned lej, na to se p ijde.“
„Bez obav,“ mrkl na Hanku Svá a, „když na to p ijdou, tak z toho bude jen malé
napomenutí. Ale efekt by m l být dostate ný. Hlavn si nezapome te vzít k snídani
marmeládu.“
„Tu si p ece bereme vždycky, je moc dobrá,“ pokr ila rameny Hanka a byla zv davá, co
jejich malý kamarád hodlá s krabi kami džemu provést.
Druhý den vstal Svá a velice brzo a zab hl do jídelny d ív než ostatní. Jeho tvrzení, že
nemohl dospat hlady, nep išlo nikomu, kdo znal jeho setrvalý apetit, nijak divné.
Pak se vrátil do pokoje a usmíval se na Hanku a Rafana, kte í se teprve hrabali z postelí:
„Pomsta je sladká v každém ohledu.“
Spole n dorazili do jídelny, kde už bylo živo a nezvykle veselo. Velká nádoba na
krabi ky s marmeládou byla tém z poloviny prázdná a tla ila se u ní fronta. Rafan se natáhl
a vylovil z nádoby po dvou krabi kách, vždy jednu jahodovou a jednu meru kovou. Posadili
se k volnému stolku.
Hanka otev ela jahodovou marmeládu a vtom z krabi ky vykoukla bublina s Patrikovým
obli ejem a prohlásila legra ním hlasem: „Jsem Patrik, hloupej zbab lec a žalobní ek.“
Obli ej se zm nil v podobu prasátka. Pak se hmota poslušn smrskla zp t do krabi ky a byla
z ní op t normální ervená marmeláda.
„To je paráda,“ ocenila Hanka nápad svého kamaráda, „a te meru kovou…“
Oranžový René ekl: „Jsem René, zbab lý hlupák a žalobní ek.“ Jeho obli ej plynule
p ešel do podoby slepice a splaskl v podob džemu zp t na své místo v krabi ce. Kolem se
ehonili další spolužáci a brali si další krabi ky s sebou do kapes.
Pohromakovi dorazili na snídani mezi posledními a nad marmeládou jim ztvrdly rysy.
Hned jim bylo jasné, odkud vítr vane. Chvíli nad situací tiše diskutovali, ale pak se rozhodli,
že to nechají být a p ejdou to ml ením. To ovšem ješt netušili, kolik krabi ek mají jejich
spolužáci a kamarádi v zásob .
Co se tý e profesor , m la celá v c p ece jen dohru. P i t ídnické hodin museli celou
dobu poslouchat, jak nezodpov dné je použití magie pro žertíky podobného druhu, jako byl
p ípad marmelády, a jak je d ležité zbyte n nenarušovat rovnováhu sil ve škole, nebo tam
nejsou proto, aby se nau ili množství kouzel, ale proto, aby ovládli um ní používat jen
minimum magie, nebo si poradit bez ní. Každý eventuální další p ípad, který by následoval,
ale bude školou už vyšet ován a po zásluze potrestán. Sedmý smysl je dar a nikoliv síla, která
by m la sloužit k tak nízkým v cem, jako je posmívání se, nebo narušování spole ného
soužití. No a profesorka Spanilá navíc na Rafana použila kouzlo pravdy, když se ho zeptala,
co o t ch kouzlech s marmeládou ví. Dá se íci, že byla velice zklamaná, když kouzlo
potvrdilo, že Rafan opravdu do p íchodu do jídelny netušil, co budou marmelády vyvád t.
Další dny s pot šením sledovali, že marmelády, které si z jídelny žáci odnesli, i nadále bez
problém fungují. Kdyby ješt navíc tušili, že profesorka Ferinová jich taky pár zabavila, aby
je mohla ukázat zástupkyni editele, byli by sourozenci Vronovi ješt spokojen jší.
„Jen po kej, tyhle srandi ky si šeredn odská eš,“ zasy el René na Rafana, když se potkali
na kroužku supervolonu.
„Tos m vážn polekal,“ odsekl ironicky Rafan a usmál se na And lu.
Ta jen sklopila o i a byla smutná. Neš astn se za ní díval, když odcházela. Ani zamávat
se mu neodvážila. Uv domoval si, že svým zájmem ohrožuje její postavení, ale nemohl si
pomoci.
Pomsta Pohromakových na sebe nedala dlouho ekat. Neudála se však ve škole, ale p ímo
v Santaren . V ned li po ránu si poslední dobou zvykli Hanka a Rafan chodit s prkny na
obrovské ve ejné h išt . Touhle dobou tu nebývalo mnoho lidí, takže si mohli perfektn
zalítat. Jednou ale t sn po nich dorazili Pohromakovi. P išel s nimi i nejstarší bratr Stan,
kterého vid li minulý rok na závodech v Polut . Za ali lítat a drželi se tak blízko Hanky a
Rafana, že to dívku za chvíli p estalo bavit.
„Já nevím, jak ty, Rafe,“ zarazila prkno t sn u kamaráda, „ale já tady dneska kon ím.
Tohle fakt nemám zapot ebí.“
„To ale bude vypadat, že p ed nimi utíkáme,“ nesouhlasil s ní.
„Tak a ,“ pokr ila rameny Hanka, „jestli chceš, klidn ješt chvíli lítej, ale já si jdu koupit
ke vchodu n co k pití a po kám tam na tebe.“
„Tak jo. Kup pití i pro m , já za chvíli p ijdu.“
Jakmile dívka zmizela z dohledu, m l Rafan pocit, že ud lal chybu, když neodešel s ní.
René se Stanem v té chvíli za ali dorážet na And lu, která se doposud držela dál od nich.
Najížd li do své sestry a snažili se ji p i nájezdech lehce uknout do ruky nebo nohy. A koliv
si Rafan uv domoval, že jsou dost dob í na to, aby ji n jak vážn poranili, p esto se na to
nedokázal ne inn dívat. And la kli kovala k zemi, aby tuhle zábavu svých bratr co
nejrychleji ukon ila. Rafan usoudil, že už jsou dost blízko u zem , tak najel do Reného a
shodil ho z prkna. Za jeho zády se však objevil Stan Pohromak a ud lal mu totéž. Rafan
dopadl neš astn na záda a vyrazil si dech. To už vedle n j p istál i úto ník. Zdvihl
ot eseného chlapce na nohy, op el ho o sloupek zdejšího osv tlení a zkroutil mu ruce za záda.
Pak mu je za sloupkem svázal emínkem, který mu s úsm vem podal René. V té chvíli k nim
dorazila And la s Patrikem.
„Co to d láte? Nechte toho!“ pokusila se odstr it Stana od svého p ítele, ale její nejstarší
bratr se jen zasmál a sev el její ruku tak, že vyk ikla bolestí.
Patrik s rozmachem kopl Rafana do kotníku: „To je za ty marmelády!“
„Po kejte mládeži, tohle by nic nevy ešilo,“ zarazil kluky Stan, „napadlo m n co jiného.
Poj sem, sest i ko.“ Stan p istoupil k And le a p itáhl ji k sob . „B ž a vyndej mu z kapsy
tulíka,“ postr il ji. And la o krok couvla a zavrt la hlavou. Stan se rozmáchl a ušt d il jí
facku, až upadla.
„Nech ji, ty hajzle,“ zacloumal pouty Rafan, ale uvolnit se mu nepoda ilo.
„P ines tulíka!“ rozkázal Stan podruhé a And la schytala za neuposlechnutí druhou facku.
Z nosu se jí spustila krev.
„Andy,“ oslovil ji bezmocný Rafan, „vezmi si Plavíka. Prosím.“
„No vidíš, jak t hezky prosí…“ znovu ji k zajatci postr il nejstarší bratr.
And la rozt esenou rukou vyndala tulíka z Rafanovy zapnuté kapsy.
„Sem!“ na ídil Stan a otev el bat žek, který práv sebral Patrikovi a v ci z n j mu vysypal
na zem. And la tam n žn vložila zmateného tvore ka a její bratr zavazadlo rychle zav el a
utáhl popruhy. Rafan zu il. Zoufale se snažil uvolnit ruce, ale emínek se mu jen zadíral do
k že. Alespo nakopl Reného, který se neopatrn p iblížil. Pak se pokusil vyslat kouzlo
znehybn ní na Stana, ale ten jen lehce mávl rukou a jeho štít ten slabý útok lehce odvrátil.
„Tak aby bylo jasno,“ zabodl sv j pohled do Rafanových o í a uhodil bat žkem lehce o
zem, „od této chvíle bude za každý tv j proh ešek proti naší rodin potrestán tv j tulík nebo
tady And la. Takže si dob e rozmysli, co ud láš.“
René a Patrik se spokojen šklebili, když vid li Rafan v bezmocný vztek. Naproti tomu
And la vypadala šokovan . Stan ji ješt do t etice uhodil p es tvá , i když tentokrát spíš jen
symbolicky, aby zd raznil sílu svých hrozeb.
„Za každý tv j pohled i slovo schytá sest i ka pohlavek. Za každou mali kost, která se
nám bude zdát podez elá, vyprášíme kožich tomu tvému drobe kovi. A jestli n komu jen
n co nazna íš, už nikdy se s ním neshledáš. Zato když budeš hodnej, možná ti ho
na prázdniny vrátíme. Tak tady o tom hezky p emýšlej, my už musíme dom .“
„Tak pa a bu hodnej,“ poplácal ho po tvá i René.
 And la se ani neodvážila zvednout o i, když ji strkali pry . Rafan osam l. Bylo mu h ,
než kdyby ho zmlátili. Sebrali mu tulíka, ublížili And le a on nedokázal zabránit ani jednomu
z toho. Nenávid l svou neschopnost. Co když Plavíka opravdu zabijí? Jsem hlupák,
neschopný hlupák, nadával si. Opravdu se od nich nechám takhle vydírat? Rafan marn
p emýšlel o východisku z této zapeklité situace.
Pak zahlédl Hanku, jak na prkn oblétává h išt . Po chvíli zahlédla i ona jeho.
„Pohromakovi,“ zask ípala zuby, když mu rozvazovala pouta, „ud lali ti n co?“
Zavrt l hlavou, ale Hanka ho znala p íliš dob e na to, aby jí to sta ilo. Prohlédla jeho
prkno, ale nezdálo se poškozené. Znovu pohlédla na kamaráda, a když uhnul o ima, byla si
jistá, že se opravdu n co stalo.
„Na,“ vytáhla z kapsy dv krabi ky s pitím a br kem. Posadili se do trávy a srkali
limonádu. „Vzali mi tulíka,“ zašeptal po chvíli Rafan a Hanka vyt eštila o i.
„To by si snad netroufli. P ece by se bránil…“ necht la uv it.
„ ekl jsem And le, aby si ho vzala. Necht l jsem, aby ji dál tloukli, tekla jí krev z nosu.“
„And la by ur it Plavíkovi neublížila,“ ekla tiše Hanka.
„ ekli, že ho zabijí, když n co oznámím. Nebo si to odská e Andy,“ vzdychl Rafan a
bezmyšlenkovit v dlani drtil prázdný obal od limonády, „nevidím jinou možnost, než se
tomu podvolit. Prý mi ho na prázdniny vrátí.“
„Nelíbí se mi to. Nev ím jim.“
„Nesmím ohrozit ani tulíka, ani And lu.“
„Povíme to Plamovi…“
„Ne!“
„Tak Zachariášovi…“
„Ne.“
„A co pan Mojerana?“
„Ne.
„Vron tu není a nikoho jiného, kdo by nám poradil, už nemáme.“
„Pochop, já je nem žu ohrozit! Nem l jsem to íkat ani tob .“
„Rafe, p ece ti neukradli i zdravý rozum!“
„Já nevím. Co když m budou magicky sledovat?“
„Nesmysl. Prost t jenom vydírají díky tomu, že máš n koho rád. A to je p kn odporná
záležitost.“
„Ale ne ekneš to nikomu, že ne?“ ujiš oval se Rafan.
„Bez tvého souhlasu ne. Ale byla bych ráda, kdybys aspo Plamovi d v oval.“
„Dobrá. Vysv tli to Svá ovi a Plamovi. Ale jinak nikomu ani slovo! Slib mi to.“
„Slibuji,“ uklidnila ho Hanka a oba vstali a zamí ili dom .
Ješt p ed ob dem zkontaktovala draka, a aby to nemusela vypráv t dvakrát, p ibrala do
kontaktu i Svá u. Zu ivý plamen se ve svém krystalu tentokrát tvá il opravdu zu iv a
nakonec se rozzlobil tak, že vypadl z kontaktu d ív, než ho Hanka mohla požádat
o ml enlivost. Svá a se mra il a hu el do Rafana, aby to ekl Zachariášovi.
„Copak to nechápeš? Ohrozil bych tím tulík v život a budoucnost And ly. Nem žu to
nikomu dalšímu íct. Doufám, že ani ty neporušíš slovo, které jsi mi dal.“
„Neporuším. Ale to neznamená, že se nepokusím apelovat na tv j zdravý rozum.“
Oba se hádali, nebo snad se dá íct diskutovali, po celou dobu ob da. Hanka si všimla, že
Rafan každou chvíli sahá na rameno nebo na kapsu a pak, když si to bezd né gesto uv domí,
zatíná zuby a mra í se. Jen a se rad ji hádají, pomyslela si, to je pro n j ur it snesiteln jší
než klid, kdy o tom musí p emýšlet.
Krátce po ob d , když už v diskusi za aly Svá ovi docházet argumenty, zaklepal n kdo na
dve e. Hanka otev ela a b lovlasý menší sta ík se na ni p átelsky usmál.
„Ahoj, jak se máte?“
 „Dobrý den,“ rozzá il se Svá a, „já si vás pamatuji. Vy máte tulíka Demitku, že?“
„Velmi správn , chlap e,“ pokýval hlavou sta ík, „p išel jsem navštívit vašeho tulíka.
Doufám, že je zdráv a v po ádku.“
„No, vlastn …“ za al koktat Rafan. Sta íkovy bystré o i se na n j p ísn zadívaly:
„Správn bych t m l nechat koupat se ve špatném sv domí aspo deset minut, ale kv li tvým
p átel m a kv li tomu malému oumovi, který se mé Demitce tak líbí, to p jdeme srovnat
hned te .“
Zvedl dla a ve vzduchu se zachv la mlé n bílá brána. Hanka se Svá ou vykro ili blíž,
ale sta ík se na n rázn ohlédl.
„Vy dva po káte tady!“
Pak vzal Rafana za ruku a vkro il do brány.
„Nem li jsme mu íct, že Raf ješt nemá atestaci?“ ekl Svá a celkem zbyte n , když
zmizeli.
Zatím se Rafan se sta íkem vyno ili na pe liv udržované zahrad . V následující chvíli je
obklopilo n kolik velkých ps . Sta ík ud lal piruetu na pat , aby dostal všechny do zorného
pole a dál si jich nevšímal. Psi se pomalu rozešli. Kývl na Rafana a spole n stoupali po
schodišti k hlavnímu vchodu velké budovy, která tak trochu p ipomínala palác. Sta ík
zaklepal na dve e a pak do nich jedním prstem str il a otev el je. Z velké haly vedly schody
po obou stranách nahoru i dol . Nikde nikdo nebyl. Sta ík sáhl do rukávu a vyndal tulíka.
„Hledej, Demitko. Vy i Plavíkovi, že si jeho partner p eje, aby se k n mu vrátil.“
Tulík zašvito il a rozb hl se vlevo nahoru. Sta ík pomalu vyrazil za ním. Rafan se nejist
rozhlížel, i když tušil, kde asi jsou. Jen se stále trochu obával o osud tulíka a dívky.
Došli k pootev eným dve ím, odkud se ozvalo: „Ty mrcho jedna mr avá, po kej, až t
chytím! And lo! Kde jsi? Poj ho chytit.“
Mezi dve mi prob hla dv klubí ka. Jedno vyšplhalo na rameno sta íkovi a druhé bou liv
vítalo Rafana a zatínalo mu drápky do krku.
„Plavíku,“ polkl dojetím a radostí.
„Sakra,“ rozrazil dve e René. Pak z stal stát s otev enou pusou, když uvid l sta íka a
Rafana.
„Tatí,“ za val na celý d m, „pomóóc, zlod j.“
Najednou prázdný d m ožil. Rafan pozoroval sta íka, ale ten ani nehnul brvou a usm vav
pozoroval, jak se sbíhají lidé.
„To je ale drzost,“ zahalekal Stan, když dorazil, „jak se opovažujete…?“
Pak vstoupil pan Pohromak. Chytil Stana za límec a odhodil ho dozadu.
„Ctihodný,“ poklekl p ed sta íkem, „je nám pot šením, že jste poctil náš d m svou
p ítomností.“
Rafan i kluci Pohromakovi nev ícn zírali na kle ícího otce. Ze zadních dve í se do
místnosti p iplížila i And la, a když uvid la Rafana, p ekvapen vykulila o i a usmála se. Na
oku se jí za al ern vybarvovat monokl.
Sta ík pokynul Pohromakovi, aby vstal. „Mám pocit, že máte na své d ti málo asu. Vaše
pracovní povinnosti mohou ješt n jaký as po kat. Vezm te si m sí ní dovolenou a v nujte
ji svým syn m a dce i. D ti jsou požehnání i starost. Té vaší dívce bych doporu il studium
minerál a podzemního ohn , nezanedbejte její nadání. A váš nejstarší chlapec… Slyšel jsem,
že je nadaný supervolonista a že ho v Polut mají rádi. Byla by škoda, kdyby p išel o svou
pov st a popularitu.“
„Ctihodný…“ uklonil se uctiv pan Pohromak.
„A si najde poctivé zam stnání, nerad bych o n m b hem nejbližších let slyšel.
Shovívavost, kterou mu dnes poskytnu je poslední, ve kterou m že doufat. Vysv tlete mu to,
prosím.“
„Jist , ctihodný.“
 „A nyní nás omluvte, už musíme jít,“ ekl sta ík, chytil Rafana za ruku a než si chlapec
stihl uv domit, že prošli branou, stáli p ed jejich stromovým domkem.
„Já…“ vykoktal ze sebe Rafan, „nenalézám slova, kterými bych dokázal pod kovat.
P jdete na chvíli dál?“
„No, chvilku bych možná mohl. Na kávi ku, a aby si ti dva drobci mohli spolu pohrát,“
p ikývl sta ík a hbit vyšplhal nahoru. Ješt než se dostal ke dve ím, Svá a otev el, a když
uvid l tulíka na Rafanov rameni, zeširoka se usmál.
Trochu p ekvapen sledovali, jak sta ík otev el jejich troubu a vyndal z ní svou kávu, ale
nep ipadalo jim vhodné se ho vyptávat. Usadil se do jednoho k esla a naklonil se nad st l, kde
byla ješt ze v erejška rozehraná partie šach na mali ké tulíkov šachovnici. Plavík
p esko il na sta íkovo rameno a zašvito il mu do ucha.
„Cože,“ povytáhl muž obo í, „ty si myslíš, že tuhle partii proti inteligentnímu mramoru
nedokážu vyhrát? No, to se na to tedy podívám.“
To už ale Plavíkovi sko ila na hlavu Demitka a oba za ali divoce pobíhat po pokoji,
skákali d tem na hlavu, na ramena a strhli do hry všechny p ítomné vyjma sta íka, který se
sklán l nad šachovnicí. Zdálo se, že ani nevnímá ten veselý mumraj kolem sebe.
„Máš pravdu, Plavíku, vyhrát se to nedalo, maximáln to šlo skon it remízou,“ zvedl po
chvíli hlavu, „a p íšt bych ti radil, aby ses nenechal od svého partnera odnést. Jako tulík máš
p ece spoustu možností, jak se ubránit.“
Dopil kávu a usmál se na d ti, které se p i jeho slovech zklidnily. Natáhl ruku a do dlan
mu vklouzla Demitka a nadšen švito ila.
„Ano, ano,“ p ikývl muž, „oba vám d kujeme za p íjemnou chvilku, kterou jsme u vás
mohli prožít.“
„Také bychom rádi…“ ekl Rafan, ale své pod kování nestihl dokon it, protože v té chvíli
byl sta ík i s tulíkem pry .
„Jak to ud lal?“ podivil se Svá a. „Vytvo il bránu a použil ji tak rychle, že to vypadalo,
jako kdyby zmizel. Nep edstavil se ti, Rafe?“
„Ne.“
„Je to velice milý sta ík, takový usm vavý,“ oto ila se Hanka na staršího kamaráda, „jen
by m zajímalo, jak se mu tak brzo poda ilo dostat tvého tulíka zp t? A jak se o tom všem
vlastn dozv d l?“
„Správná otázka. V d li jsme o tom jen my t i a Plam. Co se zkusit zeptat draka, jestli
v tom nemá drápky?“ dohadoval se Rafan.
„Myslíš?“ podívala se na n j Hanka a zkontaktovala Plama.
„Už je všechno v po ádku? Tak to mám radost,“ ozval se pot šen drak.
„Kdo poslal toho muže, co se u nás objevil?“
„P ece moje matka Karmaneuduna.“
„Tys jí to ekl?“
„A nem l jsem?“
„No… Vlastn jsme moc rádi, že se to vy ešilo. Pod kuj za nás své matce, prosím.“
„Rád vy ídím.“
„A kdo byl vlastn ten sta ík, co nám pomohl?“
„A co myslíš ty? Jaký jste z n j m li pocit?“
„Byl moc milý a p íjemný. Ale dokázal se kouknout i p ísn . Vypadal na zkušeného
kouzelníka.“
„Máš pravdu. Pat í mezi ty nejzkušen jší.“
„Má n jaké jméno?“
„Myslím, že mu matka íká Demit.“
„Demit a Demitka. No, aspo se to lov ku neplete.“
 Víc informací už drak nev d l. Pak si poslechli podrobné Rafanovo lí ení o návšt v u
Pohromakových a vrtalo jim hlavou, kde asi pan Pohromak pracuje, když sta íkovi vzdal
takovou úctu a když od n j dostal dovolenou.
„Doufám, že te už nám kluci dají pokoj,“ ekla Hanka a podrbala tulíka na b íšku.
„Možná, ale krk bych na to nevsadil,“ zapochyboval Svá a, „myslím, že pár marmelád
ješt nebylo otev eno.“

JEDEME K JEDNOROŽC M
Ve škole se jako tradi n koncem školního roku nahromadilo množství látky, kterou bylo
ješt pot eba bezpodmíne n zvládnout a nervozita u itel i žák stoupala. Druhý ro ník bylo
pot eba ukon it s více než dvaceti žetony, aby mohl žák postoupit do vyšší t ídy. Letos to ale
Hanku netrápilo, nebo se v pr b hu roku držela na více než ty iceti žetonech a pak to za
pomoci kluk dotáhla až na padesát. Svá a m l sedmdesát p t, jen Rafan na tom byl bled a
vyp tím všech sil m l dvanáct žeton .
V p lce kv tna dostala Hanka a Svá a vyrozum ní, že byli vybráni do skupiny, která
b hem ervna navštíví jednorožce. Zachariáš jim p i té p íležitosti upekl dort ozdobený lesem
a n kolika marcipánovými jednorožci.
V posledním kv tnovém týdnu vyfasoval Rafan od profesorky Spanilé t i I ka. Kudy
chodil, tudy sk ípal zubama a mra il se na celý sv t.
„Neblázni, vždy to všechno umíš,“ uklid ovala ho Hanka, „ty postupové zkoušky ur it
ud láš. Vždy umíš dokonce i to, co jsme se letos u ili my. Mohl bys d lat zkoušky za oba
ro níky najednou.“
„Ta baba ur it vyhrabe n co, co ješt neumím. Musím projít všechny knihy, co jsme m li,
aby m na n em nenachytala. Už jsem obdržel upozorn ní, že se mám dostavit k p ezkoušení
19. ervna. Doufám, že mi budete držet palce aspo na dálku.“
„Žádnej strach, Rafe, to zvládneš. P ece nechceš ud lat Nahnilé radost a propadnout…“
zasmála se Hanka.
Rafan na ni pobaven zamrkal: „Máš pravdu. Spanilá kv tina si tuhle zkoušku za ráme ek
nedá. I kdybych se m l u it celou dobu beze spánku, nedostane m !“
„No,“ zašklebila se na n j kamarádka, „to už se poslouchá líp. Ale vzhledem k tomu, co už
umíš, si spánek klidn dop ej. Možná to všechno d lá jen proto, aby t nemusela mít ve své
t íd .“
P ed posledním kv tnovým víkendem svolal profesor Smítko žáky, kte í byli vybráni do
vým nné skupiny s jednorožci. Bylo jich dvacet, s n kterými se znali ze t ídy, jiné ob as
vídali na hodinách t locviku nebo v jídeln . Hanka se rozhlédla a s úlevou konstatovala, že tu
není nikdo z rodiny Pohromak .
„Ztište se prosím,“ oslovil p ítomné profesor a odkašlal si.
„Vítám vás ve skupin , která bude letos reprezentovat naši školu ve vzd lávacím
komplexu jednorožc . Je to pro vás pocta i odpov dnost. Uv domte si, že podle vašeho
vystupování si jednorožci ud lají obrázek o tom, jací lidé se nacházejí v naší škole. Byl bych
opravdu nerad, kdybychom po sob zanechali špatný dojem.“
Jedna z dívek se p ihlásila a zeptala se: „A jak s nimi budeme vlastn mluvit? Budou tam
všichni rozum t naší e i?“
„Samoz ejm ,“ odpov d l profesor, „jednorožci se už jako malí nau í rozum t více e em,
než lov k po celoživotním studiu. Jen si musíte zvyknout, že s vámi budou komunikovat
v duchu, nikoliv nahlas. Zpo átku budou nejspíš používat naše slovní obraty, ale m že se vám
stát, že budou komunikovat myšlenkami, což je jejich b žný zp sob dorozumívání. V tomhle
sm ru nemusíte mít žádné obavy. Daleko v tší starosti mi d lá to, že mají pon kud jiný smysl
pro humor než my. Ur it je nepobaví nešt stí nebo neschopnost n koho jiného. Takže bych
doporu oval nesmát se kamarádovi, který zakopne a upadne. Jednorožec by to pochopil jako
vaši nevychovanost. V žádném p ípad pak není vhodné posmívat se n komu z nich. Na to by
hled li podobn jako na vyhlášení nep átelství. Nuže, pozor na to!“
„Jak tam budeme bydlet? A co si máme vzít s sebou?“
„Tábor, kde budeme bydlet, je vybaven stany. Ze zkušenosti mohu íci, že to jsou velice
p íjemné stany s pohodlným l žkem. Dále jsou zde k dispozici hygienické bloky vybavené
záchodem a sprchami. Jídlo m žete dostat po celý den i noc. V tšinou tu kv li nám bývají
p ítomni ty i lidští kucha i. I když to bude výhradn rostlinná strava, mohu vás ujistit, že
chu ov ji pro nás dovedou p ipravit s p ekvapující dovedností. A co s sebou? Krom
oble ení si myslím, že nebudete pot ebovat nic dalšího. Pokud n kdo ovládá hudební nástroj,
a si klidn vezme. Rozhodn by se vám m lo vše vejít do jednoho zavazadla, které si celou
dobu ponesete s sebou.“
„A co nás tam eká? Budeme také p ipravovat divadelní p edstavení?“
Profesor Smítko se usmál a pokr il rameny: „Abych pravdu ekl, nevím. Sám jsem
zv davý, co pro nás letos jednorožci p ipravili. Prý to bude n co nového. Musíme se nechat
p ekvapit. Jinak jsem vám cht l íct, že máte od víkendu až do tvrtka volno, takže naše
skupina se v pátek ráno v osm sejde p ed ve ejnou branou v Santaren . Doufám, že profesorka
B hounková, která nás má doprovázet, se do té doby uzdraví.“
„To jsem zv dav, jestli tam bude P’ujibo,“ ekl Svá a, když se vraceli do svého pokoje.“
A už tu byl poslední den ve t íd , kdy jim u itelé poblahop áli k postupu do dalšího
ro níku a t m, kdo odjížd jí na vým nný pobyt pop áli mnoho zdaru. Ti, co neodjížd jí, se
pak v ned li ve er vrátí do školy, kde z stanou celý m síc a spolu s absolventy prvního
ro níku pomohou p i p íprav záv re né slavnosti. Pak se všichni nahrnuli do jídelny, kde na
n ekalo malé pohošt ní.
„Propadlík, propadlík…“ zaslechla Hanka posm šné hlasy, když si se Svá ou sedali
s jídlem ke stole ku. Zvedla se a uvid la Rafana, jak se zastavil u stolku, kde sed li
sourozenci Pohromakovi. Rychle se propletla mezi stolky a za ala postrkovat svého kamaráda
pry od pošklebujících se kluk .
„A ty jsi nepropadla?“ šklebil se na ni René.
„Myslím, že mám v kapse ješt jednu prima marmeládu,“ ekla nahlas, až se sedící u
okolních stolk s nad jí ve tvá ích ohlédli, „jejda, to je sm la, asi jsem ji zapomn la doma. To
m fakt mrzí…“
Kluk m se vytratil škodolibý úsm v z tvá í a Rafan se kone n nechal dostrkat až ke
stolku, kde sed l Svá a.
„Nevšímej si jich,“ ekla mu Hanka a šla pro další tácek s chlebí ky.
„To se jí snadno ekne,“ vzdychl Rafan, „ale co si te o mn pomyslí And la. Vypadám
jako nejv tší blbec pod sluncem. Propadnout hned v první t íd !“
„A p emýšlel jsi o tom, co íkala Hanka?“ zahuhlal Svá a s plnou pusou.
„To jako o em?“
„Požádej i o p ezkoušení za druhý ro ník.“
„Ty ses zbláznil! Budu rád, když se nau ím všechno z toho prvního,“ mávl nad tím
nápadem rukou Rafan. Pak se oto il a uvid l další prváky, jak si na n j ukazují. Odhodil
zbytek nakousnutého chlebí ku na st l a zvedl se. „Jdu do pokoje,“ oznámil kamarádovi
stroze a zmizel d ív, než se Hanka stihla vrátit s jídlem.
„T žce to nese,“ pokr il rameny Svá a a p itáhl si k sob tác, který položila na st l, „šel se
schovat.“
„Já vím, chápu ho,“ vzdychla Hanka a podep ela si bradu.
„Možná bychom to místo n j mohli ud lat my,“ polkl Svá a, aby mohl promluvit.
„Co máš na mysli?“
„Aby ho p ezkoušeli i z látky pro druhý ro ník. On sám o to požádat nechce.“
 Hanka zaktivovala své hodinky: „Zkusím, jestli by pro nás Ferinová nem la pár minut
asu.“
Chvilku ekala, jestli se jí poda í zkontaktovat t ídní u itelku, a pak prohlásila: „P ijme
nás, ale musí to být hned te . Tak nech to jídlo a jdeme.“
Svá a ch apl ješt po jednom chlebí ku na cestu a nechal se odtáhnout na chodbu. Za
chvili ku stáli v pokoji své profesorky.
„Tak copak vás trápí?“ zeptala se jich.
Hanka mrkla na kamaráda, a když vid la, že ješt nedožvýkal, ujala se slova.
„Možná víte, že Raf v první t íd propadl a bude muset absolvovat postupovou zkoušku.“
„Ano, vím o tom. Nestává se asto, že by n kdo nezvládl první t ídu. A když jde o chlapce
s tulíkem, je to obzvláš choulostivá záležitost. Ale nem jte obavu, rozhodli jsme, že ho
nebudeme stresovat víc, než je nutné, a že tuto zkoušku bude skládat pouze za p ítomnosti své
profesorky Spanilé. Doufáme, že to dob e dopadne.“
„Propána, jen to ne!“ neudržela se Hanka.
Profesorka se na ni se zájmem zadívala a pozvedla tázav obo í. Mezitím už Svá a spolkl
to, co m l v puse.
„Nebude drzé, když ekneme sv j názor?“ zeptal se.
„Vzbudili jste mou zv davost. Mluvte,“ pokynula jim Ferinová.
„Celý rok jsme se všichni t i spole n u ili a my jsme p esv d eni, že Raf ovládá látku
nejen prvního ro níku, ale i druhého. Myslíme si, že by bez problém zvládl i p ezkoušení
za druhý ro ník. Jen si nejsme jistí, zda je možné, abychom o toto p ezkoušení místo n j
požádali my.“
„Chcete nazna it, že s látkou prvního ro níku nem l problémy?“
„Jasn že m l! Ale daleko menší, než t eba já vloni!“ vložila se do toho Hanka.
Ferinová se zamra ila a gestem zarazila Svá u, když se nadechoval k dalšímu proslovu.
„Požádejte svého poru níka, a škole pošle písemnou žádost o p ezkoušení Rafaela. M lo
by v ní být p ímo napsáno, aby komise zjistila úrove znalostí žáka a podle nich ho za adila
do pat i ného ro níku. Na základ této žádosti se na míst zkoušky sejdou ty i vyu ující
z této školy a s nimi i zástupkyn editele. Váš kamarád pak bude podroben d kladnému testu.
Souhlasíte s tím?“
„Ano,“ prohlásil Svá a s jistotou, kterou Hanka zdaleka necítila, „to je p esn to, o co nám
šlo.“
„Povíte o té žádosti svému bratrovi?“ zeptala se u itelka zv dav , když se oto ili
k odchodu.
„Asi ne,“ ekla po krátkém zaváhání pravdiv Hanka, „rádi bychom se ve zdraví do kali
odjezdu k jednorožc m.“
„V tom p ípad jsem opravdu zv davá, jak Rafael v testu dopadne,“ pousmála se Ferinová
a rozlou ila se s nimi.
Vyšli zvolna na chodbu a dumali, zda tímto inem svému kamarádovi nezkomplikují život.
„Já mu v ím,“ ekl Svá a, když zamí ili naposledy do svého školního pokoje. Za chvíli si
tady sbalí v ci a už se sem nikdy nevrátí. Od p íštího roku budou všichni denn docházet do
školy z domova. Sice tu stále budou mít v jídeln k dispozici snídan , ob dy i ve e e, pokud o
to budou stát, a budou moci využívat rovn ž odpo inkové boxy, ale na noc budou muset
dom .
Hanka naposledy vyšla na svou oblíbenou terasu. Svá a zatím za pomoci Rafana t ídil
v ci, které si pot ebuje s sebou vzít na vým nný pobyt, a co by tu Rafanovi m l nechat, aby
v ervnu n co nepostrádal. Nakonec to bylo celkem jednoduché. Knihy se mu stejn do
batohu nevejdou, takže si vybral jen oble ení a pár drobností. Zatím se mu ze sušenek, které
m l nachystané na stole, v jedné nest ežené chvilce ztratilo jedno balení. Když to zjistil,
rozhlédl se po pokoji, až objevil tulíka vykukujícího za polštá em.
 „Já t vidím, ty jeden mlsoune!“ Chvilku se honili po pokoji, ale pak chlapec mávl rukou:
„No dob e, tak si ty sušenky schovej. Já tu p íští m síc nebudu, tak aspo budeš mít n co na
zub.“
Hanka už si také sbalila všechny v ci a všichni vyrazili k domovu.
„Musíme sko it ješt na chvilku za Zachariášem,“ ekl Svá a a mrknul na Hanku,
„abychom se domluvili kv li jídlu na tenhle týden. Odjíždíme až v pátek ráno, tak abychom tu
nehladov li.“
Rafan kývl a ani mu nebylo podez elé, že tam šli oba.
„Musíme s tebou projednat jednu d ležitou v c,“ pošeptal Svá a trpaslíkovi, který práv
kontroloval pe eni v troub . Zachariáš se ohlédl, a když uvid l, že i Hanka se tvá í vážn ,
sundal si koženou zást ru a odvedl je oba ke stolku na terasu. Po cest p ibral z lednice
krabici se zmrzlinou a misky.
Opušt ná terasa s výhledem do zahrady byla zalitá kv tnovým sluncem a kolem sloupk
rozkvétaly modré zvonce.
„Tak povídejte, co se d je,“ vyzval je Zachariáš.
Podrobn mu vylí ili, co domluvili s profesorkou Ferinovou.
„On si fakt nezaslouží, aby skute n propadl,“ nemohla se Hanka ani te ubránit
spravedlivému rozho ení, „jak jen mu to ta u itelka mohla ud lat?!“
„Nejlepší by bylo, kdyby p esko il druhý ro ník a mohl chodit do t ídy s námi. Pak už by
mu nehrozilo, že si na n j Spanilá zasedne,“ vysv tloval Svá a.
Trpaslík se drbal ve vousech a usmíval se: „No, je to od vás tak trochu podraz na
kamaráda… Ale jak tak o tom p emýšlím, je to dost dobrej nápad. Hned to napíšu a pošlu.
Chacha, jestli se mu fakt poda í p esko it druhou t ídu, moc rád bych vid l tu ženskou, tím
myslím tu Violu Nahnilou, jak se tvá í.“
„Až Rafan zjistí, co jsme tu dnes na n j ušili, tak nás zabije,“ vzdychla Hanka a pak se
oto ila na Zachariáše, „možná bys mu to m l íct spíš ty, až tu nebudeme.“
„Víte co? ekneme mu to až na školní slavnosti. Doufám, že se do té doby vrátíte od
svých kopytnatc .“
„Jasn ,“ p ikývl Svá a, „m li bychom se objevit t sn p ed slavností.“
„Tak jsme domluvení! Te už b žte, a nep ipálím ve e i,“ zvedl se Zachariáš a p i
odchodu se pochechtával.
V sobotu je na ob d pozval pan Mojerana. Když jim gratuloval k ukon ení dalšího
školního roku, p iznal Rafan, že v první t íd propadl. Mojeranovi vnuci vykulili o i a pak si
za ali ze svého staršího kamaráda nezakryt utahovat. Chechtali se tak, až je musel d da
vykázat z jídelny pro neslušné chování. Pak jako obvykle zavedl e na prázdniny a ptal se,
jestli mají n jaké plány, nebo jestli se i tentokrát p ipojí k n mu.
„Letos v lét chystají v rezervaci velké išt ní vodních tok . Požádali m , jestli bych
nemohl p ivést n jaké dobrovolníky, kte í by se téhle akce cht li zú astnit jen za ubytování a
stravu. M li byste zájem?“
„Ur it ,“ usmál se Rafan, když ho tulík za al tahat za vlasy a za ucho, „p ece íkám, že
ano, Plavíku, tak už toho nech. Já p ece vím, že by ses zase n kdy rád podíval dom .“
„Prima. Jako program na prázdniny to zní docela dob e. Jen jestli se po minulé zkušenosti
nebudou bát nás tam pustit,“ ekla Hanka.
„Nemohli jste za to a krom toho už jste se osv d ili v útulku pro zran ná magická zví ata.
Myslím, že vás uvidí rádi,“ odmítl její obavu pan Mojerana.
„My už budeme hodní,“ objevili se ve dve ích Tom a Sam, ale v o ích jim stále svítily
po ouchlé ohýnky.
„Dobrá,“ souhlasil d da, „posa te se k nám a p emýšlejte o tom, ím se od sebe liší smích
a posm ch. Až naši hosté odejdou, ov ím si, jak d kladn jste p emýšleli, a poslechnu si,
kolik rozdíl jste objevili.“
 Kluci se posadili a najednou za ali vypadat zamyšlen . Ješt chvíli si povídali o útulku, o
jednorožcích, o školní slavnosti, o dracích. Hanka panu Mojeranovi stru n vylí ila, jak
skon il Vron a jak p i tom Zu ivý dráp p išel o oko.
„To není dobré,“ ekl jí pan Mojerana, „když máš mezi draky celoživotního nep ítele. Dráp
ti nikdy neodpustí, že jsi ho urazila v p ítomnosti jiných drak . Je d ležité si uv domovat
význam slov, která lov k použije. Tentokrát t v Polut zachránil Vron, ale kdo t zachrání
p íšt , až t Dráp n kde najde?“
Jen tak tak, že se Hanka nepro ekla, jak je Plamova matka u ila obranné kouzlo.
Mojeranova vážná slova jí p ipomn la, že by m la d kladn trénovat i nadále.
„Musíme dát pozor, aby ji pokud možno nenašel,“ ekl Svá a, „a nau it se pár kouzel,
abychom se ubránili.“
„A nedá se s drakem n jak domluvit, aby toho nechal?“ zeptal se Tom.
„Co kdyby se mu Hanka omluvila?“ navrhl Sam.
Pan Mojerana se na kluky podíval a zavrt l hlavou.
„Drak p ijme omluvu jen od n koho, kdo je siln jší, než on. Jinak je omluva považována
za slabost a zbab lost. Draci se v tšinou neomlouvají v bec. Ale pokud by Hanka Drápa
porazila v souboji a pak ho ujistila, že si ho váží a že nem la v úmyslu ho urazit, je jistá
nad je, že by mohlo dojít ke smíru. Mám ale obavu, že Drápova nenávist je p íliš velká na to,
aby se nad ni povznesl i v takové situaci, kterou jsem nastínil. Myslím, že nejjednodušší cesta
by byla draka rovnou zabít.“
„Chcete mi íct, že dokud Dráp bude živ, bude mým nep ítelem?“ zamra ila se Hanka.
„Ano,“ odpov d l muž, „smrteln nebezpe ným nep ítelem. M j to na pam ti!“
„Páni,“ ekl obdivn Tom, „asi se budeš muset nau it zabíjet draky.“
„Ale já nechci zabíjet draky,“ ohradila se Hanka, „mám je ráda, jsou úžasní.“
„Když myslíš…“ pokr il rameny Tom, „já mám mnohem rad ji jednorožce. Neplivají
ohe a mají vlídné o i.“
„Hm, mám stejný názor,“ usmál se Svá a, „n kdy ti p j ím svou knihu, kterou mi dali
v Polut . Tedy jestli už umíš íst. Vypráví o jednorožcích a jejich historii.“
„Jé, tu bych vid l moc rád. Letos jsem se ve tení ohromn zlepšil,“ nadšen kýval Tom.
Nakonec se rozlou ili a domluvili si sch zku na školní slavnosti.
V ned li ve er doprovodili Rafana do m sta. Na rozdíl od nich se vracel do školy, kde
stráví celý následující m síc. Zbylé dny do odjezdu nutil Svá a Hanku, aby spolu s ním
studovala knihy a záznamy o jednorožcích, aby si tam neud lali ostudu svou neznalostí.
Ob as o tom diskutovali i s Plamem, ale ten toho moc o národu jednorožc nev d l.
Kone n tu byl pátek, den odjezdu. Zachariáš je vyprovodil k brán , kde m li sraz
s profesorem Smítkem. Už se tu za ali scházet vybraní druháci a za n kolik minut se p i ítila i
menší kulatá postavi ka jejich profesora. Smítko se netvá il p íliš nadšen . P í inu jeho
nálady všichni pochopili v okamžiku, kdy dorazil na místo srazu svalnatý muž v šortkách a
krátkém triku.
„Hugo Star? Jen to ne!“ chytlo se za hlavu n kolik spolužák .
„Nuže, milí žáci, tady pan kolega z profesorského sboru se uvolil, že s námi pojede jako
druhý pedagog, když se nám paní u itelka nestihla uzdravit. U jednorožc ješt nikdy nebyl,
tak se obracejte se svými dotazy spíš na m ,“ ekl Smítko a vypadal, jako když ho bolí zuby.
Pak vytáhl seznam a zkontroloval, zda jsou tu všichni. Poté za ním vyrazili k ve ejné brán .
S jedním p estupem se dostali do Arkidy a odtud do mezistanice Druidský háj. Tady
na ídil profesor Smítko odpo inek. Vyúst ní ve ejné brány bylo v celkem nenápadné nízké
budov , která byla obklopena lesy. Vedle n kdo postavil z hrub otesaných prken malé
posezení, kam se ani všichni nevešli. Hugo Star vytáhl z batohu lahvi ku a za al si natírat
obli ej, ruce a nohy.
„Co to máte?“ oto il se zv dav Smítko, když ucítil ko en nou v ni.
 „To je výživný olej, který ochrání k ži p ed sluncem a hmyzem. Chcete taky?“
Smítko se úkosem podíval, jestli si z n j náhodou ned lá legraci, pak oto il o i v sloup a
zavrt l hlavou.
„Na co tu ekáme, pane profesore?“ zeptala se jedna dívka.
„Za p t minut dorazí pr vodce, který nás dovede k poslední brán naší cesty.“
Jak se po chvíli ukázalo, pr vodcem byl velký bílý jednorožec. P ivítal se se všemi a
pokynul jim, aby ho následovali.
„Bože, ten je krásný,“ rozplýval se Hugo Star a nemohl z n j spustit o i.
Jednorožec je vedl lesem asi dvacet minut, až se dostali na velkou paseku. Uprost ed
volného prostoru se mihotala zelenavá brána.
„Takže, mládeži, tohle je nechrán ný p esun, tak nezapome te, co jste se nau ili ve škole.
Hezky po jednom se p eneseme na místo ur ení. Já p jdu první a tady kolega Star a náš
pr vodce jako poslední. Je všechno jasné? N jaký dotaz?“
„Ehm, jaksi, já,“ ozval se t locviká , „dosud nemám atestaci z procházení bran.“
„Cože?“ zvedl na n j hlas profesor Smítko.
„Jaksi, já jsem netušil…“
„ lov e, vy asi ani neumíte íst, když jste se p ihlásil místo profesorky B hounkové.“
„Asi jsem v textu p ehlédl…“
„No to se mi snad jenom zdá,“ zavr el Smítko, „takže my jdeme jako první a ostatní po
jednom za námi. A hezky opatrn , ano?“
Potom popadl Huga za ruku a zcela neelegantn ho dovlekl k brán . Oto il se, aby
zkontroloval kolegovo vybavení, n co mu tiše ekl a pak ho protáhl dovnit .
„Tak jdeme na to,“ ekl Svá a, když vid l, jak ostatní váhají, a vyrazil k brán .
Hanka m la sice trochu trému, ale když kamarád zmizel, p istoupila k zelen mihotavému
oválu a prošla.
„Odstup na stranu,“ ekl jí profesor, když se vyno ila z brány na jiné pasece.
Postavila se tedy opodál vedle Sváti a ekala, až se sem dostanou všichni. T locviká
vypadal trochu zmaten a pobledle. Nakonec prošel poslední z žák i jednorožec. V tu chvíli
na paseku vstoupili další t i jednorožci a uklonili se žák m a profesorovi.
„Vítejte ve školních prostorách pro jednorožce. Jsme š astní, že jste se v po ádku dostali
k nám. Doufám, že se stejn jako my t šíte na dobu, kterou tu spole n strávíme,“ ekl jeden
z nich a pokynul host m, aby ho následovali. Vedl je úzkou lesní cestou do kopce, až se p ed
nimi rozev ela planina s výhledem p es zalesn né údolí. Zde bylo vybudované posezení pro
návšt vníky a na stolcích už ekalo krásn naaranžované pohošt ní. O kousek dál bylo
postaveno dvacet dva stan a hygienické zázemí. Všechno bylo velice citliv a úpravn
zasazeno do p írodního celku. Profesor poslal žáky, aby si odložili zavazadla ke stan m, kde
cht jí spát, a sám se usídlil na opa ném konci, než Hugo.
Pak se všichni posadili k pohošt ní. P išli se jim p edstavit dva z muž , kte í budou pro
návšt vu va it. Byli moc milí a zajímali se, co komu chutná. Nikdo nem l žádné zvláštní
požadavky až na Huga Stara. Ten okamžit nadiktoval, kterou zeleninu m že ráno a kterou
ve er, které ko ení nesmí dostávat a co pot ebuje b hem dne vypít. Profesor Smítko pozoroval
svého kolegu s výrazem ptáka, který vidí smradlavého brouka. Po jídle dostali as na to, aby
se zabydleli a vzpamatovali po cest . Vybalování bylo jednoduché, Hanka batoh hodila do
stanu a m la hotovo. Rad ji se šla podívat kolem tábo išt a s údivem zjiš ovala, že všude
roste m kká bohatá tráva, poletují motýli, ptáci, ale nikde nenarazila na mravence nebo jiný
obtížný hmyz. Pak se posadila na místo s výhledem do údolí a m la tu pocit p íjemné pohody
a klidu. Po chvilce ji objevil Svá a a p isedl si.
„Myslím, že se mi tu bude líbit,“ oto ila se na n j.
„Všem se tu líbí,“ p ikývl kamarád, „jenom náš profesor se n jak moc mra í. Myslím, že
mu vadí p ítomnost Huga.“
 „To by m zajímalo,“ smála se tiše Hanka, „jak asi vnímají našeho t locviká e jednorožci.“
„Možná dob e,“ odpov d l vážn Svá a, „je to pohlednej chlap s krásným t lem a
s vybranými stravovacími návyky. Myslím, že jednorožci si také zakládají na krásném t le.
Nikde jsem ne etl ani neslyšel, že by kdy existoval n jaký ošklivý jedinec.“
„To jako myslíš, že Smítko se svým b íškem a pleší to má u nich špatné?“
„Nevím. Jezdí už sem adu let, tak s nimi asi vychází dob e. Taky o nich tvrdí, že se sice
neradi d lí o své v domosti, ale p esto si každý rok odtud vozí n jaké nové byliny a nápady.“
Na hodinkách jim zatan ily postavi ky a objevila se blikající šipka.
„Konec odpo inku, máme program,“ zvedla se Hanka a zamí ila se Svá ou k prostoru p ed
stany.
Profesor Smítko po kal, až všichni dorazí.
„Tak co? Už nikdo nechybí? Dobrá. V tom p ípad m žeme vyrazit na slavnostní uvítání.“

NEOBVYKLÉ ÚKOLY
Zamí ili po jedné cesti ce sm rem do lesa, kde se po chvilce rozev ela paseka, která jim
p ipomn la jejich školní louku jednorožc . Už tu na n ekala velká skupina jednorožc a
všichni si je zv dav prohlíželi. Ostatn to prohlížení bylo vzájemné. V tšina p ítomných
jedinc byla menšího vzr stu, Hanka usoudila, že to budou ti, kte í sem chodí do školy.
N kolik dosp lých jednorožc stálo stranou, to asi budou u itelé. Jednorožec, který je celou
dobu doprovázel, se ujal p edstavování.
„Dovolte, abych vám p edstavil u itele zdejší školy, kte í pro vás a naše mladé p ipravili
letošní program. Naslouchající ctihodný B’hara povede celou akci a bude osobn dohlížet na
to, aby vše probíhalo tak, jak má, a aby se nikomu nep ihodilo nic nepat i ného. Dále mu
budou pomáhat K’rateuleo, náš odborník na kouzelnou manipulaci, S’faidea, strážkyn hranic
a lé itelka, a naslouchající K’lumonideotis, strážce života a asu. No a pak tu máme naše
žáky.“
Jednorožec jim p edstavil všechny p ítomné, ale Hanka usoudila, že stejn nemá šanci si
zapamatovat jejich jména, tak naslouchala jen na p l ucha, dokud nepadlo jméno, které znala.
„…a dva nejmladší, což jsou V’linea a P’ujibo.“
Opravdu, byl to on. Te , když se podívala po ádn , ho dokonce i poznala a zaradovala se,
že tu mají n koho známého.
Pak si vzal slovo profesor Smítko, pod koval za milé p ijetí a také je p edstavil
jednorožc m. Tím byly vy erpány oficiální nezbytnosti a u itel jim ekl, aby se posadili do
trávy do p lkruhu kolem louky a ud lali si pohodlí. Také jednorožci se rozstoupili kolem a
n kte í mladí si lehli do trávy tak, aby vid li na st ed louky. Slova se ujal B’hara a Hanka
m la pocit, že mluví, jako kdyby vypráv l pohádku. Moc p íjemn se to poslouchalo.
„Milí p átelé, podobn jako u vás ve škole jsme v minulých letech zkoušeli hrát n které
p íb hy z našich d jin. Ale tentokrát jsme se rozhodli nabídnout vám n co nového. Nebylo
snadné to p ipravit, ale domníváme se, že se u toho budete bavit víc, než u p ípravy divadla.
Také si myslíme, že p i tom bude vzájemné seznamování lidí a jednorožc mnohem
intenzivn jší a zajímav jší.“
„To jsem zv dav, co vymysleli,“ zašeptal netrp livý Svá a.
„ eká vás tu totiž cesta za pokladem. Nem jte obavy, že to bude nad vaše síly. Když bude
pot eba, vždycky vám n kdo pom že, a nakonec každý ze zú astn ných získá kousek
z p ipraveného pokladu. Zatím vám nepovím, co to bude, abych všechno neprozradil hned na
za átku. Ale myslím, že nebudete zklamaní.“
Jednorožec po kal, až odezní p ekvapené šuškání mezi d tmi, pak pokra oval.
„Pro jednoho z našich host , který zvít zí, máme p ipravenou zvláštní odm nu. Bude se
sm t v Posvátném háji dotknout Zrcadla asu.“
Tentokrát to zašum lo mezi mladými jednorožci.
 Asi to bude n co hodn zvláštního, pomyslela si podle jejich reakce Hanka.
„Ale abyste ani letos nep išli o zážitek z divadelního p edstavení, rozhodli jsme se vám tu
dnes p iblížit p íb h dvou mladých jednorožc , kte í byli pro svou lásku ochotní vzdát se toho
nejcenn jšího. Takže si ud lejte pohodlí a já poprosím naše malé herce a mistra kouzel
K’rateulea, aby vdechli dávnému p íb hu život.“
Z okraje louky se zdvihlo p t mladých jednorožc a postoupili doprost ed prostranství.
Najednou se ocitli v jakési bublin , která zv tšila jejich t la a vypadalo to, že všichni stojí na
kamenitém prostranství poblíž kou ící sopky.
„Podívej, zdá se, že V’linea a P’ujibo budou hrát ty zamilované,“ drcnul do Hanky
nadšen Svá a. Kouzlo obarvilo V’lineinu h ívu do r žova a P’ujibo ji m l st íb itou
s duhovými efekty. Oba kolem sebe tan ili a kolem nich se objevovala hejna motýl . Pak
z stali stát s hlavami u sebe a ozval se zp v h ejivá ka. Když na scénu p idusali t i jednorožci
a ptá ka zaplašili, m li na n diváci skoro zlost.
„Sestro, tohle není jednorožec, který by t byl hoden,“ ekl jeden z nich.
„Ale já ho mám ráda,“ odpov d la V’linea.
„Sestro, on nevyrostl na našich pláních, jeho krev není pro tebe dost istá,“ ekl druhý.
„Ale já ho mám ráda,“ opakovala.
„Sestro, my nedovolíme, aby t zavedl do zkázy,“ ekl t etí.
„Mám ho ráda, neopustím ho,“ odporovala jim, ale pak sklopila hlavu a odešla ze scény.
Jednorožci se postavili proti P’ujibovi a naklonili výhružn sv j roh.
„Nejsi dost silný pro naši sestru.“
„Nejsi dost rychlý.“
„A nejsi ani mocný kouzelník, abys ji mohl získat,“ ekl ten t etí.
„Jsem silný, jsem dost rychlý a magii rozumím. To všechno však není nic proti mojí lásce,
kterou k ní cítím.“
„Dokaž nám své schopnosti!“ ekli brat i a P’ujibo souhlasil.
Následovaly obrazy, ve kterých se p etla oval s prvním bratrem. Jejich utkání trvalo den a
noc a nakonec skon ilo nerozhodn . Pak b želi s druhým bratrem stepí o závod, b želi t i dny
a t i noci a vy erpáním klesli na stejném míst . Se t etím bratrem zkoušeli, kdo déle zadrží
tok vody v ece. Op t jejich snažení skon ilo nerozhodn .
„Když dokážeš na týden uml et otev enou horu,“ ekl t etí bratr nakonec a ukázal na
sopku, ze které létalo kamení a vytékala láva, „uznáme tvé schopnosti.“
Op t se na scén objevili oba zamilovaní, ale jejich tanec byl smutný.
„Dokázal bych zav ít ústa hory,“ ekl P’ujibo, „ale to by znamenalo, že se její b icho
nadme a zp sobí zkázu zdejšího kraje. Nemohu to t m, kdo v n m žijí, ud lat. Moc t miluji,
ale nemohu ublížit ostatním.“
„Nechci, abys to ud lal,“ odpov d la, „ale ani se s tebou nechci nikdy rozejít. Musíme
odtud spolu utéci.“
„Najdou nás.“
„Když ute eme za eku Labua, tak ne.“
„Ale za ekou Labua už není žádná magie, která by udržela naše schopnosti.“
„Ano. Já vím. Za ekou Labua se z nás po ase stanou oby ejní bílí kon . Ale budeme
spolu.“
„Máš pravdu, má nejmilejší. K emu by mi byl magický roh bez tebe? Bez svých
magických schopností se snadno obejdeme, bez své lásky ale nikoliv.“
Hanka cítila, jak se k ní Svá a p itiskl a oba dojat sledovali, jak jednorožci odcházejí
zvláštní krajinou a brodí se p es eku. Za ní byly lesy a louky a jejich rohy se zmenšovaly, až
úpln zmizely. Nyní spolu putovali dva krásní bílí kon . Oba ale na loukách znovu tan ili sv j
tanec lásky a znovu nad nimi poletovali motýli a zpívali jim ptáci. Bylo to dojemné.
 Po p edstavení se na chvíli rozhostilo úplné ticho, jak v divácích dozníval ú inek p íb hu.
Pak jim d ti za aly nadšen tleskat.
„T ší m , že se vám to líbilo,“ vzal si op t slovo B’hara, „b hem dneška a zít ka se vám
budou v novat naši mladí jednorožci a ukážou vám zde v okolí všechno, co vás bude zajímat.
Trochu se seznamte a popovídejte si. Pokusíme se ud lat vše, abyste se u nás cítili dob e.“
Tím skon ila oficiální uvítací slavnost a p es louku se k nim hned hrnul P’ujibo.
„To je bezva, že jste tady, myslel jsem, že Hanka pojede k drak m.“
„Draci letos vým nu odmítli, došlo k n jakým drobným nedorozum ním. Tak jsme tu letos
oba,“ usmíval se Svá a od ucha k uchu.
„Zahráli jste nádherné p edstavení,“ pochválila ho Hanka a P’ujibo radostn pot ásl
h ívou.
„Nechcete se projít?“ nabídl d tem a vedl je pak r znými oklikami a ukazoval zajímavosti
školních pozemk . Také ostatní jednorožci se zamíchali mezi d ti. N kte í z nich byli vloni
v Santarenské magické škole, takže tu našli své známé a kamarády. Ostatní se trochu nejist
o ukávali, ale všeobecná vlídná atmosféra rychle rozpoušt la nervozitu a obavy. Dá se íci, že
ješt do ve era se všechny d ti skamarádily s n kterým jednorožcem.
Druhý den se žáci obou druh toulali po zdejších školních pozemcích, u ili se hry
jednorožc , dovád li, honili se a povídali si. Bylo to docela prima.
Ve er profesor Smítko své žáky požádal, aby se domluvili a vytvo ili dvojice, ve kterých
budou p íští dva týdny spolupracovat na hledání pokladu.
„My to máme jednoduché,“ zamrkal Svá a na Hanku, „jsem moc rád, že jsi se mnou jela.“
„Taky jsem ráda, zatím je to tu moc fajn.“
„Vi ? Stejn nechápu, jak m žeš preferovat ty arogantní nafoukané draky. Jednorožci jsou
tak úžasní.“
Hanka vzdychla a vzpomn la si na Plama. Necht la se hádat, tak tentokrát své námitky
rad ji ani nevyslovila.
T etí den ráno k nim hned po snídani dorazil B’hara s deseti mladými jednorožci. Chvíli si
povídal s profesorem Smítkem a pak poprosil d ti, aby se postavili na prostranství ve
dvojicích, které budou spolu sout žit.
„S každou dvojicí,“ ekl na vysv tlenou, „bude po celou dobu sout že spolupracovat i
jeden z našich mladých jednorožc . Pokud máte p edstavu, s kým chcete strávit v p íštích
dnech nejvíc asu, utvo te prosím trojici.“
P’ujibo stál u Hanky se Svá ou d ív, než B’hara sta il domluvit. A protože se b hem
minulého dne stihly d ti s jednorožci docela dob e seznámit, bylo vytvo ení trojic celkem
rychlé a bezproblémové.
Smítko spokojen pokyvoval hlavou. Vtom na plac doklusal Hugo, který místo snídan
chodil na hodinu b hat.
„Už to za íná? Nep išel jsem o n co?“ usmál se na profesora, kterému zmrzl úsm v na
rtech. B’hara si se zájmem prohlédl svalnatého t locviká e, ale pak odvrátil hlavu a znovu
oslovil žáky.
„V t chto trojicích budete nyní sout žit. Za chvíli vám profesor Smítko rozdá karti ky
s nápov dou. Všichni t i budete muset dát hlavy dohromady, abyste p išli na to, co vám
karti ky nazna ují. B hem sout že má každé družstvo možnost jedenkrát požádat o radu nebo
o pomoc n koho z našich i vašich u itel bez jakéhokoliv postihu. Za každou další nápov du
už však zaplatíte ztrátou bod . Na školním území smíte používat magii, jak uznáte za vhodné,
nebo my dohlédneme na to, aby se nep ihodilo nic nepat i ného. Je to jen na vašem uvážení,
jak se svých úkol zhostíte. Jen vás chci upozornit, že n které akce jsou limitované. Pokud
úkol nesplníte v ur itém asovém úseku, magická smy ka vás vrátí op t na za átek a musíte
se o to pokusit znovu a lépe. Kdybyste více než dva dny tápali, jak dál, op t m žete i
v dalších etapách sout že požádat o dopl ující nápov du.“
 „Opravdu se nem že nic stát?“ zeptal se opatrn profesor.
„Nemusíte mít obavy, naši u itelé budou mít st ídavý dozor nad územím školních
pozemk , a kdyby se cokoliv p ihodilo, jsou schopni si s tím poradit. Pokud budete mít zájem
nahlížet, jak si vaši žáci vedou, m žeme vám to kdykoliv zprost edkovat, to není problém.“
„Dobrá, dobrá,“ p ikyvoval profesor, ale úpln p esv d en nevypadal.
„Pokud budu moci nahlížet i já, pomohu vám p i dozoru,“ nabízel se s úsm vem Hugo.
„To je samoz ejmé, že vám to umožníme,“ odpov d l B’hara d ív, než se na n co zmohl
profesor.
„Takže Hugo nás bude moci šmírovat,“ ušklíbla se Hanka, „to je radostná novina.“
„Radostná?“ zarazil se nad jejími slovy P’ujibo. „M l jsem pocit, že z toho radost
nemáš…“
„U nás se tomu íká ironie,“ za al hned jednorožci vysv tlovat Svá a, „poznáš to tak, že
slova odporují pocit m. V takovém p ípad mají pravdu pocity, ale není vhodné, aby byly
komentovány nahlas.“
„Aha,“ byl z toho trochu zmatený, „takže to znamená, že se vám nelíbí, když váš u itel
t locviku bude sledovat, jak sout žíte? Pro se vám to nelíbí?“
„Protože je to nesympatickej trouba,“ odpov d la mu Hanka.
„Nemáte ho rádi?“ up es oval si jejich pocity P’ujibo.
„Jak bych ti to vysv tlil,“ snažil se najít Svá a srozumiteln jší objasn ní, „je tolik
zam ený na krásu a zdraví t la, že už mu na nic jiného v hlav nezbylo místo.“
„On v bec toho místa v hlav moc nemá,“ kývla na souhlas Hanka.
„To je smutné,“ ekl P’ujibo a kamarádi m li co d lat, aby se tomu neza ali smát. V as si
ale p ipomn li radu profesora Smítka a ovládli se. Mladý jednorožec ale jejich pobavení
p esto cítil a byl z toho zaražený.
„Promi ,“ ekl Svá a, „ale lidé mají kolem sebe tolik smutných v cí, že se museli nau it se
jim smát, aby se z toho nezbláznili. Nemyslíme to zle, jen se smíchem snažíme zmírnit své
nap tí.“
„Aha,“ p ikývl P’ujibo a trochu se uvolnil, „není pro nás snadné pochopit lidské jednání.
Budu rád, když mi ob as n které v ci takhle objasníte.“
„Myslím, že profesor Smítko už rozdal skoro všechny karti ky. Nem li bychom si ty svoje
taky vyzvednout?“ ukázala Hanka na chumel d tí kolem u itele.
„Já pro n dojdu,“ vystartoval Svá a a vrhnul se mezi ostatní. Za chvíli vít zn donesl
první dv nápov dy do sout že.
„Tak ukaž,“ zajímala se Hanka i P’ujibo. Jejich kamarád oto il karti ky, aby na n vid li.
Na jedné byla p ipevn ná kv tina s drobnými kvítky a na druhé byl malý kruh rozd lený na
dv stejné poloviny. Jedna ást byla erná a druhá bílá.
„A sakra,“ p ekvapen zaklela Hanka, „tahle sout ž asi nebude moc jednoduchá. Co je to
za kv tinu?“
„Slunivka barevná,“ odpov d l Svá a a pokr il rameny, „oby ejná lu ní kytka.“
„Není n ím zvláštní?“
„O ni em jsem neslyšel. Bohat kvete, zvláš když má dost vody. Kvítky, které se
rozvíjejí, jsou bílé až r žové, pozd ji zmodrají.“
„Co ty na to, P’ujibo?“
„Nemám, co bych dodal, je to p esn tak, jak íká Svá a.“
„Hm, a co ten kruh?“
„Bílá a erná? Den a noc, sv tlo a tma, rovnováha?“
„Rovnováha k barevnosti a slunci? Nebarevnost? Tma?“
„Do háje. Jak na tohle máme p ijít?“
 Zdálo se, že nejsou sami, kdo si s karti kami neví rady. N kolik skupinek odešlo, ale
nedalo se odhadnout, jestli sout žící na n co p išli, nebo jestli jen vyhledali klidné místo na
p emýšlení.
„A co se takhle trochu projít?“ navrhl Svá a.
„No ale kam? Kde tady rostou tyhle kytky?“ zeptala se Hanka.
„Všude, na všech loukách,“ odpov d l jednorožec.
„A není n jaká louka, kde jich roste obzvláš hodn ?“ zeptal se Svá a.
„Ano,“ dupl si radostn P’ujibo, „pod Blátivým pramenem jich je nejvíc a jsou
nejkrásn jší.“
„No sláva, tak si ud láme výlet tam. P emýšlet m žeme i cestou, kdyby nás n co napadlo,“
rozhodla Hanka.
„Ale je to docela daleko,“ namítl jednorožec, „nestihnete ob d.“
Svá a se zamyslel: „A nemohli by nám dát n co k sn dku s sebou?“
„Když je o to požádáme, tak ur it .“
P’ujibo je zavedl ke kuchyni, kde se setkali s velkou ochotou. Za malý okamžik m li
p ipravenou a zabalenou bohatou sva inu.
„Bezva. Tak m žeme vyrazit,“ pobízel je Svá a, spokojený, že si v batohu nese dostatek
zásob na cestu.
„Nem li bychom n komu oznámit, kam jdeme?“ p emýšlela Hanka.
„Není t eba,“ ujistil ji P’ujibo, „bude-li je to zajímat, najdou nás celkem snadno. Tady na
území školy se ani ztratit nejde.“
Cesta byla krásná, jako zatím všechno, co tu vid li. Jejich trasu lemovaly zelené sv ží lesy,
ob as potkali pot ek a na loukách cvrkal veselý život. P’ujibo ob as neodolal a ukousl si
n kolik stébel z oblíbených travin.
„Za chvíli tam budeme,“ oznámil jim jednorožec, když p ešli jedno malé údolí nap í a
práv šplhali do kopce.
Když se dostali kone n na vrcholek, uvid li, že tu kon í listnatý les a p ed nimi se
rozkládá obrovská rozkvetlá louka.
„To je nádhera,“ vzdychla Hanka, když jí na ruku usedl motýl a nad hlavou se roz ilovali
ptáci, kdo že je tu ruší.
„Poj te,“ kývl na n jejich pr vodce, „zavedu vás až ke studánce. Vyv rá tu ta
nejchutn jší voda, jakou jsem kdy zatím okusil.“
Ono se to snadno eklo, ke studánce, ale svah byl pon kud blátivý a ohlazený tlapkami a
kopýtky zv e, která sem také v hojném po tu chodila. Než se jim poda ilo vyškrábat až na
místo, kde nad malou skalkou vytékal irý pramínek, m ly ob d ti zamazané ruce i kolena od
bláta. Pod pramínkem byla jen m lká prohlube , kde si nemohli umýt ani ruce. Museli
naklonit hlavu a nechat vodu stékat p ímo do pusy. Hanka si p i tom zmá ela nejen rukáv, ale
i vlasy. Po dlouhé cest a záv re ném šplhání byla voda fantasticky chladná a osv žující.
„Nic lepšího jsem v život nepil,“ vzdychl Svá a a naklonil se k prameni ješt jednou. Pak
ud lal místo i pro jednorožce.
Ten je pak zavedl na jedno vyvýšené místo na louce, kde si rozbalili sva inu. P’ujibo se
omluvil a šel se napást o kousek níž. Po jídle se d ti op ely o kmeny strom a dívaly se na
louku, která ve slunci zá ila barvami.
„Ani se mi odtud nebude chtít,“ vzdychla blažen Hanka, „je to tu jako kolébka života.“
Svá a se po jejích slovech narovnal a podíval se na ni, jako by ekla n co d ležitého.
„Co je? N co t napadlo?“ zeptala se se zájmem, když vid la kamarád v pohled.
„Nevím. Možná…“ zamyšlen se odml el kamarád, „ ekla jsi kolébka života. Rovnováha!
Možná musíme hledat místo, které by mohlo být kolébkou smrti.“
„Cože?“
 „Uvažuj. Ta rostlina nás možná m la zavést na místo, kde je plno života. Ale druhá karta
nás nabádá, abychom našli protiváhu k životu, to znamená místo, kde žádný život není. Až se
P’ujibo nají, musíme se ho zeptat, jestli tu n co takového mají.“
Hanka sice vrt la ned v iv hlavou, ale jistá logika v tom byla. Sama žádný lepší nápad
nem la, takže souhlasila, že by se to m lo zkusit.
Jednorožec byl Svá ovou úvahou nadšen a byl p esv d en, že jsou na správné stop .
„Ano. Máme tu n kolik míst, která by se dala ozna it za krajinu bez života. Ale které
z nich máme hledat?“
„Nemáte tu n co jako mapy?“
„Ale ano, to máme. Jenže nejd ív se musíme vrátit zp t. Do map se m žeme podívat na
louce, kde se odehrávalo úvodní p estavení.“
„A kv li tomuhle nápadu jsme museli absolvovat celodenní výlet,“ smála se Hanka.
„Omlouvám se,“ ekl zkroušen P’ujibo.
„Za co prosím t ?“ divila se dívka. „Vždy to byl nádherný výlet. N co tak kouzelného
bych si nenechala ujít ani za nic. Jsem moc ráda, že jsme tu louku vid li.“
„Ale zdrželo nás to…“
„No a? Já toho rozhodn nelituji!“
„Tak už se p esta te dohadovat a poj te,“ nabádal je Svá a, „a stihneme aspo ve e i.“
Ve er u jídla vládla zvláštní tajn stká ská atmosféra. Nikdo ani náznakem neprozradil,
k emu došel, ale všichni natahovali uši, jestli nezaslechnou n co zajímavého od ostatních.
Po ve e i se cht li jít podívat do map na louku, ale podobný nápad m lo víc lidí a bylo tu
pon kud živo.
„Zkoumají, kde všude jsou louky se slunivkami,“ tiše konstatoval P’ujibo, když zahlédl, co
si ostatní prohlížejí.
„Asi by bylo lepší sem zajít až ráno, aby nás nikdo nevid l,“ navrhla Hanka.
„To myslíš, že dokážeme tak brzo vstát?“ šklebil se unavený kamarád.
„Budeme muset, jediná šance je zajít sem ješt p ed snídaní,“ rozhodla za n j a poprosila
jednorožce, aby je vzbudil, pokud by zaspali.
„S radostí,“ odpov d l P’ujibo a zmizel.
Ráno je opravdu jednorožec musel vzbudit. Po tom výlet se jim spalo tak báje n , že by
to vydrželi nejspíš až do ob da. P’ujibo ale um l probudit krásn .
Jak to dokáže, pomyslela si Hanka, když jí do snu za ali cvrlikat ptáci a vytrhli ji tím
z náru e spánku. Když vylezli ze stan , už nervózn podupával kopýtky opodál a ekal na n .
Na louce zatím nikdo nebyl. P’ujibo se dotkl jednoho pa ezu a vybídl kamarády, aby se
podívali svým magickým vid ním. Poslechli ho a spat ili, jak se p ed nimi prostírá
polopr hledný obraz krajiny. P’ujibo p ejížd l po map a pak se zastavil na míst , kde byl jen
písek a žádná voda.
„Co tohle?“ zeptal se.
„Je na tom míst n co zvláštního?“
„Ob as se tam dají objevit kostry zví at a polodrahokamy.“
„A další místa?“
„Jedno mrtvé místo je ješt tady. Vyv rají tu ze zem jedovaté páry a zahubí rostliny i
zví ata.“
„Br,“ ot ásla se Hanka, „a to je všechno?“
„Možná ješt tohle skalnaté místo poblíž eky,“ našel na map krajinu, o které mluvil, „ale
to není úpln bez života.“
„A co je tohle?“ zajímal Hanku jeden podivný útvar uprost ed mapy.
„To je vysoká skalnatá hora, na které sídlí ptáci. Na té stran , co je blíž k ece je jich celá
obrovská kolonie. Jejich trus tam obarvil horu…“ jednorožec se zarazil a pohlédl na oba
kamarády a pak dokon il svou e , „vlastn obarvil polovinu hory u eky na bílo. erná skála
se pod nánosem trusu úpln ztrácí. Vlastn je ta hora z p lky erná a z p lky bílá.“
„Opravdu?“ zubil se Svá a vít zn na jednorožce.
„Jak je to odsud daleko?“ zeptala se Hanka.
„Když vyrazíme po snídani a nezabloudíme, budeme do ob da zp t.“
„Takže hned, jak se najíme, zkusíme omrknout, jestli tam n co najdeme,“ nemohl už se
do kat Svá a.
Tentokrát nebyla cesta tak hezká a p íjemná. Kamenité a su ovité svahy daly jejich
sval m, namoženým ze v erejška, zabrat. I jednorožec musel dávat dobrý pozor, kam šlape,
aby nep išel k úrazu. Slunce pálilo a nikde žádný stín, kde by si mohli odpo inout. Horu
vid li už zdálky.
Kone n stáli pod ernobílou skálou a rozhlíželi se, zda n co neuvidí.
„Je tu šipka,“ ekl najednou Svá a.
„Kde?“ divila se Hanka.
„Musíš použít vyhledávací magii,“ ukázal do prostoru.
Ale a se Hanka snažila sebevíc, nic nenašla. Uklid ovalo ji jedin to, že ani jednorožec
nic nevid l, a to je p ece velice magicky zdatný tvor. Rezignovan pokr ila rameny a
následovala svého nadan jšího kamaráda. Dovedl je až k velkému otvoru, který vypadal jako
vchod do jeskyn . T sn vedle vchodu byla malá ímsa, na které bylo se azeno dev t
otev ených nádob. Prošli kolem a vstoupili dovnit . Zdálo se, že od vchodu neproniká do
jeskyn žádné sv tlo. Hanka zkusila osv tlovací kouzlo, ale to selhalo. Sáhla tedy po ohnivé
magii, ale jako by jeskyn jakékoliv sv tlo p ímo polykala. Ta temnota jí za ala vadit. Dotkla
se svého jantarového p ív sku, aby se uklidnila.
„Nedokážu to magicky osv tlit,“ ekla nahlas, „a co vy? Nem žete s tím n co ud lat?“
„Ani si neškrtnu,“ ozval se Svá a, „budeme muset vymyslet n co jiného. Navrhuju vrátit
se ven.“
„Obávám se,“ ozval se jim v mysli hlas P’ujiba, „že vím, co musíme ud lat. Tyhle nádoby,
které tu vidíme, slouží jako lampi ka.“
Hanka vzala jednu nádobu do ruky, a když ji oto ila, uvid la na jejím dn drobné písmo.
Stálo tam: Napl ji a posvi si.
„A ím se má tahle nádoba naplnit?“ zeptala se podez ívav jednorožce a podala nádobu
Svá ovi, který zkoumal její dvojité ví ko. Vnit ní ví ko se dalo pá kou sklopit, i v okamžiku,
kdy vn jší kryt už byl zašroubován.
„My téhle lampi ce íkáme mžikátko,“ ekl jim P’ujibo, „budeme ji muset vzít s sebou a
pak do ní v noci nachytat mžitky. Zdá se, že jednu lampi ku už si n kdo odnesl.“
„Myslím, že nám budeš muset vysv tlit, co to je, a jak se chytají. My o nich zatím nikdy
neslyšeli,“ oto il se na n j chlapec.
„Co kdybychom se vrátili zpátky? Tady to není moc pohodlné,“ navrhl jednorožec, „do
ve era budeme mít na povídání spoustu asu.“
Usoudili, že je to rozumná úvaha, a vydali se zp t.
Ob d byl vynikající, a když si potom sedli do stínu pod stromy, málem tam po té
dopolední procházce usnuli. Hanka m la pocit, že je tu tráva m k í než jinde a i kv tiny voní
víc, než obvykle.
„Tak povídej, jak ta vaše lampi ka funguje,“ vyzval Svá a jejich ty nohého kamaráda
k e i.
„No, jak už jsem íkal. Musí se do ní zav ít p t mžitek. ím v tší tma, tím lépe svítí.
Dosp lí jednorožci dokážou mžitky nachytat magickými prost edky, ale já to ješt neumím,
takže to budeme muset ud lat po lidsku.“
„Pro zrovna p t mžitek?“ podivila se Hanka.
„Jedna nesvítí v bec, t i svítí nedostate n a v sudém po tu za nou místo svícení blikat.“
 „A co sedm?“
„Ta skleni ka už je jim malá a za nou se napadat. A když jedna zhasne, máš místo
mžikátka blikátko. P t je prost vyzkoušený osv d ený po et.“
„Aha. A jak je budeme chytat?“
„Do ruky to nejde. Za prvé by t popálily a za druhé jsou neuv iteln rychlé, takže je moc
t žké je trefit. Musíte si ud lat speciální lepivé lapátko. V noci pak vyrazíme do rokliny
temnochod . Jejich srst je tak neuv iteln erná, že nic ern jšího neznám. To mžitky
p itahuje jako magnet. Sta í párkrát mávnout lapátkem kolem temnochoda a je skoro jisté, že
na lepu n která uvízne. Pak už ji sta í sfouknout a máte p ibližn p t minut na její p emíst ní
do skleni ky. Než znovu na erpá dost magie na své zapálení, je mžitka skoro bezmocná. Je
z ní na chvíli taková malá erná muška.“
„Bezva, tuhle ást jsem pochopila,“ p ikývla Hanka, „jen ješt netuším, co to je temnochod
a jestli bude nadšen, když kolem n j budeme n ím mávat.“
„Temnochod je druh lenochoda, takže není nijak zvláš nebezpe ný,“ odpov d l P’ujibo.
„Nijak zvláš ? To znamená, že trošku ano?“ zarazil se Svá a.
„Brání se pliváním a jeho sliny trochu smrdí. Trochu dost smrdí.“
„Jako roch áci?“
„Dost podobn .“
„No nazdar!“
Ješt p ed ve e í zašli hloub ji do lesa, aby si tu p ipravili v tve s vidlicí na konci. Do
vidlice vpletli dlouhou houževnatou travinu a tu pak pro jistou ješt omotali provázkem, který
m li s sebou. Na p ipravenou plochu rozpatlali klacíkem bílou tekutinu, která tu v okolí
pom rn asto vytékala z poškozené k ry lepovník .
S ve e í nesp chali, protože stejn museli po kat, až se setmí. Povídali si s kamarády,
vzpomínali na ty, kdo z stali doma a poslouchali vypráv ní jednorožc o stromech a
rostlinách z jejich okolí. Po setm ní se všichni odebrali do stan a Hanka se Svá ou se
nenápadn vyplížili z tábora na místo srazu s P’ujibem. Ješt že byl bílý a dal se v té tm ,
kterou osv tlovaly jen hv zdy, najít.
Vyzvedli si z úkrytu p ipravená lapátka a jednorožec je pomalu vedl k roklin , hust
zarostlé stromy a k ovinami. Ob as se museli chytat za jeho ocas, aby se jim p i pr chodem
hustým porostem neztratil. Hanka m la pocit, že už by cestu dom nenašla ani náhodou.
„Snažte se jít potichu, jsme skoro na míst ,“ oslovil je v duchu P’ujibo, „držte se m za
h ívu a až vám eknu, mávejte lapátky co nejrychleji kolem sebe.“
Postupovali pomalu a Hanka už skoro nic nevid la. Doufala, že jednorožec má lepší zrak
než oni a povede je bezpe n . Našlapovala opatrn , ale stejn m la pocit, že je každý v okolí
musí slyšet.
„Te ,“ ekl jednorožec a oba kamarádi za ali mávat kolem dokola a snažili se nezasáhnout
ty nohého pr vodce. Párkrát trefili n jakou v tev.
„Tak co? Máte?“ zeptal se P’ujibo. Hanka prohlédla svou lapací v tev. Svítila na ní dv
sv télka.
„Já mám jednu,“ hlásil Svá a.
„Já dv ,“ pochlubila se, „mám trochu posvítit?“
„Nejd ív je sfoukn te a pak teprve posvi te,“ radil jednorožec.
Za chvilku už do skleni ky umístili t i mžitky. M li ohromnou radost, jak rychle se jim to
poda ilo. Jenže temnochod zatím n kam zmizel a hledání dalšího nebylo v bec snadné. Pak
P’ujibo jednoho našel. Op t se drželi jeho h ívy a pomalu postupovali kup edu. Vtom
zaslechli poblíž hlasy. Vypadalo to, že nejsou sami, kdo tu loví mžitky. P esto pokra ovali
v opatrném p iblížení. Vtom se za nimi ozvalo vyjeknutí, p ed nimi n co zamlaskalo a v té
chvíli do nich jednorožec str il tak prudce, až oba upadli. Hanka cht la za ít nadávat, ale když
uslyšela za sebou zaúp ní, rozmyslela si to. Vzáp tí se kolem rozší il neuv itelný zápach.
 „On na m flusnul. Fuj, to je ale humus,“ ozval se zoufalý dív í hlas, „posvi te n kdo, a
na to vidím.“
„Poj te pry , tady už nic nechytíme,“ oslovil je v duchu P’ujibo a když ucítil, že se
zachytili žíní na h ív , zvolna je vedl pry z tohoto místa. K ižovali roklinu, ale nemohli najít
žádného dalšího temnochoda. „Nedá se nic d lat, musíme to zkusit jinak,“ vzdychl
jednorožec, „pokusím se magicky p ebarvit na erno a vy budete mávat lapátky kolem m .
Snažte se m moc nezmlátit a nezapatlat mi srst lepidlem, ano?“
Jako první uhodil P’ujiba Svá a. Sice se hned omluvil, ale jednorožec ztratil soust ed ní a
musel za ít znovu. Když chytili poslední pátou mžitku, byl už P’ujibo na pokraji sil a nejmí
na t ech místech h betu m l šmouhy od lepidla. St žoval si, jak je to nep íjemné a jak ho
sv dí k že.
Do tábora dorazili pozd v noci a ráno jim vstávání zrovna moc nešlo. Snídali jako
poslední ze všech sout žících. Náladu jim nevylepšilo ani Hugovo uklid ování, že jsou na
tom ješt celkem dob e a že nemají kam pospíchat.
Cesta k jeskyni se jim zdála delší, než minule. Na kamenitých úsecích klopýtali a u eky
jednorožec požadoval, aby se z n j pokusili umýt to lepidlo z no ního lovu. Nakonec ale
p ece jen dorazili k otvoru ve skále.
Vstoupili dovnit a lampi ka zazá ila. Položili ji do výklenku ve st n a kone n se mohli
rozhlédnout po jeskyni. Vedle nich byla hromada kamení a za ní n jaké poklopy s držátkem.
„Tak jdeme na to,“ za al se se zájmem rozhlížet Svá a. Došli k deseti erným poklop m a
dva z nich byl otev ené a prázdné.
„No vida, n kdo je p ed námi,“ konstatoval Svá a.
Každý poklop m l držátko, ale žádný nešel zvednout. Místo zámku byla na každém z nich
malá kulatá prohlube . Sice zkusili víko magicky uvolnit, ale nep ekvapilo je, když to nešlo.
P’ujibo za al kopyty p ehrabovat kamínky u st ny. Byly tam r zné – erné, bílé, barevné,
kulaté, hranaté. Hanka se na n šla podívat zblízka. Zaujal ji jeden bílý, který m l tém
dokonalý kulatý tvar. Když ho vzala do ruky, zjistila, že má na sob namalovaný kroužek.
„Tenhle zelený má na sob také kresbu,“ upozornil ji jednorožec a p istr il k ní to, co
objevil.
„Ukaž,“ p išel se mrknout Svá a a našel na kameni dv vlnovky, „to je zvláštní. Co to asi
má být?“
„U nás to používáme jako symbol pro vodu, pro tekoucí vodu,“ odpov d l mu jednorožec.
„ eka? Ta je tu hned vedle. Znamená to snad, že ho do ní máme hodit?“
„A co ten bílý?“
„Myslím, že by pasoval do prohlubn tady na víku,“ vzal ho do ruky Svá a a položil ho
tam. Kamínek za al mírn sv télkovat.
„No vida, m l jsem pravdu.“
„A co tenhle zelený?“ zeptala se Hanka. „Poj me se podívat k ece, jestli nás n co
nenapadne,“ navrhl P’ujibo.
Došli k ece a cestou je provázel k ik nervózních pták . P ed nimi byl brod a uprost ed
toku vystupoval malý skalnatý h bet jako ostr vek. Zuli boty a šli se podívat do vody. Když
došli k ostr vku, zjistili, že ást skály je do ervena a i tady je prohlube , do které se hodí
nalezený zelený oblázek. Hanka ho tam vložila a odm nou jim byl pohled na sv télkující
kámen.
„Super, našli jsme to,“ zajásal Svá a a pospíchal zp t do jeskyn , aby vyzkoušel poklop.
Zv dav šli za ním. Poklop ale držel a nevypadalo to, že by cht l pod jeho rukama povolit.
„Do háje! Asi jsme ješt n co p ehlédli,“ konstatoval a zamyšlen se oto il znovu ke
hromad kamení. Hanka se sklonila vedle n j a ješt jednou za ali p ehrabovat oblázky a
zkoumali, nemají-li kresbu.
 „T eba to nebude kámen,“ ekl rezignovan Svá a, ale práv v té chvíli Hanka oto ila
jeden mali ký oblázek a našla na n m trojúhelník. Ukázala ho P’ujibovi a ten pot ásl hlavou.
„To je znak pro horu,“ ekl jí.
„Snad tím nechceš íct, že…“ ale už nedopov d la svou myšlenku, protože v tom
okamžiku všichni pocítili mírnou závra , a když pominula, stáli znovu p ed temnou jeskyní a
jejich lampi ka ekala na ímse. Mžitky v ní našt stí z staly.
„Magická smy ka, úkol je asov limitován,“ vysv tlil P’ujibo, „musíme za ít od
za átku.“
„Moment!“ ekla Hanka a zarazila jejich pohyb sm rem k jeskyni. „Pokud ten mali ký
kámen s trojúhelníkem znamená horu, bude muset n kdo z nás asi vyšplhat na tuhle skálu.“
Všichni oto ili hlavu vzh ru. Nevypadalo to na jednoduchou záležitost. Skála byla strmá a
hladká.
„Na m nekoukej,“ vyd sil se Svá a, „m nahoru nedostaneš.“
„Tohle nezvládnu ani já,“ zavrt la hlavou Hanka, „co si s tím po neme?“
„Asi to bude chtít magii.“
„Ovládnutí?“ zeptal se P’ujibo a ohlédl se po ptácích.
„Ne, to asi není to, co na nás naši u itelé uchystali. Možná tvarování kamene. Dokázali
byste si vytvarovat schody?“
Hanka se Svá ou se po sob podívali a pokr ili rameny. Tohle se ješt neu ili.
„Te by se nám hodil tulík,“ vzdychla Hanka, „ten by se s ptáky ur it dokázal domluvit.“
„Plam by taky nebyl k zahození, umí lítat,“ p ikývl kamarád.
„Že já si nevzala supervolonové prkno!“
„Nemáte tu n jakou rozumnou bytost, která by dovedla lítat,“ zeptal se P’ujiba Svá a.
„Napadá m jedin dryáda, ale to je taková poblázn ná byt stka, kterou nep emluvíte, aby
opustila sv j strom.“
„N jak to jít musí, když nám to dali za úkol.“
„Je to malý kamínek, možná bychom ho tam dokázali odtransportovat,“ navrhl Svá a.
„Jen tak naslepo?“ vrt la hlavou Hanka.
„Po ád lepší, než tam šplhat.“
„A co když se netrefíme?“
„Tak nás to zase vyplivne a m žeme to zkusit znovu.“
„A co si to nejd ív vyzkoušet nane isto?“
Trénink s kamínkem jim zabral zbytek dopoledne. Ukázalo se, že to nebude tak
jednoduché, jak doufali. Teprve když se rozestavili do p lkruhu kolem hory, dokázali
spole nými silami korigovat pohyb kamínku tak, aby stoupal pomalu a rovnom rn .
„Tak co? Co ud láme? Vrátíme se na ob d, nebo budeme pokra ovat v naší snaze?“
pohlédla Hanka na bratra a jednorožce.
P’ujibo prohlásil, že se p izp sobí a oto il hlavu k chlapci. Ten svád l t žký souboj sám se
sebou. P edstava, že p ijde o ob d, byla pro n j pon kud stresující. Na druhou stranu by zase
museli absolvovat nep íjemný pochod dom a pak zp t na toto místo, ímž by p išli o as,
který tu nejspíš budou pot ebovat na to, aby vy ešili úkol. Nakonec smutn usoudil, že oželet
ob d je nejjednodušší volba.
T ikrát po sob zkusili dokon it úkol, ale ani jednou nedosáhli úsp chu. Bylo to
deprimující.
„Nau m tvarovat kámen,“ požádala Hanka P’ujiba, „nic jiného lepšího m nenapadá.“
Jednorožec strávil zbytek odpoledne u ením svých lidských kamarád . Sice dosáhli
ur itého úsp chu a Hance se poda ilo vytvarovat p t schod , ale byla tak vy erpaná, že si
nedovedla p edstavit, že by šplhala až nahoru tak rychle, aby nep ekro ila asový limit.
„Jestli chcete stihnout ve e i, m li bychom vyrazit dom ,“ p ipomn l jim P’ujibo. V tom
zaujetí ani nezaznamenali, že den pon kud pokro il a slunce se kloní k západu.
 Smutn se vydali zpátky. Byli zklamaní, že se jim nepoda ilo zvládnout úkol v jeskyni.
Poté, co se Svá a najedl, zvedla se mu nálada o sto procent. Dokonce i jeho mozkové bu ky
jako kdyby ožily.
„To není možné, že by to bylo tak složité. Ur it jsme p ehlédli n co d ležitého,“ za al
hned p emýšlet o tom, kde se asi stala chyba.
„Když se tuhle noc na rozdíl od té minulé vyspíme, t eba nám to zítra p jde lépe,“ zívla
Hanka. Byla už unavená z toho v ného pobíhání, nevyspání i kouzlení. Už se t šila na své
m kké vo avé úto išt ve stanu. Jako poslední se k ve e i dostavila trojice, která dorazila do
tábora celá mokrá. Na pošklebování svých kamarád odpovídali ti t i záhadným úsm vem a
nikomu nic ne ekli.
„Zdá se, že nás p i p íštím úkolu eká koupel,“ zamyšlen sledoval mokré p íchozí Svá a,
„doufám, že p i tom nebudeme muset plavat.“
„Hele, nejd ív pot ebujeme vy ešit úkol z jeskyn , tak nep edbíhej,“ napomenula ho Hanka
a po chvíli už se všichni rozešli, aby se na další den dob e vyspali. Hanka cht la ješt prohodit
aspo pár slov s Plamem, ale p i komunikaci znenadání usnula. Drak se jen tichounce s
úsm vem stáhl, aby ji neprobudil.
P i snídani spousta lidí zívala, což znamenalo, že v tšina z nich byla v noci na lovu mžitek.
„Dnes bude u jeskyn živo. M li bychom vyrazit co nejrychleji,“ šeptala Svá ovi. Po
zkušenosti z minulého dne se rozhodli vzít si ob d s sebou. Než se jim ale poda ilo vyrazit
na cestu, byli už ostatní pry . P ed jeskyní byla fronta.
„Ach jo,“ vzdychla Hanka, když se za adili na konec.
„To vypadá na dlouho. Já se zatím kouknu po okolí,“ prohlásil Svá a a šel se projít kolem
hory.
P’ujibo s dívkou zv dav sledovali snahy sout žících, kte í byli práv na ad . Zdálo se, že
ostatní mají stejný problém s horou, jako m li v era oni. Jen je p i tom sledovalo trochu víc
o í. Když už p ed nimi ekala jen jedna trojice, vrátil se Svá a a odtáhl Hanku z fronty.
„Poj za mnou,“ naléhal na kamarádku a zrychlil krok, „zkus se podívat magickým
vid ním. Jsou tu šipky.“
„Dob e víš, že je nevidím, nemám pro to takový cit, jako ty.“
„Dobrá, tak mi musíš v it. Už jen kousek. Tady je to. Tenhle oblouk, to jsou dve e
zamaskované skalním povrchem. Zkus do nich str it ruku.“
Hanka poslechla a její paže bez odporu zmizela uvnit skály.
„Poj ,“ ekl Svá a a vtáhl ji dovnit . Ocitli se v absolutní tm . Hance se sev el žaludek i
hrdlo. Tmu fakt nesnášela. Sev ela dla kolem p ív sku na krku a snažila se dýchat pomalu a
pravideln .
„Když budeš hmatat kolem sebe, ucítíš, že tu jsou schody,“ vysv tloval kamarád. P i
p edstav , že se touhle tmou má pohybovat, se jí zpotily dlan . Zhluboka se nadechla a
p ivolala do své dlan sv tlo. Bála se, že to skon í podobn jako p i pokusu v jeskyni, ale
tady magie kupodivu fungovala. Uvid la plošinu p ed schodišt m.
„No prima,“ zaradoval se Svá a, „asi by bylo lepší, kdybys tu po kala a P’ujibo ti sem
p inese kamínek. Pak p jde položit ten zelený do vody, ty mezitím vyb hneš nahoru a já
položím bílý oblázek na erný poklop… Tentokrát to prost musí fungovat!“
„Dobrá, ale po kám p ed skálou,“ souhlasila Hanka, „tady uvnit se mi v bec nelíbí a d sí
m p edstava, že musím až nahoru a pak zase zp t dol .“
„Tak jo. Já to jdu za ídit,“ usmál se a zmizel.
Dívka se zatím posadila u skály a ekala na jednorožce. Kupodivu se objevil už za chvíli.
Vyplivl do její dlan nejmenší z kamínk . Mrkla, jestli je to ten správný, a když zjistila, že
ano, nezdržovala se a vyrazila do skály na schodišt . S údivem zjistila, že si ani nemusí svítit,
protože kamínek osv tluje cestu sám. ekala, že výstup bude hodn namáhavý, ale z ejm
nebylo t eba šplhat až na vrchol. Nad schodišt m byla malá místnost, ve které objevila st l
s lampi kou. Na desce stolu byla namalována ernobílá hora a na jejím vrcholku byla malá
prohlube p esn na kamínek, který Hanka donesla. Položila ho na místo a ucítila závra .
Polekala se, že nestihla limit a že je magie znovu vrátí p ed jeskyni. Pak si uv domila, že stojí
spolu se Svá ou a jednorožcem p ímo v jeskyni. Chlapec zdvihl poklop a vít zn se usmál na
své p átele. Vylovil ze schránky erný válec, ovázaný bílou tkani kou. Uvnit našel svitek
s piktogramovým dopisem, st ep z vázy a perlu. Rozvinul svitek a všichni se zahled li na
obrázky.
Na prvním uvid li otev ené mžikátko, na druhém stály t i postavy p ed mostem nad ekou,
na dalších byla zobrazena na most nejd ív postava jednorožce, pak postava lov ka a znovu
postava lov ka. Na posledním obrázku byla váza.
Svá a uložil nalezené v ci zp t do válce, Hanka vzala mžikátko a vyšli ven. Stále ješt tu
byla fronta. Hanka otev ela sklenici, pustila mžitky a prázdnou nádobu položila zp t na ímsu,
kde ji p vodn našli. Jednorožec je pak vedl podél eky, až se ostatním ztratili z dohledu.
Tady se zastavili, aby si znovu a podrobn ji na denním sv tle prohlédli obsah schránky a
poradili se o další cest . Svá a str il válec do ruky Hance a sám si rozbalil jídlo, které jim dali
s sebou. Dívka nejd ív ze schránky vylovila st ep. Zdálo se, že je na n m reliéf, který
zobrazuje n kolik jednorožc . Pak rozložila svitek s obrázky a P’ujibo se jí zadíval p es
rameno.
„Víš, kde to je?“ zeptala se ho a ukázala na most.
„Vím. Není to daleko.“
„Prima,“ kývla, sbalila svitek a také si vytáhla balí ek s jídlem. Bylo jí jasné, že pokud se
nenají te , pak už na to nebude mít myšlenky. Voda v ece se jisk iv t pytila ve slunci. Tady
na školních pozemcích u jednorožc byla tak istá, že se z ní dalo bez problém pít. P’ujibo je
vedl stezkou kolem vody a po dvaceti minutách dorazili k místu, kde se uprost ed rozši ující
se eky nalézal ostr vek. P es n j vedl most spojující oba b ehy s ostr vkem.
„To je zvláštní,“ ekl jednorožec, „je tady u vstupu na most brána a je zav ená. To tu
nebývalo.“
„To asi, abychom se p i sout ži neboxovali na most všichni najednou,“ usoudil Svá a, a
jak se za chvíli ukázalo, m l pravdu. Poblíž se zavlnil vzduch a objevila sout žní trojice, která
byla t sn p ed nimi. D ti byly pon kud mokré.
„Do háje, zase to nevyšlo,“ ekl kluk a zamra il se. Když uvid l další zájemce o vstup na
most, prohrábl si mokré vlasy a kývl na n : „Tak jo, jste na ad , m žete projít branou. Až vás
to vyplivne, zase to zkusíme my.“
S pocitem podivné nejistoty prošli branou.
„A co te ?“ podívala se na své druhy Hanka.
„Podle obrázk by m l jako první vstoupit na most P’ujibo,“ ekl Svá a a pustil
ty nohého kamaráda dop edu. Ten opatrn vyzkoušel pevnost mostu, ale zdálo se, že je
s pr zkumem spokojen, tak pokra oval dál. Došel na ostr vek a zastavil se a v n em se za al
p ehrabovat. Svá a se cht l vydat za ním, ale nemohl. Jakási neviditelná st na mu bránila
vkro it na most.
Musel po kat, až se jednorožec vrátí. Ten za chvilku opravdu p išel a p inesl s sebou jeden
st ep z nádoby.
„Je tam celá hromada st ep ,“ ekl, „nedokázal jsem poznat, který z nich by m l pasovat
k tomu našemu. Tak jsem to odhadl.“
Hanka vylovila ze schránky jejich první ást vázy. P inesený kousek nepasoval. Také byl o
n co sv tlejší, než ten jejich kousek. Mezitím už byl Svá a na ostr vku a také donesl jeden
kousek.
„Trefil ses,“ zaradovala se Hanka, když p iložila jeho ást k té p vodní, „a te to zkusím
já.“
 Vyb hla na ostr vek a p i pohledu na hromadu rozbitých nádob se podivila, že byl Svá a
schopen mezi nimi najít správný úlomek. Pak jí jeden padl do oka a byla si skoro jistá, že i
ona má tu správnou ást. Rozb hla se zp t, ale v p lce cesty jí zmizel most pod nohama a ona
se propadla do vody. Doplavala ke b ehu a vydrápala se na b eh. V okamžiku, kdy se dotkla
pevné zem , pocítila závra a už všichni stáli p ed branou.
„To bylo rychlé,“ okomentovali jejich návrat ekající, „a te jsme zase na ad my.“
Dívali se, jak mizí v brán a posadili se do trávy.
„Takže už aspo víme, co máme najít. Každý z nás má p inést jeden chyb jící kousek
vázy. Pokud se nám nepoda í najít správné ásti, propadne se most a vrátí nás to sem,“
shrnula Hanka jejich zkušenost.
„Musíme si zapamatovat barvu a reliéf,“ p ikývl Svá a a vyndal jejich st ep, aby si ho
prohlédl co nejd kladn ji. Jednorožec se k n mu sklonil, aby si i on vštípil do pam ti co
nejvíc podrobností.
Když se znovu dostali na adu, cht la Hanka, aby tentokrát šel jako poslední Svá a, ale ten
se bránil. P edstava, že skon í v hluboké vod , se mu v bec nezamlouvala.
„Tak bys mohl jít poslední ty,“ oto ila se k jednorožci, „t eba bys to p esko il a v bec
nemusel spadnout do vody.“
„Ve svitku jsem namalovaný jako první, kdo vkro í na most, to by se m lo dodržet,“
nenechal se p emluvit P’ujibo.
Tentokrát jednorožec p inesl správný kousek k jejich váze. I Svá a našel správnou ást, a
když ji p iložil k prvním dv ma, chyb l už jen trojúhelníkový kousek s hlavou jednorožce
v chyb jícím reliéfu. To bych m la poznat, pomyslela si Hanka a vyrazila na ostr vek. Po
delším hledání skute n našla ást, o které byla p esv d ena, že je to ta správná. Opatrn
vyrazila zp t a držela se zábradlí. Nebylo jí to ale nic platné. Najednou všechny opory
zmizely a už zase ucítila studenou vodu, do které se propadla.
„Já už toho mám dost, už m nebaví se furt koupat,“ protestovala a ani si nevšimla, že už
zase všichni stojí p ed branou, kde ji se zájmem a pobaven pozorují i další dv skupiny
sout žících.
Než se znovu dostali na adu, Hanka už skoro uschla. Tiše se se Svá ou hádala, že opravdu
našla ten správný kousek, a p esto se propadla mostem. Nev il jí a rozhodl se, že tentokrát
bude tím posledním on, protože on vždycky pozná, který díl skládanky je ten správný. Už si
docela dob e pamatovali, jak chyb jící díly vypadají. Když se Svá a state n vydal pro ten
poslední, pocítila Hanka strach. Co když jejich úkolem není jen najít dílky, ale i poradit si
s propadajícím se mostem? Co když tam brácha spadne a utopí se?
Než to stihla domyslet, už vid la, jak Svá a letí dol do vody.
„Hrabej rukama a nohama,“ je ela na n j zoufale a snažila se dostat k vod . Neviditelná
zábrana ji ale nepustila. Pak s úlevou spat ila, jak jejich kamarád stylem ubi ka mí í ke b ehu
a drápe se ven. Pak zafungovala zp tná vazba a všichni t i op t stáli p ed branou a sklízeli
nejen pobavené, ale i chápající pohledy ostatních. Vzhledem k tomu, že by znovu museli
pom rn dlouho ekat na další pokus, rozhodli se pro dnešek skon it.
P’ujibo je vedl zp t do tábora jinou kratší cestou. Šli pomalu a diskutovali o možnostech,
které by je posunuly ke spln ní úkolu.
„V ím ti, žes m l správnou ást, neroz iluj se,“ uklid ovala Hanka kamaráda, „z ejm to
ke spln ní úkolu nesta í.“
„Málem jsem se utopil,“ brblal Svá a.
„Náhodou jsi plaval báje n ,“ smála se Hanka a nevšímala si kamarádova vražedného
pohledu.
„Jsem rád, že t m j boj o život pobavil,“ vr el dál, ale už se také za al usmívat.
„Pot ebovali bychom n jaký delší dostate n pevný provaz,“ p emýšlela Hanka, „myslíš
P’ujibo, že bychom m li požádat n koho o pomoc?“
 „Mám nápad,“ pohodil h ívou jednorožec, „n co vám ukážu. T eba by to mohlo nahradit
provaz, který pot ebuješ.“
Odbo il z cesty a zavedl je do zvláštního lesa. Ze strom tady rostlo a po zemi se plazilo
neuv itelné množství lián. Svá a jednu vyzkoušel a uznale kývl nad její pevností.
„Zítra ráno se tu zastavíme a jednu si u ízneme,“ navrhl P’ujibo.
„A neohrozí to strom, ze kterého ji u ízneme?“ strachoval se Svá a.
„To ani náhodou,“ za ehtal vesele P’ujibo, „tohle jsou totiž naprosto bláznivé a
nezodpov dné stromy. Musíme tady udržovat trvalou dvou lennou hlídku, která dohlíží, aby
to stromy se svým r stem nep ehán ly. Kdybychom je nechali, zadusili by se za chvíli mezi
sebou. Pokud vím, n kdo na minulém shromážd ní požadoval, aby se hlídka rozrostla o
jednoho lena, že dva jednorožci už dozor nad zdejším lesem nezvládají.“
„Bláznivé stromy? To slyším poprvé,“ divil se Svá a.
„V každém spole enství jsou jedinci, kte í se vymykají zdravému rozumu,“ p ikývl
jednorožec, „ani stromy nejsou výjimkou.“
Pomalu se doloudali do tábora a dali si ve e i.
„M l by ses chlap e za ít u it plavat,“ ozvalo se za nimi. Hugo si p isedl ke Svá ovi a
za al ho pou ovat, jak se pohybovat ve vod , aby to nevypadalo jako otloukání líných kapr .
Hanka vyprskla mezi sousty a mrkla po stran na kamaráda: „Nemra se, pan u itel to
s tebou myslí dob e.“
„Nechcete m nechat aspo najíst?“ zahuhlal Svá a s plnou pusou a vyslal k Hance
vražedný pohled, který se k jeho obvyklé dobrosrde né povaze v bec nehodil. Hugo se
uražen zvedl a odkrá el k dívkám, u kterých na rozdíl od sourozenc Vronových vždy
nalézal pochopení a obdiv.
„No sláva! Už jsem myslel, že mi p estane chutnat,“ okomentoval to Svá a a p idal si na
talí ješt trochu ch estu.
Druhý den vstali velice brzo a okamžit po jídle klusali s P’ujibem k lesu a mostu.
S pot šením zjistili, že tu jsou jako první. Liánu uvázali k zábradlí p ed mostem a jednorožec
vyrazil k ostr vku. Po n m se tam vypravil Svá a.
Hned po návratu Hance hlásil: „P ipravil jsem ti tam ten poslední kousek hned na kraj.“
Dívka se chopila konce liány a p etáhla ji na most, kam až dosáhla. Pak šla sebrat
p ipravený st ep vázy. Opatrn ho zapnula do kapsy a vyrazila zp t. Popadla liánu, uvázala si
její konec kolem pasu a pak ru kovala a zárove šla opatrn ke svým kamarád m. Pak to
p išlo. Už poznala ten pocit, kdy jí mizí opora pod nohama, a pevn se chytla liány. Vid la,
jak i kamarádi svírají konec, aby zmírnili škubnutí p i pádu. Vzáp tí cítila, jak ji vytahují
k sob . Než se nadála, stála vedle nich. Vylovila z kapsy poslední kousek vázy, a když ho
p iložila k nádob , zapadl p esn mezi ostatní a váza se sama spojila v jeden celek.
„Super, máme to,“ zajásal nadšen Svá a a oto il nádobu dnem vzh ru. Vykutálela se z ní
perla a vypadl malý svinutý papírek. Pak se ozvalo tichounké „plop“ a váza zmizela.
„Myslím, že jsme úkol splnili, m li bychom jít,“ ekl P’ujibo a kývl k brán , kterou vešli
dovnit .
„Jasn ,“ souhlasil Svá a a str il získané p edm ty do kapsy.
„Co liána?“ zeptala se Hanka a šla ji odvázat z konstrukce.
„Zaho ji do eky.“
Rozmáchla se a hodila smotané klubko doprost ed proudu. Okamžit zmizelo z dohledu.
„Tak a te kone n m žeme jít,“ ekla a zamí ila k brán . P ed ní už ekaly dv další
skupinky, až na n p ijde ada. Když uvid li Hanku a Svá u, jak vít zn vycházejí z brány a
nikdo z nich není mokrý, za ali si šuškat.
Kamarádi jim vesele zamávali a pak poodešli po cest pry z jejich dohledu. Posadili do
trávy vedle p šiny a vytáhli z kapsy nejnov jší úlovek. Už m li druhou perlu, která vypadala
podobn , jako ta první. Na lístku našli jen pár slov.
 „Gratuluji, splnili jste další úkol. S tímto lístkem p ij te prosím za mnou. B’hara.“
Smotali papírek a p emýšleli, co je asi bude ekat dál.
„To by m zajímalo, kolik skupin je p ed námi,“ ekla Hanka.
„Chceš být první?“ usmál se na ni Svá a.
„Pro ne? Tebe by to net šilo?“
„Abych pravdu ekl, tak se spíš bavím t mi záhadami a úkoly, které musíme zdolat. Akorát
to plavání mi trochu vadilo, to musím poctiv p iznat.“
„Možná vyhraješ a budeš si moci sáhnout na Zrcadlo asu. Pov z nám, P’ujibo, co to
vlastn znamená?“
„Je to zcela mimo ádná pocta. Zrcadla se lze dotknout jen ty ikrát do roka. T i m síce pak
trvá, než Zrcadlo znovu obnoví své schopnosti. M že t zavést do minulosti, p ítomnosti i
budoucnosti. Jen n kolik význa ných druid m lo zatím možnost využít jeho schopnosti.
Naprosto nechápu, pro se naši u itelé rozhodli dop át tento zážitek práv n komu z vás. Je to
zvláštní a neobvyklé.“
„Já žádnou výhru nepot ebuju, já jsem spokojený s tím, co mám,“ mávl rukou Svá a a
natáhl se slastn do trávy.
„A to se toho Zrcadla m že lov k zeptat, na co chce?“ vyzvídala Hanka.
„Nevím, jak to probíhá,“ p iznal P’ujibo, „nikdy jsem v Posvátném háji u Zrcadla nebyl.“
Ješt chvíli si povídali a pak se vrátili do tábora. B’hara tu hovo il s profesorem Smítkem a
d ti si nebyly jisté, zda je mohou vyrušit. U itelé si jich však všimli a pokynuli jim, aby p išly
blíž.
Hanka vytáhla papírek, ale jednorožec se na n j ani nemusel podívat.
„Vím, že jste usp li,“ ekl jim vlídn , „ale dnes vám další úkol nedám. Ti, co p ejdou most
do zít ejšího poledne, se sejdou po ob d na mýtin , kde jste sledovali p edstavení, a
vyslechnou si zadání t etího úkolu. Do té doby máte volno. Budu se t šit, že tam uvidím
v tšinu sout žících.
„To je bezva, m žeme se povalovat, jíst a odpo ívat,“ naplánoval si hned Svá a sv j
oblíbený program.
„Nebo se za ít u it plavat…“ neodpustila si rýpnutí do kamaráda Hanka. Tentokrát mu
ovšem náladu zkazit nedokázala.
„Mohli bychom si zahrát n jaké hry,“ navrhl P’ujibo.
„Pro ne,“ souhlasil Svá a, „ale až ve er, až nebude takové vedro.“
Bylo velice p íjemné nemít chvíli žádné povinnosti a nemuset spekulovat nad nespln nými
úkoly. Všichni t i si ne ekaného volna opravdu užívali.
Ve er Hanku zavolal Plam a vypadal neobvykle rozrušen .
„Copak t vyvedlo z míry?“ divila se Hanka.
„Dnes jsem byl sv dkem líhnutí,“ za al vypráv t její dra í p ítel, „to ti byl úžasný zážitek.
Matka musela na n jakou poradu, tak m vzala s sebou a dovolila, abych v doprovodu správce
líhn p ihlížel tomu, jak se mali ký drak klube z vejce. Správce líhn mu v bec nepomáhal,
ten chudá ek se musel prodrat na sv t úpln sám. Zeza átku nedokázal ani po ádn chodit.
Bál jsem se, jestli neohrozí další dv vejce, která se v líhni h ála, ale správce žádné obavy
nem l. V tšinou bývá p ítomna p i líhnutí matka, ale ta byla odtud moc daleko a ten nejhez í
okamžik nestihla.“
„To muselo být zajímavé,“ souhlasila Hanka.
„Ale krom líhnutí jsem se dozv d l ješt n co zajímavého. Ale musím ti to íct po
po ádku. Na malého drá ka se p išla podívat správcova dcerka. Zdálo se, že je zvyklá chodit
do líhn b žn . Pak šla zkontrolovat ostatní dv vejce. Mluvila na n , jako by to už byli živí
tvorové, a hladila je.
Povídám správci: Nebojíte se, že dojde p i kontaktu k narušení osobnosti drak a vaší
dcery? Jen se zasmál a odpov d l, že to nehrozí. Prý není možné, aby k n emu takovému
došlo z ni eho nic. Povídal: To by musel být sakra silný kouzelnický rituál, aby dokázal
ohrozit osobnost draka. Co ty na to?“
„Nevím, co si mám myslet,“ ekla opatrn Hanka.
„Vím, co si myslíš. Já si to myslím také. Ta mat ina historka o tom, jak jsme si my dva p i
náhodném setkání prohodili ást osobnosti, je pon kud d ravá. Myslím, že mi ne ekla
pravdu.“
„Mám z toho husí k ži,“ odpov d la mu Hanka, „v bec si nejsem jistá, jestli chci znát
pravdu. Kdo ví, jak to bylo.“
„Zkusím se na to n kdy matky zeptat. Ale nevím, zda mi n co prozradí. V n kterých
záležitostech je ml enliv jší než skála.“
„Podle jejího p ístupu hádám, že to asi nebude nic moc hezkého. Rad ji bu opatrný, a se
na nás nenaštve.“
„A co obranná kouzla? Trénujete?“
„Tady se to nehodí, po ád nás n kdo sleduje, vypadalo by divn , kdybychom trénovali
práv obranu. Kdybys tu tak mohl být s námi. Je tu tak krásn .“
„Jsem rád, že se máte dob e. Zase se n kdy ozvi.“
„M j se fajn, Plame, a dobrou noc,“ poslala mu psychické pohlazení a vým nou ucítila
lehké fouknutí do vlas , kterým ji drak škádlil.
Tentokrát se rozhodla p ed svými kamarády o drakových objevech poml et. Ješt i ráno
v ní p etrvával divn svíravý pocit, když si vzpomn la na drakova slova. Jedin mocný
kouzelnický rituál by mohl ohrozit osobnost draka… Oni dva si ást své osobnosti zcela
prokazateln prohodili. To p iznala svému synovi i dra ice.
Ale jak k tomu asi došlo? Co se tenkrát mohlo stát? Kdo ví, jestli se to n kdy dozvíme,
pomyslela si Hanka.

KRÁSA V KAMENI
V pátek po ob d se na pasece sešlo šest trojic sout žících. Už tady na n ekali profesor
Smítko a B’hara. Všichni byli zv daví, co si na n jednorožci vymysleli dál.
„Milí mladí p átelé, tentokrát by nás zajímalo, jak se stavíte k pojmu krása. Máme tady
nedaleko obrovský starý kamenolom, který už je opušt ný, ale po ád se v n m dají nalézt
zajímavé kameny. Pan profesor Smítko m upozornil, že tvarování kamen ješt neovládáte,
proto bude pot eba, abyste úzce spolupracovali s našimi jednorožci, kte í vás to nau í a budou
pomáhat vytvo it n co, co vy lidé považujete za krásné. Je úpln jedno, bude-li to n co
mali kého jako šperk nebo n co v tšího. Je to zcela na vás, co zvolíte a na co si troufnete.“
„Mohu se na n co zeptat?“ p ihlásila se jedna dívka.
„Prosím.“
„To budeme muset na tom kameni pracovat p ímo v kamenolomu?“
Jednorožec pot ásl hlavou: „Pokud vím, v tšina z vás si v sout ži dosud nevybrala
nabízenou pomoc nebo radu. Až se rozhodnete, co vytvo íte, a až najdete místo, kde bude váš
výtvor vypadat nejlépe, p ij te za mnou. Pomohu vám kouzlem i pomocí brány p epravit
materiál tam, kde na n m budete chtít pracovat.“
„A za jak dlouho to musíme stihnout?“
„Máte na to t i dny. Pak prob hne vzájemné hodnocení.“
„A ti spolužáci, co tu s námi nejsou? Ti úkol nedostanou?“
„Dostanou. Ale budou na n j mít podstatn mén asu než vy.“
Jednorožec po kal, až ustane všeobecné šuškání a dohadování. Zdálo se, že další otázky už
nebudou, takže kývl na profesora Smítka.
„Takže nyní se p esuneme spole n do kamenolomu,“ oslovil u itel žáky, „m žete si vše
prohlédnout a rozhodnout se, do eho se pustíte. Každá trojice vytvo í jen jednu v c, aby
nedošlo p i hodnocení ke zmatk m. Doufám, že se dokážete domluvit.“
 Hanka se Svá ou p emýšleli o zadaném úkolu, ale diskusi si schovávali až na chvíli, kdy
budou mimo doslech ostatních. Další trojice už si sice po cest šuškaly, ale dokud nedorazila
celá skupina na místo, nikdo si nedovedl p edstavit, co uvidí.
Teprve když vyšli na planinu, která byla n kolik kilometr na všechny strany zbrázd ná
roklinami a výkopy, zatajil se jim dech. Tady bylo opravdu z eho vybírat.
„Tak tady všude se m žete rozhlížet,“ ekl jim profesor, „a nemusíte pospíchat. Do ve era
máte možnost hledat, co by se vám líbilo. Já tady po kám, kdybyste n co pot ebovali, a ve er
vás pak odvedu dom , abyste se nám ve zdejším kamenném bludišti nezatoulali.“
B’hara jim kývl na pozdrav a zmizel, zatímco profesor se usadil do stínu pod stromem a
ud lal si pohodlí. Zdálo se, že tento druh dozoru mu ned lá sebemenší potíže. D ti se ve
spole nosti mladých jednorožc vydaly na pr zkum okolí. Ob as se z r zných stran ozývaly
nadšené výk iky, ob as se svolávali ti, kte í ztratili své druhy z dohledu.
Svá a cht l také okamžit vyrazit na pr zkum, ale Hanka ho zadržela a kousek stranou se
posadila do trávy. Oba kamarádi se u ní zastavili s tázavým pohledem.
„Není kam pospíchat,“ pokr ila rameny a nazna ila jim, aby si také ud lali pohodlí.
„Ale ostatní nám zatím t eba vyfouknou n jaký zajímavý kámen,“ namítal Svá a.
„Kámen na co? Ty už máš p edstavu, co bychom m li vytvo it?“
Svá a se podrbal na brad , zamyslel se a pak zavrt l hlavou.
„A co ty, P’ujibo, co ty bys cht l d lat?“
„Já vám p ece radit nem žu, tohle má být n co, co jako krásu vidí lidské o i, ne naše.
M žu vám pomáhat, ale ne to za vás vymyslet.“
„Ach jo,“ vzdychla dívka, „já opravdu nevím. Se šperky nemám žádnou zkušenost, sochu,
jako jsou v Santaren , si ud lat netroufnu, to by ur it dopadlo špatn a nic jiného m
nenapadá. Krása… Co se dá ozna it, jako krásné?“
„Stromy, kv tiny…“ ekl Svá a.
„Z kamene? To ztratí všechno, co se nám na nich líbí.“
„Fontána… Nebo zdobené pítko pro ptáky,“ p emýšlel dál nahlas Svá a.
„Pro zdobené,“ namítala Hanka, „nejhez í ozdobou jsou na napajedle sami ptáci.“
„S napajedlem asi nevyhrajeme,“ ušklíbl se.
„To je možné,“ p ikývla s úsm vem Hanka, „ale z stala by tu po nás aspo n jaká
užite ná v c. To je možná víc, než krása. Co ty na to?“
„Já mám nápad,“ rozzá il se najednou chlapec, „co kdybychom vybudovali kamenné
napajedlo pro zv a ptáky pod Blátivým pramenem? Tam by bylo pot eba nejvíc.“
„Senzace! To je ono! Ty jsi génius, bráško,“ nadchla se pro jeho myšlenku i dívka.
„S tímhle vám pom žu moc rád,“ souhlasil vesele jednorožec.
„Jasn ,“ zachmu il se najednou Svá a, „ty tam budeš mít pastvu hned vedle. Ale my si
budeme muset brát jídlo s sebou a možná tam budeme muset aspo jednou p espat, abychom
to stihli. Ale myslím, že nic lepšího se opravdu vymyslet nedá.“
„Takže vzh ru do terénu,“ zdvihla se Hanka, „te musíme najít n jaký velký odolný
kámen, který se tam bude hodit.“
Zvolna procházeli kamenolomem a rozhlíželi se, co je tu k dispozici. Kdyby cht li vyráb t
šperky, našli by tu nep eberné množství zajímavého materiálu, kameny r zných barev a
dokonce i polodrahokamy. Ale kámen, který hledali, nebylo snadné objevit. Našli n kolik
dostate n velkých kamenných blok , ale bu byly moc barevné, nebo porézní nebo se jim
prost nelíbily. Teprve po více než dvou hodinách našli tmavý kámen se sv tlými žilkami.
„Co mu íkáš,“ pohladil ho Svá a, „taky se ti líbí?“
Hanka ho obešla a p ikývla: „Myslím, že tam bude pasovat. Já ho beru. Jen jestli ho tam
n kdo dokáže dostat.“
„Musíme si n jak ozna it tohle místo, abychom ho znovu našli.“
 „Bez starosti,“ pohodil h ívou P’ujibo, „to nechte na mn . Za ídím to a zprost edkuji
B’harovi informaci, kde náš kamínek je.“
„Musíme oficiáln požádat o jeho pomoc,“ dumal Svá a, „jak to máme ud lat?“
„Sta í, když to te eknete vašemu profesorovi, on už to bude tlumo it dál,“ radil jim
jednorožec, „zítra ráno už bude náš vybraný kámen p ipravený u pramene.“
„Opravdu je to tak jednoduché?“ divila se Hanka a jednorožec jen pobaven za ehtal.
Ve er se všichni vraceli dom spokojení a t šili se, jak hned následující den za nou tvo it
n co zajímavého. Každý úkol tu byl n jakým zp sobem zvláštní, rozhodn se p i tom, co na
n p ichystala škola jednorožc , ani dost málo nenudili. Všem se tu zatím líbilo a oce ovali
pohodlí i vst ícnost svých hostitel . Profesor Smítko si zapsal, co všechno je t eba p epravit
n kam jinam, zkontroloval, zda se mu vrátila všechna družstva a odvedl je zp t do tábora.
Druhý den hned po snídani se sout žící rozprchli na r zná místa. Svá a šel domluvit jídlo,
které si cht li vzít s sebou, a Hanka se vydala za profesorem Smítkem, jestli se mohou u
pramene zdržet p es noc. Ten se však jen zasmál a pokynul jí, aby ho následovala na paseku.
Tam se mezi dv ma stromy mihotala brána. „Poj za mnou,“ ekl u itel a oba prošli na
druhou stranu. Hanka zdvihla hlavu a uvid la svah, ve kterém se ukrýval Blátivý pramen.
„P ece jen budu rad ji, když se budete vracet na jídlo a p espání do tábora. B’hara byl tak
laskav, že se uvolil nechat na t i dny aktivní tuto bránu, abyste to m li pohodln jší.“
„To je od n j moc milé,“ usmála se Hanka na profesora a oba se zase vrátili branou zp t.
Svá u dívka objevila u stanu, jak žaluje P’ujibovi.
„To je poprvé, co mi s sebou necht li dát ob d. Že prý se máme k jídlu vrátit jako ostatní.
Copak se máme šanci vrátit?! No, ekni n co, Hanko!“
Ta se jen zasmála: „A co mám íct? Mají pravdu. Budeme chodit na ob d jako všichni
ostatní.“
Svá a se na ni zahled l s výrazem typu „jsi normální?“ a pak se podíval tázav na
jednorožce.
„Na P’ujiba nekoukej, ten nic neví. Tohle ekl profesor jenom mn . Tak už poj te, já vám
to ukážu.“
Poslušn šli za ní.
„Páni, to je luxus,“ zaradoval se Svá a, když prošli na místo u pramene.
„To jsou mi v ci,“ divil se P’ujibo, „nikdy bych nev il, že tohle B’hara pro n koho
ud lá.“
„Poj te se sem podívat,“ volala na n Hanka.
Vydrápali se do svahu za ní. Kámen ležel na míst p esn tam, kde ho cht li mít. Hned se
dali do práce, aby ho ukotvili do skalního podloží, aby nesklouzl, kdyby náhodou zapršelo.
Nejv tší magickou výdrž m la kupodivu Hanka. Tvarování kamene ji moc bavilo.
„Hele, nech už toho,“ musel ji napomínat Svá a, když byl as jít na ob d.
Pracovali s velkým zápalem a chutí a po ád vymýšleli další a další zlepšováky, aby se
k vod dostali i drobní tvorové, aby se tu ptáci mohli bezpe n vykoupat, aby se daly
prohlubn jednoduše istit…
Jen neradi opoušt li ve er svou práci a to v etn P’ujiba, který se pro spole né dílo nadchl
stejn jako oni.
„Kde ty vlastn bydlíš, P’ujibo?“ zeptala se Hanka, než se ve er rozešli.
„Východn od Magického lesa je nádherné áste n zalesn né údolí, kde se mým rodi m
tak zalíbilo, že tu už od mého narození spole n žijeme.“
„Ta divadelní hra, co jsme u vás vid li, víš, doufám, že není proti etice se zeptat… M žete
žít i na nemagickém území?“
„Ta hra má pravdivý základ. Bez magie bychom byli tém bezmocní, co se tý e vlivu na
své okolí. Netuším, jestli bychom ztratili i inteligenci a schopnost dorozumívat se, i lé it
zran né tvory a rostliny. Myslím, že nikdo z nás nemá chu to vyzkoušet.“
 „To chápu. Už se t šíš dom na prázdniny?“
„Trochu ano, trochu ne,“ odpov d l P’ujibo, „víš, já si hrozn rád hraju s kamarády a tam
skoro žádné nemám. Taky m b hem prázdnin eká brigáda na išt ní tok v rezervaci a
v nejbližším okolí.“
„Nepovídej,“ rozzá il se Svá a, „tebe taky?“
„Nás taky naverbovali,“ zasmála se Hanka, „asi se tam potkáme.“
„Vážn ? Tak to je dobrá zpráva,“ zaradoval se i jednorožec.
Další den se op t nadšen pustili do práce pod Blátivým pramenem, který už v bec
nevypadal blátiv a v n kolika prohlubních už se p es noc objevila nádhern istá a lahodná
voda. Ráno p i p íchodu vyplašili první ptáky, kte í objevili svou novou luxusní kamennou
koupelnu. To d ti utvrdilo v tom, že to byl opravdu ten nejlepší nápad, na jaký mohly p ijít.
B hem dne se v novaly tvarování nejv tší spodní t ky, ke které se, až se naplní, vejde i
n kolik žíznivých zví at najednou.
P i návratu z ob da zahlédl Svá a s Hankou la s kolouškem. Jenže když zv ucítila
lov ka, dala se na rychlý úprk. Malý koloušek u pramene uklouzl, ale vyrovnal to a
pospíchal za svou mámou.
„Musíme trochu zdrsnit povrch kamene kolem t ky,“ prohlížel Svá a místo, kde to
kolouškovi klouzalo. Hned se znovu pustili do práce.
„Už to vypadá nádhern ,“ prohlížela ve er Hanka s odstupem novou úpravu pramene.
„Zítra po ránu osadíme kolem kamene n jaké traviny, aby to vypadalo ješt lépe,“
odpov d l Svá a, který stále dokola nacházel n jaké nedokonalosti na p ístupových
cesti kách.
P’ujibo se naklonil nad jednu prohlube a napil se: „Je to mnohem pohodln jší, než d ív. A
voda je tu prost báje ná.“
Po celodenní práci na erstvém vzduchu se jim spalo nádhern . Hanku dokonce p estaly
trápit sny o Vronovi.
„Dnes do ob da máte as na poslední úpravy a vylepšování,“ p ipomenul jim u snídan
profesor Smítko.
Vlastn už m li hotovo. Ošet ili n kolik drobností a Hanka šla Svá ovi pomoci
s p esazením vybraných travin. Zvolna se napl oval i prostor spodní nejv tší t ky. Te už
nebyl problém nabrat si trochu vody na umytí rukou. Posadili se na chvíli opodál a sledovali,
jak se sem oparn za ínají slétat ptáci, aby se v horkém dni vykoupali. A koliv tu pro n bylo
n kolik vhodných m lkých míst, stejn se vyhán li z t ch nejoblíben jších a cachtali se, až
voda létala na všechny strany.
P’ujibo drcnul do Han ina ramene: „M li bychom jít.“
Hanka se ješt naposledy ohlédla, než prošla branou. Z místa u pramene vyv rala nejen
voda, ale i pocit klidu a v nosti. Sice si nebyla jistá, jestli by tu dokázala žít napo ád, ale
v této chvíli se jí necht lo jít pry . Její duše se tu uzdravovala rychleji, než p edtím.
Ob d byl tém slavnostní a vládlo p i n m roz ilené vzrušení. Všichni se dohadovali, jak
asi bude probíhat hodnocení. Poté, co všichni dojedli, p inesl Hugo Star pro každého z žák
obálku, ve které bylo deset papírk s r znými nápisy, a psací pot eby.
„Každý z vás bude p i odpoledním setkání hodnotit p edvedené práce podle vlastního
pocitu, jak se mu budou líbit. Podle toho pak se adíte a o íslujete lístky ve své obálce.“
„To budeme hodnotit i sami sebe?“
„Samoz ejm , že ne,“ oto il se na tazatelku Hugo, „lístek se svým výtvorem odevzdáte
p ed hodnocením panu profesorovi Smítkovi. Byl bych rád, kdybyste k rozhodování
p istoupili se vší vážností a odpov dností. Vy sami vlastn ur íte, komu se nejlépe poda ilo
zvládnout práci s kamenem. Já osobn si myslím…“
„Pane kolego,“ p erušil ho d razn profesor Smítko, „i vy budete mít možnost hlasovat
jako ostatní, tak se prosím do té doby zdržte osobních komentá .“
 „Jist , jist , samoz ejm . Nesmíme ovliv ovat svým názorem ostatní. To dá rozum.“
D ti s pobaveným pohledem sledovaly, jak se profesor Smítko na Huga mra í. To už ale
p icházeli jejich kamarádi jednorožci, aby je doprovodili na paseku, kde se b hem odpoledne
rozhodne, jak kdo usp l p i vytvá ení krásy.
Všichni si na míst ud lali pohodlí a za ali si tiše mezi sebou povídat, když mezi n
vstoupil B’hara se dv ma dalšími jednorožci. Také chvíli o n em diskutovali, p echázeli
z místa na místo a nakonec pokývali hlavami, takže se zdálo, že se kone n domluvili. B’hara
p edstoupil p ed sout žící a uvítal je.
„Musím p iznat, že jste nás velice p íjemn p ekvapili,“ ekl p ítomným, „vaše úsilí a
radost, s jakou jste se zapojili do celé hry, nás velice t ší. Máme za sebou první týden.
Vzhledem k tomu, jak dob e jste si nakonec poradili s úkoly, myslím, že i v dalších dnech vás
eká p íjemn strávený as. Dnes všechna vaše družstva získají t etí perlu bez ohledu na to,
jak budou hodnocena. Já vám nyní vysv tlím, k emu vám budou dobré.“
Profesor Smítko vstal a postupn obešel všechny trojice a každé p edal jednu perlu.
„Rozhodli jsme se,“ pokra oval ve vysv tlování B’hara, „že vám umožníme kontakt
s n jakou zajímavou bytostí. Máme tady studnu komunikace. B hem p íštích dvou dn se u ní
vyst ídají všichni naši malí hosté. Tentokrát vás ale nebudou provázet jednorožci, budete tam
chodit ve dvojici. Vždy dv družstva dopoledne a t i odpoledne. Kolem roubení studny
naleznete nápisy, které vám umožní si vybrat bytost, se kterou byste se rádi seznámili. Na
misku vybrané bytosti položíte své t i perly a pak už jen po káte, až se objeví nad studnou její
obraz. Pak si m žete až p l hodiny povídat. Bytosti vám p i hovoru zadají další úkol, který
byste m li svými silami zvládnout.“
„To budou stejné úkoly pro všechny, nebo bude muset každý ud lat n co jiného?“ zeptala
se jedna z dívek.
„Podle toho, kterou bytost oslovíte, dostanete úkol. Hodnocení bude tentokrát záviset na
vyjád ení oslovených bytostí. Ni eho se nebojte, do seznamu jsme nedali žádného jedince,
který by vám mohl ublížit. Vše by m lo prob hnout hladce a bez konflikt . U n kterých
bytostí ale doporu uji opatrnost p i hovoru, abyste je neurazili nebo nenaštvali. To by pak
mohly odmítnout dál mluvit. Doufám, že je všechno jasné. Chce se ješt n kdo na n co
zeptat?“
„M žeme se s kamarády jednorožci aspo radit?“
„Ne. Tento úkol je výhradn pro lidi. Smíte se radit se svými u iteli, kte í vám vše, co
budete pot ebovat v d t, zjistí. Ale osobn si myslím, že to zvládnete i bez jejich pomoci.“
Jednorožec chvíli ekal, jestli se ješt n kdo nevloží do diskuse, ale nikdo už žádný dotaz
nevznesl. Pak se znovu zvedl profesor Smítko, obešel p ítomné trojice a u každé odebral
z obálky obou žák jeden lístek, ozna ující výtvor doty né skupinky. Všichni napjat ekali,
jakým zp sobem dojde k hodnocení výtvor z kamen . Po chvíli se do kali. Dosp lí
jednorožci zprost edkovali trojrozm rnou vizi uprost ed paseky. P ed zraky všech p ítomných
se zhmotnil první výrobek pojmenovaný jako dívka se závojem.
Socha byla asi metr vysoká, vytvarovaná z bílého mramoru a Hance p ipomínala
santarenskou velkou sochu na nám stí. Vize uprost ed paseky ukazovala výtvor z r zných
úhl , zep edu i zezadu. Byla to dob e odvedená práce.
Druhý výtvor byla rovn ž socha a p edstavovala dva hady. Jeden byl z bílého kaneme,
druhý ze zeleného. Jejich t la se proplétala mezi sebou a vypadalo to velice zajímav . Hanka
zjistila, že nebude snadné ur it, co je hez í. A to byli teprve u prvních dvou prací. T etí práce
se jmenovala kv tinový šperk. Aby ji mohli dob e vid t, museli jednorožci obraz p edm tu
mnohonásobn zv tšit. Kvítek byl vypracován z modrozeleného polodrahokamu a vypadal
opravdu krásn . Hanka za adila dop edu aktuální karti ku.
Jako další se p edstavil ozdobný kv tiná . Rostlinné motivy zdobily kamennou nádobu a
naho e ji zdobila živá kv tina.
 Pátým p edm tem byl amulet p edstavující jednorožce v b hu. Hanka už byla totáln
bezradná, kam za adit tohle malé, ale povedené dílko.
Obraz pohasl a na pasece se objevili muži z kuchyn , kte í každému nabídli nápoje a
ovoce. Když obešli všechny p ítomné, ponechali po adatelé krátkou p estávku na dojedení
ob erstvení a následoval šestý obraz.
Uvid li fontánu, na které chrlil vodu drak. Hance se až zatajil dech, když to uvid la. Bylo
to nádherné. Hned si vzpomn la na Plama a zalitovala, že je tak daleko. Po fontán se jim
ukázala zdobená stoli ka. Místo nohou držely sedátko sochy muže, sirény, draka a
jednorožce. Osmý obraz byl skute ným obrazem z jejich sou asného života. Jednorožci spolu
s d tmi pobíhali po louce a vypadalo to, že hrají n jakou hru. To je ale báje ný nápad a
památka na letošní setkání, pomyslela si hned a zoufale p emýšlela, jak p íslušnou karti ku
za adit. Jako p edposlední p išla na adu miska. Byla naprosto hladká bez ozdob, ale kresba
kamene na ní bohat p ed ila všechny ozdoby.
Na záv r se ukázala nová podoba Blátivého pramene. Slunce už bylo nízko nad lesem a
šikmé paprsky nádhern osv tlovaly vodu, která protékala kamennými stružkami,
prohlubn mi a nakonec stékala do spodní t ky. Obraz stejn jako i u ostatních prací p iblížil
detaily a obkroužil jejich dílo ze všech stran. Uvid li, jak se p išel napít ježek, o kousek dál se
koupala dvojice sýkorek a pak uvid li, jak p ichází la s kolouchem.
Hanka až zatajila dech. V té chvíli si ani neuv domovala, že se dívá jen na obraz a nem že
je vyplašit. íkala si, že jejich dílo asi nem že sout žit v kráse s t mi ostatními, ale stejn na
n byla pyšná.
Pak obrazy pohasly a všichni p ekvapen zdvihli hlavu, protože as utíkal rychleji, než si
p i projekci uv domili.
„Je opravdu t žké rozhodnout, kdo z vás vytvo il krásn jší dílo,“ ekl B’hara, „ale pokuste
se se adit karti ky podle toho, jak na vás zap sobily práce vašich kamarád . Vyhodnocení
od jednorožc už mám, proto poprosím n kterého z u itel , aby od vás p evzal obálky,
abychom mohli zapo ítat i vaše hlasy.“
Hugo hbit vystartoval a za chvilku p edal dvacet obálek jednorožc m. Chvíli trvalo, než
je všechny otev eli a zkontrolovali. Všichni napjat sledovali jejich po ínání a ekali, jak to
dopadne.
Pak B’hara p edstoupil p ed sout žící: „Tak tu máme celkové výsledky. Ješt p ed tím, než
všechno se tu, rád bych vám ekl, že lidé i jednorožci se shodli na tom, kdo má být první.
Jinak podle jednorožc by byl na druhém míst šperk kv tiny a na t etím mísa, zdobená jen
p irozenou kresbou kamene. Podle lidských m ítek by na druhém míst skon ila fontána
s drakem a na t etím dvojice had . Pokud jsme se etli všechny hlasy, dostala se na druhé
místo fontána a t etí skon il šperk s kv tinou. Jist jste zv daví, kdo je podle v tšiny hlas
první. Nuže, podívejte se sami, ješt jednou vám to ukážeme.“
Nad pasekou se objevil obraz pramene. Hanka se ohlédla na Svá u a P’ujiba. Ani jeden
z nich nemohl uv it, že by je mohli vyhodnotit nejlépe ze všech. Nad vodou se práv te
sklán lo n kolik srnek. Všichni jim za ali tleskat.
„Prosím, p istupte ke mn ,“ požádal je B’hara. Pak se dotkl svým rohem P’ujiba. Hanka
spat ila, jak se na sv tlém rohu jejich kamaráda objevil tenou ký zelený proužek.
„Nastavte ruku,“ ekl pak d tem a rovn ž se jich dotkl. Kousek nad záp stím se objevila
tenká zelená linka i na jejich ruce.
„Toto je symbol uznání za vaše zásluhy ve sv t jednorožc . Každý jedinec z našeho
druhu, který ten proužek uvidí, bude v d t, že si vás vážíme.“
Rozpa it pod kovali a vrátili se na své místo.
„To je opravdu neobvyklá odm na,“ prohlížela si svou ruku Hanka.
„Nelíbí se ti?“ pozoroval ji zv dav P’ujibo.
„Vypadá to jako uvázaná zelená nit. K emu nám to bude?“
 „Každý jednorožec, kterého v život potkáš, se na tebe bude dívat mnohem vlídn ji, než na
ostatní lidi. To se ti zdá málo?“
„Opravdu to takhle funguje?“
„Opravdu,“ ujiš oval Hanku P’ujibo.
Ani si nevšimli, že už se za alo losovat, kdo bude mít kdy p ístup ke komunika ní studni.
Teprve když k nim dorazil Hugo a podal jim lístek, zjistili, že se dostanou na adu zítra ve er
jako poslední skupina. Stále ješt se nemohli vzpamatovat z dnešního úsp chu.
Druhý den jim jednorožci poblíž tábora vytvo ili osm bran, díky kterým se mohli zajít
podívat na jednotlivé výtvory. Šperk a amulet byly vystaveny p ímo v tábo e.
„Podíváme se na úpln všechno,“ rozhodl ráno nadšen Svá a, když obdivoval první
z vytvo ených kousk . P’ujibo radostn souhlasil, takže m li kone n možnost uvid t vše na
vlastní o i. Nebyli sami, kdo se cht l podívat na jednotlivá díla. Zjistili, že se tu objevili i
jednorožci, se kterými se zatím nesetkali. Hanka se Svá ou si uv domili, jak se za ten týden
nau ili poznat jednotlivé jednorožce ze skupiny. P’ujibo vysv tloval, kdo jsou u itelé a kdo
p íbuzní zdejších žák . Všude bylo dost živo, u pramene byl odpoledne dokonce skoro nával.
Když tu bylo tolik návšt vník , už to zdaleka nebylo tak hezké, jak si to Hanka pamatovala
z okamžiku, kdy své dílo dokon ili.
„Dovolte, abych vám p edstavil své rodi e,“ oslovil najednou kamarády P’ujibo, „svého
otce R’íhana a matku L‘galu.“
Dva nádherní dosp lí jednorožci stáli vedle jejich ty nohého kamaráda. Jeden z nich byl
Hance pov domý, a když uvid la Svá v p ekvapený výraz, byla si jistá, že se nemýlí.
„Ale my už se trochu známe,“ ekl P’ujib v otec, „byl jsem p i té události v Magickém
lese a pomáhal tady mladému muži udržet zran ného Mojeranu p i život .“
Svá a se za ervenal: „Ale tehdy to spíš bylo naopak. Já…“
„Jsi velmi nadaný lé itel. Nepodce uj se. T ší m , že jste se s mým synem sp átelili.“
Chlapec tonul v rozpacích a nev d l, co má na to odpov d t.
„Už musíme jít,“ ekla Hanka a ukázala na hodinky, „máme dnes p ed sebou ješt další
úkol.“
Svá a se okamžit chopil nabízené p íležitosti k úniku: „Ano, už se musíme jít p ipravit.
Moc rád jsem se s vámi seznámil.“
„Budu te chvíli se svými rodi i,“ ekl jim P’ujibo, „ale v pátek se zase vrátím do vašeho
tábora. Hezky si užijte p íští dny.“
„Snad to zvládneme,“ p ikývl Svá a a zamával p i odchodu kamarádovi.

PRO DRIÁDY NEZPÍVAJI?

Vrátil se s Hankou do tábora a se svými perlami se pomalu vydali ke komunika ní studni.
Tuhle ást tedy budou muset zvládnout bez P’ujiba. Najednou jim za ala jeho p ítomnost
chyb t. Poslední dobou se od sebe tém nehnuli. Jak snadno si lov k zvykne na spole nost
kamarád . Trochu smutn a zamlkle dorazili na místo. Studna m la kolem sebe velký široký
kruh z kamen porostlých mechem. Kolem celého obvodu byly postavené misky s r znými
nápisy. P ekvapen etli, s kým vším se tu mohou setkat. Všechny p edchozí chmury je
opustily, když si uv domili, že je p ed nimi další zajímavý úkol.
„Tady je tolik možností… Jak si proboha mezi nimi dokážeme vybrat?“ obcházela Hanka
kolem dokola a nerozhodn vrt la hlavou.
„Navrhuji vylu ovací metodu,“ podíval se na ni Svá a, „já osobn nemusím ani bludi ku,
ani vodníka, driády už jsem vid l, takže bych volil n koho, koho ješt neznáme.“
„Dobrá,“ zastavila se Hanka, „já zase nemusím netopý ího proroka ani jeskynního ducha.“
„Byla by tady vílí královna,“ navrhl Svá a.
„Víly?“ zamyslela se Hanka. „Nebudou nás nutit tancovat?“
„Cože? To m nenapadlo. A co takhle d sivý strážce lesa?“
 „D sivý? To je tam fakt napsáno?“
„Samoz ejm . Ale i p esto by m zajímalo, kdo to je. P ece nám ekli, že nás nikdo ze
zdejších jedinc neohrozí.“
„Já jsem pro. Zkusme to,“ souhlasila Hanka, která si stejn nemohla vybrat.
Došla ke Svá ovi a vysypala t i perly do misky p ed ním. Bylo rozhodnuto. Chvilku se nic
ned lo, pak se kolem nich zvedl pohyb vzduchu a nad studnou se za al zhmot ovat obraz.
S obavou sledovali, co se objeví. Museli kousek poodstoupit, aby uvid li celou postavu, jejíž
obrysy se zaost ovaly.
Strážce lesa byl obrovský a jeho hlava p ipomínala lva s bohatou h ívou, akorát že m la
tmavozelenou barvu. Z tvá e zazá ily rudo-oranžové o i a v pootev ených ústech svítily bílé
velikánské tesáky. Byl na n j skute n d sivý pohled. Hanka ješt o kousek ucouvla.
„Dívej se magickým pohledem,“ zašeptal sm rem k ní Svá a.
Pokusila se o to, ale n jak se nemohla soust edit. Kdykoli se setkala s o ima strážce,
veškeré její snažení bylo nanic.
„Bu te zdrávi,“ oslovila je bytost lidskou e í i lidským hlasem. Jen to zn lo pon kud
duniv .
„I my zdravíme strážce lesa a jsme rádi, že je ochoten s námi hovo it,“ ujal se slova Svá a
a Hanka mu za to byla vd ná. N jak netušila, o em by si m la s tím d sivým stvo ením
povídat.
„Prom nili jste Blátivý pramen na Pramen p átelství. Pro vaše o i bych nem l být d sivý.“
„Nejste d sivý,“ odpov d l Svá a, „mám ale dojem, že jste smutný. Je snad n co
v nepo ádku?“
„Vždy se najde n co, co je v nepo ádku. Množí se požáry a les za íná strádat suchem. Jste
tu jako hosté, takže pov zte, jaký úkol by vám ud lal radost. Lehký nebo obtížn jší?“
„A nemohli bychom pomoci s n jakým konkrétním problémem, který vám d lá starost?“
nabídl se Svá a.
„Dobrá. Ud láme to takhle,“ zadun l hlas strážce, „vedle mostu, který už znáte, ústí do
eky potok. Je ale zanesený a já vás poprosím, abyste uvolnili jeho tok. To bude váš úkol.“
„A dál?“ zeptal se Svá a a Hanka se s obavou podívala na strážce, zda si to nevyloží jako
drzost.
„Driády p estaly zpívat a stromy jsou kv li tomu nemocné. Nevím, pro p estaly zpívat,
necht jí o tom mluvit, schovávají se, utíkají, jako kdyby se n eho bály. Pokud by se vám
náhodou poda ilo p i išt ní potoka n co zjistit, pov zte to B’harovi. Ješt se chcete na n co
zeptat?“
„Každý les má svého strážce?“
„Ptáš se, jestli je takových d sivých tvor jako já více?“ zasmál se obraz nad studnou.
„Není nás mnoho. Jen zem s dostate ným množstvím magie m že udržet mou d sivou
podobu. Bez ní bych toho mnoho nesvedl, protože v podstat mám vlídnou povahu.“
„Moc rádi jsme vás poznali,“ ekl Svá a a Hanka se zmohla jen na souhlasné p ikývnutí.
Po ád si nedokázala p edstavit vlídnou povahu tohoto stvo ení.
„P eji vám p íjemný zbytek pobytu,“ ekl strážce les a zmizel.
„Byl docela milý,“ ekl Svá a a oto il se na Hanku, která si oddychla, že už zase jsou
sami.
„Byl d sivý,“ odpov d la.
„Poslyš, m la bys trénovat magické vid ní, jinak jednou zabiješ p ítele nebo nepoznáš
nep ítele,“ oto il se na ni s vy ítavým pohledem kamarád, „tohle byl velice milý a p átelský
tvor. Možná se umí rozzu it, ale na nás se díval s p íjemným úsm vem.“

„Ozdobeným tesáky,“ neodpustila si dov tek.

 „Ach jo, s tebou je to t žké. Nad touhle poznámkou ses m la zamyslet a ne si z toho d lat
legraci.“
„Promi ,“ pohladila ho po rameni, „já se snažila, ale magické vid ní mi nikdy nešlo, vždy
víš.“
„No jo, já vím,“ kývl Svá a, „ale je to škoda.“
„Tak poj , vrátíme se na ve e i. Musíme nabrat sílu na další dva dny. Zdá se, že nás eká
trénink na letní brigádu.“
„Asi jsme si m li íct o ten leh í úkol,“ zašklebil se vesele Svá a, „po ád aby lov k n kde
pracoval. Ach jo.“
Druhý den ráno už se ale na svou práci docela t šili. Vypadalo to na další teplý slune ný
den, takže u vody to bude docela p íjemné. Most našli bez problém , p ece jen už se tu za ten
týden docela dob e orientovali. Postupovali podél potoka proti proudu, odstra ovali popadané
v tve, p ekážející kameny a n kde museli dokonce prohloubit koryto, aby proud dostal
rychlejší spád. Jak postupovali hloub ji do lesa, za ali si všímat krásných vzrostlých strom ,
které m ly narezlé listy a vypadaly smutn .
„Tak co, jsou nemocné?“ zeptala se Hanka Sváti, když vid la, jak se na n pozorn
zadíval.
„Je to divné, ale nejsou. Podle toho, co vidím, jsou úpln zdravé, ale jako by nem ly dost
živin. To je ale nesmysl. Tahle lesní p da je naprosto skv lá, nic lepšího bychom tu nem li
šanci najít.“
„Že by byly smutné proto, že driády p estaly zpívat?“ dumala Hanka.
„Budeme se jich muset zeptat,“ usoudil Svá a, ale a se rozhlížel, jak rozhlížel, nikde
žádnou ani nezahlédl. Když po ob d pokra ovali v išt ní pot ku, dostali se až ke stromu,
který svou mohutností nazna oval, že pat í k nejstarším buk m tohoto smíšeného porostu.
Svá a vyšplhal na b eh, došel až ke ko en m velikána a pohladil sv tlou hladkou k ru.
Chvili ku m l pocit, jako by na ten dotyk strom zareagoval. I on m l sv šené v tve a
usychající listy navzdory tomu, že rostl nedaleko potoka. Na zemi kolem ko en rostl krásný
do fialova zbarvený mech a tvo il pod stromem nádherný koberec.
„To je ale p ekrásný mech,“ prohodila obdivn Hanka, když i ona dorazila na místo.
„Že ano? Nám se také moc líbil,“ ozval se hlásek z koruny.
„Kone n tu vidíme n jakou driádu,“ zaradoval se Svá a.
„M žu se na ten mech posadit?“ zeptala se stromové víly Hanka.
„Jen ho klidn vyzkoušej, je odolný, nic se mu nestane.“
„Prima,“ pod kovala dívka a usadila se na zemi, „kdybys nám ješt mali ko zazpívala,
bylo by to naprosto dokonalé.“
„Promi , nem žu zpívat.“
„A copak se ti stalo?“ zeptal se starostliv Svá a.
„Nic.“
„A pro tedy nem žeš zpívat?“
Jeho otázka z stala bez odpov di a on jen vzdychl a bezradn se koukl na Hanku.
„A mohli bychom tvému stromu zazpívat my?“ zeptala se dívka.
„Ne! To rozhodn ne,“ objevila se roz ilená driáda p ímo p ed nimi a zu iv vrt la hlavou,
„tady nikdo nesmí zpívat.“
„ eho se bojíš? Podívej, jak je strom smutný, možná by ho kousek písni ky pot šil,“ tiše jí
domlouvala Hanka.
Driáda se rozplakala.
„Nepla , nebo se rozbre ím taky,“ popotáhl Svá a a dál hladil k ru stromu.
„Hrozn moc bych mu cht la zazpívat. Ale ím víc zpívám, tím je smutn jší. Mám pocit,
že ho svou písní zabíjím.“
 „To není možné. To nem že být tvá vina,“ ekl Svá a, „v tom je ur it n jaký jiný
problém.“
„Asi jsem nemocná. Moje písn , co d ív uzdravovaly, te zp sobují pravý opak. Kdybych
um ela, t eba by se strom uzdravil.“
„Nesmysl!“ zavrt l hlavou Svá a.
„Tady m j kamarád má velký cit pro rostliny. Možná by dokázal poznat, co se d je,
kdybys zazpívala aspo kousek n jaké písni ky,“ navrhla Hanka driád .
„Bojím se. Víte, nejsem sama, kdo takhle dopadl. Kdyby se rozk iklo, že driády zabíjejí
své stromy, to by byla naprostá katastrofa. P ísahejte, že to nikomu ne eknete.“
„Ale kolem je tolik starostlivých bytostí, jsou mnohem chyt ejší než my, t eba by dokázaly
poradit i stromovým vílám,“ snažila se Hanka p esv d it driádu, aby se pokusila p ijmout
pomoc ostatních. Ale neusp la.
„Ne! Nikdo se nesmí dozv d t tuhle hroznou v c! P ísahejte, nebo nezazpívám,“
kategoricky trvala na svém malá byt stka.
„No dobrá,“ p ikývla Hanka, „p ísaháme.“
„P ísaháme, pokud tady s námi budeš chvíli spolupracovat,“ up esnil vzájemné podmínky
Svá a.
„Tak jo,“ smutn vzdychla driáda, „tak já zazpívám kousek své písni ky.“
Nadechla se a její melodie se rozlétla lesem jako vlahý vánek. Strom radostn zaševelil
v tvemi do taktu a d ti pocítily ve svém nitru z té písn út chu a radost. Pak náhle driáda
p estala, jako když utne.
„Já to íkala, já to íkala, další v tev, ach bože, já to nep ežiju,“ za ala panika it a let la
obejmout v tev, která tr ela nad hlavou d tí a na které zase o n co víc zrezly listy.
„Strom opravdu b hem zp vu zeslábl,“ mumlal si tiše pro sebe Svá a, tak aby ho slyšela
jen Hanka, „to je divné, já to nechápu. Ona má pravdu.“
Hanka už se nemohla dívat na neš astnou vílu a sklopila o i. V té chvíli si n eho všimla.
Že by?
„Zkus ji uklidnit a donutit, aby p išla zase k nám dol ,“ oto ila se na kamaráda.
Naléhavost její žádosti Svá ovi prozradila, že Hanka p emýšlí o n em zajímavém.
Nejd ív se pokusil vílu p emlouvat, ale ta jako by ani neslyšela. Musel p itvrdit.
„Podívej, my nechceme ubližovat ani tob , ani tvému stromu, ale jestli te nebudeš
spolupracovat, nebude platit ani naše p ísaha o ml ení.“
„To byste mi nemohli ud lat,“ vzlykla, ale p išla k nim.
„Chci se te zeptat na n co jiného,“ obrátila se k ní Hanka, „tenhle krásný mech je tady už
od té doby, co byl strom malý?“
„Ale kdepak,“ uklidnila se trochu víla, „ten je tu teprve od jara. Poprosila jsem vítr, aby i
pro m p inesl od sester pár semínek. Ostatní driády ho p stovaly už loni. Všem se nám
hrozn líbí. Tob se p ece taky líbí, ne?“
„Je nádherný, ale zdá se mi, že trochu moc rychle roste. P ed chvilkou jsem sed la a m la
p lku nohy mimo n j. B hem tvé písni ky se rozlezl tak daleko, že už na n m sedím celá.“
„Že jsem si toho nevšiml,“ podivil se Svá a a zajisk ily mu o i, „ud láme ješt jeden
pokus. Zazpívej na malý, docela mali ký okamžik.“
„Ne, ne, už nikdy nebudu zpívat,“ za ala zase panika it driáda.
„Sta í úpln malá chvili ka,“ p emlouval ji Svá a.
Neš astn se po n m podívala a zazpívala sotva na t i vte iny. P esto to sta ilo, aby mech
op t o kousek popolezl.
„A máme to!“ zajásal Svá a.
Pak se oto il k zoufalé stromové víle: „Budeme muset vytrhat ten mech. P i tvém zp vu
roste tak, že bere stromu sílu. Až ho všechen dáme pry , ud láme ješt jeden pokus.“
 Svá a svlékl triko, zavázal rukávy a výst ih a za al do n j cpát bochánky mechu. Hanka
mu okamžit za ala pomáhat. Po chvíli už kolem nezbyl ani trs.
„A te zazpívej,“ vyzval driádu, zatímco zamotával poslední otvor trika.
Za ala zvolna a potichou ku zpívat. Pak na malý okamžik utichla, usmála se na n p es
slzy ve svých o ích, a zmizela v korun stromu. Tentokrát její zp v rozezvu el celý les a ve
vlnách ší il radost ze života. Strom pozvedl sv šené v tve a také hned vypadal veseleji. Hanka
odhalila ješt jedno p ehlédnuté ložisko mechu a hned ho odtrhla od zem . Nacpala ho
Svá ovi do trika a oba se na sebe vít zn zašklebili.
„No jo, ale co te s tím mechem? U nás bych ekla, aby se spálil. Ale tady?“ zamyslela se
Hanka.
„Taky si myslím, že by se to jednorožc m nelíbilo. Možná ho odnést na n jaké suché
skalnaté místo, aby moc nerostl,“ drbal si bradu Svá a.
„Hlavn hodn daleko od driád a strom ,“ p ikývla kamarádka.
„Práv naopak,“ usmál se najednou Svá a a uli nicky mrkl, „už vím p esn , kam ho dáme.
Poj za mnou.“
Vedl kamarádku kolem mostu cestou, kterou už jednou šli. Pak se Hance rozsvítilo.
„Ty jsi prost geniální,“ pochválila kamaráda, když vysypal mech z trika a rozložil ho
mezi liánové stromy. „To jsem rád, že sis toho kone n všimla,“ usmál se. „M li bychom to
íct B’harovi,“ nadhodila Hanka, když se vraceli do tábora.
„Až se objeví, tak mu to ekneme.“
„P ísahali jsme ale driád , že nikomu nic ne ekneme.“
„To si ale tu p ísahu špatn vykládáš. P ece jsme p ísahali, že se nikdo nedozví, že driády
ubližují svým strom m. A o tom se v žádném p ípad nikomu nezmíníme. Jenom se
postaráme, aby už fialový mech dál neubližoval driádám a jejich strom m.“
„Když myslíš,“ usmála se Hanka, „tak já jsem rozhodn pro.“
Ve er se snažili u Huga dozv d t, kdy se objeví B’hara, ale jejich t locviká se na n
podíval, jako kdyby mu nabízeli k jídlu housenku.
„Všechno, co pot ebujete vy ešit, m žete p ece konzultovat se mnou. Nechápu, pro se
sháníte po jednorožci. Ten se stejn d ív jak v pátek neobjeví.“
„A pan profesor Smítko?“ vyzvídal Svá a.
„To nevím. Mn se rozhodn nesv uje, kam chodí. Tak o co jde?“
„O fialový mech. P išli jsme na to, že je pro stromy nebezpe ný. Bylo by pot eba ho
vysbírat a p enést jinam.“
„Tohle jste dostali za úkol?“
„To ne, ale je to d ležité,“ snažil se p esv d it Huga Svá a.
„Te je pro vás nejd ležit jší plnit své úkoly,“ zdvihl prst u itel a šermoval jím p ed
obli ejem Hanky a Sváti, „na všechno ostatní rychle zapome te. Jasné?“
„Jasné,“ odpov d li dvouhlasn a znechucen se odvrátili pry .
„Co te ?“ vzdychl Svá a.
„Asi budeme muset po kat, až se objeví n kdo rozumný.“
„A pro ? Je nás p ece dvacet z jedné školy. N kdo t eba bude mít zítra trochu asu, jen se
musíme zeptat.“
„No, já nevím,“ váhal Svá a p i p edstav , že budou n co domlouvat za zády u itel , „ale
zase ím d ív se s tím za ne n co d lat, tím líp.“
„Hele, až dorazí n kdo rozumný, tak mu to ekneme. Zatím poj obejít kamarády, a to
stihneme, než zmizí do stan .“
Druhý den vyrazila do terénu v tšina d tí se zavazadly. Hanka šla do istit zbytek potoka a
hned potom se p ipojila k ostatním, kte í už m li spln no a te se spolu se Svá ou v novali
hledání fialového mechu mezi stromy. Ob as jim poradila n jaká driáda, jinak hledali
vlastními silami. Do ve era se poda ilo o istit deset strom .
 Po ve e i se objevil profesor Smítko. Jak ho Svá a uvid l, hned za ním vyrazil. Bohužel ho
zastihl ve spole nosti t locviká e.
„Copak je,“ zeptal se profesor, když uvid l, jak Svá a p ib hl.
„Pot eboval bych n co vzkázat jednorožc m.“
Hugo se však na n j zamra il: „Jestli jde po ád o tu vaši historku s mechem, tak s tím te
profesora neobt žuj, máme jiné v ci na práci.“
„Ale…“
„Snad jsi rozum l, co jsem ti ekl,“ zvýšil na n j hlas Hugo a ukazoval Smítkovi n jaké
papíry, které profesora zaujaly natolik, že se na Svá u ani neohlédl.
„Do háje,“ zabru el Svá a a loudal se pomalu zp t k Hance. Náhle ucítil v mysli kontakt.
Asi Hanka, pomyslel si a p ijal signál.
„Nemusíš mít obavy,“ ozval se hlas B’hary, „my už všechno víme a d kujeme za vaši
pomoc. O další stromy už se postaráme sami. Zítra si odpo i te.“
„No sláva,“ oddechla si Hanka, když jí všechno pov d l, „to jsem ráda, že z toho nebude
pr švih. Letos bych ráda skon ila ro ník bez mimo ádných událostí.“
„Doufáš, že nás Raf nezabije, až zjistí, co jsme na n j ušili?“
„Kdy že d lá tu zkoušku?“
„Už zítra. Proto jsem si na n ho vzpomn l.“
„Modlím se, aby mu to dob e dopadlo.“
„Bez obav, on to zvládne,“ usmíval se Svá a Han iným obavám.
Kone n tu byl pátek. V tšina sout žících už m la hotovo a ráno si v klidu p ispala. Hanka
se Svá ou usoudili, že by nebylo špatné se vykoupat, takže vyrazili k ece. Chvíli dovád li na
m l in , pak se šel Svá a oh át na b eh a Hanka se rozhodla si ješt trochu zaplavat. Vydala
se proti proudu, a když už byla unavená, nechala se nést ekou zpátky.
Vylezla na b eh a vtom zahlédla plameny a zaslechla zd šené kníkání. Rozb hla se
k ho ícímu ke i. Uvnit byla uv zn ná malá veverka. Hanka se vrhla do plamen a rychle
vyd šené zví átko vytáhla ven. Opatrn ji položila do trávy a cht la odejít zpátky ke Svá ovi.
Pak se zarazila. Podívala se na své ruce, ichla k nim a zamyslela se. Na rukou jí neoho ely
ani chloupky, nic nesmrd lo kou em. Plameny zvolna pohasly, ale ke nebyl v bec poni ený.
Jen veverka dál kníkala na tráv . Znovu ji zvedla do náru e a vydala se za Svá ou. Sed l na
b ehu, a když uvid l zví átko v jejích rukou, zasmál se.
„Taky t nachytali?“
„Co tím myslíš?“ podivila se.
„Malý požár a chudák zví átko. Taky jsi toho mr ouska zachra ovala p ed plameny?“
„No jo, ale bylo to n jaké divné. Plameny nepálily, nic neoho elo ani nesmrd lo. Jen tohle
mrn po ád na íká.“
„Použij magický zrak.“ Hanka se zahled la na zví átko. Pak nejasn zahlédla jakýsi
magický provázek. Pokusila se ho p erušit, ale nešlo to.
„Asi je svázaná, ale nedokážu to p etrhnout.“
„Tak to rozvaž, nebo ud lej uzly tak kluzké, aby sklouzly samy,“ radil jí kamarád.
Skoro p l hodiny zápasila s magickými pouty, až nakonec usp la. Když zví átko odb hlo
do k oví, docela si oddechla a natáhla se do trávy.
„To jsou ale záludné testy, to je snad horší, než zkoušení u nás ve škole,“ st žovala si
nahlas.
„Nep ehán j. Tak zlé to zase nebylo. Vždy jsi na to skoro p išla.“
„Hm, skoro… Bez tvé nápov dy bych si neporadila.“
Další koupel ale Hance zase spravila náladu. Když se se Svá ou na m l in dost
vydovád li, vyrazili spole n na ob d. Než došli do tábora, všechno na nich krásn uschlo.
Tam je našel P’ujibo a hned se dožadoval vypráv ní, co všechno se d lo, když byl pry .
Svá a stihl vypráv t i ob dvat, aniž mu to p sobilo potíže. Jednorožec nadšen souhlasil, že
p esadit mech k liánovým strom m byl báje ný nápad a na oplátku jim vysv tlil, že radostný
zp v driád p itáhl pozornost jejich u itel a ti hned klusali zjistit, co se d je. Takže není divu,
že tak brzo p išli na to, co d ti provozují s fialovým mechem.
„Myslím, že jste si u našich u itel šplhli,“ komentoval situaci jejich ty nohý kamarád,
„akorát by m zajímalo, jak jste na to vlastn p išli.“
„No, víš, slíbili jsme, že o tom nebudeme mluvit, ale jedna driáda se odhodlala s námi
spolupracovat a po našem naléhání souhlasila s pokusem, který odhalil, co fialový mech
strom m provádí,“ ekl d v rn P’ujibovi Svá a.
„A jak se mají tvoji rodi e?“ zeptala se Hanka jednorožce a odvedla rad ji e jiným
sm rem.
„Prima. Moc se jim tu líbí a zítra ráno prý p ijdou na vyhlašování vít z . Byli velice
nadšení, že jsme vyhráli v sout ži s kameny. Vy dva jste se jim taky líbili, akorát íkali, že by
vám prosp lo víc sebev domí.“
„To máš t žké. Tam, kde jsme vyrostli, se takové vlastnosti nepodporovaly,“ usmála se
Hanka.
„Zahrajeme si odpoledne n jaké hry?“ navrhl Svá a.
P’ujibo vesele p ikyvoval a šel se hned domluvit i s dalšími p ítomnými, aby se p idali a
bylo to pro všechny zajímav jší. Museli si to tu ješt trochu užít, protože už jim zbývalo jen
p t posledních dn , než budou muset vyrazit zp t dom . Zabrali se do svých her tak, že je
musel profesor Smítko napomínat, aby v bec p išli na ve e i.
Po jídle Hanka zatáhla Svá u stranou. „Musíme se spojit s Rafem, abychom zjistili, jak
vlastn dnes dopadl,“ ukázala na trávník za stanem.
„No vidíš, já na n j málem zapomn l,“ uknul se do hlavy Svá a.
Posadili se a Hanka zkontaktovala Plama. Poprosila ho o spolupráci, pak vyvolala ve své
p edstav Svá v krystal v podob zelené slzy a nakonec s velkým úsilím vyvolala krystal
Rafana. Plam ji ale v jejím úsilí podpo il a spolu dokázali oslovit tvá v krystalu. Po chvilce se
na n tvá podívala a usmála se.
„Hanko, Plame? Jste to vy? To je dob e, že jste se ozvali,“ ekl jim Rafan.
„Rafe, jsme tu v kontaktu všichni a moc nás zajímá, jak jsi dnes dopadl u zkoušky.“
„Nebudeš opakovat první t ídu, že ne?“ p idal se k hovoru i Svá a.
„Jo, zkoušky? To bylo v pohod . Nebudu opakovat ani první ro ník, dokonce ani druhý.
Postupuji s vámi rovnou do t etího. Sice jsem m l n jaké mezery, ale slíbil jsem, že u ivo
dohoním p es prázdniny.“
„To je super,“ za al se radovat Svá a, až skoro vypadl z komunika ního kruhu.
„Blahop ejeme,“ ekla Hanka i Plam skoro zárove .
„Dík. Ale rád bych vám ješt ekl n co d ležitého,“ znovu se ozval Rafan, „práv kv li
tomu jsem rád, že jste zavolali. M l jsem dnes v noci živý sen. Byl to jeden z t ch sn , co
nemám rád. Vid l jsem vás dva, Hanko a Svá o, jak stojíte p ed transportní branou. Jenže na
druhém konci brány zu il požár.“
„A my jsme vlezli do ohn ?“ zeptal se Svá a nedo kav .
„To nevím. Tak jsem se lekl toho požáru, že sen skon il. Ale dejte si pozor, tyhle mé sny
v tšinou mívají pravdu. Nerad bych, abyste se mi vrátili s p ipálenými nosy.“
„Neboj se, dáme si pozor,“ ujiš ovala ho Hanka.
„Kde jste?“ p iklusal k nim P’ujibo a p erušil jejich komunikaci. „P išel B’hara a chce
ješt promluvit k sout žícím, musíme se ješt na chvíli sejít u jídelny.“
„Jasn ,“ odpov d l Svá a, „už jdeme.“
B’hara jim vysv tlil, že slavnostní vyhlášení vít z bude za ínat už ráno a že budou
p ítomni i p íbuzní mladých jednorožc . Požádal je o slavnostní nástup a upozornil, že se
o ekává, že každý z žák p jde osobn pozdravit p íbuzné toho jednorožce, se kterým
sout žil.
 „Po slavnostním vyhlášení budete moci kone n vstoupit do zahrady poklad ,“ dostal se
ve své e i i k bodu, který všechny velice zajímal, „a jaké poklady že tam na vás ekají?
Doufám, že nebudete zklamáni. Otev eme pro vás vstup do míst, kde si každý z vás m že
vybrat jedno kouzlo, které ho bude zajímat. Vít zného žáka místo toho eká cesta do
Posvátného háje.“
Kolem se hned ozvaly p ekvapené d tské hlasy a B’hara musel po kat, až se žáci trochu
utiší. Pak pokra oval. „Na další t i dny, to znamená od ned le do úterý, se každé dvojice
ujmou rodi e jednorožce, který ke dvojici pat il. Spolu s nimi se vypravíte na výlety, poznáte
zajímavá místa zdejšího okolí a budete mít možnost zblízka vid t, jak se u nás žije. V ím, že
to bude pro všechny velice zajímavá a p íjemná zkušenost,“ ekl B’hara. Na záv r se s nimi
už jen rozlou il a pop ál jim p íjemnou noc.
„Páni,“ vzdychl Svá a, „tak my budeme poslední dny v P’ujibov rodin .“
„No nazdar. Jen aby z toho nebyl n jaký trapas,“ d sila se té p edstavy Hanka.

ZRCADLO ASU
Druhý den ráno je Hugo vytáhl ze stan brzo ráno a nutil je trénovat slavnostní nástup ješt
p ed snídaní. Když vid l jejich znechucené obli eje, vyhrožoval jim, že z stanou bez jídla,
pokud se nebudou víc snažit. Nakonec se mu poda ilo zkazit náladu d tem i sob . Profesor
Smítko rozumn uznal, že je nutné zasáhnout, takže d ti odvelel ke stol m a svého kolegu
zatáhl stranou a tam mu domlouval.
Pak p iklusali mladí jednorožci, aby nastoupili na paseku spole n se svými lidskými
kamarády. Nakonec se poda ilo všeobecný zmatek zvládnout a za profesorem Smítkem se
se adily trojice sout žících. Vzorn dopochodovaly na místo slavnosti a jednorožci spo ádan
dovedli d ti až ke svým rodi m. Organizáto i nechali všem dostatek asu, aby mohli
vzájemn prohodit pár slov a pak se spole n posadit na vyhrazená místa. Poté, co se všichni
utišili, vystoupil mág K’rateuleo se svými pomocníky a nad pasekou se objevily
komponované obrazy ze zajímavých okamžik sout že. Našt stí t ch neúsp šných pokus
neza adili jednorožci mnoho. Na to ostatní se celkem dalo dívat. Pak za alo hodnocení
jednotlivých úkol . Hanka tak úpln nepochopila systém, podle kterého se p id lovaly body,
ale nijak ji to netrápilo. Vlastn ani nedávala moc pozor, protože p emýšlela o Rafanovi a
jeho zkoušce. Moc ráda by vid la profesorku Violu Spanilou, jak se tvá í, když ostatní
souhlasili, aby Raf mohl postoupit do t etího ro níku. Až se vrátí, musí jim to všechno
podrobn vylí it.
„Dávej pozor,“ str il do ní Svá a, „te budou vyhlašovat trojice postupn od posledního
umíst ní až k prvnímu.“
Hanka se rozhlédla a vid la B’haru, jak n co ukazuje jednorožci vedle sebe.
Pak se oto il k obecenstvu: „Protože jste všichni byli tak dob í, rozhodli jsme se, že
v druhé polovin nebudeme rozlišovat umíst ní. Poprosím te našeho mága K’rateulea, aby
nám ukázal, kdo skon il na šestém až desátém míst .“
Nad pasekou se objevily obrazy p ti trojic.
„D kuji našim sout žícím za jejich výkony a navzdory tomu, že nejsou mezi prvními,
oce uji jejich šikovnost a snahu. Navíc jim musím pod kovat i za to, jak se podíleli na
záchran strom z našeho lesa. Milí p átelé, ud lali jste nám v tší radost, než si dovedete
p edstavit.“
Pak se zdvihl Hugo a za al roznášet skupinkám malé dárky. Poté B’hara pokra oval a
postupn p edstavil sout žící na dalších místech. Hanka se divila, že ješt nep išli na adu a
Svá a vedle ní nervózn poposedával. Když nebyli ani na t etím míst , podívala se Hanka po
svých kamarádech s tázavým pohledem. Nebyli ani druzí…
 „No a naší vít znou trojicí se stali sourozenci Vronovi a P’ujibo. Prosím tuto trojici, aby se
dostavila sem k nám,“ ekl B’hara a Hanka se svými kamarády vstala a za všeobecného
potlesku se všichni t i vydali k n mu.
„D kujeme ti, P’ujibo, že jsi se tak vzorn staral o naše hosty a na t i dny ti ud lujeme titul
vít ze,“ vyhlásil jednorožec, pak se dotkl P’ujibovy h ívy a ta za ala duhov zá it.
„Bylo t žké ur it, kdo z vás se má stát absolutním vít zem,“ oto il se B’hara k Hance a
Svá ovi, „nakonec rozhodl záv re ný test, který lépe a rychleji zvládl Svatopluk. Máš velké
nadání, mladý muži, a já jsem rád, že m žeme výsadu dotknout se Zrcadla asu nabídnout
práv tob .“
Pak se oto il k Hance: „Blahop eji i tob , Hanko, tvé magické schopnosti jsou
obdivuhodné a v zahrad kouzel máš možnost zvolit si kouzlo naprosto bez omezení. Vybírej
ale moud e. Ne každé atraktivní kouzlo je lov ku k užitku.“
B’haru vyst ídal profesor Smítko a každému z nich pot ásl rukou a v noval na památku
magický kamínek s obrázkem jednorožce.
Po jejich odchodu se nad pasekou vyst ídaly obrazy ze sout že o nejkrásn jší kámen.
Na záv r si vzal slovo op t B’hara: „Nyní pro naše mladé p átele ze santarenské školy
otvírám bránu do kouzelné zahrady. Všechno si dob e prohlédn te. Najdete v ní nejr zn jší
krystaly. Vedle každého bude popis kouzla, které v sob p íslušný kámen nese. Hanka
Vronová si m že vybírat zcela bez omezení, pro ostatní budou s ohledem na získané bodové
ohodnocení n která kouzla nep ístupná. Ale i tak je jich tam dostatek na to, aby každý pro
sebe našel n co zajímavého. Nepospíchejte s výb rem, v klidu p emýšlejte, co vám bude
nejvíc k užitku. M žete se i poradit se svými kamarády i profesorem. Vybírejte opatrn a
moud e.“
Vedle jednorožce se objevil ovál prostorné brány a všichni opatrn vyrazili k ní.
„Nem li bychom…“ než Hanka sta ila do íct, že by si m li dát pozor, už do brány
vstoupilo n kolik d tí.
„Neblázni,“ uklid oval ji Svá a, „tady nic nehrozí. Poj , já t doprovodím. Stejn by sis
beze m vybrala špatn .“
„No dovol,“ bránila se Hanka, ale proti doprovodu nic nenamítala, „stejn je divné, že tob
žádné kouzlo nenabídli.“
„Asi usoudili, že žádné nepot ebuji, když jsem byl nejlepší. Kdo ví, t eba je moje výhra
cenn jší než všechna nabízená kouzla dohromady.“
Spole n vstoupili do zahrady. Všude bylo plno kv tin a podél cesti ek byly zídky, na
kterých se t pytily kameny a u nich byla popsána kouzla. D ti nadšen halekaly a
upozor ovaly se navzájem na nejzajímav jší možnosti. Profesor Smítko mírnil však jejich
nadšení a domlouval jim, aby si vybraly n co užite ného. Hugo se našt stí p es bránu
neodvážil.
„Páni, kouzlo neviditelnosti, podívej,“ rozja en etla Hanka u jednoho kamene, který byl
pro ostatní nep ístupný.
„Po kej,“ zadržel její ruku Svá a, „neunáhli se. Nejd ív prohlédneme i ostatní kameny.
Pak se sem m žeš p ípadn vrátit. Máme dost asu.“
„Tak jo,“ souhlasila, ale byla p esv d ená, že nic lepšího už nenajdou.
„Podívej, kouzlo pamatování, nebo kouzlo zpomalení pádu. To by se taky ob as hodilo, co
íkáš?“ nabízel Svá a.
„Hm.“
„Kouzlo ovládnutí drobných zví at.“
„Jako t eba šnek nebo žáby?“ zašklebila se.
„A co kouzlo pro nalezení pitné vody?“
„Copak žijeme v poušti?“
„To je ono,“ oto il se k ní kamarád rozzá en , „tohle je p esn to, co pot ebuješ.“
 „Ukaž… Kouzlo dobrého magického zraku? Já nevím. Neviditelnost se mi líbí víc.“
„Neblázni. Copak máš v úmyslu být špiónem, nebo detektivem? Nebo chceš n koho
šmírovat? Nebo krást?“
„To nechci. Ale n kdy by se hodit mohlo.“
„Jasn . Každé kouzlo, které tu najdeš, by se n kdy mohlo hodit. Ale magické vid ní ti d lá
potíže už dlouho. Jak se chceš bez této schopnosti v p íštím ro níku obejít?“
Hanka se na n j smutn podívala a trochu proti své v li p ikývla: „Nejspíš máš pravdu.
Ale zkazil jsi mi radost.“
„Vezmu t za to s sebou do Posvátného háje.“
„Myslíš, že ti to dovolí?“
„Nevím, ale pokusím se o to. P ál bych si t mít s sebou.“
„Poslechnu t ,“ usmála se Hanka a vzala do dlan krystal dobrého magického zraku. Než
si mohla kámen prohlédnout, za al mizet. Za okamžik už na dlani nem la nic. Rozpa it se po
sob podívali, ale to už k nim p istoupil profesor a poklepal Hanku po rameni. „To je
v po ádku, te už vybrané kouzlo ovládáš a už nikdy ho nezapomeneš.“
Pomalu se vydali k východu a vrátili se k P’ujibovi, který na n ekal p ed branou. Jeho
h íva duhov zá ila, a když pohazoval hlavou, otá eli se po n m všichni v okolí. V tábo e pro
n zatím p ipravili slavnostní ob d. Na stolech byly naservírovány snad všechny druhy
zeleniny, vedle nich pak misky s nejr zn jšími omá kami, s pe ivem, s ovocem a na
zvláštním pult si mohli vybrat nápoje namíchané do efektních barevných pruh ve
sklenicích.
P’ujibovi rodi e jim d lali spole nost a vyza ovala z nich radost, že jejich syn s kamarády
byl v letošní sout ži nejlepší. Všude byl slyšet vzrušený hovor, jak si d ti mezi sebou
sd lovaly své dojmy a zážitky. Také se domlouvaly s jednorožci, kdo s kým kdy má odejít, co
je v rodinách ty nohých p átel o ekává a na co se mohou t šit.
„Tebe bude po ob d o ekávat na pasce B’hara a K’lumonideotis, aby t doprovodili do
Posvátného háje,“ p ipomenul Svá ovi P’ujibo, „p jdeme na paseku s tebou a po káme, až se
vrátíš.“
„No,“ rozhlédl se Svá a nerozhodn po pochoutkách na stole, „ješt trochu se posilním a
m žeme vyrazit.“
„V klidu se najez, není kam pospíchat,“ uklid oval ho P’ujib v otec, „dnešní den pat í
vít z m a sout žícím. Nenajdeš tu nikoho, kdo by ti cht l kazit náladu sp chem nebo
ímkoliv jiným.“
Jsou moc milí, pomyslela si Hanka a natáhla se do mísy pro hrozen žlutého zralého vína.
„Ochutnej ješt ten malý okoládový dortík,“ radil jí Svá a, „ten se jim moc povedl.“
„Už mám tak plný žaludek, že se mi tam st ží vejde tohle víno,“ smála se dívka.
„No, taky už mám dost,“ pohladil si žaludek její mladší kamarád a usmál se na
netrp livého P’ujiba.
„Prima, tak m žeme jít,“ ekla Hanka a všichni spole n zamí ili na paseku, kde našli
B’haru ve spole nosti K’lumonideotise a S’faidey, kte í se podíleli na p íprav celé akce,
takže nemohli chyb t ani na jejím vyvrcholení.
„Vítejte,“ vyšel jim vst íc B’hara a pozdravil se s P’ujibovými rodi i. Pak k nim došli i
ostatní dva jednorožci.
„D ív než t vezmeme k Zrcadlu asu,“ obrátil se jednorožec na Svá u, „m l bych ti asi
vysv tlit, jaké jsou jeho možnosti a co si vlastn m žeš p át. ty ikrát do roka je možné
požádat Zrcadlo o pohled do minulosti, p ítomnosti nebo budoucnosti. Vzhledem k tvému
v ku a zkušenostem ti bude umožn no, aby se ten pohled týkal pouze tebe nebo tvých
nejbližších p íbuzných, to znamená sourozenc nebo rodi .“
„A mohu se zeptat na n co, co se týká tady mé sestry?“ zeptal se Svá a.
„Ale ona není tvoje sestra,“ zavrt l hlavou B’hara, „na její záležitosti se ptát nem žeš.“
 „Aha.“
„Tak se zeptej na svou budoucnost,“ napovídala Hanka, „t eba co bude za deset nebo
dvacet let.“
„Kdepak, to v žádném p ípad ! Co kdybych zjistil, že budu mrtvý nebo nemocný? Ne, ne,
svou budoucnost rozhodn znát nechci,“ kategoricky zamítl kamarád její návrh.
„Tak na co se zeptáš?“
„No, je tu jedna v c, která by m zajímala. Zeptám se na minulost. O své matce vím, že
zem ela p i porodu. Nikomu ale nikdy ne ekla, kdo je m j otec. Dalo by se to zjistit?“ obrátil
se s dotazem na B’haru.
„Ano, to by se pravd podobn dalo pomocí Zrcadla zjistit.“
„No vida. P ece jen se možná dozvím n co nového,“ mrkl Svá a na Hanku.
„Ješt bych ti rád n co ekl o cest do Posvátného háje. Musíme projít t emi ochrannými
pásmy. Možná ucítíš mírné brn ní i ztrátu orientace, ale nemusíš mít obavy, bezpe n t
provedeme až na místo.“
„Mohla by se mnou jít do Posvátného háje taky má sestra Hanka?“
„Ona není tvá sestra.“
„Já vím, ale osud z nás v poslední dob ud lal sourozence. Ona je pro m nejbližší lov k,
kterého mám.“
„Nejsem si jist, zda dokáže projít ochrannými pásmy. Víš to, že má dra í srdce?“
„Samoz ejm ,“ díval se Svá a jednorožci z o í do oka, „dokonce znám i erného draka,
který zase má její ást srdce.“
„ erní draci nejsou vždy p átelé…“
„ erní draci nejsou vždy nep átelé,“ odpov d l B’harovi se vší vážností, které byl
schopen, „a ona je n kdo, komu absolutn d v uji.“
„Dobrá, respektuji tvou volbu, ale…“
S’faidea, strážkyn hranic a lé itelka, postoupila o kr ek dop edu a dotkla se rohem
Han ina ramene. „Myslím, že projde, vezmu si ji na starost. Kdyby p ece jen došlo
k n jakému problému, vrátíme se,“ ekla ostatním.
„Po celou dobu se dob e drž mé h ívy,“ ekla pak Hance a kývla na ostatní, že mohou
vyrazit. Hanka ani nepost ehla, jak se dostali na území, po kterém krá eli. Opravdu ji trochu
brn lo t lo, ale po chvilce to ustalo. Zpo átku krá eli cestou mezi vysokými jehli nany.
B’hara šel vzadu a hlídal, jestli všechno probíhá bez problém . P ece jen si nebyl jist, zda
K’lumonideotis správn rozluštil p íznivá znamení, když rozhodl, aby do Posvátného háje
vstoupil mladý lov k, který se v nejbližší dob ukáže u jednorožc a prokáže své kvality. Ale
znamení vždycky bývají nejasná. Snad se rozhodli správn . To, že se chlapec dozví, kdo je
jeho otec p ece nem že výrazn ovlivnit zdejší život.
Znovu Hanka ucítila zvláštní nadleh ující závra a cesta najednou vedla pouští, kde byl
písek, kam jen oko dohlédlo. Poslední úsek cesty pro zm nu krá eli vodou mezi mo em a
skalami. Hanka se dívala na své promo ené boty, ale neodvážila se požádat o zastávku, aby si
je mohla zout.
Po dalším pocitu závrati se najednou ocitli mezi velice zvláštními stromy, které se k nim
natahovaly, jako by je cht ly o ichat. Nad zemí se tu vlnila vrstva mlhy, takže nebylo vid t,
kam lov k šlape. K’lumonideotis je vedl p ímou cestou bez jediného zaváhání. Kone n
dorazili k n emu, co vypadalo nap l jako brána, nap l jako zrcadlo. Prostor mezi rámem se
st íb it mihotal. Tady všichni zastavili.
„Tohle je Zrcadlo asu,“ ekl K’lumonideotis, „zde vlevo ty t i pultíky, to jsou naviga ní
ovlada e asu.“
P istoupili blíž. Každé za ízení m lo sv j prstenec popsaný r znými symboly a uprost ed
prstenc se vznášely bílé alabastrové koule.
 „Nás bude zajímat toto první za ízení, které ovládá minulost. Až ti eknu, mladý muži,
dotkneš se té bílé koule a budeš si v duchu p edstavovat den, kdy byl po at tv j život
v mamince. Já ti pomohu najít ten správný as a spolu se podíváme do dne, kdy se tvoji rodi e
ur it museli setkat. Budeme-li mít št stí, uvidíš, jak tehdy vypadal tv j otec a pokusíme se
zjistit, kdo to byl a co d lal.“
„M že se se mnou dívat i moje sestra?“ zeptal se Svá a.
„Ne. Tohle je tv j výlet asem a jen my dva uvidíme, kam nás zavede,“ odpov d l
jednorožec a Hanka m la dojem, že byl tím p áním nemile p ekvapen.
„Ale m žeš jí ten obraz zprost edkovat,“ vložila se do toho S’faidea a Hanka se neudržela
a p ekvapen se na ni ohlédla. Skoro se jí zdálo, že na ni její zastánkyn mrkla.
„To m ale bude rušit,“ namítl K’lumonideotis. Nakonec asi zvít zila jeho velkorysost a
úcta k host m. „Dobrá. Zkusíme to. Ale abys nerušila naši cestu, budeš muset z stat naprosto
klidná, uvoln ná a pokud možno bez emocí. Rozumíš?“
Hanka p ikývla. Potla ila svou netrp livost a zv davost a pokusila se oprostit od všeho
rušivého ve svém nitru. Jednorožec spokojen p ikývl a p istoupil k ovlada i. Pomali ku
rozto il kruh kolem koule a pak pokynul Svá ovi, aby se povrchu bílé koule dotkl. To ící se
prstenec se po chvilce zastavil a její kamarád se i s jednorožcem postavil p ed zrcadlo.
V Han in mysli se objevil zamlžený prostor. Zav ela o i, aby se mohla lépe soust edit.
Šedá mlha se za ala prom ovat v krajinu. Vypadalo to na vesnici a oni mí ili
k osv tlenému oknu jedné chalupy. Obloha na jednom konci zarudla a zdálo se, že sv tlý pruh
ohlašuje svítání.
„Ne, ješt se nedívej,“ ekl jednorožec Svá ovi, když cht l nakouknout oknem do chalupy,
„rodi e mají intimní chvilku. Zdá se, že jsme se trefili do asu obdivuhodn p esn . Zatím se
rozhlédneme kolem domu.“
Obešli stavení, u kterého na dvo e chovali slepice, kozu a králíky, podívali se na zahradu,
která byla vzorn udržovaná, a pak se vrátili zp t a nakoukli oknem do chalupy. Muž si práv
natáhl košili a žena si zavazovala zást ru. Muž ji láskypln políbil a pomohl jí zavázat mašli.
„Bylo mi s tebou tak dob e, Leni,“ vtiskl jí další polibek do rozpušt ných vlas .
Oto ila se a p itiskla mu dla na ústa: „Nic ne íkej, nic neslibuj. Dnes odjedete a z stane
jen vzpomínka na hezkou spole nou noc. Nechci se lou it. Prost jen tak odejdi, jako by se
nic nestalo.“
„Jsi moc krásná, já se vrátím,“ vzal její dla do svých rukou.
„Když to ud láš, budu ráda. Když ne, sv t se nezbo í,“ odpov d la mu s uli nickým
úsm vem a za ala se esat. On si vlasy jen prohrábl prsty a sáhl po svých botách. „Na, tady
máš sva inu, aby nem l po cest hlad,“ str ila mu ješt ve dve ích plát ný balí ek. Láskypln
se na ni podíval, pak se oto il a vyrazil po cest pry .
Taková krásná a milá maminka, pomyslela si Hanka, a Svá a ani nem l šanci ji poznat…
Pak si uv domila, že nemá rušit jednorožce svými emocemi a soust edila se na muže, kterého
te sledovali. Za vesnicí bylo n kolik stan a voz a v tšina muž tu chodila s obvazy,
berlemi nebo nechodila v bec. Muž se zastavil u prvního stanu.
„Tak co, Dundare, zase jsi byl prohán t sukn ?“ smál se chlapík, který tu sed l u ohn .
„Sklapni! Je tady všechno v po ádku?“
„Celkem jo, až na Koumese. Celou noc blouznil, bude zázrak, když vydrží cestu.“
„Mrknu se na n j,“ odpov d l Dundar a vstoupil do stanu. Nahlédli dovnit za ním. Už
znali jeho jméno a te vid li, že se pustil do p evazu rány.
„M j otec lé í lidi,“ zašeptal vzrušen Svá a.
„Uklidni se,“ domlouval mu jednorožec, „jinak nám kontakt se zrcadlem zmizí.“
Ale na Svá u už t ch emocí, co musel b hem vid ní držet na uzd , bylo p íliš. Ješt
zahlédli, jak muž p ikládá dla na elo nemocného a pak obraz zmizel v šedavé mlze.
 „Vid ní skon ilo,“ prohlásil K’lumonideotis a vedl Svá u zp t k ostatním. Hanka se dívala
na zrcadlo, ale to te vypadalo, že má mezi rámem jen prázdný prostor.
„Vid la jsi moji maminku?“ oto il se Svá a na Hanku, když se jednorožci za ali opodál o
n em dohadovat.
P ikývla, ale to už je zarazila vracející se S’faidea: „Vypráv ní si schovejte na pozd ji.
Te musíme vyrazit dom .“
Zpáte ní cesta se Hance zdála mnohem delší. Ale možná to bylo jen tím, že už byla
unavená. K’lumonideotis se s nimi nevracel. B’hara a S’faidea je dovedli zp t na paseku, kde
na n ekal P’ujibo a jeho rodi e.
„Kéž bych to také mohl vid t,“ povzdechl jejich ty nohý kamarád, když k nim p ib hl.
„Také se jednou do káš,“ odpov d l mu vlídn B’hara.
„Šlo to dob e?“ zajímal se P’ujib v otec R’íhan.
„Dá se íci, že ano,“ odpov d l jednorožec a pak si za al s R’íhanem o n em zaujat
povídat. D ti zatím lí ily sv j zážitek P’ujibovi, aby z toho také n co m l, když s nimi
sout žil. Hanka byla nadšená tím, jakou milou a báje nou maminku Svá a m l. Litovala ho,
že ji vlastn nikdy nepoznal a že nemohl žít v té útulné chalup , kterou navštívili.
„Dundar?“ zarazil se P’ujibo, když mu vypráv l Svá a o otci, který lé il zran né.
„Kdybych m l ješt jednu možnost se podívat do zrcadla,“ ekl chlapec, „podíval bych se
do p ítomnosti, jestli m j otec žije a kde bych ho mohl najít. Líbil se mi, moc rád bych se
s ním seznámil.“
Dosp lí zaslechli jeho slova a oto ili se. R’íhan ud lal krok k nim, chvilku váhal, pak ale
p istoupil ke Svá ovi a oslovil ho.
„Není nutné se ptát zrcadla. My tvého otce známe.“
„Cože? Vy víte, kde bydlí?“ rozzá il se Svá a a nadšen ekal, co mu ješt jednorožec
poví.
„Ano. Víme. I pro nás je p ekvapení, že je tvým otcem. Je lé itel a bylinká . Bydlí se
ženou, které se v nejbližších dnech narodí dcera.“
„Takže já budu mít mali kou sest i ku?“
„Nevlastní.“
„To je jedno. Moc rád bych je všechny poznal. Je to možné?“
Hanka se zadostiu in ním pozorovala, že Svá ovu prosebnému pohledu nedokáže odolat
ani jednorožec.
„Ano. Myslím, že na to máš právo. Dnes už je ale pozd . Bylo by vhodné, abyste p espali
v tábo e. My zítra ráno p ijdeme a já t doprovodím k tvému otci,“ navrhl R’íhan.
„P ál bych si s sebou vzít i Hanku.“
„Nejsem si jist, jestli je to vhodné. Pro tvého otce to bude cizí dívka a její p íchod mu
nejspíš zp sobí rozpaky.“
„Tolik let jsem vyr stal bez n j. Co je na tom divného, když jsem hledal zázemí jinde? On
má ženu a já zase sestru. Nevidím d vod, pro bych ji m l nechat p i tak závažném kroku
tady.“
„Jsi mnohem zdatn jší diplomat, než tv j otec,“ zasmál se R’íhan.
„A jaký je otec?“
„No, asi ti nedokážu odpov d t. Je takový… lidský. Trvá na svých názorech, i když nejsou
správné. Je plný emocí, má rád úsp ch, asto se sm je, asto se zlobí. Asi to budeš muset
posoudit sám. My jednorožci se na n které v ci díváme jinak, než lidé.“

„Už se na ten zít ek t ším.“

„Kéž nejsi zklamán,“ ekla P’ujibova maminka. B’hara a S’faidea se s nimi rozlou ili a
nechali d ti v pé i P’ujibových rodi . Ti ješt chvíli diskutovali o organizaci p íštích t í dní.
Nakonec usoudili, že se za ídí podle toho, bude-li si chtít nechat Svá v otec d ti u sebe.
Kdyby byly potíže, vezmou si malé hosty na starost sami.
V osi elém tábo e z stala na noc jen Hanka se Svá ou. Oba u itelé totiž doprovodili d ti,
které m ly nejv tší strach, že se s rodinami jednorožc nedokážou domluvit. Byl tu až
nezvyklý klid a ticho. Akorát jeden z kucha jim p išel oznámit, že ve e i i snídani budou
mít p ipravenu jako obvykle. N jak se jim necht lo jít spát. Sed li p ed svými stany v tráv a
pozorovali, jak na nebi p ibývá hv zd. Hanka zavolala Plama a pokusila se zkontaktovat i
Rafana. Ten byl ale z n jakého d vodu nedostupný. Pod lili se tedy o své zážitky aspo s
drakem.
„Jsi dobrý p ítel,“ uznale ekl Plam chlapci, když Hanka vylí ila, jak vybojoval její ú ast
v Posvátném háji, „tvá d v ra je zavazující i pro m . Budu si to pamatovat.“
„Nep ehán j,“ odmítl chválu Svá a, „já to vlastn Hance slíbil. Všechno tady byla naše
spole ná práce, taky si zasloužila tam být.“
„Uv domuješ si, že setkání s otcem m že hodn zm nit tv j život?“ zeptal se drak.
„Ješt jsem o tom nep emýšlel,“ ekl Svá a, „ale vím, že se s ním ur it chci setkat. Líbil
se mi, když jsem ho v Zrcadle vid l.“
„Pokud t p ijme a já myslím, že ano, už nebudeš o sob rozhodovat sám. Bude za tebe
zodpov dný a bude ti mluvit do života. Jsi na to p ipraven?“
„Já nevím,“ zarazil se Svá a, „vždycky jsem si p ál mít rodinu jako ostatn všichni, kdo
žili v Útulném domov . Pak o mé budoucnosti za al rozhodovat Vron. Te jsme ale
v Santaren z stali jen my t i a Zachariáš. Vlastn si ani neumím p edstavit, jak to funguje
v normální rodin .“
„Sice mám jenom matku,“ zasmál se drak, „ale jedno asi bude spole né. Rodina, to
znamená lásku, v né dohadování a kompromisy. Není to vždycky snadné.“
„Všechno má n jaké výhody a n jaké nevýhody,“ pokr il rameny Svá a, „stejn jsem na
svého otce zv davý.“
„A vám to dob e dopadne,“ pop ál jim na rozlou enou Plam.
Než zalezli do stan , ješt chvilku sed li a tiše se dívali do noci. Oba p emýšleli nad tím,
co se možná zm ní v p íštích dnech.

POŽÁR ZA BRANOU
Ráno dorazil P’ujibo se svými rodi i, práv když snídali.
„Táta nechce, abychom tam šli všichni,“ vzdychl jejich ty nohý kamarád, „prý bychom
vypadali jako delegace. Ale já jsem tak strašn zv davý, jak to bude probíhat…“
„My ti zase všechno povíme,“ uklid ovala ho Hanka.
„A kde vlastn žije m j otec? Je to daleko odtud?“ obrátil se Svá a na R’íhana.
„P šky ano, ale branou tam budeme hned. Je to v severní ásti Druidského háje poblíž
vesnice Svahová. Znám to tam, takže pro m není problém vytvo it bránu do lesa poblíž
vesnice. Myslím, že tv j objev bude pro Dundara velké p ekvapení. Než se vzpamatuje
ze svého šoku, p iprav se i na zápornou reakci. Teprve až se s tím vyrovná, bude schopen t
p ijmout.“
„Myslíte, že m nebude chtít?“
„To ani ne. Spíš bude chvilku trvat, než uv í, že to je pravda.“
„Já to zvládnu,“ usmál se Svá a, „spolu s Hankou vydržím i to, kdyby m odmítl.“
„Dobrá,“ p ikývl R’íhan, „v tom p ípad m žeme vyrazit.“
Na kraji lesa vytvo il bránu a kývl na d ti, aby se k n mu p idaly.
„Moment,“ zarazil se Svá a a chytil za h ívu R’íhana, aby mu zabránil vkro it do brány,
„jak víme, že na druhé stran ne eká n jaké nebezpe í? Jestli tam nezu í požár?“
Hanka, která už skoro na Rafanovo varování zapomn la, udiven pohlédla na Svá u.
R’íhan nato il hlavu tak, aby na n j také vid l.
 „Támhle leží suchá v tev. Vezmi ji a prostr na chvíli její konec branou. Kdyby tam
ho elo, zjistíš to,“ ekl jednorožec shovívav .
Jsou tak trp liví, pomyslela si Hanka, nikdy lov ka neok iknou, aby si nevymýšlel. Svá a
zatím popadl t žkou v tev a vlekl ji k brán . Dívka k n mu p istoupila, aby mu pomohla ji
prostr it branou. Když už ji nemohli udržet, vtáhli ji zp t. Užasle zírali na její oho elý konec.
„Ty máš i dar vid ní,“ p ekvapen se ozval R’íhan.
„Nemám. Jen jsem si práv te vzpomn l na varování mého bratra Rafa,“ vysv tlil Svá a.
„To je ten s tulíkem?“ se zájmem se zeptal jednorožec.
„Ano. Vy si ho pamatujete?“
„Jist . Byl jsem u slyšení, kdy se mu snažili jeho malého p ítele odebrat.“
„…a díky vám se to nestalo,“ p ekvapen mu sko ila do e i Hanka.
„Jen jsem všem ekl to, co byla pravda,“ pot ásl hlavou, „vy i te svému bratrovi, že díky
n mu nemám p ipálenou h ívu a nos. Je dobré, že vás varoval. Te ale máme jiný problém.
Požár poblíž vesnice se mi ani trochu nelíbí. Asi bychom tu návšt vu m li odložit.“
„To tedy ur it ne,“ protestoval Svá a, ale pak se zarazil, když vid l, že ho R’íhan
neposlouchá a domlouvá se se svou ženou a P’ujibem. Ti na n co p ikývli a zmizeli.
„Musím se tam te vypravit a zjistit, jestli nepot ebují mou pomoc. Svou rodinu jsem
poslal se vzkazy pro ostatní. Vy z stanete tady. Za chvíli sem p ijdou ješt další jednorožci,
kdybychom pot ebovali zasáhnout p i boji s ohn m. Až se všechno uklidní, vezmu vás za
Dundarem.“
Jednorožec zrušil bránu a vytvo il jinou. Opatrn do ní nahlédl a prošel pry .
„P ece tu nebudeme jen tak ekat,“ podívala se Hanka tázav na Svá u.
„Jasn . Jdeme za ním,“ kývl a vstoupil do brány následován svou sestrou.
Ocitli se na kamenitém svahu, kde ani ho et nemohlo. Šikmo p ed sebou vid li vesnici.
Plameny už se p es ni z ejm p ehnaly, protože v tšina chýší lehla popelem a všude se
p evaloval dusivý dým. Les za vesnicí ješt ho el vysokými šlehajícími plameny a praskot
požáru byl slyšet až k nim.
„Sakra, to nevypadá dob e,“ rozhlížela se Hanka.
„Zeptáme se ve vesnici, jestli s n ím nepot ebujou pomoct,“ vyrazil Svá a dol svahem.
Hanka p ivolala p ed pusu malý štít proti dýmu a létajícímu popelu a následovala ho. Lidé
ze vsi se shromáždili kolem kamenné studny. N kte í na íkali, jiní byli oškliv popálení a
všude tu vládl zmatek. Zdálo se, že se tu velení ujala stará vrás itá žena, která práv
na izovala dv ma mladík m, aby tahali ze studny vodu.
„A vy se tu neple te,“ houkla na Hanku a Svá u.
Chlapec ale poklekl k jedné malé dívce, která sebou házela v bolestech. Pod jeho dotekem
se zklidnila.
„Tebe neznám,“ zamra ila se žena, ale když vid la, jak zran ná dívka pootev ela o i,
zm nila rychle názor, „ale jestli umíš trochu lé it, tak se do toho dej.“
„Já lé it neumím, ale jestli mohu pomoci n jak jinak…“ zkusila se nabídnout žen Hanka.
„Víš, jak vypadají listy zimo ky?“ zeptala se sta ena.
Ne nadarmo Hanka trávila dva roky ve škole se Svá ou. Díky n mu m la docela slušné
znalosti bylin.
„Vím.“
„Támhle tím sm rem,“ ukázala žena do oblak dýmu, „je eka a za ní na louce by jich
m lo r st hodn . Natrhej co nejrychleji tenhle pytlík a p ines mi ho sem.“
Hanka vzala do ruky režný pytel od kuku ice a vyrazila ozna eným sm rem. Musela se
dívat, kam šlape, protože všude byly ješt žhavé uhlíky ze spáleniš . Smutn se ohlížela po
lidech, kte í ho ekovali nad tím, co všechno jim sho elo. Pak u spáleništ jednoho domku
uvid la sedící ženu. Jen se kývala dop edu a dozadu a v ruce svírala panenku.
 „Je vám n co? Pot ebujete pomoct?“ zeptala se jí a dívala se, jestli žena nemá n jaké
zran ní. Ale nic nenašla.
„To nejmilejší jsem jim zachránila, kde jsou?“
„Koho hledáte?“
„Panenka i Toníkovo prkno je v po ádku. Pro mi ješt neodpustili?“
„Prkno?“ ohlédla se Hanka a uvid la supervolonové prkno. Nic moc, ale mohlo by urychlit
její cestu. „Mohla bych si to prkno na chvíli p j it?“ zeptala se ženy, která stále vypadala
pon kud nep ítomn .
„Panenka je v po ádku, možná bych ji m la u esat,“ ekla žena.
Hanka usoudila, že další hovor nemá smysl a popadla prkno.
„Až skon ím, tak vám ho vrátím,“ ekla žen , která jen p ikývla a dál chovala panenku.
Hanka nasko ila a vyrazila k ece. Tohle byla jiná jízda, než cesta popelem. Oblet la
nejhorší dým a po chvíli už trhala listy zimo ky. Naplnila pytel a vyrazila zp t. Tentokrát to
vzala druhou stranou. Zdálo se, že ohe ztrácí na síle. Na skále mezi ho ícími ke i zahlédla
n jaký pohyb. Vrátila se kousek zp t, aby zjistila, co to bylo. Uvid la malého chlapce, jak na
ni mává.
„Ale to je p ece moje prkno,“ vykulil o i, když u n j zastavila.
„Jenom jsem si ho p j ila, pak ti ho vrátím. Te si rychle nastup, je tu hrozný žár, tak a
jsme co nejrychleji pry .“
„Jenže tam dole je ješt R ža. Možná už um ela, neunesu ji,“ ukazoval k otvoru ve skále.
„Po kej tady, já se tam mrknu,“ podala mu pytel se zimo kou.
Skála byla rozpálená jako plotna. Rychle roztáhla kolem sebe štít proti žáru a vsoukala se
do malé jeskyn . D v e tu leželo naprosto bezvládn . Dotkla se t lí ka a s úlevou zjistila, že
srdce pracuje. Rychle vytáhla t lo ven a naložila ho na prkno.
„Posa se k ní a udržuj rovnováhu,“ na ídila chlapci a opatrn navigovala prkno p es
místa, kde žár nebyl tak silný až na svah, kde už neho elo. Cítila, jak chlapec ztrácí
rovnováhu. Ješt než posadila prkno na zem, sklouzl dol v bezv domí. Uv domila si, že dva
bezvládné pasažéry na prkn neodveze. Navíc se jí zdálo, že d v e p estává dýchat. Za ala
rychle s um lým dýcháním do jejích úst.
„Vidím, že jste m neposlechli. Ale to vy ešíme pozd ji,“ ozval se u Hanky hlas R’íhana,
„polož mi chlapce na h bet a dívku odvez ke studni na návsi.“
„Díky za pomoc,“ ekla Hanka a splnila jednorožcovy pokyny.
„Co jí je?“ zeptal se Svá a, když opatrn zdvihl bezvládné d v e z Han ina prkna.
„Asi se nadýchala kou e a byla v jeskyni, kde bylo d sné vedro,“ odpov d la a zárove
podávala sta en pytel se zimo kou.
Svá v pohled se na chvíli rozost il. „Je na tom špatn . Na tohle asi sám nesta ím,“
podíval se neš astn na sta enu.
Ta se rychle rozhlédla a pak se její tvá rozjasnila: „To ani nebudeš muset. Támhle se blíží
pomoc. Zapla pánbu, že je tady. Dundare! Hej, Dundare, poj sem prosím. Pot ebujeme t .“
Muž s tmavýma o ima a dlouhými tmavými vlasy, sepnutými sponou, se oto il a zamí il
k nim. Jeho bílá tunika byla špinavá od popela, na n kolika místech propálená.
„Podívej se na R ženku, tady chlapec tvrdí, že je na tom špatn ,“ oslovila ho žena.
Dundar jemn vzal dív ino t lo ze Svá ova náru í. Opatrn ho položil na rohož, kterou
sta ena hbit rozprost ela p ed ním. Svá a nemohl odtrhnout o i od muže, který jemn
p ejížd l rukama nad zran ným t lem.
„Dostane se z toho,“ ekl nakonec, „ale pot ebovala by vodnicové zábaly.“
„Poznáš vodnici?“ oto ila se sta ena na Hanku.
„Ano.“
„Už tady mám k dispozici akorát tuhle plachtu. Bude muset sta it. P ivez jí co nejvíc.“
„Kde ji mám hledat?“
 „Aha, já zapomn la, že nejsi zdejší. Po proudu eky narazíš na n kolik t ní. Tam roste.“
Hanka zdvihla prkno a zahlédla R’íhana, jak z jeho h betu klouže chlapcovo t lo. Cht la se
rozb hnout, aby mu s tím pomohla, ale najednou uvid la, že chlapec stojí na vlastních nohou
a hladí jednorožcovu h ívu. Usmála se a vyrazila kousek stranou, kde by mohla nasko it na
prkno.
T n našla bez problém a díky prknu bylo všechno mnohem jednodušší. Rychle našla
nejp ístupn jší místo, zula boty a sbírala na hladin trsy vodnice. P emýšlela, jak se asi její
kamarád cítí, když kone n uvid l svého otce. Jaký asi bude? Pustí v bec Svá u na
prázdninovou brigádu do Magického lesa?
Sb r vodnice šel rychle. Sice musela navštívit ješt další místo, ale pak už m la plnou
plachtu a vydala se zp t. V tábo e u kamenné studny kone n zavládl jakýs takýs po ádek.
Hanka odevzdala plachtu s vodnicí a šla hledat Svá u.
Našla ho, jak hlídá malé d ti. Byl mezi nimi i Toník, kterému mohla kone n vrátit jeho
prkno.
„Na,“ podal jí Svá a chleba se sýrem,“ tohle tu rozdávali jako sva inu. istá voda je
támhle ve džbánu.“
„Dík,“ ekla a s chutí se zakousla do chleba. Sice byl jako všechno tady cítit po kou i, ale
po takové dopolední rozcvi ce lov ku vyhládne.
„Až dojíš, odvedu d ti rodi m. Máme se oba hlásit u R’íhana.“
„Už t p edstavil otci?“
„Ješt ne. Vlastn na to ani nebyl as. Po ád nás n kdo pot eboval. Teprve te se to trochu
uklidnilo.“
„Jsi v pohod ?“ zajímalo Hanku. P edstavila si, jak kamarád p i lé ení vydává spoustu sil.
„No, jsem trochu unavený. Ale te už své síly znám a navíc využívám i sv j magický
kamínek, co mi kdysi koupil Vron. Vejde se do n j spousta energie,“ usmál se Svá a a
zkontroloval kapsu, jestli kamínek náhodou neztratil.
„Tak jo,“ spolkla Hanka poslední sousto, „jdeme za R’íhanem. Asi budeme mít pr švih za
to, že jsme ho neposlechli.“
„Myslíš? Já mám dojem, že se jednorožci ani zlobit neumí.“
„To za chvíli poznáme,“ ušklíbla se Hanka na kamaráda. Poté, co p edali d ti rodi m,
vyrazili hledat R’íhana. Našli ho kousek za vesnicí, kde si povídal s Dundarem a dalšími
dv ma muži.
„Á, tady jsou moji neposlušní sv enci,“ p ivítal je R’íhan, když k nim dorazili.
„Copak provedli?“ zajímal se jeden z muž .
„M li z stat v bezpe í tábora, ale oni navzdory mému p íkazu vyrazili za mnou,“ ekl
p ísn jednorožec.
„Nesu je p ísn ,“ p imlouval se Dundar, „oba nám tu ochotn pomáhali. Chlapec je velmi
nadaný. Musím smeknout p ed tím, co všechno už ve svém v ku umí. Kdybych m l n kdy
p ijmout u n , p edstavoval bych si n koho, jako je on.“
„Ano,“ kývl R’íhan, „však také zvít zil v sout ži u jednorožc a vysloužil si právo
dotknout se Zrcadla asu.“
„Cože?“ vyt eštil o i Dundar. „Vy jste mu dovolili vstoupit do Posvátného háje? K emu
by takovému klukovi mohlo posloužit Zrcadlo asu? Není to plýtvání schopnostmi Zrcadla?“
„Objevila se znamení, která našim strážc m tento krok doporu ila,“ odpov d l dot en
R’íhan.
„Omluvám se, necht l jsem zpochybnit vaše rozhodnutí,“ uklidnil se Dundar, „ostatn to
ani není moje v c.“
„Jenže Zrcadlo vyjevilo n co, co se tvého života dotkne. Proto jsme sem p vodn p išli,“
opatrn nazna il jednorožec, „díky tomu jsme zjistili, že tu zu í ohe , a mohli aspo trochu
pomoci p i jeho zvládnutí.“
 „Vaše pomoc byla velice ú inná a vítaná, pat í vám naše díky,“ ekl jeden z p ítomných
muž .
„Co vyjevilo Zrcadlo asu? Kv li emu jste sem m li namí eno?“ zeptal se Dundar.
„P išel jsem ti p edstavit tohoto, jak sám íkáš, nadaného chlapce. Jmenuje se Svatopluk a
je to tv j syn.“
Po jednorožcových slovech zavládlo ticho. Muži se dívali jeden na druhého.
„To jsou mi v ci,“ p erušil ml ení jeden muž, „a já myslel, že se ti má potomek teprve
narodit. A ono je mu, jak tak odhaduji, nejmí deset.“
„To není možné,“ zareagoval kone n i Dundar, „to bych o tom p ece v d l.“
„Zrcadlo prý ukázalo noc, kdy jsi své partnerce íkal Leni a pak jsi odešel do tábora
zran ných,“ pokra oval jednorožec.
Dundar se zamyslel a díval se p i tom na Svá u. Ten rozpa it p ešlapoval a pak se chytil
za Han inu ruku.
„Vzpomínám si,“ pomalu p ikývl lé itel, „ale není mi jasné, pro mi ta žena nic
nevzkázala.“
„Zem ela p i porodu a nikomu ani nenazna ila, kdo byl otcem. Dít bylo vychováno
v domov pro sirotky,“ objas oval situaci R’íhan a Svá u v o ích za aly štípat slzy.
Vtom Dundar poklekl p ed Svá ou na jedno koleno, vzal jeho ruce do svých a podíval se
mu do o í: „Netušil jsem, že mám syna. Stále ješt tomu nemohu uv it, i když vím, že
jednorožci by mi nelhali. Co ti mám íct? Našel jsi svého tátu a kone n budeš mít domov.
Snad se ti u nás bude líbit.“
Svá a vyprostil své ruce a beze slova ho objal kolem krku. Usmíval se a slzy mu proudem
tekly z o í. I Hanka pocítila dojetí nad jejich setkáním.
„Vezmu t hned s sebou dom ,“ rozhodl Dundar.
„Rád bych ješt n co ekl,“ vložil se do toho jednorožec, „chlapec chodí do školy a je na
vým nném pobytu tady u nás. Máme za n j zodpov dnost a bude se muset vrátit do školy
spole n se svými u iteli. Také ty, Dundare, asi budeš muset nejd íve vysv tlit situaci své
partnerce. Proto navrhuji, aby se chlapec dnes vrátil k nám. Zítra ráno ho p ivedeme k tob a
budete mít dva dny na spole né seznámení.“
„Dobrá, asi máš pravdu. Souhlasím s tvým návrhem a ráno vás budu o ekávat,“ Dundar
ješt jednou objal Svá u a nechal je odejít.
„Mohli jsme s ním ješt chvíli z stat. Vždy máme p ed sebou celé odpoledne,“ brblal
nespokojen Svá a, když je R’íhan odvád l zp t do jejich tábora. Prošli branou a narazili na
rozho eného P’ujiba.
„Já jsem tam nesm l a oni ano?“ vy etl hned svému otci.
„Také tam nesm li, ale neposlechli,“ vysv tlil mu R’íhan a jeho syn se zarazil a p estal
pobíhat. „Jsou to hosté,“ namítl nesm le a hned o dva kroky ucouvl, když se po n m otec
podíval.
„P imlouváš se za n ?“ zeptal se svého syna.
„Ano,“ zdvihl hlavu P’ujibo a zat ásl svou duhov sv télkující h ívou.
„Všiml jsem si, že na vaší školní louce raší mnoho nežádoucích plevel . Co je takhle
b hem dneška p esadit do kamenitého svahu?“ zeptal se R’íhan.
„Bude nám pot šením,“ vesele za ehtal P’ujibo a obrátil se na Hanku a Svá u.
„O co jde?“ zeptala se ho potichu Hanka.
„Dostali jsme trest za vaši neposlušnost,“ vysv tloval ty nohý kamarád.
„Ale tys p ece nic neud lal,“ namítl Svá a.
„Tím, že jsem se za vás p imluvil, jsem se zavázal, že budu trest sdílet s vámi. Ale zárove
to otci umožnilo uložit ten nejmírn jší trest, který ho napadl,“ vysv tloval d tem P’ujibo,
„budeme pracovat jen tohle jedno celé odpoledne.“
„Tomu íkáš mírný trest?“ podivila se Hanka.
 „Jasn ,“ vesele odpov d l kamarád, „m j nejkratší trest, co jsem od otce dostal, byl
dvoutýdenní. U jednorožc není zvykem neposlechnout rodi e.“
Ve er, když na louce skon ili s p esazováním plevel , Hanku už bolelo celé t lo a Svá a
sotva lezl.
„Odpouštím vám vaše provin ní,“ ekl R’íhan, když prohlédl jejich práci. Pak se sklonil
k Hance a dotkl se jí svým rohem. Totéž zopakoval se Svá ou. Ucítili, jak jejich únava mizí a
svaly je p estávají bolet.
„Díky,“ ekli dvouhlasn a jednorožec je odvedl do tábora.
Tady už u ve e e sed li Hugo a profesor Smítko.
„Zaslechl jsem n co o vaší neposlušnosti,“ zamra il se na n profesor, když dorazili ke
stolu.
„Už o tom nemluvme,“ ekl R’íhan, „od inili to a my jsme jim odpustili. Není t eba se o
tom znovu zmi ovat.“
„Dobrá,“ p ikývl Smítko, „tady P’ujib v otec už nám ekl, co všechno se p ihodilo. Je to
skoro až dojemné, najít u jednorožc svého otce. Ale mohlo by to i zkomplikovat naši situaci.
Rád bych ti, Svatopluku, vysv tlil, že je t eba, aby ses vrátil s námi do Santareny, kde t
musíme p edat tvému dosavadnímu zákonnému zástupci. Teprve pak m že tv j otec
rozhodnout, co s tebou bude dál.“
„Ale zbývající dva dny u táty strávit m žeš,“ usmál se na Svá u Hugo, „umím si
p edstavit, jak jsi š astný, žes ho po tolika letech našel.“
„Takže zítra ráno,“ rozlou il se R’íhan a P’ujibo.
Tentokrát šli Hanka i Svá a spát brzo. Za prvé to byl trochu náro ný den a za druhé nem li
chu si povídat o tom, co zažili, s n kým, jako je Hugo. Ráno se pro n zastavila celá
P’ujibova rodina. R’íhanova brána je dovedla až do t sné blízkosti Dundarova domu.
„Asi by bylo lepší, kdybys tam šel sám, my ostatní na tebe tady po káme,“ ekl jednorožec
Svá ovi a kývl hlavou sm rem k zahrádce, uprost ed které d m stál. Chlapec p ikývl a vyrazil
po cest . Dundar je nejspíš vyhlížel, protože mu vyšel naproti a p ivítal ho objetím. Potom
zamával na ostatní, aby také p išli blíž.
„Poj te dál a ud lejte si v zahrad pohodlí, moje žena hned p inese n jaké ob erstvení,“
ekl Hance a jednorožc m. Za domem byl velký trávník a pod slune níkem i židle se stolkem.
Dundar zab hl dovnit a po chvilce vyšel ven i se ženou v nejvyšším stupni t hotenství.
P inesli sušenky, ovoce, vodu a limonádu.
„Tak tohle je m j syn,“ p edstavil Svá u žen , „a tohle je moje žena Miranda. Už brzo se jí
narodí d átko.“
„Dobrý den,“ pozdravil Svá a a žena mu s úsm vem odpov d la.
„Vidím, že sis s sebou p ivedl kamarádku,“ ekl lé itel a usmál se.
„Ona je víc, než jen kamarádka, je to moje sestra Hanka,“ vysv tlil otci Svá a a tomu
trochu ztuhly rysy.
„Tvá matka byla i její matkou?“ znepokojen se zeptal chlapce.
„Ale ne. Ona své rodi e nezná. Vyr stali jsme spolu v domov a díky okolnostem se z nás
stali sourozenci. To je na dlouhé vypráv ní.“
„Ach tak,“ s úlevou vydechl Dundar a podíval se po své manželce.
Svá a se rozpovídal o škole a o tom, jak bydlí spole n v Santaren . Když se blížil as
ob da, jednorožci se zvedli a pod kovali za pohostinství.
„Zatím vám tu chlapce necháme. Jen nám ekn te, kdy si ho m žeme p ijít vyzvednout,“
ekl R’íhan. „Cht l bych si ho tu nechat tak dlouho, jak jen bude možné,“ odpov d l Dundar.
„A nemohla by tu se mnou z stat i Hanka?“ zeptal se ho Svá a.
Hanka si všimla, jak Dundarov žen p i té otázce ztuhly rysy. Rozhodn necht la
zp sobit nesoulad v kamarádov nové rodin .
 „Já zatím rad ji z stanu u P’ujiba,“ prohlásila rychle, než mohl jeho otec odpov d t,
„ur it si budete mít ty dva dny o em povídat. Bude to tak lepší.“
Svá a se udiven na Hanku podíval, ale pak nad jejím rozhodnutím bezmocn pokr il
rameny.
„Dobrá,“ ekl R’íhan, „p ijdeme chlapce vyzvednout zítra odpoledne.“
„M j se,“ zamávala mu Hanka a p ipojila se k odcházejícím jednorožc m.

TO BY TÁTA NEPOCHOPIL
„Je ti líto, že tam nejsi s ním?“ zeptal se P’ujibo, když prošli branou zp t.
„Ano. Ale té žen se nelíbila p edstava, že bych tam z stala. Necht la jsem d lat potíže.“
„To bylo velmi rozumné,“ pochválil její rozhodnutí R’íhan, „te jen povím vašim
u itel m, jak se v ci mají a p jdeme k nám dom .“
Hanka rychle sn dla ob d, aby nezdržovala. Spole n s R’íhanem prošli další branou.
„A tady jsme doma,“ za ehtal radostn P’ujibo, když se kone n ocitli na louce poblíž
eky. Kolem bylo plno listnatých strom a šum ní eky tu p ek ikovali akorát ptáci.
„Poj , ukážu ti svoje nejmilejší místo na koupání,“ lákal kamarádku mladý jednorožec a
zamí il k ece.
Hanka se nenechala dlouho p emlouvat, shodila oble ení a v trikotu hupsla do vody za
P’ujibem. Nechávali si t lo masírovat proudem mezi kameny, cákali na sebe a dovád li jako
malí. Pak si lehli na slunce a blažen odpo ívali. Zpátky se vraceli oklikou, protože cht l
jednorožec Hance ukázat, kde rostou nejkrásn jší kv tiny, kde zpívá h ejivá ek a kde mají
hnízdo tleskavci.
S údivem zjistila, že zatímco byli pry , objevil se na louce její stan a dokonce i stolek se
sedátkem. P emýšlela, jestli sem náhodou nemusel dorazit i kucha , ale P’ujibo ji ujistil, že
jídlo pro ni dostali zabalené s sebou, takže bude mít veškeré pohodlí, na jaké je zvyklá.
Druhý den si ud lali výlet k Divoké vod . Když ale Hanka uvid la ten pot ek proplétající
se mezi obrovskými ohlazenými balvany, musela se smát tomu nadsazenému názvu.
„Nenech se mýlit tímhle pohledem,“ pou il ji R’íhan, „v dob , kdy víc prší, se tudy valí
divoký nezkrotný proud plný bahna a kamen . V takové chvíli by nebylo možné do vody ani
vkro it. Podtrhla by ti nohy a vzala t s sebou.“
„Budeme sbírat kameny?“ nedo kav p ešlapoval P’ujibo.
„Pro nás ne,“ odpov d la matka, „ale rozhodli jsme se to, co dnes vy dva najdete, v novat
Hance a jejímu kamarádovi jako památku na pobyt u nás. Takže vy dva se v nujte hledání a
my s otcem se zatím projdeme po okolí.“
„Bezva nápad,“ radoval se mladý jednorožec a hned za al Hance vysv tlovat, že divoká
voda splavuje z hor i n které polodrahokamy a drahokamy a asto je ohladí tém
k dokonalosti. Takže sta í procházet m lkou vodou a kolem naplavených kamen u b ehu a
dob e se dívat. Hned se do toho oba pustili a Hanka si vzpomn la, jak kdysi chodili
z Útulného domova na mo ský b eh sbírat jantary. Byla z toho docela prima zábava. Hanka
sbírala kamínky, které ji n ím zaujaly, do kapes, P’ujibo do tlamy. Pak je vždy odnesli ke
b ehu, aby na záv r sb ru provedli jejich vyt íd ní. S tím jim nakonec musela pomoci
P’ujibova matka, která nejlépe v d la, jakou má který nález cenu. Nakonec si Hanka odnesla
deset nejkrásn jších a nejcenn jších ohlazených kamen .
Svá a zatím poznával svou novou rodinu. Otcova žena na n j sice hled la s úsm vem, ale
on z toho m l takový divný pocit, že ve skute nosti jí nový syn vadí. Snažil se k ní být
galantní a pomáhat jí, ale ledy neprolomil ani svou snahou.
Zato otec byl fajn. Když jednorožci odešli, uvolnil se a byl ochoten si povídat až do noci.
Vypráv l synovi o svých dobrodružných cestách, kdy doprovázel vojenské oddíly, které
zajiš ovaly po ádek v p íhrani ních oblastech. Bojovali proti bandit m, proti erným drak m,
kte í necht li opustit území, které jim nepat ilo, proti zlod j m koní a jiným bandám,
terorizujícím své okolí. Svá a okouzlen naslouchal, jeho otec mu p idal jako hrdina.
„Poslyš, ale ta škola v Santaren , ta se mi moc nezdá,“ prohodil p i ve e i, „tob se tam
líbí?“
„Moc. Máme prima u itelku, hodn jsem se tam toho nau il a díky vým nným pobyt m
jsem t vlastn našel.“
„Ale slyšel jsem, že si tam zvou i erné draky.“
„To je pravda. Ale letos s tím byly n jaké problémy, takže nep ilet li. Škoda. Ale na
druhou stranu díky tomu jela Hanka k jednorožc m se mnou.“
„Ona by dala p ednost drak m?“ zeptal se otec nev ícným tónem.
„Ano. Má mezi nimi jednoho dobrého kamaráda.“
„Žádný erný drak není nikdy dobrým kamarádem, to si zapamatuj. Jsou to arogantní
bestie, které mají pro lov ka akorát pohrdání.“
„N kte í možná ano,“ p ipustil Svá a a byl zaražen faktem, jak je jeho otec proti nim tak
zaujatý.
„Ty je neznáš tak, jako já. Hlavn se od nich drž co nejdál!“
Svá a zaváhal, zda má vykládat otci jejich lo ské zážitky, nebo to, že je na studiích vlastn
sponzoruje dra ice. P emýšlel, co všechno m že íct, když celé minulé dva roky vlastn tak i
onak souvisely s draky. Usoudil, že asi bude muset íct pravdu aspo v tom podstatném,
protože jinak by jeho vysv tlení ztrácelo smysl. Rad ji to ale odložil na ráno.
Druhý den otec rozhodl, že si ud lají výlet po okolí a dom se vrátí až odpoledne, až bude
as, aby se Svá a vrátil do tábora. Miranda hned souhlasila, byla ráda, že bude mít p es den
klid. P ipravila jim s sebou n jaké jídlo a dokonce jim zamávala, když odcházeli. Jak Svá a
vzáp tí zjistil, pot eboval otec zkontrolovat, jaké škody zp sobil požár a jak moc narušil život
zdejším lidem, rostlinám a zv i. To však nebránilo tomu, aby si dál povídali. Otec ho
požádal, aby vypráv l o tom, jak se z Útulného domova dostal do Santareny. Svá a znovu
zaváhal, co všechno má otci íct. Rozhodl se pro zjednodušenou verzi jejich p íb hu.
Vypráv l otci o muži, který sloužil dra ici a na její p ání zachránil z domova Hanku. Aby se
necítila sama, p ibral i její dva kamarády, kte í m li dob e vyvinutý sedmý smysl. Muž
jménem Vron se o n dob e staral a dostal je do školy v Santaren . Teprve pozd ji se
dozv d li, že jejich studia vlastn sponzoruje erný drak. Dundar se sice neroz ílil, když to
všechno slyšel, ale Svá a cítil, že mu to není milé. Rad ji se rozhodl poml et o tom, kdo
vlastn Vron ve skute nosti byl i o všech jejich zážitcích s Plamem. Rad ji p evedl e na
jejich prázdninové brigády v útulku a zmínil se i o tom, že slíbil panu Mojeranovi
prázdninovou výpomoc v Magickém lese.
„Mít známé v téhle rezervaci, to v bec není špatné,“ usmál se otec, „klidn tam na ten
m síc je . Zbytek prázdnin pak strávíš u nás. To už bude tv j malý sourozenec na sv t a já
doufám, že Miranda uvítá, když tu bude n kdo, kdo jí bude trochu pomáhat.“
„A tenhle pátek máme ve škole ve ejné divadelní p edstavení. Byl bych moc rád, kdybyste
se na n j p ijeli oba podívat.“
„Moc rád p ijedu. Jen nevím, jestli ta cesta nebude pro Mirandu p íliš namáhavá. No,
uvidíme. Zeptám se jí.“
V míst , kam už požár nedosáhl, se zastavili a posva ili. Dundar se zasmál, když vid l
Svá v apetit.
„Vidím, že se budu muset hodn snažit, abych t uživil,“ ekl a podal mu další kus sva iny.
V té chvíli se k nim snesl havran a p ed jejich o ima se prom nil v lov ka.
„Úkol je spln n, m j pane.“
Svá a zatajil dech. Ani nemusel použít sv j magický zrak, aby poznal, koho má p ed
sebou. Kouzelný džin ho ale jen lhostejn p ejel pohledem.
„Nikde už nehrozí samovznícení?“
 „Nikde, m j pane.“
„Dob e Rone.“
Otec pohlédl na Svá u a p istihl ho, jak v bezmezném údivu zírá na p íchozího.
„Copak tak kulíš o i?“ zeptal se ho.
„Vždy tohle je… to je p ece…“ koktal s rozzá enýma o ima.
„Tys poznal, že je to kouzelný džin? Jsi fakt dobrej, Svatíku. Jsem pyšný na takového
šikovného syna.“
Svá a zatnul nehty do dlaní, aby se p inutil ke klidu.
Pak zatahal otce za rukáv: „Jak víš, že se jmenuje Ron?“
„P edstavil se tak.“
„A nemohli bychom mu íkat Vron?“
„Pro ?“
„Na památku toho lov ka, co se o nás staral. M l jsem ho rád.“
„Copak on už nežije?“
„Ne. Te nám d lá poru níka Zachariáš, co u n j bydlíme. Vronovi se b hem minulých
prázdnin p ihodilo nešt stí. Zabil ho drak.“
„ erný drak?“
„Ano.“
„Tak tady sám vidíš, co je to za sebranku! No dob e, m žeme našemu džinovi íkat Vron.
Jemu to nejspíš vadit nebude. Co na to íkáš, džine?“
„Jak si m j pán p eje.“
„A tady si dob e prohlédni mého syna Svatopluka. Budeš ho chránit a pomáhat mu.
Rozumíš?“
„Vždy budu s radostí sloužit i synovi svého pána,“ uklonil se džin.
„Díky. Myslím, tati, že máš velké št stí, když se ti poda ilo najít kouzelného džina.“
„To ur it . Akorát, že tenhle vypadá jako úplný nová ek. Nic moc neumí, ale docela
rychle se u í. Až ho trochu vytrénuji, bude z n j docela zdatný pomocník. Ale zatím nikomu
nic ne íkej, ani Miranda to ješt neví. Slib mi, že o n m nikomu neprozradíš ani sloví ko.“
„Kdy jsi ho našel?“
„Asi p ed týdnem. Dole mezi t n mi. A te prosím tv j slib.“
„Slibuji,“ ekl neochotn Svá a.
„Doufám, že nezklameš mou d v ru,“ ekl Dundar, jako kdyby mu vid l do duše.
„Slyšel jsem, že džinové dob e ovládají kouzlo bran,“ ekl Svá a, „možná bys mohl ušet it
za ve ejné brány, až se v pátek vydáš do Santareny.“
„Vidím, že máš praktického ducha, chlap e, to by stálo za úvahu,“ zasmál se Dundar a
na ídil kouzelnému džinovi, aby p ece jen i nadále hlídal, jestli v okolí neho í.
Ješt obešli další dv spáleništ a pak už byl nejvyšší as, aby uvažovali o návratu.
Hance pobyt u jednorožc utekl rychleji, než ekala. Když poob dvala a zabalila kamínky,
které s P’ujibem nasbírali, byl pomalu as k tomu, aby se vypravili za Svá ou. Už se nemohla
do kat, až uslyší, jak se ty dva dny m l a jaký je vlastn jeho otec. Branou dorazili ke
známému domku, ale tentokrát je nikdo nevítal. Z domku se však ozývalo divné sténání.
„Ona rodí,“ ekla znepokojen P’ujibova matka a vyrazila k domku.
„Nem žeš tam vstoupit, pokud t nepožádala o pomoc,“ zastoupil jí cestu manžel.
„Tak se tam podívám já,“ ekla Hanka a vyb hla ke dve ím. Otev ela je a uvid la ženu
zkroucenou bolestí na posteli. Nikdo u ní nebyl. Sténala a kousala pokrývku.
„Pot ebujete pomoc?“ zeptala se nesm le Hanka.
„Honem pro n koho b ž a ekni mu, že pot ebuji pomoc. Budu rodit,“ zasténala žena a
Hanka vyrazila zp t k jednorožc m.
„Mám k ní p ivést n koho, kdo jí dokáže pomáhat p i porodu,“ ekla jim.
 „Já to ur it zvládnu,“ ekla P’ujibova matka, pak se oto ila k muži a synovi, „vy dva
najd te Dundara s chlapcem, a se hned vrátí.“
„A já?“ zeptala se Hanka.
„Ty p jdeš se mnou a budeš mýma rukama. Neboj se, nebudu po tob chtít nic
mimo ádného,“ ekla P’ujibova matka a vkro ila do domu.
„Najdi isté prost radlo a p eho ho p es tu širokou postel,“ dostala Hanka první p íkaz.
Když ho vyplnila, vyhnala ji P’ujibova matka do kuchyn , aby oh ála vodu, p ipravila na st l
deku a istou osušku a pak po kala, až jí ekne, co dál. Z vedlejšího pokoje se dál ozývalo
sténání a Hanka m la strach, jestli porod probíhá normáln , když ta žena tak úpí a na íká.
„Hotovo,“ oslovil ji m kký hlas, dve e se otev ely a vzduchem plulo ke stolu mali ké
mimino, „omyj ho teplou vodou, zabal do isté osušky a p ines ho sem k nám.“
Hanka omyla mali ké vrás ité d v átko, nemotorn ho zabalila do osušky tak, aby mu
koukala jen hlavi ka a ru i ky, a p inesla ho do pokoje. Rodi ka ležela na posteli a v jejím
obli eji se zra ila úleva. Hanka položila dít matce do náru e, a až se jí sev elo srdce, když
vid la, jak se matka na hol i ku usmála.
„Blahop eji, máte moc hezkou dceru. Žehnám jejímu osudu,“ ekla P’ujibova matka.
„Taky blahop eju,“ p idala se i Hanka a s trochou sebezap ení dodala, „je opravdu krásná.“
To už ale do místnosti vtrhl i Dundar a klekl si k posteli své ženy: „Bože, ona už je na
sv t , to je nádhera. D kuji ti, Mirando, máme moc krásnou dceru.“
Hanka p emýšlela, jestli je divná ona, když o kráse miminka pochybuje, nebo jestli je jen
zvykem íkat o všech narozených d tech, jak jsou krásné, i když tomu tak není. Pomalu se
stáhli zp t do kuchyn , aby nechali rodi e o samot . Svá a jen zv dav nakukoval dve mi, ale
Hanka je rad ji zav ela.
„Kdes byl proboha tak dlouho, když jsem t pot ebovala?“ uslyšeli i za zav enými dve mi
vý itku ženy.
„Ale lásko, p ece jsi souhlasila, abychom se šli projít. A všechno dob e dopadlo, tak už se
netrap a neroz iluj, to ned lá maminkám dob e.“
„Odrodil m chlupatej jednorožec. Já se hrozn styd la. Všechno bylo tak zvláštní. M l jsi
tu být.“
„To nebyl on, ale ona, P’ujibova matka. Nikoho lepšího sis u porodu p át nemohla. Ur it
za ídila, abys m la menší bolesti, než je obvyklé. A její požehnání je jako dar. Bu ráda, že to
tak dopadlo.“
„A už jdou všichni pry , chci být s tebou sama.“
„Už nikdy nebudeme sami, lásko. Te máme dv d ti,“ odpov d l Dundar a vrátil se
k ostatním do kuchyn .
„Nebudeme zdržovat,“ ekla P’ujibova matka, „musíme už jít.“
„Velice d kuji za vaši pomoc,“ uklonil se jí lé itel, „a omluvte mou ženu, je ješt trochu
rozrušená po porodu.“
„Já ji chápu, není t eba se omlouvat. Jen se ješt rozlu te s chlapcem, já po kám s mužem
a synem venku.“
Hanka následovala P’ujibovu matku p ed d m a byla ráda, že je kone n na erstvém
vzduchu. Po chvíli se objevil i Svá a.
„Ta je ale mali ká,“ ekl, „otec mi ji ukázal. Mám sestru Ani ku. Vlastn ji pojmenovali
Belana, ale myslím, že Ani ka zní lépe. Kdybys vid la ty mali ké prstíky. Je rozkošná.“
„Já vím, byla jsem první lov k, který ji držel v náru i. Má št stí, že má takového skv lého
velkého bratra,“ usmála se Hanka Svá ovu nadšení. Radovala se spolu s ním, i když zárove
poci ovala i kapku ho kosti nad tím, že má te domov a rodinu, kam ona nikdy pat it nebude.
Prošli spole n do tábora. Už se sem za ali pomalu vracet i ostatní spolužáci. Jejich
povídání o zážitcích se protáhlo dlouho do ve era. Nikdo však žádným vypráv ním nedokázal
trumfnout Svá u, který tu nalezl otce.
 Než šli spát, vysypala Hanka kameny od Divoké vody a polovinu jich p isunula p ed
kamaráda: „Tohle máme na památku od P’ujibovy rodiny. Škoda, žes tam nebyl s námi.“
Svá a pokr il rameny: „Taky m to mrzí, ale všechno najednou se stihnout nedalo.“
„Tak mi aspo ekni, jaký je táta.“
„Je docela fajn. Jenom má trochu jiné názory než já.“
„A cos ekal? Je to dosp lý lov k, který už n co vid l a zažil.“
„Nemá rád erné draky.“
„Opravdu?“
„Rad ji jsem mu o Plamovi ani nevypráv l. Myslím, že by to nepochopil.“
„A o jeho matce jsi mu ekl?“
„Jen to, že platila naše studia. Neslyšel to rád.“
„T eba se to asem podá,“ ut šovala Hanka kamaráda, ale sama z toho také byla smutná.
„O tom pochybuji,“ ušklíbl se Svá a.
„A co jste celou tu dobu d lali?“
„Byli jsme se projít a zkontrolovat, co sho elo. P edstav si, že jsem tam potkal…“ Svá a se
zarazil a pak omluvn pokr il rameny, „promi , slíbil jsem vlastn otci, že to nikomu
ne eknu. Je to m j první slib, asi by nebylo dobré, kdybych ho porušil.“

„Z toho si ned lej hlavu. Mn nevadí, když mi to ne ekneš.“

„Ale já bych ti to ekl hrozn rád,“ podíval se na ni tak neš astn , že se tomu až musela
zasmát.
„Nech to plavat. Slib je slib a m l by se dodržet. A p esta se tvá it tak provinile, nebo
za nu být zv davá, o co jde.“
„Mám t rád, Hanko,“ ekl Svá a tak vážn , až ji píchlo u srdce. Místo odpov di ho krátce
objala. Pak ho ale rychle odstr ila a zalezla do svého stanu, aby nepoznal, že i ona je dojatá a
te ou jí slzy.

ACH, TY KONCE…
St eda, stejn jako všechny ostatní dny, které tu strávili, byla teplá a slune ná. Byl to jejich
poslední den na školních pozemcích jednorožc .
B’hara p išel do tábora a ekl, aby se p ipravili na delší výlet a vzali si s sebou jídlo a pití.
Vedl je po lesních cestách. N které byly sch dné a p íjemn široké, jiné je nutily šplhat p es
ko eny do kopc a pak zase dol . Kupodivu jediný, kdo proti tomu reptal, byl profesor
Smítko, kterému jeho zaoblená postava ob as p ekážela p i šplhání nesch dným terénem.
Všichni byli velice zv daví, co je na konci cesty eká za p ekvapení. Zatím všechno, co pro
n jednorožci p ipravili, bylo podivuhodné a zajímavé.
Kone n dorazili na místo. Kolem nich se zdvihaly koruny lesa, který tu rostl snad tisíc let.
Uprost ed toho všeho n l velikán, p ed kterým se B’hara zastavil a poklonil se mu.
„Dovolte, abych vám p edstavil Praotce ko en ,“ oto il se k d tem, „vodíme sem jen své
nejlepší p átele a hosty, kterých si vážíme. Vaše skupina mezi n pat í, protože jste projevili
ochotu pomáhat lesu, aniž vás o to kdokoli požádal. Usoudili jsme, že si zasloužíte, abychom
vás p edstavili našemu Praotci ko en . Postupn k n mu p istupte a dotkn te se jeho kmene.
Ucítíte sílu, která z n j vyza uje, a kdo je obzvláš citlivý, m že s ním i promluvit. Ten dotek
si budete pamatovat celý život a stromy kolem vás budou v d t, že jste se s Praotcem setkali.“
„Než se všichni vyst ídáte, m žou se ostatní zatím posadit a posilnit,“ ekl profesor Smítko
a jako první hned vytáhl sva inu.
Svá a p istoupil ke stromu p ed Hankou, a jak ekala, až na ni p ijde ada, pozorovala
kamaráda, jak se dotýká kmene a jak se k n mu natahuje jedna z v tví. Pak mu do dlan
vklouzl list a Hanka si všimla, jak v jeho ruce mizí, až se úpln ztratil. Zdálo se jí, že trvá
celou v nost, než se její kamarád oto il a opustil své místo u stromu. Kone n se i ona mohla
dotknout kmene a tém pocítila závra ze síly, která do ní proudila. Zaplavilo ji h ejivé teplo
a pocit št stí. Pohladila láskypln kmen a opustila s trochou lítosti své místo, aby mohl
p istoupit další zájemce o setkání s Praotcem ko en .
„Cos to tam prosím t d lal s tím listem?“ zeptala se kamaráda Hanka, když se posadila se
sva inou vedle n j.
„Ty sis všimla? Dostal jsem od Praotce ko en dárek. Kouzlo e i.“
„To ti nemusel dávat, to máš už dávno.“
„Jenže te si mohu povídat i se stromy.“
Hanka se po n m ned v iv podívala.
„Opravdu,“ ujiš oval ji Svá a, „však jsem si s Praotce ko en i popovídal. Pod koval nám,
že jsme pomohli driádám. Jenže stromy mluví velice pomalu. Pokud bych si m l s n kterým
povídat, pot eboval bych na to den nebo možná i týden.“
Poté, co se všichni vyst ídali, ekala je stejn obtížná cesta zp t. Toho ve era nikdo
neponocoval. Po takové vydatné procházce se jim spalo nádhern .
Druhý den si sbalili v ci a hned po snídani se vydali na cestu dom do Santareny.
Zachariáš na n ekal už u ve ejné brány. B želi se s ním p ivítat. Trochu se pousmál, popadl
jejich zavazadla a za chvíli už byli doma ve svém stromovém dome ku.
Na ob d je trpaslík pozval na terasu a tam jim mezi jídlem podal dopis, ve kterém škola
oznamuje, že Rafael Vron byl p ezkoušen komisí a za azen do t etího ro níku Santarenské
magické školy. Radovali se spolu s trpaslíkem, jako kdyby tu zprávu slyšeli poprvé. Konec
konc , tady to stálo erné na bílém a nebylo nejmenších pochyb o tom, že jejich kamarád
opravdu usp l.
„Zítra je školní slavnost,“ p ipomn l Svá a.
„No jasn , já p ece nezapomínám,“ zavr el Zachariáš, „ráno dorazí Mojerana s t mi svými
rarachy a pak se tam vydáme všichni najednou.“
„A z útulku nep ijde nikdo?“ zeptala se Hanka.
„Povídal Mojerana, že tam zase mají fun s tou kožní nemocí a mají plné ruce práce.“
„Škoda.“
„Poslyš, Zachariáši, asi bych ti m l n co íct,“ odhodlal se Svá a k vypráv ní o Zrcadle
asu. Trpaslík pozorn naslouchal a ob as mrknul i na Hanku, co ona na to. Za chvilku už
v d l své. „Tak to už se ke mn asi po prázdninách nevrátíš,“ pokýval hlavou, když Svá a
domluvil.
„To ne íkej. Chci se sem vrátit.“
„No, tohle rozhodnutí už za tebe ud lá tv j otec,“ podrbal se ve vousech Zachariáš, „ale
podle toho, cos mi ekl, možná bude chtít, abys zm nil školu.“
„To ne, to by neud lal,“ p esv d oval trpaslíka chlapec.
„A už to dopadne jakkoliv, Hanka s Rafaelem tu z stanou, takže nic nebrání tomu, abys
tu z stal i ty.“
„Ach jo,“ vzdychl Svá a, „d ív to bylo všechno tak jednoduché.“
Hanka se Zachariášem se za ali smát a Svá a se k nim vzáp tí p idal, když si uv domil, že
ani d ív to vlastn tak jednoduché nebylo.
V pátek ráno se nastrojili, Hanka vyleštila svou dra í sponu do vlas a spole n p ivítali
pana Mojeranu a jeho kluky.
„Ješt než se vypravíme na tu vaši slavnost, rád bych se s vámi domluvil na té brigád
v Magickém lese. Doufám, že s vámi mohu po ítat,“ ekl pan Mojerana a vytáhl z kapsy
mapku, kterou rozložil na stole.
„Jasn ,“ ekl Svá a, „táta už mi to schválil.“
„Táta?“ povytáhl muž obo í.
„P ed n kolika dny objevil svého otce, ale to je na delší vypráv ní,“ vysv tlovala Hanka.
 „Aha. Tak to už se t ším, až mi všechno povíte,“ ekl s úsm vem a pak pokra oval, „ale
te k té brigád . Celá skupina by se m la b hem ned le sejít tady. Je to velká ubytovna poblíž
ve ejné brány Vrchovina. Tady p espíme a ráno se rozd líme do skupin, které budou
kontrolovat úseky potoka, který se postupn rozši uje v eku. Odtud z kopc budeme
postupovat p es území jednorožc . Tam by m la být údržba jednoduchá, R’íhan na istotu ve
svém okolí dost dbá. Tady zahýbá í ka na západ do rezervace, kde už to bude trochu
složit jší, protože díky magickým anomáliím bude lepší istit koryto ru n a pomocí vlastních
sil. Doufám, že b hem ty týdn všechno bez problém zvládneme. P ed odjezdem se
sejdeme v ned li hodinu po poledni u santarenské ve ejné brány. Kdyby se p ihodilo n co
ne ekaného, tak se uvidíme až v ubytovn poblíž brány Vrchovina. Budu se na vás t šit.“
„My taky,“ usmál se Svá a.
„Tak už, d do, poj ,“ tahal pana Mojeranu za ruku netrp livý Sam, „a tu slavnost
nakonec nezmeškáme.“
„Jestli budeš zlobit, tak t tu necháme,“ hroziv se na n j zaškaredila Hanka.
Sam se nejd íve podíval, jestli to myslí vážn , ale pak ji prokoukl, vesele vypískl a
v p edstíraném strachu vyrazil i se svým bráškou ven z domku.
Všichni nasedli do Zachariášova slavnostního povozu, který je dopravil až ke školním
branám, kde už byla po ádná fronta. Nezbylo, než ekat, až na n p ijde ada. Když už byli
skoro u kabinek, zjistili, že Tom se Samem n kam zmizeli. Než se je poda ilo najít, p edb hla
je spousta lidí.
Kone n se p enesli do školy, kde u vstupu dostali informa ní karti ku, která návšt vníky
navigovala, kde najdou ob erstvení, kde jsou jaké zajímavosti a kde se bude konat
p edstavení.
„Doufám, že letos to p edstavení dokoukáte bez n jakých incident ,“ ekl na adresu Hanky
a Sváti výhružn Zachariáš.
Rafana objevili mezi stoly s ob erstvením podle obvyklého chumlu dívek, které si cht ly
popovídat s chlapcem, který má na rameni tulíka.
„Hanko, Svá o,“ rozzá il se jejich kamarád a nadšen se s nimi p ivítal. Tulík sko il na
rameno Svá ovi, pak mu rozcuchal vlasy a p esunul se na Hanku. Ta se ho snažila chytit d ív,
než se dostane i k jejím vlas m. Nakonec jí pomohl Rafan, který svého malého p ítele polapil
a držel ho navzdory jeho protest m. Obdivovatelky se stáhly kousek dál, ale vy kávaly, zda
dostanou znovu šanci se k Rafanovi p ipojit.
„Tak co? Jak jste se m li?“ zajímal se.
„To budeš koukat, co máme za novinku,“ odpov d la Hanka.
„To si snad necháme až na doma,“ zavrt l hlavou Svá a, „tady bych o tom ani vypráv t
nedokázal.“
„Copak se stalo?“ zamrkal Rafan tázav na Hanku, protože jejich menší kamarád už
mezitím objevil st l s jídlem a zmizel za ním.
„N co zvláštního a d ležitého. Ale vypráv t ti to musí Svá a, je to jeho novinka.“
„Ty m napínáš.“
„A hodlám v tom ješt chvíli pokra ovat,“ vrhla na n j škodolibý pohled, „podívej,
Plavíkovy fanynky se nemohou do kat, až se jim zase budete v novat. Naše povídání m že
klidn po kat do zít ka.“
„Hm,“ zaškaredil se na ni Rafan a jako na truc se oto il k dívkám, které na n j ekaly.
Hanka se vesele ušklíbla a šla si prohlédnout stoly, jaké lah dky Svá a objevil. Už se jí
stýskalo po mase a uzeninách, které u jednorožc neservírovali. Rozhlédla se a pocítila lítost,
že tu letos nejsou draci. Postupn se Svá ou obešla všechny atrakce jednorožc a sirén, které
se tu v okolí nabízely.
„Jé, podívej, támhle je táta,“ zajásal najednou Svá a, „tak on dodržel slovo a p ijel. To je
bezva. M žu ho seznámit se Zachariášem a panem Mojeranou a s Rafanem.“
 „Jen jestli je tu dokážeme najít,“ zapochybovala Hanka.
„Svatíku, rád t vidím,“ rozcuchal mu vlasy jeho otec, když k n mu došli, „už jsem se bál,
že se v tomhle mumraji ani nepotkáme.“
„Jak se má Miranda a Ani ka?“ zeptala se Hanka.
„D kuji za optání, cítí se dob e,“ odpov d l lé itel a Hanka m la op t pocit, že by ji tu
rad ji nevid l.
„Poj , tati, zkusíme najít Zachariáše a ostatní. Rád bych t s nimi seznámil,“ táhl Svá a
otce sm rem k davu u ob erstvení.
Hanka šla pomalu za nimi. Trpaslíka objevili, jak stojí u pultu s medovinou.
„Tohle je, tati, Zachariáš a tohle je, Zachariáši, m j opravdový táta,“ p edstavil je
s úsm vem Svá a.
„Jsem rád, že se tu s vámi sekávám,“ ekl Dundar a lehce pokývl hlavou.
„Taky m t ší,“ zavr el trpaslík.
Lé itel se znechucen podíval na Zachariášovy vousy, po kterých stékaly kapky medoviny.
Pak p istoupil blíž a sáhl do kapsy.
„Myslím, že mi tohle setkání ušet í jednu cestu do Santareny, pane Zachariáši. D kuji vám
za dosavadní pé i o mého chlapce. Jist pochopíte, že nechci z stat dlužen za jeho ubytování
a stravu.“
„Nejste nic dlužen, všechno bylo náležit uhrazeno,“ zdvihl k n mu výhružn zrak
trpaslík.
„Jeho pobyt a všechno tady uhradím já!“ zvýšil hlas Dundar. „M j syn nebude zavázán
žádným pochybným individuím. Klidn t m, co to platili, jejich peníze vra te, tady to máte.
Doufám, že je to dost!“
Lé itel vysypal na st l vedle trpaslíka hromádku mincí. Zachariáš jedním rozzlobeným
gestem smetl mince ze stolu zp t k Dundarovým nohám a p istoupil až t sn k lé iteli.
„Vra jim to sám, ty hrdino. Mn nem žeš zaplatit za p átelství ke tvému synovi, to si
pamatuj,“ a Zachariáš plivl na mince pod jeho nohama, oto il se a odešel.
„Tati,“ pípl zd šen Svá a.
Hanka se neodvážila p istoupit k n mu a ut šit ho. Ucítila na svém rameni ruku. Ani se
nemusela oto it, okamžit v d la, že to je Rafan.
„Koukám, chlap e, že jsi nem l zrovna št stí na dobré poru níky. Ale to se zm ní. Já už se
o tebe postarám, neboj se,“ ekl Dundar synovi a Hanka se zachv la vzteky.
„Drž hubu, d v e,“ zašeptal jí do ucha Rafan, „ned lej to horší, než to je.“
Svá a se sehnul, posbíral peníze a podal je otci. Ten je str il do kapsy a p istoupil k Hance.
„Až se vrátíš dom , sbal prosím mému synovi všechny jeho v ci. Zítra n koho pošlu, aby je
vyzvedl. Od te už bude bydlet u m . Na, tady máš za svou námahu,“ vtiskl dívce do dlan
minci. Pak se oto il, vzal Svá u za ruku a oni už jen vid li jeho neš astný pohled, když ho
otec odvád l.
Hanka otev ela dla , upustila minci na zem a otírala si ruku, jako by v ní držela jedovatou
stonožku.
„Tak tohle je ta vaše novinka?“ zeptal se trpce Rafan.
Hanka jen ml ky p ikývla a po tvá ích jí nezadržiteln stékaly slzy. Kamarád ji vzal kolem
ramen a tulík se tentokrát beztrestn nast hoval do jejích vlas .
„Sakra,“ ekla po chvilce Hanka a ut ela poslední slzu, „takhle to dopadnout nem lo.“
„Je to opravdu jeho otec?“ zeptal se Rafan.
„Bohužel ano,“ p ikývla, „byla jsem u toho, když ho spat il v Zrcadle asu. Zpo átku to
vypadalo jako Svá v š astný den. Otec se mu líbil a cht l se s ním setkat. Jsou jako rodina,
práv se jim narodila hol i ka, takže má Svá a i malou sest i ku. Opravdu to vypadalo velice
nad jn .“
„Pro t nemají rádi?“
 „Nevím. Nemají rádi erné draky.“
Rafan se p i t ch slovech zarazil, rozost il se mu pohled a chvilku p sobil, že je mimo. Pak
pot ásl hlavou, jako by se cht l probudit: „Co jsi íkala?“
„Že nemají rádi erné draky.“
„Aha. V tom p ípad doufám, že m l náš Svatoušek tolik rozumu, aby jim nevykládal o
Plamovi.“
„Byl smutný, že jim nem že pov d t všechno,“ vzdychla Hanka.
„Nem j strach, on to zvládne. Jak ho znám, brzy najde zp sob, jak s námi komunikovat.“
„Co jsi to m l p ed chvílí za vid ní?“
„Cože?“
„Ale, Rafe, p ece se známe. Pov z mi to.“
„To nebylo nic d ležitého,“ zamra il se a mávl rukou.
„Bylo to n co o nás?“
„Neptej se, byla to jen taková hloupost. Naprostý nesmysl.“
„Pokud to byla hloupost, tak pro mi to nechceš íct? Akorát jsi probudil moji zv davost.“
„Dob e, vidím, že bys mi nedala pokoj. No, jak myslíš, eknu ti to. Vlastn to bude trest za
tvoji zv davost. Vid l jsem Svá u, jak stojí vedle Dundara, já vedle n j stál také, akorát že na
druhé stran . Dundar nás oba držel kolem ramen. Ty jsi stála p ed námi a Dundar si p ed
tebou uplivl. To je všechno, co jsem vid l. Jsi spokojená? Musíš sama uznat, že je to p kný
nesmysl.“
„Asi máš pravdu.“
„Tak vidíš.“
„Tady jsou,“ zahalekal za nimi Sam a v patách m l i Toma.
„Poj te honem, za chvíli to za ne,“ táhli je k hledišti, „držíme vám senza ní místa.“
Sv tla kolem pohasla a hledišt se pono ilo do tmy. Poslední diváci honem hledali místa,
kde je ješt volno. N kdo se prodral na volné místo vedle Hanky. Ohlédla se a uvid la And lu
Pohromakovou.
„Ahoj,“ ekla tiše And la, když se posadila. Hanka oto ila o i v sloup a doufala, že to v té
tm není vid t. Pak drcla do Rafana, který sed l z druhé strany.
„N jak tady špatn vidím, nemohli bychom si p esednout?“ zeptala se a pak ho vystr ila
na své p vodní místo.
„Psst,“ zamra il se na ni Sam, vedle kterého se usadila.
„Díky,“ usmál se na ni zá iv Rafan z druhé strany.
Dívala se na p edstavení, ale ani po ádn nevnímala, o em je. Kluci vedle ní vyk ikovali
nadšením a na druhou stranu se rad ji ani nedívala. Po ád si v hlav p ehrávala události
posledních dní a p emýšlela, jestli by se n jak nedalo napravit to, co se p ed chvílí stalo. Ale
p es veškerou snahu ji nic nenapadlo.
Na záv r se p ipojila k všeobecnému potlesku a byla ráda, že už je konec a mohou se
vypravit dom .
Vyspala se velice špatn . Tak ošklivé sny už se jí dlouho nezdály. Nejd ív o Vronovi, pak
o Dundarovi. Nakonec vstala a pustila se do balení Svá ových v cí. Rafan znechucen vr el,
pro tak brzo vstává, ale pak šel p ipravit na st l snídani.
„Nech toho na chvíli a poj se najíst,“ houkl na ni.
Posadila se, natáhla se pro sladký rohlík a trochu nep ítomn si osladila aj.
Rafan ji pozoroval a kroutil hlavou: „To snad není možný.“
„Co?“
„Nic. Jen ekám, jak se budeš tvá it, až se napiješ toho aje.“
Hanka opatrn ochutnala, vyprskla a šla aj vylít. „Tos mi nemohl íct rovnou, že jsem si
ho osolila?“
„Doufal jsem, že t ten lok aspo trochu probere. Chodíš tu jak mátoha.“
 „Mám jásat nad tím, že se od nás Svá a odst hoval?“
„Nep esko ilo ti? Je živý a zdravý? Je! D je se mu n jaká nespravedlnost? Ned je!
Zkrátka jenom našel tátu, který ekl: ano, jsi m j syn a pat íš do naší rodiny. Jestli ta rodina
není práv podle našich p edstav, to p ece není žádná tragédie. Co my víme o tom, jak se žije
v normální rodin ? Nic. Svá a se prost bude muset nau it s nimi žít!
Chápu, že ti bude chyb t. Mn taky. Ale on práv získal to, po em jsme v domov celý
život toužili. Takže je vlastn všechno v nejlepším po ádku.“
„Doufám, že máš pravdu,“ ekla Hanka nep esv d en , „ale stejn jsem smutná.“
„To klidn bu . Jen se kone n za ni chovat trochu normáln , a t mohu p iškrtit za to,
co jste mi se Svá ou provedli.“
„Co jsme provedli?“
„Zachariáš v era ve er kapku p ebral a cestou dom mi vypráv l o té školní komisi, co jste
na m v dob zkoušky poštvali. A nic jste mi ne ekli. To se p ece kamarádovi ned lá.“
„Promi .“
„Kriste pane, ženská, já se s tebou pot ebuju pohádat, vynadat ti. Copak ale m žu, když se
tvá íš takhle poh ebn ? A ne íkej promi !“
Vtom se ozvalo zaklepání a hlas: „Jdu si pro v ci pana Svatopluka. Mohu vstoupit?“
„Sakra,“ vysko ila Hanka, „ješt jsem zapomn la na knihy v jeho pokoji.“
„Samoz ejm , poj te dál,“ otev el dve e Rafan, „budete muset ješt chvíli po kat, než to
dobalíme.“
„Nevadí,“ ekl muž, „ješt tu mám od Svatopluka dva ústní vzkazy. Jeden je pro Rafaela a
zní: uvidíme se zítra na brigád .“
„Slyšelas to, Hanko?“ zahalekal na ni Rafan. „Tomu íkám vzkaz, který lov ku zvedne
náladu.“
„Snad už je to všechno,“ nacpala dívka knihy do p ipraveného zavazadla.
„Druhý vzkaz je pro Hanku a zní: Te hned vyzkoušej kouzlo, které sis p ivezla od
jednorožc . Pak mi pošli odpov na m j vzkaz.“
To je ale divné p ání, pomyslela si Hanka. Pak si uv domila, že své nové kouzlo ješt ani
jednou nezkusila. Zaost ila na magické vid ní a byla p ekvapena, jak snadno se jí to poda ilo.
Dívala se na muže a na moment m la pocit, že se jí to í hlava. Nemohla uv it tomu, co její
magický zrak odhalil. Tak tohle m l Svá a na mysli! Tohle cht l, aby uvid la. Tohle bylo to
tajemství, o kterém nesm l mluvit? Stál p ed ní kouzelný džin.
„Kdo jsi?“ p istoupila k muži blíž.
„Služebník Dundara a jeho rodiny.“
„Jak dlouho u n j sloužíš?“
„Necelé dva týdny.“
„A jak ti íkají?“
„Vron.“
Hanka ucítila, jak i Rafan p istoupil se zájmem blíž.
„Pamatuješ se na m ?“
„Ne.“
„Nepamatuješ se na svou minulost?“
„Moc ne.“
„Ani na ženu a její dvoj ata?“
„To si pamatuji, ale jak to víš ty?“
„Zkus si vzpomenout, t eba na to jednou p ijdeš,“ usmála se Hanka.
Vtom ucítila, jak ji Rafan zezadu popadl za krk.
„Já t za tu komisi zabiju,“ za val a smýkl s ní do strany.
„Co blbneš?“ cht la se zeptat, ale zacpal jí pusu. V p íštím okamžiku muž chytil Hanku za
ruku a Rafan byl odmršt n p es celou místnost, až rozbil stolek, na který dopadl. Tulík,
chroustající sušenku, zd šen vykvikl a chystal se rozb hnout proti úto níkovi. Rafan ho ale
chytil za ocas a znemožnil mu to. Hanka si uv domila, že se muž chystá poslat na Rafana
další úto né kouzlo. Rychle p isko ila a chytila kouzelného džina za ruce.
„P esta , on mi nechce ublížit.“
„P ísahal jsem ti, má paní, musím t chránit.“
„Takže si vzpomínáš?“
„Na tebe ano. A trochu na draky.“
„Víš, Vrone, asi by bylo lepší, kdyby ses p ed svým novým pánem o té p ísaze
nezmi oval, pokud se na to sám p ímo nezeptá.“
„Rozumím.“
„A Svá ovi vy i : test byl úsp šný, je to on.“
„Vy ídím.“ Hanka mu podala zavazadlo a muž zmizel.
„On je zpátky,“ rozzá ila se a b žela obejmout kamaráda, který kulhal a hladil si naraženou
kostr .
„Kdybys m rad ji namasírovala,“ durdil se naoko Rafan, ale o i prozrazovaly, že i on má
radost z toho, že se Vron vrátil, „jinak m zítra na tu brigádu budeš muset odnést na vlastních
zádech.“