Sedmý smysl

Otrocká krása
6. díl
Ilka Pacovská

ZÁHADA PROKLETÝCH HOR

Zu ivý plamen, oslovovaný svými kamarády d v rn Plam, použil jemnou nenápadnou
magii, aby vyslechl mat in rozhovor se Sistinem. Matka jako Uznaná starší m la možnost si
pozvat dom kteréhokoliv draka ze svého hnízda a žádný se neodvážil odmítnout. Sistin pat il
mezi mudrce a jindy by Karmaneuduna zdvo ile p išla za ním. Plama zajímalo, pro se
tentokrát zachovala tak neobvykle. Draci byli zvyklí na drsné magické zp soby, takže doufal,
že jeho jemné naslouchací metody nebudou odhaleny.
„Pro jsem vás vlastn pozvala,“ ekla dra ice, když se vzájemn vyptali na zdraví a
zhodnotili po así posledních dní, „zajímalo by m , zda víte n co podrobn jšího o podzemí
Prokletých hor. Pátrala jsem ve vlastní knihovn , ale nic užite ného jsem neobjevila.“
„Prokleté hory jsou pro draky tabu.“
„Ano. To vím. Ale svrbí m šupiny na ocase. N kdo z našeho hnízda má trable. A mám
tušení, že se to týká oné problematické oblasti.“
„Šupiny vás m ly sv dit p ed t emi týdny, kdy lidé v podh í poblíž osady Pustinka zabili
naši dra ici. Takže bych hádal, že bu vaše p edtuchy mají zpožd ní, nebo za sv d ním v zí
n jací p íživníci ve vaší jeskyni,“ odpov d l Sistin sarkasticky.
„No dovolte! Já mám domov istý! Ale ráda bych slyšela odpov na mou otázku,“
naježila se Karmaneuduna.
„Nic o podzemí té oblasti u sebe nemám. Pro taky? Stejn se tomu kraji vyhýbáme.“
„Jste jeden z uznávaných mudrc , myslela jsem, že se zajímáte o všechno. A tohle je
d ležitá sou ást naší historie.“
„Zato vy se už dlouho staráte o jiné v ci, než byste m la. Kdybyste trochu pozvedla
morálku a hrdost našich mladých, neutíkal by nikdo z nich hledat dobrodružství do lidského
sv ta a neskon il s potrhanými k ídly a proseknutým hrdlem.“
„Co mi tu vy ítáte? Sám dob e víte, že jsem cht la, aby ochránci prošet ili její smrt. Ale
p ehlasovali jste m . Dokonce i vy osobn jste vystoupil proti mému návrhu. Pro jste si
nep ál vyšet ování?!“
„P ece se nebudeme doprošovat lidí! Nejsem sám, komu se nelíbí vaše úzké vazby k té
hav ti. Uvítali bychom spíš p ímé potrestání viník . Ty vaše diplomatické tane ky už lezou
celému hnízdu krkem. Máte víc p átel mezi lidmi než mezi draky. Doufám, že oceníte mou
nep ikrášlenou up ímnost.“
„P ímá odveta by d ív nebo pozd ji vedla k ozbrojenému st etu drak a lidí. A v bec si
nejsem jistá tím, že by se vít zství p iklonilo na naši stranu.“
„Rozumím. D láte to kv li svému nejmladšímu, který je drak jen nap l. On by totiž byl v
takovém boji první, kdo by nep ežil. Já vás chápu, ale jako náš v dce byste m la být tvrdší. I
na vlastní rodinu!“
„Jste úpln vedle, Sistine. A navíc nejsem ani slepá ani hluchá. Spolu s mrtvou dra icí
zmizel z našeho hnízda i další její vrstevník. Jak to, že dopustil smrt své p ítelkyn ? Kde byl,
když lidé zabíjeli jeho družku? Co se tam p ihodilo?“
„Já…“
„Po kejte, až domluvím! Jestli se domníváte, že nevím o Nosatci, tak jste na omylu! Nic
jsem nenamítala, protože jsem doufala, že p inese informace o p í inách konfliktu. Jenže on
se nevrátil! Zmizel, jako by se do zem propadl. Jestli je mé podez ení správné, vynese na
sv tlo dra í zradu. To byste cht l? Co když našli a odpe etili vstup do podzemí Prokletých
hor? No…? Te mluvte!“
 „Pošleme tam další zv dy.“
„Ne!!! Podívám se tam sama!“
„Uznaná starší, to není dobrý nápad.“
„Chcete tam snad jít se mnou?“
„Jako u itel tady mám spoustu povinností, které za m nikdo nep evezme. Nemohu na tak
dlouho… Doufám, že to chápete.“
„Jist ! Už vás nebudu zdržovat,“ odm en zasy ela dra ice a Plam se stáhl z doslechu.
Prokleté hory? Ten název mu byl pov domý. Už to n kdy slyšel, ale n jak si nemohl
vybavit, p i jaké p íležitosti to bylo. Zna n znepokojivá byla i informace o mrtvé dra ici.
Oficiáln se mluvilo o smrtelné nehod . Ale Sistin se zmínil o pro íznutém hrdle. Co se
doopravdy stalo? A pro ty tajnosti? N co se d je a matka má problém, se kterým jí ostatní
necht jí pomoci. P emýšlel, s kým by se o tom mohl poradit. Mezi draky žádného d v rného
kamaráda nem l a Hanka toho zatím o jejich sv t moc neví. Napadl ho pouze Vron, který byl
v jednom ze svých bývalých život jeho vychovatelem. Moc si p ál pomoci matce, jen si
nebyl jist, jak. Vzdychl a pokusil se oslovit Hanku. Díky tomu, že si s ní p ed narozením
vym nil ást osobnosti, dokázali asto vycítit náladu i pocity toho druhého. Nemusel se p íliš
snažit, byli tak nalad ní na stejnou vlnu, že zareagovala tém okamžit .
„Plame! Jak se máš? Už ti taky za ala škola?“
„Ne, ješt ne. Až zítra.“
„D je se n co?“ zeptala se zaražen , když místo škádlivého kontaktu vycítila nap tí.
„Je tam n kde Vron? Pot eboval bych se ho na n co zeptat.“
„Copak jsi zapomn l? Asi p ed týdnem jsem ti to íkala. Ochránci ho požádali, aby pro n
pracoval jako hleda talent . Zdržel se akorát na svatbu Nika a Pauly. Pak odešel.“
„No jo, o svatb jsi mi vypráv la, ale tohle mi n jak uniklo.“
„Jasn ! Moje povídání o oslavách t nebavilo, tak jsi poslouchal na p l ucha,“ zasmála se
Hanka, ale hned zase zvážn la, „sice nevím, kde Vron je, ale pokusím se ho kontaktovat.“
Uvolnila se a p edstavila si erný krystal se st íb it zá ivou ploškou uprost ed. Chvíli
trvalo, než ožil kontaktem.
„No né! Hanka! Už se ti po mn stýská?“ ozval se známý hlas vlídn . „A Plam je tu s
tebou? To je milé p ekvapení.“
„Jak se máš?“ zeptala se dívka.
„Výborn . Moc m baví toulat se po sv t a p inášet nad ji t m, kdo by jinak nem li šanci
na vzd lání. Je to lepší, než jsem si dovedl p edstavit. Jsem ti moc vd ný, že jsi m
povzbuzovala, abych tu práci vzal. Jako bych kone n našel smysl života. A co vy, jak se da í
vám?“
„To víš, za ala škola a hned nás zap áhli,“ vzdychla, „šprtáme cílenou vizualizaci a
pokoušíme se ji promítnout do obraz . Je to hrozn t žké.“
„Však ty to zvládneš!“
„No, uvidíme… Ale volám t vlastn kv li Plamovi. Chce se t na n co zeptat.“
Propojila v mysli oba krystaly a díky tomu spolu mohli mluvit všichni t i.
„Doufám, Plame, že je doma všechno v po ádku,“ oslovil draka Vron.
„Zatím ano. Ale matka má n jaké starosti. Vyptávala se mudrc na Prokleté hory. Mám
pocit, že jsi mi o nich kdysi n co vypráv l, ale nemohu si vybavit, co.“
„Prokleté hory? Hrome, taky už si nevzpomínám…“
„Asi jsou pod nimi chodby nebo jeskyn …“
„Aberilské podzemí! Ano, už vím. To je z jedné pradávné ságy o dra í lásce. Myslím, že
jsem ti ji jednou etl ze svitk ve vaší knihovn . Ale Karmaneuduna nám to zabavila, že to
není vhodné pro dra í d ti.“
„Nepamatuji se na to. O em to bylo?“ zeptal se Plam.
 „Taky už si nevybavuji všechno, ale za ínalo to asi takhle: v dobách prap edk narušili
tabu Prokletých hor dva mladí zamilovaní draci. Schovávali se tu p ed p íbuznými, kte í m li
proti jejich vztahu námitky. Jednou, už si nepamatuji, co je k tomu dohnalo, se museli ukrýt
ve skalách. Vstoupili do Aberilského podzemí a usnuli tam. Když se probudili, beztvarý je
vyzval, aby šli spolu s ním hloub ji do skal. On poslechl, ale dra ice se polekala a bezhlav
podzemní prostory opustila. Teprve když stála venku na slunci, zastyd la se za svou
zbab lost. Ale p esto se nedokázala p inutit k návratu do Aberilského podzemí, protože si
vzpomn la na varování rodi .
Už na mou duši nevím, jakými slovy svitek popisoval hr zy zdejšího podzemí, jen z toho
vyplynulo, že je nutné každého draka, co tam vleze, co nejd ív zabít, jinak p inese mezi
ostatní zhoubnou nákazu. Vypráv ní se týkalo hlavn dra ice. Dosp la k rozhodnutí, že svého
milovaného musí zabít, aby zachránila ostatní. On potom vyšel ze skal a beztvarý ho nutil,
aby na svou milou zaúto il. Jenže on ji miloval tolik, že jí sám nabídl hrdlo, které mu
rozervala a pak tam s ním setrvala do ho kého konce. Jestli se nemýlím, pokra ovalo
vypráv ní tím, že nad ním truchlila tak dlouho, až se prom nila v pla ící skálu.“
„A co byl za ten beztvarý?“ zeptala se zv dav Hanka.
„To netuším,“ odpov d l Vron, „víckrát jsem to slovo neslyšel. Svitek tvrdil jen to, že
nikdy nevychází ven ze skal. ekl jsem vám všechno, co si pamatuji.“
„To je zvláštní pov st,“ zaduman se ozval Plam, „nevzpomínám si na žádný jiný p íb h,
kdy by se mluvilo o velké dra í lásce. Vlastn je povzbuzující v d t, že n co takového m že
existovat i u nás. Zatím jsem zaslechl jen to, jak si dra ice volí partnera kv li jeho síle, barv
nebo schopnostem. Nejsiln jší citové slovo byl výrok, že je sympatický. Ale láska? To
nikdy.“
„V ím, že ty jednou n co takového zažiješ, Plame,“ snažila se ho povzbudit Hanka.
„Tob se to mluví,“ vzdychl drak, „lidem se n kdy sta í na sebe jen kouknout a jsou
zamilovaní. My jsme na to p íliš uzav ení, nám se n co podobného nestává.“
„To nikdy nevíš,“ usmál se Vron, „nezapomínej, že nejsi jako ostatní. T eba jednou
odhalíš i výhody své mimo ádné osobnosti.“
„Díky za tv j as,“ vzdychl Plam a ukon il spojení.
„Je z n eho nervózní,“ starostliv podotkl Vron, „kdyby se n co d lo, dej mi v d t a já se
vrátím.“
„Jo, dnes mu nebylo dvakrát do e i. Ale já se z n j pokusím vytáhnout, o co jde,“ slíbila
Hanka a také se rozlou ila. Pot šilo ji, že je Vron spokojený se svým novým posláním.
Dlouho váhal, než souhlasil s tím, že opustí Santarenu. Ale i Zachariáš ho pobízel k tomu, aby
vyrazil do sv ta. Poukázal na to, že je všude klid a všechno v po ádku a že je ho škoda na to,
aby chodil nakupovat zásoby pro Kouzelné zahrady. I kluci Mojeranovi te spo ádan studují
magickou školu v Polut , takže má šanci vyrazit do sv ta a ješt si n co užít. Také Nik ho
p emlouval a vysv tloval, do jakých potíží se mohou dostat lidé s výrazným sedmým
smyslem, když je škola nenau í, jak si s magií poradit. A d tí, které nemají šanci se vzd lávat,
je všude po sv t plno. N kterým sta í jen finan ní p ísp vek, ale ob as je pot eba pomoci i
jinak. Prohlásil, že Vron má ty nejlepší p edpoklady takové jedince najít a zachránit je
pro spo ádaný život. Hleda e talent m že d lat jen lov k, který má plnou d v ru Bd lých a
ochránc . To nakonec jejich p ítele p esv d ilo.
„U íš se, nebo si povídáš s Plamem?“ drcnul do Hanky Rafan, když šel kolem jejího
k esla.
„Už jsme dopovídali,“ usmála se a odlovila tulíka ve svých vlasech. Chvilku se nechal
drbat na krku a pak prudce vyrazil, aby Svá ovi ukradl poslední sušenku ze stolu.
„Jak se má?“
„Je nervózní. Prý má matka starosti. Cht l mluvit s Vronem a ptal se ho na n jaké Prokleté
hory.“
 „Co je s nimi?“
„To nevím.“
„Z tebe to dneska leze jako z chlupaté deky. Co mu na to ekl Vron?“
Hanka vid la, že i Svá a se zájmem zvedl hlavu od knihy. Pokr ila rameny a vylí ila jim
to slovo od slova. Když zmlkla, všimla si, že Rafan ztuhl a zasnil se. Netrvalo to déle než p t
vte in, ale Hanku zamrazilo v kostech. Znala ten pohled. Kamarád m l vizi. Rty stažené do
p ísné linky signalizovaly, že nepat í mezi ty p íjemné.
„Cos vid l?“ zeptala se a m la co d lat, aby se jí nezachv l hlas.
Rafan se k nim pomalu oto il a olízl si rty. Chvilku se zamyslel, jako by zvažoval, zda jim
to má íci, ale pak promluvil: „Moc jsem toho nevid l, byla tma. Ale vím, že tam byl Nik se
svým tulíkem a oba se odhodlávali k n jaké akci. P ipravovali se na to, že zem ou. Smrt byla
hned za rohem…“
„Ale umírat jsi je nevid l?“ ujiš oval se Svá a.
Rafan zavrt l hlavou.
„Možná bych m la Nika varovat, aby nelezl nikam do tmy,“ navrhla Hanka.
„A co myslíš, že by ti na to ekl?“ ušklíbl se Rafan.
„Že je ochránce a musí jít, kam je pot eba.“
„P esn .“
„Už dlouho jsi nem l vize.“
„M l, ale umím je potla it nebo usm rnit. Tahle byla silná, nedokázal jsem se jí ubránit.
Ale fakt nevím, k emu mi to je. Jak m žu zachra ovat Nika, když chodím do školy? P ed
ím ho mám varovat, když jsem nic po ádn nevid l?“
Rafan vstal z k esla a roz ilen p echázel po pokoji. Tulík se kr il na jeho rameni a p i
jedné prudké obrátce za al drápky i do krku.
„Co to d láš?“ hrábl po n m nevlídn Rafan a vzal ho do dlan . „Co kdybys mi radši
poradil, co mám s tou vizí d lat?“
„Tulík ví a poradí. Ty zachráníš Lotrandu,“ promluvil Plavík nahlas.
„Cože? A jak to mám asi ud lat?“
„Až bude as, tak povím,“ naklonil tulík hlavi ku a podrbal se za uchem.
„Tys tu vizi také vid l?“ m il si svého malého p ítele p ísným pohledem.
„Plavík vid l víc, než Raf. Nik ztracený, Lotranda sama opušt ná, v nebezpe í. To ale
nebylo te , p ijít až pozd ji.“
„Nerozumím ti,“ zaváhal Rafan.
„Ten obraz možná v bec nenastat,“ snažil se tulík o vysv tlení, „ale spíš ano. My pak jít a
zachra ovat Lotrandu.“
„A ty víš, kdy a kde se to stane?“
„Víc Plavík neví, as te a potom má dlouhou mezeru.“
„Tulíci dokážou všechno báje n objasnit,“ usmál se navzdory situaci Svá a a na al další
balí ek sušenek. První podal Plavíkovi. Pak zaktivoval své školní hodinky a zeptal se svého
jednorožce, kde se nacházejí Prokleté hory.
„Tento název se vztahuje k n kolika poho ím,“ za al recitovat hodinkový jednorožec a
popsal n kolik míst, kde je možné se s tímto pojmenováním setkat.
„Ješt se ho zeptej na Aberilské podzemí,“ napovídala Hanka.
„Tato informace pat í do kategorie nep ístupných,“ oznámily hodinky.
„To jsme se toho moc nedozv d li,“ smutn pokr ila rameny.
„N co p ece,“ ekl Rafan, „kdyby to místo neexistovalo, hodinky by oznámily, že
informace není k dispozici. Ale takhle víme, že existuje a jeho poloha je z n jakého d vodu
utajena.“
„Pokusím se zítra z Plama vytáhnout, pro se Vrona na Prokleté hory ptal,“ ukon ila
Hanka debatu.
LÁSKA NA PRVNÍ POHLED
Druhý den na n ve škole ekalo první testovací dopoledne. Profesorka Stínová zavedla
všechny, kdo u ní studovali vizualizaci, na louku, kde stál pr hledný hranol, velký asi jako
školní sk ínka na šaty. Hanka se jako obvykle posadila co nejdál od Patrika a Reného
Pohromakových, protože od nich lov k nemohl ekat nic dobrého. Zato Tulian se s nimi
rychle skamarádil. Každou chvíli se n emu spole n smáli, až je musela profesorka
napomenout. Rafan se posadil vedle ní. Svá a na vizualizaci nechodil, ten se v noval práci s
rostlinami.
„Dávejte pozor, prosím, nebudu to znovu opakovat,“ zatleskala profesorka Stínová a
všichni ztichli.
„Zatím nejste ješt tak zdatní, abyste n co p evedli do obraz vlastními silami. Proto je zde
tento hranol, kde je uvnit pomocná energie. Vaším úkolem je zjistit, co se v míst , kde te
hranol stojí, odehrálo v era odpoledne v šest hodin. Snažte se o poctivé zobrazení toho, co
vidíte a nenechte se zmást tím, co vid li ostatní. Dvanáct bod dostanou ti, kdo vizi znázorní
naprosto p esn , jinak vám za každou chybi ku strhnu t i body. Takže m žeme za ít. Vidím,
Patriku Pohromaku, že máš plno energie, tak se poj p edvést jako první.“
Hanka sledovala spolužáky, kte í byli p ed ní. Obraz byl až na n jaké mali kosti vždycky
stejný. P ilet l hn dý strakatý ptá ek a usedl na v tev. Nejv tší rozdíly byly v podob v tve.
Ob as se zasmáli, když byl n kdo nešikovný a ptá kovi chyb ly nohy nebo zobák. Pak došlo
na Hanku.
Nesp chala a dop ála si plné soust ed ní. P ekvapen zjistila, že v tev v bec nevidí a
dokonce i ptá k v zobák chybí. Poctiv zobrazila svou vizi a hned zaslechla ehot spolužák .
„Kdyby neopisovala, možná by se nezmohla ani na ptáka,“ rozeznala posm šný Patrik v
výrok. Zrudla a sp chala se posadit. Po ní nastoupil Rafan. P ekvapen zaznamenala, že jeho
obraz má ješt mén podrobností, než ten její. Ptákovi chyb l zobák, nohy… a ocásek byl
sotva viditelný.
„Hele, m l by sis od ní sednout dál, t eba je blbost nakažlivá,“ chechtal se René. Rafan si
ho však nevšímal a vrátil se k Hance.
Jako poslední p istoupily k hranolu Julie s Gitou a skoro to vypadalo, že se p edhán jí v
podrobnostech. Jejich obrazy byly barevné a pták m l nejen dlouhý barevný ocas, ale i
krásnou chocholku na hlav .
„Výborn ,“ pokývala Stínová hlavou, když se všichni vyst ídali, „takže nyní už víte, jak se
s hranolem zachází a dovedete do n j promítnout obraz. P íští testovací hodiny už budou
individuální a nebudete mít šanci opisovat, ani se inspirovat tím, co jste vid li u ostatních.
Nyní si ukážeme, jak to m lo být správn a jak se kdo dokázal p iblížit skute né vizi.“
Pohlédla na hranol a v n m se objevil obraz p esn stejný, jaký p edvedl Rafan. Všichni
kolem zaražen ztichli a dívali se jeden na druhého.
„Jak vidíte, dokáže vaše p edstavivost doplnit i to, co ve skute nosti chyb lo. Je nutné se
na vizi soust edit a interpretovat ji p esn . Jakékoliv p ikrašlování ubírá na v rohodnosti
vašeho um ní. Nau te se zkoumat podrobnosti, jinak nedokážete v tomto oboru usp t.“
Pak jim p id lila body. Jediný Rafan získal plný po et. Hanka za nohy a ocásek p išla o
polovinu bod . Podobn jako ona dopadli i další t i spolužáci. N kolik dalších získalo t i
body a ostatní odešli z hodiny s prázdnou.
„Jak to, že t ty jejich nechutné poznámky v bec nevyvád jí z míry?“ oto ila se Hanka na
Rafana, když Pohromakovi zmizeli v brán .
„T ší m , že si to myslíš,“ ušklíbl se na ni kamarád, „taky m dokážou nadzvednout, ale
nedávám to na sob znát a tím jim beru vítr z plachet.“
„To já nedokážu,“ zavrt la bezradn hlavou.
„Zkus to. Oni se baví tím, že t vyto í. Když nebudeš reagovat, p estane je to bavit.“
 „Hm. Nikdy je to nep estane bavit. Nechápu, co na nich Tul vidí.“
„Miluje supervolon stejn jako oni. A je princ. Pohromak m lichotí jeho zájem.“
„Když to vidím, tak ani nemám chu jít po ob d na setkání kroužku. Zase tam budou
zaclán t.“
„Nebu labu . Proletíme se, okoukneme, jaké talenty se letos urodily a pom žeme
Ferinové, kdyby s nimi m la moc práce. Bude legrace. P ece t to taky baví.“
„No tak jo. Máš pravdu. Nenechám dv ma hloupými kluky zkazit celý školní rok.“
„Moje slova,“ souhlasn p ikývl Rafan.
„Te mám Dianu Renu a magické p edm ty, co ty?“
„Vyšší mimodruhovou diplomacii, ale nevím, jestli tam vydržím, zatím je to dost nudné.“
„Tak se potom sejdeme v jídeln ,“ kývla na n j Hanka a také prošla jednou z bran.
O arovávání p edm t a fixaci magie si zvolila jako dopl kový kurs. Z toho, co se
nabízelo v dob , kdy m la volno, vypadal nejzajímav ji. Sem našt stí žádný z Pohromak
nechodil, tak se mohla bez problém soust edit na u ivo. Zástupkyn editele našt stí dávala
p ednost praxi p ed teorií, takže to Hanku zaujalo. Každý z nich obvykle dostal na sv j stolek
dva stejné p edm ty. Jeden byl o arovaný, druhý ne. Tentokrát na ni ekaly dv h lky a
pe í ko. Když se pírka dotkla první h lkou, zdvihlo se na chvíli do vzduchu. Jejím úkolem
bylo p ijít na to, jak h lka funguje a pokusit se vložit podobnou magii i do té druhé, zatím
prázdné. Profesorka jim vždy nechala dostatek asu na vlastní zkoumání a teprve potom jim
pomohla radou nebo ukázkou.
Hanka se soust edila na sv j úkol, takže si ani nevšimla, že do místnosti vstoupil n kdo
další. Teprve když u itelka zavedla p íchozího k prázdnému stolku hned vedle ní, zdvihla
hlavu. P ekvapen vykulila o i na novou spoluža ku.
And la! And la Pohromaková! Kde ta se tady vzala? A že Rafan nic ne ekl? Nebo to snad
neví?
„Ahoj, Hanko,“ kývla na ni známá tvá .
„Ahoj. Kde se tu bereš?“
„Táta ekl, že nás chce mít pohromad , tak m zase p ihlásil sem. Akorát jsem v Renoru
musela dokon it pár zkoušek, takže jsem dorazila až dnes.“
„Rafan to ví?“
„Ješt ne. Bude to pro n j p ekvapení,“ usmála se rozzá en And la.
„Zasko í mu ob d, až t uvidí v jídeln ,“ ušklíbla se Hanka vesele.
„Ale, ale, dámy! Prosím o klid! Povídat si m žete, až hodina skon í. Te se v nujte svým
úkol m, a zbyte n neztrácíme as,“ napomenula je profesorka.
Ob se na ni provinile koukly a za aly se v novat p edm t m na své lavici. Po skon ení
hodiny Hanka klepla And le na rameno: „Odpoledne se jdeme kouknout na úvodní setkání
supervolonového kroužku. Jestli m žeš, tak se taky zastav.“
„Díky. Zkusím to,“ usmála se na Hanku And la a zmizela v rámu dve í.
Už není tak protivná jako d ív, pomyslela si Hanka. Na rozdíl od svých bratr se nechovala
povýšen ani arogantn . Zapátrala v pam ti, pro ji kdysi tak nesnášela. Pak nad tím mávla
rukou. Te je z ní prost normální docela fajn holka, tak pro to komplikovat.
V jídeln se sešla se Svá ou a Rafanem. Dokonce byl jejich oblíbený st l volný. Ješt než
se usadili, odstr ila Rafana k židli v rohu: „Dneska si sedni sem!“
„Zm na zasedacího po ádku? Co se d je?“ zajímal se, ale bez odmlouvání se posadil na
nové místo.
„To abys m l p ehled.“
„A co má sledovat?“ divil se Svá a. Oto il se tázav na Rafana, jestli ví, o co jde, a zastihl
ho s vykulenýma o ima a otev enou pusou.
„Co se d je?“ oto il se sm rem do místnosti, ale Hanka ho p iplácla zp t na židli a
p itiskla si prst na ústa. Rafan se mezitím vzpamatoval a sáhl po lžíci na polévku.
 „Ta polévka už není horká,“ smála se Hanka, když vid la, jak lžící jezdí v talí i a v bec
nejí.
„Kde se tu vzala? Pro mi nic nenapsala? A jak ty o ní víš?“ zasypal Hanku p ívalem
otázek.
„Zase chodí do školy s námi. Jinak nic nevím, to se musíš zeptat jí. A ne um tak nápadn ,
nebo si t bráchové všimnou,“ napomenula kamaráda.
„Páni,“ rozzá il se Rafan a odstr il polévku, „ve škole to vlastn není tak špatné, co
íkáte?“
Tulík mu sklouzl po rukávu, p eb hl po stole a vyšplhal na Svá ovo rameno. Tam se
p itiskl k jeho tvá i a obto il mu ocásek kolem krku.
Hanka udiven sledovala Plavíkovu reakci: „Co mu je?“
Svá a se na ni podíval se zvláštním výrazem v o ích.
„Možná vnímá, na co myslím. Práv jsem uvažoval o nabídce, kterou jsem dnes dostal,“
podrbal malého tvore ka za ouškama, „ale když na to kývnu, studium by u druid trvalo p l
roku a b hem té doby bych se musel z íci všech kontakt s vn jším sv tem. Je to lákavé, ale
odlou ení od vás a od domova… Zdá se mi to dlouhé.“
Svá ova e kone n vytrhla Rafana z transu.
„A co ti vlastn , brácho, nabídli?“ oto il se na n j.
„První z dvanácti stup , kterými musí každý druid projít.“
„Ale to je úžasné! To jsi p ece vždycky cht l,“ usmál se Rafan.
„To ano. Ale pro mám žít tak dlouho v odlou ení od sv ta?“
„Asi to n jaký d vod má. A jestli to fakt chceš, pak neváhej a jdi do toho!“
„Mám t i dny na rozmyšlenou a nejsem si jist, jestli je ta pravá chvíle.“
„Ve er doma to ješt probereme,“ ukon il najednou Rafan debatu a zvedl se, aniž poz el
jediné sousto. Tulík jen tak tak stihl vyšplhat zp t na jeho rameno.
„Klidn b ž, já tv j tác odnesu,“ chápav se usmál Svá a a p itáhl si Rafan v talí .
Omluvn pohlédl na Hanku a pustil se i do porce svého kamaráda.
„Jen aby t tam druidové uživili,“ zavrt la nechápav hlavou Hanka, když do štíhlé
postavy zmizel další p íd l jídla.
Po ob d zašli na chvíli k ece. Teplý podzim roznášel kolem plno v ní a plynoucí voda
uklid ovala hladinu emocí. Hanka Svá u p esv d ovala, že by m l podobn jako Vron jít za
tím, co ho baví. Taková p íležitost se mu už nikdy nemusí naskytnout. Mohl by celý život
litovat, že ji promarnil.
„P l roku ub hne jako voda,“ kývla sm rem k í nímu proudu.
„Snad máš pravdu,“ vzdychl a str il si do pusy stéblo trávy.
„Zase ve vzd lání postoupíš o kousek dál. Možná budeš jednou ve velké rad rozhodovat o
osudu Magického lesa.“
„To asi sotva. Ani by m to nelákalo. Mám trochu jinou p edstavu o svém život .“
„Jasn . Budeš mít d m uprost ed krásného zdravého lesa.“
„Jo, to by se mi líbilo. Ale kdo ví, co bude za pár let. Já vím jen to, co bude za pár minut.“
„A co?“
„Za ne supervolonový kroužek. Jestli si nepospíšíš, p ijdeš pozd .“
„A sakra, ani jsem si nevšimla, jak ten as letí,“ oprášila si Hanka písek z oble ení a oba
vyrazili branami k louce jednorožc .
Tady už bylo živo. Snad ješt nikdy se tu nesešlo tolik lidí najednou. Malí zájemci se
nejist rozhlíželi po starších kamarádech a Rafan pomáhal Ferinové dopravit na louku
všechna použitelná prkna. Dalšího pomocníka neznali. Vypadal dosp le a Hanka p emýšlela,
kdo to asi je.
Pak profesorka pokynula p ítomným, aby se rozesadili kolem na trávu. Po kala, až se
všichni zklidní a pak kývla na neznámého pomocníka.
 „Všechny vás tu vítám a jsem nadšená, že vás dorazilo tolik. Kdo ješt nezná našeho
nového asistenta, tak vám p edstavuji Vincenta Šarmanta. V prvním ro níku bude pomáhat
p i výuce základ magie a povede zájmový kroužek zam ený na speciální magické efekty.
Zárove je vítanou posilou našeho supervolonového kroužku. Skv le létá a co hlavn , je
výte ným choreografem hromadných vystoupení. Jestli si, vy starší, ješt vzpomínáte
na vyda ené vystoupení sedmi princezen, tak to bylo nacvi ené práv podle jeho návrhu.“
Všichni uznale zatleskali mladému muži na uvítanou. Zá iv se usmál a veselé, uhran iv
hn dé o i podtrhly jeho okouzlující zjev. Hanka skoro zapomn la dýchat, když na ní na
okamžik spo inul jeho jisk ivý pohled.
V následující chvíli pak profesorka požádala nov p íchozí, kte í už n kdy létali, aby
p edvedli, co umí. Dva malí kluci vypadali slibn a malá hol i ka, která prkno pomalu ani
neunesla, všechny p ekvapila svou obratností a radostí z létání. Pak p išla ada na ostatní.
Tulian se vytasil s prknem nejvyšší kategorie. Všichni kolem si se zájmem prohlíželi
nejnov jší supervolonový model.
„Špi kový model nikomu sám o sob úsp ch nezaru í,“ zamra ila se profesorka na
Tuliana, „vím, že dob e létáš, ale ve škole bys m l možná používat zdejší vybavení. Tohle
ješt není povoleno ani na závodech.“
„To jenom otázka asu, paní profesorko,“ zašklebil se na ni René a Hanka nechápala, kde
bere tu drzost se chovat k Ferinové tímhle zp sobem. Ani u itelka nevypadala, že má radost z
toho, jak se brat i Pohromakovi chovají. Když si Hanka vzpomn la, jaké problémy v
minulosti profesorce zp sobili… Divila se, že je tu u itelka v bec snese.
„Možná by ses, Vincente, mohl v novat našim nejv tším talent m,“ oslovila asistenta a
kývla sm rem k nejstarším kluk m.
„To bych jist ud lal s nejv tší radostí,“ zazubil se oslovený na Tuliana a kluky kolem n j,
„ale dostal jsem úžasný nápad na skupinové vystoupení starších dívek a malé Jasny. Ješt na
tom trochu zapracuji a garantuji vám, že to bude fantastický úsp ch. Jen si ješt trochu
prov ím um ní zdejších sle en, jestli proti tomu nic nemáte.“
Profesorka se zatvá ila, jako by kousla do š ovíku, ale p ikývla: „No dobrá, jak myslíte.
Nechci vám bránit v rozletu.“
„Mohu vás poprosit, dívky, abychom se spole n kousek prolet ly,“ oslovil Hanku, Gitu,
Julii a And lu.
Cht necht musela Hanka obdivovat jeho eleganci a vybroušený styl. P sobil sice
mali ko agresivn , ale jí to p ipadalo vzrušující. Dolet ly s ním na druhý konec louky a
p istály t sn vedle n j. Ukázal jim n kolik postoj a radil, jakým zp sobem p ejít do další
pozice. Ke každé dívce p išel jednotliv a opravoval postoj nebo polohu rukou.
Hance jemn nato il dla a vedl její p edloktí požadovaným sm rem. Jeho dotyk zp sobil,
že se celá zachv la.
„Je úžasné, jak létáš,“ ekl tiše, „vidím, že to máš v krvi. Pár drobných detail a budeš
dokonalá. Nikdy jsem nevid l v tší talent.“
Podívala se mu do o í a málem se jí podlomila kolena. Je možné, že by n kdo úžasný a
dokonalý m l zájem práv o ni? Nemohla tomu uv it. Ale mladík v pohled skoro pálil. Jestli
existuje n co, jako láska na první pohled, pak m to postihlo práv te , pomyslela si cestou
zp t a její srdce zpívalo št stím. Než se vzpamatovala, byli už na cest dom .
Rafan jí luskl prsty p ed obli ejem: „Probu se, spící princezno, na sny je dost asu v
posteli. Chováš se dneska h než já.“
„Asi jsem se zamilovala,“ pokr ila rameny.
Rafan se koutkem oka podíval na Svá u, který se tvá il jako smutné zatoulané št n .
Hanka si ve své euforii ni eho nevšimla. Hned po ve e i zapadla do své malé ložnice, kde
mohla nerušen dát pr chod krásným sn m a p edstavám. Kluci z stali v pokoji a Rafan
p inesl Svá ovi okoládu, kterou m l schovanou práv pro takové krizové situace.
 „Rozhodl jsem se, že tu nabídku p ijmu,“ vzdychl, zatímco okoláda pomalu mizela v jeho
puse, „nemohl bych se koukat na to, jak Hanka flirtuje s tím nechutným krasavcem, co se
dnes objevil na supervolonu. Já ji po ád miluju, a i když jsem poslechl tvou radu, abych na ni
nedotíral, není to nic platné. Jako kdybych neexistoval.“
„Jo, kámo, s ženskejma to není jednoduchý,“ chápav p ikývl Rafan, „nikdy nevíš, co je
napadne. Ale v ím, že ses rozhodl dob e. Než se vrátíš, snad ji to poblouzn ní p ejde.“
„A co když to bude vzájemné?“
„To bych se dost divil. Ten maník je sice p itažlivej a navon nej, ale mám z n j
nep íjemný pocit a And la taky. Hádal bych, že naše Hanka nebude zrovna ten typ, co hledá.
ekl bych, že holkám plete hlavu jen tak, aby nevyšel ze cviku.“
„Myslíš?“
„Netrap se tím a zkus to u druid .“
„A co když tu zatím Hanka provede n jakou pitomost?“
„Máš pocit, že po ád ješt nedostala rozum?“ zasmál se Rafan.
„Já nevím,“ odpov d l Svá a neš astn , „ona má vzácný dar se vždycky dostat do maléru,
aniž by to zamýšlela. Budu mít o ni strach.“
„Nem žeš ji držet za ruku, když o to nestojí.“
„Ráno se sbalím a odejdu.“
Rafan mu tulíka posadil na rameno a šel se umýt. Víc pro svého brášku ud lat nemohl.
Jeho beznad jná láska ke starší Hance nem la žádné ešení. Snad mu to p lro ní odlou ení
ud lá dob e.
Ráno Hanka p ekvapen hled la na Svá u, který se p išel i se zavazadlem rozlou it.
Usmála se na n j a dala mu pusu. Nejd ív mu ji cht la dát na tvá , ale v poslední chvíli si to
rozmyslela a zvolila kamarádova ústa.
„M j se tam hezky,“ pop ála mu.
„Nápodobn ,“ odpov d l vlídn , „hlavn se tu zatím nenamo do n jakého maléru.“
„Dám si pozor, neboj se,“ zašklebila se na n j roš ácky a p átelsky ho plácla po zádech.
Dívala se se smíšenými pocity, jak odchází. Vzpomn la si na sv j nucený pobyt u sirén a
na to, jak se cítila opušt ná. Pot ásla hlavou, aby zahnala nevítané myšlenky.
Pocit ztráty ji opustil v okamžiku, kdy p i p íchodu do školy zahlédla Vincenta. I on ji
spat il a s úsm vem jí zamával. Celá zrudla a rozzá ila se. Najednou jí každý den p ipadal
jako zázrak. V u ení sice za ala trochu pokulhávat, ale nevadilo jí to. Upínala se hlavn
na jediné odpoledne, které trávili v supervolonovém kroužku. Vincentova pozornost, kterou jí
p i nácviku nových obrat a figur projevoval, pro ni znamenala vrchol št stí.
„Nem la bys zítra as mi pomoci p i úklidu skladišt ?“ zeptal se jí jednou tiše.
Rozzá en p ikývla.
„Tak zítra ve ty i,“ mrkl na ni spiklenecky.
M la pocit, že se zít ka ani nedo ká. St ídav ji zaplavovalo št stí a hned potom strach, že
pro Vincenta nebude dost dobrá. Když vid la, jak nad ní Rafan bezradn vrtí hlavou,
neodvážila se p iznat, kam se chystá, a vymluvila se na žalude ní potíže.

„Baf,“ ozvalo se za ní, když otvírala dve e do skladišt . P íšern se lekla. Byl to ale
Vincent a rozesmál se, když uvid l její výraz.
„Moc se omlouvám, má vílo, necht l jsem t vyd sit,“ pohladil ji po rameni.
Vstoupili dovnit a v šeru za ali rovnat v ci, které n kdo jen tak naházel na zem a už se
neobt žoval je umístit do regál . Uli ky byly úzké, takže se každou chvíli museli vzájemn
vyhýbat a moc se nasmáli, když jim to nešlo. Pak si Vincent Hanku p itáhl blíž k sob a velice
n žn ji políbil. Ješt nikdy nezažila nic tak úžasného. T lem se jí rozlilo zvláštní rozechv ní.
Doufala, že bude pokra ovat, ale Vincent ji jen n žn líbnul na nos a znovu za al uklízet.
Když skon ili, políbil ji ješt jednou.
 „P ijdeš p íští týden zase?“ zeptal se jí.
„Budu se t šit,“ p ikývla a pomyslela si, že sv t je prost nádherný.
Už chápala Rafana a And lu. Toužila, aby to jí a Vincentovi vydrželo také tak dlouho.
Vznášela se na svém soukromém r žovém oblá ku a na všechny se vlídn usmívala. Jako by
najednou žila v úpln jiném sv t . Dokonce za ala naslouchat i rozhovor m Gity a Julie, když
si povídaly o tom, co se kluk m líbí.
„Ona se snad zbláznila,“ nemohl Rafan pochopit, jak se mohla jeho kamarádka tak zm nit.
„Nech ji,“ uklid ovala ho And la, „je prost zamilovaná. To asem p ejde.“

NOVÁ MÓDA
Jednoho dne p išla do školy dvoj ata Julie a Gita se zvláštní ozdobou. Julii zdobily na ele
t i nádhern zá ivé kamínky. T pytily se jako diamanty ve slunci. Gita m la t i podobné
kamínky zasazené v nehtech levé ruky. Každému své nové šperky ukazovaly a nesmírn je
t šilo, s jakým obdivem se u všech holek setkávají. Dokonce i v jídeln se k jejich stolu
trousili zv daví návšt vníci.
„Jsou to magické kamínky,“ vysv tlovala opakovan Gita, „m žete si do nich schovávat
energii. Nev ili byste, kolik se jí do nich vejde.“
„Kde se to dá sehnat?“ padaly zv davé dotazy, ale holky d laly drahoty a nikomu nic
ne ekly.
Odpoledne na supervolonu okouzlila jejich ozdoba hlavn Vincenta. Hanka žárliv
sledovala, jak jim rozesmátý asistent skládá poklony. Ale když Hance na konci hodiny
zašeptal do ucha: „Tak zítra zase ve skladu,“ oddychla si. Umínila si, že ješt dnes musí
zjistit, kde holky vzaly ty kameny. Když se Vincentovi tak líbí, musí si je po ídit také.
Její problém nakonec vy ešila And la. ekala na ni u východu ze školy.
„Poslala jsem Rafana pro n co do knihovny a brách m nakecala, že mám ješt jednu
konzultaci u profesorky,“ mrkla na Hanku.
Ta se na ni nechápav podívala, ale And lu to nerozhodilo.
„P ece se ti taky ty kameny líbily, ne? Vymámila jsem z holek, kde je dostaly. M žeme je
mít ješt dnes, jestli máš zájem.“
„Jasn že mám zájem,“ zajisk ily Hance vzrušením o i, ale pak se zklaman zamra ila,
„jenže s sebou nemám žádné peníze.“
„Snad bude sta it to, co mám já,“ vzala ji And la za loket a vyrazila zkratkami na kraj
m sta poblíž eky. Dovedla Hanku k podivnému látkovému stanu.
„Tady prý to je,“ zašeptala vzrušen , když došly blíž.
Jako by je obyvatelka stanu vycítila. Vyšla ven v okamžiku, kdy And la promluvila.
„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ usmála se starší žena a pokynula dívkám, aby ji
následovaly dovnit .
„Ano, kameny tu mám, ale nem že je získat každý. Jen ti, co mají dostate n vyvinutý
sedmý smysl, si je u mne mohou koupit.“
„Kolik stojí?“ zeptala se And la a vysypala své peníze na st l.
Žena si promnula bradu a pak všechno shrábla: „Bude to sta it na jeden kamínek pro
každou z vás. Kam budete kamínek chtít?“
„Mohu do ucha?“ zeptala se And la.
„Ale jist , jak si p eješ, panenko,“ odpov d la žena a vytáhla z kapsy dva kameny. Jeden
položila na st l a druhý And le vtiskla do ucha. Hanka zatím sáhla po druhém kameni a
položila si ho na dla . Vzáp tí vyjekla, protože se kamínek sám od sebe zavrtal do její k že.
„Ale já ho cht la na elo,“ namítla nespokojen .
„Je mi líto,“ oto ila se k ní žena, „ale jakmile je šperk umíst n, už ho nelze p esunout.
Leda by sis p inesla další peníze na druhý kámen.“
 „No, možná že ješt p ijdu,“ ekla Hanka rozlad n a ob dívky vyrazily zp t do m sta.
Obloha se zatáhla a za alo drobn mrholit.
„Už se t ším, jak Rafa p ekvapím,“ nadšen se usmívala And la, „myslíš, že se mu to bude
líbit?“
„Jasn že jo,“ odpov d la Hanka bez nadšení. Za ala ji sv dit dla . Zítra si vezme peníze,
zaplatí And le dluh a nechá si dát ješt kámen na elo. Pak to teprve bude ono. Mrzelo ji, jak
to s tím prvním kamenem hloup zvorala. Zrovna když má mít zítra rande ve skladu.
Dom dorazila nap l mokrá, a když zahlédla své vlasy v zrcadle, usoudila, že si je musí
ješt dnes bezpodmíne n umýt. Odbyla Rafana, který cht l spolu s ní procvi ovat vizuální
techniky, zapadla do koupelny.
„Poslední dobou ti to ve škole moc nejde, m la bys trochu trénovat,“ ekl jí, když se vrátila
do pokoje a za ala si roz esávat vlasy.
„Dnes ne, nemám na to náladu,“ zamumlala a usadila se do k esla. Zalovila v balí ku
sušenek a chrastivý zvuk p ivolal Plavíka. Vyhopkal na st l a natáhl umá ek. Hanka se
natáhla, aby mu podala jednu sušenku, ale tulík jen odsko il, prskl a utekl na rameno k
Rafanovi.
„No, když nechceš, neubude,“ pokr ila rameny a echrala vlasy, aby rychleji uschly.
„Kdy jsi naposledy mluvila s Plamem?“ zeptal se kamarád.
„Už ani nevím. Poslední dobou se n jak neozývá,“ ekla nevzrušen .
„Ale zítra se na to u ení spolu podíváme,“ zadíval se na ni podmra en Rafan.
„No jo, to víš, že jo,“ p ikývla automaticky, ale myšlenkami byla n kde jinde.
Druhý den ráno po snídani, když se vypravovali do školy a Rafan zmizel do koupelny,
cht la Hanka jako obvykle podrbat Plavíka za oušky. Tulík se ale bleskurychle oto il, hryzl ji
do prstu a utekl p ed ní.
„Jauvajs, co blázníš?“ udiven se po n m koukla. Za celou dobu nepamatovala, že by tulík
n koho hryzl. Do krve ji sice nekousl, ale bolelo to. Nejd ív na n j cht la žalovat Rafanovi,
ale pak nad tím mávla rukou. T eba m l jenom špatnou náladu.
Ve škole se objevilo n kolik dalších dívek s kamínkovou ozdobou. Jedna si dokonce
nechala na ruce ud lat zá ivý ornament. Vypadalo to p ekrásn . Kamínková mánie se ší ila
jako lavina. Každá holka je cht la mít. Hanka p emýšlela, kolik asi pen z by do nové parády
mohla investovat, aby se na ni Rafan a Zachariáš nezlobili. Zeptá se Vincenta, co by se mu
nejvíc líbilo.
Tentokrát na ni ve skladu už ekal. Vtáhl ji dovnit a na uvítanou ji políbil. Pohladila ho a
on odtáhl její ruku a podíval se na její dla , pro to pohlazení nebylo tak hebké, jako obvykle.
„Kamínek v dlani? To je ale rafinovan rozkošné, má vílo. Ani nevíš, jak po tob toužím.
Taky m tak moc chceš?“
„Celým svým srdcem, Vinci. Já t miluju.“
P itáhl si ji k sob . Jejich rozechv ní bylo vzájemné. Vincent natáhl ruku a zablokoval
dve e. Vlna vzrušení sílila a dovedla je až k milování. Hanka cítila sm sici vzrušení, studu,
lásky i bolesti. Chvílemi byla nev domá a rozpa itá, ale Vincent si v d l rady. Když skon ili,
pomohl Hance se obléknout a upravit.
„Ne aby se tím chlubila spoluža kám,“ ekl jí škádliv na rozlou enou.
Zamyšlen se vydala dom . Tak takové to tedy je, íkala si a uvažovala o tom, že práv s
Vincentem p ekro ili práh nezávazného chození. Te k sob pat í. Za p l roku jí bude
sedmnáct a bude plnoletá. Pak už nic nebude bránit tomu, aby se vzali. Ale kde budou bydlet?
Nebo by m li rad ji po kat, až dokon í studia? Najednou se jí škola nezdála až tak d ležitá.
Vlastn se jí v bec necht lo jít dom .
Vydala se ke stanu, kde v era získala kamínek. Pak ale uvid la obrovskou frontu lidí. To ji
odradilo. Rad ji se oto ila a pomalu krá ela úzkou p šinou podél eky. Posadila se na b eh a
nechala své myšlenky voln plynout. Teprve když ucítila chlad a všimla si, že se stmívá, šla
se znovu podívat ke stanu. Nyní byla fronta ješt delší. Znechucen se oto ila sm rem k
domovu.
„Kde se prosím t couráš?“ sjel ji pohledem Rafan.
„Asi mám vážnou známost, Rafe,“ vzdychla zasn n .
„To myslíš Vincenta?“
„No jasn ! Koho jiného!“
„On ti n co slíbil?“
„To ne, ale máme se rádi.“
Rafan se na Hanku pátrav zadíval. Sklopila o i a cítila, jak rudne. P istoupil k ní, vzal ji
za bradu a nato il tak, aby jí vid l do o í. Usmála se a pokr ila rameny.
„Kdybys nebyla moje kamarádka, ekl bych, že jsi p kná husa,“ ekl tiše a pomalu.
Pustil ji, zavrt l hlavou a ud lal místo na stole. Pak sáhl do trouby pro ve e i. Postavil ji
p ed Hanku a sám si sedl naproti ní. Rozpa it za ala jíst a pokukovala po kamarádovi. Jeho
reakce ji nepot šila. Ach jo! Byla si jistá, že tímhle bratrské kázání neskon ilo.
„Nechci ti brát iluze, Hanko, ale jsem si skoro jist, že Vincent není kluk pro tebe. Copak
sis nevšimla, že laškuje skoro se všema holkama? On není partner do nepohody. Je to frajírek,
co se nechá obskakovat a obdivovat. P i prvním problému od tebe ute e, to mi v .“
Hanka po n m jen loupla o ima a rozhodla se mu neodporovat.
„Vidím, že mi nev íš,“ vzdychl Rafan. Nakonec se zvedl a šel se posadit s knihou do
k esla. Hance se ulevilo, že to vzdal tak brzo. Jak m že n co takového tvrdit?! Vždy
Vincenta v bec nezná! Ona ví své a pomluvy druhých nemohou na jejím názoru nic zm nit.
Rafan ani netuší, jak je tenhle kluk úžasn pozornej a n žnej, jak chápe ženskou duši a
neztrácí dobrou náladu… Nikoho lepšího potkat nemohla! Byla si tím stoprocentn jistá.
Po jídle uklidila nádobí a vytáhla džbán s osv žujícím moštem.
„Chceš taky?“ nabídla mu.
Když kývl, nalila ješt jednu sklenici a pak se zv dav zeptala: „Vid l jsi dnes And lu?“
„Vid l. No a?“ zvedl o i. Pak mu najednou došlo, na co se ptá. „Jo ty myslíš tu její novou
ozdobu v uchu?“
„No. Líbí se ti?“
„Kapku nepraktická móda. Nedá se to sundat. Nechápu, co na tom vy holky vidíte. Ješt že
si to nedala na obli ej, to by m asi kleplo.“
„Fakt se ti to nelíbí?“
„Jak bych ti to ek? Na oslav to vypadá bezva. Ale co s tím v praktickém život ?“
„Dá se do nich ukládat magie.“
„Kv li tomu si nic podobného nemusím cpát do k že.“
Pátrav se na ni zadíval: „Ne íkej, že i ty…?“
Hanka mu ukázala dla .
Rafan oto il o i v sloup: „No, aspo že to nemáš na ele, to už bych na mou duši
pochyboval o tvé inteligenci.“
Hanka polkla a pomyslela si, že k tomu moc nescházelo.
„Chceš jabko?“ hodila jedno po kamarádovi a do druhého se s chutí zakousla.
Jak Rafan chytal ovoce, probudil se v jeho kapse tulík a za al se drápat ven. Odepnul
knoflík a pustil Plavíka na vzduch.
„No, ty mi taky d láš starosti,“ chytil ho za ocásek, když se mu cht l vyšplhat do vlas .
Položil ho na st l a nabídl mu kousek jablka.
„Nevím, co s ním je,“ ekl Hance, „najednou se za al chovat divn k lidem.“
„Co provedl?“ zajímalo dívku.
„Kousl Julii a utíká i od t ch, se kterými p ed tím kamarádil. V era dokonce prskal i na
And lu.“
„Vždy mluví. Tak se ho zeptej, co mu je.“
 „Už jsem se ptal.“
„No a?“
„Po kej, já ti to p edvedu,“ ekl Rafan a oto il se k tulíkovi, „pov z Hance, pro jsi v era
prskal na And lu.“
„Ona vybrala chybu. Otrocká krása.“
„Co je otrocká krása? Co je na tom špatného?“ ptal se ho dál.
„Není síla, není lov k.“
Rafan bezradn pohlédl na kamarádku: „Myslím, že mu vadí ty kameny v k ži.“
„Ale jsou p ece tak hezké a mohou schovávat magii,“ ekla Plavíkovi.
„Otrocká krása požírá sílu,“ odpov d l tulík a couvl z dív ina dosahu.
„Co o t ch kamenech víš?“ zeptala se ho p ímo.
„Ne lov k! Odpadek, smrt,“ zahodil Plavík zbytek jablka a znovu zalezl do Rafanovy
kapsy.
„Tady sama vidíš, co na to íká,“ pokr il rameny kamarád, „já z toho tedy zrovna moudrý
nejsem. Ty snad ano?“
Zavrt la hlavou a podívala se na kamínek ve své dlani. Poprvé ji napadlo, jestli neud lala
chybu, když si ho koupila. Ve er p ed spaním se do n j pokusila uložit trochu magie. S
p ekvapením zjistila, že to jde samo, že k tomu nepot ebuje ani relaxaci. Kamínek magii
spolkl jako malinu. Páni, ten má kapacitu, pomyslela si ohromen a rozhodla se, že se ho v
nejbližších dnech pokusí naplnit, aby v d la, kam až je možné zajít.
Ráno je p i cest do školy odchytil Zachariáš a zeptal se, zda by mu o víkendu nepomohli
vymalovat pár pokoj pro hosty.
„Jasn ,“ souhlasil Rafan, „to není problém.“
„Já nem žu,“ pokr ila rameny Hanka, „jsem domluvená s otcem, že m ve er vyzvedne,
abych se zase na chvíli podívala k jednorožc m. Ale p íští víkend jsem k dispozici, jestli to
nestihnete.“
„Beru t za slovo,“ ušklíbl se Zachariáš.
Ve škole Hanka schytala napomenutí Diany Reny, aby se víc u ila, ale jinak to bylo fajn.
U ob da zahlédla Vincenta a hned se k n mu rozb hla, aby ho pozdravila.
Vzal ji za loket a tiše ekl: „Promi , te se to nehodí. Ale p íští týden ve skladu jako
vždycky, ano?“
P ikývla a smutn se dívala, jak si odchází sednout ke stolu u itel . Asi se opravdu nehodí,
aby sed l se žákyní, pomyslela si zklaman .
Jak se tak kolem sebe rozhlížela, pomalu už nebyla k vid ní dívka bez zá ivé kamínkové
ozdoby. Tahle nová móda se rozší ila rychlostí blesku. Dokonce i n kte í z chlapc m li na
h betu ruky obrázek z kamen . Možná by mohla požádat R’íhana, aby jí o tom kamínku n co
ekl. T eba bude v d t i to, pro se nová móda nelíbí tulík m. Už se k jednorožc m docela
t šila. Napadlo ji, jak se jim asi bude líbit Vincent, až ho p ivede.

SITBEL
Otec jí otev el p ístupovou bránu na zahrad . S úsm vem prošla k n mu. Otev ela mysl,
aby se s ním jako obvykle v ele p ivítala. Jednorožec ale couvl a roz ilen zafun l.
„H’anaríjo, dcero, cos to proboha vyvedla?!“
„Já?“ zmaten se zarazila Hanka. Pak si ale uv domila, co je jinak. Vincent! Vyspali se
spolu. Vlastn ani netušila, jak se na takovou v c jednorožci dívají. Polekala se, že porušila
n jaké zvyky a tradice.
„Omlouvám se, jestli jsem se n jak provinila…“
Jednorožec ji ale nenechal domluvit a zarazil ji mentálním pokynem: „Mýlíš se, to není
d vod mého zd šení, lidské vztahy nesoudíme podle sebe. Každý má nárok poznávat jedince
rozdílného pohlaví podle vlastního uvážení. Tv j nejv tší problém leží jinde. Vidím, že si ani
neuv domuješ, co jsi provedla. Obávám se, že to už nep jde napravit…“
Ani on ale nestihl domluvit, protože se u nich znenadání objevila strážkyn S’faidea a
K’lumonideotis.
„Ona už nem že být lenem stáda a nesmí na naše území,“ ekl K’lumonideotis.
„Ješt není plnoletá,“ namítl R’íhan, „nem žete ji vylou it bez možnosti obhajoby.
Netušila, co iní.“
„Pro tohle neexistuje omluva.“
„Chceš snad p ijmout dra í hanbu na své území?“ zeptala se R’íhana strážkyn .
„Co by to znamenalo?“ zeptal se opatrn Han in otec.
„Vypálíme krystal a uzav eme do oka. Nákaza tím však nezmizí. Jí to ale umožní se ješt
jednou vrátit na území stáda, až dosáhne plnoletosti. Vyslechneme ji a vy kneme kone ný
ortel. Pak si svou dra í hanbu bude muset odnést do svého sv ta a poradit si s tím sama.“
„Jiná možnost není?“ zeptal se smutn R’íhan.
„To, co navrhuje S’faidea je veliký ústupek a milost, správn bych s tím nem l souhlasit,“
odfrkl K’lumonideotis, „ale kv li tomu, co zatím dokázala zvládnout, jí tu šanci poskytnu.
Zakazuji však do té doby s ní navazovat jakýkoliv kontakt.“
„Musím jí ale vysv tlit…“ pokusil se o námitku R’íhan.
„Ne! A prokáže své kvality a p ijde na to sama!“ rozhodl K’lumonideotis. „A te m
následujte na temnou louku.“
Hanka se dívala z jednoho na druhého a naprosto nechápala, o co jde. Vnímala, že se d je
n co d siv neodvratného, co ji vyžene ze sv ta jednorožc . Ale pro ? Jaký mají d vod s ní
jednat tímhle ponižujícím zp sobem? A pro je najednou R’íhan tak ustrašený a nic ne íká?
Následovala jednorožce branou na louku zahalenou v mlze. Došli k podivnému kameni.
P ipomínal vyšší pa ez, na který n kdo p ipevnil kruhovou sklen nou desku, aby vzniklo cosi
jako st l.
„Natáhni ruku,“ p ikázala dívce S’faidea, „tu ne! Tu druhou!“
„Pro mi ne eknete, o co jde? Co se bude dít?“ prosebn se na strážkyni zadívala Hanka.
S’faidea jí vždycky byla sympatická a m la pocit, že i ona má pro ni slabost. Netušila, co
m že v následující chvíli o ekávat, a velice se bála.
„Vyjmeme sitbel z tvé ruky,“ odpov d la jí strážkyn , „trochu to bude bolet, ale to
zvládneš. Dra í hanbu až do tvého návratu k obhajob bude místo tebe strážit tv j otec
R’íhan. M la bys v d t, že je to od n j velká ob , když s tím souhlasil.“
Sklen ná deska se rozmihotala sv telnými záblesky a uprost ed se za al vytvá et jasný
bod. Hanka ucítila, jak jí tuhne t lo a nemohla se pohnout. V natažené ruce ji zašimralo
nep íjemné mraven ení v míst , kde byl zasazen kámen. Pocit sílil a mraven ení se m nilo
v pal ivou bolest. Cht la zasténat, ale v té ztuhlosti nemohla ani to. Když už to za alo být k
nevydržení, ude il do její dlan blesk a ztuhlost zmizela.
Podívala se na svou dla a zhrozila se. Spálenina v tvaru hv zdy vypadla velice oškliv .
Kamínek zmizel. Pohlédla na desku. Nad ní se vznášelo jakési sklen né oko. V n m byl
uzav en její zá ivý kamínek a svítil jako malá lampi ka. Hance se až zastavilo srdce nad tou
krásou.
„Je to smrtící krása, dra í hanba, a nyní se postavila mezi tebe a tv j domov. Práv kv li ní
od této chvíle ztrácíš rodi e, bratra i své stádo. Už s tebou nikdo z nás nepromluví. Pro tebe
jsme p estali existovat. Setkáme se jen jednou, až se p ijdeš obhájit. Ale ne ekej, že se ti to
poda í. Není ve tvých silách zvládnout p sobení sitbelu a prokázat n co víc, než jen slabost
pro parádu.“
Náhle tu byla brána a S’faidea ji prostr ila skrz. Hanka stála v zahrad u jejich dome ku s
bolavou rukou a zmatkem v hlav . Hled la na zjizvenou dla , která za ala pronikav bolet.
Vhrkly jí slzy do o í. Po ád nemohla uv it tomu, že ji odvrhli. A jak se zdá, bylo to jen kv li
jednomu pitomému kamínku! Vztek se mísil s panikou. Co znamenalo ozna ení dra í hanba?
Ucítila Plam v dotek a konejšivé pohlazení. Jenže to n jak nepomáhalo.
„Co je to dra í hanba, Plame?“
„Nevím. Pro se ptáš?“
„Práv m jednorožci vylou ili ze stáda kv li jednomu hloupému kamínku. Po ád
opakovali n co o dra í hanb . Netuším, co tím mysleli. Moc bych to pot ebovala v d t.“
„Co to íkáš? Odvrhli t ?“ nemohl uv it jejímu tvrzení dra í kamarád. „Po kej, zkusím se
zeptat matky.“
Za moment do jejich vzájemného kontaktu prudce vstoupila Plamova matka. Její hlas zn l
stroze a p ísn .
„Práv ti otvírám bránu. Všeho nech a okamžit p ij sem k nám,“ na ídila jí
nekompromisn .
Hanka vstoupila do oblouku otev ené brány a p ekvapen se rozhlédla. Místo známého
okolí jejich jeskyn se ocitla v podivné cizí pustin . Tohle p ece nebyl Plam v domov.
„Kde to jsme?“ podivila se.
„Už nepat íme do starého hnízda,“ zast en odpov d l její dra í kamarád, „a matka už není
Uznanou starší. Žijeme jako vyhnanci bez domova.“
„Nic jsi mi ne ekl…“
„Byla jsi tak š astná…, a matka m nabádala, abych t ušet il našich starostí, které se
netýkají tvého sv ta.“
„Máš pravdu, trochu jsem t poslední dobou zanedbávala,“ zastyd la se.
Karmaneuduna mezi n str ila umák a syna odsunula stranou.
„Kde máš sitbel?“ zasy ela ost e.
„Myslíš ten kámen?“
„Ano.“
Hanka ukázala dla s hv zdicovitou popáleninou: „Jednorožci mi ho vypálili z ruky a
uzav eli do sklen né koule. Tu te má m j otec.“
Hanka ucítila závra , jak do její mysli proniklo dra í kouzlo. Karmaneuduna rozhodn
neplýtvala n žností. Hanku zaplavilo pal ivé teplo a vzáp tí se dra ice stáhla.
„Ale nevylé ili t ! Po ád pat íš aberil m.“
„Všichni mluvíte tak nesrozumiteln ,“ ohradila se Hanka, „uvítala bych aspo vysv tlení.“
„Dosáhnou na tebe a mohou ovládat tvou energii a emoce. Sitbel ukon il tvou svobodnou
existenci.“
„Po ád nerozumím, o co jde…“
Dra ice se zamyslela a kradmo pohlédla na svého syna. On i Hanka napjat ekali, co
odpoví. ím déle trvalo její ml ení, tím nervózn jší oba byli. Nakonec zafun la.
„Ale ty jsi svým zp sobem polovi ní drak. A moje p ítelkyn …“ ekla pomalu
Karmaneuduna a znovu je oba zamyšlen p ejela zkoumavým pohledem.
„Ráda bych ti vrátila tv j život zp t, ale nejsem si jistá tím, že se to poda í. Žila jsem v
bláhové p edstav , že naše problémy se lidí netýkají, ale mýlila jsem se. Celá v c najednou
dostává úpln jiný rozm r. Pov z mi, Hanko, Jak moc jsou mezi lidmi rozší ené sitbely?“
„Ty zá ivé kamínky? Jsou te v mód . Z holek je má skoro každá a dokonce i pár kluk u
nás ve škole. Hrozn rychle se to ší í a chce je mít pomalu každý. Pov z mi, co jsou za ? Pro
jednorožci tak p ehnan reagovali?“
„Nemohu o sitbelech mluvit. Jsem vázaná p ísahou, která mi nedovolí cokoliv íci. Jejich
tajemství bylo dlouhá léta p ísn st eženo. Rozší ení sitbel m že mít katastrofické následky,
a už mezi draky nebo mezi lidmi. Je to horší než epidemie a nakonec budou trp t všichni.“
„Ale já o nich musím n co zjistit,“ posmutn la Hanka, „jednorožci mi za p l roku
poskytnou jedinou šanci k nim promluvit a obhájit se. Ale já žádnou vinu necítím. Pro se
mám obhajovat? Je zlo in se ozdobit kamínkem?“
 „Prodala jsi za kamínek sv j život.“
„Už ho nemám,“ natáhla Hanka k dra ici svou spálenou dla .
„Máš ho v krvi a mysli. Jednorožc m se nepoda ilo zastavit jeho p sobení. Museli by ti ho
vypálit z celého t la a to bys nep ežila.“
„Takže um u?“
„Neum eš. Budeš sloužit vládci sitbelu.“
„Otrocká krása,“ vybavila se najednou Hance v mysli tulíkova slova.
„P esn tak,“ p ikývla dra ice.
Hanka sv sila ruce a zmocnila se jí beznad j.
„Zachra ji, mami,“ tiše poprosil Plam.
„A co když ji p i tom zabiju?“
Plam bezradn pohlédl na dívku.
„Nechci nikomu sloužit,“ ekla tiše Hanka a ucítila v hlav vibraci bolesti. N co jí
signalizovalo, že se rouhá proti nejvyšší moci a už jen samotná myšlenka, kterou vyslovila
nahlas, zabolela.
„Opakuj to,“ vyzvala ji dra ice.
Hanka za ala nehty do bolavé dlan , až bolest vyst elila do celého t la a nahlas zarputile
vyšt kla: „Nechci nikomu sloužit!!!“
„Oh eju tvou krev a vypálím z tebe tu nákazu,“ zasy ela dra ice, „ale bude to zatracen
bolet. M j syn se s tebou spojí a ást té bolesti vezme na sebe, aby ses z toho nezbláznila.
Snaž se to p ežít a opakuj si, že to jinak nejde. Drž se života zuby nehty a nevzdávej to!
Rozumíš?!“
Hanka p ikývla a vzáp tí se sesunula na zem a t lem jí projela bolestivá k e . Zimnice se
st ídala s návaly pal ivosti a z dálky slyšela dra í úp ní, jak Plam sdílel její utrpení. Už kv li
n mu se za ekla, že nepovolí a zvládne to. Zatnula zuby. as se stal podivnou veli inou, která
tepala mimo ni a plynula kolem jako eka. Držela se vší svou v lí, aby ji ten proud nestrhl s
sebou. Najednou se p ehoupla p es to nejhorší a tlak za al polevovat. Síla z ní krvácela všemi
póry pry z t la. Stálo ji zna né úsilí, aby nepodlehla mdlob . Nad sebou uvid la obrovské
dra í oko.
„Škoda že nejsi drak,“ zaslechla Karmaneudunu, „te m žeš na chvíli usnout, všechno zlé
je z tvého t la pry . Už jsem skoro nedoufala, že se to poda í, ale ty máš state né srdce a dra í
odhodlání. Máš slušnou nad ji se z toho vzpamatovat.“
„Co je s Plamem?“ vysoukala ze sebe obtížn .
„Neboj se, postarám se o n j. Uzdraví se z toho d ív než ty.“
Hanka ješt ucítila, jak dra ice jemn bere její t lo a odnáší ho n kam pry . Vzáp tí
usnula. Klidný spánek to ale nebyl. Obrazy sn byly plné ohn a blesk .
N kdo jí p idržel hlavu a do vyprahlé pusy vteklo pár kapek vody. Namáhav polkla a
otev ela o i. Cítila se p íšern .
„Hej, hej, neusínej a podívej se na m ,“ ekl známý hlas a Hanka zaost ila na Vronovu
tvá .
„No, to je dost, že ses probrala,“ usmál se, když zareagovala, „už skoro týden se t
pokouším udržet p i život . Musím do tebe dostat aspo trochu tekutin. Zkusíme to po
lži kách, ano?“
Nedokázala p ikývnout, ale Vron na to ani ne ekal a hned jí do pusy vpravil další vodu.
Znovu vklouzla do spánku.
Podruhé se probrala, když jí n kdo p ikládal obklad na popálenou dla . Zavrt la se a
oto ila hlavu.
„Jak ti je?“ zeptal se Vron.
„Nic moc,“ odpov d la chraptiv .
 Položil jí dla na elo a Hanka ucítila, jak do ní proudí uklid ující síla. Pokusila se
pohnout, ale t lo bolelo tak, že to nedokázala.
„Neusínej, p inesu ti trochu vývaru,“ ekl a vzáp tí ji nakrmil ídkou polévkou.
Znovu usnula.
Po dalším probuzení se najednou cítila lépe a poda ilo se jí posadit. Vedle l žka m la
hrnek s ajem. Napila se a rozhlédla kolem sebe. Byla v jeskyni, do které proudilo sv tlo
škvírou ve st n . Podívala se na svou dla . Zhrozila se. Nateklé ervené jizvy v bec
nevypadaly hezky. Co tomu asi ekne Vincent? Uv domila si, že zmeškala rande. Ale co,
však on to pochopí, pomyslela si.
„No vida. Už jsi vzh ru?“ ozvalo se za ní.
Vron se k ní posadil na l žko a vzal ji za ruku. Op t cítila p íliv energie.
„Asi mám hlad,“ ekla.
„To je dob e. Hned ti p inesu trochu polévky.“
Když dojedla, vzal ji do náru e a p enesl do jiné jeskyn , kde z teplého pramene stoupala
pára.
„Dokážeš se svléknout a vykoupat?“ zeptal se.
P ikývla a muž jí podal velkou osušku: „Do tohohle se pak zabal, a ti mohu vyprat šaty.
Až budeš hotová, za ukej kamenem, pom žu ti do postele.“
„Doma mám spoustu šat , sta ilo by íct Rafanovi.“
„To nejde. ekl jsem v Santaren , že jsi z rodinných d vod z stala u rodi . Dokud se
trochu nezotavíš, nikdo neví, co s tebou je. Proti rozhodnutí jednorožc nebude nikdo nic
namítat.“
„A k emu taková lež?“
„Karmaneuduna by se dostala do problematické pozice, kdyby se rozk iklo, že t zbavila
vlivu sitbelu. Chce, abychom se o tom nikomu nezmi ovali. A te už nemudruj a vykoupej
se. Budeš se cítit líp.“
Vron m l pravdu. Po koupeli si ješt opláchla vlasy a velice se jí ulevilo. Jako by smyla
ást toho špatného, co zažila. P išel, znovu ji odnesl do postele, kterou mezitím ist upravil.
Netušila, na jak dlouho zase usnula, ale když se vzbudila, našla vedle postele své šaty isté a
suché. S úlevou se oblékla, vypila aj a vydala se chodbou na pr zkum. Došla do další malé
jeskyn , kde Vron p ipravoval polévku a zeleninu.
„No sláva,“ ušklíbl se, „už nevypadáš jako kandidát na mrtvolu. Vítej do života.“
Spole n se najedli a Hanka pocítila vd nost, že tu má lidskou spole nost. Za ínala si, a
nerada, zvykat na myšlenku, že už nikdy nebude pat it k jednorožc m. Cítila to jako velkou
ztrátu. Ale zárove jim zazlívala, jak ji nekompromisn vyhnali za tak nepatrné provin ní. Jak
jí to mohli ud lat?! T žce postrádala otc v vlídný kontakt a citliv formulované moudré rady.
„Jsi unavená?“ zeptal se starostliv Vron.
„Ani ne,“ vzdychla a za ala mu vypráv t vše, co se p ihodilo od okamžiku, kdy naposledy
vstoupila na území jednorožc . P inášelo jí úlevu, že se mohla n komu sv it. Sice by to
rad ji vypráv la Vincentovi, ale to bohužel nep jde. Jestli má vyhov t p ání Karmaneuduny,
tak bude muset ve škole lhát. Po ád nechápala, pro je kolem malého kamínku tolik povyku a
tajností a pro bylo tak složité se zbavit údajných ú ink . V bec se necítila jinak než d ív.
Nechci nikomu sloužit, zkusila si íct v duchu. Tady už rozdíl byl. D ív tahle myšlenka
bolela, nyní necítila nic.
„Ty o sitbelech n co víš?“ zeptala se Vrona.
„Nevím toho o nic víc, než jsi mi ekla,“ odpov d l, „ale našel jsem n kolik zmínek o
aberilech, jestli t to zajímá.“
„Jasn , že jo. Povídej.“
„Pamatuješ, jak se Plam ptal na Prokleté hory a Aberilské podzemí?“
„Ano. Ty víš, kde to je?“
 „Vím, ale ne eknu ti to. Aberilové jsou, zdá se, mimo ádn nebezpe ní tvorové, kte í
milují krev. Sice podle údaj v bec nevycházejí na denní sv tlo, ale pro ty, kdo zabloudí na
jejich území, je to beznad jná situace. Jsou to m avci, to znamená, že dokážou tvarovat t lo
podle pot eby a dokonce zvládají mimikry. V tšinou jejich p ítomnost odhalíš, až když je
pozd . Jakmile se ocitneš v dosahu, mentáln t ovládnou a zavedou k sob . Od té chvíle se
každý živý tvor stává jejich otrokem nebo jídlem.“
„Otrocká krása…,“ vydechla Hanka, „je možné, že by sitbely vyráb li oni?“
„O kamenech jsem žádnou zmínku nenašel. A Karmaneuduna, jak víš, odmítá odpov d t.
Vlastn ti mezi e í prozradila mnohem víc, než mn . Usuzuji z toho, že sitbely n jakým
zp sobem s aberily souvisejí. Ale jak, to zatím netušíme.“
„T eba ani nejsou tak nebezpe né…“
Vron na ni pátrav pohlédl: „Myslíš?“
Dívala se mu do o í a pak velice pomalu zavrt la hlavou: „Podle reakce jednorožc a
Karmaneuduny to vypadá hodn zle. Mám strach o své spolužáky. N kdo by je m l varovat.“
„Už jsem upozornil zástupkyni editele, aby se to pokusila zarazit.“
„A co And la? Ona má také kámen.“
Vron pokr il rameny: „Takovouhle lé bu by nep ežila. Vždy i ty vypadáš po t ch dvou
týdnech jako p ízrak. A Plam taky!“
„Co to íkáš?! Co se mu stalo? Musím ho vid t!“
„Pomalu! Mírni se! Sotva jsi vstala!“
„Ale…“
Vron ji zatla il zp t na židli: „On je fyzicky v po ádku, jen do tebe celou tu dobu cpal
spoustu energie. Stejn jako já.“
„Je mi to líto, po ád se dostávám do malér , aniž bych se o to n jak snažila,“ vzdychla.
„Jestli už se na to cítíš, m žeme Plama navštívit. Ale pomalu a v klidu.“
Zu ivý plamen ležel natažený na zemi proh ívané teplým spodním pramenem. Vypadal
pohuble a šupiny byly špinav matné. Hanka se posadila k jeho hlav a n žn se k n mu
p itiskla. Nemuseli ani mluvit. Zase byli spolu. Tentokrát zachránil život on jí. Jejich osudy se
stále prolínají. Únava ji zmohla a spokojen vedle n j usnula. Vron se usmál a nechal je tam.
Vypravil se za dra icí. Našel ji v místnosti s knihami a svitky. Listovala ve starém rukopisu.
„Co je?“ zavr ela nevlídn .
„Je z toho venku. Najedla se, došla až k Plamovi a te vedle n j usnula.“
„Bude se muset vrátit do školy, než to vzbudí nepat i nou pozornost.“
„Mohu pro ni ješt n co ud lat?“
„Je istá a zdravá.“
„Nebude to ale n komu vadit? T eba vládci sitbelu?“
„Sv ila se ti, že?“
„Ano.“
„Podle toho, co Hanka íkala, je mezi lidmi velké množství sitbel . Snad vládce nezjistí, že
mu jeden zmizel.“
„Vládcem sitbelu je ten, kdo ho vyrobil?“
„Ne.“
„Kdo je vládcem sitbelu?“
„Nesmím odpov d t.“
„N který z aberil ?“
„Nedotýkej se dra ího tabu, musela bych t zabít.“
„Pro jste se odst hovali z vašeho hnízda?“ zm nil rad ji téma.
„P ikázala jsem strážc m, aby zabili pár erných drak . Necht li. Složila jsem svou funkci
a odešla. Nechci být sv dkem zkázy, co smete ty, které jsem se ze všech svých sil snažila
chránit. Neposlechnou-li mou radu, budou ztraceni.“
 „Asi bych se nem l ptát, co se stalo…“
„To tedy nem l!“ odbyla ho.
„Jakmile to jen trochu p jde, odvedu Hanku zpátky do školy.“
„Jsem ti vd ná, že jsi p išel a postaral se o ni. Máš velkou zásluhu na jejím p ežití.“
„Dlužím jí mnohé. Tohle byla jen nepatrná splátka.“
Bylo jasné, že víc informací z dra ice nevypá í. Celá ta záležitost se to ila kolem
tajemství, které draci velice úp nliv st ežili. Z toho, co slyšel, se dalo hádat, že oni sami jsou
zranitelní a to tajemství ohrožuje i jejich sv t. To, že Karmaneuduna opustila své hnízdo,
zaván lo pr švihem. A její slova o tom, že na ídila zabití erných drak , signalizovala skoro
katastrofu. Co si pamatoval, a on si toho pamatoval opravdu hodn , nikdy nepoznal
mírumilovn jší dra ici, než byla ona. Snažila se udržovat kontakty s lidmi i s draky jiných
barev a nutila své soukmenovce se chovat tak, aby nevznikl vále ný konflikt. A da ilo se jí to.
Pravda, byly chvíle, kdy s ní mnozí nesouhlasili a kdy nebyly vztahy s lidmi zrovna skv lé,
ale tohle?
Vron vzal v úvahu i drsnou lé bu, kterou použila na Hanku. Skoro tím dívku zabila a navíc
zp sobila do asné ochromení i svému synovi. Bylo to nutné? Karmaneuduna to z ejm za
nutné považovala. To znamená, že ty kameny jsou nebezpe n jší, než se zdá. Ale jak o nich
n co podrobn jšího zjistit? Možná i sama dra ice hledá informace. Pro by jinak trávila tolik
asu mezi svitky a knihami?
Vron dop ál Hance ješt pár dní odpo inku. Pak ji ale jednoho rána probudil a oznámil, že
je as vrátit se dom .
„Cht la jsem zrovna dnes jít s Plamem ven a trochu se prolet t,“ zaprotestovala.
„Na to není as. Musíš se vrátit do školy,“ ekl Vron, „b ž se rozlou it s ob ma draky, a
se m žeme p esunout ješt p ed ob dem.“
„No dob e, když myslíš,“ nehádala se a odb hla za Plamem. Vronovi jí bylo líto. Stále
ješt vypadala p epadle a zdála se být pouhým stínem zdravé Hanky. Doufal, že ve škole se
všechno zase srovná a rychle se zotaví. Škoda, že ji nem že poslat k jednorožc m, jejich
lé ebné metody byly nejú inn jší. Ale i tihle mimo ádn zdatní kouzelní tvorové m li strach
p ed malým zá ivým kamínkem. Takový strach, že bezbranné d v e vyhnali pry . Zatracen !
Vrona roz ilovalo, jak všude naráží jen na samé tajnosti. Copak ty kameny mohou zni it celý
sv t?! Nemohl se do kat, až se vrátí do Santareny, aby mohl za ít hledat další informace.
M že projít knihovny ve všech v tších m stech, m že navštívit staré kouzelníky… To by
bylo, aby o tom n kdo n co nev d l!
Hanka se zatím rozlou ila s Plamem a šla pod kovat jeho matce.
„Byla bych ti vd ná,“ ekla Karmaneuduna, „kdyby ses nikomu nezmi ovala o mém
ozdravném zásahu. Všichni pochopí, že t lé ili jednorožci, když jsi jejich dcera, ale mn by
velice zkomplikovalo život, kdyby se rozneslo, že jsem ti pomáhala se stibelem. Ideální by
bylo, kdyby se nikdo nedozv d l, že ses ho zbavila.“
„To asi neututlám,“ pochybova n pokr ila rameny Hanka.
„Pak to zkomplikuje život i tob .“
„Mn ? A pro ?“
„Jednou lidé zjistí, že jim jsou kameny na obtíž a budou se jich chtít zbavit. Jenže ono to
nep jde. Až se doslechnou, že tob se to poda ilo, sesypou se na tebe jako vosy.“
„T eba se to poda í i n komu jinému.“
„O tom pochybuji. Nikdy se to nikomu nepoda ilo. Jen tob . Snad je to díky tomu, že tak
trochu pat íš k jednorožc m a áste n i k nám, drak m.“
„To nezní moc nad jn .“
„Ne. A bude h . Dej pozor, a se k tob už nikdy žádný sitbel nedostane. Jinak by tohle
všechno naše snažení bylo zbyte né.“
„D kuji za pomoc.“
 Dra ice pokývala hlavou a Hanka vycouvala z její pracovny. Vron už na ni ekal u
východu z jeskyn spole n s Plamem. Dra í p ítel škádliv foukl do jejích vlas a vyloudil
na Han in tvá i slabý úsm v. Naposledy ho pohladila a vstoupila do Vronovy brány.

LÉ BA ŠOKEM
Byla ned le a ona se po dvou neradostných týdnech vracela do normálního života.
Vyšplhala do jejich stromového dome ku, ale Rafan tu nebyl. Nalila si trochu moštu a
zapadla do pohodlného k esla. Jak se asi má Svá a u druid , napadlo ji p i pohledu
na otev ené sušenky. Kdyby tu byl, ur it by dokázal zahnat únavu, kterou nyní poci ovala.
Možná by jí nabídl i okoládu a trochu své zá ivé nálady. Moc ráda by ho kontaktovala, ale
konec jeho stáže je ješt daleko. Zav ela o i a p edstavila si R’íhana.
„Je mi moc líto, tati, že s tebou nemohu mluvit,“ pomyslela si v duchu, „ale kdo by mi
mohl mít za zlé, když si to aspo budu p edstavovat. Tak trochu vím, co bys mi odpov d l.
Byl bys rád, že jsem v po ádku a stejn jako Karmaneuduna bys mi nakázal, abych na sebe
dala pozor. Když jsem za ala pat it do tvé rodiny, jako by se mi otev ela náru , která v mém
život chyb la. Je mi smutno, tati, ani nevíš, jak.“
„Á, tady jsi,“ rozlétly se dve e dome ku a dovnit vtrhl Rafan, celý zacákaný od barev.
„Vy ješt po ád malujete pokoje?“ zasmála se a vstala, aby ho p ivítala.
Chytil ji do náru e a zato il se s ní po pokoji. Pak ji zase postavil a prohlédl si ji.
„Ženská zatracená, na chvilku t lov k nemá na o ích a hned máš trable. Nep eháníš to
trochu s odtu ovací kúrou?“
Z Rafanovy kapsy se vysoukal rozho ený tulík, kterého b hem vítání trochu poma kali.
Hanka se natáhla, aby ho na usmí enou podrbala, ale Rafan ho odtáhl z jejího dosahu.
„Bacha na n j, poslední dobou kouše,“ varoval ji. Plavík se mu vymanil ze sev ení, ob hl
ho zezadu kolem krku a p esko il na Han ino rameno. Pak za al blázniv lítat po místnosti
takovou rychlostí, že ho skoro ani nesta ili sledovat.
„Co blázníš, Plavíku?“ nechápal Rafan.
Tulík najednou sko il dívce na hru a nechal se zachytit v jejích dlaních.
„Hanka, kamarádka zase zpátky. Plavík moc rád.“
P itiskla si chlupatého Rafanova p ítele k tvá i a on obto il ocásek kolem jejího krku.
Vnímala jeho radost a nadšení jako mentální ozv nu. Hned se cítila o mnoho lépe.
„To jsou mi v ci,“ pozoroval scénu kamarád a povytáhl obo í, „poslední dobou se Plavík
nechoval moc hezky k lidem, co si po ídili zá ivé kameny.“
Hanka natáhla k Rafanovi svou dla . P istoupil a p itáhl si její ruku blíž k o ím, jako by
nemohl uv it tomu, co vidí. P ejel prsty hv zdicovou jizvu a povytáhl i druhé obo í.
„To ti ud lali jednorožci?“
P ikývla a s Plavíkem v náru í se znovu uvelebila v k esle. Rafan svlékl pocákanou košili
a šel se umýt. Ke stolu si p inesl sklenici s vodou a posadil se proti Hance.
„Do ob da máme ješt trochu asu. Tak povídej.“
Vylí ila mu své vyhošt ní i to, co zažila u drak . Rafan velice pozorn naslouchal a na
ele se mu prohlubovala starostlivá vráska. Když Hanka skon ila, hodn dlouho trvalo, než
zase promluvil.
„And la si nechala sv j kamínek z ucha odstranit, a pokud vím, poda ilo se to,“ prohlásil
zamyšlen .
Hanka jen pokr ila rameny: „ ekla jsem ti všechno, co jsem slyšela. Ani jednorožci, ani
dra ice neuznali za vhodné mi prozradit, o co tu jde. Jen samé tajnosti a náznaky. Dokonce
ani Vron nedokázal zjistit víc.“
„No, uvidíme,“ napil se vody Rafan a vstal. Prohrábl si vlasy a kývl na Hanku: „Zachariáš
nás eká na ob d.“
 Zbytek ned le prob hl v poklidné atmosfé e. Odpoledne pomáhala p i malování pokoj a
uklízela cákance barvy z míst, kde být nem ly. Ve er byla tak unavená, že hned po jídle tvrd
usnula.
Bála se, že bude muset vysv tlovat svou dvoutýdenní nep ítomnost ve škole, ale u itelé se
podívali na její p epadlou tvá , kruhy pod o ima a na nic se neptali. Každý si domyslel, že
musela prod lat n jakou nep íjemnou nemoc.
Snažila se soust edit na výuku, ale moc jí to nešlo, po ád se všude ohlížela, jestli nepotká
Vincenta. Divila se, že ji sám hned první den nevyhledal. T šila se na kroužek supervolonu,
jako malá. Dokud má Vincenta, žádná nep íze osudu ji nem že porazit. On ji pochopí a
ut ší. P edstavovala si jeho rozzá ený pohled, až se zase po tak dlouhé dob setkají tvá í v
tvá .
Cestou na louku jednorožc potkala And lu. Zdálo se, že na ni eká. Hanka na p l ucha
poslouchala, jak byly minulé dva tréninky náro né a co všechno si na n asistent vymyslel.
„Místo tebe s námi za ala létat Siena. Je asi o rok starší než my, ale fakt docela dobrá.
Navíc má úžasné vlasy – snad nejdelší, co jsem zatím vid la. Vincent jí hned p ipsal n kolik
figur, aby využil tu její h ívu v efektním sólu.“
Hanka se zarazila: „To už jako se mnou nepo ítá?“
„Budeš létat místo m a já budu náhradnice,“ vysv tlovala p ekotn And la. S podez ením
se na ni koukla. M la pocit, že se jí spoluža ka snaží n co nazna it a neodvažuje se to íct
p ímo.
Pak ale zahlédla Vincenta a okolní sv t pro ni p estal existovat. M l etné p iléhavé triko s
obrázkem st íbrného draka a hrozn mu to slušelo. Musela se hodn ovládat, aby se
nerozb hla a nevrhla se mu do náru e. Tajn doufala, že to ud lá on.
Zvedl o i a usmál se na ni: „Ahoj, tak ses kone n vrátila? Sienu asi neznáš, že? Bude s
námi vystupovat.“
Po vzájemném p edstavení dívkám nezbylo, než si pot ást rukama. Siena byla vyšší
oslnivá kráska se zá ivým úsm vem a dokonalým chrupem. Hanku bodl osten žárlivosti. Pak
si všimla, že má dívka na p edloktí obrázek mo ského koníka vytvo ený z kamínk .
„P kné, vi ?“ zasmála se Siena, když si všimla, kam kouká. „Víš, já na ty jejich kecy, že
jsou kamínky pro studenty nevhodné, moc nedám. Vždycky si prosadím, co chci.“
Pak popadla prkno a ladn nasko ila.
„Možná by ses dnes m la jenom dívat,“ starostliv se na Hanku koukl Vincent, „ješt
nevypadáš dost fit. A taky je tam pár nových figur, které neznáš.“
„Já to s Hankou do p íšt nacvi ím,“ nabídla se And la, „a pak vám m žu d lat
náhradnici.“
Vincent se podíval z jedné na druhou a pak pokr il rameny: „Pro ne, to je docela dobrý
nápad.“
„Zítra zase ve skladišti?“ zašeptala Hanka, když i And la zmizela ve vzduchu.
„No… víš, já zítra nemám as.“
„Tak pozít í?“
„Myslím, že v nejbližší dob nebudu mít as v bec,“ zadrmolil, odvrátil o i a zamával na
Jitku s Gitou, že je as na trénink.
Šokovaná Hanka se dívala, jak bere prkno a spolu s dvoj aty letí nad louku.
„Nemohla bys mi prosím t pomoct se za áte níky?“ zeptala se jí Ferinová.
„No jasn ,“ p ikývla a p ipojila se k profesorce, která d tem ukazovala, jak ovládat prkno.
Když vypršel as, pomohla Ferinové sebrat cvi ná prkna a postupn je odnášela do skladu.
Pomalu je rovnala do polic a po ád p emítala nad tím, pro se s ní Vincent nechce sejít.
Takhle hloup jejich vztah p ece nem že skon it! Do skladu se za ali trousit i ostatní. Hanka
zalezla do kouta za nepoužívané harampádí, aby se s nimi nemusela potkat. Bála se, že se
každým okamžikem rozbre í. Postupn naházeli do polic svá prkna kluci i holky. Už doufala,
že bude moci vylézt, když se objevila ješt And la. Uložila prkno a nakoukla za harampádí,
kde se kr ila Hanka.
„No jasn ! Celou tu dobu si íkám, kam jsi asi zmizela,“ ušklíbla se chápav .
Znovu cvakla klika a And la se hbit p ikr ila do úkrytu k Hance. Dve e vrzly a ozvaly se
hlasy.
„Je úžasné, jak létáš,“ ekl známý mužský hlas d v rn , „to je hned vid t, že to máš v krvi.
Opravíme pár drobných detail a budeš dokonalá. Nikdy jsem nepotkal v tší talent.“
„Ale jdi, Vinci, to trochu p eháníš. Ostatní holky to zvládají stejn dob e jako já.“
„Jenže je to stálo spoustu d iny, ty to máš v sob , to já poznám.“
Zarachotila prkna, jak je ukládali do police. And la toho využila a rozpustile zašeptala
Hance do ucha: „Jsi jako horský vánek, co roznáší v ni divokých kv t …“
„Víš, Sieno,“ ekl vemlouvav , „jsi jako sv ží horský vánek, vonící divokými kv ty. Jsem
z tebe celý omámený.“
„Dej pokoj, Vinci! Nebo si za nu myslet, že to íkáš každé.“
„Žádná z t ch, co jsem poznal, ti nesahá ani po kotníky.“
Hanka za ala nehty do dlaní, aby potla ila zu ivost. Ucítila, jak jí And la varovn stiskla
p edloktí. Našt stí znovu vrzly dve e, jejich hlasy se ozvaly zvenku a nakonec se vytratily
úpln . And la vstala a oprášila se od pavu in.
„Jak jsi v d la, co jí ekne?“ zeptala se Hanka.
„Protože to íká každé.“
„Mn ne.“
„Hm. Asi ses nechala sbalit moc brzo.“
„Já ho nenávidím,“ prohlásila Hanka procít n .
„Je to jenom hloupej frajírek, co si myslí, že se mu všechny baby v okolí musí hned
vrhnout kolem krku. Vykašli se na n j. Nestojí za jedinou slzu.“
To se jí to mluví, pomyslela si ho ce Hanka. And la opatrn vykoukla ze dve í a pak je
otev ela doko án: „Vzduch je istý, m žeme jít.“
Smutn se loudala za spoluža kou a snažila se najít výmluvu, aby s ní nemusela až dom .
Ta se najednou zarazila a obrátila se k Hance.
„Víš co? Když už lé ba šokem, tak a to stojí za to! Poj , ukážu ti ješt n co. Ale slib mi,
že z staneš potichu a neprozradíš nás. Jinak m bráchové zabijou.“
Zavedla Hanku k ece, kde ve vykotlané ásti b ehu sed li na naplavených d evech kluci a
kou ili. Byl tu René Pohromak, jeho bratr Patrik a Tulian. Práv on zhmot oval do obrazu
n jakou vizi. Hanka se p itáhla o kousek blíž, aby lépe vid la. Pak ji zamrazilo.
„Kdepak, tuhle neuloví,“ ekl Patrik, „o to se klidn vsadím.“
Nad vodou se vznášel pr svitný obraz Vincenta a Sieny.
„Nepodce uj ho. S babama to umí. Nezapome , jak oblbnul Vronovou. A ani k tomu
nepot eboval moc asu.“
Hanka se rozho en nadzdvihla, ale And la ji silou zase p itiskla k zemi. Potla ila své
roz ilení a snažila se uklidnit.
„To sice jo, ale nemáme žádnej d kaz, jestli ji dostal.“
„Julii minulý týden taky skoro dostal.“
„Škoda, že je vyrušila Gita, mohlo to být zajímavý.“
„Hele, Tule, n jak ti bledne obraz. Nem žeš to kapku vylepšit?“
„Tak m nerozptyluj žvan ním o holkách,“ ohradil se Tulian. Vize se op t zaost ila.
„Že by ti padla do oka Julie?“ popichoval René.
„Ta slepice?“
„A co Vronová? Ta by stála za h ích ne?“ nedal si pokoj.
„Ta je zase moc divoká a má pon kud problematické kamarády a rodi e,“ odpov d l
Tulian.
 „Tak kterou bys cht l?“
„A co takhle vaše ségra?“
„Tob se fakt líbí? Pro m za m to klidn zkus. Ale v d l bych o lepších,“ pak René
ztlumil hlas a nebylo mu rozum t. Všichni t i kluci se nahlas rozesmáli. Hanka už toho m la
práv dost a cht la vycouvat z pozorovatelny.
„Hele, kluci, za íná to bejt zajímavý,“ dloubl do bratra Patrik.
Hanka zaváhala a podívala se na vizi Vincenta a Sieny. Obraz zakolísal a vyjasnil se. Ti
dva se zastavili a n co si íkali. Pak Vincent popadl dívku a za al ji líbat. Hance se z toho
pohledu ud lalo zle. Jenže Siena ho prudce odstr ila a ubalila mu s rozmachem po ádnou
facku. Zavrávoral a pokusil se ji chytit za ruku. Vrazila mu loket do b icha. Hanka by si moc
p ála slyšet, co mu íká. Nic lichotivého to asi nebylo. Vincent se nap ímil, oto il se k dívce
zády a odcházel. Siena jen rozhodila rukama a ješt n co íkala. Pak se i ona obrátila k
odchodu. Kluci celou scénu komentovali procít nými citoslovci.
And la ji zatahala za rukáv a nazna ila, že je nejvyšší as se stáhnout. Odplížily se za
k oví, kde vy kaly, než kluci odešli nedalekou branou.
Dívky ze sebe za aly obírat ne istoty a v tvi ky.
„Pro jsi mi to ukázala?“ zeptala se Hanka.
„Rafan m poprosil, abych ti n jak šetrn otev ela o i. Ale tohle se nedá ud lat šetrn .
Bu n které v ci víš, nebo nevíš. A Vincent je ubožák bez kapky zodpov dnosti. A jak jsi
práv vid la, lov k tu vlastn nikdy nemá soukromí. Proto jsem t sem zavedla. Abych t
ušet ila p ípadných trapas .“
„Jak dlouho už takhle šmírujou?“
„To nevím. Našla jsem je tu minulý týden a vid la, jak sledujou Julii. Vincent už ji nap l
svlékl, když do toho p išla Gita. Nenašla jsem pak odvahu brách m íct, že jsem je vid la.
M li jsme s Rafem velkou kliku, že se nezam ili na nás.“
„Dneska toho na m bylo n jak moc,“ vzdychla Hanka unaven .
Vyrazily dom a už toho moc nenamluvily. Ve m st se jejich cesta rozd lila. Hanka
nebyla sdílná ani ve er. Vid la na Rafanovi, jak je zv davý a jak by si rád povídal, ale nedala
mu k tomu p íležitost. Nenašla v sob dost sil elit jeho drsným poznámkám a rad ji se hned
po jídle uchýlila do postele.
Doufala, že v samot kone n najde klid a út chu, ale opak byl pravdou. Teprve te si
uv domila, jak ji Vincentova zrada bolí. Po ád ho milovala, po ád toužila po jeho spole nosti,
ale v d la, že není návratu. Byl konec, protože se rozpadla d v ra. Nechápala, jak je možné,
že má takovou sm lu na kluky. Její první láska, ochránce Nik, se zamiloval do její nejlepší
kamarádky, a te tohle! Musí se zakoukat zrovna do takového záletníka! Kone n se
dostavily slzy a Hanka nap l prospala a nap l probre ela noc.
M la trochu obavy, jak zvládne chvíle, až se n kde s Vincentem setká. Na ve ejnosti se
ur it rozbre et necht la. Osud jí ho p ivedl do cesty hned další den p i ob d . Práv si
vybírala mezi jablky to nej erven jší, když se za ní ozvalo: „Co to tu máme za divokou
kv tinku mezi jablky?“
Polekan se postavila a setkala se s Vincentem tvá í v tvá . Jeho pohled v ele zá il a
podával jí jedno z nejhez ích jablek.
„Dík, já mám svoje,“ odmítla jeho nabídku.
„Snad se na m nezlobíš,“ usmál se na ni a pak dodal šeptem, „odpoledne jsem vyšet il
trochu asu. Co ty na to? M žeme se sejít.“
Dívala se na n j a ulevilo se jí. Sám jí nabídl šanci.
„Víš, Vincente, tentokrát nemám as já. Promi ,“ ekla se zadostiu in ním a cht la se
protáhnout kolem n j.
Zastoupil jí cestu: „Ale no tak. Trucovat je d tinské. P ece po tom toužíš stejn jako já.
Budu na tebe ekat.“
 „Víš co? Trhni si protézou!“ zdvihla hlas a p iplácla mu tác s jídlem na b icho. Se
škodolibostí vid la, jak chytá talí s lívane ky, misku s polévkou, sklenici a pudink, ale
naprosto bez úsp chu. Zni ila mu triko s drakem i kalhoty. V ruce jí z stalo pouze jablko.
S chutí se do n j zakousla a opatrn , aby do n eho nešlápla, obešla Vincenta a odkrá ela
st edem jídelny se vzty enou hlavou.
Kousek za jídelnou ji dob hl Rafan. Podal jí dva k sob p ipláclé lívane ky a sám se
zakousl do dalších dvou.
„ eknu ti: to nem lo chybu! Málem jsi sklidila potlesk na otev ené scén . Klobouk dol !
Jak se cítíš?“
„Práv te docela fajn. Ten chudák mi na to sám nahrál.“
„Možná z toho bude školní d tka.“
„No a? Stálo mi to za to,“ usmála se smutn .
„Jsem rád, že to bereš s humorem.“
„No… S humorem asi není nejp esn jší výraz, ale zvládnu to.“
Tvá ila se state n , ale do smíchu jí nebylo. Nejhorší deprese mívala ve er. Život najednou
nebyl tak p kný jako d ív. Jako by n kde uvnit vyho ela.
V dalším týdnu si Hanka všimla, že je And la n jak zaražená.
„Co je?“ zeptala se jí.
Spoluža ka jen ml ky odhrnula vlasy a ukázala ucho. Místo jednoho sitbelu tam najednou
m la t i.
„Nechala jsem si ten kamínek odstranit a ony se mi tam z ni eho nic objevily t i nové.
Nevím, co s tím.“
„Mohu ti poradit jen to, abys ned lala nic. N kdo, komu v ím, mi ekl, že není možné se
jich zbavit.“
And la ji chytila za ruku a oto ila ji vzh ru tak, aby byla vid t jizva na dlani: „Ale ty už ho
nemáš!“
„Byla jsem u jednorožc …“
„No jo, jsi jejich dcera,“ konstatovala ho ce, „tebe vylé í a o ostatní se nezajímají.“
„Pro se toho chceš zbavit?“
„Berou mi magii.“
„Jsi si tím jistá?“
„Jo. Ukládala jsem si energii do kamene, ale když jsem ji cht la zp t, žádná tam nebyla.
Tak jsem ukládat p estala. Jenže kámen mi ji v nepravidelných intervalech odsával sám od
sebe. Nešlo tomu zabránit. Zkoušela jsem to, ale vždycky m p i tom rozbolela hlava tak
p íšern , že se to nedalo vydržet. Tak jsem požádala, aby mi ho magicky vyndali…“
„Netrap se, na n co s Rafem p ijdeme,“ ekla a modlila se, aby v tom nebylo poznat lež.
Ten ve er je Zachariáš zase pozval na jídlo k sob . Když tam s Rafanem dorazili, zjistili,
že má trpaslík hosta. Stará vrás itá žena upíjela z kalíšku Zachariášovu oblíbenou medovinu a
p ejela je zv davým pohledem.
„Ten mladík s tulíkem je Rafael a tohle je Hanka,“ kývl sm rem k nim trpaslík a pak
p edstavil svou návšt vnici, „a todle je moje stará dobrá známá arod jka Gherta. Moc si
p ála vás vid t a zeptat se na pár v cí. Snad vám to nebude vadit.“
„Ale ne, rádi vás vidíme,“ odpov d l zdvo ile Rafan. Lehce se uklonil, ale nep istoupil k
ní blíž. Posadil se naopak co nejdál od ní a pe liv zapnul kapsu s tulíkem, což byl pro Hanku
signál, že se mu na ní pravd podobn n co nezdá. Zachariáš za al hned podávat jídlo a
zap edl se ženou rozhovor o problémech kolem obchodování. Nakonec zabrousil i na téma
zá ivých kamínk .
„No jo, te není snadné je sehnat,“ p ikývla Gherta, „v tšina m st je ozna ila jako
nežádoucí zboží a obchod s nimi zakázala. Tím ale nahrála podloudník m na tržištích, kte í je
te prodávají za nehorázné peníze. Ten zákaz mi p ipadá naprosto nesmyslný.“
 „T eba jsou opravdu nebezpe né,“ podotkl trpaslík.
„No. Já slyšela,“ p idala se Hanka, „že už se jich pak lov k nedokáže zbavit.“
„A já zase slyšela,“ zabodla do ní žena pohled, „že tob se to n jak poda ilo. Kdybys mi o
tom n co ekla, t eba bychom dokázali vymyslet, jak pomoci i ostatním.“
Hanka si vzpomn la na And lu a nadchla ji p edstava, že je tu n kdo, kdo se chce pokusit
se sitbely n co ud lat. Jestliže ji k sob pozval Zachariáš, ur it žen d v uje.
„Když jsem byla u jednorožc , použili na m kouzlo a kamínek uzav eli do jakési sklen né
koule,“ za ala vypráv t a vzáp tí ucítila na noze pod stolem Rafan v kopanec, „a to místo mi
vypálili jakýmsi bleskem. Ale fakt nevím, jak to ud lali.“
„A nem žeš se jich zeptat? Je to d ležité!“
„To nem žu. Hned potom m vyhnali ze stáda. Už se mnou nemluví.“
„Hm, cítím, že mi íkáš pravdu,“ zamumlala žena nespokojen , „a nic dalšího s tebou
ned lali?“
„Od té chvíle už jsem s jednorožci nem la jediný kontakt,“ smutn odpov d la Hanka.
„A co kdyby ti n kdo zase nabídl kamínek?“ ptala se Gherta dál a vytáhla z kapsy malý
erný vá ek. Uvolnila š rku a uvnit spat ili známý lesk.
Hanka se prudce odstr ila i se židlí dál od ní.
„Ne, díky, nemám zájem!“ ekla ost e.
Žena zdvihla ruku se sá kem a vzáp tí se semlelo za sebou v rychlém sledu n kolik
událostí. Od Rafanovy kapsy vyst elil utržený knoflík, mladík p evrhl st l a v ci na stole
katapultoval proti Ghert . Hanka se sehnula a áste n krytá p evrženým stolem se vrhla ke
stran . Žena p esto vymrštila kamínky jejím sm rem. Hanka proti ní vzty ila magický štít, ale
neusp la, nebo Gherta kouzlo rozpustila a pohltila použitou magii. Kolem Han ina obli eje
se mihl chlupatý ocásek a odpálkoval do kouta n kolik kamínk , které mohly dívku
zasáhnout. Vtom ji silná drsná ruka odhodila stranou, Zachariáš odstr il st l, aby se dostal
blíž k žen a ozval se podivný úder. Hanka se nadzvedla, aby nad p evrženým stolem
zahlédla, co se stalo. Z toho pohledu se jí ud lalo nevolno. Žena ležela na zemi, m la tém
odseknutou hlavu a všude kolem ní se rozlévala krev. Nad ní stál Zachariáš se zu ivým
výrazem a zkrvavenou sekerou. Hanka se oto ila a vyklopýtala na chodbu, kde se jí zvedl
žaludek.
Rafan vyb hl za ní: „Ukaž se! Nezasáhlo t n co?“ Prohlédl ji od hlavy k pat a bylo vid t,
jak se mu ulevilo, když na dívce neobjevil žádný sitbel.
„B ž se umýt studenou vodou, já to zatím pom žu Zachariášovi uklidit,“ ekl a vrátil se do
jídelny. Hanku by tam nikdo nedostal ani párem vol . Obraz mrtvé ženy m la obtisknutý v
o ích a nemohla se té p edstavy zbavit. Trpaslíka už párkrát se sekerou vid la, ale nikdy ji
p ed nimi nepoužil. Rychlost a síla, kterou p i akci vyvinul, Hanku p ekvapila. Možná jim
všem zachránil k ži. Ta žena byla ur it mocná arod jka, a kdo ví, jak by dopadli, kdyby
m la možnost svá kouzla použít. To, jak v mžiku zlikvidovala Han ino obranné kouzlo, bylo
udivující. Teprve te se rozklepala strachy a v d sledku prožitého šoku. Znovu na ni p išlo
zvracení. Zatracená ve e e! Jak by se asi s tímhle vyrovnal Svá a? Rozhodla se poslechnout
Rafanovy rady a vydala se do kuchyn , aby vyzkoušela ú inek studené vody. Ani si nevšimla,
že ji dohonil tulík. Lekla se, když vyšplhal na její rameno, ale neodehnala ho.
Po chvíli do kuchyn dorazili i kamarád a trpaslík. Ruce m li špinavé od krve a Hanka
m la co d lat, aby se jí p i tom pohledu znovu nevzbou il žaludek. Oba se d kladn umyli a
pak se posadili na hrubé pracovní stoli ky. Návrat do jídelny vzhledem k okolnostem
nep ipadal v úvahu. Nikomu z nich nebylo do smíchu.
„Nešlo to jinak,“ po chvíli ticha s povzdechem prohlásil Zachariáš.
„Myslela jsem, že je to tvá dobrá známá a že jí v íš,“ ekla tiše Hanka.
„To sis myslela správn ,“ zavr el trpaslík zamra en .
„M la celé t lo poseté sitbely,“ promluvil chraptiv Rafan.
 „Otrocká krása,“ pronesl nahlas tulík.
„Chceš tím snad íct, že ji n kdo ovládal?“ pohlédl na Plavíka Rafan.
„Ona ne už ona, ona pohlcená v mysli. Krvavá otrocká krása, víc otrocká krása.“
„Abych se p iznala, Plavíku, tak tomu, co íkáš, v bec nerozumím,“ zavrt la hlavou
Hanka.
„Máš na mysli ten erven zabarvený sitbel, co m la ta žena na ruce?“ zeptal se svého
malého p ítele Rafan.
„ ervený lidi otrocká krása, zelení draci otrocká krása,“ odpov d l.
„Jak je možné, že o t ch kamenech víš víc než my? Kde bereš informace?“
„Tulík vidí, tulík probudí dávnou pam . Z ní ob as jako blesk užite ná informace.“
„Co o tom ješt víš?“
„Pam spí. Plavík žádný blesk, žádná informace.“
„No, jestli byla Gherta pod vlivem n jaké kletby, všechno se tím vysv tluje,“ zabru el
Zachariáš, „nechápu, jak n kdo mohl tak zdatnou arod jnici dostat.“
„Sta í na sitbel sáhnut a máš ho v k ži. Pak už lov k nemá šanci se ho zbavit,“
promluvila tiše Hanka, „And la si nechal jeden kamínek vyndat a místo n j jí narostly hned
t i.“
„Po ád ješt nevíme, ím vším jsou sitbely nebezpe né,“ souhlasn p ikývl Rafan, „ale
musí to být p kn hnusné svinstvo.“
„Poh bím Ghertu jako zabitého vále níka,“ podrbal se ve vousech trpaslík, „dokud byla
sama sebou, byla dobrý p ítel. Moc rád bych dostal do rukou toho lumpa, co ji ovládl.“
„Co se to tu sakra d lo?!“ ozval se v chodb Vron v hlas.
„M li jsme tu takový drobný problém,“ vstal Zachariáš, aby zkontroloval, jestli náhodou i
Vron není o arovaný.
„Všechno v po ádku?“ nakoukl nov p íchozí do kuchyn a podrbal tulíka, který n kde
vyhrabal zapadlý kus oplatky a ládoval se, až se mu tvá i ky nadouvaly.
„Když nepo ítáme šok, jsme v pohod ,“ prohlásila Hanka a trochu ji rozveselilo, jak
Zachariáš zkoumá Vrona.
„Neboj se, Zachu, žádný sitbel na sob nemá,“ uklid oval trpaslíka Rafan, „kdyby m l,
Plavík by se mu zdaleka vyhnul, nebo by ho kousl.“
„Zatracen ,“ zaklel Vron když mu všechno povypráv li, „to abych vás b hem prázdnin
nespustil z o í. A to jsem si myslel, že b hem té doby projdu ješt n kolik knihoven.“
„Zjistil jsi n co?“ zajímalo Hanku.
„Zatím nic moc,“ povzdechl, „akorát to, že knihovníci nemají rádi, když se tená zajímá o
aberily. Znervóz uje je to. Ale žádný z nich necht l íct pro .“
„Tak my ti o prázdninách pom žeme hledat,“ nabídla mu Hanka, „t eba nás v útulku
nebudou tak nutn pot ebovat.“
„To není špatný nápad,“ p ikývl, „zítra se s nimi domluvím.“
„Hlavn se te nikde sami necourejte a vemte to ze školy rovnou dom ,“ na ídil
Zachariáš.
Ml ky p ikývli a vyrazili zp t k dome ku.
Tulík b žel p ed nimi, jako kdyby jim kontroloval cestu.
„Budu mít strach usnout, aby se mi o tom nezdálo,“ vzdychla Hanka.
„Taky se bojím sn ,“ tiše p iznal Rafan, „poslední dobou se mi p íliš asto zdá o And le.
Jednou mi umírá p ed o ima, jindy se m ní v krvela nou bestii…“
Hanka pocítila nelogickou vd nost, že není sama, kdo má strach. Trochu ji to posílilo.
První prázdninový den se vyzna oval tím nejhorším po asím, jaké v poslední dob zažili.
Byla zima a lilo jako z konve. Byli rádi, že Vron necht l vyrazit hned ráno a s chutí se
povalovali, pili teplý aj a mlsali sušenky. Vzpomínali p i tom na Svá u a p edstavovali si,
jak se asi má a co nového se nau il.
TAJNOSTI KOLEM INFORMACÍ
Odpoledne je Vron vzal poprvé na výlet do knihovny. Celé odpoledne strávili prohlížením
záznam , svitk a kronik. Knihovník vyzvídal, co hledají, že by jim možná mohl pomoci.
Nejd ív jmenovali jen Prokleté hory, ale knihovníkovy rady je dovedly pouze k míst m, která
se sice jmenovala stejn , ale nebyla ta správná. Když se zmínili o Aberilském podzemí, už tak
vst ícný nebyl. Ale stejn tady nic užite ného nenašli.
Vron je vzal zpátky dom .
„Zítra to zkusíme v Dubovníku a stavím se pro vás hned po snídani,“ upozornil je.
V Dubovníku pátrali celé dva dny. Nakonec objevili n kolik svitk psaných drakonštinou.
„To je n jaká stará drakonština,“ zarazil se u jednoho svitku Vron, „to nedokážu rozluštit.
Možná by Plam nebo Karmaneuduna v d li, o co jde.“
„Ne, ne, ne, to vám nemohu p j it s sebou dom , to je z chrán né sekce. Smíte si to
prohlížet jen tady,“ bránil se knihovník nápadu, že si to na jeden den zap j í.
„Co te ?“
„Zkusím Plama,“ ekla Hanka a oslovila v duchu svého dra ího p ítele. Vzájemné spojení
fungovalo okamžit .
„Pot ebuji, aby ses na n co podíval mýma o ima,“ požádala ho a pozvala ho do svého
komunika ního krystalu.
„Ano, to znám,“ zareagoval spokojen , „to jsme etli p i vyu ování. Je to pojednání z
doby, kdy skon ily vále né st ety mezi draky a lidmi.“
Hanka tlumo ila jeho slova p átel m. S povzdechem vrátili svitek a p emístili se do další
knihovny. Plam byl zv davý a požádal Hanku, jestli m že nahlížet spolu s nimi.
„A ty te nechodíš do školy?“
„Když jsme opustili hnízdo, musel jsem studium p erušit. Te dostávám úkoly akorát od
matky. Ale je to pon kud nudné a stereotypní. M l bych rad ji školu.“
„Bude fajn, když se mnou z staneš,“ ujistila ho.
Jediné, co v pr b hu odpoledne našli, byla zmínka o tom, že se aberilové množí
bezpohlavním d lením a že k tomu pot ebují dostate ný p ísun erstvé krve.
„Fuj,“ ot ásla se Hanka, „ješt že nikdy nevylézají z podzemí. Necht la bych takovou
potvoru potkat.“
Ve er se Hanka s Rafanem posadili k papíru a za ali si d lat poznámky, co vlastn v dí o
kamenech. Hanka do jejich myslí zapojila i Plama, aby i on mohl p isp t tím, co se dalo
uhodnout z chování dra ice.
Pod poznámku „co je sitbel“ p ipsali: mimo ádn nebezpe ný kámen, který se b žnými
metodami nedá odstranit, po magickém vyjmutí se asem objeví znovu a bývá jich i víc.
Od erpává magii, ale kam ta magie mizí? Ovliv uje i mysl lov ka, ale zatím není jisté, jak
moc. Barevné sitbely jsou podle tulíka nebezpe n jší. Zatím nevíme, jak sitbely vznikají a
kdo má prosp ch z toho, že se mezi lidmi rozší ily.
Další poznámka zn la „Prokleté hory“ jsou pro draky tabu a n kde v nich je
pravd podobn Aberilské podzemí. Vron ví, kde to je, ale tají to.
Pod heslem „aberilové“ bylo také víc otazník než fakt . Beztvarý živo ich, který k
rozmnožování pot ebuje krev, má pravd podobn podivné psychické schopnosti, nebo podle
báje p im l draka, aby šel s ním. N co drakovi ud lal (sitbel?) a vyvíjel na n j nátlak. Pro
bylo nutné zabít draka, který vlezl do podzemí? ím byl ostatním nebezpe ný?
„Po ád mi na tom n co nesedí,“ položil Rafan tužku a zadíval se z okna.
„Draci i jednorožci sitbely znají a bojí se jich,“ ekl po chvíli nahlas, „to znamená, že už tu
v minulosti podobná situace byla. Museli ten problém n jak vy ešit! Pro proboha tají
informace a ne eknou nám, co máme proti tomu d lat?!“
 „Asi ekají, že na to p ijdeme sami,“ vzdychla Hanka, „už jenom ty podivné názvy! Dra í
hanba, otrocká krása… Pro proboha dra í hanba?“
„Ani já to nevím,“ podotkl Plam, „ale pokud matka trvala na tom, aby draci, kte í porušili
tabu Prokletých hor, byli zabiti, musí v tom být n co hodn nebezpe ného i pro nás. Ale já
jsem z jejího pohledu ješt dít , takže mi nic ne ekne.“
„A co vlastn Karmaneuduna d lá p es den? Sedí doma?“ zeptal se Rafan.
„To ani náhodou,“ odfrkl Plam, „odlétá ráno a vrací se pozd ve er. Jen já tu musím být
zalezlý jako n jaký v ze .“
„A co d lá?“
„Jednou jsem se ji snažil sledovat, jenže m p istihla. Ubalila mi takovou ocasem, že jsem
m l jisk i ky p ed o ima. Doprovodila m dom a vala na n tak, že málem zbo ila naše
nové jeskyn .“
„Že ses ani nepochlubil,“ popíchla ho Hanka.
„Nebylo ím,“ zahu el nasupen .
Nakonec dosp li k názoru, že nezbývá, než dál hledat informace po knihovnách, což také
inili až do konce prvního týdne prázdnin.
V ned li pro n sice Vron p išel jako obvykle, ale tentokrát prohlásil: „Tak, mládeži, dnes
je zm na plánu. Mojerana m požádal, jestli bych si nevzal jeho kluky ve zbylém týdnu na
starost. Dnes v poledne si je máme vyzvednout v útulku pro magická zví ata. Paula nás p i té
p íležitosti zve na ob d.“
„Senza,“ rozzá ila se Hanka, „aspo se jí zeptám, jaké to je po svatb .“
Vzáp tí její radost pohasla, když si vzpomn la na Vincenta a jeho zradu. Po ád ješt ta
vzpomínka bolela.
V útulku pro nemocná magická zví ata byl tentokrát nezvyklý klid. Pár drobných zví at
bylo umíst no v hale, ale nic vážného. Svá v otec Dundar je krátce pozdravil, ale na kus e i
se s nimi nezastavil. Nejsrde n ji je p ivítala Sidi s malým Pé ou. Vron je ale popohán l, aby
se nezdržovali, že na n eká s jídlem Paula. Hanka se t šila, že uvidí celou její rodinu, ale v
domku bylo nezvyklé ticho.
Kamarádka ji p ivítala objetím a hned vysv tlovala: „Giro vzal d cka na výlet do
rezervace, abychom prý m li aspo v ned li trochu klidu. Nik by m l dorazit každou chvíli,
za tvrt hodiny mu kon í služba. A kluci Mojeranovi tu n kde blázní na prknech. Takže
poj te dál a ud lejte si pohodlí.“
„Pom žu ti v kuchyni,“ nabídla se, zatímco se Rafan s Vronem uvelebili v pokoji.
Kone n m la Hanka možnost n komu dopodrobna vypráv t o své neš astné lásce. Paula
pozorn naslouchala a nekomentovala slzy, které kamarádce tekly po tvá ích.
„To jsi nalet la p knému mizerovi,“ konstatovala, když vypráv ní skon ilo, „bu ráda, že
jsi ho prokoukla tak brzo. P edstav si, kdyby ti tohle za al d lat po svatb … Jak t znám, asi
by mu pak šlo o život. Bu š astná, že ho máš z krku.“
Hanka p ikývla a s úlevou si ot ela vlhké tvá e.
„A co ty? Jak se máš?“ zeptala se Pauly.
„ eknu ti tajemství,“ mrkla na ni spiklenecky kamarádka, „asi budu p íští rok maminou.“
„Tak brzo?“
„A pro ne? Stejn se starám o sourozence, tak se tu jedno mrn navíc klidn ztratí.“
„A co Nik?“
„Je nám spolu moc dob e. Bez n j bych to t žko zvládala. On je prost bezva partner.“
„Kéž bych jednou také našla n koho takového,“ vzdychla Hanka.
„Sakra, dávej pozor, co tam sypeš,“ zasmála se najednou Paula, „slaný aj jsme už dlouho
nem li. Nemá u tebe náhodou puberta špatný dopad na inteligenci?“
 Hanka po kamarádce plácla ut rkou a ob se rozesmály, až jim tekly slzy. Rafan k nim
nakoukl, a když vid l, jak svíjejí smíchy, mávl nad nimi rukou a prohlásil: „Jdu zatím najít
Toma a Sama. Doufám, že se vám tu zatím ten ob d nep ipálí.“
„Jéžišmarja,“ polekala se Paula, „on má pravdu. Slaný aj a p ipálené maso, to bychom se
asi moc nevyznamenaly.“
Byla to ale zbyte ná obava, jídlo bylo vynikající, všichni si spokojen pomlaskávali, jen
Nik p sobil trochu zaražen . Zato jeho Lotranda byla nadšená p ítomností Plavíka a oba tulíci
radostn pobíhali kolem. Když navíc zjistili, že Tom a Sam jsou ochotni se s nimi honit, byli
v sedmém nebi.
„Máš n jaké starosti?“ zeptal se Nika Rafan.
„Ále… nic co by stálo za e ,“ pokusil se ho odbýt mladý ochránce.
„Jestli o tom nesmíš mluvit, tak to ekni rovnou,“ zamra il se na n j Rafan, „protože n co
podobného nám poslední dobou íkají všichni, kterých se ptáme na informace.“
„Dokonce i Karmaneuduna,“ posteskla si Hanka.
„A na co jste se jí ptali?“ ožil najednou Nik v zájem.
„Cht li jsme, aby nám n co ekla o aberilech nebo sitbelech.“
„Vy ty kameny znáte pod skute ným jménem?“ zarazil se Nik a s podez ením se zahled l
na Vrona.
„Takhle na m nekoukej,“ ohradil se Vron, „já jenom pomáhám Hance p i pátrání po
informacích. Pot ebuje je, aby se mohla obhajovat u jednorožc .“
„Obhajovat? A pro proboha?“ nechápal Nik.
Hanka vylí ila své potíže a pak se odml ela. Mladý ochránce si prohlédl její jizvu na dlani
a všichni byli zv daví, co na to ekne.
„Abych se p iznal, tak ani u nás nemáme všechny informace. Ty kameny jsou velký
problém. Sice jsme jejich prodej zakázali a dost p ísn to hlídáme, ale bohužel se ší í po ád
víc a víc. Zatím je ze své k že nikdo trvale odstranit nedokázal. A lé ba, kterou prod lala
Hanka je pro ostatní nepoužitelná. I my hledáme n jaké východisko. Zatím ale marn .“
„Kdo ty kameny vyrábí?“ zeptala se Hanka.
„To netuším. Ale prodávají je lidé, kte í jsou sami pod vlivem sitbel . Zkusili jsme získat
informace od nich, ale žádný vyslýchaný nikdy ani nenazna il, kde k nim p išel. A psychická
sonda u t chto jedinc není možná. Jako by ani nem li vlastní identitu. V jejich mysli je
prázdno a nev domost. N kte í z nich nás dokonce napadli a pokusili se ochránce zabít. Jiní
zase ud lali vše, aby se nám sitbely dostaly na k ži. Pár mých koleg na to doplatilo. Tento
týden jsme ztratili dva, které jsem osobn znal. P iznám se, že m to trochu deprimuje.“
„Copak ani ve vašem archívu nejsou žádné zmínky o tom, jak podobnou situaci vy ešili v
minulosti? Bd lí p ece musí mít k dispozici záznamy, které lov k b žn nenajde…“
„Osobn t mohu ujistit, že naši nejlepší kouzelníci chodí v poslední dob s kruhy pod
o ima z nevyspání a že jim rozhodn není do smíchu. Nejspíš d lají totéž co vy, hledají
n jakou užite nou informaci, která by vedla pry z toho bludného kruhu. Kdyby n co
zajímavého objevili, asi bychom to v d li.“
„A tušíte aspo , co ty kameny lov ku provád jí?“
„To je r zné. Všechny bez výjimky od erpávají magii a p enášejí ji k n jakému
neznámému zdroji. Postupem asu ale ovliv ují i emoce a osobnost lov ka. Jako kdyby ty
lidi n kdo na dálku ovládal…“
„Aberilové,“ sko ila Nikovi do e i Hanka, „co když to jsou práv aberilové?“
„Ti ale žijí pod zemí a nikdy nevycházejí na slunce. Jak by se dokázali spojit s lidmi a
p inutili je spolupracovat?“
„N kdo náhodou vešel k nim do jeskyní a oni ho zhypnotizovali.“
„To jsi n kde etla nebo si vymýšlíš?“ podez ívav po ní koukl Nik.
 „Kdyby m la informace, nemusela by fantazírovat,“ ušklíbl se Rafan. „A ty by ses nemohl
kouknout po záznamech tam u vás?“
„Žádáš po ochránci, aby tajn z hlavního centra vynášel zprávy pro své kamarády? Nezdá
se ti to pon kud postavené na hlavu?“ zavrt l hlavou Nik.
„Hm, bál jsem se, že ekneš n co podobného.“
„Pus te do knihovny nás a my vám ty informace najdeme,“ prohlásil sebev dom Sam.
„Jsi si jistý, Vrone, že dvoj ata zvládneš?“ zeptala se s pochybnostmi Paula.
„Jasn že nás zvládne,“ rozho en se ohradil Tom, „v poslední dob jsme skoro vzorní.“
„To bych teda cht la vid t,“ ušklíbla se Hanka.
„Vrone, kdybyste náhodou objevili n co d ležitého,“ ekl naléhav Nik, „nenechávejte si
to pro sebe. Tohle je p íliš vážná záležitost na to, aby v ní n co podnikl jednotlivec. M žeš se
mi ozvat kdykoliv, ve dne i v noci. A dejte na sebe pozor.“
„Ty na sebe taky dávej pozor,“ podotkl Rafan, „a pokud možno nelez nikam do
podzemních chodeb.“
„Žádný strach! Já se o sebe postarat umím,“ usmál se ochránce, ale Rafan z stal
zachmu en vážný. Pomalu se zvedli k odchodu.
„A ty mi slib, že se do ni eho nebezpe ného nezapleteš,“ zašeptala Hance do ucha t sn
p ed jejich odchodem Paula, „úpln mi sta í, že se skoro každý den musím bát o Nika.“
„Slibuju, že budu opatrná,“ mrkla na ni Hanka.
„Sakra! ím to je, že ti ani trochu nev ím?“ objala ji Paula.
Znovu za ali obcházet knihovny, tentokrát ve spole nosti Mojeranovic dvoj at. Copak s
Tomem, ten se rychle p izp sobil a ani nevnímali, že ho mají s sebou. Zato Sam dlouho u
tení nevydržel. Když se za al nudit, prošmejdil spolu s tulíkem kdejaký kout a nejednou je
knihovník na apal na místech, kde nem li co d lat. Vron se pak musel sáhodlouze za oba
omlouvat, aby je nevykázali pry . Sam v tšinou hned poté zkroušen slíbil, že už bude sekat
dobrotu, což mu vydrželo zhruba dv hodiny. Nejv tší ironií bylo, že práv Sam díky své
neposednosti narazil na zmínku o sitbelech jako první.
V jedné zapadlé soukromé knihovn v Polut se mu p i dovád ní s Plavíkem poda ilo
shodit n kolik knih, odložených na úzké poli ce. Sesypaly se na zem a Hanka hned p ib hla,
aby pomohla v ci uvést do po ádku. Z jedné polorozpadlé staré knihy se dokonce vysypaly i
listy. Jak se je snažila podle ísel zastrkat zp t, než n kdo p ijde a vynadá jim, zarazil ji v
mysli Plam v hlas.
„Po kej, tenhle list by nás mohl zajímat. Podrž ho chvilku p ed o ima.“
Hanka mu vyhov la a drak pomalu etl: „…se ukázalo jako jediná možnost. Následovalo
krveprolití nebývalých rozm r . Nikdo se sitbelem nesm l uniknout, jinak by celá akce
skon ila neúsp chem. Ti, kdo zachránili magický sv t, ale nebyli oslavováni. N kte í p išli o
život uprost ed rozzu ených dav , jiní si d íve i pozd ji sáhli na život. Ti, kdo krveprolití
na ídili, se stáhli do ústraní a nep áli si být jmenováni. Nastal as zvolit nové Bd lé a znovu
vybudovat základnu ochránc , která se po exekuci rozpadla. Všichni zú astn ní se zavázali
velkou p ísahou ml ení a draci uvalili na Prokleté hory nejp ísn jší tabu. Vzpomínky byly
vymazány a záznamy spáleny. Kéž všichni, kdo u toho byli, dojdou pokoje.“
„A dál?“
„Dál už autor popisuje novou volbu Bd lých. Zajímavá by byla spíš ta stránka p ed tím.“
Hanka prohrabala skoro celou knihu, ale p edchozí stránku nemohla najít. Vtom se za nimi
rozlétly dve e a vzáp tí jí n kdo vyrval desky z rukou. Ohlédla se a uvid la rozzu eného
starého muže.
„Tohle není voln p ístupné!“ ekl p ísn . Vypadalo to, že chce rukopis odnést pry , ale z
otev ených dve í kolem n j vylétl chlupatý blesk. Nejd ív nepoznali, o co se jedná, ale když
Plavík se š astným vypísknutím vyrazil za chlupatou koulí, došlo jim to. Takhle se dokázali
honit jen dva tulíci.
 „To je váš tulík?“ p istoupil Rafan blíž a zv dav si muže prohlížel. „Ten m j se jmenuje
Plavík. Je ješt mladý, omluvte prosím jeho divoké zp soby.“
„M j se jmenuje Fulmík a je už trochu starý na bláznivé dovád ní. Už dlouho jsem ho
nevid l tak ádit. Co v mé knihovn hledáte? Možná vám mohu poradit.“
„Pot ebujeme n jaké informace o sitbelech,“ risknul Rafan p ímou odpov . Sta ík se mu
líbil a doufal, že bude vst ícný.
Muž ud lal n kolik krok ke krbu, posadil se na židli poblíž ho ících polen a ješt jednou
si prohlédl své návšt vníky. Pak pomalu otev el desky. Jenže místo aby listy podal
návšt vník m, hodil celou první p lku záznam do ohn .
„To ne,“ vyk ikla Hanka a vrhla se k ohni.
Muž ji ale pevnou rukou zadržel: „V mi, že bys necht la znát to, co tu bylo napsáno.
Nemáš ani tušení, jak špatné sny m že lov k mít.“
„Špatné sny budu mít, když ty informace neseženu,“ namítla rozho en .
„Sitbel m se zdaleka vyhni, d v e, a osobám, které je mají, taky. Odje se svou rodinou
n kam daleko a nevracejte se, dokud nezmizí poslední kámen.“
„Pro tulíci nesnášejí lidi, co se t mi kameny ozdobili?“ zeptal se Rafan.
„Protože cítí nebezpe í. Kdysi je lidé se sitbely zabíjeli. Možná si to pamatují.“
„Pro je zabíjeli?“
„To netuším. Tulíci vždycky byli proti sitbel m odolní, snad proto.“
„Víte taky n co o aberilech?“
„Nic moc. Akorát mám pocit, že žijí v jeskyních.“
„Škoda, že jste to spálil.“
„V te tomu, že tam nebylo nic, co by vám mohlo pomoci. Jen samé vypráv ní o smrti a
utrpení. Nic pro vás!“
Tulíci se mezitím vy ádili a pomalu se vraceli ke svým lidem. Oba vylezli starému muži na
kolena a nechali se drbat.
„Jsi moc milý, Plavíku, rád jsem t poznal,“ ekl tiše muž.
„Plavík t ší návšt va u bystrooký muž,“ odpov d l nahlas Tulík.
„Moc hezky mluvíš,“ pochválil ho sta ík.
„No, tahle v ta nebyla bez chyby, umí to i líp,“ usmál se Rafan, „ale musel jste na n j
ud lat dojem, když vám n co ekl hned p i prvním setkání.“
„Ne ekal jsem, že ješt n kdy na vlastní o i uvidím jiného tulíka. íkají mi Aktun.“
Rafan p edstavil sebe i ostatní. Navzdory p átelskému postoji majitele knihovny však z n j
už nevymámili žádnou další informaci. Blížil se ve er, takže se zdvo ile rozlou ili a vrátili se
do Santareny.
Dvoj ata spala spole n s Vronem ve staré budov , ale ve e eli ve stromovém dome ku
spole n s Hankou a Rafanem. Zpo átku se báli, jestli jim to nebude kazit zažívání, ale Tom
se Samem se ukázali jako dob í spole níci. Nevyhýbali se servírování ani úklidu a byla s nimi
legrace. Zážitky ze školních dn v Polut um li podat se smyslem pro dramati nost i humor.
Nakonec se Hanka i Rafan na spole né ve e e dokonce t šili.
Tentokrát byl Sam b hem jídla pon kud zamlklý. Hanka ho po o ku pozorovala a vrtalo jí
hlavou, co se mohlo stát. P ece byli celý den spolu…
Když Tom sklidil nádobí a na st l postavil mísu jablek, kone n se Sam rozhoupal a
vylovil z kapsy zma kaný papír. Uhladil ho na stole a postr il ho blíž p ed Hanku.
„Tohle jsem ukradl v knihovn . Sice se za to trochu stydím, ale t eba to k n emu bude.“
Podívala se na list a p ekvapen zjistila, že je to p esn ta stránka, kterou odpoledne
hledala. Akorát že to bylo psané divn pokroucenou drakonštinou, kterou nedokázala
rozluštit. Zase musela oslovit Plama.
„Ale, tak vy jste to nakonec našli,“ podivil se a hned se zadíval na psaný text.
 „Spole nost se ocitla v bezvýchodné situaci,“ etl drak, „a nikdo nedokázal najít cestu ke
zlepšení. Sitbely už byly zamo eny celé vesnice a rovn ž ve m stech se nacházely rizikové
skupiny poznamenaných. Cesty p estaly být bezpe né, lidé se za ali zavírat v domech a
ochránci nem li šanci být všude. Rozmnožily se p ípady napadení a násilného zamo ení
kameny. Týká se to dokonce i d tí. Ochranné tábory pro zamo ené p estaly plnit svou funkci.
Bd lí a lenové rady kouzelník usoudili, že kv li sitbel m nakonec zahynou všichni lidé se
sedmým smyslem. Matkám se rodily mrtvé d ti a muži ztráceli zájem o ženy. Podobný osud
ekal i ostatní magicky aktivní tvory. Poznamenaní za ali hromadn vyvraž ovat tulíky a
h ejivá ky. Po porad s draky bylo nakonec p ijato zoufalé opat ení. Do poslední chvíle bylo
drženo v tajnosti. Teprve v den akce se ochránci dozv d li, o p jde. Mnoho z nich bylo
šokováno tím, co po nich nad ízení žádali. Ale po dlouhé diskusi, kde se ukázalo, že jiná
šance skute n neexistuje, uvolili se provést zoufalý plán. Zabití všech tvor poznamenaných
sitbelem… Tady text kon í.“
Hanka oto ila list, kde byla ilustrace. Bylo tu vyobrazeno zabíjení lidí, drak , fu , šelem
a dalších zví at.
„Takže nyní už víme, jak problém se sitbely vy ešili v minulosti,“ tiše konstatoval Rafan.
Vypadal zdrcen . Hanka si uv domila, že nejspíš myslí na And lu. Slova út chy se jí zadrhla
v krku.
„U nás ve t íd to mají snad všechny holky,“ tiše poznamenal Tom. P edstava, že by i
tentokrát mohli Bd lí dojít ke stejnému názoru jako v minulosti, v nich probouzela hr zu.
Kolik p átel a známých by muselo zem ít? Nemohli se dopo ítat a bylo jim z toho zle.
„Vezmi to ukázat Vronovi,“ podala Hanka zma kaný list Samovi.
Kluci ml ky odešli a bylo vid t, že i je informace hluboce zasáhla.
„Já to nedopustím. Nenechám ji um ít,“ šeptal spíš pro sebe Rafan a Hanka se rad ji
tvá ila, že ho neslyší. Nebyla si jistá svým hlasem a bála se, že by nedokázala zadržet slzy,
kdyby se pokusila na jeho vyjád ení reagovat. Ani trochu se jí necht lo myslet na budoucnost.
Nyní už chápala, pro p ed nimi všichni tajili tuhle informaci. Nep inášela žádné ešení, jen
strach a trápení. Starý Aktun m l pravdu.
Ten ve er p ed spaním Hanka zase v duchu hovo ila s R’íhanem, i když v d la, že on jí
nesmí odpov d t. Vypráv la mu všechno. Tady v ložnici už se nemusela styd t za slzy, které
má ely její polštá . Nakonec p ece jen ucítila malou úlevu a tvrd usnula.

OSI ELÁ LOTRANDA

Druhý den ráno dorazila k nim do dome ku jen dvoj ata bez Vrona.
„Máme vám vy ídit,“ vpadli dovnit jako malá lavina, „že návšt va další knihovny se
odkládá na odpoledne, protože te má Vron n jakou práci. My teda navrhujeme, abychom si
šli zalétat. Co vy na to?“
„Je tam p kná zima,“ namítla Hanka.
„No a? V Airbowanu byla v tší,“ mávl rukou Sam a s radostným o ekáváním pohlédl na
Rafana. Ten ho nezklamal.
„Taky jsem pro. Od toho hrbení v knihovnách už mi tuhnou záda.“
Sebrali prkna a vyrazili do sportovního areálu. P íjemn je p ekvapilo, jak málo tu bylo
lidí. Malí kluci vymýšleli r zná zpest ení, ukazovali Hance nové akrobatické prvky pro
dvojice a smáli se, když se je Rafan s Hankou snažili napodobit. Všichni si ten pohyb na
erstvém vzduchu docela užívali. P esn ji e eno užívali si to do okamžiku, kdy tulík v
Rafanov kapse za al vyvíjet zoufalou aktivitu, aby se vyhrabal ven p es všechny vrstvy
oble ení, které na sob Rafan m l.
Slétl dol , aby svého malého p ítele vysvobodil a vytáhl na vzduch.
„Rychlá pomoc! Honem! Te hned,“ za al povykovat, sotva se dostal ven.
 Rafan po n m hmátl a p itáhl si ho p ímo p ed o i: „Mluv pomalu a srozumiteln , jinak
nebudeme v d t, o co se jedná.“
Mezitím se k n mu slétli i ostatní.
„Lotranda! P ítel boj o život! Zran ný v podzemí. Rychle pomoc, jinak pozd !“
„No jo, to se ti ekne rychlá pomoc, ale jak se tam máme dostat? Vron je b hvíkde a my
ani netušíme, kde Nika hledat,“ namítla Hanka.
„Já umím bránu! Když mi Plavík ukáže cílovou oblast, dostanu nás tam,“ nabídl Sam.
„Ty ses snad zbláznil, ne?“ vyšt kl na n j Rafan. „Dokud nejsi plnoletý, stejn bránu
nem žeš použít. A už v bec ne naslepo do oblasti, kterou v bec neznáš!“
Tulík se ale neohlížel na názor svého lov ka a v mžiku vyšplhal na Samovo rameno.
„Plavíku! Zakazuji ti…“ zamra il se Rafan, ale do íci to už nesta il, protože Sam otev el
bránu a spolu s tulíkem a Tomem do ní vstoupil.
„Snad bys je tam nepustil samotné,“ vyhrkla Hanka, popadla kamaráda za loket a protáhla
ho také skrz.
Ocitli se ve skalnaté polopouštní krajin . Nem li moc asu se rozhlížet, protože tulík už ze
všech svých sil pelášil k nejbližší skále. Poklusem ho následovali, ale po ád nebylo vid t nic
než nízké k oviny, spoustu kamen a skalní masiv. Prob hli k ovím a zastavili se.
P ed nimi zel ve skále temný otvor a hned u n j se kr ila pocuchaná Lotranda. Plavík jí
olízal umá ek a ona jen neš astn kývla sm rem dovnit .
„To ne!“ za val Rafan, ale dvoj ata jako by ho v bec neslyšela. Oba kluci se vrhli dovnit .
Rafan odstr il Hanku a sko il za nimi. Nikovo t lo leželo hned za prvním ohybem. B hem
n kolika vte in ho vytáhli ven na sv tlo. Byl zran ný, ale p i v domí.
„To jsem rád, že vás vidím,“ ekl, „díky za pomoc.“
Opatrn ho op eli o velký kámen. M l krvácející bodnou ránu v boku.
„Co ty na to, Hanko? Dokážeš mu pomoct?“ zeptal se Rafan.
„Jako Svá a to neumím, ale zkusím to,“ p ikývla.
Sklonila se k Nikovi a snažila se soust edit jen na narušenou tká kolem rány. Pomali ku
za ala napravovat nejhlubší poškození. Bylo to náro n jší, než ekala. Rána pohlcovala magii
jako houba.
„Plame, pomoz mi prosím,“ oslovila dra ího kamaráda ve své mysli. Ucítila p íval jeho
energie a pokra ovala v lé ení. Šlo to velice pomalu a p ísun magie nezadržiteln slábl.
Vtom ji n kdo odstr il, až neudržela rovnováhu a kecla si na zadek.
„To sta í,“ vecpala se jí p ed o i dra í hlava. Poznala Karmaneudunu a podivila se, kde se
tu vzala, aniž si toho všimla.
„Jo, krvácení ustalo, už to vypadá docela dob e,“ naklonil se k mladému ochránci Rafan,
„asi bychom t m li co nejd ív dostat n kam do postele. Byl jsi tu sám?“
„Já…“ vypadal Nik trochu zmaten , „ne, nebyl. Dora šla dovnit se mnou, pak m bodla.
Myslím, že jsem ji zabil. Ale nevím to ur it .“
„Lotrando! Pro nejdeš blíž?“ podivil se Rafan.
„Tulík? Je tu m j tulík?“ ožil najednou ochránce. „Poj ke mn , Lotrando!“
Všichni up eli pohled na rozcuchané stvo ení ko, které ud lalo dva malé kr ky kup edu a
pak jeden dlouhý vzad. Vypadalo to, že se nem že rozhodnout.
„Okamžit ke mn ! Copak jsi neslyšela?!“ zdvihl ochránce hlas.
Hanka se po Nikovi p ekvapen podívala. Tohle snad ani není on, zarazila se nad jeho
tónem.
„Podej mi ji, Tome,“ oslovil Nik chlapce, který stál hned vedle jeho tulíka.
Tom se shýbl a Lotranda se od n j nechala vzít do dlan . Chlapec ale zaváhal.
„No tak! Podej mi ji,“ p ikázal Nik ost e a zamra il se.
„Jenže,“ pomali ku k n mu Tom nesl Lotrandu, „ona k tob zrovna te nechce.“
 „Co mi to vykládáš? P esta d lat fóry a okamžit mi ji podej! To ona m že za to, že je
Dora mrtvá, musím ji potrestat. Takhle by to prost nešlo!“
Najednou m l v ruce n ž a natáhl se po svém tulíkovi. Ten se pokusil uniknout, ale Nik ho
bleskurychle uchopil za ocásek a zdvihl ruku s nožem. V p íští vte in dopadl ochránci ze
strany na hlavu kámen, který svíral v ruce Rafan, a omrá il ho.
„Niku,“ sehnula se k bezvládnému t lu Hanka a za ala mu prohlížet tvá , krk, uši a
nakonec oto ila postupn jeho ruce dlan mi vzh ru. Na okraji jedné dlan m l jeden v tší
sitbel.
„To se dalo ekat,“ zasy ela dra ice, která zatím jen p ihlížela. Nyní odstr ila dvoj ata i
Hanku a nahrbila se.
„Ne, to ne!“ zamávala rukama Hanka, protože si uv domila, že se Karmaneuduna chystá
použít sv j ohe , a postavila se jí do cesty.
„Ustup,“ na ídila dra ice podmra en , „není jiná možnost.“
„On za své chování nem že,“ bránila ho odhodlan Hanka.
„Nikdo to neví líp než já,“ p ešla Plamova matka do drakonštiny, „ustup, nebo t spálím
spole n s ním.“
„Nem žu to dovolit, zachránil mi život. Není správné ho zabít,“ odpov d la dívka také v
drakonštin .
„Nemá nejmenší šanci na záchranu! Pro trápit jeho i vás? Marn se snažíš o n co
nemožného.“
„Totéž jsi kdysi íkala i o Plamovi,“ odsekla Hanka, když jí došly argumenty.
Dra ice naklonila hlavu a chvíli se navzájem m ily pohledem.
„Jsi p esv d ená o správnosti svého rozhodnutí?“ zeptala se tiše Karmaneuduna.
„Nejsem,“ odpov d la po pravd Hanka, „ale jsem si jistá, že by m l ješt dostat šanci.“
„Jen kv li tob ,“ ekla nahlas dra ice a dotkla se bezvládného t la drápem. Hanka na t le
nevid la žádnou zm nu.
„Malé kontaktní kouzlo zimního spánku,“ vysv tlila Karmaneuduna, „používají to
soukmenovci na severu, když je málo potravy. Jeho metabolismus se zpomalí a bude pár
m síc spát. B hem b ezna ho bu probudím, nebo nechám ve spánku zem ít.“
„D kuji,“ ulevilo se Hance, že nemusela být sv dkem Nikovy smrti. Jak to proboha ekne
t hotné Paule? A co tulík? Ohlédla se po Lotrand . Ta se stále ješt choulila v Tomov náru i
a t ásla se prožitým šokem. Plavík zatím o ichával bezvládné ochráncovo t lo a ocásek m l
naježený jako kartá .
„Nechám ho v naší jeskyni,“ nabídla dra ice, „tam mu bude lépe než u lidí.“
Pak se zarazila a naslouchala.
„Hledá vás Vron. Na ídila jsem Plamovi, aby z stal doma a sehnal ho. Sejdeme se p ed
naší jeskyní,“ rozhodla za n . Opatrn vzala do dráp Nikovo t lo a otev ela pro všechny
bránu, která je p ivedla k místu, kde nervózn p ešlapoval Plam. Nemohl se do kat, až uslyší
p ímo od nich, co se p ihodilo. Hned po nich dorazil i Vron a všichni se trochu uklidnili.
Nika uložili do chladného výklenku vystlaného mechem, kde se p ed asem zotavovala
Hanka. Ani te se k jeho t lu Lotranda neodvážila p iblížit. Zalezla Tomovi pod košili a
odmítala komunikovat.
„My ale pot ebujeme, aby nám pov d la, co se v té jeskyni stalo,“ vzdychl Vron rozpa it ,
„musíme podat zprávu ostatním ochránc m.“
„Mn to ekla,“ ozval se Tom, „m žu vám to vypráv t místo ní, jestli chcete.“
„Jak se s ní dorozumíš?“ podivil se Rafan.
„To je jednoduché. Jsem pr vodce a umím p íslušné kouzlo.“
„Dobrá. Tak povídej,“ vyzval ho Vron.
„Vlastn sem p išli prov it jedno sm šné oznámení, kde se uvád lo, že ze vsi Pustinka
zmizeli najednou a beze stopy všichni její obyvatelé. Prý je hodn p ekvapilo, když objevili
opušt né domy, kde všechno z stalo na svých místech, uva ené jídlo i v ci denní pot eby.
Vypadalo to, jako když si lidé jen odsko ili k soused m a už se nevrátili. Pomocí vizualizace
ochránci zjistili, že se obyvatelé Pustinky vydali najednou jako na povel sm rem ke skalám.
Úpln všichni m li v k ži jisk ivé kamínky. Sledovali cestu, kterou lidé krá eli, a objevili ten
vchod, u kterého jsme Nika našli. Dora cht la jít dovnit , ale Lotranda se pokoušela Nika
p esv d it, aby to ned lali. Marn . Necht l opustit kolegyni, takže tam vstoupil také. Šli po
lidských stopách asi p t minut, když ucítili silný mentální útok. Žena se té vln neubránila, ale
Nik vzdoroval. Pak se objevil beztvarý a mrštil po nich kamínky. Dora schytala plný zásah.
Zbytek Lotranda stihla od svého p ítele odklonit, takže Nik z toho vyšel bez úhony. Jenže
beztvarý poru il Do e, aby svého partnera a tulíka zabila. Žena vytáhla n ž a ohnala se po
Nikovi. První rána ho zasáhla, dalším už se dokázal vyhnout. Pak mrštil po své kolegyni
kámen, který jí rozrazil hlavu. Nikovi se z pohledu na její zkrvavenou tvá ud lalo zle. Dalším
kamenem mrštil po beztvarém, který vzáp tí protekl puklinou ve skále n kam pry . Nik se
potácel k východu, ale zmocnila se ho závra , a jak se op el o st nu, zaryl si do dlan n který
ze sitbel , které tam ležely. Potom se podle Lotrandy za al chovat divn . Dostala z n ho
strach.“
„Má správné instinkty,“ podotkla dra ice a pak se obrátila na Vrona, „doufám, že to s
ochránci vy ídíš sám a nebudeš m do toho zatahovat.“
„Budou chtít vid t Nika,“ namítl Vron.
„Pokud se p ijde podívat jen Demit, nic proti tomu nemám,“ odpov d la Karmaneuduna.
Se smíšenými pocity se p esunuli zp t do Santareny. Když Zachariáš vid l, jak jsou
zdrchaní, na ídil spole ný ob d.
„Nem li bychom probrat, co vlastn ochránc m ekneme?“ nadhodil po ob d Rafan.
„A co takhle pravdu?“ navrhl Vron.
„Že Sam otev el divokou bránu, aby nás dostal za Lotrandou?“
„Opravdu?!“ zamra il se Vron na Sama. „A já myslel, že vás tam vzala Karmaneuduna…“
„To by asi zn lo líp,“ ušklíbl se Rafan.
„Tak u toho z staneme, kdyby se n kdo ptal,“ p ikývl Vron.
Nakonec to bylo snadné. Ochránkyni zajímalo hlavn tulíkovo lí ení. Když Vron nabídl,
že Nikovu rodinu vyrozumí osobn , vd n se na n j usmála a souhlasila s tím, že ona zase
p edá všechny informace nejvyššímu vedení.
„A co Lotranda?“ zeptala se Hanka, když ochránkyn odešla.
„Domluvili jsme se, že jí budu d lat pr vodce,“ oznámil Tom, „a že než p ijde as Nika
probudit, pokusím se spolu s ní najít n jaký zp sob, jak jejího partnera vylé it.“
„P kn nevd ný úkol,“ okomentoval to tiše Rafan.
Do konce prázdnin zbylo už jen pár dní. Smí ili se s tím, že si holt tentokrát mnoho zábavy
neužijí, a vrátili se k prohledávání archív a kronik. Prošli ješt t i knihovny, ale p es
veškerou snahu žádnou další informaci neobjevili.
UKRADENÝ NOŽÍK ZE ŠKOLNÍ JÍDELNY
Prosincové dny p inesly záplavu sn hu a mráz. Ale tentokrát byly n jak smutn jší, než
jindy. Hanka zjistila, že jí hrozn vadí Svá ova nep ítomnost. Rafan chodil zaduman a
nebyla s ním žádná legrace. Ve škole panovala všeobecná nervozita, nebo už všichni tušili,
že kamínky znamenají zatracen nep íjemný pr švih. Ti, co je m li v k ži, te vypadali
unaven a pohuble. Nikdo o tom nehovo il nahlas, jako kdyby ml ení mohlo napomoci tomu,
aby problém sám od sebe zmizel.
Hanka opustila supervolonový kroužek s výmluvou, že se musí víc u it. Zjistila, že se cítí
lépe, když se s Vincentem nepotkává. Aby zahnala nep íjemné pocity z toho všeho, za ala se
opravdu víc v novat školním povinnostem.
Po ve erech si povídala s Plamem, ale ani drak nehý il dobrou náladou. St žoval si na
nekone né dny, kdy nesmí vystr it umák z hnízda, a matka si lítá b hvíkde. Chyb li mu
kamarádi, létání a dokonce se mu zastesklo i po hodinách výuky, která mu d ív p ipadala
nezajímavá. Hanka ho ut šovala, jak um la, ale pomoci mu nemohla.
Ob as se jí zastesklo po jednorožcích. To si potom v duchu p edstavila R’íhana, mluvila k
n mu a p emýšlela, co by jí asi poradil, za co by jí vynadal. Mohla si sice ob as popovídat
s Vronem, ale uv domovala si, že Paula jeho pomoc momentáln pot ebuje víc. P ijít o
milovanou bytost je tak bolestivé a je to o to horší, že se Nik s Paulou milovali vzájemn .
Neum la si p edstavit, jak to její kamarádka dokáže unést. Rozhodla se, že stráví Vánoce u ní,
aby ji o svátcích ut šila a pomohla jí s d tmi.
A protože se Rafan rozhodl z stat v Santaren a dál s Vronem pátrat po dostupných
knihovnách, rozd lili se. Hanku Vron doprovodil k Paule a pak s jejím kamarádem zase
vyrazili hledat informace. Odmítali uv it tomu, že sitbely není možné zlikvidovat.
Bohužel se zdálo, že ani sami Bd lí neznají východisko ze sou asné situace. A se
kouzelníci snažili, jak snažili, sitbely se sice daly vyndat nebo vy íznout, ale b hem dvou
týdn se samy znovu objevily a vždy jich bylo víc než p ed tím. Nepomohla ani amputace
kon etiny. Te už neexistoval nikdo, kdo by si kámen koupil. Obchodníci najednou nev d li,
co s nimi, protože kameny byly p íliš nebezpe né na to, aby se jen tak n kde pohodily a
do šperk je také nikdo necht l. Jakmile se objevil n jaký zájemce, ochotn mu všechno
prodali za sm šnou ástku. Pak se objevilo n kolik skupin, které p epadávali lidi kolem sebe a
sitbely svým ob tem násiln vtiskli do k že. Ochránci nedokázali lidem zajistit bezpe nost.
B hem váno ních svátk se Hance ozval neš astný Plam. Dívka cítila, jak je zd šený a
rozrušený, a velice dlouho trvalo, než se odhodlal íct, co se vlastn stalo.
„Sledoval jsem matku, abych zjistil, co celé dny d lá, a vid l jsem n co, emu nemohu
uv it. Ona zabíjí lidi! Normální neozbrojené lidi, kte í jdou jen tak okolo! P iletí, spálí je a
dál eká, až zase n kdo p jde. To je tak hrozné! Nemohu uv it, že…“
„A co to bylo za lidi, Plame?“
„Já nevím. Oby ejní lidé, kte í šli okolo.“
„To matka hlídá u n jaké vesnice, nebo kde?“
„Je tam jen jedna úpln opušt ná vesnice. Tam, poblíž místa, kde jste našli Nika, tak tam
hlídá.“
„To se mi n jak nezdá,“ zapochybovala Hanka, „možná má pro své jednání n jaký d vod.“
„Máš na mysli ty kameny?“
„T eba už ochránci rozhodli, že je pot eba zabít všechny, kte í je mají v k ži.“
„To p ece nemohou na ídit…“
„Ale Plame! Vždy jsi etl, jak to dopadlo v minulosti. Mám strach, že se ani tentokrát
nenajde jiné ešení.“
„Takže máš dojem, že už to za alo?“ nejist se zeptal drak a Hanka vycítila šok v jeho
myšlenkách.
„To nevím. Snad n kdo p ijde s n jakým nápadem. I Vron stále hledá n jakou drobnost,
která by pomohla p i obran p ed touhle, jak tulík íká, otrockou krásou. Moc bych si p ála
v it, že se mu to poda í.“
„Cht l bych tomu v it s tebou…“
Hanka poslala dra ímu p íteli psychické pohlazení a vlnu p átelství. V d la p esn , co cítí,
byli stejn nalad ni a oba m li velký strach z budoucnosti.
Strach m la i Paula. Hanka ji skoro ani nemohla poznat, když p ijela. Jakoby za poslední
týdny zestárla o deset let. Bolest usazená hluboko v o ích zadusila jiskru št stí a kruhy pod
o ima sv d ily o proplakaných nocích.
„To je dobrý. Já to zvládnu,“ íkala Paula snad desetkrát denn , ale Hanka ji znala p íliš
dob e na to, aby jí uv ila. Bylo jasné, že to íká hlavn kv li sourozenc m. Ti tomu v ili a
nesli Nikovu nep ítomnost mnohem lépe než Paula. Užívali si Vánoce a dárky, kterými je
zaplavil Vron. Hanka sedávala se svou kamarádkou dlouho do ve era v kuchyni a dlouze si
povídaly o všem možném.
„Díky, že jsi za mnou p ijela,“ ekla Hance p i lou ení Paula, „už je mi mnohem líp. A
nemusíš se bát, já to zvládnu.“
„Budeš muset, nic jiného ti nezbývá,“ pohlédla na ni smutn Hanka a objala ji. Kéž by ty
p íští Vánoce byly veselejší, pomyslela si v duchu a zamávala d tem, které ji p išly také
vyprovodit.
Vron ji vzal do Santareny a z jeho zadumaného ml ení Hanka usoudila, že se b hem
svátk v ci k lepšímu neobrátily. Doufala, že aspo Svá a se má lépe a že je mezi druidy
spokojený.
„To jsem rád, že jsi zpátky,“ ekl Rafan, když se objevila.
„Tak co, našli jste n co?“
„V bec nic. Vypadá to totáln beznad jn .“
„To je mi líto,“ vzdychla Hanka a vypráv la kamarádovi o tom, jak Plam sledoval svou
matku.
Rafan naslouchal a ml el.
„A co ty? Žádné vid ní?“ zeptala se opatrn , když to nekomentoval.
„Mám tolik špatných sn , že se bojím usnout,“ odpov d l velice tiše, „ob as je to skoro na
sebevraždu.“
„Co se ti zdá?“
„Vidím louku s nízkými baráky. Kolem nich jsou rozesetá mrtvá t la d tí. Nad nimi stojí
Demit, v rukou má bezvládného tulíka a tvá e má mokré slzami.“
„To je hrozné…“
„Je tam i And la. Má na ruce podivný magický náramek a ve vlasech bílou mašli s
ervenou skvrnou.“
„Rafe… to ješt neznamená, že se to musí stát.“
„Já vím. Ale stejn je to k nevydržení,“ ušklíbl se nevesele.
Skoro se t šili do školy. P i u ení lov k p ece jen ob as zapomene na to, eho se bojí. Co
nevid t by jim m ly za ít lekce, p i kterých se za nou u it magickou bránu. Oba se na to t šili
a doufali, že práv oni budou mezi t mi, kdo ji bude moci používat oficiáln . Sice tu byl
Vron, který je vždy dopravil tam, kam pot ebovali, ale cestovat vlastními silami by bylo lepší.
V pond lí jako obvykle vyrazili na nám stí a nastoupili do kabinky, která je hodila do
školy. Chystali se projít branami na hodinu vizualizace, ale tentokrát bylo v prostoru, kam je
kabinka p emístila, neobvykle živo. Byli tu p ítomni dva ochránci, profesor Smítko a
profesorka Stínová.
Jeden z ochránc vždy p istoupil k p íchozím a dotkl se jich holí moci. U n koho h l
nereagovala, u n koho se tyrkysov rozzá ila. Tyto jedince ochránce vyzval, aby p istoupili k
druhému ochránci. Ten m l vedle sebe na zemi položený vak plný úzkých kožených náramk .
Hanku p i tom pohledu nep íjemn zašimralo kolem žaludku. B hem svých ne práv
p íjemných zkušeností si vyzkoušela antimagický náramek i náramek poslušnosti. Podívala se
na obsah vaku magickým zrakem. Vypadalo to spíš na náramky poslušnosti. Pro to sem
p inesli? N které z náramk zá ily velice siln , n které mén . Jeden dokonce vypadal úpln
neškodn .
Nyní p istoupili k ochránci i oni. Rafan byl odstr en sm rem k profesorovi, protože h l na
n j nereagovala, ale u Hanky lehce zelen zablikala a zhasla. Ochránce h l prohlédl, jako by
se mohla porouchat a dotkl se Hanky znovu. H l zablikala a zhasla. Pokr il rameny a vybídl
ji, aby zamí ila k druhému ochránci. Ten se vždy shýbl a opatrn natahoval náramky t m, kdo
byli vysláni jeho sm rem. P ed Hankou stála And la, Gita a Julie. Hance se ud lalo tém zle
p i pomyšlení, že jí zase n kdo navlékne náramek, o který ani trochu nestojí. Rozhodla se pro
riskantní krok. Než ochránce navlékl náramek Julii, sehnula se k jeho vaku a vylovila ten, co
vypadal neškodn .
„Abych nezdržovala,“ zazubila se na ochránce a navlékla si ho sama. Muž se k ní naklonil,
zkontroloval její ruku a poslal ji dál. Hanka necítila žádnou zm nu. Snad opravdu nefunguje.
Profesorka Stínová je nasm rovala do další brány.
„P esu te se nyní do jídelny a tam si vezm te mou ník. Jakmile tohle skon í, vysv tlíme
vám, o co jde. Bu te, prosím, trp liví a ekejte v klidu,“ nabádala je.
Hanka prošla s ostatními d v aty ur eným sm rem.
„To je p íjemná zm na, nezdá se vám?“ zasmála se Gita. „Místo u ení hned po ránu
mou ník, to si nechám líbit!“
„To jsem vážn zv davá, co se to tu d je,“ prohodila And la, ale ani ona nevypadala
znepokojen . Hanka to nekomentovala. Ona m la z té akce velice nep íjemný pocit. Pro
odd lili holky od kluk ? Pak ale došli do jídelny a tady už byla spousta lidí i nižších ro ník .
Mezi nimi i n kolik chlapc . Stále nebylo jasné, o co tu p jde. Všichni m li náramky.
Hanka si stejn jako ostatní dala mou ník. Vybrala si jahodový. N kdo však do ní str il a
ona ve snaze udržet rovnováhu zdvihla misku s jahodami a málem ji vyklopila And le za krk.
Nakonec to ustála, jen bílá mašle kamarádky se namo ila v jahodách a Hanka v šoku zírala na
ervený flek, který zp sobila. A sakra! Vzpomn la si na Rafanovy sny a rozhodla se zm nit
aspo tu mali kost na bílé mašli. Nesmí to dopadnout tak, jak to vid l!
Odložila misku s jahodami a protáhla se do kuchy ského prostoru.
„Co tu d láš? Nep ekážej tady,“ rozzloben se na ni oto ila pomocnice u výdeje.
„Promi te,“ ekla Hanka a klidila se pry . To už ale m la v rukávu schovaný malý n ž,
který sebrala u d ezu.
Vyrazila za And lou. Bylo tu ím dál víc lidí, skoro m la problém ji najít. Kone n se jí to
poda ilo. Sed la nete n u jednoho stolku s Julií a Gitou. Hanka se protla ila za ni a chytila ji
za mašli.
„Co blázníš?“ ohradila se.
„Umazala jsem ti mašli. Od íznu ti ten špinavý kousek, aby to nevypadalo tak blb .“
„Kašli na to. Vždy je to jedno.“
„Vydrž, hned to bude,“ pižlala Hanka mašli, až se jí poda ilo zamazanou ást odd lit.
Pocítila uspokojení, že n co zm nila. P emýšlela, co s nožem. Nejd ív ho cht la odložit ke
špinavému nádobí, ale pak ho zabalila do látkového ubrousku, který byl na každém stole, a
str ila do kapsy.
„Klid prosím! Uklidn te se, chci vám n co íci,“ ozval se od vchodu ostrý hlas zástupkyn
editele Diany Reny.
Šum v místnosti ustal a všechny obli eje se oto ily k ní, a koliv ti vzadu ji ur it nevid li.
„Milí žáci, jist vás události dnešního dne trochu p ekvapily a ptáte se, co se d je.
Nemusíte mít strach. Jde o vaše dobro. Ochránci se rozhodli ov it vaše schopnosti, zesílené
magickými kameny, a nau it vás, jak se s nimi vyrovnat. Zú astníte se mimo ádného
experimentu, který potrvá n jaký as a budete pár dní odlou eni od rodin. Znovu opakuji, že
je to hlavn pro vaše dobro.“
Hance p i t ch slovech nasko ila husí k že. Ani nepot ebovala Rafanovu schopnost vycítit
lež. Kone n pochopila, pro tu všichni jsou. Odd lili všechny d ti poznamenané sitbely a
nyní je asi n kam odvedou. Ale pro je tu i ona? P ece se sitbelu zbavila. Musí jim to íci!
Za ala se prodírat blíž ke vchodu, aby zástupkyni upozornila na omyl, ale než se dostala ke
dve ím, už tam nebyla. Oslovila tedy ochránkyni, která tam stála a dohlížela na po ádek.
„Prosím vás. Mohu na n co upozornit? Já jsem tu asi omylem.“
„Pro myslíš?“ podivila se žena.
„Sice jsem m la sitbel, ale zbavila jsem se ho. Jednorožci ho ze m vyndali, už jsem istá.“
„Jak se jmenuješ?“
 „Hana Vronová.“
„Podívej, Hanko, možná se ti to opravdu poda ilo. To musíme teprve zjistit. Bu trp livá a
z sta s ostatními. Když se ukáže, že mezi n nepat íš, pošleme t dom , bu bez obav.“
Dívala se na ochránkyni a bylo jí jasné, že se z toho nedostane. P emýšlela, jestli nemá
utéci, ale zdravý rozum jí íkal, že by ji ve škole d ív nebo pozd ji našli a ven by ji školní
brány nepustily. Ustoupila tedy stranou a pokusila se o psychický kontakt s Rafanem.
P edstavila si jeho krystal, ale spojení nenasko ilo. Vyzkoušela Vrona, ale ani s ním se úsp ch
nedostavil. Že by ten náramek m l navíc schopnost izolovat lov ka od kontakt ? Polekala se,
že je úpln od íznutá od ostatních.
„Plame, slyšíš m , Plame?!“ zoufale sáhla po poslední možnosti, jak se s n kým psychicky
spojit.
„Jasn , že t slyším, co se d je?“ uslyšela v duchu a zalila ji úleva.
„To ješt nevím, ale ve škole odd lili od sebe žáky se sitbely a ty ostatní. M bohužel
za adili do sitbelové skupiny.“
„Ale ty jsi istá!“
„To jsem si taky myslela. Ale zdá se, že n jaká stopa po kameni z stala. Dali mi náramek
a te nedokážu kontaktovat nikoho jiného než tebe.“
„Tak si ho sundej.“
„To zatím nejde, hlídají nás. Nechci na sebe zbyte n upozor ovat. Odtud by se mi utéct
nepoda ilo.“
„Bojíš se, že vám ublíží?“
„Nevím, to nedokážu odhadnout. Ale nelíbí se mi to.“
„Spojím se s Vronem a upozorním ho, co u vás ve škole provád jí ochránci. V každém
p ípad mi dej v d t o všem, co se d je.“
„Pokusím se. Te musím kon it, zdá se, že n kam p jdeme.“
K žen u vchodu se p ipojil muž, který jim navlékal náramky. Vyzval d ti, aby
následovaly ochránkyni ke vchodové školní brán . Hanka užasle pozorovala, jak se všichni
poslušn adí a spo ádan krá ejí ur enou trasou. D ti kolem ní se usmívaly a t šily se
na zvláštní dobrodružství. Nenápadn se p idala k And le a spoluža kám. I ty vesele
št betaly, spokojené s nenadálým zpest ením výuky. Hanka usoudila, že jejich bezstarostnost
má na sv domí kouzlo náramku, a dusila v sob paniku. Ni emu by nepomohla, kdyby za ala
vyk ikovat, že jdou na smrt. Nyní i ona byla strážcem tajemství, jehož odhalení by nep ineslo
pomoc a úlevu, ale jen paniku a strach. To mám za to, že jsem byla zv davá, pomyslela si
roztrp en .
Prošli branou, ale nep enesla je do m sta, jak Hanka doufala, ale do podivné pusté krajiny,
kde mlha bránila širšímu rozhledu.
„Jsme tu všichni?“ zeptal se ochránce, který tu na n ekal a po ítal p ítomné.
„Ano,“ odpov d l druhý, který šel úpln vzadu.
„Dobrá, tak vzh ru do tábora,“ otev el první z nich další bránu a znovu museli postupn
projít. N kterým menším d tem pomáhala ochránkyn , ty v tší procházely samy. Muž vzadu
dával pozor na zbývající žáky. Nebyla šance utéct.
Ocitli se p ed vchodem do jakéhosi provizorního dvora. Tak nehostinné místo Hanka už
dlouho nevid la. Kousek dál byly t i d ev né baráky spasované z nahrubo opracovaných
erstvých prken.
Ochránci je zavedli na dv r a postupn za ali umis ovat skupiny d tí do barák . Ty
nejstarší dovedli ke t etí budov .
„Tohle bude na as vaše ubytování,“ pobídl je ochránce ke vstupu, „není pravda
nejluxusn jší, ale myslím, že se vám tu bude líbit. Záchody jsou venku podél plotu, sprchy
vám ukážeme pozd ji. Vyberte si každý svou postel a m žete si na chvíli odpo inout. Na jídlo
vás bude svolávat zvon.“
 Hance se z pohledu na postelemi zapln nou noclehárnu stáhl žaludek. Všechno bylo
narychlo a nedbale stlu ené, místo slamník tr ely na postelích ty nejoby ejn jší pytle
napln né suchou trávou a slámou a u každého byla složená oby ejná deka. Tady že mají
bydlet? Bylo tu sice o n co tepleji než venku, ale i tak cítila chlad. Ohlédla se po ostatních. Ti
si vesele vybírali, kde budou spát a nadšen komentovali situaci. P ipadalo jim to jako
nádherné ne ekané dobrodružství. V tu chvíli Hanka zalitovala, že si vybrala nedostate n
kouzelný náramek. M la pocit, že je chycená do pasti. And la vybrala postel i pro ni.
Pod kovala, ale usmát se nedokázala. Podívala se na hodinky, jak dlouho jim trval p esun, a
zamrazilo ji. Nefungovaly. Za ukala na n prstem… nic!
„Kolik je hodin?“ zeptala se And ly.
Ta koukla na záp stí a pokr ila rameny: „Nevím… ale myslím, že je to úpln fuk. Cítíš,
jak tu krásn voní d evo?“
„Jo,“ ušklíbla se Hanka, „jsme úpln od íznutí od sv ta.“
And la mezitím na echrala a uhladila sv j slamník, zalezla do postele a s blaženým
povzdechem zav ela o i
„Plame,“ pokusila se Hanka oslovit v duchu draka. Místo odezvy ale ucítila prázdno.
Rozbre ela se. And la se posadila k ní, hladila ji po zádech a ut šovala.
„To bude dobrý, neboj se,“ chlácholila ji tiše, „to zvládneme. Škoda že tu s námi není Raf,
moc bych s ním cht la mluvit. Ur it by v d l, co se d je a poradil nám.“
„No jo, ale co by nám asi tak mohl poradit?“
Hanka sáhla do kapsy pro kapesník a nahmatala ukrytý n ž. Hned ji napadlo, jak by Rafan
nejspíš reagoval. Jeho první v ta by zaru en zn la: ženská, nejan i, a použij mozek. P edstav
si všechny své možnosti a pak vyber tu nejlepší. Z každé situace existuje n jaké východisko.
Pak by se na ni zašklebil svým typickým provokativním zp sobem a p inutil ji se zamyslet.
Zamyslela se a p estala bre et. Jestli má za ít p emýšlet, pot ebuje hlavn informace. Musí
zjistit co nejvíc, aby neud lala ve svých úvahách chybu. Jako první zkusila sundat náramek.
Šlo to. Rychle ho šoupla zp t, aby si And la ni eho nevšimla. Zvažovala, zda má And lu
požádat o pomoc. Jenže bude jí n co platná, když má náramek a kámen? Lidé ovlivn ní
sitbelem se v tšinou za ali chovat jinak než d ív. Co když ji zradí? Vzpomínka na Ghertu jí
pomohla se rozhodnout. And lu vynechá.
„Musím si jít odsko it,“ vymanila se z její pé e a vyb hla ven. Dv r byl veliký a obehnaný
plotem. Nebyl to nijak významný plot, protože se jednalo jen o dva provazy natažené mezi
zatlu enými k ly. Když se ale p iblížila, zjistila, že krom provázk je tady i zatracen ú inné
silové pole, které ji nepustí ani nadosah k provázk m. Šla podél plotu k budkám, v nichž se
ukrývaly záchody. Byly také stlu eny narychlo a velice primitivní. Odpadové díry nem ly ani
poklop. Vylezla zase znechucen ven a obešla celý plot. Nikde nebyla v silovém poli ani
škvírka. Hlavní brána byla te zam ená, což bylo vid t i zdálky, ani se nemusela p ibližovat.
Ochránci byli zalezlí v malé budce hned u brány. Nenápadn se loudala kolem. No,
nenápadn … Vzhledem k tomu, že nebyl venku nikdo jiný než ona, moc nenápadné to
nebylo. Ale ochránci z ejm spoléhali na kouzla, která d ti držela v poslušnosti, a také si
užívali odpo inku. Poblíž jejich strážní budky bylo dokonce slyšet, o em hovo í. Hanka si
poblíž d epla na bobek a byla p ichystaná p edstírat, že si zavazuje tkani ku. Moc vynalézavé
to sice nebylo, ale nic geniálního ji momentáln nenapadlo.
„…a te lituju, že jsem nepráskl do bot spolu s Leonem,“ ekl mužský hlas.
„Leon je srab. Nejde utíkat p ed tím, co je pot eba ud lat. Kdo jiný by to zvládl, když ne
my?“ oponovala žena.
„Jestli na to máš žaludek?“
„Nikdo na to nemá žaludek! Ale je to naše povinnost! Nesmíme couvnout!“
„To se ti to mluví, když nemáš rodinu a rodi e žijí n kde v horách.“
 „Mat ji, nevidíš si do huby. Každý se s tím vyrovnáváme po svém. Víme, že je to nutné a
že nikdo jiný to za nás neud lá. Odvedeme svou práci tak dob e, jak to p jde.“
„Dob e…?“ v mužov hlase zazn l tak trpký a ho ký tón, že Hanku zamrazilo.
„Vždy se na n podívej. Jsou spokojené a š astné. Postupn jim zprost edkujeme možnost
promluvit si s rodi i a dop ejeme jim ješt jedny krásné prázdniny.“
„Obra list, nem žu o tom mluvit. Radši p jdu zkontrolovat, jestli je všechno v po ádku.“
Hanka bleskov vyrazila zp t k záchod m, kde se ukryla. Muž zvolna obešel dv r, nahlédl
do barák , kde se vždycky chvilku zdržel a zamí il zp t ke strážní budce. Zhluboka si
oddechla, že ji nevid l. Opatrn vykoukla. N co se d lo u hlavní brány. Vid la, jak ochránce
odemyká zámek a pouští dovnit podivný v z s cisternou, kotlem a bednami. Vzáp tí zazn l
nad táborem zvon a z barák se za aly trousit ospalé d ti. Hanka se mezi n vmísila a zv dav
vyrazila k cistern . Muž ji práv odpojoval od vozíku s kotlem a bednami.
Ochránci, který mu s tím pomáhal, ekl: „P ivezl jsem d ckám každému láhev na vodu,
takže si tu mohou dopl ovat tekutinu podle pot eby. Jinak jsem p ipravil výživnou kaši. Fakt
si myslíte, že jim to bude chutnat?“
„Ned lejte si starosti. Vy rozdávejte láhve, já jim budu servírovat jídlo.“
„Vždy tu nemají ani stoly, u kterých by se najedli.“
„Najedí se vestoje.“
„A co když p ijdou mrazy?“
„To vy ešíme asem. To se vás netýká.“
Chlapík se na ochránce nesouhlasn zadíval, ale zmlkl. Hance p ipadal sympatický. T eba
by jí mohl pomoci… Zatím ale nehodlala pokoušet št stí. Vzala si od n j napln nou láhev s
vodou, pomocí poutka si ji zav sila na ruku a pak dostala misku s kaší a lžíci. P esunula se
mezi dav ostatních a ochutnala kaši. Sousto ale nedokázala ani spolknout, tak to bylo odporné.
Nenápadn to vyplivla zp t do misky a rozhlédla se po ostatních. Užasle sledovala, jak si
pomlaskávají a jak jim chutná. To snad není možné! Bude to muset vyklopit do záchodu.
Jenže to by zase byla hrozn nápadná, kdyby tam šla s miskou p es volné prostranství.
Najednou si nev d la rady, co s jídlem ud lat, aby nep itáhla pozornost. Sníst to rozhodn
nedokáže. Zapadla do nejhustšího chumlu a za ala p idávat kaši ze své misky t m, co práv
dojídali. Za chvilku mohla odevzdat použité nádobí. Ale jak to tu p ežije, když nebude jíst?
Musí utéct za každou cenu, jinak stejn špatn skon í.
Odpoledne za aly d ti zase pospávat. Skoro to vypadalo, že byl v jídle n jaký zklid ující
prost edek. Ochránci si k sob do domku za ali postupn volat jednotlivé žáky.
Hanka se dostala na adu až ve er. P išel pro ni ochránce a zavedl ji do domku p ed velké
zrcadlo.
„Jak se jmenuješ?“
„Hana Vronová.“
„To je trochu problém. Jejími rodi i jsou jednorožci,“ p e etl si z n jakých záznam druhý
ochránce.
„Má nárok na rozmluvu s rodi i, takže se pokus spojit s jednorožcem,“ na ídila žena.
Muž se chvíli snažil arovat p ed zrcadlem, ale kontakt nenavázal. Hanku ani nenapadlo
mu vysv tlovat, že snaží zbyte n , protože jednorožci s ní momentáln nemluví. Klidn ho
nechala trápit a docela dob e se p i tom bavila.
„Nejde to. Nereagují.“
„Jako náhradního zástupce v dob školní docházky tu má uvedeného Zachariáše ze
Santareny. Zkus tedy kontaktovat jeho,“ p ikázala ochránkyn . Tentokrát nasko il kontakt
ihned.
Slova se ujal muž u zrcadla: „Dobrý den, dovolte, abych vás informoval o projektu
nejvyšší priority, který se koná z na ízení centra ochránc pod záštitou Bd lých. Dít vám
sv ené bylo vybráno do programu záchranné akce v rámci obnovy magického života. Nyní si
s ním m žete svobodn promluvit, abyste se ujistil, že je v naprostém po ádku. Projekt
bohužel neumož uje kontakt ast ji než jednou m sí n . S p ípadnými dotazy nebo
stížnostmi se obracejte na centrum ochránc , kde vám jist rádi poskytnou informace. Nyní
máte p ibližn dv minuty na kontakt s dít tem.“
Postr il Hanku kup edu a ona v zrcadle uvid la Zachariáš v zachmu ený obli ej.
„ ekni mi, Hanko, co s tebou provád jí? Pro jsi tam?“
Hore n hledala slova, aby neprozradila nedostate nost svého náramku, a p itom
trpaslíkovi nazna ila, co se d je. Zdvihla ruku, aby dob e vid l její záp stí a podrbala se pod
náramkem.
„Ahoj, Zachu,“ odpov d la pomalu a ospale, „mám se naprosto úžasn . Starají se o mn
skoro stejn pe liv jako Seladonin, nic mi neschází. Ubytování m že sm le konkurovat tvé
pohodlné postýlce. A s jídlem to tu nemá chybu, fakt lepší, než když nám va il Franta Soudek.
Moc se mi tu líbí. Jen nevím, kdy se vrátím dom . Snad brzo.“
„A co tvoji kamarádi?“
Hanka se zarazila. Copak nemluvil s Rafanem? Ale pak jí došlo, jakého kamaráda má na
mysli a na co se ptá. Jak jen mu nazna it, že se ani s Vronem ani s Plamem nedokáže spojit?
„Nemohu s nimi mluvit, když je sem nevybrali, asi jsou daleko.“
Uvid la, jak se Zachariáš podrbal ve vousech sekerou.
„Popovídám si s nimi a eknu jim, že budeš v po ádku a že se brzo vrátíš. Hlavn bu
hodná jako vždycky.“
„Konec spojení,“ houkl ochránce a odstr il dívku od zrcadla. Hance se zdálo, že je p erušil
d ív, než skon il stanovený asový limit. P emohla své emoce a ospale na n j zamžourala.
„M žeš si jít odpo inout,“ pokynul jí a otev el dve e boudy.

ÚT K
Loudala se ve erní tmou a zamí ila k záchod m. Tady m že p emýšlet v klidu a soukromí.
Jestli Zachariáše dob e pochopila, nazna oval jí, aby se pokusila utéci co nejd ív. Slovní
spojení „hodná jako vždycky“ znamenalo nepochybn , aby d lala problémy a na nic ne ekala.
Sekera asi m la nazna it, že ani trpaslík nesloží ruce do klína a pokusí se o n jakou akci. Ale
dokážou její p átelé objevit tenhle tábor, když s nimi nem že komunikovat? Pochybovala o
tom. Nejrad ji by utekla okamžit . Zvažovala, jestli by nešlo n jak využít otev enou bránu p i
dovážení jídla. Nad ji na úsp ch by to m lo jen v tom p ípad , že by se jí poda ilo odvrátit
pozornost ochránc natolik, aby se jí poda ilo proklouznout. Ale jak to ud lat? Dokázala by jí
And la pomoct? Je v tom p íliš mnoho rizikových moment , usoudila po chvilce a za ala
uvažovat, jestli by nešlo n jak p ekonat silový plot. P elézt nep jde, tím si byla jistá. Co
takhle ho p esko it nebo se podhrabat? Pokusila se najít pohodln jší pozici a op ela se o prkna
v zadní st n záchodu. Ta byla n jak špatn p ipevn ná a povolila. Opatrn , aby nezp sobila
hluk, na n zatla ila a rozší ila otvor. Kdyby se dostala za záchody, byla by mimo dohled
ochránc . Zkusila se protáhnout ven. Zad ela si p itom do ruky t ísky, ale nevšímala si jich a
prodrala se ven. Tady n kde by m l být plot, hmatala v šeru p ed sebou, ale žádná p ekážka
tam nebyla. Páni! Oni snad zadní st ny záchod ni ím nezajistili. Rychle se vrátila, aby prkna
narafi ila zp t. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Možná se odtud dostane.
Stáhla náramek, vzteky p i tom roz ezala spojovací tkanice a štítiv ho odhodila na zem
jako jedovatého hada. Opatrn se plížila tmou pry od tábora. Používala magický zrak, aby se
trochu orientovala. Bohužel tu moc záchytných bod nebylo. Ob as kousek k ovin a jakási
vzdálená skála. Rozhodla se pro sm r ke skále. Toužila se rozb hnout, ale v neznámém terénu
bez dobrého sv tla se bála, aby se p i b hu nezranila. Krá ela tak rychle, jak to šlo. Ob as
zkusila, jestli se neozve Plam nebo Vron, ale po ád byla bez spojení. Netušila, kolik je hodin,
když dorazila na okraj skaliska, ale únavou už jí podklesávala kolena. Našla kousek hustého
k oví a chvilku se posadila, aby si odpo inula. Tém okamžit usnula. Probudila se za sv tla
a za ala si nadávat, že rad ji nepokra ovala dál. Rozhlédla se a skoro ji zamrazilo. Tábor
odtud nebyl vid t. Teprve p i použití magického zraku rozeznala chv ní vzduchu v míst , kde
stál.
Zvažovala, jestli má ekat na tmu, nebo se vydat na cestu za sv tla. Ochránc m by ale v
pátrání tma nezabránila, tak se rozhodla vyrazit okamžit . Byla ráda, že má u sebe láhev s
vodou. Trochu si lokla a mírným poklusem vyrazila pry od tábora. N kolik hodin st ídav
b žela a krá ela. Kraj kolem ní byl až na pár ke ík stále stejn pustý. Snažila se vydržet v
pohybu až do tmy. Nakonec se p ed ní vyno ila skála. Jak si ji prohlížela, zmocnilo se jí
neblahé tušení. Tady p ece p espala první noc. V láhvi už zbývalo vody jen po dn . Hanka
zu ila. Nechápala, jak se jí mohlo stát, že se vrátila do blízkosti tábora. Te už ji ur it
hledají. Co si po ne? Nutn si pot ebovala odpo inout. Rozhodla se vyšplhat na skálu a ukrýt
se n kde výš. Našla si pozici, která jí umož ovala dobrý rozhled a p itom se tam dalo docela
pohodln sed t. Kolem tábora se nic nehýbalo. Že by na její út k ješt nep išli? M la strach a
v ruce k e ovit svírala malý n ž. V d la, že by se spíš ubránila pomocí magie, ale nemohla
si pomoci. S nožem v ruce se cítila lépe. Snažila se nepodat spánku, ale bylo to nad její síly.
Tu a tam se vyd šen probouzela, ale kolem byla jen klidná tichá noc.
Jednou se ale probudila s naléhavým pocitem ohrožení a nad sebou spat ila nap aženou
bojovou sekeru. Poda ilo se jí odkutálet stranou t sn p ed tím, než zbra švihla sm rem k ní.
Narazila p i tom na nohy úto níka a ohnala se po nich nožíkem. Zárove zaúto ila magickým
zmrazením, ale cítila, jak kouzlo neú inn klouže mimo. Zato nožík zasáhl cíl a dunivé
zaklení Hance p ipomn lo Zachariáše. To už k ní ale mí ila sekera z jiného úhlu. Znovu
uhnula a vysko ila na nohy. Pokusila se o další kouzlo, ale zase bez efektu.
„Zatracen , vždy je to holka! Jak to, že ješt žije?“ ozval se hlas za Hankou a jen velice
rychlá rybi ka k zemi jí zachránila k ži. První úto ník znovu nap áhl sekeru. Hance se
vybavil Zachariáš v styl, a proto nebyla p ekvapená, když t žká zbra zm nila sm r a
zhoupla se k ní z jiné strany. Vtiskla se za vý n lek skály a op t švihla nožíkem. Zasáhla
malého muže do paže. To už ji ale jakási silná ruka uchopila za nadloktí a smýkla s ní k zemi.
Zav ela o i a ekala na úder sekery.
„Ne, po kej!“ zazn l ze tmy autoritativní hlas. „Je dobrá, nezaslouží si um ít záke nou
ranou.“
Hanka otev ela o i a zdvihla se do kleku. Zaplavila ji úleva.
„Setneme ji jako rovnocenného zajatého nep ítele,“ pokra oval hlas a Hanka naprosto
nelogicky dostala záchvat smíchu. Tomu se íká spadnout z louže do bláta! Místo zabití ji
setnou, to si fakt polepší. Smála se tak, že se svíjela a nemohla popadnout dech. Všechen
stres, všechen strach jako by z ní vytryskl v nepochopitelném záchvatu. Byli z její reakce tak
zmatení, že ji nechali uklidnit bez jakéhokoliv zásahu. Když se vzpamatovala, uv domila si,
že kolem ní stojí t i nebezpe n ozbrojení trpaslíci. Najednou se p estala bát. Posadila se se
zk íženýma nohama a zdvihla o i k mluv ímu trpaslík . Pak mu nabídla sv j nožík rukojetí
nap ed.
„Omlouvám se,“ pokr ila rozpa it rameny, „víte, Zachariáš žertuje velice podobn jako
vy.“
„To nebyl žert,“ zavr el jejich mluv í, ale nožík si od dívky vzal a prohlížel si ho.
„Ubránit se smrtícímu útoku takovým párátkem, to chce odvahu. Kdo jsi?“
„Chodím do magické školy v Santaren .“
„Ty jsi z toho mlženého tábora?“
„Cht jí nás zabít. Utekla jsem. Uznej sám, že je k smíchu, když lov k ute e p ed jednou
smrtí, aby hned vzáp tí zjistil, že je na tom ješt h .“
„Zmínila jsi se o Zachariášovi. Kdo je to?“
„Trpaslík ze Santareny a m j blízký p ítel. Nikde se nevychloubej, že jsi m zabil, nebo si
t najde.“
 „Vyhrožuješ?“
„To bylo jen p átelské varování.“
Trpaslík sklonil sekeru a op el se o ni. Chvíli na Hanku zkoumav hled l.
„Zachariáše znám. Má na seke e zlatý ornament. Víš jaký?“
„Tak to znáš n jakého jiného než já,“ odsekla Hanka nevrle, „ten m j má p esn takovou
sekeru jako ty, jen má na držadle víc zá ez .“
„Pro se s ní vybavuješ?“ zavr el ten, co Hanku napadl jako první.
V dce se po n m nerudn oto il, ale nakonec odpov d l: „Za ínám v it, že opravdu
Zachariáše zná. On je bohatý obchodník, možná by ji od nás vykoupil. Snad by to stálo za tu
námahu.“
Pak se oto il k Hance: „Co íkáš, dostaneme odm nu, když t k n mu dovedeme?“
„Ur it .“
„A jak bude velká?“
Hanka se zamyslela: „To záleží na tom, jak obratn dokážete smlouvat.“
„Fakticky ho zná,“ zavr el v dce a š ouchl sekerou do dívky, „vstávej! P jdeš s námi.“
„Nejd ív vodu,“ p ipomn l t etí trpaslík.
„Máš pravdu,“ kývl druhý a p istoupil ke skále. Hanka ve tm nevid la, co d lá, ale
zaslechla zvuk tekoucí vody.
„Naber si taky,“ pobídli ji. Napila se, opláchla si obli ej a m la pocit, že veškerá únava
zmizela. Pak naplnila láhev.
„Jdeme,“ zavelel v dce. Zvuk vody utichl a p ed nimi se otev ela díra dol . Hanka posílila
magický zrak, aby neslet la dovnit jako zralá švestka. Vklouzli dol a sk ípot nazna il, že
n kdo vzadu uzav el vstup do podzemí.
„Dávej pozor na hlavu,“ ekli jí a vyrazili chodbami hloub ji do skal. N kolikrát se praštila
o strop, navzdory varování. P esto se cítila dob e p i pomyšlení, že ji dovedou do Santareny
k Zachariášovi. Zatínala zuby, aby sta ila jejich tempu. Když kone n zastavili, sesunula se
na nejbližší rovnou plošinu a okamžit usnula.
Probudili ji d ív, než by se jí líbilo. V dce jí str il do ruky kus sušeného masa. Vd n se
do n j zakousla, i když bylo tuhé jako podešev. Znovu se pokusila s n kým spojit, ale marn .
Nechápala, jak je to možné. Plam byl p ece vždycky v dosahu. Poprvé ji napadlo, jestli se mu
n co nestalo. Ale ne, to by zaru en cítila! Tohle vypadalo spíš jako podivná clona, kterou
neprojde jediná myšlenka.
Znovu vyrazili na pochod. Zatím nebyla vhodná p íležitost se zeptat, kdy dorazí do
Santareny. Ve skalních tunelech a jeskyních nedokázala Hanka odhadnout ani as ani
vzdálenosti. Trpaslíci opravdu nepat ili mezi upovídané bytosti. Postupem asu jí za alo vrtat
hlavou, pro cestují tak daleko.
Najednou jí trpaslík vzadu podrazil nohy a složil ji k zemi. Natloukla si kolena a lokty a
cht la za ít protestovat. Trpaslík ji ale vzáp tí p ekro il a mávl n ím, co vypadalo jako malá
sí ka na motýly. P ekvapen sledovala, jak vytáhl z kapsy malou lahvi ku a velice opatrn
p esunul cosi ze sí ky dovnit a pe liv lahvi ku zašpuntoval.
„Máš ho?“ p istoupil k n mu v dce a prohlédl si lahvi ku.
„P kný exemplá ,“ pochválil ho, „poohlédneme se kolem a zkusíme najít další.“
„Ty z sta sed t tady,“ ukázal Hance výstupek uprost ed jeskyn , „a ani se nehni. Jestli t
n jaký visák rafne, je po tob .“
„Mám dalšího,“ vyk ikl po chvíli n kdo z nich v blízké chodb .
„Já taky,“ odpov d l druhý.
„Visáci?“ spekulovala tiše Hanka. „Co to proboha je?“
Náhle se jí p ed o ima za al spoušt t obrovský pavouk. Trhla sebou. Že by m li na
mysli… tohle?! M la sto chutí vysko it a za ít je et. Jen s velkým úsilím zachovala klid.
Namí ila na pavouka znehyb ující kouzlo a odtáhla ruku, aby jí nespadl na k ži. S úlevou si
všimla, že strnul v poslední pozici. Visel na své niti a nehýbal se. Když se cht la odsunout
kousek dál, všimla si, že jí po bund leze další. Vyslala nové kouzlo a následn za vala.
„Héééj, poj te sem n kdo. Jsou tady pavouci!“
„A sakra,“ ozvalo se za ní, „má dva na zádech. Hlavn se nehejbej, kot !“
„Mám ho!“
„Já taky!“
„A co tihle?“ ukázal v dce na nehybné pavouky vp edu.
„Kouzlo nehybnosti,“ chraptiv mu oznámila Hanka.
„Nádherné exemplá e!“ zašpuntoval je rychle do lahvi ky a zdálo se, že má skv lou
náladu. Zaklepal lahvi kou a pavouci se probudili. Zahýbali nohama a klouzali po skle.
Trpaslík spokojen mlaskl.
„M la jsi zatracenou kliku,“ plácl ji po rameni, až hekla.
„Jsou jedovatí?“ zeptala se.
„Zatracen jedovatí! Nic jedovat jšího neexistuje. Ale na druhou stranu nám pomáhají
uhájit podzemí. Dneska jsme m li zatracen dobrý lov. Doma nás pochválí.“
„Kdy se dostaneme do Santareny?“ odvážila se zeptat.
„Nejd ív musíme dom . Visáky je pot eba zpracovat, dokud jsou živí. Teprve pak t
odvedeme k Zachariášovi. Ale nem j obavy, Nikdo u nás ti neublíží. Vypadá to, že jsi nám
p inesla št stí. Za tak krátkou dobu jsme ješt nikdy nem li tak bohatý úlovek. Jsem rád, že jsi
nezklamala mou d v ru a nezpanika ila, když t ohrožovali.“
Ješt , že neumí íst myšlenky, pomyslela si Hanka, jinak by tohle ne ekl.
Dop áli si chvíli odpo inku a malou sva inu. Trpaslík dívce nabídl lok ze své osobní
lahvi ky. Neodvážila se odmítnout, aby ho neurazila. Bylo tam p esn to, co ekala – tekutý
ohe . Málem se jí nepoda ilo nadechnout. Trpaslík se zasmál a také si dop ál doušek.
„Jmenuji se Gehan,“ ekl vst ícn , „m žeš mi také tak íkat.“
„Díky,“ zasípala, když kone n popadla dech.
Znovu vyrazili na cestu. Hance se zdálo neuv itelné, jak m že existovat taková dlouhá
dálnice pod zemí. Sice chvílemi zdolávali i t žko sch dná místa a p esouvali se pomocí lan,
ale nebylo to asto. Únava z cestování jí umožnila zapomenout na problémy, které naho e
mezi lidmi nar staly do nep íjemných rozm r . Neustále musela v novat plnou pozornost
míst m, kudy se ubírali. Už tak asto nebourala hlavou a nau ila se pohybovat po zrádném a
kluzkém povrchu skal. Nyní už trpaslík m sta ila bez problém . Jen jí vadilo, jak je po ád
špinavá a má trvale vlhké vlasy a oble ení.
„A co když zase narazíme na visáky?“ zeptala se b hem jedné p estávky.
„To nehrozí. Vyskytují se jen v oblasti, kde jsme t našli, a v nejbližším okolí. Pro myslíš,
že bychom jinak courali tak daleko?“
„A k emu jejich jed používáte?“
Gehan sáhl k opasku a odepnul silné kožené pouzdro, kde m l zastrkané šipky. Jednu
velice opatrn vy al a ukázal ji dívce. Na špi ce byly patrné tmavé skvrny, jak n kdo namo il
hrot do jedu.
„Koho tím lovíte?“
„Aberily.“
„Cože?!“ užasla.
„No, to jsou takový m avý jeskynní potvory.“
„Vy je fakt umíte zabít?“
„Co se tak divíš? Ty je znáš?“
„Jen jsem slyšela, že dokážou každého oblbnout tak, že se napadený na žádnou obranu
nezm že. Pak ob infikují pomocí sitbel .“
„Promluvíme si o tom jindy a jinde. Tady to není vhodné,“ zamra il se trpaslík a zmlkl.
Hanka nenaléhala. Už si za ínala zvykat, že jsou v ci, o kterých je lépe nediskutovat. V dce
se zvedl a pokra ovali v cest . P i jednom sestupu Hanka uklouzla a sed ela si k ži na lýtku.
Zaklela, když vid la, jak jí krev stéká do bot. Sáhla do kapsy pro ubrousek, aby to ovázala.
„Po kej,“ zadržel ji Gehan, který se p išel kouknout, pro se zastavila. Nalil jí na ránu
kapku ze své placatice, a když už ji m l otev enou, dal si malý doušek. Nabídl i Hance, ale ta
jen zavrt la hlavou a rychle stáhla látku kolem škrábance, který ve styku s tekutinou pálil jak
ert. Pak v dce mávl na ostatní trpaslíky, že mohou pokra ovat v cest a za adil se za Hanku.
Snažila se udržet jejich rychlé tempo a po chvíli s povd kem konstatovala, že poran ní na
noze ani necítí.
Po n kolika hodinách zaslechla, jak se Gehan za ní hlasit nadechl.
„Pauza!“ zahalekal na ostatní trpaslíky. Zastavili se a po kali na n .
„Route!“ obo il se zhurta na toho, který krá el v ele. „Ty zatracenej dra í vým šku, jak
to, že nedáváš pozor?!“
Druhý trpaslík hlasit za ichal a zaklel.
„Copak za to m žu, že mám rýmu,“ zahu el pokáraný nevrle.
Hanka rovn ž za ichala a snažila se odhalit n jakou zm nu v zatuchlém vzduchu skalní
chodby. Znovu se nadechla a pak to ucítila. Byl to závan p íjemné v n , která se blížila v ni
sko ice a vanilky.
„Jestli je jeden, je to v pohod , ale pokud tam ekají dva, bude nás málo,“ huhlal Rout.
Gehan se ohlédl po Hance a ušklíbl se: „Bude nás akorát. M bude krýt ona.“
„Prodal jsi rozum?“ uchechtl se Rout.
„Tob ur it ne!“ naježil se Gehan. „Copak nevidíš, že jinou možnost nemáme? Jdeme na
to!“
„Umíš házet šipky?“ obrátil se na Hanku.
„Nikdy jsem to nezkoušela,“ vyd sila se, co to po ní chce.
„Tak to máš nejvyšší as za ít. Ale nep ej si m , jestli se místo do aberila, trefíš do mýho
zadku!“
Trpaslík vytrhl t i šipky a opatrn si je zastr il za manžetu rukávu. Kožený zásobník s
ostatními p ti šipkami podal Hance.
„Pamatuj! Musíme do n ho našít aspo p t šipek, abych ho dokázal zneškodnit,“ pak se
usmál, vycenil zuby a dodal, „dnes je skv lý den na sch zku se smrtí!“
Nestihla ani dvakrát polknout, když trpaslíci s divokým mru ením vyrazili kup edu.
Popadla kožený zásobník se šipkami a pustila se za nimi. Zmocnilo se jí vzrušení a p istihla
se, jak napodobuje jejich bojový hrdelní tón. Posílila magický zrak a t sn za ohybem chodby
ty potvory uvid la. Byly p ilepené na st n , jedna vlevo, druhá po pravé ruce.
První dva trpaslíci se zam ili na levou potvoru a Hanka spat ila, jak hodili šipky. Aberil v
místech, kam m ly dopadnout, obm nil tvar a dv z nich jen neškodn ukly o skálu. Další t i
ho však zasáhly. První trpaslík popadl sekeru a zabo il ji do beztvarého t la, druhý sáhl pro
další šipky. To už ale Hanka nestíhala sledovat, protože byla dostate n blízko, aby také
zaúto ila. Z Gehanových šipek zasáhla t lo potvory jen jedna, p esto sáhl po seke e. Jeho
pohyby byly ale pomalejší, než Hanka ekala. Ucítila proud ní magie. Asi ho ovliv uje
napadený aberil, napadlo ji. Rychle po sob vrhla dv šipky a hned magicky pozm nila dráhu
jejich letu, aby se jim aberil nemohl vyhnout. Okamžit vytrhla ze zásobníku dv další. Ty
první m avce zasáhly, což ji povzbudilo. Vtom do ní narazila neuv iteln silná psychická
vlna. Sice šipky hodila, ale trefila se jen jednou. Cht la sáhnout do zásobníku po té poslední,
ale nešlo to. Aberil ji zaplavil vlnou lásky a porozum ní.
Byla to ta nejp átelšt jší bytost, s jakou se kdy setkala, a oni ji cht li zabít! To nesmí
dopustit. Tolik lásky nemohou vyhubit! Je to stejné jako u Vincenta, záplava citu, emocí…
Ale Vincent ji p ece zradil! Jestli má n koho ráda, tak to není Vincent, ale Rafan, Paula,
Plam, nebo…
 Z jejích myšlenek se vyno il Svá v láskyplný pohled, jeho vlídnost, starostlivá pé e…
Tlak na její psychiku mírn ustoupil. Zaost ila magický pohled a spat ila, jak trpaslík s
vyp tím všech sil vytrvale seká do aberilova t la, jehož jedno chapadlo se natahovalo k Hance
a už od ní bylo jen n kolik centimetr . Vedle se povalovala jedna ze šipek, která aberila
nezasáhla. Zatnula zuby a v duchu za vala vzteky: za Svá u, za jednorožce, za draky!
Uchopila šipku a vrazila ji do chapadla. To se zkroutilo a ucuklo. Psychický tlak, který ji
svazoval, pominul. Zase ovládala svou mysl i t lo. Gehan vít zn za val a n kolika mocnými
údery rozsekal aberila na kousky.
Hanka se zhluboka nadechla a zaplavil ji pach vanilky a sko ice. Te ale v bec nebyl
p íjemný. Zvedl se jí z toho žaludek.
Ohlédla se vlevo po Routovi a jeho spole níkovi. Oba sekali do druhého aberila a zni ili
ho jen chvilku po nich. Chodbou se ozval další vít zný ev. Teprve te jí v plné mí e došlo,
eho tu byla sv dkem. Trpaslíci jí ukázali, jak zabít aberila. A to byli jen dva na jednu
potvoru! Ješt nev d la, jak se svou nejnov jší zkušeností naložit, ale doufala, že by tenhle
objev mohl sehrát klí ovou roli p i ešení zatím ne ešitelného problému. Po hodn dlouhé
dob pocítila záchv v nad je.
Trpaslíci se kone n p estali poplácávat po ramenou.
„To bylo kec , brácho, co? A nakonec jsme byli první, kdo aberila dostal!“ za al se
vytahovat Gehan.
„No jo, seš dobrej,“ uznale p ikývl Rout, „stejn jsi ur it všechno obstaral sám.“
„Ne íkám to rád, ale byl jsem horší než obvykle. M žu si p ipsat jen jeden zásah a práci se
sekerou. Ona se trefila ty ikrát. Byla klika, že jsme ji u pramene nezabili.“
„M li bychom to dokon it,“ kývl Rout sm rem k rozsekaným aberil m.
Gehan p ikývl, vylovil lovecký tesák a za al se hrabat v rozsekaných kusech m avce.
Rout inil totéž u druhého t la. Když Hanka vid la, jak trpaslíci no í ruce do slizkých zbytk ,
stáhl se jí žaludek. P esto se neodvrátila. Byla zv davá, o co jde.
Po chvíli oba vylovili jakousi lebku nebo zkostnat lou schránku ve velikosti lebky.
Odnesli sv j nález kousek stranou a zaklínili ob schránky, aby se nepohnuly.
Gehan se ohlédl na Hanku: „Zvedni si ochrany.“
„Jaké ochrany?“ cht la se zeptat, ale nestihla to, protože mezitím trpaslík dupl na
zaklín nou schránku a botou ji rozdrtil. Hanku zasáhl psychický blesk ohromné síly. M la
pocit, jako by se jí uva il mozek. Zhroutila se na kolena a rukama si objala hlavu, aby se jí
nerozsko ila.
„Holka pitomá!“ p istoupil k ní Gehan. „Copak jsem ti ne ekl, abys zvedla ochrany?!
Tumáš, napij se.“
Str il jí do ruky svou láhev. Poslechla ho a lokla si. Ohe se jí prodral krkem a zaplavil
celé t lo. V hlav jí za alo zu iv tepat, ale bolest ustupovala.
„Koukej si zabezpe it psychiku! Musíme zni it ješt druhého.“
„Jak to mám ud lat?“
„Uzav i se na chvíli sama do sebe a kolem postav ze .“
„Tak jo, jsem p ipravená,“ zatnula Hanka zuby v o ekávání další bolesti. Obrnila se proti
okolnímu sv tu, ale nebyla si jistá, jestli to bude sta it.
Tentokrát kolem ní prolet la jen ozv na mentálního blesku. S úlevou se zdvihla a šla se
kouknout na rozdrcené schránky. Trpaslíci ustoupili, aby se mohla podívat. Mezi šedými
úlomky se rozlévala krvavá kaše a v ní se t pytily sitbely. Trpaslíci za ali místo zahrnovat
hlínou a drobným kamením, které vyhrabali v okolí. Nakonec umístili na vrchol hromady
velký šutr.
„Až p jdeme p íšt okolo, vyryjeme na n j varování,“ spokojen na šutr poklepal v dce.
„Umím tvarovat kámen. ekn te mi, jak má váš symbol vypadat a já to ud lám,“ nabídla
se Hanka.
 Gehan do písku namaloval sekeru a p es ni p etržené srdce. Dívka p ikývla a dala se do
práce. Vyhladila viditelnou plochu a na ní vytvo ila symbol. Vložila do n j i trochu sv tla,
aby upoutal na první pohled.
„Dobrá práce,“ poplácal ji trpaslík po zádech, až se prohnula.
„Sesbírali jste šipky?“ obrátil se na své druhy.
Rout mu podal t i z jeho zásobníku, které minuly cíl. Ostatní trochu o istil a zabalil do
hadru. Všichni ot eli sekery o hlínu.
„Snad už žádného nepotkáme,“ uložil Gehan šipky zp t do pouzdra, „poslední dobou se ty
mrchy n jak rozmnožily.“
Trpaslíci posbírali svá zavazadla a všichni se znovu vydali na cestu. Hanka byla unavená a
to se podepsalo i na její pozornosti. Dvakrát za sebou se praštila do hlavy o nízký strop.
V dce se na ni mra il, ale dal pokyn ke krátkému odpo inku. Dívka okamžit usnula. Dlouho
ji ale spát nenechali.
„Vstávej, kot , ješt n kolik hodin a jsme u nás doma. Tam se m žeš vyspat, jak dlouho
budeš pot ebovat,“ zacloumal s ní Gehan.
Bez protest se za adila mezi n . Našt stí už se tu pohybovali vyššími a rovn jšími
chodbami.

U TRPASLÍK
Když zastavili, m la toho práv tak dost. Sedla si na nejbližší kámen a pozorovala, jak se
trpaslíci vítají s p íchozími. Nescházelo mnoho a málem usnula vsed . Z toho ji ale vyrušil
drsný š ouchanec.
„A hele! Copak to tu máme? Ztracenou princeznu?“ zachechtal se chlapík, který se k
Hance p iplížil zezadu. Znechucen se po n m koukla a zvedla se. Tím na sebe p itáhla
Gehanovu pozornost. Drzý trpaslík ji zezadu hrub postr il, až málem upadla. Cht l ji postr it
ješt jednou, ale to už zasáhl Gehan a zamra en srazil jeho ruku stranou.
„Hele, brácho, brzdi,“ zdvihl autoritativn hlas, „tahle se mnou pila z mé placatky.“
„D láš jí kojnou?“ ehtal se drzoun nahlas. Ostatní trpaslíci natáhli krky, aby jim neuniklo
nic zajímavého.
„Te dob e poslouchej, ty nádhero,“ š ouchl ho Gehan ukazová kem do prsou, „todle
lidský kot chrápalo u pramene a my se ho rozhodli zabít ve spánku. Jenže vona se probudila
a ubránila se nejmén ty em smrtelným útok m! A víš, ím se bránila?“
Trpaslík ud lal dramatickou pauzu a vylovil z vaku její malý nožík: „Tímhle!“
Ukázal ho i ostatním v p ihlížejícím davu.
„Routa tím dokonce poznamenala na noze a na ruce. Rozhodl jsem se ji uctít jako
bojovníka a nabídl jí setnutí hlavy. Víte co ud lala?“
Gehan m l nepochybn dramatický talent. Hanka si všimla, jak diváci hltají jeho lí ení.
„Pokud si myslíte, že žebrala o sv j život, jste úpln vedle. Dostala záchvat smíchu.“
Trpaslíci uznale zahu eli.
„Tvrdí, že je dobrou známou Zachariáše ze Santareny, tak jsem slíbil, že ji k n mu dovedu.
Navíc nám p inesla št stí. B hem krátké chvíle jsme ulovili spoustu visák a mohli vyrazit
dom . To ale není všechno! Narazili jsme na dva aberily. Nedalo se jim vyhnout, takže jsme
museli bojovat. eknu to jen krátce. D lala mi zadáka a má na kont ty i zásahy šipkami.
Rozsekali jsme ty mrchy na mad ru. Takže si dejte bacha, než do ní za nete strkat. Jasné?“
Hanka si pomyslela, že by nebylo marné, kdyby si ho mohla najmout na obhajobu u
jednorožc . Trpaslíci se te na ni dívali p átelsky a s uznáním. Gehan dosud držel její nožík v
ruce a ukazoval ho každému, kdo projevil zájem.
Oby ejný n ž ze školní jídelny, a jakou jí nakonec ud lal službu! Zdálo se, že jeho krádeží
nejen zm nila mašli, kterou m la And la ve vlasech, ale i sv j osud.
 Po chvíli ji vzal Gehan za loket a odvedl ji do svého p íbytku. Ukázal jí, kde se m že
umýt, a nabídl jí postel. Vd n využila obou nabídek.
Nem la p edstavu, jak dlouho spala, ale po probuzení se kone n cítila sv ží. Gehan ji
pozval na jídlo. Stolovali spole n s jeho dv ma dosp lými syny a mluvilo se hlavn o
událostech v trpasli í komunit . Hanka se do hovoru nemíchala, nebo ani netušila, o co se
jedná. Vyrozum la akorát, že mají potíže s obchodníky a že sehnat n které zboží je problém.
„Myslím, že bys m la navštívit Hrma,“ ekl jí Gehan, když dojedli, „on je n co jako šaman
a bylo by dobré, kdyby se mrkl na to, ím jsi op edená.“
„Op edená?“
„Copak ty o tom nevíš?“
„Ne. V bec netuším, co máš na mysli.“
„M j mladší syn t k Hrmovi dovede. Než se vydáme do Santereny, rád bych m l jistotu,
že je všechno v po ádku.“
„To chápu. P jdeme tam hned?“
„ ím d ív, tím líp,“ p ikývl trpaslík.
Vydala se tedy s jeho synem bludišt m chodeb. Tady už nemusela používat magický zrak,
nebo všechny prostory zdejšího podzemního m sta byly trvale osv tlené. Nejspíš už zde
všichni v d li, o koho jde, protože je uctiv zdravili.
Došli až k jeskyni zakryté pruhovaným záv sem. Sotva se p iblížili, záv s n kdo odhrnul a
pokynul Hance, aby vstoupila. Pr vodce ji jemn postr il dovnit , zatímco sám se oto il a
odešel.
Uvnit ji uvítal podivný trpaslík. Chvíli na n j up en zírala, než jí došlo, co je špatn .
V bec nem l vousy. Bylo to u trpaslíka tak p ekvapující, že od n j nemohla odtrhnout zrak.
„No jo, sakra, já vím, že to vypadá pon kud neobvykle, ale je to praktické,“ zabru el
dot en .
„Já se omlouvám, necht la jsem tak nezdvo ile zírat. Jen m to malinko p ekvapilo,“
snažila se Hanka vybruslit z trapné situace.
„No dob e. M j vzhled nechme stranou. Co bys ráda? Pro jsi za mnou p išla?“
„Gehan tvrdí, že jsem op edená…“
„Má pravdu. A co s tím?“
„Nic o tom nevím. Dokonce ani netuším, co to znamená.“
„Op edli t bez tvého v domí? Víš aspo , kdo ti to ud lal?“
„Vsadím boty, že je to dílo ochránc .“
„Hm, hrm, no jo. Je to velice jemná a precizní práce. Možná bych na to nem l sahat.
Chrání t to p ed zásahem do mentálního centra.“
„V tom p ípad to moc nefunguje. Když jsme bojovali s aberilem, málem m dostal.“
„Op edení t chrání p ed dálkovým kontaktem. To je n co úpln jiného, než stát kousek od
m avce. Pokud jsi u aberila blíž než dvacet metr , neochrání t v bec nic. Ty mrchy t
dostanou b hem pár vte in.“
„Ale vaši trpaslíci je dokázali zabít.“
„Jenom když jsou dva na jednoho. Aberil psychicky napadne prvního úto níka. To dá
trochu asu jeho zadákovi, aby použil šipky, které m avce ochromí. Pak už je snadné ho
rozsekat.“
„A co ta lebka uvnit aberila? Co by se stalo, kdyby ji nezni ili?“
„Mohla by ji najít jiná potvora a sebrat ji. Ta pak rozd lí svoje t lo a místo jednoho
m avce jsou tu okamžit dva.“
„M li v lebce sitbely.“
„Bu ráda, že nem li as je proti vám vyst elit.“
„A co byste ud lali, kdyby nás sitbely zasáhly?“
„Už byste nebyli mezi živými.“
 „Takže ani vy je neumíte odstranit?“ zeptala se zklaman .
„Sitbely se stanou sou ástí t la, nejde je odstranit.“
„Jak je aberilové vyráb jí?“
„To netuším.“
„A kdybych cht la v d t, jak se m avci rozmnožují…“
„Nebude se ti to líbit.“
„Vy to opravdu víte?“
„Ano. etl jsem o tom. Byl to d v ryhodný zdroj. Popisoval, že mají v doup ti n co jako
kamenné vany, které musí naplnit krví tak, aby se do ní mohl vybraný aberil potopit. Tam
potom stráví n kolik týdn , b hem nichž vytvo í sv j duplikát.“
„A kde berou tolik krve?“ zamra ila se Hanka. Trpaslík neodpov d l a jen se na ni smutn
díval. Snad bylo lepší, že ml el. Ot ásla se p i p edstav , jak aberilové lákají do doup te lidi,
aby se mohli rozmnožit.
„Dá se odhadnout, kolik je na sv t aberil ?“
„To ani náhodou. Možná stovky, možná tisíce.“
Hrm jí nalil do poháru vodu a postavil ho p ed ni. Nesoust ed n se napila.
„Dokážete ze m odstranit to op edení?“
„Ano. Ale ješt si to rozmysli. Jedná se o dobré a užite né kouzlo.“
„Nechápu, jak m mohli o arovat, aniž jsem si toho všimla,“ vrt la hlavou Hanka.
„Je to jemná a precizní práce. Dali si záležet na tom, aby si toho nikdo nevšiml.“
„Zrušte to, prosím.“
„Jsi si tím jistá?“
„Použili to na m proti mé v li! Nechci to!“
„Jak si p eješ. V tom p ípad si ud lej pohodlí, bude to chvilku trvat.“
Hanka se op ela a za ala se rozhlížet po místnosti plné knih, lahvi ek, kamen , svitk ,
luceren, sví ek, misek, sušených bylin a mnoha dalších v cí, o nichž ani netušila, k emu
slouží. Trpaslík zatím na stole zapálil jakousi ty inku. Její kou nesl pronikavou v ni a dráždil
ke kašli. M la sto chutí mu íct, aby tyhle pitomé efekty vynechal a p ešel k v ci. Hned si ale
uv domila, že navzdory své bezvousé tvá i je to trpaslík, a t m není záhodno radit, jak mají
d lat své v ci, pokud lov k nechce p ijít k úrazu. V tom se ur it od Zachariáše lišit nebude.
Pocítila ospalost a barevné fleky na st nách se jí za aly slévat do podivného snového vzoru.
Bylo to p íjemné. Jako by jí n kdo roz esával v trem zacuchané vlasy a jeden vlásek po
druhém klouzal zp t na své místo. Jakmile byl urovnán poslední, ucítila škubnutí. Závoj z její
mysli byl stržen a v ci kolem se v mžiku zaost ily.
Ve stejnou chvíli pronikl do její mysli známý kontakt, plný p ekvapení a nenadálé radosti.
„Dcero, ty žiješ…“
„Tati,“ vydechla užasle.
Jednorožec jí otev el svou mysl, aby mohla vnímat záplavu jeho bou livých emocí, když
zjistil, že je Hanka živá a zdravá. Oplatila mu stejnou mincí a umožnila mu vycítit vlnu št stí
a vd k za ta t i prostá slova, která p sobila jako zázra ný hojivý balzám na její bolavou duši,
plnou stesku a trápení. Byla R’íhanovi neskonale vd ná za to, že porušil na ízení a oslovil ji.
Zárove si ale uv domila hloubku své ztráty a svíravou touhu vrátit se zase n kdy do stáda
jednorožc . Slzy radosti i bolesti jí stékaly po tvá ích, zatímco se nádherná nitka spojení
zvolna vytrácela.
„Sest i ko?“ vet el se do její mysli další známý hlas.
„Ani nevíš, Plame, jak ráda t slyším.“
„A co teprve já tebe! Už kolik dní t zoufale hledáme,“ radoval se drak ješt divo eji než
jednorožec, „co s tebou bylo? Jsi v po ádku?“
„Jsem živá a zdravá a mám spoustu zážitk . Ale te zrovna si nemohu dlouze povídat.
Ozvu se ti pozd ji, ano?“
 „Tak jo. Já zatím odvolám pátrání po tvé mali kosti,“ souhlasil rozja en drak.
Hanka sto ila zrak na Hrma. Trp liv stál a ekal, až se vzpamatuje.
„D kuji, že jste mi pomohl. Dlužím vám velkou laskavost.“
„Rád jsem to pro tebe ud lal, dcero jednorožce a sestro draka.“
„Slyšel jsi nás?“
„Omlouvám se za narušení soukromí, ale k vašemu kontaktu došlo d ív, než skon ilo mé
p sobení p i likvidaci kouzla. Nemohl jsem neslyšet.“
„Nemusíte se omlouvat, nic se nestalo,“ usmála se na n j vd n .
Pokýval hlavou a sáhl do jedné police za sebou.
„Te se m žeš vrátit do Gehanova p íbytku. Ale zítra bych t rád ješt jednou
zkontroloval, jestli nez stal n jaký zbytkový efekt kouzla.“
Položil Hance na dla malý erný chomá ek a luskl prsty. Z chomá ku vyrazil dlouhý
t epotavý plamínek. Hanka sebou cukla, ale pak zjistila, že ji to nepálí, že jde jen o magii a
sv tlo.
„Tohle je jisk i ka Fí a p j ím ti ji, dokud budeš u nás. Sta í íct, kam máš namí eno a ona
ti ukáže cestu,“ vysv tloval, „m žeš klidn zav ít dla a chovat se, jako by tam Fí nebyla.
Budeš-li na rozpacích, kudy vede cesta, lehce na ni dýchni a zeptej se. Doma ji sfoukni a ulož.
Na její probuzení sta í nepatrná jisk i ka sv tla. Je ti všechno jasné?“
„Ano.“
„Výborn . Tak b ž za Gehanem a vy i mu m j pozdrav.“
Trpaslík ji vystr il ven.
„Ješt jednou d kuji,“ ekla Hanka na rozlou enou.
„Bylo mi pot šením,“ p átelsky se na ni zašklebil a zmizel uvnit .
Hanka došla do místa, kde se chodby otvíraly do n kolika stran. Otev ela dla s ho ícím
plamínkem a zlehka na sv télko dýchla.
„Jisk i ko Fí, pora mi, kudy jít k obydlí Gehana.“
Plamínek se natáhl do délky a pak se ohnul sm rem k jedné chodb . Hanka byla touhle
roztomilou hra kou nadšená. Dokonce už jí ani tolik nevadily zv davé trpasli í pohledy, které
ji celou cestu provázely.
Doma vy ídila Gehanovi pozdrav a mimod k se koukla na hodinky, jestli už náhodou není
as k ve e i. Nemohla se do kat, až bude sama a bude moci oslovit své p átele. Pak se
zarazila a podívala se na hodinky ješt jednou. Vždy ony zase za aly fungovat! Zatracení
ochránci! Použili kouzlo, které každého z nich úpln od ízlo od sv ta a veškerých kontakt !
Hanka se nedokázala ubránit obdivu k jejich šikovnosti a zárove si spílala za vlastní
neschopnost, protože jejich zám r nedokázala vycítit. No, hlavn , že už je zase všechno v
po ádku.
„Máte moc šikovného kouzelníka,“ oznámila Gehanovi s úsm vem.
„Dává p ednost kmenovému ozna ení šaman,“ opravil ji trpaslík, „a o jeho šikovnosti
nemáme nejmenší pochyby. Akorát ty fousy! A nenechá si íct a nenechá!“
„Nikdy je nenosil?“
„Ale jo, nosil. Jenomže loni mu asi dvakrát p i jeho arování chytly a musel je zkrátit sotva
po prsa. To ho namíchlo a prohlásil, že než takový paskvil, tak radši žádné. A oholil se.“
„Asi je to praktické.“
Trpaslík nesouhlasn zamru el, ale vzáp tí uznale kývl: „Už na tob necítím žádné
op edení, odvedl dobrou práci. A taky vypadáš živ a spokojen . Akorát to oble ení po cest
kapku utrp lo.“
Hanka si pomyslela, že výraz „kapku utrp lo“ je hodn slabý popis skute nosti. Všechno
m la potrhané a zablácené. Obávala se, aby to po vyprání v bec ješt drželo pohromad .
„No, n co s tím ud láme,“ bru el pod fousy.
„Mohu se na n co zeptat?“ podívala se nesm le na Gehana.
 „Chceš v d t, kdy t odvedu dom ,“ uhodl, aniž to vyslovila. Ml ky p ikývla.
„Není to tak jednoduchý, kot . P íští týden pot ebujeme obejít n kolik d lních osad a
p epravit vyt žený materiál. Skupina p epravc si vyžádala ochranku p ed aberily, což jsem já
a asi dalších sedm bojovník . P edb žn jsem domluvil, že p jdeme s partou, co mí í do
oblasti poblíž Santareny, kde se já, Rout a ty na n kolik dní odpojíme a zajdeme za
Zachariášem. Tam domluvíme náš obchod a mrkneme se, jestli nemá v ci, které bychom
mohli pot ebovat. Pokud se nesemele n co nepat i ného, po ítám, že bys mohla být tak do
deseti nebo dvanácti dn doma.“
Hanka se rozzá ila: „To zní dob e. Díky moc.“
Gehan se o ni staral vskutku královsky. Do druhého dne jí obstaral nové oble ení. Asi to
nebyla jednoduchá záležitost, když uvážila rozdíl mezi svojí postavou a postavami trpaslík .
Ale nový oblek z m kou ké k že a kožešinová vesta, snad s tisícem kapes viditelných i
skrytých, sed ly naprosto p esn . Všechno si hned vyzkoušela a byla nadšená. Gehan jí pak
slavnostn p edal i nový praktický opasek s pouzdrem na dlouhý n ž. Rout jí zase p inesl
boty, které zdaleka tak neklouzaly po vlhké skále, jako ty její p vodní. A k tomu jí p idali
mimo ádn jemn zpracované kožené rukavi ky.
„Nevím, co mám íct, to jsou královské dary,“ byla v rozpacích z jejich št drosti.
„Dcera jednorožce a sestra draka se od nás nem že vrátit dom jako žebrák,“ zašklebil se
Rout. Aha, pomyslela si Hanka, tak ono už se to rozk iklo.
„Jsem vám velice zavázaná. Kdyby se našlo n co, co pro vás mohu ud lat, ráda vám
vyhovím.“
„Já myslím, že bude sta it, když budeš p i smlouvání se Zachariášem na naší stran ,“
zašklebil se vesele Gehan. Byl velice spokojený, jak dívce šaty i boty padly.
Každý ve er si te Hanka povídala se svými p áteli. Nemohla se toho nabažit. S Vronem,
Rafanem a Plamem probírali všechno možné.
Rafan lí il, jak ve škole pro ídli žáci a jak se ostatní dohadují, co se s t mi vybranými asi
stalo. Všem nakonec došlo, že odešli ti, co m li sitbely. Pro dosp lé ochránci vyhlásili akci,
která umožní t m s kameny zú astnit se zvláštního školení p i bezplatné zdravotní dovolené.
Ale lidé se jim tam nehrnou, protože fámy íkají, že pak už by se nikdo z nich dom nevrátil.
„Tak to je nejspíš pravdivá fáma,“ podotkl Vron, „vaši spolužáci také nemají šanci se
vrátit. D v rný zdroj mi prozradil, že se ochránc m sice poda ilo je izolovat do té míry, že s
jejich magií ani emocemi nikdo nem že manipulovat, ale k úplnému vylé ení to nesta í.
Každý týden rodi m zprost edkují krátký rozhovor s dít tem a to je všechno. Víc ochránci
nedokázali.“
„Jak se asi má And la,“ vzdychl Rafan.
„Je š astná. Všichni jsou tam š astní,“ odpov d la s nádechem trpkosti Hanka, „op edli je
kouzlem tak dokonale, že nevnímají žádnou újmu. Kdybych nem la ten aušusový náramek,
asi bych tam te tvrdla s nimi.“
„Ješt , že tu není Svá a,“ ekl Rafan, „ten by se b hem toho týdne, kdy jsme t nemohli
najít, asi zbláznil. Zachariáš nám sice ekl, že s tebou mluvil, ale tvrdil, že t tam drží
násilím.“
„Jo! V bec necht li slyšet, že už na sob žádný sitbel nemám! A krmili nás tam tak
p íšern , že se to bez magie ani nedalo poz ít!“
„A jak ti va í trpaslíci?“
„Ob as nemohu poznat, jestli jím maso nebo houby, ale chutná to skv le. A k tomu pe ou
senza ní placky.“
„A hlavn dokážou zabíjet aberily!“ zafun l drak. „Mít klobouk, tak p ed nimi smeknu.
Když to slyšela moje matka, prohlásila, že bychom je tu pot ebovali jako s l.“
Hanku p edstava draka s kloboukem dost pobavila. Kam na ty lidské pr povídky chodí?
 „Hlavn bychom pot ebovali alespo pár kapek toho jedu z visák ,“ vmísil se do hovoru
Vron, „t eba by se dal magicky znásobit. Nemohla bys, Hanko, na trpaslících vymámit vzorek
jedu? Klidn jim slib, že Zachariáš za n j zaplatí cokoliv.“
„Pro nejdeš nachytat visáky sám?“ zeptal se drak.
„Kdyby to jinak nešlo, pár jich ur it ulovit dokážu,“ odpov d l Vron, „ale neznám postup
p i zpracování a nejspíš by mi zabralo spoustu asu, než bych dosáhl podobných výsledk
jako trpaslíci.“
„Zkusím to,“ slíbila Hanka.
Do odchodu trpasli í výpravy zbývalo n kolik dní, které dívka trávila pozorováním života
v podzemním m ste ku. Šamanovi Hrmovi už mohla vrátit jisk i ku Fí, protože zdejší sv t
nebyl tak velký a brzo se v n m bez problém orientovala. Seznámila se s n kolika dalšími
trpaslíky, dokonce si mohla vyzkoušet, jak se pe ou kuku i né placky, co jí tak chutnaly, a
zjistila, jak trpaslíci p stují a nakládají houby. Zahrála si s trpasli ími d tmi na schovávanou,
a protože se rozhodla nepoužívat p i tom magickou podporu smysl , neustále prohrávala. Ale
když vid la, jakou jim jejich úsp ch p sobí radost, klidn si to zopakovala.
Ne všichni trpaslíci se však na ni dívali vlídn . N kolikrát se sama zatoulala do okrajových
chodeb, odkud ji vyhnali nevybíravými slovy a doporu ili jí, a si ten sv j lidský smrad jde
ší it n kam jinam. Pak už se rad ji zdržovala jen v okolí Gehanova p íbytku anebo vycházela
na procházky v doprovodu Gehanových syn .
„Kde máte matku?“ zeptala se jednou opatrn staršího Frutika.
„Dostala d ležitou zakázku, takže momentáln skoro nep etržit pracuje.“
„A co vlastn d lá?“
„Je um lecká ková ka,“ hrd prohlásil Frutik.
„Páni, to bych cht la vid t,“ rozzá ily se o i Hance.
„To nejde. Je to tajná zakázka a matka p i práci stejn nesnáší umily. Víš, kolik už jsme
od ní schytali pohlavk , když jsme ji s bráchou tajn pozorovali?“
„To je škoda, že ji nepoznám,“ vzdychla.
„Než budeme odjížd t, ur it ji uvidíš,“ zašklebil se vesele Frutik, „p ijde se s námi
rozlou it.“
„Ty jdeš s námi?“
„Jo. Je to moje první delší výprava. Táta na ídil, abych d lal spole nost Kubasovi.“
„Aha,“ ekla Hanka nejist a vzpomínala, jestli se s tím jménem u n koho setkala.
„To je ten, co se ti p i vašem p íchodu sem posmíval,“ p ipomenul jí trpaslík, „je totiž
synem nejvyššího. Myslí si, jak je chytrej a skv lej.“
„Nejvyššího?“
„Jo. Dalo by se po vašem íct krále. Poslal svého nejstaršího syna poznávat sp átelená
území a nabrat zkušenosti mezi pracujícími. Práv te ho máme na krku my. Našt stí odejde s
výpravou a p esune se na území d lní t žby.“
„Zdá se, že ho taky dvakrát nemiluješ,“ usmála se chápav dívka.
„Je to rozmazlenej ouma a kv li svým hloupým kec m tu nemá jediného kamaráda.“
„A pro mu ne eknete, aby držel hubu?“
„Je to syn nejvyššího…“ pokr il rameny.
„No a? P ece nedopustíte, aby z n j vyrostl arogantní blbec?“
Frutik se nap l usmál a nap l ušklíbl: „A víš, že máš možná pravdu?“
S Gehanovými syny si Hanka rozum la od prvního okamžiku. Byli zv daví stejn jako
ona, takže si po ád m li o em vypráv t. V jejich spole nosti jí zbylé dny ub hly rychleji, než
by si p ála. Najednou tu byla poslední ve e e a Hanka si uv domila, že ješt nesplnila slib,
který dala Vronovi.
„M la bych na tebe, Gehane, prosbu, ale nevím, jestli se ti nebude zdát p íliš troufalá,“
za ala nesm le, když dojedli.
 „Tak kolem toho nep ešlapuj a ekni to rovnou,“ zavr el Gehan.
„Zachariáš by ti velice dob e zaplatil, kdybys mu mohl prodat pár kapek toho jedu, který
používáte proti aberil m.“
Trpaslík se postavil a zamra il se na ni. Pak promluvil velice d razn , pomalu a tónem
kárajícího otce: „Tohle se nedá zaplatit žádnými pen zi, ani žádným zbožím. Je to naše
tajemství a náš poklad. Riskujeme své životy, abychom jed získali a pak použili p i ochran
život našich p átel a d tí. Jed proti aberil m není a nikdy nebude na prodej!“
„Chápu to a omlouvám se. Necht la jsem se vás dotknout,“ p ikr ila se pod p ísným
trpasli ím pohledem.
„Vsta ,“ p ikázal Gehan a Hanka se polekala, že se svou prosbou dopustila horšího
proh ešku, než se zpo átku zdálo.
„Poj sem,“ sáhl do police nad knihovnou. Hanka nevid la, co má v ruce, když k n mu
p istoupila.
„Cht l jsem ti to dát až zítra, ale jak se zdá, dnes to bude vhodn jší.“
V jeho ruce se objevila miniaturní lahvi ka na etízku, kterou jí pov sil kolem krku.
„Lovila jsi s námi visáky a nejmén dva z nich jsme získali díky tob . Bojovala jsi se
mnou proti aberilovi, takže sis vysloužila sv j podíl lovce. Zacházej s lahvi kou velice
opatrn , je to velká vzácnost. Tohle je jediný jed, který dokáže aberila ochromit do té míry,
aby bylo možné ho zabít. Jinak je mu každý živo ich vydán na milost a nemilost bez
jakékoliv šance na obranu.“
„Já…“ Hance se zadrhl hlas, „nevím, jak bych pod kovala.“
„Jestli díky tomu, co ti te tady sv uji, zhebne pár dalších potvor, bude to ten nejlepší dík
ze všech.“
U stolu se vzáp tí rozproudil hovor o aberilech. Hanka se dozv d la, že trpaslíci podléhají
jejich hypnotickému vlivu stejn jako všichni ostatní tvorové a sitbel se bojí víc než upírk
nakažených debilózou. Jakmile je n kdo z nich pod vlivem kamen , je pro ostatní mimo ádn
nebezpe ný a nezbývá nic jiného než ho omámit a usmrtit. Gehan smutn zavzpomínal na
n kolik jedinc , kte í museli být kv li kamen m zabiti. Hanka se mu teprve nyní p iznala k
tomu, že rovn ž ona p ed asem pat ila mezi poznamenané.
„Máš kliku, že jsem to nev d l d ív. Zabil bych t okamžit a bez vý itek, protože je
známo, že kamen se nejde zbavit. Ale vzhledem k tomu, jak jsi bojovala proti aberilovi,
musím p iznat, že a je to neuv itelné, jsi opravdu istá, myslím – bez jejich vlivu. Ale rad ji
to nikomu dalšímu nevypráv j. Oni náš boj nevid li, nemuseli by ti uv it.“
„To chápu. Ochránci mi také neuv ili, proto jsem byla zav ená v jejich tábo e. Ale utekla
jsem. Nechci um ít pro nic za nic. Po ád s p áteli hledáme n jakou možnost, jak ty zatracené
šutry zlikvidovat, aniž by muselo dojít k hromadnému zabíjení.“
„Nejvíc o sitbelech a aberilech v dí jednorožci, m la ses zeptat u nich.“
„Možná v dí, ale tak hrozn se bojí, že o tom ani necht jí mluvit,“ odpov d la trpce.
„Co ty víš, t eba mají d vod se bát. Jestli je n co pravdy na jedné naší staré pov sti, tak ta
nás nabádá, abychom st ežili krev jednorožc . Jinak se prý podzemní d s p evt lí do
jednorožce nebo draka a ovládne krom skal i zemi a pov t í.“
„To zní dost d siv .“
„Jo. Já to chápu jako varování,“ podrbal se ve vousech trpaslík a jeho synové vzrušen
hltali každé jejich slovo, „moc bych za to nedal, že tím podzemním d sem je mín n práv
aberil.“
„Ach jo,“ vzdychla neš astn Hanka, „všude jen samé dohady a pov sti, a všichni se
shodují jen v tom, že je nutné nositele sitbel pozabíjet.“
„Jsou to prokleté kameny. Když je po tob aberil mrští, musíš se jim za každou cenu
vyhnout. Dokonce ani na ty, co upadnou, nelze sahat rukou bez rukavic. Po ád jsou
nebezpe né. Nedají se v ni em rozpustit, nedají se rozdrtit, nedají se dokonce ani spálit. Po ád
 ekají na svého nositele. Teprve ty, co se uchytily na k ži, je možné zlikvidovat spolu s jejich
hostitelem. Po jeho smrti se postupn prom ní v prach. My trpaslíci dokážeme hodn , ale se
sitbely jsme si neporadili. Bohužel se nám ani nepoda ilo zjistit, jak vznikají.“
„To taky zatím nevíme.“
„Jsi sestrou draka, co se zkusit poptat u n j?“
„Zu ivý plamen se pídí po informacích s podobnou zarputilostí jako my. Jenže on je ješt
mlád a matka p ed ním všechno tají stejn d sledn jako p ed námi.“
Trpaslík se odml el a po chvilce tiše ekl: „Víc ti poradit nedokážu, co jsme v d li, to jsme
ti sd lili. Kdybys ale náhodou p išla na n co užite ného, dej nám v d t p es Zachariáše. Taky
se nám nelíbí, jak rychle se poslední dobou aberilové množí.“
Hanka jen ml ky p ikývla. Ani ona nevid la budoucnost práv r žov .
„Je as jít spát, abyste byli na cestu sv ží,“ využil Gehan všeobecného ticha, aby zakon il
debatu a vyhnal je na kut .

A ZNOVU NA CEST
Hanku p išel probudit Frutik a zárove jí p inesl osobní zavazadlo, kde m la krom láhve s
vodou i sušené potraviny na týden a hu atou deku, která trpaslík m na cestách sloužila místo
spacáku. Rychle se oblékla, u esala a spole n s Frutikem pospíchala na sraz. Gehan už tu
dávno byl a organizoval celou skupinu. Frutik šel najít Kubase a Hanka se postavila opodál a
ekala, až dá Gehan pokyn k odchodu. Pot šilo ji, když se k ní p išli postavit i Rout a další
lenové skupiny, která m la nosi e chránit.
Po chvíli se z jedné chodby vyno il Frutik spole n se synem nejvyššího. Hanka si všimla,
že Frutik v batoh je n jak nadit jší, asi se do n j nast hovalo i n co z Kubasových v cí.
ady nosi se najednou zavlnily a mezi nimi se prodral trpaslík, tedy p esn ji e eno
trpasli í žena. Nejd ív se vrhla k Frutikovi, z ehož Hanka usoudila, že má kone n tu est
poznat jeho matku. Po krátkém rozhovoru se synem, plácla žena Gehana po zádech a tiše si s
ním vym nila pár slov. Oba se oto ili a vykro ili sm rem k ní. Gehan je vzájemn p edstavil.
Po n kolika zdvo ilých úklonách žena vytáhla ze zavazadla podlouhlý balí ek a podala
ho manželovi.
Pak oslovila Hanku: „Manžel m požádal, abych pro tebe n co vyrobila. Prý ti sv il do
rukou sv j život a tys ho nezklamala. Dlouho jsme spolu p emýšleli, co by se ti mohlo hodit.
Navzdory nedostatku asu jsem si dala záležet. Doufám, že ti náš výrobek bude k užitku.“
Gehan vytáhl z kapsy Han in nožík ze školní kuchyn .
„Jako tv j spolubojovník bych ti m l p ed cestou vrátit tvou zbra . Ale já bych si ji rád
nechal na památku. Rozhodl jsem se ti ji vym nit za n jakou ú inn jší. Proto jsem manželku
poprosil, aby ti místo tvého p vodního nožíku ukovala jiný, podle mého názoru prakti t jší
n ž.“
Pak ti dva rozvinuli balí ek a vložili Hance do rukou lovecký tesák s delší epelí.
Nev d la, co na to má íct. Rukoje sedla p íjemn do ruky a zdobilo ji n kolik r zn
barevných kamen . epel byla velice ostrá a vypadalo to na vskutku mistrovskou práci.
Kolem ost í se matn leskly zvláštní šedavé plošky. Uslyšela, jak p ihlížející trpaslíci
p ekvapen vydechli. Musela by být úpln hloupá, kdyby se neuv domila, že jí práv
prokázali neobvyklou est a darovali jí n co mimo ádného.
Vzala ruku trpasli í ženy a p itiskla si ji na hru .
„Velice si cením vašeho daru a ješt víc vašeho p átelství,“ ekla jí a pak ji objala.
Nebyla si jistá, jak by podobné gesto p ijal Gehan, tak se k n mu jen oto ila a usmála se:
„Díky. Vážím si toho.“
Gehan jen lehce p ikývl, s manželkou si vym nil spokojený pohled a Hanka opatrn
zasunula n ž do pouzdra na opasku, kam p esn zapadl.
Pak trpaslík p edstoupil p ed shromážd nou skupinu. Po kal, až se p ítomní utiší.
 „Aby nedošlo k n jakému nedorozum ní,“ oslovil je nahlas, „upozor uji vás, že naším
hlavním velitelem je od této chvíle zde p ítomný Kubas, syn nejvyššího. Jako jeho zástupce
bude fungovat pro ty, kdo mí í do st íbrných dol , kolega Hrustavian. Pro ostatní budu
druhou nejvyšší autoritou já. K rozd lení skupin dojde, jak jist víte, na hranici Trojmezí. Do
té doby budeme postupovat spole n . Já se svou partou bojovník p jdu vp edu, Hrustavian
se zbytkem ochranky vzadu. Vždy po velkém odpo inku se vyst ídáme. Je všechno jasné?“
Rozhlédl se po skupin trpaslík , a když nikdo nevznesl žádný dotaz ani námitku, dal
pokyn k odchodu.
Zpo átku nasadili ostré tempo, protože chodby byly rovné a široké. Pozd ji se postupn
zpomalovalo s ohledem na terén. Pohyb d lal Hance dob e. Tentokrát si s sebou trpaslíci nesli
sv tlo, protože ne všichni nosi i ovládali magický zrak. Hanka po o ku sledovala Kubase,
který krá el zamra en a bez zájmu o okolí. To Frutik vedle n j p sobil úpln jiným dojmem.
Nadšen sledoval cestu, povídal si s ostatními a zá il spokojeností.
Po t ech dnech dorazili k Trojmezí, kde se jejich cesty rozd lovaly. Hrustavian se ujal
vedení skupiny mí ící ke st íbrným dol m. Pop áli si vzájemn š astnou cestu a Kubas s
Gehanem se ujali vedení party, která m la za úkol p enést vyt žené zlato, opály a železo.
Ješt je ekaly další dva dny pochodu, než dorazí na k ižovatku, odkud se dá dostat do
Santareny. Hanka už za ínala být nedo kavá. T šila se na domov a p átele víc než kdykoliv
jindy. I p edstava, že kone n opustí podzemní prostory a dostane se na slunce, byla po
týdnech v jeskyních neoby ejn lákavá.
Chodby p ed nimi byly nyní užší a lenit jší, dvakrát museli šplhat po jakémsi
improvizovaném žeb íku, z toho jednou mezi proudem protékající vody, ale to se dalo
zvládnout. I Kubas se b hem cesty trochu uvolnil a Hanka ho dokonce vid la, jak vytahuje
jednoho z nosi , který uklouzl. P esto mu nemohla zapomenout hrubost, kterou projevil,
když ji vid l poprvé.
Už se zdálo, že jejich výprava zvládne cestu bez problém , když najednou p išlo ze
zadních ad nosi avízo, že jeden z nich zmizel. Asi se zdržel a zabloudil, nebo se mu n co
p ihodilo.
Gehan vr el pod fousy n co nelichotivého o hloupých nápadech pitomc , ale cht necht
museli zastavit. Poslal dva ze svých bojovník , Frutika a šéfa nosi , aby se vrátili o kus zp t
a pokusili se opozdilce najít. Ostatním na ídil odpo inek.
Hanka si sáhla do zavazadla pro pár o íšk a láhev s vodou. Otev ela ji a náhle se jí zdálo,
že ta voda n jak divn voní. To ale není voda… Vtom jí docvaklo, co cítí. Aberil! To je p ece
v n aberil !
Odhodila batoh, vzp ímila se a podívala po Gehanovi. Ten stál nedaleko, v ruce držel
sekeru a s Routem m li hlavy t sn u sebe, jak si n co šeptali. Opodál sed l na skalním
výstupku Kubas a ládoval se plackou. Aby nep itáhla jeho pozornost, p iloudala se Hanka
pomalu k Routovi a Gehanovi. Oba k ní zvedli o i a Gehan se zašklebil.
„Taky ho cítíš, co?“
P ikývla a Gehan jí podal rezervní kožené pouzdro se šipkami: „Vypadá to, že je jenom
jeden, toho bychom m li s Routem zvládnout. Dokud to nebude vypadat na n jaký pr ser, tak
se nám do toho neple , ano?“
„Cítím ho po ád siln ji,“ zašeptala vzrušen .
„Jo. Mí í k nám. Má v úmyslu zaúto it. B ž kousek stranou a drž nám ostatní od t la.
Hlavn Kubase. Kdyby se mu n co stalo, tak to zatracen schytáme.“
„A vem si rukavice, a se ti jed ze šipek nedostane na prsty,“ dodal Rout.
Hanka ho poslechla a pak pro jistotu uvolnila emínky na pouzdru.
„Je tady,“ zašeptal Gehan a vzáp tí za val, až se okolní st ny zachv ly, „na n j!“
Hanka koutkem oka zaznamenala, jak se za ní Kubas zdvihl a sáhl po seke e.
 „Máme tu po kat,“ zarazila ho a vzáp tí ucítila známou psychickou vlnu, která se rozlila
kolem nich. Myslí jí vibrovala vize, jací jsou aberilové láskyplní a úžasní tvorové. Rychle do
jejich záke né vize vpašovala v elou vzpomínku na Svá v oddaný pohled, aby se odpoutala
od nežádoucího ovlivn ní.
Kubas ale žádnou podobnou zkušenost nem l a zareagoval na aberilovu vlnu jako
za áte ník. Upustil sekeru a cht l se vrhnout k bojovník m, aby jim zabránil v jejich
smrtonosném díle. Hanka mu podrazila nohy a vší silou mu sko ila na záda. Protože jednou
rukou opatrn svírala pouzdro s jedovatými šipkami, nem la mnoho manévrovacího prostoru.
Vší silou tla ila jeho hlavu dol a snažila se ho udržet vleže. Trpaslík byl ale siln jší než ona a
za al vstávat. Zahákla mu ruku pod krk a snažila se ho p idusit. Jenže jeho helma s ochranou
kroužkovou sí kou jí p ekážela.
„Zatracen !!!“ ozval se Gehan v výk ik a následovalo n kolik sprostých nadávek, „oni
jsou dva. Házej! No tak sakra házej!!!“
Hanka nevid la, jak na tom jsou, ale bylo jasné, že je zle. Sesko ila z Kubase, vší silou ho
odstr ila stranou a popadla jeho sekeru. Byla na ni t žká, ale až jí dojdou šipky, bude
pot ebovat po ádnou zbra . Dob hla k bojujícím a okamžit zaznamenala, jaké mají
problémy. Pohybovali se pomalu a druhý aberil už byl sotva p l metru od nich. Odhodila
sekeru a sáhla po šipkách. V d la, že nejvíc záleží na rychlosti prvního útoku. Jednu mrštila
po potvo e, se kterou bojoval Gehan s Routem a další namí ila na aberila, který se blížil.
Dokázala po n m hodit t i šipky, tvrtá už šla mimo. Zbylé dv si proto po Gehanov vzoru
zastr ila za manžetu rukávu a sehnula se pro sekeru. Aberil byl rychlejší, než o ekávala.
Jednou po n m sekla a cítila, jak ji zrazují smysly. Další dva pokusy o útok byly pon kud
chabé… N kdo jí položil ruku na rameno.
„Nezabíjej ho, je tak milý a úžasný,“ ekl nábožn Kubas.
Vrazila mu toporem sekery do slabin, až vyhekl bolestí.
„Co šílíš?“ zavr el na ni už naprosto naštvan a p í etn . Hanka se díky tomu vymanila z
aberilova vlivu a pook ála.
V té chvíli však na n aberil plivl sitbely. Automaticky použila dra í kouzlo ochrany.
Nebyla si jistá, jestli fungovalo i zda m la jen št stí, že ji žádný z vymršt ných kamen
netrefil. Kubas byl skrytý za ní, takže ani on nebyl zasažen. Vrazila mu do ruky jeho zbra .
„Rozsekej toho hajzla na cucky!!!“ za vala na n j a ukázala na aberila. Pak vytrhla z
pouzdra sv j nový n ž a šla trpaslíkovi p íkladem. Vyhýbala se slizovitým chapadl m a
snažila se ost ím co nejvážn ji zasáhnout povrch aberilova t la. Znovu pocítila, jak její
pohyby ztrácejí rychlost. No jasn ! Vždy on v sob má jen t i šipky, napadlo ji. Padla na
kolena, vytrhla dv šipky schované v rukávu a bodla je do slizovitého t la co nejhloub ji.
Vzáp tí ochrnula a m la co d lat, aby udržela v chodu alespo dýchání. N kdo ji odhodil
stranou. Zatnula zuby a snažila se obnovit vládu nad svým t lem. Za al se jí vracet cit do
kon etin a dokázala oto it i hlavu, aby vid la, co se d je. Do aberila se zasekávaly dv sekery,
jak Gehan a Kubas bojovali bok po boku.
„Dobrý, to sta í, je po n m,“ ekl nahlas zadýchaný Gehan a zadržel Kubasovu ruku se
sekerou. Oba své zbran op eli o zem a namáhav fun li. Rout se opíral o skálu o kousek dál
a vypadal pon kud paralyzovaný.
„Sakra,“ zdvihla se kone n Hanka ze zem , „pro proboha nedáte na šipky víc jedu, aby
se jich nemuselo házet tolik?!“
„Protože ten hajzl je hned obalí protilátkou. P esto však mezitím do n j n co vnikne.
Nezapome , kot , že s nimi bojujeme už dlouho, máme to vyzkoušené. Tohle je optimální
po et,“ odpov d l bojovník.
„Po kej, nehýbej se,“ na ídil dívce Kubas a p istoupil t sn k ní. N co v jeho tónu ji
p inutilo z stat v klidu, i když tak t sná blízkost trpasli ího hrubiána jí nebyla p íjemná.
 N kolikrát jí sáhl do vlas , dvakrát ji oto il kolem osy a pak odstoupil. Pozdvihl k ní ruku
a na jeho rukavici Hanka uvid la t i t pytivé sitbely. Krev se jí vytratila z tvá e a chvilku m la
pocit, že omdlí. N kolikrát se zhluboka nadechla a za ala si ohmatávat krk, jestli ji p ece jen
n jaký kámen nezasáhl.
„Ukaž,“ odhrnul její vlasy Gehan a d kladn prohlédl nechrán nou k ži.
„Dobrý. Jsi istá,“ ekl a Hanka se cítila jako odsouzenec, který práv dostal milost.
„Díky,“ usmála se s úlevou na Kubase, „myslím, že jsi mi práv zachránil krk. Jsem tvým
dlužníkem.“
Gehan stejn d kladn prohlédl i syna nejvyššího a bylo z ejmé, jak se mu ulevilo, když
ani na n m nic neobjevil. Moc nechyb lo a mohli být v p kném maléru. Opatrn od n j
p evzal ty t i sitbely a odložil je do prohlubn ve skále. Pak se oto il zp t k mladíkovi.
„Vítej mezi nejvyšší kastu bojovník , brácho,“ uznale se na n j podíval a plácl ho po
rameni, až Kubas zavrávoral. Potom s brumláním, že je pot eba ješt uklidit ten svin ík kývl
na vy erpaného Routa.
„B ž jim pomoct,“ radila tiše Hanka rozzá enému Kubasovi, „je docela fajn pat it mezi
n .“
Kubas se na ni p átelsky zazubil a vyrazil za Gehanem.
Hanka usoudila, že ona u toho být nemusí, a zamí ila ke svému batohu. Nosi i jí uctiv
ustoupili z cesty a Hanka si všimla, že se práv vrací Frutik.
„Tak co, našli jste toho ztraceného?“
„Jo. Poranil si nohu a styd l se zavolat o pomoc,“ ušklíbl se. „A co se to prosím t d lo
tady?“
„Aberilové.“
„Cože? Já jsem kv li tomu pitomci zmeškal boj s aberily?“ chytil se neš astn za hlavu
Frutik a díval se smutn za dvojicí bojovník , kte í ho doprovázeli. Ti práv pospíchali
dop edu k místu boje.
„Máš sm lu,“ pokr ila Hanka rameny, „o to nejlepší jsi p išel. Te už tam jenom uklízejí.“
„Ty jsi zase bojovala,“ sklouzl pohledem na její slizem potažený n ž.
„Jo. Jednoho aberila jsme skoro zmákli s Kubasem sami.“
„On bojoval?“
„To si piš. Jakmile se probral z ovlivn ní, rozsekal toho hajzla na marmeládu.“
„Škoda že nejseš trpaslík. Vzal bych si t ,“ vzdychl Frutik.
„Tak to by ses musel hodn snažit,“ ušklíbla se tentokrát Hanka a rozesmála se.
Pomalu jí docházelo, že z toho i tentokrát vyvázli živí a zdraví a užívala si pocit
závratného št stí. Možná to byla jen reakce na prožitý stres, ale líbilo se jí to.
I Kubas nyní vypadal o mnoho lépe. Jako by ho n kdo vym nil. Místo lhostejnosti m l te
v o ích radost a sebev domou spokojenost.
Gehan dop ál bojovník m p l hodiny odpo inku a obešel je s placaticí. Tentokrát m l tu
est ochutnat jeho tekutý ohe i Kubas. Hanka jen tiše doufala, že nikdo nebude dávat k dobru
scénku, kdy sed la synovi nejvyššího na zádech. Pak se zvedli a pokra ovali v cest jako by
se v bec nic nestalo.
„Zítra t odvedu dom ,“ ekl jí Gehan p ed velkým odpo inkem, když si p ipravovala
deku na spaní.

UKLÍZE KA V POLUT
Tentokrát ji nikdo budit nemusel. Nemohla dospat. Mezi prvními zhltla snídani a
nedo kav vyhlížela, kdy se vydají na cestu. Byla domluvená s Vronem, že je vyzvedne v
okamžiku, kdy se dostanou na místo, které zná. Jen Frutik byl trochu smutný, že její pobyt
mezi trpaslíky kon í.
 Na k ižovatku dorazili asi po dvou hodinách pochodu. Gehan zastavil, kývl na dívku a
p istoupil ke Kubasovi.
„My te doprovodíme Hanku dom ,“ ekl mu, „takže se na dva dny rozd líme. Držte
hlídky kv li aberil m a pokud to p jde, snažte se jim vyhnout. V téhle oblasti by to nem l být
problém. Sejdeme se na plošin za velkou pr rvou, jak jsme se domluvili. Bu te opatrní.“
„Neboj se, Gehane, budu naslouchat zkušen jším,“ odpov d l Kubas, „nechci zbyte n
riskovat, když bude jiná rozumná možnost.“
„Za íná se z tebe klubat správnej par ák,“ lehce ho do prsou ukl p stí starší trpaslík. Pak
spole n s Hankou vyrazili novým sm rem. Gehan nasadil ostré tempo, což dívka p ijala s
povd kem. Toužila se dostat do Santareny co nejd ív.
Asi za hodinu se vyno ili z podzemí na povrch. Hanku bodalo sv tlo do o í. Zvykla si pod
zemí na šero a tmu, takže to byla po vstupu do obvyklého prost edí dost velká zm na.
Jakmile se dostali k ece, ozvala se Vronovi a pak už to bylo rychlé. Její p ítel otev el
bránu, skrze kterou s Routem a Gehanem prošla až do jejich zahrady. Vrhla se Vronovi do
náru e bez ohledu na to, co si o ní pomyslí její trpasli í pr vodci.
„Zachariáš už na vás eká a zve vás na ob d,“ ekl Vron, když ho kone n pustila.
Vtom se z domku na strom vy ítilo malé zví átko, p ib hlo k dívce a vyšplhalo jí po
nohavici až do náru e.
„Plavíku, ty jeden divochu, jak se máš,“ pohladila ho a podrbala pod krkem. Krátce po
n m vyb hl z domku i Rafan.
„Zatracen rád t vidím, ženská,“ prohlédl si Hanku zblízka a uznale mlaskl, „vypadáš v
tom ohozu dost bojovn .“
Pak se oto il na trpaslíky a zdvo ile se s nimi pozdravil. Tulík se zatím p emístil na jeho
rameno.
„Ale to je nitorpan!“ ukázal Gehan na Plavíka. Nadšen se mu rozzá ily o i: „Jestli je to
možné, koupím ho.“
„Tohle ale není domácí mazlí ek. Je to p ítel,“ namítl Rafan.
„Zaplatím královsky.“
„U vás má asi slovo ‚p ítel‘ jiný význam než u nás,“ zamra il se na trpaslíka Han in
kamarád.
„Omlouvám se, mladý muži, ale když jsem uvid l nitorpana, musel jsem to aspo zkusit.“
„Jdeš s námi na ob d?“ zeptala se Rafana Hanka.
Rafan v podmra ený výraz se vytratil a s úsm vem p ikývl.
Zachariášovo pohošt ní na n ekalo ve velké jídeln . Kulatý st l byl zapln n spoustou
dobrot, z nichž n které Hanka ani neznala. Možná n jaké trpasli í delikatesy. Zachariáš si
navlékl sváte ní opasek a vousy m l mén rozježené než jindy.
I jemu Hanka padla do náru e a teprve potom p ítomné trpaslíky vzájemn p edstavila. Po
krátkém dohadování došli ke zjišt ní, že se vlastn znají a že Zachariáš už v minulosti pár
obchod s jejich kmenem uzav el. Kone n se mohla Hanka uvolnit a nechat iniciativu
ostatním. Rafan jí galantn nabídl židli, i když momentáln vypadala se svým tesákem u pasu
spíš jako bojovník než jako mladá dáma.
Posadili se kolem stolu a Vron nabídl trpaslík m pivo. Ti hned ochutnali a uznale
zamru eli. Zachariáš zatím vytáhl oby ejnou d ev nou krabi ku, otev el ji a na st l položil
p ed Gehana obrovský vybroušený diamant, jaký Hanka nevid la ani v pokladnici krále
Jižního kontinentu. Byl nádherný bez jediného kazu. Jenže poslední dobou její obdiv k
blýskavým kamen m pon kud pohasl vzhledem ke zkušenostem se sitbely. Nicmén trpaslíci
nedokázali skrýt pot šení p i pohledu na tak dokonalý drahokam.
Gehan si ho sice zálibn prohlížel, ale ani se ho nedotkl. Stáhl obo í, aby zakryl napjatý
výraz, a zahled l se Zachariášovi do o í. Hance p ipadalo, že se ti dva m í svými pohledy
nep íjemn dlouho.
 „Pouhý kámen za dceru jednorožce a sestru draka?“ zeptal se Gehan s hraným údivem.
Nap tí mezi ob ma trpaslíky skoro vibrovalo. Dokonce i tulíkovi se zježily chlupy na ocase.
„P vodn jste ji cht li zabít. Naživu z stala jen díky tomu, že jste zatoužili po odm n z
mých rukou. Tohle pro vás není dostate ná cena za její život?“ zachv l se Zachariáš v hlas
tlumeným hn vem.
„Nechceme se dovolávat ceny za její život,“ odstr il Gehan diamant zp t k dárci, „ten už
ona sama svými iny mnohonásobn splatila. Dovoláváme se ceny za její p átelství.“
Zachariáš se zamyšlen ohlédl po Hance.
„Chovali se ke mn jako ke královské dce i,“ odpov d la na nevyslovenou otázku a p i
tom si vzpomn la na syna nejvyššího, „nebo dokonce ješt lépe.“
„Dob e,“ schoval Zachariáš diamant zp t do schránky, „co pro vás tedy mohu ud lat?“
Gehan se spokojen zavrt l na židli a lokl si piva: „Poslední dobou jsme p išli o dva
obchodníky, kte í nás pravideln zásobovali a na oplátku odebírali naše zboží. Rádi bychom
obchodovali s vámi, ale zatím jste byl pro nás p íliš drahý.“
„Co se stalo vašim obchodník m?“
„Ovládly je kameny. Už nejsou sami sebou a my s nimi p erušili veškeré kontakty.“
„Zatracené sitbely!“ zaklel Zachariáš a bouchl p stí do stolu, až všechny naservírované
dobroty nadsko ily. „Taky jsem p išel o pár partner .“
„Víte, nepat íme práv mezi nejbohatší trpaslíky,“ pokra oval Gehan, „a najít schopného
seriózního obchodníka pro nás není snadné.“
Zachariáš si chvíli mnul fousy, zašilhal sm rem k dívce a snad p l minuty trvalo, než se
rozhoupal k odpov di.
„Tak jo, našli jste ho. Seženu vám všechno, co budete pot ebovat a vezmu do prodeje to,
co nabídnete,“ bylo znát, že ješt stále nepolevil v ostražitosti.
„Výborn !“ rozzá il se Gehan. „Takže nyní m žeme p ejít k domluv o konkrétních
cenách.“
„Ne, to nebude t eba,“ zarazil ho Zachariáš, „jako pod kování za vaši pé i o mou
schovanku jsem se rozhodl v pr b hu t í následujících m síc platit za vaše suroviny a
výrobky o deset procent víc, než je v sou asnosti b žné. A to, co si u m objednáte, dostanete
bez ur ení ceny a nechám na vašem uvážení, kolik jste ochotní a schopní za dodané zboží
zaplatit. Po t ech m sících se znovu sejdeme a domluvíme se, co dál.“
„To je vskutku velkorysá nabídka,“ p ikývl Gehan, ale nijak mimo ádn nadšen p i tom
nevypadal.
„To je fakt super nabídka, co se mu na tom nelíbí?“ zašeptala do ucha Rafanovi.
„Zachovi se povedl geniální tah,“ odpov d l stejn tiše, „jedním vrzem splatí tv j závazek
a zárove otestuje tvého ochránce jako obchodního partnera. A Gehan se bude muset
rozhodnout. Když nezaplatí, už se p íšt nedohodnu. Zaplatí-li málo, nebude pro Zacha
perspektivním seriózním partnerem a pokazí si dobrou pov st. A odmítnout v podstat
nem že.“
Hanka si pomyslela, že ona by asi nebyla dobrý obchodník, když se na tohle musí ptát.
„Jestli s sebou máte seznam toho, co byste pot ebovali, m žeme se na to mrknout hned,“
navrhl Zachariáš,
Gehan p ikývl a vylovil z kapsy svinutou roli ku pergamenu. Podal ji p es st l svému
novému obchodnímu partnerovi. Zachariáš rozbalil seznam a navzdory jeho délce ani nemrkl.
Vron se mu naklonil p es rameno. Nevym nili si mezi sebou ani jediné slovo, akorát trpaslík
ob as ukázal na n jakou položku a jeho p ítel p ikývl nebo zavrt l hlavou.
„Prvních osm položek s sebou m žete dostat rovnou, další asi tak do t í dn a poslední t i
položky odhaduji do týdne, v nejhorším do dvou,“ za ukal na seznam.
Vron se zvedl ze židle a položil p ed trpaslíky mapu: „M li bychom se domluvit, kam vám
zboží doru ím. V úvahu p icházejí tato místa…“
 Chvíli se dohadovali, až se nakonec shodli na jedné variant .
„Pokud se ješt dnes ve er dostaneme sem,“ zabodl prst do mapy Gehan, „ušet í nám to
p l dne a m žeme se spojit s naší skupinou bez zbyte ného zdržování. To je opravdu skv lé.
Akorát s sebou nemám nic, ím bych práv te mohl zaplatit.“
„S tím si ned lejte starosti, žádnou platbu po vás nevyžaduji,“ usmál se Zachariáš. „No, a
jelikož jsme vy ídili obchodní ást setkání, navrhuji za ít s ob dem a užít si chvilku
spole ného posezení. P ipravil jsem soudek s medovinou, kterou u m mohou ochutnat jen mí
nejlepší p átelé.“
Vron ze stolu odsunul drobné chu ovky a za al servírovat jídlo. Hanka už Zachariášovy
hostiny znala, tak si od všeho poru ila jen nepatrné množství. Trpaslíci byli obzvláš nadšení
pe eným krocanem, a když ochutnali medovinu, odhodili zábrany a za ali si to užívat.
Postupn došlo na vypráv ní o všem, co od chvíle, kdy našli spící Hanku u pramene, zažili.
Zachariášova medovina byla zrádná. Hanka jen ulízla a už cítila žár, který se jí rozlil t lem.
Gehan pln využíval svého vyprav ského a dramatického talentu, a když lí il jejich poslední
boj s aberilem, nikdo kolem ani nedýchal.
„Ukaž mi ten sv j n ž,“ požádal Hanku Rafan. S úsm vem mu ho podala a kochala se jeho
úžasem, když si tesák prohlížel. Pak ho podal dál, aby si ho mohl prohlédnout i Vron a
Zachariáš. Ten ho obzvláš dlouho obracel v dlaních a zkoumal. Pak p ejel prstem t i kameny
vložené v rukojeti a ty se matn rozzá ily.
Povytáhl obo í: „Vložili jste kámen zdraví, sv žesti a síly. Úžasná práce! Skládám velikou
poklonu vašemu zbrojí i.“
„To je dílo mojí manželky,“ sebev dom se zašklebil Gehan.
Hanka je užasle pozorovala a sklapla otev enou pusu teprve, když do ní Rafan str il a
zašeptal: „Ty sis nejspíš ani nevšimla, že tam máš magické kameny, co?“
Zaškaredila se na n j, dot ená tím, jak do ní její kamarád vidí. Ale v d la, že má pravdu,
tohle už se ve škole u ili. Kdyby se na kameny po ádn mrkla, poznala by, k emu slouží.
„Vskutku královský dar,“ zabru el uznale Zachariáš a n ž Hance vrátil.
„Kdepak! Žádný dar!“ vrt l hlavou Gehan. „Jen jsme vym nili její p vodní zbra za jinou,
lepší a ú inn jší. Bojovníci pot ebují dobré zbran a u nás je zvykem, že ti nejlepší musí být i
nejlépe vyzbrojeni.“
„Chcete íct, že jste jí tohle dali vým nou za její nožík ze školní kuchyn ?“ pobaven se
zubil Rafan.
„Ona bojuje jako zu ivý vlk, zasloužila by si ješt mnohem lepší zbra , ale na to nebylo
dost asu,“ omluvn pokr il rameny Gehan.
Rafan se vesele šklebil a Hance bylo jasné, že si v p íštích dnech zaru en nenechá ujít
p íležitost ke vtípk m na její adresu.
Bylo to velice p íjemné odpoledne a Hanka doufala, že se dobré vztahy mezi Zachariášem
a jejími novými p áteli ni ím nepokazí ani v budoucnu. Rozlou ila se s Gehanem a Routem a
nechala je, aby si vy ídili zbytek obchodních záležitostí s Vronem.
V dome ku si s velkou chutí vlezla do sprchy, umyla si vlasy a nechala je voln schnout,
zatímco odpo ívala uvelebená v k esle. Rafan jí lí il, co je nového ve škole a Hanka litovala,
že se tam nyní nem že vrátit. Práv za ínal kurs vytvá ení pr chozích bran a praktická ást
výuky m la už za týden prob hnout na vým nném pobytu v Polut , protože prostory školy v
Santaren nebyly pro tvorbu bran vhodné. Práv o tenhle kurs se velice zajímala a doufala, že
kone n bude um t branami nejen cestovat, ale také si je vytvo it. Zatracený sitbel! Kdyby
jen tenkrát tušila, jak moc jí ten mr avý kamínek zkomplikuje život…
Bývalo by se jí doma spalo krásn , kdyby se ješt uprost ed noci neobjevil Vron a
nevzbudil ji. Prot ela si o i a vy ítav se po n m koukla.
„Co se proboha d je?“
„Vylez a co nejrychleji se oblékni,“ ekl a nechal ji v ložnici samotnou.
 Velice neochotn ho poslechla a s trochou nelibosti se nasoukala do oble ení od trpaslík ,
protože byla ve er líná si p ipravit na ráno n co jiného. Doufala, že bude mít druhý den, až
Rafan odejde do školy, spoustu asu. Vron by ji ale zbyte n z postele netahal.
„Tak povíš mi už kone n , co se d je?“ dožadovala se informací, když oble ená vstoupila
do spole ného pokoje. Rafan už tam sed l, pon kud rozcuchaný a rozespalý, a tulík na jeho
rameni vzrušen škubal ocáskem.
„Z jednoho d v ryhodného zdroje mi p išlo varování, že si t sem ráno p ijdou vyzvednout
ochránci. Bylo mi e eno, že by t vid li v mnohem p ízniv jším sv tle, kdybys je oslovila ty
sama a požádala o p ešet ení svého p ípadu a shovívavost.“
„M žete mi ty nebo tv j zdroj zaru it, že m nešoupnou zp t do tábora, odkud jsem
utekla?“ zeptala se ost e.
Vron sklopil o i a zavrt l hlavou: „To nem žeme. To rozhodnou ti, co se tu ráno objeví.
Ale ur it tv j p ípad znovu p ešet í.“
„Jo! A dopadne to stejn jako minule! Tak to tedy ne! Dobrovoln se nevrátím ani za nic!“
„Tušil jsem, že se na to budeš dívat takhle,“ ušklíbl se Vron, uvolnil levou ruku, kterou do
této chvíle držel za zády, a vrazil jí do rukou batoh.
„Nezapome opasek a n ž,“ zdvihl se Rafan, aby jí ho podal.
„Kdyby nás tu n kdo ráno irou náhodou hledal,“ oto il se Vron k Rafanovi s významn
pozvednutým obo ím, „tak mu klidn ekni, že jsem zase vyrazil na lov mladých talent a
tvoji bývalou spoluža ku jsem vzal s sebou, protože si myslím, že mi p i tom m že významn
pomoci.“
„Jasn ,“ usmál se trochu smutn Rafan. „P eji vám dobrý lov.“
Hanka mu kývla na rozlou enou, podrbala tulíka a pak spolu s Vronem vyrazila do tmavé
studené noci.
„Kam p jdeme?“
„Nech se p ekvapit,“ ekl Vron a otev el bránu. Na její druhé stran ucítila v ni mo e.
„Chceš m schovat u sirén?“ podivila se, když ji vedl p ímo do vody.
Neodpov d l a krá el dál, až jim voda sahala až nad kolena. Tam otev el další bránu. Než
prošli, vzal Hanku do náru e. Nyní stáli na b ehu poblíž skal. Vron zamí il k jednomu otvoru,
který vedl dovnit skalního masivu. Nesl dívku v náru i. Hanka díky magickému vid ní
mohla sledovat chodbu, kterou krá el. Chvilku stoupala, pak za ala klesat, až se ocitli v míst ,
kde už byla cesta zaplavená vodou. Tam Vron odbo il do jedné slepé chodby. Nevšimla si, ve
kterém míst se oto il, a znovu pocítila, jak prošli branou. Zase byli v n jaké skalní chodb ,
ale tady už bylo sucho. Její p ítel ji postavil na zem a po chvilce vyšli ven. Akorát za alo
svítat. Hance nebylo okolí pov domé, ale vlastn bylo úpln jedno, kde byli, hlavn aby je
ochránci nevystopovali. D sila se možnosti, že by ji zase šoupli do tábora, kde by nemohla
rozhodovat o své budoucnosti. Ani tohle sice nebyla nejlepší situace, ale aspo z stala
lov kem se svobodnou v lí. V nejhorším by se snad mohla na as vrátit k trpaslík m.
Krá eli s Vronem kolem chudinských chatr í a pod nohama jim k upal zmrzlý sníh. Nikdo si
jich tu nevšímal. Po n jaké dob Vron zamí il do centra m sta. A tady to najednou Hanka
poznala.
„My jsme v Polut ?“
„Jo. Myslím, že Tulianova lo ská skrýš by letos mohla pro zm nu posloužit tob .
Schovám t tam a pak si p jdu promluvit s Danovým otcem. Uvidíme, jak se na to pan Ferelli
bude tvá it.“
„To bych se ob as mohla vídat s Danem,“ pook ála Hanka p i myšlence, že by tu m la
alespo n jakého kamaráda.
„Jo,“ ušklíbl se Vron, „Dan tam chodívá trénovat spolu s kluky Mojeranovými.“
„Aha. Tak to se mám na co t šit!“ usmála se.
 Správce objektu si Vrona pamatoval a pustil je dál. Do ruky jim vtiskl klí a poslal je
nahoru. V místnosti bylo teplo, ale z ejm se tu dlouho nev tralo, takže vzduch byl t žký a
zatuchlý. Strohý funk ní nábytek nebyl moc p ív tivý, útulné to tu opravdu nebylo.
Vron z kapsy vytáhl kousek pe eného krocana ze v erejška a dv jablka.
„Víc toho bohužel s sebou nemám,“ pokr il omluvn rameny, „ale až p jdu zpátky,
zastavím se na tržišti a n co opat ím.“
„To je dobrý,“ mávla dívka rukou, „ješt mám v batohu od trpaslík sušené ovoce a maso,
hlady tu ur it neum u.“
Dívala se za p ítelem, jak odchází. Napadlo ji, že by mohla zatím dohnat nedokon ený
spánek. Odložila opasek, vestu si schumlala pod hlavu a natáhla se na tvrdé l žko tak, aby
aspo vid la oknem na oblohu. Spánek ale nep icházel. Místo toho se jí honily hlavou
myšlenky na to, co bude dál. Jak o tom uvažovala, upadala do stále hlubší deprese. V žádném
p ípad by se nem la objevit nikde, kam obvykle jezdívala. Budou ji nejspíš hledat nejen
v Santaren , ale i v útulku pro nemocné magické tvory, u Pauly, u Tuliana, u Mojeranových a
pravd podobn také u jejích dra ích p átel a u sirén.
Vlastn nemá kam jít. P ed ochránci se m že skrýt jedin tehdy, schová-li se u n koho
úpln cizího a bude tam žít pod jiným jménem. Dokonce by ji nem l navšt vovat ani Vron,
protože i podle n j by ji mohli vypátrat. Ta p edstava se jí ani trochu nezamlouvala.
Také je tu stále otázka, co nakonec provedou ochránci s lidmi, vegetujícími pod vlivem
sitbel . A co to bude znamenat pro ni? A bude, kde bude, jejich testovací pom cky ji
pravd podobn zase ozna í jako rizikovou osobu, a znovu m že skon it podobn jako její
spolužáci. Možná i h . Jediná p ijatelná možnost by byl návrat mezi trpaslíky. Tam by ji
snad neobjevili. Ale jak dlouho by tam musela z stat? Týden? M síc? Rok? Nebo snad do
konce života? Bez trávy, bez slunce…
Když se probudila, nebylo jí o nic lépe. Zam ila se na své školní hodinky, aby se
dozv d la, co je nového ve sv t a v Santaren . Skoro všude narážela na d razné varování
p ed sitbely, které p ímo ohrožují lidské zdraví. Vždy následovala nabídka lé ebného
programu zdarma. Jiné oficiální informace o sitbelech nenašla. Santarenská magická škola
nabízela lístky na r zná vystoupení a sout že, kterých se zú astní její žáci. Um leckou
supervolonovou akrobacii p edvedou žáci pod vedením Vincenta Šarmanta. Sout že v
supervolonovém víceboji se pak zú astní asi dvanáct jednotlivc . Hanka se ušklíbla, když v
seznamu našla oba sourozence Pohromakovy a Tuliana z Belistounu. I když Pohromakovy ze
srdce nesnášela, p esto by dala hodn za to, aby je mohla vid t v sout ži. V supervolonu byli
opravdu dob í.
Pak se hodinek zeptala na osoby hledané zákonem. Jako nejvyšší prioritu hodinky ozna ili
sedm lidí, kte í byli obvin ni z nezákonného obchodu s kameny. Pak byli hledáni další t i,
kte í m li na sv domí vážné ublížení na zdraví, ovliv ování obchodník a podvody. Nakonec
hodinky zobrazily t i nezletilce a Hanku zamrazilo, když mezi nimi našla i svou vlastní tvá .
Jen obecn bylo e eno, že jsou hledáni kv li út ku z domova a drobným delikt m.
Následovalo doporu ení, aby se sami co nejd íve p ihlásili ochránc m, že si tím zajistí
shovívavost a zmírn ní d sledk svého nezákonného jednání.
Hanka vzdychla a nechala hodinky hodinkami. Vzala si jablko a zkusila kontaktovat
Plama.
Okamžit se nadšen ozval: „No to je dost, že sis na m taky ud lala as. Za ínal jsem se
bát, že se mnou ani nechceš mluvit.“
Hanka se svým dra ím p ítelem podrobn probrala události n kolika minulých dní.
„A co nového u vás?“ zeptala se Plama.
„Nic. Matka po ád létá pry , ale už ji rad ji nestopuji. Mohu si namlouvat, že jen n kde
hlídkuje a vlastn se nic ned je.“
„A co Nik?“
 „Spí a zatím vypadá dob e.“
„Kéž bych mohla být tam u vás.“
„Minulý týden nás navštívili ochránci dvakrát. Prý jdou zkontrolovat Nik v stav. Ale z
toho, co jsi mi ekla, spíš vyplývá, že enichali, jestli nejsi u nás.“
„Ach jo.“
„Co te budeš d lat?“
„To fakt nevím. Zkusím si ješt popovídat s Vronem a Rafanem, jestli je n co nenapadne.“
„Nebu smutná, sest i ko,“ poslal jí drak vizi, jak jí n žn rozfoukává vlasy.
„Doufám, že nás nevystopují podle komunikace.“
„Dra í komunikace je nejbezpe n jší kontakt na dálku, jaký znám. Ale rad ji se zeptám
matky, až p iletí, jestli neexistuje n jaká ochrana navíc.“
Ukon ili komunikaci a na Hanku op t dolehl smutek a pocit beznad je. Sn dla zbytek
toho, co jí tu nechal Vron, a za ala být nervózní, pro se nevrací. Násilím se p inutila ke klidu
a za ala relaxovat. Odpoutala se od svých smysl a nechala as plynout voln kolem sebe.
Zahán la myšlenky, které se snažily upoutat její pozornost, a p esv d ovala sama sebe, že
všechny své problémy zvládne a všechno kolem ní se v nejbližší dob zm ní k lepšímu. Cítila,
jak se do její mysli vrací vyrovnanost a sebev domí. Relaxace zmírnila pocit beznad je na
jakžtakž snesitelnou míru.
Tém se vyd sila, když do místnosti jako velká voda vpadla dvoj ata Mojeranova. Kluci
se v bec neobt žovali klepáním a nedo kav vtrhli dovnit . Vyrozum la, že už je Vron
informoval o její svízelné situaci. Od lo ska se Tom a Sam zase vytáhli a nyní už byli menší
jen asi o p l hlavy. Za nimi v patách dorazil Dan Ferelli, jehož otec vlastnil tuto hlídanou
halu, sloužící k testování nov vyvíjených supervolonových prken. Také už ani v nejmenším
nep ipomínal drobného zak iknutého chlape ka, se kterým se p ed n kolika lety seznámili. Už
byl stejn velký jako Hanka a o i mu svítily roš áckou energií. Hned za al na st l vykládat
nákup, který donesli. Vedle limonád a ovoce se tu za alo vršit pe ivo, šunka, klobásy,
sušenky, preclíky. Trochu nev ícn sledovala tu horu jídla.
„To snad nemyslíte vážn . Jsem tu první den a ješt zdaleka neumírám hlady. Tolik jídla!
Vždy se to tu zkazí!“ protestovala.
„Neboj se, my ti s tím pom žeme,“ zasmál se Sam a hned se zakousl do housky. Hanka
vytáhla sv j tesák a ukrojila mu k tomu kousek šunky.
„Páni, to je suprovej n ž, takovej bych taky pot eboval,“ zajisk ilo v oku Danovi, „kdes ho
koupila?“
„Nekoupila,“ zatvá ila se dívka, jako že o nic nejde, protože si dob e pamatovala Danovu
slabost pro dobré obchodní transakce a vyd lávání pen z, „to jsem dostala u trpaslík
vým nou za oby ejný n ž, co jsem šlohla ve školní kuchyni.“
„Kecáš…“ vydechl nev ícn .
„Nekecá,“ ozval se mu za zády Vron v pobavený hlas, „je to pravda.“
Dan si také ukrojil plátek šunky, aby n ž vyzkoušel, a pak ho s trochou lítosti vrátil Hance.
„Budeš nám vypráv t, co jsi zažila?“ zeptal se dychtiv .
„Když bude as, tak ur it ,“ slíbila.
„Vyjednal jsem u pana Ferelliho, že oficiáln tu budeš bydlet jako nová uklíze ka.
Doufám, že ti jméno Ria Nová bude vyhovovat.“
„Pro Ria?“ zeptal se Sam.
„Jednorožci m pojmenovali H’anaríja,“ vysv tlovala dívka, „H’anaríja Vronová, Ria
Nová, tos vymyslel dob e.“
„Ale uklízet nemusíš, jestli nechceš,“ ekl honem Dan.
„A co bych tu asi tak celé dny d lala, nevíš? Budu uklízet docela ráda. Musím se trochu
zam stnat, jinak se tu za chvíli zblázním.“
 „No, když myslíš…“ vzdal to Dan a sáhl po další housce. Hromada pe iva se za krátký as
povážliv zmenšila. Kluci m li podobný apetit jako Svá a.
Vron položil na st l dv knihy a Hanka se po n m vd n podívala. Doufala, že vybral
n co zajímavého, co jí ukrátí ve ery.
Potom kluci Hanku vytáhli do zkušební haly. Bylo tu docela živo. Obrovský prostor skýtal
dostatek možností k létání i pro n kolik nezávislých skupin. Kluci se suverénn zdravili
s p ítomnými a nikdo se nad jejich návšt vou nepozastavil. Hned bylo jasné, že sem chodí
b žn a teste i jsou na jejich vpád zvyklí.
„Dneska nebudeme moc blbnout,“ ekl Dan, „Vron na ídil, abychom nep itahovali p íliš
mnoho pozornosti.“
Kluci vylovili z jedné police t i supervolonová prkna a Tom to svoje nabídl Hance: „Zkus
se prolet t, ale bu zeza átku opatrná. Je to vývojové ‚efesko‘, specializované na ostrou
akrobacii. Zato í d ív, než to stihneš vyrovnat.“
Dan se Samem už byli ve vzduchu a z ejm si opakovali n jakou sestavu, protože naprosto
synchronn padali do výkrut a nad jejich n kolikanásobnými obraty se Hance až tajil dech.
Byli ješt lepší než Pohromakovi.
Prolétala se s prknem po obvodu haly, aby nikomu nep ekážela a zkusila si pár akcí. Tom
m l pravdu, musela by n jaký as piln trénovat, než by se s tímhle prknem sžila. M la pocit,
že ztrácí jistotu a efesko jí ujíždí pod nohama. Po chvilce toho rad ji nechala a s díky vrátila
prkno Tomovi.
„Na, pohlídej mi Lotrandu. Poslední dobou jí létání ned lá moc dob e,“ str il chlapec
Hance do rukou tulíka a nasko il na prkno. Vzáp tí se p idal ke svým kamarád m a zapojil se
do jejich sestavy jako t etí. Létal stejn obratn jako oni.
Hance sklouzl pohled na tulíka, který tiše a nete n sed l v její dlani. Tohle že je
Lotranda? V bec nevypadala jako nejdivo ejší a nejrychlejší rozjívené mlád tulíka.
„Lotrando, copak je s tebou?“ zdvihla si ji k o ím a skoro ji zabolelo u srdce, když se
st etla s nejsmutn jším pohledem, jaký kdy vid la.
„Já vím, stýská se ti po Nikovi,“ pohladila ji Hanka, a pak si ji jemn posadila na rameno.
Lotranda párkrát hrábla po jejích vlasech, ale hned toho nechala a dál jen nete n sed la a
koukala po Tomovi.
„Poslední dobou to s ní nevypadá dob e,“ vzal si Tom tulíka zp t, když skon ili s létáním,
a potom Lotrandu chvilku drbal pod krkem. Kone n aspo vypadala, že se jí to líbí.
„Obávám se, že tahle moje pr vodcovská mise skon í špatn ,“ dodal smutn a uložil
Lotrandu zp t do kapsy u košile, „v bec netuším, jak bych jí mohl pomoci. A nejhorší na tom
je, že ona sama už to vzdala a o žádnou pomoc nestojí.“
Kluci se rozlou ili a vyrazili k domovu. Hanka se vrátila do místnosti, ze které zatím Vron
vykouzlil p ív tivý pokoj. Postel byla povle ená s polštá em a dekou, okno zdobil zatahovací
záv s, pod ním byly dv police na potraviny a na stolku se objevila lampi ka. Hned to tam
vypadalo lépe. Než Hanku opustil, vyžádal si její lahvi ku s trpasli ím jedem.
Jakmile se ocitla sama, sáhla po knihách, aby se podívala, o em jsou. První se jmenovala
Výlety do podzemí. Jakýsi cestovatel popisoval život trpaslík , uvád l na pravou míru r zné
pov sti a byly tu i nejr zn jší zajímavosti o tom, co a jak dovedou vyrobit.
Druhá kniha byla u ebnice drakonštiny, dopln ná o historické texty, báje a pohádky. Když
za ala touhle tlustou knihou listovat, uv domila si, že ji napsal drak. No, slovo ‚napsal‘ je v
dra ím p ípad trochu nep esné. Jednou jí Plam ukazoval, jak vznikají dra í texty. Namo il
dráp v jakési kašovité tmavé hmot , ud lal na konci pergamenu velikou ka ku a z ní se
pomocí jeho magie za ala rozlézat písmenka a adit do slov. Hance to tenkrát p ipadalo
sm šné. Od té doby ale byla schopná poznat, který text vytvo il drak a který opisoval lov k.
 Za etla se do první dra í pohádky, kterou našla. Zpo átku s drakonštinou trochu zápolila,
ale bylo fajn, že všechny neobvyklé výrazy byly v téhle u ebnici pod arou p eloženy a
vysv tleny.

TRŽIŠT
Druhý den ji Vron vzbudil pom rn brzo ráno. Vrátil jí lahvi ku s jedem.
„Nech si to u sebe. V noci jsem podle toho vyrobil menší zásobu, kterou jsem sv il do
úschovy Zachariášovi. Akorát bychom k tomu ješt pot ebovali šipky, které trpaslíci
používali.
„A není to jedno, jaké to budou šipky?“
„A vym níš mi sv j n ž za p íborový nožík? To je p ece taky jedno, jaký n ž nosíš,“
opá il.
„Tak se trpaslík zeptej, jestli by n jaké neprodali.“
„Byl bych rad ji, kdybys m doprovodila na tržišt . Možná tam najdeme, co pot ebujeme.“
„No jasn ,“ pot šila Hanku vyhlídka na procházku venku a rychle se oblékla.
Vron jí podal ješt další dva kusy oble ení: „Vezmi si na hlavu šátek a zapni si pláš , a
není vid t, co máš pod ním.“
Poslechla ho, ale cítila se v tom nesvá. Ale její p ítel spokojen p ikývl a vyrazili do ulic.
Prošli obrovským tržišt m kolem nekone né ady prodejc zeleniny, ovoce, pe iva a uzenin,
až se dostali do sektoru, kde se obchodovalo s emeslnými výrobky. Ani tady se ale
nezastavili a došli až na druhý okraj tržišt , kde stáli obchodníci, kte í v Hance mnoho d v ry
nevzbuzovali. Vron však zpomalil a za al se rozhlížet po zboží, které nabízeli. Ob as se
n koho na n co zeptal, ale z ejm nem li to, co požadoval.
Nervózn si prohlížela ošunt le oble ená individua, která se tu pohybovala, a úzkostliv se
držela v blízkosti Vrona. Její instinkt jí napovídal, že není radno se tu p íliš dlouho zdržovat.
„Zkuste se zeptat u trpaslíka, stojí támhle o uli ku dál,“ radil jim jeden z prodejc . Zamí ili
ozna eným sm rem. Hanka m la v uli ce nep íjemný pocit, že je n kdo sleduje. Práv na to
cht la upozornit Vrona, když je obstoupili t i nevábn oble ení muži.
„Ty m žeš pokra ovat dál, frajere, ale holku si necháme,“ natla ili se mezi dívku a Vrona.
Mluv í držel v ruce n ž a zaujal bojový postoj. Hanka na n zkusila znehyb ovací magii, ale
nejspíš m li n jakou dobrou ochranu. Víc magie si použít netroufla, aby nep itáhla pozornost
ochránc . Sáhla proto pod pláš a sev ela rukoje svého tesáku. Nenápadn rozepnula pláš ,
aby ho v nejhorším p ípad mohla nechat sklouznout a získala volnost pohybu.
„Jsi si jist tím, že chceš p epadnout práv nás?!“ zahled l se Vron výhružn na úto níka.
Ten po n m švihl nožem. Dál to Hanka nestihla sledovat, protože zbylí dva komplicové se ji
pokusili chytit za ruce. Vysmekla se jim, v dlaních jim z stal jen její pláš . To už svírala v
ruce tesák a byla p ipravená se tvrd bránit. Když ti dva uvid li její reakci, zna n je to
vyvedlo z míry. Pohled na lovecký tesák a na dívku, která místo, aby za ala utíkat, se jim
postavila s nožem v ruce, navíc viditeln odhodlaná k boji, to už bylo na n p íliš. Pustili
pláš , o dva kroky ustoupili a pak chvatn vycouvali. Jejich mluv ího Vron zrovna držel pod
krkem a chlap sípav prosil o slitování a argumentoval, že má rodinu a d ti. Hanka se
pobaven ušklíbla, spokojená s tím, že nemusela sv j n ž v bec použít. Sebrala pláš ,
oprášila ho a znovu si ho hodila p es ramena. Celou scénu se zájmem od nejbližšího stánku
pozoroval trpaslík. Že se mu chce prodávat zrovna tady, pomyslela si znechucen .
„Žaba i,“ mra il se Vron, když pustil p iškrceného chlapa a ten chvatn kulhal pry z
jejich dohledu, „kde berou tu drzost p epadat kupující?!“
„Dost dobrý,“ pochechtával se uznale p ihlížející trpaslík, „lovili žížalu a chytili za vocas
tygra. Ale nesmíte se divit, na zdejší pom ry vypadáte až moc civilizovan . To takové
hajzlíky p itahuje.“
„Vás ješt neokradli?“ oto il se k n mu Vron.
 „To by si mohli zkusit!“ m l najednou v ruce mohutnou trpasli í sekeru.
„Paráda! To v ím, že si na vás netroufnou,“ usmál se Vron a naklonil se ke stánku.
„Sháníme bojové šipky. Máte n co takového?“
„Jasn že mám,“ ekl a sáhl za sebe do police pro jednu krabici. Položil ji na pult a gestem
je vyzval, aby se podívali. Vron sáhl dovnit a vyndal t i šipky. Ukázal je Hance s tázavým
pohledem.
Jednu si vzala do ruky, pot žkala ji, prohlédla sm rová pera a pokr ila rameny.
„Já nevím. Jsou moc lehké a mají m kká pera. Bojím se, že touhle bych aberila nezasáhla,
ani kdyby mi postál modelem. Ty Gehanovy m ly také jinou špi ku. Byly na ní zdrsn lé
plošky. Tahle je úpln hladká. Kdo ví, jestli by na ní ten jed v bec držel.“

Hanka vysv tlovala a ukazovala Vronovi co p esn se jí na šipce nelíbí, takže ani nem la
šanci spat it trpaslík v šokovaný výraz.
„Mohl bych, sle no, vid t ten váš nožík, co jste m la p ed chvílí v ruce?“ zeptal se
prodejce.
Když se st etl s jejím p ekvapeným a nepochybn odmítavým pohledem, rychle pokorn
dodal: „Prosím.“
„Ukaž mu ho,“ p ikývl Vron, když se na n j nerozhodn podívala.
Podala trpaslíkovi sv j tesák a všimla si, jak nábožn p ejel dv ma prsty ost í a nato il si
rukoje na sv tlo, aby lépe vid l kameny.
„Bezpochyby trpasli í práce. Kolikpak jste za n j zaplatila, mladá dámo?“
„Vym nili mi ho za jeden nepraktický nožík, abych se mohla po boku trpaslík postavit
proti aberilovi, pro vás to zajímá?“
„Sama jste zabila aberila?“ vydechl užasle.
„Ale kdepak, to bych nezvládla. D lala jsem zadáka. Taky už jste bojoval proti aberil m?“
„Ne, ehm, to jaksi ne. Ale slyšel jsem o tom. Záslužná práce. Jenže šipky bez jedu by vám
stejn byly k ni emu.“
„A kdo íká, že nemám jed?“ naklonila se k n mu a ve výst ihu nadzdvihla malou
lahvi ku. „Byla jsem i p i lovu visák .“
Trpaslík beze slova shrábl krabici, kterou p ed chvílí dal na pult, a sáhl za sebe pro jinou.
Otev el ji p ed Hankou a jednu šipku z ní dívce podal. S úsm vem se oto ila k Vronovi.
„To je p esn to, co hledáme. Tyhle jsou stejné, jako m l Gehan,“ prohlásila vít zoslavn .
Její p ítel spokojen p ikývl a pustil se do vyjednávání o cen .
Úsp šný obchod jim zlepšil náladu. Pomalu se vraceli p es tržišt zp t. Hanka se pe liv
rozhlížela, zv davá, zda tu ješt n kde neuvidí ty, co je p epadli. Místo nich jí ale padla do
oka jedna drobná žebrající dívenka. Její nohy a ruce byly tak d siv zkroucené, že se Hance
lítostí nad jejím osudem sev elo srdce. M la na tvá i zasn ný nep ítomný pohled. Pak ji ale
sta ena, co sed la za ní, dloubla do žeber a d v e se za alo ztrápen šklebit. Kolemjdoucí jim
do misky házeli drobné penízky. Kdyby tu byl Svá a, možná by se ji pokusil vylé it, napadlo
Hanku. T eba by to dokázal i Vron. Znovu mrkla na malou dívku a zkusila i magický pohled.
Páni! M la úžasnou auru! Prsten na její ruce ale nevid la, takže do magické školy asi nechodí.
Drcla do svého p ítele a bradou ukázala k žebrající dvojici: „Vidíš tu malou se sedmým
smyslem? Nemohl bys jí pomoci?“
„Je nadaná,“ p ikývl Vron vzrušen , „našla jsi talent. Tak poj , zkusíme pro ni n co
ud lat.“
Propletli se nakupujícími lidmi až k žebra kám. Vron do jejich misky nasypal celou hrst
mincí.
„Ó díky, velkomožný pane, díky. Dobrota tvého srdce dojde odm ny,“ zakdákala sta ena.
Hol i ka s pokroucenými údy vzhlédla k Hance a se zájmem si ji prohlédla. Nebylo znát,
že by n jak trp la.
 „To je tvoje dcera?“ zeptal se Vron. „Copak to má za nemoc?“
„Záke ný mor ji postihl, velkomožný pane, už nikdy nebude zdravá. Ach, ach, ouvej,
chudinka moje malá.“
„Nesmysl,“ zamumlal Vron bez ohledu na ženiny slzy. Natáhl ke sta en ruku a dotkl se
jejích vlas , zatímco íkal: „Mluv pravdu.“
Hanku zašimral dotek použité magie. Stejné gesto použil její p ítel i na malou hol i ku.
„Opravdu je to tvoje dcera?“
„Tahle? Ani náhodou,“ odpov d la žena drsn , „sebrala jsem ji jednou na ulici, když p išla
o rodi e. Umí skv le žebrat. Je užite ná a moc toho nesní.“
„Jak se jmenuješ?“ oto il se Vron na dívenku.
„Veruna.“¨
„A dál?“
„Nevím, nemám rodi e.“
„Máš ráda svoji p stounku?“
„Nevím. Možná…“
„Kdybych ti nabídl, že t pošlu do školy, cht la bys jít se mnou nebo rad ji z stat s ní?“
„Šla bych s vámi. T eba hned!“ nadšen se zavrt la hol i ka a Hanka s údivem sledovala,
jak jediným pohybem své kon etiny srovnala do náležité pozice a najednou vypadala úpln
normáln a zdrav . Akorát že byla velice hubená.
„Tak dob e. Poj se mnou. Najdu ti n koho, kdo o tebe bude pe ovat, než dostuduješ,“
usmál se na ni Vron a pomohl dívence vstát.
„Ale to nem žete! Ona m živí. Co si bez ní po nu?“ protestovala žena.
Vron z kapsy vytáhl t i drahé kameny a položil je misku k mincím: „To je za to, že jste ji
nenechala um ít a ujala se jí. Rok nebo dva s tím vysta íte. Jinak si uv domte, že docela dob e
se lov k m že živit i prací.“
Sta ena ch apla po misce a rychle ji schovala. Podmra eným pohledem je sledovala, ale už
nic ne ekla.
„Chceš chodit do školy tady, nebo v jiném m st ?“ zeptal se po cest hol i ky.
„Chci n kam jinam, aby m už nikdy nenašla.“
„Máš hlad?“
„Hroznej.“
Vron se zasmál a zastavil se u stánku s pe ivem. Hance i hol i ce koupil erstvý sladký
pletenec. Dívenka si ho cpala do pusy tak rychle, že si Hanka nestihla ani t ikrát kousnout a
hol i ka už m la jídlo v sob . S úsm vem jí nabídla ješt p lku svého pletence.
„Kousej ho pomalu, jinak t bude bolet b íško,“ doporu ila jí, ale moc platné to nebylo.
To odpoledne se Vron rozhodl, že hol i ku vezme do jednoho internátu v Santaren , kde
mezi ostatními d tmi po ká na léto a b hem té doby se bude u it íst, psát a po ítat. Pak ji
spolu s dalšími talenty, které letos najde, vezme na Ostrov volby, aby mohla za ít studovat na
n které z magických škol.
„Te mohu ochránc m sm le tvrdit do o í, že jsi mi na cestách pomáhala hledat talenty,“
mrkl Vron spiklenecky na Hanku, než odešel.
Aby si ukrátila as, vypravila se za správcem supervolnové haly a požádala ho, aby jí
ukázal, co, kde a jak je tu pot eba uklízet, a kde k tomu najde pot ebné ná iní.
Ve er se znovu za etla do dra ích bájí. Ta, co si vybrala, byla docela napínavá. Jakýsi
slavný rytí se rozhodl ulovit draka drak a pronásledoval ho p es hory a doly. Drak drak byl
vysloužilý bojovník, který nemohl létat. Dostal varování, že se musí za každou cenu vyhnout
p ímému boji s rytí em, jinak že zem e. Proto drak kladl svému soupe i do cesty r zné pasti a
nástrahy, ale rytí byl velice schopný a se vším se vypo ádal. Skv lý stopa ský instinkt ho
vedl za drakem navzdory tomu, že se drak snažil p ed rytí em zamaskovat a ukrýt. Po
vy erpávajícím pronásledování dostal drak drak nápad. Vylákal rytí e do Prokletých hor.
 No vida, pomyslela si Hanka, další báje, která se váže k tomu tajemnému území. Napjat
etla dál. Drak vstoupil do Aberilského podzemí, kde se po pár krocích oto il a nenápadn
vycouval ven tak, aby stopy vedly jen dovnit . Po skále vyšplhal tak vysoko, jak jen mu jeho
mohutné t lo dovolilo. Zamaskoval se a ekal na svého soupe e. Už nem l kam utéct a také se
mu nedostávalo sil. Selže-li jeho poslední lest, nezbyde mu, než p ijmout boj.
Rytí vstoupil do podzemí, což se ukázalo jako veliká chyba. Byl napaden podzemním
áblem a všechny jeho rytí ské dovednosti mu nebyly nic platné. Jelikož s sebou nem l
hexitas nitorphagius, nedokázal použít svou zbra a vzáp tí byl zajat a zotro en. Jeho nový
pán mu na ídil sundat zbroj, odložit zbran a ší it lesk. Když drak drak spat il, jak dopadl
jeho protivník, pocítil lítost. Usoudil, že si state ný rytí nezaslouží otroctví. Sestoupil na zem
a bezbranného muže sežehl svým ohn m. Aby uctil jeho památku, nanosil na mrtvé t lo rudé
kamení, coby symbol odvahy a vytrvalosti.
Zaklapla knihu a zhasla. Napadlo ji, jak se asi má na novém míst Verunka. Te už
nebude muset žebrat a možná z ní jednou bude skv lá arod jka. Stejn je to zvláštní, jakou
roli hraje v život lov ka náhoda. Verunce se dnes zm nil osud. Kéž by n jaká š astná
náhoda pomohla i And le a Nikovi…
V dalších dnech za ala pravideln uklízet. Zpo átku ji to bavilo, ale postupn si u
n kterých inností za ala vypomáhat magicky. Sice jí ve škole všt povali, že na v ci, které se
dají d lat normáln , se nemá magií plýtvat, ale tady nebyl nikdo, kdo by jí za to vynadal.
Po ve erech trénovala v prázdné hale na Tomov supervolonovém prkn nebo si etla
nebo aspo na dálku komunikovala se svými p áteli.
Nejlepší chvíle ale zažívala s Danem a kluky Mojeranovými, když p icházeli trénovat.
Nutili ji, aby se zapojovala do jejich sestavy a pomalu s ní nacvi ovali jednotlivé prvky. V
takových okamžicích zapomínala na své trápení a problémy.
Pomalu se blížil konec ledna a zatím tu žila v pohod . V únoru by se tu m l objevit Rafan
a n kolik dalších spolužák , kte í cht jí v Polut absolvovat praktická cvi ení p i výuce
brány. Doufala, že se s ním bude moci aspo na chvíli vid t.
Vron se u ní zastavil vždy jen na skok, zásobil ji potravinami a zase zmizel. Zatím se mu
da ilo se vyhýbat ochránc m, i když pobýval v Santaren pom rn asto. Hanka mu závid la,
m že si podle pot eby skákat sem a zase tam. Taky by to cht la um t. P ipadalo jí
nespravedlivé, že musí ve škole chyb t zrovna te , když se tam kone n u í n co užite ného.
Vzpomn la si i na Svá u. Už mu zbývá jen pár týdn a na za átku b ezna se vrátí. Zalitovala,
že je pry . On by možná dokázal objevit v knihách n co užite ného. Co se týkalo písemností,
dokázal se v nich orientovat lépe než kdo jiný.
Únor zasypal Polutu záplavou sn hu. Z okna pozorovala tu b lostnou nadílku. Zatoužila
vyrazit ven a dovád t ve sn hu s kamarády jako za starých as . Být takhle zav ená už
za ínalo být k nevydržení.
Ve er zkontaktovala Rafana: „M žeš se mnou chvilku komunikovat, Rafe?“
„Vydrž prosím t n kolik vte in…“ odpov d l jí a za malý okamžik dodal, „jo už m žu.“
„Kde jsi?“
„Chceš to opravdu v d t?“ zasmál se. „Na záchod . Jinak tu lov k má trochu klidu až asi
tak ve t i v noci. Jsme na školním internát a kluci Mojeranovi se postarali o to, aby nás zdejší
mládež bou liv uvítala. V Polut se fakt nudit nebudeme.“
„A co Plavík a Lotranda?“
Kamarád zaváhal s odpov dí: „Ta malá už si své jméno v bec nezaslouží. Celý první ve er
sed li ti dva ve vzájemném objetí na okenním parapetu.“
„Tom si myslí, že asi nep ežije.“
„Mám z toho stejný pocit,“ p iznal Rafan, „a co ty? Jak to snášíš?“
„Snažím se, ale moc mi to nejde. Vážn uvažuji o tom, že se vrátím k trpaslík m.“
 „Zatracen ! Zkoušel jsem t sn p ed tím, než jsme sem odjeli, vypá it n jaké informace ze
santarenských u itel , ale je to jako nabírat vodu cedníkem.“
„Zjistil jsi n co?“
„Jo. Zjistil jsem, že mluvit o sitbelech a aberilech nahlas je zapov zeno. Ud lili mi d tku
za nevhodný zájem o temnou magii. Prý kdybych nem l tulíka, odhlasovali by dokonce moje
podmíne né vylou ení.“
„M l jsi jim vysv tlit, že to myslíme dob e.“
„A víš, že p esn to samé vysv tlovali oni mn ?“
„Do háje! Jak je možné, že ani Vron nenašel východisko!“
„Když to nedokážou ani sami Bd lí a ochránci,“ vzdychl kamarád, „jak si s tím asi m že
poradit on?“
„Já ho neobvi uju, jen m roz iluje ta bezmoc.“
Rafan neodpov d l. Ani nemusel, protože Hanka moc dob e v d la, že cítí totéž. A má to
o to t žší, že mezi sitbelem pozna enými lidmi je i jeho milovaná And la.
„Cht la bych t vid t. Zastavíš se tu?“ zeptala se.
„A myslíš, že je to rozumné?“
„Kluci sem chodí trénovat, tak a t vezmou s sebou. To p ece nem že být nikomu
nápadné.“
„Já nevím…“
„Rafe, prosím, vždy tu jsem pomalu jako ve v zení.“
„No dob e,“ sice nerad, ale nakonec jí to kamarád slíbil.
T šila se na jeho návšt vu jako malá. Vronovi rad ji nic ne ekla, aby to náhodou Rafanovi
nezakázal. Zatím ji nikdo cizí nehledal, tak co by se asi tak mohlo stát.

HARPYJE A STARÝ DOPIS

Rafan se tu objevil ve spole nosti dvoj at a Dana hned druhý den odpoledne. Hanka se
musela hodn držet, aby se mu nevrhla kolem krku. P ed kluky by to ale vypadalo hloup , tak
ho rad ji uvítala jen plácnutím do zad.
„Tak jaké to je, živit se jako uklíze ka?“ zašklebil se na ni provokativn .
„Až budeš na dn , vezmu t do party,“ oplatila mu úšklebek, „ale šéfovat budu já. Mám už
totiž na rozdíl od tebe praxi.“
Dan pro n vyp j il prkna, aby se nemuseli st ídat. Plavíka s Lotrandou posadili na polici a
s chutí se pustili do supevolonového ád ní.
„Dost dobrý,“ ocenil Rafan gestem Han ino vystoupení. B hem zdejšího pobytu se zase
dostala do formy a dnes si to opravdu užívala.
Když byli v nejlepším, vstoupil do haly správce budovy a s ním další dva muži. Správce
ude il na malý gong za dve mi a zjednal si pozornost.
„Prosím, ukon ete létání a poj te sem dol ,“ na ídil všem p ítomným.
A do háje! pomyslela si Hanka, když spat ila v rukou nov p íchozích ochráncovské hole.
Slétla k zemi jako ostatní a snažila se z stat nenápadná za skupinkou tester . Jednu nohu si
nechala p ipravenou na prkn , aniž p emýšlela o tom, kam by tu tak asi mohla uniknout. Kdo
ví. T eba tu ani nejsou kv li ní. Její nad je ale vzáp tí splaskla jako bublina.
„Hano Vronová, p išli jsme si sem pro tebe. Bu tak hodná a poj sem.“
Hanka se odrazila a vylétla skoro až ke stropu haly.
„Ned lej potíže, d v e, nechceme ti ublížit. Stejn nemáš, kam utéct, tak ned lej hlouposti
a poj k nám.“
Ucítila vlnu magie a tíhu malátnosti. Tak to tedy ne! Stejn jako v p ípad aberilova
mentálního útoku si p edstavila Svá ovy laskavé o i a upnula myšlenky na sílu jejich
vzájemného p átelství. Malátnost zmizela a ona zase kontrolovala své myšlenky i pohyby.
Uvid la, jak si jeden z ochránc p itáhl p ed sebe Rafana a n co do n j hu el. Po chvíli její
kamarád neochotn p ikývl a vypadalo to, že ekl: „Dob e, já to zkusím.“
Správce a teste i napjat sledovali celou scénu, což ochránc m rozhodn neusnad ovalo
situaci. Hanku znali jako tichou šikovnou dívku a nechápali, pro ji strážci zákona stíhají.
„Hano Vronová, pole hned dol nebo budeme muset použít donucovacích prost edk ,“
ekl ochránce tentokrát už p ísn jším tónem. Jeho kolega mu ale zaklepal na rameno a ukázal
na Rafana. Ten neklidn p ešlapoval, vypadalo to, že neví, kam s prknem, které dosud svíral v
rukou. Na rameni mu balancoval naježený Plavík. Oba muži se o n em dohadovali a Rafan
opakovan p ikývl. Hanka nervózn k ižovala vzduch pod stropem a nespoušt la z ochránc
zrak. Ne, za žádnou cenu se nevzdá! Budou ji muset z toho prkna sundat násilím! Tentokrát
už by ur it z tábora utéct nedokázala. Dobrovoln se tam nevrátí ani náhodou!
„Hanko! Co tam naho e jan íš?“ zavolal na ni její kamarád. „Uklidni se a vem rozum do
hrsti. Tady dole máš p átele.“
Jediné, z eho Rafana nepodezírala, bylo, že by bezmyšlenkovit papouškoval slova
strážc zákona. Chce po ní, aby p emýšlela. Ale o em? Snad ji proboha nechce vydat do
rukou n komu, kdo ji šoupne do tábora poznamenaných? Ne, to nejspíš na mysli nem l.
Pravd podobn jí cht l nazna it n co…
Vtom jí to docvaklo. U dve í haly spat ila Sama, jak na ni za zády ochránc zu iv
gestikuluje a ukazuje na dve e, p ed kterými stál i Dan. Zakroužila pod stropem a za ala po
spirále pomalu klesat níž. Teste i ustoupili do stran a Hanka si uv domila, že kluky vid li a
uvol ují jí cestu ke vchodu. Zjišt ní, že jsou na její stran , bylo povzbuzující. Mávla na Sama,
který ve spolupráci s Danem otev el dve e doko án. Nabrala rychlost, prosvišt la kolem
p ekvapených ochránc p ímo ven z haly. Dve e se za ní hned zaklaply. Spolu s ní byl na
chodb jen Sam.
„Prkno nech tady, Dan je zdrží. A te honem!“ táhl ji chodbou.
Vb hli do jakési klubovny, kde Tom sup l námahou, jak se snažil odtla it mohutný st l ke
stran místnosti. Op eli se do toho všichni t i a p itla ili ho až na dve e.
„Bojím se, že tohle je na dlouho nezadrží,“ vzdychla Hanka a pohlédla smutn na dvoj ata.
„To víme taky,“ zadýchan odpov d l Sam a rychle s Tomem odstr il ješt pár židlí.
„To sta í,“ ekl bratrovi a nazna il, aby uhnul. N kdo zacloumal dve mi a ozvaly se
tlumené hlasy. Hanka zmaten sledovala kluky a nechápala, co mají v úmyslu až do chvíle,
kdy Sam otev el magickou bránu.
„Ale to…“ cht la zaprotestovat, že v místnosti zkoušet n co podobného je krajn
nebezpe né, ale už nedo ekla, protože kluci Mojeranovi ji popadli za ruce a protáhli skrz.
Ani netušila, jak horkou chvilku p ipravila Rafanovi v okamžiku, kdy sestupovala po
spirále od stropu dol . Do poslední chvíle si nebyl jist, jestli pochopila jeho narážku na to, že
má dole kamarády. Už se skoro chystal na ni za vat „ute !“ a riskovat hn v ochránc . Jak se
ale mihla kolem nich, málem mu úlevou podklesla kolena. Kdyby m la dopadnout jako
And la, vy ítal by si to do konce života. Ochránci se vrhli ke dve ím, aby ji zadrželi. P ed
nimi ale stál syn jednoho z nejbohatších obchodník v Polut a bránil jim v pr chodu.
„Nesmíte jí ublížit, je to moje kamarádka. Ur it neud lala nic špatného.“
„Utekla z domova a my ji musíme vrátit rodi m,“ ekl ochránce a cht l Dana odstr it.
„Jednorožci cht jí, aby se k nim vrátila?“ necht l se nechat odbýt.
„Uhni, máme své povinnosti,“ zamra il se na n j muž a zjednal si pr chod na chodbu
násilím.
Rafan chytil Dana za loket a tiše se zeptal: „Co mají Mojeranovi v plánu? Ochránc m
p ece neute ou.“
„Sam umí bránu.“
„I brána se dá vystopovat. Zatracená práce! Rychle za nimi, a víme, co se d je!“
 Za dve mi zakopli o prkno a natáhli se stejn jako správce, který se dostal z haly na
chodbu jako první. Klusali chodbou správci v patách, p edb hnout se ho neodvážili. Ochránci
se zarazili p ed dve mi klubovny, protože dve e byly zevnit zatarasené. Jeden z nich použil
magii, aby je uvolnil. Pak už se protáhli do místnosti a správce se protla il za nimi. Rafan s
Danem jen opatrn nakukovali dovnit . Hanku ani dvoj ata nebylo vid t. Natahovali uši, aby
zaslechli, co si muži mezi sebou povídají.
„Unikli bránou.“
„Sakra! Nev d l jsem, že ji ta holka umí.“
„To nebyla její práce, n kdo jí pomohl.“
„Dokážeš je vystopovat?“
„Mohu vytvo it kopii brány. Ale tady v místnosti je to trochu rizikové.“
„To zvládneš, dej se do toho, p ece ji nenecháme zase utéct!“
„Ale pánové, já nechápu…“ snažil se je zadržet správce, ale ochránci ho odstr ili ke
dve ím.
Vzáp tí se ozvala d sivá rána a t eskot skla, jak se vysypalo okno. V místnosti popadaly
police, obrazy a židle se rozlétly do stran. Správce odhodila tlaková vlna na dve e, až bolestn
zasténal. Rafan s Danem ho vytáhli na chodbu, aby zjistili, jestli není zran n. Ale zdál se být
jen ot esený a za chvíli se vzpamatoval úpln . Ochránci zmizeli branou pry .
„Co se to tady proboha d je? Kde je Hanka?“ ozvalo se za nimi.
„Vrone. Kde se tu bereš?“
„Co já? Ale kde se tu bereš ty?!“ obo il se muž na Rafana.
„Navštívil jsem Hanku,“ odpov d l provinile, „a asi hodinu nato si pro ni p išli ochránci.“
„Rafe, ach, Rafe, kdes nechal sv j zdravý rozum? Jestli n koho trvale hlídali kv li tomu,
aby ji našli, tak jsi to byl ty.“
„Já blbec!“
„Odvedli ji?“
Zavrt l hlavou: „Spolu s dvoj aty utekla branou. Ale ti dva chlápci jsou jí v patách.“
„A tohle?“ ukázal Vron tázav na klubovnu.
„Ochránci vytvo ili duplikát brány a málem zni ili místnost. Asi nejsou moc šikovní.“
„Na to bych nespoléhal. Duplikát je vždycky siln jší než první brána. Kdybych tu n co
zkusil ješt i já, asi by to už budova neustála. Musím je najít n jak jinak.“
„T eba Hanku vzali do útulku pro magická zví ata,“ uvažoval nahlas Rafan.
„Nebo k sob dom ,“ p idal se k nim Dan.
„T ch možností je zatracen mnoho.“
„A mentáln se s ní spojit nem žeš?“
„Zkusím to.“
Vron ovládal dra í komunikaci jen díky tomu, že si pamatoval kouzlo ješt z doby, kdy
býval kouzelným džinem a sloužil Karmaneudun . Od té doby, co získal zp t svou lidskou
podstatu už ale nebylo tak snadné kouzlo použít, a fungovalo mu jen pro magicky nadané
osoby, které znal nejd v rn ji. Také ho stálo spoustu sil, než se mu poda ilo vyvolat
komunika ní krystal. Pokusil se v duchu oslovit Hanku. Chvíli se nic ned lo a myslel si, že
neusp l. Pak se ale dívka ozvala.
„Promi , Vrone, nem žu se soust edit na povídání, jdou po nás. Ozvu se ti pozd ji.“
„Jen pár slov, je to d ležité!“
„Fakt nemám as…“
„Aspo mi ekni, kde jsi.“
Hanka už se ale neozvala. Kontakt zmizel. Vron tiše zaklel.
„Ješt je nechytili, ale po ád nevím, kde jsou,“ oznámil Rafanovi, který se v duchu
proklínal, že byl tak hloupý a Hanku svou návšt vou p ivedl do potíží. P edstava, že osud
dívky te leží v rukou dvoj at Mojeranových vskutku nepat ila mezi uklid ující.
 „Pob ž, sakra, už je to jen kousek,“ pobízel Hanku Sam.
Dob hli k jedné skále. Nebylo na ní nic zvláštního a Hanka naprosto nechápala, pro sem
tolik pospíchali.
„Alekto, jsi doma? Pus nás prosím k sob ,“ zahalekal Sam.
„Same? Kde se tu bereš?“ ozvalo se ze skály. „No tak poj te všichni dál.“
Teprve když Hanka p istoupila až t sn ke skále, uvid la otvor, kterým se protáhli dovnit .
V jeskyni se s dvoj aty vítal jakýsi chlapec… nebo dívka? Nemohla se rozhodnout ani pro
jednu variantu.
„Tohle je naše kamarádka harpyje Alekta,“ p edstavil ji Tom a up esnil, „ješt p ed rokem
byla i naší spoluža kou a bydleli jsme ve zdejší škole podobn jako ona.“
Jak se harpyje nato ila, všimla si Hanka jejích k ídel. Byla trochu zmatená. Harpyji už
vid la, ale tahle malá vypadala jinak – spíš jako lov k než jako harpyje.
„Hele, nehledá vás venku n kdo?“ upozornila Alekta kluky.
Opatrn vykoukli otvorem, který tu soužil jako okno.
„No, máme drobný problém. Jdou po nás ochránci,“ p ikývl Sam, „doufal jsem, že se sem
za námi nevypraví. Ale jsou pon kud neodbytní.“
„Neboj se, ke mn bez mého souhlasu vstoupit nemohou. Co po vás cht jí?“
„To je trochu choulostivá historie… Jé, hele, letí sem n jaká harpyje.“
„To vypadá na Gáagru, vaši t ídní u itelku,“ usoudila Alekta p i pohledu na divokou husu,
která sem rychlými rozmachy k ídel p ilétala.
P istála ochránc m u nohou a prom nila se v harpyji. Rázem byla o n co vyšší než oba
muži. Rozhodn vzbuzovala respekt.
„Co vás p ivádí na území airbowanské magické školy?“ zeptala se muž ost e.
„Uprchla sem jedna hledaná osoba. Je i ve vašem zájmu, abyste nám ji okamžit vydali,
nebo nás nechali d lat naši práci.“
„ ím se ta osoba provinila?“ ani v nejmenším se nenechala zastrašit harpyje.
„Je poznamenaná sitbelem.“
Hanka se p i t ch slovech rozzloben naježila: „To p ece není pravda!“
„Pssst, chceme slyšet, co íkají,“ str il do ní loktem Sam.
„Lidí, poznamenaných sitbely chodí vaším krajem stovky, tak pro takový zájem práv o
tohoto jedince?“
„Uprchla z interna ního za ízení. Navíc ješt není plnoletá, takže ji musíme vrátit jejím
rodi m. Laskav nám ji vydejte, nebo dovolte, abychom ji zadrželi sami.“
„Žádáte po mn laskavost. Dobrá, uzav eme obchod.“
„Co si to dovolujete, ženská?!“ roz ílil se ochránce, který dosud ml el.
„Po kej, po kej, mluvení nech na m ,“ zklid oval ho první muž a op t se obrátil k harpyji.
„Jsme tu jako ochránci zákona a po ádku a je i ve vašem zájmu, abyste nám vyšla vst íc
bez jakýchkoliv podmínek.“
„V Airbowanu se už odedávna o po ádek staráme my samy,“ odm en zvýšila harpyje
hlas, „dokonce to máme i ve smlouv s Bd lými. Jako ochránci byste to m li v d t! Nemáte-li
zájem diskutovat o podmínkách obchodu, opus te okamžit naše území. Vaše úloha tady
skon ila. Abych dostála zákonu a podmínkám smlouvy, zavazuji se vám svým slovem, že
nezletilce neprodlen vrátíme do pé e jejich rodi nebo p stoun .“
„Omlouváme se, jestli jsme…“
„Není t eba! Nyní okamžit opus te naše území. Prosím!“
„Páni, ta s nimi parádn zametla,“ zasmál se Tom, když ochránci zmizeli ve vlastní brán .
„Já bych se moc nesmál,“ ušklíbl se Sam, „nepochybn zamete i s námi.“
A nebyl daleko od pravdy. Sotva se Gáagra zbavila dosp lých nezvaných host , za ala se
v novat i mladším narušitel m.
 „To by m vážn zajímalo,“ ekla p ed vchodem do Alektina soukromého p íbytku, „co
sem p ivedlo naše bývalé žáky.“
„Nedá se nic d lat, jdeme ven. P ed ní utéct nedokážeme,“ vzdychl Sam, „snad nás
neukousne.“
Všichni pokorn vyšli p ed jeskyni.
„No,“ klepala harpyje drápem na noze o skálu, „ ekám na vaše vysv tlení. A prosila bych
pravdu hned napoprvé.“
Tom str il lehce do Sama, aby se ujal slova.
„Nechceme, aby se naše kamarádka dostala do rukou ochránc , tak jsme otev eli bránu do
Airbowanu a doufali, že až sem nás pronásledovat nebudou.“
„Jak jsi vid l, tak tv j nápad nevyšel. Akorát, že m te tvé rozhodnutí bude stát as a
námahu, než vás doprovodím k rodi m.
„U nás bude lepší, když nás doprovodíte k d dovi,“ ekl Tom, „rodi m bychom také jen
komplikovali život.“
„Se mnou zase rodi e nemluví, ale t eba by vyhovoval jejich pov ený zástupce, kterého
mám kv li škole,“ p idala se k námitkám Hanka.
„Odmítáš se vrátit k rodi m jen kv li tomu, že s tebou nemluví?“ podivila se harpyje.
„Což o to, já bych k nim cht la, ale mám zákaz tam chodit.“
„Co jsi provedla?“
„Byla jsem hloupá. Nechala jsem si dát do k že sitbel. Ale už ho nemám a ani nejsem pod
jeho vlivem. Jenže ochránci mi to nev í.“
„Také ti to nev ím. Kdo jednou sitbel m l, už nikdy se jeho vlivu nezbaví. Prost to
nejde.“
„Nejsem pod jeho vlivem! P ísahám! Jinak bych p ece nemohla zabít aberila.“
„Ty že jsi zabila aberila?“ podívala se na ni harpyje soucitn .
„Sama ne. Jen jsem p i tom pomáhala jednomu trpaslíkovi. Byli jsme ty i na dva aberily.“
„ íkáš, že trpaslíci dokážou p emoci aberila…“ zaváhala harpyje nad jejím tvrzením.
„Ur it mluví pravdu,“ vmísil se do debaty Tom.
„Tohle by asi zajímalo i Kelainu. Váš návrat dom se o chvíli odkládá. Poj te se mnou,“
na ídila jim harpyje a vydali se p šky k budovám školy. Gáagra nasadila tak ostré tempo, že jí
sotva sta ili. Hanka se rozhlížela po okolní nehostinné krajin a divila se, že sem n kdo z lidí
jde studovat dobrovoln .
Když se ocitli v jeskyni kouzel, za ali se kluci vítat harpyjštinou se zdejší starou
obyvatelkou. Hanka st ídala magický zrak s normálním a žasla, jak rozdílný je pohled na
v kem sešlou harpyji. Magickým zrakem ji vnímala jako nejúžasn jšího and la, zatímco
normálním pohledem vid la nevlídnou babiznu.
„Každá mince má sv j rub i líc,“ oto ila se k ní Kelaina s v doucíma o ima, jako by etla
její myšlenky, „kdopak ty vlastn jsi?
„Hana Vronová.“
„Na jméno jsem se neptala…“
„Nevím, jak mám odpov d t. Trpaslíci m ozna ovali jako dceru jednorožce a sestru
draka,“ byla Hanka v rozpacích, co vlastn po ní stará harpyje chce.
„Pov z mi sv j p íb h. Myslím od chvíle, kdy se t dotkl sitbel.“
Hanka se tázav podívala po Tomovi a Samovi.
„Kelaina nám ob ma zachránila život. My jí v íme,“ ujiš oval dívku Tom.
„Tak dob e,“ p ikývla, „ale bude to delší povídání.“
Dvoj ata po sob radostn mrkla a bez okolk se pohodln uvelebila na stole. Hanka
usedla na kraj pohovky. Harpyje Gáagra a Kelaina si vybraly vyšší úzké stoli ky. Hanka po
všech p ejela pohledem a za ala vypráv t. Znovu ve vzpomínkách prožila vyhošt ní ze stáda
jednorožc , úzkostné chvilky v tábo e i pobyt u trpaslík . Kluci hltali její vypráv ní, protože
takhle podrobn to ješt neslyšeli. Také harpyje se zájmem naslouchaly a ani jednou ji
nep erušily, jen Kelaina jí podala pohár s vodou, která chutnala trochu po medu.
„To je vskutku pozoruhodný p íb h,“ pokývla hlavou stará harpyje, když Hanka skon ila,
„ale n které úseky bych ráda znala podrobn ji. Nap íklad to, jak ses zbavila sitbelu. Snaha
jednorožc vyjmout kámen z tvého t la vnímám jen jako ást pravdy. Muselo následovat ješt
n co, o em jsi nemluvila.“
„Dala jsem slovo, že o tom poml ím.“
„Koupím tvou informaci.“
„Prosím?“
„Víš, u harpyjí je zvykem uzavírat obchody. N co za n co. Tvoje vypráv ní pro m m lo
pom rn vysokou hodnotu, protože jsi mi poskytla v domost, jakým zp sobem trpaslíci
likvidují aberily. Za to ti mohu nabídnout n co, co bude mít hodnotu zase pro tebe. Bu
m žeš ode m získat kouzlo, nebo radu, nebo informace, které znám já. Další podobnou
výhodu jsem ochotná nabídnout za informaci, jak se ti poda ilo neutralizovat sitbel.“
Hanka se op t tázav zadívala na kluky.
„Je to p esn tak, jak íká,“ vzal si slovo Sam, „kup íkladu my dva máme u Kelainy veliký
dluh za to, jak nám pomohla. Nebude snadné ho splatit.“
„A jaká to bude splátka?“ zajímalo Hanku. „Co požaduje?“
„Harpyjím se nej ast ji platí umírajícími d tmi,“ odpov d l tiše.
„Cože???“ vyd sila se dívka. „To snad ne!“
„Je to trochu jinak, než si myslíš,“ vložil se do toho Tom, „ony d tem neublíží, naopak.
Doprovodí je a dohlédnou na to, aby zbyte n netrp ly. A berou jen takové, které nemají na
sv t nikoho, kdo by se o n po smrti postaral.“
Navzdory Tomovu tvrzení nemohla Hanku tuhle informaci rozdýchat. Takové splácení
dluhu se jí zdálo být obludné.
„Sta ila by ta moje informace na splacení jejich dluhu?“ zeptala se ost eji, než zamýšlela.
„Ne. Jejich dluh je mnohem v tší. Ale kdybys k té informaci p idala ješt malou kapku
toho jedu, co máš v lahvi ce na krku, pak bych považovala jejich dluh za vyrovnaný.“
Hanka chvíli zamra en p emýšlela, ale pak si ekla, že kapku snad ob tovat m že, aby
dvoj ata ušet ila povinnosti shán t umírající d ti.
Sundala lahvi ku z krku a podala ji Kelain . Ta velice opatrn ukápla nepatrný vzorek jedu
do své nádobky a zbytek Hance vrátila. Potom dívka vylí ila to, co prod lala u
Karmaneuduny, když se dra ice rozhodla spálit v její krvi ko eny sitbelu.
„Velice zajímavé,“ spokojen poklepávala drápy stará harpyje, „bohužel t žko použitelné.“
Hanka si p ipadala ošizená. Nabídla tolik informací a oplátkou zatím neostala nic. Aspo
že kluky zbavila jejich dluhu.
„Nemusíš se na nás mra it,“ ekla Kelaina, jako by do ní vid la, „na oplátku ti povíme o
záležitosti s kameny všechno, co známe my.“
Kývla na Gáagru, aby se ujala povídání. Ta ani nemrkla a spustila.
„Nep íjemný problém se sitbely už tu jednou v minulosti byl. Za alo to tím, že aberilové
ovládli draka a díky n mu získali sitbely. Rozší it je mezi lidi bylo snadné. Jakmile m li
aberilové dostate nou základnu poznamenaných, jejich inteligentní druh za al vzkvétat. Díky
lidské krvi se mohli rychle rozmnožovat. Pomocí sitbel dokázali získat nadvládu v podstat
nad kýmkoliv. Ti, co m li jen malé jisk ivé kamínky, byli ovládáni prost ednictvím magie a
emocí. Aberilové jim mohli naprogramovat do mysli, co mají milovat a co nenávid t.
Dokázali je i p ivolat k sob do podzemí. T m zdatn jším, dávali do t la v tší barevné
kameny. Tím je zbavili vlastní v le a ten lov k za al d lat vše, co po n m žádali, kup íkladu
bojovat proti ochránc m nebo i proti své rodin . Takoví jedinci m li k dispozici neuv itelné
množství magie a jen t žko se zabíjeli. Ochránci se museli rozhodnout pro razantní zákrok.
Bylo nutné postupn zlikvidovat všechny poznamenané mezi lidmi, aby aberilové ztratili svou
moc a podmínky k rozmnožování. Zni ení ovládnutého draka je zase zbavilo šance získávat
sitbely. Od té doby si op t museli aberilové vysta it jen s tím, co našli v podzemí Prokletých
hor. Všichni doufali, že už se nikdy nebude nic podobného opakovat. Lidé i draci vyhlásili
p ísné tabu na nebezpe né území a od té doby byl celkem klid. Máš k tomu n jaké dotazy?“
Hanka se nespokojen zavrt la.
„Jasn že jo. Mám tisíc dotaz . Jakým zp sobem draci vyráb jí sitbely? ím to, že práv
tenhle kámen m že p enášet na dálku magii a emoce? Kdo vlastn ty kameny ovládá – umí to
všichni aberilové nebo jen n kte í? Pro aberilové nechodí na povrch? Vadí jim slunce, nebo
sv tlo, nebo co vlastn ? Z jakého d vodu se jich jednorožci tolik bojí, je snad pravda to, co
nazna uje trpasli í báje? Možná kdyby si všichni vzájemn poskytli své informace, dalo by se
nad nimi zvít zit bez zbyte ného zabíjení.“
Gáagra se podívala na Kelainu zp sobem, jako by cht la íct: tak tohle je na m moc, to si
laskav vy i sama.
„Na v tšinu tvých otázek Hano Vronová, odpov neznáme. Ale o jednorožci ti íci mohu.
Nevzpomínám na to sice ráda, ale snad ti to pom že pochopit jejich strach. P i minulém
konfliktu se po boku lidí a drak zapojila do boje proti aberil m i jedna kouzelnice
od jednorožc . Bohužel u sebe m la i partnera a své zv davé mlád . Toho mr ouse aberilové
dostali a jeden z nich se do n j dokonce p evt lil. Než to kouzelnice zjistila, aberil v t le
mlád te umístil mnoho sitbel do ad ochránc . Samice jednorožce byla nucena své mlád
zabít. Když umíralo, kle ela vedle n ho a plakala. Záludný aberil v t le mlád te však ješt
p ed svou smrtí využil slabosti ty nohé kouzelnice a také ji ozna il sitbelem. Tenkrát jsem
tam byla a vid la vše na vlastní o i. Jednorožec, který kouzelnici a mlád doprovázel, m
požádal, abych jeho družku okamžit zabila, že on to nedokáže. Ud lala jsem to pro n j a pak
doprovodila duše mlád te i matky na jejich pouti za v ností. Od té doby se jednorožci
uzav eli na svém území p ed sv tem a už nikdy se nezapojili do konfliktu s aberily. Vysv tlili
svým spojenc m, že pokud by aberilové získali jejich krev, p estali by se bát slune ního
sv tla a stali by se nejmocn jšími tvory na zemi. Už by neexistoval nikdo siln jší než oni.“
„A jak probíhal boj proti aberil m v minulosti? P ece je n kdo musel um t zabít, ne?“
„Mezi ochránci existovala jakási elita bojovník . Pokud si dob e vzpomínám, pat ilo k ní i
n kolik trpaslík . Využívali schopností nitorfan a nebáli se vstupovat ani do temných chodeb
Aberilského podzemí.“
„Nitorfanové?“ Hanka se ohlédla po Tomovi. Lotranda v pr b hu jejich povídání vylezla z
jeho kapsy a nyní sed la chlapci na rameni a se zaujetím sledovala, o em je e .
„No, vy jim íkáte tulíci. Vidím, že zrovna jednoho z nich máte s sebou.“
„Trpaslík používal název nitorpan,“ namítla Hanka.
„Nejspíš to zkomolili, ne íká se nitorpan, ale nitorfan,“ opravila ji Gáagra, „ale ten váš
mr ous by vám v boji asi mnoho nepomohl, vypadá nemocn .“
„Ztratil chu do života, protože p išel o svého partnera,“ vysv tlil Tom.
„Ti elitní bojovníci, o kterých jsem mluvila, s sebou vždycky mívali víc tulík ,“ up esnila
Kelaina, „jestli mi slouží pam , ob as se na poradách hovo ilo o šestici nitorfan .“
„Vím, že tulíci poznají, když je n kdo poznamenán sitbelem,“ zamyslela se Hanka, „ale
jakou úlohu m li v boji?“
„To nevím, o takových podrobnostech se nikdy nemluvilo.“
„Asi bychom m li najít n jakého staršího tulíka a zeptat se,“ navrhl Sam.
Lotranda sklouzla z ramene do Tomových dlaní a vydala ze sebe n kolik pisklavých
zvuk .
„Co íká?“ zeptal se Sam.
„Chce, abych ji dovedl za jejími divokými p íbuznými,“ zaražen p eložil její p ání Tom.
„Tak to se budeš muset vypravit do Magického lesa,“ ekla Hanka a zatvá ila se
pochybova n , „jestli t ovšem strážci a druidové do rezervace pustí.“
 „Už je pozd ,“ zarazila další hovor Kelaina, „je nejvyšší as vás vrátit dom . Kluky
odvede Gáagra k d dovi, a ty, Hano Vronová, dnes u m p espíš a ráno se rozhodnu, co s
tebou.“
Nedala jim možnost protestovat. S dvoj aty se rozlou ila a dokonce se dotkla i tulíka.
„D kujeme, avelleto,“ uklonili se kluci a nechali se Gáagrou vystrkat ven.
Kelaina je šla vyprovodit, a hned jak se vrátila, p inesla Hance misku kaše. Ta ji ml ky
sn dla, i když jí p íliš nechutnala, a s mírným pocitem nervozity pokukovala po staré harpyji.
Stále ješt se nevyjasnilo, komu ji harpyje budou chtít p edat. Zvažovala, jestli m že riskovat
mentální kontakt s Vronem nebo drakem. Harpyje chvílemi reagovala podobn jako R’íhan,
který um l íst myšlenky. Riziko, že se zachová nevhodn , se zdálo být p íliš vysoké. Nakolik
jsou harpyje tolerantní, si netroufla odhadnout.
„Asi je na ase, abychom se domluvily, kam se chceš vrátit,“ oslovila ji po jídle Kelaina,
„mohu t odvést k jednorožc m nebo k n komu, kdo t má na starost v dob školy.“
Hanka zavrt la hlavou: „K jednorožc m nesmím, a bych ráda. A v Santaren na m
zaru en ekají ochránci. Ale zdá se, že asi nemám na vybranou, že?“
„A jak by sis to p edstavovala ty?“
Hanka se zamyslela a pak opatrn navrhla: „A co kdybyste m odevzdala do rukou
opatrovníka na n jakém jiném míst , které bych s ním p edem domluvila.“
„Jist , to by nebyl problém. Máme tu p ímou bránu t eba do Dubovníku do parku, kdyby ti
to vyhovovalo,“ souhlasila harpyje.
„To by šlo. Mohu to s ním tedy na zít ejší ráno dohodnout?“
„Zvládneš to vlastními silami?“
„Samoz ejm . D kuji,“ ulevilo se Hance, že je stará harpyje tak vst ícná.
„Tak to bychom m li jednu záležitost. Ješt mám na srdci další. Víš, nechala jsem si projít
hlavou tvé prohlášení, že by všichni m li poskytnout veškeré informace pro dobrou v c. Mám
tu jeden dávný vzkaz, který byl kdysi ur en do rukou bojovníka. Jenže v dob , kdy jsem ho
dostala do opatrování, už byl boj s aberily vy ízen a nikoho z jejich kasty jsem od té doby
nepotkala. Ty jsi po dlouhé dob první bojovník, který mi zk ížil cestu. Takže osud sám
rozhodl, aby ten vzkaz skon il ve tvých rukou. Ten, který ho psal, necht l odejít
do zapomn ní d ív, než jsem mu slíbila, že vzkaz p edám n komu z jeho následovník .
Tvrdil, že obsahuje mimo ádn d ležité informace.“
„Jaké informace?“
„To netuším. Než zem el, p ál si, abych vzkaz zape etila.“
„To jste nebyla ani trochu zv davá?“ nechápala Hanka.
„Sliby, které dáváme jako pr vodci umírajících, bereme velice vážn . Opravdu netuším, o
jaký vzkaz se jedná. Jsem si jistá jen tím, že osud ur il, abych ho p edala tob .“
Harpyje dívce podala zarolovaný starý pergamen. Byl ovázán koženou š rkou a opat en
pe etí. Hanka byla velice zv davá, co je uvnit , ale váhala. Jak by mohl osud za ídit, aby
dostala odkaz umírajícího práv ona? Co když to otev e a bude tam n co d v rného? Jenže
ten dokument je tak starý, že lidské životy z té doby už nejspíš pat í minulosti. I když u
kouzelník to není tak jisté. Má to opravdu otev ít? Harpyje ji sledovala, ale nijak jí její
rozhodování neusnad ovala. Hanka rozlomila pe e a rozvinula vzkaz. Byly to t i listy. První
dva byly hust popsány tmavým písmem a na t etím byla nakreslena jakási podivná mapa.
Jednotlivé body byly v tšinou ozna eny jen ísly, tu a tam byl n který i pojmenován, ale
Hance názvy v bec nic ne íkaly. T i místa byla zakroužkována a ozna ena vyk i níkem.
„Vy víte, kde to je?“ podala harpyji mapu.
Kelaina si ji pozorn prohlédla, ale pak zavrt la hlavou: „Nevím. Ale odhaduji, že je to
plánek n jakých podzemních chodeb.“
„Vážn ?“ nakoukla znovu do mapy Hanka. „Tak to abych se zeptala n koho z trpaslík .“
Potom odložila mapu a sáhla po psaném textu.
 „Nebudu t rušit,“ ekla harpyje, „nechám ti tu lampi ku, abys na to vid la. Zháší se trojím
uknutím.“
Dívka osam la. Rozvinula první pergamenový list. Text psaný rukou, dost možná i
zran nou, byl rozt esený, chvílemi psaný tlust , pak zase tak tence, že se skoro ztrácel a nebyl
p íliš itelný. Teprve te Hanku napadlo, jestli ten bojovník nepoužil místo inkoustu vlastní
krev. Hanka se s listem nahnula ke sv tlu a byla si skoro jistá, že ano. Sv j vzkaz psal na rub
jakési vybledlé mapy. Hanka se pustila do tení.
Vážený bojovníku,
ješt než se vydám na svou poslední pou , chci ti p edat informace, jejichž neznalost naše
bojová skupina zaplatila svými životy. Naším úkolem bylo najít a zni it kn ze aberil , který
ovládá sitbely. Objevili jsme celkem t i horké kameny. U posledního z nich jsme zastihli
aberilského kn ze s jeho družinou. Asi místa svého pobytu st ídal, ale bez horkého kamene by
nedokázal aktivovat sitbely, takže najít ho byla ta jednodušší ást našeho poslání.
Jak se v pr b hu boje ukázalo, kn ze doprovázelo p t následovník , kte í mohli kdykoliv
p evzít jeho funkci, a každý z nich m l svou bojovou ochranku. Samotný kn z m l u sebe
dvacet bojových aberil . Byli mnohem siln jší jak po mentální stránce, tak i po fyzické. Naše
t i hexity nitorfag nás po ád dokola musely burcovat z mentálního útlumu. A to jsme byli
chrán ni kouzly a amulety! Další nep íjemnou zbraní, se kterou jsme se tu setkali, byly
rosolovité kousky jejich t l, které po nás na dálku metali. P sobilo to jako žíravina. Ani naše
speciální od vy a štíty z dra ích šupin nás p ed tím nedokázaly zcela ochránit. P i rozsekání
takového jedince rezly i ty nejlepší me e tém p ed o ima.
Než jsme se pustili do boje, zavalili jsme p ístupové chodby v okolí horkého kamene, aby
se na nás nevrhli všichni aberilové najednou. Ale i tak byl boj s dvacítkou nep átel, kte í
chránili svého kn ze, skoro nad naše síly. Zvládli jsme to hlavn díky nitorfag m, kte í um li
odklonit spršky sitbel a udržovali nás p i v domí. Bohužel se však ani oni nedokázali
vždycky vyhnout žíravému rosolu a umírali spole n s našimi bojovníky. Ten boj jsme p ežili
jen ty i a jen jediná hexita nitorfag . Vstoupili jsme do sín s horkým kamenem, v jehož
blízkosti jsme spat ili kn ze. Mohu potvrdit, že kn z, který aktivuje a ovládá sitbely, je na
rozdíl od svých ostatních soukmenovc p i p ímém kontaktu úpln bezbranný. Nenapadl nás
ani psychicky ani fyzicky. Zato na nás mentáln promluvil lidskými slovy.
„Vy hloupí blázni, jaký smysl má tohle umírání?“
„To ty nikdy nepochopíš. Jsi ubohej otroká duší. Ale už nebudeš ovládat lidi ani jiné tvory
pomocí sitbel ,“ ekl náš v dce, „p išli jsme t zabít.“
„Hloupá myšlenka. Aberilové sice mají jen jediného kn ze, strážce modré krve, ale
kterémukoliv z jeho následovník sta í i jen jediná kapka, a m že pokra ovat tam, kde jeho
p edch dce skon il. Všichni sv tlem ozna ení nám dál budou sloužit až do konce svých sil a
vy s tím nem žete v bec nic ud lat,“ vysmíval se nám.
„P jdeš s námi, nebo t zabijeme,“ namí il na n j sv j nap l zni ený me náš v dce a
všichni jsme p istoupili blíž ke kn zi. V myslích se nám promítlo jeho vít zné odhodlání,
aberil sklouzl po st n a p i tom své t lo roz ízl o ostrý výstupek skály. M l v sob
mnohonásobn víc tekutiny než ostatní. Vyvalila se z jeho t la, stekla na horký kámen a
rozprskla se do tisíce kapi ek, které nás zasáhly. Nitorfagové zem eli okamžit . Protože jsem
stál za lidským bojovníkem, sprška se mi vyhnula. Vzduch zaplnila pal ivá mlha. Snažil jsem
se zadržet dech. Vrhl jsem se do chodby za sebou a zoufale prchal pry . I tak jsem se
n kolikrát nadechl té jedovaté sm sice. Sice jsem se dostal ze skály ven na vzduch, ale dýchá
se mi ím dál h a brzo už se nedokážu nadechnout v bec. Sepisuji proto tohle sv dectví,
aby ti, co p ijdou po nás, neopakovali zbyte n naše chyby. Modlím se celou svou duší, aby
tento vzkaz dorazil do správných rukou a spasil životy t ch, kdo budou po nás bojovat
za svobodu ducha. Kéž zvolí lepší taktiku, jak porazit kn ze, než jsme použili my.
 Podpis Hanka nikde neobjevila. Bu pisateli došly síly, nebo si p ál z stat v anonymit .
Ve vzkazu nebylo e eno, kolik život p i boji vyhaslo, ale asi hodn . Harpyje m la pravdu,
tohle je informace, kterou by m li znát všichni, kdo se postaví proti aberil m. Musí to dát
p e íst Zachariášovi a Vronovi a nejspíš by to m li v d t i ochránci. Navzdory tomu, jak se k
ní v poslední dob chovali, je m la stále v úct a chápala, nakolik je pro n sou asná situace
obtížná.
Cítila, jak se jí za ínají klížit o i. Rychle proto zkontaktovala Vrona, aby ho ujistila, že je v
po ádku, a oznámila mu, kde na ni má ráno se Zachariášem ekat.
Pak se pokusila uklidnit svého dra ího p ítele, který celou dobu od jejich úniku z Poluty
nervózn sledoval vývoj situace a nep etržit promítal do její mysli obavy a nejistotu.
Pokusila se mu íct, co se s ní d lo, ale únava byla tak silná, že usnula d ív, než dovypráv la
epizodu se Samovou bránou k harpyjím.
Ráno Kelaina dívku probudila a nabídla jí zase kaši.
„Ne, díky, já ráno skoro nejím,“ odmítla zdvo ile a doufala, že Zachariáš jí naservíruje
n co chutn jšího. Harpyje nevypadala, že by ji to urazilo. Pokynula dívce, aby ji následovala.
Ob zvolna došly do prostorné katedrály, která byla liduprázdná. Kelaina dívku dostrkala
skoro doprost ed a ukázala na jednu z kružnic na podlaze.
„Tahle vede do Dubovníku,“ vytáhla z kapsy š rku, která se sama rozvinula do drážky
kružnice. Chvilková dezorientace byla známkou p esunu. Najednou ob stály v mokrých
zbytcích lo ské trávy uprost ed záhonu.
„Kašna je támhle, tam by na nás m li ekat,“ ukázala Hanka a hned vyrazila kup edu.
Harpyje ji beze slova následovala.
Na stanoveném míst netrp liv podupávaly dv známé postavy. Když na n zamávala,
vykro il muž i trpaslík jejich sm rem.
„Avelleto, je mi ctí vás poznat,“ oslovil Vron harpyji.
„Vy jste její poru ník?“ prohlédla si ho podez ívav Kelaina.
„Ne. Zástupcem jejího otce jsem b hem školního roku já,“ ozval se Zachariáš a nerudn
vzhlédl k vysoké postav Han iny pr vodkyn .
„Ano,“ pokývala hlavou harpyje, „to souhlasí. Tímto vám p edávám vaši sv enkyni a
dovolím si vyjád it o ekávání, že p íšt už se nebude bez pozvání pohybovat na území
kontrolovaném harpyjemi.“
„Dokud budu jejím poru níkem, dohlédnu na to,“ zamumlal Zachariáš a nehodlal harpyji
vysv tlovat, že Hanka bude už brzo plnoletá, takže jeho slib se týká jen velmi omezeného
asového úseku.
„Dobrý let, Hano Vronová,“ pop ála jí Kelaina a prom nila se v divokou husu. Vzáp tí už
jen sledovali, jak odlétá.

DOSTIŽENA OCHRÁNCI
„Uf, to jsem ráda, že jsem se z toho dostala,“ usmála se na trpaslíka a svého p ítele.
„Na, vezmi si vestu, a nenastydneš,“ podal jí Zachariáš ást její výbavy, kterou dostala od
Gehana, „to ostatní máš schované u m . Tak co, dostala jsi tam n co k snídani? Možná
bychom si mohli promluvit n kde u jídla.“
„To bych uvítala,“ zasmála se Hanka, zatímco si oblékala vestu a do její velké vnit ní
kapsy p esunula svinuté pergameny, které doposud m la schované za košilí, „jejich kaše moc
valná nebyla. A krom toho s vámi taky pot ebuji n co d ležitého probrat.“
„Navrhuji p esun branami do…“ ekl Vron, ale nedokon il, protože trpaslík odmítav
mávl rukou.
„Nebu paranoidní, nikdo nás nesledoval. Najíme se tady ve m st a pak si Hanku
p esunuj, jak je ti libo. Já už mám toho tvého skákání branami plné zuby,“ zavr el trpaslík,
popadl dívku za loket a nasm roval ji na cestu do centra m sta.
 Neušli ješt ani p t krok , když se p ed nimi zavlnil vzduch a cestu jim zastoupili t i
ochránci. Rozzá ila se h l moci, což znamenalo, že momentáln budou poblíž ú inkovat
pouze kouzla ochránc .
„Zatracená práce,“ zaklel trpaslík a postavil se výhružn p ed Hanku.
„Uklidn te se,“ oslovil ho nositel hole, „v žádném p ípad nechceme nikomu ublížit. Je i
ve vašem zájmu, abychom se v klidu domluvili.“
„Mám tuhle dívku na starosti a nedopustím, abyste ji n kam odvedli. Jsem za ni
odpov dný a z stane u m !“ nekompromisn prohlásil Zachariáš.
„Ta dívka má problém a vy o tom víte. Pro byste ji jinak p ed námi schovával,“ smí liv ,
ale pevn se zahled l ochránce trpaslíkovi do o í. Jeho kolega se zatím p esunul za jejich
záda. Vypadalo to, že tentokrát už nehodlají ud lat p i zadržení žádnou chybu.
„Nedovolím, abyste ji odvedli,“ položil Zachariáš ruku na sekeru, kterou m l zastr enou za
opaskem.
Hanka si nebyla jistá, co by se stalo, kdyby na ochránce zaúto il. Omrá ili by ho nebo
rovnou zabili? Nemá šanci ji ubránit p ed t emi ochránci. To není dokonce ani ve Vronových
silách. Jestli dojde k boji, mohl by na to n který z nich škared doplatit a stejn by to nakonec
nebylo nic platné. Nerespektovat h l moci je v magickém sv t zlo in. Zase ji šoupnou do
tábora poznamenaných…
„Znovu opakuji, že nechceme nikomu z vás ublížit. Chápeme vaše obavy. Ale jsou
zbyte né. Hana se vrátí mezi své spolužáky a ujiš uji vás, že jí tam bude dob e,“ ochránc v
hlas už ztrácel na trp livosti a zazn l v n m ost ejší tón. Kývl na kolegu, který vylovil z kapsy
kožený náramek.
Jak to Hanka uvid la, zpanika ila. Uchopila Zachariáše za rameno a odstr ila ho stranou.
Pak zmátla ochránce tím, že vystartovala kup edu, ramenem vrazila do muže s náramkem a
prchala sm rem vzh ru do m sta. N kolik vte in trvalo p ekvapeným ochránc m, než se
zorientovali a vyslali za dívkou kouzla svázání, zpomalení a poslušnosti. Náhoda tomu cht la,
že Hanka zrovna zakopla a tím se vyhnula magickému zásahu. Zdvihla se a prchala dál. To už
stáli p ed trpaslíkem v hlou ku všichni t i a vyslali další kouzla. Nevšimli si, že se za jejich
zády Vron naklonil ke svému p íteli a n co mu zašeptal do ucha.
Hanku kone n zasáhlo kouzlo ochromení a ona se bezmocn sesunula do kleku.
„Poj te s námi!“ na ídil nositel hole a ohlédl se.
„Sakra!“ zaklel, když zjistil, že je Vron pry .
„Kde je? Kam se pod l?“ obo il se na trpaslíka.
„No tohle!“ zahrál p ekvapeného Zachariáš. „Jak se odtud mohl ztratit?“
Ochránce se mra il jako obloha p ed bou kou a nasupen postr il trpaslíka p ed sebe.
Spole n krá eli k místu, kde jeho dva kolegové zdvihali ochromenou dívku. Rovnou jí
navlékli náramek a teprve pak zrušili p sobení kouzla. Hanka se postavila s p ihlouplým
úsm vem na tvá i a za ala si oprašovat ušpin né dlan .
„Ona není pod vlivem kamen ,“ snažil se Zachariáš apelovat na vedoucího ochránc ,
„dokonce se ú astnila zabití dvou aberil . M li byste jí dát šanci se hájit a vypovídat.“
Ochránce byl ale naštvaný faktem, že jeden ze zú astn ných b hem akce unikl, takže na
trpaslíkova slova pohlížel spíš jako na ú elovou lež a nehodlal nic riskovat tím, že bude
vst ícný a shovívavý. To d v e jim svými út ky komplikovalo život už p íliš dlouho.
„Aspo mi dovolte, abych ji mohl navšt vovat,“ naléhal trpaslík.
„Jednou týdn spolu m žete promluvit,“ odsekl nerudn strážce zákona, „tak jako
všichni.“
„Chci se s ní setkávat.“
„Výjimku si musíte vy ídit písemn .“
„Žádám v této záležitosti o audienci u Bd lého.“
 „Zaznamenám to, ale je mnoho zájemc a d ív jak za dva m síce se k audienci
nedostanete,“ ekl muž s nádechem škodolibosti.
„Nejste moc vst ícný,“ konstatoval ho ce trpaslík.
„Bu te rád, že vás neobviníme z narušování výkonu práva. To je od nás, myslím,
dostate ná benevolence. M l byste nám být vd ný. A te se rozlu te se schovankou,
nemáme asu nazbyt.“
Zachariáš p istoupil k nete né dívce a pohladil ji po rameni: „Neboj se, všechno bude zase
v po ádku. Opatruj se, a z staneš zdravá a p i síle.“
Podívala se na n j s úsm vem: „Je mi fajn. Moc ráda zase uvidím spolužáky.“
„Tak jdeme,“ pokynul nositel hole, a ochránci spole n s Hankou zmizeli v oblouku
vykouzlené brány. Trpaslík ješt n kolik vte in hled l na prázdnou cestu a doufal, že Vron
m l pravdu, když mu šeptem radil, aby Hanku nechal ochránc m, že jí pomohou pozd ji. Pak
zamí il do hospody, aby spláchl svou mizernou náladu n ím ostrým.
I Vron se toho dne vypravil do jedné zapadlé nevelké hospody. Jako už n kolikrát od
doby, kdy se prokázala nebezpe nost sitbel , se tu tajn sešel s bojovým mágem Artitanem.
Ten byl momentáln ve službách Bd lého. Ob as fungoval jako t lesná stráž, jindy ho
pov ovali r znými výzv dnými úkoly. Mnoho lidí netušilo, že pracuje pro ochránce, takže
pro n j bylo snazší získat choulostivé informace. I Vron mu n kolikrát vypomohl a za to se
dozvídal, co mají za lubem strážci po ádku. Dnes požádal o sch zku kv li Hance.
„Takže ji zase dostali…“ pokýval hlavou mág, když mu Vron všechno povypráv l. „To je
mrzuté. Obávám se, že Bd lý se nem že oficiáln angažovat v jejím p ípadu, i kdyby sebevíc
cht l. Už jsem ti to vysv tloval. Taky jsem t varoval, že vás trvale hlídají, aby ji dostali zp t.
Chápej. Kdyby se rodi e Han iných spolužák doslechli, jak to s jejich d tmi v tábo e
vypadá, m li by ochránci na krku vzpouru. Nemohou dopustit, aby se n kdo z internovaných
dostal ven a vypráv l nahlas o svých zážitcích.“
„A po ád nevíš, kde ten tábor je?“
„Myslím, že to ne ekli ani Bd lému. Ale díky náramk m tam d ti nejsou pod p ímým
vlivem aberil a nehrozí, že by je ty potvory p ilákaly k sob a zabily. Dá se íct, že tam jsou
v bezpe í.“
„Dokud ochránci neza nou likvidovat ozna ené,“ vzdychl Vron.
Na to Artitan neodpov d l. Místo toho sáhl po korbelu s pivem, napil se a ot el si ústa
h betem ruky.
„Vyskytuje se hodn útok na strážce zákona?“
„ ím dál víc,“ p ikývl Artitan, „každou chvíli po nich n kdo hodí sitbely nebo je napadne
p ímo. D ív by se jich možná oby ejní lidé zastali, ale dnes se každý bojí do n eho namo it.
Ochránci jsou nervózní a ob as reagují drsn ji, než bývalo jejich zvykem. Já je chápu, jde jim
asto o život, ale slušný lidi se na n kv li tomu za ínají dívat skrz prsty. Je to složitá doba.“
„Pov d l jsi ochránc m, jak trpaslíci zabíjejí aberily?“
Bojový mág se usmál: „Ani nevíš, jak jsem si u nich tou informací šplhnul. Hned
ustanovili vyslance, který u trpaslík zjistí podrobnosti. Škoda že jsem jim nemohl prozradit,
komu vd í za to, co se dozv d li.“
„Moc by m zajímalo,“ zachmu il se Vron, „jestli Hanku aspo vyslechnou, než ji pošlou
zp t do tábora. Zrovna ona by jim o aberilech mohla pov d t nejvíc.“
„Jestli si o ní myslí, že je ozna ená, ani se o to nepokusí,“ ujistil ho Artitan. „Máš v
úmyslu ji ochránc m zase vyfouknout?“
„Jo. Akorát bude trochu problém ji najít. Než se tam dostanu, možná mi to zabere jeden až
dva týdny,“ spekuloval Vron.
„Copak ty víš, kde ji hledat?“
„Zatím ne p esn . Ale znám n koho, kdo mi m že pomoct.“
 „Fajn. Ale asi by sis m l pospíšit. Za átkem b ezna je v plánu n jaká velká akce. Nevím,
co to bude, ale ekli mi, abych si na b ezen nedomlouval žádné závazky.“
„A sakra. To moc asu nemám. Vlastn jsou jen dv možnosti, bu ochránci vyrazí
likvidovat aberily, nebo ozna ené. Nemáš z té vyhlídky špatný pocit?“
„Špatný pocit je slabý výraz,“ zavr el znechucen Artitan, „mám tisíc chutí vzít nohy na
ramena a zmizet n kam hodn daleko. Jenže kdyby to ud lal každý, ty potvory by nás nejspíš
úpln vyhubily.“
Ješt chvíli si spolu povídali o všeobecné situaci a pak se nenápadn , jeden po druhém,
vytratili z hospody pry .

ZKOUŠKA
Rafan stál v ad spolu s ostatními studenty. Všichni nervózn pokukovali po trojici
profesor , kte í se mezi sebou tiše bavili a zatím to nevypadalo, že by se chystali zahájit
zkoušku.
„To je od nich p kn sprostá taktika,“ tiše se roz iloval René, „nechají nás tu tvrdnout tak
dlouho, až ztratíme klid. A potom nám kv li n jaké prkotin nedají atest.“
„No bóže, tak si to zopáknem p íšt ,“ šeptnul nevzrušen Tul, „stejn tvrdili, že to po
prvním kurzu zvládne málokdo.“
„Ty si to klidn vopakuj, kolikrát chceš. Já to ale dostanu už dnes!“
„Pssst! Bu te zticha, už to asi za ne,“ napomenula je jedna z dívek.
M la pravdu. Profeso i na sebe kývli a slova se ujala u itelka z Poluty, která je tu m la na
starost.
„Milí žáci, všechno pot ebné je p ipraveno, a nyní m že za ít zkouška, která prov í vaši
schopnost vytvo it náležitou bezpe nou bránu. Splnit všechna kritéria k ud lení atestu je
náro né, takže si z p ípadného neúsp chu ned lejte hlavu. Obvykle musí studenti absolvovat
kolem p ti kurz , než se dostanou na žádoucí úrove . Ale aspo si vyzkoušíte, jak to probíhá,
a porota vám na záv r poskytne hodnocení a upozorní vás na eventuální chyby. Místo, kam se
máte p emístit, jsme vám už ukázali. Bu te ale p ipraveni na to, že oproti tomu, co si
pamatujete, zde došlo k malým zm nám, které vás mohou p ekvapit. Nebojte se, není to nic
nebezpe ného, jen si tím prov íme vaši orientaci a pohotovost. Takže co je vaším úkolem?
Tady ve váze si vyberete jednu kv tinu, otev ete bránu a p emístíte se na místo ur ení a
bránu zav ete. Tam kv tinu vym níte za jinou a otev ete bránu zase zp t sem k nám. Hned jak
ji zav ete, umístíte kv tinu do vázy na tomto stole a to pro nás bude znamení, že jste skon ili.
Kdo z vás p ekro í limit p ti minut, automaticky neusp l. Je vám všechno jasné?“
Žáci po sob nervózn pokukovali, ale nikdo se neozval.
„Dobrá. Takže za neme. Prosím So u Agarovou, aby si vybrala kv tinu.“
Ostatní pozorovali dívku, jak kolem len poroty krá í ke stolu s n kolika vázami. Vybrala
si narcis. Potom už se to, co vid li, p íliš nelišilo od obvyklých praktických cvi ení, kterými
je u itelka v posledním týdnu trápila každý den. So a byla zp t ani ne do dvou minut a
p inesla si r ži. Spokojen se usmívala a na pokyn profesorky se postavila na prostranství za
porotou. Každý z profesor si ud lal poznámku do svého seznamu.
Po dívce jeden po druhém následovali ostatní ú astníci kurzu. Rafan byl skoro na konci
abecedy, takže musel pom rn dlouho ekat, než na n j dojde ada. Plavík se po chvilce za al
nudit a zalezl do kapsy na košili, aby si tam zd íml. Rafan si všiml, že v tšina zkoušených se
vrátila s mokrýma nohama, jeden spolužák m l dokonce tak mokré kalhoty, že to vypadalo,
jako by sebou plácl do louže. Okamžit se mu vybavily spole né chvíle s Tomem a Samem.
Od té doby, kdy Hanku op tovn zajali ochránci, trávil sv j volný as hlavn v jejich
spole nosti. Dvoj ata ho nutila k vylepšování kouzelné brány ve er co ve er hned poté, co
skon ily jejich supervolonové aktivity. Sam se s bratrem vsadil, že dokáže Rafana p ipravit ke
zkoušce tak, aby usp l. Tvrdohlav pak mu il staršího kamaráda neustálými p ipomínkami a
radami. Nutil ho p i vstupu do brány používat intuici.
„V okamžiku, kdy vstoupíš do brány, musíš vycítit, jestli v cílovém míst není n jaká
p ekážka. Živo ichy a lidi vycítíš snadno, ale mohou tam být i nep íjemné rostliny, kameny
nebo pasti. I to se však dá zjistit, budeš-li se soust edit,“ tvrdil Sam.

Rafan se pak setkával na místech, kde trénovali, s v drem vody, s trnitými v tvemi a
jinými nástrahami.
„Nefixuj si výstup z brány na p esné místo. To ti pak umožní klouzavý posun stranou,
jestliže se pot ebuješ vyhnout p ekážce,“ vysv tloval Sam a n kolikrát Rafanovi ukázal, jak
na to. Bylo podivuhodné, jak Sam ovládal kouzlo, které si p ivezl od harpyjí. Ob as to
vypadalo, jako by se s tou schopností narodil…
Rafan sebou škubl, když profesorka vyslovila jeho jméno a vytrhla ho tím ze zamyšlení.
P istoupil ke stolku a natáhl se pro kopretinu. Otev el bránu a rázem se mu hodily zkušenosti,
které získal díky Samovi. Poda ilo se mu odklonit bránu doleva, aby se vyhnul obrovské
kaluži. Po dvou krocích rozpustil kouzlem spoutaný prostor, aby nikdo nem l šanci poznat, že
tam n jaká brána byla. Došel ke stolku s kv tinami, kde sed la jedna ze zdejších profesorek.
Pokynula mu, aby si vym nil kv tinu. Rafan zvolil t ezalku a odstoupil o kus dál, aby mohl
znovu aktivovat bránu a vrátit se. Dal si záležet, protože asov na tom byl dob e, a istota
provedeného kouzla možná také sehraje svou roli. Odevzdal t ezalku a šel se postavit k
ostatním. Po n m už prošli zkouškou jen dva zbývající spolužáci.
Nyní všichni ú astníci napjat ekali na hodnocení poroty. Dorazila sem i profesorka z
místa, kam se p enášeli. U itelé dali hlavy dohromady a po chvilce si vzal slovo profesor.
Širokým gestem ruky utišil žáky.
„Nyní vám každému p e tu hodnocení poroty. Abych vás p íliš nenapínal, chci oznámit, že
úsp šnost byla tentokrát mimo ádn vysoká a atest jsme se rozhodli ud lit t em z vás.
Dostatek schopností projevili So a Agarová, Tulian Belistounský a Rafael Vron. Blahop eji
vám k získání atestu. Ti, kdo jsou plnoletí, mohou bránu používat okamžit , ti mladší zatím
jen pod dozorem plnoleté atestované osoby. A vám, kdo jste atest zatím nezískali,“ p elétl
profesor o ima ú astníky zkoušky, „postupn vysv tlím, co se porot na vašem výkonu
nelíbilo.“
Za al probírat jednoho žáka po druhém. V tšina z nich doplatila na to, že se jim nepoda ilo
vyhnout nastražené louži. Dalším zase p i p esunu uvadla kv tina. Brat i Pohromakové
pro zm nu neuvedli prostor, kde použili bránu, do p vodního stavu. Zatímco Tul zá il
nadšením nad svým úsp chem, Pohromakovi nasupen obvi ovali porotce z p ehnaných
nárok . Nic ale s jejich rozhodnutím nemohli d lat. Rafan se t šil, až oznámí výsledek
zkoušek dvoj at m. Tom bude muset bratrovi za vyhranou sázku koupit tu nejv tší okoládu,
kterou v Polut objeví.
Profesor mezitím domluvil a slova se ujala jejich zdejší u itelka.
„Vaše praktická ást výuky na naší škole dneškem kon í. Zítra dopoledne se pod mým
vedením vrátíte do školy v Santaren . Ti, kdo získali atest, se samoz ejm mohou p esunout
pomocí brány, ale p ij te mi osobn oznámit, kdy bránu použijete a kam se p esouváte. To
platí i pro ostatní, kte í plánují návrat dom jinak, než se zbytkem skupiny. Zítra se v každém
p ípad musíte hlásit u svého santarenského u itele.“
„A pozít í je poslední školní den p ed prázdninami,“ zamnul si ruce rozzá ený Tulian.
Nadšen drcnul do smutného Patrika: „Nic si z toho ned lejte, že jste neprošli, p íšt se to
ur it povede. A víte co, kluci? Zvu vás na prázdniny k nám do Belistounu.“
Brat i Pohromakovi na n j p ekvapen vyvalili o i, pak si vzájemn vym nili pohled a
pook áli.
 „To nezní špatn ,“ zareagoval okamžit René. Vyhlídka na prázdninový pobyt v
královském paláci ho viditeln nadchla.
„Nechceš se taky p idat?“ oto il se Tulian i na Rafana.
Ten si ale p edstavil, jak by se asi Hanka zatvá ila, kdyby m la trávit prázdniny s kluky
Pohromakovými.
„Ne, díky za pozvání. Mám už n jaký jiný program,“ odmítl s úsm vem, zatímco u
žaludku ho zašimral strach o Hanku. Jestlipak se Vronovi poda í ji najít? Gehan ho dovede na
místo, kde se s Hankou seznámil. Dal by hodn za to, kdyby mohl na tu akci Vrona
doprovodit… Jenže to by zase nem l atest na bránu. A stejn by tam asi Vronovi nebyl moc
platný.
Vypravil se za u itelkou, aby jí oznámil, že se dom vrátí brzo ráno. Ve er cht l strávit s
dvoj aty Mojeranovými a pod kovat jim.
S kluky se jako obvykle setkal v supervolonové hale, kde trénovali.
„Paráda! Já v d l, že to dokážeš!“ radoval se Sam.
Rafan je po tréninku doprovodil dom a vytáhl z kapes n kolik pytlík se sladkými i
slanými dobrotami, které nakoupil odpoledne po cest ze školy. Plavík se probudil ve stejném
okamžiku, kdy zašustily pytlíky, a prodral se ven z kapsy, aby prozkoumal nabídku. Lotranda
se k n mu p idala. Od chvíle, kdy se kluci vrátili od harpyjí, se apatický tulík zázra n
prom nil. Sice te Lotranda p sobila nervózn a rozt kan , ale zase se za ala o sebe starat a
m la hustý upravený kožíšek. Dokonce jevila ochotu honit Plavíka s ukradenou sušenkou.
Prozatím v tom nebylo ani zdaleka tolik elánu, jako d ív, ale za pokrok k lepšímu se to ozna it
dalo.
„Tak vypráv j, Rafe,“ naléhali kluci na staršího kamaráda, „a p kn se všemi
podrobnostmi!“
Byli vd ní poslucha i a dokázali se i opakovan radovat z jeho úsp šn zakon ené
zkoušky.
„Jsem rád, Same, že jsi mi pomáhal,“ ocenil Rafan jejich zásluhu, „když budeš zase n co
pot ebovat ty, máš to u m .“
„A m žu t vzít za slovo?“ koukl po n m pátrav chlapec.
„Samoz ejm . Co pot ebuješ?“ odpov d l Rafan.
„Vezmeš nás o prázdninách na návšt vu k tulík m?“
Rafan sklouzl pohledem na Lotrandu: „Pro ne, ale nejd ív musíme požádat v rezervaci o
povolení.“
Tom sáhl do police mezi knihy a ml ky podal Rafanovi obálku s dopisem. Ten vytáhl
papír a rozložil ho. Stálo tam: „Vážený žadateli, s politováním musíme konstatovat, že v
sou asné dob nem žeme vydat k vaší žádosti souhlasné stanovisko, nebo asné jaro není
pro návšt vu vhodná doba. Chápeme problém, se kterým se potýkáte, proto vám
doporu ujeme, abyste svou žádost opakoval v letních m sících, kdy ji znovu se vší
zodpov dností posoudíme. S pozdravem…“
„Jenže my tak dlouho ekat nem žeme,“ zastr il Sam vztekle dopis zp t a hodil ho do
police, „to by Lotranda nezvládla. Ona pot ebuje rady hned te . Slíbili jsme, že ji tam s
bráchou odvedeme i bez povolení.“
Tom se Samem se tázav zadívali na Rafana. Když neodpovídal, nadšení z jejich o í se
za alo vytrácet a zklaman po sob mrkli.
„Uv domuješ si, že po mn chceš n co, za co mohu skon it p ed soudem?“ podíval se na
Sama vážn Rafan.
„Víš co? Zapome na to,“ mávl rukou Sam, „k ni emu t nenutíme.“
„Ale nutíte,“ vzdychl Rafan, „vím, že tam p jdete. Správn bych to m l oznámit strážc m
rezervace. Tím bych ale Lotrandu odsoudil k dalšímu ekání a trápení. Vlastn nemám na
vybranou. Protože cestu k tulík m dob e znám, musím vás doprovodit, a už chci nebo
nechci.“
Dvoj ata se znovu po sob podívala a zdviženými palci stvrdila vít zství. Rafan se v duchu
ut šoval tím, že kdyby ho chytili a soudili, dostane pravd podobn za trest neplacenou práci
pro rezervaci. Snad to za to riziko stojí. Teprve te si všiml, jak Plavík pozorn sleduje jejich
konverzaci.
„A co na to íkáš ty?“ zeptal se ho.
„Navštívit p edky moc d ležité. I pro Plavíka. Prázdniny správný as,“ odpov d l tulík
nahlas.
„No vidíš, Plavík se tam chce taky podívat,“ ekl Tom a spokojen podrbal Lotrandu.
Rafan závid l kluk m jejich bezstarostnost. Jakmile se pro n co rozhodli, už se netrápili tím,
jestli je to správné.
„Akorát že první t i dny prázdnin musíme být u rodi ,“ po ítal Sam, „pak bychom se
mohli sejít v útulku. A tam naplánujeme, jak se co nejrychleji dostat do rezervace. Nejlepší by
bylo ukecat fun , aby nás dovezli co nejblíž. Škoda, že se poblíž rezervace nedá kouzlit. To
bychom to zvládli d ív, než by kdo sta il mrknout.“
„Než p ijedete, poohlédnu se po n jakých funích,“ slíbil Rafan a osvobodil Plavíka,
kterému na hlav uvízl pytlík od o íšk .
Pak už jen shovívav naslouchal plán m dvoj at a necht l jim brát iluze. Kluci plánovali,
jak se Lotranda nau í zachra ovat lidi postižené sitbely, jak znovu oživí Nika a všechno bude
jako d ív. Vzpomínka na And lu ho v té chvíli zabolela tak intenzivn , že jen st ží zadržel
slzy. Kéž by stejn jako Tom a Sam dokázal v it tomu, že je možné sitbely odstranit…
Najednou se mu zato ila hlava a do jeho mysli pronikl obraz, jak nese And lu v náru í. Byla
bezvládná a krev z jejího ucha mu odkapávala na košili. Pospíchal, aby…
Tom zacloumal jeho ramenem: „Hele, neusínej nám tady a b ž si do svojí postele. Ta, na
které sedíš, je moje, a já spát na zemi nechci.“
„Máš pravdu. Zítra plánuju brzké vstávání, tak bych to ponocování m l zkrátit,“ usmál se
Rafan, potla il nevolnost z nedokon ené vize a rozlou il se s kluky.
Ten ve er se pokusil znovu vyvolat vid ní, ze kterého ho vyrušili, ale marn . Nebyl si jist,
jestli ta vize znamenala nad ji nebo n co špatného. Rozhodl se, že od téhle chvíle s sebou
bude vždycky nosit n jaké obvazy.

BRATR V NÁVRAT
Ve tvrtek bylo ve škole živo. Ti, co se vrátili z Poluty, si vym ovali zážitky se
spolužáky, kte í z stali zde, probíraly se drby o tom, kdo s kým chodí, kdo se s kým rozešel a
podobn . Nejvíc se však diskutovalo o zrušení veškerých v tších sportovních a spole enských
akcí. Dokonce se proslýchalo, že by letos mohlo být zakázáno i záv re né školní p edstavení.
To, že se ochránci topí v problémech, bylo znát na každém kroku. Zvýšil se po et krádeží a
výtržností a ve ve ejných branách došlo ke zpomalení provozu kv li d kladn jším
prohlídkám. Lidem ozna eným kameny bylo zakázáno cestovat. Rafan byl š astný, že se
kone n dokáže p emis ovat sám. lov ku to ušet ilo spoustu asu a nep íjemné postávání ve
front na bránu.
„Blahop eji ti k úsp šnému zvládnutí zkoušky,“ usmál se na n j profesor Smítko, když ho
uvid l mezi ostatními žáky, „ud lali jste mi s Tulianem velkou radost. Po prvním kurzu se to
poda í jen málokomu. Tv j bratr bohužel nebyl tak úsp šný.“
„Prosím?“
Profesor hmátl za sebe a Rafan p ekvapen zamrkal, když Smítko p ed sebe postr il
Svá u. Ten vypadal ješt pohubleji než jindy, vlasy m l mastné, neupravené a tvá il se
schlíple.
 „No, jen se pochlub spolužák m, jak jsi zazá il u druid ,“ ekl profesor tak nahlas, že se
všichni v dohledu oto ili.
„Nedokon il jsem to,“ pokr il rameny Svá a.
„Taková jedine ná p íležitost!“ lamentoval a lomil rukama Smítko. „Co si te o nás
druidové pomyslí?! Už nikdy nikoho neosloví a nebudou chtít zdejší žáky u it! Uv domuješ
si, jak nep íjemn jsi poškodil jméno naší školy?!“
„To je mi líto,“ pípl Svá a sotva slyšiteln .
„Vždy ti do konce u ení zbývaly sotva dva týdny! Tos to nemohl vydržet?“
„Mrzí m to, ale nemohl. Omlouvám se,“ pokorn uznával svou vinu a klopil o i.
„Zrovna u tebe jsem ne ekal, že nás tak zklameš,“ ekl profesor vy ítav . Znechucen
mávl rukou a nechal už Svá u na pokoji.
„Kdy ses vrátil?“ zeptal se ho Rafan.
„Asi p ed deseti minutami. Cht l jsem mít ty vý itky za sebou ješt p ed prázdninami.“
„A pro jsi to nedokon il?“ nechápal Rafan. To už z jeho kapsy vyklouzl tulík, sešplhal po
nohavici na zem a v mžiku byl u Sváti. Vítal se s ním tak nadšen , že Svá ovi vhrkly do o í
slzy. Nenápadn si je ot el rukávem a za al se kone n usmívat.
„Máš sm lu, Plavíku, sušenku jsem nevid l nejmí sto let.“
Rafan usoudil, že bude lepší nechat rozhovor až na doma. Kamarád vypadal trochu
nep ítomn a p epadle. U druid ho asi nekrmili tak dob e jako ve škole.
„A kde je Hanka?“ rozhlížel se Svá a po skupinkách spolužák .
„Bude lepší, když se nebudeš moc vyptávat. Je to trochu choulostivé téma. Povím ti pak
všechno až doma,“ odchytil Rafan Plavíka, který se na Svá ov hlav pokoušel neupravené
vlasy ješt víc zacuchat a zamotat.
„Stalo se jí snad n co?“
„Zatím je živá a zdravá. Ale má problém. Probereme to ve er,“ ekl tiše Rafan.
K povídání se však dostali až skoro v no ních hodinách. Hned po návratu ze školy je
Zachariáš zam stnal.
„Víte, mládenci, pokecáme si až zítra u ve e e. Dnes musím p ipravit spoustu pokoj na
prázdninový provoz, takže bych pot eboval, abyste v nich ut eli prach a povlékli postele.
Trochu mi tu te chybí Vron…“
„To je v po ádku, Zachu, rádi ti pom žeme,“ p ikývl Rafan a Svá ovi nezbylo, než se
p idat. Trpaslík jim pak k ve e i naservíroval maso bohat obložené zeleninou a opékané
brambory. Svá a si k Zachariášov radosti p idával dvakrát.
Když už si mysleli, že budou mít klid, ozvalo se Svá ovo komunika ní zrcátko.
Následoval dlouhý pohovor s otcem, kterého druidi vyrozum li o Svá ov nedokon eném
vzd lání. Dundar se roz iloval stejn jako Smítko a vy ítal synovi, že to vzdal skoro
p ed koncem. Svá a odpovídal jednoslabi n a prokládal to omluvami. Po ukon ení hovoru
vypadal ješt p epadleji, než ve škole.
„Jestli se ti o tom nechce mluvit, tak nemusíme,“ ekl Rafan a položil na st l okoládu,
„ale fakt by m zajímalo, co je p í inou tvého p ed asného návratu.“
„Stejn bys mi nedal pokoj, dokud bys to ze m nevytáhl,“ sáhl Svá a po okolád .
„To máš pravdu,“ ušklíbl se Rafan p átelsky.
„Víš, zeza átku to tam bylo fajn. U ili m meditovat a naladit se na vlny rostlin a zví at a
techniku, která umožní vycítit jejich problémy a pot eby. M l jsem pocit, že moje schopnosti
rostou. Vnímání na úrovni pocit byl úžasný zážitek a já byl p esv d en, že jsem našel svou
životní cestu. M j u itel byl nadšen mými pokroky a všechno vypadalo tak nad jn . Jenže
potom došlo na další techniku, která m nutila se vt lit do vnímaných myslí. I to se mi
zpo átku zdálo zajímavé. Byl jsem zrnkem obilí, které eká na dotek p dy a dešt , aby se
mohlo probudit, byl jsem mravencem, který je spoután p ísným ádem mraveništ , ale pak
jsem byl i ku etem, kterému nebude umožn no dosp t, protože za pár dn má sloužit jako
naše potrava. Víš, n co se ve mn vzep elo.“
„… a nedokázal jsi to, co po tob cht li,“ chápav do ekl Rafan.
„Ne,“ zavrt l neš astn hlavou Svá a, „já to dokázal možná líp než oni. A práv v té chvíli
jsem si uv domil, že tohle d lat nechci. Ješt asi dva týdny jsem se snažil z toho najít n jakou
sch dnou cestu. Žádal jsem druidy, abych sm l tuto techniku vynechat, ale to mi nedovolili.
Prý se bez toho v dalším vzd lávání neobejdu. Snažil jsem se jim vysv tlit, že je to pro m
neúnosné, ale docílil jsem pravého opaku. Nutili m , abych se vt lil do všeho, co obsahovalo
i jen zárodek života. Je tak deprimující být vejcem, ze kterého se nic nevylíhne, to si neumíš
p edstavit. Pak už jsem nevydržel a oznámil jim, že kon ím.“
„A co oni na to?“
„N kolik dní m p emlouvali, abych to nevzdával, ale tu zatracenou techniku mi odpustit
necht li. Stále trvali na svém. Jenže já taky. A tak jsem s tím skon il.“
„Nem žu íct, že t chápu, ale respektuji tvé pocity,“ ekl vážn Rafan.
„Bylo to opravdu hrozné. Vlastn jsem skoro nemohl jíst. Mouka je z živých zrn, která
nikdy nedosp jí ke znovuzrození, o masu v bec nemluvím. N kolik týdn jsem nepoz el nic
jiného než ovoce a trochu zeleniny. M l jsem pocit, že už se nikdy nebudu smát. Bylo mi zle
fyzicky i psychicky. Navíc to absolutní odlou ení od všech, kdo by m mohli povzbudit…
Nedalo se to vydržet.“
„Víš, já o tebe strach nemám,“ ekl Rafan, „ty svou cestu ur it najdeš. D v uj instinkt m
a nenech se vmanipulovat nikam, kde nebudeš v pohod . Nedovol, aby ti sebrali smích a
humor. Já ti tvé rozhodnutí schvaluju.“
„Díky,“ smutn se usmál kamarád a sebral poslední kousek okolády.
Rafan k n mu p istr il ješt sušenky. Vid t Svá u takhle zdeptaného bylo neobvyklé.
Doufal, že se z toho brzo vzpamatuje.
„A co Hanka? Ješt je zamilovaná do toho kreténa Vincenta?“
„No, v tomhle bod t mohu pot šit. Pustila ho k vod hodn hlasit a na rozlou enou mu
v jídeln p iplácla tác s ob dem na b icho. Od polívky m l flek, jako když se po…“
„Vážn ?“ rozveselil se trochu Svá a.
„Tím ale dobré zprávy kon í,“ vzdychl Rafan a vypráv l kamarádovi o všem, co se od jeho
odjezdu událo. Než mu to vypov d l, byly t i hodiny ráno. Našt stí už je ekal jen jeden den
školy a pak dva týdny prázdnin.
V pátek ve er je jako vždycky p ed prázdninami pozval k sob na jídlo Zachariáš.
„M l bys druidy obvinit, že t ádn nekrmili,“ zavr el trpaslík, když Svá ovi podával
p íbor.
„Nikdo neumí tak dob e va it jako ty,“ usmál se Svá a a pustil se do ve e e.
„Víš n co o Vronovi?“ zajímal se Rafan.
„Jo. Mluvil jsem s ním dnes ráno. Práv pomáhá Gehanovi lovit visáky. Už brzo by se
m li dostat na místo, kde je tábor s vašimi poznamenanými spolužáky. Až se Vronovi poda í
Hanku osvobodit, ur it se vám ozve. Jen nevím, jak se na její druhý út k budou tvá it
ochránci. Asi bude lepší, když Hanka zatím z stane dole u trpaslík .“
„Jak si mohou myslet, že je poznamenaná, když není?“ nechápal Svá a.
„Ochránci lidi kontrolují pomocí jakéhosi detektoru. Ten bohužel i Hanku ozna il jako
n koho, kdo má v krvi nákazu kamene. I když není pod vlivem sitbelu, n co z n j asi
p etrvalo lé bu,“ vysv tloval Rafan.
„Nem l jsem k druid m v bec odcházet,“ vzdychl Svá a, „chvílemi mám pocit, že jsem tu
nebyl sto let. M l jsem vám pomáhat s hledáním informací. Asi bych byl užite n jší tady než
tam.“
„P esta si vy ítat n co, za co nem žeš,“ napomenul ho trpaslík, „a rad ji se b hem
prázdnin dej trochu dohromady. Doma už se asi na tebe t ší, co?“
 „ ekl bych, že se táta t ší, až mi vynadá osobn .“
„To p ežiješ,“ ušklíbl se Rafan, „a kdyby n co, já budu p es prázdniny v útulku, tak si ke
mn m žeš p ijít post žovat na sv j t žký osud.“
„Dík za pozvání,“ zajisk ilo Svá ovi v o ích, „až budu pot ebovat fackovacího panáka, tak
se rád zastavím.“
Zachariáš spokojen pozoroval, jak Rafanovo popichování pomalu probouzí k životu i
Svá v smysl pro humor. Než chlapci odešli, nabalil jim s sebou zásobu sladkostí, sušeného
ovoce, o íšk a okolády. Pak podal Rafanovi Han in lovecký tesák.
„Zatím ho vezmi k sob , tady by zbyte n zahálel. Jestli se Hanka objeví, eknu jí, že si ho
má vyzvednout u tebe.“
V sobotu ráno vzal Rafan Svá u do útulku pomocí brány.
„To je paráda, že to umíš,“ lebedil si mladší kamarád, „musím se to taky nau it.“
„Stejn to m žeš používat až jako plnoletý.“
„Oficiáln ano, ale neškodí to um t. No, te mi drž palce, já jdu najít tátu.“
„Nemám jít s tebou?“
„Radši ne, bude lepší, když si to schytám mezi ty ma o ima,“ vzdychl Svá a, zavazadla
nechal tam, kde se vyno ili z brány, a rázným krokem vyrazil k budovám útulku. To už si
jejich p íchodu všimli zdejší pracovníci a jeden z nich šel Rafanovi pomoci.
„Tak co je tu nového?“
Pracovník jen zavrt l hlavou: „Není to jednoduchá doba. Nejd ív se ubytuj a pak se
všechno dozvíš.“
Donesli zavazadla do místnosti, která obvykle sloužila jako jejich prázdninový pokoj.
N kdo sem postavil na uvítanou mísu s ovocem. Jablka Rafanovi p ipomn la Hanku. Doufal,
že už brzo pocítí kontakt s její myslí. Tolik si zvykli spoléhat na tuto její schopnost, že bez ní
byli pon kud od íznutí od ostatních. Díky ní nepot ebovali žádné komunika ní pom cky,
dokonce ani netrénovali obvyklé magické zp soby mentálního domlouvání. Rychle se
p evlékl a vyrazil mezi ostatní, aby se chopil n jaké práce.
Dundara objevil u ohrady fu . Op t tu m li n kolik jedinc napadených šedavou plísní.
Svá a už stál u nich s kyblíkem a natíral jejich srst lé ivým roztokem. Jeho otec se stále ješt
tvá il zu iv , ale když k nim dorazil Rafan, trochu se uvolnil.
„Mám Svá ovi pomoct?“ zeptal se šéfa útulku.
„Budu rád, když se k mému neschopnému synovi p ipojíš,“ p ikývl Dundar, „pak by bylo
pot eba vy istit klece ve velké kryté hale. To jsme v posledním týdnu nestihli a je to tam
pon kud zanedbané. Je fajn, že jsi p ijel.“
„Rád pom žu,“ usmál se Rafan a protáhl se ohradou k fu m. Spiklenecky mrkl na Svá u
tak, aby to jeho otec nevid l. Ten už našt stí pospíchal n kam jinam.
„Uf, to bylo drsný,“ oddechl si Svá a. „Ale hlavn , že to nejhorší mám za sebou.“
„Ne íkal táta, co je tu nového?“
„Na to zatím nebyl as.“
V tšinu novinek zaslechli až u ob da. P ekvapen zjistili, že je tu mén lidí než bývali
zvyklí. Dundar tu m l k ruce n jakého nového u edníka lé itele. Byl to zamra ený nemluvný
mladík, který do sebe jen v rychlosti hodil ob d a mezi ostatními se ani nezdržel.
Postupn vyšlo najevo, že i tady se objevili lidé poznamenaní sitbely a ohrožovali místní
pracovníky. Nakonec se zdejší obyvatelé domluvili na tom, že je p íliš nebezpe né tu
nechávat rodinné p íslušníky a minulý týden se všechny ženy a d ti p est hovaly
do bezpe n jších kon in. Z stali tu jen ti, kdo zajiš ovali lé ení ohrožených magických tvor .
Zatím se jim vždy poda ilo zahnat nezvané návšt vníky a dosud nikdo neschytal ani jediný
sitbel do k že, což všichni považovali za úsp ch. Nej ast ji jim te strážci z rezervace
p inášeli nemocné chlupoše ušaté. Tito velice plaší hlodavci trp li podivnou nákazou, kv li
které ztráceli orientaci a n kte í i zrak. Zatím se nepoda ilo odhalit p í inu jejich potíží.
Vypadalo to na otravu nebo n jaký neobvyklý druh parazit . Dundar zjistil, že pomáhá
dlouhodobý pobyt ve tm . Vylé ení ale bohužel nebylo trvalé a n kte í jedinci se sem vraceli
opakovan . Jejich klece se istily velice problematicky, protože bylo pot eba zahnat všechny
jedince do jedné poloviny, zaklapnout p epážku a uklidit jednu ást. A pak totéž opakovat i s
druhou polovinou prostoru. To vše pochopiteln v absolutní tm . Lekaví chlupošové p i
jakémkoliv p iblížení lidí splašen poskakovali do všech stran a bylo nutné se pohybovat co
nejpomaleji, aby zbyte n neutrp li šok. Zdejší ošet ovatelé s velkým pot šením p enechali
tuto nevd nou práci kluk m.

T I DNY V REZERVACI
Druhý den se Rafan Svá ovi p iznal k tomu, co slíbil dvoj at m Mojeranovým. Jestli
ekal, že kamarád bude mít námitky, zmýlil se. Svá a ho p ekvapil.
„Jasn . Myslím, že jim musíš pomoct. Jestli má mít Lotranda n jakou šanci, tak se do té
rezervace pot ebuje podívat co nejd ív. Pom žu vám. Vysv tlím fu m, o co jde. Než
p ijedou kluci, ur it si dají íct. A ty zatím seže v ci na p espání v lese. Ve skladu je
spousta plachet. Když si jednu p ipravíš tak, aby vám poskytla p íst ešek, nikdo to ani
nepozná.“
„Tahat s sebou plachtu? Na co? P espíme jen tak.“
„A co upírci? A hmyz? Tam p ece nem žeš používat odpuzovací kouzla. Co ty víš, jaké
nemoci p enášejí. Vzpome si, jak chodí oble ení strážci rezervace.“
Musel dát Svá ovi za pravdu. Debiliózou by se ur it nakazit necht l. Také si musí opat it
svítilnu a láhve na vodu. A odsypat si ze Zachariášova dárku n jaké ovoce a o íšky.
B hem dalších dní uko istil jednu leh í plachtu, která se vešla k dekám do batohu. Po
ve erech ji se Svá ou upravili tak, aby se z ní jednoduchým p ivázáním dal ud lat p íst ešek
pro t i. V ci, které cht l vzít s sebou, schoval Rafan pod k oví za ohradou fu .
Když s d dou dorazili kluci Mojeranovi, celý útulek to poznal. Okamžit se za ali zajímat
o všechno nové a halasili tak, až jim hned první den Dundar vynadal, že plaší chlupoše.
Ve er se dvoj ata vplížila do místnosti, kde spal Svá a s Rafanem.
„Tak co? Co fu ové?“ mrkali spiklenecky na kluky.
„Když slyšeli, o co jde, souhlasili tém okamžit ,“ ujiš oval je Svá a. „Jsou p ipraveni
vás dovézt až na hranici lesa.“
„Super! Zítra ve er chce d da na dva dny zajet na základnu ochránc , tak to vidím jako
správný as pro naši akci,“ navrhl Sam. „Kde a kdy se sejdeme?“
„Až všichni po ve e i odejdou z jídelny, tak n kde u toho k oví vzadu za ohradou fu ,“
ekl Rafan a ostatní p ikývli. Pak za ali vypo ítávat, co s sebou mají nachystáno, aby
nezapomn li na n co d ležitého. Plavík tentokrát nedovád l, ale tiše poslouchal a Lotranda se
k n mu p itulila. Poprvé po dlouhé dob si p i pohledu na n uv domili, že je to vlastn
Plavíkovo dít , které ješt nikdy nevid lo, jak vlastn divocí tulíci žijí.
Druhý den bylo v útulku živo. Dopoledne se objevili t i druidové a spole n s Dundarem
obcházeli nemocné magické tvory. Nejvíc asu strávili u chlupoš .
„Taky na nic nep išli,“ ušklíbl se ošet ovatel, když kone n postoupili k dalšímu p ípadu.
„Hele, Plavíku,“ oslovil Svá a Rafanova tulíka, „co kdyby ses chlupoš zeptal na jejich
potíže ty?“
„Já už ptal,“ oznámil mu tulík, „oni stále jen na íkat na bolavé uši.“
„To je mi tedy záhadou, jak m že tma lé it bolavé uši,“ vrt l nechápav hlavou.
„To ne eš, tv j ta ka si s tím poradí,“ mávl nad tou nesrovnalostí rukou Sam, „radši nám
seže trochu stepního pórku, a máme v ruce n jaký argument, až budeme po funích chtít,
aby na nás u rezervace po kali.“
„Bez obav. Dneska jsem si p ivstal a už ho máte p ipravený ve skrýši za ohradou.“
„Super! Tak to už nám, myslím, neschází v bec nic.“
 „Akorát d d v souhlas,“ vzdychl Tom.
„Co blbneš, brácho, p ece víš, že by nám ho nikdy nedal.“
Tom neznateln p ikývl a pohladil Lotrandu, kv li které celou akci podnikali. Doufal, že to
nebude marná cesta. Od té doby, co se rozhodl stát pr vodcem, se dostával do situací, kdy se
nemohl vždycky držet toho, co se obecn považovalo za správné.
„Co tady lelkujete? Je pot eba roznést vodu a p ipravit krmení,“ p ekvapil je Dundar v
nespokojený hlas, „inspekce skon ila, tak se zase pus te do práce.“
„Jasn , šéfe,“ postavil se do pozoru Sam a vzáp tí s bratrem vyrazili sm rem k vod .
„Šaškové,“ zamumlal lé itel a v koutcích úst mu zaškubal úsm v.
„Máme nejd ív roznést krmení nebo napatlat fun ?“ zeptal se Svá a.
„Nejd ív se postarejte o fun . Po ítám, že už by m li být skoro v po ádku, ale pro jistotu je
ješt dva dny natírejte. Pak je pustíme. Nechápu, pro po ád lezou do té zamo ené sout sky.
Skoro je podezírám, že se tou plísní nakazili schváln , aby si tu mohli pokecat s ošet ovateli.“
„Škoda že neum jí mluvit nahlas,“ usmál se Svá a.
„Zapla pánbu že to neum jí!“ nesouhlasil se synem Dundar. „Úpln sta í ty jejich
po ouchlé obrázky a emoce.“
„Jen se p iznej, taky je máš rád,“ dotíral Svá a na otce.
„Kdybych nem l, nemohl bych tuhle práci d lat,“ odsekl lé itel, ale pak se na n najednou
usmál a v o ích mu zajisk ilo pochopení.
„Tak už b žte makat,“ dodal vlídn .
„Zdá se, že ti odpustil,“ ušklíbl se po cest Rafan na kamaráda.
„To víš… Je rád, že tu má aspo m , když musel Ani ku s mámou poslat s ostatními do
bezpe í.“
Den jim p i práci rychle ubíhal. Najednou tu byl ve er a všichni napjat ekali na odjezd
pana Mojerany a na to, až všichni strávníci opustí jídelnu. Jakmile byl istý vzduch, za ali se
kluci jeden po druhém vytrácet ze svých pokoj do ve erního šera. Po chvíli se všichni našli
na smluveném míst . Vytáhli ukrytá zavazadla a za ali si rozebírat v ci, aby každý nesl
spravedlivý podíl váhy. P ece jen budou muset ješt p kný kus cesty lesem urazit p šky.
Vtom se zdálky od budov ozvala dutá rána a n kdo za val: „Co tu d láte?! Zatracen !
Nechte toho!“
„Doufám, že to nebylo adresováno nám,“ ekl tiše Tom a p ikr il se za ke . V hlavní
budov se rozsvítila sv tla a byly slyšet roz ilené hlasy.
„Poj te,“ vybídl je Rafan, „musíme se p idat k davu, jinak bude naše nep ítomnost
podez elá. A nezapome te p edstírat, že jste se práv probudili.“
P iplížili se ze strany k ostatním probuzeným. Chlapi m li v rukou hole, sekery a lopaty,
co kdo zrovna popadl do ruky.
„Bacha, jsou to poznamenaní!“
„Kolik jich je?“
„Dva nebo t i. Zab hli támhle za roh.“
„Držte se stranou,“ houkl na n jeden z ošet ovatel .
To ovšem kluky ani nenapadlo. Hnali se s ostatními kup edu. Za další budovou
ošet ovatelé dohnali narušitele a hned na n sko ili.
„No jo, zdá se, že nás nepot ebujou,“ zklaman koukl na chumel lidí Sam.
„Ješt jeden schovaný támhle,“ nadskakoval na Rafanov rameni Plavík a ukazoval packou
do tmy.
„Hej ty! Okamžit vylez, vidíme t !“ nakro il Rafan ozna eným sm rem.
Vzáp tí je zasypala sprška sitbel .
„Zpátky!“ za val t sn za jejich zády práv p ibíhající Dundar a kolem nich zavibrovalo
štítové kouzlo, takže sitbely dolet ly jen na úrove Rafana. Tady si ale s nimi poradil Plavík a
p edvedl svému okolí, jak rychlý dokáže být tulík. Odpinkl ocáskem skoro celou spršku.
N kolik kamen dopadlo pouze na Rafanovy nohy a odrazilo se od kalhot a od bot. Dundar
muže napadl dalším kouzlem, ale nezvaný návšt vník se zatím vzpamatoval a magii odrazil.
Místo toho sáhl do vá ku u opasku pro další várku sitbel . Rafan p isko il skoro až k n mu a
sekl po jeho ruce Han iným tesákem. Muž zavrávoral, ucouvl a pak najednou vystartoval pry
od nich. Dundarovi ani kluk m se nepoda ilo ho zastavit. Jako by se od n j kouzla odrážela.
Dvoj ata se za ním cht la rozb hnout, ale Dundar je zadržel.
„Nenechte se vylákat pry z tábora,“ ekl ost e, „tady na vás nem že.“
„Hele, p esekl jsi mu opasek,“ zdvihl Svá a ze zem to, co po úto níkovi zbylo.
„Dávej pozor,“ napomenul ho otec a sebral mu p edm t z ruky, „má tam kameny.“
„Co ud láme s t mi chycenými?“ zeptali se Dundara muži, kte í zneškodnili dva
úto níkovy spole níky.
„Vezm te je do jídelny. Zavolám ochránce, aby si pro n p išli.“
Všichni se vydali zp t k hlavní budov . Kluci lelkovali na míst a zdálo se, že na n ostatní
pozapomn li.
„Asi bychom m li sesbírat ty rozházené sitbely, aby tu n kdo náhodou nep išel k úrazu,“
ekl tiše Svá a a vytáhl z kapsy šroubovací krabi ku, kde schovával okoládové bonbóny.
Pod lil všechny kolem posledními kousky, aby ji vyprázdnil.
„Posvi te mi, kluci,“ obrátil se na dvoj ata a natáhl si pracovní rukavici.
Sklonil se k zemi a za al sbírat. Hned k n mu sesko ili oba tulíci a na p eská ku mu
ukazovali, kde se ukrývají další rozházené kamínky. Dvoj ata se cht la p idat, ale Rafan za n
p evzal svícení a oba kluky poslal za ostatními do jídelny, aby ohlídali, kdy bude istý
vzduch. Za átek jejich výpravy se tím trochu neplánovan zdržel, ale zase se dalo
p edpokládat, že je po ránu nebude nikdo hledat a ošet ovatelé budou p esv d eni, že si
p ispali.
Když už tulíci neobjevili v okolí žádný sitbel, Rafan vzal od Sváti krabi ku a pevn ji
zašrouboval. Prozatím ji str il do kapsy. Až dorazí ochránci, tak jim kameny p edá.
Oba se pak vypravili do jídelny za ostatními. Muži se pokoušeli vyslýchat zadržené, aby
zjistili, kolik poznamenaných se tu potuluje po okolí, ale vymámit na zajatcích odpov di se
jim neda ilo.
„Ochránci prý dorazí za chvíli,“ informoval je hned ve dve ích Sam.
„Hele, kluci, nechcete jít rad ji spát? Už je pozd ,“ ekl jeden z muž .
„Nám se ješt nechce,“ protestoval Sam.
„Rafe, prosím t , zaže je do postelí, a se tu nepletou,“ zaúkoloval Rafana Dundar.
„Né, ješt né…“ loudil na oko Tom, ale už se sunul z místnosti ven.
„Te je nejlepší as zmizet,“ ekl naléhav Sam, sotva za nimi zaklaply dve e,
„momentáln je klid, ale chlapi cht jí držet celou noc hlídky. To už bychom se pak odtud
nepozorovan nedostali.“
„Ok,“ souhlasil Rafan, „tak jdeme na to. A ty nám kryj záda.“
„Spolehni se,“ p ikývl Svá a, „ud lám, co bude v mých silách. A vy si posp šte, a se
dostanete na místo d ív, než vás najdou.“
„D da bude šílet, až zjistí, co provádíme,“ vzdychl Tom.
„Žádný strachy! eknu mu to šetrn ,“ usmál se Svá a, „tak už b žte, a jste pry , než
dorazí ochránci.“
Opatrn vyklouzli ven a pospíchali k ohrad . Fu ové už na n ekali a tentokrát kupodivu
nezdržovali. P ipevnili sedla, zavazadla, nasedli a vyrazili k rezervaci. Asi po hodin jízdy
fu ové sami zastavili a mentáln nazna ili, že dál do lesa se už neodváží.
Tom se ješt asi p t minut zdržel dohadováním, jestli tu na n trojice fu po ká, pak jim
každému nabídl stepní pórek.
„Používání magického zraku by snad zatím nem lo vadit,“ ekl s jistými pochybami Rafan
a rad ji ze zavazadla vylovil i svítilnu. Srovnali si batohy na zádech a vyrazili do tmy. Sam ze
zem sebral delší rovnou v tev a používal ji jako h l. Les byl nep íjemn temný a no ní
zvuky navozovaly atmosféru, ze které ob as lov ku naskakovala husí k že. Zvláš když
netušil, jaké magické tvory tady m že potkat. Z útulku jich sice hodn znali, ale ur it ne
všechny. Po n kolika hodinách ch ze se zm nil typ lesa. Stromy tu byly vyšší a lépe se jim
šlo. Jenže jim kolem hlav za alo kroužit n co malého. Sam se ohán l holí, Rafan pracovní
rukavicí, kterou našel v kapse a Tom používal na odhán ní epici.
„Nedá se nic d lat, musíme se taky trochu vyspat,“ prohlásil nakonec Rafan a našel místo,
kde mohl na nízkou v tev p ivázat vršek plachty. Spodek áste n zatížil kameny a áste n
p ichytil za ko eny stromu. Dvoj ata od n j zatím odhán la dot rné létavce. Zalezli dovnit ,
zachumlali se do dek a zabezpe ili škvíry, aby se k nim ty no ní potvory nedostaly. Usnuli
tém okamžit .
Ráno se probudili zimou. I když se k sob choulili, nebylo to moc platné. Museli vysko it
a rozhýbat t lo. Byl krásný sv ží, a nep íjemn chladný den. Létavci byli pry a kolem se
ozývalo jen hlasité št betání pták . Trochu si zacvi ili, aby si zah áli ruce a nohy, sn dli
chleba se sýrem, lokli si studené vody a vyrazili znovu na cestu. Teprve ostrý pochod je
opravdu zah ál.
Sluní ko svítilo tak, že jim v poledne za alo být vedro.
„Sakra! Už bychom m li být blízko, ne?“ vyzvídal Sam.
„To doufám,“ zamumlal Rafan a ukázal na kládu z obrovského stromu, povalenou p es
úzké koryto divoké í ky, „zkusíme p ejít támhle.“
Další p lhodinu p elézali skály a skalky, které na tomto b ehu znemož ovaly plynulou
ch zi. Když už se kluk m zdálo, že to nebere konce, Rafan se zastavil a ukázal p ed sebe.
„Už jsme skoro tady. Támhle za tím obloukem eky sídlí kolonie tulík .“
„Tak jdeme,“ odhodlan si nadhodil batoh Tom.
„Po kej, brácho, já…“ zarazil ho Sam. „Já tady rad ji na vás po kám.“
„Co blbneš? Kdy se ti poda í podívat p ímo k tulík m?“
„No víš, jak nám psali, že není vhodná doba k nim chodit… copak si nepamatuješ, jaký
pr švih byl z toho, když si Raf osvojil Plavíka? Nechci p ivést d du do v tšího maléru, než je
nezbytné.“
„Copak ty bys necht l tulíka?“
„Práv že cht l. A hrozn moc! Jsem si skoro jistý, že by se n který z nich ke mn p idal.
Ale nechci to riskovat kv li d dovi. Zodpovídá za nás a úpln bude sta it už to, že jsme se
sem vydali bez jeho v domí.“
Rafan p ekvapen zamrkal. Vždycky byl o Samovi p esv d en, že mu úpln chybí smysl
pro zodpov dnost. Taky v duchu vynadal sám sob , že na to ani nepomyslel. Osvojení by
opravdu mohlo jejich výlet posunout z kategorie p estupk do kategorie trestného jednání, v
tom má Sam úplnou pravdu.
„Klobouk dol , Same, myslí ti to,“ uznale ocenil jeho p ístup Rafan.
„Po kám tady na vás,“ p ikývl a shodil batoh na zem, „ale všechno mi pak vylí íte slovo
od slova.“
„Jasn , brácho,“ p ikývl Tom. Lotranda na jeho rameni netrp liv p ebíhala z jedné strany
na druhou.
Ješt se naposledy ohlédli po Samovi a vyrazili k tulík m. V oblouku eky se Plavík a
Lotranda od nich odpoutali a b želi nap ed. Na dohled od hnízdišt dal Rafan pokyn k
zastavení. Posadili se a vytáhli jablka a o íšky.
„To se k nim ani nepodíváme?“ nespokojen se vrt l Tom.
„Neboj se. A nesn z všechny o íšky, za chvilku nás ur it p ijdou zkontrolovat.“
„Ale m l bych jim íct, o co jde.“
„Plavík s Lotrandou jim to vysv tlí mnohem líp než my.“
 Rafan m l pravdu. Po n jaké dob se k nim pod vedením Plavíka a Lotrandy p i ítila celá
skupinka tulík a nadšen se vrhli na nabízené o íšky a sušenky. Tomovi se p i jejich
dovád ní rozzá ily o i. Byli tak roztomilí. Rafan si všiml, že dva z p íchozích tulík se drží
stranou. Jednomu dokonce chyb la levá p ední packa.
Když chumel tulík vyzobal všechny o íšky a sušenky, rozb hli se jednotlivci zase zp t
dom . Z stal jen Plavík, Lotranda a ti dva tulíci, co se nezú astnili plen ní jejich zásob.
Tulík s ob ma packami se postavil p ed Toma a za al švito it.
Plavík Rafanovi vyšplhal na rameno a za al mu p ekládat, o em je e .
„Mam íká, že Lotranda p íliš mladá, nic znalosti, nic zkušenosti. Sama nedokáže zachránit
partnera. Když ale pomohou Mam a Groh, je velká nad je. Nejd ív ale pot eba, aby vznikl
celý kruh – hexitas nitorphagius. Musíme najít dva tulíky, aby celkem bylo šest pro kruh.“
„Ale pro …?“
„Mam nem že odvést z hnízda víc jedinc , jinak by ohrozila rod. Je ochotná jít a pomoci,
když my p ivést ješt dva do kruhu.“
„Co myslíš, Rafe, dokážeme n kde sehnat ješt dva tulíky?“ zeptal se Tom.
„M žeme se o to pokusit. Kdyby Demitka a Lotrandin bratr souhlasili…“
Mam znovu za ala švito it.
„Prý nás dva mladé,“ pokra oval v p ekládání Plavík, „te Mam musí nau it požírání
t pytu. My oba t i dny u it. Akorát pot ebuje t pyt otrocké krásy.“
„No jo, ale to my nemáme,“ ekl rozpa it Tom.
„Po kej,“ zarazil ho Rafan, „já asi vím, co chce.“
Sáhl do kapsy, vylovil plechovku se sitbely a otev el ji. Naklonil ji k tulíkovi: „Máš na
mysli tohle?“
Mam spokojen hvízdla a p ikývla. Vzala si plechovku, obrátila se na Toma a znovu
zašvito ila. Plavík s Lotrandou se p ipojili k Mam a Grohovi a ladnými skoky zmizeli sm rem
k hnízdišti. Jakmile se jim tulíci ztratili z o í, oto il se Tom na Rafana: „Prý se sem máme
vrátit za t i dny. Budou tu na nás ekat a budou p ipraveni vytvo it kruh. Ostatní prý nau í
naše tulíky b hem cesty.“
„Tím myslela, abychom do té doby sehnali další dva tulíky?“ vyd sil se Rafan.
„To ne, jen asi cht la íct, že Plavík a Lotranda budou v té chvíli dostate n p ipraveni.“
„Tys jí opravdu všechno rozum l?“
„Kdybych tu mohl použít kouzlo, rozum l bych dokonale, ale takhle jsem se musel
spokojit s tím, co mi zprost edkovala Lotranda. Ale jsem p esv d en, že jsem to pochopil
správn .“
Pomalu se vraceli k Samovi. Touhle dobou už je možná za ali lidi z útulku hledat. Fakt, že
se mají vrátit pro tulíky až za t i dny, jim komplikoval situaci. Utajit pobyt v rezervaci tak
dlouho nebude snadné.
Když se blížili k místu, kde zanechali Sama, všiml si Tom, že bratr na n gestikuluje, aby
se nehýbali a zachovali ticho. Sam m l v rukou deku z batohu a plížil se k n emu, co Rafan s
Tomem ze svého úhlu nemohli vid t. Na okamžik znehybn l a vzáp tí se vrhl rybi kou
kup edu a chvíli se zmítal na míst . Pak na n tiše zavolal.
„Mám ho. Poj te sem.“
„Co máš?“
„Chlupoše. Zabloudil sem jeden nemocný. Válel se tu po zemi a to il se dokole ka
takovou rychlostí, až mi p echázel zrak.“
„No jo, ale co si tu s ním po neme?“ znejist l Tom.
„Hele, brácho, kde máte tulíky?“
„No, víš…“ za al Tom, ale nedo ekl, protože na n zpoza k oví vysko ili t i muži.
Ten nejmohutn jší chytil pod krkem Rafana a ostatní dva popadli za límec dvoj ata: „Ani
se nehn te a odpov zte! Co tu d láte?“
 „Divochu,“ sípal Rafan, „nemusíš m uškrtit, já neute u.“
„Ale ale, to je p ekvapení! Rafael a Mojeranovi,“ udiven si prohlížel vet elce Giro. „Co
tu, sakra, vy t i pohledáváte?“
„Vy je znáte?“ zeptal se t etí muž.
„Ano, druide. V t chto dnech pomáhají v útulku.“
„To je sice chvályhodné, ale jestli se nemýlím, do rezervace nemají p ístup.“
Pak se druid p ísn zamra il a zahled l se na Rafana: „Moc rád bych slyšel d vod vaší
p ítomnosti zde. A dob e si rozmysli, co mi odpovíš. Tohle je opravdu vážný p estupek a já
budu žádat vaše potrestání.“
Divoch narovnal Rafanovi košili, za kterou ho p ed chvílí držel a odstoupil stranou. Giro
za druidovými zády gestikuloval a ukazoval na rameno, kde mladík obvykle nosil tulíka. Než
ale Rafanovi došlo, co se mu strážce rezervace snaží poradit, ozval se Sam.
„Víte, pane, v útulku máme chlupoše a po ád se neda í zjistit, co jim vlastn p sobí
problémy,“ postavil se p ímo p ed druida a s bezelstným výrazem pokra oval, „snažili jsme se
tu p ijít na to, jestli to nemají t eba z potravy.“
„Vy t i si snad troufáte odhalit to, co už tak dlouho trápí naše nejlepší odborníky?“
ned v iv pozvedl obo í druid.
„No, víte, pozoroval jsem, chci íct pozorovali jsme chlupoše, jak okusuje támhleten ke ík.
Najednou z ni eho nic za al šílen poskakovat, to it se a drbat si uši. Tak jsem ho rad ji
chytil. Myslel jsem, že se snaží zbavit pavu in, které se na n j u toho ke íku nabalily. Ale už
jsme to nestihli prozkoumat, protože jste nás práv na apali.“
„ íkáš pavu iny?“ podrbal se Giro na brad a šel se mrknout ke ke íku, který Sam ozna il.
Podíval se zblízka a pak se oto il k nim.
„Zatracen ! Že nás to hned nenapadlo? Zrovna se líhnou!“ ekl a vzáp tí spole n s
druidem oba dopov d li: „Arachnoliti.“
„Je to jasné,“ rozzá il se druid, „jak sebou mrskají, ta hladová drobotina jim zalézá
hluboko do uší a p sobí jim bolest. Oni na to vážn p išli! A lé ba bude sm šn jednoduchá,
sta í jim vypláchnout uši odvarem z dubové k ry.“
„Po kej, Same,“ ekl Giro a sáhl do kapsy u svého batohu, „mám tady speciální p enášecí
vak, kde bude chlupošovi líp.“
P endali vyd šené zví átko do vaku s vyztuženým dnem a Sam si op t mohl složit svou
použitou deku. Nejd ív ji ale d kladn o istil od všech pavu in, aby náhodou nedopadl
podobn jako chlupoš.
„Ukažte, Giro, dejte mi toho chudáka, hned s ním zab hnu do útulku a postarám se i o
vylé ení ostatních,“ ekl druid, „a odm te n jak naše malé pr zkumníky. Za tohle si zaslouží
pochvalu.“
„Pot ebujeme z stat v rezervaci t i dny,“ zašeptal Rafan Girovi do ucha.
„Kdyby vás to p íliš neobt žovalo, ctihodný, mohli bychom jim vystavit povolenku na
t ídenní pobyt v rezervaci,“ oslovil Giro druida, „to by pro n myslím byla dostate ná
odm na.“
„Ale jist , pro ne,“ souhlasil nadšený druid, „máte s sebou n jakou nevypln nou
povolenku?“
„Ale samoz ejm ,“ vylovil Giro z batohu p íslušný papír i s tužkou.
Druid vytrhl papír a tužku strážci z ruky a podepsal se na spodní okraj: „Tak já b žím, vy
jim to zatím vypl te.“
A dlouhými rychlými kroky zamí il pry . Dívali se za ním, dokud jim úpln nezmizel z
o í. Pak se oto ili ke Girovi, který dosud držel nevypln nou povolenku v ruce. A tvá il se
zna n podezírav .
„N co mi tady nehraje, pánové. Máte velikou klidu, že má tenhle týden službu práv druid
Pa ízek. U nikoho jiného by vám vaše pohádka tak snadno neprošla.
 „Jaká pohádka? Problém chlupoš nás opravdu trápil,“ namítl Sam.
„Dejme tomu, Same, že ti to v ím. Ale vsadím boty, že tady jste z úpln jiného d vodu. A
moc by m zajímalo, kde se práv te schovává Rafan v Plavík a Tomova schovanka
Lotranda.“
„Cht jí být t i dny u svých p íbuzných,“ odpov d l Rafan, „máme tu na n po kat.“
„To znamená, že jste vy t i byli u tulík ,“ Gir v hlas dostal skoro výhružný podtón,
„hlavn mi ne íkejte, že došlo k dalšímu osvojení!“
„Já s nimi nebyl,“ zaškaredil se dot en Sam, „takže k osvojení ani dojít nemohlo.“
„Rafe,“ oto il se strážce na nejstaršího z trojice, „ ekni mi na rovinu, mám díky vaší
návšt v o ekávat n jaký pr švih?“
Rafan se hlasit nadechl a zakoulel o ima. Giro si navzdory vší opatrnosti zasloužil
pravdu.
„Bojím se, že ano,“ p ikývl, „a asi by bylo lepší, kdyby ses nevyptával na podrobnosti.“
„To mám jako nastavit vlastní krk a slep vám d v ovat?“ Giro se podíval na Divocha,
který jen pobaven pokr il rameny.
„Stejn jako z toho m že být velký pr švih, m že to na druhou stranu p inést i veliký
užitek,“ snažil se Rafan zmírnit Girovy obavy.
„To je fakt,“ potvrdil Tom.
„Ne. Takhle by to nešlo,“ zavrt l Giro po chvíli p emýšlení hlavou, „já vám to povolení
nevyplním do té chvíle, dokud mi nevysv tlíte, jaké okolnosti vás dohnaly až sem. Už jednou
jsem kv li vám p išel o práci a nerad bych si to te zopakoval.“
Kluci ml eli a dívali se nerozhodn jeden po druhém.
„Já ekám,“ podmra en na n hled l strážce rezervace.
„Tak jo,“ p ikývl Rafan, „já ti v ím a jsem ochoten ti to objasnit. Ale bude to asi na delší
vypráv ní.“
„Ok, zajdeme do srubu. Stejn musíte b hem pobytu v rezervaci n kde bydlet. P es den
m žete tady Divochovi pomáhat s úklidem zátoky nad vodopádem a ve er si poslechneme váš
p íb h.“
To kluk m vyhovovalo. Vlastn to nemohlo dopadnout lépe. Jejich pobyt v rezervaci byl
te legální a b hem ekání na tulíky budou mít kde spát a nebudou se nudit. Giro jim ve
srubu uva il polévku a pak je poslal s Divochem do terénu. Sám musel obstarat zásoby
potravin na t i dny a domluvit se s n kterým kolegou, aby si s ním prohodil službu.
Po ve e i došlo na slíbené vypráv ní a p esn jak Rafan p edpovídal, protáhlo se jejich
posezení u teplem sálajících kamen skoro do noci. Když skon ili, vypadal Giro pon kud
neš astn .
„M l jsi pravdu, Rafe,“ vzdychl s bradou op enou o ruce, „bylo by mi líp, kdybych to
nev d l. Budu muset v dom porušit všechny p edpisy. Sidi by mi nikdy neodpustila,
kdybych nep isp l k záchran jejího bratra Nika. Zvláš te , když Paula eká malé.“
„Takže pom žeš ven z rezervace i tulík m, kte í p jdou s námi?“ rozzá il se Tom. „Páni!
Už za ínám v it, že se to povede.“
„Jen jestli se nám poda í sehnat ješt ty další dva,“ p ipomn l mu Rafan.
„Jasn , že jo,“ nepochyboval ani v nejmenším Sam, „domluvíš se s Demitem a je to.“
„Domluvíš se, domluvíš se, to se ti ekne,“ zchladil ho Rafan, „já na n j žádný p ímý
kontakt nemám.“
„No tak ekneme Vronovi, ten za ídí všechno.“
„Zapomínáš, že už dávno není kouzelným džinem.“
„Ale na to, že nenosí kouzelnický prsten, toho umí zatracen hodn ,“ nevzdával se nad je
Sam.
„Nakonec pro ne, zkusit to m žeme,“ souhlasil Rafan, „až najde Hanku, požádám Vrona,
aby Demitovi vysv tlil situaci.“
 „Doufám, že ji najde brzo,“ zavrt l se na tvrdé d ev né židli Tom, „neumím si p edstavit,
jak p ed ostatními lidmi utajíme ty i tulíky. A až se o nich doslechnou zdejší druidové, naše
poslání se nejspíš zkomplikuje.“
Zatímco si ve srubu p átelsky povídali, byl na tom Svá a podstatn h .
Sotva šéf útulku vyrozum l pana Mojeranu o tom, že si jeho vnukové ud lali tajný výlet na
neznámé místo, d da dvoj at se okamžit vrátil a za al pátrat, kam kluci zmizeli. Svá a mu
p edal jeden dopis od Toma a druhý od Rafana.
„Co je to za podivný komplot? Pro mi to proboha d lají za zády?“ složil muž bezradn
ruce do klína, když do etl vzkazy. „Tohle p ece nem že dob e dopadnout.“
Svá a musel sáhodlouze vysv tlovat, že ve skute nosti nebyla jiná možnost. Oficiáln je
do rezervace nepustili, takže se tam vypravili tajn .
„Copak vy byste je tam pustil, kdybyste tušil, co p ipravují?“
„Samoz ejm , že ne.“
„Tak vidíte. Kluci prost nem li na výb r. Lotranda nutn pot ebovala mluvit s divokými
tulíky. Tom ji p ece nemohl nechat jen tak um ít.“
„Musím okamžit za nimi.“
„Jsou tam s Rafem. On na n dá pozor. D v ujte mu. P ece ho znáte.“
Nakonec se Mojerana nechal p esv d it, aby po kal. Svá u to ale stálo hodn úsilí.
Teprve když se objevil druid Pa ízek a p inesl zprávy z rezervace, se Mojerana zbavil
nervozity. To, že tam jsou kluci pod dozorem Gira ho uspokojilo. Svá a ale ho el
netrp livostí. Nemohl se do kat chvíle, kdy se jeho p átelé vrátí a on se kone n dozví, jak
usp li.

HANKA V RUKOU ÚNOSC

Vron pomohl trpaslík m nachytat visáky a pak se ve spole nosti Gehana vypravil k místu,
kde se on a jeho druzi poprvé setkali s Hankou. K prameni dorazili pozd v noci. Malou chvíli
si zd ímli a ješt p ed úsvitem Vron vyrazil na pr zkum. Vzal na sebe podobu havrana, ale
Gehan zavrt l hlavou.
„Jestli chceš být nenápadný, musíš na sebe vzít podobu supa. Havrany jsem tu ješt nikdy
nevid l.“
Vron zakrákal, ale poslechl. Pak se jako sup vznesl vysoko do vzduchu a plachtil sm rem
k táboru poznamenaných d tí. Mlha halila tábor a Vron zjistil, že z výšky nic neuvidí. Snesl
se níž tak blízko, jak se odvážil. Pak si všiml, že kousek pod ním krouží další dva supi.
Rychle zkontroloval jejich identitu, ale opravdu to byli jen mrchožrouti. Jejich p ítomnost v
n m ale vzbudila znepokojení. Snesl se níž a pod sebou uvid l táborový dv r a ubytovací
baráky. Na dvo e se nic nehýbalo. P emýšlel, jestli je bezpe né p istát. Druzí dva supi, jako
by ho slyšeli, se snesli na zem a p ihopkali k jakémusi vozu. Rychle je následoval.
Supi se zam ili na t lo muže, které leželo vedle vozu a m lo zkrvavenou hlavu. Muž
pohnul rukou a to ptáky znejist lo. Hopkali kolem, vy kávali, zatím se blíž neodvážili.
Vron se prom nil zp t do lidské podoby a sklonil se ke zran nému. Zdálo se, že muži
n kdo rozbil hlavu tvrdým úderem. Vron odehnal zklamané mrchožrouty a za al se rozhlížet
pozorn ji. Druhé nehybné t lo objevil o kus dál. Tento ochránce byl však mrtvý. Zabouchal
na dve e domku u brány. Dve e se ale po první rán otev ely nikoliv proto, že by n kdo stiskl
kliku, ale proto, že byly nedov ené. Vron opatrn nahlédl dovnit . Cítil podivné záchv vy
magie, avšak nedokázal rozlišit, co je zp sobuje. Vkro il do chodbi ky a za dalšími
nedov enými dve mi objevil spole enskou místnost. Tady spat il další t i zran né ochránce.
Kdosi na n seslal dusící kouzlo, které kolem nich periodicky kolísalo. Každý další nápor
kouzla byl vždy siln jší a siln jší. Už nechyb lo mnoho, aby se ti t i spoutaní a zran ní muži
udusili. Kdo tuhle magii vyslal, musel být v jádru krutý bezcitný lov k. Vron okamžit za al
rozplétat smy ky kouzla a po chvíli se mu ho poda ilo úpln zrušit, aniž by na to ochránci
doplatili životem. Zkontroloval jejich životní funkce. V této chvíli nedokázal odhadnout, zda
se z toho dostanou. Ten, kdo je p epadl, musel být dostate n zdatný, nebo je zastihl
absolutn nep ipravené.
Vron vyšel ven a nahlédl do prvního baráku, kde spaly d ti. S úlevou zjistil, že jsou v
po ádku a nerušen pochrupují. Doufal, že úto níci už jsou pry . Pro jistotu obešel celý tábor
a nahlédl do všech stavení. Všude našel jen spící d ti a nikoho jiného. Bude pot ebovat pomoc
a to co nejrychleji. N kdo by m l zjistit, co se tu p ihodilo, a taky pot ebuje lé itele.
Otev el bránu a p emístil se ke Gehanovi.
„Musíš se mnou,“ ekl mu a vtáhl ho do brány, než se trpaslík zmohl na jakýkoliv protest.
„Co se tu proboha stalo?“ podivil se Gehen, když se ocitli na dvo e tábora.
„P esn to bych pot eboval zjistit,“ opá il Vron, „co umíš líp? Stopovat nebo lé it?“
„Jsem jeden z nejlepších stopa našeho kmene,“ zamru el trpaslík.
„Fajn. Tak se tu po ádn rozhlédni a zkus podle stop vypátrat, co se dá. Zajímá m , kdo
úto il, kolik jich bylo a rád bych znal i d vod útoku. Mezitím se poohlédni v barácích po
Hance. N kde by tu m la být.“
„Copak nikdo z nich,“ trpaslík kývl hlavou sm rem ke zran nému ochránci, „nep ežil?“
„Jeden je mrtvý a ostatní, které jsem objevil, jsou v bezv domí. Nutn pot ebují lé itele.
Sami na to rozhodn nesta íme, zkusím zavolat n koho schopného.“
„Tak já to du zatím vomrknout,“ zkontroloval Gehan sekeru, jestli jde lehce vytáhnout z
opasku, a vykro il sm rem k brán .
Vron už držel v ruce komunika ní zrcátko a pokusil se o kontakt s Demitem. Ten už ale
n kolik týdn na žádné oslovení neodpovídal. Ani tentokrát se neozval. Zkusil tedy Artitana.
Ten našt stí zareagoval.
„Te se to nehodí, Vrone, za pár okamžik vyrážíme do akce. Až bude chvilka volna,
ozvu se ti,“ cht l mág ukon it kontakt.
„Po kej, tohle je taky d ležité,“ snažil se ho zadržet Vron, „ochránci v tábo e s d tmi jsou
t žce zran ní a jeden je mrtvý, pot ebuji nutn lé itele a n koho, kdo se postará o d ti a
bezpe nost tábora.“
„Sakra! Zrovna te !“ zaklel bojový mág. „Po kej chvíli, zkusím se domluvit s velitelem.“
N jakou dobu bylo ticho. Vron neklidn p echázel po dvo e sem a tam. Práv vycházelo
slunce a nebýt problematické situace, bylo by to krásné romantické ráno.
„Tak jo,“ ozval se znovu Artitan, „velitel kv li tob odložil za átek akce a dovolil mi,
abych pro vás urychlen sehnal pomoc. Pokusím se najít n koho vhodného, takže bu
p ipraven otev ít nám bránu, až se ozvu.“
Než sta il pod kovat, mág ukon il spojení. Vron zaklapl zrcátko, str il ho do kapsy a m l
sto chutí jít hledat Hanku. Ale pohled na zran ného ochránce, který dosud ležel na dvo e, mu
p ipomn l, že jsou tu i jiní, co zrovna pot ebují pomoc. Sklonil se k muži a posílil jeho vitální
energii. Pak ho vzal do náru í a odnesl do místnosti, kde leželi jeho kolegové. I jim p idal
trochu životní síly. Jeden z nich zasténal a probral se. Vron našel na stole sklenici s ovocnou
š ávou a dal mu po doušcích napít. Podle napjatého výrazu kolem úst poznal, že má nejspíš
velké bolesti. Dotkl se jeho ela a vyslal k n mu mírné znecitliv ní. V d l, že by t m muž m
mohl pomoci víc, ale co kdyby pak pot eboval magii na ochranu tábora. Dokud tu není nikdo
další, nem že se p íliš oslabit.
„Díky,“ ekl ochránce, „už je to lepší. Kdo vlastn jste?“
„Bonifác Vron. Mám mezi vašimi d tmi schovanku.“
„Vronová. Hana Vronová, už vím, to je ta…“ muž se odml el a chytil se za hlavu. Zav el
o i a znovu zasténal bolestí. Vron natáhl ruku, aby mu ulevil, ale muž ho zarazil.
„Schovejte si magii proti úto ník m, jestli vás tu najdou…“
„Myslím, že už tu nikdo není,“ zavrt l hlavou Vron.
„D ti! Musíme zkontrolovat d ti,“ pokusil se muž vstát, ale bylo to nad jeho síly.
 „D ti jsou podle toho, co jsem vid l, také v po ádku. Nezdá se, že by jim n kdo ublížil.“
„Ale ti muži… Kde jste se tu vlastn vzal?“
„To vám vysv tlím pozd ji. Te mi ekn te, kdo na vás zaúto il a co cht l.“
„Muži. Byli to muži s velkými magickými schopnostmi. Poznamenaní. Byli poznamenaní
r žovými sitbely,“ snažil se mezi návaly bolesti vybavit si vzpomínky zran ný ochránce.
„A co tu cht li?“
„Cht li… ptali se… ptali se na Hanu Vronovou. Mu ili nás, abychom jim prozradili, kde ji
najdou.“
„Vy jste jim to ekli?“ s mrazením v zádech se dohadoval Vron.
„Ne. Ale n kdo z nich se zeptal d tí a ty jim ukázaly, kde spí. Pak nás jeden lump spoutal.
ekl, že si za naše zlo inné chování k d tem nezasloužíme žít, a poslal na nás dusící kletbu.“
„A co ta dívka?“
„Ta? M la náramek poslušnosti, takže s nimi šla dobrovoln ,“ ochránce se omluvn
zadíval na Vrona, který najednou vypadal hodn rozzloben .
„Á, tady jsi,“ vtrhl do místnosti trpaslík, „mám špatnou zprávu.“
Vron sklouzl pohledem na Han inu vestu, kterou Gehan svíral v ruce.
„Já vím,“ ekl sklesle, „odvedli ji.“
„Jo. Z stala tu po ní jen tahle vesta. Používala ji místo polštá e,“ podal zmín ný kus od vu
Vronovi.
„Je to špatné. Odvedli ji poznamenaní. Kouzla ochránc , která ochromila její v li a
komunikaci, te bohužel hrají proti nám. Neumím si p edstavit, jak ji dokážeme najít.“
„Ostatní d cka, až na to op edení kouzly, vypadají v po ádku,“ dodal Gehan, „už se
za ínají probouzet.“
„Naše spojka se snídaní dorazí v p l deváté,“ zasípal zran ný ochránce a znovu se pokusil
zvednout. Tentokrát se mu aspo poda ilo posadit.
„Doufám, že nemáte na mysli toho muže u vozu na dvo e,“ ozval se trpaslík, „ten to totiž
má definitivn za sebou. Uložil jsem ho zatím tady vedle v komo e, aby ho d cka nevid la.“
„Panebože,“ zasténal ochránce, „úpln jsem zapomn l, že tu ješt v dob p epadení byl.“
„Takže snídani nikdo nep iveze?“ zamra il se Vron.
„Informace o tomhle míst je p ísn st ežená. Musím dát zprávu šéfovi, co se stalo.“
„A kdo je váš šéf?“
„Cintarion. Tak m napadá,“ zarazil se najednou ochránce, „kde jste se tu vlastn vzali vy
dva?“
„No,“ rozpa it se poškrábal na brad Vron, „vlastn jsme sem taky p išli hledat Hanku
Vronovou.“
Vtom se mu v kapse rozvibrovalo komunika ní zrcátko. Rychle ho otev el.
„Vedu ti posily. ekáme v Santaren v parku u školy,“ Artitan byl nevlídn stru ný.
Vron cht l odložit Han ino oble ení, když zavadil o n co tuhého ve spodní kapse. Sáhl
dovnit a vylovil poma kané pergameny. Zv dav do nich nahlédl a p ekvapen hvízdl.
„Na, zatím si to p e ti,“ str il vestu i listy Gehanovi do rukou, „já musím na chvíli na
dv r.“
Vyb hl ven a otev el bránu ke škole.
„To ti to ale trvalo,“ nespokojen vr el bojový mág a za ním branou do tábora proklouzli
profesor Smítko, profesorka Ferinová a zamra ený Pohromak. Artitan se hned za al rozhlížet
po dvo e. Tém okamžit nalezl stopy krve poblíž vozu.
„Prý jsou tu ran ní,“ oslovil Vrona plešatý profesor, „kde bych je našel?“
Vron kývl sm rem k baráku u brány. U itel už se na nic dalšího neohlížel a vyrazil
nazna eným sm rem.
„Co d ti?“ zajímala se Ferinová.
 „Krom Hanky, kterou úto níci odvedli, jsou v po ádku. Jen bude pot eba jim zajistit
snídani, protože dodavatel jídla byl v noci zabit.“
„A nemohl by n co p ipravit Zachariáš?“
Vron v duchu zaúp l. Místo hledání Hanky se bude muset zabývat táborovými problémy!
„Ano, myslím, že mohl, pokud mu nahlásíme po et strávník a zabezpe íme dopravu,“
potla il své pocity a p ikývl.
„Je možné mluvit s n kým, kdo tu naše d ti hlídal?“ zeptala se.
„Jeden z ochránc je p i v domí. Myslím, že Artitan s Pohromakem už ho vyslýchají,“
konstatoval, když vid l oba mágy vstoupit do budovy hned za profesorem Smítkem.
„Tak poj me za nimi,“ navrhla profesorka, „tam snad zjistíme všechno, co je pot eba.“
„N kdo by m l hlídat venku. B žte dovnit sama. Já tu zatím na vás po kám.“
Ve dve ích u itelka málem vrazila do Gehana. Nasupený trpaslík p istoupil k Vronovi.
„Cos to sem pozval za hulváty? Jeden z nich m vyhodil z místnosti s takovým pohrdáním,
že jsem se musel hodn držet, abych mu nedal jednu p stí.“
„To byl Pohromak. Má vychování dra í celebrity. Je lepší si ho nevšímat.“
„Ale tohle,“ poklepal Gehan prstem na pergameny, „je zatracen zajímavé. Cht l bych od
toho kopii. Na, p e ti si to až do konce.“
Vron se za etl a po prohlédnutí mapy se zamyslel. Tyhle informace by se zaru en hodily
hlavn ochránc m. A už se k nim chovají jakkoliv mizern , m l by jim je poskytnout. Ale na
druhou stranu se mu necht lo dát pergameny z ruky.
„Zkusím vyrobit kopie,“ ekl po chvíli a vydal se do budovy, aby našel n jaké papíry, které
by na otisk dokument mohl použít.
„Jak ti muži vyhlíželi?“ ozýval se ostrý Artitan v hlas z vedlejší místnosti. Odpov ale
slyšet nebylo.
„Vypadá to, že sem opravdu p išli jen pro tu holku,“ znovu promluvil bojový mág,
„p edpokládám, že už vám žádné další nebezpe í nehrozí.“
Vron magicky p enesl vzhled dopisu i mapy na prázdné listy papíru pro jistotu dvakrát.
Vedle promluvila Ferinová, ale nebylo jí rozum t. Zato Artitan v hlas zn l jako polnice.
„To te není možné. eká nás d ležit jší záležitost, než hledat jednu ztracenou holku. Je
mi to líto, Felicie, ale nemáme lidí nazbyt.“
„To snad nemyslíš vážn , že jí nepom žeš,“ zvýšila tentokrát hlas i Ferinová, „jestli pro
n koho byla tak d ležitá, že kv li ní p epadli tábor, musíme zjistit, o co jde!“
„Momentáln fakt nem žu. Mám nejvyšší as se vrátit k našim. Promi .“
Vedle vrzly dve e a d ev ná podlaha v chodb zadun la pod sp šnými kroky. Vron
urychlen shrábl pergameny i kopie a vyrazil ven za Artitanem.
„Hej! Po kej ješt okamžik!“
Jen tak tak ho dob hl a zadržel mágovu ruku t sn p ed vykouzlením brány.
„Zatracen ! Máš všechno, co jsi cht l! Tak už m nezdržuj! Pospíchám,“ zlostn se na n j
osopil Artitan.
„Minuta t nezabije a tohle bys m l vid t,“ odpov d l stejn ost e Vron a str il mu do
rukou originální listiny.
Artitan ve sp chu nahlédl do pergamenu a hned ho svinul. Už to vypadalo, že ho vrátí
nep e tený. Pak mu ale nejspíš došlo, o em je na stránkách e , a znovu svitek narovnal.
Tentokrát už mnohem pomaleji. Zabo il pohled do textu a pár vte in bylo ticho. Pak uvid l
mapu.
„Rád bych si to vzal s sebou. M žu?“
„Ne. Tohle pat í Hance,“ kategoricky odmítl Vron, „ukázal jsem ti to jen, abys vid l
originál dokumentu. S sebou ti ale mohu dát kopii.“
Artitan letmým pohledem zkontroloval, jestli se ob mapy shodují a pak originál vrátil.
„To bude šéfa zajímat. Díky, Vrone. A držím palce, abys Hanku našel živou a zdravou.“
 Vzáp tí zmizel v brán .
„No, tenhle taky nemá do hulváta daleko. Máš kopii i pro m ?“ zeptal se Gehan a usmál
se, když mu ji Vron podal.
To už se ale na dvo e objevila Feriová, svírající v ruce seznam d tí. Vron zkontaktoval
Zachariáše a spole n za ali objednávat jídlo pro celý tábor. D ti se za aly zvolna trousit z
barák ven. Vypadaly spokojen a usm vav .
„Koukám, jak tu netrp liv p ešlapujete, jist chcete vyrazit po stopách Hanky. Nechci vás
p íliš zdržovat, jen ješt kdybyste mi pomohli sem dopravit dnešní snídani. Transport dalšího
jídla už domluvím se Smítkem nebo Pohromakem,“ ekla u itelka prosebn . Pak se
p ekvapen ohlédla. P es dv r se rychlým krokem ítil Pohromak a zamí il k ubytovnám žák .
„Co chce d lat?“ podivila se.
Vzáp tí jim to bylo jasné. Vedl za ruku And lu a mí il k nim.
„Vezmu si svou dceru dom ,“ oznámil stroze.
„Ale my te pot ebujeme vaši pomoc,“ namítla Ferinová.
Nebyl tím nadšen, ale odmítnout se neodvážil.
„No tak jo,“ zamra il se a ukázal dce i, aby po kala poblíž, „co chcete?“
„Musíme podle seznamu zkontrolovat, jestli krom Hanky nechybí i n kdo další, a zajistit
bezpe nost tábora. P ece jste slyšel, co ekl zran nému ochránci Cintarion! V nejbližších
dnech sem kv li n jaké rozsáhlé akci nepošlou ani nohu. O d ti se te musíme postarat my
sami.“
Tvá il se, jako když kouše š ovík, ale rozhodl se spolupracovat: „Než za ne snídan ,
zkontroluji zabezpe ení plotu a nastavím signalizaci v i vet elc m. P i vydávání jídla
projdeme seznam a pak mi pom žete s tou zni enou bránou tábora.“
Zachmu en vyrazil na pr zkum zdi kolem objektu.
„Je to hulvát, ale as neztrácí,“ ušklíbl se trpaslík a zdálo se, že vzal mága áste n na
milost.
„Nech si ty narážky, kámo! Jen co d tem zajistíme snídani, nebudeme ztrácet as ani my a
hned vyrazíme po stopách Hanky,“ vy ítav loupl okem po netrp livém Gehanovi Vron.
„To by m zajímalo,“ zamumlala tiše jakoby pro sebe Ferinová, „pro si ochránci k té akci,
co o ní mluvil Artitan, nep izvali taky Pohromaka. P ece pro n vždycky pracoval…“
Gehan ukázal na dívku stojící opodál: „Jeho dcera je poznamenaná, nebyl by spolehlivý.“
Vronovi v kapse op t zavibrovalo zrcátko. N kdo se s ním pokoušel navázat kontakt…

KOMPLETNÍ HEXITA
Po t ech dnech zavedl Giro kluky k místu, kde p ebývali tulíci. Nemuseli dokonce dojít až
tam, protože tulíci jim vyšli v ústrety. Plavík se vesele rozb hl k Rafanovi, Lotranda k
Tomovi. Ostatní dva p icházeli pomaleji a d stojn . Mam se zastavila p ed Tomem, a když jí
chlapec nabídl svou dla , nechala se zdvihnout na rameno, kde jí Lotranda ochotn ud lala
místo.
Groh chvilku váhal a pak se nejist oto il k Samovi. Ten se rozzá il a tulíkovi bez jedné
packy nabídl pomocnou ruku. To ale vzbudilo tulíkovu nelibost. Prskl na chlapce a couvl.
„Nikdo lov k, nic osvojení!“ zlostn promluvil nahlas.
Sam rozpa it stáhl ruku a zašilhal po ostatních. Když se nedo kal žádné podpory, rozhodl
se s tím vyrovnat sám.
„No tak promi . Já… no… víš… Omlouvám se za své emoce. Co takhle n co jako p ím í
na dobu cesty?“
„Žádný láska, žádný osvojení! Jen hexita!“
„Jasn . Lásku škrtám, osvojení nebude,“ zašklebil se Sam, „slibuju.“
„Jen hexita,“ ujiš oval se tulík.
 „Jen hexita. A nezávazná spolupráce,“ p ikývl Sam slavnostn a znovu nabídl Grohovi
dla . Tentokrát tulík zdráhav p ijal Samovu pomoc a nechal se vyzdvihnout na rameno.
Giro obracel o i v sloup a nakonec tiše prohodil spíš sám pro sebe: „Aspo že mohu po
pravd tvrdit, že nedošlo k žádnému osvojení. Za tohle m rada druid zaru en nepochválí.“
Vyrazili na cestu. Giro je vedl r znými oklikami a zkratkami, aby se vyhnuli míst m, kde
by mohli potkat strážce.
P espali kousek za hranicemi rezervace. Giro je vzbudil asn , skoro ješt za tmy. Záhy se
dostali na místo, kde nechali fun a p ekvapen zjistili, že se tu nyní pase celé stádo. Ke
kluk m se hrnuli fu ové, na kterých p ijeli, a na Gira dotíralo n kolik ostatních.
„To jsem blázen,“ smál se Giro, „zatím jsem vždycky musel fun p emlouvat, aby m
svezli, a tady se mi skoro vnucují. Co jste jim slíbili?“
„To netuším,“ kr il rameny Rafan, když nasedal, „to se musíš zeptat Sváti. Ten s nimi
vyjednával.“
Jak se postupn p ibližovali k útulku, vyšlo slunce. Navzdory krásnému ránu dvoj at m
došel humor a na tvá ích se jim zra ila obava. Jak asi d da ohodnotí jejich tajný výlet?
Nejv tší strach m li kluci z toho, aby s nimi zase nep estal komunikovat, jako už jednou. To
byl mnohem horší trest, než kázání, domácí v zení nebo nep íjemná práce. Jestli n koho
milovali a respektovali, tak to byl práv d da. Ale co když se naštval?
Jejich obavy se našt stí nenaplnily. Když dorazili do útulku, d da se na n sice nejd ív
výhružn zamra il, ale pak je objal a všem na ídil, aby na n j po kali uvnit budovy. Poté, co
si krátce popovídal s Girem, p išel za nimi.
„Tak, pánové, a te bych cht l p kn podrobn slyšet o všem, co se v posledních dnech
d lo,“ oto il se na Rafana a dvoj ata.
Pozorn poslouchal jejich vypráv ní a nep erušoval je. Kluci se snažili nezapomenout na
nic zajímavého. Cht li, aby d da pochopil, co je vedlo k tajnému výletu do rezervace a co se
tam událo. Stejn zaujat jako jejich d da naslouchal i Svá a. Nevyrušilo ho dokonce ani to,
když se Plavík za al dobývat do jeho kapsy u kalhot, kde se ukrýval balí ek jeho oblíbených
sušenek. Nakonec se mu s pomocí Lotrandy poda ilo sušenky vytáhnout a hbit je otev el.
Pak se zarazil, zaznamenal krátký výhružný Rafan v pohled a nejd ív nabídl Mam a Grohovi.
„A kde chcete sehnat další dva tulíky?“ zeptal se d da, když dovypráv li.
„No, víš,“ nesm le se p itulil k d dovi Tom, „pot ebovali bychom si je p j it u Demita.
Ty, d do, nemohl by ses ho zeptat, jestli by byl tak laskav a vyslechl nás?“
Mojerana objal vnuka kolem ramen.
„Rád bych to pro vás ud lal. Ale bojím se, že to nebude možné. Bd lí te mají jiné
starosti, než si povídat s každým, kdo má n jaký problém. Dokonce ani Dundar se k Demitovi
nedostal, když ho požádal o slyšení. Nevidím to moc nad jn .“
„Opravdu na n j nemáš žádný kontakt?“ zklaman posmutn l Sam.
„Mohu mu poslat vzkaz, Same, ale nad je, že ho dostane do ruky, je pom rn malá.“
„Ale zkusíš to, vi ?“
„Zkusím. Ale vy mi slíbíte, že za mými zády nepodniknete nic zt ešt ného. A nep ejte si
m , jestli to nedodržíte!“
„Jasn , d do,“ slíbila s lehkým srdcem dvoj ata.
„Asi by bylo lepší, kdyby ti vaši dva noví tulíci z stali zatím schovaní tady uvnit ,“ navrhl
Mojerana.
„Co íkáte,“ zeptal se Tom tulík , „nevadilo by vám z stat tady?“
„Vadilo,“ odpov d la Mam, „když už jsme opustili domov, chceme toho vid t co nejvíc.“
„Tak! Správný slovo! Ty ukázat nám útulek,“ p idal se Groh.
„Promi , d do, oni na to mají jiný názor,“ omluvn pokr il rameny Tom.
„Stejn bychom jejich p ítomnost neutajili,“ usmál se Svá a, „tak a si to tu klidn
prohlédnou.“
 „Jasn ,“ zazubil se Sam, „Tom ekne, že si ho najali jako pr vodce na cestách.“
„No dobrá,“ vzdychl Mojerana, „tak se nejd ív b žte najíst a pak jim to tu ukažte.“
„S nejv tší radostí,“ sebral Svá a prázdný obal od sušenek a p ekvapen zamrkal, když si
jeho rameno vybrala Mam. To už se Tom se Samem vesele hrnuli ke dve ím.
Pan Mojerana nenápadn zadržel Rafana, který cht l mladší kamarády následovat.
„Posa se ješt na chvíli,“ ekl mu, „nevím, jestli si to uv domuješ, ale množství
p ítomných tulík vzbudí všeobecnou pozornost a je jen otázkou asu, než se tu objeví
n který z druid , co mají na starost rezervaci. Co myslíš, že ud lají?“
„Nedovolí nám s nimi odejít z rezervace.“
„P esn tak. Podle m máte na své plány málo asu. Nebo se musíte co nejrychleji ukrýt
n kde jinde.“
„Máte pravdu, m li bychom se vypravit za Nikem co nejd ív. Ale rád bych si ješt
promluvil s Vronem.“
„To ti schvaluji.“
„Jenže on je nejspíš n kde daleko, nedokážu se s ním mentáln spojit.“
„Žádný problém, to mohu za ídit t eba hned,“ vytáhl Mojerana z kapsy zrcátko. Odklopil
kryt, chvilku otá el ráme kem a pak ho p ejel dlaní. V odrazové ploše se objevila Vronova
tvá a Rafan ke svému p ekvapení zahlédl za jeho zády i profesorku Ferinovou.
„Rád vás vidím,“ ekl Vron, „ale jestli nejde o n co naléhavého, mohli bychom si
promluvit t eba až ve er. Mám tu te práci.“
„Staly se v ci, o kterých bys m l v d t. Míru naléhavosti nechám na tvém posouzení,“
oznámil mu Mojerana, „ob tuj dvacet minut a p ij si sem poslechnout Rafa. Poví ti, o co
jde.“
„Dob e. Ale ud láme to jinak. A jde p ed barák, otev u bránu, aby mohl p ijít ke mn .“
„A co Hanka? Našel jsi ji?“ nevydržel to Rafan, aby se nezeptal.
„Zatím ne,“ odpov d l stroze Vron, „b ž ven a po kej u lavi ky bez op radla na moji
bránu.“
„Díky,“ usmál se Rafan na Mojeranu, popadl sv j nevybalený batoh a vyb hl ven na
stanovené místo.
Za minutu už stál vedle Vrona, profesorky a Gehana. P ekvapen se rozhlédl po
prostranství mezi budovami a procházejících se d tech, které si pamatoval ze školy.
„Takže tohle je ten tábor, kam je umístili,“ došlo mu hned, kde se nachází.
„P esn tak. Jenže tábor byl p epaden a Hanku odtud odvedli,“ vysv tlil mu Vron situaci,
„takže než to tu paní profesorka trochu zorganizuje, pom žete mi sem s Gehanem p epravit
jídlo od Zachariáše. A ty mi mezitím povíš, do jakého pr švihu jste se dostali tentokrát.“
Profesorka se na n usmála a zamí ila k budovám s d tmi.
Rafan ani nesta il po ádn p ikývnout a už ho Vron postr il do brány, která ústila v
Santaren . Gehan je následoval jako poslední. P esn ji e eno, všichni si mysleli, že byl
poslední. Vron už p emýšlel o tom, kde za ít s pátráním po ztracené Hance a ani si nepovšiml,
že se za trpaslíkem protáhla jeho branou i dívka, která do té chvíle nenápadn postávala
opodál. V zahradách z stala nehybn skrytá za vysokým ke em, zatímco všichni ostatní se
hned hrnuli k ekajícímu Zachariášovi. Krátce se s ním pozdravili a trpaslík je okamžit za al
pou ovat o všem, co p ipravil, a jak naložit s jednotlivými potravinami, až v z zapln ný
n kolika kufry dotáhnou do tábora.
„Bude to sta it pro všechny?“ zapochyboval p i pohledu na velikost zavazadel Vron.
„Copak jsi u m nepracoval a neznáš moje fígle? Tohle všem vysta í nejmén na dv jídla.
Už jsem poslal pro další zásoby, takže pokud bude t eba, mohu tábor krmit i nadále.“
„Tak jo, já jim to vy ídím,“ p ikývl spokojen Vron.
„Tak a te ty,“ oto il se na Rafana, „co se to zase d je, že to nem že po kat? A vezmi to
pokud možno stru n .“
 „Dob e. P jdu rovnou k v ci. Musím mluvit s Demitem.“
„Hm. To se asi nepoda í. Už pár týdn ho není možné zkontaktovat. Nemohl by to vy ešit
n kdo jiný? O tu b ží?“
„Pot ebujeme sehnat ješt dva tulíky.“
„ ekni Tomovi.“
„Ty mi nerozumíš. Momentáln s námi spolupracují celkem ty i tulíci. Oni ale pot ebují
vytvo it hexitu a na to je pot eba šest jedinc . Teprve pak se mohou pokusit o záchranu
Nika.“
„Hexita nitorfag – o tom se p ece píše v tom pergamenu,“ p ipomn l Vronovi Gehan.
„Ješt dva tulíky, íkáš?“ zamyslel se Vron. „A co to zkusit u toho starého arod je v
Polut ?“
„No vidíš! Na toho jsem úpln zapomn l,“ rozzá il se Rafan, „sko ím se za ním podívat.
Už jsem dostal atest k používání brány.“
„Nem l bych jít s tebou?“ zaváhal Vron.
„Nezapomínej, že Han ina stopa chladne každým okamžikem,“ zamumlal nespokojen
Gehan, „slíbil jsi, že už nebudeme zbyte n ztrácet as.“
„Do háje! Rozdvojit se neumím,“ mra il se Vron ve snaze vy ešit ne ešitelné.
„O Rafa bych se nebál,“ str il do n j loktem Zachariáš, „když te umí bránu, poradí si i
bez tebe.“
„A nemáš náhodou v zásob ješt jedno komunika ní zrcátko?“ zeptal se trpaslíka Vron.
„Byl bych rád, kdybys ho na as p j il Rafovi, abych mohl jeho aktivity hlídat aspo na
dálku.“
„Jo, mám tady jedno rezervní,“ neochotn p iznal Zachariáš, „ale víš, jak se t žko shán jí?
Jestli ho rozbije, zav u t v komo e na tak dlouho, dokud mi sám osobn nevy aruješ nové.“
„Už nejsem kouzelný džin, abych dokázal zázraky p es noc.“
„To sice nejsi, ale vsadím ve e i, že to zvládneš i tak.“
Trpaslík zmizel v budov a p inesl Rafanovi p edm t pe liv uložený v koženém
polstrovaném vá ku. Vron rozvázal tkanici a vzal si zrcátko do ruky. Rafan i Plavík zv dav
sledovali jeho po ínání. Pak se tulíkovi zježil ocas, jak zrcátko zasáhla silná vlna mužovy
magie.
„Na, vyzkoušej to,“ podal p edm t Rafanovi, „nastavil jsem ti tam sebe, Zachariáše,
Ferinovou, Mojeranu, Dundara a Karmaneudunu.“
„No, dra ici rad ji zkoušet nebudu,“ ušklíbl se Rafan a obkroužil prstem zrcátko, až se v
n m objevila silueta trpaslíka. Vzáp tí sáhl Zachariáš do kapsy a otev el své pouzdro.
„V po ádku, funguje to,“ p ikývli oba najednou.
„Bu opatrný,“ plácl mladíka po zádech Vron a pak se s Gehanem chopili vozu s
potravinami. Spole nými silami se magicky p esunuli i s nákladem zp t do tábora plného d tí.
Když se za nimi zav ela brána, chytil Zachariáš Rafana za ruku a p itáhl si ho blíž k sob .
„Myslím, že mám na zahrad vet elce, kterého Vron p ehlédl,“ zašeptal mladíkovi do
ucha, „cítím, že je po ád ješt tady. Asi v t ch ke ích. Já p jdu zprava, ty zleva.“
Trpaslíkovi se najednou objevila v ruce sekera. Když to Rafan uvid l, také pro jistotu sáhl
pro Han in tesák, který m l u sebe. Rozb hli se oba najednou. Ani si nevšiml, že tulík z stal
pozadu a neochotn se loudal za ním.
Vet elec však neutíkal. Naopak. Ud lal dva kroky p ímo k Rafanovi.
„And lo?“ p ekvapený Rafan upustil dlouhý n ž na zem a vzáp tí stiskl dívku v náru i.
Pak ji vzal za ramena, aby si ji mohl prohlédnout.
„Kde se tu proboha bereš?“
Trpaslík už také zastr il sekeru za pásek a dal si ruce v bok: „Te už chápu, kdo se za
vámi protáhl ke mn branou. Víš co, Rafe, tohle si vy i sám.“
Zachariáš je nechal samotné a Rafan se nemohl vynadívat na svoji p ítelkyni.
 „P išla jsem za tebou,“ odpov d la se zpožd ním dívka na jeho otázku, „jsi moje rodina a
já chci být s tebou.“
„Co to plácáš? Jaká rodina?“ zarazil se Rafan.
„Mám t nejrad ji na celém sv t a chci s tebou z stat celý život.“
Rafan vzal její ruce do svých a kone n mu došlo, co je špatn . M la náramek poslušnosti.
Sebral ze zem n ž a p e ízl tkanici. Nechal náramek spadnout do trávy. N ž pak zastr il
do pouzdra a znovu vzal dívku za ruce.
„Tak co, Andy, jsi v po ádku?“
„Panebože, Rafe, ani nevíš, jak ráda t zase vidím. M la jsem takový divný snový pocit,
ale už je to pry .“
„Vzpomínáš si na tábor?“
„Ano. Ale ne úpln p esn . Moje vzpomínky jsou takové mlhavé, jako bych byla
omámená. Odvedli nás tam kv li sitbel m, že?“
„Ano. Mají strach, že vás m že skrz n n který z aberil ovládat.“
„Necítím žádný cizí vliv.“
„Myslím, že krom náramku na vás použili i n jaké zasti ovací kouzlo.“
„Nic m nem že p inutit k tomu, abych t ohrozila. Nech m u sebe, prosím.“
„Zahlédl jsem v tábo e tvého otce. Bude t hledat.“
„Podle zákona už jsem týden plnoletá, nemusím se k n mu vracet, když nebudu chtít. Mám
atestaci na hledání podzemních zdroj . A ty víš, že jsem na to dobrá. Dokážu se uživit sama.“
„Opravdu chceš odejít z domova už te , Andy? Opustíš sv j pokojík, pohodlí i luxus?
Uv domuješ si, co všechno tím rozhodnutím ztratíš?“
And la se rozpustile zasmála: „Neboj se, nikdy v život ti nevy tu, že jsem kv li tob
opustila luxus a bohatství.“
„Víš to, že jsi p kn bláznivá ženská?“
Rafan si dívku p itáhl a políbil ji. Nejd ív n žn , ale pak se jim z té blízkosti zato ila
hlava.
„Mám t ráda, Rafe. Moc ráda,“ ekla, když ji kone n pustil. Pak se shýbla a sebrala
náramek poslušnosti: „Ale kdoví co bude. Nic si nenalhávejme, možná už nám zbývá jen pár
spole ných chvil.“
Znovu svázala volné konce náramku k sob a pak podala p edm t Rafanovi: „Na, tohle si
schovej. Kdyby m sitbely zm nily, použij to.“
Rafan zt žka polkl, ale náramek si vzal. Jako by se tím pohybem vrátil do reality.
Uv domil si, co všechno musí za ídit. Je ale bezpe né, aby And la vid la všechno, co budou
d lat? Co když jsou aberilové schopni pomocí sitbel získat i informace o tom, co lov k ví a
zná?
„Ty mi ned v uješ,“ okamžit vycítila jeho rozpoložení, „neboj se, já to chápu. Nemusíš
mi v bec nic íkat. Když na ídíš, abych n kde po kala, ud lám to. Jen m nech blízko u
sebe.“
Beze slova ji znovu objal. Tulík sed l na zemi dva metry od nich a vy esával si z ocásku
n kolik semen bodláku. Partnerovo rozhodnutí se mu v bec nelíbilo.
„Už jsi snídala?“ zeptal se Rafan.
Když zavrt la hlavou, uv domil si, že i on má hlad jako vlk. Zašli do domku, kde byly
vždycky k dispozici n jaké sušenky a ovocné š ávy. Najedli se a Rafan p ibalil do batohu
ješt pár v cí, které si p j il z Han ina pokoje. Pak zab hl za Zachariášem. Vysv tlil
trpaslíkovi, k emu se s And lou rozhodli.
„Chápu, co vás k tomu dohnalo, ale jste ješt d cka, m li byste s tím spole ným životem
n jakou dobu po kat,“ drbal se ve vousech Zachariáš, „jenže ty sitbely, jeden vopravdu neví,
jak se to nakonec zvrtne.“
„No práv . Ani netušíš, Zachu, jak moc se bojím.“
 „Máš ji rád,“ p ikývl trpaslík, „Kdybys ješt n co pot eboval, tak dej v d t.“
„Díky,“ usmál se Rafan a vzal si od p ítele zásobu jídla na cestu.
S And lou se branou vydali do Poluty. Rafan si s uspokojením uv domil, že kluci
Mojeranovi ho ve vytvá ení magických pr chod pocvi ili opravdu dob e. Tohle bylo
mnohem jednodušší cestování než se prodírat davy ve ve ejných branách.
Byl krásný den, takže procházka do knihovny byla ve dvou navýsost p íjemná. Plavík
trucovit z stal v kapse u košile, jen ocásek mu ouhal ven.
Když ale došli ke knihovn , s p ekvapením zjistili, že je zav eno a p ede dve mi stojí dva
pracovníci knihovny a nikoho nepoušt jí dovnit .
„A co se tu vlastn stalo? P ece m znáte, chodím sem každý den,“ necht l se nechat odbýt
starý muž, který dorazil t sn p ed nimi.
„M li jsme tu úmrtí, které práv vyšet ují, p ij te až zítra.“
„Kdo zem el?“
„Starý Aktun.“
„Propánakrále! To snad ne! Ješt v era jsme spolu mluvili. Co se stalo?“
„Smíchal p i pokusu n jaké špatné ingredience a otrávil se.“
„Chudák. No, fakt je, že byl poslední dobou n jaký zmatený. Po ád si mumlal n co o
brzkém krveprolití, a že on už to znovu neunese. To je mi líto, že to nep ežil, m l jsem ho
docela rád. No tak já p ijdu až zítra.“
Sta ík se oto il a odcházel. Rafan byl v rozpacích.
„Ty jsi taky cht l mluvit s Aktunem?“ tiše se zeptala And la, když vid la Rafanovo
zaváhání.
„Ano. Byl to už starý muž, ale zmatený mi nep ipadal.“
Vtom se Plavík vyhrabal z kapsy u košile, seb hl na zem a zamí il ke dve ím do knihovny.
„Kšá, b ž pry !“ zamával na n j rukama jeden z muž .
„Po kej, to je asi tulík toho mrtvého,“ ekl druhý a pootev el Plavíkovi dve e. Ten se
protáhl dovnit .
„No moment! To nebyl Aktun v tulík, tenhle byl m j!“ p isko il Rafan blíž.
„Nesmíme nikoho pustit dovnit ,“ odstr il mladíka jeden z muž a zastoupil cestu ke
dve ím.
„Ale tohle byl opravdu m j tulík. Tak zavolejte n koho, kdo to tu vyšet uje. Nebo mi ho
p ive te zpátky!“ necht l se nechat odbýt Rafan.
„Zatracená práce!“ zavr el muž, otev el dve e a n co dovnit zahalekal.
Po chvilce se objevila štíhlá žena s brejli kami. Zm ila si Rafana a kývla, aby vstoupil.
„Po kej tady,“ kývl Rafan na And lu a pak následoval ženu. Zavedla ho do prostoru
knihovny, kde uprost ed leželo cosi p ikrytého plachtou, nejspíš t lo. Dva muži prohlíželi
místo, kde to vypadalo na malý výbuch. Knihy byly o ouzené, rozházené a na podlaze byla
spousta podivných flek .
„Sakra, ženská, pro ho vodíš sem? Zave ho rovnou za Praxem,“ utrhl se nevlídn na
ženu malý obézní mužík.
„Tak poj ,“ vzala Rafana za rameno a vedla ho chodbou do další místnosti, která vypadala
jako obytná. Byl tady velký st l, pár polic s knihami, v kout jednoduché l žko, u okna staré
ošunt lé k eslo. V n m sed l mladý muž a na jeho klín se nalézali t i tulíci. Jeden z nich byl
Plavík, jeden nehybn ležel v mužových dlaních a t etí tulík byl Rafanovi n jak pov domý.
„To je p ece Demitka,“ napov d l mu v mentální rovin Plavík.
„Demitka?“ podivil se nahlas Rafan.
Tím k sob p ipoutal pozornost muže i druhého tulíka. Malý tvore ek vypískl nadšením a
b žel ho p ivítat. Demitka se mu ot ela o ob tvá e a pak se zase vrátila k nehybnému tulíkovi.
„Já jsem Rafael Vron. P išel jsem se podívat za Aktunem, ale bohužel pozd ,“ ekl na
adresu sedícího mladého muže.
 „T ší m . Já jsem Jan Prax. Poslali m sem, abych se pokusil zachránit aspo Aktunova
tulíka. Ale vypadá to špatn . Sice nebyl zran ný, ale smrt partnera ho tak sebrala, že v bec
nekomunikuje.“
„A kde se tu vzala Demitka? Kde má svého partnera ona?“
„Demit je momentáln strážcem kouzla a nem že opustit medita ní kruh. Tak požádal m ,
abych se sem s jeho tulíkem vydal a pokusil se pro Fulmíka n co ud lat.“
Rafan si d epl ke k eslu a dotkl se nehybného t lí ka.
„Já z stat, ty p ivést hexitu,“ ekl nahlas Plavík.
„Co tím myslí?“ zeptal se udiven Prax.
„Žádá m , abych sem p ivedl ješt další t i tulíky,“ váhav vysv tlil Rafan.
„Další t i? A kde je vezmeš?“
„Momentáln jsou v jednom útulku pro nemocné magické tvory.“
„A jak se tam dostaneš?“
„Snadno. Otev u bránu a za chvíli jsem zp t.“
„Ty už máš atest na bránu?“
„Sice ne dlouho, ale mám.“
„V tom p ípad bude lepší, když se tam vypravíme rovnou všichni,“ rozhodl Prax a vstal.
Tak to bude zajímavé, pomyslel si Rafan a p ikývl.
Prax po cest oznámil koleg m, že odchází a následoval Rafana ven.
„Ona jde s námi?“ podivil se když se k nim p ipojila And la.
„Ano. Vadí to?“
„Tulík m se nelíbí.“
„Já vím. P esto jde s námi,“ ekl stroze Rafan a Prax ho s povytaženým obo ím následoval.
Rafan otev el bránu do útulku a tentokrát zaznamenal citelný úbytek magie. Ješt se mu
nesta ila naplno obnovit energie po použití první brány. Byl p ekvapený, jak moc ho to
oslabilo.
Vyno ili se poblíž ohrady fu . Aniž o tom n jak p emýšlel, zvolil místo, kde p edtím
ukrývali výbavu na expedici do rezervace.
„Rafe? Jsi to ty, Rafe?“ ozvalo se kousek za ním.
„Same? Co ty tady? Schováváš se, abys nemusel do práce?“ usmál se Rafan.
Vtom si však chlapec všiml tulík v mužov náru i.
„Páni! Tys je sehnal! To je paráda! Tomu se tedy íká neztrácet as!“ zajásal a za al
poskakovat kolem nich a povykovat. „Poj te sem, Raf se vrátil a p ivedl tulíky!“
„Po kej, Same, nejan i, je tu jeden problém,“ snažil se ho zarazit, ale to bylo, jako kdyby
se snažil holýma rukama zadržet lavinu.
Prax nev ícn pozoroval hemžení, které se kolem nich rozví ilo. Zpoza k oví vysko ili
Tom, Svá a a za nimi p ib hli t i tulíci. Ti okamžit vyšplhali Praxovi po nohavicích na ruce
a ramena, aby se podívali, koho to nese. Tulík v Praxových dlaních poprvé nadzdvihl
hlavi ku.
Sam zatahal Rafana za rukáv: „Musíme odtud zmizet, druidové se o nás dozv d li p íliš
rychle. Zrovna jsme všichni cht li zdrhnout k nám dom .“
„A co d da?“
„Je senza ní. Prohlásil, že se pokusí od nás na chvíli odvrátit pozornost, abychom se mohli
vypa it.“
„Do háje!“ zamra il se Rafan. „Všude samé komplikace a problémy!“
„Otev u bránu k nám, a tam si odpo ineš a domluvíme se, co dál,“ navrhl Sam.
„Neblázni, chlape,“ tiše ho ok ikl Rafan, „ten maník, co je s námi, je ochránce. Nem žeš
p ed ním jako nezletilý používat bránu. Ale snad by bylo nejlepší se p esunout p ímo k
drak m. Tam nás druidové hledat nebudou.“
„Tak otev i bránu a jdeme.“
 „To se ti ekne. Jsem po dvou branách jako vyždímaná houba. Leda… leda že bych oslovil
p ímo Karmaneudunu.“
„Hej, mládeži,“ p erušil jejich spiklenecké šeptání Prax, „nedalo by se tu zajít n kam, kde
si lov k m že aspo sednout?“
„Co on je vlastn za ?“ zv dav špitnul Sam.
„To netuším. Ale hned to zjistíme,“ nadechl se Rafan a p istoupil k Praxovi blíž.
„Hele, mladej, není tohle mrn náhodou Nik v tulík?“ zeptal se ho ochránce.
„Vy se s Nikem znáte?“
„Jo. Párkrát jsme spolu pracovali.“
„Co byste ud lal, kdybych vám ekl, že se pokoušíme Nika zachránit, ale máme kv li
tomu n jaké problémy s p edpisy?“ podíval se mu Rafan p ímo do o í.
Ochránce mu chvíli pohled oplácel a pak se zadíval po ostatních. Všichni ho pozorovali s
napjatým výrazem. Vážnost v d tských pohledech ochránce zarazila. Rozhodl se poslechnout
sv j instinkt.
„ ekl bych, že bychom si m li tykat. M íkají Prax. A vám?“
Všichni postupn vyslovili své jméno.
„Tak povídej! V em je problém?“ adresoval Prax otázku Rafanovi.
„Musíme se rychle p esunout n kam jinam, než nás tu najdou druidové z Magického lesa.“
„Dobrá,“ p ikývl ochránce, „v tom p ípad vás vezmu k sob . Tam nás nebude nikdo rušit
a vy mi povíte, o co tu jde.“
„And la by tu možná mohla z stat,“ navrhl nesm le Svá a.
„Nemohla!“ hodil po n m nevlídným pohledem Rafan. „P jde se mnou.“
„Jsi si jist, že je to dobrá volba?“ necht l se nechat odradit Svá a.
„Nejsem, ale p jde s námi! Jasné?“
„Už nic ne íkám,“ pokr il rameny Svá a a zadíval se na Praxe.
„M li bychom si pospíšit,“ p ipomenul jim Sam.
„Tak poj te,“ kývl na n Prax a bez pomoci rukou, ov šených tulíky, stvo il bránu. Prošel
a za ním všichni p ítomní. Rafan vstoupil jako poslední a pak ucítil, jak se do mizející brány
vsunula podivn záludná magie. S obavou se rozhlédl po ostatních, ale všichni v po ádku stáli
pod stromem, který vyr stal z podivn upraveného domu.
„Opravdu nás nenajdou?“ ujiš oval se Sam.
„Neboj se, tuhle bránu nemají šanci vystopovat,“ uklid oval ho ochránce a nohou klepl do
dve í, které se poslušn rozev ely.
„Tak ra te dál, mládeži,“ pozval je dovnit .
Sotva vstoupili, odrolovaly se kryty oken a obytný prostor zaplavilo sv tlo. Nebyl tu
klasický st l a židle, ale jen nízký pultík a kolem spousta polštá . Místo podlahy tu bylo n co
jako mech a trávník. V rohu byly složené n jaké deky, postel tu nebyla.
„Ud lejte si pohodlí,“ ekl jim a kývl na And lu, „a ty d v e sko támhle k tomu pultu.
Mám tam n jaké sušené ovoce, o echy a sušenky. Bu tak hodná a p ines to sem na stolek.
Taky by tam m ly být láhve s ovocným moštem.“
And la se s pot šením ujala funkce hospody ky a ostatní se usadili na m kkou p ív tivou
podlahu. Prax zatím na jeden z polštá opatrn položil Aktunova tulíka. Vybral jeden z
nejv tších, aby se k n mu vešli i ostatní tulíci, kte í se od Fulmíka odmítali hnout. Teprve pak
si ud lal pohodlí i on.
Nezakrytými dve mi sem vlétli dva barevní ptá ci a p išli si na nízký stolek pro o íšek. S
tím se pak usadili na polici u okna.
„Tady je krásn ,“ vzdychl blažen Svá a, „taky bych cht l jednou takhle bydlet.“
„Pro ne,“ mrkl na n j Prax, „ale varuji t , ženám se to obvykle moc nezamlouvá.“
„Hance by se tu taky ur it líbilo,“ zasmušil se, ale pak si prot el o i a ohlédl se po
tulících, „mohu se na toho nemocného podívat?“
 „Pro ne, ale bu opatrný. Je hodn slabý,“ mávl sm rem k n mu rukou Prax a uvolnil
Svá ovi prostor vedle polštá e s tulíky.
Chlapec se opatrn dotkl malého chlupatého t lí ka. Bylo v n m tak málo života, že se
skoro bál vyslat k n mu lé ivou magii, aby ten proud energie nevyvolal v tulíkovi šok. Op el
se vedle polštá e a n žn si p endal tulíkovo t lí ko na hru . Prax mu v tom cht l zabránit,
ale Rafan ho zadržel a zašeptal: „Nechte ho. Brácha je ten nejnadan jší lé itel, jakého jsem
kdy poznal. Nevím, jestli mu pom že, ale ur it mu neublíží.“
Svá a zav el o i a všichni tulíci se p est hovali na jeho t lo tak, aby m li umá ky p ímo u
Fulmíka. Ochránce je chvíli pozoroval, a když už se ml ení zdálo být neúnosn dlouhé, oto il
se k Rafanovi.
„No, kamaráde, a te bych rád slyšel n co o tom, jak vám p edpisy komplikují život, a
pro s sebou máte tuhle bandu tulík .“
And la se zvedla.
„Už nemusíš nic nosit, klidn se ,“ mávl rukou Prax.
„Myslím, že se na chvíli p jdu projít ven,“ ekla dívka a zamí ila ke dve ím.
„Co jí je?“ podivil se ochránce.
„Je poznamenaná a je si toho v doma,“ ekl ho ce Rafan, „nechce nás ohrozit a slíbila, že
se nebude zajímat o v ci, které podnikáme.“
„Poznamenaní v tšinou nejsou tak ohleduplní,“ uznale kývl Prax.
Rafan už to necht l dál rozvád t, tak rad ji v kostce Praxovi vylí il, co se dozv d li o
sitbelech a aberilech a jak je tulíci požádali, aby sehnali další dva jedince do kruhu. Šance
vylé it Nika se ale pon kud zkomplikovala tím, že tajn odvedli z rezervace dva tulíky, což je
velký proh ešek proti pravidl m. Prax pozorn naslouchal, a když se Rafan zmínil i o tom,
jaký osud potkal podle historických dokument tvory poznamenané sitbely v minulosti, za al
brát mladíka vážn . Usilovn zvažoval reálné možnosti. Sice to byly skoro ješt d ti, ale
v d ly, o em mluví. Co se tulík týkalo, m la tahle parta víc informací než samotní ochránci.
Matn si vzpomínal, že na n které porad zazn l výraz hexita nitorfag , ale nikdo už jim
neobjasnil, že se vlastn jedná o šest tulík . Ostatn vzhledem k tomu, že jich v rezervaci
zbylo tak málo, stejn by je nemohli použít v boji s aberily. Ale tahle akce na záchranu Nika,
to by se opravdu zkusit mohlo. Pokud sami tulíci tvrdí, že je nad je na záchranu, pro nedat
d tem šanci. P emýšlel, jestli by se o tom ješt nem l poradit s n jakým kolegou, ale pak to
zavrhl. Kdyby se to nepoda ilo, tulíci se mohou potichu vrátit do svého domova a d tem
nikdo nebude nic vy ítat.
„Takže bychom pot ebovali, aby se Fulmík uzdravil,“ dokon il vypráv ní Rafan.
„Kdyby bylo nejh , v d l bych ješt o dvou lidech s tulíky,“ pokýval hlavou Prax, „ale
oba jsou velice nevst ícní a protivní samotá i. Navíc by zaru en necht li jít do akce, která
není tak úpln schválená a podnikají ji mladiství. Obávám se, že byste se s nimi ani
nedomluvili.“
„A co p esv d ilo tebe, abys nám pomohl?“
„Víš, Rafe, já jsem lov k, který v í instinkt m, a když po mn n kdo žádá pomoc, cítím
se špatn , musím-li z n jakého d vodu odmítnout. No a vám jsem uv il.“
„To je dob e. Po ád jsem doufal, že nám pom že Demit. Bez n j by se nám, nebýt tvé
pomoci, asi hexitu vytvo it nikdy nepoda ilo.“
„Ani te to ješt nemáte jisté. No, dokud se Fulmík nevzpamatuje, m žete z stat u m . Já
budu chodit do práce a obstarám po cest jídlo. Kdybyste se tu nudili, m žete mi pomoci plést
košíky.“
„Plést košíky?“ vykulil o i Sam. „Ochránci se baví takovými v cmi?“
„Chceš vid t mé výrobky?“ zasmál se Prax a vstal. Za dve mi kývl na And lu, která se
procházela poblíž a všechny krom Sváti vzal do druhé ásti domu, kde m l dílnu.
 „To je nádhera,“ vydechla And la, když vid la množství košík a každý byl jiný. N které
m ly figurální tvary. Nejvíc se jí líbil košík ve tvaru letící husy zav šený pod stropem.
„No,“ ohrnul nos Sam, „když t to baví…“
Rafan mu vid l na nose, že ochránce u n j tímto koní kem pon kud poklesl v cen . Sam
n co takového z ejm nepovažoval za innost vhodnou pro chlapa.
K ob du m li jen chléb a sýr z Rafanova batohu, ale Prax slíbil, že ve er n co uva í. Pak
zmizel v brán a nechal je u sebe.
„Po ád si ješt nejsem jistý, jestli mu máme v it,“ spekuloval Sam, když se ocitli sami.
„Když mu v í tulíci, pak je podle mého názoru v po ádku,“ podotkl Svá a a za al
likvidovat poslední misku se sušeným ovocem a o íšky, kterou mu And la p isunula blíž k
ruce, aby nemusel hýbat t lem a rušit tvore ky uvelebené na jeho hrudi.
Odpoledne strávili tím, že si povídali, toulali se po blízkém okolí a Rafan s And lou m li
spoustu asu sami pro sebe. Nevadilo jim ani to, že si z nich dvoj ata nevázan utahovala a
m la ve zvyku na n vybafnout práv v okamžiku, kdy si cht li dát pusu. Jen Svá a nevytáhl
paty z domu a trp liv snášel shromážd ní tulík na svém b iše. Tu a tam Fulmíkovi zlehka
vnutil zlome ek energie zabalený do pocitu vlídnosti a lásky. Pot šilo ho, když po jedné
takové dávce vylezla Mam k jeho krku a n žn mu ot ela sv j umá ek o tvá . Pak se mu
poda ilo usnout. Probudil ho až halas, když kluci Mojeranovi vítali pána domu, který se ve er
vracel z práce, a vyzvídali, co bude va it.
Nakonec si venku nad ohn m opekli uzeninu a pe ivo. To už Svá a p esunul tulíky na
jejich polštá , aby si protáhl t lo a nep išel o jídlo. Po návratu do místnosti, podal Prax And le
papír a tužku.
„Napiš n co svému otci. Dnes zavítal do centrály a obvi oval kdekoho kv li tomu, že se
mu ztratila dcera. Já pak tv j vzkaz nenápadn pohodím do pošty, aby se nedalo zjistit, odkud
se tam vzal. Pokus se ho n jak uklidnit, jinak nám jeho p ítomnost bude spíš ke škod než k
užitku.“
„No jo, ale co mu mám napsat? Když se dozví pravdu, bude zu it ješt víc.“
„Bojíš se ho?“ zeptal se zv dav Tom.
„Trochu,“ p iznala se s povzdechem.
„Já bych napsal pravdu,“ radil jí, „lež má tu nep íjemnou vlastnost, že když se provalí, je
to pak horší než malér kv li pravd .“
„No dob e,“ ušklíbla se na Rafana, který se nad Tomovými radami viditeln dob e bavil.
Pozd ve er se Rafan spojil s panem Mojeranou a Vronem, aby jim oznámil, kde se
ukrývají, a uklidnil je, že se mají dob e.
Po dvou dnech, které u Praxe strávili, bylo kone n z ejmé, že Fulmík p ežije. Možná ho
vyburcoval Lotrandin osud, možná ho p esv d il Groh. O n m se také p i té p íležitosti
dozv d li, že kdysi pat il mezi osvojené. Dokonce se zú astnil jednoho minulého tažení proti
aberil m, kde p išel o packu a partnera. Mam prohlásila, že jeho zkušenosti jsou vskutku k
nezaplacení. Faktem bylo, že Fulmík od chvíle, kdy vstal a za al se hýbat, se neustále držel po
boku Groha.
Mam p išla za Tomem a prohlásila: „Ty zítra ráno odvést hexitu k partnerovi Lotrandy.
Nastal as podívat, co pot eba k jeho lé ení.“
Rafan proto zavolal Vronovi.
„Tak co Hanka? Našli jste ji?“ zeptal se, když navázal kontakt.
„Podle stop je zatím živá a zdravá. Ale únosci jsou rychlí, mají p ed námi stále n kolik
hodin náskok. Vedou ji skalními chodbami a doposud nedokážeme p esn odhadnout, kam. A
co vy? V po ádku? Nepot ebuješ n co?“
„Jo, n co bych pot eboval. Upozorni Karmaneudunu, že se u ní zítra ráno objevíme.“
„Vždy na ni máš kontakt i ty.“
„No jo, já vím, ale ty s ní kamarádíš delší dobu.“
 „No dobrá, tak já s ní tedy promluvím,“ slíbil Vron.

ZÁCHRANNÝ RITUÁL
Rafan pocítil nervozitu, když m l druhý den ráno otev ít bránu k bydlišti drak . Snažil se
co nejp esn ji si vybavit vzpomínky z jejich poslední návšt vy, aby umístil druhý konec
brány p esn tam, kam pot eboval. Teprve když si byl jist, použil magii. And lu vzal za ruku,
což Plavík nelib nesl a p esunul se na rameno Praxe, který je doprovázel. Demitka mu
ochotn ud lala vedle sebe místo. Prax už si zvykl na neustálé pobíhání a p emis ování tulík ,
takže mu to ani nep išlo divné.
Draci už je o ekávali. Plam zv dav natáhl hlavu a zavrt l se, když toho Plavík využil a
p emístil se na jeho enich. Ostatní tulíci si rad ji drželi odstup.
„P ivedli jsme hexitu tulík ,“ oznámil dra ici Rafan poté, co se všichni pozdravili, „pokusí
se pomoci Nikovi.“
„Hexita nitorfan ,“ zamrkala Karmaneuduna, když se snažila zaost it zrak na tulíky a
spo ítat je, „nenapadlo m , že bych práv tohle mohla n kdy vid t na vlastní oko. Je mi ctí
p ivítat všechny leny hexity.“
V tu chvíli Plam kýchl a Rafan vystartoval, aby ješt v letu zachytil svého tulíka,
odmršt ného z dra ího enichu. Kluci Mojeranovi se rozesmáli a Svá a si znechucen
seškraboval z kalhot kus dra ího hlenu, který ho zasáhl.
„Plam vám ukáže, kde se m žete ubytovat,“ ekla dra ice a tón jejího hlasu zn l pobaven .
Jakmile odložili zavazadla do vyhrazené jeskyn , zavedli tulíky ke spícímu Nikovi.
Lotranda se neodvážila p iblížit víc jak na metr a vypadala zoufale neš astn . Zato Mam s
Grohem a Fulmíkem vyšplhali až k t lu a prohlíželi si, kde má Nik vrostlý sitbel.
Demitka s Plavíkem se postavili vedle Lotrandy a také p ihlíželi jen z dálky. Mam se ale
roz ílila a za ala zlostn i ikat.
Tom potichu p ekládal všem p ihlížejícím: „ íká t m dole, že je pot eba, aby se zbavili
strachu a odporu ke kameni. Zve je, aby se p ipojili k nim. Otrockou krásu lze prý p ekonat
jen d v rou a láskou. D v ra prý musí být tak absolutní, že se musejí vydat i smrti z rukou
partnera. Jedin tak mohou u svého lov ka vyvolat ten samý pocit. Dojde-li k propojení
vzájemného porozum ní, zlomí hexita kouzlo sitbelu a Lotranda ho pak m že poz ít.“
„Cože? Ona ho sežere?“ podivil se Prax.
„Po kej, nep erušuj ho, tohle je hrozn zajímavé,“ napomenul ochránce Svá a.
„Te íká,“ pokra oval v p ekladu Tom, „že láska sitbelu je kouzelné mámení a že je tak
lepkavé, že zaplácne všechny kanály cit , které p icházejí jinudy než skrze sitbel. lov k tak
ohluchne a p estane vnímat dokonce i sám sebe. Je nutné vnímací kanálky neustále istit a
zaplavovat lov ka takovou vlnou lásky, aby p ehlušila mámení. Vysv tluje Demitce,
Plavíkovi a Lotrand , že strach ze sitbel by jim mohl také ucpat vnímací kanálky a ztratili by
spojení se svým lov kem. To nesm jí p ipustit. Vzájemnými kanálky musí proudit láska a
d v ra jako živá voda, aby nem la šanci se tam usadit lepkavá magie. Jedin tak se dá bojovat
s mámením sitbel .“
T i váhající tulíci se kone n dali p emluvit a vyšplhali k ostatním na spícího Nika.
Chvilku pobíhali po jeho t le, pak se všichni shromáždili u Nikovy hlavy a utvo ili kruh.
Rafan ucítil záchv v spojení s Plavíkem. Bylo to neoby ejn p íjemné. Otev el se tomu pocitu
a op toval ho. Jako by se p ed nimi otvíraly nové možnosti.
„Dneska dost, nácvik sta í. Zbytek už možné pokra ovat venku,“ prohlásila Mam a tulíci
se spolu s ní rozb hli ven.
Prax se naklonil nad Nika a prohlédl t lo.
„Je celkem v dobré kondici na to, že už spí takovou dobu,“ konstatoval, „vy jste ho také
znali?“
 „Samoz ejm . Docela dlouhou dobu si hrál na našeho spolužáka,“ usmál se p i té
vzpomínce Svá a.
„Jo, a jedna naše kamarádka se za n j provdala,“ dodal Rafan, „a te s ním eká mimino.“
„Tak to jim osud moc nep eje,“ pokýval hlavou Prax nad bezvládným t lem svého kolegy,
„no nic, musím te do práce. Fulmíka a Demitku vám tu nechám a p ijdu vás zkontrolovat
zase zítra dopoledne.“
Sotva vytáhl paty, vyb hli z jeskyn ven na slunce. Tady už na n ekal Plam a zamrkal na
dvoj ata: „Tak co, zalítáme si?“
„No jasn ,“ zajásal Sam, „máš tu n kde n jaké prkno?“
„To sice nemám, ale pokud se dokážete udržet na mých zádech, ukážu vám zdejší okolí.
Tom se podíval tázav na Svá u a Rafana, ale ti jen odmítav pot epali rukama: „Nás do
toho netahejte, my na vás rádi po káme tady dole.“
V tšinu asu následujícího dne strávili tulíci spole n s Lotrandou u Nikova l žka. Ve er
pak Mam prohlásila, že je všechno p ipraveno a další den se pokusí o záchranu Lotrandina
partnera.
Prax tu novinku uslyšel až ráno, když je p išel zkontrolovat a p inesl jim jídlo na celý den.
Cht l k akci p izvat ješt další dva ochránce, ale Mam to nedovolila. Prohlásila, že už i tak je
tu p íliš mnoho divák .
Nechala Nikovo t lo odnést ven na volné prostranství a chvilku se na n em mentáln
domlouvala s dra icí. Nikdo z p ihlížejících netušil, o em si ty dv povídaly. Pak Mam
na ídila, aby Nikovi vrátili jeho obvyklé zbran . To bylo jednoduché, nebo tu z stal jen jeho
n ž. Rafan nad tím rozkazem pochybova n kroutil hlavou, protože naposledy m l plné ruce
práce s tím, aby Lotrandu zachránil p ed Nikovým vražedným útokem.
Pak se Mam obrátila na Toma, aby tlumo il její p íkazy.
„Nikdo z vás,“ p ekládal poslušn Tom, „nesmí bez jejího výslovného pokynu zasahovat
do d ní. Ani tehdy, kdyby ochránce zabil svého tulíka. To by totiž znamenalo, že si tulík
špatn zvolil svého partnera a že tomuto lov ku není pomoci. Mam dále žádá, abyste
zachovali ticho a nerušili zvukov ani magicky. Tato akce je náro ná i pro n , zejména pro
Lotrandu a je nutné, aby se pln soust edila na své poslání. Ujiš uje nás, že ud lají vše, co je
v jejich silách. Dále žádá Rafovu ženu, aby odešla do jeskynního p íbytku a vy kala tam, než
lé ebný rituál skon í.“
And la sklopila o i a beze slova prošla otvorem ve skále dovnit do obytného prostoru.
Ani Rafan to nekomentoval, jen provázel odchod své p ítelkyn zamyšleným smutným
pohledem.
Pak se všichni usadili opodál a napjat sledovali chování tulík .
Dra ice p istoupila blíž k Nikovi a probudila ho z magického spánku. Mladý muž si prot el
o i a namáhav se posadil. Lotranda p ib hla k n mu a posadila se mu na koleno. Ostatní
tulíci stáli kolem nich, ocásky vzty ené do výšky a ani se nepohnuli. Jen Mam ob as tiše
zašvito ila.
„ íká Lotrand ,“ odvážil se špitnout Tom, „aby se uvolnila a zcela odevzdala svému
osudu.“
Nik si znovu prot el o i a pak hmátl po svém tulíkovi a nešetrn ho sev el v p sti.
„Ty hajzlíku jeden mr avej, te už mi neute eš,“ ekl chraptiv a v p ihlížejících by se v té
chvíli krve nedo ezal, zvláš když zpozorovali, že sáhl po noži. Svá a pro jistotu zav el o i a
prosil osud, aby byl k Lotrand milosrdný. Ti, co o i nezav eli, uvid li, jak tulík v ocásek
zcela ochabl, jako by už byla mrtvá.
„Nabádá je, že to chce víc lásky,“ špitl zase Tom, když Mam nahlas vykvikla.
Nap tí se v té chvíli dalo krájet. Po dlouhých vte inách Nik upustil z ruky n ž a povolil
sev enou p st. Tulík mu dál nehybn ležel na dlani. Zase se podle názoru p ihlížejících hrozn
dlouho nic ned lo. Svá a otev el o i a nervózn si kousal ret. Ticho narušovaly jen chvilkové
závany v tru. Nik uchopil Lotrandu do obou dlaní a zvedl ruce blíž k obli eji. Špi ky ocásk
kolemstojících tulík se t epotav zachvívaly.
„Ach bože, Lot, promi . V bec nevím, co d lám. Jak bych ti mohl ublížit? Je v tob tolik
lásky a pochopení. Stydím se. Promi mi to.“
Tulík zdvihl hlavi ku a pak se na jeho dlani posadil. Hled li si do o í a z ejm probíhala
jejich mentální komunikace. Všichni netrp liv ekali, co bude dál.
„Já ti v ím, Lot. Ud lej, co je t eba,“ ekl nahlas Nik a položil si tulíka do klína. Pak
nastavil ruku se sitbelem. Lotranda se velice pomalu a opatrn sunula blíž a všechny málem
trefil šlak, když po tom pomalém plížení naprosto ne ekan následovala bleskurychlá akce,
kdy zu iv vykousla sitbel z Nikovy ruky i s kouskem masa. Usko ila na zem mezi ostatní
tulíky a za ala p ekotn žvýkat. Ochránce p ekvapen zíral na svou poran nou ruku, ze které
mu kapala krev na kalhoty.
„Mam ji nabádá, aby si pospíšila,“ tiše komentoval Tom.
Lotranda kone n dožvýkala a znovu vyb hla Nikovi na klín, kde se zastavila a hled la mu
do o í.
Mam vykvikla podobn jako p ed chvílí. Svá a už m l ret rozkousaný skoro do krve. To,
že se na to museli jen nehybn dívat, bylo skoro k neunesení.
Nik natáhl poran nou ruku k Lotrand . Ta se pomalu sklonila k jeho rán a zabo ila svou
tlami ku do vykousnutého místa. Nikova tvá se stáhla bolestí, ale neucukl. Ml ky držel, jen z
o í mu tekly slzy. Po chvíli Lotranda zdvihla hlavu. P sobila skoro démonicky, jak byla celá
zakrvácená a pocuchaná. Ohlédla se po Mam. Ta pokývala hlavou a vypískla.
„ ekla Lotrand , že to byl dobrý výkon,“ s úsm vem p eložil Tom a už se ani nesnažil
šeptat.
Nik se chytil za hlavu a poprvé zaúp l. Vzáp tí se složil na zem, jen tak tak, že Fulmík s
Grohem stihli uhnout, aby je nezalehl.
Mam p ib hla k nim a ekla nahlas: „Rituál skon il, ona velký úsp ch, te ale rychle velké
lé ení.“ A ukázala packou k Nikovi.
Prax vysko il a byl u n j první. Vyslal ke kolegovi lé ivou magii. Mam ale vyšplhala na
Nikovo t lo a n kolikrát prskla. Zamávala packami v tém lidském gestu odmítnutí a
autoritativn prohlásila: „Ne ty! On pot ebovat magii brat í ek strom .“
„Co tím myslí?“ rozpa it se Prax ohlédl po ostatních.
„Že máš uhnout a pustit tam Svá u,“ odstr il ho o kousek Rafan, aby uvolnil nejlepší místo
pro bratra.
„Ty rychlý, on na krok ve smrt,“ pobídla Svá u Mam, „ty dát sílu a ubrat bolest.“
To nemusela chlapci íkat dvakrát. Ješt než domluvila, byl už napojen na Nikovo t lo a
vysílal vše, co m l, na obnovu jeho života. Rafan se postavil za n j, aby mu nabídl i svou
zásobu magie. Zezadu ho ovanul známý pach dra ího dechu.
„Uhni, Rafe,“ zasy el za ním hlas dra ice, „tohle asi zvládnu líp.“
Svá a byl p ekvapen množstvím energie, kterou m l najednou k dispozici. Okamžit ji
za al d lit do dvou proud , aby ošet il i míru bolesti, která deptala ochráncovy smysly.
Tulíci se usadili opodál a ekali, jestli se poda í Nika vrátit k životu. Mam si spokojen
istila fousky a Lotranda se za pomoci Demitky snažila umýt a u esat.
„Kdybyste tak mohli pomoci také And le,“ ekl Rafan Plavíkovi.
„My pomoc pouze pro partnera a i tak riziko, velké riziko, že rituál selhat,“ odpov d la
místo n j Rafanovi Mam. „Velká škoda. Tvoje žena moc láska. Já smutná, ale žádná možnost.
Jedin , kdyby pán otrocké krásy zaniknout.“
„A kdo je pánem otrocké krásy?“
„Aberil, vyvolený nositel modré krve. On ale,“ Mam se snažila vyjád it co
nejsrozumiteln ji, „veliká ochrana, t žko chytit. A když chytit, on ob tovat krev pro nový
vyvolený. Aby on zaniknout, hodn nemožné.“
 „Co by se muselo ud lat, aby zanikl?“ zeptal se Rafan s novou nad jí, kterou v n m
vzbudila Mam svou poznámkou.
„On žádné zran ní a pak ven do sv tlo pod nebeská t lesa. Tulík ale neví, jak dokázat.“
Rafan si všiml, že je jedním okem sleduje také Karmaneuduna a stejn pozorn naslouchá i
Plam.
„Mohlo by se to aspo zkusit,“ mumlal Rafan spíš sám pro sebe, „cht lo by to ale n jaký
dobrý nápad. Musím se poradit s Vronem.“
Vtom sebou trhli, protože ucítili za zády otevírající se bránu. M l ji na sv domí Prax a
dra ice zlostn zasy ela.
„Promi , kámo,“ ekl Prax Rafanovi, „nemohl jsem ho odmítnout, je to její otec.“
Z brány se vyno il Pohromak a spolu s ním i jeho dva synové Patrik a René. Rafan zlostn
loupl okem po ochránci, o kterém si myslel, že je jejich p ítel a spojenec.
„Zdravím všechny p ítomné a omlouvám se za sv j vpád,“ hlasit pronesl Pohromak, „prý
je tu n kde moje dcera And la. Chci s ní mluvit.“
„Dob e,“ odpov d l mu Rafan, „já ji p ivedu.“
Pohromak mu ale zastoupil cestu a chytil ho za košili pod krkem.
„Ty bastarde zatracenej, tak ty si nedáš pokoj! Jestlipak si uv domuješ, že tímhle moji
dceru odsuzuješ k jisté záhub ?! Jedinej, kdo jí m že zachránit život, jsem já, rozumíš?!!!“
sípal mu vztekle Pohromak p ímo do obli eje.
„Jste si tím tak jistý?!“ Rafan se nebránil, jen se mu pevn a stejn zu iv díval do o í.
„Co si o sob myslíš, ty magický nedoch d e,“ odmrštil ho mág zlostn od sebe, „troufáš
si snad poradit s n ím, co nevy ešili moji nejzkušen jší kolegové?! Vždy ani po ádn nevíš,
o co tu jde!“
Rafan k n mu p istoupil a zašeptal sotva slyšiteln : „Kdy chcete za ít zabíjet
poznamenané?“
Pohromak zbledl a o krok ustoupil: „Kdo ti to ekl?“
„Kdy?“ trval na své otázce Rafan.
„Hned po prázdninách,“ odpov byla tak tichá, že Rafan pochopil, co Pohromak ekl,
spíš jen podle pohybu rt .
„Poj te se mnou, odvedu vás za And lou,“ vybídl nevýrazným tónem mága a zamí il k
otvoru ve skále. René i Patrik je následovali.
Už po ned li! Byl naprosto šokován blízkostí termínu. I kdyby p ed tím And lu uchránili,
defilovali mu p ed o ima další spolužáci, které zahlédl p i návšt v tábora. Kolik d tí, kolik
lidí eká konec života d ív, než by si zasloužili. Jen kv li n jakým pitomým kamen m! A
zabíjet je budou ti, co je m li chránit! Taková šílenost! Opravdu k tomu musí dojít? Rafan
nechal nezvané hosty ve vstupní jeskyni a za al hledat svou lásku. Sed la trp liv na bývalém
Nikov loži.
„Tak co, poda ilo se?“ zdvihla o i.
„Jestli to p ežije, tak ano. Ale máme tu jinou komplikaci. Prax p ivedl návšt vu – tvého
otce a bratry.“
„To ne, Rafe, to fakt ne! To nezvládnu. Nem žu s nimi mluvit, necht j to po m .“
Smutn ji objal a ne ekl ani slovo. P ekvapen ho od sebe odstr ila.
„Ty chceš, abych s ním odtud odešla?!“ obvinila ho, když si uv domila, pro ml í.
Sklopil o i. Nem l sílu jí íct, že by to bylo lepší, bál se, že by ho zradil hlas. Jak by to
vypadalo, kdyby se p ed ní rozbre el?
„Je tu n co, co mi nem žeš íct…“ dohadovala se, „a ekáš, že to zvládnu. Ach bože, Rafe,
ani nevíš, jak moc se bojím. Cht la jsem zbytek života strávit vedle tebe.“
Te už nedokázal zadržet slzy, které mu stékaly po tvá i. Bál se, že to And lu zdeptá ješt
víc, ale mýlil se. Prstem se dotkla jedné slané kapky, a když zvedl zrak, setkal se s jejím
n žným láskyplným pohledem.
 „Tak dob e. Já s nimi p jdu. Ale slib mi, že se zase uvidíme.“
„Slibuji. Ud lám pro to všechno, co p jde.“
„Dej na sebe pozor,“ ekla, zhluboka se nadechla, jako by sbírala odvahu, a oto ila se k
východu.
Rafan ji vzal kolem ramen a odvedl ji k Pohromakovi. Pak je tam nechal samotné a vyb hl
ven. Svá a po ád ješt sed l vedle Nika, ale oba draci zmizeli. Zmizela i dvoj ata
Mojeranova. Moc by za to nedal, že jsou s Plamem. Te ale nem l nejmenší chu je hledat.
Nejd ív musel vy ídit jeden hovor. Rafan z kapsy vylovil komunika ní zrcátko.
„Vrone? Nutn s tebou pot ebuji mluvit.“
„Ano Rafe, d je se n co?“ objevil se v zrcátku obli ej jeho p ítele. Bylo vid t, že je stále
ješt v podzemních prostorách. „Jestli ses cht l zeptat na Hanku, tak ne. Ješt jsme ji
nedohonili, ale už jsme blízko.“
„Mám dv zprávy. Jednu snad dobrou, druhou špatnou. Ta špatná je, že už po ned li má
za ít likvidace poznamenaných.“
„To víš od Praxe?“ zamra il se Vron.
„Ne. Ale náš nový známý z ad ochránc sem práv p ed chvílí p ivedl starého
Pohromaka. Ten se tak moc snažil dostat k And le, že jsem za al mít podez ení. Tak jsem na
n j p itla il a on neochotn p iznal, že ta hrozná akce prob hne hned po prázdninách.“
Vron chvilku ml el a pak vzdychl: „Škoda, že už nejsem kouzelným džinem. Jako lov k
bohužel nemám dost sil, abych tomu zabránil.“
Rafana z toho odevzdaného tónu jeho p ítele zamrazilo. Vší silou se snažil potla it své
emoce a soust edil se na to, aby mluvil krátce, srozumiteln a k v ci.
„Možná tu ješt je šance. Sice nepatrná, ale… Víš, Vrone, tulíci se zmínili o tom, že by
poznamenaným mohl pomoci zánik pána sitbel ,“ za al Rafan vysv tlovat, co se od Mam
dozv d l.
„Opravdu má sitbely na starosti jen jediný aberil? Že to ne ekli d ív?! Pokusím se tuhle
informaci p edat dál. A hrome, to je snad telepatie.“
„Co se d je?“
„Volá m Artitan. Po kej, okamžik, Rafe, zeptám se ho, co chce.“
A už to Vron m l v úmyslu nebo ne, Rafan se stal ú astníkem jejich komunikace a v
zrcátku slyšel vše, co si ekli. Bojový mág mluvil rychle a roz ilen .
„Tak jsme si to kone n rozdali s aberily ve velkém. M l bys to vid t. Úplný magický
oh ostroj! Jenže jsme utrp li zatracen drahé vít zství. U prvního horkého kamene, ke
kterému jsme se propracovali, nikdo nebyl. U druhého jsme zni ili kn ze a všechno vypadalo
skv le. Ale u t etího na nás ekala zatracen silná skupina. Tvrdší boj jsem zatím nezažil.
M li tam ješt jednoho kn ze. Nakonec jsme toho hajzla dostali. Ale te pot ebujeme pomoc
každého dostupného lé itele, kterého najdeme. Nemohl by ses tu zastavit? Máme kvantum
zran ných a bohužel i hodn umírajících.“
Rafan zahlédl v komunika ním zrcátku Gehana. Trpaslík p istoupil blíž a vzal Vrona za
loket, aby upoutal jeho pozornost. Pak v gestu pozdvihl svoji sekeru.
„Klidn jim b ž pomoct, kamaráde, já zatím budu pokra ovat ve sledování sám. Na ty dva
lumpy, co Hanku unesli, zaru en sta ím,“ prohlásil sebev dom .
Vron n co zamumlal a Rafan si nebyl jist, jestli to byl souhlas nebo sprostá nadávka. Pak
znovu narovnal komunika ní zrcátko a vrátil se k hovoru s bojovým mágem.
„Tak jo, Artitane, pokusím se p ijít. Možná bych mohl p ivést ješt profesora Smítka a
Dundara.“
Odpov bojového mága zn la prosebn a trpký podtón se mísil s naléhavostí.
„To bychom dost uvítali. Posp š si. A p ineste i obvazy, nelépe tolik, co unesete. Až budeš
p ipraven, ozvi se,“
Artitan ukon il spojení a Vronova tvá se oto ila zp t k Rafanovi.
 „Tak jsi to slyšel sám, pot eboval bych se rozkouskovat na n kolik malejch, abych
všechno stihl.“
Rafan se ho ce ušklíbl. Bylo nad slunce jasn jší, že Vron nem že Artitanovu žádost o
pomoc ignorovat.
„To se rozumí samo sebou, že nejd ív musíš pomoct jim,“ pokusil se tvá it chápav ,
„Svá u ti ale p j it nem žeme. Hexita tulík se práv p ed chvílí pokusila zachránit Nika.
Brácha se ho te snaží udržet p i život .“
„Nepovídej! Ono se jim to povedlo?“ Vronovy o i zajisk ily zájmem.
„Myslím, že ano. Jestli to Nik vydrží, tak je to ta dobrá zpráva, co jsem ti cht l íct.“
„Škoda, že jsem u toho nemohl být. No, co se dá d lat… Musím b žet. Ozvu se ti, jak
nejd íve to p jde.“
Rafan práv schovával zrcátko do kapsy, když se ven vy ítil Pohromak. Hned za ním
vyb hly i jeho d ti.
„Praxi,“ za val nahlas, „kde sakra v zíš, chlape?“
„Co se d je?“ zvedl se ochránce, který dosud spokojen sed l vedle Sváti.
„V tábo e u skal naléhav pot ebují naši pomoc. Copak tebe nekontaktovali?“
„A sakra! Zapomn l jsem komunikátor doma.“
„Tak sebou ho , pom žeš mi. Musíme sehnat n jaké lé ivé sm si.“
„Chceme jít s vámi, tati,“ ozval se naléhav Patrik
„Nepadá v úvahu! Po káte tu, než se vrátím. Hlavn se nikde do ni eho neple te. Jasné?!“
Kluci Pohromakovi se zachmu en zastavili poblíž Rafana a oba otce sledovali nevlídným
pohledem.
„A to íkal, že s ním poslední prázdninové dny strávíme na cestách,“ zamumlal Patrik
rozho en , „jestli jsem si nemyslel, že to dopadne práv takhle! Práce, práce, práce! Tak je to
s tátou vždycky!“
„Kdyby nás nechal u Tuliana, tak by to bylo lepší,“ p izvukoval souhlasn René, „tady fakt
nevím, co tu budeme d lat, než si ty své zatracené záležitosti vy ídí.“
Pohromak s ochráncem zmizeli v brán , aniž se ohlédli.
„Jenom skály, pustina, k oví… Ani prkna jsme si nevzali!“ nep estával remcat René.
Brat i Pohromakovi se znechucen rozhlíželi kolem sebe. And la se vydala ke Svá ovi a
sehnula se k Nikovi. Odhrnula ochránci z ela zpocené vlasy.
„Jako kdyby m l hore ku,“ ekla starostliv , „p inesu mu trochu vody.“
Za okamžik se objevila se dv ma hrnky. Jeden podala Svá ovi, vodu z druhého použila k
omytí Nikova obli eje a navlh ení jeho úst.
„Nemáte tu n co k sn dku?“ oslovil svou sestru René. „Dal bych si svá u.“
„Jasn že jo, poj te si n co vybrat,“ vybídla And la bratry, aby ji následovali dovnit .
Rafan se starostliv nahnul ke Svá ovi: „Taky by ses m l jít trochu protáhnout a najíst.
Jestli chceš, tak já tu u Nika zatím po kám.“
Mladší kamarád vd n p ikývl a vstal. Chumel odpo ívajících tulík se zavlnil, jak se
všichni najednou cht li podívat, co se d je. Rafan usedl k nemocnému se zk íženýma nohama
a Plavík se mu v mžiku p esunul na klín. Jako kdyby to byl pokyn i pro ostatní. Ve vte in
m l mladík u sebe všech šest chlupatých drobe k . Asi byli opravdu unavení, nebo se jen
schoulili a pokra ovali v odpo inku. Za al p emýšlet o tom, zda je opravdu pro And lu
nejlepší, aby z stala se svým otcem. Pohromak byl nepochybn zdatný mág, ale na druhou
stranu ochránce zaru en napadne, že dívku schoval její nejbližší p íbuzný. Co když ji najdou
a zlikvidují? Možná by si o tom m l ješt jednou se starým Pohromakem promluvit. Ob ma
jim p ece jde o dív ino dobro. Rafan si byl jist, že Patrik ani René netuší, co se chystá.
Neum l si p edstavit, že by se chovali tak bezstarostn , kdyby byli v obraze.
Najednou se Nik pohnul a zasténal. Rafan se natáhl pro vlhký kapesník, který tu And la
nechala, znovu ho namo il a ot el mu elo. Ochránce pootev el o i a zvedl ruku k obli eji.
Rafan ho nadzvedl a p itiskl mu hrnek se zbytkem vody k úst m. Nik polkl a zase o i zav el.
Z klubka tulík vyst elila Lotranda a zarazila se až t sn u Nikova obli eje. Za ala mu
olizovat bradu a pomalu se sunula k uchu. Nep estala ani ve chvíli, kdy znovu otev el o i.
„Lot?“ pronesl chraptiv .
Rafan Nikovi podložil hlavu dekou a malý tulík za al pobíhat po jeho t le a vyrážel
radostné zvuky. Nakonec se Lotranda uvelebila pod bradou svého partnera a Nik se mírn
usmál. Rafan usoudil, že už ho m že nechat samotného a sklepal tulíky z klína na deku, aby
mohl vstát. Práv se vracel Svá a. V ruce t ímal velký krajíc chleba se sýrem. Rafan se mu
chystal oznámit, že se pacient probral, ale nestihl to. Hluk k ídel a závan vzduchu signalizoval
p ílet draka. Rafan si s úlevou všiml dvou klu i ích postav na jeho h bet . Plam se obloukem
snesl k zemi a n kolika kroky zmírnil náraz p i p istání. Tom se Samem sklouzli dol .
Tom se hned hrnul k Nikovi, aby zkontroloval, jak se mu vede, a rozzá il se, když uvid l,
že je vzh ru. Lotranda využila toho, jak se sklonil nad nemocným, a vyb hla po jeho ruce až
ke tvá i a naposledy se s ním p išla pomazlit. Nyní m la svého partnera zp t a Tomova
pr vodcovská úloha tím kon í. Podrbal ji na krku a položil zp t na Nikovo t lo. Sice mu bylo
trochu líto, že p ijde o veselou spole nost mladého tulíka, ale pocit zadostiu in ní z
úsp šného Nikova vylé ení byl siln jší.
Sam si zatím s bolestivým sykáním ohmatával vnit ní stranu stehen, kde ho od ely dra í
šupiny, a jedním okem nenápadn pošilhával po bratrovi. Pak ale zahlédl, jak se Svá a láduje
chlebem.
„A hele, podává se sva ina, taky už mám hlad,“ nap ímil se a zamí il k jeskyni.
V té chvíli Plam zdvihl hlavu, oto il ji sm rem do pustiny a vzduch kolem nich zavibroval
zu ivým dra ím evem. Všichni si zacpali uši. M li pocit, že z toho ohluchnou.
„Co se d je, Plame?“ polekan se k n mu oto il Rafan.
„Matka je zran ná, ona bojuje! Musím za ní! To je strašné! Pot ebuje m …“
Rafan p ed ním zašermoval rukama a za al mluvit hlasitou drakonštinou.
„Po kej vte inu, Plame. Ty víš, kde a s kým bojuje?“
„N kde tam, co jste tenkrát našli Nika, ale s kým, to netuším. Jen vím, že je zran ná.
Musím jí pomoct!“
„Máte tu n kde n jaké zbran ?“
„Ne.“
„Jestli si dob e vzpomínám, byla poblíž toho místa n jaká vesnice.“
„Jo. Vesnice bez lidí. Nikdo tam nez stal.“
„P jdeme s tebou. T eba taky m žeme pomoct, ale pot ebujeme zbran . M žeš nás vzít
n kam do blízkosti té vesnice? Snad tam n co najdeme.“
Rafan se ohlédl. Vedle n j stál Svá a a za ním jeho rozmluvu napjat sledovali i všichni
Pohromakovi a Mojeranovi.
„To bych mohl,“ p itakal Plam a otev el bránu.
„Z sta u Nika a postarej se o n j,“ houkl ješt Rafan na And lu.

DRA Í SOUBOJ
Pak prošel spole n se Svá ou, dvoj aty a bratry Pohromakovými za drakem. Ani si
nevšiml, že se k nim p idali i všichni tulíci, v etn Lotrandy. Ocitli se za krajními domy
vesnice a první, co upoutalo jejich pozornost, byl vzdušný souboj t í drak , který se odehrával
kousek stranou nad nimi. Neuv iteln rychle kolem sebe kroužili a snažili se zasáhnout
protivníkovo b icho a k ídla ohnivým dechem. Jednomu z drak se to práv poda ilo.
Zasažený protivník spirálovit padal k zemi a snažil se brzdit dopad jedním áste n
použitelným k ídlem. Zbylí dva nem li as sledovat, jak na tom je, protože pokra ovali v boji.
Plam na nic ne ekal, odrazil se a vystartoval do vzduchu, aby se p ipojil ke zran né, ale p esto
zu iv bojující matce. Kluci bez dechu sledovali, jak se jejich dra í p ítel vrhá na protivníka.
 „Tak poj te,“ odtrhl sv j pohled od vzdušného souboje Rafan, „zkusíme najít n jaké
zbran . Kuše, luky, me e, cokoliv.“
„Proti drak m?“ René vypadal, že pochybuje o Rafanov zdravém rozumu.
„Nevíme, jestli nemají v záloze n jaké lidské bojovníky. S prázdnýma rukama bych blíž
nechodil,“ ušklíbl se na Reného a vyrazil, aby prohledal opušt né domy. Svá a a dvoj ata ho
následovali a každý z nich zamí il do jiného p íbytku. Pohromakovi se váhav p idali.
„Hej, poj te sem, tady si vybereme,“ zahalekal po chvíli Sam, „našel jsem kovárnu.“
Byla to nejen kovárna, ale vyráb ly se tu i další v ci, které pot ebovali bojovníci. Byly tu
luky, šípy, dv kuše s velkou zásobou šipek, štíty, chráni e, helmy, nože, me e, sekery a
spousta pom cek na jejich údržbu.
Každý z nich popadl to, co se mu zdálo nejužite n jší a co nejlépe ovládal. Pak vyrazili z
vesnice sm rem k bojujícím drak m. Tulíci bleskurychle nasedli na ramena Sváti a dvoj at.
Rafan zpomalil a chvíli p emítal, jestli má podat zprávu. Nakonec usoudil, že je to
rozumný nápad, a vytáhl komunika ní zrcátko. Vron zareagoval okamžit po oslovení. Rafan
se nadechl a vychrlil ze sebe p íslušné informace.
„Oba draci bojují poblíž opušt né vesnice. Jdeme se tam za nimi podívat. Hlavn ne íkej,
abychom z stali na míst a ekali, stejn bychom t neposlechli,“ ujistil Vrona p edem.
„A co Nik?“
„Je slabý, ale v po ádku. Nechali jsme ho u dra ího doup te s And lou.“
Rafan p ekvapen zamrkal, když zjistil, že Vron ukon il spojení, aniž vy kl jedinou radu,
jak se mají i nemají chovat. Hodil zrcátko do kapsy a p idal do kroku, aby op t zajal místo v
ele skupinky.
Jakmile p ekro ili terénní vlnu, objevilo se p ed nimi na zemi dra í t lo. erný samec ležel
bez hnutí na vyprahlé zemi a jeho šupiny jisk ily ve slunci. Nedalo se odhadnout, jestli je
nebo není mrtvý. Kolem n j pobíhali dva lidé a další dva stáli opodál. Ti se ale nehybného
erného t la nevšímali, nebo veškerou pozornost upírali vzh ru a sledovali vzdušný souboj
t í drak .
Rafan ihned jejich sm rem vyslal šipku z kuše. Oni ji ale ledabylým gestem bez problém
odklonili. Svá a natáhl ruku a n co zamumlal. Plavíkovi a Demitce se zježily chlupy na
ocáscích. Muži, kte í sledovali bojující draky, se chytili za hlavu a za ali se zmaten kymácet.
Další vlnu magie ucítil Rafan za sebou. B hem nabíjení kuše se tam p es rameno mrkl a
uvid l Toma a Sama, jak mí í ukazová kem a prost ední kem na další dva muže. Ti ztuhli a
p estali pobíhat kolem dra ího t la.
„Máš ty provazy, Tome?“ houkl na bráchu Sam a rozb hl se ke ztuhlé dvojici.
Mezitím se ti, co zasáhl Svá a, vzpamatovali. Rafan automaticky místo štítu aktivoval
magický most a cítil, jak kouzla kloužou po jeho ochranné vrstv .
„Sakra,“ zaklel Svá a, „jsou moc silní. Odrážejí moje kouzla.“
„Tak a ! Ješt je trochu zam stnej,“ št kl na Svá u a znovu zamí il. Zárove vyslal kouzlo
volné dráhy. Svá a se pokusil zast ít kouzelník m rozhled. Poda ilo se mu to jen áste n .
Sta ilo to ale aspo na to, aby Rafanova šipka zasáhla jednoho z muž do nohy. T sn za
šipkou se muži do ramene zabodl šíp, který vyslal Patrik.
Nad jejich hlavami se ozval mohutný ev a k zemi se velkou rychlostí ítila dv dra í t la
zaklesnutá do sebe. Zdálo se, že jsou zakousnutí jeden do druhého a svými drápy se snaží
zp sobit protivníkovi co nejvíc škod. Kluci p estali bojovat, dvoj ata opustila úmysl spoutat
dva ochromené muže a urychlen se rozprchli pry od místa dopadu. T sn nad zemí se t la
drak rozd lila a jedno dopadlo tvrd na vyschlou zem. Druhé zbrzdilo trochu pád a p istálo
na mrtvém drakovi. Jestli p ed tím nebyl mrtvý, tak te už ur it ano. Drak se po dopadu
skulil dol . Vzáp tí poznali, že je to Karmaneuduna, a s obavou sledovali, jak se potáciv
staví na nohy. Ani její soupe ale nebyl mrtvý. Zdvihl hlavu, aby vyslal sm rem k dra ici
úto né kouzlo. Ta však zareagovala rychleji a spálila ho mohutným ohnivým výdechem.
Hned nato se ale zapotácela a rovn ž klesla k zemi. Dva kouzelníci, které jen t sn minul její
ohe , se probrali z ochromení a rozb hli sm rem k ní. Zapomn li ale na Plama, který prolétl
t sn nad zemí a naprosto nesportovn je spálil zezadu. Dva zbývající muži se rozb hli ke
vchodu do jeskyn . Jeden sice oškliv kulhal, ale strach mu z ejm dodal sílu. Tom se Samem
se je pokusili zastavit, ale nepoda ilo se jim to.
Znovu se ozval dra í ev. Tentokrát pat il Plamovi, který p istál a sklán l se nad t lem
matky.
„Mami, mami, neumírej! Prober se prosím! Nenechávej m tu samotného, z sta tu se
mnou, prosím…“
Dra ice nereagovala. Všichni tak zaujat sledovali Plamovu snahu o probuzení matky, že
si ani nevšimli brány, kterou se sem dostal Vron v etn Nika a And ly. Nika ješt musel
spole n s dívkou podpírat, ale bylo jasné, že autorem brány je práv mladý ochránce, který
jako jediný znal místo, kde zatoulané kluky hledat.
Zato Plam zaznamenal Vronovu p ítomnost okamžit .
„Zachra ji. Zachra moji mámu. Ona je zran ná,“ up el na n j neš astný dra í pohled.
Vron p istoupil blíž a dotkl se bezvládného t la Karmaneuduny.
„Je mi líto, Plame,“ ekl, „má vážné vnit ní poran ní. N jakou magii sice mám, ale
momentáln jí není dost na to, abych ji dokázal vylé it.“
„Tak to zkusím já,“ p istoupil k nim odhodlan Svá a.
„Nemáš na to dost sil,“ namítl Vron.
„To máš možná pravdu. Ale u druid jsem se p ece jen pár v cí nau il. Zkusím to s
pomocí Plama.“
Drak p ikývl a vyslal ke Svá ovi veškerou magii, kterou m l po boji k dispozici. Chlapec
p istoupil k bezvládnému t lu a položil na n j ruce. V ten moment mu bylo jasné, že Vron má
pravdu. Ani s pomocí Plamových sil nebylo možné dát obrovské t lo do po ádku tak, aby se
dokázalo uzdravit. P esto se nevzdal. Zrevidoval místa, kde krev zalévala vnit ek t la, a
pokusil se uvolnit dýchací cesty. Bylo to vzhledem k rozsáhlému poškození vnit ností
žalostn málo, ale víc nebyl schopen ošet it.
Zatímco se pozornost ostatních upírala ke zran né dra ici, dvoj ata šmejdila po okolí a
prohlížela si t la mrtvých drak .
„Páni, Tome, to m vomejvej. Mrkni na to. Vždy on má v každé šupin sitbel. To jsem
fakt ješt nevid l, aby se drak takhle vyparádil.“
„Možná ho aberilové ovládali podobn jako ozna ené lidi.“
„Draka? Ty m d síš, brácho. Copak jsou vážn tak silní, že si poradí i s drakem?“

NEJVYŠŠÍ ABERILSKÝ KN Z
Pán kamen byl nespokojený. Práv ve svém vaku s modrou krví dokon il aktivaci další
stovky sitbel . Jeden po druhém je opatrn vypudil do prohlubn , která p etékala množstvím
t pytivé krásy. Bylo pot eba, aby kone n dorazili služebníci, kte í roznesou živoucí kamínky
do sv ta, kde s jejich pomocí naverbují další sluhy. N co se ale zadrhlo. Povolal k sob už
mnoho lidí, ale až sem k n mu se jich dostalo žalostn málo. Musel vyslat zv dy, aby
vypátrali, pro nositelé krásy hynou d ív, než dorazí k pánovi sitbel . Když mu oznámili, že
za to m že drak, rozzlobil se. U inil n kolik pokus vlákat nep átelského vet elce do jeskyní,
aby ho aberilové mohli ovládnout, ale protivník byl mazaný a mocný. Vzdoroval všem
mentálním snahám a ke skále se ani nep iblížil. Jen hlídkoval v okolí a likvidoval všechny
lidi, kte í kolem n j procházeli. Aberil byl nucen posílat kameny cestami podzemí, to však
bylo zdlouhavé a zoufale nepraktické.
Rozkv t jeho druhu, který tak slibn za al ovládnutím dvou dra ích jedinc , se nyní
komplikoval. Aberilský kn z byl svou myslí napojen na deset dalších aberil , kte í se mohli
stát jeho nástupci. Necht l ud lat stejnou chybu, jako jeho p edch dce, který m l jen dva
následovníky a ohrozil tím existenci kn žského aberilského um ní. Tehdy byly sitbely velice
vzácné a museli s nimi šet it. Tyto kameny se daly „vyráb t“ jen s pomocí ovládnutých drak .
Jestliže se poda ilo jeden sitbel vtisknout do dra í k že, asem se za al množit a dor stat v
jeho šupinách. Pak už sta ilo jen sklízet hotové kamínky a aktivovat jejich mimo ádné
schopnosti v modré krvi kn ze. Sitbely umož ovaly ovládat lidi, p ilákat je do podzemí a
když bylo t eba, tak i zabít. Zaru ovaly, že budou mít aberilové vždycky dost krve na
rozmnožování a že mohou díky ozna eným tvor m provozovat r zné aktivity i mimo
podzemí. Ideální by bylo ovládnout sv t a donutit všechny živoucí jedince, aby sloužili jejich
nad azené a inteligentní rase.
Do jeskyn vklouzl nejd v ryhodn jší z jeho strážc , bojovník speciální úrovn . Vzdal
kn zi úctu a pak p edal hlášení.
„Dva z našich kn z -nástupc jsou mrtví. Bohužel ti nejlépe vycvi ení. Lidé napadli místa
v oblasti horkých kamen , kde posilovali své schopnosti, a zabili všechny, kdo se tam
zdržovali. Poslal jsem pro posily, ale ty tady nebudou d ív než za týden. Mám vzkázat
zárove i pro zbylé následovníky kn žského um ní?“
Aberil-kn z se rozzlobil. Hlavn kv li tomu, že donesená zpráva pro n j byla naprostou
novinkou. Jinak mu vždy nositelé sitbel už p edem dokázali signalizovat možné nebezpe í.
Obo il se vztekle na bojovníka: „Jak je možné, že nám služebníci nic nehlásili? Pro o tom
nevím? Jak to lidé p ed námi dokázali utajit? Pošli okamžit pro ty i následovníky a všechny
bojovníky, kte í je st eží. Musíme se p ichystat na boj, jinak náš rozkv t skon í d ív, než
bychom si p áli.“
„Ale kolem tebe, náš v d e, máme dostatek bojovník . Nikdo nemá šanci se dostat až k
tob , m j pane a strážce modré krve.“
„Však se také o sebe nebojím. O mé existenci tady nikdo neví. A i kdyby! Sv j horký
kámen tu mám na dosah. Sta í, aby na n j dopadla jediná kapka mé krve, a kn žské um ní
m že p evzít kterýkoliv z mých následovník . Pov z mi podrobnosti o lidském útoku na naše
svatá místa.“
Kn z naslouchal lí ení a jeho vztek rostl, protože z hlášení vyplynulo, že vít zství lidí bylo
velice t sné. Kdyby tam byli bojovníci, kte í momentáln zahálejí tady, mohlo to dopadnout
opa n . Pak dostal nápad. T eba by ješt mohl n co podniknout. Ale musí si s tím pospíšit.
„Poslouchej dob e,“ oslovil posla špatných zpráv, „rozhodl jsem takto: mé bojovníky pošli
na místo posledního st etu s lidmi. Stáhnu tam rovn ž co nejv tší sílu ovládnutých sluh z
okolí. Naši bojovníci a s sebou vezmou veškerou zásobu sitbel a pokusíme se dostat pod
kontrolu všechny lidi, co ten velký boj p ežili. Jejich znalosti a zkušenosti nám dopomohou k
lepšímu rozkv tu.“
„Uznávám, že by bylo užite né ty ochránce dostat na naši stranu, ale riziko je možná p íliš
vysoké. Ješt to zvaž, náš v d e, z stal bys tu skoro nechrán ný. Co kdyby t n kdo napadl?“
„V mé blízkosti nejsou síly, které by m mohly ohrozit. T i nejzkušen jší bojovníci mi
bohat posta í.“
„Ale lidé se dokážou p emis ovat.“
„Moji služebníci také. Bohužel jen n kte í, jinak by nám ta dra ice, co kontroluje vstup do
podzemí, nezp sobovala tolik škod.“
„Tak na ni pošli ozna ené, a ji zlikvidují.“
„To už jsem zkusil t ikrát. Lidé pro ni v žádném p ípad nejsou plnohodnotným soupe em.
„Tak použij draka. Stejn máme dva. Jednoho si m žeme dovolit ztratit.“
„Jeden na ni nebude sta it. Musel bych poslat oba.“
„Práv jsem p ivedl ty i služebníky se slušným potenciálem magických znalostí. Pošli je
spolu s draky a máš jistotu, že zvít zíš.“
„To by možná stálo za úvahu. Díky za radu. Asi to tak ud lám.“
„Já jdu zatím splnit tvé p íkazy. Kéž tvá krev nikdy nevyschne.“
 Aberil-kn z si zavolal aberila-pomocníka, aby mu pomohl o esat z dra í k že další várku
dorostlých sitbel . Když byli hotovi, p ikázal drak m vyjít ven a zabít nep ítele, který tam
íhá. Zárove oslovil ty i služebníky, které mu doporu il strážce, a nakázal jim ud lat vše
proto, aby se jejich drak m nic nestalo. Slíbil mág m dostate ný p ísun energie, aby i oni
mohli zdárn p isp t k likvidaci nep ítele.
S pot šením sledoval jejich nadšení a uspokojení z toho, že byli vybráni pro tak d ležitý
úkol. Služebníci ozna ení vyšší variantou sitbel byli naprosto poslušní a nehrozilo, že budou
rušit hladký pr b h akce vlastními emocemi. Cenil si jich a doufal, že je neztratí.
Jak se soust edil na mysl služebník propojenou p es barevné sitbely, zaznamenal v
opa ném sm ru další dva p ibližující se objekty. Okamžit si vzpomn l, co jsou za a jaké
m li poslání. Letmo se s nimi spojil, aby zjistil, zda usp li.
„Ó, náš nejsv t jší v d e, díky, žes nás poctil svou pozorností. Vedeme ti tu, kterou sis
p ál vid t. Už brzo dorazíme k místu, které jsi ur il. Sp cháme, jak jen dokážeme.“
Aberila zalila radost. Jestli zprávy jeho zv d byly pravdivé, jednalo se o dívku, která se
dokázala zbavit sitbelu. Toužil zjistit, jak se jí to poda ilo. Správn by to nem lo být možné.
Kdo se jednou stal služebníkem, jako služebník i zem el. Musí ji ovládnout, aby prozkoumal
všechny podrobnosti. Tu úlohu necht l p enechat nikomu jinému, aby se mezi aberily
nerozk iklo, že se ozna ený vyvlékl ze svých povinností. Možná by pak jeho soukmenovci
zapochybovali o jeho kn žských kvalitách. A to se nesmí stát! Navíc jeden zv d prohlásil, že
to d v e je dcerou jednorožc . Kdyby to byla pravda, má šanci p ilákat do podzemí n kterého
z nich a získat cosi naprosto mimo ádného. V t le jednorožce by mohl bez obav vystoupit na
povrch do sv tla planet a ovládnout každého, koho potká. Pak už by nic nebylo nemožného.
Doufal, že zprávy o ní nelhaly. Zatím její p ítomnost necítil. Nebyl si jist, jestli to zp sobuje
fakt, že se zbavila sitbelu, nebo n jaké ochranné kouzlo. Však to vy eší, až ji uvidí zblízka.
Pochválil služebníky za dob e vykonanou práci a p ijal jejich ujišt ní o v rnosti a oddanosti.
Tak to bylo správn .
Op t zam il pozornost na své dva draky, kte í se práv vyno ili ze skal na vzduch. Posílil
v jejich mysli naléhavou nutnost zbavit okolí nep átel. I tady zaznamenal kladnou odezvu a
touhu mu vyhov t. Draci zaúto ili a aberil s rozkoší sledoval souboj.
Jejich ob se ale nenechala p ekvapit na zemi a vzlétla rychleji než úto níci. Obratn
zakroužila, nabrala výšku a pokoušela se úto ící draky oslovit. To se jí však nepoda ilo. Místo
toho jim svou snahou dala trochu asu, aby proti ní vrhli svá kouzla. Ale asi to nebyla dost
silná magie. Hbit uhnula, zm nila sm r letu a pro zm nu zaúto ila ona.
Po chvíli už si kn z zdaleka nebyl tak jist správností svého rozhodnutí. Dra ice byla velice
zdatná a stihla si uhlídat síly nejen ve vzduchu, ale i na zemi. Aberil se o své draky za al
obávat a rozhodl se jednoho z drak odvolat, aby náhodou nep išel o oba. To však byla chyba.
Dra ice bleskurychle využila zaváhání draka, kterému na ídil vrátit se do podzemí, a vrhla se
na n j jak magicky, tak i svými drápy, které nenávratn potrhaly dra í k ídlo. Druhý drak ji
mezitím sice zranil, ale ne natolik, aby se vzdala. Nechala prvního draka spadnout a vrhla se
proti zbývajícímu. Toho už se aberil odvolat neodvážil. Nap el tedy svou sílu do lidských
kouzelník , aby podpo ili spolubojovníka a ochromili schopnosti dra ice. N co podivného
tam venku ale za alo likvidovat jeho mentální vlny. Magie, kterou posílal svým služebník m,
byla áste n rušena. Nemohl zjistit, odkud se to bere. Vtom se objevil ve vzduchu další drak.
Byl menší a viditeln nezkušený, p esto vyhlídky na vít zství svou zu ivostí zvrátil na stranu
dra ice. To bylo zlé. Aberil zkontaktoval širokou základnu jedinc ozna ených sitbely, aby
z nich na erpal co nejvíc magie. Tu p eposílal navzdory rušivým vliv m služebník m tam
venku. Teprve když byl jeden z muž zran n, uv domil si, že se do boje po boku draka
zapojilo i n kolik svobodných lidí. Jejich vít zství bylo jen otázkou asu. Bylo jasné, že došlo
ke katastrof . Aberilové ztratili své draky a tím i nenahraditelný zdroj živoucích sitbel .
Zachv l se obavou. Za tohle bude zaru en sesazen. Ztráta drak byla neomluvitelná. Bude se
muset dobrovoln vrhnout na horkou skálu, aby jeho modrou krev mohl p evzít n který z
nástupc . V jediném okamžiku p išel o všechno, co tak pracn budoval. Je to opravdu jeho
konec, nebo se dá ješt n co podniknout? Snad jedin kdyby k sob dokázal p ilákat
jednorožce… To by pak tohle všechno byla jen drobná nep íjemnost.
Urychlen zapátral po mysli dvou putujících služebník .
„Posp šte si s tou dívkou,“ mentáln nakázal ob ma Han iným pr vodc m. Ti poslušn
zrychlili, aby se dostali k cíli co nejd íve.

POD VLIVEM NÁRAMKU

Hanka poslušn krá ela mezi dv ma muži a cítila se dob e. Nijak ji nep ekvapilo, když ji v
tábo e oslovili a vyzvali ji, aby je následovala. P ipadalo jí naprosto normální jim vyhov t.
Díky magickému náramku se skoro po ád cítila skv le, všechno jídlo, co dostala, jí chutnalo a
m la radost, když mohla splnit to, o byla požádána. Doprovázela je s úsm vem a bez
námitek, i když jí ob as p i odpo inku bylo zima. Muže nenapadlo jí v tábo e p ipomenout,
aby se oblékla, tak s nimi pochodovala jen v triku bez vesty. P i ch zi se zah ála a odpo inky
stejn byly jen krátké. N kdy ji napadlo, kam asi jdou, ale nenašla odvahu se zeptat. Krá ela
jako stroj a ani nevnímala, jak jí pohyb, nedostatek jídla a spánku ve spojení s chladem
podzemních chodeb rychle od erpávají fyzické síly. To zjistila až tehdy, když museli
p ekonat hladký kluzký svah, kde m l lov k velký problém se udržet, o postupu vzh ru ani
nemluv . N kolikrát sklouzla a pak už ani nem la sílu se p itahovat a hledat nejisté výstupky
pro nohy a ruce. Muži, co ji doprovázeli, jí za ali spílat a jeden z nich ji netrp liv uhodil,
když znovu sklouzla. Nakonec usoudili, že jediná možnost, jak ji dostat nahoru, bude
vyžadovat pomoc od obou. Jeden ji za ruku tahal vzh ru a druhý podpíral její nohy, aby
neklouzala dol . Nebylo to snadné. Hanka se sice snažila, ale p esto se jí poda ilo muže pod
ní necht n nakopnout do nosu, což zavinilo jeho sklouznutí po b iše zp t do výchozího bodu.
Muž naho e nemohl sám dívku udržet. P estože svíral její záp stí ob ma rukama a necht l
dovolit, aby mu její útlá ruka proklouzla mezi prsty, nakonec ji stejn neudržel. V ruce mu
z stal jen náramek, z n hož se Hanka svou vahou vyvlékla. Dívka sjela až dol , kde porazila
jeho kolegu, který se práv zvedal.
„Zatracená práce,“ zaklel zu iv a hrub ji odhodil stranou tak, že si p i dopadu vyrazila
dech. Lapala po vzduchu a ani nevnímala sprosté nadávky, které se sypaly na její hlavu.
Myšlenkami jí prob hlo všechno, co b hem n kolika posledních dn prožívala. Dívala se s
pocitem zadostiu in ní na své záp stí, kde chyb l náramek poslušnosti, který z ní minulé dny
d lal neodporující loutku. Kone n se jí znovu poda ilo nadechnout. Musela se rychle
rozhodnout, co ud lá. Nem la nejmenší tušení, kde se nalézají. Jediné, co se z jejich
rozhovor dalo odhadnout, bylo to, že ji vedou k n komu, kdo jim rozkazuje. Kdo to je a pro
ji tam vedou, nem la pon tí. Jasné bylo jen to, že tihle poznamenaní rozhodn nebudou její
p átelé. Pokusila se o mentální kontakt, ale nešlo to. Byla op edená stejným kouzlem jako
posledn . Rozhodla se p edstírat poslušnost i bez náramku. Pot ebovala as, aby si mohla
promyslet, co dál.
Muž jí zamra en znovu ukázal, že má šplhat vzh ru. P ikr ila se, nebo si nebyla jistá,
zda ji znovu neuhodí. Tentokrát se našt stí spokojil jen s tím, že se na ni nevraživ šklebil.
Kone n se jí poda ilo vyškrábat až na horní plošinku, odkud už zase vedla mírn stoupající
hrbolatá chodba. Muži si dop áli krátkou zastávku.
„Poj sem,“ houkl na ni ten první a povolil náramek, aby jí ho zase mohl navléknout.
To Hanka nehodlala p ipustit. Nedá se nic d lat, bude muset n co podniknout hned te .
Pomalými kr ky se vydala k muži a hledala nejlepší pozici k úsp šnému útoku. P ikr ila se a
vší silou vrazila do muže, který ji na svahu podpíral zespoda. Katapultovala ho znovu do
místa, kde nem l šanci se udržet, a se o to zu iv snažil. Pak se pomalu sunul dol , znovu až
do míst, kde už p istál p edtím. Tém ve stejném okamžiku magicky zaúto ila na muže
s náramkem a pokusila se ho znehybnit. Kouzlo se ale nepochopiteln od n j odrazilo a m la
co d lat, aby mu uhnula ona sama.
„Ale! Ko i ka vystr ila drápky,“ zasmál se muž a dívka pocítila t žkou malátnost. Vložila
do obrany všechny síly, ale marn . Mužova magie se vyhnula jejím ochranám a proklouzla
p ímo k jejím smysl m. Zkoušela tu malátnost vypudit ze svého t la, když vtom ji zasáhla do
obli eje mužova p st a Hanka ztratila v domí.
Probrala se, když ji kdosi propleskl po tvá ích. Kle ela a vzadu m la ruce p ivázané k
n emu pevnému tak, že se skoro nemohla pohnout. Náramek ale na ruce nem la. Nechápala,
pro jí ho nenasadili v dob , kdy nevnímala.
„Neboj se, náramek ti nasadíme,“ šklebil se jí do tvá e první muž, jakoby etl její
myšlenky, „ale nejd ív t musíme potrestat za tvé nepat i né chování. A to si bez náramku
vychutnáš mnohem ú inn ji. Našli jsme tu n co, co t ur it pot ší.“
Druhý muž držel malou krabi ku, kterou pak str ili Hance p ed o i, aby vid la, co v ní je.
Polekan sebou trhla. Uvnit lezli jeden p es druhého dva obrovští visáci. Muži za i eli
nadšením, když spat ili její reakci a vyd šený výraz.
„Vidíš! íkal jsem ti, že t chto potvor se všechny ženské bojí. To ji aspo nau í, jak se má
chovat v naší p ítomnosti. Opatrn vzal do dlan jednoho pavouka a p ibližoval ruku k
Han iným vlas m.
„Ne, to ne! Prosím,“ snažila se uhnout, ale pouta jí to neumož ovala.
Muž se chraplav zasmál a jeho tvá zasvítila zvráceným pot šením. Ten nep irozený
smích jako by dívku probudil.
Jestli mám um ít, pomyslela si Hanka, tak nezbývá než vyzkoušet všechno, co se dá. Magii
se po p edchozí neblahé zkušenosti neodvážila použít a ve své pozici na kolenou nem la
mnoho šancí zaúto it ani fyzicky. Zoufale hledala n jaký zp sob, jak se vyhnout kontaktu s
jedovatým pavoukem. Jak muž natahoval ruku s visákem až k jejímu obli eji, nadechla se, jak
nejvíc dokázala, a v okamžiku, kdy m la pavouka t sn p ed ústy, ze všech sil foukla.
Pavouk polekan složil noži ky a roztáhl je zase, až když p istál na límci mužovy košile.
Bleskurychle se snažil ukrýt a Hanka s úlevou zahlédla, jak zalezl za odrbaný límec. Muž po
n m ch apl, ale nebyl tak rychlý, jako visák, takže jen p itiskl pavouka pod košilí ke svému
t lu. To m lo za následek obrannou reakci zví ete a nevyhnutelné kousnutí. Muž sebou p i
tom bolestiv škubl a jadrn zaklel.
„Ty mrcho jedna zatracená, kdyby t pán necht l živou…“ vztekle zareagoval jeho kolega
a mrštil po dívce druhým pavoukem z krabi ky.
Ten p istál Hance na b iše a chystal se rozb hnout nahoru. Zariskovala a s pomocí
nepatrného množství magie zahradila jedovatému tvorovi cestu vzh ru a do stran. Pavouk se
zmaten n kolikrát oto il na míst . Pak p ilepil k dív inu oble ení za átek pavu iny a spustil
se po tenké lesklé nitce k zemi. Op t se ho pokusila nasm rovat pry od sebe.
Kousnutý muž se zatím pokoušel najít visáka zalezlého pod košilí. Aby uvolnil spodek
košile, rozepnul si opasek, a podal ho p ihlížejícímu kolegovi, který m l v ruce p ipravenou
krabi ku.
Hanka zaznamenala, že se n co d je až v okamžiku, kdy poznamenaný upustil na zem
pásek i krabi ku. Ta cvakla o skálu a dívka na okamžik p estala sledovat visáka. Zdvihla zrak
ke svým mu itel m. Vte inu nechápala, co se p ihodilo, pak si ale všimla, jak z mužova krku
tr í st emka nože. Nev ícn si sáhl pod bradu a pak v šoku vytrhl n ž z rány a odhodil ho
daleko za sebe. To byl poslední prudký pohyb, který dokázal ud lat. Krev vyst íkla až na jeho
kolegu. Ten couvl a s otev enou pusou sledoval, jak se zran ný hroutí k zemi. Cht l mu
p isko it na pomoc, ale vyjekl a znovu couvl. Z ejm ho pavouk kousl podruhé. Za al ze sebe
rvát košili a kone n se mu poda ilo visáka vyklepat na zem. Zu iv ho zadupl a kone n se
za al rozhlížet, odkud p išel útok.
 Hanka s úlevou zaznamenala, že zbývající pavouk zalezl do vzdálené škvíry. Nyní se
mohla rozhlédnout i ona. Zrak jí padl na dv ruce, které se držely skály. Zbytek úto níkova
t la musel dosud ležet na svahu, po kterém se jí p edtím tak špatn šplhalo. Rychle oto ila
zrak ke svému mu iteli. Necht la, aby si všiml vy nívajících rukou, a p emýšlela, co pro to
m že ud lat.
„Hej,“ houkla na n j. Zvolna se k ní obrátil a zdálo se, že je trochu mimo. Z ejm už za al
p sobit pavou í jed. Úto ník využil toho, že byl muž oto en p ímo k ní a jeho menší svalnaté
t lo se vyhouplo na plošinu. Sáhl k pasu pro sekeru a postavil se do st ehu. Jeho protivník se
ale za al nekontrolovateln t ást a objal rukama své t lo, jako by mu byla zima. Sesunul se do
kleku poblíž svého mrtvého par áka. Trpaslík p istoupil blíž a plochou stranou sekery ho
ude il do hlavy.
„P ece si kv li n mu nebudu špinit zbra ,“ zamumlal.
„Gehane?“ vydechla p ekvapen spoutaná Hanka.
Trpaslík se shýbl, vytrhl z opasku na zemi n ž a p istoupil k dívce, aby ji osvobodil.
„To je nápad, vybrat si jako doprovod v podzemí takovýhle oumy!“ hu el nerudn , ale
o i se mu smály.
Cht la ho obejmout, ale ruce m la jako d ev né. Nejd ív v nich musela rozproudit krev.
„Ani nevíš, jak hrozn ráda t vidím. Jsi tu sám?“
„Jo. Vrona si zavolali na pomoc ochránci. P i poslední bitv , dostali od aberil po ádn na
pr… na zadek. Není ti v tom triku zima?“
„Trochu jo, ale h eje m radost, že t tu mám.“
„N co s tím ud láme,“ ekl a vylovil z batohu deku. U ízl z ní kus, ud lal otvor a p etáhl ji
jako pon o dívce p es hlavu. Hanka si p es plandající ásti zapnula pásek a vd n se na
Gehana usmála. Pak došla pro trpaslík v zakrvácený n ž a podala mu ho. Gehan ho ot el o
šaty mrtvého a schoval zp t do pouzdra. Znovu sáhl do batohu a podal Hance dv placky a
kus sušeného masa. Podívala se po svých v znitelích a mírn zavrt la hlavou.
„Nezlob se, já te nem žu.“
„Nevadí,“ schoval jídlo, „necháme to na pozd ji.“
Položil batoh a šel prohlédnout ob bezvládná t la a jejich zavazadla. Z jednoho vzal deku,
druhý vysypal na zem a našel n jaké jídlo a drobnosti. Hanka se nedokázala p im t, aby mu
šla pomoct. Ale trpaslík to od ní z ejm ani neo ekával.
„Mno,“ prohlásil, když s prohlídkou skon il, „asi bychom se m li p esunout pry z tohodle
nevlídnýho fleku.“
„A co s ním?“ ukázala dívka na muže pokousaného visákem. Jeho kon etiny se stále lehce
zachvívaly.
„Jestli s nim máš soucit, m žu ho zabít,“ nabídl se Gehan, „ale rad ji bych ho nechal tak,
jak je. Jeho osud je v moci visák . Nem l k nim dost úcty, takže to zaplatí životem.“
„To kousnutí je smrtelné?“
„Jak kdy. Pokud s sebou máš lé itele, dá se ob as visákovo kousnutí p ežít. Ale obvykle to
kon í špatn .“
„Tak jo, poj me pry . Stejn z toho mám mizerný pocit.“
„Byl poznamenaný sitbelem a z toho, co jsem vid l, usuzuji, že t cht l mu it pro vlastní
pot šení. Bál jsem se, že t pavouk kousne d ív, než ti stihnu p ijít na pomoc. Já osobn s ním
žádný soucit nemám.“
Podal Hance sv j vak a sám se natáhl pro zavazadlo, vybavené z toho, co m li Han ini
pr vodci s sebou. Dívka si p isvojila n ž, kterým jí Gehan p e ezal pouta, a vyrazili na cestu.
Ani nepátrala po tom, kam mí í, jen si p ála být pry z místa, které už te páchlo smrtí.
Šli skoro dv hodiny, když se jí podlomily nohy a musela se posadit. Gehan to vzal jako
pokyn k založení tábora. Dal jí napít vody a do klína jí hodil jídlo, které p ed chvílí odmítla.
P inutila se k prvnímu soustu. Pak ale zjistila, že to chutná výborn a že už má skute n hlad.
Trpaslík se spokojen ušklíbl, když vid l, jak se láduje. Jakmile skon ila, sáhl do batohu ješt
jednou a hodil po Hance jablko. Zru n ho chytila a se š astným výrazem se do n j zakousla.
„Vron povídal, že je máš ráda, tak jich pro tebe pár s sebou vzal.“
„Je vynikající. Úpln mi spravilo chu i náladu.“
„To je dob e. A te si odpo i , už to pot ebuješ.“
„Jasn . Ale nejd ív mi ekni o všem, co se stalo v dob , kdy jsem byla mimo.“
„Co vím, to povím,“ usadil se Gehan vedle ní a za al lí it, co s Vronem zažili, když se ji
vydali hledat.
„A co ta mapa, co mi daly harpyje, ta je te u Vrona?“ zeptala se, když skon il.
„Jo. Ale já mám s sebou kopii.“
Trpaslík vytáhl papír a ukázal Hance místo, kde se práv nacházeli.
„Ochránci vy istili všechna t i místa s horkými kameny. Ale m mate, že t ti dva
poznamenaní vedli do míst, kde nic takového vyzna eného není. Možná tu n kde je ješt
jeden horký kámen, který není zakreslený.“
„M li jsme se zeptat toho umírajícího.“
„Ten by nám stejn nic ne ekl. Poznamenaní své pány nezrazují. Ale po kej, hodil jsem do
batohu n jaký svazek papír , co m li v batohu. Mrknu se, co v nich je.“
Trpaslík zalovil v zavazadle a vytáhl do roli ky sto ené papíry. Dva z nich byly jakési
seznamy a jeden byl pokreslen nesmyslnými arami.
„Hm, to je k ni emu,“ odhodil nákres trpaslík.
„Po kej,“ sebrala ze zem papír Hanka a podržela ho, aby se vlastní silou nesto il zp t.
„Ty víš, co to je?“ zeptal se zamra en Gehan.
„No p ece to, co jsi hledal! Mapa! Jenom je magicky ukrytá. Vydrž, zkusím pár fígl , jestli
se mi nepoda í ji zviditelnit.“
Trpaslík ned v iv sledoval dív ino po ínání. Pak se ale na papí e objevila kresba, do
které zapadly ty p vodn nesmyslné áry. Chvíli jim trvalo, než se zorientovali. Najednou to
však bylo jasné. Jedna z ar p esn kopírovala cestu, kterou dívka absolvovala v doprovodu
poznamenaných. Konec cesty už byl blízko.
„Navrhoval bych tadyhle odbo it a pokusit se dostat na povrch. Pro nás dva je to tady v
podzemí pon kud nebezpe né. Víc než jednoho aberila bychom nezvládli.“
„A co nám bude platné, když budeme na povrchu?“
„Vron p ibližn ví, jakým sm rem jsme šli. Zaru en nás d ív nebo pozd ji bude hledat.
No a venku m žeme n co zapálit, aby nás objevil rychleji.“
„No, snad máš pravdu,“ p ikývla Hanka.
„O tom nepochybuj,“ ušklíbl se Gehan, „a te zkus na chvíli usnout, a nabereš síly. Nerad
bych t vlá el na zádech.“
„Dob e, ale za hodinu m vzbu . A už jsme odtud rad ji pry ,“ ekla Hanka. Byla tak
unavená, že usnula v okamžiku, kdy si položila hlavu.

NEBEZPE NÉ PODZEMÍ
„Chápeš? Já musím jít dovnit a musím to zkusit,“ ekl Rafan Vronovi.
„Ty ses snad zbláznil, to ani náhodou!“
„Nem žeš m zastavit, Vrone. Jejich erstvé stopy m dovedou tam, kam se pot ebuji
dostat.“
„Nejd ív bychom m li najít Hanku. Teprve pak jsem ochoten s tebou vyrazit do podzemí.“
„Jenže ono zbývá tak málo asu, že to žádný odklad nesnese,“ argumentoval neš astn
Rafan a Svá a se ml ky díval z jednoho na druhého. P ál si jít zachra ovat Hanku, ale
zárove necht l nechat kamaráda ve štychu. Pokud se Vron vydá za dívkou, on bude muset
z stat s Rafanem.
„Nesta íš na n . Rozhodn ne sám. Utratíš život a nic tím nezískáš.“
 „Vím, že máš pravdu, ale já nemám jinou volbu. Jestli se po zbytek života nechci trápit
vý itkami, a to já nechci, tak je as, abych vyrazil.“
„Tak malou chvilku po kej, pokusím se ti sehnat n jakou pomoc,“ snažil se ho aspo
zpomalit Vron.
„Ty, hele, nevíš, kam se pod la ségra?“ oto il se Patrik na Reného, „p ed chvílí tu ješt
byla.“
„Myslím, že se šla podívat do jeskyn .“
„Cože?!“ vyd sil se Rafan. „Ona šla fakt dovnit ?“
„No a? Co má být? Asi byla zv davá,“ pokr il rameny René, „však ona se ur it brzo
vrátí.“
„Ty hlupáku!“ str il Rafan do spolužáka, až zavrávoral. „Tos nás na to nemohl upozornit
hned?!“
„Co šílíš? Draci jsou zabiti, kouzelníci zdrhali, až se jim za patama prášilo, tak snad o nic
nejde.“
Rafan už se ni ím nezdržoval a vzal to poklusem ke skalám. Svá a okamžit vyrazil za
ním. Jak je spat il Tom se Samem, na nic ne ekali a p idali se. Vron se práv pokoušel
aktivovat komunika ní zrcátko. Když vid l, co se d je, zlostn zaklel a vztekle zrcátko
zaklapl, aniž se dovolal. Rozb hl se za kluky.
„Já jdu taky,“ ekl bratrovi Patrik.
„Neblázni! P esn tohle nám táta zakázal!“
„Možná m p izabije, ale já v tom nem žu nechat ségru samotnou,“ po bratrovi už se ani
neohlédl a utíkal za Vronem.
„Cvoci,“ zamumlal nespokojen René. Chvíli p emýšlel, zda nemá vyrazit za nimi, ale
nakonec to zavrhl. Rozhodl se použít bránu a vrátit se dom . Spolehl se na to, že momentáln
nemají ochránci as sledovat, jestli n kdo bránu použije oprávn n nebo ne.
Plam ležel neš astn vedle své umírající matky a ve svém zármutku v bec nevnímal, co se
kolem n j d je. Posílal matce svou sílu, i když ve svém podv domí cítil, že není šance na
uzdravení.
Nik se také zvedl, aby se p idal k t m, co vyrazili do podzemí, ale po pár krocích poznal,
že na to nemá dost sil. Musel se posadit d ív, než doklopýtal ke vchodu do jeskyn . Rozhlédl
se po Lotrand , ale nikde nebyla. Nejspíš se p idala k tulík m, kte í doprovázeli kluky. Pak
odhodlan sáhl pro sv j komunikátor. Když není k užitku on sám, aspo p ivolá posily. Ale
nebylo to tak snadné, jak doufal. Než objevil n koho, kdo na jeho volání odpov d l, ztratil
spoustu asu.
Mezitím kluci s Vronem poklusávali za Rafanem, který šel po stopách And ly a
kouzelník . Chodby tu byly tak prostorné, že by se jimi bez obav mohli pohybovat i draci.
Pak ale odbo ili do menšího tunelu a tady už bylo pot eba dávat pozor na cestu. Kluzký
nerovný terén je zpomalil.
Rafan zatnul zuby a snažil se udržet tempo. Nechápal, jak se tudy dívka mohla pohybovat
tak rychle. Po n jaké chvíli za ním ostatní za ali zaostávat. Nedokázal odhadnout, jak dlouho
trval jejich ostrý pochod. Náhle však p ed sebou zahlédl pohyb. Zrychlil a po pár minutách
kone n dostihl And lu a chytil ji za ruku.
„Andy! Co to sakra d láš?!“
„Musím jít, pus m . Pán m volá. Touží po mn .“
„Andy,“ zat ásl s dívkou, „vzpamatuj se! Nikdo po tob nem že toužit víc než já. Copak
m nepoznáváš?“
„Rafe, já… já musím jít…“
Sáhl do kapsy a než se vzpamatovala, natáhl jí na ruku, za kterou ji držel, náramek
poslušnosti.
 „Omlouvám se, Andy, ale jinak to asi nep jde. Nechci t ztratit,“ zašeptal jí n žn a rychle
zamrkal, aby rozehnal slzy, které se mu draly do o í.
To už k nim dob hli ostatní.
„Uvítal bych pauzu,“ ekl udýchan Svá a a posadil se na jeden výstupek. Vron nechal
kolovat láhev s vodou a znovu otev el komunika ní zrcátko. Tentokrát Artitan zareagoval
okamžit .
„Nemusíš mi nic vykládat,“ ekl Vronovi d ív, než sta il požádat o pomoc, „Nik nás
upozornil, že máte potíže. Už jsme na cest k vám. Je nás sice jenom šest, ale víc bojovník
tak narychlo sehnat nedokážu. Zvláš po tom posledním st etnutí s aberily.“
„Posp š si, mágu. Dostali jsme se dost daleko do podzemí. Kdyby nás tu…“
V tu chvíli Vron vycítil nebezpe í. Vzáp tí kolem n j prolet la Samova ohnivá koule a
n koho zasáhla p ed nimi v chodb . Na každém chlapcov rameni sed l jeden tulík a oba
ukazovali paci kami kup edu. Tomovi tulíci také nezaháleli a napovídali dvoj at m, jaká
kouzla mají použít. Ohnivou kouli vyst ídala ledová t íš vylepšená obloukovou drahou p i
kontaktu s protikouzlem. Výchova v Airbowanu se na obou chlapcích podepsala i tím, že byli
schopni velice rychle a efektivn reagovat na každou problematickou situaci. To už k nim ale
dorazila také kouzla dvou poznamenaných mág . Jejich nejnebezpe n jší ástí byla mentální
smy ka, která m la polapit jejich mysl a narušit schopnost uvažování. Vron použil kouzlo
zak iveného prostoru, aby smy ku odklonil. Normáln by to provedl bez nejmenších obtíží,
ale dnes byl nucen lé it a zachra ovat životy zran ných ochránc , neustále cestovat z místa na
místo, zatímco magie nem la dost asu se obnovit. Když už m l obavu, že kouzlo neudrží,
vnutila se mu do mysli podivná síla.
„Hexita je s tebou. D v uj nám,“ oznámila mu zá ivým bliknutím a podpo ila jeho
kouzlo. Dovolil síle, aby se p ipojila k jeho magii a spole n ochránili p ítomné lidi.
„Štít!“ uslyšel Rafan Plavíkovo vypísknutí. Neztratil ani sekundu, odstr il And lu za sebe
a p eklenul celou chodbu magickým mostem, který odvedl oslepující nep átelskou magii
do zem stranou od nich. Zu iv bojovali se dv ma mágy, kte í utekli p ed draky do podzemí.
„Zam stnávej je, a si m nevšimnou,“ požádal ho Svá a a Rafan okamžit vyslal kup edu
n kolik drobných po sob následujících kouzel, která nebylo t žké odvrátit, ale kdyby je
mágové nechali být, zp sobila by jim t es, neobratnost a pálící o i.
Patrik zatáhl sestru do výklenku ve skále, aby byla trochu krytá, a také on nasm roval k
nep átelským mág m pár záludných kouzlí ek, která by jim mohla vyrazit dech nebo slepit
rty a o i.
Plavík nyní p esko il na Rafanovo rameno a vždy, když to bylo pot eba, jeho lidský
partner na požádání obnovil magický most, aby ochránil spolubojovníky. Demitka z stala u
Sváti, který byl podivn soust ed ný a napjatý. Pak najednou tulíci vydali p íkaz, aby všichni
p estali kouzlit. Se smíšenými pocity je poslechli. Svá a se vzty il a ud lal n kolik krok
kup edu. Ruce s propletenými prsty m l sepjaté p ed sebou a kolem n j se vlnilo neoby ejn
silné magické pole, které se zvolna p esouvalo chodbou sm rem k mág m. Ostatní napjat
ekali, jestli k nim nepronikne n jaký magický útok, ale tulíci je opakovan nabádali, aby
nekouzlili. Svá ovo magické pole dorazilo na stranu protivník a ozval se dušený bolestný
vzdech.
„Te vzít provaz a svázat,“ zavelel na Samov rameni Groh a dvoj ata bleskov vyrazila
kup edu.
Také Svá a zasténal a sesunul se do d epu. Rafan k n mu p isko il a zachytil ho, aby se
neskácel k zemi.
„Jsem trochu grogy, ale zabralo to,“ zašklebil se na n j vy erpan Svá a.
„Cos to na n použil?“
„Darovací kouzlo.“
„Cože?“
 „Druidové umí zemi a rostlinám seslat posilující magii. Jeden p ipraví darovací cestu a ti
ostatní vyšlou jakékoliv kouzlo a to se okamžit m ní na darovací magii. Ti dva mágové se
snažili kouzlit ze všech sil a nevšimli si, jak jejich magii pohlcuje moje darovací cesta. Zem
ve zdejším okolí jim bude vd ná,“ vysv tloval Svá a a o i mu zá ily radostí, „ale oni se
totáln vy erpali podobn jako já.“
„To ti poradili tulíci?“
„Neporadili, ale velice nadšen schválili m j nápad.“
„Už je po všem?“ zeptal se ned v iv Patrik.
Svá a se pomalu za Rafanovy pomoci znovu zvedl na nohy a n kolika cviky si s hekáním
protáhl t lo. Demitka p i tom vesele balancovala na jeho rameni. Potom všichni zvolna došli k
místu, kde mezitím Tom se Samem d kladn spoutali dva muže.
„Náš pán vás stejn dostane,“ ekl vzpurn jeden z nich, když k nim došli.
„Tak to se ješt uvidí,“ zavr el Vron a sklonil se k zajatc m. Dotkl se ela každého z nich
a uspal je.
„Vy v tší pozor! Nosi i lásky blízko,“ upozornil je Groh.
„Co tím cht l íct?“ podivil se Patrik, který vedl za ruku And lu.
„Že po nás jdou aberilové,“ odpov d l mu Sam.
„To jsem v život neslyšel,“ podivil se, „kdo to má být?“
„To za chvíli poznáš. Taky jsme zatím nem li tu est,“ sev el Rafan nervózn rukoje
me e, který m l zastr ený za pasem, „hlídej And lu a držte se pokud možno n kde vzadu.
Podle vypráv ní jsou to zatracen nep íjemné potvory.“
Vron kle el na zemi a rozvazoval tkanice na menším látkovém balí ku. Když ho rozvinul,
ukázalo se, že je to zásobník na tucet šipek. Opatrn je uvolnil a každému chlapci podal dv .
„Bu te opatrní, je na nich prudký jed. Snažte se jimi zasáhnout aberila. P t šipek na
jednoho by m lo sta it k tomu, aby bylo možné ho pak zabít. Aspo doufám.“
Tulíci znervózn li a Groh znovu promluvil: „Oni blízko. Pozor!“
„Nevíš, kolik jich je?“ zeptal se Rafan.
„Jeden a dva,“ odpov d l tulík a mávl paci kou dop edu a dozadu.
„A sakra!“ zaklel Vron a hore n p emýšlel, jestli není n jaký zp sob, jak d ti ochránit.
Jak se zdálo, jediná jejich šance byl boj. Musel doufat, že Artitan s posilami dorazí d ív, než
tady um ou. S magií na tom nebyli zrovna nejlépe a šipek m li také nedostate né množství.
Budou muset improvizovat, jak jen to p jde.
„Naše šance se zvýší, pokud zaúto íme jako první,“ ekl tiše kluk m, „není tu ale na boj
dost místa, takže se rozd líme. Já a dvoj ata si vezmeme na starost ty dva vzadu a Rafan bude
mít na povel ostatní. Ti se pokusí zlikvidovat toho p ed námi. Snažte se aberily zasáhnou
šipkami d ív, než se stihnou bránit. Pak do nich sekejte, co vám sta í síly. A vyhýbejte se
rosolu, co z nich pote e, mohl by vás poleptat. N jaké otázky?“
„A co se ségrou?“ zeptal se Patrik.
„Ty se skr íš tady do toho výklenku,“ oslovil Vron And lu, „a nehneš se odtud, dokud boj
neskon í. Jasné?!“
„Ano,“ p ikývla dívka a zamí ila k vyzna enému místu. Tam se oto ila a s nevinným
výrazem prohlásila: „Ale oni jsou p átelé. Copak to necítíte? Necht jí vás zabít.“
Rafan k ní p istoupil a políbil ji do vlas . P i tom jí zašeptal: „Poslechni Vrona a než se k
tob vrátím, mysli jenom na naši lásku. Opakuj si, že nikdo na sv t t nem že mít rad ji než
já. V íš mi?“
„V ím,“ vydechla sotva slyšiteln a skr ila se do úkrytu.
„Tak, pánové, jdeme na to. Jste p ipraveni?“ oto il se na Svá u a Patrika.
Na jeho ramena se vyhoupl Plavík a Demitka. Rafan zamrkal p ekvapením, když vid l, že
se celá parta tulík p idala k nim.
„Nem li byste jít rad ji s dvoj aty?“ zeptal se Plavíka.
 Ten mu tentokrát neodpov d l nahlas, ale uchýlil se k mentálnímu kontaktu.
„Oni sice stojí proti dv ma aberil m, ale to jsou jen ti normální. Ty máš proti sob
specialistu bojovníka. Budeš hexitu pot ebovat víc než Vron s Tomem a Samem. A posp š si.
Groh tvrdí, že je nejvyšší as zaúto it.“
Aberil se najednou vyno il z ohybu chodby a Rafan za val, jak nejhlasit ji dokázal: „Na
n j, na hajzla!!! Za všechny, co nep ežili! Zhebni, potvoro!!!“
A rozb hl se proti nep íteli, aniž se ohlížel za sebe. Patrik se Svá ou se sice k jeho evu
nep idali, ale utíkali t sn za ním. K e ovit v rukou svírali otrávené šipky a b želi vst íc
n emu, co ani neznali. V p li cesty je zasáhla mentální vlna. Aberil je zahltil pocitem lásky a
vst ícnosti. Rafana to nezadrželo ani na sekundu, protože m l stále ješt p ed o ima neblahý
osud And ly. Dokázal rozlišit, že na tom intenzivním pocitu není v bec nic pravdivého, že je
to jenom šalba a záludný klam. Ale Svá u i Patrika zasáhla vlna lásky nep ipravené. Oba se
zarazili a zaváhali. Plavík se prodral do Svá ovy mysli a p ipomn l mu, jaké má Hanka kv li
aberil m potíže. Stále mu opakoval: „Nev tomu, je to bojová lest. Mysli na Hanku, to je ta
správná láska.“
Ale teprve když své naléhání tulík podpo il jisk ivou afkou, za al Svá a vnímat realitu a
vzpamatoval se. Pevn ji sev el šipky, obrnil se proti mentálnímu ovliv ování a zbylý úsek
cesty se soust edil jen na to, aby správn zasáhl m avé t lo aberila. Sledoval Rafanovy šipky
a vid l, jak zasáhla jen první. Druhé se aberil vyhnul tím, že vtáhl chapadlo, na které Rafan
mí il a vysunul ho jinde. Svá a proto sv j útok vylepšil kouzlem, které necelý metr p ed
dopadem zm nilo dráhu šipky do jiného úhlu.
Znovu ho zasáhla ochromující mentální vlna a navzdory obran ho siln zpomalila. Sice
slyšel tulíky, jak ho vybízejí, aby se tomu nepoddával, ale vlna byla zatracen silná. Vzáp tí
ho zasáhl kousek slizu, který po n m aberil vyst elil. Byl tak zpomalený, že nedokázal v as
uhnout. Sliz mu popálil nadloktí levé ruky. To ho probralo d kladn ji, než popichování tulík .
Pak se p ed ním rozprskly desítky sitbel . Díky neoby ejné rychlosti tulík , kte í je
odpinkávali stranou od jejich t l, ho žádný nezasáhl. Zastínil svou mysl d kladn ji a p idal i
ochranu t la. Nap áhl pravou ruku a zabodl dlouhý n ž hluboko do aberilova t la. Vyškubl ho
a rychle bodl ješt jednou. Vzáp tí následoval další mentální útok a byl tak silný, že upustil
zbra , sesunul se do kleku a chytil se za hlavu, která mu t eštila neuv itelnou bolestí.
Koutkem oka vnímal Rafana, který mydlil do aberila me em. Najednou se v jeho zorném poli
objevila postava Patrika. Svá a p emohl pocit na zvracení a podíval se na n j. Spolužák m l
zcela nep ítomný pohled a mí il na n j me em.
„Pozor, ovládli ho!“ zazn l mu v mysli výstražný hlas Mam. „Zneškodni ho nebo ute .“
Sáhl do posledních rezerv své magie a Patrika znehybnil. P inutil se vstát a vytrhl mu z
ruky zbra . Spolužák se najednou vymanil z jeho kouzla a pohnul se. Svá a ho prudce ude il
rukojetí me e. Omrá ený Patrik se sesunul k zemi.
Bolestivé zasténání za jeho zády ho bodlo až u srdce. Rafan kulhav poskakoval kolem
aberila. Zaklel, když se mu me rozpadl v ruce. Znovu ho zasáhl aberil a poranil ho na
pravém lokti. Rafan levou rukou sáhl za opasek a vytrhl Han in lovecký tesák. Svá a si všiml
šipek, které vypadly Patrikovi z rukou. Bleskov je sebral a mrštil po nep íteli. Z takové
blízkosti se nemohl netrefit. Rafan pokra oval v útoku a tesákem odsekl aberilovi chapadlo.
Jen tak tak uhnul p ed slizem, který z rány vytekl. Svá a pevn uchopil Patrik v me a za al
vší silou sekat do m avého t la. Všiml si, že se mu vyjas uje mysl. Trhavé pohyby aberila se
postupn zpomalovaly a bylo stále snadn jší ho zasáhnout. Tulíci se míhali kolem a
rozptylovali nep ítelovu soust ed nost. Svá a pozoroval, jak se na jeho me i objevují
vykousané zuby a jak je kovové ost í rozleptáváno málem p ed o ima. Nakonec se jejich
nep ítel p estal hýbat.
„Bacha na sitbely,“ ekl udýchan Rafan, když vid l, jak se Svá a vy erpan op el o skálu.
 To už k nim zezadu p icházeli Vron a dvoj ata. Kluci vypadali nezran ní, ale Vron kulhal
podobn jako Rafan. Navenek se snažil potla it bolest a tvá it se jako normáln , ale záškuby v
koutku úst napovídaly, že je nejspíš p kn z ízený.
„Musíme odtud vypadnout. Další boj bychom nezvládli,“ ekl vy erpan a dvoj ata se po
n m s obavou ohlédla.
Rafan odevzdan p ikývl: „Máš pravdu. To, co jsem cht l, je nad naše síly. Nedokážeme
to.“
Svá a bolestiv sykl, když se pokusil prohlédnout své zran ní. Byl tak na dn , že si ho
nedokázal ani ošet it. Pak si všiml, že ani Tom se Samem nejsou bez zran ní. Maskovali to
ale tak dob e, že si toho hned nevšiml.
„To jsme dopadli, co?“ ušklíbl se Tom.
„Co blázníš, brácho, vždy jsme vyhráli,“ zajisk il Samovi v o ích smích s nádechem
erného humoru.
Rafan se sklonil k Patrikovi a prohlédl jeho bouli na hlav . Když se jí dotkl, spolužák
zasténal a otev el o i.
„M žeš vstát?“
„Asi budu zvracet,“ hekl Patrik, oto il se na bok a pak se posadil. Chvíli namáhav dýchal
a p esunul se do kleku. Svá a mu nabídl jako oporu zdravou ruku.
„Je poznamenaný. Otrocká krása,“ vypískl Plavík a ukazoval na Patrikovu ruku.
Svá a si s hr zou uv domil, že za to nejspíš m že on. Kdyby ho nesrazil k zemi, možná by
na t le žádný sitbel nem l.
„Oni nám neublíží. Milují nás. Je to tak krásné a úžasné,“ ekl rozzá en svým
spole ník m, když vstal a trochu se vzpamatoval.
„Zatracen ,“ procedil mezi zuby Vron a netrp liv mávl rukou na And lu, aby se k nim
p idala, „poj te, vracíme se zpátky.“
Sotva však vyrazili, zapaná koval p ed nimi Groh: „Ne zpátky! Tam nep ítel. My málo
síly.“
„To snad ne,“ zaúp l Svá a, „vždy už ani nemáme ím bojovat.“
„Co ud láme?“ obrátil se na Vrona Tom.
„Zkusíme je zpomalit, a když to bude možné, zatarasit cestu mezi nimi a námi. A pak už
jen doufat, že dorazí ochránci a najdou nás.“
„Hexita umí zpomalit,“ ozvala se Mam, „vy zatím hledat místo pro zával.“
„Díky,“ ekl tulíkovi Vron a vyrazil kup edu. Ostatní se váhav p idali a s obavou se
ohlíželi za sebe.
Jediný, kdo šel radostn , byl Patrik. Usmíval se a mrkal na And lu.
„Jdeme správn ,“ opakoval každých deset metr , „pán už na nás eká a t ší se na setkání.“
Neodporovali mu, ale jeho nadšení je znervóz ovalo. Snažili se na n j nedívat a zachovat
si klidnou mysl. V téhle situaci to ale nebylo snadné.

NA PRAHU SMRTI
Hanka s Gehanem se kone n dostali k místu, které bylo na map ozna ené jako východ ze
skal. Úzká podzemní chodba, která v posledním úseku neustále stoupala vzh ru, ústila do
obrovské jeskyn , na jejímž konci chyb l strop. Po šikmé st n se dalo vyšplhat vzh ru pod
širé nebe. Trochu to klouzalo, protože po st n stékal pramen, který kon il pod svahem v
malém jezírku. Hanka celá nedo kavá lezla nahoru a snažila se vyhýbat míst m, kde voda
skálu p íliš vyhladila.
Kone n se s trpaslíkem vyškrábali ven. Musela mhou it o i p ed sluncem, ale užívala si
p íjemného pocitu, že je na erstvém vzduchu a zase po dlouhé dob cítí vítr a rozmanité
v n , které p ináší.
 „No, to jsme si moc nepomohli,“ zavr el trpaslík, když obešel velkou plošinu, na které se
ocitli, „odsud se mohou dostat jenom ti, co umí lítat.“
„No jo, máš pravdu,“ prozkoumala terén i ona a byla zklamaná, protože ze všech stran byla
jen strmá st na. Vrchol skály vypadal, jako by ho n jaký obr usekl me em. Byl z n j krásný
výhled, akorát že všude kolem byly jen další skalnaté vrcholky. Nebylo vid t nic, z eho by se
dalo usoudit na blízkost lidských p íbytk .
„Tak dlouhé lano nemáme, takže se budeme muset vrátit a najít n co jiného,“ pokr il
Gehan rameny.
„Dokázala bych ve skále magicky vytvarovat schody,“ mnula si Hanka zamyšlen bradu,
„ale skála je zatracen vysoká, to by trvalo celou v nost, než bychom mohli slézt. Kéž by tu
tak m la supervolonové prkno.“
„Aspo se tu v klidu najíme a doplníme vodu,“ rozhodl prakticky založený trpaslík.
Posadili se, vytáhli zásoby a rozbalili i mapu, aby vymysleli, kudy dál.
Najednou Han inu hlavu zaplavil podivný vtíravý pocit. Jak byla zvyklá p i boji s aberily,
uzav ela se do sebe, vyt snila vn jší vlivy a snažila se v mysli udržet jen vzpomínku na
Svá v láskyplný pohled. Mentální tlak ale neustával a její mysl zaplavilo silné bílé sv tlo a
p ekrylo svým jasem všechny její p edstavy. Hance bylo jasné, že je to mnohem siln jší než
ona a že se neubrání. Navíc se to nijak zvláš nepodobalo úto nému p sobení aberil . Zvolila
tedy opa nou taktiku a zcela otev ela svou mysl, aby zjistila, odkud se ta síla bere. V prstech
sev ené ruky rozdrtila zbytek placky, kterou chroupala, a trpaslík na ni up el znepokojený
pohled.
„Co je? D je se n co?“ zeptal se.
„No to je dost, že jsi m pustila do své mysli,“ oslovil dívku mentáln hlas jednorožce. Ale
nebyl to otec, byla to strážkyn hranic a lé itelka S’faidea, „k emu tolik ochran? Nemáš snad
zájem se k nám vrátit a pokusit se o obhajobu?“
„Propánakrále! On už je as?“ vyd sila se up ímn Hanka.
„Správn jsi m la mít na p ípravu t i dny. Ale dva dny mi zabralo, než jsem t našla, takže
ti zbývá velmi málo asu. Pro kone n nezrušíš tu svou ochranu p ed sv tem?“
„To není moje kouzlo, to op edení mysli na m seslali ochránci a já sama ho odstranit
nedokážu. Nemohla bys ho zrušit ty? Prosím.“
„Pokud je to tvé p ání, pro ne,“ souhlasila S’faidea, „ale co když jsi po ád ješt pod
vlivem sitbelu? Tohle kouzlo znemož uje dálkové pouto mezi tebou a tvým pánem.“
„Já ale žádného pána nemám! A už v bec ne aberila!“ odsekla dívka vztekle.
„Dobrá, zkusíme to,“ souhlasil jednorožec a Hanka zažila podobný pocit jako u trpasli ího
šamana. Op t se jí otev el magický sv t komunikace.
Neradovala se však dlouho, protože jako první vjem se k ní prodralo Plamovo bezb ehé
zoufalství. Zaplavilo ji jako p ílivová vlna. Drak ani neprojevil pot šení, že s ní m že mluvit,
protože se celou svou myslí upínal k umírající matce. Hanku to zasáhlo tak nep ipravenou, že
tomu n kolik okamžik odmítala uv it. P izval ji ale do svého komunika ního krystalu a ona
vše spat ila jeho o ima. Nedokázala zadržet zrádné slzy.
„Karmaneuduna umírá,“ zašeptala na vysv tlenou trpaslíkovi a v duchu poslala na adresu
dra ího bratra tolik lásky, kolik jí v sob cítila k n mu a jeho matce. Plakali spolu, propojení
osudem i vzájemnou náklonností.
„Chápu tv j zármutek, ale nem la bys ztrácet as,“ jemn jí p ipomn la S’faidea d vod,
pro se jí ozvala. „Je t eba, aby ses vydala na n jaké místo, kde si t m že tv j otec
vyzvednout. Byl velice nervózní, když jsem t nemohla najít. Možná to budou vaše poslední
chvíle, které strávíte spolu. Jestli neusp ješ, nikdo z našeho stáda už se k tob po zbytek
života nebude hlásit. Takže ti ješt jednou radím neztrácet as.“
„Ale já nemám šanci se dostat n kam, kde to R’íhan zná a kam m že otev ít bránu,“
namítla polekan Hanka, „jsme tu na naprosto neznámém míst .“
 „Máš magické vzd lání a nedokážeš si poradit?“
Hanka zaslechla v jednorožcov hlase pohrdání a naštvala se. Vylou ili ji ze stáda, nechali
ji bez pomoci v situaci, kdy jí šlo o život, a te eknou, že je to její vina, když se nedokáže
v as dostavit k obhajob ?!
„Uklidni se, sest i ko, já si tam pro tebe zaletím a pošlu t , kam pot ebuješ,“ jemn se její
mysli dotkl Plam.
„Ale ty máš te jiné starosti…“
„Matce pomoci nedokážu. Tob ano.“
„Tak dob e, p ile pro nás. Cht la bych ješt vid t Karmaneudunu, než…“ Hanka zt žka
polkla a nedokázala to vyslovit nahlas. „Po kej moment. Ukážu ti na map , kde jsme.“
„Našel bych t i bez toho,“ zamumlal Plam, ale pak se na mapu p ece jen Han inýma
o ima podíval. „No jasn ! Pohlcující kráter. To je blíž, než jsem doufal. Za chvilku jsem u
tebe.“
Hance se ulevilo, že nebude muset zpátky do podzemních chodeb, kde mohli kdykoliv
narazit na aberily. Plam ji m že poslat do Santareny nebo do útulku a odtud ji už její otec bez
problém vyzvedne.
„Pohlcující kráter?“ ozvala se S’faidea, která celou jejich konverzaci vyslechla. Tón jejího
hlasu se Hance nelíbil. Byl odtažitý a znepokojený. „Snad nejsi uprost ed Prokletých hor?“
„Kdybych si mohla vybrat, tak bych tu nebyla,“ odpov d la nerudn .
„A zveš draka, aby p išel k tob na tak nebezpe né místo?“
„Nemám jinou možnost. Co se ti na tom nelíbí?“
„Hazarduješ s osudem celého lidstva.“
„Já?“ Hanka se znovu naštvala. Jak ji m že jednorožec obvi ovat z n eho takového?!
Kdyby se p ed ní neuzav eli a netajili jí informace, mohlo se to celé vyvinout úpln jinak a
možná ani nemusela skon it v rukou únosc .
„Drak se nikdy nesmí dostat do t chto míst! Okamžit mu ekni, aby k tob nelétal! Riziko
je p íliš vysoké!“
„Pozd ,“ zdvihla Hanka radostn hlavu a pozorovala, jak její erný p ítel klesá a krouží
nad místem, kde stáli, „už je u nás. Jestli máš, S’faideo, obavu, že by ho tu mohli dostat
aberilové, tak se bojíš zbyte n . Momentáln tu nejsou. Cítili bychom je.“
„Vidím, že ses dozv d la víc, než je zdrávo. D láš ale chybu. Tahle záležitost ti v našich
o ích p itíží. Dosud z stáváš, i když podmíne n , lenem stáda. Bohužel! Protože pozvat
draka do Prokletých hor, to je zlo in toho nejhoršího druhu! Svým jednáním vrháš na všechny
jednorožce velice špatné sv tlo. Nutíš nás nést odpov dnost za svou lehkovážnost a
aroganci.“
„Vždycky jsi na m byla tak hodná a já jsem t považovala skoro za svou p ítelkyni,
S’faideo,“ ekla trpce Hanka, „ale te si n jak nerozumíme. Nechci pokra ovat v hovoru,
protože bych možná vyslovila n co, eho bych potom litovala.“
„Ani si neuv domuješ, jak hroznou v c d láš.“
„A co tak hrozného podle tebe d lám? P esta mluvit v narážkách a ekni to p ímo!“
„Kdyby aberilové do k že tvého draka vtiskli t eba jen jediný sitbel, bude nutné ho zabít.“
„Žádný aberil tu není!“
„A co t eba poznamenaná myš nebo netopýr? Sta í mali kost, aby tv j p ítel skon il jako
sluha podzemního národa.“
Dívka se vyd sila. Jestli má jednorožec pravdu, musí odtud zmizet co nejd ív. Drak
opatrn p istál vedle nich.
„Vezmi nás okamžit ke své matce,“ požádala ho nervózn , aniž se s ním p ivítala.
P edstava, že by se mohl její vinou dostat pod vliv sitbel , jí nahán la hr zu. S’faidea má
pravdu. Kdyby v as vzala na v domí míru rizika, nepozvala by ho sem.
 Plam se po ní vy ítav koukl. P ece jen ekal srde n jší p ivítání. Nic však nenamítal a
otev el bránu.
„Jdeme,“ vzala Hanka Gehana za loket a za okamžik už stáli na planin , kde spo ívala
nehybná t la t í erných drak .
„Panebože,“ vzdychla Hanka a rychlým krokem zamí ila k nejv tšímu t lu, ve kterém
poznala Karmaneudunu. Položila dla na její hlavu a pal ivý pocit bolesti ji celou prostoupil.
Do této chvíle doufala, že by mohla pomoci. Te ale m la co d lat, aby neucukla. Zatnula
zuby a navzdory bolesti vyslala do dra ích smysl vlnu klidu, míru a lásky, kterou k dra ici
cítila. Litovala, že není p i v domí, aby se s ní aspo naposledy rozlou ila. Uv domila si, jak
byl jejich život osudov propojen. Dra ice byla ale natolik slušná, že Hanku vytáhla z
beznad jného živo ení v d tském domov a dop ála magické vzd lání jí i jejím kamarád m.
Jejich vztah se b hem nejr zn jších událostí upev oval, až se z n j nakonec stalo p átelství.
Hanka si neum la p edstavit, že je konec. Necht la tomu uv it, a koliv ji o tom všechny její
smysly ujiš ovaly.
„Poj se podívat na ty mrtvé draky,“ zatahal ji za rukáv Gehan a ukázal na t lo vedle
dra ice, „vidíš to, co já?“
Hanka p ekvapen prohlédla šupiny na ocase: „Musí mít po sob tisíce sitbel …“
„Kdo jste a co tu d láte?“ ozval se za nimi ostrý hlas.
Ohlédla se a vykulila o i: „Niku? Jsi to ty? Fakt jsi to ty?“
Pak zapátrala po okolí, ale jeho tulíka nikde nevid la: „A kde máš Lotrandu?“
Polekala se, jestli mladý ochránce po ád ješt není pod vlivem aberil .
„No, to m podrž! Hanka! Kde ses tu vzala? Vron íkal, že t unesli.“
„Tady Gehan m zachránil,“ p edstavila p íteli trpaslíka.
Když ji Nik objal, ucítila, jak je na tom špatn . Byl zesláblý nebo nemocný. Opatrn do n j
p esunula trochu životní síly. Doufala, že si to ochránce ani neuv domí, ale zmýlila se. Prudce
ji od sebe odstr il.
„Co blázníš, ženská! Já jsem v po ádku. Nepot ebuji tvoji magii. Schovej si ji pro ostatní.“
„Ostatní? Kdo tu ješt je?“
„Vron a tvoji bráchové bojují n kde uvnit . P ed chvílí tam za nimi vyrazil Artitan s
dalšími p ti ochránci. Jo, taky tam jsou dvoj ata Mojeranovic a všichni tulíci.“
„Tak to já jdu za nimi,“ ozval se Gehan, „mám s sebou spoustu šipek a jeden zkušenej
trpaslík by jim mohl bejt sakra užite nej.“
„Když si pospíšíš, ur it je dohoníš,“ p ikývl Nik, „dva z ochránc trochu kulhali.“
„Po kej, jdu s tebou,“ chytila ho za rukáv Hanka.
„Ne! Ty musíš ihned k jednorožc m!“ vybuchl v její mysli S’faidein rozzlobený hlas.
„Kdybys uvnit byla ty, taky bych t tam nenechala um ít a šla ti na pomoc!“ vztekle
vyk ikla nahlas a Nik s Gehanem se po ní zaražen koukli, protože oni jednorožc v hlas
nevnímali.
Vzáp tí se vedle dra í mrtvoly zamihotala brána a jednorožec stál p ímo u nich.
„Neexistuje, aby ve stádu n kdo neposlechl, když já vydám p íkaz!“ zu ila S’faidea a
tentokrát ji v myslích slyšeli i Nik a Gehan.
„Jak ses dokázala dostat p ímo sem?“ podivila se Hanka, kterou pohled na jednorožce
vyvedeného z míry spíš pobavil, než vylekal.
„Vystopovat bránu, kterou jsi prošla, pro n není problém.“
„Možná jsi pro nás mohla otev ít bránu i v okamžiku, kdy jsme stáli na vrcholku
Pohlcujícího kráteru…“ podez ívav sondovala její schopnosti Hanka.
„Divoká brána je p íliš velké riziko, nikdo rozumný by ji nepoužil. Ale vystopovat kouzlo
aktivního pr chodu, to už je v našich možnostech.“
„Sakra, tady je dneska živo,“ ekl Nik a ostatní si uv domili, že prostor narušilo chv ní
další brány a že n kdo na planin otev el mimo ádn velký a stabilní pr chod. Vystoupil z n j
obrovský erný drak a zem se chv la, když krá el k nim. Zamí il p ímo ke Karmaneudun .
Plam ho velice uctiv pozdravil a uvolnil mu místo u mat iny hlavy.
„To je p ece Hor,“ ekla užasle Hanka a o i jí zasvítily probuzenou nad jí, „jestli n kdo
m že Plamovu matku zachránit, tak on.“
Jednorožec nespokojen pot ásl h ívou, ale momentáln na dívku nenaléhal. Nik s
trpaslíkem zv dav pozorovali draky. Gehan dokonce zapomn l, že cht l okamžit vyrazit do
skal.
„Máš jít sem k nám,“ mentáln oslovil Hanku Plam.
Prošla mezi Plamem a Horem až k hlav dra ice. Znovu jí položila chv jící se dla na
umák. Tentokrát už byla p ipravená na to, co ji eká. P esto se jí bolestí zatajil dech.
„Jestli se s ní chceš rozlou it, poj ke mn do krystalu,“ oslovil ji Hor v mysli a
zkontaktoval ji v rámci dra í komunikace. Jeho krystal dívku p ekvapil. Trochu se podobal
sitbelu. Byl pr svitný se spoustou odrazových plošek a uvnit bylo jakési temn rudé až erné
srdce. Celá rozechv lá p ijala jeho pozvání a spat ila Karmaneudunu jeho o ima. Vycítila, že
Hor chová k dra ici velké sympatie. Zárove ale v jeho pocitech zaznamenala smutek a
nespokojenost.
„D ti moje,“ ozval se jí v hlav hlas Plamovy matky a bylo jasné, že promlouvá k synovi a
k ní, „zprovodila jsem ze sv ta dra í hanbu a brzo odejdu do zapomn ní. Už nemám sílu ani
zvednout hlavu a podívat se na vás. P esto vás moje mysl vidí jasn a v rn . Jsem š astná, že
jste oba u m a m žeme vyslovit poslední pozdrav. Pro m už není návratu. Vy ale budete žít
a znovu posílíte tabu Prokletých hor. Dra í hanba nesmí ohrožovat sv t. Postarejte se o to.
Dlužíme to lidem i ostatním tvor m, které to postihlo.“
„Mami, neopoušt j m , nechci tu z stat sám,“ zalykal se smutkem Plam a Hanka si dojat
uv domila, že je mladší než ona a je podle dra ích m ítek ješt dít .
„Neboj se, synku, nez staneš sám. Máš Hanku a budeš mít i toho nejlepšího u itele na
sv t , který z tebe ud lá správného draka.“
„Nechápu, jak jsi m k tomu mohla p emluvit,“ podotkl láskypln Hor, „ale co slíbím, to
splním. Postarám se o tvého syna, takže nyní m žeš odejít v klidu a míru.“
„Kéž bych mohla,“ hlas dra ice zvolna slábl, „byla jsem špatná Uznaná starší, mé hnízdo
m že za to, co se p ihodilo lidem. Mám v i postiženým velký dluh, který už nedokážu ni ím
vyrovnat. Snad jen kdybys…“
Hanka najednou její hlas neslyšela. Vypadalo to, jako by p eladila na soukromý hovor jen
mezi ní a Horem. Poznala, že i Plam kv li tomu znervózn l. Trvalo to jen pár vte in a zase
mluvili nahlas.
„Vždycky jsi dovedla využívat mou slabost ve sv j prosp ch,“ odfrkl nespokojen Hor, „a
já nikdy nedokázal odmítnout.“
„Vždycky jsem t m la ráda. Akorát jsem nemohla opustit hnízdo a svého syna. Vždy
víš.“
„Chceš toho po mn mnoho.“
„V ím, že se zachováš tak, abys nem l morální dluhy a vý itky sv domí.“
Dra í mág vzdychl: „Ud lám to pro tebe, abys neodcházela s pocitem dluhu.“
„D ti moje, kéž je vaše cesta zalitá sluncem a lemovaná dobrými zážitky… Te mi také
pop ejte š astnou cestu…“
Poslechli ji a cítili, jak Hor kolébá mysl Karmaneuduny podivnou dra í ukolébavkou.
„Nyní odložte emoce na pozd ji. Máme práci,“ ekl stroze Hor a ukon il jejich vzájemné
propojení v dra í komunikaci. Hanka m la tvá e mokré slzami a Plam se uzav el do sebe.
Dokonce i p ed ní. Hor se obrátil umákem k p ihlížejícím. Z ejm je prozkoumal nejen
pohledem.
„Je to skoro symbolické,“ oslovil je všechny, „Karmaneuduna už není mezi živými a já te
místo ní spole n s vámi dokon ím práci, pro kterou položila život.“
 „Ty,“ pohlédl svým zkoumavým okem na Nika, „z staneš tady a dohlédneš na to, aby po
nás už nikdo další do skal nevstupoval. Opakuji, je d ležité, aby po nás už dovnit nevešla
živá duše! Jasné?“
„Ano,“ p ikývl Nik, „postarám se o to.“
„Tak jo,“ zafun l Hor, „a vy ostatní budete p esn plnit to, co vám p ikážu.“
Jednorožec se oto il a chystal se odejít.
„Kam jdeš?!“ zarazil ho drak. „To platí i pro tebe! Pot ebuji tvou pomoc!“
„Žádný drak mi nebude rozkazovat, co mám d lat!“ ohradila se proti Horov
neomalenému jednání S’faidea. „Vezmi na v domí, že já dol do skal nevkro ím v žádném
p ípad !“
„Ale vkro íš,“ zabublal drak a Hanka p emýšlela, jestli to náhodou nebyl smích.
„A ty jako drak dovnit také nep jdeš!!! Pro tebe je tohle místo tabu!“
„Já nejsem oby ejný drak, jsem nejmocn jší dra í mág. Pro m není tabu v bec nic. A
m žeš vzít jed na to, že v mých šupinách rozhodn nikdo žádný sitbel p stovat nebude!“
„Cože?“
„Ne íkej mi, že nevíš, jak aberilové sitbely získávají,“ odfrkl pohrdliv drak, „copak sis ani
neprohlédla tahle mrtvá dra í t la? Práv na nich vyrostly sitbely, co nedávno zaplavily lidský
sv t. Proto draci nazývají tyhle záludné kamínky dra í hanbou. Bez drak by je aberilové
nem li. Kv li tomu tu Karmaneuduna trp liv vy kávala a nakonec je vylákala ze skal a
zabila. Te už nám zbývá jen jedno, pokusit se o záchranu lidí. Bojíš se bojovat?“
„Víš v bec, ty dra í hrdino, co se m že p ihodit poznamenanému jednorožci? Jaká hr za
by hrozila sv tu?“
„Vím to lépe než kdo jiný, ty zbab lá k ehotinko. Když ti slíbím, že t dokážu p ed sitbely
ochránit, p jdeš?“
„Jak bych ti mohla v it?“ couvla S’faidea o krok zp t.
Drak prudce zav el o i a po dvou vte inách je zase naráz otev el. Jednorožec se zachv l a
dvakrát se oto il kolem své osy. Hanku zbrn lo celé t lo a trpaslík se za al zu iv drbat ve
vousech. Hodil po drakovi vzteklým pohledem, ale ten m l pysky stažené do výhružného
úsm vu. Gehan po jeho spat ení spolkl protesty a dál se v tichosti drbal.
Hanka se dotkla své k že a vyd sila, že ztratila v prstech cit. Jako by sáhla na n jakou
cizorodou hmotu.
„Nuže?“ zeptal se drak jednorožce.
„To není možné. Tohle by se ti nem lo poda it. Co to bylo za kouzlo, že jsi ho na m
dokázal seslat bez mého souhlasu?“ ozvala se tentokrát S’faidea už mnohem pokorn jším
tónem.
„Tak co? Jdeš se mnou, nebo mám o jednorožcích za ít rozhlašovat, že jsou zbab lci?!“
zavr el netrp liv dra í mág.
„Co máš v úmyslu?“
Drak jí neodpov d l a obrátil se na Hanku: „Dokážeš se spojit s t mi, co jsou uvnit ?“
„Ano.“
„Zjisti, kde jsou, a co se tam d je.“
Hanka mentáln zkontaktovala Vrona. Zareagoval okamžit a zaradoval se, že je dívka v
po ádku.
„Jestli s sebou má Gehan mapu, tak se nacházíme poblíž bodu C525,“ odpov d l na její
dotaz.
„Jste v po ádku?“
„Zatím žijeme.“
Trpaslík roztáhl mapu a pomohl Hance najít jmenovaný bod.
 Jako druhého oslovila dívka Artitana. I on m l kopii jejich mapy a ukázalo se, že nejsou od
první skupiny tak daleko, jak si mysleli. Hrd Hance oznámil, že práv zabili dva aberily a
pokra ují ve stopách první skupiny.
Najednou se na rozložené map zni ehonic objevil malý ervený bod.
„Co to d láte s mou mapou?“ zamra en se po p ítomných rozhlédl Gehan.
„Jen jsem si dovolil vyzna it tvrtý horký kámen, který na vašem nákresu chybí,“ vysv tlil
mu vzáp tí Hor, „první skupina je u n j nebezpe n blízko. Já te zaletím nad ozna ené místo
a vy tu zatím po káte na mou bránu.“
Drak ne ekal na jejich souhlas a odstoupil stranou, aby mohl vzlétnout.
„Moc toho nenakecá,“ ušklíbl se Gehan, když dra í mág odlet l, „myslíš, že se mu dá
v it?“
„Obvykle není moc spole enský, ale v it se mu dá,“ ujistila ho Hanka a podívala se na
Plama. M l tém nete ný pohled. Neodvážila se ho oslovit, protože i ona jen st ží
zachovávala suché o i. Doufala, že je Hor nenechá dlouho ekat. Ohlédla se na S’faideu.
„Ztrácíš poslední hodiny na p ípravu obhajoby,“ podotkla, když zaznamenala, že ji dívka
pozoruje.
„Jakou mám šanci, že moje obhajoba bude úsp šná?“ zeptala se Hanka.
„Tém nulovou.“
„Pak není o em p emýšlet. Z stanu tady.“
Ve vzduchu se zachv lo kouzlo. Nik ustoupil stranou, zatímco ostatní prošli obloukem
otev ené brány za dra ím mágem. Ocitli se uprost ed jakési pahorkatiny. Hor poklepal
drápem do skalní desky pod svými tlapami a pak se zahled l na jednorožce.
„Kn z aberil sídlí p esn pod námi. Po tob , ty nohá krásko, budu chtít, abys našla jeho
mysl a poprala se s ní. Pot ebujeme ho aspo na chvíli ovládat. Dokážeš to?“
„Jak to mám v d t, když jsem to nikdy nezkusila,“ odfrkla s nelibostí S’faidea, „navíc je
podobné kouzlo proti mému p esv d ení.“
„A zachránit lidi není proti tvému p esv d ení?“ sarkasticky se zeptal Hor.
„Ne,“ p ipustila už mírn ji, „jak dlouho mám v znit jeho mysl?“
„Dokud neud lám dostate n velkou díru do skály, abychom se k n mu dostali.“
„Ale to m že trvat celý den,“ pot ásla h ívou S’faidea a rozpa it hrábla kopytem, „hádám,
že ho udržím nejdéle hodinu, pokud je tak silný, jak se vypráví.“
„No, doufám, že jsi opravdu tak mocná,“ zafun l Hor, „budu pot ebovat tak deset dvacet
minut podle toho, na jaký druh skály narazím. Je pravd podobné, že se kolem kn ze b hem té
doby seskupí ochranka. Tu v okamžiku, kdy se dostaneme až k nim, zam stnáte vy dva.“
Mrkl na dívku a trpaslíka. Hanka s Gehanem svorn p ikývli.
„Musíme odd lit kn ze od ochranky do té míry, abych mohl toho zatraceného aberila
p enést z podzemí až sem nahoru. Jestli máme usp t, musí po celou tu dobu z stat živý a
nezran ný. Pak už to bude snadné. Ostatní potvory se za námi nepustí, protože sv tlo by je
zahubilo.“
„A co naši p átelé tam dole?“ starala se Hanka.
„Zatímco budeme s Plamem hloubit ve skále p ístup k podzemním chodbám, oslovíš je.
Nejlepší by bylo, kdyby se co nejd íve spojili do jedné skupiny a pak urychlen opustili
podzemí. Není vylou eno, že by ješt pár aberil mohli cestou potkat.“
Hor pak mávl tlapou a zahnal je o deset metr stranou, kývl na jednorožce a za al
pracovat. Plam se k n mu p ipojil, ale jeho p ísp vek k dílu byl mizivý. Hanka s úžasem
sledovala, jak dra í mág v zemi odd luje bloky skály a p emis uje je za sebe.
„P esta zírat,“ poklepal jí na rameno Gehan, „a v nuj se tomu, co máš za úkol.“
S lítostí odtrhla zrak od fantastické podívané, jakou už pravd podobn nikdy v život
nespat í, a s povzdechem zav ela o i, aby se dokázala lépe soust edit.
Nejd ív oslovila Artitana. Byl v p ekvapiv dobré nálad .
 „Všechno nasv d uje tomu, že Vrona s d cky už doháníme,“ ekl jí, „akorát je mezi námi
ješt jedna skupinka t ch potvor. Ale to by nem l být problém, je jich jen pár. Troufám si
tvrdit, že je zvládneme levou rukou.“
Hanka bojovému mágovi vy ídila drak v vzkaz.
„Jo, to sedí. Mám na to stejný názor. Doženeme Vrona a pak odsud vypadneme. Jen ješt
musíme… sakra, už jsou tu… zabít tyhle hajzly!“ za val Artitan a p erušil spojení.
Usoudila, že je se svou skupinou uprost ed boje a zavolala Vrona.
„Promi , d v e, te m neruš. Zkoušíme za sebou strhnout zával, abychom unikli
aberil m.“
„Poslouchej m , Vrone, tohle je fakt d ležité. Artitan už je t sn za vámi a dost možná
práv te zabíjí aberily, p ed kterými utíkáte. Vykašlete se na všechno a zmizte odtamtud.
Otev i bránu a vra te se ven. M li byste se vypa it co nejd ív, protože kousek od vás je
aberilský kn z a za pár minut kolem n j bude horko. P ilet l sem Hor, to je ten dra í mág,
jestli si vzpomínáš, a chce splnit poslední p ání Karmaneuduny a zni it pána sitbel . Tak se
odtamtud proboha ztra te!“
„Jo, milá zlatá, to nejde, ani kdybychom cht li. Jsme totáln bez magie. Momentáln
žádný z nás nezvládne kouzlo brány ani náhodou.“
„Tak se pokuste dostat k Artitanovi.“
„Dík za radu,“ ekl trochu ironicky Vron. Na okamžik se odml el a pak podez ívav dodal:
„A k emu se práv te chystáš ty?“
„Já a Gehan p jdeme s Horem.“
„No jasn ! Jestli jsem si to nemyslel! Ty se bezhlav hrneš do pr švihu a nás se snažíš
uklidit z cesty. íkáš, že ten kn z je kousek p ed námi?“
„Vrone, prosím t , necho te tam. Drak se k horkému kameni probourává shora, on je dost
silný, nechte to na n m.“
„Když je tak silný, tak na co asi pot ebuje tebe a trpaslíka?!“
„Máme jen odpoutat pozornost ochranky.“
„Fakt? Jenom to? A nic víc?“ Vron v hlas zn l víc než naštvan . „Jdeme kup edu a
pokusíme se vám pomoct. A ty vy i drakovi, že by kn ze nem l v podzemí poranit.“
„To on ví. Ale bude se zlobit, že jste neposlechli a já dostanu vynadáno, že jsem vás
nep esv d ila.“
„Lepší dostat vynadáno, než být mrtvá,“ ukon il Vron spojení.
Hanka šla se smíšenými pocity Horovi oznámit, jak to vypadá dole. K jejímu p ekvapení
se ani nerozzlobil.
„Tušil jsem, že to tak dopadne. S tím nic nenad lám, je to jejich volba. V dí, do eho jdou,
tak si následky svého rozhodnutí ponesou sami,“ zafun l námahou, když p enesl další blok
skály na povrch. Jáma už byla tak hluboká, že Hanka z okraje ani po ádn nevid la dno.
Jakpak se asi dostanou s Gehanem dol ? Snad si Hor nemyslí, že dovedou létat nebo se bez
pom cek vznášet? A co pak? Jestli tam bude víc aberil , jak si s nimi sami dva dokážou
poradit? Jáma už byla tak široká, že by se tím vybouraným kráterem dol protáhla i t i dra í
t la najednou. Nepochybn tudy projde i mohutný Hor.
„Tak co? P ipraveni?“ Oto il se na n a na jednorožce. Gehan Hance podal zásobník se
šipkami a p ikývl.
„Aberil-kn z o nás ví a t ší se na naši návšt vu,“ ekla S’faidea, „opravdu se ti zdá
bezpe né sestoupit až k n mu?“
„Jestli se má naše akce poda it, nemáme jinou možnost,“ odpov d l Hor a pátrav mrkl na
S’faideu, „dokážeš ho svými kouzly ovládnout natolik, aby nespáchal sebevraždu?“
„Pokud nebudu muset zárove bojovat, tak ho udržím.“
„Výborn ! Takže dávejte pozor, a to nemusím opakovat. Ty, Plame, z staneš naho e a
zajistíš, aby tato cesta z stala istá. Kdyby se nám aberilové pokusili nastražit past nebo
provedli n co, na co bys sám nesta il, dáš mi v d t. Ur it zkusí ovládnout tvou mysl. V ím
ale, že vzpomínka na matku bude sta it na to, abys jim to nedovolil. Já p enesu nás ostatní
magicky dol . S’faidea kn ze ovládne a vy dva,“ mrkl na Hanku a Gehana, „se postaráte, aby
m a jednorožce pokud možno nikdo neohrožoval. Bu te opatrní. Vaši k ži jsem zabezpe il
proti sitbel m, ale zranit nebo poleptat vás mohou. Práv tak jako nás, když si nedáme pozor.
Já s jednorožcem se pokusíme ukrást aberil m jejich kn ze a dostat ho na povrch. Vy dva ale
budete muset nahoru po svých. Snažil jsem se nechat po okrajích jámy spirálový ochoz, po
kterém by se vám pak m lo poda it vystoupat.“
Hanky se zmocnila závra , a než se nadála, stáli dole. Nebyli p ímo na dn jeskyn , ale
kousek vedle. Rozhlédla se, ale žádného aberila nevid la. Drak rozší il vstup do jeskyn a
protáhl se dovnit . Tady bylo dost místa i pro n j. Hanka a Gehan krá eli po boku jednorožce
a dávali pozor. ich jim prozrazoval, že nep átelé tu musejí n kde být.
„Tak jste tady, to jsem rád, že jste m navštívili,“ promluvil na n aberil lidskou e í.
Teprve te si všimli, že je p ilepen ke st n nad podivným kamenem. Pomalu se za al sunout
k nim.
„Jeho si nevšímej, dávej pozor na ostatní. Mohou se sem protáhnout kteroukoliv puklinou
ve st n ,“ houkl na ni Gehan. Postavila se do st ehu a všechny své smysly vyslala na
pr zkum.
Pak je zasáhla prudká mentální vlna. Kdyby Hanka nebojovala s aberily už d ív, t žko by
se ubránila. Nyní ale ze zkušenosti v d la, jak tomu elit. Tentokrát však nemyslela na Svá u,
protože stále ješt m la p ed o ima umírající Karmaneudunu. Tahle emoce ji udržela p i
smyslech naprosto spolehliv . Cítila zárove lásku a zárove zu ivost, že už milovaná dra ice
není mezi živými.
„Támhle jsou,“ ukázal Gehan do strany.
Byli neuv iteln rychlí. Sotva sta ila hodit dv šipky a už byli u nich. P išel další
mentální útok spole n s útokem fyzickým. Soust edila se na bolest ze smrti dra ice a uhýbala
plivanc m, které létaly všude kolem. Snažila se magicky zaštítit S’faideu a celkem se jí to
da ilo. Další t i šipky hodila z t sné blízkosti. Pak ji zezadu zasáhl úder chapadla. Odlétla ke
st n a vzáp tí ji na ruce spálil zásah jednoho z úto ník . Zabodla mu do t la hned t i šipky
najednou. Pak se vrhla stranou, ale málem vklouzla do náru e aberila zachyceného na bo ní
st n . Vytrhla ze zásobníku další šipky a popálila si ruku, když je vrazila do chapadla, které se
k ní natáhlo nejblíž. Koutkem oka si všimla, jak jednorožec uhýbá p ed útokem. Vrhla se tím
sm rem a vytáhla n ž. Nebyl sice dostate n dlouhý, ale aberil p ed ní couvl. Rychle sáhla
pro další šipky. Následující mentální útok byl jako rána kladivem. Jako by najednou ztratila
spojení se všemi svými smysly. Prala se s tím pocitem, nebo si i nyní uv domovala, že je
odpov dná za n í bezpe í. Ale okolní sv t odplouval n kam mimo.
Náhle jako by do jejího v domí pronikl divoký oh ostroj. Tisíce jisk i ek zasáhlo otup lou
mysl a zase byla pln p i smyslech. Kdosi s ní smýkl, až upadla, a vytrhl jí zásobník se
šipkami. Nechala si to líbit, protože to byl Rafan. Najednou bylo všude kolem plno lidí a
k iku. Drak i jednorožec zmizeli. Vít zný pok ik se podivn rozlehl jeskyní.
„A je po nich, po hajzlech!“
„Opravdu jsme dostali všechny?“
„Jestli ne, tak ti ostatní utekli.“
„Je n kdo zran ný?“
„To je dobrý, to nech bejt, není to tak zlý, jak to vypadá,“ ekl jakýsi muž v davu.
Kdosi k ní p iklekl a vzal ji za ruku: „Jak je? Jsi v po ádku?“
„Svá o! Ty už ses vrátil?“
Pomohl jí vstát a pak ji pevn objal. Hanka mu zabo ila obli ej do ramene a rozbre ela se.
Hladil ji po vlasech a broukal n co, jako že už to bude dobré. Byla mu za to gesto vd ná,
uklid ovalo ji a pomohlo jí zase najít ztracenou rovnováhu.
 „Díky, brácho,“ šeptla po chvilce a odstr ila ho, protože na sebe necht la v tom davu p íliš
p itahovat pozornost.
„Á, tady jsi! Všude t hledám,“ p istoupil k ní Vron a oto il ji p ed sebou kolem dokola,
aby se ujistil, že není zran ná.
„To je dobrý, jsem v po ádku,“ bránila se aspo na oko, i když poleptaná místa pálila jako
ert.
„Ale že to byl skv lej boj, co?“ vyno il se vedle Vrona nadšený trpaslík. „Už se t ším, až o
tom budu vypráv t doma.“
M l popálené rameno a ást tvá e. Také jeho plnovous vzal za své, ale jak se zdálo, náladu
mu to nezkazilo.
„Jsou tady už všichni?“ zazn l jeskyní Artitan v autoritativní hlas.
„Po kej ješt chvíli,“ požádal ho Vron a rozhlédl se. Hanka sledovala, kam se dívá. Pak se
v jedné z chodeb objevil Rafan. Vedl za ruku And lu a za nimi zmaten krá el Patrik
Pohromak.
„Jo, te už tu jsme všichni.“
„Výborn ! Tak dávejte pozor. Kolega te otev e bránu a je pot eba, abyste prošli skrz co
nejrychleji, protože ani on už nemá magie nazbyt. Jasné?“
„To jsem rád, že nebudeme muset nahoru šlapat tou dra í jámou,“ ušklíbl se na Hanku
spokojen Gehan.
Vzduch se zachv l použitým kouzlem a Artitan je postrkoval jednoho za druhým, aby
rychle prošli obloukem brány. Sám proklouzl jako poslední. Ocitli se na planin se t emi
mrtvými dra ími t ly. Hance se p i tom pohledu stáhlo hrdlo a bála se, že za ne znovu bre et.
Ucítila, jak jí dal Svá a ruku kolem t la. Nechala se vést ke skupin balvan , na které se bylo
možné posadit. Ale ješt t sn p ed tím, než tam došli, zatahal Svá u za rukáv Tom. Zastavili
se, aby zjistili, co se d je.
„Svá o, prosím t , nevíš, kam se pod li tulíci?“
„Copak oni sem s námi nep išli?“
„Nepo kali jsme na n . Musíme se tam vrátit,“ ohlédl se Tom na bratra, jako by u n j
hledal radu.
„Když m , brácho, necháš chvíli odpo inout,“ ekl unaven Sam, „tak t tam vezmu
zpátky.“
„Tak to a t ani nenapadne!“ dopadla na Samovo rameno Rafanova ruka.
„Ale tulíci…“
„Jejich hexita se p idala k jednorožci a drakovi. Plavík m požádal, abychom na n po kali
tady. Prý by to dra í mág bez jejich pomoci neum l správn dokon it.“
Zvolna došli ke kamen m a vy erpan se na n posadili. Jen And la z stala stát vedle
Rafana a Patrik Pohromak bezcíln bloumal kolem nich. Ochránci se nadšen vítali s Nikem a
nechali mezi sebou kolovat malou láhev s alkoholem. Rafan se natáhl a podal Hance její
tesák. Byla to jediná zbra , která odolala leptavé hmot aberil . Pod kovala a p ipnula si ho k
pásku. Pak Rafan vstal, vzal And lu za ruku a šel se s ní projít stranou od ostatních. Hanka
zapátrala pohledem po Vronovi. Spat ila ho, jak stojí v doprovodu Gehana u t la mrtvé
dra ice a ruku má položenou na její hlav . Zase jí vhrkly do o í slzy. Uv domila si, že Vron
znal dra ici mnohem déle než ona a také ji m l rád.
A kde je vlastn Plam? Ot ela si o i a opatrn se pokusila o kontakt.
„Poj ke mn , sest i ko,“ pozval ji do svého komunika ního krystalu, aby m la možnost
vid t a slyšet to, co on. Nezaváhala ani vte inu a p ipojila se k n mu.
P ekvapen zaznamenala, že jejich skupina není ve skalách, ale na n jaké veliké louce plné
kv tin. Mezi draky a jednorožcem se vznášela podivná bublina, ve které bylo uzav eno t lo
aberila.
 „Zem el hned, jak se dostal na sv tlo,“ tiše Hance vysv tloval Plam, „te se zvolna
rozpadá a vypa uje. Za pár minut už by z n j nem lo z stat skoro nic.“
Zv dav se zahled la do bubliny. A opravdu. T lo uvnit už ztrácelo své charakteristické
obrysy a m nilo se na jakousi mlhu. Ta unikala pry a celá bublina se neustále zmenšovala.
Magický zrak jí prozradil, že p i procesu se prolíná magie jednorožce a draka. Mile ji to
p ekvapilo, protože ani u jednoho z nich by nehádala, že jsou schopni odložit vzájemnou
nechu a spolupracovat. Pak si všimla, že je tu ješt jeden magický vliv. Podívala se pozorn ji
a spat ila na Horov nose tulíky. Bylo jich tam všech šest a také oni zasahovali do kouzla,
které ídilo aberil v zánik.
„To oni ídí celé kouzlo,“ podotkl Plam, když si všiml, co Hanka pozoruje, „vyvezli se
nahoru spolu s jednorožcem a hned za ali rozkazovat. Museli jsme se okamžit p emístit na
území mimo dosah aberil a pak p esn Horovi vysv tlili, co je pot eba ud lat. Dokonce i
S’faidea se od nich nechala bez námitek komandovat. Chápeš to? Takoví mr ousové a oni
rozkazují nejmocn jšímu dra ímu mágovi.“
„A pro to všechno d lají? Vždy už je ten aberilský kn z mrtvý.“
„To si nejsem jist. Ale n kolikrát zd raz ovali, že tím kouzlem se p etrhne pouto mezi
sitbely a jejich pánem. Jinak bychom prý nedosáhli náležitého ú inku.“
„Když t tak poslouchám, tak docházím k názoru, že jsme si pro radu ohledn sitbel m li
jít k tulík m. Zdá se, že o nich v dí víc než jednorožci, draci a kouzelníci dohromady.“
„Ale to jsi p ece nemohla v d t.“
Bublina už se zmenšila na velikost lidské hlavy. Vypadala jako nádobka s vodou, ve které
ví í modré smetí. Kouzelné vln ní kolem ní zesílilo. Hanka tiše a napjat pozorovala, jak se
dál zmenšuje. Už m la velikost o echu, když se náhle siln zablesklo a výboj Plama
na n kolik vte in oslepil. Prudce zamrkal. Pak Hanka jeho o ima uvid la tulíka, jak nese v
packách sklen nou kouli. Byla pr svitná s modrým jádrem. Všech šest tulík se na ni p išlo
podívat. Podávali si ji mezi sebou, až se dostala do rukou Mam. Ta vykro ila sm rem
k jednorožci.
„To pam aberil , strážc modré krve,“ ekla lidskou e í, které tu všichni rozum li, „ty
velmi dob e schovej, opatruj a chra . Dlouhá léta pry , než ti dole zase získat pot ebné
zkušenosti, které uzav eny zde. Oni budou hledat to, co tady uvnit . Nedovol, aby našli.“
„D kuji ti za d v ru,“ p evzala S’faidea od tulík sklen nou kuli ku. Ta se chvíli vznášela
vzduchem a pak zmizela, „od této chvíle ji u nás budeme st ežit jako nejvzácn jší poklad.“
„Náš úkol u konce, my prosím vrátit zase k t m, co nás p ivedli.“
„Já vás tam vezmu,“ nabídla se S’faidea, když vid la, jak neochotn se tvá í drak.
„Bylo mi ctí být sv dkem toho, co dokáže hexita,“ ekl Hor tulík m na rozlou enou, „a
jsem rád, že jste mi pomohli dokon it úkol, který jsem slíbil splnit. Já s Plamem te zaletíme
do jeho rodného hnízda a uvedeme do po ádku Plamovo budoucí postavení. Také
zabezpe íme jeho domov, aby mu ho n kdo neobsadil, než u m skon í s u ením. Nejpozd ji
zítra se spolu postaráme o mrtvá dra í t la. Takže je zatím nechte na planin tak, jak jsou.“
„Š astný let,“ pop ála odlétajícím drak m S’faidea a zacukala k ží na h bet , když jeden z
tulík použil drápky, aby se vyšplhal nahoru do h ívy.
Oba draci zakroužili nad loukou a… vtom Hanku vytrhl ze soust ed ní halas t sn za
jejími zády. Rychle se ohlédla.

SITBELY A KREV
„Po kej, neblázni a z sta stát,“ držel Patrika za ruku Sam a mával na Svá u, aby mu
pomohl.
„Te e mi krev, já um u,“ rozklepal se jejich spolužák.
„Sakra, nejde to zastavit,“ zaklel Svá a.
„Já um u,“ opakoval po ád dokola Patrik, ale už se nesnažil utíkat.
 „Sklapni,“ obo ila se na n j Hanka, „žádné umírání ti nehrozí. Jenom ti holt trochu te e
krev. Od ízla tesákem spodní ást Patrikovy košile. Jednu ást zamotala a p itiskla na
krvácející ránu a zbylým páskem to p evázala.
„Fuj, pot eboval bych se umejt,“ mra il se Sam, který byl ze všech nejvíc zakrvácený.
„Hele, brácho,“ str il do n j loktem Tom a všichni se podívali sm rem, kam ukazoval.
Rafan držel v náru i bezvládnou And lu a klusal sm rem k nim.
„Ona taky krvácí,“ polekal se Svá a.
„Rychle! Vyndejte n kdo z mého batohu obvazy,“ vyhrkl, když dorazil k nim.
Hanka nezaváhala a sáhla dovnit . Sice ji udivilo, jak je Rafan vybavený, ale ekla si, že na
otázky bude dost asu až potom. And la krvácela z ucha a její krev promá ela Rafanovu
košili. Hanka z stala udiven stát a nev ícn zírala na poran ní, které vzniklo v míst , kde
d ív m la sitbely.
„Ukaž! Dej to sem,“ vytrhl obvaz z Han iny ruky Svá a. Poran ná dívka se za ala probírat
a Rafan ji rychle posadil na jeden z kamen . Marn se snažil zadržet kapající krev. Teprve
když Svá a použil obvazy, krvácení ustalo. Po jeho ošet ení vypadala And la jako jednooký
pirát po bojové akci.
„Rafe, všiml sis? Ty sitbely…“ st etla se Hanka s pohledem svého staršího kamaráda.
„Jo. Je to tak. Najednou se rozpadly nebo zmizely a z toho místa za ala st íkat krev,“
p ikývl s rozzá enýma o ima. Pak se shýbl a sundal And le z ruky náramek poslušnosti.
„Co je? Co se to se mnou d je?“ zeptala se a chytila ho za záp stí.
„Uzdravuješ se, lásko moje,“ usmál se na ni, „zase bude všechno jako d ív.“
Pak ji políbil bez ohledu na to, že už kolem nich stáli všichni ochránci v etn Nika.
„Hej vy tam! Podívejte na tohle,“ zahalekal Sam a ukazoval na jednoho mrtvého draka,
„všechny kamínky z jeho šupin zmizely. Vypadá to, že se rozpadly na prach.“
„To se u mrtvých t l stává,“ tiše podotkl Artitan.
„Jenomže te se rozpadly i na živých t lech,“ vstal Rafan, aby také omrkl dra í t lo,
„myslím, že se kone n poda ilo zlikvidovat pána sitbel .“
„To znamená,“ rozzá ila se Han ina tvá úsm vem, „že to Hor, S’faidea a tulíci dokázali.
P etrhli pouto mezi kameny a aberilským kn zem. Poznamenané už te nebudou ovládat.
Jsou zachrán ni.“
„Od sitbel možná ano,“ ukázal Svá a na sourozence Pohromakovy, ale troufám si tvrdit,
že momentáln hrozí riziko jejich vykrvácení.“
„No jo, sakra, to máš pravdu,“ p ikývl Rafan, „musíme rychle do tábora s našimi
spolužáky a pomoct jim.“
„Chcete íct,“ vrt l hlavou jeden z ochránc , „že všechny sitbely se práv te rozpadly na
prach?“
„No, ješt to není úpln jisté, ale myslíme si to,“ p ikývla Hanka.
N kdo jí poklepal na rameno. Ohlédla se. Vron práv zaklapl komunika ní zrcátko.
„Objednal jsem u Zachariáše n jaké další obvazy. Zasko ím za ním spolu s Gehanem a
pak se p esuneme do tábora. Na nás dva mi ta magie snad bude sta it.“
„P ece m tu nenecháš, taky jim chci pomoct.“
„Promi . Momentáln víc jak dv brány pro dva lidi nezvládnu. Ale zkuste požádat
Artitana, ten tam taky trefí.“
Hanka mrzut sledovala, jak Vron s trpaslíkem zmizeli v brán . Slunce už dávno zapadlo a
za ínalo být chladno a tma. Cítila, jak je unavená, ale p edstava, že v tábo e krvácí spousta
d tí, ji znervóz ovala.
Snad bude Artitan ochoten je tam p emístit. Než se stihla oto it ke kamarád m, vyno ila se
z brány S’faidea s tulíky na h bet . Ti z ní okamžit seskákali a rozb hli se ke svým
partner m a známým. Jednorožec p istoupil k Hance a d razn hrábl kopytem.
 „Nyní už nemáš žádný as na p ípravu, ale ješt m žeš stihnout samotnou obhajobu. Musíš
do p lnoci p edstoupit p ed stádo a pronést svou e .“
„Mohla bych promluvit pár slov s otcem?“
„Ne. To smíš až po návratu na území jednorožc . Ale abys ne ekla, že s tebou necítím,
vezmu t tam sama. Rozlu se s kamarády a jdeme!“
„Ale my ješt musíme pomoct našim spolužák m.“
„Neblázni, Hanko, my to zvládneme i bez tebe. Klidn b ž a vy i si to,“ navrhl Svá a.
Okamžik zvažovala jeho nabídku, ale pak vzdychla a zavrt la hlavou: „Asi bych se na to
nedokázala soust edit. Po ád vidím všechny ty, co jsem potkávala v tábo e. Ne, to já prost
nem žu. Stejn už jsem v o ích jednorožc provedla v ci, které mi nejsou ochotni odpustit.
Promi S’faideo, nep jdu s tebou. Jen se p imluv, aby mi ješt aspo jednou dovolili
promluvit s otcem. Prosím.“
„Budu ostatním tlumo it tvé rozhodnutí. Tvoje rodina z toho ale nebude mít radost.“
„Mrzí m , že jim tak komplikuji život,“ ho ce se pousmála dívka, „ale já neumím být jiná,
než jsem. Vy i stádu, že se všem up ímn omlouvám za svou chybu, která vzešla z mé
nev domosti.“
„Tohle bys m la íkat jim. Ne mn . Ale vy ídím to.“
S’faidea musela být hodn naštvaná, protože se k Hance oto ila zády a bez pozdravu
zmizela. Cht la nad tím mávnout rukou, ale nemohla. Jednorožci se stali její rodinou a
nechápala, pro nemohou pár dní po kat, než se situaci zklidní. Copak všechno opravdu
záleží na tom, jestli se dostaví ke slyšení na vte inu p esn ? Jako kdyby as byl nad azen nad
všemi city a vztahy! Pro jsou k ní tak tvrdí? Pro ani nesmí mluvit s otcem? Tohle na ízení
opravdu nechápala.
Z myšlenek jí vytrhl Rafan, který k nim p istoupil.
„Myslím, že už jsem se trochu vzpamatoval a že nás mohu p esunout do tábora sám. Než
se dohádají,“ kývl hlavou k diskutujícím ochránc m a Artitanovi, „co je pot eba podniknout
d ív, m žeme už se tam dát do práce.“
„Doufám, že jsi nem l v úmyslu nás tu nechat,“ p istoupili k nim i Tom se Samem. Tulíci
na jejich ramenou vypadali unaven .
„No né, další hosti,“ ohlédl se Sam, když vzduch narušil oblouk brány.
Dorazil otec And ly a Patrika a spolu s ním se obloukem brány protáhla další známá
postava. Hance chvíli trvalo, než ji správn za adila. Zamrkala p ekvapením. Tak toho tu
opravdu ne ekala.
„Hele, Cintarion. To by m zajímalo, pro je tady. Nem li bychom radši vypadnout?“
drcla do Rafana. „Nevím pro , ale fakt netoužím se s ním vid t.“
To už je ale nov p íchozí zahlédl a vyrazil jejich sm rem. Artitan se zamra en vydal za
ním.
„Copak nám asi chce?“ zašeptal podez ívav Rafan.
„No vida, sourozenci Vronovi, p eji vám hezký den,“ spustil, když byl u nich.
„Spíš noc,“ podotkl nezdvo ile Sam, ale ochránce si ho nevšímal.
„Jsem rád, že jsem vás zastihl. Mám tu totiž k vyšet ení dv obvin ní. Takže abych vás
nezdržoval od odpo inku. Pane Rafaeli Vrone, tímto vás oficiáln obvi uji ze závažného
zásahu do života v rezervaci Magický les. Mám tu stížnost, že jste svévoln odvedl v tší
množství tulík bez souhlasu rady druid , ímž jste se provinil proti zákonu. Takže se vás
nyní ptám. Je to pravda, nebo to chcete pop ít?“
Rafan se ušklíbl na dvoj ata a pak lehce p ikývl: „Je to pravda. Ale musím…“
„Ne ne,“ p erušil ho Cintarion, „nic dalšího íkat nemusíte. O datu, kdy bude vaše obvin ní
projednáváno, budete v as vyrozum n.“
„Promi , Rafe,“ oto il se Tom na staršího kamaráda. Ten jen pokr il rameny a spiklenecky
p imhou il o i.
 „A nyní ješt vy, sle no Hano Vronová. Byla jste obvin na z nepovoleného opušt ní
tábora pro poznamenané. Jestli se nemýlím, tak k tomu došlo dokonce dvakrát a Bonifáce
Vrona tu mám poznamenaného jako vašeho spoluviníka. Co vy na to, je to pravda?“
„To není tak úpln p esné,“ za ala se bránit Hanka, „totiž…“
„Nechci slyšet žádné dlouhé historie. Popíráte fakt, že jste se dvakrát dostala z prostoru
tábora bez souhlasu ochránc ?“
„To nepopírám. Jenže podruhé…“
P erušil ji autoritativním gestem: „Víc slyšet nepot ebuji, to si schovejte, až dojde na
projednávání p ípadu. Nyní jsem tu jen kv li tomu, abych vznesl oficiální obvin ní. Prý by tu
ješt n kde m la být And la Pohromaková.“
„Tu chcete také obvinit?“ povytáhl obo í Rafan.
„Á, támhle je spolu s otcem,“ vyrazil Cintarion sm rem k Pohromakovi, který mluvil se
svými d tmi a prohlížel jejich poran ní.
Následovali ho, aby si poslechli, co poví And le.
„Sle na And la Pohromaková?“ zeptal se ochránce d razn , aniž bral ohled na to, že je
celá zafa ovaná.
„Co jí chcete?“ zamra il se otec a výhružn se postavil vedle své dcery.
„Obvi uji vás z nedovoleného opušt ní tábora pro poznamenané. Jste si v doma svého
provin ní?“
„Ty jsi snad spadl z višn !“ chytil Pohromak Cintariona za oble ení pod krkem. „Moji
dceru z žádného p estupku obvi ovat nebudeš! Víš, co si práv prožila?! Taková drzost!
Nemysli si, že…“
Svá a poklepal kamarád m na rameno a zašeptal: „Asi bychom nem li ztrácet as. V
tábo e nás mohou pot ebovat.“
„Škoda,“ ušklíbl se Rafan, „docela rád bych si to poslechl. Ale máš pravdu. Poj me.“
Odsunuli se kousek stranou a využili toho, že pozornost všech byla soust ed na na hádající
se muže. Rafan je protáhl branou na táborové prostranství.
„Sakra, dávej p ece pozor s tou bránou! Je tu spousta zmatených lidí,“ obo il se na n
známý hlas profesorky Ferinové.
„Dobrý ve er, paní profesorko,“ usmál se na ni Svá a, „p išli jsme pomoct, jestli je
pot eba.“
„Tak to jste tu v pravý as. B žte a nejd te všechny, co krvácejí. Magie na to bohužel moc
nefunguje. Nepoda í-li se vám krev zastavit, dopravte d cka sem nebo nás zavolejte.“
„Jasn . Jdeme na to,“ p ikývl Rafan a postr il dvoj ata sm rem k barák m.
„A sundávejte jim náramky,“ houkla ješt za nimi.
Rozd lili se a vb hli do barák . Po ád ješt tu bylo plno d tí, které se ukrývaly místo toho,
aby vylezly ven a vyhledaly pomoc. Bylo pot eba každého postavit, zjistit, kde m l sitbel a
ošet it. Teprve po sundání náramku se postižení za ali chovat normáln . Což ovšem
neznamenalo, že líp. N kolik jedinc p i pohledu na krev vyvád lo tak, že jim rad ji náramek
ješt nechali.
Byl tu i profesor Smítko, který pr b žn d ti kontroloval podle seznamu. Každého
ošet eného si odškrtl, aby m l jistotu, že se na n koho nezapomn lo. Díky jeho pe livosti
nep išla o život jedna dívenka, která se ukryla ve skulin pod podlahou jednoho baráku.
Trvalo jim dost dlouho, než ji objevili. Vlastn se dá íct, že ji objevili až tulíci.
Když bylo po všem, posadila se Hanka unaven na zem a op ela se o st nu jednoho z
barák . Svá a se zmožen sesunul vedle ní. Ruch kolem nich pomalu utichal, jak se d ti
znovu ukládaly ke spánku. Díky Plavíkovi objevil odpo ívající kamarády Rafan s dvoj aty.
„To byla fuška, co?“ zívl Sam a ud lal si pohodlí vedle nich.
„Ješt nikdy jsem nevid l tolik krve,“ vzdychl Tom, „asi se dneska budu bát usnout, aby se
mi o tom nezdálo.“
 „Á, tady jste,“ objevil se u nich Vron, „práv se mi ozval váš d da a shání se po vás.“
„Tak co, brácho,“ mrkl na Toma Sam, „jdeme dom ?“
„Jo. Už se tam t ším.“
„Já taky. Tady už stejn žádná sranda nebude.“
„A co vy?“ kývl Vron na Svá u. „Nechcete taky hodit dom ?“
„Když Hanka práv usnula,“ podíval se Svá a n žn ke svému rameni, na kterém
spo ívala dív ina hlava.
„To je dobrý, Vrone, díky,“ pokr il rameny Rafan, „bránu dom zvládnu taky, až bude
pot eba.“
„No vidíš, úpln jsem zapomn l, že už to taky umíš.“
„Brána dom je to nejleh í, co existuje,“ s nadhledem utrousil Sam, „to umí každé mrn .“
„Opovaž se ji používat v p ípad , kdy se tam m žeš dostat legální cestou,“ výhružn se na
n j zamra il Vron.
„A vy s námi nejdete?“ zeptal se Tom a všichni se ohlédli, s kým to mluví.
Sed l na bobku a drbal na krku tulíky, kte í k n mu p ib hli. Chyb la mezi nimi jen
Lotranda, která z stala u Nika.
„My taky cesta dom . Ale my muset s ním,“ Mam ukázala na Rafana, „aby on argument
pro strážce zákona, že vrátí tolik tulíci, co odvedl.“
„Jasn , to chápu,“ usmál se Tom, „tak š astnou cestu. Bude se nám po vás stýskat.“
Když se dvoj ata rozlou ila, zmizela s Vronem ve tm .
Rafan usedl vedle Sváti a oba s úsm vem pozorovali tulíky, jak si d lají pohodlí. Jen
Plavík s Demitkou se n kam vytratili. Ale to už kluci nevnímali, protože usnuli stejn jako
Hanka.
Rafana však asi po hodin vzbudil Plavík, který hopkal po jeho krku a ma kal mu nos.
Neochotn otev el o i a zívl. Ješt neza alo svítat. Svá a s Hankou tvrd spali op ení o sebe,
ale Plavík lítal jako st elený.
„Co blázníš? Co se d je?“ Rafan se s obavou rozhlédl po tulících. Demitka chyb la.
„Pot ebuješ pomoct?“ oto il se na Plavíka.
„Demitka se sv j partner.“
„Správn se íká: Demitka je se svým partnerem,“ opravil tulíkovu gramatiku a pak se
probral k v domí úpln . „Cože? Chceš tím íct, že je tu Demit?“
Rafan cht l odpo ívající tulíky opatrn p endat na spícího Svá u, ale nepoda ilo se mu to.
Sotva se probudil jeden, ostatní následovali. Jak se zdvihl, aby šel za Plavíkem, hned se
všichni p idali k nim. Demita našli na hlavním táborovém prostranství, kde byly provizorní
l žka pro nejvážn jší p ípady a kde se st ídali v dohledu Smítko a Ferinová.
Demit se sklán l nad postelemi a byl ješt huben jší než obvykle. Rafan se rozhodl ho
nerušit. Starý muž si ho ale hned všiml.
„Á, tady jsi. íkal jsem si, že tu musíš n kde být, když jsem vid l Plavíka.“
Demit postupn prohlédl d ti zesláblé ze ztráty krve a pak se usmál na Ferinovou.
„Bude to dobré,“ ujistil ji, „zatím jsou slabé, ale jinak v po ádku. Tomu malému vzadu
jsem vlil trochu sil do života. Myslím, že je m žete postupn p emístit do Santareny a p edat
rodi m.“
Profesorka vd n pod kovala a srde n si se sta íkem pot ásla rukou.
„A my dva se te p jdeme projít,“ vzal muž Rafana za loket a zamí il ven z táborové
brány. Tulíci je následovali a honili se kolem jejich nohou. Demit si nechal od Rafana
vypráv t o všem, co on a jeho p átelé podnikali, a na oplátku mu prozradil, že on byl autorem
kouzla, které zabra ovalo aberil m na dálku ovládat poznamenané.
„A to jste to kouzlo musel držet celou tu dobu?“ neum l si Rafan p edstavit, že celé týdny
dokázal kouzelník ovládat tisíce lidí se sitbely.
 „Byl jsem v meditativním transu a jenom pil, abych se udržel p i život . Ostatní ochránci
pak mé kouzlo aplikovali na postižené jedince jakýmsi druhem op edení. Takže pokud by je
cht l aberil kontaktovat, narazil na mé zábrany. Ani nevíš, jak jsem rád, že to skon ilo práv
takhle.“
„Umím si to p edstavit,“ ekl Rafan, „narazili jsme na záznamy, že minule museli být
všichni, kdo m li na t le sitbely, zlikvidováni.“
„Vy jste to zjistili? To m p ekvapuje. Bylo podniknuto vše, aby tato informace v bec
nepronikla na ve ejnost.“
„No, musím íct, že nám dalo sakra práci, než jsme objevili n jaké záznamy a zmínky.
Vlastn jsme to d lali kv li Hance, kterou jednorožci kv li sitbelu vylou ili ze stáda.“
„Co to íkáš? Oni ji zavrhli?“ Demit vypadal up ímn zd šen.
Rafan mu rychle objasnil, jak a pro se do celé akce zapletla S’faidea a jak Hanka dala
p ednost zachra ování svých p átel.
„Podle toho, co mi prozradil brácha, m la se dnes v noci u nich obhajovat,“ pokr il rameny
Rafan, „prý jí ani nedovolili, aby za celou tu dobu promluvila s R’íhanem.“
„Zvláštní. ekal bych od nich víc pochopení. A copak jsem to zaslechl o tob ? Prý jsi z
rezervace ukradl n jaké tulíky.“
„Vlastn jsme si je p j ili, abychom vytvo ili hexitu kv li Nikov záchran ,“ pokra oval
Rafan ve vysv tlování a nevynechal ani Fulmíkovo zachra ování.
„Ano,“ pokýval hlavou Demit, „Cintarion je velice horlivý ú edník. Ale myslím, že v
p ípad nepovoleného opušt ní tábora budou všechna obvin ní stažena. Tv j p ípad ale bude
muset dotáhnout do konce. Kdyby se rozk iklo, že jsi nebyl potrestán, mohli by n co
podobného zkoušet i další lidé a to není žádoucí. To jist chápeš.“
„No jo. Vlastn jsem tenhle vývoj o ekával už ve chvíli, kdy jsem tam šel.“
„Bude ti hodn vadit, když t na dobu prázdnin odsoudí k bezplatné pomoci v rezervaci?“
„Jestli mi napa í tenhle trest, nemám nejmenších námitek. Vezmu to jako prima
dovolenou.“
„Víš co,“ mrkl na mladíka spiklenecky sta ík, „mám nápad. Vrátím tulíky do rezervace
osobn , a kdyby bylo nejh a Cintarion t p i projednávání moc trápil, m žeš ho požádat,
aby m p edvolal jako sv dka.“
„Jen aby mu to pak nezp sobilo doživotní koktání,“ zasmál se té p edstav Rafan.
„Prima. Jsme dohodnuti,“ zamnul si ruce Demit, „jen si ješt na chvíli p j ím i Plavíka.“
„Samoz ejm . Jak si p ejete,“ souhlasil Rafan a p ekvapen zamrkal, když vid l, jak Demit
i se všemi tulíky zni ehonic zmizel. Pomalu se vrátil k Hance a Svá ovi. Po ád ješt tvrd
spali. P isedl si k nim a znovu si promítl rozhovor s Demitem. Byl rád, že mu sta ík slíbil
pomoc. P ece jen m l ze soudního projednávání obavy. Zvláš když ho bude ídit Cintarion.
Jak tak o všem p emýšlel, zav ely se mu o i, op el se o Svá u a usnul stejn jako jeho
kamarádi.
„Vstávat, mládeži, dorazila snídan ,“ zat ásl s nimi profesor Smítko. „Pro jste si proboha
nelehli normáln do postele. Pár volných tu z stalo.“
„Já ani nevím, jak jsem usnula,“ protáhla se Hanka a zívla.
„No jo, cht li jsme se jen na chvilku posadit a p itom jsme usnuli,“ snažil se Svá a
rozproudit krev v ruce, o kterou se dívka opírala.
„Kde máš tulíka?“ podivil se profesor p i pohledu na Rafana. Kapsa, kde obvykle
odpo íval, byla splasklá a ani nikde v okolí nebyl jeho malý chlupatý spole ník vid t.
„Jen si vyrazil na výlet se svými kamarády,“ pokr il rameny mladík a Hanka se Svá ou se
udiven rozhlédli. Ješt v noci s nimi usínalo p t tulík a nyní po nich nebylo ani stopy. P ed
profesorem se ale necht li vyptávat.
„Tak jdeme na tu snídani, ne?“ pobízel je Rafan a po ouchle se usmíval. Bylo mu jasné, že
kamarádi umírají zv davostí a t šilo ho, že je m že ješt chvíli napínat.
 U snídan nebylo na soukromý hovor ani pomyšlení. Všichni mluvili jeden p es druhého,
dohadovali se, co se vlastn p ihodilo a pro se jim na míst sitbel otev ely krvácející rány.
Profesorka Ferinová jim oznámila, že se b hem dne všichni p esunou do Santareny, kde si je
vyzvednou rodi e nebo jejich zástupci. Také je ujistila, že mají dost asu na vylé ení svých
potíží, nebo se školní prázdniny vzhledem k mimo ádným okolnostem o týden prodlužují.
Poslední zprávu doprovodil nadšený jásot.
„Taky už se t ším dom ,“ vzdychla Hanka, „hlavn na to, až se budu moct v klidu umýt a
hodit na sebe isté oble ení.“
„Žádný problém,“ usmál se Rafan, „jen oznámíme profesor m, že odcházíme, a m žeš být
doma v cuku letu.“
Hanka cht la na jeho návrh p ikývnout a požádat ho, aby o tom informoval u itele, ale než
se nadechla, oslovil ji v mysli Plam v hlas.
„Brat í ku,“ neubránila se dojetí p i myšlence, co asi její dra í p ítel prožívá, „jsi v
po ádku?“
„Hor m po ád n ím zam stnává, takže nemám moc asu p emýšlet. Ale dnes se bude
konat poslední slavnostní rozlou ení s matkou. Prý mám pozvat tebe a Vrona, abyste se ho
zú astnili. Budeš-li chtít, m žeš vzít s sebou i Rafa a Svá u. Jestli ti to bude vyhovovat,
vyzvednu vás asi za hodinu ve vaší zahrad .“
„Dob e, budu p ipravená. Ale Plame… Nebude vadit, když tam budu bre et?“
„Položil jsem Horovi úpln stejnou otázku. Víš, co odpov d l? Že tohle je chvíle, kdy i
draci plá ou, protože to tak má být a pat í to k ob adu.“
„Nevíš, jak se na to mám obléknout?“
„To netuším. Asi jako vždycky. Draci tohle ne eší. D ležitá je tvá p ítomnost a pocity.“
„Tak jo. Díky za pozvání.“
Svá a oto il o i v sloup a zašklebil se na bratra. Ob ma bylo jasné, že se dívka zase s
n kým zapovídala v mentální komunikaci.
„Vsadím boty, že v každém p ípad bude chtít co nejrychleji dom ,“ tiše ekl Rafan, „než
se vykecá, jdu íct u itel m, že odcházíme.“

DRA Í POH EB
P esun do Santareny byl snadný. Rafan už m l zase dostatek sil a otev ení brány mu
p ipadalo leh í než d ív. Snad proto, že mí ili dom , kde to d v rn znal.
Hanka jim mezitím oznámila, kam se chystá, a opatrn se dotázala, jestli by ji doprovodili.
„Samoz ejm . Jsme p ece už n kolik let tvoje rodina, takže vlastn i trochu Plamova
rodina a p i kapce fantazie i p íbuzní Karmaneuduny,“ shrnul to Rafan, „takže si posp š se
svou hygienou, a zbyde ješt aspo p t minut v koupeln pro nás.“
Hanka si pospíšila a nechala jim deset minut. Kone n se zase po dlouhé dob cítila jako
civilizovaný lov k. Pár minut p ed odchodem se objevil Vron. Také on vypadal mnohem
lépe než p i posledním setkání. Hanka byla ráda, že se nepokouší ji p ivést na veselejší
myšlenky. Vypadal stejn smutn jako ona.
„Už jsi n kdy vid l dra í poh eb, Vrone?“ zeptala se ho.
„Ne, nikdy jsem nem l tu est.“
„Copak se nem že poh bu ú astnit každý, koho to zajímá?“
„Nejsem si tím úpln jist, ale mám dojem, že u drak tam mohou dorazit jen ti pozvaní.“
„Zapomn la jsem se Plama zeptat, kdo všechno tam bude.“
„To za chvilku uvidíme,“ odpov d l Vron, „ale asi už bychom m li vyrazit do zahrady,
abychom Plama zbyte n nezdržovali.“
Rafan vyklepal do rohu sv j batoh a zp t do n ho hodil je láhev s vodou, n kolik jablek a
sušenek a po chvíli váhání i Han inu vestu, když vid l, že má na sob jen bílou bl zu. Svá a
rychle do esával mokré vlasy a do pusy str il hned dv sušenky najednou. Pak všichni
vyrazili ven, aby po kali na Plamovu bránu.
„Kde máš tulíka?“ podivil se Vron.
„No jo vlastn ! Nám jsi taky ne ekl, kde je,“ uv domil si Svá a, že jim to kv li p ípravám
na poh eb úpln vypadlo z hlavy.
„ eknu vám to ve er, až se vrátíme. Te není na povídání vhodná chvíle.“
Ani nem li šanci vznést námitky, protože se ozval Plam a vzáp tí je p enesl na místo, které
je p ekvapilo. Ocitli se uprost ed hor, muselo to být n kde hodn vysoko, protože tu bylo
chladno a vál sv ží vítr. Z jedné strany n lo panorama zasn žených vrcholk . Druhá strana
otevírala výhled do dálky z takové výšky, že jim p ipadalo, jako když hledí na zmenšeninu
krajiny. Malá náhorní plošina, kde nyní stáli, byla zapln na ernými draky. N kolik z nich
Hanka poznávala. Trochu v ní zatrnulo, když si všimla i Plamova bratra Zu ivého drápa, se
kterým nebyla kdysi zrovna v p átelských vztazích. Karmaneuduna byla ovšem i jeho matka,
s tím se nedalo nic d lat.
T lo mrtvé dra ice bylo umíst no na zvýšeném míst pod jakýmsi skalním zubem a bylo
kv li zpevn ní obloženo velkými balvany.
„A co ti druzí dva mrtví draci?“ zeptala se Hanka Plama.
„Jejich smrt nebyla drak m ke cti. Byli poh beni v tichosti bez ob adu,“ vysv tlil jí.
„No, páni, koukni. Ty bych tady opravdu ne ekal,“ drcnul Svá a do Hanky a ukázal na
stranu.
Oto ila se nazna eným sm rem a p ekvapen vykulila o i, když spat ila t i jednorožce.
Jeden z nich hled l jejím sm rem. Celá pook ála, když si uv domila, že je to R’íhan. Pokusila
se ho v duchu oslovit, ale neodpov d l. Bylo to jako studená sprcha. No jasn , vždy ona už
od dnešního dne nepat í do stáda. Srdce se jí sev elo lítostí. Domov a zázemí, které u R’íhana
našla, už neexistuje. Nyní musí nést d sledky svého rozhodnutí. Byla si jistá, že se v dané
chvíli rozhodla správn . Ale tím, že se nedostavila k obhajob , jen podpo ila jejich úmysl ji
zavrhnout. S’faidea stála vedle otce a Hanka pocítila bodnutí zlosti, že strážkyn hranic
neza ídila ani to, aby mohla s otcem naposledy promluvit.
„Podívej! Už to asi za ne,“ obrátil Vron její pozornost zp t k ob adu.
T i erní draci vzlétli k obloze a n kolikrát zakroužili kolem nich. Pak se snesli do
blízkosti mrtvé dra ice a Hanka uvid la, že to byli Hor, Plam a Zu ivý dráp. Slova se ujal Hor
a planinou zazn la zvu ná drakonština.
„Ctihodná Karmaneuduno, ty která sis titul Uznaná starší zasloužila víc než kdo jiný,
p ilet li jsme, abychom ti vzdali náležitou úctu a dostáli tradicím. Tvé hnízdo je pyšné na tvou
sílu, odvahu i moudrost, kterou jsi prokázala, a bude o tvém hrdinském skutku vypráv t ve
svých legendách. Díky tvé vytrvalosti, odhodlanosti a state nosti byla dra í hanba poh bena
d ív než ty. Za to ti pat í dík každého z nás.“
Hor se podíval na Plama. Ten hrd zdvihl hlavu a promluvil.
„Matko, poznal jsem zblízka tvou p ísnost, ale i tvou lásku. Budu se snažit, abych svými
iny nikdy nepošpinil tvou památku.“
Hanka m la zrak up ený na Plama a držela mu palce, aby mu dojetím neselhal hlas. P esto
koutkem oka zaznamenala n jaký pohyb kolem t etího draka. Nyní byla ada na n m, aby
promluvil. Byl nejstarším synem Karmaneuduny a podle dra ích zvyklostí tedy nejbližším
p íbuzným. Sice m l jen jedno oko, ale jeho osobní charisma mu mezi ostatními zajistilo
plnohodnotné místo v hierarchii hnízda.
„Matko,“ promluvil drsnou hrdelní drakonštinou, „jsem hrdý na tvou odvahu a sílu.
P ijímám tv j odkaz a budu se ho snažit p edat dál. Kdybys jen o jediný den odložila svou
smrt, mohla bys uvítat novou krev své krve, mého dra ího syna Fuetise. Dovol, abych ti ho
p edstavil aspo te .“
„Vidíš to, je ze m strejda,“ uslyšela Hanka v mysli Plam v rozechv lý hlas.
 Dráp postr il p ed sebe malé neohrabané drá e. To pod šen vypísklo a po ralo se.
„Koukám, že úctu k autoritám v krvi nemá,“ zašeptal pobaven Rafan.
„A nyní,“ zah m l nad planinou Hor v hlas, „vdechn me nesmrtelnost jejímu t lu.“
Hanka se musela zhluboka nadechnout p i pohledu na magii, která proudila ze všech stran
a prom nila Karmaneudunu v kámen, který áste n splynul se skalním zubem. Pocítila
hrdost, že jí bylo umožn no být sv dkem n eho tak úžasného.
„Nyní mohou vzdát est její památce i ostatní hosté ob adu,“ prohlásil Hor a kývl sm rem
k jednorožc m, „p edávám slovo naslouchajícímu ctihodnému Otci strom D’fanovi.“
„Nejvyšší jednorožec p išel osobn ?“ vydechl p ekvapen Svá a.
„Pssst,“ oto il se na n j Vron s prstem na rtech.
Všichni t i jednorožci p istoupili blíž ke skále, která tu práv p ed chvílí vznikla.
„P išli jsme se s tebou rozlou it, ctihodná Karmaneuduno, a vzdát úctu tvé moudrosti a
lásce. Oce ujeme, že jsi nemyslela jen na sebe, ale na všechny tvory postižené dra í hanbou.
Vzala jsi na svá bedra úkol, p ed kterým jsme my ostatní zavírali o i. Jen díky tvé ob ti došlo
ke spolupráci nás všech, jen díky tvé ob ti jsme byli schopni dosáhnout vít zství nad
záludným nep ítelem. Kéž v t chto horách nikdy nejsi sama,“ dokon il sv j proslov D’fan.
Pak hrábl kopytem a ve skále vytryskl pramen vody.
„Úžasné!“ vydechl Svá a, nadšený silou kouzla, které zm nilo pustou skálu na oázu
života.
„Vzpomínáš na sout ž u jednorožc ,“ zašeptala vzrušen Hanka.
„Jasn ,“ rozzá il se Svá a, „ud láme tu aspo pítko pro ptáky.“
„A kdo bude mluvit za lidi?“ zeptal se tiše Rafan.
„Vron,“ navrhla Hanka.
„Její nejbližší p ítelkyní a áste n snad i p íbuznou jsi byla ty,“ zavrt l hlavou Vron.
„Ale tys ji znal déle.“
„Neboj se toho. Zvládneš to. Plama by zklamalo, kdybys to nebyla ty.“
Hanka se celá zpotila nervozitou a cítila, jak ji na zádech studí vítr. Necht lo se jí do toho,
ale v d la, že Vron má pravdu. Plam ur it ekal, že to bude ona, kdo promluví. Sakra! Mohl
ji aspo varovat, aby si stihla p ipravit e . Co když plácne n jakou hloupost?
„Ctihodná Karmaneuduno, vždy budu považovat za est, že jsem mohla být tvou
p ítelkyní. Obdivovala jsem tvou moudrost a spravedlnost. Byla jsi velký diplomat. Ukázala
jsi mi, že draci mohou spolupracovat s ostatními, že navzdory své síle a schopnostem
dovedou projevit rovn ž nadhled a pochopení. D kuji ti za všechno, co jsi kv li lidem
ob tovala, a slibuji, že tvé jméno nebude zapomenuto. Nyní mi dovol, abych kousek oblohy
snesla sem k tob .“
Víc už Hanka íct nedokázala, protože se jí hrdlo stáhlo dojetím a dovolila slzám, aby bez
zábran stékaly po tvá i. Zdvihla ruce, aby vytvarovala u pramene malé pítko. Jejího ramene se
dotkla ísi ruka. Sto ila pohled a poznala Demita. Zárove ucítila, jak p idal svou magii k její
a dovolila mu, aby se ujal vedení kouzla. K nim se p ipojily i síly Vrona, Rafana a Sváti. U
skály nevzniklo pítko, ale malé jezero. Demit z hlubin vytáhl podzemní vodu, aby ho zaplnil,
a posílil i vydatnost pramene jednorožc . Voda byla irá a zrcadlila se v ní modrá obloha
p esn tak, jak si Hanka p ála. Po b ehu jezera se ke skále rozb hlo šest tulík , kte í se
kdovíodkud vyno ili, a v jejich stopách se objevovaly drobné kv ty, které svými barvami
oživily okolí skalního zubu. Vzniklo tu nádherné místo k odpo inku. Sálal z n j tém
nebeský klid. Jen vítr tu neutichl ani na chvíli a p inášel v ni dálek. Všichni setrvali v
nehybnosti a dovolili smutku, aby vytryskl napovrch. Kdyby je n kdo pozoroval z výšky,
mohl by nabýt dojmu, že okolostojící zkamen li podobn jako Karmaneuduna. Jako by v té
posvátné chvíli mezi zemí a nebem doprovodili odcházející duši do zapomn ní.
„Je konec, už budeme muset let t,“ n žn narušil Han ino rozjímání svým mentálním
vstupem Plam.
 „Už nebude žádná záv re ná e ?“ podivila se.
„A na co? Všechno už bylo e eno. Cht l jsem ti pod kovat. A vy i prosím mé díky i
ostatním smute ním host m. Byl to krásný ob ad.“
Draci se postupn , jeden po druhém, zvedali do vzduchu. Dokonce i Dráp uchopil n žn
své mlád a odlet l. Když nad nimi zakroužil poslední erný drak, kone n p ijala fakt, že je
Karmaneuduna doopravdy mrtvá.
Set ela si slzy a oto ila se k ostatním. Jednorožci mezitím p istoupili blíž. V jejich ele byl
D’fan a hled l p ímo na ni. Lehce se mu uklonila.
„Mám vám všem vy ídit pod kování. Zu ivý plamen byl rád, že jste se zú astnili ob adu a
citliv k n mu p isp li. D kuje vám mým prost ednictvím,“ ekla a p emýšlela, jak nejvyššího
p edstavitele jednorožc požádat o laskavost, aby mohla promluvit s R’íhanem a naposledy se
tu s ním osobn rozlou it.
„Vážili jsme si jeho matky,“ odpov d l jí D’fan, „a byli jsme mile p ekvapeni, že nás
p izval k poslednímu rozlou ení.“
„Naslouchající ctihodný Ot e strom D’fane…“ oslovila nejvyššího jednorožce, ale pak
ztratila odvahu pokra ovat.
„Vím, o co m chceš požádat, H’anaríjo, ale je to zbyte né.“
Nedovolí mi to, vyrozum la z toho Hanka a rezignovan se stáhla. Cosi ji ale nutkalo k
tomu, aby se aspo pokusila vysv tlit své chování v poslední dob .
„Omlouvám se za to, že jsem nedorazila k obhajob . Pochopte m , prosím. Nedokázala
bych žít s pocitem, že jsem nepomohla kamarád m, kte í n kde daleko od svých rodin za ali
krvácet. Nem la jsem v úmyslu jednorožce urazit nebo se dotknout jejich hrdosti.“
„To já vím,“ ekl D’fan, „už bylo rozhodnuto o tvém vylou ení ze stáda, když k nám
dorazili tví p ímluvci. Donutili nás vyslechnout argumenty, které jsi nemohla na svou
obhajobu uvést sama.“
„Prosím?“ povytáhla nechápav obo í Hanka, když se jednorožec na chvili ku odml el.
„Hexita se za tebe bezvýhradn postavila a upozornila nás, že se nem žeme oto it zády k
problém m sv ta. Obvinila nás, že jsme t od ízli od informací a odmítli poskytovat rady v
krizové situaci. Prohlásila, že takto by se stádo ke svému dít ti chovat nem lo. Bd lý nás
seznámil s fakty a poukázal na to, že to byla práv k ižovatka tvého osudu a tvých rozhodnutí,
která nakonec vedla k porážce aberilského zla a umožnila p ežití poznamenaných. Na základ
toho jsme p ehodnotili sv j názor a rozhodli se ti umožnit, aby ses obhájila. Dostav se zítra
p i východu slunce a bude ti umožn no promluvit. Smíš si p izvat i ty sv dky, kte í se uvolí
vypovídat ve tv j prosp ch. R’íhan vám v ur ený as otev e bránu ze Santareny k nám.“
„Já… ano… já… díky, já p ijdu,“ koktala Hanka a nebyla si jistá, jak má zareagovat.
Jednorožci ale na nic dalšího ne ekali a poklusem prob hli branou, kterou ani nebylo vid t, a
zmizeli.
„No tak vidíš, neodepsali t ,“ plácl ji po zádech Svá a, „po ád k nim pat íš. Uvidíš, že to
dob e dopadne.“
„Tím si nejsem tak jistá,“ nesdílela kamarádovo nadšení Hanka, „neznáš je tak dob e jako
já. Jsou p esv d eni o své dokonalosti a neomylnosti. Jenže já prost jejich ideálu dokonalosti
nesahám ani po paty. Mám úpln jiné instinkty než oni a jako každý jiný lov k d lám chyby.
A to je pro n t žko pochopitelné. Jejich spravedlnost je tvrdá a nekompromisní. Kdybych v
dob , kdy jsem si po ídila sitbel, pat ila už mezi dosp lé, možná by m dokonce odsoudili na
smrt. V bec ten zít ek nevidím r žov .“
„Jak to vidím já, máš jedinou možnost,“ oslovil ji Demit, „naprosto poctiv a up ímn jim
vylí it vše, co jsi d lala, pro jsi to d lala a jak problematicky jsi hledala informace.“
„Šel byste tam se mnou?“ zeptala se s nad jí v hlase.
„Je mi to líto, ale opravdu nemohu. S velkými problémy už jsem se uvol oval na dnešní
smute ní ob ad a ješt musím doprovodit tulíky k nim dom a Lotrandu k Nikovi. Navíc jsem
ani nebyl sv dkem tvých aktivit, abych mohl vypovídat ve tv j prosp ch. Všechno, co jsem
mohl jednorožc m íci, už slyšeli. Nyní je to na tob a na t ch, kdo t provázeli.“
„Díky, že jste se za m p imluvil,“ usmála se smutn , protože byla p esv d ena, že nad je
na úsp ch je mizivá. Ale snad aspo bude mít šanci si popovídat s otcem. S ním by se nerada
rozešla ve zlém.
Tulíci postupn ob hli všechny p ítomné, aby se naposledy pomazlili nebo nechali
podrbat. Plavík se lou il s Demitkou roztomilým tane kem, který vyvolal úsm vy na
posmutn lých tvá ích. Jako poslední vyšplhala Hance na rameno Mam.
„Plavík dobrý sv dek, ty vezmi s sebou. Kdyby nejh , zavolej draky,“ poradila jí, pak se
ot ela o dív inu tvá a nechala se krátce podrbat. To už ale Demit volal na tulíky, aby se k
n mu p idali.
„A co se tý e soudu, naše domluva platí,“ mrkl ješt na Rafana, než zmizel s tulíky na
ramenou.
„Jaká domluva?“ povytáhl obo í Svá a.
Te z stali na horské planin sami s Vronem. Ten ml ky p istoupil k jezeru a posadil se
na b eh. Rafan kývl na své kamarády a všichni zaujali místo vedle n j. Ve vod se zrcadlila
obloha a okolní skály, v etn zkamen lé dra ice. Rafan jim podrobn vylí il, co se p ihodilo,
když v tábo e spali.
„No, to nám Demit moc nepomohl,“ vzdychla Hanka, když zjistila, že se Rafan soudu
nevyhne.
„Neblázni, ženská, vždy pro nás ud lal víc, než musel,“ obo il se na dívku starší kamarád,
„snad sis nemyslela, že to vy eší za nás. Tob vyjednal možnost obhajoby a mn dal do ruky
zbra proti Cintarionovi, kdyby se nechoval p ijateln . Co bys cht la proboha víc? Jsi
dosp lá, máš základní magické vzd lání a zdravej rozum. Když ud láš všechno, co je v tvých
silách, a p esto neusp ješ, tak se s tím budeš muset vyrovnat. O život ti nejde, tak se vrátíš do
školy a postavíš se na vlastní nohy.“
„Já myslím, že ji jednorožci nevyženou. To by p ece nebylo spravedlivé,“ vložil se do toho
Svá a.
„A p jdete k jednorožc m se mnou?“ zeptala se.
„Jasn , že jo, to si p ece nenecháme ujít,“ mrkl na ni spiklenecky Rafan.
„A ty, Vrone?“ oslovila muže, který zaduman sledoval vlnky na jezerní hladin .
„Budeš-li si to p át, tak ano.“
„Možná bys m la p izvat i dvoj ata,“ navrhl Rafan.
„A draky,“ p idal k dobru Svá a.
„A Gehana.“
„A taky všechny naše spolužáky a u itele,“ pokra ovala sarkasticky Hanka. „Nezbláznili
jste se náhodou? To by jednorožci vyhlásili, že jsem cvok, d ív, než bych v bec promluvila.“
„P ece ti dovolili p izvat sv dky.“
„Na území jednorožc v život nestál žádný drak. Kdybych tam p ivedla Plama, živá bych
se asi odtamtud nedostala.“
„Ale v era p ece spolupracovali.“
„Protože to jinak nešlo a Hor k tomu S’faideu vlastn donutil.“
„A dnes p išli na poh eb.“
„Karmaneuduna byla výjime ná dra ice. Myslím, že ji m li v úct .“
„No, jak myslíš. Ale dvoj ata bych s sebou vzal,“ ekl Rafan.
„Fakt myslíš, že je to dobrej nápad? Samova prosto ekost by se jednorožc m nemusela
líbit.“
„Já bych to risknul. Aspo uvidí, jak museli kv li sitbel m všichni riskovat, když se
snažili najít ešení situace navzdory všem p ekážkám.“
 „No, musím si to ješt nechat projít hlavou,“ zamumlala Hanka a zmlkla. Tulík se vyšplhal
na její rameno a uvelebil se tam. Cítila jeho uklid ující vliv a ješt jednou se zahled la na
zkamen lý útvar nad jezerem, aby si ho vryla do pam ti. Jako kdyby dnes z istajasna zestárla
o deset let. Rafan m l pravdu. Když zítra neusp je, vyrovná se s tím, a život p jde dál. Už se
necítila jako bezbranná hol i ka. Zabíjela živé bytosti, bojovala po boku p átel a nyní cítí
úlevu, že nebylo nutné vraždit nositele sitbel . Kone n se zase bude moct vrátit do školy a
starat se zase o úpln oby ejné všední v ci. Opráší supervolonové prkno a vrátí se do školního
kroužku. Najednou zjistila, že už jí nebude vadit ani Vincentova p ítomnost. Te jí bylo
tém nepochopitelné, jak se mohla pobláznit do takového hloupého frajera. Po o ku mrkla na
Svá u. Okamžit vycítil její pohled a oto il se. Ml ky se usmál. Byla mu vd ná za to, že se
nesnaží posunout hranice jejich kamarádství, i když instinktivn vycítila, že ji stále miluje.
Možná kdyby byl starší… Jenže jemu je patnáct, je hubený a s tou svou d v ivou tvá i kou
vypadá skoro jako dít .
„Asi bychom m li vyrazit dom ,“ p erušil její myšlenky Vron a zvedl se.
Po chvilce už stáli v zahrad u svého dome ku a Zachariáš vyb hl ven, aby jim oznámil, že
ob d se bude podávat u n j. P ijali to s povd kem. Minulé dny moc klidu na jídlo nem li,
takže je vyhlídka na p íjemný kuliná ský zážitek pot šila. Mezi hlavním chodem a
mou níkem trpaslíkovi vylí ili, jak probíhal smute ní ob ad, a on jim zase na oplátku
vypráv l, jak se poda ilo zachránit v tšinu poznamenaných a jak se život pomalu vrací do
obvyklých kolejí.
„A kde je Gehan?“ zajímalo Vrona.
„To víš, nem l tu stání. Když jsi nebyl po ruce, vyrazil k domovu p šky.“
„Hm. To bych ho m l ješt dnes v noci najít,“ zamumlal muž rozmrzele a vzáp tí se
rozproudila debata o tom, co Hanku za svítání eká u jednorožc . Debata se protáhla až do
ve era, protože hned po ob d zavolal Vron panu Mojeranovi, který se tu vzáp tí objevil i se
svými vnuky. Kluci byli zv daví, jak probíhal dra í poh eb. Když se dozv d li, že by se
mohli spolu s Hankou podívat na území jednorožc , celí se rozzá ili nadšením. Na rozdíl od
dívky rozhodn netrp li nervozitou a vyhlídka na další neoby ejný zážitek je zvedala ze židlí.
Celí dychtiví vymýšleli, jak jednorožce p esv d it o tom, že Hanka si lenství v jejich stádu
nepochybn zaslouží. Rafan je musel krotit a p ipomínat jim, aby se drželi fakt a
nefantazírovali. Toma i Sama velice zklamalo, že Hanka nechce k jednání p izvat draky.
„Ale ten velikánský drak by je ur it p esv d il,“ hu el do Hanky Sam.
„Kdybych si to myslela, riskla bych to. Jenže jednorožci by se proti mn zatvrdili ješt
d ív, než by Hor promluvil. V te mi, kluci,“ zadívala se na dvoj ata, „já je znám. Mají své
zásady, zvyky a dokonce i p edsudky, se kterými nikdo nehne.“
Zachariáš je zahnal spát hned po ve e i a kluky s d dou umístil v jednom pokoji pro hosty.
Hanka navzdory únav dlouho nemohla usnout a v duchu si povídala s R’íhanem, který sice
jako obvykle neodpovídal, ale kdo ví. Možná slyšel, co íká, i když m l zakázán jakýkoliv
kontakt. Doufala, že jim jednorožci dovolí si popovídat, a už to celé dopadne, jak chce.
Spánek stále nep icházel, tak oslovila Plama. Byl na tom podobn jako ona. Nemohl spát,
protože jeho život se v jediném dni obrátil úpln naruby. Ze dne na den se stal Horovým
u n m se spoustou nových povinností a musel te u n j i bydlet. Hanka cítila, jak je z toho
neš astný, i když p ed ní své pocity ukrýval. Povídali si o hloupostech, vzpomínali na to, co
zažili v minulosti, a úzkostliv se vyhýbali jakékoli zmínce o dra ici, protože bolest z její
ztráty byla ješt p íliš živá. Nakonec se Hance b hem rozhovoru p ece jen poda ilo usnout.

OBHAJOBA U JEDNOROŽC
Byla ješt tma, když do jejich domku vtrhl Vron.
„Hej, mládeži, vstávejte! Za chvíli za ne svítat,“ zahalekal nahlas.
Když celí ospalí vykoukli ze svých ložnic, zeptal se: „Sam tady s vámi není?“
 „Ne,“ podivili se.
„Tom tvrdí, že šel za vámi.“
„Tady v bec nebyl.“
„Asi si budu muset Toma podat,“ zamra il se Vron.
„A pro ? Já tu p ece jsem. Jenom jsem je nemohl vzbudit,“ ozval se Sam v hlas p ímo za
jeho zády.
„Co se tu couráš neoble ený,“ sjel ho p ísným pohledem Vron, „padej se dát do po ádku.
Moc asu už nám nezbývá.“
Na ta slova zareagoval nejen Sam, ale i ostatní. Najednou se op ekot za ali chystat. Sotva
se oblékli, za ali se strkat p ed zrcadlem a tahat o h eben. Do toho všeho se jim nadšen pletl
pod nohy tulík. Vron rad ji vyklidil pole, aby jim nep ekážel ješt on.
Potom Hanku kontaktoval R’íhan. Sotva si uv domila, že je to jeho hlas, celá pook ála.
„Za chvilku vám otev u bránu na zahrad , tak se p iprav, dcero moje,“ ekl jí vlídn .
Hanka mu pod kovala a za ala honit kamarády, aby si pospíšili na zahradu. Hv zdy zá ily
na jasném nebi, ale nem la moc asu to vnímat, protože se objevila dvoj ata a za nimi Vron s
Gehanem. Srde n se pozdravila s trpaslíkem a doufala, že už mu Vron stihl vysv tlit, o jakou
akci se jedná.
„Jsme p ipraveni,“ sd lila otci a za chvíli všichni prošli otev enou branou na území
jednorožc .
Ocitli se na n jaké travnaté ploše. Protože byla ješt tma, Hanka si nebyla jistá, jestli je to
místo, které zná. Zachv la se chladem a nervozitou.
„Práv stojíme na louce s Rozhodovacím kruhem,“ za al vysv tlovat R’íhan. Podle výrazu
ostatních Hanka zjistila, že mluví k celé jejich skupin .
„Je to svým zp sobem posvátné místo, kde se stádo schází ve výjime ných p ípadech, kdy
je t eba najít východisko z problematické situace. Jestliže je n který z jednorožc obvin n
ze zrady, musí o jeho osudu rozhodnout celé stádo.“
„Já jsem obvin na ze zrady?“ vyd sila se Hanka.
„Nejsi. Ale jen proto, že jsi dosud nebyla p ijata mezi dosp lé. Ty a já jsme obvin ni, že
jsme ohrozili existenci stáda.“
„Tebe také obvinili? Jak to? P ece za nic nem žeš.“
„Zodpovídám za tebe i za skutky, kterých se dopustíš, dokud jsi mé dít .“
„Ach jo, v bec jsem si neuv domila, že by moje problémy mohly zasáhnout i tebe,“ ekla
neš astn .
„Netrap se, H’anaríjo, budu stát za tebou, jak se na správného rodi e sluší.“
N žn se dotkla jeho nozder a v duchu mu vyjád ila svou úctu a vd nost. Jeho mentální
pohlazení ji málem rozbre elo. Navzdory všem problém m, které s ní zažíval, z stal tak
vst ícný a chápavý, jako by už ani nepat il mezi p ísné jednorožce.
P iklusala k nim S’faidea a dvakrát hrábla kopytem, aby upoutala jejich pozornost.
„Poj te se mnou, zavedu vás na vyhrazené místo,“ oznámila jim stroze.
Všechny p íchozí v etn R’íhana vedla loukou až k prostoru, který byl ohrani en kruhem z
bílých kamen . Tady se na pokyn zastavili a zv dav se rozhlédli kolem sebe. V uctivé
vzdálenosti od kruhu se za ínali shromaž ovat jednorožci. Mezi kruhem a jejich adami
z stal dostatek místa pro vedoucí osobnosti stáda. U východního obzoru se za alo jasnit.
Nový den se probouzel mezi r žov zbarvenými krajkovými oblaky. Do prázdného prostoru
kolem kruhu vstoupil D’fan, S’faidea, B’hara a K’lumonideotis, strážce života a asu. Všichni
kolem napjat ztichli. K’lumonideotis zdvihl hlavu a nehybn ekal. V okamžiku, kdy se jeho
rohu dotklo slunce, hlasit zaržál a oslovil p ítomné.
„Budiž den pochválen, že zastihl stádo v plném po tu. Svolal jsem toto shromážd ní,
abychom rozhodli v p ípad mimo ádn závažného provin ní jednoho z našich d tí. Proto
pozorn naslouchejte a spravedliv rozhodujte. Všichni, kdo budou chtít promluvit, dostanou
sv j as. Nyní se ujme ízení rituálu naslouchající ctihodný Otec strom D’fan a p ednese
obvin ní.“
Nejvyšší jednorožec se nato il sm rem k Hance a jejím host m.
„Vítám t , H’anaríjo a vítám zde i tvé p átele. Moje povinnost m net ší, ale je pot eba dát
v ci do po ádku. Proto vznáším proti tob a tvému zákonnému zástupci obvin ní, že jsi
ohrozila samotnou podstatu a existenci stáda, což se tém rovná zrad . Tvým p i in ním se
dostal na naše území sitbel a ty jako poznamenaná jsi mohla zp sobit naprostou zkázu nejen
jednorožc , ale celého sv ta. Kdyby t aberilové využili k ší ení sitbel , nebo nás vydírali
kv li našemu p íbuzenskému svazku, ohrozilo by to zdejší život tím nejzáke n jším
zp sobem. Našt stí k tomu nedošlo. To t však neomlouvá ani nezbavuje obvin ní. Jako
d kaz zde tv j otec uchovává doty ný sitbel v ochranné kouli. Bu tak laskav, R’íhane, a
p emísti doli ný p edm t k vám do kruhu.“
Mezi bílé kameny zvolna vplula pr svitná koule. V jejím st edu však už nebyl sitbel, spíš
to vypadalo na hrudku prachu.
„Dovol, D’fane, abych promluvila,“ vzala si slovo S’faidea, „a vysv tlila, co vidíte. Po
posledním boji s aberily se poda ilo odstranit jejich kn ze a díky tomu se všechny sitbely,
které svou magií oživil, rozpadly v prach. Ani tento není výjimkou.“
S’faidea kývla rohem a koule vznášející se ve vzduchu se rozpustila a k zemi se sneslo jen
pár zrní ek prachu. Jednorožci se zavlnili, jak se snažili zahlédnout, o em je e .
„Jsem rád, že hrozba živoucích kamen pominula,“ promluvil znovu D’fan, „ani to však
neomlouvá obvin nou. Nezkoumáme její jednání v souvislosti s událostmi, ale musíme
posoudit míru ohrožení stáda. A ta byla vskutku vysoká. Kdybychom v as nezasáhli a
nevyhostili H‘anaríju ze svých ad, mohli se z nás všech stát vraždící bestie bez vlastní v le.
Zabíjeli bychom pak všechno živé a dost možná i sebe navzájem.“
Z ad jednorožc se ozvalo fun ní a p ešlapování, jak byli zd šeni p edest enou vizí.
„Osobn si myslím,“ pokra oval D’fan, „že tento zlo in nejde ni ím obhájit ani omluvit.
H’anaríja však dosud nepat ila mezi dosp lé, takže to nem žeme nazvat zradou. Navíc naše
zákony umož ují každému obvin nému dostatek asu na to, aby se obhajoval a aby si mohl
p ivést i ty, kdo promluví v jeho prosp ch. To nyní umožníme i R’íhanovi a jeho dce i.“
Potom k nim D’fan p istoupil blíž a hovo il p ímo k nim.
„Asi by bylo lepší, kdyby místo tebe mluvil tv j otec,“ ekl jednorožec Hance, „ur it
zvolí mnohem vhodn jší slova a nedopustí se žádných urážek stáda.“
„Mohu se na n co zeptat?“
„Jist .“
„Co bude s mým otcem, pokud se neobhájím?“
„Bude vyhošt n stejn jako ty.“
„A jeho syn P’ujibo?“
„Bude vyhošt n s celou svou rodinou.“
„Ale to p ece není spravedlivé! Nemohou za to, co jsem provedla.“
D’fan na ni hled l, chvíli ml el, pak pot ásl h ívou: „Je tu jedna možnost, jak ho z toho
vynechat.“
„Ne!“ vmá kl se mezi Hanku a hlavu stáda R’íhan.
Hanka otce obešla a znovu se postavila elem k D’fanovi: „O jakou možnost jde?“
„Ty už jsi podle vašich zákon plnoletá, že?“
„Ano.“
„M žeš požádat, abychom uznali tvou plnoletost a soudili t jako dosp lého jedince. V
tom p ípad ale budeš elit obvin ní ze zrady.“
„Ned lej to, dcero, odsoudili by t k smrti,“ znovu ji odstr il R’íhan a tentokrát jí
nedovolil, aby ho obešla. Couval a bokem ji tla il blíž k jejím p átel m. „Já se ujmu tvé
obhajoby a ponesu náš úd l s hrdostí. Rodina by mi nikdy neodpustila, kdybych t nechal
zem ít jen kv li tomu, abychom se nemuseli st hovat.“
Svá a, Rafan a Vron obstoupili Hanku a snažili se ji zadržet.
„Neblázni, holka,“ zat epal s ní Vron, „tohle není dobrý nápad. Umíš si p edstavit, co by se
d lo, kdyby ses od jednorožc nevrátila?“
„Už jsem se rozhodla. R’íhan nesmí trp t za moje chyby.“
„Zatracená ženská! Copak jsi ztratila všechen rozum?!“ roz ílil se Rafan. „Tohle je jako
vrhnout se ze skály a ekat, že ti narostou k ídla. Uvažuj! Život máš jenom jeden!“
„Ty si v bec neumíš p edstavit, co znamená pro jednorožce vylou ení ze stáda. To je
možná horší než um ít. A pak! Jsem plnoletá a je to jenom moje rozhodnutí!“
Rafan ji pustil a bezmocn rozhodil rukama: „No tak si tedy b ž vyjednat svou cestu do
pekel.“
Pak se oto il k ostatním a omluvn zavrt l hlavou: „To je marné. Jakmile se kouká takhle
zarputile, tak s ní nehne ani hejno drak .“
Dívka ud lala n kolik krok k D’fanovi a požádala ho, aby ji soudili jako dosp lého. Mezi
jednorožci to op t zašum lo.
„Dobrá,“ p ikývl, „souhlasíme, abys p evzala odpov dnost za své iny. Obvi uji t ze
zrady svého stáda. Nyní m žeš za ít s obhajobou. A R’íhana prosím, aby se za adil mezi
diváky.“
R’íhan se vy ítav podíval po dce i a jen nerad poslechl D’fan v pokyn.
„Nem la by si Hanka p izvat na pomoc draky?“ tiše se Rafan zeptal jednorožce, než
p ekro il kruh bílých kamen .
R’íhan sebou trhl a koukl se p ímo na n j: „Hlavn to ne! To by jí víc uškodilo, než
prosp lo. Doufám, že to nemá v úmyslu.“
„Nemá. Jen jsem cht l v d t, jaký na to máte názor vy.“
„Draci jsou špatný nápad. Musí to zvládnout sama,“ uklidnil se trochu Han in otec, „kéž
byste jí dokázali pomoct.“
Hanka po kala, až se R’íhan za adí mezi ostatní diváky a pak odhodlan postoupila
kup edu.
„Zdravím vás, kte í v tuto chvíli ješt pat íte do stejného stáda jako já, a doufám, že
spravedliv posoudíte míru mého provin ní i to, co následovalo. Nejsem si úpln jistá, jak se
mám hájit, tak za nu tím, že eknu pravdu. Všechno za alo mou slabostí pro hezké v ci.
Cht la jsem se n komu líbit, proto jsem podobn jako moje spoluža ky zatoužila po krásném
t pytivém kamínku v k ži. Ani m ani nikoho v mém okolí nenapadlo, že by mohl být
nebezpe ný. Byla to pro nás jen krásná t pytivá ozdoba. Do této doby jsem ani ne etla, ani
nikdy neslyšela o sitbelech. Ud lala jsem chybu z nev domosti. A nebyla jsem bohužel sama.
Nikdo nás nevaroval, nikde nebyla ani zmínka o otrocké kráse.
Dost dob e nechápu, pro bylo n co tak d ležitého drženo v tajnosti. Snad proto, aby se
n kdo nezeptal, jak se s poznamenanými lidmi naložilo v minulosti? Tím se pochopiteln
necht li chlubit ani ochránci ani ostatní. Kv li této nev domosti získali aberilové spoustu
služebník d ív, než se zjistilo, o b ží.
Byla jsem šokovaná vaší reakcí na mali ký kamínek a ocitla jsem se najednou osam lá.
Vadilo mi, že nevím, co je špatn . Nemluvili jste se mnou, neposkytli mi jedinou informaci.
Stejn nep im en jednala i Karmaneuduna, když se dozv d la o mém zážitku. To už jsem
za ala tušit, že se jedná o velký pr švih.“
Hanka podrobn vypráv la o svém lé ení a hledání informací. P ed jednorožci se za al
odvíjet p íb h, který se odehrál díky jednomu mali kému kamínku. Trpaslík se ujal lí ení
Han ina út ku z tábora a dalo by se íct, že si to docela užíval. Jako vyprav byl skv lý a
jednorožci reagovali živ ji, než bylo obvyklé. Jako skládanka do sebe zapadaly objevované
kousky informací, v etn dopisu a mapy od harpyjí. Nakonec Plavík vylí il zánik aberilského
kn ze ve spolupráci draka, jednorožce a hexity.
„Ano, to byl nádherný p íb h,“ p ikývl D’fan, když skon ili. „Jestli už nechcete nikdo nic
dodat, m l bych pár otázek.“
Oto il se na Hanku: „Pov z mi podle pravdy. Kamínek jsi p ijala dobrovoln ? Nebyla jsi
pod nátlakem ani pod vlivem kouzla?“
„O tom už jsem p ece mluvila. Netušila jsem, o jde. P ijala jsem ho dobrovoln .“
„Varovala jsi p ed kameny ostatní lidi?“
„Nem la jsem dost informací, aby mi uv ili.“
„Je n co, co bys mohla uvést jako poleh ující okolnost?“
„Ne, myslím, že ne. Všechno se d lo tak n jak bez mého p i in ní.“
„To p ece není pravda,“ vložil se do toho Gehan, „bojovala jsi bez ohledu na vlastní život.
Bez tebe by vít zná bitva možná dopadla špatn .“
„To je jen hypotetická úvaha,“ odpov d l D’fan, „a ne poleh ující okolnost.“
„Vaše obvin ní je také založeno na hypotetické úvaze, jak špatn mohlo stádo dopadnout,“
naštval se Vron.
„Zloba není na míst ,“ napomenul ho jednorožec, „nám jde o spravedlnost.“
„A nemohli byste projevit i trochu pochopení?“
„Ta dívka ohrozila existenci stáda a to je u nás považováno za zradu. Žádná poleh ující
okolnost nem že ten fakt zm nit.“
Zatímco se Vron hádal s D’fanem o tom, co je spravedlnost, Hanky se zmocnila beznad j.
Nic z toho, co tu tak podrobn vypráv li, nem že zm nit to, z eho ji D’fan obvinil. P inesla
sitbel do domova jednorožc a už úmysln nebo neúmysln . Budou opravdu žádat její smrt?
„Neboj se, dcero moje, nebudou chtít zahubit tvé mládí. Váš p íb h byl p sobivý a v tšina
stáda se p ikloní k pouhému vyhošt ní. Už jen proto, že jste aktivn pomáhali zni it zdroj zla.
Jen už nebudeš moci p icházet do naší rodiny a mn nedovolí s tebou komunikovat. P esto t
vždycky budu mít rád.“
Hance se zamžily o i. Ale byla ráda, že mají s R’íhanem chvili ku pro sebe. Ujistila ho i o
své náklonnosti a poprosila, aby pozdravoval L’galu a P’ujiba. Už se nebála. Otec vždycky
v d l, kdy pot ebuje uklidnit a vlídné slovo.
„Prosím! Už dost t chto neplodných diskusí,“ nenalad n hrábl kopytem D’fan a Vron
zmlkl.
„Vypadá to blb , co?“ zeptal se tiše Hanky Sam.
Pokr ila rameny a usmála se na n j: „S tím nic nenad láme. Ve stádu m nenechají.“
„Je tu ješt jeden sv dek, který zkusí promluvit ve tv j prosp ch,“ mrkl Sam na Hanku
jedním okem a vytáhl z kapsy kus pevného provázku.
„Same!“ prudce se k n mu oto ila a zazmatkovala. „Co máš v úmyslu?!“
Její ostrý šepot p itáhl pozornost kamarád . Rafan odstr il Toma, aby dosáhl na Sama a
zabránil mu v jeho aktivit , ale nestihl to. Upušt ný provázek se sám od sebe na zemi spojil
do kruhu a umožnil otev ení brány. Jednorožci okamžit zareagovali gestem obrany a
zabezpe ili prostor mezi bílými kameny. Hanka a její p átelé se v mžiku ocitli pod
neprostupnou pr hlednou bublinou.
Uprost ed kruhu se v celé své kráse i ošklivosti zjevila harpyje. Tom jí nenápadn podal
jakýsi kámen p ipomínající oko a harpyje ho bleskurychle nechala zmizet. Hanka poznala
Kelainu. Magický zrak ji ukazoval v její zá iv and lské podob . P esto z ní vyza ovalo cosi
hrozivého.
„Co to má znamenat?“ rozzloben se zeptal D’fan.
Hanka cht la za ít vysv tlovat, že dvoj ata v dobré ví e bez jejího v domí… Ale ani
nestihla domyslet svoji e , když na svém rameni ucítila ruku Kelainy.
 „Není t eba se za Sama a Toma omlouvat. Za své jednání by se spíš m li omlouvat oni,“
ekla a ukázala rukou na jednorožce. Pak ukla lehce do bubliny a ta se rozplynula.
„Ot e strom ,“ oslovila D’fana, „nep išla jsem na toto jednání ve zlém. Jsem tu jako
sv dek a možná i trochu jako její obhájce. Dovol mi promluvit. Slibuji, že nep ekro ím váš
kruh a že už nepoužiji krom brány žádná kouzla.“
D’fan se viditeln radil se svými druhy a asi to byla vzrušená debata, protože nervózn
m nili svá místa. Když se op t postavili do ady, D’fan p ikývl.
„Ješt nebylo vyhlášeno rozhodnutí, takže smíš vystoupit jako sv dek, i když t nikdo z
našeho stáda na slyšení nepozval.“
„D kuji,“ ekla s ironickým podtónem a postavila se ke kraji kruhu vedle Hanky. Své
hroziv podmanivé o i up ela na D’fana.
„Nechci vás zdržovat, takže p ejdu rovnou k tomu, co je pot eba vyslovit. Když jste tuto
dívku p ijímali do stáda, museli jste si uv domit, že není stejná jako vy. Má trochu jiné
pot eby, jiný názor na sv t, a má-li š astn vyr st, je t eba brát ohled na její lidské zvyky.
Odpov zte mi prosím po pravd . Tenkrát vám to nevadilo? Byli jste ochotni tolerovat její
odlišnost?“
„Ano. Už tenkrát jsme si byli v domi toho, že je lov k. Dlouho jsme váhali, ale její
charakter se zdál být pevný. Vykazovala dostate né kvality i p im ený smysl pro dobro,“ po
krátkém zaváhání p ikývl D’fan.
„Byli jste ochotni tolerovat její lidské slabosti a chyby?“
„Její otec byl povinen ji nau it, jak se má správn chovat.“
„A nau il ji to?“
„Mysleli jsme si, že ano.“
„Bylo u vás dovoleno p ed d tmi mluvit o sitbelech a aberilech?“
„Ne.“
„Pro ne?“
„Od minulé zkázy jsme dodržovali tabu jako všichni ostatní. Tak zn la dohoda.“
„A nemáte náhodou pocit, že je to vaše chyba, když Hance chyb ly pot ebné znalosti?
Nebo snad b žn necháváte p i bou i své d ti uprost ed louky, aniž byste je varovali p ed
bleskem?“
Nechala odeznít dramatickou pauzu. Jednorožec neodpovídal.
„Prý máte dostate nou p edstavivost,“ pokra ovala harpyje, „ale já o tom pochybuji. Proto
si dovolím vám p edložit jednu teoretickou vizi. Zkuste si p edstavit, že se jednoho vašeho
nedosp lého sirotka ujali draci a p ijali ho do hejna. Zabezpe ili pro mlád louku plnou trávy,
u itele a starali se, aby vyr stalo v pohod . Sice jim trochu vadilo, že to mrn nemá k ídla a
nedokáže létat, ale snažili se být tolerantní. Jednou se však mlád zatoulalo do míst, kde byla
tráva obzvláš lákav zelená. Bohužel mu ne ekli, že tu roste kouzelná bylina, po které bude
malý jednorožec vst ícný k lidem. Co vy na to? Dovedete si to p edstavit? Mlád si nadšen
ukousne trávy, což je pro n j naprosto p irozené. Draci to zjistí a hrozn se naštvou. Mají totiž
strach, že by to mrn k nim mohlo p ivést lidi. Co s ním? Rad ji ho vyženou do sv ta, aniž by
mu ekli, co má d lat. Tak co? Jak se vám líbí m j smyšlený p íb h?“
Harpyje p ejela pohledem stádo, které naslouchalo s velkou pozorností. Spokojen se
ušklíbla a pokra ovala.
„A jak to bude dál? Malý jednorožec je chytrý a ud lá všechno proto, aby se své závislosti
zbavil, což se mu poda í. Pak se d v iv vrátí k drak m, které považuje za svou rodinu. Co
myslíte? Jak se k n mu zachovají? P ivítají ho s otev enou náru í, nebo si eknou, že tohle
divné mlád stejn neumí létat a vždycky bude trochu jiné než draci, takže bude pohodln jší
ho vyhnat? Jak byste rozhodli vy? Jste p esv d eni, že mlád draky zradilo a zaslouží si
vyhnanství?“
 Na louce kolem kamenného kruhu se rozhostilo absolutní ticho. Hanka se pomalu ani
neodvažovala dýchat. To, co si dovolila harpyje, by si u jednorožc nikdo jiný íci netroufl.
Kelaina s trochu po ouchlým pohledem sledovala jednorožce a pak zaost ila p ímo na D’fana.
Ten váhav p ešlápl na míst .
„Demit m l pravdu,“ pot ásl h ívou, „H’anaríja se umí sp átelit s osobnostmi bez ohledu
na to, z jakého druhu pocházejí. Také on nás žádal o pochopení. Snad jsme mu m li více
naslouchat a dát ješt dívce šanci. Ale ona je tak problematická. Neustále vnáší do stáda
neklid. Nikdy nevíme, co vyvede p íšt . Je tak nep edvídatelná. I dnes nás tak trochu
zasko ila svým výb rem sv dk . P iznám se, že p ítomnost draka by m tu nep ekvapila, ale
zástupce harpyjí jsem opravdu ne ekal. Je mi ctí se s vámi seznámit.“
„I já bych ráda poznala pov stnou moudrost jednorožc .“
„Prosím, vy kejte s ostatními, stádo se musí poradit.“
„Ale jist ,“ pousmála se Kelaina a pomalu se obrátila k dvoj at m.
Oba kluci ocenili její výkon zdviženým palcem. Jejich neúcta k autoritám byla tém
šokující. Harpyji to ale, jak se podle jejího vlídného pohledu zdálo, nijak zvláš nevadilo.
„Te si fakt netroufnu odhadnout, jak to dopadne,“ vrt l hlavou Rafan.
„Byli by hloupí, kdyby Hanku vyhnali,“ usmál se Svá a.
„A co myslíte vy, avelleto?“ zeptal se harpyje Tom.
„Nevyženou ji.“
„Vypadáte, že jste si tím jistá,“ tázav na ni pohlédl Vron.
„Nejen jednorožci dovedou íst myšlenky,“ ušklíbla se Kelaina.
Porada stáda netrvala dlouho. D’fan k nim p istoupil.
Nahnul hlavu a zadíval se na Hanku: „Doufám, že tohle rozhodnutí nebude nejv tší
chybou mého života. Lidé jsou velice prom nliví a málo zodpov dní. Ale sám Bd lý na nás
naléhal, abychom ti, H’anaríjo, poskytli zázemí a pomohli nalézt smysl pro vyšší dobro.
Pravil, že zran ná srdce se asto zanítí zlem a že bychom nem li být t mi, kdo ti zp sobí
bolest. V tšina našeho stáda je na tvé stran a v í, že si zasloužíš být p ijata mezi dosp lé.
Nezklam nás, H’anaríjo.“
Úleva ji zaplavila takovou silou, že ze sebe nedokázala vypravit slova, aby pod kovala.
Proto otev ela všem svou mysl, aby jim zprost edkovala pocity, co zmítaly jejím nitrem, a
vd nost, kterou cítila.
„Nyní se musím zeptat ješt tebe osobn . Chceš být plnohodnotným lenem stáda?“
„Ano,“ p ikývla rozechv le.
„Budeš respektovat naše v dce a jednat vždy s ohledem na prosp ch a dobro stáda?“
„Ano.“
„Budeš za všech okolností zachovávat naše zvyklosti a tajemství?“
„Ano.“
„Dokážeš p ijmout odpov dnost za své iny?“
„V ím, že ano.“
„P ijímám tv j slib a jsem rád, že se vracíš do našeho stáda. P i vstupu mezi dosp lé je
však zvykem prov it zp sobilost jedince zvláštním úkolem. Jestliže ho posuzovaný
nezvládne, m že být jeho p ijetí mezi dosp lé na as odloženo. Rozhodli jsme, že tvým
úkolem bude podrobn zpracovat všechny detaily a poznatky kolem aberil a jejich aktivit.
Zajistíš, aby tvou zprávu zkontrolovali lidé, draci, trpaslíci, zkrátka všichni zú astn ní a
doplnili to, co znají oni. Až bude tvé pojednání kompletní, postaráš se o to, aby bylo
p evedeno do e i všech inteligentních tvor a aby bylo náležit uchováno pro p ípad, že by
se podobná situace n kdy v budoucnu opakovala. Už by se nem lo p ihodit, aby bylo k
dispozici tak málo informací jako tentokrát. Tvým odpov dným poradcem bude R’íhan.
S’faidea ti pak zajistí kontakty se všemi, které budeš muset navštívit. Také bychom uvítali,
kdybys co nejd íve získala atest na kouzlo brány a nebyla závislá na cizí pomoci. Jako
právoplatný len stáda musíš nést plnou odpov dnost za každý sv j in a zvažovat i dopad
svého jednání na pov st jednorožc .“
Hanka nadšen p ikyvovala a umi ovala si, že odvede dobrou práci. Podrobné informace
budou tou nejlepší zbraní, pokud by se n kdo v budoucnu ocitl v ohrožení aberilskými
metodami. Už te se na sv j úkol t šila.
Jako první p ekro il kameny kruhu její otec.
„Musím uznat, že jsi zvolila skv lé obhájce. Ani jsem nedoufal, že by se to mohlo poda it.
Tvá radost je i mou radostí a už se t ším, až t uvítáme doma,“ ot el se R’íhan jemn o její
rameno.
Hanka s hlavou v oblacích p ijímala další gratulace od svých kamarád , jednorožc i od
harpyje. Když si povídala se S’faideou, koutkem oka zahlédla, jak se Kelaina lou í s dvoj aty
a vzáp tí mizí branou uvnit kruhu z provázku.
Jednorožci se za ali pomalu rozcházet a na louce za pár minut zbyl jen R’íhan, Hanka a
její p átelé. Posadili se do trávy a ud lali si pohodlí. Tulík poskakoval kolem nich a dorážel i
na R’íhana. Dvoj ata rozzá en vysv tlovala, jak Sam ješt v noci zašel za Kelainou a
požádal ji o pomoc.
To Hanku nadzvedlo tak, že se na n j roz ilen obo ila: „Ne íkej mi, Same, že ses u ní
zase zadlužil! To bys m vážn naštval.“
„Bez obav! Vyjednal jsem to naprosto geniáln . Slíbil jsem Kelain , že jí umožníme
sledovat celou akci. Za to se uvolila nám pomoct, kdyby to pro tebe vypadalo špatn .“
„Tedy vás n kam vzít, to je fakt nep edvídatelné riziko. Pro jste nám o tom ne ekli
p edem?“
„Protože byste nám to zakázali. Nebo snad ne?“
„To si piš, že jo!“
„Pak bys ale tohle slyšení docela ur it prohrála,“ sebev dom odsekl Sam.
Hanka se ohlédla na Vrona a setkala se s jeho pobaveným úsm vem. I ostatní se tvá ili
podobn .
„Myslím, že bys jim nem la nic vy ítat,“ uklid oval ji Rafan, „sama nejsi o mnoho lepší.“
„Má pravdu,“ souhlasil R’íhan, „ti dva to také mysleli dob e a neohlíželi se na možné
následky. Možná bys jim m la pod kovat.“
„No dob e, dob e,“ vzdychla Hanka, ale o i jí svítily úsm vem, „d kuji všem zú astn ným
za jejich podporu, zvláš potom Tomovi a Samovi za to, že p izvali sv dka, který dokázal
zvrátit rozhodnutí jednorožc .“
„No vidíš, ani to nebolelo,“ mrkl na ni spokojen Rafan, „možná už opravdu p icházíš k
rozumu.“
Ušklíbla se na n j a provokativn se k n mu oto ila zády.
Svá a toho nenápadn využil a p isunul se blíž k ní. Tiše se zeptal: „Opravdu jsi p i boji s
aberily myslela na m ?“
Hanka zalitovala, že své zážitky z podzemí dnes lí ila jednorožc m tak podrobn .
„Jo.“
„A na Vincenta jsi nemyslela ani jednou?“
Hanka se o kousek odtáhla a p i tom zavadila o Rafan v zv davý pohled. Bylo jí jasné, že
kv li Vincentovi si z ní bude utahovat nejmén do konce školního roku. Už m la na jazyku
slova, kterými by otázku obrátila v žert, ale n co ve Svá ov pohledu ji zarazilo. Ne, s jeho
city by si nem la zahrávat. Je to kamarád a v rný p ítel. Nem la by ho zra ovat posm chem.
„Po ád na n j myslíš?“ zeptal se Svá a chápav .
„Blázníš? To bych to chytla! Vincent je dávno odepsaná kapitola. Na n j sem tam dole
nemyslela ani jednou.“
Když uvid la, jak se mu rozzá il obli ej, polekala se, že se tím p iznáním dopustila chyby.
 „Ale,“ natáhla p ed sebe ruku, když se k ní snažil dostat blíž, „ned lej z toho falešné
záv ry. Jsi prost m j nejlepší kamarád.“
Svá v obli ej pohasl, jako by cvakl vypína em: „Jasn . Jsme jenom kamarádi. To já
p ece vím.“
Za jejími zády si Rafan, Vron a dvoj ata vym nili pobavené pohledy.
Dokonce i seriózní R’íhan se sám pro sebe v duchu usmíval. V tšina v cí se dnes vrátila
do normálu a on v hloubi srdce doufal, že to aspo chvíli vydrží…