Table of Contents

Obsah
ÚVOD
PŘEBĚHLÍK
NOVÁČEK
SYN
ZRÁDCE
DALŠÍ SCÉNY Z DIVERGENCE Z TOBIASOVA POHLEDU
PRVNÍ SKOKAN - TRIS
BUĎ OPATRNÁ, TRIS
SLUŠÍ TI TO, TRIS
PRVNÍ SKOKAN - TRIS
BUĎ OPATRNÁ, TRIS
SLUŠÍ TI TO, TRIS
Přeložila Radka Kolebáčová

Copyright © 2014 by Veronica Roth

Published by arrangement with HarperCollins Children’s Books,
a division of HarperCollins Publishers.
Publisher shall take all other action required to copyright the Translation in
its name.
Translation © Radka Kolebáčová, 2014

ISBN 978-80-7447-713-3

Obsah
ÚVOD
PŘEBĚHLÍK
NOVÁČEK
SYN
ZRÁDCE
DALŠÍ SCÉNY Z DIVERGENCE Z TOBIASOVA POHLEDU
PRVNÍ SKOKAN – TRIS
BUĎ OPATRNÁ, TRIS
SLUŠÍ TI TO, TRIS

Mým čtenářům, kterým je vlastní rozum i odvaha

ÚVOD
Divergenci jsem původně začala psát z úhlu pohledu Tobiase Eatona, chlapce
z Odevzdanosti s napjatým vztahem k otci, který toužil uniknout ze stereotypu
své frakce. Po třiceti stránkách jsem se ocitla v mrtvém bodě. Tobias se pro
roli vypravěče zamýšleného příběhu nehodil. Toho jsem nalezla až o čtyři roky
později, když jsem se k psaní románu vrátila. Tentokrát to byla dívka, která
vyrostla ve stejné frakci jako Tobias a kterou poháněla touha zjistit, co v ní
vězí. Tobias však z příběhu nezmizel – objevil se v něm jako Čtyřka, ve kterém
Tris nalezla svého instruktora, kamaráda, přítele a milence. Zůstal pro mne
postavou, kterou jsem cítila potřebu důkladněji prozkoumat, a to kvůli
bezprostřednosti, s jakou přede mnou na každé stránce ožíval. Získal si mne svou
neutuchající vůlí zdolávat překážky a tím, že se v tom dokonce příležitostně
i vyžíval.
První tři části cyklu nazvané „Přeběhlík“, „Nováček“ a „Syn“ se odehrávají
ještě předtím, než dojde k Čtyřkově osudovému setkání s Tris. Sledujeme jej na
cestě z Odevzdanosti do Neohroženosti, během níž se jeho charakter zoceluje.
S Tris se setkává až v závěrečné části nazvané „Zrádce“, která se časově
překrývá s prostředním úsekem Divergence. Přestože jsem se snažila do příběhu
zasadit i okamžik jejich setkání, časová osa vyprávění mi to nakonec neumožnila.
Setkání Čtyřky a Tris však můžete sledovat v krátké povídce zařazené na konci
této knihy.
Trisin příběh začíná okamžikem, kdy se rozhodne uchopit život do svých rukou;
dva roky před ní udělal to samé Čtyřka. A jak se říká, zbytek je historie.
Veronica Rothová
Ze simulační místnosti vykročím s výkřikem na rtech. Pálí mě ret, a když z něj
odtáhnu ruku, na konečcích prstů mám krev. Během zkoušky jsem si ho musel
prokousnout.
Žena z Neohroženosti, která dohlíží na průběh mého testu – představila se jako
Tori – se na mě zvláštně podívá a stáhne si své černé vlasy do uzlu. Ruce má po
celé délce potetované plameny, slunečními paprsky a křídly jestřábů.
„Uvědomoval sis, že to je jen simulace, že to není skutečné?“ zeptá se mě
a vypne počítač. Snaží se o nenucený tón i výraz, ale svou spontánnost, za
kterou se skrývá několikaletá praxe, jen předstírá. Poznám to. Vždycky to na
lidech poznám.
Najednou si uvědomím, jak mi bije srdce. Všechno se odehrává tak, jak mi
naznačil otec. Řekl, že se mě zeptají, jestli jsem byl v simulaci bdělý, a také
mi řekl, co jim mám odpovědět.
„Ne,“ odpovím. „Myslíte, že bych si jen tak z legrace prokousl ret?“
Tori si mě chvíli prohlíží a pak se kousne do kroužku ve rtu. „Blahopřeju. Máš
všechny předpoklady pro Odevzdanost. Jsi učebnicový příklad.“
Přikývnu, ale slovo „Odevzdanost“ jako by mi kolem krku utáhlo smyčku.
„Ty nemáš radost?“ zeptá se.
„Lidi od nás budou mít.“
„Ptala jsem se tebe.“ Koutky úst a očí jí poklesnou, jako by na ně někdo
zavěsil drobná závaží. Jako by ji něco rozesmutnilo. „Tohle je bezpečné místo.
Tady můžeš říct cokoli.“
Předem jsem věděl, jakým způsobem mé rozhodování u talentové zkoušky ovlivní
její výsledek. Vybral jsem si jídlo před zbraní. Vrhl jsem se před psa, abych
zachránil bezbranné děvčátko. Věděl jsem, že když se takto rozhodnu, zkouška
skončí a administrátor mi oznámí jako výsledek Odevzdanost. Nevím, možná bych se
rozhodoval jinak, kdyby mě otec na test nepřipravil, kdyby neměl pod kontrolou
sebemenší detail. Tak co jsem čekal? Jakou frakci jsem chtěl?
Jakoukoli. Jakoukoli, jen ne Odevzdanost.
„Já mám radost,“ odpovím rozhodně. Je mi jedno, co říká – tohle místo bezpečné
není. Nejsou žádná bezpečná místa, žádné bezpečné pravdy, žádná bezpečná
tajemství k vyzrazení.
Ještě pořád cítím, jak se mi do ruky zarývají psí zuby a trhají z ní živé
maso. Kývnu na Tori a vyrazím ke dveřím. Na poslední chvíli mi stiskne loket.
„Ty budeš muset se svým rozhodnutím žít,“ řekne. „Ostatní se s tím vyrovnají
a časem nad tím mávnou rukou. Ale ty ne.“
Otevřu dveře a vyjdu ven.
+++
Vrátím se do jídelny a posadím se ke stolu Odevzdaných. Skoro nikoho neznám.
Většinu společenských akcí mi otec zakazuje. Argumentuje tím, že bych stejně jen
dělal výtržnosti nebo poškozoval jeho pověst. Nebojuju s ním. Raději jsem sám
doma, ve svém pokoji, než mezi naškrobenými límečky, kteří jsou samá omluva.
Má téměř důsledná zdrženlivost však budí v lidech podezření. Myslí si, že se
mnou něco je, že jsem nemocný, nemorální nebo prostě divný. Dokonce i ti, kteří
mi odpovídají na pozdrav kývnutím hlavy, se mi odmítají podívat zpříma do očí.
Bezděky sevřu ruce kolem kolen. Než ostatní studenti dokončí svou talentovou
zkoušku, dívám se po okolních stolech. Stůl Sečtělých je zavalený studijními
materiály, ale ne všichni sedí s nosem v knihách – je to jen divadlo, kde vládne
plytký hovor na úkor učené diskuze, a oči se vrací k popsaným řádkům jen ve
chvílích, kdy zaregistrují všímavého pozorovatele. Upřímní jako obvykle o něčem
hlasitě debatují. Mírumilovní se smějí, nešetří úsměvy, vytahují jídlo z kapes
a dělí se o něj s ostatními. Odvážní na sebe pokřikují, hrbí se nad stoly,
opírají se jeden o druhého, dloubou do sebe a popichují se.
Chtěl jsem jakoukoli jinou frakci. Cokoli, jen ne Odevzdanost, kde se všichni
už předem rozhodli, že jim nestojím za pozornost.
Konečně do jídelny vstoupí žena ze Sečtělosti a zvednutou rukou si vyžádá
ticho. Odevzdaní a Sečtělí ztichnou hned, ale na všechny ostatní musí nakonec
zakřičet, aby si jí vůbec všimli.
„Talentové zkoušky skončily,“ oznámí. „Nezapomeňte, že o jejich výsledcích
není s nikým dovoleno diskutovat, ani s přáteli či rodiči. Obřad volby proběhne
zítra. Dostavte se na místo konání nejpozději deset minut před zahájením. Můžete
jít.“
Všichni až na náš stůl se vyhrnou ke dveřím. Teprve až jsou všichni pryč,
začneme se pomalu zvedat. Vím, kterým směrem se teď Odevzdaní odeberou – projdou
vestibulem a zamíří na autobusovou zastávku. Jsou schopni tam čekat i hodinu,
než před sebe všechny pustí. Už takový nedokážu být ani vteřinu.
Postranními dveřmi vyklouznu do vedlejší ulice. Už jsem tudy šel, ale dnes
poprvé mám touhu se rozběhnout a neskrývat se jako uprchlý vězeň.
Ostrým sprintem přeběhnu ulici a vynořím se na prázdném bulváru. Přeskočím
díru v dlažbě. Šedé sako mé školní uniformy se zmítá ve větru. Strhnu si ho
z ramen a chvíli ho za sebou nechám vlát jako prapor. Pak rozevřu prsty. Za běhu
si vykasám rukávy na košili a naprosto vysílený konečně zvolním tempo. Celé
město jako by se proměnilo v rozmazanou šmouhu, kterou nechávám za zády jako
jednolitou směs betonu. Pleskání mých vlastních podrážek o dlažbu ke mně doléhá
jakoby zdálky.
Bolest ve svalech mě donutí zastavit. Nacházím se ve zpustlé čtvrti mezi
sektorem Odevzdaných a základnami Sečtělých a Upřímných, kterou obsadili
odpadlíci. Na každém shromáždění členů frakce nás naši vůdci, obvykle zastoupeni
mým otcem, nabádají, abychom se odpadlíků nebáli, abychom s nimi jednali jako
s lidskými bytostmi, a ne jako se zchátralými existencemi. Nikdy mě ani
nenapadlo se jich bát.
Přesunu se na chodník, abych mohl nahlížet do oken budov. Můj pohled se
většinou setkává se starým nábytkem a prázdnými místnostmi se smetím na
podlahách. Zdá se, že lidé, kteří odsud kdysi odešli – a oni museli odejít,
protože naše současná populace ani zdaleka nenaplňuje všechny obytné budovy –
nikam nepospíchali, jinak by to tu nezanechali v takovém pořádku. Nenechali tu
jedinou cennou věc.
Když ale procházím kolem jednoho nárožního domu, všimnu si něčeho nezvyklého.
Pokoj za oknem je vybydlený jako všechny ostatní, ale v prostoru za dveřmi žhne
hrouda uhlí.
Svraštím čelo a rozhodnu se to prozkoumat. Okenní rám mému tlaku zpočátku
vzdoruje, ale po vytrvalém cloumání povolí a s poskočením se vysune nahoru.
Nejdřív otvorem protlačím trup, pak nohy a žuchnu sebou na podlahu. Nejhůř to
odnesou mé lokty.
V místnosti je cítit vařené jídlo, kouř a pot. S nastraženýma ušima se opatrně
přiblížím k řeřavému uhlí. Kolem panuje ticho – přítomnosti odpadlíků nic
nenasvědčuje. Ve vedlejší místnosti jsou okenní tabule zatřené tmavou barvou
a pokryté nánosem špíny. Přesto jimi proniká trocha denního světla, takže mé
pozornosti neujdou zprohýbané palety a staré konzervy se zbytky zaschlého jídla
na zemi. Uprostřed místnosti stojí malý přenosný gril. Uhlíky již shořely na
bílý popel, ale jeden stále žhne. Ještě před chvílí tu někdo byl. Intenzivní
pach a množství konzerv a přikrývek naznačují, že šlo o větší společnost.
Vždy nás učili, že odpadlíci nežijí v žádném společenství a jeden druhého se
straní. Stačí mi rozhlédnout se kolem sebe, abych o svých dosavadních
představách silně zapochyboval. Ostatně, co by odpadlíkům bránilo utvářet
skupiny, jak je to u lidí běžné? Je to naše přirozenost.
„Co tady chceš?“ ozve se hlas. Jako bych dostal elektrický šok. Obrátím se.
V sousedním pokoji spatřím muže se špinavou, nažloutlou tváří, který si utírá
ruce do odrbaného ručníku.
„Já jsem jen…“ Stočím pohled ke grilu. „Uviděl jsem oheň, to je všechno.“
„Hm.“ Muž si zastrčí cíp ručníku do zadní kapsy. Na sobě má černé kalhoty
Upřímných záplatované modrou látkou ze Sečtělosti a šedou košili z výbavy
Odevzdaných, jakou mám i já. Je hubený jako tyčka, ale zdá se, že má sílu. Dost
velkou na to, aby si mě podal, ale myslím, že to nemá v úmyslu.
„Že děkuju,“ dodá muž. „Tady ale nic nehoří.“
„Jo, vidím,“ odpovím. „Zajímavý místo.“
„Vítej u mě doma,“ řekne a chladně se usměje. Jeden zub mu chybí. „Kdybych
věděl, že přijdou hosti, možná bych i uklidil.“
Očima sklouznu k rozházeným konzervám a dekám. „Vám asi bývá v noci zima, co?“
„Na Škroba se nějak moc ptáš,“ zareaguje s nevolí. Udělá pár kroků směrem ke
mně a svraští čelo. „Zdáš se mi povědomej.“
Nikdy jsme se potkat nemohli, ne tam, kde žiju – v nejjednotvárnější čtvrti
v celém městě plné naprosto stejných domů, plné lidí v naprosto stejném šedivém
oblečení s naprosto stejnými, krátce střiženými účesy. Vtom mi to dojde – ať mě
otec
schovává
sebelépe,
pořád
stojí
v
čele
frakce,
pořád
je
jednou
z nejvlivnějších osob ve městě a já se mu podobám.
„Mrzí mě, že jsem vás vyrušil,“ řeknu svým nejpokornějším tónem. „Už mizím.“
„Já tě znám,“ pokračuje muž. „Ty jseš ten Evelynin kluk, co?“
Ztuhnu. Kdy naposledy jsem slyšel její jméno? Před lety. Otec o matce nikdy
nemluví, nehnul by ani brvou, kdyby se o ní někdo zmínil. Je to zvláštní pocit,
že mě s ní opět někdo spojuje, i když jen podle tváře. Jako by mě někdo oblékl
do starých, nepadnoucích šatů.
„Odkud ji znáte?“ Musel ji znát poměrně dobře, když ji rozpoznal v mé tváři,
přestože jsem bledší než ona a nemám tmavě hnědé, ale modré oči. Málokdo si
všiml všech těch rysů, které jsme měli společné: dlouhé prsty, skobovitý nos,
rovná a jakoby věčně podmračená obočí.
Na chvíli zaváhá. „V rámci výpomoci se tady párkrát ukázala. Vozila sem jídlo,
deky, oblečení. Byla hezká, nešlo ji přehlídnout. A kdo by neznal jejího
chlapa.“
Někdy jednoduše poznám, když lidi lžou, už podle toho, jak na mě zapůsobí
jejich slova. Jako by v jejich řeči něco neladilo, jako bych četl text plný
hrubek a překlepů. Ať už poznal mou matku kdekoli, nebylo to nad polévkou
z konzervy. Ale to všechno jsem teď ochoten pustit z hlavy, jen abych se o ní
dozvěděl víc.
„Umřela, víte to?“ řeknu. „Už je to dlouho.“
„To jsem nevěděl.“ Koutky úst mu mírně poklesnou. „Mrzí mě to.“
Ve vlhkém holobytě se cítím nesvůj. Ve vzduchu čpí zápach z lidských těl
a kouř, prázdné konzervy na každém kroku svědčí o bídě a úpadku. Přesto mě sem
něco vábí – svoboda, odmítnutí nechat se zařadit do pošetilých kategorií,
kterými jsme sami sebe omezili.
„Zítra si budeš muset vybrat, co? Jinak bys byl veselejší,“ postřehne muž.
„Jakou frakci ti doporučili?“
„To nesmím nikomu říct,“ vyhrknu automaticky.
„Já už jsem pes, kterej nekouše,“ poznamená. „Život outsidera z tebe udělá
nikoho.“
Přesto dál mlčím. Nedokážu změnit matrici, která mě dnes a denně formuje.
Zákaz svěřit se někomu s výsledky své zkoušky, nebo s čímkoli jiným, je v ní
příliš hluboko zapuštěný.
„Aha, další poslušná ovečka,“ řekne muž zklamaně. „Tvá matka mi jednou řekla,
že ji k Odevzdanejm přivedla apatie. Cesta nejmenšího odporu.“ Pokrčí rameny.
„Věř mi, mladej, že v životě se vyplatí bojovat.“
Projede mnou záchvěv zlosti. Co mi tady vykládá o mé vlastní matce? Jako by
patřila jemu, a ne mně. Jak se opovažuje zpochybňovat všechno, co si o ní
pamatuju, jenom proto, že mu možná jednou dala najíst? Nemá právo mi něco říkat
– je nikdo, odpadlík, vyděděnec, nula.
„Vážně?“ osopím se na něj. „Tak se koukni na sebe, kdes skončil. Živíš se
konzervama a žiješ v rozpadlým baráku. Díky, nemám zájem.“ Vyrazím ke dveřím,
kterými sem muž vešel. Někde tam musí být zadní vchod. Nevím jak, ale musím
odsud vypadnout.
Přejdu místnost a snažím se nešlapat po dekách. Když jsem v předsíni, muž na
mě ještě naposledy zavolá. „Víš, mladej, já mám radši konzervy než bič a hůl.“
Neohlédnu se.
+++
Když dojdu domů, posadím se na schody a několik minut do plic vdechuju chladný
jarní vzduch.
To matka mě naučila vychutnat si chvíli, jako je tato, okamžiky svobody –
a ani o tom nevěděla. Pozoroval jsem ji, když se v noci tiše vykrádala z ložnice
a vracívala se těsně před východem slunce. Dokázala si ukrást chvíli pro sebe
i v naší přítomnosti, když umývala nádobí se zavřenýma očima – byla tak duchem
nepřítomná, že ani neslyšela, jak na ni mluvím.
Ale taky jsem se od ní naučil, že každá taková chvíle jednou skončí.
Vstanu, opráším si kalhoty od prachu a zatlačím do dveří. Otec sedí v křesle
v obývacím pokoji a studuje nějaké dokumenty. Narovnám záda, aby mi nevynadal,
že se hrbím. Vykročím ke schodišti. Možná mě nechá projít.
„Pojď mi povědět o tvé zkoušce,“ řekne a ukáže na pohovku, kam si mám sednout.
Opatrně překročím stoh papírů na koberci a posadím se, kam ukazuje, na kraj
polštáře, odkud budu moct rychle vstát.
„Nuže?“ Odloží brýle a s očekáváním se na mě podívá. V jeho hlase slyším
napětí, které mi napoví, že měl v práci náročný den. Měl bych si dávat pozor.
„Jaký je tvůj výsledek?“
Ani mě nenapadne, že bych na jeho otázku neměl odpovídat. „Odevzdanost.“
„Nic víc?“
Zamračím se. „Ne, jistěže ne.“
„Nedívej se na mě tak,“ okřikne mě. Změním výraz. „Nic zvláštního se v průběhu
testu nestalo?“
Během zkoušky jsem byl při vědomí – věděl jsem, že i když mám pocit, že jsem
ve školní jídelně, ve skutečnosti ležím v polohovacím křesle ve zkušebně
a pomocí drátů jsem napojený na nějaký přístroj. To bylo zvláštní. Ale o tom
s ním teď mluvit nechci, ne když vidím, že se chystá vybuchnout.
„Ne,“ odpovím.
„Nelži mi,“ sykne a jeho prsty mi sevřou paži jako do svěráku. Nepodívám se na
něj.
„Nelžu,“
řeknu.
„Mám
předpoklady
pro
Odevzdanost,
podle
očekávání.
Administrátorka se na mě po zkoušce stěží podívala. Přísahám.“
Pustí mě. V místě, kde mě držel, mi tepe krev.
„Dobrá. Máš o čem přemýšlet. Jdi do svého pokoje.“
„Ano, pane.“
Vstanu a s úlevou přejdu na opačný konec místnosti.
„Abych nezapomněl,“ dodá otec. „Večer budu mít hosty, tak koukej sníst večeři
dřív, než přijdou.“
„Ano, pane.“
+++
Před západem slunce si z lednice a kredence v rychlosti naberu večeři: dvě
housky, pár syrových mrkví, kus sýra, jablko a zbytek nekořeněného kuřete.
Všechno jídlo chutná stejně, jako prach s lepidlem. Nespouštím oči z domovních
dveří ve snaze předejít nechtěnému setkání s otcovými kolegy z práce. Pěkně bych
to schytal, kdyby přišli a já se ještě ochomýtal v kuchyni.
Právě dopíjím sklenici vody, když se na prahu objeví první z hostů. Než otec
dojde ke dveřím, proběhnu obývacím pokojem. S rukou na klice a povytaženými
obočími čeká, až proklouznu kolem zábradlí. Ukáže na schody. V rychlosti po nich
vyběhnu a otec otevře, aby přivítal návštěvu.
„Zdravím, Marcusi.“ Rozeznám hlas Andrewa Priora. Je jedním z otcových
nejbližších spolupracovníků, ale ani to nic neznamená, protože mého otce nikdo
opravdu nezná. Ani já.
Z podesty schodiště shlédnu na Andrewa. Otírá si boty o rohožku. Občas ho
i s rodinou vídám. Představují vzornou rodinu Odevzdaných: Andrew a jeho žena
Natalie i jejich syn a dcera – oba chodí do školy o dva ročníky níž – všichni
spořádaně kráčejí po chodníku a kývají kolemjdoucím na pozdrav. Natalie v rámci
frakce organizuje veškerou sociální pomoc odpadlíkům – matka se s ní musela
znát, i když se společenských akcí stranila a raději své tajemství nevynášela
z domu.
Andrew se setká s mým pohledem. Vystartuju ke svému pokoji a zavřu za sebou
dveře.
Můj pokoj je skromně zařízený a uklizený tak, jak to vyžaduje protokol. Šedé
prostěradlo a přikrývka jsou po stranách pečlivě zastrčené pod hubenou matraci
a na překližkové desce stolu se rýsuje upravená hromádka učebnic. U malého okna,
které večer do pokoje nevpouští téměř žádné světlo, stojí nízký prádelník
s několika stejnými komplety předepsaného oblečení. Z okna mám výhled na
sousední dům – od našeho se liší pouze tím, že stojí o dva metry východněji.
Dokážu pochopit, jakým zásadním způsobem mohla apatie ovlivnit matčinu volbu,
tedy pokud ten odpadlík mluvil pravdu. Dokážu si představit, jak se zítra
podvolím stejnému osudu, až budu stát s nožem v ruce mezi obřadními mísami se
symbolickými prvky jednotlivých frakcí. Jsou čtyři frakce, které neznám nebo jim
nevěřím, které jsou založeny na principech, jimž nerozumím, a jen jedna jediná,
která je mi vlastní, kterou chápu a která mě ničím nepřekvapí. Když zvolím ji,
možná se v životě nesetkám s extatickým štěstím, ale budu mít klid a dobré
zázemí.
Posadím se na okraj postele. Ne, nebudu, pomyslím si a vzápětí tu myšlenku
zapudím, protože vím, odkud se vzala – z koutku mé mysli, kde se stále schovává
malý kluk, kterému muž v obývacím pokoji s pověstí šarmantního baviče nahání
hrůzu. Muž, který mu dal častěji poznat svou sílu než objetí.
Přesvědčím se, že dveře jsou zavřené, a pro jistotu navíc zaklíním kulovou
kliku opěradlem židle. Pak se sehnu a zpod postele vytáhnu kufr.
Dala mi ho matka, když jsem byl ještě malý. Otci řekla, že ho našla na ulici
a že v něm budu mít náhradní přikrývky. Pak zavřela dveře, dala si prst přes
ústa a na posteli ho otevřela.
Uvnitř byla modrá soška. Měla tvar vodopádu zamrzlého v čase, ale ve
skutečnosti to bylo křišťálově čisté, vybroušené, dokonalé sklo.
„Co to dělá?“ zeptal jsem se tehdy matky.
„Nic to nedělá,“ odpověděla s úsměvem, ale bylo z ní cítit napětí, jako by se
něčeho bála. „Ale tady by to něco udělat mohlo,“ dodala a přiložila si ruku na
srdce. „To krásné věci někdy dělají.“
Začal jsem si do kufru schovávat věci, které by ostatním připadaly jako
bezcenné předměty: staré obroučky brýlí, úlomky vyřazených harddisků, zapalovací
svíčky, dráty omotané bužírkou, hrdlo láhve ze zeleného skla, zrezivělou čepel.
Nevím, jestli by se matce líbily, ani jestli se líbí mně samotnému, ale každá
z těch věcí mě uchvátila podobně jako modrá plastika – svým tajemstvím a svou
cenností, kterou nabyly už jen tím, že je všichni ostatní přehlíželi.
Místo abych přemýšlel nad výsledkem své zkoušky, bral jsem do rukou jednu věc
po druhé a obracel je mezi prsty, aby se mi jejich tvar vryl do paměti.
+++
Na chodbě se ozvou kroky. S trhnutím se probudím. Ležím na posteli a všude
kolem mě leží rozházené předměty. Kroky se blíží k mému pokoji a zpomalují.
Popadnu svíčky, počítačové součástky i drátky a naházím všechno zpátky do kufru.
Zamknu ho a klíč schovám do kapsy. Na poslední chvíli si uvědomím, že jsem
zapomněl na sošku. Otec už sahá na kliku. Zastrčím ji pod polštář a zasunu kufr
pod postel.
Vrhnu se k židli a vyškubnu ji zpod kliky, abych pustil otce dovnitř.
Otec rázně vejde a jeho pohled okamžitě putuje k dřevěné židli v mých rukou.
„Na cos tady měl tu židli? Chtěls přede mnou něco ukrýt?“ podezřívá mě.
„Ne, pane.“
„Už jednou jsi mi dnes lhal. Nevychoval jsem svého syna proto, aby se z něho
stal lhář.“
„Já…“ Žádná výmluva mě nenapadá. Vezmu židli a odnesu ji zpátky ke stolu, na
kterém spočívá štos vyrovnaných učebnic.
„Cos tady dělal, že jsem to neměl vidět?“
Zaryju prsty do opěradla židle a zírám na knížky.
„Nic,“ odpovím tiše.
„Opět lžeš,“ podotkne otec tichým, ale tvrdým tónem. Přiskočí ke mně, až
instinktivně couvnu. Místo aby mě udeřil, shýbne se a zpod postele vyškubne
kufr. Zkusí ho otevřít, ale víko nepovolí.
Všechno se ve mně sevře strachem. Žmoulám v prstech lem košile, ale jako by se
mi z nich vytratil cit.
„Tvá matka tvrdila, že v něm jsou přikrývky,“ řekne otec. „Že ti prý v noci
bývá zima. Ale víš, co mi nešlo do hlavy? Proč si potom ten kufr zamykáš.“
Natáhne ruku, rozevře dlaň a povytáhne obočí. Vím, co chce – klíč. A já mu ho
musím dát, protože otec pozná, když lžu. Pozná na mně všechno. Sáhnu do kapsy
a vložím mu klíč do ruky. Dlaně mám jako kusy ledu a mělce, přerývavě dýchám,
jako vždy když se otec chystá vybuchnout vzteky.
Otevře kufr a já zavřu oči.
„Co to má znamenat?“ Ledabyle se prohrabává mými nastřádanými poklady. Jeden
za druhým po mně začne házet. „Na co potřebuješ tohle nebo tohle…!“
Snažím se jeho střelám vyhnout a nemám na to co říct. Je to zbytečné. Zcela
zbytečné.
„Tohle hraničí s bezuzdností!“ zařve a strhne kufr z postele, až se celý jeho
obsah rozsype po podlaze. „Svou sebestředností jsi otrávil celý dům!“
Ztuhnou mi i svaly v obličeji.
Jeho ruce dopadnou na mou hruď. Klopýtnu vzad a narazím do prádelníku. Otec se
zeširoka napřáhne, aby mě uhodil. „Obřad je už zítra, tati!“ hlesnu. Hrdlo mám
stažené strachem.
Otec se v nápřahu zarazí. Schoulím se do klubíčka a opřu se o prádelník. Vidím
příliš rozmazaně, než abych někam utekl. Většinou si dává na můj obličej pozor,
zvláště když před sebou mám důležitý den jako teď, kdy na mě bude spousta lidí
upírat zrak a přihlížet mé volbě.
Ruka mu klesne k tělu a já si na chvíli pomyslím, že je po všem, že jeho hněv
opadl. Ale otec řekne: „Dobrá. Ani se nehni.“
Ochable se opřu o prádelník. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že odchází
nadobro a později se vrátí, aby se mi omluvil. To se ještě nestalo.
Vrátí se s opaskem a šrámy, kterými zmaluje má záda, se snadno schovají pod
košilí a za poslušným výrazem ve tváři, jak se na Odevzdané patří.
Odvrátím se a v předtuše toho, co se bude dít, se roztřesu. Sevřu hranu
prádelníku a čekám.
+++
Tu noc spím na břiše. Každé mé myšlenky se zmocňuje bolest. Na podlaze se válí
mé rozbité poklady. Když mě zmlátil tak, že jsem si musel nacpat pěst do úst,
abych utlumil svůj křik, každou věc z mého kufru do mrtě rozdupal. Nato švihl
kufrem o zeď, až jeho víko vyletělo z pantů.
Neubráním se myšlence: Jestli si vybereš Odevzdanost, nikam se před ním
neschováš.
Zabořím tvář do polštáře.
Nemám v sobě dost síly na to, abych se dokázal vzepřít své odevzdané
netečnosti, svému strachu, který mě žene směrem, který pro mě otec vytyčil.
+++
Ráno si dám studenou sprchu. Ne že bych chtěl šetřit teplou vodou, jak řád
frakce nakazuje, ale uleví to od bolesti. Zvolna se obléknu do prostého, volného
oblečení a stoupnu si před zrcadlo na chodbě, abych si zastřihl vlasy.
„Udělám to,“ zaslechnu otcův hlas z konce chodby. „Koneckonců dnes je tvůj
velký den.“
Odložím strojek na římsu posuvného panelu a pokusím se narovnat. Otec se
postaví za mě. Strojek se rozhučí a já odvrátím pohled. Čepele kryje nejkratší
hřebenový nástavec – pro muže v Odevzdanosti existuje jediná přípustná délka
vlasů. Trhnu sebou, když mi otec přidrží hlavu, a doufám, že si toho nevšimne –
že si nevšimne, jak mi jeho sebemenší dotek nahání hrůzu.
„Víš, co tě čeká,“ řekne. Jednou rukou mi zakryje ucho a druhou ho obkrouží
strojkem. Dnes se bojí, aby mi neporanil ucho, včera na mě vytáhl řemen.
Myšlenka účinkuje jako jed a zvolna mnou proniká. Je to skoro k smíchu. Skoro.
„Postavíš se na své místo. Až zavolají tvé jméno, půjdeš si pro nůž. Pak se
řízneš a necháš svou krev skápnout do patřičné mísy.“ Naše pohledy se v zrcadle
setkají a otec zkřiví ústa v pokusu o úsměv. Položí mi ruku na rameno. Teprve
teď vidím, že jsme stejně velcí, stejně silní, i když se pořád cítím mnohem
menší a slabší.
„Zabolí to jen na chvíli,“ dodá jemně. „Symbolicky se rozhodneš a bude po
všem.“
Říkám si, jestli si ten včerejšek vůbec pamatuje. Nebo jestli už ve své mysli,
kde existuje jako zrůda i jako otec, všechno smetl do patřičné přihrádky. Ale já
takhle přemýšlet neumím. Před mýma očima se konfrontují všechny jeho totožnosti
– zrůda i otec, vůdce frakce i vdovec.
A najednou se mi prudce rozbuší srdce a rozhoří tváře, až se to nedá vydržet.
„Nedělej si starosti. Snášet bolest jsem se naučil už dávno,“ poznamenám.
Na okamžik se jeho oči v zrcadle promění v dýky a můj nával hněvu vystřídá
důvěrně známý strach. Ale otec jen vypne strojek, vrátí ho na místo a sejde po
schodech dolů. Oklepu si vlasy z krku a ramen, smetu je ze země na lopatku
a odnesu strojek zpátky do skříňky v koupelně.
Pak se vrátím do svého pokoje a zadívám se na spoušť na podlaze. Shrnu všechny
úlomky na hromadu a kousek za kouskem vložím do odpadkového koše u stolu.
S úšklebkem vstanu. Nohy se mi třesou.
V tu chvíli, kdy se mi před očima promítne můj ubohý život, s kterým jsem se
spokojil, kdy uvidím, jak se to málo, co jsem měl, proměnilo v hromádku střepů,
ve mně uzraje myšlenka: Musím se odsud dostat.
Překvapí mě svou silou. Bije ve mně na poplach jako zvon a dožaduje se mé
pozornosti. Musím odsud vypadnout. Udělám pár kroků k posteli a vsunu ruku pod
polštář, kde v bezpečí odpočívá soška od matky. V ranním světle celá září jako
modré nebe. Postavím ji na stůl vedle učebnic, vyjdu z pokoje a zavřu za sebou
dveře.
Jsem příliš nervózní, než abych se nasnídal, ale ukousnu si kus toustu, abych
se vyhnul všetečným otázkám. Všechno by mělo být v klidu. Otec předstírá, že
neexistuju, že sebou poděšeně necukám, vždy když se mám pro něco sehnout.
Musím se odsud dostat. Z myšlenky se stane mantra, která se stále opakuje,
která představuje můj záchranný kruh.
Otec dočte ranní noviny, které Sečtělí denně vydávají, a já po sobě domyju
nádobí. Pak mlčky společně vyjdeme z domu. Kráčíme po chodníku a rozdáváme
úsměvy našim sousedům. A pro Marcuse Eatona je vždy všechno v naprostém pořádku,
až na jeho syna. Až na mě. Já jsem všechno, jen ne v pořádku.
Ale dnes jsem za to rád.
Nastoupíme do autobusu a místa k sezení přenecháme ostatním na výraz respektu
k nim. Iluze odevzdanosti je dokonalá. Dívám se, jak přistupují další lidé –
hlučná mládež z Upřímnosti a Sečtělí, kteří už na pohled působí jako svědomití
studenti. Dívám se, jak jim další Odevzdaní uvolňují svá místa. Všichni dnes
mají stejný cíl: Hlavu, černý pilíř v dálce před námi, jehož dvě věže protínají
oblohu jako bodáky.
Když vcházíme do budovy, otec mi položí ruku na rameno. Tělem mi projede
bolestivý záchvěv.
Musím se odsud dostat.
Myšlenka na únik se mění v zoufalou touhu. A bolest, kterou s každým krokem
zakouším, ji jen rozdmýchává. Stoupáme po schodišti do obřadní síně. Lapám po
dechu ne kvůli námaze, ale protože mé ochablé srdce každou vteřinou ožívá. Otec
si vedle mě otře pot z čela a ostatní Odevzdaní sevřou rty, aby nedýchali příliš
hlasitě – někdo by si mohl myslet, že si stěžují.
Zvednu oči ke schodům, které zbývá zdolat. Má myšlenka, má potřeba, má šance
změnit svůj osud se ve mně silně rozhoří.
Jsme ve správném patře, ale všichni nejdřív musíme nabrat dech. V aule panuje
přítmí, okna jsou zatemněná. Kolem obřadních mís uspořádaných do kruhu, ve
kterých se nachází sklo, voda, kameny, řeřavé uhlí a hlína, jsou rozmístěná
sedadla. Najdu své místo v řadě, mezi dívkou z Odevzdanosti a klukem
z Upřímnosti. Otec se přede mě naposledy postaví.
„Víš, co máš dělat,“ řekne, jako by chtěl ujistit sám sebe. „Víš, jak se
správně rozhodnout. Já vím, že víš.“
Zírám mu do tváře.
„Brzy se uvidíme,“ dodá.
Vykročí k sektoru Odevzdaných a posadí se do přední řady k několika dalším
vysokým úředníkům. Místnost se pomalu zaplní lidmi – ti, které čeká Obřad volby,
se shromáždí ve čtvercovém prostoru na okraji a ostatní si posedají podle
frakcí. Dveře se zavřou a za řečnický stupínek se za hlubokého ticha postaví
vybraný zástupce Neohrožených. Jmenuje se Max. Sevře prsty kolem hrany pultu.
I zdálky si všimnu, že klouby prstů má samou modřinu.
Učí Neohroženost své lidi bojovat? Jistě ano.
„Vítejte na Obřadu volby,“ zahájí Max a jeho hluboký hlas se bez námahy nese
po celé aule. Mikrofon nepotřebuje. Má dost zvučný hlas na to, aby pronikl mou
lebkou až k mozku a obestřel se kolem něj. „Dnes si vyberete, v jaké frakci
chcete strávit zbytek života. Až do dnešního dne jste kráčeli po cestě, kterou
vytyčili vaši rodiče a dali jí svá pravidla. Dneškem začíná vaše vlastní cesta,
kde se budete řídit svými vlastními pravidly.“
Jako bych cítil, jak otec potlačovaným opovržením nad typickým projevem
Neohrožených sevře rty do úzké linky. Znám dobře jeho zvyky a sám bych udělal to
samé, kdybych měl na věc stejný názor. Ale já vůči Neohroženým zaujatý nejsem.
„Kdysi dávno si naši předci uvědomili, že za zlo ve společnosti nese
zodpovědnost každý z nás, každý jedinec. Zlo však spatřovali každý v něčem
jiném,“ pokračuje Max. „Někteří tvrdili, že kořenem zla je nepoctivost…“
Vybaví se mi, jak jsem celé roky lhal, abych lidem vysvětlil své modřiny
a rány. Jak jsem mlčel, abych kryl otcovi záda.
„Jiní se vyhranili proti nevědomosti, další proti násilí…“
Představím si pokojné sady Mírumilovných a volnost, kterou bych v nich
pocítil, na hony vzdálené všemu násilí a krutosti.
„Další skupina viděla příčinu zla v sobeckosti…“
Je to pro tvé vlastní dobro, říkává vždy otec, než mi zasadí první ránu. Jako
by týrání vlastního syna bylo nejvyšším sebeobětováním. Jako by ho to samotného
bolelo. Pokud ano, proč jsem dnes ráno v kuchyni kulhal jenom já?
„A ostatní považovali za strůjce zla zbabělost.“
Ze sektoru Neohrožených se ozve nesouhlasné hučení a zbytek frakce propukne
v smích. Vzpomenu si, jak mě včera večer přemohl strach natolik, až jsem nic
necítil, až jsem nemohl dýchat. Vzpomenu si na všechny ty roky, kdy mě otcovy
podešve zašlapávaly do země.
„Tak vznikly naše frakce: Upřímnost, Sečtělost, Mírumilovnost, Odevzdanost
a Neohroženost.“ Max se usměje. „V nich nalézáme naše administrátory, učitele,
poradce, vůdce i ochránce. V nich naplňujeme naši potřebu sounáležitosti,
potřebu lidské společnosti. V nich naplňujeme náš život.“ Odkašle si. „Ale dost
už řečí. Přejděme k činům. Po vyvolání svého jména předstupte, přeberte nůž
a zvolte si frakci. Jako první se dostaví Gregory Zellner.“
Zdá se mi příhodné, že bolest mě bude doprovázet i na cestě do mého nového
života, až si do dlaně zabodnu hrot nože. Přesto jsem se ještě ani dnes ráno
nedokázal
pro
určitou
frakci
rozhodnout.
Gregory
Zellner
napřáhne
svou
krvácející ruku nad mísu s hlínou – vybral si Mírumilovnost.
Ta se nabízí mezi mými útočišti jako první volba, uvážím-li její pokojný
život, sladce vonící sady a usměvavou komunitu. Mezi Mírumilovnými by se mi
dostalo přijetí, po kterém jsem celý život toužil, a možná bych časem nabyl
sebejistotu a spokojil se s tím, kdo jsem.
Stačí mi ale jediný pohled do červeno-žlutých řad Mírumilovných, abych v nich
rozpoznal sebevědomé, zdravé lidi bez šrámů na duši, kteří se dokážou navzájem
podpořit a povzbudit. Jsou pro mě příliš dokonalí, příliš hodní. Vždyť co by mě
k nim hnalo? Zlost a strach.
Obřad pokračuje na můj vkus příliš rychle. „Helena Rogersová.“
Rozhodne se pro Upřímné.
Vím, co se tam děje v rámci iniciace nováčků. Slyšel jsem, jak se o tom
Upřímní baví ve škole. Se všemi tajemstvími bych musel vyrukovat ven, musel bych
zatnout nehty do živého masa. Stáhnout se zaživa z kůže, abych se mohl stát
členem frakce. To nedokážu.
„Frederick Lovelace.“
Frederick Lovelace, celý v modrém, si poraní dlaň a nechá svou krev skápnout
do mísy s vodou, která tím získá ještě intenzivnější nachový odstín. Učím se
snadno, mohl bych přestoupit k Sečtělým, ale znám se příliš dobře, než abych
nevěděl, že v mém rozhodování převažují city nad rozumem. V Sečtělosti bych se
udusil a já se nechci ocitnout v dalším vězení. Chci být volný.
V příštím okamžiku už Max volá dívku, která stojí vedle mě. „Anne Erasmová.“
Anne – další z těch, kteří se mnou v životě prohodili sotva pár slov –
s klopýtnutím vykročí k řečnickému pultu. Roztřesenýma rukama převezme nůž,
řízne se do dlaně a natáhne ruku nad mísu Odevzdanosti. Je to pro ni snadné.
Nemá před čím utíkat. Naopak, přivítá ji vstřícná, laskavá komunita. Kromě toho
už celé roky nikdo z Odevzdaných svou frakci nezměnil. Z hlediska Obřadu volby
je to statisticky nejloajálnější frakce.
„Tobias Eaton.“
Zamířím k mísám. Zvláštní – i když jsem se ještě nerozhodl, nejsem nervózní.
Max mi podá nůž. Sevřu jeho rukojeť v dlani. Je hladká a chladná, čepel se
blýská. Pro každého z nás nový nůž, nová volba.
Zbývá udělat několik kroků do středu obřadního kruhu. Můj pohled padne na
Tori, ženu, která dohlížela na průběh mé talentové zkoušky. Ty budeš muset se
svým rozhodnutím žít, řekla mi. Vlasy má stažené a všimnu si, že od klíční kosti
k hrdlu se jí táhne tetování. Zvedne ke mně oči a s překvapivou intenzitou se na
mě zadívá. Neuhnu pohledem.
S jakým rozhodnutím dokážu žít? Ne se Sečtělostí ani s Upřímností. Ne
s Odevzdaností, odkud se snažím zmizet. Ani s Mírumilovností, kam se svým
příběhem nepatřím.
Pravdou je, že svým rozhodnutím toužím otci probodnout srdce a způsobit mu co
největší bolest, ponížení a zklamání.
A to můžu udělat jen jedním způsobem.
Podívám se na něj a on přikývne. Zabodnu si špičku nože hluboko do dlaně, až
mi do očí vhrknou slzy. Rozmrkám je a sevřu ruku v pěst, aby se mi krev
nashromáždila v dlani. Má podobné oči jako já. Temně modré, které v mdlém světle
získávají černý nádech, jako prázdné oční důlky v lebce. Záda mám jako v ohni,
límeček košile mi rozdírá otevřenou ránu, ránu, kterou mi otec způsobil svým
řemenem.
Rozevřu dlaň nad žhavými uhlíky Neohroženosti. Cítím, jak mi žhnou v břiše,
jak mne až po okraj naplňují svým ohněm a kouřem.
Jsem volný.
+++
Povzbuzující pokřik Neohrožených neslyším. Zvoní mi v uších.
Má nová frakce připomíná chobotnici, která ke mně natahuje svá chapadla.
Vykročím jí vstříc; za otcem se ohlédnout neodvážím. Lidé mě poplácávají po
pažích a blahopřejí k mému rozhodnutí. Přesunu se do zadní řady. Po prstech mi
stéká krev.
Stojím mezi ostatními nováčky, vedle černovlasého mladíka ze Sečtělosti, který
mě zhodnotí a zavrhne jedním pohledem. V šedém oblečení, které po mém loňském
růstovém spurtu neschová mou vytáhlou, vyhublou postavu, asi nevypadám jako
nebezpečný protivník. Krev z rány se řine silným proudem, stéká mi po prstech
a odtamtud na podlahu. Zaryl jsem nůž příliš hluboko.
Na řadu se dostal poslední z mých vrstevníků. Z volné košile si podél spodního
lemu kus odtrhnu a pruhem látky si omotám zakrvácenou ruku. Tu košili už stejně
potřebovat nebudu.
Jakmile si poslední nováček zvolí svou frakci, Neohrožení vyskočí na nohy
a v jednom proudu vyrazí ke dveřím. A já s nimi. Cestou se ohlédnu, nemůžu si
pomoct. Otec nehybně sedí na místě. Hrstka Odevzdaných se ho snaží utěšit. Tváří
se ohromeně.
Ušklíbnu se. Kvůli mně. To kvůli mně. Nejsem dokonalé dítě své frakce, které
se mělo nechat pohltit systémem a navždy zmizet v temnotě. Ne. Jsem první
přeběhlík, kterého Odevzdanost po více než desítce let spatřila.
Obrátím se a rozběhnu se za ostatními, abych nezůstal pozadu. Těsně před
východem si rozepnu košili, ze které jsem předtím kus látky utrhl, a sundám si
ji. Šedé triko, které jsem měl pod ní, je mi sice také příliš volné, ale má
tmavší odstín a snadněji v něm zapadnu mezi černé oblečení Neohrožených.
Ti seběhnou po schodech jako splašené stádo, rozrazí vstupní dveře a přitom se
smějí a řičí. Záda, ramena, plíce i nohy mi stravuje oheň – a já o svém
rozhodnutí poprvé zapochybuju. K těmto lidem chci patřit? Jsou příliš hluční,
příliš nespoutaní. Dokážu si mezi nimi vůbec najít místo? Nevím.
Ale asi už nemám na výběr.
Proderu se skupinou dopředu, abych našel své vrstevníky, ale jako by se někam
propadli. Přesunu se na kraj. Možná že odtamtud zahlédnu, kam směřujeme. Nad
ulicí před námi se klene visutý železniční most, který zdálky vyhlíží jako
mřížovaná klec ze dřeva a oceli. První Neohrožení se rozběhnou do schodů
a zaplaví nástupiště. Dole pod schody dav zhoustne natolik, že se jím bez
použití síly není možné proplést. Když budu čekat, až vyběhnou ostatní, mohl
bych zmeškat vlak. Rozhodnu se bojovat. Razím si cestu lokty a zatínám zuby,
abych se ostatním pořád jen neomlouval. Pak už mě dav sám vynese nahoru.
„Docela ti to běhá,“ poznamená Tori, která se ke mně nenápadně přitočí. „Aspoň
na kluka z Odevzdanosti.“
„Díky,“ utrousím.
„Víš, co se teď bude dít, že jo?“ Otočí se a ukáže do dálky na reflektor
přijíždějícího vlaku. „Tenhle vlak nezastavuje. Jenom trochu zpomalí. A jestli
nenaskočíš, tak u nás končíš. Je z tebe odpadlík. Takhle jednoduše.“
Přikývnu. Nepřekvapuje mě, že své kvality musíme dokazovat od samého začátku,
co jsme vyběhli z obřadní auly. Ber, nebo běž. Dívám se, jak se vlak přibližuje
– už slyším, jak hvízdá.
Tori se na mě zazubí. „Bude to pro tebe hračka.“ „Proč myslíš?“ Pokrčí rameny.
„Nevím. Mám dojem, že jsi připravenej bojovat.“ Vlak se s rachotem vřítí na
nástupiště a Neohrožení začnou naskakovat. Tori se rozběhne k okraji plošiny
a já za ní. Snažím se napodobit její držení těla a její pohyby, zatímco se
připravuje ke skoku. Popadne madlo u otevřených dveří vagónu a vyšvihne se
nahoru. Já udělám to samé, jen mi chvíli trvá, než madlo pořádně uchopím. Hybná
síla mě strhne vpřed a vyškrábu se nahoru.
Vlak nečekaně zatočí. Ztratím rovnováhu a naletím obličejem na kovovou stěnu.
Chytím se za bolavý nos.
„Šikula,“ uchechtne se někdo. Je mladší než Tori, má tmavou pleť a nakažlivý
úsměv.
„Každej to nemusí mít naštudovaný jako machírci v modrým,“ namítne Tori.
„Důležitý je, že naskočil, Amare.“
„Jo, ale do špatnýho vagónu. Nováčci jsou o pár kupéček vedle,“ podotkne Amar.
Prohlíží si mě, ale spíš se zvědavostí než s pohrdáním jako ten černovlasý kluk.
Jako bych byl nějaká anomálie, kterou si chce pečlivě prostudovat, aby jí
porozuměl. „Jestli je to tvůj kámoš, nemám s tím problém. Jak ti říkaj, Škrobe?“
Na jazyk mi vklouzne mé jméno a už se chystám automaticky odpovědět: Tobias
Eaton. Ale najednou je mi proti srsti to jméno vyslovit. Nehodí se sem, nehodí
se mezi mé – doufám – nové přátele, novou rodinu. Už nemůžu být – nebudu – syn
Marcuse Eatona.
„Klidně
mi
říkej
,Škrobe‘,“
odpovím
břitce
ve
snaze
napodobit
slang
Neohrožených, který jsem na školních chodbách slýchával. Vlak nabere rychlost
a do vagónu vtrhne vítr. Burácí mi v uších na samém prahu snesitelnosti.
Tori mi věnuje zvláštní pohled. Chvíli mám dojem, že mé jméno Amarovi
prozradí. Nemám pocit, že by ho od včerejška zapomněla. Ale ona jen maličko
kývne hlavou a já se vděčně obrátím čelem k ubíhající krajině. Ještě pořád jsem
se nepustil madla.
Nikdy předtím by mě ani nenapadlo, že bych mohl odmítnout prozradit své jméno
nebo že bych si mohl vymyslet pseudonym a na něm si vystavět svou novou
totožnost. Ale tady jsem svobodný. Tady si můžu dovolit lidem odseknout, přejít
jejich otázku mlčením nebo jim dokonce zalhat.
Mezi dřevěnými podpěrami visutého mostu shlédnu na ulici pod námi. Zatím nás
od země dělí jen několik metrů, ale staré koleje co nevidět nahradí nové
a železniční trať zvolna vystoupá až ke střechám budov. Kdybych se nedíval ven,
ani bych si nevšiml, že jsme vystoupali tak vysoko. Blíž k obloze.
Strach mi podlomí nohy. Popojdu hlouběji do vagónu a dřepnu si ke stěně.
Čekám, až nás vlak někam doveze.
+++
Ještě pořád tam sedím – s hlavou v dlaních, opřený o stěnu – když do mě Amar
dloubne špičkou boty.
„Budíček,“ houkne docela přátelsky. „Budem seskakovat.“
„Seskakovat?“ zopakuju.
„Jo.“ Ušklíbne se. „Tenhle vlak nestaví.“
Odtlačím se od podlahy a vstanu. Látka, kterou jsem si omotal ránu v dlani, je
skrz naskrz prosáklá krví. Těsně za mnou se objeví Tori a postrčí mě k otvoru
bez dveří.
„Ty první!“ křikne.
„Co děláš?“ ohradím se a zamračeně se na ni podívám.
„Dělám ti službu,“ namítne a znovu do mě šťouchne.
Ostatní mi ustoupí z cesty a neskrývají pobavený výraz. Došourám se k okraji
nástupní plošiny a vehementně sevřu madlo, až v konečcích prstů ztratím cit.
Konečně spatřím, kam budu muset seskočit – trať před námi na malou chvíli lícuje
se střechou jedné z budov. Mezera, která je dělí, zpočátku vyhlíží jako
štěrbina, ale jak se vlak přibližuje, mění se v širokou průrvu. Přeskočit ji mi
připadá nemožné. Nejsem sebevrah.
Celý se rozklepu a jen tiše přihlížím, jak Neohrožení ve vagónech před námi
hbitě seskakují. Zatím všichni bezpečně trefili střechu, ale to neznamená, že
nebudu výjimka. S přemáháním odlepím prsty od madla, zaostřím pohled na střechu
a co nejvíc se odrazím.
Náraz projede mým tělem jako vlna a setrvačnost mě odhodí dopředu na ruce
a kolena. Do rány v dlani se mi zaryje štěrk. Podívám se na své prsty. Jako by
čas právě poskočil o století vpřed a po mém skoku nezbyla jediná vzpomínka.
„Sákriš,“ utrousí někdo za mnou. „A já se těšil na škrobácký palačinky.“
Zabodnu pohled do země a posadím se na paty. Střecha se pode mnou celá naklání
a nadskakuje. Nevěděl jsem, že se někomu může ze strachu roztočit hlava.
Buď jak buď, obstál jsem hned ve dvou zkouškách – naskočil jsem na vlak
a dokázal z něj i seskočit. Teď je jen otázkou, jak se dostanu odsud.
V příštím okamžiku se Amar postaví na římsu a já znám odpověď:
Budou chtít, abychom skočili.
Zavřu oči a dělám, že tam nejsem, že neklečím na střeše vysypané štěrkem
a kolem mě nejsou žádní potetovaní šílenci. Tohle je útočiště, které jsem
hledal? Ne, tohle je jen odlišné pojetí trýzně. A je příliš pozdě jí uniknout.
Mou jedinou nadějí je přežít.
„Vítejte v Neohroženosti!“ křikne Amar. „Kde se svému strachu buď postavíte
čelem a budete se snažit výcvik přežít, nebo pá pá za odpadlíky. I letos máme
hubený rok na přeběhlíky. Zvláštní.“
Neohrožení kolem Amara prorazí vzduch pěstmi a zahalekají, jako by byli pyšní,
že se do jejich frakce nikdo dvakrát nehrne.
„Na základnu odsud vede jediná cesta – vzduchem,“ pokračuje Amar a zeširoka
rozhodí ruce, aby naznačil otevřený prostor. Nato se zhoupne na patách dozadu
v předstíraném pádu, pak se zpátky narovná a zazubí se. Zhluboka se nadechnu
nosem a zadržím dech.
„Již tradičně dávám přednost nováčkům od nás i odjinud.“ Seskočí z římsy
a s povytaženým obočím na ni ukáže.
Nováčci v hloučku u okraje střechy si vymění pohledy. Stranou opodál stojí
černovlasý kluk ze Sečtělosti, nějaké děvče od Mírumilovných a dva mladíci
a jedna dívka z Upřímnosti. Nás přeběhlíků je jenom šest.
Ze skupinky místních nováčků vystoupí mladík se snědou pletí a několikrát
tleskne rukama nad hlavou, aby si od svých vrstevníků vyžádal pokřik na
povzbuzenou.
„Jeď, Zeku!“ křikne jedna z dívek.
Zeke se rádoby elegantně vyhoupne na římsu, ale neodhadne hybný moment
a rovnou se překotí do vzduchoprázdna. Něco nesrozumitelného zařve a zmizí
z dohledu. Dívka z Upřímnosti zalapá po dechu a jednou rukou si úlekem zakryje
ústa, ale Zekovi přátelé propuknou v smích. S něčím takovým asi Zeke ve svém
dramaticky propracovaném okamžiku hrdinství nepočítal.
Amar s úsměvem naznačí, že římsa je opět volná. Neohrožení se seřadí do fronty
a kluk ze Sečtělosti a dívka z Upřímnosti se k nim přidají. Vím, že si tam taky
musím jít stoupnout, že musím skočit, i když se na to vůbec necítím. Přidám se
k zástupu, ale připadám si jako zrezivělý vrak. Amar sleduje čas na hodinkách
a pouští skokany na římsu v půlminutových intervalech.
Hlouček čekajících pomalu řídne.
Najednou si uvědomím, že jsem zbyl jako poslední. Postavím se na římsu
a čekám, až mi dá Amar znamení. Mezi budovami v dálce zapadá slunce. Jejich
siluety mi z této perspektivy připadají cizí. Slunce nad obzorem žhne jako
roztavené zlato a podél štítu budovy se prožene vítr, který mi naduje oblečení.
„Máš zelenou,“ pobídne mě Amar.
Zavřu oči. Jako bych vrostl do země; nedokážu se ani odrazit. Jenom se
nakloním a pak už padám. Zvedne se mi žaludek. Rukama a nohama horečně máchám
kolem sebe ve snaze se něčeho zachytit, ale kolem nic není, jen volný pád
a vzduch.
Pak narazím do sítě.
Zabalí mě do sebe a ovine kolem mě svá provazovitá chapadla. Z okraje sítě na
mě mávají ruce. Vsunu prsty do vypletených ok a přitáhnu se k nim. Seskočím na
dřevěnou plošinu, kde mě s širokým úsměvem uvítá muž s tmavě hnědou pletí
a modřinami na kloubech prstů. Max.
„Škrob!“ poplácá mě po zádech, až bolestí ucuknu. „Tak jsi to dobojoval až
sem. Běž tamhle k ostatním, Amar tu bude, než bys řekl švec.“
Za Maxem ústí tmavá chodba vysekaná do skály. Základna Neohrožených se nachází
v podzemí – a já se bál, že se bude komíhat na chatrných lanech mezi činžáky
jako v mé nejhorší noční můře.
S přemáháním sejdu ze schodů a připojím se ke skupince přeběhlíků. Už zase
můžu chodit. Dívka z Mírumilovnosti se na mě usměje. „Nečekala jsem, že to bude
taková švanda,“ řekne. „Já jsem Mia. Jsi v pořádku?“
„Asi bude zvracet,“ poznamená jeden z Upřímných.
„Do toho, kámo,“ povzbudí mě ten druhý. „Rádi se pobavíme.“
Má reakce mě samotného překvapí. „Držte huby,“ vyštěknu.
A ještě víc mě překvapí, že poslechnou. Takhle je asi žádný Odevzdaný ještě
neokřikl.
O pár vteřin později už Amar seskakuje ze sítě. S rozcuchanými vlasy a divokým
výrazem sejde po schodech až k nám. Zdá se, že je to kaskadér každým coulem.
Máchne rukou, abychom šli za ním. Před vstupem do podzemí se zastavíme
a vytvoříme půlkruh.
Amar si spojí ruce před tělem.
„Jmenuju se Amar,“ představí se. „Jsem váš nový instruktor. Vyrostl jsem tady
a před třemi lety jsem jako jeden z nejlepších absolvoval základní výcvik. Což
mě opravňuje k výkonu mé funkce po libovolně dlouhou dobu. Máte štěstí.“
„Fyzická část výcviku našich nováčků a přeběhlíků probíhá odděleně, aby hned
zkraje naši mládežníci někoho nepřizabili –“ Neohrožení se neubrání domýšlivému
úsměvu. „Ale letos jsme to zkoncipovali trochu jinak. Chceme zjistit, jestli vás
poznání vašich slabin hned na úvod nepřipraví na výcvik lépe. Takže před jídlem
si ještě dopřejem malou poznávačku. Pojďte za mnou.“
„Radši bych objevoval svý silný stránky,“ utrousí Zeke nahlas.
Amar ho zpraží pohledem, až Zeke mimoděk ustoupí vzad. Nikoho takového, jako
je Amar, neznám – dokáže být laskavý a hned zase přísný, nebo obojí současně.
Vede nás chodbou až ke dveřím zasazeným do skály. Rozrazí je ramenem. Vejdeme
za ním do zatuchlé místnosti, které v zadní části dominuje obrovské okno. Nad
hlavami nám mžikají světla zářivek. Amar během krátké chvíle zprovozní přístroj,
který se nápadně podobá počítači z talentové zkoušky. Slyším, jak někde kape
voda – na stropě se sráží vlhkost a v jednom rohu odkapává do kaluže.
Za oknem se nachází další prostorná a prázdná místnost. Ve všech rozích jsou
umístěné kamery – to tady bude běžné?
„Jsme v simulační místnosti krajiny strachu,“ vysvětluje Amar, ale dál se
věnuje obsluze přístroje. „Krajina strachu je simulace, ve které se střetnete
s tím, čeho se nejvíc bojíte.“
Na stole vedle počítače leží řada injekčních stříkaček. V pableskujícím světle
vyhlíží nepřátelsky, jako mučicí nástroje podobné nožům, břitvám a rozžhaveným
pohrabáčům.
„Jak je něco takového možné?“ zeptá se černovlasý kluk. „Do hlavy nám přece
nevidíte.“
„Ty jsi Eric, že?“ zeptá se Amar. „Máš pravdu, do hlavy ti nevidím, ale sérum,
které ti za chvíli píchnu, bude stimulovat tu část tvého mozku, která zpracovává
strach. Jinak řečeno, překážky, které se během tvé simulace objeví, vymyslíš ty
sám. Ale na rozdíl od talentové zkoušky si budeš celou dobu vědom, že nic z toho
se ve skutečnosti neděje. Já budu zatím sedět tady, a jakmile tvůj tep klesne
zpátky pod hraniční hodnotu, zadám počítači příkaz, aby posunul simulaci k další
překážce. K tomu se musíš uklidnit nebo svému strachu nějakým způsobem
racionálně čelit. Jakmile se tvá zásoba nočních můr vyčerpá, ,probudíš se‘
k normálnímu vědomí a budeš si všechno pamatovat.“
Amar zvedne první stříkačku a kývne na Erica.
„Když jsi tak zvědavý, dostaneš přednost,“ řekne.
„Ale –“
„Žádné ale,“ odpoví Amar nevzrušeně. „Jsem tvůj instruktor a je v tvém
nejlepším zájmu udělat, co říkám.“
Eric chvíli nehybně stojí, pak si svlékne modrou bundu, složí ji na půl
a přehodí ji přes opěradlo židle. Jeho pohyby jsou záměrně rozvláčné – zřejmě
chce Amara podráždit. Přistoupí k Amarovi a ten mu bez okolků zabodne jehlu ze
strany do krku. Pak Erica dovede do vedlejší místnosti.
Eric dojde doprostřed místnosti za sklem a Amar se pomocí elektrod připojí
k simulačnímu zařízení. Klepne na dotekový displej a spustí program.
Eric stojí klidně, s rukama svěšenýma podél těla. Pronikavě se na nás přes
sklo dívá, ale vzápětí, ačkoli se nepohnul, jako by spatřil něco jiného.
Simulace zjevně začala. I přesto zůstává tichý, bez pohnutí, s kamenným výrazem
ve tváři. Od člověka, který se dívá na své nejhorší běsy, bych čekal jinou
reakci. Jeho počítačem zaznamenávaný tep prudce stoupá jako pták, který nabírá
výšku.
Má strach. Má hrozný strach, ale ani se nehne.
„Co se děje?“ zeptá se mě Mia. „Funguje to sérum vůbec?“
Přikývnu.
Sleduju, jak se Eric zhluboka nadechne do břicha a vydechne nosem. Chvěje se,
třese se po celém těle, jako by mu duněla země pod nohama, ale jeho dech je
pomalý a vyrovnaný. Chvílemi zatíná svaly a vzápětí je uvolňuje, jako by si
jejich bezděčnou činnost uvědomoval a vůlí ji korigoval. Znovu se podívám na
monitor, který snímá jeho srdeční aktivitu. Ericův tep se vytrvale zpomaluje, až
v jednu chvíli Amar poklepe na displej a posune simulaci k další překážce.
S každým novým strachem se opakuje stejný scénář. V duchu je počítám: deset,
jedenáct, dvanáct. Pak se Amar naposledy dotkne obrazovky a Eric se uvolní.
Pomalu zamrká a ušklíbne se na nás.
I ti z nás, kteří jsou z Neohroženosti, pro jednou nemají co říct. To jen
potvrdí mé vlastní pocity – že na Erica si musím dát pozor. A možná se ho i bát.
+++
Další hodinu nebo i déle přihlížím, jak svému strachu čelí také ostatní
nováčci. Běhají, skáčou, míří na něco neviditelnými zbraněmi – nebo s hlavou
zabořenou do země brečí. Někdy tuším, čím si procházejí, jaká vleklá muka
prožívají, ale jinak zůstávají aktéři jejich hrůz známí pouze jim a Amarovi.
Zůstávám v zadní části místnosti a mám pocit, že s každým dalším jménem, které
Amar vyvolá, se celý scvrkávám. A pak už jsem tam jen sám a Mia svou simulaci
právě končí – ještě chvíli se choulí ke stěně a drží hlavu v dlaních, ale pak se
postaví a s vyhaslým výrazem se odšourá z místnosti, aniž by počkala na Amarův
pokyn. Amar se podívá na poslední stříkačku na stole a potom na mě.
„Tak jsme si zbyli sami,“ řekne. „Pojď, ať už je to za náma.“
Postavím se před něj. Sotva zaregistruju, že mě píchl do krku; nikdy jsem
neměl s injekcemi problém jako jiní, kteří se tu málem rozbrečeli. Odeberu se do
vedlejší místnosti a stoupnu si čelem ke sklu, které odsud vypadá jako zrcadlo.
Ještě než začne simulace účinkovat, uvidím se tak, jak mě musí vnímat ostatní –
vysoký, hubený kluk s rukou od krve a nahrbenými zády v plandavém triku. Pokusím
se narovnat a překvapí mě, jaký rozdíl to způsobí. Spatřím záblesk své skutečné
síly a pak se všechno kolem rozplyne.
Prostor se jako mozaika zaplní obrazy: silueta našeho města, díra v chodníku
sedm pater pode mnou, tenká linka římsy pod mýma nohama. Podél štítu budovy se
prožene vítr, silněji, než jak jsem ho dnes opravdu pociťoval. Mé oblečení se
pod náporem vichru nadouvá a já se v jeho poryvech stěží držím na nohou. Pak
budova i se mnou vyroste a já se ocitnu vysoko nad zemí. Díra v dláždění se
zatmelí tvrdým betonem.
Snažím se dostat dál od římsy, ale vichr mi to nedovolí. Uvědomím si, co musím
udělat, a srdce se mi zběsile rozbuší. Musím znovu skočit, ale tentokrát nemám
jistotu, že nebude bolet, až se dole rozmlátím o dlažbu.
Škrobácká palačinka.
Vyklepu si ruce, křečovitě zavřu oči a potlačím beznadějný výkřik. Pak se
nechám ponouknout větrem a rychle seskočím. Vzápětí dopadnu na chodník.
Na okamžik mě ochromí palčivá, nepředstavitelná bolest.
Vstanu, otřu si prach z tváře a čekám na další překážku. Nemám ponětí, co to
bude. Moc jsem o svých fobiích nepřemýšlel – ani jaké by to bylo, kdybych se
jich dokázal zbavit, přemoct je v sobě. Kdybych se ničeho nebál, získal bych
vnitřní sílu a nic by mě před mými cíli nedokázalo zastavit. Chvíli si tu
představu vychutnávám, ale vzápětí mě něco praští do zad.
Pak do mě něco zleva i zprava narazí a já zůstanu polapený v jakési bedně, kam
se stěží vejdu. Nejdřív vnímám jen šok, ale záhy jej vystřídá panika. Nadechnu
se zatuchlého vzduchu, vytřeštím oči do prázdné temnoty a všechno se ve mně
sevře. Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat!
Kousnu se do rtu, abych potlačil pláč – nechci, aby mě Amar viděl brečet,
nechci, aby ostatním řekl, že jsem zbabělec. Musím něco vymyslet, ale nedokážu
přemýšlet. Dusím se. Stěna za mými zády je věrnou kopií skříně na chodbě
v horním patře našeho domu, kam mě otec v dětství za trest zamykal. Na ten pocit
nikdy nezapomenu. Nikdy jsem nevěděl, kdy to skončí, kolik hodin tam budu muset
přečkat s pomyslnými příšerami vylézajícími z temných škvír a poslouchat matčin
nářek, který se rozléhal po celém domě.
Oběma rukama praštím do stěny před sebou. A pak znovu a znovu, zaryju do ní
nehty, pod které se mi bolestivě zadřou třísky. Zvednu ruce nad hlavu a plnou
vahou těla opakovaně vrážím do dřeva. Zavřu oči, abych mohl předstírat, že tady
nejsem, že tady uvnitř nejsem. Pusťte mě ven pusťte mě ven pusťte mě ven!
„Použij rozum!“ ozve se hlas. Zklidním se. Připomenu si, že jsem v simulaci.
Použij rozum. Co potřebuju k tomu, abych se odsud dostal? Potřebuju nástroj,
kterým bych víko bedny vypáčil. Prsty na nohou o něco zavadím a sehnu se pro to.
Ale strop boxu se sníží spolu se mnou a už se nemůžu narovnat. Málem vykřiknu.
Nahmatám hrot páčidla. Zasunu ho mezi prkna v levém rohu bedny a vší silou
zatlačím.
Prkna se rozskočí do stran a dopadnou na zem. Opět se můžu s úlevou
nadechnout.
Pak se přede mnou objeví žena. Podle tváře ji nepoznávám. Má na sobě bílé
šaty, nepatří k žádné frakci. Když k ní vykročím, vyroste přede mnou stůl. Je na
něm pistole a jeden náboj. Svraštím čelo.
Tohle je má fobie?
„Kdo jste?“ zeptám se jí, ale neodpoví mi.
Je zřejmé, co mám udělat – nabít pistoli a vystřelit. Zděsím se. V ústech mi
vyschne. Nejistou rukou nahmatám náboj a sáhnu po pistoli. Střelnou zbraň držím
v ruce poprvé. Chvíli mi trvá, než zjistím, jak se otevírá zásobník. Mezitím
myslím na to, jak z očí neznámé ženy za okamžik odejde světlo. Ženy, kterou jsem
nepoznal dost na to, aby mi na ní záleželo.
Bojím se – bojím se, co všechno budu muset v Neohroženosti udělat, co všechno
budu chtít udělat.
Bojím se vlastního dosud neprojeveného násilí, které do mě vložili můj otec
a roky mlčení, k nimž mě Odevzdaní přinutili.
Vsunu náboj do zásobníku a oběma rukama uchopím pistoli. V ráně na dlani mi
bolestivě škube. Pohlédnu ženě do tváře. Spodní ret se jí rozechvěje a do očí jí
vstoupí slzy.
„Je mi to líto,“ hlesnu. A vystřelím.
V místě, kde se jí kulka zavrtá do těla, vznikne temná díra. Žena se zhroutí
k zemi, kde se okamžitě promění v oblak prachu.
Ale hrůza mě neopouští. Vím, že něco ještě musí přijít; cítím, jak ve mně
narůstá zděšení. Ještě jsem se nesetkal s otcem… a on přijde. Vím to tak jistě,
jako že se jmenuju Eaton. Po otci.
Najednou stojím ve světelném kruhu. Podél jeho okraje přechází ošoupané šedé
boty. Vzápětí vstoupí do světla Marcus Eaton, ale není to ten samý Marcus Eaton,
jakého znám. Tenhle má místo očí vyhaslé důlky a místo úst černý chřtán.
Vtom se vedle něj objeví jeho dvojník a kolem obvodu kruhu se postupně
vynořují další a další monstrózní verze mého otce. Otevírají své bezzubé tlamy
a naklánějí hlavy do nepřirozených úhlů. Zatnu ruce v pěsti. Nejsou skuteční.
Nemůžou být skuteční.
První Marcus si rozepne opasek a zvolna ho vyvlékne z poutek na kalhotách.
Ostatní dvojníci ho rázem napodobí. Jejich opasky se promění v důtky. Táhnou je
za sebou po podlaze a vyplazují na mě své slizké černé jazyky. Pak se všichni
současně napřáhnou. Nelidsky zaskučím a rukama si instinktivně zakryju hlavu.
„Je to pro tvé vlastní dobro,“ řeknou všichni Marcusové svými kovovými
sladěnými hlasy, které zní jako chorál.
Ucítím bolest, drásavou, palčivou, ochromující. Klesnu na kolena a tisknu paže
k uším, jako by mě mohly ochránit. Ale nic, vůbec nic mě ochránit nedokáže.
Vřeštím bolestí a jako ozvěnou ke mně doléhá otcův hlas: „V mém domě se bude
poslouchat! Nevychoval jsem syna, aby se z něho stal lhář!“
Neslyším, už ho neposlouchám.
Před očima se mi náhle objeví soška, kterou mi matka dala. Vidím, jak stojí
doma na stole, kam jsem ji položil. Bolest ustupuje. Upřu na sošku veškerou svou
pozornost a pak i na ostatní předměty, které otec zničil a rozházel po mém
pokoji, na víko kufru vyrvané z pantů. Vzpomenu si na matčiny ruce, na její
štíhlé prsty. Zavře kufr, zamkne ho na zámek a podá mi klíč.
Hlasy jeden po druhém mizí, až se vytratí i ten poslední.
Svěsím ruce a čekám na další překážku. Klouby prstů zlehka přejedu po kamenné
podlaze. Je chladná a zaprášená. Pak zaslechnu kroky a v duchu se připravím na
to, co má přijít. Místo toho uslyším Amarův hlas:
„To je všechno?“ zeptá se. „Nic víc? Bože můj.“
Zastaví se u mě a podá mi ruku. Nechám se vytáhnout na nohy. Nepodívám se na
něj. Nechci vidět, jak se tváří. Nechci, aby věděl, co ví, nechci, aby mě
všichni měli za chudinku, která si v dětství prožila své.
„Měli bychom ti vymyslet nový jméno,“ prohodí nenuceně. „Něco tvrdšího než
,Škrob‘. Možná ,Břitva‘ nebo ,Zabiják‘.“
To už se na něj podívám. Usmívá se. V jeho úsměvu je trocha lítosti, ale je jí
méně, než jsem čekal.
„Já bych svý jméno taky nikomu neřekl,“ řekne. „Pojď, jdem se nadlábnout.“
+++
V jídelně mě Amar zavede ke stolu pro nováčky. U stolů kolem nás už sedí
i několik Neohrožených. Upírají pohled k zadní části jídelny, kde kuchaři
s piercingy ve tvářích a tetováním po těle dokončují přípravu večeře. Jídelnu
tvoří přirozená jeskyně, kterou osvětlují modrobílé podlahové lampy. Všechno tak
získává tajuplný rozměr.
Vyberu si prázdnou židli a posadím se.
„Šmankote, Škrobáčku, neomdlíš nám tady?“ prohodí Eric a jeden z Upřímných se
zasměje.
„Všichni jste přežili,“ vezme si slovo Amar. „Blahopřeju. Máte za sebou první
den výcviku. Někdo si vedl líp, jiný hůř.“ Podívá se na Erica. „Ale úplně nejlíp
to dneska zvládl tamhle Čtyřka.“
Ukáže na mě. Svraštím čelo – Čtyřka? To naráží na mé fobie?
„Hele, Tori?“ zavolá přes rameno. „Slyšelas někdy o někom, kdo by v simulačce
narazil jenom na čtyři překážky?“
„Pokud vím, tak rekord je sedm nebo osm. Proč?“ zavolá Tori zpátky.
„Mám tady nováčka jenom se čtyřma,“ vysvětlí Amar.
Tori ukáže na mě a Amar přikývne.
„Dobrá práce,“ povzbudí mě Amar. Pak se obrátí a připojí se k Tori.
Všichni noví na mě mlčky zírají.
Ještě před chvílí jsem byl někdo, na koho si můžou na své cestě do
Neohroženosti šlápnout. Teď jsem jako Eric – někdo, na koho je dobré si dát
pozor, a možná se ho i bát.
Amar mi nedal jen nové jméno. Dal mi i moc.
„Jakže se jmenuješ ve skutečnosti? E… a jak dál?“ zeptá se Eric a přimhouří
oči. Jako někdo, kdo něco ví, ale ještě to nechce prozradit.
Také ostatní by si na mé jméno možná vzpomněli, stejně jako bych si z Obřadu
volby vybavil já jejich – pouhá písmena z abecedy překrytá nervózním očekáváním
mé vlastní volby. Pokud teď ale na jejich vzpomínky tvrdě udeřím a jedinou ranou
je rozmetám, pokud se mi teď podaří vštípit do jejich paměti svou novou
identitu, můžu se zachránit.
Na okamžik zaváhám, pak položím lokty na stůl a povytáhnu na Erica obočí.
„Jmenuju se Čtyřka,“ oznámím. „Ještě jednou mi řekni ,Škrobe‘ a budeš mít
problém.“
Eric protočí panenky, ale já vím, že mě pochopil. Mám nové jméno a s ním jsem
novým člověkem. Někým, kdo nesnese pichlavé narážky Všeználků. Někým, kdo dokáže
vrátit úder.
Někým, kdo je konečně připravený bojovat.
Jsem Čtyřka.
Výcviková místnost čpí dřinou, potem, prachem a zápachem z uzavřených bot.
S každou další ranou do boxovacího pytle mi klouby prstů projede palčivá bolest
– po týdnu tréninku v Neohroženosti je mám samou krev.
„Takže rozpis znáš,“ osloví mě Amar a opře se o dveřní zárubeň. Založí si
ruce. „A víš, že zítra nastoupíš proti Ericovi. Jinak bys byl na simulátoru
strachu jako obvykle.“
„Chodím i sem,“ uvedu na pravou míru. Odstoupím od boxovacího pytle a vyklepu
si ruce. Občas je svírám v pěsti tak pevně, až ztrácím cit v prstech.
Chybělo málo a svůj první zápas – s Miou, dívkou z Mírumilovnosti – jsem
prohrál. Nevěděl jsem, jak ji porazit, aniž bych jí dal pořádnou ránu, a tu jsem
jí dát nedokázal, tedy alespoň do chvíle, než mě začala dusit a začaly se mi
dělat mžitky před očima. Pud sebezáchovy zvítězil. Knockoutoval jsem ji jedinou
ranou loktem do čelisti. Doteď se za to cítím provinile.
Také ve druhém zápase – proti Seanovi, tomu většímu z Upřímných – jsem měl
namále. Utahal jsem ho. Vždy když už myslel, že má vyhráno, jsem se znovu zvedl
ze země. Nevěděl, že přemáhat bolest jsem se naučil už jako malý kluk, stejně
jako jsem se naučil okousávat si nehet na palci nebo držet lžíci v levé ruce,
i když jsem pravák. Obličej mám sice zmalovaný, ale obstál jsem.
Zítra se střetnu s Ericem. Jestli ho chci porazit, budu muset vyrukovat
s něčím víc než jedním chytrým pohybem nebo vytrvalostí. Ale takové dovednosti
ani sílu nemám.
„Jo, slyšel jsem.“ Amar se zasměje. „Pořád jsem si lámal hlavu, v čem je tvůj
problém, tak jsem se trochu poptal. Každý ráno tady piluješ techniku a večer co
večer se bavíš na svůj účet na simulátoru. Na kamarády nemáš čas. Jseš pořád
grogy a spíš jako zabitej.“
Zezadu po uchu mi steče kapka potu. Smáznu ji prsty omotanými leukoplastí
a předloktím si setřu pot z čela.
„Nejde jenom o to zvládnout výcvik. Musíš se tady naučit žít,“ řekne Amar
a zahákne prsty do řetězu s boxovacím pytlem, aby vyzkoušel, jestli drží. „Lidi
tady většinou najdou svoje nejlepší přátele nebo drahý polovičky právě během
výcviku. Nebo nepřátele. Ale ty jseš prostě samorost.“
Všímám si, jak se lidi kolem mě chovají, jak si společně vybírají piercingy
a pak se na tréninku objeví se cvočky na zarudlých nosech, rtech a uších, jak
staví na stolech pyramidy ze zbytků jídla od snídaně. Nikdy mě ani nenapadlo, že
bych se mohl chovat stejně, že bych se o to měl snažit.
Pokrčím rameny. „Jsem zvyklej být sám.“
„Fajn. Hele, nechci do tebe rýt, mám taky pud sebezáchovy,“ odpoví Amar.
„Dneska večer budem hrát s partou kamarádů takovou hru. Přidáš se?“
Dloubnu si do leukoplasti na prstech. Nikam bych chodit neměl. Měl bych zůstat
tady a pracovat na sobě a pak si jít lehnout, abych si před zítřkem odpočinul.
Ale ten hlas, který mi říká, že „bych něco měl“, mi najednou připomene otce
a jeho věčná kázání o morálce a přínosu domácích vězení. A já jsem sem přišel
proto, abych už jeho hlas nikdy víc poslouchat nemusel.
„Nabízím ti privilegium, protože už se na tebe nemůžu dívat,“ dodá Amar.
„Nebuď vůl a pojď s náma.“
„Tak fajn,“ souhlasím. „O jakou hru jde?“
Amar se jen usměje.
+++
„Hra se jmenuje ,Troufneš si?‘“ Dívka jménem Lauren se drží madla na vnější
straně vlaku, ale houpe se při tom tak, že jen zázrakem nespadne. Pak se se
smíchem přitáhne zpátky, jako by pod ní nebylo deset metrů volného pádu, jako by
si nezlámala vaz, kdyby spadla.
V ruce, kterou se nedrží, svírá stříbrnou láhev. To mnohé vysvětluje.
Nakloní hlavu. „První na řadě někoho vybere a dá mu úkol. Ten člověk se
napije, splní úkol a vyzve někoho dalšího. Když se všichni vystřídají –
a přežijou – trochu si dáme do nosu a pak doklopýtáme domů.“
„A kdo vyhrává?“ zeptá se kdosi z protější části vagónu. Mladík, který se
opírá o Amara, jako by byli staří přátelé nebo bratři.
Nejsem tu jediný nováček. Naproti mně sedí Zeke, první skokan, a dívka
s hnědými vlasy, krátkou rovně ustřiženou ofinou a piercingem na rtu. Ostatní
jsou starší, všichni už plnoprávní členové frakce. Chovají se k sobě uvolněně,
opírají se jeden o druhého, šťouchají se pěstmi, cuchají si vlasy. Otevřeně
projevují svou pospolitost v partě, škádlí se, flirtují. Na nic z toho nejsem
zvyklý. Pokusím se uvolnit. Rukama si obejmu kolena.
Jsem vážně Škrob.
„Vyhrává každej, kdo se nechová jako meloun,“ odpoví Lauren. „A podle novýho
pravidla, který právě zavádím, taky ten, kdo se hloupě nevyptává.“
„A jakožto strážce alkoholu mám právo hru zahájit,“ oznámí Lauren. „Amare,
vyzývám tě, abys šel do knihovny k Lejstročumilům a něco šťavnatýho tam do
študijního ticha zařval.“
Zašroubuje víčko láhve a hodí ji Amarovi. Za halasného povbuzování Amar láhev
otevře a přihne si z ní. Kdoví, co v ní je.
Zeke na mě mávne. „Hej, tys k nám přestoupil, že? Čtyřka?“
„Jo,“ potvrdím. „Prima seskok, Zeku.“
Pak mě napadne, že by se mohl urazit – co mělo být okamžikem triumfu, se
proměnilo v nemotorný pád. Ale Zeke se jen zasměje.
„Jo, zažil jsem už lepší chvíle,“ komentuje.
„Aspoň jsi byl originální,“ vloží se do rozhovoru dívka vedle něj. „Já jsem
Shauna. Je pravda, že se bojíš jenom čtyř věcí?“
„Jinak bych se tak nejmenoval,“ řeknu.
„Páni.“ Kývne hlavou a zatváří se ohromeně, až se mimoděk narovnám. „Tady se
holt někdo narodil jako Neohroženej.“
Pokrčím rameny, jako bych s ní potenciálně souhlasil, i když v duchu si myslím
pravý opak. Neví, že jsem sem utekl před životem, který jsem měl žít, že tady na
sobě tak tvrdě makám proto, abych si nemusel připustit, že jsem podvodník.
Někdo, kdo se narodil v Odevzdanosti, prokázal, že k ní má předpoklady, a přesto
se raději schoval u Neohrožených.
Koutky úst jí maličko poklesnou, jako by ji něco trápilo, ale nezeptám se co.
„Jak si vedeš v zápasech?“ zeptá se mě Zeke.
„Vedu a nevedu.“ Ukážu si na obličej plný šrámů a podlitin. „Jak můžeš sám
vidět.“
„Koukni na tohle.“ Zeke zakloní hlavu a ukáže mi zhmožděninu na spodní straně
čelisti. „To má na starosti támhle slečna.“
Palcem přitom namíří na Shaunu.
„Však jsi vyhrál,“ brání se Shauna. „Aspoň jednou jsem se trefila, jinak mám
pech.“
„Tobě nevadí, že tě zbil?“ podivím se.
„Proč by mělo?“ namítne Shauna.
„Nevím,“ řeknu. „Protože… jsi holka?“
Povytáhne obočí. „A co, ty myslíš, že to nesnesu jenom proto, že mám ženský
partie?“ Ukáže si na prsa. Sklouznu k nim pohledem. Teprve po chvíli si
uvědomím, co dělám, a zrudnu.
„Omlouvám se,“ řeknu. „Tak jsem to nemyslel. Jenom na to nejsem zvyklej. Na
nic z toho.“
„V pohodě, beru,“ odpoví s klidem. „Ale měl by sis pamatovat, že tady je
jedno, jestli jseš kluk, nebo holka. Záleží, co v tobě je.“
Amar vstane, dramaticky si založí ruce v bok a rázně vykročí k otevřeným
dveřím vlaku. Trať v tu chvíli prudce klesne, ale on se nenamáhá něčeho chytit –
přenáší váhu podle pohybu vlaku. Všichni se zvednou. Amar seskočí do tmy jako
první. Ven z vlaku se hrnou další. Nechám se jimi strhnout. Nevadí mi, že vlak
jede rychle, vadí mi jen výšky. Ale tady jsme jen kousek nad zemí, takže se
k seskoku odhodlám beze strachu. Doskočím na nohy a v setrvačnosti udělám
několik škobrtavých kroků.
„Už si s naší lokálkou začínáš rozumět,“ poznamená Amar a dloubne do mě. „Na,
napij se. To tě vzpruží.“
Podá mi láhev.
Alkohol jsem nikdy nepil. Odevzdaní jsou abstinenti, takže ani nebyl
k sehnání. Ale všiml jsem si, jak jsou po něm lidé uvolnění, a přesně to teď
zoufale potřebuju – aspoň na chvíli se necítit ve vlastním těle jako ve svěráku.
Nezaváhám – vezmu láhev a napiju se.
Alkohol pálí a chutná jako dezinfekce, ale ten pocit rychle odezní a po těle
se mi rozlije příjemné teplo.
„Dobrá práce,“ řekne Amar. Popojde k Zekovi, zahákne mu loket kolem krku
a přitáhne si jeho hlavu na prsa. „S mým malým neopeřeňátkem už ses myslím
potkal. Říkáme mu Ezekiel.“
„Nehraj si na mou mámu,“ ohradí se Zeke a vymaní se z chvatu. Pak se na mě
podívá. „Amarovi prarodiče se s naší mámou a tátou přátelili,“ vysvětlí.
„A už nepřátelí?“ zeptám se.
„Už není s kým. Táta umřel a staří taky.“
„A co tví rodiče?“ zeptám se Amara.
Pokrčí rameny. „Umřeli, když jsem byl ještě malej. Vlakový neštěstí.“ Pokusí
se o úsměv. „A děda s babičkou skočili, když jsem se oficiálně stal členem
frakce.“ Prudkým pohybem ruky naznačí pád.
„Skočili?“
„Prosím tě, přede mnou mu to neříkej,“ ozve se Zeke a zavrtí hlavou. „Nechci
vidět, jak se bude tvářit.“
Amar mu nevěnuje pozornost. „Když u nás lidi dosáhnou určitýho věku, někteří
se rozhodnou dobrovolně ukončit svůj život skokem do propasti. Ostatní jdou
k odpadlíkům,“ řekne Amar. „Děda byl těžce nemocnej. Rakovina. A babička to bez
něho dál táhnout nechtěla.“
Nastaví tvář k obloze a v očích se mu odrazí světlo měsíce. Na chvíli získám
pocit, že se mnou právě sdílí něco velmi osobního, něco, co pečlivě skrývá
hluboko pod svým šarmem, humorem a drsným chováním, a mě to vyděsí, protože jeho
pravá tvář je tvrdá, studená a smutná.
„To je mi líto,“ zamumlám.
„Takhle jsme se aspoň rozloučili,“ dodá Amar. „To není samozřejmost. Smrt
většinou chodí bez ohlášení.“
Amar se široce usměje a dveře do jeho nitra se opět zavřou. S lahví v ruce
doběhne ke zbytku skupiny. Já zůstanu se Zekem vzadu. Rozběhne se dlouhými,
plavnými skoky, až mi svou neohrabanou ladností připomene divokého psa.
„A co ty?“ zeptá se Zeke. „Ty rodiče máš?“
„Jednoho,“ odpovím. „Matka umřela už dávno.“
Vzpomenu si na její pohřeb. Náš dům naplnil tlumený hovor truchlících, kteří
nám přišli vyjádřit svou soustrast. Přinesli jídla na nerezových podnosech
zabalená do alobalu, uklidili v kuchyni a dali do krabic všechny matčiny věci,
aby po ní nezůstala ani stopa. Vzpomínám si, jak si mezi sebou mumlali, že
zemřela na zdravotní komplikace v těhotenství. Je to zvláštní, ale má poslední
obrazová vzpomínka na ni je jiná. Bylo to jen pár měsíců předtím, než umřela,
stála u skříně s oblečením a zapínala si halenku přes obtažené tričko. Břicho
měla ploché. Pohodím hlavou, abych vzpomínky odehnal. Je mrtvá. Byl jsem malý
kluk, mohl jsem si to vymyslet.
„A jak se tvůj táta vyrovnal s tím, žes přestoupil?“ chce vědět Zeke. „Co
nevidět bude návštěvní den…“
„Nepřijde,“ odpovím. „Nikdy se s tím nesmíří.“
Vím, že nepřijde. Už se mnou nikdy nepromluví.
V sektoru Sečtělých vládne daleko větší čistota než v kterékoli jiné části
města. Na chodníku není jediné smítko, každá prasklina v dlažbě je pečlivě
zaasfaltovaná. Mám pocit, že bych měl opatrně našlapovat, abych chodník
neponičil. Všichni ostatní si bezstarostně vykračují a nechávají své podrážky
zvonivě pleskat o povrch cesty.
Vyjma centrál už má být o půlnoci všude zhasnuto; tady se ještě svítí skoro
v každé budově. Za okny sedí u dlouhých stolů Sečtělí, s nosy zabořenými do knih
či obrazovek počítačů nebo mezi sebou tiše rozmlouvají. Staří a mladí dohromady
u jednoho stolu, ve svých dokonale upravených modrých uniformách, s uhlazenými
vlasy a téměř povinnými, vyleštěnými brýlemi. Marnivost, řekl by můj otec.
Chtějí za každou cenu vypadat inteligentně, a to z nich dělá hlupáky.
Zastavím se, abych si je prohlédl. Nepřipadají mi marniví. Připadají mi jako
lidé, kteří vynakládají veškeré úsilí na to, aby se cítili inteligentně. Protože
to se od nich žádá. Pokud to obnáší nosit brýle, přestože oči mají zdravé, je to
jejich věc. Mohl jsem být jedním z nich. Ale já si raději vybral Neohrožené,
kteří se jim za okny smějí, kteří si z nich utahují.
Amar dojde ke vchodu do ústřední budovy a vejde dovnitř. Otevřenými dveřmi
zahlédnu na protější zdi portrét Jeanine Matthewsové. Plavé vlasy má hladce
sčesané dozadu, modré sako zapnuté až ke krku. Je pěkná, ale nejvíce mě na ní
upoutá něco jiného. Strohý výraz.
A kromě toho – možná se mi to jen zdá, ale jako by se něčeho bála.
Amar vběhne do vestibulu. Nedbá na protesty osoby za přepážkou s informacemi
a křikne: „Hej, nosálové! Tohle jste ještě neviděli!“
Sečtělí vzhlédnou od svých knih nebo monitorů a Amar na ně ukáže holý zadek.
Správce za ním okamžitě vyběhne, aby ho vykázal, ale Amar si natáhne kalhoty
a vyřítí se k nám. Obrátíme se a upalujeme pryč.
Nemůžu si pomoct – směju se, až mě bolí břicho. Už si ten pocit ani
nepamatuju. Zeke mi vrazí do ramene a společně sprintujeme zpátky k trati. Není
kam jinam utéct. Sečtělí, kteří nás pronásledují, to u druhého bloku vzdají.
V boční ulici zastavíme a opřeme se o cihlovou zeď, abychom nabrali dech.
Konečně se v ulici objeví i Amar. Zvedne ruce nad hlavu a my mu vzdáme hold
pokřikem. Zvedne láhev, jako by to byla vítětná trofej, a ukáže na Shaunu.
„Mladá slečno,“ osloví ji, „myslíte, že byste uměla vylézt na sochu před
školou?“
Shauna chytí láhev, kterou po ní Amar hodí, a přihne si.
„Máte to mít,“ řekne a široce se usměje.
+++
Když dojde řada na mě, téměř všichni už jsou opilí, při chůzi vrávorají
a smějí se každému, jakkoli připitomělému vtipu. Je mi teplo, i když noc je
chladná, ale pořád mi to jasně myslí. Všechno kolem do sebe nasávám – vůni
močálu, bublavý smích svých přátel, modročerné nebe a siluety budov, které se
vůči ní rýsují. Pořád někam utíkáme, jdeme nebo lezeme. Nohy už mě pořádně bolí,
a to jsem ještě neplnil úkol.
Přiblížíme se k základně. Budovy vypadají opuštěně.
„Kdo ještě nic nedělal?“ zeptá se Lauren a unavenýma očima přelétne všechny
přítomné. U mě se zastaví. „Á, tady pan číslo z Odevzdanosti. Čtyřka, že?“
„Tak,“ odpovím.
„Škrob?“ podiví se podnapilým tónem mladík, který se ve vlaku opíral o Amara.
Drží v ruce láhev a je na něm určit poslední úkol. Zatím jsem viděl, jak lidé
lezou na vysoké sochy, skáčou do temných děr, vkrádají se do opuštěných domů,
aby odtamtud přinesli vodovodní kohoutek nebo psací stůl. Viděl jsem, jak běhají
nazí po ulicích nebo si propichují uši horkou jehlou. Kdybych měl něco vymyslet
sám, asi bych si marně lámal hlavu. Vlastně mám štěstí, že jsem přišel na řadu
jako poslední.
Nervózně se zachvěju. Čekám, co z něho vypadne.
„Škrobáci jsou moc upjatí,“ pronese nevzrušeně, jako by konstatoval stav věcí.
„Jestli chceš dokázat, že mezi nás skutečně patříš… máš tu možnost v našem
tetovacím studiu.“
Všiml jsem si, jak jsou všichni potetovaní od hlavy až k patě. Jak jim po
celém obličeji zvoní piercingy. Má kůže je bílá, hladká, neporušená. Nehodí se
ke mně – měl bych být samá jizva, samé tetování, abych mezi ostatní zapadl,
poznamenaný vzpomínkami na prožitou bolest, zjizvený po bojích, ze kterých jsem
vyvázl.
Pokrčím rameny. „Rád.“ Přeberu láhev a upiju z ní. Alkohol mě bodá v hrdle
i na rtech a chutná po hořkých lécích. Zamíříme zpátky na základnu.
+++
Když nám Tori otevře dveře, má na sobě pánské spodky a triko. Vlasy jí spadají
přes levou půlku obličeje. Povytáhne na mě obočí. Očividně jsme ji vzbudili, ale
nezlobí se, jen je trochu mrzutá.
„Prosím,“ řekne Amar. „Jsi přece pro každou legraci.“
„Víš jistě, že se chceš nechat potetovat od unavené ženské?“ obrátí se na mě
Tori. „Tuhle barvu jen tak nesmyješ.“
„Věřím ti,“ odpovím. Nehodlám z toho vycouvat. Nebudu přece jediný, kdo to
vzdá.
„Fajn.“ Tori zívne. „Co bych neudělala pro zachování pitomé tradice. Aspoň mě
nechte oblíknout.“
Zavře nám dveře před nosem. Celou cestu jsem si lámal hlavu nad tím, co bych
si vlastně chtěl nechat vytetovat a na jakém místě. Na nic jsem nepřišel, mé
myšlenky byly příliš rozptýlené. Pořád jsou.
Za několik vteřin se Tori vrátí. Oblékla si kalhoty, ale stále je naboso.
„Jestli se kvůli vám dostanu do maléru, že jsem v noci svítila, řeknu, že mě
obtěžovali vandalové a nahlásím vaše jména, hoši.“
„Beru,“ řeknu.
„Půjdem zadním vchodem,“ zavelí Tori a kývne na nás. Projdeme jejím obývacím
pokojem. Má uklizeno, jen na nízkém stolku leží rozházené náčrty kreseb. Jsou
mezi
nimi
jednoduché,
hrubé
předlohy
pro
tetování,
ale
i
složitější,
propracovanější obrazy. V jiné frakci by možná Tori nazvali umělkyní.
U stolku se na chvíli zastavím. Jedna z kreseb zachycuje symboly všech pěti
frakcí,
jen
nejsou
orámované
v
kruzích,
jak
bývá
zvykem.
Ze
stromu
Mírumilovných,
který
je
naspodu
obrazu,
vyrůstá
oko
Sečtělosti
a
váhy
Upřímnosti. Z kolébky rukou Odevzdaných pak šlehají plameny Neohroženosti.
Výsledek působí dojmem, že všechny symboly do sebe vrůstají.
Zůstal jsem pozadu. Rozběhnu se, abych dohonil ostatní. I v kuchyni vládne
čistota a pořádek, přestože kuchyňské náčiní je zastaralé, vodovodní kohoutek
zrezivělý a dvířka od lednice drží zavřená jen díky masivní svorce. Zadní východ
je otevřený a vede do krátké, vlhké předsíně, která ústí do tetovacího salónu.
Už jsem kolem něj párkrát procházel, ale nelákalo mě to podívat se dovnitř.
Byl jsem přesvědčený, že své tělo si inkoustem poznamenat nenechám. Spletl jsem
se – tetovací jehla mi pomůže zapomenout na mou minulost, nejenom v očích mých
přátel tady, ale v mých vlastních očích pokaždé, když se na sebe podívám do
zrcadla.
Stěny studia pokrývají obrazy. Zeď u dveří je vyhrazena pro symboly
Neohroženosti, černé a prosté, ale i barevné a stěží rozpoznatelné. Nad jedním
z křesel Tori rozsvítí lampu a na podnos vedle něj si vyskládá tetovací jehly.
Ostatní si posedají na židle a lavice okolo nás, jako by se chystali zhlédnout
divadelní představení. Zčervenám.
„Základní tetovací pravidla,“ řekne Tori. „Čím míň podkožního tuku nebo čím
blíž je kost pod kůží, tím je zákrok bolestivější. Na začátek bych ti
doporučila, já nevím, třeba paži nebo...“
„Nebo prdel,“ vloží se Zeke a vyprskne smíchy.
Tori pokrčí rameny. „Nebylo by to poprvý. Ani naposled.“
Podívám se na kluka, který mě vyzval. Povytáhne na mě obočí. Vím, co čeká. Co
všichni čekají. Že si nechám udělat něco malého, na ruku nebo nohu, něco, co se
dá dobře schovat. Letmo se podívám na stěnu se symboly. Zvláště jeden z nich
upoutá mou pozornost – umělecké ztvárnění samotných plamenů.
„Tenhle,“ řeknu a ukážu na něj.
„Není problém,“ souhlasí Tori. „Kam to chceš?“
Mám jen jednu jizvu – mělkou rýhu na koleni, jako malý kluk jsem spadl na
chodník. Vždycky mi přišlo absurdní, že všechna ta bolest, kterou jsem v životě
zažil, nezanechala na mém těle viditelné známky. Když na události padl závoj
vzpomínek, bez důkazu v ruce jsem pak občas pochyboval, jestli se to všechno
stalo. Chci, aby mi něco připomínalo, že i když se rány zahojí, bolest po nich
nikdy úplně nezmizí – nesu si ji pořád s sebou, všude a vždy. To jsou mé pravé
jizvy.
Takovou jizvou pro mě bude i mé tetování. A přijde mi logické, že by mělo
odrážet bolest, která byla ze všech nejhorší.
Položím si dlaň na žebra a připomenu si podlitiny, které jsem tam míval,
strach o život, který jim předcházel. Když matka zemřela, otec si na mně několik
večerů po sobě vyléval zlost.
„Určitě?“ ujišťuje se Tori. „Tam to bolí asi nejvíc.“
„V pořádku,“ odpovím a usadím se do křesla.
Ostatní mě povzbudí pokřikem a nechají mezi sebou kolovat další láhev. Je
větší a má pro změnu bronzovou barvu.
„To je radost mít v křesle masochistu.“ Tori se posadí na stoličku vedle mě
a natáhne si gumové rukavice. Napřímím záda a vyhrnu si tričko. Tori namočí
tampon do dezinfekčního roztoku a přetře mi jím žebra. Už se chystá přejít
k tetování, když vtom se zamračí a bříškem prstu se dotkne mé kůže. Do stále
nezahojené rány na zádech se mi dostane dezinfekce a trhnu sebou.
„Jaks k tomuhle přišel?“ zeptá se.
Zvednu oči a všimnu si, že Amar se na mě zachmuřeně dívá.
„Je to nováček,“ prohlásí. „Ze začátku jsou všichni celí dorasovaní. Měla bys
je vidět, jak do sebe mlátí. Hrůza.“
„Už jste viděli moje koleno?“ ozve se pohotově Zeke. „Má tu nejnechutnější
barvu...“
Vyhrne si nohavici, aby se svým zraněním pochlubil ostatním. Ostatní začnou
jeden přes druhého hlásit své modřiny a šrámy: „Tohle se mi stalo, když jste mě
chytali dole na lanovce.“ „Mě zase někdo bodl, když mu ujela ruka při házení
nožem, takže jsme si kvit.“ Tori se na mě chvíli zkoumavě dívá. Je mi jasné, že
Amarovo vysvětlení ji nepřesvědčilo, ale dál už se na nic neptá. Zapne tetovací
jehlu a vzduchem se už nese jen bzučení. Amar po mně hodí láhev.
Alkohol mě zapálí v hrdle a do žeber mi vjede tetovací jehla. Ucuknu bolestí,
ale nevadí mi to.
Naopak si to užívám.
+++
Když se ráno probudím, všechno mě bolí. Zejména hlava.
Bože, moje hlava!
Eric sedí na kraji postele vedle mě a zavazuje si tkaničky. Kůži kolem
piercingů ve rtu má začervenalou – musel si je nechat propíchnout teprve
nedávno. Moc jsem mu nevěnoval pozornost.
Podívá se na mě. „Vypadáš jako smrt.“
Posadím se a v hlavě mi úporně zaškube.
„Doufám, že až prohraješ, nebudeš se na nic vymlouvat,“ sykne a ušklíbne se.
„Stejně bych tě rozsekal.“
Vstane, protáhne se a odejde z pokoje. Nejdřív se zoufale chytím za hlavu, ale
pak vstanu a jdu se osprchovat. Můžu si namočit jen půlku těla – inkoust na
žebrech ještě zcela nezaschl. Celá skupina včera čekala dlouhé hodiny, až bude
moje tetování hotové. U Tori pak zůstaly jen prázdné láhve. Vyklopýtal jsem ze
studia a Tori mi ukázala zdvižené palce. Zeke mě opilecky objal kolem ramen.
„Teď už jseš náš,“ prohlásil.
Včera v noci jsem se těch slov nemohl nabažit. Teď bych dal nevím co, abych
měl zpátky svou hlavu, tu, která se uměla soustředit a odhodlaně jednat a neměla
pocit, že se v ní usadili trpaslíci s kladivy. Několik minut se oddávám studené
sprše, pak pohledem zkontroluju hodiny na zdi.
Do souboje s Ericem zbývá deset minut. Přijdu pozdě. A Eric má pravdu –
prohraju.
Jen napůl obutý chvatně vyrazím k tělocvičně. Rukou si tisknu čelo, abych
potlačil škubavou bolest. Vřítím se dovnitř. Po obvodu místnosti zevlují
přeběhlíci i nováčci z Neohroženosti. Uprostřed arény stojí Amar a na hodinkách
zkontroluje čas. Zabodne do mě svůj pohled. „Mladý pán se uráčil přijít, jaká
čest,“ pronese kriticky. Jeho zdvižená obočí jasně naznačují, že na kamarádství
z předešlé noci není ve výcviku místo. Ukáže na mé boty. „Zavaž si tkaničky
a přestaň plýtvat mým časem.“
Eric si na protějším konci arény postupně prokřupe všechny prsty. Celou dobu
na mě upřeně zírá. V rychlosti si zavážu tkaničky a jejich konce zastrčím do
bot, aby se mi nepřipletly do cesty.
Postavím se k němu čelem. Vnímám jen bušení vlastního srdce, cukání v hlavě,
palčivý žár na žebrech. Pak Amar ustoupí dozadu a Eric se na mě vyřítí. Zasadí
mi přímou ránu do čelisti.
Několikrát klopýtnu směrem vzad a chytím se za obličej. Všechna bolest se v mé
mysli seběhne do jediného bodu. Zvednu ruce, abych vykryl další ránu. V hlavě se
mi rozbuší tisíc kladiv. Eric pohne nohou. Pokusím se o úhybný manévr, ale jeho
kopnutí do žeber se ani tak nevyhnu. Levou polovinou těla jako by mi protekl
elektrický proud.
„Jsi větší bačkora, než jsem myslel,“ utrousí Eric.
Tváře se mi rozhoří zahanbením. Na jeho arogantní poznámku zareaguju spodním
hákem. Zásah do břicha.
Eric mě hřbetem ruky švihne přes ucho, až mi v něm začne zvonit. Ztratím
rovnováhu, ale natáhnu pod sebe ruku, takže nespadnu.
„Chceš něco vědět?“ řekne Eric tiše. „Už jsem si vzpomněl, jak se opravdu
jmenuješ.“
Bolest mi zamlží pohled. Netušil jsem, že může mít tolik podob, tolik
přívlastků – leptavá, žhnoucí, táhlá, bodavá.
Eric mě znovu zasáhne. Míří na obličej, ale nakonec je to klíční kost. Vyklepe
si ruku. „Myslíš, že by to zajímalo i ostatní? Mám vyložit všechny karty na
stůl?“
Pohrává si s mým jménem na jazyku. Eaton. Se svou nejmocnější zbraní.
Odevzdaní vždy tlumenými hlasy naznačovali, že problém Sečtělých je v jejich
sobeckosti. Neřekl bych. Je to jejich arogance, která je zaslepuje, pýcha, která
plyne z vědomí, že ví, co jiní nevědí. Ačkoli mě přemáhá strach, uvědomím si, že
právě arogance je Ericovou slabostí. Nevěří, že mu jsem schopen ublížit tak jako
on mně. Věří, že mě na začátku odhadl správně – jako pokorného, nezištného
a pasivního moulu.
Cítím, jak se má bolest promění v zuřivost. Jednou rukou ho přidržím za paži,
aby se mi nevysmekl, a druhou se po něm rozmáchnu a znovu a ještě. A ještě. Ani
nevím, kam mé údery dopadají. Nevidím, necítím, neslyším vůbec nic. Jsem
prázdný, sám, nic.
Pak ke mně konečně dolehnou jeho skřeky a všimnu si, že se oběma rukama drží
za obličej. Bradu má zbrocenou krví, teče mu přes zuby do úst. Snaží se mi
vykroutit, ale držím ho jako ve svěráku, jako bych měl sám zemřít, kdybych ho
pustil.
Nakopnu ho do boku, až se skácí k zemi. Skrz jeho zaťaté ruce se mu podívám do
očí.
Má skelný pohled, nedokáže na mě zaostřit. Krev na kůži mu jasně svítí. Dojde
mi, že za to můžu já, že jsem ho zrasoval, a znovu se do mě vkrade strach, ale
tentokrát z něčeho jiného. Strach z toho kdo jsem, čím bych se mohl stát.
V kloubech prstů mi tepe bílá bolest. Nečekám na propouštěcí signál a odejdu
z arény.
+++
Základna Neohroženosti se svými temnými, tajuplně tichými zákoutími mi
poskytne dostatek prostoru na to, abych se vzpamatoval.
Nedaleko Jámy objevím liduprázdnou chodbu, kde si sednu a zády se opřu
o kamennou stěnu. Nechám do sebe proniknout její chlad. Hlava mi opět třeští
a k ní se navíc přidávají rány utržené v souboji. Nic z toho příliš nevnímám. Na
kloubech prstů mám krev, Ericovu. Pokusím se ji setřít, ale už se stačila vpít
do kůže. Ten duel jsem vyhrál a zajistil si mezi vrstevníky aspoň na čas dobré
postavení – měl bych cítit uspokojení, ne úzkost. Měl bych být rád, že konečně
někam patřím, že můžu být s lidmi, kteří přede mnou u oběda neuhýbají pohledem.
Ale ve mně převažuje pocit, že všechno dobré má i své stinné stránky. Co všechno
obnáší být Neohroženým?
„Ahoj.“ Zvednu oči a uvidím Shaunu, jak klepe na skálu, jako by to byly dveře.
Roztáhne rty do širokého úsměvu. „Myslela jsem, že budeš tancovat radostí.“
„Já tancovat neumím,“ odpovím.
„Jo, to mě mohlo napadnout.“ Posadí se naproti mně a opře se o stěnu. Přitáhne
si kolena k hrudníku a rukama si je obejme. Prsty našich chodidel jsou sotva
několik centimetrů od sebe. Ani nevím, proč mě to zaujalo. Ale ano, vím –
protože je to holka.
Nevím, jak mám s holkami mluvit. A už vůbec ne s těmi odsud. Něco mi říká, že
jejich reakce by mohly být nevyzpytatelné.
„Eric je v nemocnici,“ řekne s úsměvem. „Mají podezření, žes mu přerazil nos.
A docela určitě jsi mu vyrazil jeden zub.“
Sklopím pohled. Já že někomu vyrazil zub?
„Napadlo mě, že bys mi mohl pomoct,“ vyjádří se a palcem na noze mi dloubne do
boty.
Jak jsem předpokládal – dívky z Neohroženosti jsou nevyzpytatelné. „Pomoct
s čím?“
„S bojováním. Jde mi to mizerně. Zatím se všichni bavili na můj účet.“ Zavrtí
hlavou. „Za dva dny mám nastoupit před tu holku. Jmenuje se Ashley, ale chce,
aby jí všichni říkali Ash.“ Shauna protočí panenky. „Chápeš, hraje si na
drsňačku. Faktem ale zůstává, že patří k nejlepším z naší skupiny, a já se
bojím, že mě zabije. Jako že opravdu zabije.“
„Proč chceš, abych ti pomohl zrovna já?“ zeptám se podezíravě. „Protože víš,
odkud jsem přišel a že si tam musíme pomáhat?“
„Cože? Ne, tak to není,“ brání se. Zmateně svraští obočí k sobě. „Chci, abys
mi pomohl, protože ve vaší skupině jsi nejlepší.“
Zasměju se. „To se pleteš.“
„Hele, ty a Eric jste byli jediní dva, kteří neutrpěli porážku, a dneska jsi
mu to natřel, takže jo, jsi. Ale jestli mi nechceš pomoct, stačí...“
„Pomůžu ti,“ přeruším ji. „Jenom nevím jak.“
„Něco vymyslíme,“ řekne. „Co zítra odpoledne? Potkáme se u arény?“
Přikývnu. Usměje se, vstane a má se k odchodu. Po několika krocích se otočí
a vrací se zpátky.
„Přestaň trucovat,“ řekne. „Na všechny jsi udělal dojem. Už to pochop.“
Dívám se za ní, dokud na konci chodby nezahne za roh. Ten zápas mě rozrušil
natolik, že jsem si ani neuvědomil, co mé vítězství znamená – první příčku
v naší skupině. Možná jsem do Neohroženosti zbaběle utekl, ale nepřežívám tu. Mé
místo tady je zasloužené.
Upřeně se zadívám na Ericovu krev na svých prstech a usměju se.
+++
Příští ráno se rozhodnu riskovat. U snídaně se posadím ke stolu k Zekovi
a Shauně. Shauna se hrbí nad jídlem a na většinu otázek jen něco zamručí. Zeke
zívá nad kávou, ale představí mi svou rodinu – mladšího bratra Uriaha, který
sedí u stolu s Lynn, Shauninou mladší sestrou. Jeho matka, Hana – působí
neobyčejně decentně a na její příslušnost k frakci poukazuje jen barva oblečení
– teprve stojí frontu na snídani.
„Chybí ti?“ zeptám se Zeka a zakousnu se do muffinu.
Neohrožení mají slabost na sladké pečivo. Na večeři nikdy nechybí aspoň dva
druhy koláčů a na snídani je vždy na konci samoobslužného pultu připravena hora
muffinů. Když na mě došla řada, lepší příchutě už byly rozebrané, a musel jsem
se spokojit s ořechovým.
„Ani ne,“ odpoví. „Pořád je mám na očích. Až do návštěvního dne se oficiálně
nesmíme stýkat, ale vím, že kdybych něco opravdu potřeboval, udělali by to pro
mě.“
Přikývnu. Shauně vedle něj se zavřou oči a s rukou pod bradou usne.
„A co tobě?“ oplatí mi Zeke otázku. „Tobě se stýská?“
Chystám se po pravdě odpovědět, když vtom sklouzne Shauně brada z ruky a její
obličej se zaboří do čokoládového muffinu. Zeke se směje, až mu tečou slzy.
Dopiju džus a neubráním se úsměvu.
+++
Později toho rána se potkám se Shaunou v tělocvičně. Krátké vlasy má stažené
dozadu a pevné boty, které nosívá nonšalantně rozvázané, si mimořádně pečlivě
zašněrovala. Máchá pěstmi naprázdno, mezi jednotlivými výpady upravuje svou
pozici. Chvíli ji pozoruju, protože nevím, jak jinak začít. Sám teprve přicházím
na to, jak se při boji chovat; méně pověřenou osobu už si Shauna vybrat nemohla.
Ale chvíli ji sleduju a začnu si určitých věcí všímat. Nohy má prkenné,
nepruží v kolenou, obličej nechává nekrytý, úder vede z lokte, místo aby využila
váhy celého těla. Odpočine si a hřbetem ruky si otře čelo. Když si mě všimne,
úlekem nadskočí.
„Pravidlo číslo jedna pro slušný lidi,“ řekne Shauna. „Když tě někdo nevidí
přicházet, ohlas se mu sám!“
„Promiň,“ omluvím se. „Mám pro tebe pár tipů.“
„Aha.“ Kousne se do dásně. „Ven s nima.“
Řeknu jí, čeho jsem si všiml, a pak se postavíme proti sobě do arény. Začneme
pomalu, při každém úderu se stáhneme dozadu, abychom se zbytečně nezranili.
Každou chvíli ji musím dloubnout pěstí do loktu, abych jí připomněl, že si má
chránit obličej, ale za půl hodiny už se pohybuje lépe.
„Ta holka, co s ní máš zítra bojovat,“ řeknu, „dal bych jí ránu přímo sem, do
čelisti.“ Zespodu se dotknu čelisti. „Stačí jeden dobrej zvedák. Zkusíme to
spolu.“
Připraví se na střet. S potěšením konstatuju, že má nohy ohnuté v kolenou
a pruží v nich. Několik vteřin kolem sebe kroužíme a pak na mě pravou rukou
zaútočí. Levá ruka jí při tom klesne k pasu. Vykryju úder a vedu ránu na odkrytý
obličej. V poslední chvíli pěst zarazím a s povytaženým obočím se na ni podívám.
„Možná bych si to zapamatovala líp, kdybys mi vážně jednu vrazil,“ poznamená
a narovná se. Pleť jí námahou zčervenala a na čele podél vlasů se jí tvoří
kapičky potu. Má jasné, kritické oči. Vůbec poprvé si uvědomím, že je hezká.
Jinak, než si obvykle představuju – není jemná ani něžná. Její půvab spočívá
v síle a schopnosti.
„To bych vážně nechtěl,“ odmítnu.
„Ty tvoje rádoby rytířský zásady mi už lezou krkem,“ odsekne. „Dokážu se
o sebe postarat. Dokážu snést trochu bolesti.“
„O to nejde,“ řeknu. „Nejde o to, že jsi holka. Já prostě… nerad lidem
ubližuju, když nemusím.“
„To vám vtloukali do hlavy už od mala?“
„Nevtloukali. Prostě se na to u nás nehrálo. Představ si Škroba tady – nechá
si radši rozmlátit hubu,“ vysvětlím a pousměju se. Nejsem zvyklý takhle mluvit,
ale něco už jsem ze zdejší hantýrky pochytil – a líbí se mi. Její rytmus mě
uvolňuje. „Nepřipadá mi to jenom jako hra, to je celý.“
Poprvé jsem se s tím někomu svěřil. A vím, proč mi to nepřipadá jako hra –
protože po tak dlouhou dobu to pro mě byla realita, ve dne i v noci. Tady jsem
se naučil bránit. Získal jsem sílu. Ale jednu věc jsem se nenaučil a nikdy
nenaučím: libovat si v působení bolesti druhým. Jestli se ze mě má stát
Neohrožený, budu se řídit vlastními pravidly, i za cenu toho, že na jednu stranu
zůstanu Škrobem.
„Tak dobře,“ řekne Shauna. „Pojďme na to znovu.“
Oťukáváme se, dokud nezvládá zvedák bezchybně. Málem jsme zmeškali večeři. Na
odchodu mi poděkuje a přátelsky mě obejme kolem ramen. Okamžitě ztuhnu a Shauna
se zasměje.
„Jak se stát Neohroženým: kurz pro začátečníky,“ zažertuje. „Lekce první –
obejmout svý přátele je normální.“
„My jsme přátelé?“ zeptám se jen napůl žertem.
„Sklapni už,“ řekne a rozběhne se k pokoji, kde jsme ubytovaní.
+++
Příštího rána nás Amar zavede kolem tělocvičny do ponuré chodby. Na jejím
konci jsou masivní dveře. Řekne nám, abychom si posedali podél stěn, a beze
slova zmizí za dveřmi. Podívám se na hodinky. Touhle dobou Shauna nastupuje
proti své soupeřce – nováčků z Neohroženosti je více, a první fáze výcviku jim
trvá déle.
Eric se posadí co nejdál ode mě a já jsem rád. Večer potom, co jsme se spolu
utkali, jsem dostal strach, že by mohl ostatním pomstychtivě vyzradit, že jsem
syn Marcuse Eatona. Ale neudělal to. Nevím, jestli jen čeká na svou příležitost,
nebo jestli má pro své mlčení ještě jiný důvod. Každopádně udělám lépe, když si
od něj budu držet odstup.
„Co myslíte, že tam je?“ zeptá se nervózně Mia, dívka z Mírumilovnosti.
Nikdo neodpoví. Nevím proč, ale jsem v klidu. Za těmi dveřmi není nic, co by
mi mohlo ublížit. A když Amar vykoukne na chodbu a zavolá mě dovnitř jako
prvního, ani mě nenapadne se po ostatních zoufale rozhlédnout. Jednoduše
poslechnu.
V místnosti je šero a špína. Až na křeslo a počítač zeje prázdnotou. Křeslo je
polohovací, v podobném jsem seděl i při talentové zkoušce. Na obrazovce počítače
běží program, který sestává z řádek černého textu na bílém pozadí. Ve škole jsem
vypomáhal v počítačové laboratoři, staral jsem se o zařízení a sem tam i nějaký
počítač opravil. Pracoval jsem pod dohledem jisté Katherine. Byla ze Sečtělosti
a naučila mě toho víc, než musela. Byla ráda, že takové věci někoho zajímají.
Podle kódu na monitoru si o programu udělám představu, i když sám programátor
nejsem. „Simulace?“ zeptám se. „Čím míň toho víš, tím líp,“ zarazí mě Amar.
„Sedni si.“ Opřu se do křesla a ruce položím na opěradla. Amar nachystá injekci
a zvedne ji proti světlu, aby zkontroloval obsah séra v ampuli. Pak mi bez
varování zabodne hrot jehly do krku a stlačí plunžrový píst. Ucuknu.
„Uvidíme, co se dneska objeví jako první,“ řekne. „Už mě to začíná nudit, mohl
bys vyrukovat s něčím novým.“ „Budu se snažit,“ odpovím. Pak už mě simulace
vtáhne do svého děje.
+++
Sedím na tvrdé dřevěné lavici u stolu v kuchyni, před sebou prázdný talíř.
Rolety v oknech jsou zatažené – jediný zdroj světla představuje žárovka
s oranžově rozžhavenými vlákny. Můj pohled padne na černou látku, která mi
zakrývá kolena. Proč nemám šedé oblečení?
Když zvednu oči, stojí naproti mně. Otec. Na zlomek vteřiny ho uvidím tak, jak
si ho pamatuju z Obřadu volby, s ocelově modrýma očima a sevřenými rty
v podmračeném výrazu.
Mám černé oblečení, protože teď jsem Neohrožený, připomenu si. Ale proč sedím u nás doma
naproti otci?
Na mém prázdném talíři se rýsuje obrys žárovky. Určitě jsem v simulaci,
napadne mě.
Světlo náhle zabliká a otec se promění ve stvůru, jakou pravidelně potkávám
v krajině strachu. Je celý pokřivený, místo očí mu zejí tmavé důlky a má
rozšklebená ústa. S rozpřaženýma rukama se na mě přes stůl vrhne. Místo nehtů mu
z prstů čnějí žiletky.
Sekne po mně, ale zvrátím se dozadu a spadnu z lavice. Vyškrábu se na nohy
a uteču do obývacího pokoje. Tam už se na mě ode zdi sápe další Marcus.
Rozhlédnu se po dveřích, ale někdo už je mezitím zastavěl betonovými tvárnicemi.
Jsem v pasti.
Vyběhnu po schodech do patra, nemůžu dýchat. Na posledním schodě zakopnu
a natáhnu se na parkety. Jeden z otcových dvojníků je ve skříni a zevnitř ji
otevře; další vyjde z ložnice mých rodičů; třetí se ke mně dere z koupelny.
Schoulím se ke zdi. V domě je tma. Nejsou tu okna.
Všude je jen můj otec.
Jeden z nich ke mně najednou přiskočí, přitlačí mě ke zdi a oběma rukama mě
začne škrtit. Další mi svými nehty začne drásat kůži na pažích. Pronikavá bolest
mi vžene do očí slzy.
Jsem ochromený. Zpanikařím.
Polknu vzduch. Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Vnímám jen bolest a tlukot
vlastního srdce. Zuřivě kolem sebe kopu, ale jen prorážím vzduch. Ten, který mě
rdousí, mě proti zdi vyzdvihne, až ztratím kontakt se zemí. Údy mi ochabnou,
jsem jako hadrový panák. Bezvládný.
Ze všech stěn na mě dýchá otec. Není to skutečné,
připomenu
si. Jsem
v simulaci. Podobně jako v krajině strachu.
Otcovi dvojníci se najednou rozmnoží. Čekají pode mnou s nataženýma rukama.
S hrůzou pohlédnu na záplavu čepelí. Vzápětí se mi zaseknou do nohou. Otec mi
sevře hrdlo ještě silněji a po krku mi začne stékat pramínek krve.
Simulace, vracím se ke své myšlence. Pokusím se do každé končetiny vyslat
život. Představím si svou krev jako žhavý plamen, který mi šlehá v žilách.
Plácnu rukou o zeď a zašátrám po zbrani. Jedna z nestvůr zvedne své drápy k mým
očím. Zavřeštím a zazmítám sebou, když mi je zatne do víček.
Místo zbraně nahmatám kulovou kliku. Škubnu s ní a spadnu po zádech do jiné
skříně. Všichni mě pustí. Ve skříni je okénko, kterým se dokážu protáhnout ven.
Zrůdy po mně chmatají do tmy, ale já se opřu ramenem o okenní tabulku. Sklo
pukne. Do plic mi vnikne čerstvý vzduch.
Posadím se na křesle a zalapám po dechu.
Sáhnu si na krk, ruce i nohy, abych zkontroloval zranění. Žádná nemám. Stále
je cítím, stále cítím příval horké krve, ale má kůže je neporušená.
Můj dech se zpomalí a spolu s ním i mé myšlenky.
Amar sedí za počítačem, napojený na simulaci. Zírá na mě.
„Co?“ vydechnu.
„Byls tam pět minut,“ oznámí.
„Je to moc?“
„Ne.“ Zachmuřeně se na mě podívá. „Ne, to vůbec není moc. Je to spíš hodně
málo.“
Svěsím nohy na zem a dám si hlavu do dlaní. V simulaci jsem možná strávil jen
chvíli, ale obraz mého zdeformovaného otce, který se mi snaží vydrápat oči, se
mi v duchu stále vrací. S každým výjevem se mi zběsile rozbuší srdce.
„To sérum ještě pořád působí?“ zeptám se a stisknu zuby. „Pumpuje do mě
strach?“
„Ne, po výstupu ze simulace by se mělo deaktivovat,“ odpoví Amar. „Proč?“
Vyklepu si ruce. Mravenčí mi v nich, jako by mi opět dřevěněly. Zavrtím
hlavou. Nebylo to skutečné, řeknu si. Nech to plavat.
„Občas se stane, že panika v člověku ještě nějakou dobu přetrvává. Záleží na
tom, co v simulaci viděl,“ vysvětlí Amar. „Doprovodím tě do pokoje.“
„Ne.“ Zavrtěním hlavy odmítnu. „Budu v pohodě.“
Tvrdě se na mě podívá.
„Nediskutuj.“ Vstane a otevře dveře za křeslem. Vyjdu za ním do temné
spojovací chodby. Pak pokračujeme po kamenných chodnících až k ubytovně. Vzduch
v podzemí je chladný a vlhký. Kromě ozvěny našich kroků a vlastního dechu nic
neslyším.
Jako bych ale něco zahlédl – pohyb – po mé levici. Uskočím ke stěně. Amar mě
zastaví a položí mi ruce na ramena, abych se na něho podíval.
„Hej,“ řekne, „vzpamatuj se, chlape.“
Přikývnu a do obličeje se mi nahrne krev. Žaludek se mi sevře hanbou. Jsem
přece Neohrožený. Žádné stvůry v temných zákoutích mi nemají co nahánět strach.
Opřu se o skálu a zhluboka se nadechnu.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekne Amar. Napnu se. Určitě chce vědět víc o mém
otci. Ale není to tak. „Jak ses z té chodby dostal ven?“
„Otevřel jsem dveře,“ odpovím.
„Ty za tebou byly celou dobu? Měli jste takové u vás doma?“
Zavrtím hlavou.
Amarův obvykle přátelský výraz ztvrdne. „Takže sis ty dveře vymyslel?“
„Jo,“ potvrdím. „Všechny simulace jsou jenom v hlavě. A ta má vymyslela dveře,
abych odtud mohl vypadnout. Jenom jsem se musel soustředit.“
„Zvláštní,“ podotkne Amar.
„Co? Proč?“
„Většina nováčků něčeho takového schopna není, protože na rozdíl od simulace
v krajině strachu si neuvědomujou, že v nějaký simulaci vůbec jsou,“ vysvětlí.
„A proto jim taky trvá podstatně dýl se z ní dostat.“
Cítím, jak mi na krku tepe krev. Nedošlo mi, že tyhle simulace se měly od
krajiny strachu odlišovat – myslel jsem, že je v nich při vědomí každý. Ale
podle toho, co Amar říká, se měla tahle simulace podobat talentové zkoušce
a před ní mě otec před mou simulační bdělostí varoval a přikázal mi nedat ji
najevo. Vybavím si, s jakou naléhavostí to se mnou probíral, jak z jeho hlasu
čišelo napětí, jak mě při tom hrubě popadl za paži.
Tehdy mě napadlo, že by se mnou nikdy takhle nemluvil, kdyby se o mě skutečně
nebál. Kdyby se nebál o mou bezpečnost. Byl jenom paranoidní, nebo je na
schopnosti udržet se při simulaci v bdělém stavu něco nebezpečného? „Byl jsem
jako ty,“ pronese Amar tiše. „Dokázal jsem zákonnitosti simulací měnit. Jenom
jsem si myslel, že jsem jedinej.“
Chci mu říct, aby si to nechal pro sebe, aby si svoje tajemství chránil. Ale
na rozdíl od Odevzdaných, kteří si rty zamykají na klíč a žijí v identických,
spořádaných domech, nemají Neohrožení tajnůstkaření v povaze.
Amar se na mě zvláštně dívá – dychtivě, jako by ode mě něco očekával.
Znejistím a pohnu se.
„Nikde se tím moc nechlub,“ poradí mi. „I tady můžeš velice snadno vyčnívat
z řady, nemysli si. Jenom to tak možná na první pohled nevypadá.“
Přikývnu. „Asi to byla jenom náhoda,“ řeknu. „Na talentovce jsem nic takovýho
vymyslet neuměl. Příště se asi budu chovat normálněji.“ „Asi,“ řekne Amar
nepřesvědčeně. „Prostě jenom nečaruj. Stavěj se k problémům logicky, řeš je
selským rozumem – tak jako ve skutečnosti.“
„Rozumím,“ řeknu.
„Už jsi v pohodě?“ ujistí se Amar. „Dojdeš do pokoje sám?“
Chci mu říct, že jsem mohl jít sám už od začátku, že se mnou vůbec chodit
nemusel. Ale nakonec jen přikývnu. Přátelsky mě poplácá po rameni a vrátí se do
simulační místnosti.
Nemůžu si pomoct, ale cítím, že otec mě před mou bdělostí v simulacích
nevaroval jen kvůli nějakým normám. V jednom kuse mi nadával, že ho před lidmi
zahanbuju, ale nikdy mě před ničím takhle nevaroval, nikdy mě neupozornil na to,
že bych mohl někde narazit. Nikdy mě s rozšířenýma očima nezapřísahal, abych ho
poslechl.
Je to zvláštní pocit zjistit, že se mě asi snažil chránit. Jako by byl víc než
jen monstrum, které vídám ve svých nejhorších nočních můrách.
Zamířím k pokoji, když vtom na konci chodby, kterou jsme přišli, něco
zaslechnu – tiché šoupání nohou, které se ode mě rychle vzdalují.
+++
V jídelně u večeře se ke mně rozběhne Shauna a vrazí mi pěstí do paže. Usmívá
se tak široce, že jí v úsměvu téměř zanikly tváře. Místo pod pravým okem jí
začíná opuchat – bude to pořádný monokl.
„Já jsem vyhrála!“ vyhrkne. „Udělala jsem to, cos mi řekl – v první minutě
jsem jí dala perdu do čelisti. Úplně ji to rozhodilo. Jo, vrazila mi do oka,
protože jsem to blbec nevykryla, ale potom jsem jí vypráskala kožich. Nos má na
maděru. Bylo to úžasný.“
Usměju se. Překvapí mě, jakou mám radost z toho, že moje rada fungovala.
„Dobrá práce,“ pochválím ji.
„Hele, kdybys mi nepomohl, byla bych v loji.“ Její úsměv změkne a patří jen
mně. Stoupne si na špičky a dá mi pusu na tvář.
Když se odtáhne, zůstanu na ni zírat. Zasměje se a odvede mě ke stolu, kde
sedí Zeke a několik dalších nováčků z Neohroženosti. Uvědomím si, že můj problém
není to, že jsem Škrob, ale to, že nevím, co tady taková gesta náklonnosti
znamenají. Shauna je pěkná a vtipná, a kdybych byl doma, domluvil bych se s její
rodinou na společné večeři, pokud bych se s ní chtěl vídat. Zjistil bych si,
v jakém dobrovolnickém projektu se angažuje, a zapojil bych se do něj taky. Tady
naprosto netuším, na čem jsem, ani nevím, jak mám zjistit, jestli se mi vůbec
líbí.
Rozhodnu se, že se tím, alespoň prozatím, nenechám rozrušit. Naložím si jídlo
na talíř a sednu si. Jím a poslouchám, jak se druzí baví a smějí. Všichni Shauně
blahopřejí k výhře a ukazují na dívku, kterou porazila a která teď s oteklým
obličejem sedí u jiného stolu. Po jídle se pustím do čokoládového koláče. Do
jídelny vstoupí dvě ženy ze Sečtělosti.
Chvíli to trvá, než se Neohrožení utiší. Ani taková nenadálá událost však
nezaručí naprosté ticho – mnozí pokračují v hovoru ztlumenými hlasy, které
připomínají pleskot vzdalujících se kroků. Ženy se s Maxem posadí k jednomu
stolu a hovor se opět rozběhne naplno. Dál se nimrám v koláči a mlčky příchozí
pozoruju.
Max vstane a dojde k Amarovi. Nejdřív spolu v napjatém tónu rozmlouvají mezi
stoly, pak vykročí směrem ke mně. Jdou ke mně.
Amar na mě kývne. Nechám na stole nedojedený koláč.
„Budeme muset na prověrku,“ oznámí Amar. Ze rtů mu zmizel rozesmátý výraz
a jeho jindy tak melodický hlas získal monotónní nádech.
„Prověrku?“ zeptám se.
Max se na mě pousměje. „Výsledky tvé simulace strachu jsou poněkud abnormální.
Naši přátelé ze Sečtělosti…“ Přes rameno se mu podívám na dvojici žen. Uvědomím
si, že jednou z nich je Jeanine Matthewsová, mluvčí Sečtělých. Na sobě má
nažehlený modrý kostýmek a kolem krku řetízek s brýlemi, které pozbyly svůj
smysl a získaly roli marnotratného doplňku. „… provedou kontrolní test, aby
vyloučili chybu v simulačním programu,“ pokračuje Max. „Amar vás teď zavede do
simulační místnosti.“
Živě se mi vybaví, jak mi otec svírá paži, jak mi syčí do ucha, abych
u talentové zkoušky neudělal žádnou hloupost. V dlaních mi začne brnět – začínám
nad svým strachem ztrácet kontrolu. Jazyk mi zdřevění, a tak se jen podívám na
Maxe a pak na Amara a mlčky přikývnu. Nevím, co to znamená, že jsem v simulaci
při vědomí, ale vím, že to nevěstí nic dobrého. Vím, že Jeanine Matthewsová by
sem nikdy nevážila cestu, aby osobně dohlédla na průběh mé simulace, kdyby ji na
mně něco silně neznepokojilo.
Beze slova se odebereme k simulátoru, Jeanine a její asistentka – jak
předpokládám – spolu tiše hovoří. Amar otevře dveře a nechá nás vejít dovnitř.
„Donesu další elektrody, abyste mohly simulaci sledovat,“ řekne Amar. „Jsem
hned zpátky.“
Jeanine začne zamyšleně přecházet po místnosti. Jsem ve střehu, nevěřím jí –
Odevzdaní nedokážou marnivost a nenasytnost Sečtělých pochopit. Ale po chvíli si
uvědomím, že všechno může být i jinak, než mě učili. Počítačová laborantka ze
Sečtělosti, která mi předala své cenné zkušenosti, nebyla marnivá ani chamtivá.
Možná že ani Jeanine Matthewsová není.
„Do systému ses přihlásil jako ,Čtyřka‘,“ poznamená po několika vteřinách
Jeanine. Zastaví se a založí si ruce před tělem. „Což mě zmátlo. Proč ses
neidentifikoval jako ,Tobias‘?“
Už ví, kdo jsem. Jistěže. Ta přece ví všechno. Celé břicho se mi stáhne křečí.
Zná moje jméno, zná mého otce, a pokud viděla jeden jediný záznam z mé simulace
strachu, zná i mé nejtemnější stránky. Obrátí ke mně své jasné oči plné vody.
Uhnu pohledem.
„Chtěl jsem mít čistej štít,“ odpovím.
Přikývne. „Chápu. Zvláště když uvážím, čím vším sis prošel.“
Její hlas je skoro… něžný. Na její tón zareaguju s nevolí. Podívám se jí
zpříma do tváře. „Jsem v pohodě,“ ujistím ji chladně.
„Ovšem že jsi.“ Pousměje se.
Amar se vrátí. Před sebou tlačí vozík s dráty, elektrodami a dalším potřebným
vybavením. Vím, co se ode mě čeká. Položím se do křesla, opřu si ruce. Ostatní
se připojí k počítači. Amar ke mně přistoupí s jehlou. Zůstanu v klidu, když mi
do krku zabodne její hrot.
Zavřu oči a všechno kolem se propadne do tmy.
+++
Když oči opět otevřu, stojím na střeše mrakodrapu, jen kousek od okraje
střechy. Hluboko pode mnou je tvrdý chodník a liduprázdné ulice. Tady se pomoci
nedovolám. Ze všech stran mě bičuje vítr, až jeho náporu podlehnu a spadnu po
zádech na štěrk.
Už jenom to, že jsem tady nahoře a kolem mě se prostírá širá, nekonečná
obloha, mě naplňuje úzkostí. Nikdo a nic není v tomhle městě výš než já.
Vzpomenu si, že mě sleduje Jeanine Matthewsová. Vrhnu se ke střešním dveřím
a pokusím se je otevřít. Mezitím vymýšlím strategii. Tuto fobii obyčejně řeším
skokem z budovy – vím, že jsem v simulaci a že ve skutečnosti neumřu. Ale
většina ostatních by nic takového neudělala; pokusili by se ze střechy uniknout
bezpečnou cestou.
Zvážím své možnosti. Můžu zkusit dveře vypáčit, ale nemám k tomu žádné
nástroje. Je tu jen štěrk, dveře a obloha. Vím, že bych si mohl silou vůle
nástroj vytvořit, ale přesně na takové jednání Jeanine pravděpodobně čeká.
Poodstoupím od dveří a vší silou do nich patou kopnu. Ani se nepromáčknou.
Vrátím se k římse. Srdce mi buší až v krku. Místo abych shlédl k miniaturním
chodníkům hluboko pod sebou, zaměřím se na samotnou budovu. Pode mnou jsou okna
s parapety, stovky oken. Napadne mě způsob, jak se dostat dolů co nejrychleji.
Jako stvořený pro Neohrožené. Slézt.
Schovám obličej do dlaní. Vím, že to není skutečné, ale všechno tak působí,
vítr, který mi hvízdá v uších, ostrý a chladný, hrubý beton pod mýma rukama,
skřípot štěrku, který mi ujíždí pod nohama. Přehodím jednu nohu přes okraj
střechy a zachvěju se. Čelem k budově se pomalu spustím dolů, nejdřív jednu
nohu, pak druhou. Už visím na římse jen za špičky prstů.
Panika ve mně vrcholí. Se stisknutými zuby zaskučím. Bože! Nesnáším výšky –
nesnáším je! Rozmrkám slzy, které v duchu přičítám větru, a prsty na nohou
našmátrám parapet. Pak jednou rukou nahmatám okenní rám, co nejvíc se přiblížím
svým těžištěm ke stěně, aby mě vlastní váha nestrhla dolů, a teprve potom
opatrně přenesu váhu na plosky nohou.
Převážím se dozadu, do prázdna. Zavřeštím a scvaknu zuby, až zaskřípou.
Čeká mě další okno. A další. Další.
Sehnu se, jednou rukou se přidržím okna nahoře, druhou dole. Chvíli hledám co
nejlepší chyt. Využiju tření a špičkami nohou sešplhám po kameni. A už opět
visím ve vzduchu.
Dostoupnu na římsu, ale tentokrát se na ní neudržím. Ztratím rovnováhu
a zvrátím se. Zamáchám rukama a zaryju prsty do betonu. Není se čeho zachytit.
Padám volným pádem. Z hrdla se mi vydere zoufalý skřek. Mohl bych pod sebou
vytvořit síť; mohl bych si domyslet lano, abych se zachránil – ne, nesmím do
simulace vnést nic, co do ní nepatří, nesmím jim ukázat, co umím.
Raději spadnu. Raději zemřu.
Probudím se bolestí – kterou má mysl vytvořila – a cítím, jak prostupuje celým
mým tělem, křičím, od slz a prožité hrůzy vidím rozmazaně. S trhnutím se posadím
a zalapám po dechu. Celý se třesu. Stydím se za své chování, ale je to k dobru
věci. Ukáže jim, že nejsem nijak výjimečný – jen další domýšlivý nováček, který
myslel, že něco zvládne, a nezvládl.
„Zajímavé,“ řekne Jeanine. Sotva ji přes vlastní oddechování slyším. „Nahlížet
do mysli druhých mě nikdy neunaví – každá drobnost o nich tolik vypovídá.“
Přehodím nohy – stále roztřesené – přes okraj sedadla a položím chodidla na
zem.
„Vedl sis dobře,“ povzbudí mě Amar. „O tvých lezeckých schopnostech bych
trochu pochyboval, ale i tak ses ze simulace dostal velice rychle, jako
posledně.“
Usměje se na mě. Mé chování muselo působit dostatečně normálně, jinak by se
takhle netvářil.
Přikývnu.
„Vypadá to, že abnormální výsledky tvého testu zavinila chyba v programu.
Budeme jej muset prověřit a tento nedostatek odstranit,“ řekne Jeanine.
„Teď vy, Amare. Kdybyste byl tak laskav, ráda bych se podívala na vaše chování
v simulaci strachu.“
„Moje? Proč moje?“
Jeanine se nepřestává usmívat. „Naše informace naznačují, že vám Tobiasův
podezřelý výsledek testu nepřišel alarmující – že jste jej naopak shledal
obstojným. Proto bych chtěla zjistit, jestli tato snížená citlivost nevyplývá
z vaší osobní zkušenosti.“
„Vaše informace,“ řekne Amar. „Informace odkud?“
„Jeden z nováčků přišel vyjádřit svou starost o vaše zdraví,“ sdělí Jeanine.
„Ale ráda bych ctila jeho soukromí. Tobiasi, můžeš odejít. Děkuji za
spolupráci.“
Pohlédnu na Amara. Naznačí, že mám jít. Postavím se na nohy, ještě roztřesené,
a opustím místnost. Dveře úmyslně nedovřu, abych mohl odposlouchávat. Sotva však
vykročím na chodbu, asistentka je za mnou zabouchne. Nic přes ně není slyšet,
ani když na ně přiložím ucho.
Jeden z nováčků přišel vyjádřit svou starost – a já vím, který to byl. Mezi
námi je jen jeden přeběhlík ze Sečtělosti: Eric.
+++
Uběhne týden. Zdá se, že návštěva ze Sečtělosti byla uzavřenou kapitolou.
Všichni nováčci, místní i ti, kteří přestoupili, se každý den odebírají na
simulátor strachu. Každý den mě ochromí: výšky, klaustrofobie, násilí, otec.
Někdy se mé fobie vzájemně prolínají – setkávám se s otcem na střeše výškových
budov, dopouštím se na někom násilí v uzavřených prostorách. Ze simulací se
probouzím jako opilý, třesu se a stydím se za to, že i když se v porovnání
s ostatními potýkám jen se čtyřmi překážkami, jako jediný je ze sebe po
procitnutí nedokážu setřást. Vloudí se do mé mysli, když je nejméně čekám,
vstupují do mých snů, ze kterých se probouzím rozechvělý a paranoidní. Skřípu
zuby, při sebemenším zvuku nadskakuju, zničehonic ztrácím cit v rukou. S takovou
skončím v blázinci dřív, než skončí výcvik.
„Hele, jseš… v pohodě?“ zeptá se mě jednou u snídaně Zeke. „Vypadáš úplně
grogy.“
„Nic mi není,“ odseknu nepřátelsky, ačkoli jsem to neměl v úmyslu.
„Jo, vidím,“ odpoví Zeke s úsměvem. „Koukni, každej se někdy může cítit pod
psa.“
„Jasný,“ řeknu a s přemáháním dojím snídani. Poslední dobou mi všechno chutná
jako podešev, ale když už přicházím o rozum, aspoň přibírám na váze, hlavně na
svalech. Zvykám si na nové tělo, které najednou zabírá mnohem více prostoru, než
tomu bylo dřív. Alespoň v tomto ohledu se cítím silnější, jistější.
Se Zekem odneseme své jídelní tácy. Cestou do Jámy nás dohoní Zekův mladší
bratr – myslím, že se jmenuje Uriah. Už teď je vyšší než Zeke a za uchem mu
svítí gáza, která zakrývá čerstvé tetování. Obvykle z něho během pár vteřin
vypadne nějaký vtip, ale tentokrát se jen tváří ohromeně.
„Amar,“ řekne skoro bez dechu. „Amar je…“ Zavrtí hlavou. „Amar je mrtvej.“
Nervózně se zasměju. Uvědomuju si, že to asi není adekvátní reakce, ale nemůžu
si pomoct. „Cože? Jak to myslíš, je mrtvej?“
„Dneska brzo ráno našla nějaká ženská na chodníku před centrálou tělo,“
vysvětlí Uriah. „Právě ho identifikovali. Byl to Amar. Musel… musel…“
„Skočit?“ doplní Zeke.
„Nebo spadnout, to nezjistíš,“ řekne Uriah.
Vyrazím ke krkolomným chodníkům vytesaným do skály. Kvůli strachu z výšek se
tady normálně tisknu ke stěně, ale o tom, co je pode mnou, teď vůbec
nepřemýšlím. Proderu se mezi rozdováděnými dětmi a lidmi, kteří proudí z obchodů
ven nebo dovnitř. Vystoupám po vratkém schodišti, které vede k prosklené podlaze
vstupní haly.
Ve vestibulu se již shromáždil dav lidí. Proklestím si mezi nimi cestu.
Někteří mi nadávají, nebo do mě dokonce vztekle žduchnou, ale příliš si toho
nevšímám. Zastavím se až u prosklených stěn, odkud je výhled na okolní ulice.
Tam spatřím oblast obehnanou policejní páskou a uvnitř ní na chodníku kaluž
krve.
Dlouho od ní nemůžu odtrhnout pohled. Dlouho se nemůžu smířit s myšlenkou, že
ta krev patří Amarovi. Amarovi, který na tomto místě vydechl naposledy.
Pak odejdu.
+++
Neumím pro Amara truchlit, alespoň ne tradičním způsobem. Na to jsem ho tak
dobře neznal. Vím, jak jsem se trápil, když zemřela matka, jak těžké bylo
přivítat každý nový den. Vzpomínám si, že jsem se často zapomněl i uprostřed
obyčejných úkonů a už jsem je nedokončil, nebo že jsem se v noci budíval se
slzami na tváři.
Ztrátu Amara vnímám jinak. Občas mě to zabolí, když si vzpomenu, jak mi dal mé
nové jméno, jak se mě snažil ochránit, i když mě vůbec neznal. Ale většinu času
mám prostě vztek. Vím, že jeho smrt má co do činění s Jeanine Matthewsovou
a její prověrkou, vím to. A to znamená, že ať se stalo cokoli, zodpovědnost padá
i na Erica, protože ten vyslechl naši soukromou rozmluvu a běžel o tom svým
lidem poreferovat.
Zabili ho Sečtělí. Ale všichni si předpojatě myslí, že skočil ze střechy nebo
spadl. Byl přece Neohrožený.
Ten večer Neohrožení uspořádají vzpomínkový večer na jeho počest. Už koncem
odpoledne jsou všichni v podnapilém stavu. Sejdeme se u propasti, Zeke mi podá
kelímek tmavého nápoje. Bez dlouhého přemýšlení ho do sebe obrátím. Mírně
zakolísám a podám mu ho zpátky.
„Máš recht,“ řekne Zeke, když spatří jeho prázdné dno. „Jdu pro další.“
Přikývnu a zaposlouchám se do burácení, které sem z propasti doléhá. Jeanine
Matthewsová se až příliš snadno smířila s myšlenkou, že mé abnormální výsledky
způsobila chyba v simulačním kódu. Co když všechno jen předstírala? Co když si
pro mě přijde, jako si přišla pro Amara? Pokusím se tu myšlenku zaplašit.
Na rameno mi dopadne tmavá zjizvená ruka a vedle mě se vynoří Max.
„Jak na tom jsi, Čtyřko?“ chce vědět.
„Dobře,“ odpovím po pravdě. Jsem na tom dobře, ještě se držím na nohou
a dokážu srozumitelně mluvit.
„Vím, že Amar si na tobě zakládal. Viděl v tobě silný potenciál.“ Pousměje se.
„Nestačil jsem ho poznat,“ namítnu.
„Byl vždycky tak trochu psychicky nevyrovnaný. Lišil se od svých vrstevníků,“
řekne Max. „Myslím, že ho dost vzalo, že si jeho prarodiče sáhli na život. Ale
možná byl jeho problém hlubší… Nevím. Možná mu je takhle líp.“
„Líp mrtvýmu?“ zapochybuju a svraštím čelo.
„Nevykládej si to špatně,“ ospravedlňuje se Max. „Tady v Neohroženosti každého
podporujeme, aby si zvolil svou cestu. Jestli tohle má být ta jeho… budiž.“
Znovu mi položí ruku na rameno. „Po zítřejších závěrečkách bych si s tebou rád
promluvil o tvé budoucnosti v Neohroženosti. Když odhlédnu od tvé minulosti, jsi
bezesporu náš nejtalentovanější nováček.“
Mlčky na něj zírám. Vůbec nechápu, co říká a ani proč to říká právě tady, na
Amarově pohřbu. Snaží se mě najmout? Na co?
Zeke se vrátí se dvěma kelímky a Max vklouzne zpátky do davu, jako by se mnou
vůbec nemluvil. Jeden Amarův kamarád si stoupne na židli a zařve něco v tom
smyslu, že Amar měl odvahu prozkoumat neznámé.
Všichni pozvednou své kelímky a začnou skandovat jeho jméno. Amar, Amar, Amar.
Opakují ho donekonečna, až ztratí svůj význam a promění se v rytmizovaný blábol,
ve kterém vše zanikne.
Pak se všichni napijeme. Takhle truchlí Neohrožení – s láhví v ruce zaženou
smutek do zapomnění a nechají ho tam.
Dobře. Fajn. To zvládnu taky.
+++
Na mou závěrečnou zkoušku v krajině smrti dohlíží Tori a lídři Neohroženosti,
včetně Maxe, coby přísedící. Zařadím se zhruba doprostřed zástupu a vůbec poprvé
se necítím ani trochu nervózní. V krajině strachu je každý při vědomí, takže
nemusím nic předstírat. Zabodnu si jehlu se sérem do krku a nechám svou realitu
zmizet.
Průběh celé simulace už znám nazpaměť. Ocitnu se na střeše výškové budovy
a rozběhnu se k jejímu okraji. Pak mě ze všech stran stlačí stěny dřevěného
boxu. Po kratičkém panickém záchvatu už vrážím ramenem do povolené stěny
napravo. Bedna se jako zázrakem rozskočí. Uchopím pistoli a zastřelím neznámého
člověka – tentokrát mu nevidím do tváře, ale podle oblečení je z Neohroženosti –
rovnou do hlavy.
Otec, se kterým se potkám na konec, si je podobnější než kdykoli předtím.
Místo tlamy má svá ústa, ačkoli prázdné oční důlky mu zůstaly. A když se
napřáhne, aby mě udeřil, v ruce má opasek, a ne řetěz z ostnatého drátu či
podobnou zbraň, kterou by mi vyrval z těla kusy živého masa. Utržím pár ran, ale
pak se vrhnu k nejbližšímu z dvojníků a popadnu ho za krk. Rozzuřeně mu vrazím
pěstí do obličeje. Ani si nestačím svou pomstu vychutnat a probudím se schoulený
na podlaze simulační místnosti.
V místnosti za zrcadlem se rozsvítí světla, takže uvidím všechny přítomné.
Nováčci čekají ve dvou řadách. Je mezi nimi i Eric, rty poseté piercingem. Často
se během dne přistihnu, jak si v duchu představuju, že mu jeden po druhém trhám
ven. Před nováčky sedí tři lídři frakce včetně Maxe. Všichni uznale pokyvují
hlavami a usmívají se. Tori na mě ukáže vztyčené palce.
Na zkoušku jsem šel s pocitem, že už mi na ničem nezáleží – jestli projdu
s odřenýma ušima, jestli se vyznamenám, jestli se stanu Neohroženým. Ale když mě
Tori povzbudí svým gestem, jsem na sebe hrdý a z místnosti odejdu s úsměvem na
tváři.
Amar je po smrti, ale chtěl, abych uspěl. Nemůžu říct, že jsem to udělal pro
něj – neudělal jsem to pro nikoho, ani pro sebe, ale aspoň jsem mu neudělal
ostudu.
Všichni nováčci, kteří už udělali závěrečnou zkoušku, čekají společně v pokoji
přeběhlíků na vyhlášení výsledků. Když se objevím ve dveřích, Zeke se Shaunou
zahalekají. Posadím se na svou postel.
„Jak to šlo?“ zeptá se Zeke.
„Ale jo,“ odpovím, „Bez překvápek. A vám?“
„Hrůza, ale žiju,“ shrne Zeke a pokrčí rameny. „Zato Shauna má nový fobie.“
„Hele, mám je pod kontrolou,“ namítne Shauna s předstíranou lehkostí. Přes
kolena si dala polštář, Ericův. Nebude rád. „Vyprášila jsem jim kožich,“ dodá
žertem a zazubí se.
„Jasný, jasný,“ reaguje Zeke.
Shauna po něm hodí polštářem. Trefí se do obličeje. Zeke po něm chňapne.
„A co chceš, abych řekl? Ano, bylas úžasná. Legendární. Stačí?“ Praští ji
polštářem do ramene. „Co jsme s těma simulačkama začali, v jednom kuse se
chlubí, protože je lepší než já. Už mi to leze krkem.“
„Aspoň víš, jaký to je. Tobě se po každým vyhraným zápase taky huba
nezastavila,“ oponuje mu Shauna. „Vidělas, jak jsem mu hnedka na začátku parádně
vrazil? Bla, bla, bla.“
Strčí do něj a on ji popadne za zápěstí. Vyškubne se mu a zatahá ho za ucho.
Oba se smějí a dál se pošťuchují.
Možná nevím, jakým způsobem Neohrožení projevují své city, ale poznám, když
spolu dva lidé flirtují.
Usměju se. Tím se otázka mě a Shauny vyřešila. Vlastně mě nikdy moc netrápila.
To myslím mluví za vše.
Sedíme spolu ještě další hodinu a čekáme, až se do pokoje dotrousí zbývající
lidé. Jako poslední se objeví Eric. S nabubřelým výrazem zůstane stát ve
dveřích.
„Je čas se seznámit s výsledkama,“ řekne.
Všichni se zvednou a projdou kolem něj ven. Na některých je znát nervozita,
jiní působí sebejistě, až příliš. Počkám, až všichni odejdou, teprve pak sám
zamířím k východu. Ve dveřích se zastavím, založím si ruce před tělem a na
několik vteřin se zadívám Ericovi do očí.
„Co mi chceš?“ zeptá se.
„Vím, žes to byl ty,“ řeknu. „Tys jim o Amarovi řekl. Vím to.“
„Nevím, o čem mluvíš.“ Zapírá. Očividně lže.
„Můžeš za to, že je mrtvej,“ pokračuju. Překvapí mě, jak rychle ve mně
vyskaluje hněv. Roztřesu se po celém těle, do tváří mi stoupne krev.
„Nedostals náhodou po palici, Škrobe?“ ohradí se Eric a ušklíbne se. „Jseš
úplně mimo.“
Prudce ho přirazím ke dveřím. Jednou rukou ho podržím – ani jsem nevěděl,
jakou mám sílu – a nakloním se k jeho obličeji. „Vím, žes to byl ty,“ zopakuju
a hledám v jeho černých očích důkaz. Žádný nenajdu. Z jeho tváře na mě zírají
vyhaslé, neproniknutelné rybí oči. „Zavinils jeho smrt a to ti jen tak
neprojde.“ Pustím ho a zamířím k jídelně.
+++
Jídelna praská ve švech. Všichni se hodili do gala – běžný piercing vyměnili
za nablýskané kroužky a tyčinky a poodhalili svá tetování. Mnozí se nezalekli
ani částečné nahoty. Snažím se nesjíždět pohledem, kam nemám, a protlačím se
davem. Když ucítím vůni koláčů, masa, chleba a koření, seběhnou se mi sliny
v ústech – zapomněl jsem se naobědvat.
Cestou ke stolu ukradnu v nestřeženém okamžiku Zekovi z talíře rohlík. Spolu
s ostatními čekám na výsledky. Doufám, že to nebudou natahovat. Jako bych se
držel elektrického ohradníku, ruce mi mravenčí a v hlavě mi defilují útržky
nezadržitelných myšlenek. Zeke a Shauna se se mnou dají do řeči, ale nemáme
dostatečně silné hlasivky, abychom okolní vřavu překřičeli. Čekáme tedy mlčky.
Max vyleze na stůl a zvedne ruce, aby si vyžádal ticho. Do značné míry se mu
to podaří, ale zdá se, že Neohrožené nikdo nikdy zcela neumlčí. Někteří se dál
nerušeně baví a vtipkují. Maxův hlas je i přesto dobře slyšet.
„Před několika málo týdny se skupina malých, hubených poseroutků rozhodla
začít nový život a rovnýma nohama skočila do našeho doupěte,“ řekne na úvod.
„Moc jsem nevěřil, že by první den vůbec někdo z nich mohl přežít –“ odmlčí se
a nechá prostor pro smích. Několik lidí se opravdu zasměje. „S potěšením však
musím ohlásit, že všichni nováčci letos dosáhli potřebného počtu bodů a stávají
se právoplatnými členy Neohroženosti!“
Všichni propuknou v jásot. Navzdory ujištění o postupu si Zeke a Shauna vymění
nervózní pohledy – výsledné pořadí totiž určí, jaké povolání bude kdo smět
vykonávat. Zeke obejme Shaunu kolem ramen a povzbudivě ji stiskne.
Najednou se cítím úplně sám.
„Dost řečí,“ uzavře Max. „Naše ptáčátka už asi vyskakují z kůže, takže tady je
pořadí, v jakém se našich dvanáct nových členů umístilo!“
Na obrazovce za jeho zády se objeví naše jména, která snadno přečtou i lidé
vzadu.
Nejdřív automaticky hledám jména svých přátel:

6. Zeke
7. Ash
8. Shauna

Napětí ze mě spadne. Očima prolétnu seznam směrem nahoru, ale své jméno
nevidím. Píchne mě u srdce. Ale vzápětí mě panika opustí. Jsem na seznamu jako
první.

1. Čtyřka
2. Eric

Shauna nadšeně vypískne a společně se Zekem se na mě vrhnou, aby mě umačkali.

Tak tak že pod jejich váhou nespadnu. Zasměju se a ve vítězoslavném gestu zvednu
ruce nad hlavu.
Někde v tom chaosu mi spadl rohlík na zem – potom ho i rozšlápnu. Usmívám se.
Kolem mě se narhnou lidé, ani je neznám, plácají mě po ramenou, široce se
usmívají a opakují mé jméno. Mé jméno, které zní „Čtyřka“. Všechny otazníky
související s mou minulostí mizí. Teď už jsem jedním z nich, teď už jsem
Neohrožený.
Už nejsem, a nikdy nebudu, Tobias Eaton.
Jsem Neohrožený.
+++
Ten večer, opojen úspěchem a přejedený k prasknutí, se z oslavy tiše vytratím
a vyšplhám po úzkých cestách do proskleného vestibulu. Vyjdu před budovu
a zhluboka se nadechnu večerního vzduchu. Je chladný a osvěžující, s horkým,
vydýchaným vzduchem dole v jídelně se nedá srovnat.
Zamířím k trati. Mám příliš mnoho energie, než abych dokázal v klidu sedět.
Právě přijíždí vlak. Reflektor lokomotivy za jízdy poblikává. Hřmotná souprava
kolem mě prosviští. Nakloním se k ní a poprvé si vychutnám mrazivé vzrušení,
které ve mně blízkost nebezpečného kolosu vyvolá.
Vtom si v jednom z vagonů všimnu temného stínu. Z vlaku se vykloní vysoká,
velmi štíhlá ženská postava, která se drží postranního madla. V rozmazané šmouze
na vteřinu zahlédnu tmavé kučeravé vlasy a skobovitý nos.
Jako bych spatřil svou matku.
Pak vlak zmizí a s ním i ona.
Malý byt zeje prázdnotou. V rozích na podlaze jsou ještě patrné stopy po
zametání. Až na své staré oblečení, uložené na dně batohu, nemám prostor čím
zaplnit. Hodím batoh na matraci a ze šuplat pod postelí vylovím prostěradlo
a přikrývku.
Usmálo se na mě štěstí – umístil jsem se jako první a na rozdíl od svých
vrstevníků jsem chtěl bydlet sám. Pro ostatní, kteří jako Zeke a Shauna vyrostli
mezi Neohroženými, by bylo ticho a klid samotářského života nesnesitelné.
V tichosti si povléknu peřinu a prostěradlo úhledně napnu na matraci. Místy je
proděravělé od molů nebo prodřené stářím. Modrá prošívaná přikrývka voní po
cedru a prachu. Rozepnu batoh, abych z něj vybalil svůj skromný majetek. Na
chvíli před sebou podržím svou starou šedou košili – spodní lem má odtržený,
obvázal jsem si jím krvácející dlaň. Zdá se mi malá – pochybuju, že bych se do
ní ještě vlezl, ale nezkusím si ji. Poskládám ji a uložím do zásuvky.
Ozve se zaklepání na dveře. „Dále!“ křiknu v domnění, že je to Zeke a Shauna.
Do místnosti však vstoupí vysoký muž s tmavou pletí a modřinami na kloubech
prstů. Max. Založí si ruce před tělem. Přelétne byt pohledem a znechuceně ohrne
ret, když na mé posteli spatří poskládané šedé kalhoty.
Jeho reakce mě poněkud překvapí – málokdo by si Odevzdanost dobrovolně vybral
jako místo pro život, ale málokomu taky leží v žaludku. Zdá se, že Max je jedním
z nich.
Postavím se a nevím, co říct. Navštívil mě jeden z lídrů frakce. „Zdravím,“
řeknu.
„Nerad ruším,“ odpoví Max. „Divím se, žes nešel bydlet s ostatními. Pár přátel
sis tady přece našel, ne?“
„To jo,“ připustím. „Ale takhle se cítím líp.“
„Vidím, že bude chvíli trvat, než na své staré zvyky zapomeneš.“ Přejede
prstem po poličce v kuchyni a prach si pak otře o kalhoty. Kriticky se na mě
podívá – jako by mi říkal, ať se koukám přizpůsobit rychleji.
Jako nováček bych si z jeho pohledu možná dělal hlavu, ale už nejsem nováček.
Jsem Neohrožený a na tom Max nic nezmění, ať jsem sebeupjatější.
Nebo změní?
„Dnes odpoledne si vybereš své zaměstnání,“ pokračuje. „Uvažuješ o něčem
konkrétním?“ „Záleží na tom, co se bude nabízet,“ odpovím. „Rád bych učil. Možná
nováčky jako Amar.“
„Nemyslíš, že máš nárok na lepší pozici, když jsi tak zabodoval? Instruktora
může dělat každý.“ Max povytáhne obočí, ale jedno zůstane níž než druhé – brázdí
ho jizva. „Přišel jsem ti nabídnout příležitost, která se naskytla.“
Zpod stolku u kuchyňské desky si přitáhne židli, obrátí ji opěradlem dopředu
a obkročmo si na ni sedne. Černé pevné boty má potřísněné světlehnědým blátem
a zauzlované tkaničky se mu na koncích třepí. Je to asi ten nejpodivnější
Neohrožený, s jakým jsem se kdy setkal, ale vím, že je to tvrdý chlap.
„Budu k tobě upřímný. Jeden z mých starších kolegů už na svou práci nestačí,“
vysvětlí Max. Posadím se na okraj postele. „My čtyři ostatní bychom mezi sebou
rádi uvítali novou krev. Někoho, kdo by vnesl do výcviku nováčků a jejich
začlenění do společnosti nový vítr. Tento úkol většinou připadá na nejmladšího
z členů vedení, i proto by ses na to hodil. Kandidáty chceme vybrat z řad
nejmladších právoplatných členů a po zaškolení se pro jednoho z nich
rozhodnout.“
Najednou je mi ve vlastním těle nějak těsno. Vážně mi ve věku šestnácti let
nabízí účast na vedení?
„Přípravný program potrvá nejméně jeden rok,“ pokračuje Max. „Bude náročný
a prověří vaše schopnosti v mnoha oblastech. Zatím můžeme říct, že se simulacemi
strachu si hravě poradíš.“
Bez přemýšlení přikývnu. Má sebejistota mu zřejmě nevadí, protože se pousměje.
„Na dnešní setkání kvůli práci už chodit nemusíš,“ řekne Max. „Tvoje školení
začne brzy – vlastně hned zítra.“
„Počkejte,“ zarazím ho, když se konečně zmůžu na slovo. „To nemám na výběr?“
„Jistěže máš.“ Zatváří se zmateně. „Jen jsem předpokládal, že někdo jako ty by
se raději chtěl vypracovat na vůdčí pozici než trávit dlouhé dny se zbraní na
rameni jako hlídka u oplocení nebo donekonečna vysvětlovat nováčkům správnou
techniku boje. Ale jestli jsem se spletl…“
Nevím, proč váhám. Hranice strážit nechci, patrolovat ve městě také ne a potu
v aréně už jsem si užil dost. Možná mám na boj přirozený talent, ale to
neznamená, že se mu chci dennodenně věnovat. Možnost změnit Neohroženost
k lepšímu se dovolává mých altruistických sklonů, které ve mně přetrvávají a čas
od času se dožadují pozornosti.
Asi jen nemám rád, když mě někdo do něčeho tlačí.
Zavrtím hlavou. „Nespletl jste se.“ Odkašlu si a pokusím se o přesvědčivější,
odhodlanější tón. „Chci to zkusit. Díky.“
„Výborně.“ Max vstane a jakoby ze zvyku si zvolna prokřupe všechny prsty. Podá
mi ruku. Potřesu si s ním, ačkoli si na toto gesto stále nemůžu zvyknout –
Odevzdaní by se druhého člověka s takovou samozřejmostí nikdy nedotkli. „Zítra
ráno v osm buď v zasedačce vedle mé kanceláře. Desáté patro.“
Odejde a na podlaze po něm zůstanou kousky suchého bláta, které mu odpadly
z podrážek. Vezmu smeták opřený u dveří a zametu je. Teprve když vracím židli
zpátky pod stůl, uvědomím si jednu věc – jestli skončím ve vedení, jestli budu
reprezentovat tuhle frakci, dřív nebo později se budu muset tváří v tvář setkat
se svým otcem. A to ne jen jednou, ale opakovaně, dokud se nestáhne z veřejného
života a nespolkne ho šedá tlama Odevzdanosti.
Prsty na rukou mi ochabnou. V krajině strachu jsem svým obavám čelil již
mnohokrát, ale to neznamená, že se jim budu umět postavit i ve skutečném životě.
+++
„Ty vole, prošvihls to!“ řekne Zeke účastně. V očích má starost. „O dobrý
fleky se strhla rvačka. Teď už můžeš dělat tak akorát hajzlbábu! Kdes byl? “
„Všechno je v pohodě,“ ujistím ho a donesu si tác s jídlem k našemu stolu
u dveří. Sedí u něj Shauna s mladší sestrou Lynn a její kamarádkou Marlene.
Nejraději bych se otočil a šel jinam – usměvavá Marlene je pro mě výzva, i když
mám zrovna dobrou náladu – ale co naplat, Zeke už si mě všiml. To už k nám
dobíhá i Uriah. Na talíři má takovou hromadu jídla, že to nemůže nikdy sníst.
„O nic jsem nepřišel – už předtím jsem měl dostaveníčko s Maxem.“
Sedneme si k našemu stolu, který osvětluje ostře modré světlo lampy, a já jim
ve zkratce vylíčím, s čím za mnou Max přišel. Snažím se, aby to nevyznělo
vychloubavě, přece jen jsem své přátele sotva našel a nechci, abychom si něco
zbytečně záviděli. Když skončím, Shauna si opře hlavu do dlaně a obrátí se
k Zekovi. „Měli jsme se snažit víc.“
„Nebo jsme ho měli včas zlikvidovat.“
„Obojí.“ Shauna se na mě zazubí. „Gratuluju. Zasloužil sis to.“
Ucítím na sobě jejich pohledy. Hřejí jako paprsky a naplňují mě hrdostí.
Raději změním téma. „A co vy? Kam jste se nechali uvrtat?“
„Já do dozorny,“ ohlásí Zeke. „Moje matka tam kdysi dělala a většinu věcí,
který budu potřebovat, už mě naučila.“
„Já mám dělat rotmistra u pohraničníků nebo co,“ řekne Shauna. „Znám
i zajímavější práci, ale aspoň se dostanu na čerstvej vzduch.“
„Počkej, až se budeš uprostřed zimy prodírat závějema, to budeš mluvit jinak,“
poznamená Lynn kousavě. Zabodne vidličku do šťouchaných brambor. „Doufám, že
jako nováček nebudu úplně marná. U žádnýho plotu zkejsnout nechci.“
„A už jsme zase u toho,“ povzdechne si Uriah. „Jseš chytrá jak opice. Nemám ti
donést banán, aby sis měla čím zacpat pusu?“
Podívám se na jeho hromadu jídla. „Možná bys jí mohl obětovat kousíček ze své
skromné večeře,“ rýpnu si do něj.
Protočí panenky a skloní se nad svůj tác. S nechutí se vrátím ke svému jídlu –
od rána jsem do sebe nic nedostal; zítřek mě příliš znepokojuje.
Zeke někoho zahlédne na opačném konci jídelny. „Hned jsem zpátky.“
Shauna ho sleduje pohledem až ke skupince mladistvých. Nevypadají starší než
my, ale na druhou stranu si je odnikud nepamatuju, takže rok či dva nás dělit
musí. Zeke něco řekne a jeho publikum – tvořeno převážně dívkami – propukne
v smích. Nato jednu z nich dloubne do žeber, až vypískne. Shauna vedle mě zasrší
hněvem a netrefí se soustem na vidličce do úst. Kuřecí omáčka jí skončí na
tváři. Lynn se s plnými ústy zahihňá a Marlene do ní pod stolem – slyšitelně –
kopne.
„Ehm,“ řekne Marlene hlasitě. „Víš ještě o někom, kdo bude o tu funkci
usilovat?“ zeptá se mě.
„Tak mě napadá, že jsem tu dneska neviděla ani Erica,“ podotkne Shauna.
„Říkala jsem si, že třeba chudáček zakopl a spadl do propasti, ale…“
Vložím si kousek jídla do úst a snažím se její myšlenku nerozvíjet. V modrém
světle vypadají mé ruce jako ruce mrtvoly. Od okamžiku, kdy jsem Erica nepřímo
obvinil z Amarovy smrti, jsem s ním nemluvil. Někdo Jeanine Matthewsovou
informoval, že Amar v simulacích neztrácí vědomí; na Erica coby bývalého člena
Sečtělosti padá oprávněné podezření. Zatím jsem se nerozhodl, co udělám, až
s ním budu muset mluvit. Můžu ho zmlátit, ale tím ho ze zrady neusvědčím. Budu
muset najít konkrétní důkazy, které by jeho spiklenectví potvrdily, a s těmi pak
zajít za někým z vedení – zřejmě za Maxem, protože toho jediného znám.
Zeke se vrátí ke stolu a vklouzne na své místo. „Čtyřko, co děláš zítra
večer?“
„Nevím,“ odpovím. „Nic?“
„Kdepak,“ opraví mě Zeke. „Jdeš se mnou na rande.“
Brambory v puse mi málem zaskočí. „Cože?“
„Velký bratře, nerad ti udílím rady,“ vloží se do rozhovoru Uriah, „ale na
milostnou schůzku se muž vydává zásadně sám.“
„Pochopitelně jde o dvojitý rande,“ vysvětlí Zeke. „Pozval jsem Mariu a ona
prý, že její kámoška Nicole někoho taky hledá, tak jsem naznačil, že bys mohl
mít zájem.“
„Která z nich je Nicole?“ chce vědět Lynn a natahuje ke skupince krk.
„Ta zrzka,“ odpoví Zeke. „V osm ať jseš tady. To je rozkaz.“
„Já ale…“ breptnu. Podívám se na rusovlásku. Má světlou pleť, široké oči
zvýrazněné černou tužkou a na sobě upnuté tričko, které odhaluje křivku jejího
pasu a… další křivky, kterých bych si raději neměl všímat, radí mi můj
konzervativní hlas. Neposlechnu.
Ještě nikdy jsem na rande nebyl. V Odevzdanosti má namlouvací rituál velmi
striktní podobu. Lidé si vybírají službu ve stejné dobrovolnické organizaci
a případně – případně – v rodině milované osoby povečeří a pomohou jí s umýváním
nádobí. O tom, že bych s někým chtěl chodit, jsem vlastně nikdy ani nepřemýšlel.
Bylo to téměř vyloučené. „Zeku, já jsem nikdy…“
Uriah se zapitvoří a prstem mě bolestivě dloubne do paže. Praštím ho po ruce.
„Co?“
„Ale nic,“ namítne Uriah pobaveně. „Jen jsem kontroloval, kde všude už jsi
naškrobenej.“
Marlene se zasměje.
Vyměním si se Zekem pohled. Nikdy jsem mu výslovně nezakázal se zmiňovat o mém
původu, ale pokud vím, tak tuhle informaci zatím nikde nešířil. Uriah je sice
tlučhuba, ale ví, kdy má přestat. Trochu mi nejde do hlavy, proč se nedovtípila
i Marlene – možná není příliš všímavá.
„Hele, o nic nejde,“ ujišťuje mě Zeke. Dožvýká poslední sousto. „Půjdeš tam
a budeš se s ní bavit jako s normální lidskou bytostí, což ona je. Možná tě
nechá… nakouknout… nebo ručku políbit…“
Shauna prudce vstane ze židle, až to na kamenné podlaze zaskřípe. Zastrčí si
vlasy za ucho a se sklopenou hlavou jde odnést svůj podnos na odkládací pult.
Lynn vrhne na Zeka zlostný pohled – její obvyklý výraz se tím jen nepatrně změní
– a pospíší si za svou sestrou.
„Fajn, tak ruku jí líbat nemusíš,“ řekne Zeke jakoby nic. „Prostě tam jdi,
jasný? Budeš to mít u mě.“
Podívám se na Nicole. Sedí u stolu blízko odkládacího pultu a opět se něčemu
směje. Možná má Zeke pravdu – možná opravdu o nic nejde, možná je to další
způsob, jak se odnaučit vzorcům chování, které do mě v Odevzdanosti vštípili,
a přivítat svou budoucnost v Neohroženosti. A kromě toho – je pěkná.
„Dobře,“ řeknu. „Půjdu tam. Ale jestli ještě něco cekneš o líbání ruky,
přerazím ti nos.“
+++
Když se ten večer vrátím k sobě do bytu, pořád je v něm cítit prach a plíseň.
Rozsvítím lampu. Na kuchyňské lince se něco zaleskne. Přejedu po ní rukou a vtom
mi do prstu zajede střep. Objeví se krev. Sevřu střep v prstech a odnesu do
odpadkového koše, ráno jsem do něho dal pytel. Na jeho dně objevím hromádku
střepů ze sklenice.
Ze žádné jsem ještě nepil.
Zamrazí mě v zádech. Přelétnu pohledem po místnosti, jestli nenajdu další
známky přítomnosti cizí osoby. Postel je netknutá, zásuvky pozavírané, židle na
svém místě. Ale přece bych si pamatoval, že jsem ráno rozbil sklenici.
Kdo tady co dělal?
+++
Nevím proč, ale první věc, která mi ráno po cestě do koupelny přijde pod ruku,
je strojek na stříhání vlasů, který jsem včera dostal při vyhlášení závěrečných
výsledků. Oči mám ještě zalepené, ale přistihnu se, že ho po paměti zapnu
a přiložím k hlavě. Sklopím ušní boltec, abych se neporanil, obratně se natáčím,
abych si viděl co nejvíc dozadu. Ten rituál mě uklidňuje; soustředí mé myšlenky
a dodává mi stabilitu. Smetu si vlasy z krku a ramen a vyhodím je do koše.
Všechno mi připomíná rána v Odevzdanosti. Rychlá sprcha, obyčejná snídaně,
úklid. Až na to, že se oblékám do černé Neohrožených – pevné boty, kalhoty,
košile a bunda. Na odchodu se nepodívám do zrcadla. Nad vlastní škrobeností
zaskřípu zuby. Bude těžké ji z mé hlavy vykořenit. Její spletité kořeny
prorůstají celou mou osobností. Svůj domov jsem opustil ze strachu a vzdoru.
A jen já vím, jak nesnadné bude se přizpůsobit novým podmínkám. Mnohem
nesnadnější, než kdybych se k Neohroženým připojil z jakýchkoli jiných důvodů.
Rychlým krokem zamířím k Jámě. Projdu pod přirozeným skalním obloukem
a vynořím se asi v polovině strmé stěny. Držím se dál od okraje chodníku,
přestože místní děti tu se smíchem dovádějí a hrají na honěnou a já bych měl být
statečnější. Nejsem si jistý, jestli člověk získává odvahu s věkem jako moudrost
– ale možná že tady, v Neohroženosti, je právě odvaha tou nejvyšší moudrostí,
která potvrzuje, že život lze žít a měl by se žít beze strachu.
Takto o životě v Neohroženosti přemýšlím vůbec poprvé. Zatímco svou myšlenku
dál rozvíjím, stoupám příkrou stezkou, která se vine kolem Jámy. U schodů
zapuštěných do skleněného stropu zvednu oči vzhůru, abych neviděl zející chřtán
pod sebou a nezpanikařil. Přesto se mi během stoupání srdce horečně rozbuší;
cítím ho až v krku. Podle Maxových instrukcí se jeho kancelář nachází v desátém
patře centrály. Nastoupím do výtahu společně s několika Neohroženými, kteří jdou
do práce. Nevypadá to, že se tu zná každý s každým, na rozdíl od Odevzdanosti –
zapamatovat si jména, tváře, potřeby a požadavky zde asi není tak podstatné,
lidé se zřejmě soustředí na své rodiny a přátele a v rámci frakce vytvářejí
rozvětvené, ale vzájemně izolované komunity. Do jedné z nich patřím i já.
V desátém patře nejprve chvíli tápu, ale pak spatřím černé vlasy, které na
rohu před mnou zahnou. Eric. Vydám se za ním. Na jednu stranu proto, že asi ví,
kam jde, na druhou stranu chci zjistit, kam má namířeno, pokud také nejde za
Maxem. Když zabočím za roh, otevře se mi pohled na konferenční místnost
s prosklenými stěnami. Uprostřed ní stojí Max obklopený hloučkem mladých lidí.
Nejstaršímu může být tak dvacet, nejmladšímu ne víc než mně. Max si mě všimne
a naznačí, abych šel dovnitř. Eric se posadí hned vedle něj – vlezdoprdelista,
pomyslím si – já si vyberu místo na opačném konci stolu mezi dívkou s piercingem
v nose a klukem, který má zářivě zelené vlasy, až z nich přechází zrak. Ve
srovnání s nimi se cítím obyčejně – mám sice na žebrech vytetované plameny, ale
to se na odiv nestaví.
„Vidím, že jsme všichni, takže začneme,“ zahájí Max. Zavře dveře a stoupne si
před nás. V tomto všedním prostředí působí nezvykle, jako by měl za chvíli
rozmlátit všechno sklo a způsobit chaos, a ne tady vést nudnou schůzi. „Všichni,
kdo tu sedíte, jste prokázali, že ve vás dřímá potenciál a že vám osud
Neohroženosti není lhostejný.“ O tom já nic nevím. „Naše město se mění, rychleji
než kdy jindy, a abychom nezůstali pozadu, musíme s ním držet krok. Musíme být
ještě silnější, statečnější, lepší než dosud. A mezi vámi jsou lidé, kteří nás
k tomuto cíli dovedou, jenom je ve vás objevit. V následujících několika
měsících budeme kombinovat frontální výklad s dovednostním tréninkem, který vás,
v případě úspěšného zvládnutí programu, připraví na vaše budoucí povolání
a současně napoví, jak rychle se dokážete novým věcem naučit.“ Zvláštní – jako
bych poslouchal programový manifest Sečtělých.
„Vaším prvním úkolem bude vyplnit krátký informativní dotazník,“ pokračuje
Max. Málem se zasměju. Na drsném, zkušeném bojovníku Neohroženosti, který
v rukou svírá stoh „informativních dotazníků“, je něco směšného, ale chápu, že
ve věcech musí být pořádek a takhle je to nejjednodušší. Pošle papíry kolem
stolu a spolu s nimi hrst propisek. „Cílem tohoto průzkumu je dozvědět se o vás
více a získat odrazový můstek pro váš pokrok. Je tedy ve vašem nejlepším zájmu
mluvit pravdu a nepopsat se samými superlativy.“
Zadívám se na prázdný papír a začnu se cítit nesvůj. Vyplním své jméno – první
bod dotazníku – a věk – bod druhý. Třetí otázka se ptá na mou původní frakci
a čtvrtá na počet věcí, kterých se bojím. V pátém odstavci pak mám své fobie
vyjmenovat.
Vlastně ani nevím, jak je popsat. První dvě jsou jednoduché – strach z výšek
a klaustrofobie – ale ta další? A co mám napsat o svém otci, že mám strach
z Marcuse Eatona? Svou třetí fobii nakonec definuju jako ztráta kontroly
a strach z otce jako fyzické násilí v uzavřeném prostoru, ačkoli je to oboje
daleko od pravdy.
Následujících několik otázek mě však zmate. Jde o chytře formulované výroky,
se kterými mám buď souhlasit, nebo nesouhlasit. Krádež je ospravedlnitelná, má-
li někomu pomoci. To není těžké – ano. Jsou lidé, kteří si zaslouží odměnu více
než jiní. Možná. Záleží na odměně. Moci by se měli chopit pouze ti, kteří se
o ni zaslouží. V obtížných situacích se utváří charakter. Skutečnou sílu člověka
odhalí až ostrá zkouška. Letmo se rozhlédnu po ostatních. Někteří se tváří
zmateně, ale nikdo se necítí jako já – znepokojeně, silně znepokojeně. Skoro mám
strach své odpovědi pod každým výrokem zakroužkovat.
Nevím, co mám dělat, a tak všude jednotně zatrhnu „ano“ a odevzdám svůj papír
spolu s ostatními.
+++
Zeke a jeho nový objev, Maria, se k sobě tisknou v chodbě u Jámy. Vidím odsud
jejich siluety. Před pěti minutami se s námi s připitomělým hihňáním rozloučili
a od té doby se od sebe neodlepili. Založím si ruce před tělem a podívám se
zpátky na Nicole.
„Ehm,“ vysoukám ze sebe.
„Ehm,“ zopakuje po mně Nicole a už asi posté se zhoupne na špičky a zpátky.
„Tohle je trochu trapný, co?“
„Jo,“ odpovím s úlevou. „To je.“
„Jak dlouho se znáš se Zekem?“ zeptá se. „Že tě neznám od vidění.“
„Pár týdnů,“ řeknu. „Z výcviku.“
„Aha,“ odpoví. „Tys k nám přestoupil?“
„No…“ Nechci, aby věděla, že jsem přestoupil z Odevzdanosti, jednak proto, že
kdykoli to někde řeknu, lidem hned naskočí myšlenka, že jsem úzkoprsý, a stejně
tak bych se nerad dotkl tématu mých rodičů. Rozhodnu se pro lež. „To ne… jenom
jsem asi samotář.“
„Aha.“ Přimhouří oči. „Tak to v tom jseš asi dobrej.“
„Asi jo. Jak dlouho se znáš s Mariou?“
„Od dětství. Ta by dokázala sbalit i slepýho,“ řekne Nicole. „My ostatní tak
talentovaný nejsme.“
„Aha.“ Pohodím hlavou. „Přiznám se, že Zeke mě do toho rande tak trochu
uvrtal.“
„Vážně?“ Nicole povytáhne obočí. „A řekl ti aspoň, co bude v tombole?“
Ukáže na sebe.
„Ehm, řekl,“ odpovím. „Nebyl jsem si jistej, jestli jsi můj typ, ale říkal
jsem si, že možná –“
„Jestli jsem tvůj typ.“ Najednou zní studeně, odtažitě. Pokusím se vyjádřit
lépe.
„Chci říct, že na tom stejně nezáleží,“ dodám. „Mnohem důležitější je, jakej
je člověk uvnitř, než jak –“
„Než jak vypadá?“ doplní místo mě a obočí jí vylétnou vzhůru.
„Tak jsem to nemyslel,“ namítnu. „Tohle mi vážně nejde.“
„To můžu potvrdit,“ odsekne.
Popadne svou černou kabelku a přehodí si ji přes rameno. „Marii vyřiď, že jsem
už musela jít.“
Odlepí se od zábradlí a vytratí se do tmy přilehlé chodby. Povzdechnu si
a znovu se podívám na Zeka s Mariou. Z toho mála, co odsud vidím, se zdá, že ve
svém tempu dosud nepolevili. Zabubnuju prsty o zábradlí. S odchodem Nicole jsem
se stal nadbytečným; alespoň se můžu vytratit s klidným srdcem.
Všimnu si, že z jídelny právě vychází Shauna, a zamávám na ni.
„Nemáte dneska s Ezekielem svůj velkej muchlovací večer?“ prohodí.
„ Ezekiel,“ řeknu a otřepu se. „To zní vážně příšerně. Jestli to chceš slyšet,
tak má partnerka právě uprchla.“
„Hustý,“ poznamená pobaveně. „Jak dlouho jsi vydržel, deset minut?“
„Pět,“ opravím ji a už se taky směju. „Asi se neumím vyjadřovat.“
„Ne,“
řekne
v
předstíraném
údivu.
„Ty?
Vždyť
ty
jsi
tak
sladkej
a sentimentální!“
„Vtipný. Kde máš Lynn?“
„Vjeli si s Hektorem do vlasů. Naším bráškou,“ vysvětlí. „To je pořád něco, už
jsem na to neměla nervy. Chtěla jsem se odreagovat v tělocvičně. Přidáš se?“
„Proč ne,“ odpovím. „Jde se.“
Zamíříme k tělocvičně, ale vtom mi dojde, že cestou musíme projít chodbou,
kterou už obsadili Zeke s Mariou. Pokusím se Shaunu zastavit, ale je pozdě –
uvidí je, jak se k sobě tisknou, a oči se jí rozšíří údivem. Na okamžik strne
a k uším nám dolehnou pleskavé zvuky, které bych raději neslyšel. Pak se rozejde
tak rychle, že se musím rozběhnout, abych ji dohonil.
„Shauno –“
„Tělocvična,“ řekne.
Když tam dorazíme, beze slova přistoupí k boxovacímu pytli. Ještě nikdy jsem
ji neviděl bušit tak zběsile.
+++
„Možná vám to bude připadat zvláštní, ale při vašem zaměstnání se neobejdete
bez znalosti několika počítačových programů,“ řekne Max. „Předně je to
monitorovací program v dozorně – lidé na vedoucích pozicích musí mít přehled
o tom, co se v jejich frakci děje. Dále se seznámíte se simulačními programy,
kterým musíte rozumět, jinak byste nemohli asistovat při výcviku nováčků.
Podobně klíčová pro vás bude mimo jiné znalost programu, který sleduje pohyby
měnového fondu Neohroženosti a koreluje obchodování. Některé programy jsou
poměrně sofistikované a ne každý je s nimi schopen pracovat. Dnes si vysvětlíme
základy.“
Max kývne na ženu, která stojí vlevo od něj. Znám ji, hráli jsme spolu
Troufneš si? Je mladá, v krátkých vlasech jí svítí několik nachových pramenů
a obličej jí zdobí nespočet piercingů.
„Nyní už pouštím ke slovu Lauren, která dnes povede úvodní lekci, a pak si
napíšete test,“ řekne Max. „Lauren působí jako instruktorka nováčků, jinak
pracuje jako počítačový technik na ústředí. Mohlo by se zdát, že svým povoláním
inklinuje k sečtělejším frakcím, ale my jí to svorně promíjíme.“
Max na ni mrkne a Lauren se široce usměje.
„Tak se do toho pusť. Za hodinu jsem zpátky.“
Max odejde a Lauren tleskne.
„Dobře,“ řekne Lauren. „Dnes si povíme něco o tom, jak programování vůbec
funguje. Pokud je mezi vámi někdo, kdo už má s programováním zkušenosti, může si
dát na chvíli intelektuální pauzu. Ostatní prosím o pozornost, protože nic
z toho nebudu opakovat. Ke každému programu musíte přistupovat jako k novému
jazyku – nestačí si jen zapamatovat slova, musíte pochopit jeho pravidla
a zákonitosti.“

Na druhém stupni jsem vypomáhal v počítačové pracovně – jako dobrovolník jsem

podle zásad Odevzdanosti někde pracovat musel a aspoň jsem se dostal z domu. Tam
jsem se naučil počítač rozebrat a opět složit. O programování ale nic nevím.
Příští hodina se promění v příval technických pojmů, které mnohdy ani nedokážu
rozumově pochopit. Snažím se udělat si pár poznámek na kus papíru, který najdu
pod stolem, ale Lauren mluví příliš rychle. Po několika minutách to vzdám a už
jen poslouchám. Jednotlivé příklady Lauren ukazuje na obrazovce v přední části
místnosti.
Má pozornost však těká k oknům za jejími zády, odkud se nabízí pohled na
siluetu města, na dvojvěžatou Hlavu vybíhající k obloze, na močál, který nesměle
vykukuje mezi blyštivými budovami.
Nejenom mně jde z výkladu hlava kolem – ostatní se k sobě naklánějí a horečným
šepotem si vzájemně sdělují chybějící definice. Jen Eric se na židli pohodlně
usadí a s pokřiveným úsměvem si založí ruce za hlavu. Znám ten druh úšklebku.
Jistěže už všechno zná. Asi se to v Sečtělosti naučil už jako dítě, jinak by se
tak samolibě netvářil.
Přestanu vnímat čas. Dřív než se naděju, Lauren zmáčkne tlačítko ovladače
a promítací plátno se vysune zpátky ke stropu.
„Na ploše ve svém počítači najdete soubor s názvem ,Programovací test‘,“
řekne. „Tento test je na čas. Obsahuje sérii drobných programů, ve kterých máte
odhalit chybu. Může jít o zcela zjevné nedostatky, ale i o maličkosti, jako je
překlep nebo chybějící znaménko. Nemusíte chyby napravovat, stačí je objevit
a označit. V každém programu je právě jedna chyba.“
Všichni se zběsile pustí do práce. Eric se ke mně nakloní. „Měli vy jste doma
u Škrobů vůbec nějaký počítač, Čtyřko?“ zeptá se.
„Ne,“ odpovím.
„Aha, podívej, takhle se otevírá soubor,“ řekne a teatrálně klepne na ikonu.
„Vidíš, to jen vypadá jako papír, ve skutečnosti je to obrázek na obrazovce –
víš co je to obrazovka, nebo ne?“
„Drž zobák,“ okřiknu ho a otevřu soubor.
Zůstanu civět hned na první program. Program se chová jako jazyk, připomenu
s i . Kód musí v určitém sledu začínat a v obráceném sledu končit. Stačí se
ujistit, že všechno je na svém místě.
Místo abych si kód prohlédl od začátku a postupoval směrem dolů, zaměřím se na
jádro programu, které je v něm zabalené jako v ochranné slupce. Všimnu si, že
řádka kódu končí v nesprávném místě. Domnělou chybu označím a klepnu na šipku,
která mě v případě správné odpovědi posune k dalšímu úkolu. Na obrazovce se
objeví jiný program.
Povytáhnu obočí. Pochytil jsem toho víc, než jsem si myslel.
I tady si nejprve prohlédnu střed kódu a od něj postupuju k okrajům,
porovnávám začátek s koncem, věnuju pozornost uvozovkám, čárkám a lomítkům.
Kontrolování
programu
člověka
zvláštním
způsobem
uklidňuje,
jako
by
se
ujišťoval, že ve světě je všechno tak, jak má být, a pokud ano, nemusí ho nic
tížit.
Na všechny lidi kolem sebe zapomenu, zapomenu na výhled za okny i na to, co
znamená v této zkoušce obstát. Soustředím se jen na to, co mám před sebou, na
změť slov na obrazovce. Eric dokončí test jako první, ale příliš se tím nenechám
rozrušit. Ani když si pak vedle mě stoupne a dívá se mi přes rameno.
Při dalším stisku šipky se v novém okně konečně rozsvítí nápis KONEC TESTU.
„Dobrá práce,“ pochválí mě Lauren, když pohlédne mým směrem. „Jsi třetí.“
Obrátím se k Ericovi.
„Nechtěls mi náhodou vysvětlit, co je to obrazovka? Počítač vidím poprvý
a pomoc od kamaráda bych vážně ocenil.“
Vrhne na mě nenávistný pohled a já roztáhnu rty do širokého úsměvu.
+++
Svůj byt najdu otevřený. Ve dveřích je sice jen škvíra, ale pamatuju si, že
jsem při odchodu zavíral. Špičkou nohy do dveří šťouchnu a s bušícím srdcem
vstoupím do pokoje. Čekám, že uvidím, jak se někdo prohrabuje mými věcmi, i když
nevím, kdo by to mohl být – možná někoho poslala Jeanine, aby získala důkaz, že
jsem stejně abnormální, jako byl Amar, nebo je to Ericova léčka. Byt je však
prázdný a všechny věci na svém místě.
Jen na stole leží papír, který tam předtím nebyl. Zdráhavě se k němu
přiblížím, jako by se měl před mýma očima vznítit nebo se rozplynout ve vzduchu.
Drobným, zkoseným rukopisem je na něm napsaná zpráva.
V den, který jsi nenáviděl
v hodinu, kdy zemřela
tam, kde jsi poprvé naskočil
Nejdřív mi ta slova nedávají smysl. Připadají mi jako špatný vtip, který mě má
postrašit, a to se podařilo. Uvědomím si, že se mi podlamují kolena. S očima
upřenýma na vzkaz ztěžka dosednu na rozviklanou židli. Čtu si jej stále dokola,
až mi začne dávat smysl.
Tam, kde jsi poprvé naskočil. Nemůže jít o nic jiného než o nástupiště, odkud
jsme po Obřadu volby nasedali na první vlak.
V hodinu, kdy zemřela. Znám jen jednu takovou ženu: svou matku. Zemřela
uprostřed noci, a když jsem se ráno probudil, její tělo mezitím otec se svými
pomocníky odklidil. K úmrtí prý došlo okolo druhé hodiny ranní.
V den, který jsi nenáviděl. To je nejtěžší šifra. Na co odkazuje – den v roce,
možná narozeniny nebo nějaký svátek? Nic takového v dohledné době nebude
a pochybuju, že by tu někdo nechával vzkaz s takovým předstihem. Musí to být
narážka na nějaký den v týdnu, ale který jsem nenáviděl ze všech nejvíc? No
ovšem – den, kdy otec míval pracovní poradu a domu se vracel až pozdě a ve
špatné náladě. Středa.
Středa, ve dvě hodiny ráno, na nejbližším nástupišti u Hlavy. To je dnes.
A tyhle informace má jediný člověk na světě: otec.
+++
V pěsti svírám zmuchlaný papír, ale nic necítím. Od chvíle, kdy jsem na otce
jen pomyslil, necítím prsty a v dlaních mi mravenčí.
Dveře bytu nechám otevřené dokořán a vyběhnu ven s rozvázanými tkaničkami. Na
úzkém chodníku nad Jámou se zapomenu bát a vystoupám po vratkých schodech
k centrále, aniž bych se podíval do propasti pod sebou. Před dvěma dny se Zeke
mezi řečí zmínil, kde se nachází dozorna. Modlím se, aby tam ještě byl, protože
bez jeho pomoci se k záznamu z kamery v chodbě před mým bytem nedostanu. Vím,
kde je umístěná. V rohu, kde si jí nikdo nemá všimnout. Já jsem si všiml.
Matka si takových věcí všímala také. Když jsme někam šli jen my dva, ukazovala
mi skryté kamery, které vypadaly jako lampy nebo byly připevněné na štíty domů.
Nikdy o nich nemluvila, nezdálo se, že by ji znepokojovaly, ale věděla, kde
jsou, a vždy když šla kolem, přímo se do nich podívala, jako by chtěla říct: Já
o vás také vím. Jako kluk jsem se snažil kamery objevovat a v rámci svého
pátrání jsem se naučil všímat si věcí kolem sebe.
Vyjedu výtahem do čtvrtého patra a směrovkami se nechám navést k dozorně.
Projdu krátkou chodbou, která po chvíli zatáčí. Dveře dozorny jsou otevřené
dokořán. Uvítá mě místnost plná obrazovek – za některými sedí lidé, ale většina
pracuje u stolů podél stěn, každý s vlastním monitorem. Každých pět vteřin
nabídnou obrazovky pohled na odlišné části města – pole Mírumilovných, síť ulic
v okolí Hlavy, centrálu Neohroženosti, dokonce i rozsáhlý komplex základny
Sečtělých s majestátním vestibulem. Na jedné obrazovce letmo zahlédnu sektor
Odevzdanosti, rychle se ale vzpamatuju a rozhlédnu se po Zekovi. Sedí za stolem
napravo ode mě a něco píše do dialogového okna v levé části obrazovky, zatímco
pravou polovinu vyplňuje kamerový záznam z Jámy. Všichni mají na uších sluchátka
– zřejmě si přehrávají zvukové stopy záznamů.
„Zeku,“ oslovím ho tiše. Několik lidí se na mě podívá jako na vetřelce, ale
nikdo nic neřekne.
„Nazdárek!“ pozdraví mě. „Super že jdeš, tady by se jeden nudou – co se
stalo?“
Sklouzne pohledem k mé zaťaté pěsti, ve které svírám lístek se vzkazem. Nevím,
jak bych mu to všechno vysvětlil. „Potřebuju se podívat na záznam z kamery před
mým bytem,“ řeknu. „Za poslední čtyři hodiny. Pomůžeš mi?“
„Proč?“ chce vědět. „Stalo se něco?“
„Někdo u mě byl,“ odpovím. „Chci zjistit kdo.“
Zeke se rozhlédne kolem sebe, jestli se někdo nedívá. Nebo neposlouchá.
„Poslyš, tohle je zakázaný – ani my si záznamy nesmíme přehrávat, jenom když si
všimnem něčeho divnýho, jinak tady všechno rotuje –“
„Něco mi dlužíš, pamatuješ?“ naléhám. „Nikdy bych to po tobě nechtěl, kdyby to
nebylo tak důležitý.“
„Jo, já vím.“ Znovu se rozhlédne, nato zavře spuštěné dialogové okno a otevře
jiné. Přihlížím, jak píše příkaz, kterým zpětně vyvolá požadovaný záznam.
Samotného mě překvapí, že tomu po jediné lekci programování částečně rozumím. Na
obrazovce se objeví snímek z chodby u jídelny. Poklepe na něj a snímek vystřídá
pohled do jídelny, po něm následuje tetovací studio a pak nemocnice.
Zeke projíždí záznamy ze základny Neohroženosti. Dívám se mu přes rameno na
výjevy z běžného života Neohrožených – lidé si ve frontě na nové oblečení hrají
se svým piercingem, trénují u boxovacího pytle. V tom na okamžik zahlédnu Maxe,
zřejmě v jeho kanceláři, naproti němu sedí nějaká žena. Žena s plavými vlasy
staženými do pevného drdolu. Položím Zekovi ruku na rameno.
„Počkej.“ Tohle je důležitější než můj vzkaz. „Vrať to.“
Zeke poslechne a mé podezření se potvrdí – u Maxe v kanceláři sedí se složkou
na klíně Jeanine Matthewsová. Kostýmek má dokonale nažehlený, záda rovná jako
pravítko. Sundám Zekovi sluchátka z uší. Zamračí se, ale nechá mě.
Max a Jeanine hovoří tiše, ale přesto je záznam srozumitelný.
„Zúžil jsem to na šest,“ řekne Max. „To na druhý den není tak špatné, co?“
„Je to neefektivní,“ namítne Jeanine. „Svého kandidáta už přece máme. O to
jsem se postarala a takový byl náš plán od začátku.“
„Nikdy ses nezeptala, co si o tvém plánu myslím já,“ rázně se ohradí Max. „Ten
kluk se mi nelíbí a já nechci dnes a denně pracovat s někým, kdo mi není po
chuti. Aspoň mě budeš muset nechat vybrat toho, kdo bude splňovat všechna
kritéria –“
„Dělej, jak myslíš.“ Jeanine se postaví a přitiskne si složku k tělu. „Ale
když se ti to nepodaří, očekávám, že svou chybu uznáš. Pro tu vaši přemrštěnou
hrdost nemám pochopení.“
„Zato Sečtělí jsou mistři v pokoře,“ odpoví Max jízlivě.
„Hej,“ sykne Zeke. „Dívá se sem můj šéf. Vrať mi ty sluchátka.“
Prudce mi je seškubne z hlavy, až mi sluchátka spálí uši.
„Jestli odsud nevypadneš, přijdu o práci.“
Tváří se vážně a znepokojeně. Netlačím na něj. Sice jsem nezjistil to, kvůli
čemu jsem sem přišel, ale byla to má chyba, že jsem se nechal takhle rozptýlit.
Vytratím se z dozorny. V hlavě mi víří myšlenky. Na jednu stranu se děsím
představy, že v mém bytě byl můj otec a chce se se mnou potkat uprostřed noci na
opuštěném místě, na druhou stranu mě mate právě vyslechnutý rozhovor. Svého
kandidáta už přece máme. O to jsem se postarala. Museli se bavit o člověku,
který se má stát jedním ze zástupců Neohroženosti.
Ale proč se v tom angažuje Jeanine Matthewsová?
Zaberu se do úvah a ani si nevšimnu, že jsem mezitím došel zpátky domů.
Posadím se na okraj postele a civím do zdi. V hlavě se mi vynořují jednotlivé
horečné myšlenky. Proč se se mnou chce otec setkat? Proč se Sečtělí tolik
angažují v politice Neohroženosti? Chce mě otec beze svědků zabít, nebo mě chce před něčím
varovat, něčím mi vyhrožovat…? O jakém kandidátovi spolu Jeanine
s Maxem hovořili?
Přitisknu si dlaně na čelo a pokusím se uklidnit, hlava se mi však plní trním
nových a nových myšlenek. S Maxem a Jeanine teď nic nenadělám. Teď se musím
rozhodnout, jestli na schůzku s otcem půjdu, nebo ne.
V den, který jsi nenáviděl. Netušil jsem, že do mě otec tak viděl, že si
všímal věcí, které jsem měl nebo neměl rád. Myslel jsem, že mě vnímá jen jako
nepohodlného příživníka. Ale nepomohl mi snad před Obřadem volby, když mě
varoval před neadekvátním chováním během simulace? Nechránil mě? Možná že
navzdory všemu, čeho se na mně dopustil, je v koutku duše pořád mým otcem. Možná
že právě tyto instinkty v něm převážily, když se mě rozhodl takto kontaktovat,
možná mi chce ukázat, že mě zná lépe, než si myslím.
Nevím, proč ve mně tato představa vzbuzuje takovou naději, když jsem ho celý
život jenom nenáviděl. Kdoví. Možná se i ve mně probouzí pouto krve a synovské
lásky.
+++
O půl druhé ráno, když ze základny Neohrožených odcházím, sálá z chodníku
stále teplo. Prohřívá mi konečky prstů. Měsíc se schoval za mraky, a tak ulice
vyhlížejí ponuřeji než obvykle, ale tma ani samota mi už hrůzu nenahánějí.
K takové sebejistotě mi přitom stačilo zmlátit několik nezaučených holobrádků.
Nadechnu se vůně teplého asfaltu. Dám se do klusu a poslouchám zvuk vlastních
kroků. Ulice kolem sektoru Neohroženosti zejí prázdnotou; má frakce žije
vlastním uzavřeným životem a připomíná smečku spících psů. Proto se asi Max tak
vyhradil proti mému samotářství. Pokud jsem v jádru opravdu Neohrožený, neměl
bych svůj život propojit s životem frakce, neměl bych se snažit potlačit zbytky
své staré individuality a co nejvíce s místní komunitou splynout?
Takové myšlenky mě při běhu napadají. Možná má Max pravdu. Možná se neumím
integrovat a měl bych na tom zapracovat. Najdu si své tempo a postranním
pohledem sleduju cedule s názvy ulic, abych udržel směr. Poznám, když dorazím
k věnci činžáků, ve kterých žijí odpadlíci – za zatemněnými, zahrazenými okny
lze vidět pohybující se stíny. Podběhnu pod viaduktem. Spletitá dřevěná
konstrukce železniční tratě se táhne až k horizontu a obloukovitě se odpojuje od
země.
S ubývající vzdáleností nabývá Hlava přede mnou na své majestátnosti. Buší mi
srdce, ale není to během. Těsně před nástupištěm se prudce zastavím a u paty
schodiště se pokusím popadnout dech. Není to tak dávno, kdy jsem po nich stoupal
poprvé, v proudu Neohrožených, který mě za hlasitého halekání strhl vpřed. Bylo
snadné se nechat unášet jeho silou. Dnes musím hledat zdroj síly v sobě. Začnu
stoupat do schodů, mé podrážky zvonivě pleskají o kov. Nahoře se podívám na
hodinky.
Dvě hodiny.
Na nástupišti jsem sám.
Několikrát ho přejdu tam a zpět, abych se ujistil, že se ani v jeho temnějších
zákoutích nikdo neukrývá. V dálce zarachotí vlak. Podívám se do přibližujícího
se reflektoru. Nevěděl jsem, že vlaky jezdí i v tuhle noční hodinu – elektrická
energie se v celém městě po půlnoci odpojuje, aby se šetřilo energií. Otec
zřejmě požádal odpadlíky o výjimečnou službu. Proč by sem ale jezdil vlakem?
Marcus Eaton, jakého znám, by se tímto způsobem s Neohroženými nikdy spojit
nenechal. To by daleko pravděpodobněji chodil po ulicích bos.
Čelní reflektor jednou jedinkrát blikne a vzápětí se vřítí na nástupiště.
Kolos s mohutným supěním a chroptěním zpomalí, ale nezastaví. Z předposledního
vagónu mrštně seskočí útlá postava. Ženská.
Sevřu papír v pěsti ještě usilovněji, až mě zabolí klouby.
Žena ke mně vykročí. Když ji ode mne dělí několik posledních metrů, poznám ji.
Dlouhé, kudrnaté vlasy. Výrazný skobovitý nos. Černé kalhoty Neohrožených, šedá
halenka Odevzdaných, pevné hnědé boty Mírumilovných. Tvář má vrásčitou,
ztrhanou, pohublou. Ale poznávám ji, nikdy bych nezapomněl na tvář své matky,
Evelyn Eatonové.
„Tobiasi,“ vydechne s očima rozšířenýma údivem, jako bych ji i já svou
přítomností omráčil, ačkoli věděla, že tady budu. Věděla, že jsem naživu. Zato
mé poslední vzpomínky na ni se týkají urny s jejím popelem, která stála na
krbové římse u otce v pokoji a nesla otisky jeho prstů.
Mé poslední vzpomínky se týkají rána, kdy na mě v kuchyni čekalo pietní
shromáždění šedivých lidí s kamennou tváří, jak ke mně všichni zvedli oči, jak
mi otec s falešnou účastí sdělil, že má matka uprostřed noci nečekaně zemřela na
následky potratu.
Máma byla těhotná? zeptal jsem se.
Ovšemže, synku. Nato se obrátil k ostatním. Je v šoku, chudák. Jak by ne.
Mé poslední vzpomínky se týkají krušných chvil v obývacím pokoji nad talířem
plným jídla, kolem mě hlouček soustrastně mumlajících lidí, který se rozrůstal,
až vyplnil prostory v domě smutku do posledního kousku, ale já se v něm cítil
o to víc sám.
„Vím, jak se teď asi… cítíš,“ řekne. Skoro bych její hlas nepoznal; je hlubší
a silnější a tvrdší, než jak si jej pamatuju. Uvědomím si, jak ji čas
poznamenal. Můj mozek se snaží vypořádat s přívalem podnětů, ale jsou příliš
palčivé. Pak se ve mně něco zlomí a necítím už vůbec nic.
„Máš být mrtvá,“ řeknu monotónně. Je to hloupá reakce, vždyť přede mnou ožila
má matka! Ale má reakce je podmíněna charakterem situace.
„Já vím,“ odpoví. Zdá se mi, že se jí v očích zaleskly slzy, ale můžu se plést
– je velká tma. „Nejsem.“
„Vidím.“ Hlas, který se mi dere ze rtů, je uštěpačný, lehkovážný. „Bylas tehdy
vůbec těhotná?“
„Těhotná? To ti řekli, že jsem zemřela u porodu?“ Zavrtí hlavou. „Ne, nebyla.
Svůj útěk jsem plánovala dlouhé měsíce – musela jsem zmizet. Myslela jsem, že až
budeš větší, otec ti řekne pravdu.“
Krátce se zasměju, ale zní to jako štěk. „Tak ty sis myslela, že by Marcus
Eaton přiznal, že ho jeho vlastní žena opustila. Mně.“
„Jsi jeho syn,“ namítne matka zachmuřeně. „Miluje tě.“
V tu chvíli vyeskaluje všechno napětí, které se ve mně za poslední hodiny,
týdny, roky nashromáždilo, a já se začnu smát jako šílený. Můj smích však zní
nepřirozeně, mechanicky. Mě samotného vyděsí.
„Máš právo se zlobit, že ti lhali,“ řekne matka. „Na tvém místě bych taky měla
vztek. Ale Tobiasi, já jsem musela odejít, ty víš proč…“
Vztáhne ke mně ruku. Popadnu ji za zápěstí a odtlačím ji od sebe. „Nesahej na
mě.“
„V pořádku, v pořádku.“ Zvedne dlaně vzhůru a couvne. „Vím, že mi rozumíš.
Musíš.“
„Rozumím jenom tomu, žes mě nechala napospas sadistickýmu maniakovi,“ odseknu.
Jako by se v ní něco hroutilo. Ruce jí klesnou podél těla jako těžká závaží.
Svěsí ramena. I rysy v její tváři povolí, když jí dojde, co tím myslím, co tím
musím myslet. Zkřížím ruce před tělem a zatlačím ramena dozadu, abych vypadal co
možná nejmužněji, nejtvrději. V černém oblečení Neohrožených je to snazší, než
by bylo kdysi, a možná proto jsem se uchýlil právě sem. Ne abych se pomstil, ne
abych se ukryl před otcem, ale protože jsem věděl, že život tady mě naučí být
mužem.
„Já…“ začne.
„Přestaň plýtvat mým časem. Co tady vůbec děláme?“ K nohám jí hodím zmuchlaný
papír s jejím vzkazem a s povytaženým obočím se na ni podívám. „Celé roky jsi mě
nechala žít v domnění, že jsi mrtvá, tak proč se teď takhle dramaticky
ukazuješ?“
Nejdřív neodpovídá. Pak se sebere. „My – odpadlíci – si určité věci hlídáme.
Patří mezi ně i Obřad volby. Donesla se ke mně informace, žes přestoupil
k Neohroženým. Chtěla jsem tam být osobně, ale nemohla jsem riskovat, že se
s ním setkám. Svým způsobem mám odpadlíky… na starosti a i nadále je pro mne
důležité zůstat v utajení.“
Zhořkne mi v ústech.
„Fíha!“ poznamenám jízlivě. „Mám já to ale důležitý rodiče. Jsem tak strašně
šťastnej.“
„Takového tě neznám,“ posteskne si. „Copak nemáš ani trochu radost, že mě
vidíš?“
„Radost z toho, že tě vidím?“ zopakuju. „Skoro si na tebe nevzpomínám. Vždyť
jsem půlku svýho života prožil bez tebe.“
Obličej se jí zkřiví bolestí. Ťal jsem do živého. Zaplaví mě pocit uspokojení.
„Když ses přidal k Neohroženým,“ pokračuje zvolna, „věděla jsem, že nastal čas
tě kontaktovat. Vždycky jsem to měla v plánu, až přijde čas tvé volby a postavíš
se na vlastní nohy, abych tě mohla pozvat mezi nás.“
„Mezi vás,“ řeknu. „Odpadlíky. Proč bych to proboha dělal?“
„Naše město se mění, Tobiasi.“ Přesně to samé říkal včera Max. „Odpadlíci
spojují své síly, stejně tak Neohrožení a Sečtělí. Už brzy se bude muset každý
postavit na něčí stranu. A já vím, na čí straně bys byl raději. Jsem
přesvědčená, že u nás můžeš sehrát významnou roli.“
„Víš sama, na čí stranu se postavím,“ řeknu. „Nejsem zrádce. Vybral jsem si
Neohroženost a tam taky zůstanu.“
„Ty přece nejsi hlupák, který vyhledává nebezpečí!“ vyštěkne. „Znám tě. Nikdy
ses nenechal kádrovat. Máš na víc, na mnohem víc, než ti může jakákoli frakce
nabídnout.“
„Nemáš ani ponětí o tom, kdo jsem nebo kdo bych mohl být,“ zarazím ji. „Ve
výcviku jsem skončil jako první. Nabídli mi místo ve vedení.“
„Nebuď naivní,“ řekne a přimhouří oči. „Nechtějí novou krev, ale loutku,
kterou budou moct ovládat. Proto k vám Jeanine Matthewsová váží své návštěvy,
proto do Neohroženosti vysílá své další a další poskoky, aby ji o všem
informovali. Copak ti nikdy nepřišlo divné, že ví o věcech, o kterých by vůbec
vědět neměla, že výcvik nováčků v Neohroženosti mění směr, že se s ním podivně
experimentuje? Jako by Neohrožení něco takového změnili sami od sebe.“
Amar říkal, že simulaci strachu obvykle zařazovali až v pozdější fázi výcviku,
ale letos se rozhodli udělat změnu. Experiment. Ale matka má pravdu: Neohrožení
neexperimentují. Pokud by jim skutečně tak záleželo na praktičnosti a účinnosti
jejich metod, neučili by nás takové zbytečnosti, jako je házení nožem.
A pak, zničehonic, Amar umírá. Copak jsem sám Erica nenařkl z toho, že donáší?
Copak ho už týdny nepodezírám, že je ve spojení se Sečtělými?
„A i kdybys měla pravdu,“ řeknu a déle už svou zlomyslnost nedokážu ovládnout.
Přistoupím k ní. „I kdybys o Neohrožených měla pravdu, k tobě bych se nikdy
nepřipojil.“ Snažím se, aby se mi netřásl hlas, když dodám: „Už tě nikdy nechci
vidět.“
„Nevěřím ti,“ odpoví tiše.
„Věř si, čemu chceš.“
Obejdu ji a zamířím zpátky ke schodišti.
„Jestli změníš názor,“ zavolá za mnou, „stačí, když dáš vědět komukoli z mých
lidí.“
Neohlédnu se. Seběhnu schody a vyrazím sprintem do ulic, pryč od ní. Ani
nevím, jestli běžím správným směrem, jen chci být od ní co možná nejdál.
+++
Nedokážu usnout.
Horečně přecházím po pokoji. Vytáhnu ze zásuvek všechno, co jsem si sem
z Odevzdanosti přinesl, a všechno naházím do koše – košili s utrženým lemem,
triko, kalhoty, boty, ponožky, dokonce i hodinky. Venku už začíná svítat, když
v koupelně mrštím holicím strojkem o stěnu, až se rozpadne na kousky.
Hodinu po rozednění vejdu do tetovacího studia. Tori už je vzhůru – i když to
je možná silné slovo, když vidím její spánkem napuchlé oči a rozostřený pohled,
s kterým si připravuje šálek své ranní kávy.
„Stalo se něco?“ zeptá se. „Já tady vlastně nejsem. Slíbila jsem tomu
maniakovi Budovi, že s ním půjdu běhat.“
„Doufám, že to dneska oželíš.“
„Moc lidí za mnou s urgentní prosbou nechodí.“
„Všechno je někdy poprvý,“ namítnu.
„Fajn.“ Posadí se a zbystří. „Máš na mysli něco konkrétního?“
„Když jsme před několika týdnama procházeli tvým bytem, viděl jsem jednu
kresbu. Byly na ní symboly všech frakcí. Máš ji ještě?“
Napne se. „Tu jsi vidět neměl.“
Vím, proč jsem ji neměl vidět, proč tahle kresba nemá přijít na oči
veřejnosti. Protože naznačuje příklon k dalším frakcím, místo aby jako ostatní
tetování propagovala Neohroženost jako svrchovanou baštu. Dokonce i etablovaní
lidé mají strach, aby působili dostatečně neohroženě, a to mi nejde na rozum.
Jakým hrozbám asi čelí ti, které jejich vlastní frakce označí za zrádce? Jsem
tady, abych to zjistil.
„Rozumím,“ řeknu. „Právě proto ji chci.“
Napadlo mě to cestou domů, když jsem si v hlavě donekonečna přehrával matčina
slova. Máš na víc, na mnohem víc, než ti může jakákoli frakce nabídnout. Myslí
si, že abych měl na víc, musel bych opustit tuhle frakci a všechny lidi, kteří
mě přijali za vlastního; musel bych jí odpustit a nechat se přeformátovat jejími
názory a jejím životním stylem. Já ale nic opouštět nemusím, nemusím dělat nic,
co nechci. Můžu mít na víc přímo tady v Neohroženosti; možná už mám a je na čase
to ukázat.
Tori se rozhlédne a oči jí vylétnou ke skryté kameře v rohu místnosti, které
jsem si při příchodu všiml. Ani jí tedy nejsou lhostejné.
„Byla to pitomost,“ řekne záměrně nahlas. „Pojď se mnou, vypadáš rozhozeně –
probereme to a najdeme pro tebe něco lepšího.“
Kývne na mě, abych ji následoval do zadní části studia. Projdeme skladem
a ocitneme se v jejím bytě. Přes omšelou kuchyni vstoupíme do obývacího pokoje.
Na stolku se stále povalují ty samé rozházené papíry. Začne se jimi probírat, až
najde kresbu, kterou jsem měl na mysli – plameny Neohroženosti zastřešují ruce
Odevzdanosti, pod okem Sečtělosti, umístěným na vahách Upřímnosti, vyrůstají
kořeny stromu Mírumilovnosti. Symboly všech frakcí se vzájemně prolínají. Tori
kresbu zvedne a ukáže na ni. Přikývnu.
„Nemůžu ti to vytetovat někam, kde to bude na očích,“ řekne. „Byl bys jako
chodící terč. Dopředu by tě odepsali jako zrádce.“
„Chci to na záda,“ odpovím. „Podél páteře.“
Zranění, která mi otec při našem posledním setkání způsobil, se už zahojila,
ale chci si je pamatovat; chci si pamatovat, před čím jsem se rozhodl na zbytek
života utéct.
„Ty vážně neděláš nic napůl,“ podotkne a povzdechne si. „Nebude to hned. Budeš
muset přijít několikrát. Sem, ne do studia, a mimo otevírací dobu. Nedám jim
jedinou záminku, i když se sem ti parchanti skoro nedívají.“
„Fajn,“ souhlasím.
„Člověk, kterej si tohle nechá vytetovat, by si to měl nechat pro sebe,“ řekne
a úkosem se na mě podívá. „Nebo si někdo začne myslet, že je Divergentní.“
„Divergentní?“
„To je výraz, kterým označujem lidi, co zůstávají v simulacích při vědomí,
lidi, co se odmítají nechat zaškatulkovat,“ vysvětlí. „Výraz, kterým se člověk
moc neohání, pokud nechce za nevyjasněných okolností umřít.“
Opírá se lokty o kolena a na pauzovací papír načrtává předlohu pro tetování.
Naše pohledy se setkají a v hlavě mi sepne: Amar. Amar si v simulacích
uvědomoval jejich neskutečnou podstatu a teď je mrtvý.
Amar byl Divergentní.
A já jsem také.
„Díky za lekci názvosloví,“ řeknu.
„Rádo se stalo.“ Vrátí se ke své skice. „Začínám mít pocit, že si rád dáváš
zabrat.“
„A?“
„A nic. Lidi s jasnýma předpokladama pro Odevzdanost dokážou někdy mile
překvapit.“ V koutcích úst jí zacuká. „Dáme se do toho? Jenom napíšu Budovi
vzkaz, že pro jednou si bude muset protáhnout tělo sám.“
+++
Tori má možná pravdu. Možná si „rád dávám zabrat“, možná se ve mně opravdu
skrývá masochista, který léčí bolest další bolestí. Mírné pálení podél páteře,
které následující den přetrvává, mi rozhodně napomáhá soustředit se na cíl
a odsouvá do pozadí myšlenky na matčin odměřený, tichý hlas i na to, jak jsem ji
od sebe odstrčil, když mě chtěla utěšit.
V prvních letech po její smrti jsem sníval o tom, že se pro mě jednou
uprostřed noci vrátí, pohladí mě po vlasech a řekne něco nesmyslně konejšivého,
jako „Všechno bude v pořádku“ nebo „Na všechno jednou zapomeneš“. Ale pak jsem
si snít zakázal. Už jsem se nedokázal dál trýznit představami, které se nemohou
stát skutečností. Postavit se tváří v tvář realitě pro mě bylo schůdnější. Ani
dnes si nechci představovat, jaké by to bylo se s matkou usmířit, jaké by to
bylo mít nějakou matku. Už se nenechám utěšit bláboly. Na báchorky o tom, že
všechno bude zase dobré, už jsem moc starý.
Ujistím se, že náplast, která mi mírně vyčnívá zpod límečku košile, drží na
svém
místě.
Dnes
ráno
mi
Tori
udělala
kontury
prvních
dvou
symbolů,
Neohroženosti a Odevzdanosti. Ty budou větší než ostatní, protože jde v prvním
případě o frakci, kterou jsem si svobodně vybral, a v druhém o frakci, pro
kterou mám předpoklady – alespoň myslím. Už si nejsem jistý vůbec ničím. Plameny
Neohroženosti jsou jediným symbolem, který žádné mé oblečení zcela nezakryje, na
druhou stranu se na veřejnosti běžně nesvlékám, takže myslím, že s tím nebude
problém.
Všichni už jsou v zasedací místnosti a poslouchají, co Max říká. Sotva projdu
dveřmi a sednu si na své místo, zmocní se mě zvláštní únava smíšená
s opovážlivostí. Matka se v řadě věcí mýlí, ale v jednom jí musím dát za pravdu
– Jeanine s Maxem nechtějí nového vůdce Neohrožených, chtějí mít v rukou
figurku. Proto si vybírají mezi námi nejmladšími, protože mladí lidé jsou
tvárnější a dá se s nimi daleko lépe manipulovat. Já se však od Jeanine
zmanipulovat nenechám. Nebudu dělat pěšáka ani jí, ani své matce, ani svému
otci; budu patřit jen sám sobě.
„Rádi tě vidíme,“ řekne Max místo pozdravu. „Nenarušilo snad naše dnešní
setkání tvůj spánkový režim?“
Ostatní se uchechtnou a Max pokračuje.
„Jak jsem již řekl, dnes bych od vás rád slyšel, jakým způsobem byste chtěli
Neohroženost vylepšit, kam byste ji chtěli v několika nejbližších letech
nasměrovat. Téma budeme probírat po skupinkách, začneme od nejstarších. Ostatní
zatím máte čas na přemýšlení.“
Nato s třemi nejstaršími kandidáty odejde. Přímo naproti mně sedí Eric. Všimnu
si, že v obličeji mu přibyl další piercing – tentokrát kroužky v obočích. Brzy
bude vypadat jako jehelníček. O to mu možná strategicky jde. Teď už si ho nikdo
nebude moct splést se Sečtělým.
„Klamou mě moje oči, nebo jdeš vážně pozdě kvůli dalším klikyhákům?“ zeptá se
a ukáže na gázu nad mým ramenem.
„Ztratil jsem pojem o čase,“ odpovím. „Klamou mě moje oči, nebo se na tvůj
ksicht poslední dobou nalepila spousta kovovýho marastu? Možná by ses měl nechat
vyšetřit.“
„Vtipný,“ řekne Eric. „A já si myslel, že člověk s tvou minulostí nemůže mít
smysl pro humor. To jste se doma s fotrem museli dobře bavit.“
Zachvěju se. Pohybuje se po tenkém ledě, kdykoli může před všemi okolo zmínit
moje jméno – chce mi připomenout, že ví, kdo jsem, a že to proti mně může
kdykoli použít.
Nemůžu předstírat, že je mi to jedno. Dynamika rozhovoru se změnila a těžko ji
dokážu zvrátit ve svůj prospěch.
„Myslím, že vím, kdo ti to řekl,“ zaútočím. Jeanine Matthewsová zná obě moje
jména. To ona mu všechno řekla.
„Nikdo mi nic říkat nemusel,“ namítne tiše. „Ale ano, má domněnka byla
potvrzena věrohodným zdrojem. Svý tajemství by sis měl líp hlídat, Čtyřko.“
Pohrozil bych mu, že pokud v Neohroženosti zveřejní mé jméno, ani já nebudu
mlčet o jeho machinacích. Jenže nemám důkaz a Neohroženým se víc příčí Odevzdaní
než Sečtělí. Opřu si záda o židli a čekám.
Max si k sobě volá jednotlivé skupinky, až nakonec zbýváme jen my dva. Max se
objeví na chodbě a ze dveří na nás beze slova kývne. Vejdeme za ním do
kanceláře, kterou jsem viděl na včerejším záznamu jeho schůzky s Jeanine
Matthewsovou. Touto vzpomínkou se obrním před tím, co mě v nejbližších
okamžicích čeká.
„Nuže.“ Max si založí ruce na stole. Opět si bezděčně pomyslím, jak nepatřičně
v tomto čistém, formálním prostředí působí. Max patří do výcvikové místnosti,
k boxovacímu pytli nebo k chatrnému zábradlí vedle Jámy, přes které by se mohl
lehkomyslně naklánět. Za masivním stolem zavaleným papíry vypadá jako přízrak.
Zabloudím pohledem k oknu. Jen několik metrů od něj se nachází otvor, kterým
jsem po Obřadu volby skočil do záchranné sítě, a vršek střechy, ze které jsem se
musel odrazit. Vybral jsem si Neohroženost, řekl jsem včera své matce. Mé místo
je tady.
Vážně tomu věřím?
„Ericu, začneme u tebe,“ řekne Max. „Máš nějaké představy o tom, co by mohlo
být pro naši frakci dobré, co by ji mohlo posunout vpřed?“
„Mám.“ Eric se napřímí. „Myslím, že je potřeba zavést určité změny, a to již
během výcviku nováčků.“
„Jaké změny máš na mysli?“
„Neohrožení měli odjakživa smysl pro soutěživost,“ naznačí Eric. „Soupeřením
se zdokonalujeme, probouzí v nás to nejlepší, dělá z nás muže. Jsem toho názoru,
že tento prvek by měl hrát ve výcviku nejmladších členů důležitější roli. Jen
tak zaručíme, že bude produkovat fyzicky i psychicky zocelené jedince.
V současné době měří nováčci své síly jen s počítačem a o jejich postupu
rozhoduje dosažené minimální skóre. Já si ale myslím, že by o svá místa
v Neohroženosti měli bojovat mezi sebou.“
Nemůžu si pomoct a zůstanu na něho civět. Omezený počet míst? Ve frakci? Po
dvou týdnech výcviku?
„A když se neumístí?“
„Stanou se z nich odpadlíci,“ dokončí Eric. Spolknu svůj posměšek. Eric
pokračuje. „Jestliže chceme Neohroženost i nadále vnímat jako elitní frakci
a její cíle jako nadřazenější všem ostatním, pak se musí členství v naší frakci
stát zaslouženým privilegiem, a ne automatickým právem.“
„Děláš si legraci?“ vstoupím mu do řeči. „Lidi vstupují do frakce na základě
toho, že uznávají stejné hodnoty. To ale neznamená, že už dopředu ovládají
všechno, co je může frakce naučit. Ty chceš lidi vykopnout jenom proto, že
nemají hned dost síly na to, aby naskočili na vlak nebo vyhráli souboj. Tím
pomůžeš lehkomyslným silákům a nedáš šanci těm, kteří místo síly používají rozum
a odvahu. Jak můžeš s tímhle přístupem změnit Neohroženost k lepšímu?“
„Mazaným střízlíkům bude líp u Sečtělých. Anebo se můžou prosadit jako malí,
šediví tichošlápci u Odevzdaných,“ zareaguje Eric a jízlivě se usměje. „A osobně
si myslím, že naše potenciální nové členy podceňuješ, Čtyřko. V novém systému
obstojí jen ti nejodhodlanější.“
Letmo pohlédnu na Maxe. Čekám, že ho Ericův plán nechá chladným, ale mýlím se.
Naklání se dopředu a se zaujetím pozoruje Ericovu okroužkovanou tvář, jako by
v ní zahlédl náhlou inspiraci.
„Tohle je opravdu zajímavá debata,“ podotkne Max. „Čtyřko, jak ty bys pozvedl
úroveň Neohroženosti, když se tak silně vyhrazuješ proti soupeřivosti?“
Zavrtím hlavou a ještě jednou se můj pohled zatoulá směrem k oknu. Ty přece
nejsi blázen, který vyhledává nebezpečí, řekla mi matka. Ale přesně takové lidi
chce Eric v Neohroženosti mít: pošetilé riskéry. Jestliže Eric působí jako pravá
ruka Jeanine, proč by měl vyrukovat s takovým plánem?
Ach, jistě. Nepřemýšlející pošetilce lze totiž daleko snadněji ovládat, daleko
snadněji zmanipulovat.
„Prosazoval bych opravdovou statečnost, ne pošetilost a brutalitu,“ odpovím.
„K čemu nám je házení nožem? Nováčky bychom měli po fyzické i psychické stránce
připravit na to, aby za všech okolností bránili slabé proti silným. To přece
hlásá i náš manifest – obyčejné statečné činy. Myslím, že bychom se k této
myšlence měli vrátit.“
„A k tomu bychom se mohli držet za ruce a zpívat písničku, ne?“ Eric protočí
panenky. „S takovou se z Neohroženosti stane druhá Mírumilovnost.“
„Ne,“ namítnu. „Chci mít jenom jistotu, že pořád budeme schopni nezávisle na
někom jiném přemýšlet, přemýšlet i o jiných, podstatnějších věcech, než je
adrenalin. Jednoduše přemýšlet. Pak nás nikdo zvenčí nebude moct obsadit nebo…
ovládat.“
„Mluvíš jako Sečtělý,“ poznamená Eric.
„Schopnost
přemýšlet
nenáleží
výhradně
Sečtělým,“
odseknu.
„Schopnost
přemýšlet pod tlakem přece mají rozvíjet i naše simulace strachu.“
„Dobře, dobře,“ vloží se mezi nás Max a zvedne ruce. Tváří se znepokojeně.
„Čtyřko, nerad to říkám, ale připadáš mi trochu paranoidní. Kdo by nás měl
obsadit nebo se nás snažit ovládnout? Frakce mezi sebou udržují mír déle, než
jsi naživu, a není důvod to měnit.“
Otevřu ústa, abych mu řekl, že se mýlí, že ve chvíli, kdy do našich
záležitostí zahrnul Jeanine Matthewsovou, ve chvíli, kdy jí nezabránil v tom,
aby do výcviku vpašovala i své věrné přeběhlíky, ve chvíli, kdy se s ní začal
radit o tom, kdo by se měl stát dalším vůdcem Neohroženosti, v té chvíli
kompromitoval systém brzd a rovnováh, který nám až dosud umožňoval mírové
soužití. Ale vzápětí si uvědomím, že kdybych mu tohle všechno řekl, nepřímo bych
ho nařkl ze zrady a sám bych se odhalil.
Max se na mě podívá. Z jeho výrazu čiší zklamání. Vím, že mě má rád – alespoň
víc než Erica. Ale matka měla včera pravdu – Max nehledá někoho jako mě, někoho,
kdo umí samostatně přemýšlet, rozvinout vlastní názor. Hledá někoho jako Erica,
který mu pomůže prosadit zamýšlené změny v systému, s kým se bude snadno
manipulovat už jenom proto, že stále podléhá Jeanine Matthewsové, a s tou je Max
dobrý přítel.
Matka mi včera naznačila, že mám jen dvě možnosti – stát se buď figurkou
ovládanou shora, nebo odpadlíkem. Ale existuje ještě třetí možnost – s nikým
konkrétním se nespolčit. Žít v centru dění, ale svobodně. Tohle opravdu chci –
setřást ze sebe všechny lidi, kteří mě chtějí použít jako svůj nástroj, a svou
individualitu si vytvářet zásadně sám.
„Abych byl upřímný, pane, myslím, že tohle není místo pro mě,“ řeknu klidně.
„Když jste se mě zeptal poprvé, řekl jsem, že bych rád dělal instruktora, a čím
víc o tom přemýšlím, tím víc jsem o tom přesvědčený.“
„Ericu, omluvíš nás, prosím?“ řekne Max. Eric, který stěží přemáhá škodolibou
radost, přikývne a odejde. Nedívám se za ním, ale vsadil bych své dobré jméno,
že si na chodbě vítězoslavně poskočil.
Max vstane a sedne si na Ericovo místo.
„Doufám, že to neříkáš jen kvůli tomu, že jsem ti řekl, že jsi paranoidní,“
řekne. „Jenom o tebe mám starost. Mám pocit, že podléháš tlaku a přestáváš
racionálně uvažovat. Pořád jsem toho názoru, že jsi dobrý kandidát. Hodíš se do
požadovaného profilu, ve všech oblastech jsi nás přesvědčil o svých mimořádných
schopnostech – a kromě toho jsi mnohem sympatičtější než jiní slibní kandidáti,
což je při úzké spolupráci věc opravdu podstatná.“
„Děkuju,“ odpovím. „Máte pravdu, dostal jsem se pod tlak. A kdybych se stal
lídrem, ten tlak by byl ještě daleko horší.“
Max smutně přikývne. „Tak.“ Opět kývne. „Jestli opravdu chceš pracovat jako
instruktor, zařídím to. Ale to je sezónní práce – co budeš dělat po zbytek
roku?“
„Uvažoval jsem o dozorně,“ řeknu. „Zjistil jsem, že práce s počítačem mě baví.
Rozhodně víc než obchůzky.“
„V pořádku,“ uzavře Max. „Jsme domluveni. Děkuji, že jsi ke mně byl upřímný.“
Vstanu a uvědomím si, jak moc se mi ulevilo. Max se tváří chápavě, účastně. Mé
motivy, má paranoia, ani já sám mu nepřipadám podezřelý.
„Kdyby sis to někdy rozmyslel,“ dodá ještě, „stačí říct. Někoho jako ty
užijeme vždy.“
„Děkuju,“ řeknu, a přestože je to největší zrádce, jakého jsem kdy potkal,
a zřejmě nese částečnou odpovědnost za Amarovu smrt, pocítím k němu vděčnost, že
mě nechal jít tak hladce.
+++
Eric na mě čeká za rohem. Zkusím kolem něj projít, ale popadne mě za paži.
„Dávej si majzla, Eatone,“ sykne. „Zkus někde něco ceknout o mně a Sečtělejch,
a budou tě sbírat z chodníku škrabkou.“
„To spíš tebe, jestli mě ještě jednou takhle oslovíš.“
„Už brzy ti budu velet,“ řekne a ušklíbne se. „A věř mi, že budu hodně bedlivě
sledovat, co děláš a jestli si bereš k srdci moje příkazy.“
„Nevoníš mu, víš to?“ řeknu. „Maxovi. Raději by dělal s kýmkoli jiným než
s tebou. Nenechá tě šáhnout na víc, než bude nutný. Budeš jako pejsek na
couračce. Hodně štěstí!“
Vysmeknu se mu a zamířím k výtahu.
+++
„Člověče,“ řekne Shauna. „Tak tomu říkám den blbec.“
„Jo.“
Sedíme u propasti s nohama přehozenýma přes skalní stěnu. Opřu si hlavu
o zábradlí, které nás dělí od jisté smrti. Kotníky mi zalije sprška vody, když
se jedna z větších vln roztříští o skálu.
Řekl jsem jí o svém odchodu z tréninku, o Ericově výhružce, ale o matce jsem
raději mlčel. Jak se dá někomu říct, že vám matka vstala z mrtvých?
Celý můj život se mě někdo snažil ovládat. Otec vládl v našem domě jako tyran
a absolutně nic se nedělo bez jeho svolení. Teď se mě Max snažil naverbovat jako
svého pochlebovače. A svůj plán se mnou měla dokonce i má vlastní matka, která
doufala, že s ní spojím síly a budu s ní rozvracet frakční systém, proti němuž
ona z toho či onoho důvodu nevraží. A ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsem
veškerému dohledu unikl, se vynoří Eric, aby mi připomněl, že pokud se stane
lídrem, nespustí ze mě oči.
Opět mi nezbývá než se spokojit s prchavými okamžiky revolty, jako když jsem
na ulicích Odevzdanosti sbíral bezcenné předměty. V takovou revoltu se proměnilo
i tetování, které mi Tori zvěčňuje na záda a které mě usvědčuje z Divergence.
Takových momentů budu muset v tomto světě nesvobody vyhledávat víc.
„Kde je Zeke?“ zeptám se.
„Nevím,“ odpoví. „Poslední dobou na něho nemám moc náladu.“
Ze strany se na ni podívám. „Možná bys ho prostě měla postavit před hotovou
věc. On totiž vážně nic netuší.“
„To vím taky,“ řekne a odfrkne si. „Ale co když mu to takhle vyhovuje –
pošmajchlovat se a jít zas dál? Nechci, aby si mě jenom připsal na seznam.“
„Myslím, že s tebou by to bylo jiný,“ namítnu, „ale chápu.“
Chvíli jen tak mlčky sedíme a zíráme na burácející řeku pod námi.
„Budeš dobrej instruktor,“ řekne pak. „Zachránils mi krk.“
„Díky.“
„ Tady jste,“ ozve se za námi Zekův hlas. V ruce svírá hrdlo velké láhve plné
hnědé tekutiny. „Pojďte. Něco jsem našel.“
Se Shaunou se na sebe podíváme a pokrčíme rameny. Vydáme se za ním ke dveřím
na protější straně Jámy. Byly první, kterými jsme coby nováčci po seskoku do
sítě prošli. Zeke nás však nevede k síti, ale k dalším dveřím – zámek je
oblepený širokou lepicí páskou – za kterými se nachází temná chodba a schodiště.
„Už bysme měli být venku – jau!“
„Promiň, nevěděla jsem, že ses zastavil,“ omluví se Shauna.
„Vydržte, už to mám –“
Zeke otevře dveře, kterými k nám pronikne slabé světlo. Jsme na opačné straně
propasti, jen pár metrů nad vodou. Nad námi se tyčí nekonečné stěny Jámy a lidé,
kteří se hemží kolem zábradlí, vypadají z této dálky jako černí mravenci.
Zasměju se. Zeke mi nevědomky přichystal další z prchavých okamžiků revolty.
„Jaks to tady našel?“ zeptá se Shauna užasle a seskočí na jeden z nižších
balvanů. Teprve teď si všimnu stezky, po které se dá, v případě zájmu, propast
obejít.
„Díky té holce, Marii,“ vysvětlí Zeke. „Její matka pracuje v propasti jako
údržbářka. Vůbec jsem netušil, že něco takovýho existuje.“
„Pořád se s ní vídáš?“ zeptá se Shauna a snaží se o věcný tón.
„Nee,“ odpoví Zeke. „Pokaždý když jsem s ní byl, nadával jsem si, že jsem měl
jít radši někam s váma, kamarádama. A to nebylo dobrý znamení, co?“
„To ne,“ souhlasí Shauna a očividně pookřeje.
Opatrně slezu na skálu k Shauně. Zeke si k ní přisedne, odzátkuje láhev
a nechá ji kolovat.
„Tak jsem slyšel, že jsi z kola venku,“ prohodí Zeke. „A napadlo mě, že bys to
možná chtěl zapít.“
„Taky že jo,“ odpovím a přihnu si.
„Tento akt opilectví před zraky veřejnosti nechť se stane jasným NE všem kur–“
zařve Zeke a udělá obscénní gesto směrem ke skleněnému stropu nad Jámou. „Však
víš, Maxovi a Ericovi.“
A mé matce, dodám v duchu a znovu si loknu.
„Většinu roku budu dělat v dozorně,“ prozradím Zekovi.
„Paráda,“ zaraduje se. „Konečně někdo rozumnej. S nikým se tam nedá mluvit.“
„To mi něco připomíná,“ zavzpomínám nahlas. „Představ si třeba obědovou pauzu,
během který se všichni zarytě koukaj do země, jenom aby se nemuseli podívat na
tebe.“
„Ajaj,“ zahořekuje Zeke, „to jseš tady asi rád, co?“
Převezmu láhev, ochutnám další hlt pichlavé, žhnoucí lihoviny a hřbetem ruky
si otřu rty. „Jo,“ odpovím. „To jsem.“
Jestli se frakce vážně rozpadají, jak se mě o tom matka snažila přesvědčit,
odsud se mi bude všechno docela dobře pozorovat. A až dojde k nejhoršímu, aspoň
kolem sebe budu mít své přátele.
+++
Těsně po setmění se vydám do části města, kde žijí odpadlíci. Ta hraničí se
sektorem Odevzdaných. Přes hlavu jsem si přetáhl kapuci, aby mi nebylo vidět do
očí. Musím doběhnout až ke škole, abych se zorientoval, ale teď už vím, kde
jsem, a vzpomínám si, kam jsem běžel ten den, kdy jsem natrefil na jednu ze
základen odpadlíků, i když jsem původně pátral po dohasínajícím uhlíku.
U dveří, ze kterých jsem z domu vyběhl, se zastavím a zlehka na ně zaklepu.
Hned za dveřmi slyším hlasy a z oken se line vůně jídla připravovaného na
otevřeném ohni. Kroky – někdo jde zkontrolovat situaci.
Tentokrát má muž na sobě červenou košili a černé kalhoty. Ze zadní kapsy mu,
jako minule, čouhá stejný ručník. Pootevře dveře jen na škvíru.
„Á, mladý pán změnil vizáž,“ řekne, když sjede pohledem na moje oblečení.
„Čemu vděčím za návštěvu? Chyběla ti moje okouzlující společnost?“
„Věděl jste, že je moje matka naživu,“ řeknu bez zbytečných průtahů. „Proto
jste mě poznal, protože jste s ní strávil nějakej čas. Proto jste věděl, že si
život v Odevzdanosti vybrala jen kvůli liknavosti.“
„Jo,“ připustí muž. „Do cizích věcí mi nic není. Říkal jsem si, že by ses to
měl dozvědět od někoho jinýho. Chceš, abych se ti omluvil nebo co?“
„Ne,“ odpovím. „Mám pro ni zprávu. Předáte ji?“
„Co by ne. Zítra a pozítří se s ní uvidím.“
Sáhnu do kapsy a vylovím z ní složený papír. Podám mu ho.
„Klidně si ho přečtěte, je mi to fuk,“ řeknu. „A díky.“
„Není za co,“ odpoví. „Nechceš jít dál? Začínáš vypadat jako jeden z nás,
Eatone.“
Zavrtěním hlavy odmítnu.
Vrátím se na hlavní ulici, a než zabočím za roh, ohlédnu se. Muž otevírá
vzkaz, aby si ho přečetl.
Jednou možná, ale teď ještě ne.
Mami.
–4
PS: Jsem rád, že nejsi mrtvá.
Další rok, další návštěvní den.
Před dvěma lety, když jsem vstoupil do frakce jako nováček, jsem předstíral,
že nic takového jako návštěvní den neexistuje, a zalezl jsem do tělocvičny
k boxovacímu pytli. Strávil jsem tam takovou dobu, že ještě několik dní potom
jsem cítil jenom pot a prach. Vloni, na můj první instruktorský rok, jsem udělal
to samé, ačkoli Zeke a Shauna mě prosili, abych strávil den s jejich rodinami.
Letos mám důležitější věci na práci než se schovávat v tělocvičně a trápit se
tím, proč naše rodina nikdy jako rodina nefungovala. Mám namířeno do dozorny.
Projdu Jámou, kde se stanu svědkem jímavých setkání a hlasitého smíchu.
V návštěvní den sem mohou zavítat i členové rodin z jiných frakcí, ale praxe
ukazuje, že jejich zájem každým rokem opadá. Ne nadarmo se říká „nejdřív frakce,
potom krev“. U rodin přeběhlíků si všímám smíšených barev oblečení: Willova
sestra ze Sečtělosti má na sobě světle modrou, Peterovi rodiče z Upřímnosti jsou
v černobílé. Chvíli je sleduju a uvažuju, do jaké míry zavinili, že se z něj
stal takový člověk. Ale je těžké někoho hodnotit.
Mířím do dozorny s určitým záměrem, ale neodpustím si krátkou zastávku
u zábradlí nad propastí. Na hladině plují kousky papíru. Teď když vím, v jakém
místě jsou v protější skalní stěně vytesané schody, nedělá mi problém je ve
vteřině najít, stejně jako tajné dveře, které k nim vedou. Pousměju se
a vzpomenu si na všechny ty večery, které jsem tam ve společnosti Zeka a Shauny
strávil. Někdy jsme mluvili, jindy jen tak seděli a mlčky poslouchali šumění
vody.
Zaslechnu za sebou kroky a ohlédnu se. Jde ke mně Tris, kterou objímá žena
v šedém. Natalie Priorová. Napnu se a nejraději bych někam utekl – co když
Natalie ví, kdo jsem, odkud pocházím? Co když se o tom bezděčně zmíní, tady,
před všemi lidmi?
Snad mě nepozná. Už dávno se nepodobám tomu vytáhlému, věčně shrbenému
klukovi, na kterém všechno oblečení plandalo.
Když ke mně dojdou dostatečně blízko, Natalie mi podá ruku. „Ahoj, já jsem
Natalie. Beatricina matka.“
Beatrice. To jméno se na ni vůbec nehodí.
Uchopím její ruku a potřesu si s ní. Tohle gesto, které Neohrožení dodržují,
mi nikdy nepřirostlo k srdci. Je to tak nevyzpytatelné – nikdy nevím, jak silně
můžu dotyčnému ruku stisknout, kolikrát jí potřást.
„Čtyřka,“ představím se. „Rád vás poznávám.“
„Čtyřka,“ zopakuje Natalie a usměje se. „To je přezdívka?“
„Ano,“ řeknu a rychle změním téma. „Vaše dcera si vede dobře. Dohlížím na její
průpravu.“
„To ráda slyším,“ odpoví. „O výcviku v Neohroženosti jsem leccos slyšela
a přiznám se, že jsem si dělala obavy.“
Letmo pohlédnu na Tris. Trošku se červená a tváří se šťastně. Z matčiny
návštěvy má zjevně radost. Poprvé docením, jak moc se změnila od našeho prvního
setkání, kdy jsem ji ze sítě vytáhl na dřevěnou plošinu – vypadala jako ptáče,
které právě vypadlo z hnízda. Se stíny modřin na obličeji a jistým držením těla
už zdaleka tak zranitelně nepůsobí. Jako by byla připravená na všechno.
„Nemusíte si dělat starosti,“ ujistím ji.
Tris uhne pohledem. Myslím, že se na mě pořád zlobí za to natržené ucho.
Nedivím se jí.
„Připadáš mi povědomý,“ řekne Natalie. Z jejího nevážného tónu bych si nic
nedělal, kdyby si mě tak pozorně neprohlížela.
„Nedovedu
si
představit
proč,“
namítnu
co
nejchladněji.
„Obvykle
se
s Odevzdanými nepřátelím.“
Nezareaguje tak, jak bych čekal – překvapeně, ustrašeně či zlostně. Jenom se
zasměje. „To poslední dobou málokdo. Neberu si to osobně.“
Jestli mě poznala, nemá potřebu to dávat najevo. Zkusím se uvolnit.
„Nechám vás o samotě. Těšilo mě,“ rozloučím se.
+++
Kamerový záznam z vestibulu Neohroženosti na mé obrazovce nahradí pohled do
zející díry ohraničené čtyřmi výškovými budovami, která slouží jako prvoplánový
vstup na základnu. V proluce a kolem ní se pohybuje hlouček lidí, kteří zřejmě
testují bezpečnost sítě.
„Návštěvy už tě udolaly?“ U mého ramene stojí můj nadřízený Gus a usrkává kávu
z velkého hrnku. Je ještě mladý, ale na temeni už se mu rýsuje pleš. Zbylé vlasy
si stříhá nakrátko, ještě víc než já. V ušních lalůčcích má implantované široké
kotouče. „Myslel jsem, že se tady do konce výcviku neukážeš.“
„Říkal jsem si, že tady aspoň udělám něco produktivního.“
Na obrazovce mezitím všichni uvolní prostor doskočiště a opřou se zády o jednu
z budov. K okraji střechy se přiblíží tmavá postava a s několikametrovým
rozběhem skočí. Klesne mi žaludek, jako bych sám právě zakoušel volný pád.
Postava zmizí ve tmě.
„Zdá se, že se dobře baví,“ poznamená Gus a znovu si usrkne kávy. „Fajn,
nechám tě být. Jsi vždycky vítaný i mimo rozpis služeb, ale občas by sis mohl
dopřát nějaké to povyražení.“
Gus odejde. „Rozkaz,“ zamumlám.
Rozhlédnu se po dozorně. Skoro nikdo tu není – v návštěvní den má službu jen
několik lidí, většinou těch nejstarších. Gus se hrbí nad monitorem. Po každé
straně má kolegu se sluchátky jen napůl nasazenými na hlavě. Celkem tři lidi, se
mnou čtyři.
Zadám do počítače příkaz, kterým vyvolám uložený záznam z minulého týdne. Na
obrazovce se objeví Max za počítačem ve své kanceláři. K psaní na klávesnici
používá
jen
ukazováčky
a
mezi
jednotlivými
údery
do
kláves
vznikají
několikavteřinové intervaly. Většina Neohrožených rozhodně nepíše všemi deseti,
natož Max, který většinu produktivního života strávil na obchůzkách v sektoru
odpadlíků s puškou po ruce – nemohl tušit, že bude jednou sedávat za počítačem.
Nakloním se k obrazovce, abych se ujistil, že jsem si čísla opsal správně. Pokud
ano, mám v kapse Maxovo uživatelské heslo.
Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že Max úzce spolupracuje s Jeanine
Matthewsovou, a začal jsem je podezírat z Amarovy smrti, hledal jsem způsob, jak
proniknout do jejich soukromí. Když jsem před několika dny uviděl Maxe ťukat do
počítače přístupové heslo, svitla ve mně naděje.
084628. Ano, napsal jsem si to správně. Vrátím se k živým kamerovým záznamům
a proklikám se jednotlivými zdroji, dokud mi obrazovka nenabídne pohled na
Maxovu kancelář a přilehlou chodbu. Jedním příkazem stáhnu tuto stopu z oběhu,
aby se Gusovi ani těm dvěma na počítačích neobjevovala; bude ji přehrávat jen
můj počítač. Kamerové záznamy z celého města si lidé v dozorně rozdělují mezi
sebou, aby všichni nesledovali všechno. Ale stáhnout nějakou stopu z veřejného
oběhu máme dovoleno jen na několik vteřin v případě, že si potřebujeme něco
ověřit. Doufám, že tohle mi moc času nezabere. Vyklouznu z místnosti a zamířím
k výtahům.
V tomhle patře centrály je dnes vylidněno – štěstí mi přeje. Vyjedu výtahem do
desátého patra a nepokrytě se vydám k Maxově kanceláři. Zjistil jsem, že když
někam
člověk
potřebuje
nepozorovaně
proklouznout,
musí
působit
nápadně
a rozhodně. V kapse u kalhot za chůze nahmatám paměťový disk a zahnu za poslední
roh.
Špičkou boty otevřu dveře – dnes ráno, když jsem se ujistil, že Max odešel do
Jámy připravovat návštěvní den, jsem oblepil zámek u dveří, aby nešly zavřít.
Tiše za sebou zavřu a potmě se přikradu k pracovnímu stolu. Skrčím se nad
obrazovkou. Nechci hýbat s židlí. Všechno musí zůstat, jak bylo, až se Max
vrátí.
Počítač mě vyzve k zadání hesla. V ústech mi vyschne. Z kapsy vytáhnu papírek
a opíšu z něj číselný kód. 084628.
Obrazovka se rozsvítí. Nemůžu uvěřit, že se mi to podařilo.
Pospěš. Jestli Gus zjistí, že jsem pryč, že jsem tady, nevím, jaká výmluva by
mě mohla zachránit. Zasunu flešku do zdířky a nahraju z ní do počítače program,
který jsem si na ni uložil. Poprosil jsem Lauren, která dělá v technické správě
a má na starosti výcvik nováčků jako já, aby mi napsala program, který bude umět
zrcadlit jiný počítač. Vymluvil jsem se, že chci Zekovi v práci připravit malý
žertík. Ráda mi pomohla – Neohrožení jsou pro každou legraci a málokdy někoho
z něčeho podezírají.
Několika jednoduchými úhozy nainstaluju program do Maxova počítače a pečlivě
ho ukryju do složky, kde ho nikdy nebude hledat. Odpojím flešku a vložím si ji
do kapsy společně s papírkem, kde mám napsané heslo. Odejdu z kanceláře, aniž
bych na prosklené části dveří zanechal otisky prstů.
To byla hračka, pomyslím si cestou k výtahům. Podle mých hodinek jsem na celou
akci potřeboval jen pět minut. Kdyby se někdo ptal, řeknu, že jsem byl na
záchodě.
Sotva však vstoupím do dozorny, všimnu si, že u mého místa stojí Gus a zírá na
mou obrazovku.
Krve by se ve mně nedořezal. Jak dlouho už tam stojí? Viděl mě u Maxe
v kanceláři?
„Čtyřko,“ osloví mě hrobovým hlasem. „Co to má znamenat? Izolovat záznamy je
přísně zakázané, to ty víš.“
„Já…“ Zalži, zalži! „Zdálo se mi, že jsem něco viděl,“ zamumlám nepřesvědčivě.
„Pokud se něco vymyká normálu, máme právo a povinnost to prověřit.“
Gus ke mně přistoupí.
„Tak proč jsem tě právě viděl vyjít z té samé chodby?“
Ukáže prstem na snímanou chodbu. Stáhne se mi hrdlo.
„Měl jsem pocit, že jsem něco viděl, tak jsem to šel zkontrolovat,“ vysvětlím.
„Omlouvám se. Potřeboval jsem se trochu protáhnout.“
Probodává mě pohledem a kouše se při tom do dásně. Ani se nepohnu. Neuhnu
pohledem.
„Pokud se ti ještě někdy nebude něco pozdávat, budeš se držet protokolu.
Nahlásíš to svému vedoucímu, kterým je kdo… kdo, prosím?“
„Vy,“ odpovím s povzdechem. Nemám rád, když se ke mně někdo chová
blahosklonně.
„Správně. Vidím, že úplně ztracený případ nejsi,“ řekne. „Upřímně řečeno,
Čtyřko, se mi ty tvoje odchylky od zaběhnutého postupu ani trochu nelíbí. Kolik
jich za ten rok bylo? Máme tady velice jasná pravidla, a jestli se jimi nehodláš
řídit, dveře jsou otevřené. Tohle je moje poslední varování. Slyšíš?“
„Slyším,“ odpovím. Už několikrát jsem si vykoledoval nepříjemnosti za to, že
jsem izoloval záznamy schůzek Jeanine s Maxem nebo Maxe s Ericem. Riskoval jsem,
a stejně jsem se toho příliš mnoho nedozvěděl.
„Dobrá.“ Gusův hlas se rozjasní. „Hodně štěstí s nováčky. Letos máš
přeběhlíky?“
„Tak,“ potvrdím. „Naše dostala Lauren.“
„Škoda. Mohl jsi poznat mou malou sestřičku,“ podotkne Gus. „Být tebou, tak se
jdu trochu odreagovat. Zvládneme to tady. Jenom, prosím tě, nezapomeň odblokovat
to vlákno.“
Vrátí se ke svému monitoru a já konečně povolím čelist, kterou jsem bezděčně
sevřel. V obličeji mi cuká. Odhlásím se z počítače a odejdu z dozorny. Pořád
nemůžu uvěřit, že mi to prošlo.
Díky programu, který jsem na Maxův počítač nainstaloval, si teď můžu prohlížet
jeho soubory z relativního soukromí svého počítače v dozorně. Konečně můžu
zjistit, co konkrétně s Jeanine Matthewsovou zamýšlejí.
+++
V noci se mi zdá sen. Chodím po chodbách centrály Neohroženosti, jsem sám, ale
chodby nikde nekončí a výhled za okny zůstává neměnný – mimoúrovňová trať se
zařezává do výškové zástavby, slunce překrývají mraky. Mám pocit, že bloumám po
chodbách celé hodiny, a když se s trhnutím probudím, jsem unavený, jako bych
vůbec nespal.
Vtom se ozve zaklepání na dveře a nějaký hlas křikne: „Otevři!“
Jako bych se z nudného deliria probudil do opravdové noční můry. Přišli si pro
mě vojáci, zjistili, že jsem Divergentní. Nebo že špehuju Maxe. Nebo že jsem už
víc než rok ve spojení se svou matkou, která se prohlásila za odpadlíka. Všechno
spadá pod jednotnou hlavičku „zrádce frakce“.
Zabijou mě. Ale cestou ke dveřím mě napadne, že kdyby to skutečně chtěli
udělat, nestropili by na chodbě takový povyk. A kromě toho to znělo jako Zekův
hlas.
„Zeku,“ přivítám ho ve dveřích. „Haraší ti? Vždyť je půlnoc.“
Na čele se mu leskne pot a je u konce s dechem. Celou cestu sem musel běžet.
„Měl jsem dneska noční,“ zadrmolí. „Na koleji u přeběhlíků se něco semlelo.“
Z nějakého důvodu patří má první myšlenka jí, jejím široce rozevřeným očím,
které na mě ve vzpomínkách hledí.
„Cože?“ zeptám se. „O koho jde?“
„Detaily po cestě,“ řekne Zeke.
Obuju si boty, natáhnu na sebe bundu a vyběhnu za ním do chodby.
„Jde o toho blonďáka,“ prozradí Zeke.
Málem si úlevou nahlas oddechnu. Tris je v pořádku. Nic se jí nestalo.
„Willa?“
„Ne, toho druhýho.“
„Edwarda.“
„Jo, Edwarda. Někdo ho pobodal.“
„Žije?“
„Díkybohu. Schytal to do oka.“
Zastavím se. „Do oka?“
Zeke přikývne.
„Kdo ti to řekl?“
„Vedoucí noční směny. Šel to povědět Ericovi a ten řekl, že se o to postará.“
„Jo, nepochybně.“ Odkloním se z našeho směru doprava.
„Kam jdeš?“ chce vědět Zeke.
„Edward už je ve špitále?“ zeptám se a pozadu se přitom vzdaluju.
Zeke přikývne.
„V tom případě jdu za Maxem,“ odpovím.
+++
Základna Neohrožených není tak velká, abych nevěděl, kde jednotliví lidé žijí.
Maxův byt se nachází hluboko v podzemním labyrintu chodeb, nedaleko zadního
východu, který ústí přímo u tratě. Rázným krokem k němu zamířím. Chodbu
osvětluje modré nouzové světlo, které generují naše sluneční panely.
Zabuším pěstí na ocelové dveře, a připravím tak Maxovi stejné probuzení, jaké
jsem před chvílí zažil sám. Za několik vteřin rozrazí dveře dokořán. Je naboso
a v očích má divoký výraz.
„Co se stalo?“
„Jednoho z mých nováčků někdo bodl do oka,“ vysvětlím.
„A co já s tím? Tohle ať si vyřeší Eric.“
„Právě o něm bych si s váma chtěl promluvit. Máte chvilku?“
Nečekám na odpověď – protáhnu se kolem něj a vejdu do pokoje. Max rozsvítí.
Naskytne se mi pohled na neskutečný nepořádek. Stolek se prohýbá pod špinavým
nádobím, polštáře se válí všude možně, na zemi je vrstva prachu.
„Chci, aby se výcvik vrátil do intencí před zavedením Ericových změn,“ řeknu
na rovinu, „a chci, aby Eric zmizel z mé cvičebny.“
„Přece si vážně nemyslíš, že za to může Eric,“ namítne Max a zkříží si ruce
před tělem. „Nebo že můžeš ze své pozice cokoli požadovat.“
„Jistěže za to může! Kdo jiný?“ zvolám hlasitěji, než jsem zamýšlel. „Kdyby se
jich deset nervalo o jedno místo, neměli by zdaleka takovou potřebu si
vypichovat oči! Štve je takovým způsobem, že jim pak povolí nervy!“
Max je zticha. Tváří se otráveně, ale nenadává mi do bláznů, a to je dobré
znamení.
„Nemyslíš, že odpovědnost by měl nést ten, kdo zaútočil?“ zeptá se Max.
„Nemyslíš, že vina je spíš na něm nebo na ní?“
„Já je přece nezbavuju odpovědnosti,“ namítnu. „Ale nic z toho by se nestalo,
kdyby Eric –“
„To nemůžeš vědět,“ přeruší mě Max.
„Každý, kdo má zdravý rozum, to může vědět,“ řeknu.
„Chceš naznačit, že já ho nemám?“ Jeho hlas je najednou tichý, nebezpečný.
Připomene mi, že Max není jen vůdcem Neohrožených, který mě z nevysvětlitelného
důvodu chová v oblibě – je to také člověk, který důvěrně spolupracuje s Jeanine
Matthewsovou, který stojí za jmenováním Erica do funkce a který je pravděpodobně
namočený do Amarovy smrti.
„Tak jsem to nemyslel,“ řeknu a snažím se zachovat klid.
„Měl by sis dávat pozor na slova,“ varuje mě a přistoupí ke mně blíž. „Nebo by
si někdo mohl začít myslet, že urážíš své nadřízené.“
Neodpovím. Ještě víc se přiblíží.
„Nebo že zpochybňuješ hodnoty své frakce,“ dodá a sklouzne pohledem k mému
rameni, odkud vycházejí plameny mého kontroverzního tetování. Pětici symbolů,
které jsem si nechal ztvárnit podél páteře, jsem pečlivě skrýval, ale najednou
získám úzkostný pocit, že Max o nich ví. Že ví, co znamenají – nejsem dokonalý
člen Neohroženosti, ale ten, kdo stejnou měrou uznává i jiné ctnosti, kdo je
Divergentní.
„Měl jsi své šance,“ řekne. „Tomuhle všemu ses mohl vyhnout, kdybys tehdy
zbaběle necouvl. Ale ty jsi couvl. Tak teď mi tady nebreč nad rozlitým mlíkem.“
Jeho tvář prozrazuje svůj věk. Od loňského roku v ní přibylo vrásek, od
předloňského ještě víc, a její tmavá pleť získala našedlý odstín, jako by na ní
ulpěl nános prachu.
„Eric se ve výcviku angažuje jen do té míry, do jaké ty jsi před rokem odmítl
plnit rozkazy…“ Tehdy jsem všechny souboje ukončil vždy ve chvíli, kdy hrozilo
vážné poranění slabšího, přestože Eric nařídil pokračovat až do neschopnosti
jednoho z účastníků vstát. Nebýt Maxe, který se za mě přimluvil, přišel bych
o instruktorský průkaz.
„… dal jsem ti ještě jednu šanci, pod přísnějším dohledem,“ pokračuje Max.
„Ale ty se nesnažíš. Děláš si, co chceš, a zašel jsi příliš daleko.“
Pot na těle mě zastudí. Max ustoupí a otevře dveře bytu.
„Vypadni odsud a postarej se o své lidi sám,“ nařídí. „A už nikdy se
neopovažuj překračovat své pravomoce.“
„Ano, pane,“ odpovím tiše a odejdu.
+++
Brzo ráno, když přes skleněný strop pronikne do Jámy slunce, zajdu za Edwardem
do nemocnice. Hlavu má celou obvázanou a nehýbe se ani nemluví. Také mlčím.
Sednu si k němu a sleduju, jak na nástěnných hodinách ubíhají minuty.
Jsem idiot. Myslel jsem, jak jsem neporazitelný, že Maxova náklonnost ke mně
nepoleví, že se v jeho důvěře nezklamu. Měl jsem být chytřejší. Max chce jenom
figurku – přesně jak říkala matka.
A takovou figurkou já být nemůžu. Ale čím budu místo toho?
+++
Scéna, kterou Tris Priorová podvědomě vytvoří, je až přízračně krásná –
žlutozelená obloha a vysoká žlutá tráva, která se ve všech směrech táhne až
k obzoru.
Nahlédnout do cizí krajiny strachu je zvláštní pocit. Důvěrný. Z odhalení něčí
zranitelnosti nemám nikdy dobrý pocit, ani když danou osobu zrovna nemám rád.
Každá lidská bytost má právo na svá tajemství. Když u svých nováčků přihlížím
jejich nejrůznějším fobiím, jako by mi někdo přejížděl po kůži brusným papírem.
V záplavě žluté trávy se nepohne ani stéblo. Kdyby všude kolem nebyl
nedýchatelný vzduch, řekl bych, že je to sen, a ne noční můra – ale nehybný
vzduch vždy věstí bouři.
Přes trávu se přežene stín. Na rameno dívky dosedne velký černý pták a svými
pařáty se jí zatne do masa. V prstech pocítím mravenčení. Vzpomenu si, jak jsem
se jejího ramene dotkl cestou do simulační místnosti, jak jsem jí z krku odhrnul
vlasy, abych jí mohl píchnout injekci se sérem. Hloupost. Lehkovážnost.
Zprudka se po černé vráně ožene a pak se v jediném okamžiku rozpoutá peklo.
Zahřmí a obloha se zatáhne, ale místo bouřkových mraků se přiženou ptáci,
neskutečně velké hejno, které se souladně pohybuje jako jeden obrovský
organismus.
Její zoufalý výkřik je tím nejhorším zvukem na světě – úpěnlivě volá o pomoc
a já bych jí pomohl ze srdce rád, ačkoli vím, že nic z toho není skutečné, vím
to. Přilétají další a další vrány, až ji zcela obklopí a pohřbí pod své černé
peří. Tris znovu zavřeští. Už se na to nechci dívat, už se na to nedokážu dívat
ani vteřinu.
Ale ona se začne v trávě plazit, nechá do sebe klovat a uvolní se. Jestli
ještě zakouší bolest, nedává to najevo. Jen zavře oči a odevzdá se, a to je snad
ještě horší než poslouchat, jak nelidsky skučí.
Najednou je po všem.
Škubne sebou v polohovacím křesle a snaží se od sebe ptáky odehnat, ačkoli
jsou už dávno pryč. Pak se schoulí do klubíčka a schová tvář.
Dotknu se jejího ramene, abych ji povzbudil, ale ona ze sebe mou ruku prudce
strhne. „Nedotýkej se mě!“
„Už je to pryč,“ řeknu a svraštím obličej bolestí – dala mi pořádnou ránu.
Navzdory bolesti ji pohladím po vlasech, jakkoli je to hloupé, nevhodné, hloupé…
„Tris.“
Dál se kolébá, aby se uklidnila.
„Tris, dovedu tě zpátky na pokoj, co říkáš?“
„Ne! Nesmí mě vidět… ne takhle…“
Tohle má na svědomí Ericův nový systém: Někdo právě prokázal svou neskutečnou
odvahu, v pěti minutách si prošel očistcem a překonal svůj největší strach, na
jehož zneškodnění by jiní potřebovali dvakrát tolik času, ale ona se přesto bojí
vrátit na chodbu, aby si ostatní nemysleli, že je zbabělá nebo přecitlivělá.
Tris představuje ideál Neohroženosti, to každý vidí, jenže tahle frakce už svým
vlastním ideálům nevěří.“
„Uklidni se,“ okřiknu ji tvrději, než jsem chtěl. „Půjdem zadníma dveřma.“
„Nepotřebuju, abys mě...“ Všimnu si, že se jí třesou ruce, i když mou nabídku
odmítá pevným hlasem.
„Nesmysl,“ skočím jí do věty. Vezmu ji za paži a pomůžu jí vstát. Vykročím
k zadnímu východu a Tris si otře slzy z očí. I mě těmito dveřmi Amar jednou
odvedl a šel se mnou, i když jsem zpočátku vehementně protestoval. Dokážu
pochopit, jak se Tris cítí. Jak je možné prožít ten samý příběh z odlišných
perspektiv?
Vyškubne se mi a obrátí se ke mně. „Pročs mi to udělal? Jakej to mělo smysl?
Netušila jsem, že když si vyberu Neohroženost, upisuju se tím k týdnům mučírny!“
Kdyby šlo o kohokoli jiného, už bych ho desetkrát seřval za neukázněnost. Měl
bych pocit, že jeho neustálé útoky na mou osobnost ohrožují mou autoritu,
a učinil bych jim přítrž nevybíravým způsobem, jako jsem to udělal hned první
den s Christinou. Ale Tris si získala můj respekt, když skočila do sítě jako
první, když se nenechala odradit mými nepříjemnými odpověďmi na otázky, když se
zastala Ala a dokázala se mi dívat zpříma do očí, zatímco jsem na ni házel nože.
Nepodřizuje se mi, a já to po ní nevyžaduju.
„Myslelas, že překonat vlastní zbabělost bude snadný?“ zeptám se jí.
„Tohle nemá s překonáním zbabělosti nic společnýho! Zbabělost je způsob, jakým
se rozhoduješ ve skutečným životě, a ve skutečným životě mě žádný vrány
nepožíraj zaživa!“
Rozpláče se, ale mě její slova natolik rozruší, že její slzy příliš nevnímám.
Tris se neučí podle Ericova plánu. V lekcích, které dostává, zraje její
charakter daleko hlubším způsobem.
„Chci jít domů,“ řekne.
Vím, kde jsou na chodbě umístěny kamery. Doufám, že žádná z nich nezachytila,
co Tris právě řekla.
„Dokázat používat mozek, když se bojíš, je lekce, kterou musí dostat každý,
i tvoje rodina,“ řeknu. S mnoha věcmi ve výcviku nesouhlasím, ale za krajinou
strachu si stojím. Představuje nejkratší možnou cestu, jak se utkat s vlastním
strachem a zvítězit nad ním. S házením nožů nebo osobními souboji se vůbec nedá
srovnávat. „Právě to se tě snažíme naučit. Jestli to nedokážeš, budeš odsud
muset vypadnout, protože takový lidi tady nepotřebujem.“
Jsem na ni tvrdý, protože vím, že to zvládne. A kromě toho se ani jinak chovat
neumím.
„ Snažím se. Ale nezvládla jsem to. Nezvládám to tady.“
Skoro se zasměju. „Jak dlouho myslíš, žes v tý halucinaci byla, Tris?“
„Nevím. Půl hodiny?“
„Tři minuty. Vypadlas odtamtud třikrát rychleji než kdokoli jinej. Ať už jsi
cokoli, nejseš na odpis.“
Mohla bys být Divergentní, pomyslím si. Ale na druhou stranu se do simulace
nijak nepokusila zasáhnout. Možná je jenom tak statečná.
Usměju se na ni. „Zítra se s tím popereš líp. Uvidíš.“
„Zítra?“
Už je klidnější. Položím jí ruku na záda, těsně pod rameno.
„O čem se v první halucinaci zdálo tobě?“ zeptá se.
„Nešlo ani tak o něco, jako spíš o někoho.“ Uvědomím si, že jsem měl raději
zmínit překážku, se kterou se obvykle potýkám jako s první, strach z výšek. Ale
na to se Tris neptá. V její přítomnosti nedokážu ovládat své reakce tak jako
s jinými lidmi. Vyjádřím se neurčitě, abych aspoň něco řekl a odpoutal své
myšlenky od jejího těla pod halenkou. „Na tom nezáleží.“
„A už se ho nebojíš?“
„Ne tak docela.“ Jsme u dveří do pokoje. Ještě nikdy mi tato cesta neutekla
tak rychle. Strčím si ruce do kapes, abych opět neudělal něco unáhleného. „Možná
to nikdy nebude úplně v pohodě.“
„Takže strach nikdy úplně nezmizí?“
„Někdy jo. A někdy ho nahradí jinej. Nejde o to, ničeho se nebát. To ani není
možný. Jde o to, naučit se svůj strach ovládat a nenechat ho rozhodovat za
tebe.“
Přikývne. Nevím, z jakého důvodu do Neohroženosti přestoupila, ale kdybych měl
hádat, řekl bych, že toužila po svobodě. Odevzdanost by v ní tu její jiskru
uhasila. Tady se navzdory všem problémům její jiskra rozhořela v oheň.
„Tvůj
skutečnej
strach
se
ale
málokdy
shoduje
s
tím,
cos
prožila
v halucinaci,“ dodám.
„Jak to myslíš?“
„No, vážně se bojíš vran?“ zeptám se a na půl úst se usměju. „Když nějaký
vidíš, utíkáš před nima a vřeštíš strachy?“
„Ne, to asi těžko.“
Přistoupí ke mně. Cítil jsem se bezpečněji, když byla dál. Udělá další krok.
Zatoužím se jí dotknout a vyschne mi v ústech. Nikdy takhle o dívkách
nepřemýšlím.
„Tak čeho se vlastně bojím?“ zeptá se.
„Nevím,“ řeknu. „To víš jenom ty.“
„Nevěděla jsem, že to tady bude tak těžký.“
Jsem rád, že můžu přemýšlet i o něčem jiném, než jak ji obejmout v pase.
„Prý to vždycky takový nebývalo. Neohroženost si lidi vykládali jinak.“
„Co se změnilo?“
„Vedení. Standardy chování pro členy frakce stanovuje ten samej člověk, kterej
má na starosti výcvik nováčků. Před šesti lety upravil Max a jemu podobní metody
výcviku tak, aby si žádal větší soutěživost a brutalitu.“ Před šesti lety byly
souboje jen okrajovou záležitostí a nikdy se neboxovalo bez ochranných rukavic.
Nováčci na sobě měli vycpávky. Důraz se kladl na rozvoj osobní síly a schopnosti
jednat, a současně na budování solidarity v rámci skupiny. Ještě za mě byla
situace nesrovnatelně lepší – členem frakce se mohl stát každý, kdo prokázal
svůj potenciál, a zápasy končily ve chvíli, kdy se jeden z bojujících vzdal.
„Prý aby se ukázalo, co v každým vězí. A tím se změnily priority celý
Neohroženosti. Vsadím se, že neuhodneš, kdo je Maxův novej chráněnec.“
Tris si okamžitě odpoví sama. „Jestli jsi ve svým ročníku skončil jako první,
kolikátej byl Eric?“
„Druhej.“
„Takže Eric měl nárok na roli vůdce až jako druhej. Tys měl přednost.“
Je bystrá. Nevím, jestli jsem byl tak horký kandidát, ale rozhodně by mě vzali
raději než Erica. „Jaks na to přišla?“
„To, jak se Eric choval u první večeře. Žárlil na tebe, i když teď má, co
chtěl.“
Takhle jsem o Ericovi nikdy nepřemýšlel. Žárlí? A na co? Nikdy jsem ho o nic
nepřipravil, nikdy jsem pro něj nepředstavoval skutečnou hrozbu. To on šel po
Amarovi… a po mně. Ale možná má pravdu – možná jsem si nikdy nevšiml, jak ho
zdeptalo, že se místo něj na první příčku vyhoupl jelimánek z Odevzdanosti, když
on na sobě tak tvrdě pracoval. Jak se ho dotklo, že Max na roli nového lídra
upřednostňoval mě, přestože on měl v kapse pověřovací listinu z vyšších míst.
Otře si tvář.
„Vypadám, jako že jsem brečela?“
Její dotaz mě málem rozesměje. Po jejích slzách není dávno památky a tvář má
opět rozjasněnou, oči suché a vlasy uhlazené. Jako by se nic nestalo – jako by
před chvílí neprožila pár nejhorších minut ve svém životě. Nevěděl jsem, že je
tak silná.
„Hm.“ Nakloním se blíž, jako bych její obličej pečlivě zkoumal. Můj žert jde
najednou stranou, stojím blízko a dýcháme stejný vzduch.
„Ne, Tris,“ řeknu konečně. „Jseš…“ Jak by to řekli Neohrožení? „… drsňák.“
Pousměje se a já také.
+++
„Čau,“ pozdraví mě Zeke a podepře si rukou bradu. „Nechceš za mě vzít šichtu?
Asi si budu muset napasovat sirky do očí, aby se mi nezavíraly.“
„Nezlob se, jenom potřebuju na počítač,“ řeknu. „Víš, že je teprv devět, že
jo?“
Zívne. „Jsem unavenej z věčnýho nicnedělání. Ještě že za chvilku budu končit.“
Noční směny mám rád. Bývají tu jen tři lidé a až na vrnění počítačů panuje
v dozorně ticho. Za oknem svítí srpek měsíce, jinak se všechno utápí ve tmě.
Najít na základně Neohroženosti klidné místo není snadné, a nejčastěji se mi to
poštěstí právě tady.
Zeke se obrátí zpátky ke své obrazovce. Sednu si o několik míst vedle něj
a natočím monitor stranou. Přihlásím se pod falešným uživatelským účtem, který
jsem si před několika měsíci raději zřídil.
Jakmile se naloguju, spustím program, který mi umožňuje vstoupit do Maxova
počítače. Chvíli trvá, než program naběhne, ale pak už si připadám jako v Maxově
kanceláři.
Pracuju rychle, systematicky. Označuje si složky číslicemi, takže je těžké
odhadnout jejich obsah. Většinou jde o neškodné soubory, jako seznamy členů
frakce nebo rozvrhy událostí. Takové jen prosonduju a hned zavírám.
Probírám složku po složce, až narazím na něco podezřelého. Seznam zásob, ale
nejde o potraviny, látky ani jiné věci, které se pro Neohroženost běžně
objednávají – na seznamu figurují střelné zbraně. Injekční stříkačky. A položky
označené jako sérum D2.
Tolik zbraní mohou Neohrožení potřebovat k jedinému účelu: k útoku. Ale na
koho?
Opět přelétnu pohledem po místnosti. Údery srdce cítím až v hlavě. Zeke hraje
počítačovou hru, kterou sám vymyslel. Další člověk se s pokleslými rameny
naklání na stranu a má přivřené oči. Třetí si bezmyšlenkovitě míchá brčkem vodu
ve sklenici a dívá se z okna. Nikdo mi nevěnuje pozornost.
Otevřu dalších několik souborů. Po chvíli marného pátrání narazím na nějakou
mapu. Je označená písmeny a čísly. Nejdřív nechápu, co vlastně znázorňuje.
Pak ale z naší databáze načtu soubor s plánem města a mapy porovnám. Nyní
jasně vidím, jaké ulice Max na své mapě označil. Musím se opřít.
Sektor Odevzdaných.
Útok bude veden na Odevzdanost.
+++
Mělo mě to napadnout dřív. Proti komu jinému by Max a Jeanine spojili své
síly? Oběma leží v žaludku Odevzdanost a vždy tomu tak bylo. To mi mohlo dojít
už tehdy, když Sečtělost vypustila do médií zprávu o mém otci, ve které jeho
chování v roli manžela a otce označila za zrůdné. Nic pravdivějšího jsem od
Sečtělých nikdy neslyšel.
Zeke mě dloubne špičkou boty do nohy. „Šichta končí. Čas jít na kutě.“
„To sotva,“ řeknu. „Potřebuju pořádnej drink.“
Znatelně pookřeje. Ne každý den chci vystoupit ze své sterilní, introvertní
povahy a prohýřit večer.
„Jsem tvůj.“
Ukončím program, odhlásím se a vypnu počítač. Podobným způsobem se snažím
vytěsnit z mysli informace o plánovaném útoku na Odevzdanost, dokud nepřijdu na
to, co bych s tím mohl udělat. O to více mě tyto myšlenky pronásledují a není
před nimi úniku.
+++
Ze simulace se vynořím s tíživým pocitem v žaludku. Odpojím se od elektrod
a vstanu. Tris se vzpamatovává z šoku – před malou chvílí se ještě topila.
Vyklepává si ruce a zhluboka se nadechuje. Chvíli se na ni dívám a nevím, co
říct.
„Co je?“ zeptá se.
„Jaks to udělala?“
„Udělala co?“
„Rozbila sklo.“
„Nevím.“
Přikývnu a podám jí ruku. Nedělá jí potíže vstát, ale mému pohledu se vyhne.
Zkontroluju všechny rohy v místnosti, abych zjistil, kde jsou kamery. Umístili
sem jen jednu. Tam, kde jsem si myslel – přímo naproti nám. Vezmu Tris za loket
a vyvedu ji z místnosti ven. Znám místo, kde nás nikdo nebude rušit – mrtvý bod
mezi dvěma sledovanými úseky.
„O co jde?“ zeptá se podrážděně.
„Jseš Divergentní,“ odpovím. Dnes se k ní nechovám dvakrát mile. Včera večer
jsem ji zahlédl s kamarády u propasti a v momentálním zkratu, umocněném
opilostí, jsem se k ní důvěrně naklonil a řekl, že jí to sluší. Bojím se, že
jsem to přehnal. A teď se bojím ještě víc, ale z jiných důvodů.
Rozbila sklo. Je Divergentní. Je v nebezpečí.
Zírá na mě.
Opře se rameny o zeď a svým nenuceným výrazem mě téměř přesvědčí o své
nevědomosti. „Co to znamená?“
„Nedělej hloupou,“ řeknu. „Napadlo mě to už minule, ale teď už to je jasný jak
facka. Zmanipulovalas simulaci. To nikdo jinej nedokáže. Tu nahrávku vymažu, ale
jestli nechceš skončit na dně propasti mrtvá, příště to v simulaci schováš! Teď
mě omluv.“
Zajdu zpátky do simulační místnosti a prásknu za sebou dveřmi. Vymazat záznam
není problém – stlačím několik kláves a je to hotovo. Znovu se ujistím, že její
složka neobsahuje nic podezřelého. Ponechám v ní jen nahrávku z její první
simulace. Budu si muset něco vymyslet, až se mě budou ptát, kam se její data
z dnešní simulace ztratila. Něco, čemu Max i Eric uvěří.
V rychlosti vytáhnu kapesní nůž, zaklíním jeho čepel mezi díly, ze kterých
sestává kryt základní desky počítače, a silou je od sebe oddělím. Pak se jdu
napít do fontány na chodbě a vrátím se s plnou pusou vody.
Po návratu do místnosti vyplivnu část vody do počítače. Vytáhnu nůž a chvíli
počkám.
Asi za minutu obrazovka počítače zhasne. Základna Neohrožených je jedna velká
provlhlá jeskyně – pořád odněkud kape voda a s nehodami se musí počítat.
+++
Byl jsem zoufalý.
Poslal jsem matce vzkaz po stejném muži jako posledně. Napsal jsem jí, že budu
v posledním vagoně vlaku, který ve čtvrt na jedenáct v noci projíždí kolem
základny Neohrožených. Předpokládám, že mě bude umět najít.
Opřu se zády o stěnu, jednou rukou si obejmu koleno a sleduju ubíhající
krajinu. Noční vlaky jezdí pomaleji než denní. Město se tak člověku doslova
proměňuje před očima – směrem k centru budovy nabírají výšku a naopak ztrácejí
na robustnosti a vedle nízkých, starších staveb vyrůstají kontrastní skleněné
pilíře. Jako by se odlišné tváře Chicaga vrstvily na sebe.
Jakmile vlak vjede do severního sektoru města, někdo vyběhne podél trati.
Postavím se a chytím se madla na stěně. Na plošinu se vyškrábe matka. Na sobě má
pevné boty Mírumilovných, šaty v barvě Sečtělých a bundu Neohrožených. Vlasy má
stažené do ohonu, a její tvář tak působí ještě přísněji.
„Ahoj,“ pozdraví mě.
„Ahoj.“
„Od minula jsi zase přibral,“ podotkne. „Vidím, že nemusím mít starost, jestli
tě dobře živí.“
„Rád bych to samé řekl o tobě.“
Vím, že její jídelníček je nedostačující. Žije mezi odpadlíky a Odevzdanost
kvůli tlaku Sečtělých ve svých pravidelných dobročinných zásobách polevila.
Sáhnu za sebe a podám jí batoh s konzervami z našeho skladu.
„Je to jenom vodová polívka a zelenina, ale lepší než nic,“ řeknu na omluvu.
„Kdo říká, že potřebuju, abys mi pomáhal?“ řekne matka opatrně. „Vystačím si.“
„Jo, já vím. To máš pro tu svou vyhublou smečku. Být tebou, tak bych to bral.“
„Neodmítnu,“ řekne a batoh si vezme. „Jen nejsem na takovou starostlivost
zvyklá. Ten pocit mě odzbrojuje.“
„Znám ten pocit,“ namítnu chladně. „Jak dlouho ti trvalo, než ses odhodlala
zjistit, jak se mám? Sedm let?“
Matka si povzdechne. „Jestli se chceš se mnou hádat, nemusela jsem sem
chodit.“
„Ne,“ řeknu. „Proto jsem tě sem nevolal.“
Popravdě řečeno jsem ji vidět vůbec nechtěl, ale s informacemi o útoku na
Odevzdanost jsem se nikomu z Neohroženosti svěřit nemohl. Nevím, do jaké míry
jsou lidé loajální své frakci a způsobům, jakými jedná, a někomu jsem to říct
musel. Když jsem s matkou mluvil naposledy, získal jsem dojem, že ví o spoustě
věcí, o kterých já netuším. Říkal jsem si, že by mi mohla pomoct dřív, než bude
pozdě.
Vím, že riskuju, ale jinou možnost nemám.
„Trochu jsem si posvítil na Maxe,“ začnu. „Tys tvrdila, že Sečtělí tahají
v Neohroženosti za provázky, a mělas pravdu. Něco společně plánujou, myslím Max
a Jeanine a kdoví, kdo ještě.“
Povím jí, co jsem našel u Maxe v počítači, o chystaných dodávkách a mapách.
Povím jí o nenávistné politice, kterou současné vedení Sečtělosti vůči naší
bývalé frakci šíří.
Když skončím, matka se netváří překvapeně ani vážně. Vlastně nevím, jak jejímu
výrazu rozumět. Chvíli mlčí a pak řekne: „Máš tušení, kdy má útok proběhnout?“
„Ne,“ odpovím.
„A co jeho síla? S jak početnou armádou hodlají zaútočit? Kde plánují sehnat
vojáky?“
„Nevím,“ odpovím frustrovaně. „A záleží na tom? Tak jako tak srovnají
Odevzdanost se zemí během několika minut. Ty lidi nikdo nikdy neučil, jak se
mají bránit – a i kdyby jo, jejich morální důvody by jim to zakázaly.“
„Věděla jsem, že je něco ve vzduchu,“ poznamená matka a svraští obočí. „Světla
v jejich sektoru nezhasínají ani v noci. To znamená, že je nijak netrápí postihy
z radnice, a to už o jejich vzpouře něco svědčí.“
„Dobře,“ zarazím ji. „Jak je varujeme?“
„Koho?“
„Odevzdané!“ vykřiknu popuzeně. „Jak varujeme Odevzdané, že se je někdo chystá
vyvraždit, jak varujeme Neohrožené, že jejich vlastní vedení se spiklo proti
správní radě města, jak –“
Odmlčím se. Matka stojí s rukama svěšenýma podél těla a ve tváři má uvolněný,
pasivní výraz. Naše město se mění, Tobiasi. To mi řekla, když jsme se viděli
poprvé. Už brzy se bude muset každý postavit na něčí stranu. A já vím, na čí
straně bys byl raději.
„Ty už to dávno víš,“ vydechnu a snažím se tuto pravdu rozumově zpracovat.
„Vědělas, co plánujou a že už je to na spadnutí. Čekáš na to. Počítáš s tím ve
svým vlastním plánu!“
„K Odevzdanosti mě nic nepoutá. Nestojím o to, aby naše město a jeho lidé pod
její nebo číkoli nadvládou nadále trpěli,“ řekne. „Pokud mi někdo hodlá od mých
nepřátel pomoci, nebudu mu v tom bránit.“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ divím se. „Ne každý je jako Marcus, matko. Ti lidi jsou
bezbranní.“
„Ty v nich vidíš neviňátka,“ namítne. „Neznáš je. Já je znám, poznala jsem,
jací jsou ve skutečnosti.“
Hovoří tichým, hrdelním hlasem.
„Jak myslíš, že ti o mně tvůj otec dokázal celé ty roky lhát? Vážně myslíš, že
mu kolegové tu lež nepomohli rozšířit? Oni věděli, že jsem nebyla těhotná, že
nikdo žádného lékaře ani nezavolal, že se nenašlo žádné tělo. A přesto ti
tvrdili, že jsem zemřela, že?“
Tohle mě předtím nenapadlo. Nenalezlo se žádné tělo. Žádné tělo, ale všichni
ti lidé, kteří se toho hrozného rána sešli v našem domě a druhý den na pohřbu,
sehráli pro mě a pro zbytek komunity své představení a v duchu si tiše
opakovali: Nikdo by nás sám neopustil. Kdo by chtěl?
Nemělo by mě udivovat, že nějaká frakce je skrz naskrz prolezlá lháři; asi
jsem stále naivní jako dítě.
Teď už jsem prohlédl.
„Přemýšlej o tom,“ dodá matka. „O tom, jestli opravdu toužíš pomoci těm, kteří
malému dítěti namluvili, že mu zemřela matka, jen aby si zachránili vlastní
tvář. Jestli spíš nechceš pomoci těm, kdo je o jejich moc chtějí připravit.“
Myslel jsem, že není co řešit. Že je potřeba zachránit nevinné lidi, kteří
ustavičně pomáhají druhým a zdvořile se na ulici zdraví úklonem hlavy.
Měl bych ale zachraňovat lháře, kteří mi způsobili zbytečné trápení a nechali
mě samotného s člověkem, který mě týral?
Nedokážu se na ni podívat, nedokážu odpovědět. Počkám, až vlak opustí
nástupiště, a bez ohlédnutí seskočím.
+++
„Neber si to osobně, ale vypadáš příšerně.“
Shauna se sveze na židli vedle mě a položí na stůl tác s jídlem. V uších mi
stále zní můj včerejší rozhovor s matkou a všechno ostatní vnímám zastřeně. Vždy
jsem věděl, že můj otec je krutý. Ale o ostatních z Odevzdanosti jsem měl to
nejlepší mínění. V hloubi srdci jsem se vinil za to, že je chci opustit, že jsem
slaboch, který zradí vlastní hodnoty.
Mám pocit, že ať se teď rozhodnu jakkoli, někoho tím nutně zradím. Pokud
varuju Odevzdané před útokem, k němuž jsem na Maxově počítači nalezl podklady,
zradím vlastní lidi. Pokud je nevaruju, zradím frakci, kde jsem strávil většinu
života, a to mnohem zásadněji než před dvěma lety, když jsem z ní odešel. Ale
rozhodnout se musím – a z pouhé myšlenky na toto dilema se mi zvedá žaludek.
Dnešní den jsem přežil jenom díky tomu, že jsem šel rutinně do práce. Vyhlásil
jsem průběžné hodnocení nováčků – což se stalo předmětem sporu mezi mnou
a Ericem, když jsem se zasazoval o to, aby nováčci dostali prostor ke zlepšování
svých dovedností, přestože Eric nehodlal na osnově výcviku nic měnit. Pak jsem
se šel najíst. Mé tělo se pohybovalo snad jen po paměti.
„Budeš něco jíst?“ zeptá se Shauna a ukáže na můj netknutý talíř.
Pokrčím rameny. „Možná.“
Vím, že pokud nezměním téma, zeptá se mě, co se stalo. „Jak se vede Lynn?“
„To víš asi líp sám,“ odpoví. „Znáš teď všechno, čeho se bojí, a vůbec.“
Ukrojím si kousek masa a rožvýkám ho.
„Jaký to je?“ zeptá se opatrně s povytaženým obočím. „Myslím koukat na to
všechno.“
„Jsou to důvěrný informace, víš, že je nemůžu šířit,“ odpovím.
„Podle čích pravidel?“
„Záleží na tom?“
Shauna si povzdechne. „Občas si prostě myslím, že ji vůbec neznám.“
Zbytek jídla dojíme mlčky. Tohle se mi na Shauně líbí – necítí potřebu vyplnit
ticho prázdnými řečmi. Z jídelny vyjdeme společně. V tom na nás přes Jámu zavolá
Zeke.
„Hej!“ křikne. Roztočí na prstě kotouč bandáží. „Máte chuť si do něčeho
vrazit?“
„Jo,“ odpovíme se Shaunou jednohlasně.
Zamíříme k tělocvičně, Shauna Zekovi povykládá své zážitky z hlídek kolem
oplocení – „Před dvěma dnama začal ten idiot, co jsem s ním sloužila, vyšilovat,
že tam něco viděl… děcka, byl to igelitovej sáček“ – a Zeke ji obejme kolem
ramen. Přejedu si prsty po kloubech na rukou a snažím se neplést se jim do
cesty.
Když se přiblížíme k tělocvičně, jako bych zevnitř zaslechl hlasy. Zamračím se
a zatlačím nohou do dveří. Spatřím Lynn, Uriaha, Marlene a… Tris. Střet
odlišných světů mě na chvíli omráčí.
„Měl jsem pocit, že jsem něco zaslechl,“ řeknu.
Uriah drží v ruce kuličkovou pistoli, kterými se Neohrožení ve volných
chvílích baví, a pálí do terče. Vím jistě, že sám takovou nevlastní, takže mu ji
musel půjčit Zeke. Marlene si ukousne ze svého muffinu a s úsměvem na mě zamává.
„Jo, mýho debilního bráchu,“ procedí Zeke mezi zuby. „Večer tady nemáš co
dělat. Dávej si bacha, nebo se tady Čtyřka zmíní Ericovi a ten už tě srovná do
latě.“
Uriah si zastrčí kuličkovku zpátky za opasek, ale zapomene ji zpátky zajistit.
Tady bude mít někdo bolavej zadek, pomyslím si, ale nic mu neřeknu. Podržím jim
dveře a počkám, až vyjdou ven.
„Nic Ericovi neřekneš, že ne?“ zaprosí Lynn.
„Ne, neřeknu,“ ujistím ji. Když kolem mě prochází Tris, automaticky jí položím
ruku mezi lopatky. Nevím, jestli jsem to udělal úmyslně, ale myslím, že mi na
tom nezáleží.
Ostatní pokračují v chůzi. Uriah a Zeke se začnou postrkovat, Marlene se
s Shaunou podělí o muffin a z našeho původního plánu sejde.
„Počkej chvíli,“ zastavím Tris. Ustaraně se ke mně obrátí. Pousměju se,
nedokážu ze sebe setřást napětí.
Neušlo mi, že když jsem dnes vyvěsil průběžné hodnocení, mezi nováčky zavládlo
dusno. Možná jsem se měl při sčítání bodů dopustit chyby a umístit Tris na jednu
z nižších příček, abych ji ochránil. Byla by to hrubá urážka jejích schopností
v simulacích strachu, ale možná by raději přijala urážku než narůstající zášť
svých soupeřů.
Možná vypadá bledě a vyčerpaně, možná si kouše nehty a v očích má nerozhodný
pohled, ale cítím, že by mé dobrodiní nepřijala. Tahle dívka nestojí o bezpečné
místo uprostřed stáda. Tím jsem si jistý.
„Patříš sem, víš to?“ řeknu jí. „Patříš k nám. Brzo bude po všem, tak to
koukej vydržet.“
Najednou mě začne nesnesitelně pálit zátylek, musím se tam poškrábat. Nedokážu
se jí podívat do očí, přestože cítím, že ona si mě v trapném tichu prohlíží.
Pak si se mnou proplete prsty a já se na ni udiveně zadívám. Zlehka její ruku
stisknu. A možná jsem zmatený a vyčerpaný, ale jasně si uvědomuju, že i když
jsem se Tris už několikrát bezděčně dotkl, dnes poprvé mi to vědomě oplatila.
Pak se obrátí a rozběhne se za svými přáteli.
Osamím v prázdné chodbě a usmívám se jako idiot.
+++
Už víc než půl hodiny se snažím usnout, ale jenom se převaluju a nemůžu najít
pohodlnou pozici. Jako by mi někdo místo matrace podstrčil lůžko z kamení. Nebo
prostě jen nedokážu utišit svou neklidnou mysl.
Nakonec to vzdám, obuju se, obléknu si bundu a zamířím na svou již obvyklou
noční procházku směrem k centrále. Mohl bych si dát další kolečko v krajině
strachu, ale neměl jsem to v plánu a nevím, kde bych v tuhle hodinu sháněl
simulační sérum. Místo toho se vydám k dozorně. Gus na můj pozdrav odpoví
zavrčením a druzí dva ve službě můj příchod ani nezaregistrují.
Už nehodlám slídit v Maxově počítači. To, co vím, mi bohatě stačí: Schyluje se
k něčemu zlému a já nemám nejmenší zdání, jak se k tomu všemu postavit.
Potřebuju to někomu říct, potřebuju se o to s někým podělit, vyslechnout si
jeho názor. Ale neznám nikoho, komu bych mohl věřit. Dokonce i mí kamarádi se
koneckonců narodili v Neohroženosti a vyrůstali tu; jak můžu vědět, že nebudou
automaticky věřit svým lídrům? Nemůžu.
Zničehonic mám opět před očima její tvář, je otevřená, když mě bere za ruku,
ale drsný pohled jí zůstal.
Prohlédnu si vstupy jednotlivých pouličních kamer a vrátím se na naši
základnu. Většina chodeb se utápí ve tmě, a i kdybych chtěl, nic bych v nich
nezahlédl. Ze sluchátek se ozývá jen šumění tekoucí vody v propasti a hvízdot
větru v podzemních uličkách. S povzdechnutím si podepřu hlavu a nechám se
nekonečným sledem záběrů ukolébat do jakéhosi polospánku.
„Běž si lehnout,“ vyzve mě Gus z opačného konce dozorny.
Trhnu sebou a přikývnu. Jestli záznamy nesleduju, ztrácím tady čas. Uzavřu
svůj uživatelský účet a zamířím k výtahu. Oči mám od spánku ještě zalepené.
Když procházím vestibulem, zespodu z Jámy se ozve výkřik. Nejde o přátelské
zahalekání, nejde o ustrašené vypísknutí s radostným podtextem, nejde o nic
konkrétního. Jde o ten tón, o jeho polohu, ve které se odráží děs.
Rozběhnu se po krkolomné stezce do Jámy, až mi od bot odlétává drobné kamení.
Dýchám ztěžka a rychle, ale pravidelně.
Dole u zábradlí stojí tři černé postavy. Shlukli se kolem čtvrté, drobnější,
a jakkoli na tu dálku špatně vidím, souboj vždy poznám. Tedy nazval bych to
soubojem, pokud by nebyli tři na jednoho.
Jeden z nich se ohlédne, a sotva mě spatří, dá se na útěk. Doběhnu blíž
a všimnu si, že další mezitím vyzdvihl oběť nad propast. „Hej!“ zařvu.
Rozeznám její světlé vlasy a nic jiného už nevnímám. S jedním z násilníků se
střetnu – je to Drew, poznám ho podle tmavě zrzavých vlasů – a mrštím s ním
o zábradlí nad propastí. Jednou, dvakrát, třikrát mu vrazím pěstí do obličeje,
až se zhroutí k zemi, a pak do něj jako šílený kopu a nemůžu přestat.
„Čtyřko.“ Má tichý, přerývavý hlas a jen ten mě z mého amoku dokáže
vyburcovat. Drží se zábradlí a houpe se nad propastí jako návnada pro ryby.
Druhý útočník zmizel.
Okamžitě se k ní rozběhnu, chytím ji pod rameny a přetáhnu ji zpátky přes
zábradlí. Přitisknu ji k sobě. Zaboří mi obličej do ramene a do košile mi zaryje
prsty.
Drew leží bez hnutí na zemi. Když ji odnáším pryč, zasténá. Nehodlám ji donést
do nemocnice, kde by ji snadno našli. Ne, jdeme ke mně domů, kde ji nikdo hledat
nebude. Rozrazím dveře od bytu a položím ji na postel. Zlehka jí ohmatám nos
a lícní kosti, abych vyloučil případnou zlomeninu. Pak nahmatám její puls
a poslechnu si, jak dýchá. Všechno se zdá být v pořádku. Ani ta boule na jejím
týle nevypadá vážně, ačkoli mezitím pěkně naběhla a povrch kůže je sedřený.
Žádné vážné zranění Tris nemá, ale mohla mít.
Když se od ní odtáhnu, zjistím, že se mi třesou ruce. Tris nic není, ale
Drewovi možná ano. Nedokážu říct, kolikrát jsem ho uhodil, než na mě zavolala
a přivedla mě zpátky ke smyslům. Roztřesu se po celém těle. Podložím jí hlavu
polštářem a vrátím se zpátky k propasti. Cestou se snažím rozpomenout na
poslední minuty střetu, snažím se vybavit si, kam jsem Drewa udeřil, kolikrát
a jak moc silně, ale kromě šíleného vzteku si nic nepamatuju.
Zažíval otec podobné pocity, když mě mlátil? napadne mě a vzpomenu si na ten
rozlícený, zběsilý výraz v očích, který tak často míval.
Drewa najdu ležet ve zkroucené pozici na zemi. Přehodím si jeho ruku přes záda
a napůl ho odnesu a napůl odvleču na ošetřovnu.
+++
Po návratu do bytu ze všeho nejdřív zamířím do koupelny, abych si z rukou smyl
krev – kůže na několika kloubech mi po nesčetných úderech do Drewova obličeje
popraskala. Pokud tam byl Drew, ten druhý musel být Peter, ale kdo mohl být ten
třetí? Molly jistě ne – na to byla postava příliš velká a robustní. A takovou
tady má jen jeden člověk.
Al.
Podívám se na sebe do zrcadla, jako bych se bál, že na mě odtamtud vykoukne
otec. Koutek úst mám natržený – Drew mě uhodil? Na tom nezáleží. Nezáleží na
tom, že si nic nepamatuju. Hlavně že je Tris naživu.
Nechám si na ruce proudit studenou vodu, až z nich odtéká čirá voda. Pak si je
utřu do ručníku a zamířím k mrazáku pro led. Cestou od lednice zjistím, že Tris
je vzhůru.
„Tvoje ruce,“ hlesne a zní to tak absurdně, tak hloupě! Dělá si starost o mé
ruce, jako by se sama ještě před chvílí nehoupala nad propastí.
„O mý ruce se starat nemusíš,“ odseknu podrážděně. Skloním se nad ni a podsunu
jí pod hlavu sáček s ledem, aby se její otok na týle nezvětšoval. Zvedne ruku
a jemně se dotkne rány v koutku mých úst.
Netušil jsem, že člověk může vnímat dotek tak intenzivně – jako by mnou projel
náboj energie. Její prsty jsou hebké, zkoumavé. „Tris,“ zamumlám. „Jsem
v pohodě.“ „Jak to, že ses tam objevil?“ „Právě jsem se vracel z dozorny, když
jsem zaslechl, jak někdo křičí.“ „Cos jim udělal?“ chce vědět. „Drewa jsem před
půl hodinou nechal ve špitále. Peter s Alem zdrhli. Drew tvrdil, že tě chtěli
jenom postrašit. Aspoň myslím, že to se snažil říct.“
„Je na tom zle?“
„Přežije to. Ale jestli bez následků, to nevím,“ procedím mezi zuby.
V takové náladě by mě neměla vidět, neměla by mě vidět jako divocha, kterého
Drewova bolest naplňuje animálním potěšením. Nic takového bych vůbec cítit
neměl.
Stiskne mi ruku. „Dobře mu tak.“
Podívám se na ni. I ona ten pocit zná, vím to. Viděl jsem, jak se tvářila,
když zvítězila nad Molly, jak by do ní nejraději bušila dál, ačkoli už upadla do
bezvědomí. Možná se jeden druhému přece jen v něčem podobáme.
Vtom zkřiví obličej a rozpláče se. Vždy když se přede mnou někdo rozbrečel,
cítil jsem, že musím pryč, abych se mohl nadechnout. S ní je to jiné. Nedělám si
starosti, že by ode mě mohla něco očekávat, nebo že by ode mě mohla vůbec něco
potřebovat. Kleknu si k posteli, abychom byli ve stejné úrovni, a chvíli se na
ni pozorně dívám. Pak se dotknu její zubožené tváře, opatrně, abych jí
nezpůsobil bolest. Palcem jí přejedu po lícní kosti. Z její pleti sálá teplo.
Nevím, jakými slovy popsat, jak vypadá, ale i teď, když je celá oteklá
a obličej jí hýří barvami, na ní něco je, něco, čeho jsem si předtím nevšiml.
V té chvíli si s konečnou platností připustím, že s někým potřebuju mluvit,
ačkoli z toho nemám radost. Že někomu musím věřit. A z nějakého důvodu vím, vím,
že tím člověkem je Tris.
V prvé řadě jí budu muset říct, jak se opravdu jmenuju.
+++
Ve frontě na snídani přistoupím zezadu k Ericovi, který si dlouhou lžící právě
nabírá na talíř míchaná vejce.
„Kdybych ti řekl, že včera v noci skupina nováčků jednoho ze svých napadla,
zajímalo by tě to vůbec?“ zeptám se ho.
Shrne si vajíčka na stranu talíře a pokrčí ramenem. „Zajímalo by mě to v tom
smyslu, že jejich instruktor si nedokázal sjednat pořádek,“ odpoví Eric, zatímco
se natahuju pro misku s cereáliemi. Jeho pohled dopadne na mé rozpukané klouby
na prstech. „Zajímalo by mě to v tom smyslu, že tenhle ,útok‘ už by byl v pořadí
druhým, kterému jejich instruktor nedokázal zabránit… Zvláštní, v naší skupině
žádný takový problém nemáme.“
„Napětí mezi přeběhlíky je přirozeně větší – navzájem se neznají, jsou v novém
prostředí a pochází z odlišných prostředí,“ namítnu. „Ty jsi přece jejich lídr,
neměl bys za jejich chování odpovídat?“
Kleštěmi si podá topinku a položí ji na talíř vedle vajec. Pak se ke mně
nakloní a sykne mi do ucha: „Bruslíš na tenkém ledě, Tobiasi. Oponuješ mi před
ostatními. ,Ztrácíš‘ výsledky simulací. Očividně nadržuješ slabším. I Max už se
na tebe zlobí. Kdyby k nějakému incidentu došlo, myslím, že by nebyl rád, a věř
mi, že by nic nenamítal, kdybych mu naznačil, že na svou funkci už nestačíš.“
„Připravil by ses o instruktora týden před koncem výcviku.“
„Zvládl bych to sám.“
„Víš, že si dovedu představit, jaký by to bylo pod tvou taktovkou?“ řeknu
a přimhouřím oči. „Nikoho bysme vyloučit nemuseli. Všichni by se pozabíjeli nebo
zmrzačili dávno předtím!“
„Jestli si nedáš pozor, nebudeš si muset nic představovat.“ Dojde na konec
výdejního pultu a otočí se ke mně. „Soutěživé prostředí se bez napětí neobejde,
Čtyřko. Tou či onou cestou se někde musí vybít.“ Pousměje se a kůže mezi jeho
piercingy na rtech se napne. „V reálném světě by nám útok jasně úkázal rozdíl
mezi silnými a slabými, nemyslíš? Výsledky cvičení bychom mohli hodit do koše.
Měli bychom v rukou mnohem pádnější důkazy o tom, kdo sem patří a kdo ne. Tedy
ovšem… pokud by k nějakému incidentu došlo.“
Je zřejmé, kam míří. Pokud Tris přizná, že se stala obětí útoku, budou si na
ni ukazovat jako na chudinku – a to není pověst, po níž by kdokoli
v Neohroženosti toužil. Je jasné, že Eric by se ji nesnažil odškodnit. Naopak.
Zasazoval by se o její vyloučení z frakce, jako to udělal předtím s Edwardem,
než se rozhodl odejít sám. A já nechci, aby se Tris z donucení dala
k odpadlíkům.
„Rozumím,“ odpovím nadneseně. „Ještě že k žádným incidentům v poslední době
nedošlo.“
Naliju si trochu mléka na vločky a zamířím ke svému stolu. Eric útočníky nijak
nepotrestá a já za každé vybočení z lajny ponesu následky. Ale možná – možná že
na tohle nemusím být sám. Položím svůj tác mezi Zeka a Shaunu. „Potřebuju,
abyste mi s něčím helfli.“
+++
Když se všemi proberu výsledky simulace a dám jim volno, vtáhnu Petera do
pozorovatelny, která se simulační místností sousedí. Už jsou v ní vyskládané
židle do řad, kde budou nováčci trávit čas před závěrečnou zkouškou v krajině
strachu. Kromě židlí tu je také Zeke a Shauna.
„Musíme si popovídat,“ řeknu.
Zeke skočí na Petera a s překvapivou silou s ním mrští o stěnu. Peter se udeří
do hlavy a zkřiví obličej bolestí.
„Pojď za náma, puso,“ zavolá Zeke na Shaunu, která už se k nám blíží a na
dlani si točí nožem.
„Co to má znamenat?“ zeptá se Peter. Nevypadá, že má strach, ani když mu
Shauna zatlačí špičku nože do tváře, až mu v ní vznikne dolíček.
„Snažíte se mě vyděsit?“ řekne s posměchem.
„Kdepak,“ odpoví Shauna. „Snažíme se ti naznačit, že nejseš sám, kdo má
kamarády, kteří se na někom rádi vyřádí.“
„Nevěděl jsem, že instruktoři mají v popisu práce vyhrožovat svým svěřencům,“
poznamená Peter. Obrátí na mě své údivem rozšířené oči, a kdybych ho neznal,
nechal bych se do jeho vypočítavé pasti chytit. „Budu se na to muset pozeptat
Erica.“
„Ničím jsem ti nevyhrožoval,“ řeknu. „Ani jsem se tě nedotkl. A podle záznamů
z téhle místnosti, které zpracovávají počítače v dozorně, tady v tuhle chvíli
nikdo ani není.“
Zeke se zazubí, nemůže si pomoct. Byl to jeho nápad.
„Zato já ti vyhrožuju,“ zavrčí Shauna. „Ještě jeden podobnej exces a dostaneš
ode mě lekci.“ Přiblíží hrot nože k jeho oku a zvolna mu překlopí víčko, kde nůž
ještě chvíli podrží. Peter strne, zdá se, že přestal i dýchat. „Oko za oko,
modrák za modrák.“
„Ericovi je možná volný, co ve svým volnu děláš,“ přidá se Zeke, „ale nám ne,
a známe spoustu dalších. Takových, kterým nepřijde správný, když někdo střílí do
vlastních řad. Takových, kteří dají na fámy a pustí je po větru dál. Ve chvilce
jim tě vylíčíme a oni ti ve chvilce udělají ze života peklo. Jak sám víš, tady
lidem na pověsti hodně záleží.“
„Začnem
u
tvých
budoucích
zaměstnavatelů,“
pokračuje
Shauna.
„Poradci
v dozorně – ty si vezme Zeke; předáci terénních hlídek – ty obstarám já; Tori se
zná se všema z Jámy… Čtyřko, ty znáš Tori, že?“
„Jako málokoho,“ přitakám. Přistoupím k Peterovi a nakloním k němu hlavu.
„Možná umíš lidem působit bolest, červe… ale my ti to zavaříme na zbytek
života.“
Shauna mu sundá nůž z oka. „Přemýšlej o tom.“
Zeke pustí Peterovu košili a s úsměvem ji uhladí. Divokost a bodrost těch dvou
působí ve výsledku zvláštně hrozivě. Zeke na Petera zamává a všichni společně
odejdeme.
„Ale lidem o nich stejně řeknem, ne?“ zeptá se Zeke.
„Určitě,“ potvrdím. „Nejenom o Peterovi, taky o Drewovi a Alovi.“
„Možná že když přežije výcvik, nešťastnou náhodou mu podrazím nohy a chudáček
zahučí rovnou do propasti,“ poznamená Zeke s nadějí v hlase a pohybem ruky
znázorní padající závaží.
+++
Příštího rána se u propasti městná dav lidí. Vládne tu nezvyklé ticho a klid,
přestože sem z jídelny doléhá vůně snídaně. Nemusím se ptát, co se stalo.
Stává se to skoro každý rok. Náhlá, strašná a zbytečná smrt. Jako ta Amarova.
Tělo z propasti vytáhli jako rybu na udici. Většinou takhle končí mladí lidé –
hloupý žert se zvrtne v osudovou nehodu nebo všudypřítomná tma, stres a bolest
rozehrají v lidské mysli nešťastnou ruletu.
Nevím, jak se mám k těmto událostem stavět. Možná provinile, že jsem si jejich
bolesti nevšiml. Posmutněle, že další lidský život nedošel svého naplnění.
K mým uším dolehne jméno zesnulého, které si lidé nahlas sdělují, a oba tyto
pocity mě zcela přemůžou.
Al. Al. Al.
Můj svěřenec – má zodpovědnost. A já jí nedostál, protože jsem se nechal
pohltit svou honbou za Maxem a Jeanine, věčným obviňováním Erica, nerozhodností,
zda varovat Odevzdané. Ne – nic z toho nebylo zásadní v porovnání s něčím ještě
jiným: Že jsem se od nich záměrně distancoval, abych sám sebe ochránil, místo
abych jim ukazoval světlejší stránky života v Neohroženosti. Smích s přáteli na
skalách v propasti. Noční tetování po bláznivé hře na odvahu. Vřelá objetí po
vyhlášení výsledků. Tohle jsem mu měl ukázat – i kdyby to nebylo stačilo, měl
jsem to zkusit.
Vím jedno – jakmile letošní výcvik doběhne do konce, Eric se mě nebude muset
snažit z mé pozice odstranit. Půjdu sám.
+++
Al. Al. Al.
Proč se ze všech mrtvých v Neohroženosti stávají hrdinové? Proč je z nich
potřebujeme mít? Asi proto, že kromě nich ve frakci plné zkorumpovaných lídrů,
soupeřivých nováčků a cynických instruktorů už jiní hrdinové nejsou. Mrtví nás
už nezklamou; naopak, s časem jejich obliba úměrně vzpomínkovému optimismu sílí.
Al byl nesmělý a citlivý, neustál to a začal žárlit a ubližovat a teď je po
něm. Přežili daleko útlocitnější lidé, zemřely daleko drsnější povahy –
a neexistuje pro to žádné vysvětlení.
Ale Tris nějaké chce, zoufale potřebuje, vidím jí to na hladových očích. Nebo
vzteklých. Nebo možná obojí. Nedovedu si představit, že člověk má nejdřív někoho
rád, pak ho nenávidí a pak o něho přijde dřív, než si své postoje k němu ujasní.
Odpojí se ze skandujícího davu a já se rozhodnu jít za ní, protože se ve své
pýše domnívám, že bych jí mohl pomoct.
Jasně. Ovšem. Nebo už jenom nechci být věčně sám, stranou od ostatních, ve
svém odtažitém světě, který mě nečiní šťastným.
„Tris,“ zavolám na ni.
„Co tady děláš?“ zeptá se hořce. „Neměl by ses loučit s Alem?“
„A ty?“ opáčí. Přistoupím k ní.
„S ním jsem se rozloučila rychle.“ Překvapí mě, jak dokáže být chladná – Tris
není vždy milá, ale málokdy se chová přezíravě. Vzápětí zavrtí hlavou.
„Nemyslela jsem to tak.“
„Aha.“
„Je to směšný,“ řekne a rozhoří se jí tváře. „On skočí z římsy, a Eric tomu
říká odvaha? Eric, kterej chtěl, abys po něm házel nožema?“ Obličej se jí zkřiví
bolestí. „Nebyl ani trochu odvážnej! Byl deprimovanej a zbabělej a málem mě
zabil! Tomuhle se tady vzdává hold?“
„Co po nich chceš?“ zeptám se co nejjemněji – což v mém případě o ničem
nevypovídá. „Aby ho odsoudili? Al je mrtvej. Neuslyší je. Je pozdě.“
„Nejde o Ala,“ vyštěkne na mě. „Jde o všechny, kteří tam teď stojí. O všechny,
kteří teď ve skoku do propasti vidí schůdnou cestu. Jasně, proč ne, když tě pak
nazvou hrdinou? Proč ne, když tvoje jméno vejde do historie?“ Jistěže jde o Ala
a ona to ví. „To je...“ Bojuje sama se sebou. „Nemůžu... Tohle by se
v
Odevzdanosti nikdy nestalo! Nic z toho! Nikdy. Tohle místo ho zkazilo
a zničilo a je mi fuk, jestli se chovám jako Škrob jenom proto, že to říkám, je
mi to fuk!“
Jsem už natolik paranoidní, že automaticky upřu zrak nad fontánu ke kameře
zamaskované modrou lampou. Služba v dozorně nás mohla zaregistrovat a při větší
smůle i zaslechnout. Živě si představím, jak Eric Tris označí za zrádkyni, jak
se později její tělo objeví na asfaltu vedle železniční tratě…
„Dávej bacha, Tris,“ varuju ji. „To je všechno, co mi řekneš?“ Zamračí se. „Že
si mám dávat bacha? To je celý?“ Chápu, že asi čekala jinou odpověď, ale na
někoho, kdo právě odsoudil lehkomyslnost Neohrožených, se chová nápadně podobně.
„Jseš stejnej fracek jako ta od Upřímnejch, víš to?“ Upřímní mají vždy plnou
pusu řečí a důsledky je nezajímají. Odtáhnu ji od fontány. Skloním se k ní
a najednou mám k její tváři tak blízko a vidím její oči obrácené v sloup a její
tělo unášené proudem podzemní řeky a to pomyšlení mě drásá, zvláště když si
uvědomím, že si na ni už jednou počíhali a kdoví, co by se stalo, kdybych její
volání o pomoc nezaslechl.
„Nebudu to opakovat, takže mě dobře poslouchej.“ Položím jí ruce na ramena.
„Sledujou tě. Tebe konkrétně.“
Vybavím si, jak se na ni Eric po tom házení nožů podíval. Jak podezíravě se
tvářil, když se její záznam ze simulace vytratil. Tvrdil jsem, že se do počítače
dostala voda. Přišlo mu to jako zvláštní náhoda, že ke ztrátě dat došlo ani ne
pět minut po skončení její simulace. Zvláštní.
„Pusť mě,“ ohradí se chabě.
Ihned svůj stisk povolím, takhle ji nemůžu slyšet.
„A co tebe? Tebe nesledujou?“
Vždycky sledovali a vždycky budou. „Snažím se ti pomoct, ale ty mě nenecháš.“
„Jo, jasně, ta tvoje pomoc,“ odsekne. „Probodnout mi ucho nožem, posmívat se
mi, křičet na mě víc než na kohokoli jinýho – to je vážně skvělá pomoc.“
„Posmívat se ti? Myslíš, když jsem házel těma nožema? To jsem se neposmíval!“
Zavrtím hlavou. „To jsem ti připomínal, že když vyměkneš, někdo jinej si tam
bude muset jít stoupnout místo tebe!“
V tu chvíli mi to přišlo téměř zřejmé. Tris mi rozumí jako nikdo jiný. Doufal
jsem, že to pochopí. Nepochopila. Vždyť mi do hlavy nevidí.
„Proč?“ zeptá se.
„Protože jseš z Odevzdanosti,“ vysvětlím. „A jseš vždycky nejstatečnější,
právě když se chováš nesobecky. Bejt na tvým místě, přetvařoval bych se
podstatně líp, protože jestli na tyhle tvý sklony kápnou nesprávní lidi, tak...
to prostě nebudeš mít jednoduchý.“
„Proč? Proč někomu záleží na mejch úmyslech?“
„Právě že jenom na nich. Dělají všechno proto, aby sis myslela, že jim záleží
na tom, co děláš, ale to je jenom hra. Nejde jim o to, aby ses chovala tak nebo
tak. Jde jim o to, abys tak a tak myslela. Aby do tebe viděli jako do studánky.
Protože pak je nebudeš moct ohrozit.“
Opřu se dlaní o chladivou zeď vedle její hlavy. Vzpomenu si na symboly, které
jsem si nechal vytetovat podél celé páteře. Samotné tetování ze mě ještě určitě
neudělalo zrádce. Toho ze mě udělal až jeho význam – únik z úzkoprsého smýšlení
jakékoli frakce, ze způsobu uvažování, který komplexní povahu každého člověka
oklešťuje na zakrslý neduživý pahýl.
„Nechápu, proč je zajímá, co se mi honí hlavou, dokud se chovám tak, jak
chtěj,“ řekne.
„Teď se chováš tak, jak chtěj, ale co až ti jednou ten tvůj odevzdanej mozek
řekne, abys udělala něco jinýho, něco, co už se jim líbit nebude?“
Příkladem za všechny by mohl být Zeke, jakkoli ho mám rád. Narodil se jako
Neohrožený, vychovali ho jako Neohroženého a Neohroženým se rozhodl zůstat. Můžu
se stoprocentně spolehnout, že bude ke všemu vždy přistupovat jako Neohrožený.
Byl k tomu veden už od narození. Neexistují pro něj žádné alternativy.
„Možná tvou pomoc nepotřebuju. To tě nenapadlo?“ řekne. Její otázka mě skoro
rozesměje. Ovšemže mě nepotřebuje. O to přece nejde. „Nejsem z porcelánu. Tohle
zvládnu sama.“
„Ty si myslíš, že můj první instinkt je chránit tě.“ Pohnu se, abych k ní měl
trochu blíž. „Protože jseš prcek nebo holka nebo Škrob. Ale to se pleteš. Můj
první instinkt je vyždímat z tebe maximum, jenom abych zjistil, kolik sneseš,“
přiznám se a je to zvláštní přiznání, nebezpečné. Nechci jí ublížit, a nikdy
jsem nechtěl. Doufám, že chápe, jak to myslím. „Ale odolávám tomu.“
„Proč… proč právě tohle?“ chce vědět.
„Protože tebe strach neochromí; tebe strach probudí. Viděl jsem to. Fascinuje
mě to.“ Její oči v každé simulaci strachu jsou jako led a ocel a modrý žár.
Drobná, útlá holka se železným stiskem. Chodící protiklad.
Zlehka jí přejedu rukou po tváři, po krku. „Někdy to prostě chci... vidět
znovu. Vidět tě probuzenou.“
Položí mi ruce kolem pasu a přimkne se ke mně, nebo mě k sobě přitáhne,
nevím. Přejede mi rukama po zádech. Uvědomím si, jak moc ji chci. Zatoužím po ní
neznámým způsobem, nejen čistě fyzicky, ale celkově. Jen po ní, po nikom jiném.
Rukou jí sjedu po zádech a druhou pohladím po vlasech. To už stačí.
„Neměla bych brečet?“ zamumlá mi do trička. Chvíli mi trvá, než si uvědomím,
že mluví o Alovi. Díkybohu, protože kdyby jí mělo být do breku z mého objetí,
musel bych si přiznat, že jsem absolutní romantický amatér. Což je beztak
pravda. „Nejsem divná?“
„Ty myslíš, že já vím něco o slzách?“ Ke mně slzy přicházejí bez varování
a v příštím okamžiku mizí.
„Myslíš, že kdybych mu odpustila, tak by teď byl naživu?“
„Nevím,“ řeknu. Položím jí dlaň na tvář. Mé prsty sahají až k jejímu uchu. Je
opravdu drobná. Ale nevadí mi to.
„Mám pocit, že je to moje vina,“ svěří se.
Já taky.
„Není to tvoje vina.“ Opřu si čelo o její. Na tváři cítím její vlahý dech. Měl
jsem pravdu, tohle je lepší, než si držet odstup, mnohem lepší.
„Ale měla jsem. Měla jsem mu odpustit.“
„Možná. Možná jsme toho pro něj mohli všichni udělat víc,“ řeknu, „ale možná
že právě díky tomu už příště podobnou chybu neuděláme,“ doplním klišé, ani
nechci.
Okamžitě se odtáhne a já v sobě ucítím známý impulz, který mě nutí být k lidem
nepříjemný, aby zapomněli, co dobrého jsem jim řekl, a už se mě příště na nic
neptali.
„Z který frakce jseš původně?“
Myslím, že víš. „Na tom nesejde. Teď jsem tady. A ty bys měla uvažovat
podobně.“
Nechci k ní mít tak blízko; přesně to chci.
Chci ji políbit; teď je ta pravá chvíle.
Políbím ji na čelo. Oba nehybně stojíme. Už se nebudu ohlížet zpátky, už ne.
+++
Jedna její věta mi utkvěla na mysli. Tohle by se v Odevzdanosti nikdy nestalo!
Nejdřív mě napadlo: Neví, jací jsou ve skutečnosti.
Ale pravdu má ona, ne já. Al by v Odevzdanosti nezemřel a ani by ji tam
nenapadl. Odevzdaní možná nejsou úplní andělé, jak jsem věřil – nebo jsem věřit
chtěl – ale nejsou ani ztělesněné zlo.
Když zavřu oči, na víčka se mi promítne mapa sektoru Odevzdaných, jak jsem ji
viděl v Maxově počítači. Jestli je varuju, nebo nevaruju, zrádcem budu tak jako
tak, jde jen o to, pro koho. Otázka loajality tedy odpadá, ale co ji nahrazuje?
+++
Vymyslet pořádný plán mi nějakou dobu trvá. Kdybych byl normální kluk
z Neohroženosti a ona normální Neohrožená holka, pozval bych ji na rande,
u propasti bychom se líbali a mohl bych na ni udělat dojem svými znalostmi
každodenního dění na centrále. To všechno mi ale připadá mdlé a povrchní, když
uvážím, o čem všem jsme se spolu bavili a co všechno jsem v simulacích viděl
v zákoutích její mysli.
V tom je možná ten problém – v té jednostrannosti, protože dosud jsem poznal
jenom já ji, vím, čeho se bojí, co má ráda, co nenávidí, ale ona o mně ví jenom
to, co jsem jí sám řekl. A to jsou dost vágní a zanedbatelné informace, protože
vyjadřovat se konkrétně mi vždy dělalo problém.
Od chvíle, kdy si toto uvědomím, už je jen problém věci napravit.
Zapnu počítač v simulační místnosti a nahraju do něj svůj program. Zaskočím do
skladu pro dvě injekce se simulačním sérem a uložím je do malého černého
pouzdra, které k těmto účelům používám. Pak zamířím k pokoji, kde je Tris spolu
s dalšími přeběhlíky ubytovaná, a lámu si hlavu nad tím, jak ji přiměju strávit
se mnou o samotě nějaký čas, abych ji mohl pozvat na nezvyklý výlet.
Vtom ji spatřím u zábradlí nad propastí. Je s Willem a Christinou a vím, že
bych na ni měl zavolat, ale najednou ztratím odvahu. Zbláznil jsem se? Vážně jí
chci ukázat, co mám v hlavě? Nechat ji poznat mého otce, dozvědět se mé jméno
a spolu s ním vše, co jsem se mermomocí snažil tajit?
Obrátím se a začnu stoupat po stezce na pravé straně Jámy. Zvedá se mi
žaludek. Když dorazím do proskleného vestibulu, světla za okny začnou postupně
zhasínat. Na schodech zaslechnu její kroky. Přišla za mnou.
Obrátím černé pouzdro v ruce.
„Když už jseš tady,“ řeknu rádoby nenuceně, přitom opak je pravdou, „zvu tě na
malej výlet.“
„Do tvojí krajiny strachu?“
„Jo.“
„To můžu?“
„Sérum tě napojí na program, který určuje, čí krajinou budeš muset projít.
A zrovna teď je nastavenej na mou.“
„A ty mi ji ukážeš?“
Nedokážu se na ni podívat. „Proč jinak myslíš, že jsem tady?“ Chce se mi
zvracet. „Chci ti ukázat víc věcí.“
Rozepnu pouzdro a vytáhnu z něj první stříkačku. Tris nakloní hlavu na stranu
a nechá si ode mě píchnout sérum, už je na to zvyklá. Místo abych si dal injekci
sám, podám jí pouzdro. Snažím se přece, abychom si byli rovní, a tohle k tomu
patří.
„Neumím to,“ řekne.
„Tady,“ navedu ji k místu na krku. Trochu se chvěje, když mi zanoří hrot jehly
pod kůži. Ucítím známou palčivou bolest, ale naučil jsem se ji nevnímat. Podívám
se jí do očí. Není cesty zpět, není cesty zpět. Je na čase zjistit, co se v nás
ukrývá.
Vezmu ji za ruku, nebo možná ona mě, a společně vejdeme do simulační
místnosti.
„Uvidíme, jestli přijdeš na to, proč mi říkají Čtyřka.“
Dveře se za námi zavřou a obklopí nás tma. Přistoupí těsně ke mně. „Jak se
jmenuješ doopravdy?“ zeptá se.
„Na to možná přijdeš taky.“
Pak se propadneme do simulace.
Stěny místnosti zmizí a my se ocitneme pod nedozírnou modrou oblohou. Stojíme
na střeše budovy, dole pod námi se prostírá sluncem zalité město, které vrhá
třpytivé odlesky. Na chvíli dokážu krásu okamžiku procítit, ale pak začne foukat
silný vítr, který stále nabírá na síle. Jednou rukou ji obejmu, vím, že na
takovém místě bude stát nohama na zemi pevněji.
Můj dech je nepravidelný, ale to je u mě normální. Vítr jako by mi bral vzduch
od úst a nejraději bych se schoulil do klubíčka a zavřel oči, abych neviděl, jak
jsme vysoko.
„Musíme skočit dolů, že?“ křikne do větru a já si připomenu, že se svému
strachu musím postavit čelem.
Přikývnu.
„Tak na tři, jo?“
Opět kývnu. Udělám to, co ona, to je celé.
Napočítá do tří a vystartuje. Vleče mě za sebou jako plachetnice svou kotvu,
která ji stahuje ke dnu. Padáme volným pádem. Bráním se pocitu, který mě
zaplaví, všechny mé nervy ochromí hrůza a pak už ležím na zemi a tisknu si ruce
k hrudníku.
Pomůže mi vstát. Cítím se hloupě, když si vzpomenu, s jakou lehkostí vylezla
na ruské kolo.
„Co tam máš dál?“
Chci jí připomenout, že to není hra, že by můj strach neměla vnímat jako
senzační povyražení.
„Je to –“
Zničehonic kolem nás vyroste zeď, udeří Tris do zad, vzápětí do mých a taktéž
z obou stran. Donutí nás k důvěrné blízkosti, jakou jsme mezi sebou ještě
nepoznali.
„Vězení,“ konstatuju. S ní vedle sebe je to ještě horší, protože vydýcháme
vzduch mnohem rychleji. Zachroptím a shrbím se nad ní. Nesnáším to tady.
Nesnáším.
„Hej,“ řekne, „všechno je dobrý. Tady –“
Vezme mou ruku a ovine si ji kolem sebe. Dosud jsem si myslel, že je kost
a kůže. Ale její pas je měkký a hebký.
„Poprvý v životě jsem ráda, že jsem takovej škvor.“
„Mmhmm,“ zamumlám přiškrceně.
Začne mluvit o tom, jak se odsud dostat ven. O obecné strategii v krajině
strachu. Snažím se soustředit na dech. Vtom mě s sebou stáhne dolů a prostor se
úměrně zmenší. Pak se ke mně otočí zády a dočista se ve mně ztratí.
„Tohle je horší,“ vysoukám ze sebe. Klaustrofobie a její tělesná blízkost mě
zcela připravují o zdravý rozum. „Tohle je jednoznačně...“
„Pst. Dej si ruce kolem mě.“
Obejmu ji oběma rukama kolem pasu a zabořím jí tvář do ramene. Voní po zdejším
mýdle a sladce jablečně.
Zapomínám, kde jsem.
Znovu se rozpovídá o krajině strachu a já ji poslouchám, ale vnímám i to, co
cítí.
„Zkus zapomenout, že jsme tady,“ dodá na konec.
„Jasně.“ Přiložím rty k jejímu uchu, záměrně. Potřebuju ze sebe setřást svou
úzkost, a kromě toho se mi zdá, že nejsem sám, koho blízkost našich těl
rozrušuje. „Je to hrozně snadný.“
„Většina kluků by si takovej těsnej kontakt s holkou užívala.“
„Ne ti, co trpěj klaustrofobií, Tris!“
„Dobře, fajn.“ Vezme mě za ruku a položí si ji na místo pod klíční kostí.
Najednou myslím jenom na to, co chci, a s únikem z uzavřeného prostoru to nemá
nic společného. „Cítíš, jak bije?“
„Jo.“
„Cítíš tu pravidelnost?“
Usměju se do jejího ramene. „Buší ti hrozně rychle.“
„Jo, ale to nemá s touhle kobkou co dělat.“ To zcela určitě. „Pokaždé, když se
nadechnu, nadechneš se taky. Soustřeď se jenom na to.“
Společně se jednou, dvakrát nadechneme.
„Nechceš mi říct, jaks k tomuhle strachu přišel? Možná nám to nějak pomůže,
když o tom budeš mluvit.“
Tahle
scéna
už
přece
musí
každou
chvíli
skončit,
ale
můj
strach
v zakonzervované podobě nadále přetrvává. Pokusím se utřídit své myšlenky.
„Ehm... dobře.“ Prostě jí to řekni, řekni jí, jak to bylo. „Tohle mám ze svýho fantastickýho
dětství. Za trest mě zavírali do mrňavý komůrky nahoře v patře.“
Domácí vězení potmě, abych lépe zpytoval své svědomí. Znal jsem i horší
tresty, ale občas mě v té skříni nechali moc dlouho a zoufale jsem toužil po
čerstvém vzduchu.
„V naší komoře skladovala matka zimní kabáty,“ plácne. Zní to vážně hloupě po
tom, co jsem jí právě řekl, ale zřejmě ji nic lepšího nenapadlo.
„Já... já se o tom vážně nechci bavit,“ dodám a zalapám po dechu. Neví, co na
to říct, to by asi nikdo nevěděl. Nikdo si jako dítě neprožil to co já, jen jim
to možná připadá dojemné. Opět se mi rozbuší srdce.
„Fajn. Tak můžu pro změnu něco povídat já. Zeptej se mě na něco.“
Zvednu hlavu. Předtím fungovalo, když jsem se soustředil na ni. Na její
rozbušené srdce, na její tělo propletené s mým. Dva svalnatí kostlivci, kteří se
jeden v druhém ztratili; dva odevzdaní přeběhlíci, kteří chtějí víc než jen
váhavý flirt. „Proč ne. Proč ti tak buší srdce, Tris?“
„No, já... Skoro tě neznám.“ Úplně vidím, jak svraštila čelo. „Skoro tě
neznám, a přitom jsem na tebe přisátá jako klíště. Musím ještě vysvětlovat dál?“
„Kdybysme byli ve tvý krajině strachu,“ řeknu, „byl bych tam taky?“ „Nebojím
se tě.“ „Pochopitelně. Tak jsem to taky nemyslel.“ Nemyslel jsem tím Bojíš se
mě? Ale Jsem pro tebe tak důležitej?
Asi ne. Má pravdu, téměř nic o mně neví. Ale přesto jí buší srdce.
Zasměju se. Stěny puknou, jako by nesnesly nápor mého smíchu, a opět se můžeme
nadechnout čerstvého vzduchu. Naberu ho zhluboka do plic a odtáhnu se od ní.
Podezíravě se na mě podívá.
„Možná jsi měla raděj zběhnout k Upřímnejm. Jseš totiž příšerná lhářka.“
„Tak tam mě talentovka rozhodně nedoporučila.“
„Talentovka je k ničemu.“
„Co se mi snažíš říct? Že sis vybral Neohroženost, i když jsi pro ni neměl
vlohy?“
Pokrčím rameny. „Ne tak docela, ne. Já...“
Koutkem oka něco zahlédnu a obrátím se k tomu čelem. Na druhém konci místnosti
stojí nehezká, nevýrazná žena. Mezi námi je stůl, na kterém leží pistole.
„Musíš ji zabít,“ pochopí Tris.
„Jo, pokaždý.“
„Není skutečná.“
„Ale působí tak. Všechno tak působí.“
„Kdyby byla skutečná, už by po tobě dávno střelila.“
„Jo, v pohodě. Prostě... ji zastřelím.“ Vykročím ke stolu. „Tohle není tak...
tak strašný. U tohohle aspoň tolik nepanikařím.“
Strach má ale víc podob než jen paniku a hrůzu. Daleko hlubších, záludnějších.
Tíseň plynoucí z neblahé předtuchy; plazivý, tíživý děs.
Bez přemýšlení nabiju pistoli, uchopím ji do natažené ruky a pohlédnu na ženu.
Je bledá, jako by věděla, co se chystám udělat, a smířila se s tím.
Nemá na sobě oblečení žádné konkrétní frakce, ale svým smířeným postojem
připomíná Odevzdané, kteří by se zachovali obdobně. Jak se zachovají, pokud Max,
Jeanine a má matka uskuteční svůj plán.
Přivřu jedno oko, zamířím na cíl a vystřelím.
Žena se zhroutí k zemi. Vzpomenu si na Drewa, kterého jsem zmlátil skoro do
bezvědomí.
Tris mě chytí za paži. „Abysme šli, ne?“
Obejdeme stůl. Zachvěju se vidinou poslední překážky – její očekávání je
kapitola sama pro sebe.
„A teď to nejlepší,“ řeknu.
Do kruhu světla, ve kterém jsme se ocitli, se vkrádá stín temné postavy.
Krouží kolem, ale jsou vidět jen její boty. Pak k nám nečekaně vykročí, místo
očí vyhaslé krátery, na sobě šedé šaty a vlasy zastřižené na nejkratší možnou
délku, pod kterými prosvítají obrysy lebky. Můj otec.
„Marcus,“ zašeptá Tris.
Sleduju ho. Čekám na jeho první ránu.
„Teď se dozvíš, jak se jmenuju.“
„Je to tvůj...“ Teď už ví. A bude vědět navždy, ani kdybych si přál, aby
zapomněla. „Tobias.“
Už takovou dobu mě takhle nikdo neoslovil. V jejím hlase je úžas a ani stopa
po hrozbě.
Otec si odmotá řemen, který si obtočil kolem ruky.
„Je to pro tvé vlastní dobro,“ řekne a mně se chce křičet.
Kolem nás se v jediném okamžiku vyrojí desítky jeho dvojníků, kteří za sebou
vlečou své řemeny po bílých kachlích na podlaze. Schoulím se do klubíčka,
nahrbím záda a čekám, čekám. Otec se napřáhne. Trhnu sebou v očekávání bolesti,
ale ta nepřichází.
Přede mnou stojí jako socha Tris se zdviženou rukou. Zaskřípe zuby, když se jí
opasek omotá kolem paže, ale podaří se jí ho z ruky strhnout a švihnout jím po
Marcusovi. Síla a odhodlanost jejího činu mi vyrazí dech; v místě, kam řemen
dopadl, má otec sežehnutou kůži.
Vrhne se na Tris, ale vstoupím mu do cesty. Tentokrát jsem připravený bojovat.
Ten okamžik však nenastane. Světelný kruh se rozplyne a simulace skončí.
„To je všechno?“ zeptá se, zatímco se dál dívám k místu, kde otec stál. „Tohle
byly tvoje největší hrůzy? Ale vždyť byly jenom čtyři...“ Podívá se na mě.
„Takže proto ti říkají –“
Bál jsem se, že když zjistí, kdo je můj otec, bude se na mě dívat se soucitem,
a já si budu připadat nemohoucí, neschopný, prázdný.
Ale ona si ho klidně prohlédla a neohroženě se mu postavila. Ukázala mi, jak
i já můžu být silný. Dost na to, abych se jeho násilí vzepřel.
Za loket si ji k sobě přitáhnu a zvolna ji políbím, až se vpije do mých rtů.
Pevně ji k sobě přitisknu a schoulím se k ní.
„Hej.“ Povzdechne si. „Je to za náma.“
Prsty jí pročísnu vlasy.
„Dostalas mě z toho,“ řeknu konečně.
+++
Zavedu ji na skály, kam se Zekem a Shaunou občas večer chodíváme. Posadíme se
na plochý balvan, který vyčnívá nad hladinu řeky. Vodní tříšť mi promočí boty,
ale není tak studená, aby mi to vadilo. Tris je myšlenkami u závěrečné zkoušky
a já bych jí rád nějak uklidnil, ale nedaří se mi to. Myslel jsem, že když jsem
jí zvládl prozradit své největší tajemství, zbytek už půjde hladce, ale
zjišťuju, že otevřenost je schopnost, kterou člověk nezíská přes noc.
„Tyhle věci lidem běžně neříkám. Ani přátelům.“ Zadívám se do temné, kalné
vody – po její hladině plují odpadky, kusy starého oblečení a prázdné láhve,
které připomínají dětské lodičky. „Moje zkouška dopadla podle očekávání.
Odevzdanost.“
„Aha.“ Svraští čelo. „A přesto sis vybral tohle?“
„Nebylo zbytí.“
„Jak to?“
Uhnu pohledem. Nevím, jestli jí dokážu říct své důvody nahlas. Když se k nim
přiznám, právem mě bude moct považovat za zrádce a zbabělce.
„Musel jsi pryč kvůli otci,“ zauvažuje. „Proto ses nikdy nechtěl dostat do
vedení? Aby ses s ním už nikdy nemusel střetnout?“
Pokrčím ramenem. „A taky jsem vždycky cítil, že sem tak úplně nepatřím. Aspoň
ne za současnýho stavu věcí.“ Tak úplně pravda to není. Najednou zaváhám, jestli
jí chci říct o Maxovi a Jeanine a jejich plánu právě teď – ve skrytu duše si
chci tento okamžik ponechat jen pro sebe, aspoň na malou chvíli.
„Ale vždyť jseš... neuvěřitelnej,“ vyhrkne. Překvapeně na ni pohlédnu. Zdá se,
že jsem ji uvedl do rozpaků. „Chci říct na místní poměry. Děsí tě jenom čtyři
věci, o tom se tady nikomu ani nezdá. Jak bys sem mohl nepatřit?“
Opět pokrčím rameny. Čím víc času jsem v Neohroženosti strávil, tím hůře
chápu, proč se v mých simulacích strachu neobjevuje více překážek. Spousta věcí
mě dokáže znervóznit nebo znepokojit… ale když na ně přijde, umím jednat
a nenechám se jimi ochromit. Strach, který zažívám v simulacích, je však
animální a při sebemenší nepozornosti mě paralyzuje. To je jediný rozdíl.
„Mám teorii, že nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci.“ Podívám se na
skalní stěny Jámy, které se tyčí vysoko nad námi. I odsud člověk může při troše
štěstí zahlédnout hvězdy na noční obloze. „Celej život tě trénujou, abys na sebe
zapomněl, takže když se pak ocitneš v nebezpečí, funguje to jako instinkt. Úplně
stejně bych mohl fungovat i v Odevzdanosti.“
„Já jsem odtamtud odešla, protože ať jsem se snažila sebevíc, nikdy jsem
nebyla dost nesobecká.“
„To není tak úplně pravda.“ Usměju se na ni. „Ta holka, co po sobě nechá házet
nožema, aby ušetřila svýho kámoše, ta holka, co skočila po mým otci, aby mě
ochránila – ta nesobecká holka, to nejseš ty?“
V tomhle světle působí jako z jiného světa. Její bledé oči jako by ve tmě
zářily.
„Zaměřil ses na mě, co?“ zeptá se, jako by mi četla myšlenky. Ale ona naráží
na něco jiného.
„Rád pozoruju lidi,“ odpovím potutelně.
„Možná jsi měl radši zběhnout k Upřímnejm, Čtyřko. Jseš totiž příšernej lhář.“
Položím ruku na skálu vedle její a nakloním se k ní. „Fajn.“ Otok z jejího
dlouhého, štíhlého nosu a také úst zmizel. Má pěkná ústa. „Zaměřil jsem se na
tebe, protože se mi líbíš. A neříkej mi ,Čtyřko‘, jasný? Je hezký zase slyšet
svý jméno.“
Chvíli se tváří ohromeně.
„Ale ty jsi starší než já... Tobiasi.“
Tak dobře se to jméno z jejích úst poslouchá. Jako bych se za něj vůbec
nemusel stydět.
„Jo, dva roky jsou propastnej věkovej rozdíl, přímo nepřekonatelnej, co?“
„Nechci se podceňovat,“ řekne tvrdošíjně. „Jenom to nechápu. Jsem mladší.
Nejsem hezká. Já –“
Zasměju se a políbím ji na spánek.
„Nedělej,“ ohradí se, ale jako by jí dokázel dech. „Ty víš, že nejsem. Nejsem
ošklivá, ale krásná rozhodně taky ne.“
Výraz „krásná“ a všechno, co v sobě zahrnuje, mi v tuto chvíli připadá tak
bezpředmětný, že se jím nehodlám vůbec zabývat.
„Dobře. Tak nejsi královna krásy, a co?“ Sklouznu svými rty na její tvář
a snažím se v sobě sebrat odvahu. „Líbíš se mi, jaká jsi.“ Odtáhnu se. „Jsi
neuvěřitelně chytrá. Jsi odvážná. A i když teď víš o Marcusovi... nedíváš se na
mě, jako bych byl zbitý štěně nebo tak něco.“
„Protože nejseš,“ podotkne věcně.
Můj instinkt mě nezklamal: Téhle holce stojí za to věřit. Má tajemství, má
hanba i jméno, kterého jsem se zřekl, jsou u ní v bezpečí. A budou i všechny
další krásné a ošklivé pravdy. Vím to.
Políbím ji na rty. Naše pohledy se setkají a já se na ni široce usměju.
Políbím ji znovu a s větší naléhavostí.
Nemůžu se jí nasytit. Přivinu si ji k sobě blíž a svůj polibek prohloubím.
Tris ožije, obejme mě a ještě víc se ke mně přimkne. Ale ani to pořád nestačí,
jak by mohlo?
+++
Doprovodím ji k pokoji. Boty mi po nečekané vodní sprše ještě nestačily
uschnout. Usměje se na mě a zavře za sebou dveře. Zamířím ke svému bytu. Mou
euforii z našeho sblížení brzy vystřídá úzkost. Myslím, že někde mezi okamžikem,
kdy se jí kolem paže omotal otcův řemen, a chvílí, kdy jsem jí řekl, že
nesobeckost a odvaha často znamenají totéž, jsem konečně dospěl k rozhodnutí.
Na příštím rohu nezahnu k sobě domů, ale ke schodišti vedle Maxova bytu, které
ústí ven z podzemí. Když procházím kolem jeho dveří, zpomalím, abych ho snad
svými spěšnými kroky nevzbudil. Jak iracionální.
S bušícím srdcem zdolám poslední schod. Nedaleko mě právě projíždí vlak. Na
jeho stříbrných vagónech se odráží měsíční světlo. Projdu pod tratí a zamířím do
sektoru Odevzdaných.
+++
Tris pochází z Odevzdanosti – její vnitřní síla do určité míry pramení právě
odtamtud, stejně jako její nutkání stavět se do role ochránce slabších.
A představa, že by lidé jako ona měli být chladnokrevně povražděni, je pro mě
nesnesitelná. Možná mi lhali, možná jsem je zradil, když jsem dal přednost
Neohroženým, a možná že stejným způsobem nyní zklamu Neohrožené, ale nemusím
ještě zradit sám sebe. A já, bez ohledu na to, v jaké frakci jsem se ocitl, vím,
co je správné udělat.
V sektoru Odevzdaných vládne markantní pořádek, na ulicích, chodnících ani na
trávě se nepovaluje jediný odpadek. Na vlas stejné, šedé domy jsou místy
oprýskané – kdo by raději neposkytl finance odpadlíkům, kterým se nedostávají
základní životní potřeby? – ale pořád úhledné a prostě krásné. Člověk by ve
zdejších ulicích mohl snadno zabloudit, ale já nebyl pryč tak dlouho, abych
cestu k otcovu domu zapomněl.
Zvláštní, jak rychle jsem si svůj někdejší domov zvykl nazývat jeho domem.
Možná to nemusím říct přímo jemu. Mohl bych se svěřit někomu z jeho kolegů,
ale ti nemají takový vliv a pořád je to můj otec, který se mě v jednu chvíli
pokusil ochránit. V duchu se vrátím ke vzpomínce, kdy mě v simulaci zaplavil
pocit moci, poté co mi Tris ukázala, že můj otec není monstrum, ale obyčejný
člověk, kterému se dokážu postavit. Ale Tris tu teď se mnou není a já si
připadám bezmocný jako papír ve větru.
Příjezdovou cestou dojdu až k domu. Nohy mám ztuhlé, jako bych v nich neměl
klouby. Nebudu klepat; nechci nikoho vzbudit. Sáhnu pod rohožku a vytáhnu
odtamtud náhradní klíč.
Je pozdě, ale v kuchyni se ještě svítí. Hned za dveřmi narazím na otce.
Kuchyňský stůl za jeho zády je zavalený papíry. Je bos – jeho boty s rozvázanými
tkaničkami zahlédnu na koberci v obývacím pokoji – a pod vpadlýma očima má
takové kruhy, jaké u něj vídávám v krajině strachu.
„Co tady chceš?“ Sjede mě pohledem. Nevím, na co tak civí, až po chvíli mi
dojde, že na sobě mám černé oblečení, těžké boty, bundu a na krku tetování.
Přistoupí trochu blíž. Všimnu si, že jsem ho dorostl. Nikdy jsem se v jeho
blízkosti necítil silnější.
Teď už by mě nepřemohl.
„V tomhle domě už nemáš co dělat,“ zavrčí.
Narovnám se, ale ne kvůli tomu, že mě za to otec vždy káral. „To je mi jedno,“
řeknu. Obočí mu vylétnou nahoru jakoby překvapením.
Tohle možná opravdu nečekal.
„Přišel jsem tě varovat,“ pokračuju. „Něco jsem objevil. Válečné plány. Max
a Jeanine se to tady chystají srovnat se zemí. Nevím kdy ani jak.“
Chvíli si mě prohlíží, jako by si mě měřil, a pak se pohrdavě ušklíbne.
„Tak Max a Jeanine plánujou invazi,“ řekne. „Sami dva, s armádou injekčních
stříkaček.“ Přimhouří oči. „Poslal tě sem Max? Jsi jeho nový pacholek? To mi
chce nahnat strach?“
Když jsem uvažoval o tom, jestli mám otce varovat, myslel jsem, že ze všeho
nejtěžší bude vzít za kliku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mi mohl nevěřit.
„Nebuď blázen,“ vylétne ze mě. Něco takového bych se mu dřív nikdy neodvážil
říct, ale dva roky života mezi Neohroženými udělaly své. Ani jsem ta jadrná
slova nemusel lovit kdovíjak hluboko. „Jestli Maxe z něčeho podezíráš, máš
k tomu důvod, pádný důvod. Tvoje obavy jsou na místě. Hrozí ti nebezpečí – vám
všem.“
„Ty se sem klidně opovážíš strčit nos potom, co jsi zradil vlastní frakci,“
pronese tichým hlasem, „potom, co jsi zradil vlastní rodinu… a k tomu všemu mě
ještě urážíš?“ Zavrtí hlavou. „Jestli si Max a Jeanine myslí, že se nechám
zastrašit vlastním synem, tak se pletou!“
„Víš co?“ rozčílím se. „Zapomeň na to. Měl jsem jít jinam.“
Obrátím se ke dveřím. „Neotáčej se ke mně zády,“ zahřmí.
Popadne mě za paži a pevně ji stiskne. Podívám se na jeho ruku a najednou se
mě zmocní závrať, jako bych vykročil z vlastního těla, jako bych se vydělil
z přítomného okamžiku, abych jej mohl přežít.
Dokážeš se mu vzepřít, připomenu si a v duchu uvidím Tris, jak se Marcusovi
chystá vrátit úder.
Vyškubnu se mu a otec zůstane bezradně stát. Na nic jiného se nezmůžu. Odejdu.
Ani za mnou nezavolá ze strachu, že by ho mohli sousedé slyšet. Ruce se mi
trochu třesou, dám si je do kapes. Neslyším klapnutí dveří, takže otec se za
mnou musí dívat.
Takhle jsem si svůj triumfální návrat nepředstavoval.
+++
Když vcházím do centrály, cítím se provinile. Jako by na mě všichni Neohrožení
obraceli oči a němě se tázali, jak jsem je mohl zradit. Obrátil jsem se proti
vlastním lidem a kvůli čemu? Kvůli muži, kterého nenávidím a který mi beztak
nevěřil? Mám pocit, že mi to za to nestálo.
Přes skleněnou podlahu se zadívám do propasti pod sebou. Hladina podzemní řeky
je klidná a temná a je příliš hluboko, než aby se na ní odráželo světlo měsíce.
Před několika hodinami jsem tam dole stál a dívce, kterou sotva znám, jsem
prozradil svá pečlivě skrývaná tajemství.
Otec mé důvěry možná nebyl hoden, ale ona ano. Ona a její matka a zbytek
frakce, ve kterou věří, si zaslouží ochranu. A tu jim hodlám poskytnout.
PRVNÍ SKOKAN – TRIS
Podívám se na hodinky. První z nováčků by měl seskočit už každou chvíli.
Robustní, širokou sítí prozařuje slunce. Naposledy jsem tu byl vloni v den
Obřadu volby a o rok předtím, kdy jsem do ní sám coby nováček skočil. Ten pocit
si ani nechci připomínat – holubími krůčky se došourat na okraj průrvy, zatímco
člověku hrůzou vstávají vlasy na hlavě, a potom ten samotný příšerný seskok
a pocit naprostné bezmocnosti během volného pádu, který pak v jediném okamžiku
přerušil bolestivý dopad do hustě tkané sítě.
„Tak co, byla sranda?“ zeptá se Lauren.
Chvíli mi trvá, než pochopím, na co se ptá – na program, který mi dala, abych
si ze Zeka mohl v práci vystřelit. „Ještě jsem to nevyzkoušel. Dneska jsme se
v dozorně pořád míjeli.“
„Kdybys o to měl hlubší zájem, rádi tě přiberem do našeho technickýho týmu,“
řekne.
„Zkus radši naverbovat Zeka. Ten tomu rozumí daleko víc.“
„Jo, ale neví, kdy má zavřít zobák,“ namítne Lauren. „Člověk mezi nás musí
zapadnout, jeho odborný znalosti jsou až na druhým místě. Chápej, trávíme spolu
na malým prostoru spoustu času.“
Široce se usměju. Vím, že se Zeke rád poslouchá, ale nikdy mi to nevadilo.
Někdy je to úleva, aspoň si nemusím lámat hlavu nad odpověďmi.
Čekáme a Lauren si pohrává s kroužkem v obočí. Natahuju krk, jestli odsud
nezahlédnu okraj střechy, ale kromě oblohy nic nevidím.
„Vsaď se, že to bude jeden z těch mejch,“ řekne.
„Vždycky to je někdo odsud, to se sázet nemusím.“
V tomhle mají Neohrožení podstatnou výhodu. Obvykle vědí, co je na dně průrvy
čeká, přestože se to před nimi snažíme maximálně utajit – tenhle vstup na
základnu používáme výhradně v den jejich volby, ale zvědavost jim nedá
a v nestřežených chvílích se vydávají na průzkumy. Kromě toho vyrůstají
v prostředí, které holduje odvážným činům a drastickým krokům a vyžaduje vždy
plné nasazení, ať už se jedná o cokoli. Je velice nepravděpodobné, že by tohle
v sobě probudil někdo zvenčí sám.
A pak ji uvidím.
Vzduchem se nemihne záblesk černé barvy, ale šedé. Vzápětí se síť s prásknutím
napne kolem kovových nosníků a celou ji do sebe zabalí. Chvíli užasle zírám na
povědomou barvu oblečení. Pak k ní natáhnu ruku, aby se mě mohla chytit.
Pomůžu jí seskočit. Když se překulí přes okraj sítě, chytím ji za paže, aby se
ustálila. Je docela drobná, hubená a působí zranitelně, jako by byla v šoku. Oči
má doširoka rozevřené a jasně modré.
„Děkuju,“ řekne. Možná vypadá křehce, ale hlas má pevný.
„Já nevěřím vlastním očím,“ neodpustí si Lauren domýšlivou poznámku. „Škrob
a první seskok? Světe, div se.“
Má pravdu. Je to něco neslýchaného. Stejně neslýchané je, že sem přestoupí
někdo z Odevzdanosti. Vloni se nikdo takový nenašel. A dlouho předtím jsem to
byl jenom já.
„Asi věděla, proč od nich chce pryč, Lauren,“ namítnu, ale cítím se všemu
i sám sobě vzdálený. „Jak se jmenuješ?“
„No...“ Zaváhá. Najednou se mi zdá, že ji znám. Ne z Odevzdanosti, ani ne ze
školy. Jinak, hlouběji. Jako bych se díval sám na sebe, když jsem podobným
způsobem nechtěl prozradit své jméno. Instruktor mi tehdy můj nový začátek
výrazně usnadnil a já jsem mu vždy chtěl splatit dluh.
„Rozmysli si to,“ řeknu a pousměju se. „Jinak už ti říkat nebudeme.“
„Tris,“ odpoví rozhodně.
„Tris,“ zopakuje Lauren. „Tak jim to takhle nahlas, Čtyřko.“
Koneckonců je to můj nováček, letos mám na starosti přeběhlíky.
Ohlédnu se přes rameno, kde se shromáždil dav Neohrožených. Takovou událost si
nemohli nechat ujít. Nadechnu se a oznámím: „První skokan – Tris.“
Budou si ji pamatovat ne kvůli šedému oblečení, ale pro její první hrdinský
skutek. Nebo šílený. Hranice mezi nimi se někdy stírají.
Přivítají ji radostným pokřikem. Pak už se do sítě zaboří další postava. Dívka
v černobílém. Při jejím výkřiku tuhne krev v žilách. Tentokrát jí ze sítě pomůže
Lauren.
Položím Tris ruku na záda, abych ji nasměroval ke schodišti a případně
zafungoval jako opora. „Vítej v Neohroženosti,“ řeknu, než udělá první krok.
BUĎ OPATRNÁ, TRIS
Jedna z Odevzdanosti, pět z Upřímnosti a dva ze Sečtělosti. Taková je moje
letošní bilance nováčků.
Slyšel jsem, že Upřímní a Neohrožení mívají vzájemně vyrovnaný poměr přestupů
– většinou přijdeme o tolik, kolik od nich získáme. Pokládám za svou povinnost
dostat těchto osm nováčků alespoň do zúženého výběru po prvním vylučovacím kole.
Když vloni Max a Eric tuto novinku zavedli, usilovně jsem proti ní bojoval.
Marně.
Od
eliminace
„slabších“
se
neupustilo.
Rodí
se
tak
nová
tvář
Neohroženosti, jejíž devízou je bezduchá brutalita.
Jakmile zjistím, co mají Max a Jeanine za lubem, mám v plánu odsud odejít,
a když k tomu dojde uprostřed výcviku, tím lépe.
Když se k nám připojí všichni místní nováčci – včetně Uriaha, Lynn a Marlene –
vykročím do temné chodby a mávnu na ně rukou, aby mě následovali. Míříme ke
dveřím, za kterými se otevírá Jáma.
„Tady se rozdělíme,“ oznámí Lauren. „Zdejší odkojenci půjdou se mnou.
Předpokládám, že vám průvodce dělat nemusím.“
Usměje se a odvede Neohrožené okružní chodbou rovnou do jídelny. Dívám se za
nimi, a jakmile nám zmizí z dohledu, narovnám se. Z loňského roku jsem si vzal
ponaučení, že pokud chci, aby mě brali hned od začátku vážně, musím na ně být
hned od začátku tvrdý. Takové osobní kouzlo, jaké měl Amar, bohužel nemám, a tak
si svou autoritu musím budovat jinými prostředky než jen úsměvem či vtipem.
„Většinu času pracuju v dozorně, ale následujících několik týdnů vám budu
dělat instruktora. Moje jméno je Čtyřka.“
Jedna z dívek z Upřímnosti – vysoká, se snědou pletí a zvučným hlasem – hned
nahlas komentuje: „Čtyřka? Jako to číslo?“
Vycítím, že se atmosféra příliš rozvolňuje. Lidé, kteří nevědí, jak moje
přezdívka vznikla, se jí často smějí. A já nemám rád, když se mi někdo směje,
zvláště ne tihle jelimánci, kteří nemají tušení, co je v Neohroženosti čeká.
„Jo,“ odpovím úsečně. „Nějaký problém?“
„Ne,“ řekne dívka.
„Výborně. Za okamžik vejdeme do Jámy. Přijde čas, kdy si ji zamilujete i vy.
Je to –“
Dívka mě opět přeruší. „Jáma? Vážně chytrý jméno.“
Podrážděně zareaguju a bez rozmyslu k ní přistoupím. Nemůžu ve své skupině
tolerovat nikoho, kdo se baví vším, co řeknu, zvláště proto, že na začátku
výcviku je charakter nováčků nejtvárnější. Musím jim dát všem jasně najevo, že
tady nejsem pro legraci, a musím to udělat hned.
Skloním se k její tváři a několik vteřin se na ni upřeně dívám, dokud jí
nezmizí úsměv ze rtů.
„A ty se jmenuješ jak?“ zeptám se klidně.
„Christina,“ řekne.
„Poslyš, Christino. Kdybych se v životě hodlal obklopit užvaněnýma chytrákama,
zakotvil bych tam u vás,“ vysvětlím. „Tohle je první lekce: Nauč se držet zobák.
Je to srozumitelný?“
Přikývne. S bušícím srdcem se od ní odvrátím. Doufám, že to stačilo, ale
s jistotou to budu moct říct až při faktickém zahájení výcviku. Zatlačím do
dvoukřídlých dveří. Přímo za nimi se otevírá nepředstavitelně obrovský prostor
Jámy, který pulzuje životem a energií. Skalní stěny násobí všudypřítomný hluk
a zvukovou kulisu doplňuje burácení řeky na dně propasti. Na chvíli se mi zdá,
že to vše vidím poprvé. Většinou v takovém chaosu dlouho nevydržím, ale dnes si
to užívám. Sám nevím proč.
„A teď za mnou,“ zavelím. „Ukážu vám propast.“
+++
Dívka z Odevzdanosti se posadí k mému stolu. Napadne mě, že možná ví, kdo
jsem, nebo že ji ke mně přitahuje nějaká neviditelná síla, kterou jako bývalý
člen stejné frakce vyzařuju. Ale její pohled nic takového nenaznačuje. Má víc
starostí s hamburgerem, který vidí poprvé v životě.
„Tys nikdy neměla hamburger?“ zeptá se jí Christina nevěřícně. Takoví už
Upřímní jsou – přijde jim neuvěřitelné, že by někdo mohl žít jinak než oni.
I proto je nemám rád. Zbytek světa jako by pro ně neexistoval. Přitom pro
Odevzdané je zbytek světa a naplňování jeho potřeb vším.
„Ne,“ přizná Tris. Na svou drobnou postavu má hluboký hlas. Dodává jejím
slovům vážnost, ať už jsou jakákoli. „Takhle se tomu říká?“
„Škrobáci se stravujou nezáživně,“ pokusím se o místní slang. Ale vůči Tris to
zní nepřirozeně. Mám pocit, že bych měl v její přítomnosti použít zdvořilostní
fráze, bez jakých bych se v rozhovoru s Odevzdanou ženou neobešel, že bych měl
být uctivě nesmělý a nehledět jí zpříma do očí. Musím se přemáhat, abych k těmto
zvykům nesklouzával. Tady nejsem v Odevzdanosti. A ona taky ne.
„Proč?“ zeptá se Christina nechápavě.
„Jakákoli výstřednost se pokládá za požitek, který není k životu nutný,“
odpoví, jako by recitovala naučenou básničku. Možná to tak je.
„Nedivím se, žes odtamtud zdrhla.“
„Jak říkáš.“ Tris k mému údivu protočí panenky. „Bylo to kvůli jídlu.“
Snažím se neusmát, ale nevím, jestli se mi to podařilo.
Pak do jídelny vejde Eric a všechno ztichne.
Ericovo jmenování do role lídra se setkalo s rozpačitými ohlasy a v několika
případech i hněvivými reakcemi. Tak mladého vůdce Neohroženost nikdy neměla.
Řada lidí se vůči tomuto rozhodnutí ohradila a dala najevo svůj nesouhlas
i s tím, že k Neohroženým přestoupil ze Sečtělosti. Max se postaral o to, aby se
tato vlna nevole utišila. A spolu s ním i sám Eric. Jeden den se někdo nechal
slyšet se svými názory a druhý den už seděl s vyplašeným pohledem tiše v koutě.
Byla to náhoda? Jak znám Erica, nebyla. Nikdo jiný neumí vyjádřit zášť
a vypočítavost takovým tichým, medovým hlasem.
„A kdo je tohle?“ šeptne Christina.
„Eric,“ odpovím. „Lídr.“
„Vážně? Tak mladý?“
Stisknu čelist. „Tady na věku nezáleží.“ Záleží na tom, jak si rozumíš
s Jeanine Matthewsovou.
Eric zamíří k našemu stolu a sedne si na židli vedle mě. Dál se dívám do svého
talíře.
„To nás ani nepředstavíš?“ zeptá se, jako bychom byli přátelé.
„Tohle je Tris a Christina,“ řeknu.
„Heleme se, Škrob,“ podiví se Eric a ohrne ret. Na okamžik získám pocit, že
všem u stolu prozradí, odkud jsem sem přišel. Stisknu si koleno, abych mu
v záchvatu hněvu jednu nevrazil. „Uvidíme, jak dlouho vydržíš,“ řekne jen.
Chuť jednu mu vrazit mě neopouští. Nejraději bych mu připomněl, že poslední
přeběhlík z Odevzdanosti, který sedí hned vedle něj, mu vyrazil zub, takže
kdoví, čeho se může dočkat od tohohle. Ale vím, že má pravdu, protože za
stávajících podmínek – povinnost pokračovat v duelu do neschopnosti protivníka
vstát a eliminace části nováčků po pouhém týdnu výcviku – je skutečně velmi
nepravděpodobné, že by Tris se svojí postavou obstála. Nelíbí se mi to, ale je
to tak.
„Na čem teď děláš, Čtyřko?“ zajímá se Eric.
Zatrne ve mně. Ví snad, že jeho a Maxe sleduju? Pokrčím rameny. „Na ničem
konkrétním.“
„Max mi říkal, že na tebe líčí už takovou dobu, a ty se nikde neukážeš,“
podotkne Eric. „Mám zjistit, co s tebou je.“
Na Maxovy vzkazy už nějakou dobu nereaguju – rovnou je házím do smetí. Ostrá
odezva, které se Eric po svém uvedení do funkce dočkal, už ho možná netrápí,
zato Maxe ano – nikdy svého svěřence nechoval ve zvláštní oblibě. Měl rád mě,
ačkoli dodnes nevím proč, když jsem se raději zašil a nenamáhal se socializovat.
„Vyřiď mu, že má stávající pozice mě plně uspokojuje.“
„Takže ti nabízí práci.“
Už zase sonduje. Z jeho pokřivených úst nemůže vyjít rovné slovo.
„Řekněme.“
„A ty nemáš zájem.“
„Nemám zájem už dva roky.“
„Tak to už by mu mohlo dojít.“
Zdánlivě přátelsky mě plácne po rameni, ale mám co dělat, abych udržel
rovnováhu. Nasupeně se za ním podívám – nemám rád, když mě někdo komanduje, a už
vůbec ne lunt, který dělá oči na Jeanine.
„Vy dva jste... přátelé?“ zeptá se Tris.
„Byli
jsme
ve
stejné
iniciační
skupině,“
řeknu.
Rozhodnu
se
provést
preventivní úder, nabudit je proti Ericovi dřív, než je poštve on proti mně.
„Patřil k Sečtělým.“
Christina na mě povytáhne obočí, ale Tris nechá moje narážka chladnou, jako by
na ní celoživotně vštěpovaná podezřívavost vůči Sečtělým nezanechala nejmenší
stopy.
„Tys taky přestoupil?“ zeptá se místo toho.
„Myslel jsem, že problémy budou jenom se zvědavcema z Upřímnosti,“ zchladím
ji. „Asi jsem se spletl.“
Svou úsečností sleduju stejný cíl, jako když jsem předtím okřikl Christinu –
raději prásknu dveřmi dřív, než se rozletí dokořán. Tris však zkřiví obličej,
jako by právě ochutnala něco kyselého. „To bude asi tím, že působíš tak
přístupně. Jako postel z hřebíků.“
Upřeně se na ni zadívám, až zčervená, ale můj pohled snese. Něčím je mi
povědomá, ale vím s jistotou, že bych si takovou přímočarou dívku z Odevzdanosti
pamatoval, i kdybych s ní strávil pouhou vteřinu.
„Opatrně, Tris,“ varuju ji. Dávej si pozor na to, co říkáš, myslím tím.
Nejenom mně, ale komukoli v téhle frakci, která si cení špatných věcí, která
nechápe, že pro toho, kdo sem přestoupí od Odevzdaných, je vrcholem odvahy už
jenom to, že sám sebe obhájí.
Jakmile vyslovím její jméno, uvědomím si, že ji znám. Je to dcera Andrewa
Priora. Beatrice. Tris.
SLUŠÍ TI TO, TRIS
Už si ani nepamatuju, čím mě Zeke tak rozesmál, ale bylo to k popukání. Jáma
se mi komíhá před očima, jako kdybych stál na houpačce. Přidržím se zábradlí,
abych nespadl, a obrátím do sebe poslední hlt neznámého alkoholu.
Útok na Odevzdanost? Jaký útok? Nemůžu si vzpomenout.
Můžu. Ale právě teď se ta lež příjemně poslouchá.
V hloučku lidí zahlédnu plavé vlasy. Sklouznu pohledem trochu níž a zjistím,
že patří Tris. Pro jednou na sobě nemá několik vrstev oblečení ani košili
upnutou až ke krku. Pod látkou rozeznávám obrysy jejího těla – nech toho,
okřiknu se dřív, než svou myšlenku stačím rozvinout.
„Tris!“ Slovo mi vylétne z úst a nelze ho zastavit, ani kdybych chtěl, a já
nechci. Vykročím k ní a všetečných pohledů Willa, Ala a Christiny si nevšímám.
Mou pozornost poutá něco jiného – její oči jsou příliš jasné a pronikavé.
„Vypadáš jinak,“ řeknu. Chci říct „starší“, ale nechci, aby si to vyložila
v tom smyslu, že předtím vypadala nedospěle. Možná nemá plné ženské křivky, ale
nikdo, kdo se na ni skutečně podíval, už ji nemůže nazvat dítětem. Ne s tou její
dravostí ve tváři.
„Ty taky,“ podotkne. „Co tady děláš?“
Piju, napadne mě, ale toho si asi už všimla.
„Flirtuju se smrtí,“ odpovím se smíchem. „Popíjet nad propastí není ten
nejlepší nápad.“
„Ne, to není.“ Nesměje se. Tváří se nedůvěřivě. Čemu nevěří, mně?
„Nevěděl jsem, že máš tetování,“ zamumlám, když sklouznu pohledem níž. Jsou to
tři černé vrány – působí jednoduše, a přitom věrohodně, jako by měly opravdu
vzlétnout. „Chápu. Vrány.“
Chci se jí zeptat, proč si na sebe nechala zvěčnit věc, které se tak strašně
bojí, proč raději nechtěla na svůj strach zapomenout. Možná se za své slabé
stránky nestydí tak jako já za své.
Ohlédnu se za Zekem a Shaunou. Stojí u zábradlí a dotýkají se rameny.
„Pozval bych tě mezi nás, ale takhle mě nemáš vidět.“
„Jak takhle?“ zeptá se. „Opilýho?“
„Jo... i když ne.“ Najednou mi to všechno nepřipadá k smíchu. „Spíš
skutečnýho.“
„Budu dělat, že jsem nic neviděla.“
„To je od tebe milý.“ Nakloním se k ní, blíž, než jsem zamýšlel. Do nosu mi
zavoní její vlasy a na rtech ucítím její chladnou a tolik jemnou tvář. Cítil
bych se trapně, že se chovám tak pošetile, tak přímočaře, kdyby se ode mě
pokusila odtáhnout. Ale nic takového neudělá – naopak se ke mně ještě maličko
přivine. „Sluší ti to, Tris,“ složím jí kompliment, protože si nejsem jistý, že
to ví.
Tentokrát se zasměje ona.
„Uděláš pro mě něco? Nespadni do tý propasti.“
„Rozkaz.“
Usměje se. A já si poprvé položím otázku, jestli se jí líbím. Jestli se na mě
dokáže usmívat i v mém podroušeném stavu… pak mám možná šanci.
Jedno vím ale jistě: Na chvíli mi pomohla zapomenout na všechno zlé, a to se
ještě nikomu nepodařilo.
Z anglického originálu Four: A Divergent Collection vydaného
nakladatelstvím HarperCollins, New York 2014,
přeložila Radka Kolebáčová
Graficky upravila Linda Marečková
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2014
ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4,
číslo publikace 19 108
Odpovědný redaktor Michal Kolezsar
Technický redaktor Lubomír Kuba
1. vydání

www.cooboo.cz
www.divergence.cz
www.albatrosmedia.cz

Table of Contents
Obsah
ÚVOD
PŘEBĚHLÍK
NOVÁČEK
SYN
ZRÁDCE
DALŠÍ SCÉNY Z DIVERGENCE Z TOBIASOVA POHLEDU
PRVNÍ SKOKAN - TRIS
BUĎ OPATRNÁ, TRIS
SLUŠÍ TI TO, TRIS
Document Outline
 Obsah
 ÚVOD
 PŘEBĚHLÍK
 NOVÁČEK
 SYN
 ZRÁDCE
 DALŠÍ SCÉNY Z DIVERGENCE Z TOBIASOVA POHLEDU
o PRVNÍ SKOKAN - TRIS
o BUĎ OPATRNÁ, TRIS
o SLUŠÍ TI TO, TRIS