Dvůr

mlhy a hněvu
Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz

Sarah J. Maasová
Dvůr mlhy a hněvu – e‑kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2021

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
SAR AH J. MAASOVÁ
Pro Joshe a Annie –
můj vlastní dvůr snů
Možná jsem odjakživa měla zlomenou a temnou duši.
Někdo, kdo by byl od narození celý a dobrý, by možná od­
ložil dýku z jasanu a přijal by smrt místo toho, co leželo přede
mnou.
Všude byla krev.
Měla jsem co dělat, abych dýku udržela, jak se mi krví zmá­
čená ruka chvěla. Jak se mé nitro kousek po kousku tříštilo, za­
tímco bezvládné tělo mladíka z rodu vznešených víl vychládalo
na mramorové podlaze.
Nedokázala jsem dýku pustit. Nedokázala jsem se pohnout
z místa před mrtvým.
„Dobře,“ zavrněla Amarantha ze svého trůnu. „Znovu.“
Čekala mě další jasanová dýka a další klečící víla. Žena.
Věděla jsem, jaká pronese slova. Modlitbu, již odříká.
Věděla jsem, že ji zabiju stejně, jako jsem zabila mladíka le­
žícího přede mnou.
Přistoupím na to, abych je všechny osvobodila. Abych osvo­
bodila Tamlina.
Byla jsem řezníkem nevinných a spasitelkou země.
„Samozřejmě až budeš připravená, spanilá Feyre,“ p ­ odotkla
lhostejně Amarantha a její vlasy se leskly jako krev na mých ru­
kou. Na mramoru.
Vražedkyně. Řezník. Zrůda. Lhářka. Podvodnice.
Netušila jsem, koho mám na mysli. Hranice mezi mnou
a královnou se od té doby ztenčila.

9
 Mé prsty upustily dýku a ta s třeskem dopadla na podla­
hu, až se narůstající kaluž krve rozstříkla. Kapky potřísnily mé
ošoupané boty – vzpomínku na smrtelný život, který jsem ne­
chala daleko za sebou, až mi připadalo, že byl jen jedním z mých
horečnatých snů v uplynulých několika měsících.
Stála jsem tváří v tvář ženě čekající na smrt. Kápi měla pře­
taženou přes hlavu a její útlé tělo zůstávalo nehybné. Sebrala
jsem sílu, abych ukončila její život. Abych přinesla oběť, jíž se
žena měla stát.
Natáhla jsem se pro druhou dýku z jasanu na polštáři z čer­
ného sametu. Její rukojeť mě ledově bodla do horké, vlhké dla­
ně. Strážci ženě strhli kápi.
Znala jsem tu tvář, která ke mně vzhlédla.
Znala jsem ty modrošedé oči, hnědozlaté vlasy, plné rty a vý­
razné lícní kosti. Znala jsem ty uši, jež teď byly půvabně pro­
tažené, údy, jež se zaoblily a staly se ztělesněním moci. Veškeré
lidské nedokonalosti zahladila jemná nesmrtelná záře.
Znala jsem prázdnotu, zoufalství a zkaženost, které mi sá­
laly z tváře.
Když jsem namířila dýku, ruce se mi už netřásly.
Uchopila jsem svou oběť za útlé rameno a zahleděla se do té
nenáviděné tváře – do své tváře.
A vrazila jsem jasanovou dýku do nastaveného srdce.
 PPRV
RVNÍ
NÍ ČÁS
ČÁSTT

DŮM ZVÍŘAT
DŮM ZVÍŘAT
 1

Vyzvracela jsem se do záchodu. Přidržovala jsem se chladné

mísy a snažila se ovládat zvuky dávení.
Do obrovské mramorové koupelny pronikaly měsíční paprs­
ky jako jediný zdroj světla, zatímco jsem potichu vyprazdňovala
obsah žaludku.
Tamlin se ani nepohnul, když jsem se s trhnutím probudila.
Nedokázala jsem odlišit tmu v mé ložnici od nekonečné noci
Amaranthina žaláře a zbrocená studeným potem jako krví těch
víl jsem vtrhla do koupelny.
Byla jsem tu už čtvrt hodiny, během níž jsem čekala, až se
mi přestane zvedat žaludek a neodbytný třas povolí a rozplyne
se jako vlny v tůni.
Opřela jsem se o mísu a lapala po vzduchu. Přitom jsem po­
čítala každé nadechnutí.
Byla to jen noční můra. Jedna z mnoha, které mě poslední
dobou pronásledovaly ve spánku i bdění.
Od našeho návratu z kraje pod Horou uběhly tři měsíce. Tři
měsíce, kdy jsem si zvykala na nesmrtelné tělo i na svět, který se
snažil zotavit poté, co ho Amarantha rozbila na kusy.
Soustředila jsem se na dýchání – vdechovala jsem nosem
a vydechovala ústy. Stále dokola.
Když se zdálo, že už se mi přestal zvedat žaludek, odtáhla
jsem se od záchodu, ale nevydala jsem se daleko. Jen k soused­
ní zdi poblíž prasklého okna, odkud jsem viděla noční oblo­
hu a kde mi vánek laskal zpocenou tvář. Opřela jsem se hlavou

13
o zeď a přitiskla ruce na studenou mramorovou podlahu. Sku­
tečnost.
Tohle byla skutečnost. Přežila jsem. Dostala jsem se ven.
Pokud to ovšem nebyl sen – jen horečnatý sen v Amaranthi­
ně žaláři, z něhož se probudím v té cele a…
Přitáhla jsem si kolena k hrudi. Tohle je skutečné. Skutečné.
Neslyšně jsem ta slova pronesla.
Opakovala jsem si je, až jsem zvládla pustit nohy a zvednout
hlavu. Dlaněmi mi projela pronikavá bolest.
Sevřela jsem ruce v pěst takovou silou, že mi nehty skoro
probodly kůži.
Nesmrtelná síla byla spíš prokletím než darem. Po návratu
zpod Hory jsem pokřivila a ohnula každý příbor, kterého jsem
se dotkla, a na svých delších a rychlejších nohách jsem zakopá­
vala tak často, že Alis z mých komnat odnesla veškeré nenahra­
ditelné cennosti (obzvlášť ji rozladilo, že jsem převrhla stolek
s osm set let starou vázou). A rozbila jsem ne jedny či dvoje, ale
patery skleněné dveře jen tím, že jsem je nedopatřením zavřela
příliš velkou silou.
Dlouze jsem si povzdechla a roztáhla jsem prsty.
Má pravá ruka byla nepoznamenaná, hladká. Dokonale vílí.
Otočila jsem levačku, na níž mi prsty, zápěstí a celou dél­
ku předloktí pokrývaly spirály černého inkoustu, jenž nasával
temnotu z místnosti. Oko, které jsem měla nakreslené ve středu
dlaně, jako by mě sledovalo, klidně a prohnaně jako kočka. Jeho
úzká zornička teď byla roztaženější než během dne. Jako kdyby
se přizpůsobovala světlu stejně jako obyčejné oko.
Zamračila jsem se na něj.
Na toho, kdo by mě mohl prostřednictvím mého tetování
pozorovat.
Po tři měsíce, co jsem tu byla, se mi Rhys neozval. Ani slo­
vem. Neodvážila jsem se na něj zeptat Tamlina, Luciena ani ko­
hokoli jiného, abych vladaře Nočního dvora nějak nepřivolala.
Nechtěla jsem mu připomínat bláhovou dohodu, kterou jsem
s ním uzavřela pod Horou, podle níž s ním mám trávit jeden

14
týden v měsíci výměnou za to, že mě zachránil, když jsem byla
na pokraji smrti.
Ovšem i kdyby na to Rhys nějakým zázrakem zapomněl,
mně se to nikdy nepodaří. A stejně tak Tamlinovi, Lucienovi
a všem ostatním. Ne když jsem označená tím tetováním.
Dokonce i když Rhys nakonec… dokonce i když nebyl tak
úplně nepřítel.
Pro Tamlina ano. Pro všechny ostatní dvory taky. Jen málo
víl překročilo hranice Nočního dvora a přežilo dost dlouho na
to, aby o tom mohly vyprávět. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, co
se nacházelo v nejsevernější části Prythianu.
Hory, temnota, hvězdy a smrt.
Jenže já si nepřipadala jako Rhysandův nepřítel, když jsem
s ním mluvila naposledy, pár hodin po Amaranthině porážce.
Nikomu jsem o tom setkání neřekla. Ani o tom, co mi prozradil
a s čím jsem se mu svěřila.
Buď vděčná za své lidské srdce, Feyre. Lituj ty, kdo necítí vů­
bec nic.
Zatnula jsem prsty, abych to oko i tetování zakryla. Spustila
jsem nohy na zem, spláchla záchod a vydala se k umyvadlu, kde
jsem si vypláchla pusu a omyla obličej.
Přála bych si nic necítit.
Přála bych si, aby se mé lidské srdce změnilo spolu se zbyt­
kem mého těla a stal se z něj nesmrtelný mramor místo svraš­
tělého cípu tmy, která mi do žil neustále napouštěla svou je­
dovatou mízu.
Tamlin se nevzbudil, ani když jsem se přikradla zpátky do
setmělé ložnice. Jeho nahé tělo leželo roztažené na m ­ atraci.
Chvíli jsem jen obdivovala mocné svaly na jeho zádech, po
nichž láskyplně klouzalo světlo měsíce, zlaté vlasy rozcuchané
spánkem i mými prsty, které jsem do nich zabořila, když jsme
se večer milovali.
Udělala jsem to pro něj – pro něj bych s radostí zničila sebe
i svou nesmrtelnou duši.
A teď jsem s tím měla žít navěky.

15
 Kráčela jsem k lůžku a každý krok mi připadal těžší a namá­
havější. Prostěradlo a pokrývka už byly vychladlé a suché, když
jsem mezi ně vklouzla, otočila se k Tamlinovi zády a objala se
rukama. Dýchal hluboce, poklidně. Jenže já získala vílí sluch…
a někdy jsem měla dojem, že jsem zachytila, jak zatajil dech, byť
jen na okamžik. Nikdy jsem neměla odvahu zeptat se ho, jest­
li je vzhůru.
Nikdy se nevzbudil, když mě noční můry vyštvaly ze spánku;
nikdy se nevzbudil, když jsem noc co noc v bolestech zvracela.
Pokud o tom věděl nebo mě uslyšel, nezmínil se o tom slovem.
Věděla jsem, že ho ve spánku pronásledují podobné sny stej­
ně často jako mě. Když se to stalo poprvé, procitla jsem a sna­
žila se s ním promluvit. Jeho kůže byla pod mými prsty zvlhlá.
On se mi však vymanil a vzal na sebe podobu zvířete, samá srst,
drápy, rohy a tesáky. Zbytek noci strávil natažený v nohách po­
stele a pozoroval dveře a řadu vysokých oken.
Od té doby tak trávil mnoho nocí.
Choulila jsem se na posteli a přitáhla si pokrývku výš, aby
mě její teplo ochránilo před nočním chladem. Uzavřeli jsme
mezi sebou nevyřčenou úmluvu – nedopřejeme Amaranthě ví­
tězství tím, že přiznáme, jak nás trýzní ve snech i bdění.
Beztak bylo snazší nemuset nic vysvětlovat. Nemuset mu
přiznat, že ačkoli jsem ho osvobodila a zachránila z Amaran­
thina područí jeho lid i celý Prythian, něco se ve mně zlomilo.
Pochybovala jsem, že mi věčnost postačí k tomu, abych se
dala znovu dohromady.

16
 2

„Chci jet s vámi.“

„Ne.“
Založila jsem si ruce na prsou, skryla jsem potetovanou ruku
pod pravou paži a mírně jsem se rozkročila na ušlapané podla­
ze stájí. „Uběhly tři měsíce. Nic se nestalo a vesnice je necelých
pět mil…“
„Ne.“ Paprsky dopoledního slunce proudící dovnitř otevře­
nými dveřmi dodávaly Tamlinovým zlatým vlasům matný lesk,
zatímco si na hrudi upínal bandalír. Na jeho tváři – drsně krás­
né, přesně jak jsem si ji vysnila během těch dlouhých měsíců,
kdy nosil masku – byl kamenný výraz a rty měl přísně sevřené.
Lucien, který čekal na své šedě grošované klisně ve společ­
nosti tří dalších strážců z vílího rodu, za ním mlčky varovně
zavrtěl hlavou a přimhouřil kovové oko. Jako by mi radil: Ne­
dráždi ho.
Jenomže když Tamlin vykročil ke svému černému hřebci,
kterého pro něj už osedlali, zatnula jsem zuby a hnala se za ním.
„Ve vesnici potřebují veškerou možnou pomoc.“
„A my Amaranthiny netvory nepřestaneme lovit,“ ujistil mě,
když se jediným plavným pohybem vyhoupl na koně. Někdy
mě napadlo, jestli koně používal, jen aby udržoval zdání zdvo­
řilosti – nebo obyčejnosti. Aby budil dojem, že nedokáže běžet
rychleji než oni, a nežil jednou nohou v lese. Jeho zelené oči byly
jako úlomky ledu, když hřebec vykročil. „Nemám dost strážců,
kteří by tě doprovázeli.“

17
 Zachytila jsem uzdu jeho koně. „Já doprovod nepotřebuju.“
Sevřela jsem kožený popruh silněji, přiměla jsem hřebce zasta­
vit a zlatý kroužek na mém prstě – se čtvercovým smaragdem –
se zaleskl na slunci.
Před dvěma měsíci mě Tamlin požádal o ruku a za ty dva
měsíce jsem musela vystát přehlídky květin a šatů, plánování
toho, kde bude kdo na svatbě sedět a co se bude jíst. Před týd­
nem mi byla dopřána chvíle odpočinku díky zimní rovnoden­
nosti, pro kterou jsem místo krajek a hedvábí vybírala věnce
a řetězy ze zelených větviček. Ale aspoň to byla změna.
Třídenní oslavy a pitky, během nichž jsme si předávali drob­
né dárky, vyvrcholily dlouhou a dost ohavnou slavností na úpatí
kopců, kdy jsme měli prožít nejdelší noc roku, v níž se jeden rok
překlenul v druhý a slunce zemřelo, aby se opět zrodilo. Nebo
něco v tom smyslu. Oslava zimního svátku na místě, kde pano­
valo věčné jaro, příliš nepomohla mému celkovému nedostatku
slavnostního nadšení.
Neposlouchala jsem příliš pozorně vyprávění o původu svát­
ku a samy víly se mezi sebou dohadovaly o tom, jestli vzešel ze
Zimního nebo Denního dvora. Oba dvory ovšem tvrdily, že je
původně jejich. Já věděla jen to, že budu muset vydržet ještě dvě
slavnosti. Jednu při západu slunce, kterou započne nekonečná
noc plná dárků, tance a popíjení na počest smrti starého slunce,
a druhou za úsvitu následujícího dne, kdy s opuchlýma očima
a bolavýma nohama přivítám jeho znovuzrození.
Už tak bylo dost zlé, že jsem musela stát před shromáždě­
nými dvořany a nižšími vílami, zatímco Tamlin pronášel čet­
né přípitky a zdravice. Příhodně jsem se zapomněla komukoli
zmínit o tom, že na nejdelší noc v roce také připadají moje na­
rozeniny. Beztak jsem dostala dost darů a o svatebním dnu jich
zaručeně obdržím ještě daleko víc. Vždyť jsem tolik věcí ani ne­
mohla využít.
Nyní do svatebního obřadu zbývaly pouhé dva týdny. Jestli se
nedostanu ven ze sídla, jestli aspoň jeden den nebudu dělat něco
jiného než utrácet Tamlinovy peníze a přijímat poklonkování…

18
 „Prosím. Obnova probíhá hrozně pomalu. Mohla bych pro
vesničany lovit, sehnat jim jídlo…“
„Není to bezpečné,“ odpověděl Tamlin a znovu pobídl koně
vpřed. Hřebcova srst se leskla jako temné zrcadlo dokonce i ve
stínech stáje. „Zvlášť pro tebe.“
Opakoval to pokaždé, když došlo na tuhle hádku. Pokaždé,
když jsem ho snažně prosila, aby mi dovolil navštívit nedalekou
vesnici vznešených víl, kde bych mohla pomoct znovu zbudovat
to, co Amarantha před lety spálila.
Vyšla jsem za ním ze stáje do jasného bezmračného dne.
Tráva pokrývající okolní kopce se vlnila ve slabém vánku. „Lidé
se tam chtějí vrátit. Chtějí někde žít…“
„A právě tito lidé v tobě vidí požehnání – symbol stability.
Pokud by se ti mělo něco stát…“ Zarazil se a zastavil koně na
kraji pěšiny vedoucí do lesa, na níž o pár yardů dál čekal Lu­
cien. „Nemá smysl cokoli obnovovat, pokud Amaranthiny stvů­
ry táhnou zemí a mohou to zase zničit.“
„Ochranná kouzla už znovu účinkují…“
„Některým se podařilo přes ně proklouznout, než jsme je
posílili. Lucien včera zabil pět nágů.“
Rychle jsem pohlédla na Luciena, který se zatvářil rozpa­
čitě. Včera se o tom u večeře nezmínil, a když jsem se ho ze­
ptala, proč kulhá, dokonce mi lhal. Sevřel se mi žaludek – ne­
jen kvůli té lži, ale… nágové. Někdy se mi ve snu vracelo, jak
na mě stříkala jejich krev, když jsem je zabíjela. Jak se na mě
jejich hadí tváře šklebily, když se mě v lese pokusili rozcupo­
vat na kousky.
Tamlin tiše dodal: „Nemohu vykonávat své povinnosti, když
mám plnou hlavu starostí, zda jsi v pořádku.“
„Jistěže budu v pořádku.“ Coby vznešená víla jsem měla díky
své síle a rychlosti velkou šanci uniknout, kdyby se něco stalo.
„Prosím – prosím udělej to pro mě,“ naléhal Tamlin a pohla­
dil hřebcův svalnatý krk, když zvíře netrpělivě zaržálo. Ostatní
už koně popohnali do lehkého klusu a první jezdec byl téměř
ve stínu lesa. Tamlin rázně kývl k alabastrovému sídlu tyčícímu

19
se za mnou. „V domě určitě budou potřebovat pomoc. Nebo
bys mohla malovat. Vyzkoušej tu novou sadu, kterou jsem ti dal
o zimním slunovratu.“
V domě mě nečekalo nic než svatební přípravy, protože
i Alis odmítala, abych vykonávala sebenepatrnější práce. Ne
kvůli tomu, co jsem pro Tamlina znamenala a kým jsem se pro
něj měla stát, ale za to, co jsem udělala pro ni, pro její chlap­
ce a pro Prythian. Všichni sluhové se chovali stejně. Někteří se
ještě pořád dávali do pláče, kdykoli jsme se potkali na chodbě.
A co se malování týkalo…
„Dobře,“ vydechla jsem. Přiměla jsem se pohlédnout mu do
očí a nasadila jsem úsměv. „Buď opatrný,“ dodala jsem a mysle­
la jsem to vážně. Představa, že se vydá lovit příšery, které kdysi
sloužily Amaranthě…
„Miluji tě,“ řekl tichým hlasem.
Přikývla jsem a zopakovala jsem tlumeně jeho slova, když
koně v poklusu navedl za čekajícím Lucienem, který se už mra­
čil. Nesledovala jsem, jak odjíždějí.
Dávala jsem si na čas, když jsem se vracela mezi houštinami
v zahradě, kde vesele štěbetali ptáci a pod podrážkami tenouč­
kých střevíců mi vrzal štěrk.
Nenáviděla jsem pestré šaty, jež se staly mou každodenní
uniformou, ale neměla jsem to srdce svěřit se s tím Tamlinovi.
Ne když jich tolik nakoupil. Ne když vypadal tak šťastně, když
mě v nich viděl. Ne když jeho slova nebyla daleko od pravdy.
V den, kdy bych si oblékla kalhoty a halenu, v den, kdy bych si
připjala zbraně jako vzácné klenoty, bych do všech zemí vyslala
jasnou zprávu. A tak jsem chodila v šatech a nechala Alis, aby
mi vytvářela účesy – už jen proto, abych zdejšímu lidu poskytla
trochu klidu a útěchy.
Alespoň že Tamlin nic nenamítal proti dýce, kterou jsem no­
sila u boku zavěšenou na drahokamy zdobeném opasku. Obojí
mi věnoval Lucien – dýku pár měsíců před střetem s Amaran­
thou a opasek několik týdnů po jejím pádu, kdy jsem s sebou
tuhle zbraň i mnohé další nosila všude, kam jsem se hnula. Když

20
už máš být po zuby ozbrojená, tak ať aspoň vypadáš k světu, pro­
hlásil tehdy.
Ovšem i kdyby stovku let vládl klid a mír, nejspíš by ne­
uběhlo jediné ráno, kdy bych se po probuzení neozbrojila dýkou.
Stovku let.
Tu jsem nyní měla před sebou. Měla jsem před sebou celá
staletí. Staletí, která prožiju s Tamlinem. Staletí na tomto pře­
krásném, poklidném místě. Možná se v průběhu let dám do po­
řádku. A možná taky ne.
Zastavila jsem se před schodištěm vedoucím do domu po­
krytého růžemi a břečťanem a vyhlédla jsem doprava k uprave­
né růžové zahradě a oknům za ní.
Od svého návratu jsem do té místnosti – mého starého ma­
lířského ateliéru – vkročila jen jednou.
Všechny ty obrazy, všechno vybavení a všechna ta prázdná
plátna na mě čekala, až do nich vložím své příběhy, pocity a sny.
A já to nenáviděla.
Chvíli nato jsem odtamtud odešla a už jsem se nevrátila.
Přestala jsem si v hlavě třídit barvy, pocity a tvary. Přestala
jsem je vnímat. Sotva jsem se dokázala podívat na obrazy visí­
cí v domě.
Z otevřených dveří sídla na mě zavolal sladký ženský hlas
a napětí v mých ramenou poněkud povolilo.
Ianthe. Velekněžka, šlechtična z rodu vznešených víl a Tam­
linova přítelkyně z dětství, která se ujala organizování svateb­
ních oslav.
A která mě a Tamlina začala uctívat, jako bychom byli nově
stvořenými bohy, jimž požehnal a ustanovil je samotný Kotlík.
Já si ale nestěžovala. Ne když Ianthe znala všechny členy dvo­
ra – našeho i jakéhokoli jiného. Při slavnostech a večeřích se zdr­
žovala po mém boku, vyprávěla mi zajímavosti o tom či onom
hostu a byla hlavním důvodem, proč jsem přečkala rozpustilý vír
zimního slunovratu. Koneckonců vedla nejrůznější obřady a já
jí s radostí přenechala výběr věnců a řetězů pro výzdobu sídla
a jeho okolí i příborů vhodných pro jednotlivé chody.

21
 Mimo to… ačkoli Tamlin platil všechny mé šaty, jejich výběr
se řídil Ianthiným vkusem. Byla srdcem svého lidu, ustanovená
Bohyní, aby je vyvedla ze zoufalství a temnoty.
Neměla jsem právo o jejích rozhodnutích pochybovat. Ni­
kdy mě nezklamala a já si uvědomila, že se děsím dnů, kdy bude
mít plno práce ve svém chrámu na pozemcích sídla, kde se bude
věnovat poutníkům a svým akolytům. Ale pro dnešek – ano, trá­
vit čas s Ianthe bylo lepší než všechny ostatní možnosti. Povy­
táhla jsem vzdušnou sukni svých červánkových šatů a vyšla jsem
po mramorových schodech do domu.
Příště, slíbila jsem si. Příště Tamlina přesvědčím, aby mi do­
volil vydat se do vsi.

„Ach, tu nemůžeme posadit vedle něj. Rozsápou se na kusy

a krev nám zničí ubrusy.“ Ianthe nakrčila čelo pod světlou mod­
rošedou kápí a spolu s ním se pohnulo tetování zobrazující fáze
měsíce, jež na něm měla vyvedené. Vyškrtla jméno, které před
chvilkou načrtla na jeden ze zasedacích pořádků.
Dnešní den byl teplý a v pokoji bylo trochu dusno navzdo­
ry vánku, který sem pronikal otevřenými okny. Ianthe si přesto
nesvlékla těžké roucho s kápí.
Všechny velekněžky nosily rozevlátá, důvtipně zamotaná
a navrstvená roucha, i když měly do usedlých žen daleko. Ian­
thin útlý pas zdůrazňoval hezký opasek s průzračnými, nebesky
modrými kameny, jež měly dokonale oválný tvar a byly zasazené
ve stříbře. Na kápi měla vkusně posazený kroužek – úzký prou­
žek stříbra s velkým drahokamem ve středu. Kroužkem byl při­
chycený široký pruh látky jako tajný závoj, který si přetahovala
přes čelo a oči, když se potřebovala modlit, obrátit se na Kotlík
či na Matku nebo prostě jen přemýšlet.
Ianthe mi jednou ukázala, jak závoj vypadá, když ho stáhne
dolů. Byl jí vidět pouze nos a smyslná ústa. Hlas Kotlíku. Při­
padalo mi to znepokojivé – stačilo zakrýt horní část tváře a živá,
prohnaná žena se náhle stala náhrobním reliéfem, něčím jiným.

22
Naštěstí chodila Ianthe většinou s odhrnutým závojem. Občas
si kápi dokonce sundala úplně, aby si slunce mohlo hrát na je­
jích dlouhých, jemně kudrnatých zlatých vlasech.
Ianthiny stříbrné prsteny se zaleskly na prstech s dokonale
upravenými nehty, když psala další jméno. „Je to jako hra,“ po­
znamenala a znaveně vydechla pěkným nosíkem. „Všechny fi­
gurky soupeří o moc a nadřazenost a jsou připraveny prolít krev,
pokud to bude třeba. Možná ti to přijde jako podivná věc, na
kterou je třeba si zvykat.“
Víly vynikaly elegancí a bohatstvím a přitom v nich zůstáva­
la divokost. Vznešené víly nebyly chichotající se šlechta ze světa
smrtelníků. Ne. Když mezi nimi vypukl svár, nevyhnutelně kon­
čil tím, že někoho roztrhaly na kusy. Doslova.
Kdysi jsem byla celá roztřesená už jen z toho, že jsem s nimi
dýchala stejný vzduch.
Pohnula jsem prsty, přičemž se tetování vyryté v mé kůži na­
táhlo a svraštilo.
Teď jsem mohla bojovat po jejich boku, nebo proti nim. Ne
že bych se o to pokusila.
Na to mě příliš sledovali – příliš mě pozorovali a odhadova­
li. Proč by se měla nevěsta vladaře učit bojovat, když se k nim
vrátil mír? Tak mi to zdůvodnila Ianthe, když jsem se dopustila
té chyby, že jsem se o tom zmínila u večeře. Musela jsem Tam­
linovi přiznat, že chápal obě strany. Naučila bych se sice brá­
nit… ovšem zavdala bych důvod k šíření nejrůznějších dohadů.
„Lidé nejsou o moc lepší,“ pověděla jsem Ianthe nakonec,
a protože byla asi tak jediná z mých nových společníků, kdo
se nezdál být mnou obzvlášť vyděšený nebo ohromený, zkusila
jsem s ní zapříst rozhovor. „Má sestra Nesta by sem nejspíš do­
konale zapadla,“ nadhodila jsem.
Ianthe naklonila hlavu a modrý kámen na vršku její kápě se
rozzářil ve slunečních paprscích. „Připojí se k nám tvá smrtel­
ná rodina?“
„Ne.“ Ani mě nenapadlo je zvát. Nechtěla jsem je vystavovat
Prythianu. Ani tomu, čím jsem se stala.

23
 Ianthe poklepala dlouhým útlým prstem o stůl. „Žijí přece
tak blízko zdi. Pokud je pro tebe důležité, aby tu byli, Tamlin
a já bychom jim mohli zajistit bezpečnou cestu.“ Během ho­
din, které jsme spolu strávily, jsem jí pověděla o naší vesnici
a o domu, kde teď moje sestry bydlely, o Isaacu Haleovi a To­
masi Mandrayovi. Nedokázala jsem se zmínit o Clare Beddo­
rové ani o tom, co se stalo její rodině.
„O mé sestře se dá říct leccos,“ prohodila jsem a potlačila
přitom vzpomínku na tu lidskou dívku a na to, co jí udělali, „ale
ne, že by měla váš rod v lásce.“
„Náš rod,“ opravila mě Ianthe tiše. „Už jsme o tom mluvily.“
Jen jsem přikývla.
Ona však pokračovala: „Jsme prastaří a prohnaní a s rados­
tí užíváme slova jako zbraně a drápy. Každé slovo z tvých úst,
každý tón věty bude posuzován – a nejspíš i využit proti tobě.“
Jako kdyby chtěla dopad svého varování zmírnit, dodala: „Měj
se na pozoru, paní.“
Paní. Nesmyslný titul. Nikdo nevěděl, jak mě oslovovat. Ne­
narodila jsem se jako vznešená víla.
Byla jsem stvořená – oživená sedmi vladaři Prythianu, kteří
mi dali nové tělo. Podle všeho jsem nebyla Tamlinovou druž­
kou. Tohle pouto mezi námi nevzniklo – zatím.
Abych pravdu řekla… Abych pravdu řekla, Ianthe se svý­
mi zářivými zlatými vlasy, modrozelenýma očima, elegantními
rysy a pružným tělem by se v té roli vyjímala lépe. Našel by v ní
ženu, která by mu byla rovna. Svazek s Tamlinem – svazek vla­
daře a velekněžky – by vyslal jasnou zprávu o jejich síle všem,
kdo by naše území mohli ohrozit. A zajistil by moc, kterou pro
sebe Ianthe nepochybně toužila získat.
Kněžky mezi vznešenými vílami dohlížely na průběh slav­
ností a rituálů, sepisovaly jejich dějiny a legendy a radily šlech­
ticům a šlechtičnám v důležitých i nepodstatných záležitostech.
Nezažila jsem, že by používala magii. Když jsem se na to však
zeptala Luciena, zamračil se a odpověděl, že jejich magie po­
chází z obřadů, a pokud by si přály, mohla by být krutá a ­smrtící.

24
Sledovala jsem Ianthe při zimním slunovratu, zda nezachytím
nějaké náznaky kouzel. Všímala jsem si, jak se postavila, aby
jí vycházející slunce zaplavilo pozvednuté ruce, ale nezachytila
jsem jediný záchvěv ani zamravenčení moci. Z ní ani ze země
pod nohama.
Těžko říct, co jsem od Ianthe – jedné z dvanácti velekně­
žek, které společně vládly svým sestrám po celém Prythianu –
vlastně čekala. Když mi Tamlin oznámil, že se do rozpadajícího
chrámového komplexu na našem území brzy přistěhuje jeho
stará přítelkyně, která chce budovy obnovit, tak jsem pod vlivem
legend, které si šeptem předávali smrtelníci, očekávala dávno­
věkou, tichou ženu žijící v celibátu. Jenže jakmile Ianthe ráno
nato vplula do našeho domu, má očekávání vzala okamžitě za
své. Zvlášť ta, co se týkala celibátu.
Kněžky se mohly vdávat, rodit děti a zaplétat se, jak se jim
zlíbilo. Ianthe mi jednou vysvětlila, že kdyby pohřbily své in­
stinkty, svou vrozenou ženskou magii, jež dává život, znesvěco­
valy by tím dar plodnosti udělený Kotlíkem.
Zatímco sedm vladařů řídilo Prythian ze svých trůnů, dva­
náct velekněžek vládlo od oltářů a jejich děti se těšily stejné
moci a úctě jako potomci všech šlechticů. Ianthe, nejmladší
vele­kněžka za posledních tři sta let, zůstávala neprovdaná, bez­
dětná a dychtivá užívat si vše, co jí ti nejlepší muži v zemi mohou
nabídnout.
Často jsem se v duchu ptala, jaké to je mít takovou volnost
a být si tolik jistá sama sebou.
Když jsem neodpověděla na její jemnou výtku, dodala: „Pře­
mýšlela si o barvě růží? Bílé? Růžové? Žluté? Rudé…“
„Rudé ne.“
Tu barvu jsem nenáviděla. Víc než cokoli jiného. Všechna ta
krev, rány na zlomeném těle Clare Beddorové přibitém na zdi
pod Horou…
„Červenohnědé by mohly být hezké se vší tou zelení… Ale
možná by to příliš připomínalo Podzimní dvůr.“ Znovu pokle­
pala prstem o stůl.

25
 „Vyber barvu, jakou chceš.“ Pokud bych k sobě měla být
upřímná, musela jsem připustit, že se Ianthe stala mou pravou
rukou. Ona tu roli ovšem ochotně přijala a věnovala pozornost
věcem, o které jsem nedokázala projevovat zájem.
Přesto teď mírně pozvedla obočí.
Ačkoli byla velekněžkou, unikla hrůzám přicházejícím z kra­
je pod Horou díky tomu, že včas uprchla společně se svou rodi­
nou. Její otec, jeden z Tamlinových nejsilnějších spojenců, vy­
cítil hrozící nebezpečí a poslal Ianthe, její matku a dvě mladší
sestry do Vallahanu, jednoho z nesčetných vílích území za oceá­
nem. Padesát let žily na cizím dvoře, kde vyčkávaly, zatímco je­
jich lidé byli pobíjeni a zotročováni.
Ianthe se o tom nezmínila a já měla dost rozumu na to, abych
se jí na to nevyptávala.
„Každý bod této svatby vysílá zprávu nejen Prythianu, ale
i světu mimo něj,“ řekla. Přemohla jsem povzdech. To jsem vě­
děla – už o tom se mnou mluvila. „Vím, že se ti ty šaty nelíbí…“
Mírně řečeno. Nenáviděla jsem tu zrůdnou hromadu tylu,
kterou pro mě vybrala. Tamlin stejně tak, i když se mohl potrhat
smíchy, když jsem se mu v ní předvedla v soukromí své komnaty.
Slíbil mi však, že přestože podle něj ty šaty byly směšné, kněž­
ka věděla, co dělá. Chtěla jsem se bránit. Protivilo se mi, že se
mnou souhlasí a přitom stojí na její straně, jenže… Úsilí, které
bych na to vynaložila, za to nestálo.
Ianthe pokračovala: „Vyjadřují ale správné poselství. Strávila
jsem hodně času na různých dvorech, takže vím, jak to u nich
chodí. V tomto mi můžeš věřit.“
„Já ti věřím,“ odpověděla jsem a mávla jsem rukou k pa­
pírům před námi. „Na rozdíl ode mě víš, co se všemi těmihle
věcmi.“
Na Ianthiných zápěstích se zalesklo stříbro velmi podobné
náramkům, které nosily Požehnané děti na opačné straně zdi.
Někdy jsem si říkala, jestli ti blázniví lidé neukradli ten nápad
prythianským velekněžkám – jestli nějaká kněžka jako Ianthe
mezi lidmi tenhle nesmysl nerozšířila.

26
 „Je to důležitá chvíle i pro mě,“ pronesla Ianthe opatrně
a upravila si přitom kroužek na hlavě. Její zelenomodré oči se
upřely do mých. „Ty a já jsme si velmi podobné – mladé a ne­
zkušené mezi těmito… vlky. Jsem tobě a Tamlinovi vděčná, že
jste mi dovolili vést obřad a pozvali jste mě, abych pracovala
na vašem dvoře. Abych byla jeho součástí. Ostatní velekněžky
mě nemají ve zvláštní oblibě a já je také ne, ovšem…“ Zavrtě­
la hlavou a kápě se jí zavlnila kolem šíje. „Společně,“ zašeptala,
„všichni tři tvoříme skutečnou sílu. Všichni čtyři, pokud počítáš
Luciena.“ Pobaveně se zasmála. „Ne že by se mnou nějak toužil
mít co do činění.“
Tím chtěla přejít na nové téma.
Často nacházela způsob, jak se o Lucienovi zmínit, připojit
se k němu při slavnostech, dotknout se jeho lokte nebo ramene.
On jí však nevěnoval pozornost. Před týdnem, když jsem se ho
konečně zeptala, jestli si na něj Ianthe brousí zuby, na mě však
jenom vrhl pohled, tiše zavrčel a odkráčel pryč. Vyložila jsem si
to jako ano.
Svazek s Lucienem by byl téměř tak dobrý jako s Tamlinem:
Byl pravou rukou jednoho vladaře a synem druhého… Jeho po­
tomci by byli mocní a zajímaví pro ostatní dvory.
„Víš, že je to… pro něj těžké, když jde o ženy,“ odpověděla
jsem nicneříkajícím tónem.
„Po smrti své milenky byl s řadou žen.“
„Možná je to v tvém případě jiné. Třeba to znamená, že není
na vztah připravený.“ Pokrčila jsem rameny a snažila jsem se na­
jít správná slova. „Možná proto si drží odstup.“
Ianthe o tom zauvažovala a já se modlila, aby ji má poloprav­
da přesvědčila. Velekněžka byla ambiciózní, chytrá, krásná a od­
vážná, ale já měla dojem, že jí Lucien neodpustil a třeba nikdy
neodpustí, že během Amaranthiny vlády uprchla. Někdy mě do­
konce napadlo, jestli by jí za to můj přítel nechtěl rozsápat hrdlo.
Ianthe nakonec přikývla. „Těšíš se aspoň na svatbu?“
Zakroutila jsem svým smaragdovým prstenem. „Bude to nej­
šťastnější den mého života.“

27
 Ten den, kdy mě Tamlin požádal o ruku, mi to tak každo­
pádně připadalo. Radostí jsem se rozplakala a odpověděla jsem
ano, ano, tisíckrát ano a pomilovala jsem se s ním na louce plné
květin, kam mě při té příležitosti zavedl.
Ianthe přikývla. „Vašemu svazku požehnal sám Kotlík. To, že
jste přežili hrůzy pod Horou, to jen dokazuje.“
V ten okamžik jsem si všimla, jak sklouzla pohledem k mé
levé ruce a tetování na ní.
Měla jsem co dělat, abych nestáhla ruku pod stůl.
Tetování na jejím čele bylo vyvedené inkoustem v barvě půl­
noční modři, přitom jí však slušelo. Podtrhávalo ženskost jejího
roucha a doplňovalo šperky z lesklého stříbra. Na rozdíl od ele­
gantních, surových linií na mé ruce.
„Mohly bychom ti obstarat rukavice,“ nabídla mi nenuceně.
To by vyslalo další vzkaz – možná tomu, kdo jak jsem zou­
fale doufala, zapomněl, že žiju.
„Popřemýšlím o tom,“ odpověděla jsem s mdlým úsměvem.
Div jsem nevyskočila z křesla, když uplynula hodina a Ian­
the odvlála do své soukromé modlitebny, kterou jí věnoval Tam­
lin, aby o poledni přednesla díky Kotlíku za osvobození naší
země, za mé vítězství a za to, že Tamlin znovu získal vládu nad
zdejším krajem.
Někdy mě napadlo, že ji požádám, aby se modlila taky za mě.
Aby se modlila za to, abych si jednoho dne zamilovala šaty,
slavnosti a svou úlohu hezké uzardělé nevěsty.

Už jsem ležela v posteli, když Tamlin vešel do ložnice, tiše jako

jelen v lese. Zvedla jsem hlavu a hmátla po dýce, kterou jsem
ponechávala na nočním stolku, ale uklidnila jsem se při pohledu
na jeho široká ramena a na snědou pokožku pozlacenou světlem
svíček z chodby, které vrhaly stín na jeho tvář.
„Jsi vzhůru?“ broukl. V jeho hlase jsem zaslechla zamračení.
Po večeři se odebral do pracovny, kde se probíral kupou listin,
které mu Lucien naložil na stůl.

28
 „Nemohla jsem spát,“ řekla jsem a sledovala, jak se jeho svaly
pohybují, když se vydal do koupelny, aby se umyl. Snažila jsem
se usnout už hodinu, jenže pokaždé, když jsem zavřela oči, mé
tělo ztuhlo a stěny pokoje se na mě začaly tlačit. Dokonce jsem
otevřela okna, ale… Čekala mě dlouhá noc.
Lehla jsem si zpátky na polštáře a naslouchala jsem spo­
rým, rázným zvukům, s nimiž se chystal do postele. Ponechal si
vlastní komnaty s tím, že je nezbytné, abych měla prostor sama
pro sebe.
Každou noc ovšem spal tady. Ještě nikdy jsem neulehla na
jeho lůžko, i když mě napadlo, že se to o svatební noci změní,
a modlila jsem se, abych sebou nezmítala, dokud se neprobu­
dím, a nepozvracela povlečení, když nepoznám, kde to jsem.
Když nebudu vědět, jestli tma pomine.
Možná proto se mnou o tom zatím nemluvil.
Vynořil se z koupelny, shodil ze sebe halenu a košili a já se
zvedla na loktech a dívala se upřeně na něj, když se zastavil u kra­
je postele.
Mou pozornost ihned zaujaly silné bystré prsty, kterými ro­
zepínal kalhoty.
Tamlin souhlasně zavrčel a já se kousla do rtu, když si stáhl
kalhoty spolu se spodním prádlem a odhalil mohutné vztyčené
mužství. V puse mi vyschlo. Přejela jsem pohledem po jeho plo­
chém břiše, svalnaté hrudi a pak…
„Pojď ke mně,“ zavrčel tak drsně, že jsem ta slova sotva roz­
poznala.
Odhrnula jsem pokrývku, odhalila své nahé tělo a on zasyčel.
Když jsem sklouzla přes postel k němu a zvedla se na kole­
na, na tváři se mu objevil hladový výraz. Vzala jsem jeho tvář
do dlaní. Z jedné strany jsem jeho nazlátlou kůži držela prsty
bílými jako slonovina a z druhé prsty poznačenými spirálami.
Políbila jsem ho.
Při polibku mi hleděl do očí, i když jsem se k němu přivinu­
la blíž, a polkla jsem tiché zasténání, jakmile jsem na břiše ucí­
tila jeho úd.

29
 Jeho mozolnaté prsty mi přejely po bocích, pase. Držel mě
na místě, sklonil hlavu a oplatil mi polibek. Když jsem ucíti­
la dotek jeho jazyka mezi rty, otevřela jsem ústa a začali jsme
se líbat ještě vášnivěji. Nárokoval si mě a prohlašoval mě za
svou.
V ten okamžik jsem zasténala a naklonila jsem hlavu, aby
mě mohl zahrnout ještě prudšími polibky. Jeho ruce mi sevře­
ly pas a pak se pohnuly – jednou mě chytil za zadek a druhou
vklouzl mezi nás.
Teď – v tuhle chvíli jsme tu byli jen on a já a naše těla nic
nedělilo…
Jeho jazyk mi přejel po patře, když mě pohladil prstem v roz­
kroku. Zalapala jsem po dechu a prohnula záda. „Feyre,“ vy­
dechl mi na rty a vyslovil mé jméno jako modlitbu horoucnější,
než jakou kdy Ianthe promlouvala ke Kotlíku v to temné ráno
po slunovratu.
Jeho jazyk mi opět přejel po ústech, v okamžiku, kdy do mě
vklouzl prstem. Mé boky se zavlnily. Chtěla jsem víc, toužila
jsem, aby mě naplnil, a jeho zavrčení mi znělo ozvěnou v hrudi,
když přidal další prst.
Tančila jsem s ním. Žíly mi protínaly blesky a soustředila
jsem se pouze na jeho prsty, ústa, na jeho tělo na mém. Dlaní mi
zatlačil na uzlíček nervů mezi nohama a já zaúpěla jeho jméno,
když jsem se roztříštila na tisíc kousků.
Se zakloněnou hlavou jsem prudce vdechovala chladný noč­
ní vzduch a pak už mě něžně, opatrně a láskyplně pokládal na
postel.
Natáhl se nade mnou, sklonil hlavu k mému ňadru a stačilo,
aby mi jedinkrát stiskl zuby bradavku, a já mu zatnula nehty do
zad. Potom jsem ho objala nohama a on se uvelebil mezi nimi.
Tohle – tohle jsem potřebovala.
Zarazil se a paže se mu chvěly, když vyčkával nade mnou.
„Prosím,“ vyhrkla jsem.
On mi však jen přejel rty po čelisti, krku a ústech.
„Tamline,“ prosila jsem. Uchopil můj prs do dlaně a palcem

30
mi pohladil bradavku. Když jsem vykřikla, mocným pohybem
do mě pronikl.
Na chvíli jsem nebyla ničím a nikým.
Když jsme splynuli a naše srdce tloukla jako jediné, slíbila
jsem si, že to vždycky bude takové, a on se maličko odtáhl, svaly
na zádech se mu pod mýma rukama napjaly a pak ke mně při­
razil. Znovu a znovu.
S každým jeho pohybem jsem se o něj tříštila, zatímco on
šeptal mé jméno a řekl mi, že mě miluje. Když ta bouře znovu
naplnila mé žíly i mou mysl, když jsem zasténala jeho jméno,
nechal se unést rozkoší. Držela jsem se ho s každou strhují­
cí vlnou a vychutnávala si jeho tíhu, dotek jeho kůže a jeho
nezměrnou sílu.
Hodnou chvíli bylo v ložnici slyšet jen náš uštvaný dech.
Když se nakonec odtáhl, zamračila jsem se, jenže on se ne­
chystal nikam odejít. Natáhl se na bok s hlavou opřenou o ruku
a začal mi lenivě kreslit kruhy na břicho a kolem prsou.
„Ten dnešek mě mrzí,“ zamumlal.
„To nic,“ špitla jsem. „Chápu to.“
Nebyla to lež, ne tak docela.
Jeho prsty zamířily níž a zakroužily mi kolem pupku. „Jsi…
jsi pro mě všechno,“ ujistil mě sevřeným hlasem. „Musím…
musím se o tebe postarat a vědět, že se k tobě nedostanou – že
už ti nikdy nikdo neublíží.“
„Já vím.“ Zajel prsty ještě níž. Ztěžka jsem polkla a zopako­
vala jsem: „Já vím.“ Odhrnula jsem mu vlasy z obličeje. „Ale co
ty? Kdo ochrání tebe?“
Semkl rty. Když se mu vrátila jeho moc, nepotřeboval, aby
ho někdo bránil a hájil. Téměř jsem viděla, jak cení nevidi­telné
tesáky – ne na mě, ale při pomyšlení, čím byl před pouhými
pár měsíci, kdy byl bezbranný vůči Amaranthiným rozmarům
a jeho moc byla pouhým potůčkem v porovnání s vodopádem,
který jím nyní proudil. Pomalu se nadechl, sklonil se a po­
líbil mě na srdce přímo mezi ňadra. To byla dostatečná od­
pověď.

31
 „Už brzy,“ zabručel a jeho prsty se vrátily k mému pasu.
Málem jsem nesouhlasně zaúpěla. „Brzy se staneš mou ženou
a všechno bude v pořádku. Necháme to všechno za námi.“
Prohnula jsem záda a přiměla ho, aby zajel rukou níž. Tamlin
se drsně zasmál. Pomalu jsem neslyšela vlastní hlas, když jsem
se soustředila na prsty, jež uposlechly můj tichý příkaz. „Jak mi
budou ostatní říkat?“ Pohladil mě po pupíku, když se sklonil
a uchopil vrcholek mého prsu do úst.
„Hm?“ zamumlal a ten hrdelní zvuk se mi přelil do bradav­
ky, až jsem se zazmítala.
„Všichni mě budou prostě nazývat ‚Tamlinovou ženou‘? Ob­
držím nějaký… titul?“
Zvedl hlavu dost vysoko na to, aby mi pohlédl do očí. „Chtě­
la bys nějaký?“
Než jsem stihla odpovědět, hravě mě kousl do ňadra a pak to
citlivé místo olízl – a přitom mi prsty konečně zajel mezi nohy
a lenivým kroužením mě dráždivě hladil.
„Ne,“ vyjekla jsem. „Ale nechci, aby mi lidi…“ Kotlík mě
spal, ty jeho proklaté prsty. „Nevím, jak se srovnám s tím, že mi
budou říkat ‚vladařka‘.“
Jeho prsty do mě znovu pronikly a Tamlin spokojeně zamru­
čel, když nahmatal vlhko mezi mými stehny, mé i jeho vlastní.
„To nebudou,“ řekl mi a jeho dech mě zahřál na kůži. Opět se
zvedl nade mě, a zatímco klouzal dolů, zanechával mi na těle
polibky. „Žádné vladařky nejsou.“
Chytil mě za stehna, aby mi široce roztáhl nohy, sklonil se a…
„Jak to myslíš, že žádné vladařky nejsou?“
Horko, jeho doteky – všechno pominulo.
Vzhlédl mezi mýma nohama a já při tom pohledu málem
dosáhla vrcholu. Jenže to, co řekl, co naznačoval… Políbil mě
na vnitřní stranu stehna. „Vladaři mají pouze ženy. Manželky.
Žádná vladařka nikdy nebyla.“
„Ale Lucienova matka…“
„Je paní Podzimního dvora. Ne jeho vladařkou. Stejně jako
ty budeš paní Jarního dvora. Budou tě oslovovat stejně jako ji

32
a budou ti projevovat stejnou úctu.“ Znovu sklopil zrak k tomu,
co bylo jen několik palců od jeho úst.
„Takže Lucienova…“
„V tuhle chvíli nechci z tvých úst slyšet jméno žádného jiné­
ho muže,“ zavrčel a sklonil ke mně ústa.
Při prvním pohlazení jeho jazyka jsem se s ním přestala do­
hadovat.

33
 3

Na Tamlina musela tvrdě dolehnout vina, protože i když násle­

dující den odjel, čekal na mě Lucien s nabídkou, že se spolu po­
díváme, jak probíhají opravy v nedaleké vesnici.
Nenavštívila jsem ji víc než měsíc. Ani jsem nepamatovala,
kdy jsem naposledy opustila sídlo a okolní pozemky. Několik
vesničanů bylo pozváno na oslavy zimního slunovratu, jenomže
já je kvůli davu návštěvníků sotva stihla pozdravit.
Před hlavními dveřmi stájí stáli osedlaní koně a já počítala
strážce opodál u bran (čtyři), po stranách domu (dva na každém
rohu) a ty, kteří nyní hlídkovali v zahradě, odkud jsem právě vy­
šla (dva). Ačkoli nikdo nepromluvil, provrtávali mě očima.
Lucien se chtěl vyšvihnout na svou šedě grošovanou klisnu,
avšak já mu zastoupila cestu. „Ty že jsi spadl z toho svého zatra­
ceného koně?“ sykla jsem a šťouchla ho do ramene.
Lucien naneštěstí klopýtl vzad, klisna vystrašeně zaržála a já
překvapeně zamrkala na svou nataženou ruku. Nedovolila jsem
si uvažovat o tom, co si musejí myslet strážci, a než Lucien stihl
cokoli říct, obořila jsem se na něj: „Proč jsi mi lhal o těch názích?“
Lucien si založil ruce na hrudi, přimhouřil kovové oko a se­
třásl si vlasy z obličeje.
Na okamžik jsem musela odvrátit zrak.
Amaranthiny vlasy byly tmavší a její tvář byla krémově bílá,
nijak nepodobná Lucienově sluncem nazlátlé pokožce.
Místo toho jsem se zadívala na stáj za ním. Aspoň že byla
velká, otevřená a stájníci teď pracovali v jiném křídle. O ­ bvykle

34
mi nepůsobilo velkou potíž zdržovat se uvnitř, což se stávalo
většinou, když jsem se nudila natolik, že jsem zašla za zdejší­
mi koňmi. Bylo tu spousta místa, kde jsem se mohla pohybovat
a kudy jsem mohla uniknout. Zdi nepůsobily zrovna… trvale.
Na rozdíl od kuchyně, která se nacházela příliš hluboko. Její
stěny byly moc tlusté a okna nebyla dost velká, aby se jimi dalo
prolézt. Na rozdíl od pracovny, kde byl nedostatek přirozeného
světla a míst, odkud by se dalo lehce dostat ven. V duchu jsem
si sestavila dlouhý seznam prostor, které jsem v sídle dokázala
a nedokázala snést, a seřadila jsem je přesně podle toho, jak moc
mi v nich tuhly svaly a jak jsem se potila.
„Nelhal jsem,“ bránil se rázně Lucien. „Opravdu jsem ­spadl
z koně.“ Poplácal klisnu po boku. „Potom, co mě z něj jeden
z nich srazil.“
Typické vílí uvažování a lhaní. „Proč?“
Lucien sklapl.
„Proč?“
Jen se obrátil zpět ke své trpělivé klisně. Já však postřehla vý­
raz na jeho tváři, tu… lítost v jeho oku.
Vyhrkla jsem: „Můžeme se místo toho projít?“
Pomalu se otočil. „Jsou to tři míle.“
„Což uběhneš za několik minut. Chtěla bych zjistit, jestli
s tebou udržím krok.“
Jeho kovové oko zabzučelo a já věděla, co řekne, ještě než
otevřel pusu.
„To nic,“ předběhla jsem ho a zamířila ke své bílé klisně, kte­
rá se vyznačovala mírnou povahou i sklony k lenošení a roz­
mazleností. Lucien se mi nepokoušel nic rozmlouvat, a když
jsme odjížděli od sídla na lesní cestu, neřekli jsme půl slova. Jaro
bylo jako vždy v plném květu, vánek byl prodchnutý vůní šeří­
ků a keře lemující cestu šelestily životem. Nikde nebylo ani vidu
po Boggem, názích ani jakýchkoli dalších tvorech, kvůli nimž se
kdysi les pohroužil do ticha.
Nakonec jsem Lucienovi sdělila: „Nestojím o tvou zpropa­
denou lítost.“

35
 „To není lítost. Tamlin mi zakázal ti to říct…“ Maličko pro­
vinile sebou trhl.
„Nejsem žádná křehotinka. Pokud na tebe zaútočili nágové,
zasloužím si to vědět…“
„Tamlin je můj vladař. Když mi dá rozkaz, uposlechnu ho.“
„Já jen že jsi takhle nesmýšlel, když jsi našel způsob, jak jeho
rozkazy obejít, abys mě poslal za Surielem.“ A já za to málem
zaplatila životem.
„Tehdy jsem byl zoufalý. Jako všichni ostatní. Jenže teď –
teď potřebujeme řád, Feyre. Potřebujeme pravidla, systém a řád,
pokud máme mít naději, že zemi obnovíme. Co Tamlin řekne,
platí. Jsem první, na koho se obracejí zraky ostatních – musím
jít příkladem. Nechtěj po mně, abych ohrožoval stabilitu tohoto
dvora tím, že bych se zpěčoval příkazům. Ne teď. Dává ti tolik
volnosti, kolik může.“
Musela jsem se přimět dlouze nadechnout, abych naplnila
bolestivě sevřené plíce vzduchem. „Na to, že se odmítáš stýkat
s Ianthe, mluvíš podobně jako ona.“
„Netušíš, jak těžké to pro něj je tě vůbec nechat odejít z po­
zemků kolem sídla. Je pod větším tlakem, než si dokážeš před­
stavit,“ ucedil.
„Vím přesně, jaký tlak musí snášet. A nedošlo mi, že se ze
mě stal vězeň.“
„Nejsi…“ Krátce zatnul zuby. „Tak to není a ty to víš.“
„Když jsem byla pouhým člověkem, nedělalo mu problémy
nechat mě lovit a potulovat se o samotě. A tehdy byly hranice
podstatně míň bezpečné.“
„Tehdy mu na tobě nezáleželo tolik jako teď. A potom, co
se stalo pod Horou…“ Ta slova se mi hlasitě rozezněla v hla­
vě a zatnula se mi do příliš napjatých svalů. „Má hrozný strach.
Strach z toho, že skončíš v rukou jeho nepřátel. A oni to vědí
také. Vědí, že k tomu, aby nad ním získali moc, stačí, aby se
zmocnili tebe.“
„Myslíš, že to nevím? To ale vážně čeká, že strávím zbytek
života v sídle, budu dohlížet na služebnictvo a nosit hezké šaty?“

36
 Lucien se díval na věčně mladý les. „Copak po tomhle ne­
touží všechny lidské ženy? Aby se s nimi oženil pohledný šlech­
tic z vílího rodu a po zbytek života je zahrnoval přepychem?“
Sevřela jsem opratě své klisny tak silně, že pohodila hlavou.
„Je hezké vědět, že jsi pořád stejný hajzlík, Luciene.“
Opět přimhouřil kovové oko. „Tamlin je vladař. Budeš jeho
manželkou. Musíš dodržovat tradice a plnit jistá očekávání.
Jako my všichni, aby bylo znát, že stojíme neochvějně při sobě,
překonali jsme Amaranthino běsnění a jsme odhodlaní zničit
protivníky, kteří by se pokusili vzít, co nám patří.“ Ianthe ke
mně včera měla skoro stejný proslov. „Brzy proběhne platba de­
sátku,“ pokračoval a zavrtěl přitom hlavou, „to je první, kterou
svolal od… od toho, co nás proklela.“ Téměř neznatelně se za­
chvěl. „Dopřál našemu lidu tři měsíce na to, abychom si uspo­
řádali své záležitosti, a chtěl počkat do začátku nového roku, ale
příští měsíc bude požadovat desátek. Ianthe mu řekla, že už je
čas – že je lid připravený.“
Lucien čekal a já bych na něj nejraději plivla, protože věděl –
věděl, že netuším, o co jde, a chtěl, abych to přiznala. „Co je to?“
zeptala jsem se příkře.
„Dvakrát ročně, obvykle okolo letního a zimního slunovratu,
musí každý člen Jarního dvora, ať jde o vznešenou, nebo nižší
vílu, zaplatit desátek podle svého příjmu a postavení. Takto udr­
žujeme panství v chodu, získáváme peníze pro strážce, na jídlo
a pro služebnictvo. Tamlin je na oplátku ochraňuje, vládne jim
a pomáhá jim, jak jen může. Tak to u nás chodí. Letos Tamlin
odložil desátek o měsíc, aby dopřál poddaným čas shromáždit
peníze a oslavovat. Brzy však dorazí vyslanci ze všech usedlostí,
vesnic nebo rodů s desátkem. Od tebe jako Tamlinovy ženy se
očekává, že budeš sedět po jeho boku. A pokud nebudou moct
zaplatit… Bude se od tebe očekávat, že budeš přitom, když jim
vyměří trest. To nemusí být hezké. Já budu ověřovat, kdo dora­
zí a kdo ne, tedy kdo nezaplatí. A pokud desátek neuhradí do
tří dnů, které jim Tamlin oficiálně poskytne, má právo je začít
lovit. K lovu mu dávají svolení samy velekněžky, takže Ianthe.“

37
 To bylo příšerné a kruté. Chtěla jsem to říct nahlas, ale když
se na mě Lucien tak díval… Už beztak mě posuzovalo dost lidí.
„Dopřej mu čas, Feyre,“ požádal mě Lucien. „Odbudeme tu
svatbu, měsíc nato desátek a pak… pak vyřešíme zbytek.“
„Já mu dávám čas,“ namítla jsem. „Ale nemůžu zůstat nado­
smrti zavřená v domě.“
„On to ví. Nemluví o tom, ale ví to. Věř mi. Musíš mu od­
pustit, jestli kvůli vyvraždění své rodiny nedokáže být ve věci
tvé bezpečnosti velkorysejší. Ztratil příliš mnoho blízkých. Jako
my všichni.“
Každé jeho slovo bylo olejem, který přiléval do vřící jámy
v mém nitru. „Já si nechci vzít vladaře. Chci si vzít jen jeho.“
„Jenže jedno nemůže být bez druhého. Je tím, kým je. Vždyc­
ky, vždycky tě bude chtít chránit, ať se ti to líbí, nebo ne. Pro­
mluv si s ním o tom – vážně si s ním promluv, Feyre. Spolu to
zvládnete.“ Když se naše pohledy setkaly, na Lucienově tváři se
pohnul sval. „Nechtěj po mně, abych si vybral, na čí stranu se
přidám.“
„Úmyslně mi tajíš věci.“
„Je mým vladařem. Jeho slovo je zákon. Feyre, máme šanci
obnovit náš svět a změnit ho v takový, jakým by měl být. Ne­
vstoupím do tohoto nového světa tím, že zklamu jeho důvěru.
I když jsi…“
„I když jsem co?“
Zbledl a pohladil klisnu po hřívě barvy pavučiny. „Byl jsem
nucený přihlížet, jak můj otec vraždí ženu, kterou jsem miloval.
Moji bratři mě donutili se na to dívat.“
Sevřelo se mi srdce nad bolestí, která ho neustále pronásle­
dovala.
„Nebylo žádné kouzlo, žádný zázrak, které by ji přivedly zpět.
Nebylo přitom shromáždění vladařů, kteří by ji vzkřísili. Díval
jsem se, jak umírá, a nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem
uslyšel, jak jí přestalo tlouct srdce.“
Oči mě pálily.
„Tamlinovi bylo dopřáno něco, co mně ne,“ dodal Lucien

38
tiše a rozechvěle se nadechl. „Všichni jsme slyšeli, jak ti zlomi­
la vaz. Ale ty ses vrátila mezi živé. Pochybuji, že Tamlin na ten
zvuk někdy zapomene. A udělá vše, co je v jeho moci, aby tě
ochránil od podobného nebezpečí, i když to znamená, že před
tebou máme tajemství a že se musíš řídit pravidly, která se ti ne­
zamlouvají. V tomto je neústupný, tak ho o to nežádej… a­ spoň
prozatím.“
V mysli ani v srdci jsem nenacházela slov. Dopřát Tamlino­
vi čas, aby se přizpůsobil… To bylo to nejmenší, co jsem moh­
la udělat.
Halas provázející stavbu přehlušil štěbetání lesních ptáků
dlouho předtím, než jsme vkročili do vsi. Kladiva tloukla do
hřebíků, lidé halekali příkazy, dobytek bučel.
Když jsme vyjeli z lesa, uviděli jsme, že vesnice už je z polo­
viny postavená. Obklopovaly nás malé domky z kamene a dře­
va, dočasné přístřešky pro zásoby a dobytek… Jediná věc, jež se
zdála být zcela hotová, byla velká studna uprostřed návsi a bu­
dova, která byla podle všeho hostinec.
Někdy mě stále překvapovalo, jak je Prythian obyčejný a jak
moc se podobá zemi smrtelníků. Klidně bych mohla být ve vsi
u nás doma. Tahle byla hezčí a novější, ale rozmístění budov
a ústřední část byly naprosto stejné.
Také jsem si tu úplně stejně připadala – jako cizinka –, když
jsme s Lucienem vjeli do srdce toho zmatku a všichni ustali
v práci, obchodování nebo potloukání kolem a dívali se na nás.
Na mě.
Jako by se na ves snesla vlna ticha. Zvuky práce odezněly
i v nejvzdálenějších zákoutích.
„Feyre Ničitelka kleteb,“ zašeptal kdosi.
To tedy bylo mé nové jméno.
Byla jsem vděčná za dlouhé rukávy zdobného jezdeckého
obleku a rukavice, které jsem si navlékla, než jsme přijeli na
území vesnice.
Lucien zamířil s klisnou k muži z rodu vznešených víl, který
podle všeho řídil stavbu domu vedle zastřešené studny. „­Přijeli

39
jsme se podívat, jestli nepotřebujete pomoct,“ pronesl hlasitě,
aby ho všichni slyšeli. „Pro dnešek jsme vám k službám.“
Muž zbledl jako stěna. „Jsme vám vděční, můj pane, ale žád­
nou pomoc nepotřebujeme.“ Hltal mě vykulenýma očima. „Dluh
je splacen.“
Připadalo mi, že mám dlaně celé zpocené a horké. Má klisna
hrábla kopytem po udusané narudlé hlíně ulice.
„Prosím,“ naléhal Lucien, když s grácií sklonil hlavu. „Chce­
me s vámi sdílet břemeno obnovy vašich domovů. Byla by to
pro nás čest.“
Muž zavrtěl hlavou. „Dluh je splacen.“
Takto to pokračovalo na každém místě, kde jsme se zastavili:
Lucien sesedl z koně, nabídl vesničanům pomoc a ti ho zdvořile
a se zbožnou úctou odmítali.
Po dvaceti minutách jsme zamířili zpátky do stínů šelestí­
cího lesa.
„Nechal tě, abys mě dnes vzal s sebou,“ řekla jsem ochraptě­
le, „abych se přestala dožadovat, že pomůžu s obnovou?“
„Ne. Bylo to moje rozhodnutí, ale důvod jsem měl stejný.
Oni tvou pomoc ani nechtějí, ani nepotřebují. Tvá přítomnost
je rozptyluje a připomíná jim, čím si prošli.“
Zatrnulo mi. „Ale oni pod Horou nebyli. Nikoho z nich jsem
nepoznala.“
Lucien se otřásl. „Ne. Amarantha pro ně zbudovala… tá­
bory. Šlechtici a víly, na které se usmálo štěstí, mohli žít pod
Horou. Pokud však lidé z některého dvora nepracovali a ne­
zásobovali ji zbožím a potravinami, zavřela je do táborů v síti
tunelů v hlubinách Hory. Byly tam tisíce vězňů namačkaných
v síních a chodbách bez světla a vzduchu a takto tam strávili
padesát let.“
„Nikdo mi nikdy neřekl…“
„Bylo zakázáno o tom mluvit. Někteří zešíleli a začali se živit
spoluvězni, když Amarantha zapomněla strážím nařídit, aby je
nakrmili. Někteří utvořili skupiny, které procházely tábory a…“
Promnul si čelo palcem a ukazováčkem. „Páchaly strašné věci.

40
Teď se všichni snaží rozpomenout na to, jaké to bylo předtím.
Na to, jak mají žít.“
V krku mě pálila žluč. Jenže ta svatba… ano, třeba to bude
začátek uzdravování.
Přesto jako by mé smysly zastírala jakási pokrývka, která vy­
těsňovala všechny zvuky, chutě a pocity.
„Vím, že jsi jim chtěla pomoct,“ omlouval se Lucien. „A mrzí
mě to.“
Mě to mrzelo taky.
Má nová nekonečná existence se přede mnou prostírala jako
široká propast.
Nechala jsem se jí pohltit.

41
 4

Několik dní před svatebním obřadem začali přijíždět hosté a já

byla ráda, že nikdy nebudu vladařkou a nikdy nebudu co do
zodpovědnosti a moci rovna Tamlinovi.
Malá zapomenutá část mé duše při tom pomyšlení ječela
a řvala, ale…
Jedna večeře střídala druhou a pak tu byly slavnostní obědy,
pikniky a lovy.
Byla jsem představována a předváděna různým vílám a tvář
mě bolela od toho, jak jsem se dnem i nocí musela usmívat. Za­
čala jsem se na svatbu těšit už jen při představě, že po ní tohle
všechno skončí a já nebudu muset být milá, s nikým se bavit
nebo cokoli dělat třeba celý týden, měsíc, rok.
Tamlin to všechno snášel tím svým tichým, rázným způso­
bem a stále mi opakoval, že večírky jsou možností, jak mě uvést
k jeho dvoru, a dávají jeho lidu důvod k oslavám. Ujistil mě, že
ta setkání nesnáší stejně jako já, jenže… někdy jsem ho přistih­
la, jak se spokojeně usmívá. A abych pravdu řekla, zasloužil si to
a měl na to právo. Stejně jako všichni ostatní.
Proto jsem se překonávala a držela jsem se v blízkosti Ianthe,
když Tamlin zrovna nebyl po mém boku, případně i když jsme
byli spolu, nechala jsem ty dva, aby hovořili s hosty, zatímco já
potají počítala hodiny, které zbývaly, než všichni odejdou.
„Měla by sis jít lehnout,“ navrhla mi Ianthe, když jsme spolu
pozorovaly shromážděné hosty, kteří naplnili velkou síň. Před
půl hodinou jsem ji zahlédla u otevřených dveří a byla jsem

42
ráda, že mám výmluvu, proč opustit chumel Tamlinových přá­
tel, s nimiž jsem musela mluvit. Nebo spíš nemluvit. Buď na mě
nepokrytě zírali, nebo se ze všech sil snažili najít nějaké společ­
né téma. Většinou to byl hon. Rozhovor obvykle po třech mi­
nutách ustal.
„Ještě to vydržím hodinu, než budu muset jít spát,“ odpo­
věděla jsem. Ianthe na sobě měla jako vždy bledé roucho s vy­
hrnutou kápí zachycenou stříbrným kroužkem s modrým ka­
menem.
Muži z rodu vznešených víl na ní mohli oči nechat, když
procházeli kolem místa, kde jsme stáli u zdi vyložené dřevem
poblíž hlavního vchodu. Pozorovali ji s úžasem nebo touhou,
možná obojím, a občas jejich zrak spočinul na mně. Věděla
jsem, že jejich ohromený výraz nemá nic společného s mými
jasně zelenými šaty nebo hezkou tváří (která byla v porovnání
s Ianthinou dost obyčejná). Snažila jsem si jich nevšímat.
„Jsi připravená na zítřek? Mohu pro tebe něco udělat?“ Ian­
the upila ze sklenky šumivé víno. Šaty, které jsem dnes večer měla
na sobě, byly darem od ní. Nazvala tu barvu zelená Jarního dvo­
ra. Alis jen znepokojivě mlčky přihlížela, když jsem si je obléka­
la, a nechala Ianthe, aby se zhostila jejích obvyklých povinností.
„Jsem v pořádku.“ Už jsem uvažovala o tom, jak by bylo ubo­
hé, kdybych ji poprosila, aby u nás po svatbě zůstala natrvalo.
Kdybych jí prozradila, že se děsím dne, kdy mě nechá samotnou
na tomto dvoře, mezi těmito lidmi až do Nynsaru – menšího
jarního svátku, který oslavuje konec osetí polí a při němž se roz­
dávají první květiny tohoto období. Zbývaly do něj celé měsíce.
Dokonce i chrám, kde bude žít, mi připadal nesmírně daleko.
Dva muži, kteří kolem nás prošli už dvakrát, si konečně do­
dali odvahu, aby se u nás, tedy u ní zastavili.
Opřela jsem se o zeď a dřevo mě zatlačilo do zad, když k Ian­
the přistoupili každý z jedné strany. Byli pohlední, tak jako byla
pohledná většina z nich, a zbraně, které měli při sobě, prozrazo­
valy, že jde o dva muže z rodu vznešených víl, kteří střeží Tamli­
novy hranice. Třeba sloužili i pod Ianthiným otcem.

43
 „Kněžko,“ pronesl jeden a hluboce se uklonil.
Už jsem si zvykla, že lidé líbají její stříbrné prsteny a pro­
sí ji, aby se modlila za ně, za jejich rodiny nebo za jejich milé.
Ianthe jejich projevy úcty přijímala, aniž by na její krásné tváři
bylo cokoli znát.
„Brone,“ oslovila hnědovlasého vysokého muže po své le­
vici. „A Jelene,“ řekla druhému po pravici, který byl černovlasý
a mohutnější než jeho přítel. Pozvedla rty v laškovném, rozto­
milém úsměvu, který jak jsem zjistila, znamenal, že je právě na
lovu a její kořist s ní stráví noc. „Vás dva rošťáky jsem už hodně
dlouho neviděla.“
Vyměnili si pár koketních poznámek a pak dvojice mužů za­
čala pokukovat mým směrem.
„Ach,“ prohodila Ianthe a kápě se jí zavlnila, když se otočila,
„dovolte mi představit vám paní Feyre.“ Sklopila oči a sklonila
hlavu v hluboké úkloně. „Spasitelku Prythianu.“
„My víme,“ řekl Jelen tiše a spolu s přítelem mi vysekl po­
klonu. „Byli jsme pod Horou s vámi.“
Zvládla jsem lehce pokývnout, když se narovnali. „Blaho­
přeji vám k zítřejší svatbě,“ podotkl Bron se širokým úsměvem.
„Příhodnější konec bychom si nemohli přát.“
Příhodnější konec by byl, kdybych skončila v hrobě a v ho­
roucím pekle.
„Kotlík,“ připojila se Ianthe, „žehná tímto svazkem nám
všem.“ Muži souhlasně zabručeli a opět sklonili hlavy. Nevší­
mala jsem si toho.
„Musím říct,“ pokračoval Bron, „že ta zkouška – s Midden­
gardem – byla neuvěřitelná. Nejneuvěřitelnější věc, jakou jsem
kdy viděl.“
Musela jsem se přemoct, abych se celá nenatlačila na stě­
nu. Snažila jsem se nemyslet na zápach toho bahna a cvakání
zubů zvyklých trhat maso, které se ke mně přibližovaly. „Dě­
kuji ti.“
„Podle toho, co jsem slyšela, to musela být hrůza,“ ozvala se
Ianthe a přistoupila blíž, když si povšimla, že se mi z tváře vy­

44
tratil nacvičený úsměv. Položila mi ruku na paži. „Takové hr­
dinství budí úžas.“
Byla jsem jí vděčná, zoufale vděčná za ten nápomocný do­
tek. Za to, jak mi stiskla ruku. Věděla jsem, že podnítí zástupy
mladých žen z vílího rodu, aby se přidaly k jejímu řádu – ne aby
uctívaly Matku a Kotlík, ale aby se naučily jejímu způsobu ži­
vota –, aby mohly jasně zářit, mít rády samy sebe a střídat jed­
noho muže za druhým, jako by šlo o pokrmy na hostině.
„Minulý hon jsme propásli,“ prohodil Jelen nenuceně, „takže
jsme neměli příležitost vidět na vlastní oči tvé umění, ale mys­
lím, že nám vladař příští měsíc svěří hlídku poblíž sídla. Bylo by
pro nás ctí vyjet s tebou lovit.“
Tamlin by mě s nimi nepustil ani za tisíc let a já nijak netou­
žila jim vysvětlovat, že už nemám zájem vzít luk a šíp znovu do
rukou nebo cokoli lovit. Hon, na který mě vytáhli předevčírem,
byl pro mě málem příliš velkým soustem. Nenapnula jsem těti­
vu, přestože mě všichni pozorovali.
Muži stále čekali na odpověď, a tak jsem řekla: „Bude to pro
mě čest.“
„Postaví vás můj otec zítra na hlídku, nebo se zúčastníte ob­
řadu?“ zajímala se Ianthe a dotkla se Bronovy paže, čímž od­
vedla jeho pozornost. Právě proto jsem o slavnostech vyhledá­
vala její společnost.
Bron odpověděl, že ano, ovšem Jelen ze mě nespouštěl oči.
Lépe řečeno z mých založených rukou. Z mých potetovaných
prstů. „Poslal vám ten vladař nějaký vzkaz?“
Ianthe ztuhla a Bron okamžitě sklouzl pohledem k inkous­
tovým obrazcům na mé kůži.
„Ne,“ odvětila jsem a hleděla jsem přitom Jelenovi do očí.
„Nejspíš vzal do zaječích, když teď Tamlin získal zpět svou
moc.“
„Ty Rhysanda nejspíš moc dobře neznáš.“
Jelen zamrkal, a dokonce ani Ianthe nenapadla vhodná od­
pověď. Byla to nejspíš ta nejrozhodnější věc, kterou jsem něko­
mu během těchto večírků sdělila.

45
 „No, pokud bude třeba, postaráme se o něj,“ dodal Jelen
a přešlápl, když jsem mu nepřestávala hledět do očí, aniž bych
zmírnila výraz ve tváři.
Ianthe promluvila současně k němu i ke mně: „Velekněžky
se tím zabývají. Nedovolíme, aby s naší spasitelkou kdokoli zle
nakládal.“
Nasadila jsem nicneříkající výraz. Že by právě proto Tamlin
vyhledal Ianthe? Aby s ní uzavřel spojenectví? Maličko mě za­
bolelo u srdce. Obrátila jsem se k ní. „Půjdu si lehnout. Vyřiď
Tamlinovi, že se uvidíme zítra.“
Zítra, protože dnešní noc, jak mi řekla Ianthe, máme strávit
každý zvlášť, jak nařizovaly dávné tradice.
Ianthe mě políbila na tvář a její kápě mě na okamžik skryla
před zbytkem síně. „Jsem ti k službám, paní. Pokud budeš něco
potřebovat, dej pro mě poslat.“
Přikývla jsem, i když bych to neudělala.
Když jsem se chystala vyklouznout z místnosti, ohlédla jsem
se k přední části, kde v kruhu mužů a žen z řad vznešených
víl stáli Tamlin a Lucien. Možná nebyli uhlazení jako někte­
ří z nich, ovšem… Vypadali jako lidé, kteří spolu strávili dlou­
há léta a bojovali bok po boku. Tamlinovi přátelé. Když mi je
představil, okamžitě jsem jejich jména zapomněla a už jsem se
je znovu nesnažila naučit.
Tamlin zvrátil hlavu dozadu a vybuchl smíchy a ostatní se
smáli z plných plic spolu s ním.
Odešla jsem, než si mě stihl všimnout, a prodírala jsem se
chodbami plnými hostů, až jsem došla na ztemnělé prázdné po­
schodí obytného křídla.
Když jsem se ocitla sama ve své ložnici, došlo mi, že si nepa­
matuju, kdy jsem se naposledy od srdce zasmála.

Strop se na mě tlačil a jeho velké tupé bodce byly tak rozpále­

né, že jsem až z podlahy, k níž jsem byla přikovaná, viděla, jak
se kolem nich chvěje vzduch. Byla jsem přikovaná, protože jsem

46
neuměla číst a nedokázala jsem rozluštit hádanku napsanou na
zdi a Amarantha mě s radostí nechá nabodnout na hroty.
Ty se neustále přibližovaly. Nikdo mě nepřijde zachránit
před strašnou smrtí.
Bude to bolet. Bude to bolet a bude to pomalé a budu kři­
čet – možná budu volat matku, které na mně nikdy nezáleželo.
Možná ji budu prosit, aby mě zachránila…

Když jsem se vymrštila na posteli, škubala jsem rukama a noha­

ma a trhala jsem za neviditelné řetězy.
Vběhla bych do koupelny, kdyby se mi nohy a paže tak hroz­
ně netřásly a mohla jsem dýchat, dýchat, dýchat…
Rozechvěle jsem se rozhlížela po ložnici. Skutečné – tohle
bylo skutečné. Ta hrůza, byly to noční můry. Unikla jsem. Byla
jsem živá. Byla jsem v bezpečí.
Otevřenými okny dovnitř pronikal vánek, který mi čechral
vlasy a sušil ledový pot na mém těle. Tmavá obloha s matnými
nepatrnými hvězdami jako trsy jinovatky mě k sobě vábila.
Bronova slova zněla, jako by sledování mého boje s Midden­
gardem bylo stejné jako přihlížení nějakému zápasu. Jako by
nestačila jediná chyba, aby mě ta zrůda celou sežrala a vyplivla
pouze kosti.
Očividně jsem byla spasitelka i šašek.
Doklopýtala jsem k otevřenému oknu a otevřela ho ještě víc,
abych lépe viděla tmu pošitou hvězdami.
Opřela jsem se hlavou o zeď a vychutnávala si chlad jejích
kamenů.
Za několik hodin budu vdaná. Dočkám se svého šťastného
konce, ať už si ho zasloužím, nebo ne. Ovšem tahle země, tihle
lidé – i oni zažijí svůj šťastný konec. Prvních pár kroků k uzdra­
vení. K míru. A potom bude všechno v pořádku.
Potom budu v pořádku.

47
Své svatební šaty jsem z celého srdce nenáviděla.
Byla to příšernost ušitá z tylu, šifonu a flóru, která se nijak
nepodobala volným šatům, jež jsem obvykle nosila: Živůtek byl
vypasovaný, výstřih byl hluboko vykrojený, až mi z něj kynula
prsa, a ta sukně… Byl to třpytivý stan, který se v teplém jarním
vánku skoro vznášel.
Žádný div, že se mi Tamlin smál. Dokonce i Alis si pro sebe
něco broukala, když mě oblékala, ale nic neřekla. Nejspíš proto,
že Ianthe ty šaty osobně vybrala, aby odpovídaly pohádce, kte­
rou si dnes pro nás vymyslí – legendě, kterou sdělí světu.
Snad bych to všechno snesla, kdyby šaty neměly krátké na­
ducané rukávky, tak obrovské, že jsem jejich třpyt vnímala,
i když jsem se na ně nedívala. Vlasy jsem měla nakadeřené, na­
půl v drdolu, napůl rozpuštěné a protkané perlami, drahokamy
a Kotlík ví čím dalším a měla jsem co dělat, abych se při pohle­
du do zrcadla nezatvářila kysele. Když jsem po širokém scho­
dišti sestoupila do hlavní síně, šaty s každým krokem svištěly
a šustily.
Zastavila jsem se za zavřenými dveřmi na nádvoří, kde byla
zahrada vyzdobená pentlemi a lampiony v krémových, červán­
kových a nebesky modrých odstínech. Na největším nádvoří
bylo přichystáno tři sta židlí, na nichž měli sedět členové Tamli­
nova dvora. Projdu uličkou uprostřed, přičemž budu muset sná­
šet pohledy hostů, a dojdu ke stupínku na konci, kde na mě
bude čekat Tamlin.
Potom, těsně před západem slunce Ianthe posvětí náš sva­
zek a požehná mu jako zástupkyně všech dvanácti velekněžek.
Naznačila mi, že jejích jedenáct družek usilovalo o to, aby byly
obřadu přítomny, ale ona je nějakou lstí dokázala udržet mimo
veškeré dění. Buď aby strhla pozornost jen na sebe, nebo aby mě
ušetřila toho, že bych měla v patách celou jejich smečku. Těžko
říct. Možná obojí.
Ústa jsem měla vyschlá jako troud, když mi Alis ve stínu
dveří do zahrady načechrala třpytivou vlečku šatů. Hedvábí
a flór zašelestily a zaševelily a já uchopila do prstů navlečených

48
v rukavicích bledou kytici a div jsem přitom květinám nezlo­
mila stonky.
Hedvábné, po lokty dlouhé rukavice měly skrýt mé tetová­
ní. Ianthe mi je dnes ráno osobně přinesla v truhličce vystlané
sametem.
„Nebuď nervózní,“ utěšovala mě Alis, jejíž pokožka připo­
mínající kůru stromu získala v medově zlatém večerním světle
uzardělý nádech.
„To nejsem,“ odpověděla jsem nakřáplým hlasem.
„Šiješ sebou jako můj mladší synovec, když mu stříhám vla­
sy.“ Dokončila úpravy šatů a odehnala několik sluhů a služek,
kteří se na mě přišli podívat ještě před obřadem. Předstírala
jsem, že jsem je neviděla, stejně jako zářivý, sluncem pozlace­
ný dav usazený na nádvoří před námi, a raději jsem si pohrávala
s neviditelným smítkem prachu na sukni.
„Vypadáš nádherně,“ pověděla mi Alis tiše. Byla jsem si cel­
kem jistá, že má na šaty podobný názor jako já, ale věřila jsem jí.
„Děkuju.“
„A zní to, jako by ses chystala na pohřeb.“
Nasadila jsem široký úsměv a Alis zvedla oči k nebi. Potom
mě však popostrčila ke dveřím, které otevřel jakýsi nesmrtelný
vítr. Vylinula se z nich melodická hudba. „Než se naděješ, budeš
to mít za sebou,“ slíbila mi a jemně mě pošťouchla do světla za­
padajícího slunce.
Tři sta lidí vstalo a otočilo se ke mně.
Naposledy se jich tolik sešlo, aby mě pozorovali a posuzovali,
při mé poslední zkoušce. Všichni na sobě měli nádherné oble­
čení podobné tomu, které nosívali pod Horou. Jejich obličeje se
mi rozpíjely a rozplývaly před očima.
Alis si odkašlala a já si připomněla, že mám vykročit, dívat
se na stupínek…
Na Tamlina.
Ten pohled mi vyrazil dech a stálo mě obrovské úsilí, abych
sešla ze schodů, aniž by mě zradila kolena. Tamlin byl oslnivě
krásný v zelenozlaté haleně, s korunou z lesklých vavřínů, jež se

49
mu leskla na hlavě. Popustil uzdu své magii, aby z něj mohlo za­
zářit nesmrtelné světlo a krása – pro mě.
Viděla jsem jen jeho, svého vladaře. Užasle se na mě díval
a oči se mu leskly, když jsem vkročila na hebkou trávu posypa­
nou plátky bílých růží…
A rudých.
Na cestě přede mnou byly v té běli roztroušené rudé okvětní
plátky jako kapky krve.
Přiměla jsem se zvednout oči vzhůru k Tamlinovi, který tam
stál s rovnými zády a hlavou hrdě vztyčenou.
Vůbec netušil, jak jsem ve svém nitru strašně zlomená a tem­
ná. Jak cítím, že nemám právo obléct se do bílé, když mám tak
špinavé ruce.
Zato všichni ostatní si to mysleli. Určitě.
Mé kroky byly příliš rychlé, když mě nesly ke stupínku
a k Tamlinovi. A k Ianthe, která byla pro dnešek oděná v tma­
vomodrém hávu a usmívala se pod kápí zdobenou stříbrnou
korunkou.
Jako kdybych byla dobrý člověk, jako kdybych nezavraždila
dva z jejich rodu.
Byla jsem vražedkyně a lhářka.
Ležel přede mnou shluk červených plátků – stejných jako
krev mladíka z vílího rodu, která se mi rozlila u nohou.
Od stupínku mě dělilo deset kroků. Na kraji té rudé kaluže
jsem zpomalila.
A pak jsem se zastavila.
Všichni mě pozorovali, přesně jako když jsem málem zahy­
nula, zatímco přihlíželi mému utrpení.
Tamlin ke mně natáhl širokou ruku a mírně se zachmuřil.
Srdce mi tlouklo strašně rychle, příliš rychle.
Bála jsem se, že se pozvracím.
Přímo na ty rudé plátky, přímo na trávu a pentle natažené do
uličky od židlí po stranách.
Mezi mou kůží a kostmi cosi hučelo a bušilo, vzdouvalo se
a tlačilo, hnalo se mou krví…

50
 Propichovalo mě tolik očí, příliš mnoho očí, které byly svěd­
ky každého zločinu, který jsem spáchala, každého ponížení…
Nevím, proč jsem se namáhala s rukavicemi. Proč jsem Ian­
the nechala, aby mě přesvědčila.
Zapadající slunce bylo příliš horké a zahrada působila stís­
něně. Jako by z ní nebylo jak uniknout stejně jako slibu, kte­
rý jsem se chystala složit. Který mě s Tamlinem navěky spojí
a připoutá ho k mé zlomené a znavené duši. Ta věc ve mně nyní
divoce vířila, mé tělo se třáslo její narůstající silou, když zběsile
hledala cestu ven…
Navždycky – nikdy se neuzdravím, nikdy se neosvobodím
sama od sebe ani od žaláře, v němž jsem strávila tři měsíce.
„Feyre,“ řekl Tamlin a stále ke mně nehybně natahoval ruku.
Slunce kleslo za okraj západní zahradní zdi. Stíny se natáhly
kolem a ochladily vzduch.
Kdybych se obrátila, začal by rozruch, ale já nedokázala těch
posledních pár kroků udělat, nedokázala, nedokázala, nedo­
kázala.
Sesypu se přímo tady a teď – a oni si uvědomí, jak moc jsem
zkažená.
Pomoz mi, pomoz mi, pomoz mi, prosila jsem v duchu nalé­
havě, kohokoli. Prosila jsem Luciena, který stál v přední řadě
a upíral na mě kovové oko. Prosila jsem Ianthe s vážnou, trpěli­
vou a krásnou tváří pod neodmyslitelnou kápí. Zachraň mě, pro­
sím zachraň mě. Odveď mě pryč. Skoncuj to.
Tamlin udělal krok mým směrem a oči měl potemnělé obavou.
O krok jsem ustoupila. Ne.
Tamlin sevřel rty. Dav začal šeptat. Hedvábné stuhy ověše­
né koulemi s vílím světlem se nad námi a kolem nás s mihotá­
ním rozzářily.
Ianthe promluvila, jako by se nic nestalo: „Pojď, nevěsto,
a připoj se ke své pravé lásce. Pojď, nevěsto, ať konečně zvítě­
zí dobro.“
Dobro. Já dobrá nebyla. Nebyla jsem nic a má duše, má ­věčná
duše byla prokletá.

51
 Pokusila jsem se do svých zrádných plic dostat vzduch, abych
mohla vyřknout to slovo. Ne. Ne.
Jenže jsem nic říkat nemusela.
Náhle se za mnou ozval třesk, jako když do sebe prudce na­
razí dva balvany.
Hosté vykřikli, ustupovali a několik jich rovnou zmizelo,
když se přihnala vlna temnoty.
Rychle jsem se otočila, a když noc pominula jako kouř od­
nášený větrem, uviděla jsem Rhysanda, jak si narovnává klopy
černého kabátce.
„Zdravím tě, má drahá Feyre,“ pronesl sladce.

52
 5

Nemělo mě to překvapovat. Ne když Rhysand s oblibou ze vše­

ho dělal představení a vytáčet Tamlina pro něj bylo jistým dru­
hem umění.
Prostě tu byl.
Rhysand, vladař Nočního dvora, nyní stál vedle mě a temno­
ta z něj sálala jako inkoust rozpouštějící se ve vodě.
Naklonil hlavu a modročerné vlasy se mu při tom pohybu
svezly na stranu. Jeho fialové oči zajiskřily ve zlatém vílím světle,
když se upřely na Tamlina. Rhysand zvedl ruku směrem k Tam­
linovi, Lucienovi a jejich strážcům, kteří se chystali tasit meče
a odhadovali, jak mě dostat do bezpečí a jak ho skolit.
Když však zvedl ruku, všichni jako by zkameněli.
Jen Ianthe pomalu couvala a v její tváři by se krve nedořezal.
„Taková hezká malá svatba,“ prohodil Rhysand a strčil ruce
do kapes, když všechny meče zůstaly v pochvách. Zbytek hostů
se tlačil pryč a někteří přelézali židle, aby unikli.
Rhys si mě pomalu změřil a při pohledu na mé hedvábné
rukavice nesouhlasně zamlaskal. Ať se mi pod kůží probudilo
cokoli, teď to bylo nehybné a chladné.
„Vypadni sakra,“ zavrčel Tamlin, který k nám vztekle mířil
s drápy vytasenými z kloubů prstů.
Rhys znovu mlaskl. „Hm, kdepak. Ne když potřebuji s dra­
hou Feyre vyřešit jistou dohodu.“
V žaludku jako by se mi otevřela propast. Ne – teď ne.
„Víš, co se stane, když se pokusíš dohodu zrušit,“ pokračoval

53
Rhys a krátce se uchechtl při pohledu na dav hostů, kteří pada­
li jeden přes druhého, aby se od něj dostali pryč. Stroze na mě
kývl. „Dopřál jsem ti tři měsíce svobody. To se nemůžeš aspoň
tvářit šťastně, že mě vidíš?“
Třásla jsem se tak hrozně, že jsem se nezmohla na slovo.
Rhysovi se znechuceně zablesklo v očích.
Ten výraz ovšem pominul, když se znovu otočil k Tamlinovi.
„Takže si ji teď odvedu.“
„Neopovažuj se,“ vyštěkl Tamlin. Stupínek za ním byl prázd­
ný. Po Ianthe se slehla zem. Stejně jako po většině hostů.
„Snad jsem vás nevyrušil? Měl jsem za to, že už je po všem.“
Rhys na mě vrhl úsměv, z něhož jed jen prýštil. Zjistil to. Pro­
střednictvím toho pouta, té záhadné magie, která nás svazo­
vala, zjistil, že jsem se chystala říct ne. „Tedy aspoň Feyre si to
myslí.“
Tamlin zavrčel: „Nech nás dokončit obřad…“
„Vaše velekněžka,“ prohodil Rhysand, „je, jak se zdá, stejné­
ho názoru.“
Tamlin ztuhl, ohlédl se přes rameno a spatřil, že u oltáře ni­
kdo nestojí. Když se obrátil zpět k nám, měl drápy už zpola za­
tažené. „Rhysande…“
„Nemám chuť smlouvat,“ prohlásil Rhys, „i když by mi to
nepochybně bylo ku prospěchu.“ Něžně mě uchopil za loket a já
sebou trhla. „Jdeme.“
Ani jsem se nehnula.
„Tamline,“ hlesla jsem.
Tamlin udělal krok mým směrem, jeho snědá tvář nezdra­
vě zbledla, ale stále nespouštěl oči z Rhysanda. „Stanov cenu.“
„Nenamáhej se,“ broukl spokojeně Rhysand a uchopil mě za
rámě. Každý jeho dotek byl odporný, nesnesitelný.
Odvede mě k Nočnímu dvoru, místu plnému zvrhlosti, muk
a smrti, podle kterého prý Amarantha vystavěla svou říši pod
Horou.
„Tamline, prosím.“
„Nepřeháněj,“ okřikl mě Rhysand a přitáhl mě k sobě blíž.

54
 Jenomže Tamlin zůstal nehnutě stát a zcela zatáhl drápy do
hladké kůže. Upřel zrak na Rhyse a se zavrčením vycenil zuby.
„Jestli jí ublížíš…“
„Já vím, já vím,“ odvětil znuděně Rhysand. „Za týden ti ji
vrátím.“
Ne – ne, Tamlin mu nemohl takhle vyhrožovat. Protože to
by znamenalo, že mě nechává odejít. Dokonce i Lucien na něj
nevěřícně zíral s tváří bílou hněvem a šokem.
Rhys pustil můj loket, ale vzápětí mě uchopil jednou rukou
kolem pasu, přivinul mě k boku a pošeptal mi do ucha: „Drž se.“
Potom zaburácela temnota. Vítr škubal mým tělem sem
a tam, země se mi propadla pod nohama a svět kolem zmizel.
Zůstal jen Rhysand a já se ho držela ze všech sil a nenáviděla
jsem ho. Nenáviděla jsem ho celým srdcem.
Poté tma pominula.
Nejprve jsem zachytila vůni jasmínu a potom jsem uviděla
hvězdy. Moře hvězd mihotajících se za zářivými sloupy z mě­
síčního kamene, které lemovaly strhující panorama nekoneč­
ných horských vrcholků pokrytých sněhem.
„Vítej na Nočním dvoře.“ To bylo vše, co mi Rhysand řekl.

Bylo to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla.

Budova, v níž jsme se ocitli, stála na jedné z hor ze šedého
kamene. Síň kolem nás neměla zdi ani žádná okna, pouze slou­
py a závěsy z flóru, jež se pohupovaly ve vánku nesoucím vůni
jasmínu.
Určitě byla začarovaná tak, aby tu vzduch zůstával teplý
i uprostřed zimy. Nemluvě o tom, že se to místo nacházelo tak
vysoko a že zdejší hory pokrýval sníh, který mocné vichry str­
hávaly z vrcholků v závojích, jež se snášely dolů jako toulavá
mlha.
V síni se nacházelo několik zákoutí k sezení, ke stolování
a k práci, která oddělovaly závěsy, bujné rostliny nebo husté ko­
berce rozložené na podlaze z měsíčního kamene. Ve vánku se tu

55
a tam pohupovaly svítící koule a lucerny z barevného skla visící
z oblouků stropu.
Nezaslechla jsem žádný křik, úpění ani prosby.
Za sebou jsem uviděla stěnu z bílého mramoru, v níž se na­
cházelo několik otevřených dveří směřujících k setmělým scho­
dištím. Ty musely vést ke zbytku Nočního dvora. Jestli byli všich­
ni uvnitř, žádný div, že jsem neslyšela nikoho křičet.
„Toto je mé soukromé sídlo,“ oznámil mi Rhysand nenuce­
ně. Jeho kůže byla tmavší, než jsem si pamatovala – místo bledé
teď byla snědá.
Jeho bledost zapříčinilo to, že byl padesát let uvězněný pod
Horou. Důkladně jsem si ho prohlédla, jestli nenajdu stopu po
mohutných blanitých křídlech, na nichž, jak sám připustil, rád
létá, ovšem žádná jsem neviděla. Jen muže, který se na mě po­
tměšile usmíval.
Ten pohled pro mě byl nepříjemně známý. „Jak se opova­
žuješ…“
Rhys si pobaveně odfrkl. „Tento tvůj výraz mi opravdu chy­
běl.“ S kočičí lehkostí ke mně přešel a jeho fialové oči jako by
se zklidnily. Jenže šlo o smrtící klid. „Mimochodem, měla bys
mi poděkovat.“
„Za co?“
Rhys se zastavil ani ne stopu ode mě a strčil ruce do kapes.
Tady mi nepřipadalo, že by z něj sálala temnota, a bez ohledu
na svou dokonalost vyhlížel skoro normálně. „Za to, že jsem tě
zachránil, když jsi o to požádala.“
Jako by do mě udeřil blesk. „O nic jsem se neprosila.“
Jeho zrak se svezl k mé levé ruce.
Bez varování mě popadl za paži a s tichým zavrčením mi
strhl rukavici. Jeho dotek byl jako rozpálený cejch. Ucukla jsem
a o krok jsem ustoupila, jenže on mě držel pevně, dokud mi ne­
stáhl obě rukavice. „Slyšel jsem, jak prosíš, aby tě někdo, kdokoli
zachránil a pomohl ti utéct. Slyšel jsem, jak říkáš ne.“
„Nic jsem neřekla.“
Otočil mou holou ruku a jeho stisk zesílil, když zkoumal

56
oko, které mi vytetoval na dlaň. Poklepal na panenku. Poprvé.
Podruhé. „Slyšel jsem to nahlas a zřetelně.“
Vytrhla jsem se mu. „Odnes mě zpátky. Hned. Nechtěla jsem,
abys mě unesl.“
Pokrčil rameny. „Nenapadá mě lepší příležitost, kdy tě sem
vzít. Třeba si Tamlin nevšiml, že ses ho chystala odmítnout před
celým jeho dvorem. Možná z toho teď můžeš jednoduše ob­
vinit mě.“
„Jsi parchant. Dal jsi dostatečně najevo, že… váhám.“
„Jako vždy přímo překypuješ vděkem.“
Měla jsem co dělat, abych se dokázala zhluboka nadechnout.
„Co ode mě chceš?“
„Co chci? Zaprvé, abys mi poděkovala. Potom chci, aby ses
zbavila těch příšerných šatů. Vypadáš…“ Krutě sevřel ústa. „Vy­
padáš přesně jako bezbranná dáma s laníma očima, kterou by
z tebe on a ta jeho podlézavá kněžka chtěli mít.“
„Nic o mně ani o nás nevíš.“
Rhys se na mě vědoucně usmál. „A Tamlin ano? Zeptal se
tě někdy, proč se noc co noc div nevyzvracíš z podoby, proč ne­
dokážeš vstoupit do některých místností nebo pohlédnout na
jisté barvy?“
Zůstala jsem jako přimrazená. Jako by mě v tu chvíli svlékl
do naha. „Vypadni ksakru z mé hlavy.“
Tamlin musel snášet své vlastní běsy a postavit se jim.
„Nápodobně.“ O pár kroků ustoupil. „Myslíš, že mě těší,
když mě každou noc budí vize, ve kterých zvracíš? Prostřednic­
tvím toho pouta vysíláš všechno přímo ke mně a já neprahnu po
tom vidět to z první řady, když se snažím usnout.“
„Ty zmetku.“
Zase se pobaveně uchechtl, ale já se ho nehodlala vyptávat,
co tím myslí – tím poutem mezi námi. Nechtěla jsem mu do­
přát tu radost, abych dala najevo zvědavost.
„A pokud jde o další věci, které po tobě chci…“ Ukázal na
dům za námi. „Řeknu ti je zítra u snídaně. Prozatím se umyj
a odpočiň si.“ Když si znovu změřil mé šaty a vlasy, v očích se

57
mu znovu vztekle zablýsklo. „Vydej se po schodišti vpravo o po­
schodí níž. Tvůj pokoj je za prvními dveřmi.“
„Takže žádná cela?“ Možná jsem byla bláhová, když jsem
mu takhle odhalila svůj strach a vůbec se s tím návrhem vytasila.
Rhys se však ke mně pootočil a zvedl obočí. „Nejsi ničí vě­
zeň, Feyre. Uzavřela jsi dohodu a já požaduji její naplnění. Bu­
deš mým hostem s výsadami člena mé domácnosti. Žádný
z mých poddaných se tě ani nedotkne, neublíží ti a ani si o tvé
přítomnosti nebude myslet nic zlého.“
Jazyk mi ztěžkl ve vyprahlých ústech, když jsem se zeptala:
„A kde jsou ti tvoji poddaní?“
„Někteří bydlí zde – v hoře pod námi.“ Naklonil hlavu na
stranu. „Mají zakázáno vstoupit do mého sídla. Vědí, že by si
tím podepsali rozsudek smrti.“ Jeho oči se neúprosně a proni­
kavě upřely do mých, jako kdyby vycítil mou paniku a stíny, jež
se mi plížily do duše. „Amarantha nebyla právě kreativní,“ uce­
dil s tichou záští. „Můj dvůr pod horou dlouhá léta budil obavy
a ona se rozhodla ho napodobit tím, že zneuctí prostor posvát­
né hory Prythianu. Zkrátka pod horou se nachází dvůr – dvůr,
kterému tě, jak se tvůj Tamlin domnívá, předhodím. Občas mu
předsedám, ale jeho členové si většinou vládnou sami.“
„Kdy… kdy mě tam odvedeš?“ Pokud jsem měla sejít pod
horu a znovu spatřit podobné hrůzy… Prosila bych ho, třeba
i na kolenou, aby mě tam nenutil vstoupit. Bylo mi jedno, jak
uboze budu vypadat. Pokud šlo o to, co všechno mám obětovat
pro své přežití, ztratila jsem veškeré zábrany.
„To nemám v úmyslu.“ Zakroutil pažemi. „Toto je můj domov
a dvůr pod ním je… mým zaměstnáním, jak byste řekli vy smr­
telníci. Nechci, abys s jeho členy přicházela příliš často do styku.“
Mírně jsem povytáhla obočí. „‚Vy smrtelníci‘?“
Po rysech tváře mu tančilo světlo hvězd. „Měl bych tě pova­
žovat za něco jiného?“
Byla to výzva. Potlačila jsem podráždění, když opět pobaveně
zvedl koutky úst, a místo toho jsem odpověděla: „Co ostatní čle­
nové tvého dvora?“ Území Nočního dvora bylo ­rozlehlé – větší

58
než kterýkoli jiný kraj Prythianu. Obklopovaly nás liduprázdné
hory zasypané sněhem. Nikde nebylo stopy po vesnicích, měs­
tech nebo jiných sídlech.
„Žijí po celém území, kde se jim zlíbí. Mohou se vydat, kam
se jim zachce, stejně jako teď ty.“
„Chci se vydat domů.“
Rhys se dal do smíchu a konečně loudavým krokem zamířil
na opačnou stranu síně, která přecházela ve verandu pod hvězd­
nou oblohou. „Aby bylo jasno, jsem ochotný přijmout tvé díky
kdykoli,“ zavolal za mnou bez ohlédnutí.
V tu ránu jsem viděla rudě. Nedokázala jsem dost rychle dý­
chat a kvůli zuřivému tepu v hlavě jsem nemohla ani myslet. V je­
den okamžik jsem hleděla za ním a v další jsem držela v ruce
střevíc.
Vší silou jsem ho po něm mrskla.
Vší svou povážlivou, nesmrtelnou silou.
Sotva jsem hedvábný střevíc zahlédla, když letěl vzduchem
rychle jako létavice, tak rychle, že ani vladař nepostřehl, že se
k němu blíží.
Dokud ho nepraštil do hlavy.
Rhys se bleskově otočil a s vykulenýma očima si položil ruku
na týl.
Já už však měla v ruce druhý střevíc.
Rhys vycenil zuby. „Jen to zkus.“ Přestal se ovládat. Musel být
dnes v opravdu pěkném rozpoložení, že takhle popustil uzdu
vznětlivosti.
Výborně. Tak to jsme byli dva.
Hodila jsem mu druhý střevíc přímo na hlavu, stejně rychle
a prudce jako ten první.
Jeho ruka se vymrštila a zachytila střevíc pouhých pár palců
před obličejem.
Rhys zasyčel, spustil ruku se střevícem a naše pohledy se
setkaly, když se mu hedvábí v prstech rozpadlo v černý prach.
Když prsty roztáhl, zbytky lesklého popela odvály do ztracena,
zatímco si zkoumavě prohlížel mou ruku, tělo a tvář.

59
 „Zajímavé,“ zamumlal a šel si dál po svých.
Napadlo mě, že se na něj vrhnu a začnu mu bušit pěstmi
do obličeje, jenže takový hlupák jsem nebyla. Byla jsem v jeho
domě na vrcholu hory, a jak se zdálo, uprostřed holé pustiny.
Nikdo mě nepřijde zachránit. Nebyl tu ani nikdo, kdo by za­
slechl můj křik.
Otočila jsem se tedy ke dveřím, které mi ukázal, a vydala
jsem se k potemnělému schodišti za nimi.
Byla jsem téměř u nich a neodvážila se ani hlasitě nadech­
nout, když se za mnou ozval jasný, pobavený ženský hlas přichá­
zející z dálky, z místa na druhém konci síně, kam odešel Rhys.
„Hm, to tedy proběhlo skvěle.“
Rhys na to cosi zavrčel v odpověď a já přidala do kroku.

Můj pokoj byl… sen.

Poté, co jsem ho prohlédla, abych odhalila případné hrozby,
a prozkoumala každý vchod a východ a každičkou skrýš, zůstala
jsem stát ve středu místnosti a přemýšlela nad tím, kde to vlast­
ně budu tento týden přebývat.
Stejně jako v obytné části nahoře se i zde okna otvírala
do krutého světa kolem. Nebylo v nich sklo a nebyla opat­
řená okenicemi. Visely před nimi pouze nezdobené záclony
v barvě ametystu, které povlávaly v nepřirozeně slabém ván­
ku. Velká postel byla směsí krémově bílých a slonovinových
odstínů, ležely na ní polštáře, pokrývky a denní přehozy a pů­
sobila ještě lákavěji díky dvěma zlatým lampám po stranách.
U jedné zdi stála skříň a toaletní stolek obklopené okny beze
skel. Na protější straně pokoje se za obloukem dřevěných dve­
ří nacházela místnost s porcelánovým umyvadlem a toaletou,
zato lázeň…
Lázeň.
Místo vany tu byla malá nádrž zasazená do úbočí hory, kde
bych se mohla ve vodě nahřívat nebo odpočívat. Její konec jako
by mizel v prázdnu, kde voda tiše stékala přes okraj a ztrácela se

60
v noci. Na úzké římse boční zídky stály tlusté, mihotající se sví­
ce, jejichž svit kreslil zlatavé odlesky na nehybnou tmavou hla­
dinu, z níž se zvedaly chomáče páry.
Ten pokoj byl otevřený, vzdušný, pohodlný a… klidný.
Byla to komnata hodná císařovny. S mramorovými podlaha­
mi, hedvábím, sametem a elegantními detaily, které by si mohla
dovolit právě jen císařovna. Snažila jsem se nepředstavovat si,
jak musí vypadat Rhysova komnata, pokud se takto stará o své
hosty.
Měla jsem být host, ne vězeňkyně.
No… tento pokoj to jen dokazoval.
Neztrácela jsem čas zatarasením dveří. Rhys si sem mohl
vlétnout, kdykoli by se mu zachtělo, a já viděla, jak bez mrknu­
tí oka rozdrtil mysl jedné z víl. Pochybovala jsem, že by dřevo
proti takové strašlivé síle něco zmohlo.
Znovu jsem se rozhlédla po pokoji a mé svatební šaty zašus­
tily na teplé mramorové podlaze.
Podívala jsem se na sebe.
Vypadáš směšně.
Tváře i krk mi polilo horko.
Nijak to neomlouvalo, co udělal. I když… zachránil mě – tím
slovem jsem se div nezalkla – předtím, než bych musela Tamlina
odmítnout a všechno mu vysvětlit.
Pomalu jsem si vytáhla vlásenky a tretky z nakadeřených
vlasů a navršila jsem je na hromádku na toaletní stolek. Už při
tom pohledu jsem musela zatnout zuby a raději jsem ty cetky
smetla do prázdné zásuvky, kterou jsem zabouchla s takovou
silou, že se zrcadlo nad stolkem zatřáslo. Promnula jsem si kůži
na hlavě, jež mě bolela z tíhy kudrlinek a píchajících vlásenek.
Ještě odpoledne jsem si představovala, jak mi je Tamlin bude
jednu po druhé vytahovat z vlasů a pokaždé mě přitom polí­
bí, ale teď…
Polkla jsem, abych zahnala pálení v krku.
Rhys byl tím posledním, co mi dělalo starosti. Tamlin si ­všiml
mého zaváhání. Věděl však, že se chystám říct ne? A co Ianthe?

61
Musím mu to říct. Musím mu vysvětlit, že se nemůžeme vzít,
aspoň prozatím. Možná bude lepší počkat, až mezi námi vznik­
ne pouto, takové, které ho učiní mým druhem. Dokud si nebu­
du naprosto jistá, že se nedopustíme nějakého omylu a že… že
jsem ho hodna.
Třeba bychom mohli počkat, až i on bude schopný čelit noč­
ním můrám, které ho pronásledovaly, a nebude se snažit mít
všechno pod dohledem. Včetně mě. Přestože jsem chápala jeho
potřebu ochraňovat mě. Chápala jsem i jeho strach z toho, že
mě ztratí… Snad bych mu mohla všechno vysvětlit, až se vrá­
tím domů.
Jenomže vidělo to tolik lidí. Viděli, jak jsem zaváhala.
Spodní ret se mi zachvěl. Začala jsem si rozepínat šaty a stáh­
la jsem si je z ramen.
Nechala jsem je sklouznout na mramorovou podlahu v še­
lestění hedvábí, tylu a korálků jako vychládající suflé a dlou­
hým krokem jsem z nich vystoupila. Dokonce i moje spodní
prádlo bylo k smíchu. Nadýchaná krajka, která měla sloužit jen
tomu, aby mě Tamlin obdivoval a aby ji mohl následně roztr­
hat na cáry.
Popadla jsem šaty, vztekle jsem si to nakráčela ke skříni a ce­
lou tu parádu strčila dovnitř. Pak jsem si sundala spodní prádlo
a přihodila ho tam taky.
Mé tetování ostře vynikalo oproti hromadě bílého hedvá­
bí a krajek. Dýchala jsem čím dál rychleji. Neuvědomila jsem
si, že pláču, dokud jsem nechňapla po prvním kusu látky, který
jsem ve skříni našla – tyrkysovém nočním úboru –, a nevklouz­
la jsem nohama do kalhot dlouhých po kotníky. Potom jsem si
přes hlavu přetáhla košilku s krátkým rukávem stejné barvy, je­
jíž lem mi sahal po pupek. Bylo mi jedno, že to je nějaký módní
výstřelek Nočního dvora. Bylo mi jedno, že je mi v tom obleče­
ní příjemně a teplo.
Vlezla jsem si do široké, měkké postele s hladkým, h ­ ebkým
povlečením a sotva jsem dokázala popadnout dech, abych sfouk­
la lampy po obou stranách.

62
 Jakmile se pokoj pohroužil do tmy, rozbrečela jsem se napl­
no. Tělo se mi třáslo prudkými zajíkavými vzlyky, které se linuly
ven otevřenými okny do hvězdné, sněhem políbené noci.

Rhys nelhal, když prohlásil, že spolu posnídáme.

Hned po svítání se u mých dveří objevily mé staré služeb­
nice z kraje pod Horou a já bych ta hezká tmavovlasá dvojčata
nepoznala, kdyby se nechovaly, jako by mě znaly. Nikdy jsem
je neviděla jako něco víc než stíny s tvářemi zastřenými nepro­
niknutelnou nocí. Ovšem tady – nebo možná mimo vliv Ama­
ranthy – byly jednoznačně z masa a kostí.
Jmenovaly se Nuala a Cerridwen a já se v duchu ptala, proč
se mi předtím nepředstavily. Jestli nade mnou kraj pod Horou
získal takovou moc, že mi to bylo naprosto jedno.
Jejich tiché zaklepání mě přimělo vymrštit se na lůžku –
i když ne že bych se v noci nějak zvlášť vyspala. Na okamžik
jsem si říkala, proč mi postel připadá o tolik měkčí a proč se
v dálce zvedají hory místo zvlněných kopců porostlých jarní trá­
vou… a najednou se mi vrátily všechny vzpomínky. Spolu s ne­
odbytnou pronikavou bolestí hlavy.
Po druhém trpělivém zaťukání následovaném tlumeným vy­
světlením, o koho jde, které mi podaly skrz dveře, jsem se vy­
drala z postele a pustila je dál. Když jsme se značně rozpačitě
pozdravily, sdělily mi, že se snídaně bude podávat za půl hodiny
a že se mám vykoupat a obléknout.
Neobtěžovala jsem se jich ptát, jestli za tím posledním pří­
kazem stojí Rhys, nebo jestli šlo o jejich doporučení, protože
jsem vypadala tak hrozně. Ony mi však na postel položily oble­
čení a dopřály mi soukromí, abych se mohla umýt.
Byla jsem v pokušení zůstat ve skvostně teplé lázni po zbytek
dne, ale i přes bolest hlavy jsem ucítila chabý, neskutečně poba­
vený tah. Věděla jsem, oč jde. Už mě takhle jednou přivolal ně­
kolik hodin po Amaranthině pádu.
Ponořila jsem se do vody až po bradu a rozhlížela jsem se

63
po bezmračné zimní obloze. Prudký vítr shazoval sníh z ne­
dalekých vrcholků. Po Rhysovi nebylo nikde vidu. Nezaslechla
jsem ani bušení jeho křídel. Znovu jsem však v mysli a v bři­
še pocítila ten tah. Volal mě. Jako zvuk zvonku určeného pro
služebnou.
S gustem jsem ho proklela, vydrhla jsem si kůži a oblékla si
oděv, který mi přinesla dvojčata.
Pak už jsem kráčela sluncem zalitým horním podlažím, za­
tímco jsem slepě následovala zdroj toho nesnesitelného tahu.
Moje vínově rudé hedvábné střevíce téměř neslyšně dopada­
ly na podlahu z měsíčního kamene. Nejraději bych ze sebe
ten oděv strhla už jen z toho důvodu, že patřil na tohle mís­
to. Jemu.
Mé kalhoty broskvové barvy s vysokým pasem, stažené u kot­
níků sametovými manžetami v jasně zlatém odstínu, byly volné
a vzdušné. Dlouhé rukávy sladěného horního dílu byly z flóru
a rovněž byly stažené na zápěstích. Samotný horní díl mi sahal
jen po pupek a při chůzi odhaloval pruh kůže.
Pohodlný oděv, v němž jsem se mohla snadno pohybovat –
a klidně i běžet. Ženský. Exotický. Dost tenký na to, abych do­
šla k názoru, že pokud mě Rhysand nehodlá mučit tím, že
by mě vyhnal do zimní pustiny okolo, nejspíš sama dobrovol­
ně neopustím hranice hřejivé magie, která v paláci udržovala
tak příjemnou teplotu.
Aspoň tu tetování viditelné skrz průsvitný rukáv nebude to­
lik bít do očí. Ovšem ten oděv stále náležel zdejšímu dvoru.
Nepochybně byl součástí nějaké hry, do níž se mě chystal
vtáhnout.
Na samém konci horního poschodí stál skleněný stůl, který
se leskl jako rtuť ve středu kamenné verandy. Byl obklopený tře­
mi židlemi a obložený ovocem, šťávami, sladkým pečivem a šun­
kou. A na jedné ze židlí… Ačkoli Rhys hleděl na úchvatnou
krajinu zasněžených hor, které byly ve slunečním světle skoro
oslňující, věděla jsem, že vytušil můj příchod ve chvíli, kdy jsem
vyšla po schodišti na opačném konci síně. Možná už ve chvíli,

64
kdy jsem se probudila, pokud jsem měla soudit podle tahu, jímž
mě k sobě lákal.
Zastavila jsem se mezi dvěma sloupy a prohlížela si vladaře
uvelebeného u snídaně a výhled, kterým byl zaujatý.
„Nejsem pes, abych přiběhla na zavolání,“ spustila jsem na­
místo pozdravu.
Rhys se ledabyle ohlédl přes rameno. Jeho fialové oči byly
v tom světle neskutečně pronikavé a já zaťala ruce v pěst, když
si mě přelétly od hlavy po prsty nohou a zpátky nahoru. Zamra­
čil se nad nějakými nedostatky, které přitom odhalil. „Nechtěl
jsem, aby ses ztratila,“ odvětil stroze.
V hlavě se mi rozléhala pulzující bolest. Zadívala jsem se na
stříbrnou konvici uprostřed stolu, ze které stoupala pára. Tako­
vý šálek čaje… „Myslela jsem, že tu je stále tma,“ poznamenala
jsem už jen proto, aby nebylo znát, jak v téhle časné ranní hodi­
ně zoufale toužím po životodárném čaji.
„Jsme jedním ze Slunečních dvorů,“ odpověděl a elegantním
pohybem ruky mi naznačil, ať se posadím. „Naše noci jsou dale­
ko krásnější a západy a východy slunce jsou kouzelné, ale přesto
podléháme přírodním zákonům.“
Svezla jsem se do čalouněné židle naproti němu. Halenu měl
u krku rozvázanou, takže nepatrně odhalovala snědou kůži.
„A ostatní dvory ne?“
„Povaha Ročních dvorů,“ vysvětlil mi, „je spojená s jejich
vladaři, jejichž magie a vůle je udržuje ve věčném jaru, zimě,
podzimu nebo létě. Vždy to tak bylo. Jde o jakýsi druh podivné
stagnace. Zato Sluneční dvory – Denní, Jitřní a Noční – mají
spíše… symbolickou povahu. Jsme sice mocní, ale dokonce ani
my nedokážeme změnit dráhu nebo sílu slunce. Dáš si čaj?“
Po oblé stříbrné konvici tančily sluneční paprsky. Svůj nad­
šený souhlas jsem omezila na zdrženlivé pokývnutí.
„Sama ovšem zjistíš,“ pokračoval Rhysand, když mi naléval
čaj, „že naše noci jsou působivější – natolik působivé, že se kde­
kdo na mém území budí při západu slunce a jde spát až za sví­
tání, jen aby žil za svitu hvězd.“

65
 Nalila jsem si do čaje trochu mléka a dívala jsem se, jak se
světlo a tma spojují ve víru. „Proč je tu takové teplo, když jsme
uprostřed zimy?“
„Díky magii.“
„Samozřejmě.“ Položila jsem lžičku, upila jsem čaje a div
jsem nahlas nevzdechla nad přívalem horka a výrazné chuti
podbarvené kouřem. „Ale proč?“
Rhys se zadíval na vítr prohánějící se mezi horami. „V zimě
si přece vytápíš dům. Proč bych to samé nedělal i tady? Připou­
štím, že netuším, proč si moji předchůdci vystavěli palác, který
by se hodil na Letní dvůr, uprostřed horského hřbetu, který je
i za největšího horka jen mírně teplý, ale kdo jsem, abych jejich
rozhodnutí zpochybňoval?“
Upila jsem dalších pár doušků. Bolest hlavy už začala ustu­
povat, a tak jsem se odvážila dát si na talíř nějaké ovoce ze skle­
něné mísy stojící poblíž.
Rhys sledoval každý můj pohyb. Potom tiše poznamenal:
„Zhubla jsi.“
„Vzhledem k tomu, že máš sklony hrabat se mi v hlavě, kdy­
koli se ti zamane,“ odpověděla jsem a napíchla jsem na vidličku
kousek melounu, „nevím, proč tě to překvapuje.“
Výraz v jeho očích byl stále zasmušilý, i když mu na smysl­
ných rtech zacukal úsměv. Musela to být jeho oblíbená maska.
„To dělám jen občas a nemohu si pomoct, když ke mně pro­
střednictvím toho pouta vysíláš všechno možné.“
Napadlo mě, že stejně jako včera odolám a na nic se ho ne­
zeptám, jenže… „Jak to funguje – to pouto, které ti umožňuje
nahlížet mi do mysli?“
Rhys se napil čaje. „Představuj si naši dohodu jako most
mezi námi. Na jeho koncích jsou dveře do mé a tvé mysli – ja­
kýsi štít. Mé vrozené nadání mi umožňuje pronikat duchovním
štítem každého, na koho se zaměřím, ať už nás ten most spo­
juje, nebo ne – pokud dotyčný není skutečně silný, nebo se dů­
kladně necvičil v umění tento štít udržet. U tebe coby smrtel­
níka jsem měl dveře dokořán a mohl jsem jimi klidně vkráčet

66