Vampýrská Akademie 5

Vampýrská akademie – Spoutání magii
Kapitola první
Je veliký rozdíl mezi vyhroţováním smrtí a milostným dopisem,

dokonce o kdyţ ten kdo píše ty vyhruţky stále tvrdí, ţe mě miluje. Ale
vzhledem k tomu, ţe i já jsem se pokusila zabít někoho, koho miluji
mi nedává právo to odsuzovat. Dnešní dopis přišel s dokonalým
načasováním, coţ jsem vlastně čekala. Přečetla jsem si ho čtyřikrát a
přestoţe jsem měla zpoţdění, nemohla jsem si pomoct a přečetla jsem
ho ještě po páté.
Moje nejdražší Rose,
jedna z mála stinných stránek, když jsi probuzena je ,že už
nepotřebuješ spát, tudíž nemáš sny. Je to škoda, protože kdybych mohl
snít, zdálo by se mi určitě o tobě. Nechal bych si zdát o tvé vůni a o
tom jaké to je. Cítit mezi prsty tvoje tmavé hedvábné vlasy. Snil bych o
tvé hebké kůži a žhavých rtech při našem polibku. Když ale já nemám
sny, musím se spokojit se svou představivostí. Která je skoro stejně
dobrá. Všechno si dovedu dokonale představit, dokonce i to, jak tě
připravím o život. Je mi to líto, že to budu muset udělat, ale nedalas
mi na vybranou. Odmítla jsi semnou žít navěky a prožít tak věčnou
lásku, takže nemám jinou možnost, než tě zabít. Někoho tak
nebezpečného jako jsi ty nemohu nechat naživu. I kdybych tě teď
probudil proti tvé vůli, máš už mezi Strigoly tolik nepřátel, že by tě
někteří z nich jistě brzy zabil. Pokud tedy musíš zemřít, pak to bude
mou rukou a ne rukou někoho jiného.
I tak ti přeju hezký den a zvládni zkoušky, ne že by jsi k tomu
potřebovala štěstí. Je to jenom mrháním času, když tě nutí podstoupit
zkoušku. Jsi nejlepší ze všech a od dnešního večera se budeš pyšnit
značkou slibu. To samozdřejmě znamená, že až se znovu setkáme, boj
stebou bude pro mě větší výzvou a já si to rozhodně užiju.
A my se opravdu setkáme. Po maturitě odejdeš z Akademie a jakmile
se ocitneš za ochranou zdí tak si tě najdu. Nikde na světě neexistuje
místo, kde by jses mohla předemnou schovat. Sleduju tě.
S láskou Dimitri.
1
Přestoţe mi tak " přátelsky" popřál úspěch mi ten dopis nepřipadal

moc povzbudivý. Hodila jsem ho na postel a zachmuřeně jsem vyšla z
pokoje. Snaţila jsem si to moc nepřipouštět, ačkoli to bylo nemoţné,
aby mě něco takového vyděsilo. Nikde na světě neexistuje místo, kde
by jses mohla předemnou schovat.O tom nepochybuji. Věděla jsem, ţe
Dimitri má svoje špehy. Kdyţ se můj instruktor a milec proměnil ve
Strigola se po nějakém čase stal vůdcem Strigolů. Tak trochu jsem
jeho kariéru urychila, kdyţ jsem zabila jeho bývalou šéfku. Mám za
to, ţe má dost špehů i v řadách lidí, kteří mě sledují, kdy překročím
hranici pozemků.Ţádný Strigol se nemůţe dostat přes ochranou
bariéru, která funguje čtyřiadvacet hodin denně. Lidé ovšem ano. A
jak jsem před nedávnem pochopila, tak sposta lidí dobrovolně sloţila
Strigolům v naději, ţe je probudí a oni budou nesmrtelní. Těmhle
lidem připadá, ţe věčný ţivot stojí za to aby zatratili svoji duši a
zabíjeli jiné, aby smi přeţili. Dělá se mi z toho zle.
Ale trápilo mě to, kdyţ jsem šla trávou, která byla odpočátku jara
jasně zelená. Trápil mě Dimitri. Vţdycky jen Dimitri. Muţ, kterého
miluji. Strigol, kterého chci zachránit. Zrůda kterou budu nejspíš
muset zabít. Láska, kterou jsem k němu cítila byla stále silná a
nezáleţelo na tom, kolikrát jsem si opakovala, ţe bych se měla
pohnout dál. Nezáleţelo na tom, ţe si ostatní mysleli, ţe jsem to
překonala. Byl neustále semnou, pořád jsem na něj myslela a stále
jsem pochybovala o sobě.
" Vypadáš jako by ses chystala postavit armádě."
Zaplašila jsem svoje pochmurné myšlenky. Tolik jsem uvaţovala o
Dimitrim a jeho dopisech, ţe jsem šla přes kampus a nevnímala okolí.
Ani jsem si nevšimla své nejlepší kamarádky Lissy, která se na mě
usmívala a srovnala semnou krok. To, ţe mě takhle překvapila bylo
něco neobvyklého, protoţe máme spolu psychické pouto, díky němuţ
vím, kde je a co cítí. Musela jsem být opravdu zamyšlená, ţe jsem si ji
nevšimla. A takhle zamyšlená jsem byla proto, ţe se mě někdo snaţí
zabít. Odbařila jsem Lissu čímsi, co jsem povaţovala za přesvědčivý
úsměv. Věděla, co se Dimitrimu stalo a věděla i to, ţe čeká na
příleţitost, aby mě mohl zabít po tom co jsem se snaţila zabít já jeho a
nepovedlo se mi to. Dopisy, které jsem od něj dostávala kaţdý týden ji
samozdřejmě znepokojovaly. Sama měla dost starostí i bez mého
2
nemrtvého pronásledovalele.
"Svým způsobem uţ stojím proti armádě," odpověděla jsem ji. Byl uţ
podvečer, ale teď v létě bylo slunce stále vysoko na obloze a zalévalo
nás zlatým světlem. Já ho milovala, ale pro Moroje- mírumilovné ţivé
vampíryy, jako je Lissa to bylo nepříjemné a oslabovalo je to.
Zasmála se a své platinově blond vlasy si hodila přes rameno.
Sluneční svit ji dodávál záři aţ andělskou.
"Já si to myslela. Čekala jsem, ţe tě to takhle sebere."
Chápala jsem na co naráţí. I Dimitri psal, ţe zkoušky pro mě budou
ztráta času. Koneckonců jsem se ho vydala hledat do Ruska, kde jsem
čelila skutečným Strigolům a spousty jsem jich zabila sama.
Nadcházející zkoušky bych se nejspíš bát neměla, ale všechna ta sláva
a očekávání na mě najednou dolehly. Srdce se mi rozběhlo jako o
závod. Co kdyţ to nezvládnu? Co kdyţ nejsem tak dobrá, jak si
myslím? Stráţci se kterými budu bojovat, sice nebudou opravdovými
Strigoly, ale přece jen jsou velmi zkušení a bojují o dost lépe neţ já.
Namyšlenost mě můţe dostat do problémů a pokud selţu znemoţním
se předevšemi na nichţ mi záleţí. Přede všemi, co ve mně vkládají
velkou důvěru. A ještě jedna věc mě znepokojovala.
"Bojím se, jak tyhle známky ovlivní moji budoucnost," řekla jsem.
Byla to pravda. Tyhle zkoušky byly pro stráţce novice, jako jsem já,
závěrečné. Zajišťovaly, ţe můţu u Sv. Vladimíra odmaturovat a
zařadit se mezi opravdové stráţce, kteří chrání Moroje před Strigoly.
A také rozhodnou o tom, který stráţce bude přidělem ke kterému
Moroji.
Prostřednictvím našeho pouta jsem cítila Lissin soucit - a starost.

"Alberta si myslí, ţe je tu velká šance, ţe můţeme zůstat spolu-, ţe
budeš i nadále moje stráţkyně."
Ušklíbla jsem se. "Myslím, ţe to Alberta říkala, abych se vrátila do
školy." Před několika měsíci jsem vypadla na lov Dimitrije a pak se
vrátila - coţ nevypadalo moc dobře v mém akademickém zápise. Byl
tam také malý fakt, ţe královna Morojů, Taťána, mě nenávidí a
pravděpodobně bude dělat všechno moţné, aby zmařila můj úkol - ale
to byl jiný příběh. "Myslím, ţe Alberta zná jediný způsob, jak by mi
3
mohli dovolit tě chránit-abych byla poslední stráţce na zemi. A i

potom, by šance byla dost mizivá."
Před námi řev davu rostl. Jedna z mnoha školních sportovišť byla
přeměněna na arénu jako za nějakých gladiátorských dní. Tribuny
byly vytvořeny, rozšiřovaly se od jednoduchých dřevěných sedadel do
luxusně polstrovaných lavic se stříškami se stíny pro Moroje proti
slunci. Vlajky obklopovaly pole, jejich světlé barvy ve větru vypadaly
jako šlehačka. Neviděla jsem to tam ještě, ale věděla jsem, ţe tam
bude nějaký druh kasáren postaven v blízkosti vchodu na stadion, kde
čekali nováčci,s nervy k prasknutí. Pole samo o sobě se proměnilo v
překáţkovou dráhu nebezpečných testů. A od zvuku toho ohlušujícího
jásotu, bylo jasné, ţe je tam spousta fanoušků.
"Nevzdala jsem se naděje," řekla Lissa. Prostřednictvím pouta jsem
věděla, ţe to myslí váţně. Byla to na ní jedna z úţasných věcí -
neochvějná víra a optimismus, které přečkají nejhorší utrpení. Byl to
ostrý kontrast k mé nedávnému cynismu. "A já mám něco, co by ti
dnes mohlo pomoct."
Zastavila se a sáhla do kapsy dţínů, vytáhla malý stříbrný prsten s
rozptýlenými drobnými kameny, které vypadaly jako olivíny.
Nepotřebovala jsem pouto,abych pochopila, jaká to od ní byla oběť.
"Oh, Liss... Já nevím. Já nechci, um, neoprávněnou výhodu."
Lissa obrátila oči v sloup. "To není ten problém a ty to víš. Je v
pořádku, přísahám."
Prsten, který mi nabízela byl naplněný vzácným typem magie,který
ovládala. Všichni Morojové měl kontrolu nad jedním z pěti elementů:
země, vzduch, voda, oheň nebo duch. Duch byl nejvzácnější - tak
vzácný, ţe byl po staletí zapomenuto. Pak se Lissa a několik dalších s
ním nedávno vynořili. Na rozdíl od ostatních prvků, které byly spíše
fyzické povahy, duch byl vázaný na mysli a všechny druhy
psychických jevů. Nikdo ho plně nepochopil.
Tvorba kouzla s duchem bylo něco,s čím Lissa začala experimentovat
teprve nedávno - a ona v tom nebyla moc dobrá. Její nejlepší
schopnost ducha bylo uzdravování, a tak se stále snaţila předat léčivé
účinky do věcí. Ten poslední byl náramek, který spálil mou paţi.
"Tohle je jedinečná práce. Sice malá, ale pomůţe zachovat temnotu
pryč,během zkoušení."
4
Mluvila lehce, ale my obě jsme znaly závaţnosti jejích slov. Za

všechny schopnosti ducha se i platilo: tma, která se projevovala jako
hněv a zmatek, a nakonec vedla k šílenství. Tma, která se někdy přes
pouto přemísťovala na mě. Lissa a já jsme slyšely, ţe kouzly a jejím
léčením jsme s tím mohly bojovat. To bylo také něco, co jsme se
pokoušely zvládat.
Dala jsem jí slabý úsměv, dojatá jejími obavami a vzala si prsten.
Nespálil mi ruku, coţ jsem brala jako slibný znamení. Byl tak malý,ţe
se vešel jen na můj malíček. Necítila jsem se vůbec nic. Někdy se to
stalo, kdyţ kouzlo hojilo. Nebo by to mohlo znamenat,ţe prsten byl
zcela k ničemu. Ať tak či onak, nic zlého se nestalo.
"Díky," řekla jsem. Cítila jsem její radost a pak jsme pokračovaly v
chůzi.
Drţela jsem ruku přede sebou, obdivovala způsob, jakým se zelené
kameny leskly. Šperky nebyly dobrý nápad na fyzické utrpení s
kterým se budu potýkat, ale vezmu si rukavice.
"Těţké uvěřit, ţe po tomto odsud odejdeme a půjdeme do reálného
světa, "Uvaţovala jsem nahlas, nezváţila svá slova.
Vedle mně Lissa ztuhla a okamţitě jsem litovala svých slov." Být
venku v reálném světě,"mínila Lissa a já jsem ji pověřila úkolem -
nešťastně -kdyţ mi slíbila pomoct před několika měsíci.
Zatímco jsem byla na Sibiři, dozvěděla jsem se, ţe by mohl být
způsob, jak vrátit Dimitrije zpět k na dhampýra, jako jsem já. Byl to
velký výstřel- moţná leţ - a vzhledem k tomu způsobu, jakým byl
zafixovaný na mé zabití jsem neměla iluze, ţe bych měla jinou
moţnost neţ ho zabít, kdyţ narazím na něho nebo on na mě. Ale
pokud byl způsob, jak jsem ho mohla zachránit před tím, co se mu
stalo, musela jsem to zkusit.
Bohuţel, abych získala ty informace, musela jsem se dostat ke
zločinci. A ne k jen tak ledajakému zločinci: Viktor Daškov,
královský Moroj, který mučil Lissu a udělal nám spoustu jiných
násilností, které nám ze ţivota učinily peklo. Spravedlnost ale vyhrála
a Viktor byl pod zámkem ve vězení, coţ komplikovalo věci.
Dozvěděli jsme se, ţe tak dlouho, jak on bude předurčen k ţivotu za
mříţemi, nevidí ţádný důvod, aby nám řekl co ví o jeho nevlastním
bratrovi - jediný člověk, který kdysi údajně zachránil Strigoje.
5
Rozhodla jsem se - moţná nelogicky - ţe Viktor by nám mohl říct

informace, kdyby jsme mu dali jedinou věc, o kterou stojí: Svobodu.
Tato myšlenka nebyla stoprocentní z mnoha důvodů. Za prvé,
nevěděla jsem, jestli to bude fungovat. To byla velká věc. Za druhé
jsem netušila, jak učinit fázi útěk-z-vězení, natoţ kde jeho vězení
dokonce je. A konečně tu byla skutečnost, ţe bychom pomohli
našemu úhlavnímu nepříteli. Pro mě to bylo zničující, natoţ pro Lissu.
Přesto jak ji ta myšlenka trápila - a věřte mi, ţe moc - pevně přísahala,
ţe mi pomůţe. Několikrát jsem jí za ty měsíce řekla, ţe to nemusí
dělat, ale ona si stála pevně za svým. Samozřejmě s ohledem, ţe jsme
neměli ţádný způsob, jak najít vězení, slib se nemohl dotáhnout do
konce.
Snaţila jsem se zaplnit trapné ticho mezi námi, říct, ţe bych opravdu
chtěla, abychom oslavili její narozeniny ve velkém stylu příští týden.
Moje pokusy byly přerušeny Stanem, jedním z mých dlouholetých
instruktorů.
"Hathawayová!" vyštěkl, přicházel ze směru od pole. "Pěkné, ţe jsi
mezi nás zavítala. Vlez tam, hned!"
Myšlenky na Viktora zmizely z Lissiny mysli hned. Lissa mě rychle
objala. "Hodně štěstí," zašeptala. "Ne, ţe bys ho potřebovala."
Stanův výraz mi řekl, ţe to desetisekundové objetí bylo příliš dlouhé.
Dala jsem Lisse úsměv formou poděkování a ona pak zamířila pryč
najít naše přátele v hledišti, zatímco já pobíhala za Stanem.
"Máš štěstí, ţe nejsi jedna z prvních," zavrčel. "Lidé dokonce uzavírají
sázky o tom, jestli to uděláš."
"Opravdu?" Zeptala jsem se vesele. "Jaké jsou sázky? Protoţe si ještě
rozmyslím, jak se sama vsadím. Mám trochu kapesného."
Přimhouřenýma očima po mě střelil upozornění, ţe nejsou potřeba
ţádná slova, kdyţ jsme vstoupili do čekací plochy-poblíţ pole.
Vţdycky mě ohromilo v minulých letech kolik práce se dávalo do
těchto zkoušek a teď jsem neměla menší překvapení, kdyţ jsem to
viděla zblízka. Kasárna pro nováčky, kteří čekaly, byla ze dřeva s
kompletní střechou. Struktura vypadala, jako kdyby byla součástí
stadionu navţdy. Byla postavena s pozoruhodnou rychlostí a bylo
třeba sloţit ji stejně rychle, jakmile zkoušky budou u konce. Dveře
široké asi pro tři lidi mi dalo dobrý výhled na pole, kde jeden z mých
6
spoluţáků čekal netrpělivě, aţ zavolají jeho jméno. Všechny druhy

překáţek byly postavěny tam, testy na rovnováhu a koordinaci,
zatímco jsme ještě museli bojovat a vyhnout se dospělým stráţcům,
kteří číhali kolem předmětů a rohů. Dřevěné stěny byly vytvořeny na
jednom konci pole, vytvářely temné a matoucí bludiště. Sítě a vratké
plošiny zavěšené v jiných oblastech, jeţ nás mají testovat, jak dobře
bychom mohli bojovat v těţkých podmínkách.
Několik dalších noviců čekali ve dveřích v naději, ţe získají výhodu
tím, ţe sledují ty, kteří šli před nimi. Ne já. Já bych byla slepá při
koukání, co se jim přihodilo přede mnou. Zachvátily mě nesmyslné
myšlenky a panika. Uklidnit se bylo to, co jsem teď potřebovala.
Tak jsem se opřela o jednu ze stěn kasáren a pozorovala lidi kolem
mě. Zdálo se, ţe jsem opravdu byla poslední, kdo půjde na řadu a
přemýšlela jsem, jestli lidé skutečně ztrácely peníze při sázení na mě.
Někteří z mých spoluţáků si šeptali v chlumech. Někteří se
protahovali a cvičili. Jiní stáli s instruktory, kteří dělali trenéry. Ti
učitelé mluvili soustředěně, aby svým studentům dali poslední rady.
Pořád jsem slyšela slova jako koncentruj se a uklidni se.
Vidět instruktory sevřelo mé srdce. Není to tak dávno, co to takové
bylo pro mě. Představovala jsem si Dimitrije a mě, jak jsme spolu stáli
a on mi říkal, abych to brala váţně a neztratila svou uvolněnost,aţ
budu venku na hřišti. Alberta mi udělala slušné mnoţství instruktáţí,
protoţe jsem se vrátila z Ruska, ale jako kapitán byla venku na hřišti
zaneprázdněna s nejrůznějšími úkoly. Ona neměla čas být tady a drţet
mě za ruku. Moji přátelé, kteří by si se mnou mohli povídat - Eddie,
Meredith a další - byli zaneprázdněni vlastními obavami. Byla jsem
sama.
Bez ní nebo Dimitrije - nebo, no, někoho - jsem se cítila překvapivou
vlnu osamělosti, která proudila skrze mne. Nebylo to v pořádku.
Neměla jsem být sama. Dimitrij by tu měl být se mnou. Tak to bylo,
tak to má být. Zavřela jsem oči, předstírala, ţe tu opravdu je, jen pár
centimetrů od mě a mluvil se mnou.
"Neboj se, soudruhu. Dokáţu to poslepu. K čertu, moţná, ţe to budu
muset dělat. Máš něco, co mohu pouţít? Kdyby jsi byl tak hodný, dal
by jsi mi kravatu." Vzhledem k tomu, ţe tato fantazie byla po tom, co
7
jsme spolu spali, bylo velmi pravděpodobné, ţe on by mi později

pomohl, jak bojovat poslepu - mimo jiné.
Mohla jsem dokonale vidět obrázek, jak podráţděně zavrtěl hlavou.
"Rose, přísahám, někdy je být s tebou kaţdý den má osobní zkouška."
Ale věděla jsem, ţe by se v kaţdém případě usmíval a díval se hrdě a
povzbuzoval mě, coţ jsem potřebovala, aby zkoušky zvládla -
"Medituješ?"
Otevřela jsem oči, nad udiveným hlasem. "Mami? Co tady děláš?"
Moje matka, Janine Hathawayová, stála přede mnou. Byla jen o pár
centimetrů menší neţ já, ale dokázala bojovat i s někým vysokým
dvakrát , jako já. Nebezpečný pohled na její opálené tváři říkal, ţe by
vzala kaţdou výzvu. Dala mi ironický úsměv a dala si ruce v bok.
"Copak si váţně myslíš, ţe bych si to nechala ujít?"
"Já nevím," připustila jsem, cítila se provinile, ţe jsem pochybovala.
Ona a já jsme nebyly moc kontaktu v průběhu let a byly to poslední
události - většina z nich špatné - které obnovily naše spojení. Stále
jsem ještě nevěděla, jak se k ní chovat. Kmitala jsem mezi malou
holčičkou, která potřebovala nepřítomnost matky a teenager v nelibost
nad jejím opuštěním. Také jsem si nebyla úplně jistá, jestli bych jí
někdy odpustila, kdyby se vysmívala 'prohře' v mém boji. "Myslela
jsem, víš, ţe máš důleţitější věci na práci."
"Neexistuje způsob, jak bych tu mohla chybět." Sklonila hlavu, takţe
se její kaštanové kadeře houpaly na straně. "Ani tvůj otec."
"Co?"
Spěchala jsem ke dveřím a vyhlédla ven na pole. Můj pohled na
tribuny nebyl fantastický, díky všem překáţkám na poli, ale byl dost
dobrý. Byl tam: Abe Mazur. Byl malá tečka, se svým černým
plnovousem a knírem, stejně jako se smaragdově zeleným šátkem
uvázaným přes košili. Mohla bych dokonce stěţí rozeznat záblesk
jeho zlaté náušnice. Musel se roztavit v tomhle vedru, ale byla jsem si
jistá, ţe i sebevětší pot by nezkrotil jeho okázalý smysl pro módu.
Pokud můj vztah s matkou byl povrchní, můj vztah s otcem prakticky
neexistoval. Potkala jsem ho jiţ v květnu, a dokonce aţ potom, co
jsem se vrátila zpět jsem zjistila, ţe jsem ho dcera. Všichni dhampýři
měli jednoho rodiče Moroje a on byl můj. Pořád jsem si nebyla jistá,
co k němu cítím. Většina z jeho 'prostředí' zůstávala záhadou, ale byla
8
spousta zvěstí, ţe byl zapletený s nelegálním podnikáním. Lidé s ním

také jednali, jako by byl ve'vysokém' okruhu významných lidí, a kdyţ
jsem viděla, ţe o tom bylo jen málo důkazů, nepřekvapilo mě to. V
Rusku mu říkali Zmey: had.
I kdyţ jsem na něj zírala v údivu, moje máma ke mně přišla. "Bude
šťastný, ţe jsi tu včas," řekla."Musel se zbavit některých důleţitých
schůzek, aby tě viděl. Vsadil si na tebe peníze, jestli se cítíš líp."
Zasténala jsem. "Samozřejmě. Samozřejmě, ţe se sem dostal. Měla
jsem vědět, co nejdříve -" Moje čelist poklesla. "On mluví s
Adrianem?"
Jo. Sedící vedle Abeho byl Adrian Ivaškov - můj více-nebo-méně
přítel. Adrian byl královský Moroj - a jiný duch uţivatele jako Lissa.
Byl do mě blázen (a často jen blázen) od té doby, co jsme se poprvé
setkali, ale já jsem měla oči jen pro Dimitrije. Po neúspěchu v Rusku,
jsem se vrátila a slíbila Adrianovi šanci. K mému překvapení to bylo. .
. dobré mezi námi. Skvělé. O mi napsal, proč by jsme měli být spolu.
Byly to věci jako "Vzdám se cigaret, i kdyţ je váţně, váţně
potřebuju," a "kaţdý týden pro tebe budu mít romantické překvapení,
jako například: improvizovaný piknik, růţe nebo výlet do Paříţe - ale
tyhle věci ne, protoţe by skutečnosti uţ nebyly překvapením. "
Být s ním nebylo takové, jaké to bylo s Dimitrijem, ale pak jsem si
uvědomila,ţe ţádné dva vztahy by nemohli být naprosto stejní. Byli
různými muţi. I přesto jsem se probouzela po celou dobu bolestí nad
ztrátou Dimitrije a naší lásky. Mučila jsem se, ţe jsem ho nedokázala
zabít na Sibiři a osvobodit ho od jeho nemrtvého stavu. Přesto, mé
zoufalství neznamenalo, ţe můj milostný ţivot skončil - coţ mi trvalo
chvíli přijmout. Změna byla tvrdá, ale Adrian mě udělal šťastnější. A
to nyní stačilo.
Ale to ještě nutně neznamená, ţe jsem chtěla, aby byl s mým otcem
nebo pirátským gangsterem.
"Má na něj špatný vliv!" Protestovala jsem.
Moje matka si odfrkl. "Pochybuji, ţe by měl Adrian na Abeho špatný
vliv."
"Ne Adrian! Abe. Adrian se snaţí chovat se dobře. Abe všechno
zničí." Spolu s kouřením Adrian přísahal, ţe přestane pít a i další
neřesti padly v jeho návrhách. Mţourala jsem na něj a Abeho přes
9
přeplněné stánky, snaţila se zjistit, jaké téma by mohlo být tak

zajímavé. "Co to povídáš?"
"Myslím, ţe je to teď nejmenší z tvých problémů." Janine
Hathawayová neřeší nic, pokud to není praktické. "Dělej si starosti se
zkouškami a terénem."
"Myslíš si, ţe mluví o mně?"
"Rose!" Moje matka mi dala malý úder do paţe a tak jsem strhla oči
zpátky k ní. "Musíš to brát váţně. Udrţuj se v klidu a nenech se
rozptylovat."
Její slova byla jako ta, co jsem si představovala, ţe Dimitrij říká, malý
úsměv se vplíţil se na můj obličej. Nebyla jsem tady sama po tom
všem.
"Co je tady k smíchu?" zeptala se opatrně.
"Nic,"řekla jsem a objala ji. Nejdřív ztuhla a pak se uvolnila, vlastně
mě krátce objala před mým ustoupením zpět. "Jsem ráda, ţe jsi tady."
Moje matka nebyla příliš něţný typ a já jsem ji přistihla
nepřipravenou. "No," řekla očividně nervózní, "Říkala jsem ti, ţe bych
si to nenechala ujít."
Podívala jsem se zpět na sedadla. "Abem si na jednu stranu nejsem tak
jistá."
Nebo. . . počkat. Zvláštní nápad mě napadl. Ne, ne tak divný, ve
skutečnosti. Temný nebo ne, Abe má kontakty - dostatečně rozsáhlé,
aby poslal zprávu Viktoru Daškovi do vězení. Abe byl ten, kdo
poţádal o informace o Robertu Doru Viktora udělal to jako laskavost
pro mě. Kdyţ Viktor poslal zprávu zpět, řekl, ţe nemá ţádný důvod,
proč pomáhat Abemu a říct mu, co potřeboval, okamţitě jsem napsala
svému otci o pomoc a skočila po mém nápadu o útěku-z-vězení. Ale
teď -
"Rosemarie Hathawayová!"
Byla to Alberta, kdo mě volal, její hlas vyzněl hlasitě a jasně. Bylo to
jako trubka, volání k boji. Všechny myšlenky na Abeho a Adriana - a
ano, dokonce i Dimitrije - zmizely z mé mysli. Myslím, ţe mi moje
matka přála hodně štěstí, ale přesné znění se ztratilo v mé hlavě, kdyţ
jsem zamířila k Albertě a na pole. Adrenalin mě ovládl. Všechna moje
pozornost se nyní zaměřila na to, co mě čeká: test, který ze mě
konečně udělá stráţce.
10
Kapitola Druhá
Moje zkoušky byly rozmazané.

Člověk by si myslel, ţe kdyţ uvidí nejdůleţitější součást mého
vzdělání na svatém Vladimírovi, ţe si všechno bude pamatovat v
perfektním, ostrým detailu. Přesto moje dřívější myšlenky byly
realizovány. Jak jsem mohla odhalit, čemu budu čelit? Jak by se tyto
modelové souboje mohly porovnávat s davem Strigojů útočících na
naši školu? Musela jsem se postavit proti drtivé převaze a nevěděla,
jestli ti, které jsem milovala byli naţivu, nebo mrtví. A jak bych
mohla mít strach z takzvaného boje s jedním z instruktorů školy poté,
co jsem bojovala s Dimitrijem? Byl smrtelný jako dhampýr a horší,
jak Strigoj.
Ne ţe bych chtěla zlehčovat hodnocení. Byli váţně nebezpeční.
Některým nováčkům se to nepodařilo a já jsem odmítla být jedním z
nich. Byla jsem napadena na všech stranách, stráţci, kteří uţ bojovali
a bránili Moroje ještě předtím, neţ jsem se narodila. Aréna nebyla
plochá, coţ ztěţovalo všechno. Naplnili jí nástrahy a překáţkami,
trámy a schody, které zkoušely moje bilance - včetně mostu, který mi
bolestně připomněl minulou noc s Dimitrijem. Vrazila jsem mu
stříbrný kůl do jeho srdce- kůl, s kterým spadl z mostu aţ dolů, do
řeky.
Most v aréně byl trochu odlišný od pevného dřevěného, na němţ jsme
Dimitrij a já bojovali na Sibiři. Tento byl vratký, špatně postavená
cesta pouze z dřevěných prken s lanem pro podporu. Kaţdým krokem
se celý most houpal a třásl se, a otvory v dřevě mi ukázaly, kde
někdejší spoluţáci (bohuţel pro ně) objevili slabá místa. Zkoušku mi
přidělili na mostě, coţ byla asi nejhorší ze všech. Mým cílem bylo
dostat 'Moroje' od skupiny 'Strigojů, kteří ho pronásledovali. Mého
Moroje hrál Daniel, nový stráţce, který přišel s ostatními do školy,
aby nahradili zabité z útoku. Neznala jsem ho moc dobře, ale hrál
naprosto poslušně a bezmocně - dokonce i trochu se strachem, jaký by
měl pravděpodobně kaţdý Moroj.
Trochu mi odporoval k přejití mostu, a já můj nejklidnější, většinou
přemlouvavý hlas ho nakonec přesvědčil jít přede mnou. Zřejmě
11
testovali schopností lidí, stejně jako bojové dovednosti. Věděla jsem,

ţe nedaleko za námi na hřišti se stráţci jako Strigojové blíţili.
Daniel šel a já jsem ho zastiňovala, stále ho ujišťovala, zatímco
všechny mé smysly zůstaly v pohotovosti. Most se divoce kýval, coţ
mi řeklo, ţe naši pronásledovatelé se k nám připojili. Ohlédla jsem se
a spatřil tři 'Strigoje' jak k nám přicházeli. Stráţci hráli pozoruhodně
velmi dobře- pohybující se stejně obratnostně a rychle, jako skuteční
Strigojové. Dohonili nás, ţe jsme se neměli kam hnout.
"Děláš to skvěle," řekla jsem Danielovi. Bylo těţké udrţet správný tón
v mém hlase. Křičení na Moroje by ho mohlo uvést do šoku. Myslela
jsem si, ţe ani moc jemností by nebylo nápomocné. "A vím, ţe se
můţeš pohybovat rychleji. Potřebujeme se dostat před ně - blíţí se.
Vím, ţe to zvládneš. Pojď."
Musela jsem splnit přesvědčovací část testu, protoţe on se skutečně
pohyboval rychleji - ne dost, aby jsme unikli našim
pronásledovatelům, ale byl to začátek. Most se bláznivě rozkýval
znovu. Daniel zakňučel přesvědčivě a ztuhl, svíral pevně lano po
stranách. Před ním jsem viděla jiného stráţce-jako-Strigoje čekajícího
na opačné straně mostu. Věděla jsem, ţe jeho jméno bylo Randall,
další nový instruktor. Byli jsme obklíčeni mezi ním a skupinou v
zádech. Ale Randall zůstal na místě, čekal na prvním stavebním
kamenu mostu, aby s ním mohl třást a ztěţovat nám to.
"Pokračuj," naléhala jsem, moje mysl rotovala. "Můţeš to udělat."
"Ale je tam Strigoj! Jsme v pasti," Daniel vykřikl.
"Neboj se. Vyřídím ho. Stačí se pohnout."
Můj hlas byl tentokrát divoký a Daniel se plíţil dopředu, kvůli mému
naléhavému povelu. Několik následujících okamţiků poţadovalo
perfektní načasování z mé strany. Musela jsem se dívat na 'Strigoje' na
našich obou stranách a vést Daniela do pohybu, po celou dobu
sledovat, kde jsme byli na mostě. Kdyţ jsme byli téměř tři čtvrtiny
cesty napříč, sykla jsem, "Sehni se dolů na všechny čtyři, hned!
Rychle!"
Poslechl, zastavil se. Okamţitě jsem poklekla, stále mluvila
polohlasem: "Chystám se na tebe křičet. Ignoruj to." Silnějším hlasem
jsem zvolala, "Co to děláš? Nemůţeme přestat!"
12
Daniel se ani nehnul a já zase mluvila tiše. "Dobrá. Vidíš, kde se lana
připojují k zábradlí? Chop se jich. Chop se jich tak pevně, jak můţeš a
nedělej nic, bez ohledu na to, co se stane. Omotej si kolem nich ruce,
pokud budeš moct. Udělej to, hned!"
Poslechl. Hodiny tikaly a já jsem nemohla promarnit ani chvíli. V
jednom pohybu, stále přikrčená, jsem se otočila a přeřezávala lana
noţem, který jsem dostala spolu se svým kůlem. Čepel byla ostrá,
díky Bohu. Odmítala jsem stráţcovské zkoušky prohrát. Lana nešlo
okamţitě přeřezat, ale řezala jsem je tak rychle, ţe 'Strigojové' na
obou stranách neměli čas reagovat.
Lana se utrhla a já jsem stihla znovu Danieli připomenout, aby se
drţel. Dvě poloviny mostu se rozdělily směrem ke stranách dřevěného
lešení, nesl váhu lidí, kteří na něm byli. No, nás alespoň. Daniel a já
jsme byli připraveni. Všichni tři pronásledovatelé za námi nebyli. Dva
spadli. Jednomu se jen taktak podařilo chytit prkna, klouzající trochu
dříve, neţ se ho stačil pořádně chytit. Skutečný pád byl vysoký šest
stop, ale já bych řekla, ţe se to povaţovalo jako padesát - vzdálenost,
která by zabila mě a Daniela, jestli bychom spadli.
Proti všem očekáváním se on ještě drţel lana. Visela jsem a jakmile
leţelo lano a dřevo naplocho na boku lešení, začala jsem lézt nahoru je
na ţebříku. Nebylo snadné šplhat před Danielem, ale udělala jsem to a
ještě jsem dostala šanci říct mu, aby vydrţel. Randall, který čekal před
námi nespadl. Měl nohy na můstku, kdyţ jsem přeřezala lano a byl
překvapen natolik, ţe ztratil rovnováhu. Rychle se vzpamatoval, nyní
se drţel lana, snaţil se vyšplhat aţ na pevný vysoký povrch. Byl
mnohem blíţ neţ já, ale mě se mu prostě podařilo chytit nohu a
zastavit ho. Prudce jsem s ním trhla ke mně. Udrţoval pevně své
sevření na mostě a my jsme bojovali. Věděla jsem, ţe nebudu schopna
ho shodit, ale byla jsem schopna ho udrţet blízko. Na konec jsem
pustila nůţ,který jsem drţela a podařilo se mi získat kůl z mého pasu -
něco, co zkoušelo mojí rovnováhu. Randallova nemotorná pozice mi
dala šanci na jeho srdce, a já jsem jí vyuţila.
Na zkoušky jsme museli mít tupé kůly, ty, které by nepropíchly kůţi,
ale které by mohly být pouţity s takovou silou,aby přesvědčili naše
protivníky, ţe jsme věděli, co jsme udělali. Můj zásah byl perfektní a
13
Randall připustil, ţe by to byl smrtící úder, vzdal se svého drţení a

spadl z mostu.
To mě nechalo přejít k těţkému úkolu- přemlouvat Daniela vylézt
nahoru. Trvalo to dlouho, ale opět jeho chování nebylo daleko od
toho, jak by se mohl chovat Moroj. Byla jsem vděčná, ţe se
nerozhodl, ţe by skutečný Moroj ztratil drţení a spadl.
Po tom toho přišlo mnohem víc, ale bojovala jsem dál, nikdy
nezpomalila nebo se nenechala ovlivňovat vyčerpáním. Vţila jsem se
do bitvy, moje smysly zaměřeny na základní instinkty: bojovat,
uhnout, zabít.
A kdyţ jsem stála vyladěná na ně, stále jsem musela být inovativní a
neudrţovat se v klidu. Jinak bych nebyla být schopna reagovat na
překvapení, jako byl most. Podařilo se mi všechno, bojovat bez jiných
myšlenek neţ o splnění úkolů přede mnou. Snaţila jsem se nemyslet
na mé instruktory jako na lidi, které jsem znala. Zacházela jsem s nimi
jako se Strigoji. Neucukla jsem před ţádným úderem.
Kdyţ to konečně skončilo, málem jsem si to neuvědomovala. Prostě
jsem stála uprostřed pole bez ţádných dalších útočníků. Byla jsem
sama. Pomalu jsem si začala uvědomovat všechny podrobnosti. Davy
v hledišti jásaly. Několik instruktorů na sebe kývalo, jako by byli
propojeni. Moje vlastní srdce bušilo.
Teprve Alberta mě s úsměvem zatahala za paţi, ţe jsem si uvědomila,
ţe je po všem. Test, na který jsem čekala celý ţivot skončil, jako
mrknutí oka.
"Pojď," řekla a ovinula mi ruku kolem ramen a vedla mě k východu.
"Musíš dostat trochu vody a posadit se."
Zmatená jsem ji nechala mé odvést z pole, kolem kterého lidé stále
ještě jásali a křičeli mé jméno. Za námi jsem slyšela, ţe někteří lidé
říkají, ţe by měli dát pauzu a opravit most. Vedla mě zpátky do
čekajícího prostoru a jemně mě strčila na lavičku. Někdo jiný si sedl
vedle mě a podal mi láhev s vodou. Podívala jsem se a uviděla mou
matku. Měla výraz ve tváři, který jsem ještě nikdy neviděla: ryzí,
zářící pýcha.
"To bylo ono?" Zeptala jsem se.
Překvapila mě zase s opravdu pobaveným smíchem. "To bylo ono?"
opakovala. "Rose, byla jsi tam skoro hodinu. Myslím, ţe jsi test
14
zvládla s létajícími barvami - pravděpodobně jeden z nejlepších

výsledků, jaké škola kdy viděla."
"Opravdu? Zdálo se to..." Snadné nebylo to správné slovo. "Bylo to
zamlţené, to je všechno."
Moje máma mi stiskla ruku. "Byla jsi úţasná. Jsem na tebe tak, tak
hrdá."
Při uvěření toho všeho mě to opravdu, opravdu doslova udeřilo a cítila
jsem úsměv, jak se šířil přes mé rty. "A teď, co se stane?" Zeptala
jsem se.
"Teď se staneš stráţcem."
Byla jsem mnohokrát tetována, ale ţádná z těch událostí se

nepodobala obřadu a fanfárám, které byly při získávání mého slibu-
ochranné známky. Předtím jsem obdrţela molnijské značky za
zabíjení v nečekaných, tragických událostí: boj se Strigoji ve Spokane,
při útoku na školu a záchranné akci - události, které byly důvodem ke
smutku, ne oslavě. Po všech těchto zabíjení jsme přestali počítat a
místo aby stráţci, kteří tetovali, vytetovali kaţdému za kaţdého
Strigoje značku, tak všem dali značku v podobě hvězdy-tvar ochranné
známky, která svým způsobem říkala, ţe jsme je při bitvě přestali
počítat.
Tetování není rychlý proces, i kdyţ značka byla malá a celá třída
absolventů je musela dostat. Obřad se obvykle konal v jídelně
akademie, místnost se jim podařilo výrazně proměnit v něco tak
velkého a komplikovaného, jak bychom mohli najít u Královského
Soudu. Diváci - přátelé, rodina, stráţci - byli přeplnění v místnosti,
kde Alberta četla naše jména, jedno po druhém a přečetla naše skóre,
kdyţ jsme se blíţili k tetovacími stráţci. Skóre bylo důleţité. Mělo by
být zveřejněno, a spolu s naším celkovým školním prospěchem
ovlivní naše přiřazení. Morojové mohli poţádat některé absolventy,
aby se stali jejich stráţci. Lissa samozřejmě poţádala mě, ale i nejlepší
skóre na světě, nemusí překrýt všechny špatné poznámky v chování v
mém záznamu.
Při tomto obřadu nebyli ţádní Morojové, kromě několika, kteří byli
pozváni jako hosté pro nové absolventy. Všichni ostatní shromáţdění
15
byli dhampýři: buď jedni z přítomných stráţců školy nebo -budoucí-

stráţci, jako jsem já. Hosté seděli vzadu a stráţci vepředu. Moji
spoluţáci a já jsme celou dobu stáli, moţná jako jakási poslední
zkouška odolnosti.
Nevadilo mi to. Převlékla jsem se z mého potrhaného a špinavého
oblečení do jednoduchých kalhot a svetru, oblečení, které se nezdálo
společenské, ale ponechalo slavnostní pocit. Bylo to příjemné, protoţe
vzduch v místnosti byl plný napětí, všechny tváře ve směsi radosti nad
naším úspěchem, ale také z obavy z naší nové a smrtící role ve světě.
Dívala jsem se s rozzářenýma očima, jak moji přátelé byli povoláni
dopředu, překvapená a zapůsobená nad hodně skóre.
Eddie Kastilie, blízký přítel, dostal zvláště vysoké skóre v ochraně
Moroje. Neubránila jsem se úsměvu, kdyţ jsem viděla 'tatéra' dávat
Eddiemu jeho ochranné značky. "Zajímalo by mě, jak dostal svého
Moroje přes most," zamumlala jsem polohlasem. Eddie byl docela
vynalézavý.
Vedle mě, další má přítelkyně, Meredith, mi dala nechápavý pohled.
"Co to mluvíš?" Její hlas byl stejně tichý.
"Kdyţ jsme měli zkoušku na mostě s Moroji. Můj byl Daniel." Stále
ještě se tvářila zmateně a já jsem zpodrobňovala. "A Strigojové byli na
kaţdé straně?"
"Já jsem most vynechala," zašeptala, "ale byla jsem pronásledována.
Vzala jsem Moroje bludištěm."
Prudké světlo od blízkého spoluţáka nás ozářilo a já skryla svůj
zamračený pohled. Moţná jsem nebyl jediná, kdo si prošel zkoušky
jako ve snách. Meredith je fakta podělala.
Kdyţ zaznělo moje jméno, slyšela jsem několik vzdechů jak Alberta
četla mé skóre. Měla jsem nejvyšší ve třídě. Byla jsem tak trochu ráda,
ţe neměla číst mé akademické prohřešky. Oni by zcela vzali slávu z
mého výkonu. Vţdycky jsem byla ve třídě v boji velmi dobrá, ale
matematika a historie. . . No, ty byly trochu chybějící, zejména proto,
ţe jsem vţdycky zrovna při zkouškách byla zraněná a venku ze školy.
Moje vlasy jsem měla staţené těsně do uzlu, kaţdý zbloudilý vlásek
by mu mohl ztěţovat práci. Naklonila jsem se dopředu, aby měl dobrý
výhled a slyšela ho vydechnout překvapením. Na zátylku jsem měla
spoustu ochranných značek, musel být rafinovaný. Obvykle měl nový
16
stráţce prázdné 'plátno'. Ten chlap byl dobrý, a nakonec se mu

podařilo jemně slib značky umístit v centru šíje mého krku. Značka
slibu vypadala jako dlouhé, natáhlé S, s kudrnatými konci. Skvěle se
vešlo mezi molnijské značky. Proces bolel, ale já jsem se tvářila
bezvýrazně, odmítala se uhnout. Nakonec mi ho předtím , neţ ho
zabalil do obvazu ukázal v zrcadle, pak se mohl v klidu hojit.
Vrátila jsem se k mým spoluţákům a sledovala, jak zbytek z nich
obdrţelo své tetování. To znamenalo stát další dvě hodiny, ale
nevadilo mi to. Můj mozek byl stále otřesen vším, co se stalo dnes.
Byla jsem stráţce. Skutečný, řádný-k-bohu, stráţce. A s touto
myšlenkou přišly otázky. Co se stane teď? Bylo moje skóre dost
dobré, aby vymazalo můj záznam za špatné chování? Budu Lissin
stráţce? A co Viktor? Co Dimitrij?
Rozpačitě jsem přešlápla, jak mě dopad obřadu stráţce dostal. Nebylo
to jen o Dimitrijovi a Viktorovi. Bylo to o mě - o zbytku mého ţivota.
Škola skončila. Učitelé nebudou sledovat kaţdý můj krok, nebo
opravovat, kdyţ udělám chybu. Všechna rozhodnutí byla na mě, aţ
někoho venku budu chránit. Morojové a mladší dhampýři na mě
budou koukat jako na autoritu. A já nebudu v luxusním hotelu bojovat
jednu minutu a pak leţet u mě v pokoji. Nebyly zjištěny jednoznačné
cíle. Chtěla bych být ve sluţbě pořád. Ta myšlenka byla skličující, tlak
aţ příliš velký. Vţdycky jsem stavěla povinnosti stráţce na první
místo. Teď jsem si nebyla tak jistá. Jaký nový tvar nabere můj ţivot?
Kdo bude můj Moroj? A jak bych se mohla dostat k Viktorovi, kdyţ
mi bude přidělen někdo jiný, neţ Lissa?
Na druhé straně místnosti jsem se setkala mezi diváky s očima Lissy.
Pálili hrdostí, jako mojí matky a zasmála se, kdyţ se naše pohledy
setkaly.
Vidět výraz tvé tváře, kárala prostřednictvím pouta. Neměla bys
vypadat tak úzkostlivě, ne dnes. Musíš slavit.
Věděla jsem, ţe má pravdu. Měla bych zvládnout to, co mělo přijít.
Moje obavy, kterých bylo mnoho, můţou počkat ještě jeden den -
zejména proto, ţe rozjařená nálada mých přátel a rodiny zajistila, ţe
budu slavit. Abe, s tím jeho velkým vlivem, měl zajištěný malý
salónek a udělal pro mě párty, která se zdála vhodnější pro královskou
debutantku, ne nějakou obyčejnou, bezohlednou dhampýrku.
17
Před akcí jsem se převlékla ještě jednou. Hezké party šaty se teď zdály
vhodnější, neţ oficiální ceremoniální oblečení. Vzala jsem si
smaragdově zelené šaty s krátkými rukávy a kolem krku mi visel
Nazar, i kdyţ se k tomu nehodil. Nazar byl malý přívěsek, který
vypadal jako oko, s různými odstíny modré. V Turecku, odkud ho Abe
přivezl věřili, ţe ochraňuje. Dal ho před lety mojí matce a ona ho na
oplátku dala mně.
Kdyţ jsem si nanesla make-up a upravila své zacuchané vlasy do
dlouhých, temných vln (protoţe moje tetování se k šatům nehodilo uţ
vůbec), sotva jsem vypadala jako někdo schopný boje s monstry, nebo
dokonce schopný úderu. Ne - to není tak docela pravda, uvědomila
jsem si o chvilku později. Pohledem upřeným do zrcadla jsem byla
překvapena, jak strašidelný pohled byl v mých hnědých očích. Byla
tam bolest, bolest a ztráta, ţe je i nejhezčí šaty a make-up nemohl
skrýt.
Ignorovala jsem to a vyrazila na párty, okamţitě běţela k Adrianovi
jakmile jsem vyšla ven z mé koleje. Beze slova jsem se mu vrhla do
náruče a on mě dusil polibkem. Byla jsem naprosto zaskočena.
Typické. Nemrtvé stvůry mě nemohly zaskočit, ale jeden prostořeký
královský Moroj mohl.
A byl to docela polibek, kvůli kterému jsem se skoro cítila provinile z
potopení. Měla jsem obavy, kdyţ jsem si poprvé vyšla s Adrianem, ale
mnoho z nich zmizely v průběhu času. Poté, co jsem ho viděla často
flirtovat a nebrat nic váţného na dlouho, bych nečekala, ţe uvidím od
něj takovou oddanost v našem vztahu. Také jsem nečekala, ţe mé city
k němu porostou - která se zdály tak protichůdné tomu, ţe jsem stále
milovala Dimitrije a spřádala nemoţné způsoby, jak ho zachránit.
Zasmála jsem se, kdyţ mě Adrian postavil. Zajímavé bylo, ţe se
několik mladších Morojů zastavilo a dívalo se na nás. Morojové
chodící s dhampýry v našem věku nebylo moc obvyklé, ale notoricky
známá dhampýrka randící s královniným Morojským velkým-
synovcem? To se dalo pochopit - zejména proto, ţe bylo široce
známo, jak moc mě královna Taťána nenáviděla. Bylo několik svědků
při mém posledním setkání s ní, kdyţ na mě křičela, abych zůstala
daleko od Adriana, ale slova hold nic neznamenaly.
18
"Vypadá to přehlídka?" Zeptala jsem se naším sexuálních slídičů. Byli

poníţení, Morojské děti spěšně pokračovali v cestě. Obrátila jsem se
zpátky k Adrianovi a usmála se. "Co to bylo? Taková pusa na
veřejnosti."
"To," řekl velkoryse, "byla tvoje odměna za nakopání tolika prdelí v
těchto studiích." Odmlčel se. "Bylo to také proto, ţe v těch šatech
vypadáš totálně ţhavě."
Dala jsem mu ironický pohled. "Odměna, jo? Meredithin přítel jí dal
diamantové náušnice."
Chytil mě za ruku a lhostejně pokrčil rameny, kdyţ vyšli k party.
"Chceš diamanty? Dám ti diamanty. Budu tě jimi sprchovat. K čertu,
vyrobím ti z nich šaty. Ale budou kratičký."
"Myslím, ţe se nakonec spokojím s polibkem,"řekla jsem,
představovala si Adriana oblékajícího mě do modelkovských plavek.
Nebo jako tanečnici. šperky mi také přitáhly zpět neţádoucí
vzpomínky. Kdyţ mě Dimitrij drţel v zajetí na Sibiři, uklidňující mě
blaţenou spokojeností jeho kousnutím, taky mě zasypával šperky.
"Věděl jsem, ţe jsi pořádná," pokračoval Adrian. Teplý letní vánek
mu rozvlnil hnědé vlasy tak svědomitě ve stylu jako kaţdý den, a
volnou rukou se roztrţitě snaţil zajistit si je zpět na své místo. "Ale
neuvědomil jsem si jak moc, neţ jsem tě viděl padat s těmi stráţci
venku."
"Znamená to, ţe na mě budeš hodnější?" škádlila jsem.
"Uţ na tebe jsem hodný," řekl povýšeně. "Víš, jak moc chci cigaretu
zrovna teď? Ale ne. Já statečně trpím vysazení nikotinu - vše kvůli
tobě. Ale myslím, ţe kdyţ jsem tě viděl venku, budu si muset na sebe
dávat trochu pozor. Ten tvůj šílený táta chtěl taky, abych byl opatrný."
Zasténala jsem, připomínající jak Adrian a Abe seděli spolu." Boţe.
Opravdu jsi musel sedět zrovna vedle něho?"
"Hele, je úţasný. Trochu nestabilní, ale úţasný. Bavili jsme se skvěle.
"Adrian otevřel dveře do budovy,kam jsme směřovali. "A on je
pořádný svým způsobem taky. Myslím, jaký jiný chlapík nosí
takovýhle šátky? Ten by se téhle škole zasmál. Ne Abe. On mi zbil
kohokoliv, kdo by se mu nelíbil, jako ty. Ve skutečnosti. .. " Adrian
hlas se změnil na nervózní. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Ve skutečnosti to, co?"
19
"No... Abe řekl, ţe mě má rád. Ale také dal jasně najevo, co by udělal,
kdybych ti nějak ublíţil nebo ti udělal něco špatného." Adrian se
ušklíbl. "Ve skutečnosti, popsal, co by udělal velmi detailně. Potom,
stejně náhodně přešel na jiné šťastné téma. Líbí se mi, ale je
strašidelný."
"Tak to přehnal!" Zastavila jsem se. Dveřmi jsem zaslechla šum
konverzace. Byli jsme zřejmě mezi posledními, kdo chyběl. Hádala
jsem, ţe to znamenalo, ţe budu dělat velký stupidní příchod. "On
nemá právo ohroţovat mé kamarády. Je mi osmnáct. Jsem dospělá.
Nepotřebuju jeho pomoc. Své přátele budu ohroţovat sama."
Mé rozhořčení Adriana pobavilo a dal mi líný úsměv. "Souhlasím s
tebou. Ale to neznamená, ţe nebudu brát jeho 'radu' váţně. Moje tvář
je moc hezká k takovému riziku."
Jeho tvář byla hezká, ale to nezabránilo mi potřást hlavou podráţděně.
Natáhla jsem se ke dveřím na rukojeti, ale Adrian mě stáhl zpátky.
"Počkej," řekl.
Vytáhl mě znovu do náručí, naše rty se setkaly v jiném horkém
polibku. Mé tělo přitisknuté k jeho a byla jsem zmatená ze svých
pocitů, kdyţ jsem poznala, ţe jsem dosáhla bodu, kdy bych mohla
chtít víc neţ jen líbání.
"Dobře," řekl Adrian, kdyţ jsme se konečně odtrhli. "Teď můţeme jít
dovnitř."
Měl stejný lehký tón hlasu, ale v jeho tmavě zelených očích jsem
viděla roznícení vášní. Nebyla jsem jediná, kdo chtěl více neţ jen
líbání. Zatím jsme se vyhnuli jakékoli diskusi o sexu, netlačil na mě.
Myslím, ţe věděl, ţe jsem prostě nebyla připravena po Dimitrijovi, ale
ve chvílích, jako je tato, jsem mohla vidět, jak těţké bylo pro Adriana
drţet se zpátky.
Něco uvnitř mě změklo a stojící na špičkách, jsem mu dala další
polibek. "Co to bylo?" zeptala jsem se o několik okamţiků později.
Usmál se. "Tvoje odměna."
Kdyţ jsme se konečně dostali na párty, všichni v místnosti mě přivítali
s nadšením a hrdými úsměvy. Kdysi dávno bych byla šťastna, ţe jsem
středem pozornosti. Touha ve mně trochu vybledla, ale teď jsem měla
jistotu, ţe jsem obličeje a milované 'chvály' přijata s naparováním a
štěstím. Zvedla jsem ruce vítězně, vydělávala si více tleskání a chvály.
20
Moje párty byla téměř stejně rozostřená jako moje zkoušky. Nikdy si
opravdu neuvědomíte, kolika lidem na vás záleţí, dokud všichni
nevyjdou ven, aby vás podpořili. To mě přimělo zahanbit se a téměř
trochu brečet. Jsem to pořád já. Začala jsem plakat na své vlastní
vítězné párty.
Kaţdý se mnou chtěl mluvit, a byla jsem překvapena a potěšena,
pokaţdé, kdyţ nějaký nový člověk přišel ke mně. Nebylo často, které
jsem milovala, se sešli na jednom místě, a neklidně jsem si uvědomila,
ţe tato příleţitost se moţná nikdy nevrátí.
"No, nakonec jsi dostala povolení zabíjet. Je to o čase."
Obrátila jsem se a setkala se pobavenýma očima Christiana Ozery,
někdejší vzájemné zlosti zmizeli, teď jsme byli dobří přátelé. Tak
dobře, ve skutečnosti jsem se v mém radostném rozpoloţení pro něj
natáhla a objala ho - něco, co zjevně nečekal. Dneska jsem byla po
všechny překvapující.
"Whoa, whoa," řekl couvající. "Neuvěřitelné. Jsi jediná dívka, která
má všechno citové myšlení o zabíjení. Já nechci přemýšlet o tom, co
se děje, kdyţ jsi sama s Ivaškovem."
"Hele, podívejme se, kdo mluví. Ty sám sebe spaluješ."
Christian pokrčil rameny formou souhlasu. Byla to standardní
pravidlo v našem světě: stráţci chrání Moroje. Morojové by se neměli
zapojovat do bitvy. Přesto po nedávných útocích Strigojů, hodně
Morojů - i kdyţ jen stěţí většina - začala tvrdit, ţe je čas pro Moroje
vystoupit a začít pomáhat stráţcům. Uţivatelé ohně jako Christian byli
zvláště cenní, protoţe shoření byl jeden ze způsobů, jak zabít Strigoje
(spolu s kůlem a useknutím hlavy). Hnutí chtělo naučit Moroje
bojovat v současnosti - a záměrně - zastavit ve vládě Moroje, ale
Morojové museli zůstat v utajení v praxi. Christian byl jedním z nich.
Podívala jsem se vedle něj, zamrkala v úţasu. Byl tam s ním někdo,
někdo, koho jsem si sotva všimla.
Jill Mastrano se vznášela u něho jako stín. Prvačka Morojka - dobře,
brzy bude druhačka - Jill se přihlásila jako někdo, kdo chtěl také
bojovat. Byla jakýsi Christianův student.
"Hej Jill," řekla jsem a dala jí vřelý úsměv. "Díky, ţe jsi přišla."
Jill zrudla. Byla odhodlaná se naučit bránit, ale její zneklidněnost
rostla - zejména v okolí 'celebrity', jako jsem já. Její konverzace byla
21
stydlivá. "Musela jsem," řekla, shrnula své světle hnědé vlasy z

obličeje. Jako vţdycky, byla to změť kudrlinek. "Chci říct, je to tak
cool, co jsi udělala. Na zkouškách. Všichni byli ohromeni. Slyšela
jsem, jak stráţci říkali, ţe u tebe nikdy nic podobného neviděli, takţe
kdyţ se mě Christian zeptal, jestli bych chtěla přijít, samozřejmě jsem
chtěla. Oh! " Její světle zelené oči míjely. "Ani jsem ti
nepogratulovala. Omlouvám se. Gratuluju."
Vedle ní se Christian snaţil zachovat váţnou tvář. Nedělala jsem
ţádné takové pokusy a se smíchem jí objala taky. Byla jsem ve
váţném nebezpečí z 'rozjetí' a rozptýlení. Asi bych si měla tvrdý status
stráţce zrušit, dokud jsem ještě mohla. "Díky. Jste vy dva připraveni
vyrazit ještě na armádu Strigojů?"
"Brzy," řekl Christian. "Ale mohli bychom potřebovat zálohování."
Věděl stejně jako já, ţe Strigojové byli venku z jejich ligy. Jeho
kouzlo ohně mi hodně pomohlo, ale on sám? To by bylo něco jiného.
On a Jill se učili pouţívat kouzla uráţlivě a kdyţ jsem měla čas mezi
hodinami, tak jsem je naučila pár bojových tahů.
Jillina tvář trochu klesla. "Přestane to, jakmile bude Christian pryč."
Obrátila jsem se k němu. Nebylo překvapením, ţe odcházel. Všichni
jsme odcházeli. "Co budeš dělat sám se sebou?" Zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. "Půjdu k soudu jako ty. Teta Taša říká, ţe se mnou
bude 'mluvit' o mé budoucnosti." Ušklíbl se. Ať uţ jeho plány byly
jakékoliv, byly jiné neţ Taši. Většina královských Morojů šla na elitní
školu. Nebyla jsem si jistá, co chtěl Christian.
Bylo běţnou praxí po ukončení studia pro nové stráţce jít k
Morojskému Královskému Soudu na orientaci a získání jejich Morojů.
Všichni jsme měli dovolenou na pár dní. Po Christianovu pohledu
jsem viděla jeho tetu přes celou místnost, a bůh mi pomoz, mluvila s
Abem.
Taša Ozerová byla ve třicítce, se stejnými lesklými černými vlasy a
ledově, modrými oči jako měl Christian. Její krásný obličej byl
poznamenán některými hroznými jizvy na jedné straně - úrazy
způsobené vlastními rodiči Christiana. Zatím co Dimitrij se proměnil
ve Strigoje proti své vůli, Ozerovi si to vybral záměrně, aby získali
nesmrtelnost. Bylo ironií osudu, ţe je to stálo ţivot, kdyţ je stráţci
lovili. Taša vychovala Christiana (kdyţ ještě nebyl ve škole) a byla
22
jedním z hlavních lídrů v hnutí na podporu těch Morojů, kteří chtěli

bojovat se Strigoji.
Jizvy nebo ne, já jsem ji obdivovala a stále si myslela, ţe je krásná. Z
postoje mého svéhlavého otce, bylo jasné, ţe on taky. Nalil jí sklenku
šampaňského a řekl něco, čemu se zasmála. Naklonila se dopředu,
jako by mu říkala tajemství a on smál se na oplátku. Spadla mi čelist. I
z takovéto dálky bylo zřejmé, ţe spolu flirtovali.
"Paneboţe," řekla jsem s otřesem, spěšně se obrátila na Christiana a
Jill.
Christian byl zřejmě rozpolcený mezi samolibostí mýma potíţemi a
jeho vlastním znepokojením nad sledováním ţeny, kterou povaţuje za
matku, dostat ji pryč od chlapa, který je pirátský gangster. O chvíli
později Christianův výraz změkl, kdyţ se otočil zpátky k Jill a
pokračoval v našem rozhovoru.
"Hej, nepotřebuješ mě," řekl. "Ostatní najdeš všude kolem. Budeš mít
svůj vlastní klub superhrdinů, neţ, ty víš čím."
Usmála jsem se znovu, ale moje pocity byly náhle rozbité ze
ţárlivosti. Nebyly to moje vlastní. Byla to Lissa, přicházelo to
prostřednictvím pouta. Překvapeně jsem se rozhlédla a spatřil ji přes
celou místnost, upírala na Christiana smrtící pohled, kdyţ mluvil s Jill.
Je třeba zmínit, ţe Christian a Lissa se spolu nebavili dny. Více neţ
dny. Byli hluboce v lásce, a upřímně, pořád byli. Bohuţel, poslední
události špatně napjali jejich vztah, a Christian se s ní rozešel. Miloval
ji, ale ztratil v ní důvěru. Lissa byla mimo kontrolu, kdyţ jiný uţivatel
ducha jménem Avery Lazarová se jí snaţila ovládnout. Nakonec jsme
Avery zastavili a ona byla v současné době zavřená v blázinci, jak
jsem naposledy slyšela. Christian nyní znal důvody pro hrozné
chování Lissy, ale škoda byla dělána. Lissa byla původně v depresi,
ale její smutek se teď obrátil ve vztek.
Ona prohlašovala, ţe uţ s ním nechce nic mít, ale pouto mi řeklo
pravdu. Vţdy ţárlila na kaţdou dívku, s kterou mluvil - zejména s Jill,
s kterou jsem strávila v poslední době spoustu času. Věděla jsem, ţe
ve skutečnosti v tom nebylo nic romantického. Jill ho zboţňovala,
jako některého moudrého učitele, nic víc. Jestli ji někdo přitahoval,
byl to Adrian, který s ní vţdy jednal jako s malou sestrou. Nic jiného k
ní necítil.
23
Christian sledoval můj pohled, jeho výraz byl zakalený. Jakmile si

uvědomila, ţe upoutala jeho pozornost, Lissa se okamţitě otočila a
začala mluvit s prvním chlapem, kterého našla, hezký dhampýr z mé
třídy. Obrátila na něj koketní kouzlo, který se snadno vytvářel
uţivatelům ducha a brzy se oba smáli a povídali si podobným
způsobem jako Abe a Taša. Moje party se proměnila v kola rychlého
randění.
Christian se otočil zpátky ke mně. "No, vypadá to, ţe toho má hodně
na práci."
Protočila jsem oči. Lissa nebyla jediná, kdo byl ţárlivý. Stejně jako se
ona zlobila, kdykoli se objevil s jinými dívkami, Christian se stal
pichlavým, kdyţ mluvila s jinými kluky. Bylo to k vzteku. Spíše neţ
aby si přiznali své pocity a prostě dali věci do pořádku, tito dva idioti
pořád jen ukazovali více a více nepřátelství vůči sobě navzájem.
"Přestaň uţ, a budeš se někdy snaţit mluvit s ní jako racionální
osoba?" Zasténala jsem.
"Jistě," řekl hořce. "V den, kdy se začne chovat jako racionální
člověk."
"Ach můj Boţe. Vy se chystáte, abych si vytrhala vlasy."
"To by bylo plýtvání takových pěkných vlasů," řekl Christian. "Kromě
toho, její přístup je mi naprosto jasný."
Začala jsem protestovat a chtěla mu říct, jak je hloupý, ale neměla
jsem v úmyslu dát mu přednášku, kterou slyšel jiţ tucetkrát.
"Pojď, Jill, "řekl. "Rose potřebuje více seznamování."
Rychle ustoupil, a já měla sto chutí jít ho nakopnout, kdyţ nový hlas
promluvil.
"Kdy se je chystáš opravit?" Taša stála vedle mě a zavrtěla hlavou na
ústupu Christiana. "Ti dva se potřebují dát opět dohromady."
"Já to vím. Ty to víš. Ale jejich hlavy to nedokáţou pochopit."
"No, zlepší se to," řekla. "Aţ Christian odejde na nějakou školu v
zemi, bude uţ příliš pozdě." Byla suchá - a podráţděná - poznámka v
jejím hlase, kdyţ se zmínila o Christianovi jít na vysokou školu.
Lissa šla na, Univerzitu Karlova v blízkosti soudu, na dohodu s
Taťánou. Lissa se dostane na větší školu, neţ kam většinou Morojové
chodí, výměnou za trávení času u soudu a učení královského obchodu.
24
"Já vím," řekla jsem podráţděně. "Ale proč jsem ta, kdo to má
spravit?"
Taša se zazubila. "Protoţe ty jsi jediná, silná natolik, kdo můţe vidět
důvody."
Rozhodla jsem se nechat Tašinu drzost jít, hlavně proto, ţe její
mluvení znamenalo, ţe nemluvila s Abem. Podívala jsem se po
pokoji, najednou jsem ztuhla. On nyní hovořil s mou matkou. Útrţky
jejich rozhovoru přišly ke mně i přes hluk.
"Janine," řekl podmanivě, "nezestárla jsi ani o den. Mohla by jsi být
Rosina sestra. Pamatuješ se na ten večer v Cappadocia?"
Moje matka se skutečně rozesmála. Nikdy jsem jí takhle neslyšela.
Rozhodla jsem se, ţe ani znovu nechci. "Samozřejmě. A pamatuji si,
jak horlivě jsi mi pomohl, kdyţ si moje šaty roztrhly ramínka."
"Paneboţe," řekla jsem. "On je nezastavitelný."
Taša se zatvářila nechápavě, aţ kdyţ si všimla, o čem jsem mluvila.
"Abe? Je vlastně docela okouzlující."
Zasténala jsem. "Omluv mě."
Zamířila jsem k mým rodičům. Vyšla jsem, kdyţ si povídali o
románku - ten, který vedl k mému početí - ale to neznamená, ţe jsem
se přitom chtěla na ně dívat a proţít si to znovu. Byli u vyprávění
některé procházky po pláţi, kdyţ jsem se k nim dostala. Okamţitě
jsem zatáhla za Abeho ruku směrem pryč. Stál příliš blízko ní.
"Hej, můţu s tebou mluvit?" Zeptala jsem se.
Zatvářil se překvapeně, ale pokrčil rameny. "Jistě." Dal mojí matce
vědoucí úsměv. "Budeme hovořit později."
"ţádná ţena tady není v bezpečí?" Poţadovala jsem, jak jsem ho vedla
pryč.
"Co to mluvíš?"
Zastavili jsme se u mís. "Flirtoval jsi s kaţdou ţenou v této místnosti!"
Moje kárání ho zmátlo. "No, je tu mnoho krásných ţen.... Je to to, o
čem jsi se mnou chtěla mluvit?"
"Ne! Chtěla jsem s tebou mluvit o vyhroţování mému příteli. Neměl
jsi ţádné právo to dělat."
Jeho tmavé obočí vylétlo nahoru. "Coţe? To ni nebylo. Jen otec
dávající pozor na svou dceru."
"Většina otců by nehrozila příteli své dcery vykucháním."
25
"To není pravda. A vůbec, to není to, co jsem skutečně řekl. Bylo to
mnohem horší."
Povzdechla jsem si. Zdálo se, ţe má radost z mého zoufalství.
"Ber to jako dárek ze studia. Jsem na tebe hrdý. Všichni věděli, ţe jsi
dobrá, ale nikdo nevěděl,ţe aţ tak." Mrkl. "Oni určitě nečekali, ţe
zničíš jejich majetek."
"Co, majetku?"
"Most."
Zamračila jsem se. "Musela jsem. Bylo to ten nejefektivnější způsob.
Boţe, to byl zkurvený úkol. Co dělali ostatní? Nebojovali uprostřed
mostu, nebo jo?"
Abe zavrtěl hlavou, milující kaţdou minutu svého nadřazeného
vědění. "Nikdo jiný nebyl uveden do této situace."
"Samozřejmě, ţe byli. Měli jsme stejné testy."
"Ne ty. Při plánování pokusů se stráţci rozhodli,ţe potřebuješ něco ...
extra. Něco zvláštního. Po tom, co jsi bojovala v reálném světě."
"Co?" Objem mého hlasu upoutal pozornost pár dalších lidí. Vrátila se
ke mně dřívější Meredithina slova. "To není fér!"
Nevypadal soustředěně. "Jsi lepší neţ ostatní. Kdyby jsi dělala
jednoduché věci, to by nebylo fér."
Zaţila jsem jiţ hodně absurdních věcí v mém ţivotě, ale tohle bylo
moc. "Tak oni mi místo normální zkoušky dali bláznivý kousek na
mostu? A kdyţ oni byli překvapeni, ţe jsem ho shodila, jak potom
sakra čekali, ţe to udělám? Jak jinak jsem měla přeţít?
"Hmm." Pohladil bradu roztrţitě. "Upřímně si nemyslím, ţe to
věděli."
"Ach, proboha. To je neuvěřitelné."
"Proč jsi tak naštvaná? Prošla jsi."
"Protoţe mě dostali do situace, z které ani nevěděli, jak se dostat ven."
Dala jsem mu podezíravý pohled. "A jak to vůbec víš? To vše je
stráţcovské tajemství."
Výraz, který přešel přes jeho obličej se mi vůbec nelíbil. "Aha, no, byl
jsem s tvojí matkou včera v noci a -"
"Whoa, v pořádku. Přestaň," přerušila jsem ho. "Já nechci slyšet, co
jste ty a moje matka dělali včera v noci. Myslím si, ţe by to bylo horší
neţ most."
26
Zazubil se. "Oba jsme minulosti, takţe není třeba se nyní obávat. Uţij
si svůj úspěch."
"Pokusím se. Prostě mi nedělej s Adrianem víc laskavostí, jo?
Myslím, ţe jsem ráda, ţe jsi mě přišel podpořit, ale to je víc neţ dost."
Abe se na mě poučně díval, připomněl mi, ţe pod tímto naparováním
byl opravdu chytrý a nebezpečný muţ. "Ty jsi byla více neţ šťastná,
po mé laskavosti, kdyţ jsi se vrátila z Ruska."
Zašklebila jsem se. Měl pravdu, vidět, jak se mu podařilo dostat
zprávu do vysoce-bezpečnostního vězení. I kdyţ to nevedlo k ničemu,
on ještě dostal body.
"Dobře," připustila jsem. "To bylo docela úţasný. A já jsem vděčná.
Pořád nevím, jak jsi to dokázal." Najednou jsem si vzpomněla, co mě
napadlo těsně před mými zkouškami. Zmírnila jsem hlas. "Ty jsi byl
skutečně tam, viď?"
Odfrkl si. "Samozřejmě ţe ne. Nevkročil bych na to místo. Prostě jsem
na tom zapracoval."
"Kde je to místo?" Zeptala jsem se a doufala,ţe jsem zněla mdle.
Neoklamala jsem ho. "Proč to chceš vědět?"
"Protoţe jsem zvědavá! Usvědčení zločinci vţdy zmizí beze stopy.
Jsem teď stráţce a já ani nevím nic o našem vlastním vězeňském
systému. Existuje jen jedno vězení ? Je jich hodně?"
Abe neodpověděl hned. Studovala jsem ho opatrně. Ve své
podnikatelské činnosti, měl podezření z postranních úmyslů. Jako jeho
dcera, jsem byla asi dvakrát více podezřelá. Bylo to v genech.
Musela jsem podceňovat svůj potenciál pro šílenství, protoţe konečně
řekl, "Je jich víc neţ jedno. Viktor je v jedné z nejhorších. Nazývá se
Tarasov."
"Kde je?"
"Právě teď?" On zvaţoval. "Na Aljašce, myslím."
"Jak to myslíš, 'právě teď'?"
"Pohybuje se v průběhu celého roku. Právě teď je na Aljašce. Později,
bude v Argentině." Dal mi mazaný úsměv, zřejmě přemýšlel, jak jsem
byla chytrá. "Můţeš hádat proč?"
"Ne, já - počkat. Sluneční světlo." Naprosto logické. "Na Aljašce je
skoro nonstop denního světla v tomto ročním období - ale nonstop noc
v zimě."
27
Myslím, ţe byl pyšnější z mého uvaţování, neţ z mých zkoušek.

"Kaţdému z vězňů by se unikalo těţko." V plném slunci by se Moroj
nedostal moc daleko. "Ne, ţe by snad někdo mohl uniknout
bezpečnosti i tak." Snaţila jsem se ignorovat, jakou předtuchou to
znělo.
"Zdá se, ţe jsou potom daleko na severu Aljašky," řekla jsem a
doufala, ţe mě stále neprokouknul. "Na cestě je více světla."
Zasmál se. "Ani to nemohu říct. To je informace, kterou stráţci drţí
blízko pohřbenou ve svém sídle."
Ztuhla jsem. Hlavní sídlo. . .
Abe, přesto ţe byl obvykle pozorný, nevšiml si mé reakce. Jeho oči se
dívaly na něco přes celou místnost. "Je to René Szelská? Moje, moje...
Po tolika letech je tak roztomilá."
Neochotně jsem mávla a poslala ho pryč, a to především proto, ţe
jsem chtěla uvaţovat o tomto novém plánu - a protoţe René nebyla
někdo, koho jsem znala moc dobře, coţ mi moc nevadilo-kdyţ ji
uháněl. "No, nebudu tě drţet. Běţ přilákat víc ţen do svého webu."
Abe nepotřeboval moc popichování. Sám jsem se nechala můj mozek
točit, jestli můj vývoj systému měl nějakou šanci na úspěch. Jeho
slova zaţehla nový plán v mé mysli. Nebylo to o moc šílenější neţ
většina mých druhých. Po celém pokoji jsem se setkala s Lissinýma
nefritovýma očima. Bez Christiana v dohledu, se její nálada zlepšila.
Bavila se a byla nadšená dobrodruţstvím, které bylo před námi, teď,
kdyţ jsme byly svobodné a ve světě. Má mysl bleskla zpět do úzkosti,
kterou jsem cítila dříve, v průběhu dne. Mohli bychom teď být
uvolnění, ale realita by nás stejně brzy dohnala. Hodiny tikaly.
Dimitrij čekal, sledoval. Napadlo mě, jestli budu ještě dostávat své
týdenní dopisy, teď, kdyţ odcházím ze školy.
Usmála jsem se na ni a cítila, cítila se špatně, ţe zničím její náladu,
kdyţ jí řeknu, ţe teď máme velmi reálnou šanci dostat ven Viktora
Daškova.
28
Kapitola třetí
Dalších několik dní bylo nezvyklých. Další novicové a já jsme měli po

promoci, ale nebyli jsme jediní, kdo dokončoval studium na sv.
Vladimírovi. Morojové měli vlastní zahájení obřadu, a kampus byl
plný návštěvníků. Pak, skoro tak rychle, jak přišli, rodiče zmizeli - a
jejich synové a dcery s nimi. Královští Morojové trávili léto s rodiči
na luxusních dovolených - mnoho na jiţní polokouli, kde dny byly pro
roční tuto kratší. 'Normální' Morojové odešli s rodiči do skromnějších
domů, případně na letní brigády.
A samozřejmě,se školním letním počasím,všichni ostatní studenti
odešli také. Někteří neměli rodinu, obvykle dhampýři, tak zůstali rok
kolem, přičemţ měli zvláštní volitelné předměty, ale bylo jich málo.
Kampus byl kaţdým dnem prázdnější, jak mí kamarádi odjíţděli, a já
jsem čekala na den, kdy odletíme na Královský Soud. Loučili jsme se
s ostatními Moroji nebo s mladšími dhampýry, kteří brzy půjdou v
našich stopách.
S jednou se mi loučilo těţko, s Jill. Náhodou jsem ji chytila, kdyţ
jsem šla k koleji Lissy, v den před mým odletem. S Jill byla ţena,
pravděpodobně její matka, a nesli krabice. Jill se rozzářila, kdyţ mě
viděla.
"Ahoj Rose, rozloučila jsem se s ostatními, ale tebe jsem nemohla
najít," řekla nadšeně.
Usmála jsem se. "No, já jsem ráda, ţe jsi mě zastihla."
Nemohla jsem jí říct, ţe jsem se s ní chtěla taky rozloučit. Strávila
jsem své poslední dny v procházkách po sv. Vladimírovi, po všech
známých místech, počínaje základním školním areálem, kde jsme se
Lissa a já poprvé setkaly v mateřské škole. Prozkoumala jsem sály a
zákoutí mého pokoje, prošla jsem oblíbené učebny, a dokonce
navštívila kapli. Také jsem strávila hodně času v oblastech plněnými
hořkosladkými vzpomínky, coţ byli třeba výcvikové prostory, kde
jsem se poprvé poznala s Dimitrijem. Místo, kde mě nutil běhat.
Chata, kde jsme se konečně milovali. Byla to jedna z mých
nejúţasnějších nocí v ţivotě, a přemýšlení o tom mi vţdycky přineslo
radost a bolest.
29
Jill nemusela být zatíţena ničím z tohoto. Obrátila jsem k její matce a
začala nabízet ruku, dokud jsem si neuvědomila, ţe jí nemohla
uchopit, doku drţela krabice. "Já jsem Rose Hathawayová. Dovolte
mi, abych vám to odnesla."
Vzala jsem to dřív, neţ mohla protestovat, protoţe jsem byla jistá, ţe
by to udělala. "Děkuji vám," řekla, mile překvapená. Srovnala jsem s
nimi krok, kdyţ jsme opět vyšli. "Já jsem Emily Mastranová. Jill mi o
vás hodně vyprávěla."
"Jo?" Zeptala jsem se, dala Jill škádlivý úsměv.
"Ne tak moc. Prostě, jak jsem si s vámi občas vyšla ven." Došlo k
mírnému varování v zelených očích Jill a napadlo mě, ţe Emily
zřejmě nevěděla,ţe její dcera cvičila zakázané formy magie ve svém
volném čase na 'zabíjení Strigojů'.
"Byli jsme rádi, kdyţ Jill byla kolem," řekla jsem, nezradila její krytí .
"A jeden z těch dnů, jsme se snaţili zkrotit jí vlasy."
Emily se zasmála. "Snaţila jsem se o téměř patnáct let. Hodně štěstí."
Jillina matka byla ohromující. Tyhle dvě si nebyly podobné, moc,
alespoň ne povrchově. Emily měla nádherné vlasy-byly rovné a černé,
oči tmavě modré a hluboké. Pohybovala se jako vrba, velmi odlišné
od Jilliny rozpačité chůze. Přesto jsem sem tam viděla sdílené geny,
obličej tvaru srdce a tvar rtů. Jill byla ještě mladá, a aţ vyroste, bude
pravděpodobně Lamačka srdcí - něco, co by jí zřejmě teď vůbec
nenapadlo. Doufejme, ţe její sebevědomí vzroste.
"Kde bydlíte?" Zeptala jsem se.
"Detroit,"řekla Jill, tvářila se smutně.
"Není to tak špatný," smála se její máma.
"Neexistují ţádné hory. Prostě dálnice."
"Dělám tam balet," vysvětlovala Emily. "Takţe zůstáváme tam, kde
bychom mohli platit účty." Myslím, ţe jsem byla více překvapena, ţe
lidé chodili na balet do Detroitu, neţ ţe Emily byla baletka. Dávalo to
smysl, kdyţ ji člověk pozoroval a opravdu, s její vysokou a štíhlou
postavou-Morojové by byli ideální tanečníci, kdyby lidé nebyli tolik
upjatí.
"Hele, je to velké město,"řekla jsem Jill. "Uţij si vzrušení, zatímco
můţeš, neţ se vrátíš do nudy uprostřed ničeho." Samozřejmě,
nedovolený bojový výcvik a útoky Strigojů nebyly téměř nudný, ale
30
chtěla jsem, aby se Jill cítila lépe. "A nebude to tak dlouho." Morojské
letní prázdniny byly sotva dva měsíce. Rodiče byli dychtiví vrátit své
děti do bezpečí akademie.
"Nejspíš," řekla Jill, nebyla moc nadšeně. Dosáhli jsme auta a já jsem
naloţila krabice do kufru.
"Napíšu ti e-mail, kdyţ budu moct," slíbila jsem. "A vsadím se,ţe
Christian taky. Moţná bych o tom mohla promluvit i s Adrianem."
Jill se rozzářila, a já jsem byla ráda, vidět ji vrátit se do její normality.
"Opravdu? To by bylo skvělé. Chci slyšet všechno, co se děje u soudu.
Pravděpodobně se dostaneš s Lissou a Adrianem k těm nejúţasnějším
věcem, a vsadím se, ţe Christian se dozví všelijaké věci... o věcech."
Emily se nezdála, ţe by ji to zvláštní zakončení překvapilo a místo
toho se usmála. "Díky za vaši pomoc, Rose. Bylo skvělé se s Vámi
setkat."
"Taky mě - umph!"
Jill se na mě vrhla do objetí. "Hodně štěstí se vším," řekla. "Ty jsi tak
šťastná - ty teď budeš mít tak skvělý ţivot!"
Objímala jsem ji, nedokázala vysvětlit, jak jsem ţárlila. Její ţivot byl
stále ještě v bezpečí a nevinný. Mohlo ji vadit léto v Detroitu, ale
pobyt byl rychlý, a ona se brzy vrátí do známého a snadného světa
svatého Vladimíra. Ona nepůjde do neznáma a jeho nebezpečí.
Teprve poté, co jí její matka odehnala, jsem se mohla přinutit reagovat
na její komentář. "Doufám, ţe ano," zamumlala jsem a přemýšlela o
tom, co se bude dít. "Doufám, ţe ano."
Moji spoluţáci a zvolení Morojové odletěli brzy další den, přicházející

skalnaté hory Montany byly za kopci v Pensylvánii. Královský Soud
byl stejný, jak jsem si pamatovala, se stejným starověkým pocitem,
jako sv. Vladimír se snaţil ukázat jeho čnící budovy a sloţité kamenné
architektury. Ale škola se také zřejmě chtěla předvést moudrý, pilný
vzduchu, zatímco Královský Soud byl více okázalý. Bylo to, jako by
se budovy samotné snaţily ujistit, ţe jsme všichni věděli, ţe to bylo
sídlo síly a licenčních poplatků mezi Moroji. Královský Soud chtěl,
abychom se divili a moţná i trochu zastrašili.
31
A i kdyţ jsem tady byla předtím, byla jsem stále ohromena. Dveře a
okna kamenných staveb byly raţené a zarámované v nedotčené zlaté
výzdobě. Byli daleko od jasu, co jsem viděla v Rusku, ale uvědomila
jsem si, ţe teď dvorní návrháři modelovali tyto budovy daleko od těch
evropských - Hrady a zámky Saint Petersburgu. Na sv. Vladimírovi
jsme měli lavičky a cesty na nádvoří, ale oni zašli ještě o krok dále.
Kašny a propracované sochy panovníků minulosti zdobily trávníky,
nádherné mramorové díla, která předtím byla skryta ve sněhu. Nyní, v
urputném, létě, byly jasné a výstavní. A všude, všude byly květiny a
stromy, keře, cesty - to bylo oslňující.
Dávalo to smysl, ţe noví absolventi navštíví stráţcovské 'centrum', ale
napadlo mě, ţe tam byl jiný důvod, proč sem přivedli nové stráţce v
létě. Chtěli mým spoluţákům a mně ukázat toto všechno, aby jsme
byli ohromení a vnímali slávu, pro kterou jsme bojovali. Při pohledu
na tváře nových absolventů, jsem věděla, ţe taktika působila. Většina
tu nikdy předtím nebyla.
Lissa a Adrian letěli se mnou, a tři skupiny se shlukly a šly
dohromady. Bylo tu teplo, jako bylo v Montaně, ale vlhkost vzduchu
zde byla mnohem silnější. Byla jsem zpocená po troše světla při chůzi.
"Přinesla sis tentokrát šaty, ţe jo?" zeptal se Adrian.
"Samozřejmě," řekla jsem. "Mají tady fantastický akce, které je
vyţadují, vedle hlavní recepce. Ačkoliv, na mě zřejmě myslí černou-a-
bílou barvu."
Zavrtěl hlavou, a všimla jsem si jeho ruku jak se pohybují směrem k
jeho kapsám a náhle se zase vrací zpět. Moţná ţe byl v pokroku
odvykání kouření, ale byla jsem si jistá, ţe podvědomá touha ho
nutila, aby automaticky sáhnul pro balíček, bylo těţké se toho zbavit.
"Myslím na dnešní večer. Na večeři."
Podívala jsem se tázavě na Lissu. Její rozvrh u dvora byl vţdycky
plný nejrůznějších akcí, kterých se 'průměrní lidi' nezúčastňovali. S
mým novým a nejistým postavením, jsem si nebyla jistá, jestli budu
moct chodit s ní. Cítila jsem její nechápavost prostřednictvím pouta a
poznala, ţe neměla ponětí o ţádných zvláštních plánech na večeři.
"Jakou večeři?" Zeptala jsem se.
"Připravil jsem večeři s mojí rodinou."
32
"Tys připravil -" Zastavila jsem a vytřeštila oči-, úšklebek na jeho

tváři mě trochu rozladil. "Adriane!" Několik nových absolventů se na
mě zvědavě podívalo a pokračovalo v chůzi kolem nás.
"No tak, chodíme spolu uţ pár měsíců. Setkání s rodiči je součástí
zastaralého zvyku. Setkal jsem se s tvojí matkou. Dokonce jsem
potkal tvého děsivého-bláznivého tátu. Teď je řada na tobě. Ručím ti,
ţe nikdo z mé rodiny ti nebude dávat takové návrhy, jako tvůj táta
mně."
Já jsem se vlastně uţ s Adrianovým tátou potkala. Nebo, no, viděla
jsem ho na párty. Pochybovala jsem,ţe má tušení, kdo jsem - mojí
šílenou pověst stranou. O Adrianový matce jsem nevěděla skoro nic .
On vlastně mluvil velmi málo o jeho rodině- no, většině z nich.
"Jen tvoji rodiče?" Zeptala jsem se opatrně. "Nikdo jiný z rodiny?"
"No..." Adrianova ruka sebou škubla znovu. Myslím, ţe tentokrát
chtěl cigaretu jako na nějakou ochranu před varováním v mém hlase.
Lissa, jak jsem zpozorovala,se zdála velmi pobavená, všemi těmito
věcmi. "Moje oblíbená skvělá-teta by se mohla zastavit."
"Taťána?" Zvolala jsem. Posté jsem se divila, jak jsem mohla chodit s
klukem, který má blízký vztah s vůdcem světa Morojů. "Nenávidí mě!
Víš, co se stalo posledně,kdyţ jsme spolu mluvily." Její královská
výsost na mě křičela,ţe jsem příliš bezcenná, abych se dala
dohromady s jejím synovcem, a jaké má 'velké' plány pro něj a pro
Lissu.
"Myslím si, ţe ji to uţ přešlo."
"Ale no tak."
"Ne, opravdu." Málem to vypadalo, ţe mluví pravdu. "Mluvil jsem s
mámou a... Já nevím. Teta Taťána se nezdá, ţe tě zas tak nenávidí."
Zamračila jsem se, a všichni tři jsme opět vyšli. "Moţná, ţe obdivuje
tvoji nedávnou...práci," uvaţovala Lissa.
"Moţná,"řekla jsem. Ale já jsem tomu ve skutečnosti nevěřila. Kdyby
nic jiného, určitě bych viděla opovrţení v královských očích.
Cítila jsem určitou zradu od Adriana, ţe na mě připravil takovou
večeři, ale s tím se uţ nedalo nic dělat. Jedinou světlou stránkou bylo,
ţe jsem měla dojem, ţe si dělal ze mě legraci s návštěvou jeho tety.
Řekla jsem mu, ţe půjdu, a mé rozhodnutí ho uvedlo do dobré nálady,
ţe nás nebombardoval otázkami, kdyţ Lissa a já jsem řekly, ţe si
33
odpoledne musíme zařídit 'naše věci'. Moji spoluţáci měli prohlídku

po soudu-odůvodnění-bylo to školení, ale já jsem viděla všechno
předtím a byla schopna se z toho vykroutit. Lissa a já daly naše věci
do našich pokojů,a pak vyrazily na druhou stranu Královské dvora,
kde neţili-tak-královští lidé.
"Řekneš mi ještě, jaká je další část v tvém plánu?" zeptala se Lissa.
Od té doby,co mi Abe vysvětlil to Viktorovo vězení , jsem dělala další
duševní seznam problémů, které budeme muset vyřešit. Hlavně tam
byly dva, jeden byl o něco jednodušší, neţ původně byl, protoţe mi ho
Abe řekl. Ne, ţe by to bylo opravdu mnohem jednodušší. Za prvé,
jsme neměli tušení, kde na Aljašce by to místo mohlo být. Za druhé,
my jsme nevěděli, jakou obranu vězení mělo. Neměli jsme nápad, jak
to zjistit.
Přesto, mi něco řeklo, ţe všechny z těchto odpovědí lze nalézt u
jednoho zdroje, coţ znamenalo, ţe jsem opravdu měla jen jeden
bezprostřední problém: Jak se dostat k tomuto zdroji. Naštěstí jsem
znala někoho, kdo by nám mohl pomoci se tam dostat.
"Musíme se vidět s Miou," řekla jsem jí.
Mia Rinaldiová byla náš bývalý Morojský spoluţák - bývalá
nepřítelkyně ve skutečnosti. Ona také vypadala jako hodně mladší
dívenka. Byla to děvka, která byla ochotna nás zničit - a spát s -
někým, kvůli jejímu úsilí o vysokou popularitu, potom se změnila a
byla ochotna se naučit bojovat se Strigoji. Ţila zde u soudu se svým
otcem.
"Myslíš, ţe Mia ví, jak proniknout do vězení?"
"Mia je dobrá, ale nemyslím, ţe aţ tak dobrá. Myslím, ţe nám můţe
pravděpodobně pomoct intelektuálně."
Lissa zasténala. "Nemůţu uvěřit, ţe jsi právě pouţila slovo 'intelekt'.
Toto se skutečně mění na špionáţní film." Mluvila uštěpačně, ale cítila
jsem v ní strach. Lehký tón maskoval její strach, stále cítila neklid z
Viktora, i přes její slib, který mi dala.
Tito nekrálovští, kteří pracovali a dělali obyčejné věci u soudu ţili v
apartmánech daleko od královské čtvrti a přijímací budovy. Já jsem
dostala Miinu adresu předem, a tak jsme se vydaly přes dokonale
upravený trávník, brblaly si navzájem po cestě o horkém dni. Našly
34
jsme ji doma, nedbale oblečenou v dţínách a tričku se zmrzlinou v

ruce. Oči se jí rozšířily, kdyţ viděla, jak procházíme jejími dveřmi.
"No, já se propadnu," řekla.
Zasmála jsem se. Byl to druh odpovědi, který jsem jí dala. "Taky tě
ráda vidím. Můţeme dál?"
"Samozřejmě." Udělala krok stranou. "Chcete zmrzlinu?"
Samozřejmě. Vzala jsem si jednu a sedla si s Lissou v malém
obývacím pokoji. Bylo to daleko od bohatství v ubytování pro
královského hosta, ale bylo to tu útulné a čisté, a nepochybně i
milované Miou a jejím otcem.
"Věděla jsem, ţe absolventi dorazili," řekla Mia, odhrnula si blond
kadeře z obličeje. "Ale já jsem si nebyla jistá, jestli jste byli s nimi,
nebo ne. Jsi vůbec jednou z nich?"
"To jsem," řekla jsem. "Mám značku slibu a všechno." Zvedla jsem
vlasy a tak viděla obvaz.
"Divím se, ţe tě vzali zpět poté, co začala řádit venku. Nebo jsi za to
dostala extra uznání?"
Zdá se, ţe Mia slyšela stejný příběh, jako ostatní. Pro mě to bylo fajn.
Nechtěla jsem mluvit o pravdě. Nechtěla jsem mluvit o Dimitrijovi.
"Myslíš, ţe by někdo mohl zastavit Rose v tom, co chce dělat?"
Zeptala se Lissa s úsměvem. Snaţila se také udrţet v bezpečí mé pravé
poslání, za coţ jsem byla vděčná.
Mia se zasmála a vzala si do úst velký kus ledu. To bylo zvláštní, ţe jí
mozek neumrzl. "To je pravda." Její úsměv se vytratil, polkla sousto.
Její modré oči, vţdy chytré, mě studovaly v tichu na pár okamţiků. "A
Rose chce něco hned."
"Hele, my jsme jen rádi, ţe tě vidíme," řekla jsem.
"Věřím ti. Ale taky ti věřím, ţe máš skrytý úmysl."
Lissa se usmála. Pobavila se tou špionáţní hrou. "Co to říkáš? Umíš
číst Rose nebo si prostě vţdycky předpokládala, ţe má postranní
úmysly?"
Teď se opět usmála Mia. "Oboje". Ona si poposedla na gauči, který se
mi váţně moc líbil. Kdy vzrostla její vnímavost? "Tak jo. Nemá smysl
ztrácet čas. Co potřebuješ ode mne?"
Povzdechla jsem si poraţeně. "Musím se dostat dovnitř, do
stráţcovského hlavního bezpečnostního úřadu."
35
Vedle mě mi Lissa začala škrtit ruku. Cítila jsem, ţe se necítí dobře z

toho. Zatímco mi občas dokázala skrýt své myšlenky, nebylo moc,co
mohla udělat nebo říct, kdyţ přišlo skutečný překvapení. Já? Neustále
ji ničím. Neměla tušení co přijde, ale upřímně, jestli jsme měli v plánu
dostat se do přísně střeţeného vězení, tak dostat se do bezpečnostního
úřadu by neměl být tak velký šok.
"Wow," řekla Mia . "Nemusíš ztrácet čas s tak malou věcí." Její
úsměv se zacukal. "Samozřejmě, ţe jsi za mnou přišla s velkou věcí.
Malou by jsi udělala sama."
"Mohla bys mi - nám - tam?" Zeptala jsem se. "Jsi tu spřátelená s
některými stráţci... A tvůj otec má přístup k mnoha místem...."
Neznala jsem přesnou práci pana Rinaldiho.
"Co hledáte?" zeptala se. Zvedla ruku, kdyţ jsem otevřela ústa k
protestu. "Ne, ne. Nepotřebuji detaily. Jen obecnou představu. Vím, ţe
tam nejdeš na výlet."
"Potřebuju nějaké záznamy," vysvětlila jsem.
Obočí se zvlnilo. "Personální? Snahu získat si práci?"
"Já - ne."Huh. Nebyl to špatný nápad, vzhledem k mému nejistému
postavení, abych mohla být Lissiným stráţcem. Ale ne. Potřebuju
odpověď. "Potřebuju nějaké záznamy o vnější bezpečnosti na jiných
místech - školy, královské domy, vězení." Snaţila jsem se drţet mého
bezstarostného výrazu, jak jsem se zmínila o tom posledním. Mia byla
často součástí některých šílených věcí, ale i ona měla své limity.
"Myslela jsem, ţe dokumenty jsou tady?"
"To ano," řekla. "Ale většina z toho jen v elektronickém záznamu. A
bez uráţky, ale myslím, ţe je to nad tvoje schopnosti. I kdybychom se
dostali k jednomu z jejich počítačů, vše je chráněno heslem. A kdyţ
odcházejí, zamykají počítač. Hádám, ţe jsi v poslední době
nenabourávala do počítačových sítí."
Ne, to určitě ne. A na rozdíl od hrdinů z těch špionáţních filmů s
kterými mě Lissa škádlila, neměla jsem ty-důvtipné přátele, kteří
vţdycky dokáţou takovou věc rozšifrovat. Sakra. Zírala jsem mrzutě
na mé nohy a přemýšlela, jestli jsem měla vůbec nějakou šanci dostat
více informací z Abeho.
"Ale," řekla Mia, "v případě, ţe informace, které potřebuješ nejsou
příliš aktuální, moţná by tu byly ještě papírové kopie."
36
Prudce jsem zvedla hlavu. "Kde?"

"Mají hromadné skladovací prostory, skryté v jedněch ze sklepních
prostorů. Spisy a záznamy. Stále zamčené a pod zámkem - ale zřejmě
bude snazší se tam dostat , neţ do boje s počítačem. Opět platí, ţe
záleţí na tom, co budeš potřebovat. Jak staré to je."
Abe mi dal dojem, ţe věznice Tarasov byla poněkud starší. Určitě byl
záznam v těchto archivech. Nepochybovala jsem,ţe stráţci jiţ psali
digitální záznamy, coţ znamenalo, ţe bychom nenašli 'minutové'
informace o tom místě a jeho bezpečnosti, ale já bych se spokojila s
mapou.
"Mohlo by to být to, co potřebujeme. Můţeš nás tam dostat?"
Mia byla klidná na několik sekund a já jsem mohla vidět, jak její
mysli pracovala. "Moţná."Podívala se na Lissu. "Umíš stále donutit
lidi, aby byli tvými otroky?"
Lissa se ušklíbla. "Nelíbí se mi myslet na to takhle, ale jo, můţu."
Byla to další schopnost Ducha.
Mia se zamyslela zase a pak rychle kývla. "Dobře. Vraťte se kolem
dvou a uvidíme, co můţeme udělat."
Dvě odpoledne pro zbytek světa znamenala půlnoc. Morojský běţel na
noční harmonogramu. Být v bílém dni mi nepřipadalo zvlášť lstivé,
ale musela jsem si představit Miu plánující, ţe ve skutečnosti tu bude
málo lidí.
Snaţila jsem se rozhodnout, zda bychom se měli stýkat více, kdyţ se
ozvalo zaklepání a přerušilo mé myšlenky. Mia sebou trhla a najednou
vypadala nesvá. Zvedla se a došla ke dveřím, a známý hlas se rozlehl
chodbou směrem k nám.
"Promiň, ţe jdu brzy, ale já -"
Christian vstoupil do obývacího pokoje. Náhle zklapnul, kdyţ uviděl
Lissu a mě. Kaţdý vypadal zmrazený, takţe to vypadalo, ţe to bylo na
mně, abych předstírala, ţe to není nepříjemná situace.
"Hej, Christiane," řekla jsem vesele. "Jak to jde?"
Jeho oči se upíraly na Lissu a trvalo mu chvíli přetáhnout je na mě.
"Fajn." Podíval se na Miu. "Můţu se vrátit...."
Lissa rychle vstala. "Ne," řekla hlasem chladným a 'princeznovským'.
"Rose a já musíme jít tak jako tak."
37
"Jo," souhlasila jsem. "Máme... Věci... Na práci. A nechceme přerušit

vaše..." Sakra, neměla jsem tušení, co se chystají dělat. Nebyla jsem si
jistá.
Mia našla svůj hlas. "Christian chtěl vidět některé z mých chmatů,
které jsem se naučila se stráţci."
"Cool." Pořád s úsměvem na tváři jako Lissa jsem vyrazila ke dveřím.
Kdyţ Lissa procházela kolem Christiana, řekla mu. "Jill bude ţárlit."
A nejen Jill. Po dalším kole loučení, Lissa a já jsme odešli. Cítila jsem
její vztek a ţárlivost vyzařující přes pouto.
"Je to pouze jejich Bojující Klub, Liss," řekla jsem, bez potřeby jejího
mluvení. "Nic se neděje. Začnou mluvit o úderech a kopech a dalších
nudných věcech." No vlastně, ty věci byly hodně sladké, ale nebyla
jsem schopná oslavovat, ţe Mia a Christian budou spolu.
"Moţná ţe teď se nic děje," zavrčela, dívala se chladně dopředu."Ale
kdo ví, co by se mohlo stát? Tráví čas společně , cvičí některé fyzické
pohyby, jedna věc vede k další - "
"To je směšné,"řekla jsem. "Tento druh věcí není vůbec romantický."
Další leţ, přesně tak začal můj vztah s Dimitrijem. Znovu, neměla
jsem se o tom zmiňovat. "Kromě toho, Christian nemůţe chodit s
kaţdou holkou, na kterou se zavěsí. Mia, Jill - bez uráţky, ale on není
na 'muţné' holky."
"On je opravdu hezký," namítla, temné pocity se v ní stále vařily.
"Jo," připustila jsem, mé oči pozorovaly cestu. "Ale ony ho tak
neberou. A navíc jsem myslela, ţe se nestaráš o to, co dělá."
"Taky ţe ne," souhlasila, dokonce ani nepřesvědčila sama sebe, natoţ
mně. "Vůbec ne."
Moje pokusy odvrátit od toho pozornost byly po celý den zbytečné.
Tašina slova se vrátila ke mně: Proč to nespravíš? Vzhledem k
tomu,ţe Lissa a Christian jsou strašně nerozumní, jsem zachytila své
vlastní naštvané pocity- které mě na oplátku nasraly. Christian by byl
docela uţitečný v mých nezákonných eskapádách, ale musela jsem si
drţet kvůli Lisse odstup.
Nakonec jsem ji nechala se špatnou náladou, kdyţ přicházela večeře.
Srovnání s její romantickou situací, můj vztah s polo-zkaţeným
královským playboyem a nesouhlasy z jeho rodiny se zdál vyloţeně
optimistický. Jaký smutný a děsivý svět to byl. Ujistila jsem Lissu, ţe
38
si ji najdu hned po večeři, abychom spolu mohly hned vyrazit za

Miou. Zmínka o Mie neudělala Lissu šťastnou, ale pomyšlení na
moţné vloupání ji odvedlo na okamţik od Christiana.
Šaty,které jsem měla na večeři byla kaštanové, z lehkého, průsvitného
materiálu, který byl skvělý pro letní počasí. Výstřih byl slušný, a jen
malé rukávy jim daly 'nóbl' vzhled. Z vlasů jsem si udělala nízký
culík, aby skrylo moje tetování, málem jsem vypadala jako slušná
přítelkyně - která se ukazovala v klamným vzhledu, kdyby viděli, jak
moje bláznivá část touţila po mém minulém příteli,který vstal z
mrtvých.
Adrian si mě prohlédl od hlavy aţ k patě, kdyţ jsem dorazili k domu
jeho rodičů. Měli trvalý pobyt tady u soudu. Malý úsměv na tváři mi
řekl, ţe se mu líbilo, co viděl.
"Schvaluješ?" Zeptala jsem se, otočila se dokola.
Protáhl ruku kolem mého pasu. "Bohuţel ano. Doufal jsem, ţe bys ses
ukázala v něčem hodně...no, jako 'drzá holka'. Něco, co by pohoršilo
moje rodiče."
"Někdy to vypadá, jako by ses o mě nestaral jako o člověka," všimla
jsem si, kdyţ jsme šli dovnitř . "Je to, jako bys mou pomocí chtěl
ostatní šokovat."
"Je to tak, malá dhampýrko. Mám tě rád, a s tvým pouţíváním šokuju
ostatní."
Schovávala jsem úsměv, kdyţ nás hospodyně Ivaškových vedla
domem. Soud vlastně měl restaurace a kavárny zastrčené daleko ve
svých budovách, ale královští, jako rodiče Adriana povaţovali za
samozřejmost, mít efektní večeři v jejich domácnosti. Já bych raději
byla na veřejnosti. Víc únikových moţností.
"Vy musíte být Rose."
Moje zkoumání východů bylo přerušeno, kdyţ velmi vysoká, velmi
elegantní Morojská ţena přišla do místnosti. Měla na sobě dlouhé,
tmavě zelené saténové šaty, které dokonale ladily s jejíma očima- s
Adrianovýma očima. Tmavé vlasy měla staţené do drdolu, a usmála
se na mě,vzala mě za ruku.
"Já jsem Daniella Ivašková," řekla. "Těší mě tě konečně poznat."
Byla to pravda? Moje ruka s ní automaticky potřásla. "Taky mě těší,
paní Ivašková."
39
"Říkej mi Daniella, prosím." Otočila se, aby pozdravila Adriana a

narovnala mu límec. "Upřímně, miláčku," řekla. "Myslíš si, ţe bys ses
mohl dokonce podívat do zrcadla, neţ vyjdeš ven ze dveří? Tvoje
vlasy jsou šílené."
Uhnul jejím rukám směrujícím k jeho hlavě. "Děláš si srandu? Strávil
jsem hodiny před zrcadlem, aby to vypadalo takhle."
Vydala trýznila povzdech. "Někdy si říkám, jestli je štěstí nebo není,
ţe nemám ţádné další děti." Za ní, tichí sluţebníci přinesli na stůl
podnosy. Zvedly víka a můj ţaludek zamručel. Doufala jsem, ţe to
nikdo jiný neslyšel. Daniella se podívala chodbou za ní. "Nathane,
mohl by sis pospíšit? Jídlo bude studené."
O několik okamţiků později, těţké kroky zněly na zdobené dřevěné
podlaze, a Nathan Ivaškov vtrhl do pokoje. Stejně jako jeho manţelka
byl oblečen formálně, modrá saténová kravata se leskla vedle jeho
těţkého, černého kabátu. Vypadal stejně, jak jsem si pamatovala:
výrazně stříbrné vlasy a vousy. Napadlo mě, jestli takhle budou
vypadat Adrianovy, aţ zestárne. Ne, to já nikdy nezjistím. Adrian si
pravděpodobně obarví vlasy při prvním náznaku šedých - nebo
stříbrných.
Adrianův otec by mohl být přesně takový, jakého jsem si pamatovala,
ale bylo jasné, ţe nemá ponětí, kdo jsem. Ve skutečnosti se zdál
opravdu překvapen, ţe mě vidí.
"Tohle je Adrianova, ah, přítelkyně, Rose Hathawayová," řekla jemně
Daniella. "Pamatuješ - řekl, ţe ji přivede dnes večer."
"Těší mě, Pane Ivaškove."
Narozdíl od jeho manţelky mi nenabídl, abych mu tikala-upřímně,
ulevilo se mi. Strigoj, který přeměnil Dimitrije se jmenoval Nathan, a
tak to nebylo jméno, které bych chtěla vyslovovat. Adrianův otec s i
mě prohlíţel, ale ne tak, ţe jsem byla Adrianova přítelkyně. Bylo to
spíš, jako bych byla zvláštnost. "Ach. Dhampýrská holka."
Nebyl hrubý, jen bez zájmu. Myslím, ţe to nebylo, jako by mě nazval
krvavou děvkou nebo tak něco. Všichni jsme zasedli k jídlu, a kdyţ
Adrian drţel jeho typický ďábelský úsměvem na tváři, ke mně opět
dolehla atmosféra, ţe on opravdu, opravdu potřebuje cigaretu.
Pravděpodobně taky tvrdý alkohol. Být kolem s jeho rodiči nebylo
něco, co by si uţíval. Kdyţ jeden ze sluţebníků nalil nám všem víno,
40
Adrian vypadal, ţe se mu nesmírně ulevilo a nedrţel se zpátky.

Střelila jsem na něj varovný pohled, ať na to ani nemyslí.
Nathanovi se podařilo rychle hltat jeho vepřové medailonky, zatímco
stále vypadal elegantně a správně. "Takţe," řekl, pozornost zaměřil na
Adriana, "Teď, kdyţ Vasillisa odmaturovala, co se sebou hodláš
dělat? Nebudeš zůstávat na škole s maturanty, ţe ne? Nemá smysl uţ
tam být."
"Já nevím, "řekl Adrian líně. Zavrtěl hlavou, další porušení jeho
pečlivě rozcuchaných vlasů. "Bylo pěkné tam být s nimi. Mysleli si,
ţe jsem vtipnější, neţ opravdu jsem."
"Překvapivý," odvětil otec."Ty nejsi vtipný vůbec. Je na čase udělat
něco výnosného. Pokud se nevrátíš do školy, měli bys ses alespoň
podílet na nějakém obchodním jednání rodiny. Taťána tě kazí, ale
mohl by ses toho hodně naučit od Rufuse."
Věděla jsem toho hodně o královské politice,rozpoznala jméno.
Nejstarší člen kaţdé rodiny byl "princ" nebo "princezna" a kaţdý z
nich měl své místo v radě- a pak se jeden z nich stal králem nebo
královnou. Kdyţ se Taťána stala královnou, Rufus převzal jméno
princ, jako další nejstarší v rodině.
"Pravda," řekl Adrian suše. Nesnědl moc jídla z toho, co měl u sebe.
"Já bych opravdu rád věděl, jak dokáţe utajit své dvě milenky před
jeho manţelkou."
"Adriane!" vyštěkla Daniella, rudá barva polila její tvář. "Neříkej
takové věci u našeho stolu- a rozhodně ne před hostem."
Nathan se nezdál, ţe by upozornění na mě bral na vědomí a odmítavě
pokrčil rameny. "Na ní nezáleţí." Skousla jsem si ret, potlačovala
nutkání zjistit, jestli bych mohla hodit můj talíř s Čínou a udeřil ho do
hlavy. Rozhodla jsem se proti tomu. Nejenţe by to zničilo večeři, ale
talíř bych stejně pravděpodobně nemohla zvednout tak, jak jsem
potřebovala. Nathan obrátil svoje mračení opět na Adriana. "Ale na
tobě ano. Nenechám tě posedávat kolem a nic nedělat- a pouţívat naše
peníze na financování."
Něco mi řeklo, ţe bych měla zůstat mimo, ale nemohla jsem snést
pohled na Adriana od jeho mrzutého otce. Adrian sedával kolem a
plýtval penězi, ale Nathan neměl právo dělat si legraci za to z něho
41
legraci. Myslím, určitě, ţe jsem v tom měla velkou 'zásluhu'. Ale to

byla jiná.
"Moţná bys mohl jít na Lehigh s Lissou," nabídla jsem. "Pokračovat s
ní ve zkoumání ducha a pak... Dělat, cokoliv jiného, co jsi dělal, kdyţ
jsi byl naposledy ve škole...."
"Pití a přeskakování třídy," řekl Nathan.
"Umění," řekla Daniella. "Adrian dělal umění."
"Opravdu?" Zeptala jsem se, obrátila se k němu překvapeně. Nějak
jsem si ho dokázala představit při umění. Je zvláštnost jeho
nevyzpytatelné osobnosti. "Tak to by bylo perfektní. Mohl bys to dělat
znovu."
Pokrčil rameny a vypil svou druhou sklenici vína. "Já nevím. Měl
bych v této akademii stejné problémy jako v té předchozí."
Zamračila jsem se. "Jaké?"
"Domácí úkoly."
"Adriane," zavrčel otec.
"To je v pořádku," řekl Adrian nenuceně. Poloţil leţérně ruku na stůl.
"Já opravdu nepotřebuju práci nebo extra peníze. Aţ se Rose a já
vezmeme, děti a já budeme ţít z její stráţcovské mzdy."
Všichni jsme ztuhli, i já. Věděla jsem dobře, ţe si dělá legraci.
Myslím, ţe pouţil manţelství a děti jako 'útočiště' (a byl jsem docela
jistá, ţe to nemyslel váţně), hubený plat stráţce nikdy nebude
dostatečný pro jeho luxusní ţivot, který vyţadoval.
Adrianův otec si nicméně vůbec nemyslel, ţe si dělá legraci. Daniella
se zdála nerozhodnutá. Já, já jsem se prostě cítila nepříjemně. Bylo to
velmi, velmi špatné téma na večeři, jako je tato a já jsem nemohla
uvěřit,ţe Adrian došel tak daleko. Ani jsem si nepomyslela, ţe vina
byla na vině. Adrianovi se prostě líbilo mučit jeho otce.
Hrozné ticho bylo těţší a těţší. Můj instinkt vyplnit rozhovor zuřil, ale
místo abych něco řekla jsme raději zůstala ticho. Napětí se zvýšilo.
Kdyţ zazvonil zvonek, všichni čtyři jsme leknutím nadskočili na
našich ţidlích.
Hospodyně, Torrie, běţela ke dveřím a jsem si oddechla úlevou.
Nečekaný návštěvník by pomohl zmírnit napětí.
Nebo moţná ne.
42
Torrie si odkašlala kdyţ se vrátila, zjevně nervózní, kdyţ se dívala z

Danielly na Nathana. "Její královská výsost, královna Taťána je tady."
Ne. Boţe.
Všichni tři Ivaškovi náhle vstali a o půl vteřiny později jsem se k nim
přidala. Předtím jsem Adrianovi nevěřila, ţe by Taťána mohla přijít. Z
jeho obličeje jsem teď poznala, ţe byl překvapený taky. Ale opravdu,
byla tady. Vešla do pokoje, elegantně oblečená v tom, v čem právě
musela řešit obchodní jednání: na míru černé kalhoty a sako z
červeného hedvábí a pod ním krajkovou halenku. Malé drahokamy
zářily v jejích tmavých vlasech, a ty panovačné oči se podívaly se
dolů na nás všechny, jak jsme se rychle ukláněly. Dokonce i její
vlastní rodina následovala formality.
"Teto Taťáno," řekl Nathan, nutil se do něčeho, co vypadalo jako
úsměv na tváři. Nemyslím si, ţe to dělal velmi často. "Nechcete se k
nám připojit na večeři?"
Mávla rukou odmítavě. "Ne, ne. Nemohu zůstat. Jsem na cestě k
setkání s Priscillou, ale řekla jsem si, ţe se zastavím, kdyţ jsem
slyšela, ţe se Adrian vrátil." Její pohled padl na něj. "Nemůţu uvěřit,
ţe jsi tu celý den a nepřišel jsi mě navštívit." Její hlas byl chladný, ale
přísahám, ţe pobavení zajiskřilo v jejích očích. Bylo to děsivé. Ona
nebyla někdo, o kom bych si myslela, ţe je vřelý a zmatený. Záţitek,
vidět ji venku mimo její luxusní pokoje byl zcela nereálný.
Adrian se na ni usmál. On byl hned v pokoji jednoznačně
nejpohodlnější osoba. Z důvodů, které jsem nikdy nepochopila,
Taťána milovala a rozmazlovala Adriana. Tím nechci říct, ţe
nemilovala ostatní členy rodiny, bylo jen jasné, ţe on je její oblíbenec.
Vţdycky to mě překvapilo, protoţe on byl někdy darebák.
"Ále, Myslel jsem, ţe máš důleţitější věci na práci neţ mě," řekl jí.
"Kromě toho jsem přestal kouřit, takţe teď uţ spolu nebude moci jít
propašovat cigarety za trůn."
"Adriane!" trestal ho Nathan, obličej přešel do jasně červené. ¨Tehdy
mě napadlo, ţe by jsme mohli hrát hru na pití, kolikrát on vysloví
jméno svého syna. "Tetičko, já se omlouv-"
Taťána zvedla ruku. "Oh, buď zticha Nathane. Nikdo to nechce
slyšet." Skoro jsem se dusila. Být ve stejné místnosti s královnou bylo
příšerný, ale vidět tu děvku jak slovně fackuje pana Ivaškova se
43
nedalo srovnávat. Otočila se zpátky k Adrianovi, obličej rozmrazoval.

"Konečně jsi přestal? Šlo jen o čas. Předpokládám, ţe to je tvoje
práce?"
Trvalo mi chvíli,neţ jsem si uvědomila, ţe mluví ke mně. Aţ do této
chvíle jsem doufala, ţe si mě nevšimne. Zdálo se to jako normální
rozhovor, lepší neţ kdyţ na mě křičela a nazvala mě krvavou děvkou.
Bylo to šokující. Její hlas nebyl obviňující. Byl to. . . Ohromující.
"N-no, to jsem nebyla já, Vaše Veličenstvo," řekla jsem. Moje
trpělivost byla daleko od mého chování při našem posledním setkání.
"Adrian byl ten, kdo měl, ehm, odhodlání to udělat."
Boţe, pomoz mi, Taťána se zasmála. "Velmi diplomatické. Měli by tě
přiřadit, aby se stala politikem."
Nathanovi se nelíbilo, ţe pozornost je zaměřená na mě. Nebyla jsem si
jistá,jestli mi to je nepříjemné nebo není. "Vy a Priscilla něco dnes
večer vyřizujete? Nebo jdete jen na přátelskou večeři?"
Taťána uhnula pohledem ode mne. "Obojí. Existuje určité rodinné
neshody. Nejsou veřejně, ale dostaly se ven. Lidé dělají hluk o
zabezpečení. Někteří jsou připraveni zahájit přípravy aţ teď. Jiní se
ptají, jestli stráţci musejí spát. "Obrátila oči." A to jsou ty
nejsmyslnější názory."
O tom není pochyb. Tato návštěva byla mnohem zajímavější.
"Doufám, ţe zavřete ty rádoby bojovníky, "zavrčel Nathan." Naše
bojování společně se stráţci je absurdní."
"Co je absurdní,"řekla Taťána," je spor mezi královskými. To, co chci
je 'Drţ hubu'." Její tón vyrostl do výšky, velmi královského."Jsme
vedoucí mezi Moroji. Musíme jít příkladem. Musíme být jednotní, aby
jsme přeţili."
Studovala jsem ji zvědavě. Co to znamená? Souhlasí nebo nesouhlasí
s postojem Nathana-proti bojům Morojů. Ona zmínila pouze nastolení
míru mezi jejími lidmi. Ale jak? Její metoda byla povzbudit tento
nový návrh nebo ho srovnat se zemí? Bezpečnost byla pro všechny
důleţitá věc, od těch útoků, a na ní bylo, aby to uklidnila.
"Pro mě to zní příliš sloţitě," řekl Adrian, mluvil lhostejně k důleţité
věci. "Pokud si přesto chceš dát cigaretu, udělám malý ústupek."
"Budu na tebe čekat zítra," řekla suše. "Nech cigarety doma." Podívala
se na jeho prázdné sklenice. "a další věci." Záblesk nezlomného
44
odhodlání zkříţilo její pohled, a i kdyţ to odešlo tak rychle, jak přišlo,
cítila jsem skoro úlevu- Věděla jsem, ţe tam byla ledová Taťána.
Rozloučil se. "Poznamenáno."
Taťána dala nám ostatním krátké pohledy."Přeju příjemný večer,"
bylo její jediné rozloučení. My jsme se znovu uklonili a pak zamířila
zpět ke dveřím. Jak opustila místnost, uslyšela jsem mumlání.
Cestovala s doprovodem, uvědomila jsem si, a nechala je všechny v
hale, zatímco ona přišla pozdravit Adriana.
Večeře potom byla tichá. Taťánina návštěva nás všechny překvapila.
Alespoň to znamenalo, ţe jsem nemusela poslouchat Adrianova a jeho
otce hašteření. Daniella většinou zachovala to málo rozhovoru, jaký
tam byl, snaţila se zjistit moje zájmy, a já jsem si uvědomila, ţe ona
neřekla ani slovo během krátké návštěvy Taťány. Daniella se přivdala
k Ivaškovým a já jsem přemýšlela, jestli ji královna zastrašovala.
Kdyţ nadešel čas našeho odchodu, Daniella byla samý úsměv,
zatímco Nathan odešel do své pracovny.
"Musíš chodit častěji," řekla Adrianovi, uhladil mu vlasy přes jeho
protesty. "A ty jsi vítána kdykoli, Rose."
"Děkuji," řekla jsem, vyjevená. Pořád jsem studovala její tvář, abych
zjistila, jestli lţe, ale myslela jsem si, ţe mluvila pravdu. Nedávalo to
smysl. Morojové neschvalovali dlouhodobý vztah s dhampýry.
Královští Morojové obzvláště ne. A Královský Moroj sblíţený s
královnou zejména ne, alespoň pokud by se nestal nějaký zázrak.
Adrian si povzdechl. "Moţná, kdyţ on nebude kolem. Oh, sakra. To
mi připomíná. Naposledy jsem si tu nechal kabát - chtěl jsem se dostat
ven příliš rychle."
"Ty máš asi padesát kabátů," poznamenala jsem.
"Zeptej se Torrie, "řekla Daniella. "Bude vědět, kde je."
Adrian odešel hledat hospodyni, takţe jsem zůstala s jeho matkou.
Chovala jsem se zdvořile, bezvýznamně mluvit, ale moje zvědavost
vyhrála.
"Večeře byla opravdu skvělá," řekla jsem jí upřímně. "A doufám, ţe
vám večer nepřišel špatný... Ale myslím... no, vypadáte v pořádku, ţe
chodím s Adrianem."
Přikývla vyrovnaně. "Já jsem."
45
"A..." No, musela jsem to říct. "Tať - královna Taťána se s tím zdála
taky v pohodě."
"Je."
Byla jsem si jistá, ţe kdybych nezastavila čelist, spadla by mi aţ na
podlahu. "Ale... Myslím, ţe v posledně, kdyţ jsem s ní mluvila, byla
opravdu šílená. Pořád mi říkala, znovu a znovu, jak nám nedovolí být
spolu v budoucnosti nebo se vzít, nebo něco takového." Zděsila jsem
se, připomínaje Adrianův vtip. "Myslel jsem, ţe budete cítit to samé.
Pán Ivaškov to tak cítí. Nemůţete opravdu chtít, aby váš syn byl
navţdy s dhampýrkou."
Daniellin úsměv byl laskavý, ale ironický. "Máš v plánu být s ním
navţdy? Plánuješ svatbu a usadit se?"
Otázka mě zastihla naprosto nepřipravenou. "Já... ne... Myslím, ţe by
nebylo špatné být s Adrianem. Jen jsem nikdy -"
"Neplánovala se usadit?" Přikývla moudře. "To je to, co jsem si
myslela. Věř mi, ţe vím, ţe Adrian nebyl předtím váţný. Všichni
děláme ukvapené závěry, které nic neznamenají. Slyšela jsem o tobě,
Rose - kaţdý. A obdivuji vás. A na základě co jsem se dozvěděla,
hádám, ţe nejsi typ, který by přestal být stráţkyní a stala se ţenou v
domácnosti."
"Máte pravdu,"připustila jsem.
"Pak nevidím problém. Oba jste mladí. Máte právo se bavit a dělat, co
chcete, ale já - ty a já - víme, ţe i kdyţ bys byla s Adrianem po zbytek
ţivota, nehodláš se vdát nebo usadit. A to nemá nic společného s tím,
co Nathan nebo někdo říká. Tak to na světě chodí. Je to druh člověka,
který jsi. Vidím to v tvých očích. Taťána si to uvědomila taky, a to je
důvod, proč se stáhla. Musíš bojovat,a to je to, co budeš dělat.
Alespoň pokud máš opravdu v úmyslu být stráţcem."
"Mám." Zírala jsem na ni v úţasu. Její postoj byl úţasný. Ona byla
první královská s kterou jsem se setkala,která ihned nezcvokla a
nebláznila kvůli myšlence Moroje a dhampýrce jako páru. Pokud
ostatní lidé sdílí její názor, bylo by hodně ostatních ţivotů
jednodušších. A měla pravdu. Nezáleţelo na tom, co si myslel Nathan.
Ani nevadilo, jestli byl Dimitrij kolem. Pointa byla, ţe Adrian a já
jsme neměli v úmyslu být spolu po zbytek ţivota, protoţe já vţdycky
46
budu stráţce a mít povinnosti, nikoli lenošení, jak to dělal on. Chápala
jsem ţe věci jsou tak jednodušší. . . Přesto se mi bylo trochu smutno.
Za ní jsem viděla,jak se Adrian blíţí chodbou. Daniella se naklonil
dopředu, nízkým hlasem mi řekla. Byla tam nostalgická poznámka v
jejích slovech, kdyţ promluvila, tón jako matka. "Ale Rose? Kdyţ
jsem v pořádku s vámi dvěma a vy jste šťastní, prosím, snaţ se mu
moc nezlomit srdce, aţ přijde čas."
Kapitola čtvrtá
Rozhodla jsem se, ţe bude nejlepší nemluvit s Adrianem o mým

rozhovoru s jeho matkou. Nemusela jsem mít duševní síly, abych
cítila jeho smíšené nálady, jak jsme se vraceli do bydlení pro hosty.
Jeho otec ho rozzlobil, ale přijetí jeho matky ho těšilo. Nechtěla jsem
ho trápit tím, ţe jeho matka je s námi v pořádku, protoţe to není trvalý
vztah, jenom zábava.
"Tak ty jdeš pryč s Lissou?" zeptal se, kdyţ jsme dorazili ke svým
pokojům.
"Jo, promiň. Víš - holčičí věci." A holčičími věcmi jsem myslela
vloupání.
Adrian se zdál trochu zklamaný, ale věděla jsem,ţe mi nevyčítal naše
přátelství. Dal mi malý úsměv a objal mě kolem pasu, sklonil se a
políbil mě. Naše rty se setkaly a teplo, které mě vţdy překvapilo se
šířilo skrze mne. Po několika sladkých okamţicích mě pustil, ale z
jeho očích jsem poznala, ţe to dělal nerad.
"Uvidíme se později," řekla jsem. Dal mi ještě jednu rychlou pusu a
pak jsem zamířila do svého pokoje.
Okamţitě jsem vyhledala Lissu, která byla ve svém pokoji. Zírala
upřeně na stříbrnou lţičku, a prostřednictvím našeho pouta jsem cítila,
co dělá. Snaţila se dát sílu ducha do ní,aby ten, kdo se jí dotkne se
rozveselil. Přemýšlela jsem, jestli to měla pro sebe, nebo jen náhodně
experimentovala. Nechtěla jsem to zjistit z její mysli.
"Lţíce?" Zeptala jsem se pobaveně.
47
Pokrčila rameny a poloţil ji. "Hele, není to snadné, ale pořád se drţím
stříbra. Musím brát to, co můţu dostat."
"No, bylo by to dobré na večírky."
Usmála se a dala nohy na ebenový stolek, který byl uprostřed malého
obývacího pokoje. Pokaţdé, kdyţ jsem ho viděla, nemohla jsem si
pomoct, ale vzpomněla si na lesklý černý nábytek, který byl v mém
vězení zpátky v Rusku. Bojovala jsem s Dimitrijem s kůlem
vyrobeným z nohy od ţidle."Kdyţ o tom mluvíme... Jaký byl
večírek?"
"Nebylo to tak zlé, jak jsem si myslela," připustila jsem. "Nikdy jsme
si neuvědomila, jaký je Adrianův otec kretén. Jeho máma byla vlastně
docela v pohodě. Neměla problém, ţe spolu chodíme."
"Jo, já jsem ji potkala. Ona je fajn... I kdyţ jsem si nikdy nemyslela,
ţe by byla tak laskava, ţe by ji nevadilo vaše chození.
Nepředpokládám, ţe se její královská výsost ukázala?" Lissa to
myslela jako vtip, takţe ji moje odpověď vykolejila.
"Ukázala a ...nebylo to hrozné."
"Co? Říkala jsi, ţe to nebylo hrozné.
"Já vím, já vím. Bylo to šílené. Byla to opravdu krátká pracovní
návštěva, jen chtěla vidět Adriana, a chovala se ke mně, jako by ke
mně neměla ţádné problémy." Nechtěla jsem obtěţovat ponořit se do
politických názorů Taťány na školení Morojů k boji. "Samozřejmě,
kdo ví, co by se stalo, kdyby zůstala? Moţná ţe by se proměnila v její
staré já. To bych potřebovala celou sadu stříbrných kůlů - zastavilo by
mě, aţ bych z ní jeden vytáhla."
Lissa zasténala. "Rose, nemůţeš dělat tyhle druhy vtipů."
Usmála jsem se. "Říkám věci, které by jsi taky chtěla udělat."
To se jí vrátilo úsměv. "Uţ je to dlouho, co jsem tě slyšela vtipkovat,"
řekla tiše. Moje cesta do Ruska zlomila naše přátelství - coţ mi
nakonec ukázalo, jak moc pro mě znamenala.
Zbytek času jsme strávily tím, ţe jsme mluvily o Adrianovi a dalších
drbech. Ulevilo se mi, vidět, ţe se dostala z nálady z Christiana, ale
jak den postupoval, její úzkost rostla z naší probíhající misi s Miou.
"Bude to v pořádku," řekla jsem jí, kdyţ přišel čas. Mířili jsme zpět
přes Soudní dvůr, oblečené v pohodlných dţínách a tričkách. Bylo to
hezké být volná od školního zákazu vycházení, ale opět jsem v jasném
48
slunečním světle nedopustila cítit velmi skryté pocity. "Bude to

snadné."
Lissa mi dala pohled, ale neřekla nic. Stráţci byli bezpečnostní síla v
našem světě, a tohle bylo jejich sídlo. Vloupání bude něco jiného neţ
snadné.
Mia vypadala rozhodnutá, kdyţ jsme se k ní blíţily a já jsem cítila
povzbuzení z jejího postoje - a ţe má na sobě všechno černé. Pravda,
nebylo to moc uţitečné ve slunečním světle, ale všechno tak vypadalo
víc tajemný. Byla bych ráda věděla co se stalo s Christianem, a Lissou
taky. Opět to byl jeden z těch nejlepších nevysvětlitelných témat.
Mia nám vysvětlila její plán a já jsem upřímně cítila, ţe máme asi 65
procent na úspěch. Lissa byla neklidná z její role, neboť se jednalo o
nátlak na stráţce, ale souhlasila, ţe to udělá. Přešli jsme všechno ještě
několikrát a podrobněji a pak vyrazili do budovy, kde sídlila naše
operace. Byla jsme tam jednou, kdyţ mě Dimitrij vzal za Viktorem do
jedné sousedící budovy, kde bylo vězení. Ještě nikdy jsem dříve
nestrávila hodně času v hlavní kanceláři, a jak Mia předpovídala, v
tuhle dobu tu bylo málo lidí.
Kdyţ jsme vešli dovnitř, okamţitě jsme našli recepci, jako byste našli
v jiném správním úřadě. Přísný stráţce seděl u stolu s počítačem,
registrační skříně a stoly všude kolem něj. Nejspíš neměl moc co dělat
v této době v noci, ale byl stále ještě ve vysoké pohotovosti. Za ním
byly dveře, které upoutaly mojí pozornost. Mia vysvětlila, ţe to byla
brána do všech stráţcovských tajemství, k jejím záznamům a hlavní
kanceláři - a dohled nad oblastmi, které byly sledovány vysokým-
bezpečnostním systémem.
Přísný, nebo ne, ten chlap daroval Mie malý úsměv. "Není trochu
pozdě na tebe? Nejsi tady na lekce, viď?"
Usmála se zpátky. Musel to být jeden ze stráţců, se kterými udrţovala
přátelské vztahy za poslední dobu, co tu bydlí. "Ne, jenom jsem přišla
s některými mými přáteli a chtěla jim to tu ukázat."
On nadzvedl obočí, kdyţ se podíval na mě a Lissu. Mírně kývl na
pozdrav. "Princezna Dragomirová. Stráţkyně Hathawayová."
Předehnal nás v představení. Bylo to poprvé, co mě někdo oslovil
takhle. To mě překvapilo - a se cítila jsem se trochu provinile ze
zrady,kvůli které jsme sem přišli.
49
"To je Don," vysvětlila Mia. "Done, princezna tě chce o něco

poţádat." Podívala se významně na Lissu.
Lissa se zhluboka nadechla, a já jsem cítila pálení z nátlakové magie
přes naše pouto, kdyţ na něj upřela pohled. "Done," řekla pevně,
"Dejte nám klíče a kódy k záznamům archivu dole. A pak se ujistěte,
ţe kamery v těchto oblastech jsou vypnuty."
Zamračil se. "Proč bych-" Ale, jak její oči pevně sledovaly jeho,
nátlak ho začal ovládat. Vrásky na tváři se uhladily a já jsem vydechla
úlevou. Spousta lidí byla dostatečně silná, aby odolala nátlaku -
zejména od obyčejných Morojů. Lissa byla mnohem silnější, protoţe
ovládala ducha, i kdyţ nikdo neví, jestli by ho někdo dokázal
překonat.
"Samozřejmě," řekl a vstal. Otevřel zásuvku u stolu a podal Mie sadu
klíčů, která je dala okamţitě mě. "Kód 4312578."
Zapamatovala jsem si je a on nám pokynul ke dveřím. Chodba se
rozšířila do všech směrů. Ukázal na jedny po naší pravici. "Tady dole.
Odbočte vlevo na konci, jděte dolů dvě patra, a ty dveře vpravo."
Mia se na mě podívala, aby se ujistila,ţe jsem pochopila. Kývla jsem a
otočila se zpátky k němu. "Nyní se ujistěte, ţe kamery jsou vypnuté."
"Vezměte nás tam," řekla Lissa pevně.
Don nemohl odolat jejímu velení, a ona a Mia šly za ním, takţe jsem
šla na vlastní pěst. Tato část plánu bylo celá na mě, a tak jsem seběhla
dolů do haly. Vypadalo to jednoduše, ale stále jsem mohla na někoho
narazit- a já neovládala nátlak, aby mi pomohl z potíţí.
Donyho pokyny byly absolutně přesný, ale stále jsem ještě nebyla
připravena, kdyţ jsem pěstí naklikala kód a vstoupila do trezoru. Řady
kartoték se táhly dolů po obrovské hale. Neviděla jsem konec.
Zásuvky byly naskládané do výšky, a slabé zářivky a děsivé ticho z
toho dělaly strašidelný pocit. Stráţcovské informace,před 'digitálním'
věkem. Bůh ví, jak hodně staré ty záznamy byly. Ţe by středověké
dny v Evropě? Náhle jsem se cítila zastrašená a přemýšlela, jestli bych
se z toho mohla vykroutit.
Šla jsem k první skřínce po mé levici, s úlevou zjistila, ţe byla
označena. AA1-četla jsem. Dole bylo AA2 a tak dále. Ach jo.
Vypadalo to na několik skříní, neţ se dostanu z A. Byla jsem vděčná,
ţe organizace byla stejně jednoduchá jako abecední pořadí, ale teď
50
jsem pochopila, proč tyto skříně šly donekonečna. Musela jsem se

vrátit více neţ tři čtvrtiny cesty dolů do místnosti,abych se dostala k T.
Aţ kdyţ jsem došla k TA27, našla jsem sloţku pro vězení Tarasov.
Zalapala jsem po dechu. Sloţka byla silná, plná nejrůznějších
dokumentů. Byly tam stránky o vězení v historii a jeho migraci vězňů,
stejně jako plány pro jeho umístění. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tolik
informací. . . Ale co budu potřebovat? Co by bylo uţitečné? Odpověď
přišla rychle: všechno. Zavřela jsem zásuvku a strčila sloţku pod ruku.
Ok. Čas, abych odsud vypadla.
Otočila jsem se a začal jít ve směru, odkud jsem přišla. Teď, kdyţ
jsem měla, co jsem potřebovala, naléhavost v útěku na mě tlačila.
Byla jsem skoro tam, kdyţ jsem zaslechla tiché cvaknutí a dveře se
otevřely. Ztuhla jsem, dhampýr, zkoumala jsem kroky. Ztuhl stejně,
jasně úţasem, a vzala jsem to jako malé poţehnání, kdyţ mě hned
nepřišpendlil ke zdi a nezačal mě vyslýchat.
"Ty jsi Rose Hathawayová," řekl. Dobrý boţe. Je tady někdo, kdo
neví, kdo jsem?"
Napjala jsem se, nevěděla, co teď očekávat, ale mluvila jsem, jako by
naše setkání zde bylo naprosto logické. "Vypadá to tak. Kdo jste vy?"
"Michail Tanner," řekl stále ještě zmateně. "Co tady děláš?"
"Jednu záleţitost," řekla jsem bezstarostně. Pozvedla jsem sloţku. "
Stráţci mě sem pro něco poslali."
"Lţete," řekl. "Jsem stráţce na archivní povinnosti. Pokud by někdo
něco potřeboval, poslali by mě."
Ou, do prdele. Náš skvělý plán selhal. Přesto, jak jsem tam stála,
podivná myšlenka přišla ke mně. Jeho vzhled jsem vůbec
nepoznávala: kudrnaté hnědé vlasy, střední postavy, třicítka. Docela
hezký, opravdu. Ale jeho jméno. . . něco o jeho jméně. . .
"Paní Karpová," vydechla jsem. "Vy jste ten,... Byl jste zapletený s
paní Karpovou."
Ztuhl, modré oči se ostraţitě zúţily. "Co ty o tom víš?"
Polkla jsem. To, co jsem udělala - nebo se snaţila udělat pro Dimitrije
- nebylo bez minulosti. "Vy jste ji miloval. Šel jste ji zabít po tom,
co... Co se přeměnila."
Paní Karpová byla učitelka na naší škole před několika lety. Byla
uţivatelka ducha a jak temné účinky jí začínaly dohánět k šílenství,
51
udělala to jediné, co mohla, aby si zachránila mysl: stala se

Strigojkou. Michail, její milenec, udělal to jediné, o čem věděl, ţe
můţe ukončit to zlo:najít a zabít ji. Napadlo mě, ţe stojím tváří-v-tvář
hlavnímu hrdinovi příběhu lásky zdaleka ne tak dramatické jako mé
vlastní.
"Ale vy jste ji nikdy nenašel," řekla jsem tiše. "Ţe jo?"
Trvalo mu dlouho neţ odpověděl, oči na mě silně upíral. Přemýšlela
jsem, na co myslí. Na ní? Jeho vlastní bolesti? Nebo mě zkoumal?
"Ne," řekl nakonec. "Musel jsem přestat. Stráţci mě potřebovali víc."
Mluvil o tom klidně, kontrolovaným způsobem-v čemţ stráţci
vynikali-, ale v jeho očích jsem viděla zármutek - zármutek, který
jsem více neţ chápala. Váhala jsem, ale musela jsem zkusit svou
poslední šanci, abych nebyla zatčena a neskončila ve vězeňské cele.
"Já vím... Vím, ţe máte všechny důvody,aby jste mě odsud vyvedl a
zavřel mě. To je to, co by jste měl udělat - to, co bych udělala taky.
Ale věc se má tak... " Opět jsem ukázala na sloţku. "No, já jsem
někdo, kdo se snaţí dělat to, co jsi dělal ty. Snaţím se někoho
zachránit."
On zůstal klidný. On si pravděpodobně myslel, ţe slovem 'zachránit'
mám na mysli 'zabít'. Kdyţ věděl, kdo jsem, musel vědět, kdo byl můj
učitel. Jen málo lidí vědělo o mém romantickém vztahu s Dimitrijem,
ale ţe se jednalo o něho, bylo předem jasné.
"Je to marný, víš," řekl Michail konečně. Tentokrát se mu trochu
zlomil hlas. "Snaţil jsem se... Snaţil jsem tak tvrdě, abych ji našel.
Ale kdyţ zmizí..., Kdyţ nechtějí, aby se našli..." Zavrtěl hlavou.
"Neexistuje nic, co můţeme udělat. Chápu, proč to chceš udělat. Věř
mi, já to vím. Ale je to nemoţné. Uţ ho nikdy nenajdeš, pokud to on
nebude chtít."
Uvaţovala jsem, kolik bych toho mohla říct Michailovi - kolik bych
měla. Napadlo mě, ţe kdyby byl někdo jiný na tomto světě, kdo by
pochopil, čím si procházím, bylo by to tento člověk. Kromě toho, jsem
neměla mnoho moţností.
"Věc se má tak, ţe já ho mohu najít," řekla jsem pomalu. "Sleduje
mě."
"Co?" Michail zvedl obočí. "Jak to víš?"
"Protoţe, ehm, posílá mi o tom dopisy."
52
Ten divoký bojovník se okamţitě vrátil. "Kdyţ tohle víš, kdyţ ho

můţeš najít . . . měla bys ho zabít."
Trhla jsem sebou nad těmi posledními slovy a znovu se bála, co jsem
měla říct dál." Věřil bys mi, kdybych ti řekla, ţe je způsob, jak ho
zachránit?"
"Myslíš tím, zničit ho."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. . . Mám na mysli ho opravdu zachránit.
Způsobem, jak ho vrátit zpátky."
"Ne," řekl Michail rychle." To je nemoţné."
"To nemusí být. Znám někoho, kdo to udělal -, kdo změnil Strigoje
zpátky." Dobře, to byla malá leţ. Já ho vlastně ještě neznala, ale měla
jsem v úmyslu dostat se do vězení k někomu-někomu-kdo- někoho
znal...
"To je nemoţné," Michail opakoval. "Strigojové jsou mrtví. Nemrtví.
Je to stejné."
"Co kdyby tu byla šance?" Řekla jsem. "Co kdyţ by se to dalo udělat?
Co kdyţ by se paní Karpová - Soňa - mohla stát Morojkou znovu? Co
kdybyste mohli být zase spolu?" Znamenalo by to, ţe by se stala
znovu bláznem, ale to bylo vedlejší.
Bylo to jako věčnost, neţ odpověděl a moje úzkost rostla. Lissa
nemůţe pouţívat nátlak navţdy, a Mia řekla, ţe musím být rychlá.
Tento plán se rozpadne jestli se nedostanu brzy ven. Přesto jsem ho
úmyslně pozorovala, viděla, ţe jeho tvář váhá. Po celou tu dobu, on
stále miluje svou Soňu.
"Jestli to, co říkáš, je pravda - a já tomu nevěřím - pak jdu s tebou."
Wau, ne. To nebylo v plánu. "To nejde," řekla jsem rychle. "Uţ mám
na své straně pár lidí." Další malá leţ. "Přidání dalších by to mohlo
zničit. Nedělám to sama," řekla jsem, přerušila jeho další argument.
"Pokud mi opravdu chceš pomoct - opravdu chceš mít šanci, aby se
mohla vrátit - musíš mě nechat jít."
"Neexistuje způsob, jak to můţe být pravda," opakoval. Ale v jeho
hlase byly pochybnosti a já jsem pokračovala.
"Můţeš mi dát tu šanci?"
Další mlčení. Začala jsem se teď potit. Michail zavřel na chvíli oči a
zhluboka se nadechl. Pak ustoupil a pokynul ke dveřím. "Jdi."
53
Málem jsem uklouzla,kdyţ jsem okamţitě popadla za kliku. "Děkuji

ti. Děkuji moc."
"Mohl bych z toho mít spoustu problémů," řekl unaveně. "A pořád
nevěřím,ţe je to moţné."
"Ale doufáš v to."
Nepotřebovala jsem odpověď,abych věděla, ţe jsem měla pravdu.
Otevřela jsem dveře, ale neţ jsem vyšla ven,zastavila jsem se a
podívala se na něj. Tentokrát uţ neskrýval smutek a bolest v jeho
obličeji. "Jestli to myslíš... Pokud mi chceš pomoci... Tam by mohl
být způsob, jak můţeš."
Další kousek puzzle zapadl na své místo, coţ jsem moc potřebovala.
Vysvětlila jsem, co jsem od něj potřebovala a byla jsem překvapena,
jak rychle souhlasil. Byl opravdu jako já, uvědomila jsem si. Oba jsme
věděli, ţe myšlenka, vrátit Strigoje zpět je nemoţná. . . a přesto jsme
oba doufali, ţe je to moţné.
Po tom jsem sama utekla zpět nahoru. Don nebyl u svého stolu a já
jsem přemýšlela, co s ním Mia udělala. Nečekala jsem,abych to
zjistila a místo toho šla ven, pryč na malé nádvoří,kde jsme domluvili
naše setkání. Mia a Lissa tam čekaly. Jiţ nepozorná úzkostí, jsem se
otevřela poutu a cítila Lissino rozčilení.
"Díky Boţe," řekla, kdyţ mě viděla. "Myslely jsme, ţes byla
přistiţena."
"No... Je to dlouhý příběh." Nenamáhala jsem se ho říct. "Dostala
jsem, co jsem potřebovala. A... Skutečně mnohem více. Myslím, ţe to
můţeme udělat." Mia mi dala pohled, který byl křivý a teskný. "Přeju
si vědět, co se chystáte dělat."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne," odpověděla jsem. "Nejsem si jistá, ţe bys
chtěla."
Kapitola Pátá
Rozhodla jsem se, ţe bude nejlepší, kdyţ Lissa a já jsem tu zůstaly dýl
a kdyţ jsme se vrátily do jejího pokoje, zíraly jsme do dokumentů.
Ona měla změť pocitů, kdyţ jsem jí řekla o svém setkání s Michailem
54
- které jsem nezmínila Mie. Lissina počáteční reakce byla překvapení,

ale byly tam také jiné věci. Strach z problémů, které jsem mohly
dostat. Trochu romantiky nad tím, co jsme oba-Michail a já- byli
ochotni udělat pro ty, které milujeme. Zajímalo jí, jestli by dělala to
samé kdyby Christian byl v této situaci. Rozhodla se okamţitě, ţe ano,
její láska k němu byla stále silná. Pak si však řekla, ţe ona se uţ o něj
vlastně nestarala, kdyţ jsem zjistila tuto nepříjemnost, byla jsem ještě
více roztrţitá.
"Co se děje?" zeptala se.
Povzdechla jsem si nahlas v hrůze, aniţ by si to uvědomovala, četla
jsem jí myšlenky. Nechtěla jsem, aby věděla, ţe jsem prohrabávala
její mysl, a tak jsem upozornila na papíry rozloţené na posteli.
"Snaţím se v tom najít smysl." Ne zcela tak daleko od pravdy.
Věznice byla sloţitá. Cely obsazené ve dvou patrech a byly malé - jen
jeden vězeň na celu. Papíry nevysvětlily proč, ale důvod byl zřejmý.
To šlo s tím, co Abe řekl o udrţení zločinců od Strigojů. Kdybych
byla pod zámkem ve vězení několik let, nemohla bych odolat
pokušení a zabila bych svého spolubydlícího, abych se stala Strigojem
a uniknula. Cely byly také umístěny v samém centru budovy,
obklopené stráţemi, kancelářemi, 'výcvikové pokoje,' kuchyně a
prodavačskou místnost. Dokumenty vysvětlily střídání stráţí, stejně
jako krmení vězňů. Zřejmě doprovázeli jednoho po druhém k dárcům,
silně střeţených a povoleno bylo pouze velmi málo krve. Opět platilo,
ţe je to udrţelo být slabým a neproměnit se ve Strigoje.
Byly to všechno dobré informace, ale já neměla ţádný důvod se
domnívat, ţe vše bylo stejné, protoţe tyto soubor byly staré pět let.
Bylo také pravděpodobné,ţe věznice měla mnoho nových zařízení na
bezpečnost o místě. Asi jediné, s čím jsme mohly počítat bylo stejné
vězeňské umístění a nákres budovy.
"Jak dobře se cítíš po svém vytvářecím kouzle?" Zeptala jsem se
Lissy.
Ačkoli ona nebyla schopna dát tolik ducha léčení do mého prstenu
jako ţena, kterou jsem znala-jménem Oksana-, jsem si všimla, ţe mě
trochu uklidňoval. Lissa očarovala prsten taky pro Adriana, i kdyţ
jsem nemohla říct,jestli jsem si byla jistá, ţe je toto, co mu pomáhalo
55
kontrolovat jeho nectnosti v poslední době - alkohol totiţ pomáhal

utlumit ducha perfektně.
Pokrčila rameny a převalila se na záda. Byla vyčerpaná, ale snaţila se
zůstat vzhůru kvůli mně. "Mohlo by být lepší. Kéţ bych se mohla
setkat s Oksanou."
"Moţná jednou," řekla jsem neurčitě. Nemyslela jsem, ţe by Oksana
někdy opustila Sibiř. Ona utekla se svým stráţcem a chtěla zůstat
nevýrazná. Kromě toho jsem nechtěla Lissu poblíţ mého utrpení-
alespoň v dohledné době. "Uţ jsi byla schopna vytvořit něco kromě
uzdravení?" O chvíli později jsem odpověděla na mou vlastní otázku.
"Oh, dobře. Lţíce."
Lissa se zašklebila, ale to se změnilo na zívnutí. "Nemyslím si, ţe to
fungovalo tak dobře."
"Hmm."
"Hmm?"
Podívala jsem se zpět na plány. "Přemýšlím, ţe kdybys pouţila nátlak,
mohlo by nám to hodně pomoci. Potřebujeme, aby lidé viděli, co
chceme, aby viděli." Jistě, pokud se Viktorovi - jehoţ nátlak byl oproti
ní nic- podařilo kouzlo chtíče, mohla udělat to, co jsem potřebovala.
Prostě potřebuje více praxe. Pochopila základní zásady, ale měla co
dělat, aby to mělo poţadované účinky. Jediným problémem bylo, ţe
kdyţ jsem ji o tohle ţádala, ţádala jsem taky o více pouţívání ducha. I
kdyţ se neţádoucí účinky neukázaly hned, pravděpodobně přijdou v
budoucnu.
Podívala se na mě zvědavě , ale kdyţ jsem ji viděla znovu zívnout,
řekla jsem jí, aby si s tím nedělala starosti. Vysvětlím jí to zítra.
Neřekla ţádný argument a po rychlém objetí, kaţdá z nás odešla do
vlastní postele. Moc jsme toho nenaspaly, ale museli jsme brát to, co
nám bylo dáno. Zítra byl velký den.
Nosila jsem jiţ stráţcovský černo-bílý oblek, kdyţ jsem šla na

Viktorův soud. V běţných situacích bodyguardi na sobě měli obyčejné
šaty. Ale pro efektní akce, chtěli ,aby jsme vypadaly svěţí a
profesionálně. Ráno po naší odváţné přepadovce, jsem dostala první
skutečnou chuť na stráţcovskou módu.
56
Normálně jsem nosila obnošené šatstvo, ale teď jako oficiální stráţce
jsem měla oblečení, přesně podle mých představ: rovné-úzké černé
kalhoty, bílou halenku na knoflíky a černé sako, které mi padnulo
perfektně. Určitě to nebylo moc sexy, ale způsob, jakým mi to objalo
břicho a boky byl úţasný. Cítila jsem spokojená s mým odrazem v
zrcadle, a po několika minutách si pomyslela, ţe bych si měla vlasy
vyčesat nahoru, abych odkryla své molnijské značky. Kůţe byla stále
podráţděná, ale alespoň byly obvazy pryč. Podívala jsem se, velmi. . .
Profesionální. Určitým způsobem mi to připomnělo Sydney. Byla
Alchymista - člověk, který pracoval s Moroji a dhampýry se skrytím
existence upírů ze světa. S jejím řádným smyslem pro módu, vţdycky
vypadala připravená pro obchodní jednání. Pořád jsem jí chtěla poslat
něco k Vánocům.
Pokud existoval čas, abych se pochlubila, bylo to dnes. Po studiích a
absolvování, to byl další krok, abych se stala největším stráţcem. Byl
oběd, kterého se zúčastní všichni noví stráţci. Morojové navštíví nové
stráţce v naději, ţe získají ty nejlepší. Naše skóre ze školy a zkoušek
bylo zveřejněno nyní, a to byla šance pro Moroje se s námi setkat a
dát nabídky těm, od kterých chtěli střeţit. Samozřejmě, ţe hosté byli
většinou královský, ale několik dalších důleţitých Morojů mělo také
nárok.
Opravdu jsem neměla zájem o tuhle maškarádu a nechat se očumovat
bohatýma Morojema. Lissa byla jediná, kterou jsem chtěla. Přesto
jsem musela udělat dobrý dojem. Potřebovala jsem, aby bylo jasné, ţe
jsem ten, kdo by měl být s ní.
Ona a já jsem přišly do královského sálu spolu. Bylo to jediné místo,
kde bylo dost velké pro nás všechny, protoţe víc neţ absolventů ze sv.
Vladimíra bylo návštěvy. Všechny americké školy zaslaly své nové
rekruty, a za chvíli jsem zjistila,ţe moře černé a bílé je závratné.
Kousky barevné - oblečení královských - zpestřilo trochu paletu.
Kolem nás, měkké nástěnné malby pověšené na zdi se zdály, ţe zářily.
Lissa na sobě neměla plesové šaty nebo tak něco, ale vypadala velmi
elegantně v přiléhavých zelenomodrých šatech ze surového hedvábí.
Královští se mísili se kolem jednoduše, ale mí spoluţáci se
přesunovali o rozpačitě. Nikomu to nevadilo. Nebylo naším úkolem
hledat jiné, abychom se blíţili. Všichni absolventi nosili jmenovky -
57
ryté v kovu. Nebylo to ţádné: Ahoj, Moje jméno je. . . ze samolepek.

Štítky nám identifikovaly, aby Královští mohli přijít a dělat jejich
výslechy.
Nečekala jsem nikoho kromě svých přátel, ţe by se mnou chtěl
mluvit, tak Lissa a já jsme šly rovnou na bufet a pak obsadily tichý
kout a daly si kaviár. No, Lissa jedla kaviár. Mně to připomnělo aţ
moc Ruska.
Adrian, samozřejmě, se nás snaţil najít na prvním místě. Dala jsem
mu křivý úsměv. "Co tady děláš? Já vím, ţe nejsi schopný na stráţce."
Se ţádnými konkrétními plány pro jeho budoucnost, se prostě
předpokládalo,ţe Adrian bude ţít u dvora. Jako takový, by on
nepotřeboval ţádné vnější ochrany - i kdyţ by měl jistě nárok, kdyby
se hodlal vydat někam ven.
"To je pravda, ale já sotva můţu chybět na párty," řekl. Drţel sklenici
šampaňského v ruce, a já jsem přemýšlela, jestli účinky prstenu od
Lissy vyprchaly. Samozřejmě, občas pít opravdu není konec světa.
Bylo to hlavně kouření, o co mi šlo, aby přestalo. "Uţ jsi byla
oslovena tucty nadějných lidí?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Kdo chce bezohlednou Rose Hathawayovou?
Kdo vypadne bez varování dělat svou vlastní věc?"
"Hodně," řekl. "Určitě ano. Nakopala jsi zady Strigojů v bitvě a
nezapomeň - všichni si myslí, ţe jsi šla na nějaké Strigojské-řádění.
Někoho by mohlo napadnout, ţe to stojí za tvou bláznivou osobností."
"Má pravdu," řekl hlas náhle. Podívala jsem se nahoru a uviděla Tašu
Ozerovou stojící blízko nás, s malým úsměvem na zjizvené tváři.
Navzdory znetvoření jsem si pořád myslela, ţe je krásná- neţ jiní
Královští, které jsem viděla. Její dlouhé černé vlasy se leskly, a měla
na sobě sukni a námořnické krajkové tílko. Dokonce byla na vysokých
podpatcích a měla šperky - něco, o čem jsem si byla jistá, ţe na sobě
nikdy neměla.
Byla jsem rád, ţe ji vidím,jen jsem nevěděla, ţe ona přijde k soudu.
Zvláštní, napadlo mě. "Přidělili ti konečně stráţce?" Královští měli
hodně tiché, zdvořilé způsoby,jak se vyhýbat těm, kdo byli v
nemilosti. V případě Ozerových to byl druh trestu za to, co udělali
Christianovi rodiče. Bylo to naprosto nespravedlivé. Ozerovi si
zaslouţili stejná práva jako jakékoli jiné královské rodiny.
58
Přikývla. "Myslím, ţe doufali, ţe to pro mě nebude moţné za

Morojské bojování s dhampýry. Druh úplatku."
"To nebude potřeba, jsem si jistá."
"Ne. Kdyby nic jiného, bude to jen někdo, koho mi dají do praxe." Její
úsměv zmizel, najednou vypadala nejistá. "Doufám, ţe nebudeš
uraţena... Ale já jsem poţádala o tebe, Rose."
Lissa a já jsme si vyměnily překvapené pohledy. "Aha." Nevěděla
jsem, co jiného na to říct.
"Doufám, ţe ti dají Lissu," doplňovala chvatně Taša, cítila se
nepříjemně. "Ale královna vypadá, ţe má vlastní plány. Pokud je tomu
tak..."
"To je v pořádku," řekla jsem. "Kdyţ nemůţu být s Lissou, pak
opravdu raději budu s tebou." To byla pravda. Chtěla jsem Lissu víc
neţ kohokoli jiného na světě, ale kdyby nás drţeli od sebe, pak bych
naprosto raději Tašu,neţ některého snobského královského.
Samozřejmě, jsem si byla jistá, ţe moje šance na získání jejího
přidělení byla tak špatná, jako na přidělení Lissy. Ti, kteří na mě byli
naštvaní kvůli mému útěku, se snaţili mi udělat co nejnepříjemnější
budoucnost. A i kdyby jí povolili stráţce, měla jsem pocit, ţe Taša
nebyla vysokou prioritou. Moje budoucnost byla stále velkým
otazníkem.
"Hej," zvolal Adrian, uraţen, ţe jsem ho neměla jako druhého v
pořadí.
Zavrtěla jsem na něj hlavou."Víš, ţe by mě stejně přiřadili k ţeně.
Kromě toho, musíš udělat se svým ţivotem něco, aby sis nějakého
stráţce zaslouţil."
Myslela jsem to ţertem, ale on se malinko zamračil, jako bych
opravdu zranila jeho city. Taše se mezitím ulevilo. "Jsem ráda, ţe ti to
nevadí. Mezitím, udělám co budu moci, abych vám dvěma pomohla."
Ona obrátila oči v sloup. "Ne, ţe by můj názor moc znamenal."
Sdílení mých obav o Tašu byly zbytečné. Místo toho jsem jí začala
děkovat za nabídku, ale přišel k nám další návštěvník: Daniella
Ivašková. "Adriane," řekla jemně trestně, malý úsměv na tváři,
"Nemůţeš drţet Rose a Vasilisu pro sebe." Otočila se k Lisse a mně.
"Královna by si vás obě přála vidět."
59
Krásný. Obě jsme se zvedly, ale Adrian zůstal sedět, s ţádnou touhu
navštívit jeho tetu. Taša zřejmě taky ne. Vidět ji, Daniella se chovala
odměřeně, zdvořile přikývla. "Lady Ozerová." Ona pak odešla, za
předpokladu, ţe ji budeme následovat. Přišlo mi to jako ironie, ţe se
Daniella zdála ochotna akceptovat mě, ale stále se drţela předsudků o
Ozerových. Myslím, ţe jí bylo příjemné jít pryč.
Taša však uţ byla dávno imunní proti tomuhle chování. "Bavte se,"
řekla. Pohlédla na Adriana. "Další šampaňské?"
"Lady Ozerová," řekl velkoryse, "Vy a já jsme dvě mysli se stejným
myšlením."
Zaváhala jsem při následování Lissy k Taťáně. Byla jsem ze začátku
překvapená z Tašinýho objevení, ale teprve nyní jsem něčemu
doopravdy věnovala pozornost. "To jsou tvoje stříbrné šperky?"
Zeptala jsem se.
Ona se roztrţitě dotkla náhrdelníku kolem krku. Její prsty byly
zdobeny třemi prsteny. "Ano," řekla zmateně. "Proč?"
"To bude opravdu znít divně... No, moţná ne s porovnání s mou
normální podivností. Ale mohla bych, ehm, si je půjčit všechny?"
Lissa po mě střelila pohledem a okamţitě uhodla mé motivy.
Potřebovali jsme větší kouzlo a tak i stříbro. Taša nadzvedla obočí, ale
tak jako mnoho mých přátel, ona měla pozoruhodnou schopnost brát
podivné nápady.
"Jasně," řekla. "Ale můţu ti je dát později? Opravdu se nechci zbavit
všech mých šperků uprostřed párty."
"Ţádný problém."
"Dám ti je nechat poslat do tvého pokoje."
S tím usadila, Lissa a já jsme přešly k místu, kde byla Taťána
obklopena obdivovateli a těmi, kteří se chtěli plazit kolem. Daniella se
musela mýlit, kdyţ řekla,ţe Taťána chtěla vidět nás obě. Vzpomínka,
jak na mě řvala kvůli Adrianovi se mi vpálila do hlavy, a večeře s
Ivaškovými mě neoklamala od mého myšlení o královně, ţe jsme byli
náhle nejlepší přátelé.
Přesto překvapivě, kdyţ zahlédla Lissu a mě, byla samý úsměv.
"Vasilisa. A Rosemarie." Ona pokynula k nám blíţ, a skupina se
rozešla. Jsem se přiblíţila s Lissou, mé kroky váhavé. Ţe by na mě jen
nechtěla křičet před všemi těmi lidmi?
60
Zřejmě ne. Vţdycky přišel někdo na pozdravení, a královna poprvé

všem představila Lissu. Všichni byli zvědaví na princeznu
Dragomirovou. Já byla představena také, i kdyţ královně na mě nešla
zpívat chvála, jako na Lissu. Přesto jsem uznala, ţe to bylo
neuvěřitelné.
"Vasiliso," řekla Taťána, jakmile formality byly hotové, "Myslela
jsem, ţe bys měla brzy navštívit Lehigh. Úpravy budou pro tebe
hotové asi, oh, moţná za týden a půl . Mysleli jsme si, ţe by to bylo
pěkné potěšení na tvoje narozeniny. Serena a Grant tě budou
doprovázet, přirozeně, a pošlu pár dalších." Serena a Grant byli
stráţci, kteří měli nahradit Dimitrije a mě jako budoucí ochrana Lissy.
Samozřejmě, ţe pojedou s ní. Poté Taťána řekla nejvíce zaráţející věc
ze všech. "A můţeš jet taky, pokud bys chtěla, Rose. Vasilisa stěţí
můţe oslavovat bez tebe."
Lissa se rozzářila. Lehighská Universita. Návnada, aby přijala ţivot u
dvora. Lissa touţila po mnoha znalostech, jak jen mohla dostat, a
královna jí dala šanci. Vyhlídka na návštěvu ji zcela naplnila
nadšením a vzrušením - zejména pokud by mohla oslavit své
osmnácté narozeniny se mnou. Dokázalo ji to dostat od Viktora a
Christiana,a to uţ bylo co říct.
"Děkuji vám, Vaše Veličenstvo. To by bylo skvělé."
Byla silná moţnost, věděla jsem, ţe bychom nemuseli uskutečnit tuto
návštěvu- ne, pokus vyjde můj plán s Viktorem. Ale nechtěla jsem
zničit Lissino štěstí - a těţko jsem jí to teď mohla připomenout. Byla
jsem také ohromená, ţe jsem vůbec byla pozvána. Po mém pozvání mi
královna neřekla nic jiného a pokračovala s mluvením s ostatními
kolem ní. Přesto byla příjemná - alespoň na ni - coţ mi nedávalo
smysl, stejně jako v domě Ivaškových. Ne jako nejlepší přítelkyně, ale
rozhodně ne nepříčetná, šílená děvka. Moţná Daniella měla pravdu.
Následovalo hodně poklon, jak si povídali a snaţili se zapůsobit na
královnu, a brzy bylo jasné, ţe jsem tu jiţ byla nepotřebná. Rozhlédla
jsem se po místnosti, našla někoho,s kým jsem potřebovala mluvit a
pokorně jsem oddělila od skupiny, protoţe jsem věděla, ţe Lissa se o
sebe postará sama.
"Eddie," zavolala jsem a došla jsem na druhou stranu sálu. "Samotný
poslední."
61
Eddie Kastilie, dlouholetý kamarád, se usmál, kdyţ mě uviděl. Byl

také dhampýr, vysoký s dlouhým, úzkým obličejem, ale stále s ještě
roztomilým, chlapeckým vzhledem. Pro změnu měl zkrocené jeho
tmavé, písčito-blonďaté vlasy. Lissa kdysi doufala, ţe Eddie a já by
jsme mohli být spolu, ale on a já jsme byli striktně jen přátelé. Jeho
nejlepší přítel byl Mason, sladký kluk, který byl do mě blázen a byl
zavraţděn Strigoji. Po jeho smrti, Eddie a já jsem přijali ochranářské
postoje vůči sobě navzájem. Později byl unesen během útoku na
svatého Vladimíra, a jeho záţitky z něj udělaly váţného a
odhodlaného stráţce - někdy aţ příliš váţného. Chtěla jsem, aby se
více bavil a měla jsem radost, kdyţ jsem teď viděla radostný záblesk v
jeho očích.
"Myslím, ţe kaţdý Královský v místnosti se tě snaţí podplatit,"
škádlila jsem. Nebyl to úplně vtip. Po celou párty jsem se na něj
chvilkami koukala a vţdycky tam s ním někdo byl. Jeho záznam byl
hvězdný. Hrozné události v ţivotě ho mohly 'poškodit', ale odráţely se
i na jeho dovednostech. Měl skvělé skóre a doporučení od soudu. A co
je nejdůleţitější, neměl mojí bezohlednou pověst. Byl to dobrý úlovek.
"Vypadá to tak." Zasmál se. "To jsem opravdu neočekával."
"Ty jsi tak skromný. Jsi nejţhavější věc v této místnosti."
"Ne, v porovnání s tebou."
"Jo. To je vidět z toho, jak se mnou lidi chtějí mluvit. Taša Ozerová je
jediná, kdo mě chce,co já vím. A Lissa, samozřejmě."
Eddie se rychle zamyslel. "Mohlo by to být horší."
"Bude to ještě horší. Není způsob jak mít jednu z nich."
Zmlkla jsem, a náhlé mě naplnila úzkost. Přišla jsem poţádat o
laskavost Eddieho, coţ se nezdálo jako dobrý nápad. Eddie byl na
pokraji zářící kariéry. Byl to věrný přítel, a já jsem si byla jistá, ţe by
mi pomohl s tím, co jsem potřebovala. . . ale najednou jsem si
nemyslela, ţe bych se ho mohla zeptat. Stejně jako Mia, nicméně,
Eddie byl pozorný.
"Co se děje, Rose?" Jeho hlas byl znepokojený - měl ochranný
charakter.
Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem to udělat. "Nic."
"Rose," řekl varovně.
62
Podívala jsem se pryč, nebyla jsem schopna koukat se mu do očí. "To

není důleţité. Opravdu." Najdu nějaký jiný způsob, někoho jiného.
K mému překvapení natáhl ruku a dotkl se mé brady a zvedl mou
hlavu zpět nahoru. Jeho pohled zachytil můj, bez moţnosti úniku. "Co
potřebuješ?"
Zírala jsem na něj dlouho. Byla jsem tak sobecká, riskovat ţivot a
pověst přátel,na kterých mi záleţelo. Kdyby Christian a Lissa nebyli
rozhádání, poţádala bych ho taky. Ale Eddie bylo vše, co mi zbylo.
"Potřebuju něco... Něco, co je dost extrémní."
Jeho tvář byla stále váţná, ale jeho rty se natáhly do ironického
úsměvu. "Všechno, co děláš je extrémní, Rose."
"Ne, takhle ne. Tohle je... No, to je něco, co by vše pro tebe mohlo
zničit. Dostane tě to do velkých potíţích. To nemohu dovolit."
Úsměv se napolo ztratil. "To nevadí," řekl zlostně. "Kdybys mě
potřebovala, udělám to. Bez ohledu na to, co to je."
"Ty nevíš, co to je."
"Věřím ti."
"Je to nezákonné. Protistátní."
To ho překvapilo jen na chvíli, ale zůstal odhodlaný. "Cokoli, co
potřebuješ. Nezajímá mě to. Budu ti krýt záda." Zachránila jsem
Eddiemu dvakrát ţivot a věděla jsem, ţe to co řekl myslel váţně. Cítil
se mi zavázaný. On by šel, kam bych mu řekla, nikoli z romantické
lásky, ale z přátelství a věrnosti.
"Je to nezákonné," opakovala jsem. "Musel bys vyklouznout ze
dvora... Dnes. A já nevím, kdy bychom se vrátili zpátky." Bylo docela
moţné, ţe bychom se nevrátili. Aţ bychom utíkali před stráţemi. . .
No, oni by mohli udělat smrtící opatření, aby splnili své povinnosti.
Bylo toto, pro co se kaţdý stráţce cvičil. Ale nemohla jsem tam jít
sama bez Lissinýho nátlaku. A taky jsem potřebovala někoho, kdo by
mi kryl záda.
"Jen mi řekni, kdy."
A to bylo všechno, co chtěl. Neřekla jsem mu v náš plán v plném
rozsahu, ale řekla jsem mu naše noční setkání a řekla mu, co si bude
muset přinést. Nikdy mě nezpochybňoval. Řekl, ţe tam bude. V tu
chvíli si s ním přišli promluvit noví Královští a já jsem ho nechala,
63
věděla, ţe se uvidíme později. Bylo to těţké, ale já jsem odstrčila svůj

pocit vinny na moţné ohroţení jeho budoucnosti.
Eddie přišel, stejně jak slíbil na můj plán později v noci. Lissa přišla
taky. Opět platilo, ţe noc znamenala 'za bílého dne.' Cítila jsem její
stejné obavy, jako kdyţ jsme se plíţili s Miou. Světlo bylo všude, ale
všichni spali. Lissa, Eddie a já jsme se stále pohybovali po
Královském dvoře, tak skrytě, jak jsme jen mohli, na setkání s
Michailem v místě, které byly všechny druhy vozidel v garáţi. Garáţe
byly velké, kovové, průmyslové stavby-na kraji dvora, kde nikdo
nebydlel.
Vklouzli jsem do garáţe. Byla sice noc, ale ulevilo se mi, ţe tam
nikdo jiný nebyl. Podíval se na nás tři, zřejmě ho překvapil můj 'tým,'
ale neměl ţádné otázky a ţádná další pokusy se k nám připojit.
Přepadlo mě více viny. Byl tady někdo jiný, kdo byl riskoval svou
budoucnost pro mě.
"Budete tam namačkaný," přemítal.
Nutila jsem se k úsměvu. "Všichni jsme tady přátelé."
Michail se ani nezasmál mému vtipu, ale místo toho dal mojí tašku do
kufru černého Dodge Charger. Nedělal si legraci s 'namačkáním'. Byl
to novější model. Starší model by byl větší, ale stráţci měli kolem
sebe pouze nejnovější a nejrychlejší věcičky.
"Jakmile se dostaneme dost daleko, zastavím a nechám vás," řekl.
"Budeme v pořádku," ujistila jsem ho. "Pojďme na to."
Lissa, Eddie, a já jsme si vlezli do kufru. "Ach Boţe," zamumlala
Lissa. "Doufám,ţe nikdo netrpí klaustrofobií."
Bylo to jako špatná hra z Twistru. Kufr byl dostatečně velký pro
některé zavazadla, ale nebyl určen pro tři lidi. Byli jsme pevně
namačkaní a osobní prostor neexistoval. ţádné místo navíc nezbylo.
Uspokojivě jsme si lehli, Michail zavřel kufr a nás pohltila tma. Motor
naskočil o minutu později a cítila jsem,jak se auto pohybuje.
"Jak dlouho si myslíte, ţe bude trvat, neţ zastavíme?" zeptala se Lissa.
"Nebo umřeme z otravy oxidem uhelnatým?"
"Ještě jsme neopustili Soud," všimla jsem si. Povzdechla si.
Vůz jel, a ne příliš dlouho potom jsme zastavili. Michail musel
dosáhnout brány a pozdravil se se stráţemi. Předtím mi řekl, ţe přijde
na nějakou záminku nebo nějakou záleţitost, a tak jsme neměli důvod
64
se domnívat, ţe mu stráţe budou klást otázky nebo prohledávat auto.

Soudní dvůr neměl starosti o lidi,kteří chodili potají ven, jako je naše
škola. Největší zájem byl o lidi, kteří se snaţili dostat dovnitř.
Minuta uplynula a já jsem neklidně uvaţovala, jestli tam je nějaký
problém. Pak se auto opět rozjelo a všichni tři jsme vydechli úlevou.
Potom jsme zrychlili, z čehoţ jsem měla podezření, ţe se přece jenom
něco pokazilo,ale auto se otočilo a zastavilo. Kufr se otevřel a my
jsme z něj vyklouzli. Ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná za čerstvý
vzduch. Vlezla jsem na sedadlo spolujezdce vedle Michaila a Lissa s
Eddiem vlezli dozadu. Jakmile jsme nastoupili, Michail pokračoval v
řízení bez dalšího slova.
Dovolila jsem si několik okamţiků viny za lidi,kteří do toho byli
zapojeni, ale hned jsem to nechala být. Nyní bylo příliš pozdě na
starosti. Také jsem se trápila kvůli Adrianovi. Byl by dobrým
spojencem, ale já bych ho sotva poţádala v tomhle o pomoc.
A s tím jsem se uvelebila a obrátila své myšlenky na práci před námi.
Dostat se na letiště trvalo asi hodinu a odtamtud jsme my tři
pokračovali na Aljašku.
Kapitola Šestá
"Víte, co potřebujeme?"
Seděla jsem mezi Eddiem a Lissou v našem letu ze Seattlu do
Fairbanks. Vzhledem k tomu, ţe jsem byla nepatrně lepší a vůdce,
uvízla jsem na prostředním sedadle.
"Nový plán?" zeptala se Lissa.
"Zázrak?" zeptal se Eddie.
Odmlčela jsem se a pohlédla na oba,neţ jsem odpověděla. To se z
nich, od té doby, co jsme se sem dostali, zrovna teď musejí stát
komedianti?Ne. Nesmysly. Potřebujeme skvělé pomůcky, pokud se
budeme chtít dostat dál." Poklepala jsme na vězeňský plán, který byl
na mém klíně po téměř kaţdou část našeho výletu, tak dalekého.
65
Michail nás nechal vystoupit na malém letišti hodinu od Soudu. Odtud

jsme letěli do Philadelphie, a odtamtud do Seattlu a nyní Fairbanks.
Připomnělo mi to trochu bláznivé lety,které jsem musela podniknout
ze Sibiře zpět do Spojených států, cesta byla také přes Seattle. Uţ
jsem začínala věřit, ţe město bylo vstupní branou do všech míst.
"Myslel jsem, ţe nástroje, co potřebujeme jsou naše smysly,"
uvaţoval Eddie. Většinou byl jako stráţce váţný, ale kdyţ se
uvolnil,mohl se také obrátit na svůj humor. Ne ţe by byl úplně v klidu
s naším posláním, teď, kdyţ věděl ještě více (ale ne všechny)
podrobností. Věděla jsem, ţe jakmile přistaneme, jeho smysly budou
opět v pohotovosti. Byl pochopitelně šokovaný, kdyţ jsem mu řekla,
ţe se chystáme osvobodit Viktora Daškova. Eddiemu jsem neřekla nic
o Dimitrijovi nebo duchu, pouze to, ţe dostat Viktora přinese větší
dobro. Eddie mi důvěřoval, vzal mě za slovo a sledoval okolí, nic
dalšího vědět nechtěl. Zajímalo mě, jak by reagoval, kdyby se
dozvěděl pravdu.
"Přinejmenším, budeme potřebovat GPS," řekla jsem. "Na mapě jsou
pouze zeměpisné šířky a délky. Ţádné skutečné směry."
"To by nemělo být těţké," řekla Lissa, obracela náramek znova a
znova v ruce. Otevřela svou tašku a rozloţila Tašiny šperky. "Jsem si
jistá, ţe i Aljaška má moderní technologii." Také se přepnula na
humorný postoj, a to i s úzkostí vyzařující prostřednictvím pouta.
Eddieho dobrá nálada trochu vybledla. "Doufám, nemyslíte zbraně
nebo něco takového."
"Ne, absolutně ne. Pokud to bude fungovat jak chceme, nikdo nebude
ani vědět, ţe jsme tam." Fyzický boj byl pravděpodobný, ale já jsem
doufal, ţe nenastane ţádné velké zranění.
Lissa si povzdechla a podala mi ten náramek. Měla strach, protoţe
spousta mých plánu záviselo na jejím půvabu - doslova i obrazně.
"Nevím, jestli to bude fungovat, ale moţná ti to dám větší odolnost."
Vzala jsem si náramek a dala na mém zápěstí. Necítila jsem nic, ale to
se tak většinou stávalo. Opustila jsem Adriana se vzkazem, ţe Lissa a
já jsem byly 'dívky na útěku' před mým přiřazením a její návštěvou
vysoké školy. Věděla jsem, ţe ho to bude bolet. Vědě, ţe jsem dívka
se spousty břemeny, ale on se cítil ublíţený za to, ţe nebyl pozvaný na
další odváţný útěk - kdyţ věřil, ţe jsme na stejné straně. On mě asi
66
znal natolik dobře, aby mu došlo, ţe většina z mých akcí měla

postranní úmysly. Moje naděje byla, ţe rozšíří nějaký příběh o divoké
akci u dospělých, kdyby zaznamenali náš útěk. Stále bychom se mohli
dostat do problémů, ale divoký víkend byl lepší neţ útěk z vězení. A
upřímně, jak by pro mě věci mohly být horší? Jedna vada tady byla,
Adrian můţe navštívit mé sny a pomocí nátlaku zjistit, co se vlastně
děje. Byl to jeden z nejzajímavějších - a občas nepříjemných -
schopností ducha. Lissa se nenaučila chodit sny, ale měla hrubé
pochopení principu. Mezi tímto a nátlakem se ještě snaţila okouzlit
náramek způsobem, který by blokoval Adrian, kdyţ bych spala
později.
Letadlo začalo klesat do Fairbanks, a já jsem se dívala z okna na
vysoké borovice a úseky zeleně. V myšlenkách Lissy jsem četla, jak
ona z poloviny očekávala ledovce a závěje, přesto ţe věděla, ţe je teď
léto. Po Sibiři jsem se naučila mít otevřenou mysl o regionálních
stereotypech. Můj největší zájem bylo slunce. Bylo plné denního
světla, kdyţ jsme utekli ze soudu, a pokud naše cesty byly na západ,
časové pásmo zaznamenalo změnu, ţe slunce s námi zůstalo. Teď,
kdyţ bylo téměř devět večer,jsme vstoupili do sluneční modré oblohy,
díky naší severní šířce.
Byla to jako obří bezpečnostní přikrývka. Nezmínila jsem to Lisse
nebo Eddiemu, ale zdálo se pravděpodobné, ţe Dimitrij má špehy
všude. U svatého Vladimíra a Soudního dvora jsem byla
nedotknutelná, ale jeho dopisy jasně uvedly, ţe na mě bude čekat,
jakmile opustím pozemek. Neznala jsem rozsah jeho logistiky, ale ţe
by lidé sledovali soud v denním světle by mě vůbec překvapilo. A i
kdyţ uţ jsem byla ukrytá v kufru, byla silná moţnost, ţe Dimitrij uţ
mě lovil. Ale světlo, které střeţilo vězně nám zajistilo bezpečnost
taky. Budeme mít stěţí nějaký čas na noční stráţ a kdyţ tuto akci
provedeme rychle, mohli bychom být z Aljašky pryč poměrně brzo.
Samozřejmě, to nemusí být tak dobrá věc. Měli bychom se ztratit ze
slunce.
Naše první komplikace přišla poté, co jsme přistáli a snaţili si půjčit
auto. Eddie a já jsme byli osmnáctiletí, ale nikdo z automobilové
společnosti neměl zájem půjčovat auto někomu, kdo je tak mladý. Po
třetím odmítnutí můj hněv začal růst. Kdo by si myslel, ţe nás bude
67
zdrţovat něco tak hloupého? A konečně, u čtvrtého pultu nám ţena

váhavě řekla, ţe asi kilometr od letiště je kluk, který by nám
pravděpodobně pronajmul auto, kdybychom měli kreditní kartu a dost
velký vklad.
Šli jsme v příjemném počasí, ale já jsem mohla říct, ţe slunce začínalo
Lissu obtěţovat v době, kdy jsme dosáhli svého cíle. Bud - Budovo
pronajímání aut - se nezdál zcela jako povrchní, jak jsem očekávala a
skutečně nám pronajmul auto, kdyţ jsme předloţili dost peněz. Odtud
jsme se dostali na skromný pokoj v motelu a znovu se vrátili k našem
plánům.
Všechny naše informace uvedly, ţe věznice běţela na upírském
rozvrhu, coţ znamenalo, ţe tohle byla jejich aktivní denní doba.
Naším plánem bylo zůstat v hotelu aţ do následujícího dne, kdy přišla
Morojská 'noc', aby jsme zachytili jiţ některé ve spánku. Poskytla
jsem Lisse více času k práci na jejích půvabech. Náš pokoj byl snadno
obhajitelný.
Můj spánek byl bez Adriana, za coţ jsem byla vděčná, protoţe to
znamená, ţe buď přijal náš 'dívčí výlet' nebo se nemohl dostat přes
Lissin náramek. Ráno jsme koupila nějaké koblihy k snídani a jedla.
Jít proti našemu upírskému rozvrhu nás všechny trochu rozhodilo.
Cukru nám pomohl nastartovat, a Eddie a já jsme opustili Lissu.
Koupili jsme mé vytouţené GPS a pár dalších věcí ve vedlejším
obchodu a pouţívali jej k navigaci vzdálené země, silnic, které zřejmě
nikam nevedou. Kdyţ GPS potvrdila, ţe jsme byli jen míly od vězení,
zamířili jsme na malou prašnou cestu a vyrazili pěšky přes pole
vysoké trávy, která se táhla donekonečna před námi.
"Myslel jsem, ţe Aljaška je tundra," řekl Eddie, křupání bot přes
vysoké stonky. Obloha byla modrá a jasná jen s pár mraky,které ale
neudělaly nic, aby slunce zmizelo. Vzala jsem si lehkou bundu, ale
teď jsem si ji uvázala kolem pasu, jak jsem se potila. Občas jsem
vítala poryv větru, který se hnal přes trávu a házel si mými vlasy
kolem.
"Myslím, ţe ne všechny části. Nebo moţná jen budeme muset jít dál
na sever. Oh, hej. To vypadá slibně."
Zastavili jsme před vysokým, ostnatým plotem s obrovským
SOUKROMÝ POZEMEK - NEOPRÁVNĚNÝM OSOBÁM VSTUP
68
ZAKÁZÁN. Písma bylo červený, zřejmě zdůrazňovalo, jak závaţné to

je. Osobně bych přidala lebku a kosti.
Eddie a já jsme studovali plot na několik okamţiků, pak se setkaly s
pohledy. "Lissa bude zavřená, neţ se vrátíme," řekla jsem s nadějí.
Lezení přes ostnatý plot není nemoţné, ale není to legrace. Hodila
jsem bundu na dráty,rukama se po ní šplhala, aby mě chránila, ale
stále jsem skončila s několika škrábanci a rozseknutým oblečením.
Kdyţ jsem byla nahoře, skočila jsem dolů, přistání bylo příjemnější
neţ lezení. Eddie udělal totéţ, šklebící se na tvrdý dopad.
Šli jsme trochu dál, a pak se objevila tmavá budova. Oba jsme se
zastavili jako jeden a poklekli, hledali, kde by jsme se v trávě mohli
skrýt. Vězeňské spisy uvedly, ţe kamery jsou na vnější straně, coţ
znamenalo,ţe jsme riskovali odhalení, pokud budeme příliš blízko.
Koupila jsem skvělý dalekohled spolu s GPS a vzala ho, studovala
okolí budovy.
Dalekohled byl dobrý - opravdu dobrý - jako by měl být, za tu
vysokou cenu. Úroveň detailu byla úţasná. Stejně jako tolik výtvorů
Morojů, stavba byla směs starého a nového. Stěny byly vyrobeny z
šedých, zlověstných kamenů a téměř úplně zakrývala skutečnou
věznici, jejíţ střecha byla sotva viditelná. Dívala jsem se na zdi, mé
oči byly jako kamery. Místo vypadalo jako pevnost, neproniknutelná a
nevyhnutelná. Zaslouţila si být na skalnatém útesu, se zlověstnou
černou oblohou za ní. Pole a slunce se zdály na místě.
Podala jsem dalekohled Eddiemu. Sám si dělal hodnocení a pak
ukázal nalevo. "Tam."
Mţourala jsem na kamion jak vjíţděl dovnitř. Jel kolem a zmizel z
dohledu. "Naše jediná cesta dovnitř," zamumlala jsem, s odkazem na
plán. Věděli jsme, ţe jsme neměli snímek stěn nebo jsme se nemohli
dostat dost blízko, aniţ by jsme nebyli spatřeni. Potřebovali jsme
doslova projít hlavním vchodem, a to se zdálo trochu povrchní.
Eddie spustil dalekohled a pohlédl na mě, svraštil obočí. "Myslím na
to, co jsem řekl předtím. Věřím ti. Ať uţ je důvod k tomuhle
jakýkoliv, věřím, ţe je správný. Ale dříve, neţ věci dají do pohybu, jsi
si jistá, ţe to je toto, co chceš?"
Vydala jsem krutý smích. "Chci? Ne, ale je toto, co musíme udělat."
Přikývl. "Dobře."
69
Sledovali jsme vězení trochu déle, pohybovali se do všech směrů a

přitom zůstávali při obvodu. Bylo to takové, jak jsme očekávali, ale s
3-D by to bylo ještě uţitečnější.
Asi po půl hodině jsme se vrátili do hotelu. Lissa seděla se
zkříţenýma nohama-na jedné z postelí, stále pracovala na kouzlech.
Skrz její pocity procházelo teplo. S duchem se vţdycky cítila dobře - a
to i kdyţ to potom mělo neţádoucí účinky - a ona si myslela, ţe
pokročila.
"Adrian mi na mobil dvakrát volal," řekla mi, kdyţ jsme vstoupili.
"Ale ty jsi neodpovídala?"
"Ne. Chudák kluk."
Pokrčila jsem rameny. "Je to takhle lepší."
Pověděli jsme ji o tom, co jsme viděli, a její šťastná nálada začala
strmě klesat. Naše návštěva znamenala,ţe to, co budeme dělat později
během dnešního dne je více a více reálné, a tolik práce s duchem uţ ji
vysilovalo. O několik okamţiků později, jsem vycítila její polykání
strachu. Rozhodla se. Řekla mi, ţe to udělá a hodlala svá slova
dodrţet, i kdyţ se bála, ţe kaţdý druhý krok ji přivedl blíţ k Viktoru
Daškovi.
Následoval oběd a pak o několik hodin později, bylo na čase dát plán
do pohybu. Byl časný večer pro člověka, coţ znamenalo, ţe upíří noc
se bude blíţit ke konci brzy. Bylo to teď nebo nikdy. Lissa nám
nervózně rozdala kouzlo,které pro nás udělala, bála se, ţe nebude
fungovat. Eddie byl oblečený ve svém nově propůjčeném černobílém
stráţcovském obleku, zatímco Lissa a já jsem zůstaly v našem
normálním oblečení - s několika změnami. Lissiny vlasy byly hnědé-
jenom jednoduše smývatelná barva. Moje vlasy byly pevně svázané
pod červenou kudrnatou parukou, coţ mi nepříjemně připomnělo mojí
matku. Seděli jsme na zadním sedadle auta, zatímco Eddie jel jako náš
šofér zpět po vzdálené silnici,na které jsme byli dříve. Na rozdíl od
minulejška jsme ale zastavili. Zůstali jsme na silnici, jeli aţ do vězení
- no dobře, na vrátnici. Nikdo nemluvil, kdyţ jsme jeli, ale napětí a
úzkost v kaţdém z nás rostla a rostla.
Neţ jsme se dokonce dostali blízko vnější zdi, bylo tam kontrolní
stanoviště obsazené stráţcem. Eddie zastavil vůz a já jsem se snaţila
70
vypadat klidně. Stáhl okno, a stráţce ve sluţbě přistoupil a poklekl,

aby byl v úrovni očí.
"Za jakým účelem jste tady?"
Eddie mu předal kus papíru, jeho postoj jistý a lhostejný, jako by to
bylo naprosto normální. "Nějaké nové dárkyně."
Soubor obsahoval všechny druhy formulářů a dokumentů pro
obchodní vězení, včetně zprávy o stavu a objednávkových formulářů
na dodávky - jako krmení. Udělali jsme kopii ze sloţky a vyplnili ji.
"Nebyl jsem informován o doručení," řekl stráţce, ne tak
podezřele,jako zmateně. Podíval se na papírování. "To je stará forma."
Eddie pokrčil rameny. "Je to přesně to, co mi dali. Jsem tu nový."
Muţ se usmál." Jo, ty sotva vypadáš dost starý na to, abys byl ze
školy."
Pohlédl k Lisse a mně a to i přes mé cvičenou kontrolu jsem byla
napjatá. Stráţce se zamračil, kdyţ nás studoval. Lissa mi dala
náhrdelník a ona si vzala prsten, okouzlila je mírným nátlakem, aby si
jiní mysleli,ţe jsme lidé. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby jsme
měli kouzlo a sílu, aby si mysleli, ţe viděli lidi, ale to nebylo moţné.
Magie tímhle způsobem nebyla snadná. Šilhal, skoro jako by se díval
přes páru. Pokud kouzla pracovala dokonale, on by nám nedal druhý
pohled. Kouzla byla trochu chybná. Měla změnit náš vzhled, ale
nebylo to tak jasné, jak jsme doufali. To byl důvod, proč jsme si
změnili vlasy: pokud lidská iluze selhala, my bychom měli ještě
nějakou identitu. Lissa se připravila na přímý nátlak, i kdyţ jsme
doufali, ţe to nebude muset dělat s kaţdým, koho potkáme.
O pár okamţiků později se od nás stráţce odvrátil, zřejmě se
rozhodoval, jestli jsme lidi. Vydechla jsem a uvolnila mé pěsti. Ani
jsem si neuvědomila, ţe jsem je stiskla. "Vydrţte chvilku, někam
zavolám," řekl Eddiemu.
Stráţce ustoupil a zvedl telefon uvnitř jeho budky. Eddie se ohlédl se
na nás. "Zatím je to dobrý?"
"Kromě staré formy," zavrčela jsem.
"Není způsob, jak zjistit, jestli kouzlo funguje?" zeptal se Eddie.
Lissa mu dala jeden z prstenců od Taši, očarovaný, aby z něho udělal
opáleného muţe s černýma vlasama. Vzhledem k tomu, ţe se
nezměnil, tak magii pouze potřebně rozmazala jeho rysy. Podobně
71
jako naše lidské kouzlo, jsem měla podezření, ţe nedávalo přesný

obraz,jak jsme doufali, ale změnilo jeho vzhled natolik, ţe nikdo by
později Eddieho nepoznal. S naší odolností vůči nátlaku - a věděla
jsem, ţe kouzlo fungovalo - Lissa a já jsme nemohly říct, jak vypadal.
"Určitě je to v pořádku," řekla Lissa konejšivě.
Stráţce se vrátil. "Říkají, ať jedete dál a oni si to vyřeší tam."
"Díky," řekl Eddie, přičemţ mu vrátil formulář.
Stráţcův postoj naznačoval, ţe předpokládal, ţe to bylo kvůli
administrativní chybě. On byl pracovitý, ale myšlenka na někoho, jak
se plíţí do vězení jako dárce byla sotva věc,která by se dala očekávat -
nebo brát jako bezpečnostní riziko. Chudák.
Dva stráţci nás pozdravili, kdyţ jsme dorazili ke dveřím do vězení ke
zdi. My tři jsme vystoupili a byli vedeni mezi zdí a vězením.
Vzhledem k tomu,ţe u svatého Vladimíra a Soudního dvora byla svěţí
krajina plná s rostlin a stromů, půda zde byla holá a osamělá. Ani
tráva, jen hrubé kamínky. Bylo toto, co slouţilo jako vězeňská
'výkonná oblast'? Bylo jim vůbec dovoleno být venku? Byla jsem
překvapena, ţe tu nebyl ţádný příkop.
Vnitřek budovy byl stejně ponurý jako jeho exteriér. Vězení u soudu
bylo sterilní a chladné, veškeré věci kovové a prázdné stěny.
Očekávala jsem něco podobného. Ale ten, kdo navrhl Tarasov měl
ušlý moderní vzhled a místo toho,aby napodobil vězení,které by se
dalo najít v Rumunsku ve středověkých dnech. Drsné kamenné zdi
pokračovaly chodbou a vzduch byl chladný a vlhký. Museli to udělat
pro nepříjemné pracovní podmínky pro stráţce,kteří zde byli přiděleni.
Pravděpodobně si chtěli zajistit zastrašující průčelí, rozšířené všude
kolem, dokonce i pro vězně při prvním vstupu do brány. Podle našeho
plánu, jsme došli k místu, kde zaměstnanci bydleli. Doufejme, ţe to
tam měli hezčí.
Temné věky nebo ne, občas jsme viděli kamery, kdyţ jsme kráčeli
chodbou. Bezpečnost na tomto místě rozhodně nebyla jednoduchá.
Občas jsme slyšeli těţké prásknutí dveří, ale celkově tam bylo
perfektní, tajuplné ticho, které bylo téměř hroznější neţ křik a jekot.
Vzali nás do kanceláře, místnost, která stále měla stejnou ponurou
architekturou,naplněna obvyklým administrativní příslušenstvím: stůl,
počítač, atd. Vypadalo to efektivně, nic víc. Náš doprovod vysvětlil,
72
ţe jsme šli za asistentem správce, protoţe senior byl ještě v posteli.

Samozřejmě. Podřízený dostal noční směny. Doufala jsem, ţe to
znamenalo, ţe byl unavený a nevšímavý. Pravděpodobně ne. Stávalo
se málokdy, aby takoví byli stráţci, bez ohledu na jejich přidělení.
"Theo Marx," řekl asistent správce, třásl s Eddieho rukou. Byl
dhampýr,ne o moc starší neţ my, a já jsem uvaţovala, jestli si tu byl
jen čerstvě přiřazen.
"Larry Brown," odpověděl Eddie. Vymysleli jsme pro něj nudné
jméno, který by vyniknulo a pouţili jej v papírování.
Theo nemluvil s Lissou a mnou, ale dal nám stejný zmatený pohled,
jako první stráţce, protoţe kouzlo usilovalo o iluzi. Další chvíle
uplynula, ale znovu nám to proklouzlo. Theo se znovu obrátil k
Eddiemu a vzal si papíry.
"Toto je odlišné od běţného jednání," řekl.
"Já o tom nemám tušení," řekl Eddie omluvně. "Tohle je moje první."
Theo si povzdechl a podíval se na hodiny. "Správce tu bude za pár
hodin. Myslím, ţe prostě budeme muset počkat, aţ tady bude, aby
zjistil, co se děje. Sommerfield vţdycky posílá nové."
Bylo několik Morojských zařízení, které shromaţďovalo dárce - ti na
okraji lidské společnosti, kteří byli rozhodnuti strávit svůj ţivot
vysoko na upírských endorfinech - a pak je rozdávali. Sommerfield
bylo jméno jednoho takového zařízení, která se nachází v Kansas City.
"Nejsem pouze nová osoba, kterou právě obdrţeli,"řekl Eddie.
"Moţná, ţe někdo byl zmatený."
"Typické," odfrkl si Theo. "No, můţeš si sednout a čekat. Můţeš
dostat kávu, jestli chceš."
"Kdy půjdeme na krmení?" Najednou jsem poţádala, pomocí
zasněného křičícího hlasu,jakým jsem mohla. "Je to uţ tak dlouho."
Lissa po mým vedením. "Říkali, ţe dostaneme, jakmile se sem
dostaneme."
Eddie obrátil oči v sloup nad tím, jak bylo typické dárcovské chování.
"Tohle dělají celou dobu."
"To si dovedu představit," řekl Theo. "Hmm. Dárci." Dveře do jeho
kanceláře byla částečně pootevřené a on z nich zavolal. "Hej, Wesi?
Můţeš sem přijít?"
Jeden z doprovodu stráţců strčil hlavu dovnitř. "Jo?"
73
Theo na nás ukázal. "Vezmi si tyto dvě dolů do krmící oblasti, neţ se
tady zblázníme. Pokud je někdo bude chtít pouţít, bude jen dobře."
Wes přikývl a pokynul nám ven. Eddie a já jsme si dali kraťoučký
kontakt očí. Jeho tvář nic neprozradila, ale věděl jsem, ţe byl
nervózní. Získání Viktora ven bylo nyní naším úkolem a Eddie nás
nerad pouštěl do Dračího doupěte.
Wes nás vedl přes další dveře a bezpečnostní kontrolou, jak jsme šli
hlouběji do vězení. Uvědomila jsem si, ţe kaţdou vrstvu
zabezpečení,přes které procházíme, se budeme muset dostat aţ
budeme prchat. Podle plánku, oblasti krmení byly umístěny na opačné
straně vězení. Čekala jsem, ţe půjdeme nějakou trasou podél obvodu,
ale místo toho jsme šli centrem budovy - kde byli drţeni vězni.
Průzkum mi dal nákres trasy, ale Lissa netušila, kde jsme byli,dokud
se před námi neukázala cedule: VAROVÁNÍ - NYNÍ VSTUPUJE DO
VĚZEŇSKÉHO PROSTORU (ZLOČINCI). Pomyslela jsem si, ţe to
byla divná formulace. Nebyli tady všichni zločinci?
Těţké dvoukřídlé dveře blokovaly tuto sekci a Wes pouţil jak
elektronický kód tak fyzický klíč k otevření. Lissy tempo se
nezměnilo, ale cítila jsem, jak se její úzkost zvýšila, kdyţ jsme
vstoupili do dlouhé chodby lemovanou mříţemi-za nimiţ byly cely.
Necítila jsem se nic lépe, ale Wes - stále v pohotovosti- nezobrazoval
ţádné známky strachu. Chodil do této oblasti celou dobu,uvědomila
jsem si. Znal jeho bezpečnost. Vězni by mohli být nebezpeční, ale být
kolem nich byla pro něj rutinní činnosti.
Přesto, mţouráním dovnitř cel, se mi skoro srdce zastavilo. Malé
prostory byly temné a ponuré, obsahující pouze základní vybavení.
Většina vězňů spala, naštěstí. Několik sledovalo, jak jsme šli. Ţádný z
nich nic neřekl, ale ticho bylo ještě děsivější. Někteří Morojové
vypadali jako obyčejní lidi,které by jste našli na ulici a já jsem
uvaţovala, co udělali, ţe se dostali sem. Jejich tváře byly smutné,
zbavené všech nadějí. Darovala jsem jim druhý pohled a uvědomila si,
ţe někteří vězni nebyli Morojové, byli dhampýři. Dávalo to smysl, ale
stále mě to zastihlo nepřipravenou. Můj vlastní druh měl zločince,
které je třeba zavřít také.
Ale ne všichni vězni se jevili jako vlídní. Jiní vypadali, jako by určitě
patřily do Tarasova. Bylo v nich něco zlovolného, zlověstný pocit,
74
protoţe jejich pohledy se setkaly se našimi a nepustily. Zkoumali

kaţdý náš detail, ale z jakého důvodu, to jsem nemohla říct. Hledali
něco, co by jim pomohlo utéct? Prohlédli naše maskování? Měli
prostě hlad? Nevěděla jsem, ale cítila jsem se vděčná za tiché
stráţce,kteří postávali v celé hale. Byla jsem také ráda, ţe jsem
neviděla Viktora a tak předpokládala, ţe ţil v jiné hale. Nemohli jsme
riskovat,ţe nás pozná.
Nakonec jsme vyšli z chodby vězňů přes jiné těţké dvojité dveře a
konečně dosáhli oblasti. Stejný pocit, jako středověké vězení, ale to
muselo být uchováváno v zájmu vězňů. Dekorace stranou, místnost na
krmení byla stejná, co je svatém Vladimírovi, kromě toho,ţe byla
menší. Několik kójí nabízelo trochu soukromí, a znuděným pohledem
Morojský chlap četl knihu, ale vypadal připravený usnout. V místnosti
byl jenom jeden dárce, drsný-pohled, člověk středního věku, seděl v
křesle s natvrdlým úsměvem na tváři a zíral do prázdna.
Moroj sebou trhl, kdyţ jsme vstoupili, oči se rozšířili. Bylo jasné, ţe
jsme byli nejvíce vzrušující věcí, co se stala za celou noc.V momentě,
kdyţ nás sledoval, dezorientace byla pryč: zřejmě měl malý odpor na
nátlak, coţ bylo dobré vědět.
"Co je to?"
"Jen přišli dvě nové," řekl Wes.
"Ale my jsme nic takového neočekávali,"řekl Moroj. "A nikdy jsme
nedostali tak mladé. Vţdy posílají staré, pouţité."
"Mě se neptej," řekl Wes, pohybující se směrem ke dveřím, jakmile
nás uvedl s Lissou na sedačky. Bylo jasné, ţe byl doprovod vězňů ke
krmení. "Marx je chce tady, dokud Sullivan nevstane. Domnívám se,
ţe se venku stala nějaká chyba, ale ony si stěţovaly, ţe to potřebují."
"Skvělé," zasténal Moroj. "No, našeho dalšího 'hosta' očekáváme za
patnáct minut, takţe můţu dát Bradleymu přestávku. Je pryč a já
pochybuji, ţe to znamená, ţe nemůţu poslat na krmení místo něho
někoho jiného."
Wes přikývl. "Zavoláme dolů, kdyţ to máme cestou."
Stráţce odešel a Moroj zvedl s povzdechem sloţky. Měla jsem pocit,
ţe všichni tady jsou tak trochu unavení z jejich pracovních míst.
Chápala jsem, proč. Muselo to být nešťastný místo na práci. Z tolika
míst na světě.
75
"Kdo přijde na krmení za patnáct minut?" Zeptala jsem se.

Moroj trhl v úţasu hlavou. Dárci nepokládali takové otázky. "Co jsi to
říkala?"
Lissa vstala a podívala se mu do očí. "Odpověz na její otázku."
Muţova tvář zmalátněla. Nechal se snadno ovlivnit. "Rudolf Kaiser."
Nikdo, koho známe. Mohl to být masový vrah nebo zpronevěřoval
všechno, co jsem znala. "Kdy je na řadě Viktor Daškov?" Zeptala se
Lissa.
"Za dvě hodiny."
"Změna v rozvrhu. Informuj jeho stráţe,ţe se stalo předělání a má
přijít se nyní místo Rudolfa."
Morojovy oči byly prázdný - nyní jako omámený vypadal jako dárce
Bradley, opravdu. "Ano," řekl.
"Je to něco, co se stává běţně. Nebude to vyvolávat podezření."
"Nebude to vyvolávat podezření," zopakoval monotónním hlasem.
"Udělej to," přikázala, hlas pevný. "Zavolej je, domluv to a nekoukej
na mě."
Moroj splnil. Během své řeči v telefonu, se představil jako
Northwood. Kdyţ zavěsil, bylo zařízeno. Nemuseli jsme dělat nic
jiného neţ čekat. Celé mé tělo bylo napjaté. Theo řekl, ţe jsme měli
více neţ hodinu, dokud správce nebude ve sluţbě. Nikdo do té doby
nebude klást otázky. Eddie prostě musel zabít čas s Theoem a
nevzbudit podezření za papírovací chybu. Uklidni se, Rose. Zvládneš
to.
Zatímco jsme čekali, Lissa donutila dárce Bradleyho do hlubokého
spánku. Nechtěla jsem ţádné svědky, a to ani ty omámené. Stejně tak
jsem se obrátila kameru tak, ţe byla vidět jen část místnosti.
Samozřejmě, budeme se muset vypořádat se systémem v celém vězení
neţ odjedeme, ale teď jsme nepotřebovaly sledovat bezpečnostní
personál a zahlédnout, co se asi stane.
Právě jsem se usadila do jednoho ze svých kójí, kdyţ se otevřely
dveře. Lissa zůstala na ţidli u stolu Northwooda, aby na něm mohla
udrţet svůj nátlak. Nařídili jsme mu, ţe já budu krmit. Byla jsem
zakrytá, ale přes pohled Lissy jsem viděla skupinu: dva stráţce. . . A
Viktora Daškova.
76
Stejnou úzkost cítila, kdyţ ho viděla u soudu. Její srdeční frekvence se

zvýšila. Ruce se jí třásly. Jediná věc, která ji konečně uklidnila u
soudu byl rozdíl od tohoto, protoţe věděla, ţe Viktor bude zavřený
navţdy a nebude moct ji znovu ublíţit.
A teď jsme se chystali změnit všechno.
Násilně vystrčila Lissa strach z její mysli, aby mohla udrţet
Northwooda. Stráţci vedle byli Viktorovi za zády a připraveni k akci,
i kdyţ to opravdu nebylo nutné. Nemoc, která ho trápila léta - jednou
ho Lissa dočasně uzdravila - začala znovu vycházet na povrch.
Nedostatek pohybu a čerstvého vzduchu zřejmě vzali také svou cenu,
tak jako omezené mnoţství krve. Stráţe ho vedli v poutech jako extra
preventivní opatření, těţce ho vlekli, skoro aţ šoupali.
"Tamhle," řekl Northwood a ukázal na mě. "To je ona."
Stráţci vedli Viktora kolem Lissy, a on jí sotva dal druhý pohled.
Pracovala na dvou nátlacích: udrţet Northwooda pod kontrolou a
pomocí rychlého vzplanutí, se stala pro Viktora bezvýznamnou na
pohled. Stráţci ho usadili na ţidli vedle mě a pak se vrátili, stále ho
udrţovali v dohlednu. Jeden z nich přešel do konverzace s
Northwoodem, zaznamenal naší novost a mladost. Pokud to někdy
uděláme znovu, Lissa nás bude muset kouzlem postaršit.
Sedící vedle mě se Viktor naklonil ke mně a otevřel ústa. Krmení bylo
přirozeností, pohyby vţdy stejné, ţe sotva přemýšlet o tom, co dělal.
Bylo to, jako kdyby mě ani neviděl.
Aţ na to, ţe. . . mě uviděl.
Ztuhl, oči se rozšířily. Královští Morojové měli určité vlastnosti a
světlé, nefritově-zelené oči jako Daškovy a Dragomiry. Unavený,
vzdávající pohled v zmizel a mazaná bystrost, která ho
charakterizovala - bystrý rozum, který jsem dobře znala - vybuchla na
místě. Připomnělo mi to děsivě některé vězně, kolem kterých jsme
prošli dříve.
Ale on byl zmatený. Stejně jako na ostatní lidi, který jsme potkali,
moje kouzlo zmátlo jeho myšlenky. Jeho smysly mu řekl, ţe jsem
člověk. . . Dosud iluze nebyla dokonalá. Byl také fakt, ţe Viktor, který
měl silný nátlak i bez toho, ţe nebyl uţivatel ducha, byl poměrně
odolný. A stejně jako Eddie, Lissa, a já jsme byli imunní proti
kouzlům, protoţe jsme znali naše skutečné identity, na Viktora to
77
mělo stejný účinek. Jeho mysl můţe trvat na tom, ţe jsem člověk, ale
oči mu řekly,ţe jsem Rose Hathawayová a to i se svou paruku. A
jakmile se vědění upevnilo, lidská iluze zmizela.
Pomalý, zajímavý úsměv na tváři, bezostyšně ukazoval jeho tesáky.
"Ach můj boţe. Ty bys mohla být nejlepší jídlo, jaké jsem kdy měl."
Jeho hlas byla sotva slyšitelná, ţe je ostatní nemohli slyšet.
"Dej si zuby kdekoli blízko mě a bude to tvoje poslední jídlo,"
zamumlala jsem, hlas stejně tichý. "Ale pokud chceš nějakou šanci
dostat pryč a vidět znovu svět, budeš dělat přesně to, co říkám."
Dal mi tázavý pohled. Zhluboka jsem se nadechla a děsila se toho, co
jsem řekla dál..
"Zaútoč na mě."
Kapitola Sedmá
"Ne zubama," dodala jsem rychle. "Vrhni se na mě. Pouţij tvoje

pouta. Cokoliv můţeš udělat."
Viktor Daškov nebyl hloupý člověk. Jiní by mohli zaváhat nebo by
kladli více otázek. On ne. On nemusí přesně vědět, co se děje, ale cítil,
ţe to byla moţnost na svobodu. Moţná jediná, kterou kdy dostane.
Byl někdo, kdo strávil velkou část svého ţivota jako vůdce sloţitého
spiknutí, a tak byl profesionál v správném jednání.
Zvedl ruce jak jen mohl, vrhl se na mě, předstíral, ţe se mě pokouší
udusit řetězem mezi pouty. Jak to udělal, vydala jsem hrůzostrašný
výkřik. V okamţiku tam byli stráţci,aby zastavili bláznivého vězně,
který nesmyslně zaútočil na ubohou dívku. Ale jakmile se jim ho
podařilo zkrotit, vyskočila jsem a napadla je. Dokonce i kdyby
očekávaly,ţe jsem nebezpečná - a oni neočekávali- překvapila jsem je,
ţe ani neměli čas reagovat. Skoro jsem se cítila špatně, jak to bylo pro
ně nespravedlivé.
Uhodila jsem prvního tak, ţe ztratil nadvládu nad Viktorem a letěl
dozadu, praštil sebou do zdi poblíţ Lissy, která horečně nutila
Northwooda zůstat v klidu a ne někoho volat v tomto chaosu. Další
stráţce měl trochu více času reagovat, ale pomalu pustil Viktora a
78
otočil se na mě. Byla jsem moc otevřená a dostala ránu, která nás
donutila k zápasu. Byl velký a hrozivý, a jakmile mu došlo ţe jsem
hrozba, nedrţel se zpátky. Rána do mého ramene mi poslala bolest
přes mou ruku a já odpověděla rychlým kolenem do jeho ţaludku.
Zatím byl jeho kamarád na nohou, mířící k nám. Musela jsem to
rychle skončit, a to nejen kvůli sobě, ale také proto, ţe by se
nepochybně zálohovaly,jakmile by se jim naskytla šance.
Popadla jsem toho nejbliţší ke mně a strčil ho tak silně, jak jsem
mohla do zdi - po hlavě. Zavrávoral, omámený, a udělala jsem to
znovu, dokud na mě jeho partner nedosáhl. Ten první stráţce se
zhroutil k zemi v bezvědomí. Nenáviděla jsem se za to, co jsem
udělala, ale část mého výcviku mě naučila jak rozlišovat schopnosti a
zabíjení. Měl pouze bolest hlavy. Doufala jsem. Další stráţce se pustil
do útoku,on a já jsme krouţili navzájem, někdy udělali výpad a
uhýbali se protivníkovi.
"Nemůţu ho omráčit!" Zavolala jsem na Lissu. "Potřebujeme ho.
Přiměj ho."
Její odpověď přišla skrze pouto. Mohla by nutit dva lidi najednou, ale
chtělo by to hodně síly. Ještě jsme z toho nebyli a ona nemohla
riskovat ochabnutí tak brzy. Frustrace v ní nahrazovala strach.
"Northwoode, jdi spát," vyštěkla. "Přesně tam. Na stole. Jsi vyčerpaný
a budeš spát několik hodin."
Koutkem oka jsem viděla Northwooda se povalit, hlava s bouchnutím
udeřila do stolu. Kaţdý, kdo tu pracoval měl otřes mozku v době,
kdyţ jsme tu byli. Poté jsem se vrhla na stráţce, pomocí mé plné váhy,
aby byl v linii Lissinýho zraku. Tlačila si cestu do našeho boje.
Podíval se na ni překvapeně, a to bylo všechno, co potřebovala.
"Přestaň!"
Neodpověděl tak rychle jako Northwood, ale zaváhal. Ten chlap byl
odolnější.
"Přestaň bojovat!" opakovala důrazněji, posílila svou vůli. Silné nebo
ne, nemohl se postavit proti takové síle ducha. Jeho paţe klesly k
bokům a přestal se mnou zápasit. Ustoupila jsem a popadala dech,
rovnala si paruku zpět na místo.
"Udrţet ho bude těţké," řekla mi Lissa.
"Těţké na pět minut nebo pět hodin?"
79
"Někde uprostřed."
"Tak pojďme pryč. Získej od něj Viktorův klíč."
Zeptala se stráţce na klíče od pout. Řekl nám, ţe je má druhý stráţce.
Prohledala jsem bezvládné tělo- dýchal stále, díky Bohu - a získala
klíč. Teď jsem se obrátila svou plnou pozornost na Viktora. Jakmile
boj začal, uhnul z cesty a jednoduše byl tiše, zatímco mnoho nových
moţností se nepochybně předhánělo v jeho mysli.
Přistoupila jsem a dala jeden z mých 'strašidelných obličejů', jak jsem
se zvedla klíč. "Teď odemknu pouta," řekla jsem mu, hlasem sladkým
i hrozivým. "Budeš dělat přesně to, co ti řeknu. Nezačneš bojovat
nebo ţádným způsobem nebudeš ničit naše plány."
"Oh? Dnes pouţíváš nátlak taky, Rose?" zeptal se suše.
"Nepotřebuju ho." Odemkla jsem pouta. "Mohu ti poskytnout
bezvědomí stejně snadno, jako tomu chlápku a táhnout tě. Nezáleţí na
mně."
Těţká pouta a řetězy spadly na podlahu. Lstivý, samolibý pohled
zůstal na jeho tváři, ale jeho ruce se jemně dotkly zápěstí. Pak jsem si
všimla, ţe na nich byly šrámy a modřiny. Tyto třmeny nebyly určeny
pro pohodlí, ale odmítla jsem si ho litovat. Ohlédl se na nás.
"Jak okouzlující," přemítal. "Ze všech lidí, kteří se mě pokusí
zachránit,bych nikdy nečekal,ţe vy dvě... A ještě, ve zpětném
pohledu, jste pravděpodobně nejschopnější."
"Nepotřebujeme tvoje komentář, Hannibale, "odsekla jsem." A
nepouţívej slovo 'záchrana'. Zní to, jako bys byl nějaký neprávem
uvězněný hrdina."
On nadzdvihl obočí, jako by věřil, ţe to skutečně byl. Místo,aby mě
zpochybňoval, kývl k Bradleymu, který skutečně v boji spal. Jeho
omámený stav byl od Lissinýho nátlaku tak silný, ţe se neprobral.
"Dej mi ho," řekl Viktor.
"Coţe?" Zvolala jsem. "Nemáme na to čas!"
"A já nemám sílu na to, co máš na mysli," zasyčel Viktor. Příjemná a
vševědoucí maska zmizela, nahradila jí zlá a zoufalá. "Uvěznění
zahrnuje více neţ tyče, Rose. Hladověli jsme bez jídla a krve, snaţili
se, abychom byli slabí. Chůze je jediná věc, na kterou se zmůţu a to
nestačí. Pokud máš v plánu mě odsud doopravdy dostat,dej mi krev!"
Lissa přerušila odpověď, kterou jsem mu chtěla dát. "Buď rychlý."
80
Zírala jsem na ni v úţasu. Chtěla jsem odporovat Viktorovi, ale

prostřednictvím pouta jsem z ní cítila zvláštní mix pocitů. Soucit a. . .
Porozumění. Oh, pořád ho nenáviděla, naprosto. Ale také věděla, co to
je ţít na omezeném mnoţství krve.
Naštěstí, Viktor byl rychlý. Jeho ústa byla u lidského krku prakticky
před tím, neţ Lissa domluvila. Zmatený nebo ne, pocit, ţe jsou zuby
na krku Bradleyho probudil. Otevřel oči, jeho tvář se brzy
rozradostnila z upířích endorfinů. Krátké vzplanutí krve bylo všechno,
co by Viktor potřeboval, ale kdyţ se Bradleyho oči začaly rozšiřovat
překvapením, uvědomila jsem si,ţe Viktor pil více neţ rychle.
Přiskočila jsem a prudce Viktor odtrhla od rozptýleného dárce.
"Co to sakra děláš?" Poţadovala jsem, třásla s Viktorem tvrdě. Bylo to
něco, co jsem chtěla udělat uţ dlouhou dobu. "Copak si myslíš, ţe bys
ho mohl vysát a stát se Strigojem přímo před námi?"
"To sotva," řekl Viktor, zamrkal na ruku, kterou jsem ho svírala.
"To není to, co dělá," řekla Lissa. "Prostě na minutku ztratil kontrolu."
Jeho krveţíznivost uspokojena, Viktorovo bezproblémový chování se
vrátilo. "Ah, Vasiliso. Vţdy tak chápavá."
"Neprováděj ţádné předpoklady," zavrčela.
Civěla jsem na oba dva. "Musíme jít. Hned." Obrátila jsem se na
ovládnutého stráţce. "Vezmi nás do místnosti, kde se sledují všechny
bezpečnostní záběry."
Neodpověděl mi a s povzdechem jsem se podívala na Lissu s
očekáváním. Opakovala mou otázku a on okamţitě opustil místnost.
Můj adrenalin z boje byl vysoký a nemohla jsem se dočkat, aţ
dokončím tohle všechno a dostanu nás odsud. Prostřednictvím pouta
jsem vycítila její nervozitu. Mohla obhájit Viktorovu potřebu krve, ale
jak jsme šli, pořád byla tak daleko od něj, jak jen to bylo moţné.
Drsné poznání, kdo je a co jí udělal se vrátilo. Litovala jsem ji a chtěla
ji utěšit, ale nebyl čas.
Sledovali jsme stráţce - Lissa ho poţádala o jeho jméno, Giovanni -
skrz větší halu a bezpečnostní kontrolou. Trasa nás vedla kolem
věznice, ne přes buňky. Zadrţovala jsem dech skoro celou dobu,
vyděšená, ţe bychom na někoho mohli narazit. Příliš mnoho dalších
věcí pracovalo proti nám:coţ jsme nepotřebovali. Naše štěstí rozhodlo
81
a nenarazili jsme na nikoho - opět pravděpodobně v důsledku, ţe byla

noc a neprocházeli jsme bezpečnostní zóny.
Lissa a Mia se stráţcem u soudu taky vymazali bezpečnostní záběry,
ale já jsem nebyla svědkem. Nyní, kdyţ nás Giovanni vedl do vězení
následující místností, nemohla jsem si pomoct a zalapala po dechu.
Monitory byly na stěnách a konzoly s komplexními tlačítky a spínači
byly před nimi. Počítače byli rozmístěny po všech stolech. Cítila jsem
se, jako by tento pokoj byl z vesmíru. Bylo tu všechno: kaţdá cela,
několik sálů, a dokonce i správní úřad, kde byl taky Eddie mluvící s
Theoem. Dva jiní stráţci tu byli taky a já přemýšlela, jestli nás viděli v
halách. Ale ne - byli příliš fixováni na něco jiného: kamera, která byla
otočena čelem k prázdné zdi. Byla to ta, kterou jsem si upravila v
místnosti s krmením.
Byli k ní nakloněni a jeden z nich říkal, ţe by měli zavolat někoho tam
dole na kontrolu. Pak se oba ohlédli a všimli si nás.
"Pomoz jí si je podmanit," nařídila Lissa Giovanni.
Opět došlo k zaváhání. Byli bychom na tom lépe s 'pomocníkem' se
slabší vůli, ale Lissa to tušila, kdyţ si ho vybrala. Stejně jako předtím,
nakonec skočil do akce. Také, jako předtím, překvapení bylo na mé
straně oproti těmto stráţcům. Byla jsem cizinec - coţ okamţitě zvýšilo
jejich obranu - ale stále jsem se jevila jako člověk. Giovanni byl jejich
spolupracovník, neočekávali od něj útok.
Nebylo snadné je sundat. Potřebovala jsem zálohovat a Giovanni byl
ve své práci dobrý. Rychle jsem dostali jednoho stráţce do
bezvědomí, Giovanni pomocí tyče mu na chvíli odebral vzduch, aţ se
zhroutil. Další stráţce se od nás drţel dál a všimla jsem si,ţe jeho oči
se neustále přesouvají směrem k jedné ze stěn. Byl tam hasicí přístroj,
vypínač, a kulaté stříbrné tlačítko.
"To je alarm!" zvolal Viktor, stejně jako kdyţ se na něj vrhl stráţce.
Giovanni a já jsme to řešili ve stejnou dobu, kdyţ chlápek zastavil
svou ruku těsně před tlačítkem, aby ho zmáčknul a přivolal na nás
legie stráţců. Úder do hlavy ho srazil k zemi. S kaţdou osobu, kterou
jsme ve vězení zneškodnili jsem pociťovala vinu a nevolností
zkroucený ţaludek. Stráţci byli dobrý muţi a já si nemohla pomoci,
ale stále jsem přemýšlela, ţe jsem bojovala na straně zla.
82
Teď, kdyţ jsme byli ponecháni sami sobě, Lissa znala další krok.
"Giovanni, vypni všechny kamery a vymaţ poslední hodinu záběrů."
Tentokrát v tom bylo větší zaváhání z jeho strany. Dostat ho do boje z
její strany vyţádalo hodně nátlaku. Měla to pod kontrolou, ale byla
unavená, bude mít jen těţší donutit ho dělat naše příkazy.
"Udělej to," zavrčel Viktor, postavil se vedle Lissy. Trhla sebou v jeho
blízkosti, ale jeho pohled se připojil k jejímu, Giovanni vyhověl
příkazu a začal se obracet k tlačítkách na konzolách. Viktor se nemohl
rovnat s jejím nátlakem, ale jeho malý výbuch nátlaku posílil její.
Monitory zčernaly jeden po druhém a pak Giovanni napsal několik
příkazů na počítači kvůli uloţeném digitálním záběrům z kamer.
Červená chybová světla blikala na konzolách, ale nebyl nikdo, kdo by
je tady mohl opravit.
"I kdyţ to smaţe,jsou tady ti, kteří by to mohli zjistit z pevného
disku," poznamenal Viktor.
"Bude muset doufat,"řekla jsem podráţděně. "Přeprogramování nebo
co se ve skutečnosti s tím dělá není v mých dovednostech."
Viktor obrátil oči v sloup. "Moţná, ale ničení určitě je."
Trvalo mi chvíli,neţ mi došlo, co tím myslel. S povzdechem jsem
popadla hasicí přístroj ze zdi a mlátila do počítače, dokud z něj nebylo
nic víc neţ hromada plastových a kovových úlomků. Lissa sebou trhla
při kaţdé ráně a neustále pokukovala po dveřích.
"Doufám, ţe je to zvukotěsný , "zamumlala.
"Vypadají silně," řekla jsem s jistotou. "A teď je čas jít."
Lissa nařídil Giovanni dovést nás zpět do kanceláře správce v přední
části věznice. Uposlechl, vedl nás zpátky v bludišti,kterým jsme si
prošli dříve. Jeho kódy a bezpečnostní karty nás dostaly skrz kaţdé
zabezpečení.
"Nepředpokládám, ţe bys mohla přinutit Thea, aby nás vyprovodil
ven?" Zeptala jsem se Lissy.
Její ústa utvořila úzkou čárku. Zavrtěla hlavou. "Já ani nevím, jak
dlouho to vydrţím s Giovannim. Nikdy dřív jsem nikoho nepouţívala
jako loutku."
"To je v pořádku," řekla jsem a snaţila se uklidnit nás obě. "Jsme s
tím skoro hotový."
83
Ale chystali jsme se na další boj. Po zabití poloviny Strigojů v Rusku

jsem stále měla dobrý pocit z vlastních sil, ale provinilost mě
neopustila. A kdyţ narazíme na tucet stráţců, dokonce i moje síla
nebude stačit.
Ztratila jsem se v plánem, ale ukázalo se, ţe Giovanniho cesta zpět do
hlavní kancelář nás musí zavést skrz některé cely. Dalším znamením
byla cedule POZOR - NYNÍ VSTUPUJE VĚZEŇSKÝM
PROSTOREM (PSYCHIATRICKÉ).
"Psychiatrické?" Zeptala jsem se překvapeně.
"Samozřejmě," zamumlal Viktor. "Kam jinam si myslíš, ţe posílají
vězně s psychickými problémy?"
"Do nemocnice," odpověděla jsem, zapomněla vtipy o všech zločinců
s psychickými problémy.
"No, to není vţdycky -"
"Stop!"
Přerušila ho Lissa a náhle se zastavila před dveřmi. My ostatní jsme
do ní málem vrazili. Ucukla, přičemţ couvla o několik kroků zpět.
"Co se děje?" Zeptala jsem se.
Otočila se k Giovannimu. "Najdi jiný způsob, jak se dostat do
kanceláře."
"Toto je nejrychlejší způsob," namítl.
Lissa pomalu zavrtěla hlavou. "Je mi to jedno. Najdi některou, přes
kterou nebudeme muset tudy."
Zamračil se, ale její nátlak ho přesvědčil. Prudce se otočil a my jsme
popoběhli a srovnali s ním krok. "Co se stalo?" Opakovala jsem.
Lissina mysl pro mě byla příliš zamotaná, abych v ní našla
odůvodnění. Ona se ušklíbla.
"Cítila jsem vzadu aury ducha."
"Co? Kolik?"
"Alespoň dva. Já nevím, jestli mě cítili nebo ne."
Kdybych se nedrţela Giovanniho rychlosti a naléhavost mě nedrţela
při zemi, bych se zastavila. "Uţivatelé ducha..."
Lissa hledala tak dlouho a těţce jiní, kteří byli jako ona. Kdo by si
pomyslel, ţe je najdeme tady? Vlastně. . . Moţná,ţe jsme to měli
očekávat. Věděli jsme, ţe s uţivateli ducha si hrálo šílenství. Proč by
neskončili na místě, jako je toto? A vzhledem k potíţím,kterými jsme
84
si prošli,abychom se něco dozvěděli o tomto vězení, není divu, ţe tito

uţivatelé ducha zůstali skrytí. Pochybovala jsem, ţe někdo, kdo tady
pracuje dokonce ví, co jsou.
Lissa a já jsme si vyměnily stručný pohled. Věděla jsem, jak moc
chtěla tuto záleţitost prošetřit, ale teď nebyl čas. Viktor vypadal příliš
zaujatý tím, co jsme si uţ řekli, tak mi Lissa její další slova pověděla v
hlavě: Jsem si jistá, že by nějaký uživatel ducha prohlédnul moje
kouzlo. Nemůžeme riskovat naše skutečné popisové odhalení - i když
by přišlo od lidí, kteří jsou údajně blázni.
Kývla jsem v porozumění, odsouvla zvědavost a dokonce lítost.
Budeme se muset na tohle podívat někdy jindy - jinak řečeno , aţ se
příště rozhodneme proniknout do maximálně-zabezpečeného vězení.
Konečně jsme dosáhli bez dalších incidentů kanceláře Thea, i kdyţ mé
srdce bušilo zuřivě celou cestu, jak mi můj mozek pořád říkal: "Jdi!
Jdi! Jdi!"Theo a Eddie si povídali o soudní politice, kdyţ naše skupina
vstoupila. Eddie okamţitě vyskočil a šel k Theovi, rozpoznal, ţe je čas
jít. Strčil do Thea tak efektivně, jako se předtím podařilo Giovannovi
a byla jsem ráda, ţe i kromě mě dělá někdo špinavou práci. Bohuţel,
Theovi se podařilo pořádně zařvat při padání a pak spadl na zem.
Okamţitě, dva stráţci kteří nás předtím doprovázeli vskočili do
kanceláře. Eddie a já jsme skočili do boje a Lissa s Viktorem do něj
dostali taky Giovanniho. Věci se staly sloţitějšími. Krátce poté, co
jsme omráčili jednoho ze stráţců, se Giovanni vykroutil z nátlaku a
začal bojovat proti nám. Ještě horší bylo,ţe běţel ke stěně, kde jsem
zjistila - příliš pozdě - ,ţe tam je další stříbrné tlačítko. Alarm. Udeřil
proti němu pěstí a pronikavé kvílení naplnilo vzduch.
"Do prdele!" Zařvala jsem.
Lissiny dovednosti nebyly ve fyzickém boji a Viktor na tom nebyl
lépe. Bylo to všechno na mně a Eddiem, dokončit tyto dva poslední - a
museli jsme to udělat rychle. Druhý stráţce klesnul k zemi, pak jsme
tu byli jenom my a Giovanni. Udeřil mě skvělým úderem - takovým,
který srazil mou hlavou proti zdi. Pro mě to moc dobrý nebylo, ale
svět se točil a černé a bílé skvrny mi tančily před očima. To mě na
chvíli zmrazilo, ale pak byli s Eddiem v sobě a Giovanni uţ nebyl
hrozba.
85
Eddie mě vzal za paţi, aby mě uklidnil a pak jsme všichni čtyři

okamţitě vyběhli z místnosti. Podívala jsem se zpět a opět se za to
nenáviděla. Nebyl čas na vinu. Museli jsme se dostat ven. Hned.
Kaţdý stráţce v tomto vězení by tady mohl být dřív jak za minutu.
Naše skupina běţela k předním dveřím, jen aby jsme zjistili, ţe jsou
zavřené zevnitř. Eddie zaklel a řekl nám,abychom počkali. Běţel
zpátky do kanceláře Thea a vrátil se s jednou z bezpečnostních karet,
kterými Giovanni často otevíral dveře. Opravdu fungovala a my jsme
se tryskem hnali k pronajatému autu. Nastrkali jsme se do něj a já
jsem byla ráda, ţe Viktor s námi udrţoval krok a bez jeho
nepříjemných poznámek.
Eddie sešlápl plyn a zamířil zpátky po cestě,po které jsme přijeli.
Seděla jsem vedle něj na předním sedadle. "Vsadím se, ţe chlap u
brány ví o alarmu," varovala jsem. Naše původní naděje byla prostě
odejít a říct mu, ţe se nakonec popletli papíry.
"Jo," souhlasil Eddie, tvářící se tvrdě. Samozřejmě. Stráţce vystoupil
ze své vrátnice, mával rukou.
"Je to zbraň?" Zvolala jsem.
"Nehodlám to zjišťovat." Eddie stlačil tvrdě plyn a kdyţ si stráţce
uvědomil, ţe pojedeme tak jako tak, vyskočil z cesty. Prorazili jsme
dřevěné křídla, která blokovala silnici, takţe všude byly třísky.
"Bud si nechá naši zálohu," řekla jsem.
Za námi jsem slyšela zvuky výstřelů. Eddie zaklel znovu, ale kdyţ
jsme ujíţděli pryč, výstřely slábly a brzy jsme byli mimo dostřel.
Povzdechl si. "Pokud zasáhl naše pneumatiky nebo okna, máme více
starostí, neţ se jen starat o zálohu."
"Pošlou za námi lidi," řekl Viktor ze zadního sedadla. Opět od něho
Lissa byla tak daleko, jak jen mohla. "Nákladní vozy pravděpodobně
vyjíţdějí právě teď."
"Nemyslíš, ţe jsme to tušili?" Odsekla jsem. Věděla jsem, ţe se snaţil
být nápomocný, ale on byl poslední osoba, kterou jsem chtěla v
současné době slyšet. Kdyţ jsem mluvila, podívala jsme se zpět a
viděla za námi temné,rychlé siluety dvou vozidel. Byli o poznání
rychlejší, takţe nebylo pochyb, ţe SUV brzy doţenou naše malé
kompaktní auto.
86
Podívala jsem se na nás GPS. "Potřebujeme brzy zabočit," Varovala

jsem Eddieho, ne, ţe by potřeboval mou pomoc.
Předem jsme si zmapovali únikovou cestu, na jedné zabrali hodně a
poţili hodně klikatých silnicích a odboček v okolí. Naštěstí tam byla
spousta z nich. Eddie zabočil ostře doleva a pak téměř okamţitě
vpravo. Přesto naši pronásledovatelé zůstali ve zpětném zrcátku. O pár
dalších zatáček později byla cesta za námi bez ţivota.
Napjaté ticho bylo v autě, jak jsme čekali,ţe nás stráţci doţenou.
Nedohnali. Rádi bychom si to připustili, ale trvalo téměř deset minut,
abych si konečně uvědomila, ţe je po všem.
"Myslím, ţe jsme je ztratili," řekl Eddie, úţas v jeho hlase
odpovídající mým pocitům. Jeho tvář byla stále lemována starostmi,
ruce tvrdě svírali volant.
"Neztratili, dokud nebudeme pryč z Fairbanks," řekla jsem. "Jsem si
jistá, ţe budou hledat a tohle není velké město."
"Kam jedeme?" zeptal se Viktor. "Pokud mám moţnost se zeptat."
Zavrtěla jsem se na mém sedadle tak, abych se mu mohla dívat do očí.
"To je to, co nám řekneš ty. Jak těţké je uvěřit,ţe jsme to nedělali
všechno jen proto, aby jsme neztratili Tvoji příjemnou společnost."
"To je těţké uvěřit."
Zúţila jsem oči. "Chceme najít tvého bratra. Roberta Doru."
Byla jsem spokojená, ţe jsem zastihla Viktora nepřipraveného. Pak se
jeho lstivý pohled vrátil. "Samozřejmě. Jedná se o další prosbu Abeho
Mazura,ne? Nečekal jsem, ţe nebude trvat na odpovědi. Samozřejmě,
nikdy bych se nehádal s vámi v porovnání s ním."
Viktor zřejmě nevěděl, ţe jsem vlastně byla ve familiární lize s Abem
a nehodlala jsem ho poučit. "Nepodstatný," řekla jsem chladně. "Teď
nás dostaň k Robertovi. Kde je?"
"Zapomínáš, Rose," přemítal Viktor. "Ty nejsi ta, kdo ovládá
nutkání."
"Ne, ale já jsem ta, kdo tě přiváţe na kraj silnice a anonymně zavolá
zpět do věznice s tvým pobytem."
"Jak mám vědět,ţe kdyţ zjistíš to, co chceš, tak mě pak dostaneš zase
zpátky tak jako tak?" zeptal se. "Nemám ţádný důvod ti věřit."
"Máš pravdu. Určitě není důvod,proč mi věřit. Ale pokud to vyjde, je
tu šance, ţe bychom tě mohli nechat odejít později." Ne, to opravdu
87
nebyla. "Je to něco, na co se můţeš spolehnout? Uţ nikdy nedostaneš

další příleţitost jako je tato, a ty to víš."
Viktor nedodal nic vtipného. Skóre dvě nula pro mě.
"Takţe," pokračovala jsem, "dovedeš nás k němu nebo ne?"
Nemohla jsem přečíst jeho myšlenky jeho očima. Není pochyb o tom,
ţe kul pikle, jak by to mohlo fungovat v jeho prospěch,
pravděpodobně přemýšlel, jak uniknout předtím, neţ jsme dokonce
našli Roberta. To bylo to, co bych udělala.
"Las Vegas," řekl Viktor nakonec. "Musíme jet do Las Vegas."
Kapitola Osmá
Po mém nadávání na Abeho o jeho neustálé vzdálenosti, posraných

místech, byla jsem nadšená z návštěvy Sin City. Bohuţel jsem měla
několik výhrad o mém dalším výletu. Zaprvé, něco jako Las Vegas
bylo poslední místo, kde bych očekávala polo-šíleného samotáře.
Odněkud jsem slyšela, ţe Robert zešílel a chtěl být sám. Rušné,
turisty-naplněné město opravdu nevyhovovalo tomu popisu. Za druhé,
taková města byla perfektním místem pro krmení Strigojů. Přecpané.
Bezohledné. Malé zákazy. Velmi snadné, aby lidé mizeli - zvláště v
noci.
Část mě si byla jistá, ţe to musela být součást Viktorova triku, ale
přísahal pořád dokola, ţe je to pravda. Takţe bez jiné moţnosti se Las
Vegas stalo naším dalším cílem. Neměli jsme moc času na diskusi,
coţ nevadilo, protoţe jsme věděli, ţe stráţci nás hledají ve Fairbanks.
Připusťme,ţe Lissina kouzla změnila naše podoby natolik, ţe si nás
nikdo nebude spojovat s popisem. I kdyţ věděli, jak vypadal Viktor,
takţe čím dříve budeme z Aljašky, tím lépe.
Bohuţel jsme měli menší problém.
"Viktor nemá ID," řekl Eddie. "Nemůţeme ho vzít do letadla."
Byla to pravda. Všechny majetky Viktora byly zabaveny ve vězení a
uprostřed dozoru půl tucty stráţci, bych sotva měla čas pátrat po jeho
osobních věcech. Lissin nátlak byl fenomenální, ale byla vyčerpaná po
88
tolika ovládání ve vězení. Kromě toho, stráţci pravděpodobně letiště

hlídají.
Náš 'přítel' Bud-chlap,co nám pronajal auto- nám nakonec přinesl
řešení. Nebyl nadšený vidět své auto vrácené se všemi škrábanci od
ďábelské jízdy Eddieho, ale dostatek hotovosti nakonec zastavil jeho
mumlání o 'pronájmu dětem.' Byl to Viktor, kdo přišel na alternativní
plán a zeptal se na něj Buda.
"Existuje poblíţ soukromé letiště? S lety, které si můţeme najmout?"
"Jistě," řekl Bud. "Ale to nebude levné."
"To není problém," řekla jsem.
Budovy oči byly nedůvěřivé. "Vykradli jste banku nebo tak něco?"
Ne, ale měli jsme spoustu peněz. Lissa měla svěřenecký fond, který ji
měsíčně dával peníze, dokud jí nebude osmnáct, stejně jako limitové
kreditní karty. Měla jsem vlastní kreditní kartu, zbytek z doby, kdy
jsem 'sladce přemluvila' Adriana do financování mého ruského výletu.
S mým malým jměním bych na to neměla, tak na mě nastavil svůj
velký rodinný účet. Ale špatně nebo ne, já jsme se rozhodla mít jednu
kartu po ruce, jen v případě nouze.
Tohle byl případ nouze, a tak jsme vyuţili kartu k úhradě částky na
soukromé letadlo. Pilot nás nemohl vzít tak daleko jako je Las Vegas,
ale mohl nás vzít do Seattlu, odkud se mu podařilo nás spojit s jiným
pilotem,kterého znal, a ten nás mohl vzít zbytek cesty. Víc peněz.
"A znovu Seattle," dumala jsem, těsně předtím, neţ letadlo vzlétlo.
Malý interiér měl 'shluk' čtyř sedadel, dvě na kaţdé straně proti sobě.
Seděla jsem vedle Viktora a Eddie seděl naproti němu. Mysleli jsme,
ţe to bude nejlepší ochranné rozestavení.
"Co Seattle?" zeptal se Eddie, zmatený.
"Nech to být."
Malý soukromý tryskáče nejsou ani zdaleka tak rychlý jako velký
cesťáky a tak naše cesta zabrala velkou část dne. Během ní jsem
pokračovala ve vyptávání Viktora na jeho bratra v Las Vegas a
nakonec dostala odpověď, kterou jsem chtěla. Viktor by nám to
nakonec musel říct, ale myslím, ţe z prodlouţení odpovědi dostal
sadistické vzrušení.
"Robert vlastně neţije v Las Vegas," vysvětlil. "Má malý domek -
srub, myslím - v Red Rock Canyon, míly za městem."
89
Ah. Teď to bylo víc to, co bych očekávala. Lissa ztuhla při zmínce o
chatě a já jsem cítila neklid prostřednictvím pouta. Kdyţ ji Viktor
unesl, vzal ji do chaty v lese a mučil ji tam. Dala jsem jí uklidňující
pohled, jak jsem jen mohla. Byly časy, jako tyto,kdy jsem chtěla,aby
pouto fungovalo na obou stranách, takţe bych ji klidně mohla poslat
zprávu.
"Tak pojedeme tam?"
Viktor si odfrkl. "Určitě ne. Robert příliš lpí na svém soukromí. On by
nedovolil cizincům přijít do jeho domova. Ale přijede do města, kdyţ
ho o to poţádám."
Lissa se na mě podívala. Viktor si to nastavuje. Měl spoustu příznivců.
Teď, když je venku, mohl by jim říct o místě našeho setkání s
Robertem.
Dala jsem jí malé kývnutí, zase jsem jí chtěla poděkovat skrz pouto.
Také jsem na to myslela. Bylo naprosto nezbytné, abychom nikdy
neopustili Viktora samotného, ani hovory bez dozoru. A skutečně,
plán, setkat se v Las Vegas mi přišel najednou lepší. Pro naší vlastní
bezpečnost od jeho následovníků Viktora by bylo lepší být uprostřed
města, neţ se uprostřed ničeho.
"Vidím, jak jsem uţitečný," řekl Viktor, "mám právo vědět, co chcete
s mým bratrem." Podíval se na Lissu. "Hledáte lekce ducha? Museli
jste udělat některé vynikající vyšetřující práce, aby jste se o něm
dozvěděli."
"Nemáš ţádné právo vědět o našich plánech," odsekla jsem prudce. "A
váţně? Pokud jsi sledoval toho, kdo tady byl nejuţitečnější, ty
prohráváš na plný čáře. Máš způsoby, jak dohonit to, co jsme udělali v
Tarasovu."
Viktorovou jedinou reakcí byl malý úsměv.
Teď pro nás byla noc, coţ znamenalo, ţe bylo brzy ráno, kdyţ jsme
přistáli v Las Vegas. Bezpečnost slunečního světla. Byla jsem
překvapena, jak přeplněné je letiště. Letiště v Seattlu mělo slušné
mnoţství letadel, ale letiště Fairbanks bylo málem opuštěné. Toto
letiště bylo přecpaný malými letadly, mnohé křičí 'luxus'. Neměla
jsem být překvapena. Las Vegas bylo místo celebrit a dalších
bohatých lidí, z nichţ mnozí zřejmě nemohli létat s běţnými
cestujícími.
90
Byly tady taxíky, šetřící naše utrpení při dalším půjčováním auta. Ale
kdyţ se nás řidič zeptal, kam jdeme, všichni jsme zůstali zticha.
Obrátila jsem se na Viktora.
"Centrum města, ţe jo? Řekni."
"Ano," souhlasil. Choval se,jako ţe by se Robert chtěl setkat s cizími
lidmi někde na veřejnosti. Někde,kde mohl snadno uprchnout.
"Centrum je velké místo," řekl řidič. "Máte nějaké konkrétní místo
nebo mám prostě zastavit uprostřed ulice?"
Bylo znovu ticho. Lissa mi dala významný pohled." Fascinující
hodina?"
Zvaţovala jsem. Las Vegas bylo oblíbeným místem pro některé
Moroje. Jasné slunce bylo pro ně méně nepříjemné neţ pro Strigoje a
okna kasina vytvořili pohodlný, tmavý prostředí. Fascinující hodina
byl hotel s kasinem, o kterém jsme všichni slyšeli. I kdyţ měl spoustu
lidských zákazníků, vlastně patřil Morojům, takţe měl spoustu tajných
funkcí, aby byl skvělý pro upíry na útěku za zábavou. Dárce v zadní
místnosti. Speciální Morojské salonky. Značný počet stráţců na
hlídce.
Stráţci. . .
Zavrtěla jsem hlavou a pohlédl úkosem na Viktora. "Nemůţeme ho
tam vzít." Ze všech hotelů v Las Vegas, Fascinující Hodina byla
poslední místo, kam jsme mohli jít. Viktorův útěk musel být novinkou
pro celý svět Morojů. Vzít ho do největšího hotelu ve Vegas s Moroji
a stráţci byl pravděpodobně nejhorší nápad, co bychom mohli mít.
Ve zpětném zrcátku vypadala řidičova tvář netrpělivě. Byl to Eddie,
kdo se nakonec ozval. "Luxor."
On a já jsme byli na zadním sedadle s Viktorem mezi námi a já jsem
na něj koukla znovu. "Odkud to přišlo?"
"Je mezi námi a Fascinující hodinou." Eddie najednou vypadal trochu
rozpačitě. "A já jsem se tam vţdycky chtěl podívat. Mám na mysli,
kdyţ přijdeš do Las Vegas, proč nebydlet v pyramidě?"
"Logicky se nemýlíš," řekla Lissa.
"Luxor," řekla jsem řidiči.
Jeli jsme mlčky, kaţdý z nás - no, kromě Viktora - se díval na
památky v úţasu. Dokonce i ve dne, v ulicích Las Vegas se hemţili
lidi. Mladí a okouzlující kráčeli bok po boku se staršími páry ze
91
Střední Ameriky, kteří si pravděpodobně ušetřili na tuto cestu. Hotely

a kasina,které jsme míjeli byly obrovské, frajerské a vyzývavé.
A kdyţ jsme dorazili k Luxor. . . Jo. Bylo to tak, jak řekl Eddie. Hotel
byl ve tvaru pyramidy. Zírala jsem se na to, kdyţ jsme se dostali ven z
auta, snaţila se, aby moje čelist neklesnula jako naivnímu turistu.
Zaplatila jsem řidiči a zamířili jsme dovnitř. Nevěděla jsem, jak
dlouho zůstaneme, ale rozhodně jsme potřebovali pokoj.
Vstoupit do hotelu bylo, jako bych byla zpět v nočních klubech v
Saint Petersburgu a Novosibirsku. Blikající světla a ohromující vůně
kouře. A hluk. Hluk, hluk, hluk. Hrací automaty zatroubily a zvonily,
hranolky padly, lidé řvali v hrůze a potěšení a nízká hučící konverzace
naplnila místnost jako bzučení včel. Ušklíbla jsem se. Podněty mi
skřípaly v mozku.
Došli jsme na okraj kasina a dostali se k recepci, kde obsluha ani
nemrkla po třech teenagerech a starého muţe,jak se derou dovnitř.
Dokázala jsme si představit, ţe tohle viděli pořád. Náš pokoj byl
průměrné-velikosti, se dvěma dvojitými postelemi,ale s nádherným
výhledem ven. Lissa stála u okna, uchvácena památky, lidmi a auty
dole, ale já jsem se rovnou vrhla do práce.
"Dobře, zavolej mu," přikázala jsem Viktorovi. Uţ se usadil na jedné
z postelí, ruce zkříţené a výraz klidný, jako by skutečně byl na
dovolené. Přesto měl arogantní úsměv,z kterého jsem mohla vidět
únavu vyrytou v jeho tváři. Dokonce i kdyţ se naplnil krví, únik a
dlouhá cesta byly vyčerpávající, a vliv jeho pomalu se vracejícího
onemocnění samozřejmě si vybíral jeho fyzickou sílu.
Viktor ihned sáhl po hotelovém telefonu, ale já zavrtěla hlavou. "Liss,
nech ho pouţít tvůj mobil. Chci záznam toho čísla."
Opatrně mu předala mobil, jako by mohl kontaminovat. Vzal ho a dal
mi skoro-andělský výraz. "Nemyslím, ţe bych mohl mít nějaké
soukromí? Je to tak dávno, co jsem Robert a já spolu mluvili."
"Ne," odsekla jsem. Drsnost v mém hlase vylekala i mně, a napadlo
mě, ţe Lissa nebyla jediná kdo utrpěl z tolika pouţívání ducha.
Viktor trochu pokrčil rameny a začal vytáčet. Uţ nám řekl na jednom
z letů, ţe uměl Robertovo číslo nazpaměť a musela jsem věřit, ţe to
byl on, komu volá. Také jsem musela doufat, ţe se Robertovo číslo
nezměnilo. Samozřejmě, i kdyţ Viktor neviděl svého bratra léta,
92
Viktor byl vězněn krátkou dobu a měl pravděpodobně stále předem

přehled o Robertovi.
Napětí naplnilo pokoj, jak jsme čekali, zatímco telefon vytáčel. O
chvíli později jsem slyšela hlas, jak odpověděl prostřednictvím
telefonu - i kdyţ jsem nemohla pochopit přesná slova.
"Roberte," řekl Viktor příjemně, "tady je Viktor."
Z druhého konce obdrţel zběsilou reakci. Slyšela jsem je polovinu
konverzace, ale bylo to zajímavé. Viktor nejprve musel strávit spoustu
času přesvědčováním Roberta, ţe je z vězení. Zdá se, ţe Robert nebyl
tak mimo společnost Morojů, kdyţ byl v kontaktu s aktuálními
zprávami. Viktor mu řekl, ţe detaily se dozví později a pak na něj
začal Viktor naléhat, ohledně setkání s námi.
Trvalo to dlouho. Mám pocit, ţe Robert ţil ve strachu a paranoiích,
který mi připomnělo paní Karpovou, kdyţ byla v pokročilých stádiích
šílenství ducha. Lissin pohled zůstal zafixovaný na scéně za oknem po
celou dobu hovoru, ale její pocity se odráţely v mých: strach, ţe by to
mohl být někdy její osud. Nebo můj, pokud se nezbavím špatných
účinků ducha. Cedule v Tarasovu krátce blýskla přes její mysli:
VAROVÁNÍ - NYNÍ VSTUPUJE DO VĚZEŇSKÉHO PROSTORU
(PSYCHIATRICKÉ).
Viktorův hlas se překvapivě změnil do lichotek, kdyţ mluvil se svým
bratrem. Připomínalo mi to staré časy, neţ jsme věděli o dementních
plánech Viktora o nadvládě Morojů. Tehdy se k nám choval příliš
laskavě a byl prakticky členem Lissiny rodiny. Napadlo mě, jestli se
někdy choval upřímně nebo to bylo jenom předstírané.
Konečně, po téměř dvaceti minutách, Viktor přesvědčil Roberta o
našem setkání. Nesrozumitelná slova na druhém konci telefonu byly
plné úzkosti a náhle jsem se cítila přesvědčena, ţe Viktor skutečně
mluvil s jeho šíleným bratrem a ne s jedním z jeho kompliců. Viktor
ho pozval na večeři v jedné z hotelových restaurací a konečně zavěsil.
"Večeře?" Zeptala jsem se, kdyţ Viktor mobil poloţil. "Není
znepokojen tím, ţe to je po setmění?"
"Je to brzká večeře," odpověděl Viktor. "Čtyři čtyřicet. A slunce bude
klesat aţ téměř v osm."
"Čtyři třicet?" Zeptala jsem se. "Paneboţe. Dostali jsme speciálního
městského seniora?"
93
Ale udělal dobrý bod kvůli času a slunci. Bez bezpečnosti téměř
nonstop letního světla na Aljašce jsem začala cítit dušení tlakem
východu a západem slunce, i kdyţ zde bylo léto. Bohuţel, to
znamenalo, ţe musíme počkat ještě několik hodin.
Viktor se opřel o postel, ruce za hlavou. Myslím, ţe se pokoušel
vypadat lhostejně, ale myslím, ţe byl vyčerpaný z cesty, tak
odpočíval.
"Nechceš zkusit své štěstí dole?" Pohlédl na Lissu. "Uţivatelé ducha
mají pozoruhodně dobré karty. Nemusím ti říkat, jak dobrá jsi ve čtení
lidí." Ona neodpověděla.
"Nikdo nebude opouštět místnost," řekla jsem. Nelíbila se mi
představa,ţe jsem tu všichni jak v kleci, ale nemohla jsem riskovat
jeho pokus o útěk nebo Strigoje číhající v temných koutech kasina.
Osprchování smylo hnědou barvu z jejích vlasů, Lissa si přitáhla ţidli
u okna. Odmítala se dostat blíţ k Viktorovi. Posadila jsem se
zkříţenýma nohama na druhé posteli, kde by byl dostatek místa i pro
Eddieho, ale on zůstal vzpřímený proti zdi, v perfektní drţení těla
stráţce, kdyţ sledoval Viktora. Neměla jsem pochyb o tom, ţe by tam
Eddie dokázal stát hodiny bez ohledu na to, jak nepříjemné by to bylo.
Všichni jsme byli vyškoleni, aby jsme dokázali vydrţet drsné
podmínky. Dělal dobrou práci, ale jednou za čas, jsme ho přistihla, jak
zvědavě kouká po Viktorovi. Eddie stál při mě v této 'státní' zradě, ale
stále nevěděl, proč jsem to udělala.
Byli jsme tam několik hodin, kdyţ někdo zaklepal na dveře. Vyskočila
jsem.
Eddie a já jsem se chovali stejně, oba jsme zpozorněli s rukama na
kůlech. Před hodinou jsme si objednali jídlo, ale servírka jiţ dávno
přišla a odešla. Na Roberta bylo příliš brzy, a kromě toho, neznal číslo
našeho pokoje. Necítila jsem nevolnost. Strigoj za našima dveřmi
nebyl. Setkala jsem s pohledem Eddieho, tiché zprávy procházeli mezi
námi, co dělat.
Ale byla to Lissa, kdo jednal první, zvedla se ze ţidle a udělala pár
kroků přes celou místnost. "Je to Adrian."
"Co?" Zvolala jsem. "Jsi si jistá?"
94
Přikývla. Uţivatelé ducha obvykle neviděli jen auru, ale vycítili

kaţdého jiného, jako byli oni, kdyţ byl dost blízko - stejně jak to bylo
ve vězení. Přesto se nikdo z nás nepohnul. Dala mi suchý pohled.
"On ví, ţe jsem tady," zdůraznila. "Cítí mě taky."
Povzdechla jsem, stále drţela ruku na mém kůlu a zamířila ke dveřím.
Přimhouřila jsem oči skrz kukátko. Stál tam, s pobaveným výrazem a
neklidný, Adrian. Neviděla jsem nikoho dalšího a bez dalšího
ujišťování o Strigojích jsem konečně otevřela dveře. Jeho tvář se
rozzářila radostí, kdyţ mě uviděl. Naklonil se, dal mi letmý polibek na
tvář, neţ vstoupil do místnosti.
"Opravdu jste si nemysleli, ţe byste mohli odejít na party víkend beze
mě, viď? Zejména zde ze všech míst -"
Ztuhl , a to byl jeden z těch vzácných okamţiků, kdy Adrian Ivaškov
byl zachycen zcela a naprosto nepřipravený.
"Víte," řekl pomalu, "ţe Viktor Daškov sedí na vaší posteli?"
"Jo," řekla jsem. "Taky to pro nás byl šok."
Adrian odtrhl pohled od Viktora a rozhlédl se po místnosti, poprvé si
všiml Eddieho. Eddie stále ještě stál tak, jako by byl součást nábytku.
Adrian se obrátil ke mně.
"Co se to sakra děje? Všichni venku ho hledají!"
Lissina slova ke mně přišla skrz pouto. Klidně mu to můžeš říct. Víš,
že teď neodejde.
Měla pravdu. Nevěděla jsem, jak nás Adrian našel, ale teď, kdyţ tu
byl, nebyl ţádný způsob, jak by mohl odejít. Podívala jsem se váhavě
na Eddieho, který uhodl mé myšlenky.
"Budeme v pořádku," řekl. "Jdi si promluvit. Nedovolím, aby se něco
stalo."
A já jsem zase dost silná, že ho mohu donutit, jestli se o něco
pokusí,přidala Lissa.
Povzdechla jsem si. "Dobře. Hned jsme zpátky."
Vzala jsem Adriana za ruku a vedla ho ven. Jakmile jsme byli v hale,
začal znovu. "Rose, co je..."
Zavrtěla jsem hlavou. Teď jsem slyšela dost hluku od ostatních
hotelových hostů v sále a věděla, ţe moji přátelé by slyšeli náš
rozhovor, kdybychom mluvili tady. Místo toho jsem s Adrianem šla
do výtahu a zamířila po schodech dolů, kde hluk z kasina skryje naše
95
slova. Našli jsem trochu odlehlou část cesty a Adrian mě prakticky

přitlačil ke zdi, jeho výraz temný. Jeho drţení těla mě rozzlobilo, ale
byla jsem raději, kdyţ byl naštvaný, a to především proto, ţe jsem se
obávala, ţe duch se k mrzutosti přidá.
"Nechala jsem mě při vědomí, ţe jsi tady na poslední víkendové párty
a místo toho tě tu najdu zalezlou s jedním z nejznámějších zločinců?
Kdyţ jsem opustil Soud, všichni o tom mluvili! Copak se tě ten chlap
nepokusil zabít?"
Odpověděl jsem mu otázku otázkou. "Jak jsi nás našel?"
"Kreditní karty," řekl. "Čekal jsem, ţe ji pouţiješ."
Mé oči se rozšířily. "Slíbil jsi mi, kdyţ jsem ji dostala, ţe mě nebudeš
špehovat!" Vzhledem k tomu, ţe moje účty a karty přišel s jeho
pomocí, jsem věděla, ţe má přístup k záznamům, ale věřila jsem mu,
kdyţ mi řekl, ţe mi nechá soukromí.
"Kdyţ jsi byla v Rusku, to jsem slíbil. Toto je jiný. Pořád jsem
kontroloval a kontroloval, a jakmile jsem viděl nějakou úhradu za
letadlo, zavolal jsem a zjistil, kam jedeš." Adrian příjezd byl rychlý,
coţ nebylo tak neuvěřitelný, kdyby mohl hlídat kartu. Jednou musel
dostat informaci, kterou potřeboval a pak snadno obstarat let. Nonstop
obchodní lety byly rychlejší, neţ nás multistop výlet. "Nebyl ţádný
způsob, jak bych mohl odolat Vegas," pokračoval. "Tak jsem si
myslel, ţe tě překvapím a připojím se k vaší zábavě." Pouţila jsem
svou kartu na koupení pokoje, uvědomila jsem si, coţ mu zase
prozradilo naše umístění. Nikdo jiný neměl přístup k mé nebo Lissině
kartě, ale jednoduchost, jak nás našel mě znervóznila.
"Neměl jsi to dělat," zavrčela jsem. "Mohli bychom být spolu, ale
existují hranice, které musíš respektovat. Do tohohle ti nic není."
"Není to jako bych četl tvůj deník! Chtěl jsem najít svou přítelkyni a -
" Bylo to znamení Adrianovi nouze, ţe jeho mysl se teprve začínala
vracet a dávat si kousky dohromady. "Ach, boţe. Rose, prosím, řekni
mi,ţe vy nejste ti, kdo ho pustili? Všichni hledají dvě lidské dívky a
dhampýrského muţe. Popisy neodpovídají vůbec..." Zasténal. "Ale
byli jste to vy, ţe? Nějak jste se vloupali do maximálně-
bezpečnostního vězení. S Eddiem."
"Nebylo tak bezpečné," poznamenala jsem lehce.
"Rose! Tomu chlapovi jsou vaše ţivoty u prdele. Proč jste ho pustili?"
96
"Protoţe... " Zaváhala jsem. Jak bych to mohla vysvětlit Adrianovi?

Jak bych mohla vysvětlit něco, co všechny důkazy na světě dělali
nemoţným? A jak bych mu mohla vysvětlit, ţe jsem to vlastně řídila
já? "Viktor má informace, které potřebujeme. Nebo, no, má přístup k
někomu, koho potřebujeme. To byl jediný způsob, jak bychom se k
němu mohli dostat."
"Co proboha potřebuješ vědět, aby ti tohle za to stálo?"
Polkla jsem. Šla jsem do vězení a hnízda Strigojů, ale říct to
Adrianovi mě naplnilo obavami. "Protoţe by mohl být způsob, jak
zachránit Strigoj. Myslím tím, vrátit je zpátky. A Viktor... Viktor zná
někoho, kdo to uţ dokázal."
Adrian na mě zíral několik dlouhých vteřin, a to i navzdory pohybu a
hluku z kasina, bylo to, jako svět ztichl a mlčel.
"Rose, to je nemoţné."
"Nemusí být."
"Pokud by existoval způsob, jak to udělat, znali by jsme to."
"Vyţaduje to uţivatele ducha. A my jsme se o nich teprve dozvěděli."
"To ovšem neznamená, ţe - oh. chápu." Jeho tmavě zelené oči
blýskaly, a tentokrát naštvaně. "Je v tom on, ne? Tohle je tvůj poslední
bláznivý pokus,jak se k němu dostat. K Dimitrijovi."
"Nejen on," řekla jsem neurčitě. "To by mohlo zachránit všechny
Strigoje."
"Myslel jsem, ţe je po všem!" Adrian vykřikl. Jeho hlas zněl dost
nahlas, ţe se několik lidí v okolí na hracích automatech ohlédlo.
"Řekla jsi mi, ţe je po všem. Řekla jsi mi, ţe se dokáţeš posunout dál
a být se mnou."
"Tak jsem to taky myslela," řekla jsem, překvapená zoufalou
poznámkou v mém hlase. "Je to něco, co jsme teprve zjistili. Museli
jsme to zkusit."
"A co pak? Co kdyţ to hloupé fantasy funguje? Vysvobodíš Dimitrije
některým zázračným způsobem a ty mě necháš takhle." Luskl prsty.
"Nevím," řekla jsem unaveně. "Udělali jsme další krok. Miluji být s
tebou. Opravdu. Ale nemůţu to ignorovat."
"Samozřejmě ţe nemůţeš." Obrátil oči k nebi. "Sny, sny. Kráčím
nimi, ţiji nimi. Klamu jimi sám sebe. Je udivující, jak jsou pro mě
skutečný." Divný zvuk jeho hlasu mě znervóznil. Nemohla jsem
97
rozpoznat jeden z jeho lehce šílených účinků ducha. Pak se otočil ke

mně s povzdechem. "Potřebuju se napít."
Jakákoliv lítost, kterou jsem k němu cítila se obrátila na vztek. "Oh,
dobře. To spraví všechno. Jsem ráda v šíleném světě, kde je stále tvoje
pomoc."
Trhla jsem sebou při jeho pohledu.Nedělal to moc často a kdyţ to
udělal, byla to mocná věc. "Co očekáváte, abych udělal?" zeptal se.
"Dalo by se... jsi mohl..." Boţe. "No, teď, kdyţ jsi tady, mohl bys nám
pomoct. Plus je setkání s tím chlápkem. Je to jiný uţivatel ducha."
Adrian neoklamal své myšlenky, ale měla jsem pocit, ţe jsem
vzbudila jeho zájem. "Jo, to je přesně to, co chci. Pomoci své
přítelkyni dostat svého bývalého milence zpátky." Obrátil se znovu na
útěk, a slyšela jsem jeho mumlání: "Potřebuju dva nápoje."
"Půl páté," zavolala jsem za ním. "Sejdeme se v půl páté."
Neodpověděl a splynul s davem.
Vrátila jsem se do pokoje jako temný mrak, který musel být viditelný
pro všechny. Lissa a Eddie byli dost chytří na to, aby mi nekladli
otázky, ale Viktor, samozřejmě, takové zábrany neměl.
"Coţe? Pan Ivaškov není s námi? Těšil jsem se jeho společnosti."
"Drţ hubu," Řekla jsem, zkříţila ruce a opřela se o zeď v blízkosti
Eddieho. "Nemluv, pokud jsi mluvil."
Příštích pár hodin se vleklo. Byla jsem přesvědčena, ţe se kaţdou
minutu Adrian vrátí a neochotně souhlasí s tím, ţe nám pomůţe.
Mohli bychom vyuţít jeho nátlak, kdyby situace dospěla do špatného
bodu, i kdyţ se nemohl rovnat s Lissou. Jistě.. . samozřejmě, ţe mě
miluje natolik, aby mi přišel pomoc? Nechtěl mě opustit? Jsi idiot,
Rose.Byl to můj vlastní hlas, který mě trestal v mé hlavě, ne
Lissin. Nemá žádný důvod ti pomáhat. Prostě mu ubližuješ znovu a
znovu. Stejně jako Masonovi.
Kdyţ bylo čtyři patnáct, Eddie se na mě podíval. "Neměli bychom
jít?"
"Jo." Byla jsem neklidná a rozrušená. Nechtěla jsem zůstat déle v této
místnosti,temný pocit být v pasti začínal mizet. Viktor vstal z postele,
protáhnul se, jakby relaxoval. Přesto bych mohla přísahat, ţe v
hlubinách jeho očí byl skrytý horlivý pohled. Podle všeho, on a jeho
nevlastní bratr si byli blízcí, kdyţ jsem neviděla ţádný náznak, ţe by
98
Viktor ukazoval svou lásku a věrnost někomu jinému. Kdo ví? Moţná,
ţe tam někde byla pravá náklonnost k Robertovi.
Vytvořili jsme jakousi ochrannou sestavu se mnou v čele, Eddieho v
zádech a dvěmi Moroji mezi námi. Otevřela jsem dveře místnosti a
přišla tváří tvář s Adrianem. Jeho ruka byla ve vzduchu, jako by chtěl
zaklepat. On zvedl obočí.
"Oh, ahoj," řekl. Měl normální uvolněný Adrianův výraz na tváři, i
kdyţ jeho hlas byl napjatý. Věděla jsem, ţe nebyl šťastný z čehokoliv
z tohoto. Viděla jsem to v těsném sevření jeho čelisti a neklidu v jeho
očích. Nicméně, byl pro ostatní dobrá podpora, za coţ jsem byla
vděčná. A co je nejdůleţitější, vrátil se. To bylo to, co bylo důleţité a
já jsem mohla ignorovat vůni alkoholu a kouře, která z něho
vycházela. "Tak... Slyšel jsem, ţe probíhá některá párty. Myslíte,ţe
bych se k vám mohl připojit?"
Dala jsem mu slabý, vděčný úsměv. "Tak pojď."
Naše skupina- nyní pětičlenná- zamířila chodbou k výtahu. "Uklidnil
jsem se u pokeru, víš," přidal Adrian. "Takţe to lepší bude dobrý."
"Nevím, jestli to bude dobré," dumala jsem. Dveře výtahu se otevřely.
"Ale myslím, ţe to bude nezapomenutelný."
Vstoupili jsme dovnitř a uviděli Roberta Doru. A co by mohla být
Dimitrijova jediná záchrana.
Kapitola Devátá
Všimnout si Roberta Doru bylo snadné.

Nebylo to proto, ţe vypadal jako Viktor. Nebylo to ani kvůli
dramatické shledání setkání mezi ním a jeho bratrem. Spíše to byla
Lissina mysl, která mě udeřila. Viděla jsem Robert přes její oči, zlatá
aura ducha osvětlovala roh restaurace jako hvězda. Překvapilo jí to a
krátce klopýtla. Pohled na uţivatele ducha byl příliš vzácný, aby si ho
plně uţila. Vidět aury je něco, co mě nutí buď zpívat nebo ne,
poznamenala, kdyţ viděla brilantní zlato v Adrianovi, přičemţ cítila
99
nestabilitu. Byly tam jiskry z ostatních barev, ale třásly se a blikaly.

Napadlo ji, jestli to byla značka šílenství ducha.
Oči se mu rozzářili, kdyţ se Viktor přiblíţil ke stolu, ale neobejmuli se
ani nedotkli. Viktor se prostě posadil vedle svého bratra. My ostatní
jsme tam chvíli rozpačitě stáli. Celá situace byla příliš divná. Ale to
byl důvod, proč jsme přišla a po několika vteřinách, moji přátelé a já
jsme se připojili k bratrům u stolu.
"Viktore..." vydechl Robert, vykulenýma očima. Robert mohl mít
některé rysy obličeje Daškových, ale jeho oči byly hnědé, ne zelené.
Jeho ruce si pohrávaly s ubrouskem. "Nemůţu tomu uvěřit.... Chtěl
jsem tě vidět uţ tak dlouho...."
Viktorův hlas byl něţný, jak byl na telefonu, jako by mluvil k dítěti.
"Já vím, Roberte. Taky se mi stýskalo."
"Zůstáváš? Můţeš se vrátit a zůstat se mnou?" Část mě chtěla aţ
puknout, jak je to absurdní myšlenka, ale zoufalství v hlase Roberta ve
mně zaţehlo trošku lítosti. Zůstala jsem zticha, jen pozorovala
drama,které se přede mnou rozvinulo. "Schovám tě. Bylo by to skvělé.
Jen my dva."
Viktor zaváhal. Nebyl hloupý. Přes mé vágní tvrzení v letadle, věděl,
ţe šance, abych ho nechala jít byla neexistující. "Nevím," řekl tiše. "Já
nevím."
Příchod číšníka s námi otřásl a všichni jsme si objednali pití. Adrian si
objednal dţina s tonicem, ani nebyl opatrný. Nebyla jsem si jistá, jestli
to bylo tím, ţe vypadal na dvacet jedna nebo byl dostatečně
přesvědčivý s duchem. Bez ohledu na to jsem z toho nebyla nadšená.
Alkohol tlumil ducha. Byli jsme v prekérní situaci, a já bych ho ráda
měla v plné síle. Samozřejmě s ohledem, ţe pil dříve, to asi nevadilo.
Poté číšník odešel, Robert se zdál, ţe si nás poprvé všimnul. Jeho oči
přešly rychle přes Eddieho, zaostřily se na Lisse a Adrianovi a na mě
setrvaly dlouho. Ztuhla jsem, nelíbilo se mi to. Nakonec se otočil zpět
ke svému bratrovi.
"Koho jsi to přivedl, Viktore?" Robert ještě nevnímal, roztroušený
vzduch v něm teď ale vzbudil podezření. Strach a paranoia. "Kdo jsou
ty děti? Dva uţivatelé ducha a..." Jeho pohled na mě padl znovu.
Pozoroval mojí auru. "Stínem políbená?"
100
Na chvíli jsem byla nadšena jeho pouţitím termínu. Pak jsem si

vzpomněla, co Mark, manţel Oksany mi řekl. Robert měl kdysi pouto
s dhampýrem - a ten dhampýr zemřel, coţ drasticky zhoršilo jeho
mysl.
"Jsou to přátelé," řekl Viktor jemně. "Přátelé, kteří by s tebou rádi
mluvili a zeptali se na pár otázek."
Robert se zamračil. "Lţeš. Cítím to. A oni tě nepovaţují za přítele.
Jsou nervózní. Udrţují s tebou vzdálenost."
Viktor nepopíral. "Nicméně, oni potřebují tvoji pomoc a já jsem jim to
slíbil. Bylo to cena za to, ţe se s tebou uvidím."
"Neměl jsi to slibovat." Robertův ubrousek byl nyní na cáry. Chtěla
jsem ho nakopnout.
"Ale nechtěl jsi mě vidět?" zeptal se Viktor podmanivě. Jeho tón byl
teplý, jeho úsměv téměř pravý.
Robert vypadal ustaraně. Zmateně. Znovu mi připadal jako dítě a uţ
jsem začínala pochybovat, ţe tento člověk zachránil Strigoje.
Byl ušetřen odpovědi, protoţe naše nápoje dorazily. Nikdo z nás
nepoděkoval,kdyţ nám podával menu, coţ číšníka rozzlobilo. Odešel,
a já jsem otevřel svůj, aniţ bych se na něj vlastně podívala. Viktor
nám pak představil Roberta, jak formálně, jako diplomatickou funkci.
Vězení neotupilo jeho smysl pro královské etikety.
Viktor řekl pouze křestní jména. Robert se obrátil zpátky ke mně,
zamračil se a pohlédl mezi Lissu a mě. Adrian řekl, ţe kdyţ jsme byly
spolu, naše aury ukázaly, ţe jsme spojené.
"Pouto... skoro jsem zapomněl, jaké to je... Ale Alden. Nikdy jsem
nezapomněl na Aldena..." Jeho oči snily a byly téměř prázdný. Byl
ztracen ve vzpomínkách.
"Je mi to líto," řekla jsem, překvapená slyšet sympatie v mých
slovech. Představovala jsem si krutý výslech. "Mohu si jen představit,
jaké to muselo být... Ztratit ho...."
Zasněné oči zaostřily a ztvrdly. "Ne, nemůţete. Je to nic, co si
dokáţete představit. Nic. Právě teď... teď... Máte svět. Smysly, jako
nikdo jiný, pochopení jiné osoby, které nikdo nemůţe mít. Ztratit . . . ,
odtrhnout se. . . pak si přejete jen smrt. "
Wow. Robert byl docela dobrý v zabíjení konverzace a my jsme
všichni v sedě doufali, ţe se číšník znovu objeví. Kdyţ to udělal,
101
všichni jsme si objednali jídlo - s výjimkou Roberta - většina z nás se

rozhodla ve vteřině. Restaurace podávala asijskou kuchyni a objednala
jsem si první, co jsem viděla v nabídce.
Jídlo se objednalo, Viktor pevně pokračoval s Robertem, zdála jsem se
neschopná řízení.
"Pomůţeš jim? Budeš odpovídat na jejich dotazy?"
Měla jsem pocit, ţe Viktor tlačil na Roberta ne kvůli tomu, aby měl
jak nám splatit jeho záchranu, ale spíše proto, ţe Viktor přirozeně
chtěl znát kaţdé tajemství a motivaci.
Robert vzdychl. Kdykoli se podíval na Viktora, byl tam tak silný
výraz oddanosti a dokonce i uctívání idola. Robert pravděpodobně
nemohl odmítnout jeho bratra v ničem. On byl dokonalý typ člověka
do Viktorových plánů a uvědomila jsem si, bych měla moţná být
vděčná, ţe Robert byl tak nestabilní. Kdyby byl v plné kontrole nad
svými síly, minule by se Viktor neobtěţoval s Lissou. Měl by jiţ
uţivatele ducha, kterého by ovládal a který by udělal, co chtěl.
"Co chceš vědět?" zeptal se Robert zakaleně. Oslovil mě, zřejmě měl
uznával jako velitele.
Podívala jsem se na své přátele pro morální podporu a nedostala
ţádnou. Ani Lissa ani Adrian v první řadě neschvalovali tuhle
výpravu a Eddie ještě neznal účel. Polkla jsem, zocelila se a
soustředila mou plnou pozornost Robertovi.
"Slyšeli jsme, ţe jste jednou zachránil Strigoje. Ţe se vám podařilo
převést ho - nebo ji - zpět do jejich původního stavu."
Překvapení problesklo ve Viktorově tváři . Určitě nečekal tohle.
"Kde jsi tohle slyšela?" poţadoval Robert.
"Od páru, s kterým jsem se setkala v Rusku. Jejich jména jsou Mark a
Oksana."
"Mark a Oksana..." Opět platilo, ţe se Robertův pohled na chvíli
ztratil. Měla jsem pocit, ţe tohle se mu stávalo často, ţe neţil moc
realitou. "Nevěděl jsem, ţe jsou stále spolu."
"Jsou. Daří se jim opravdu skvěle." Potřebovala jsem ho zpátky do
přítomnosti. "Je to pravda? Stalo se to, co říkali? Je to moţné?"
Robertově odpovědi vţdy předcházela pauza. "Ji."
"Huh?"
"Byla to ţena. Osvobodil jsem ji."
102
Vydechla jsem, sotva schopná zpracovávat jeho slova.

"Lţete." Byl to Adrian, který promluvil, jeho tón krutý.
Robert se na něj podíval s pobaveným výrazem a opovrţlivě. "A kdo
jsi,ţe to říkáš? Jak to můţeš říct? Jsi pohmoţděný a zneuţíváš svých
schopností, je to zázrak, který se dotýká magie. A všechny tyto věci
děláš pro sebe... nepomáháš doopravdy,ţe ne? Trest duch na tebe stále
působí... brzy nebudeš schopen rozpoznat realitu od snu.... "
Slova na chvíli Adriana umlčela, ale pokračoval. "Nepotřebuji ţádné
fyzické příznaky vidět, ţe lţete. Já vím, ţe ano, protoţe to, co
popisujete je nemoţné. Neexistuje ţádný způsob, jak zachránit
Strigoje. Kdyţ jsou pryč, jsou pryč. Jsou mrtví. Nemrtví. Navţdy."
"To, co je mrtvý nemusí vţdycky zůstat mrtvý.... " Robertova slova
nebyla zaměřena na Adriana. Byli směrované ke mně. Zachvěla jsem
se.
"Jak? Jak jste to udělal?"
"S kůlem. Umřela s ním a přitom byla přinesena zpátky do ţivota."
"Dobře," řekla jsem. "To je leţ. Zabila jsem spoustu Strigojů s kůly a
věřte mi, ţe zůstanou mrtví."
"Ne kaţdý kůl." Robertovy prsty tančily po okraji sklenice. "Zvláštní
kůl."
"Kůl okouzlený duchem," řekla Lissa najednou.
Zvedl k ní oči a usmál se. Byl to hrůzný úsměv. "Ano. Jsi chytrá,
chytrá holka. Chytrá, něţná dívka. Jemná a laskavá. Vidím to ve tvé
auře."
Zírala jsem dolů na stůl, moje mysl uháněla nejvyšší rychlostí. Kůl
okouzlený duchem. Stříbrné kůly byly okouzleny čtyřmi hlavními
prvky Morojů: země, vzduch, voda a oheň. To byl druh ţivota, který
zničil nemrtvou sílu ve Strigoji. S naším nedávným objevem, jak
okouzlit předměty s duchem, okouzlit kůl nás nikdy nenapadlo. Duch
uzdravuje. Duch mě přivedl zpět z mrtvých. Ve spojení s dalšími
prvky by bylo opravdu moţné, ţe zkroucené temnota, která svírala
Strigoje, by mohla být zničena,a tak se obnovila osoba, která má
původně být?
Byla jsem vděčná za příchod jídla, protoţe můj mozek se stále
pohyboval pomalu. Vaječné krouţky byly skvělá příleţitost k
přemýšlení.
103
"Je to opravdu tak jednoduché?"Zeptala jsem se nakonec.

Robert se mi posmíval. "Není to vůbec jednoduché."
"Ale vy jste právě řekl... Právě jste řekl,ţe potřebujeme duchem-
okouzlený kůl. A pak s ním zabít Strigoje." Nebo dobře, ne zabít.
Formality byly irelevantní.
Jeho úsměv se vrátil. "Ne ty. Nemůţeš to udělat."
"Tak kdo..." Zastavila jsem, zbytek mých slov umírající na mých
rtech. "Ne, ne."
"Stínem políbení nemají dar ţivota. Pouze duchem-poţehnaní,"
vysvětlil. "Otázka zní: Kdo je schopen to udělat? Něţná dívka nebo
Opilý blbec?" Oči mu těkaly mezi Lissou a Adrianem. "Moje sázka je
na něţnou dívku."
Tato slova byla, jako by mi něco prasklo v hlavě. Ve skutečnosti, byly
to, co rozbilo celou věc, s tímto nepřirozeným snem zachránit
Dimitrije.
"Ne," opakovala jsem. "I kdyby to bylo moţné - a já si nejsem jistá,
jestli vám věřím - nemůţe to udělat. Nepustím ji."
A zvrat událostí byl téměř stejně ohromující jako zjevení Roberta.
Lissa se otočila ke mně, zlost zaplavila naše pouto."A od jaké doby mi
smíš říkat, co můţu, nebo nemůţu udělat?"
"Vzhledem k tomu, ţe si nevzpomínám, jak ses věnovala
stráţcovskému výcviku a učila probodávat Strigoje," Vrátila jsem
rovnoměrně, snaţila se udrţet svůj hlas klidný. "Jenom jsi praštila
Reeda, a i to bylo dost." Kdyţ se Avery Lazarová pokoušela
ovládnout Lissinu mysli, kdyţ na ní poslala Stínem-políbeného bratra
udělat nějakou špinavou práci. S mojí pomocí ho Lissa praštila a
omráčila. Bylo to krásně provedené, ale ona to nenáviděla.
"Udělala jsem to, ne?" zvolala.
"Liss, provést úder není stejné jako probodnout Strigoje. A to ani
nepočítám fakt, ţe jste se k němu v první řadě nedostaneš dost blízko.
Myslíš, ţe by ses mohla dostat do jeho dosahu, neţ by tě udeřil nebo ti
zaútočil na krk? Ne"
"Budu se učit." Rozhodnutí v jejím hlase a mysli bylo obdivuhodné,
ale stráţcům trvalo desetiletí, neţ se naučili, co museli - a spousta
stejně zabili.
104
Adrian a Eddie vypadali nesví uprostřed našeho hašteření, ale Viktor a

Robert se zdáli zaujatí a pobavení. Nelíbilo se mi to. Nebyli jsme tu
pro zábavu.
Snaţila jsem se odvrátit od nebezpečného téma tím, ţe se otočím
zpátky k Robertovi. "Kdyby uţivatel ducha zachránil Strigoje , pak by
se ta osoba stala stínem políbená." Nechtěla jsem upozornit na zřejmý
závěr Lissy. Část toho, co udělala bláznivá Avery (kromě normálního
pouţití ducha) byla propojena s více neţ jednou osobou. Přitom
vytvořila velmi nestabilní situaci, která rychle zavedla všechny
spoutané osoby do temnoty a šílenství.
Robert oči se zasnily a dívaly se za mě. "Pouto se utvoří, kdyţ někdo
umře - kdyţ duše skutečně odejde a přestěhuje se do světa mrtvých.
Přivést je zpět z nich udělá Stínem políbené. Smrt se na nich označí."
Jeho pohled náhle spadnul na mě. "Stejně jako je to v tobě."
Vyvarovala jsem se jeho očím, i přes jeho chladná slova,která skrze ně
poslal. "Strigojové jsou mrtví. Zachránit je by znamenalo přivést jeho
duši ze světa mrtvých taky."
"Ne," namítl. "Jejich duše nešli dál. Jejich duše přetrvávají... Ani v
tomto světě, ani v dalším. Je to špatné a nepřirozené. To je to, co z
nich dělá to, co jsou. Zabití nebo zachránění Strigoje pošle duši zpět
do normálního stavu. Pouto se neutvoří."
"Pak tu ţádné nebezpečí nehrozí,"řekla Lissa ke mně.
"Kromě toho, ţe tě Strigoj zabije,"poukázala jsem.
"Rose -"
"Dokončíme tenhle rozhovor později." Dala jsem jí tvrdý pohled. Na
moment jsme na sebe zírali a pak se otočila k Robertovi. V poutu byla
stále tvrdohlavost, která se mi nelíbila.
"Jak okouzlit kůl?" zeptala se ho. "Stále se učím."
Chtěla jsem ji opět začít trestat, ale rozmyslela jsem si to. Moţná, ţe
se Robert mýlil. Moţná, ţe vše, co Strigoje přivedlo zpět byl duch
ukrytý v kůlu. On si jen myslel,ţe to musel udělat uţivatel ducha,
protoţe to udělal on. Údajně. Kromě toho, já bych mnohem raději
upoutala Lissinu pozornost slovy neţ bojem. Pokud by to kouzlo bylo
těţké, musela by se vzdát úplně.
Robert se podíval na mě a pak na Eddieho. "Jeden z vás mi musí
půjčit kůl. Ukáţu vám to."
105
"Nemůţete mít kůl na veřejnosti," zvolal Adrian, v čem byla

pozoruhodně moudrost. "Mohlo by to být divný pro člověka, ale je
stále jasné, ţe to je zbraň."
"Má pravdu," řekl Eddie.
"Mohli bychom se vrátit po večeři do pokoje," řekl Viktor.
On, které měl dokonale příjemný a nevýrazný pohled v jeho tváři.
Studovala jsem ho v naději, ţe mé vyjádření ukázalo mou nedůvěru.
Dokonce s její horlivostí jsem v Lisse nemohla taky pociťovat váhání.
Neměla zájem o všechny tyto návrhy od Viktora. Viděli jsme v
minulosti, jak zoufale daleko Viktor by šel ve snaze splnit své plány.
Přesvědčil svou vlastní dceru aby se stala Strigojem a pomohla mu
uniknout z vězení. Všichni jsme věděli, ţe plánoval něco jako -
"To je ono," vydechla jsem a cítila, jak se mé oči rozšiřují, jak jsem na
něj zírala.
"To je co?" Viktor se zeptal.
"To je důvod, proč jsi změnil Natalii. Myslels, ţe... Věděls o tom. Co
Robert udělal. Pouţil by jsi její Strigojskou sílu a pak ji zase vrátil
zpátky."
Viktor uţ bledá tvář bledla a zdálo se, ţe stárne před našima očima.
Jeho arogantní pohled zmizel a on se odvrátil. "Natalie je mrtvá a
dávno pryč," řekl upjatě. "Nemá smysl o ní diskutovat."
Někteří z nás se potom snaţili jíst, ale mě se zdálo, ţe moje najednou
ztratilo chuť. Lissa a já jsme myslely na totéţ. Mezi všemi hříchy
Viktora, vţdycky jsem povaţoval přesvědčení své vlastní dceru, aby
se stala Strigojkou nejhorší. To bylo to, co mě o něm přesvědčilo, ţe
je monstrum. Najednou jsem byla nucena přehodnocovat věci -
nucena přehodnotit ho. Kdyby věděl, ţe by ji mohl přivést zpět, to,co
udělal bylo hrozné - ale ne tak hrozné. V mé mysli byl zlý, o tom není
pochyb. Ale kdyby věřil, ţe by mohl Natalii přivést zpět, pak to
znamenalo, ţe on věřil v moc Roberta. Nebyl ţádný způsob, jak bych
nechala Lissu v blízkosti Strigoje, ale tento neuvěřitelný příběh se stal
o něco více důvěryhodný. Nemohla jsem ho nechat jít bez dalšího
šetření.
"Můţeme jít potom do pokoje," řekla jsem konečně. "Ale ne na
dlouho." Má slova byla na Viktora a Roberta. Robert se zřejmě
vytratil do jeho vlastního světa, ale Viktor přikývl.
106
Dala jsem Eddiemu rychlý pohled a dostala od něj odměřené kývnutí.

Pochopil riziko mezi bratry, mezi soukromým místem. Eddie mi říkal,
ţe je extraostraţitý - ne, ţe by nebyl dosud.
Neţ jsme dojedli, Eddie a já jsme byli tuzí a napjatí. Kráčel u Roberta,
a já jsem zůstala u Viktora. Lissa a Adrian byli mezi. Přesto bylo
těţké udrţet se v blízkosti, jak jsme přecházeli přeplněné kasino. Lidé
se zastavovali v naší cestě, procházeli kolem nás, skrze nás. . . to byl
chaos. Dvakrát se naše skupina mezi nimi rozdělila. Nebyli jsme příliš
daleko od výtahů, ale jsem začínala být nesvá, ţe tohle byl plán
Roberta a Viktora, utéct s turisty.
"Musíme se dostat ven z tohoto davu," zařvala jsem se k Eddiemu.
On mi dal jeho rychlé kývnutí a náhle zamířil jinam, coţ mě
překvapilo nepřipravenou. Řídila jsem Viktora ve stejném směru, a
Lissa a Adrian šli s námi. Byla jsem zmatená, ale viděla jsem, ţe jsme
se blíţili k hale s výjezdem se cedulí NOUZOVÝ VÝCHOD. Daleko
od rušného kasina, zvuk utichal.
"Pravděpodobně tu budou schody," vysvětlil Eddie.
"Mazaný stráţce." Blýskla jsem na něj úsměv.
Napravo byly dveře s úklidem a vedle: dveře se symbolem pro
schody. Dveře se zdály vést ven i do vyšších pater.
"Skvělý," řekla jsem.
"Jste v desátém patře," uvedl Adrian. Bylo to poprvé, co za dlouhou
dobu promluvil.
"Nic, co by nás mohlo- Sakra." Zastavila jsem se v přední části dveří.
Byl tam malý alarm, který se zapnul, kdyţ někdo otevře dveře.
"Čísla."
"Promiň," řekl Eddie, jako kdyby byl osobně zodpovědný.
"To není tvoje vina," řekla jsem a otočila se. "Půjdeme zpátky." Bude
muset naši šanci skrz dav. Moţná, ţe tohle unavilo Viktora a Roberta
natolik, ţe nedokázali uniknout. Ani jeden z nich uţ nebyl mladý a
Viktor byl stále ve špatném stavu.
Lissa byla příliš napjatá, aby věděla o tom, co se děje kole,, ale Adrian
mi dal pohled, který jasně řekl, ţe jsme strašně plýtvali časem.
Samozřejmě si myslel, ţe to celé s Robertem byla ztráta času. Byla
jsem upřímně překvapena, kdyţ se s námi vůbec vracel na pokoj.
Očekával bych, ţe zůstane v kasinu s cigaretami a dalším drinkem.
107
Eddie, vedoucí naší skupiny, udělal pár kroků zpátky chodbou ke

kasinu. A pak mě to udeřilo.
"Stop!" Křičela jsem.
On odpověděl okamţitě zastavením v úzkém prostoru. Následovalo
trochu zmatku. Viktor narazil překvapeně do Eddieho a pak narazila
do Viktora Lissa. Instinkt Eddieho donutil vyndat kůl, který já uţ
dávno drţela. Drţela jsem ho, jakmile se nevolnost přehnala skrze mě.
Strigojové byli mezi námi a kasinem.
Kapitola Desátá
A jeden z nich. . . jeden z nich. . .

"Ne," vydechla jsem, i kdyţ jsem skočila k tomu nejbliţšímu - ţeně.
Zdálo se, ţe kolem nás jsou tři Strigojové.
Eddie byl v pohybu taky, a oba jsme se snaţili strčit Moroje za nás.
Nepotřebovali moc postrkování. Při pohledu na Strigoje začali
Morojové couvat- vytvářeli jakési zúţení. Mezi okamţitými reflexy
Eddieho a panikou Morojů, jsem si byla jistá, ţe si nikdo nevšiml
toho, co jsem uţ zahlédla.
Dimitrij byl mezi nimi.
Ne, ne, ne,řekla jsem, tentokrát pro sebe. Varoval mě. Znovu a znovu
říkal v svých dopisech, ţe jakmile zmizím z bezpečí, přijde pro mě. Já
jsem mu věřila, a přesto. . . vidět realitu, ţe je něco úplně jiného. Byly
to tři měsíce, ale v tomto okamţiku, milion vzpomínek běţelo přes
mou mysl v křišťálově čisté ostrosti. Moje věznění s Dimitrijem.
Způsob, jakým jeho ústa - tak, tak teplé, i přes jeho chladnou kůţí -
líbala moje. Dotek jeho tesáků a kousnutí do mého krku a sladkou
blaţenost, která následovala. . .
Vypadal naprosto stejně, s křídově bílou bledostí a červenými oči,
které byly tak v rozporu s měkkými, po ramena dlouhými, hnědými
vlasy a jinak nádhernými rysy jeho tváře. Dokonce i koţený kabát.
Musel být nový, viděla jsem, jak byl jeho předchozí kabát roztrhaný
po našem boji na mostě. Kde je bere?
"Vypadněte!" Zařvala jsem. Má slova byla na Moroje, i kdyţ můj kůl
proklál Strigojce srdce. Chvilková vřava s námi všemi v hale uškodila
108
spíše jí, neţ mně. Dostala jsem dobrou linii pohledu na její srdce a
bylo jasné, ţe nečekala, ţe budu tak rychlá. Já jsem zabila spoustu
Strigojů, protoţe mě podceňovali.
Eddie neměl takové štěstí. Zakopl, kdyţ Viktora strčil kolem něj,
čehoţ další Strigoj - chlap - vyuţil a praštil Eddiem proti zdi. Přesto,
po tom všem čemu jsme čelili poslední dobou, Eddie odpověděl
úţasně. Okamţitě se vrátil ze sraţení, a nyní s Moroji z cesty, byl
Eddie schopen výpadu směrem ke Strigoji a zapojit se v plném
rozsahu.
A já? Moje pozornost patřila Dimitrijovi.
Přistoupil přes padlou Strigojku, aniţ by se na ni podíval. Dimitrij se
vznášel vzadu, poslal své přisluhovače do první linie. Moţná to bylo
proto, ţe Dimitrije znala tak dobře, ale měla jsem podezření, ţe nebyl
překvapen, ţe jsem jednala tak rychle a ţe Eddie bude stále bojovat.
Pochyboval jsem,ţe se Dimitrij staral, zda jsou naţivu nebo ne. Oni
byli jen rozptýlení,aby se dostal ke mně.
"Říkal jsem ti," řekl Dimitrij, oči pobavené a ostré. Díval se na kaţdý
můj pohyb, oba jsme se podvědomě zrcadlili v ostatních, jak jsme
čekali na útoku. "Říkal jsem ti, ţe tě najdu."
"Jo," řekla jsem a snaţila se ignorovat mručení Eddieho a dalšího
Strigoje. Eddie ho zabije. Věděla jsem, ţe to dokáţe. "Dostala jsem
vzkazy."
Strašidelný úsměv se objevil na Dimitrijových rtech, ukazoval zuby,
které ve mně vzbuzovaly touhu a nenávist. Okamţitě jsem strčila tyto
pocity stranou. Předtím jsem před Dimitrijem váhala a málem kvůli
tomu zemřela. Odmítala jsem, aby se to stalo znovu a adrenalin v
mém těle slouţil jako dobrá připomínka, ţe je to situace udělat-nebo-
zemřít.
On udělal první krok, ale já uhnula - téměř jsem vycítila, ţe to přijde.
To byl problém s námi. Znali jsme se moc dobře - znali navzájem své
pohyby aţ příliš dobře. Samozřejmě, ţe sotva znamenalo,ţe jsme
nerozhodný. Měl víc ţivotních zkušeností a jeho schopnosti Strigoje
naklonily měřítko.
"Ale jsi tady," řekl, stále s úsměvem. "Nerozumné vyjít, kdyţ jsi
mohla zůstat v bezpečí dvora. Nemohl jsem tomu uvěřit, kdyţ mi to
špioni řekli."
109
Neřekla jsem nic, místo toho se snaţila o výpad s mým kůlem. Viděl,
ţe to přichází a vyhnul se. Jeho špioni-to mě nepřekvapilo-i ve dne.
On řídil Strigoje a lidi a já jsem věděla, ţe tak měl oči a uši na
pozorování soudu. Otázka zněla: Jak se sakra dostal do tohoto hotel
uprostřed dne? I s lidskými pozorovateli na letišti nebo sledováním
naší kreditní karty- jako to udělal Adrian- a jeho přáteli Strigoji by
Dimitrij musel počkat aţ do soumraku, aby se sem dostal.
Ne, ne nutně, uvědomila jsem si o chvíli později. Strigoj občas měli
práci-kolem. Nákladní automobily a vozy s tmavými, zcela
uzavřenými kabinami. Tajné vchody. Morojové, kteří chtěli do kasina
na skok z Fascinující hodinky, věděla jsem o tajných tunelech
spojující některé budovy. Dimitrij o nich ovšem věděl taky. Kdyby na
mě čekal aţ budu mimo bezpečí, podařilo by se mu mě sledovat za
chvíli. Věděla jsem, lépe neţ kdokoliv jiný, jak byl vynalézavý.
Také jsem věděla, ţe se mě snaţil rozptýlit mluvením.
"A nejpodivnější ze všeho," pokračoval, "nepřišla jsi sama. Přivedla
jsi Moroje. Vţdycky jsi riskovala svůj ţivot, ale neočekával jsem, ţe
budeš tak plýtvat jejich."
Něco mě potom napadlo. Kromě slabého bzučení z kasina na druhým
konci chodby a zvuky v našem boji, všechno ostatní bylo tiché.
Postrádali jsme důleţitý zvuk. Stejně jako alarm, na poţárních
dveřích.
"Lisso!" Zařvala jsem. "Vypadni odsud! Odveď je všechny pryč."
Měla by mít víc rozumu. Ti všichni měli mít víc rozumu. Ty dveře
vedly do horního patra - a ven. Slunce bylo ještě venku. Nezáleţelo na
tom, jestli alarm na nás pošle zabezpečení hotelu. K čertu,ţe je
Strigojové mohli vyděsit. Důleţité bylo, ţe Morojové uprchnou do
bezpečí.
Ale při rychlé kontrole pouta jsem vycítila problém. Lissa byla ztuhlá.
Omráčená. Kdyţ najednou uviděla, kdo se mnou bojuje, příliš ji to
šokovalo. Vědět, ţe Dimitrij je Strigoj je jedna věc. Vidět - opravdu,
opravdu ho vidět - no, to bylo něco jiného. Znala jsem to z osobní
zkušenosti. Dokonce i po připravení, jeho vzhled mě pořád lekal. Byla
mimo, nemohl myslet ani se pohnout.
Pouze moje bití srdce prozrazovalo moje pocity, ale v boji se Strigoji
byla jen jedna důleţitá věc, zemřít nebo zabít. Dimitrijovo tlachání
110
zapůsobilo, a třebaţe jsem ho pozorovala a kryla se, dostal se skrz a

strčil mě ke zdi, ruce přitlačily moje paţe tak bolestně, ţe jsem ztratila
kůl z drţení.
Přiblíţil svou tvář tak blízko, ţe se naše čela dotkla. "Rózo..."
zamumlal. Jeho dech byl teplý a sladký proti mé kůţi. Zdálo se, ţe
přijde smrt nebo útok, ale nestalo se. "Proč? Proč musíš být tak
sloţitá? Mohli jsme spolu strávit věčnost..."
Mé srdce bolelo v mé hrudi. Bála jsem se, vyděšená k smrti, o které
jsem věděla, ţe musí přijít za pár vteřin. A zároveň jsem byla plná
smutku nad jeho ztrátou. Vidět rysy obličeje, slyšet stejný hlas s
přízvukem, ţe i teď se ovinul kolem mě, jako samet. . . Cítila jsem,jak
se mi srdce znovu zlomilo. Proč? Proč se nám to stalo? Proč je vesmír
tak krutý?
Znovu se mi podařilo to vrátit, ještě jednou jsem uzavřela skutečnost,
ţe je to Dimitrij. Byli jsme dravec a kořist - a já jsem byla v
nebezpečí.
"Promiň," řekla jsem skrze zaťaté zuby, těţko strkala - a tím - zničit
jeho sevření. "Moje věčnost neznamená být součástí nemrtvé mafie."
"Já vím," řekl. Přísahala bych, ţe v jeho tváři byl smutek, ale později
se přesvědčila, ţe jsem si to musela představovat. "Věčnost bez tebe
bude smutná."
Pronikavé pískání náhle zazvonilo v uších. Oba jsme sebou trhli.
Zvuky vylekali lidi, takţe tu byl najednou hluk jako v pekle. Přesto
jsem si nemohla pomoci, ale cítila jsem úlevu. Poţární dveře.
Konečně, ti idioti - a ano, neměla jsem ţádné výčitky, kdyţ jsem
nazvala mé přátele idioty,kdyţ takhle jednali - opustili budovu. Cítila
jsem sluneční světlo přes pouto a uvědomila si, ţe Dimitrijovy tesáky
se blíţily k tepnám, čímţ mi po krvi z mého krku unikne ţivot.
Doufala jsem, ţe by alarm mohl odvést jeho pozornost, ale on byl
příliš dobrý. Snaţila jsem ještě jednou, doufala, ţe bych ho mohla
překvapit, ale bylo to k ničemu. Co ho překvapilo, byl kůl, zaraţený
od Eddieho do jeho boku.
Dimitrij zavrčel bolestí a pustil mě, soustředil se na Eddieho. Eddieho
tvář byla tvrdá, bez mrknutí. Kdyţ uviděl Dimitrijovu tvář, nedal to
najevo. Věděla jsem, ţe ho Eddie nezaregistroval jako Dimitrije.
111
Pravděpodobně všechny viděl jako Strigoje. Byl to způsob, jakým

jsme byli vyškoleni. Vidět monstra, ne lidi.
Dimitrijova pozornost na mě na chvíli zmizela. Chtěl si jen udělat
remízu směrující k mé smrti. Eddie byl prostě obtíţ, které se
potřeboval zbavit, aby mohl pokračovat ve hře.
Eddie a Dimitrij dělali podobný taneční pohyby jako předtím já s
Dimitrijem, s výjimkou, ţe Eddie neznal Dimitrijovy pohyby jako já.
Takţe Eddie nebyl schopen zcela zabránit,aby ho Dimitrij chytil za
rameno a strčil ke zdi. Manévr byl určen k rozdrcení Eddieho lebky,
ale Eddiemu se podařilo posunout natolik, ţe to bylo jeho tělo, kdo
schytal největší ránu. Bolelo to, ale byl ţivý.
To vše proběhlo v milisekundách. A v těch pomíjivých okamţicích se
můj pohled posunul. Kdyţ byl Dimitrije nade mnou a chystal se
kousnout, podařilo se mi překonat nutkání přemýšlet o něm jako o
Dimitrijovi, člověku, kterého jsem kdysi znala a milovala. Neustále
nucen do pozice oběti, se můj ţivot chýlí ke konci, jsem se stále
kopala sama do boje-boje-boje.
Teď, pozorovat Dimitrije v bitvě. . . vidět Eddieho s kůlem . . . no,
najednou jsem ztratila chladnou reálnost. Vzpomněla jsem si, proč
jsem sem přišla. Vzpomněla jsem si, co jsme se právě dozvěděli od
Roberta.
Křehké. Všechno to bylo ta křehké. Já jsem si přísahala, ţe kdyţ se
dostaneme do doby, kdy se mě Dimitrij bude chystat zabít a já nebudu
vědět nic o uzdravení Strigojů, udělám to. Zabiju ho. A tohle byla
moje šance. Já s Eddiem by jsme ho dokázali dostat. Zbavil by se toho
hrozného stavu, coţ on dřív chtěl.
Přesto. . . méně neţ před půl hodinou jsem dostala malý kousek
naděje, ţe by Strigojů mohlo být ušetřeno. Faktem je, ţe ta část, aby to
udělal uţivatel ducha byla absurdní, ale Viktor tomu věřil. A pokud
někdo jako on věřil. . .
Nemohla jsem to udělat. Dimitrij nemohl zemřít. Zatím ne.
Vystřelila jsem se svým kůlem, tvrdý úder, který Dimitrije seknul
zezadu do hlavy. Přestal řvát vzteky a podařilo se mu otočit a strčit do
mě a přitom se krýt od Eddieho. Dimitrij byl tak dobrý. Ale Eddie se
dostal blíţ k Dimitrijovu srdci a pohled mého přítele byl neochvějný,
protoţe usiloval o jeho zabití.
112
Dimitrijova pozornost poletovala mezi námi dvěma, a při malé chybě

- pouze dlouho, jako polovina dechu - jsem viděla Eddieho kůl v linii,
kdy byl připraven vzít Dimitrijovi ţivot. Krok, který vypadal jako by
mohl uspět tam, kde já jsem selhala.
A to byl důvod, proč v jednom plynulém pohybu jsem vyrazil se svým
kůlem po tváři Dimitrije a uhnula Eddieho paţi strano, jak jsem to
udělala. Byla to krásná tvář. Nenáviděla jsem se za to, ale věděla jsem,
ţe se to Dimitrijovi brzy uzdraví. Jak jsem na něj zaútočila, tlačila
jsem se kolem něj, strkala do Eddieho tak, ţe on a já jsme klopýtali
směrem k poţárním dveřím, kde ještě ječel alarm. Eddieho kamenná
tvář registrovala překvapení a na chvíli jsme byli ve slepé uličce:
tlačila jsem ho ke dveřím a on se tlačil zpět k Dimitrijovi. Viděla jsem
váhání. Postoj byl pryč a Eddie byl na pokraji strkání mě ke Strigoji,
coţ jeho výcvik nedovolil.
Dimitrij se jiţ chytil příleţitosti. Jeho ruka se natáhla a popadla mě za
rameno a snaţila se mě strhnout zpátky. Eddie mě chytil za paţi a táhl
mě dopředu. Křičela jsem překvapením a bolestí. Bylo to, jako bych
se měla roztrhnout ve dvě. Dimitrij byl zdaleka silnější, ale i moje
váha hrála roli a já jsem půjčila své síly Eddiemu, coţ mu dost
pomohlo. Přesto, to bylo pomalé. Stejně jako pohyb medu. Při kaţdém
kroku, který se mi podařil, mě Dimitrij vlekl zpátky.
Ale Eddie a já jsme dělali pomalý - a velmi, velmi bolestivý - pokrok
směrem ke kvílejícím dveřím. O několik okamţiků později jsem
slyšela klapot nohou a hlasy. "Bezpečnost," zavrčel Eddie, trhal se
mnou.
"Do prdele," řekla jsem.
"Nemůţete vyhrát," Dimitrij zasyčel. Podařilo se mu dostat obě ruce
na ramena a hned byl silnější.
"Váţně? Jsme si jistá, ţe Luxor má tady celý útočný komando."
"Bavíme se tu o spoustu tělech. Lidí,"řekl přezíravě.
Ti lidé vešli. Nejsem si jistá, jaké byli jejich dojmy. Nějakej chlápek
útočící na teenagery? Křičeli, ať utečeme a oni mu budou čelit, všichni
tři jsme ignorovali jejich pokusy o boj. Pak oni vztáhli ruce na
Dimitrije. On mě však stále svíral, ale jeho drţení povolilo natolik, ţe
Eddieho tahání a můj skok dokázal, aby mě pustil. Eddie a já jsme se
ani neohlédli, i kdyţ na nás teď bezpečnost křičela taky.
113
Nebyli jediní, kdo křičel. Těsně předtím, neţ jsem otevřela dveře,
jsem slyšela, ţe na mě Dimitrij volá. V jeho hlase byl smích. "To není
konec, Rózo. Opravdu si myslíš, ţe je nějaké místo na tomhle světě,
kde tě nemohu najít?" Stejné varování, vţdy stejné varování.
Snaţila jsem se nevnímat strach,který inspirovala jeho slova. Eddie a
já jsme se dostali ven, slunce stále viselo na obloze, přesto ţe byl
podvečer. Byli jsme na parkovišti Luxoru - který nebyl dost
přeplněný, abychom se mohli schovat.Bez mluvené komunikace, on a
já jsme zamířili do davu, přestoţe jsme věděli,ţe naše fyzické
schopnosti převýšily jakékoli lidské pronásledovatele a taky jsme se
mohli schovat v davu
Fungovalo to. Neviděla jsem, kolik jich bylo za námi. Nevěnovala
jsem tomu pozornost, pouze chlapovi, který zabíjel jejich lidi v hotelu.
Křik vybledával a Eddie nakonec zpomalil, zastavili jsme před New
Yorkem. New York, a znovu, aniţ by jsme mluvili, okamţitě jsme se
otočili uvnitř hotelu. Bylo to tu obrovské a bylo tu víc lidí, neţ v
Luxoru,prodírali jsme se ostatními, dokud jsme nenašli prázdné místo
u zdi.
Běh byl těţký i pro nás a chvíli nám trvalo, neţ jsme chytili dech.
Věděla jsem, ţe to bylo váţné, kdyţ se Eddie nakonec obrátil na mne
a hněv rozpaloval jeho rysy. Eddie byl vţdy obraz klidu a kontroly, od
té doby, co se stal první únos v loňském roce. Utvrdilo ho to, byl víc
odhodlaný čelit problému. Ale ach, teď na mě byl naštvaný.
"Co to sakra bylo?" vykřikl Eddie. "Nechalas ho jít!"
Vzala jsem si svou nejlepší tvrdou tvář, ale zdálo se, ţe dnes nebyla
přesvědčivá. "Co, vţdyť jsem ho sekla svým kůlem?"
"Měl jsem jeho srdce! Chystal jsem se bodnout a tys mě zastavila!"
"Bezpečnost přicházela. Neměli jsme čas. Museli jsme se dostat ven a
nenechat ho nás zabít."
"Nemyslím si, ţe to stejně bude beze správ," Eddie odpověděl klidně.
Zdálo se, ţe se snaţí uklidnit. "Dimitrij tam nechá hromadu mrtvol. Ty
to víš. Lidé umírali, protoţe jsi mi nedovolila, abych ho zabil."
Trhla jsem sebou a uvědomila si, ţe Eddie má pravdu. Mělo to tam
skončit. Neměla jsem dobrý výhled na počet ostrahy. Kolik jich
zemřelo? To není důleţité. Pouze skutečnost, ţe nevinní lidé zemřeli.
Dokonce jeden byl příliš mnoho. A byla to moje chyba.
114
Mé mlčení způsobilo Eddiemu vítězství. "Jak jsi ty mohla ze všech

lidí zapomenout na ponaučení? Vím, ţe to byl tvůj instruktor - býval.
Ale to není totéţ. Vrtají to do nás znovu a znovu. Neváhej. Nemysli na
něj jako na fyzickou osobu."
"Miluju ho,"vyhrkla jsem, aniţ bych myslela. Eddie to nevěděl. Pouze
hrstka lidí věděla o mém romantickém vztahu s Dimitrijem a co se
stalo na Sibiři.
"Co?" Eddie zvolal se zalapáním po dechu. Jeho rozhořčení bylo
změněno na šok.
"Dimitrij... On je víc neţ můj instruktor..."
Eddie pokračoval v zírání na mě několik těţkých sekund. "Byl," řekl
nakonec.
"Huh?"
"Bylto víc neţ tvůj instruktor. Milovalajsi ho." Eddieho zmatek byl
pryč. Opět byl tvrdý stráţce bez soucitu. "Je mi líto, ale je minulost,
co bylo mezi vámi. Musíš to vědět. Osoba, kterou jsi milovala, je
pryč. Chlápek,kterého jsme právě viděli? To není on."
Pomalu jsem zavrtěla hlavou. "Já... Já vím. Vím, ţe to není on. Já vím,
ţe je to monstrum, ale můţeme ho zachránit... Kdyţ uděláme to, co
nám Robert vyprávěl o...."
Eddiemu se rozšířily oči a na moment byl ohromený. "To je to, co za
tím je? Rose, to je směšné! Nemůţeš tomu věřit. Strigojové jsou
mrtví. Jsou pryč. Robert a Viktor tě krmili hromadou svinstva."
Teď jsem byla překvapena. "Tak proč jsi ještě tady? Proč jsi zůstal s
námi?"
On rozhodil podráţděně ruce. "Protoţe ty jsi můj přítel. Zůstala jsem s
tebou při všem... vysvobození Viktora, poslouchal jeho šíleného
bratra... Protoţe jsem věděl, ţe mě potřebuješ. Vy všichni, pomáhal
jsem vám udrţet se v bezpečí. Myslel jsem, ţe máš skutečný důvod
pro získání Viktor - a ţe ho chystáš vrátit. Zní to šíleně? Jo, ale na
tebe je to normální. Ty jsi vţdycky měla dobré důvody pro to, co
děláš." Vzdychl. "Ale to... to je hloupost. Nechat Strigoje jít, nechat
ho, aby lovil dál, to je desetkrát horší neţ to, co jsme udělali s
Viktorem. Stokrát horší. Kaţdý den,kdy Dimitrij chodí po světě je
další den, kdy lidé najdou svou smrt."
115
Zhroutila jsem se na zeď a zavřela oči, pocit nevolnosti od ţaludku.

Eddie měl pravdu. Podělala jsem to. Slíbila jsem si, ţe zabiju
Dimitrije, kdyţ bude stát přede mnou, neţ dokáţu najít Roberta. Vše
by skončilo dnes... ale zastavila jsem to. Zase.
Otevřela jsem oči a napřímila se, potřebovala najít nový smysl, neţ
bych se dala do pláče uprostřed tohoto kasina. "Musíme najít ostatní.
Jsou tam bez ochrany."
Bylo to asi jediná věc, která by mohla zastavit Eddieho při jeho
kárání. Instinktivní pud ho nakopl jít chránit Moroje.
" Můţeš mi říct, kde Lissa je?"
Moje pouto mi ji chtělo ukázat během našeho útoku, ale neměla jsem
moţnost jí dát vzkaz, ţe jsem v pořádku a bezpečí. Nyní jsem se
podívala. "Přes ulici. V MGM." Viděla jsem hotel Ginmours, kdyţ
jsme narazili na tenhle, ale Lissa nebyla uvnitř. Teď jsem cítila, jak se
schovává v davu, jako my, strach,aby nebyla zraněna. Já bych spíš šla
na slunce, ale instinkt ji hnal do stínu zdi.
Eddie a já jsem uţ nemluvili o Dimitrijovi, jak jsme se vydali ven a
přes rušnou silnici. Obloha byla jako broskev, ale já jsem pořád cítila
nebezpečí. Mnohem větší nebezpečí, neţ v chodbě Luxoru. Poutem
jsem Lissu dokázala najít kdykoliv a bez váhání jsem vedla Eddieho
přes MGM - upřímně, rozmístění těchto míst se stalo ještě více a více
matoucí - dokud jsme neviděli,jak Lissa a Adrian stojí blízko sebe u
hracích automatů. On kouřil. Uviděla mě, rozběhla se a objala mě.
"Oh můj boţe. Byl jsem tak vyděšená. Nevěděla jsem, co se vám
stalo. Nenávidím, ţe pouto je jednosměrný."
Donutila jsem se k úsměvu. "Jsme v pořádku."
"Určitým způsobem," přemítal Adrian, díval se na mě. Nechtěla jsem
o tom pochybovat. V adrenalinu z boje to bylo snadné, abych si
nevšimla zranění a bolesti. Později, kdyţ bitva zmizela, začali jsme si
uvědomovat, ţe naše těla potřebovala pomoc.
Byla jsem tak vděčná vidět,ţe Lissa je v pořádku, ţe jsem nepostřehla
to, čeho uţ si Eddie všiml. "Vy tam, kde jsou Viktor a Robert?"
Lissin šťastný obličej zmizel a dokonce i Adrian vypadal zachmuřeně.
"Sakra," řekla jsem, nepotřebovala vysvětlení.
Lissa přikývla, oči doširoka otevřené a rozrušený. "Ztratili jsme je."
116
Kapitola Jedenáctá
No. Jak dokonalé.

Trvalo nám dlouho rozhodnout, o našem dalším postupu. Navrhli jsme
pár chabých nápadů sledovat Roberta a Viktora, všechny jsme je
nakonec zatrhli. Robertův telefon byl vypnutý, a zatímco CIA by je
vystopoval pomocí telefonu,my jsme určitě nemohli. I kdyţ Robertova
adresa byla uvedena v telefonním seznamu, věděla jsem, ţe se tam
nemuseli vrátit. A zatímco Adrian a Lissa mohli sledovat auru
uţivatele ducha,my jsme mohli stěţí bloudit ve městě a čekat, ţe něco
najdou.
Ne, s těma dvěma jsme měli smůlu. Nebylo nic, co by jsme teď mohli
udělat, jenom se vrátit k soudu a čelit trestu, který nás čeká. My - já -
jsme to podělali.
Blíţil se západ slunce - a viděli jsme, ţe ne po moc dlouhé době po
vězení jsme se dostali do problémů - moje skupina zachmuřeně zvedla
hlavu k Fascinující hodině, aby jsme naplánovaly naše další cestování.
Lissu a mě tam mohl někdo poznat, ale uprchlé dívky nebyly úplně ve
stejné kategorii jako uprchlý zrádce. Rozhodli jsme se kostkou
(neplánovaně) a postávat spíše riskovali odhalení od stráţců, neţ další
útok Strigojů, neţ se dokáţeme dostat z Vegas.
Fascinující hodina se nijak nelišila od jiného kasina,kde jsme uţ byli -
pokud si věděl, co hledat. Lidi tam příliš lákali hry a bylo lehké si
všimnout, ţe mnoho dalších návštěvníků byly vysoký, štíhlí a bledí.
Ţe jde o upíry? Lidé nemohli říct, ţe jsme nebyli lidé. Byl jen
zlověstný smysl,ţe Morojové a dhampýři okamţitě věděli, kdo byl
kdo.
Fandění, drnčení, a - někdy - kvílení z davu byli stráţci. Poţadující
stráţci byli, jen hrstka by mohla být vyčleněna na plný úvazek na
tomto místě. Naštěstí, jejich čísla byla posílena díky bohatým a
mocným, kteří přišli hrát. Nadšení Morojové výskali nad hracími
automaty nebo ruletou a zároveň tichí, ostraţití stráţci se vznášeli za
nimi, dohlíţeli na vše. Ţádný Strigoj by sem nedokázal přijít.
"Co teď?" zeptala se Lissa, skoro křičící přes hluk. To bylo poprvé,
kdy někdo z nás promluvil, protoţe jsme se jen rozhodli, jít sem.
117
Zastavili jsme se u některých hráčských stolů, přímo uprostřed toho

všeho.
Povzdechla jsem si. Moje nálada byla tak temná,ţe jsem ani
nepotřebovala jakékoliv neţádoucí účinky alkoholu. Ztratila jsem
Viktora, ztratila jsem Viktora. Moje vlastní duševní obvinění se točilo
v nekonečné smyčce.
"Musíme najít jejich obchodní centrum a rezervovat odsud letenky,"
řekla jsem. "Závisí na tom, za jak dlouho můţeme chytit let, jinak se
můţeme vrátit na pokoj."
Adrianovy oči sledovaly dění kolem nás, nejdéle zůstávaly na jednom
z mnoha barů. "Nezabije nás, kdyţ tu strávíme trochu času."
Odsekla jsem. "Opravdu? Po tom všem, co se stalo, to je všechno,na
co dokáţeš myslet?"
Jeho okouzlený pohled se otočil ke mně a změnil se na zamračený.
"Jsou tu kamery. Lidi, kteří nás mohou poznat. Je dobrý mít důkaz, ţe
jsme byli tady v kasinu, nikoli v Aljašce."
"To je pravda," připustila jsem. Myslím, ţe Adrianův typický znuděný
výraz maskoval nepohodlí. Mimo poznání, proč jsem skutečně jela do
Vegas, on ještě naběhnul do náruče Strigojů- s Dimitrijem mezi nimi.
To nikdy nebyl snadný záţitek pro Moroje. "I kdyţ nemáme ţádné
alibi z doby, kdy jsme byli na Aljašce."
"Tak dlouho, jak tu Viktora nikdo nespatří, tak si to nikdo nebude
spojovat s vámi." Adrianův hlas byl hořký. "Coţ skutečně ukazuje, jak
hloupí všichni jsou."
"Pomohli jsme Viktorovi utéct," řekla Lissa. "Nikdo by si nepomyslel,
ţe jsme takoví blázni a pustíme ho."
Eddie zůstal zticha, dal mi ostrý pohled.
"Tak je vyřešeno," řekl Adrian. "Někdo dojde pro lístky. Já se jdu
napít a zkusit některou hru. Vesmír mi dluţí nějaké štěstí."
"Dojdu pro vstupenky," řekla Lissa, věděla, kde je tu bazén, toalety - a
obchodní centrum.
"Půjdu s tebou," řekl Eddie. Vzhledem k tomu, ţe jeho předchozí
výraz byl obviňující, teď vypadal vyhýbavě.
"Fajn," řekla jsem, zkříţila ruce. "Dej mi vědět, aţ to uděláte a my vás
najdeme." To bylo na Lissu, coţ znamená, ţe mi dá vědět pomocí
pouta.
118
Přesvědčený, ţe byl volný, Adrian mířil přímo k baru.

"Tom Collins," řekl barman-Moroj. Měl jako Adrian v hlavě slovník
všech koktejlů a jen míchal jeden za druhým. Málem jsem ho nikdy
neviděla pít totéţ dvakrát.
"Chceš to ostřejší?" barman se zeptal. Měl na sobě bílou košili a ostrý
černý motýlek a sotva byl starší neţ já.
Adrian udělal obličej. "Ne,"
Barman pokrčil rameny a otočil se, aby se napil. 'Ostřejší' byl kód pro
Moroje,ţe chtějí krev do pití. Za barem bylo pár dveří, které
pravděpodobně vedly k dárcům. Pohlédla jsem dolů na bar, uviděla
jsem šťastného, smějícího se Moroje s červeně-zabarveným nápojem.
Líbila se mi myšlenka krev s alkoholem. On- stejně jako Adrian,
zřejmě - neměl krev, pokud to nebylo "přímo od zdroje." Nemělo to
prý stejnou chuť.
Zatímco jsme čekali, starší Moroj stojící vedle Adriana na mě pohlédl
a přikývl souhlasně. "Máš dobrou," řekl Adrianovi. "Mladá, ale ty jsou
právě nejlepší." Ten chlap, který buď pil červené víno nebo čistou
krev, trhl hlavou směrem k ostatním stojícím u baru."Většina z nich
jsou pouţité a odrovnané."
Sledovala jsem jeho pokrčení rameny, a to ani nebylo zapotřebí.
Roztroušené mezi lidmi a Moroji bylo několik dhampýrských ţen,
oblečené ve velmi elegantním hedvábí a sametových šatech, které
vyzývaly k představivosti. Většina z nich byla starší neţ já. Měly
unavený pohled v očích, a to navzdory jejich koketnímu smíchu.
Krvavé děvky. Zamračila jsem se na Moroje.
"Opovaţ se o nich mluvit, jako o tom, nebo ti vystříknu sklenici s
vínem na ksicht."
Chlap vykulil oči a podíval se na Adriana. "Divoká."
"Nemáš ponětí," řekl Adrian. Barman se vrátil s Tomem Collins. "Ona
měla špatný den."
Kreténský Morojský chlap se na mě nepodíval. Zřejmě nevzal mou
hrozbu tak váţně, jak měl. "Všichni mají špatný den. Slyšíš zprávy?"
Adrian vypadal uvolněně a pobaveně, kdyţ se napil, ale kdyţ jsem k
němu byla tak blízko, cítila jsem, ţe trochu ztuhl. "Jaké zprávy?"
"Viktor Daškov. Víš, ten chlap, který unesl dívku Dragomirovou a
postavil se proti královně? Utekl."
119
Adrian zvedl obočí. "Utekl? To je šílené. Slyšel jsem, ţe byl na

určitém maximálním-bezpečnostním místě."
"On byl. Nikdo skutečně neví, co se stalo. Pravděpodobně do toho byli
zapojení lidi... A pak se příběh stává divným."
"Jak divný?" Zeptala jsem se.
Adrian mě objal, v čemţ jsem měla podezření,ţe byl tichý vzkaz,
abych ho nechala mluvit. Ať uţ to bylo proto, ţe věřil, ţe tohle nebylo
"správný" chování krvavý děvky nebo proto, ţe měl strach, abych
neudeřila toho kluka, to jsem nemohla říct.
"Jeden ze stráţců co tam byl prohlašuje, ţe byl ovládaný. On také říká,
ţe je vše zamlţený a moc si toho nepamatuje. Slyšel jsem to od
některých Královských, kteří pomáhají s vyšetřováním."
Adrian se zasmál, přičemţ si dal velký doušek pití. "To je příhodný.
Mně to přijde jako 'vnitřní' práce. Viktor měl spoustu peněz. Snadné
podplatit stráţe. To je to, co si myslím,ţe se stalo."
Adrianův hlas byl příjemně hladký a lehce dopovaný úsměv přišel na
tvář toho chlápka, uvědomila jsem si, ţe na něj Adrian pouţil trochu
nátlak. "Vsadím se, ţe máš pravdu."
"Měl bys informovat své královské přátele," dodal Adrian. "Vnitřní
práce."
Muţ přikývl ochotně. "Budu."
Adrian ovládal jeho pohled o několik okamţiků déle a nakonec se
podíval dolů na Toma Collinse. Okouzlený pohled zmizel z tváře toho
muţe, ale já jsem věděla, ţe bude šířit Adrianův příběh o 'vnitřní'
práci. Adrian vypil zbytek nápoje a postavil prázdnou sklenici na bar.
Chystal se promluvit znovu, kdyţ něco přes celou místnost upoutalo
jeho pozornost. Morojský muţ si toho všiml taky, a já sledovala jejich
pohledy,abych zjistila, co je oba tak fascinovalo.
Zasténala jsem. Ţeny, samozřejmě. Zprvu jsem si myslela, ţe to byly
dhampýrky jako já. Zdálo se, ţe na ty ţeny zírali skoro všichni. Při
druhém pohledu jsem zjistila překvapení: ţeny byly Morojky.
Morojské herečky, abych byla přesná. Byly oblečený v šatech se
stejným střihem a velkým výstřihem. Jen kaţdá z nich na sobě měla
jiný náhrdelník v tónovacích barvách: měď, paví modři. . . Peří a
kamínky se jim třpytily ve vlasech, smály se a smály, kdyţ procházely
kolem zírajících tváří, krásné a sexy způsobem se lišily ode mě.
120
Coţ nebylo překvapením. Všimla jsem si, ţe Morojský muţ

pomrkával na dhampýrské dívky častěji, jednoduše proto, ţe jsem
byla dhampýrka. Ale samozřejmě, Morojští muţi přitahovali a
milovali své ţeny. Naše rasa přeţívala, a i kdyţ si Morojští muţi
mohou chtít pohrávat s dhampýrky, téměř vţdy skončí s jejich
vlastním druhem.
Herečky byly vysoké a elegantní, a jejich čerstvé, brilantní vystoupení
musí být na cestě k výkonu. Nemohla jsem si představit, co by
způsobily jejich třpytivé tance. Mohla bych to ocenit, ale Adrian by to
ocenil jednoznačně více, soudě podle jeho rozšířených očí. Šťouchla
jsem do něj loktem.
"Hej!"
Poslední herečka zmizela v davu kasina, řekla bych ţe do divadla,
stejně jak jsem doufala. Adrian se podíval na mě a ukázal uličnický
úsměv.
"Na koukání není nic špatného." Pohladil si rameno.
Stojící Moroj vedle něj kývl na souhlas. "Myslím, ţe bych se dnes
mohl ukázat v divadle." Koukal do svého pití. "Všechny tyto
záleţitosti s Daškovem a zmatek s Dragomiry... Je mi smutno za
chudáka Erika. Byl to dobrý chlap."
Dala jsem mu pochybovačný pohled. "Znal jsi Lissinýho tátu- Erika
Dragomira?"
"Jasně." Moroj ţádal doplnění nápoje. "Byl jsem tady léta manaţerem.
Byl tady často. Věř mi, oceňoval tyto holky."
"Lţeš," řekla jsem chladně. "On zboţňoval svou ţenu." Viděla jsem
společně Lissiny rodiče. Dokonce v mladém věku jsem byla schopna
vidět, jak bláznivé láce byli.
"Neříkám, ţe dělal všechno. Stejně jako tvůj přítel řekl, není nic
špatného na koukání. Ale spousta lidí věděla,ţe princ Dragomir
miloval párty, kamkoliv šel - zejména v případě, ţe měl ţenskou
společnost." Moroj povzdechl a zvedl sklenici. "Sakra, škoda, co se
mu stalo. Dá se jen doufat, ţe chytnou toho bastarda Daškova a
Erikova malá holčička bude volná."
Nelíbilo se mi pomluvy tohohle chlápka o Lissině tátovi a byla
vděčná, ţe ona není v okolí. Bylo uţ nepříjemný, ţe jsme v poslední
době zjistili, ţe Lissin bratr Andre byl také chlapec, který zmátl okolí
121
a lámal srdce. Dědí se ty věci v rodině? Co Andre udělal nebylo v

pořádku, ale byl velký rozdíl mezi zneuţíváním dospívajícího chlapce
a ţenatého muţe. Nelíbilo se mi to přiznat, ale ti nejzamilovanější
kluci podváděli své ţeny. Adrian byl důkaz. Přesto jsem si nemyslela,
ţe by se Lissa měla dozvědět o flirtování jejího otce s jinými ţenami.
Pravda o Andre byla dostatečně tvrdá a nechtěla jsem rozbít její
andělské vzpomínky na rodiče.
Střelila jsem pohledem na Adriana, který říkal, ţe jestli ještě chvilku
budu muset poslouchat ty kecy toho chlapa, některá rána přiletí.
Nechtěla jsem, aby nás Lissa šla hledat. Adrian, vţdy všímavý, neţ se
objevila,se na mě usmál.
"No, moje milá, zkusíme naše štěstí? Něco mi říká, ţe budeš bojovat s
osudem - jako vţdycky."
Hodila jsem na něj pohled. "Chytrý".
Adrian na mě mrkl a vstal. "Rád jsem si s tebou promluvil," řekl
Moroji.
"Já taky,"řekl muţ. Nátlak vyprchával. "Měl by jsi ji spíše oblíknout
šaty, víš."
"Nemám zájem, aby na ní nějaké šaty byly," Adrian volal, kdyţ mě
nasměroval pryč.
"Dávej si pozor,"varovala jsem skrze zaťaté zuby, "nebo můţe víno
skončit ve tvé tváři."
"Hraju svou roli, Malá dhampýrko. A drţím tě dál od problémů."
Zastavili jsme v blízkosti místnosti s pokerem a Adrian mi dal
hodnotící pohled. "Ten chlap měl s tím oblečením pravdu."
Zaskřípala jsem zuby. "Nemůţu uvěřit, ţe tohle řekl o Lissině tátovi."
"Drby a fámy nikdy nezmizí - zrovna ty bys to měla vědět. Nezáleţí
na tom, jestli jsi mrtvá. Kromě toho, ţe rozhovor byl pro nás skutečně
- čímţ mám na mysli tebe - výhoda. Někdo jiný pravděpodobně
uvaţuje o teorii o 'vnitřní' práci.Kdyţ to ten chlap rozšíří kolem, zajistí
to, ţe si nikdo nebude myslet, ţe ve světě nejsou nebezpeční stráţci."
"Doufám." Násilím jsem stlačila svůj vztek. Vţdycky jsem se
spouštěla šťastná, a věděla jsem jistě, ţe teď kousky temnoty
získávám od Lissy za posledních dvacet čtyři hodin dělání špatných
věcí, jak jsem obávala. Změnila jsem téma, cítila pevnější půdu pod
nohama. "Teď jsi dost milý,kdyţ zváţím, jak jsi byl dříve šílený."
122
"Nejsem ze všeho šťastný, ale zamyslel jsem se,"řekl Adrian.

"Oh? Dohlíţíš na mě informativně?"
"Tady ne. Promluvíme si později. Máme důleţitější věci na starosti."
"Jako zakrývání trestné činnosti a dostat se ven z tohoto města, aniţ
by jsme byli napadeni Strigoji?"
"Ne. Jako,ţe já jdu vyhrávat peníze."
"Zbláznil jsi se?" řekla jsem Adrianovi, který nikdy neměl dobrý
nápad."Unikli jsme bandě krveţíznivých monster a vše, na co ty
myslíš, je hazard?"
"Skutečnost, ţe jsme naţivu znamená,ţe bychom měli ţít,
"namítl."Zvlášť kdyţ máme čas, tak jako tak."
"Nepotřebuješ ţádné další peníze."
"Budu muset, pokud mě táta vydědí. Kromě toho, je to o štěstí ve hře."
Slova "štěstí ve hře,"jsem si brzy uvědomila, ţe pro Adriana znamená
"falešný hráč." Podvádění za pouţití ducha. Protoţe na ducha bylo
tolik svázané duševní síly, jeho uţivatelé dokázali velmi dobře číst
lidi. Viktor měl pravdu. Adrian ţertoval a objednával drinky, ale
mohla bych říct, ţe to platil jako pozornost ostatním. A i kdyţ byl
opatrný a neříkal nic jasně, jeho výrazy mluvily za něj - jistý, nejistý,
otrávený. Beze slov byl ještě schopný k nátlaku a blufování ostatních
hráčů.
"Hned jsem zpátky," řekla jsem mu, pocítila Lissino volání.
Mávl na mě, lhostejný. Neměla jsem ani strach o jeho bezpečnost,
kdyţ jsem viděla, kolik jiných stráţců bylo v místnosti. Moţnost
akorát byla,ţe si někdo všimne jeho nátlaku a vyhodí nás z hotelu .
Uţivatelé ducha ho dokázali vytvořit velmi silný, ale ostatní upíři ho
také dokázali ovládat, do určité míry. Bylo to povaţováno za
nemorální, tak to mezi Moroji bylo zakázáno. Kasino bylo určitě
místo, kde jste museli být na pozoru.
Obchodním centru se ukázalo být v blízkosti místnosti s pokerem a
rychle jsem našla Lissu a Eddieho. "Jaký je hlášení?" Zeptala jsem se,
kdyţ jsme šli zpátky.
"Máme let ráno," řekla Lissa. Zaváhala. "Mohli jsme ještě dneska,
ale..."
Nepotřebovala jsem to dokončit. Po tom, čemu jsme dnes čelili, nikdo
nechtěl riskovat i sebemenší šanci na naběhnutí ke Strigojům. Dostat
123
se na letiště by vyţadovalo pouze jízdu taxi, ale i přesto, znamenalo

by to,ţe bychom museli riskovat chůzi ven do tmy.
Zavrtěla jsem hlavou a vedla je k místnosti s pokerem. "Udělala jsi
správnou věc. Máme trochu času na zabití.... Chceš se dostat do
pokoje a trochu se prospat?"
"Ne." Zachvěla se a já jsem v ní cítila strach. "Nechci opustit tento
dav. Mám strach z toho, co by se mi zdálo...."
Adrian byl schopen nestarat se o Strigoje, ale ty tváře Lissu stále
strašily - zejména Dimitrijova. "No," řekla jsem a doufala, ţe se bude
cítit lépe, "Zůstat vzhůru nám pomůţe vrátit se na Královský rozvrh.
Můţeš sledovat Adriana, jak pokouší naše bezpečí v kasině."
Jak jsem doufala, sledovat Adriana skutečně odvrátilo Lissinu
pozornost - a to natolik, ţe se u ní zvýšil zájem, vyzkoušet to sama.
Skvělý. Nutila jsem ji na bezpečnější hry a vyprávěla jí, jak Adrian
zasadil myšlenku o 'vnitřní prácí' Morojskému chlápkovi. Vynechala
jsem část o Lissině otci. Noc jako zázrakem prošla bez incidentu - ať
uţ bez Strigojů nebo bezpečnosti - a pár lidí dokonce poznala Lissu,
coţ nám pomohlo s naším alibi. Eddie se mnou nepromluvil celou
noc.
Vyjeli jsme ráno z Fascinující hodinky. Nikdo z nás nebyl spokojen ze
ztráty Viktora či útoku, ale v kasině jsme se všichni trochu uklidnili -
alespoň dokud jsme se nedostali na letiště. V kasinu jsme byli
zaplaveni novinkami Morojů, izolované v lidském světě. Ale při
čekání na naše letadlo,jsme si nemohli pomoct, ale sledovali
televizory, které se zdály být všude.
Ukazoval se příběh, který byl o večerním zabíjení v Luxoru a který
nezanechal ţádné stopy pro policii. Většina ze stráţí kasina zemřela na
zlomení vazu a ţádné další těla nebyla nalezena. Můj odhad byl, ţe
Dimitrij hodil své kumpány ven, kde slunce je slunce změnilo na
popel. Mezitím, Dimitrij sám vyklouzl, takţe ţádní další svědci.
Dokonce i kamery nezaznamenaly nic, coţ mě nepřekvapilo. Kdyţ
jsme mohli zničit dokumentaci ve vězení,Dimitrij to jistě mohl zařídit
v lidskému hotelu.
Jakékoli zlepšení nálady,kterého jsme dosáhli, okamţitě zmizelo a
moc jsme nemluvili. Zůstala jsem mimo Lissinu mysl, protoţe jsem
nepotřebovala její depresivní pocity,aby zesilovaly mé vlastní.
124
Zařídili jsme si přímý let do Philadelphie a pak chytili dojíţdějící let

zpět na letiště poblíţ soudu. Čemu budeme muset čelit tam. . . no, to
bylo mimo naše zájmy.
Neměla jsem strach ze Strigojů, protoţe naše letadlo startovalo ráno a
bez sledování jakéhokoliv vězně,jsem upadla do hodně potřebného
spánku. Nemohla jsem si vzpomenout,kdy jsem v poslední době na
této cestě spala. Spala jsem těţce, ale mé sny mě strašily tím, ţe jsem
nechala jednoho z nejnebezpečnějších Morojských zločinců uniknout
a nechala jsem volně jít Strigoje a nechala ho zabít spoustu lidí.
Rozhodla jsem se,ţe nikdo z mých přátel není odpovědný. Celá tahle
katastrofa byla na mně.
Kapitola Dvanáctá
Coţ se utvrdilo, kdyţ jsme konečně dorazili zpět ke Královskému

Soudu.
Nebyla jsem jediný problém, samozřejmě. Lissa byla předvolána ke
královně pro kárání,i kdyţ jsem věděla, ţe neutrpí ţádný skutečný
trest. Ne jako Eddie a já. Sice jsme byli mimo školu, ale technicky
jsme nyní spadali do pravomoci úředních stráţců, coţ znamenalo, ţe
jsme čelili problémům jako jakýkoliv neposlušný zaměstnanec. Pouze
Adrian unikl jakýchkoliv následků. Mohl si dělat, co chtěl.
A opravdu, můj trest nebyl tak špatný, jak by mohlo být. Upřímně
řečeno, co jsem ještě mohla ztratit? Moje šance na střeţení Lissy jiţ
byla povrchní a nikdo, kromě Taši, mě stejně za stráţce nechtěl.
Bláznivý víkend ve Vegas - coţ byl náš titulní příběh - ji sotva odradit
od mého přijetí. Nicméně to stačilo, aby některý ze zájemců stáhl svou
ţádost, aby byl Eddie jeho stráţce. Dost ho ještě chtělo, takţe nebyl v
nebezpečí, ţe ztratí dobrou pozici, ale já jsem se cítila strašně
provinile. S nikým ani dechem nepromluvil, co jsme udělali, ale
pokaţdé, kdyţ se na mě podíval, viděla jsem odsouzení v jeho očích.
125
A uvidím ho ještě pár dní. Ukázalo se, ţe stráţci měli zavedený

systém pro řešení těch, kteří byli neposlušní.
"Byli jste tak nezodpovědný, ţe byste mohli také být zpátky ve škole.
K čertu, základní škole, dokonce."
Byli jsme v jedné z kanceláří v stráţcovské úředně, přičemţ na nás
křičel Hans Croft, ten chlap, co měl na starosti všechny stráţce u
soudu a někdo, kdo byl pověřený stráţcovskými úkoly. Byl dhampýr v
raných padesáti letech, s huňatým šedobílým knírem. Byl také vůl.
Voňavý dým z doutníku ho vţdy obkličoval. Eddie a já jsme seděli
pokorně před ním, zatímco on přecházel s rukama za zády.
"Mohl jste zabít posledního Dragomira- nemluvě o chlapci
Ivaškových. Jak si myslíte, ţe by královna reagovala na úmrtí svého
velkého-synovce? A mluvím o načasování! Šli jste na párty, kdyţ
chlap, který se pokusil unést princeznu,je volný. Ne, ţe byste to
věděli, kdyţ vidím, jak jste byli pravděpodobně příliš zaneprázdněni
hracími automaty a pouţíváním vaší falešné ID."
Trhla jsem sebou na odkaz Viktora, i kdyţ bych asi měla být ráda, ţe
jsme byli mimo podezření za jeho únik. Hans přečetl mé grimasy jako
přiznání viny.
"Mohli jste absolvovat," prohlásil,"ale to neznamená, ţe jste
neporazitelní."
Celé toto setkání mi připomnělo, kdyţ jsme se Lissa a já musely vrátit
do svatého Vladimíra, kdyţ si jsme byli kárány za stejnou věc:
bezhlavý útěk a její ohroţování. Jen tentokrát nebyl Dimitrij,který by
mě bránil. V krku se mi udělal knedlík, jak jsem si vzpomněla na jeho
tvář, váţnou a nádhernou, ty hnědé oči intenzivní a vášnivé jak na mě
mluvil a přesvědčoval ostatní o mých hodnotách.
Ale ne. Dimitrij tady není. Bylo tu jen Eddie a já sama, potýkající se s
důsledky reálného světa.
"Vy." Hans ukázal zavalitým prstem na Eddieho. "Moţná budete mít
štěstí a bude to bez velkých následků. Jasně, budete mít navţdy černý
puntík na vašem záznamu. A úplně jste posral vaše šance mít elitně
postaveného královského s ostatními stráţci, kteří by vás podpořili. I
kdyţ získáte nějaký přiřazení. Pracovat sám s několika menšími
šlechtici, pravděpodobně."
126
Vysoce postavení Královští měli více neţ jednoho stráţce, takţe

ochrana vţdy byla jednodušší. Hans ukázal na to, ţe Eddieho přiřazení
bude nízké - vytvoří pro něj více práce a nebezpečí. Kdyţ jsem na něj
úkosem pohlédla, viděla jsem znovu jeho tvrdý, odhodlaný pohled na
tváři. Zdálo se, ţe ho nezajímalo, jestli má chránit rodinu sám. Nebo i
deset rodin. Ve skutečnosti vydával vibrace, ţe kdyby se objevil v
hnízdě Strigojů, podal by si je všechny.
"A vy." Hansův ostrý hlas promluvil, prudce jsem vrátila pohled k
němu. "Budete mít štěstí, kdyţ budete mít někdy práci."
Jako vţdy, mluvila jsem bez přemýšlení. Měla jsem být jako Eddie.
"Samozřejmě ţe budu mít. Taša Ozerová mě chce. A vy máte příliš
málo stráţců , aby jste mě nechali sedět kolem."
Hansovy oči se zaleskly hořkým úsměvem. "Ano, máme málo stráţců,
ale je tu mnoho druhů prací,které potřebujeme udělat - a to nejen
osobní ochranu. Někdo musí obsluhovat kanceláře. Někdo musí sedět
a hlídat přední brány."
Ztuhla jsem. Úřednická práce. Hans mi hrozil s úřednickou prací.
Všechny mé strašné představy o mně se týkalo střeţení nějakého
náhodného Moroje, někoho, koho jsem neznala a moţná i nenáviděla.
Ale v kaţdém z těchto scénářů jsem byla ve světě. Chtěla jsem být v
pohybu. Bojovat a bránit.
Ale tohle? Hans měl pravdu. Stráţci jsou potřební pro administrativní
práci soudu. Je pravda, ţe jich je málo - byli jsme příliš cenní - ale
někdo to musel dělat. Být jedním z nich pro mě bylo strašně těţké
pochopit. Sedět celý den, hodiny a hodiny. . . jako stráţe v Tarasovu.
Stráţcovský ţivot měl všechny druhy neatraktivních - ale nutných -
úkolů.
To mě opravdu, opravdu udeřilo, ţe jsem v reálném světě. Strach mě
udeřil. Přijala jsem titul stráţce, kdyţ jsem absolvovala, ale pochopila
jsem opravdu, co to znamená? Hrála jsem si s výhodami a ignorovala
důsledky? Jsem mimo školu. Neexistovala ţádná vazba. Tohle je
skutečnost. Byl to ţivot a smrt.
Moje tvář musela ukázat moje pocity. Hans ukázal malý, krutý úsměv.
"Je to pravda. Máme všechny druhy způsobů, jak zkrotit výtrţníky.
Štěstí pro vás, ţe váš skutečný rozsudek ještě nebyl rozhodnut. A
127
mezitím, je tu spousta práce, kterou je třeba udělat, s čímţ se vy dva

chystáte pomoct."
Tato 'práce' v příštích několika dnech se ukázala být podřadná
manuální práce. Upřímně řečeno, nebylo to příliš odlišné od vězení a
byla jsem si docela jistá, ţe to právě bylo vytvořeno, kdyby pachatelé,
jako jsme my,udělali něco hrozného. Pracovali jsme dvanáct hodin
denně, hodně z toho venku taháním kamenů a zeminy na vybudování
nového nádvoří pro Královské domy ve městě. Někdy jsme museli
dělat i jiné věci, drhnout podlahy. Věděla jsem, ţe měli několik
Morojských lidí pro tyto druhy prací a pravděpodobně teď oni měli
dovolenou.
Přesto, to bylo lepší neţ ostatní práce,které nám Hans mohl dát:
třídění a ukládání hory a hory papírů. To mi dalo nové porozumění
pro informace, které jdou digitální. . . a znovu se starala o svou
budoucnost. Znovu a znovu jsem si myslela na první rozhovor s
Hansem. Hrozba, ţe by to mohl být můj ţivot. Nikdy bych nebyla
stráţce - v pravém slova smyslu - Lissy nebo kteréhokoliv jiného
Moroje. Během mého trénování jsme vţdycky měli motto: Oni jsou
na prvním místě.Kdyby to byla pravda a skutečně bych posrala svou
budoucnost, tak bych měla nové motto: A na prvním místě. Pak B, C,
D. . .
Během těchto pracovních dnů jsem byla pryč od Lissy a přední sekce
pracovníků nás od sebe drţela. Bylo to frustrující. Mohla bych ji
sledovat prostřednictvím pouta, ale chtěla jsem si s ní promluvit.
Chtěla jsem mluvit s někým. Adrian zůstal daleko a příliš se
neobtěţoval se sny, coţ mě zajímalo, jak se cítí. Nikdy jsme
neuskutečnili naše mluvení 'po Vegas'. Eddie a já jsme často pracovali
bok po boku, ale on se mnou nemluvil, coţ mě drţelo v pasti mých
vlastních myšlenek a pocitem viny.
A věřte mi, bylo spoustu věcí, které posilovaly mou vinu. Kolem
dvora si lidé nevšímali pracujících. Takţe ať uţ jsem byla uvnitř nebo
venku, lidé vţdycky mluvili, jako bych tam nebyla. Největší téma byl
Viktor. Nebezpečný Viktor Daškov na volné noze. Jak se to mohlo
stát? Měl pomocníky, o kterých nikdo nevěděl? Lidé se dokonce báli a
někteří byli přesvědčeni, ţe by se mohl objevit u soudu a všechny
zabít ve spánku. Teorie o 'vnitřní práci' běhala kolem, drţela nás mimo
128
podezření. Bohuţel to znamenalo,ţe se teď mnoho lidí obávalo zrádce

z našeho okruhu. Kdo ví, kdo by mohl pracovat pro Viktora Daškova?
Špehové a rebelové by mohli být číhající u soudu, plánující
nejrůznější lovy. Věděla jsem, ţe všechny příběhy byly přehnané, ale
na tom nezáleţelo. Všechno to přišlo z pravdivého jádra: Viktor
Daškov chodil po světe jako svobodný člověk. A jenom já - a moji
spolupachatelé - věděli, ţe to všechno bylo kvůli mně.
Být viděni v Las Vegas nám i nadále poskytovalo alibi z 'útěku z
vězení', a zhoršovalo to situaci. Lidé byli zděšení, ţe jsme nechali
Dragomirskou princeznu utéct, zatímco byl nebezpečný člověk na
volné noze - muţ, který by ji napadl! Díky Bohu ,říkali všichni, ţe nás
odtamtud královna dostala ještě předtím, neţ nás Viktor našel. Výlet
do Las Vegas výlet také otevřel zcela novou řadu spekulací - ty, které
se mě týkaly.
"No, to mě o Vasilise nepřekvapuje," zaslechla jsem říct ţenu, kdyţ
jsem jeden den pracovala venku. Ona a někteří přátelé byli na
procházce do budovy dárců a ani mě neviděli. "Uţ utekla dřív, ne? Ti
Dragomirové jsou divocí. Pravděpodobně vyrazila rovnou zpátky na
první párty, kdyţ zjistila, ţe je Viktor Daškov zavřený."
"Mýlíš se," řekla její kamarádka. "To není důvod, proč odešla. Je
vlastně dost rozumná. Bylo to kvůli té dhampýrské dívce, co je pořád
s ní - holka Hathawayová. Slyšela jsem, ţe ona a Adrian Ivaškov šli
do Las Vegas uprchnout. Královniny lidé se tam dostali v čas jen
stěţí,aby je zastavili. Taťána zuří, zejména proto, ţe Hathawayová
prohlásila, ţe jí a Adriana od sebe nic neudrţí."
Ou. To byl šok. Chci říct, ţe jsem uhodla,ţe to bude lepší pro lidi, aby
přemýšleli o Adrianovi a mně na útěku, neţ aby mě obviňovali z
napomáhání a spoluúčasti uprchlíka, ale přesto. . . Byla jsem tak
trochu překvapena, jak k tomuto závěru došli. Doufala jsem, ţe
Taťána neslyšela o našem takzvaném útěku. Byla jsem docela jistá, ţe
by to zkazilo pokrok, který jsme my dvě spolu udělaly.
Můj první opravdový společenský kontakt přišel v podobě
neobvyklého zdroje. Házela jsem hlínu na jiţ velkou hromadu a potila
se jako blázen. Bylo krátce před spaním pro Moroje, coţ znamenalo,
ţe slunce bylo ve své plné letní slávě. Měli jsme tu dost práce: Soudní
obří kostel.
129
Na Akademii jsem strávila v kapli spoustu času, ale málokdy jsem

navštívila kostel, jelikoţ byl daleko od hlavních budov dvora. Byla to
Ruská klasika - převládající Morojské náboţenství - a připomnělo mi
spoustu některých katedrál, co jsem viděla, zatímco jsem byla v
Rusku, i kdyţ zdaleka nebyly ne tak velké. Byl vyroben z krásného
červeného kamenného zdiva, jeho věţe vyvýšené zelenými dlaţdicemi
do kopule, které byly následně zasypané zlatými kříţi.
Dvě zahrady označené daleko od hranic církve byl rozsáhlý areál, na
jedním z nich jsme zrovna pracovali. Blízko nás byla jedna z
nejvýznamnějších lokalit dvora: obří socha některé starověké
Morojské královny, která byla téměř desetkrát vyšší neţ já.
Odpovídající socha krále stála na opačné straně areálu. Nikdy jsem si
nedokázala vzpomenout na jejich jména, ale byla jsem si docela jistá,
ţe jsme je uţ probírali na hodinách dějepisu. Byli vizionáři, ve své
době změnili Morojský svět.
Postava se objevila za mnou, a já jsem předpokládala, ţe to přicházel
Hans, aby nám dal další hroznou fušku. Při pohledu nahoru, jsem byla
překvapená, kdyţ jsem viděla, ţe to byl Christian.
"Hochu," řekla jsem. "Víš, ţe budeš mít problémy, pokud někdo
uvidí,ţe se mnou mluvíš."
Christian pokrčil rameny a sedl si na okraj částečně dokončené
kamenné zdi. "Pochybuju. Ty jsi ten, kdo se dostane do potíţí a
opravdu si nemyslím, ţe to pro tebe můţe být ještě horší."
"Pravda," zamručela jsem.
Seděl tam v tichosti několik momentů, díval se na mě ,jak lopatou
zvedám hromadu hlíny. Konečně se zeptal: "Tak jo. Tak, jak a proč
jste to udělali?"
"Co?"
"Víš, co přesně. Vaše malý dobrodruţství."
"Dostali jsme do letadla a odletěli do Las Vegas. Proč? Hmm.
Přemýšlej. " Zastavila jsem se a otřela si pot z čela. "Protoţe kde jinde
najdeš luxusní hotely a barmany, kteří nechtějí ţádné identifikace?"
Christian se posmíval. "Rose, přestaň kecat hovadiny. Nešli jste do
Las Vegas."
130
"Máme letenky a účtenky z hotelu,můţu ti je ukázat, nemluvě o

lidech, kteří viděli princeznu Dragomirovou hrát na velký
automatech."
Soustředila jsem svou pozornost na svou práci, ale měla jsem
podezření, ţe Christian podráţděně vrtí hlavou. "Jakmile jsem
slyšel,ţe tři lidé dostali Viktora Daškova z vězení, věděl jsem, ţe jste
to museli být vy tři. Vy tři jste zmizeli? O tom není pochyb."
Nedaleko jsem viděla,ţe Eddie ztuhl a rozhlédl se kolem neklidně.
Udělala jsem totéţ. Moţná jsem byla zoufalá za společenský kontakt,
ale ne na nebezpečné riziko, ţe to někdo uslyší. Kdyby se náš zločin
dostal ven, tenhle trest by byl jako dovolená. Byli jsme sami, ale já
stále mluvila tiše a pokusila se o poctivý obličej.
"Slyšela jsem, ţe ti lidé byli najmutí Viktore." To byla další
teorie,která běhala kolem, jako taky tato: "Vlastně si myslím, ţe se
přeměnil na Strigoje."
"Dobře," řekl posměšně Christian. Zná mě moc dobře, věřte mi. "A
také jsem slyšel, jak si jeden z hlídačů nevzpomíná, jak zaútočil na své
přátele. Přísahá, ţe ho někdo ovládal. Kaţdý, kdo má tento druh
nátlaku by pravděpodobně mohl udělat,aby další člověk viděl klauny,
klokany.... "
Odmítla jsem se na něj podívat a práskla za sebou lopatou tvrdě do
země. Skousla jsem svůj ret a zadrţela jakoukoli podráţděnou
odpověď.
"Udělala to proto, ţe si myslí, ţe Strigojové mohou být vráceni do své
původní podoby."
Hlava mi vystřelila a zadívala jsem se nevěřícně na Eddieho, divili se,
ţe mluvil. "Co to děláš?"
"říkám pravdu," odpověděl Eddie, nepřestal ve své práci. "On je náš
přítel. Myslíš, ţe to na nás práskne?"
Ne, rebel Christian Ozera nás nehodlal prásknout. Ale to neznamená,
ţe jsem to chtěla. Je to fakt ţivota: Čím více lidí zná tajemství, tím je
větší pravděpodobnost, ţe se provalí.
Není divu, ţe Christianova reakce nebylo vše, co se lišilo od všech
ostatních. "Co? To je nemoţné. Všichni to vědí."
"Ne, podle bratra Viktora Daškova," řekl Eddie.
"Přestaneš?" Zvolala jsem.
131
"Řekneš mi to ty nebo to udělám já."

Povzdechla jsem si. Christianovy bledě modré oči na nás hleděly,
široké a šokované. Stejně jako většina mých přátel, dokázal skousnout
bláznivé nápady, ale tohle bylo opravdu šílené.
"Myslel jsem, ţe Viktor Daškov byl jedináček," řekl Christian.
Zavrtěla jsem hlavou. "Vůbec ne. Jeho otec měl poměr, a tak má
Viktor nevlastního bratra. Roberta. A je to uţivatel ducha."
"Jen ty," řekl Christian. "Jen ty můţeš najít něco takového."
Ignorovala jsem to, co se zdálo být návratem k jeho běţnému
cynismu. "Robert tvrdí, ţe zachránil Strigojku - zabil v ní nemrtvou
část a přivedl ji zpět k ţivotu."
"Duch má své meze, Rose. Tys byla přivedena zpět, ale Strigojové
jsou pryč."
"Nevíme toho o duchovi moc, "poukázala jsem."Polovina z toho je
stále záhadou."
"Víme o svatém Vladimírovi. Kdyby mohl obnovit Strigoje, nemyslíš,
ţe člověk jako on by to dělal? Mám na mysli, pokud tohle není
podivuhodné, tak co jiného? Něco takového by muselo přeţít v
legendách,"argumentoval Christian.
"Moţná. Moţná ne." Převázala jsem svůj culík, přehrávala si naše
setkání s Robertem v mé mysli jiţ posté. "Moţná Vlad nevěděl jak.
Není to tak jednoduché."
"Jo," souhlasil Eddie. "Tohle je dobrá část."
"Hele," vyštěkla jsem na něj. "Vím, ţe jsi na mě naštvaný, ale my tady
s Christianem opravdu nepotřebujeme nikoho jiného dělat uštěpačný
poznámky."
"Já nevím," řekl Christian. "Pro něco takového skutečně potřebuješ
dva lidi. Teď vysvětli, jak ten zázrak prý udělal."
Povzdechla jsem si. "Přidáním ducha do kůlu, spolu s ostatními čtyřmi
prvky."
Nový kouzla s duchem se k Christianovi ještě nedonesla. "Nikdy by
mě to nenapadlo. Myslím, dát ducha do věcí... Ale já si ti nedovedu
představit,ţe probodnutí Strigoje s duchem-okouzleným kůlem by
mělo stačit, aby se vrátil zpět."
"No... To je ta věc. Podle Roberta to nemůţu udělat. Musí to udělat
uţivatel ducha."
132
Vzniklo více ticha. Odmítala jsem vyprávět dál.

Nakonec řekl: "Neznáme moc uţivatelů ducha. Natoţ jakékoliv, kteří
by mohli bojovat nebo probodávat Strigoje."
"Známe dva uţivatele ducha." Zamračila jsem se, vzpomínajíc na
Oksanu na Sibiři a Avery pod zámkem... Kde? V nemocnici? Na
místě, jako je Tarasov?" Ne, čtyři. Pět, počítám Roberta. Ale jo, ţádný
z nich by to nemohl dělat."
"To nevadí, protoţe to není moţné provést,"řekl Eddie.
"Nevíme to! "Zoufalství v mém vlastním hlase mě vylekalo. "Robert
se domnívá, ţe je. Viktor dokonce věří." Zaváhala jsem." A Lissa
taky."
"A ona to chce udělat," Christian řekl, přidal rychle." Protoţe by pro
tebe udělala cokoliv."
"Ona nemůţe."
"Protoţe nemá moţnost nebo proto, ţe ji nenecháš?"
"Obojí," vykřikla jsem." Nenechám ji nikde poblíţ Strigoje. Ona je uţ.
. ." Zasténala jsem. Nenáviděla jsem, co jsem objevila v poslední době
skrz pouto."Získala kůl a snaţí se ho okouzlit. Zatím, neměla moc
štěstí, díky Bohu."
"Pokud to je moţné,"začal pomalu Christian." Mohlo by to změnit náš
svět. Kdyby se mohla učit. . . "
"Co? Ne! "Dočkala jsem se, ţe mi Christian věřil a teď jsem si přála,
aby nevěřil. Spása v tom všem byla, ţe se nikdo z mých přátel
nemyslel, ţe je to moţné,ale nikdo z nich ani nepomyslel na
skutečnost, ţe by Lissa mohla bojovat se Strigoji. "Lissa není ţádný
válečník. Ţádný uţivatel ducha, kterého známe, takţe bych raději..."
Trhla jsem sebou. "Raději bych,aby Dimitrij zemřel."
Eddie konečně přestal pracovat. Odhodil lopatu. "Váţně? To bych si
nikdy nepomyslel." Soupeřila jsem se sarkasmem.
Otočila jsem se a vykročila k němu se zaťatými pěstmi. "Hele,
nemůţu to vzít zpátky! Omlouvám se. Nevím, co jiného na to říct.
Vím, ţe jsem to podělala. Nechala jsem Dimitrije jít. Nechala jsem jít
Viktora."
"Nechala jsi Viktora jít?" zeptala se Christian, vylekaný.
Ignorovala jsem ho a pokračovala v křičení na Eddieho. "To byla
chyba. S Dimitrijem... To byl slabý okamţik. Zklamala jsem ve své
133
práci. Vím, ţe jsem to udělala. Oba víme. Ale víš, ţe jsem neměla v
úmyslu zničit to, co jsem způsobila. Pokud jsi opravdu můj přítel,
musíš to vědět. Kdybych to mohla vrátit zpět... " Polkla jsem,
překvapena z pocitu v pálení očí. "Udělal bych to. Přísahám,udělala
bych to, Eddie."
Jeho obličej byl naprosto tichý. "Věřím ti. Jsem tvůj přítel, a já vím...
Vím, ţe jsi nechtěla, aby věci byly takové, jaké jsou teď."
Zhroutila jsem se úlevou, překvapena, jak jsem opravdu měla
strach,ţe ztratím respekt a přátelství. Při pohledu dolů jsem byla
překvapena vidět mé pěsti sevřené nahoru. Uvolnila jsem je, nemohla
uvěřit, ţe jsem byla tak unavená. "Děkuji ti. Děkuji moc."
"Co je to za křik?"
Oba jsme se otočili a spatřili Hanse,jak míří k nám. A vypadal
naštvaně. Také jsem si všimla, ţe Christian se prakticky vytratil do
tichého vzduchu. Stejně dobře,jako přišel.
"Tohle není přátelské posezení!" zavrčel Hans. "Vy dva ještě dnes
máte další hodinu. Pokud se chystáte rozptylovat, pak by jste moţná
měli být odděleni." Pokynul Eddiemu. "Tak pojď. Existuje několik
archivování s vaším jménem."
Střelila jsem po Eddiem soucitný pohled, jak ho Hans vedl pryč.
Přesto se mi ulevilo, ţe jsem papírování nemusel dělat já.
Pokračovala jsem v práci, mou myslí vířily stejné obrázky, jako za
celý den. Myslela jsem váţně,co jsem řekla Eddiemu. Chtěla jsem,
aby ten sen o zachránění Dimitrije byl skutečný. Chtěla jsem to víc,
neţ cokoli jiného - kromě riskování Lissinýho ţivota. Neměla jsem
zaváhat. Měla jsem Dimitrije zabít. Viktor neměl uniknout. Lissa by
neměla neustále myslet na Robertova slova.
Přemýšlení o Lisse mně strčilo do její mysli. Byla ve svém pokoji,
dělá balení na poslední chvíli před ulehnutím do postele. Zítra jede na
návštěvu do Lehighu. Nebylo překvapení, ţe mé pozvání bylo
zrušeno, vzhledem k mé nedávné neposlušnosti. Její narozeniny -
něco, co bylo strašně přehlíţeno v tomto bordelu - byly také tento
víkend a nezdálo se správné, abych od ní byla právě v tu dobu. Měli
jsme se radovat společně. Její myšlenky byly utrápené a
spotřebovávala je, kdyţ je náhle ukončilo zaklepání na dveře.
134
Zaujatá, kdo by to mohl být v tuhle hodinu. kdyţ otevřela dveře,

zalapala po dechu,protoţe tam uviděla stát Christiana. Bylo to
neskutečné, pro mě taky. Část mě se stále drţela myšlení,ţe jsme v
naší škole měli pravidla - teoreticky - kde se dívky a kluci nemohli
navštěvovat na pokojích. Ale uţ jsme tam nebyli. Technicky jsme teď
byli dospělí. Musel jít rovnou do jejího pokoje,potom, co se se mnou
viděl, uvědomila jsem si.
Bylo to úţasné, jak rychle napětí vystupňovalo mezi nimi. Svazek
emocí vtrhla do Lissiny hrudi, obvyklý mix hněvu, smutku a zmatku.
"Co tady děláš?" zeptala se.
Stejné emoce byly v jeho tváři. "Chtěl jsem s tebou mluvit."
"Uţ je pozdě," řekla stroze. "Kromě toho, já si pamatuji. ţe se ti
nelíbilo se mnou mluvit."
"Chci mluvit o tom, co se stalo s Viktorem a Robertem."
To jí vytrhlo z jejího hněvu. Vrhla pohled za něj do chodby a pak mu
pokynula dovnitř. "Jak o tom víš?" zasyčela, rychle zavřela dveře.
"Viděl jsem Rose."
"Jak to, ţes ji viděl? Já ji vidět nesmím." Lissa byla stejně frustrovaná
jako já nad tím, jak nás vedení rozdělovalo.
Christian pokrčil rameny, pečlivě udrţoval bezpečnou vzdálenost
mezi nimi, sednul si v malém obývacím pokoji. Oba měli zkříţené
ruce, ale nemyslím si, ţe si uvědomili, jak se navzájem zrcadlili.
"Vplíţil jsem se do jejího zajateckého tábora. Musí hodiny odhazovat
hlínu."
Lissa se ušklíbla. Díky způsobu, jakým nás od sebe dělili, nevěděla
nic o mých aktivitách. "Chudák Rose."
"Ona je panovačná. Stejně jako vţdycky." Christian obrátil oči k
pohovce a jejímu otevřenému kufru, kde kůl ze stříbra leţel na
hedvábné blůze. Pochybovala jsem, ţe košile přeţije cestu v pořádku.
"Zajímavá věc, na návštěvu vysoké školy."
Lissa spěšně zavřela kufr. "To není tvoje věc."
"Opravdu si to myslíš?" zeptal se, ignoroval její poznámku. Udělal
krok dopředu, jeho horlivost zřejmě zapomenula, ţe se od ní chtěl
drţet stranou. Dokonce i roztrţitá byla v této situaci a Lissa okamţitě
poznala jeho novou blízkost, jakou cítil i on, jak se světlo prosvítilo
jeho černé vlasy. . . "Myslíš, ţe bys mohla přivést zpět Strigoje?"
135
Obrátila svou pozornost zpět k rozhovoru a zavrtěla hlavou. "Nevím.

Opravdu ne. Ale cítím se jako... Mám pocit, ţe bych to měla zkusit.
Kdyby nic jiného, chci vědět, co můţe duch udělat s kůlem. To je
neškodný."
"Ne podle Rose."
Lissa mu dala smutný úsměv, uvědomila si, co dělá, a okamţitě klesla.
"Ne. Rose mě nechce nikde poblíţ této myšlenky - i kdyţ chce,aby to
byla pravda."
"Řekni mi pravdu." Jeho pohled v ní hořel. "Myslíš si, ţe máš šanci na
vrácení Strigoje?"
"Ne," přiznala. "Sotva dokáţu udeřit. Ale... Jak jsem řekla, mám pocit,
ţe bych to měla zkusit. Snaţím se to naučit. Mám namysli s kůlem."
Christian uvaţoval na pár okamţiků a pak ukázal na kufr znovu.
"Ráno vyráţíš do Lehighu?"
Lissa přikývla.
"A Rose dostal vyřadili z cesty?"
"Samozřejmě."
"Nabídla ti královna, aby jsi sebou vzala někoho jiného?"
"To ano," připustila Lissa. "Zejména navrhla Adriana. Ale on je
trucuje... A já si nejsem úplně jistá, jestli na něj mám náladu."
Christian tím byl zřejmě potěšen. "Tak vem mě."
Mí ubozí přátelé. Nebyla jsem si jistá, jak moc dalších šokujících
zpráv dneska ještě unesu.
"Proč bych sakra měla vzít tebe?" vykřikla. Všechen její hněv se vrátil
k jeho drzosti. Celý se to na ní podepsalo.
"Protoţe," řekl, obličej klidný, "Naučím tě, jak probodnout Strigoje."
Kapitola Třináctá
"Do pekla leda tak můţeš," řekla jsem nahlas nikomu.

"Ne, nemůţeš," řekla Lissa, s výrazem, který odpovídal mé nedůvěře.
"Vím, ţe jsi se učil, jak bojovat s ohněm, ale nemáš ţádné zkušenosti s
kůlem."
136
Christianova tvář byla neoblomná. "Mám - málo. A můţu se dozvědět

víc. Mia má nějaké přátele mezi stráţci, kteří ji učili fyzický boj a já
jsem se něco z toho naučil."
Zmínka o něm a Mie moc Lissin názor nezlepšila. "Jsi tady sotva
týden! To zní, jako bys měl výcvik léta s některými veliteli."
"Je to lepší neţ nic," řekl. "A kde jinde se budeš učit? S Rose?"
Lissino pobouření a nevěřícnost trochu klesly. "Ne," přiznala. "Nikdy.
Ve skutečnosti by mě Rose odtáhla pryč, kdyby mě přitom chytila."
To si piš. Ve skutečnosti, i přes překáţky a personál, který mě
blokoval, jsem byla v pokušení udělat to teď hned.
"Tak tohle je tvoje šance," řekl. Jeho hlas se změnil na ironický.
"Podívej, já vím, ţe to není... Skvělé s námi, ale je to irelevantní,
pokud se chystáš učit. Informuj Taťánu.ţe chceš, abych jel do
Lehighu. Nebude se jí to líbit, ale nechá tě. Ukáţu ti, co jsem se naučil
ve svém volném čase. Potom, aţ se vrátíme, vezmu tě k Mie a jejím
přátelům."
Lissa se zamračila. "Kdyby Rose věděla..."
"To je důvod, proč začneme, kdyţ budeš daleko od dvora. Bude příliš
daleko od tebe,nebude moct co dělat."
Oh, pro lásku Boţí. Naučím ji nějaké chvaty- jak dát ránu Christianovi
do obličeje.
"A kdyţ se vrátíme?" zeptala se Lissa. "Zjistí to. Díky poutu je to
nevyhnutelné."
Pokrčil rameny. "Kdyţ bude mít pořád povinnosti v terénu, budeme
schopni klidit se jí z cesty. Mám na mysli, bude to vědět, ale nebude
moct zasáhnout. Moc."
"To nemusí stačit," řekla Lissa s povzdechem. "Rose má pravdu -
nemohu očekávat, ţe se naučím za pár týdnů, co jí trvalo roky."
Týdny? To byla na to její časová osa?
"Musíš to zkusit," řekl téměř něţně. Téměř.
"Proč se o to tak zajímáš?" zeptala se Lissa podezíravě. "Proč se tolik
starat o změnění Dimitrije zpátky? Myslím, vím, ţes ho měl rád, ale
nemáš doopravdy motivaci, proč to pro Rose udělat."
"Byl to dobrý chlap," řekl Christian. "A kdyby tam byl způsob, jak ho
vrátit zpátky na dhampýra? Jo, to by bylo úţasné. Ale víc, neţ jen to...
Víc neţ jen jeho. Pokud by byl nějaký způsob, jak vrátit všechny
137
Strigoje, mohl by se změnit náš svět. Chci říct, ne ţe by mě nebavilo

bojovat s ohněm, ale pokud bychom mohli zastavit na prvním místě
jejich zabíjení? To je klíč k naší záchraně. Všech z nás."
Lissa na moment oněměla. Christian mluvil vášnivě, a byla tam
naděje, která z něj vyzařovala, coţ ona prostě nečekala. Byl to. . .
pohybující se.
Vyuţil její mlčení. "Kromě toho, neříkám, ţe by se ti to mohlo povést
bez vedení. A já bych sníţil šance,aby ses sama zabila, protoţe i kdyţ
to Rose chce popřít, vím, ţe ty se o to budeš pokoušet dál."
Lissa opět zůstala klidná, uvaţovala o situaci. Poslouchala jsem její
myšlenky a vůbec se mi nelíbilo, jakým směrem jdou.
"Odjíţdíme v šest," řekla nakonec. "Můţeš sejít dolů v pět třicet?"
Taťána nebude nadšená, aţ uslyší o novým výběru hosta, ale Lissa si
byla docela jistá, ţe by si to u ní mohlo vyţehlit v odpoledních
hodinách.
Přikývl. "Budu tam."
Zpátky v mém pokoji jsem byla naprosto zděšená. Lissa se chystá
naučit probodávat Strigoje - za mými zády - a dostala Christiana, aby
jí pomohl. Ti dva na sebe vrčí, protoţe se rozešli. Měla bych být ráda,
ţe se to mezi nimi dá třeba zase do pořádku, ale nebyla jsem. Byla
jsem naštvaná.
Uvaţovala jsem,jaké mám moţnosti. Budovy Lissy a mě,kde jsme
byly ubytovány, nebyly od sebe tak daleko, jako to bylo ve škole, ale
zaměstnanci byli informováni, koho mají hlídat, hlavně mě. Hans mi
také řekl, abych zůstala daleko od Lissy aţ do dalšího oznámení.
Uvaţovala jsem o tom všem a na chvíli přemýšlela, ţe by stálo za to
vidět, jak mě Hans tahá z Lissinýho pokoje a nakonec si vybrala
alternativní plán. Bylo pozdě, ale ne příliš pozdě a tak jsem navštívila
pokoj vedle sebe. Zaklepala jsem na dveře, doufala, ţe je můj soused
ještě vzhůru.
Byla to dhampýrka v mém věku, čerstvý absolvent z jiné školy.
Neměla jsem vlastní mobilní telefon, ale předtím jsem ji viděla s
někým telefonovat. Za chvilku mi odpověděly otevírající dveře a
naštěstí se nezdálo, ţe byla v posteli.
"Ahoj," řekla, dost překvapena.
"Ahoj, můţu poslat SMS z tvého mobilu?"
138
Nechtěla jsem, aby mi někdo zabavil mobil kvůli mluvení a kromě

toho, Lissa by mi mohla zavěsit. Moje sousedka pokrčila rameny,
vešla do místnosti a vrátila se s telefonem. Měla jsem Lissino číslo v
paměti a poslala ji tento text:
Já vím, co budete dělat a je to ŠPATNÝ nápad. Oba vás nakopu do
zadku, až vás najdu.
Podala jsem telefon zpět na jeho majitelce. "Díky. Jestliţe mi někdo
odpoví zpět, dáš mi vědět?"
Řekla mi, ţe jo, ale nečekala jsem, ţe někdo odpoví. Čekala jsem
odpověď jiným způsobem. Kdyţ jsem se vrátila do pokoje a do
Lissiny mysli, bylo to zrovna, kdyţ její telefon vyzváněl. Christian
odešel a ona si přečetla můj text se smutným úsměvem. Moje
odpověď přišla prostřednictvím pouta. Věděla, ţe ji sleduju.
Promiň, Rose. Je to riziko, které musím podstoupit. Udělám to.
Vrátila jsem se do tmy, ještě rozzlobená, co se Lissa a Christian
snaţili dělat. Nemyslela jsem, ţe bych někdy mohla usnout, ale kdyţ
ke mně Adrian přišel ve snu, bylo jasné, ţe mé tělo vyčerpání
porazilo, má mysl ustoupila.
"Las Vegas?" Zeptala jsem se.
Adrianovy sny vţdy byly na různých místech,podle jeho výběru. Dnes
v noci jsme stáli na místě, velmi blízko místa, kde Eddie a já jsme
museli setkat s ním a Lissou v MGM Grand. Jasná světla a nápisy
hotelů a restaurací zářily v temnotě, ale celé to tu bylo přízračně tiché
ve srovnání s realitou. Adrian sem nepřenesl auta nebo lidi z reálného
Las Vegas. Bylo to jako město duchů.
Usmíval se a opíral o tištěnou reklamu na koncerty a eskortní sluţby.
"No, my jsme opravdu nedostali šanci uţít si to tam."
"Pravda." Stála jsem o pár metrů dál, s rukama zkříţenýma přes mou
hruď. Měla jsem dţíny a tričko, spolu s mým Nazarem. Adrian se
zřejmě rozhodl, ţe mě dnes večer šatů ušetří, za coţ jsem byla vděčná.
Mohla jsem skončit jako jedna z těch Morojských hereček, v peří a
flitrech. "Myslela jsem, ţe se mi vyhýbáš." Stále jsem si nebyla úplně
jistá, jak na tom byl náš vztah, navzdory jeho prostořekému postoji
zpět k Fascinující hodince.
Odfrkl si. "Není to moje volba, Malá dhampýrko. Ti stráţci dělají co
mohou, abys byla na samotce. No, tak něco."
139
"Christianovi se podařilo vplíţit se a promluvit se mnou," řekla jsem a

doufala, ţe se vyhnu problému, na který Adrian jistě myslel: ţe jsem
riskovala ţivoty na zachránění mého ex-přítele. "Chce se pokusit
naučit Lissu, jak probodnout Strigoje."
Čekala jsem, ţe se Adrian zapojí do mého rozhořčení, ale jevil se jako
obvykle nevšímavý a cynický. "Nepřekvapuje mě, ţe se o to bude
snaţit. Co mě překvapuje je, ţe má zájem pomoct s touto šílenou
teorií."
"No, je to pro něj bláznivá výzva... A patrně v sobě přemohl tu
nedávnou nenávist."
Adrian naklonil hlavu, takţe některé vlasy mu spadly přes oči. Budova
s modrými palmami odráţela děsivou záři na tváři, kdyţ mi dal
vědoucí pohled. "No, oba víme, proč to dělá."
"Protoţe si myslí, ţe jeho po-školní skupiny s Jill a Miou ho
kvalifikují na učení nesmyslů?"
"Protoţe to mu dává záminku, aby byl kolem ní - aniţ by jí to napadlo.
Tímto způsobem můţe stále vypadat muţně."
Trochu jsem se posunula tak, ţe světla obřích hracích automaty s
reklamami mi nezářily do očí. "To je směšné." Zvláště část o
'muţném' Christianovi.
"Kluci dělají směšné věci z lásky." Adrian sáhl do kapsy a zvedl
krabičku cigaret. "Víš, jak moc teď jednu chci? Přesto trpím, Rose.
Vše pro tebe."
"Nezkoušej na mě romantiku," Varovala jsem a snaţila se skrýt svůj
úsměv. "Nemáme na to čas, ne, kdyţ moje nejlepší kamarádka chce jít
lovit monstra."
"Jo, ale jak by ho dokázala najít? To je určitý problém." Adrian neměl
potřebu upřesnit, kdo jeho 'ho.'
"To je pravda," připustila jsem.
"A ona ještě ani nebyla schopna dát kouzlo do kůlu-tak jako tak-,
takţe aţ to udělá, všechny kung-fu schopnosti na světě budou druhá
záleţitost."
"Stráţci nedělají kung-fu. A jak jsi se dozvěděl o kůlu?"
"Několikrát mě poţádala o pomoc,"vysvětlil.
"Huh. Nevěděla jsem to."
140
"No, ty jsi měla práci. Ne, ţe jsi ještě šetřila myšlenky pro chudého
chřadnoucího přítele."
Se vší mou domácí prací jsem neměla moc času, který bych strávila v
Lissině hlavě - jenom tolik, abych jí mohla kontrolovat. "Hele,
myslela jsem na tebe kaţdý den." Obávala jsem se, ţe Adrian bude
zuřit po Vegas, ale tady byl lehký a hravý. Trochu moc měkký. Chtěla
jsem se zaměřit na tenhle problém, kdyţ byl po ruce. "Tak jak je to s
Lissou a kouzly? Je blízko?"
Adrian si nepřítomně hrál s cigaretami a byla jsem v pokušení mu říct,
aby mi jednu dal. Nakonec to byl jeho sen. "Nejasný. Nepouţívám
kouzla, jako ona. Je to divný s ostatními prvky... Těţko se tak s
duchem manipuluje."
"Pomáhal jsi jí nějak?" Zeptala jsem se nedůvěřivě.
Zavrtěl hlavou v pobavení. "Co myslíš?"
Zaváhala jsem. "Já... Nevím. Pomáháš jí s duchem, ale pomáhá jí s tím
by znamenalo,..."
"... Pomáhat Dimitrijovi?"
Kývla jsem.
"Ne," Adrian řekl nakonec. "Nepomáhal jsem jí, prostě proto, ţe
nevím jak."
Vydechla jsem úlevou. "Opravdu mě to mrzí," řekla jsem mu. "Za
všechno... Za lhaní o tom, kde jsem byla a co jsem dělala. Bylo to
špatné. A já nechápu... No, já nechápu, proč jsi ke mně tak milý."
"Měl bych být?" Mrkl. "To je to, co chceš?"
"Ne! Samozřejmě ţe ne. Ale myslím, ţe jsi byl tak naštvaný, kdyţ jsi
přišel do Las Vegas a zjistil, co se děje. Jen jsem si myslela...Neví,.
Myslela jsem, ţe mě nenávidíš."
Pobavení zmizela z jeho tváře. Přišel ke mně a poloţil mi ruce na
ramena, tmavé zelené oči smrtelně váţné. "Rose, není nic na tomto
světě,co by mě mohlo donutit, tě nenávidět."
"Ani se snaha, aby můj ex-přítel vstal z mrtvých?"
Adrian mě drţel a dokonce i ve snu, jsem mohla cítit jeho kůţi a
kolínskou. "Jo, budu upřímný. Pokud by Belikov chodil kolem právě
teď, ţivý, jako býval? Byly by některé problémy. Nechci ani
pomyslet, co by se stalo s námi, pokud... No, nestojí to za ztrácení
času. On tu není."
141
"Já pořád... Pořád se na nás snaţím pracovat," řekla jsem pokorně.

"Stále bych to zkoušela, i kdyby byl zpátky. Je těţký nechat jít
někoho, na kom mi záleţí."
"Já vím. To co jsi udělala, bylo z lásky. Přesto na tebe nemůţu být
naštvaný. Bylo to hloupé, ale to láska je. Máš nějakou představu, co
bych pro tebe mohl udělat? Udrţet tě v bezpečí?"
"Adriane... "
Nemohla jsem mu pohlédnout do očí. Náhle jsem cítila ubohá. On byl
tak snadno podcenitelný. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo opřít
hlavu o jeho hruď a nechat ho ovinout paţe kolem mě.
"Je mi to líto."
"Omlouvej se, ţe jsi lhala," řekl a políbil mě na čelo. "Neomlouvej se,
ţe jsi ho milovala. To je část tebe, část budeš muset nechat jít, jo, ale
je to stále něco, co tě dělá tím, čím jsi."
Část budeš muset nechat jít. . .
Adrian měl pravdu, a to bylo zatraceně děsivá věc, přiznat to.
Sestřelilo mě to. Zahrávala jsem si se zachráněním Dimitrije a selhala
jsem. Lissa nemůţe 'probodávat', coţ znamená, ţe si s Dimitrije
musím přiznat pravdu: Je mrtvý. Musím jít dál.
"Zatraceně," zamumlala jsem.
"Coţe?" zeptal se Adrian.
"Nesnáším, kdyţ jsi jednou rozumný. To je moje práce."
"Rose," řekl a násilně se snaţil udrţet váţný tón: "Já si myslím, ţe je
mnoho slov, jak tě popsat, sexy a ţhavá jsou v horní části seznamu.
Víš, co není na seznamu? Rozumná."
Zasmála jsem se. "Dobře, no, pak je moje práce být bláznem."
On zvaţoval. "To nemohu přijmout."
Zvedla jsem svoje rty k jeho, a i kdyby tam ještě byla nějaká vratká
věc v našem vztahu, nebyla ţádná nejistota v našem polibku. Líbání
ve snu jsem cítila přesně stejné, jako v reálném ţivotě. Teplo kvetlo
mezi námi a cítila jsem vzrušení,jak projíţdí celým mým tělem. Pustil
mé ruce a objal mě kolem pasu,přitiskl si mě blíţ. Uvědomila jsem si,
ţe je čas začít věřit, v co jsem se pořád snaţila. Ţivot jde dál. Dimitrij
můţe být pryč, ale já jsem mohla mít něco s Adrianem - alespoň
dokud mě moje práce nezavede pryč. To bylo samozřejmě za
předpokladu, ţe nějakou dostanu. Sakra, kdyby mě Hans nechal s
142
povinnostmi tady a Adrian by pokračoval v jeho lenivých způsobech,

mohli bychom být spolu navţdy.
Adrian a já jsme se líbali dlouhou dobu, tiskly se blíţ a blíţ. Konečně
se ve mně věci zlomily. Pokud jste měli sex ve snu, znamená to, ţe
jste to dělali skutečně? Nevěděla jsem, a rozhodně jsem neměla v
úmyslu to zjistit. Nebyla jsem dosud připravena.
Ustoupila jsem a Adrian pochopil náznak. "Najdi mě, aţ dostaneš
nějakou svobodu."
"Doufám, ţe brzy," řekla jsem. "Stráţci mě nemohou trestat navţdy."
Adrian se díval pochybovačně, ale nechal sen rozpustit bez dalšího
komentáře. Vrátila jsem se do své vlastní postele a vlastních snů.
Jediná věc, která mě zastavila od chycení Lissy a Christiana, kdyţ se

setkali na začátku druhého dne v hale bylo to, ţe mě Hans zavolal do
práce dříve. Pověřil mě papírními povinnostmi - v archivech, dost
ironický - takţe spisy mě donutily opustit strach z Lissy a Christiana,
jak jsem se dívala skrze své pouto. Vzala jsem to jako znamení mých
více úlohových dovedností, kdyţ jsem byla schopna seřazovat podle
abecedy a špehovat zároveň.
Ale moje dovednosti byly přerušeny, kdyţ hlas řekl: "Nečekal bych,
ţe tě tu najdu znovu."
Vylezla jsem z Lissiny hlavy a podívala se od mého papírování.
Michail stál přede mnou. S ohledem na komplikace, které následovaly
s incidentem Viktora, bych málem zapomněla na Michailovu účast v
našem úniku. Poloţila jsem sloţky a dala mu malý úsměv.
"Jo, divný, jak osud funguje, co? Vlastně mě tady chtějí."
"Přesně tak. Slyším, ţe jsi ve velkých potíţích."
Můj úsměv se stočil do grimasy. "Pověz mi." Rozhlíţela jsem se, i
kdyţ jsem věděla, ţe jsme byli sami. "Nedostal ses do nějakých
potíţích, ţe ne?"
Zavrtěl hlavou. "Nikdo neví, co jsem udělal."
"Dobře." Nejméně jedna osoba unikla bez úhony. Můj pocit viny by
puknul, kdyby ho taky někdo chytil.
Michail poklekl, aby byl v mé úrovni očí, poloţil si ruce na stůl, u
kterého jsem seděla. "Byli jste úspěšní? Stálo to za to?"
143
"To je těţká otázka."

Nadzvedl obočí.
"Bylo to... Ne tak úspěšné, to, co se stalo. Ale zjistili jseme, co jsme
chtěli, aby vme- -nebo, no, myslíme si, ţe ano."
Zatajil dech. "Jak obnovit Strigoje?"
"Myslím, ţe ano. Jestliţe náš informátor mluví pravdu, pak ano.
Výjimkou, i kdyby to byla... No, není to tak snadné. Je to téměř
nemoţné, opravdu."
"Co je to?"
Zaváhala jsem. Michail nám pomohl, ale nebyl v mém kruhu
důvěrníků. Přesto i nyní, jsem to viděla v jeho očích. Bolest ze ztráty
jeho milované ho stále trýznila. Je pravděpodobné, ţe uţ navţdy.
Udělám víc škody neţ uţitku tím, ţe mu řeknu, co jsem se dozvěděla?
Ublíţí mu ta prchavá naděje ještě víc?
Nakonec jsem se rozhodla mu to říct. I kdyby to řekl někomu - a to
jsem si nemyslela - ten se tomu bude tak jako tak smát. Nemám jak
ještě víc uškodit. Skutečný problém by byl, pokud by se někdo
dozvěděl o Viktorovi a Robertovi - ale nebylo nutné, se mu o nich
zmiňovat. Na rozdíl od Christiana, ho zřejmě nenapadlo, ţe
propašováním tří teenagerů ven, pomohl uniknout z vězení velkému
zločinci. Michail pravděpodobně nemohl myslet na něco, co se
netýkalo jeho Soni.
"Chce to uţivatele ducha," vysvětlila jsem. "Aby okouzlil kůl, a pak
on..., Nebo ona... Má probodnout Strigoje."
"Duch..." Tento prvek byl ještě cizí Morojům i dhampýrům - ale ne k
jemu. "Stejně jako Soňa. Vím, ţe duchové je dělají ještě více
svůdnější... Ale já přísahám, ţe ona to nikdy nepotřebovala. Byla
krásná sama." Jako vţdy, Michailova tvář strašně zesmutněla, kdyţ
vzpomínal na Soňu. Nikdy jsem ho doopravdy šťastného neviděla při
setkání s ním a myslela jsem si, ţe by mohl být docela hezký, kdyby
se někdy opravdu usmál. Najednou se zdál v rozpacích, jeho
romantickému propadnutí a vrátil se k podnikání. "Jaký uţivatel ducha
by mohl uzdravovat?"
"ţádný," řekla jsem důrazně. "Lissa Dragomirová a Adrian Ivaškov
jsou pouze dva uţivatelé ducha, které znám - no, kromě Avery
Lazarové." Vynechala jsem z toho Oksanu a Roberta. "Ani jeden z
144
nich na to nemá schopnosti - víš to stejně, jako já. A Adrian o to stejně

nemá zájem."
Michail byl chytrý, navazoval na to, co jsem neřekla. "Ale Lissa jo?"
"Ano," připustila jsem. "Ale to by se musela učit léta. Ne-li déle. A
ona je poslední své linie. Nemůţe riskovat."
Pravda v mých slovech jej udeřila a nemohla jsem si pomoct, ale
sdílet jeho bolest a zklamání. Stejně jako já, dal hodně víry do tohoto
posledního-zoufalého pokusu,jak se sejít se ztracenou láskou. Právě
jsem tvrdila, ţe to je moţné. . . potom nemoţné. Myslím, ţe by pro
nás oba bylo snazší, kdyby to všechno falešná zpráva.
Povzdechl si a vstal. "No... Oceňuji, co jsi udělala. Omlouvám se za
tvůj trest pro nic za nic."
Pokrčila jsem rameny. "To je v pořádku. Stálo to za to."
"Doufám..." Jeho tvář váhala. "Doufám, ţe to skončí brzy a nebude to
mít na nic vliv."
"Vliv na co?" Zeptala jsem se ostře, zachytila lítost v jeho hlase.
"Prostě... No, stráţci, kteří neposlouchají příkazy někdy čelí dlouhým
trestům."
"Ach. Tohle." Měla jsem na mysli můj neustálý strach, mít pořád
kancelářskou práci. Snaţila jsem se být prostořeká a nedat najevo, jak
moc mě tato moţnost strašila. "Jsem si jistá, ţe Hans blafuje. Myslím,
ţe by mi tohle nechal navţdy jen proto, ţe jsem utekla a -"
Zastavila jsem, moje ústa dokořán, kdyţ poznala záblesk zablesklo v
očích Michaila. Slyšela jsem, jak se dávno pokoušel vystopovat paní
Karpovou, ale logika mě nikdy nenapadla, aţ teď. Nikdo mu
neodpustil jeho hledání. To, ţe odešel na vlastní pěst, porušil pravidla
a pak přišel zpět, kdyţ se konečně vzdal jejího hledání. Je v takových
problémech, jako jsem teď já.
"Je to..." Polkla jsem. "Je to proč... Proč teď pracuješ ve sklepeních?"
Michail neodpověděl na mou otázku. Místo toho se podíval dolů s
lehkým úsměvem a ukázal na můj stoh papíru. "F míří do L," řekl před
odbočkou a odešel.
"Zatraceně," zamumlala jsem a dívala se dolů. Měl pravdu. Zřejmě
nepoznávala abecedu tak dobře, kdyţ jsem sledovala Lissu. Přesto,
kdyţ jsem byla sama, nezastavilo mě to, abych šla opět do ní. Chtěla
jsem vědět, co dělá. . . a nechtěla jsem přemýšlet o tom, ţe to, co jsem
145
udělala, se pravděpodobně povaţuje v očích stráţců za horší skutky

neţ Michailova výprava. Nebo ţe podobný - nebo horší - trest můţe
být připravený pro mě.
Lissa a Christian byli v hotelu v blízkosti kampusu v Lehighu. Střed
upírského dne znamenal večer pro lidské univerzity. Lissu zítra ráno
nic nečeká, coţ znamená, ţe teď musela čekat v hotelu a pokusit se
přizpůsobit lidskému rozvrhu. Lissa její 'noví' stráţci, Serena a Grant,
byli s ní, spolu se tři dalšími, které královna poslala také. Taťána
dovolila Christianovi jet také a nebyla zdaleka tak rozzlobená, jak se
Lissa obávala - coţ mě opět nutilo přemýšlet, zda je královna opravdu
tak hrozná, jak jsem vţdycky věřila. Priscilla Voda, blízký poradce
královny, kterou jsme Lissa a já měly rády, také Lissu doprovázela,
kdyţ se rozhlédla po škole. Dva z dalších stráţců zůstali s Priscillou,
třetí zůstal s Christianem. Jedli večeři ve skupině a pak odešli do
svého pokoje. Serena skutečně byla s Lissou, zatímco Grant stál na
stráţi přede dveřmi. Sledování toho všeho ve mně vyvolalo bodnutí.
Párové hlídání - to bylo to, pro co jsem byla vyškolena. Co jsem
očekávala, ţe bude s Lissou celý ţivot dělat.
Serena byla perfektní příklad odměřeného stráţce, ale ne v jejím
oblečení-jak si Lissa všimla. Zaklepání na dveře ihned střelilo Serenu
do akce. Její kůl byl v ruce, a vykročila ke dveřím a dívala se skrz
kukátko. Nemohla jsem si pomoct, ale obdivovala její reakci, kdyţ uţ
jsem já nikdy Lissu hlídat nemohla, tak alespoň někdo schopný.
"Zpátky," řekla Serena na Lissu.
Okamţik později, napětí v Sereně vybledlo a otevřela dveře. Grant
tam stál s Christianem vedle sebe.
"On je tady, aby tě viděl," prohlásil Grant, jako by to nebylo zřejmé.
Lissa přikývla. "Ehm, jo. Pojď dál"
Christian vstoupil dovnitř, kdyţ Grant couval. Christian dal Lisse
významný pohled a kývl trochu hlavou směrem k Sereně.
"Hej, ehm, nevadilo by vám, ţe by jsme měli trochu soukromí?"
Jakmile ta slova vypustila z úst, Lissa zrudla. "Myslím... My jen... A
musíme si o něčem promluvit, to je všechno."
Serena se stále tvářila téměř neutrálně, ale bylo jasné, ţe si myslela, ţe
budou dělat víc, neţ jen mluvit. Průměrný teenager většinou neměl ve
světě Morojů drby, o svém soukromí, ale Lissa, s její proslulostí,
146
přilákala o něco více pozornosti s jejími romantickými záleţitostmi.

Serena věděla, ţe Christian a Lissa spolu chodili a pak se rozešli.
Všechno co věděla je, ţe teď jsou zase spolu. Lissa ho pozvala na tuto
cestu, aby se usmířili.
Serena se ostraţitě rozhlédla. Rovnováha mezi ochranou a soukromím
bylo vţdy těţké s Moroji a stráţci, a v hotelových pokojích ještě těţší.
Kdyby byl upírský rozvrh, bylo by světlo, nepochybovala jsem, ţe by
Serena šla do haly za Grantem. Ale venku byla tma a dokonce i okno
by byla dobrá moţnost pro Strigoje. Serena neměla zájem nechat svou
novou svěřenkyni samotnou.
Lissin hotel měl expanzivní obývací pokoj a pracovní místnost, se
sousední loţnicí přístupnou přes matné sklo francouzskými dveřmi.
Serena kývla směrem k nim. "Co kdybych šla tam?" Chytrý nápad.
Budou mít soukromí, ale stále bude blízko. Poté,co si Serena
uvědomila důsledky, začervenala se. "Myslím... ledaţe by jste tam
chtěli jít vy a já bych -"
"Ne," zvolala Lissa, stále více a více v rozpacích. "To je v pořádku.
Zůstaneme tady. Budeme si povídat."
Nebyla jsem si jistá, jestli ta slova zdůraznila kvůli Sereně nebo kvůli
Christianovi. Serena přikývla a zmizela v loţnici s knihou, coţ mi
připomnělo Dimitrije. Zavřela dveře. Lissa si nebyla jistá, jak hodně
budou hlasití, a tak se obrátila na TV.
"Boţe, to byl trapas," zasténala.
Christian se zdál naprosto v pohodě, kdyţ se opřel o zeď. Nebyl
formální typ, ale šaty, které si vzal na večeři měl stále na sobě.
Vypadal dobře, bez ohledu na to, jak moc si vţdycky stěţoval.
"Proč?"
"Protoţe si myslí, ţe my- myslí si, ţe my - No, víš."
"No a? Je to velký problém?"
Lissa obrátila oči v sloup. "Ty jsi chlap. Samozřejmě, ţe tobě na tom
nezáleţí."
"Hele, to neznamená, ţe nám na tom nezáleţí. Kromě toho je lepší,
aby si myslela tohle, neţ znala pravdu."
Vzpomínka na jejich minulý sexuální ţivot v ní rozmixovala
myšlenky - rozpaků, hněvu a touhy - ale odmítla, aby to poznal. "Fajn.
147
Ať to máme za sebou. Máme velký den a náš spánek bude praštěný.

Kde začneme? Chceš, aby si vzala kůl?"
"Ještě není třeba. Měli bychom jen pracovat na některých základních
obranných pohybech." Narovnal se a přestěhoval se do středu
místnosti, odsunul stůl stranou.
Přísahám, ţe představa, ţe budu sledovat ty dva, jak budou bojovat je
legrační.
"Dobře," řekl. "Tak uţ máš představu, jak udeřit."
"Co? Nemám!"
Zamračil se. "Zmlátila jsi Reeda Lazara. Rose to říkala snad stokrát.
Nikdy jsem neslyšel, ţe by byla pyšnější na něco jiného."
"Udeřila jsem člověka jednou v ţivotě," zdůraznila. "A Rose mě
vyhecovala. Nevím, jestli to dokáţu udělat znovu."
Christian přikývl a díval se zklamaně - ne v její schopnosti, ale
protoţe měl netrpělivou povahu a chtěl skočit přímo do opravdu
tvrdého boje. Nicméně, dokázal být překvapivě trpělivým učitelem. A
spoustu jeho pohybů bylo stejných, jaké se naučil ode mne.
Býval slušný student. Byl na úrovni stráţců? Ne. Ani zdaleka. A
Lissa? Byla chytrá a kompetentní, ale na boj byla jako dřevo, bez
ohledu na to, jak moc chtěla pomoci. Zmlácení Reeda Lazara byla
krásná věc, ale nezdálo, ţe to na ni bylo přirozené. Naštěstí, Christian
začal s jednoduchým uhýbáním a sledováním soupeře. Lissa byla jen
začátečník, ale ukázala se, ţe se rychle učí. Zdálo se, ţe Christian je
vcelku překvapený, ale vţdycky jsem si myslela,ţe uţivatelé ducha
měli jakýsi nadpřirozený instinkt, co jiní nemohli dělat. Pochybovala
jsem, ţe by to stačilo na Strigoje.
Po chvilce Christian přešel do útoku a to je to, co šlo špatně.
Lissa je od přírody jemná a uzdravuje ostatní, a odmítla skutečně
udeřit do něj s plnou silou, z obavy, ţe mu ublíţí. Kdyţ si uvědomil,
co se děje, jeho naštvaná nálada začala stoupat.
"Pojď! Nedrţ se zpět."
"Nedrţím," protestovala, uhodila ho do hrudi, s ním to ani nehnulo.
Prohrábl ruku podráţděně vlasy. "Drţíš! Viděl jsem tě zaklepat na
dveře víc, neţ do mě mlátíš."
"To je absurdní metafora."
"A," dodal, "vyhýbáš se mému obličeji."
148
"Nechci opustit značku!"

"No, v sazbě jedeme, neexistuje nebezpečí, ţe," zamumlal. "Kromě
toho to můţeš vyléčit."
Byla jsem pobavená jejich hašteřením, ale nelíbilo jeho leţérní
povzbuzení pouţití ducha. Ještě stále jsem se nezbavila pocitu viny z
dlouhodobé škody, ţe 'útěk z vězení' by mohl být příčinou.
Postoupil dopředu, Christian ji chytil za zápěstí a přitáhl ji k sobě.
Sevřel pěst ve svých prstech a pak ji pomalu zvedal, jako ve
zpomaleném úderu do jeho tváře. Ukazoval ji techniku a pohyb, takţe
se jen otřela o jeho tvář.
"Vidíš? Oblouk vzhůru. Dopad tady. Neboj se, ţe mě to bude bolet."
"To není tak jednoduché...."
Její protest najednou zemřel, oba se zdáli, ţe upozornění je udeřilo
oba. Mezi nimi nebyl skoro ţádný prostor a jeho prsty byly ještě
omotané kolem jejího zápěstí. Lissa cítila teplo jeho kůţe a zbytkem
jejího těla procházela elektřina. Vzduch mezi nimi vypadal tlustý a
těţký, jako by se kolem nich mohl obalit a přitisknout je k sobě. Podle
Christianových rozšířených očí a náhlého těţkého dechu, jsem byla
ochotna se vsadit, ţe se potýkal s podobnou reakcí, kdyţ bylo její tělo
tak blízko.
Přišel k sobě, náhle pustil její ruku a ustoupil. "No," řekl hrubě, ale
stále zdrcený jejich blízkostí, "myslím, ţe opravdu nejsi schopna Rose
pomoct."
To byla poslední kapka. Bez ohledu na sexuální napětí, hněv vzplanul
v Lisse na jeho komentář. Sevřela pěst a naprosto zachytila Christiana
nepřipraveného, kdyţ se otočil a udeřila ho do tváře. Nebyla tak velká,
jako kdyţ udeřila Reeda, ale pro Christiana byla velká. Bohuţel,
ztratila rovnováhu v manévru a narazila do něj dopředu. Šli spolu
dolů, udeřili do podlahy a na malým stolku se rozklepala lampa.
Lampa spadla ze stolu a rozbila se.
Mezitím Lissa přistála na Christianovi. Jeho ruce se instinktivně
obtočili kolem ni a jestli mezi byla předtím malá mezera, teď byla
neexistující. Dívali se jeden druhému do očí a Lisse bušilo srdce
divoce v hrudi. Ten vzrušující elektrický pocit praskal kolem nich
znovu a celý její svět se zdál být zaměřený na jeho rty. Později jsem
149
ona i já přemýšleli,jestli by se políbili, ale právě v tu chvíli Serena

vpadla dovnitř z loţnice.
Byla stráţce ve vysoké pohotovosti, tělo napjaté a připravené čelit
armádě Strigojů s jejím kůlem v ruce. Zadrhnula se, kdyţ viděla scénu
před sebou: to, co se zdála být romantická předehra. Je pravda, ţe to
bylo divný s rozbitou lampou a červené otokem na Christianovi tváři.
Bylo to dost trapné pro všechny a Sereny útočný reţim vybledl do
zmatku.
"Oh," řekla nejistě. "Omlouvám se."
Rozpaky zaplavily Lissu, stejně jako vlastní-nelibost nad tím, ţe na ní
Christian má takový vliv. Po tom všem na něj zuřila. Spěšně se
odtáhla a posadila se a v jejím zneklidněném stavu cítila, ţe je třeba,
aby bylo jasné, ţe se neděje vůbec nic romantického.
"To... Není to, co si myslíte," zakoktala a dívala se jinam neţ na
Christiana, který vstal a zdál se stejně poníţený jako Lissa. "My jsme
se hádali. Mám na mysli, nácvik boje. Chci se naučit bránit proti
Strigojům. A bojovat. A s kůlem. Takţe Christian mi pomáhal, to je
všechno." Vypadala roztomile,coţ mi připomnělo Jill.
Serena se viditelně uvolnila a zatímco si osvojila, ţe se tváří jako
stráţce bezvýrazně, bylo jasné, ţe ji to pobavilo. "No" řekla, "to
nevypadá, jako ţe děláte moc dobrou práci."
Christian se obrátil rozhořčený a pohladil svou poraněnou tvář. "Hej!
Jde nám to. Naučil jsem ji to."
Serena si stále myslela, ţe je to všechno legrace, ale váţný lesk se jí
začal tvořit v očích."To vypadá, by jste potřebovali víc štěstí, neţ
cokoliv jiného." Zaváhala, jako kdyby byla na pokraji velkého
rozhodnutí. Nakonec řekla: "Podívejte, jestli to myslíte váţně, pak se
to budete muset naučit dělat správnou cestou. Ukáţu vám, jak na to."
Ne. Boţe můj.
Byla jsem váţně na pokraji rozhodnutí utéct od Soudu a stopem jet do
Lehighu, opravdu jim ukázat, jak udělat správnou ránu - na Sereně,
jako na ukázku - kdyţ mě něco odtrhlo pryč, zpátky do své vlastní
reality. Hans.
Měla jsem sarkastický pozdrav na rtech, ale nedal mi šanci.
"Zapomeňte na třídění a následujte mne. Byla jste povolána."
"Já - co?"Vysoce nečekané. "Povolána kam?"
150
Jeho tvář byla ponurá. "Královna vás chce vidět."
Kapitola Čtrnáct
Minule, kdyţ na mě Taťána křičela, si mě prostě nechala zavolat do

soukromého salonku. To udělala pro zvláštní atmosféru, jako bychom
byli na čaji - s výjimkou, ţe lidi na sebe při čaji většinou nekřičí.
Neměla jsem důvod se domnívat, ţe to teď bude jinak. . . dokud jsem
si nevšimla,ţe můj doprovod mě vede do hlavní obchodní budovy
soudu, místa, kde probíhá vše Královské. Do prdele. To je váţnější,
neţ jsem si myslela.
A skutečně, kdyţ jsem byla nakonec zavedena do místnosti, kde
Taťána čekala. . . No, málem jsem se zastavila a nemohla vstoupit.
Pouze mírný dotek na zádech od jednoho ze stráţců mě přinutil jít
kupředu. Bylo tam plno.
Nevěděla jsem jistě, v jakém místnosti jsem se ocitla. Morojové
vlastně stále uctívali na trůně krále nebo královnu, ale já jsem si
nemyslela, ţe to bylo ono. Tato místnost byla ještě silně zdobená, stále
se starým královským pocitem, s pečlivě vyřezávanými květinami na
římse a zářivě zlatými svícny na stěnách. Skutečně v nich také byly
zapáleny svíčky. Jejich světlo se odráţelo od kovových dekorací v
místnosti. Všechno se třpytilo a jsem se cítila jako bych klopýtala na
jeviště divadla.
A opravdu to tak asi bylo. Po chvíli pozorování, jsem si uvědomila,
kde jsem byla. Lidi v místnosti byli rozděleni. Dvanáct z nich sedělo u
dlouhého stolu na stupínku, coţ mělo jasně být ústředním bodem
místnosti. Taťána sama seděla u středu stolu, se šesti Moroji na jedné
straně a pěti Moroji na straně druhé. Na druhé straně místnosti byly
prostě řady ţidlí - ještě propracovaný a s čalouněnými polštáři ze
saténu -, které byly také plné Morojů. Publikum.
Lidem, kteří seděli po obou stranách Taťány byli významní. Byli to
starší Morojové, ale kolem nich byl královský vzduch. Jedenáct
151
Morojů za jedenáct královských rodin. Lisse nebylo osmnáct - i kdyţ

by tu měla být, začínala jsem si uvědomovat - a tudíţ dosud neměla
ţádné místo. Někdo tu seděl místo Priscilli Vodové. Dívala jsem se na
radu, princů a princezen ze světa Morojů. Nejstarší člen kaţdé rodiny
zdědil královský titul a poradenské místo vedle Taťány. Někdy se
nejstarší vzdal místa a předal ho někomu rodině, kdo cítil, ţe by byl
schopnější, ale vţdycky jim bylo alespoň čtyřicet pět. Rada zvolila
krále nebo královnu Morojů, a ten pozici zastával aţ do smrti nebo
odchodu do důchodu. Ve vzácných případech s dostatečnou podporou
z královské rodiny, vládce mohl být násilně svrţen z trůnu.
Kaţdý princ nebo princezna v Radě,byli doporučení rodinnou radou a
kdyţ jsem se podívala na publikum, poznala jsem uskupení členů
rodiny sedících spolu: Ivaškovi, Lazarovi, Badicovi. . . Velmi dál za
nimi byli další obdivovatelé. Taša a Adrian seděli spolu a já jsem
věděla, ţe ve skutečnost nebyli členy královské nebo rodinné rady.
Přesto, vidět je tu mě trochu uklidnilo.
Zůstala jsem u vchodu do místnosti, přenášela váhu z nohy na nohu a
přemýšlela, o co tu jde. Nechtěla jsem získat veřejné poníţení a
zřejmě získám, a to před důleţitými Moroji světa. Báječné.
Protáhlý Moroj s nerovnoměrnými bílými vlasy vykročil vpřed, kolem
strany dlouhého stolu a odkašlal si. Okamţitě šum konverzace
ztichnul. V místnosti bylo ticho.
"Toto zasedání Morojské Královské Rady je nyní v pořádku,"
prohlásil. "Její královská výsost, Taťána Marina Ivašková je
předseda." Dal lehký úklon směrem k ní a pak nenápadně ustoupil na
stranu místnosti, stojící v blízkosti některých stráţců, kteří lemovali
zdi jako dekorace sami.
Taťána vţdy oblečená stejně, jak jsem viděla ze strany, ale pro
formální událost, jako je toto, opravdu měla královský vzhled. Její
šaty byly s dlouhými rukávy z námořnického hedvábí a zářící korunu
s modrými a bílými kameny. Pod ní sloţitě spletené vlasy. V krásným
průvodu, tak bych popsala drahokamy jako kamínky. Na ní jsem se
okamţitě poznala, ţe jsou to skutečné safíry a diamanty.
"Děkuji vám," řekla. Pouţívala svůj královský hlas, zvučný a
působivý, plnící místnost. "Budeme pokračovat v našem rozhovoru ze
včerejška."
152
Počkat. . . co? Diskutovali o mně i včera? Pak jsem si všimla, ţe mám

zamotané své paţe kolem sebe v jakémsi obranném postoji a ihned
jsem pustila. Nechtěla jsem vypadat slabá, bez ohledu na to, co po
mně chtěli.
"Dnes máme výpověď nové stráţkyně." Taťánin ostrý pohled padl na
mě. Celá místnost to udělala taky. "Rosemarie Hathawayová, můţete
prosím přistoupit?"
Zvedla jsem hlavu vysoko a drţela ji hrdě. Nevěděla jsem přesně, kam
se postavit, a tak jsem si vybrala střed místnosti, přímo proti Taťáně.
Kdyţ jsem pochodovala na veřejnosti, přála jsem si, abych na sobě
měla stráţcovské černo-bílé oblečení. Cokoliv. Předváděla jsem se
beze strachu, dokonce i v dţínách a tričku. Dala jsem malou, vhodnou
úklonu a pak jsem se setkala přímo s jejíma očima a čekala, co se
bude dít.
"Mohla byste prosím uvést Vaše jméno?" zeptala se.
Ona uţ to udělala za mě, ale já jsem ještě řekla: "Rosemarie
Hathawayová."
"Kolik je vám let?"
"Osmnáct?"
"A jak dlouho uţ osmnáct?"
"Pár měsíců."
Čekala několik momentů, jako by to byly důleţité informace. "Slečno
Hathawayová, slyšeli jsem, ţe v době studování, jste sv. Vladimíra
opustila. Je to správně?"
To je to, co to bylo? Ne výlet do Vegas s Lissou?
"Ano." Nenabídla jsem ţádné další informace. Boţe. Doufala jsem, ţe
se nedozvěděla o Dimitrijovi. Neměla by vědět o mém vztahu s ním,
ale nedalo se říct, jaké informace se tady mohly rozšířit.
"Vy jste šla do Ruska na lov Strigojů."
"Ano."
"Jako typ osobní pomsty za útok na sv. Vladimíra?"
"Ehm... ano."
Nikdo nic neřekl, ale moje odpověď v místnosti určitě způsobila
rozruch. Lidé rozpačitě přešlapovali a dívali se na své sousedy.
Strigojové vţdy inspirovali strach a ţe se někdo aktivně snaţí k nim
dostat, mezi námi způsobovalo jisté myšlenky. Kupodivu, Taťána se
153
zdála velmi potěšena tímto potvrzením. Bylo to bude pouţívat jako

další munici proti mně?
"Potom tedy předpokládáme," pokračovala, "ţe jste jedním z těch, kdo
věří v přímé údery proti Strigojům?"
"Ano."
"Mnozí měli různé reakce na strašný útok na sv. Vladimíra," řekla.
"Nejste jediný dhampýr, který chtěl provést odvetný úder proti
Strigojům - i kdyţ jste byla jistě nejmladší."
Neznala jsem další dhampýři, kteří řádili a vlastní pěst - no, aţ na
některé neuváţené dhampýry v Rusku. Pokud tady šlo o můj výlet,
vypadala přesvědčivě, ţe je se mnou spokojená.
"Máme zprávy od stráţců a Alchymistů v Rusku, ţe jste byla
úspěšná." To bylo poprvé, co jsem slyšela Alchymisty uvedené na
veřejnosti, ale samozřejmě pro radu to bylo opravdu běţné. "Můţete
mi říct, kolik jste jich zabila?"
"Já..." Zírala jsem překvapeně. "Nejsem si jistá, Vaše Veličenstvo.
Přinejmenším..." Trápila jsem svůj mozek. "Sedm." Bylo jich víc. Ona
si to myslela taky.
"To by mohl být skromný odhad v porovnání s tím, co naše zdroje
říkají," poznamenala velkolepě. "Nicméně, stále ještě působivé číslo.
Zabila jste je sama?"
"Někdy ano. Někdy jsem měla pomoct. Byli tam... Někteří další
dhampýři se mnou jednu dobu pracovali." Technicky vzato, jsem s
nimi od Strigojů hledala pomoc, ale to jsem tady nehodlala zmiňovat.
"Oni byli blízko ve vašem věku?"
"Ano."
Taťána neřekla víc a ţene vedle ní promluvila. Věděla jsem, ţe to byla
princezna Contová.
"Kdy jste zabila svého prvního Strigoje?"
Zamračila jsem se. "Loni v prosinci."
"A to vám bylo sedmnáct?"
"Ano."
"Zabila jste ho sama?"
"No... Více méně. Pár přátel mi pomáhalo s rozptýlením." Doufala
jsem, ţe nebudu usilovat o bliţší informace. K mému prvnímu zabití
154
došlo, kdyţ Mason zemřel a kromě událostí kolem Dimitrije, mě tohle

trápilo nejvíce.
Ale princezna Contová nechtěla mnoho dalších detailů. Ona a další -
kteří se brzy zapojili do výslechu - většinou chtěli vědět o mým
zabíjení. Mírně se zajímali o další dhampýry,kteří mi pomáhali-ale
nechtěli nic vědět o mém pomáhání Morojům. Oni také přišli s mým
disciplinárním rekordem, který se zdál matoucí. Byly také uvedeny
ostatní údaje z Akademie - moje výjimečné boje ve třídě, jak jsem
byla jedním z nejlepších, kdyţ jsme Lissa a já musely utéct z druhého
ročníku a jak rychle jsem dohnala ztracený čas, abych se stala znovu
nejlepší ve třídě (alespoň pokud jde o boj). Mluvili také o tom, jak
jsem chránila Lissu, kdykoliv jsme byly ve světě samy a nakonec
dospěli k závěru s mým mimořádným zkouškovému skóre.
"Děkujeme vám, Stráţkyně Hathawayová. Můţete odejít."
Taťánin odmítavý hlas nenechal ţádný prostor pro pochybnosti.
Chtěla, abych vypadla. Aţ příliš horlivě jsem jí chtěla vyhovět,
přičemţ jsem se znovu uklidnila a pak vyběhla ven. Dala jsem rychlý
pohled na Tašu a Adriana jako oni mně a královnin hlas zazněl, kdyţ
jsem zavřela dveře, "To je závěr našeho dnešního sezení. Bude se
konat opět zítra."
Nebyla jsem překvapena, kdyţ mě Adrian dohonil o pár minut
později. Hans mně nenařídil, abych se vrátila a pracovala po zasedání,
a tak jsem se rozhodla uţít svobodu.
"Dobře," řekla jsem, chytila Adrianovu ruku. "Pouč mě se svou
královskou politickou moudrostí. Co to všechno bylo?"
"Nemám ponětí. Já jsem poslední, kdo se ptá na politické věci," řekl.
"Já tam ani nechodím, ale Taša mě našla na poslední chvíli a řekla,
aby šel s ní. Myslím, ţe zprávu, ţe tam budeš - ale byla stejně
zmatená."
Ani jeden z nás nic neřekl, ale uvědomila jsem si, ţe ho vedu k jedné z
budov, kde sídlili budovy - restaurace, obchody, atd. Najednou jsem
měla hlad.
"Mám dojem, to bylo součástí něčeho, o čem uţ mluvili - Zmínila se o
jejich minulém zasedání."
"To bylo tajné. Stejně jako zítra. Nikdo neví, co se bude diskutovat."
155
"Tak proč je tahle jedna veřejná?" Nebylo fér, ţe si královna a Rada

vybírají, o co se podělí s ostatními. Vše by mělo být veřejné.
Zamračil se. "Pravděpodobně proto, ţe budou brzy hlasovat a to bude
veřejné. Pokud tvoje svědectví hraje nějakou roli, pak Rada můţe
chtít, aby ujistili další Moroje - tak, ţe kaţdý chápe jejich rozhodnutí."
Odmlčel se. "Ale co já vím? Já nejsem ţádný politik."
"Zní to, jako by uţ bylo rozhodnuto," zabručela jsem. "Proč vůbec
volit? A proč bych já měla mít něco společného s vládou?"
On otevřel dveře do malé kavárny, která prodává lehké obědy -
hamburgery a sendviče. Adrian byl vychován v luxusních restaurací a
lahůdkách. Myslím, ţe by tomu dal přednost, ale i on věděl, ţe jsem
neměla vţdy ráda pozornost nebo co připomínalo, ţe jsem byla s
královskou elitní rodinou. Ocenila jsem, ţe dnes to bylo obyčejné.
Nicméně to, ţe jsme byli spolu vyvolalo zvědavé pohledy a šeptání v
restauraci. Ve škole, jsme si byli zdrojem spekulací, ale tady u soudu?
Byli jsme hlavní atrakcí. U soudu to bylo důleţité, a většina vztahů
dhampýr-Moroj byly prováděny v tajnosti. Náš tak otevřený - zejména
s ohledem na Adriana - byl skandální a šokující, a lidé se ne vţdy
chovali diskrétně s jejich reakcemi. Slyšela jsem, celou řadu věcí,
kdyţ jsem se vrátila k soudu. Jedna ţena mě nazvala nestydatou a
drzou. Jiný spekuloval nahlas, proč to Taťána "neřešila se mnou."
Naštěstí, většina našich diváků se dnes spokojila se zíráním, takţe je
bylo snadné ignorovat. Na Adrianově čele byla vráska, jak přemýšlel,
kdyţ jsme si sedli ke stolu. "Moţná, ţe to bylo hlasování, jestli ti mám
být po všem přidělena Lissa."
Byla jsem tak překvapena, ţe jsem nemohla nic říct na několik
sekund, kdyţ se servírka náhle objevila. Nakonec jsem vykoktala mojí
objednávku a pak se podívala na Adriana s vykulenýma očima.
"Váţně?" Zasedání posuzovalo mé schopnosti. To dávalo smysl. S
výjimkou. . . "Ne. Rada by se nesešla na řešení budoucnosti jednoho
stráţce." Moje naděje padla.
Adrian pokrčil rameny v potvrzení. "To je pravda. Ale tohle není
obyčejný stráţcovský úkol. Lissa je poslední svojí pokrevní linie.
Kaţdý - včetně mé tety - má o ni speciální zájem. Dát ji někomu jako
tobě, kdo je..." Dala jsem mu nebezpečný pohled, jak jsem zachytila
jeho slova. "... Kdo by mohl svou hádavostí rozrušit některé lidi."
156
"A to je důvod, proč vlastně chtěli, abych tam popsala, co jsem

udělala. Přesvědčit lidi, osobně, ţe jsem schopná." Dokonce i kdyţ
jsem mluvila ta slova, jsem ještě neměla odvahu jim věřit. Bylo to
příliš dobré, neţ aby to byla pravda. "Já si to prostě nedokáţu
představit, kdyţ vidím, jaké mám problémy se stráţci."
"Já nevím," řekl. "Je to jen dohad. Kdo ví? Moţná si myslí, ţe Las
Vegas byl jen neškodný ţert." Přes to byl v jeho hlase zahořklý tón.
"A já jsem ti řekl, ţe teta Taťána má v tobě naději. Moţná, ţe tě teď
chce jako Lissinýho stráţce, ale potřebuje veřejný projev, aby to
ospravedlnila."
To byla překvapující myšlenka. "Ale kdyţ odejdu s Lissou co budeš
dělat? Budeš slušný a půjdeš taky na vysokou?"
"Já nevím," řekl a zelené oči byly zamyšlené. "Moţná ţe půjdu."
To bylo také neočekávaný a můj rozhovor s jeho matkou se vrátil do
mé mysli. Co kdyţ bych byla Lissin stráţce a on by byl s námi na
příští čtyři roky? Byla jsem jistá, ţe Daniella si myslela, ţe se
rozdělíme v tomto létě. Já si to taky myslela. . . a byla překvapena,
jakou jsem cítila úlevu, ţe bych mohla zůstat s ním. Dimitrij bude
vţdy zůstane v mém srdci plném bolesti a touhy, ale pořád jsem chtěla
Adrian ve svém ţivotě.
Já se na něj usmála a poloţila ruku na jeho. "Nejsem si jistá, co bych s
tebou dělala, kdyby jsi byl slušný."
Zvedl ruku k ústům a políbil ji. "Mám nějaké návrhy," řekl mi.
Nevěděla jsem, jestli to byla jeho slova nebo cítit jeho ústa na své
kůţi, které skrze mne poslalo chvění. Chystala jsem se zeptat, co je to
za návrhy, kdyţ byla naše předehra přerušena. . . Hansem.
"Hathawayová," řekl, jedno obočí zvednutý, kdyţ stál nad námi. "Ty a
já máme velmi rozdílné představy o definici 'trest'."
Měl pravdu. V mé mysli byly tresty brány jako bičování a hladovění.
Ne práce s papíry.
Místo toho jsem odpověděla: "Neřekl jsi mi, abych se vrátila poté, co
jsem viděla královnu."
Dal mi podráţděný pohled. "Také jsem neřekl, aby ses vydala na
procházku. Pojď. Zpátky do sklepa."
"Ale můj oběd se blíţí!"
"Dostaneš oběd jako zbytek z nás ."
157
Snaţila jsem se potlačit mé rozhořčení. Neměli jsme k jídlu chleba a

vodu, ale jídlo nechutnalo o moc lépe. Právě v té chvíli se servírka
vrátila s naším jídlem. Popadla jsem sendvič, neţ vůbec stihla poloţit
talíř a zabalila ho do ubrousku. "Můţu si to vzít s sebou?"
"Pokud to sníš dřív, neţ se vrátíme." Jeho hlas byl skeptický, kdyţ
viděl, jak je sklepení blízko. Je jasné, ţe podceňoval mé schopnosti o
konzumaci jídla.
Přes nesouhlasné vyjádření Hanse, jsem dala Adrianovi polibek na
rozloučenou a pohled, který mu řekl, ţe moţná budeme pokračovat v
našem rozhovoru. On mi dal šťastný, vědoucí úsměv, který jsem
viděla jen vteřinu předtím, neţ mě Hans nasměroval pryč. Podle mého
očekávání se mi podařilo sendvič spořádat předtím, neţ jsme dorazili
zpátky do stráţcovské budovy, i kdyţ jsem cítila trochu nevolnosti při
příští půl hodině nebo tak nějak.
Můj čas oběda byla uţ skoro Lissina večeře, v lidském světě . Vrátila
jsem se k mému ubohému trestu, rozveselila jsem se tou trochou
štěstí, které protékalo skrz naše pouto. Strávila celý den na
akademické půdě v Lehighu a všechno tam bylo takové, jaké doufala,
ţe by mohlo být. Milovala všechno. Milovala krásné budovy, areály,
pokoje. . . a zejména třídy. Pohled na katalog předmětů , které tahle
škola nabízela,byl obrovský. Byly tu i předměty, které Akademie sv.
Vladimíra nenabízela. Chtěla vidět a dělat všechno, co škola nabízí.
A i kdyţ si přála, aby jsem tam byla, byla stále nadšená, ţe tam byla
na své narozeniny. Priscilla jí dala nějaké propracované šperky a
slíbila fantastickou večeři. Nebyl to přesně ten typ oslavy, ve který
Lissa doufala, ale vzrušení z jejích osmnáctých narozenin byl příliš
opojný - zejména, kdyţ se rozhlédla po škole, o které dřív snila.
Musím přiznat, ţe jsem pocítila ţárlivost. Přes teorie Adriana o tom,
proč mě královna povolala na dnešní schůzi, jsem věděla - stejně jako
Lissa -, ţe šance, abych šla na vysokou s ní neexistuje. Některé drobné
části mě nemohly pochopit, jak Lissa teda můţe být nadšená, ţe kdyţ
nebylo v úmyslu, ţe budeme spolu. Dětinské, já vím.
Nemusela jsem dlouho trucovat, protoţe jakmile prohlídka skončila,
vrátili se do hotelu. Priscilla jim řekla, ţe se za hodinu, nebo tak nějak
sejdou a půjdou na večeři. Pro Lissu to znamenalo další čas praxe v
boji. Moje skličující nálada se okamţitě změnila na rozzlobenou.
158
Věci se zhoršily, kdyţ jsem si uvědomila, ţe Serena jiţ Grantovi řekla

o Lissině a Christianově touze se bránit. On zřejmě myslel, ţe to byl
dobrý nápad. Bylo to typické. Lissa měla dva moderní stráţce. Proč
nedostala nějaké nezáţivný lidi ze starý školy, která by se zděsili při
pomyšlení, ţe Morojové uvaţují o boji se Strigoji?
Takţe, kdyţ jsem seděla bezmocná a neschopná ve svých myšlenkách,
Lissa a Christian měli nyní dva instruktory. Nejenţe to znamenalo
více příleţitostí ke vzdělávání, ale také to znamenalo, ţe Serena s
partnerem můţou ukazovat pár určitých pohybů. Ona a Grant zápasili
vysvětlujícími manévry, coţ Lissa a Christian sledovali s rozšířenýma
očima.
Naštěstí (dobře, ne pro Lissu), ona a já jsme si brzy něčeho všimly.
Stráţci neznali skutečný důvod, proč se Lissa zajímá o boj. Neměli o
tom ponětí - jak by mohli mít? - ţe chce jít lovit a probodnout Strigoje
ve slabé naději, ţe mu dokáţe vrátit předchozí ţivot. Mysleli si, ţe se
jen chtěla naučit základní obranu, coţ se jim zdálo velmi rozumné.
Taky to bylo to, co učili.
Grant a Serena také nechávali, aby Lissa a Christian pracovali spolu.
Měla jsem podezření, ţe k tomu bylo pár důvodů. Jedním z důvodů
bylo, ţe Lissa a Christian neměli takovou dovednost, aby si ublíţili.
Druhým důvodem bylo, ţe to stráţce bavilo.
To ale nebavilo Lissu a Christiana. Mezi nimi bylo ještě tolik napětí a
to jak sexuální tak vztek, ţe nesnášeli tuhle touhu a blízkost. Grant a
Serena vţdycky zastavili dva bijící se Moroje,kdyţ si šli po tváři, ale
jednoduché uskakování často znamenalo tření o sebe, prsty dotýkající
se druhé při akci. Kaţdý jednou za čas hrál Strigoje-ze stráţců- a Lissa
a Christian útočili. Tito dva Morojové to uvítali do jisté míry, vţdyť
přímé útoky byly to, co se chtěli učit.
Ale kdyţ Christian (hrál Strigoje) se vrhl na Lissu a tlačil ji ke zdi,
tohle učení se jí najednou nezdálo jako dobrý nápad. Manévr je
přitlačil k sobě, rukama drţel její. Voněl jí a cítit ho jí ohromilo, drţel
ji a najednou jí políbil.
"Myslím, ţe vy dva by jste se měli vrátit k základní obraně," řekl
Grant, přerušil její zrádný pocity. Znělo to, jako by se více staral o
jejich bolest neţ o to, co se teď stalo.
159
Lisse a Christianovi trvalo chvíli neţ zaregistrovali jeho slova, natoţ

aby se od sebe odtrhli. Kdyţ se tak stalo, vyhnula se jeho očím a
vrátila se na pohovku. Stráţci se pustili do dalších příkladů toho, jak
se vyhnout útočníkovi. Lissa a Christian to viděli tolikrát, ţe si ji
pamatovali nazpaměť a jejich dřívější přitaţlivost ustoupila v frustraci.
Lissa byla příliš zdvořilá, aby něco řekla, ale po patnácti minutách
ukazování Sereny a Granta, co udělat s rukama, kdyţ vás někdo chytí,
Christian konečně promluvil. "Jak probodáváte Strigoje?"
Serena ztuhla na Christianova slova. "Říkal jsi kůl?"
Spíše neţ šokovaný se Grant zasmál. "Nemyslím si, ţe je to něco, co
bys potřeboval vědět. Měl by ses zaměřit, jak se dostat od Strigojů, ne
k nim."
Lissa a Christian si vyměnily nepříjemný pohled.
"Pomáhal jsem zabít Strigoje uţ předtím," poukázal Christian. "Pouţil
jsem oheň ve škole při útoku. Říkáš, ţe to není v pořádku? To, co
jsem udělal?"
Teď si Grant a Serena vyměnily pohledy. Ha, pomyslela jsem si. Tito
dva nebyly tak moderní, jak jsem si myslela. Brali to jako obranu,
nikoli trestný čin.
"Samozřejmě ţe bylo," řekl Grant nakonec. "Co jsi udělal, bylo
úţasné. A v podobné situaci? Jistě. Neměl bys chtít být bezmocný.
Ale to je bod - máš oheň. Kdyby přišlo na boj se Strigoji, tvoje kouzla
budou nejlepší. Uţ víš, jak je pouţívat - a bezpečně tě to udrţí z
dosahu."
"A co já?" zeptala se Lissa. "Nemám ţádnou takovou magii."
"Nikdy se nedostaneš do blízkosti Strigoje, aby to byl problém," řekla
Serena divoce. "Nenecháme tě."
"Kromě toho," dodal Grant pobaveně, "kolem se jen tak nerozdávají
kůly." Byla bych dala cokoli za to, aby se podívali do jejího kufru.
Lissa se kousla do rtu a odmítla oční kontakt s Christianovým, opět ze
strachu, aby nepoznali její záměry. Tohle není správná cesta k jejich
šílenému nápadu. Christian se opět ujal vedení.
"Můţeš to alespoň ukázat?" zeptal se a snaţil se - a dařilo se to -
vypadat jako někdo, kdo jen hledá senzaci a vzrušení. "Je těţké to
udělat? Vypadá to, ţe vše, co musíte udělat je najít cíl a bodnout."
Grant si odfrkl. "Těţko. Je toho trochu víc, neţ jen to."
160
Lissa se naklonila dopředu, spráskla ruce, kdyţ následovala

Christianovo vedení. "No, pak se nemusíte starat o naší výuku. Stačí
nám to ukázat."
"Jo. Ukaţte to." Christian se neklidně zavrtěl vedle ní. Jak to udělal,
jejich touha vzrostla, takţe se zase okamţitě odsunuli od sebe.
"Není to hra," řekl Grant. Nicméně, přešel ke kabátu a vyndal jeho
kůl. Serena zírala nevěřícně.
"Co hodláš dělat?" zeptala se. "Probodnout mě?"
Vydal malý hrdelní smích a prohledával pokoj bystrýma očima.
"Samozřejmě ţe ne. Ah. Tamhle." Přešel k malému křeslu, které mělo
dekorativní polštář. Zvedl ho a zkoušel jeho šířku. Byl tlustý a hustě
naplněný jakousi hustou hmotou. Vrátil se k Lisse a pokynul jí vstát.
Ve všech údivech jí podal kůl.
Postavil se do ztuhlé pozice. Popadl polštář ,stiskl ho mezi rukama pár
metrů před ním. "Jen do toho," řekl. "Zamiř a udeř."
"Zbláznil jsi se?"zeptala se Serena.
"Neboj se," řekl. "Princezna Vodová můţe dovolit zábavu. Jsem bod.
Probodni polštář."
Lissa zaváhala jen na několik okamţiků. Vzrušení, která se zdálo
neobvykle intenzivní jí naplnilo. Věděla jsem, ţe bych byla dychtivá
se učit, ale její touha se zdála vyšší neţ dříve. Zaťala zuby, vykročila
vpřed a neobratně se pokusila propíchnout polštář s kůlem. Byla
opatrná - ze strachu, ţe ublíţí Grantovi- ale nebylo třeba se strachovat.
Ani se k němu nepřiblíţila a všechno, co se jí podařilo s kůlem bylo
mírné zablokování tkaniny na povrchu. Pokusila se ještě několikrát,
ale nedosáhla ničeho.
Christian, byl ten, kdo to řekl: "To je všechno, na co se zmůţeš?"
Zlostně mu podala kůl. "Udělej to lépe."
Christian se postavil, výsměšný úsměv zmizel, jak studoval kriticky
polštář a svou ránu. Jak to dělal, Lissa se rozhlédla a spatřil humor v
očích stráţců. Dokonce i Serena byla uvolněná. Dosáhli toho, ţe jí
dokázali, ţe probodnutí není jednoduchá věc se naučit. Byla jsem ráda
a uvolnila se.
Christian konečně udělal krok. Pokusil se bodnout, ale polštář a jeho
vycpávka se ukázala, jako příliš těţká na proraţení. A opět se Grant
vůbec nehnul. Po více neúspěšných pokusech se Christian posadil a
161
podal mu kůl zpět. Bylo to docela zábavné, vidět Christianův

domýšlivý postoj sestřelený. Dokonce i Lisse se to líbilo, přestoţe její
frustrace byla stejná, jak je to těţké.
"Vycpávka je příliš těţká na probodnutí," stěţoval si Christian.
Grant podal svůj kůl Sereně. "Co, a vy si myslíte, ţe tělo Strigoje bude
snazší probodnout? Přes svaly a ţebra v cestě?"
Grant se dostal zpět do své polohy a bez váhání Serena udeřila s
kůlem. Jeho špička se objevila na druhé straně polštáře, zastavila se
jen kousek od Grantovi hrudi, a malé kousky vycpávky létaly
vzduchem. Probodla ho, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.
Christian a Lissa zírali v úţasu. "Já to zkusím znovu," řekl.
V době, kdy je Priscilla povolala na večeři, v hotelovém pokoji
nezůstal ţádný polštář nedotčený. Bude překvapená, aţ dostane účet.
Lissa a Christian jim vrátili kůl, zatímco stráţci se dívali do vzduchu,
jistí, ţe jejich zpráva byla doručena. Probodnutí Strigoje nebylo
jednoduché.
Lisse se to konečně povedlo. Uvědomila si, ţe v některých ohledech,
probodnout polštář - nebo Strigoje - nebyl ani o pochopení z principu.
Jasně, slyšela mě mluvit o tom, ţe se musí dostat do srdce skrz ţebra,
ale byly to více neţ znalosti. Mnoho z toho bylo o síle - síle, kterou
dosud nemá. Serena, ač zdánlivě drobná, strávila léta budováním
svých svalů a mohla dostat kůl přes prakticky cokoliv. Jedna dlouhá
hodina lekce nedala Lisse takovou sílu a zašeptala to Christianovi,
kdyţ skupina šla na večeři.
"Vzdala jsi to?" zeptal se hlasem stejně nízkým, jak jeli na zadním
sedadle SUV. Grant, Serena, a třetí stráţce tam byli taky, ale byli
hluboko v diskusi.
"Ne!" Lissa sykla zpátky. "Ale musím cvičit víc, neţ dřív."
"Jako břímě váhy?"
"Já... Já nevím." Ostatní stále mluvili mezi sebou, ale Lissino téma
bylo příliš nebezpečné pro riskování, ţe je uslyší. Naklonila se blíţ ke
Christianovi, zdeptaná opět tím, jak na ní jeho blízkost působí. Polkla,
snaţila se udrţet tvář nezúčastněně a drţet se tématu. "Ale já jsem
prostě nejsem dost silná. Je to fyzicky nemoţné."
"Zní to, jako bys ses vzdávala."
"Hele, neprobodl jsi ani jeden polštář."
162
On se mírně začervenal. "Málem jsem dostal ten v zelené barvě."

"To těţko!"
"Já jen potřebuji více praxe."
"Nemusíš nic dělat," odsekla, bojovala o zachování tichého hlasu v
jejím hněvu. "To není tvůj boj. Je můj."
"Hele," vyštěkl, oči zářící jako bledě modré diamanty, "Ty jsi blázen,
pokud si myslíš, ţe tě prostě nechám jít a riskovat -"
Přestal sám, vlastně se kousnul do rtu, jako by sám nestačil na to, aby
přestal mluvit. Lissa na něj zírala a obě jsme začaly přemýšlet, jak by
to asi skončilo. Co nemohl riskovat? Ţe se objeví v nebezpečí? To byl
můj dohad.
I bez diskuse, za něj mluvil jeho výraz. Přes Lissiny oči jsem ho
viděla hltat její rysy a snaţit se skrýt své emoce. Nakonec se z toho
vytrhnul a zlomil intimní prostor mezi nimi, jak se od ní drţel nejdál,
jak jen mohl.
"Fajn. Dělej si co chceš. Je mi to jedno."
Ani jeden z nich po tom nemluvil a protoţe pro mě byl oběd, vrátila
jsem se do své vlastní reality a přivítala přestávku- jen aby byl
informován Hans, ţe jsem pořád pracovala.
"No tak! Není oběd ? Musíš mě pustit," zvolala jsem." To je krutý.
Alespoň mi hoď nějaké drobky."
"Uţ jsi jedla.Nebo, no, najedla ses, kdyţ jsi měla sendvič. Chtěla jsi v
tu dobu oběd. Dostals ho. Teď pokračuj v práci."
Moje pěsti narazili do nekonečných stohů papíru přede mnou."
Nemohla bych alespoň něco jiného? Malovat budovy? Tahat skály?"
"Obávám se, ţe ne." Úsměv mu zkroutil koutky rtů. "Je tu spousta
věcí, které potřebujeme udělat."
"Jak dlouho? Jak dlouho mě budete trestat?"
Hans pokrčil rameny. "Aţ mi někdo řekne, aby přestal."
Nechal mě samotnou a já se opřela ve svém křesle, násilně se snaţila
otočit se ke stolu přede mnou. Myslela jsem, ţe se cítím momentálně
lepší, ale to také znamenalo, budu muset předělat práci, kterou jsem
udělala. S povzdechem jsem se vrátila k mému úkolu.
Lissa byla na večeři, kdyţ jsem se k ní později vrátila. Je moţné, ţe
technicky byla na počest jejích narozenin, ale vlastně to bylo celé
královský rozhovor s Priscillou. Nebyly to narozeniny, jaké by si
163
přála, rozhodla jsem se. Udělám jí lepší, jakmile získám svobodu.

Měli bychom mít skutečnou svobodu a já bych jí mohla udělat
skutečnou oslavu: nádherné koţené boty, které by mi pro ní pomohl
získat Adrian mimo školu.
Myslela jsem si, ţe být v Christianově hlavě by bylo zajímavější, ale
jelikoţ tady ta moţnost nebyla, vrátila jsem se do své vlastní a
přemýšlela nad mým rozhovorem s Adrianem. Skončí někdy tenhle
trest? Budu moct být s Lissou, a to navzdory normální stráţcovské
politice?
Snaţila jsem se na to přijít, jako křeček, který pořád dokola běhá v
kolečku. Hodně práce. Ţádný pokrok. Ale dostala jsem se na večeři
konverzace a neţ jsem se nadála, Lissa a její skupina vstala a zamířila
ke dveřím restaurace. Venku byla tma a Lissa se nemohla ubránit
pocitu, podivnosti, ţe jsou na lidském rozvrhu. Zpátky ve škole nebo u
soudu, byl prostředek dne. Místo toho, oni teď mířili zpátky do jejich
hotelu a chystali se spát. No, asi ne hned. Neměla jsem pochyb o tom,
ţe pokud se Lissa a Christian dostanou přes své nedávné hašteření,
vrátí se zpátky k probodávání polštářů. Stejně jako vţdycky jsem
chtěla, aby zase byli spolu, ale nemohla jsem si pomoct, ţe takhle to
bude bezpečnější.
Nebo moţná ne.
Skupina sem často chodila na večeři a vţdycky v jinou dobu, neţ lidé,
takţe spousta míst na parkovišti byla prázdných, jak přes něj
přecházeli. Stráţci neměli zaparkováno vzadu, ale ani ne blízko
východu. Nicméně, zaparkovali blízko jedné svítí lampy.
Výjimkou,ţe teď auto nebylo osvětlené. Světlo bylo rozbité.
Grant a Priscilliny stráţci si toho všimli hned. Byl to malý detail, ke
kterému byli vyškoleni, aby je upozornil: nic neobvyklého, něco, co
by se změnilo. V blesku dva z nich vytáhli kůly a doprovázeli Moroje.
Trvalo jen pár sekund, neţ Serena a stráţce přidělený Christianovi jim
pokynuli, aby je následovali. To bylo něco jiného ,pro co jsme byli
vyškoleni. Buďte ve střehu. Reagujte. Následujte své kolegy.
Byli rychlí. Všichni z nich byli rychlí. Ale na tom nezáleţelo.
Vzhledem k tomu, ţe najednou Strigojové byli všude.
Nejsem si úplně jistá, odkud přišli. Moţná, ţe byli za autem nebo
vzadu na parkovišti. Kdybych měla 'ptačí oči' na tuhle situaci nebo
164
tam byla sama se svým "alarmem nevolnosti," měla bych z toho lepší
povit. Ale já jsem se dívala na scénu přes oči Lissy a stráţci
zablokovali její cestu ke Strigojům, kteří se zdáli, ţe se objevili z
ničeho nic, pokud se jí týkalo. Většina akcí byla rozostřená. Její
stráţci ji strkali kolem sebe, snaţili se ji udrţet v bezpečí, jak se
červené oči a bílé tváře objevili všude. Viděla to všechno celá
naplněná strachem.
Ale netrvalo dlouho, a obě jsme uviděly lidi umírat. Serena, stejně
jako byla rychlá a silná v hotelovém pokoji, vsadila kůl čistě
muţskému Strigoji přes srdce. Pak, na oplátku, ţena od Strigojů
skočila na stráţce Priscilli a zlomila mu vaz. Lissa si byla vzdáleně
vědoma, ţe jí obalila Christianova paţe, tlačil ji k SUV a stínil ji
vlastním tělem. Zbývající stráţci také stále tvořili ochranný kruh, jak
nejlépe mohli, ale je rozptýlili. Jejich okruh slábnul - a oni byli
opuštění.
Strigojové zabíjeli jednoho stráţce po druhém. Nebylo to nedostatkem
dovedností stráţců. Oni byli prostě v přesile. Jeden Strigoj roztrhl
Grantovi krk jeho zuby. Serena byla tvrdě sraţená proti asfaltu,
přistála hlavou dolů a ani se nepohnula. A hrůza hrůz, Strigoj nešetřil
ani Moroje. Lissa - tlačená tak tvrdě proti SUV, se zdálo, ţe by se
mohla stát jedním z nich - vytřeštěnýma očima sledovala,jak jeden ze
Strigojů rychle a účinně roztrhl krk Priscille a začal ji pít krev.
Morojská ţena neměla ani čas zaregistrovat překvapení, ale aspoň
neměla ţádný skutečný utrpení. Endorfiny zakryly bolest, krev a ţivot
vyprchávaly z jejího těla.
Lissiny emoce se posunuly do něčeho mimo strach, něco, co sotva
cítila. Byla v šoku. Znehybněla. A studená, tvrdá jistota. Věděla, ţe
její smrt se blíţí a přijala ji. Její ruka našla Christianovu, mačkala ji
pevně a obrátila se k němu, vzala malý štěstí, ţe poslední co uvidí,
budou jeho krásné, průzračné oči. Z pohledu na jeho tvář, bylo poznat,
ţe myslí na podobné věci. V jeho očích byla touha, teplo a láska a -
Obrovský šok.
Jeho oči se rozšířily, zaměřily se na něco, co bylo hned za Lissou. V
tom stejném okamţiku, ruka popadla Lissu za rameno a trhla s ní. To
je ono, malý hlas šeptal v ní. To je místo, kde umřu.
Potom pochopila Christianův údiv.
165
Čelila Dimitrijovi.
Stejně jako já, měla neskutečný pocit, ţe je to Dimitrij a přitom není
Dimitrij. Mnoho jeho rysů bylo stejné. . . a přece tolik jiné. Snaţila se
něco říct, něco, ale zároveň slova, tvořící se jí rtech prostě nemohla
dostat ven.
Intenzivní teplo náhle vzplanulo za ní a oslnivé světlo zapálilo
Dimitrijovy bledé rysy. Ani Lissa ani já jsme nemusely vidět, co
Christian dělal, jeho kouzly vytvořil ohnivou kouli. Buď šok vidět
Dimitrije či strach o Lissu ho pobídl do akce. Dimitrij přimhouřenýma
očima lehce koukal světlo, ale pak mu krutý úsměv zkřivil rty a ruka
spočívající na rameni sklouzla aţ ke krku.
"Vzdej se," řekl Dimitrij. "Zbav se toho nebo zemře."
Lissa konečně našla svůj hlas, dokonce s odříznutím od vzduchu.
"Neposlouchej ho," vydechla. "Chce nás zabít stejně."
Ale za ní teplo zemřelo. Stíny spadly přes obličej Dimitrije znovu.
Christian nebude riskovat, i kdyţ má pravdu. Sotva se zdálo, ţe na
tom záleţelo.
"Vlastně," řekl Dimitrij, hlas příjemný uprostřed ponuré scény,
"Raději bych, aby jste vy dva zůstali naţivu. Alespoň o chvíli déle."
Cítila jsem, jak se Lissina tvář zamračila. Já bych nebyla překvapena,
kdyby to Christian udělal taky, soudě podle zmatku v jeho hlase.
Nedokázal ani říct sarkastický komentář. Mohl se jen zeptat na to, co
bylo zjevné: "Proč?"
Dimitrijovy se zaleskly oči. "Protoţe potřebuji, abyste byli návnada
pro Rose."
Kapitola Patnáctá
V mé zpanikařené mysli jsem chtěla vstát a běţet pěšky na Lehigh - i

přes to,ţe je to míle a míle daleko - coţ se mi zdálo jako nejlepší plán.
Později jsem věděla, ţe to bylo z mé ligy. Cesta, cesta byla z mé ligy.
Tak jsem vyskočila od mého stolu a vrhla se ven z místnosti, cítila
jsem náhlou touhu po Albertě. Viděla jsem ji skočit do akce na svatém
Vladimírovi a věděla jsem, ţe uměla řešit kaţdou situaci. V tomto
166
bodě v našem vztahu, by zareagovala na jakoukoli hrozbu, kterou

bych jí oznámila. Stráţci u dvora pro mě stále byli cizinci. Za kým
jsem mohla jít? Hansem? Chlap, který mě nenávidí? Nebude mi věřit,
jako by to udělala Alberta nebo moje matka. Zastavila jsem se v tiché
chodbě, odmítla teď řešit takovéhle problémy. Nezáleţelo na tom. Já
bych mu věřila. Chtěla bych najít někoho, koho bych jen mohla.
Kaţdý, kdo by z toho mohl dostat Lissu a Christiana.
Jen ty můžeš,hlas syčel v mé hlavě. Ty jsi ta, co Dimitrij chce.
Ignorovala jsem to, co jsem si myslela a to především proto, ţe v mém
rozptýlení jsem narazila na někoho, kdyţ jsem zabočovala v rohu.
Dala jsem tlumený výkřik, který zněl jako "Oomph", jak můj obličej
narazila do něčí hrudi. Podívala jsem se nahoru. Michail. Bylo by se
mi ulevilo, s výjimkou, ţe jsem byla příliš plná adrenalinu a starostí.
Chytila jsem ho za rukáv a začala ho tahat ke schodům.
"Pojď! Musíme se dostat pro pomoc!"
Michail zůstal na místě, nereagoval moje tahání. Zamračil se, tvářil se
klidně. "Co to mluvíš?"
"Lissa! Lissa a Christian. Dostali jsem Strigojové - Dimitrij. Můţeme
je najít. Mohu najít. Ale musíme si pospíšit."
Michailův zmatek rostl. "Rose... Jak dlouho uţ jsi tady?"
Neměla jsem čas. Nechala jsem ho, utíkala po schodech nahoru do
hlavního patra budovy. O chvíli později jsem slyšela jeho kroky za
mnou. Kdyţ jsem dospěla k hlavní kanceláři, čekala jsem někoho, ţe
mě potrestá za mé opouštění trestu, s výjimkou. . . Nikdo si mě
nevšiml.
Kancelář byla v chaosu. Stráţci pobíhali kolem, volali a hlasy byly ve
vysoké úrovni. Vědí to, uvědomila jsem si. Oni uţ to vědí.
"Hansi!" Zavolala jsem, probourávala si svou cestu davem. On byl na
druhé straně místnosti a právě zběsile hovořil. "Hansi, já vím, kde
jsou. Kam Strigojové vzali Lissu a Christiana."
"Hathawayová, nemám čas na tvoje -" Jeho zamračení zaváhalo.
"Máte pouto."
Zírala jsem v úţasu. Byla jsem připravena, ţe mě odeţene jako
otravný hmyz. Byla jsem připravena na dlouhý boj v přesvědčování.
Dala jsem mu ukvapené kývnutí.
167
"Viděla jsem to. Viděla jsem všechno, co se stalo." Teď jsem se

zamračila. "Jak to, ţe uţ to víte?"
"Serena," řekl zachmuřeně.
"Serena je mrtvá..."
Zavrtěl hlavou. "Ne, ještě ne. I kdyţ tak po telefonu zněla. Ať uţ se
stalo cokoliv, ještě dokázala zatelefonovat. Alchymisté jsou u ní a...
Uklidí."
Přehrávala jsem si události, vzpomínala, jak se Serena udeřila proti
asfaltu. Byla to tvrdá rána, a kdyţ se ani nepohnula, tak bych
předpokládala nejhorší. Přesto kdyby přeţila - a zřejmě musela -
dokázala jsem si jen stěţí ji představit, jak vytáhla mobilní telefon ze
své kapsy s krvavou rukou. . . .
Prosím, prosím, nech ji naživu, pomyslela jsem si, nevěděla, ke komu
jsem se modlila.
"Pojď," řekl Hans. "Potřebujeme tě. Tvoříme týmy."
Tam bylo další překvapení. Nečekala jsem, ţe mě přijme tak rychle.
Nový respekt k Hansovi mě přepadl. Mohl by působit jako kretén, ale
byl vůdce. Kdyţ viděl výhodu, vyuţil ji. V jednom rychlým pohybu
spěchal ven ze dveří, několika stráţců za ním. Snaţila jsem se drţet
krok s jejich delšími kroky a viděla,ţe Michail přichází také.
"Děláš záchranu," řekla jsem Hansovi. "To je... Vzácné." Váhala jsem
v mluvení. Rozhodně jsem ho nechtěla odradit. Ale zachraňování
Morojů nebylo normální. Kdyţ je Strigoj vzal, oni byli často
povaţováni za mrtvé. Záchranu,kterou jsem udělali po útoku na
akademii byla podivná, a chtěla hodně přesvědčování.
Hans mi dal ironický pohled. "Jde o Dragomirskou princeznu."
Lissa byla drahá, měla větší hodnotu, neţ cokoliv na světě. A pro
Moroje, uvědomila jsem si, ona byla příliš drahé. Mnoho Morojů
zajatých Strigoji mohlo být povaţováno za mrtvé, ale ona nebyla
většina Morojů. Ona byla poslední v její linii, poslední jedna z
dvanácti starých rodin. Její ztráta by byla ráno pro Morojskou kulturu.
Jednalo by se o znamení, znamení, ţe nás Strigojové opravdu porazili.
Pro ni by stráţci riskovali záchranou misi.
Ve skutečnosti se ukázalo, ţe riskovali spoustu věcí. Kdyţ jsme
dorazili do garáţe, kde byla vozidla, viděla jsem přicházet spoustu
dalších stráţců - spolu s Moroji. Poznala jsem pár. Taša Ozerová byla
168
mezi nimi a jako ona, ostatní byli také uţivatelé ohně. Kdyţ jsem se
něco učili, tak to, ţe oni byli v boji cení. Zdálo se,ţe hádky Morojů se
budou právě teď při bitvě ignorovat, a byla jsem ohromena, jak rychle
byli předvoláni. Tašiny oči se setkaly s mými, nerozhodné a dychtivé.
Neřekla mi nic. Nemusela.
Hans štěkal rozkazy, rozděloval lidi do skupin a vozidel. S kaţdou
trochou sebeovládání, kterou jsem mohla sehnat, jsem trpělivě čekala
poblíţ něj. Má neklidná povaha mě chtěla ovládnout a začít
poţadovat, aby věděli, co jsem mohla udělat. On o mně ví, ujistila
jsem se. Měl pro mě roli, takţe jsem prostě musela počkat.
Moje sebeovládání bylo rovněţ testováno Lissou. Po tom, co ji a
Christiana vzal Dimitrij pryč, jsem opustila její mysl. Nemohla jsem
se vrátit, ještě ne. Nemohla jsem ho ještě vidět - vidět Dimitrije.
Věděla jsem, ţe jednou budu muset navádět stráţce, ale teď jsem se
rozhodla počkat. Věděla jsem, ţe je Lissa naţivu. To bylo vše, na čem
teď záleţelo.
Přesto jsem mě to likvidovalo a byla jsem naplněná napětím, ţe kdyţ
se někdo dotkl mé paţe, málem jsem do něj vrazila kůl.
"Adriane..." Vydechla jsem. "Co tady děláš?"
Stál tam a díval se na mě a jeho ruka jemně přejela přes mou tvář.
Díval se tak váţně, ponurým výrazem ve tváři. Jako obvykle se mi to
nelíbilo. Adrian byl jeden z těch lidí, kteří by měli být vţdy s
úsměvem.
"Jakmile jsem slyšel novinky, věděl jsem, kde budeš."
Zavrtěla jsem hlavou. "Stalo se to ... Nevím, před deseti minutami?"
Čas byl pro mě rozmazaný. "Jak to kaţdý můţe tak brzo vědět?"
"Rozhlásilo se to po celém Soudu, jakmile se to zjistilo. Mají tam
okamţitý varovný systém. Ve skutečnosti je královna pod zámkem."
"Co? Proč?" Nějak mě to zlobilo. Taťána nebyla jediná v nebezpečí.
"Proč plýtvat zdroji na ni?" Blízký stráţce mi dal kritický pohled.
Adrian pokrčil rameny. "Strigojský útok poměrně blízko? Berou to
jako docela váţnou bezpečnostní hrozbu."
Relativně bylo klíčovým slovem. Lehigh byla asi hodina a půl od
soudu. Stráţci byli vţdy na pozoru, s kaţdou vteřinou jsem si přála,
abychom se pohybovali rychleji. Pokud by se Adrian neukázal, byla
169
jsem docela jistá,ţe bych ztratila trpělivost a řekl Hansovi, aby si

pospíšil.
"Je to Dimitrij," řekla jsem tiše. Nebyla jsem si jistá, jestli to měla říct
ještě někomu jinému. "To on je ten, kdo je unesl. S jejich pouţitím mě
tam chce nalákat."
Adrianova tvář potemněla. "Rose, nemůţeš..." Umlkl, ale já věděla
jeho význam.
"Copak mám na výběr?" Zvolala jsem. "Musím jít. Je to moje nejlepší
přítelkyně a já jsem jediná, kdo je k ní můţe dovést."
"Je to past."
"Já vím. A on ví,ţe já to vím."
"Co budeš dělat?" Opět platilo, ţe jsem přesně věděla, co to znamená.
Podívala jsem se dolů na kůl,který jsem předtím nevědomky vytáhla.
"Co musím. Musím... Musím ho zabít."
"Dobře," řekl Adrian, úleva zaplavila jeho rysy. "Jsem rád."
Z nějakého důvodu mě to dráţdilo. "Boţe," odsekla jsem. "To se
touţíš zbavit jakékoliv konkurence?"
Adrianova tvář zůstala váţná. "Ne, já jen vím, ţe tak dlouho, jak on je
stále naţivu - nebo, dobře, druh naţivu - pak jsi v nebezpečí. A já to
nevydrţím. Nevydrţím vědomí, ţe tvůj ţivot je na hraně. A to je to,
Rose. Nikdy v bezpečí, dokud není pryč. Chci, abys byla v bezpečí.
Potřebuji, abys byla v bezpečí. nemohu... nemohu pomyslet na to, ţe
se ti něco stane."
Moje vzplanutí hněvu zmizelo stejně rychle, jako přišlo. "Ach,
Adriane, omlouvám se...."
Nechala jsem ho vklouznout mi do náruče. Poloţil mou hlavu na
hruď, cítila jsem jeho tep a měkkost jeho košile, na okamţik jsem
měla pohodlí. Jen jsem se chtěla ponořit se do něj. Nechtěla jsem být
opotřebována těmito pocity strachu: strach o Lissu a strachu z
Dimitrije. Celé to poznání do mě vklouzlo. Bez ohledu na to, co se
stane, dnes večer jednoho z nich ztratím. Pokud zachráníme Lissu,
Dimitrij zemře. Kdyby přeţil, ona zemře. Nebylo šťastného konce pro
tento příběh, nic, co by mohlo zachránit mé srdce rozdrcené na
kousky.
170
Adrian přejel rty po mém čele a pak se sklonil k mých rtům. "Buď
opatrná, Rose. Nezáleţí na tom, co se stane, prosím, prosím, buď
opatrná. Nemůţu tě ztratit."
Nevěděla jsem, co na to říct, jak reagovat na vše, co které teď z něj
vyzařovaly. Moje vlastní mysl a srdce bylo zaplaveno tolika
smíšenými pocity, ţe jsem mohla sotva tvořit smysluplné myšlení.
Místo toho jsem přitáhl mé rty k sobě a políbil je. Uprostřed všech
těch smrtí dnes - smrt, které uţ byla a která přichází - ten polibek
vypadal silnější, neţ jakýkoliv jiný, který jsme kdy sdíleli. Bylo to
ţivý. Byla jsem naţivu a chtěla jsem,aby to tak i zůstalo. Chtěla jsem,
aby Lissa byla zpátky a já jsem se chtěla vrátit do náruče Adriana,
opět se vrátit ke rtům a ţít tenhle ţivot. . . .
"Hathawayová! Proboha, musím tě zchladit hadicí?"
Odtrhla jsem se od Adriana a spatřila Hansem, jak na mě zírá. Většina
SUV byla naplněna. Teď byla řada na mně, abych jednala. Dala jsem
Adrianovi pohled na rozloučenou a přinutila se k malému úsměvu,
myslím, ţe byl statečný.
"Buď opatrná," zopakoval. "Přiveď je zpátky - a sebe taky."
Dala jsem mu rychlé kývnutí a pak následovala netrpělivého Hanse do
jednoho SUV. Nejbláznivější pocit deja vu byl stále nade mnou, kdyţ
jsem vklouzla na zadní sedadlo. Bylo to tak, jako v době,kdy Viktor
unesl Lissu, málem jsem ztuhla. Taky jsme jeli v podobném černám
SUV, stráţci se chystali zachránit Lissu. Jen Dimitrij seděl vedle mě -
nádherný, odváţný Dimitrij, uţ je to tak dávno. Přesto tyto vzpomínky
byly tak zapuštěné do mé mysli a srdce, ţe bych mohla vidět kaţdý
detail: způsob, jakým si zastrčil vlasy za uši, divoký pohled v jeho
hnědých očích, kdyţ si šlápl na plyn,a by jsme se k Lisse dostali dřív.
Byl tak odhodlaný, tak připraven dělat to, co je správné.
Tenhle Dimitrij - Dimitrij Strigoj - byl také rozhodnut. Ale velmi
odlišným způsobem.
"Budeš schopná to udělat?" zeptal se Hans z předního sedadla. Ruka
mi jemně stiskla ruku a byla jsem překvapena, ţe jsem uviděla Tašu
vedle mě. Ani jsem si nevšimla, ţe jede s námi "Spoléháme na tebe."
Přikývla jsem, chtěla být hodna jeho úcty. V nejlepším stráţcovském
zvyku, jsem si své pocity z mého obličeje smyla a snaţila se nemyslet
na konflikt mezi dvěma Dimitriji. Snaţila jsem se nemyslet na to, ţe v
171
noci,kdy jsme šli po Lisse a Viktorovi, ţe tu noc jsme s Dimitrijem

podlehli kouzlo chtíče. . . .
"Jeďte do Lehighu," řekla jsem v pohodovým hlasem. Byla jsem teď
stráţce. "Budu konkrétnější, aţ se dostaneme blíţ."
Byli jsme na cestě dvacet minut, kdyţ jsem cítila, ţe se Lissina
skupina zastavila. Dimitrij zřejmě vybral úkryt ne příliš daleko od
univerzity, coţ pro nás bylo snazší je najít. Samozřejmě, ţe jsem si
musela připomenout, ţe Dimitrij chce, abych ho našla. Věděla jsem,
ţe stráţci nebudou potřebovat mé pokyny, dokud nebudeme blíţe k
Lehighu, tak jsem se uvolnila, skočila Lisse do hlavy a viděla, co se
děje.
Lissa a Christianovi nebylo ublíţeno nebo napadeni, kromě toho, ţe je
tahali a vlekli kolem. Seděli v něčem, co vypadalo jako skladovací
prostor - skladovací prostor, které nebyl pouţit velmi dlouhou dobu.
Prach potahoval vše v těţké vrstvě, tak moc, ţe bylo těţké rozeznat
některé věci nahromaděné na vratké polici. Některé nástroje. Papíry tu
a tam, stejně jako příleţitostné pole. Holá ţárovka byla jediným
světlem v místnosti, čímţ všechno vypadalo kruté a špinavé.
Lissa a Christian seděli rovně na dřevěných ţidlí, ruce svázané za
zády lanem. Na okamţik,mě znovu udeřilo deja vu. Vzpomněla jsem
si ,ţe loni v zimě, spolu s kamarády, jsem byla svázaná na ţidli a
drţeli nás Strigojové v zajetí. Od Eddieho pili a Mason zemřel. . . .
Ne. Nemysli na to takhle, Rose. Lissa a Christian jsou naživu. Nic se
nestalo. Nic se s nimi stane.
Lissina mysl byla tady a teď, ale trochu to vypadalo, jako by věděla,
ţe s dívám, rozhlíţela se kolem. Vzpomínala na stavbu, ji dovlekli do
skladu - stará, opuštěná - coţ bylo hezké místo pro Strigojské zajatce.
Byli tam čtyři Strigoji v místnosti, ale co se Lissy týkalo, jenom na
jednom jí záleţelo. Dimitrij. Pochopila jsem její reakci. Vnímat ho
jako Strigoje bylo pro mě těţké. Neskutečné, dokonce. Trochu jsem si
na to zvykla, prostě proto, ţe jsem s ním takhle nějakou dobu strávila.
Přesto, dokonce jsem byla přistiţena někdy při pohledu na něj takhle.
Lissa nebyla připraven na tohle všechno a byla celkem v šoku.
Dimitrij tmavě hnědé vlasy nosil volně-měl je aţ k bradě- coţ jsem na
něm milovala a přecházel rychle, coţ způsobilo, ţe jeho kabát vířil
kolem něj. Hodně času byl k Lisse a Christianovi otočený zády, coţ
172
bylo pro ni ještě více znepokojující. Kdyţ neviděla jeho obličej, mohla
by skoro věřit, ţe to byl ten známý Dimitrij. Byl tam s dalšími třemi,
kdyţ kráčel sem a tam po malém prostoru, neklid vyzařující z něj byl
téměř hmatatelný.
"Pokud stráţci skutečně jdou," zavrčel jeden Strigoj, "pak bychom
měli být vysláni ven." Byla to vysoká, protáhlá zrzka, která se zdála
být Morojka, neţ se přeměnila. Její tón naznačil, ţe si nemyslela, ţe
stráţci skutečně přichází.
"Uţ jdou," řekl Dimitrij tlumeným hlasem, jeho krásný přízvuk mi
lámal srdce. "Já vím, ţe jdou."
"Tak mě nech jít ven a být uţitečnou!" vyštěkla. "Nemusíš nás nechat
hlídat tyhle dva." Její tón byl odmítavý. Opovrţlivý, dokonce. Bylo to
pochopitelné. Všichni upíři na světě věděli,ţe se Morojové neumějí
bránit a Lissa a Christian byli pevně svázáni.
"Neznáš je," řekl Dimitrij. "Jsou nebezpeční. Nejsem si ani jist, ţe
tohle je dostatečná ochrana."
"To je směšné!"
V jednom plynulém pohybu se Dimitrij otočil a hřbetem ruky ji udeřil.
Úder byl do zad,oči se rozšířily zuřivostí a šokem. On pokračoval v
jeho chůzi, jako by se nic nestalo.
"Zůstaneš tady a budeš střeţit tak dlouho, jak ti řeknu, chápeš?"
Couvla a opatrně se dotkla své tváře, ale neřekla nic. Dimitrij se
podíval na ostatní. "A vy zůstanete také.Jestli se stráţci dostanou tak
daleko, budete třeba na více neţ jen stráţní sluţby."
"Jak to víš?" poţadoval další Strigoj, měl černé vlasy a zřejmě býval
člověkem. Raritou mezi Strigoji. "Jak víš, ţe přijdou?"
Strigoj měl úţasné jednání, ale mezi jejich hašteřením měla Lissa
krátkou příleţitost promluvit ke Christianovi."Můţeš spálit moje
lana?" zamumlala v téměř neslyšném hlase. "Stejně jako s Rose?"
Christian se zamračil. Kdyţ jsem byla zajata, bylo to, co udělal, abych
byla volná. Bolelo to jako čert a měla jsem na rukou puchýře. "Oni by
si toho všimli," vydechl zpátky. Rozhovor nepokračoval, protoţe se
Dimitrij náhlé zastavil a obrátil se k Lisse.
Vydechla a nehýbala se. Rychle se k ní blíţil, poklekl před ní a
zadíval se jí do očí. Zachvěla se navzdory svému nejlepšímu úsilí.
Ještě nikdy nebyla tak blízko k Strigoji a skutečnost, ţe to byl
173
Dimitrij,to bylo mnohem horší. Červené kruhy kolem jeho čoček se

zdály, ţe v ní hořely. Jeho tesáky vypadaly připravený k útoku.
Ruka mu hadovitě vylétla ven a chytil ji za krk, naklonil její obličej
tak, ţe mohl dostat ještě lepší pohled do jejích očí. Jeho prsty se
zabořily do její kůţe, neodřízly ji od vzduchu, ale dost na to, ţe
později bude mít modřiny. Pokud k nějakému později dojde.
"Vím, ţe stráţci přijdou, protoţe Rose se dívá," řekl Dimitrij. "Nejsi,
Rose?" Sevření se trochu uvolnilo, on přejel prsty Lisse po kůţi na
krku, tak jemně. . . Dosud nebylo pochyb, ţe by jí dokázal lehce
zlomit krk.
Bylo to, jako by se mi náhle díval do očí. Mojí duše. Dokonce jsem se
cítila, jako by hladil můj krk. Věděla jsem, ţe to bylo nemoţné. Pouto
existuje mezi Lissou a mnou. Nikým jiným. Přesto, zrovna v tu chvíli,
bylo to, jako by nikdo jiný neexistoval, jen on a já. Bylo to, jako by
Lissa nebyla mezi námi.
"Jsi tam, Rose." Nelítostný úsměvu mu hrál přes ústa. "A nedokáţeš
opustit jednoho z nich. Ty také nejsi tak hloupá, ţe bys přišla sama,
ne? Moţná jednou budeš muset - ale uţ ne."
Prudce jsem vylítla z její hlavy, nemohla zírat do těch očí - a vidět, jak
hleděli na mě. Ať uţ to byl můj vlastní strach nebo Lissin, zjistila
jsem, ţe se moje tělo také třáslo.Donutila jsem se přestat a snaţila se
zpomalit mé závodící srdce. Polkla jsem a rozhlédla se, jestli si toho
někdo všiml, ale všichni byli zaujati diskutováním o strategii - kromě
Taši.
Její chladné modré oči mě studovaly, její tvář byla s obavami. "Co jsi
viděla?"
Zavrtěla jsem hlavou, nemohla jsem se na ní podívat. "Noční můra,"
zamumlala jsem. "Moje nejhorší noční můra se stává skutečností."
Kapitola Šestnáctá
Nemusela jsem přesně spočítat, kolik Strigojů bylo s Dimitrijovou

skupinou. Tolik toho, co jsem viděla přes Lissu bylo rozmazané se
zmatkem a hrůzou. Stráţci, protoţe věděli,ţe jsme byli očekáváni,
prostě musel nejlépe odhadnout, kolik jich poslat. Hans doufal, ţe naší
174
drtivou silou získáme moment překvapení. Poslal tolik stráţců, kolik

jen rozumně bylo podle Soudu moţné. Je pravda, ţe soud byl
chráněným oddělením, ale stále nemůţe zůstat zcela bez obrany.
Pomáhali noví absolventi. Většina z nich tam zůstala a ostřílení stráţci
šli na naší loveckou výpravu. Bylo nás čtyřicet nebo tak nějak. Bylo to
stejně neobvyklé, jako velké skupiny Strigojů. Stráţci byli obvykle
rozesláni ve dvojicích, moţná ve skupinách po třech nejvíce k
Morojským rodinám s dětmi. Tak velká síla má přinést stejný
potenciál, jako při útoku na akademii.
Věděli jsem, ţe plíţit se temnými místy nebude fungovat, tak Hans
zastavil náš konvoj kousek od skladiště Strigojů, ke se ukrývali.
Budova byla umístěna mimo dálnici. Byla to průmyslová oblast, na
sotva opuštěné cestě v lese, ale všechny podniky a továrny byly tak
pozdě v noci uzavřeny. Vystoupila jsem z SUV, nechala teplý
večer,aby se obalil kolem mě. Bylo vlhko a vlhkost ve vzduchu bylo
spíše skličující, kdyţ jsem se dusila strachem.
Stojící vedle silnice, jsem necítila ţádnou nevolnost. Dimitrij nevyslal
Strigoje tak daleko, coţ znamenalo, ţe náš příjezd byl ještě - typ -
překvapení. Hans přešel ke mně a já jsem mu dala nejlepší odhad na
situaci, jaký jsem jen mohla, na základě mých omezených informací.
"Ale můţeš najít Vasilisu?" zeptal se.
Kývla jsem. "Jakmile budu v budově, pouto mě zavede přímo k ní."
Otočil se a zíral do noci, jak auta uháněla po nedaleké dálnici. "Pokud
jiţ čekají venku, budou nás cítit a slyšet dlouho předtím, neţ je
uvidíme." Probíhající světlomety na okamţik osvětlily jeho obličej,
který byl v zamyšlení. "Říkala jsi, ţe existují tři vrstvy Strigoj?"
"Pokud bych mohla říct. Někteří jsou s Lissou a Christianem, pak
někteří mimo."Zastavila jsem se a snaţila se myslet, co by Dimitrij
dělal v této situaci. Určitě jsem ho znala dost dobře, i kdyţ byl Strigoj,
abych poznala jeho strategii. "Pak další vrstva uvnitř v budově - dříve,
neţ se dostanete do skladu." Nevěděla jsem to jistě, ale to jsem
Hansovi neřekla. Předpoklad byl zaloţen na vlastních instinktech,
které byly z toho, co budu dělat a co jsem si myslela, ţe Dimitrij
udělá. Myslela jsem, ţe by bylo nejlepší, kdyby Hans plánoval
zajištění o třech vlnách Strigojů.
175
A to je přesně to, co udělal. "Tak jdeme na tři skupiny. Budeš vést

skupinu jdoucí k cíli. Další tým bude provázet tvůj a nakonec se
oddělí. Budou bojovat s těmi uvnitř, nechají tvojí vedoucí skupinu jít
pro zajatce."
Znělo tak. . . militaristicky. Cíl. Zajatci.A já. . . vedoucí týmu. Dávalo
to smysl s poutem, ale vţdy v minulosti si prostě vzali své zkušenosti
a mě nechali ve vedlejší skupině. Vítej na bytí strážcem, Rose. Ve
škole jsme prováděli všechny druhy cvičení, běh, jak mnoho různých
scénářů se Strigoji, co jen naši instruktoři mohli vymyslet. Přesto, jak
jsem se dívala nahoru na sklad, všechno to cvičení vypadalo jako hra,
hra, která by se v ţádném případě nemohla měřit s tím, čemu teď
zřejmě budu čelit. Na půl vteřiny mi odpovědnost připadala skličující,
ale rychle jsem odhodila takové obavy. To bylo to, pro co jsem byla
vyškolena pro to, pro co jsem byla zrozena. Na mých vlastních
obavách nezáleţelo. Oni jsou na prvním místě. Čas tikal.
"Co budeme dělat, protoţe je nemůţe překvapit?" Zeptala jsem se.
Hans nás tedy seznámil s plánem.
Téměř škodolibý úsměv mu přelétl na tváři a vysvětlil svůj plán
skupinám a současně nás dělil do našich týmů. Jeho přístupná taktika
byla smělá a bezohledná. Můj plán.
A stejně jako to, ţe jsme byli pryč. Outsider by nám řekl, ţe jsme na
sebevraţedné misi. Moţná jsme. To upřímně nevadilo. Stráţci se
nemohli vzdát posledního Dragomira. A já neopustila Lissu, i by na
světě bylo milion Dragomirů.
Takţe s konečným rozhodnutím, Hans rozhodl pro přímý útok. Naše
skupina vlezla zpátky do osmi SUV a vrhla se na ulici s ilegální
rychlostí. Vzali jsme celou šířku vozovky, proti nám ţádné jedoucí
auta. Dvě SUV byly vepředu bok po boku, pak dvě řady po třech.
Stočili jsme to na konci silnice, zastavili se skřípěním pneumatik u
přední části skladu a vylezli z našich vozů. Pokud pomalá
neviditelnost nebyla moţná, rádi bychom získali překvapení tím, ţe
jsme rychlí a zuřiví.
Někteří Strigojové byli opravdu překvapeni. Je zřejmé, ţe viděli náš
příchod, ale stalo se to tak rychle, ţe měli jen málo času na reakci.
Samozřejmě, kdyţ jste byli tak rychlí a smrtící jako Strigoj, trocha
času bylo vše, co jste potřebovali. Jejich skupina narostla a Hansův
176
'venkovní tým' je nahnal ven, stráţci z druhé skupiny a mojí tedy

mohli jít dovnitř. Morojové ovládající oheň byli přiděleni do venkovní
skupiny, ze strachu, ţe by tam bylo málo místa na oheň, pokud by šli
dovnitř.
Můj tým se pohyboval kolem bitvy, nevyhnutelně dostávající se do
několika Strigojů, kteří neskočili na rozptýlení prvního týmu. S dobře-
cvičeným odhodláním jsem ignorovala nevolnost, která se skrze mne
proháněla, protoţe byli Strigojové blízko. Hans mi přísně nařídil
nezastavovat, pokud by ţádní Strigojové nebyli přímo v mé cestě, a on
a další stráţce byli vedle mě,aby mě chránili ode všech hrozeb, které
by mi hrozili. Nechtěl nic zdrţet od mého vedení jich k Lisse a
Christianovi.
Bojovali jsme naší cestu do skladu, protoţe špinavý vchod byl
zablokovaný Strigoji. Měla jsem pravdu se, ţe Dimitrij bude mít víc
vrstev na zabezpečení. Překáţka vznikla v malém prostoru, a na pár
okamţiků to bylo chaotické. Lissa byla tak blízko. Bylo to, jako by mě
volala a já jsem hořela nedočkavostí, jak jsem čekala, aţ bude cesta
volná. Můj tým byl hned za mnou, nechal ostatní skupiny do bojovat.
Viděla jsem Strigoje a stráţce stejně jako na podzim a nenechala se
tím rozrušit. Teď bojovat, truchlit později. Lissa a Christian. Musela
jsem se soustředit na ně.
"Tam," řekl Hans, zatáhl mi za ruku. Propast se vytvořila před námi.
Existuje ještě spousta Strigojů, ale byli dost rozptylováni, ţe mojí
společníci a já jsme proklouzli. Vzali jsme to pryč chodbou, která byla
otevřena ve velkém prázdném prostoru, který tvořil sklad srdce.
Několik kusů odpadků a trosek bylo vše, co zbylo z kdysi zde
skladováno zboţí.
Dveře vedli pryč z místnosti, ale teď mi pouto nemuselo říct, kde je
Lissa. Tři Strigojové stáli na stráţi před vchodem. Tak. Čtyři vrstvy
zabezpečení. Dimitrij byl na konci. Nezáleţelo na tom. Moje skupina
měla deset lidí. Strigojové zavrčeli v osvěţujícím očekávání, jak jsme
se na ně vrhli. Prostřednictvím nevysloveného signálu, se polovina mé
skupiny jimi zabývala. My ostatní jsme zamířili dolů ke dveřím.
Navzdory mému intenzivnímu zaměření na dosaţení Lissy a
Christiana, jedna malá myšlenka vţdy tančila v zadní části mého
mozku. Dimitrij. Neviděla jsem Dimitrije v ţádném ze Strigojů,se
177
kterými jsme se setkali. S mou plnou pozorností na naše útočníky,

nemohla jsem vklouznout Lisse do hlavy k ověření situace, ale byla
jsem naprosto přesvědčena, ţe on byl ještě uvnitř místnosti. Zůstal s
ní, kdyţ ví, ţe přijdu. Čeká, aţ mi bude čelit.
Jeden z nich umře dnes večer. Lissa nebo Dimitrij.
Dosáhli jsme svého cíle, jiţ jsem nepotřebovala zvláštní ochranu.
Hans vytáhl kůl na prvního Strigoje,se kterým se setkal, protáhl se
kolem mne a skočil do boje. Zbytek mé skupiny udělal totéţ. Vrhli
jsme se do místnosti a kdyţ jsem si myslela, ţe dříve tam byl chaos,
nebylo to nic ve srovnání s tím, čemu jsme čelili teď. Všichni z nás -
stráţci a Strigojové - jsme se sotva vešli do místnosti, coţ znamenalo,
ţe jsme bojovali velmi, velmi zblízka. Ţena Strigojka - ta,kterou
Dimitrij dříve udeřil - šla na mě. Bojovala jsem na autopilota, sotva
vnímala, ţe můj kůl probodl její srdce. V této místnosti, plné křiku,
smrti a boje, tam byli jen tři lidi na světě,na kterých mi teď záleţelo:
Lissa, Christian, a Dimitrij.
Jeho jsem našla posledního. Dimitrij byl se svými dvěma přáteli u
protější zdi. Nikdo s ním nebojoval. Stál se zkříţenými rucemi-král
mapoval své království, jeho vojáci bojovali s nepřítelem. Jeho pohled
padl na mě, s pobaveným výrazem a očekáváním. Tohle je místo, kde
to skončí. Oba jsme to věděli. Prorvala jsem si svou cestu davem,
vyhýbala se Strigojům. Moji kolegové se tlačili do boje vedle mě,
vrhli se na toho-kdo mi někdy stál v cestě. Nechala jsem je, aby
bojovali, pohybující se směrem ke svému cíli. Všichni,co se teď stalo,
vedlo k tomuto okamţiku: konečné zúčtování mezi Dimitrijem a
mnou.
"Jsi krásná v bitvě," řekl Dimitrij. Jeho chladný hlas zněl jasně, a to i
nad hlukem boje. "Jako anděl pomsty,který přijde doručit
spravedlnosti nebe."
"Zábavné," řekla jsem, moje ruka drţela kůl. "To je to, proč jsem
tady."
"Andělé padají, Rose."
Skoro jsem ho dosáhla. Prostřednictvím pouta jsem cítila krátkou vlnu
bolesti od Lissy. Pálení. Nikdo ji ještě neublíţil, ale kdyţ jsem viděla
pohyb paţe koutkem oka, uvědomila jsem si, co se stalo. Christian
udělal, na co se ho ptala: Přepálil jí lana. Viděla jsem ji přesunout
178
se,aby ho rozvázala na oplátku, a pak se moje pozornost přesunula

zpět k Dimitrijovi. Pokud Lissa a Christian byli volní, pak to všechno
bylo lepší. Jejich útěk bude jednodušší, jakmile se zbavíme Strigojů.
Pokud se zbavíme Strigojů.
"Musel jsi udělat spoustu problémů, neţ jsi mě sem dostal," řekla jsem
Dimitrijovi. "Hodně lidí zemře - tvoji a moji."
Pokrčil rameny, lhostejný. Byla jsem skoro tam. Přede mnou bojoval
stráţce s plešatým Strigojem. Z nedostatku vlasů nebyl atraktivní s
jeho křídově bílou kůţi. Pohybovala jsem se kolem nich.
"Na tom nezáleţí," řekl Dimitrij. Byl napjatý, jak jsem se přiblíţila.
"Na nikom z nich nezáleţí. Pokud zemřou, pak samozřejmě nejsou
hodni."
"Kořist a predátor," zamumlala jsem, připomínaje mi řekl, zatímco mě
drţel jako vězně.
Dosáhla jsem ho. Nikdo teď mezi námi nestál. Tohle bylo odlišné od
našich minulých zápasů, kde jsme měli spoustu prostoru a čas na
plánování našich kroků. Stále jsme byli namačkáni do místnosti, a v
souladu s naší vzdálenosti od ostatních jsme od sebe měli jen malou
mezeru. To pro mě byla nevýhoda. Strigojové byli větší neţ stráţci
fyzicky: velká místnost by nám to pomohla srovnat s větším
manévrovacím prostorem.
Dosud jsem ani manévrování nepotřebovala. Dimitrij se na mě snaţil
čekat, chtěl,abych udělala první krok. Pořád měl dobrou pozici, která
zablokovala,abych dostala dobrý výstřel na jeho srdce. Mohla bych
udělat nějaké škody, kdyţ bych ho sekla někam jinam, ale on by mě
pravděpodobně udeřil, coţ v té blízko by bylo hodně silný. Tak jsem
se snaţila čekat také.
"Všechna ta smrt je kvůli tobě, víš," řekl. "Kdyby jsi mě nechala tě
probudit... byli by jsme spolu... No, nic z toho by se nestalo. Stále by
jsme byli v Rusku, jeden druhému v náručí a všichni tví přátelé tady
by byli v bezpečí. Ţádný z nich by nezemřel. Je to tvoje vina."
"A co lidé, které jsem musela zabít v Rusku? " Poţadovala jsem. On si
přenesl trochu váhu. Šlo by to teď? "Ti by nebyli v bezpečí, kdybych -
"
Praskot po mé levici mě vylekal. Christian, nyní osvobozený, právě
udeřil ţidlí do Strigoje zabývajícím se stráţcem. Strigoj uhodil
179
Christiana, jak by byl moucha. Christian letěl dozadu, narazil do zdi a

přistál na podlaze s mírně ohromeným pohledem. Ušetřila jsem pohled
a viděla,jak Lissa běţí na jeho stranu. A tak mi boţe pomoc, ona měla
v ruce kůl. Jak se jí ho podařilo získat jsem netušila. Moţná, ţe ho
získala od padlého stráţce. Moţná, ţe ţádný ze Strigojů jí
neprohledával, kdyţ jí sem dostali. Konec konců, proč by na Zemi
nějaký Moroj měl kůl?
"Nechte toho! Zůstaňte z cesty!" Křičela jsem na ně a otočila se
zpátky k Dimitrijovi. Ohlédnutí po nich mě rozptýlilo. Uvědomila
jsem se,ţe Dimitrij se chystal zaútočit, podařilo se mi vyhnout, aniţ
bych dokonce viděla, co dělá. Ukázalo se, ţe mířil k mému krku a můj
nepřesný únik získal svou škodu. Chytil mě rukou za rameno a srazil
mě zpět, skoro aţ k Christianovi. Na rozdíl od mého přítele jsem měla
roky odborné přípravy, která mě naučila překonávat něco takového.
Uhlídala jsem si rovnováhu a vyuţila dovedností. Potácela jsem se jen
trochu, pak se rychle znovu postavila.
Mohla jsem se jen modlit, ţe mě Christian a Lissa poslechnou a
neudělají ţádnou hloupost. Moje pozornost musí patřit Dimitrijovi
nebo bych se sama zabila. A kdybych umřela, Lissa a Christian by
zemřeli taky. Můj dojem při bojích dovnitř byl, ţe stráţci byli v
přesile, i kdyţ to někdy znamenalo málo. Přesto jsem musela doufat,
ţe moji kolegové skončili s našimi nepřáteli a nechají mě udělat to, co
jsem musela.
Dimitrij se smál mému úskoku. "Byl bych ohromený, kdyby to,co jsi
udělala, nebylo starý deset let. Teď tvoji přátelé... No, taky bojují na
deset let staré úrovni. A pro Moroje? To je vlastně docela dobrý."
"Jo, no, uvidíme, jaké bude tvoje hodnocení, aţ tě zabiju," řekla jsem
mu. Udělala jsem malou lest, abych zjistila ,jak moc mi věnuje
pozornost. Vyhnul se téměř nevšímaje, jako elegantní tanečník.
"Nemůţeš, Rose. Copak sis to stále neuvědomila? Copak to nevidíš?
Nemůţeš mě porazit. Nemůţeš mě zabít. I kdybys mohla, nemůţeš se
přes to přenést. Zaváháš. Znovu."
Ne, nezaváhám. To je to, co si on neuvědomil. Udělal chybu, kdyţ
sem Lissu unesl. Ona zvýšila sázky na všechno. Byla tady. Byla
skutečná. Její ţivot byl na trati, a za ten. . . za ten bych neváhala.
180
Dimitrij musel být unavený z toho čekání. Vyskočil, rukou znovu po

mém krku. A opět jsem se vyhnula, čekala, ţe mé rameno zase schytá
úder. Tentokrát mě za rameno drţel. Trhl mnou k němu, triumf hořel v
těch červených očí. Prostor, ve kterým jsme teď byli bylo asi vše, co
potřeboval, aby mě zabil. Měl, co chtěl.
Zdá se, ţe však nebyl jediný, kdo mě chtěl. Další Strigoj si moţná
myslel, ţe by Dimitrijovi pomohl, tlačil se k nám a natáhl se pro mě.
Dimitrij vycenil zuby, dal dalšímu Strigoji pohled čisté nenávisti a
vzteku.
"Moje!" Dimitrij zasyčel, udeřil toho Strigoje takovým způsobem,
který zřejmě neočekával.
A teď se otevřel. Dimitrijovo krátké rozptýlení způsobilo, ţe uvolnil
mé sevření. Ta blízkost mé smrti najednou zmizela, a obrátil se proti
němu. Byla jsem na jeho hrudi,u jeho srdce a měla svůj kůl v ruce.
Nikdy nebudu moci říct s jistotou, jak dlouhé další události byly. V
některých ohledech mi to přišlo, jako jediný úder srdce. Ve stejnou
chvíli to bylo, jako bychom byli zmrazení v čase. Stejně, jako by se
celý svět zastavil.
Můj kůl směroval k němu a jak Dimitrijovy oči padly na mě ještě
jednou, myslím, ţe konečně věřil, ţe ho zabiju. Neváhala jsem. Dělo
se to. Můj kůl byl tam -
A pak uţ ne.
Něco mě tvrdě zasáhlo na mé pravé straně, tlačilo mě pryč od
Dimitrije a zničilo můj výstřel. Zakopla jsem, sotva se vyhnula tomu,
abych do někoho vrazila. Kdyţ jsem se vţdycky snaţila být ostraţitá,
rozhlédla bych se po boji, teď jsem ostraţitost nevnímala. Strigojové a
stráţci byli po mé levici. Stěna - a Lissa a Christian - po mé pravici.
A bylo to Lissa a Christian, kdo mě strčil z cesty.
Myslím, ţe Dimitrij byl stejně překvapen jako já. On byl také stejně
překvapen, kdyţ Lissa přišla k němu s kůlem v ruce. A jako blesk
prostřednictvím pouta jsem si přečetla, co si velmi, velmi pečlivě
schovávala vzadu: podařilo se jí okouzlit kůl duchem. To byl důvod,
proč byla tak nedočkavá během své posledního tréninku s Grantem a
Serenou. Věděla, ţe zbraň, kterou potřebovala měla a popoháněla ji
touha jí pouţít. Její schovávání všech těchto informací ode mne byl
výkon, skoro aţ okouzlující.
181
Ne ţe by na tom právě teč záleţelo. Očarovaný kůl nebo ne, nemohla

se dostat k Dimitrijovi blízko. Věděl to taky a jeho překvapení se
okamţitě změnilo na radostné pobavení - téměř aţ chápající, stejně
jako způsob, jakým se díváte na děti, kdyţ udělají něco
obdivuhodného. Lissin útok byl trapný. Nebyla dostatečně rychlá.
Nebyla dost silná.
"Ne!" Křičela jsem, skočila směrem k nim, i kdyţ si byla docela jistá,
ţe nemůţu být dostatečně rychlá.
Najednou, hořící teplá stěna se objevila přede mnou, a já jsem sotva
duchapřítomná byla schopna zareagovat. Oheň vyskočil z podlahy,
tvořící prstenec kolem Dimitrije, který mě od něj drţel. Bylo to
matoucí, ale jen na chvíli. Věděla jsem, ţe to je Christianovo dílo.
"Nech toho!" Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli zaútočit na
Christiana nebo skočit do ohně. "Zapálíš všechny naţivu!" Poţár byl
docela řízený - Christian uţ měl hodně zkušeností - ale v místnosti
této velikosti, byl i řízený poţár smrtící. Dokonce i ostatní Strigojové
ustoupili.
Plameny se blíţili k Dimitrijovi, stále těsnější a těsnější. Slyšela jsem
ho křičet, mohla vidět pohled utrpení, a to i přes oheň. Začalo to sţírat
jeho kabát a kouř se z něj vyvalil. Nějaký instinkt mi řekl, ţe jsem to
musela zastavit. . . a přesto, co na tom záleţí? Přišla jsem ho zabít.
Zaleţí na tom, jestli to udělá někdo jiný za mě?
A pak jsem si všimla, ţe Lissa stále útočí. Dimitrij byl šílený, křičel,
jak se plameny omotaly kolem něj. Křičela jsem taky. . . pro něj, pro
ni. . . to bylo těţké říct. Lissiny paţe projely plameny a znovu se
bolest prohnala poutem - bolest, jako kdyţ jí Christian přepaloval
pouta. Přesto dál ignorovala ohnivá muka. Její zaměření bylo správné.
Kůlem mířila na srdce.
Kůl vyletěl, probodl ho.
No, tak něco.
Stejně, jako kdyţ cvičila s polštářem, neměla docela dost sil, aby kůl
šel tam, kam potřebovala. Cítila jsem její zocelení, cítila, jak sbírala
kaţdý svůj kousek síly. Vyuţila celou svou sílu, kdyţ vyrazila znovu,
s pouţitím obou rukou. Kůl šel dál. Stále ne dost daleko. Toto
zpoţdění by ji stálo ţivot v normální situaci. Tohle nebyla normální
situace. Dimitrij neměl způsob, jak by se k ní dostal, ne s ohněm,
182
který ho spaloval. Přece jen zvládl malý boj, který uvolnil kůl, zničil
ten malý pokrok, který udělala. Šklebící se to zkusila znovu, zatlačila
kůl zpět do jeho původní polohy.
Přesto to nestačilo.
Pak jsem přišla ke svým smyslům, věděla jsem, ţe jsem to musela
zastavit. Lissa se pálila sama, kdyţ se ho snaţila probodnout. Chyběly
jí dovednosti. Buď to ho probodnu nebo prostě počkáme, aţ ho oheň
zničí sám. Přesunula jsem se dopředu. Lissa mě zahlédla ve svém
obvodu a poslala na mě výbuch nátlaku.
Ne! Nech mě to udělat!
Příkaz mě tvrdě uhodil, jako neviditelná stěna, která mě zastavila.
Stála jsem tam jako omámená, a to jak z donucení a tak poznání, ţe ho
na mě pouţila. Jen chvíli trvalo, neţ jsem ho setřásla. Byla příliš
rozptýlená, aby do toho dala celý svůj výkon a byla jsem hodně
odolná proti nátlaku.
Přesto, mírné zpoţdění mě zastavilo,abych se k ní dostala. Lissa se
chytila své poslední šance, protoţe věděla, ţe jiná nebude.
Ještě jednou, s pronikavou bolestí kvůli ohni, hodila všechno co mohla
do probodnutí Dimitrijova srdce. Její úder byl stále nemotorný, takţe
to vyţadovalo ještě tlačení a tlačení. Stráţce byl vycvičený pro čistý
úder. Nemotorný, nebo ne, kůl se konečně dočkal. Propíchnul srdce. A
jak to udělal, cítila jsem magii skrz naše pouto, známé kouzlo,které
jsem cítila tak často, kdyţ uzdravovala.
Výjimkou. . . Tohle bylo stokrát silnější, neţ jaký jsem kdy zaţila.
Ztuhla jsem, jako by na mě právě pouţila nátlak. Cítila jsem, jako
všechny mé nervy vybuchly, jako bych právě byla zasaţena bleskem.
Bílé světlo náhle vybuchlo kolem, světlo, které překrylo oheň. Bylo
to, jako by někdo upustil slunce uprostřed místnosti. Křičela jsem,
rukou si instinktivně chránila oči, kdyţ jsem ustoupila. Zvuky v
místnosti mi naznačili, ţe ostatní měli podobné reakce.
Na okamţik to bylo, jako by naše pouto uţ neexistovalo. Nic jsem od
Lissy necítila - ţádná bolest, ţádná magie. Pouto bylo jako bezbarvý a
prázdný jako bílé světlo plnicí místnost. Moc , kterou pouţila mě
zaplavila a ochromila naše pouto.
Pak světlo prostě zmizelo. Neztrácelo se. Jen. . . prostě zmizelo. Jako
by někdo zmáčknul vypínač. V místnosti bylo ticho, s výjimkou
183
několika reptání o nepohodlí a zmatku. , Ţe světlo musí být toxické

pro citlivé oči Strigojů. Pro mě to bylo dost těţké. Hvězdy tančily v
mých očích. Nemohla jsem se soustředit na nic, jak přetrvávající vjem
této brilance spálila celé mé vidění.
Konečně - s trochou mţourání - jsem tak trochu znovu viděla. Oheň
byl pryč, i kdyţ černé skvrny na zdi a strop označoval jeho
přítomnost, stejně jako některý přetrvávající kouř. Podle mého odhadu
tam mohlo být škod víc. Nešetřila jsem čas na tuhle věc, protoţe se
tam přede mnou stal ještě jeden zázrak.
Ne jen zázrak. Pohádka.
Lissa a Dimitrij byli oba na zemi. Jejich šaty byly spálený a seţehlý.
Hrozivý červený a růţový skvrny označily její krásnou pleť z místa,
kde oheň byl nejsilnější. Její ruce a zápěstí byly obzvlášť špatné.
Viděla jsem krvavé skvrny, kde jí plameny skutečně spálil některou
její kůţi. Její spáleniny byly aţ na třetím stupni, jak jsem si
pamatovala z akademie. Přesto se zdálo, ţe necítí ţádnou bolest, ani
popáleniny neměly vliv na pohyb jejích rukou.
Hladila Dimitrijovy vlasy.
Zatímco ona seděla v nějaké svislé pozici, on byl v nemotorně
roztaţený. Jeho hlava spočívala v jejím klíně a ona přejíţděla prsty v
jeho vlasech v mírném, opakujícím se pohybu - jako člověk hladící
dítě nebo dokonce zvíře. Její tvář, dokonce i spálená od ohně, byla
zářivá a plná soucitu. Dimitrij mě nazval andělem pomsty, ale ona
byla anděl milosrdenství, kdyţ se na něj díval a mlela uklidňující,
nesmyslná slova.
Se stavem jeho oblečení a to, co jsem viděla v ohni, bych očekávala,
ţe bude spálený aţ ke kostem- coţ by vypadalo jako noční můra.
Přesto, kdyţ zvedl hlavou, dal můj první plný pohled na jeho obličej,
zřetelně najevo, ţe byl naprosto nezraněný. Aţ na popáleniny na jeho
kůţi - kůţi, která byla teplá a opálená, jak první den, co jsem ho
potkala. Zachytila jsem jen záblesk v jeho očích, neţ si zabořil obličej
za kolena Lissy. Viděla jsem nekonečné hnědou hloubku, hloubku, do
které jsem uţ tolikrát padala.Bez červených kruhů.
Dimitrij. . . nebyl Strigoj.
A plakal.
184
Kapitola Sedmnáctá
Zdálo se, jako by celá místnost zadrţela dech.

Přesto, i tváří v tvář zázraků, stráţci - nebo Strigojové, kdyţ na to
přijde - se dali jen těţko rozptýlit. Boje, které se zastavily nyní byly
obnoveny stejně vztekle. Stráţci měli navrch, a ti z nich, kteří se
nezabývali posledními Strigoji náhle přiskočili směrem k Lisse,
snaţili se ji odtáhnout od Dimitrije. K překvapení kaţdého, ho pevně
drţela a udělala pár slabých pokusů rozehnat ten shluk kolem ní. Ona
byla tvrdá a ochranná, znovu mi přišla na mysl jako máma, která se
snaţí chránit své dítě.
Dimitrij ji drţel stejně soustředěně, ale on i Lissa byli slabí. Stráţci je
od sebe nakonec s námahou odtrhli. Ozývaly se zmatené výkřiky
stráţců,kteří se pokoušeli zjistit, zda mají dimitrije zabít. Nebylo by to
těţké. Teď byl bezmocný. Mohl by sotva stát, kdyţ ho prudce vytáhli
na nohy.
To mě probudilo. Prostě jsem zírala, zmrazená a ohromená. Setřásla
jsem se ze svého snu, vyskočila jsem kupředu, i kdyţ jsem si nebyla
jistá, ke komu jsem šla: Lissu nebo Dimitrije.
"Ne! Přestaňte!" Zařvala jsem, viděla jsem, jsem se někteří stráţci
pohybují s kůly. "On není to, co si myslíte! On není Strigoj! Podívejte
se na něj!"
Lissa a Christian křičeli podobné věci. Někdo mě popadl a táhl mě
zpátky, říkal mi, abych to nechala na ostatních. Bez přemýšlení jsem
se otočila a praštila mého únosce do tváře, zjistila příliš pozdě, ţe to
byl Hans. On trochu ustoupil, zdánlivě více překvapený neţ naštvaný.
Můj útok na něj stačil, aby přilákal pozornost ostatních, a brzy jsem
měla vlastní skupinu stráţců, kteří mě drţeli. Moje úsilí nebylo k
ničemu, částečně proto, ţe jsem byla proti přesile a částečně proto, ţe
jsem na ně nemohla útočit způsobem, jako na Strigoje.
Jakýsi stráţci mě vytáhli ven, pak jsem si všimla, ţe Lissa a Dimitrij
jiţ byli z místnosti pryč. Poţadovala jsem vědět, kde jsou, křičela, ţe
je musím vidět. Nikdo mě neposlouchal. Táhli mě pryč z budovy,
kolem znepokojivého mnoţství těl. Většina byli Strigojové, ale
poznala jsem také pár tváří stráţců od soudu. Ušklíbla jsem se, i kdyţ
jsem je moc neznala. Bitva skončila a naše strana vyhrála - ale za
185
skvělou cenu. Přeţívající stráţci to budou muset vyčistit. Já bych

nebyla překvapena, kdyby se objevili Alchymisté, ale v okamţiku, nic
z toho nebyla moje starost.
"Kde je Lissa?" Pořád jsem poţadovala, jak mě strkali dovnitř jednoho
z SUV. Dva stráţci vklouzli ke mně, kaţdý z jedné strany. Neznala
jsem se. "Kde je Dimitrij?"
"Princezna byla přijata do bezpečí," řekl jeden ze stráţců rázně. On a
ten druhý se dívali přímo před sebe a uvědomila jsem si, ţe mi
nehodlali odpovědět na druhou otázku. Bylo také moţné, ţe na se na
to nedalo odpovědět, protoţe byl...
"Kde je Dimitrij?" Opakovala jsem, mluvila hlasitěji v naději, ţe bych
mohla dostat odpověď. "Je s Lissou?"
Na to reagovali. "Samozřejmě ţe ne," řekl stráţce, který mluvil
předtím.
"Je... Je naţivu?" Byla to jedna z nejtěţších otázek, na které jsem se
kdy zeptala, ale musela jsem to vědět. Nenáviděla jsem to přiznat, ale
kdybych byla na místě Hanse, nevěřila bych na zázraky. Zahubila
bych všechno, co bych vnímala jako hrozbu.
"Ano," řekl nakonec řidič. "On... To... Je naţivu."
A to bylo vše, co jsem z nich mohla dostat, bez ohledu na to, jak moc
jsem tvrdila a poţadovala, aby mě pustili z auta - a věřte mi, ţe jsem
toho udělala hodně. Jejich schopnost ignorovat mě byla docela
působivá, opravdu. Abychom byli spravedliví, nejsem si ani jistá, ţe
věděli, co se stalo. Všechno bylo tak rychlé. Jediné, co tito dva věděli
bylo, ţe jim bylo nařízeno, aby mě doprovodili ven z budovy.
Pořád jsem doufala, ţe někdo, kdo něco ví, se připojí k našemu SUV.
Ne. Jen další neznámí stráţci. Ţádný Christian nebo Taša. Ani Hans -
samozřejmě, to bylo pochopitelné. Pravděpodobně měl strach, abych
ho náhodou neudeřila znovu.
Kdyţ jsme byli naloţení a vyjeli na silnici, konečně jsem to vzdala a
klesla zpátky do sedadla. Ostatní SUV jeli s naším, ale neměla jsem
tušení, zda moji přátelé byli v nich.
Pouto mezi Lissou a mnou bylo ještě otupělé. Po tomto počátečním
šoku, kdy jsem necítila nic, tak jsem v ní začínala cítil malý pocit,
říkaly, ţe jsme stále spojeny a ţe ona je naţivu. To stačilo. Se vší tou
magií, kterou pouţila, bylo naše pouto dočasně oslabeno. Magie mezi
186
námi byla křehká. Pokaţdé, kdyţ jsem se snaţila pouţít vazbu k její
kontrole, to bylo, jako bych se dívala příliš vesele na něco a ještě byla
oslepená. Jen jsem musela předpokládat, ţe to půjde znovu brzo,
protoţe jsem potřebovala její pohled na to, co se stalo.
Ne, vybledlý pohled. Potřebovala jsem vědět, co se stalo. Byla jsem
ještě trochu v šoku a dlouhá cesta zpět k soudu mi dovolila zapracovat
na tom, k jakým faktům jsem se dokázala dostat. Okamţitě jsem
chtěla skočit k Dimitrijovi, ale bylo potřeba začít od začátku, pokud
jsem chtěla analyzovat vše, k čemu došlo.
Za prvé: Lissa okouzlila kůl a zadrţela to info ode mě. Kdy? Před
jejím výletem na vysokou školu? Na Lehighu? Zatímco byli v zajetí?
Nezáleţelo na tom.
Zadruhé, i přes její nepodařené pokusy s polštářem, se jí dostal kůl do
Dimitrijova srdce. Byl to boj, ale Christianův oheň to umoţnil. Trhla
jsem sebou, připomínajíc si popáleniny,které Lissa utrpěla v průběhu
toho utrpení. Cítila jsem bolest, kterou posílala skrz pouto. Adrian
nebyl na světě nejlepší léčitel, ale doufejme, ţe jeho kouzlo bude
stačit, aby se jí postaral o zranění.
Třetí a poslední skutečnost je. . . no. . . je to pravda? Lissa bodla
Dimitrije a pouţila stejné kouzlo na uzdravení. . . A pak? To byla
těţká otázka. Co se stalo, kromě toho, co se cítila jako jaderný výbuch
magie přes naše pouto? Kdyby jsem opravdu viděla, co si myslím, ţe
jsem viděla?
Dimitrij se. . . změnil.
On uţ nebyl Strigoj. Cítila jsem to v mém srdci, i kdyţ jsem na něj
měla jen krátký pohled. Bylo to dost, abych viděla pravdu. Strigojské
rysy byly pryč. Lissa udělal všechno, v co Robert přísahal, měla
všechno, co potřebovala, aby obnovila Strigoje, a určitě po tom všem,
magie. . . No, to bylo snadné věřit něčemu,co bylo moţné. Ţe se
Dimitrij vrátil, přitiskl se k Lisse se slzami utíkajícími po tváři. Ještě
nikdy jsem ho neviděla tak zranitelného. Nějak jsem nevěřila, ţe by
Strigoj plakal.
Něco v mém srdci se bolestně zkroutilo a já jsem zamrkala, abych
přestala plakat taky. Rozhlíţela jsem zpátky po svém okolí. Mimo
vůz, obloha byla zesvětlená. Skoro vyšlo slunce. Stráţci měli příznaky
únavy na tvářích, přesto záznam výrazy v jejich očích nikdy
187
nezaváhal. Ztratila jsem přehled o čase, ale moje vnitřní hodiny mi

řekly, ţe uţ jsme nějakou chvíli na cestě. Museli jsme být skoro zpět u
dvora.
Opatrně jsem se dotkla pouta a zjistila, ţe se vrátilo, ale stále křehké.
Bylo to, jako by blikalo a stále se obnovovalo. To bylo dost, a já jsem
vydechla úlevou. Kdyţ pouto poprvé přišlo před několika lety, bylo
to. . . neskutečný. Teď jsem jej přijala jako součást svého ţivota. Jeho
absence mi dnes připadala nepřirozená.
Pohlédla jsem do Lissy. Jela v SUV, okamţitě jsem doufala, ţe s ní
uvidím Dimitrije. Jeden pohled v budově mi nestačil. Potřebovala
jsem ho vidět znovu, potřebovala zjistit, jestli se tento zázrak skutečně
stal. Chtěla jsem se utopit v jeho očích, dívat se na Dimitrije, jako
kdysi dávno. Dimitrije, kterého jsem milovala.
Ale nebyl s Lissou. Nicméně tam byl Christian a on pohlédl na ni, jak
se pohnula. Uţ spala a stále se necítila ve své kůţi. To, s kombinací té
spalující bolesti drţelo naše pouto zamlţené. Věci se posunuly ze
zaměření na mě a dál, ale celkově jsem mohla sledovat, co se děje.
"Jak se cítíš?" zeptal se Christian. Jeho hlas a oči, kdyţ na ni zíral,byly
naplněni tolika náklonnosti, ţe se zdálo nemoţné, ţe si toho nevšimla.
Ale ona teď byla moc zaujatá.
"Unavená. Opotřebovaná. Jako... Já nevím. Stejně jako bych byla v
hurikánu. Nebo mě přejeli autem. Vyber cokoliv hrozného, tak jsem
se cítila."
Dal jí malý úsměv a jemně ji pohladil po tváři. Otevřela jsem se víc,
cítila jsem,jak v ní její bolest hoří a on se jemně dotknul její kůţe, i
kdyţ opatrně, aby ji to nebolelo.
"Je to hrozné?" zeptala se ho. "Je všechna kůţe spálená? Vypadám
snad jako nějaká cizí?"
"Ne," řekl s malým smíchem. "Není toho tolik. Jsi krásná, jako
vţdycky. Muselo by toho být víc, aby ses změnila."
Cítila pulzující bolest a jak si myslím, bylo tam více škod, neţ přiznal,
ale kompliment jí uklidnil. Na okamţik se jí celá existence zaměřila
na jeho tvář, způsob, jakým vycházejíc slunce se začíná zářit.
Pak se zbytek jejího světa zřítil na ni.
"Dimitrij! Musím vidět Dimitrije!"
188
V autě byli stráţci, a jak promluvila, rozhlédla se po nich. Jako se

mnou, nikdo jí zřejmě nebyl ochoten přiznat, co se stalo.
"Proč ho nemůţu vidět? Proč jste ho odvedli pryč?" To bylo namířeno
na všechny, kdo by něco odpověděl a konečně to udělal Christian.
"Protoţe si myslí, ţe je nebezpečný."
"On není. Je prostě... potřebuje mě. Bolí ho to uvnitř."
Christianovy oči byly najednou široký, jeho tvář naplněná panikou.
"On není... Ty s ním máš pouto?"
Myslela jsem,ţe podle toho, jak se tvářil, si vzpomněl na Avery a jak
propojení s více lidmi je strašně nebezpečné. Christian tam nebyl při
Robertových vysvětlení o duších,které přicházejí do světa mrtvých a
ţe obnovením Strigoje se nevytvoří pouto.
Lissa pomalu zavrtěla hlavou. "Ne... Prostě to vím. Kdyţ jsem se...
Kdyţ jsem ho uzdravovala, spojili jsme se a cítila jsem to. To, co jsem
musela udělat. . . Nedokáţu to vysvětlit. "Přejela si rukou vlasy,
frustrovaná, ţe nemůţe dát své kouzlo do slov. Únava jí začala lapit."
Bylo to, jako bych operovala jeho duši," řekla nakonec.
"Oni si myslí, ţe je nebezpečný," opakoval Christian jemně.
"On není!" Lissa se zamračila kolem sebe na zbytek cestujících ve
vozu, kteří se dívali někam jinam. "On uţ není Strigoj."
"Princezno", začal jeden ze stráţců nejistě, "Nikdo doopravdy neví, co
se stalo. Nemůţete mít jistotu, ţe -"
"Jsem si jistá,"řekla, hlasem příliš hlasitě v tak malém prostoru.
Vzduch kolem ní byl velící. "Já to vím. Zachránila jsem ho. Přivedla
jsem ho zpátky. Vím, ţe kaţdou částí mého těla i duše, ţe uţ není
Strigoj!"
Stráţci vypadali nesví, ţe by měli opět promluvit. Myslím, ţe byli jen
zmateni a opravdu, jak by nemohli být? Nebylo pro to ţádné
vysvětlení.
"Pst,"řekl Christian, poloţil ruku na její."Neexistuje nic, co můţeš
udělat, dokud nejsme zpátky u soudu. Stále jsi zraněná a vyčerpaná -
máš to na sobě celé napsané."
Lissa věděla, ţe má pravdu. Byla zraněná a vyčerpaná. Magie jí úplně
vyčerpala. Současně, co udělala pro Dimitrije, ji k němu vytvořilo
pouto - nikoli magické, ale psychické. Opravdu byla jako matka.
Cítila, ţe ho musí chránit a měla o něj strach.
189
"Potřebuju ho vidět," řekla.

Ona potřebuje? Co já?
"Uvidíš," řekl Christian, znějící jistější, neţ jsem měla podezření, ţe
byl. "Ale teď se snaţ odpočívat."
"Nemůţu," řekla, i kdyţ potlačila zívnutí.
Úsměv přelétl přes jeho rty, a objal ji kolem ramen a přitáhl si ji co
nejblíţe,jak bezpečnostní pásy povolili. "Zkus to," řekl jí.
Poloţila si hlavu na jeho hruď a jeho blízkost jí hojila sama o sobě.
Starosti a obavy o Dimitrije jí stále procházely, ale její tělo bylo pro
svou potřebu tentokrát silnější. Nakonec upadla do spánku v
Christianově objetí, sotva ho slyšela zamumlat "Veselé narozeniny."
O dvacet minut později, náš konvoj dorazil zpátky u soudu. Myslela
jsem, ţe to znamenalo okamţitou svobodu, ale moji stráţci se
nechystali vyjít ven, čekali na nějaký signál nebo instrukce, o kterých
se mi nikdo neobtěţoval zmínit. Ukázalo se, ţe čekali na Hanse.
"Ne," řekl, pevně poloţil ruku na moje rameno, jak jsem vystřelila z
auta a snaţila se dostat pryč. . . No, nebyla jsem si jistá kam. Tam, kde
je Dimitrij. "Počkej."
"Musím ho vidět!" Zvolala jsem a snaţila se ho přetlačit. Hans byl
jako cihlová zeď. Vzhledem k tomu, ţe dneska pobil víc Strigojů neţ
já, bych si myslela, ţe bude unavený a slabý. "Musíš mi říct, kde je."
K mému překvapení, to Hans udělal. "Pod zámkem. Daleko, daleko
mimo tvůj dosah. Nebo kohokoli jiného. Vím, ţe to býval tvůj učitele,
ale je lepší, kdyţ bude pro teď stranou."
Můj mozek, unavený z noční aktivity a rozrušený emocemi se s tím
nemohl smířit. Christianova slova se vrátila ke mně. "On není
nebezpečný," řekla jsem. "On uţ není Strigoj."
"Jak si můţeš být tak jistá?"
Stejná otázka byla poloţena Lisse. Jak bychom mohli opravdu
odpovědět? Věděli jsme to, protoţe jsme vynaloţili neuvěřitelné úsilí,
abychom zjistili, jak změnit Strigoje, a kdyţ se řídili podle těch
pokynů, vybuchla atomová bomba magie. Nebylo to dost důkazů?
Copak Dimitrijův vzhled nestačil?
Místo toho, moje odpověď byla, jako Lissina. "Prostě to vím."
Hans zavrtěl hlavou a teď jsem mohla vidět, ţe ve skutečnosti byl
vyčerpaný. "Nikdo neví, co se děje s Belikovem. Ti z nás, kteří tam
190
byli... No, nejsem si jistý, co jsem viděl . Všechno co vím je, ţe byl
před chvílí vedoucí Strigojů a teď je venku na slunci. Nedává to ţádný
smysl. Nikdo neví, co je."
"Je to dhampýr."
"A to zjistíme," pokračoval, ignoroval můj komentář, "Belikov musí
zůstat pod zámkem, neţ ho prověříme." Prověřit?To se mi nelíbilo.
Bylo to, jako by Dimitrij byl laboratorní zvíře. To moje nálada
vzplanula a málem jsem na Hanse začala řvát. O chvíli později jsem
se dostala sama pod kontrolu.
"Pak musím vidět Lissu."
"Ona byla přijata do zdravotnického zařízení k ošetření - coţ ona
potřebuje velmi nutně. Nemůţeš tam jít," dodal v očekávání nad mou
další reakcí. "Je tady polovina stráţců. Je tu chaos a ty překáţíš."
"Tak co mám sakra dělat?"
"Jdi se vyspat." Dal mi ironický pohled. "Stále si myslím, ţe máš
špatný názor, ale po tom, co jsem viděl tam... Dobře, řeknu to. Víš, jak
bojovat. Potřebujeme tě - zřejmě pro více neţ papírování. Teď běţ o
sebe pečovat."
A bylo to. Zamítnutí v jeho hlase bylo jasné a jak stráţci spěchali
kolem, bylo to, jako bych neexistovala. Ať uţ jsem předtím měla
potíţe, zdálo se, ţe se na ně zapomnělo. Ţádné další papírování. Ale
co jsem měla dělat? Byl Hans blázen? Jak bych mohla spát? Musela
jsem něco udělat. Musela jsem vidět Dimitrije - ale nevěděla jsem, jak
to provést. Pravděpodobně byl ve stejným vězení, jako byl kdysi
Viktor, coţ pro mě bylo nepřístupné. Také jsem potřebovala vidět
Lissu - ale ona byla hluboko v lékařském centru. Tady jsem neměla
moc. Potřebovala jsem apelovat na někoho, kdo má vliv.
Adrian!
Kdybych šla k Adrianovi, moţná by mohl vytáhnout nějaké kontakty.
Měl své královské připojení. Sakra, královna ho milovala, i přes jeho
flákačské způsoby. Zabíjelo mě, kdyţ jsem si uvědomila, ţe dostat se
k Dimitrijovi a vidět ho hned je nemoţné. Ale lékařské centrum?
Adrian mě mohl dostat k Lisse, i kdyţ to tam bylo přeplněné a
chaotické. Pouto bylo ještě rozmazané a mluví s ní přímo by mi
dovolilo, abych získala přímé odpovědi o Dimitrijovi. Plus, jsem ji
chtěla vidět na vlastní oči, ţe je v pořádku.
191
Přesto, kdyţ jsem dospěla k Adrianovu bydlení u soudu, byla jsem

informována vrátný, ţe Adrian uţ odešel před malou chvílí - dost
ironicky - šel do zdravotnického střediska. Zasténala jsem.
Samozřejmě, ţe uţ tam bude. Kvůli jeho léčitelským schopnostem ho
povolali z postele. Slabý, nebo ne, mohl by určitě pomoct.
"Byla jsi tam?" Zeptal se mě vrátný, jak jsem začala vyráţet zase pryč.
"Coţe?" Na chvíli jsem si myslela, ţe mluvil o zdravotnickým
středisku.
"Bitva se Strigoji! Záchrana. Slyšeli jsme celou řadu věcí."
"Uţ? Co jsi slyšel?"
Oči toho chlapa byly široké a nadšené. "Říká se, ţe téměř kaţdý
stráţce zemřel. Ale chytili jste Strigoje a přivedli ho zpět."
"Ne, ne... Tam bylo více zranění, neţ smrti. A taky..." Na okamţik
jsem nemohla dýchat . Co se stalo? Co se vlastně stalo s Dimitrijem?
"Strigoj byl změněn zpět na dhampýra."
Dveřník zíral. "Dostala jsi ránu do hlavy?"
"Já říkám pravdu! Vasilisa Dragomirová to udělala. Se silou duchem.
Rozšiř to kolem."
Nechala jsem ho s ústy dokořán. A stejně jako to, ţe jsem neměla více
moţností, jak získat více informací. Vrátila jsem se do svého pokoje s
poraţeným pocitem, ale také strašně ospalým. Alespoň to, co jsem
původně myslela. Po nějakém tempu jsem seděla na posteli, abych
přišla na nějaký plán. Přesto, ţe před chvílí jsem si myslela, ţe půjdu
spát, upadnout do spánku bylo těţké.
Probudila jsem s vyskočením, zmatená a s bolestmi v kaţdé části
mého těla, ţe jsem si ani neuvědomila, ţe jsem v boji získala také
rány. Nakoukla jsem na hodiny, ohromena, jak dlouho jsem spala. V
upírském rozvrhu bylo pozdě ráno. Během pěti minut jsem se
osprchovala a převlékla do neroztrhaného a nekrvavého oblečení.
Stejně jako to, ţe jsem byla venku ze dveří.
Lidé byli venku s jejich kaţdodenními činnostmi, ale kaţdý pár nebo
skupina,která prošla se zdála, ţe hovořila o bitvě ve skladu- a o
Dimitrijovi.
"Víš, ţe ona můţe uzdravovat," slyšela jsem jednoho Morojského
kluka mluvit ke své ţeně. "Proč ne Strigoje? Proč ne mrtví?"
192
"Je to šílenství," opáčila ţena. "Nikdy jsem nevěřila, v toho ducha. Je

to leţ, zakrýt skutečnost, ţe dívka Dragomirová se nikdy
specializovala."
Neslyšela jsem zbytek jejich konverzaci, ale ostatní,kolem kterých
jsem prošla, měli podobné témata. Lidé byli přesvědčeni, ţe buď celá
věc byla podvod nebo ţe Lissa je světec. Kaţdý tak často mluvil o
tom, ţe stráţci experimentují se Strigojem. Ve všech spekulací. Ale
nikdy jsem neslyšela Dimitrijovo jméno ani nevěděla, co se s ním
opravdu děje.
Soustředila jsem se pouze na svůj plán: Přijít ke stráţím, kteří hlídali
vězení u Soudu, i kdyţ jsem si nebyla jistá, co bych vlastně měla
dělat, kdyţ se tam dostanu. Nebyla jsem ani úplně jistá, ţe tam
Dimitrij ještě byl, ale zdálo se to s největší pravděpodobností. Kdyţ
jsem prošla kolem stráţce podél cesty, trvalo mi několik vteřin,neţ
jsem si uvědomila, ţe ho znám. Zastavila jsem se a otočila.
"Michaile!" Ohlédl se a uviděl mě, přistoupil. "Co se děje?" Zeptala
jsem se, ulevilo se mi dívat se na přátelský obličej. "Uţ pustili
Dimitrije?"
Zavrtěl hlavou. "Ne, stále se snaţí zjistit, co se stalo. Všichni jsou
zmatení, i kdyţ princezna stále přísahá co ho viděla, ţe uţ není
Strigoj."
V Michailově hlase byl zázrak - a taky nedočkavost. Doufal, ţe je to
pravda, ţe by mohla být šance pro jeho milovanou, aby byla spasena.
Mé srdce bolelo za něj. Doufala jsem, ţe on a Soňa mohli mít šťastný
konec, stejně jako -
"Počkej. Cos to říkal?" Jeho slova mě vytáhla z mého romantického
přemítání. "Říkal jsi,ţe Lissa ho viděla? Myslíš po boji?" Okamţitě
jsem se koukla skrz pouto. Bylo postupně rostoucí a jasnější - ale
Lissa spala, tak jsem se nedozvěděla nic.
"Poţádal o ni," vysvětloval Michail. "Tak ji nechali- hlídanou
samozřejmě."
Dívala jsem se, moje čelist skoro spadla na zem. Dimitrije mohli vidět
návštěvníci. Oni skutečně nechali návštěvníky, aby ho viděli. To mi
rozzářilo mou temnou náladu, která se ve mně zakořenila. Obrátila
jsem se pryč. "Díky, Michaile."
"Počkej, Rose -"
193
Ale já jsem se nezastavila. Běţela jsem ke stráţcům,kteří hlídali

vězení, vzpomínala na to, co jsem se právě dozvěděla. Byla jsem příliš
nadšená, moc oţivená touto novou informací. Můţu vidět Dimitrije.
Mohla bych být konečně s ním, zpátky jako dřív.
"Nemůţeš ho vidět."
Doslova jsem se zastavila, kdyţ mě stráţce zastavil v přední recepci.
"C-co? Musím vidět Dimitrije."
"Ne návštěvníci."
"Ale Lissa - ehm, Vasilisa Dragomirová ho viděla."
"Ptal se na ni."
Dívala jsem se nevěřícně. "Musel o mě poţádat taky."
Stráţce pokrčil rameny. "Jestli to udělal, nikdo mi to neřekl."
Hněv,který jsem drţela ode včerejška se konečně probudil. "Tak běţ
najít někoho, kdo to ví! Dimitrij mě chce vidět. Musíš mě nechat jít
dovnitř. Kdo je tvůj šéf?"
Stráţce se na mě zamračil. "Já nikam nejedu, dokud moje sluţba
nebude u konce. Kdyţ odejdeš, někdo pro tebe potom pošle. Aţ pak,
bez zvláštního povolení tam nikdo nesmí."
P překonání zabezpečení v Tarasovu, jsem se cítila docela jistá, ţe
bych tohohle chlapa dokázala odstranit rychle. Nicméně, jsem se cítila
stejně přesvědčena, ţe kdybych se tam dostala, narazila bych na
mnohem více stráţců. Musela jsem vymyslet něco rozumného. Bylo
to Dimitrij. Něco pro něj musím udělat. Mírným podívám do pouta
jsem viděla moţnost. Lissa se právě probudila.
"Fajn," řekla jsem. Zvedla jsem bradu a dala mu povýšený pohled.
"Díky za 'pomoc'." Nepotřebovala jsem odpověď. Šla jsem za Lissou.
Ona bydlela na téměř opačném konci dvora a já jsem tu vzdálenost
překonala rychlostí světla. Kdyţ jsem konečně dosáhla svého, a kdyţ
otevřela dveře do jejího pokoje, uviděla jsem, ţe ona byla připravena
skoro stejně rychle, jako já. Ve skutečnosti jsem cítila, ţe ona byla
velmi blízko k odchodu. Studováním obličeje a rukou jsem zjistila
úlevou, ţe téměř všechny popáleniny byly pryč. Několik červených
skvrn zůstalo na prstech, ale na tom nezáleţelo. Adrianovo dílo.
Ţádný doktor by tohle nedokázal. V bledě modrém tílku se svými
blond vlasy staţenými dozadu,se ale vůbec nedívala se jako někdo,
kdo zaţil takové velké utrpení před méně neţ dvacet čtyřmi hodinami.
194
"Jsi v pořádku?" zeptala se. I přes všechno ostatní, co se stalo, nikdy

se o mě nepřestala obávat.
"Jo, dobře." Fyzicky, přinejmenším. "Ty?"
Přikývla. "Fajn."
"Vypadáš dobře," řekla jsem. "Včera v noci... Myslím, ţe jsem se
docela bála. S ohněm..." Nemohla jsem se docela dokončit.
"Jo," řekla a podívala se ode mě pryč. Zdálo se, ţe je nervózní a
nesvá. "Adrian léčí docela dobře."
"Je to, kam jdeš?" V poutu bylo rozrušení a neklid. Bylo by rozumné,
kdyby chtěla, aby si pospíšila k lékařskému centru a pomohla taky. S
výjimkou. . . Další zkoumání mi dalo překvapivou pravdu. "Jdeš se
podívat na Dimitrije!"
"Rose -"
"Ne," řekla jsem netrpělivě. "Je to perfektní. Půjdu s tebou. Byla jsem
tam a oni mi nedovolili jít dovnitř."
"Rose -" Lissa teď vypadala velmi trapně.
"Dali mi nějaký kecy o tom, jak ţe se ptal na tebe a ne na mě a ţe to je
důvod, proč mě nemůţou nechat jít dovnitř. Ale jestli půjdeš ty, budou
mě muset pustit.
"Rose," řekla pevně, konečně prorazila mé tlachání. "Nemůţeš jít."
"Já - co?" Přehrála jsem její slova, jen v případě,ţe jsem přeslechla.
"Samozřejmě ţe můţu. Musím ho vidět. Ty víš, ţe ano. A on musí
vidět mě."
Pomalu zavrtěla hlavou, stále ještě nervózní - ale také soucitná. "Ten
stráţce měl pravdu," řekla. "Dimitrij se po tobě neptal. Pouze po
mně."
Všechny mé dychtivosti, všechno, co mě spalovalo, se najednou
zmrazilo. Byla jsem ohromená, zmatená víc neţ cokoliv jiného.
"No..." Připomněla jsem si, jak jí minulý večer drţel, jeho zoufalý
výraz ve tváři. Nenáviděla jsem to přiznat, ale to jaksi nedávalo smysl,
proč by o ni poţádal první. "Samozřejmě, ţe mě chce vidět. Všechno
je to nové a cizí, a ty jsi ten, kdo ho zachránil. Jakmile přijde víc, bude
mě chtít vidět taky."
"Rose, nemůţeš jít." Tentokrát byl smutkem v jejím hlase,který se
odráţel přes pouto, coţ mě zaplavilo. "Nejen to, ţe se po tobě neptal.
Konkrétně řekl, ţe tě nechce vidět.
195
Kapitola Osmumnáctá
Věc, která je váţně otravná v tomto psychickém spojení s někým je,

ţe hned poznáte, kdyţ lţe - nebo, v tomto případě, nelţe. Přesto, moje
reakce byla okamţitá a instinktivní.
"To není pravda."
"Není?" Dala mi kousavý pohled. Ona věděla, ţe jsem mohla cítit
pravdu v jejích slovech.
"Ale to... To nemůţe..." Moc často jsem slova neztrácela - a určitě ne s
Lissou. To já byla v našem vztahu ta pozitivní a vysvětlila jí, proč to
muselo být tak, jak bylo. Někde v našem poutu jsem si uvědomila, ţe
Lissa ztratila svojí křehkost.
"Mrzí mě to," řekla a hlas stále soucitný, ale také přísný. Pouto mi
prozradilo, jak moc nenáviděla,ţe mi říká nepříjemné věci. "Ţádal
mě... konkrétně mi říkal, abys tam nechodila. Taky, ţe tě nechce
vidět."
Zírala jsem na ni prosebně, můj hlas téměř dětský. "Ale proč? Proč by
to říkal? Samozřejmě, ţe chce se mnou mluvit. Musel být zmatený...."
"Já nevím, Rose. Vím jen to, co mi řekl. Je mi to líto." Sáhla po mně,
jako by mě chtěla obejmout, ale já jsem odstoupila. Moje hlava byla
stále otřesena.
"Půjdu s tebou stejně. Budu čekat nahoře s jinými stráţci. Potom, kdyţ
řekneš Dimitrijovi,ţe jsem tam, tak si to rozmyslí."
"Nemyslím si, ţe bys měla," řekla. "Zdál se opravdu váţný,kdyţ říkal,
aby tam nechodila- téměř zoufalý. Myslím, ţe věděl, ţe by jsi ho
mohla rozrušit."
"Rozrušit ho? Rozrušit ho? Liss, to jsem já! On mě miluje. Potřebuje
mě."
Trhla sebou, a já si uvědomila, ţe jsem na ni křičela. "Já udělám, co
řekl. Je to všechno tak matoucí... Prosím. Nevkládejte mi v této pozici.
Prostě... Počkáme a uvidíme, co se stane. A pokud chceš vědět, co se
děje, můţeš vţdycky... "
Lissa nedokončila, ale já jsem věděla, co navrhuje. Nabízela, abych
byla s ní při setkání s Dimitrijem prostřednictvím pouta. Bylo to velký
gesto z její strany - ne, ţe by mě mohla zastavit, kdybych to chtěla
196
udělat. Přesto se jí obvykle nelíbila představa, ţe ji 'špehuju' . Bylo to

to nejlepší, co ji napadlo, abych se cítila lépe.
Ne ţe by to skutečně pomohlo. Všechno bylo stále bláznivý. Mně je
odepřen přístup k Dimitrijovi. Dimitrij mě údajně nechtěl vidět! Jak je
to k čertu moţný? Moje kuráţná reakce ignorovala vše, co právě řekla
a šla by spolu s ní, začala by řvát, kdyby odmítla. Pocity z pouta mě
prosily. Nechtěla dělat problémy. Nemusí rozumět Dimitrijovu přání,
ale cítila, ţe by měla být poctěna, dokud nemohla situaci lépe
posoudit.
"Prosím," řekla. Ţalostný slovo mě nakonec přesvědčilo.
"Dobře." To mě zabilo, ţe to říkám. Bylo to jako přiznat poráţku. Ber
to jako taktický ústup.
"Děkuji ti." Tentokrát mě obejmula. "Přísahám, ţe dostaneš víc
informací a zjistíš, co se děje, ano?"
Kývla jsem, stále deprimovaná a šli jsme ven z budovy spolu. S
ponurou neochotou, jsem se s ní rozešla, kdyţ přišel čas, nechat ji jít k
budově stráţců,já jsem mířila do pokoje. Jakmile byla z mého
pohledu, okamţitě jsem vklouzla do její hlavy a sledovala jejíma
očima, kdyţ procházela dokonale posečenou trávou. Pouto bylo ještě
trochu zamlţený, ale po minutách stále jasnější.
Její pocity se míchaly. Cítila se kvůli mně špatně, vinu, ţe mě musela
odmítnout. Současně se těšila na návštěvu Dimitrije. Ona ho
potřebovala vidět taky - ale ne stejným způsobem jako já. Stále se za
něj cítila zodpovědná, hořela v ní touha, aby ho chránila.
Kdyţ dorazila do hlavního sídla budovy, stráţce, který mě zastavil se
na ni kývl na pozdrav a pak se rychle volal. O několik okamţiků
později vstoupili tři stráţci a pokynuli Lisse,aby je následovala do
hlubin budovy. Všichni vypadali neobvykle pochmurně, a to i na
stráţce.
"Nemusíte to udělat," řekl jí jeden z nich. "Jen proto, ţe se pořád
ptá..."
"Je to v pořádku," řekla chladně, důstojný vzduch všech královských.
"Mně to nevadí."
"Kolem bude spousta stráţců, stejně jako minule. Nemusíte se starat o
vaši bezpečnost."
Dala všem ostrý pohled. "Nikdy jsem z něj neměla strach."
197
Jejich sestup do budovy niţší úrovně přinesli bolestné vzpomínky,

kdyţ Dimitrij a já jsme navštívili Viktora. Mezi Dimitrijem a mnou
bylo dokonalé spojení, Dimitrijem, který mě úplně chápal. A po
návštěvě byl rozzuřený z Viktorových výhruţek proti mně. Dimitrij
mě miloval natolik, ţe byl ochoten udělat cokoliv, aby mě ochránil.
Dveře chráněné klíčem na kartu konečně povolily přístup do patra,
která se skládala většinou z dlouhé chodby lemovanou celami. Nebyl
tu stejný skličující pocit, jako měl Tarasov, ale toto místo bylo ostré a
lemovaný ocelemi, coţ vám nepřinášelo zrovna teplé a radostné
myšlenky.
Lissa sotva dokázala jít po chodbě, protoţe byla přeplněná stráţci.
Vše, kvůli zabezpečení jediné osoby. Nebylo nemoţné,aby Strigoj
prorazil ocelové tyče cely, ale Dimitrij nebyl Strigoj. Proč to neviděli?
Byli slepí?
Lissa a její doprovod si udělal cestu davem a zastavil se před jeho
celou. Vypadala absolutně studená, jako všechno ostatní v této oblasti
vězení, s ne více vybavením, které bylo nutné. Dimitrij seděl na úzké
posteli, nohy byly nataţené, nakláněl se do rohu zdi a stále byl zády
ke vstupu do cely. Nebylo toto, co jsem očekávala. Proč nebil do tyčí?
Proč nepoţadoval, aby ho pustili a neříkal jim, ţe není Strigoj? Proč
byl tak potichu?
"Dimitriji."
Lissin hlas byl měkký a jemný, naplněný teplem, které bylo výrazné
oproti chladu cely. Byl to hlas anděla.
A jak se Dimitrij pomalu otočil, bylo jasné, ţe si to myslel taky. Jeho
výraz se změnil před našima očima, z pochmurnosti do úţasu.
Nebyl jediný, plný údivu. Moje mysl mohla být spojena s Lissou, ale
zpátky přes dvůr, mé vlastní tělo téměř přestalo dýchat. Letmý
pohled,který jsem od něj dostala včera večer byl úţasný. Ale tohle. . .
tento úplný pohled, jak se díval na Lissu - na mě - inspiroval úzkost.
Byl to zázrak. Dárek. Div.
Váţně. Jak by si někdo mohl myslet, ţe byl Strigoj? A jak jsem se
mohla nechat přesvědčit, ţe ten Dimitrij na Sibiři byl tenhle? Uţ byl
čistý od bitvy a měl na sobě dţíny a jednoduché černé tričko. Jeho
hnědé vlasy měl staţené dozadu do krátkého ohonu, a slabý stín přes
jeho spodní stranu ukázal, ţe se potřeboval oholit. Asi mu nikdo
198
nechtěl nechávat břitvu. Bez ohledu na to, vypadal téměř sexy -

reálnější, více dhampýr. Více naživu. Jeho oči byly rozšířené. Jeho
smrtelně bílá kůţe - nyní pryč - byla vţdy překvapující, ale ty červené
oči byly nejhorší. Teď byly perfektní. Přesně takové, jak bývaly.
Teplé a hnědé a hluboké. Mohla bych se na ně dívat navţdy.
"Vasiliso," vydechl. Zvuk jeho hlasu sevřel mou hruď. Boţe, jak se mi
stýskalo po jeho hlasu. "Ty ses vrátila."
Jakmile se začal blíţit k mříţím, stráţci kolem Lissy začali uzavírat
pozice, připraveni jej zastavit, kdyby se pokusil praštit. "Zpátky!"
vyštěkla královským tónem, mračil se na všechny kolem sebe. "Dejte
nám nějaké místo." Nikdo nereagoval ihned a ona dala více energie do
svého hlasu. "Myslím to váţně! Krok zpátky!"
Cítila jsem nejnepatrnější pramínek magie přes naše pouto. Nebylo to
velké mnoţství, ale ona podpořila svá slova trochou nátlaku. Bylo
sotva moţné ovládnout tak velkou skupinu, ale příkaz měl dost síly,
aby se trochu pohnuli a vytvořili prostor mezi ní a Dimitrijem.
Obrátila svou pozornost zpět k němu, chování okamţitě změnila z
nelítostného.
"Samozřejmě jsem se vrátila. Jak se máš? Jsou..." Vrhla nebezpečný
pohled na stráţce v hale. "Zacházejí s tebou dobře?"
Pokrčil rameny. "Fajn. Nikdo mi neubliţuje." Kdyby byl takový jako
za starých časů, on by nikdy nepřiznal, ţe mu někdo ublíţil. "Jen
spoustu otázek. Tolik otázek." Jeho hlas zněl unaveně, znovu. . . velmi
rozdílný od Strigoje, který nikdy nepotřeboval odpočinek. "A moje
oči. Pořád chtějí zkoumat mé oči."
"Ale jak se cítíš?" zeptala se. "Ve tvé mysli? Ve tvém srdci?" Pokud
by celá tahle situace nebyla tak smutná, tak bych byla pobavená. Bylo
to velmi terapeutní výslech - něco, co jsem já a Lissa zaţívaly často.
Nesnášela jsem tyhle otázky, ale teď jsem opravdu chtěla vědět, jak se
cítil Dimitrij.
Jeho pohled, který se tak soustředěně zaměřoval na ni,se teď rozplynul
a rostl do rozostření. "Je to... Je to těţké popsat. Je to, jako bych se
probudil ze snu. Noční můry. Jako bych sledoval někoho jiného jednat
prostřednictvím mého těla - stejné, jako bych byl ve filmu nebo hře.
Ale nebyl to někdo jiný. Byl jsem to já. Všechno jsem to byl já a teď
199
jsem tady, a celý svět se změnil. Mám pocit, jako bych se všechno
znovu učil."
"To přejde. Zvykneš si na to, jakmile se usadíš do svého starého já."
To bylo asi na její straně, ale cítila se tak jistá.
Naklonil hlavu směrem ke shromáţděným stráţcům. "Oni si to
nemyslí."
"Budou," řekla neústupně. "My jen potřebujeme více času."
Rozhostilo se ticho a Lissa zaváhala před mluveních jejích dalších
slov. "Rose... tě chce vidět."
Dimitrijův snový, nevrlý postoj se prudce změnil, aţ jsem slyšela jeho
bušení srdce. Jeho oči se soustředily zpět na Lissu, a já jsem dostala
náznak pravdy, jeho silných emocí. "Ne. Kdokoliv, ale jí ne. Nemůžu
jí vidět. Nepouštěj ji sem. Prosím."
Lissa polka,nejistá, jak reagovat. Skutečnost, ţe měla publikum to
dělalo těţší. Nejlepší co mohla udělat, bylo sníţit její hlas tak, ţe ho
ostatní nemohli slyšet. "Ale. . . ona tě miluje. Má o tebe strach. Co se
stalo. . . ţe jsme tě dokázali zachránit? No, spoustu z toho jen díky jí."
"Ty jsi mě zachránila."
"Já udělala pouze poslední krok. Zbytek. . . No, udělala Rose, ehm,
mnoho. "To řekla místo organizování útěku z vězení a získání
uprchlíků.
Dimitrij se otočil od Lissy a oheň, který krátce zapálil jeho rysy
vybledl. Přešel na stranu cely a naklonil se proti zdi. Zavřel oči na pár
vteřin, zhluboka se nadechl a pak je otevřel.
"Kdokoli, ale ne její," zopakoval. "Ne potom, co jsem jí udělal. Udělal
jsem spoustu věcí. . . hrozných věcí." Otočil ruce dlaněmi vzhůru a na
okamţik na ně zíral, jako by ho mohl vidět krev."Co jsem udělal jí
bylo nejhorší ze všech - zejména proto, ţe to byla ona. Přišla mě
zachránit z toho stavu, a já.. ." Zavrtěl hlavou. "Udělal jsem jí strašné
věci. Hrozné věci ostatním. Nemůţu jí potom čelit. Co jsem udělal je
neodpustitelné."
"To ne," řekla Lissa naléhavě." Nebyl jsi to ty. Ne tak docela. Odpustí
ti."
"Ne. Pro mě není odpuštění - ne po tom, co jsem udělal. Nezaslouţím
si ji, nezaslouţím si být v jejím okolí. Jediné, co mohu udělat..." Vrátil
se k Lisse a k úţasu obou z nás, před ní padl na kolena. "Jediné, co
200
mohu udělat - jen vykoupení můţu zkusit - je ti oplatit mé

zachránění."
"Dimitriji," začala nejistě, "Říkala jsem ti -"
"Cítil jsem sílu. V tu chvíli jsem cítil, ţe přinášíš mou duši zpět. Cítil
jsem tě ji léčit. To je dluh, který nemůţu nikdy splatit, ale přísahám,
ţe strávím zbytek ţivota snaţením se o to." Díval se na ni, okouzlený
pohled zpět na jeho tváři.
"Nechci to. Není nic k splácení."
"Všechno je k splácení," namítl. "Dluţím ti svůj ţivot - mojí duši. Je
to jediný způsob, jak se mohu přiblíţit k vykoupení sebe za všechno,
co jsem udělal. Stále to není dost... Ale je to všechno, co můţu
udělat." Sepjal ruce. "Přísahám, co budeš potřebovat, cokoli - pokud je
to v mých silách - udělám to. Budu slouţit a chránit tě po zbytek mého
ţivota. Budu dělat, co řekneš. Máš mou věrnost navţdy."
Opět Lissa začala říkat,ţe nechce, ale pak poučená myšlenka jí přišla
na mysl. "Uvidíš se s Rose?"
Ušklíbl se. "Cokoli, jen ne to."
"Dimitriji -"
"Prosím. Udělám pro tebe cokoliv jiného, ale kdyţ jí uvidím... bude to
strašně bolet."
To byl asi jediný důvod, proč se Lissa podvolila. To a zoufalý,
sklíčený pohled na tváři Dimitrije. To bylo něco, co jsem ještě nikdy
neviděla. Vţdycky byl tak nepřemoţitelným v mých očích, a tento
náznak zranitelnosti ho ve mně udělal slabším. Jednoduše je prostě
sloţitější. Milovala jsem ho víc - a chtěla mu pomoci.
Lissa mu mohla jen dát malé přikývnutí jako odpověď dříve, neţ
jeden ze stráţců u cely řekl, ţe musí odejít. Dimitrij byl stále ještě na
kolenou, kdyţ ji doprovodil ven a díval se za ní s výrazem, který říkal,
ţe ona je nejbliţší naděje, jak se vrátit na tento svět.
Mé srdce bylo zkroucené jak smutkem tak ţárlivostí - a trochou
vzteku taky. Byla jsem jediná, koho odmítal vidět. Jak se opovaţuje?
Jak se opovaţuje jednat s Lissou jako by byla nejlepší věc na světě?
Udělala toho hodně, aby ho zachránila, pravda, ale já jsem byla ten,
který pro něj cestoval po celém světě. Já jsem ten, kdo pro něj
neustále riskoval svůj ţivot. A co je nejdůleţitější, byla jsem ten, kdo
ho miloval. Jak se mohl obrátit zády?
201
Lissa a já jsme byly zmatený a rozrušený, kdyţ opustila budovu. Obě

jsme byly bez sebe kvůli stavu Dimitrije. Přesto, jak jsem byla
naštvaná kvůli jeho odmítnutí,být se mnou, jsem se ještě cítila hrozně
při pohledu na něj,jak klesl. To mě zabíjelo. Nikdy předtím jednal
tímto způsobem. Po útoku na akademii, byl jistě smutný a truchlil nad
ztrátou. To byl jiný druh zoufalství. Byl to hluboký pocit deprese a
pocit viny, z čehoţ se necítil schopný uniknout. Lissa a já jsme tím
byly šokovány. Dimitrij byl vţdy muţ činu, někdo,kdo byl připraven
vstát po tragédii a bojovat příští bitvu.
Ale tohle? To bylo obrovský rozdíl od toho, co jsem v něm kdy
viděla, a Lissa a já jsme měly divoce různé představy o tom, jak jej
řešit. Její jemnější, soucitný přístup byl, aby s ním mluvila a zároveň
klidně přesvědčila Soudní úředníky, ţe Dimitrij uţ není hrozbou.
Moje řešení tohoto problému bylo jít k Dimitrijovi, bez ohledu na to,
co prohlašoval, ţe nechtěl. Dostala jsem se dovnitř vězení a zase
zpátky ven. Dostat se do cely by měla být hračka. Byla jsem si stále
ještě jistá, ţe jakmile mě spatří, změní se mu v srdci všechny ty kecy o
vykoupení. Jak by mohl opravdu myslet, ţe mu neodpustím? Milovala
jsem ho. Chápala jsem to. A pokud jde o přesvědčení úředníků, ţe
není nebezpečný. . . No, můj způsob tam byl trochu stále neurčitý, ale
měla jsem pocit, ţe by si vyţádalo hodně křičení a bití na dveře.
Lissa věděla dobře, ţe jsem sledovala její setkání s Dimitrijem, tak
neměla pocit, ţe je povinna přijít mě vidět, ne kdyţ věděla, ţe ji stále
můţou potřebovat v mediálním centru. Slyšela,ţe se Adrian málem
zhroutil veškerými kouzly, aby pomohl ostatním. Zdálo se to u něj tak
neobvyklý, tak nesobecký. . . udělal úţasné skutky, za velkou cenu pro
sebe.
Adrian.
Tam byl problém. Neměla jsem šanci ho vidět po tom, co jsme se
vrátili ze skladu. A kromě jednání o něm, jak léčí ostatní, opravdu
jsem na něj vůbec nemyslela. Já bych řekla, ţe pokud by Dimitrij
mohl být skutečně zachráněn, neznamenalo to konec mezi Adrianem a
mnou. Přesto, Dimitrij byl sotva zpátky dvacet čtyři hodin, a tady
jsem, uţ posedlá jen -
"Lisso?"
202
Navzdory tomu, ţe jsem se stáhla zpět do své vlastní mysli, část mě

byla ještě roztrţitě spolu s Lissou. Christian stál mimo lékařské
centrum, opřený o její stěny. Z jeho drţení těla to vypadalo, jako
kdyby tam uţ chvíli čekal na něco - nebo spíš na někoho.
Ona se zastavila a nevysvětlitelně všechny myšlenky na Dimitrije
zmizely. Ale no tak. Chtěla jsem ty dva dát zas do pořádku, ale my
jsme neměli čas. Dimitrijův osud byl mnohem důleţitější, neţ
hašteření s Christianem.
Christian nevypadal, jako by byl v naštvané náladě. Jeho výraz byl
zvědavý a starostlivý, kdyţ se na ni díval. "Jak se cítíš?" zeptal se.
Nemluvili spolu, co jsme se vrátili zpátky, a ona byla hodně
nesouvislá během toho všeho.
"Fajn." Dotkla se nepřítomně svých tváří. "Adrian mě uzdravil."
"Myslím, ţe je k něčemu dobrý." No, moţná, ţe nakonec Christian
dnes byl trochu naštvaný. Ale jen trochu.
"Adrian dělá spoustu dobrých věcí," řekla, i kdyţ si nemohla pomoci
malým úsměvem. "Běhal celou noc."
"A co ty? Vím, jak se máš. Jakmile ses postavila na nohy, ihned si tu
pravděpodobně byla vedle něj."
Zavrtěla hlavou. "Ne. Po tom, co mě uzdravil, jsem se šla podívat na
Dimitrije."
Veškeré veselí zmizelo z Christianovi tváře. "Ty jsi s ním mluvila?"
"Dvakrát, teď. Ale jo. Mluvila."
"A?"
"A co?"
"Jaký je?"
"Je jako Dimitrij." Najednou se zamračila, znovu zváţila své slova.
"No... Ne tak docela jako Dimitrij."
"Co,je v něm stále něco ze Strigoje?" Christian se napřímil, modré oči
blikaly. "Jestli je stále nebezpečný, nemáš k němu chodit blízko -"
"Ne!" vykřikla. "On není nebezpečný. A..." Vzala několik kroků
vpřed, opětovala jeho pohled. "I kdyby byl, nemáš právo mi říkat, co
můţu, nebo nemůţu dělat!"
Christian si dramaticky povzdechl. "A to jsem si myslel,ţe Rose je
jediná, kdo se vrhá do hloupých situací, bez ohledu na to, zda by ji to
mohlo zabít."
203
Lissin hněv vzplanul rychle, pravděpodobně proto, ţe pouţívala

ducha. "Hej, neměl jsi ţádné problémy při pomáhání probodnutí
Dimitrije! Trénoval jsi mě pro to."
"To bylo něco jiného. Byli jsme ve špatné situaci a kdyby se to
zvrtlo... No, mohl jsem ho zapálit." Christian si ji prohlíţel od hlavy
aţ k patě a v jeho pohledu něco bylo. . . něco, co vypadalo více neţ
jen objektivní zhodnocení. "Ale já jsem nemusel. Bylas úţasná.
Probodla jsi ho. Nevěděl jsem, jestli bys mohla, ale ty ano... A oheň...
Vůbec jsi neváhala, ale muselo to být hrozné...."
Jak mluvil, zadrhl se mu hlas, jako by teprve teď posuzoval důsledky,
co by se Lisse mohlo stát. Jeho zájem a obdiv jí zčervenal a naklonila
hlavu - starý trik - tak, aby pramínky vlasů, který unikly z jejího
ohonu spadly vpřed a skryly její tvář. Nebylo potřeba ji. Christian se
nyní ostře díval do země.
"Musela jsem to udělat," řekla nakonec. "Musela jsem zjistit, jestli to
je moţné."
Podíval se nahoru. "A je... Ano? Opravdu nejsou ţádné stopy po
Strigoji?"
"Ţádné. Jsem pozitivní. Ale nikdo tomu nevěří."
"Obviňuješ je? Chci říct, ţe jsem s tím pomohl a chtěl jsem, aby to
byla pravda... ale nebyl jsem si jist, zda by se z toho opravdu, opravdu
někdo mohl dostat." Podíval se znovu na Lissu. Lissa cítila jeho vůni,
ale v dálce, ustaraný výraz v jeho tváři jí řekl, ţe jeho myšlenky
nebyly přirozené. Ani jeho se netýkaly dimitrije, uvědomila jsem si.
Přemýšlel o svých rodičích. Co kdyţ kolem byli uţivatelé ducha, kdyţ
se Ozerovi přeměnili na Strigoje? Co kdyby byl způsob, jak je
zachránit?
Lissa, nehádala se, coţ jsem tipovala, poznamenala: "Já ani nevím,
jestli jsem věřila já. Ale jakmile se to stalo, no... Věděla jsem. Já vím.
Neexistuje v něm ţádný Strigoj. Musím mu pomoci. Musím nutit
ostatní, aby si to uvědomili. Nemohu ho nechat zamknout navţdy -
nebo ještě něco horšího." Dostat Dimitrije ze skladiště pro ni nebylo
snadné, aniţ by ho jiní stráţci neprobodli, a ona se zachvěla
připomínaje si těch prvních pár sekund po jeho změně, kdy všichni
křičeli, aby ho zabili.
204
Christian se otočil a setkala se zvědavě s jejíma očima. "Co jsi

myslela, kdyţ jsi řekla, ţe byl jako Dimitrij, ale ne jako Dimitrij?"
Její hlas se trochu třásl, kdyţ promluvila. "Je... Smutný."
"Smutný? Zdá se, ţe by měl být šťastný, ţe je zachráněn."
"Ne... Nerozumíš. Cítí se strašné za všechno, co dělal jako Strigoj.
Trestuhodně, depresivně. Trestá se sám za to, protoţe si nemyslí, ţe
mu můţe být odpuštěno."
"Do prdele, "řekl Christian, zaskočený. Několik Morojských
dívek,které právě procházeli se na něj pohoršeně podívalo.
Spěchaly,šeptající si mezi sebou. Christian si jich nevšímal. "Ale
nemohl si pomoct -"
"Já vím, já vím. Uţ jsem mu to říkala."
"Můţe Rose pomoci?"
"Ne," řekla bez obalu Lissa.
Christian čekal, zřejmě doufal, ţe to řekne podrobněji . Naštvání
rostlo, kdyţ ne. "Co tím chceš říct, ţe nemůţe? Měla by mu být
schopna pomoci více, neţ kdokoli jiný!"
"Nechci to probírat." Moje situace s Dimitrijem jí hodně vadila. To
jsme byly dvě. Lissa se obrátila k lékařské budově. Vypadala
královsky a uvnitř jako hrad, ale umístěné zařízení pro sterilní a
moderní jako ţádné jiné nemocnice. "Hele, musím se dostat dovnitř. A
nedívej se na mě takhle."
"Jako co?" zeptal se, přičemţ udělal pár kroků směrem k ní.
"Tak nesouhlasně, naštvaně, kdyţ nedostaneš to, co chceš."
"Nemám ten pohled!"
"Máš ho teď." Odvrátila se od něj, směrem ke dveřím centra. "Pokud
chceš znát celý příběh,můţeme si promluvit později, ale nemám čas...
A upřímně... Nemám opravdu pocit, ţe bych ti to měla říct."
Tak naštvaný pohled - a ona měla pravdu- trochu vyblednul. Téměř
nervózně, řekl: "Dobře. Takţe později. A Lisso..."
"Hmm?"
"Jsem rád, ţe jsi v pořádku. Co jsi včera v noci ... no, opravdu to bylo
úţasné."
Lissa na něj zírala několik těţkých vteřin, její srdeční frekvence se
mírně zvýšila, kdyţ sledovala, jak lehký vánek čechrá černé vlasy.
205
"Nemohla bych to udělat bez tvojí pomoci," řekla nakonec. S tím se

otočila a šla dovnitř a já jsem se vrátila úplně do své vlastní hlavy.
A jako dříve, byla jsem ztracená. Lissa bude obsazená celý den, a
postavit se a křičet na stráţce v kanceláři by nepomohlo, abych se
dostala k Dimitrijovi. No, byla tam šance, ţe kdybych je obtěţovala
opravdu hodně, hodili by mě do vězení také. Pak by jsme Dimitrij a já
byli se vedle sebe. Okamţitě jsem odmítla ten plán, obávala se, ţe
jediná věc, které bych dosáhla, by byla další halda papírů.
Co jsem mohla dělat? Nic. Potřebovala jsem ho vidět znovu, ale
nevěděla jak. Nenáviděla jsem nemít plán. Lissino setkání s
Dimitrijem pro mě nebylo dost dlouhé, a tak jako tak, cítila jsem, ţe je
důleţité, abych ho viděla mýma očima, ne jejíma. A oh, ten smutek. . .
ten naprostý pohled beznaděje. Nemohla jsem to vydrţet. Chtěla jsem
ho drţet. Říct mu, ţe všechno bude v pořádku. Chtěla jsem mu říct,ţe
mu odpouštím a ţe bychom dělat všechno jako dřív. Mohli bychom
být spolu, prostě tak, jak jsme plánovali. . .
Myšlenka mi vehnala slzy do očí, a se svou frustrací a nečinností,
jsem se vrátila do svého pokoje a důrazně kráčela k posteli. Sama
jsem konečně mohla uvolnit vzlyky, které jsem drţela od včerejšího
večera. Ani jsem úplně nevěděla ,pro co jsem plakala. Trauma a krev z
posledního dne. Moje vlastní zlomené srdce. Dimitrijův smutek. Kruté
okolnosti, které zničily naše ţivoty. Opravdu, tam bylo hodně
moţností.
Zůstala jsem ve svém pokoji po značné části dne, ztratila se ve
vlastním ţalu a neklidu. Znovu a znovu jsem si přehrávala Lissino
setkání s Dimitrijem, co řekl a jak vypadal. Ztratila jsem pojem o čase
a zaklepání na dveře málem způsobilo, ţe mi puklo srdce.
Spěšně jsem si promnula oči, otevřela dveře a nalezla Adriana
stojícího venku. "Ahoj," řekla jsem trochu překvapená jeho přítomnost
- nemluvě o vině, protoţe myslela a plakala pro jiného muţe. Nebyla
jsem ještě připravená čelit Adrianovi, ale vypadalo to, ţe teď nemám
na výběr. "Chceš ... Chceš jít dál?"
"Kéţ bych mohl, Malá dhampýrko." Zdálo se, ţe spěchá, ne, ţe přišel
mluvit o našem vztahu. "Ale tady ti předávám pozvánku."
"Pozvánku?" Zeptala jsem se. Moje mysl byla stále s
Dimitrijem. Dimitrij, "Pozvání na večírek.“
206
Kapitola Devatenáctá
"Zbláznil jsi se?" Zeptala jsem se.

On mi dal stejný pohled beze slov, kdyţ jsem se zeptala na tuto
otázku.
Povzdechla jsem si a zkusila to znovu. "Party? To je tlačit a to i pro
vás. Lidé zemřeli! Stráţci. Priscilla Vodová." Nemluvě o lidech, kteří
vstali z mrtvých. Pravděpodobně bude nejlepší, nechat tuto část mimo.
"Tohle není správná doba na blbosti a pivo."
Čekala jsem, ţe Adrian řekne, ţe je vţdy vhodná doba na pivo, ale
zůstal váţný. "Vlastně je to proto, ţe lidé umírali, ten večírek je kvůli
nim. Není to zábava. Moţná párty ani není správné slovo. Je to..."
Zamračil se, chytil se slov. "Speciální událost. Elitní."
"Všechny královské události jsou elitní," poukázala jsem.
"Jo, ale ne kaţdý královský je tak nazývá. Je to... No, elitní elita."
To opravdu moc nepomohlo. "Adriane -"
"Ne, poslouchej." On dělal známé gesto, které poukázalo na jeho
zklamání, přejel si rukou vlasy. "Není to tak party jako obřad. Stará,
stará tradice od... Já nevím. Rumunska, myslím. Říkají tomu Hodina
mrtvých. Ale je to způsob, jak uctít mrtvé, tajemství nejstarší pokrevní
linie."
Vzpomínky destruktivní tajné společnosti na svatém Vladimírovi se
vrátily ke mně. "Není to něco s Mana, ţe?"
"Ne, přísahám. Prosím, Rose. Já tam opravdu nejsem potřeba, ale
moje máma mě tam chce a já bych opravdu rád, kdybys šla se mnou."
Elita a rodokmen -dvě varovná slova. "Budou tam i další dhampýři?"
"Ne." Pak dodal rychle: "Ale udělal jsem opatření pro některé lidi, ţe
tam budou. Bude to lepší pro nás pro oba."
"Lissa?" Hádala jsem. Pokud existoval někdo váţený z rodokmenu,
ona byla.
"Jo. Jen jsem ji potkal v lékařském centru. Její reakce byla asi jako je
ta tvoje."
To se mi vrátilo úsměv. Také to vzbudilo můj zájem. Chtěla jsem s ní
mluvit víc o tom, co se stalo během její návštěvy u Dimitrije a věděla
jsem, ţe se mi proto vyhýbala. Pokud bude nějaký hloupý královský
rituál nebo co to je, bude to nejlepší místo k setkání.
207
"Kdo ještě?"
"Lidi, které máš ráda."
"Fajn. Buď tajemný. Já půjdu na to setkání kultu."
To mi trochu vrátilo úsměv. "Těţko kult, Malá dhampýrko. Je to
opravdu způsob, jak se naposledy rozloučit s lidmi zabitými v boji."
Natáhl ruku a přejel dlaní po mé tváři. "A jsem rád... Boţe, jsem tak
rád, ţe nejsi ani jedna z nich. Ty nevíš,...." Jeho hlas se zadrhl,
prostořeký úsměv chvějící se na moment před tím,neţ znovu
promluvil. "Ty nevíš, jak jsem se bál. Kaţdou minutu,co jsi byla pryč,
kaţdou minutou jsem nevěděl, co se stalo s tebou... To byla muka. A i
potom, co jsem slyšel, ţe jsi v pořádku, jsem se ptal kaţdého v
zdravotnickém středisku, co věděli. Viděli tě bojovat, ublíţit..."
Cítila jsem v krku knedlík. Nebyla jsem schopna vidět Adriana, kdyţ
jsem se vrátila, ale měla jsem mu poslat zprávu. Stiskla jsem mu ruku
a snaţila se udělat vtip nad něčím, co opravdu nebyla ţádná legrace.
"Co říkali? Ţe jsem byla úţasná?"
"Jo, vlastně. Nemohli o tom přestat mluvit, jak úţasná jsi byla v bitvě.
K tetě Taťáně se to doneslo taky, co jsi udělala a dokonce byla
ohromená."
Ou. To bylo překvapení. Začala jsem se ptát více, ale jeho další slova
mě zastavila.
"Také jsem slyšel, ţes řvala na kaţdého, abys zjistila něco o Belikovi.
A ţe jsi dnes ráno bila na dveře stráţcům."
Podívala jsem se pryč. "Oh. Jo. Já... Podívejte se, omlouvám se, ale
musela jsem -"
"Hej, hej." Jeho hlas byl těţký a váţný. "Neomlouvej se. Chápu."
Dívala jsem se na něj. "Opravdu?"
"Hele, to není nic, co jsem neočekával, kdyby se vrátil."
Podívala jsem se na něj váhavě, studovala jeho váţný výraz. "Já vím.
Vzpomínám si, co jsi řekl předtím. . . ."
Přikývl a pak mi dal další smutný úsměv." Samozřejmě jsem vlastně
neočekával, ţe se to povede. Lissa se snaţila vysvětlit kouzlo, které
pouţila. . . ale dobrý Boţe. Nemyslím si, ţe bych někdy mohl udělat
to, co ona."
"Věříš?" Zeptala jsem se." Věříš, ţe uţ není Strigoj?"
208
"Jo. Lissa řekla, ţe není a já jí věřím. A viděl jsem ho z dálky venku

na slunci. Ale nejsem si jistý, ţe je to dobrý nápad,aby ses s ním
setkala."
"To mluví tvoje ţárlivost." Neměla jsem absolutně ţádné právo, aby
to znělo obviňujíc, protoţe moje srdce bylo celé zmuchlané
Dimitrijem.
"Samozřejmě je to ţárlivost," řekl Adrian ledabyle." Co jsi čekala?
Bývalá láska tvého ţivota se vrátila - z mrtvých, nic méně. To není
něco, z čeho jsem opravdu nadšený. Ale já nemám ti za zlé, ţe máš
zmatený pocit."
"Říkala jsem ti předtím -"
"Já vím, já vím. "Adrian nezněl nijak zvlášť naštvaně. Ve skutečnosti
bylo v jeho hlase znát překvapení." Vím, ţe jsi řekla, ţe jeho návrat
neovlivní to, co je mezi námi. Ale je jedna věc, říct to předtím, neţ se
to stane a druhá, kdyţ se to stane doopravdy."
"Co tím chceš říct?" Zeptala jsem se, trochu zmatená.
"Chci tě, Rose." Stiskl mi ruku ještě pevněji. "Vţdycky jsem tě chtěl.
Chci být s tebou. Chtěl bych být jako ostatní kluci a říct, ţe se o tebe
taky postarám, ale... No. Kdyţ přijde na věc, pravděpodobně se spíš ty
postaráš o mě."
Smála jsem ze zlomyslnosti. "Některé dny jsem měla pocit, ţe jsi pro
sebe větším nebezpečím, neţ kdokoliv jiný. Smrdíš jako cigarety, víš."
"Hele, nikdy jsem neřekl, ţe jsem dokonalý. A ty se mýlíš. Ty jsi asi
nejnebezpečnější věc v mém ţivotě."
"Adriane - "
"Počkej." Jeho druhou rukou přitiskl prsty na mé rty. "Jen poslouchej.
Bylo by hloupé, abych si myslel, ţe kdyţ se vrátí tvůj starý přítel, ţe
to na tebe nebude mít ţádný vliv. Tak, líbí se mi, ţe ho chceš vidět?
Ne, jistěţe ne. To je instinkt. Ale je toho víc, víš. Věřím, ţe je znovu
dhampýr. Naprosto. Ale..."
"Ale co?" Adrianova slova ve mně vzbudila zvědavost víc, neţ kdy
jindy.
"Ale jenom proto, ţe není Strigoj to neznamená, ţe je to z něj úplně
pryč. Vydrţ." Adrian viděl otevření mých úst v rozhořčení. "Neříkám,
ţe je zlý nebo musí být zlý nebo něco takového. Ale to, čím si prošel...
To je obrovský. Impozantní. Moc toho o tom proměňování nevíme.
209
Jaký dopad to na něj bude mít? ţe by násilnické části jeho náhle

zmizely? To je to, co mi dělá starost Rose. Znám tě. Vím, ţe nejsi
schopná si pomoct. Uvidíš ho a budeš s ním mluvit. Ale je to
bezpečné? To je to, co nikdo neví. Nevíme nic o tom. Nevíme, jestli je
nebezpečný."
Christian řekl totéţ Lisse. Prohlédla jsem Adriana soustředěně. Znělo
to jako záminka, aby jsme Dimitrij a já byli od sebe. Přesto jsem
viděla pravdu, v těch tmavě zelených očích. Chtěl to. Byl nervózní z
toho, co Dimitrij mohl udělat. Adrian byl také čestný v té ţárlivosti,
coţ jsem musela obdivovat. Nenařizoval, abych neviděla Dimitrije
nebo se nesnaţil diktovat moje chování. Líbilo se mi to taky. Natáhla
jsem ruku a propletla si prsty s Adrianovými.
"On není nebezpečný. On je. . . smutný. Smutný za to, co udělal. Vina
z jeho zabíjení."
"To si dovedu představit. Asi bych si neodpustil, kdyţ bych si náhle
uvědomil, ţe jsem brutálně zabíjel lidi za poslední čtyři měsíce.
"Adrian si mě přitáhl k sobě a políbil mou hlavu." A kvůli kaţdému z
nás- ano, i kvůli němu - opravdu doufám, ţe je přesně takový, jakým
byl. Jen si dej pozor, ano?"
"Budu," řekla jsem a políbila ho na tvář." Vzhledem k tomu, ţe jsem
vţdycky."
Zazubil se a pustil mě." To je nejlepší, v co můţu doufat. Teď se
musím na chvíli vrátit zpátky k mým rodičům. Vrátím se pro tebe ve
čtyři, jo?"
"Tak jo. Je něco, co bych si měla obléknout na tajemnou párty?"
"Pěkné šaty budou fajn."
Něco mě napadlo." Pokud je to tak elitní a prestiţní, jak tam chceš
dostat pokorného dhampýra, jako jsem já?"
"S tímhle." Adrian sáhl po sáčku v kapsách. Podal mi ho.
Kupodivu jsem otevřela sáček a zírala na to, co jsem viděla. Byla to
maska, která se vztahovala jen na horní polovinu obličeje kolem očí.
Byla zlatá se zelenými listy a květy růţe.
"Maska?" zvolala jsem. "Budeme nosit masky? Co je to, Halloween?"
Zamrkal. "Uvidíme se ve čtyři."
210
Vlastně jsme neměli masky, dokud jsme nedorazili na Hodinu

mrtvých. Jako součást tajné povaze toho všeho, Adrian řekl, ţe jsem k
sobě neměla přitahovat pozornost a jít k němu. A tak jsme šli přes
Soudní dvůr oblečení - Já na sobě měla stejné šaty, jako jsem měla na
večeři u jeho rodičů - ale nikdo si nás nevšímal, coţ bylo neobvyklé,
kdyţ jsme byli spolu. Kromě toho bylo pozdě a většina lidí byla jiţ v
posteli.
Náš cíl mě překvapil. Byla to jedna z budov, ve které bydleli jedni
nekrálovští, coţ bylo blízko Miinýho domu. No, to bylo poslední
místo, kde byste hledali královskou párty. Kromě toho, ţe jsme nešli
dovnitř ţádného domu. Jakmile jsme vstoupili do předsíně, Adrian
řekl, ţe by jsme si měli nasadit masky. Pak mě vzal za tím, kdo se zdál
být vrátným.
Nebylo tomu tak. Místo toho se otevřely dveře na schodiště vedoucí
dolů do tmy. Nemohla jsem vidět aţ dolů, coţ mě připravilo do
vysoké pohotovosti. Instinktivně jsem chtěla vědět podrobnosti kaţdé
situace,kam jsem vstoupila. Adrian vypadal klidně a sebejistě jak
zamířil dolů, tak jsem mu věřila, ţe mě nevedl k ţádnému obětnímu
oltáři. Nenáviděla jsem to přiznat, ale zvědavost, co to ta Hodina
mrtvých je, mi dočasně z hlavy vyhnala Dimitrije.
Adrian a já jsme nakonec dosáhli dalších dveří a ty měli dva stráţce.
Oba muţi byli Morojové, oba maskovaní jako Adrian a já. Jejich
postavení bylo ztuhlé a defenzivní. Neřekli nic, prostě se podívali s
očekáváním. Adrian řekl pár slov, který zněly rumunsky a o chvíli
později jeden z muţů odemkl dveře a pokynul nám dovnitř.
"Tajné heslo?" Zamumlala jsem na Adriana, jak jsme se procházeli
kolem.
"Hesla, ano. Jeden pro tebe a jeden pro mě. Kaţdý host má jedinečné."
Vstoupili jsme do úzkého tunelu, osvětleným jen pochodněmi
vloţenými do zdi. Jejich taneční plameny tvořili fantastické stíny, jak
jsme šli kolem. Daleko dopředu se ozýval nízký šum konverzace.
Znělo to překvapivě normálně, stejně jako jakékoli konverzace, které
byste slyšeli na party. Na základě popisu Adriana, bych očekává, ţe
uslyším skandování nebo bubny.
Zavrtěla jsem hlavou. "Věděla jsem to. Budou mít středověký ţalář
pod Soudním dvorem. Překvapuje mě, ţe tam na zdech nejsou řetězy."
211
"Strach?" Adrian škádlil, stiskl mi ruku.

"Z tohoto? Těţko. Myslím, ţe na Měřítko Strachu Rose Hathawayový
je to sotva -"
Objevili jsme se v sálu dřív, neţ jsem mohla dokončit. Expanzivní
místnost s klenutými stropy rozprostřená před námi, něco, co
prostorově zmátlo můj mozek, jak jsem se snaţila vzpomenout, jak
daleko v podzemí jsme ušli. Lustry z tepaného ţeleza se zapálenými
svíčky visely od stropu, vrhaly stejné strašidelné světlo jako
pochodně. Zdi byly z kamene, ale bylo to velmi opracovaný, krásný
kámen: šedý s načervenalými skvrny, leštěné na hladké kulaté kousky.
Někdo chtěl, aby všichni měli pocit ze Starého světa, ale stále to tu
vypadalo stylově. Bylo to typické pro myšlení královských linií.
Padesát nebo - tak nějak - lidí chodilo po místnosti, některé se choulili
ve skupinách. Stejně jako Adrian a já, nosili formální oblečení a
masky do půl obličeje. Všechny masky byly různé. Některé z nich
měly květinový motiv, jako je moje, zatímco jiné byly zdobeny
zvířaty. Některé byly prostě spirálové nebo geometrických vzorů. I
kdyţ se masky zakrývaly hostům pouze polovinu tváře a útrţkovité
osvětlení dlouhou cestou, zakryly je naprosto bez moţných
identifikačních znaků. Zkoumala jsem je opatrně, doufala, ţe bych
mohla vypozorovat detaily.
Adrian mě vedl ven z haly a směrem k rohu. Jako můj pohled na
oblasti rozšířené, viděla jsem velké ohniště uprostřed místnosti,
vloţené do kamenné podlahy. Ţádný oheň v něm nehořel, ale všichni
stáli dost daleko. Na okamţik jsem měl matoucí pocit deja vu,
vzpomínala na svůj čas na Sibiři. Byla jsem na něčem podobném - i
kdyţ tam byli stěţí masky nebo hesla - a všichni seděli kolem ohně
venku. Bylo to pro Dimitrijovu cti, jak všichni ti, kteří ho milovali
seděli a říkali si o něm příběhy.
Snaţila jsem se získat lepší pohled na oheň, ale Adrian mě záměr vedl
za velkou část davu. "Neupozorňuj na sebe," varoval.
"Jen jsem se rozhlíţela."
"Jo, ale kaţdý, kdo vypadá příliš blízko středu, je poznatelný, ţe je tu
prvně. Bylo by docela zřejmé, ţe jsi dhampýr. To je elitní stará krev,
pamatuješ?"
212
Zamračila jsem se na něj tolik, jak jsem jen přes masku mohla. "Ale já
si myslela, ţe jsi říkal, ţe jsi zařídil opatření, abych tady byla?"
Zasténala jsem, kdyţ mi neodpověděl. "Znamená 'provádění opatření',
ţe jsem tady tajně? Pokud ano, ti kluci mají bezpečnost na hovno."
Adrian se posmíval. "Hele, měli jsme pravé hesla. To je vše. Ukradl
jsem - ehm, půjčil si je ze seznamu mojí mámy."
"Tvoje máma je jeden z lidí, kteří tohle pomáhali organizovat?"
"Jo. Její větve jsou z rodu Tarus, jsou hluboko uvnitř této skupiny po
staletí. Zřejmě tu měli obrovský obřad po útoku na školu."
Obrátila jsem všechno v mé mysli, snaţila se rozhodnout, jak jsem se
cítila. Nenáviděla jsem, kdyţ byli lidé posedlí funkcí a vzhledem, ale
bylo těţké nadávat,. kdyţ chtěli vzdát hold těm, kteří byli zabiti -
zvláště kdyţ většina z nich byli dhampýři. Útok Strigojů na sv.
Vladimíra byla vzpomínka, která mě bude navţdy strašit. Neţ jsem
mohla přemýšlet mnohem déle, známý pocit mě smetl.
"Lissa je tady," řekla jsem a rozhlédla se kolem. Cítila jsem její
blízkost, a i v moři masek a stínů jsem ji okamţitě poznala. "Tamhle."
Stála na rozdíl od některých jiných, na sobě růţové šaty a bílo-zlatou
masku s labutí. Prostřednictvím našeho pouta jsem cítila, ţe hledala
někoho,koho znala. Impulsivně jsem vyšla, ale Adrian mě drţel
zpátky, říkal mi, abych počkala, zatímco on ji přivede.
"Co to má znamenat?" zeptala se, kdyţ mě dosáhla.
"Myslela jsem, ţe to víš," řekla jsem jí. "Jsou to přísně tajné královské
věci."
"Pro mě příliš přísně tajné," řekla. "Dostala jsem pozvání od královny.
Řekla mi, ţe to je součást mého dědictví a měla ji zachovat, a pak
Adrian přišel a řekl mi, abych přišla kvůli tobě."
"Taťána tě pozvala přímo?" Zvolala jsem. Moţná bych neměla být
překvapena. Lissa sem měla sotva zapotřebí se vkrádat, jako jsem to
udělala já. Myslela jsem, někdo by určitě dostala pozvání, ale já bych
předpokládala, ţe to bude od Adriana. Rozhlíţela jsem se stísněně. "Je
Taťána tady?"
"Pravděpodobně," řekl Adrian, hlas nepříjemně leţérní. Jako obvykle,
přítomnost jeho tety neměla stejný vliv na něj, jako na nás ostatní.
"Ach, hej. Tamhle je Christian. S ohnivou maskou."
213
Nevěděla jsem, jak Adrian poznal Christiana, kromě ohňový metafory

masky. S jeho výškou a tmavými vlasy, byl Christian snadno
smíchaný s ostatními Moroji kolem sebe a dokonce si povídal s
dívkou stojící v poblíţ. "V ţádném případě by nedostal pozvánku,"
řekla jsem. Pokud by kterýkoli Ozera byl povaţován za důleţitého,aby
přišel, Christian by nebyl jedním z nich.
"Nedostal," souhlasil Adrian, udělal malé gesto směrem k
Christianovi, aby se k nám připojil. "Dal jsem mu jedno z hesel.
Ukradl jsem to od mámy."
Dala jsem Adrianovi překvapený pohled. "Kolik jsi jich ukradl?"
"Dost na to -"
"Pojďme se seskupit."
Muţský dunivý hlas se ozval přes místnost, zastavil i Adrianova slova
a Christianovy kroky. S úšklebkem, se Christian vrátil na místo,
odkud přišel, odříznut teď od nás na druhé straně místnosti. Vypadalo
to, jako bych neměla šanci se zeptat se Lissy na Dimitrije.
Bez jakéhokoli směru, ostatní v místnosti začali tvořit kruh kolem
ohniště. V místnost nebyla dost velká pro nás, aby jsme byli v jednom
kruhu a tak jsem byla ještě schopna zůstat pozadu za ostatními Moroji,
jak jsem se dívala na podívanou. Lissa stála u mě, ale její pozornost
byla fixována v daleko od nás na Christiana. Byla zklamaná, ţe nebyl
schopen se k nám připojit.
"Dnes v noci jsme se přišli na počest duchů těch, kteří zemřeli v
bojích velkého zla, které nás trápí tak dlouho." Byl to stejný muţ,
který nás povolal k pozornosti. Na černé masce se mu leskly stříbrné
kudrlinky. Nebyl někdo zvláštní, koho jsem znala. Pravděpodobně to
byl někdo důleţitý z rodokmenu, kdo měl hlasitý hlas, který spojuje
lidi. Adrian to potvrdil.
"To je Anthony Badica. Vţdy ho berou jako referenta."
Anthony vypadal spíš jako náboţenský vůdce, neţ referent, ale
nechtěla jsem odpovídat a přitáhnout něčí pozornost.
"Dnes v noci jim vzdáme čest," pokračoval Anthony.
Škubla jsem sebou, jako skoro všichni kolem nás opakovali tato slova.
Lissa a já jsme si vyměnily překvapené pohledy. Zdá se, ţe nám o tom
zapomněl někdo říct.
"Jejich ţivoty byly převzaty od nás příliš brzy," pokračoval Anthony.
214
" Dnes v noci jim vzdáme čest."

Dobře, tento zvyk nakonec nebyl těţký následovat. Anthony stále
mluvil o tom, k jak hrozné tragédii došlo a my jsme opakovali stejné
odpovědi. Celá myšlenka této Hodiny mrtvých mě stále udivovala, ale
Lissin smutek pronikal z pouta a začal mít vliv na mne taky. Priscilla
byla vţdycky dobrá - a ke mně zdvořilá. Grant mohl být pouze krátce
Lissin stráţce, ale chránil jí a pomohl jí. Ve skutečnosti, bez Grantova
učení Lissy, by Dimitrij byl ještě Strigoj. Takţe, pomalu, závaţnost
toho všeho na mě začala doráţet a to i v případě,ţe jsem myslela, ţe
existují lepší způsoby, jak truchlit, ocenila jsem poděkování mrtvým.
Po několika refrénech,začal Anthony na něco ukazovat dopředu. Ţena
v leskle smaragdové masce přišla s pochodní. Adrian se posunul vedle
mě. "Má drahá matka," zamumlal.
Určitě. Teď, kdyţ na to poukázal, jsem určitě poznala Danielliny rysy.
Hodila pochodeň do ohniště a to se rozzářilo jako čtvrtého července.
Někdo musel dřevo polít buď benzinem nebo ruskou vodkou. Moţná
obojím. Není divu, ţe si ostatní hosté drţeli odstup. Daniella splynula
s davem a další ţena drţela podnos se zlatými pohárky. Procházela
kolem kruhu, podala pohár pro kaţdou osobu. Kdyţ jí došly, jiná ţena
se objevila s dalším podnosem.
Kdyţ byly poháry rozdány, Anthony vysvětlil: "Teď budeme připíjet a
pít za mrtvé, takţe se jejich duchové budou pohybovat a najdou klid."
Zavrtěla jsem se. Lidé hovořili o neklidných duchách a hledání míru
mrtvých, aniţ by skutečně věděli, co to znamená. Být Stínem-políbená
přinášelo schopnost vidět neklidné mrtvé a trvalo mi dlouho, neţ jsem
se ovládala tak, ţe jsem je neviděla. Oni byli vţdycky kolem mne,
takţe jsem musela pracovat na tom, abych je potlačila. Přemýšlela
jsem, co bych viděla teď, kdybych odhodila své zábrany. Vznášeli by
se kolem nás duchové, které zemřeli v noci při Dimitrijově útoku?
Adrian přičichl k poháru, jakmile k němu přišel a zamračil se. Na
okamţik jsem se cítila paniku, dokud jsem si nepřičichla taky. "Víno.
Díky Bohu," zašeptala jsem mu. "Z tvého obličeje jsem myslela, ţe je
to krev." Je třeba připomenout, jak moc nenávidí krev, která nebyla
přímo od zdroje.
"Ne," zamumlal zpátky. "Jen špatný ročník."
215
Kdyţ všichni měli své víno, Anthony zvedl pohár nad hlavu oběma
rukama. S ohněm se za ním, to bylo téměř zlověstný, nadpozemský
vzhled. "Pijeme za Priscillu Vodovou," řekl.
"Pijeme za Priscillu Vodovou," opakoval kaţdý.
Pozvedl pohár a napil. Taky i všichni ostatní - no, kromě Adriana.
Nakonec si loknul, špatný ročník, nebo ne. Anthony zvedl pohár nad
hlavu znovu.
"Pijeme za Jamese Wilketa."
Jak jsem opakovala slova, uvědomila jsem si,ţe James Wilket byl
jeden ze stráţců Priscilli. Tato šílená skupina Královských opravdu
prokazovala úctu k dhampýrům. Prošli jsme jiné stráţce, jednoho po
druhém, ale vţdy jsem si lokla jen malý doušek, chtěla jsem mít dnes
večer čistou hlavu. Byla jsem si docela jistá, ţe na konci seznamu
jmen,bude Adrian předstírat jeho doušky, protoţe mu došlo víno.
Kdyţ Anthony dokončil pojmenování všech, kteří zemřeli, drţel pohár
znovu a přiblíţil se k planoucímu ohni, kvůli kterému začalo být v
malé místnosti nepříjemně horko. V mých šatech jsem byla vlhká
potem.
"Všem, kteří jsme ztratili ve velkém zlu, vzdáváme čest a doufám, ţe
odejdete v klidu na onom svět." Pak vychrstl zbytek svého vína do
plamenů.
Všechny ty řeči o duchách, co zůstávají ve světě, určitě nešly spolu s
obvyklou křesťanskou vírou o posmrtným ţivotě, která ovládá
Morojské náboţenství. To by mě zajímalo, jak starý tento obřad
opravdu je. Ještě jednou jsem měla nutkání k poklesu mých zábran a
zjistit, jestli něco z toho co říkal nějak ovlivnilo duchy, ale já jsem se
bála, co bych našla. Kromě toho jsem se rychle dostala do
nepozornosti, kdyţ všichni ostatní v kruhu začali vylévat své víno do
ohně také. Jeden po druhém, ve směru hodinových ručiček. Všude
bylo ticho jako se to dělo, s výjimkou praskání v ohnivé jámě a
přesouváním lidí. Všichni to sledovali uctivě.
Kdyţ na mě přišla řada, třásla jsem se. Nezapomněla jsem, ţe mě sem
Adrian musel proplíţit. Normální Morojové sem nesměli, natoţ
dhampýři. Co by udělali? Prohlásili by prostor narušeným? Napadli by
mě? Hodili by mě do ohně?
216
Moje obavy se ukázaly jako neopodstatněné. Nikdo neřekl ani

neudělal nic neobvyklého, kdyţ jsem vylila víno a o chvíli později,
Adrian vykročil za mnou. Já se vrátila zpátky vedle Lissy. Kdyţ se
celý kruh obešel, vedli jsme chvíli ticha za zesnulé. Být svědkem
Lissinýho únosu a následné záchrany, jsem měla spoustu uvaţování o
mrtvých. Ţádné mnoţství mlčení nebude nikdy dostatečně
spravedlivé.
Zdálo se, ţe další nevyslovený signál prošel místností. Kruh se
rozptýlil a napětí zvedlo. Lidé se znovu dostali do malých skupin,
hovořili, stejně jako předtím, i kdyţ jsem viděla slzy na některých
tvářích.
"Spousta lidí určitě měla ráda Priscillu," pozorovala jsem.
Adrian se otočil ke stolu, který byl záhadně připraven během obřadu.
Poloţili ho se proti zadní stěně a byl plný ovoce, sýra a vína.
Přirozeně si nalil skleničku.
"Všichni nepláčou pro ni," řekl.
"Připadá mi těţké uvěřit, ţe pláčou pro dhampýry," poukázala jsem.
"Nikdo tady je neznal."
"To není pravda," řekl.
Lissa rychle vysvětlila jeho význam. "Většina lidí, kteří šli na
záchranu byli stráţci přiděleni Morojům. Všichni stráţci nebyli od
soudu."
Má pravdu, uvědomila jsem si. Měli jsme ve skladu příliš mnoho lidí.
Mnoho z těchto Morojů nepochybně ztratilo stráţce, s kterými si byli
blízký. Navzdory častému pohrdání, jsem znala tyto typy královských.
Někteří si pravděpodobně vytvořili skutečné přátelství a náklonnost k
jejich stráţcům.
"Tohle je chabá párty," řekl náhle hlas. Obrátili jsme se a viděli, ţe se
k nám Christian nakonec dostal. "Nemůţu říct, jestli jsme byli na
pohřbu nebo vzývali ďábla. Bylo to, jako by se pokoušeli o oboje."
"Nech toho," řekla jsem, překvapující sama sebe. "Ti lidé za tebe
zemřeli minulou noc. Ať uţ to je cokoliv, stále to bylo pro jejich
úctu."
Christianova tvář byla ponurá. "Máš pravdu."
Vedle mě jsem cítila,jak se Lissa uvnitř rozzářila, kdyţ ho uviděla.
Hrůzy jejich utrpení jim přineslo sblíţení a vzpomněla jsem si na
217
něţnosti,které spolu proţili na cestě zpět. Nabídla mu teplý pohled a

dostala nesmělý úsměv na oplátku. Moţná, ţe z toho co se stalo, něco
dobrého vzejde. Moţná, ţe budou schopni spravit jejich problémy.
Nebo moţná ne.
Adrian měl široký úsměv. "Ahoj. Jsem rád, ţe se ti to podařilo."
Na okamţik jsem si myslela,ţe mluvil s Christianem. Pak jsem se
podívala a spatřila dívku v paví masce,která se k nám připojila. Díky
prolínání lidí a masek jsem si nevšimla, ţe záměrně stála u nás.
Nakoukla jsem na ni, viděla jen modré oči a zlaté kadeře, neţ jsem ji
konečně poznala. Mia.
"Co tady děláš?" Zeptala jsem se.
Usmála se. "Adrian mi dal heslo."
"Adrian zřejmě rozdal hesla polovině hostů."
Zdál se velmi spokojený sám se sebou. "Vidíš?" řekl a usmál se na
mě. "Říkal jsem ti, ţe to bude stát za to. Celý gang je tady. Téměř."
"Toto je jedna z nejpodivnějších věcí, co jsem kdy viděla," prohlásila
Mia, rozhlédla se. "Nechápu, proč musí být tajemstvím, ţe lidé, kteří
byli zabiti byli hrdinové. Proč nemohli počkat na společný pohřeb?"
Adrian pokrčil rameny. "Říkal jsem ti, je to starobylý obřad. Je to
pozůstatek ze staré vlasti, a tito lidé si myslí, ţe je důleţitý. Z toho, co
vím, to bylo mnohem komplikovanější. Jedná se o modernizovanou
verzi."
Pak mě napadlo, ţe Lissa neřekla jediné slovo, protoţe jsme si
všimli,ţe Christian přišel s Miou. Podívala jsem se do pouta, strhl mě
pocit ţárlivosti a zášti. Já stále bránila Miu,ţe byla jedním z
posledních lidí,kterými by se Christian zabýval. (Dobře, pro mě bylo
těţké představit si ho s někým jiným. Jeho scházení s Lissou bylo
velkolepý.) Lissa to nemohla vidět. Všechno, co viděla bylo, ţe ho
neustále viděla venku s jinými dívkami. Jak naše konverzace
pokračovala, Lissin postoj rostl do mrazivějšího a přátelský pohled jí
začal blednout.
"Takţe je to pravda?" Mia se zeptala, vzpomínala na drama odvíjející
se kolem. "Je opravdu Dimitrij... Zpátky?"
Lissa a já jsme si vyměnily pohledy. "Ano," řekla jsem pevně. "Je to
dhampýr, ale nikdo tomu dosud nevěří. Protoţe jsou idioti."
218
"To se právě stalo, Malá dhampýrko." Adrianův tón byl jemný, i kdyţ
toto téma mu bylo jasně nepříjemné taky. "Nemůţeš očekávat, ţe se s
tím všichni smíří hned teď."
"Ale oni jsou idioti," řekla Lissa divoce. "Kaţdý, kdo s ním mluví
můţe říct, ţe to není Strigoj. Já jsem je tlačit k tomu, aby ho pustili z
cely tak, aby ho lidé skutečně viděli."
Přála jsem si, aby na něj tlačila o trochu víc, aby mě chtěl vidět, ale
teď o tom nebyl čas mluvit. S pohledem upřeným v pokoji jsem
uvaţovala, jestli někteří lidé by mohli mít problémy s přijetím
Dimitrije, protoţe jeho role byla v úmrtí jejich blízkých. Neměl nad
sebou kontrolu, ale to nestačí, aby se navrátil k ţivotu.
Přesto mrzutá kvůli Christianovi, Lissa byla stále neklidnější. Ona
také chtěla odejít a zkontrolovat Dimitrije. "Jak dlouho budeme muset
zůstat tady? Je tam více -"
"Kdo sakra jste?"
Náš malý diskusní krouţek se otočil jako jeden a zjistil, ţe Anthony
stojí u nás. Vzhledem k tomu,ţe většina z nás tu byla nelegálně, by
mohl mluvit s kýmkoliv. Ale podle toho, kam směroval jeho pohled,
nebylo pochyb, koho měl na mysli.
Mluvil se mnou.
Kapitola Dvacátá
"Ty nejsi Moroj!" pokračoval. Nekřičel, ale určitě jsme získali

pozornost lidí stojících u nás. "Ty jsi Rose Hathawayová, ne? Jak se
opovaţuješ s tvojí nečistou krví narušit posvátnosti našeho -"
"To stačí," vznešený hlas náhle řekl. "Převezmu to."
Dokonce i s její skrytou polovinou tváře nebylo pochyb, čí je to hlas.
Taťána se přihnala vedle toho chlapa, na sobě měla stříbrně
květovanou masku a květované šedé šaty. Asi jsem ji předtím viděla v
davu, ale neuvědomila jsem si, kdo to je. Do doby, neţ promluvila,
byla vmíchaná do davu.
Celý pokoj byl klidný. Daniella Ivašková pobíhala za Taťánou,
vytřeštila oči pod maskou, kdyţ mě poznala. "Adriane -" začala.
219
Ale Taťána se uchopila situace. "Pojď se mnou." Nebylo pochyb, ţe

rozkaz byl pro mě nebo ţe bych neposlechla. Otočila se a rychlým
krokem mířila ke vchodu do místnosti. Pospíchala jsem za ní, stejně
jako Adrian a Daniella.
Jakmile jsme byli v hale osvětlené pochodněmi, Daniella se obrátila
na Adriana. "Na co jsi myslel? Ty víš, ţe mi nevadí, kdyţ přivedeš
Rose na určité události, ale tohle bylo -"
"Nevhodné," řekla Taťána rázně. "I kdyţ, moţná to je dobře, ţe
dhampýr viděl, kolik obětí jeho lidu jsou respektovány."
Byla chvíle ticha, všechny nás to šokovalo. Daniella se vzpamatovala
jako první. "Ano, ale tradice uvádí, ţe -"
Taťána ji přerušila opět. "Jsem si dobře vědoma tradice. Je to špatný
porušení etikety, ale Rosemarie zde rozhodně nehodlá zničit naše
záměry. Ztráta Priscilly..." Taťána se přesně nezadusila, ale ztratila
některé ze svých běţných klidů. Nechtěla jsem myslet na někoho jako
je ona, ţe má nejlepšího přítele, ale Priscilla skoro byla. Jak bych
jednala, kdybych ztratila Lissu? Ani zdaleka ne tak pod kontrolou.
"Ztráta Priscilly je něco, co budu vzpomínat velmi, velmi dlouho,"
Taťáně se to nakonec podařilo. Její ostré oči byly na mě. "A doufám,
ţes opravdu pochopila, jak moc potřebujeme a váţíme si všech
ostatních stráţců. Vím, ţe se občas vaše rasa cítí nedoceněná. Nejste.
Ti, kteří zemřeli,vytvořili zející díru v našich řadách, coţ nás
připravilo o ochranu, jak jsem si jistá, ţe musíš vědět."
Kývla jsem, stále překvapena,ţe Taťána neječela, aby mě dostala
ven." Je to velká ztráta," řekla jsem. "A situace je horší, protoţe čísla
jsou to, co nejvíc poškodilo - zvláště kdyţ mají obrovské skupiny.
Nemůţeme se vţdycky rovnat."
Taťána přikývla, zdála se příjemně překvapena, ţe jsme se na něčem
shodly. Tedy aspoň my dvě. "Věděla jsem, ţe to pochopíš.
Nicméně..." Otočila se k Adrianovi. "Neměl jsi to dělal. Některé rysy
slušnosti je třeba zachovat."
Adrian byl překvapivě mírný. "Omlouvám se, teto Taťáno. Jen jsem
myslel, ţe to bylo něco, co by Rose měla vidět."
"Necháš si to pro sebe, viď?" zeptala se Daniella, obrátila se zpátky ke
mně. "Spousta hostů jsou velmi, velmi konzervativní. Nechtěli by, aby
se to dostalo ven."
220
To, ţe si hráli v záři ohně a převlékali se? Jo, to tajemství jsem mohla
uchovat.
"Nikomu to neřeknu," ujistila jsem je.
"Dobře," řekla Taťána. "A teď, bys měla pravděpodobně odejít neţ -
je to Christian Ozera?" Její oči pluly zpět k přeplněné místnosti.
"Ano," řekl jak Adrian, tak já.
"On nedostal pozvánku," zvolala Daniella. "Je to tvoje vina?"
"Není to moje chyba, tak jako moje genialita," řekl Adrian.
"Pochybuji, ţe ho někdo pozná, kdyţ se bude chovat tak, jako teď,"
řekla Taťána s povzdechem. "A jsem si jistá, ţe by vzal kaţdou
příleţitost, aby mohl mluvit s Vasillisou."
"Aha," řekla jsem bez přemýšlení. "To není Lissa." Lissa byla
skutečně obrácená zády ke Christianovi a mluvila s někým jiným,
zatímco její úzkost padla na mě ke dveřím.
"Kdo je to?" zeptala se Taťána.
Do prdele. "To je, ehm, Mia Rinaldiová. Je to naše přítelky ze sv.
Vladimíra." Mohla jsem lhát tím, ţe bych jí dala královské jméno.
Některé rodiny byly tak velké, ţe nebylo moţné sledovat všechny.
"Rinaldi." Taťána se zamračila." Myslím, ţe znám sluhu s tímhle
jménem." Měla jsem dojem, ţe nezná lidi, kteří pro ni pracují. Přesto
znovu, musel jsem na ní změnit názor.
"Sluha?" zeptala se Daniella, čímţ si její syn vyslouţil varovný
pohled." Existuje ještě někdo jiný, o kom bych měla vědět?"
"Ne. Kdybych měl více času, tak bych sem dostal taky Eddieho.
Sakra, moţná dokonce Jailbait."
Daniella vypadala pohoršeně."Jste to právě řekl Jailbait?"
"Je to jen vtip," řekla jsem rychle, protoţe nechtěla, aby se tato situace
stala ještě horší. Bála jsem se o tom, jak Adrian mohl odpovědět."
Někdy tak říkáme naší kamarádce Jill Mastrano."
Ani Taťána ani Daniella se nezdály, myslím, ţe jim to přišlo vtipné.
"No, nikdo si zřejmě neuvědomuje, ţe sem nepatří," řekla Daniella,
ukázala na Christiana a Miu." Přestoţe drby zřejmě budou o tom, jak
Rose přerušila tuto událost."
"Omlouvám se," řekla jsem, cítila se špatně, ţe jsem ji mohla dostat
do maléru.
221
"A tím se uţ nic nedá dělat," řekla Taťána unaveně." Tys odešla, takţe
si všichni myslí, ţe jsme tě hrozně potrestali. Adriane, vrátíš se zpátky
s námi a ujistíš se, ţe další 'hosté' nevyvolávají ţádnou pozornost. A
znovu nic takového nedělej."
"Nebudu," řekl téměř přesvědčivě.
Ti tři vyrazili pryč, takţe jsem vykročila ven, ale Taťána se zastavila a
ohlédla." špatně nebo ne, nezapomeň, co jsi tady viděla. My váţně
potřebujeme stráţce."
Přikývla jsem, sprška hrdosti běţela skrze mne z jejího uznání. Pak se
ona a ostatní se vrátili do pokoje. Sledovala jsem je touţebně,
nenáviděla, ţe všichni v tam mě odsoudili v nemilost. Vzhledem k
tomu, ţe to pro mě mohlo dopadnout mnohem hůř, jsem se rozhodla
ustoupit. Sundala jsem masku, okrytá vyrazila zpět nahoru.
Nedostala jsem se moc daleko, kdyţ mi někdo vystoupil do cesty.
Vytrhlo mě to z mého myšlení, ţe jsem málem vyskočila deset stop ve
vzduchu.
"Michaile," zvolala jsem. "Vyděsil jsi mě k smrti. Co tady děláš?"
"Vlastně jsem tě hledal." Viděla jsem úzkost, kdyţ se nervózně
rozhlédl kolem." Šel jsem nejdřív do tvojí budovy, ale nebyla jsi tam."
"Jo, já byla na maškarním plese."
Díval se na mě nechápavě.
"Nevadí. Co se děje?"
"Myslím, ţe bychom mohli mít šanci."
"Šanci na co?"
"Slyšel jsem, ţe jsi se pokusila vidět dnes Dimitrije."
Ach, ano. Právě jsem na to myslela. "Jo. 'Zkusila' je docela
optimistický. Nechce mě vidět, venku mě blokovala armáda stráţců."
Michail se zavrtěl a zadíval se kolem jako vyděšené zvíře. "To je
důvod, proč jsem přišel, abych tě našel."
"Dobře, opravdu nic z toho nechápu." Také jsem začínala cítit bolest
hlavy z vína.
Michail se zhluboka nadechl a vydechl. "Myslím, ţe tě můţu
propašovat, abys ho viděla."
Čekala jsem, na chvíli uvaţovala, jestli jsem se nepraštila do hlavy
nebo to moţná všechno byla nějaké iluze zrozená z mých zraněných
222
emocí. Ne. Michailova tvář byla smrtelně váţná, a i kdyţ jsem ho

ještě dobře neznala, uvědomila jsem si, ţe to opravdu nebyl vtip.
"Jak?" Zeptala jsem se. "Snaţila jsem se a -"
Michail pokynul, abych ho následovala. "Pojď, já ti to vysvětlím.
Nemáme moc času."
Neváhala jsem a spěchala za ním. "Stalo se něco?" Zeptala jsem se,
snaţila se drţet jeho dlouhých kroků. "On... Ţádal o mě?" Bylo to víc,
neţ jsem se odváţila doufat. Michailova slova 'proplíţit' však zavrhla
tuto myšlenku.
"Oni zmenšili jeho hlídání," Michail vysvětlil.
"Opravdu? Kolik?" Bylo jich dole tucet, kdyţ ho Lissa navštívila,
včetně jejího doprovodu. Kdyby přišli k rozumu a uvědomili si, ţe je
potřeba jen jednoho nebo dvou stráţců na Dimitrije, pak by to bylo
předzvěstí,ţe připustili, ţe uţ není Strigoj.
"O pět méně."
"Aha." Ne skvělé. Ne hrozné. "Ale myslím, ţe i to znamená, ţe jsou o
něco blíţ k domněnce, ţe bezpečný?"
Michail pokrčil rameny, oči upřené na cestu před námi. Při Hodině
mrtvých pršelo a vzduch byl ještě vlhký a víc se ochladilo. "Někteří
stráţci ano. Ale bude to na královském dekretu z Rady, aby oficiálně
prohlásil, co je zač."
Málem jsem se zastavila. "Určit, co je?" Zvolala jsem. "Není co
určovat! Je to dhampýr. Dhampýr, jako jsme my."
"Já vím, ale to není v našich rukou."
"Máš pravdu. Omlouvám se," zavrčela jsem. Nic, do čeho bych mohla
kopnout. "No, já doufám, ţe pohnou zadky a přijdou s rozhodnutím
brzy."
Ticho, které následovalo mluvilo za vše. Dala jsem Michailovi ostrý
pohled.
"Co? Co mi řekneš?" I poţadoval.
Pokrčil rameny. "Proslýchá se, ţe je nějaká další velká věc
projednávána v radě právě teď, něco, co má přednost."
To mě rozzuřilo taky. Co na světě by mohlo mít přednost před
Dimitrijem? Klid, Rose. Zůstaň v klidu. Koncentruj se. Nedopusť
temnotě, aby tě pohltila. Vţdycky jsem bojovala, abych ji pohřbila, ale
223
často explodovala v době krize. A tohle? Jo, to bylo docela stresující

doba. Přesunula jsem se zpět na původní téma.
Dosáhli jsme budovy a vzali jsem to po schodech nahoru po dvou. "I
kdyţ jsme odlehčili stráţce na Dimitrije, stále mě nepustí dovnitř. Oni
vědí, ţe jsem dostala příkaz, drţet se dál."
"Můj přítel právě hlídá přední vstup. Nebudeme to trvat dlouho, ale
řekl stráţcům, kteří to ta teď hlídají, ţe jsi byla schválená sejít dolů."
Michail se chystal otevřít dveře a já ho zastavila a poloţila mu ruku na
rameno. "Proč to děláš pro mě? Morojská Rada si nemusí myslet, ţe je
Dimitrij velký problém, ale stráţci ano. Mohl by ses dostat do velkých
potíţí."
Podíval se na mě, znovu dal malý hořký úsměv. "Musíš se ptát?"
Myslela jsem na to. "Ne," řekla jsem tiše.
"Kdyţ jsem ztratil Soňu..." Michail zavřel oči na jedno bouchnutí
srdce,a i kdyţ je zase otevřel, zdálo se, ţe se dívá někam do minulosti.
"Kdyţ jsem ji ztratil, nechtěl jsem dál ţít. Byla to dobrý člověk -
opravdu. Změnila se ve Strigoje ze zoufalství. Neviděla ţádný jiný
způsob, jak se zachránit od ducha. Dal bych všechno - cokoliv - za
šanci, abych jí pomohl, aby se daly věci mezi námi do pořádku.
Nevím, jestli to pro nás bude moţné, ale právě teď je to moţné pro
tebe. Nemůţu tě nechat to ztratit."
S tím jsme vešli a opravdu, tam byl jiný stráţce ve sluţbě. Stejně jak
Michail říkal, ten chlap zavolal stráţcům dolů ve vězení říct, ţe
Dimitrij má návštěvníka. Michailův přítel vypadal neuvěřitelně
nervózní, z toho všeho, coţ bylo pochopitelné. Přesto, byl ochoten
pomoci. Bylo to úţasné, pomyslela jsem si, co by pro sebe přátelé
udělali. Tyto poslední dva týdny byly nepopiratelným důkazem.
Stejně jako při návštěvě Lissy, se ukázali dva stráţci a doprovodili mě
dolů. Poznala jsem je od okamţiku, kdy jsem byla v její hlavě a zdáli
se překvapení, ţe mě vidí. Kdyţ zaslechli, ţe Dimitrij neústupně řekl,
ţe nechce, abych ho navštívila, pak moje přítomnost byla skutečně
šokující. Ale pokud věděli, ţe někdo mocný mě to dovolil, tak se na
nic neptali.
Michail šel s námi dolů a já jsem cítila tlukot mého srdce a rychle
rostoucí dýchání. Dimitrij. Uvidím Dimitrije. Co mám říct? Co mám
224
dělat? Bylo toho aţ příliš mnoho, co jsem potřebovala pochopit.

Musela jsem se drţet a soustředit, jinak bych byla v ohromeném šoku.
Kdyţ jsme došli na chodbu, kde byly cely, viděla jsem dva stráţce
stojící před celou Dimitrije, jeden na druhém konci a dva jiní u
vchodu, odkud jsme přišli. Zastavila jsem, nesvá z toho, ţe ostatní
uslyší, o čem s Dimitrijem budu mluvit. Nechtěla jsem mít publikum,
jako Lissa měla, ale s důrazem na bezpečnost jsem moţná neměla na
vybranou.
"Mohu získat trochu soukromí?" Zeptala jsem se.
Jeden z mého doprovodu zavrtěl hlavou. "Oficiální příkaz. Dva stráţci
musí být u cely celou dobu."
"Ona je stráţce," uvedl Michail mírně. "Tak, jako já. Nechte nás.
Zbytek můţe čekat u dveří."
Blýskla jsem po Michailovi vděčným pohledem. Mohla bych to
zvládnout, kdyby byl u nás jen on. Ostatní se rozhodovali o tom, zda
bychom mohli být dostatečné zabezpečení, přestěhovali se nenápadně
na konec haly. Nebylo to celkem naprosté soukromí, ale nemohli
slyšet ani slovo.
Mé srdce se cítilo připraveno k roztrţení v mé hrudi, jak Michail a já
jsme přešli k cele Dimitrije a čelili mu. Seděl skoro tak, jako kdyţ
přišla Lissa: na posteli, stočený do klubíčka, zády k nám.
Slova mi uvízla v krku. Souvislé myšlenky uprchly z mé mysli. Bylo
to, jako bych úplně zapomněla na důvod, proč jsem přišla sem.
"Dimitriji," řekla jsem. Alespoň, ţe to jsem zvládla říct. Přiškrcené
zvuky vyšly z mých úst, zněly zkomoleně. Byly zřejmě dostatečné,
protoţe Dimitrij náhle ztuhl. Neotočil se.
"Dimitriji," opakovala jsem, jasněji tentokrát. "To jsem... Já."
Nebylo třeba říkat víc. Věděla jsem, ţe od prvního pokusu o jeho
jméno věděl, kdo jsem. Měla jsem pocit, ţe by poznal můj hlas v
kaţdé situaci. On asi poznal zvuk mého srdce a dýchání. Jako to bylo,
kdyţ jsem přestala dýchat a čekala na jeho odpověď. Kdyţ to přišlo,
bylo to trochu zklamání.
"Ne."
"Ne co?" Zeptala jsem se. "Jako ne, ţe to nejsem já?"
Vydechl ve frustraci, zvuk téměř - ale ne docela - jako ten, který
pouţíval, kdyţ jsem udělala při našem cvičení něco zvlášť absurdního.
225
"Ne jako, ţe tě nechci vidět." Jeho hlas byl plný emocí. "Neměli tě
pouštět dovnitř."
"Jo. No, já našla jiný způsob."
"Samozřejmě ţes našla."
Stále se na mě nedíval, coţ bylo trýznivé. Pohlédla jsem na Michaila,
který mi dal kývnutí na povzbuzení. Hádala jsem, ţe bych měla být
ráda, ţe se mnou Dimitrij vůbec mluví.
"Musela jsem tě vidět. Musela jsem vědět, jestli jsi v pořádku."
"Jsem si jistý, ţe tě s tím Lissa jiţ seznámila."
"Musela jsem to vidět na vlastní oči."
"No, teď vidíš."
"Jediné, co vidím, jsou tvoje záda."
Bylo to k zbláznění, ale kaţdé slovo z něj byl dar. Připadalo mi to jako
tisíc let, co jsem neslyšela jeho hlas. Stejně jako předtím jsem se
divila, jak jsem si někdy mohla splést tohoto Dimitrije s tím na Sibiři.
Jeho hlas byl v stejný, stejná výšky a přízvuk, ale jako Strigoj, jeho
slova vţdycky ochladila vzduch. Tahle byla teplá. Med a samet a
všechny druhy úţasných věcí se obalily kolem mě, bez ohledu na to,
co hrozného říkal.
"Nechci tě tady," řekl Dimitrij bezvýrazně. "Nechci tě vidět."
Vzala jsem si chvilku na posouzení strategie. Dimitrij byl ještě v
depresi, beznadějný pocit kolem něj. Lissa byla laskavá a soucitná. Ta
se dostala přes jeho obranu, ačkoli moc daleko ne, protoţe on se na ni
díval jako na zachránce. Mohla bych zkusit podobnou taktiku. Mohla
bych být jemná a podpůrná a plné lásky - to vše byla pravda. Milovala
jsem ho. Chtěla jsem mu pomoc, tak hrozně. Přesto jsem si nebyla
jistá, ţe konkrétní způsob mi půjde. Rose Hathawayová není vţdy
známa pro měkký 'přístup'. Já jsem však hrála na jeho smysl pro
povinnost.
"Nemůţeš mě ignorovat," řekla jsem, snaţila se zachovat svojí
hlasitost hlasu mimo dosah jiných stráţců. "Dluţíš mi. Zachránila
jsem tě."
Několik okamţiků ticha prošlo. "Lissa mě zachránila," řekl opatrně.
Hněv mě pálil v mé hrudi, jako kdyţ jsem viděla, jak ho Lissa minule
navštívila. Jak k ní mohl mít takovou úctu, kdyţ ji neměl ke mně?
226
"Jak myslíš, ţe se k tomu dostala?" Poţadovala jsem. "Jak myslíš, ţe

se naučila, jak tě zachránit? Máš nějakou představu, čím jsme - čím
jsem - musely projít, abychom získali ty informace? Myslíš, ţe jít na
Sibiř bylo bláznivé? Věř mi, neblíţíš se pohledu blázna. Znáš mě. Víš,
čeho jsem schopna. A tím jsem si zničila svůj 'dobrý' záznam. Ty. Mi.
Dluţíš."
Bylo to drsné, ale potřebovala jsem od něj reakci. Nějaký druh emoce.
A dostala jsem je. Trhl sebou, oči se leskly a síla jiskřila jeho tělem.
Jako vţdy, jeho pohyby byly tak silné a elegantní. Stejně tak jeho hlas
byl mix emocí: hněv, frustrace a obavy.
"Pak to nejlepší, co mohu udělat, je -"
Ztuhl. Hnědé oči, které byl zúţené zhoršením se náhle rozšířily. . . v
co? Úţas? Zděšení? Nebo snad omráčený pocit, který jsem měla já,
kdyţ jsem ho viděla?
Protoţe najednou jsem si byla docela jistá, ţe proţívá to samé,co já
dříve. Viděl mě mnohokrát na Sibiři. Viděl mě minulou noc ve skladu.
Ale teď. . . Nyní si mě skutečně prohlíţel vlastníma očima. Teď, kdyţ
uţ není Strigoj, celý jeho svět byl jiný. Jeho pohled a pocity byly
různé. Dokonce i jeho duše byla odlišná.
Bylo to, jako jeden z těch okamţiků, kdy lidé mluvili o tom,ţe jejich
ţivot bliká před jejich očima. Vzhledem k tomu, jak jsme zírali jeden
na druhého, kaţdá část našeho vztahu se přehrávala v mé mysli.
Vzpomněla jsem si, jak silný a nepřemoţitelný byl, kdyţ jsme se
poprvé setkali, kdyţ přišel, aby Lissu a mě odvedl zpátky do
společnosti Morojů. Vzpomněla jsem si na jemnost jeho dotyků, kdyţ
obvazoval mé krvavé a zničené ruce. Vzpomněla jsem si, jak mě drţel
v náručí, kdyţ mě zřídila Viktorova dcera Natalie. Nejvíc ze všeho
jsem si vzpomněla na noc, co jsme spolu byli v chatě, těsně před tím,
neţ mi ho Strigoj vzal. Rok. Znali jsme se jen rok, ale ţili jsme jenom
pro něj.
A uvědomil si, ţe vím, jak moc mě studuje. Jeho pohled byl
všemocný, přičemţ v kaţdé mé jednotlivé vlastnosti a tu rozebíral
dopodrobna. Matně jsem se snaţila vzpomenout, jak jsem dnes
vypadala. Pořád jsem na sobě měla šaty z tajné schůzky a věděla, ţe
na mě vypadají dobře. Mé oči byly pravděpodobně podlité krví od
227
dřívějšího pláče, a měla jsem jen čas pro rychlé vykartáčování mých
vlasů před odchodem s Adrianem.
Nějak jsem pochybovala, ţe na tom záleţelo. Způsob, jakým se na mě
Dimitrij díval. . . potvrdil všechno, z čeho jsem ho podezírala. Pocity,
které ke mně měl neţ se změnil- pocity, které se změnily, zatímco byl
Strigoj - byli všechny ještě tam. Musely být. Moţná Lissa byla jeho
zachránce. Moţná, ţe si zbytek dvora myslel, ţe je bohyně. Věděla
jsem, ţe je, bez ohledu na to, jak neupraveně jsem vypadala nebo jak
prázdně se snaţil udrţet tvář, byla jsem pro něj bohyně.
Polkl a násilím se získal pod kontrolu, stejně jako vţdycky. Některé
věci se nikdy nezmění. "Pak to nejlepší, co můţu udělat," pokračoval
klidně, "je, abych zůstal daleko od tebe. To je nejlepší způsob, jak
splatit dluh."
Bylo to pro mě těţké udrţet se pod kontrolou a udrţovat jakousi
logickou konverzaci. Byla jsem omráčená jako on. Také jsem byla
pobouřená.
"Ty jsi nabídl Lisse splatit dluh tím, ţe zůstaneš po jejím boku
navţdy!"
"Neudělal jsem věci..." On odvrátil oči na okamţik, opět bojoval o
kontrolu a poté se setkal s mýma ještě jednou.
"Neudělal jsem jí věci, jako jsem udělal tobě."
"Nebyl jsi to ty! Je mi to jedno." Moje nálada začala hořet.
"Kolik?" vykřikl. "Kolik stráţců zemřelo včera v noci, za to, co jsem
udělal?"
"Já... Myslím, ţe šest nebo sedm." Kruté ztráty. Cítila jsem malé
bodnutí v mé hrudi, připomínajíc jména přečtena v tom sklepě.
"Šest nebo sedm," Dimitrij opakoval důrazně, úzkost v hlase. "Mrtví
za jednu noc. Kvůli mně."
"Tys nejednal sám! A já jsem ti řekla, ţe jsi to nebyl ty. Nemohl jsi to
změnit. Mně nezáleţí na t -"
"Je to důleţité pro mě!" vykřikl a jeho hlas vyzváněl přes chodbu.
Stráţci na kaţdém konci se posunuli, ale nepřišli. Kdyţ Dimitrij znovu
promluvil, udrţel jeho hlas niţší, ale ještě se třásl s divokými
emocemi. "Je to důleţité pro mě. To je to, co nemůţeš. Nemůţeš to
pochopit. Nemůţeš pochopit, jaké to je vědět, co jsem udělal. Celou
dobu co jsi Strigojem... Je to jako sen, ale pamatuji si to jasně.
228
Nemůţe pro mě být odpuštění. A co se stalo s tebou? Pamatuji si to ze

všeho nejvíc. Všechno, co jsem dělal. Všechno jsem to chtěl udělat."
"Neděláš to teď," zaprosila jsem. "Nech to být. Předtím - neţ se
všechno stalo, jsi řekl, ţe bychom mohli být spolu. Ţe bychom si
mohli vzít přidělení blízko u sebe a -"
"Rozo," přerušil mě, přezdívka se mi zabodla do srdce. Myslím, ţe
uklouznul, ţe mě tak nechtěl oslovit. Na jeho rtech byl pokřivený
úsměv, bez humoru. "Opravdu si myslíš, ţe mě někdy znovu nechají
být stráţcem? Bude to zázrak, kdyţ mě nechají ţít!"
"To není pravda. Jakmile si uvědomí, ţe jsi se změnil a ţe jsi opravdu
tvoje staré já... všechno se vrátí, jak to bylo."
Zavrtěl hlavou smutně. "Tvůj optimismus... Tvoje přesvědčení, ţe
můţeš udělat něco s tím, co se stalo. Ó, Rose. Je to jedna z úţasných
věcí na tobě. Je to také nejvíce k vzteku, na tobě."
"Věřila jsem, ţe by ses mohl proměnit zpátky ze Strigoje," poukázala
jsem. "Moţná, ţe moje víra je i v nemoţné, po všem ale není šílená."
Tato konverzace byla tak váţná, tak srdcervoucí, ale stále to ještě
připomínalo jeden z našich tréninků. snaţí se mě přesvědčit o
některým závaţným bodu, a já jsem proti ní s Rosinou logikou. Z toho
jsem obvykle pociťovala smíšené pocity zábavy a vzteku. Měla jsem
pocit, ţe situace je jen trochu jiná, musela, protoţe postoj byl jiný. To
však nebyl tréninku. On by se usmíval a kroutil očima. Tohle bylo
váţné. To byl ţivot a smrt.
"Jsem vděčný za to, co jsi udělala," řekl formálně, stále bojující
zvládnout své pocity. To byl další rys, který jsme sdíleli, a to na čem
jsme neustále pracovali, abychom zůstali pod kontrolou. Vţdycky byl
lepší neţ já. "Já ti dluţím. A je to dluh, který nemůţu splatit. Jak jsem
řekl, to nejlepší, co mohu udělat, je zůstat mimo tvůj ţivot."
"Pokud jsi součástí Lissy, pak se mi nemůţeš vyhnout."
"Lidé mohou existovat kolem sebe, aniţ by... Aniţ by byli víc neţ to,"
řekl pevně. Byly to stejný Dimitrijovy řeči. Logika bojovala s
emocemi.
A to stalo, kdyţ jsem to ztratila. Jak jsem řekla, byl vţdycky lepší v
drţení kontroly. Já? Ne tak moc.
Vrhla jsem se proti tyčím, tak rychle, ţe sebou Michail trhl. "Ale já tě
miluju!" Sykla jsem. "A já vím, ţe mě miluješ taky. Opravdu si
229
myslíš, ţe můţeš strávit zbytek svého ţivota ignorováním, ţe kdyţ jsi

kolem mě?"
Znepokojující bylo, ţe po velmi dlouhou dobu na Akademii, byl
Dimitrij přesvědčen, ţe jsme mohli dělat přesně tohle. A on byl tak
ochoten strávit svůj ţivot, potlačovat pocity ke mně.
"Miluješ mě," opakovala jsem. "Znám tě." Natáhla jsem ruku skrz
mříţe. Byla to dlouhá cesta, abych se ho dotkla, ale mé prsty se
natáhly tak zoufale, jako by snad mohly náhle růst, jako ţe musely být
schopny navázat kontakt. To bylo vše, co jsem potřebovala. Jeden
dotek od něj, a budu vědět, ţe mu na mě ještě záleţí,jeden dotek,
abych cítila teplo jeho kůţe a -
"Není pravda," řekl Dimitrij tiše, "ţe jsi zapletená s Adrianem
Ivaškovem?"
Moje ruka klesla.
"Kd - kde jsi to slyšel?"
"Všude kolem," řekl Michail ozvěnou.
"Určitě ano," zamumlala jsem.
"Tak jsi?" zeptal se více neústupně.
Zaváhala jsem, neţ jsem odpověděla. Kdybych mu řekla pravdu, měl
by víc důvodů, aby nás dokázal udrţet od sebe. Bylo nemoţné, abych
se mu lhala.
"Ano, ale -"
"Dobře." Nejsem si jistá, jak jsem čekala, ţe bude reagovat. Ţárlivost?
Šok? Místo toho, jak se opřel o zeď, vypadal. . . ţe se mu
ulevilo."Adrian je lepší člověk neţ já. bude pro tebe dobrý."
"Ale -"
"To je, tvoje budoucnost, Rose." Kousek toho beznadějného,
unaveného postoje se vrací. "Ty nechápeš co to je, dostat se přes to, co
jsem udělal - vrátil se z bytí Strigoje. Všechno se změnilo. Nejde jen o
to,ţe co jsem udělal tobě je neodpustitelné. Všechny mé pocity... Moje
pocity k tobě. .. se změnily. Necítím se tak, jak jsem zvyklý. Mohl
bych být dhampýr znovu, ale po tom, čím jsem prošel. . . No, zjizvilo
mě to. Změnilo to mou duši. Nemohu teď nikoho milovat. Já, nemůţu
- já ne - miluji tě. Neexistuje nic mezi tebou a mnou."
Moje krev zmrzla . Odmítla jsem věřit v jeho slova, ne po tom, jak se
na mě předtím díval. "Ne! To není pravda! Miluju tě a ty -"
230
"Stráţe!"Dimitrij vykřikl a jeho hlas byl tak hlasitý, ţe byl zázrak, ţe

se celá budova neotřásla." Dostaňte ji odsud! Dostaňte ji odsud!"
Díky úţasným reflexům stráţců byli najednou u nás. Jako vězeň,
nebyl Dimitrij schopen podávat ţádosti, ale úřady zde rozhodně
nehodlali podporovat situace, která by vytvořily rozruch. Začali hnát
Michaila a mě, ale já jsem vydrţela.
"Ne, počkejte -"
"Nebojuj," zamumlal mi Michail do ucha. "Náš čas běţí a ty tak jako
tak dnes nic jiného nedokáţeš."
Chtěla jsem protestovat, ale jeho slova slepila mé rty. Nechala jsem
stráţce, aby mě odvedli, ale ještě předtím jsem dala Dimitrijovi
poslední, přetrvávající pohled. Měl dokonalý, stráţcovský-prázdný
výraz ve tváři, ale ostrý způsob, jakým na mě upřeně hleděl si jsem
jistý, ţe se toho v něm děje hodně.
Michailův přítel byl stále ve sluţbě nahoře, coţ nám umoţnilo
vyklouznout bez - více méně- potíţí. Jakmile jsme byli venku,
zastavila jsem se a kopla jedním z kroků, rozzlobeně.
"Sakra!" Zařvala jsem. Pár Morojů přes nádvoří - pravděpodobně se
vraceli domů z nějaké pozdní party - mi dali polekaný pohled.
"Uklidni se," řekl Michail. "To bylo poprvé, co jsi ho viděla, potom,
co se změnil. Existuje málo zázraků, které teď můţeš očekávat.
Přenese se přes to."
"Já si nejsem tak jistá," zabručela jsem. S povzdechem jsem se
podívala na nebe. Malý jemný mraky se líně pohybovaly kolem, ale já
jsem je sotva viděla. "Ty ho neznáš tak, jako já."
Vzhledem k tomu, kdyţ většina část mého já si myslela, ţe hodně z
toho, co Dimitrij řekl, skutečně byla reakce na šok z návratu do sebe,
ale byla ve ně další část. Znala jsem Dimitrije. Znala jsem jeho smysl
pro čest, jeho neústupný přesvědčení o tom, co je správné a co špatné.
Stál za těmito názory. Ţil svůj ţivot jimi. Pokud opravdu, opravdu
věřil, ţe správná věc je udělat, aby mi zabránil s ním být a nechat
jakýkoliv vztah mezi námi zmizet, no. . . byla velká šance, ţe by mohl
velmi dobře působit na tuto myšlenku, bez ohledu na lásku mezi námi.
Jak jsem si připomněla dříve, na sv. Vladimírovi se mi vyhýbal vcelku
věrohodně.
231
Pokud jde o zbytek. . . část o něm,ţe uţ mě nemiluje nebo je

neschopen někoho milovat. . . no, to by byl jiný problém, kdyby to
byla pravda. Christian a Adrian měli strach, ţe by nějaký kus Strigoje
v něm mohl zůstat, ale jejich obavy byly o násilí a krveprolití. Nikdo
by nehádal toto: ţe tím, ţe byl Strigoj, mu ztvrdlo srdce, coţ zabilo
nějakou šanci někoho milovat.
Zabilo nějakou šanci,aby mě miloval.
A byla jsem si jistá, ţe kdyby tomu tak bylo, pak by část mě umřela
taky.
Kapitola Dvacet jedna
Bylo toho více, co jsem Michailovi mohla říct, ale to můţu nechat na
později. Nechtěla jsem ho dostat do potíţí za to, co udělal a nechala se
vyvést stráţci ven. Jak jsme se objevili venku, viděla jsem červenající
oblohu na východě. Slunce uţ bylo skoro nahoře, pro nás půlnoc.
Stručně jsem se koukla do Lissiny mysli,přečetla, ţe Hodina mrtvých
nakonec skončila a ona byla na cestě zpátky do svého pokoje -
strachovala se o mě a pořád byla naštvaná, ţe se Christian ukázal s
Miou.
Sledovala jsem Lissu krátce a zajímala se, jestli spánek můţe zmírnit
utrpení, které Dimitrij zanechal v mém srdci. Pravděpodobně ne.
Přesto jsem poděkovala Michailovi za jeho pomoc a riziko, které
podstoupil. On jen přikývl, jako mu nemám za co děkovat. To bylo
přesně to, co on by si přál, abych udělala pro něj, pokud by naše role
byly obrácené a paní Karpová byla za mříţemi.
Na posteli jsem upadla do těţkého spánku, ale mé sny byly neklidné.
Znovu a znovu, jsem slyšela Dimitrije, jak říká, ţe uţ mě nemůţe
milovat. Bilo to do mě znova a znova, rozbíjelo mé srdce na kousíčky.
Na najednou jsem cítila něco víc, neţ jen bušení ve snu. Slyšela jsem
skutečné bití. Někdo bušil na mé dveře a tak jsem se pomalu vyvlekla
z mých strašných snů.
Se zakalenýma očima jsem se dívala do dveří a našla Adriana. Scéna
byla téměř stejná, jako kdyţ mě přišel pozvat na Hodinu mrtvých. Jen
tentokrát jeho tvář byla mnohem pochmurnější. Na vteřinu jsem si
myslela, ţe slyšel o mé návštěvě Dimitrije. Nebo se moţná dostal do
232
mnohem větších potíţí, neţ jsem si uvědomila, protoţe proplíţil

polovinu svých přátel na tajný pohřeb.
"Adriane... Je pro tebe brzy...." Pohlédla jsem na hodiny, zjistila, ţe
jsem skutečně spala dlouho.
"Po všem moc brzy ne," potvrdil, stále tvářící se váţně. "Děje se
spousta věcí. Musel jsem přijít říct novinky, neţ by jsi je slyšela někde
jinde."
"Co je nového?"
"Verdikt rady. Nakonec prošel, teď bude následovat velká debata. Ta,
na kterou půjdeš."
"Počkej. Udělali to?" Je třeba připomenout, co Michail říkal, ţe Rada
má velký utajený problém. Kdyby to bylo hotové, pak by mohla přejít
na něco jiného - třeba jako oficiálně Dimitrije prohlásit znovu za
dhampýra. "To je skvělá zpráva." A pokud to opravdu bylo spojené s
tím, ţe jsem Taťáně musela popsat své schopnosti. . . No, byla tam
opravdu šance, ţe bych mohla být jmenována Lissiným stráţcem?
Mohlo by to královně opravdu projít? Včera v noci se chovala dost
přátelsky.
Adrian na mě pohlíţel tak, co jsem od něj ještě nikdy neviděla: Lítost.
"Ty o tom nic nevíš, co?"
"Nevím o čem?"
"Rose..." Něţně mi poloţil ruku na rameno. "Rada pouze vyhlásila
sníţení věku u stráţců na šestnáct let. Dhampýři budou absolvent ve
druhákách a pak půjdou ven dělat svou práci."
"Co?" Určitě jsem neslyšela dobře.
"Víš, jak zpanikařili, ţe není dostatečná ochrana a nemají dostatek
stráţců, ţe jo?" Vzdychl. "To je jejich řešení, jak zvýšit vaše čísla."
"Ale oni jsou moc mladý!" Vykřikla jsem. "Jak můţe někdo myslet,
ţe šestnáctiletí jsou připraveni vyrazit do boje?"
"No," řekl Adrian, "protoţe ty jsi svědčila, ţe jsou."
Moje pusa klesla, všechno kolem mě se zmrazilo. Ty jsi svědčila, že
jsou. . . Ne, to nemohlo být moţné.
Adrian mi jemně šťouchl do paţe a snaţil se vytřepat mě z otupělosti.
"No tak, oni jsou pořád nerozhodní. Udělali oznámení na veřejném
zasedání, a někteří lidé jsou.. . trochu naštvaní."
233
"Jo, já taky." Nepotřeboval mi to říkat dvakrát. Okamţitě jsem tomu

rozuměla a pak si uvědomila, ţe jsem v pyţamu. Rychle jsem se
převlékla a učesala si vlasy, přesto jsem jen stěţí mohla uvěřit tomu,
co právě řekl. Má příprava trvala pouze pět minut a pak jsme byli
venku ze dveří. Adrian nebyl příliš sportovní typ, ale stále drţel
docela dobré tempo, jak jsme se vydali směrem k Radě.
"Jak se to stalo?" Zeptala jsem se. "Neznamená opravdu, ţe... Ţe to,
co jsem řekla hrálo roli?" Moje slova poţadovala odpověď, ale
nechtěla jsem ji slyšet.
Zapálil si cigaretu bez zastavení a já jsem se neobtěţovala s káráním.
"Patrně to z toho udělalo ţhavé téma. Bylo to docela blízko hlasování.
Lidí snaţící se o to věděli, ţe potřebují prokázat mnoho důkazů, aby
vyhráli. Jsi jejich hlavní výhra: Dhampýrský teenager odešel zabíjet
Strigoje a právě dlouho před maturitou."
"Ne tak dlouho," zamumlala jsem, můj vztek se rozlítil. Šestnáct? To
jako váţně? Bylo to absurdní. Ze skutečnosti, ţe jsem nevědomky
poslouţila k podpoře této vyhlášky se mi udělalo blbě od ţaludku. Já
jen byla blázen, kdyţ jsem si myslela, ţe všichni ignorovali moje
porušení pravidla a prostě mě začali chválit. Vyuţili mě. Taťána mě
vyuţila.
Kdyţ jsme došli na místo, v sále obrovský chaos, jak Adrian
naznačoval. Pravda, nestrávila jsem moc času na těchto schůzích, ale
byla jsem si jistá, ţe lidé stojící všude kolem a křičící na sebe nebylo
normální. Hlasatel rady pravděpodobně obvykle nijak nekřičel kolem
sebe chraplavě a nesnaţil se vnést řád do davu.
Sama Taťána byla naprosto klidná, sedící trpělivě v jejím trůně v
centru stolu, stejně jak etiketa Rady diktovala. Vypadala velmi
spokojená sama se sebou. Zbytek jejích kolegů ztratilo veškerý smysl
pro slušnost a byli na nohou jako publikum, dohadovali se mezi sebou
nebo připraveni na sebe skočit. Zírala jsem v úţasu, nevěděla, co
dělat, aby se všichni uklidnili.
"Kdo hlasoval pro?" Zeptala jsem se.
Adrian studoval členy Rady a vypočítával je na prstech. "Szelsky,
Ozera, Badica, Daškov, Conta, a Drozdov. Oni byli proti."
234
"Ozera?" Zeptala jsem se překvapeně. Neznala jsem princeznu

Ozerovou - Evette - moc dobře, ale vţdycky se mi zdála docela tuhá a
nepříjemná. Měla jsem k ní novou úctu.
Adrian kývl k místu, kde Taša zuřivě řešila něco s velkou skupinou
lidí, očí blikající a divoce mávající rukama. "Evette byla přesvědčena
některým ze svých rodinných příslušníků."
To se mi na chvíli vrátilo úsměv taky, ale jen na chvíli. Bylo dobré, ţe
Taša a Christian byli znovu uznáni mezi svůj klan, ale náš problém
byl stále naţivu a kopal. Mohla jsem si odvodit zbytek jmen.
"Takţe... Princ Ivaškov hlasoval pro to," řekla jsem. Adrian pokrčil
rameny,jako omluvu pro svou rodinu. "Lazar, Zeklos, Tarus, a Voda."
Ţe rodina Voda hlasovalo pro extra ochranu nebylo úplně překvapení,
vzhledem k nedávné poráţce jednoho z jejich členů. Priscilla ještě
dosud nebyla ve svém hrobě a nový princ Voda, Alexander,se zdál,ţe
zjevně nevěděl, co dělat s jeho náhlým povýšením.
Dala jsem Adrianovi ostrý pohled. "To je pět a šest. Aha." Svitlo mi
náhle. "Do prdele. Královský tie-breaker."
Hlasovací Morojský systém byl zřízen z dvanácti členů, jeden za
kaţdou rodinu, a pak ten, kdo vládnul-král nebo královna. Pravda, to
tedy znamenalo,ţe jedna rodina má dva hlasy, protoţe monarcha
zřídka hlasovala proti jeho nebo její vlastní rodině. Bylo známo, ţe se
to stalo. Bez ohledu na to, systém třinácti hlasů by měl předcházet
hádky. S výjimkou. . . Nedávný problém se vyvíjel. V radě uţ nebyli
ţádní Dragomirové, coţ znamená, ţe k neshodám by mohlo dojít. V
tomto vzácném případě, Morojské právo diktovalo, ţe hlasování
vládce má extra váhu. Slyšela jsem, ţe to vţdy bylo kontroverzní a
přesto současně tam toho nebylo moc proto, co udělat. Vazby v Radě
by znamenaly, ţe by se nikdy nic nevyřešilo a protoţe monarchové
byli zvoleni, mnozí věřili, ţe budou jednat v nejlepším zájmu Morojů.
"Taťána byla šestá," řekla jsem. "A její rozhodnutí to rozhoupalo."
Rozhlédla jsem se a viděla trochu vztek na tvářích těch, od rodin, kteří
hlasovali proti této vyhlášce. Zdá se, ţe ne všichni věřili, ţe Taťána
jedná v nejlepším zájmu Morojů.
Lissina přítomnost mi zpívala přes pouto,takţe její příchod o několik
okamţiků později nebylo ţádné překvapení. Novinky se šířily rychle,
235
ale ona ještě netušila jemné detaily. Adrian a já jsme na ni mávli. Byla
stejně vyjevená jako jsme byli my.
"Jak to můţou udělat?" zeptala se.
"Vzhledem k tomu, ţe se příliš bojí, ţe je někdo můţe naučit se bránit.
Tašina skupina začíná být příliš hlasitá."
Lissa zavrtěla hlavou. "Ne, ne jenom to. Chci říct, proč vůbec
zasedají? Měli by jsme smutnit po tom,co se stalo v minulých dnech -
veřejně. Celý Soud, nikoli jen nějaká tajemná jeho část. Jeden člen
Rady i zemřel! Nemohou počkat na pohřeb?" V jejím vnitřním zraku
jsem viděla obrázky z té strašlivé noci, kde Priscilla zemřela přímo
před očima Lissy.
"Ale byla snadno nahraditelná," nový hlas. Christian se k nám připojil.
Lissa vzala pár kroků od něj, stále naštvaná kvůli Mie. "A vlastně, je
to ten správný čas. Lidem, kteří to chtěli, vyskočila jejich příleţitost.
Pokaţdé, kdyţ je tu velký boj se Strigoji, všichni zpanikaří. Strach tím
poslal na palubu hodně lidí. A pokud některý z členů Rady byl
nerozhodnutý před tím, bitva ho zřejmě k tomu dotlačila."
To byly docela rozumné důvody od Christiana a Lissa byla ohromena,
přes její ustaraný city k němu právě teď. Hlasateli Rady se konečně
podařilo, aby jeho hlas byl slyšet nad výkřiky z publika. Přemýšlela
jsem, jestli by se skupina uklidnila, pokud by na ně Taťána sama
začala řvát, aby byli zticha. Ale ne. To bylo pravděpodobně pod její
důstojnost. Pořád seděla klidně, stejně, jako by se nic neobvyklého ani
nedělo.
Nicméně, trvalo několik vteřin neţ se kaţdý usadil a zabral svá místa.
Mí přátelé a já jsme rychle popadli první, které se nám podařilo najít.
Díky dosaţenému klidu, se unavený hlasatel připlíţil na podlahu u
královny.
Usmívající se velkolepě na lidi, oslovila je v jejím nejvíce velitelským
hlasem. "Chtěli bychom poděkovat všem za dnešní účast a vyjádření
svých... Názorů. Vím, ţe někteří si stále nejste jisti o tomto
rozhodnutí, ale Morojský zákon byl následoval zde - zákon, které jsou
jiţ starý století. Budeme mít další sezení a brzy si poslechneme, co
musíte říct-spořádaně." Něco mi řeklo, ţe to bylo jen prázdné gesto.
Lidé mohou mluvit vše, co chtěli a ona je nechtěla poslouchat. "Toto
rozhodnutí - tento verdikt - bude prospěch pro Moroje. Naši stráţci
236
jsou jiţ tak vynikající." Blahosklonně kývla směrem k obřadním

stráţcům stojící podél zdi místnosti. Měli typicky neutrální tváře, ale
hádala jsem, ţe stejně jako já, pravděpodobně chtěli zmlátit polovinu
Rady. "Oni jsou ve skutečnosti tak vynikající, ţe dokáţou vycvičit své
studenty, aby byli připraveni k naší obraně v raném věku. Pro nás
všechny to bude bezpečnější od tragédie, jako ta, ke které došlo v
poslední době."
Sklonila hlavu v tom momentu, coţ musela být hra na truchlící.
Připomněla jsem si včera v noci, jak se zadusila nad Priscillou. Bylo
tomu tak? Hodila se smrt její nejlepší přítelkyně, aby prosadila její
vlastní věc. Jistě. . . jistě, nebyla chladná.
Královna zvedla hlavu a pokračovala. "A znovu jsme rádi, ţe budeme
moct naslouchat vaše názory, i kdyţ naše vlastní zákony tuto
záleţitost řeší. Další zasedání bude muset počkat aţ do přiměřeného
období smutku,které k nám nešťastně přišlo."
Její tón a řeč těla znamenala, ţe to byl opravdu konec diskuse. Poté,
drzý hlas náhle zlomil ticho v místnosti.
Můj hlas.
"No, já bych chtěla zaregistrování mého názoru nyní."
Uvnitř mé hlavy Lissa křičela: Sedni si, sedni si!Ale já uţ byla na
nohou, směrem ke stolu Rady. Zastavila jsem se v uctivé vzdálenosti,
který by na mě nechal upozornění, ale ne, aby mě stráţci napadli. A
oh, všimli si mě. Hlasatel zrudl jasně červenou na moje porušení
pravidla.
"Ty nejsi v souladu a v rozporu se všemi protokoly Rady! Hned se
posaď, nebo budeš vyvedena." Pohlédl na stráţce, jako by čekal, ţe
mě přijdou napadnout hned. Ţádný z nich se nehnul. Buď mě
nevnímali jako hrozbu nebo byli zvědaví, co jsem chtěla dělat. To by
mě taky zajímalo.
S malým gestem ruky, Taťána mávla na hlasatele."Troufám si říct, ţe
uţ bylo tolik porušení protokolu, ţe dnes ještě jeden incident nebude
mít význam." Upřela se na mě s milým úsměvem, který měl zřejmě v
úmyslu ukázat, jaké jsme byly kamarádky. "Kromě toho, Stráţkyně
Hathawayová je jednou z našich nejcennějších prostředků. Já jsem
vţdy zvědavá, co na to řekne."
Byla to pravda? Čas to zjistit. Moje slova byla určena radě.
237
"Tato věc, kterou jste právě řešili, je zcela a naprosto šílená." Na mé

straně byl obrovský úspěch, ţe jsem nepouţila ţádné nadávky, protoţe
jsem zrovna pomyslela na nějaké, které by to vyjádřily výstiţněji. Kdo
říkal, ţe jsem nerozuměla etiketě Rady? "Jak můţe kaţdý z vás sedět
tam a myslet si, ţe je v pořádku zaslat šestnáct-let-staré riskovat své
ţivoty?"
"Jde pouze o rozdíl dvou let," řekl princ Tarus. "Není to, jako bychom
posílali deset-let-staré."
"Dva roky jsou hodně." Myslela jsem na chvíli, kdy mi šestnáct. Co se
stalo v těch dvou letech? Já utekla s Lissou, sledovala přátele umírat,
cestovala po celém světě, zamilovala se. . . . "Můţete ţít celý ţivot ve
dvou letech. A pokud chcete, abychom se udrţeli v přední linii - coţ
většina z nás ochotně dělá, kdyţ absolvuje - pak nám dluţíte ty dva
roky."
Tentokrát jsem se ohlédla na publikum. Reakce byly smíšené. Někteří
se mnou jednoznačně souhlasili a přikývli. Někteří vypadali, jako by
nic na světě nemohlo změnit jejich myšlení o této vyhlášce. Jiní se
nesetkali s mýma očima. . . . ţe bych je rozhoupala? Nemohli se
rozhodnout? V rozpacích nad vlastním sobectvím? Mohou být klíče.
"Věřte mi, já bych rád viděl,jak vaši lidé mají své mládí." To mluvil
Nathan Ivaškov. "Ale teď, to není volba, kterou máme. Strigojové nás
svírají. My ztrácíme více Morojů a stráţců kaţdý den. Získávání
dalších bojovníků to zastaví a opravdu, potřebujeme dovednosti
stráţců a přestat ztrácet čas čekáním. Tento plán bude chránit obě naše
rady."
"Bude nás to zabíjet rychleji!" Řekla jsem. Uvědomila si, ţe bych
mohla začít křičet, kdybych ztratila kontrolu, tak jsem se zhluboka
nadechla, neţ se to stalo. "Nebudou připraveni. Nebudou mít všechny
dovednosti, které potřebují."
A to byl čas, kdy se Taťána stala pánem hry. "Přesto tvoje vlastní
doznání bylo, ţe jsi jistě byla připravena v mladém věku. Zabila jsi víc
Strigojů před tvými osmnáctinami, neţ někteří stráţci zabijí za celý
svůj ţivot."
Dala jsem jí pohled zúţených očí. "Já," řekla jsem chladně, "měla
výborného učitele. Kterého máte v současnosti pod zámkem. Chcete-li
238
mluvit o mrháním zkušeností, pak se podívejte do svého vlastního

vězení."
Došlo k mírnému mumlání v publiku a Taťániny kamarádi se tvářili
trochu chladně. "To není problém, který řešíme dnes. Zvyšování naší
ochrany. Věřím, ţe jste se dokonce vyjádřila v minulosti, ţe řady
stráţci mají malá čísla." Moje vlastní slova z poslední noci na mě
hodila. "Musí být vyplněna. Vy - a mnoho z vašich společníků - jste
prokázali schopnost je doplnit."
"Byli jsme výjimky!" Bylo to sobecký, ale to byla pravda. "Ne všichni
nováčci dosáhli této úrovni."
Nebezpečné záblesk se objevil v jejích očích a její hlas zněl znovu
hedvábně. "No, pak, moţná potřebujeme více vynikající organizaci
školení. Moţná bychom tě měli poslat do svatého Vladimíra, nebo
nějaké jiné akademie, takţe můţeš zlepšit své mladé kolegy ve
vzdělávání. Já to chápu tak, ţe tvůj budoucí úkol bude trvale správní
zde u soudu. Pokud by jsi chtěla napomoci tomu, aby tato nová
vyhláška byla úspěšná, můţeme změnit tvůj úkol a budeš jejich učitel.
To by mohlo urychlit návrat úkol pro bodyguarda."
Dala jsem jí nebezpečný úsměv. "Přestaňte," Varovala jsem,
"Nesnaţte se mi hrozit, uplácet mě nebo vydírat. Nikdy. Nebudou se
vám líbit následky."
To by mohlo zajít příliš daleko. Lidé v publiku si vyměňovaly
polekaný pohledy. Některé jejich výrazy byly znechuceny, jako by
ode mě nemohli očekávat nic lepšího. Poznala jsem pár těch Morojů.
Zaslechla jsem je hovořit o mým vztahu s Adrianem a jak královnu
nenávidím. Také jsem měla podezření na řadu Královských,kteří z
včerejší ceremonie byli i zde. Oni viděli Taťánu, jak mě vedla ven a
není pochyb, ţe můj výbuch a dnešní nevraţivost byl druh pomsty.
Morojové nebyli jediní, kdo reagoval. Bez ohledu na to, zda sdíleli mé
názory, pár stráţců vykročilo vpřed. Postarala jsem se,abych zůstala
přesně tam, kde jsem byla, a to spolu s Taťániným nedostatkem
strachu jsem se udrţela na místě.
"Jsme dostat unavení z tohoto rozhovoru," Taťána řekla, přešla na
královské my. "Můţete mluvit - a to řádným způsobem - kdyţ bude
naše další setkání a říkat vaše komentáře. Prozatím, ať se ti to líbí
nebo ne, toto usnesení prošlo. Je to zákon."
239
Ona ti umožňuje ustoupit! Lissin hlas byl zpět v mé hlavě. Vycouvej z

tohoto před tím,než něco uděláš, co ti přinese reálné potíže.
Argumentuj později.
Bylo to ironické, protoţe jsem byla na pokraji exploze a chtěla nechat
svá slova vypustit ven. Lissina slova mě zastavila - ale ne pro jejich
obsah. Byla to Lissa sama. Kdyţ Adrian a já jsme diskutovali o
výsledkách, poznamenala jsem jeden kus vadné logiky.
"Nebylo to spravedlivé hlasování," prohlásila jsem. "Nebylo to
zákonní."
"Vy jste právník, slečno Hathawayová?" Královna se bavila, a její
nápad mého stráţcovství byl očividný nedostatek respektu. "Jestli máš
na mysli, ţe hlasování monarchy má větší váhu neţ jiní z Rady, pak tě
můţeme ujistit, ţe toto je Morojské právo jiţ po staletích." Podívala se
přitom na členy Rady, z nichţ ţádný nevznesl protest. Dokonce i ti,
kteří hlasovali proti ní nemohli najít chybu.
"Jo, ale celá rada nehlasovala," řekla jsem. "Měli jste prázdné místo v
Radě pro posledních několik let - ale uţ ne." Otočila jsem se a ukázala
na své přátele, kde seděli. "Vasilisa Dragomirová je osmnáctiletá a to
jí dává naplnit její místo v Radě." Ve všem tom chaosu se jejím
narozeninám nevěnovala pozornost,ani ode mě.
Oči v místnosti zapluly k Lisse - něco, co se jí nelíbilo. Lissa byla
však zvyklá být ve veřejném oku. Věděla, co se očekávalo od
královského, jak se dívat a nosit se. Takţe spíše neţ se hrbila, posadila
se rovně a zadívala se vpřed chladně s nádherným vzhledem, který
říkal, ţe ona by mohla jít aţ k tomuto stolu právě teď a vyţadovat své
místo. Ať uţ to byl nádherný postoj sám nebo moţná trochu charisma
ducha, bylo téměř nemoţné, odvrátit od ní pohled. Její krása má své
obvyklé světelné kvality, a po místnosti se v mnoha tváří objevila
stejná úcta k ní, kterou jsem pozorovala kolem soudu. Dimitrijova
přeměna byla ještě záhadou, ale ti, kteří tomu věřili o ní mluvili jako o
svaté. Začínala být v očích ostatních vidět,kvůli jejímu příjmení a
tajemným silám - a teď moc, jak obnovit Strigoje.
Arogantně jsem se podívala na Taťánu. "Není osmnáct právně pro věk
hlasování?" Šach mat, děvko.
"Ano," řekla vesele. "Pokud Dragomirovi jsou usnášeníschopní."
240
Neřekla bych, ţe se mé senzační vítězství rozbil na tom místě, ale

určitě jsem ztratila trochu ze svého lesku. "Co?"
"Usnášeníschopní. Podle zákona Rady, musí mít rodinu. Ona nemá.
Ona je jediná."
Zírala jsem nevěřícně. "Co, vy říkáte, ţe musí mít dítě,aby mohla
volit?"
Taťána se ušklíbla. "Teď ne, samozřejmě. Jednoho dne, jsem si jistá.
Pro rodinu, aby hlasovala, musí mít nejméně dva členy, z nichţ jeden
musí být starší osmnácti let. Je to Morojské právo - opět, právo, která
bylo v knize po staletí."
Několik lidí si vyměnilo zmatený a překvapený výrazy. Bylo jasné, ţe
mnozí z nich nejsou s tímto zákonem obeznámeni. Samozřejmě, ţe k
této situaci - královská linie sníţena na jednu osobu - nedošlo nikdy v
naší historii.
"Je to pravda," řekla Ariana Szelská neochotně. "Četla jsem to."
Dobře, moje úchvatné vítězství bylo v troskách. Rodina Szelských
byla jedna, které jsem věřila, a Ariana byla starší sestra chlapa,kterého
moje máma chránila. Ariana byla docela kniţní typ člověka, a kdyţ
jsem viděla, jak hlasovala proti změně věku stráţců, zdálo se
nepravděpodobné, ţe by nabídla tento důkaz, kdyby to nebylo pravda.
S malou municí jsem se uchýlila ke svým starým zálohám.
"To," řekla jsem Taťáně, "je nejvíce zasrané právo, jaké jsem kdy
slyšela."
To byla poslední kapka. Publiko vypuklo v šoku klábosení a Taťána
se vzdala jakéhokoliv předstírání o našem přátelství. Dala všechny
příkazy, které předtím chtěl dát hlasatel.
"Vyveďte ji!" vykřikla Taťána. I s rychle rostoucím hlukem, její hlas
zněl jasně přes místnost. "Nebudeme tolerovat tento druh vulgárního
chování!"
Stráţci u mě byli ve vteřině. Upřímně řečeno, s tím, jak často jsem
byla odvlečena z míst v poslední době, na tom bylo něco pohodlně
známého. Nechtěla jsem bojovat se stráţci, kdyţ mě vedli ke dveřím,
ale také mě nenechali bez pár slov na rozloučenou.
"Dal by se změnit zákon usnášeníschopné, pokud bys chtěla, mohla
bys ty pokrytecká děvko!" Křikla jsem zpátky. "Zkroutila jsi zákon,
protoţe jsi sobecká a vystrašená, děláš největší chybu svého ţivota.
241
Budeš toho litovat! Počkej a uvidíš - budeš si přát, abys to nikdy

nedělala!"
Nevím, jestli někdo slyšel mou tirádu, neboť do té doby, byl sál zpět v
chaosu, jako bylo, kdyţ jsem vstoupili. Stráţci - tři z nich - mě
nepustili, dokud jsme nebyli venku. Jakmile mě pustili, všichni kolem
mě na chvíli nemotorně stáli.
"Co teď?" Zeptala jsem se. Snaţila jsem se udrţet hněv z mého hlasu.
Měla jsem ještě vztek a ten lezl napovrch, ale to nebyla chyba těchto
chlapů. "Zavřete mě?" Vidět, jak mě odvádějí zpět k Dimitrijovi by
byla skoro odměna.
"Oni jen řekli, aby jsme tě vyvedli," zdůraznil jeden ze stráţců.
"Nikdo neřekl, co s tebou dělat po tom."
Další stráţce, starý a prošedivělý, ale stále divoký, mi dal ironický
pohled. "Vyvedl jsem tě ještě dřív, neţ tě stačili skutečně potrestat."
"Ne, ţe by tě nenašli,pokud by opravdu chtěli," dodal první stráţce.
S tím se vrátili dovnitř, takţe jsem byla zmatená a rozrušená. Moje
tělo bylo ještě roztočené pro boj, a já jsem byla plná frustrací.
Vţdycky zkušená,ţe kdykoli jsem se tváří v tvář situaci, cítila jsem se
bezmocná. Vše jsem křičela pro nic za nic. Já jsem ničeho nedosáhla.
"Rose?"
Přesunula jsem se z mé vířící emoce a vzhlédla k budově. Starší
stráţce nešel dovnitř a ještě stál ve dveřích. Jeho tvář byla klidná, ale
myslela jsem, ţe jsem viděla záblesk v očích. "Za to to stojí," řekl mi,
"já myslím, ţe jsi tam byla fantastická."
Necítila jsem se na úsměvy, ale mé rty mě zradily. "Díky," řekla jsem.
No, moţná jsem dosáhla jedné věci.
Kapitola Dvacet dva
Nevnímala jsem rady těch chlapů a odtrhnout odtamtud, i kdyţ jsem

vlastně neměla sedět na schodech. Připlíţila jsem se ke shluku stromů
s třešněmi, mělo být jen otázkou času, neţ shromáţdění skončí a lidé
odejdou ven dveřmi. Několik minut uplynulo a nic se nestalo. Otočila
jsem na Lissinu mysli a zjistila, co bylo ještě v plné síle. Přes
242
Taťánino prohlašování, kdyţ bylo po zasedání, lidé ještě stáli kolem a

argumentovali ve skupinách.
Taša stála v jedné takové skupině s Lissou a Adrianem, takţe jeden z
těch vášnivých projevů musí být fakt dobrý. Taša nemusí být tak
chladně vypočítavá jako byla Taťána, kdyţ přišlo k politickým tahům,
ale Taša přece měla horlivý smysl pro systém a uznávané příleţitostí,
kdyţ přišli. Byla proti výnosu o sníţení věku. Byla pro bojovou výuku
Morojů. S tím se moc daleko nedostala, a tak vyskočila na další
nejlepší věc: Lissu.
"Proč se dohadujeme mezi sebou o tom, jak nejlépe zabít Strigoje,
kdyţ je můţeme zachránit?" Taša dala jednu ruku kolem Lissy a
druhou kolem Adriana, popostrčila oba dopředu. Lissa stále měla
vyrovnaně jistý pohled, ale Adrian vypadal, ţe tomu dával půl šance.
"Vasilisa - komu je mimochodem opravdu odpíráno spravedlivý hlas,
díky archaickému právu - ukázala, ţe Strigojové mohou být změněni
zpět."
"To nebylo prokázáno," zvolal jeden muţ v davu.
"Děláš si srandu?" zeptala se ţena vedle něho. "Moje sestra byla se
skupinou, která ho přivedla zpátky. Ona říká, ţe je rozhodně dhampýr.
Dokonce byl na slunci!"
Taša kývla na souhlas ţeně. "Byla jsem tam také. A teď máme dva
uţivatelé ducha, které to dokáţou s ostatními Strigoji."
Tak jako jsem respektovala Tašu, nebyla jsem úplně s ní s tímto
tématem. Mnoţství energie - nemluvě o úsilí probodávání- , kterou si
Lissa vyţádala pro Dimitrije byla ochromující. Dokonce to dočasně
ublíţilo poutu. To ovšem neznamená, ţe to nemůţe udělat znovu. Ani
to znamená, ţe znovu nechtěla. Byla jen naivně dost soucitná na to,
aby se vrhla do poţáru pomáhat ostatním. Ale věděla jsem, ţe čím
více sílu ducha pouţívala, tím rychleji se cesta k šílenství přibliţovala.
A Adrian. . . No, on byl téměř nepouţitelný. I kdyby chtěl jít měnit
Strigoje, neměl tak mocnou léčivou sílu, ţe by to obnovovalo -
alespoň ne teď. Pro Moroje bylo neobvyklé pouţívat jejich moc
různými způsoby. Někteří uţivatelé ohně, jako Christian, měli sami
kvalifikované kontroly plamene. Jiní mohou pouţívat pouze své
kouzlo, řekněme, teplý vzduch v místnosti. Stejně tak, Lissa a Adrian
243
měli své síly. Jeho největší triumf v hojení byly zlomeniny, a ona stále
nemohla chodit sny, bez ohledu na to, jak moc cvičila.
Takţe vlastně, Taša měla jednoho uţivatele ducha,který můţe
zachránit Strigoje, a jeden mohl jen stěţí transformovat legie těchto
monster. Taša si to zřejmě neuvědomovala.
"Rada by neměla ztrácet čas se zákonem ohledně věku," pokračovala.
"Potřebujeme, aby vyhledávali více uţivatelů ducha a s jejich pomocí
zachraňovali Strigoje." Upřela pohled na někoho v davu. "Martine,
nebyl tvůj bratr přeměněn proti jeho vůli? S nějakou námahou bychom
ho mohli přivést zpět. Do ţivota. Stejně, jako jsi ho znal. Jinak, pokud
ho najdou stráţci, tak ho probodnou - a nebo samozřejmě bude dál
zabíjet nevinné."
Jo, Taša byla dobrá. Stačilo pár slov, a skoro Martina dohnala k slzám.
Vlastně se ani nezmínila o lidech, co se přeměnili dobrovolně. Lissa,
stále ještě stojící s ní, si nebyla jistá, co cítila k myšlence armádě
duchů zachraňující Strigoje, ale dobře si uvědomovala, ţe to bylo
součástí plánů, které Taša měla- včetně toho, jak dostat Lissu do
hlasování.
Taša hrála s Lissinými schopnostmi a charakterem, jízlivě na to, ţe
starý zákon uvedl situaci, s kterou dřív v ţádném případě nepočítali.
Taša dále uvedla, ţe zpráva o úplné Radě dvanácti rodin by se
rozeslala po Strigojích a sjednotila Moroje.
Nechtěla jsem slyšet víc. Já nechala jsem Tašu ovládat její politickou
magii a s Lissou si promluvím později. Byla jsem stále tak vzrušená z
toho, co se stalo, kdyţ jsem křičela na Radu, ţe jsem tu místnost uţ
nemohla vidět. Nechala jsem její mysl a vrátila se do mé vlastní,
vykřikla, kdyţ jsem uviděla tvář přímo přede mnou.
"Ambrosi!"
Jeden z nejkrásnějších dhampýrů na planetě - po Dimitrijovi,
samozřejmě - na mě mrknul, jako v nějakém hvězdičkovém filmu.
"Vůbec ses nehýbala, tak jsem si myslel, ţe se moţná pokoušíš být
dryáda."
Mrkla jsem. "Co?"
Ukázal na třešeň."Přírodní kouzla. Krásné ţeny, které se staly jedním
ze stromů."
244
"Nejsem si jistá, jestli to byl kompliment, nebo ne," řekla jsem. "Ale
jsem ráda, ţe tě zase vidím."
Ambrose by doopravdy podivín v naší kultuře: muţ dhampýr, který
neměl ani slib stráţce ani se neutekl schovat mezi lidi. Dhampýrské
ţeny se často vzdaly stráţcovství a zaměřily se na svou rodinu. To je
důvod, proč jsme byly tak vzácné. Ale muţi? Neměli ţádnou omluvu,
pokud většina lidí byla zaujatá. Spíše neţ utéct mezi lidi,se Ambrose
rozhodl zůstat a jednoduše pracovat pro Moroje jiným způsobem. Byl
to v podstatě sluha - vysoká třída, které slouţila elitním třídám s
drinky a masíroval královské ţeny. Také, jestli pověsti byly pravdivé,
slouţil Taťáně ve fyzikálních způsobech. To bylo tak strašidelný,
přesto mi to okamţitě přišlo na mysl.
"Já taky," řekl mi. "Ale pokud nekomunikuješ s přírodou, co to
děláš?"
"To je dlouhá historie. Vyhodili mě ze zasedací rady."
Vypadal dojat. "Doslova vyhodili?"
"Vlekli, myslím. Překvapuje mě, ţe jsem tě nikde neviděla," dumala
jsem. "Samozřejmě, ţe jsem byla, ehm, roztrţitá v minulých týdnech."
"Slyšel jsem," řekl, dal mi sympatický pohled. "I kdyţ jsem vlastně
byl pryč. Právě jsem se vrátil včera v noci."
"Pravý čas na zábavu," zamumlala jsem.
Bezelstný výraz v jeho tváři mi řekl, ţe neslyšel o vyhlášce. "Co děláš
teď?" zeptal se. "To nevypadá jako trest. Dokončuješ svou meditaci?"
"Něco na ten způsob. Na někoho teď čekám. Asi půjdu do svého
pokoje."
"No, jestli se chystáš zabíjet čas, proč se nejdeš podívat na Rhondu?"
"Rhondu?" Zachmuřila jsem se. "Bez uráţky, ale tvoje teta na mě s
svýma silami posledně nezapůsobila."
"Ţádné překvapení," řekl vesele. "Ale přemýšlela o tobě. A Vasilise.
Takţe, pokud právě nemáš co dělat..."
Zaváhala jsem. Měl pravdu, ţe jsem neměla nic lepšího na práci.
Zasekla jsem se nad moţnostmi jak s Dimitrijem a hloupým
usnesením Rady. Přesto Rhonda - jeho budoucnost odhalující teta -
nebyla někdo, koho jsem chtěla znovu vidět. Přes má pohotová slova
byla pravda, ţe ve zpětném pohledu, se předpovědi Rhondy staly
skutečností. Jen jsem neměl rád to, co bývali.
245
"Fajn," řekla jsem a snaţila se vypadat znuděně. "Ať je to rychle."

Usmál se znovu, jako by mohl vidět přes mou lest a vedl mě k budově,
kde uţ jsem byla jednou. Je v ní místěn luxusní salon a lázně
navštěvované Královskými Moroji. Lissa a já jsme si tam nechaly
udělat nehty, a jak Ambrose a já jsme šli tou cestou k Rhondě, cítila
jsem v sobě podivný záchvěv. Manikúra a pedikúra. . . zdály se, jako
jiné zbytečné věci na světě. Ale ten den to bylo úţasné. Lissa a já jsme
se musely smát a smát. . . těsně před tím, neţ naše škola byla
napadena a vše se rozpadlo. . . .
Rhonda měla své bohatství v zadní místnosti, která byla daleko od
rušných lázní. Navzdory mému divnému pocitu, jsem ocenila její
místnosti a recepci. Nebo, no, kde byla. Tentokrát, stůl byl prázdný, a
Ambrose mě vedl přímo aţ do pokoje Rhondy. Vypadalo to tam
přesně stejné jako dříve, jako by jsme byli uvnitř srdce. Všechno bylo
červené: tapety, dekorace a polštáře pokrývající podlahu.
Rhonda seděla na zemi, jedla jogurt, který vypadal hrozně obyčejné
pro někoho, kdo údajně ovládá mystické síly. Kudrnaté černé vlasy
rozházené kolem ramen, takţe velké zlaté kruhy v uších se lesky.
"Rose Hathawayová," řekla šťastně, odloţila jogurt stranou. "Jak milé
překvapení."
"Neměla jste mě vidět přicházet?" Zeptala jsem se suše.
Její rty se zachvěly pobavením. "To není moje síla."
"Omlouvám se, ţe tě rušíme při večeři," řekl Ambrose, půvabně
protahující jeho svalnaté tělo a posadil se. "Ale Rose není snadné
chytit."
"Umím si to představit," řekla. "Jsem nadšená, ţe vůbec přišla. Co pro
tebe dnes mohu udělat, Rose?"
Pokrčila jsem rameny a posadila se vedle Ambrose." Nevím. Jsem tu
jen proto, ţe Ambrose mě k tomu přemluvil."
"Ona si nemyslí, ţe tvoje poslední čtení bylo velmi dobré," řekl.
"Hele!" Střelila jsem ho káravým pohledem." To není přesně to, co
jsem řekla." Minule, Lissa a Dimitrij byli se mnou. Rhonda
tarotovýma kartami ukázala Lisse moc a sílu-ţádné překvapení.
Rhonda řekla Dimitrijovi, ţe ztratí to, čeho si cení nejvíc a on ztratil:
jeho duši. A já? Rhonda mi stroze řekla, ţe budu zabíjet nemrtvé.
Posmívala jsem se tomu, protoţe jsem věděla, ţe mám před sebou
246
celý ţivot plný zabíjení Strigojů. Teď jsem přemýšlela, jestli

'nemrtvých', znamenala část Strigoje v Dimitrijovi. I kdyţ jsem ho
neprobodla, určitě jsem hrála hlavní roli.
"Moţná jiný výklad by mohl dát větší smysl?" nabídla.
Moje mysl si dávala dohromady další podvod, coţ byl důvod, proč to
bylo tak ohromující, kdyţ moje ústa řekla: "To je ten problém. Dají
větší smysl. Obávám se. . . Obávám se toho, co další karty řeknou."
"Karty nedělají budoucnost," řekla jemně." Pokud se něco má stát,
bude to bez ohledu na to, zda to uvidíte tady. A i potom. . . no,
budoucnost se vţdy mění. Pokud bychom neměli moţnost volby, v
ţivotě by nebyla ţádná pointa."
"Uvidíme teď," řekla jsem uštěpačně, "to je druh cikánské odpovědi,
kterou jsem čekala."
"Romové," opravila "Ne Cikáni". Přes moji zlobu, pořád se zdála být
v dobré náladě. Pohodový postoje se musí dědit v rodině. "Chceš
karty, nebo ne?"
Chci? Měla pravdu v jedné věci - budoucnost se bude vyvíjet i bez
toho, jestli ji uvidím v kartách. A i kdyţ karty ukáţe, asi to stejně
pochopím aţ potom.
"Dobře," řekla jsem. "Jen tak pro legraci. Myslím, ţe naposledy to
bylo jen štěstí v hádání."
Rhonda obrátila oči v sloup, ale nic neřekla a začala míchat tarotové
karty. Udělala to s takovou přesností, ţe se karty zdály, ţe se pohybují
sami. Kdyţ se konečně zastavila, podala mi je. Sejmula jsem a ona je
zas sloţila dohromady.
"Předtím jsme měli tři karty," řekla. "Máme nějaký čas navíc, pokud
budeš chtít. Zkusíme pět?"
"Čím více, tím větší je pravděpodobnost, ţe ti něco dokáţu vysvětlit."
"Pokud v ně nevěříš, pak by to neměl být problém."
"Dobrá, tedy. Pět."
Narovnala se, oči pečlivě analyzovala. Dvě z karet vyšly vzhůru
nohama. Nebrala jsem to jako dobré znamení. Minule jsem se naučila,
ţe to nebyly šťastné karty. . . No, ne tak šťastné.
První z nich byla se dvěmi poháry, které ukazovaly muţe a ţenu
dohromady v travnatém-květinovém místě, zatímco slunce svítilo nad
nimi. Samozřejmě, to bylo obráceně.
247
"Poháry jsou vázány na emoce," Rhonda vysvětlila. "Dva poháry

ukazují spojení, dokonalou lásku a kvetoucí radostné pocity. Ale
protoţe je to obrácené -"
"Víš co?" Přerušila jsem ji. "Myslím, ţe tuhle chápu. Můţeš ji
přeskočit. Mám dobrou představu, co to znamená." Na této kartě jsem
mohla být já s Dimitrijem, šálek prázdný a plný trápení. .. . Opravdu
jsem nechtěla slyšet,jak Rhonda říká, co mi uţ roztrhalo srdce.
Šla tedy k další: Královna mečů, vzhůru nohama.
"Karty takhle odkazují na konkrétní lidi," Rhonda řekla. Královna
mečů vypadala velmi panovačná, s kaštanovými vlasy a stříbrnými
šaty. "Královna mečů je chytrá. Daří se jí, můţe přelstít své nepřátele
a je ctiţádostivá."
Povzdechla jsem si. "Ale vzhůru nohama..."
"Vzhůru nohama," řekla Rhonda, "Všechny tyto vlastnosti jsou
obrácené. Ona je pořád chytrá, stále se snaţí dostat svou cestu... Ale
ona to dělá přes neupřímné způsoby. Existuje mnoho nepřátel a lţí.
Řekla bych, ţe jsi nepřítel."
"Jo," řekla jsem s pohledem upřeným na korunu. "Myslím, ţe mohu
hádat, kdo to je. Jen jí říkám pokrytecká mrcha."
Rhonda nekomentovala a přešla na další. Čelila zase něčemu
zlověstnému, a já si přála, aby to nebyla pravda. Měla spoustu mečů
uvízlých v zemi a svázanou ţenu a někoho se svázanýma očima. Osm
z mečů.
"Ale no tak," zvolala jsem. "Co je to se mnou a mečemi? Posledně
jsem je měla taky." Na ní bylo, ţe ţena plakala a ve zdi byli meče.
"To bylo devět mečů," nesouhlasila. "Mohlo by to být vţdy horší."
"Tomu se těţko věří."
Pozvedla kupičku karet, nakonec vytáhla jednu kartu. Deset mečů.
"Tohle je horší." Byl na ní mrtvý muţ leţící na zemi s mečemi skrz
něho.
"Přímý úder," řekla jsem. Ambrose se zasmál vedle mě. "Co devět
znamená?"
"Devět je v pasti. Nelze se dostat ven ze situace. To můţe také
znamenat, pomluvy nebo obvinění. Vyzývající k útěku." Podívala
jsem se zpět na královnu, myslela, co jsem řekla v místnosti Rady. To
248
určitě bylo obvinění. A v pasti? No, existuje vţdy moţnost nadoţivotí

papírovat. . .
Povzdechla jsem si. "Dobře, co je další?" Šest mečů. Měla spoustu lidí
v lodi, veslovali nad měsícem zalitou vodou.
"Cesta," řekla.
"Zrovna jsem na cestě. Několika z nich." Zadívala jsem se na ní
podezřele. "Člověče, není to jako jakási duchovní cesta?"
Ambrose se znovu zasmál. "Rose, kéţ by sis nechávala číst
budoucnost kaţdý den."
Rhonda si ho nevšímala. "Kdyby to bylo v pohárech, moţná. Ale
meče jsou hmatatelný. Akce. Pravda, venku-a-o cestě."
Kde na Zemi bych šla? To znamená, ţe půjdu na akademii, jak Taťána
navrhla? Nebo bylo moţné, ţe přes všechny mé porušené pravidla a
nazývání Její královské výsosti děvkou, bych po všem mohla dostat
přidělení? Někoho od soudu?
"Mohla bys někoho hledat. Můţe to být fyzická cesta v kombinaci s
duchovní cestou," řekla, coţ znělo celkem tak, ţe byla zmatená. "Ta
poslední..." Její obočí vyletělo zamračeně nahoru nad pátou kartou.
"Je pro mě skrytá."
Nakoukla jsem na ni. "Stránka z pohárů. Zdá se, ţe je do jisté míry
zřejmý. Je to strana s, ehm, poháry."
"Obvykle mám jasnou vizi.... Karty mluví ke mně, jak se připojit.
Tahle není jasná."
"Pouze věc, která není jasná, zda je to holka nebo kluk." Osoba na
kartě vypadala mladá, ale měla vlasy a hermafroditní tvář, ţe se
pohlaví nedalo určit. Modré punčochy a tuniky nepomohly, ale
slunečné oblasti v pozadí vypadaly slibně.
"To můţe být jeden nebo druhý," řekla Rhonda. "Je to nejniţší
hodnost karet, které představují lidé v kaţdém obleku: Král, královna,
rytíř, a pak Stránka. Kdo je stránka, je to něco důvěryhodného a
způsobujícího. Optimistický. Mohlo by to znamenat, někoho, kdo jede
na cestu s tebou - nebo moţná důvod cesty."
Jakýkoliv optimismus nebo pravda, kterou jsem v kartách měla, s tím
do značné míry zmizely. Vzhledem k tomu, ţe právě řekla asi sto věcí,
co by to mohlo být, jsem se opravdu povaţovala za autoritativní.
249
Obvykle si všimla mojí skepse, ale její pozornost byla ještě na kartě,
kdyţ se zamračila.
"Ale já prostě nemůţu říct.... Je kolem něj mrak. Proč? To nedává
smysl."
Něco z jejího zmatku mě zamrazilo v zádech. Vţdycky jsem si
říkala,ţe byla falešná, ale pokud to všechno byla pravda. . . No, proč
by nedokázala přečíst Stránku? Nejednala moc přesvědčivě, pokud
tato poslední karta dělala svou otázku sama. Myslela jsem, ţe tam
byla nějaká mystická síla,která jí blokovala, kvůli mému postoji.
S povzdechem se podívala na poslední. "Omlouvám se, ţe je to vše,
co mohu říct. Pomohla jsem ti?"
Zkoumala jsem karty. Zármutek. Nepřítel. Obvinění. Uvěznění. Cesta.
"Některé z nich mi říkají, co uţ vím. Zbytek mi zanechává další
otázky."
Usmála se vědomě. "To je tak, jak to obvykle je."
Poděkovala jsem jí za čtení, tajně ráda, ţe jsem za to nemusela platit.
Ambrose mě vyprovodil ven a já jsem se snaţila setřást náladu, kterou
do mě vpustila budoucností Rhonda, protoţe i bez hloupých karet
jsem měla ve svém ţivotě dost problémů.
"Budeš v pořádku?" zeptal se, kdyţ jsme konečně vyšli ven. Slunce
bylo nahoře. Královský dvůr by měl jít brzy spát, ukončit tento
bouřlivý den. "Já... Já bych tě tam nevodil, kdybych věděl, jak moc tě
to rozruší."
"Ne, ne," řekla jsem. "Není to kartami. Ne tak docela. Děje se tu
spoustu jiných věcí... Takové, které bys měl asi vědět."
Nechtělo se mi to moc říkat, ale jako dhampýr, měl právo slyšet o
tom, co se stalo. Jeho obličej byl dokonale klidný, ještě jak jsem
mluvila, s výjimkou jeho tmavě hnědých očí, které rozšiřovaly,
zatímco příběh postupoval.
"Tady je nějaký omyl," řekl nakonec. "To by neudělali. Neudělali by
to šestnáctiletým."
"Jo, no, taky jsem si to myslela, ale oni byli zřejmě natolik závaţný,
ţe mě vyhodili, kdyţ jsem, um, to zpochybnila."
"Dovedu si představit tvoje 'zpochybnění'. To vše udělá, ţe z
dhampýrů bude více stráţců... Pokud samozřejmě je, ţe mladí díky
tomu jsou otevřenější k vymývání mozků."
250
"Pro tebe citlivá oblast, co?" Zeptala jsem se. Koneckonců, i on byl
stráţce.
Zavrtěl hlavou. "Zůstat v této společnosti, bylo téměř nemoţné pro
mě. Pokud se kterýkoli z těchto dětí rozhodnete odstoupit, nebudou
mít mocné přátele jako já. Budou vyděděnci. To je všechno, co to
způsobí. Buď odrovnat teenagery nebo je odříznout od vlastních lidí."
Přemýšlela jsem, jak mocné přátele musel mít, kdyţ sotva vypustil
kořeny. "No, královská děvka se o to nestará."
Přemýšlel, ale najednou se v jeho očích objevil zlostný pohled.
"Neříkej jí tak," varoval pohledem. "To není její vina."
Ou. Překvapení. Skoro nikdy jsem neviděla sexy, charismatického
Ambrose být cokoliv, neţ přátelský. "Samozřejmě ţe je to její chyba!
Ona je nejvyšším vládcem Morojů, pamatuješ?"
Jeho zamračení se prohloubilo. "Rada hlasovala taky. Ne ona
samotná."
"Jo, ale hlasovala ve prospěch této vyhlášce. Ona rozhoupala hlasy."
"Musí být nějaký důvod. Ty ji neznáš tak jako já. Ona by nechtěla
tyhle věci."
Začala jsem se ptát, jestli se nepominul, ale zarazila se, kdyţ jsem si
vzpomněla na jeho vztah s královnou. Z těchto romantických
historkách se mi dělalo špatně od ţaludku, ale pokud by byly
pravdivé, mohl o ní mít legitimní starosti. Také jsem se rozhodla, ţe
bylo asi nejlepší, ţe jsem ji neznala, jako on. Kousance na krku
ukázaly nějaké intimní činnosti.
"Ať se děje mezi vámi cokoliv, je to vaše věc," řekla jsem mu klidně,
"ale pouţila na tebe trik, aby sis myslel, ţe je někdo, kdo není. Udělala
mi to taky a já ji na to skočila. Je to všechno podvod."
"Já tomu nevěřím," řekl, stále ještě kamenně stál. "Jako královna má
nejrůznější těţké situace. Musí v tom být víc, neţ jen ta vyhláška,
jsem si jistý."
"Jako královna," řekla jsem, imitujícím tónem,"by měla mít moţnost -
"
Moje slova spadla, jak se ozval hlas v mé hlavě. Lissin. Rose, budeš to
chtít vidět. Ale musíš mi slíbit, že nezpůsobíš žádné potíže.Lissa
vyhrkla, spolu s pocitem naléhavosti.
Ambrose se přesunul do obav. "Jsi v pořádku?"
251
"Já - jo. Lissa mě potřebuje." Povzdechla jsem si. "Podívej, já se

nechci hádat, jo? Samozřejmě, kaţdý jsme dostal jiný pohled na
situaci... Ale myslím, ţe jsme se oba shodli na stejném klíčovém
bodu."
"Ţe děti by neměly být odeslány na smrt? Ano,na tom se můţeme
shodnout." Usmál se nejistě jsme se na mě a hněv se mezi námi
rozptýlil. "Promluvím s ní, Rose. Zjistím skutečný příběh a dám ti
vědět, jo?"
"Dobře." Těţko se mi věřilo, ţe by dokázal něco z Taťány dostat, ale
opět, v jejich vztahu toho můţe bát víc, neţ jsem si uvědomila. "Díky.
Ráda jsem tě viděla."
"Já tebe taky. Teď jdi - jdi k Lisse."
Nepotřebovala jsem ţádné další naléhání. Spolu s pocitem
naléhavosti, od Lissy přišla další zpráva prostřednictvím pouta, který
zrychlil můj krok: Jde o Dimitrije.
Kapitola Dvacet tři
Nepotřebovala jsem pouto, abych Lissu našla. Zástup lidí mi řekl, kde
ona - a Dimitrij - byli.
Moje první myšlenka byla, ţe jde o nějaký kamenování či středověké
mučení. Pak jsem si uvědomila, ţe lidé stojící kolem se jen na něco
dívají. Prodrala jsem se přes ně, nedbajíc na nadávky dokud jsem
nestála v předních řadě. Co jsem našla, mě zastavilo.
Lissa a Dimitrij seděli bok po boku na lavici a tři Morojové a Hans
naproti nim. Stráţci stáli roztroušení kolem nich, nervózní a
připraveni skočit na Dimitrije, kdy se něco zvrtlo. Neţ jsem dokonce
slyšela slovo, věděla jsem přesně, co se děje. Byly to otázky, šetření,
aby zjistili, co přesně je Dimitrij.
Ve většině případů, by to bylo divný místo pro vyšetřovací řízení.
Bylo to ironicky jedno z nádvoří, na kterém jsme Eddie a já pracovali,
to, které stálo ve stínu sochy mladé královny. Poblíţ soudního kostela.
Tato travnatá plocha nebyla přesně na svaté zemi, ale bylo to dost
blízko kostela, aby tam lidé v případě nouze mohli doběhnout. Kříţe
252
nevadili Strigojům, ale oni nemohli přejít práh kostela, mešity nebo
jiné posvátné místo. S tímto a také ranním sluncem, to bylo asi jak
bezpečné místo a čas, tak aby úředníci dokázali najít odvahu být u
Dimitrije.
Poznala jsem jednoho z Morojů, Reece Tarus. Byl v linii s Adrianem
ze strany jeho matky, ale také mluvil ve prospěch vyhlášky věku.
Takţe jsem k němu pocítila nechuť, a to zejména s ohledem, jak
povýšeným tónem mluvil na Dimitrije.
"Myslíte si, ţe slunce je oslepující?" zeptal se Reece. Měl před sebou
papíry, které vypadaly jako nekonečný seznam.
"Ne," řekl Dimitrij, hlas hladký a kontrolovaný. Jeho pozornost byla
zcela na jeho tazateli. Neměl ponětí, ţe jsem tam a mě to vcelku
vyhovovalo. Chtěla jsem na okamţik jen pohled na něj a obdivovat
jeho rysy.
"Co kdyţ zíráte do slunce?"
Dimitrij zaváhal a nejsem si jistá, ale zachytila jsem náhlý záblesk v
jeho očích - nebo nevěděla, co to znamenalo. Ta otázka byla hloupá, a
myslím, ţe Dimitrij - moţná, jen moţná - se chtěl smát. S jeho
normální dovedností dokázal udrţet klid.
"Kaţdý, kdo oslepne, kdyţ hledí do slunce dost dlouho," odpověděl.
"Myslím tím kaţdého, kdo je tady."
Reece neodpověděl, ale v logice nebyla ţádná chyba. Sevřel rty a
přesunul se k další otázce. "Máte popálenou kůţi?"
"Ne, v tuto chvíli."
Lissa pohlédla na dav a všimla si mě. Nemohla mě vycítit, jak jsem
mohla já přes naše pouto, ale někdy se zdálo, ţe záhadným pocitem,
kdyţ jsem byla kolem, tak mě poznala. Myslím, ţe vycítila mojí auru,
kdyţ jsem byla dost blízko, protoţe všichni uţivatelé ducha tvrdili, ţe
aura Stínem políbených je oproti ostatním dost výrazná. Dala mi malý
úsměv, neţ se otočila k výslechu.
Dimitrij, stále bdělý,si všiml jejího malého pohybu. Podíval se jejím
směrem a uviděl mě a znejistěl trochu na následující otázku od Reece,
která byla, "Všiml jste si, zda vaše oči občas zčervenají?"
"Já..." Dimitrij se na mě díval několik vteřin a pak trhl hlavou zpět k
Reeceovi. "Neměl jsem moc zrcadel. Ale myslím, ţe mé stráţe by si
toho všimli a nikdo z nich nic neřekl."
253
Zajímavé bylo, ţe jeden stráţce vydal malý zvuk. Sotva se mu

podařilo zachovat váţnou tvář, ale myslím, ţe i on se chtěl smát
směšnému směru výslechu. Nemohla jsem se vzpomenout na jeho
jméno, ale kdyţ jsem byla u soudu uţ dávno, on a Dimitrij si povídali
a smáli se docela dost, kdyţ byli společně. Pokud starý přítel začal
věřit,ţe Dimitrij byl znovu dhampýr, pak to muselo být dobré
znamení.
Moroj vedle Reece zíral kolem sebe, snaţil se zjistit, odkud hluk
pochází, ale nic neodhalil. Výslech pokračoval, tentokrát měli co do
činění s tím, zda by Dimitrij vstoupil do kostela, pokud by ho o to
poţádali.
"Mohu jít hned teď," řekl jim. "Půjdu zítra na bohosluţbu, pokud
chcete." Reece si udělal další poznámku, není pochyb o tom, ţe
uvaţoval, jestli by mohl poţádat kněze, aby Dimitrije umyl ve svěcené
vodě.
"To všechno je rozptýlení," řekl mi známý hlas do ucha. "Kouř a
zrcadla. To je to, co teta Taša říká." Christian teď stál vedle mě.
"Je třeba to udělat," zamumlala jsem zpět. "Musí vidět, ţe on uţ není
Strigoj."
"Jo, ale oni sotva podepsali zákon věku. Královna tohle poručila,
jakmile zasedání skončilo, protoţe je to vzrušující a tím donutila, aby
lidé věnovali svou pozornost něčemu jinému. Jakmile utišili halu, bylo
to: "Hej, jděte se podívat na vedlejší atrakci."
Nemohla jsem slyšet, co Taša říkala slovo od slova. Bez ohledu na to,
ţe to byla pravda. Cítila jsem se postřelená. Chtěla jsem, aby Dimitrij
byl volný. Chtěla jsem, aby byl takový, jaký býval. Přesto jsem zuřila,
ţe Taťána to dělá pro její vlastní politický zisk, a ne proto, ţe jí ve
skutečnosti šlo o to, co bylo správné. To bylo moţná nejdůleţitější, co
se stane v naší historii. Proto se k tomu také muselo chovat podobně.
Dimitrijův osud by neměl být pohodlná "vedlejší show" jak odvrátit
všechny od nekalého zákona.
Reece nyní ţádal Lissu a Dimitrije, aby popsali, co přesně zaţili při té
noci. Měla jsem pocit, ţe tohle bylo něco, co popisovali jiţ
poněkolikáté. Přestoţe Dimitrij nejevil neklid, stále jsem cítila, ţe cítí
pocit viny a utrpení nad tím, co udělal jako Strigoj. Přesto, kdyţ se
254
obrátil k poslechu Lissina vyprávění, její verze příběhu, jeho tvář se

rozzářila údivem. Úctou. Uctíváním.
Ţárlivost mnou cloumala. Jeho city nejsou romantické, ale na tom
nezáleţelo. Důleţité bylo, ţe on odmítl mě, ale ji povaţuje za největší
věc na světě. On mi řekl, ţe se mnou uţ nikdy nechce mluvit a jí se
zapřísahal ke sluţbě. Znovu jsem cítila, ţe mi někdo trhá srdce na
kusy. Odmítla jsem věřit, ţe uţ mě nemůţe milovat. Nebylo to moţné,
ne po tom všem, co jsme on a já proţili. Ne po všem, co jsme k sobě
cítili.
"Oni ho určitě podezírají," poznamenal Christian, podezřelý tón v jeho
hlase. Neměla jsem čas mu říct, ţe jeho obavy byly neopodstatněné,
protoţe jsem chtěla slyšet, co Dimitrij musel říct.
Příběh jeho změny bylo pro ostatní těţké pochopit, a to především
proto, ţe duchovi stále moc nerozuměli. Reece dostal tolik toho, jak
jen mohl a pak se obrátil výslechu Hans. Hans, vţdy praktický, neměl
potřebu rozsáhlých výslechů. Byl to muţ činu, ne slov. Kůl mu zazářil
v ruce, zeptal se Dimitrije, jestli se ho můţe dotknout. Stráţci se
napjali, pravděpodobně v případě,ţe by se Dimitrij snaţil uchopit kůl
a přejít do útoku.
Místo toho, Dimitrij klidně natáhl ruku a drţel kůl na několik
okamţiků. Všichni kolem zadrţeli dech, jak čekali, ţe začne křičet
příšernou bolestí, protoţe Strigoj se nemohl dotknout okouzleného
stříbra. Místo toho, Dimitrij vypadal znuděně.
Pak překvapil všechny. Stáhl ruku zpět, drţel kůl za konec, směroval
špičku k jeho svalnatému předloktí, konec k Hansovi. Díky
slunečnému počasí, Dimitrij měl na sobě tričko, čímţ měl holou kůţi.
"Řízni mě s ním," řekl Hansovi.
Hans nadzdvihl obočí. "Řezání tě bude bolet bez ohledu na to, co jsi."
"Bylo by to neúnosné, kdybych byl Strigoj," Dimitrij zdůraznil. Jeho
tvář byla tvrdá a rozhodná. Byl Dimitrij, jakého jsem viděla v bitvě,
Dimitrij, který nikdy neustoupil. "Udělej to. Nebuď jemný."
Hans nereagoval okamţitě. Je zřejmé, ţe to byl nečekaný průběh.
Rozhodnutí nakonec blýsklo v jeho rysech a trhl sebou, jak bodl do
Dimitrijovi kůţe. Jak Dimitrij poţádal, Hans se nedrţel zpátky. Bod si
vyslouţil hlubokou a krvavou ránu. Několik Morojů, kteří nebyli
255
zvyklí na krev (pokud ji nepili), zalapala po dechu v násilí. Jako jeden,

my všichni jsme se naklonili dopředu.
Dimitrijova tvář ukázala, ţe rozhodně cítil bolest, ale okouzlené
stříbro by Strigoji nejen ublíţilo - to by pálilo. Řezala jsem do spousty
Strigojů kůlem a slyšela je křičet bolestí. Dimitrij se ušklíbl a kousl se
do rtu, jak krev tekla přes rameno. Přísahám, ţe tam byla hrdost v
očích nad jeho schopností zůstat silný.
Kdyţ bylo jasné, ţe nebude řvát, Lissa se k němu natáhla. Cítila jsem
její úmysly, chtěla ho uzdravit.
"Počkej," řekl Hans. "Strigojové by se uzdravili z tohoto během
několika minut."
Musela jsem vzdát Hansovi čest. Udělal z jednoho testu dva. Dimitrij
po něm střelil vděčný pohled a Hans mu dal malé kývnutí na
potvrzení. Hans věřil, uvědomila jsem si. Bez ohledu na jeho chyby,
Hans si opravdu myslel, ţe Dimitrij je znovu dhampýr. Za to jsem ho
navţdy milovala, bez ohledu na to, jak moc mě předtím buzeroval.
Takţe jsme všichni stáli tam, pozorovali chudáka Dimitrije krvácet.
Bylo to takové zvrácené, opravdu, ale test probíhal. Kaţdému bylo
zřejmé, ţe řez se neměnil. Lissu nakonec nechali, aby ho vyléčila, coţ
v davu způsobilo velkou reakci. Šelesty divu mě obklopily, mluvili o
ní jako o bohyni, která je hodná úcty.
Reece pohlédl na dav. "Má někdo nějaké otázky na přidání?"
Nikdo nemluvil. Všichni byli ohromeni tím, co jiţ viděli. No, někdo
musel udělat krok vpřed. Doslova.
"Já ano," řekla jsem, kráčící směrem k nim.
Ne, Rose,prosila Lissa.
Dimitrij měl stejně nespokojený pohled. Vlastně, tak jako -skoro-
všichni sedí kolem něho. Kdyţ Reeceův pohled padl na mě, měla jsem
pocit, ţe mě znovu vidí v místnosti Rady, jak řvu na Taťánu, jako na
pokryteckou mrchu. Poloţila jsem ruce na mé boky a nestarala se, co
si myslí. To byla moje šance, jak donutit Dimitrije, aby mě
neignoroval.
"Kdyţ jsi byl Strigoj," začala jsem, aby bylo jasné, ţe jsem věřila, ţe
je to minulost, "Byl jsi velmi dobře postavený. Věděl jsi o pobytu
spousta Strigojů v Rusku a USA, ne?"
256
Dimitrij si mě pozorně prohlíţel a snaţil se přijít na to, kam jsem

mířila. "Ano."
"Znáš je ještě?"
Lissa se zamračila. Myslela si, ţe jsem nedopatřením zaplétala
Dimitrije, ţe je stále v kontaktu s ostatními Strigoji.
"Ano," řekl. "Pokud se nepřestěhovali." Odpověď přišla rychleji
tentokrát. Nebyla jsem si jistá, jestli uhodl mojí taktiku nebo jestli
zkrátka věřil, ţe logika Rose povede k něčemu dobrému.
"Sdílel by jsi tyto informace se stráţci?" Zeptala jsem se. "Mohl bys
nám říci o všech úkrytech Strigojů, takţe by jsme proti nim mohli
zasáhnout?"
To byla reakce. Aktivně hledání Strigojů bylo stejně vášnivě
debatované jako jiné otázky, které se řešili právě teď, se silnými
názory na všech stranách. Slyšela jsem ty názory znovu za mnou v
davu, někteří lidé říkali, ţe je to sebevraţda, zatímco jiní uznali, ţe
máme cenný nástroj.
Dimitrijovy oči se rozzářily. Nebyl to zboţňující pohled, jaký on často
dával Lisse, ale bylo mi to jedno. Byly podobné jako ty, co jsme
pouţili na akcii, v těch chvílích, kdy jsme se pochopili navzájem tak
dokonale,ţe jsme neměli ani potřebu promluvit, aby jsme věděli, co si
ten druhý myslí. Tato souvislost bleskla mezi námi, stejně jako jeho
schválení - a vděčnost.
"Ano," odvětil, hlas silný a hlasitý. "Můţu vám říct všechno, co vím o
Strigojských plánech a místech. Budu jim čelit s vámi nebo zůstanu
doma - podle toho, co budete chtít."
Hans se naklonil na ţidli, horlivý výraz. "To by mohlo být
neocenitelné." Více bodů pro Hanse. On byl na straně jít proti
Strigojům, neţ oni půjdou na nás.
Reece zrudlý - nebo moţná jen pocitem ze slunce. V jejich úsilí zjistit,
jestli se Dimitrij spálí ve světle, Morojové byli vystavení nepohodlí.
"Teď počkejte," zvolal Reece přes zvyšující se hluk. "To nikdy nebyla
schválená taktika. Kromě toho by mohl vţdycky lhát -"
Jeho protesty byly přerušeny ţenským výkřikem. Malý Morojský
chlapec, ne víc neţ šestiletý, se náhle vynořil z davu a mířil směrem k
nám. Byla to jeho matka, která křičela. Zastavila jsem ho, popadla za
257
ruku. Neměla jsem strach, ţe by mu Dimitrij ublíţil, jen, ţe chlapcova

matka by mohla mít infarkt. Přišla dopředu, obličej vděčný.
"Mám otázky," chlapec, zřejmě se snaţil být statečný, řekl tichým
hlasem.
Jeho matka po něm sáhla, ale já jsem zvedla ruku. "Vydrţte chvilku."
Usmála jsem se na něj. "Na co se chceš zeptat? Pokračuj." Za ním,
strach blýskl v matčině tváři, a hodila znepokojený pohled po
Dimitrijovi. "Nedovolím, aby se mu něco stalo," zašeptala jsem, ale
neměla tušení, zda mě věřila. Nicméně, zůstala kde byla.
Reece obrátil oči v sloup. "To je k smíchu -"
"Pokud jste Strigoj," přerušil ho chlapec hlasitě, "tak proč nemáte
rohy? Můj přítel Jeffrey řekl, ţe Strigojové mají rohy."
Dimitrijovy oči padly na chlapce, ale na moment na mě. Opět, jiskra
poznání proběhla mezi námi. Poté, obličej hladký a váţný,se Dimitrij
obrátil k chlapci a odpověděl: "Strigojové nemají rohy. A i kdyby
tomu tak bylo, neměl bych je, protoţe nejsem Strigoj."
"Strigojové mají červené oči," vysvětlila jsem. "Vypadají jeho oči
červeně?"
Chlapec se naklonil dopředu. "Ne. Jsou hnědé."
"Co ty víš o Strigojích?" Zeptala jsem se.
"Mají tesáky, jako my," odpověděl chlapec.
"Máš tesáky?" Zeptala jsem se Dimitrije zpěvavým hlasem. Měla jsem
pocit, ţe tohle uţ zaznělo poněkolikáté, ale byl to jiný pocit, kdyţ to
bylo z pohledu dítěte.
Dimitrij se usmál - plný, nádherný úsměv, který mě zachytil
nepřipravenou. Od něj tyto úsměvy byly tak vzácný. Dokonce i kdyţ
byl šťastný nebo ho něco pobavilo, obvykle mi dával jen poloviční
úsměvy. Tenhle byl skutečný, ukazující všechny jeho zuby, které byly
ploché jako jakékoli lidské nebo dhampýří. Ne tesáky.
Chlapec vypadal ohromený. "Dobře, Jonathane," řekla jeho matka
úzkostlivě. "Ptala ses. Teď pojďme."
"Strigojové jsou super silní," pokračoval Jonathan, coţ naznačovalo,
ţe asi bude budoucí právník."Nic jim nemůţe ublíţit." Neobtěţovala
jsem se s jeho opravování, ze strachu, ţe by chtěl vidět kůl přes
Dimitrijovo srdce. Ve skutečnosti bylo úţasné, ţe o to Reece uţ
258
nepoţádal. Jonathan dal pevný pronikavý pohled Dimitrijovi. "Jste

super silný? Můţete být zraněný?"
"Samozřejmě ţe můţu," odpověděl Dimitrij. "Jsem silný, ale celá řada
věcí mi můţe způsobit bolest."
A pak, Rose Hathawayová řekla něco, co opravdu neměla. "Měl bys
ho jít udeřil a zjistit to."
Jonathanova matka vykřikla znovu, ale on byl rychlý malý bastard,
unikl z jejího sevření. Rozběhl se k Dimitrijovi neţ by ho někdo mohl
zastavit - no, já jsme mohla - a uhodil pěstí do Dimitrijova kolena.
Potom se stejnými reflexy, které mu umoţnily vyhnout se útoku
protivníka, Dimitrij okamţitě předstíral pád dozadu, jako by ho
Jonathan srazil. Chytil se za koleno, zasténal, jako by byl v hrozných
bolestech.
Několik lidí se zasmálo a pak jeden jiný stráţce chytil Jonathana a
vrátil jej do blízkosti jeho hysterické matky. Jak byl vlečen pryč,
Jonathan se podíval přes rameno na Dimitrije. "On se mi nezdá být
moc silný. Nemyslím, ţe je to Strigoj."
To způsobilo větší smích, a třetí Morojský vyšetřovatel, který byl
klidný zafuněl a zvedl se ze sedadla. "Viděl jsem všechno, co
potřebuji. Nemyslím, ţe by měl chodit nehlídaný, ale není Strigoj.
Dejte mu skutečné místo k pobytu a jen u něj drţte stráţ aţ do dalšího
rozhodnutí."
Reece vystřelil nahoru. "Ale -"
Druhý muţ ho odmávl. "Neztrácejme čas. Je horko a já chci jít do
postele. Neříkám, ţe jsem pochopil, co se stalo, ale to je teď náš
nejmenší problém, ne, kdyţ jedna polovina Rady chce zabít druhou
kvůli věkové vyhlášce. Kdyby nic jiného, to, co jsme dnes viděli je -
zázračný. Mohlo by to změnit to, jak jsme ţili. Ohlásím to Jejímu
Veličenstvu."
A stejně jako oni, shluk lidí se začal rozcházet, ale v jejich tvářích byl
zázrak. I oni si začínali uvědomovat, ţe pokud to, co se stalo s
Dimitrijem bylo skutečný, pak všechno, co jsme kdy mohli vědět o
Strigojích se chystalo změnit. Stráţci zůstali s Dimitrijem,
samozřejmě, tak jako Lissa. Okamţitě jsem přistoupila k nim, touţící
hřát se v našem vítězství. Kdyţ jsem poslala Jonathana ho 'udeřit' ,
Dimitrij mi dal malý úsměv a mé srdce poskočilo. Pak jsem poznala,
259
ţe jsem měla pravdu. Ještě ke mně měl pocity. Ale teď, mrknutím oka,
vztah byl pryč. Jak jsem šla k nim, viděla jsem, jak Dimitrijova se
znovu měnila na studenou a kontrolovanou.
Rose,řekla Lissa prostřednictvím pouta. Jdi pryč, hned. Nech ho být.
"Sakra ţe ne," řekla jsem, odpověděla nahlas a řešila ho. "Jen jsem
podporovala tvůj případ."
"Vedli jsme si bez tebe dobře," řekl Dimitrij škrobeně.
"Váţně?" Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. "Zdál ses mi
docela vděčný před pár minutami, kdyţ jsem vymyslela myšlenku, ţe
nám pomůţeš proti Strigojům."
Dimitrij se obrátil na Lissu. Jeho hlas byl tlumený, ale já ho slyšela.
"Nechci ji vidět."
"Musíš!" Zvolala jsem. Několik odcházejících lidí se zastavilo, aby
viděli, co to bylo. "Nemůţeš mě ignorovat."
"Pošli ji pryč," Dimitrij zavrčel.
"Nejsem -"
ROSE!
Lissa křičela v mé hlavě, zastavila mě. Ty pronikavé nefritové oči se
na mě upíraly. Chceš mu pomoct, ne? Stát a křičet na něj způsobí, že
bude ještě víc naštvaný! Je to to, co chceš? Přeješ si, aby to lidé
viděli? Jak je naštvaný a křičí na tebe, protože se cítíš být neviditelná?
Potřebují ho vidět v klidu. Potřebují ho vidět. . . Normálního. Je to
pravda - pomohla jsi mu. Ale pokud neodejdeš právě teď, můžeš zničit
všechno.
Zírala jsem na ně tak uţaslá,mé srdce bušilo. Její slova byla všechna v
mé mysli, ale Lissa vyvolávala dojem, ţe došla aţ ke mně a řvala na
mě nahlas. Moje nálada se zhoršila ještě více. Chtěla jsem s oběma
dvěma mluvit, ale pravda v jejích slovách ve mě vzbudila hněv.
Taková scéna nepomůţe Dimitrijovi. Bylo spravedlivé, ţe mě posílali
pryč? Bylo to spravedlivé, ţe oni dva se spojili a ignorovali to, co
jsem právě udělala? Ne, ale neměla jsem v úmyslu, aby moje hrdost
ublíţila tomu, čeho jsem právě dosáhla. Lidé museli přijmout
Dimitrije.
Střelila jsem po nich pohledem, moje pocity nedala najevo a pak jsem
zamířila pryč. Lissiny pocity se okamţitě změnily na sympatie
prostřednictvím pouta, ale já je blokovala. Nechtěla jsem to slyšet.
260
Sotva jsem oběhla kostel, vběhla jsem do Danielly Ivaškové. Pot jí

trochu rozmazal make-up, čímţ mi došlo, ţe se právě taky byla dívat
na Dimitrije. Zdálo se, ţe byla s přáteli, ale oni si drţeli svou
vzdálenost a povídali si mezi sebou, kdyţ se zastavila přede mnou.
Polkla jsem svůj hněv, připomněla jsem sama sobě, ţe ona mě
nenasrala. Vynutila jsem úsměv.
"Dobrý den, paní Ivašková."
"Daniella," řekla vlídně. "Bez titulů."
"Promiňte. Je to stále divné."
Kývla směrem, odkud Dimitrij a Lissa spolu se stráţci odcházeli.
"Viděla jsem tě tam, právě teď. Pomohla jsi s jeho případem, myslím.
Chudák Reece byl dost nervózní."
Připomněla jsem si, ţe Reece s ní měl společnou krev. "Ach... Je mi to
líto. Nechtěla jsem, aby -"
"Neomlouvej se. Reece je můj strýc, ale v tomto případě věřím v to,
co Vasilisa a pan Belikov říkají."
Navzdory tomu, jak jsem byla rozzlobená kvůli Dimitrijovi, můj
instinkt nesnášel svrţení jeho titulu "stráţce". Přesto jsem jí to
odpustila, vzhledem k jejímu postoji.
"Vy... si myslíte, ţe ho Lissa uzdravila? Ţe Strigojové mohou být
zachráněni?" Uvědomila jsem si, ţe tam bylo mnoho lidí, kteří tomu
uvěřili. Dav se právě předvedl, jak moc je Lisse oddaný. Nějak, můj
způsob uvaţování vţdy byl, ţe Královští jsou vţdy proti mě. Daniella
mi vrátila ironický úsměv.
"Můj vlastní syn je uţivatel ducha. Vzhledem k tomu, připouštím, ţe
jsem musela přijmout spoustu jiných věcí, ve které jsem nevěřila, ţe
by byly moţné."
"Předpokládám, ţe musíte," připustila jsem. Kromě ní jsem si všimla
muţe, Moroje stojícího v blízkosti některých stromů. Jeho oči občas
padly na nás a já bych přísahala, ţe jsem uţ ho neviděla. Daniellina
další slova vrátila mou pozornost zpět k ní.
"Kdyţ uţ mluvíme o Adrianovi... Hledal tě dříve. Je to hned po krátké
době, ale někteří příbuzní Nathana pořádají pozdní cocktail party asi
za hodinu a Adrian chtěl, abys šla." Další párty. Bylo to všechno
skutečné? Masakry, zázraky. . . Nezáleţelo na tom. Všechno bylo
důvodem pro party, pomyslela jsem si hořce.
261
Asi jsem byla s Ambrosem a Rhondou, kdyţ mě Adrian hledal. Bylo

to zajímavé. Mimochodem pozvání říkalo, ţe Daniella taky chtěla,
abych šla. Bohuţel, moc se mi tam nechtělo. Nathanova rodina
znamenala Ivaškovi, a ti nebudou tak přátelští.
"Bude tam královna?" Zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Ne, ona má jiné schůzky."
"Jste si jistá? Ţádné neočekávané návštěvy?"
Smála se. "Ne, jsem si jistá. Říká se, ţe vy dvě ve stejném pokoji
společně... Není tak dobrý nápad."
Mohla jsem si představit, jak se ty příběhy točí kolem mému výbuchu
na Radě, zejména proto, ţe Adrianův otec byl svědkem.
"Ne, ne po tom rozhodnutí. Co udělala..." Vztek jsem cítila dříve, neţ
mě plameny začaly znovu spalovat. "Bylo to neodpustitelné." Ten
divný chlápek u stromu stále čekal kolem. Proč?
Daniella ani nepotvrdila ani nevyvrátila mé prohlášení, a já jsem
přemýšlela, na jaké straně stála. "Je na tebe stále laskavá."
Ušklíbla jsem se. "Tomu se těţko věří." Obvykle, lidé, kteří na vás
křičeli na veřejnosti, na vás nebyli příliš "laskaví", a dokonce i
Taťánin chladný klid málem prasknul a skončil by naším prskáním.
"Je to pravda. To se přeţene, a mohla by být dokonce šance, ţe můţeš
být přiřazena k Vasilise."
"To nemůţeš myslet váţně," vykřikla jsem. Měla jsem to poznat lépe.
Daniella Ivašková nebyla opravdu typ, který si dělá legraci, ale
opravdu jsem byla přesvědčena, ţe jsem s Taťánou překročila hranici.
"Po všem, co se stalo, nechtějí mrhat dobrými stráţci. Kromě toho,
ona nechce, aby mezi vámi existovala nevraţivost."
"Jo? No, nechci její úplatky! Pokud si myslí, ţe puštěním Dimitrije
ven a mým přiřazením změní můj názor, mýlí se. Ona lţe, plánuje-"
Náhle jsem se zarazila. Můj hlas byl dost nahlas, ţe přátelé Danielly
teď na nás zírali. A já jsem opravdu nechtěla říct, která jsme si
myslela o Taťáně Danielle.
"Promiň," řekla jsem. Pokusila jsem se o zdvořilost. "Řekni
Adrianovi, ţe na párty půjdu... Ale to opravdu chcete, abych šla? Poté,
co jsem byla na obřadu v noci? A po, ehm, ostatním, co jsem
udělala?"
262
Zavrtěla hlavou. "Co se stalo na slavnostním ceremoniálu je stejně

Adrianova chyba, ne tvoje. Je to pryč a Taťána to nechala být. Tato
párty je mnohem veselejší událost, a pokud chceš jít tam, pak chci,
abys byla šťastná."
"Projdu sprchovým koutem a upravím se a setkám se s ním tam za
hodinu."
Byla dost taktní dost, ţe ignorovala můj předchozí výbuch. "Skvělé.
Vím, ţe bude rád, kdyţ to uslyší."
Odmítla jsem jí říct, ţe bych byla vlastně ráda, aby to nevytahovala
před Ivaškovými, aby se to nedostalo k Taťáně. Na okamţik jsem
uvěřila, ţe se smířila s tím, co se děje s Adrianem a mnou, nebo ţe
nechala můj výbuch jen tak být. A po pravdě, chtěla jsem ho vidět.
Neměli jsme moc času, aby jsme si v poslední době promluvili.
Jakmile Daniella a její přátelé odešli, rozhodla jsem se, ţe tomu přijdu
na kloub. Zamířila jsem přímo k Moroji, který tam číhal, s rukama na
mých bocích.
"Fajn," poţadovala jsem. "Kdo jsi a co chceš?"
Byl jen o pár let starší neţ já, a nevypadal vůbec rozladěný
výhruţným postojem mladý holky. Dal mi křivý úsměv a já jsem opět
přemýšlela, kde jsem ho viděla.
"Mám pro tebe vzkaz," řekl. "A nějaké dárky."
Podal mi tašku. Podívala jsem se dovnitř a našla laptop, některé
kabely, a několik kousků papíru. Zírala jsem na něj nevěřícně.
"Co je to?"
"Něco, co potřebuješ, aby ses dostala dál - a nikdo jiný o tom nesmí
vědět. Ty papíry ti všechno vysvětlí-"
"Nehraj si se mnou na špionáţní film! Neudělám nic, dokud ty - "
Jeho tvář.... Viděla jsem ho zpátky na svatém Vladimírovi, zhruba v
době mého studia - vţdy se vznášel v pozadí. Zasténala jsem, náhle
pochopila utajenou povahu - a domýšlivý postoj. "Pracuješ pro
Abeho."
263
Kapitola Dvacet čtyři
Muž se usmál. "Říkáš to, jako by to bylo něco špatného."

Udělala jsem obličej a podívala se zpátky do tašky s novým zájmem.
"Co se děje?"
"Já jsem posel. Jen dělám pochůzky pro pana Mazura."
"Je to hezký způsob, jak říkáš, ţe jsi jeho špion? Zjistíš o všech
špinavé tajemství tak, ţe on je můţe pouţít proti lidem a tak hrát své
hry?" Abe se zdál, ţe ví všechno o všem - především o královské
politice. Jak jinak by udělal, aby měl oči a uši všude? Řekni, u soudu?
Nedivila bych se,kdyby měl v mém pokoji zabudované mikrofony.
"Špehovat je drsné slovo." Ten chlap to ale nepopřel. "Kromě toho,
platí stejně. A on je dobrý šéf." Otočil se ode mě, ale dal poslední
varování. "Jak jsem řekl - čas běţí. Přečti si to co nejdříve to půjde."
Měla jsem sto chutí, hodit to na toho chlapa. Zvykala jsem si na
myšlenku, ţe jsem Abeho dcera, ale to neznamená, ţe jsem chtěla být
vázána v některých jeho Praštěných plánech. Taška s počítačem mi
dávala předtuchu.
Nicméně jsem vlezla do svého pokoje a vyprázdnila její obsah na
posteli. Bylo tam několik listů papíru, jeden dopis.
Rose, doufám, ţe Tad byl schopný dostat to k tobě včas. A doufám, ţe
jsi na něj nebyla drzá. Dělám to pro někoho, kdo s tebou chce mluvit o
naléhavé záleţitosti. Nicméněje to rozhovor, který nikdo jiný neuslyší.
Laptop a satelitní modem v této tašce ti umoţní mít soukromý
rozhovor, tak dlouho, jak budeš na soukromém místě. Uvedl jsem ti
krok-za-krokem. jak na to, jak to nakonfigurovat. Schůzka bude v 7
hodin ráno.
Na konci nebylo jméno, ale nepotřebovala jsem ho. Podívala jsem se
dolů a zírala na změť kabelů. Sedm hodin bude moc brzy.
"Ale no tak, starý muţi," zvolala jsem.
Musím Abemu přiznat, ţe návod měl velmi základní navigaci, které
nevyţadovaly pohled počítačového technika. Jediný problém byl, ţe
toho bylo mnoho, podrobně kam kaţdý kabel šel, všechny moţný
hesla, jak nakonfigurovat modem, a tak dále. Na okamţik jsem
pomyslela, ţe se na to vykašlu. Přesto, kdyţ někdo jako Abe pouţívá
264
slovo naléhavé, tak si myslím, ţe bych moţná neměla být tak

ukvapená ve svém rozhodnutí.
Takţe, s nějakými obtíţemi, jsem se řídila jeho pokyny. Trvalo mi to
skoro celou dobu, ale podařilo se mi připojit modem a kameru a
přístup k bezpečnému programu, který mi dovolil, abych měla video
rozhovor s tajemným kontaktem Abeho. Kdyţ jsem to dodělala a
čekala, přemýšlela jsem s upřeným pohledem na černé okno na
obrazovce, kdo to bude.
Přesně v sedm, obrazovka oţivla, a známá - ale neočekávaná - tvář se
objevila.
"Sydney?" Zeptala jsem se překvapeně.
Video bylo stejné, s mírným zrněním, jako měly kanály na Internetu,
ale přesto se na mě tvář kamarádky usmála. Její úsměv byl se suchou
náladou, ale pro ni bylo typické.
"Dobré ráno," řekla a potlačila zívnutí. Podle stavu jejích blond vlasů,
bylo pravděpodobné, ţe se zrovna dostala z postele. I v chudém
osvětlení,se její zlaté tetování na tváři lesklo. Všichni Alchymisté měli
stejné tetování. Bylo z inkoustu a Morojské krve, které dodá od
Morojů zdraví a dlouhověký věk jeho nositeli. Bylo to pro Alchymisty
naoplátku za to, ţe pomůţou před lidmi skrývat upíří svět.
"Večer," řekla jsem. "Ne ráno."
"Můţeme se dohadovat o vašem bezbohém rozvrhu někdy jindy,"
řekla. "To není to, proč jsem tady."
"Proč jsi tady?" Zeptala jsem se, stále s úţasem ji vidět. Alchymisté
dělali svou práci téměř neochotně, a zatímco si mě Sydney oblíbila
lépe neţ většinu Morojů nebo dhampýrů, ona není ten typ, aby vedla
přátelský telefonní (nebo video) volání. "Počkej... Nemůţeš být v
Rusku. Ne, pokud je ráno..." Snaţila jsem se vzpomenout na změnu
času. Ano, pro lidi tam bylo slunce dole nebo se teď chystalo.
"Jsem zpátky ve své rodné zemi," řekla s předstíranou vznešeností.
"Mám nový místo v New Orleans."
"Vau, pěkné." Sydney nesnášela, kdyţ byla přidělena do Ruska, ale
můj dojem byl, ţe tam uvízla aţ do konce její stáţi Alchymistů. "Jak
se ti to podařilo?"
Její malý úsměv se obrátil k nepohodlí. "Oh, no. Abe, mi udělal
laskavost. Zařídil to."
265
"Ty s ním obchoduješ?" Sydney opravdu nenáviděla Rusko. A Abeho

vliv musel být opravdu velký, kdyţ mohl ovlivnit lidské organizace.
"Co na oplátku? Tvojí duši?" Vtip, pro někoho tak náboţenského, pro
ni nebyl moc zdvořilý. Samozřejmě myslím, ţe si myslela, ţe
Morojové a dhampýři jedli duše, takţe moţná můj komentář nebyl
daleko od pravdy.
"To je věc," řekla. "Bylo to něco jako: Dám ti vědět, aţ budu něco
potřebovat v budoucnosti."
"Kojenče," řekla jsem.
"Hej," odsekla. "Já tohle nemusím dělat. Já ti vlastně dělám laskavost,
ţe mluvím s tebou."
"Proč se mnou vlastně chceš mluvit?" Chtěla jsem jí poloţit víc otázek
ohledně jejího podepsání smlouvy s ďáblem, ale bála jsem se, aby se
neodpojila.
Vzdychla a uhnula si nějaký vlasy z obličeje. "Musím se tě na něco
zeptat. A přísahám, ţe na tebe nebudu ţalovat... Prostě potřebuju znát
pravdu, abychom s něčím neztráceli čas."
"Tak jo..." Prosím, neptej se mě na Viktora, modlila jsem se.
"Vkradla jsi se nedávno do některého úřadu?"
Sakra. Pořád jsem se tvářila dokonale neutrálně. "Co tím chceš říct?"
"Alchymistům nedávno ukradli nějaké záznamy," vysvětlovala.
Najednou se tvářila váţně. "A všichni blázní a snaţí se zjistit, kdo to
udělal - a proč."
Duševně jsem vydechla úlevou. Ok. Nebylo to o Tarasovu. Díky
Boţe, ţe je v tom zločin, z kterého nejsem vina. Pak mě plný význam
jejích slov praštil. Zamračila jsem se.
"Počkej. Vás oloupili, a já jsem ta, koho podezíráš? Myslela jsem, ţe
jsem na tvém seznamu jako stvoření zla?"
"Ne, dhampýr je na mém seznamu stvoření zla," řekla. Její poloviční
úsměv se vrátil, ale nemohla jsem říct, jestli ţertovala nebo ne.
Vybledlo to rychle, ukazovala, jak velký problém to byl pro ni. "A věř
mi, kdyby někdo mohl ukrást naše záznamy, ty bys mohla. Není to
snadné. Prakticky nemoţné."
"Ehm, děkuji ti?" Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla polichocena
nebo ne.
266
"Samozřejmě," pokračovala opovrţlivě, "Oni jen ukradli pár

papírových dokumentů, coţ bylo hloupý. Všechno je v dnešní době
digitálně, takţe si nejsem jistá, proč se dobývaly přes dinosauří
kartotéky."
Mohla bych jí dát mnoho důvodů, proč by to někdo dělal, ale zjistit,
proč jsem její podezřelý číslo-jedna, bylo mnohem důleţitější. "To je
blbost. Tak proč si myslíš, ţe bych to dělala?"
"Kvůli tomu, co bylo ukradeno. Byly to informace o Moroji jménem
Erik Dragomir."
"Já - co?"
"To je tvůj přítel, ne? Jeho dcera, chci říct."
"Jo..." skoro jsem oněměla. Téměř. "Máte soubory o Morojích?"
"Máme soubory o všem," řekla pyšně. "Ale kdyţ jsem se snaţila
myslet, kdo by tohle mohl udělat a zajímat se o Dragomiry... No, tvoje
jméno mi vyskočilo do hlavy."
"Já to neudělala. Dělám spoustu věcí, ale ne tohle. Ani jsem nevěděla,
ţe takové záznamy vůbec máte."
Sydney vypadala nedůvěřivě.
"Je to pravda!"
"Jak jsem řekla předtím," řekla mi, "Nebudu to na tebe práskat. Jen to
chci vědět, abych mohla přimět lidi, aby tím přestali plýtvat čas. "Její
samolibost zváţněla. "A no, pokud jsi to... Potřebuji udrţet pozornost
mimo tebe. Slíbila jsem to Abemu."
"Prostě mi věř, ţe jsem to neudělala! Ale teď chci vědět, kdo to udělal.
Co ukradli? Všechno o něm?"
Kousla se do rtu. Díky dluhu Abemu, by to mohlo znamenat, ţe by
byla ochotná zradit vlastní lidi, ale omezovala se na to, jak moc zradit.
"No tak! Pokud máš digitální kopie, musíš vědět, co vzali. To, o čem
mluvíme, se týká Lissy." Napadlo mě. "Mohla bys mi poslat kopie?"
"Ne," řekla rychle. "V ţádném případě."
"Tak prosím... Jenom náznak toho, co to bylo! Lissa je moje nejlepší
přítelkyně. Nemůţu nechat být něco, co se jí týká."
Byla jsem plně připravená na odmítnutí. Sydney se nezdála moc
sympatická. Měla přátele? Mohla by pochopit, co jsem cítila?
"Většinou bio věci," řekla nakonec." Něco z jeho historie a jeho
sledování."
267
"Sledování - "Nechala jsem to, rozhodla se o tom, ţe jsem opravdu

nechtěla vědět víc o tom, ţe nás alchymisté sledují. "Ještě něco?"
"Finančních záznamy ." Zamračila se."Zejména některé velké vklady,
na bankovní účet v Las Vegas. Vklady, které se snaţil skrýt."
"Las Vegas? Byla jsem tam. . . . "Ne, ţe by to bylo důleţité.
"Já vím," řekla. "Viděla jsem nějaké bezpečností pásky z Fascinující
hodinky tvého dobrodruţství. Skutečnost, ţe jsi utekla, byl částečně
důvod, proč jsem tě podezírala. Zdálo se, ţe to máš v povaze."
Zaváhala." Ten chlap s tebou. . . vysoký Moroj s tmavými vlasy. . . je
to tvůj přítel?"
"Ehm, jo."
Trvalo dlouho a velké úsilí, neţ znovu promluvila." Je roztomilý."
"Na zlé stvoření noci?"
"Samozřejmě. "Zaváhala znovu. "Je to pravda, ţe jste tam uprchli?"
"Co? Ne! Ty kecy k tobě došly taky?" Zavrtěla jsem hlavou, skoro se
smíchem, jak směšné to vše bylo, ale věděla jsem, ţe jsem se
potřebovala dostat zpět do skutečnosti. "Takţe, Erik měl účet v Las
Vegas a vkládal do něj peníze?"
"Ten nebyl jeho. Byl nějaký ţenský."
"Jaké ţeny?"
"Ţádné - no, nikoho, koho můţeme sledovat. Víme jen, ţe to byla Jane
Doe."
"Originální," zamumlala jsem. "Proč by to dělal?"
"To nevíme. Nebo na tom nezáleţí. Chceme jen vědět, kdo se vloupal
dovnitř a ukradl naše věci."
"Jediné, co vím o tom je, ţe jsem to nebyla já." Kdyţ jsem zkoumala
její pohled, rozhodila jsem rukama. "No tak! Kdybych o něm něco
chtěla vědět, zeptala bych se Lissy. Nebo ukradla vlastní záznamy."
Několik okamţiků ticha prošlo.
"Dobře. Já ti věřím," řekla.
"Váţně?"
"Nechceš, abych věřila?"
"Ne, jen tě bylo přemluvit jednodušší, neţ jsem čekala."
Povzdechla si.
268
"Chci se dozvědět více o těch záznamech," řekla jsem zlostně. "Chci

vědět, kdo je Jane Doe. Pokud bys pro mě mohla dostat jiné soubory -
"
Sydney zavrtěla hlavou. "Ne. To je místo, kde končím. Víš uţ moc.
Abe chtěl, abych tě dostala z problémů a to jsem udělala. Splnila jsem
dohodu."
"Nemyslím, ţe Abe tě nechá být tak snadno. Ne, pokud jsi měla tak
snadné řešení. "
Ona to nepotvrdila, ale pohled v jejích hnědých očích říkal, ţe
souhlasila. "Dobrou noc, Rose. Ráno. Cokoli."
"Počkej, já -"
Obrazovka zčernala.
"Sakra," zavrčela jsem a zavřela laptop důrazněji, neţ jsem měla.
Kaţdá část tohoto rozhovoru byla šok, počínaje Sydney a končící
někým, kdo ukradl Alchymistům záznamy o Lissině otci. Proč by se
někdo staral o mrtvého muţe? A proč o něm krást záznamy? Chce se
něco dozvědět? Nebo se pokusit skrýt informace? Pokud to poslední
byla pravda, pak Sydney měla pravdu, ţe to bylo neúspěšné úsilí.
Přehrála jsem si to všechno v mé hlavě, jak jsem vstala z postele a
zírala na svůj odraz, zatímco jsem si čistila zuby. Proč, proč, proč?
Proč to udělal? A kdo? Nepotřebovala jsem uţ více intrik v mém
ţivotě, ale něco zahrnující Lissu muselo být zváţeno důkladně.
Bohuţel, brzy bylo jasné, ţe dnes večer na to nepřijdu,a jakmile jsem
usnula, všechny myšlenky se mi v hlavě rozplynuly.
Probudila jsem se ráno a cítila se trochu ohromena - ale stále jsem

měla málo odpovědí. Přemýšlela jsem, zda říct Lisse o tom, co jsem se
se dozvěděla, a nakonec jsem souhlasila. Pokud někdo pídil po
informacích jejího otce, měla právo to vědět, a kromě toho to byly
téměř stejný jako fámy o jeho -
Myšlenka mě vylekala uprostřed mytí vlasů šampónem. Byla jsem
příliš unavená a překvapena, jak se mi ty kousky ze včerejška
poskládaly. Ten chlap, ve Fascinující hodince řekl, ţe Lissin táta tam
byl často. Nyní záznamy od Sydney hlásily, ţe dělal velký vklady na
269
účet v Las Vegas. Náhoda? Moţná. Ale jak šel čas, přestala jsem věřit
v náhody.
Najednou rozhodnutá, jsem se vydala směrem k Lissině pokoji - ale
nedostala se příliš daleko. Adrian na mě čekal ve vstupní síni mé
budovy, klesl zpátky do křesla.
"To je na tebe brzy, ne?" Škádlila jsem, došla aţ k němu.
Očekávala jsem úsměv na oplátku, ale Adrian dnes ráno nevypadal
zvlášť veselý. Ve skutečnosti, vypadal dost podráţděně. Vlasy
postrádaly svojí obvyklou stylingovou péči a jeho oděv - neobvykle
elegantní pro tuto denní dobu - byl zmačkaný. Vůně hřebíčkových
cigaret visel kolem něj.
"Snadné tu být brzy, kdyţ moc nespíš," odpověděl. "Hodně dlouho
jsem na někoho v noci čekal."
"Čekal na - oh. Boţe." Party. Úplně jsem zapomněla, jak mě jeho
matka pozvala. Abe a Sydney mě rozhodili. "Adriane, je mi to tak
líto."
Pokrčil rameny a ani se mě nedotknul, kdyţ jsem se posadila na
opěradlo křesla. "Co vlastně? Asi bych uţ neměl být překvapený.
Začínám si uvědomovat, ţe jsem klamal sám sebe."
"Ne, ne. Chtěla jsem jít, ale pak nebudeš věřit, co -"
"Ušetři mě toho. prosím." Jeho hlas byl unavený, oči podlité krví. "To
není nutné. Moje máma mi řekla, ţe viděla, jak jsi byla u Dimitrijova
výslechu."
Zamračila jsem se. "Ale to není důvod, proč jsem nešla na party. Bylo
tam chlap- "
"O to nejde, Rose. Jde o to, ţe se ti podařilo udělat si čas na to - a na
návštěvu jeho cely, jestli to, co jsem slyšel, je pravda. Přesto, nemohla
ses obtěţovat ukázat něco, co by řeklo, ţe jsi se mnou - nebo dokonce
poslat zprávu. To bylo vše, cos měla udělat: Říct, ţe nemůţeš jít.
Čekal jsem na tebe více neţ hodinu v domě mých rodičů, neţ jsem to
vzdal. "
Začala jsem říkat, ţe mě měl dát vědět, ale upřímně, proč by měl mít?
Nebyla to jeho odpovědnost. Byla jsem ten, kdo řekl Danielle, ţe se s
ním setkám. Byla to moje chyba.
"Adriane, je mi líto." Sepjala jsem jeho ruce, ale on mi je nestiskl zpět.
"Váţně, jsem chtěla, ale-"
270
"Ne," přerušil mě opět. "Od té doby, co se Dimitrij vrátil... Ne,

předtím. Od té doby, co ses stala posedlá jeho proměnou, ztrácela jsi
mě. Bez ohledu na to, co se stalo mezi námi, nikdy jsi se skutečně o
náš vztah nesnaţila. Chtěl jsem věřit tomu, co jsi mi řekla. Myslel
jsem, ţe jsi byla připravena... ale tys nebyla."
Protesty se hrnuly na mé rty, ale ještě jednou jsem je zastavila. A měl
pravdu. Řekla jsem, ţe s ním budu randit. Klidně jsem byla i
zapuštěná do pohodlné role jeho přítelkyně, ale po celou dobu. . . Po
celou dobu, část mě byla pořád s Dimitrijem. Věděla jsem to, ale
udrţovala svůj ţivot pohromadě. Podivná vzpomínka s Masonem
vskočila do mé hlavy. Vedla jsem stejný dvojí ţivot s ním, a on proto
zemřel. Zpackala jsem to. Nevyznala jsem se ve vlastním srdci.
"Omlouvám se," řekla jsem znovu. "Opravdu chci, abychom měli
něco...." I mně ta slova zněla tak chabě. Adrian mi dal vědoucí úsměv.
"Nevěřím tomu. Ani ty." Vstal a přejel si rukou po vlasech, a ne, ţe by
to bylo k něčemu dobré. "Pokud opravdu chceš být se mnou, pak to
musíš myslet váţně."
Nenáviděla jsem vidět ho tak ponurého. Zvláště jsem nesnášel, ţe je to
kvůli mně. Sledovala jsem ho ke dveřím. "Adriane, počkej. Pojď si
ještě promluvit."
"Teď ne, Malá dhampýrko. Potřebuji se vyspat. Já prostě teď nemůţu
zvládnout hraní této hry."
Mohla jsem jít za ním. Mohla jsem ho svalit na zem. Ale to by za to
nestálo. . . protoţe jsem neměla odpověď. Měl ve všem pravdu, a
dokud jsem si to sama nesrovnala v hlavě, neměla jsem ţádné právo
nutit ho k mluvení. Kromě toho, vzhledem jeho okolnostem, jsem
pochybovala, ţe jakékoli další konverzace by byla prospěšnější.
Přesto, jak začal odcházet, nemohla jsem si pomoct s mými dalšími
slovy. "Neţ odejdeš - a chápu, proč - je tu něco, co ti musím říct.
Něco, co není o nás. Postihuje - ovlivňuje Lissu."
To ho pomalu zastavilo. "Vţdy laskavost." S těţkým povzdechem se
na mě podíval přes rameno. "Ať je to rychle."
"Někdo se vloupal k záznamům Alchymistům a ukradl informace o
Lissině tátovi. Něco z toho byla obyčejná historie ţivota, ale byly tam
některé dokumenty o něm, jak tajně vkládal peníze na bankovní účet v
Las Vegas. Nějaké ţeny na bankovní účet. "
271
Adrian čekal pár okamţiků."A?"

"A já se snaţím přijít na to, proč by to někdo dělal. Nechci nikoho
šmejdit kolem její rodiny. Máš nějakou představu, co jí táta dělal?"
"Slyšela jsi toho chlapa v kasinu. Její otec tam byl často. Moţná, ţe
měl dluhy a splácel vyţírkám."
"Lissina rodina měla vţdycky peníze," poukázala jsem." Nemohli se
dostat do tolika dluhů. A proč by někdo kradl takové informace? "
Adrian rozhodil ruce. "Nevím. To je všechno, co mám, alespoň tak
brzy ráno. Nemám teď mozek. Nemůţu si teď vybavovat nic, co je
hrozbou pro Lissu."
Přikývla jsem, zklamaná. "Dobře. Díky."
Pokračoval ve své cestě, a já se za ním dívala. Lissa bydlela v jeho
blízkosti, ale nechtěla jsem jít za ním. Kdyţ byla mezi námi
dostatečná vzdálenost, vyšla jsem ven a začala hlavu otáčet kolem
dokola. Slabý zvuk zvonů mě zastavil. Zaváhala jsem, najednou si
nebyla jistá, kam jít.
Chtěla jsem mluvit s Lissou a říct jí, co mi Sydney řekla. Lissa byla
pro změnu sama, coţ byla ideální příleţitost. A přesto. . . zvony. Byla
neděle ráno. Mše u soudu právě začala. Tušila jsem něco, a to i přes
všechno, co se stalo - a to i s Adrianem - a musela jsem zjistit, jestli
mám pravdu.
Tak jsem se rozběhla pryč směrem ke kostelu, v opačném směru od
Lissy. Dveře byly zavřené, kdyţ jsem dorazila, ale několik dalších
opozdilců se snaţilo nenápadně proklouznout dovnitř, tak jsem
vstoupila s nimi, zastavila se. Mraky kadidel viselo ve vzduchu, a
moje oči se za okamţik přizpůsobily od slunečního světla svíčkám.
Vzhledem k tomu,ţe kostel svatého Vladimíra byla zakrslá kaple, tady
bylo mnohem víc lidí, neţ jsem byla zvyklá vídat. Většina míst byla
plná.
Ale ne všechny z nich.
Moje tušení bylo správné. Dimitrij seděl v jedné z lavic. Několik
stráţců taky. Blízko sebe, samozřejmě, ale to bylo ono. I v
přeplněném kostele, nikdo jiný se k němu na lavičce nepřidal. Reece
poţádal Dimitrije včera, aby vstoupil do kostela, a Dimitrij šel ještě
dál, řekl, ţe půjde na nedělní mši.
272
Farář uţ začal mluvit, takţe jsem se přesunula dolů k Dimitrijovi na

lavici tak tiše, jak jsem jen mohla. Na tichosti nezáleţelo, protoţe
jsem stále přitahovala slušné mnoţství pozornosti od blízkých lidí,
kteří se divili, ţe mě vidí sedět vedle Strigoje-přeměněného-
dhampýra. Oči se upíraly a několik tichých konverzací vypuklo.
Stráţci mi nechal trochu místa u Dimitrije, a kdyţ jsem seděla vedle
něj, jeho výraz ve tváři mi ukázal, ţe byl překvapený, ale ne tímto.
"Nedělej to," řekl tlumeným hlasem. "Nezačínej - ne tady."
"To by mě ani nenapadlo, soudruhu," zamumlala jsem zpět. "Jen
přišla pro dobro mé duše, to je všechno."
Nepotřebovala jsem odpověď, ţe v to pochyboval, ţe jsem tu byla ze
svatých důvodů. Zůstala jsem zticha po celou dobu. Dokonce jsem
dodrţela určité hranice. Po několika minutách, napětí v těle Dimitrije
se trochu zmírnilo. Kdyţ jsem se k němu připojila, napjal se, ale
musel se nakonec rozhodnout pro dobré chování. Jeho pozornost se
přesunula pryč ze mě a zaměřila se na zpěv a modlil se, a já jsem to
brala jako nejlepší dar, dívat se na něj dívat, aniţ by to bylo zřejmé.
Dimitrij chodil do školní kaple kvůli tomu, ţe mu přinášela mír.
Vţdycky říkal, ţe i kdyţ jeho zabíjením ničil na zemi zlo, ještě cítil,
ţe je třeba přemýšlet o svém ţivotě a hledat odpuštění za své hříchy.
Kdyţ jsem ho teď viděla, jsem si uvědomila, ţe to bylo pravdivější
neţ kdy jindy.
Jeho výraz byl vynikající. Byla jsem zvyklá vídat ho skrývat emoce,
ţe to bylo trochu překvapující, najednou jich tolik vidět. Byl zaujatý
knězovými slovy, jeho nádherný obličej se dokonale soustředit. A já
jsem si uvědomila, ţe všechno, co kněz říká, je o hříchu. Dimitrij si
přehrával všechny hrozné věci, co udělal jako Strigoj. Ze zoufalství v
jeho tváři, bylo jasné, ţe Dimitrij se cítil sám zodpovědný za všechny
hříchy světa, o kterých kněz mluvil.
Na okamţik jsem si myslela,ţe jsem také viděla naději na tváři
Dimitrije, jen jiskřičku, ve směsi viny a smutku. Ne, uvědomila jsem
si. Ne naději. Naděje znamenala, ţe si myslíte, ţe máte šanci na něco.
Co jsem viděla v Dimitrijovy byla tuţba. Nenaplněná touha. Dimitrij
si přál, ţe tím, ţe bude zde na tomto svatém místě a poslouchat
předávání informací, by mohl najít vykoupení za to, co udělal. Přesto.
273
. . ve stejné době bylo jasné, ţe nevěřil, ţe to bylo moţné. Chtěl by,

ale nikdy tomu nebude věřit, byl zaujatý.
Vidět to v něm mi ubliţovalo. Nevěděla jsem, jak reagovat na takový
ponurý postoj. Myslel si, ţe pro něj není ţádná naděje. Já? Nedokázala
jsem si představit svět bez naděje.
Také jsem si nikdy nepředstavovala, ţe bych mu dala lekci citátem z
návratu z kostela, ale kdyţ zbytek davu vstal a utvořil skupiny, ocitla
jsem se říkat Dimitrijovi: "Nemyslíš, ţe kdyţ ti Bůh pravděpodobně
odpustí, je určitým druhem sobecký, ţe ty sám si neodpustíš?"
"Jak dlouho jsi čekala na pouţití této věty na mě?" zeptal se.
"Vlastně, to ke mně prostě přišlo. Docela dobrý, ne? Vsadím se s
tebou, ţe sis myslel, ţe jsem nedávala pozor."
"Nedávalas. To nikdy. Pozorovala jsi mě."
Zajímavé. Vědět, ţe jsem Dimitrije pozorovala znamenalo, ţe musel
Dimitrij pozorovat mě, kdyţ jsem já pozorovala jeho? Má mysl
vrávorala. "Neodpověděl jsi na mou otázku."
Zúţil oči, zatímco skládal odpověď. "Je to vedlejší. Nemám na to,
odpustit si, i kdyţ Bůh ano. A nejsem si jistý, ţe to udělá."
"To kněz právě řekl. Bůh. Řekl, ţe Bůh odpouští všechno. Říkáš, ţe
kněz je lhář? To je velké rouhání."
Dimitrij zasténal. Nikdy jsem si nemyslela, ţe budu mít radost z jeho
mučení, ale frustrovaný výraz v jeho tváři nebyl z jeho osobního
smutku. Byl proto, ţe jsem byla drzá. Viděla jsem na něm tento výraz
stokrát, a znalost toho mě ohřála jako blázen, jak to znělo.
"Rose, ty jsi ten, kdo rouhá. Překrucuješ lidskou víru pro vlastní účely.
Nikdy jsi v nic z toho nevěřila. Pořád ne."
"Věřím, ţe se mrtví mohou vrátit k ţivotu," řekla jsem váţně. "Důkaz
sedí vedle mě. Jestli je to pravda, pak myslím, ţe odpouštět sobě není
mnohem větší skok."
Jeho oči ztvrdly, a kdyţ se pomodlil, přál si, aby mše byla u konce,
aby mohl vypadnout a být daleko ode mne. Oba jsme věděli, ţe musel
čekat do konce. Kdyby vyběhl ven, vypadal by jako Strigoj.
"Nevíš, co mluvíš," řekl.
"Nevím?" Sykla jsem a naklonila se blíţ. Udělala jsem to, abych
dodala mým slovům sílu, ale vše, co to způsobilo (pro mě, alespoň)
bylo, ţe jsem díky svíčkám měla lepší pohled na jeho krásné vlasy a
274
dlouhé, štíhlé tělo. Někdo zřejmě rozhodl, ţe byl tak důvěryhodný, ţe

se mohl oholit a jeho tvář byla hladká, ukazující jeho úţasné,
dokonalé rysy.
"Vím přesně, co mluvím," pokračovala jsem a snaţila se ignorovat,
jak na mě jeho blízkost zapůsobila. "Vím, ţe jsi si prošel hodně věcmi.
Vím, ţe jsi dělal hrozné věci - já je viděla. Ale je to minulost. Bylo to
mimo tvou kontrolu. Teď by jsi je neudělal."
Divný, strašidelný pohled se zkříţil na jeho tváři. "Jak to víš? Moţná
mě monstrum neopustilo. Moţná je tu ještě něco ze Strigoje, číhající
ve mně."
"Pak to musíš porazit tím, ţe se vrátíš ke starému ţivotu! A to nejen
prostřednictvím svého rytířského slibu chránit Lissu. Musíš znovu ţít.
Musíte se otevřít lidem, kteří tě milují. Ne, Strigoj by to neudělal. To
je to, jak budeš ušetřen."
"Nemůţu mít lidi, kteří mě milují," zavrčel. "Nejsem schopen někoho
milovat na oplátku."
"Moţná bys to měl zkusit, ne jen se litovat!"
"To není tak jednoduché."
"St -" Jen tak tak jsem si uvědomila, ţe jsem v kostele." Nic, co jsme
kdy udělali nebylo jednoduché! Náš ţivot před - před útokem nebyl
jednoduchý a udělali jsme to i přes to! Můţeme to přes to udělat taky.
Můţeme dát všechno dohromady. Je mi jedno, ţe v to nevěříš. Je mi
to jedno. Důleţité je, aby jsi dal svou víru v nás."
"Není nás. Uţ jsem ti to řekl."
"A víš, ţe nejsem moc dobrým posluchačem."
Měli jsme udrţet naše hlasy nízko, ale myslím, ţe naše řeč těla jasně
argumentovala. Další věřící byli příliš roztrţití na upozornění, ale
kolem Dimitrije byli stráţci. Opět jsem se připomněla, co Lissa a
Michail řekli. Tím, ţe Dimitrij se rozzlobí na veřejnosti, nezpůsobí nic
dobrého. Problém byl, ţe i kdyţ uţ jsem něco řekla, nerozzlobilo ho
to.
"Přeji si, abys sem nepřišla," řekl nakonec. "Opravdu pro nás bude
lepší, kdyţ zůstaneme od sebe."
"To je legrační, protoţe bych přísahala, ţe jsi jednou řekl, ţe chceš,
aby jsme byli spolu."
275
"Chci, aby ses drţela dál ode mě," řekl, ignoroval můj komentář.
"Nechci, abys ses dál snaţila přivést zpět pocity, které jsou pryč. To je
minulost. Nic z toho se znovu nestane. Nikdy. Je to lepší pro nás, ţe
budeme k sobě jako cizinci. Je to lepší pro tebe."
Milující, soucitný pocity mě vzbudily a zahřály ve mně - zuřivost.
"Pokud mi chceš říkat, co můţu nebo nemůţu dělat," zavrčela jsem co
nejniţším tónem, jak jsem svedla, "tak alespoň měj odvahu mi to říct
do očí!"
Otočil se tak rychle, ţe to vypadalo, jako by byl opravdu ještě Strigoj.
Jeho tvář byla plná. . . čeho? Ne dřívějších depresí. Ne vztekem, i
kdyţ trochu jo. Bylo toho víc. . . zoufalství, frustrace, a moţná
dokonce i strach. Podtrhovala to všechno bolest, jako by hrozně trpěl,
intenzivní muka.
"Nechci tě tady," řekl s očima planoucíma. Slova bolela, ale něco v
tom ve mně vyvolalo nadšení, stejně jako jeho dřívější neklid na můj
prostořeký komentář. Tohle nebyl chladný a vypočítavý Strigoj. To
nebyl poraţený muţ v cele. Byl to můj starý instruktor, můj milenec,
který se vypořádal se vším v ţivotě s nebývalou intenzitou a vášní.
"Kolikrát ti to musím říct? Musíš zůstat pryč od mě."
"Neublíţíš mi. Vím to."
"Uţ jsem ti ublíţil. Proč to nemůţeš pochopit? Kolikrát ti to musím
říct?"
"Řekl jsi mi... předtím jsi mi řekl, neţ jsi odešel, ţe mě miluješ." Můj
hlas se třásl. "Jak mě můţeš nechat jít?"
"Protoţe je příliš pozdě! A je to jednodušší, neţ si připomínat, co jsem
ti udělal!" Jeho ovládání zmizelo, jeho hlas se rozléhal po zadní části
kostela. Kněz a ti, kteří byli vepředu si nás nevšimli, ale určitě jsme
získali pozornost těch zadní polovině kostela. Několik stráţců ztuhlo a
znovu jsem si musela opakovat varování. Bez ohledu na to, jak
naštvaná jsem na Dimitrije byla, bez ohledu na to, jak zrazeně jsem se
cítila, ţe by se ode mne odvrátil. . . Nemohla jsem riskovat, ţe by si
ostatní mysleli, ţe je nebezpečný. Dimitrij skoro vypadal, ţe se chystá
někoho popadnout za krk, ale byl jasně rozrušený, coţ mohlo zmást
jeho frustraci a bolest o něco víc, neţ ţe byl zlověstný.
Otočila jsem se od něj a snaţila se uklidnit mé vířící emoce. Kdyţ
jsem se ohlédla, naše pohledy se setkaly, výkon a elektrická energie
276
spalovala mezi námi. Dimitrij mohl ignorovat všechno, co chtěl, ale

spojení - to hluboké volání našich duší - bylo ještě tam. Chtěla jsem se
ho dotknout, a to nejen tímto dotkáním mých nohou, ale vším. Chtěla
jsem se zabalit do jeho náručí a drţet ho proti mně, ujišťovat ho, ţe
bychom mohli být spolu. Aniţ bych si to uvědomila, došla jsem k
němu, potřebovala, aby se mě dotýkal. On vyskočil, jako bych byla
had, a všichni jeho stráţci vystřelili vpřed, připraveni na to, co by
mohl udělat.
Ale on neudělal nic. Nic kromě zírání na mě s výrazem, ţe moje krev
ztuhla. Jako bych byla něco divného a špatného. "Rose. Prosím,
přestaň. Prosím, drţ se dál." Snaţil se zůstat v klidu.
Nyní jsem z něj byla frustrovaná a naštvaná. Měla jsem pocit,
kdybych zůstala, oba by jsme pukli. V podtextu jsem zamumlala, "To
není konec. Nevzdám se tě."
"Já se tě vzdal," řekl zpět, hlasem měkkým. "Láska mizí. Moje
zmizela."
Zírala jsem na něj nevěřícně. Celou tu dobu ...nikdy to neformuloval
takhle. Jeho protesty byly vţdy o nějakém větším dobru, o lítosti,
kterou cítil, ţe byl monstrum, nebo jak to zjizvilo jeho lásku. Vzdal
jsem se tě. Láska mizí. Moje zmizela.
Couvla jsem, tyhle slova mě ranily tak těţce, jak kdyby mi dal facku.
Něco se změnilo v jeho rysech, stejně jako by moţná věděl, jak moc
mi ublíţil. Nerozhlíţela jsem se. Místo toho jsem si tlačila mojí cestu
ven z kostela a vyběhla zadními dveřmi ze strachu, ţe kdybych zůstala
déle, všichni v kostele by mě viděli brečet.
Kapitola Dvacet pět
Nikoho jsem potom nechtěla vidět. Šla jsem zpátky do pokoje, jak
jsem mohla, stěţí si všimla, ţe mi v cestě překáţejí lidi. Znovu a
znovu, Dimitrijova slova se přehrávala v mé hlavě:Láska mizí. Moje
zmizela. Nějak to bylo to nejhorší, co mohl říct. Nechápejte mě špatně:
Ostatní nebylo snadné. Řekl, ţe se mu musím vyhýbat a ignorovat ho,
náš vztah, jako by se stal minulostí. Přesto, bez ohledu na to, jak moc
277
to bolí, byla malá naděje, ţe tam byla ještě nějaká jiskra lásky mezi
námi. Ţe mě stále miluje.
Ale. . . láska mizí.
To bylo něco úplně jiného. To znamenalo, ţe to, co jsme spolu měli
zemřelo, bledlo, aţ se to rozpadlo a odvál to čas, jako vyschlé listí
vítr. Ta představa mi způsobila bolest v hrudníku a břiše, a já jsem se
schoulila na mé posteli, obalila si ruce kolem sebe, jako by mohly
zmírnit bolest. Nemohla jsem přijmout to, co řekl. Nemohla jsem
připustit, ţe po jeho utrpení, jeho láska ke mně odešla.
Chtěla jsem zůstat ve svém pokoji po zbytek dne, schoulená v temnotě
svých stínů. Zapomněla jsem na rozhovor se Sydney a moje dřívější
obavy o Lissina tátu. Dokonce Lissu samotnou. dnes měla několik
schůzek, ale pokaţdé ke mně skrz pouto došlo: Půjdeš se mnou?
Kdyţ jsem ji nekontaktovala, její starost začala růst. Měla jsem strach,
ţe ona - nebo někdo jiný - můţe přijít a hledat mě v mém pokoji. Tak
jsem se rozhodla odejít. Neměla jsem ţádný skutečný cíl, prostě jsem
musela být neustále v pohybu. Šla jsem kolem dvora, na místa, která
jsem ještě nikdy neviděla. Bylo tu víc soch a fontán, neţ jsem si
uvědomila. Jejich krása se ve mně ztratila,a kdyţ jsem se vrátila do
svého pokoje o několik hodin později, byla jsem vyčerpaná z té chůze.
No jo. Alespoň jsem s nikým nemluvila.
Nebo snad ano? Bylo pozdě, kolem mě viselo vyčerpání a příprava na
spánek, kdyţ se ozvalo zaklepání na mé dveře. Váhala jsem s
odpovědí. Kdo by tu byl tak pozdě? Chtěla jsem porušit můj smutek
nebo zůstat sama? Neměla jsem tušení, kdo to mohl být, kromě toho,
ţe to nebyla Lissa. Boţe. Věděla jsem, ţe to je Hans, který chtěl vědět,
proč jsem se nepřihlásila o mou další práci. Po dlouhém přemýšlení (a
dalším neústupným klepání),jsem se rozhodla otevřít.
Byl to Adrian.
"Malá dhampýrko," řekl s malým, unaveným úsměvem. "Vypadáš,
jako bys viděla ducha."
Ţádný duch, přesně. Věřte mi, ţe jsem znám duchy, viděla jsem je.
"Jen jsem... Jen jsem tě opravdu neočekávala po tom, co se stalo
ráno...."
Vešel a usedl na mou postel, a byla jsem ráda, ţe se uklidnil od našeho
dřívějšího rozhovoru. Měl na sobě nové šaty a vlasy zpět do své
278
původní dokonalosti. I přesto jsem zachytila doznívající vůni

hřebíčku, ale po tom, co jsem si řekli, měl nárok na své neřesti.
"Jo, no, nečekal jsem, ţe přijdu," přiznal. "Ale ty... No... Kvůli tobě
jsem začal o něčem přemýšlet."
Sedla jsem si vedle něj, drţela zdravý odstup. "O nás?"
"Ne, Lisse."
"Aha." Obvinila jsem Dimitrije ze sobeckosti, ale tady jsem byla,
přirozeně domýšlivá, ţe láska ke mně bylo vše, o čem Adrian mohl
přemýšlet.
Jeho zelené oči se změnily na spekulativní. "Pořád jsem přemýšlel o
tom, cos řekla o jejím tátovi. A měla jsi pravdu - pravdu o hazardu.
Mají peníze na splácení dluhů. To by nedrţel v tajnosti . Tak jsem šel
a zeptal se své mámy."
"Co?" Zvolala jsem."Nikdo nemá vědět, ţe -"
"Jo, jo, tvoje informace jsou příliš tajné. Neboj se. Řekl jsem jí, ţe
kdyţ jsme byli v Las Vegas, dozvěděli jsme se, ţe někteří lidé mluví o
tom - ţe Lissin táta dělal tajné vklady."
"Co říkala?"
"To samé co já. No, vlastně, jako první na mě vyštěkla. Řekla, ţe Erik
Dragomir byl dobrý člověk, a ţe bych neměl šířit zvěsti o mrtvých.
Řekla, ţe moţná měl problém s hraním, ale pokud ano, tak by se na to
lidé neměli soustředit, kdyţ udělal tak mnoho skvělých věcí. Po
Hodině mrtvých, myslím, ţe má strach, ţe způsobím veřejné scény."
"Má pravdu. O Erikovi," řekla jsem. Moţná, ţe někdo ukradl ty
záznamy, kvůli pomluvám. Je pravda, ţe šíření zvěstí o mrtvých bylo
zbytečné, ale moţná někdo chtěl očernit pověst Dragomirů a zbavit se
veškerých nadějí na hlasovací práva pro Lissu? Chtěla jsem mu to říct,
ale najednou Adrian přišel ještě s něčím víc šokujícím.
"A pak nás můj táta zaslechl a řekl, 'Pravděpodobně financoval nějaké
ţenské. Máš pravdu - byl to pěkný chlap. Ale rád flirtovat. A měl rád
ţeny.' " Adrian obrátil oči v sloup." To je přímá citace: 'Měl rád ţeny.'
Můj táta je takový osel. Mluví, jako by byl dvakrát starší, neţ je."
Popadl jsem Adrianovu paţi, aniţ by si to uvědomoval."Co říkal
potom?"
279
Adrian pokrčil rameny, ale sundal mou ruku. "Nic. Moje máma se
naštvala a řekla to samé jemu, co řekla mně, ţe je kruté šířit příběhy,
které nikdo nemůţe potvrdit."
"Myslíš, ţe je to pravda? Myslíš si, ţe Lissin táta měl milenku? Ţe to
bylo to, co platil?"
"Nevím, Malá dhampýrko. Upřímně? Můj táta je typ, který by skákal
z jakýchkoli těchto zvěstí. Nebo ji sám vytvořil. Myslím, ţe víme, ţe
Lissin táta měl rád párty. Od toho je snadné dojít k těmto závěrům.
Zřejmě měl nějaké špinavé tajemství. K čertu, jako my všichni.
Moţná, ţe ten, kdo ukradl ty soubory je jen chtěl vyuţít."
Řekla jsem mu moji teorii o tom, ţe by se to pouţilo proti Lisse.
"Nebo," řekla jsem, zvaţující, "moţná někdo, kdo ji podporuje. Tak,
ţe by se to nedostalo ven."
Adrian přikývl. "Buď jak buď, já si nemyslím, ţe Lissa je ve
smrtelném nebezpečí."
Začal se zvedat a já jsem ho stáhla zpátky. "Adriane, počkej... Já..."
Polkla jsem. "Chtěla jsem se omluvit. Způsob, jakým jsem s tebou
zacházela, co jsem dělala... To nebylo fér. Je mi to líto."
Odvrátil se ode mne, oči upřené na zem. "Nemůţeš pomoct tomu, co
cítíš."
"To je... Nevím, jak se cítím. A to zní hloupě, ale je to pravda. Starám
se o Dimitrije. Byla jsem hloupá, kdyţ jsem si myslela, ţe ho
neovlivnilo, kdyţ se vrátil zpět. Ale uvědomuji si, teď. . . "Láska mizí.
Moje zmizela."Nyní si uvědomuji, ţe je toho s ním víc. Neříkám, ţe je
snadné obejít minulost. Bude to chvíli trvat a lhala bych nám oběma,
kdybych řekla, ţe ne."
"To dává smysl," řekl Adrian.
"Skutečně?"
Podíval se na mě, záblesk pobavení v očích. "Ano, Malá dhampýrko.
Někdy dáváš smysl. Pokračuj."
"Já. . . No, jak jsem řekla. . . Musím se od něj vyléčit. Ale záleţí mi na
tobě. . . . Myslím, ţe i trochu miluju." S malým úsměvem jsem
pokračovala." Chci to zkusit znovu. Opravdu. Chci tě mít ve svém
ţivotě, ale moţná do toho skáču moc pozdě. Nemáš ţádný důvod mě
chtít po tom, jak jsem se k tobě chovala, ale pokud to chceš dát znovu
dohromady, tak chci taky."
280
Studoval mě na dlouhou dobu, můj dech se sevřel. Znamenalo to, co

jsem řekla: Měl plné právo ukončit to mezi námi... a přece, pomyslela
jsem si, mě to děsilo.
Konečně, přitáhl si mě k sobě a opřel se o postel. "Rose, mám spoustu
důvodů, proč tě chci., Nebyl jsem schopen drţet se od tebe dál, co
jsem tě viděl v lyţařském centru."
Posunula jsem se blíţe k Adrianovi na postel a přitiskla svou hlavu na
jeho hruď. "Můţeme to zvládnout. Vím, ţe můţeme. Kdybych to
znovu podělala, můţeš odejít."
"Kdyby to bylo tak jednoduché," zasmál se. "Tys zapomněla: mám
návykovou osobnost. Jsem na tobě závislý. Nějak si myslím, ţe bys
mohla udělat celou řadu špatných věcí, a stejně bych se k tobě vrátil.
Jen buď upřímná, jo? Řekni mi to, co cítíš. Pokud máš nějaký matoucí
pocit k Dimitrijovi, řekni mi to. Budeme na tom pracovat."
Chtěla jsem mu říct, ţe - bez ohledu na mé pocity - neměl se čeho bát
od Dimitrije, protoţe dimitrij mě několikrát odmítnul. Mohla bych po
tom všem Dimitrije pronásledovat, ale bylo by to k ničemu. Láska
mizí.Tato slova mnou stále otřásala, a nemohla jsem dál snášet
bolestivý hlas. Ale jak mě Adrian drţel a já jsem přemýšlela o tom,
jak by tomu všemu porozuměl, některá raněná část ve mně uznala, ţe
opak je pravdou také: Láska roste.Chtěla jsem to s ním zkusit.
Opravdu.
Povzdechla jsem si. "Ty nejsi ten, kdo má být ten moudrý. Měl bys
být povrchní a nerozumný a... A..."
On mě políbil na čelo. "A?"
"Hmm... Směšný."
"Směšný, to zvládnu. A další... Ale jen při zvláštních příleţitostech."
Teď jsme do sebe byli zabalení, a já jsem naklonila hlavu k jeho
hlavě, studovala vysoké lícní kosti a rafinovaně chaotický vlasy, které
byly tak nádherný. Vzpomněla jsem si na slova jeho matky, ţe bez
ohledu na to, co jsme chtěli, a já nakonec budu muset jít svou cestou.
Moţná, ţe je pravda, ţe takový můj ţivot bude. Vţdycky ztratím
muţe, kterého miluju.
Přitáhla jsem ho tvrdě proti sobě a políbila ho na ústa s takovou silou,
ţe jsem ho zaskočila. Pokud jsem se něco naučila o ţivotě a lásce,
bylo to to, ţe to jsou chatrné věci, které by mohly skončit v kaţdém
281
okamţiku. Upozornění bylo nutné - ale ne na úkor ztracení ţivota.

Rozhodla jsem se to teď nepromarnit.
Mé ruce jiţ tahaly za Adrianovu košili před tím neţ jsem mu úplně
rozepnula knoflíčky. Neptal se nebo nezaváhal při mých šatech na
oplátku. Mohl mít okamţiky bloumání a porozumění, ale on byl stále.
. . No, Adrian. Adrian ţil teď svůj ţivot, dělal věci, které chtěl, bez
dohadování. A on uţ mě chtěl hodně dlouhou dobu.
Také byl v těchto věcech moc dobrý, a proto moje šaty zmizely
rychleji neţ jeho. Jeho rty byly horké a dychtivé proti mému krku, ale
byl opatrný, nikdy nechal, aby se jeho tesáky dotkly mé kůţe. Byla
jsem trochu méně něţná, kdyţ jsem mu silou zaryla nehty do zad.
Jeho rty sledovaly linii mé klíční kosti, zatímco obratně sundal mou
podprsenku jednou rukou.
Byla jsem trochu překvapena reakcí mého těla, jak jsme oba bojovali
získat druhé dţíny jako první. Byla jsem přesvědčena o tom, ţe uţ
nikdy nechci sex po Dimitrijovi, ale právě teď? Ach, chtěla jsem to.
Moţná to byla nějaké psychologická reakce na Dimitrijovo odmítnutí.
Moţná to bylo impulsem k ţivotu pro tuto chvíli. Moţná to byla láska
k Adrianovi. Nebo moţná to byl jen chtíč.
Ať to bylo cokoli, byla jsem bezmocná proti jeho rukám a ústům,
která se zdály, ţe se snaţily prozkoumat kaţdou mou část. Prošlo pár
vteřin, něţ konečně byly všechny moje šaty pryč a já jsem leţela s ním
nahá. Byl skoro nahý taky, ale dosud ze sebe nesundal své boxerky.
(Byly z hedvábí, upřímně, co jiného by Adrian nosil?). Vzal mou tvář
do dlaní, oči plné intenzity a touhy - a trochu ţasnutí.
"Co jsi, Rose Hathawayová? Jsi skutečná? Jsi sen ve snu. Obávám se,
ţe kdyţ se tě dotknu, probudím se. Zmizíš." Poznala jsem trochu
poetického strnutí, kterému se mu dostávala díky duchu, kdyţ proţíval
trochu šílenství.
"Dotkni se mě, a zjisti to," řekla jsem a stáhla ho ke mně.
Znovu neváhal. Poslední z jeho oblečení se vypařilo, a mé celé tělo se
zahřívalo doteky jeho kůţe a způsobem, jakým jeho ruce klouzaly po
mně. Moje tělesné potřeby rychle pošlapaly jakoukoliv logiku a
důvody. Nemyslela jsem, jen nás s urputnou naléhavostí chtěla dát
dohromady. Hořely ve mně všechny potřeby a touha a pocity, a -
"Oh, do prdele."
282
Vyšlo to ze mně jako zamumlání, protoţe jsme se líbali, naše rty

dychtivě hledaly toho druhého. S reflexy stráţce, se mi sotva pokusilo
odsunout, kdyţ se naše boky začaly pohybovat společně. To, ţe jsem z
něj vyklouzla bylo pro mě ohromující, ale ne tak, jako pro něj. Byl
ohromen, prostě zíral v úţasu, kdyţ jsem kroutila dál od něj a nakonec
se mi podařilo sedět na posteli.
"Co... Co se stalo? Rozmyslela sis to?"
"Potřebujeme ochranu," řekla jsem. "Máš nějaké kondomy?"
Zpracovával to několik vteřin a pak si povzdechl. "Rose, pouze ty
můţeš zničit tenhle nezapomenutelný okamţik."
To byla pravda. Moje načasování bylo nemoţné. Přesto, lepší pozdě
neţ později. Přes mé touhy těla - a ty byly ještě tam, věřte mi - jsem
najednou měla překvapivě ţivý obraz Dimitrijovy sestry Karoliny.
Potkala jsem ji na Sibiři, a ona měla dítě, kterému bylo asi šest
měsíců. Dítě bylo rozkošné, neboť to děti často jsou, ale Boţe, ona
měla tolik práce. Karolina byla servírka v zaměstnání, a jakmile byla
doma, její pozornost patřila dítěti. Kdyţ byla v práci, Dimitrijova
matka se o něj starala. A dítě stále něco potřebuje: jídlo, přebalování,
záchranu při dušení hračkami. Jeho sestra Soňa měla mít taky uţ skoro
dítě, a neţ jsem odešla, jeho nejmladší sestra Viktoria, by nebyla
překvapená, kdyby zanedlouho také nebyla. Ţivot se ale změnil při
malé akci.
Takţe jsem si byla docela jistá, ţe jsem právě teď nechtěla ve svém
ţivotě dítě, ne tak mladá. S Dimitrijem se nebylo proč strachovat, díky
dhampýrské neplodnosti. S Adrianem? To byla záleţitost, jako
skutečnost, ţe zatímco jsem se sbliţovali, nebyla jsem první holka, s
kterou byl. Nebo druhá. Nebo třetí. . .
"Tak máš nějaké?" Zeptala jsem se netrpělivě. Jen proto, ţe i kdyţ
jsem byla odpovědná, neznamenalo to, ţe jsem nechtěla sex.
"Ano," řekl Adrian, posadil se také. "V mé loţnici."
Hleděli jsme jeden na druhého. Jeho pokoj byl daleko, v sekci Morojů.
Přiblíţil se, objal mě a okusoval můj ušní lalůček. "Pravděpodobnost,
ţe se stane něco špatného, je velmi nízká."
Zavřela jsem oči a naklonila hlavu. Ovinul ruce kolem mých boků a
hladil mou kůţi. "Co jsi, doktor?" Zeptala jsem se.
283
Tiše se zasmál, ústy políbil místo hned za mým uchem. "Ne, já jsem
jen někdo ochotný, přijmout to riziko. Nemůţeš mi říct, ţe to
nechceš."
Otevřela jsem oči a odtáhla se, takţe jsem se na něj mohla podívat
přímo. Měl pravdu. Udělal Chci to. Velmi, velmi moc. A část mého já
- coţ bylo skoro vše ze mně - hořelo touhou, a málem vyhrálo.
Pravděpodobnost byla nízká, ne? Nejsou snad lidi, kteří se snaţí
otěhotnět a nešlo to? Mým přáním bylo mít lepší argument, tak bylo
tak trochu překvapením, kdyţ moje logika zvítězila.
"Nemůţu riskovat," řekla jsem.
Teď Adrian studoval mě a konečně přikývl. "Tak jo. Později. Dnes
večer budeme... Zodpovědní."
"To je všechno, co řekneš?"
Zamračil se. "Co jiného bych měl říct? Řekla jsi, ţe ne."
"Ale ty... Mohl jsi mě přimět."
Teď byl opravdu překvapen. "Chceš, abych tě donutil?"
"Ne, samozřejmě ţe ne. Prostě mě napadlo, ţe... no, ţes to mohl
udělat."
Adrian vzal můj obličej do dlaní. "Rose, podvádím v kartách a kupuju
alkohol pro děti a mladistvé. Ale nikdy, nikdy bych tě nenutil do
něčeho, co nechceš. Určitě ne do tohohle -"
Jeho slova byla přerušena, protoţe jsem se přitiskla k němu a začala
ho líbat znovu. Překvapení v něm bylo pořád, ale brzy mě odstrčil, coţ
vypadalo jako velký odpor.
"Malá dhampýrko," řekl suše: "Pokud chceš být odpovědná, to není
dobrý způsob, jak to udělat."
"Nemusíme to nechat být. A můţeme být zodpovědný."
"Všechny ty příběhy jsou - "
Přišlo zadrhnutí, kdyţ jsem odhodila vlasy na stranu a nabídla mu krk.
Podařilo se mi naklonit tak, ţe jsem se setkala s jeho očima, ale nic
jsem neřekla. Nemusela jsem se. Nabídka byla zřejmá.
"Rose..." řekl nejistě - i kdyţ jsem mohl vidět touhu v jeho tváři.
Pití krve nebylo stejný jako sex, ale bylo to touha všech upírů, a dělat
to- to jsem slyšela- sexuálně vzrušený, byl pořádný záţitek. Také to
bylo tabu. Takhle se braly krvavé děvky: dhampýři, kteří dávají jejich
krev během sexu. Myšlenka, jak se od dhampýrů získává krev vůbec
284
byla povaţována za hanebné, ale já jsem to dělala předtím: s Lissou,

kdyţ potřebovala jídlo a Dimitrijem, kdyţ byl Strigoj. A bylo to
nádherné.
Zkusil to znovu, jeho hlas stabilnější tentokrát. "Rose, víš, co děláš?"
"Ano," řekla jsem pevně. Opatrně jsem mu přejela prstem po rtech a
pak mu pohladila tesáky. Pouţila jsem na něj jeho vlastní slova.
"Nemůţeš mi říct, ţe to nechceš."
Chtěl. V srdečním tepu, jeho ústa byla na mém krku a jeho tesáky
propíchly mou kůţi. Zakřičela jsem náhlou bolestí, hlas změkl, změnil
se na sténání díky endorfinům, které přišly s kaţdým upířím
kousnutím a zaplavily mě. Úţasná blaţenost mnou probíhala. Vytáhl
si mě tvrdě proti němu, kdyţ se pil, téměř do klína, přitiskl mé záda na
jeho hruď. Byla jsem si vzdáleně znovu vědoma jeho rukou na mě,
díky jeho rtů na mém krku. Hlavně, vše co jsem věděla, bylo, ţe jsem
se topila v čisté, extatické sladkosti. Vysoké.
Kdyţ se odtáhl, bylo to jako ztratit část sebe. Stejně jako být neúplná.
Zmateně,při potřebě jeho, jsem se o něm natáhla. Jemně odtlačil ruku
pryč s úsměvem, kdyţ si olízl rty.
"Opatrně, Malá dhampýrko. Šel jsem dál, neţ jsem měl.
Pravděpodobně by ti mohla narůst křídla a odletět pryč."
To skutečně nevypadalo jako špatný nápad. O několik okamţiků
později, intenzivní, šílená část zmizela, a já se usadila zpět do sebe.
Přesto jsem cítila nádheru a závrať, mé tělo touţilo po endorfinech.
Moje úvaha se pomalu vrátila ke mně, takţe (druh), souvislé myšlení
ke mně proniknulo skrz šťastný opar. Kdyţ se Adrian přesvědčil, ţe
jsem dost střízlivá, uvolnil se a lehl si na postel. Připojila jsem se k
němu o chvíli později, přivinula se k němu. Zdál se spokojený, jako já.
"Tak," přemítal, "to byl nejlepší ne-sex vůbec."
Mou jedinou odpovědí byl ospalý úsměv. Bylo pozdě, a čím víc
endorfiny vyprchávaly, tím unaveněji jsem se cítila. Některé drobné
části mi řekly, ţe i kdyţ jsem to chtěla a být s Adrianem, celý akt byl
špatný. Neudělala jsem to ze správných důvodů, místo toho jsem se
tím nechala unést, mým vlastním zármutkem a zmatkem.
Zbytek mě se rozhodl, ţe to není pravda, a otravný hlas se brzy
vytratil do vyčerpání. Usnula jsem s Adrianem, měla nejlepší noc,
jakou jsem kdy po dlouhé době měla.
285
Nebyla jsem úplně překvapena, kdyţ jsem byl schopna vstát z postele,
osprchovat se, obléknout se, a dokonce i vysušit vlasy bez toho, abych
Adriana probudila. Moji přátelé a já jsme strávili mnoho rán, kdy jsem
se ho dřív snaţili vytáhnout z postele. S kocovinou nebo střízlivý, měl
těţké sny.
Strávila jsem více času s mými vlasy, neţ obvykle. Na mém krku bylo
čerstvé kousnutí od upíra. Tak jsem vlasy nechala rozpuštěné, dávala
si pozor na to, aby většina visela na té straně. Spokojená, ţe modřina
zůstane maskovaná, jsem přemýšlela, co dál. Za hodinu nebo tak,
Rada bude poslouchat argumenty s různými nápady na novou
vyhlášku věku, bojujících Morojích a hlasování Dragomirů. Za
předpokladu, ţe mi dovolí přijít, neměla jsem v úmyslu chybět v
diskusi o nejţhavějších otázkách v našem světě.
Nechtěla jsem probudit Adrian. Byl zamotaný do dek a klidně spal.
Pokud bych ho probudila, cítila bych se povinna čekat, dokud se
neupraví. Prostřednictvím pouta jsem cítila, ţe Lissa sedí sama u
kavárenského stolku. Chtěla jsem ji vidět a nasnídat se, tak jsem se
rozhodla nechat Adriana samotného. Nechala jsem mu vzkaz o tom,
kde jsem byla, ţe dveře jsou odemčené a nakreslila spoustu x a o.
Kdyţ jsem byla na půli cesty do kavárny, ucítila jsem něco, co mi
zkazilo plán. Christian se posadil k Lisse.
"No, no," zamumlala jsem. Po všem co se dělo, jsem nevěnovala
dostatečnou pozornost Lissině soukromému ţivotu. Poté, co se stalo
ve skladu, nebyla jsem úplně překvapena vidět je spolu, i kdyţ mi její
city řekly, ţe nedošlo k ţádné romantickému usmíření. . . dosud. To
byl nepříjemný pokus o přátelství, naděje se dostala přes její neustálou
ţárlivost a nedůvěru.
Odstup to ode mne rušit o lásce v práci. Věděla jsem, ţe na jiném
místě v blízkosti budovy stráţců je kavárna, která má také kávu a
koblihy. Ta by šla za předpokladu, ţe si tam nikdo nevzpomene, ţe
jsem technicky stále ve zkušební době a dělala scény v královské síni.
Šance, které pro mě pravděpodobně nebyly dobré.
Přesto jsem se to rozhodla zkusit a zamířila tam, s pohledem upřeným
k zataţené obloze. Déšť by nepomohl mojí náladě. Kdyţ jsem se
286
dostala do kavárny, zjistila jsem, ţe tam budu mít větší starosti. Něco
víc vyčerpávajícího: Dimitrij.
Byl s jeho osobní stráţí, a přestoţe jsem byla ráda, ţe měl nějakou
svobodu, postoj, ţe potřebuje hlídání, mě stále hněvalo. Alespoň tam
dnes nebyl ţádný obří dav. Lidé, kteří přišli na snídani si nemohli
pomoci, ale zírali, ale jen na chvíli. Měl pět stráţců, coţ bylo výrazné
sníţení. To bylo dobré znamení. Seděl sám u stolu, s kávou a skoro
snědenou koblihou. Četl broţovaný román, a vsadila bych svůj ţivot,
ţe to je Western.
Nikdo s ním neseděl. Jeho doprovod pouze zachovával ochranu
kolem, pár u zdi, jeden u vchodu, a dva u nedalekého stolu.
Zabezpečení připadalo zbytečné. Dimitrij byl kompletně ponořený v
jeho knize, zapomínal na stráţce a příleţitostné diváky - a o to, ţe
dělal představení se nestaral. Zdál se velmi neškodný, ale Adrianova
slova se vrátila ke mně. Byl v něm nějaký Strigoj? Některá tmavá
část? Dimitrij sám prohlašoval, ţe v něm stále kus byl, který mu
znemoţňuje někdy opravdu někoho milovat.
On a já jsme vţdycky měli to záhadné povědomí o sobě. V přeplněné
místnosti bych ho dokázala vţdycky najít. A navzdory jeho zaujetí pro
knihu, podíval se nahoru, kdyţ jsem zamířila k pultu kavárny. Naše
oči se setkaly na milisekundu. V jeho tváři nebyl ţádný výraz. . . A
přesto jsem měla pocit, ţe na něco čekal.
Mě, uvědomila jsem si. Přes všechno, i přes náš boj v kostele. . . pořád
myslel, ţe budu pokračovat a slibovat mu svou lásku. Proč? Prostě
předpokládal ţe budu neoblomná? Nebo bylo moţné. . . bylo moţné,
ţe chtěl, abych k němu něco cítila?
No, bez ohledu na důvod, rozhodla jsem se mu to nedat. Uţ mi ublíţil
příliš mnohokrát. On mi řekl, abych zůstala daleko, a pokud to byla
nějaká součást propracované hry s mými pocity, neměla jsem v
úmyslu to hrát. Dala jsem mu povýšený pohled a odvrátila se prudce,
jak jsem šla k pultu. Objednala jsem si čokoládovou koblihu. Po
chvilce přemýšlení, jsem si objednala druhou. Měla jsem pocit, ţe to
bude jeden z těch dnů.
Můj plán byl jíst venku, ale kdyţ jsem se podívala směrem k
tónovaným oknům, mohla jsem jen stěţí rozeznat vzor kapek. Sakra.
Krátce jsem bojovala proti počasí a rozhodovala se jít někam jinam na
287
jídlo, ale rozhodla jsem se, ţe se od Dimitrije nenechám vyhnat pryč.

Všimla jsem si stolu někde za ním, šla jsem k němu, nedívala jsem se
na něj nebo ho nebrala na vědomí.
"Ahoj Rose. Chystáš se dnes na Radu?"
Zastavila jsem se. Jeden z jeho stráţců promluvil, dal mi přátelský
úsměv jako on. Nemohla jsem se vzpomenout na jeho jméno, ale zdál
se milý, kdykoli jsme se míjeli. Nechtěla jsem být hrubá, a tak jsem
neochotně odpověděla zpět - i kdyţ to znamenalo zůstat u Dimitrije.
"Jo," řekla jsem a ujistila se, ţe moje pozornost byla pouze na stráţce.
"Něco zakousnu, neţ tam půjdu."
"Pustí tě tam?" zeptal se další ze stráţců. I on se usmíval. Na okamţik
jsem si myslela, ţe se posmívali mému poslednímu výbuchu. Ale ne. .
. v tom to nebylo. Jejich tváře ukazovaly schválení.
"To je výborná otázka," připustila jsem. Vzal jsem si kousek mé
koblihy. "Ale jsem ochotná to zkusit. Budu se také snaţit o dobré
chování."
První stráţce se zasmál. "Doufám, ţe ne. Ta skupina si zaslouţí ţal,
který jim můţeš dát, kvůli jejich hloupému věkovému zákonu."
Ostatní stráţci přikývli.
"Jakého věkovému zákonu?" zeptal se Dimitrij.
Neochotně, jsem se podívala na něj. Jako vţdy, můj dech se
zadrhl. Nech toho, Rose,pokárala jsem se sama. Jsi na něj naštvaná,
vzpomínáš? A teď sis zvolila Adriana.
"Vyhláška, kde Královští posílají šestnáctileté dhampýry do boje se
Strigoje, stejně jako osmnáctileté." řekla jsem. Vzala si další sousto.
Dimitrijova hlava vystřelila tak rychle, ţe jsem se málem udusila mým
jídlem. "Šestnáctiletí bojující se Strigoji?" Jeho stráţci strnuli, ale
neudělali nic jiného.
Trvalo mi chvíli, neţ jsem polkla své sousto. Kdyţ jsem mohla
konečně mluvit, měla jsem skoro strach. "To je vyhláška. Dhampýři
absolvují teď v šestnácti."
"Kdy se to stalo?" zeptal se.
"Pár dní. Nikdo ti to neřekl?" Pohlédla jsem na jiné stráţce. Jeden z
nich pokrčil rameny. Měla jsem dojem, ţe se můţou domnívat, ţe
Dimitrij je opravdu dhampýr, ale nebyli připraveni si s ním povídat.
Jeho jediný kontakt byla Lissa a jeho vyšetřovatelé.
288
"Ne." Dimitrij svraštil obočí, kdyţ přemýšlel o novinkách.

Snědla jsem mou celou koblihu v tichu a doufala, ţe bude mluvit dál.
Udělal to.
"To je šílený," řekl. "Morálka stranou, oni nejsou připraveni tak mladí.
Je to sebevraţda."
"Já vím. Taša jim dala opravdu dobrý argument proti tomu. Já taky."
Dimitrij mi dal podezírající pohled,prakticky potom, co se ostatní
stráţci usmáli.
"Bylo to těsné hlasování?" zeptal se. Mluvil se mnou ve stylu
výslechu, závaţně a zaměřil se tak, ţe vypadal jako stráţce. Bylo to
mnohem lepší neţ deprese, rozhodla jsem se. Bylo to také lepší neţ
kdyby říkal, abych šla pryč.
"Velmi těsné. Pokud by hlasovala Lissa, nebylo by to sloţité."
"Aha," řekl, hrál si s okrajem jeho šálku s kávou. "Usnášeníschopná."
"Víš o tom?" Zeptala jsem se překvapeně.
"Je to starý Morojský zákon."
"Tak jsem to slyšela."
"Co se opozice snaţí dělat? Rozhoupat hlasování nebo dostat Lissa do
hlasování za Dragomiry?"
"Oboje. A další věci."
Zavrtěl hlavu, strčil nějaké vlasy za ucho. "Nemohou to udělat. Musejí
si vybrat jeden způsob a na něj se zaměřit. Lissa je nejchytřejší volba.
Rada potřebuje zpět Dragomirovi, a viděl jsem, jak se lidé na ni dívají,
kdyţ je se mnou." Jen sebemenší část hořkostí byla kolem jeho slov,
coţ ukazovalo, co si o tom myslel.Pak to byla opět práce. "Nebylo by
těţké se dostat pro to podporu - pokud by si nerozdělovali jejich úsilí."
Začala jsem jíst mou druhou koblihu, zapomněla na své předchozí
rozhodnutí, ignorovat ho. Nechtěla jsem, abych ho rozptýlila od
tématu. Byla to první věc, která přinesla starý oheň zpátky do jeho očí,
jediná věc, která se zdála, ţe ho opravdu zajímala - no, kromě
ujišťování celoţivotní oddanosti Lisse a říkání, abych odešla z jeho
ţivota. Líbil se mi tento Dimitrij.
Byl to stejný Dimitrij jako dávno, divoký, ten, kdo byl ochoten
riskovat svůj ţivot pro to, co bylo správné. Skoro jsem si přála, aby
byl zpátky nepříjemný, vzdálený Dimitrij, který mi řekl, abych zůstala
daleko. Tohle mě přivádělo na mnoho vzpomínek - nemluvě o
289
příšerné přitaţlivosti. Nyní , s jeho bývalou vášní se zdál ještě

svůdnější, neţ kdy jindy. Byla to stejná intenzita, kdyţ jsme spolu
bojovali spolu. Dokonce i kdyţ jsme měli sex. To byl ten Dimitrij,
který měl být: silný a starostlivý. Těšilo mě to a přesto. . . vidět ho
takového, jak jsem ho milovala mi drtivý pocit srdce přišel ještě horší.
Byl pro mě ztracený.
Pokud Dimitrij uhodl mé pocity, nedal to najevo. Podíval se přímo na
mě, a, jako vţdy, jeho pohled se omotal kolem mě."Aţ příště uvidíš
Tašu, pošleš ji za mnou? Musíme si o tom promluvit."
"Takţe, Taša můţe být tvůj přítel, ale já ne?" Ostrá slova byla venku
dřív, neţ jsem je mohla zastavit. Zrudla jsem trapně, ţe jsem to
udělala před jinými stráţci. Dimitrij zřejmě nechtěl publikum. Podíval
se nahoru pohledem, který zřejmě patřil mně.
"Existuje nějaký způsob,jak bychom mohli mít trochu soukromí?"
Jeho doprovod se na sebe podíval, a pak, téměř jako jedna bytost
ustoupili. Nebyly ve značné vzdálenosti, a stále udrţovali prstenec
kolem Dimitrije. Nicméně, to bylo dost, ţe naše konverzace mohla být
neslyšná. Dimitrij se obrátil zpátky ke mně. Posadila jsem se.
"Ty a Taša jste rozdílné situace. Ona můţe být bezpečně v mém
ţivotě. Ty nemůţeš."
"A přece," řekla jsem a rozzlobeně pohodila vlasy, "to je zřejmě v
pořádku, abych byla ve tvém ţivotě, kdyţ potřebuje- - něco jako
pochůzky nebo posílání zpráv."
"To se opravdu nejeví, jako ţe mě potřebuješ ve svém ţivotě,
"poznamenal suše, sklonil hlavu lehce směrem k mému pravému
ramenu.
Trvalo mi chvíli pochopit, co se stalo. Kdyţ jsem házela svými vlasy,
vystavila jsem krk - a kousnutí. Snaţila jsem se znovu nečervenat,
věděla jsem, ţe bych se neměla cítit trapně. Odstrčila jsem vlasy.
"To není tvoje věc," sykla jsem a doufala, ţe to jiní stráţci neviděli.
"Přesně tak." Znělo to vítězně. "Vzhledem k tomu, ţe musíš ţít svůj
vlastní ţivot, daleko ode mne."
"Ach, proboha," zvolala jsem. "Mohl bys přestat s -"
Moje oči se zvedly z jeho tváře, protoţe armáda nás náhle obklopila.
Dobře, nebyla to přesně armáda, ale mohla by to i být. V jednu chvíli
tu byl jen Dimitrij a já a jeho stráţci, a pak najednou - v místnosti se
290
to hemţilo stráţci. A ne jen tak ledajakými stráţci. Nosili černé-a-bílé

oblečení stráţců pro slavnostní příleţitosti, ale malé červené tlačítko
na jejich límci je označovalo jako stráţce spojené s královnou. Muselo
jich být nejméně dvacet.
Byli smrtelní a smrtící, nejlepší z nejlepších. Skrz historii jejich
zabíjení, se tvořili jako královská stráţ. Šli smrtícím způsobem - a byli
shromáţdění kolem nás. Dimitrij i já jsme vystřelili nahoru, nejistí, co
se děje, ale určitá hrozba tu byla zaměřena na nás. Jeho stůl a ţidle
byly mezi námi, ale my stále okamţitě padli do standardního bojového
postoje, kdyţ jsme byli obklopeni nepřáteli: Jdi zpátky, zpátky.
Dimitrijův doprovod nosil obyčejné oblečení a vypadal trochu
překvapeně vidět své bratry, ale se stráţcovskými schopnostmi,se
okamţitě připojili k postupujícím stráţím královny. Nebyly tu ţádné
vtipy nebo úsměvy. Chtěla jsem se vrhnout před Dimitrije, ale v této
situaci to bylo těţké.
"Musíš jít s námi, hned teď." řekl jeden z královniných stráţců.
"Budeš-li odporovat, donutíme tě."
"Nechte ho být!" Zařvala jsem a podívala se mu z očí do očí. Vztek a
temnota ve mně explodovala. Jak by mohli stále ještě nevěřit? Proč po
něm ještě šli? "Nic neudělal! Proč nemůţete připustit, ţe je teď
opravdu dhampýr?"
Muţ, který mluvil vytáhnul obočí. "Nemluvil jsem s ním."
"Vy... Vy ţe jste tady pro mě?" Zeptala jsem se. Snaţila jsem se
myslet na nějaké problémy, které jsem v poslední době způsobila.
Dostala jsem bláznivý nápad, ţe královna zjistila, ţe jsem strávila noc
s Adrianem a byla naštvaná. To by na mě ale těţko poslala tyhle
stráţce. . . Nebo jo? Ţe by to opravdu zavinilo mé skotačení?
"Proč?" poţadoval Dimitrij. Jeho vysoké, nádherné tělo - to, které
bylo tolikrát něţné a myslné- teď bylo plné napětí a hrozby.
Muţ nespouštěl oči ze mě, ignoroval Dimitrije. "Nenuť mě to
opakovat: Pojď s námi tiše nebo tě donutíme." Záblesk pout se ukázal
v jeho rukou.
Moje oči se rozšířily. "To je šílené! Nepůjdu nikam, dokud mi
neřekneš, co to sakra -"
To byl okamţik, kdy se zřejmě rozhodl, ţe nepůjdu tiše. Dva z
královských stráţců se na mě vrhli, a i kdyţ jsme technicky byli na
291
stejné straně, moje instinkty mě nakoply. Nechápala jsem nic, kromě

toho, ţe bych neměla být odtaţená pryč jako nějaký zločinec. Strčila
jsem do ţidle, na které jsem předtím seděla, na jednoho stráţce a
zaměřila ránu na dalšího. Ten mě jen nedbale uhodil ještě hůř, protoţe
byl vyšší neţ já. Jeho výškový rozdíl mi umoţnil se vyhnout jeho
příštímu úderu, a kdyţ jsem ho těţce kopla do nohy, malé zavrčení mi
řeklo, ţe jsem bodla do ţivého.
Slyšela jsem několik rozptýlených výkřiků. Lidé pracující v kavárně
se přikrčili za jejich pult, jako by očekávali automatické zbraně. Další
návštěvníci, kteří tu byli ne snídani, kvapně vyskočili ze svých ţidlí,
nedbale shodili jídlo a pití. Běţeli k východům - východům, které byly
zablokovány ještě více stráţci. To vyvolalo další výkřiky, i kdyţ
východy byly odříznuté kvůli mně.
Mezitím jiní stráţci se připojili k boji. Přestoţe jsem rozdala pár
dobrých ran, věděla jsem, ţe jejich čísla jsou příliš zdrcující. Jeden
stráţce mě chytil za paţi a snaţil se mi nasadit pouta. Zarazil se, kdyţ
jiný pár rukou mě popadl z druhé strany a odtrhnul mě pryč.
Dimitrij.
"Nedotýkejte se jí," zavrčel.
V jeho hlase byla poznámka, ţe jsem se bála, jestli nebyla určena
mně. Strčil mě za sebe, dal své tělo ochranitelsky přede mně, zády ke
stolu. Stráţci přicházeli ze všech stran a Dimitrij začal odpovídat
jejich směrem se stejnou smrtící rychlostí, za niţ mu kdysi lidé říkali
Bůh. Nezabil ţádného z nich při boji, ale zajistil, ţe byli mimo boj.
Pokud někdo myslel, ţe trpěl jako Strigoj nebo, ţe zavření sníţilo jeho
schopnost v bojování, hrozně se mýlili. Dimitrij byl síla přírody,
ovládal nemoţné a zastavil mě pokaţdé, kdyţ jsem se snaţila připojit
k boji. Královniny stráţci mohli být nejlepší z nejlepších, ale Dimitrij.
. . No, můj bývalý milenec a instruktor byl ve své vlastní kategorii.
Jeho bojové dovednosti byly za někoho jiného, a on je teď pouţíval k
mé obraně.
"Zůstaň vzadu," nařídil mi. "Nedotknou se tě."
Zpočátku jsem byla ohromena jeho starostlivostí - i kdyţ jsem
nenáviděla, ţe nejsem součástí boje. Sledovat ho znovu bojovat bylo
strhující. Vypadal krásný a smrtící současně. Byl to jeden muţ proti
292
armádě, typ bojovníka, který chránil své blízké a budil strach, aby
jeho nepřátelé -
A to bylo to, co mě děsně vyděsilo.
"Dost!" Najednou jsem zařvala. "Půjdu, já půjdu s vámi!"
Nikdo mě neslyšel. Byli příliš zabývající se bojem.
Stráţci se snaţili proklouznout za Dimitrije, ale zdálo se, ţe dokázal
vycítit jejich myšlení a strkal do ţidlí nebo něčeho jiného, aby je drţel
ode mne - zatímco se mu ještě podařilo kopnout a uhodit ty, kteří
přicházeli upředu. Kdo ví? Moţná, ţe by opravdu zvládl armádu sám.
Ale nemohla jsem ho nechat.
Potřásla jsem Dimitrijovou paţí. "Přestaň," opakovala jsem. "Uţ
nebojuj."
"Rose -"
"Přestaň!"
Byla jsem si jistá, ţe jsme nikdy v mém ţivotě takhle hlasitě nekřičela.
Můj hlas zazvonil přes místnost. Byla jsem si jistá, ţe i přes celý
pozemky.
Všichni se nezastavili, ale mnoho stráţců zpomalilo. Několik krčících
pracovníků z kavárny se podívalo na nás přes pult. Dimitrij byl stále v
pohybu, stále připraven zastavit všechny, a já jsem se musela
prakticky vrhnout na něj, aby si mě všimnul.
"Přestaň." Tentokrát můj hlas šeptal. Tíţivé mlčení padlo na mě. "Uţ s
nimi nebojuj. Půjdu s nimi."
"Ne, nenechám tě."
"Musíš," prosila jsem.
Dýchal těţce, kaţdá část jeho se připravila k útoku. Střetli jsme se
pohledy, a tisíce zpráv se zdálo, ţe běhá mezi námi, jak nás probíjela
stará elektrická síla ve vzduchu. Jen jsem doufala, ţe to byla správná
zpráva. Jeden ze stráţců předběţně popošel dopředu - musel jít kolem
bezvládného těla jeho kolegy - a Dimitrij se prudce napjal. Začal
blokovat stráţce a hájit mě znovu, ale já místo toho vstoupila mezi ně,
stiskla Dimitrijovu ruku a stále mu hleděla do očí. Jeho kůţe byla
teplá a bylo správné, ţe se dotýkala mé.
"Prosím. Nic víc."
Tehdy jsem poznala, ţe konečně pochopil, co jsem se snaţila říct.
Lidé se ho stále bojí. Nikdo nevěděl, co je. Lissa mu řekla, ať se chová
293
klidně a normálně, bez obav. Ale tohle? Sám omráčit celou armádu?
To by mu moc na lepším chování nepomohlo. Věděla jsem, ţe bylo uţ
příliš pozdě po tomto, ale musela jsem se pokusit minimalizovat
škody. Nemohla jsem ho nechat znovu zavřít - ne kvůli mně.
Jak se na mě díval, zdálo se, ţe odesílá své vlastní zprávy: ţe za mě
bude stále bojovat, ţe bude bojovat, dokud se nezhroutí, aby mě
chránil.
Zavrtěla jsem hlavou a dala do jeho ruky loučivé stisknutí. Jeho prsty
byly přesně takové, jak jsem si pamatovala, dlouhé a půvabné, s
otlaky vybudované za léta boje. Pustila jsem je a otočila se k muţi,
který na mě původně mluvil. Předpokládal jsem, ţe byl vůdce.
Vztáhla jsem ruce a pomalu vykročila kupředu. "Půjdu klidně. Ale,
prosím... Nezavírejte ho znovu. On si myslel,... Jen myslel, ţe jsem v
průšvihu."
Problém byl, ţe kdyţ se pouta zamkla na mých zápěstích, začala jsem
si myslet, ţe v průšvihu také jsem. Jak si stráţci navzájem pomáhali
nahoru, jejich vůdce se zhluboka nadechl a učinil prohlášení, které
měl udělat hned při vstupu. Polkla jsem a čekala, aţ uslyším
Viktorovo jméno.
"Rose Hathawayová, jste zatčena pro velezradu."
Ne tak docela, co jsem očekávala. Doufat, ţe moje rezignace mi
vydělala body, tak jsem se zeptala: "Co je to za velezradu?"
"Vraţdy Její královské výsosti, královny Taťány."
Kapitola Dvacátá šestá
Moţná to byl něčí špatný smysl pro humor, ale skončila jsem zavřená
v uvolněné cele po Dimitrijovi.
Byla jsem tiše, kdyţ se přede mnou rozvinulo stráţcovské myšlení. Ve
skutečnosti jsem byla jako v kómatu, protoţe příliš mnoho toho, co
řekl bylo nemoţné, aby se stalo. Nemohla jsem sebou ani pořádně
pohnout. Nemohla jsem cítit pobouření nebo rozhořčení nad
obviněním, protoţe jsem zamrzla nad částí, ţe je Taťána mrtvá.
Nejen mrtvá. Zavraţděná.
294
Zavraţděna? Jak se to stalo? Jak se to stalo tady? Tento soud byl

jedním z nejbezpečnějších míst na světě, a Taťána zejména byla vţdy
střeţena - stejnou skupinou, která se snesla na Dimitrije a mě tak
rychle. Pokud neodjela ze Soudu - a byla jsem si jistá, ţe ona zůstala -
Strigojové ji nemohli zabít. Díky neustálým hrozbám, kterým jsme
čelili, vraţda mezi dhampýry a Moroji byla téměř neslýchaná. Jasně,
ţe se to stalo. Bylo to nevyhnutelné v kaţdé společnosti, ale s tím, jak
jsme byli loveni, jsme jen zřídka měli čas se obrátit proti sobě (křičení
na zasedací Radu ponechme stranou). To bylo součástí toho, proč byl
Viktor tak odsouzen. Jeho zločiny byly tak špatné, jak to jen šlo.
Aţ do teď.
Jednou v minulosti jsem dostala nemoţnou myšlenku, ţe Taťána je
mrtvá. Byla jsem si ale schopná pokládat jedinou otázku: Proč právě
já? Proč obviňují mě? Nebyla jsem ţádný právník, ale byla jsem si
jistá, ţe voláním na někoho, ţe je pokrytecká mrcha nebyl dostatečný
důkaz k soudnímu procesu.
Snaţila jsem se získat více informací od stráţí v mým dosahu, ale oni
zůstali s těţkými tvářemi a mlčeli. Po tom, co byl můj hlas z křiku
ochraptělý, jsem se zhroutila na postel a šla do Lissiny mysli, kde
jsem si byla jistá, ţe mohu získat více informací.
Lissa byla zoufalá a snaţila se získat odpovědi odkud jen mohla.
Christian byl stále s ní, stáli v předsálí jedné z administrativních
budov, která byla plná aktivity. Dhampýři a Morojové podobně běhali
všude, někteří se báli této nové vládní nestability a jiní doufali, ţe toho
mohou vyuţít. Lissa a Christian stáli uprostřed toho všeho, podobně
jako listy naplavené v bouři rozhořčení.
Zatímco Lissa je nyní technicky dospělá, vţdy ještě byla pod křídly
některé starší osoby u soudu - obvykle Priscilla Vodová, a občas
dokonce i Taťána. Ani jedna z nich uţ nyní nebyla k dispozici, z
pochopitelných důvodů. Zatímco mnoho Královských ji respektovali,
Lissa neměla ţádný skutečný zdroj, na který se mohla obrátit.
Pohled plný vzrušení, Christian jí stiskl ruku. "Teta Taša bude vědět,
co se děje," řekl. "Bude dříve či později. Víš přece, ţe nedovolí, aby
se Rose něco stalo."
295
Lissa věděla, ţe bylo trochu nejistoty v tomto prohlášení, ale to

nestálo za řeč. Taša moţná nebude chtít, aby se mi něco stalo, ale nad
ostatními královskými nemá moc velkou moc.
"Lisso!"
Adrianův hlas způsobil, ţe se Lissa a Christian otočili. Adrian právě
vstoupil, spolu s jeho matkou. Adrian vypadal, jako by doslova šel
rovnou z mé loţnice, aby byl tady. Měl na sobě včerejší oblečení,
mírně pomačkané, a jeho vlasy byly bez jeho obvyklé péče. Ve
srovnáním, Daniella vypadala uhlazeně a dala se dohromady jako
dokonalá podnikatelka, která neztratila svou ţenskost.
Konečně! Tady byli lidé, kteří by mohli mít odpovědi. Lissa k nim
spěchala vděčně.
"Díky bohu," řekla Lissa. "Nikdo nám řekne, co se stalo... Kromě
toho, ţe královna je mrtvá a Rose pod zámkem." Lissa se podívala
prosebně na tvář Danielly. "Řekněte mi, ţe je to nějaký omyl."
Daniella ji poplácala po rameni a dala Lisse uklidňující pohled, jaký
jen mohla zvládnout, vzhledem k okolnostem. "Obávám se, ţe ne.
Taťána byla v noci zabita, a Rose je jejich hlavní podezřelý."
"Ale ona by to nikdy neudělala!" vykřikla Lissa.
Christian se připojil k jejímu spravedlivému rozhořčení. "Její křičení
na radu, není dostatečné odsouzení za vraţdu." Ach, Christian a já
jsme měli stejný argument. Bylo to téměř děsivé. "Ani vstoupení do
Hodiny mrtvých."
"Máš pravdu. To nestačí," souhlasila Daniella. "Ale to neznamená, ţe
je na tom dobře. A zdá se, ţe mají jiné důkazy, říkají, ţe dokazují její
vinu."
"Jaké důkazy?" Lissa poţadovala.
Daniella se otočila omluvně. "Já nevím. To je stále ještě součástí
šetření. Budou mít jednání na předloţení důkazů, a otázka jejího
pobytu, moţné motivy..., Takové věci." Rozhlédla se na lidi řítící se
kolem. "Pokud se dostanou tak daleko. Takové věci... To se nestalo
věky. Rada získá absolutní kontrolu, dokud není zvolen nový vládce,
ale je tu ještě bude chaos. Lidé se bojí. Nebudu překvapena, kdyţ
bude Soud pod válečným právem."
Christian se obrátil na Lissu, naděje na tváři." Viděla jsi Rose včera v
noci? Byla s tebou?"
296
Lissa se zamračila. "Ne, myslím, ţe byla ve svém pokoji. Naposledy

jsem ji viděla jen předevčírem."
Daniella nevypadala radostně." To nepomůţe. Kdyby byla sama, pak
nemá alibi."
"Ona nebyla sama."
Tři páry očí se obrátily k Adrianovi. Bylo to poprvé, co promluvil od
prvního zavolání na Lissu. Lissa na něj do té doby nebyla zaměřená
očima, coţ znamenalo, ţe ani já ne. Ona pozorovala pouze jeho
povrchní vzhled, kdyţ přišel, ale teď viděla jen málo detailů. Starosti a
strach opustily jeho rysy, takţe vypadal ještě starší, neţ je. Kdyţ se
podívala na jeho auru, spatřila obvyklou zlatou uţivatele ducha, ale i
další barvy byly zablácené a plné tmy. Taky tam bylo blikající
varování ducha, ţe se nestability usazují. To bylo zvláštní, ale měla
jsem podezření, ţe si vzal cigarety a alkohol, jakmile měl volný
okamţik. Bylo to neuvěřitelné, jak Adrian zvládal takové věci.
"Co to povídáš?" Daniella se zeptala ostře.
Adrian pokrčil rameny. "Ona nebyla sama. Byl jsem s ní celou noc."
Lissa a Christian odvedli dobrou práci při udrţování neutrálních
výrazů, ale Daniellina tvář registrovala šok, jako kaţdý rodič měl při
jednání o sexuálním ţivotě jeho dítěte. Adrian si všiml její reakce.
"Ušetři mě toho," varoval. "Tvoje morálka, tvoje názory... Na ničem z
toho teď nezáleţí." Ukázal na skupinu lidí, jak zpanikařena běhala,
křičí o tom, jak se Viktor Daškov musel dostat k soudu, aby je
všechny zabil. Adrian zavrtěl hlavou a otočil se zpátky ke své matce.
"Byl jsem s Rose. To prokazuje, ţe to ona neudělala. Budeme zabývat
s tvým mateřským nesouhlasem o mém milostném ţivotě později."
"To není to, co mi dělá starosti! Pokud budou mít tvoje svědectví, a
smíchá se to, mohl bys být v podezření taky." Vyrovnanost Danielly
se měnila na strach.
"Byla to moje teta," zvolal Adrian nevěřícně. "Proč by jsme ji Rose a
já zabíjeli?"
"Protoţe nesouhlasila s vaším chozením. A protoţe Rose překročila
staré výnosy." To pocházelo od Christiana. Lissa se zamračila, ale on
jen pokrčil rameny. "Co? Já jsem jen uvedl, co je zřejmé. Někdo jiný
by to řekl místo mě. A my všichni jsme slyšeli historky - lidi došli k
závěrům, které jsou i na Rose extrémní." Silný komentář, opravdu.
297
"Kdy?" zeptala se Daniella, chytila Adrian za rukáv. "Kdy jsi byl s

Rose? Kdy jsi se tam dostal?"
"Já nevím. Nevzpomínám si, "řekl.
Sevřela mu paţi."Adriane! Je to váţné. To se chystá udělat obrovský
rozdíl na tom, jak věci budou postupovat. Pokud jsi se tam dostal před
Taťániným zabitím, pak má alibi. Pokud jsi byl s Rose pak -"
"Pak má alibi," přerušil ji." A není tu ţádný problém."
"Doufám, ţe je to pravda, "zamumlala Daniella. Její oči se uţ nezdály
zaměřené na moje přátele. Kolečka jí v hlavě chrastila, její myšlenky
běhaly o sto šest, kdyţ se snaţila vymyslet, jak nejlépe chránit svého
syna. Byla jsem pro ni nešťastný případ. On byl, pochopitelně, její
jediný důleţitý cíl. "Stejně potřebujeme právníka. Promluvím s
Damonem. Musím ho najít před jednáním dnes večer. A Rufus o tom
bude muset vědět taky. Sakra. "Adrian na to zaklonil obočí. Měla jsem
dojem, ţe lady Ivašková moc často neklela."Musíme zjistit, v kolik jsi
tam byl."
Adrian byl ještě plný úzkosti a díval se, jako by mohl spadnout, pokud
brzy nedostane nikotin nebo alkohol. Nenáviděla jsem ho vidět takhle,
zejména kvůli mně. Nebyla v něm síla, o tom není pochyb, ale jeho
povaha - a útrţkovité účinky alkoholu - se vyrovnali s touto obtíţí.
Přesto, přes jeho vzrušení, se mu podařilo vytáhnout paměť na pomoc
své šílené matce.
"Někdo byl v chodbě budovy, kdyţ jsem přišel... Školník, nebo tak
něco, myslím. Nikdo na recepci." Většina budov si obvykle
uchovávají zaměstnance kolem, pro nouzové případy nebo případné
sluţby.
Daniella se rozzářila. "To je ono. To je to, co budeme potřebovat.
Damon zjistí dobu, po kterou tam byl, takţe to můţeme snadno
zjistit."
"A můţe mě bránit, pokud věci dostanou špatný směr?"
"Samozřejmě," odpověděla pohotově.
"Co Rose?"
"Co s ní?"
Adrian stále vypadal připraven se rozpadnout, ale byla v něm
závaţnost, v jeho zelených očích. "Pokud se zjistí, ţe teta Taťána byla
298
zabita dříve, neţ jsem tam byl, a Rose bude sama předhozena vlkům,
bude Damon její právník?"
Jeho matka zaváhala. "No, víš zlato... Damon není opravdu na takové
věci...."
"Kdyţ ho ale poţádáš," řekl Adrian přísně.
"Adriane," řekla unaveně, "nevíš, co mluvíš. Říká se, ţe důkazy proti
ní jsou špatné. Pokud naše rodina bude zobrazena jako podpora- -"
"Není to stejné, jako by jsme podporovali vraţdu! Setkala ses s Rose.
Líbila se ti. Můţeš se mi podívat do očí a říct, ţe je v pořádku, kdyţ ji
odsoudí ti patolízalové? Můţeš?"
Daniella zbledla, a já bych přísahala, ţe se trochu přikrčila. Nemyslím
si, ţe byla zvyklá na takové silné rozhodnosti-kdyţ jde o bezpečnost
syna. A i kdyţ jeho slova byla naprosto normální, v jeho hlase a
chování byl druh bláznivého zoufalství, které bylo trochu děsivé. Zda
to bylo způsobeno duchem nebo jen jeho vlastními emocemi, to jsem
nemohla říct.
"Já... Promluvím s Damonem," Daniella řekla nakonec. Ne to řekla,
musela několikrát polknout.
Adrian se zhluboka nadechl a některá jeho zuřivost odešla."Děkuji ti."
Ona odpelášila, se skloněnou hlavou a opuštěný Adrian zůstal s
Lissou a Christianem. Ti vypadali stejně omámení jako Daniella.
"Damon Tarus?" Lissa hádala. Adrian přikývl.
"Kdo je to?" zeptal se Christian.
"Bratranec mé mámy," řekl Adrian. "Rodinný právník. Skutečný
ţralok. Taky povrchní, ale můţe do značné míry dokázat cokoliv."
"To je něco," zamyslel se Christian." Ale on je dost dobrý v boji proti
tomuto takzvanému tvrdému důkazu?"
"Já nevím. Já opravdu nevím. "Adrian roztrţitě sáhl do kapsy, jako
obvykle pro cigaretu, ale dnes ţádnou neměl. Povzdechl si. "Neznám
jejich důkazy, nebo jak teta Taťána dokonce zemřela. Všechno, co
jsem slyšel, bylo, ţe ji našli mrtvou dnes dopoledne."
Lissa a Christian si vyměnily výrazy. Christian pokrčil rameny, a
Lissa se otočila zpátky k Adrianovi, přičemţ mu řekla.
"Kůl," řekla Lissa."Našli ji v posteli se stříbrným kůlem skrz srdce."
Adrian neřekl nic, a jeho výraz se nezměnil. Lissu napadlo, ţe v tom
všem mluvení o nevinnosti, důkazech a právnících, všichni přehlédli
299
skutečnost, ţe Taťána byla Adrianova velká-teta. Neměla schválit

některé ze svých rozhodnutí a on si z ní za zády dělali legraci. Ale ona
byla stále ještě jeho rodina, někdo, koho znal celý svůj ţivot. Musel
cítit bolest z její smrti nad všem ostatním. I já jsem se cítila trochu v
rozporu. Nenáviděla jsem ji za to, co mi udělala, ale nikdy bych ji
nechtěla mrtvou. A nemohla jsem si pomoct, ale pamatovala, ţe občas
mluvila ke mně, jako bych byla fyzická osoba. Moţná to bylo falešný,
ale byla jsem si docela jistá, ţe byla upřímná v noc, co se zastavila u
Ivaškových. Byla uţ unavená a přemýšlivá, většinou jen znepokojena
nastolením míru v lidech.
Lissa sledovala Adriana odcházet, soucit a smutek se zaplavil přes ni.
Christian jí jemně poklepal na ruku. "Pojď," řekl. "Zjistili jsme, co
jsme potřebovali vědět. Stojíme tu v cestě."
Cítila se bezmocně, kdyţ Lissu vyváděl ven, vyhýbali se
zpanikařeným davům. Oranţové nízké slunce kaţdý list stromu
přebarvilo na zlatý, hřejivý pocit. Bylo tam mnoho lidí, kdyţ jsme se
vrátili ze skladu s Dimitrijem, ale to nebylo nic ve srovnáním s tímto.
Lidé byli vystrašení, narychlo si povídali novinky. Některé z nich jiţ
byli ve smutku, oblečení v černém, se slzami na tvářích. Zajímalo mě,
jak moc to bylo skutečné. Dokonce i uprostřed tragédie a trestné
činnosti, by královští šplhali po moci.
A pokaţdé, kdyţ uslyšela mé jméno, Lissa byla stále více a více
rozzlobená. Byl to špatný hněv, který jsem cítila jako černý kouř skrz
naše pouto a často ji ostře spaloval. Bylo to prokletí ducha.
"Nemůţu tomu uvěřit!" vykřikla na Christiana. Všimla jsem si, ţe i
kdyby to neudělala, on by ji stejně někam spěšně vzal, kde nebyli lidé.
"Jak by si někdo mohl myslet, ţe Rose? Je to nahraný. Musí být."
"Já vím, já vím," řekl. Znal nebezpečné příznaky ducha a taky se
snaţil, aby se uklidnila. Dosáhli malé, travnaté plochy ve stínu
velkého stromu lískového ořechu a usadili se na zem. "My víme, ţe
ona to neudělala. To je všechno, co potřebujeme. Dokáţeme to. Ona
nemůţe být potrestána za něco, co neudělala."
"Neznáš ty lidi," zabručela Lissa. "Pokud ji chce někdo dostat, můţe
udělat všechny druhy věcí, aby to dokázal." Pouze s nejmenším
podvědomím, i já jsem do sebe strhávala trochu té tmy, aby se
uklidnila. Bohuţel, mě to udělalo vzteklejší.
300
Christian se zasmál. "Zapomněla jsi. Vyrostl jsem okolo té skupiny.

Šel jsem do školy s touto skupinou dětí. Znám je - ale nebudeme
panikařit, dokud nebudeme vědět víc, ano?"
Lissa vydechla, cítící se mnohem lépe. Brala jsem si tolik temnoty, aţ
jsem nebyla opatrná. Dala Christianovi malý, nesmělý úsměv.
"Nepamatuji si, ţe by jsi byl někdy rozumný."
"Je to proto, ţe kaţdý má různé definice 'rozumný'. Moje je prostě
špatná, to je všechno." Jeho hlas byl vysoký.
"Myslím, ţe musíš být hodně nepochopený," smála se.
Oči se na ní zadívaly, a úsměv na jeho tváři se proměnil v teplejší a
měkčí. "No, doufám, ţe to není nedorozumění. Jinak zřejmě puknu."
Naklonil se, on přitiskl své rty na její. Lissa odpověděla bez váhání,
nebo ať si myslela cokoli, ztrácela se ve sladkosti políbení. Bohuţel
jsem byla smetena spolu s ní. Kdyţ se odtáhla, Lissa cítila, jak jí srdce
hlasitě bije a její tváře rudnou.
"Co to přesně bylo za pojem?"zeptala se, a vzpomínala na jeho rty.
"Znamená to, 'Je mi to líto', " řekl.
Odvrátila pohled a nervózně tahala za trávu. A konečně, s
povzdechem, se ohlédla. "Christian... Bylo někdy... Bylo někdy něco
mezi tebou a Jill? Nebo Miou?"
Díval se překvapeně. "Co? Jak sis to mohla myslet?"
"Trávil jsi s nimi tolik času."
"Je jen jedna osoba, kterou jsem kdy chtěl," řekl. Stálost jeho pohledu,
z těch křišťálově modrých očí, zařídila, ţe nebylo potřeba se ptát, kdo
ta osoba byla. "Nikdo jiný mi nikdy nebyl bliţší. Navzdory všemu,
dokonce s Avery -"
"Christiane, je mi to tak líto, ţe -"
"Nemusíš to -"
"Já -"
"Sakra," řekl. "Necháš mě to dokončit -"
"Ne," Lissa ho přerušila. A naklonila se a políbila ho, tvrdým a silným
polibkem, který pálil přes její tělo, ten, který jí řekl, ţe teď na světě
není nikdo jiný.
No. Zřejmě měla Taša pravdu: Byla jsem jediná, kdo je mohl dát zpět
dohromady. Jen jsem nějak nečekala, ţe moje zatčení bude hrát roli.
301
Odtáhla jsem se z její mysli, aby měli trochu soukromí a zachránila

sebe od pozorování. Nechtěla jsem jim závidět jejich chvíle. Nebylo
nic, co pro mě teď mohli udělat a zaslouţili si jejich shledání. Jejich
jediná další moţnost byla čekat na informace, a vlastně, jejich trávení
času bylo určitě mnohem zdravější, neţ ten Adrianův.
Lehla jsem si na postel a zírala do stropu. Nebylo tam nic, jen holý
kov a neutrální barvy kolem mne. To mě dohánělo k šílenství. Neměla
jsem se na co dívat, co číst. Připadala jsem si jako zvíře v pasti, v
kleci. Místnost se zdála, ţe se zmenšovala a zmenšovala. Všechno, co
jsem mohla dělat, bylo vzpomínat na to, co jsem se dozvěděla
prostřednictvím Lissy, zkoumat kaţdé slovo z toho, co bylo řečeno.
Měla jsem otázky o tom všem, samozřejmě, ale jedna věc, ţe Daniella
teď poslouchala více, mě zajímala. Potřebovala jsem se dozvědět více.
Odpověděla jsem si - hodiny později.
Upadla jsem do jakési ztuhlé polohy a téměř jsem nepoznala Michaila
stojícího před mými dveřmi cely. Vyskočila jsem z postele k mříţím a
viděla, ţe otevíral dveře. Doufání ve mně narostlo.
"Co se děje?" Zeptala jsem se. "Nechají mě jít?"
"Obávám se, ţe ne," řekl. Jeho slova byla prokázána, kdyţ po otevření
dveří, mi ihned dal ruce do pout. Nebojovala jsem. "Jsem tu, abych ti
mohl něco říct."
Po vstoupení do sálu, jsem viděla, ţe se tu shromáţdili jiní stráţci.
Moje vlastní bezpečnost. Zrcadlo Dimitrije. Geniální. Michail a já
jsme šli společně a milosrdně, po cestě mluvil, aby mi strašné ticho
nepřišlo, jako některá léčba pro vězně.
"Co je to přesně za jednání? Soud?"
"Ne, ne. Na ten je příliš brzy. Slyšení rozhodne, zda půjdeš k soudu."
"To zní trochu jako ztráta času," namítla jsem. Vynořil jsme se z
budovy stráţců a ten čerstvý, vlhký vzduch byl nejsladší, co jsem kdy
ochutnala.
"Je to větší ztráta času, pokud bys šla na skutečný soud, a oni měli
skutečná důkazy. Na jednání budou všechny důkazy, které mají, a
soudce - nebo, no, někdo jako soudce - rozhodne, zda bys měla mít
soud. Proces to dělá oficiální. To je místo, kde bude verdikt a trest."
"Proč tak dlouho čekali? Proč sem čekala v cele celý den?"
302
Zasmál se, ale ne proto, ţe myslel, ţe to byla sranda." Toto je rychlý,

Rose. Velmi rychlý. Můţe trvat dny nebo týdny, neţ dostaneš slyšení,
a pokud nechceš jít k soudu, zůstaneš zavřená aţ do té doby."
Polkla jsem. "Budou tam taky jednat rychle?"
"Já nevím. Ţádný vládce nebyl zavraţděný více jak sto let. Lidé jsou
vystrašení, a Rada chce nastolit pořádek. Jiţ dělají obrovské plány pro
pohřeb královny - obří podívaná, kde budou všichni. Tvoje jednání je
také pokus,jak nastolit pořádek."
"Co? Jak to?"
"Čím dříve se odsoudí vrah, tím dříve se všichni budou cítit v bezpečí.
Myslí si, ţe jsi těţký případ, tak chtějí spěchat. Chtějí tě obvinit.
Chtějí pohřbít jejího vraha, který nesmí uniknout spravedlnosti, aby
všichni mohli lépe spát, aţ bude zvolen nový král nebo královna."
"Ale já to neudělala -" Nechala jsem můj odpor nedokončený. Tam
byl ţádný bod.
Před námi byla budova, kde sídlila soudní síň. Zdála se odporná,
protoţe poprvé jsem tady byla na soud Viktora, ale to bylo z důvodu
strachu, která se ve mně vyvolala. Nyní. . . Teď to byla moje vlastní
budoucnosti na trati. A zřejmě nejen má vlastní budoucnost - svět
Morojů se díval a čekal, doufal, ţe jsem zločinec, kterého by se mohli
zbavit navţdy. Polkla jsem, dala jsem Michailovi nervózní pohled.
"Myslíš, ţe... Myslíš, ţe mě pošlou k soudu?"
Neodpověděl. Jeden ze stráţců pro nás drţel dveře otevřené.
"Michaile?" Naléhala jsem. "Budou mě opravdu soudit za vraţdu?"
"Ano," řekl soucitně. "Jsem si jistý, ţe budou."
Kapitola Dvacet sedm
Cesta do soudní síně byla jednou z nejvíce neskutečných záţitků mého

ţivota - a to nejen proto, ţe jsem byla ten obviněný. Jen jsem si pořád
připomínala soud Viktora, a představa, ţe jsem teď na jeho místě byla
aţ příliš divná pochopit.
Vstup do místnosti s armádou stráţců donutil lidi zírat - a věřte mi, ţe
tam bylo hodně lidí. Bylo to tak přirozené, ţe jsem neuhýbala ani se
303
nestyděla. Šla jsem s jistotou, hlavu vztyčenou. Opět jsem si, aţ

děsivě, vzpomněla na Viktora. Také on šel vyzývavě, a já jsem byla
zděšena, ţe někdo, kdo spáchal takové zločiny by se mohl chovat
tímto způsobem. Mysleli si tito lidé o mně to samé?
Na pódium v přední části místnosti seděla ţena, kterou jsem neznala.
Mezi Moroji, soudce byl obvykle právník, který byl jmenován do
pozice pro účely sluchu nebo co. Soudu samotnému - alespoň tak
velkému, jako byl Viktorův - předsedávala královna. Byla tím, kdo
nakonec rozhodne o konečném verdiktu. Zde, Členové Rady byli ti,
kdo rozhodnou, jestli se já dokonce dostanu do té fáze. Proces to
udělá oficiální. To je místo, kde řeknou verdikt a rozdělí trest.
Můj doprovod mě vzal na přední místa k sezení v místnosti, v
minulosti zábradlí, které oddělovalo klíčové hráče z publika, a
pokynul mi směrem na místo vedle Moroje středního věku ve velmi
formálním a velmi drahém černém obleku. Oblek křičel , je mi líto, že
je královna mrtvá, a já tedy budu vypadat moderní a zároveň ukazovat
svůj žal. Vlasy měl světle blond, lehce protkané prvními příznaky
stříbra. Nějak se to vypadat dobře. Předpokládala jsem,ţe to byl
Damon Tarus, můj advokát, ale neřekl mi ani slovo.
Michail si sedl vedle mne také, a já jsem byla ráda, ţe ho vybrali, aby
to byl on, koho doslova nechají po mém boku. Ohlédla jsem se, viděla
Daniellu a Nathana Ivaškovi posazené s ostatními vysoce postavenými
královskými a jejich rodinami. Adrian se k nim nepřidal. Seděl dál
zpět, s Lissou, Christianem a Eddiem. Jejich tváře byly plné starostí.
Soudkyně - starší, šedovlasá Morojka, která vypadala jako by klidně
ještě někomu mohla nakopat zadek - vyzvala místnost do pozoru, a já
jsem se znovu otočila dopředu. Rada vstoupila, a ona je oznamovala
jednoho po druhém. Byly tam pro ně připraveny dvě řady, dvě řady
pro dvanáct lidí. Samozřejmě, jen jedenáct míst bylo obsazeno, a já
jsem se snaţila nemračit. Tam by měla sedět Lissa.
Kdyţ byla Rada posazena, soudkyně se obrátila k nám ostatním a
promluvila hlasem, který zazněl místností. "Toto slyšení je nyní v
postupu, v jakém jsme zjišťovali, zda existuje dostatek důkazů, aby -"
Rozruch u dveří ji umlčel, a publikum natahoval krk, aby zjistil, co se
děje.
"Co je to za rušení?" Soudkyně poţadovala.
304
Jeden ze stráţců u dveří - částečně otevřených - se o ně opíral, zřejmě

mluvil s tím, kdo byl v hale. Protáhl se zpátky do místnosti. "Právník
obţalované je zde, Vaše Ctihodnosti."
Soudkyně se podívala na mě a Damona a pak vydala zamračení ke
stráţci. "Ona uţ má právníka."
Stráţce pokrčil rameny a zdál se komicky bezmocný. Pokud by tam
byli Strigojové, věděl by, co dělat. Toto bizarní přerušení protokolu
bylo nad jeho schopnosti. Soudkyně si povzdechla.
"Fajn. Pošlete toho, kdo je tady a pojďme to vyřešit."
Abe vešel dovnitř.
"Oh, pane Boţe," řekla jsem nahlas.
Nemusela jsem si nadávat sama za pro mluvení, protoţe šum
konverzace okamţitě zaplnila místnost. Můj odhad byl, ţe polovina
byla v úţasu, protoţe znali Abeho a jeho pověst. Druhá polovina byla
zřejmě jen ohromena jeho vzhledem.
Měl na sobě šedý kašmírový oblek, podstatně lehčí neţ ponurý černý
Damona. Pod ním byla košile, která byla tak jasně bílá, ţe se zdálo, ţe
září - zvlášť vedle brilantní hedvábné karmínové kravaty. Ostatní
skvrny červené byly rozptýleny na jeho doplňkách - kapesníku v
kapse, manţetových knoflíčkách. Přirozeně, to bylo vše tak dokonale
přizpůsobené a drahé jako oblečení Damona. Ale Abe nevypadal, jako
by byl ve smutku. Ani nevypadal, ţe se chystá k soudu. Bylo to spíš,
jako by byl přerušen na cestu na party. A samozřejmě, měl své
obvyklé zlaté kulaté náušnice a upravenou černou bradku.
Soudkyně umlčela místnost pohybem ruky, kdyţ kráčel k ní.
"Ibrahim Mazur," řekla s zavrtěním hlavy. V jejím hlase byl jako úţas
tak nesouhlas. "To je... Nečekané."
Abe předvedl galantní poklonu. "Je krásné, ţe tě zase vidím Paulo.
Nezestárla jsi ani o den."
"Nejsme v Country Clubu, pane Mazure," informovala ho. "A kdyţ
jsme tady, budete mě oslovovat, jak se má."
"Ah. Pravda." Mrkl. "Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti." Otočil se a
rozhlédl se kolem, aţ jeho oči spočinuly na mně. "Tady je. Je mi líto,
mého opoţdění. Pojďme začít."
Damon vstal. "Co je to? Kdo jste? Jsem její právník."
305
Abe zavrtěl hlavou. "Tam musí být nějaký omyl. Trvalo mi chvíli, neţ
jsem sem získal let, tak vidím, ţe mě nahradili veřejným právníkem."
"Veřejným právníkem! "Damonova tvář zrudla rozhořčením. "Jsem
jedním z nejvíce renomovaných právníků Mezi americkými Moroji."
"Renomovaní, veřejní." Abe pokrčil rameny a zapřel se patami o zem.
"Nejsem soudní znalec. To je pouze slovní vtip."
"Pane Mazure," přerušila ho soudkyně," jste právník?"
"Já jsem spoustu věcí, Paulo - Vaše ctihodnosti. Kromě toho, záleţí na
tom? Ona jen potřebuje někoho, kdo za ní bude mluvit."
"A ona má někoho," zvolal Damon." Mě."
"Uţ ne," řekl Abe, jeho chování bylo stále velmi příjemné. Nikdy
nepřestal s úsměvem, ale myslela jsem, ţe jsem viděla nebezpečný
záblesk v jeho očích, který vyvolával strach v jeho nepřátelích.
Vypadal klidně, zatímco Damon vypadal, jako by byl připraven mít
záchvat.
"Vaše Ctihodnosti-"
"Dost!" řekla v tom hlasitě. "Nechť si dívka vybere." Upřela hnědé oči
na mě. "Koho chcete , by za vás mluvil?"
"Já. . . " Moje ústa se otevřela, jak se prudce pozornost přesunula na
mě. Sledovala jsem drama mezi dvěma muţi jako tenisový zápas, a
teď mě míč udeřil do hlavy.
"Rose."
Lekla jsem se a otočila se lehce. Daniella Ivašková se ke mně plíţila
přes řadu. "Rose," zašeptala znovu, "nemáš tušení, kdo je ten Mazur
za člověka." Oh, nemám? "Nechceš s ním mít nic společného. Damon
je nejlepší. Jeho není snadné dostat."
Ona se vrátila na své místo, a já jsem se podívala mezi dva potenciální
advokáty- s tvářemi obrácenými na mě. Pochopila jsem, jak to
Daniella myslí. Adrian ji přemluvil, aby pro mě získala Damona, a
ona pak skutečně s Damonem mluvila. Odmítat jej by bylo uráţkou
pro ni, a vzhledem k tomu, ţe byla jednou z mála královských
Morojů, kdo byl na mě milý, a byl v pořádku s Adrianem, tak jsem si
jí nechtěla znepřátelit. Kromě toho, jestli bych měla mít nějakého
královského na své straně, jen by mi to nelépe pomohlo k vítězství.
A ještě. . . tam byl Abe, který se na mě díval s chytrým úsměvem. Byl
jistě velmi dobrý ve svých zájmech, ale hodně to bylo jeho silnou
306
přítomností a pověstí. Pokud tam opravdu byly nějaké absurdní

důkazy proti mně, postoj Abeho nestačil, aby zmizely. Samozřejmě
byl mazaný, to taky. Had. Mohl by udělat nemoţné: Klidně mě svázat
řetězy a odtáhnout pryč.
To se nestalo, nicméně to neměnilo skutečnost, ţe není právník.
Na druhé straně, on byl můj otec.
Byl to můj otec, a ačkoliv jsme se stále ještě sotva znali, šel takovou
dálku aţ sem , aby mě hájil. Bylo to špatná otcovská láska? Byl
opravdu tak dobrý, jako právník? A na konci dne, byla to pravda, ţe
tekla krev hustší neţ voda? Nevěděla jsem. Vlastně jsem neměla moc
ráda to rčení. Moţná, ţe pracoval pro lidi, ale to pro upíry nedávalo
smysl.
Kaţdopádně, Abe se na mě díval s tmavě hnědýma očima, téměř
identickýma s mýma. Věř mi, jako by říkal. Ale mohla bych? Mohla
bych věřit mé rodině? Důvěřovala bych mé matce, kdyby tu byla - a já
jsem věděla, ţe ta by věřila Abemu.
Povzdechla jsem si a pokynula směrem k němu. "Vezmu si ho." V
podtextu jsem dodala: "Nenech mě, Zmey."
S Abeho širokým úsměvem se z publika ozývaly šokované výkřiky, a
Damon protestoval v rozhořčení. Daniella ho musela na začátku
přesvědčit, aby mě hájil, ale nyní se tento případ pro něj stal otázkou
hrdosti. Jeho pověst byla právě poskvrněna, mým odmítnutím.
Ale udělala jsem svůj výběr, a podráţděná soudkyně nechtěla slyšet
ţádné argumenty. Vyhnala Damona pryč, a Abe vklouzl na jeho
místo. Soudkyně začala s normálním úvodním projevem, v němţ
vysvětlí, proč jsme tady, atd., atd. Jak mluvila, naklonila jsem se k
Abemu.
"Jak jsi mě do toho dostal?" Sykla jsem na něj.
"Já? Jak ty ses do toho dostala? Neměl jsem si tě vyzvednout na
policejní stanici za pití nezletilých, jako většina otců?"
Začínala jsem chápat, proč lidé bývali podráţdění, kdyţ jsem v
nebezpečných situacích dělala vtipy.
"Moje zasraná budoucnost je na trati! Pošlou mě před soud a usvědčí
mě!"
Všechny stopy humoru nebo zábavy zmizely z tváře. Jeho výraz byl
tvrdý, smrtelně váţný. Chlad mi běţel dolů po zádech.
307
"To," pronesl tichým, nízkým hlasem, "je něco, o čem ti přísahám, ţe

nikdy, nikdy nedovolím."
Soudkyně obrátila svou pozornost zpět k nám a stíhaná advokáta, ţena
se jménem Iris Kane. Neměla královské jméno, ale pořád vypadala
dost významně. Moţná, ţe to byla právě právnická věc.
Předtím, neţ uvedou důkazy proti mně, královnina vraţda byla
popsána ve všech jeho děsivých detailech. Jak ona byla nalezena dnes
ráno v posteli, se stříbrným kůlem skrz její srdce a hluboký pohled
hrůzy a šoku na její tváři. Krev byla všude: na noční košili, papírech,
její kůţi. . . Fotografie byly ukázány všem v místnosti, coţ vyvolalo
řadu reakcí. Vzdechy překvapení. Více strachu a paniky. A některé z
nich. . . Někteří lidé plakali. Některé z těchto slzy byly nepochybně
proto, ţe to celé je hrozná situace, ale myslím, ţe mnoho plakali,
protoţe oni ji milovali nebo měli Taťánu rádi. Ona byla chladná a
přísná, za své doby, ale bylo spravedlivé říct, ţe její jediné panování
bylo mírové.
Po fotkách, říkali mi. Jednání nebylo stejné jako normální procesy.
Nebylo tam ţádné formální přepínání mezi právníky, aby zpochybnili
svědci. Kaţdý z nich se prostě tak nějak postavil a střídavě se
vyptávali, zatímco soudkyně udrţovala pořádek.
"Slečno Hathawayová," začala Iris, svrhla můj bývalý titul. "V kolik
hodin jste se vrátila do svého pokoje v noci?"
"Já nevím, přesný čas...." Zaměřila jsem se na ni a Abe, ten ani
nevypadal jako ţivý. "Někdy kolem 5 hodiny, myslím. Moţná v 6."
"Byl někdo s vámi?"
"No, dobře - ano. Později." Ach, Boţe. Už je to tady. "Ehm, Adrian
Ivaškov mě navštívil."
"Kolik bylo, kdyţ přišel?" zeptal se Abe.
"Nejsem si jistá. Pár hodin poté, co jsem se vrátila, myslím."
Abe se obrátil s okouzlujícím úsměvem na Iris, která byla schovaná za
nějakými šustícími papíry. "Královnina vraţda byla docela přesně
zúţená mezi sedmou a osmou hodinou. Rose nebyla sama -
samozřejmě, potřebovali bychom panu Ivaškov svědčit v tomto
smyslu."
Mé oči jsem krátce hodila k publiku. Daniella vypadala bledě. Tohle
je její noční můra: zapojený Adrian. Ohlédla jsem se dál a zjistila, ţe
308
Adrian sám vypadá děsivě klidný. Opravdu jsem doufala, ţe není

opilý.
Iris zvedla list papíru, vítězoslavně. "Máme podepsané prohlášení od
školníka, který říká, ţe pan Ivaškov dorazil do budovy obţalované v
devět dvacet."
"To je docela zvláštní," řekl Abe. Jeho hlas zněl pobaveně, stejně, jako
by ona řekla něco roztomilého. "Máte nějakou kancelář zaměstnanců,
kteří to mohou potvrdit, ţe?"
"Ne," řekla ledově Iris. "Ale to je dost. Školník si to pamatuje, protoţe
se zrovna chystal skončit. Slečna Hathawayová byla sama, kdyţ k
vraţdě došlo. Ona nemá ţádné alibi."
"No," řekl Abe," alespoň podle některých pochybných 'faktech' ,".
Ale více toho nebylo proneseno, kvůli času. Důkaz byl přijat do
úředních záznamů, a já jsem se zhluboka nadechla. Neměla jsem ráda
řady otázek, ale to se dalo očekávat na základě dřívějších rozhovorů,
které jsem slyšela přes Lissu. Nemít alibi nebylo dobré, ale já jsem
sdílela Abeho atmosféru. Oni se zatím ještě nezdáli dostatečně silní,
aby mě poslali k soudu. Plus, neţádali nic jiného od Adriana, který se
z toho tedy dostal.
"Další důkaz," řekla Iris. V celém jejím obličeji byl samolibý triumf.
Věděla, ţe čas utíká, ale o tom, co se chystalo, si myslela, ţe bylo
zlato.
Ale ve skutečnosti to bylo stříbro. Stříbrný kůl.
Boţe, pomoz mi - měla stříbrný kůl v průhledném plastovém obalu.
Leskl se díky osvětlení od ţárovek - kromě jeho skvrn. Ty byly tmavé.
Od krve.
"Jedná se o kůl, který byl pouţitý na zabití královny," prohlásila Iris.
"Kůl slečny Hathawayové."
Abe se skutečně zasmál. "Ale no tak. Stráţci dostávají kůly po celou
dobu. Mají obrovské, stejné dodávky."
Iris ho ignorovala a podívala se na mě. "Kde je váš kůl právě teď?"
Zamračila jsem se. "V mém pokoji."
Otočila se a podívala se přes dav. "Stráţce Stone?"
Vysoký dhampýr s huňatým černým knírem se zvedl z davu. "Ano?"
"Vy jste řídil hledání v pokoji slečny Hathawayové a ve věcech,
správně?"
309
Zírala jsem v rozhořčení. "Hledali jste v mých -"

Ostrý pohled Abeho mě umlčel.
"Správně," řekl stráţce.
"A našli jste nějaký stříbrný kůl?" zeptala se Iris.
"Ne."
Otočila se zpátky k nám, ještě samolibá, ale Abe se zdál, ţe tyhle
poslední důkazy jsou ještě více směšné, neţ ty poslední. "To nic
nedokazuje. Mohla ztratil kůl, aniţ by si to uvědomovala."
"Ztratit v srdci královny?"
"Slečno Kane," upozornila soudkyně.
"Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti," řekla Iris hladce. Obrátila se ke
mně. "Slečno Hathawayová, je něco zvláštního na vašem kůlu? Něco,
co by jej odlišovalo od ostatních?"
"A-ano."
"Mohla byste to popsat, ţe?"
Polkla jsem. Měla jsem špatný pocit. "Je na něm vzor blízko vrcholu.
Takový geometrický." Stráţci si na něj občas něco vyryli. Já jsem
našla tento kůl na Sibiři a vzala si ho. No, vlastně, Dimitrij mi ho
poslal poté, co vypadl z jeho hrudi.
Iris přešla k Radě a drţela se obalu tak, aby ho kaţdý z nich mohl
zkoumat. Vrátila se ke mně, zeptala se zase. "To je váš vzor? Váš
kůl?"
Zírala jsem. Byl to opravdu on. Moje ústa se otevřela, připravena říci
ano, ale pak jsem zachytila Abeho oči. Bylo zřejmé, ţe se mnou
nemohl mluvit přímo, ale mohl mi poslat mnoho zpráv pohledem.
Největší z nich měl "buď opatrná, buď mazaná." Co by kluzký člověk
jako Abe dělal?
"Je... To vypadá podobně, jako design na mým," řekla jsem konečně.
"Ale nemohu říct s jistotou, jestli je to přesně stejný." Abeho úsměv
mi řekl, ţe jsem odpověděla správně.
"Samozřejmě, ţe nemůţete," řekla Iris, jako by nečekala nic lepšího.
Podala pytlík s kůlem některému asistentovi. "Ale teď, kdyţ Rada
viděla, ţe design vyhovuje jejímu popisu a je to téměř stejné jako na
jejím kůlu, a chtěla bych zdůraznit, ţe testy odhalily" - zvedla spoustu
papírů, vítězství po celém obličeji -" ţe jsou na něm její otisky prstů."
Tady, to je ono. Obrovské skóre. "Nezvratné důkazy."
310
"A jiné otisky prstů?" zeptala se soudkyně.

"Ne, Vaše Ctihodnosti. Prostě jen její."
"To nic neznamená," řekl Abe s pokrčením ramen. Měla jsem pocit,
ţe kdybych se postavila a najednou se přiznala k vraţdě, byl by stále
prohlašoval, ţe to jsou pochybné důkazy. "Někdo ukradl její kůl a vzal
si rukavice. Otisky prstů byly na něm, protoţe je její."
"To je dost spletitý, nemyslíš?" zeptala se Iris.
"Důkazy jsou stále plný děr," ohradil se. "To je to, co je spletitý. Jak
by se mohla dostat do královniny loţnice? Jak by se mohla dostat přes
stráţe?"
"No," zamyslela se Iris," to by byly otázky nejlépe prozkoumány v
testování, ale vzhledem k rozsáhlým záznamům slečny Hathawayové
o dostávání se do a z místa, stejně jako nespočet dalších disciplinární
známek, které má, nemám pochyb o tom, ţe ona by si mohla najít
nějaké způsoby, jak se dostat dovnitř."
"Nemáte ţádný důkaz," řekl Abe. "Ţádná teorie."
"Nepotřebujeme to," řekla Iris. "Ne, v tomto bodě. Máme toho víc neţ
dost, aby jsme postoupili k soudu, ne? Myslím, ţe jsme se ani
nedostali do části, kde nesčetných svědků slyšelo slečnu
Hathawayovou říct, ţe královna bude litovat, kvůli nedávno
stanoveným stráţcovským předpisům. Najdu záznam, pokud chcete -
nemluvě o zprávách z jiných 'expresivních' komentářů slečny
Hathawayové na veřejnosti."
Paměť se vrátila ke mně, stojící mimo s Daniellou, kdyţ jsem křičela -
ostatními sledovaná - o tom, jak si mě královna nemůţe koupit, díky
přiřazení. Ne dobré rozhodnutí, z mé strany. Ani vloupání na Hodinu
mrtvých nebo stěţování si královnu mi nepomohlo, kdyţ Lissa byla
zajata. Dala jsem Iris spoustu materiálu.
"Ach ano," pokračovala Iris. "Máme také spisy královny, kde
prohlašuje, ţe zásadně nesouhlasí se slečnou Hathawayovou spojenou
s Adrianem Ivaškovem, zvláště kdyţ se tito dva pokusili utéct." Na to
jsem otevřela ústa, ale Abe mě umlčel. "Existuje bezpočet dalších
záznamů Jejího Veličenstva a slečny Hathawayové neslušné na
veřejnosti. Chtěli byste najít ty papíry, nebo jsme schopni hlasovat o
soudu hned teď?"
311
To bylo zaměřeno na soudkyni. Neměla jsem právní rámec, ale

důkazy byly docela usvědčující. Řekla bych, ţe tam byl určitě důvod,
proč mě povaţovat za podezřelého z vraţdy, s výjimkou. . .
"Vaše ctihodnosti?" Zeptala jsem se. Myslím, ţe se chystala dát ji
prohlášení. "Můţu něco říct?"
Soudkyně o tom přemýšlela, pak pokrčila rameny. "Nevidím ţádný
důvod, proč ne. Shromaţďujeme všechny důkazy."
Oh, já na volné noze jsem vůbec nebyla v plánu Abeho. Vykročil ke
stolu a doufal, ţe mě zastaví jeho moudrou radou, ale nebyl dostatečně
rychlý.
"Dobře," řekla jsem a doufala jsem, ţe to znělo přiměřeně a ne, ţe asi
ztratím trpělivost. "Vy jste tu předloţili dost podezřelé věci. To
vidím." Abe se díval mrzutě. Nebyl to výraz, který jsem na něm někdy
dřív viděla. Neztrácel kontrolu nad situací, velmi často. "Ale je tu
jedna věc. Je to příliš podezřelé. Kdybych měla někoho zavraţdit, já
bych nebyla tak hloupá. Myslíte si, ţe bych nechala svůj kůl uvízlý v
hrudi? Myslíte si, ţe bych neměla rukavice? No tak. To je uráţlivé.
Pokud jsem tak mazaná, jak tvrdíte, ţe říká můj záznam, tak proč bych
to udělala takhle? Myslím, váţně? Kdybych to udělala, to by bylo
mnohem lepší. To by jste mě nikdy nebrali jako podezřelou. tohle vše,
určitým způsobem, uráţí mou inteligenci."
"Rose -" začal Abe, nebezpečné poznámka v jeho hlase. Já
pokračovala.
"Všechny ty důkazy, které máte, jsou tak bolestně zřejmé. Sakra,
někdo to nastavil tak, aby špička šípu směrovala přímo na mě - a ten
někdo to udělal, ale vy lidi jste příliš hloupí, aby jste se nad tím
zamysleli." Síla mého hlasu stoupala, a já jsem ji vědomě přenesla
zpět na normální úroveň. "Chcete snadnou odpověď. Rychlou
odpověď. A vy, zejména chcete někoho bez spojení, bez mocného
rodu na jeho ochranu. . ." Zaváhala jsem tam, nejistá, jak je na tom
Abe." Protoţe je to takové, jako vţdycky. Je to takové, jako to bylo s
tím věkovým právem. Nikdo nebyl schopen postavit se za dhampýry
proto, ţe tento proklatý systém to nedovolí."
Tady mě napadlo, ţe jsem zabloudila docela daleko od tématu - a
snaţila jsem se vypadat smutně, nad tím věkovým právem. Couvla
jsem zase zpátky.
312
"Hm, tak jako tak, Vaše Ctihodnosti..., Co se snaţím říct je, ţe tyto
důkazy by neměly stačit na mé obvinění, nebo poslání k soudu. Já
bych vraţdu nenaplánovala takhle špatně."
"Děkuji vám, slečno Hathawayová," řekla soudkyně. "To bylo velmi...
Informativní. Posaďte se na místo, zatím co bude Rada hlasovat."
Abe a já jsme se vrátili k naší lavičce. "Co si proboha na světě
myslela?" zašeptal.
"Říkala jsem, jak to je. Obhajovala jsem se sama."
"Já nechtěl jít tak daleko. Nejsi právník."
Úkosem jsem se na něj podívala. "Ani ty, starý muţi."
Soudkyně poţádala Radu, aby hlasovala o tom, zda se domnívají, ţe
existuje dostatek důkazů, abych se dala předpokládat za podezřelou a
poslat mě k soudu. Byli. Jedenáct rukou vyšlehlo nahoru. Stejně jako
to, ţe je po všem.
Prostřednictvím pouta, jsem cítila Lissin alarm. Jak jsme se Abe a já
zvedli k odchodu, ještě jsem se podívala na publikum, které se
začínalo rozcházet a bzučivě mluvit o tom, co se stalo. Její světle
zelené oči byly široké, obličej nezvykle bledý. Vedle ní, Adrian taky
vypadal v nouzi, ale kdyţ jsem se dívala na mě, viděla jsem vyzařovat
lásku a odhodlání. A v zádech, za nimi. . .
Dimitrij.
Já ani nevěděla, ţe tu byl. Jeho oči se na mě upíraly příliš tmavé a
nekonečné. Jen jsem nemohla přečíst, co cítí. Jeho tvář neprozradila
nic, ale něco bylo v jeho očích. . . něco intenzivního a zastrašujícího.
Obraz o něm, jak je připraven vrhnout se na hromadu stráţců mi
blesklo hlavou, a něco mi řeklo, ţe kdybych se zeptala, udělal by to
znovu. On by si probojoval svou cestu ke mně prostřednictvím této
soudní síně, a udělal vše, co by bylo v jeho silách, aby mě zachránil.
Dotyk mých rukou mě od něho odvrátil. Abe a já jsme začali
vycházet, ale v ulička před námi byla zaplněna lidmi, kteří nás
donutili zastavit. Dotek v mé ruce byl malý kousek papíru, strčený
mezi prsty. Ohlédla jsem se, viděla Ambrose sedět u uličky, zíral
přímo před sebe. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale některý instinkt
mě donutil být zticha. Viděla jsem, jak ulička ještě nebyla v pohybu,
tak jsem spěšně otevřela papír, aby byl stále mimo Abeho zrak.
Papír byl malý, elegantní písmo téměř nemoţné číst.
313
Rose,
Pokud čteš toto, pak se stalo něco strašného. Pravděpodobně mě
nenávidíš, a já ti to nemám za zlé. Mohu pouze říct, abys mi
důvěřovala, ţe to, co jsem udělala s věkovou vyhláškou byla lepší
cesta pro tvé lidi, neţ to, co jiní měli v plánu. Jsou tady někteří
Morojové, kteří chtějí donutit všechny dhampýry do akce, ať chtějí
nebo ne, pomocí nátlaku. Věková vyhláška to zpomalila. Nicméně,
píšu ti tajemství, které musíš dát do pořádku, a je to tajemství, které
musíš sdílet s co nejméně lidmi. Vasilisa potřebuje své místo v Radě,
a to lze provést. Ona není poslední Dragomir. Jiný ţivot, nemanţelské
dítě Erika Dragomira. Já nevím nic jiného, ale pokud najdeš toho syna
nebo dceru, dáš Vasilise moc, kterou si zaslouţí. Bez ohledu na tvoje
chyby a nebezpečný temperament, jsi jediná, u koho cítím, ţe můţe
splnit tento úkol. Neztrácej čas při jeho splnění.
- Taťána Ivašková
Zírala jsem na kus papíru, jeho písmo vířící přede mnou, ale jeho
poselství pálení do mé mysli. Ona není poslední Dragomir. Další
život.
Pokud by to byla pravda, pokud Lissa měla nevlastního bratra nebo
nevlastní sestru. . . to by se změnilo všechno. Ona by hlasovala v
Radě. Ona by uţ nebyla sama. Pokud je to pravda. Pokud to bylo od
Taťány. Kaţdý by dokázala podepsat papír jejím jménem. To by
nebylo reálné. Přesto jsem se zachvěla, trápila se pomyšlením, ţe jsem
dostala dopis od mrtvé ţeny. Kdybych bylo dovoleno, abych viděla
duchy kolem nás, byla by Taťána tam, neklidná a pomstychtivá?
Nemohla jsem se přimět, abych to udělala a dívala se. Zatím ne.
Musejí být jiné moţnosti odpovědět. Ambrose mi ji dal. Potřebovala
jsem se ho zeptat. . . Výjimkou s tím, ţe jsem znovu vykročili. Stráţce
mě s sebou táhnul.
"Co to je?" zeptal se Abe, vţdy pozorný a podezřelý.
Spěšně jsem sloţila dopis, zálohovala se. "Nic."
314
Pohled, který mi dal, mi řekl, ţe tomu nevěří. Napadlo mě, jestli bych
mu to neměla říct. Je to tajemství, které musíš sdílet s co nejméně
lidmi. Kdyby byl jeden z mála, tohle nebylo pravé místo. Snaţila jsem
se odvést jeho pozornost od tohoto a setřásla ohromený pohled, který
musel být na mém obličeji. Tato poznámka byla velký problém - ale
ne tak velký jako ten, ihned naproti mně.
"Řekl jsi mi, ţe mě nenecháš jít k soudu," řekla jsem Abemu. Moje
starší nepříjemnost se vrátila. "Viděla jsem v tobě velkou šanci!"
"Nebyla to velká šance. Tarus by toho nezmohl o nic víc."
Abeho jednoduchý postoj mě rozzuřil ještě víc. "Chceš říct, ţe jsi
věděl, ţe toto jednání byl ztracený případ od začátku?" To bylo to, co
mi Michail říkal taky. Jak hezké mít takovou víru od kaţdého.
"Toto slyšení nebylo důleţitý," řekl Abe vyhýbavě. "Co se bude dít
dál, je."
"A co to přesně je?"
Dal mi temný, lstivý pohled znovu. "Nic, čeho by ses zatím měla
obávat."
Jeden ze stráţců mi poloţil ruku na rameno a řekl mi, ţe se musím
pohnout. Odolala jsem jeho tahání a naklonila se k Abemu.
"Ksakru,ţe ne! To je můj ţivot, o čem mluvíme," zvolala jsem. Věděla
jsem, co přijde. Odnětí svobody aţ do soudního řízení. A pak další
vězení, pokud budu odsouzena. "Je to váţný, já nechci jít před soud!
Nechci strávit zbytek svého ţivota v místě, jako je Tarasov."
Stráţce tahal víc, tlačil nás dopředu, a Abe mi dal pevný pronikavý
pohled, ţe mi moje krev ztuhla v ţilách.
"Nepůjdeš k soudu. Nepůjdeš do vězení," zasyčel, i kdyţ to slyšeli
stráţci. "To nedovolím. Chápeš?"
Zavrtěla jsem hlavou, strašně zmatená, a nevěděla, jak to chce provést.
"Dokonce i ty máš hranice, starý muţi."
Jeho úsměv se vrátil. "To by ses divila. Kromě toho, ţe neposílají
královské zrádce do vězení , Rose. Všichni to vědí."
Ušklíbla jsem se. "Jsi blázen? Samozřejmě, ţe ano. Co si myslíš, ţe
dělají se zrádci? Nechají je a řeknou jim, aby to udělali znovu?"
"Ne," řekl Abe, těsně předtím, neţ se odvrátil. "Oni zrádce popraví."
315

Vampýrská Akademie 5

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Vampýrská Akademie 5

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Vampýrská akademie – Spoutání magii

Je veliký rozdíl mezi vyhroţováním smrtí a milostným dopisem,

Přestoţe mi tak " přátelsky" popřál úspěch mi ten dopis nepřipadal

Prostřednictvím našeho pouta jsem cítila Lissin soucit - a starost.

mohli dovolit tě chránit-abych byla poslední stráţce na zemi. A i

Mluvila lehce, ale my obě jsme znaly závaţnosti jejích slov. Za

Rozhodla jsem se - moţná nelogicky - ţe Viktor by nám mohl říct

spoluţáků čekal netrpělivě, aţ zavolají jeho jméno. Všechny druhy

jsme spolu spali, bylo velmi pravděpodobné, ţe on by mi později

spousta zvěstí, ţe byl zapletený s nelegálním podnikáním. Lidé s ním

přeplněné stánky, snaţila se zjistit, jaké téma by mohlo být tak

Moje zkoušky byly rozmazané.

testovali schopností lidí, stejně jako bojové dovednosti. Věděla jsem,

Randall připustil, ţe by to byl smrtící úder, vzdal se svého drţení a

zvládla s létajícími barvami - pravděpodobně jeden z nejlepších

Byla jsem mnohokrát tetována, ale ţádná z těch událostí se

byli dhampýři: buď jedni z přítomných stráţců školy nebo -budoucí-

stráţce prázdné 'plátno'. Ten chlap byl dobrý, a nakonec se mu

"Vypadá to přehlídka?" Zeptala jsem se naším sexuálních slídičů. Byli

stydlivá. "Musela jsem," řekla, shrnula své světle hnědé vlasy z

jedním z hlavních lídrů v hnutí na podporu těch Morojů, kteří chtěli

Christian sledoval můj pohled, jeho výraz byl zakalený. Jakmile si

Myslím, ţe byl pyšnější z mého uvaţování, neţ z mých zkoušek.

Dalších několik dní bylo nezvyklých. Další novicové a já jsme měli po

Moji spoluţáci a zvolení Morojové odletěli brzy další den, přicházející

"Tys připravil -" Zastavila jsem a vytřeštila oči-, úšklebek na jeho

odpoledne musíme zařídit 'naše věci'. Moji spoluţáci měli prohlídku

jsme ji doma, nedbale oblečenou v dţínách a tričku se zmrzlinou v

Vedle mě mi Lissa začala škrtit ruku. Cítila jsem, ţe se necítí dobře z

Prudce jsem zvedla hlavu. "Kde?"

"Jo," souhlasila jsem. "Máme... Věci... Na práci. A nechceme přerušit

si ji najdu hned po večeři, abychom spolu mohly hned vyrazit za

"Říkej mi Daniella, prosím." Otočila se, aby pozdravila Adriana a

Adrian vypadal, ţe se mu nesmírně ulevilo a nedrţel se zpátky.

legraci. Myslím, určitě, ţe jsem v tom měla velkou 'zásluhu'. Ale to

Torrie si odkašlala kdyţ se vrátila, zjevně nervózní, kdyţ se dívala z

nedalo srovnávat. Otočila se zpátky k Adrianovi, obličej rozmrazoval.

Rozhodla jsem se, ţe bude nejlepší nemluvit s Adrianem o mým

slunečním světle nedopustila cítit velmi skryté pocity. "Bude to

"To je Don," vysvětlila Mia. "Done, princezna tě chce o něco

jsem pochopila, proč tyto skříně šly donekonečna. Musela jsem se

udělala to jediné, co mohla, aby si zachránila mysl: stala se

Ten divoký bojovník se okamţitě vrátil. "Kdyţ tohle víš, kdyţ ho

Málem jsem uklouzla,kdyţ jsem okamţitě popadla za kliku. "Děkuji

- které jsem nezmínila Mie. Lissina počáteční reakce byla překvapení,

kontrolovat jeho nectnosti v poslední době - alkohol totiţ pomáhal

Nosila jsem jiţ stráţcovský černo-bílý oblek, kdyţ jsem šla na

ryté v kovu. Nebylo to ţádné: Ahoj, Moje jméno je. . . ze samolepek.

Přikývla. "Myslím, ţe doufali, ţe to pro mě nebude moţné za

Zřejmě ne. Vţdycky přišel někdo na pozdravení, a královna poprvé

Eddie Kastilie, dlouholetý kamarád, se usmál, kdyţ mě uviděl. Byl

Podívala jsem se pryč, nebyla jsem schopna koukat se mu do očí. "To

věděla, ţe se uvidíme později. Bylo to těţké, ale já jsem odstrčila svůj

se domnívat, ţe mu stráţe budou klást otázky nebo prohledávat auto.

Michail nás nechal vystoupit na malém letišti hodinu od Soudu. Odtud

znal natolik dobře, aby mu došlo, ţe většina z mých akcí měla

zdrţovat něco tak hloupého? A konečně, u čtvrtého pultu nám ţena

ZAKÁZÁN. Písma bylo červený, zřejmě zdůrazňovalo, jak závaţné to

Sledovali jsme vězení trochu déle, pohybovali se do všech směrů a

vypadat klidně. Stáhl okno, a stráţce ve sluţbě přistoupil a poklekl,

jako naše lidské kouzlo, jsem měla podezření, ţe nedávalo přesný

ţe jsme šli za asistentem správce, protoţe senior byl ještě v posteli.

protoţe jejich pohledy se setkaly se našimi a nepustily. Zkoumali

"Kdo přijde na krmení za patnáct minut?" Zeptala jsem se.