Lenka Lanczová

ˇ
ANDELÉ
NOCI

VYDAVATELSTVÍ VÍKEND

5
1. PŘÍLIŠ DRSNÁ REALITA

Láska na první pohled...

S nesmírnými potíţemi se pokusím pohnout zdře-
věnělým krkem a narovnat hlavu na polštáři z té
neuvěřitelné polohy. Jak jsem mohla takhle nemoţně
usnout...?
Láska na první pohled...
Mou otupělou myslí znovu prošumí myšlenka, jiţ
jsem si uvědomila těsně po probuzení. Ale odkud se
vzala...? Film, který se pokusím přehrát za zavřenými
víčky, je exponovaný na přímém světle. Pokud se dá
lidská hlava přirovnat k PC, moje okamţitá operační
paměť je jaksi nefunkční. Vymazaná.
Navíc jsem si přeleţela i pravou paţi, nějak s ní nedo-
káţu pohnout, mám ji buď úplně mrtvou, anebo někde
zaklíněnou, případně obojí najednou!
Láska na první pohled...
Někdo to řekl. Ale kdo, proboha? Kdo by mi vykládal
takové hlouposti, na které nevěřím?
Pak mi dojde, ţe se snaţím vyluštit útrţky snu, takţe
nad tím mávnu rukou, tedy pomyslně, pravičku stále
necítím, a odklopím olověná víčka. Skoro slyším, jak

6
zavrzají, jsou ztuhlá, těţká a neohebná. Celkově se cí-
tím převálcovaná, moţná jsem usnula na poli a přejel
po mně kombajn nebo tak něco, špatně se mi dýchá
a duní mi v hlavě.
Ranní slunce, které se mi opře do očí, mému som-
nambulnímu stavu nepřidá, chvíli mţourám do zpola
vyklopeného okna s odhrnutou záclonou i zelenooran-
ţovou dekoračkou. Zapomněla jsem si večer zatáhnout
ţaluzie...!
Moment - vyklopeného...? Ve svém pokoji nemám
vyklápěcí okno a vlastně ani ţádné závěsy, natoţ tak
pestrobarevné, papoušci barvy by byly moc i na Ka-
čenu! Zbrkle rozlepím oči dokořán. Nejen okno, nepo-
znávám ani malbu stěny nad psacím stolkem a plakát
s poloobnaţenou Britney Spearce bych si nikdy na zeď
nepřipíchla!!
S úlekem chci vyletět do sedu, leč brání mi v tom
závaţí, které lisuje mou pravou paţi. Tohle je jak ve
špatném filmu, nejspíš sci-fi. Sličná hrdinka se probu-
dí v jiné dimenzi, případně o nějaký ten pátek mimo svou
dobu, a neţ se rozkouká, z rohu pokoje se vyřítí
obludy...
Volnou levačkou si pokusím paţi osvobodit - a nemít
v krku tak strašně sucho, aţ se mi jazyk přilepil na patro,
nejspíš bych zařvala nahlas, protoţe to, co mi pravičku
lisuje, není ţádný stroj času nebo jiný vynález zkázy,
nýbrţ rameno úplně cizího kluka!!

7
 Zírám na něho v největším tranzu. Kdo to je, prob-
oha?! Ačkoli vidím pouze kousek pravé tváře, zavřené
oko orámované tmavými řasami a část brady s
dvoudenním strništěm z vousů, zbytek zakrývají dredy,
nevypadá jako někdo, koho bych kdy předtím potkala
- a to si jsem jistá, ţe tak výrazný typ bych rozhodně
nepřehlédla!
Víc neţ jeho obličej přitahuje a děsí můj pohled jeho
absolutní nahota. Leţí částečně na boku, nohy porostlé
tmavými chloupky mírně pokrčené, do bronzova opále-
ná kůţe s černým porostem kolem pupíku houstnoucím
směrem dolů jasně kontrastuje s bělobou partií, kam nor-
málně slunce nemůţe, drtí mě levým ramenem a svou
pravičku má leţérně přehozenou přes moje břicho.
Přes moje nahé břicho!! Přestoţe jsem ledabyle při-
krytá zmačkanou tenoučkou pokrývkou, nemůţe mi
ujít, ţe krom levé ponoţky na sobě také nemám vůbec
nic! Proč jsem s tím klukem v posteli? A nahá...?!
Jedno vysvětlení se nabízí vyloţeně samo, ale ne-
mohu tomu uvěřit - tohle není můj styl, nikdy bych
přece... takhle... a vůbec, o mé nevinnosti mě utvrzuje
i skutečnost, ţe si na to nevzpomínám. Musí to být jen
hloupý vtip!
Jak jsem se sem dostala...? Včera jsme přece slavila
svoje sedmnáctiny v Galaxii, to ano, jenomţe s Mísou,
kámoškou, ţádný kluk u toho nebyl, s ţádným přece
nechodím...!

8
 S notným soustředěním co nejopatrněji a po malých
kouskách vyprostím pravou ruku, dá to zabrat a trvá
mi to dobře pět minut, neţ ji, celou zdřevěnělou a pro-
lezlou mravenci, konejším ve své náruči jako malé dítě.
Protahuji jeden prst po druhém, jsou moje, tak musí
poslouchat!, a teprve kdyţ mravenčení odezní a já jsem
opět pánem vlastní ruky, dalších pár nekonečných
minut se co nejjemněji snaţím vyklouznout z klukova
objetí. Vysoukám se při tom z lůţka na koberec, ještě
štěstí, ţe má postel takřka uprostřed místnosti, tedy
dostupnou z obou stran, neomezuje mě ţádná stěna,
a vleţe na zemi se dalších pět minut vzpamatovávám
a nabírám sil na další akci.
Srdce mi buší jako splašené, skoro se obávám, ţe jím
musím kluka vzbudit, navíc jakmile se posadím, udělá
se mi pěkně nevolno, ţaludek mi vylétne aţ do krku
a já s největším odporem spolknu kyselé ţaludeční
šťávy. Blééé...
Na čele mi vyskočí kapky ledového potu. Boj s vlast-
ním tělem je snad to nejtěţší, co jsem v ţivotě absolvo-
vala! Nakonec nevolnost přemohu, po čtyřech se do-
plíţím ke skříni, kde se válí moje dţíny, jedna nohavice
je protaţená naruby, někdo moc chvátal, aby uţ byly
svlečené, u dveří najdu svoje nejlepší tričko smotané
do kuličky, díky bohu, ţe je elastické a tedy nemačkavé,
jinak bych vypadala jak něco, co kráva pečlivě rozţvýká
a zase vyplivne. No, moţná tak vypadám stejně, usou-

9
dím sebekriticky, kdyţ si ho navlékám co moţná nejti-
šeji. Druhou ponoţku objevím zakutálenou pod psacím
stolkem a boty se povalují kolem postele, ovšem co se
mi nepodaří najít ani v hromádce klukových svršků,
z jeho černého trička se na mě výsměšně šklebí Bart,
postavička z kresleného seriálu Simpsnovi, jsou spodní
kalhotky! Sice si ze včerejška nic nepamatuji, přesto
se mi nechce věřit, ţe bych šla ven bez prádla!! Někde
tu být musí... Ale kde? Pohled mi znovu sklouzne na
spícího naháče, takhle z podlahy mám přímý výhled
do temného zákoutí podbřišku, a s vytřeštěnýma očima
zírám na jeho ne zrovna ochablý penis! Nejspíš se mu
zdá něco příjemného... Paneboţe, to je ale úchylák!!
Hrůza!!
Kašlu na kalhotky, vleţe se nasoukám do dţínsů,
potichu vytáhnu zip a s přestávkami, dávám si bacha,
abych nedělala prudké pohyby, se posbírám na nohy.
Přes největší opatrnost se mi zatočí hlava a nebýt skříně,
asi bych sebou smýkla aţ na zem, takhle se o ni s těţ-
kým ţuchnutím zastavím. V tu chvíli se ve mně zastaví
i dech: jestli ho tohle neprobudí, tak uţ vůbec nic!!
Kluk se zavrtí, zašmátrá rukou po uvolněném místě,
nahmátne polštář a zaboří do něj tvář, načeţ se znovu
zabere do spánku, aniţ by otevřel oči.
Uf, to bylo o vous!! Chvíli čekám, neţ usne tvrdě,
pak co nejopatrněji stisknu kliku dveří. Naštěstí nedělá
ţádný hluk, cítím, jak dveře povolí. Pootevřu na malou

10
škvíru a neţ se otvorem s botami v náruči protáhnu,
moje oči naposledy přitáhne magnet klukova klína.
Erotický sen nejspíš pokračuje a dělá mu dobře, jeho
muţství je hrozivě velké. Přece není moţné, aby naše
nahota znamenala, ţe k něčemu došlo! To největší, co
jsem kdy s klukem proţila, byly poněkud neobratné
a uslintané polibky na školním mejdanu, kdyţ jsme se
coby deváťáci bez nejmenších známek nostalgie loučili
se základní školou jako velcí frajeři při hře s flaškou!
Jenţe to uţ jsou dva roky a od té doby ţádný pokrok,
neměla jsem s kým trénovat, protoţe bez lásky a cho-
zení nikdy. Natoţ něco víc?! Ani náhodou! Vím přesně,
jak to chci proţít. Jednou. Aţ se najde ten pravý, kterého
budu milovat, a on mě!
No, dobře... ale... jestliţe si nepamatuji, jak jsem se
sem dostala, nemusím si pamatovat víc věcí!! To by
byla tedy pěkná smůla, přijít o to a nevědět ani s kým,
ani jak.
Neţ zavřu dveře, všimnu si skvrny na prostěradle
v důlku, který tam zbyl po mém těle. Je sice nevelká,
nicméně veškeré moje naděje pohřbí. Rudá barva není
barvou naděje, nikdy nebyla, natoţ kdyţ silně připo-
míná zaschlou krev!!!
Dveře za sebou pro jistotu nedovírám úplně, abych
ho nevzbudila. Ocitám se v chodbě, podle vestavěných
skříní tipuji, ţe v chodbičce panelákového bytu. Pro-
sklené dveře vedou do dalších pokojů, ty plné a menší

11
nejspíš na toaletu, ty s kukátkem zákonitě představují
únik. Naštěstí je klíč v zámku, nejsem v pasti. Rychle
jím otočím, teď uţ si bacha tolik nedávám, a dřív neţ
dvojí cvaknutí zámku přiláká pozornost zdredovaného
sprosťáka, případně dalších obyvatel bytu, rychle vy-
klouznu na chodbu a zaklapnu za sebou dveře s jme-
novkou KAMIL PTÁČEK.
Skutečně jsem v panelákovém domě, počmáraná
kabina výtahu a otlučené schodiště mluví za vše, na-
cházím se však v přízemním bytě, stačí mi bosky pro-
běhnout chodbu k hlavním vchodovým dveřím a jsem
na ulici. Teprve na chodníku vklouznu do bot a aniţ
bych se rozhlíţela, beru to úprkem pryč, co kdyby mě
čirou náhodou někdo sledoval?
Ačkoli patřím do reprezentačního týmu střední pe-
dagogické školy a hlavně sprint je mou silnou stránkou,
tentokrát bych dřív zhebla, neţ předvedla nějaký výkon!
Cítím se fyzicky pod psa, hlava mě neuvěřitelně bolí,
ţaludek se proti běhu také bouří, no a psychicky jsem
mimo úplně. Naštěstí nemusím běhat osmistovku ani
podobné lahůdky, stačí, abych oběhla dva bloky a cí-
tila se v bezpečné anonymitě sídliště, kde kaţdý dům
vypadá stejně jako ty ostatní.
Kde to vlastně jsem...? Co kdyţ mě unesli mimo-
zemšťani na jinou planetu? Ne, to je hodně ujeté.
A co nějací obchodníci s bílým masem, zneuţili mě
a chtějí prodat do ciziny, co kdyţ uţ v cizině jsem?!

12
Tahle představa je mnohem reálnější, v první chvíli
mě vyděsí, ovšem pak si všimnu cedule na jednom
z paneláků a název ulice Hvězdná mě vrátí zpátky na
zem. Ufouni v tom nebudou a cizinci teprve ne. Ka-
mil Ptáček na šéfa cizineckého gangu fakt nevypadá,
mysli, Mariano!
Nejsem ani na vzdálené planetě, ani v jiné zemi, do-
konce ani v cizím městě. Hvězdná ulice se docela určitě
nachází na sídlišti Hvězdárna, jak se záhy přesvědčím
z další tabulky. Přesto mi to všechno připadá jako hlou-
pý sen, ze kterého je nejvyšší čas se probudit.
V kapse dţínsů objevím svůj mobil, aspoň ţe tak,
nikdo mi ho neukradl, v druhé klíče, pár nezbytných
drobností a zmačkanou padesátikorunu. Kolik jsem
s sebou včera vlastně měla... ? A co je za den, ţe je
kolem tak liduprázdno, ulice zalité sluncem prázdné
a pusté?! Mimoděk se mi vybaví sci-fi Den trifidů nebo
horor Příchod noci. Tuším, ţe se tak jmenoval. Nebo
Přízraky...? Uţ nevím. Dvě sestry přijely do městečka,
kde nenašly ţiváčka, a -
Uţ zase fantazíruji! V 6.14 ráno by se v nedělním
ránu venku producírovali jen blázni! Anebo lidi věnčící
psy, jako například důchodce s bílým špicem, co vyjde
z protějšího domu. Takţe klídek.
Z mobilu se sice dozvím, kolik je hodin i jaký je den,
nicméně mě překvapí, ţe mě nečeká ţádná esemeska,
ani nepřijaté volání! Ţe by se po mně nikdo nesháněl?

13
Nikomu jsem nechyběla? A co naši?! Ti musí být stra-
chem celí bez sebe, určitě mě všude hledají... To bude
šrumec, ach jo...
Bez dalšího okolkování zamířím na nejbliţší zastávku
MHD, kde vyčkám na bus. Nasednu do prvního, který
se objeví, a je mi úplně jedno, kterým směrem jede,
hlavně pryč z tohoto začarovaného sídliště!
Vůz je prázdný, řidič mi prodá jízdenku a podezíravě
se zeptá: „Nepotřebujete pomoc, slečno...?"
Nejspíš je na mně vidět, ţe jsem spadla z Marsu!
„Všechno je v pořádku, díky," ujistím ho skřehotavě,
přestoţe lţu jako kdyţ tiskne!
Zhroutím se na sedadlo u zadních dveřích, abych
se dostala co nejdále z jeho zorného pole, a marně
se snaţím vybavit si podrobnosti ze včerejška. Míšin
rozesmátý obličej v rytmu hudby, tuc, tuc... Tancovaly
jsme a bavily se...
Míša!! Co kdyţ byla také v tom bytě a já ji tam necha-
la samotnou?! Rychle vyhledám její jméno v seznamu.
Tút--tút-tút-tút-tút...
Teprve kdyţ mi neosobní hlas oznámí, ţe se uţi-
vatel nehlásí, zruším volání. Cestou na nádraţí, kde
vystoupím, to zkusím ještě třikrát s týmţ negativním
výsledkem!
Toalety na autobusáku sice nejsou místem, které bych
navštěvovala zrovna s potěšením, tentokrát však jsem
ráda, ţe takovými vymoţenostmi, jakými jsou záchod

14
a umývadlo s vodou, disponují. Pohled do špinavého
zrcadla mě dostane: proto se řidič ptal, jestli nepotře-
buji pomoc! Vypadám jak oběť domácího násilí, dlouhé
světlé vlasy neuspořádaně rozcuchané, oříškově hnědé
oči, včera pečlivě nalíčené, kalné, zarudlé a rozmazané,
levé takřka úplně, pravé s černým monoklem mascary,
jsem bledá jako smrtka a z výstřihu trička se na mě
šklebí temně rudá skvrna, ozvěna vášnivého polibku!!
Tak to je nářez...
Za pomoci vody se pokusím zkulturnit, umyji si obli-
čej, vlasy rozčešu rukama, oči zvýrazním černou tuţkou,
kterou nosím vţdy při sobě po kapsách, stejně jako gu-
mičky do vlasů, jelikoţ nesnáším, kdyţ mi ve škole lezou
vlasy do očí. Učešu se prsty rukou a rozcuchanou slámu
zapletu v cop. S cucflekem moc nenadělám, prostě ho
schovám - povytáhnu si tričko výš. Do Kaštanů, vilové
čtvrti města, kde ţiji s rodiči a sourozenci v jednom
z řadových domků přesně sedmnáct let a jeden den,
se dostanu opět busem MHD.
To bude čóro... Čím víc se k našemu domu blíţím,
tím pomaleji kráčím. Tohle naši nerozchodí! Být pryč
celou noc a ještě přijít takhle...! Jak je znám, určitě
vyhlásili pátrání a nejspíš mě uţ hledá policie...
Otevřu si klíčem, vejdu do předsíně a s malou du-
šičkou se zaposlouchám do zvuků v domě. Z kuchyně
slyším cinkání hrníčků. Naši vstávají i normálně v sedm
hodin, jsou to blázni, s Káčou a Robem je dávno nechá-

15
peme, teď si asi dělají kafe na povzbuzení, určitě byli
vzhůru celou noc...
S nadechnutím vstoupím do jídelny spojené s kuchy-
ní nízkou stěnou se servírovacím pultem, aniţ bych
v nejmenším tušila, jak jim vysvětlím, kde jsem byla tak
dlouho!
„Mariano?" všimne si mne mamka první. „Co tak
brzy?"
„Ahoj," hlesnu vytočené a raději nejdu blíţ.
„Brzy...?!"
„A ne?" směje se táta. „Kam to zapsat, ţe ty a Míša
vstanete dřív neţ v deset? Spalo se ti u nich tak špatně?"
„Nebo jste se pohádaly?" hádá mamka důvod.
„Ne," trhnu neurčitě rameny. V tu chvíli mi blikne:
no jasně, měla jsem přespat u Míši! Proto mě nehledají,
snídají si tu v klidu, aniţ by tušili, co jsem proţila za
horor. „Mají hrozně nepohodlnou postel."
„Dáš si kakao, nebo čaj? Taťka koupil čerstvé rohlí-
ky..."
Při představě jídla se mi zvedne kufr. „Nebudu snídat,
jdu to dospat."
„Není nad vlastní postel," usoudí taťka pobaveně.
„Však víš, všude dobře, doma nejlíp."
„Uţila sis aspoň s Mísou velkolepou oslavu narozenin
podle očekávání?" vyzvídá maminka.
„No, to tedy opravdu uţila," ujistím ji. „Dokonce
skutečnost zdaleka předčila očekávání!"

16
 „To je dobře, ţe jste se bavily," kývne mamka hlavou
spokojeně, zatímco táta se stará: „Jestliţe sedmnáctiny
byly velkolepé, co budete vyvádět při oslavě osmnác-
tin?"
„Tak to fakt netuším," přiznám se a radši beru roha
do patra, kde máme krom obýváku a loţnice i dětský
pokoj, tedy místnost, v níţ se o trochu prostoru dělím
s Katkou a Robertem, těmi nesnesitelnými puberťáky.
Teď ještě naštěstí spí, tudíţ nemohou mou vizáţ ani
příchod nijak komentovat, rychle se převleču do noční
košilky a padnu na lůţko jako podťatá.
Není mi dopřáno vyspat se do sytosti, po obědě, ze
kterého se částečně vymluvím, zbytek spláchnu tajně
do záchodu, musíme všichni povinně na tu naši de-
bilní zahradu, kterou naši uţ před lety koupili deset
kilometrů od města. Původně si plánovali, jak na ní
budou pěstovat veškerou moţnou zeleninku, časem
však pochopili, ţe půda nic nedá zadarmo a hlavně je
třeba se hospodaření věnovat, nestačí přijet jednou za
dva tři dny zalít. Co neuschlo, to udusil plevel. Rok od
roku se počet záhonků sniţoval, aţ se zredukoval na trs
paţitky. Krom něj máme na zahradě tak akorát spoustu
ovocných stromů a pár keříčků rybízu - a hlavně mraky
přerostlé trávy, kterou je občas třeba posekat. To uţ sice
zvládl táta někdy v týdnu, teď je ovšem řada na nás,
abychom seno shrabali na kopy, pro které si má přijet
jakýsi místní zemědělec.

17
 Otec nastolí otrokářský řád, rozdá nám hrabičky
a celou tu kravsky velkou zahradu rozdělí na úseky,
prý abychom se nehádali. Má to svou výhodu, takhle
aspoň nemusím vybírat škodolibé smeče, jimiţ mě
častuje Kačena. Ve čtrnácti s ní lomcuje puberta tak,
ţe milá sestra div nepadá na ústa. Robo, Katčino dvojče,
je sice také puberťák, nicméně holky a natoţ pak vlastní
sestry nepovaţuje za objekty hodné jeho intelektu, tudíţ
se s ním dá vyjít - vzájemnou ignorací.
Pár hodin spánku mi sice pomohlo, nicméně stále se
cítím dost bídně. Natoţ na prudkém červnovém slunci,
kdy mi po zádech tečou čůrky potu a já se ani nemohu
vysvléct tak jako ségra do plavek, protoţe by byl vidět
cucflek! Kolem hlavy mi neustále bzučí otravní komáři,
nestačím se ohánět, bohuţel víc rukama neţ hráběmi,
a tím pádem nemohu být s prací vůbec hotova. A naši
zahradu ne a ne prodat! Nechápu to. Stejně na ni nemají
čas, tak proč na kousku hroudy lpí?!
Vyuţiji okamţiku, kdy mi nikdo nevěnuje pozornost,
a vlezu si do stínu keříčku obtěţkaného kuličkami rybí-
zu. Vylovím mobil a rychle vytočím Míšino číslo. Vezmi
to, vezmi to, pobízím ji telepaticky. Konečně!!
„Ahoj, Májo...?" pozdraví mě opatrně.
„Fuj," oddechnu si. „Měla jsem o tebe strach. Kdes
byla? Volala jsem ti ráno několikrát!"
„No jo, ale v půl sedmý," ohradí se. „Spala jsem."
„Doma??"

18
 „A kde jinde?" podiví se. „Ty na mě nejsi naštva-
ná...?"
„Naštvaná? A proč?!" uţasnu vykuleně.
„Ţe jsem včera odešla s Kubou, přece," pomůţe mi
oţivit paměť. „Mělas spát u nás, jenţe... Tys jít nechtěla
a pak, chápeš, byla to moje ţivotní šance!"
Mísa plouží v objetí s klukem s tmavým ježkem, ve tváři
blaženost sama... „Tohle je Kuba, Majo," představila mi
ho. „A tohle Mariana. Pojede taky na Vysokou... "
„Aha!" vzpomenu si. No jasně, vloni se do něj za
milovala na táboře, kde dělala instruktorku, vydrţelo
jí to celý rok, byť šlo o čistě platonickou lásku, a kvůli
němu jede letos znovu, a co víc, zlanařila i mne. „A jak
ta šance dopadla?"
„On tam čekal na kámoše, Pippa a ještě někoho, ale
nedočkal se jich, musel odejít, no a já šla taky. Pokecali
jsme o táboře... Jinak nic, ale je to na dobrý cestě. A ty?
Ty sis s tím tetovaným klukem něco začala?"
„Tetovaným?!"
„Takovej ten frajírek, měl vyholenou hlavu a tetování
na spánku, dělal tam do tebe..."
„Ne! Blbneš?!" ohradím se a opatrně vykouknu
zpoza keře, protoţe z dolního konce zahrady slyším
pokřikování. No jistě, moje drahá sestřička si všimla,
ţe lenoším, a plácla sebou také do trávy, jenomţe táta
ji lapil... „Poslyš, Míso, všimla sis tam nějakého kluka
s dredy?"

19
 „S dredy...? Jak vypadal?"
„Jako dredař," trhnu rameny. „Tmavovlasej, dredy do
půl zad, dost hezkej... Dţíny a černý tričko s Bartem
Simpsnem."
„Hm, neřekla bych," zklame mě. „Proč?"
„Maja se taky fláká!" vykřikuje Káča nespokojeně.
„Proč ona můţe a já ne?!"
„Zítra ti povykládám," rychle se s Mísou loučím. „Je
to docela záhada... Musím končit. Zatím ahoj!"
„Mariano, ty uţ jsi hotová?" zajímá se táta.
„Mám narozeniny!" hájím se.
„Tys měla včera!" upozorní mě ségra.
„I tak si nezaslouţím dřít jak plantáţník!"
„Nono," krotí mě táta pobaveně, zatímco mamka
se mě zastane: „Nechtě ji být, je po té oslavě trošku
unavená."
„Unavená?" uchichtne se Robča. „Voţrala se jak
doga."
A pak ţe se vzájemně ignorujeme! „Nějakej moc
chytrej, ne? Podívej se do kalhot, jestli nepotřebuješ
přebalit!"
„Děti!" okřikne nás mamka. „Ten kousek zahrady uţ
společně doděláme, budeme to mít hned i bez osočo-
vání."
„Ani mě nehne, abych dřela za ni!" bouří se Káča.
„Ber to jako dárek k mým narozeninám," pora-
dím jí.

20
 „Já uţ jsem ti dárek dala!"
„Jo, myslíš tu jednu čokoládku Kofila? Ty ses práskla
přes kapsu..."
„Sem ji měla radši seţrat, kdybych tohle věděla!"
„No tak, Kačko," bere mamka ségru smířlivě za rame-
no a odvádí ji k mé hromádce, kterou je třeba naloţit na
přistavený ţebřiňák. „Nezabije tě, kdyţ pro sestru pohneš
prstem. Ať uţ je to k narozeninám, nebo jen tak."
A to si Míša stěţuje, ţe je jedináček! Mileráda bych
jí naše dvojčátka přenechala. Nebo aspoň půjčila na
pár dní.
Společnými silami a za vzájemných hádek zahradu
dohrabeme, seno naloţíme a poté, co si ho ten chlápek
odveze, se celí uvaření, zničení a zpocení soukáme do
vozu. Některé moje pohyby jsou stále ještě strojové, při
nastupování lezu do auta tak prkenně, aţ se břinknu
hlavou o sloupek dveří. Kačena se mi nepokrytě směje,
ve mně však tenhle neopatrný pohyb vyvolá pocit déjà
vu. Drápu se na zadní sedadlo, automobil je nějak moc
plný, je v něm pár cizích lidí, musím si někomu sednout
na klín, přičemž se bouchnu čelem o střechu. Hrozně se
tomu smějeme, auto drkotá po dlažbě a mě něco lechtá
na tváři i na krku...
Je to jen prchavá vzpomínka, vlastně její zlomek, ať se
snaţím, jak chci, víc si nevybavím. Uţ je mi jasné,
jak jsem se do toho zatraceného bytu vlastně dostala!
Kdyby mi to někdo řekl, neuvěřím. Jak jsem si mohla

21
sednout s cizími lidmi do vozu?! Zazdila jsem základní
pravidla opatrnosti!!!
Mořím paměť po celou cestu domů i pak, kdyţ záměr-
ně čekám, neţ se ostatní členové rodiny osprchují, nic
víc však z té prázdné koule sedící mi na krku nedostanu.
Jakmile se uvolní koupelna, napustím si vanu, přidám
relaxační sůl a naloţím se do vody, abych ze sebe smyla
pot i zbytky krve, co mi udělaly šmouhu na kalhotkách.
A taky ze sebe dostala doteky, které si nepamatuji...
Hlavu si vymývat nemusím, tu aţ na pár útrţků jako
ze špatného filmu, čistou mám.
Suchý rohlík a čaj, moje první jídlo po čtyřiadvaceti
hodinách, rozhozený ţaludek nepodráţdí.
„Ty jsi byla opravdu opilá, Mariano?" osloví mne
mamka, trávící nedělní večer ţehlením.
Přestanu tupě civět do blba. „Co...? No... já... Troš-
ku jsme s Mísou slavily, ale přísahám, ţe si nepamatuju,
ţe bych moc pila."
„To je dobře," oddechne si mamka. „Někdy stačí
maličko a kdyţ to nesedne, je zle. Není nic horšího
neţ opilé holky."
„Leda opilej kluk," pokusím se o vtip, ovšem mamka
je jiného názoru: „U těch se to přece jen snese lépe neţ
u děvčat. A pak, alkohol odbourává zábrany - a klukům
se krom nějaké té ostudy nebo v nejhorším případě
otravy alkoholem víc stát nemůţe. Holka je mnohem
zranitelnější."

22
 Klouby na palci mi zblednou, jak křečovitě tisknu
ouško hrníčku. „Jak to myslíš...?"
„Kluk neotěhotní, to jste se v biologii neučili?"
„Mami!" ohradím se rozpačitě a cítím, jak se mi hrne
krev do obličeje. Téma sexu sice není v naší rodině tabu,
nicméně je rozdíl bavit se o něm čistě teoreticky, neţ
kdyţ se jedná o moje vlastní tělo! „Učili, ale -"
„Jsem ráda, ţe se tě to netýká," pochválí mě, přičemţ
si vůbec neuvědomuje, do jakého trapasu mě tím víc
dostává! „Ţe nejsi tak hloupá, aby sis tahle rizika ne-
uvědomovala."
„No...," rychle dopiji čaj najeden zátah a klidím se.
„Jsem ospalá, jdu spát. Dobrou noc, mami."
S tátou se rozloučím podobně, pouze s tím rozdílem,
ţe za ním strčím hlavu do obýváku, kde sleduje tele-
vizní noviny.
„Ať tě blechy štípou celou noc," doplní dětskou ří-
kačku.
Dnes však nemám náladu na vtipkování, mámina
slova mě zasáhla na citlivém místě. Ke všemu mi tak
věří...! Dveře do děcáku jsou pootevřené, slyším Kačku,
jak cosi Robovi nahlas předčítá. Patrně ji zaujala nějaká
kníţka natolik, ţe se chce se záţitky rozdělit se svým
pokrevním bratrem.
„Všechny svíčky rozestavěné na rohové vaně s vířiv-
kou, po zemi i po policích, osvětlují koupelnu měkkým
mihotavým světlem. V jeho záři je Danielova tvář ještě

23
krásnější neţ obyčejně! Přistoupí aţ ke mně, aby mě
jemně políbil. Opravdu to chceš, lásko?, zeptá se mě
něţně. Ano, chci. Moc tě miluji a chci, abys byl mým
prvním - a také posledním, protoţe bych si ze všeho
nejvíc přála, aby nám to spolu vydrţelo napořád... To
ti slibuji, řekne Dan pevně, znovu mě políbí a za tónů
vemlouvavé hudby mi rozepne podprsenku..."
Víc přečíst nestačí, protoţe to uţ v jejím přednesu
neomylně poznám svou rozepsanou povídku, vtrhnu
do pokoje a jdu po tom spratkovi podobna smršti:
„Kdo ti dovolil hrabat se v mých věcech?! Dej to sem!
Slyšíš?! Zabiju tě!"
„Opravdu to chceš, lásko?" paroduje vysokým hlás-
kem větu z mého dílka, mrštně přede mnou uskakuje
a kdyţ uţ ji skoro mám, papír s textem dá Robčovi.
Patrně myslí, ţe mi víc záleţí na povídce neţ na ní,
ale to se plete! Zfackuji ji na tři doby, neţ se stačí na-
dechnout, dostane z kaţdé strany jednu, aţ to hlasitě
mlaskne a Robert se můţe uřehtat! Káča mi chce facky
samozřejmě vrátit, takţe je z toho bitka jako za starých
časů. Ječíme jedna přes druhou, Robo skanduje jako při
utkání boxu, nestačím si všimnout, které z nás fandí,
ale předpokládám, ţe jako obyčejně svému dvojčeti,
byť ten smrad není v právu. Rveme se pěstmi i nehty,
čapnu ji za tu její blond hřívu a kdyby nás tatík, přilá-
kaný naším řevem, od sebe neroztrhl, moţná by o svou
chloubu přišla.

24
 „Ještě jednou se dotkni mých věcí a oškubu tě jak
kuře!"
„Krávo!" blýská po mně se supěním očima. „Na ty
tvý romantický slinty nejsem zvědavá! S tím blábolem
bys uspěla leda v časopisu Trnky-brnky, nikde jinde ti
to neseţerou!"
„Spát!" zavelí táta navzdory osmé hodině večerní. „A
obě. Nemůţeš mít rozum, kdyţ jsi starší, Maria-
no?!"
„Ne, dokud budu muset sdílet pár metrů čtvereč-
ních společně s těmi..." podstatné jméno spolknu,
vykoledovala bych si jím jen pokračování rodičov-
ských domluv. „A ten pokoj na půdě si zařídím hned
o prázdninách a budu tam spát aspoň přes léto, kdyţ tam
není topení!"
„Uţ aby to bylo!" přeje si Káča.
Pevně si umíním, ţe hned po táboře začnu pracovat
na realizaci svého plánu. Uloţím se do své postele, ob-
rátím zády do pokoje, jen tak si mohu dopřát minimum
soukromí, a neţ moje víčka obtěţká spánek, poněkud
kysele dám Kačeně za pravdu. Takhle to opravdu ne-
funguje, alespoň ne v mém případě! To, co jsem psala
v povídce, byly moje naivní touhy a ještě naivnější sny a
představy, ţe přesně takhle to jednou, aţ potkám
lásku s velkým L, proţiju! A zatím?! Je mi sedmnáct,
nikdy jsem s nikým nechodila, líbala se tak akorát na
rozlučce s devítkou a kluk, který se tolik líbil mně i Mí-

25
še, aţ jsme takřka detektivním způsobem zjistily jeho
telefonní číslo, neustále ho prozváněly a bombardovaly
esemeskami, ţe se nám vyhýbal, si na nás posléze počkal
a dost důrazně nás poţádal, abychom mu laskavě daly
pokoj, protoţe je zadaný a ani o jednu, ani o druhou
nemá zájem! Ke všemu kecal, naše sledování samo-
zřejmě pokračovalo, byť uţ ne tak okatým způsobem.
Ţádnou holku neměl, s ţádnou nechodil, prostě se nás
chtěl jen zbavit! Ačkoli jsme se stále snaţily nenápadně
ho potkávat, pomáhaly náhodám, letos v dubnu se ten
bídák dal dohromady s jednou nanynkou z gymplu.
A s tou svou šeredkou je dodnes.
Ti dva to svoje poprvé moţná proţili právě takhle
romanticky. Já takové štěstí neměla.

26
2. HRA NA DETEKTIVA

Poslední školní týden se uţ neučí, známky jsou

uzavřené a dopolední vyučování se pouze zabíjí nej-
různějšími způsoby, přičemţ odpoledky automaticky
odpadají. Pondělní dopoledne například burzou učeb-
nic, která probíhá v aule školy.
Dovleču na ni ranec svých kníţek, strčím je na
hromádku vedle Petřiných i s papírky, na nichţ mám
napsané ceny, a poţádám spoluţačku, ať je střelí prv-
nímu zájemci.
„Nechceš nějak moc za takový salátovky?" podivuje se.
„Náhodou, prodávám za polovic, neţ jsem vloni
koupila!"
„To já je mám jak nový," chlubí se. „Prostě umím
s kníţkama zacházet..."
„Jestli to nebude spíš něčím jiným," pochybuji.
„A čím?"
„Ţe jsi je za ten rok mockrát neotevřela.
„Vole," oţene se po mně se smíchem. „Za to na
tvých je vidět, jaká seš šprtka, Marjánko! Někdo je
geniální, stačí mu pouze nahlédnout, jinej se musí
nadrtit zpaměti..."

27
 Musím se smát s ní, protoţe tohle tedy rozhodně není
můj případ! Víc se ale nedohaduji, jelikoţ se v aule ob-
jeví Míša a já mám hned jiné starosti. Nejprve rychle
oběhneme stoly, na nichţ nabízí svoje zboţí holky
končící třeťák. Nijak se s tím nepárám, koupím celou
hromádku od Johany, ani mě nehne vybírat si kníţky
jednotlivě, sice bych asi ušetřila, ale ztratila bych zby-
tečně moc času. A čas jsou také peníze!
Ten náš vyšetřený vyuţijeme k důleţitějším věcem
– tajně si vlezeme do temného koutu pod schodištěm,
kam se chodíme zašívat od začátku prváku a dosud nás
nikdo nenašel, a s kelímky polorozteklé dřeňové
zmrzliny táboráček, které Míša přinesla, protoţe na ni
tentokrát byla řada, si osladíme jinak poněkud hořké
povídání. Tedy hořké pro mě.
„Jsem napnutá jak kšandy," svěří se mi. „Nebuď
tajemná a referuj. Co se v té Galaxii vlastně dělo po
mém odchodu?"
„To právě nevím," pokrčím rameny. „Myslela jsem, ţe
mi to řekneš ty."
„Jak, nevíš?" nevěří mi.
„Mám okno, chápeš?"
Kámoška vyvalí oči. „Nepamatuješ si vůbec nic??"
„Něco málo," vzdychnu. „Jenţe to jsou spíš takový
fragmenty, střípky z mozaiky... Vím, ţe jsme byly v Ga-
laxii, ţe jsi mě seznámila s Kubou, tancovala jsi s ním
a já taky s někým tancovala..."

28
 „Dokud jsem tam byla, tančilas jen s tím skinem,
ţádnej dredař se v okruhu padesáti metrů nevyskyto-
val," ujistí mě.
„Na toho tetovanýho jsem si postupem času vzpo-
mněla. Připil si se mnou na moje narozky, ale nelíbil
se mi."
„A dál?"
„Pak jsem byla strašně veselá... a někam se jelo au-
tem."
„S tou holou hlavou?!"
Pokrčím rameny. „Netuším. Z auta si nikoho nevyba-
vuju... A potom taky jen černá tma."
„Kam jste vlastně jeli? A jak do toho zapadá ten
dredař?"
„Tak to uţ vůbec nevím... Probudila jsem se vedle
něho."
„Coţe?!" vyjekne v nehraném úţasu.
„Psst!" krotím ji. „Prozradíš naši schovku."
„Probudila ses s ním v posteli...? Jak to?!"
„Vím já? Prostě jsme někam jeli autem, bylo plný lidí,
ale na jejich tváře si nevzpomenu. Probrala jsem se ráno
v bytě kdesi na Hvězdárně. Jestli jsme mezitím byli ještě
někde jinde... nebo co se vůbec dělo... těţko říct."
„A on ti to neřekl?"
„Ne!" leknu se. „Spal. Oblékla jsem se a mazala pryč."
„Oblékla...?" Míše teprve teď dojde, co to vlastně
znamená. „Chceš říct, ţe...?"

29
 „Uţ nejsem panna."
Uznale hvízdne. „A přitom si to nepamatuješ...?"
Vzdychnu. „Blbý, co?"
„To jo," uzná. „Hele, třeba nic nebylo. Moţná jste se
oba sťali a spali jako špalci, proč myslíš, ţe tě přefi-
kl?"
Stáhnu si tričko, abych jí předvedla stále zarudlou
skvrnu na svém ňadru. „Krom toho... Byl tam krvavěj
flek... Maličko jsem špinila ještě v neděli večer."
„No," protáhne obličej, „to je drsný."
„Nejen ţe z toho vůbec nic nevím, takţe nemůţu
povyprávět, jaký to bylo, ani ţe vzaly za své představy
svíček a hudby a romantiky s milující a milovanou
osobou, ale co je ještě horší - co kdyţ jsem v tom?"
Míša mě poprská táboráčkem. „Ty brdo... Určitě si
nedával pozor, sprostě zneuţil situace, vlastně tě ten
parchant znásilnil! A navíc... mohl tě i nakazit. Třeba
AIDSem."
Cítím, jak se mi jeţí všechny chloupky a zcela roztek-
lou zmrzlinu uţ nejsem schopna ani dojíst. „Co mám
dělat...?!"
„Najít toho hajzla a udat ho za znásilnění!"
„Ty jsi dobrá," odfrknu. „Nepamatuju si, co se mnou
vlastně dělal, natoţ abych znala jeho jméno nebo pří-
jmení!"
„Hm, to je blbý," uzná. „Fakt si nic nevybavuješ?"
„Ne," odseknu nedůtklivě. „Akorát ten byt, kde jsem

30
 se probudila, ale to aţ ráno. Byl to šok, vzbudit se v ci-
zím -"
„No vidíš!" zajásá. „A našla bys ho?"
„Byt? Jo, aspoň myslím..."
„Dobrá výchozí pozice, ne? Máme čím začít. Detek-
tivní kancelář Mišiana opět v akci," zazubí se. „Nebo
uţ jsi zapomněla, jak jsme v tomhle dobré?"
Pousměji se. „Míša a Mariana, dvě agentky, to uţ tu
jednou bylo... A jak to dopadlo, jen si vzpomeň!"
„Protoţe Lukáš byl blbec," mávne rukou. „Ale úspě-
chy jsme měly, to nepopřeš. Jdeme hledat byt."
Zaváhám: „Teď hned?"
„Víš o příhodnější chvíli? Nikdo si nevšimne, ţe chy-
bíme. Burza trvá aţ do oběda, celá škola v pohybu..."
Usoudím, ţe má pravdu, takţe se opatrně vyplíţí-
me z úkrytu, kelímky od zmrzliny vyhodíme do koše
a vezmeme roha. Ostatně, cestou na zastávku MHD
potkáme víc lidí ze třídy, co se rozhodli strávit pondělní
dopoledne uţitečněji.
Kdo se bojí, nesmí do lesa. My míříme na sídliště na
západním konci města a nemohu říct, ţe bych se ne-
bála! Co kdyţ dům nenajdeme? A ještě hůř - co kdyţ
ho najdeme?!
„To se uvidí," povzbuzuje mě kámoška. „Další plán
vymyslíme přímo tam. Primární úkol je místo obje-
vit."
Dostat se na sídliště není problém, vyznat se v la-

31
byrintu panelových mohyl je sice náročnější, ale jsme
šikulky, ulici s názvem Hvězdná posléze objevíme.
Nejtěţší je ovšem najít ten správný panelák! Přestoţe
od mého úprku uplynulo sotva dvacet osm hodin,
nevybavuji si, ze kterého domu, natoţ vchodu jsem
vlastně vyběhla! Všechny bloky jsou navlas stejné,
nikde ţádný záchytný bod, podle kterého bych se ori-
entovala... Cestu jsem začala hlídat teprve o tři bloky
dál! Nezbyde nám neţ prolézt všechny vchody domů,
které stojí v inkriminovaných místech, a doufat, ţe ten
správný nepřijde na řadu aţ coby úplně poslední! Do
některých se nedostaneme, nezbývá nám neţ pročítat
jména na zvoncích.
Ten pravý vchod je otevřený. „Tady!" vyhrknu při
pohledu na počmárané výtahové dveře a ztiším hlas.
Skutečně jsme na místě, vizitka KAMIL PTÁČEK nás
o tom jasně přesvědčí.
Na to, abych u správných dveřích jednoduše zazvo-
nila, nemám, tudíţ zase rychle vyběhneme, vchodové
dveře necháme otevřené dokořán a ukryjeme se za
jeden z okrasných keřů, jimiţ jsou chodníky na síd-
lišti lemované. Máme odtud krásný výhled nejen na
vchod, ale i výtahové dveře. Ty od bytu jsou za rohem,
vidět je nemůţeme, coţ ovšem nevadí. Přízemní byt
je pouze jeden, tudíţ jedině jeho obyvatelé nepouţijí
výtahovou kabinku, ani se nebudou pachtit nahoru po
schodech!

32
 Osmipatrový panelák po třech bytech na patře před-
stavuje menší mraveniště, neustále se někdo courá ven
a zase dovnitř, avšak náš systém nezklame, prozatím
kaţdý míří výš. Sledování je pěkná nuda, spočívá přede-
vším v čekání na správnou příleţitost, uţily jsme si toho
aţaţ, jsme tedy trénované a nic nás nemůţe zaskočit.
„Podle mého bys tam měla zazvonit a vyříkat si to
s tím gaunerem z očí do očí," soudí Míša. „Kdyţ uţ
ho nechceš udat, aspoň bys ho tím měla postrašit. Za
znásilnění jsou pěkný pálky, mohl by jít klidně sedět,
chlapec."
„No, víš," prohlásím rozpačitě. „On mě asi nezná-
silnil."
Překvapeně se na mě otočí. „Ale říkalas...?"
„To jo!" potvrdím. „Nic jsem si nevymyslela. Jen mám
ten dojem, ţe... to nebylo proti mé vůli."
„Mohlo jich být víc," rozvíjí dál smyšlený příběh.
„Dovlékli tě do auta násilím, odtáhli do bytu a -"
„No právě," přeruším ji. „Do toho auta jsem šla zcela
určitě dobrovolně. Ještě jsem se smála... Seděla jsem mu
na klíně a lechtaly mě jeho dredy... asi jsme se líbali."
„Moţná sis to rozmyslela aţ na místě. Máš modřinu,
jak tě přemohl!" nenechá se od své teorie odradit.
„Ta je od ségry," převezu ji. „Včera jsme se por-
valy."
„Aha," prohodí zklamaně. „Ale i tak. Musel tě opít
nebo ti dát něj akej prášek, po normální opici bys přece

33
neměla takový okno, ne? A to bys mu měla vytma-
vit."
„Já vím," kývnu. „Jen říkám, ţe úplně bez viny ne-
jsem."
„Ty se ho snad zastáváš!" obviní mě uţasle.
„Ale houby! Je to parchant a já ho nenávidím, ţe mi
zkazil všechny moje sny a představy takhle hnusným
způsobem, jenom... Nahrála jsem mu. Svou blbostí.
Kdybych -"
„Sleduj!" přeruší mne ztišeným hlasem. Po chodní-
ku kráčí dívka s dlouhými tmavými vlasy sepnutými
v koňský ohon.
„Čekáme na kluka, ne?"
„Má skvělou mini," vysvětlí svůj zájem. „Takovou
jsem po matce taky chtěla, ale neprošlo to, prý bych
měla zadek venku..."
„No, měla," připustím s úsměvem. „Ona ho má taky.
A suprový botičky, takový jehly...!"
„Sekne jí to," prohlásí kamarádka s nelibostí. Sukénka
odhaluje nohy hodné modelky a krátké tričko nahý pu-
pík s piercingem. Nevím, zda si nás za keříčkem všimla,
tváří se povýšena nad tímto světem, nevšímá si ničeho
a nikoho, ovšem náš zájem vzbudí ještě větší – zamíří
přímo do hlídaného vchodu a co víc, neobjeví se ani
na schodišti, ani u výtahu!
Podíváme se na sebe a aniţ bychom se víc domlou-
valy, vystřelíme z pozorovacího stanoviště. Nemá cenu

34
prohledávat sklepy, zda náhodou nezašla tam, jelikoţ
botičky s vysokým podpatkem, které jsme před chvílí
na té namyšlené modelce obdivovaly, stojí na rohoţce
u Ptáčkova bytu!
Vrátíme se zpátky za keřík, nicméně následující ho-
dina pozorování ţádné další výsledky nepřinese. Pak
uţ musím domů, měla jsem nařízeno připravit sobě
i dvojčatům oběd.
„Kaţdopádně víme dvě věci," shrne Míša akci. „Byt
existuje, je obydlenej, a ten tvůj Ptáček má ségru."
„Spíš pták," opravím ji.
„Fakt?" zakření se. „Jak velkej... ?"
„Nebuď obscénní," poradím jí, nicméně kdyţ stále
dotírá, předvedu velikost oddálením dlaní na zhruba
osmnáct cenťáků. I tohle stačí kamarádce k tomu, aby
měla oči navrch hlavy!

Špenát, který jsem vařila mockrát, se mi tentokrát

vůbec nepovede. Je řídký, vodový, bez chuti.
„Z tebe budou mít na táboře radost," prohodí Ro-
bík. „Chudáci dětičky, aţ jim kydneš do ešusu takovej
blivajz..."
„Snad si nemyslíš, ţe ji k něčemu tak zodpovědnýmu
pustí?" baví se Kačka. „Maximálně k mytí latrín!"
Zpraţím ji shovívavým pohledem. „Nikdo tě nenu-
tí. Jestli nechceš, nech být. Příště můţeš uvařit sama,
chytrolíne."

35
 Ačkoli ti dva stále remcají, nenechám se vyprovo-
kovat. Ve své náladě jsem povznesena nad takové
hovadiny! Mám docela jiné starosti. Do čtyř, neţ do-
razí máma z kanceláře Stavcentu, dřepím na balkoně
s melancholickým výrazem odsouzence. Tátův příchod
nehrozí vůbec, ten je ve své firmičce specializující se na
prodej i servis počítačů, zhruba šestnáct hodin denně,
jeho řečí jsem tedy ušetřena.
„Dala jsi do toho vůbec zásmaţku?" podivuje se
mamka. „Mariano? Slyšíš mě?"
„Hm... asi ne. Dost na tom, ţe jsem musela škrábat
brambory pro pět lidí!"
„Tak to se potom nediv, ze je místo špenátu řídká
kaše! Na co u toho vaření myslíš, prosím tě?"
To by ses divila, odfrknu v duchu. Kdo ví, jak by se
tvářila, kdybych jí oznámila, ţe jsem v tom, otec je
neznámý a moţná jsem ohroţena v lepším případě
kapavkou, v horším syflem nebo AIDSem! Co je proti
tomu zapomenutá zásmaţka a hnusnej špenát?! Vţdyť
klidně mohu mít v sobě vyvíjející se vajíčko stejně jako
zárodky smrtelné nemoci!!
Je to dost šílené. Jeden úlet a všechno je jinak! Nic mě
nebaví, jsem roztěkaná, nedokáţu se na nic soustředit,
na střídačku se utápím ve vlastní sebelítosti a strachu
a chvílemi zuřím a nadávám si do idiotů.
S nostalgií si po sobě přečtu povídku, kvůli které jsem
včera svedla se ségrou prudký boj. Takovej romantickej

36
ţvást, vzdychnu v duchu a vztekle papír roztrhám na
drobounké kousíčky. A to jsem si ještě předevčírem
myslela, ţe tahle je nejlepší ze všech, které jsem kdy
napsala! Dokonce lepší neţ ty dvě, co mi vyšly v jednom
oblíbeném dívčím časopise... Můj dosavadní největší
ţivotní úspěch, autorka dvou vydaných povídek...!
K čertu s nimi! Se vším!! Nemám prostě sílu ji dopsat.
Určitě existují holky, které svoje poprvé proţijí tak krás-
ně a něţně a z velké lásky jako hrdinka v mé povídce,
nicméně... já k nim nepatřím.
Pak si vzpomenu na burzu učebnic. Úplně jsem zapo-
mněla na chudáka Petru, jestli kníţky neprodala, musela
se s nimi vléct k sobě domů - anebo je nechala v aule
a někdo je ukradl. No, i kdyby, mám aspoň vystaráno.
Přesto si dojdu pro mobil, abych spoluţačce zavolala
a poptala se. V seznamu mám pěkných pár desítek čí-
sel, kliknu rovnou na písmenko P, abych zkrátila dobu
hledání. PÉŤA, PETRA K., PETRA N., Q4QAT... Co to
je?! Dřív neţ vytočím číslo Petry Noskové, zadumám
se nad tajemnými znaky Q4QAT. Docela určitě jsem
je v mobilu neměla! Proč bych si taky zadávala takový
nesmysl?! Číslo uloţené pod nic neříkajícím heslem je
rovněţ neplatné, protoţe je pouze osmimístné, tudíţ
na ně nemohu zavolat, abych záhadu rozlouskla. Ško-
da. Nechápu, kde se mi něco takového v mobilu vzalo,
určitě jsem to nebyla já, kdo... Anebo... Moment! Ze
sobotní noci si nepamatuju spoustu podstatných věcí,

37
proč bych si měla vybavit zanedbatelný fakt, jakým je
uloţení nového čísla? Kdepak ufouni! To, ţe jsem zápis
pěkně zeslonila, můţe mít za následek fakt, ţe jsem byla
jaksi mimo.
Kdo by se mohl pod šifrou skrývat? Ten... dredař?!
Nebo spíš skin s tetováním? Barová stolička mi při-
padá podezřele vratká, Honza mě musí přidržet. Aby se
ti nesplašilo sedlo, směje se, až se vytetovaný obrázek
křiví...
Honza?! Rychle zkontroluji klávesy mobilu, ovšem
rozloţení písmenek na jednotlivá tlačítka se jaksi ne-
shoduje ani v jediném. Pokud byl skin Honza, Q4QAT
musí být zakódovaným jménem někoho jiného, moţná
dredaře. Neváhám vypsat si na papír všechny moţnosti:
PQRS7 - GHI4 - PQRS7 - ABC2 - TUV8, abych do
zblbnutí zkoušela všechny moţné varianty. Dokonce
si k tomu přinesu i kalendář a sjíţdím všechna v něm
zapsaná chlapecká jména! Moudrá z toho nejsem, ţádné
normální mi nevychází, Kamil je out, Ptáček nepasuje
ani počtem písmen, navíc jméno na vizitce patrně patří
klukovu otci, nemusí se jmenovat po něm, a pak, kde
je řečeno, ţe jsem se při zadávání nesekla nejen mimo
písmeno, ale i mimo správnou klávesu? Zkoušet moţ-
nosti ještě s písmeny okolních kláves nemá cenu, mohla
bych tak projet celou abecedu a měla bych vystaráno
do důchodu.
Kdyby nešlo o mně, musela bych se smát. Přišla jsem

38
o panenství moţná s někým, kdo se jmenuje Q4QAT.
To je tedy pokrok v našem pátrání, fakt!

Se šifrou se svěřím i Míše, ale ačkoli se ji snaţíme de-

kódovat přes celý uhozený film Policajt ze školky, který
nám naše třídní pustí na videu a má radost, jaký pěkný
vtip sejí povedl, kdyţ jsme budoucí učitelky v mateřin-
kách, kamarádčin ostrovtip je na ni také krátký.
„Kdo ví, cos tam namatlala," vzdá nakonec snahu.
„Aspoň číslice jsi mohla napsat všechny!"
„Dík za radu. Příště se podle ní zařídím," ušklíbnu se.
V deset hodin se učitelce omluvíme, musíme si obě
vyřídit potvrzení o naší zdravotní způsobilosti, a tříd-
ní kupodivu nic nenamítá. Čekárna u doktorky je
poloprázdná, takhle před prázdninami zřejmě nikdo
nesimuluje, tudíţ uţ v jedenáct jsme zase zpátky na
sluncem rozpálené ulici kaţdá s razítkem v kapse a já
navíc i po výtěru.
„Myslíš, ţe na ten tábor můţu jet...?" pochybuji
váhavě.
„Proč ne? Máš papír, ţe jsi zdravá, tedy aţ na tu
hlavu, ale ta ti snad překáţet při výkonu povinností
nebude."
Nepřidám se k jejímu vtipkování, zůstanu váţná. „Jen-
ţe... co kdyţ zdravá nejsem? Můţu vůbec mezi lidi?"
„Doktorka ti potvrdila -"
„Ale jak to ona můţe vědět?" skočím jí do řeči.

39
„V krku ani na průduškách nic nemám, stejně jako ten
nechutnej výtěr nemůţe nic odhalit. Na pohled jsem
v pořádku."
Konečně pochopí, jak to vlastně myslím. „No jo,"
zadumá se, chvíli mlčky přemýšlí, načeţ do mě drcne:
„O důvod víc, proč si musíš s tím debilem promluvit!
Zjistíš tak, jestli je zdravej. Pokud jo, nemohla jsi nic
chytit, ne? Krom mimča..." Všimne si mého výrazu,
takţe rychle dodá: „Ale to taky není vůbec jistý! Tohle
začni řešit, aţ jestli nedostaneš menses, protoţe dva
dny po oplodnění... ehm, tedy po případným oplod-
nění, je to o ničem."
„Děkuju," ušklíbnu se kysele. „To jako mám napocho-
dovat k jejich bytu, zazvonit a zeptat se, jestli se, čirou
náhodou, neléčí na koţním?! Přijde ti to normální?!"
„Ne," ujistí mě.
„Tak vidíš!"
„Jenţe normálně se lidi o tyhle věci zajímají před tím,
neţ se spolu vyspí. Ty jsi to přehodila."
Na tohle nemám co namítnout, z hluboká vzdychnu.
„Já bych tam šla místo tebe, jenţe musím být v poledne
doma, máma si vzala půl dne volno, pojedeme spolu
nakoupit ještě nějaké věci na tábor, chápeš... Musíš jít
sama."
„To je blbý..."
„Na to jsi měla myslet před stykem," upozorní mne.
„Drţím ti palce, Májo. Uvidíš, dobře to dopadne!"

40
 Tak s tímhle si tedy vůbec nejsem jistá!!! Na síd-
liště se sice vypravím, na rozdíl od Míši nikam
nechvátám, oběd dnes připravuje Kačka, no, oběd,
uvaří akorát balíček špaget a ohřeje dvě konzer-
vy se špagetkou, maximálně nastrouhá sýr a ří-
ká tomu dřina v kuchyni, nicméně opět skončím
v keříčku před vchodem domu číslo 1241. K tomu,
abych zazvonila u bytu, odvahu nenajdu. Vlastně ani
nevím, co bych dělala, kdyby se náhle na chodníku
objevil kluk s dredy! Moţná bych se zavrtala do křoví
ještě hlouběji! Přesto bych ho viděla moc ráda, aspoň
z dálky okoukla, jestli nevypadá nezdravě, v posteli se
zdál v pohodě, a tak... vůbec.
Po dvou hodinách mě z křoví vystrnadí bílý špic,
kterého věnčí důchodce, jehoţ jsem tu viděla i v neděli
ráno. Nejen ţe mě v křoviskách vyčmuchá, dokonce na
mě začne štěkat!
„Co tam máš, Mufíku?" zajímá se dědeček a já mám
pilno, abych se prodrala keřem na chodník dřív, neţ
mě odhalí.
Ještě si ani nevytahám všechny větvičky z vlasů, kdyţ
můj pohled sklouzne na tmavovlasou dívku s culíkem,
tentokrát v bokovkách tak nizoučkých, aţ je skoro zá-
hadou, jak se na ní mohou udrţet. Přes rameno má
splasklý batůţek, na očích sluneční brýle. Nejspíš se
nese rovnou ze školy.
„Ahoj," oslovím ji. Sama nevím, kde se ve mě vzalo

41
tolik odvahy, nemám dokonce ani vymyšlený plán, jen
doufám, ţe si vystačím s improvizací.
„Čau," odvětí váhavě, sundá brýle, aby si mě mohla
lépe prohlédnout, načeţ se otáţe: „My se známe?"
No, aspoň vím, ţe ona v tom autě neseděla!
„Ne," potvrdím. „Aspoň ne osobně. Já jsem Mariana."
„Vanda," představí se. „No a...?"
„Znám se s tvým bráchou," napovím jí.
Vandiny oči barvy horké čokolády se rozšíří úţasem.
„S mým bráchou...? Nespletla ses?"
Znejistím. „Ty nemáš bráchu...?"
„Mám," přikývne. „Jmenuje se Petřík."
„To by moţná souhlasilo..."
„Pochybuju," namítne. „Jsou mu čtyři roky!"
Tohle je rána pod pás. „Aha... Tak to promiň, fakt
jsem si tě spletla s někým jiným. Myslela jsem, ţe jsi
Ptáčkova."
Její výraz nečekaně zostraţití. „To teda nejsem!"
„V tom případě na to zapomeň. Mně jde o úplně
jinýho ptáčka," pokusím se o vtip.
„Jak jsi na to jméno přišla?“ vyzvídá bez úsměvu.
„Poslyš, tys tady okouněla uţ včera, ţe jo?"
„Někoho hledám."
„A proč zrovna tady?" kývne na panelákový vchod.
„Protoţe jsem měla za to, ţe zrovna tady v tomhle
baráku jsem byla v sobotu s jedním klukem. To je
jedno, ahoj."

42
 „Počkej!" chytí mě za paţi. „Tys byla v sobotu u Ptáč-
ků? Dole v tom přízemním bytě? Cos tam dělala?!"
„No, něco jako mejdan, ale říkám ti, asi -"
„Ten parchant!" uleví si Vanda a její oči uţ nepři-
pomínají čokoládu, nýbrţ dva dţbery černého asfaltu.
„To si s ním vyřídím. Jen vytáhnu paty, hned dělá
mejdan!"
Teď jsem to já, kdo je překvapený. „Neříkalas, ţe ţád-
nýho bráchu Ptáčka v přiměřeným věku nemáš...?"
„Taky krom Petříka ţádnýho jinýho bráchu nemám!"
odsekne. „Tady dole totiţ bydlí Filip. Můj kluk."
Zůstanu stát s otevřenou pusou.
Ne tak Vanda. Paţi, kterou mi stále drţí, mi sevře
pevněji. „Tys s ním něco měla?!" zeptá se výhruţně.
„Nee..."
„V tom případě se odtud pakuj, ať uţ tě tu nevi-
dím!"
„Nejsi nějaká vztahovačná?" odfrknu ironicky. „Nebo
snad máš na tenhle kousek chodníku vlastnický prá-
vo?"
„Jo," odsekne. „Maţ odtud a koukej mu dát pokoj."
Vytrhnu ruku z jejích kleští, poodstoupím o dva
kroky a na odchodu jí oznámím: „Jestli je tvůj kluk
stejně blbej jako ty, pak se o něj nemusíš bát, nikdo
ti ho nepřebere!"
Vanda za mnou vyplivne nadávku začínající na
písmenko P, aţ se důchodce, co se vrací i se špicem

43
z procházky, ohromeně otočí. Nesníţím se, abych jí
podobné vulgarismy vracela, bez dalších řečí jed-
noduše odkráčím. Zazvonit u toho správného bytu,
nespletla jsem se, to je jasné, nepřichází v úvahu. Leda
přes Vandinu mrtvolu! No, vzhledem k její bojovnosti
spíš přes mou.
Jsem z toho v šoku ještě po příchodu domů, ovšem
tam na okamţik na Vandu a jí podobné lvice, hájící své
teritorium zuby nehty, díky dvojčatům zapomenu. Ro-
bert zaklesnutý u počítače je neškodný, je to ještě větší
fanatik a nadšenec do kompů neţ táta, ovšem pohled
na Kačenu, která dorazila ze školy v mém prakticky
jediném značkovém tričku! Tak já si ho šetřím, chtěla
jsem si ho vzít aţ ve čtvrtek pro vysvědčení, a ta malá
můra v něm vyrazí ve všední den a bez dovolení!!
Na okamţik zapomenu, ţe bych se coby případná
budoucí matka neměla rozčilovat, a vypěním: „Kdo ti
dovolil nosit moje věci?!"
Káča si se zalíbením změří svou siluetu z profilu
v odrazu okenní tabule, přejede dlaněmi obliny ňader
a prohlásí nevzrušeně: „Vţdyť ho nenosíš a na to, aby
se válelo ve skříni, je ho škoda. Beztak sluší víc mně."
Nad její drzostí zůstává rozum stát! „Na to jsi přišla
jak?"
„Vidím, ne? Mám větší prsa a to tě pěkně štve...!"
„A víš, co štve tebe? Ţe si půjdeš pro vysvědčení
s monoklem!" ujistím sestru a vrhnu se na ni, abych

44
z ní tričko vlastnoručně servala. Pár nití při tom boji
sice zapraská, ale přetáhnu jí ho přes hlavu, i kdyţ ko-
lem sebe kope a mlátí jako splašená kobyla. Zůstane jen
v podprsence, kterou navzdory svému věku potřebuje
o číslo větší neţ já v sedmnácti! Vycítí mou slabinu,
protoţe si upraví rozcuchané vlasy, vypne hrudník
a prohlásí:
„Štve tě to, co? Kvůli tomu nemáš ţádnýho kluka,
taky kdo by chtěl takovou plošinu! Zůstaneš panna
nadosmrti!"
Naštěstí mám tolik rozumu, abych ji netrumfla. Po-
hrdavě se ušklíbnu a vybojované tričko si uklidím do
skříně. To tak, svěřit se Káče vyjde nastejno, jak kdybych
to vyhlásila městským rozhlasem! Buď by mě rovnou
práskla našim, anebo by si to vychutnala a drtila mě
vydíráním.
„Která má větší kozy! Pff! Vaše starosti bych chtěl
mít," ujistí nás Robík, aniţ by zvedl oči od počítačové
střílečky.
„Moje starosti si nepřej," ušklíbnu se. Být nejstarším
ze tří sourozenců je nad lidské síly! Uţ abych odjela na
tábor a zbavila se těch parchantů! Pravda, tam budou
jiní, ale... Nevěřím, ţe by mohli být horší neţ ti dva
skřeti doma!

45
3. KARIÉRA
SPORTOVNÍHO
ZTROSKOTANCE

Meziškolské atletické závody, kterých se naše pedár-

na nemůţe nezúčastnit, se konají na velkém stadionu
sportovního centra Jiskra. Kapitánkou našeho týmu
je Míša, velká a hlavně všestranná sportovkyně. Já do
něj patřím pouze díky svému sprintu, stovku zaběhnu
vţdycky slušně, tentokrát však mám své kvality ukázat
i ve skoku do dálky.
„Mám pro tebe ty prachy za kníţky," vzpomene si
cestou do Jiskry Petra. „Ty o ně nestojíš, či co? Jestli je
nechceš, tak je propijeme, ţe jo, holky..."
Kámošky jsou okamţitě pro, tudíţ si od Petry radši
peníze rovnou vyinkasuji. „Aţ jestli vyhrajeme po-
hár."
„Zlatý voči," soudí Míša. „Gympl Jízdárenská je na-
dupanej, určitě i letos vyţere všechny ceny."
„Tolik?" ţasnu. „On nikdo ani nesmlouval?"
„Prodala jsem je Vojtíškovi," zasměje se spoluţač-
ka. „Ten mrňavej prvák, víš kterej, ne? Neodváţil se

46
ani pípnout. A to jsem mu cenu ještě o deset procent
zvedla. Provize musí bejt, chápeš. Sehnala jsi, Májo,
psychologii?"
„Nějakou mám od Johany," pokrčím rameny. Chu-
dák Vojtíšek, polituji v duchu zakrslého studenta. Kluci
jsou na naší škole spíš bílými vránami, například v naší
třídě nemáme ani jednoho, no a ti ostatní mezi tolika
děvčaty zcela zakrní.
„No jen jestli máš to správný vydání, Součková na
tom bazíruje," poučí mě Karolína. „Ve třeťáku je třeba
mít -"
„Kdo ví, co bude," mávnu rukou. „A kde budu
já..."
„Kde bys byla?" nechápe Petra.
„Nevíš dne ani hodiny, netušíš, co bude zítra, natoţ
za měsíc, po prázdninách, za devět měsíců..."
„Nesmíš to vidět tak pesimisticky," bouchne mě Míša
do zad a holky se zasmějí, aniţ by tušily, o čem my dvě
vlastně mluvíme. Schválně zvolním v chůzi, aby nás
holky předešly a my zůstaly o samotě.
„To je hajzl!“ uleví si kámoška, sotva jí vypovím sběh
včerejších událostí v Hvězdné ulici.
„Jmenuje se Filip."
„Pěkný jméno," uzná neochotně. „Víš, co nechápu? Jak
jsi mohla napsat jméno Filip coby šifru Q4QAT..."
„Taky netuším," pokrčím rameny. „Souhlasí akorát
počet znaků. Plus to druhé i. Moţná."

47
 „Stejně je to děvkař. Má svou holku a klidně přefik-
ne při první příleţitosti tebe, ještě ke všemu takovým
způsobem!"
„No, ale má to jeden klad," upozorním ji.
„Jakej?"
„Ze dvou strachů, které mi nedají spát, jeden odpadl.
Teď uţ se můţu bát jenom těhotenství. Ta holka vypa-
dala jako reklama na zdraví. Dokonalá postava, čistá
pleť, zářivé oči, husté vlasy, krásná barva a kondice na
rozdávání. Kdyby se fakt do mě pustila, převálcovala
by mě. Jelikoţ se svým klukem stoprocentně spí, chodí
k nim jako domů, je velkej předpoklad, ţe i ten gauner
bude zdravej jako řípa."
„Sláva!" oddechne si Míša společně se mnou. „I tak
by sis s ním měla promluvit. Říct mu, co si o něm
myslíš..."
„Jenţe to by u toho nesměla být ta jeho drsňačka!"
„To určitě ne," baví se.
„Holky!" pokřikuje po nás Karolína. „Pohněte!"
Ne ţe bychom utíkaly, leč do kroku přidáme, devátá
hodina dávno odbila a náš tělocvikář, který pobíhá po
vestibulu sportovního domu jako pastevecký pes, co
se marně snaţí nahnat svoje stádečko dohromady, je
pekelně nervózní.
„Kde se flinkáte, dámy? Pohyb, pohyb! A to ještě
nejste převlečené," běduje, kdyţ si všimne našeho
civilního oblečení. „Rychle do kabinek, hoďte na sebe

48
sportovní úbory a fofrem na hřiště, začíná se skoky do
dálky a osmistovkou."
Jiskra praská ve švech, všude zmatek, shon a křik,
krom sportovců se tu motají i diváci, samozřejmě
spoluţáci z jednotlivých škol, přestoţe ti by měli sedět
na tribunách a nezaclánět. Kabinky po obvodu haly jsou
všechny obsazené, musíme si kaţdá vystát frontu u jed-
né. Zástup lidí před tou mou ubývá rychleji, dostane se
na mě řada dřív neţ na Mísu. Vlezu si dovnitř, abych
si převlékla tričko a vyměnila dţíny za elastické šortky,
v riflích by se mi skákalo fakt blbě, nicméně kdyţ se chci
v prťavé kabince zavřít, nepochodím. Místo západky
jsou ve dveřích kabiny pouze dvě dírky po šroubech.
Vystrčím hlavu na hlučící chodbu.
„Míšo? Prosím tě, hlídej mě, jo?"
Kámoška kývne a dál kváká s Karolínou o tom, které
vydání psychologie pro budoucí učitele je to správné.
Tak tohle mě tedy vůbec netíţí! Já bych si měla shánět
jinou publikaci. Takovou, kde se popisují těhotenské
příznaky!
Přetáhnu si přes hlavu tričko s nápisem I'm happy,
rozepnu rifle a stáhnu je ke kolenům. No jistě, přes san-
dály, které nosím samozřejmě naboso, bez ponoţek, je
nepře -táhnu, tudíţ se skloním, abych si rozepnula suché
zipy.Na jedné noze neudrţím rovnováhu, ale nic se ne-
děje, prostě se zastavím o stěnu kabinky. Je tak maličká,
ţe na zem prostě spadnout nemohu.

49
 Jenţe tak jednoduché to vůbec není! Totiţ, bylo by,
kdybych se celou váhou opřela o stěnu kabinky, leč já
ramenem drcnu do jejích dveří. Ani to by nevadilo,
ovšem pouze v případě, kdyby dveře byly zavřené na
petlici, případně kdyby je ta koza Míša zvenčí pevně
drţela! Jelikoţ však stále ţvaní s holkama dva kroky
opodál, katastrofě zabránit nemůţe.
Do dveří se tím pádem opřu ramenem, v němţ mám
přenesenou veškerou svou váhu, ty se rozletí bez nej-
menšího odporu - a já vypadnu z kabinky jak ptáče
z hnízda na chodbu, která je stále plná lidí a především
všelijakých kluků! A co hůř, vylítnu ven v poloze em-
brya pouze v podprsence a tanga kalhotkách, s dţínami
kdesi u pokrčených kolen!!!
Lidi na chodbě tím na okamţik zcela konsternuji,
hlučící hala na povel utichne, ovšem pouze po dobu,
neţ vybuchne v bujarém veselí!! Zatímco všichni řvou,
aţ se za břicho popadají - včetně drahých kamará-
dek!, rudá aţ na odhaleném zadku se překotně snaţím
vyhrabat na nohy, coţ jde díky dţínám dost těţko,
a s tlakem jako vyšitým pro infarkt myokardu zajedu
zpátky do kabiny, abych za sebou přibouchla dveře a
křečovitě je přidrţovala za dírky po šroubech snad
v obavách, ţe se někdo přijde na exota, který se skoro
nahý vyválí přede všemi na dlaţdicích sportovního
domu, podívat z blízka! A to jsem myslela, ţe mě nic
nerozhodí. Houbeles!

50
 Ze svého pochybného bezpečí se nehnu, ani kdyţ mě
holky jedna přes druhou lákají ven. Je mi úplně jedno,
ţe přijdeme pozdě, ze všeho nejradši bych to zabalila
a utekla domů!
Teprve kdyţ je na chodbě úplné ticho, všichni se pře-
místili na sportoviště či na tribuny, krom Míši mě opus-
tily i spoluţačky, odváţím si obléct sportovní úbor a vyjít
ven s báglíkem, v němţ mám nacpané civilní šaty.
„Dělej!" pobízí mě Míša. „Skok do dálky je první
v pořadí, moţná uţ tě volali...!"
„Víš, kde mám skok do dálky?!" zavrčím, nicméně
přece jen se dám do běhu, abych se aspoň takhle
rozcvičila.
„Bylas boţí," chichotá se cestou.
„Tebe bych nejradši zabila," ujistím ji. „Mělas ty dveře
drţet, ne stát o kus dál jak zaraţenej hřebík!"
Učitel tělocviku má pro změnu tisíc chutí zabít nás
dvě. Za pozdní příchod. Nepodaří se nám včlenit do
chumlu sportovních nadšenců nepozorovaně, ale pro-
toţe se uţ pilně závodí a on má dozor právě na skoku
do dálky, pouze zakoulí očima a ţene nás, abychom se
zapsaly.
„Tak zlom vaz," popřeje mi Míša, jakmile zjistí, ţe její
osmistovka startuje za pouhých deset minut.
„Leda tobě," procedím skrz zuby.
Ta potvora se můţe usmát! „Ale no tak, byla to
sranda..."

51
 „Já jsem se nebavila, věříš?" ujistím ji, přiváţu si na
tričko číslo 86, mimochodem pěkně hnusné číslo, a bez
dalšího otálení se vrátím zpátky k doskočišti.
„Mariana Čechová!" vyřvává jakýsi pořadatel jako na
lesy. „Je tu někde Mariana Čechová?!"
„No jo, pořád!" odseknu popuzeně, protoţe díky
jeho povykování na mě soustředí pozornost nejen lidí
motajících se kolem doskočiště, ale i u nejbliţší tribuny.
Určitě mě všichni poznají, to je to nemehlo, co vypadlo
z kabinky...! Po očku mrknu do diváků, všichni mají
pusy od ucha k uchu!
„Nekoukej, co kde lítá, a běţím, běţím!" pobízí mě náš
tělocvikář. „Natři jim to. Ukaţ jim, jak se skáče u nás!"
Jeho povzbuzení má přesně opačný účinek, nejradši
bych se sbalila a vzala kramle domů, jenomţe to uţ mám
píseček v doskočišti uhrabaný a připravený pro můj
doskok. V obecenstvu kdosi hvízdne na prsty, pár
lidí se k němu přidá, nějací blbečci dokonce začnou
skandovat!! Ve zlomku vteřiny, neţ se rozběhnu, šije
nenávistně změřím koutkem oka.
Paneboţe, ne...! Vţdyť ten s těmi dredy, co se kvůli
mému výkonu neváhá postavit na nohy, aby lépe viděl,
je přece...
Obrátím pozornost na dráhu před sebou, myšlenkami
jsem však stále úplně jinde. Naberu slušnou rychlost,
zrychlení by mi šlo, to ne ţe ne, ať vidí, parchant jeden,
ţe jsem v něčem dobrá a -

52
 Ve stěţejní chvíli zakopnu o odrazovou desku a místo
ladného přeletu nad kukaččím hnízdem se zaryji pusou
do písku hned za deskou!!!
Tribuny aplaudují, všichni se svíjí smíchy, dokon-
ce i Petra z naší třídy, která uţ do dálky skákala, se
hroutí na trávník. Naraţeného kolena si nevšímám,
mnohem víc neţ fyzická bolest má pálí posměch!
K tribuně se nepodívám ani náhodou, nepřijmu
pomocnou ruku našeho tělocvikáře, tos jim to teda
natřela, směje se dokonce i on, vyrvu se holkám, které
se mě ze solidarity snaţí oprášit od písku, popadnu
svůj batůţek, co se povaluje na hromádce spolu s
ostatními, a snad nejvyšší rychlostí, jakou jsem
kdy v ţivotě vyvinula, zdrhnu z arény, kde jsem se
tak strašně ztrapnila!
Pitomé číslo, které mi štěstí opravdu nepřineslo, ze
sebe servu ještě v hale sportovního domu, zajedu do
jedné z kabinek, samozřejmě si vyberu uzavíratelnou
zevnitř, a bleskově se převleču zpátky do dţínsů. Spě-
chám jako blázen, co kdyby mě někdo vyhledal...?
Třeba Míša nebo holky nebo... nebo nevím! Nedám
jim šanci, protoţe rekord, který v převlékání trhnu, se
jen tak někomu nepovede!
Zamířím rovnou domů, jelikoţ nemám nejmenší chuť
poflakovat se po městě, natoţ snad poblíţ stadionu!
Dlabu i na Mísu, od které mi vzápětí přijde esemeska,
kam jsem zmizela, prý mě tělocvikář shání a pěkně

53
pění! Dlabu na oba. Nevrátila bych se tam, ani kdyby
mě to stálo neomluvené hodiny, natoţ v situaci, kdy je
vysvědčení dávno napsané.
Mám vztek na učitele, ţe mě do reprezentace nomi-
noval, na Míšu, která neudrţela dveře kabiny, na sebe,
ţe jsem takové tele... a hlavně na toho prevíta Filipa,
co zkazil to, na co jsem se tolik let těšila!!! A ještě se
drze bavil na můj účet na doskočišti. No to uţ je na
jednu sedmnáctiletou a těţce zmatenou holku fakt
moc!!!
Poslední školní den je nejkratší z celého týdne, přesto
pro jistotu hned před zvoněním svoje drahé spoluţačky
upozorním: „Pokud nechcete přijít o kámošku a mám
se s vámi bavit i ve třeťáku, včerejší sportovky jsou
tabu, jasný?!"
„Nezajímá tě, kdo vyhrál?" baví se Petra.
„Ani kolik jsi skočila...?" dodá Karolína.
Můj sveřepý výraz je rozesměje tím víc, nicméně
přestanou si mě dobírat. No, moţná spíš proto, ţe do
třídy nakráčí učitelka s paklíkem obávaných dokumen-
tů v podpaţí, a ne proto, ţe by se mnou ty potvory tak
soucítily!
Známky na vysvědčení ničím nepřekvapí ani v dob-
rém, ani špatném, věděla jsem je předem, v jednotlivých
předmětech nám je profesoři říkali, adepty s nerozhod-
nými výsledky přezkušovali. Vyznamenání má ve třídě
pouze šest lidí, mezi kterými ovšem nejsem.

54
 „Pak kdo je tady šprt," prohodím směrem k Petře, jeţ
mezi vyvolené patří. „Nechápu, z čeho ses učila, kdyţ
ty tvoje kníţky vypadaly nepouţitě."
„Vţdyť jsem ti to uţ vysvětlila," baví se spoluţačka.
„Jsem prostě geniální, věř tomu. Tady máš důkaz."
„Kaţdej je geniální jinak," usoudí Karolína. „Třeba
tvůj skok do dálky, Májo, byl naprosto geniální...!"
Nadechnu se, abych jí vynadala, nicméně kdyţ vidím
jejich pobavené obličeje a představím si, jak to celé
muselo být komické, stát se to třeba Kaje, taky bych se
smíchy lámala v pase, prostě se neudrţím a rozřehtám
se s nimi. I kdyţ došlo k velké potupě a silně jsem si
na sportovním kolbišti pošramotila svoje sebevědomí,
takhle zpětně se musím smát, aţ si rozmaţu nalíčené
oči. Tohle téma nám vydrţí ještě dobrou půlhodinu,
kterou trávíme před školou, jak se najednou nějak
nemůţeme rozloučit.
Teprve kdyţ se od nás holky odpojí, zůstaneme
v kontaktu díky mobilům celé prázdniny, ţádný strach,
Mísa mě doprovodí k lékařce, kam sejdu pozeptat na
výsledek bakteriálního testu. Míšina úloha instruktorky
ji o vyloţeně ohavný záţitek výtěru ušetřila, zase má
výhodu! Moje úloha v kuchyni tábora však vyšetření
vyţadovala a jelikoţ dopadlo negativně, mému odjezdu
na Vysokou nic nebrání. Tedy, relativně nic... Přesto se
nějak nedokáţu těšit.
„Co blbneš?" domlouvá mi. „Potřebuješ změnit

55
vzduch. Přijdeš na jiný myšlenky, uvidíš. Jsi zdravá, to je
hlavní, no a s tím ostatním v téhle chvíli nic nenaděláš, to
zjistíš aţ za měsíc, nebo kdy to máš dostat?"
„Těsně po táboře."
„Tak vidíš. Do té doby tyhle obavy zaţehl Na táboře
bude fajn. Víš, koho jsem včera zahlídla na stadionu?
Kubu i Pippa. Bohuţel jsem s nimi nemluvila, ale uţ
zítra..." Slastný výraz v její tváři mluví za vše.
Je to pěkně nespravedlivé! Jeden pitoměj mejdan,
jeden jedinej úlet... A mám tak odlišné starosti neţ
ona!!
„Taky jsem tam někoho zahlédla," ušklíbnu se. „Fi-
lipa."
„Coţe?! Fakt? Mluvilas s ním?"
„Ne!"
„No jo, tys nemluvila s nikým. Zmizela jsi rychlostí
namydlenýho blesku!" chichotá se. „A kde jsi ho vi-
děla?"
„Všimla jsem si ho mezi diváky. Jen letmo."
„Bodejť, kdyţ jsi vyletěla jak náboj z brokovnice! Ško-
da, mohly jsme si na něho po závodech počíhat a dát
mu to pěkně seţrat, říct mu, co si o něm myslíme...
Nezajdeme za ním dnes?" navrhne v bojovné náladě.
„Díky, nechci," otřesu se odporem.
„Dneska máš poslední šanci," namítne. „Zítra odje-
deme na tábor a za čtrnáct dní uţ bude tahle historie
moc stará."

56
 „Pokud mi nezůstanou následky..."
„No vidíš! Proto bychom tam měly jít dnes."
„Po tom, jak jsem se včera znemoţnila? Nikdy!"
„Já tě nechápu," oznámí mi kamarádka. „Proč máš
mindrák z toho, jestli ses před ním znemoţnila nebo
ne? Je to sprostej uboţák, kterej zneuţil situace, kdy
jsi byla mimo! Stydět by se měl on a za něco mnohem
horšího neţ trapas na stadionu! Copak ti záleţí na tom,
co si o tobě takovej šupák pomyslí?"
Neurčitě trhnu rameny. Já vím, ţe by mi na tom ne-
mělo v nejmenším záleţet, jenţe... Asi po sté si vybavím
frajera, jak se zájmem vstane a nakloní se dopředu, aby
o nic nepřišel. Ačkoli jsem ho spatřila na pár prchavých
chvilek, jeho tvář mě strašila celou noc! Připadá mi,
ţe se v té chvíli musel zastavit čas, asi jako při záběru
kamerou, kdyţ člověk natáčí okolí a cvak, něco určitého
se rozhodne vyfotit, obraz se na chviličku zastaví. Nej-
zajímavější je, ţe si jeho fotku dokáţu vyvolat kdykoli
a do nejmenších detailů! Ačkoli byl ode mě poměrně
vzdálený, vybavím si i maličkou bílou fajfku Niké na
jeho černém tričku.
Je to sloţitější, neţ se Míša domnívá - a já jí to neu-
mím vysvětlit. Moţná ani sobě, coţ je ještě horší!
„Myslíš, ţe si mám koupit těhotenský test?"
„Zkusit to můţeš," usoudí, „ale asi je moc brzy."
Nakonec si ho skutečně koupím, dá mi to dost přemá-
hání a musím se hodně dlouho odhodlávat, neţ o něj

57
v lékárně poţádám, zrudnutí se při tom neubráním,
jsem měkká!, nicméně nic nového se nedozvím. Ráda
bych věřila tomu, ţe kdyţ se papírek nevybarvil, je to
proto, ţe těhotná nejsem, neţ proto, ţe se to čtyři dny
po styku nepozná.
Škoda vyhozených peněz! Mohla jsem si o to víc vzít
na tábor, na který se vlastně vůbec netěším.
„Cos tam dělala tak dlouho?" nechápe mamka, kdyţ
konečně vylezu z koupelny.
Likvidovala důkazy, co asi jiného! Nahlas zvolím jinou
taktiku: „Bolí mě břicho."
„Vezmi si ţivočišné uhlí," poradí mi. „Přibal si ho i na
tábor, nikdy nevíš, kdy se ti hodí. Kuchařku s průjmem
tam nemůţou potřebovat."
„To bude dobrý," zahučím neochotně.
„Já to stejně nechápu," prohlásí táta.
„Co?" zeptám se podezíravě, jelikoţ netuším, kam
míří.
„Doma po sobě neuklidíš hrníček od snídaně a jako
program na prázdniny si vybereš mytí nádobí pro celý
tábor!"
„Přeháníš," odvětím bojovně. „Vţdyť vařím a uklí-
zím a -"
„A co je tohle?" ukáţe tatík na stůl plný drobtů od
snídaně, vedle stolu se dokonce povaluje i pár vysypa-
ných cornflaků, hrnky upatlané od kakaa...
„Spěchala jsem," pohodím rameny. „Ale jestli sis

58
všiml, otče, krom mého hrníčku tam jsou ještě další
dva."
„Však já neříkám, ţe jsi bordelář jenom ty," hájí se.
„Jenţe jen ty sis vybrala uklízení po cizích haran-
tech," vysměje se mi Kačka, která zítra také odjíţdí
na tábor, leč na tábor pořádaný jezdeckým oddílem,
kam léta chodí, zatímco Robert zvolil brigádu u táty
ve firmě. Má se hrabat v počítačích doma zadarmo,
anebo tam za peníze, ţe!
„No tak budeš kydat hnůj a utírat zadky koním
a ještě za to zaplatíš, kdeţto mně zaplatí oni," ušklíb-
nu se na ni.
„Je to můj koníček," ujistí mě. „Netušila jsem, ţe tvým
snem je umývat latríny a připečený hrnce."
„Nechtě ji," zastane se mě mamka. „Je dobře, ţe si
chce vydělat nějaké vlastní peníze, vyzkoušet, co je to
práce."
„Ale tak blbá práce...!" odfrkne Kačka opovrţlivě.
„Blbá seš leda ty!" vrátím jí to a naši nás opět musí
mírnit, jinak bychom se pohádaly i před nimi. To uţ
konečně dorazí ze školy i Robert, tudíţ se pozornost
přenese na něj.
„Ty to chceš poslední den ztrhat, či co?" směje se táta,
jelikoţ Robík je známý svou nechutí chodit do školy.
Zatímco Kačena je studentkou gymnázia s cílem stát
se zvěrolékařkou, Robo ţákem osmé třídy, aby měl na
rozhodování, jakou přípravu na budoucí povolání si

59
vybrat, víc času. Ale zase rozumí počítačům, to se musí
nechat. „Tak ukaţ svou výplatní pásku..."
Brácha zašátrá v kapse bermud a vytáhne zmuchlaný
doklad.
„Nemohl sis vzít desky?" rozčiluje se mamka.
„Nemohl," ujistí ji nevzrušeně a já se mu vůbec
nedivím. S deskami bych pro výzo nešla ani za zlaté
prasátko!
„Podívej, jak to vypadá... Ty máš z němčiny troj-
ku?!" všimne si mamka něčeho důleţitějšího neţ
oslích uší.
Robo nechápe její údiv: „Měl jsem ji i v pololetí."
„No dobře, ale nedávno jsi přece říkal, ţe jsi pololetní
písemku napsal nejlépe ze třídy, ne?"
Tohle mě zaujme. „Tys byl nejlepší?"
„Mezi nejlepšími," ujistí mě.
„Co to znamená, mezi nejlepšími?"
„No napsal jsem to nejlíp, co asi!"
„Nejlíp ze všech, jo?" pochybuji nevěřícně.
„Skoro nejlíp. No, úplně nejlepší byla jedna holka,
Denisa, tu znáš, mami, ta je naprosto nemoţná, pořád
se jen šprtá a to dokonce i předměty, který vůbec ne-
musí..."
„Počkej, počkej," zarazí mamka příval jeho slov. „Tak
kdo byl nejlepší? Ty, nebo Denisa?"
„Denisa. A ta měla dvě minus."
Obě s Kačkou vybuchneme smíchy, táta má také co

60
dělat, aby se udrţel, jen mamka lapá po dechu. „Ale
říkal jsi -"
„Vţdyť jo," pokrčí rameny. „Denisa byla nejlepší,
dostala dvě minus, a pak byly ještě tři trojky, mezi
těmi jsem byl já, no a ostatní uţ měli jen čtyřky
a pětky."
„Aha," pochopí mamka konečně celý propletenec.
Být nejlepší neznamená mít jedničky, ţe!
Brácha je diplomat a někdy je s ním i legrace, ovšem
jen někdy. Stejně tak Kačka. Do večera se pohádáme
ještě třikrát, jednou o krosnu na záda, kterou nutně
potřebuji já, ne ten drzoun, kterého doveze taťka aţ na
místo, a podruhé kvůli věcem. Kdyţ při balení objevím,
ţe má u sebe ve skříni další dvě moje trička, neznám
bratra. Tedy sestru. Samozřejmě nakonec dostanu vyna-
dáno od našich já, coby nejstarší bych měla mít rozum,
coţ povaţuji za vyloţenou nespravedlnost a protestně
se zavřu na balkon s výkřikem, ať si Káča seţere třeba
všechny moje hadry!
Vydrţím tam aţ do večera a na Míšiny naţhavené
esemesky, ve kterých mi sděluje, kterak se nemůţe zí-
třka dočkat, vůbec neodepisuji. Všechno se proti mně
spiklo, fakt!
Včetně mamky, která mě přijde se začínajícím sou-
mrakem navštívit. Nejdřív si jen tak přisedne a libuje si,
jaký je dnes pěkný vzduch a kdesi cosi, neodpovídám
a jsem ve střehu, protoţe je mi jasné, ţe tohle není

61
pravý důvod návštěvy. No samozřejmě, netrvá dlouho
a vyrukuje s ním: „Mariano, proč se pořád s Kačkou
hádáš? Copak je to nutné? Vţdyť jste sestry!"
„Právě...!"
„Ale no tak," konejší mě. „Můţete být rády, ţe jed-
na druhou máte. I Robču. Uvidíš, jak to v dospělosti
oceníte."
„No jejda, uţ se těším."
„Já nevím, proč si nemůţete oblečení půjčovat. Jste
stejně velké, měly byste tím pádem dvojnásob věcí
a mohly obě chodit do školy pokaţdé v něčem no-
vém, ne? Vţdycky jsem si myslela, zeje lepší koupit
kaţdé jiné tričko neţ dvě stejná, ale jak vidím, je to
nutnost."
„Mně je to fuk. Klidně ať si ta trička nechá, já uţ je
stejně nebudu potřebovat."
„Na táboře? Do lesa jich je škoda, to máš prav-
du..."
Vzdychnu. Moţná budu místo elastických triček nosit
velikost XXL pro budoucí maminy...!
„Ale u koní taky," pokračuje mamka v samomluvě.
„Dávej na sebe na táboře pozor, Mariano."
„Neboj, neutopím se, ani v lese nezabloudím," za-
ironizuji.
„Takhle jsem to nemyslela," pousměje se.
„A jak?"
„Určitě tam bude spousta zajímavých kluků," převe-

62
ze mne. „Tak abys jim nenalítla. Prázdniny jsou jako
stvořené pro letní lásky, holka rychle vzplane, kluk toho
vyuţije... A můţe z toho být malér na celý ţivot, nejen
na prázdniny!"
Zpozorním: „Jako... abych do toho nevlítla?"
„Ano," přikývne.
„A kdyby se to stalo, mami? Co byste dělali?"
„No, nadšení bychom z toho rozhodně nebyli,"
zasměje se.
„Mluvím váţně. Zabili byste mě?"
„Prosím tě," podiví se, „co to plácáš? Nikdo by tě
nezabil ani nevyhodil."
„Tak co byste tedy dělali?"
„Museli bychom to nějak řešit," usoudí. „Slib mi,
ţe kdybys měla nějaké problémy, vţdycky s nimi za
mnou přijdeš a neuděláš nic neuváţeného! Všechno se dá
vyřešit, to si pamatuj. Lepší je ale takovým situacím
předejít, to je jasné. Panenství si uchovej pro někoho,
kdo si ho zaslouţí a kdo to ocení. A to rozhodně nebude
kluk, kterého znáš pár dní na táboře."
Nebo kterého neznám vůbec, doplním ji v duchu
hořce. Nahlas však řeknu: „Zaslouţí, ocení! Mami, kde
ţiješ..."
„Na zemi," ujistí mě. „Vţdyť jsi to psala i v té povídce,
dokud kluka pořádně nepoznáš, nebudeš si jistá, ţe tě
miluje a nebudete spolu pár měsíců chodit, nestojí ti
za to."

63
 „To byly kecy!"
„Prosím?" uţasne. „Jaké kecy?!"
„V té povídce...," odfrknu. „Protoţe to tak nefun-
guje."
„Samozřejmě ţe to tak funguje," domlouvá mi.
„Pamatuj si, na všechno ale musí být dva a oba musí
mít tu správnou vůli. Funguje to jen v případě, kdyţ
s někým chodíš a máte se oba moc rádi. Aby to mohlo
fungovat, musí v tom být láska. A na tu se vyplatí po-
čkat, Mariano."
Hm, fajn. Akorát trochu pozdě.

64
 4. FŮRA NOVÝCH
(NE)PŘÁTEL

Mamka nejspíš domluvila i Kačeně, protoţe ségra

je od rána nezvykle přívětivá. Moţná ji bere loučení,
jelikoţ těsně před tím, neţ ji táta odveze, mi podá svůj
nejmilejší amulet, plyšového mimozemšťana Alfa.
„Pro štěstí," nabídne mi.
Dost mě tím zaskočí, normálně nedá bez Alfa ránu,
tahá ho v batohu denně do školy! „No... díky."
„Není zač," pokrčí bohémsky rameny.
„Kačko...? Jestli chceš půjčit na tábor to tričko s Darth
Vaderem, co mi furt kradeš, můţeš si ho vzít."
„Váţně?" pookřeje a uţ se hrne do mé skříně.
„Díky!"
Naši by z nás měli radost, kdyby se u toho nachomýtli.
Jejich výchovné působení sklízí plody, se ségrou vrkáme
jako dvě hrdličky, kam to zapsat!
Jenţe pak Káča rozevře zip své velké cestovní tašky, aby
si do ní tričko ještě přicpala - a já si všimnu svojí červe-
né mikiny s černými pruhy sešité jakoby ze dvou kusů
oblečení, tílka na ramínka a mikiny s velkým výstřihem

65
- a v tu ránu je po vzácném klidu a míru. Mikinu jí z bá-
glu vyrvu a k tričku s temnou postavou černého rytíře
Hvězdných válek jí na cestu přidám pár facek, přičemţ
se dozvím, ţe jsem hnusná lakomá sobecká kráva, pro
kterou je tak pěkné mikiny škoda. Inu, vše při starém!
S Robčou se rozloučím jednoduše: „Tak čau, brácho."
Ani nezvedne hlavu od obrazovky monitoru.
„Čau."
S rodiči je to také jednoduché. Mamka je v práci,
nemohla se kvůli našim odjezdům na prázdniny
v kanceláři uvolnit, tudíţ jí těsně před odchodem na
vlak zavolám, abych si vyslechla další rady do ţivota,
tentokrát se dostaneme i na utopení v rybníce a ne-
bezpečí klíšťové encefalitidy, a tátovi jsem dala pusu,
uţ kdyţ vezl pryč Kačku. Věnoval mi za ni sponzorský
dar ve výši dvou stokorun.
Super, hned je odjezd na prázdniny o něco málo ve-
selejší. Ačkoli, rozhodne ne tak veselý, jako ten Míšin!
Kámoška uţ na mě s plnou polní, batoh je větší neţ
ona sama, čeká na vlakovém nádraţí, kde nervózně
přešlapuje u pokladny a nadšeně na mě mává, to abych
ji náhodou nepřehlédla.
„Pohni! Nebo nám to ujede! Kde seš takovou dobu?!
Já uţ tady trnu, nemohla jsem ani dospat, dopoledne
se vleklo..."
„Zklidni hormon," konejším ji, protoţe její povykování
budí neţádoucí pozornost jiných lidí, především trampů,

66
kterými se to po nádraţí jen hemţí. „Do odjezdu zbývá
půl hodiny, nechápu, proč tady trapčíš tak brzy."
„Lepší dřív neţ později," ujistí mě. „Kdyby nám
ujel...!"
„No jasně, to bychom musely jet tím vlakem ve tři,
nebo v půl páté, případně v sedm..."
„Ty se netěšíš?" podivuje se mému leţérnímu pří-
stupu.
Pokrčím rameny. Je rozdíl jet na tábor s vidinou čtr-
nácti dní strávených v přítomnosti kluka, do kterého je
blbá, anebo pouze přečkat dobu, neţ dostanu či nedo-
stanu menstruaci, dřinou v táborové kuchyni!
Koupím si jízdenku a abych projevila snahu bavit se,
podotknu: „Víš, jak vypadáš zezadu, Míso?"
S úlekem zkontroluje, co je na jejích šortkách v nepo-
řádku, teprve kdyţ nic neobjeví, otáţe se: „Jak?"
„Jako ranec s noţičkama."
„Ty!" oţene se po mně. Pak ztiší hlas: „Sleduj, tamhle
ten čundrák je krásnej, ţe? Ten s tou kytarou..."
Při pohledu na něj mě píchne ve slabinách. Také má
dredy, i kdyţ proti Filipovi světlejší.
„Vypadá jak ten tvůj?" uvědomí si.
Zavrtím hlavou. „Filip je hezčí."
„No no no," zasměje se pobaveně. „Nezamilovala
ses...?"
„Do něj?!" vyletím dotčeně. „Ani náhodou!!"
Moje reakce byla zbytečně přehnaná, chovám se

67
poněkud zbrkle. Míša si mě víc nevšímá, dál okukuje
trampy, a kdyţ se na ni ten s kytarou usměje, je na
vrcholu blaha. Mne mnohem víc zaujme pohled na
dívku jen o něco málo starší neţ jsme my. Letní šaty jí
vydouvá zhruba osmiměsíční bříško, v tomhle vedru
má co nosit, vypadá dost zdrchaně, rukou si neustále
ten svůj balon přidrţuje.
„Kam pořád civíš?" nechápe Míša.
„Takhle dopadnu," kývnu bradou na těhotnou dívku.
Kamarádka si ji změří od hlavy aţ k patě, načeţ mě
rychle utěšuje: „Třeba ne. Kdyby si nedával pozor, nabou-
ral by i tu svou modelku, ne? Je vidět, ţe to umí.
„Anebo s ní si pozor dává, případně Vanda má s nej-
větší pravděpodobností antikoncepci, zatímco se mnou
si jen uţil!"
„Jsi moc pesimistická," namítne.
Kdo by na mém místě nebyl, ţe! Kdybych jen tušila,
co mi oslava sedmnáctin přinese za trápení a starosti,
nevystrčila bych z domu ani nos!! Je zvláštní, ţe se mi
paměť nevrátila ani dodatečně, sobotní večer a přede-
vším noc zůstávají aţ na pár výjimek zahaleny v tem-
ném plášti nevědomí.
K těhotné dívce přistoupí vysoký tmavovlasý kluk,
obejme ji kolem ramen, ona k němu zvedne oči a jejich
rty se spojí ve vzájemném polibku. Odvrátím se. Aha,
tak změna. Pokud dopadnu jako ona, rozhodně bez té
sladké tečky na závěr!

68
 Pak uţ se z hlášení dozvíme, ţe vlak, na který čekáme,
právě přidrkotal na třetí nástupiště, tudíţ se i s bágly
nalodíme a následující hodinu a půl strávíme ve stoje
na jedné noze a ještě ne vlastní v přeplněné uličce jed-
noho z vozů. Nápad jet zrovinka tímhle vlakem mělo
bohuţel víc lidí! V tom horku jde vyloţeně o zabíračku,
nemůţeme se s Mísou ani bavit. No, vlastně mi to tak
vyhovuje.
Na nádraţíčku čítajícím jeden domeček, kde nejspíš
bydlí pan výpravčí, vystoupíme celé uvařené. Nejde
o ţádnou turistickou základnu, krom nás z vagónu
vyleze babka s taškou na kolečkách a rodinka v cyk-
listických úborech, jimţ z nákladního vagónu vyloţí
kola. Neţ se s Mísou rozkoukáme, babča si to drandí
cestičkou v polích směrem, v němţ tuším vesnici, spor-
tovně zaloţená rodina odfrčí na svých vyšperkovaných
bicyklech po asfaltce.
„Tady dávají lišky dobrou noc," podotknu a podezí-
ravě se zeptám: „Trefíš vůbec do tábora? Jak je vlastně
daleko...?"
„V pohodě," utěšuje mne. „Vysoká leţí kousek od
tratě, v noci slýcháme houkání vlaku..."
„Ale na zastávku je to zkratkou přes les dvě hodiny,
co?"
„Tolik ne," baví se. „To ujdeš. A pak, třeba nám cestou
zastaví někdo z vedoucích, dneska se sjedou všichni."
Odevzdaně hodím krosnu na záda a vydám se za

69
Míšiným batohem, pod nímţ krátké noţičky jenom
kmitají. Vedoucí i všichni instruktoři se sice na tábor
musí dostavit den předem, o tom nepochybuji, ovšem
v jinou dobu, neţ kdy se tam plahočíme my dvě! Ka-
marádčin optimismus je nezdolný, ačkoli musí trpět víc
neţ já, je menší a bágl má větší i těţší, vydrţí mlít celou
cestu, pusa sejí nezastaví!
„Uţ tam skoro jsme," ujišťuje mě co pět minut, tudíţ
jí to brzy přestanu věřit, a kdyţ se před námi asi po ho-
dině vysilujícího pochodu les rozestoupí a dopřeje nám
výhled na paseku s jednou zděnou budovou a spoustou
malých dřevěných chatiček rozestavěných v půlkruzích
před jejím čelem, připadám si skoro jako ve snách!
LETNÍ TÁBOR VYSOKÁ, hlásají písmena vyřezaná
do cedulky na pestrobarevném totemu střeţícím bránu
tábora.
„A jsme tu," oznámí mi nadšeně.
„Skoro jsem si myslela, ţe sis Vysokou vymyslela,"
svěřím se jí, leč ona to vezme za dobrý vtip a báječně
se baví. Na nádvoří tábora doslova doutíká, odhodí svůj
megabatoh vedle stoţáru na vlajku a peláší přímo do
dokořán otevřených dveří zděné budovy, v níţ správ-
ně tuším stan hlavního vedoucího plus moje budoucí
působiště - kuchyni s jídelnou.
Vejdu dovnitř teprve pár minut po ní, nejsem takový
nadšenec, a pak, na rozdíl od ní tu nikoho neznám...!
Tahle maličkost se záhy ukáţe zcela neškodnou, neţ

70
stačím vespolek pozdravit lidičky uvnitř, uţ se ke mně
hrne habán v zálesácké košili a se statsonem na hlavě.
„Ty jsi Maja?" informuje se pro formu a jakmile při-
kývnu, třese mi pravicí, div mi ji nevytrhne z ramenní-ho
kloubu. „Vítej mezi námi. Franta, vedoucí kuchyně,
přijede aţ zítra, Věra, kuchařka, taky. S vedoucími
a instruktory tě seznámí Míša, ta se tu dobře vyzná.
Bydlet můţeš s holkama v chatičce, předpokládám, ţe
o samostatnou komůrku tady v budově nestojíš, co?"
Nad ubytováním jsem vlastně nikdy nepřemýšlela, tak
nějak jsem brala samosebou, ţe budeme bydlet s Mísou.
„Ano... Totiţ ne. Tedy, jako ţe jo..."
Moje blekotání pány a slečny vedoucí pobaví, chlapík
v klobouku vypadá nerozhodně. „Tak jo, nebo ne?"
„Chci spát s Mísou," odvětím tedy srozumitelně. Ani
touhle odpovědí si moc nepolepším, protoţe jakýsi kluk
ihned smečuje: „Jste spolu tak daleko? Super! Můţu se
přidat? Dvě plus jeden, ideální kombinace..."
„To je Kryštof, vtipnej jako vţdycky," pomůţe mi
Míša z rozpaků. „Co matura, udělals jsi?"
„Máček," holedbá se bohatýrsky.
„No, aby to nebylo za šestnáct," tipuje Míša.
„Dovol?" ohradí se. „Za čtrnáct. Tak jsem dobrej..."
Ke smíchu se přidám také, ten kluk je fakt éro.
„Není důleţitý vyhrát a být nejlepší, ale zúčastnit se.
Ostatně, to je heslo celýho tábora, ne?" hájí se Kryš-
tof.

71
 Prvotní nejistota brzy pomine, seznámím se i s dal-
šími členy: Jardou, studentem tělovýchovné fakulty,
Pepanem i jeho ţenou Ivetou, také s Luckou, která
studuje pedák, a nakonec i se Simonou, která chodí
na gympl a jen o rok výše neţ my dvě.
„Kdo je ten poděs s kloboukem?" šeptnu Míše pro
úplnost.
Kámošce málem zaskočí. „Přece Michal! Hlavní
vedoucí."
„Fakt...?" Nechce se mi věřit, ţe by takovému týpkovi
mohl někdo svěřit na dva týdny svoje děti! První zdání
klame, Michal je sice cvok, ale správnej, vymýšlením
programu, zábavy i nejrůznějších legrácek doslova ţije.
Ostatně, nejen on. Z vyprávění se dovtípím, ţe jde o sta-
rou partu nadšenců, co se na zdejším táboře sjíţdí rok
co rok, někteří podobně jako Míša prostě jen přešli
z role táborníků na instruktory a instruktoři s věkem
povýšili na vedoucí!
„Nikde tu ale nevidím Kubu," oznámím Míše, kdyţ se
jdeme ubytovat do chatičky s číslem 21, která je aţ vzadu
u lesa. Je stejně maličká jako všechny ostatní, dole jsou
dvě postele, které uţ zabraly Simona s Luckou, stolek,
ţidle, skříňka, v sešikmeném podkroví, kam se leze po
jednoduchém ţelezném ţebříčku, pak další dvě lůţka.
„Do večera má času dost," mávne rukou. „Určitě
dorazí, včera mě o tom ujistil v esemesce. Je tu krásně,
viď?"

72
 „Trošku malý," usoudím, kdyţ vylezu do patra
a otevřu dokořán maličké okénko kryté síťkou proti
komárům. „Vy si tak aktivně píšete, jo? Nikdy ses ne-
zmínila..."
„Mám jeho číslo teprve od soboty, starej mobil ztra-
til," vysvětlí. „A já se ho ptala, jestli pojede vlakem...
Chápeš, myslela jsem, ţe by mohl zvolit stejnej vlak
jako my."
„A on?"
„Ţe pokud nenastanou komplikace a nepředvídaný
okolnosti, jako je zemětřesení, tornádo nebo došlej
benzin, přicpe se do auta k Pippovi a jeho holce, co tu
taky bude dělat instruktorku."
„Koukám, je to tu samej pár, co? Pepan s Ivetou jsou
dokonce manţelé, Pippo sem jezdí se svou dívkou, ty
chceš Kubu, Simona nespustila oči z Kryštofa..."
„A Michal balí Terezu," uchichtne se. „To je zdravot-
nice, ta přijede nejspíš aţ zítra i s malou. Je svobodná
matka. Ale jinak... ty dvojice jsou dost nejisté. Teda
krom Pepana a Ivety. Pippo tu sice vloni byl taky se
svou holkou, ale hned po táboře se s ní rozešel. Tohle je
nějaká nová, která se přihlásila dodatečně, říkal Kuba.
Prý na něj hrozně ţárlí a samotného by ho nepustila.
Bude asi dost ubohá."
„To víš, tolik holek tady," pokrčím pobaveně rame-
ny. Jsem zvědavá jak na Kubu, tak na Pippa i tu jeho
stíhačku!

73
 Dočkáme se jich teprve večer, kdyţ se sesedneme
kolem malého ohýnku poté, co kaţdý povečeřel
z vlastních zásob. Díky Míše znám záhy nejen vedoucí
a instruktory, ale i celý tábor včetně nejbliţšího okolí,
po kterém mě provedla, k různým místům připojila
spoustu veselých příhod z loňska, aţ jsem zalitovala,
proč jsem byla tak měkká a zvolila si kuchyni, nikoliv
přímý kontakt s dětmi v oddílech! Budoucí učitelka
by se dětí neměla bát, řekla bych...
„Uţ jedou," identifikuje hučení motoru Lucka. Zare-
gistruje jej z velké dálky, chvíli trvá, neţ se objeví mezi
stromy ţluté světlo reflektorů a na malé parkoviště za
hlavní budovou zaparkuje otřískaná škodovka, která
rozhodně pamatuje lepší časy. Připadá mi nějak pově-
domá, někde jsem tenhle střep uţ viděla...
Všeobecného vítání se neúčastním, vţdyť ty kluky
natoţ Pippovu dívku, vůbec neznám. S Kubou mě sice
Míša seznámila v Galaxii, ale nejsem si moc jistá, zda
bych ho poznala, potkat ho někde o samotě…
Ale ano, poznala! Uvědomím si to, jakmile se přihrne
blíţ k ohni a bez skrupulí zbaští Simoně jeden ze dvou
špekáčků, které si opékala. Dovedu si představit, jak
to Míšu musí štvát, jistě by se s ním sama chtěla dělit
o první poslední! On mne pozná také ihned.
„Čau,“ kývne na mě, kdyţ si mě u ohýnku všimne.
„Moje kamarádka Maja, bude v kuchyni, a tohle je
Pippo,“ ukáţe Míša na druhého kluka, jehoţ tvář se

74
vyloupne ze stínu a já ji spatřím v odlesku ohně. Srdce
mi poskočí aţ do krku!
„Ahoj,“ pozdraví mě Pippo a představí sebe i svou
dívku: „Já jsem Filip, tohle je Vanda... No ne...? To
jsi ty?!“
„Ne, to já nejsem," hlesnu vytočeně.
Vanda s vlasy spletenými v tlustý cop, který se vyjímá
v kontrastu s upnutou bílou mikinou, zavětří problém,
úsměv z její tváře zmizí, kdyţ se svého kluka mrazivě
zeptá. „Jak moc se znáte?"
„No, jen lehce," zazubí se. „Podle vidění. "
Teď na to kápl! Nápadně hezkou tvář kluka s tmnavým
krátkým jeţkem a uhrančivýma očima jsem uţ viděla,
navíc nedávno...! Frajer s ježkem nastartuje pekelný vůz,
jak kdosi podotkne. Nastoupím do té plechovky pěkně
neohrabaně, břinknu se čelem o střechu, což všem přijde
k smíchu. Abys mi to nerozbila, prohodí frája za volantem.
Sedím na klíně kluka na zadním sedadle, na nahém krku
mě lechtají jeho dredy. Líbáme se jako o život, jeho jazyk
proniká hluboko do mých úst. Nono, otočí se řidič, nechtě
si to na potom...
Vanda tomu nejspíš moc nevěří, přeměří si mě pěkně
podezíravě, ovšem to uţ ji Michal volá, aby je ubytoval
v chatce společně s Ivetou a Pepanem. Protoţe odkvačí
také Kuba, Míša je schopna vnímat i něco jiného neţ
jeho osobu, přisedne si ke mně a zeptá se: „Co se děje?
Vypadáš, jak kdybys potkala ducha..."

75
 „Skoro jo!" vyhrknu šeptem. „Tobě to nedošlo? Tohle
je ta Vanda, se kterou jsem mluvila před Filipovým
bytem! Pippo je Filip, chápeš??"
„Počkej, já se v tom nějak neorientuju," brzdí mě.
„Chceš říct, ţe se s tebou v sobotu vyspal Pippo?!"
„Ne!" namítnu, pobouřena její natvrdlostí. „Má dre-
dy?"
„Nemá, jasně," trhne rameny, „ale to sis mohla po-
motat."
„Ne, nepomotala. Jenom jsem jaksi pozapomněla, ţe
tenhle Pippo tam byl v sobotu taky a zavezl nás z Ga-
laxie rovnou k sobě domů. Nejspíš celou partu - bez
Vandy, která mě teď podezírá z bůhví čeho. Můj dredař
je Filipův kámoš."
„A nejspíš i Kubův," spočítá si jedna a jedna. „Kuba
tam přece čekal na Pippa a další lidi, ale musel to zabalit
ještě před jejich příchodech! Počkej, to přece znamená,
ţe Kuba i Pippo toho dredaře znají a tím pádem se jich
stačí zeptat na jméno i adresu toho hajzla a -"
„Nic takového!" zarazím rázně tok jejích myšlenek, aţ
se po nás Simona zvědavě otočí. Ztiším hlas: „Já se
nezeptám a tobě to zakazuju. Míso, přísahej, ţe se s nimi
o tom nebudeš bavit! Je to čistě moje věc, rozumíš?"
„Nic by na tom nebylo," přesvědčuje mne.
Jistě, krom toho, ţe bych se propadla hanbou! Bohatě
bude stačit, jestli si Filip pustí pusu na špacír před lidmi
v táboře a budu se moct jít zahrabat! Natoţ abych

76
přiznala, ţe mám po akci okno jak výkladní skříň.
„Přísahej: ani muk."
„No... dobře," souhlasí neochotně.
„Tys nevěděla, ţe se Pippo jmenuje Filip Ptáček?"
„Všichni mu říkají Pippo," hájí se. „To, ţe je Filip, jsem
tušila, ale nespojila si to. Víš, co běhá po světě Filipů?
Jeho příjmení jsem neslyšela nikdy, natoţ abych snad
věděla, kde přesně v Bakově bydlí."
„Dostalas mě do pěkně prekérní situace," vzdychnu.
„Tohle vědět, hodím se marod a na tábor nejedu! Budu
znemoţněná, jestli se to proflákne..."
„Nemyslím, ţe by to tihle kluci brali jako něco, kvůli
čemu se střílí," utěšuje mne. „A pak, proč by se bavili
zrovna o tobě? Nebuď schizofrenik, Májo."
„Proč? Třeba aţ se Vanda Filipa zeptá, jak to s tím
mejdanem bylo," odfrknu. „A to si piš, ţe se zeptá.
Tvářila se pěkně nakrknutě, kdyţ mě tu potkala."
„To je těţký. Na tak krásnýho kluka, jako je Pippo,
musí ţárlit. Je hezčí neţ Kuba, ale ten zase... je lepší,
no."
Zavrtím hlavou, řešit krásu těch dvou se mi za mák
nechce, tím spíš, ţe trojice dorazí zpátky k ohni a coby
zápisné přinesou láhev něčeho ostřejšího. Prý na se-
známení. Seznamovat se nijak zvlášť nemusí, nová je
spolu se mnou pouze Vanda, avšak ta se na rozdíl ode
mě do kolektivu vpraví tak rychle, jako kdyby jezdila na
Vysokou od první třídy! Hezké holky to mají v mnohém

77
lehčí, usoudím v duchu. Všichni kluci je hned berou
do party, natoţ kdyţ jsou jako Vanda - veselé, hlučné
a dokonce i vtipné.
„Co ty tam sedíš jak hříbeček?" všimne si mě Kryštof
a podá mi poloprázdnou láhev, která kolem mě sice
několikrát prošla, ale ani jednou jsem si z ní nepři-
hnula.
„Nechci, díky," odmítnu rychle.
„Proč ne?" podivuje se. „Víš přece, ţe alkohol podávaný
v malých dávkách neškodí v jakémkoli mnoţství, ne?"
„Tady ho na tebe moc nezbyde, neboj," utěšuje mě
Lucka. „Zavdej si, dokud teče."
„Opravdu nebudu," bráním se.
Filip se přestane o cosi přít s Pepanem, upře na mě přes
skomírající táborák oči a podotkne: „Dala ses na pokání,
či co? Ty přece abstinentka nejsi ani náhodou!"
Za jeho hlášku ho odměním varovným šklebem,
Vandině slídivému pohledu se obloukem vyhnu. Abych
se zbavila jejich zájmu, láhev přijmu a tvářím se, ţe si
z ní loknu.
„Moc jsi tomu nedala," všimne si Kryštof.
„Aspoň zbyde na nás, ukaţ," vysvobodí mě Kuba
a já mu štafetu mileráda předám. Teprve pak zvednu
oči. Filip si mě dávno nevšímá, zatímco Vandin výraz
je vyloţeně nepřátelský. Tohle bude tábor za všechny
prachy!! Těm dvěma se prostě musím vyhýbat a i tak
budu trnout, kdy se na mne něco provalí. Nejradši bych

78
se sbalila a švihala na vlak! Nejprve přemýšlím, jak to
zařídit, abych se mohla nenápadně odkrást do chatky,
coţ v kruhu kolem ohně, na který Michal přiloţí pár
polínek, aţ plamínky radostně poskočí do výše a ozáří
celé naše posezení, dost dobře nejde. Později, kdyţ si
Kryštof přinese kytaru a povídání prokládá hrou, by
to sice šlo, nicméně to uţ se mi jaksi... nechce. Sedí
se tam s nimi vlastně hrozně příjemně! Tedy, dokud
po mně nikdo nic nechce a nenutí mě konverzovat.
A to nenutí, tihle táboroví nadšenci si vystačí sami,
i tak mluví jeden před druhého, vzpomínají na loňské
příhody a plánují ty letošní. Podle jejich řečí je snad za
dva týdny nemohou všechny stihnout! Tábor Vysoká
je vedený ve sportovním duchu, děti, které se sem při-
jedou sportovně vyţít, se fakt vyřádí, ovšem čekají je
i jiné záţitky. Například dny s programem zaměřeným
v indiánském, pirátském či pravěkém duchu, jakési dob-
rodruţné výlety po okolí, noc v blízké jeskyni a asi tři
noční hry, z nich mě nejvíc zaujme ta nejstrašidelnější,
kterou svorně nazývají Andělé noci.
Opřu si hlavu o vysoké opěrátko hrubě sbitého křesla
z kůlů, zadívám se na nebe poseté hvězdami a s po-
ţitkem vdechnu vůni ohně. Kryštofův melodický alt,
kterým doprovází hru na kytaru, je působivý. Znovu
jim závidím. Nejen vedoucím, ale i dětem, které se zítra
slétnou, aby si ty své dva týdny uţily!
Moţná to tu nebude tak špatné, změním své hod-

79
nocení, kdyţ v půl jedné sezení rozpouštíme. Sprchy
s teplou vodou jsou v hlavní budově, popadneme s Mí-
šou ručníky a hygienické potřeby a pelášíme, abychom
tam byly první.
„Sakra, zapomněla jsem si v chatce kartáček na zuby,"
uvědomí si v ostrém elektrickém světle.
„Co není v hlavě, musí být víš kde," bavím se.
Zašklebí se na mě a odběhne, zůstanu v umývárně
sama. Ne však na dlouho, po dlaţdicích zaklapou
pantoflíčky a do mého zorného úhlu vejde Vanda. Tak
zrovna ta mi tu nechyběla...!
Všimnu si, ţe se také na okamţik zarazí, naše minu-
lé setkání bylo vyloţeně na kordy, rozešly jsme se ve
zlém, nicméně patří mezi ty, co řeší veškeré problémy
na rovinu.
„Proč jsi sem přijela?" zeptá se mě přísně.
Její otázka mě zaskočí, s pusou plnou zubní pasty
zahuhlám: „No, na brigádu."
„A proč zrovinka sem?"
„Protoţe sem jezdí Míša, kámoška, tak mi to domlu-
vila."
„A to ti mám věřit, jo?"
„Nenutím tě." Vyplivnu pěnu, vykloktám si, otřu ústa
ručníkem a dodám: „Jenom ti říkám, jak to je."
„Nějak se mi to nezdá," pochybuje podezíravě.
„Hele, s tvým klukem jsem nic neměla, jestli ti jde
o tohle."

80
 „Můţeš to odpřísáhnout?"
„Jo," pokrčím rameny s pobaveným úsměvem.
„Tak přísahej na svou smrt," pobídne mě.
Natáhnu ruku se dvěma prsty, leč v poslední chvíli se
zarazím. Jsem totiţ pověrčivá a i kdyţ vím, jaká je to
hloupost, tak váţnou přísahu nedostanu z pusy. To, ţe
jsem se probudila vedle dredaře, přece nemusí zname-
nat, ţe to byl právě on, kdo mě připravil o panenství!
Nebo ještě hůře - mohlo jich být víc, jak mám vědět,
jestli je Filip čistý?!
„No?" pobízí mě se svraštělým obočím.
„Je to blbost," namítnu. „Nejsme děti, abychom pří-
sahaly na holej pupek. Stačí, kdyţ ti to řeknu, ne?"
„Právě ţe nestačí!"
„V tom případě je to tvůj problém," odfrknu.
„Na Filipa zapomeň," zasyčí výhruţně, víc však hroz-
bu nerozvádí, jelikoţ se do koupelny přihrnou Míša
se Simonou. Před nimi Vanda mluvit nechce, a pak
uţ nemá příleţitost. No, ono je to vlastně jedno, jestli
poslouchat Vandiny výhrůţky, anebo Míšino horování
o Kubově jedinečnosti, kterým mě častuje celou dobu
před usnutím, kdy leţím a civím do tmy půdy, neţ mě
přemůţe spánek.

81
 5. BLÍZKÁ SETKÁNÍ
TŘETÍHO DRUHU

Rozběhnu se, zakopnu... letím... a padám. Kluk s dredy

se pohrdavě ušklíbne. Je mi jasné, co si myslí: blbá holka,
která nepřeskočí ani odrazovou desku! „Neodcházej, "
prosím ho. „Pořád tě hledám. Celé dny! Nejsem úplně
nemožná... " Asi mi nevěří, přesto si přisedne ke mně
na postel, hřiště v tu ránu zmizí, nejspíš nikdy žádné
nebylo, a pobídne mě: „Dokaž to, Mariano. " Jsem z toho
zmatená, jak mám něco takového dokazovat... ? Jeho tvář
je zblízka moc hezká, v koutcích úst mu pohrává úsměv.
Přiblížím se k němu a zlehýnka ho políbím. Pak podruhé,
můj jazyk si prorazí cestu do jeho úst, potřetí... „ Chci tě,
Dominiku..."
„Majo?"
„Copak to je malej důkaz?" zamumlám roztrpčeně.
Míša se mnou zacloumá důrazněji. „Majo! Vstávej!"
Posadím se, podrbu se ve vlasech a civě zírám na
kámošku. „To uţ je ráno... ?"
„Ty jsi boţí," směje se. „Skoro půl desáté. Jsi očeká-
vaná v kuchyni, dětičky se začínají sjíţdět."

82
 „Ach, boţe," vzdychnu v neblahém očekávání.
„Co se ti zdálo?" vyzvídá. „Usmívala ses jak měsíček
v úplňku... Komu jsi co chtěla dokazovat?"
„Nevzpomínám si, vyrušila jsi mě," obviním ji. Sice
kecám, nicméně ani nejlepší kamarádka nemusí vědět
všechno, vyvodila by z toho bůhví jaké závěry! „To uţ
se bude vařit pro ty smrady oběd i dneska?"
„Neváhej," směje se mi. „Pojď, představím tě Frantovi.
Je správnej, toho se bát nemusíš. Věra je na první pohled
baba metr, ale dá se s ní vyjít, uvidíš."
Míšiny informace ve mně zcela pohřbí pěkný dojem
ze snu, o chvíli později se krčím v kuchyni před slov-
ním průjmem rozšafné paní Věry, která se přede mě
postaví s rukama v bok: „Ty ses ta naše pomocnice?
No, nevypadáš zrovna k dílu, ukaţ, nemáš obě ruce
levý? To víš, holka, tady se musí pracovat, dá fušku
nakrmit tolik hla-dovejch krků. Dneska jim uděláme na
přivítanou kuřecí řízky s bramborem, popadni škrabku
a pusť se do toho, házej je do tady toho kotle... Jakţe se
to jmenuješ? Mariana? Jak ti říkaj, Marjána?"
„Ne!" zhrozím se. „Jsem Mariana. Maja."
„Dobře, Májo, tak se do toho pusť," pobídne mě a já
se posadím na stoličku k hromadě brambor. Připadám
si jak hrdina jednoho filmu - bylo to o trestancích...
Seznámení s velkým šéfem Frantou je také neformál-
ní.
„Dobrý den," kuňknu, kdyţ toho dvoumetrového

83
chlápka spatřím ve dveřích. Má práci s přejímkou zásob,
kývne na mě, vycení zuby zaţloutlé nikotinem a poli-
chotí mi: „Vítej na palubě, plavčíku. S takovou pěknou
holkou se to bude vařit jedna radost, ţe jo, Věruš?"
„No, to ještě uvidíme," podotkne vědma Věruš.
Kdyţ si vzpomenu na řeči, které jsem vţdycky doma
vedla kvůli oloupání brambor pro pětičlennou rodinu,
přehazovaly jsme si s Kačkou tenhle neoblíbený úkol
jako kaštan vytaţený z ohně, musím se skoro smát.
Nebo spíš plakat!
Znovu si vybavím ten sen. Jsem vůbec normální?!
Ten kluk mě zneuţil a já o něm sním jako o nějakém
princi, proboha!!
Po půl hodině škrábání cítím, jak se mi začíná dělat od
škrabky puchýř, po hodině uţ je celý podebraný. Přesto
se neodváţím ani muknout, trpím mlčky. Tohle jsou
galeje... Věry je všude plno, pomáhá Frantovi přebírat
zásoby od dodavatelů, co se u zadních dveří kuchyně
střídají, skládají maso do mrazáku a ostatní do chladné-
ho sklípku pod budovou. Otevřenými okny do kuchyně
prosakuje kakofonie všech těch prázdninových zvuků,
pokřikování, smích, pištění, povely vedoucích, kteří se
snaţí děti ubytovat tak, aby vyhověli jejich poţadav-
kům, se kterými kamarády chtějí sdílet chatu. Míšino
chichotání identifikuji neomylně. Vzdychnu a posunu
škrabku o maličko nad puchýř.
Na dlaţdicích kuchyně zapleskají podráţky bot. Ne-

84
věnuji jim pozornost, nejspíš Franta, Věra neudělá krok
mlčky. Do mého zorného úhlu však vstoupí Filip!
„Co je?!" vyhrknu a preventivně rudnu.
„Nic," zasměje se. „Kam ses v neděli ztratila?"
„Coţe? V neděli? Jo, ty myslíš..." Sklopím oči k hro-
madě slupek. „No, já... domů, kam asi."
„Pirát tě ráno všude hledal."
Nechápavě se na něho podívám. „Pirát...?"
Filip se rozřehtá nahlas. „Vy jste se v tom fofru nestihli
představit?"
Pokud je to moţné, zrudnu ještě víc. Pohodím hla-
vou.
„Nic ve zlým," hájí se. „Dost ho to štvalo."
„Jeho to štvalo?!" vyletím pobouřeně. „Toho parchan-
ta?!"
Směje se ještě víc. „Nač tak silná slova? V sobotu jste
byli jak novomanţelé na líbánkách a teď parchant?
Mimochodem, ten pozdrav na lampičce, no, dobrej
fór, akorát ţe ho tam objevila matka... Měl jsem co
vysvětlovat."
Vůbec netuším, o čem mluví!! Nahlas ale nepřiznám,
ţe mám v paměti co se týče sobotní noci bublinu va-
kua. Nejdříve se vydýchám, neţ ho ztišeným hlasem
poţádám: „Nemusíš o tom vykládat všem ostatním,
ţe ne?"
„Jak je ctěná libost," baví se. Pak si všimne hromady
brambor. „To všechno máš oškrábat...?"

85
 Trpce přikývnu.
„No těbůh," polituje mě. „Uţ si nikdy nebudu na sviště
stěţovat... A kdyţ, tak mi připomeň tohle. Zatím.'"
„Čau," rozloučím se s ním. Vůbec se Vandě nedivím,
ţe na něj ţárlí. Ten kluk je nejen hezkej, ale i docela
správnej!
S bramborami jsem přeháněla. Jakmile Věra dokon-
čí inventuru, přikvačí ke mně s druhou škrabkou a já
nestačím zírat, jak jí to lítá od rukou! Zajeden můj
brambor ona stihne tři!
„To víš, to je síla zvyku," ujistí mě. „Co to máš s tou
rukou? Boţe, dítě, udělat si puchejř při prvních pár
bramborách... Jdi si to umejt."
Poslechnu ji a ona mi inkriminované místo přelepí
náplastí. Hned se mi pracuje lepe! Tím spíš, kdyţ haldu
brambor zvládneme a Věra dodá: „Ono to půjde, neboj,
Májo. Jsi docela šikovná."
Za lichotku jí prominu i překřtění na včelku Máju!

S Mísou se setkám aţ po večeři, respektive poté, co

s Věrou a Frantou umyjeme haldy nádobí. Utírat se
naštěstí nemusí, talíře se strkají do drátěných stojanů
nastojato, okapou samy, stejně tak na příbory máme
podobné zařízení.
„Jaké to bylo?" vyzvídá, zatímco se v rychlosti přešlé-
ká na první táborák společný pro všechny oddíly.
„Co bys čekala? Nejdřív jsem oškrábala tunu bram-

86
bor, pak vydávala obědy, potom myla nádobí, načeţ
jsem tvarohovou pomazánkou matlala asi sto krajíců
chleba a kdyţ jsme s Věrou umyly nádobí od svačiny,
byl skoro čas chystat večeři... Chceš vidět ruce pracu-
jícího člověka?"
„Hm, máš je dobře zrasovaný," uzná.
„Řekla bych hnusně, ne dobře."
„Nechytej mě za slovíčko. Víš co, já jsem ti říkala,
ať se radši hlásíš na instruktorku. My s Luckou jsme
vyfasovaly Drsňačky, holky 11 - 12 let a v pohodě,
Lucka to s nimi umí a já se vezu, jsem jen instruktorka,
poskok," svěří se mi. „Voda v rybníce je jak kafe, byla
ses vykoupat?"
„Poslouchalas mě, co jsem ti předtím vyprávěla?"
„Myslela jsem, ţe se třeba našla chvilička... Tak asi
nenašla. To jsi prohloupila, je tu fakt suprový koupání.
No nic, já letím... Proč si leháš?! Pojď taky, přece ne-
budeš trávit večer v chajdě?"
„Mám toho aţ sem," ukáţu jí dvacet centimetrů nad
hlavu.
„To se poddá," slibuje ta optimistka. Víc mě nepře-
mlouvá, pádí za svým oddílem. Moţná spíš za Kubou,
na společném táboráku nemůţe chybět ani on, ani jeho
svěřenci, které má na starosti společně s Kryštofem.
Nijak jsem nepřeháněla, mám toho po celodenním
šaškování u dřezu po krk. Spíš nad krk. Asi hodinu
jen tak klidně odpočívám, pak se převleču do plavek,

87
přehodím přes sebe ručník a vyrazím k rybníku. Ještě
štěstí, ţe naše chatka stojí aţ vzadu, zatímco velké tá-
borové ohniště je vlevo od hlavní budovy. Nikdo mě
nevidí, nikdo mě neshání, nikomu nechybím. Ani té
Míše...
Rybník najdu lehce, na konci mýtiny mě čerstvě
udupaná cestička zavede aţ na břeh lesního rybníčku
s dlouhým dřevěným molem a několika přivázanými
lodičkami. Nikde ani ţiváčka, pokud nepočítám malé
bzučící bestie, které mají z mého příchodu radost.
Bodejť by ne, kdyţ jim přišla teplá večeře, ţe! Shodím
ručník na molo a schovám se před jejich nálety do vody.
Páááni... Je fakt nádherná! V nadcházejícím soumraku
báječně klidná jako vyleštěné zrcadlo, v němţ se odráţí
vysoké stromy podél břehů a také první hvězdy. Rá-
chám se dobře půl hodiny, pořádně si zaplavu, načeţ se
přidrţujíc mola jen tak plácám ve vodě, uţívám si
to. Pak se na molo posadím v tureckém posedu, za-
halena v ručníku, abych tak snáz ubránila svoje tělo
vystavené útokům komárů. S bradou opřenou o kolena
poslouchám ţabí zpěv a hlavou se mi táhnou všelijaké
myšlenky. Večer nabitý romantikou jako stvořený pro
tiché sezení u vody... ve dvou... Pirát tě ráno všude
hledal, říkal Filip. Proč mě hledal? Pokud tedy doo-
pravdy... Chtěl se mi omluvit? Nebo si to rozdat ještě
jednou?! Pirát. Hm, zvláštní přezdívka. V mém snu
jsem ho s naprostou samozřejmostí nazvala Domini-

88
kem, ačkoli se mi tohle jméno nijak zvlášť nelíbí, znám
mnohem hezčí! Pirát, Pirát... No jistě, Q4QAT je přece
Pirát! Jen jsem první tři písmenka nezvládla, sice jsem
mačkala správné klávesy, ale asi moc zbrkle, jelikoţ se
mi nepodařilo zastavit u toho správného.
Teprve kdyţ mě na molu roztřese chlad, nazuji plá-
cáky a krátkou vzdálenost lesem, na který mezitím
spadla noc, na mně, městské dítě, je tu zbytečně velká
tma, prolétnu jako střela aţ do chatky, kam si zajdu
pro hygienické potřeby, abych se nepozorovaně vkradla
do sprch a následně leţela ve svém spacáku a s očima
otevřenýma dokořán poslouchala zvuky od táboráku.
Na dnešek jsem se vyspala dost, nepodaří se mi usnout
do příchodu holek.
„Proč jsi za námi nepřišla?" diví se Míša, která si patr-
ně teprve nyní vzpomene, ţe má v táboře přítelkyni.
„Protoţe bych si tam připadala nepatřičně."
„Jak, nepatřičně?" nechápe.
„Jako ţe tam nepatřím," přeloţím.
„Ale proč, proboha?"
Protoţe jsem blbá, odvětím v duchu. Všechno jsem
to jednou jedinou nocí, kdy jsem se vyspala s úplně
cizím klukem, podělala. A nic mě neomlouvá, ţe si to
nepamatuji!!!

Budík na mobilu mi zapípá u ucha, aţ se leknu. S pu-

sou zíváním otevřenou dokořán, div si nevykloubím

89
sanici, se vypotácím z chatky, zatímco moje spolubydlící
ještě spokojeně spí. Další nespravedlnost... Neţ jim Mi-
chal odpíská budíček, neţ se umyjí a zacvičí si se svými
oddíly při rozcvičkách, my v kuchyni uţ musíme mít
uvařené dva kotle čaje a na několika obrovských tácech
chleby namazané tentokrát rybičkovou pomazánkou
s Lučinou. Věře ranní vstávání nevadí, ještě si vesele
a šíleně falešně, aţ mi to trhá uši, prozpěvuje. Dobrou
náladu jí vyloţeně závidím!
„V takhle krásným ránu mám chuť tančit na pasece
jako víla," svěří se mi a dál trylkuje o tom, ţe právě
teď odbila pátá. Pro mě je i sedm příliš brzy, nicmé-
ně představa víly Věřiny váhy i postavy, kterak ladně
hopsá na paloučku v průsvitných šatičkách z mlhy, mě
rozchechtá natolik, aţ se dokonale proberu a díky Věře
se mi rapidně zlepší nálada.
Na přípravu oběda je příliš brzy, to jen včera to bylo
tak hektické, protoţe se začalo vařit později, tudíţ jak-
mile opláchneme všechny hrníčky a talířky od snídaně,
vyrazím okukovat akci zvanou Vodnický trojboj. Spor-
tovní klání je vyloţeně mokrého charakteru, odehrává
se na rybníku a jak z pozice pozorovatele schovaného
za stromem zjistím, soutěţící musí uplavat určitý úsek,
přeručkovat po provaze nataţeném nad hladinou a do-
běhnout k molu, kde je start i cíl zároveň, a to vše v co
nejlepším čase. Jakmile někdo z lana spadne, musí se
vrátit a ručkovat znovu. Rachot, který se nese nad

90
rybníčkem, by probudil i mrtvého! Všichni mohutně
povzbuzují své favority, kteří se za ohlušujícího smíchu
plácají v mělké vodě rybníka. Nezůstanu na celý závod,
na to nemám čas, bohatě mi stačí sledovat vedoucí
a instruktory, kteří zadané úkoly předvedou dětem na
vlastní kůţi. Míša láme rekordy, určitě se snaţí před
Kubou předvést v co nejlepším světle, ovšem taková
Vanda nemá šanci lano zvládnout! Vykoupe se tolikrát,
aţ se nad ní vysmátý Michal ustrne a nechá ji vodou
probrodit. Ţe by Vanda nebyla dokonalá, jak se jeví na
první pohled...?
Tohle zjištění mě naladí, do kuchyně se vrátím
v mnohem optimističtějším duchu, tudíţ na máminu
esemesku, ve které vyzvídá, jak se mám, napíšu podle
pravdy: celkem fajn. Kdyţ uţ mám v ruce mobil, opra-
vím si v seznamu první tři písmena šifry Q4QAT na
PIRÁT. Sama nechápu, proč to vlastně dělám, beztak
je osmimístné číslo neúplné, a... a vůbec!
Balit půlky meruněk do kousků tvarohového těsta
není taková dřina jako škrábání brambor, dnešní vaře-
ní připomíná spíš hru na koulování. Po zhruba třiceti
knedlících získám ten správný grif a knedlíky se mi
v dlaních jen míhají. Pravda, na Frantu nemám, ten
můţe dělat dva knedlíky najednou, kaţdou rukou jeden
a ještě sypat z rukávu vtipy, většinou sprosté, aţ Věra při
krájení cibule do gulášové polévky slzí dvojnásob.
Ve chvíli, kdy okouzleně sleduji Frantu, kterak zručně

91
háţe do vroucí vody jeden knedlík za druhým, počíná
si jako ţonglér, nakoukne do kuchyně Michal.
„Veruš, zbydou tři dospělý porce navíc?"
„Myslím, ţe tak deset," ujistí ho. „Bude i na přidání."
„Perfektní," libuje si. „Aţ děti odejdou z jídelny, hoďte
mi tam tři obědy pro Anděle noci, ale v tichosti, děti je
nesmí vidět. Díky."
„Ţádnej problém," slíbí mu a hlavní vedoucí zase
odběhne.
„Pro koho?" zeptám se nechápavě. „Kdo to jsou ti
Andělé?"
„Pomocníci," vysvětlí mi Franta. „Děti budou mít
nejspíš v noci bojovku. Vloni na to Michal sehnal
nějaký kluky dole ve vsi, aby se do masek nepřevlíkali
vedoucí, to by děti poznaly, takhle je to věrohodnější,
kdyţ jsou vedoucí s nimi. Jenţe ti hoši jim to pěkně
zkomplikovali... Ten jeden se totiţ ztratil i s flaškou
rumu. Nebyli to místní, ale trampové, takţe se bojovka
změnila v hledání. Opil se jako Dán a kdyby nechrápal
nahlas, nejspíš by ho nenašli."
„To tedy byl anděl," řehtám se. „Leda anděl zkázy."
„Depak anděl," protestuje Věra. „Voţralý prase."
„Tak snad se Michal poučil a zajistil letos někoho
normálnějšího," směje se Franta, ale to uţ je čas lovit
knedlíky z kotle, coţ musí pěkně odsejpat, jinak by se
ty spodní rozvařily. Vypadáme při tom všichni tři jako
rybáři s podběráky! Námaha za to ale stojí, děti se oli-

92
zují aţ za ušima a nestačí si běhat pro přídavky, Věra
jen tak tak ţe uchrání tři porce, které naskládá na tác,
na druhý tři talíře s polévkou, a kdyţ jídelnu opustí
poslední táborník, poţádá mě, abych jí pomohla jídlo
odnést. Protoţe na mě zbyde odnos polévek, kráčím
přes chodbu a následně i jídelnu co noha nohu mine,
abych gulášovku nevybryndala, vypadalo by to blbě.
No, ona musí vypadat legračně i moje chůze, číšnice
by ze mě opravdu být nemohla! Ještě ani nesloţíme
svůj náklad na první stůl a Michal ty hladovce pota-
jmu přivede. Zvědavě zvednu oči, zajímá mě, kdo se
role nočních andělů zhostí, zda vybraní adepti budou
schopni zvládnou svou roli lépe neţ ti loňští, kdyţ mi
málem vypadne celý tác z ruky!
Dosud jsem se s výrazem hrklo ve mně setkávala pou-
ze v knihách a povaţovala jej za příliš kniţní a okřídle-
ný, nicméně teď to zaţiju v přímém přenosu - a vůbec
to není nic příjemného!! Jsou to také trampové, jak
mohu soudit z jejich oblečení, jeden s vlasy na ramena,
druhý s jeţkem a bradkou, třetí s dlouhými dredy, jeţ
má staţené gumičkou v culík...
Hrkne ve mně tak, aţ se obávám, ţe to musí slyšet
všichni přítomní. Krvavě zrudnu, dech se mi zastaví
a srdce nejspíš také. Fascinovaně zírám do tváře toho
zdredovaného.
Pirát mne pozná také a aniţ by se zdál být překvapený,
klidně mě pozdraví: „Ahoj, Mariano."

93
 Nejsem schopna poloţit tác na stůl, kdyby mi ho
Věra neuzmula z roztřesených rukou, asi bych za-
rostla do podlahy jídelny, natoţ abych se vzmohla na
odpověď! Jakmile mi je podnos odebrán, otočím se na
patě a vypálím z místnosti, jak kdybych nacvičovala
poţární poplach.
Zastavím se aţ u škopku s nádobím. Paneboţe, on
si klidně napochoduje aţ sem!!! Ahoj, Mariano... Co
čekal?! Ţe mu řeknu čau, jak se máš, hezky sis to před
týdnem uţil...?!
„Sou to taky trampové, to zase dopadne," soudí Věra.
Ani jsem si nevšimla, kdy se vrátila do kuchyně. Zato
ona si všímá: „Ty je znáš, Májo?"
„Jsou to Pippovi kámoši," hlesnu vyhýbavě.
„Co tam stojíš jak věţ v Pise? Vystydne ti voda."
Nádobí umyji naprosto bezmyšlenkovitě, ještě štěstí,
ţe uţ jde o naučené pohyby! Rozbiji při tom jen jeden
talíř.
„Ale no tak," dloubne do mě Věra povzbudivě. „Přece
nebudeš brečet! Kvůli tomu se nestřílí."
„Jenom to nesmíš dělat denně, páč to by děti do konce
pobytu neměly z čeho jíst," zavtipkuje Franta.
Mlčky posbírám střepy. Pořád lepší, kdyţ si ti dva
myslí, ţe jsem tak zdrchaná kvůli talíři! Pro ten brečet
nehodlám, i kdyby mi ho Michal strhl z platu.
K svačině děti dostanou kakao, rohlíky a trojúhelníč-
ky sýra, tudíţ je na její přípravu spousta času. Škoda,

94
zrovna mi to vůbec nevyhovuje! Musím se tedy vykrást
z budovy a jít se schovat někam jinam, kde mě nikdo
neobjeví!! Kulatý plácek před hlavní budovou a prvním
půlkruhem chatek zeje prázdnotou, všichni táborníci
po obědě povinně odpočívají. Protoţe polední klid tráví
na lůţkách i vedoucí, nemohu se vrátit do chatičky. Tam
bych se setkala s Mísou, která je jistě o příchodu těch
tří zpravená a určitě by mě nutila jít za Pirátem, abych
si to s ním vyříkala z očí do očí. Sice jsem to původně
chtěla, proto jsem přece dredaře hledala, ovšem to jsem
ještě netušila, jak moc bude těţké hojen potkat, podívat
se mu do očí!!! A promluvit s ním? Šílenost!! Nedostala
bych ze sebe hlásku!
Obejdu chatičky venkovním půlkruhem, kde se dá
schovat před případnými zvědavými zraky v křovinách,
a menší oklikou lesem zamířím k rybníku. Moje před-
stavy, kterak si pěkně v klidu sednu do stínu stromů
někam do závětří, odkud mohu vidět, ale nebudu vidě-
na, vezmou za své ještě dřív, neţ se k rybníku dostanu
- někdo se tu koupe! Protoţe tuším, kdo, opatrně se
připlíţím vodní hladině na dohled, kryji se za tlustý
kmen borovice a nenápadně vyjuknu, abych se pře-
svědčila. Ten zarostlý odhodí vlasy z očí a s poţitkem se
znovu potopí, aby se záhy vynořil a kámošovi s bradkou
oznámil: „To je paráda..."
Piráta nikde ve vodě ani na břehu, kam dohlédnu,
nevidím, přesto se nehodlám zdrţovat v jejich blízkosti

95
déle neţ je bezpodmínečně nutné. Určitě tam někde
také je, museli vyuţít koupání v poledním klidu, jinak
se sem aţ do večera nedostanou, budou tu děti, horké
počasí ke koupání přímo vybízí. Odejdi zavčas, pobí-
zím se, vypadni, fofrem... Přesto stále stojím a natahuji
krk, abych ho aspoň na chviličku zahlédla... Sama se
té myšlenky zhrozím. Nejsem normální!
Tohle zjištění mě probere, otočím se - a stojím Pirá-
tovi tváří v tvář!! Jeho kumpáni dělají ve vodě takový
rachot, ţe jsem Pirátovy kroky zcela přeslechla. Musel
se plíţit jako indiánský stopař! Jelikoţ je oblečený
v tričku a starých dţínách ustřiţených pod koleny,
všechny dredy dokonale suché, dojde mi, co v houští
dělal. Totéţ co já!!!
Znovu prudce zrudnu. „Špehuješ mě?!"
„Moţná," pokrčí pobaveně rameny. „Ale zase si tolik
nefandi, mohlo by ti to stoupnout do hlavy."
Stojí přímo přede mnou, obejdu ho tedy zleva
a rychlou chůzí se vydám k táboru. Dohoní mě po
pár krocích.
„Co po mně ještě chceš?!" vypálím na něho prudce.
„Trochu chladný přivítání," zasměje se.
„A cos čekal?!"
„No, ţe to bude tak ţhavý jak v sobotu," mrkne na
mě pobaveně, čímţ si to u mě rozlije ještě víc.
„Víš, co seš?!" otáţu se ho divoce. „Gauner!"
Ušklíbne se. „Ale! Čím jsem si to zaslouţil?"

96
 „Ty se ještě ptáš?! Opít nebo zdrogovat holku, aby
byla po vůli, můţe jenom gauner a křivák!"
Úsměv z jeho tváře zmizí. „No počkej, počkej! To si
pleteš pojmy s dojmy, princezno. Tys uţ tak byla!"
„Lţeš!"
„Jestli do tebe něco napumpoval ten blbeček, to
fakt nevím, ale já uţ jsem tě po něm podědil takhle
rozjetou."
„O kom mluvíš?!"
„O debilovi s vyholenou hlavou. Copak si nevylo-
mínáš?"
Se mnou se přece musíš napít, strká mi Honza sklenici
čehosi červeného. Chutná to pěkně podivné, brr. Na tvoje
krásný sladký sedmnáctiny... Pak mě k sobě pevně př-
imkne a na rychlou písničku se mnou plouží jako o život.
Přijde mi to k smíchu, smýká mnou jak hadrem. Nebo
nafukovací pannou, což je ještě směšnější, řehtám se
nahlas, až se po mně všichni kolem otáčejí. V té chvíli
spatřím u vchodu nově příchozího kluka v černém tričku
s obrázkem žluté hlavy Bárta Simpsona. Pohled na něj
mě ochromí, je tak hezký a přitažlivý..., Honzu od sebe
odstrčím. Cítím vlnu citu, který umím pojmenovat: láska
na první pohled!
„Jen něco. Něco... něco málo," přiznám zaskočeně.
„Přišla jsi pro mě tancovat," pomáhá mi oţivit paměť.
„To se tomu blbanovi nelíbilo, měl majetnický sklony.
Museli jsme z Galaxie utéct, naštěstí tam byl Pippo

97
autem, jinak bychom asi dostali na zobák, byl to dost
ranař a ta jeho parta jakbysmet. Zajeli jsme pro Dejva
do Díry, a pak pokračovali u Pippa doma."
Představuji si vše v 3D provedení a málem se celá
sypu. „Pokračovali...? Chceš říct, ţe tam jsi zneuţil
situace, ne?"
„Coţe?“
„Přece jsi musel jasně vidět, ţe jsem opilá!"
„Nepřipadalas mi opilá. Bylas jen vysmátá a roz-
jetá."
„A to ti nedošlo, ţe jsem mimo?! Rozdat si to s holkou,
která o sobě skoro neví, je totéţ co ji znásilnit!" vyhrknu
divoce a pracně zatlačuji slzy, co se mi derou do očí.
„Já ţe znásilnil tebe?" opakuje a má co dělat, aby
se nerozchechtal nahlas. „Vţdyť jsi mě svedla! Bylas
naţhavená jak svářecí drát, holčičko. Chtělas to víc
neţ já."
„Kecáš! Tomu nevěřím!!"
Pirátův výraz se změní, přestane se smát. „Ty si z toho
večera nic nepamatuješ?!"
„Z večera málo... a z noci vůbec nic," přiznám se.
„Ani to, ţe jsme spolu...?" otáţe se nevěřícně.
„Ne."
„Pch," odfrkne znechuceně. „To mě teda podrţ."
„Neměls mi to udělat, kdyţ -"
„Nech toho," přeruší mne namíchnuté. „Nemůţu
uvěřit, ţe z toho fakt nic nevíš! Pro každou holku byl

98
sex se mnou nezapomenutelnou záleţitostí, natoţ pro
tebe!"
„Proč natoţ?!" vyletím jak čertík z krabičky. Páni,
on je ještě uražený! „V čem jsem horší neţ ty tvoje...
holky?!"
„Většinou nespím s pannama, princezno."
„Kreténe!!"
Vztekle nakopne šišku, která se mu připlete pod nohu.
„Kaţdá holka mi vţdycky dala dobrovolně, protoţe to
sama chtěla. Stejně jako ty - a řekl bych, ţe tys o to
stála nejvíc ze všech! Nejsem zamindrákovanej chudák,
kterej musí holky dostávat násilím."
Jeho slova mě těţce uráţí. „Ne, chudák nejsi," vyplivnu
opovrţlivě. „Ty jsi totiţ prachsprostej hajzl a děvkař!"
Na jeho reakci nečekám, rozběhnu se a klopýtám
přes kořeny k táboru. Přes oči plné slz prostě nevidím,
no!!

99
6. LEHNOUT DO RAKVE
A PŘIBOUCHNOUT VÍKO!

„Copak ta cibule pořád tolik čpí?" podivuje se Věra,

která si během doby, kdy vydávám svačinu, připravuje
suroviny na večerní rizoto.
Popotáhnu a otřu si oči hřbetem ruky. „Pořád."
Potřebovala bych si zalézt někam do kouta a vy-
brečet se, dostat se z toho, jenomţe tolik štěstí prostě
nemám!
„Uhni a radši omyj rajčata, uţ dochází," vysvobodí
mě a já jí mileráda výdejové okénko přenechám. Před
zraky táborníků bych totiţ těţko svůj stav mohla svést
na cibuli!
Ten kluk je mnohem horší, neţ jsem si myslela. Li-
bovej frajer, který holky jen zneuţívá a poniţuje...!
Samozřejmě lhal, nevěřím mu, ţe bych já se svými
minimálními erotickými zkušenostmi mohla svést
takového suveréna!
Vymaním se Honzovým chapadlům a napochoduji si
to rovnou před kluka s dredy. Ahoj, přišels mi pobla-
hopřát? Jeho oči si mě změří od hlavy až k patě. Pro

100
začátek si můžeme zatancovat, prohodí s úsměvem, pak
se uvidí...
Opláchnu vodou rajčata a narovnám je na velkou
mísu, aby si je děti mohly brát ke svým rohlíkům
a sýrům. No, nejspíš jsem ho oslovila první, hm... Ale
jinak...! Nic víc. Pravda, do toho vozu jsem šla dob-
rovolně, v letmých záblescích si vzpomenu na Honzu,
kterému se nějak nelíbila přízeň, kterou jsem začala vě-
novat někomu jinému, vlastně jsem tam utíkala, pelášili
jsme všichni a řehtali se u toho, seděla jsem Pirátovi na
klíně a líbala se s ním... Dokonce mám takový dojem,
ţe první polibek vyšel z mé vlastní iniciativy...
Kruci! Pořád to neznamená, ţe mě nedostal násilím.
Sama bych přece nemohla!! Anebo... Skutečnost, ţe
mám v mobilu uloţené jeho číslo, byť poněkud zma-
teným způsobem, také zrovna nesvědčí o jeho násil-
nických sklonech! Těţko by mi dal svůj telefon, kdyby
mě přefikl polomrtvou.
Je to všechno nějak zamotané! Nepomůţe mi ani
Míša, která za mnou zaběhne aţ do kuchyně, aby mi
vzrušeně pošeptala: „Je tu ten kluk s dredy! Víš to?!
Pippův kámoš! Pojď se na něj podívat, jestli je to ten
hajzl, kterej -"
„Já... uţ jsem ho viděla. Je to on."
„Fakt? No to je super! Aspoň ho nemusíš hledat! Ta-
ková náhoda, ţe přijel ještě s kámoši navštívit Pippa.
Musíš si s ním promluvit, Majo."

101
 „O čem?"
Kámoška se zatváří překvapeně. „No, říct mu od plic,
co si o něm myslíš! Ţe by ti měl děkovat, protoţe kdybys
ho hned v neděli ráno udala, šel by bručet natvrdo!"
Ušklíbnu se. „Jo, tohle..."
„Je fakt hezkej," přizná mu body. „Ale to ho neo-
mlouvá! Spíš právě naopak. Zneuţívá svého vzhledu.
A ty... Prosím tě, čeho se bojíš? Jestli chceš, promluvím
si s ním já. Nebo to řeknu ostatním a -"
„Ne!" vyjeknu, aţ se po nás Věra otočí. „Tohle je moje
věc, rozumíš? Ty se do toho nepleť. Přísahalas!"
„Dovol," ohradí se dotčeně. „Chtěla jsem ti jen po-
moct."
Dívám se za nijak uraţeně odchází, a mám na sebe
tím větší vztek. Všechno jsem podělala a ještě se kvůli
tomu kreténovi pohádám s nejlepší kamarádkou!
Dobu do přípravy večeře strávím schovaná v chat-
ce. Holky se věnují svým oddílům, mám krásný klid
a nepředpokládám, ţe bych zrovna tady mohla Piráta
potkat, ti tři se jistě skrývají kdesi v okolí, kde společně
s Michalem připravují noční bojovku. Ach jo, proč je
to tak zamotané!!
Pekáče rizota se zapékají samy, z vlastní iniciativy
krájím rajčata na rajčatový salát, jen abych nemusela
opustit bezpečný azyl kuchyně. To jsem to dopra-
covala, usoudím v duchu. Mamka by se nestačila
divit!!

102
 „Co je s tebou?" popichuje Věra. „Jsi jak přešlá mra-
zem."
Pohodím hlavou. Výřečná také nejsem!
Poté, co nakrmíme rizotem všechny velké i malé
hladovce a umyjeme haldy talířů, salátových mističek
i příborů, se radši dobrovolně pustím do drbání ob-
rovských pekáčů, jen abych nemusela odnést tři porce
do jídelny!
„Vţdyť jsi ještě nejedla," uvědomí si Franta, kterému
je Věra narovná na tác. „Přihoď si sem svůj a vezmi jim
to tam ty, navečeříš se s nimi."
„Ani za nic!" vyhrknu rychle. „Já... ještě nemám hlad,
sním si to později..."
Věra s úsměvem zavrtí hlavou. „Kdo by do Máji řekl,
ţe je tak pracovitá, co? To bude chtít prémie, Fanou-
ši..."
Franta odnese jídlo sám a po návratu mi hodí
jednu ruskou zmrzlinu se slovy: „Po tomhle bych se
utloukl."
„Ale... já..."
„To je ta prémie," vysvětlí mi Věra a dál notuje pís-
ničku o třešních, které zrály tam u tý bílý skály.
„Tak... děkuju."
„Nemáš zač. Mám jich schovaných v mrazáku zá-
sobu," mrkne na mě a dokonce poslední dva pekáče
domyje sám, abych si mohla na zmrzce v klidu po-
chutnat.

103
 Pak, kdyţ Michal přinese z jídelny poslední tři dočista
vyjedené talíře a já je umyji spolu s tím svým, nemám
uţ v kuchyni nic dalšího na práci.
„Běţ se vykoupat," radí mi Věra. „Já bych šla hned,
ale zapomněla jsem si doma plavky..."
„Půjčím ti svoje, Věrunko, chceš?" vtipkuje Franta.
Proplíţím se táborovým náměstíčkem a zajedu do
chatky jako hlemýţď do svého domečku. Samozřejmě
se nejdu vykoupat, ačkoli nádherný večer k tomu vy-
loţeně svádí, horký vzduch se ještě teď tetelí nad loukou
plnou kopretin a zvonečků, pryskyřice omamně voní
a děti, které nosí z lesa klacky a roští na malé oddílové
ohýnky, nic netušíce o chystaném nočním překvapení,
pobíhají kolem v tričkách a bermudách. Místo koupá-
ní v čistém lesním rybníčku popadnu ručník, šampon
a mýdlo a upocené tělo si dojdu osvěţit do sprchy. Pečli-
vě si umyji i vlasy, šampon s vůní heřmánku několikrát
vypláchnu a suším ručníkem tak dlouho, neţ přestanu
vypadat jako zmoklá slepice.
Kvůli komu se vlastně tak šlechtím?? Leda kvůli
Frantovi, kdyţ se z kuchyně prakticky nehnu! Uţ
aby ti pitomci táhli o dům dál a moje existence tady
v táboře přestane být ohroţovaná a vystavovaná stre-
sům. Doufám jen, ţe to bude brzy, snad hned zítra
ráno!
Pak se zase uklidím do chatky, vyšplhám po ţebříčku
nahoru a jen tak v kalhotkách a tričku vleţe na břiše

104
s bradou v dlaních civím maličkým okénkem k lesu.
Takový krásný večer a já jsem tu zalezlá jak pes v bou-
dě... Odkudsi se ozývá hra na kytaru a mnohohlasný
dětský zpěv, prý neţ jít do války je lepší sedět doma
a louskat buráky...
Natáhnu se, abych z boční kapsy báglu vytáhla Kaččin
amulet, plyšového Alfíka. Chvíli se dívám na tu zrů-
dičku s nosem ne nepodobným rypáku mravenečníka
a hlavou mi létají nejrůznější útrţky vzpomínek. Ty
na Piráta a vše, co se týká sobotního večera a noci, si
zakazuji, vybavuji si jiné obrazy. Mámu s tátou, co asi
v tuhle chvíli dělají, nejspíš sedí u televize, větrák puš-
těný naplno, popíjejí ledovou kávu a v klidu a pohodič-
ce sledují televizní program, zatímco Robík přes svoje
brejličky zírá na monitor počítače a upocenou rukou
svírá hladký povrch myši. Kdo ví, jak se má Káča...
Moţná právě leští koňský zadek a kydá koblíţky... A je
u toho šťastná. Najednou se mi po nich zasteskne, kdyţ
jsem s nimi pořád, mám jich po krk, především tedy
Kačeny, ale takhle, v separaci a daleko od domova, mi
chybí! Neměla jsem ji fackovat kvůli pitomé mikině,
no tak si ji půjčila, a co? Nevídáno, neubyde! Moţná
měla mamka pravdu, v Kaččině Šatníku se také najde
pár kousků, které by zase pro změnu slušely mně... Na-
jednou mi uţ nepřipadá jako nejlepší nápad vybudovat
si vlastní pokojík doma na půdě řadovky! Sourozenci
mě sice štvou, ale jsem na ně zvyklá, a pak, být tam

105
úplně sama jako v tuhle chvíli... Budu to muset ještě
pořádně promyslet!
Natáhnu se pro mobil a krom tradiční pozdravné
esemesky našim domů napíšu i ségře: ČAU, KAČKO,
JAK JE?
Nic víc, aby si nemyslela, ţe mi chybí... Byť je to tak!
Nepředpokládám, ţe mi odpoví, natoţ aby odepsala
hned, jistě je vytíţená koňmi i koňáky, proto mě pří-
jemně překvapí a potěší pípnutí příchozí zprávy právě
od ní.
SUPER, JAK JINAK :) ZROVNA JSEM TI CHTĚLA
PSÁT, JAK SE MAS TY, JDE TO TAM PREZIT?
Neţ jí odpovím, dole vrznou dveře. „Majo?"
„Hm?" odvětím, jelikoţ podle hlasu identifikuji
Míšu.
„Pojď s námi na oheň," pozve mě.
„Ani za nic!"
„Jsme tam jen my s Luckou," konejší mě. „Přece si ne-
zkazíš kvůli jednomu idiotovi prázdniny, ne? Pomůţeš
nám s noční hrou, potřebujeme ještě aspoň jednoho
Anděla noci. Michal říkal, ţe mám pro tebe skočit. Co
děláš nahoře?"
„Suším si vlasy..."
„Fajn, tak přijď brzy. Nebo můţeš rovnou za Micha-
lem do jídelny, jen co uloţíme děcka, přijdeme tam
i my."
„To zrovna!" ujistím ji ironicky, ale ona mě uţ neslyší,

106
zase rychle odběhne. Celá ţhavá si půjdu hrát společ-
ně s Pirátem, tím křivákem, na nočního anděla!! Tuhle
hru jsme spolu absolvovali uţ jednou - přesně před
týdnem - a dodnes jsem se z toho nevzpamatovala.
Děkuju, nechci.
Po chvíli zavrzají dveře nanovo, nejspíš si něco zapo-
mněla, případně se vrací jiná spolubydlící.
„Mariano...?"
Zatrne ve mně. Tohle není Míša, ani Simona, ani
Lucie! Snaţím se nedýchat, abych se neprozradila
nejmenším zvukem, nicméně je mi to houby platné,
jelikoţ Pirát vystoupí na první tři příčky ţebříčku, čímţ
se mu hlava dostane nad úroveň vrchního patra, a spatří
mne krčit se u okénka.
„Co tu chceš?!" otáţu se ho nepřátelsky.
Nenechá se mým tónem odradit, zdolá zbývající stup-
ně ţebříku a drze se posadí na moje lůţko! Skrčím vsedě
nohy pod sebe, abych byla od něho co nejdále, jak je to
jen v malém prostoru moţné. Všimne si toho a ušklíbne
se, nicméně vysvětlí důvod své návštěvy: „Přišel jsem ti
něco ukázat. Důkaz, ţe jsem tě neznásilnil."
„Důkaz...?"
Místo odpovědi přetáhne přes hlavu hnědobíle ba-
tikované tričko. Vyděsím se k smrti - on si to snad
přišel zopakovat! Neţ však stačím zavolat o pomoc,
mlčky si ukáţe na svůj hrudník. V půdním prostoru
chaty je uţ poněkud horší viditelnost, přesto si nemohu

107
nevšimnout třech skvrn, které mu zdobí, no, spíš hyzdí
opálenou kůţi. Ačkoli uţ jsou stářím poměrně vybledlé,
stále ještě to jsou bezpečně identifikovatelná razítka
vášně! To moje pečlivě skryté pod výstřihem je proti
nim o dost světlejší. Tupě zírám na flíček těsně pod
jeho levou klíční kostí - připomíná zaţloutlou modřinu
s dosud patrným otiskem zubů!!
„Chceš říct, ţe..." vyhrknu ochraptělým hlasem. „Ţe
to máš ode mě?!"
„No to si piš," zazubí se. „Sám jsem se nepokousal.
Udělala mi to hodně divoká kočka. V noci na minulou
neděli."
Trhnu rameny. V rozpacích se přímo plácám! Nemít
také cucflek, nejspíš bych mu nevěřila, takhle jsem na
pochybách.
„Jenţe... já... nevím... nepamatuju se," blekotám.
„Nejsem zvyklej za holkama dolejzat," upozorní mě
trochu povýšeně.
Nevěřím vlastním uším! „A teď snad dolejzáš?!"
„Ne," vyvede mě z omylu. „Jen nesnesu pomyšlení,
ţe jsem za zákeřnýho parchanta. Uţ věříš, ţe k tomu,
abych holku dostal, nepotřebuju sílu?"
Pěkně mě tlačí do rohu! Asi jsem ho svým obviněním
těţce ranila! No dobře, ale...
„Promiň," špitnu tiše. Je to neuvěřitelné, nakonec se
omlouvám JÁ jemu!! „Fakt jsem byla mimo mísu..."
„To je škoda," zasměje se a zase si tričko natáhne.

108
 „Myslel jsem si, ţe jsi tak spontánní a ţhavá normál-
ně... Bylo to totiţ s tebou strašně fajn. Nemyslím jen
tu postel, i kdyţ teda... stála za to. A ono to bylo jen
kvůli svinstvu, který do tebe dostal ten lebkoun...
Bohuţel."
Jestliţe jsem se před chvíli v rozpacích plácala, teď
se vyloţeně topím, jsem v tom aţ po uši! Napětí na
půdě by se dalo krájet, Pirát sedí a mlčky mi upřeně
zírá do tváře, zatímco já očima uhýbám. Vůbec nevím,
co říct!!
„To je tvůj talisman?" všimne si Kaččina plyšáka.
„Skoro. Dala mi ho ségra."
„Můţu si ho nechat?"
Překvapeně k němu zvednu zrak. „Proč...?"
„Na památku," pousměje se. „Cucáky brzo zmizí
úplně."
„Taky mi po tobě něco zbylo," vzpomenu si, bystra-
chám mobil pohozený vedle polštáře a v seznamu najdu
heslo PIRÁT. „Je to tvoje číslo?"
Zkontroluje ho. „Jo, jenom ti v něm chybí jedna sed-
mička. Oprav si to. Uprostřed jsou totiţ dvě."
Dám změnit číslo, najedu kurzorem a dopíšu chybějící
údaj. Neţ zadám povel uložit, poradí mi:
„Napiš si k tomu Dominik. Pirát je jen pro kámoše."
„A Dominik...?" hlesnu zaskočeně.
„Mám dvě jména, chápeš," zasměje se. „Přezdívku

109
pro všední den a druhý na lepší. Neříkám ho zdaleka
všem. Plno lidí vlastně ani neví, jak se ve skutečnosti
jmenuju."
Ruka, kterou opravuji jméno v seznamu, se mi mír-
ně chvěje. Dominik si toho moţná všimne, protoţe mi
svými prsty zvedne hlavu, aby mě donutil podívat se
mu do očí. Ty jeho jsou tak... blízko... a taky...
Skloní se ke mně, aby zrušil zbývající vzdálenost, a
aniţ by svoje oči zavřel, s pohledem upřeným do
mého vyhledá moje rty. Nejprve je jen zlehýnka olíz-
ne, pak jemně stiskne zuby. Cítím, jak ujíţdím, ztrácím
pevnou půdu pod nohama... Přivřu oči, nevydrţím
přímý pohled, a on to vezme za souhlas. Naše ústa
se spojí tentokrát doopravdy, pootevřu je a ke svému
vlastnímu úţasu zapojím svůj jazyk do společné hry
s tím jeho! A co mě překvapí nejvíc -jde nám to jako
po másle!
Nevím, jak dlouho bychom se líbali, kdyby se dole
znovu nerozlétly dveře a do chatky kdosi nevpocho-
doval a nezačal šmejdit v její spodní části.
„Vydrţ, hned to bude," zaslechnu Simonin hlas.
„Ať to netrvá věčnost," pobídne ji Vanda.
V ustrnutí zkamením, přestanu se líbat. Ne tak Do-
minik, nějakými holkami o patro níţ se vůbec nezala-
muje! Dál se probírá svými prsty v mých vlasech a mezi
polibky zašeptá: „Krásně ti voní vlasy..."
Na jeho něţnosti se nemohu soustředit, zvlášť kdyţ

110
zaslechnu Vandu, jak se táţe Simony: „Ty bydlíš s Ma-
jou?"
„Taky," připustí Simona. „A Luckou a Mísou."
„Jaká je?" vyzvídá Vanda.
„Normální," soudí Simona. „V pohodě, jen se moc
neprojevuje. Stejně se mi tomu nechce věřit..."
„Čemu? Ţe se vyspala s Pirátem? Tak tomu věř, to ti
dám písemně," chichotá se Vanda a ve mně by se krve
nedořezal!!
Odtáhnout se od Dominika mě nestojí ţádnou ná-
mahu, jakmile dole padne jeho jméno, také ustane
v líbání.
„Přefikla ho sama, říkal mi to Filip. Nejdřív jsem
totiţ myslela, ţe jde po Filípkovi... Prej byla oţralá
jak doga."
Holky se dvojhlasně rozřehtají, já střelím pohledem
po Dominikovi a ten s úsměvem pokrčí rameny, ţádnej
problém!
„To bych do ní neřekla, vypadá jak putička."
„Bys koukala!'" baví se Vanda. „Pirát vyprávěl Filipovi,
co s ním všechno prováděla. Prej úţasný. A to přitom
byla panna! A víš, co je nejlepší? Ţe si to vůbec nepa-
matuje!"
„Blbost," soudí Simona. „Takovou věc si přece pama-
tuje kaţdá holka. Natoţ poprvé!"
„Nejspíš to jen tak hraje, aby Piráta utáhla na vařený
nudli," usoudí Vanda. „Pěkná mrcha."

111
 „A ty si myslíš, ţe o ni Pirát fakt stojí?" pochybuje
Simona. „Takovej hezkej kluk? Ten můţe mít mnohem
lepší."
„Pirát je hezkej, ale není na chození," vysvětlí jí
Vanda. „Nikdy s ţádnou nechodil, s kaţdou se akorát
vyspí. A Majince to chce udělat ještě jednou, aby si
to tentokrát konečně zapamatovala, o nic jinýho mu
nejde..."
Simona patrně našla, co hledala, a obě s mohutným
smíchem opustí chatičku. Červeň, která mi během jejich
breptání zaplavila tváře, má barvu čerstvé krve. Cítím
se pod psa!!!
„Vypadni!" poručím Pirátovi s nehranou nenávistí.
„Neblbni, Mariano. Tohle jsem nikdy neřekl!"
„Vykecals to Filipovi a on zase té čůze Vandě! A ta to
řekla Simoně a vyţvaní to všem ostatním... Teď jsem
odepsaná, mrtvá!"
„Nemusel jsem mu nic říkat, vţdyť to viděl! Ojíţděla
jsi mě uţ v autě, byli u toho on, Dejv i Martin!"
„Zmiz odtud!!"
„Mariano, nech si to vysvětlit, Vanda jenom -"
„Běţ!!!"
Bez sebe vzteky ze všeho toho poníţení, kterého se
mi dostalo a co mě teprve čeká, ho vší silou vystrkuji
k ţebříku. Kdyby nebyl pohotový, srazila bych ho
dolů!
Mlčky sleze po ţebříku dolů, chvíli zaváhá, vystoupá

112
tři příčky, aby na mě viděl a mohl mi oznámit: „Bohuţel,
ta holka, co mě v sobotu svedla, jsi nebyla ty. Škoda.
Pippo si mohl ušetřit za esemesku, kdyţ mi psal, ţe jsi
tady... Nemusel jsem tě hledat, protoţe ty za to nestojíš.
Jsi pěkná, ale úplně pitomá, a já nemám povahu, abych
tě pokaţdý musel dostat jako ten blbeček nějakým svin-
stvem do rauše, abys byla fajn."

113
 7. ANDĚLÉ NOCI

Za Pirátem dávno zaklapnou dveře a já stále dřepím

nahoře a z očí se mi koulí slzy velikosti hrachových
kuliček.
Ve stejné pozici mě zastihne asi o hodinu později
Míša, jen s tím rozdílem, ţe uţ jsem vybrečela veškeré
zásoby a díky tmě, která v chatičce panuje, to na mně
ani nepozná.
Nasouká se do tepláků a mele přitom celou dobu,
jaká bude noční hra bomba, děti musí projít vytyčenou
trasou a ještě splnit nějaké úkoly...
„Co je, tys usnula?" všimne si, ţe její vyprávění zů-
stává bez odezvy. „Bylas za tím Michalem?"
„Dej mi pokoj, nebudu nic hrát."
„Co blázníš?" podivuje se. „Stalo se něco?"
Uţuţ jí chci vypovědět, jaké potupy se mi dostalo,
tentokrát se cítím snad hůř neţ před týdnem, kdyţ jsem
se vzbudila s cizím klukem v cizím bytě, jenţe Míša,
aniţ by čekala na mou odpověď, dodá: „Budu ve stejné
skupině s Kubou, no není to ohromný?"
„Jo, super," ujistím ji a veškerá chuť svěřovat se jí se
svým trápením mě zase hodně rychle přejde. Pouze

114
se opatrně zeptám: „Co o mně kluci říkali...? Nebo
holky?" „Který?"
„Všichni!" odseknu netrpělivě.
„Já nevím, nic," pokrčí rameny. „Akorát Michal říkal,
abys za ním přišla, no a Kryštof se nabízel, ţe bys moh-
la být ve skupině s ním, jinak o tobě nikdo nemluvil.
Hihi, Simona z jeho nápadu nadšená nebyla, chce ho
pro sebe. No nic, já běţím. V jídelně máme sraz hned
po večerce, děcka uţ jsou v chatkách..."
Nočním tichem se rozlétne melancholické melodie,
kterou stejně jako včera vyloudí Michal svou trum-
petou.
„Pohni kostrou, Majo!" honí mě Míša.
„Není mi dobře, nikam nejdu."
„Škoda, o hodně přijdeš," ujistí mě a letí.
Poslouchám táhlé troubení večerky, pak zvuky
nadcházející noci, poněkud strašidelné škrábání větví
o střechu chatičky a připadám si v té kráse červenco-
vé noci jako ten největší a nejodepsanější uboţák na
celém světě.
Nevím, jak dlouho můţe trvat porada vedoucích,
které se určitě účastní Pirát a jeho kumpáni, nechám
jim pro jistotu dost času, teprve pak si natáhnu dţínsy,
tričko vyměním za červenočernou mikinu, kterou jsem
si vyfackovala od Káči, nazuji si botasky a vytratím se
do noci. Tábor obejdu po venkovním okruhu, nechci,

115
aby na mě narazila hlídka nebo někdo z vedoucích,
připlíţím se k hlavní budově a teprve kdyţ si jsem jistá,
ţe je Michal ve svém kanclu sám, zaklepu na oprýskané
dveře.
„Uţ je ti lip? No sláva," přivítá mě se zazubením.
Míša mě pravděpodobně omluvila...! „Sedni si, hned
ti vysvětlím -"
„Nebudu hrát ţádnou hru," přeruším ho. „Přišla jsem
vám říct, ţe tady končím, ráno jedu domů."
Michal na mě chvíli nechápavě zírá, pak, kdyţ mu to
celé dojde, se zamračí: „Podívej, holčičko, pokud vím,
podepsala jsi smlouvu na dva týdny, takţe se prostě ne-
můţeš po dvou dnech sbalit a vyletět odtud jako z ho-
lubníku. Věra i Franta tě chválí, ţe jsi šikovná... Jestliţe
se nechceš zapojovat do táborového ţivota, samozřejmě
nemusíš. Myslel jsem, ţe by to pro tebe bylo zpestření
k těm knedlíkům a bramborům, ale kdyţ nemáš zájem,
nikdo tě nebude nutit, to je jasné. Kaţdopádně svou
práci v kuchyni musíš dovést do konce."
S tím balvanem nehnu! Ve snaze zachovat si svou
tvář pohodím rameny, jako ţe no a co, a vyjedu z jeho
kanceláře jako namydlený blesk. To je v háji, zůstanu
v tomhle vězení trčet dalších dvanáct dní!! Jak je přeţiju,
to tedy fakt nevím. Teď uţ mě neutěšuje vidina brzkého
odjezdu Piráta, Dejva a Martina. Oni sice vypadnou a já
tomu budu ráda, jenţe to, co o mně Dominik řekl či
neřekl Pippovi a ten zase Vandě, která si přidala, nijak

116
neodčiním, nezbavím se pomluv, stejně jako se člověk
nedokáţe zbavit svého stínu.
To mi ta jedna jediná pitomá noc přišla draho!! Kdy-
bych si to aspoň pamatovala...!
Nevrátím se do chatky, podle světla linoucího se
zpod dveří poznám, ţe holky uţ jsou uvnitř, vykradu
se z tábora a schovám se do keříčků vedle táborové
brány. Nejdu daleko, zase tolik odvahy nemám, temný
les vypadá pěkně hrozivě. Musím počkat, neţ padne
půlnoc a vedoucí vzbudí nic netušící děti, teprve poté
se v chatičce uvolní a já se tak vyhnu setkání se Simo-
nou i Míšou.
Nejprve je to čekání pěkná nuda, tím spíš, ţe se mi
hlavou honí úvahy vyloţeně neveselého charakteru,
pak, kdyţ se z hlavní budovy vykradou čtyři temné
postavy, to začne být zajímavější. Projdou totiţ kousek
kolem mne, kaţdý s několika lampičkami v rukou, a já
v jejich odlesku vidím, ţe tři jsou v dlouhých tmavých
pláštích, zatímco v civilní osobě poznám Michala. Ně-
čemu se tiše smějí a záhy je pohltí tma na příjezdové
cestě. Vlastně něco po nich zbyde - co chvíli totiţ po-
staví na zem svítící lampičku! Dojde mi, ţe jimi vlastně
vytyčují trasu, aby se děti při hře neztratily.
Tohle mě zaujme, chvíli počkám, abych jim nechala
dostatečný náskok, a vydám se v jejich stopách. Za-
bloudit nemohu, vedou mě přece světélka, ţe. Skoro
si připadám jako jeden z malých táborníků, ačkoli jde

117
o hru pro děti, adrenalin v mých ţilách vylétne do
výše, zmocní se mě vzrušení z něčeho dobrodruţného
a tajemného. Znovu dětem závidím - hned bych se
s nimi vyměnila, zbavila se svých starostí a byla dětsky
spontánní a zase nevinná.
Našlapuji nočním lesem pěkně obezřetně, snaţím
se, aby pode mnou nezakřupala jediná větvička. Nej-
lépe se mi daří na cestičce, která odděluje les od lánu
kukuřičného pole s vysokými stvoly, je totiţ porostlá
měkoučkou travičkou. Paradoxně se zrovna tady cítím
nejméně bezpečně, je to tu strašidelnější neţ v samot-
ném lese! Rostliny jsou totiţ hodně vysoké, klidně by
se v nich mohl někdo skrývat, ať uţ člověk, zvíře nebo
obluda!
Zastavím se a poplašeně rozhlédnu kolem dokola.
Hradba lesa je nepropustná, nevidím nic, obloha nad
polem světlejší a protkaná zářivými body hvězd. Stvoly
kukuřice kousíček ode mě se zavlní, jako by se tudy
prodíralo nějaké zvíře...
Znovu přidám do kroku, ale nedá mi to, abych se
neobrátila. Mimoděk si vzpomenu na horor Kukuřičné
děti a husí kůţe se zdvojnásobí. Ten temný stín... patří
někomu ţivému, nebo je to nějaký keř či co?!
Není to keř, uvědomím si, jakmile se postava s mrt-
volně bledým obličejem hrozivě napřímí a já zaslechnu
šumění křídel! Samozřejmě na víc nečekám, s vyjek-
nutím se rozběhnu, ale protoţe nemám velký náskok,

118
s narůstající hysterií cítím, jak mě to dohání, skoro mi
funí na krk, uţuţ po mně natahuje svoje pařáty a stále
mává křídly... Tak velká křídla přece nemůţe mít ţádné
normální zvíře. Ani člověk.
Jedině snad... anděl!
Zbrkle se zastavím a můj pronásledovatel, který tako-
vý obrat nečeká, do mě plnou parou nalítne. Neudrţím
jeho váhu, zhroutím se do trávy a kdyţ si všimnu, ţe
ta obluda má na tváři bíločernou masku, kterou jsem
viděla ve filmu Vři skot a později i v parodii zvané Scary
Movie, zaječím znovu!
„To jsem já, Mariano," řehtá se Dominik.
Vyprostím se z jeho objetí, vyskočím na nohy jako
uštknutá a zachroptím: „To vím taky! Právě proto!"
Nadzvedne si masku na čelo. „Trochu dusí, fuj..."
„Blbý nápady," odfrknu, čímţ zastírám skutečnost, ţe
jsem se nechala vystrašit snad hůř neţ táborníci, které to
teprve čeká! „Proč si myslíš, ţe Andělé noci mají ksicht
vrahouna z Vřískotu ?!
„Já si to nemyslím," pokrčí rameny. „Michal ty masky
koupil někde u Vietnamců na trţnici, protoţe se mu
líbily, a povaţoval za skvělej vtip vyuţít je v noční
hře."
„Děti dostanou psotník, aţ na ně vybafneš!"
„Aleje přece nebudu takhle strašit," ohradí se. „Do-
stanou jen určitej úkol. A budou ve skupinkách."
„Tak proč jsi strašil mě??"

119
 Ve tmě blýskne bílými zuby. „Já tě nestrašil. Šel jsem
se ti akorát ukázat, kdyţ jsi mě hledala."
„Já tě nehledala!!" „Ale hledala," hádá se.
„Trochu sebejistej, ne?"
„Od malička," ujistí mě.
„Sice si o mně myslíš, ţe jsem pitomá, ale ne tak, abych
tě vyhledávala, to mi věř!"
„Mariano, počkej."
„Nech mě! Nedotýkej se mě!"
„Počkej, nech si vysvětlit -"
Vytrhnu mu svou paţi, za kterou se mě snaţí zadrţet,
a protoţe se na pěšince objeví kdosi s baterkou, zajedu
v podřepu do kukuřičného pole, aby ze mě nekoukal
ani nos. Proderu se kukuřičnými klasy pár metrů od
cestičky, i kdyţ je jasné, ţe by mě nikdo neviděl ani za
bílého dne, natoţ takhle v noci! Najdu si místečko, kde
jsou stvoly kousek dál od sebe, a dřepnu si na skrčené
nohy.
Příchozím je Michal, vyslechnu jejich tichý hovor,
který se týká čistě jen hry, nejspíš mě neslyšel, coţ se
tedy divím, vřískala jsem docela nahlas.
„Co vlastně děláš tady?" uvědomí si Michal.
„Jen jsem se šel projít."
„Vrať se na své stanoviště, za půl hodinky to roz-
jedeme."
Michalovy kroky projdou kolem, mihotavé světlo

120
 baterky se záhy ztratí v lese. Nevím přesně, kde zůstal
Dominik, zda se skutečně vrátil, jak mu hlavní vedoucí
nařídil, ale ani nedutám, nechci, aby mě našel, kdyby mě
čirou náhodou chtěl hledat! Hm, chce. Nedá mu to ani
moc práce, slyším šustění kukuřičných klasů, jak se jimi
prodírá, stále blíţ a blíţ a ačkoli se pokusím zacouvat
ještě dál do pole, dostihne mě.
„Tys věděl, ţe jdu za vámi, a proto ses vrátil, aby sis
na mě počíhal v poli?" zeptám se přímo.
„Spíš tušil," pousměje se.
„Jsi hotové médium, fakt!" prsknu pobouřeně. „Sly-
šels, máš jít na své místo."
„Ještě je půl hodiny času. A neţ děcka dorazí sem,
skoro hodina. V pohodě," usoudí klidně, sundá si mas-
ku úplně, shodí ze sebe i plášť, aby ho za svitu malé
baterky rozprostřel na zem, a pobídne mě: „Sedni si
pohodlně."
Přestanu se s ním dohadovat a poslechnu ho.
„Ty sis toho Alfa fakt vzal? Nemůţu ho najít."
„Souhlasilas."
„Na to se nepamatuju!"
„Mám dvě trofeje, tak si vyber, kterou mi necháš."
„Dvě? A která je ta druhá?" zeptám se nechápavě.
Sáhne do kapsy odrbaných dţínsů a k mému úţasu
a nesmírnému pokoření ve světle z kapesní svítilny
poloţí na černý plášť červená tanga s bílým srdíčkem
na předním dílu!

121
 „Tohle sis u mě zapomněla."
Vytrhnu mu je z ruky a nacpu je do kapsy. „Radši
Alfa!“
„Taky myslím," zasměje se. „Toho můţu mít klidně
ve svý posteli nebo na stole, aniţ by si matka myslela,
ţe jsem úchylnej fetišista."
Ačkoli je mi strašně trapně, neubráním se úsměvu.
„To je taky pěkná blbá trofej!"
„O trofejích vím svoje," prohodí. „Z toho jsem dávno
vyrostl."
„Jaké jsi míval?" zeptám se se zájmem.
„No, takovej náhrdelník, na něm zuby..."
Málem se oklepu odporem. „Dost ubohý."
„Vsak jo, uţ ho nenosím," pokrčí rameny nevzrušeně.
„Dřív mě to bavilo, byl jsem na něj pyšnej... Ani Dejv,
ani Marťan neměli tolik skalpů, chápeš... Jenţe vloni
jsem díky jedny holce pochopil, zeje to blbost."
Nadechnu se vzduchu vonícího senem. „Chodíš
s ní?"
„Ne," zavrtí hlavou.
„Nechala tě?" zeptám se pomstychtivě.
„No, nechodili jsme spolu, takţe nenechala. Spíš dala
přednost jinýmu."
„To asi bolelo, co?" rýpnu si.
„Ani ne," holedbá se. „Ale naštvalo teda pekelně!"
Tentokrát uţ se musím zasmát nahlas, moţná to není
libovej frajer, i kdyţ frajer určitě!

122
 „Dominiku?"
„No?" pobídne mě, kdyţ odmlka trvá příliš dlouho.
„Chtěla jsem se ti omluvit..."
„Není zač, bylo to moc fajn, to uţ jsem ti říkal."
„Nemyslím tu noc!" ohradím se.
„A za co?"
„Ţe jsem tě podezírala ze znásilnění," dostanu ze
sebe. „Asi to váţně bylo úplně jinak... Pro mě to byl
šok, probudit se ráno nahá... Nic si nepamatovat... Ten
týden byl nejhorší v mém ţivotě, pořád mě to strašilo,
myslela jsem, ţe jsem oběť násilí..."
„Oběť jsem byl já," zasměje se. „Ale ne úplně, kdybych
nechtěl, tak by k tomu samozřejmě nedošlo, to je jasný.
Byla jsi skvělá, Mariano. Docela mě ráno vytočilo, ţe jsi
zmizela. Chápeš, to se mi ještě nestalo."
„Krom té holky, o které jsi mluvil, tě nikdy asi ţádná
nepustila k vodě, ţe?"
Kývne. „Ona jediná pochopila, proč mi říkají Pirát. Od
té doby nemám svou přezdívku rád, jenţe je moc zaţitá,
všichni mě tak oslovují dál, no. Nikdy jsem nedostal od
holky kopačky, vţdycky jsem je lehce sbalil a těţko se
jich zbavoval... Ty jsi ještě zajímavější případ, protoţe
jsi mě sbalila sama a ráno pláchla..."
„Ještě řekni, ţe jsem zneuţila já tebe!"
„V jistým smyslu jo." směje se.
„Aspoň jsi poznal, jak se musely cítit tvoje předešlý
holky," nadhodím zadumaně. „Pouţité a odkopnuté."

123
 Chvíli mlčí, asi to vstřebává. „Ale proč jsi utekla?"
„Připadala jsem si hrozně. Celé dny... a toho strachu,
co jsem si uţila, nemáš potuchy!"
„Strachu? Z čeho?"
Odváţím se mu podívat do očí. „Dával jsi pozor?"
„V pohodě," uklidní mne. „Vţdycky a zásadně
s ochranou. Copak si myslíš, ţe chci být v nejbliţším
desetiletí tátou?"
Ze srdce mi spadne druhý balvan. Mohu děkovat
osudu, ţe ten můj úlet nakonec skončil takhle!!
„Nikde jsem ji tam ráno neviděla, tak jsem netu-
šila…“
Dominik se rozesměje. „Pippo měl kvůli tomu malér.
Pověsil jsem ji na stínítko lampičky... no a ráno zapo-
mněl vyhodit. Jeho máti ji tam našla... plus skvrnu na
prostěradle... No, měl co vysvětlovat, chudák."
Sice se strašně stydím, ale musím se smát spolu s ním.
Tohle myslel Filip tím pozdravem, který jsme mu tam
nechali!
„Myslela jsem, ţe tam bydlíš. Hledala jsem tě tam."
„Samá voda. Nejsem z Bakova, bydlím ve Chválovi-
cích. S Pippem se znám teprve od října, chodíme spolu
na vejšku."
Tak to bych se ho nahledala!
„A teď jste s klukama na čundru, nebo jen na výletě
kvůli Andělům noci?"
„Na čundru, cílem jsou Jedovnice, chceme projít

124
Moravskej kras, jeskyně a tak... Výlet na Vysokou není
kvůli Andělům noci, Mariano, to uţ jsem ti přece jed-
nou říkal."
Málem nedýchám, abych to něco křehkého, co prá-
vě klíčí, nějak nepoškodila! To, ţe se objevil zrovna
v táboře, kde jsem i já, není taková náhoda, jak si
Míša myslí!!
„Taky jsem tě hledal," potvrdí tiše a zhasne baterku.
Ve tmě, která nás zalije, ucítím jeho ruce na svých ra-
menou. „Ty to tu máš na dva týdny? Nemůţeš odjet
dřív?"
„Nemůţu," vydechnu v očekávání. Nedodám, ţe vlast-
ně ani nechci, můj nápad sbalit pingle byl zkratový!
„Stavím se tu pro tebe další sobotu," slíbí mi. „A pak
podnikneme něco společně. Máš nějakej program na
prázdniny?"
„Ne, ale... Kdo ví, kde ti bude za čtrnáct dní ko-
nec..."
Místo odpovědi mě políbí. Znovu ujíţdím, padám
a propadám se... mnohem dál a hloub neţ na rozpro-
střený plášť!
„Musíš jít na stanoviště..."
„Ještě je čas," zamumlá a jeho ruce vklouznou pod
mou mikinu. „A i kdyby... aspoň nebudou mít děti
psotník, ne?"
Na další námitky uţ nemám sil, nechci je mít! Vzá-
jemně se zbavíme oblečení a tam, v kukuřičném poli,

125
s tváří zvrácenou k nočnímu nebi plnému hvězd, se
milujeme podruhé.
No, pro mě je to vlastně poprvé.
„Fakt to chceš?" zeptá se těsně předtím, neţ do mě
vstoupí. „Víš to určitě?"
Místo odpovědi si ho k sobě přitáhnu za boky.
Chci to stejně jako před týdnem.
Je to divnej postup, minule jsme to vzali za špatný
konec a výsledek je vyloţeně nejistý, ale...
Tentokrát je to jiné. Tentokrát vím, ţe to chci!
Vím, ţe chci Dominika.
Vím, ţe on chce mě.
Láska na první pohled, řekla jsem mu uţ před týdnem.
Řekla jsem to, vzpomínám si, a uţ na ni věřím!
Věřím ve spoustu dalších věcí. Třeba v to, ţe zbytek
pobytu v táboře bude fajn a to po něm ještě lepší.
Moţná...
Doufám!!!

126
OBSAH

1. Příliš drsná realita…………………………… 5

2. Hra na detektiva …………………………….. 26
3. Kariéra sportovního ztroskotance …………… 45
4. Fůra nových (ne)přátel……………………….. 64
5. Blízká setkání třetího druhu …………………. 81
6. Lehnout do rakve a přibouchnout víko! ……... 99
7. Andělé noci …………………………...…….. 113

127
 Mariana, hlavní hrdinka novely Andělé noci,
která nyní vychá zí v samostatném vydání, se ro z hodne
oslavit sedmnácté naro zeniny pořádnou pa řbou, chce si
užít oslavu a zažít něco nového. Její p ředsev z etí se
splní. O to horší ji čeká ráno - probudí se v cizím pokoji,
v ci zí posteli a navíc vedle kluka, kterého vůbec nezná!
Ke všemu si tak řka nic nepamatuje.

V první chvíli zpanika ří a uteče. Teprve po zd ěji

hledá odpovědi na svoje otá zky - a také doty čného
kluka s dredy, který by jí je mohl poskytnout. Jen že:
jak najít n ěkoho, po kom jí zbyl pouze zmatený
zá znam v mobilním telefonu?

Letní p říběh o ztrátách a nále zech, které prová-

zejí ka ždou první lásku, se odehrává b ěhem n ěkolika
málo dní ve m ěst ě i na letním tábo ře, kam Maja se
svou kamarádkou odjíždí na brigádu začátkem jedno-
ho horkého léta plného p říslibů i těch nejtajn ějších
tajemství...

128