Lanczová Lenka - Blbej fór

INTERMEZZO

Máma mi přes ramena přehazuje bundu, brácha otevírá dveře, aby táta se mnou v náručí mohl
pohodlně projít, Kačence je do breku, popotahuje, Oskar se všem plete pod nohy a divě štěká.
Všichni vypadají komicky vyděšeně, normálně bych se tomu musela smát, navzdory všemu,
že mi poslední dny do smíchu rozhodně nebylo, jenomže strašlivá bolest mi žádný úsměv
nedovolí. Celá rodinka mě vyprovází až před dům, táta mě opatrně ukládá do favoritu,
jedněmi dvířky vyžene z auta Oskara, aby druhými mohl náš drahoušek proklouznout zpátky.
"Ivetko, drž se!" sevře mi mamka naposledy rameno. Mlčky kývnu, nechce se mi hrát na
hlavní třídě sousedům divadlo, přemůžu křeč a tvářím se hrdinsky.
Táta vytáhne Oskara div ne za uši a vrazí ho mámě do náruče: "Marto, hlídej psa, nebo ho
přerazím! A nebreč, dostane se z toho, za pár dní je doma."
Hryžu se do rtů, kodrcání vozu po dlažbě mi nedělá dobře, podle křižovatek počítám, jak je
ještě do Thomayerovy nemocnice daleko, tátův povzbudivý monolog nevnímám. Konečně
poznám za okénky komplex bílých budov, jsme na místě. Táta se hlasitým troubením domáhá
zvednutí závory, kývne na vrátného, ten ho poznává, dokonce nám salutuje a pouští nás
dovnitř. Pekelnou rychlostí prolétneme nádvořím, zatáčku před pavilonem chirurgie vybereme
příliš ostře, uhodím se hlavou o dvířka.
"Nehýbej se," nařídí mi, "seženu vozík!"
Nemám v nejmenším úmyslu se hýbat, být takhle zkroucená mi vyhovuje nejvíce, bolest se dá
přežít. Táta jistě vzbouřil celé oddělení, ve svátek celkem klidné, netrvá dlouho a tahají mě z
útrob vozu troje ruce. Mladý zřízenec k nám fofruje s lehátkem na kolečkách, ochotně si
přestoupím, nemohu však zůstat natažená rovně, svinu se zpátky do klubíčka a raději zavřu
oči. Asi to vypadá dost efektně, slyším kolem sebe spoustu hlasů. Role chudinky mi nesedí,
netoužím hledět do tváří zvědavců, jimiž se chodby hemží, jsou přece návštěvy. Možná
hádají, co mi asi je.
Příjmem víceméně prolétneme, než se naději, jsem svlečená a ležím na vyšetřovně, tátu stále
u své hlavy.
Starší lékař, se kterým si tyká, mě odborně prosahá. Za-kvílím bolestí, copak jsem plastelína?!
"Je to akutní," dospěje ke stejnému názoru jako já a houkne na sestru: "Zavolejte
anesteziologa, připravte operační sál!" Otočí se zpátky ke mně: "Kdys jedla naposledy?"
"Včera," dostanu ze sebe.
"Výborně. Můžeme operovat hned. Sestro!"
"Ano, pane primáři," vyhrkne ochotně a druhá studuje z mé identifikační karty údaje, aby je
zanesla do počítače.
"Iveta Balcarová, rodné číslo 78 54 04 lomeno 1575... Ty máš dnes narozeniny, že?" usměje
se na mě, jako kdyby na tom bylo bůhví co vtipného! "Bydliště Rieerova ulice 1664..."
Namáhavě pootočím hlavu. "Táti..."
"Ničeho se neboj, Iveto," sevře mi ruku. "Jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Usneš a až se
probudíš, všechno bude dobrý, uvidíš."
,Jenže... tu políbil princ," usyknu.
"Hlavně že tě neopustil humor," pochválí mě.
Humor?! Ten mě opustil dávno, táti, a ty to víš! Nemám mu to za zlé, prostě plácá, vidím na
něm, jak se potí, ačkoliv předstírá, že jde o naprostou banalitu. Možná skutečně jde, táta
takových případů viděl! A kolik horších! Jenže ty byly cizí, dotkly se ho jako lékaře, ne otce.
Doprovází mě do přípravny, pomáhá sestře navléknout mi zelený rubáš, vlasy mi schová pod
příšernou karkulku. Zřízenec, mladý kluk, si chystá štětku a břitvu. Nahota mi před tátou
nevadí, jenomže představa, že bude svědkem
mého holení, hotové degradace ženy, přehluší dokonce i bolesti.
Zarazím zřízence pohybem ruky a prosebně se obrátím na tátu: "Táti... u toho být nemusíš,
viď?"
Usměje se, políbí mě na čelo poseté drobnými kapičkami studeného potu, a řekne: "Ne,
nemusím. Uvidíme se večer, až se probereš. Sladký sny, Ivetko."
"Co když se neprobudím?" hlesnu sevřeným hrdlem.
Jeho úžas je nehraný: "Proč by ses neměla probudit?"
"Hm... Tak... ahoj."
Při holení raději zavřu oči, bolesti se stupňují, cítím, že hořím a je mi na zvracení. Zřízenec
mě zaveze výtahem na operační sál, kde už na mě čekají. Přivážou mi nohy, upevní ruce,
anestezioložka napíchne žílu. Cítím, jak se klepu, díky řemínkům se nemůžu schoulit do
klubíčka a bolest je nesnesitelná. Ačkoliv se narkózy příšerně bojím, teď si ji vroucně přeji.
Doktoři v operačních rouškách na obličejích mě děsí, natahují si gumové rukavice, sestra
chystá skalpel a jiné odpudivé náčiní, za hlavou mi protivně pípá monitor v rytmu mého
srdce. Nevím, jestli budu doktorkou! Je absolutně něco jiného si na lékaře hrát, operovat a
obvazovat panenky, vyptávat se táty na případy, za nimiž vyjíždí s vozem rychlé lékařské
pomoci, chodit do zdravotnického kroužku a při různých akcích hrdě nosit na paži bílou pásku
s červeným křížem a kufřík první pomoci, než potom vzít ostrý skalpel do prstů a odhodlat se
rozříznout lidské tělo, živou a citlivou tkáň. Natož nastavit svou vlastní! To už není jenom
jako.
Za prosklenou stěnou sálu vidím tátovu hlavu. I na tu dálku se povzbudivě usměje. Neoplatím
mu, nemám na to. Chci spát, spát, usnout jako Růženka a zaspat všechno to strašné, co jsem
prožila v posledních dnech... i to pěkné v těch předchozích! Kdyby šlo probudit se posunem
času přesně o tři měsíce zpátky, konkrétně jedenáctého ledna, kdy vlastně všechno začalo...
Spousta věcí by byla jinak!
"Začneme," rozhodne primář zahalený jako kovboj, poznám ho podle brýlí a laskavých očí s
vějířky vrásek. "Narkózu."
"Dobrou noc, Iveto," popřeje mi anestezioložka doktorka Králová, tátova kolegyně z fakulty.
Díky němu jsem tu po-
pulární a oni mi kliďánko tykají, přestože je mi dneska, právě dneska sedmnáct let. Pitomá
shoda okolností! Plánovala jsem tenhle památeční den strávit docela jinak, jinde a s jinými
lidmi. Jenomže to bylo ještě před.
Dívám se, jak mi Králová vhání do žíly injekční stříkačkou čirou tekutinu, která mi konečně
přinese úlevu.
"Počítej," vyzve mě. "Jako v první třídě. Jedna..."
"Dvě, tři..." Pištění monitoru přichází ze stále větší dálky, tlukot srdce je pomalejší, bolest
odplouvá v houpavých vlnách. Jsem lehčí a lehčí, malátnost svazuje moje tělo, ale duše se
osvobozuje.
"Čty..."
Třeba by se mi mohlo zdát o Filipovi!
"...ři..."
Ten náš příběh, který jsem zvrtala!!
"Pět..."

1. KAPITOLA
Na některý věci jsem absolutně tupá. Například taková matematika, to je maso!
"Závorka x na druhou plus y na druhou, konec závorky, to celé na druhou, minus 2e na
druhou, závorka x na druhou minus y na druhou, konec závorky, rovná se a na čtvrtou minus
e na čtvrtou," chrlí ze sebe třídní génius Vrabec a propiska pod jeho vedením po papíře jen
kmitá. Prsty má usmo-lený od dodělávající náplně, za roztřepenými kratičkými zbytky nehtů
prach z barevných kříd a jinou špínu.
"Proč?"
Podívá se na mě přes obroučky lennonek. "Co - proč?"
"No, proč se to rovná?"
Ohromeně vyvalí oči. "Co já vím! To je vzorec, kterej někdo chytrej vymyslel, tak o něm
nespekuluj, nech ho bejt, radši do něj dosazuj."
"A kam mám dosazovat?"
"Přece do rovnice Cassiniovy křivky v ortonormální soustavě! Posloucháš mě vůbec, co ti tu
celou dobu vykládám?"
"Poslouchám, jasně," rozhodím rukama. Jenže tomu ne-
hovím. Ty si meleš svou, sázíš na papír čísílka jak vdolky do pece a co já vím, odkud je bereš,
sakra."
Zhluboka si vzdychne. "Tak znovu," vrátí se o stránku výpočtů zpátky. "Potud je ti všechno
jasný?"
"Ještě kousíček dozadu..."
Otočí další list. "A tady?"
"Co to "je?" vyděsím se upřímně.
"Cyklická křivka. Oddíl rovinný křivky. Kapíto?"
Zuzana, moje sousedka v lavici, na nás potutelně mrkne: "Vrabče, předvedu ti Bosákové
křivky..." Svůdně vypne hrudník, až se našemu géniovi opotí brejličky, jelikož v bílém body
tričku má Zuza křivky přímo parádní.
Vrabčák zrudne, zaklapne sešit, zlomí nade mnou hůl a řekne: "Víš co? Poradím ti. Vdej se,
Iveto. Jako žena v domácnosti tohle nikdy nebudeš potřebovat. A s vašima křiv-kama, milé
dámy, by neměl bejt problém uhnat ženicha."
Lehce se urazím. "Taky ti dám radu. Nekousej si nehty, Leošku, nevypadá to esteticky."
Nezdá se, že by si vzal mou výtku k srdci, zašklebí se a místo doučování sejde raději zúčastnit
křídové bitvy. Jako každou přestávku je i tuhle ve třídě rachot a řev, kluci po sobě metají
křídy i houbu na tabuli, samozřejmě namočenou, třídní rachitik Borůvka se díky roli
namáčeče ani nestihne nasvačit. Vyzáblá postava a touha vyrovnat se nejsilnějším jedincům
ho nutí dělat klukům dobrovolně pucfleka.
"Sprosťák," prohodím na Vrabcovu adresu ke kamarádce. Zuzany se dneska z neznámých
důvodů matematický syndrom netýká, tváří se pobaveně a živí se banánem. Nakloním se k ní
a bez dovolení si kus urafnu. "Ty to umíš?"
"Ne," mávne rukou. "Nebude se zkoušet, uvidíš."
Podívám se na ni pochybovačně, její víru bych chtěla mít!
"Semerák nevynechá hodinu, aby někoho nevytáhl na opáčko," připomenu a v nouzi nejvyšší
si alespoň napíšu nepochopitelný vzorec Cassiniovy nebo čí křivky na levou dlaň.
"Vynechá," zubí se a přes půl třídy švihne slupkou od banánu do koše. Samozřejmě se na tu
dálku nestrefí, slupka zůstane ležet stupínku, ale ani to ji ze židle nezvedne.
"Jauvajs!" podrbu se na čele, kam jsem právě dostala červenou křídou. Neúmyslně, šlo o
zbloudilou střelu. Ku-
podivu se nerozdrtila, seberu ji a dobře mířeným hodem zaplácnu Vrabčákovi brejličky. Něco
na mě volá, ale v tom křiku ho neslyším, mávnu rukou a snažím se na poslední chvíli do hlavy
napěchovat pokud možno co nejvíc informací. V matice to mám dost nahnuté, co nejdřív
přijdu na řadu!
Někdo mi poklepe na rameno. Nervózně se otočím a vyjeknu, jelikož ruka nepatří Renatě
sedící za námi, nýbrž kostlivci Pepíkovi. Není z umělé hmoty, vlastník kostry ji kdysi škole
daroval ještě zaživa. Nevím, jestli by to udělal, kdyby věděl, jak s jeho pozůstatky bude
zacházeno! Neslouží totiž pouze výuce, ale především klukům pro pobavení. Samozřejmě
Jakub, kdo jiný! Odháčkoval mu pravičku z ra-menního kloubu a hladí mě s ní ve vlasech.
"Můžeš mi děkovat," zubí se. "Máš službu, ne?"
"Díky!" odhodím s odporem Pepíkovu pacičku, jen články prstů zarachtají. "Zkoušela u vás
Vlčice?"
"Pět lidí," ujistí mě.
"Do pytle," uteče mi. V bižole jsem na ráně taky! A včera jsem se zrovinka neučila, jelikož
jsme byli s Jakubem v kině a pak se ještě dlouho loučili dole na chodbě...
Zvonění přetrhne další konverzaci, Jakub zastrčí Pepíkovi pravičku do žeber a pádí do své
třídy. Ve dveřích se srazí s matikářem, ten mu cosi řekne, čímž nám poskytne čas, abychom
se uklidnili, přestali řvát, s harašením urovnali lavice trochu do roviny a líně povstali.
Roztroušené křídy posbírat nestihneme, ale nezdá se, že by to Semerákovi vadilo. Zapíše do
třídnické knihy téma hodiny a místo listování v obávaném černém notesu si založí spokojeně
ruce na prsou.
"Dneska máme berouska a to znamená co?" optá se nás familiárně a sbor devětadvaceti hrdel
odpoví: "Vejplatu!" Třicáté patří Markétě, naší šprtce, která se neraduje, možná dokonce
lituje, že se nebude zkoušet, přijde tak o další jedničky do své sbírky trofejí! Dojde mi Zuzčin
klid, vypláznu na ni jazyk. Mohla mi připomenout, kolikátého je, nemusela jsem se klepat!
Vesele se zubí, mrcha, doběhla mě. Profesor Semerák slaví den brannosti se stejnou pompou
jako První máj, nepouštíme se ani do nové látky, počítáme víceméně lehké příklady a hodina
probíhá v báječné pohodě.
Markétka má jako jediná ruku pořád nahoře připravena
zodpovědět jakoukoliv otázku. Vyměníme si se Zuzanou pohled - kráva. Vrabčák si sice
kouše nehty, a přestože se v matice na něho nikdo nechytá, nikdy neleze profesorům do
zadku.
Tvrdit o následující biologii, že proběhla v pohodě, by bylo značně přehnané. Hodina
nezačala příznivě, jelikož jsme přeslechli jak zvonění, tak příchod naší milované třídní
profesorky, čímž jsme ji namíchli hned na úvod.
"Ticho!!" přehluší bojový ryk kluků. Neochotně se zvedneme, Leoš přitom překlopí židli, což
odměníme smíchem. Vlčková nemá smysl pro humor, zrudne až na krku a asi deset minut
pobíhá po stupínku sem a tam, přičemž nám laje za naše skotačiví a nevycválanost, nechápe,
jak jsme se mohli dostat na výběrovou střední školu, jsme nezodpovědní a nedospělí a tak
dále, patrně by pokračovala, kdyby neuklouzla po banánové slupce. Naštěstí vyrovná
rovnováhu, pouze směšně poskočí, ovšern tím víc se naštve. Přestane ječet a zatváří se ledově.
"Kdo má službu?"
Zuza se na mě podívá s účastí, třída ztichne v napjatém očekávání. Zvolna se zvednu.
"Balcarová, vyjmenujte mi povinnosti služby," vyzve mě.
"Služba dbá na pořádek ve třídě, umývá tabuli, připravuje pomůcky na vyučování, rozdává
sešity," vzpomínám.
Třídní se pohodlně usadí za katedru, pokyvuje hlavou a konstatuje: "Teorii ovládáte, horší je
praxe, že? Tomuhle říkáte pořádek? Rozházené křídy, odpadky, špinavá tabule? Aspoň že jste
přivezla kostru..." Všimne si nedůstojné paže v Pepíkových žebrech a zbrunátní: "Koukám, že
máte ze všeho samé legrácky! K tabuli! A rychleji, nemám čas jen pro vás!"
V duchu si říkám, jak tátovi budoucí kouli vysvětlím, načež učiním poslední pokus: "Paní
profesorko, dneska je berouska a na jeho počest by se nemělo zkoušet..."
Vlčice zamžiká. "Co že je?!"
Třída se válí smíchy, Zuzka zvedá oči v sloup, sama jsem strčila hlavu do oprátky! "No,
výplata přece," napovím.
Zahledí se na mě jako kobra na malého zajíčka a vyzve mě, abych určila všechny lebeční
kosti.
Pepík se na mě šklebí očními důlky, asi má radost, při-
10
11
stoupím k němu a začnu chaoticky blekotat: "Lebeční kosti... Lebka se skládá z kosti
spánkové, kosti čelní, kosti lícní, dále potom horní a dolní čelisti, dolní je pohyblivá..."
Vlčice píchne ukazovátko Pepovi kamsi na bývalou pleš, a jelikož se ode mě odpovědi
nedočká, zeptá se třídy.
"Temenní," vyhrkne snaživě Markéta.
Profesorka se na ni jemně usměje, otočí Pepu ke mně zády, nadzvedne jmenovanou temenní
kost, Pepík je totiž rozkládací, a vyjekne odporem. "To máte na svědomí také vy?!"
Nechápavě se po ní podívám, pak si stoupnu na špičky, abych zjistila, co ji tolik pobouřilo.
Přijde mi k smíchu, když v dutině lebeční objevím asi čtyři ohryzky z jablek.
Smích mi samozřejmě přitíží. "Podívejte, mám těch vašich skopičin dost! Tohle je šlapání po
lidské důstojnosti!"
"Ale já je tam nedala," bráním se. "Neměla jsem tušení."
"Kdo je tam dal?!" zařve, až nadskočím.
Všichni mlčí, nikdo se nepřiznává a já vím, že by se ani nepřiznal, i kdyby to opravdu udělal.
Do náhlého ticha se však zvedne paže. Markétina!
"Kluci z áčka," odpoví. "Kostlivce přivezl Prokeš."
Hodím po ní vzteklý pohled, pohoršila mi. Vlčice spokojeně pokývá hlavou a obrátí se na
mne: "Prokeš a Bal-carová, to mě mohlo napadnout hned. Podívejte, Iveto, vy jste vcelku
schopná studentka. Respektive byla. Prokeš nepatří mezi zářné studenty a vás strhne s sebou."
"S kým chodím, je moje věc," namítnu zpupně. Naši dvojici vzali všichni profesoři na vědomí
normálně, pár jich vtipkovalo, pár rýpalo, Vlčice mě dokonce varuje.
"Jistě," ušklíbne se, napíše mi do notesu velkou kouli a gestem vykáže z výsostného území
před tabulí. "Tímhle tempem se na vysokou školu těžko dostanete."
Do konce hodiny s ní nekomunikuji, vztekle zapisuji poznámky a ještě vztekleji se čas od
času podívám po Mar-kétce.
,Je nespravedlivá," utěšuje mě o přestávce Renata. "Něco jsi jí přece řekla..."
Mávnu rukou a mrknu na Markétu. "Ta pizda mi pije krev!"
"By se mi taky líbilo mít malinku za třídní," uchichtne
12
se Zuzana. "Vsaď se, že bych odmaturovala s vyznamenáním!"
Nevsázím se, určitě bych prohrála. "Proč je tak pitomá?"
"Závidí," hádá Zuza. "Sama žádnýho kluka nemá. Prosím tě, kdo by chodil s takovou krávou?
Za celý ty roky sedí v první lavici jak bluma, nevzmohla se na kamarádku, natož na kluka,
jejím životním cílem je šprtat a dělat matince radost."
Dávám jí za pravdu.
Po odpoledním vyučování jdeme do Oázy, studentského útočiště hned vedle školy. Zuza tam
má spicha s Tomášem a my s Jakubem jdeme s ní, musím mu vypovědět příkon, jakých se mi
jeho přičiněním dostalo. Nezdá se, že by si dělal výčitky, spíš se situací baví, představa Vlčice
sáhnoucí si do olezlých ohryzků mu připadá vtipná.
"Kouli si v pohodě opraví?," těší mě a položí mi smířlivě ruku kolem ramen.
"V pohodě? Těžko! Do vysvědčení je krok a příští tejden můžu kvůli horám rovnou škrtnout,"
pochybuji.
"Ale hory budou skvělý," zasní se a přitiskne se ke mně blíž. Přestanu se rozčilovat, jeho
blízkost na mě zázračně působí, všimne si mé proměny a libné mě do vlasů.
"Hele, nechtě toho šmajchlování," upozorní nás Zuzana. Nezávidí, nemá proč, ostatně brzy
dojde i na ni, Tomáš se přivalí do Oázy v tlupě svých spolubojovníků ze zemědělky, halasně
nás pozdraví a na přivítanou Zuzku odvážně políbí. Může si to dovolit, jsou dál než my s
Jakubem, ačkoliv spolu chodí teprve dva měsíce, kdežto my přibližně dva roky. Nejprve coby
kamarádi, Jakub mi padl do oka, hned jak jsem v prváku celá vykulená prvně vkročila na naši
školu. Sympatie byly oboustranné, kamarádství a náklonnost přešly postupně v lásku, o
Vánocích jsme spolu poprvé... Zuzka s tím takové drahoty nedělá, o poctivost přišla v patnácti
s jedním navýsost sympatickým řidičem autobusu, jenž vezl jejich rodinku vycachtat se v
moři. Od té doby těch velice sympatických chlapců a mužů potkala spoustu a do všech se
rychle zamilovala a ještě rychleji odmilovala. Dvouměsíční známost s Tomášem je svým
způsobem unikát, ovšem jen potud, že Tom netuší, že není pro Zuzku tím jediným, dělí svou
přízeň mezi něho a vojáčka Luboše, co slouží
13
vlasti pravé v našem městě. Luboš není naštěstí vzorným vojínem, tudíž se nedostává na
vycházky pravé často, a proto se jejich nároky na mou krásnou spolužačku nepřekrývají.
Se dvěma bych prostě nemohla... a už vůbec ne po jednodenní známosti! V tomhle si se
Zuzanou nerozumíme, jenomže ve všem ostatním ano a jsem ráda, že takovou ká-mošku
mám.
Brzy se s Jakubem od veselé společnosti odtrhneme, s pětkou na kontě nejsem ve své kůži a
Jakub je se mnou poslední dobou nejradši sám, jeho ideálem je dostat se na pustý ostrov
aspoň na týden. Doprovází mě domů, nese mi tašku, vedeme se za ruce a je nám spolu prima.
"Ten kostlivec," vzpomenu si, "to byla schválnost."
"Prosím tě," směje se. "Fór, obycejnej vtip, nehledej schválnosti, kde nejsou. A že na něj
přišla Vlčice..."
"Hm. Já mám z tvýho vtípku problémy."
"Vlčici se nezavděčíš, vždycky si něco najde. Podle ní je dokonalá jenom jejich Markétka.
Ber to s humorem."
"Někdy ti ten fór oplatím," slíbím. "Chci vidět tvůj smysl pro humor, Kubíčku."
"Už se těším," směje se. Kličkujeme mezi chodci nachoď niku, hlavní třída, kde bydlím, patří
mezi nejrušnější u\i ve městě, sotva si rozumíme přes cinkot tramvají, vrčenj motorů aut a
autobusů a vůbec všechny zvuky, tolik typic pro velká města. Zastavíme se před činžákem s
opravem fasádou Inkiih mrkne do oken v prvním patře a zeptá se! "Můžu nahoru?"
Samozřejmě přikývnu. Ačkoliv mám na zítřek spoustu úkolů, neodolám, abych si odepřela
chvilku v mém pokoji. Kdyby náhodné nebyl nikdo doma, mohla by ta chvíle být špičková!
Vejdeme do chodby a oba s napětím zaregistrujeme, že naše přání by mohlo být vyslyšeno,
vítá nás pouze Oskar, drsno-srstý jezevčík. Pro jistotu nahlédnu do všech pokojů. Táta má
službu, dřív než ve čtyři nepřijde, mamka se ze školky také před půl pátou nevrátí, ohrozit nás
mohou pouze sourozenci. Podle vyrabované skříně poznám, že Martin odjel na sjezdov-ku,
aby užil posledních zbytků sněhu, a Kačenka je buď u mamky, nebo u některé ze svých
četných kamarádek.
Nechám klíč v zámku a ještě si ani nesvleču bundu, Jakub
14
mě prudce obejme. Náš vztah dostal spád hlavně poté, co jsem mu k Ježíšku nadělila sama
sebe. Byl to ten nejnádhernější dáreček, jaký existuje. Věděla jsem moc dobře, že si ho Jakub
hrozně přeje, ale nahlas mi nikdy neřekl, nenašel odvahu a takt mu nedovolil hrát si na
sexuálního loudila. Jakub je prostě skvělej kluk! Naše milování v prázdném bytě Zuzčiných
rodičů, premiéra pro něho i mě, jelikož u obou poprvé, byla hodně rozpačitá, maličko
bolestivá a hlavně moc krásná, jemná a něžná. Za vánoční prázdniny jsme to pak stihli ještě
dvakrát. Oba jsme se značně zlepšili co do techniky i duševně, nemáme se jen rádi, nýbrž se
milujeme.
Oskara zavřu v kuchyni, tváří se pěkně vyčítavě a tklivě vyje, vzájemně si pomáháme z triček
a džínsů, rychle v pokojíku stáhnu rolety, ačkoliv je Riegrova třída značně široká a riziko, že
by nás mohl někdo pozorovat z protějších domů přes mdlým sluníčkem prosvětlené záclony,
je nepatrné. Jakub po mně touží, jak poznám z jeho očí, touha je umocněná odmlkou
způsobenou mým menses a taky situací, jež nám nedopřála samoty. I já ho chci, prahnu po
jeho dotecích, polibcích a milování. Tentokrát je trochu uspěchané, nevíme, kolik času máme
k dispozici, pročež s ním nemrháme, Jakub vyloví ze svého žebradla, co nosí do školy místo
tašky, prezervativ. Za strašlivě krátkou dobu je po všem.
Tváří se provinile. "Promiň," omlouvá se.
..Není co." ujistím ho.
Vděčně mě políbí. "Může za to čekání..." Milování mi vynahrazuje laskáním, které se mi líbí
víc než samotný akt. Bohužel i to přetrhne zaječení zvonku, trhavé a nárazové. Takhle zvoní
jedině Kačenka, zvonek je vysoko a ona na něho dosáhne pouze vyzutou botou. Jakub uklízí
kondom.
"Jsi jak pionýr," směju se mu. "Ten byl taky vždy připraven, ne? Kdyby Vlčice věděla, co
nosíš do školy..."
S úsměvem mě pohladí po vlasech, a když se o něco později vrátí táta ze služby, zastihne nás
sedět za psacím stolem, kde se mi snaží vysvětlit matiku. Štěstí, že nás nepřekvapil on, těžko
by se nám podařilo oblafnout ho jako Kačku, která si nevšímá podobných maličkostí jako
zrudlých tváří, rozšířených zorniček a tajných doteků pod stolem.
Než přijde máma, bavíme se všichni dohromady. Přiznám
15
se i k potupné pětce. Táta je zděšen, kupříkladu ze zeměpisu by mu nevadila tolik jako z
biologie, vždyť chci být lékařkou! Jakub mi pomáhá, seč může, oba o překot vysvětlujeme, že
Vlčice je prostě děsná baba, měla špatnou náladu a zchladila si na mně žáhu, já přece za nic
nemůžu...
"Mně je to jasný," lípne mi naoko jednu za uši. , Jak bys ty za něco mohla, Ivčo! Ty, takový
neviňátko! Ale to ti povídám, opravíš si ji, opovaž se přinést v pololetí trojku."
"Iveta je opravdu nevinná...," namítá Jakub.
Táta na nás spiklenecky mrkne:, Jo? Tak o tom pochybuju taky, mládeži!"
Vyměníme si polekaný pohled, čímž tátu rozesmějeme ještě víc, a dál se raději nehádáme,
tohle téma je příliš tenký led. Mamka Jakuba zdrží na večeři. Nebrání se, naši jsou fajn a on si
s nimi celkem rozumí, nikdy mi ho nezakazovali.
Loučí se teprve v šest večer, jdu ho vyprovodit k domovním dveřím, kde se ještě chvilku
vášnivě líbáme.
"Miluju tě," šeptá mi mezi polibky.
,Já tebe taky," ujistím ho a pak ho raději vystrčím ze dveří, jelikož mám obavy, že mi po
našich něžnůstkách zůstanou naběhlé rty. Tváří se dotčeně, ale od Vesmíru mi zamává.
Pomáhám s nádobím po večeři, bráška vymetl veškeré zbytky a polohlasně si prozpěvuje,
Kačenka cosi usilovně smolí na papír, vysvětluji mamce, že pětku jsem dostala neprávem.
"Opravdu?" pousměje se. "A není to spíš proto, že jsi včera místo učení šla do kina s tím tvým
Kubíčkem, co?"
"No mami! Vlčice je na mě fakticky zasedlá. Podle ní je nejideálnější její Markétka a my
ostatní trpíme. Uznej, je nespravedlivý, že má ve své třídě vlastní dceru," hájím se ohnivě,
když si uvědomím, co Martin, ten debil, zpívá!
"Hm, to jistě není dobré," uznává váhavě.
"A na druhou stranu, Ivčo, přiznej, že Markéta je ve všech předmětech, nejen matčiných,
skutečně nejlepší ze třídy," vloží se do naší debaty táta, dosud luštící křížovku.
Nenápadně ukážu bráchovi pěst. "Nadržujou jí."
"Všichni profesoři? I Semerák?" zpochybňuje.
Vzdychnu. Profesora Semeráka totiž zná osobně a ví, že ten by nenadržoval nikomu, je
absolutně spravedlivý.
16
"Studentská halenka, ta je tuze tenká," notuje si Martin čím dál hlasitěji a baví se mými
posunky slibujícími odplatu.
"Tak vidíš. Ona je ideální studentka," směje se mi táta.
"Pch! Ideální! Co znamená ideální?" rozčilím se. "Lézt profesorům do zadku, žalovat na
spolužáky, pořád se hlásit, nikdy si na nic nestěžovat, slepě poslouchat, kazit kolektiv, to ti
připadá ideální?"
"Pod ní se vyspala, poctivost ztratila nejedná panenka," brouká bráška slabomyslně a Oskar
začíná výt do taktu.
"Opravdu je tak špatná?" usměje se táta. "Nenasazuješ jí psí hlavu šmahem, protože je
vždycky na vyučování připravená? Nevadí vám na ní právě ta dokonalost? Iveto, uvědom si,
to, co se vám jeví jako zápor, pro ni bude znamenat v budoucnosti obrovský klad. Doba žádá
silné a dokonalé lidi."
"Nejedná panenka, nejeden mládenec..."
Ušklíbnu se. "Radši teda nebejt úspěšná a mít přátele, než dokonalá a sama."
"Kterej tu panenku, poctivou frajarku připravil o věnec!"
"Zpíváš falešně!" vyjedu na bráchu bezmocně.
"Jen ho nech zazpívat si," brání ho mamka, která zřejmě dosud nepochopila smysl poblblé
lidovky.
"Takovou pitomou písničku," usyknu nakvašeně.
Kačenka zvedne oči od princezny Zlatovlásky, svého idolu, tentokrát osobně nakresleného,
tudíž s velkou hlavou a čapími končetinami, ovšem s vlasy dosahujícími po kolena. "Mně se
líbila. Martine, naučíš mě ji?"
Brácha je ochoten celou tu hrůzu interpretovat znovu, naštěstí mi z rozpaků pomůže mamka.
"Dnes ne. Kačko, honem do vany, je pozdě, abys stihla Večerníček!"
Odklidím se raději do pokojíku, rozsvítím malou lampičku na psacím stole a ač bych si
mnohem raději vlezla do postele s pěknou knížkou či sluchátky na uších, pouštím se do
matiky, pak literatury a jako nasup se bifluji dějepis.
Vyruší mě teprve mamka, chytí mě kolem ramen a navrhne: ,Jdi spát, Ivčo, ráno se ti nebude
chtít vstávat."
"Právě končím," protáhnu se, budík odtikává pět minut po desáté. Naházím učení do tašky a
trochu se zarazím při mamčině pohledu, nezvykle upřeném. "Tu pětku si opravím, neboj."
17
"Určitě," věří mi. "Ivetko... Kuba je milej kluk, viď?"
Znovu se posadím. "Hm. Takovej... sladkej blázen."
Mamka však toho má na srdci víc, neví, kudy do toho, konečně se odhodlá: "Je ti šestnáct
pryč, vlastně do sedmnácti ti chybí jenom tři měsíce. Nebylo by divu, kdyby..."
Lehce zčervenám, je mi jasné, nač naráží, bráchovy popěvky dopadly na úrodnou půdu!
"O to by nebylo, důležité je, abys neotěhotněla. Je spousta prostředků, kterými se chytrá žena
chrání. Ty, budoucí lékařka, bys to měla vědět především. Tatínek ti může dojednat návštěvu
u některého ze svých kolegů na ženském -"
"Bez starostí," ujistím ji, protože tohle téma je mi nepříjemné. O sexu všeobecně mluvím s
rodiči bez zábran, dávno mně i Martinovi vysvětlili, co a jak, je mi však trapné přiznat se, že
nejsem panna! Nakonec, užívat tabletky kvůli čtyřem stykům za tři týdny? "Až je budu nutně
potřebovat, tak si tam zajdu sama, mami."
Mohu si gratulovat, jak šalamounsky jsem z toho vybruslila, mamka je spokojená, dá mi pusu
a popřeje dobrou noc, stejně jako Martinovi, který se právě přivalí od televize.
"Troubo," řeknu mu bez servítků. "Ses předvedl, fakt. Puberťák jak vyšitej. No, co jsem
mohla čekat od dítěte školou povinného, že."
"Už dlouho ne," ohradí se. "Za šest měsíců vyjdu a -"
"A?" optám se ironicky. "Bude z tebe chlap, jo? Ses vedle, hošíku, za chlapa mluví činy, ne
věk."
Martina nezdeptám, podívá se na sebe do zrcadla a jistě tam nevidí čtrnáctiletého vytáhlého
utřinosa s čerstvým zarudlým pupínkem na bradě, nýbrž budoucího studenta lesnické
průmyslovky. Za vstup do dospěláckého života nepovažuje totiž pouze ukočení školní
docházky, nýbrž i bydlení na internátě, jelikož jeho vysněná škola je daleko. Kéž by se na ni
dostal! Celý pokojík bude aspoň přes týden patřit pouze mně! Kačku mi sem snad naši
nenastěhují, rušila by mě a já ji, učívám se často dlouho do noci. Zbývá mi vydržet...
Srazím se před školou se Zuzanou. Krčí se totiž za rohem Oázy a nenápadně vystrkuje nos.
"Co tu blbneš?" nechápu její počínání.
18
"Pst!" upozorní mě. "Mrkni, Vlčice má problémy, chichi."
Opatrně vykouknu. Spatřím naši drahou třídní stát na schodech před budovou školy a hovořit
s chlapíkem menšího vzrůstu v kožešinové čepici a kožichu, z něhož mu vykukují pouze
krátké nožičky. Neslyšíme, o čem je řeč, z divoké gestikulace však poznáme, že nejde o
přátelský rozhovor. Chlapík mává rukama, Vlčice je rudá ve tváři a marně mu cosi vysvětluje.
Vyměníme si se Zuzkou spokojený pohled.
"Konečně se něwjakej rodič ozval," libuje si potěšené. "Její vyučovací metody patří mezi
skvosty, fakt."
Obě Vlčkové přejeme co největší nepříjemnosti, tudíž jsme zklamané, když se mužík asi po
pěti minutách vzdá, nasedne do světlemodré škodovky, vztekle za sebou zabouchne dvířka a
odfrčí. Nevydržel, je měkkej, Vlčice ho udolala.
"Pojď se mnou pro sváču," pobídnu Zuzku a obě rády zapadneme do nitra Oázy, jež nám proti
patnáctistupňovému mrazu venku připadá jako skutečná oáza. Bufet s výčepem a útulnou
jídelnou je po ránu poloprázdný, rozhlédnu se po nabízených lahůdkách a nevím, co si vybrat,
zda nějaký salát či housku.
"Máme čerstvé syrečky," nabídne nám bezelstně prodavačka Jitka, naše stará známá. Obě se
Zuzou vyjekneme smíchy při představě, že o velké přestávce vybalíme vonící pochoutku.
V tu chvíli mě osvítí nápad. "Vezmu si obloženou housku se šunkou a salátem," rozhodnu se,
"a jedny syrečky."
Zuzka zabublá smíchy, zvědavě do mě strká, zajímá ji, co mám za lubem. Svůj plán pomsty jí
vylíčím teprve v šatně a ona je jím uchvácena, připadají tutovej. Musíme počkat schované v
šatně, až se škola zaplní. Teprve tři minuty před zvoněním frmol ustane, po chodbě tu a tam
proběhne poslední opozdilec, rychle se přemístíme do sousední šatny 3. A, rozbalíme syrečky
a pečlivě natřeme Jakubovu, Vo-hnoutovu a sousední kovové skříňky tenkou vrstvou. Docela
si mákneme, musíme spěchat, balíček čerstvé dobrůtky nám vystačí na dobrou polovinu
skříněk. Zvonění se ozve ve chvíli, kdy je pomsta dokonána. Kalupem fofrujeme ke dveřím
naší třídy, musíme si stihnout ještě umýt ruce, smrdí tedy pekelně!
19
Chci otevřít dveře s cedulkou 3. B loktem, když mě od nich Zuzana odstrčí a vylepší můj plán
pomsty skvělým detailem. "První hodinu máme Vlčici, ne?"
Hýknu smíchy a obě pečlivě omatláme kliku zbytky syrečků rozetřených po dlaních a prstech.
Ve třídě je rachot jako obyčejně, pečlivě si vymydlíme ruce a spokojeně se uvelebíme v
lavici.
Renata za námi nakrčí nos, hlasitě začenichá a podotkne: "Fuj, co to máte dneska za parfém,
dámy?"
"Chanell devatenáct, ne?" typuje s ošklíbáním Monika.
"Čertovo lejno," ujistí ji Zuza a všechny čtyři se zalykáme smíchem. S napětím očekáváme
příchod milé profesorky, snad naschvál nejde a nejde, ve třídě je křik a rachot jako při bitvě u
Slavkova, vzduchem sviští křídy, nejoblíbenější to klukovská zábava, Borůvka nestačí
namáčet a málem neslyšíme vlastního slova, když tu se konečně dveře rozletí a k našemu
úžasu se v nich neobjeví umělé kudrny Miluše Vlčkové, nýbrž sama hlava našeho ústavu,
obávaný ředitel Horák.
"Co tu řvete, skotačí?!" zahromuje svým basem a třída je v tu ránu srovnaná v lati, střelci
mažou na svá místa, rychle rovnáme lavice i popadané židle. Říďovi do spokojenosti hodně
chybí, měří si nás jednoho po druhém, pokyvuje hlavou a bezděky si mne ruce, patrně
nechápe, proč se mu prsty lepí k sobě. Podívám se na Zuzku a obě máme co dělat, abychom
nevybuchly smíchy. "Kde je vyučující? A co to tu tak páchne?" podezíravě nasaje vzduch.
Nestačíme odpovědět, Vlčice konečně dorazí, otírá si dlaň o sukni a s rudými skvrnami v
jinak bledé tváři se vládci školy omlouvá, prý ji zdržely rodinné záležitosti.
"Rodinné záležitosti si vyřizujte laskavě doma, kolegyně! Tady jste ve škole a máte se
věnovat studentům. Třetí bé je vaše třída, že? Takhle jste ji za ty roky vychovala? Podívejte
se, jak to tu vypadá! Stáj je proti tomu interhotel!"
Vlčice je v úzkých, skvrny ještě víc potemní, snaží se omlouvat. "Víckrát se to nestane, pane
řediteli..."
"Doufám!" pouští Horák hrůzu., Jinak bych si mohl myslet, že na svou práci nestačíte, a
musel bych vás nahradit. Když jsem tady, zůstanu rovnou na hospitaci. Prosím."
Profesorka se snaží rychle vzpamatovat, prozíravě nikoho
20
nevyvolá k tabuli, opakujeme minulou látku, kostru osovou a kostru končetin, společně.
Ačkoliv ji nemáme právě rádi, je nám jasné, že se šerifův hněv na ni snesl neprávem, a tudíž
se co nejaktivněji hlásíme, abychom si vylepšili reputaci. Nezdá se však, že by to ocenila,
baba. Ředitel by mohl být spokojen, předvádíme přímo ukázkovou hodinu biologie, leč není,
stále krčí nos a čichá napravo nalevo. Než zazvoní na přestávku, je syrečkový odér mnohem
intenzivnější, zřejmě mu pomáhá i suché teplo, linoucí se z radiátorů.
"Vyvětrejte si," poradí nám při odchodu z nezvykle tiché třídy, pokyne nám, a jakmile otevře
dveře na chodbu, trhne sebou, jako by dostal pěstí. Puch přicházející od šaten je skutečně
příšerný, na chodbě je nedýchatelně.
"Co má tohle znamenat?!" podiví se a podezíravě se otočí. "Nemáte to na svědomí, bando?"
Spolužáci vrtí překvapeně a pobaveně hlavami, navzdory velkému mrazu se musí větrat, ve
třídách v přízemí, naproti šatnám, se málem nedá vydržet. Celá škola z toho má holaro,
slabším jedincům se dělá na zvracení.
"Kdo by to byl řekl," uchichtne se Zuza.
"Jedinej balíček a co dokáže," přikývnu zaskočeně.
S větráním jsme to přehnali, teplota ve třídě rázem klesne na něco kolem nuly, dějepis trávíme
v bundách a kabátech, hotové bojové podmínky! Školník zuří, nebude prý topit pánubohu do
oken, běhá s ředitelem po škole ve snaze vypátrat, co se vlastně děje.
"Třeba najdou ve sklepě mrtvolu," hádá Monika. "Ule-želej umrlec musí pěkně smrdět, ne?"
"Určitě nějaká chemikálie," typuje Jakub, když se potkáme o velké přestávce na páchnoucí
chodbě.
"Fakt," chytí se toho Vohnout. "Syrovodíková puma!"
Tenhle nesmysl se hned ujme, zavládne zděšení, že neznámý terorista přinesl do školy
chemickou bombu, navrhujeme třídní, aby nás pustili domů, co kdyby to bouchlo! Vlčice je
zmatená, neví, co si má myslet, snad by šla za šerifem vyřídit náš požadavek, kdyby se velkej
Horák náhle nedostavil osobně a nezaburácel: "Třetí á, třetí bé! Kdo z vás znečistil šatny
olomouckými syrečky?! Viník se do pěti minut přizná!"
Viník se však nepřiznal ani do pěti, ani do deseti minut.
21
"Vlčková!" vybafne nečekaně na Markétu. "Znáš viníka?"
Třídní donašečka pokrčí rameny: "Ne."
"Já si to vyšetřím, těšte se!" zahrozí nám.
"Zjistí velký kulový," mávne bezstarostně Zuza rukou.
,Jen aby," pochybuji. "Fakt nás nikdo neviděl?"
"I kdyby, nikdo by nás nepráskl."
"Ona," pohodím bradou k první lavici u stolku, "klidně."
Následující hodiny se syrečková koncentrace přece jen trochu zředí čerstvým vzduchem, vše
se vrací do starých kolejí. Moje úleva nemá dlouhého trvání. Poslední hodinu, kdy probíráme
básníky pařížské bohémy, zapraští ve školním rozhlase a ředitelův hlas stroze oznámí:
"Balcarová a Bosákova ze třetí bé okamžitě do ředitelny!"
Spolužákům dojde, proč po nás šerif touží, a jsou mrtví smíchy, dokonce nás oslavují za
skvělý nápad. Vlčice se tváří jako sfinga, s útrpným pohledem nás vyprovodí ke dveřím a z
výrazu kolem rtů vyčtu: to jsem si mohla myslet!
"Třeba nás chce vidět jen tak," utěšuje se Zuza na chodbě. Obě víme, jak chabá je to útěcha!
"Balcarová, Bosákova," přivítá nás řídk, když po nesmělém zaklepání vstoupíme na
kobereček. "První v abecedě, první v každé lumpárně, že? Nestydíte se? Studentky výběrové
školy, na kterou se dostat je ctí a touhou mnohých středoškoláků, provedou takovou
klukovinu? Jak vás to napadlo, co?"
Jelikož byl tenhle nápad můj, je na mně, abych se pokusila o omluvu. "Myslely jsme... jako
fór, prostě vtip, netušily jsme, jak moc budou syrečky páchnout..."
"Mám těch vašich vtípků po krk, slečny! Nejraději bych vám zatrhl lyžařský výcvik, ale
jelikož je zaplacený předem, nemohu. Po vyučování si vezmete u paní školnice kbelík s jarem
a skříně v šatně třetí á umyjete, načež zůstanete po škole a budete pomáhat s revizí ve školní
knihovně. A o vašem fórku poinformuji pány otce, samozřejmě. Odchod!"
Vymázneme z jeho svatyně bez dalšího pobízení, hned za dveřmi se plácneme přes ruce. A je
to! Ne že by bylo naším ideálem trávit středeční odpoledne po škole, mohly jsme dopadnout
mnohem hůř a koneckonců tenhle trest není nijak příšerný. Kupříkladu nejet na lyžák by bylo
stokrát horší!
22
Ve škole jsme se Zuzou poměrně známé firmy právě díky našim věčným, originálním a nikdy
se neopakujícím vtípkům, syrečky si reputaci ještě víc vylepšíme, všichni nás považují za
recesistky a od vazy, chválí nás za zpestření všedního školního dopoledne.
"Boduješ," zubí se na mě Jakub. "Za Pepíka jsi mi to natřela i s úroky, fakt!"
"A málem nejela na lyže," krotím jeho chválu.
Jakub je charakter, vtip ocenil a co víc, spolu s Vohnoutem z áčka nám pomohl tenkou vrstvu
syrečků z plechových skříněk umýt.
"Zajímalo by mě, kdo nás práskl," napadlo Zuzanu. "Na tohíe přece šerif nemohl přijít sám od
sebe, leda by mu někdo poradil..."
Jelikož kolem právě prošla Markéta, všechny oči se zastavily na její tváři. Musela slyšet, o
čem se bavíme, přesto nereagovala, dokonce mi připadalo, že se trochu ušklíbla.
"Mrcha!" prsknu s odporem. "Jednou musíme provést ně-jakej fórek jí, pomstít se...! Těch
vroubků už má celou řadu!"
Dumáme nad tím následující půlhodinu, kdy pracně se-škrabujeme zaschlou vrstvu sýrů ze
skříněk. Kluci jdou s námi dokonce i do knihovny, a když nám přijde píchnout i Vrabčák,
nemá nedobrovolná brigáda chybu. Regálů s knihami je přesně pět, rozdělíme si je, a než nás
přijde Vlčice zkontrolovat, jsme hotovi. Bez dalšího zdržování nás propustí.
"Ani nepoděkovala," ušklíbnu se. "Nevděk světem vládne."
"Dostala od řídi pořádnej kouř," podotkne váhavě Vrabčák. "Nejdřív ráno a pak v poledne. Za
vás."
"Za nás?" nechápe Zuza.
"Jste z její třídy," napoví s úsměvem Vohnout.
"Na někom si žáhu zchladit musel, chápeš," vysvětluje Vrabec. "Lip na ní, jelikož je mu
podřízená, než by si dovolil žalovat Zuzčinu tátovi, v podstatě svýmu nadřízenýmu."
Pobaveně se smějeme, prominentní postavení kamarád-čina otce není k zahození, a Vlčici to
patří. Za včerejší kouli! "Co když přece brnkne domů?" namítnu. "Starouška takový prkotiny
nezajímají," mávne Zuza rukou.
23
Hm. A i kdyby zajímaly, svému jedinému dítěti se neodváží nic vytknout, natolik poměry v
jejich rodině znám. U nás je situace podstatně jiná, nijak mě představa, že by se o našem
nevinném vtípku dozvěděl taťka, neláká. Vyptával by se, jak jsem jenom mohla, nepříjemně
by mě rozebíral a nakonec by jistě všechno svedl na to, že tím pouze maskuji závist k
úspěšnějším, tedy pracovitějším, ctižádostivějším a svědomitějším spolužákům, jako je
kupříkladu Markétka, a nutil by mě se nad sebou zamyslet. O tohle vůbec nestojím, díky.
2. KAPITOLA
Po odpoledkách si jdeme protáhnout tělo do sokolovny. Do aerobiku mě nalákala Zuza už v
prváku, jelikož trpěla a trpí mindrákem, že má podle jakéhosi výpočtu koeficientu otylosti nad
váhu. Mé postavě by možná neškodilo v určitých partiích přibrat, ale solidárně jsem ji
doprovodila a ejhle, cvičení se mi zalíbilo, tudíž mu věnujeme pravidelně každý čtvrtek, spíš
musím kolikrát přemlouvat línou kamarádku, aby pohnula zadkem. Nevím, jestli to, co
děláme, je pravý aerobik, každopádně mě poskakování při moderní hudbě baví, tím spíš, že
hudba sama o sobě je mým největším koníčkem. Naše cvičitelka, paní Magda, má k dispozici
skvělé nahrávky. Za ty roky jsem se dost vypracovala, tudíž mě nepřekvapilo, když jsem při
písničce Maximum Overdrive udělala svůj osobní rekord v počtu sedů a lehů.
"Ses děsná," vydechne zchváceně Zuza, ležící na parketách jako pytel písku. "Chceš vyhrát
maratón, co?"
Pokrčím rameny. "Vyhrát? Přihlásit bychom se mohly, ne?"
"Se mnou teda nepočítej," ujistí mě. "Ajajaj, zejtra mě bude bolet celý tělo! A to mám rande s
Lubošem!"
"Místo abys byla ráda, že máš dneska trénink, fňukáš!"
"Víš co?" ušklíbne se na mě. "Ještě řekni, že ty při tom nějak pohybových schopností
využíváš."
"Samozřejmě," holedbám se. "Víc vydržím, chacha!"
"Končíme, děvčata," loučí se s námi Magda, jelikož ho-
24 '
dinka vyměřená pro věkovou kategorii od 14 do 18 let právě vypršela. "Těším se na
shledanou za týden."
Více či méně čiperně se zvedáme, některé holky naříkají, jiné Magdě polohlasně nadávají,
chce nás ztrhat. Tlustá Svatava, co se učí na cukrářku, rudá v obličeji přestálou námahou,'
supí jak rozjetá lokomotiva.
"Bylo to výborný, Iveto," usměje se na mě Magda ve dveřích do sprch. "Letos na maratón
určitě máš." Sice se potěšené usměji, ale váhám: "Ještě nevím..." "Popřemýšlej o tom,
přihlášky beru do konce března." Zdvořile kývnu. Do března je času! Něco jiného je cvičit pro
radost v partě děvčat anebo před obecenstvem. Přesně z tohoto důvodu jsem vloni z maratónu
vycouvala.
S obrovskou úlevou ze sebe shodím propocený trikot i návleky a vlezeme si se Zuzou pod
jednu sprchu. Ochotně nastavuji unavené tělo vlažnému proudu vody, dávám jen pozor, abych
si zbytečně nenamočila vlasy. Zuza vytáhne krejčovskou míru a jako obyčejně si ji obtočí
kolem pasu. "No prosím! Pětašedesát! O cenťák víc než v prosinci!" "Neměla ses o Vánocích
cpát jak protržená," dobírám si ji a zkusmo změřím i své proporce. Sedmapadesát, jsem na
svém.
Zuza mi cákne do obličeje. "Bejt hubená není žádná výhra, holčičko, krása je v souměrnosti,
chápeš? Sleduješ ty Cas-siniovy křivky? Vidělas snad hezčí?"
Jasně, nadhazuje mi, že přes prsa zdaleka nedosahuji ideálních rozměrů. To, co jí přebývá,
mně chybí, bohužel. "Viděla," setřu ji s uchichtnutím. "U Svatavy!" Obě vybuchneme smíchy,
budoucí cukrářka má totiž nejen tři brady, ale i prsa, jakým se hned tak žádná nevyrovnají.
"Dovol!" ohradí se. "Chceš říct, že dopadnu jak ona, jo?" "Tímhle tempem určitě. Centimetr
za měsíc je dost, Zuzi." Sjede nevrlým pohledem faldaté tělo naší sousedky, pak se zadívá na
mě a s úmyslem mě ranit řekne: "Zato ty jsi přes prsa zhubla, ne? To máš z toho cvičení,
nejvíc se hubne tam, kde o to nestojíš. Po maratónu budeš vychrtlá jak koza." "Neměj péči,"
usměji se blahosklonně. Své míry si hlídám! "A pak, Kubíčkovi se líbím."
"Jenomže Kubíček je nevybouřenej postpubescent. Až si nabrnkneš opravdovýho chlapa,
tomu to stačit nebude."
25
"Proč bych si měla brnkat jinýho? My se s Kubou nikdy nerozejdeme," pokrčím rameny
přesvědčeně. "My se máme rádi."
Směje se, jak kdybych jí řekla bůhvíjaký vtip. "Takových bylo a jak dopadli! Si povíme,
Ivetko! Dočkej času."
"Ses vedle," usoudím. "A pohni, musím pro Kačku."
"Pořád tu chudinku nutíte šmidlat?"
"Chudinku," uchichtnu se. "Nejblbější je, že ona to vždycky nějak odšmidlá. Chudáci jsme
my kolem, denně trénuje."
Důkladně se vysušíme a oblečeme, venku je pěkná kosa, na navlhlé vlasy si narazím čepici.
Před sokolovnou se loučíme, Zuzka spěchá domů, já mířím do Zahradní, kam Kačenka
dochází každý čtvrtek na hodinu houslí k soukromému učiteli..
Dorazím včas, právě končí, vyslechnu chvalozpěvy starého pana řídícího na mou nadanou a
pilnou sestřičku, počkám, až si nazuje boty, a kráčíme spolu mrazivým večerem k domovu.
Vypráví mi zážitky ze školy, pusa sejí nezastaví, přestože ji neustále napomínám, aby ji
zavřela, nebo na-chladne. Domů je to pěkně daleko, na nábřeží musíme pěšky, což není v
právě lidnatých končinách nejpříjemnější, nedivím se, že tudy nechce chodit sama. A pak,
naši by ji nenechali, příliš se o nejmladší ratolest bojí. Kolikrát jsem přemýšlela, kdyby nás
někdo přepadl, že bych Kačence zrovna velkou ochranou nebyla. Bojím se víc než ona! Než
se nám konečně povede chytit tramvaj, jsme promrzlé na kost, tím víc je nám teplo domova
milejší.
Celý byt nádherně voní, okamžitě dostanu obrovský hlad.
"Teda, mami, ty ses vytáhla," nasávám božskou vůni stejně jako Oskar, nedočkavě ťapkající
sem a tam, a strkám nos do mikrovlnky. Jezevčík okamžitě zvedá přední packy.
"Vydrž, taťka přijde co nevidět," krotí mě a nic nedbá na moje nářky, že se mi žaludek svíjí
jako žížala na suchu.
"Jsi sadista," obviním ji. "Podívej, Oskar chce taky..."
"Oskar má v misce žrádla dost," ujistí mě nevzrušeně. Kdykoliv vytáhne paty z kuchyně, tajně
si uždibnu, div si nespálím hltan.
"Nepros!" osopím se na psa. "Nebo mě prozradíš! Slyšels, máš žrádlo v misce."
26
Náš miláček se na mě dívá pěkně vyčítavě, v podstatě se mu nedivím, také bych neměla chuť
na žrádlo, když z trouby voní báječná bašta. Pomáhám nedočkavě prostírat, z pilnosti naliji
všem i minerálku, táta jako naschvál přijde se zpožděním, když už se jídla vehementně
dožadují Martin i Kačenka.
Poleká mě tátův výraz. Zasmušilý, zamyšlený, bez úsměvu. Horák žaloval, napadne mě. Hlad
mě okamžitě přejde, sedím za stolem jako oukropeček a čekám, kdy to na mě vybalí.
"To jsem rád, že jsem doma," řekne nečekaně mírně, políbí mamku na přivítanou, s Kačkou
pověšenou kolem krku si jde opláchnout ruce a konečně si přisedne. Mamka rozděluje porce
francouzských brambor na talíře, brácha mlaská v blaženém očekávání a já stále trnu, co se z
toho všeho vy vrbí.
"Ještě?" optá se mě mamka a k chudince psovi, který pobíhá kolem kulatého stolu a
polohlasným knikáním se dožaduje své porce, dodá: "Oskare, běž do koupelny! Mazej !"
"Dobrý, stačí," pípnu.
Popřejeme si dobrou chuť a pouštíme se do jídla. Jezevčík je naší krutostí dotčen, udělá pár
kroků ke koupelně, kde má svůj pelíšek, a naposledy zkusí poprosit. Dočká se leda toho, že ho
od stolu vyžene i táta, kterého z celé rodiny poslouchá nejvíc, pokud se o našem rozmazleném
psisku dá říct, že vůbec někoho poslouchá. Smrtelně se urazí a odkráčí v celé své psí
důstojnosti.
"Nechutná ti?" všimne si tátovy skleslosti mamka.
"Je to výborný," ujistí ji a pohladí po paži. "Promiň."
"Měl jsi špatnou službu?" hádá máma.
Napjatě čekám na odpověď. Teď řekne, že...
Přikývne. "Službu ne, ale ty případy. Vyjeli jsme osmkrát, z toho třikrát už bylo pozdě.
Zrovna samí mladí..." Pochopím, že tátova zasmušilost má naprosto jiné důvody, tudíž se s
chutí pustím do fantastického jídla. "A jak jste se měli vy?" zeptá se tradičně, takže dál
probíhá večeře dle ustálených pravidel. Nejvíc mluví Kačka, líčí mu události ze školy i
pokroky z houslí, mamka si stěžuje na kolegyni, která si opět vzala ošetřování dítěte a máma
má na starosti ráno
27
i její třídu, Martin nadšeně horuje o návštěvě posilovny, kde byl dnes prvně.
"Spočítal jsem si to, táti. Jestliže mi za týden cvičení přibyde milimetr svalový hmoty, jo, za
měsíc je to skoro půl centimetru a do prázdnin necelý tři. Dobrý, ne?"
Jelikož si k tomu vyhrne rukáv košile, pokrčí paži se zaťatou pěstí a zálibně se na hubenou
ruku podívá, nevydržím a vyjeknu smíchy. "Tři cenťáky, jo? A na tom tvým párátku, jo? Já
umřu! Do roka z tebe bude druhej Schwarzeneg-ger!"
"Jsi pitomá!" utrhne se na mě.
"No tak," krotí nás mamka, táta se pousměje a mírně namítne: "Tři centimetry se mi zdají taky
trochu přehnaný."
"Po pravidelným cvičení?" hájí se budoucí kulturista. "Vedoucí posilovny říkal, že to možný
je."
"Musí tě lakovat, jelikož ty ses pro něj zdroj příjmů. Kdyby každýmu rovnou řekl, že mu bude
strkat prachy a honit se pro nic za nic, mohl by zavřít krám," vysvětlím mu.
"Pch! Koukala bys, jací borci k němu chodí! Karatisti, hokejisti, fotbalisti, vzpěrač Horyna...,"
vypočítává mi.
"Nech ho, Ivčo," mrkne na mě táta smířlivě. "Posilování ještě nikomu neuškodilo a jestli ho
budeš dělat skutečně pravidelně, Martine, docela určitě se výsledky objeví. I kdyby to nebyly
tři centimetry do prázdnin, ale jeden."
"Pokud si tam ty svoje tyčky nezlomí," rýpu pochybovačně. "Se na něj podívej, kostěj
nesmrtelnej, kdyby zafoukal vítr, zlomí ho v pase..."
"Iveto," napomene mě mamka jemně, kdežto brácha mě pod stolem nakopne se vší razancí.
Chci mu oplatit, jenomže se v té spleti nohou neorientuji a naberu nohu stolu, jen skleničky
poskočí a Kačka, která si právě dolévá limonádu, pobryndá ubrus.
"Tak dost," zakročí táta. "Nechtě toho. Martine, schválně se změř, v červnu uvidíme."
"Jako bys ho neznal," brumlám polohlasně. "Do všeho se hrne a se vším ještě dřív praští..."
Kačenka se po večeři přepásá máminou zástěrou, která jí dosahuje až ke kotníkům, a důstojně
sklízí ze stolu. Je ještě v naivním věku, kdy umývání nádobí považuje za vyznamenání a ne
nutné zlo jako my s Martinem, ale prozíravě
28
ji od jejího úmyslu nezrazujeme, ačkoliv je nám jasné, že svou pomocí spíš mamce přidělává
práci.
Táta nečekaně vstane od stolu. Lehce se přikrčíme v očekávání výchovného kázání, stále se
totiž pošťuchujeme, hluboce jsem ranila Martinovu mužskou ješitnost. Dnes se však netrestá,
ostatně, fyzické tresty jsme nikdy nepoznali, taťka nás oba obejme kolem ramen a přitiskne k
sobě.
"Vy si vůbec nevážíte, jak je nádherný přijít domů, kde je všechno v pořádku a všichni jsou
živí a zdraví," vzdychne. Dojde mi, že je poznamenán službou rychlé lékařské pomoci, a
protože se mi na jeho práci líbí právě ta různorodost, vyzvídám, jaké měl dneska případy.
"Tři smrťáky," vzdychne a posadí se s námi v obýváku. "Tak zbytečně vyhasly tři životy...
Vlastně čtyři, to děvče bylo těhotné. Patnáctiletá holka, Ivetko. Kluk ji naboural, pak se na ni
vybodl, ona se to bála říct doma a radši skočila pod vlak. Dovedeš si to představit?"
"To je hrozný," poznamená mamka z kuchyně.
Po zádech mi přeběhne mráz. Jak jí asi muselo být, když sáhla po tom nejkrajnějším řešení?!
Co se jí honilo hlavou, že to bylo silnější než pud sebezáchovy? Byla v těžké situaci, ale
určitě ne neřešitelné. Vraždit se kvůli klukovi?!! Nesmysl. On si bude užívat dál a ona tlít
navěky v zemi...
"A ti další?" vydechnu. Ani Martin, náš Rambo, nemá slov.
"Sedmnáctiletej kluk a šestnáctiletá holka. Vybourali se na motorce, čelně najeli do tiráku...
Oba na místě zemřeli."
"Jak se mohli čelně srazit s tak obrovským autem?" nechápe brácha. "Copak ho neviděli?"
"Podle jednoho svědka se kluk zrovna otočil, aby se za jízdy políbili... Neměli ani helmy a ten
polibek byl jejich poslední."
Táta je za ty roky u záchranky zvyklý na ledacos, ale smrt mladých lidí - hlavně ta zbytečná -
ho vždycky vyvede z rovnováhy. Obejmu ho kolem krku a lípnu mu pusu na tvář.
"To musela bejt strašná služba," hlesnu soucitně.
Podívá se mi přímo do očí. "Ivetko, ještě pořád chceš být doktorkou? Nebylo by lepší jít po
maturitě třeba na pedagogickou fakultu?"
29
Krátce se zamyslím, pak zavrtím hlavou. "Ne. Podívej, táti, mel jsi osm výjezdů. Co ty
zbývající?"
"Běžný případy. Infarkt, žlučníková kolika, popáleniny..."
"Vidíš. Těm jsi pomohl. Bez tebe by ti lidé zemřeli. Asi bych chtěla bejt doktorkou, i kdyby ta
úspěšnost byla ještě menší. Musí to za to stát, ne?"
Pocuchá mě v mém nesouměrném účesu z krátkých vlasů, na pravé straně je mám vystříhané
k uchu, na levé mi visí patka málem k rameni. "Ty jsi moje rozumná holka, Ivčo. Samozřejmě
to za to stojí. Každý lidský život má obrovskou cenu."
"Mám tě ráda, táti," ujistím ho. "Jdu se učit, nebo tyhle starosti budou bezpředmětný, dostanu
se leda na hajzlbábu."
Předtím se maličko zdržím při hledání našeho čtyřnohého domácího přítele. V koupelně není
a mamka chce, aby ho šel Martin ještě vy věnčit. Kačenka ho objeví teprve v ložnici pod
manželskou postelí. Leží vzadu u zdi, z přítmí na nás svítí pouze bělmo jeho očí a drahý
Oskárek s námi odmítá komunikovat, uražen do hloubi své psí dušičky. A ta jezev-čická je
pěkně paličatá! Nenechá se dokonce nalákat ani na zbytek francouzských brambor, které mu
mamka nahrne do jeho misky. Pomůže teprve náznak hrubého násilí, táta chce jakoby
nadzvednout celou postel, Oskar se rozmyslí a hupky hupky, s ocáskem staženým mezi zadní
nohy pádí do chodby, jen po něm zůstane žíznivá čára.
I psi mají svou hrdost a jsou osobnostmi, nenechají se ovlivnit či získat výhodami. Jsem
rozhodnutá naprosto pevně: udělám všechno, abych mohla medicínu studovat!
Kvůli tátově víkendové službě nejedeme na chalupu. Vlastně jsem docela ráda, ačkoliv se mi
u dědy líbí, pohodlím našeho městského bytu nikdy nepohrdnu. Jelikož jsme se s Jakubem ani
Zuzou na ničem nedomluvili, trávím sobotu po svém, tedy v pokojíku, z něhož vystrnadím
sourozence a užívám si báječného lenošení o samotě, samozřejmě při hudbě, kterou miluji.
Právě včera mi taťka koupil CD skupiny Pět Shop Boys, ví, že jsem z těch kluků anglických
úplně odvařená, přehrávám si stále dokola báječný hit Go West a pokouším se ho za pomoci
své znalosti angličtiny a samozřejmě slovníku přeložit do srozumitelné podoby.
30
Překládám si každou písničku, která se mi líbí, hrozně mě hněte, když nevím, o čem vypráví.
Sice je fakt, že často bývám zklamaná, texty kulhají za melodií, ale neznalost by mi pila krev
víc. Úplně nejvíc mě rozčilují diskotéky, vadí mi poskakující davy, co hlasitě zpívají refrény,
slova písniček znají samozřejmě pouze foneticky, vůbec netuší, co je jim takhle vkládáno do
úst, a ještě se přitom tváří jako strašní borci.
Come on come on come on together we will go our own way, jen pojď, jen pojď, jen pojď,
společně půjdeme naší jedinou cestou, together we will, společně budeme...
Do pokoje strčí hlavu Kačenka. "Ivčo, můžu si půjčit tvoje fixky?"
"Jo, vezmi si je a zmiz," svolím, abych se jí co nejdříve zbavila, jakkoliv je mi jasné, že po
Kačenčině malování budou díky roztřepeným hrotům nepoužitelné.
Leave someday, jednoho dne odejdeme...
"Díky! Víš, co budu kreslit, Ivčo?"
"Pak mi to ukážeš, jo?" odpovím diplomaticky. Together your hand in my hand, společně -
tvá ruka v mé ruce...
"Obrázek Jonášovi!" vysvětlí proti mé vůli. "Víš, kdo je Jonáš, lví?"
"Nějakej kluk z vaší třídy," vzdychnu otráveně. Together. ..
"Chachá! Pes, abys věděla!"
We will, společně budeme... "Pes? Ty budeš kreslit psovi?"
"Jonáš je jinej pes než Oskar. Z časopisu, víš? Chci mu namalovat princeznu na koni, jenže
koně neumím... Ivčo, nepomohla bys mi s ním? Nakresli mi ho tužkou, já ho obtáhnu."
"To by byl podfuk, Kačko," vymlouvám se. Make our plans... spřádat své plány. Musím
uznat, že první sloka se mým oblíbeným Boys povedla, je něžná a zamilovaná, přesně tak
romanticky, jak se mi poslední dobou líbí. Jak písnička pokračuje dál, se bohužel nedozvím,
Kačka se vtírá jako pitralon.
"Poslyš, ty bys mohla hrát v Žebrácké opeře," vzdychnu poraženě, ztiším přehrávač a k její
nemalé radosti se pokouším stvořit na papíře něco čtyřnohého, co by se zdánlivě
32
podobalo koni. Kačenčina chvála mých výtvarných schopností je značně přehnaná! "Ještě
hřívu a hotovo. No?"
"Je, ten je hezkej! A teď toho koně, Ivčo."
"Koně?" nechápu. "Co myslíš, že jsem kreslila celou dobu?"
"Tohle má být kůň?" zeptá se mne podezíravě. "Kdyby neměl kopyta, řekla bych, že je to
pes... Má krátkej krk a taky tlamu jako pes a divný nožičky..."
"Víš co?" odložím tužku dotčeně. "Namaluj si ho sama, když ses tak chytrá, a neotravuj."
Zaslechnu cinknutí domovního zvonku, nejdu otevřít, mamka má z kuchyně či obýváku do
chodby blíž než já, pouze našpicuji uši. Intuice nezklamala, podle hovoru poznám, kdo přišel,
a mám z toho radost. Bleskově přiskočím k zrcadlu, pročísnu si vlasy a přejedu rty
světlerůžovou rtěnkou. Sotva ji odložím, do pokojíku se vhrne Jakub, a jelikož zahlédne
Kačenku, poněkud ubere a pouze mi na přivítanou sevře rameno.
"Co děláš? Nuda, co? Já to tušil."
"Jsi hodnej, žes přišel, zrovna jsem na tebe myslela."
"To tě ctí," usměje se a očima mi naznačuje, že by nebylo marné vystrnadit Kačenku, která ho
zvědavě okukuje. Sestřička se k odchodu nemá, naopak, loudí na Jakubovi, aby jí koně
nakreslil on, což udělá. Oba se smějí mému nepovedenému výtvoru, nevděčníci! Kačka
neodejde ani poté, Jakub jí viditelně padl do oka, bere ho za zpestření soboty, kdy se pro
velký mráz nedá lítat venku, a tudíž nemá v úmyslu zanechat nás o samotě. Ta žába si snad
myslí, že přišel za ní! Když se navíc vrátí z posilovny Martin, vzdáme marnou snahu a
dokonce souhlasíme s jeho nápadem zahrát si ve čtyřech i s mamkou žolíky. Kačenka chodí
od jednoho k druhému a všem nám postupně nakukuje do karet, což mne, mírně řečeno,
znervózňuje, tím spíš, že beznadějně prohrávám. Nálada je jinak kolem stolu výborná, mamka
nám k tomu uvaří konvici čaje, chroupáme slané preclíky domácí výroby a dobře se bavíme.
Když se čas od času Jakub pod stolem nenápadně dotkne svou nohou mé, vyměníme si pohled
plný tajemství, o němž ti ostatní nemají tušení, a přestává mi vadit, že jsem poslední.
Your hand in my hand... Zuzana se pěkně sekla. Nemám
33
nejmenší důvod, proč bychom se my dva měli někdy rozejít!
"Jsi na tahu," usměje se na mě svýma božsky modrýma očima a mně je to jasné. Nikdy se
nerozejdeme.
Odmítnu mámin doprovod, z toho jsem vyrostla. Kdyby byl doma táta, odvoz autem bych
přivítala, můj batoh narvaný svetry, legginami, rukavicemi, opalovacím krémem, lyžáky a tak
různě je dost těžký, vleču se s ním v nedělním podvečeru i s lyžemi přes rameno sama. Tenhle
fakt mi náladu zkazit nemůže, strašně se těším na následujících sedm dní, které máme strávit
místo v dusném prostředí třídy na čistém horském povětří. Tím spíš, že jedeme tradičně
společně s 3. A, což je vůbec nejskvělejší.
U školy jsem mezi prvními nedočkavci, všichni jednohlasně velebíme sponzora, jenž
umožňuje svými financemi týdenní lyžařský kurz nejen prvákům, jak bývá v jiných školách
zvykem, ale každým rokem všem třídám. Ty dva před ním stály za to a my si plánujeme, že se
také zapíše do dějin našich tříd barvou prima zážitků.
"Dovedeš si to představit?" šeptá mi Jakub do ucha. "Sedm nocí? To by bylo, aby to aspoň
jednou nevyšlo, i kdybych měl kluky z pokoje vyhnat na mráz..."
Zuzana se dostaví mezi posledními. Samozřejmě ne pěšky, její holohlavý tatíček ji přiveze
stříbrným BMW, galantně jí otevře dvířka vozu a lyže i s batohem osobně do-vleče k naší
partě. Zuza ho prozíravě pošle pryč hned poté, co se přátelsky pozdraví se Semerákem a třídní
Vlčkovou.
Přivítá se s námi, prošacuje si kapsy bundy a pobídne mě: "Pojď se mnou do bufíku, došly mi
cigarety."
Bágly necháme na hlídání Monice a Renatě a pádíme do Oázy, kde si koupí dvoje
memphisky.
"Nic víc?" vyzvídá prodavačka Jitka.
,Já si vezmu dva balíčky žvejkaček," poručím si.
"Syrečky ne? V pátek jsme dostali čerstvé..."
Mrkneme se se Zuzkou na sebe a vyprskneme smíchy. "Díky."
"Co jste s nimi, holky, vlastně udělaly?" zajímá se Jitka a vrací mi drobné na dvacku. "Ve
středu tu byl před polednem váš ředitel a ptal se, kdo z vaší školy si kupoval olo-
34
moučky. Neměly jste průšvih? Napadlo mě až potom, co jsem mu odpověděla, že jsem měla
radši říct nevím."
Tohle je takzvaná rána pod pás, jsme z ní obě trochu šokované. "Ne, to je dobrý," hlesnu
nakonec. "Ahoj, Jituš."
"Ahoj, holky. A pozdravujte Krakonoše," řekne závistivě.
"To je přece kráva," poznamená Zuza před Oázou na její adresu. "Kdo by byl řekl, že nás
práskla zrovna ona!"
"Spíš zírám, jaký má Horák logický dedukce," uznám, načež mě napadne: "Takže Markétka je
v tom tentokrát nevinně..."
Zuza mávne rukou. "Jen proto, že nic nevěděla, jinak by nás bonzla ona. Znáš ji."
Kývnu a v té chvíli jmenovanou zahlédnu. Stojí s báglem opodál, kulatý chlapík v kožešinové
čepici odvazuje lyže ze zahrádky modré škodovky a cosi jí rozčileně povídá. Když se
přiblížíme na doslech, Markéta mu právě odpovídá:
"Táti, prosím tě! Tohle si vyřiď s mamkou, já o tom nechci slyšet, mě to nezajímá! To jsou
vaše věci, ne moje! Mě do toho netahejte!"
Podívám se na Zuzanu zklamaně. A my myslely, že to byl rodič, co se s Vlčicí hádal! Houby s
octem, pouhopouze manžel a Markétčin tatínek. Podle spolužaččina rozhorlení soudím, že
zrovna ideální poměry doma naše úča asi nemá.
"Se divíš?" ušklíbne se Zuza. "Chudák chlap, mít Vlčici za ženu a k tomu dcerunku po
manželce musí bejt horor. Na, zapal si."
Samozřejmě odmítnu. Nikdy jsem nekouřila, veškeré chutě vypadat s cigaretou světácky
vzaly za své hned poté, co mně a Martinovi ukázal táta rentgenový snímek zadeh-tovaných
plic pacienta stiženého rakovinou. Hotová příšer-nost, fakt.
Zuzana si říct nedá, je hazardér. Z téhle cigarety však vykouřila sotva polovičku, přijel pro
nás autobus a my se za všeobecných zmatků a pošťuchování naloďovali. A pak už adié,
začouzenému městu dáváme s chutí sbohem.
Na terase před chatou je pěkně živo, nepokrytě závidíme rekreantkám, co se rozvalují na
lehátkách a nastavují ostrým slunečním paprskům nakrémované tváře.
"Pohyb, dámy, pohyb!" povykuje tělocvikář Vyčítal,
35
který jediný z profesorského sboru umí lyžovat, a tudíž vede čtvrtou, nejhorší skupinu.
Semerák s Vlčicí mají na horách funkci dozoru a při lyžování jsou zbylé tři skupiny svěřené
do péče instruktorů. Na rozdíl od Zuzky lyžuji celkem slušně, ačkoliv ne zase tak jako Jakub,
abych mohla být v jedničce.
"Si trhni," zavrčí Zuza a neochotně si připíná lyže. S břichem plným vepřového s knedlíkem
se nelyžuje snadno, ovšem na takové maličkosti nikdo ohled nebere.
"Chtělas přece na horách něco shodit, ne?" připomenu jí.
Podívá se na mě značně nevraživě. Můžeme se potrhat smíchy, její sjezdová technika pobaví i
čumily kolem, pozvolný svah pod chatou sjíždí pluhem.
Nasadím si sluneční brýle, odpíchnu se a hurá dolů k nástupišti na vlek, kde se shromáždila
naše druhá skupina. Jelikož spěchám a musím se vyhýbat spořílkům, kteří litují peníze za
permanentku na vlek a raději vystupují kopec pěšky, zajedu hodně vpravo a než se naději,
lyže se mnou poskočí na nečekaně nerovném povrchu, zapíchnou se špičkami do sněhu, jehož
celistvost narušily pásy rolby, a v té rychlosti se katapultuji neidentifikovatelným saltem
vpřed.
Nejprve se musím vzpamatovat a rozkoukat, načež zjistím, že jsem držkopád přežila a
dokonce bez újmy na zdraví, ruce a nohy mám celé. Třetí skupina opodál ječí smíchy,
pokřikují na mě cosi jako mistr světa a tak dále, Vyčítal ze čtyřky povykuje, zda se mi nic
nestalo. Posunkem ho ujistím, že ne, a hledám druhou lyži. Dvě ochotná dítka brebentící
mazlavou francouzštinou vzrušeně ukazují dolů. No jistě, lyže si osvobozeně drandí dál ze
svahu.
Efektním smykem u mě zabrzdí štíhlé elánky, a jelikož si dosud hovím na zemi, lehce mě
ohodí sněhovou sprškou.
"Ses v pořádku?" Neznámý opálený atlet v bílomodrém elastickém oblečení a s čelenkou v
blond vlasech mi podá ruku, aby mi pomohl na nohy.
"Jo, díky," přijmu ji, a protože vypadá dobře a já trpím na blonďáky, přidám k tomu i úsměv.
"Ale lyže..."
Pochopí můj pohled a ujistí mě, že to není žádný problém, načež se ukázkovou technikou
spustí dolů.
V té chvíli ke mně dorazí i můj instruktor Igor. "Dobrý?"
"Absolutně."
36
"Až budeš kompletní, přijeď za námi, nacvičujem slalom."
Kývnu, a než se vrátí můj dobrodinec, vyklepu si sníh zpoza krku i z rukávů. "Děkuju,"
zacvrlikám roztomile.
"Není zač..."
"Iveta."
"Není zač, Iveto. Ses tady z chaty, nebo vedle z Vlčí?"
"Tady," vysvětlím.
"Ta není zrovna středem světa. Na Vlčí bejvají prima diskotéky. Přijď v pátek, budu tě v osm
čekat."
"To asi nepůjde, nesmíme večer vytáhnout paty," namítnu.
"Je věcí, který se dělat nesmí a dělaj," usoudí. "A mladá ses jen jednou, ne? Kantoři se daj
lehce obelstít, ne?"
"No jo, ale sama..."
"Vem kamarádku a přijde. Určitě, Iveto," přemlouvá mne.
"Uvidíme," slíbím neurčitě, a protože si všimnu, jak podezíravě si nás Vyčítal zdálky měří,
raději se s ním rozloučím a svištím za naší skupinou nacvičovat slalom.
Zuzaně samozřejmě nic neušlo. Hned ve sprše, kde jsme se po namáhavém odpoledni
konečně sešly, vyzvídala, kdo byl fešácký horský vlk a co jsme si tak dlouho povídali.
"Půjdeme," rozhodne samozřejmě.
"No jo, ale co když to praskne?" váhám. "A pak, to bych Jakubovi neudělala. Toho kluka
vůbec neznám..."
Zvedne oči v sloup. "Hele, a kdo mluví o tobě? Jestliže ty si hraješ na věrnou lásku, prosím, já
ne. Mně se líbil. Neříkal snad, že máš přijít s kamarádkou?"
"Jo, říkal. Ale je dost starej. Nejmíň pětadvacet!"
"Takoví jsou nejlepší, ti se vyznají, víš? Já bych nemohla se stejně starým klukem. S
cucákem."
Ušklíbnu se. "Mně Kubíček vyhovuje."
"Pch," uzavře naši debatu, pečlivě se vymydlí, pohlédne kriticky na své břicho a řekne:
"Nezdá se ti, že jsem zhubla? No fakt! Vidíš, co tu dělám pro linii, jo? Vypustím duši!"
A asi aby ji nevypustila, poručí si po vynikající večeři šlehačkový pohár s ananasem.
Horský vlk se vyznal. V naší chatě skutečně chcípl pes, do jediného baru v přízemí máme
vstup Vlčicí přísně za-
37
kázaný, večírky ani disky se tu žádné nepořádají, zábavu si po večeři obstaráváme ve
společenské místnosti pro nás vyhrazené sami. Je to psina, každý den se o program stará jedno
z družstev, většinou předvádí skvělé scénky, hrajeme báječné hry s nádechem erotiky,
zpíváme při Vohnoutově kytaře. Vyčítal je mimo školu vcelku příjemný patron, nezkazí
žádnou legraci, Semerák je fajn vždycky. Vlčice, ta stará megera, nás nemůže rozházet,
ačkoliv den co den sedí v rohu společenské místnosti a ostřížím zrakem hlídá, aby nedošlo k
nějakým nepravostem. Hned první večer nám naivně navrhla, že bychom si mohli recitovat
verše či vyprávět obsahy děl světové literatury, jenže ani jeden její návrh neprošel. Lákaly nás
jiné hry, které se bohužel nelíbily jí. Nejvíc ji pobouřila hra na fanty, kdy si Renata s
naprostým klidem stáhla svetr, aby ho zastavila. Pohled na spolužačku v podprsence, na rozdíl
od kluků a jistě i profesorů, dobře jsem si všimla, jak si ji Semerák zálibně prohlíží a Vyčítal
polyká, nesnesla. Zahnala ji obléct a ten den jsme měli večerku trapně brzy. Flašku, tedy hru
na líbání, trpěla se sebezapřením. Prohlásila, že ona se líbat nenechá, i kdyby na ni hrdlo
láhve ukázalo. Byli jsme mrtví, ta ježibaba si snad myslela, že by se našel někdo z kluků, kdo
by ji políbit chtěl! Starý pan profesor Semerák přijímal polibky na zarostlé tváře s potěšením a
s Vyčítalem jsme si vůbec dávaly záležet, schválně jsme ho olizovaly více či méně odvážně,
podle toho, kdo je jakej odvaž. Zuza se rozhodně nežiný-rovala - a tělocvikář nic nenamítal!
No prostě psina. Když mě políbil Jakub pěkně nadrženě a kluci pochvalně zahučeli "dobrý",
vylítla docela:
"Nechtěli byste se krotit? Pane kolego, apeluji na vaše kantorské svědomí! Nemůžete
zakročit?"
"Ale Miluško," prohlásil Semerák. "Vždyť jsou mladí."
A přestože krátce nato políbila Monika Vyčítala málem francouzsky, Vlčice sevřela rty a
neřekla nic.
"Vsaď se, že ho nabonzuje řediteli," pošeptal mi Jakub, objímající mě kolem ramen. Dny
utíkaly a nám se vůbec nedařilo být spolu o samotě, natož snad na pokoji! A milovat se před
ostatními na klučicí noclehárně jsme rozhodně nechtěli.
38
Chtěla jsem před večeří zatelefonovat domů, abych jim sdělila, že si žiji fajn a moc se mi v
Krkonoších líbí, jenže jediný automat na chodbě byl opět obsazený. Markétou.
"Komu může denně volat, prosím tě?" podivila jsem se.
"Mi povídej," pokrčila Zuza rameny. "Matinku má tady."
"Pak jedině tátovi," usoudila jsem. "Kluka určitě nemá."
Zuza se při té absurdní představě rozesmála, až jí zaskočila žvýkačka a musela jsem jí zabušit
do zad. "Ta a kluka!"
"A že si má pořád s tátou co povídat," žasla jsem. "Denně a vždycky dost dlouho..."
Sotva jsme se k Markétě přiblížily, prozíravě umlkla, takže jsme nezaslechly jediné slůvko.
Zuzka zatáhla rukou za vidlici a nekompromisně přerušila spojení. "Nejsi tu sama."
Markéta se s námi nepřela, mlčky posbírala zbylé mince a s pohrdavým pohledem vyklidila
místo u automatu.
"To bylo...," zaváhala jsem, "trochu blbý, ne?"
"Blbý?" zapitvořila se. "A neměkne ti náhodou mozek? S fotrem se může vypovídat doma.
Podívej, jak se nese..."
Sledujeme ji přes celou chodbu, dokud nezmizí v posledních dveřích. Neúčastní se našich
zábavných programů, kdo by se s ní taky bavil, s donašečkou! Ona jediná smí být celý večer
na pokoji, leží a čte si, kdežto my nesmíme společenskou místnost ani na minutu opustit.
Natož ve dvojici!
"Ty, ale ona by kluka potřebovala. Aby ji svedl a opustil... Mám nápad!" zajásá Zuza.
"Bezvadnej fór, Iveto. Brnkni drahému rodičovstvu a pádíme ho probrat s klukama."
Její plán se zalíbil nejen mně, ale i celé partě. Zbývala maličkost - kluk, který by byl ochoten
se k němu propůjčit. Žádnému se do toho nechtělo, čemuž jsme se nedivily, nakonec se
muselo losovat. Zápalku s ulomenou hlavičkou si vytáhl Pepa Sehnoutek, zvaný Vohnout,
komik 3. A a Jakubův nejlepší kamarád. Aby jeho zájem na úspěchu celé akce byl
nefalšovaný, vsadili jsme se o dvě stovky.
Ruku na srdce, hrozně se mi ulevilo. Málem jsem se modlila, aby los nepadl na Jakuba! Těžko
bych přenesla přes srdce, kdyby ji začal balit, byť jen naoko.
39
3. KAPITOLA
Do odjezdu nezbývalo mnoho času, Vohnout musel vzít Markétku útokem. Celý den jí na
sjezdovce věnoval zvýšenou pozornost, neustále se motal v její blízkosti jako stín, pomáhal jí
zapnout vázání, v jídelně jí koupil colu a požádal, zda si smí přisednout. Markéta si ho měřila
podezíravě, tím spíš, když jsme jen velice stěží skrývali pobavené tváře.
Před tradičním večerním programem jsme ji předběhly ve sprchách a tajně se schovaly v dívčí
noclehárně, my se Zuzou pod přikrývku na horním bidle, Renata za závěs. Ani kluci si
nechtěli nechat rozhodující okamžik ujít, Monika je propašovala na náš pokoj, kluci zalezli
pod postele a Mon-ča takticky zvenčí hlídala, aby scénu z Romea a Julie nikdo nerušil.
Markéta přišla o něco později, v domnění, zeje v ložnici sama, chvíli štrachala ve svém
nočním stolku, načež vytáhla zpod polštáře noční košili a shodila župan. Nechaly jsme si se
Zuzkou maličkou škvírečku coby pozorovatelnu. Postavu má solidní, uznala jsem nechtíc.
Ale to už přišla Pepova chvíle. "Markétko..."
Pekelně sebou trhla, neměla o jeho existenci ve skrýši za dveřmi tušení, rychle se přikryla
osuškou a tvářila se víc než naštvaně. "Co tady děláš?!"
Vohnout nasadil důvěrný tón. "Přišel jsem za tebou."
"Tak zase odejdi, ale rychle, nebo zavolám mamku!"
"Jsi hezká, když se zlobíš," hrál svou roli úspěšně dál.
"Vypadni!"
"Markétko... Nevěřím, že ses fakticky studená a nepřístupná, jak vypadáš. To nemůže bejt
pravda, protože... děsně se mi líbíš. Já... no prostě, zamiloval jsem se."
Pracně jsme se Zuzou dusily smích, Vohnoutovo koktání znělo téměř opravdově! Také
Markéta na okamžik umlkla, aby si ho zpytavě prohlédla.
"Dělej si psinu z někoho jinýho," řekla nejistě.
"Nelžu, přísahám!" tvrdil ohnivě, odlepil se ze svého kouta, a přestože mu stále ustupovala,
došel až k ní.
"Pepo, nech toho!" varovala ho zmateně, když jí položil ruku na nahé rameno. "Neblázni!"
"Máš pravdu, jsem blázen. Do tebe...," vzdychl a objal
40
ji. Poprvé se mu vycukla, podruhé také, ale potřetí ji držel pevně a nepustil. Hleděl jí do očí z
několikacentimetrové vzdálenosti a Zuza mě štípala do ruky. Asi nemohla uvěřit tomu, co
vidí! Vohnout nakonec sázku vyhraje!!!
"Pusť! Slyšíš? Pepo..."
"Chci s tebou chodit, Markétko. Se vším všudy... Zejtra přej je vedle na Vlčí diska, půjdeme
tam spolu a protancu-jeme celou noc, co říkáš? Strašně se těším, až tě sevřu při ploužáku v
náručí a..." Naklonil se, aby ji políbil, a patrně všichni, co jsme je sledovali, zatajili dech.
Vohnouta od výhry dělilo tak málo!
"To nesmíš!" vydechla poplašeně. "Já... já nemůžu."
"Co nemůžeš? Proč nemůžeš? Neboj, Vlčice... teda, promiň, tvoje máti se nic nedozví."
"O tu nejde. Pepo, já... mám kluka."
Tentokrát jsem štípla Zuzku já, jen nadskočila, Markéta se otočila po zvuku a dlouze se
zahleděla naším směrem. Asi jsme ani nedýchaly, Vohnout by nám neodpustil, že jsme ho
připravily o dvě stovky! Rozhodl se nic neprodlužovat.
"Ale to přece nevadí, můžeš chodit s ním i se mnou, Markéto, aspoň pusu... jednu, jedinou...
No tak, prosím!"
Uhýbala mu, div neupadla. Vší silou se vzepřela a odtrhla ho od sebe dřív, než se jí stačil
svými rty dotknout.
"Pepo, neber to osobně, jsi možná fajn kluk, ale chodit s tebou nemůžu. Já... mám toho kluka
ráda a nemohla bych..."
Vohnout se tváří opravdu žalostně, lapám po kyslíku, jak moc se mi chce smát. Zřejmě se v
duchu loučí s výhrou, která se zdála na dosah ruky, a proto je smutný jako želva.
"Markéto, tak teda jednu pusu, na rozloučenou... Budu si ji pamatovat. Jsi moje hvězda
Večernice, usínám s tvým obrazem a ráno mě probouzí jako Jitřenka... Jedinou pusu, abych
ochutnal tvoje nádherný rty..."
Celá poloudušená jsem vydržela, avšak Vrabčák ukrytý hned pod sousední postelí ne. Hýkl
smíchy, Markéta se prudce otočila, ale to se už řehtal nejen Vrabec, ale i Jakub a Roman a my
se k nim přidávaly.
Markéta prudce zrudla. Nevěřícně hleděla, jak jeden po druhém vylézáme z úkrytů, kluci
olepení prachem z podlahy, usmáti k smrti.
41
Konečně chytla dech. "Vy puberfáci! To jsem si mohla myslet... A ty," podívala se s
opovržením na Vohnouta, který právě posunkem sliboval Vrabčákovi ránu pěstí, ,jsi ubožák!"
A břink, vypálila mu takovou facku, že se chudák Vohnout zapotácel a svalil na palandu.
Doslova jsme řvali smíchy, Markéta, stále zahalená jen do osušky, utekla z ložnice nejspíš do
koupelny.
"Byls skvělej," uznávali jsme Vohnoutovi.
"Jsi moje Jitřenka a Večernice, já umřu!" hýkal Vrabec.
Pepa se držel za levou tvář, na níž se dosud rýsovaly Markétiny prsty, a všeobecné veselí
nesdílel. "Ta má páru! Kdo by to byl řekl? Prachy v pytli a navíc ještě budu mít moncla..."
"Pro lásku se přinášejí větší oběti," těší ho Renata.
"Co je jedna facka, ses chlap, ne?" řehtá se Roman. "Ale zahráls to výborně, kdyby to Vrabec
nezkazil, mohls vyhrát."
"Ba ne," namítne Jakub zadumaně. "Ona je docela... charakter. Stejně by mu pusu nedala. Má
kluka a je mu věrná, taková holka se dneska hned tak nevidí."
"Ta a kluka, jo?" smějeme se všichni pobaveně.
"Kecala, aby ho nějak odlákala," soudím naprosto jistě.
"Ta kráva na kluka nemá," podpoří mě Renata. "A jestli jo, pak by to musel bejt stejnej magor
jako ona, protekční synátor s předkusem a vpadlým hrudníkem!"
Jen při té představě jsme vysmáti, že nemůžeme málem chodit. Asi bychom se tam bavili
hodně dlouho, kdyby ne-přilítla Monika a nedala nám avízo, že se po nás shání Vlčice.
Postrádá nás ve společenské místnosti. Pro jistotu debatní kroužek rozpustíme a pádíme do
přízemí. Vohnoutovi však nelze upřít snahu; aby mu to nebylo líto a abychom ho nějak
odškodnili za bolest, složíme se a odměníme ho alespoň padesátikorunou. Pravda, dvě stovky
to nejsou, ale Vohnout je spokojený. A my také, takhle jsme se dlouho nezasmáli!
Sobotní odpoledne je věnováno prověrkám lyžařských schopností. Daří se mi, za sjezd
dostanu jedničku a při slalomu obsadím třetí místo mezi děvčaty, což považuji za značný
úspěch. Instruktor Igor mi zapíše do indexu červeným fixem výborně a ujistí mě, že příští rok
docela určitě
42
postoupím do první skupiny. Těším se, jak vytřu bráškovi zrak, nebude se moci tvářit
nadřazeně, ten náš svalovec. Zuzku na rozdíl ode mne lyžování nebaví, ostatně letos stojí na
lyžích potřetí v životě, nemá jako já trénink v podobě rodinných výletů na sjezdovku či
desítky kilometrů ujetých na běžkách v okolí dědovy hájovny. Každopádně jí nevadí, že
skončila se čtyřkou a vyhlídkou na poslední skupinu.
Při posledním lyžování se fakticky předvedla. Ve zbytku volného času jsme sjížděli svah pod
chatou, nahoru se nechali tahat vlekem a dávno neplatilo rozdělení do družstev, hlídal nás
pouze Vyčítal.
"Tím pro letošek končím," usoudila Zuza, zahákla kotvu přede mnou a zaklesla do ní svůj
zadek ve stříbrných špo-novkách. Domlouvali jsme se na tajné večerní akci v podobě
návštěvy diskotéky, tím spíš, když na dnešek určila Vlčice jasný program - spánek, abychom
se do domovů vrátili svěží a odpočinutí. Stále jsem váhala, mohly by totiž z toho být pěkné
nepříjemnosti.
"Kdo se bojí, nesmí do lesa," poučila mě a aby mi poskytla tuto cennou informaci,
nebezpečně se ke mně naklonila. Poté dostaly události spád. Kdyby se pouze převážila
dozadu, jednoduše by vypadla do sněhu pod vlek, jenomže jí se nějakým nedopatřením
zachytil návlek u kotníku na levé noze o kotvu, takže Zuza sice spadla tělem do sněhu, ale
noha jí zůstala viset ve vzduchu, a protože jsme byli právě v půlce kopce, kotva ji
nemilosrdně vlekla stále nahoru.
"Sakra, pomozte mi někdo!" volala na nás v zoufalé snaze nohu vyprostit a osvobodit se.
"Zastavte vlek!"
Nemohli jsme jí pomoci z jednoho důvodu - svíjeli jsme se smíchy a s námi i většina lyžařů,
rozesetých po svahu jako barevné muchomůrky. Zuze se navíc cestou shrnula krátká bundička
až po bradu, svetr a tričko pod ní také, vyjela kopec s nohama nahoře a v krajkové
podprsence, tam ji kotva vytáhla do výšky až k samotnému rotačnímu kolu, kde se odhákla a
Zuzku vyklopila. Kamarádka spadla jako pytel brambor.
"Víš, co ses?!" otočila se na mě v ráži, když se posbírala a vytřepala si sníh z podprdy. Sotva
jsem jí pro řehot a pokřikování rozuměla, i tělocvikář se popadal za břicho.
"Zuzi, nezlob se, nemohla jsem," skytám omluvně.
43
"Mrcha!" prskla opovržlivě, vrátila se pro ztracené lyže a stylem vévodkyně se odnesla do
hotelu.
Naštěstí se nevydržela zlobit dlouho, usmířily jsme se při večeři. "Dobrý," vzala na milost
moje omluvy, v očích jí zajiskřilo a dodala: "Za to se mnou půjdeš na Vlčí."
Nabodnu brambor na vidličku a kroužím s ním v omáčce.
"Co se může stát? Zdrhnem po večerce, ještě nikdy se nestalo, aby nás přišla Vlčice
kontrolovat," domlouvá mi. "Monča s Renatou půjdou taky, ostatní holky nás neprásknou a
Markétka spí naštěstí ve vedlejší ložnici. Tak co?"
"Ses ze všeho moc vybobkovaná," potvrdí mi Vohnout.
Jakub je také pro a jeho argumenty na mě mají největší vliv, cestou z jídelny mě ve stinném
koutku tajně obejme.
"Za celej tejden to nevyšlo ani jednou! Aspoň dneska, Iveto. Kdybys věděla, jak tě chci..."
Tak tohle vím přesně, nebo alespoň usuzuji z jeho vzrušení. Stačí mu, aby se mě lehce dotkl,
nemusíme se ani líbat, a funguje jako barometr na tlak, ten taky okamžitě stoupá. Protože i já
po něm toužím, nedá mu přemlouvání příliš práce. Pro naši lásku a milování bych obětovala
mnohem víc než strach z průšvihu! Nakonec, riziko není tak velké, jak jsem se obávala, stačí
chvíli poslouchat Zuzu a připadá mi, že půjde o legální školní výlet.
Vlčí bouda není naštěstí od našeho hotelu příliš vzdálená, přestože nás osm nejodvážnějších
vyběhlo dost na lehko, nestihli jsme prochladnout. Ve vzduchu jsem cítila oteplení, třeskuté
mrazy povolily a z temné oblohy se sypaly drobounké sněhové krupky. Na parkovišti před
Vlčí mi to nedalo, zastavila jsem se. V noci hojně prosvětlené okny hotelu, promenádou
neonových lamp a světélkujících reklam nebylo vidět daleko, přesto se hned za Vlčí zvedal k
temnému nebi ještě temnější stín horského velikána. Krkonoše jsou stejně nejkrásnější hory,
miluji je v zimě i v létě, mají své kouzlo a dokonce i teď, přestože idylku ruší decibely
diskotékové hudby, z nich dýchá jakási důstojná velebnost. "Co stojíš?" vrátí se pro mě Jakub.
"Zmrzneš." Bundy necháme v šatně a zamíříme rovnou do rozvášněného sálu. Je tu pěkně
nabito, teplota připomíná Havajské ostrovy, majáčky a blikačky na nás barevně pomrkávají.
44
Když si moje oči přivyknou na zářivě probleskující přítmí, uvědomím si, že patříme mezi
nejmladší návštěvníky. Většina z nich mluví německy, možná tím lze vysvětlit vysokánské
vstupné.
"Jsme holt brána Evropy," podotkne při pohledu na křepčící Germány Vohnout.
"Spíš průchoďák," usměrní ho trefně Vrabčák. "A špajz."
Holky se politikou nezatěžují, rozhlížejí se, k jakému stolu se přicpeme, koho poctíme naší
přízní.
"Iveto!"
Otočím se po hlase a poznám blondýna ze sjezdovky.
"Ahoj," překřičím nejnovější hit skupiny NKOTB.
"No konečně! Pojď si sednout k nám," zve mě galantně.
"Jenže... nás je trochu víc," uchichtnu se a čekám, co s ním naše tlupa udělá. Nevypadá
naštvaně, naopak, z mých spolužaček má vyloženě radost, z kluků podstatně menší.
"Nevadí," zachová formát. "Vejdem se všichni."
Srazíme dohromady dva stoly, posháníme židle a vytvoříme společenství s ním i jeho
kamarádem, kterému je hodně přes třicet a krom ošlehané tváře a koláče vousů má i odznak
horské služby. Ostatně, moc času u stolu netrávím, docela mě mrzí, že Jakub chce stále jen
tancovat a alespoň se na mě při ploužácích tisknout, když nemůže nic víc. Z vousáče Karla se
totiž vyklube bezva společník, který nemá daleko pro vtipy či zábavné historky, trochu
závidím holkám, co mu visí na rtech.
Ale jen trochu. Jakmile mne Jakub políbí, celá roztaji, nenasytně se dotýkám konečky prstů
jeho tváře a vlasů, opíjím se hebkostí jeho rtů a fyzickou blízkostí.
Za chviličku, kterou přece jen u stolu trávíme, tedy než vypijeme colu a přiťukneme si
vodkou, kterou objednal vou-sáč, musím odmítnout šest nabídek k tancování. Teprve když
mne vyzve Robert, blonďatý horský vlk, nemohu nejít, tím spíš, že to udělá diplomaticky.
"Dovolíš, kamaráde?" požádá totiž Jakuba a ten s nevolí pustí mou ruku, kterou celou dobu
svíral ve své.
"Prima hudba," prohodí na parketu konverzačně.
"To je Babě od TT neboli Také That," vysvětlím. "Balada o klukovi, kterej po čase vyhledá
svou dávnou lásku a zjistí, že s ní má syna."
45
Robert má myšlenky jinde. "Ten u stolu patří k tobě?"
"Hm," přikývnu a zamilovaným pohledem Kubíčka vyhledám. Bedlivě nás pozoruje, nemůže
se, chudák, bavit. Blázínek, snad si nemyslí, že bych ho mohla zradit?!
"Trochu mladej, ne?" zvedne můj tanečník obočí.
"Mně je s ním dobře," ujistím ho s převahou.
"Ve všem?" dotírá a úmyslně se o mne otře.
"Ve všem," usměji se pobaveně.
"To říkáš proto, že nemáš srovnání," namítne a dlaněmi volně položenými na mých bocích mi
přejede po zadečku. "Změna neuškodí, ne? Zejtra jedete domů, co bys řekla trochu jiným
zážitkům, než je lyžování? Znám recepčního, půjčil by nám na chvilku pokojík."

"Promiň, ale já ho mám ráda," omluvím se s úsměvem.

"To ti přece nikdo nebere, Iveto. Jsi krásná holka, hned jsi mi padla do oka. Není ti líto, že si
kvůli věrný lásce nic neužiješ? Mladá jsi jen jednou. Každým okamžikem člověk stárne a
stárne a to, co promarníš, nikdy nedohoníš." Při otočce mi vrazí svou nohu mezi mé. Tancuje
se mi špatně, navíc široce roztažené nohy v minisukni jistě nevypadají nejefektněji. "Budeš
mít na co vzpomínat..."
Mám ho po krk. "Věřím, ale mě do postele nedostaneš."
"Tvoje chyba," usoudí, a jelikož právě song končí, dovede mě zpátky ke stolu, aby si přisedl k
Zuzaně.
"Strašně se na tebe lepil," vyčte mi Jakub, který mě vezme na další skladbu. "Iveto, já snad
zešílím..."
Líbáme se celou písničku a jsme oba tak vzrušení, že vrátit se ke stolu je nemožné. Zavěšeni
do sebe se vypotácíme ze sálu na chodbu, chvíli bloudíme ve snaze najít východ a zchladit si
horké hlavy na ostrém vzduchu, načež doblou-díme dojedná z lyžařen. Je v ní příjemné teplo,
voní tu vosky na lyže a krom nich je tu i velké množství sáněk. Jelikož je ve dveřích klíč,
další je dílem okamžiku, vůbec se nemusíme domlouvat. Jakub ho vytáhne, zastrčí zevnitř,
rychle za námi zamkne a zhasne. Horečně se líbáme a než bys řekl švec, nedočkavě se
milujeme na provizorním loži připraveném ze sání. Jakub nosí prezervativ neustále s sebou.
Díky tanci, při němž se vydráždil do krajnosti, je hotový velice brzy.
"Miluju tě," šeptá a drtí mě pod sebou v divokých polibcích, které mě vynášejí někam do
sedmého nebe.
46
Jelikož by bylo nebezpečné setrvat v lyžárně déle, kdyby někdo přišel, ještě by nás označili za
zloděje, rychle se upravím a oba uvolnění a spokojení zamíříme zpátky do sálu.
"No kde jste?" přivítá nás Vohnout., Jvlěli bysme se vrátit, je dost hodin."
"Ukaž," nahnu se k jeho zápěstí. Půlnoc! Seženeme dohromady kluky, Moniku urveme z víru
tance Karlovi a Re-natu^postaršímu Němčourovi, a marně pátráme po Zuzaně.
"Že by šla napřed?" nechápe Vrabec.
"Těžko," namítnu. "Kde je Robert?!"
Holky si vzpomenou, že ji naposledy viděly tancovat právě s ním - a je nám všechno jasné.
Jak minuty utíkají, jsme čím dál nervóznější. V jednu diska končí a Zuza stále nikde!
"Vrátíme se bez ní, když je pitomá," ozývají se hlasy.
"To nejde," bráním ji. "Přece pak nepůjde sama!"
Jelikož nás pingl ze sálu doslova vyžene, po delších debatách se rozhodneme rozdělit. Já s
Jakubem a Vohnoutem na Zuzu počkáme, ostatní čtyři se vrátí, a kdyby bylo něco v
nepořádku, Vrabec pro nás přiběhne.
"Nechci nic říkat, ale Zuzana je normální děvka," usoudí nakvašeně Vohnout a vyplivne
sirku, kterou žmoulal v puse.
Sedíme na opuštěném pultu u šatny, svírám Zuzčinu bundu a netrpělivě komíhám nohama
sem a tam. Mám na ni také zlost, přesto pocítím potřebu se jí zastat: "Ona je prostě živější."
Jakub se na mě podívá poněkud pochybovačně, Vohnout je se svým soudem hotov raz dva:
"Kurva, nic víc."
Nadechnu se, abych ji bránila, ale nechám pusu zase sklapnout. Koneckonců, výkvět ctností
tedy rozhodně není. Slušná holka by nemohla jít na pokoj s někým, koho zná sotva dvě
hodiny a pravděpodobně ho v životě víckrát neuvidí!
Provoz hotelu usíná, posledních deset minut kolem neprošla živá noha, i recepční zmizel. Pak
se konečně ozvou spěšné kroky a třísknutí dveří. Všichni tři se s nadějí podíváme na příchozí.
Připadá mi, že mám vlčí mlhu. Normálně bych se musela zasmát, vlčí mlha na Vlčí boudě a s
rozzuřenou Vlčicí.
Ne, není to sen. Podle náhle zbledlé Vohnoutovy tváře
47
poznám, že se k nám žene skutečně třídní spolu s Vyčítalem.
"Tady jste!" vyhrkne tělocvikář a zní to jakoby ulehčené.
Tón třídní zní naprosto odlišně, když chladně konstatuje: "Známé firmy! Prokeš, Sehnoutek,
Balcarová a Bosákova."
Nejprve si myslím, že neumí počítat do čtyř, ale když se ohlédnu, spatřím přibíhat
rozcuchanou Zuzanu.
"Tak za tohle, vážení, vás dvojka z mravů nemine," prohlásí třídní a my nemáme nejmenší
důvod jí nevěřit. Svévolný odchod z hotelu, návštěva diskotéky, navíc nás museli zřejmě
hledat a objevili teprve před druhou hodinou ranní!
Vyčítal se nám snaží při zpáteční cestě domlouvat, copak tohle se dělá, jak jsme mohli...
Zarputile mlčíme a co nejrychleji zapadneme do pokojů.
Holky nespí, vypadají pěkně vystrašeně, Renata nám s pohřebním výrazem sdělí, že je
všechno v pytli, protože na ně čekala Vlčice přímo v ložnici, takže dvojku z chování mají
slíbenou také. Kluky vylapil Semerák a tudíž Vrabčák nedostal šanci zdrhnout a dát nám
avízo.
"Nejlepší je, že věděli, kde jsme byli," dodá Monika.
"Počkej - to přece nemohli vědět," namítnu. "Museli se to dozvědět od vás nebo od kluků."
"Ne," tvrdí obě dvojhlasně. "Vybafli to na nás dřív, než jsme stačili vůbec promluvit! Pořád
čekali, kdy přijdete vy, řekli jsme jen, že jste se maličko zdrželi, no a když jste nešli, vydali se
pro vás."
"Tak nás někdo práskl. Ale kdo?" dumá Zuzana.
"Nikdo nás přece neslyšel," přemítám.
, Jistý je, že se z tohodle nevykroutíme," soudí Renata.
"A ještě jistější je, že jsme v tom průseru taky kvůli tobě, Zuzo," obviní kamarádku Monika.
"Dovol? Na dízu jsme šli všichni, ne?" brání se.
Jo, ale na pokoj s tím frajerem jen ty!"
"Protože o vás nestál, dámy," ušklíbne se Zuzana s převanou a nevzrušeně se ukládá na bidlo.
"Kdyby kývl malíčkem, strhaly byste se ochotou. Copak Robert..."
"Hlavně že sis užila," odfrkne Monika. "Doufám, že to za osm dvojek z chování stálo."
"To si piš!" uchichtne se. "A zhasni, chci spát!"
Nedá mi a vyskočím k Zuzce nahoru. Cosi zamumlá, udělá
48
mi vedle sebe místo. Šťouchám do ní, dokud se úplně ne-probere.
"Ty fakt nemáš strach?" zašeptám. "Víš, co se stane?"
"Pch. Třeba Vlčice nic rozmazávat nebude, už tak jí říďa přece naznačil, zeje neschopná.
Uznej, nemůžou snížit osmi lidem v pololetí známku z chování, to by neprospělo dobrý
pověsti školy, na který si zakládají. A i kdyby, starouškové budou rádi, že jsem se jim vrátila
z hor živá a zdravá."
Vzdychnu. Hm, takhle to naši brát rozhodně nebudou! "Ty, Zuzo... A co Robert?"
Ožije. "Paráda! To víš, zkušenej chlap, žádnej cucák..."
"No ale... Vůbec jsi ho neznala. A bez lásky...?"
Uchichtne se. "Proč bez lásky? Náhodou, já se do něho zabouchla. A on do mě taky. Přej jsem
děsně krásná holka, padla jsem mu do oka už na sjezdovce."
"Mladá jsi jen jednou. Každým okamžikem člověk stárne a stárne a co teď promarníš, nikdy
nedohoníš," doplním.
"Jak to víš?!" užasne. "Tohle mi vážně říkal..."
"Mně taky," ujistím ji. "A že mu recepční půjčí klíč od pokojíčku, měla bych přej zážitky na
celej život."
"To tedy měla," řekne poněkud zaraženě. Pak zafilozo-fuje: "Chlapi jsou neřádi, jeden vedle
druhýho."
A holky pitomý husy, chci dodat, ale urážku spolknu. Některé holky tedy určitě! Já bych s
Robertem nešla ani za nic, i kdybych s Kubíčkem nechodila.
Zuzana se v odhadu pěkně sekla. Hned v pondělí při první hodině si nás osm hříšníků pozval
ředitel školním rozhlasem do svého vigvamu a každopádně se netvářil přátelsky. Pouštěl
hrůzu, vyhrožoval vyhazovem, apeloval na naše svědomí, škola je výběrová a my neukáznění
nevděčníci, co zneužívají důvěry pedagogů a vůbec možnosti skvělý ústav navštěvovat,
zabíráme místo jiným, svědomitým studentům, atd., atd., dokonce po nás chtěl, abychom mu
naše lehkomyslné jednání vysvětlili. Zkrátka, pohovor trval pětatřicet minut, přestože nikdo z
nás na obranu ani nepípl. Dávno víme, že mlčeti zlato, cokoliv člověk řekne, může být
použito proti němu.
"Protože došlo k hrubému porušení školního řádu, potrestám vás dvojkou z mravů. Všechny.
Pokud," zvedne nabádavě ukazovák, "neoznačíte iniciátora celé akce."
49
Mlčíme dál jako zařezaní. Horákova nabídka je sice lákavá, ovšem naprosto bezcharakterní. A
ke všemu mezi námi není vyložený vůdce, který návštěvu diskotéky zosnoval. Ředitele naše
soudržnost rozčilí.
"Jak chcete, mušketýři. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Počítejte se sníženou známkou
z chování. Vysvědčení je tento pátek, vyřidle rodičům pozvání na zítřejší odpoledne."
Po odpoledním vyučování si jdeme na chvíli sednout do Oázy. Jitka se nestačí divit naší
nezvyklé skleslosti.
"Naši mě zabijou," vzdychá Renata téměř nepřetržitě.
Také mi není dvakrát do smíchu. U nás se sice vraždit nebude, taťkovi a mamce však radost
neudělám. Mám z toho výčitky svědomí, mají mě rádi, věří mi a já provedu tohle...
"Byl to dost blbej fór," uzná Roman. "Kdybysme se vrátili do půlnoci, možná..."
"Co kdybych to vzal na sebe?" navrhne Vrabec obětavě.
"To bys byl zlatej!" zajásá Renata s Monikou v naději.
"Proč zrovna ty?" nechápe Jakub.
"Blbost," přidá se k němu Vohnout. "I když nám napářej dvojky, přežijem. Nic horšího nám
udělat nemůžou. Jenže když budou mít jednoho viníka, mohli by ho pro výstrahu vyrazit."
"Jsem jedničkář," namítá Vrabčák logicky. "Si nelajznou vypakovat premianta, kdo by
reprezentoval školu na matic-kejch olympiádách, aha?"
Plácnu ho po rameni. "A kdyby? Kluci mají pravdu. Nestrkej hlavu do oprátky, vyrazí tě a my
tě budem mít na triku."
Tenhle argument uznají všichni, i holky, takže se v duchu rozloučíme s vidinou poklidného
pololetí.
"Fakt," řekne Zuza a vypustí z pusy efektní kouřové kolečko. "Dvojku přežijem, výzo ze
třeťáku a ještě z pololetí nebudem nikdy nikomu ukazovat, o nic nejde." Náhle si všimne
mého zpytavého pohledu. "Co je? Proč se tak díváš?"
Němě zavrtím hlavou. Nic. Tedy, skoro. Zuzka dvojku přežije určitě, její rodiče se jí neodváží
nic vytknout. Pouhopouze mě napadlo, že by mohla vzít vinu na sebe právě ona, tím spíš, že
ideu jít na disku všemožně podporovala a prosadila! Jistě, my ostatní s ní souhlasili, někdo
hned,
50
někomu to trvalo déle. A Zuzanu by vzhledem k postavení pana Bosáka vůči našemu ústavu
každopádně ze školy nevyloučili! Jenomže ona si na spasitele hrát nechce, na průšvihu necítí
vinnu. Není takový charakter jako Vrabčák.
Jakub mi nese batoh s učením, čvachtáme se v rozbředlé břečce velmi zvolna a vlastně se ani
nebavíme, každý pohroužený ve svých starostech. Čím víc se blížíme k osmé mateřské škole
zvané podle svého sídla Kláštýrek, tím více zpomaluji.
"Neboj," dloubne mě povzbudivě, když je stařičká budova na dohled. "Vaši jsou přece fajn."
Jsou, jistě. Proto se cítím trapně, zklamala jsem jejich důvěru, stydím se. Jakub řekl, že má
blbej pocit, jelikož mě přemluvil jít na diskotéku, a tudíž ho patrně svědomí nutí mi píchnout.
"No jo," vzdychnu odhodlaně, vystoupíme po pěti schůdcích a opřu se do půlky kovaných
vrat. Okamžitě na nás dýchne atmosféra školní třídy, podle jemné vůně poznám, že dnes měli
sladký oběd, cítím vanilku a skořici.
Strohost chodby s vysokánskými stropy se změní okamžitě poté, co nahlédnu do dveří třídy s
plakátem dovádi-vých kůzlátek, a jakmile spatřím v houfu dětí mamku, vejdeme oba bez
rozmýšlení dovnitř. Dětičky zvednou hlavy od monumentální stavby z kostek v naději, že si
jde pro ně právě jejich maminka, ale když uvidí nás, nejsou zklamané, hrnou se přátelsky
naproti. Znají mě, chodíváme za mamkou poměrně často, naši Kačku dokonce považují za
nejlepší kamarádku a Jakub je u nich zavedený ještě lépe od té doby, co je naučil hru na
"houbaře". Těm malým rarachum se moc líbilo sedět na bobku v mechu a nechat houbaře, aby
jedlé houbičky sbíral do vleku za sebou a nejedlé či červivé vykopával, stejně jako jeho další
hra na "kata" měla obrovský úspěch, ovšem tu jim mamka z výchovných důvodů zatrhla.
Okamžitě nás obklopí a v hloučku štěbetají jeden přes druhého, nadmíru potěšeni naší
návštěvou.
"Dobře, zahrajem," odpovídá Jakub trpělivě asi deseti najednou, "ale za chvilku, až dostavíte
ten hrad, jo?"
Jako permoníci se vrhnou na kostky, čímž nám dopřejí několik minut oddechového času.
51
"Ahoj, mládeži," přivítá se s námi mamka s úsměvem. "Tak kam máte namířeno tentokrát,
co?"
Bláhově se domnívá, že jsme přišli loudit o prodloužení večerní vycházky či propustku na
nějakou větší akci.
"Nikam," pokrčím nevinně rameny, a protože se mi s pravdou ven vůbec nechce, odvádím
pozornost jinam: "Je, vy tu máte ještě vánoční výzdobu?"
Mamka se pousměje, nezdá se, že můj zájem o stromeček, girlandy na lustrech, chomáče
chvojí ozdobeného stříbrnými a zlatými třásněmi staniolu spolkla.
"Právě ji měním, můžete mi pomoct," nabídne nám velkoryse. Přičinlivě přistoupím k oknu a
odlepuji jeden obrázek s vánoční tematikou za druhým. Jakub se na mě nerozhodně podívá,
pokrčí rameny a řekne: "Pomůžeme vám rádi, ale... Hlavně jsme vám přišli něco říct, paní
Balcarová."
Mamka srovná hrst výkresů se šišatými a ještě šišatějšími sněhuláky z vaty a poněkud
překvapena Jakubovým tónem po nás střelí pohledem. "Hlavně mi neříkejte, že je Ivča v
tom."
S úlevou se zasmějeme, proti tomu je náš problém maličký!
"Ne, to ne," ujme se Jakub slova a zrudne jako já. Konečně se rozhoupe, několika větami
vylíčí naši tancechtivou partu, pro kterou bohužel vedení školy nemá pochopení a odměnilo ji
drastickým způsobem.
"No," zhluboka se nadechne, jednoho prcka sundá ze skříně, kam v době naší nepozornosti
vylezl, druhému vytáhne prst z nosu, podá mi výkres, abych ho přilepila na místo vánočních
motivů, a naivně prohlásí: "To jsem zvědavá, co tomu řekne taťka."
Olíznu růžek papírové lepicí pásky, přikurtuji boubelatého břicháče na okenní tabulku a
podotknu: "Proto jsme přišli nejdřív za tebou, mami. Kdybys ho mohla nějak připravit..."
Můžeme se samou ochotou ztrhat, uděláme za mamku veškerou zimní výzdobu, Jakub
obětavě zabavuje hejno lotrasů svými hrami, počkáme, než odejde poslední, a pomůžeme
mamce s nákupními taškami, abychom si ji co nejvíce naladili.
Moje vypočítavost se mi vrátí, mamka nejen za mě ztratí slovo, dokonale taťku připraví na
nepříjemnost, která ho čeká
52
při návštěvě školy, takže až na pár vyčítavých vět mi malér projde nečekaně dobře.
Koneckonců, neprovedli jsme zase nic tak strašného, aby mě za to museli trestat domácím
vězením či bůhvíjakými středověkými tresty.
Ne všichni rodiče jsou natolik moderní a chápaví, jak se ukáže druhý den. Rokujeme o tom s
partou o polední pauze, zalezlí kolem poslední lavice v naší třídě, když jsou ostatní spolužáci
na obědě a nikdo nás neruší. Mohu si gratulovat, lip než já dopadla jedině Zuzana, které
starouškové nevytkli nejmenší. Jakub se přizná, že u nich doma bylo kongo dlouho do noci, o
podrobnostech se nešíří, Monika se pochlubí zaraženým příjmem kapesného, Renata nám
dokonce ukáže tři modrá jelita, jež jí uštědřil prudký rodič. Také kluci nejsou dvakrát veselí,
všeobecně usoudíme, že dvojka z chování je trest neuměřeně vysoký vzhledem k malému
provinění.
"Děsně by mě zajímalo, kdo nás vlastně práskl," vzdychá Renata, kvůli pohmožděninám na
zadní části sedící nakřivo.
"Fakt, přijít na to, tak ho snad...," rozohníme se.
Geniální Vrabčák se pohrouží do zamyšlení a všechny nás překvapí skvělou dedukcí: "Není
těžký na to přijít. Uvažujte, sakra. Mezi námi žádnej práskač není. Kdo jinej věděl, kam se
chystáme, co?"
"Právě že nikdo," pokrčí Roman rameny.
"Ale jo, věděl," triumfuje Vrabec, až z toho má orosené brejličky. "Tady přítel Vohnout mu to
řekl..."
"Dovol? Já jsem nikomu nic neřekl!" brání se Pepa vášnivě. "S nikým jsem o disce nemluvil...
Vlastně jen... s..."
"Markétou!!" vyhrknu šokované.
"Já vůl ji přece na Vlčí zval, když jsem ji balil," zavyje Vohnout srdceryvně. "Nemohlo mě
napadnout, že ona..."
Ujistíme nešťastného Pepu, aby si z toho nic nedělal, ale Markétě spíláme hodně rozezleně.
"Já jí vyškubu všechny vlasy!" slibuje Renata.
"Pojdle, vyhážeme jí z okna učení," míní Monika.
"Zničíme její slohovej úkol..."
"Rozmatláme jí do tašky olomoucký..."
"Počkáme si na ni večer a ostříháme ji dohola!" navrhne Zuza pomstychtivě, protože ji dávno
mrzí, že Markéta má vlasy blonďatější a delší než ona.
53
"To všechno je málo," usoudí Vrabčák. "Chtělo by to nějakou pořádnou pomstu. Za osm
dvojek z chování si zaslouží víc než dětinský výlevy zlosti."
Přemýšlíme, až se nám z hlav kouří, přesto nemůžeme přijít na nic, co by bylo na úrovni.
Mezitím se třída zaplní, Jakub s Vohnoutem musí odběhnout do sousedního áčka, i při
odpoledním vyučování jsme zamlklí a tiší, což ředitel nechápe, podezíravě si nás měn a na
konci hodiny tomu dá korunu, když řekne, že je rád, že jsme si vzali poslední malér k srdci a
polepšili se, dali se na víru pravou. Zíral by, chudák, kdyby věděl, nad čím se naše mysl
zamýšlí místo předkládaného učiva!
"Tak co?" ptáme se s nadějí Pepy a Jakuba, jen se sejdeme u šaten. "Přišli jste na něco?"
Zklamou nás, oba zavrtí hlavami.
"Za úlohu každej něco pořádnýho vymyslí," navrhne Vrabčák. Jsem z toho celá nesvá,
nemám nejmenší tušení, čím se pomstít, ačkoliv chápu, že tenhle čin nemůže zůstat
nepotrestán.
Jedině ostříhat dohola," usoudí Zuza u vrat školy. "Hele, poletuje sníh! Nemám deštník, no
prosím, to zas budu vypadat. Zajdeme na chvilku do Oázy, než to přestane?"
"Nemám chuť," odmítnu. Večer jsem dostala menses a jako obyčejně mě první dva dny dost
nesnesitelně bolí břicho, přestože mi na to táta přinesl tabletky.
Odmlčíme se, protože kolem projde Markéta ve své vznešenosti, všichni na ni upřeme
ironické pohledy. Nezdá se, že by si toho všímala, spěchá bez ohlédnutí dolů hlavní ulicí.
"Doprovodím tě," nabídne mi Jakub jako obyčejně.
"Nezlob se, dneska ne," zarazím ho. "Mám své dny."
Chápavě se usměje, za ty roky mě zná a ví, že jakmile tohle řeknu, nepřeju si nic tolik jako
být sama a doma. Nejen že se vůbec necítím jistá, jak tvrdí ta pitomá reklama, ale jsem i
protivná, mrzutá a nevrla, lepší jít ode mě pryč.
Než si stihneme říct ahoj, Zuzka do mě prudce strčí, div neslítnu ze schodů. "Sleduj! To se mi
zdá!"
Oba se s Jakubem podíváme po směru jejího napřaženého ukazováčku a pak zase ohromeně
na sebe. Obrázek, jenž se nám naskytne asi o sto metrů dál, je zcela nový a neobvyklý.
U výkladní skříně prodejny Kniha se Markéta zastaví
- a hovoří a směje se s docela neznámým vysokým klukem.
"Kdo to může bejt?" vydechnu ohromeně. "Bráchu nemá, Markétka je přece jedináček..."
"Třeba kámoš, soused nebo tak," hádá Jakub. Stejně jako nás ho nenapadne, že by mohla mít
kluka.
"Jdeme se na něho podívat zblízka," navrhne Zuzka a v té chvíli jí vůbec nevadí, že velké
sněhové vločky zmáčejí její účes. "Nenápadně, schováme se naproti k Jelenovi..."
Přestože mě bolí břicho, tuhle příležitost si nemohu nechat ujít. Markéta a kluk je prostě tak
nesmyslná dvojice, jako třeba Ferda mravenec a slůně Jumbo. Vmísíme se do řeky bund,
kožichů, kabátů a čepic proudící po pravém chodníku, umně se skrýváme za auta zaparkovaná
podél vozovky a po indiánsku se nám podaří dostat se k lidové jídelně U jelena, přímo naproti
Knize, kde se schováme za jedno křídlo vrat.
"Vůbec jsme se nemuseli schovávat," usoudí Zuza otřeseně, "oni by si nás nevšimli, i
kdybychom došli až k nim!"
Fakticky! Markéta se s tím klukem něčemu dvojhlasně směje a myslím, že mimo jeho tvář
nevnímá vůbec nic z okolního světa. Jsem šokovaná, tím spíš, že kluk má kromě vysoké
postavy hnědé vlasy na ježka, husté obočí a tmavé oči a vůbec patří mezi ty, kterým bych
velmi ráda oplatila úsměv, kdyby se na mě podívali, přestože mým ideálem jsou blonďáci.
"Je strašně hezkej," vysloví Zuza mou myšlenku, kterou kvůli Jakubovi říct nemůžu. "A
skvěle oháklej! Kdo to může bejt?!"
"Na bejvalýho spolužáka rozhodně nevypadá," uzná Jakub. "Tomu je aspoň dvacet."
"Třeba bratranec?" typuje Zuza rozčileně.
Odtrhnu oči od klukovy tváře a zadívám se na Markéti-nu. Podle toho, jak na něm visí
pohledem, se okamžitě dovtípím.
"Ona ho žere," hlesnu ohromeně. "Buďs ním chodí, anebo by s ním ráda chodila..." A protože
je jejich hovor spontánní a oboustranný, nerada dodám: "A jemu se nejspíš líbí..."
"Ta nám vytřela zrak," odfoukne si Zuza mokrý pramen z čela. ,.Deset nula pro ni."
"Proč jste z toho tak sešlý?" nechápe nás Jakub. "Naopak,
l
54
55
li
tohle jsou body pro nás, ne? Pochybuju, že o tyhle známosti ví Vlčice! Nerýsuje se vám plán
na báječnou odplatu?"
V mžiku mě osvítí! Jakub je hlavička, fakt. Nic by mě nepotěšilo tolik jako překazit Markétce
rejdy s neznámým kořenem! Už se v duchu vidím, s jakou radostí na ni napíšeme malince
udání, hihi, o Vlčici se pokusí mrtvice, její nejlepší dcerunka se přece nemůže tahat s nějakým
floutkem, chce jít na vysokou školu a vůbec má před sebou jinou budoucnost!
Ti dva se mezitím vypovídají a vydají se po hlavní dolů k Centru. Děsně mě potěší, že vedle
sebe volně kráčejí, nechápu, proč by mě mrzelo, kdyby se vedli za ruce! Kluk je má naštěstí
vražené v kapsách kožené bundy s kožíškem.
Ze vzdálenosti deseti metrů je stopujeme až na náměstí Jana Palacha. Zastaví se před
kadeřnictvím Welas, tudíž se poschováváme za stánek PNS, odkud na střídačku nenápadně
vykukujeme. Zbytečná námaha, ti dva si povídají a neohlížejí se nalevo ani napravo! O čem
může pořád s takovou protivnou káčou mluvit?!
Pak se otevřou dveře kadeřnictví a vyjde z nich naše milá třídní, tedy Vlčice osobně, s čerstvě
naondulovanou hlavou. Nejprve naivně zajásáme v očekávání velkého šrumce. Ten se
nekoná. Naopak. Nám třem se dostane výchovné faťky.
Vlčice s nimi prohodí pár slov, všichni se něčemu zasmějí, třídní vyloví z tašky, v níž ukrývá
sešity s našimi nepříliš povedenými testy na základní literární fakta, deštník, rozevře ho a
kryje si s ním drahý účes, přičemž se kluk samozřejmě natáhne po jejím báglu a společně
odcházejí.
Bum ho. Nejen že Markéta má kluka, ale dokonce schváleného rodinnou radou. Tak tady by
naše bonzování nebylo tím pravým ořechovým. Dál je nestopujeme, zamyšleně a poraženě se
rozejdeme do svých domovů, všichni zaměstnáni zmateným dumáním, jak se vlastně pomstít,
aby to byl trest?!
56
4. KAPITOLA
V Oáze u horkého kakaa pokračuje naše válečná porada. Stále nevíme co a jak, když tu
geniální pomstu vymyslí samozřejmě geniální matematik a logik Vrabčák, jak jinak, jenž
využívá šedou kůru mozkovou v podstatně větší míře nežjny, obyčejní smrtelníci.
"Říkáte, že má kluka? A že je do něj zabouchla?" shrne v kostce naše povídání. "Pak by asi
nejlepší bylo, kdybyste jí ho, dámy, některá přebrala, ne? To by ji určitě zničilo mnohem víc
než učení vyházený z okna."
Uznale protáhneme obličeje. "Vrabče, ty ses hlavička."
"Je ten kluk fakt hezkej?" zajímá se Renata živě.
Důrazně přikývnu, pochopitelně ve chvíli, kdy se na mě Jakub nedívá. Renatu tím naladím na
tu správnou frekvenci.
"No ale jak to máme udělat?" nechápe Monika podrobnosti.
"V tomhle vám, dámy, přece radit nemusíme, ne?" uculí se Vohnout. "A navíc se vsadíme,
aby na tom ta dotyčná měla osobní interes, hahaha. Tak co, která?"
Zuzce zajiskří v očích. "Třeba já bych to mohla zkusit."
"Pozor, Zuzi, z toho se nerýsuje žádný lovestory, nýbrž soutěž," rozvíjí Roman Vohnoutovu
teorii. "Normálně napíšeme smlouvu, že do tolikátýho a tolikátýho se s ním ta vylosovaná
políbí, my je u toho tajně vyfotíme, fotku darujeme Markétce a tím to celý končí. Prostě kšeft,
žádný na lásku."
"A o co se vsadíme?" zajímá Moniku materiální stránka. "Vzhledem k mýmu zaraženýmu
kapesnýmu by mi výhra bodla."
"O pětikilo?" navrhne Jakub pobaveně.
"Je nás osm, vlastně sedm, tisíc děleno sedmi je sto čtyřicet dva osmdesát," vychrlí náš
Einstein. "O tisícovku."
"Tolik peněz!" zasní se Monika.
"Jo, jenže když prohraju, kde je vezmu?" váhá Renata.
"Musíš vyhrát," doporučí jí Vohnout rozveseleně. "Prohra neexistuje. Ta tisícovka vás k tomu
bude motivovat."
"Tak která, krasotinky?" zubí se Roman.
"Jedině já," přihlásí se Zuzka sebejistě.
"Já potřebuju prachy," rozhodne se Renata. "Ty ne."
57
"Nebo já, jestliže je fakt hezkej," přeruší je Monika.
"Já jsem blondýna," vysměje se jim Zuzana. "Když se mu líbí Markéta, pak se toho úkolu
můžu ujmout jedině já. Například Iveta s černýma krátkýma vlasama nemá šanci."
Urazím se, jak přezíravě mě vyřadí ze soutěže. "No dovol?" naježím se. "Tím chceš říct, že
jsem šeredná, jo?"
"Nehádejte se," vynutí si pozornost Vrabčák. "Budete losovat. To je nejspravedlivější."
Jakub se po mně poněkud polekaně podívá, uklidním ho slabým úsměvem, možnost, že bych
si vytáhla sirku s ulomenou hlavičkou, je 25 procent.
První losuje Zuzana a s neúspěchem se srovnává velice nerada, stále brblá, kluci prý mají
vždycky radši blondýnky. Monika si vytáhne také celou zápalku, což mě lehce vzruší, kruh se
zužuje, napjatě sleduji Renatu. Váhá, neví, kterou ze dvou zbývajících zápalek zvolit,
rozmýšlí se dobré dvě minuty, kluci ji netrpělivě pobízejí, pak sáhne pro tu vlevo - a těžko
maskuje zklamání.
, Je to na tobě, Iveto," podá mi zápalku bez hlavičky Vrabec. "Tuž se."
Jakub mi sevře prsty ve své ruce a namítá: "Proč ona?!"
Zuzka mi přizvukuje, jakožto černovláska nemám šanci.
"Los je los," uzavře jejich debatu Vohnout. "A teď smlouvu sepíšeme. Když jde o prachy,
neznám přítele. Vrabče, vylov nějakej kus papíru..."
"Ivčo, ty přece nemůžeš," zatřepe Jakub mým ramenem, j
"Je to jen fór," uklidňuji ho. "Slyšels, jsem vybraná."
Jakubovi vyskočí na tvářích červené skvrny. "Nakonec1 s tím souhlasíš, ne?! A já se mám
dívat, jak ho balíš?!"
"O nic nejde," plácne ho přes záda jeho největší kamarád Vohnout. "Vrabče, piš: Do měsíce a
do dne mě Markétin kluk políbí, čímž získám jeden tisíc korun českých. V případě neúspěchu
ve stejný den jmenovanou částku vyplatím svým kamarádům." Dívá se, jak Vrabec svědomitě
zapisuje, a patrně kvůli nakvašenému Jakubovi dodá: "Tento úpis se vztahuje jen a pouze na
jediný polibek, při němž mě Roman vyfotí, další aktivity se zakazují. Dnešní datum, Ivetin
podpis."
Je fakt, že na horách jsem nechtěla, aby los padl na Jakuba a on musel svádět Markétku,
ovšem tahle situace je opačná
58
a já se přistihla, že mě nejen neuráží, ale docela láká, tím spíš, když vidím kyselé obličeje
holek.
Natáhnu se přes stůl, uchopím pero a furiantsky pod úpis připíši: "Kvůli Markétě jako pomstu
ho dostanu děj se co děj! Iveta Balcarová."
"Chci vidět," podotkne Zuzka čtoucí mi přes rameno pochybovačně.
"Do měsíce a do dne," připomene mi Roman pobaveně. "Uvidíme, jaký máš kvality, děvče. A
ty se neškleb, Kubo."
"Jásám blahem," odfrkne si Jakub.
"Je to fakt jen fór," jistí ho Vrabec. "Aspoň se ukáže, jak šikovnou holku máš, haha."
Jakub vypadá, že tohle zrovna nikomu ukazovat nechce, jenže jde o akci celé party a on
nemůže nesouhlasit. Ještě chvíli sedíme a představujeme si, jaký to bude pro Markétu šok,
načež mě ta radostná euforie přejde a začnu dumat.
"No jo, ale vždyť ho vůbec neznám. Nevím ani, jak se jmenuje a kde bydlí a nic," namítnu.
"A jak se s ním mám seznámit a navíc ho donutit, aby mi dal pusu?"
Zuzka mi okrouhá mrkvičku, Vohnout pokrčí rameny: "To je právě na tobě. Máš na to celej
měsíc, za tu dobu zjistíš, jaký má číslo bot, prosím tě. My ti pomáhat nemůžem, to by nebylo
fér. Ani Kuba."
Jakub vypadá určitě na toho, kdo by mi s tímhle chtěl pomoci! Je na něm vidět, že naopak
udělá všechno pro to, abych sázku nevyhrála, možná mi nabídne někde splašit prohranou
tisícikorunu! Tak to tedy ne, bez boje se nevzdám.
Víkend, tradičně jako každý, kdy táta neslouží, trávíme u dědy na chalupě. To, co bylo doma
coby nechutná sněhová břečka, čvachtající pod nohama a rozstřikující se do ošklivých
hnědých skvrn po džínsách, bundách i tvářích, tady vytváří nádherně bělostnou pokrývku.
Není sice tak vysoká a kvalitní, aby se na ní dalo lyžovat, každopádně má slavnostní nádech
pravé zimy a Kačenka v ní rozdováděně čapka se všemi třemi psy v závěsu od zápraží ke
králíkár-ně, dozadu do zeleninové zahrádky u bývalého liščího výběhu a zpátky k chlívku, v
němž přátelsky chrochtá čuník Prasínek.
"Děláme vlak, lví!" volá na mě rozradostněně. "Vidíš ty
59
koleje? A tady jsem vyšlapala kytičku... Kde je? Jo, tady!"
"Hm, pěkná," ujistím ji, ačkoliv sníh pracně vyšlapaný do tvaru vzdáleně připomínajícího
kopretinu dávno vzal za své díky četným ťapkám psů, Kačenčiných nejvěrnějších kamarádů.
Děda sice nevidí rád, když mu kazíme psy, ale pro radost vnoučátek přimhouří oko, natož jde-
li o radost té nejmenší. A naopak, dědovi psi, irský setr Asta a český fousek Brok, se
Kaččiných her velice rádi zúčastňují, mnohem ochotněji než náš Oskar, který na ně žárlí a
navzdory svému vzrůstu si díky své povaze vybudoval pozici vůdce téhle malé psí smečky.
Někdy nám z jejich dovádění a pranic zaléhá v uších.
Místo pomáhání v kuchyni se ráda se sluchátky volkmena na uších přidám k dědovi, co naloží
na sáně dva pytle sena a pytel řepy a spolu s Martinem ho táhnou k lesu. Kačenka se nenechá
dvakrát prosit, zavře psy a protekčně s sebou vezme Oskara, ačkoliv je děda proti.
"On bude hodný, viď, Oskárku?" přimlouvá se Kačka a děda tedy kapituluje. Jeho hájenka
stojí pořádný kus za vsí na úplné samotě a kraj kolem zní známe všichni tři do posledního
kamene i stromu. Je to kraj našeho dětství, kraj prosycený těmi nejbáječnějšími
prázdninovými zážitky a my se sem strašně rádi vracíme.
Já chtěla bych mít své místo, vědět, že tohle jsem já, mít svoji dráhu jistou, tak jako každá
vlna přes oceán...
"Tyhle stopy udělala srnka, vidíš, Kačenko? A tyhle menší jsou zaječí, jsou ze čtyř malých
teček..."
Cupitám dva kroky za nimi a do duše se mi vkrádá klid a mír společně s koktejlem Ilony
Csákové a Martinova zájmu o stopařství.
"Zajíc Ferda? Dědo, byl to Ferda?" přeje si Kačka.
"Docela možná, že to byl Ferda," kývá děda rozšafně a malá je na výsost spokojená, že právě
tyhle bobky patří Ferdovi, jemuž jsme vloni úspěšně vyléčili zlomenou nohu.
Už vím, u tebe mám svý místo...
"Ale Ivuš," všimne si děda u třetího krmelce. "Shoď ten krám a poslouchej. Není tohle lepší
písnička?"
"To mám, aby mi nemrzly uši," vysvětlím s úsměvem, nicméně poslechnu, stisknu tlačítko
stop, stáhnu sluchátka a vdechuji nádheru zimního lesa plnými doušky. Stromy
60
jsou oděné v jiskřivém hávu jinovatky, a přestože do ticha rušeného pouze Kaččiným
brebentěním nepípne jediný pták, slyším opojnou píseň stříbrného šumění stromů a křupání
sněhu pod botama.
U čtvrtého krmelce zahlédne Oskar srnku prchat do dáli, rozštěká se jako pominutý a na
svých krátkých nožičkách se ji snaží dohonit. Kačenka ho křikem přivolává zpátky, Martin se
žene za ním, děda láteří, že jsme toho zatracenýho psa neměli brát s sebou, klid a velebnost je
tatam. Za uši přivlečený Oskar se tváří mírumilovně jako ovečka, blýská bělmem a vypadá
tak udiveně a nevinně, až nevydržím a vyprsknu.
Odpoledne vyrazíme na pěší túru celá rodina a bez psů, aby nemohli nikde vyvádět,
nepomůže ani Kačenčino přemlouvání. Na sněhové pokrývce napíšeme asi osm kilometrů
čerstvých stop, dojdeme ke Skalnímu mlýnu a oklikou přes Čertovu rokli se zase vrátíme.
Přestože ta vycházka byla skvělá, ještě raději se sesedneme kolem hořícího krbu, popíjíme
horký čaj s citronem, baštíme máminy tvarohové vdolky, ukusujeme dědovu domácí tlačenku
a místo televize, kterou děda jednoduše vůbec nemá, si povídáme při černé hodince dlouho do
noci. Opřu si spokojeně hlavu o tátovo rameno a on mě počechrá ve vlasech. Dvojku z
chování, kterou jsem přinesla na pátečním vysvědčení, mi odpustil. Výchovný koncert, při
němž mluvil do svědomí mně i Já- 5 kubovi a hustil do nás morální kodexy a takové ty věci,
ne, ^ ale to se dalo přežít. j
"Mám tě ráda, táti," ujistím ho šeptem.
Myslím, že jsem úplně šťastná a vůbec nic mi nechybí. Tady mám já své místo. V téhle
rodině. A doma na mě čeká Jakub. Co bych si mohla přát víc?!
Paní Magda nám důkladně prožene faldy při pondělní podvečerní hodince aerobiku, Zuza
nechápe, jak si mohu pobrukovat Living On My Own a ještě k tomu si střídavě sedat do
rytmu na levou i pravou stranu.
"Za to může božskej Fredie," ujistím ji a sama mám ze '. své kondičky radost, ačkoliv
Mercuryho písničky mi doza-; jista také pomáhají ke špičkovým výkonům. j
"No prosím," huhlá kamarádka ve sprše nespokojeně a ne-;
62
věřícně zírá na krejčovskou míru. "Pětašedesát a půl! Já jsem snad na horách přibrala nebo co!
Nechápu, proč se tady honím, když je to na draka, fakt."
"Do Svatky máš pořád daleko," uchichtnu se trochu krutě.
Oslepí mě mohutným cákancem, takže si další čtvrhodinu musím sušit vlasy půjčeným fénem.
Venku dost mrzne, místo čepice jsem si vzala pouze pletenou čelenku přes uši, nechci
riskovat rýmu.
Od sokolovny zamíříme k zastávce MHD, cestou nakukujeme do výkladů a shodneme se, že
letošní kostka je skutečně šik.
"Podívej, čerstvý kremrolky," zírá fascinovaně za sklo cukrárny. "Nedáme si?"
"Přece hubneš," připomenu jí.
"Jedna kremrolka by nemohla napáchat žádný zlo," uslin-tává, ale já se usmlouvat nedám.
"Ses děsná," zlobí se. "Vážně nemáš chuť? Vypadají nádherně, jen se srdce směje..."
Nejen kremrole, všechny zákusky hází po kolemjdoucích svůdnými očky věnečků, dortíků a
špiček. "Ne že bych si nedala," přiznám. "Mít to nemusím. Prostě pevná vůle, chápeš?"
"Sadismus, houby pevná vůle," ušklíbne se, nicméně schová peněženku zpátky do kapsy a
loudá se za mnou. Pak pookřeje: "Tomík ovšem takovej asketa není, určitě mě na něco
dobrýho pozve... Pokud nebude žmoulat v kapse de-setikačku, frajer."
"Máš rande se svým zemědělcem, jo?"
"No jo, přesně za deset minut. Přijdu pozdě, zas bude mít pindy. A co ty? Jak pokračuješ s tím
borcem od Markéty, co?"
Semišovou botou rozšlápnu zamrzlou kalužinku u kraje chodníku. Pokrčím rameny. "Nijak.
Sama sis jistě všimla, že se od ty doby u školy neukázal."
"Takhle prohraješ," poučí mě, jako bych nevěděla.
"Udělám Kubíčkovi radost," usměji se.
"Jenže náš skvělej plán pomsty přijde nazmar."
"A co mám teda podniknout?" rozhodím ruce.
Zahlédneme tramvaj, obě přidáme do kroku a dokonce se rozběhneme, jelikož je má právě
naše číslo. Zuza mi supí
63
tdo ucha a ťunivě říká: "Sbalit ho, co jinýho! Kdyby los padl na mě, zírala bys! Za tejden by
byl můj. Když nechodí ke škole, zkus to u ní doma."
Obě vlítneme do osvětleného a vyhřátého zadního vozu soupravy, chytíme se tyče, tramvaj
cinkne a rozjede se, stihly jsme ji akorát. Zaváhám: "Zuzko, nešla bys se mnou?"
"Nešla," vysměje se mi. "Čí je to úkol, můj, nebo tvůj? A pak, Tomík čeká... Jdi sama, zejtra
poreferuješ."
Dívám se za ní, jak vystupuje u obchodního domu Ještěr. Mávnu jí na pozdrav. Má pravdu,
cílem téhle akce je pokořit Markétu, ne udělat radost Jakubovi. A tisícovka jsou pěkné
prachy! Proč se nepokusit?
Opustím tramvaj předčasně na nábřeží, kde čekám na další, která mě po dvaceti minutách
přešlapování v mrazivém podvečeru vyklopí na něj větším sídlišti Severní. Jelikož jsme se
ondyno před odjezdem na školní výlet stavěli s autobusem pro milovanou třídní doma,
mlhavě tuším, kde bydlí. Začátkem února je v půl sedmé pořádná tma, na sídlišti svítí lampy
sporadicky, přibližně každá čtvrtá, ostatní jsou vytlučené, hodnou chvíli bloudím hřbitovem
oprýskaných a chátrajících mohyl a mám pěkný strach, desítky tisíc obyvatel jsou v
nevlídném večeru zakurníkovaní ve svých kotcích a ti, jež potkávám, mi nahánějí husí kůži.
Už se chci vzdát, když se konečně orientuji podle komplexu kina Luna. Ano, tady jsme tehdy
stáli, Vlčice vyběhla z protějšího bloku...
Hned u prvního vchodu slavím úspěch, mezi vizitkami na vytlučených i celých zvoncích čtu
jméno M. Vlčková. Prosklené dveře nejsou zaklapnuté, rozsvítím si a vkradu se do chodby
páchnoucí připáleným jídlem. A vida, nemusím chodit daleko, v prvním patře dveře vpravo
mají stejnou jmenovku.
No jo, ale co teď?! Obšlapovat před domem jako mlsný pes?
Odhodlaně natáhnu ruku a krátce zazvoním. Neděje se nic, zazvoním tedy podruhé a mou
snahu odmění kroky, v zámku zašramotí klíč, ze dveří se nejprve vyvalí štiplavý dým a poté
pupkatý holohlavý chlápek v pruhovaných trenýrkách, kterého jsme se Zuzou viděly hádat se
s třídní před školou.
64
.
ji
l
"Dobrý den," vyhrknu se zářivým úsměvem. "Já jsem spolužačka vaší dcery. Prosím vás, je
Markéta doma?"
"Nazdar. Ne, nejni. Cos potřebovala?"
To nejdůležitější mi řekl, hodím zpátečku a zašveholím: "Zapomněla jsem, jakou máme
úlohu... Ale to nevadí, zeptám se jinde. Nevíte, kdy se vrátí?"
Mrkne na chlupaté zápěstí. "Každou chvilku by tu měla bejt, nikdy nebejvá venku dýl než do
sedmi, osmi." Pak se nepochopitelně rozčilí: "Miluna taky doma nejni. Co já vím, kde se
couraj? Mně se neřekne nic, já jsem ze všech ten nejposlednější, i večeři abych si dělal sám..."
Prozíravě se rozloučím, nemám zájem setkat se s Vlčicí osobně kupříkladu na prahu jejího
bytu, když už mi moje drzost prošla navýsost dobře. Vlček vtlačí do páchnoucího bytu kulaté
bříško, zřejmě si jde tu večeři, z níž nemohlo zbýt než trochu škvarků, dosmolit.
Naskýtá se otázka, 5 kým je Markéta venku? Jelikož chci tenhle ořech rozlousknout,
našmátrám po kapsách dvouko-runu a z první telefonní budky, kupodivu fungující, brnknu
domů. Zdržela jsem se se Zuzanou, nemusí mít o mě strach, přijdu o něco později. Pak se jdu
potulovat naproti ke kinu, respektive do proskleného vytápěného vestibulu. Tvářím se, jako že
mě reklamy zvoucí na příští filmová představení zajímají, přičemž nespouštím oka z
protějšího vchodu. Tahle pozorovací pozice mi vyhovuje, jsem v teple a mezi lidmi, kteří se
courají z kinokavárny sem a tam, navíc jsem pod podezíravým dohledem starší paní pokladní,
nemůže se mi nic stát.
Několikrát zpozorním, když se naproti cosi pohne. V půl osmé zahlédnu známou lehce
shrbenou postavu, Vlčice kráčí domů s tou svou věčnou brašnou přes rameno. Sama!
Do prkýnka, přece se nevzdám! Naše šprtka musí být jedině s ním, kde jinde?! Je dost hodin a
obšlapování před kinem mě vyloženě přestává bavit.
Pak do vestibulu vejde kluk s holkou a já málem omdlím, jelikož jde právě o Markétu a toho
borce! Prudce zrudnu, polekaně se rozhlédnu a udělám jedinou možnou věc, totiž ukryji se za
panel s plakátem Sylvestera Stallona. Naštěstí si mě nevšimli, kluk jí cosi říká a Markéta se na
něho zbožně culí. Zatrne ve mně, jestli půjdou do kavárny, srazíme se!
65
tNe, nejdou. Zamíří k pokladně, stará paní jim zašvidrá přes ramena, hledá, kam jsem se
ztratila, ježibaba!
"Dvakrát Tátu v sukních, dneska od osmi, někam nahoru," poručí si kluk, vytáhne z náprsní
kapsy té skvělé zimní kožené bundy peněženku a lístky zaplatí. Zjistím, že má příjemný hlas,
proti Jakubovi vzrušivě mužný nebo co! Nemám čas o tom dumat, pokud budou chtít
zbývající minuty strávit přímo v kině, jsem nahraná!!!
"Snad mě naši pustí," slyším Markétiny obavy.
Setřu si orosené čelo, udělám pukrle na paní pokladní, co je z mého chování perplex, a z
úctyhodné vzdálenosti sleduji Romea doprovázejícího svou Julii k protějšímu paneláku. Můžu
jít rovnou domů, dnešní akce mě stála více něž dvě hodiny, které jsem mohla věnovat učení, a
výsledek? Mohu si být jista, že spolu ti dva chodí, toť vše. Slabota!
Přesto je stopuji, kluk s ní nejde do domu, čeká venku. Přikrčím se za kontejner. Odpadky z
něho přetékají, štěstí, že mrzne, jinak bych asi jejich vůni nepřežila.
Kluk netrpělivě přešlapuje a popochází z místa na místo, občas hodí okem do prvního patra, i
mně se zdá čekání příliš dlouhé. Konečně klapnou dveře a vyběhne z nich Markéta. Je pouze
ve svetru, nerozumím jí, poznám však, že je pořádně rozčilená a podle všeho brečí, když mu
cosi vysvětluje.
Haha, naše premiantka má zaracha!!! Co víc by mě potěšilo? Dnešní den je přece jen
úspěšný!
"Nic si z toho nedělej." Kluk mluví o něco hlasitěji. Chytí ji za ramena, zatajím dech - možná
stejně jako Markéta, a určitě ani nedýchám, když pozoruji, jak jemně se k ní sklání. Markéta
přestává plakat, zvedne k němu uslzené oči, trochu nejistě a ještě víc váhavě mu nastaví svoje
rty. Jejich polibek je krátký, mohla bych přísahat, že určitě první, musím však uznat, že
nádherný, krásnější než ty moje a Jakubovy dlouhé... Blbost, jak by mohl být krásnější?!
Nasucho polknu. Nevím, ale je. A já jsem z něho nepochopitelně vzrušená a jakoby vytočená.
Markéta také, opře se o něho a schová svou tvář v kožíšku jeho bundy.
Uvědomím si pohyb po své pravici, trochu sebou cuknu a fascinovaně zírám do červených
korálkových oček odporné krysy, velké jako menší kočka! Užuž chci vyjeknout
66
a vystartovat, když si vzpomenu na sousoší dvou milenců. Přinutím se zůstat na bobku.
Měříme se s krysou stejně napjatě, kdo víc vydrží. Lepší nervy má ona, pozná, že jí ode mě
nic nehrozí, nevzrušeně se přehrabuje v odpadcích, necelých padesát čísel ode mě! Střílím
pohledem střídavě na Markétu v něžném a nehybném objetí, hotový vzor něhy a lásky, a
krysu, symbol ošklivosti a hnusu.
Události u vchodu dostanou spád, protože se ve dveřích objeví plešatec v trenclích, patrně
starý otužilec, volá na Markétu a cosi nesrozumitelného drmolí. Spolužačka se prudce
odtáhne, ale očima dál visí na klukovi, který se na ni slabě usmívá.
"Markéto, tak řekni!" dožaduje se Vlček její pozornosti.
"Táti, prosím tě, dej mi pokoj," požádá ho a do hlasu se jí vkrádá hysterie. "To je vaše věc, mě
do toho netahejte!"
Tatíček není s touhle odpovědí spokojený, rozhazuje rukama a stále cosi zmateně vypráví,
krysa nevzrušeně kroupě patku starého chleba, z okna v první patře se vykloní třídní a volá na
Markétu, aby šla domů, jinak nastydne.
"Ahoj, Filipe," rozloučí se tedy s klukem.
"Ahoj. Nezapomeň na zápas ve čtvrtek v Jiskře," připomene jí, popřeje dobrou noc manželům
Vlčkovým a zamíří ke kinu, přičemž se po Markétě ještě asi čtyřikrát otočí a zamává jí.
Počkám, až se aktéři rozejdou, načež úspěšně stopuji kluka, co vrátil v Luně lístky, pěšky na
málem druhý konec města. Nechápu, proč nejede autobusem či tramvají, jsem úplně ušlá.
Stěží stíhám držet tempo s jeho rychlou chůzí, kráčí s rukama v kapsách a zdviženým límcem
až do vilové čtvrti Kaštany, kde zamíří do patrového domku čp. 1617 s ozdobnou mozaikou
kolem oken. Vejde naprosto suverénně, otevře si klíčem. Jazyk mám až na vestě a navzdory
mrazu jsem pěkně zpocená, musím se opřít o kmen tlustého stromu, podle něhož dostala tahle
čtvrť jméno, a vydýchat se. Sleduji jeho pohyb po domě podle světel. Nejprve se rozsvítí dole
v přízemí, pak na schodech a nakonec se obdélník okna v patře. Zahlédnu ho přes záclony, je
pouze v tričku a džínách, s rohlíkem v ruce zatáhne roletu.
Tady bydlí. S potížemi přečtu jméno na mosazné cedulce připevněné k poštovní schránce:
Hošek.
67
Filip Hošek zní pěkně! Déle se v Jiráskově ulici nezdržuji, spokojeně pádím nejkratší cestou k
domovu. Na poprvé jsem toho vypátrala dost, i komisař Moulin by mi mohl moje logické
dedukce závidět!
Zírám do sešitu matematiky jako husa do flašky. Snažím se alespoň zapamatovat si podle
vidění znění tajuplného vzorce, když už mu nehovím, pro jistotu si ho zapíšu propiskou na
levou dlaň. Jelikož Zuzana s touhle přírodní vědou válčí stejně jako já, zavolám k naší lavici
Vrabčáka.
"Čemu nerozumíš?" ptá se idiotsky naivně. "Žes nechápala diferenciální geometrii, budiž, ale
co je nepochopitel-nýho na kombinatorice?"
Zuza dohřebelcuje svou bujnou hřívu a zamrká na mě: "V sobotu opustěj stařešinové rodný
hnízdečko, říká ti to něco?"
"Hm, paráda." A zpátky k našemu géniovi: "Hele, vzorec je sympaticky krátkej, ve ká, v
závorce en, rovná se en na ká. Dobrý, no. Akorát mi řekni, co je to en a co ká?"
"Lubošek by mohl dostat vycházku, pokud zase něco neprovede, on to asi za celou vojnu dál
jak na toho vojína nedotáhne, fakt. Vyrazíme ven ve čtyřech a pak k nám, ne?" plánuje
kamarádka naprosto povznesena nad pozemské starosti.
"No přece en je počet -" mele si Vrabec svou a do koktejlu sobotního mecheche a variací enté
třídy zasáhne rušivě namočená houba, která prosviští těsně kolem mé hlavy.
"Kterej blbec," zavrčím podrážděně, sehnu se pro ni, vyberu si cíl a širokým hodem ji pošlu
jako granát na Romana.
Asi bych se trefila, kdyby se chlapec bystře nevrhnul k zemi. V té chvíli bohužel otevřel dveře
třídy matikář Semerák a nic netuše vstoupil do jámy lvové. Hrkne ve mně jako ve starých
hodinách, naštěstí dědula je pomenšího vzrůstu a mokrá střela se mu mihla nad pleší, div mu
ji nepřeleštila.
"Tady je nějak veselo," poznamená ten starý dobráček, jelikož třída se válí smíchy a on je
jediný, kdo si houby nevšiml. "Je vám ke cti, že se tak těšíte na matematiku. Co je,
Balcarová? Ulítly vám včely?"
"Ne, houba!" prohodí kdosi vpředu polohlasně a jeho vtip odmění spolužáci spontánním
výbuchem.
Nechám sklapnout otevřenou pusu, zajedu do lavice a sna-
68
žím se být jako ten básník menší a ještě menší a úplně nej-radši bych byla ze všech nejmenší,
aby na mě zase zapomněl.
Semerák zalistuje ve svém pověstném notesu. Třída se jako zázrakem zklidní, je takové ticho,
že dokonce slyším tikot Zuzčiných hodinek, patrně ani nedýcháme.
"A vida, Balcarová, vás už jsem tu dlouho neviděl!"
"Já bych hostování u tabule docela ráda odložila," pokusím se zablekotat, bohužel není
berouska a tudíž mě od mé stáže nic nezachrání.
Matikář mi jako pravý džentlmen dá vybrat, přeji-li si raději látku starou či novou. Zvolím
novou, kupříkladu na semikubické parabole bych pohořela absolutně!
"Zjistěte počet přirozených čtyřciferných čísel, která lze utvořit z číslic l, 5, 6, 8 a 9 v případě,
že se číslice nesmějí opakovat," zadá mi dle svého mínění lehký příkládek.
Svědomitě si ho poznamenám na tabuli a stejně suverénně opíšu ze své levičky vzorec, čímž
je moje aktivita vyčerpaná. Hodím okem do třídy. Většině spolužáků je můj osud buřt, pár lidí
se tváří soucitně, Vrabec nenápadně mává střídavě čtyřmi a pěti prsty, což mi v té chvíli
vzdáleně připomíná Morseovu abecedu, Markétka do svého sešitu pilně počítá.
"No prosím, vzorec máme, dosazujte," povzbudí mě profesor, pohodlně se uvelebí za
katedrou a hledí z okna do ulice, v níž se navzdory dopolední hodině stmívá víc a víc, déšť je
přímo na spadnutí. "Čemu se to rovná, ženská?"
Jelikož stále hledí z okna, společně s Vrabcem dám dohromady jakous takous definici: "Se
rovná... se rovná počtu variací čtvrté třídy z pěti prvků."
První kapky deště se sněhem potřísní okenní tabulku, profesora přestane vyhlídka bavit, otočí
se ke mně. Musím dosazovat. Ale co a kam, proboha?! Risknu to, za ká dám pětku a za en
čtyřku. Vybírám pouze ze dvou možností a sáhnu samozřejmě po té špatné, což poznám ze
Semerá-kova bolestného zaúpění. "Balcarová," řekne vyčítavě, podívá se do třídy a protože v
té chvíli Markétina ruka vyletí vzhůru, pozve ji, aby mi s tím šla píchnout.
Spolužačka ochotně vyskočí, vezme si jinou křídu, opraví můj vzorec a čiperně ho vypočte
vcelku jednoduchým způsobem. "Pět krát čtyři krát tři krát dvě rovná se sto dvacet."
69
"Výborně," pochválí ji matikář. "Balcarová, zkuste ten samý příklad v případě, že se mohou
opakovat."
Tentokrát se ani nepokouším, dívám se, jak na matikářův pokyn Markéta zašveholí: "Pět na
čtvrtou a to je..."
Profesorův ukazovák zamíří do třídy: "Leoši?"
"Šest set dvacet pět," vysype tiše Vrabčák číslo z rukávu a dívá se přitom na mě soustrastně.
"Jistě. Vlčkové píšu jedna, Balcarové plný počet. Máte štěstí, zeje právě po vysvědčení, s
trojkou jsem se asi unáhlil, co? No nic, koukejte se sebrat, ženská, do čtvrtletí spousta času.
Brzy si vás zase přezkouším."
Podívám se na Markétu. Pije mi krev, v téhle chvíli úplně strašlivě, ten její připitomělý vlezlý
úsměv, jímž se zubí na matikáře, v obličeji sejí zračí pýcha a radost z další jedničky, v matice
asi šedesáté, zavadí o mně pohledem a já v něm čtu pohrdání. Skutečně, připadám si vedle ní
ubohá, div ne slabomyslná, tím víc ji nenávidím, nenávidím!!!
Matikář zaklapne černý notes, třída jeho gesto odmění hlasitým oddechnutím, a před
vyklizením našich pozic u tabule nás požádá: "Děvčata, umyjte tabuli, pojedeme dál."
"Já nemám čím, pane profesore," pokrčí rameny Markéta.
"Cože?" nechápe ten dobrý člověk. "Vy tady nemáte houbu? A kdo ji teda má?"
"Momentálně nikdo, ale Balcarová by o ní mohla vědět," odpoví mu a s bohorovým klidem
usedne do své lavice.
Tak tohle, ti, děvenko, osladím!!! Neztratím lesk, bez ubohých vytáček zamířím rovnou ke
dveřím, k úžasu profesora vyjdu na chodbu, náš zatoulaný ztracenec se povaluje až u kaktusu
pod oknem, seberu ho a vrátím se i s ním do třídy. Spolužáci bublají smíchy, situace asi
skutečně vypadá směšně, dokonce i Semerák zírá jak v Jiříkově vidění, nicméně se hloupě
nevyptává, dokonce mi suše poděkuje za umytí tabule a s chutí se pustí do zadání novéno a
prý zajímavého příkladu.
"To bylo tutový," dusí Zuza smích do dlaní. "Zaválelas!"
"Jo. Na nedostatečnou," ušklíbnu se.
Zuza mi jako správná kamarádka projeví soustrast: "Koule je nespravedlivá, vzorec jsi přece
znala."
Mávnu rukou, uznávám, že vzorec sám o sobě je k ničemu, když ho neumím používat. Na
tohle téma se mi nechce do-
70
hadovat, propichuji pohledem zlatou hlavičku v první lavici. "A ona zaválela taky... Udavačka
hnusná!"
"Tak tak," pochválí mě. "Koleduje si, je na tobě, aby ji někdo konečně utřel."
"O tom nepochybuj, já šiji vychutnám!" slíbím slavnostně a protože na nás profesor výhružně
zasyčí, sklopím zrak do sešitu, předstírám zájem toliko o matematiku.
Jestliže jsem před tím váhala, jsem rozhodnutá!!!
Vrabčák v sobě živí pocit provinění, cestou ze školy dohoní mě a Jakuba a připojí se k nám.
"Ta sardel mě mrzí, ale pochop, takový doučování narychlo před hodinou je k ničemu, v tom
kraválu by se nesoustředil ani Frankenstein. Jestli chceš, můžu tě přijít někdy doučovat třeba
k vám domů."
"Fakt? To by bylo skvělý, díky," zajásám nad jeho solidaritou. "A kdy? Dneska? Zejtra mám
aerobik. Nebo v pátek...?"
"Nonono," krotí naše nadšení Jakub. "Vy se budete scházet u ní doma, jo? A co já?"
"Neruš, tohle budou čistě pracovní schůzky," ujišťuji ho. "Kdybys byl šikula jak Vrabčák,
řeknu si o doučování rovnou tobě, víš?"
"Slyšíš?" kření se Vrabec. "Jsem lepší šikula než ty!"
"Matematickej šikula, bacha!" upřesním pojmy, čímž Jakuba naladím na tu správnou notu. "V
tom ostatním nepo-chybuju!"
"No proto," zatváří se samolibě a libné mě do vlasů.
"Prosím, takhle je to vždycky," tváří se Vrabec dotčeně. "Na matiku jsem jim dobrej. Ty,
Iveto, ale dneska nemůžu, v pátek se mi to nehodí už vůbec a přes víkend taky ne ..."
Podívám se na něho se značnými pochybnostmi: "Takže mě v tom necháš plácat a utopit, jo?"
"Ne, neboj, po neděli se domluvíme, určitě," zvedá dva prsty k zamračenému nebi na důkaz
pravdivosti svých slov.
Rozloučíme se s ním a pod jedním deštníkem spěcháme k nám domů. "Máš ještě... to?" optá
se mě na schodišti a mírně přitom zrůžoví. Miluji ho, chlapečka, možná právě proto! Je tak
báječně rozpačitý a nesmělý a miloučký... "Ne-říkalas, že jsem šikula?" připomene mi
vyděračsky.
"Říkala," ujistím ho, ale jeho naděje nemohu déle při-
71
krmovat. "To sice už nemám, jenže dnes má mamka krátkou."
Tváří se chudáček značně zdrceně, naposledy jsme se milovali před čtrnácti dny na horách.
Nenechám ho dlouho se trápit, když o něco později hrajeme s tátou a Kačenkou prší,
nenápadně se nahnu k jeho uchu a sdělím mu skvělý nápad Zuzčiných rodičů zanechat
dcerunku přes sobotní noc doma samotinkou. Jakub okamžitě značně ožije a světe, div se,
dokonce začne vyhrávat! Před věčen mu jdu klíčem odemknout domovní vrata a temná a
studená zákoutí naší chodby se nám v tu chvíli zdají navýsost sympatická. Naše touha by
vzala zavděk snad i výklenkem ve zdi, jen abychom mohli v klidu a nerušené vychutnat
opojnost polibku s předzvěstí brzkého splnění našich přání.
5. KAPITOLA
Sotva se namydlím, hned bohatou pěnu tělového šamponu splachuji proudem sprchy.
"Dneska děsně chvátám," upozorním lenivou Zuzanu, která ochotně nastavuje bujné tělo
laskavým dotekům vlažné vody.
"Hele, Kubík je tak náročnej, jo?" vtipkuje pobaveně.
"Ne, musím domů, mamka potřebuje s něčím píchnout," vysvětlím trochu zmateně a jsem
ráda, že mou odpověď dál nerozpitvává. Vytřu si záda froté ručníkem, půjčím si ze Zuzčiny
toaletní kabelky sprej Fa a každopádně s ním nešetřím.
"Ahoj!" Dokonce nečekám, až si vysuší vlasy a obleče se, naopak, jsem ráda, zejí mohu
zmizet z dohledu. Nestojím o svědky. Mám za lubem trochu bláznivý plán a jelikož si nejsem
jista s výsledkem, raději o něm předem nemluvím.
Fofruji pěšky dvě stanice autobusu, než bych čekala před sokolovnou. Zuza by jistě
nechápala, proč si nechám při mém kalupu čtyřku ujet. Totiž, sice spěchám, ne však domů.
Čím víc se blížím k zimnímu stadionu, tím víc pochybuji o zdaru téhle akce. Určitě jsem se
přeslechla! Jaký by v Jiskře mohl být ve všední den zápas?! A v čem?
72
Hlavní budova zimáku je celá bohatě osvětlená, což mi dodá novou naději. Dokonce
potkávám spousty lidí! Vmísím se do davu ve vestibulu, podle řečí dvou kluků u bufetu
vyrozumím, že je právě přestávka mezi první a druhou třetinou. Hokej! Jsem dobře cvrklá, co
jiného by se mohlo v únoru na zimním stadionu hrát, že. Obezřetně se rozhlížím, nerada bych,
abych nechtíc narazila na Markétu s Filipem, heslo špiona zní vidět, ale nebýt viděn! Vypadá
to však, že se občerstvit nešli a zůstali v hale. V kapse mi cinká sotva pár kovovek, prozíravě
čekám, až gong oznámí konec pauzy a v houfu tlačících se hokejových příznivců se propašuji
dovnitř.
Není zrovna narváno, tribuny zejí z velké části prázdnotou, přesto nevím, z které strany začít
nenápadně hledat. Hokej mě za mák nezajímá, při každoročním dubnovém šílení před
televizory považuji bráchu s tátou za blouznivce. Hlášení z amplionu mi jde jedním uchem
sem a druhým ven, dozvídám se, že probíhá druhá třetina ligového utkání staršího dorostu
mezi Sigmou Olomouc a domácí Jiskrou.
Svou špionáž začínám od hlavní tribuny. Ledová plocha je nasvícená ze všech stran a v
hledišti je poměrně tma, což má sice tu výhodu, že fandové fascinovaně zírající na hráče mě
nemohou vidět, ovšem na druhou stranu z nich já vidím pouhé stíny postav. Musím pěkně
napínat oči a tvářit se nenápadně, abych nebudila zbytečnou pozornost. Oblézám tribuny od
leva do pravá a po čtvrt hodině jsem z toho pěkně otrávená. Při pohledu na vášnivě se líbající
dvojici užuž zajásám, bohužel do té doby, než si ti dva dají pauzu pro nabrání kyslíku a já
poznám, že ta holka je Markétě podobná jen blond vlasy.
Značně utrmácená si kecnu na prázdnou sedačku. Těch lidí tu zase není tak maličko, abych
všem viděla do tváře. Udělám druhé kolo anebo se vzdám? Smiřuji se s neúspěchem dnešního
lovu, koneckonců, zjištění, že spolu šli či nešli na hokej mi v ničem nepíchne.
"Góóól!" zařve hlasatel, jako by byl právě vstřelen nejdůležitější flák na mistrovství světa.
Publikum vyvádí stejně, vyskakuje z lavic, ruce nad hlavou, ječí a píská, až mi uši zaléhají.
"V osmnácté minutě druhé třetiny začarovaného utkání
73
se konečně Jiskra ujímá vedení zásluhou středního útočníka prvního útoku Filipa Hoška..."
Vylítnu ze sedačky po vzoru fanoušků kolem. Cože?! Poulím oči dolů na hrací plochu,
domácí hráči v modrobílých dresech objímají kluka s třináctkou na zádech. To je teda
fakticky gól, uznám. Chlapec je hokejista, podívejme, proto jsem ho nemohla najít v hledišti!
V témže okamžiku zahlédnu i Markétu, sedí přímo naproti mně hned v první řadě vpravo za
ochrannou sítí, ruce má samou radostí nahoře. Filip ladně odbruslí na střídačku, neujde mi, že
se podívá k hlavní tribuně a Markéta mu povzbudivě zamává.
Další přestávky využiji k tomu, abych se procpala co nejblíže k ledu, kde obsadím strategické
místo, zprava kryta mohutnou plecí svého souseda. Spolužačka by si mě jistě nevšimla, byť
bych usedla vedle ní, má oči jenom pro hokejisty. Respektive, pro jednoho. Vlastně... sejí
nedivím.
Poslední třetinu málem prožívám. Soustředím se na hru, pozorně poslouchám hlasatele,
jelikož jinak se v hráčích neorientuji, připadají mi s helmami s ochrannými plexiskly úplně
stejní, liší se pouze čísly na dresech. Hokeji za mák nerozumím, nedokážu posoudit, jak dobře
či špatně mužstva hrají, faktem zůstává, že se třetí třetina hemží góly. Nejprve Olomouc
vyrovná, pak zvýší skóre Drapač z Filipova útoku, v osmnácté minutě Sigma znovu vyrovná,
a když nervozita vrcholí, padesát sekund před závěrečnou sirénou Drapač nahraje Hoškovi a
ten puk bez zaváhání zavěsí do soupeřovy branky. Domácí fanoušci jsou spokojení, jejich
favorit vyhrál 3 : 2. Jiskra musela vyhrát, fandila jsem jí! Nebo jemu?
Markéta hopsá nadšením, jedním okem sleduji hráče, co si potřásají formálně se soupeřem
rukou, druhým spolužačku, která se hrne k mantinelu vedle střídačky. Přestože se fandové
kolem mě bezohledně tlačí k východu, div mě ne-ušlapou, držím se, aby mi nic neušlo. A taky
neušlo. Filip si před odjezdem z ledové plochy sundá helmu, krátké vlasy má úplně zpocené,
jako by právě vylezl ze sprchy, malým obloukem dojede k Markétě a nádherně něžně se k ní
nakloní, aby ji mohl letmo políbit.
Zhluboka se nadechnu, mám pocit, že se udusím. Mátožně se vypotácím z Jiskry, na
mrazivém vzduchu se trochu seberu a jaksi zdrceně zamířím k domovu. Nemá smysl, abych
74
je stopovala dál. K čemu by to bylo? Vidět, jak krásné se líbají?
"Ahoj," brouknu polohlasně ke dveřím kuchyně, odkud voní nějaká báječná dobrota, kecnu si
na botník a šněruji polovysoké semišové botky. S úlevou je shodím z nohou, podrbu lísajícího
se Oskara za uchem a zvolna rozepínám zip bundy.
"No konečně že jdete," zavolá mamka. "Kdepak jste se toulaly, co? Málem jsem pro vás
poslala Martina."
"Cože?" proberu se.
Mamka vykoukne z kuchyně a vyděsí se: "Kde máš Kačenku?! Co sejí stalo?! Mluv,
proboha!!"
"Ježišmarjá," chytím se za pusu. "Mami, nezlob se, já... jsem na ni zapomněla! Asi je ještě v
houslích... Možná..."
"No to snad-" zalapá po dechu a Martin, přivolaný vzrušenou debatou, propukne v
puberťácký záchvat veselí.
"Ségra, ty ses dobře vyhrabaná, hahaha!"
"Táta je zrovna v práci autem, panebože, Iveto, vy mě jednou přivedete do hrobu! Martine,
prosím tě, vezmi si kolo a sjeďtam! Pan řídící nemá telefon... Doufejme, že ji samotnou
nenechal jít nočním městem!" běduje mamka.
Brácha s přitroublým úsměvem na sebe hodí bundu a kulicha a utíká ze schodů. Je mi trapně,
nevím, čím bych se ospravedlnila, ke všemu chápu mamčin strach a také se o Kačku bojím,
kdyby se jí něco mělo stát a ke všemu mou vinou...
Během pětatřiceti minut, než se Martin vrátí, mě střídavě polévá pot a třese mnou zimnice,
nemohu se mamce podívat do očí. Přestože mi nic nevyčítá, běhá nervózně od okna k oknu,
cítím se bídně.
Konečně zahlédnu před domem bráchův vehikl a co víc, malou postavičku krčící se na
štangli. "Už jsou tu!" zajásám a nejraději bych skákala radostí do stropu. Br, mít někoho na
svědomí by musela být muka pekelná na celý život!!!
Kačenka se ovšem netváří jako znovu nalezená a vysvobozená princezna, vypadá pěkně
dopáleně. "Teda," prohlásí hned poté, co se nechápavě vymaní z mámina vroucího objetí, ,
ještě jednou na mě zapomeňte a přestanu do těch pitomých houslí chodit! Musela jsem cvičit
o hodinu dýl než jindy!"
75
Společně ji uklidňujeme, pan řídící to myslel dobře, je ze staré školy a neumí plýtvat časem.
Tajně se přikradu za sestřičkou do koupelny a spiklenecky jí slíbím čokoládu, aby se na mě
nezlobila. Za fialovou Milku si dá říct, po-tvůrka.
Mamka není z těch, kdož nějaký prohřešek omílají tisíckrát dokola a chudák provinilec ho má
na talíři ještě za měsíc, umí odpouštět. Přesto cítím, že jsem na řadě.
"Mami," rozhoupu se při večerním nádobí. "Promiň. Já na ni opravdu zapomněla, nechtěla
jsem ti dělat starosti."
"Naštěstí se nic nestalo," usměje se na mě. "A ta hodinka cvičení navíc Kačce neuškodí.
Jenom mi tyhle šoky nedělej často, asi bych byla brzy šedivá."
"Slibuju, už nikdy!" holedbám se, načež sebekriticky dodám: "Teda... pokud nezapomenu."
Smějeme se tomu obě deset minut. "Zapomínat je lidský," uzná mamka spravedlivě. "Představ
si, Ivčo, zrovna dneska přišla kolegyně Nováčkova ráno do školky, svlékla si kožich a zjistila,
že si zapomněla vzít sukni."
Bublám smíchy ještě v pokojíčku, kde se dvě hodiny snažím dostat do hlavy co nejvíce
informací na zítřejší vyučování. V deset se mi klíží víčka, zapakuji si batoh, dám si sprchu
před spaním, vyčistím si zuby a než zalehnu, stoupnu si o oknu. Naproti z Vesmíru vycházejí
právě davy lidí, zřejmě hráli něco dobrého, soudě z hojné návštěvnosti. Opřu si čelo o
studenou okenní tabuli, civím do noci, Bakov dýchá a hlučí navzdory pozdní hodině a já
cítím, jak ze mě ta veselost zvolna vyprchává. Můj dech se na skle sráží, po chvilce mám
výhled zcela zadýchaný. Ukazováčkem namaluji do té mlhoviny písmeno F.
"Ivetko?"
Přistižené sebou cuknu, div si neudělám o okno bouli.
"Nemůžeš spát?" stará se mamka.
"Ne, jen tak koukám." Jedním šmahem utřu kompromi-tující nápis dřív, než ke mě dojde.
Položí mi ruku na rameno a já se k ní vděčně přitulím. Mamku neoblafnu, není včerejší.
"Máš starosti? Něco ti ve škole nejde?"
Tuhle přihrávku nemohu nevyužít, ačkoliv kombinatorika je momentálně to poslední, co by
mi vadilo. "Válčím s matikou, bereme takový kraviny, kterým vůbec nerozumím...
76
Ale neboj, Vrabčák... teda Leoš mi s tím slíbil píchnout, dohoním to."
"Třeba by si i tatínek mohl ze školy něco pamatovat?"
"Hm, zkusím mu říct," slíbím poslušně, ač si nedělám o hloubce tátových znalostí naděje. V
biologii bych se na něho mohla obrátit s prvním posledním, matika je jiná sorta. Docela určitě
může klidně žít i bez variací a permutací!
Brácha ze svého lůžka funí jako při výstupu na osmiti-sícovku, kdo ví, co se mu zdá, nedávno
snil svůj první erotický sen a pěkně u toho vyváděl, byla jsem mrtvá. Rozhodnu se ho
napodobit, zalezu do pelíšícu a mamka zhasne lampičku.
"Ty, mami...," uteče mi. "Stalo se ti někdy, že by se ti líbil nějakej kluk, přestože jsi byla do
jinýho zamilovaná?"
Chápavě se usměje, přisedne si na kraj mého lůžka., Jistě, s tímhle si hlavu nelam. Lidí běhá
po téhle planetě několik miliard, nebylo by normální, kdyby se ti z toho obrovského množství
nikdo jiný nelíbil. Hezkých lidí je spousta."
"No, ale jestli to není vůči tomu svýmu klukovi nefér."
"Jakubovi určitě taky připadá víc děvčat hezkých, ne jen ty. Na tom nic není, neboj. Kdysi
jsem prožívala v tanečních svou velikou lásku a přitom se mi líbil ještě jeden kluk, měl modré
oči a blond vlasy, jmenoval se jako princ, Lucien, považ! Moc mě těšilo, když mě vzal
tancovat."
Podívám se na ni se zájmem. "A kdo vyhrál?"
"Samozřejmě ten, kterého jsem měla ráda. Taťka. A teď spi, je moc hodin, ráno se ti nebude
chtít vstávat."
V tom posledním se nespletla. Až na to, že mně se nechce vstávat nikdy, ať jdu spát v osm či
v jedenáct.
Zuzčin vojáček Luboš dostal nejen průběžnou vycházku ze soboty na neděli, ale také žold,
tudíž jeho radost ze života nic nekalilo. Bohatě zaléval kvítek zdánlivé volnosti u barpultu
ginem s tonikem, takže jsme si ho u stolu neužili. Ostatně, Zuzany také ne, ta zase vířila po
parketu se všemi, kdož o její maličkost projevili zájem, a málo jich nebylo.
Taneční ruleta, jak se klubový pořad pro mládež jmenoval, mě zklamala na celé čáře.
Nechápala jsem, proč se vlastně nebavím, diskžokej měl sice blbé kecy, ale písničky pouštěl
77
pěkné, o návštěvnosti lze říct pouze tolik, že byla vysoká, pestré girlandy a lampióny
zvyšovaly dojem útulnostj.
"Všechno z lásky," vříská diskžokej rozjařeně. "Ál fór láv a tři mušketýři, Bryan Adams, Rod
Stewart a Sting..."
"Všechno pro lásku, troubo," opravím ho nakvašeně. "A ta příšerná výslovnost mi drásá uši..."
"Pojď si zatancovat," vyzve mě Jakub na parket, smířlivě se do mě zavěsí a usměje se: "Nech
ho žít, ten chudák zná angličtinu z okna autobusu, ve svým notesu to má foneticky."
"Potom takovou práci nemůže dělat," brblám namíchnuté. "Jestliže někdo zprzní brian adams
místo brajen edems - "
"Nesmíš být tak náročná," libné mě do vlasů, přitáhne si mě k sobě blíž, dotkne se svými rty
mého čela, pak kořene nosu a sjíždí po něm dolů na ústa.
Odtáhnu se. "Mně to prostě vadí!"
Odevzdaně vzdychne, zanechá svých snah. Zastydím se. Jakub za toho negramota nemůže!
Po písničce se jdeme občerstvit k baru, objednám si pomerančový mix, tedy ledovou tříšť
pomerančového džusu neznatelně střiženého vodkou a ve snaze polepšit se si s Jakubem
připijeme. "Na nás," mrkne na mě. "A na lásku..."
Skleničky stříbrně zazvoní, vykouzlím na tváři co nejhezčí úsměv, dneska mírně zapšklý.
Ze sálu je slyšet pokřikování diskžokeje: "Máme tu další megahit Michaela Jacksona, singl
Again..."
Tohle už je na mě moc, splést si Michaela s Janet!
Div se nepobryndám, do zad mě přátelsky břinkne Luboš a strká přede mě gin.
"A teď se mnou. Iveto, víš, jakej je rozdíl mezi ženskou a svobodou?"
Nechám se poddat. "Ne, to teda nevím."
"Žádnej!" triumfuje pobaveně a zubí se od ucha k uchu. "Obě dvě jsou stejný mrchy, když po
nich toužím, tak je nemám, a když je mám, neuvědomuju si to, hahaha."
"Hm, dobrý," ocením kysele. "Ty ses mi vtipálek, co?"
U našeho stolu nás čeká překvapení v podobě spolužačky Moniky a neznámého kluka, co sedí
jako zaražený hřebík a Monika ho představí coby Robíka, svůj nový objev.
"Ahoj, já jsem Jakub," snaží se Kuba kamarádsky. Robík
78
nereaguje, myslím, že má nějaké problémy, možná břicha-bol.
"A já Zuzana," udělá cukrblik moje nejlepší kamarádka, co se asi na minutu objeví u
domovského stolu, a chce mu podat ruku. Nezabere, civí jak bacil do lékárny. "Ty ses zdejší?"
zajímá se, kde má něco takového svoje podhoubí.
Tentokrát se odšpuntuje. "Ne." A zase se zašpuntuje.
Podíváme se s Jakubem na sebe a máme co dělat, abychom udrželi vážnou tvář. "A odkud?"
Pohodí hlavou k východu, snad aby nás nenechal na pochybách, že se narodil přímo na
parketách klubu mládeže.
"Je roztomilej, co?" usměje se Monča mateřsky.
"Hotovej medvídek Pú," uznám. Vyhrabat tuhle kreaturu muselo dát hodně práce! "Chtělo by
to větrovou mast..."
"Větrovou mast?" žasne Monika, Robík nadále zkoumá strukturu colou potřísněného ubrusu.
"Na co?"
"Na zaražený prdy!" vybuchne Zuzka a s ní i my ostatní.
V tu chvíli jí řekne o tanec vousaté individuum s copá-nem do půli zad, které na rozdíl od
Robíka je odšpuntované ažaž.
v Nabídku přijme, na nás se otočí trochu melancholicky: "Škoda, zrovna tu máte srandy
kopec... Ještě si odskočím."
Přidám se k ní a jdeme společně na toaletu. "Měla by sis hledět Luboška," nabádám ji. "Pilně
u baru nasává, do půlnoci bude zdrátovanej jak pekáč a absolutně nepoužitelnej!"
Mávne bezstarostně rukou. "Znáš naši zásadu: každej se baví po svým, ale koncovka je naše."
Dál ji nepřemlouvám. Zuza se podle téhle, dle mého mínění pošašené, zásady chová vždycky.
To bych tedy nemohla, za celý večer se k Jakubovi neznat a skončit s ním v posteli...
"A už se to točí, už se to roztáčí," haleká diskžokej. "Dvě Unlimited a jejich fis, neboli tvář..."
Málem se oklepu. "Fejs! Faces nemůže znít jako fis, proboha!"
"Hlavně že je hudba v originále, ne?" soudí Jakub. "Do konce vydržíme a pak... Zuzčini
starouškové měli fajn nápad, ne? Nemůžu se dočkat, až tě -"
"Nehledě k tomu, že oni nejsou Dvě ani Dva, ale Two..."
Podívá se na mě nedůtklivě. "Prosím tě, kašli na něj."
79
"Nikdo není dokonalej, jenže uznej, i diskžokejové musej mít určitou úroveň, ne? Kazí tím
celej poslech!"
"Tobě," poznamená ironicky. "Podívej se kolem, nikoho jinýho svou angličtinou nepobuřuje."
"Potom jsou primitivní stejně jako on!" odseknu namíchle.
"Jistě, celej sál je plnej primitivů, jeden vedle druhýho. Pojď si zatancovat a nemrač se,
nesluší ti to."
"Nechci!" odmítnu ho zbytečně příkře. "Mám nápad! Určitě tady musí mít pořadatelé knihu
přání a stížností, ne? Najdeme ji a já jim to tam zapíšu, tohle se přece nedá..."
Jakub se tváří mrzutě. "Stojí ti to za rozruch?"
"Samozřejmě stojí. Tady jde o radu do budoucna, aby věděli, kterého diskžokeje příště pozvat
a kterého ne. Půjdeš se mnou, nebo mám jít sama?"
"Chceš na sebe upozornit nebo co?" nerozumí mi.
"Na sebe?! Snad na toho troubu, ne? Během jednoho večera zvoral čtyři písničky, ohlásil je
pod jinými skupinami a zpěváky, jedinej název se mu nepovedl správně! Jestli si myslíš, že se
dělám zajímavou, prosím -"
"Přece se nebudeme hádat kvůli blbosti."
Sevřu pevně rty, po celou následující hodinu ze mě nevypadne jediné slovo, mohla bych si s
Robíkem podat ruku. Nemůžu za to, podle mě nejde o blbost, nýbrž o princip.
S povděkem přivítám konec, Zuzka se odtrhne od party nových vlasatých známostí, Luboš od
barpultu, v šatně si vyzvedneme bundy a kabáty a zamíříme do mlhavé noci. Nezapomenu si
přečíst před budovou klubu jméno na plakátu. Jiří Hlavica, pilot dnešní diskotéky. Tak tebe si,
hochu, budu pamatovat, dám si sakra pozor, abych se víckrát na tvou disku nedostala ani
omylem!
Jakub se mě pokusí vzít za ruku, ucuknu a nacpu si ji do kapsy ještě hlouběji. Zuzka kráčí
vášnivě zavěšena do mírně se potácejícího Luboše, co chvíli se zastavují, aby se mohli políbit,
cesta k domu jejích rodičů nám trvá jednou tolik. Patrně si dávají rozehřívací kolo, frajeři.
"Udělejte si pohodlí," nabídne nám velkoryse, sotva otevře přízemní vilku klíčem a rozsvítí
všechny lustry, lampy i lampičky. "Máťuška dělala karbanátky, jestli máte hlad, najdete je v
lednici... Počkej, Luboši... A něco k pití v baru určitě taky... chichichi, ty ses děsnej..."
80
Nejen děsnej, nýbrž nedočkávej a patrně nadrženej, bez delšího okolkování ji vleče do
pokojíku. Zůstaneme v hale s Jakubem sami, Monika s tím svým zaprdlíkem se s námi
rozloučila hned před diskotékou. Sednu si před obrovské akvárium, chloubu pana Bosáka, na
bobek, a pozoruji rejdění neonek, závojnatek, maličkých želviček a všemožné žoužele mezi
bujnou vegetací připomínající dno Rudého moře, skalisky a dokonce miniaturou zatopené
Atlantidy porostlé řasami. Mlčenlivý svět ryb na mě působí uklidňujícím dojmem, vcelku
chápu pana Bosáka, že pohledem do akvária načerpává životní elán.
Jakub založí do kvalitní hifi věže kompakt s mým nejoblíbenějším zpěvákem, Jonem Bon
Jovi, ztiší ho do vemlouvavého šepotu, zhasne velké světlo a růžovou lampičkou nastíní
intimní atmosféru. Proti jejímu kouzlu jsem dnes imunní.
"Iveto," sedne si za mě a pokouší se mě obejmout. "Nebudeme si kazit večer, uznej."
Trpně se ušklíbnu. "Já už ho zkaženej mám."
"Kvůli tomu trouboví z diskotéky?"
Pokrčím rameny. Nejen kvůli němu. Ten mi pouze dodal.
Vysvětlí si moje gesto jinak. "Vidíš, je škoda se hádat, když nám spolu může být krásně..."
Ucítím jeho rty na své šíji. Kupodivu mě dnes nerezechvívají, naopak, naskakuje mi husí kůže
a Jakub by se smrtelně urazil, kdybych mu řekla, že vzrušení s ní nemá pranic společného.
Snaží se dál: "Mám tě rád... Iveto..."
Jeho prsty sklouznou z mých ramen dolů, pohladí mi prsa přes bodytričko a cílevědomě se
propracovává k zipu.
"Uznej, že jsem měla pravdu."
Moje slova na něho působí jako ledová sprcha. Hlasitě vydechne nosem, chvíli se
vzpamatovává, než odpoví: "Dobrý, no. Když chceš, mělas pravdu. Stačí? Spokojená?"
Do spokojenosti mám daleko asi jako do Las Vegas. Pokusím se o dobrou vůli, nechám se
obejmout, polibky mu však neopětuji, z neznámého důvodu se mi s ním dnes líbat nechce.
"Co je s tebou?" všimne si mé ztuhlosti. "Máš tetanus?"
"Nejspíš!"
"Tak jsem to nemyslel," omluví se., Jvčo, buď normální..."
81
"A nejsem?"
"Ne. Ses celej večer vyměněná... Co je s tebou? Strašně jsem se těšil, chci se s tebou
milovat..."
V krajním případě sáhnu ke lži: "Promiň, mám menses."
Je ze mě div živ. "Už zase? Minulej tejden -"
"Prostě se mi to vrátilo."
Ani se nenamáhá potlačit zklamání. "No, to je dobrý. Můžeme jít rovnou domů, ne?"
"To bude úplně nejlepší," souhlasím s ním ironicky.
"Počkej," obejme mě. "Nechci bejt protivnej, ty mě nutíš dělat a říkat věci přes mou vůli.
Jsem s tebou rád vždycky, nejen v posteli. Můžeme si povídat..."
Stojím na svém. "Ale já vážně chci domů."
Vidí, že se mnou nepohne, bez řečí si oblečeme zimáky, doprovodí mě před náš dům a teprve
když si odemknu domovní vrata, podívám se mu do očí. V těch jeho, osvětlených pouliční
lampou, se zračí vyčkávání.
"Dobrou noc," rozloučím se a úplně se za to nenávidím.
"Dobrou," procedí mezi zuby a odchází bez polibku.
Stoupám nahoru po schodech, na ukazováčku si pohupuj| razkem klíčů a v nitru cítím jakousi
zvrhlou radost.
I
ýpu se Bezu ".•.líkovitč vídl'." u "v 'Síním občděT a přestože kuře s n . . patří mezi mo>
.lejmik ,M jídla, nejsem s to ho vychutnat.
"Víš, kolik jsem včera udělal kliků, táti?" chlubí se Martin. "Dvacet na pravý ruce a čtrnáct na
levý! Dobrý, co?"
"Paráda," uzná taťka. "To víš, levá ruka je slabší, ale když budeš poctivě cvičit a zapálení ti
vydrží, do prázdnin určitě zlepšení přijde..."
"Místní Rambo," prohodím suše a naháním rýži z jedné strany talíře na druhou. "Čtrnáct
kliků, pť."
..Na levičce!" hájí se. ..Kolik jich uděláš ty. no9"
..Padesát," usadím h<>- ,,A tlo rytmu hudby."
..Obdui'uč2"~o3frkne pohrdavě. "Zkus.uajediiý iui.i_ afra-jehnky tě přejdou." M$
"Co je obouruč?" dožaduje se Kačka vysvětlení.
,,Na obou nikách," odvětí taťka a nás napomene, abychom se víc věnovali jídlu než hádkám.
"V osmnácti se přihlásím do městský ochranky," plánuje
Martin a na máminu otázku, co to je za nesmysl, ochotně vysvětluje: "Takovej oddíl, vznikl
při policejní akademii, víš? Mají speciální výcvik a večer choděj po dvojicích po městě,
kdyby se někde něco dělo, aby zasáhli. Při přepadech a pokusu o znásilnění a tak, chápeš? Je
to dobrovolný, zdarma, choděj tam většinou kluci do vojny. Kvůli tomu výcviku, naučej se
dobrý hmaty a mají výbornou kondič-ku..."
Změřím si bráchovu vychrtlou postavu s vystouplými žebry samá ruka samá noha a
bezpečnost našeho města se mi zdá značně ohrožena. "Podsvětí se klepe při představě, že se
zapojíš do řad ochránců zákona..."
"Jsi pitomá!" osopí se na mě a pod stolem mě neurvale nakopne. Tentokrát se strefí, pořádně
to zabolí, odložím vidličku a lup mu jednu přes hlavu.
"Necháte toho?" rozčiluje se máma. "Nemůžete dát pokoj aspoň u jídla?"
"Když ona je blbá!" zuří Martin, potupen mými řečmi.
"Hlavně že ty ses chytrej," ušklíbnu se. "A silnej, barbar Conan hadr..."
..Co to je barbar kanón?" zajímá se Kačka bezelstně.
..Conan," odpoví táta. ..ne kanón. Bájný silák a král. A -a toho vázne e nechat ho
budete bt ;)ěda."(tm)~
"Stejně koiK.;,i. udstrčím u.m s převážnou -ctšinou porce a místo toho si naleji limonádu.
"Nechutná ti?" diví se máma. "Kuře? Nejsi nemocná? Ivetko, nebolí tě břicho nebo něco? Jsi
bledá."
Ujistím ji, že jsem zdravá jako rybička.
"Až na tu hlavu," neodpustí si Martin pomstychtivč. Možná má pravdu, psychicky jsem nějak
vykolejená nebo co. Kačenka, která mi přijde ukázat novou kresbičku pro televizního psa
Jonáše, spláče nad výdělkem, protože jí ho ve sadistickou radostí pomluvím.
..Taf- >tt příšeru miižeš hodit ledř ~ a ne do schránky! To K pes, jo'/ Spíš Blecha s OICKÍ.UÍ
iiluvou. Podívej. jak má velkou hlavu a tenký nožičky!"
"A jak ho mám opravit?" dívá se nešťastně na svůj výtvor.
Nakloním se k ní a přikreslím mu propiskou rohy. "Můžeš říkat, že to je blecha, co jde na
maškarní za čerta."
Kačenka zalapá po dechu, nabírá do pláče: "Tys mi zka-
82
83
žila celej obrázek! Kreslila jsem ho místo Studia Rosa, bú..."
"Zmiz, učím se," vypakuji ji ze dveří, chvíli civím do matematiky, načež vztekle mrsknu
automatickou tužkou do protější zdi. Položím si hlavu na desku stolu a zavřu oči.
Tuky ťuky ťuk.
Na klepání na dveře nereaguji, nasupeně čekám, který vetřelec mě jde rušit z odpolední siesty,
určitě Káča.
Do dveří nakoukne taťka. "Ivetko?"
"Hm," zabručím bez hnutí. Slyším, jak za sebou zavírá, jeho kroky šustí po koberci, zastavují
se u mě a jeho těžká a přitom jemná dlaň chirurga spočine na mém zátylku.
"Potřebuješ pomoct? Mamka něco říkala o matice."
Pokrčím rameny. "Nevím."
"Co je s tebou, děvče?"
"Nevím."
"A víš vůbec něco?"
"Ne."
Táta se pousměje a pocuchá mě ve vlasech. "Na Kačenku jsi nemusela být tak zlá, ten pejsek
vypadal docela pěkně, nemyslíš? A Martina moc stíráš, s výsměchem počkej, až to nadšení
hodí za hlavu. Třeba posilování myslí vážně."
Zastydím se, zvednu konečně hlavu a podívám se na něho omluvně. "Táti, já fakt nevím, co se
mnou je. Jsem protivná a náladová a všechno mi jde na nervy... Já jsem jim nechtěla ublížit,
Martinovi, Kačce ani Jakubovi, to prostě samo..."
"Na tohle se neumírá," ujistí mě.
"Táti, řekni mi něco veselýho."
Moje nezvyklá žádost ho nevyvede z míry, vzpomene si najeden ze svých včerejších případů
a vykládá mi historku o tom, jak si první pomoc přivolal starý pán a vášnivě tvrdil, že při
braní kapek na srdce spolkl lžičku. Nenechal si ten nesmysl vymluvit, hrozil se, byla nerezová
a tudíž není naděje, že by se v jeho žaludku rozpustila a prý musí ven. Táta toho starého
chudáka musel vzít do nemocnice na ultrazvuk, jinak by asi vážně umřel - obavami, měl přece
slabé srdce, a když mu sestra pomáhala dostat se z flanelové košile a vesty, lžička byla na
světě, zapadlá v prádle. Být lékařem není jen vidět tragédie a mrtvé či umírající, jsou to i
veselé případy a co především - kouzlo pomáhat ji
84
v utrpení, třeba psychickém. Jsem si jistá, chci být doktorkou.
"A teď se mrkneme na tu zatracenou matiku a navečer třeba vyrazíme naproti do Vesmíru, co
říkáš?"
"Táti, ty ses prostě jednička!" uznám, jelikož se mu podařilo mě rozesmát i přivést na jiné
myšlenky. Společnými silami se mi povede přijít na kloub zapeklitým permutacím a sama
sobě vynadám do imbecilů, nechat si navalit kouli za tak primitivní příklad! Kdyby mě
Semerák vyvolal zítra, každopádně bych nedovolila Markétě vydělat na mě jedničku.
Rodinná komedie Beethoven 2, na kterou jsme vyrazili skutečně v kompletní sestavě, se líbila
všem, nejvíc asi Kačence, protože šlo o psy a štěňata, náladu zvedla i mně, a když mi před
osmou zavolal Jakub celý zkroušený, aby se omluvil za včerejšek, pochopitelně jsem se s ním
ráda usmířila.
Snad proto jsem si připadala trochu jako zrádce při tajné návštěvě tátovy knihovny, odkud
jsem si vypůjčila sportovní encyklopedii a v posteli vyhledala určitá hesla týkající se ledního
hokeje. Asi nejvíc mě zaujala tahle definice: Střední útočník je vedoucí útočné řady, hráč s
vysokým požadavkem herní inteligence, příklad pro ostatní, organizátor obrany, zakládá
protiútok z obranného pásma, musí umět vtipně a s přehledem přihrát, jeho častým úkolem je
získat kotouč při vhazování a tím určit iniciativu mužstva.
Podtrženo sečteno - musí být jednička. Ten kluk u mě stále víc a víc boduje a já ho tím
živelněji Markétě nepřeji!!!
Při dnešní kondiční hodince na sobě pracuji s urputnou houževnatostí. Do maratónu se
přihlásím, i kdybych měla duši vypustit!
"Aby ses nepřetrhla," komentuje Zuzka jedovatě mou snahu. "Fakt tak moc chceš bejt ze
všech nejlepší?"
Pokrčím zamyšleně rameny. "Nechci být ze všech nejlepší a myslet si, že bych být mohla, je
nesmysl. Na maratón se přihlásí spousta lepších holek, než jsem já."
"Vidíš! Proč se teda honíš? Medaili stejně nedostaneš."
"Na medaili nezáleží," odseknu. "Spíš na pocitu... člověk
85
tím zúročí celou tu námahu, pot i čas, co tomu věnuje, ne? A pak, být aspoň v něčem dohraje
imponující..."
Zuza nerozumí. "Chceš imponovat sama sobě? Narci-sisto."
"Houby sama sobě," uteče mi nechtíc.
"Jo tak!" zahihňá se. "Kubíčkovi, jo? Dej na mou radu, zbytečná námaha, je do tebe blbej i
bez aerobiku."
Neuvádím na pravou míru naše nedorozumění, naopak, nechám ji v bludu, nechci se
obnažovat víc, než je třeba! Před sokolovnou na ni čeká Tomáš se stařičkým mopedem, chvíli
si z něho v duetu utahujeme, na kterém smetišti ďábelský stroj vyhrabal, poté se s nimi
rozloučím. Počkám, až mi zmizí z dohledu, a poklusem zamířím po známé trase směr zimní
stadion. Před usnutím mě totiž přímo geniálně napadlo, že právě tam by se dal zjistit časový
plán nejen zápasů, ale jistě i tréninků dorosteneckého mužstva. Získala bych přehled o téměř
každém Filipově kroku a s tím by se už dalo něco do budoucna podniknout! Kupříkladu
nahrát setkání. Klidně!
Mohu si k výši svého IQ blahopřát, ve vestibulu na obrovské nástěnce visí všechny časové
rozvrhy, aby se nepřekrývaly tréninky mužů, dorostenců a dětí s krasobruslením či zájmovým
bruslení, kam jsem ještě na základce pravidelně a ráda chodila. Chvíli mi trvá, než se ve změti
plakátů orientuji, dobrotivý pan správce mě od pokladny pozoruje, načež mi dlouze popisuje
finanční výhody koupi permanentky. Ujistím ho, že se jen dívám a permanentku si přijdu
koupit někdy jindy, abych se ho zbavila. Konečně najdu to pravé pod titulem TSM neboli
Tréninkového střediska mládeže. Přejedu očima rozvrh přípravky, mladších i starších žáků, až
objevím starší dorost, zahrnující věkovou kategorii 17 až 19 let. Správce je ze mě nejspíš div
živ, nespoléhám totiž na děravou paměť a pečlivě si získané údaje zapisuji do notýsku. Vida,
mimo jiné se honí po ledě každé pondělí od půl sedmé do půl osmé. Koutkem oka odhaduji
všetečného správce. Jak by se tvářil, kdybych se šla na trénink podívat?
Je dost pozdě, každou chvíli budou končit a uvnitř bych stejně nemohla nic podniknout.
Zacvrlikám zvonivé na shledanou a vyjdu se potloukat před zimák. Jak se s ním seznámit?
Švihnout sebou na zamrzlé kaluži a tvrdit, že jsem
86
si vymkla kotník, aby mě musel dovést domů? Hlásit se k němu jako ke starému známému,
načež se omlouvat za trapas? Tvářit se coby nejlepší Markétina kamarádka a vyřizovat mu
pozdrav? K čertu, jeden nápad pitomější než druhý!
Teprve před osmou se z Jiskry v hloučcích trousí hokejové naděje. Skrývám se v tmavém
zákoutí a bedlivě je pod neonem identifikuji, aby mi neproklouzl ten pravý. A co za ním
jednoduše rovnou jít, říct mu ahoj, Filipe, ve čtvrtek jsem viděla váš zápas a tys hrál skvěle,
nepodepsal by ses mi do památníčku? Hloupé, ale ne úplně!
Objeví se ve dveřích spolu se dvěma jinými kluky. Divoce se mi rozbuší srdce, připadá mi
absolutně nejhezčí, nejen v konfrontaci s těmi dvěma, nýbrž i proti Jakubovi... Na
vysprchované vlasy si narazí legračního kulicha a s báglem přes rameno čeká, až si jeho
kamarád zapálí cigaretu.
Hop nebo trop! Vylezu ze svého úkrytu a s podivným chvěním v kolenou zamířím přímo proti
nim. Odvaha a sebejistota mě s každým krokem zrádně opouštějí, až promluvím, bude se mi
určitě třást hlas! Co to se mnou je, proboha?! Ti tři se něčemu vesele rozřehtají, Filipovi svítí
v takovém úsměvu trošku nakřivo bílé zuby, málem se popadají za břicha. Vzdálenost mezi
námi se krátí, jsem jim na dohled, vystoupím na první ze schodů, druhý, třetí... Slyším ho, jak
svým kamarádům vypráví cosi o nedovoleném hákování. Kluk s cigaretou mě zaregistruje,
změří si mě od hlavy až k patě a pochvalně hvízdne, ten třetí se dokonce pootočí, ale Filip je
hluchý a slepý, stále cosi vykládá o vysoké holi a absolutně mě přehlíží!!! Cítím, že mám
sucho v krku, když jsem na jejich úrovni a on po mně konečně přejede očima, jsem zralá na
omdlení, tím spíš, že jeho pohled je víc než povrchní, trvá sotva setinu vteřiny - a dál se
věnuje kamarádům!!!
Podobná leklé rybě zapadnu do vestibulu a musím se opřít o zeď. Nevypravila jsem ze sebe
jediné slůvko, protože... Zavřu oči v děsivém a šokujícím poznání: nestála jsem mu ani za
pohled, natož snad něco víc!!!
"Tak ses přece jen pro tu permanentku vrátila!" zajásá za mnou správce a v návalu radosti mi
familiárně zatyká.
Podívám se na něho ještě v šoku a bez slůvka vysvětlení
87
zhrzeně vyběhnu z budovy, podobna bláznivé Viktorce. Po hokejistech se slehla země,
nemám nejmenší chuti stopovat Filipa až domů, případně k Markétě, s bídou se dovleču
domů. Tak tohle jsem projela. Tutově.
6. KAPITOLA
Pomáhám mamce s večeří, zatímco ona dohlíží u kuchyňského stolu na Kačenku, smolící
úkol. Poctivě míchám cibulku, aby se nepřipálila, myslím na Jakuba, kterého jsem odmítla
vzít k nám domů s odůvodněním, že jedeme odpoledne dědovi blahopřát k narozeninám
(stupidní), a přemýšlím, proč jsem mu vlastně lhala.
"O-več-ka, o-vo-ce, o-lo-vo," předříkává mamka slabiky, jež sestra s vyplazeným jazykem
svědomitě mastí do sešitu.
Vysvětlení není složité. Zkrátka a dobře, neměla jsem na Jakuba náladu. Poslouchat skuhrání,
kolik dní jsme se spolu nemilovali, snášet jeho doteky a polibky...
"O-ves, o-ko-lo... Kačko! Přečti mi, cos napsala!"
"O-lo-ko," překoktá sestřička, v očích děs. "Mami, co s tím mám udělat? Kdo škrtá, dostane
tiskátko prasátka!"
"Tak to zkusíme vyzmizíkovat," navrhuje mamka.
Jsem na bednu?! Jaképak snášet jeho doteky a polibky? Copak při nich neprožívám výstupy
do sedmého nebe?!
"Zmizíkovat se taky nesmí," váhá Kačenka, za krátkou docházku dosud nezkažena
školáckými podvody a fígly. Představa natisknutého prasátka v sešitě však udolá její
poctivost.
Ano, s Jakubem prožívám slast a nejbáječnější chvilky mého života, jenže... musím mít na ně
náladu. A ta mi chybí.
Mamka hlasitě začichá. "Iveto! Pálíš!"
Vskutku, cibulka začíná chytat tmavou barvu. Rychle hrnec odstavím, mamčin čich
zareagoval naštěstí brzy, není nutné začít s přípravou guláše od nuly.
"Na tebe není spolehnutí," vyčte mi.
Dalšího vaření se v zájmu rodinné večeře vzdám, věnuji se raději biologii.
"Autonomní nervový systém se skládá ze dvou opačně
působících podsystémů...," drmolím polohlasně, což je mým zvykem.
Do pokojíku strčí hlavu Kačenka. "lví?" zeptá se bojácně.
Tvářím se, že ji nevidím: "Míšní nervy vedou informace do míchy a zpět k výkonným
orgánům, svalům..."
"Víš, komu píšu?" mává mi před nosem pohlednicí s růžovým srdíčkem pohozeným v trávě
plné konvalinek.
"Jonášovi, neotravuj. Oblasti kůže inervované z jednoho míšního segmentu nazýváme
dermatomy..."
"Neuhodla!" jásá rozveseleně. "Miláčkovi, haha! Za týden je totiž svátek svatého Valentýna a
paní učitelka říkala -"
"Všech třicet jedna míšních nervů lze rozdělit do pěti skupin podle..." Náhle zpozorním.
"Ukaž ten pohled, Kačko."
Ochotně mi ho předvede, laskavě se pousměji nad neumelou kresbičkou dvou vychrtlých
postaviček, dávajících si pusu. "Kdo je tvůj miláček, prosím tě? Škoda pohledu, je hezkej."
"Pohledy mám dva, kdybych tenhle zkazila. Koupila jsem si je v trafice, líbily se mi. Miláček
je přece děda, haha!"
"Ty máš ještě jeden? Dáš mi ho? Kačenko, za tři koruny, jo? Korunu vyděláš...," lákám ji,
dokud si nedá říct.
Pak ji z pokoje vyženu, chvíli váhám, načež hůlkovým písmem vymaluji adresu: MLADÍK
FILIP HOŠEK, JIRÁSKOVA 1617... S textem jsem hotova raz dva, namáznu si rty jemnou
růžovou rtěnkou a otisknu je na pohlednici. Nic víc, žádný podpis, kdepak. Olíznu známku,
přilípnu ji na pohled, ráno ho hodím na rohu do poštovní schránky.
Učím se ještě dvě hodiny a posléze docházím ke dvěma závěrům: za á, nervová soustava
člověka je pěkně složitá, za bé, jsem úplně vyhrabaná.
O velké přestávce si k naší lavici přistaví židle Monika s Renatou a obě vyzvídají, jak si
stojím s náročným úkolem.
Vůbec se mi nechce mluvit o beznaději, díky níž se v noci budím celá zpocená, místo toho je
napínám.
"Dočkejte času, dámy, jako husa klasu."
"No já jen," urafne si Monika dobrou půlku rohlíku, "že čas letí. Abys to nějak nezvorala."
89
t"Nezvorala?" nechápu.
"Neprošvihla," potvrdí Renata. "Los mohl určit někoho schopnějšího... Nezapomeň, že jde o
velkou pomstu!"
"Děsně se těším, teda jestli se to povede, na Markétin obličej, až tu fotku uvidí," culí se Zuza
při báječné představě. Plácne mě do zad: "Snaž se, děvenko!"
"Bez obav," zašklebím se na ty tři sudičky.
"A podnikáš vůbec něco?" ptá se Monika podezíravě.
"Třeba by nebylo marný tu smlouvu zrušit a určit jinou z nás," nadhazuje Renata.
"Možná jsme to měly zkusit všechny," rozumuje Zuza. "Soutěžit, která z nás ho dostane dřív.
Tím by se navíc šance na úspěch čtyřnásobně zvětšila."
"Prima nápad!" lebedí si Renata. "Navrhneme ho klukům."
"Víte co?!" osopím se na ně pobouřeně. Představa, že by se kolem Filipa krom Markéty
motaly i tyhle tři kokety, mi nahání husí kůži! "Starejte se o sebe! Tohle je můj úkol!"
"Zajímávej úkol, co?" popichuje mě Monika. "Ani se s ním nechceš dělit s nejlepšími
kamarádkami..."
"Jste pitomé, dámy!" prudce vstanu, abych učinila konec hloupým debatám, až převrátím židli
a ta s rachotem spadne na parkety. Rána jako z děla, holky se divoce řehtají. Čemu, to
pochopím teprve, když se pro židličku sehnu a chci ji postavit na kovové nožky. Urazila jsem
půlku opěradla!
Nijak se nevzrušuji, zmrzačenou sesličku odtlačím dozadu a vyměním ji za jinou, celou, kus
opěrátka šoupnu na skříň, čímž považuji aféru za vyřízenou. Myslím, že si takové prkotiny
nemůže nikdo normální povšimnout, ovšem zapomínám na zbožňovanou třídní, jež je
všechno jiné jen ne normální.
Po opáčku (zrovna mě nevytasila, mrcha, ačkoliv jsem byla připravená) se pustí do výkladu o
anatomii mozku, šourá se mezi lavicemi a krom toho, že na nás upírá svůj ostříží zrak,
abychom se nevěnovali mimoškolním zájmům, jí padne do oka i pochroumaná sedačka. V tu
ránu zapomene na mozek a studeným hlasem se ptá po viníkovi.
"To už bylo," prohodí polohlasně Vrabec, ačkoliv stejně jako ostatní ví, kdo má židli na
svědomí.
"Nebylo," zpraží ho. "Každá třída má svou učebnu, nikam se nestěhuje. A já jsem zodpovědná
nejen za vás, nýbrž i za
90
vybavení. Podívejte, jste málem dospělí, nechtě konečně těch vašich dětinských fórků, jste už
na ně stan, uvědomte si, zeje vám sedmnáct, za rok zdejší školu opustíte a vrhnete se do
samostatného života. Nemůžete se stále schovávat do davu, musíte se nauěit jednat sami za
sebe a tedy i nést následky vašeho chování. Počítám, že máte natolik cti v těle, viník se přizná
a vy ho nebudete krýt. Nebo chcete, abych dostala židli k náhradě já? Nebylo by vám to
trapné?"
Třída zmlkne, asi uznává, že něco na těch slovech je, přestože Vlčici svorně nenávidíme.
"Ptám se naposledy - kdo to byl?"
Žádný ze spolužáků by mě neshodil, jsem si jimi jistá - krom Markéty. Ta hledí zarputile na
desku stolu.
"Markéto?!" otočí se na ni její matka v poslední naději. Naše mušketýrské mlčení ji uráží, ve
tvářích je zarudlá.
Tázaná vstane, do očí se však Vlčici nepodívá.
, Já jsem to udělala," stoupnu si. "Neúmyslně. Prostě mi ta židle upadla a opěradlo se urazilo."
Zuza zvedá oči v sloup, podle ní je sebevražda se přiznávat. Nejen podle ní, kluky i holky
jsem zřejmě šokovala. Těžko bych jim vysvětlovala, jak potupné by bylo, kdyby mě práskla
právě Markéta! Z více důvodů!!
"Balcarová," oddychne si Vlčice a já se předem ježím, teď přijde to její, no jo, kdo jiný!
Kupodivu se ovládne. "Židli zaplatíte, anebo ji odneste domů otci a nechtějí opravit."
Trhnutím hlavy vezmu její radu na vědomí a zase se posadím. Na výklad nové látky se
bohužel nemohu soustředit.
"Jsi cvok! Proč ses přiznávala?" diví se o přestávce Renata za všechny.
"Kvůli ní?" dovtípí se Zuzana. Zamyslí se a dodá: "Asi máš pravdu, ona by tě stejně práskla,
blbá je na to dost. Tím spíš koukej sázku vyhrát." ,|
Jejich řeči nekomentuji, tvářím se jak žluklé máslo, ke || všemu mě rozbolí břicho. Nakonec
dostanu menses po čtrnácti dnech doopravdy!
Vleču se z budovy školy s batůžkem na zádech a židlí na rameni podobna velbloudu z
karavany. Jakub mi vyjádří pouze upřímnou soustrast, píchnout mi s ní nemůže, polovina ji
třetí á je po škole a on je pochopitelně mezi postiženými. '•'
92
Není malér, v němž by nefiguroval, a když, pak jedině proto, že to nestihl kvůli jinému.
"Máš příležitost!" drcne do mě Zuzka u východu, div nevyrazím kovovou nožkou skleněnou
výplň dveří.
"Si vydělat, co?" ušklíbnu se. "Ještě platit sklo a můžu se jít oběsit. O jaký příležitosti
mluvíš?"
Odpoví mi očima. Mrknu se před školu - v tu ránu jsem doma. V klukovi v hnědé bundě,
tmavomodrých džínsách a vysokých kožených botách bezpečně poznám Filipa. Příležitost?!
J^eda se před holkama shodit, nic víc. A shodím se i před ním, s židlí na hřbetě vypadám
neodolatelně! Kdyby čekal na mě, napadne mě v duchu, Zuza by pukla závistí navzdory
řečem, jak moc si přeje Markétinu potupu! Jenže on na mě nečeká. Nemusím hádat dvakrát,
kdo se potěší z jeho přítomnosti.
Nejsem ve své kůži, v břiše píchá čím dál víc, psychika také nic moc, bez zájmu řeknu Zuzce
ahoj a kráčím k domovu. Tentokrát se mi podaří upoutat jeho pozornost díky židli na zádech,
pobaveně si mě změří a na rtech se objeví ten sympatický, trochu šišatý úsměv, co mu tolik
sluší. Nejspíš mě lituje, připomínám velblouda bezhrbého s nákladem. Neoplatím mu úsměv,
ten jeho je stejně pouze soucitný, projdu kolem absolutně nevšímavě. Dokonce se po mě
pootočí a vyprovází mě pohledem, dokud nezmizím za rohem. Kupodivu mě dnešní prohra
nebolí, nechávám všechno plavat, jakoby se mě to netýkalo.
Nerozruší mě ani tátovy řeči nad pochroumanou židlí, kterou mu přivleču coby pozdrav naší
milé třídní profesorky.
"Můžeš mi říct, co v té škole děláš, když při normálním sezení urazí? opěrátko?" vyzvídá
vtíravě.
"Prostě jsem vstala a židle upadla, no," pokrčím rameny.
"Do vaší školy chodí čtyři sta devadesát žáků a ještě jsem neslyšel, že by někdo rozmlátil
sedačku. Kdyby s tím přišel Martin, neřeknu, je kluk a určitě o přestávkách nesedí vzorně na
zadku. Ty jsi přece slečna, v dubnu oslavíš sedmnáctiny, já nevím, Iveto, ale -"
"Neboj, chovám se jako dospělá," doplním ho nakvašeně, jelikož jsem přesně totéž dneska už
jednou slyšela. "Táti, přilepíš to opěradlo, anebo mám vyhrabat úspory a jít koupit novou?
Kdyby se to obešlo bez komentáře, budu ráda."
93
Chvíli se na mě dívá, pak se usměje. Asi uzná, že existují určité hranice a za nimi je
nekonečno.
"Pokusím se to přiklížit."
"Díky," vykouzlím pracně na své tváři úsměv. Cítím se čím dál hůř, hlava vygumovaná a tělo
bolavé, vzdávám snahu se učit, zalezu si do postele se sluchátky na uších a teprve
vemlouvaný hlas Jona Bon Joviho mi přinese úlevu.
Krčím se na židli a neúčastním se každodenní křídové, bitvy. Vrabčák ve snaze zatáhnout mě
do všeobecného veselí' po mně hodí kousek červené, namočené ve vodě. Nemám' sílu se
uhnout, koupím ji přímo mezi oči.
"Troubo," zavrčím a utírám si čelo rukávem.
"Tebe ty krámy nějak berou," podotkne Zuzka.
"Nemám menses. Prostě mě od včera děsně bolí břicho. Ještě vůbec mít cyklus nemám, jestli
ho dostanu dřív, proto takový píchání..."
Uchichtne se v pro ni směšné představě: "Nejsi v tom?"
"Pch. Nejsem, tu radost ti neudělám," ušklíbnu se. "Povíme si, která z nás bude dřív chovat,
Zuzičko! Ty se svým houfem adeptů na roli otce rodiny máš víc šancí."
"Právě naopak," zubí se. "Pamatuj si, do jinače většinou spadnou takové, jako ses ty. Naivky,
co máj prvního kluka."
"Tvoje starosti," zkroutím se na bobek při nové vlně bodavé bolesti. "Asi mám nachlazený
vaječníky nebo co..."
Mého stavu si všimne i profesor Semerák, jenž mi dá šanci opravit si nedávnou
nedostatečnou. Zamířím k tabuli s klidem, pokud nevyhrabe starší látku, novou poměrně
ovládám. Při zadání příkladu se uklidním docela, tohle zvládnu, taťka bude mít radost,
napadne mě. Bohužel jedničku si ne-vykoleduji. Ani dvojku či něco horšího. Uprostřed
zapisování zadání se musím chytit za břicho a počkat, než prchavá bolest odezní, což
všímavému matikáři neujde.
"Není vám dobře?" zahledí se na mě zpytavě.
"To nic není," zahuhlám.
Nedá si říct, přistoupí blíž a položí mi ruku na čelo. "Celá hoňte," oznámí mi. Je pan otec
doma? Zavolám mu, aby si pro vás přijel..."
Táta si pospíší, objeví se v rekordním čase, nestihnu ani říct Jakubovi, co se mnou je.
94
"Vaječníky?" podumá nad mou diagnózou, prohmatá mi břicho a šokuje mě sdělením:
"Apendix, Iveto. Víš, co to je?"
"Slepák!"
"Odvezu tě do nemocnice. Neodmlouvej, tohle se doma léčit nedá, to bys jako budoucí
lékařka mohla vědět. Sbal si pár věcí..."
Vyděsím se: "Táti, já nechci na operaci!"
"Neříkám, že tě budou operovat," uklidňuje mě. "Podívají se na tebe a rozhodnou sami, jak
moc akutní to je. Každopádně si tě tam pár dní nechají na pozorování. Ničeho se neboj, i
kdyby tě operace neminula, patří mezi ty nejbanál-nější, jaké se v nemocnici dělají dnes a
denně."
Mátožně si naházím do batůžku toaletní potřeby, ručník, pantofle, pyžamo, župan, přidám
knížku, kdybych časem měla sílu si číst, volkmena a několik kazet.
"Hotovo?"
"Hm... Zajdeme za mamkou?"
"Ne, nebudeme ji plašit předem, co říkáš? Na nepříjemné zprávy je vždycky času dost."
Vlastně jsem ráda, že z celé rodiny je doma pouze táta a pes, jejich přítomnost by mi loučení
ztěžovala. Oskara podrbu za ušima, nerozvalí se jako jindy na záda s nohama nahoře,
vyžadujíc delšího laskání, psím instinktem vycítí nervozitu, tře se o mě a poknikává. "Měj se,
brachu..."
Táta mě k sobě na krátkou chvíli přitáhne. "Nejdeš do války, Ivčo," utěšuje mě s úsměvem.
"Všechno dobře dopadne."
Díky teplotě, bolestem a celkové skepsi apaticky nasednu do našeho favorita, zkroutím se do
co nejsnesitelnější polohy a málem si přeji být v nemocnici brzy, aby mě zbavili bodáni po
pravé straně. Přeprava autem po dlažebních kostkách a vozovek s dírami v asfaltu či
vystouplými kanály mi dodá, chce se mi bolestí výt jako psovi na měsíc, nebráním se, když
mi taťka v hlavní budově Thomayerovy nemocnice sežene vozík a před dveře s cedulkou
Příjem pacientů chir. oddělení doveze. Jindy bych se před asi deseti lidmi sedícími na
koženkových lavicích na styděla.
"Hned jsem zpátky," slíbí mi, zanechá mě svíjet se na vozíčku a zmizí ve dveřích pro
zaměstnance.
Kroutím se jako žížala, zuby mi jektají zimou, rozčilením
95
ttttta určitě taky strachy, na čele i pod nosem mi perlí krůpěje potu. O medicíně toho vím
zatím pramálo, jedním jsem si jistá - operace mě dříve či později nemine! Nakonec, než
zkoušet muka pekelná, raději upadnout do sladkého snění narkózy a nechat doktory, ať se s
tím ohavným střevem, připomínajícím červa, vypořádají navždy.
O kolemsedící pacienty se nestarám, ponořena do vnitřního světa bolesti, proto nereaguji,
když zaslechnu "ahoj". Jak by mohlo patřit mně, nikoho tu neznám, dokonce ještě pevněji
sevřu oční víčka v bláhové naději, že takhle zákeř-nýmjehlám bolesti uniknu.
"Žiješ ještě?" řekne někdo hlasitě.
Pootevřu jedno oko a v tu ránu vytřeštím obě, mám už takovou teplotu, že vidím Filipa?! Kde
by se tu vzal!
Horečnatá halucinace se na mě maličko nakřivo usměje.
Z ordinace vyběhne mladá sestřička, popadne můj vozík, až sebou cuknu a div té káče
nevynadám do nemehel, a neobratně ho i se mnou manipuluje do dveří.
Následující vyšetření se podobá spíše středověké inkvizici, usy kávám při něm bolestí a nebýt
táty, jenž je přítomen, povzbudivě mi svírá ruku a má i bez toho starostlivý výraz navzdory
řečem o banalitě mého případu, asi bych ječela nahlas. Prošedivělý lékař, jehož i táta nazývá
uctivě panem primářem, vyřkne ortel: "Píchneme slečně injekci na uklidnění, uložíme ji do
postele a pokusíme se to rozehnat. Jestli se to bude moc bránit, vyndáme to."
Nůž mi tedy bezprostředně nehrozí. Ochotně nastavím zadeček injekci, kéž by mi skutečně
přinesla úlevu, nechám si vzít krev, změřit teplotu i tlak, za pomoci té mladé sůvy si navleču
pyžamo a táta mě doprovází až na lůžkové oddělení, kde mi je přidělena postel na vcelku
sympatickém trojáku.
Jvetko, lež a nehýbej se, třeba si ten tvůj slepák dá říct. Navečer se za tebou přijdu podívat,"
loučí se se mnou táta. "Mám něco vzkázat mamince?"
"Ani ne," usoudím. "Jo... Odpoledne k nám určitě přijde Jakub, řekni mu, kde jsem a s čím,
aby si nedělal starosti."
"Vyřídím," slíbí, políbí mě na čelo a se stálým otáčením opustí pokoj.
Na oddělení má službu mladý doktor Ptáček, trochu ho
96
znám, opětuji mu úsměv, ačkoliv mi do skoku není, předepíše mi navíc ještě čípek proti
bolestem, sestra mi břicho obloží studenými obklady. l>éky brzy zaberou, cítím se uvolněná,
klíží se mi víčka a než bych se zpovídala ze svých problémů dvěma zvědavým sousedkám,
raději předstírám spánek.
První dva dny nestojí za moc, ležím jako lazar. V sobotu mi otrne. Po pravé straně píchne
občas a ještě nesměle, aby se neřeklo, teploty se usadí na 36,5 a jediné, co mě bolí, jsou
otlačená záda. Proti mé vlastní válendě tu mají příšerně měkká lůžka, která se pod člověkem
kus propadnou, nevím, jak bych si lehla nejlépe. Také mě deprimuje mísa, neustále připravená
v pohotovosti na nízké židli, zastrčené pod mou postelí. Nesmím totiž ani vstát, natož si snad
dojít na záchod! Naštěstí mě léčí hladovkou, a protože jsem už tři dny nejedla vůbec a předtím
dva maličko, vykonávám do ní pouze malou potřebu. Jsem nemožná, bylo by mi to před
spolubydlícími na pokoji trapné, ačkoliv ony to tak neberou. Mladá paní Vlasta, s níž si od
druhého dne tykám, je na mísu se svou trombózou žil odkázaná celé dva týdny zdejšího
pobytu, a Dana, holka o pouhý rok starší než já, dokonce přesně od Silvestra, kdy se vracela
se svým klukem z nějaké chaty. Vybourali se v autě, její Lukáš vyvázl s několika modřinami,
kdežto Dana se zlomenou pánví a otřesem mozku.
Nejzoufalejší je šílená nuda, tím horší, že mě téměř nic nebolí a nejraději bych se viděla
doma. Tři kazety mám přehrané asi desetkrát, patrně se mi na dlouhou dobu zprotiví, na čtení
se nemohou soustředit, povídat si s holkama málem není o čem, to nejdůležitější a
nejzajímavější jsme si řekly. Prostě hrůza, hrůza!
Díky bohu jsou v téhle nemocnici zavedené telefony ke každému lůžku, takže mi může
Zuzka, holky i Jakub volat, kdykoliv mají čas. A Kubíček se činí, kluk jeden zlatá! Povídáme
si vždycky tak dlouho, dokud nám sestra hovor ne-rozpojí kvůli hovorům jiných pacientů,
linek na oddělení není bohužel mnoho.
V neděli si připadám naprosto zdravá, a tudíž jsem na pana doktora Ptáčka pěkně nakrknutá,
když při ranní vizitě
97
zamítne můj návrh přejít do domácího léčení, prý bych jim *| chtěla utéct příliš brzy, a
dokonce mi nedovolí ani vstát!
"Pane doktore, vy jste," házím na něho zkormoucené oči. Není tomu tak dávno, co jsme si my
dva při čekání na naše otce spolu na nádvoří nemocnice hráli! Dneska mu úslužně vykám,
přece jen to dotáhl dál, koneckonců, o to je starší, ale myslím, že i on se na tu dobu pamatuje.
Zatváří se zúčastněně, znovu mrkne do mého chorobopisu a moje muka zmírní slibem: "Když
to dobře půjde, vstaneš zítra, Iveto. Stačí?"
Svým způsobem jde o úspěch, táta i primář mi vyhrožovali úterkem, přesto zamumlám cosi o
zemi, kde zítra již znamená včera, čímž rozesměju nejen pana doktora, ale i dvě sestřičky a
moje spolubydlící.
"Vrátil se ti humor, asi budeš vážně v pořádku," rozloučí se se mnou a celá delegace jde
zkolaudovat sousedy.
"Pan doktor Ptáček je hezkej ptáček," zhodnotí ho Vlasta.
"Znám hezčího," vzdychnu zasněně při vzpomínce na přelud.
"Já taky," ujistí nás Dana. "Holky, říkala jsem vám, že na druhý straně, na mužským, leží
děsně hezkej kluk? Viděla jsem ho včera, jak mě vezli na rentgen... No ale nejhezčí je stejně
jenom -"
"Lukáš," doplníme ji s Vlastou dvojhlasně. Jsem tu sice krátce, z Dančina vyprávění však
znám Lukáše skrz naskrz.
"Nevěříte?" rozohní se Dana. "Však uvidíte na vlastní oči! Dneska přijde, je neděle. Lukášek
za mnou chodí vždycky v neděli... Tu minulou mu do toho něco vlezlo, dneska je tu v jednu
jako na koni. Pak si povíme."
Jsem na ten její zázrak opravdu zvědavá a nejen proto, jak vypadá vzhledově. Připadá mi totiž
podivné, že Danka o něm horuje jako o obrovské lásce a vážné známosti a přitom jí za celých
šest týdnů jedinkrát nezatelefonoval. Nemít čas chodit denně na návštěvy, budiž, ale nemít čas
zvednout telefon? Můj Kubíček ho v tomhle tisíckrát strčí do kapsy!
Za celé dopoledne náš pokoj lazarů čeká jediné vzrůšo v podobě rehabilitační sestry, která
přijde Danku učit sedat. My s Vlastou pozorujeme, jak se Dana snaží a v duchu tu holku
obdivuji. Totiž její trpělivost, s jakou snáší dlouhé léčení, i houževnatost a víru v uzdravení.
Patrně bych se na
98
jejím místě dávno zbláznila, ona bere ležení se stoickým klidem a má obrovskou radost, když
se jí po šesti týdnech podaří poprvé posadit se na vlastní zadeček!
Zavřu oči. Jsem jiná než ona. Vznětlivá, náladová, prudká. Chci mít všechno hned anebo
ztrácím zájem. Neumím se prát, neúspěch mě rozladí a já se vzdám. Je to pohodlnější!
Rozptýlení užívané neděle přinesou teprve návštěvy, které nám trochu bolestně připomenou,
že existuje také jiný svět, ač stresový a někdy mrtvičný, přece proti nemocničnímu klidu a
tichu nádherný, jelikož skutečný. Za Dankou přicupitá její kulatá maminka, Vlastu navštíví
manžel a ke mně se přihrne celý průvod mých blízkých, krom každodenní návštěvy rodičů se
objeví také Zuzka, Monča a Jakub. Nejprve si povídáme všichni naráz, což je dost zmatené a
nepřehledné, po necelé hodině naši vzdají nerovný souboj, nechají mi na nočním stolku dvě
krabice džusu, jíst stejně nic nemohu, políbí mě na rozloučenou a táta slíbí, že se navečer ještě
staví.
Zuzka na přeskáčku s Monikou líčí události ze školy, chybím teprve dva dny a zdá se mi, že
mezitím uběhl celý měsíc, Jakub sedí na mém lůžku mlčky a teprve poté, co se holky čtvrt
hodinky před koncem návštěv rozloučí, vyloví zpod bundy pochroumaný karafiát.
"Nevěděl jsem, co ti mám přinést," podá mi ho trochu nejistě a málem zahanbeně.
"Ty jsi..." Polknu. Jak jsem mohla poslední dny pochybovat a myslet na někoho jiného?!
"Boží."
Vidí na mě obrovskou radost, ožije, po očku zkontroluje sousedky a jejich návštěvy, ale ti na
nás nejsou zvědaví, nakloní se níž a nádherně jemně mě políbí. Prohrábnu se mu ve vlasech.
Jakub je možná ještě trošku kluk, ale můj. Takovej... sladkej blázínek.
Požádám ho, aby mi napustil vodu do kelímku, jež použiji místo vázy, a dlouho po časovém
signálu ohlašujícím patnáctou hodinu ležím s očima upřenýma na květině.
"Tak jsem čekala na ten tvůj objev a zase nic," osloví Vlasta Danku. "Já se ho už asi
nedočkám, do příští neděle budu určitě doma."
Dana s odpovědí nechvátá. "Nevím, proč nepřišel," řekne posléze. "Asi má hodně práce...
Mamka o něm taky nic neví, nezašel k nám, aby po ní poslal vzkaz."
99
"Určitě se brzy ozve," těším ji. Hrozně bych totiž té statečné holce přála, aby jí všechno dobře
dopadlo. Vděčně se na mě usměje. "Taky si myslím." Tím je téma vyčerpané, až do večera
posloucháme Vlastinu reprodukci manželových nářků, kterak doma válčí spolu f s dvěma
dítky předškolního věku, a jsme mrtvé smíchy.
Smím vstát! Pondělní vizita přinese kýžený verdikt. Nadšeně vylítnu ze Záhořova lože a
kdyby mě sestra nezachytila, patrně bych salašila na jejich oddělení další týdny. Přecenila
jsem své schopnosti, organismus zesláblý nulovou činností nesnesl prudký nápor, zatočila se
mi hlava a šla jsem k zemi, díky pohotové sestře na postel. Musím čekat, až se mi vrátí barva
a zklidní tep. Podruhé vstávám mnohem opatrněji, nejprve pěkně do sedu, přidržuji se pelesti,
komíhám nohama, aby se mi překrvily, zvolna se postavím a teprve když se mi přestanou
dělat mžitky před očima, mám vyhráno.
Sestřička mě pro jistotu doprovází na záchod, ujistím ji, že jsem O. K., vrátím se na pokoj pro
ručník a tělové mýdlo a na půl hodinky obsadím sprchu, abych si užila rajské slasti celkové
očisty těla. Umyji si i vlasy, zlehka se nalíčím, což mi dodá pocit, že do nemocnice dávno
nepatřím, a protože se mi ze všeho nejméně chce vrátit zpátky do postele, posluhuji děvčatům
na pokoji, jen abych měla co dělat. Slepé střevo změnilo názor, zastrčilo růžky, přestalo se
kroutit a cpát se ven, píchání mi připadá jako dávná minulost. Ačkoliv mě sestry i pan doktor
Ptáček zahánějí do postele, prý stále potřebuji klid, nejvíc času trávím u okna lačným či- |
věním do ústavní zahrady. Moc rušný výhled nemám, tu a tam proběhne sestra či zřízenec,
hnědá dodávka přivezla z kuchyně obědy, bílá sanitka patrně nového pacienta a černá,
pohřební, převezl a jiného ze sousední interny do márnice na konci areálu. Brr, oklepu se.
Večer, po tátově návštěvě a Jakubově telefonátu, jsem znuděná úplně maximálně, klid neklid,
popadnu župan a za závisti mých spolubydlících se odeberu do společenské místnosti na
televizi. Doma se na ni téměř nedívám, tady vezmu zavděk sebestupidnějším pořadem, aspoň
Nova by mohla dávat nějaký film. Opatrně vyklouznu z lítacích dveřích dě-
100
lících oddělení B, ženské, od A, mužského. Společenská místnost je maličký pokoj s několika
stolky, křesílky a barevnou přenoskou s obrazem, o jehož kvalitách se dá silně pochybovat.
"Brý večer," pozdravím polohlasně několik nehybných stínů, roztroušených po místnosti. Dva
dědousové sedí těsně před obrazovkou, asi chtějí mít všechno pěkně z první ruky, pupkatý
strejda vytahuje zpod županu zapálenou cigaretu, patrně ho můj příchod vyděsil, myslel, že
jde sestra, a v rohu se choulí čtvrtá postava, s jejímž pohlaví si nejsem jista.
Nikdo mi neodpoví, zaujmu místo v zadní řadě a napnu oči. Ve změti vrčení, škubání a vln
odhadnu sledovaný program na americký film, nejsem však schopna v té stínové hře
identifikovat, oč v něm vlastně běží.
Užuž se chci vzdát a odplout zpátky na pokoj, když se otevřou dveře a objeví se v nich vysoká
mužná postava. Proti světlu dopadajícímu z chodby jsem v nevýhodě, přesto mi zabuší srdce
rychleji - a v další vteřině jsem si jista: tentokrát nemůže jít o halucinaci, nemám teplotu!
Pozná mě mezi těmi mohylami a zamíří rovnou za mnou.
"Ahoj," řekne mi s tím báječně šišatým úsměvem. "Můžu si přisednout?"
"Třeba přilehnout," vzmůžu se. "V nemocnici se leží, ne?"
"Dobrý, no," baví se. "Já si přece jen radši přisednu, tahle postel by mi byla krátká..."
Zachrochtám smíchy, tím spíš, že mu je krátký i erární župan a z pyžama, připomínajícího
čekání na velkou vodu, mu čouhají svalnatá lýtka s černými chloupky.
Mrkne na televizi, kde právě probíhá něco akčního, jak soudím z rychlosti, s níž se stíny
míhají po obrazovce.
"Vysílání pro ženy, jo?" zavtipkuje.
"Pro ženy? Proč?"
"Zrnění," vysvětlí s kamenným obličejem. V mžiku mi pointa dojde, a než se stačím urazit,
přemůže mě srních. "Samozřejmě jsem to nemyslel doslova," omlouvá se. "Říká se to."
"Ssst," zasyčí na nás strýc, co právě dokouřil.
"Tady jsou fakt příšerný podmínky," šeptám. "Vážně se divím, co na tom ti dědousi mají,
vždyť nemůžou nic vidět."
Filip přejede očima osazenstvo filmového klubu. "Nedělej
101
si iluze, oni se nedívají. Ti dva vpředu chrápou, pan Vokurka si sem chodí zakouřit, a támhle
ten...," ukáže na zhroucenou bezpohlavní postavu v rohu, "tu v přesně tyhle pozici leží třetí
den. Mám silný podezření, že už je pár dní po smrti, akorát si toho ještě nikdo jinej nevšiml."
Tohle mi dodá, vyjeknu smíchy a pan Vokurka má důvod znovu napodobit naštvaného
housera, tentokrát razantněji.
"Baví tě to?" osloví mě Filip přímo a kývne bradou k televizi. "Jestli ne, půjdeme dát řeč
jinam."
Ochotně se zvednu, galantně po mně zastrčí povytažené křesílko a pustí mě první ze dveří.
Oddělení je klidné a tiché, povede se nám nepozorovaně sejít o patro níž, kde si sedneme na
bílé koženkové lavice před vyšetřovnou. V téhle části chodby jsme úplně sami, na druhém
konci tu a tam někdo projde či se přešourá, z toho klidu se celá vzrušením klepu.
Asi si také vzpomene, že právě tady mě před pěti dny poprvé pozdravil, usměje se a řekne:
"Já jsem Filip."
"Iveta," představím se s roztomilým cukrblikem.
"Hm," protáhne se zalíbením. "My se přece trochu známe. Potkali jsme se nedávno, pamatuješ
se?"
Kdyby jen trochu, chlapče, pomyslím si v duchu hořce. Bohužel jednostranně, nemáš tušení,
kolikrát jsme se potkali!
Dělám drahoty: "Nevzpomínám si."
"Dvakrát!" upřesní vítězně. "Ve čtvrtek tady, sedělas na vozejčku, smrt na jazyku... A dva
nebo tři dny předtím. Chodíš do školy v Březinově ulici, viď? Tak vidíš, nelžu, znám tě. Nesla
sis domů ruční práci... Hele, to jste měli pracovky a co se nestihne, se dodělá za domácí úkol,
jo?"
Nechám ho bavit se na můj účet, zatvářím se vznešeně. Dojal mě, fakt. Ne tou židlí, s ní jsem
musela vážně vypadat božsky. On mě na schodech před Jiskrou skutečně přehlídl!!!
Rozhodnu se ho vyzkoušet: "A cos dělal před naší školou?"
"Čekal jsem na jednu holku," vysvětlí absolutně bez rozpaků, nezapírá. Nakonec, nemá
důvod! "Ale co děláš ty tady? Zmohla tě tolik ta seslička? Vypadalas vážně zbídačele, jako
bys měla porodit ježka."
"Ještě jsem nerodila, nemám s tím zkušenosti," uchichtnu se. "Takovej slepák je možná horší
než ten ježura."
102
"A to už po operaci takhle běháš?" podiví se.
"Nešla jsem pod kudlu, nakonec ho přemluvili."
"Takže teď tu ses v podstatě na hotelu," směje se. "Ulej-várna ze školy, co? Máš to s
polopenzí nebo plnou penzí?"
"Spíš bez penze," přiznám. "Na mně s jídlem ušetřej. Určitě mám nejmíň dvě kila dole a jestli
mě budou mučit hlady dál, za chvíli budu jak z koncentráku."
Změří si mé proporce. "To ne, to by bylo škoda, Iveto. Takhle ti to sluší mnohem lip," vytočí
mě a než se z nenadálého komplimentu vzpamatuji, mele dál: "S tou penzí jsme na tom stejně.
Do zdejšího podnájmu mě přihlásili taky ve Čtvrtek jako tebe a do dneška smím akorát čaj."
"S čím jsi tady?" zeptám se.
"S hlavou," prohodí a dál může pokračovat až po výbuchu smíchu. "Psychiatrie je kousek dál.
Vážně, Iveto, při tréninku, někdy máme dvoufázovej, jsem sebou pitomě praštil a protože
jsem měl už dvakrát dost drsnej otřes mozku, trenér mě nahnal na vyšetření. No a sem jak se
dostaneš...," vzdychl. "I když mi nic nenaměřili, nechali mě tu, přej na pár dní, kdyby
náhodou. Je to na špagát. Mám strašný práce, ve škole zkoušky, soutěž, v hokeji hlavní
sezóna, zrovna hrajeme turnaje... A mě zavřou sem! No nenaštvalo by tě to?"
V duchu zajásám, bezvadně mi nahrál. Podle jeho zaníceného horování se snadno dovtípím,
kde má Achillovu patu, hned vím, o čem se rád baví a je mi jasné, že svým zájmem o věc, ať
už předstíraným či skutečným, u něho stoupnu v ceně.
"Naštvalo," ujistím ho. "A taky mě to štve. Bez středního útočníka budou naši oslabení, ne?"
Podívá se na mě s obrovským respektem. "Tebe baví hokej? Zajímáš se o něj? Fakticky nám
fandíš?"
Bez mrknutí oka zalžu: "No jasně, miluju ho. Ty dva góly s Olomoucí sedly a padly vždycky
v pravou chvíli."
Začne mi sáhodlouze popisovat nesnadnost právě zmíněného zápasu, kdy bylo domácí
mužstvo oslabeno o brankáře a ten, co ho zastupoval, nebyl tak dobrý, stejně jako levý
obránce. Poslouchám ho, nechám vymluvit, všechny jeho nahrávky a snahy zatáhnout mě do
polemiky zahraji do autu, tvrdím, že mě hokej přitahuje na pohled coby tvrdá mužná hra, ale
po technické stránce se nevyznám. Ochotně se snaží
103
moje mezery vyplnit. Poslouchám a kývám. Líbí se mi, jak pro svůj sport horuje, líbí se mi
jeho pusa, oči, vlasy, líbí se mi... líbí se mi celý! A takhle z blizoučká ještě víc!! Nikdy bych
netušila, že seznámení s ním bude vlastně tak... snadné.
Náš dýchánek rozpustí teprve sestra, co nás od ošetřovny vyžene, je pozdě. Dohodneme se, že
se sejdeme zase zítra.
"Děsně dobře se s tebou povídá," libuje si.
Naivka!!!!! Pouhopouze jsem mu takticky naslouchala.

7. KAPITOLA

Jestliže jsem se před tím nemohla soustředit na čtení, teď jsem hotová, s bídou rozpoznám
písmenka! Bravo, které mi Dana strká k přečtení, po marné námaze s díky vracím.
"Jsou tam správný věci," diví se mému nezájmu. "Nej-raději čtu dopisy čtenářů na téma
trápení s láskou."
, Já taky... Doma. Tady nechci," vymluvím se. Několikrát zoufale zatřepu hodinkami, připadá
mi, že se musely zastavit, není možné, aby se tak vlekly! "Holky, já snad do večera
nevydržím!" zavyji před polednem, kdy Danka odpočívá po vysilujícím rehabilitačním
cvičení. Mám sto chutí sejít potulovat na chodbu před oddělení A...
"Ty si máš co stěžovat," usměje se Vlasta. "Ukaž mi někoho, kdo má návštěvy dvakrát a
telefony třikrát denně."
Snivě přivřu víčka. Ne, návštěvy ani telefonické hovory nejsou to, co zapříčinilo můj vyšší
tlak krve! Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, praví jedno přísloví. Nejprve se snažím, div se
nestrhám, stopuji Filipa a výsledek je katastrofální! Pak se vzdám a vida, všechno je jinak,
naše role se otočily. Nevěděla jsem, jak nahrát setkání, abych ho nějak upoutala a přitom se
seznámil on se mnou. Jednoduše. Řekl mi ahoj a dal se nenucené do hovoru. Z čehož plyne
jedna důležitá maličkost - seznámil se se mnou, protože se seznámit chtěl!!! Jsem mu
sympatická? Anebo je prostě typ člověka, který se dá do řeči s úplně každým a vzhledem k
tomu, že na chirurgii patříme oba mezi nejmladší pacienty z těch, co mohou chodit, jiný výběr
neměl? Prý se se mnou dobře
104
povídá, haha. Vůbec si nevšiml, že prakticky celou dobu mluvil on.
Přetrpím dobu návštěv, ve všední den kratší. Za Dankou přikvačí maminka, za Vlastou tchyně
a ke mně se přivalí opět oba rodičové, tentokrát dokonce i s Kačenkou, kterou nemocnice
vyloženě fascinuje a vyptává se mě na sebemenší pitomost. Díky tomu vyměřený čas uteče
rychleji.
"Promluvím s primářem," slíbí mi taťka. "Myslím, že bys mohla do pátku být doma. Jsi
ráda?"
"Co? Doma... jo, jsem." Můj hlas zřejmě postrádá nadšené zabarvení, mamka mi starostlivě
sahá na studené čelo, asi jí nepřipadám normální, až do včera ode mě neustále slyšeli stesky a
prosby, aby mi táta vyjednal brzké propuštění!
Kvůli odpolednímu vyučování za mnou dnes nemohl Jakub přijít, čím dál netrpělivěji čekám,
kdy za mou hlavou zabzučí telefon. Je po večeři, za okny se dávno setmělo a stále nic!
Nechci, aby mi volal ve chvíli, kdy nebudu na pokoji, musím vydržet.
"Já jsem tak zvědavá na ten dopis," vzdychá asi po osmnácté od návštěv Danka. Její maminka
totiž potkala Lukáše, ptala se ho, co má Daně vyřídit a on, že nic, napíše jí.
Nepouštím se s ní do polemik, očima postrkuji rafičky hodin a hypnotizuji telefon. Kolem
sedmé by mohla být chodba před vyšetřovnou opuštěná... Jakub se ozve v půl, novinky ze
školy mi jdou jedním uchem sem a druhým ven, chvílemi se přistihnu, že ho vůbec
neposlouchám, srdečně si přeji, aby zavolal někdo jiný a my museli rozhovor ukončit. Zákon
schválnosti, na pacoše se každý vyflákne, nikdo nevolá!
"Angličtinářka se úplně pomátla, dala nám neohlášenou písemku na slovesný časy, příčestí
trpný a takový volovinky, zabodoval jsem. Vaše třída psala totéž hodinu na to..."
"Kubíčku, já už budu muset končit. Volá mě sestra... Nevím, co chce... Pozdravuj holky, jo, a
ahoj."
"To je škoda, vůbec jsem ti nestihl říct všechno... No nic, zejtra přijdu, pokecáme ústně," slíbí.
"Nemám ti zavolat později, kolem devátý třeba?"
"Ne, ne, sestry jsou pak naštvaný, když lidi otravujou!"
"Aha. Tak se krásně vyspi... Iveto, chybíš mi..."
"Ty mě taky. Ahoj!" rozloučím se rychle a zavěsím s ob-
105
rovským pocitem studu. Proč se cítím provinile? Vsadili jsme se? Vsadili. No tak! Když mám
šanci možná získat výhru, byla by škoda pustit ji k vodě, ne?!
"Ten tvůj Kubíček musí bejt prima," zasní se Danka.
"Ona tě volala sestra?" podiví se Vlasta a je v tom trochu i úmysl. "Jsem si nevšimla..."
"Ne, já musím... Chci jít na televizi," zablekotám.
Vlasta mrkne na levé zápěstí. "Na Večerníček, jo?"
"Na zprávy," nedám se nachytat, navleču si župan a bez dalšího otálení vypadnu z pokoje, kde
mi začínalo být horko.
Ve společenský místnosti jsou takhle navečer jen dva pacienti, jedním je ta zkroucená hmota
v rohu a druhým Filip. Jakmile mě zahlédne, široce se usměje, rovnou vstane a bez dalšího
domlouvání zamíříme o patro níž.
"Představ si, zejtra mě ještě nepustěj!" stěžuje si. "Mě z toho šibne, fakt. Přej až ve čtvrtek.
Zabiju tu celej tejden! Dneska smím naštěstí jíst, aspoň něco k dobru... S plným břichem se to
dá lip vydržet." Podívá se na mě, zamyslí se a dodá: "A v dobrý společnosti. Jsem na pokoji s
dvěma dědkama, děs, fakt. Nemít si s kým popovídat je na provaz, škoda, že jsi musela ty
první dny ležet. Kdy tebe pustěj?"
"Možná taky ve čtvrtek. Při vizitě sice ještě nic neříkali, ale táta jim domluví." Filipa zajímá,
v jakém vztahu ke zdejší nemocnici je, vysvětluji a on poslouchá.
.Jestli nás pustí v jeden den, půjdeme to někam zapít, co říkáš?" slibuje s úsměvem a já si v
duchu usmyslím, že nás musí pustit, i kdybych měla podepsat revers! "Panebože, ztratit tejden
ve špičce... A to nemluvím o škole."
"Na jakou chodíš?" vyzvídám.
"Na vejšku, prvním rokem dělám stavařinu."
"Rysy a tak, jo?" pravím s respektem. "Baví tě to?"
Málem se zakucká. "Jasně, jinak bych tam přece nechodil, ne? Proto jsem šel na průmyslovku
a teď sem. Jenže kvůli hokeji dost nestíhám. Je paráda projektovat něco úplně no-výho,
nemocnice, mosty, bazény, sportovní areály, domy, věže..."
"A paneláky," doplním ho s úšklebkem.
"No, ty taky. Nesměj se, mluvím vážně. Paneláky jsou třeba. Tahle země je moc malá na to,
aby každá rodina měla svou vilku s bazénem a zahradou. Bydlet chtějí všichni.
106
Jenže je rozdíl mezi panelákem a panelákem, nemyslím ty šedivý obludný škatule, co kazej
dojem každýho většího města. Je třeba, aby se konečně začaly projektovat sídliště, ve kterých
by se lidem žilo příjemně, ne? Aby neměli pocit králičích kotců, ale svýho vlastního
soukromí, domova. Teď zrovna máme takovou soutěž o nejlepší projekt školky pro děti
normální i handicapovaný, chápeš, bezbariérovej dům dětských snů..."
"Můžeš vymýšlet přece i na posteli, ne?" namítnu, přičemž si uvědomím, že ten kluk u mě
boduje stále víc.
"No jo, však vymejšlím, jenže tady není k tomu prostředí. Člověk pořád čeká, kdy se něco
začne dít, a ono se neděje nic. Myslím na všechno možný, na hokej a na tebe -"
"Na mě?!" chytím ho vzrušeně za slovo.
"Jo," kývne obyčejně. "Fanynek do hokeje moc není. Tys mě překvapila, fakt. Holky
obdivujou spíš jiný sporty, kul-turistiku, karate a tak, na hokej chodí kluci a chlapi, ty ses
jedna z těch výjimek. A navíc taková pěkná holka."
Ach, vzdychnu. Málem jsem si myslela, že... To, co by jiný vyslovil coby poklonu, je pro
Filipa normálka. Jestlipak je Markétka taky fanda do hokeje...?
"Hokej je prima hra," rozhodnu se nechat ho žít v bludu. "Mužnější a tvrdší než karate, aspoň
to sportovní určitě. Oni jen údery naznačují, vy hrajete doopravdy. Hokejisti jsou podle mě
praví chlapi..."
"Páni," udělá potěšené, "ještě se začnu červenat! Iveto?"
Upřu na něho zrak v nadějném očekávání.
"Dám ti typ na bezvadnej zápas. Za čtrnáct dní, v úterý prvního března, budeme hrát odvetu v
Olomouci. Tam jestli přijedeš, tak si užiješ, to bude ještě kvalitnější duel než byl ten u nás, jde
totiž o postup, víš. Doufám, že mě trenér nasadí... Snad jo! Vždyť jsem žádnej otřes mozku
neměl!"
Setrváme na lavičce v družné debatě do půl dvanácté, semeleme všechno možné i nemožné,
od mých plánů na medicínu po veselé zážitky z dětství. Při loučení nedojde k nejmenšímu,
zkrátka si před lítacími dveřmi části B řekneme ahoj zítra, dospěji však ke stejnému názoru
jako včera on: povídá se s ním přímo parádně! Je mi v jeho blízkosti nezvykle fajn.
107
Při vizitě vehementně přesvědčuji nejen doktora Ptáčka, ale i samotného primáře, kterého se
všichni bojí oslovit, že jsem stoprocentně v pořádku a čtvrteční odchod je nejlepším řešením.
V nemocnici přece nemají zdraví lidé co dělat!
"Možná bychom to napsat mohli," svolí nejvyšší kápo, a než zajásám, dodá, že stoprocentně
mi řekne zítra. Do háje!
Rehabilitační sestra přinese Dance berle, za které bych se děsně styděla a patrně na nich
nevylezla před dům, kdežto Dana je má za zásluhy, zotavuje se velice rychle a nadmíru
ochotně spolupracuje, umí se už posadit bez pomoci. Radostné nadšení jí vydrží celý den,
plánuje si, že jen se naučí první krůčky, pustí ji domů a ona se konečně setká s Lukášem.
Těsně před třetí se vytratím na chodbu, kde chci takticky vyhlížet návštěvy. Filip měl týž
nápad, potěšené mě pozdraví a zbylé minuty si krátíme povídáním. Vyslepičím mu slib pana
primáře a on má z jeho rozhodnutí radost. Tenhle kluk by byl ideální kamarád, jenže.. Já s
ním kamarádit nechci, z vlastnoručně podepsané smlouvy na mě čeká jiný úkol!!!
V prvním stádečku návštěvníků vlekoucí pro své blízké pacoše tašky nadité dobrotami
zahlédneme zlatovlasou Markétu. Tušila jsem, že dnes přijde, ve středu totiž nemáme
odpoledky, a tuhle past jsem jí nastražila úmyslně. Jak jsem počítala, naše dvojice s ní řádně
zamávala! Ze tváře se jí okamžitě vytratil zářivý úsměv, určený Filipovi. Hodně vyděšeně,
trochu nejistě a určitě naštvaně si mě po jeho boku změřila.
Filip se usmívá dál tím svým přitažlivým úsměvem, vítá ji a dokonce nás představuje! "Tohle
je moje holka, Markéta, a tohle prima kámoška, Iveta."
Markéta má o mých kvalitách zřejmě zcela jiné mínění, na sucho polkne a hryzne se do rtu.
"My se známe," usměji se hvězdně, jsem v mnohem výhodnější pozici než ona, přestože ji
uvedl jako svou holku.
"Vždyť spolu chodíte do stejný školy," plácne se do čela.
"A tři roky do jedny třídy," dodám škodolibě. Markéta se dosud nevzmůže na slůvko, možná
ještě nechytila dech.
"Vážně? Tobě je taky sedmnáct, Iveto? Myslel jsem," přejede mě očima od hlavy až k patě,
"že letos maturuješ."
"Sedmnáct mi bude čtvrtého dubna," usměrním ho.
108
"Na Velikonoce? Dvojitej důvod k oslavě, ne?"
"Počkej," rozvíjím dál slibnou konverzaci, při níž si Mar-kétka ani neškrtne, pouze naše
cukrování nevěřícně pozoruje, "chtěls říct, že vypadám staře, jo?!"
"Staře?" děsí se. "To měla bejt poklona, slečna maturan-tka, žádnej pulec. Bez urážky.
Kdepak staře, spíš..."
Markéta si odkašle stylem přidušeného kohouta. Filip se probere, vezme ji za paži. "Půjdeme
se posadit," navrhne a kamarádsky dodá: "Pojď s námi, Iveto, ať tu nejsi sama."
Ve spolužaččiných očích svítí zděšení, o nabídce naoko přemýšlím, vychutnávám si ji za
všechno ponižování a žalování, tu moudrou hlavinku, premiantku! "Naši tu budou každou
chvíli, a pak, určitě chcete mít klid..."
Markétě se obrovsky uleví a už ho vleče ke společenské místnosti, než se rozmyslím. Filip ji
sice vede kolem ramen, ale ještě od dveří se po mně otočí.
Paráda. Tohle kolo jsem každopádně vyhrála, lalala. Naši se nestačí divit, jsem prý jako
vyměněná, dobrou náladu svedu na radost ze slíbeného propuštění, táta ho jde stoprocentně
domluvit. Jakubovi za nový karafiát poděkuji, do vděčného dojetí mám však daleko. Zuzka
mě svou návštěvou nepoctí, škoda, s chutí bych se jí svěřila s dílčím úspěchem. Kubovi o
Filipovi nevyprávím, naopak, dávám si pozor, aby ani jeho, ani Markétu někde na chodbě
nezahlédl.
Danka se topí v přívalech vzlykavého pláče.
"Co se ti stalo?!" vyjevím se po návratu z večerního pokecu před ošetřovnou. "Je ti hůř? Mám
zavolat sestřičku?"
Celá její postel se otřásá v návalech zoufalství, vysvětlení se mi dostane teprve od Vlasty:
"Lukáš jí poslal po jedné pacientce dopis..."
V tu ránu jsem doma, vůbec mi nemusí říkat, co obsahoval. Nevím, jak ji utěšit, v podstatě
tuším, že žádná slova nepomohou. "Nemám přece jen říct sestře, abyjídalanějakej prášek na
spaní? Takhle neusne a bude se trápit celou noc."
"Možná by to bylo opravdu lepší," souhlasí Vlasta.
"Ne!" vyhrkne Danka. "Ne-nechci, nik-nik-nikoho nevolej!"
Vyměníme si s Vlastou pohled. Určitě myslíme na totéž!
"Danuš," pohladím ji nesměle po promáčených vlasech,
109
"to překonáš, uvidíš. Taková statečná holka nebude brečet kvůli klukovi, co nestojí za
zlámanej pětník. Neplač..."
"Kluci jsou hajzlové," dodá Vlasta filozoficky. "Za tolik slz nestojí žádnej."
Danka není ve stavu naše řeči vnímat, natož se jimi řídit. "Na všechno se vykašlu!" vyráží ze
sebe trhaně. "Pitoměj život! Pitomá bouračka! Pitomý berle! Nebudu se na nich učit, zůstanu
na vozejčku a hotovo! Nechci se uzdravit, chci umřít, umřít!!!"
Víc seji utěšovat neodvážíme, v tomhle stadiu je veškerá snaha marná. Je mi jí strašlivě líto,
dlouho nemohu usnout a v duchu probírám všechno možné. Kluci jsou vážně hajzlové. Aspoň
někteří určitě! A holky ne? Některé..? Třeba ty, co mají svého kluka a zahrávají si s ohněm?
Hloupost, jakýpak oheň, přeháním. Převaluji se ze strany na stranu a vůbec se nedivím, když
mám ráno pod očima světlehnědé kruhy.
Z Dančiny únavou ztrhané tváře poznám, že možná nespala vůbec, leží nehybně na lůžku,
kalnýma zapadlýma očima hledí do stropu. Jsme z ní s Vlastou pořádně vyděšené, jestli řeči o
sebevraždě myslela vážně...
Nečekaně se zvedne na levý bok, s odpočíváním a přestávkami se namáhavě posadí, podívá se
z okna a mdlým hlasem řekne: "Do března bych mohla bejt doma, co myslíte, holky?"
"Určitě!" vyhrkneme s Vlastou dvojhlasně. "Třeba ještě dřív, podívej sama, jaký děláš
pokroky za těch pár dní."
Ztěžka se pootočí, aby viděla na berle opřené v hlavách postele. Ušklíbne se: "Copak je tohle
spravedlivý? Kvůli němu jsme se vybourali a on... už honí holky na diskotékách a já... se
budu belhat o berlích nejmíň do června."
"Ale potom budeš zdravá a moudřejší o jednu bolavou zkušenost," utěšuje ji Vlasta konejšivě.
"A pak, ty to určitě zvládneš mnohem dřív. Jsi šikulka, rehabilitace v lázních ti pomůže,
uvidíš."
Dana zhluboka vzdychne. "S tímhle mi nepomůže nikdo."
"Ba jo," ujistím ji s přesvědčením. "Nejvíc ti pomůže čas, Danuš. To je ten nejlepší doktor na
všechny bolesti."
Podívá se na mě a trochu smutně se usměje. "Myslíš?"
"Tutově," zamrkám. .Jestli můžu na něco vsadit, pak je to na tebe a tvou pevnou vůli."
Padne zpátky na polštář, chvíli si hraje s řemínkem od šibenice, a pak řekne: "Už aby bylo po
vizitě a přišla sestra. Třeba si budu smět dneska poprvé stoupnout, ne?"
Vsadila jsem na správného koně.
S holkami na pokoji se loučím bez zbytečného okolkování a nostalgie, čímž bych jejich lítost
z faktu, že domů jdu já a ne ony, prohloubila, řeknu jim sbohem, ne na shledanou. A pokud se
někdy potkáme, doufám, že jinde!
S nesmírnou chutí se ustrojím do leggin, dlouhé mikiny a zimní bundy, na chodbě před
oddělením vklouznu do kozaček vysokých nad kolena a koukám, kde nechal tesař díru. Taťka
strašlivě litoval, že dnes slouží a možná mu nevyjde čas pro mě zajet, já jsem jiného názoru.
Kéž by nemohl! Podle úmluvy pádím dolů ke vchodu do pavilonu chirurgie.
Filip už na mě čeká, patrně ho propustili těsně přede mnou, teprve se upravuje a na svetr s
norským vzorem navléká tu parádní koženou bundu s kožíškem.
Rozpačitě mu odpovím na pozdrav, je rozdíl setkávat se na oddělení z nedostatku jiného
rozptýlení anebo schválně!
"Sluší ti to," všimne si i on přeměny pacientů v neforemných pytlových županech na civilisty.
"Kam půjdem?"
"Nechám to na tobě," pípnu nezvykle zaraženě. Nechápu, proč jsem nejistá a zapšklá, spíš
bych měla jásat, jak se mi daří plnit podmínky sázky, a ne se celá vnitřně chvět...
"Dobře," souhlasí, na ulici se zorientuje a navrhne: "Tady kousek je Galaxie, denní vinárna s
barem, měli by mít od deseti otevřeno. Pokud nemáš nic proti?"
"Ne," usměji se plaše. Čím dál lépe, je ze mě vyjukaný zajíc! Snažím se rychle sebrat, v
nemocnici jsme se bavili přirozeně a volně a tady vyschl zdroj mé výmluvnosti!
Naštěstí hovor a zábavu obstarává Filip. Zavede mě do podniku, kde jsem v životě nebyla,
protože je sotva po otevření, krom dvou dam středního věku, co popíjejí kávu a nestydatě
hlasitě drbou svou kolegyni, jsme zatím jedinými návštěvníky. Filip objedná džus s vodkou,
čiperný pingl nám ho v cuku letu naservíruje, a pozvedne skleničku. "Na co?"
"Aby se splnilo to, na co teď zrovna myslím," navrhnu.
Filip se nádherně usměje a protestuje: "To je vyhýbavý, Iveto, a hlavně tajuplný a já jsem
děsně zvědavej kluk."
110
111
"Tak to máš smůlu, jelikož kdekomu svoje přání neříkám."
"Kdekomu," uchichtne se naoko dotčeně. "Kdekomu možná, ale svýmu kamarádovi bys
mohla. Jsme kamarádi, ne?"
"Dá se říct."
"Jsi čím dál tajuplnější," směje se. "O. K., nebudu ti lézt do soukromí, když nechceš.
Všeobecně - na zdraví."
Skleničky na štíhlých nožkách zahrají svou zvonivou melodii, usmějeme se na sebe a
připijeme si. Vodka je na můj vkus silná, patrně ji v Galaxii neředí, usrkávám opatrně.
"Nakonec to v nemocnici nebylo až tak špatný," usoudí. "Dobrá zašívárna, teď musím o to víc
makat."
"První zápas hraješ v Olomouci?" nadhodím udičku.
"Důležitej zápas," opraví mě a zareaguje přesně podle očekávání: "Přijeď se podívat,
garantuju kvalitní mač."
"Ráda," zašvitořím a než stačím spřádat plány dál, řekne:
"Domluv se s Markétou, ta mi taky slíbila přijet. Ona chodí každý úterý na klavír, ale snad
autobus stihne..."
Tímhle mi ovšem náladu zkazil. Div se mi nekouří z hlavy, rychle přemýšlím. Při včerejší
večerní seanci nepadlo o spolužačce jediné slůvko a já doufala, že... "Kam chodí na klavír?"
pokusím se z informace vytěžit maximum.
"K nějakýmu profesorovi Hrdličkovi, muzikant v důchodu."
Kývnu a raději mlčím, abych nedala najevo svou radost. Mám totiž ohromný plán, řídících
Hrdličků ve výslužbě jistě není ve městě tolik! Podle toho, že nás zve obě pospolu, usoudím,
že mu Markéta nevysvětlila, jaké jsme kámošky.
"Zápas bude vážně stát za to," agituje nadšeně.
"Pokusím se," slíbím neurčitě. "S Markétou se ale domlouvat nebudu, my spolu moc
nepečeme."
Pohlédne na mě trochu překvapeně. "Jste spolužačky, ne?"
"Spolužačky a kamarádky je rozdíl," pokrčím rameny. Váhám, zda mu mám o Markétce nalít
čistého vína, zpravit ho o její zálibě žalovat a shazovat... Jenže Markéta mě včera před ním
nepomluvila a tudíž nechci vypadat horší než ona!
"Markéta je správná holka," potvrdí s vlahým úsměvem.
"Chodíš s ní dlouho?" nabodnu ho na přímý pohled.
Dopije svůj drink, pohrává si se skleničkou v ruce a moje zpytavé oči ho nijak nerozrušují.
"Přes měsíc. Jenže se nevidíme často, můj program je nabitej a ona to má složitý... Ale je fajn,
fakt, skvělá a pěkná holka."
Nehodlám s ním o Markétině skvělosti polemizovat, je mi jasné, že bych se ubohým
žalováním ponížila. Máji rád anebo se mu přinejmenším hodně líbí, musím na to jít od lesa.
"Složitý? Nevěřím, ve škole je jedničkárka a šprtka."
"Dáš si ještě jednou?" navrhne, když vidí, že je i moje sklenička prázdná.
"Ne, radši ne, nemůžu přijít domů z nemocnice nalámaná!"
"Tak samotnej džus, ať tu nesedíme na sucho," rozhodne, objedná ho a k němu dva větrníky.
"Osladíme si život. Promiň, cos říkala? Jo, Markéta. Ona má problémy doma, ne ve škole. Její
rodiče jsou v rozvodovým řízení a... No," mávne rukou, "prostě složitý. Hádají se o každou
pitomost a Markéta jim musí dělat soudce. Chudák holka, nedovedeš si představit, jak zkouší.
Moc si to bere... Obdivuju ji, že navzdory tomu všemu je ve škole tak dobrá. Vážím si silných
lidí, co něco dokázali a jdou za svým cílem, imponují mi."
Zařadím zpátečku, tady by mi pomlouvání uškodilo a řeči o nenáviděné spolužačce
nepomohly, převádím téma jinam. Filip se nenechá pobízet, za chvíli se zase smějeme jako při
našich večerních šplechtech. Doprovodí mě na zastávku MHD a počká, až přijede moje
tramvaj. Jsem celá napnutá, nastává doba rozloučení a já málem hořím touhou! Stačilo by
maličko... Kdyby navrhl schůzku, například!
"Prima, že jsme se poznali, Iveto," usměje se, když se stařičká rachotina s cinkáním blíží k
zastávce. "Taková náhoda, co? Jinak bychom se asi nikdy nepotkali."
Kéž by fungovala telepatie! No, vymáčkni se, řekni...!
"Tak ahoj?" pípnu s jednou nohou na schůdku tramvaje.
"Ahoj!" mávne mi. "Rád tě někdy uvidím."
"Však se vidět můžeme, ne?" navrhnu dvojsmyslně.
"Třeba na zápase!" zavolá za mnou do tramvaje.
Troubo! Vypotím ze sebe úsměv, jímž maskuji zklamání. Pěkně kyselej! Rád tě někdy
uvidím! Nékdyl Někdy je totéž co nikdy, osle. Na druhou stranu, než vylezu schody do
112 113
ttttttttnašeho patra, dojdu k závěru, že se Filip krom známek oslovské zabedněnosti vyznačuje
i smyslem pro fér hru, přátelskou povahou, solidností a čestným charakterem. Jenomže já
bych spíš potřebovala jeho liknavost a zanášivost...
Blbost! I tím, že mě elegantně odmítl, u mě (asi po sté) strašlivě stoupl v ceně.
Užívám si výsadního práva maroda zahrnovaného láskou a péčí všech členů rodiny. Je o mě
pečováno, jako kdybych vstala hrobníkovi z lopaty, mamka neví, co by mi podstrčila za
dobrůtku, taťka mi koupil nové cédéčko Haddawaye, Kačenka mi vnucuje asi deset obrázků,
speciálně nakreslených pro mě, i Oskar mě oblažuje přízní a neustále se mi lísá k noze. Jedině
bráška je normální, podezírám ho, že jsem mu nechyběla, ba přímo by uvítal prodloužení
mého pobytu v nemocnici, nerad mě přijal zpátky do společného pokojíčku, nevděčník.
Dva dny věnuji dopisování chybějící látky ze Zuzčiných sešitů. Je toho nad hlavu, pěkná
pakárna, jsem zvědavá, kdy tohle dohoním. V neděli se trošku učím, víc poslouchám
přehrávač a úplně nejvíc prostě jen tak zamyšleně sedím.
"Ivetko, nemáš chuť na žemlovku?" nabízí mi mamka.
"Ne, díky, nedělej se s tím," odmítnu, ačkoliv zemlbába, jak téhle božské maně s Martinem
říkáme, patří mezi tutovky.
"Mám tu ještě pár jablek od dědy, oloupu je a můžeme ji mít k večeři," nedá si říct.
"Jak chceš," pokrčím rameny. "Budeš s tím mít práci, radši si sedni a čti si a užívej neděle...
Mám ti píchnout?"
"Ne, uč se," poradí mi. "Pomůže mi Kačenka. Viď, Kačko?"
Sestřička radostně poskočí, musím se usmát, ach, kde jsi, sladký věku nevinnosti a prostoty,
kdy je loupání jablíček považováno za dobrodružství?
Uč se... Civím do matiky, mrknu i na biologii, Vlčici nebude zajímat, že jsem chyběla, je
schopná mě hned vytasit. Jsem vygumovaná. Kdož ví, jestli mi vůbec něco z dnešního
biflování utkví v paměti!
Vyměním Haddawaye za Ace oť Base, naprogramuji čtyřikrát za sebou ústřední písničku The
Sign, Znamení, a zkouším ji převést do češtiny, abych jí rozuměla.
114
Shock! I got a new life, je to šok, začal jsem nový život, You would hardly recognize mé, už
bys mě... recognize, sakra, co to může být? Zalistuji ve slovníku, aha, nepoznala, I am so glad,
jsem hrozně rád, How can a person like mé care, že tě může někdo, jako jsem já, mít tak rád...
Textem se prokoušu bez větších problémů, jakmile dešifruji refrén, zalije mě vnitřní teplo
spojené se vzrušením neznámého původu. Co blázním?! Tyhle stavy beztíže vyvolala slova
písničky, respektive refrénu. I saw the sign and it opened up my eyes. Uviděla jsem znamení a
to mi otevřelo oči!
Ze snění mě vyruší domovní zvonek, přestože tuším, že se týká právě mne, nezvednu se z
válendy.
"Ivetko! Návštěva!" vyvolává mamka. Nejdu ji uvítat, do mého pokoje trefí Jakub i Zuza, kdo
jiný by chodil! Netrvá dlouho a ve dveřích se objeví Kuba.
"Čau, pacoši! Dobrý, ne?" zajímá se o mou fyzičku. Kývnu, zítra se uvidíme ve škole, jsem
absolutně v pořádku. Až na tu hlavu, v níž se mi honí věci, ze kterých by Kubíkovi vstávaly
všechny chlupy po těle! Zabavuje mě podle zvyku, plácá blbosti o škole, nejnovějším
Vohnoutově objevu, nějaké pipce z pekařského učiliště, známosti sice ne dvakrát pohledné,
leč užitečné, Vohnout je denně zásoben čerstvými rohlíky, švýcarkami i makovci a s ním i
jeho kamarádi. Oproti tomu Roman s Vrabcem vyrazili v sobotu na hasičský bál a nejen že
vyhráli v tombole vyřazenou stříkačku, ale ještě sbalili náčelníkem zanedbávanou manželku a
teďji na střídačku chodí po večerech, kdy její starej slouží, utěšovat.
"Vrabčák ví jak na to?" podivím se. O Romana obavy nemám, stihl vystřídat pěkných pár
holek, leč geniální matematik nepatří právě mezi obletované playboye naší školy.
"Nic vědět nemusí," řehtá se Jakub. "Ona udělá všechno za něj. Co chceš, je jí pětatřicet.
Kluci dostanou pořádnej zácvik. Vohnout přej půjde příště s nimi."
"A ty? Nechceš se taky přidat?"
Úsměv z jeho tváře zmizí. .Jestli to měl bejt vtip, pak nepovedenej, a pokud mluvíš vážně, tak
mě štveš, fakt."
"Dostal bys průpravu do života," podotknu. Sama nevím, proč do něho rýpu. Kuba by tohle
nikdy neudělal!
"Ses samá sranda," zavrtí nevěřícně hlavou, přisune se
115
doby dobrosrdečně. "Musím s mamkou na nějaký nákupy, k nám tě stejně vzít nemůžu, tady
je psina, bav se dál."
"Doprovodím tě," tvrdí ten beran.
Víc ho neodrazuji, aby nepojal podezření. Podezření? Na co asi? Jednoduše po ničem
netoužím tolik jako po samotě!
"Co aerobik?" vzpomene si Zuza. "Dneska už můžeš?"
Zavrtím hlavou. Na čtrnáct dní jsem osvobozena od tělocviku ve škole a tudíž ze stejných
důvodů nesmím jít poskakovat večer podle hudby. ,Jdi sama a řekni Magdě, aby se mnou na
maratón počítala, do té doby budu zdravá."
Labužnicky vyškrábe čokoládový pohár. "Vyřídíš jí to jindy, samotný se mi nechce. Ono se to
beze mě nepodělá."
Kráčím s rukama v kapsách bundy, batoh na zádech, nevnímám Jakubovo plácání o nějakém
filmu a rozhlížím se po obloze. V Centrálním parku řvou ptáci o závod, přízemní ranní mrazík
vystřídalo vcelku pěkné slunečné počasí, konec února se mi zdá příliš brzy na příchod jara.
"Ve čtvrtek s tím kinem počítej, jo?"
"Tenhle čtvrtek? S jakým kinem?" prozradím se.
Jakub se chytí za hlavu. "O čem ti celou dobu vykládám?"
"Demolition Man," vzpomenu si, čímž ho naladím.
"A toho hrajou ve čtvrtek v Luně," zajásá. "Půjdeme."
"Ale tys ten film viděl, ne?" namítnu, protože si podvědomě vybavím, že mi zaujatě vyprávěl
jeho děj. Patrně...
"Já jo, ty ne. Je skvělej, rozhodně se tam podruhy nebudu nudit, neboj," ujistí mě.
"Když já nevím," pokrčím rameny, ,jestli ho vidět chci."
Nerozumí mi. "Proč ne? Je vážně prima..."
"Nemám náladu na kino ani televizi, nechce se mi jít."
Zastaví se v chůzi a důvěrně ztiší hlas: ,Já vím proč."
"Co víš?!" vyděsím se.
"Proč nemáš náladu," vysvětlí. Téměř nedýchám, jestli j mě vážně prokoukl... "Kvůli té
pitomé sázce. Nedělej si s tím hlavu, Iveto, ty prachy nějak splašíme. Tři stovky mám, něco
by mi mohla půjčit bábrle, zkusím říct ještě tátovi... Je na mě pořád namíchnutej kvůli ty
dvojce z chování, doufám, že se mu ustrne ubohýho studenta. Pokud máš něco i ty?"
S úlevou vypustím nahromaděný vzduch z plic. "Přinej-
118
horším se mi určitě povede dát pár supů dohromady." Přinejhorším! O tom, že jistou šanci na
výhru mám, pomlčím.
Do kina se mi přesto nechce. Film sám o sobě by nemusel být špatný, bojím se však zpáteční
cesty. V únoru se brzy stmívá a Jakub by chtěl využít kdejakého temného zákoutí... Takticky
ho vyhlížím oknem, tajně, za záclonou, a když se půl hodiny před plánovaným představením
objeví dole na chodníku, znervózním.
"Martine, za chvilku bude zvonit Jakub. Otevřeš mu a řekneš, že nejsem doma," požádám
brášku ke spolupráci.
Hledí na mě značně tupě. "Vždyf ses doma."
"Klobouk dolů před tvým pozorovacím talentem," zašklebím se. "Jsem doma, jenže ty řekneš,
že doma nejsem. Jasný?"
Zatemněná mysl se rozjasní, zvedne překvapeně obočí.
"Ale to budu lhát."
"Chceš mi tvrdit, že prvně v životě?" odseknu nakvašeně.
"Lhát se nemá," poučuje mě vypočítavě. "A lhát pro nic za nic... Co bych z toho měl?"
"Ty jeden mizero!" osopím se na něho, žel v té chvíli se rozječí domovní zvonek. Měřím si
brášku, zda mi za tohle ponižování a dolejzání stojí, Jakub leží na spínači a vyzvání, nemám
příliš času. "Deset kaček."
"Dvacet!" vycení lichvářsky chrup.
"Patnáct a ani o kačku víc!"
"Dobrý," souhlasí posléze. "Ale na ruku. Hned."
"Neslyšíš zvonek?! Dám ti je potom, až to vyřídíš."
"Předem, jinak jdu od toho," vydírá mě.
Prásknu na stolek školním batůžkem, rychle z něho vyhrabu peněženku a ze zbývajících
osmnácti korun kapesného vyplatím patnáct tomu skunkovi. Významně jimi zacinká v dlani a
jde otevřít. Pro jistotu se ukryji za dveře kuchyně, chci slyšet, jak nepříjemnou záležitost
sprovodí ze světa, aby něco nezkonil. Zbytečné obavy! Martínek lže s profesionální jistotou
tak přesvědčivě, že Jakuba nenapadne mu nevěřit.
"Spokojená?" zatváří se světácky, sotva zavře dveře. "Řek sem, žes musela jet s tátou k
dědovi. Dobrý, ne?"
"Jo, díky. Martine...," zaváhám. "Nemusím ti snad připomínat, abys o tom před našima
pomlčel."
119
"Počkej, to v dohodě nebylo," brání se. "Chceš říct, že moje mlčení je honorovaný patnácti
ubohýma vočima?"
"Ty...!" zasyčím vytočené. "Víc nemám!"
Chvilku zvažuje situaci. "Ať nežeru, dej mi ty tři zbývající koruny a jsme vyrovnaný. Že ses
to ty!"
Hodím je po něm jak po psovi. "Kdybych mohla, hned tě našim prásknu! Koukali by, co ses
zač!"
"Jenže pravdu.
ty nemůžeš!" zubí se dLbelsky a bohužel má
8. KAPITOLA
Přestože ještě na stinných místech leží poslední zbytky sněhu s nesčetnými otisky myších,
zaječích a bůhví jakých tlapiček, v lese je neochvějně cítit jaro. V noci nemrzlo, půda je
rozmoklá, měkká, lehce se probořuje, připadám si, jako bych našlapovala bosýma nohama po
koberci. A ty vůně! Cítím hlínu a vodu a mech a jehličí a když se ve větvích rozezpívá ptáček,
jsem si jistá. Jaro je tady. I kdyby nějaký sníh napadl, hned zase roztaje, i kdyby třeba mrzlo,
zima definitivně předala žezlo svému nástupci.
Zvedám neustále zrak vzhůru, abych mezi mírně se klátícími korunami vysokých smrků a
borovic zahlédla proužek čistě modrého nebe. Takové člověk ve městě nevidí!
"Nechytej lelky a pojď sem s tím senem," pobídne mě děda rozšafně. Přidám do kroku,
dohoním ho a u krmelce mu předám pytel, co jsem vlekla na rameni. Na delší procházku mě
taťka nepustil, prosadila jsem si alespoň tři nejbližší krmelce.
Dívám se, jak děda láteří při rozvazování zašmodrchaného uzlíku, konečně se dostane k
obsahu a plní jesle pochoutkou, svou jemnou vůní tolik připomínající léto. Do žlabu pod
krmelcem vysype zbytek zrní ze svého vaku. Jsme hotovi, vzdálenější krmelce si vzal dnes na
starost Martin.
Cestu domů si maličko prodloužíme kolem lesní školky, dědu zajímá, zda mu v ní zajíci
nenapáchali nějakou škodu. Inspekce dopadne uspokojivě, děda má dobrou náladu a vypráví
mi o jednom hladovém roku, kdy lesní zvěř ohlodala l|
120
dokonce i jabloně v jeho zahrádce, přestože v ní jsou psi. Mám jeho vyprávění ráda, věčný
zápas člověka s nepřízní počasí a překážkami vůbec. Mimo jiné se mu podařilo prosadit
odklon plánované dálnice od svého údolí a zachovat tím zdejší přírodu.
"Dědo," řeknu, když velebné ticho ruší opět jen dvojí oddechování a čvachtavé kroky našich
bot, "ty se nikdy nevzdáváš, vid?"
"Nikdy," potvrdí a můj prázdný pytel přihodí na svá záda, "vždycky se nějaký řešení najde.
Musí najít."
"Myslíš, že to platí úplně o všem?" váhám.
"No bodejť," prohlásí s filozofickou jistotou.
Chvíli si jeho slova rovnám v hlavě.
"A dědo? Bojoval jsi někdy i o nějakou holku?"
Mávne fajfkou při příjemné vzpomínce. "A ne vo jednu."
"Fakt?" ožiji. "A čím?"
"Vo Andulu Horynovou jsem se pral u muziky pěstmi... Nejvíc zabrat mi dalo vybojovat si
tvou babičku, Ivčo. Chodila s Frantou Křovíčkem a byla ruka v rukávě... Jenže mně se moc
líbila, denně jsem jí nosil kytičku a... Však víš, jak to dopadlo! To už je, holka, skoro padesát
let. Škoda, že se vás nedožila, měla by radost, chuděra."
Babičku znám jedině ze zažloutlých fotografií, zemřela, když táta studoval. Děda už žádnou
jinou nechtěl.
"Bylo to hodně těžký?"
"A jak! Můj tatík mi bránil, její rodiče ještě víc, Franta byl syn řezníka, já neměl nic. A k
tomu ta válka... Růženka to měla ještě těžší než já, přesto na mě čekala celou dobu, než se
vrátím... Vybojoval jsem si svý štěstí."
"Ale netrvalo dlouho," vzdychnu.
Děda nelítostní, namíří na mě fajfkou jako ukazováčkem. "I kdyby trvalo jenom polovinu,
stálo za to. Vždycky stojí za to bojovat za svoje štěstí, Ivčo, ne mít něco z pohodlnosti. Z toho
ani radost bejt nemůže."
"A má cenu riskovat to svý jistý za nejistej výsledek?"
"Samosebou," praví rozhodně. "Pohodlnej člověk je po-lomrtvej, ten nežije, jen konzumuje.
Pročpak se ptáš?"
Pokrčím mnohomluvně rameny, děda nevyzvídá, není z těch, co ze druhého páčí tajemství
třeba heverem. Čapkám
122
dva kroky za ním, jestliže v lese se zdála cesta měkkoučká, ta polní, jež ji kousek před
chalupou vystřídá, je hotová oranice, namáhavě zvedáme boty obtížené asi půldruhým kilem
bahna.
"A dědo," zeptám se naposledy, když je kouřící komín hájenky na dohled. "Modlil ses
někdy?"
"Modlil?" usměje se. "Já se přece modlím pořád." "Ty se modlíš?" To je mi novina!
"Nechodíš do kostela." "Copak se musí modlit jen v kostele? Já mám oltář tuhle," ukáže na
panoráma jehličnatých lesů, táhnoucích se do dálky, na severu dokonce splývajících s
oblohou.
Usmívám se, prostoupena nádherným klidem a odhodláním.
Za pokus to stojí.
Na Zuzanu čeká před školou vojín základní služby Luboš. Nezávidím jim v nejmenším, spíš
mi jeho přítomnost píchne, jsem si jistá, že mě kamarádka nebude pro dnešek potřebovat a
kompromitovat případným telefonátem. Vzhledem k tomu, že má k dispozici prázdnou vilku
svých rodičů, je jasné, kde ti dva stráví Lubošovy vycházky. S Jakubem jsem hotova raz dva,
vymluvím se na velké prádlo.
Abych všechno stihla, jsem v jednom cvalu. Zbrocená potem doběhnu rovnou ze školy ke
Kláštýrku, zaklepu na dveře s plakátem dovádivých kůzlátek, vyprostím se z obležení
trpaslíků, máminých svěřenců, kteří se právě chystají na odpolední siestu, kam se jim za mák
nechce, a trochu zmateně hučím do mamky horem dolem, jak moc potřebuji třicet kaček na
autobus do Olomouce.
"Na hokej?" Stěží se v mém drmolení orientuje. "Od kdy tebe zajímá hokej? A proč až do
Olomouce? A kde máš Jakuba?"
"Jakub nejede, říkám ti, vyrazíme si se Zuzkou. Kdyby se zápas hrál tady, nebudu chtít do
Olomouce, chápeš?"
"Jakub nejede?" podivuje se. "Je jako tvůj stín..."
"Mami, já...," rozhodnu se částečně nalít čistého vína, "jsem se v nemocnici seznámila s
jedním hokejistou. No a on mě na ten zápas pozval. Beru s sebou Zuzku, Jakubovi jsem
neříkala, naštval by se... A přitom o nic nejde."
Zpytavě se na mě zahledí: "Vážně o nic nejde?"
123
"Ne," zapřu nos mezi očima. "Filip je kamarád, báječný kluk, chci vidět, jak hraje. Jakub by
to nepochopil."
"Hlavně, jestli v tom máš jasno ty sama," pokývá hlavou.
, Jasan," ujistím ji. "Tak můžu? V devět večer jsem doma."
"Aby se vám něco nestalo," váhá, ale vytahuje z tašky peněženku, což je dobré znamení. Podá
mi kovovou pade-sátikačku. "Dávej na sebe pozor, Ivetko. Když tak zavolej, tatínek by pro
tebe přijel, kdyby vám ujel autobus nebo něco."
"Mami," usměji se konejšivě, "Olomouc je coby kamenem dohodil, nejedu na konec světa.
Díky moc! Pa!" Líbnu ji na čelo a abych unikla pronikavému pohledu, raději zavčas zmizím.
Ta lež mě mrzí, nejsem zvyklá rodičům lhát a mám výčitky svědomí, nemohu však jinak.
Samotnou by mě určitě nepustila! Děda říkal bojovat, nelitovat námahy. Mamku si ze
seznamu překážek mohu odškrtnout, ty další mě teprve čekají. Pádím domů, kde se na
rychlovku vysprchuji, nalíčím, oháknu do šedých leggin, černé kožené sukýnky, trička, svetru
a černé bundy se cvoky, na čelo si napařím tenkou koženou čelenku, natáhnu vysoké kozačky,
do kapsy peníze a občanku a hurá.
Div nepopoháním tramvaj, jede příliš pomalu, zaklínám cestující, co zdržují při nastupování,
nervy nadranc. Přesto v poměrně dobrém čase vystoupím na předměstí a tajně, aby si mě
nikdo zbytečně nevšiml, zamířím k domku profesora ve výslužbě, starého pana řídícího
Hrdličky. Otevřu branku a bez zvonění vejdu do studené verandy. Kdyby mě tu načapala
kupříkladu mistrova manželka, mohla bych tvrdit, že hledám Kačenčinu čepici, jestli si ji tady
ve čtvrtek nezapomněla... Krom toho, že se mi o nohu otře zrzavé kotě, Kaččin oblíbenec, se
nic nehýbe. Z hloubi slyším klavír a podle známých kozaček, (v těchhle křuskách chodí Mar-
kétka i do školy), jež stojí spořádaně na prvním schodu, lehce určím autora koncertu. Moc jí
to nejde, ušklíbnu se, neustále opakuje jednu větu, díky kiksům ji pedantský řídící nenechá
hrát dál, do omrzení ji vrací. Kdo mohl tušit, že sem Markéta dochází! Nikdy jsme se tu
nepotkaly, jak by ne, Kačka má svou hodinu houslí ve čtvrtek a spolužačka klavír v úterý.
124
Odhodlávám se, srdce mi poplašeně duní. To, co chci udělat, není chvályhodné, bohužel
nutné. Sehnu se, Marké-tiny křápy si nacpu pod bundu a se zatajeným dechem vyjdu z domu.
Tep slyším až ve spáncích, když se na zahrádce rozhlížím. Nikde nikdo, popelnice stojí na
svém místě v pří-stěnku za rohem, kam není vidět ze sousedních domků. Ideální skrýš!
Rychle se zbavím břemene, ukrást bych je prostě nedokázala, a pak alou odsud. Metu rovnou
na autobusové nádraží, mám dokonce půlhodinku k dobru, přešlapuji před bufetem a modlím
se, aby Markéta boty neobjevila příliš brzy. Ještě trochu strachu v autobuse, hlasitě si
oddechnu teprve když se dýchavičná potvora se skřípějícími brzdami vymotá z městského
ruchu a zamíří na výpadovku směr Olomouc. Tomu, že by Markéta přijela stopem, moc šancí
nedávám, určitě se bojí.
Trefit na olomoucký stadion není obtížné, spíš zdlouhavé, než dorazím do kryté haly, končí
první třetina. Na rozdíl od minulého zápasu je téměř nabito. Jelikož se mi nechce sedět v
poslední brázdě a z hráčů na ledové ploše vidět pouhé figurky, takticky počkám na přestávku,
kdy část diváků zamíří k občerstvení, procpu se dolů a po mlsném obšlapování se mi podaří
vecpat se na krajíček třetí řady. Filip mě tady vidět nemůže, což mi kalí náladu. Ostatně,
utkání má i na můj vkus naprostého laika opravdu švih, málem nestačím sledovat puk, hra se
jako rychlá lavina přesouvá z jednoho konce stadionu na druhý, komentátorův hlas málem
zaniká v bouřlivém povzbuzování fanoušků a dutých úderech hokejek.
"Kolik to je?" zeptám se svého souseda.
"Prohráváme dva jedna," odpoví ten pořez zamračeně. A Filip sliboval výhru, vypůjčím si ho,
haha, frajera. Tu se můj soused nečekaně vymrští na nohy s rukama nad hlavou a zařve "gól",
div mi nezalehnou bubínky. Rachot, tleskání a pískání dosahuje neuvěřitelných decibelů, na
nohou je téměř celá hala. Musím vstát také, abych viděla na ledovou plochu. Levé křídlo
červených je v tu chvíli považováno za hrdinu, spoluhráči se na něm kupí jako hrozny vína,
radost nezná mezí.
Svitne mi, soused je z Olomouce, tudíž fandí červeným! Do konce druhé třetiny se už situace
nezmění, hala vře,
125
napjatá nerozhodným výsledkem. Atmosféra mě strhne s sebou, poslední třetinu prostojím,
abych pořádně viděla, a fandím do ochraptění. Bohužel, Jiskra po prvních pěti minutách
prohrává! Soustředím se na hráče s třináctkou na dresu, míhá se po ledu jako blesk, dle mého
názoru perfektně přesně přihrává a málem si ztrhám hlasivky, když právě on ve čtrnácté
minutě sníží! Je nás tu menšina, pořez vedle si mě nenávistně měn', asi mu jdu se svým
jásotem pěkně na nervy.
Další řeči o chybě v obraně olomoucké Sigmy zanikají v nadšení našich a v ohlušujícím
pískotu olomouckých. Můj soused hvízdá na prsty, div nepřijdu o sluch, přesto poskakuji na
místě a křičím: "Bravo!"
Poslední minuty prožívám shodně s ostatními fandy v horečce, napětí vládne i na ledu, těsně
před koncem se po báječné fintě povede třináctce oklamat obranu, rozpřáhne se -
"Filipe!!!" zařvu ze všech sil povzbudivě.
- a než stačí vystřelit, je zezadu hákován protihráčem, padá a ještě setrvačností jede po ledu
dva metry. Rozhodčí píská faul, hráčům povolí nervy, a než se naději, jsou v sobě, docela
nesportovně lítají pěsti i hokejky. Chvíle zmatku, hlavní i čároví rozhodčí posléze
rozkohoutěná mužstva ukáz-ní, vylučuje se, z olomouckého družstva jdou na trestnou lavici
dva hráči, z našeho jeden - Hošek. Po návratu se však vyznamená, po Drapačově přihrávce
loupne gól do olomoucké branky, a než se domácí proberou /.e šoku, mají tam další od
Moravce, útočníka druhé form.ůo.
Zápas končí jasným debaklem domácích, na konečném výsledku 6 : 4 se do konce utkání nic
nezmění. Jsem z toho vyřízená, deru se davem dolů, div mě neumačká, tu a tam si vybíjejí
domácí fanoušci své zklamání na našich, musím se dostat dolů dřív, než si soupeři na ledu
podají ruce. Trochu pomačkaná se zastavím poblíž, proklouznu pod rukou jednomu z
pořadatelů a protože udýchaní a upocení hráči právě opouštějí led, odvážím se zavolat:
"Filipe!?"
Nejprve si mě všimne kluk s číslem jedenáct, Drapač, jak jsem vypozorovala, něco mu řekne
a Filip se konečně podívá. Buší mi rozechvěním srdce, jde o to, jak zareaguje...
Roztáhne pusu do toho svého širokého úsměvu maličko nakřivo, mávne mi, odpojí se od
ostatních a přibruslí ke
126
mně. "Iveto!" vypadá opravdu potěšeně. "Málem jsem tomu nevěřil, myslel jsem, žes
zapomněla... A kde je Markéta?"
"Nevím, přijela jsem sama," dám důraz na slovo sama.
"Ona tu fakt není? Včera tvrdila, že určitě," diví se.
Včera... Scházejí se stále! Ne, nenechám si vzít příležitost! Jak to říkal děda? Člověk se nesmí
bát překážek, i chvilka opravdového štěstí za to stojí! Filip, jemuž z čela odkapává jedna
kapka potu za druhou a celá jeho tvář se leskne únavou a spokojeností, mi za to stojí.
"Jsem tu já," připomenu mu taktně.
Vzpamatuje se. "To je senzace, Iveto. Čím jsi přijela? Spěcháš moc? Kdyby se ti chtělo na mě
počkat, mohla bys jet zpátky domů našim autobusem."
Mrknu na hodinky, samozřejmě prodlužuji odpověď jenom jako, načež kývnu. "Stejně bych
musela čekat na spoj."
"Nahoře u bufetu, jo?" smlouvá si se mnou spicha.
Mám ho přesně tam, kde jsem ho mít chtěla! Upíchnu se k bufetu a nehnu se, dokud se po
pětatřiceti minutách převlečený, čerstvě vysprchovaný, vonící šamponem i pánským mýdlem,
nepřihrne. Nevím, o čem se bavit, zase nepochopitelně ztratím dar řeči. Naštěstí s Filipem
podobné mindráky necloumají a vypráví o zápase, takže se brzy chytím a můžeme vášnivě
debatovat, dokud není čas k odjezdu.
"Nebude mít váš trenér řeči?" namítnu nesměle, když mě vede k autobusu, zaparkovanému
hned vedle stadionu. Nemám vítr pouze z trenéra, cítím se nesvá i před jeho spoluhráči.
"Vašek? Ne, neboj, naopak, vždycky s sebou vlečeme fandů, co se jich vejde, jsou z toho pro
klub prachy."
Zašmátrám po kapse, dumám, jaký příspěvek ode mně budou chtít, ale Filip mě velice rázně
usměrní. "Pozval jsem tě!"
Do autobusu se skutečně dere houf kluků, počítám, že jsem v celé sešlosti jediná žena!
Hokejisté mají svá místa k sezení vyhrazená v první polovině korábu, nevím, mám-li
postupovat dozadu či kam! Filip mi galantně to své přenechá.
Cítím se strašně trapně, tím spíš, že si mě prohlížejí úplně všichni, dokonce i trenér se po mně
otáčí, nejspíš ho zajímá, která cácorka svádí jednoho z jeho nejlepších hráčů!
"Tys hrál, ses unavenej, sedni si," bráním se.
127
"Blbost," směje se, ale když vidí, že jinak nedám, posadí se a mě strhne na svůj klín, abych
nepřekážela v uličce. Tohle řešení mi vyhovuje, doslova si mědím!!! Jsem mu blízko, jak jen
mohu být, cítím jeho vůni, teplo, naše tváře jsou od sebe vzdálené pouhých pár centimetrů a v
ostřejších zatáčkách se dokonce tu a tam o sebe otřou! Představuje mi nejblíž sedící kluky.
"Petr Drapač, Kamil Juriš, Honza, Jirka, Marek. A tohle je -"
"Čau, Markéto," strká mi Kamil svou pravičku dřív, než Filip dopoví. Drapač zabublá smíchy.
Mrknu na Filipa.
Usměje se na mě, tak nádherně! "Omyl, Iveta."
"Ježiš, pardon," omlouvá se Kamil provinile.
"Filipe, výměna, jo?" volá Marek přes dvě sedačky.
Na tuhle odpověď čekám ještě napjatěji!!!
"Ne, Iveta je kámoška," ujistí ho a zase se na mě usměje.
"Počkej, chceš tím říct, že tahle krásná holka je volná?" zajímá se Drapač pobaveně.
"Chci tím říct, že je to moje kámoška, pánové, ne vaše," vysměje se jim Filip a aby dal svým
slovům důraz, položí mi ruku na rameno. Jsem zcela pod jeho ochranou... v jeho moci!
Cesta z Olomouce domů je příliš krátká na to, abych ji stihla vychutnat, za pár minut
vystupujeme, Filip se loučí s kluky, hodí si svůj sportovní bágl přes rameno a otočí se ke mně:
"Mám strašnej hlad, nešla by sis se mnou dát nějakou baštu? Nerad jím sám. Měl bych se jít
sice podívat za Markétou, něco se muselo stát, ale... Ten hlad je dčsnej."
Díky cestě oddílovým autobusem jsem vyšetřila spoustu času aco se mi chce nejméně je jít
rovnou domů! Filip vybere rybářskou restauraci U ploutvičky, jelikož je nejblíže, zasedneme
k jednomu z volných stolků pro dva a zahloubáme se do jídelníčku. Některé názvy jídel zní
pěkně cizokrajně.
"No, asi nebudeme nic riskovat, co?" usměje se na mě. "Tadyhle ta štika na víně by nemusela
bejt marná. Dáš si?"
Pocítím omračující hlad, jedla jsem naposledy oběd ve škole! Zalétnu očima na pravou stranu
a málem se mi protočí panenky. S mou hotovostí si mohu objednat leda rybí salát!
"Totiž... ani moc hlad nemám, dám si čaj," vykoktám.
Ten kluk možná umí číst myšlenky! "Já jsem tě pozval, Iveto," ujistí mě rozveseleně. "Vyber
si, co chceš."
128
Neubráním se zčervenání, jsem nemožná! "Kapra a salát."
Konečně je spokojený, objedná mi kapra, sobě štiku a místo čaje horké červené víno svařené
se skořicí a hřebíčkem.
Během následující půldruhé hodiny je mi přímo božsky. Bavíme se o hokeji, Filip líčí
nestíhačku, má toho moc, dostaneme se i na muziku, mohu se blýsknout svými znalostmi a
opravdu jimi zapůsobím. Večeři máme dávno snědenou, zvolna popíjíme svařáček a díky vínu
a vnitřnímu vzrušení jsem v sedmém nebi. Filip dávno zapomněl, že původně chvátal a chtěl
jít navštívit Markétu, co chvíli vybuchujeme smíchy a myslím, že i jemu je v mé společnosti
fajn. Mohu na něm oči nechat, obdivuji ho coby sportovce a především kluka. Imponuje mi
čím dál víc, je vtipný, veselý, kamarádský, sympatický a v neposlední řadě hezký, jako
obyčejně dobře oblečený v padnoucích džínsách, bílé košili s úzkou koženou kravatou, v
tlustém svetru a vysokých zimních botách z pravé kůže. Nebýt mého slibu mamce, patrně
bychom vydrželi U ploutvičky do uzavírací hodiny! Takhle se musím chtěj nechtěj zvednout,
Filip zaplatí a naprosto samozřejmě se zařadí po mém levém boku, aby mě jasnou nocí
doprovodil domů. Přestože se nám u pusy srážejí obláčky dechu, kráčím horkokrevně s
rozepnutou bundou, rozpálená zvenčí i zevnitř. Nenápadně se k němu lepím, ruce nechávám
volně viset podél těla, ani on nemá své nacpané v kapsách, naše dlaně o sebe několikrát
brnknou... Stále nic, nic!
Je tak nedůvtipný anebo čestný a imunní, odolný svodům?! Budiž, najedu na vyšší formu
nátlaku. Rafinovaně škobrtnu o obrubník, abych neupadla, rychle se chytím jeho bundy.
"Promiň," omluvím se mu naoko rozpačitě. "Je tu tma..."
"Ještě se přizabiješ, ukaž," chytí mě za ruku. Konečně!!! Mou lest neprokoukl, nicméně do
pasti se chytil. Jásám! Jeho dlaň je příjemně teplá a suchá, taková... mužná.
"Tady bydlím," opřu se zády o vrata domu naproti Vesmíru.
"Do kina krok a skok," všimne si barevných neonů, jež mu vrhají do tváře tajemné stíny,
momentálně je do fialová.
"Chodíš rád do kina?" nahodím udičku.
129
"Hm," kývne lítostivě. ,Jenže čas je proti mně, vůbec nestíhám dělat to, co bych dělal rád."
"Zanedlouho tu budou dávat Demolition Man..."
"No vidíš, na to bych šel s chutí," vzdychne, k ničemu dalšímu se však nemá! Úmyslně
mlčím, dávám mu šanci... Řada je na tobě, chlapečku, já už jsem udělala dost! Popo-ženu ho
významným pohledem na levé zápěstí. "Musíš?" zareaguje. "Ve kterým patře bydlíš? V
prvním? Nevadí, doprovodím tě nahoru, copak nečteš noviny? Nejvíc znásilnění a přepadů
bejvá právě na dvorcích činžáků nebo v chodbě paneláků, na ulici ne. Neodpustil bych si,
kdyby se ti něco stalo, Iveto. Dnešní večer byl...," chvíli hledá vhodné slovo, "super."
Vystoupíme spolu do schodů. Vládne rozpačité vyčká-vavé ticho, řeč dojde i Filipovi, dívá se
na mě pokradmu a když se naše pohledy setkají, uhýbá očima. "MUDr. Ivo Baleár," přečte
nahlas štítek na dveřích.
"Jsi po tátovi?"
,Jménem určitě," pípnu zadrhle.
"A po kom jsi tak hezká?" usměje se jakoby plaše a opře se o dveře hned vedle mé hlavy,
čímž zrychlí můj tep do předmrtvičné agónie. "Po mamince?"
Slabě pokrčím rameny, nejsem s to ze sebe vymáčknout jedinou hlásku, natož snad slovo!
Filipovi se vytratí ze tváře úsměv, nezvykle zvážní a z blízka si koukáme do očí. Omdlím,
nevydržím napětí, určitě omdlím!
Než se k něčemu rozhoupá, pokud tedy vůbec myslel na totéž co já, opora za mými zády
zmizí, Oskar zavyje a já se řítím po zádech do nitra bytu, aniž stačím vykřiknout. Naštěstí mě
táta, neboť to byl on, kdo otevřel, zachytí. le z toho pěkná mela, Oskar se s nebývalým
zápalem vrhne po Filipově kozačce a zakousne se do ní, táta ho okřikuje, mamka volá, co se
děje, neudržím se, veškeré vzrušení je zažehnáno, a vybuchnu smíchy.
"Oskare! Fuj!" Pes si říct nedá, tím spíš, že Filip se ho snaží setřást třepáním nohy ve
vzduchu. Oskar má výdrž, drží se ho vší silou a jeho tělíčko bezvládně poletuje prostorem.
Taťka ho musí chytit za obojek a po chvilce domlouvání se pes rozloučí s Filipovou botou,
která mu zřejmě zachutnala.
130
"Nekousl vás?" vyzvídá taťka, zatímco brácha, ten debi-lek, vykukující za jeho zády, se hihňá
jak na estrádě.
"Ne, to je dobrý, botu neprokousl," odpoví Filip lehce šokované, nicméně se mu znovu vrací
nakažlivý úsměv.
"Nezničil vám botu? Propána, já nevím, co ho to popadlo," omlouvá temně vrčícího pejska
mamka. Oskar v tátově náruči koulí očima a připadá mi, že se zlomyslně usmívá.
"Jen poslintal," zubí se bráška povyražené.
"Bojovnej pejsek. Na svůj vzrůst...," uzná Filip s úsměvem. "Vážně, nic se nestalo. Plní
funkci strážce domu."
"A hlídá mou dceru," podotkne táta dvojsmyslně.
Rychle se vzchopím. "To je Filip Hošek, hokejista Jiskry, tohle moje mamka a taťka a brácha
Martin..."
Filip si s nimi potřese pravicí, nezdá se, že by ho nečekané setkání s téměř celou naší
rodinkou vyvedlo z míry. Martin vypoulí oči, taťka ho zve dál: "Nechcete zajít na kus řeči?
Mám rád hokej, Jiskře fandím..."
"Snad příště. Dneska je už pozdě, ještě se musím učit. Nehraj u jen hokej, dělám i vysokou a
dohromady je toho nad hlavu, nezlobte se," vymlouvá se. Znovu zmatek, tentokrát při loučení,
Filip řekne našim na shledanou, na vteřinku se naše zraky setkají, pousměje se a hlesne:
"Ahoj, Iveto."
Místo pozdravu zvednu ruku a prsty mu zamávám na pozdrav. Dá mi dost práce vpravit se do
reality! Mamka mi chce ohřát večeři, s díky odmítnu, nevešlo by se do mě jediné sousto,
brácha vyzvídá, jakou má Filip v mančaftu roli a já se nadšeně rozpovídám. Musím tomu
tupci rozšířit obzory, vysvětlit, že právě Hošek je ze všech nejlepší...
"Poslyš," pousměje se mamka, když se v agitaci nehodlám mírnit. "Nějak ti učaroval! Neříkej
mi, že jen přes hokej."
Zařadím zpátečku, zatvářím se nevinně: "A jak jinak?"
Mamka významně pokyvuje hlavou, mám nepříjemný pocit, že mi vidí do karet. "Při tom
horování nezapomeň na Jakuba."
"Neboj," prohlásím naoko ledabyle a raději zapadnu do koupelny. Pod sprchou si uvědomím s
narůstajícím zoufalstvím - za celé odpoledne jsem si na něho nevzpomněla! A co hůř, Filipa
jsem plná. Ten kluk mi zalezl pod kůži, usadil se v mém mozku a především v srdci a
všechno, co
131
tam bylo před ním, bez slitování vytlačuje. Usínám s jeho obrazem před očima a přeji si
jediné, co nejdřív se s ním setkat!
Některá přání se plní rychle. Středeční dopoledne prožiji ve škole jakoby ve snách, naštěstí
nejsem z ničeho tasená, jinak bych dopadla jako sedláci u Chlumce, a když v jednu deset nás
dav kluků a holek, co považují za hřích zůstat ve škole o vteřinku déle, než je nutné, vyplivne
před prosklené dveře ústavu, zaplesám blahem při pohledu na známou vysokou postavu
opírající se ležérně o kandelábr.
"Hele," všimne si ho Zuzka. "Máš šanci! Slyšíš, Iveto?"
Přejedu ji útrpným pohledem. Vím, že mám šanci, jinou, než myslíte, kačenky, teď vám všem
ukážu, budete mrkat na drát! Nečekám, až dorazí kluci z áčka, ba naopak, spěchám, abych
zmizela před nimi, nepotřebuji je za svědky, bohatě stačí Zuzka, Monča a Renata. Holky se ke
mně zvědavě připojí, společně sejdeme pět schodů a zamíříme jeho směrem. Srdce mi dunivě
buší, připadám si jako před maturitou, však tohle je taky zkouška dospělosti!
Filip mě zaregistruje, přešlápne z nohy na nohu a ruce vrazí hlouběji do kapes. Nervozita je
na něm přímo vidět, na tom suverénovi! Deset metrů mi připadá jako nekonečná vzdálenost,
celou dobu mu hledím do očí a on mně.
"Ahoj, Iveto," řekne mi nejistě a hryzne se do rtu.
Holky vedle udělají uznalé "hm", boduji, jenže to je málo, obrovsky málo! Od žaludku mi
stoupá nahoru strach...
"Ahoj, Filipe," pokusím se o neodolatelný úsměv. Vím, co je na něm jiné a cizí, dneska se
vůbec neusmívá!!! Lehce přikývne, k ničemu dalšímu se nemá - a my jsme už v jeho úrovni,
dokonce krok za ním, druhý, třetí...
"Filipe!" Zaslechnu od školy jásavý výkřik, otočím se a krve by se ve mně nedořezal při
pohledu na Markétu, řítící se k němu úprkem. Opět ve svých škrpálech, patrně je posléze v
popelnici objevila. Měla jsem je vyhodit, zničit... Ne, to by nepomohlo. Ačkoliv mi nejen
žaludek, ale i srdce svírá ledové chapadlo příšerného zklamání, jedno si musím přiznat:
prohrála jsem. Filip nečekal na mě, jak jsem se naivně domnívala, nýbrž na Markétu! Asi se
chce pozeptat, proč nemohla na zápas, někam ji pozvat a u domovních dveří se s ní vášnivě
líbat, je to přece jeho holka, já jen kámoška...
Stojím jako solný sloup. Markéta k němu právě dobíhá, Filip se nečekaně otáčí po mně,
výměna našich pohledů je krátká a pro mě příšerně bolavá, dusím se, nemohu dýchat, Markéta
se mu věší kolem krku a on se ode mne odvrací k ní!
Holky, ty mrchy jedovaté, se mi nepokrytě chechtají. Zamířím do Oázy a poručím si jednu
colu, abych se mohla vzpamatovat. Brzy dorazí Jakub, Roman, Vrabčák i Voh-nout, naše
partaje kompletní a všichni se baví na můj účet.
"Chystej prašule," zubí se Vohnout. "Už se těším, zase jednou se rozšoupneme."
"Nemáš je u sebe? Znáš přísloví, co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek," domlouvá mi
Vrabčák pobaveně.
"Vysyp kasičku, tohle jsi projela..."
Vím moc dobře, že jsem projela mnohem víc než pitomou tisícovku, kterou, ruku na srdce,
nemám, a nemám ani tušení, kde ji splaším. Před spolužáky a zvlášť spolužačkami nechci
ukázat zranitelné místo, kasám se: "Ještě mi zbejvají tři dny, blbouni. Dočkejte času, jo!"
"Co myslíš, že se za tři dny změní?" krčí rameny Zuza.
"Když jsi to nestihla za měsíc, nemáš šanci," soudí Monika. "A ta hadice se na něj lepí... Jestli
spolu chodili před tím nezávazně, tak teď to vypadá přímo na lásku."
"A naše šprtka kvete," Renata si div neodplivne.
"Stejně to byl blbej fór," zastává se mě Jakub solidárně.
"No hele," rozhodne Roman. "Iveta má tři dny. Když se do ty doby na nic nevzmůže,
vymyslíme Markétě jinej trest. V tomhle jsme pohořeli, holky holt nejsou takový hvězdy."
"Mluv v jednotným čísle, jo?" štětí se dotčeně Zuza a Monika s Renatou jí přizvukují, div se s
kluky nepoperou.
"Jste pitomí!" vybuchnu. "Dejte mi svátek! Všichni!"
"Iveto?! Co blbneš? Kam jdeš? Je to psina, ne?"
Nenechám se nalákat, vyběhnu z Oázy a rozběhnu se domů. Po Filipovi a Markétě není před
školou památky, kdo ví, kam spolu šli... Nejradši bych vraždila a svou lítost, zklamání a
bezmoc si vyleji na Jakubovi, který mě záhy dohoní.
"Nech mě bejt!" osopím se na něho, když mě chce vzít za paži. "No tak jsem prohrála, no!
Tisícovku přinesu, neboj!"
132
133
"Neblázni," konejší mě. "Iveto! Já jsem si přece přál, abys nevyhrála... Ty peníze dáme do
kupy, uvidíš."
Podívám se na něho. Jakub je hodnej kluk... Jenže!
"Víš co? Nevtírej se, nějak si poradím sama."
Zčervená, jako bych mu nafackovala. "Teda, Iveto," vydechne. Zastaví se, pevně rozhodnut
přestat nabízet pomoc někomu, kdo si to vůbec nezaslouží. "Jak chceš."
Přestože vím, že jsem odporná, odporná!, vzpurně trhnu rameny a bez pozdravu vznešeně
odcházím.
Doma ze mě maska spadne a já bulím, div nevyplavím byt. Mohu si to dovolit, Oskarovi moje
slzy nevadí, než se vrátí Kačenka z družiny, dojde mi vláha. Vše ztraceno. Dědo, ty ses nikdy
nevzdal, ale tohle jsem prošvihla.
Se Zuzanou mluvím to nejnutnější, s Jakubem a ostatními vůbec. Při obvyklé křídové válce
dostanu namočenou houbou rovnou do hlavy, mám toho akorát, vyletím jak čertík z krabičky:
"Víte, co jste? Puberťáci! Nechcete se konečně chovat jako dospělí lidi, sakra?!"
"Ty sis vzala ponaučení milé Vlčice k srdci, co? Dvojka z chování tě polepšila," smějí se mi ti
kreténi.
Skoda, že stále ještě nesmím na aerobik. Při cvičení bych určitě na své trápení zapomněla.
Takhle zamířím rovnou domů a snažím se přimět myšlenky k učení, což mě stojí nesmírné
vypětí všech sil a nutí mě hlavně vědomí, že v nejbližší době budu tažená z biologie. Martin
zvedá titěrnou činku střídavě levou a pravou rukou a tváří se, jako by v nadhozu překonal
světový rekord, alespoň tak u toho funí. Nemám sílu si ho dobírat, čímž ho zřejmě zklamu,
užuž si připravoval šípy trefných odpovědí.
"Teda, ségra," potvrdí můj odhad. "S tebou je zábava. Co je ti? Nejseš ty zamilovaná?"
"Trhni si protézou," odbydu ho nevzrušeně.
"Nech na hlavě," zubí se a u okna zkusmo předvede několik dřepů. "Sázel bych na toho
hokejistu."
"Mozek leží v ochranné kostěné schránce, lebce, a to v její mozkové části zvané
neurocranium...," drmolím si své.
"A co Kubíček? Ten dostal kopačky?"
,Je tvořen prodlouženou míchou, mostem, mozečkem, středním mozkem, mezimozkem a
koncovým mozkem..."
134
"Dostal kopačky nebo ne?"
"Ne, a neopruzuj! Koncový neboli velký mozek je tvořen dvěma polokoulemi, takzvanými
hemisférami, navzájem propojenými -"
"Jestli ne, pak ho jistě ráda pustíš dál," zubí se pobaveně, jelikož ví, že mě dostal, "zrovna
sem jde!"
"Propojenými svazky drah. Cože? Jakub jde?!" vylítnu, abych zjistila, zda si ze mě pouze
neutahuje. Bohužel má pravdu, pod oknem zahlédnu na okamžik známou hnědou bundu.
Bráška není takový skřet, patrně se mu zdrcené sestry zželí, řekne sám od sebe ve chvíli, kdy
se rozječí zvonek: , Budem dělat, že nejsme doma. Co mu mám pořád vykládat, ne?"
Vděčně se pousměji. "Díky. Žádný prachy ale nemám..."
Velkoryse mávne rukou, což ocením ještě víc. Jakub vydrží zvonit s přestávkami celých pět
minut. A to ještě nevím, že mě běží hledat do školky, o čemž mě mamka informuje po svém
příchodu z práce.
"Tys nebyla doma?" podivuje se. "Ani ty, Martine?"
Brácha na mě mrkne, čeká, co odpovím, aby mě nekom-promitoval. Nechce se mi lhát. "Byli
jsme doma."
"A proč jste mu neotevřeli? Ivetko, vy jste se pohádali?"
"Tak nějak," odpovím vyhýbavě. "Mami, prosím tě, nech mě, nemám náladu a musím se učit
bižolu..."
Protože biologie patří mezi mé oblíbené předměty a díky plánům ohledně budoucího povolání
se ji naučit chci, nové vědomosti pod tlakem strávím.
Taťka se vrátí ze služby v rozverné náladě, vysvětlí mi lehké nejasno v systému mozku a
motorické činnosti, chvilku laškuje s Martinem na téma velké svaly a krátký rozum, načež si
vzpomene a chce nám vyprávět zajímavé případy dnešního dne. Mám pocit, že mi ze všeho
pukne hlava.
"Táti, až jindy, jo?" hodím po něm psíma očima.
Vypadá překvapeně. "Tohle tě přece vždycky zajímalo."
"Nemám náladu, dokážeš to pochopit?"
"Pohádala se s Jakubem," napoví mu mamka čiperně.
"Tím to není," zamračím se. "Ty přece taky každej den nesršíš vtipem. Mám snad nárok
nebejt pořád veselá, ne?"
135
Táta se pobaveně usměje. "To jistě, Ivčo. Ale pamatuj si, mračení na kráse nepřidá a dělají se
z něho vrásky. Poslyš, jak tak na tebe koukám, kdybys mě přece jen nechala povídat,
dozvěděla by ses mnoho nového a určitě zajímavého."
Jeho poťouchlý úsměv mě mate. "Nezlob se, mě dneska nic nezajímá, ani tvoje případy.
Stačí?" Sklízím učení.
"Jak myslíš," baví se. "Mám ti totiž vyřídit pozdrav."
Odfrknu. "Od Jakuba, co? Kdes k němu přišel?"
"Kdepak od Jakuba," směje se. "Od naděje našeho hokeje."
Zpozorním. "Filipa?! Tys mluvil s Filipem? Kdy? A kde?!"
"No vidíš, říkal jsem ti, že by tě můj poslední případ zajímal," posmívá se mi. Čte v mé tváři
napětí, netrápí mě dlouho. "Dostal při tréninku pukem do obličeje, zavezli jsme ho do
Thomayerovy nemocnice, nic vážného, rozseklá tvář, dva tři stehy a je fit. Třeba se ti už s
jizvou nebude líbit..."
S námahou polknu, nevšímám si pobavených rodičů ani vysmátého bráchy. "Kdy se mu to
stalo?"
Pohlédne na náramkové hodinky. "Před dvaceti minutami."
Nevím, co mám dělat, jak se honem zachovat. Sešit biologie mi vypadne z ruky, ohnu se a
shodím učebnici, Martin hýká smíchy, takhle veselý večer dlouho nezažil.
"Já... já jdu pro Kačenku!" vyhrknu, mihnu se chodbou, popadnu bundu, vklouznu do bot a
zapínám se cestou.
"Pro Kačku je ještě brzy!" volá za mnou mamka. Táta je důvtipnější: "Ne abys na ni zase
zapomněla, rozumí??!"
Letím jako splašena, před domem vrazím do nějakého chodce, na půl pusy se omluvím,
obíhám tři bloky k velké křižovatce, další cestu si krátím nadběhnutím přes pěší zónu
Centrálního parku. Nevadí mi, že se stmívá, při mém sprintu závodní rychlostí by mě nejspíš
násilníci nedohonili.
Konečně spatřím osvětlený areál nemocnice, nechci se zdržovat kolem vrátnice a odpovídat
na dotěrné dotazy, zručně přelezu plot u vozového parku, seskočím do zahrady a fofrem
cválám k hlavní budově, kde je mimo jiné i nepřetržitá služba první pomoci. Nezmírním
tempo ani uvnitř, jako kulový blesk proletím vestibulem, dám se chodbou do-
136
pravá a celá zadýchaná, rozevlátá, uřícená a mokrá, vůbec jsem si nevšimla, že venku drobně
prší, vpadnu do čekárny.
Filip sedí sám samotinký na jedné z mnoha bílých židlí, hlavu opřenou o zeď a na levé tváři
se mu svítí fáč. Při vrznutí houpacích dveří se pootočí k příchozímu. Vidím, jak z otupělého
uvolněného posedu se celý vyšponoval, napřímil, mlčky na mě hledí a čeká, co bude.
Odhodím si promáčené vlasy z čela, jdu zvolna k němu a než se přiblížím, vstane. Z hluboká
oddechuji, oči ponořené v jeho kakaových (jak se mi kdy mohli líbit blonďáci?!).
Nepromluvím jediné slovo a on také ne. Zastavím se dvacet čísel před ním. Film, jehož jsme
jedinými a hlavními aktéry, je hluchoněmý. Nevím, jak dlouho se na sebe pouze díváme, čas
je veličina, která mě v tuhle chvíli absolutně nezajímá.
Pohneme se oba naráz. Beze slov. Filip mě obejme kolem ramen a maličko se skloní, já ho
chytím kolem krku a stoupnu si na špičky. Ucítím jeho suché a trošku rozpraskané rty na
svých, chvilku se jeden druhého sotva dotýkáme, zkoušíme, co na to ten druhý bude říkat,
pak, povzbuzeni a dokonale sehráni, se políbíme opravdově. Hluboce, hltavě, nenasytně. Při
líbání zásadně nezavírám oči, dopřávám si pohled na jeho dlouhé tmavé řasy a přivřená oční
víčka, která se chvějí vzrušením. Všimnu si, že má hladkou opálenou pleť, na bradě pichlavé
jednodenní strniště, obvaz začíná lehce prosakovat krví a tvář pod ním i kolem promod-rává.
Náš polibek je nekonečný a jemný a nádherný, cítím slabost v nohou i rukou, propadám se do
mimoprostoru, takhle božsky mě ještě nikdy nikdo nepolíbil!
Cvaknutí kliky dveří ordinace, kroky a hlasy nějakých lidí vnímáme z velikánské dálky,
teprve když sestra po několikáté zopakuje: "Pane Hošek, prosím! Pane Hošek, haló!?!",
odtrhneme se od sebe. Mladý tatínek, který právě vyšel z ordinace s dítětem se zavázanou
dlaní v náručí, se po nás dokonce otáčí, sestřičce hraje ve tváři pobavený smích.
Filip dojde náměsíčně k ordinaci, ve dveřích se po mně otočí, a kdyby ho sestra nestrčila
dovnitř, asi by zatuhnul. Na víc nečekám, proběhnu chodbou, přímo přes vrátnici
137
opustím nemocnici a poklusem zamířím k panu řídícímu Hrdličkovi, vysvobodit svou malou
ubohou sestru od nenáviděných houslí.
Nepadlo jediné slovo, na ničem jsme se nedomluvili, přesto nejsem smutná. Naopak!!! Někdy
jsou slova zbytečná. Řekla jsem mu tím dlouhatánským polibkem to hlavní: miluji tě!!!!!
i
138
INTERMEZZO
"Slečno Balcarová, slyšíte mě?"
Oční víčka mi připadají olověná, zdá se nemožné je otevřít, ztěžka vydechnu, otočím hlavu na
druhou stranu a spánek mi znovu ochotně otvírá svou teplou, tichou a příjemnou náruč úlevy
a zapomnění.
"Iveto, slyšíte mě? Už je po všem, proberte se!" Protivný ženský hlas mi nedopřeje plně
upadnout do bezvládí, nejprve se rozhodnu nereagovat, ať si ta osoba políbí šos, mně je lépe
takhle, ale když mě začne pleskat po tvářích, nevydržím.
"Slyším," dostanu ze sebe a abych jí udělala radost, škvírkou očí na ni pohlédnu. Nějaká
sestra, jejíž obličej se mi díky další vlně spánku rozplizává do barevné šmouhy. Doufám, že
teď už budu mít pokoj, ale kdeže!
"Pojedeme," oznámí mi jiný hlas, tentokrát mužský, a cítím, jak kdosi pod má záda i stehna
strká paže.
"Ziju?" zeptám se v tu chvíli bez valného zájmu, zřejmě se mi tahle otázka zafixovala do
podvědomí před operací.
"Jasně," zubí se pobaveně zřízenec. I přes mlhu stále účinkující narkózy usoudím, že to je
mladý kluk, vykonávající v nemocnici náhradní vojenskou službu. "Přestupujeme. Chytni se
mě kolem krku, Iveto."
Víceméně mechanicky jeho příkaz vyplním, ochablé ruce mu sice položím na ramena, ale
každopádně se nedržím. Není třeba, je silný dost, jemně mě přenese na připravený vozík.
Jakmile pod sebou ucítím lůžko, v tu ránu uvadnu.
139
II
Chvíle převozu ze sálu výtahem a chodbami se scvrkne do jediné vteřiny, znovu mě zvedá a
ukládá, tentokrát na postel. Roztřese mne zimnice, slyším drkotat vlastní zuby, někdo z
budoucích spolupacienteíc na pokoji říká, podívejte, jaká je jí zima, chudince. Nenamáhám se
podívat, nemám tolik sil. Vděčně zamžourám na kluka, co mě starostlivě zahaluje do dvou
pokrývek.
Sestřička mi strká paži do rukávku, aby změřila tep, a do pípání přístroje slyším tátu: "Ivetko,
dobře to dopadlo."
"Ty jsi tady," vydechnu oznamovacím tónem.
.Jistě," hladí mě po tváři. "Vyspi se z toho, přijdu večer, brzy budeš v pořádku, všechno je
dobré."
"Všechno...?" pokusím se zapříst hovor, leč malátnost, která se mne znovu zmocňuje, se nedá
zvládnout.
"Za pár dní spolu půjdem na rande," slibuje ten kluk.
"Všechno," ujistí mě táta, počechrá mě ve vlasech, prý všechno, napadne mě, chci říct, táti,
taková blbost, jak by mohlo být všechno v pořádku, ale už to nestihnu. Postel se pode mnou
nádherně houpá, spánek přichází ve vlnách, cítím, jak nastupuji do lodičky a ke mně si
přisedá sen.
L
9. KAPITOLA
"K tabuli půjde...," protahuje určitě úmyslně napjatou chvíli Vlčice, "Bosákova a Balcarová.
Prosím."
"Dopr," zaševelí Zuzka otráveně, nadechne se, uchopí sešit a společně vyrazíme ke katedře. Z
jejího vyprávění o přestávce si moc nepamatuji, v nesouvislém toku šlo skrz mě, v mysli mi
utkvěl pouze fakt, že včera randila s Tomášem, takže si o výši jejích vědomostí nedělám iluze.
,3osáková, pohovořte o základní anatomii mozku," pobídne ji třídní a ještě než dopoví,
Markéta má paži vysoko nahoře.
Zuzka zvedne oči v sloup, chvíli cosi blekotá o tom, že mozek je náš nejdůležitější orgán a
jeho anatomie je složitá, avšak není schopná nic bližšího vysvětlit. Markéta nedočkavě
nadsedá, jistě se těší, chce se předvést.
"Jak je těžký, kolik obsahuje neuronů," pobízí ji víceméně otráveně Vlčice, patrně láme hůl.
140
"Těžkej je... dost," vyřeší Zuza vtipně první otázku, čemuž se třída ochotně zasměje. "A
neuronů obsahuje... něco kolem pár tisíc." Zesílený smích spolužáků a Markétino třepáni
pravičkou ji zarazí, dovtípí se, že musela říct blbost, takže se opraví: "Pár desítek tisíc."
"Možná ten váš, Bosákova," vzdychne třídní. "Co vy?" otočí pozornost i na mě, spíš aby se
neřeklo. Kostlivec Pepa se na nás pomstychtivě zubí pokleslou dolní čelistí, mrzák.
"Mozek muže má v průměru hmotnost 1470 gramů, mozek ženy 1280 gramů a obsahuje asi
30 miliard nervových buněk, neuronů. Z toho na kůru předního mozku připadá asi 16
miliard."
Vlčice překvapeně zamžiká, dokonce i Markétina paže jde na chvilku dolů. "Správně," uzná.
"Bosákova, kolik má každá hemisféra laloků a co který řídí."
Zuzka o něčem takovém, jako jsou hemisféry, viditelně slyší prvně v životě, rozhodne se
vystřelit naslepo: "Dva."
Trocha smíchu z lavic těch informovanějších, Markéta už zase nadskakuje na židličce, přímo
hoří touhou poučit nás. Vlčice se zachová spravedlivě, kývne na mne.
"Každá hemisféra má čtyři hlavní laloky. Týlní lalok přijímá a vyhodnocuje zrakové vjemy,
boční spánkové laloky mají vztah ke sluchu, frontální laloky řídí naše vědomé pohyby včetně
pohybu jazyka a temenní laloky obsahují smyslová centra, hlavně hmatová, rovněž odpovídají
za kontrolu a řízení volních pohybů."
Moje odpověď je natolik vyčerpávající, že mi bez dalších řečí zapíše jedničku a Markéta
zklamaně stáhne ruku, nemá co dodat. Zuzce je známka také jasná, tváří se však dotčeně.
"Aspoň někdo konečně dostal rozum," prohodí Vlčice nabádavě a já ji za to přímo nenávidím.
Třída se na mě šklebí, Zuzka je dokonce uražená. Kašlu na ni, sednu si a propiskou si dělám
poznámky z nové látky o paměti a psychice. Celé dopoledne je vůbec divné, něco visí ve
vzduchu.
"Je čtvrtýho," připomene mi na chodbě Vohnout. "Abys nezapomněla přijít do Oázy."
"No jo," odmávnu ho nevzrušeně, povznesena nad obyčejný březnový den. Ostatně, v Oáze se
scházíme v týdnu občas, zato každý pátek naprosto pravidelně. Nespěchám, zbytečně dlouho
okolkuji v šatně a na Renatino vyzvídání,
141
proč nemluvím s Jakubem, nereaguji. Koutkem oka pozoruji Markétu. Na rozdíl ode mne má
boty nazuty ráz na ráz, přehodí přes sebe bundu a chvátá k východu. Kopnu pantofle pod
lavičku a v uctivé vzdálenosti letím za ní. Neutekla daleko, stojí na schodech před školou a
nevěřícně se rozhlíží po pošmourné ulici. Krom několika zaparkovaných aut, babky věnčící
obrovskou dogu a samozřejmě davu hrnoucího se z našeho ústavu, tu nikdo není. Žádný kluk,
čekající na svou dívku...
"Ulítly ti včely?" dloubne do mě užasle Monika. "Co tu stojíš jak svatej na mostě? Jdem do
Oázy, je čtvrtýho."
Přistihnu na své tváři trochu zlomyslný a hodně spokojený úsměv, tím spíš, že Markéta
vypadá přešlá mrazem. Nadhodí si batoh na rameni a se stálým rozhlížením zamíří k domovu.
V Oáze se sejdeme kompletní i s kluky z áčka, Jakub zabere místo vedle mne a protože spolu
stále nemluvíme, nesměle po mně pokukuje. Čtu v něm jako v otevřené knize, rád by se se
mnou usmířil, jen neví, kudy do toho, na řadě jsem já!
Vrabčák si poposadí brýle lennonky na nose, zaloví ve své diplomatce, vytáhne povědomý
úpis, uhladí pomačkané rohy na svém koleni a široce se na mě zazubí: "Iveto, čas vypršel."
Ťukne mě, proč mi nadhazovali dnešní datum! Holky se vesele kření, Zuzka si na mě zřejmě
hodlá zchladit žáhu za kouli z biologie, vypadá pěkně nepřejícně, potvora! Vohnout dokonce
volá na Jitku, chce objednat něco dražšího.
"No počkej!" krotím ho. "Trochu předčasně, ne?"
"Předčasně?" nechápe. "Tady to máš černý na bílým, mě- | las lhůtu do čtvrtýho března."
"Já vím," převezu ho. "A kdo říká, že jsem prohrála?"
Konečně jim sklapne, podezíravě si mě měň', Vohnout prozíravě objedná každému pouze
colu, kdyby něco na mých slovech bylo. "Chceš tím říct, žes vyhrála?"
"O tom nedejchej," honím si triko a Zuzčin pronikavý pohled je mi odměnou. Ještě mi moc
nevěří, ale už pochybuje... Jakubovým očím se úmyslně vyhýbám, v jeho blízkosti se necítím
dvakrát příjemně.
"To by mohl říct každej," prskne Monika.
"Jasně," přidá se Roman. "Cituji: Do měsíce a do dne
mě Markétin kluk políbí, čímž získám jeden tisíc korun českých. V případě neúspěchu ve
stejný den jmenovanou částku vyplatím svým kamarádům. Tento úpis se vztahuje jen a pouze
na jediný polibek, při němž mě Roman vyfotí, další aktivity se zakazují. Datum třetího
druhý."
"Správně," ožije Vohnout, jež se nerad loučil s vidinou tisícikoruny. "Jestli nechceš zaplatit,
musí tě políbit ještě jednou, aby vás mohl Roman vyfotit. Pochop, bez důkazů?"
Vyfotit?! Na to jsem úplně zapomněla! Obejde mě mráz při představě, že by nás měl při líbání
někdo vidět, natož fotit! Vždyť to je naše... soukromí, tajemství!!!
Vrabčák ke mně úpis přistrčí, přelétnu očima po vlastních řádcích: Kvůli Markétě jako
pomstu ho dostanu děj se co děj! Iveta Balcarová. Panebože, jsem v pěkném svrabu!
"Víte co?" navrhnu trošku přiškrceně. "Tak to celý stor-nujem. Byl to blbej fór. Nemusíte mi
dávat výhru a já zas nemusím přinést důkazy ani platit prohru."
"No počkej, to nejde!" brání se Vrabčák s Vohnoutem, holky se k nim přidávají. Zuzka si
rýpne: "Pročpak nechceš celou akci dotáhnout do konce, Ivetko?"
Záměrně ji přeslechnu, chudák Jakub se zatím také ne-vzmohl na slovo, nevěřícně a šokované
nás poslouchá.
"Tys zapomněla na jednu maličkost," upozorní mě Roman. "Ta tisícovka je bokovka, aby to
celý bylo zajímavější. Pokud si vzpomínáš, tady jde o pomstu Markétě. K čemu by bylo,
kdybys od něj dostala pusu, jo, a ona se to nedo-mákla?"
Na tohle jaksi nemám co namítnout.
"Máš s ním někdy rande?" vyzvídá Vrabčák. "Roman půjde tajně s vámi a v kritický chvíli
vás tajně vyfotí."
Málem se celá osypu! Nejsem v tlaku jenom já, také Jakub sotva dýchá napětím. "Nemám s
ním žádný rande," hlesnu.
Monča vyprskne smíchy, Jakubovi se viditelně uleví.
"Tady se píše jasně - jedna jediná akce, ostatní aktivity se zakazují," připomenu jim. "O dvou
pusách nebyla řeč!"
"Když sis k ní nepřizvala fotografa rovnou, musej bejt dvě," rozhodnou nekompromisně.
.Jestliže tě políbil jednou, nevidím důvod, proč by to nemohl udělat znovu. Byl by blbej a sám
proti sobě, viď, Kubo, haha?"
Jakubovi do smíchu rozhodně není, ačkoliv jsme spolu
142
143

na válečné noze, celá akce se mu příčí jako rybí kost v krku.

"Je to vážně pitoměj fór," přispěchá mi na obranu.
"Smlouva je smlouva," prohlásí Vohnout kategoricky. "Koukej se s ním co nejdřív domluvit,
Roman vás vyfotí. Dostaneš tisícovku a Markétka fotku, ze který jí přejde zrak."
Nejraději bych si nafackovala, proč jsem se vůbec chlubila?! V blánové naději, že jim tím
ucpu ústa a nebudu muset zaplatit? A vůbec, jak jsem se mohla nechat zlákat pro takovou
špínu? Fór, jo?! Jakub má pravdu, pěkně blbej fóreček!!!
"Vykašleme se na to," snažím seje přivést na víru pravou. Marně, jsou zabednění, stále v tom
vidí báječný vtip!
"Poslouchej," namíří na mě Zuzka ukazovák. "Ty se mi nějak nelíbíš. Začínáš otáčet, žrát
školu, za chvíli s tebou nebude řeč. Nakonec si přesedneš dopředu k Markétce!"
"Jste pitomí!" rozčilím se, hodím na stůl kovovou dese-tikačku za nedotčenou colu a sbírám
se k odchodu.
"Ona vlastně dostává rozum," cituje slova drahé Vlčice Renata a všichni se popadají za
břicha. Kreténi!
"Prostě mi to přijde nedospělý a ubohý... Musím domů."
Nezdržují mne, pouze za mnou volají, abych se s ním koukala sejít co nejdříve. Nálada bavit
se s Jakubem mi chybí, schovám se do obchodu s potravinami, jelikož je mi jasné, že za mnou
poletí. No jistě, nesekla jsem se, trpělivě čekám, až proběhne kolem, pak se vrátím na
zastávku MHD a raději čekám na autobus. Dovedu si v živých barvách představit, na co by se
mě asi ptal! A já bych mu to vysvětlit a rozmluvit neuměla. A ani nechtěla...
Březen je první jarní měsíc a zatím dělá svému jménu čest. Na dědově zahrádce se bělají
něžnými kvítky sněženky a bledulky, na slunném místě u zdi, kam se soustředí svit paprsků a
tudíž je tam největší teplo, objevím dokonce petrklíč. Kačenka má tisíc chutí natrhat si jarní
poezii do vázičky, musím vynaložit hodně úsilí, abych ji od jejího záměru odradila. Dá si říct
teprve poté, co vyhledám v dědově knihovničce půvabnou útlou dětskou knížku Maminka
Země, ohmatanou a notně opotřebenou, jak jsem si ji v dětství častokrát četla, a večer u krbu
ji Kačce celou přečtu.
"Takže ty kytičky jsou jako lidi?" dovtípí se. "Země je jejich maminka? A oni se mají rádi
jako my?"
"Jasně," položím si nohy na římsu krbu a hledím do řeřavých uhlíků. "Kytičková holka má
ráda kytičkovýho kluka, myslí na něj, její po něm smutno, čeká, jestli se objeví.."
"Byla by smutná, kdyby nepřišel, vid*?" přemýšlí nahlas.
"To si piš! Ale ona doufá, že přijde. Možná potřebuje pár dní na rozmyšlenou, aby si všechno
srovnal v hlavě."
"Tak já ho teda trhat nebudu, aby mohl přijít," rozhodne se. "Pak se vezmou a narodí se jim
miminko a všichni spolu budou žít šťastně dokud neumřou." Uzme mi knížku z náruče a jde
si na kuchyňský stůl malovat kytičkovou princeznu, prince i jejich budoucí miminko, zcela
zaujata novou hrou.
Kdyby to bylo takhle jednoduché, Kačenko...! Co ty víš o trápení a starostech s láskou.
Přeháním. Vždyť se netrápím! Teď zrovna ne. Prostě čekám, jak se to vyvrbí. V podstatě jsem
šťastná, nedovedu si představit, že by hodil silný zážitek v čekárně první pomoci za hlavu!
Přitulím se blíž k tátovi, opřu se o jeho široké rameno, jsem ráda, když mě k sobě přitiskne a
mlčky poslouchám dědovo nadšené horování pro plánovaný chov vietnamských prasátek, co
nepotřebují tolik péče jako prasata normální a chutné masíčko jim naroste ze zeleného
krmení.
A kdyby náš polibek hodil za hlavu, nemám čeho litovat.
Ví, jak se jmenuji i kde bydlím. Je otázkou času, kdy mě vyhledá. Pokud bude chtít!
"Není ti zima, Ivetko?" stará se táta. Topení v krbu je sice romantické, má však jednu velkou
nevýhodu. Zepředu se člověk potí a zezadu mrzne.
"Ne, je mi fajn, táti." Ať už to dopadne jakkoliv, tohle mi zůstane. Navždy.
V blátě na dvorku ťapkají vycházkovým krokem slepice, pokvokávají a snaží se dostat k
tátovi, jež u malé šibeničky v přístěnku stahuje králíka, aby urvaly něco z krvavého odpadu.
Táta je vytrvale vyhání a psi musí být zavření v ohrádce, především náš Oskar, co se může
zjančit při pohledu na tříbarevnou kočku, vyzývavě si leštící kožíšek přesně uprostřed dvorka.
Kačenka se tváří nadmíru důležitě, smí občas podržet chirurgické nástroje, jak říká ostrému
noži stahováku. Králíků je mi líto, raději jdu pomáhat mamce s přípravou oběda. Vyfasuji
škrabku a brambory, posadím se ke kbelíku a pustím se do práce. Jeden brambor má tvar
srdíčka,
144
145
l
r
málem pravidelného, druhý zase připomíná lidský obličej, jamky po klíčcích jsou oči, hrbolek
nos a ta prohlubeň tuhle vypadá přesně jako pusa v úsměvu, takovém tom roztomilém,
šišatém, vzrušujícím...
"Ivčo, nespíš?" probere mě ze zadumání mamka. "Co je s tebou? Nač pořád myslí?, prosím
tě? Děje se něco?"
Plaše po ní mrknu, ne, nic neví, zatím jen hádá. Smutně se pousměji a oloupaný brambor
hodím z výšky do hrnce, až voda vystříkne. "Bohužel se nic neděje, mami."
"Bohužel?" chytí mě s úsměvem za slovo. "Mělo by se dít?"
"Když se nic neděje je nuda, ne?" odvětím vyhýbavě.
"Jde o to dít a dít," řekne důrazně. "Poslyš, ty brambory mají být k obědu, ne k večeři."
Vzdychnu a maličko zvýším tempo, králičí závitky nadějně voní z trouby a slibují báječné
pošušňání.
"Iveto!" zaslechnu zvenčí tátův hlas, hned po něm mé jméno zpěvá ve opakuje Kačenka a
dokonce i Martin. Ani si neotřu ruce, se škrabkou zamířím do chodby a na zápraží zůstanu
stát jako přikovaná.
"Máš návštěvu," oznámí mi táta veskrze zbytečně. Nejsem slepá, abych neviděla před vraty
zaparkovaný šedý vůz a vedle trochu nesměle přešlapujícího - Filipa!!!
"Ahoj," překřičí psí koncert, Oskar běsní, snaží se při své důstojné výšce jezevčíka přeskočit
ohrádku, na níž jsou krátcí i dědovi lovečtí psi, a jde mi podat ruku.
"Ahoj," vydechnu ještě v šoku. Přehodím si škrabku do levičky, samozřejmě následuje trapas,
protože ho ušpiním. "Ježíš... jsem nemožná! Pojď se dovnitř opláchnout!" Jako obyčejně je
dobře oblečený, nažehlený a voňavý, dojem úspěšného mladého muže kazí jedině malá
náplast zakrývající jizvičku na levé tváři. Ve svém chalupářském ohozu jsem úplná cuchta!
"Nic se nestalo," usměje se, ale to už ho pobízí i táta, kdežto děda se snaží uklidnit psy. Dá si
říct a doprovodí mě do kuchyně, kde se přátelsky pozdraví s mamkou. Obdivuji ho, nevypadá
nijak zaskočeně v přesile v podstatě docela cizích lidí, navíc rodičů holky, za níž přijel. A tou
holkou jsem já!!! Na jeho místě bych asi v rozpacích utonula.
"Dáte si s námi oběd," praví mamka nesmlouvavým tó-
nem, tudíž mu nezbyde než souhlasit. Cítím se nesmírně trapně ve starých džínách, vytahané
mikině a nenalíčená, tím spíš, že si Filip sice povídá s mamkou o kráse zdejší přírody a
posléze s tátou a dědou o hokeji, ale každou chvíli zabloudí očima ke mně a vždycky se slabě
usměje. Krom toho ahoj a nic se nestalo si nestihneme říct nic jiného! Naši nás nenechají,
obzvlášť děda a Martin jsou hostem unesení, děda vzpomíná na dobu svého mládí, kdy na
rybníčku hrávali hokej na podomácku dělaných bruslích, a u brášky stoupne v ceně hned poté,
co se zmíní, že k udržení kondičky pravidelně navštěvuje posilovnu. Kačenka se nejprve
stydí, posléze se osmělí, přinese si stoličku přímo před Filipa a div mu nevleze do pusy, jak
soustředěně ho pozoruje!
"Mami, ta holka je nemožná!" šeptám u sporáku rozčileně. "A Martin taky! Ať mu dají pokoj,
co si o nás pomyslí! Děda s těmi svými zážitky a táta taky!"
Podívá se na mě s mateřským pochopením. "Kdyby se nic nedělo, byla by nuda, ne?"
zopakuje mou nedávnou větu. Prudce se nadechnu, mamce se mě ustrne a zavolá, Kačko,
pojď mi pomoc prostřít, čímž atakovaného hosta zbaví alespoň jednoho otrapy. Využiji jeho
plné zaměstnanosti a vytratím se do ložnice, abych orvané džínsy vyměnila za trochu
slušnější.
Při jídle sedíme přesně naproti sobě a já se málem nemohu strefit vidličkou do úst,
hypnotizována tak dokonale, div si nevypíchnu oko. Filip, přestože tvrdí, že je oběd
vynikající, polyká s viditelnou námahou. Víc než do talíře hledí na mne, chvílemi oba shodně
zapomínáme jíst a nebýt občasného Martinova pobaveného hýknutí, kterým nás vždycky vrátí
zpátky do reality, asi bychom na králičí závitky zapomněli.
Nevím, jestli umí číst v očích. Miluji té...
"Dáš si limonádu, nebo pivo?" optá se ho děda familiárně.
"Prosím?" odtrhne se zaskočeně.
"Pivo, nebo limču?" tlemí se Martin idiotsky.
"Limonádu, jsem tu autem."
Chci mu být nápomocná, sáhnu po láhvi ve chvíli, kdy po ní natáhne ruku i on. Naše prsty se
nad stolem setkají a připadá mi, že jsem dostala elektrickou ránu. Nespěchá, aby mou ruku
pustil, o vteřinku déle než je nutné podrží
146 147
l
své prsty na mých. A jeho oči také něco říkají, jen jim rozumět, rozumět! Proč nemám ten
dar?! Co mi signalizují???
"Nalej mi taky, lví," požádá mě Kačenka. Omluvně se na Filipa usměji, stáhne svou ruku a
znovu uchopí příbor. Rozlévám limonády všem krom dědy, jež si dá své oblíbené nedělní
černé pivíčko, z něhož Kačenka labužnicky olizuje pěnu. Podle mamčiných i tátových
úsměvů poznám, že jim naše hra očí neušla, a prudce zčervenám.
Jsem jako na trní, rychle pomohu sklidit ze stolu, přičemž mi nejprve upadne Filipův příbor
zpátky na talíř, jen zařinčí, a odtud sklouzne až na podlahu. Skloníme se pro něho pod stůl
oba ve stejnou chvíli, takže do sebe drcneme hlavami, až zaduní. Chytíme se sehraně za čela,
před očima roj hvězdiček. Společnost u stolu je mrtvá smíchy, bráška vyloženě omdlévá,
debilek. Když se mi vysmekne z ruky i talíř a taktak se nerozbije, mamka ztratí nervy. "Raději
toho nech, nebo nebude mít děda z čeho jíst."
Jelikož dědečkovi patrně ušlo, za kým návštěva přijela a hodlá si ji znovu zabrat pro sebe,
rozhodnu se vzít otěže situace do svých rukou: "My se půjdeme projít. Ukážu mu tvůj revír,
dědo."
"Já půjdu s vámi, můžeme rovnou naplnit krmelce," nabídne se Martin a přičinlivě se hrne od
stolu.
"A já taky!" hlásí se Kačenka snaživě.
Hodím po mamce zoufalé oči, v tomhle mě přece nenechá!
"Iveta to zvládne sama," přispěje mi podle očekávání. "A Martin je dneska na řadě s utíráním
nádobí." . Filip znovu poděkuje za vynikající oběd, vsadila bych se, že vůbec neví, co jedl!,
a prozíravě se rukoudáním loučí s mými rodiči i dědou.
Natáhnu si na mikinu jarní bundu přes hlavu, vklouznu do polovysokých kožených holinek a
opravdu se mi uleví, když za námi zavřu dveře verandy.
"Oskare!" okřiknu psa, jež pomalu ztrácí hlasivky divým vytím. "Je jak navedenej. Necháš
toho!"
"Nelíbím se mu," směje se Filip a jen se k psí ohrádce přiblíží, Oskar zacvaká tesáky jako
opravdový vlkodlak.
"Z toho by jeden ohluchl!" chytám se za hlavu, protože k Oskarovi se přidává i Brok s Astou.
"Radši vypadneme ven." Zaváhám. Jestli se chceš projít..?"
Hnědýma očima přelétne úsměv. "Chci, Iveto."
Zatajím dech: "Co - chceš?"
Hryzne se do rtu. "Nachytalas mě na švestkách!"
"Tak řekni."
Zavrtí hlavou. "Ani náhodou. Tys mi taky svoje tajemství a přání neprozradila. Třeba až...
někdy."
Odpověděl sice vyhýbavě, leč pěkně, uznávám. Nevím honem, jak na tohle navázat, kráčíme
vedle sebe po bahnité polní cestě směrem k lesu mlčky.
"Naši jsou někdy nemožní," prohodím omluvně. "A děda teprve. Celý dny je tu sám, zbožňuje
návštěvy, víš."
"Ne, byl skvělej," zastane se ho. "Vaši taky, ta malá i bráška, fajn kluk. Jste správná rodina,
taková... družná, co drží pohromadě. Docela vám závidím."
Podívám se po něm tázavě.
"S našima se takhle sejdeme u stolu snad jen na Stědrej večer. Vážně. Oba podnikají, nemají
čas... a nikdy neměli. Anebo si ho prostě neuměli nebo nechtěli udělat. S Adamem, bráchou,
jsme oba od malá zvyklí najíst se, když máme hlad, prostě si něco vzít v ledničce, strčit do
mikrovlnky a ohřát, každej jí, když přijde, něco na stojáka zhltne a zase běží. Abychom se
takhle sešli a povídali si jako vy se nestane. Poslední dobou se míjím i s bráchou. Jsem na
vysoký, Adam na střední, spoustu času mi spolkne hokej, jemu karate. Chodí s nějakou
holkou... nebo možná chodil, ani nevím, jestli pořád. Vidí?, za chvilku se nebudeme znát."
"To je blbý," uznám zamyšleně. Filip není jen fešák, co bezvadně válí hokej!
S úsměvem se oklepe: "Ale s tím nic nenadělám. Nakonec, teď už mě to tolik neštve, žiju si
svůj život a ten budoucí si zařídím jinak. Dokud jsem byl malej, bylo to fakt blbý."
Rozhodnu se změnit téma, tohle mu moc příjemné být nemůže. "A jak jsi mě tady našel?"
Rozesměje se. "Neuvěříš! Nesnáším starý drbny, vedle nás jedna taková žije a je prototypem
všech. Co se na nás nažalovala, ví o každým šustnutí v ulici... No ale vidíš, změnil jsem
názor, ještě, že tyhle jezinky existujou. Ve vašem domě bydlí taky taková babka vševědka a ta
mě sem navigovala."
"Babka Mráčková," dovtípím se. "Dobrá duše."
148 149
"Nejspíš každá ulice má takovou babku Mráčkovou," směje se. "Ta naše nebyla dobrá, spíš
užalovaná. Tyhle dlužím dík. Doufal jsem, že se třeba ukážeš v sobotu na zápase, ale pak mi
došlo, že... No prostě mi to došlo a bašta."
V lese je o poznání chladněji než na prosluněné cestě, svěží vůně však tenhle nedostatek
vyváží. I na Filipa prostředí zapůsobí: "Páni, kdy jsem si naposledy vyšel do lesa? Počítám, že
o loňských letních prázdninách, byli jsme s klu-kama na čundru. Tady je vážně kouzelně..."
"Však jsi právě v pohádkovém lese," pousměji se. "Celej dědův revír máme rozdělenej podle
určitého klíče. Například tenhle les je pohádkovej. Nevěříš? Bydlí tu hejkal a jednou jsme
támhle na paloučku viděli tancovat víly, zeptej se Kačenky, potvrdí ti to. Za tím obrovským
pařezem u cesty, mimochodem bludným, začíná potůčkovej les. Táhne se až dolů k oboře a
když ho chceš celej projít, musíš překročit šest potůčků. Za loukou vlevo je zase les
brabencovej, jak říká Kačenka. Skutečná anomálie, napočítáš v něm celkem osm velkých
kupek mravenišť..." Všimnu si jeho upřeného pohledu, proboha, co si asi v duchu říká?!
Vybuchnu smíchy: "Jsem praštěná, vid?!"
"Povídej, mně se to líbí," prohodí zamyšleně.
Povyskočím a setřepnu na něho mokrou sprchu z mohutné větve, až vyjekne. Lesk v jeho
očích volá po krvi, na víc nečekám, hbitě se mu vysmeknu a běžím slalom mezi vzrostlými
kmeny smrků a borovic. Filip samozřejmě za mnou, pokřikuje něco v tom smyslu, abych se
těšila. Však se těším, Filípku, těším! Schválně se nechám chytit, zády se zapřu o sosnu a
vyčkávavě se mu podívám do očí. Opře se oběma dlaněmi vedle mé hlavy, má mě v pasti.
Nemusí se bát, nechci utíkat!
"Nejsi praštěná," ujistí mě vážně, bez úsměvu. "A jestli, tak krásně praštěná..."
Vím, že mě chce políbit. Maličko zakloním hlavu, naše rty se setkají. Prohrábnu se mu v
krátkém ježourovi, opilá nádherou skutečnosti, prostoupí mě pocit nezměrného štěstí, jsem ho
plná, cítím ho v každičkém atomu, ovládl mou mysl, tam kde byl rozum je cit, tohle už
nejsem jenom já, Iveta Balcarová, je ve mně kus kluka, jenž mi byl nedávno cizí!
150
l
Polibek je nekonečný, ustaneme oba naráz jen proto, aby-^ chom se mohli trošku vydýchat, z
těsné blízkosti si hledín do očí, a zase se shodně ponoříme do měkkých a houpavýct vln
polibku. Hladí mě ve vlasech, jemně mne mé tváře i líbá převážně francouzsky, hluboce a
vzrušivě a proti Jaku-1 bovi dospěle... Filip je muž!
Pak mne k sobě pevně přimkne, zabořím svou tvář do jeho polorozepnuté bundy, opře si
hlavu o mou a setrváme v nehybném sousoší pěkných pár minut. Cítím, jak se zvolna
uklidňuji, tep získává normální hodnoty a srdce přestane mít chuť prodrat se z hradního koše
ven.
"Právě jsem ti prozradil svoje přání," přizná tiše.
Vděčně se usměji. "Myslela jsem si to."
"Řekni, to tvoje... tenkrát v Galaxii, bylo stejný?"
Sotva znatelné kývnutí mu udělá radost, dokonce se odváže mnohem víc, než bych doufala v
nejdivočejším snu!
"Mám tě rád, Iveto. Úplně a na doraz a k zbláznění! To je ale zoufalý, chápeš? Vrcholí
hokejová sezóna, jde mi o děsně moc, brzy mi bude dvacet a nechci jen přestoupit k mužům,
mám šanci dostat se do reprezentace, kdybych mohl jet v září na turnaj čtyř, pak bych měl
otevřený vrátka... K tomu škola a... A přitom pořád myslím na tebe, od čtvrtka jsem nespal!
Copak si můžu dovolit přepych zamilovat se?"
Zvednu hlavu, abych mu viděla do očí. "Já myslím, že jo. Jsme na to dva."
Prudce mě políbí. "Tak teď jsi mě uklidnila," usměje se poté. "Ne, vážně. Jestli chceš risknout
chodit s klukem, co žije ve věčný honičce a nemá vůbec tolik času, kolik by si ho přál mít,
budu moc rád. Vynasnažím se ty moje povinnosti a zájmy skloubit tak, abych to, na čem mi
momentálně strašlivě záleží, a to jsi ty, Iveto, nezanedbával."
Jeho jednání se mi líbí. "Uvědomuji si, že jsem se zabouchla do hokejisty a ne do normálního
kluka."
"Jsi fajn," libuje si. "Máš pravdu, asi nejsem normální. Necháme tomu volnej průběh. A ještě
něco..." Zvážní.
"Markéta," pomůžu mu z toho ven.
Pohlédne na mě s obdivem, kývne. "Chodil jsem s ní spíš kamarádsky, sem tam jsme měli
spicha, většinou na tréninku, líbila se mi a bylo to s ní docela prima, takový pohodový,
chápeš. Spal jsem jako dudek! A teď se objevíš ty a všechno
152
je jinak, nejím a nespím a jsem úplně vygumovanej... Nevím, jak jí vysvětlím..."
"Měl jsi s ní něco?" zeptám se přiškrceně.
Zavrtí rozhodně hlavou. "Pokud nepočítám pár pus, nic. Nikdy jsem jí nelhal, nesliboval ani
neřekl, že ji mám rád. To jsou děsně vážná slova, nemohl bych je pustit z pusy naplano, aby
se něco řeklo! Přesto si připadám jako sketa, dnes jsem měl bejt podle úmluvy s ní... Ublížím
jí, ona je taková křehká, jemná, dobrá. Musel jsem ti o ní říct, rozumíš, ty a já je docela jiná
historie a musíme začít s čistým štítem."
Na okamžik jsem v pokušení svěřit se mu také.
"Taková živelná historie, co?" zasměje se.
Příhodná chvíle nalít čistého vína mine. A vůbec, kdo ví, jak by se tvářil, ještě by o mně
ztratil dobré mínění!
Je mi s ním dobře, strašně dobře a pevně věřím, že to tak zůstane napořád.
"Tak co, kdy?" huláká na mě přes pletivo šatny Vohnout.
Vím, nač se ptá, o velké přestávce mi ukazoval Roman svůj kvalitní fotoaparát s objektivem,
málem jsem se sesypala.
"Nikdy," zavrčím podrážděně. Tohle už není hra! "Kecala jsem, jen co dám do kupy
tisícovku, přinesu ji."
Místo aby se radovali, měří si mě pěkně podezíravě, Zuzka dokonce s poťouchlým úsměvem.
Odmítnu jít s nimi do Oázy, to tak, ještě bych se mohla prozradit, vymluvím se na mamku.
"Ty ses poslední dobou pilná jako malá včelička," rýpne si Renata. "Dobře se učíš, pomáháš
mamince, nonono..."
"Nezamilovala ses?" strefí se kretén Vohnout do černého.
"Ses vtipnej," setřu ho, ale do všedního tónu se musím pracně nutit. "Se mějte, čau."
"Půjdeš vůbec na aerobik?" volá za mnou Zuzana.
"Proč bych nešla? Když můžu cvičit ve škole!"
"Abys neměla v plánu třeba něco jinýho," podotkne jedovatě, čímž mě vytočí ještě víc.
Skutečně jsem na dnešek s Filipem domluvená po aerobiku a jeho tréninku.
"Tvoje starosti," zahuhlám a řadím bez hádání zpátečku.
"Doprovodím tě," navrhne Jakub a aniž by čekal na souhlas, jednoduše se ke mně připojí.
Nemohu ho okatě odhánět,
153
tohu dvě pomačkané dvousetkoruny a hodím je na stůl. "Sli-buju."
Jen si to pěkně nech," usměje se Vohnout poťouchle. "Proč bys měla platit? Vyhrála jsi, ne?"
Polknu. "Nevyhrála. Fintila jsem... Projela jsem to."
"Ses zbytečně skromná," užulí se Monika. Jakub je nezvykle zamlklý, bledý a ani jednou se
na mé nepodívá.
Já fakt nevím, oč., o čem mluvíte," zadrhnu se nejistě.
Roman rozevře černý diplomatický kufřík a podá mi bílou obálku. Převezmu ji ještě
nechápavě, ale sotva do ní nahlédnu, prudce zrudnu a roztřese se mi ruka. Panebože... Obálka
obsahuje fotku. Jednu jedinou, tu, o níž ve smlouvě šlo!!
Neptám se, kde nás vyfotili. Přestože je snímek trošku rozmazaný, pouhým mrknutím
poznám, že jsem na něm zvěčněná s Filipem ve vášnivém objetí na schodech před zimákem.
Museli mě po aerobiku stopovat!
Podívám se naZuzku s nenávistným opovržením. "Fízle!"
"Dovol? Pomohla jsem ti vyhrát tisícovku, co bys chtěla."
"No, to ti teda děkuju... Mám nápad! Nechtě si celou výhru, já si vezmu úpis, fotku a negativ
a jsme vyrovnaní!"
"O tebe vůbec nejde," vysměje se mi Vohnout. "Zapo-mnělas, že to všechno je pomsta
Markétě?"
Cítím, jak blednu. "Přece jí to neukážete!"
"Ty ses dobrá," rozesměje se Renata a Monika se přidá.
"Proto jsme to celý vymysleli a vyfotili vás," ujistí mě Roman. "A tobě patrně úplně vypadlo,
že ta smlouva má i důležitej aspekt: vztahuje se najeden polibek, další aktivity se zakazují."
"Snad jsi se nezaláskovala? Ale božínku," zahihňá se Zuzka ironicky. Neoklame mě, slyším
závist!
"To od tebe není pěkný, Iveto," prohodí Vohnout. "Co chudák Kuba? Podmínky smlouvy jsi
splnila, fotka je, konec, ne?"
"Zrovna ty mi vykládej, co je pěkný a co ne!" rozkřiknu se na něho. "Mějte rozum, dejte mi tu
fotku. Vždyť to byl blbej fór od začátku do konce. Pomsta! Kolik vám je, co? Ukazovat ji
Markétě nebude pomsta, ale podlost a -" Nadechnu se: "Jestli jí to ukážete, v životě s vámi
nepromluvím!"
156
"No," protáhne se Monika. "To asi přežijem, ne?" Nenávidím ji, mrchu! Podívám se přímo na
Zuzanu, vyhýbavě uhne očima, stejně jako Vrabčák, na něhož sázím! Jakub se se mnou
nebaví vůbec a ostatní prahnou po pomstě, puberťáci.
Nedoprošuji se, vstanu od stolu, seberu svoje čtyři sta a bez dalších řečí opustím Oázu. V
hlavě mám guláš.
Při modelovém tréninku si hráči zkoušejí na ledě situace, jež by mohly nastat při zápase,
nacvičují takzvané signály, a jelikož jim v tom soupeř nebrání, dovádějí je do úspěšného
konce. Tohle a mnoho dalšího se dozvím samozřejmě od Filipa, stihla jsem kousek
čtvrtečního tréninku, společně jsme pak šli vyzvednout Kačenku z hodiny houslí a protože se
nám ani jednomu ještě nechtělo jít domů, posadili jsme se na chvilku do Satelitu, příjemného
podniku s video-hudbou.
"Jestli se ti bude v sobotu chtít, přijď na zápas. Hlavně po zápase, sobotní večer bude prostě
náš, jo? Mužem si jít zatancovat a třeba ke mně domů...," navrhne mi při doprovodu večerním
městem přísti program s nádechem tajemství.
Vzdychnu. "To se asi nedočkám!"
Za chůze mě k sobě přivine. "A co mám říkat já? Ještě, že existujou telefony! Když je mi
nejvíc smutno, žhavím linky. A podle toho, jak ti volám často, je jasný, že je mi smutno
vlastně pořád krom té chviličky, co jsme spolu."
Je to vyznání, musíme se zastavit a v podchodu obchodního domu Ještěr ho řádně zpečetit.
Nemohu však sílu polibků prožít naplno, v hlavě mi straší starosti. "Filipe... mluvil jsi s
Markétou?"
Nešťastně zavrtí hlavou. "Ještě ne. Nešel jsem za ní, nemám čas ani sílu. Volala mi, jenže do
telefonu se nedalo. Myslel jsem, že se třeba dovtípí sama z mýho vymlouvání, ale nedošlo jí
nic. Jsem hroznej, viď? Ne, slibuju, zajdu tam co nejdřív, čím dýl to budu protahovat, tím to
bude horší. Dnes mi to už nevyjde, zítra teprve ne a sobota je nabitá od rána do noci. V neděli.
Určitě v neděli. Neopovrhuješ se mnou?"
"Ne!" Vím sama, jak je těžké se k něčemu odhodlat, také jsem nechápala, že Jakub
neprokoukne moje výmluvy... Za-
157
milovaný člověk je jako slepýš, fakt! "Filipe, já...," hryznu se do rtu v těžkém lisu svědomí a
obav. "Já..."
Vyčkávavě se mi zadívá do očí. Stojíme v naší ulici, Vesmír barevně láká potenciální
návštěvníky, duha znázorňující mléčnou dráhu mění odstín z oranžové na růžovou a posléze
krvavě červenou až do fialová, odráží se Filipovi v očích a jeho tvář má tajemný nádech.
Náplast nenosí, jako památka na zranění mu zbyla modřina a jizvička se dvěma štychy.
"Hm?" pomůže mi, ale okamžitě přiznání znesnadní dotekem prstů, mapuje jimi můj obličej,
velejemně přejíždí od lícních kostí po kontury rtů, jež jsou tolik vzrušivé. "Miluji tě,Iveto,"
řekne tiše, když se stále nemohu vymáčknout.
Miloval by mě, kdybych mu řekla pravdu?! On, takový čestný a férový kluk?! Vždyť já ji říct
nemůiu\\\
"Mám tě šíleně ráda," vydechnu a prudce ho obejmu. A tak se místo přiznání ujišťujeme o
vzájemné a obrovské lásce další půl hodinu. "Musím se jít šprtat matiku, v nový látce šlapu
jako v zelí," promluví ze mne podvědomí. Jeho polibky jsou boží, podklesávám při nich v
kolenou, rozechvělá a vzrušená. "Počkej, ne, ještě ne, nepouštěj mě."
"Nechci tě pustit, ale ty se musíš jít učit. Nemůžeš kvůli mně něco zanedbat, chápeš, měl bych
výčitky."
"Zítra je berouska!" zajásám v náhlém poznání.
"Cože je?" diví se opravdově.
"Přece berouska a to se v matice nikdy nezkouší!"
Zuzčiny snahy zatáhnout mě do hovoru okatě přehlížím, chvíli mi líčí veselý průběh
včerejšího rande s Lubošem, načež ztratí trpělivost bavit se s mumií a umlkne. Musí přece
uznat pravdu a odsoudit nesmyslnost celé akce, je na řadě!
Vlčice se vnese do třídy v nových jarních lodičkách s poměrně vysokými podpatky, holky dají
okamžitě hlavy k sobě a podle tlumených výbuchů smíchu je jasné, co právě probírají.
"Aby si v nich neublížila," prohodí polohlasně Renata.
Profesorka poznámku přeslechne, anebo ji neslyšela doopravdy, otevře třídní knihu a rutinně
se optá: "Kdo chybí?"
"Bezchleba, Dočekalová a Vlčková," nahlásí služba.
"Vlčková?" zvedne třídní udiveně oči. Vskutku, první lavice je nezvykle opuštěná, naše šprtka
za necelé tři roky
158
jedinkrát nestonala, vloni v zimě přechodila příšernou chřipku, kdy ji i profesoři posílali
domů, ale říct si nedala, aby náhodou něco nezameškala. "Nevíte, kde je?"
"Za školou," navrhne Vrabčák a třída se svíjí smíchy.
Vlčice zaklapne třídnici, ještě jednou hodí pohledem na prázdné místo své dcerušky,
nechápavě zavrtí hlavou a věnuje se biologii. "Bosákova, nechcete si jít opravit známku?"
Zuza upustí od prohlížení profesorčiných střevíčků, kvůli nimž se horní částí těla vyklání z
lavice, a vyhrkne: "Nechala bych to raději na příště..."
Vlčice se s ní nehádá. Jak myslíte, jde o váš prospěch. Třičtvrtěletí tu bude co nevidět a může
se stát, že potom na přezkoušení nezbude čas."
Spolužačka trhne rameny, myslí si své, čtvrtletní známka ji nijak nevzrušuje, na vysvědčení se
nepíše a Zuzčiným cílem je školu prolézt s maturitou, nic víc neplánuje. Mně jde o dobrý
průměr, abych vůbec měla šanci hlásit se na vysokou! A to nejen kvůli budoucímu
zaměstnání, ale i Filipovi, který při své velké zaměstnanosti zvládá vejšku úspěšně.
Markétina absence s Vlčicí zamává víc, než dává najevo, upustí od zkoušení, vykládá novou
látku, chodí po třídě sem a tam a tváří se, že posměšné pohledy holek upřené na její nohy
nevnímá. Náhodou, ty boty jsou pěkné a koneckonců, není zas tak stará, aby si nemohla vyšší
podpatek dovolit.
Se zasněným výrazem položím telefonní sluchátko, Filip je zlaťoušek, asi po mně vážně
smutní tak často jako já po něm, a vrátím se zpátky do pokoje k překladu perfektní písničky
Jona Bon Joviho, Běd of Roses neboli Postel z růží.
I want to lay you down in a bed of roses, For tonight I sleep on a bed of nails, I want to be just
as close as the Holý Ghost is, And lay you down on a běd of roses...
- Chtěl bych tě položit do lůžka z růží -
V chodbě klapnou dveře, Oskar nadšeně vítá svého pána.
- na dnešek jsem spal v posteli z hřebíků -Za zdí šumí vodovod, taťka si myje ruce, načež
zamíří rovnou do pokojíčku. "Ahoj, táti," přivítám ho.
- chci být tak blízko, jako je svatý duch -"Ahoj, Ivetko. Kde jsou všichni? Martin, Kačka?'
159
- a položit tě do lůžka z růží. "Cože? Mamka je v kuchyni, ne? Martin v posilovně, to víš, do
Schwarzeneggera má pořád hodně daleko, Kačenka šla s Kristýnkou, tou její kamarádkou, do
divadla na kašpárka, Oskar je doma," podám mu vyčerpávající informaci ohledně všech členů
rodiny. Táta není naladěn na vtipkování, tváří se nadmíru vážně a ztěžka usedne na mou
válendu. Ztiším sladkého Jona do šepotu, sednu si mu na kolena a obejmu ho kolem krku.
"Měls těžkou službu?"
"Hlavně že jste všichni v pořádku," oddychne si mimoděk. ,Jsi šťastná, viď, Ivetko?"
"Na doraz, táti," ujistím ho a vážně není spokojenějšího tvora v galaxii, přála bych si jedině
být s Filipem častěji!
"To je dobře," oddychne a počechrá mě ve vlasech.
"Zase nějakej smrťák?" dovtípím se. Táta, ač profesi doktora rychlé lékařské pomoci zastává
celou řadu let, si nezvykl považovat své případy za rutinu, hlavně ty tragické mu dávají
zabrat. Myslím, že i proto je výborný lékař, soucítí s pacienty a oni to na něm poznají a mají k
němu důvěru.
"Vyjeli jsme čtrnáctkrát, většinou samá havárka, všechno lehčí případy. Ušlo by to, až
najeden pokus o sebevraždu. Ivetko, tvoje spolužačka, Vlčková..."
Cítím, jak mi z tváří mizí barva a údy počínají tuhnout.
"Ona se... co s ní je?!"
"Spolykala prášky. Nebyly moc silné, kdyby nás zavolali dřív, mohla být v pořádku... Jenže je
snědla ráno a matka ji doma našla ve tři. Látky se stihly rozložit a ona je strávila, výplach
žaludku byl k ničemu."
Zmocňuje se mne třas, pro jistotu z tátova klínu slezu, aby si ho nevšiml. "Umřela?!"
"Ne, to ne. Jak to s ní bude dál zatím nikdo neví, nechají si ji v nemocnici na pozorování, jde
o to, jak se s těmi jedy její organismus vypořádá, jestli nepoškodí nějaké životně důležité
orgány..." Náhle se rozčertí: "Káča jedna pitomá! Řekni mi, jaký mohla mít důvod brát si
život?! Ve škole byla přece nejlepší, ještě jste jí to všichni měli za zlé, člověk by řekl, chytrá
holka, a ona provede takovou kravinu! Nakonec se ukáže, že v tom byl nějaký kluk a... Já
bych vám, holky, nejradši nafackoval. Zapiš si za uši, žádný trápení, natož snad s láskou,
nemá váhu brát si život, který ti dal někdo jiný."
Raději se skloním k zásuvkám psacího stolku a něco v nich hledám, do očí se mu podívat
neodvážím. "Já vím, táti."
Z příšerné situace mě mimoděk vysvobodí mamka, protože odvolá tátu k večeři. Nepřidám se
k nim, na jídlo nemám pomyšlení, popadnu bundu a boty, křiknu z chodby, že si musím
zaběhnout za Zuzkou, a vyletím z domu jako z holubníku.
Utíkám celou cestu k vilce Zuzaniných rodičů málem bez dechu. Pochybuji sice, že bude
trávit páteční večer doma, ale kupodivu mi přeje štěstí. Nejprve mi otevře šedovlasá paní
Bosákova a srdečně mě zve dál, poděkuji, stáhnu boty a schody do patra vezmu po třech, div
se neroztrhnu.
"Zuzo!" vpadnu do pokoje bez zaklepání.
"Těpic," vítá mě překvapeně s ručníkem na právě umytých vlasech. "Co se stalo? Hora přišla
k Mohamedovi nebo co?"
"Vy jste ukázali Markétě tu fotku!"
"Jo takhle," zazubí se a dál si spokojeně frotýruje vlasy. "Od toho byla, ne? Kdo může za to,
žes porušila smlouvu a zabouchla se do něj jak vořech."
"Ale ty vůbec nevíš, co jste zavinili!" vykřiknu zoufale.
"Zabouchla ses, že jo? Nezapírej, vidím ti to na nose..."
"Markéta se otrávila! Snědla nějaký prášky a její stav může bejt vážnej! Dovedeš si představit
ty následky?!"
Na chvilku ji umlčím, vidím, že přemýšlí, pak se ušklíbne, znovu si začne vysoušet vlasy a
ležérně podotkne: "To je její problém, když je blbá a vraždí se, ne?"
Tohle mi vyrazí dech, nejraději bych Zuzaně vyškrábala oči. Přiskočím, servu jí z hlavy
promáčený ručník i s chumáčem blond vlasů, jen vyjekne, mrsknu s ním na druhý konec
luxusně zařízeného pokoje, a soptím: "Uvědomuješ si, že jste to zavinili vy?! Proč jste mě
neposlechli, blbci!"
"Jauvajs! Jsi normální?" kvikne trochu vyděšeně, v očích strach. Jakmile se mi uklidí z
dosahu, získá zpátky rovnováhu a vychytrale se ušklíbne: "Řekla bych, že se zasebev-raždila
ne kvůli nám a nevinný fotičce, nýbrž kvůli tobě, tys jí přebrala kluka, holčičko. Na nás nic
nesváděj, zlato, ona by spolkla prášky tak jak tak, jen'by se domákla, že chodíš s jejím
miláčkem. Nepřežila kopačky, ne pohled na fotku."
Zatmí se mi před očima, naprázdno polknu. Uvědomím
160
161
si celou tu hrůzu i z druhého úhlu a udělá se mi na zvracení. Panebože, Zuza má pravdu!!! Já
ji mám na svědomí!
"Přešel tě humor, co?" deptá mě promyšleně.
V té chvíli se ozve zaklepání a přes zrnitou výplň dveří vidíme pani Bosákovou. "Děvčátka,
přinesla jsem vám něco na zub, neruším?"
Stojím blíž u dveří, otevřu. "Já... právě odcházím," zamumlám, a než stačí odpovědět, jsem z
jejich vilky venku.
Na sobotní zápas jdeme s Martinem, dám si říct a vezmu ho s sebou, nadšence. Podle toho,
jak často bráška vyskakuje ze sedačky a huláká "bravo" soudím, že domácí mužstvo vyhrává.
Dívám se sice také na bílé a modré hráče přesouvající se bleskovými akcemi od jedné brány
ke druhé, nicméně nejsem schopna vychutnat hru, přestože třináctka si vede skvěle.
Není to tak dávno, co jsem kvůli Filipovi zapomněla vyzvednout Kačenku a klepala se strachy
při hrůzných představách, jestli sejí něco nestalo a jáji nebudu mít na svědomí. J Za půl
hodiny přišlo úlevné rozřešení a mně se obrovsky ulevilo. S Markétou nejde o představy,
nýbrž o skutečnost!!! Žádná noční můra, z níž se člověk ráno probudí.
"Je fakticky boží!" rozplývá se Martin rozčileně. "Dal tři fláky, dva ze hry a jeden z trestnýho
střílení!"
"Kolik to skončilo?" optám se opatrně.
"Pět tři pro Jiskru. Spíš nebo co?"
"Nemůžu se zeptat? A vůbec, sypej domů, je konec."
"Iveto, vezmi mě k nim do šatny, mohl by mě seznámit -"
Zatvářím se nesmlouvavě: "Dohodli jsme se na zápase, víc nic. Možná jindy. Makej a
připomeň našim, že přijdu později, jdeme si zatancovat do Galaxie."
"Zatancovat, jo?" šklebí se. "A to ti mám věřit? Vsadím se, že půjdete někam úplně jinam, v
Galaxii je moc lidí..."
"Tvoje starosti bych chtěla mít," vysměji se mu a víc se s ním nezdržuji, podle úmluvy jdu na
Filipa počkat dolů k šatně. Snažím se být veselá a normální, aby na mě nic nepoznal, ale černé
svědomí váží asi dvě tuny a koutky povytažené v úsměvu mi svěšuje do kyselého šklebu.
, Ježíš, tobě to sluší," prohlásí Filip obdivně, jakmile mne zahlédne. V černých volných
kalhotách, bílé blůze s krava-
tou a kratinké extravagantní červené vestičce se šosy mě ještě nezná. "Dáme si v Galaxii
večeři a tanec a... Kdybys chtěla, můžeme toho podniknout mnohem víc."
Vypotím ze sebe úsměv. Tolik jsem se na dnešní večer těšila! Vím, co myslí spojením
mnohem víc a za normálních okolností by mě polilo vzrušení, protože bych chtélal
Takhle do sebe nasoukám cikánské žebíríco s nadlidským úsilím, abych mu při jídle dělala
společnost a nekazila radost. Když mne vyzve na ploužák a horce k sobě přivine, opřu si čelo
o jeho rameno. Chce se mi brečet, přemýšlím, jak dlouho tuhle hru vydržím hrát! Stejně se
dvakrát zeptal, co se mnou je a já nedokázala odpovědět.
Cítím na nahém krku jeho měkké rty, přejíždí jimi po šíji nahoru dolů, krásně to lechtá a
burcuje nejen mne, především Filipa, tiskne mne k sobě stále pevněji a přerývaně dýchá.
"Miluji tě, Iveto." Vyznání šeptnuté do vlasů mi dodá.
"Filipe -" zvednu oči, do nichž se mi tlačí slzy.
Poleká se mého výrazu. "Stalo se něco?"
Kývnu. "Musím ti něco říct, ale... tady ne."
Je z mého chování div živ, nevyzvídá však, zaplatí, pomůže mi do bundy a mlčky vyjdeme z
rozzářeného hlučícího podniku. "Půjdeme ke mně," navrhne. "Nebydlím daleko, tady -"
"V Jiráskově," souhlasím. "Tak jo."
"Ty víš, kde bydlím?" podiví se upřímně.
Taková bota! "Podle telefonního seznamu," napadne mě.
"Správně," usměje se. Víc nemluvíme, kráčíme vedle sebe spěšnými kroky a vedeme se za
ruce mlčky. Vilka pod rozložitými a stále ještě holými kaštany svítí do tmy jediným oknem v
podkroví, hned vedle Filipova pokoje.
"Vaši jsou doma?" zarazím se.
"Ne, tam bydlí brácha. Vypakuj u ho, neboj," ujistí mě. Klíčem odemkne dům, dá mi přednost
ve dveřích a pokyne na dřevěné schody do patra, co pod našimi kroky maličko vrzají.
"Prosím," otevře vstup svého království. "Jsi první dívka, která kdy překročila tenhle práh."
Než jeho slavnostní slova proměním v čin, ze sousedního pokoje vykoukne kluk s ježkem,
nápadně podobný Filipovi, pouze v mladším vydání, hádám mu sedmnáct.
"Adam," představí mi svého bratra stručně. "Moje Iveta."
162
163
i
Rozčileně rozhodím rukama. "Jakube, ono je to všechno maličko jinak! Nepodrazila jsem tě z
nudy nebo z příležitosti, jak si mysli?. Já... ho mám ráda. Lidi se scházejí a zase rozcházejí, s
tebou to bylo fajn, ale... s ním je to lepší. Odpusť. Pochop, že tady nejde o nás dva a blbý
dohady, kdo koho a jak podrazil. Jde o život! Markétě o život!"
"Jo?" zašklebí se pomstychtivě. "Tak si ho vy dvě hrdličky přičtěte na účet!"
"Bavit se o tomhle s tebou nemá cenu," usoudím unaveně.
V ohbí chodby se objeví samotný ředitel našeho ústavu. "Co je to tu za sněm? Nevadí vám,
vážení, že zvonilo?"
Bez rozloučení zamíříme každý do své třídy.
"My máme biologii," odvážím se napovědět šerifovi, co se hrne v mých patách.
"Měli jste mít," opraví mě funivě a suverénně vejde do jámy lvové, jiný popis by nebyl
natolik výstižný. Při pohledu na jeho mohutnou postavu nastane chaos, kluci se uklízejí na svá
místa, cestou sbírají křídy a rovnají lavice. Vrabec, jež má právě službu, poněkud zaraženě
nahlásí: "Třetí bé je připravena k hodině biologie. Chybí Bezchleba a Vlčková, Obršálová si
zapomněla sešit."
"Biologie se nekoná," odvětí říďa. "Místo ní si procvičíme hovorovou němčinu. Vaše třídní,
ehm, je ve stavu nemocných. Zkrátka, po tom, co se stalo s vaší spolužačkou, se nervově
zhroutila a je v ústavním léčení. Od příště bude suplovat biologii kolega Vrána a literaturu
slečna Bínová."
Třídou zašumí vzrušení, bledá jako stěna registruji pár překvapených a většinu nadšených
obličejů!
"To je paráda!" potvrdí můj odhad o přestávce srdečně.
"Manželství v troskách, dceruška přiotrávená..."
"Vlčice je v blázinci!" tlemí se Roman idiotsky.
"Tam patřila dávno," prohlásí Monika a třída je hotová.
"Iveto, klobouk dolů!" zavolá na mě Vanýsek.
"Cože?!" vydechnu roztřeseně. "Proč?"
"Ty si nezasloužíš tisícovku, ale rovnou dvě," potvrdí jeho slova Renata. "Pomsta se ti
vyvedla vážně skvěle."
"Na tu druhou se složíme my ostatní, ne?" plánuje Vanýsek, ten debil!
"Nejste pitomí?!" vyjeknu zoufale.
"Zabilas dvě mouchy jednou ranou," zubí se Zuza potměšile.
Cítím slabost v celém těle, musím si sednout, abych se nesložila. Třicet obličejů se na mě
usmívá a blahopřeje mi!!
"Počkej, tos přehnala, Zuzano," řekne jediný Vrabec, ale jeho starostlivý tón zanikne ve
všeobecném karnevalu.
Zabilas, zabilas, zabilas... šumí mi v uších celý zeměpis. Stěží vyčkám do přestávky, naházím
si věci do batohu a uteču ze školy. Asi bych se tam udusila!!!
Nemohu si dovolit delší absenci, pět hodin nějak omluvím, ale co bych si vymýšlela v dalších
dnech?! S Filipem se uvidíme až ve čtvrtek po tréninku, volá mi sice každý večer, do telefonu
bych mu však stejně nemohla nic říct... A pak, chtěla bych se svěřovat se svým trápením
právě jemu?! Jsem úplně sama, bez přátel, připadá mi, že se všichni proti mně spikli. Copak
vážně nechápou, oč jde?
Jediný člověk, se kterým mohu mluvit, je táta.
"Co se stalo, Iveto?" přivítá mě trošku poplašeně v ordinaci. Kupodivu jsem se strefila,
momentálně není v terénu, žádný sebevrah ani jiná naléhavá záležitost ho nevolá. "Nedávno
jsi říkala, že jsi šťastná na doraz. Šťastný lidi takhle nevypadají, jsi bledá. Rozešli jste se s
Filipem?"
Div nevykřiknu: "Ne! Táti, jak se daří Markétě?"
"Nevím. Ale počkej, zavolám tam," slíbí mi a okamžitě slib plní. Zvedne telefon, mluví s
několika lidmi a já napjatě lapu každé jeho slovo. "Je to víceméně stejné," řekne posléze. "Co
se plašíš? To je totiž mnohem lepší než horší. Podívej, jestliže se za tři dny následky
neprojevily, každou hodinou má větší šanci vyváznout beztrestně, rozumíš?"
Padnu do křesla s nepopsatelnou úlevou. Tonoucí se stébla chytá a je lepší mít naději malou
než žádnou!
"Nechceš mi něco říct?" požádá mě přímo. "Netvrď mi, že ti její zdravotní stav leží v žaludku
jen tak."
Něco mu říct mohu, bohužel ne všechno. "Vím, proč to udělala." Jelikož zvedne obočí,
dodám: "Kvůli klukovi."
"To mě napadlo jako první," mávne ležérně rukou. "Drtivá většina sebevražd je z nešťastný
lásky, Ivetko."
"Jenže... ten kluk je Filip, táti," vydechnu. "Ona s ním trošku chodila, ale v nemocnici, jak
jsem byla na slepáku, potkal mě. Začalo tak něco... strašně krásnýho a něžnýho.
166
167
l
Věděla jsem, že s ní chodí, nejdřív se nemohl rozhodnout, co má dělat, pak přijel za mnou do
hájovny. Připadalo mu krutý říct jí pravdu, oddaloval to, chystal se za ní jít v neděli. Ona se to
dozvěděla dřív."
Pozorně mě poslouchá. "A ty máš výčitky."
Kývnu. "Víš, já... Hrozně jsem chtěla, aby si vybral mě, líbí se mi a mám ho ráda, pomohla
jsem tomu..."
"Podívej, Ivetko," praví s jakýmsi ulehčením. "Mockrát jsem ti říkal, že žádnej kluk nemá
cenu života. Děláš si výčitky zbytečně. Mladý člověk chodí chvilku s tím a pak zase s někým
jiným, je to pro váš věk přirozené. Kde je řečeno, že by si ji vzal? Jestliže se zamiloval do
tebe, potom" ji nemohl mít dvakrát rád, což znamená, že kdyby nepotkali tebe, mohl potkat
kteroukoliv jinou, co by mu imponovala! a on se do ní zamiloval. A Markéta by to udělala asi
stejně. Normální zdravá holka si nesáhne na život."
Jeho slova na mě působí jako hojivá mast na rány. Chci mu věřit, musí mít pravdu! Konečně,
uháněla jsem Filipa a výsledek? Nula od nuly pošla, vůbec si mě nevšiml! V nemocnici se o
seznámení zasloužil z 99 procent on, protože se se mnou seznámit chtěl. I kdyby ta hloupá
sázka neexistovala, dopadlo by to tak stejně!
"Jasný?" zamrká na mě.
"Díky, táti." Zvedám se, notně povzbuzena. Za školu kvůli vám chodit nebudu, vážení
spolužáci, to by byla kravina! Mimoděk si vzpomenu na Danku z nemocnice. Ta, ačkoliv
přišla o všechno, se nevzdala. Markéta je proti ní slaboch.
"Ivetko," připomene táta. "S Markétou nic nenaděláš. Ale s Filipem? Tomu bys měla pomoct
ty. Došlo ti, že on musí mít ty samé výčitky mockrát silnější? A v tomhle jedete oba."
Vrátím mu a lípnu mu pusu. "Táti, ty ses báječnej!"
"Počkej," krotí mě. "Řekl jsem pomoct, ne abys provedla nějakou hloupost. Musíš sama
vědět, čím ho podržíš."
Snivě se usměji. "S tímhle si už poradím, neboj!"
11. KAPITOLA
168
Pokouším se proniknout do tajů integrálů, jedu snaživě podle učebnice bod po bodu a
počítám, až se ze mě kouří. Filip bude volat nejdřív v osm, to je jeho obvyklá doba... Ypsilon
rovná se iks na druhou lomeno... Jsem vážně úplně tupá?! Tolik bych potřebovala slyšet
alespoň jeho hlas, rande máme jako obyčejně až po čtvrtečním tréninku! Lomeno dvěma...
Pohodím tužku na stolek. Šprtání má cenu pouze když se člověk plně soustředí, pokud mu
ovšem myšlenky za-létávají do zcela jiných sfér než jsou partikulární a čertví jaké integrály,
je k ničemu! Dokud tohle nevyřeším, nemám nárok!
V rychlosti si přelíznu rty rtěnkou, hodím na sebe jahodový svetřík, co mi sluší k pleti, a v pět
vypadnu z domu bez problémů, táta slouží a mamka nezdržuje zbytečným vyptáváním. Tajně
si vypůjčím Martinovo horské kolo ajako o život ujíždím sluncem zalitými ulicemi.
Nezpomalí mě ani malá nehoda, cestou potkám kropicí vůz a než se naději, cítím spršku i ve
tváři. Kašlu na podružné maličkosti! Mám trému, tenhle výlet je naslepo!
Také v Jiráskově ulici je jarní úklid v plném proudu, nějaká osoba v puntíkatém šátku horlivě
zametá nejen chodník, nýbrž i asfaltku, a podezíravě si mě měří. Pro jistotu ji pozdravím,
kdyby šlo náhodou o Filipovu matku! V meteni sice neustane, nicméně oči ze mě nespustí.
Její dohled mne znervózňuje, seskočím z kola a zkusím kliku na brance. Povolí. Opřu kolo o
sloupek a s provinilým úsměvem vstoupím. Horlivá metařka přijde uklízet těsně k plotu, aby
jí nic neušlo!
Chci zazvonit, když se domovní dveře otevřou a já málem propadnu na chodbu. V očekávání
příštího trapasu zrudnu.
"Je, čau," vítá mě Adam, jakmile mne zachytí v náruči. "To je návštěva, taková granátová, co?
Vpadne jako bomba."
"Ahoj," vzpamatuji se. "Je doma Filip?"
"Před chvilkou přišel, je v ty svý mučírně. Hele, cos mu udělala, poslední dny je z něj tělo bez
duše!"
Otázku odmávnu rukou, tohle je složitá historie. "Můžu?"
"Neváhej," ujistí mě. "A koukej ho spravit, maroda. Naši
169
nejsou doma, bez obav, nahoru trefíš, ne? Já jdu zrovna ven, takže mě nebudete muset
vyhánět, hahaha."
Zčervenám podruhé, Adámek je vskutku chápavý chlapeček!
"A kdo je ta...," hodím nenápadně bradou na ulici.
Postaví se na špičky, aby viděl přes mou hlavu. "Paní Mráčková, naše zpravodajka," zahlaholí
pobaveně. "Dobrej, paní Mráčková, to jste hodná, že to berete i před našima!"
Osoba na pozdrav neodpoví, tváří se nakvašeně.
"Ty tu máš kolo? Hodím ti ho dovnitř, kde žiješ, děvče? Lidi kradou jako straky, že jo, paní
Mráčková?" huláká Adam.
Sousedka cosi zamumlá, nicméně i s koštětem opustí vyhlídku a uklidí se před vlastní
pozemek.
"Díky," špitnu vytočené.
"Není zač," zazubí se. "Baba jedna! Tak nazdárek a pěknou zábavu, hahaha."
S narůstajícími rozpaky se vyplížím po schodech do podkroví, nevím proč dávám pozor, aby
vrzaly co nejméně. Před Filipovým pokojem zaváhám, mám, nemám, mám, nemám, mám,
nemám. Asi po pěti minutách otevřu bez zaklepání.
Zastihnu ho skloněného nad rýsovacím prknem s jednou mikrotužkou v ruce a druhou za
uchem v plné práci. Neslyší mě, chvíli se s něčím moří, načež zakleje, jen úlekem poskočím:
"Do pytle!" A zuřivě právě vytvořenou čáru gumuje. Patrně je na tom se soustředěním a
úspěšností jako já!
Uvědomuji si, že ho mám čím dál víc ráda, tak moc, až mě bolí u srdce a vůbec se mi
vnitřnosti kroutí neurčitým strachem. Miluji ho, toho hezkého a správného kluka v ošou-
paných, na kolenou prodřených džínách a modrém tričku.
Nevím, jak dlouho bych ho mlčenlivě pozorovala, kdyby si mě nevšiml on. Možná vycítil
moje oči, poohlédl se, prudce sebou trhl a zůstal jako při dětské hře na sochy.
Díváme se jeden na druhého, vážně, upřeně, bez úsměvu. Srdce mi buší čím dál rychleji, hrozí
prodrat se z plic, trhavě dýchám a vzduch v pokoji houstne našim vzrušením.
Po nekonečně dlouhé době, když už myslím, že omdlím, .| Filip odhodí tužky na stůl,
namáhavě polkne a jde mi naproti. Nemluvíme, jakákoliv slova by byla zbytečná a prázdná.
170
Obejmeme se a jakoby v horečce se líbáme. Panebože, tohle je ono! Naše rty jsou oázy ve
vyprahlé poušti, chvějeme se oba, konečky prstů toužící po dotecích se nemohou nabažit těla
druhého, prozkoumávají centimetr pro centimetru. Když propátrají obličej a krk, odváží se
vydat na dosud tabuizovaná místa. Aniž by se naše rty rozpojily, pracujeme na odstrojování,
Filip mi svléká bundu, jahodový svetřík i legginy, já mu proniknu svými dlaněmi pod tričko a
šílím při dotecích na jeho pevném horkém těle. Ocitáme se na válendě, zprvu nevinný necking
se mění v nádherný petting a i ten posléze v heavy petting, tak silný, až se zalykám rozkoší,
málem neschopna mu aktivitu oplácet. Vzrušením jsem celá mokrá, připravená na milování,
po kterém strašlivě toužím. Filip na tom není jinak, v jednu chvíli mám dojem, že dospěje k
vyvrcholení dřív, než k milování vůbec dojde, rychle se odtáhne a zašmátrá v přihrádce
psacího stolku, odkud vyloví krabičku kondomů. Jsem hrozně ráda, že mu o ochranu
nemusím říkat, žádná slova nemusí rušit rituál vzdechů a pocitů.
Podívá se na mě s prosbou a otazníkem v zastřených očích. Neznatelně přikývnu, sama vezmu
prezervativ nádherně vonící po jahodách a navléknu mu ho. Filip má přitom zavřené oči a
jeho tělem probíhají slabé záškuby. Ocení můj přístup vděčným polibkem a opatrně a jemně
do mě pronikne. Je to nádherné, nádherné, nádherné! Naše zpočátku pomalé pohyby získají
záhy divokost a sílu přírazů, zatínám mu nehty do zad, slyším vlastní výkřiky slasti a snad ve
stejném okamžiku, kdy Filip naříkavě vydechne, proběhne i u mě silná vlna vyvrcholení.
Tlumí mé vzlyky drobnými polibky, teď už zase něžnými, uvolněnými. Bylo to, jako by hráz
touhy provalila smršť vířící přehrady. Nemilovali jsme se sice za svitu svíček a po přípitku
šumivého vína, nýbrž za měkkého soumraku, nečekaně a neplánovaně, tím víc opravdově.
Ačkoliv každé mazleni s Jakubem se mi líbilo, tohle bylo vůbec to nejsilnější, co jsem v
životě prožila. Můj úplně první orgasmus! Tak silný, až se člověku chce umřít a současně se
zalyká nekonečnou nádherou lásky. Bd of Roses!!!!!
Přitiskne se ke mně. Oba jsme zadýchaní, zpocení, náhle strašlivě unavení a slabí. Filipovo
vzrušení opadá rychleji než moje, tep jeho srdce dostává pravidelný rytmus.
171
"Miluji tě," promluví poprvé se zavřenýma očima a hladí mě po orosené tváři. "Miluji tě, jako
jsem ještě nikdy nikoho nemiloval, Iveto. Miluji tě jak život..."
Konečně se mi podaří polknout, prohrábnu se mu v potem mokrém ježourovi. "A já tebe..."
Maličko se odtáhne, aby se naše vlhká a horká těla mohla rozpojit. Otřu si čelo a prvně
nechápu, o čem mluví, když s obavami v hlase vykřikne: "Kde je?!"
Nadzvednu se na lokti. "Kdo?"
Podívá se mi do očí zahanbeně a provinile. "Prezervativ. Iveto, já ho prostě nemám."
"Cože nemáš? Kondom? Dávala jsem ti ho. Není na posteli?"
"Ne. Musel mi sklouznout dřív," přizná.
"A kde teda je?" díky prožité slasti mám delší vedení, teprve jeho oči mi napoví. "Ve mně?!
Co budem dělat?!"
"No... předně ho musíme vyndat," řekne odhodlaně. "Iveto, prosím tě, promiň. Nikdy se mi
nic takovýho nestalo!"
"Já ti nic nevyčítám," zamumlám v rozpacích a rudnu předem. "Myslíš, že ho vyndáme?"
Přikývne. "Určitě." Přestože jsem použila množného čísla, nijak se neangažuji, ostatně Filip si
poradí sám. Kondom sice poměrně brzy spatří světlo světa, ale než si stačím ulevit, s
panickou hrůzou zjistím, že je prázdný\\\ Shrnul se ještě dřív než Filip dospěl k vyvrcholení a
to tedy znamená, že... že všechny spermie jsou ve mně!
"Nemám žádnou ochranu," hlesnu vylekaně. "A pravděpodobně zrovna plodný dny... Co když
jsme právě něco zavinili?"
Filip se podrbe ve vlasech. "Já bych si tě vzal, Iveto." Chabá útěcha! Nádhera milování je
odsunuta do pozadí, takovou milostnou dohru jsme tedy nečekali! Přemýšlí asi tři vteřiny,
rychle se vzpamatuje a chopí se iniciativy: "Nevěš hlavu, něco se přece musí dát dělat. Někde
jsem četl, že existujou prášky, co se berou až po styku, ne?"
"Hm. Jenže jsou na předpis. Je to moje vina, měla jsem si je nechat napsat dřív, anebo jinou
hormonální antikoncepci... Netušila jsem ale, že... tak brzy..."
Pohladí mne po vlasech i tváři. "Bylo to božský a nevím, jak ti vyjádřit dík... A místo toho
udělám takovou botu!
172
Neházej vinu na sebe, je moje a ty to víš. Neúmyslně! Ale Iveto, nevěřím, že se nedá
podniknout nic. Přece tu nebudeme sedět s rukama v klíně a čekat kolik týdnů, jestli dostaneš
nebo nedostaneš menses. Pojď, zajdeme do lékárny."
Jeho rozhodnost se mi líbí, přesto o úspěchu akce pochybuji. "Jsou na recept, neprodají nám
je..."
"Za pokus nic nedáme," usoudí a povzbudivě mě políbí. Fofrem se oblečeme, seběhneme
schody, Filip zamkne dům a ruku v ruce utíkáme setmělou ulicí, na křižovatce se dáme
doprava a ostrý klus nám vydrží až na nároží Husovy třídy, kde v přízemí rohového činžáku
sídlí lékárna. V sedm večer je samozřejmě zavřená. Filip na mě mrkne, s úsměvem pokrčí
rameny a odhodlaně stiskne zvonek pro naléhavé případy. Nejraději bych utekla za roh, stále
však svírá mou dlaň a pak, na tomhle trapasu jsme se podepsali oba.
V zamřížovaných dveřích se otevře malé okénko, v němž se objeví obličej asi třicetileté
lékárnice. "Přejete si?"
"Dobrý večer," pozdraví s rozpačitým úsměvem. "Víte, my máme takovej problém...
Potřebujeme pilulky zabraňující početí, který se dávají po styku..."
"Postinor," napoví mu. "Ty jsou jen na lékařský předpis."
Vzdychnu. Přesně tohle jsem tušila! Filip se nehodlá vzdát, praví: "No dobře, ale tak nám teda
řekněte, co mají dělat takoví dva chudáci jako jsme my, když kondom selže a oni si zatím
nemůžou dovolit stát se rodiči?"
Lékárnice se neubrání úsměvu, při světle pouliční lampy si nás oba prohlédne a omluvně
namítne: "Postinor se stejně musí vzít nejpozději do jedné hodiny po styku, takže -"
Filip ji nenechá domluvit: "No, to bychom krásně stihli!"
Málem zavrtám hlavu do písku jako pštros, lékárnici nedovolí vybuchnout smíchy jen její
profesionalita. Stane se nevídané, zřejmě sejí nás ustrne. "Dobrá, tak tedy výjimečně vám
jeden nechám."
"Vy jste zlatá!" jásá Filip a přitiskne mě k sobě. Lékárnice přinese pilulky, řekne si o šestnáct
sedmdesát, Filip jí strčí dvacku a s tisícerými díky meteme do nejbližší restaurace, kterou je
Bílý koníček, kde si dáme dvakrát colu, abych mohla prášek zapít.
"No vida, máme jich ještě devět do zásoby," prohodí pobaveně a políbí mě. "Až kondom zase
selže..."
173
"Ne," bráním se a také se uvolněně řehtám. "Tyhle prášky se nesmí brát často, pouze ve stavu
nejvyšší nouze. Zajdu si na gyndu pro normální, protože zažít znovu takovej trapas..."
Všechno dobře dopadlo, můžeme si dovolit se tomu zasmát a výbuchy smíchu nás přepadají
celou cestu zpátky pro kolo i k nám, kam mě jde Filip vyprovodit. Originální koncovka!
Před hlukem ulice se schováme do chladu naší chodby.
"Miluji tě," ujistí mě poněkolikáté a může si být jist, že tahle dvě slova se mi nikdy neomrzí!
"Chci ti říct, že to bylo strašně krásný a že ještě nikdy s žádnou jinou jsem nebyl ve dvacátým
nebi, protože sedmý je slabý slovo. Vím, čím to je. Tebe miluji, Iveto. Hrozně a zoufale a
nebezpečně... Díky. Ulevilo se mi, snad se budu moct i učit. Slibuji, příště už nic nezaoslím!
Jestli se vůbec dočkám zítřka!"
Vrátím se k integrálům s hlavou dokonale vygumovanou. Na rozdíl od Filipa se dnes učit
nemohu, ale věřím, že šlo o počin k dobru. Stejně jako on cítím obrovskou úlevu, pocit
vnitřního štěstí je nezměrný.
Táti, neboj, nevyvedla jsem hloupost, před kterou jsi mě varoval. Podržela jsem ho. Podrželi
jsme se. Milujeme se!!!
Šílím, šílím, šílím! Kdybych si psala deník, zápisy následujících dní by hýřily barvami a
superlativy. Ve čtvrtek aerobik, rande v Sokole, dlouhatánské líbání a šeptání nejněžnějších
slovíček, páteční hodinový telefonát, nebeská sobota, kdy jsem s ním jela na odvetný zápas do
Brna a fandila mu celou duší, poté návštěva videodiskotéky, kde jsme vydrželi pětačtyřicet
minut navzdory dobré akustice, solidním nahrávkách a pilota perfektně ovládajícího
angličtinu. Stačil první ploužák a byli jsme málem hotoví, museli jsme se uchýlit do soukromí
Filipova pokoje a do půlnoci se třikrát pomilovat, vždycky tak nekonečně silně a nádherně
jako poprvé, možná čím dál lépe, zábrany odpadly a my se učili poznávat toho druhého, co se
mu líbí víc a co ještě víc... Teprve potom mě odvezl za našima do hájovny, kde mě hned v
neděli dopoledne navštívil.
Skočila jsem si na gynekologii. Z doktorů díky tátovi strach nemám, gynda je oddělení jako
každé jiné, nechápu,
174
proč z vyšetření dělají některé spolužačky vědu. Cyklus jsem dostala dřív než měl přijít,
patrně díky tabletce Postinoru, což sice poněkud změnilo moje a Filipovy plány, ale tím víc
jsme se mohli těšit na budoucnost. Antikoncepce začne účinkovat za sedm dní, nasadím ji po
skončení menses, určili jsme si Velikonoční pondělí, kdy oslavím sedmnáctiny, a málem
nemohli dospat při představě, že v tento památečný den se budeme moci milovat na ostro a
bez strachu, s báječným pocitem jistoty. Dárek k narozeninám!!!

Vidíme se denně, i když někdy jen na kratičkou chviličku, oba zavaleni povinnosti. Obdivuji
Filipa, jeho dravou ctižádost nejen v hokeji, ale i ve škole. Dře do úmoru, aby byl nejlepší!
Nutí ho jediný stimul - dokázat co nejvíc, mít svou laťku stále výš a výš, nezapadnout v davu
průměrnosti. Snažím se mu vyrovnat, ve volných chvílích šprtám málem jako Markéta! Ve
středu, právě když jsme u něho doma probírali matiku, protože Filip jí na rozdíl ode mne
rozumí a milovat jsme se stále ještě nemohli, jsem poznala i jeho rodiče. Celkem příjemní
lidé, nijak je moje přítomnost v jejich domě nevytočila, podali mi ruku, prohodili jsme pár
slov a dopřáli nám soukromí. Ulevilo se mi, měla jsem strach, abych se jim zdála pro syna
dost dobrá. Filip s našima vychází bez problémů a oni si na jeho návštěvy u nás zvykli brzy, o
sourozencích nemluvě. Kačka ho má stále za prince a Martinův obdiv vzrostl ještě víc poté,
co ho vzal Filip s sebou do posilovny, aby bráškovi ukázal, na jaké cviky se zaměřit.
Na Markétu jsme nezapomněli, ale díky tomu, že táta o ní nosil víceméně dobré zprávy, nic se
nehoršilo a tudíž byla stále větší naděje na úplné uzdravení, se dostala do pozadí našich
zájmů. Nic nemohlo kalit naše štěstí, fakt, že jsme dva, dva na radost a lásku a budoucnost!
Znovu jsem získala zpátky sebevědomí. Neidentifikovatelný strach se z mé duše za těch pár
posledních dní beze zbytku vytratil. CO by se mohlo stát? Všechno se v dobré obrátilo, strach
není na místě! A že se ve škole s nikým nebavím? Máček, při hodině se stejně soustředím na
učení, abych toho doma neměla tolik, a o přestávkách myslím na Filipa, chvíle prožité v jeho
blízkosti i ty, co nás teprve čekají. Neměla bych čas, chuť ani myšlenky hrát křídové bitvy,
propukající po-
175
slední dobou spíš ojediněle, a poslouchat holčičí žvanění o klukách!
Cestou ze školy se stavím v drogerii a v cukrárně pro bonboniéru. V noci ve mně uzrál plán,
kterak vyžehlit poslední výčitky svědomí, načež toho lituji, neboť za denního světla vypadá
všechno jinak. Od svého záměru neustoupím jen díky pevné vůli, kterou si snažím po Filipově
vzoru sebekázně pěstovat, abych se mu vyrovnala.
Sotva na něho pomyslím, poznám před našim domem šedivé auto jeho rodičů a s radostí
přidám do kroku, abych ho zastihla mezi dveřmi v živé konverzaci s Martinem.
"Filipe!" rozběhnu se po chodbě a vlítnu mu do náruče.
Políbí mě na přivítanou, vzhledem k tomu, že jsme se neviděli od včerejšího večera, celých
sedmnáct hodin, hotovou věčnost!, stojí polibek za to, Martin udělá uznalé "hm".
"Hele, brácho," rozesměje se Filip, když mě pustí, abychom se mohli nadechnout, "tohle je
mládeži nepřístupný."
"Co se můžeš naučit dnes, neodkládej na zítřek," namítne Martin rozveseleně. Filip nemá pro
jeho touhu po vědění pochopení, na čelo mu přilípne pět protekčních vstupenek do stadionu
Jiskry, šoupne ho do chodby a zabouchne mu dveře před nosem. Příští neděli, tu velikonoční,
se hraje veledůležitý ligový zápas a možná už tam se rozhodne nejen o budoucnosti týmu
Jiskry, ale také a hlavně o Filipově, protože na něm bude trenér reprezentace, aby se poohlédl
po nových nadějích a případně je nominoval na mistrovství světa dvacetiletých. Filip má se
svou stále rostoucí formou a vynikajícími výsledky víc než velkou naději, jak mu naznačil
jeho trenér, velcí muži českého hokeje nepřijedou prvně a on jim již kolikrát padl do oka.
Libujeme si s bráchou oba, Martin proto, že Filip vyslyšel jeho narážky a sehnal vstupenky
pro celou naši rodinku, a já zase proto, že se obtěžoval s lístkami schválně, přestože se v sedm
večer sejdeme před kinem Mír, chceme jít na film Demolition Man, o němž jsme mluvili
tenkrát po nemocnici. Přivezl vstupenky, aby mě viděl i odpoledne, ještě před náročným a
díky vrcholící sezóně dvoufázovým tréninkem.
176
"Před školou jsem tě minul a doma málem taky. Kdes byla?"
"Nakupovat. Podívej!" vytáhnu z kapsy krabičku prezervativů, tentokrát s vůní citronu.
V očích se mu objeví světýlka, přivine mě k sobě a pošeptá: "Já je mám taky. Banánový,
fialkový, citrusový... Jenom se dočkat večera! Za těch pět dní jsem úplně vyhla-dovělej!"
"Ty můj hladovečku," utahuji si z něho. "Jenže my bychom večer nic dělat neměli..."
"Proč?!" vyděsí se. ,Ještě ti neskončila menses?"
"Skončila," natahuji ho na skřipec.
"Tak proč?!"
"Zítra máš zápas a milování vysiluje, nemůžu přece úmyslně oslabovat středního útočníka -"
"Ty jsi potvora!" Sevře mě a ztrestá kousnutím do ucha. Ucítím přes džínsy jeho vzrušení,
přestaneme se prát a místo toho se dlouze líbáme. "Ale krásná," dodá zastřeně. Uchopí můj
obličej do svých dlaní, dívá se mi do očí a říká na střídačku s krátkými polibky na čelo, nos,
tváře i bradu. "Tvoje oči... září... jako třpytivé... hvězdičky diamantů... na letním nočním
nebi..." Tohle přirovnání se mi líbí, oplatím mu hlubokým polibkem a kdyby v zámku
sousedního bytu nezaharašil klíč, patrně by se Filip na trénink vůbec nedostal.
Naposledy mi sevře ruku a hraně zavyje jako vlk na měsíc. Zamávám mu, večerní schůzka
platí, a opřu se vysíleně o zeď.
Než se dám do gala, musím sprovodit ze světa ten hloupý noční nápad. S igelitkou, do níž
strčím bonboniéru, zamířím do Všeobecné nemocnice v Zahrádkách, kde Markéta leží.
Nevím, co jí řeknu. Tedy, pokud mi vůbec dá možnost! Z devadesáti procent se obávám, že
nic říct nestačím, vyžene mě. Já bych ji vyhnala!
Markéta je jiný formát. Jakmile mne zahlédne ve dveřích pokoje se čtyřmi lůžky, z nichž jsou
dvě prázdná, prudce zčervená a podezíravě si mě měn, nicméně nekřičí, abych vypadla, což
mi dodá odvahy.
"Ahoj," osmělím se. "Můžu?" ukážu na židli stojící u postele. Nevypadá nemocná, je jen
trochu bledá a zaražená.
Pokrčí neurčitě rameny, z čehož si vyberu souhlas. Při-
177
táhnu si židli blíž a nerozhodně se na ni sesunu. Čím začít? Nemohu přece lhát, kterak ji
všichni pozdravují a přejí brzké uzdravení! Prohlédla by, není hloupá.
"Nebudu tě otravovat dlouho," vzmůžu se konečně. "Jenom... jestli můžeš, promiň."
Mlčky se dívá na mou napřaženou pravici. Svou mi nepodá.
"Přišlo to tak nějak samo, ve snu bych nečekala, že to dopadne takhle a moc mě to mrzí,"
odvážím se díky jejímu klidu, ať už hranému či opravdovému. "No, to je všechno."
Igelitku položím na oprýskaný kovový noční stolek. Je průhledná, musí vidět, co v ní je, stále
však mlčí. Teprve když se zvednu a řeknu ahoj, hlesne: "Máš ho ráda?"
Zarazím se, konverzaci na tohle téma jsem nečekala! Sklopím oči k bílému povlaku deky, do
tváře se jí nepodívám.
"Mám. Moc."
Kývnutím mou zprávu vezme na vědomí. "On je... děsně správnej kluk, nezasloužil by si, aby
narazil..."
Podívám se na ni s úžasem. Zlaté vlasy má dlouhým ležením pramínkovaté a u hlavy mastné,
bělobou připomíná ředitele vápenky, na lůžku vypadá malá a slabá a bezmocná, přesto je i v
téhle póze hezká a hlavně obdivuhodná. Má ho stále ráda! Navzdory tomu, co jí provedl!!
Miluje ho jako já, anebo snad víc?! Přála bych mu na jejím místě ve své sobeckosti štěstí a
klepala se, aby nenarazil a nemiloval někoho, kdo si jeho lásku nezaslouží?! Markéta chtěla
zabít sebe, ne Filipa. Tomu přeje to nejlepší. Jenže -je to láska nebo spíš sebeobětování,
případ pro psychiatra?! Náhle je mi jí líto. Co asi všechno vytrpěla, jaké zážitky si odnesla z
rodinného zázemí, když její pohled na svět je takhle pokřivený?
"Je šťastnej," řeknu, protože to slyšet chce, ač to zní nelogicky. Pokusím se změnit téma:
"Nuda na zbláznění, co? Nechám ti tu svoje telefonní číslo, brnkni mi. Chceš?"
Neodmítne mě, dokonce pokrčí rameny. Zírám! A obdivuji práci psychologa, jenž ji za tu
dobu strávenou tady postavil na nohy. "Napíšu ti ho..." Zalovím v kapse bundy, vytáhnu
celuloidové pouzdro s průkazkou na autobus MHD a hledám v něm kousek papíru.
Samozřejmě, mám tam scho-
vané kdeco, pěkný binec, a ke všemu mi odtud vypadne... Filipova fotka! Vyměnili jsme si je
hned po našem prvním milování, abychom se mohli vidět i takhle na dálku. Barevný snímek
legitkového formátu se s třepotáním snese jako motýlek na Markétinu pokrývku a zůstane
ležet věnováním nahoru: Ivetě, kterou miluji nade vše! Tomuhle se říká K. O.
Markéta není slepá, hryzne se do rtu, až jí zmodrá, a prudce se otočí čelem ke zdi. Nechce mě
ani vidět. Načmárám číslo na starou účtenku a zahanbeně vymáznu.
I když se uzdraví, nadosmrti mi zůstane šrám v duši.
Na rande s Jakubem jsem chodívala s oblibou o něco málo později, aby na mě musel čekat. S
Filipem je to jiné. Vysprchovaná, nalíčená, vonící, s čerstvě umytými a vyfou-kanými vlasy
přešlapuji v kožené minisukni, jarní klokance z plsti a botkách briketkách čtvrt hodiny před
sedmou hodinou u kina. Filip ještě nedorazil, prohlížím si plakáty v pasáži, odmítnu snahu
dvou kluků zatáhnout mě do konverzace a nedočkavě vyhlížím milovanou vysokou postavu
mého drahouška. Patrně se trénink protáhl, usoudím v sedm nula nula. Do půli, kdy film
začíná, je času dost!
V sedm deset začínám být nervózní, v sedm patnáct mu jdu dokonce kousek naproti, abych se
v sedm dvacet pět poklusem vrátila na místo schůzky. Co když přišel jinudy a čeká na mě?
Ne, zbytečně jsem plašila! Musí přece přiběhnout každou chvíli... V sedm třicet zůstanu v
pasáži sama, z kina se ozvou první tóny, nejprve reklamy a tak, posléze uslyším hudbu z
filmu. Ach jo, sladkého Sylvestera zase neuvidím!
Čekám dalších třicet minut. Je možné, aby trénink trval tak dlouho? Nechci se smířit s faktem
jít sama domů, když jsem se tolik těšila na věci přísti, hlavně hodinku v jeho pokoji, kdy si
vzájemně a nádherně dokážeme naši lásku...
V půl deváté toho mám po krk. Tady vystojím leda důlek! Zamířím nejbližší cestou k Jiskře,
hnána zlým tušením, že se stalo něco zlého. Už jednou dostal nebezpečně pukem, kdyby rána
šla výš, do oka... třeba by prorazila plexisklo!
Zimní stadion však vypadá dokonale liduprázdný. Nikde se nesvítí, skleněné dveře vchodu
jsou zamčené, kukaň
L
178
179
správce opuštěná. Tady není ani noha! Trénink musel dávno skončit!
Prolezu pět telefonních kabinek v nejbližším okolí, než najdu jednu na mince, většinou jsou
pouze na karty. Hodím do přístroje dvoukorunu a s napětím vytočím Filipovo číslo.
Tút - tút - tút - tút -
Poslouchám vyzváněcí tón dobře pět minut. Nechápu! Dokonale zmatená se vydám k
domovu, nemá cenu, abych se hnala do Kaštanů na opačný konec města. Napadne mě, že se
prostě Filip někde zdržel a momentálně na mě čeká u nás, rychle přidám do kroku a pádím,
jak nejrychleji dovedu.
"Je tu Filip?" vpadnu udýchaně do obýváku, kde v modravém přítmí obrazovky spokojeně
sedí mamka s tátou a Martinem.
"Tady?" podiví se táta opravdově. "Tys šla za ním, ne?"
"No jo, ke kinu, jenže nepřišel. Ani tu nebyl? Nevolal?"
"Ne, Ivetko," potvrdí mamka.
Značně povadle svléknu bundu, a protože se mi strašlivě nechce civět na nějakou ubohost v
televizi, pustím si v pokojíku tiše přehrávač, naprogramuji Postel z růží několikrát za sebou,
prasknu sebou na válendu a napínám uši, aby mi neuniklo zazvonění telefonu. Čekám až do
půl dvanácté, mezitím sedmkrát zkontroluji aparát, zda není hluchý, a vzdám se teprve, když
naši rozpustí sešlost před televizorem a zaženou mě převléct a spát.
"Nejspíš mu do toho něco vlezlo," uklidňuje mne táta. "Zítra se to vysvětlí, uvidíš. Pěkně se
vyspi."
Mohlo se stát věcí! Přece nebude volat o půlnoci, stejně bych už za ním jít nemohla. Bohužel
usnout se mi nedaří, převaluji se ze strany na stranu a ráno mě zastihne pobledlou a unavenou.
"Nevolal?" zeptám se mamky, sotva se kvapně vrátím z nákupu v samoobsluze na rohu naší
ulice.
"Ne, ještě ne," odpoví mi a když vidí můj nešťastný výraz, musí se smát. "Jdi ty, blázínku. Ty
ho máš moc ráda."
"Moc?" podivím se. "To je slabý slovo. Strašlivě, absolutně, na doraz. Lásky není nikdy moc,
víš?"
"Hlavně aby tě měl tolik rád i on," podotkne váhavě.
Bezdůvodně zčervenám. "O tom nepochybuj!" zastanu se ho.
180
"Proč se rozčiluješ?" pokrčí mírně rameny. "Jestliže jsi ses jistá, nemusíš křičet, ne? Já
jenom... vzali jste to trošku hopem, Ivetko, nezdá se ti?"
Zatvářím se podezíravě: "Co jsme vzali hopem?"
Sáhne do vrchní přihrádky linky a podá mi bílozelené pouzdro s pilulkami Cilest. "Tohle sis
tu večer zapomněla."
Zrudnu ještě víc, popadnu hormonální antikoncepci a vrazím šiji do kapes džínsů. Martin
začne u snídaně poťouchle zpívat svou oblíbenou písničku: "Studentská halenka..."
Mamka pokračuje: "Dlouho jste se neznali. Vzpomeň na Jakuba, kolik měsíců uteklo do první
pusy..."
Mávnu rukou.,Jakub, prosím tě... To bylo něco jinýho."
"...taje tuze tenká...," notuje ten imbecil.
"Měla jsi ho taky ráda, říkalas mu sladkej blázínek."
"...pod ní se vyspala, poctivost ztratila nejedná panenka," vyje Martin s opravdovým požitkem
neskutečně falešně.
"Drž zobák!" osopím se na něho a v ráži vyjedu i na mamku: "Tomu vůbec nerozumíš, mami!
Jakuba jsem měla ráda, kdežto Filipa miluji a on mě! Prosím tě, nevrtej nám do toho!"
"Když kluk brzy dosáhne svého, nabaží se," vede si svou.
"Filip by tohle nikdy neudělal!" vykřiknu. "Je čestnej!"
"A co Markéta? Tu přece taky nechal," připomene mi.
Málem mi vyrazila dech! "To bylo něco úplně jinýho," vydechnu otřeseně. "S ní nic neměl!"
"...panenku, poctivou ťrajarku připravil o věnec..."
Táta, jež se chystá na službu a vyjde z koupelny čerstvě oholený, patrně zaslechl náš spor,
jelikož zakročí: "Nehádejte se, děvčata. A ty, Martine, neprovokuj. Ať už to uspěchali nebo
ne, musím je pochválit, že na to jdou zodpovědně. To je asi nejdůležitější. Nech ji, Marto,
kvůli tomu, že jednou nepřišel na rande, nemusí mít hned jinou. Filip není křivák. Dnes má
zápas, ne? Zajdi za ním, Iveto, všechno si vysvětlíte."
Podívám se na něho se slzami v očích. "Díky, táti."
Mamka považuje téma za vyčerpané, Martin se víc zpívat neodváží. Pomáhám se sobotním
obědem mlčky a napruže-ně. Před polednem, po asi jedenáctém pokusu, zvedne konečně na
Filipově čísle telefon jeho maminka a s politováním mi sdělí, že nemá tušení, kde by starší
syn mohl být. Bum.
182
Nemohu se dočkat odpoledne, díky máminým popichujícím řečem mou dušičku svírají
neúprosné kleště strachu, co kdyby měla pravdu?!
Přiřítím se do Jiskry hodinku před začátkem utkání s jihlavskou Duklou, abych s ním stihla
promluvit po rozbruslení, jež mají před zápasem místo tréninku. Správce díky tomu, že mě
několikrát spatřil ve Filipově doprovodu, mě po chvilce přemlouvání pustí dovnitř, ačkoliv je
pro veřejnost ještě zavřeno. Na ledové ploše napočítám jednadvacet hráčů! Jeden chybí a k
mému zděšení zjistím, že jím je právě Filip s třináctkou na dresu!!!
Něco se muselo stát, něco se muselo stát, hučí mi v hlavě. Ale CO?! Neustále se rozhlížím,
určitě brzy přijde, opozdil se, jenomže minuty běží, hala se zvolna zaplňuje fanoušky a Filip
nikde!
Těsně před zahájením duelu se procpu ke stndačce, kde si mě všimne Petr Drapač a s
naléhavým gestem na mě mávne hokejkou. Má pro mě zprávu!
"Kde je Filip?!" vyhrknu.
Překvapeně zamrká. "Přesně na tohle jsem se chtěl zeptat já tebe," vyšokuje mě. "Když o něm
nevis ty, kdo jinej?"
"Neviděla jsem ho od včera odpoledne!" vysvětlím vyděšeně. "Měli jsme se sejít večer.
Nepřišel. Byl na tréninku?"
"Jo, byl," přikývne. "Ještě říkal, že jdete do kina. Venku na něj čekal nějakej kluk, odcházeli
spolu."
"Kluk?" pravím s ulehčením. Pořád lepší, než kdyby na něho čekala holka! "No ale kde teda
je?"
Petr pokrčí rameny. "Nemám tušení. Trenér zuří jak bejk, pardon, lev. Volal k nim, nikdo
telefon nebere."
Víc se nedozvím, zápas právě začíná, v hlavním útoku Jiskry za Filipa supluje neznámý
Barták. Vyjdu z haly s hlavou dokonale zamotanou. Kdybych telefonicky nehovořila s paní
Hoškovou, mohla bych si myslet, že se mu doma něco stalo a leží tam v bezvědomí, takhle
nevím! Přesto se vydám do Kaštanů, ochotna přijít téhle záhadě na kloub děj se co děj! S
největší pravděpodobností se nedozvoním...
Kupodivu mi štěstí přeje, pokud mohu v mé situaci mluvit o štěstí. Sotva stisknu zvonek, ve
dveřích se objeví Adam.
"Ahoj, Iveto," pozdraví bez známého nakažlivého hahaha.
183
"Co se Filipovi stalo?!" zděsím se úplně.
Nemá se k odpovědi, teprve poté, co otázku zopakuji, řekne: "Nevím. Asi se pomátl."
"Cože?" otevřu pusu dokořán. "Nerozumím ti. Kde je?"
"V hospodě." Zavrtí hlavou, jako že tomu sám nevěří.
"Filip?! V hospodě? Místo zápasu?! A proč, proboha?!"
Rozhodí rukama, ušklíbne se. "Co já vím! Muselo mu přeskočit. Dal mi pěstí, když jsem pro
něj ke Koníčkovi šel."
"Půjdu za ním," rozhodnu se, napůl ve snách.
"To bych, bejt tebou, nedělal," varuje mě. "Je zlej..."
Připadá mi, že mluví o někom jiném. Můj Filip a zlej?! Kluk, který včera přirovnal mé oči k
zářivým diamantům?! Bez rozloučení se vydám spěšně do restaurace, kde jsme se nedávno
nad colou tolik nasmáli trapasu s kondomem.
Nejistě otevřu lítací dveře, projdu chodbou s kobercem na podlaze a po schodech vystoupím
do baru v patře. Adam se musel splést, anebo Filipovi skutečně přeskočilo, sám mi říkal, že
on, sportovec, krom přípitků nikdy nepije!
Lokál je poloprázdný, přelétnu očima všehovšudy tři dvojice, načež v postavě na barové
stoličce poznám Filipa!!! Sedí s hlavou v dlaních a podle prázdných skleniček poznám, že
Adam do větru nemluvil.
Přistoupím až k němu, aniž by si mě všiml, a položím mu ruku na paži. "Filipe...?" zeptám se
opatrně.
Pomalu zvedne hlavu. Oči má zapadlé a na první pohled je řádně opilý. Jakmile mne pozná,
dostanou zuřivý výraz.
"Filipe, co tady děláš?" odvážím se roztřeseným hlasem.
"Chlastám," odvětí výstižně. "Co tu chceš ty?"
"Měla jsem o tebe hroznej strach," vydechnu. Fakticky se pomátl! "Včera jsem tě čekala,
hrajete zápas a ty nikde, tolik jsem se bála, jestli se ti něco nestalo..."
"Taky se mi málem stalo," ušklíbne se cynicky a jak se narovná, zapotácí se, div nespadne ze
stoličky.
"Já ti nerozumím! Co se ti málem stalo?"
"Nehraj to na mě!" křikne a poručí si další vodku.
Barmanka, blondýna s velkým výstřihem, mu ochotně na-|j levá.
Otočím se na ni: "Copak nevidíte, že má dost?"
"Náš zákazník, náš pán," vysměje se mi do očí, mateřsky
184
pohladí Filipa po vlasech a dopřeje mu při předklonu pohled na své úctyhodné poprsí. "A
tenhle je kus pěknýho chlapa."
"Všechny holky jsou děvky," prohlásí chlap filozoficky.
"Správně, žádný nevěř," zamrká na něho barmanka, ta čúza!
"Filipe, nepij!" prosím ho. "Pojď domů, prosím tě..."
"Ty ses tady ještě?" osopí se na mě. "Jdi mi z očí..."
"Nevíš, co říkáš!" dostanu ze sebe ohromeně. "Jsi namol!"
"To teda vím úplně přesně. Nehraj to na mě, říkám!"
Jsem absolutně zmatená. "Co na tebe nemám hrát, proboha?"
Chvíli si hledíme zpříma do očí, ty jeho připomínají leklou rybu, je v nich krom těžkého
závoje alkoholu i smutek nebo co. Olízne si rty. "A já tě mám tak rád... Teda měl jsem!
Takhle naletět... Ses dobrá herečka, jak z Národního. Furt nevíš? Ne?" Zle se ušklíbne, sáhne
do kapsy džínsové bundy, div znovu neslítne, a hodí na barpult složený papír.
Nechápavě ho rozložím, barmanka se také zvědavě nakloní. Přelétnu očima poslední řádek:
Kvůli Markétě jako pomstu ho dostanu děj se co děj! Iveta Balcarová.
Filip se nezbláznil, je to mnohem horší.
Poleje mě vlna studeného potu. Víc číst nemusím, je mi jasné, že jde o idiotský a nedospělý
úpis, puberfácký fór, který jsem vlastnoručně podepsala!!!
Vzpomenu si na Drapačova slova, venku na něj čekal nějakej kluk, a je mi jasné, komu mohu
poděkovat za to, že Filip ztratil chuf jít do kina.
"Už víš, o co kráčí, vid?" prohodí pohrdavě.
Polknu. "Filipe, jenže ty vidi? jen jednu stranu. Vysvětlím ti i druhou a -"
"Vypadni," přeruší mě a přivře oči do dvou škvírek.
"Ta pitomá sázka byla na začátku, potom šlo o víc -"
"Vypadni!" břinkne pěstí do barového pultu, až sklenička se stoličnou vodkou poskočí. "Jdi
mi z očí, Iveto."
"Já tě miluji, věř mi!" vykřiknu zoufale a bez ohledu na barmanku neudržím slzy. "Byl to
blbej fór, vsadili jsme se, los padl na mě a já se proti úmluvě do tebe strašlivě zabouchla,
rozešla se s partou i svým klukem, chtěla jsem ti to vysvětlit, ale bála jsem se -"
185
t"Mlč. Nevěřím ti ani slovo," procedí mezi zuby. "Se-hrálas to na jedničku. A teď vypadni.
Jdi, nebo tě uhodím..."
Oči, které na mě včera hleděly se zamilovaným obdivem, metají blesky, zračí se v nich
nenávist i surovost, rty, jež dovedly nádherně líbat, mi vyhrožují, a ruce, jimiž mě hla-díval a
vzrušoval, se chvějí, schopny hrozbu vyplnit.
Nic mu nevysvětlím, protože si nic vysvětlit nenechá. Otočím se a bez dalších řečí se
vypotácím z baru, sejdu po schodech a na ulici se rozbrečím bez zábran.
12. KAPITOLA
V neděli se cítím pod psa, hysterickým pláčem i vražedným zoufalstvím vyčerpaná, unavená a
stará. Dospěji do stadia odevzdané apatie, se zarudlýma pálícíma očima a opuchlým nosem se
sesunu v obýváku do křesla před soucitné rodiče, co kolem mě od včera chodí po špičkách,
neboť si myslí, že na mamčina slova došlo a Filip mě nechal kvůli nějaké holce, a s jakousi
zvrácenou radostí jim monotónním hlasem vyklopím celou tu záležitost od á do zet. Žaluji na
sebe s vervou třídního šplhouna, cením si, že mě jedinkrát nepřerušují, přestože chvílemi
vzrušeně nadsedají a jejich pohledy se mění ze soucitných na pobouřené.
"Iveto...," vydechne máma, sotvaže se dramaticky odmlčím. "To snad ani není pravda, jak jsi
jenom mohla..."
Podívám se na tátu, na jeho soudu mi záleží nejvíc.
"Táti..?"
"Co čekáš, že ti na tohle řeknu?" zeptá se mě zachmuřeně.
Pokrčím rameny. "Nevím. Něco. Třeba že to bylo hnusný a odporný a nedospělý, hlavně něco
řekni, vynadej mi, zbav mě toho, táti, prosím tě! Kdybys viděl, jaký mám výčitky!"
"Dovedeš si představit, jaký by ty výčitky byly, kdyby Markéta zemřela nebo zůstala
postižená?"
"Dovedu," hlesnu. "Však jsem si užila strachu a ulevilo se mi teprve v pátek, když jsem za ní
zašla do nemocnice a zeptala se doktorky. Měli ji včera pustit domů. Ten strach mě bude
stejně strašit jako noční můra celej život..."
186
Do obýváku vpadne Kačenka, chce si pustit televizní pohádku, ale táta ji nemilosrdně vyžene,
aby nerušila.
"Iveto, jak jsi mohla," opakuje mamka nevěřícně.
"Normálně, vždyť jsem vám to vysvětlovala! Měl to bejt fór a vtipná pomsta, šla nám na
nervy svou dokonalostí, protože... protože jsme jí záviděli, byla lepší než my, svědomitá a
cílevědomá, vždycky připravená na hodinu. Stejnej typ jako je Filip... Vlastně se k sobě
hodili."
"Váš smysl pro humor není černý, spíš nebezpečný. A těžko pochopitelný u sedmnáctiletých
studentů, Iveto."
"Já vím. Teď už to vím," šeptnu s očima zavrtanýma do koberce. "Strašně se stydím. Byl to
ten nejblbější fór..."
"No, nakonec můžeš děkovat Bohu, že to dopadlo takhle."
Vzhlédnu k tátovi poněkud vyděšeně. "Tohle je konečný?!"
"A co čekáš?" podiví se mamka mé naivitě.
"Myslíš, že... mi Filip neodpustí? Nikdy?! Nepochopí, co byla hra a co skutečnost? Je přece
normální dělat chyby a napravovat je. Filip je čestnej, mohl by uznat -"
Mamka zachytí zoufalost v mém hlase, snaží se mě utěšovat: "Třeba to opravdu uzná, milovat
znamená i odpouštět."
Táta nemá ve zvyku věci přikrášlovat, podává je tak, jak je sám vidí. Nešetří mě: "Ty se divíš,
že tě vyhnal dřív, než jsi začala vysvětlovat?"
Sklopím hlavu, kdybych si nevyrvala veškeré zásoby slz a slzné váčky nepřipomínaly Saharu,
rozbrečela bych se.
"Takže... mu nemám zkusit nic říct?"
"Zkus. Každý by měl mít možnost obhajoby. Jedna věc je, jestli ti vůbec tu příležitost
poskytne, a druhá, jestli ti odpustí. Pochybuji. Byl by to zázrak, Iveto. Právě proto, že je
čestný a férový."
Namáhavě polknu. "A vy mi odpustíte?"
Táta se ke mně nakloní, obejme kolem ramen a řekne s hraným povzdechem: "My musíme.
Když už jsi naše... A víte co? Půjdeme všichni do kina, dávají nějakou komedii..."
Křečovitě se k němu přitisknu a cítím, že se mi maličko ulevilo. Na obrovský a těžký balvan
viny nejsem sama!
187
Přestože se Jakub objeví o polední pauze v naší nepochopitelně zamlklé třídě, neřeknu mu
jediné slovo. Měl by radost, že se mu plán zdařil! A pak, propletenec vztahuje mnohem
složitější. Pomstila jsem se za celou partu Markétě, mně se pomstil Jakub za zradu a Filip za
blbej vtip, což se vymstilo nám oběma. Mstí se kdekdo a já dělám uprostřed hromosvod.
Vlastní vinou, jistě. Neměla jsem úpis podepisovat!
Vohnout, ten imbecil, se ke mně za všeobecného zvědavého ticha přiblíží, sáhne do kapsy a
napřáhne ruku s fialkovou bankovkou. Její hodnota je mi jasná. I účel. Moje vyhrál
Potlačím touhu vytrhat mu vlasy, pouze zhnuseně od-frknu.
"Patří ti právem," namítne váhavě.
"Vytři si s ní zadek," poradím mu.
Třída se rozšumí, najde se pár jedinců, kteří tvrdí, že jen hlupák nebere. Mrknu vedle na
Zuzanu. Uhne očima a pokračuje v soustředěném šmátrání v batohu. Jakub mě pozoruje
ostražitě, patrně čeká, kdy ho zavalím urážkami za hanebný čin bonzování. Nedočká se,
nehodlám mu nic vyčítat.
Vohnouta už bolí ruka. "Vezmi si ji, dohoda je dohoda."
"Víš, kam můžeš s tou dohodou jít?" zeptám se opovržlivě. "Co na mě tak blbě civíte?! Copak
vám ještě nedošlo, že ta sázka byla pitomá a nedůstojná stejně jako její důvod?"
"No a co s ní mám teda dělat?" ztrácí Vohnout trpělivost. "Chce ji někdo? Tisícovka jsou
pěkný prachy..."
Nevěřím vlastním uším, nikdo se nepřihlásí, ani Renata, ač na ni upírá žádostivé oči.
Vrabčák si olizuje rty. "Třeba by sis ty prachy měla vzít, Iveto, ne jako výhru, ale... bolestný."
"Bolestný," usměji se kysele, "patří někomu jinýmu. Já bych se musela poblít."
Zvonek, jež jsme dřív většinou pro křik a smích přeslechli, ukončí přestávku ostrým
zařinčením.
"Tak co s tím?" ptá se Vohnout rozpačitě, přehazuje bankovku z ruky do ruky, jako by pálila.
Odpovědi se nedočká, všichni zarytě mlčí. Někdo rozpačitě, jiný proto, že neví, co říct.
Doufám, že těch, co se stydí stejně jako já a je jim na zvracení, je víc.
"Kde zase jsou, skotáci!" ozve se z chodby, cvakne klika a ředitel div nerozrazí dveře, jak se
cpe dovnitř, dlouhými kroky zamíří ke stolku pro třídní knihu a mumlá si: "Oni si snad myslí,
že kvůli suplování se odpolední vyučování neko..."
Teprve nyní zaregistruje plné osazenstvo třídy, ba dokonce je nás o dva víc než obvykle.
Místo aby se radoval, jak tiše a vzorně čekáme na příchod vyučujícího, vypadá zmateně.
"Vy jste tady?!" zeptá se nevěřícně.
Přestože celá situace vyzní značně komicky, nikdo se nesměje. První se vzpamatuje Vrabčák,
místo služby odříká rutinní slogan o připravenosti třetí bé na hodinu literatury a Jakub s
Vohnoutem, dosud svírajícím nikým nechtěnou tisícovku v ruce, vypadnou ze třídy. Nemám
obavy, jistě si poradí, napadne je, kde a zač peníze utratit.
Hodina literatury proběhne v tichu, v němž by byl slyšet i padající špendlíček. Říďa si nás
podezíravě měří a po zvonění dokonce cosi mumlá o provokaci.
Co nejrychleji vyletím ze třídy, natáhnu si boty i bundu a s napětím vykouknu ze vrat školy.
Běžný provoz, několik prváků, kteří skončili dřív než my, jeden kluk na motorce.
"Iveto!"
Otočím se po hlase bez dechu. Nedýchám však pouze do té doby, než v jednom ze
zaparkovaných favoritů poznám tátu.
Dojdu k němu ještě celá rozklepaná a povadlá. "Co je?"
"Svezu tě, sedej," pobídne mě a galantně mi otevře dveře spolujezdce.
Uvelebím se na sedadle, odmítnu návrh zastavit se v cukrárně a podezíravě se zeptám: "Proč
jsi pro mě přijel?"
"No... Měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, ať nemusíš pěšky nebo tramvají," vysvětluje
nepřesvědčivě.
Podívám se na něho vlažně. "Táti!"
"No dobře, prokouklas mě," přizná porážku.
"Ale ty mě ne," ujistím ho. "I když jsem blbá dost, se-bevraždit se nebudu. Zase tak blbá
nejsem.
Pocuchá mě za jízdy ve vlasech, zbytek cesty mlčíme. Teprve když spolu stoupáme po
schodech do našeho patra, dodá k původnímu tématu: "Já vím, že blbá nejsi. Jen ne-
188
189
l
rozumná. Blbí lidi si totiž neumějí přiznat, že jsou blbí. A nerozumní zase dělají nerozumné
věci."
"Tak tos mě teda uklidnil," ušklíbnu se.
"Možná se o tom nerozumu dá mluvit v minulým čase, Ivčo," rozvíjí dál svou teorii.
Dívám se, jak šmátrá po kapsách a hledá klíěe od bytu. Jeho věčná slabost! Mamka tomu
posměšně říká roztroušená skleróza, protože táta různé věci roztrouší po celém bytě a
dodatečně je nemůže najít. Odkládání klíčů na neznámá místa by si mohl patentovat, je v něm
nepřekonatelný.
Zaplaví mě vlna citu, musím mu oznámit starou věc: "Mám tě ráda, táti."
Zakopnu o koberec, narazím se na dveře, rukávem zachytím za kliku, div si ho neurvu, zbrkle
zvednu sluchátko, až mi celý aparát upadne na zem a to vše jen proto, abych slyšela
jednotvárné tu tút, tu tút a zoufale jím praštila zpátky do vidlice. Přísahala bych, že jsem
slyšela jeho zvonění!
Nemluví někdo přede dveřmi bytu? Ten hlas je povědomý... Úprk bytem střemhlav do chodby
se opakuje, pouze s tím rozdílem, že se břinknu o futra a nechápavě civím na vylidněné
schodiště. Začíná mi solidně hrabat. Při sebemenším zvuku natahuji hlavu a špiclující uši se
mi málem změní v anténky. Čekám, vlastně neustále čekám. Na zázrak! Pohádky končí
svatbou, mně by stačilo méně. Aby Filipovi došlo, že jeho jsem nezradila, a odpustil mi. Žel,
zázraky se nedějí a jak si kdo ustele, tak si lehne. Měla bych něco podniknout!
Podle táty má mít i sebevětší viník právo na obhajobu. No dobrá, ale jak to udělat?! Při
představě, že bych navštívila Filipa u něho doma, případně po tréninku v Jiskře, a on mi
znovu do očí řekl, ať vypadnu, nebo mě uhodí, je tak nesnesitelná, že mi málem vyskočí
vyrážka. Přemýšlení mě zcela zaměstnává a jen díky němu si nevybrečím zoufalstvím oči.
Mám totiž jakous takous naději, jíž se chytám jako tonoucí stébla, milovat přece znamená i
odpouštět!
Osobní kontakt ze seznamu možností vylučuji, telefon také. To je totéž v bleděmodrém.
Začala bych koktat a zajíkat se a... Ne, to také není to pravé ořechové. Dopis?
190
Sesmolím osmistránkový elaborát, v němž Filipovi vylíčím historii nešťastné sázky. Se vším
všudy. Pro jistotu ho po sobě nečtu, ztratila bych odvahu ho odeslat. Ještě závěr:
Filipe, i když jsem udělala hroznou špínu, věř mi, vůči Tobě jsem se dopustila jediného -
strašlivě Tě miluji.'!!
Žádné ubrečené nářky a ponížené prosby. Láska musí být oboustranná! Tohle je naše opravdu
jediná a poslední šance. Dozví se, pokud se vůbec rozhodne dopis přečíst, jak všechno bylo.
Další je na něm. Jak se rozhodne je ve hvězdách!
Doktorka mi v nemocnici ohledně Markétina zdravotního stavu nelhala, ve středu ráno se
spolužačka nečekaně objeví ve škole. Nepodívá se nalevo ani napravo, zapadne do své lavice
a připomíná sochu. Stejně tak i my nevíme, jak se tvářit. Ve třídě, jež je jako vyměněná, se
jejím příchodem přestane mluvit. Všichni sedí, koukají rozpačitě kolem a nikdo se k ničemu
nemá. Baví se spolu nejvýše dvojice a i ty šeptem, aby nerušily posvátné ticho. Myslím, že je
z toho Markéta víc v šoku než kdyby kolem zuřila křídová válka. Profesoři nás přestanou
podezírat z provokace a nekalých úmyslů, dokonce nás tu a tam pochválí, konečně se prý
chováme jako téměř dospělí lidé. Hm, za jakou cenu jsme k té moudrosti museli dojít! Nad
Markétinou přítomností se zaradují, ale takticky se jí neptají na zdraví, tím spíš, že Vlčice
dosud v pořádku není a podle zvěstí, co kolují školou, se hned nevrátí.
"Takhle se mi to líbí, v takové atmosféře je radost procvičovat integrály," libuje si Semerák a
pozve mě k tabuli. Obsah obrazce ohraničeného parabolou, y = x na druhou lomeno dvěma
minus 3 krát x plus 4, osou x, osou y a rovnoběžkou s osou y v bodě M (5,0).
Příklad jak stehno! Ještě nedávno by se mi nad ním protočily panenky a patrně bych sebou
sekla v mdlobách.
Dle zvyku hodím okem do třídy. Nikdo se nehlásí, dokonce ani Markéta, ačkoliv integrály
jsme začali probírat ještě před její absencí. Patrně v nemocnici vyšla z formy. Vrabec zavrtí
hlavou a dvěma ukazováčky mi naznačí kříž.
"Nejprve musíme určit iksové souřadnice průsečíků paraboly a osy x," pouštím se neohroženě
do výpočtů. "Řešíme
191
tedy rovnici x na druhou lomeno dvěma minus 3 krát x plus 4 = O, to je rovnici x na druhou
minus 6x plus 8 = 0. Tato rovnice má kořeny x, = 2, x2 = 4. Parabola protíná osu x v
bodech..." Než se dostanu ke konečnému výsledku, musím hledat obsah obrazce S jakožto
součet tří obrazců. Když se posléze dopídím k výsledku S = 14 / 3, jsem unavená jako po
dlouhé šichtě, ale výborná, co mi zapíše do černého notesu, mě spíš rozesmutní než aby mi
udělala radost. Chtěla jsem být nejlepší kvůli Filipovi, vyrovnat se mu... Na téhle jedničce má
stejně největší zásluhu on, vzpomenu si na naše doučování, kdy vysvětlování nádherně
doplňoval polibky, a je mi bídně.
Vrabčák udělá uznalý obličej, jeho další gesto, palec zdvižený do výše, je mnohem
lichotivější než předešlý kříž.
"Komu vyšel stejný výsledek?" informuje se profesor a je na mrtvici, když se přihlásí pouze
matematický génius Vrabčák. "Nikomu jinému? Ani vám, Vlčková? Pravda, vy jste chyběla.
Přineste mi sešit, podívám se, kam jste se dostala..."
Markéta jeho přání vyplní, Semerák nahlédne do jejích výpočtů a když na ni užasle pohlédne,
zaryje oči do podlahy.
"Vždyť vy to máte celé naprosto správně," prohlásí. "Proč jste se nepřihlásila?" Odpovědi se
nedočká, je z toho zmatený. Na rozdíl od ohromené třídy. My totiž chápeme, proč!!!
"Hlavně, že tomu rozumíte," usoudí moudře. "Protože po Velikonocích si napíšeme čtvrtletní
písemnou práci. Zbytek dnešní hodiny a celou příští věnujeme opakování, aby písemka
nedopadla katastrofálně. Vezměte si příklad z Bal-carové. Na ní vidíte, že matematiku se
může doučit každý."
Jsem z toho málem hotová! Mě dává příkladem!
Odnikud se neozve posměšný slogan o šprtce, dokonce i Renata, Monika a Zuza mlčí. Jsem
tím příjemně překvapena a vyprovokována k akci, po dvou týdnech se Zuzaně poprvé
zadívám do očí. Je hloupé vedle sebe sedět, potkávat se při aerobiku, sprchovat se každá v
jiné sprše a nemluvit spolu, tím spíš, že jsme si dřív dost rozuměly. Parta se vůbec mým
trhnutím rozpadla, Jakub, se kterým se míjíme na chodbě bez pozdravu jako úplně cizí lidé, a
Vohnout z áčka navštívili o přestávce naši třídu pouze jedinkrát, když mi chtěli předat výhru,
žádný den parta nezašla do Oázy na osvěžení a kus řeči, zdrhnout profesory a probrat
nejnovější události. Do-
192
cela mě to štve, hlavně Jakub. Mohli jsme přece zůstat přátelé, ne se rozcházet rovnou na
nože.
"Ses dobrá," prohodí Zuza po chvíli těžkého rozhodování.
"Dík," usměji se smutně. Víc nemluvíme, zvonek ohlásí poledne a s ním pošle další školní
týden do nenávratna. Ve dveřích šatny se potkám tváří v tvář s Markétou. Nevím honem, jak
se tvářit, pokusím se o neutrální úsměv. Neoplatí mi ho, rovnou promluví: "Ještě jsem ti
nepoděkovala za tu bonboniéru, Iveto. Byla dobrá. Děkuju."
Ztěžka se nadechnu. "Není zač..." Panebože, proč je ta holka vždycky a úplně ve všem lepší?!
Obě se obujeme, navlékneme jarní bundy a jako náhodou spolu kráčíme chodbou k východu.
Je to strašně těžké!
"Nezajdeme na něco dobrýho...?" vysoukám ze sebe.
Překvapeně se na mě podívá. "Nezlob se, dneska nemohu. Snad příště...," odmítne plaše.
"Ahoj."
"Ahoj." Otevřu dveře a dám jí v nich přednost vědoma si faktu, že od šaten nás nevěřícně
sleduje několik párů očí.
Neotáčím se, vyjdu na schody a z hluboká nasaji jarní vzduch plný smogu, div se nerozkašlu.
Náhle mi tělem bolestivě projede nůž poznání, proč mi dala košem. Dnes nemůže, chápu poté,
co z výklenku sousedního domu opatrně vykoukne - Filip! Prudce dýchám. Naše pohledy se i
přes tu dálku střetly, nemohu se otočit a utéct zpátky do školy! A já čekala na zázrak... Tady
ho mám. Hotový bumerang!
Filip vypadá, že by nejraději také vzal roha, aspoň se mi to tak z jeho pohybů jeví. Možná
nechtěl, abych viděla, že čeká na Markétu?! Zachová se jako chlap, zcela vystoupí z úkrytu,
co ho zradil, a vyjde pár kroků Markétě naproti. Spolužačce nevidím do tváře, poznám však,
že si není jistá vůbec. Nejprve se zarazí, načež k němu váhavě dojde.
Převtělila jsem se v solný sloup, nevnímám hemžení kolem sebe, kde kdo se tlačí z budovy co
nejdříve do ulic, jeden druhák mě málem shodí ze schodů, dokonce mu ani nevynadám.
Vidím jen jediné - Filipa, mého Filipa, mou lásku a bolest, při rozhovoru s Markétou.
Neslyším, o čem je řeč, na to jsou ode mě dost vzdáleni, řekla bych, že moc nemluví.
Je mi strašlivě bídně. Takhle bylo asi Markétě, když jí ukázali tu pitomou fotku...
193
Víc nevydržím. Prostě nemůžu. Rozběhnu se opačným směrem, abych byla co nejdále od
pohledu, který mi drásá nervy i srdce. Dívat se na ně déle by bylo harakiri. Nejsem sebevrah,
táta se o mě bát nemusí,; když řvu jako o pohřbu.
Tak tohle je konec. Definitivní. Úplný. Nezměnitelný. Konečně, mám, co jsem chtěla. Totiž
jasno. Nemusím dál natahovat uši a zbožně doufat v zázrak! A to jsem si myslela, že až si
dopis přečte, něco podnikne. Hm, podnikl. Přišel za Markétou.
"lví, budeme péct zajíčky, jo? A taky kuřátka a beránky a vajíčka...," hrne se ke mně nadšeně
Kačenka. "Mamka přijde později, ale říkala, že se do toho klidně můžeme pustit samy, med je
v lednici. lví, ty brečí??"
"Kačko, prosím tě, nech mě, já nemám náladu," odbývám její brebentění a vůbec s ní
předvelikonoční nadšení nesdílím.
"Tak mi aspoň udělej těsto a uválej placku, já budu figurky vykrajovat sama," žadoní.
"Dej mi pokoj..."
"Ty jsi!" vyhrkne a nemá daleko do pláče. "Vždycky spolu pečeme na Velikonoce zajíčky!
Zítra musím do těch pitomých houslí a v pátek je pozdě! Co budu letos rozdávat? Vajíček
budeme mít málo, dědovy slepice jsou líný, a víš, kolik za mnou přijde kluků? Všichni z naší
třídy i z béčka!"
Zželí se mi jí. Ač mám chuť zavřít se do tmavého koutku a prolít další hektolitry slz, jdu si
pečlivě umýt ruce a k obrovské sestřině radosti zadělávám těsto na medové perníčky.
Poslouchám její žvatlání jedním uchem, co chvíli se mi zalijí oči a já si je utírám hřbetem
ruky, jelikož prsty mám za-patlané po zápěstí lepkavou hmotou. Nedaří se mi, patrně jsem
tam dala moc medu, těsto se stále lepí, prsty se mi do něho probořují, navzdory mouce, kterou
stále přidávám.
"Telefon!" poskočí najedná noze. "Já ho vezmu."
"Kdo to byl? Mamka?" optám se, protože je zpátky raz dva.
"Ne. Duch," zasměje se.
Konečně se těsto neroztéká. Pečlivě pomoučním vál a rozválím ho na půlcentimetrovou
placku. Další činnost přenechávám Kačence, úplně se na ni třese, nadšeně vykrajuje
194
formičkami či pouze nožem podle tvrdé šablony zvířátka. Vymastím čtyři plechy a hotové
výtvory na ně rovnám.
Podruhé jdu telefon vzít já, tentokrát nemůže Kačka.
"Iveta Balcarová," představím se nevesele.
Okamžik zvláštního ticha a cvak. Tu tút, tu tút. Duch?! Spíš omyl. Někdo se lekl mého tónu,
ohlásila jsem se přesně tím stylem, jako bych řekla pohřební ústav.
"Podívej, tohle bude kuřátko," ukazuje mi na kus těsta, jež připomíná spíš cosi rozšláplého na
chodníku. "A víš, co má tady nahoře? Kousek skořápky! Jako že se ještě nevyk-lubalo celý,
chápeš? Skořápku nazdobíme bílkovou polevou, aby to bylo víc poznat. A tohle je zajíček s
košíkem vajec..."
Musím uznat, že Kačenka má opravdu bujnou fantazii, seč zírám ze všech sil, v medových
cákancích nic nevidím.
"Beránkovi uděláme parohy z čokolády," rozhodne.
"Rohy, ty parohu," opravím ji bezmyšlenkovitě.
"Však říkám, parohy," vede si svou. "A zvoneček na krku ze žlutý polevy... Jejda, zase někdo
volá, slyšíš?"
"Iveta," hlesnu do sluchátka. Nikdo se mi neozve, ani tón. Je někdo na druhém konci?!
"Filipe...?" uteče mi.
Tu tút, tu tút. Prásknu s ním do vidlice. Houby s octem!
Zapnu troubu a pomůžu Kačence zpracovat druhou polovinu těsta. Kupodivu se do práce
zaberu, po sestřině vzoru odložím šablony a zkouším vyřezat nožem něco nového,
neotřepaného, tvořivého. Kačka je vděčný divák, nešetří jásavými výkřiky, v nichž velebí
mou šikovnost. Vděčně se na ni usměji a v tu chvíli vím, že mi pomůže jen čas, ten všemocný
léčitel, jak jsem tehdy v nemocnici tvrdila Dance. Žádný zázrak, žádná pohádka s dobrým
koncem. Život jde dál a čím dřív se vpravím zpátky do starých kolejí a něčím se zaměstnám,
tím lépe pro mě, ostří rány závadné. Určitě to bude těžké. Určitě. No a co, sakra!!!
Takový aerobik se mi jeví jako dobrý počinek a sázka na jistotu. Přestože jsem stále ve stavu,
kdy se mi ze všeho nejvíc chce schovat se před celým světem, popadnu tašku s cvičebním
úborem, botaskami, ručníkem a mýdlem a zamířím do tělocvičny. Před sokolovnou potkám
Zuzanu s podivně zahalenou tváří v potištěném šátku.
"Ahoj," pozdravím ji první vyčkávavě. Pokud se chci vrá-
195
tit ke starému dobrému způsobu života, nemohu přehlížet bývalé přátele, tím spíš, že bych
byla docela ráda, kdyby se znovu stali současnými. Chybí mi totiž!
"Ahoj," přistoupí na hru nic se nestalo. "Iveto, prosím tě, omluv mě Magdě, já dneska
nemůžu..."
"Máš cyklus?"
Na okamžik zaváhá, načež stáhne šátek z obličeje a předvede mi ukázkový, temně fialový
monokl na pravém oku.
Uznale hvízdnu. "Že by se role u vás doma vyměnily a místo aby poslouchali staroušové tebe,
musíš poslouchat tyje?"
Zuza se po mně ožene jako v dobách našeho největšího přátelství. "Copak staroušové, ti jsou
v pohodě. Stalo se něco horšího. Představ si, Tomáš byl zrovna u mě doma, když dostal
Luboš nečekaně vycházku a přišel taky. Až nahoru. Nechala jsem, blbec, odemčeno!"
Musím se usmát, přestože mi do smíchu není. "Páni! Porvali jste se všichni tři dohromady?"
"No to je právě to," ušklíbne se a nevěřícně zavrtí hlavou. "Představ si, že se ti dva výtečníci
spojili proti mně! Než jsem se nadálá, jednu mi vrazil Luboš, druhou Tomáš, oba se svorně
shodli na tom, že jsem děvka, chytli se kolem krku a štrádovali do nejbližší hospody připít si
na seznámení!"
Smíchy mi vyhrknou slzy. Nejsou moc veselé, spí? do hořká. Zuzana se ke mně přidá a čím
déle se smějeme, tím větší slzy se mi koulí po tváři.
"Takže teď nemáš ani jednoho?" dovtípím se.
Zavrtí hlavou a světe div se, rozbrečí se také, ačkoliv se stále směje. Kolemjdoucím chodcům
musíme připomínat blázny, řehtáme se a bulíme současně v horoucím objetí.
"Promiň, Iveto," řekne najednou mimo téma.
"Nemáš se za co omlouvat. Byl to od začátku -"
"Blbej fór," shodneme se obě. Dvojka vdov k pohledání, jedna zmodřicovaná na těle a druhá
na duši. Přemluvím ji, jde si zacvičit i s monoklem, báječně se při tom uvolníme a je nám
spolu fajn. Než si vlezeme do jedné sprchy, podám si u Magdy přihlášku na maratón.
"Konečně ses rozhoupala," pochválí mě. "Na poslední chvíli, ale přece. Sedmnáctého dubna
se koná okresní kolo."
196
Kývnu na srozuměnou. Zuzka si odpustí jedovaté řeči, možná i chápe, že nebudu cvičit proto,
abych se předváděla, nýbrž proto, abych něco dokázala. Sama sobě.
"Šedesát šest!" kvílí při přeměřování svých parametrů. "Já jsem snad zase ztloustla! Podívej
se na to prase..."
"Do Svatky ti pořád hodně chybí," utěšuji ji. "Takový...," schválně jdu hodně dolů, "tři
cenťáky."
Málem mě pod sprchou utopí.
"Budu držet dietu," prohlásí přesvědčeně, leč před výkladem cukrárny viditelně zaváhá. "Ale
až od zejtra..."
Přestože ve sladkostech zvláštní zálibu nemám, přemůžu se a dám si jeden čokoládový
věneček také. Jako gesto!
Profesora Vránu zákeřně napadl bacil chřipky a protože neměl kdo přijít suplovat biologii,
třetí hodina odpadla.
"Co s načatým večerem?" prohlásí familiárně Roman.
"Mám nápad," řekne rychle, aby ho někdo nepředběhl, Vrabec. "Půjdeme do Oázy. Všichni."
"Jsem suchej," vzdychne třídní rachitik Borůvka.
"Spíš vyschlej," zasměje se Roman, ale Vrabec vyloví z batohu nešťastnou bankovku v
hodnotě tisíc českých korun, kterou má patrně od Vohnouta, zamává s ní a nařídí: "Půjdeme ji
propít. Všichni. Jasný?"
Dojde mi, co tím vlastně sleduje a proč zdůrazňuje slovo všichni. Nakonec, ten nápad není
špatný! Plně ho se Zuzanou podporujeme, takže se k nám třída přidá téměř celá.
Téměř, krom jednoho. Tedy, krom jedné. Markéty. Nikdy se podobných akcí neúčastnila, sedí
osamoceně v první lavici a protože se přímého kontaktu s ní úmyslně vyhýbám poté, co jsem
ji viděla s Filipem před školou, nebaví se s nikým, nemá s kým. Vrabec na mě mrkne.
"Markéto," nadechnu se. "Pojď taky."
Kdyby se k mému pozvání nezačaly přidávat další hlasy, nevím, jak by se rozhodla, takhle
musela kapitulovat. Mám docela pěkný pocit, když v Oáze pozoruji nesmělou a začínající
družnost našeho kolektivu, vážně narušenou nedávnými událostmi. A ke všemu postavenou
na jiné bázi než byla ta dřívější. Vrabec tisícovku utratí do posledního haléře za coly, džusy,
zákusky a chlebíčky. Ten kluk je skutečný génius, usoudím. Zbavil se výhry ve prospěch
třídy! A že
197
jde o obrat k lepšímu, vůbec nepochybuji, tím spíš, když vidím Markétu, nejprve rozpačitou,
kdykoliv se na ni někdo obrátí, bavit se po chvíli docela přirozeně.
Je to postavené na hlavu - v podstatě jsem tomu pomohla já tím pitomým vtipem!!!
Ono se řekne zapomenout, život jde dál. Jenže -je to tak strašně těžké! Hrozně se mi po
Filipovi stýská, moje láska k němu se nemenší, naopak, je jako oheň, každý den odloučení ji
rozdmýchává čím dál víc. Chybí mi. Jeho sympatický úsměv našišato, jeho prsty, jež by se mě
dotýkaly, slova miluji tě, Iveto, jeho přítomnost. Chybí mi on sám a to, že je nenahraditelně
ztracený, mě dohání k zoufalství. Všechno mi ho připomíná! Fotka s věnováním, lístky na
hokejový zápas, písničky, které jsme si pouštěli coby kulisu k milování či na ně tancovali.
Cédéčko Jona Bon Jovi si nejspíš nebudu moci do smrti pustit! Postel z růží...
Povídali že mu hráli. Postel z trní, žahavých kopřiv a bodláčí. Nemohu spát, nemohu usnout,
nemohu ležet. Kroutím se, převaluji, vzdychám, marně hledám optimální polohu.
Kačenku, která mi přijde ukázat nejnovější obrázek určený televiznímu psu Jonášovi, vyženu
z pokoje a na bráchu jsem přímo sprostá. Nálady se u mě střídají jako aprílové počasí!
Bohužel znám jen dva stupně: apatii a zuřivou bezmocnost.
"Ivetko, pojď na televizi," láká mě mamka.
Něco nepřívětivého zamručím a protože si sedne na krajíček mé válendy, provokativně se
otočím čelem ke zdi.
"Je hloupost chtít usnout v pátek v půl osmé," domlouvá mi. "Na Nově dávají americkou
komedii, určitě se ti bude líbit..."
"Určitě!" prsknu opovržlivě. "Mami, já vím, že to se mnou myslíš dobře, ale prosím tě, nech
mě."
Konejšivě mě popleská po rameni, nicméně dveře za sebou zavře zvenčí bez dalších
zbytečných slov. Měla pravdu, takhle brzy jsem šla spát naposledy v první třídě, možná by i
sebepitomější komedie byla lepší než tohle! Vztekle se vyhrabu z postele, poflakuji se po
pokoji, nevím, co bych si pustila, zkusím Haddawaye, nic moc, NKOTB také nezabere, Také
That mě vyloženě rozlítostní. Umlčím přehrá-
198
vač a hlavu těžkou jako škopek si opřu o sklo okna. Pozoruji téměř nepřetržitou šňůru aut v
obou směrech, stejně jako kdysi, když jsem dumala nad tím, kam mohou všichni ti lidé jet, a
nechápala je, zavrtím hlavou, nechápu je dodnes. Vesmír barevně bliká, hlouček mládeže
sedící na zábradlí před ním se hlučně baví, chvílemi dokonce slyším útržky jejich smíchu.
K čertu s nimi! Proč nejsem veselá jako oni?! Protože jsem pitomá. Tak. K čertu s láskou a
všemi kluky!!
Zpozorním a napnu oči. Přes neustále popojíždějící automobily na druhou stranu dost dobře
nevidím, přesto se mi zdá, že vlevo od rozjařené společnosti stojí osamělá postava opřená o
budovu kina, hned vedle vývěsek s fotkami z filmů. Protože v pokoji svítím lampičkou,
udělám si z dlaní kolem očí stříšku a poněkud delší mezírka mezi dvanáctsetrojkou a vozem
zahraniční značky mi dovolí ujistit se ve svém odhadu. No dobrá, někdo tam stojí. Ale kdo?
Těch možností je! Nějaký kluk, čekající na osobu, která je v kině. Například. Manžel na
nevěrnou manželku. Brácha na ségru. Táta na dceru. Anebo taky... Filip na mě?! Ne, to by
bylo příliš krásné!
Při té představě mi však buší srdce až ve spáncích a div si nevyvalím oči věčným
natahováním a zaostřováním. Po čtvrt hodině nevydržím. Za pokus to stojí! Tajně, aby mě
naši do obýváku neslyšeli, se vyplížím z bytu, pohrozím na Oskara, jež se chce mermomocí
prodrat se mnou, v domácích pantoflích seběhnu schody, opřu se do domovních vrat a napjatě
vyjuknu na ulici. Přímo proti vchodu je přechod pro chodce, počkám, až na semaforu naskočí
červená a řidiči zastaví. Na přechodu se stát nesmí, tudíž vznikne na malou chvíli optimální
mezera, díky níž mám prostor před kinem na dlani.
Intuice neklamala. Je to Filip. Skutečný, živý. Opírá se o dům s rukama v kapsách a pohledem
upřeným do mého okna. Nevím, co mám dělat. Jít za ním? Nejít?
Než se rozhoupu, nečekaně se odlepí od zdi a zmizí ve tmě ulice směrem na centrum, aniž by
mě před domem zahlédl. Spadla klec. Vrátím se do bytu vynervovaná víc než jsem vyběhla,
prochladlá do morku kostí a s pálícíma očima. Nejraději bych si nafackovala! Proč jsem na
něho nezavo-
199
lála?! Jestliže přišel, možná by... Vždyť jsem neměla co ztratit!
Se stejným pocitem vytáčím za půlhodiny, kterou jsem mu nechala na cestu domů, jeho číslo.
Tút - tút - tút - "Hošek," ohlásí se po třetím zazvonění hlas, který bych poznala mezi tisíci
jiných, přestože ho telefonní přenos maličko zkresluje.
"Filipe," vydechnu a jelikož mě hlasivky zradí, odmlčím se, abych nabrala dalších sil a
zahnala protivné slzy, co se mi tlačí do očí a zavinují kolísání. Na několik vteřin zavládne
ticho, rušené jen vzdáleným šumem na lince. "Tady Iveta. Filipe -"
Víc říct nestačím, nemilosrdné tu tút, tu tút mi pípá do uší jako umíráček. Zavěsil.
Jsem pitomá, pitomá, pitomá! opakuji si v duchu do zblbnutí celou dobu, kdy sedím po tátově
boku v první řadě hlavní tribuny zimního stadionu. Neměla jsem sem vůbec chodit! Copak mi
nedošlo, že mě pohled na hráče s třináctkou na drese bude příšerně bolet?! Jsem si naprosto
jistá, tohle je můj úplně poslední hokej, na jaký mě kdy kdo dostal. Stejně nesleduji hru,
soustředím se čistě na jednu postavu, v modrozelenožlutočervených prstech obarvených
barvou na vajíčka nervózně cupuji vstupenku a snad ani nedýchám. Ne však proto, že bych
tak usilovně fandila domácímu týmu! Tuhle práci přenechávám bráškovi, který na rozdíl ode
mne zápas přímo prožívá a občas zařve cosi povzbuzujícího, až mi zaléhají ušní bubínky.
Filip povzbuzení potřebuje, čehož si všimnu i já, laik. Jednička našeho mančaftu jaksi není ve
formě, je roztěkaná, přihrává nepřesně, prošvihne dvě vyloženě gólové šance tím, že pomalu
zareaguje a nestihne puk zpracovat. Ve třetí třetině ho dokonce hlavní rozhodčí za bránění
soupeři ve hře pošle na dvě minuty na trestnou lavici. Přitom mu na dnešním zápase tolik
záleželo! Pokud trenéři nepřihlédnou k předchozím výsledkům, nemá šanci se do reprezentace
dostat. I jeho sen splaskne jako mýdlová bublina.
"Prohráli jsme kvůli tobě, huso!" osopí se na mě Martin rozčileně, když zápas skončí 3 : l v
neprospěch domácích, kteří bodovali jen jedenkrát zásluhou Petra Drapače.
200
"Kvůli mně, jo? Nešibe ti?" ušklíbnu se dotčeně, jelikož brácha pořvává na lesy, až se po nás
otáčí celé okolí.
"Jo! Filip si ani neškrtl, protože -"
"Za to já přece nemůžu!"
"Protože ťurt koukal sem!"
"Neřekla bych..."
"Nehádejte se. Aspoň ne tady," mírní nás mamka, kterou zřejmě všeobecný zájem vytáčí.
"Táti, řekni, kdo má pravdu?" dožaduje se Martin spojenectví. "Kdyby neexistovaly holky,
slepice jedny, bylo by na světě mnohem lip!"
"Mami, a kterej byl Filip?" optá se Kačka se značným zpožděním a celkově v tom má zmatek.
"Červenej?"
"Přeháníš, Martine," usměje se táta smířlivě. "Filip hrál opravdu špatně a nejspíš na tom má
hlavní zásluhu Iveta, ale uznej, kdyby neexistovaly holky, byla by na světě nuda."
"Mně by tedy nechyběly," kasá se Martin.
"Protože ses malej a blbej," poznamenám povýšeně.
"Necháte toho?" zlobí se mamka. "Jdeme, u východu už taková tlačenice nebude. Jste jako
děti, Iveto."
"Mami, kterej?" tahá ji za cíp kabátu Kačka neodbytně.
"Však to děti jsou," bere mě táta kolem ramen. "Naše."
"Ty aby ses jí nezaslal," kapituluje mamka s povzdechem.
Proč jsem se nechala přesvědčit ke sportovnímu odpoledni v Jiskře, mi vzápětí dojde.
Předtucha?! Naděje? Zbožné přání? Filipa potkáváme tváří v tvář v uličce tak úzké, že je
přímo nemožné hrát si na slepou.
"Dobrý den," pozdraví moje rodiče asi o vteřinu později, než je slušné. Za tu dobu se
pravděpodobně rozhodl čelit nepříjemnému setkání přímo a zavrhl zaječí úmysly. Na jeho
unavené tváři se slanými potůčky potu je přímo vidět, jak moc se necítí ve své kůži.
"Je, vždyf on hrál za modrý a ne červený!" pozná Kačka.
"Nazdar, Filipe," odvětí táta bodře, po něm mamka i moji dva sourozenci. Nevymáčknu ze
sebe ani bú! Filip se tváří uspěchaně, na tátovo povzbuzení, že pokaždé to prostě nevyjde, se
vychovaně pousměje. Pohled, v němž se naše oči střetnou, netrvá ani vteřinu! Zatrne mě při
něm ve slabinách touhou a lítostí, že je všechno pryč, nadobro, definitivně, zoufale ztracené,
Filip mi připadá hezčí než dřív a jeho oči
201
jsou hluboké a smutné a rozpačité. A to je vše. Aniž bychom si řekli jediné slovo, zamíříme
každý na opačnou stranu. Kráčím jako naprogramovaný robot, štěstí, že cestu k východu mám
zafixovanou v podvědomí, jinak bych netrefila. Stejně zamlženýma očima přehlédnu jakési
dítě a málem ho zašlápnu.
"Nebreč, Ivčo," zatřepe se mnou táta, podá mi rámě a pro jistotu mě vede i po ulici, neboť
srážka s autem by měla určitě horší následky než s tím malým utřinosem.
"Já... přece... nebrečím," tvrdím a přitom řvu jako o život. "Jen... si zvykám!!!"
Nedá mi to, abych se neotočila a naposledy se na budovu zimáku nepodívala. Ještě se z ní
trousí jednotí i ví návštěvníci, ale ti jsou mi volní, mnohem víc mě zaujme silueta přitisknutá
na skleněnou výplň vedle dveří. Jakmile zjistí, že jsem ho zaregistrovala, přistižené ucukne a
zmizí.
Nechápu ho. Proč? Melancholie? Aby se taky... naposledy podíval?! Tím hůř se mi bude
zvykat. Tím hůř.
Nevolnost, nutkání na zvracení, bolesti břicha a hlavy přičítám celkovému zdravotnímu stavu,
po psychické stránce jsem zralá do blázince a po z velké části probděné noci není divu, zeje
mi šoufl. Spala jsem málo a ještě špatně, probouzela se snad každých deset minut, zpocená,
zničená, vynervovaná, neustále mě někdo honil a já utíkala, padala, vstávala a utíkala dál.
Příšernost!
Velikonoční kabaret se mě letos netýká. Krom toho, že jsem se povinně nechala vyšlehat
pomlázkou od táty, Martina i dědy, nechávám šibačku v Kačenčině režii. Zvládá to dobře, jak
mohu soudit dle neustálého řinčení zvonku, Oskarova vytí a Kaččina veselého pištění.
Tím víc mě překvapí, když se před polednem objeví v mém pokojíčku Jakub!
"Tvoje mamka mě sem pustila," řekne na úvod, když vidí můj výraz. "Abys neuschla..."
Přetáhne mě přes zadek ručně pletenou pomlázkou spíš symbolicky.
"Hm. Tohle mi určitě pomůže," podotknu sarkasticky. "Vajíčko nemám, musíš si ho
vyinkasovat u Kačenky. Možná jí ještě zbyl nějakej zajíc..."
"Nepřišel jsem si pro zajíce," pronese nesměle. V mém obličeji čte stále otazník, přešlápne a
pokračuje: "Iveto... Máš dneska narozeniny. Hodně štěstí a zdraví a lásky..:"
202
"Díky," pronesu suše a stejně vlažně přijmu krabici tvaru srdce s čokoládovými bonbóny
plněnými shery.
"Zlobíš se na mě moc?"
Můj zdravotní stav se horší, musím si sednout na válendu s koleny u brady, abych zvyšující se
bolesti vydržela, na čele mi naskáčí krůpěje potu. Chci mít tuhle záležitost z krku, vlastně ji
zbývá vyřídit jako poslední. Ne, předposlední. Poslední by bylo usmíření s Filipem! Bohužel,
neproveditelné. "Ne, ani ne. Chápu tě, proč jsi to udělal. Celou aféru smažeme, byla blbá od
začátku. Můžeme být kamarádi."
Jakub viditelně pookřeje, patrně ve snu nepočítal, že by se to mohlo vyvíjet takhle jednoduše,
dodá si odvahy: "Strašně mě to mrzelo, Iveto. Bejvalo nám spolu prima... Co bys řekla zajít si
večer zatancovat? V Ruletě má bejt diska."
Podívám se mu do očí. Nepochopil mě. "Víš, co se stane, když slepíš rozbitej hrníček?"
"Je slepenej, ne?" hádá nechápavě.
Zavrtím hlavou. "Ne. Rozbije se znovu."
Polkne. "Myslí?... jako nás dva?"
"Hm. Jakube, můžeme spolu kamarádit, někdy si zajít třeba i do toho kina, ale... chodit už ne.
To, co mezi námi bylo, bylo děsně hezký. Tím, že to bylo. Čas se nedá vrátit zpátky a tak to
nekaz, ať naše vzpomínky zůstanou co nejhezčí."
Radost jsem mu neudělala, tváří se nešťastně, nakonec však souhlasí, zřejmě se řídí heslem
lepší je málo než nic.
"Ivetko, oběd!" volá mé mamka.
Při představě jídla se mi zvedne žaludek. V předklonu, s rukou zabořenou po pravé straně, se
došourám mezi dveře.
"Nemůžu jíst," oznámím zkoprnělé společnosti u bohatě prostřeného stolu, na sváteční
velikonoční oběd přijel totiž i děda z hájovny.
"Proč? Co je ti, proboha?!" vyděsí se mého zjevu.
Ztěžka polknu. Dnes, právě dnes je mi sedmnáct. Dostala jsem k narozeninám od Jakuba
bonbóny, od našich báječné plavky, děda mě podaroval pětistovkou a Kačka obrázkem.
Nejhezčí dárek měl být od Filipa. Milování bez rizika...
"Chytl mě slepák. Tentokrát operaci neujdu."
203
INTERMEZZO
Bílý strop, bílé zdi, bílé povlečení na postelích, tři bledé ženské obličeje v bílých erárních
nočních košilích, koule lustru na stropě.
"Konečně ses probudila," konstatuje jedna z pacošek mateřsky a vypadá přesně na to, čím je,
starostlivá žena, co vychovala nejméně dvě generace dětí.
"Tatínek se byl na tebe čtyřikrát podívat, vždycky jsi spala," doplní ji druhá, o něco starší.
, Jako dřevo. Jojo, mládí má dobrej spánek," povzdychne si babka minimálně osmdesátiletá
na vedlejším lůžku.
"Kde to jsem?!" vyděsím se, chci si sednout, ale sotva se nadzvednu na lokti, z pravé břišní
krajiny vystřelí ostrý šíp a projede mnou jako blesk, takže zavyji úlekem i bolestí, zhroutím se
zpátky na polštář a počítám hvězdičky, než se to pomaloučku uklidní. Moje Běd of Roses.
"V nemocnici," tvrdí mi ty tři sudičky a jedna přes druhou mě nabádá, že s čerstvě
rozřezaným břichem se zkrátka nedá sedat. Hm, tak tohle vím od téhle chvíle také!
Ležím bez hnutí, po úděsné zkušenosti neodvažuji pohnout ani hlavou či se prudčeji
nadechnout. Se zavřenýma očima si vybavuji nedávné události. Velikonoční pondělí, odvoz
do špitálu, vyšetření, holení, operační sál, kluk, co mi slíbil rande, táta, ty tři babky, jež ze
spaní docela určitě chrápou, jsou moje spolupacientky. Starobinec hadr!
204
Přiběhne sestřička, změří mi tlak, a protože se blíží noc, které se oprávněně bojím, píchne mi
injekci.
Lepší je snít, znovu si přivolat sen, třeba by se to, co se stalo před operací, změní-li se ve snu,
změní se i ve skutečnosti... Netvrdil snad táta, že všechno bude dobré?!
Prý všechno. Blbost. Mám naprosto jistě po maratónu v aerobiku. Nic v něm nedokážu,
ačkoliv jsem tolik chtěla... Nic nedokážu. Ani v aerobiku, ani jinde.
Pěkné by to ale bylo...
"Ivetko, slyšíš mě?"
"Ta už zase spí," odpovídá tátovi ochotně první pacoška.
"Prospí soudnej den...," dodá druhá.
"Aspoň jí není po narkóze špatně," dumá třetí.
Babky jsou zřejmě sehraný tým, vzájemně se doplňují, ale tentokrát nemají tak úplně pravdu.
Můj spánek není ještě tvrdý, slyším je, jen mi dá práci vyskočit z lodičky převozníka, pana
Sna, a vrátit se z ráje do reality. Namáhavě otevírám oči, malátně mrkám, abych z nich
setřásla ospalost, a prohlédla mlhovinu tělesné únavy.
Z mléčného prostoru začínají vyvstávat tmavé obrysy, ještě nejsou moc ostré, ale přece se liší
od děsivé nemocniční běloby. Vidím dvojmo. Ne, to jsou dvě postavy.
Tou první je docela určitě táta, poznávám ho podle hlasu. Snažím se zaostřit na tu druhou.
Máma? Martin? Kačenka ne, taje moc malá... Tak kdo?
Sestřička mi musela píchnout hodně silnou oblbovačku, mám vidiny! Řekla bych, že ten
druhý je... Filip. Opravdu je to on, kdo se na mě nesměle a rozpačitě usmívá? Anebo je to spíš
sen, přesně takový, jak jsem si před usnutím přála?
Jestli je to pravda, jsem šťastná.
Jestli je to sen, tak nádhernej.
Bez snů by to nebylo ono.
205