Lanczová Lenka - Postel plná růží

Název: Postel plná růží

Autor: Lenka Lanczová
Nakladatelství: Víkend, 2003
Stav: naskenováno, Zdeněk
Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.
Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.
Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.
***

I. KAPITOLA
Prvního září by měla být neděle. Aspoň tohle jsem Si říká­vala každým rokem na základce a z
počátku i na střední ško­le Vloni se mi tam už chtělo, těšila jsem se na Lenku a ostat­ní
kamarádky, v podstatě šlo o vysvobození z prázdnin no a letos... Letos je tak nějak všechno
jinak a není to jen tím že by mě naplňoval pohled na budovu střední školy sociálních věcí
nostalgií. Letošní první září je pro mě i mé drahé spolu­žačky ze čtvrté B poslední školní a
prázdniny, co pravé skon­čily, byly... no, zvláštní. První září vyšlo na pondělí - aje mi
to naprosto jedno. , , ,
Už v šatně odpovím na spoustu pozdravů a zamávám "Čau, Nelo!" hlásí se ke mně Bára. "Tys
zhubla, ze jo? "černá zeštíhluje," ujistím ji. "Ahoj, Barčo." "No, nevím," pochybuje. "Já bych
se mohla obléct jak do rakve a stejně budu vypadat jak bedna kytu."
Mírně se pousměji a společně zamíříme do druhého pat a. Bára mě popohání: "Dělej, nechci,
aby na mě zbyla^prvn. la­vice! Znáš to, kdo dřív přijde... Tobě bude držet Lenka ta šprtka je
tu určitě už od sedmi, ale co já? Krista zaspi, vsadím
"Vlastně je mi jedno, ve které lavici strávím poslední školní rok. Tím spíš, že tu jsme jen ob
týden, týdny mezi tím trav.-me na praxích po ústavech, školkách, domovech důchodců,
nemocnicích a podobně. "Neříkala jsem to?" šklebí se Bára, jakmile vejdeme do hlu-
čícího úlu. Moje nejlepší kamarádka mě už netrpělivě vyhlíží z poslední lavice u okna,
zatímco volných je pouze pár nejmé­ně lukrativních míst. "Pěkná nespravedlnost! Seděly jste
vza­du i vloni a předloni, co byste řekly výměně?"
"To tak," odmítne Lenka. "Myslíš, že jsem vstávala brzy jen proto, abych zabrala místo tobě a
Kristýně? A jestli si to myslíš, jsi cvok. Ahoj, Nelo... Jak ses měla? Ani nevíš, jak jsem se na
tebe těšila, s našima na chatě i u moře to bylo k nepřečkání... Prázdniny se neuvěřitelně
vlekly!"
"Mně docela taky," přiznám se. "Aspoň druhá půlka srpna."
Lenka se na mě zamyšleně podívá. "Nejsi nemocná?"
"Proč?"
"Já nevím, vypadáš tak nějak... nezdravě. Jsi bledá a... kruhy pod očima... Tys pařila o
víkendu, co?"
"Ani ne," odmítnu podezření. "Jsem v pohodě."
Zvonění na první vyučovací hodinu utne další hovor, zvo­nek řve jako na lesy, s ohlušujícím
řinčením proniká do našich sluchových orgánů, až mám chuť si zacpat uši.
"Jsem fakt ráda, že je po prázdninách," svěří se mi Lenka těsně před příchodem naší třídní
učitelky. "Chybělas mi, celý dva měsíce nebylo s kým normálním pokecat."
S rachotem vstáváme třídní na pozdrav a s ještě větším use­dáme, Bára dokonce mimo židli,
kterou jí Kristýna rozverně odšoupne, takže se třída hned na úvod mlátí smíchy.
"Děvčata," krotí naši dívčí třídu učitelka Málková zvaná Megera. "Tohle chování je hodné
patnáctiletých puberťaček, ne dospělých lidí. Všem vám už bylo osmnáct, překročily jste
fyzickou hranici dospělosti, teď ještě dohnat tu psychickou stránku... Uvědomte si, že letos na
vás všechny čekají ne zrovna lehké maturitní zkoušky..."
Podívám se z okna a vypnu příjem. Mně teprve osmnáct bude, do školy jsem šla dva týdny
před svými šestými naro-
zeninami, ve třídě jsem nejspíš nejmladší, i Lence bylo osm­náct v červenci, a přitom si
připadám nejstarší ze všech. Mělo by mě těšit, že jsem Lence chyběla. Aspoň někomu...!
Taky mi po ní bylo smutno, o prázdninách jsem ji párkrát hledala, ale pokaždé na mě čekal
nepřístupně zamčený dům. Kama­rádka je navíc snad jediná široko daleko, kdo nevlastní
mobil, takže jsme nemohly komunikovat ani tímhle směrem. Nemě­la jsem si s kým
promluvit o důvěrných věcech! Lenka sice není kámoška, která umí podat pomocnou ruku, na
to je příliš slabá, dětinská a nesamostatná, ale když nic jiného, aspoň by mě vyslechla!
Třídní zvýší hlas: "Fišerová, vás to nezajímá?"
Teprve když do mě Lenka šťouchne, zaostřím. "Prosím?"
Třída má opět důvod se zasmát a Málková odstartovat další kolo promluv do duše rozjívených
studentek. "Prázdniny de­finitivně skončily..."
"To je dobře," uteče mi.
"... čeká vás spousta práce a je jen na vás, jak všechno zvládnete. Mnohé se budete jistě hlásit
na vysoké školy, vy, Fišerová, také, očekávám tedy, že zapnete od prvního dne... No, budiž,
tak tedy od druhého dne, a budete makat a makat."
Na vysokou...? Na konci třeťáku jsem s tím počítala, to ano, ovšem to jsem nevěděla, že brzy
bude všechno jinak.
"To to začíná," vzdychá Lenka. "Pochybuju, že letošek zvládnu. Slyšelas - tu seminárku
musíme odevzdat do konce ledna! Naprosto netuším, o čem bych měla psát, natož -"
"Prosím tě, nevyšiluj," požádám ji. Kdo jiný by měl zvlád­nout maturitní ročník lépe než
premiantka Lenka, kterou její maminka honí do učení tak často, že ubohá kamarádka nemů­že
vyrazit ani do kina, natož aby snad měla nějaké koníčky, starosti netýkající se školy nebo
nedej bože kluka!
Třídní nás netrápí první den dlouho, asi chápe, že veškeré
domluvy jdou stejně mimo uší jejích žaček, už v devět, jen co si opíšeme rozvrh, se jako stádo
hrneme do slunečného dopo­ledne. Sice není přímo horké, nicméně v černých elastických
šatech na úzká ramínka je mi příjemně.
"Máš čas? Zajdeme ke mně na kus řeči, ne?" navrhnu Lence.
"Máma bude končit taky dřív, žádná škola dneska neučí až do oběda, ale na chvilku bych
mohla," souhlasí a hned v tram­vaji ze mě páčí novinky: "Povídej, kde jsi všude byla? Přišel
mi od tebe pohled z Londýna, taťka mi ho přivezl na chatu... Jak ses dostala do Anglie,
prosím tě?"
"Sestřenice tam dělá au-pairku a pozvala mě, takže jsem první dva týdny v srpnu vyrazila za
hranice všedních dnů."
"A jak bylo?" ptá se dychtivě. "Dvě holky v Londýně..."
"Super," potvrdím. "Soňa mi ho ukázala fakt důkladně, mám spoustu krásných fotek, však
uvidíš, mrkneme se."
To už dojedeme šalinou do naší ulice, kde je zastávka tak­řka naproti domu, ve kterém mi táta
platí podnájem v prona­jatém půdním bytečku. Jeho jedinou nevýhodou je velký po­čet
schodů. Bereme je po dvou, výtah v téhle staré městské zástavbě takřka v centru samozřejmě
neexistuje.
"Ty jsi tu sama?" rozhlédne se Lenka po prázdných poko­jích i kuchyni. "Holky ještě
nepřijely?"
"Olina psala, že dorazí kolem patnáctého, to víš, vysoko­školáci, ti se nepřetrhnou, a Marcela
by tu už být měla, nevím, kde se zdržela nebo co s ní je, neozvala se. Možná je v jiným stavu,
jak si pořád přála, vybodne se na vyšší odbornou a rad­ši se vdá."
"Blázen," poznamená Lenka. "Vždyť je jí teprve dvacet."
"No, je," potvrdím oboje. Je blázen a je jí dvacet. Kdyby jí vyšší odborná ekonomická, na
kterou chodí místo vysoké školy, kam se nedostala, nešla, budiž, ale ona zvládá školu bez
problémů, přesto je zblázněná do představy, že povije
svému Tondovi miminko, vdá se a věnuje se čistě jen rodi­ně... Před prázdninami dokonce
vysadila antikoncepční práš­ky, aby tak ušila na Tondu boudu, protože ten se do ženění moc
nehrnul, natož aby sdílel její přání mít mimčo! Mož­ná se její lest zdařila a ona místo školy
pilně plete kabát­ky a dupačky.
Olina je případ přesně opačný. Vysoká, štíhlá a hezká bu­doucí právnická sice studuje s
odřenýma ušima a většinou až na třetí pokus, ovšem vdávat se jen tak nehodlá a studentské­ho
života užívá plnými doušky.
Ačkoli jsou moje spolubydlící starší než já, každá je jiná a ani s jednou nemám krom bytu
mnoho společného, naše soužití probíhá hladce a bez problémů. Nemusíme být stejné, aby
nám to klapalo, musíme být tolerantní. A to jsme.
Než si Lenka prohlédne fotoalba, uvařím nám kapucino.
"Nádhera," zhodnotí snímky, které jsme nadělaly Soniným digitálním fotoaparátem. "Závidím
ti, Nelo. Na chatě byla nuda k ukousání a u moře jakbysmet. Jezdíme na totéž místo každej
rok, no a kluci... Když se tam objevil jeden docela ucházející, tak mě mamka nepustila ani na
pitomou diskoté­ku v kempu, takže smůla, no. A navíc pořád myslím na Ole­ga..."
Zvednu obočí. "Na Olega? Myslela jsem, že je to pasé, když jsi poslechla maminku a
nechodila s ním."
"Nemohla jsem s ním chodit," řekne lítostivě. "Měla bych doma peklo..."
"Podělala sis to sama, Leni," pokrčím rameny. "K tomu ti fakt nemám víc co říct. Já ti radila
dobře, neposlechlas."
"Copak jsem mohla poslechnout?! Postavit se mamce?"
"Ano," kývnu. "To bylo to řešení."
"Nebylo!" brání se, rudá ve tváři. "Copak mamku neznáš?"
"Právě že znám," řeknu klidně.
Trhne rameny, v tomhle se prostě nedokážeme shodnout. Aby odvedla pozornost od své
osoby, vzpomene si: "A co Tomáš? Povídej, pokračuje to? Pořád spolu chodíte?"
"Ne," zavrtím hlavou. "Už dávno ne."
"Jak to? Před prázdninami to vypadalo nadějně, ne?"
"Ono se toho přes prázdniny hodně stalo... a změnilo," od­větím hořce. "Nejdřív jsem na
Zahradě, folkovém festivalu v Náměšti, potkala Ondru..." Při vyslovení pěti písmen
nej­hezčího klukovského jména na světě mě píchne u srdce. "To je Tomášův brácha. Jsou
dvojčata. Jednobuněčná. Vypadají skoro stejně, ale nejsou stejní... Ondra mi dohodil brigádu
v letním táboře, pomáhala jsem tam v kuchyni a on vedl od­díl skautů, no a..."
"Zamilovala ses?" zadychtí Lenka po podrobnostech.
Kývnu.
"A on?"
"Taky."
"Tak proč jsi tak smutná?" plácne mě do zad.
"Protože jsem to musela ukončit. Ondra je nejlepší kluk, kterého jsem kdy potkala, jenže...
Ten vztah neměl žádnou budoucnost. Jak by mohl mít... se ženáčem?"
Vykulí oči. "On má manželku a zamiloval se do tebe?!"
"Nejen manželku," přiznám sevřeným hrdlem. "1 půlroční dceru. Teď už vlastně
osmiměsíční..."
Lenka mávne rukou. "Buď ráda, že to skončilo. Ženáči jsou pěkní hajzlové. Když mohl klidně
zahejbat manželce, nebyl by věrnej ani tobě, Neli. Takovýmu bych vůbec nevěřila."
"No, já mu věřila," přiznám se trpce. "Bylo to všechno tak strašně krásný... Musel se ženit, i
když nechtěl. S tou holkou se rozešel a ona teprve po pár měsících za ním přišla s tím, že čeká
jeho dítě..."
"I tak," namítne. "Určitě ti kecal, že tě miluje."
10
Zavrtím hlavou. "Miloval mě. Vím to naprosto jistě."
"Proč jste se tedy rozešli?" zeptá se pochybovačně.
"Měli jsme rande, jeli jsme autem a přes cestu přeběhl pes. Ondra zabrzdil, dostal smyk...
Vlítli jsme do stromu. Mně se nestalo vůbec nic, Ondra si pochroumal nohu. Když jsem za
ním přišla do nemocnice, tak... viděla jsem ho s manželkou. Ona ho strašně miluje... A
potřebuje... A ta malá ho potřebu­je ještě víc. Patří k sobě... Pak jsem odjela za Soňou do
Ang­lie a už jsme se víckrát nepotkali."
"Vykašli se na něj, Nelo," domlouvá mi. "Chodit s ženatým je vždycky na nic. No schválně,
on tě ani nesháněl?"
"Nevím," pokrčím rameny. "Hned jsem si vyměnila SIM kartu, mám jiný číslo na mobil,
vypnula jsem zvonek... Vidíš, musím ho zase zapnout, když přijedou spolubydlící..."
"Třeba tě ani nehledal," těší mě. "Užil si - a dost."
"Ondra ne... To byla opravdová láska, Lenko." Podívám se na čínského bůžka, ochránce
lásky, kterého mi dala babi Hu­báčková v domově důchodců Šťastné stáří těsně před tím, než
zemřela. Přinesl mi lásku. Tu pravou, skutečnou, kdy člověk cítí každým nervem, že je to
ono! Strašně krásnou, jenže... příliš krátkou. "Láska s hořkou příchutí."
"A s dost smutným koncem," konstatuje. "Jsi dobrá, že sis ho dokázala vyhodit z hlavy. Zrušit
telefon a tak."
"Vyměnit SIMka jde lehce, zapomenout mnohem hůř, tím spíš, že jsou věci, které nejdou
zapomenout," namítnu tiše.
"A co ta jeho noha? Nevíš, jak mu to dopadlo?"
"Ne. To... už není moje věc."
"Ale smutno je ti po něm pořád, co?"
Rychle zamrkám, abych zahnala příval emocí. "Děsně... Tím spíš, že -"
"No, měla jsi zajímavý prázdniny," zhodnotí kamarádka moje vyprávění. "Ježíši, to jsme se
zakecaly...! Musím letět, máma bude určitě dávno doma, schytám kázání, ach jo."
11
"Prosím tě," prohodím podrážděně. "V červenci ti bylo osmnáct a pořád žádná změna?"
"Osmnáct nebo dvacet, dokud studuju a naši mě živí, mu­sím poslouchat, s tím nic
nenadělám," namítne a rychle po sobě oplachuje šálek. "Půjdeš mě doprovodit?"
"Já přece neříkám, abys rodiče posílala třikrát denně někam a dělala si, co tě napadne, ale
považ, v osmnácti snad nemu­síš být doma dvacet minut po konci vyučování! Půjčím ti
te­lefon, zavolej mamce, že si máme co povídat, nebo že si zaje­deme do Olympie do kina na
odpolední představení, nebo cokoli! Ještě nechoď, Lenko. Prosím!"
Naléhavost v mém hlase vůbec nepostřehne, anebo nedbá. "Pokecat můžeme ještě v tramvaji,
beztak nemáš co na práci, můžeš mě kus doprovodit, ne?"
To sice mohu a také to udělám, protože se mi strašlivě ne­chce zůstat sama v bytě, kde jsem
strávila předešlé dva týdny absolutního ticha a samoty, ale svěřovat se jí v tramvaji mezi lidmi
například s tím, jak zoufalé ty dny a hlavně noci byly, prostě nejde. A pak, už nemám chuť.
Tím spíš, že šalina je dost plná a korpulentní paní v květo­vaných šatech, co se na mě
nepříjemně tlačí, je navoněná tak odporným parfémem, až se mi zvedá kufr.
Lenka naprosto nechápe, proč se tlačím k východu čtyři sta­nice od náměstí Svobody! "Zatím
ahoj!" křiknu na ni, když vystoupím kdesi v polovině cesty a mám co dělat, abych tu la­cinou
voňavku vydýchala z plic. Radši vdechuji plnými douš­ky smog a do bytu se vracím po
svých, než bych riskovala takovou ostudu, jakou by byla šavle v tramvaji.
Lence jsem neřekla zdaleka všechno, co jsem měla na srd­ci, a navíc jsem jív jedné věci lhala.
Totiž v tom, že mě neza­jímá, jak dopadl Ondrův úraz a zda má nohu v pořádku.
12
Vždyť se mu to stalo kvůli mně! Kdo ví, čím vlastně vysvětlil skutečnost, proč se vyboural u
vesnice Vlčkov, tedy zcela mimo trasu zaměstnání - domov. I když Ondrovo zdraví není moje
věc, to jsem říkala Lence pravdu, nedá mi nemít obavy, aby mu nezůstaly následky. V
nemocnici měl nohu uvězně­nou na kladkostroji a říkal cosi o šroubech...
Jsem tak hotová, že si cestu do školy prodloužím o zacház-ku na Pražskou třídu, kde hlídkuji
za rohem budovy, v níž sídlí firma zabývající se výrobou optických kabelů. Po měsí­ci by
mohl být v práci! Nemohu si dovolit, aby mě viděl, kr­čím se před roletou do čínské jídelny,
teď po ránu samozřejmě zavřené, a ani to nechci. Chci vidět já jeho, jestli je v pořád­ku... Pak
přijede stříbrná octavia, auto, v němž jsme se vy­bourali, a já se kousnu do rtu, až to zabolí.
Plaším zbytečně, ve voze je jen jeden člověk, starší chlápek s brýlemi, pupkem a
diplomatickým kufříkem, nepříjemný na první pohled. On­drův tchán, jeden z šéfů firmy,
který vlastně Ondrovi místo správce serveru a sítě zprostředkoval. Auto už mají opravené, to
je tak jediné, co mi moje ranní mise přinese. Možná je dob­ře, že jsem ho neviděla. Zbytečně
bych se rozrušila ještě víc, pohled na kluka, kterého i přes to všechno pořád tak strašně moc
miluji, by mi nepomohl...
Přes veškerý spěch, kdy letím jako blázen, dorazím do ško­ly s desetiminutovým zpožděním.
"Paní profesorko, prosím, omluvte mě, zaspala jsem..."
Třídní mne odmávne rukou jako dotěrného komára, takže zajedu do lavice a cestou stihnu
oplatit Bářin škleb.
"O nic jsi nepřišla," šeptne mi Lenka do ucha.
Megera apeluje na naše studentské svědomí i dnes, opět nám klade na srdce, abychom se
začaly připravovat na matu­ritu od samého počátku, pár měsíců uteče jako nic, než se
nadějeme, budou Vánoce a po nich pololetí, praxe nás čekají
13
také náročnější než v předešlých letech už proto, že se v nich musíme specializovat na určitý
obor, který pak budeme zpra­covávat v seminárních pracích, a na jaře potom -
Když vidím, jak se Lenka děsí maturity už teď, zmocní se mě pocit zmaru a lítosti, protože
jsem tak moc jinde, na dru­hém břehu a možná i jiné planetě!
Třídní to neujde. "Fišerová? Tady jde o celou vaši budouc­nost a vy se tváříte, jako by se vás
to netýkalo!"
"Kdo ví, co bude na jaře...!"
"Jen si nemyslete," domlouvá mi. "Podzim a zima se pře­kulí raz dva, jaro je co nevidět a
maturita za dveřmi!"
Omluvně pokrčím rameny, opravit svůj povzdech na kdo ví, kde budu na jaře, by bylo
přilévání oleje do ohně, raději se tvářím jako vzorná studentka, kterou jsem nikdy nebyla, celé
roky patřím mezi ty průměrné, a snažím se víc na sebe nepou-tat pozornost. Aspoň zatíml
"Neli, mohla by ses mi mrknout na Internet?" požádá mě Lenka, protože terminály ve škole
jsou stále beznadějně ob­sazené a Vbstřelovi doma net nemají.
"Klidně. Co sháníš?"
"Potřebovala bych zjistit program zápasů basketbalu, na stránkách gymplu by ho už mít
mohli, ne?"
Shovívavě se na ni pousměji. "K čemu ti to bude, když tě maminka na basket stejně nepustí?"
"Zkusím to nějak vymyslet, třeba to půjde zařídit."
"Všechno jde, když se chce, jenže s tebou je ta potíž, že ty nechceš, protože se bojíš."
V každé normální rodině by totiž dcera řekla pravdu, že se jde podívat na turnaj v basketbalu
středních škol, jenom u Vostřelů si Lenka musela vymýšlet tak hloupou výmluvu, jako že
sejdeme ke kamarádce učit angličtinu, a pak byl pěk­ný průšvih, když její lež praskla díky
Olegovi. Ten moula ji sejmul míčem a způsobil jí otřes mozku!
14
"Tohle nebudeme řešit," řekne mi zachmuřeně.
"No, to je právě ta chyba," ujistím ji, nicméně upřímně ře­čeno, její starosti mi připadají proti
mým, co se řešit nedají, jako úplné prkotiny. Tohle musí zvládnout sama.
Zvonění mobilu mě zastihne v posteli, přestože je teprve odpoledne, ostatně, postel je
poslední dobou nejčastější mís­to mého výskytu, a nechá mě celkem vzato chladnou. Jelikož
mé nové telefonní číslo zná jen pár vyvolených, což znamená táta, Olina a Marcela, nehrozí
žádný zběsilý úprk k aparátu v očekávání, kdo zajímavý po mně touží... Vyhrabu se na nohy,
přemohu lehkou nevolnost spojenou se vstáváním, ně­jak mi blbne tlak, či co, ztlumím věž s
tklivými melodiemi z cédéčka The best ofENYA, a přijmu hovor: "Ahoj, táti."
"Ahoj, Nelinko!" zahlaholí na druhém konci. "Ty se taky sama neozveš, necháš mě dělat si o
tebe starosti..."
Neodpovím. Naposledy jsem mu volala po příjezdu z Ang­lie, to je fakt, ale netelefonovala
jsem mu víckrát proto, abych mu nepřidělovala další starosti, má svých až nad hlavu!
"Jak žiješ, děvče? Už jsi zpátky z prázdnin?"
"No, vzhledem k tomu, že je čtvrtého září, tak musím."
"To už je čtvrtýho? Hrozně to letí," povzdechne si stejně jako naše třídní učitelka. Zajímavé,
všem to letí, jen mně se poslední týdny a dny vlečou, tak strašně moc... "Jak ses měla o
prázdninách? Užila sis je pořádně?"
"Byly skvělý, vždyť jsem ti o Londýně referovala."
"A na té chatě?"
"Jo... Tam to bylo taky fajn..."
"Kde ji vlastně mají?"
"Ehm... v Moravském krasu... nevím přesně," blekotám.
"V krasu mám rozjednanou jednu nemovitost, dům jak z pohádky, Neli, to kdyby vyšlo,"
povzdychne si toužebně
15
a zase se vrátí zpátky na zem: "Hlavně že jsi prožila pěkný prázdniny, jenom škoda že jsi
nebyla vůbec doma."
Doma...! Nevyprávím tátovi, jak se věci mají ve skutečnos­ti. Vostřelovic chajda stojí v
Moravském krasu, to je sice prav­da, nicméně já na ní nikdy nebyla, prožila jsem nejstrašnější
část prázdnin tady v bytě a jemu jsem zalhala hned po Anglii právě proto, abych nemusela do
Lhotky. Moje doma je tady, ne u mého táty a jeho ženy a dětí z druhého manželství! Kate­řina
o mě nestojí, stejně jako já nestojím o ni, za jejím zdvo­řilým chladem je absolutní nezájem,
žárlení na tátu a starost, aby mi náhodou nepochleboval víc než je nutné, kdyby mě totiž
neměl, všechny peníze, které mi posílá na účet, abych měla na zaplacení podnájmu, jídlo,
oblečení a všechny ostat­ní věci, by zůstaly jí a jejím dětem. Prakticky je o ně okrá­dám.
Nemám tátovi za zlé, že se po maminčině smrti před devíti lety znovu oženil, ani to, že si vzal
mnohem mladší ženu a zplodil další dvě děti. Nemohl zůstat sám, chápu ho. Nechci mu jen
přitěžovat svým pobytem u nich už tak dost nezáviděníhodnou pozici udřeného chlápka s
mladou nároč­nou ženou, a tak jsem radši živořila tady. Ty poslední dva týd­ny totiž byly
živořením... Ne nadarmo to Kateřina zařídila tak, aby mi taťka zaplatil nájem i přes
prázdniny, že! Raději obětovala peníze za dva měsíce, jen abych nebyla s nimi.
"Volala mi Mirka," vzpomene si. "Ptala se, co s tebou je, proč jsi nepřijela do Hrotovic, tak
jsem jí říkal, že jsi s kama­rádkou někde na chatě. Pozdravuje tě."
"Díky. Já tetě napíšu a vysvětlím jí to," slíbím. Mamčina starší sestra se svou rodinou jsou
mou jedinou přízní hned po tátovi, Soňa je jejich dcera, a mám je všechny moc ráda, je­nomže
jaksi... tentokrát jsem nemohla na prázdniny ani k nim, byť z jiného důvodu než do Lhotky.
Teta není slepá, aby nepoznala, že se něco stalo a děje... Dost na tom, jestli
16
nebude referovat Soňa, v Londýně jsem se občas chovala mi­nimálně podezřele, když ne
přímo divně!
Uvědomím si, co táta říká. "Tenhle víkend?" . "Samozřejmě," ujistí mě. "Neviděl jsem tě
víc než dva mě­síce, Nelinko, přijeď. V kolik je vlak v Třebíči? Dojedu pro tebe, ať nemusíš
do Lhotky autobusem, natož stopem!"
"Ještě nevím, v kolik pojedu... ani jestli mi to vyjde zrovna tenhle víkend," vymlouvám se.
"Uvidím, podle času."
"Podle času! Ty jsi jak já," směje se. "Neli, nejhorší je pod­řídit život honičce. Vyvaruj se
tomu, nestojí za to."
Mrzí mě, že mu musím lhát. Nemám na víkend žádný pro­gram, pokud nepojedu do Lhotky,
strávím ho stejně jako pře­dešlé týdny - v posteli za zataženými žaluziemi a v náladě mírně
řečeno pohřební!
"Třeba nic mít nebudu," slíbím neurčitě. "Ahoj, táti."
"Pa, Nelinko. Chybíš mi."
"Ty mě taky, táti. Ahoj."
Rozhovor s ním mi přece jen přinesl něco pozitivního. Ne­jsem tak zoufale sama, jak se mi
zdá! Ačkoli má táta novou rodinu, pořád jsem jeho dcera a on mě tak bere. Jediný člo­věk,
komu na mně záleží...! Smutná bilance necelých osm­nácti let...
Protože nemám daleko k dalšímu návalu sebelítosti, raději pustím počítač a připojím se na
Internet. Slíbila jsem Lence mrknout se na stránky gymnázia, kde figuruje Oleg Bachtík v
sestavě školního basketbalového týmu. Basket válí, jinak ale nechápu, co na něm kamarádka
vidí... Ostatně, to je věc názoru a vkusu, někdo je na vytáhlé vyhublé blonďáky, jiný na
tmavovlasé kluky s hnědýma očima...
Vytisknu Lence celou soupisku, a když už jsem na netu, po­dívám se do své mailové
schránky. Nelo, máte 18 nových zpráv! Skoro se zastydím. Pak že jsem bez přátel!
17
Nejdelší dopis mi poslal Martin, kluk z Prahy, kámoš přes country, naposledy jsme se viděli
na Zahradě, Aleš, můj bráš­ka AI, jak říkám jednomu místnímu kamarádovi, se stará, jest­li
žiju, že se mi nemůže vůbec dovolat, manželé Semerákovi, kterým jsem vloni občas hlídala
děti, se zajímají, zda se mnou mohou i letos počítat, píšou mi i lidi z klubu country tanců, kam
jsem celé tři roky chodila každý čtvrtek, ať se koukám ukázat i letos... V mailu od Zuzky je
přesnější informace: Čaues, Nelčo, nezapomeň přijít ve čtvrtek v pět do Rodea, ať to zase
rozjedeme :-). Uvědomím si, že čtvrtek je dneska a že když sebou mrsknu, stihnu začátek v
pohodě. Výběr je cel­kem jednoduchý - strávit těžký večer sama doma se svými trudnými
myšlenkami, anebo si jít zatančit na country hudbu. Vyhraje pochopitelně Rodeo, už proto, že
tenhle koníček moc dlouho do budoucna provozovat nebudu moct... Než se z mailové pošty
odhlásím, napíšu v rychlosti krátké maily všem rodinám, kterým jsem hlídala děti, že i v
tomhle škol­ním roce, minimálně tedy do pololetí, jsem jim k dispozici, Alešovi a Martinovi
stručný vzkaz se svým novým telefon­ním číslem, ti dva si nezaslouží, abych je ignorovala,
před nimi se schovávat nemusím!, a pak se fofrem převleču a stí­hám tramvaj v půl pět.
Příjemně mě překvapí, jak mě všichni vítají! Tedy, krom Andrey, ta se mnou stále nemluví. Je
mi ukradená! O lásku a svého kluka přišla vlastní hloupostí, ne mou vinou. Ne­zvládla
sobectví a žárlivost. Potkat lásku je štěstí, mít něko­ho, kdo toho druhého miluje stejně silně a
na doraz, pak pří­mo dar, který se nedostane každému, to už vím dávno!
Samozřejmě, pár vtíravých dotazů mě nemine. "Kde jsi strávila prázdniny, prosím tě?"
"Na táboře, v Anglii, doma... Proč?"
"No, vypadáš, jak kdybys vylezla z nemocnice," míní Ivoš.
18
"Taková bledá, zdrchaná... Po prázdninách je každej nabitej pozitivní energií, úplně září."
"Nebo z polepšovny?" směje se Honza a vlastně mi z oše­metné situace pomůže, protože tím
hovor sklouzne do roviny legrácek a vtípků, nechám je při té polepšovně a mám pokoj od
dalšího vyzvídání a vysvětlování, a po dvou hodinách, ve kterých se mi povede vypnout z
všudypřítomného stresu a zapomenout na neradostnou situaci, se s nimi pro jistotu roz­loučím
ještě dřív, než se zapadneme občerstvit do pivárny poblíž Rodea. Bohatě mi stačí nasát pach
piva, štiplavého kouře a ne zrovna voňavých toalet, co jsou cítit hned na chod­bě podniku
čtvrté cenové skupiny, a mám dost na to, abych žaludek udržela na svém místě.
Jestliže jsem si připadala v týdnu osamělá, o víkendu, kdy není škola ani žádný jiný program,
je to pak tisíckrát horší. Z ticha v bytě, které nejde vypudit ani hlasitou hudbou, je mi tak
špatně, až ze dvou zel volím to menší a hodlám jet v sobo­tu ráno na víkend do Lhotky,
čtyřiadvacet hodin se svou mla­dou macechou snad vydržím!
Tedy, vydržela bych, kdyby mě sobotní ráno nezastihlo v tak mizerném zdravotním
rozpoložení! Poprvé zvracím hned po probuzení, díky studené sprše se celkem rychle
vzpa­matuji natolik, že zapiju suchou housku hořkým čajem a jsem ochotná risknout cestu
tramvají na nádraží a následně vlakem až do Třebíče, koneckonců, ve vlacích jsou záchody,
ovšem druhá vlna nevolnosti mě potká už na schodech a je tak silná, že si musím držet dlaní
pusu, jinak bych znečistila schodiště paní domovnici přímo před očima!
"Nelo? Počkejte!" volá za mnou, když vidí, že beru schody po třech, jen abych byla zpátky v
bytě. Asi nechápe, proč ji neposlechnu, tudíž za mnou povykuje na celý dům: "V celým
19
baráku nechávám měnit kohouty od topení, můžu vám tam ty chlapy poslat, budete dneska
doma?"
S vypětím všech sil se nahnu přes zábradlí, abych s pusou plnou zvratků zahuhlala cosi
nesrozumitelného a mohutně za­kývala hlavou na souhlas. Pak se už dobývám klíčem do bytu
a aniž bych stihla zavřít dveře, pádím rovnou na toaletu. Po téhle akci je mi víc než jasné, že
doma budu, i kdybych ne­chtěla. Jedna pitomá houska, a co to s člověkem udělá, že!
Pak se v bytě zamknu, padnu do postele a s ještě rozklepa­nou rukou naklovu tátovi SMSku:
PŘIJEDU AZ PŘÍSTI TÝ­DEN, O VÍKENDU SEM PŘIJDOU TOPENÁŘI, MUSÍM BYT
DOMA. NELA.
Fyzická nevolnost postupem času ustoupí, ta psychická pře­trvá. Natáhnu se pro sošku
čínského bůžka. Moc jsi mi té lás­ky nedopřál, ty kluku šikmooká... Byla krátká a hořká a teď
za ni neúměrně moc platím! Teskná touha přímo bolí, je mi strašně těžko a smutno... Kdybych
měla aspoň Sepa, vzpo­menu si snad posté na voříška, kterého jsem našla v červnu
pohozeného v lese. Na táboře jsem mu našla nové pány, re­spektive, našel si je sám v podobě
táborové kuchařky, ke kte­ré přilnul nejvíc ze všech, a má se u Jituš, vedoucího Supa i jejich
dcery Karolíny určitě moc fajn a mnohem lépe, než by se měl u mě. Přesto je mi po něm
smutno, zabořila bych hla­vu do jeho kožíšku a on by mi olízal mokré tváře...
Nelo, vzchop se! nařídím si přísně. Tohle přece nejde, celé dny jen ležet a brečet do
polštáře...! Je třeba něco dělat. Něco. Cokoli. Sama jsem to viděla ve čtvrtek v Rodeu, mezi
přáteli mi bylo skvěle! Přece nemusím být jen doma, mohla bych vyrazit do kina nebo já
nevím... Tedy až poté, co při­jdou ti zatracení topenáři. A do té doby bych si mohla udělat
něco k jídlu, nevolnost odezněla a dostavil se pořádný hlad. Nemám však nakoupené žádné
zásoby, poslední houska skon-
20
čila po snídani v záchodové míse... Mohla bych si udělat pu-ding, napadne mě. Mléko v
ledničce mám a sáček vanilkové­ho pudingu také, navíc jde o lehké jídlo, které by nemělo
po­drážděnému žaludku nijak vadit.
V bytě je dost zima, na začátek září se po tropicky horkém létě během pár dní nečekaně
ochladilo, převleču se do sta­rých džínsů a vytahané mikiny, umyji si zbytky slzami
rozma­zaných šminků a pustím se do vaření. Nejvíc mi chutná pu-ding ještě horký, a protože
nemám žádné ovoce na ozdobu, dochutím ho alespoň malinovým sirupem, kterým mističku
bohatě zaliji. Mňam.
Pomlaskávám si do té doby, než mě zabolí osmička vlevo dole. Hm, co je zase tohle...?
Přejedu ji jazykem a snažím se baštit dál na pravé straně, ale zub mě rozbolí tak úděsným
sty­lem, že mi bolest úplně probíjí až dolů do sanice! Nejen že ne­mohu puding dojíst,
nepomůže mi ani zuby si několikrát za sebou vyčistit a vyplachovat vodou, bolí to pořád jako
čert! Musím tam mít nejspíš hluboký kaz, do kterého se dostal za­tracený malinový sirup...
Za hodinu permanentní bolesti jsem zralá na prášky, prohle­dám celý byt, zda nenajdu nějaké
vhodné, ale jediné, co obje­vím v lékárničce v koupelně, jsou jakási sedativa, která se
ne­odvážím sníst, takže trpím dál bez léků tišících bolest, čistím zuby pastou co půl hodiny a
už během odpoledne mám levou tvář dvakrát takovou než pravou!
Přece není možné, aby mě bolel zub s takovou intenzitou a tolik hodin v kuse...!
No, bohužel to možné je. Večer jsem zralá mlátit hlavou do zdi, abych něčím pronikavé
píchání v dolní čelisti přehlušila! Marně se snažím otok chladit kostičkami ledu z mrazáku.
Jestliže jsem si předtím stěžovala, že jsem v bytě prožívala těžké dny, na ten dnešní žádný
nemá!
21
Něco málo po osmé mě v mém utrpení přeruší zvonek. To­penáři, napadne mě. Ti si teda dali
na čas! Zachumlám tvář do šátku, s otokem vypadám jako dement, a skoro v mrákotách
otevřu dveře, abych poněkud otupené zírala do tváře strašně hezkého kluka s tmavým ježkem
vylepšeným gelem s mok­rým efektem. Píchnutí pod klíční kostí mě z té otupělosti pro­bere a
nijak si nezadá s bolestí v zubu, je stejně ostré.
"Tomáši...?" vydechnu překvapeně. Nevím, co bych děla­la, kdyby se u mých dveří objevil
Ondra! To by mě nejspíš rovnou složilo. Shodil vlasy, ještě v létě je nosil v culíku, a po­dobá
se tak Ondrovi tím víc...
"Čau, Neli," pozdraví mě s úsměvem. "Jedu kolem a vidím, že svítíš, tak mě napadlo se
zastavit. Tebe štípla vosa?"
"Zub," zahuhlám rozpačitě. V červenci jsme se rozešli ve zlém, Tomáše se těžce dotklo, že
jsem mu dala kopačky, a po­tom jsme se viděli už jen jedenkrát, a to v nemocnici, kdy jsem
celá uřvaná odcházela z návštěvy u Ondry, v té chvíli jsem totiž pochopila, že na Ondru
nemám nejmenší nárok, tam Tomášovi zapálilo, proč a kvůli komu jsem se s ním vlast­ně
rozešla. Nadšený z toho byl tím méně.
Jeho bych u svých dveří po tom všem nečekala ani ve snu!
Odtáhne mi ruku se šátkem a uznale hvízdne. "Hodím tě na pohotovost, nemůžeš tady celej
víkend trpět. Dole mám auto, jel jsem za klukama do Fontány. Obuj boty a jedeme."
"Ale já nevím, kde je zubní pohotovost," namítnu utrápeně.
"Hlavní věc, že to vím já, ne?" usměje se pobaveně.
"Musím se převléct," namítnu.
"Proč?" nechápe. "Nejdeš na přehlídku. Vem si akorát kar­tičku pojišťovny a možná občanku,
pro jistotu."
Zbavit se šílené bolesti je vidina natolik lákavá, že mecha­nicky, skoro jako robot, vykonám
úkony, které mi nadiktoval, zhasnu, nechám Tomáše, aby za námi zamkl, a po jeho boku
22
nakráčím do lahvově zeleného vozu, ve kterém jsme si spolu před prázdninami párkrát vyjeli.
Během jízdy s ním nekomunikuji, Tomáš to bere pěkně svižným tempem, skoro jako by mě
vezl k porodu, a všechno to houpání a nakláněni ze strany na stranu mi vůbec nedělá dobře. V
jednu chvíli se drcnu do okénka, jen to zaduní.
"Pozor, nebo se budeme muset stavit ještě na chirurgii," směje se mi. Na rozdíl ode mě má
skutečně nejen tušení, kde hledat o víkendu zubní pohotovost, ví to docela přesně. Za-parkuje
auto u polikliniky a spletí chodeb mě dovede až do jedné z čekáren, kde mě posadí na židli a
sám zaklepe na dveře ordinace, aby v nich zmizel a šel mi to vyjednat! Jsem mu vděčná, s
oteklou pusou se mi špatně artikuluje, natož abych musela cokoli vysvětlovat!
Netrvá dlouho a je zpátky i se sympatickou tmavovlasou paní kolem čtyřicítky v úboru
zdravotní sestry.
"Pojďte dál, Nelo," pozve mě vyloženě přátelsky do mučír-ny, v níž vládne prošedivělý
brýlatý doktor.
Vysvětlovat nemusím vůbec nic, stačí mu jediný pohled od­borníka a už mi vycpávají ústa
tampony, aby se snáz dostali k inkriminované stoličce, a když se mi v ní porýpe kovovým
bodcem, vyjeknu nahlas.
"Píchnu vám injekci," slíbí mi. "Je tam kaz a absces, není třeba, abyste trpěla ještě víc, než
jste si užila. Maruško..."
Ti dva jsou sehraná dvojka, aniž by musel sestře podávat ja­kékoli instrukce, připraví mu
stříkačku a poté, co přečkám ne­příjemnou injekci a pusa mi ztuhne, jsou mi další zákroky
cel­kem vzato fuk, protože je necítím.
"Tak, to by bylo," oznámí mi pan doktor, jakmile mi vytáh­ne z pusy vrtačku. "Nemůžu to
zavřít hned teď, dám vám ar­zénovou vložku a vy si po neděli zajdete k vašemu ošetřující­mu
lékaři, který ji vymění za plombu."
23
Smířeně pokývnu, nevidím v tom žádný problém. Jsem to­tiž nepoučitelná! Koho by napadlo,
že arzénová vložka chut­ná tak odpudivě?! Umrtvující injekcí mi sice znecitlivěl tká­ně i
nervy, ovšem chuťové buňky tím nijak neutrpěly a jakmile ucítím pachuť vložky v ústech,
žaludek mi vylítne až do krku, zblednu jako stěna, až si toho všimne i sestra. "Není vám
něco...?"
"Udělalo se mi...," hlesnu a lapu po dechu. Ježíši, pozvra­cet se na zubařském křesle, takovou
ostudu nepřežiju!
Doktor rychle ustoupí a já se přes něj proderu k oknu, které na sebe bez dovolení otevřu
dokořán, abych hltavě polykala čerstvý vzdoušek. Sestra mi přinese sklenici vody a já si
při­padám jako dement, když nedokážu spolknout ani hlt.
"Je to lepší?" stará se mateřsky.
"No, o trochu," odvětím opatrně.
"Já to ale musím provizorně zavřít," domlouvá mi lékař.
Na čele mi perlí krůpěje potu, když si sedám s obavami zpátky do křesla. Moje černé tušení se
zhmotní: ta chvíle, kdy cítím úděsnou pachuť zubní vložky a násilím držím obsah žaludku na
svém místě, patří k nejdelším v životě. Jakmile mi vyndá nástroje z úst, opět prchám a
tentokrát dál než k oknu, rovnou na toalety, kterých jsem si všimla při příchodu do če­kárny.
"Máte tam tampon!" volá za mnou lékař, ale já si ho nevšímám, stejně jako užaslého Tomáše,
kolem kterého če­kárnou prolétnu rychlostí kulového blesku.
Tampon vyzvracím společně se zpropadeným pudingem, kvůli němuž celé tohle utrpení
prožívám! Na toaletě bohužel nemohu zůstat navždy, několikrát si vykloktám a opláchnu
obličej vodou, abych se, podobna mátoze, vypotácela na chodbu.
"Už jsem se chtěl jít podívat, jestli žiješ," oznámí mi Tomáš. "Ukaž...? No, ztuha, ale trošku
žiješ, co?"
"Mám dost," připustím zdeptaně.
"Pojď, zavezu tě domů," navrhne mi. Podá mi ruku, abych se o něho mohla opřít, a přestože
jsem se koncem července zařekla, že už nikdy nechci vidět ani jednoho Koubka, nabíd­nutou
pomoc neodmítnu. Z ordinace zubní pohotovostní služ­by vykoukne sestřička. "Jste v
pořádku, Nelo? Nechcete ně­jaké prášky proti nevolnosti?"
"Ne, to bude dobré, děkuji," odpovím, vezmu si od ní svoje doklady a loučím se: "Na
shledanou."
"Nashle," usměje se na mě a neujde mi, jak si mě změří, na­čež se obrátí k Tomášovi: "Kdy
hodláš dorazit?"
"Nevím," pokrčí lehkomyslně rameny. "Noc je ještě mladá."
"Aby o to nebylo těžší ráno," varuje ho pobaveně.
Před budovou polikliniky se z hluboká nadechnu. "To byla tvoje...?"
"Mamina," potvrdí. "Dost dobře nechápala, z čeho se ti vlastně udělalo tak blbě. Máš alergii
na zubaře, či co?"
"Nesedl mi ten sajrajt, co mi strkali do pusy," omluvím se rozpačitě, padnu na přední sedadlo
vozu a zavřu oči. Tomá­šova a Ondrova mamina... Uvědomím si, že jsou hezcí po ní, mají její
oči, pěkné rysy i barvu vlasů... A musela mě vidět zrovna v takové situaci! Bledou, zelenou,
opuchlou a co hůř, zvracející...
Zaparkuje před domem a jde mě doprovodit nahoru ke dve­řím. Tam se ho chci zbavit, je toho
na mě moc a navíc se stále necítím zrovna nejlépe. "Díky, Tomáši. Za všechno. Zbytek
zvládnu, už jsem tě zdržela i tak dlouho... Ahoj."
"V pohodě, nikam nespěchám," namítne klidně.
"Jel jsi přece za klukama," připomenu mu.
"Dneska nehrajeme, takže je jedno, jestli dorazím do Fon­tány teď, za hodinu nebo vůbec,"
vysvětlí. "Ale dal bych si docela kafe. Nepozveš mě?"
24
25
"Jo, jasně," povzdechnu si, odemknu klíčem a pustím ho dál. "Stojíš ale v zákazu, víš to?"
"Teď večer se toho zase tolik nestane," mávne rukou, vejde suverénně do mého pokoje a
neujde mi, že se jeho oči zastaví na mé posteli, kde jsme se spolu párkrát milovali. Trénovali,
jak tomu říkával.
Jdu zatím do kuchyně postavit na dvě kávy, ale on přijde za mnou a asistuje mi. Podám mu
cukr, z ledničky vytáhnu Tat­ru a nabídnu mu druhou misku pudingu, uvařila jsem si ho v
poledne z celého litru. "Nechceš? Mě z něj chytl ten zub, nejspíš se nebudu moct na puding
do smrti ani podívat."
"Jo, rád," přijme dezert, sám si podá polévkovou lžíci, abych nemusela vstávat ze židle, a
bagruje ho do sebe s ape­titem hladovce. Bytem se rozhostí ticho rušené jen cinkotem lžíce o
porcelán. Nevím, o čem se bavit, co říct, a Tomáš také nemluví, dokud mističku nevybílí do
čistá. "Neměl chybu," mlaskne si. Zachytí můj pohled.
"Koukám, že jsi dal sestřih..."
"Už mě vlasy štvaly," přizná. "Byly moc dlouhý a začaly se mi dredovat, chápeš, musel jsem
je nechat zkrátit, nebudu chodit jak debil se zacuchtaným hnízdem na hlavě."
"Zkrátil jsi je fakt razantně. Ale sluší ti to."
"No jo, protože kdybych je nechal ostříhat normálně na krátko, tak bych vypadal jak ten náš
debil a holky by si mě s ním pletly, proto jsem šel ještě dál. Víš, jak se tomu říká -nebezpečně
krátkej účes. Na baby jako ďábel," zasměje se. Je mi jasné, koho myslí oslovením "náš debil",
a i když jde o ne­vinnou zmínku, málem se mi přitíží.
"Mimochodem," vzpomene si. "Ty už nemáš mobil?" Roz­hlédne se po kuchyni a protože
můj mobilní aparát spatří po­ložený na lince, odpoví si: "Máš. Proč se ti teda nejde dovo­lat?"
26
"No, já... Ztratila jsem ho a... musela jsem si pořídit novou SIMku, takže mám jiné číslo..."
Pohlédne na mě vyloženě shovívavě. "Václave, Václave, ty tvoje bulíky, už je mám zase na
nose," odrecituje repliku ze hry Járy Cimrmana, a vytočí mě dotazem: "Kvůli bráchovi?"
Uhnu pohledem, raději míchám kávu, div ji nerozcákám po ubruse z PVC s potiskem ze
samých rudých jahod. Mlčení je souhlas, Tomáš není hlupák, aby ho nepochopil správně.
"Zbořila jsi mosty do základů, koukám."
"Musela jsem," odvětím tiše a oči nezvednu, když se napja­tě zeptám: "Jak mu to dopadlo s
tou nohou?"
"Ještě nijak, pořád marodí. Nějak mu to blbě srostlo, tak se mu v tom vrtali znovu, pár operací
a šroubů a tak. Rozsekal šiji dost blbě. Aspoň má čas se učit, teď v září musí udělat dvě
zkoušky, co mu zbyly z června, jinak letí ze školy," vysvětlí.
Odmlčíme se. Zatímco já popíjím kávu, Tomáš se rozhléd­ne po bytě, ve kterém je ticho a
chlad. "To jsi tu pořád takhle sama?"
"Ne," zalžu rychle. "Mám přece dvě spolubydlící..."
Vzhledem k tomu, že dveře do Olinina pokoje jsou pootev­řené a za nimi je vidět naprosto
prázdný pokojík s nepovleče-nou postelí, nemůžu se mu divit, že mi nejspíš nevěří. Naštěs­tí
to nijak nekomentuje, dopije kávu a zeptá se: "Nechceš jet do Fontány se mnou? Z toho ticha
tady by muselo hrábnout každýmu, pokud není vlk samotář..."
"Do Fontány? Takhle?" neubráním se kyselému úsměvu. Poslední týdny vypadám nezdravě
sama o sobě, natož s oto-kem přes půl tváře a pusou umrtvenou tak, že mám i při pití kávy
obavy, abych se nepobryndala, když nic necítím, dá mi práci srozumitelně mluvit! "Mám
děsnou ránu."
"Proč?" nechápe. "Jsi pěkná, Nelo, akorát kapku oteklá."
"To určitě," pousměji se.
27
"Určitě," ujistí mě s pohledem zabodnutým v mých očích.
Samozřejmě ho dlouho nevydržím, ucuknu. "Díky za nabídku, ale půjdu hned spát. Ten zub
vážně přestal bolet, doufám, že až se probere po umrtvení, bude to celkově v pohodě.
Každopádně jsem ti dlužná... Byla to pomoc v pravou chvíli."
"Není zač," ujistí mě. "Jsem rád, že jsem ti mohl něčím pro­spět. Docela jsem se bál, že se
mnou vyběhneš."
"Měla bych?" zeptám se podezíravě.
"No, neměla," připustí s úsměvem. "Ale znáš to, koni a žen­ským do hlavy nevidíš, a pak...
Kopu ligu za Koubky, takže i to mluví proti mně. Někdy je dobrý za sebou shodit mosty,
jenže zase ne úplně všechny a ke všem, Nelo."
Na tohle neodpovím.
Zazubí se na mě, zvedne se ze židle a společně dojdeme do chodby. Považuji loučení za
uzavřené, otevřu mu dveře, ale on se v nich zarazí. "Dáš mi to nový telefonní číslo?"
Zaváhám. "K čemu ti bude?"
"Neznáš ty reklamy na komunikaci, spojení se světem a tak vůbec? Ubozí studenti musí
vymýšlet nová témata hovorů, aby ubili volný minuty," zavtipkuje, nicméně záhy vysvětlí:
"Třeba se mnou příště do Fontány půjdeš."
Pokrčím neurčitě rameny. "Jenže, víš... to číslo..."
Pálí mu to. "Je tajný, to je mi jasný. Můžeš si být jistá, že já ho nikomu, a myslím fakticky
nikomu, nedám."
Oba mluvíme o téže osobě, tudíž mu mohu svoje telefonní číslo nadiktovat. "Stejně ho
zapomeneš."
"Tak na to bych nesázel," baví se. "Na čísla mám paměť, na­tož na čísla, která si pamatovat
chci. Pa, brouku. Vyspi se z toho, pusa splaskne, zub přejde, bude to okej."
Dívám se za ním, jak svižně kráčí ze schodů. Kdyby to bylo tak jednoduché a stačilo se z toho
vyspat!!!
28
Některé problémy skutečně pominou, tudíž vytáhnu v ne­děli kolo, od návratu z Anglie jsem
na něm neseděla, a vyra­zím na vzduch. Neuškodí mi protáhnout si tělo minimálně třiceti
kilometry, ujedu pěkný okruh, přičemž se Vlčkovu obloukem vyhnu, a když navzdory
chladnému počasí dora­zím celá propocená zpátky do bytu, čeká mě příjemné překva­pení v
podobě mé spolubydlící, co si právě vybaluje!
"Marcelo?!" zajásám nehraně a dokonce svou kamarádku obejmu. Přestože jsme se na konci
června rozešly skoro ve zlém, z jedné Tondovy návštěvy usoudila, zejí ho chci odlou-dit, či
co, mám z ní nefalšovanou radost. Nespat v bytě sama je po dvou měsících nádherná změna!
Také radost z její strany se zdá nehraná. Rozpřáhne svou ši­rokou náruč: "Ahoj, Neli! Jak tu
válčíš, člověče?"
"Od deseti k pěti," přiznám s úsměvem, nicméně do po­drobností se nepouštím. "Chybíte mi,
vy dvě ulejvačky! Oli-na se přivalí nejdřív po patnáctém, ale co ty, že sis dala na čas?
Prodloužila sis prázdniny, či co?"
"Tonda dostal dovolenou až poslední týden v srpnu a první v září, to víš, byly žně, dřív se
neutrhl, no a jistě chápeš, že jsou věci, kvůli kterým jde škola stranou."
"To chápu," potvrdím s úsměvem. "Byli jste někde?"
"Jo, jasně. U něj."
"Ale on bydlí ve stejné vesnici, jako ty, ne?"
"Přímo naproti našemu baráku. No a? Normálně je pořád se mnou u nás, ale ty dva týdny
jsme bydleli u něj..."
Uvědomím si, že poprvé po dlouhé době se při představě, jak ti dva tráví skvělou dovolenou v
protější chalupě, směji nahlas. Nakonec, má pravdu. Proč jezdit bůhví kam? I když se mi v
Londýně líbilo a přijela jsem plná zážitků, mít možnost být s Ondrou třeba tady v bytě,
neváhala bych ani minutu!
29
Kruci! Tahle myšlenka je rána pod pás. Ačkoli jsem si za­kázala jakékoli vzpomínky na
Ondru, pořád se mi vrací!
Vzpomenu si na platíčko antikoncepčních prášků, dojdu pro ně do koupelny a podám
Marcele: "Něco sis tu zapo­mněla."
"Já vím," vzdychne. "A stejně pořád nic..."
"Jsi blázen," řeknu tiše. "Místo abys byla ráda, že můžeš v klidu dodělat školu... Vždyť máš
Tondu, máte se rádi, jste spolu víkend co víkend a po škole se vezmete, co ti chybí?"
"Právě to mimčo," ujistí mě se zasněným výrazem. "Školu bych dodělala kdykoli, jen
kdybych měla drobečka... Proč jsi ty prášky nevyužívala sama?"
"Hm, nestihla jsem to," odvětím hořce.
"A jak s Tomášem, v pohodě?" vzpomene si.
"S Tomášem...? S Tomášem jsme... momentálně... ka­marádi."
"Jenom kamarádi?" otáže se překvapeně.
"No jo," potvrdím. "Stalo se pár věcí. Zamilovala jsem se do jeho bráchy, ovšem ten je
ženatý, takže nemám ni­koho."
"Tomáše je škoda," oznámí mi svůj názor. "Byl moc hez-kej, ale asi to o sobě věděl, co? Typ
hezouna, co nemá problé­my a holky ho baští... S tím bys měla asi jen trápení. A s že­natým
tím spíš! Nejsi přece Olina, abys rozbíjela něčí manželství... Co se tak díváš? Nebo jsi?!"
"Ne, jasně že ne, však říkám, že s nikým nechodím!"
"Správně, radši nikoho, než ženatýho," vede si svou. "Když si představím sebe na místě jeho
manželky... Kluci jsou pěk­ní hajzlíci, to ti povím. Chudák jeho žena."
"Já vím. Proto jsem to ukončila," uklidním ji. Sebe ovšem neukonejším, nejsem prostá duše
jako je moje spolubydlící! Nicméně její příjezd mi notně zvedne náladu, nehrozí mi dal-
30
ší večer v tichém domě. Marcela přivezla spoustu proviantu nabaleného dobrosrdečnou
maminkou, až do noci mi vyklá­dá novinky od nich z vesnice a mně je po dlouhé době docela
hezky. Nejsem sama.
31
II. KAPITOLA
V klášteře Milosrdných sester našly svůj domov mentálně postižené dětí ve věku od čtyř do
osmnácti let a krom sester se tu o ně starají při svých praxích i studentky sociální školy. Tedy
my. V pondělí nastoupím ve společnosti Lenky, Báry a Anety k nejmladším dětem a na rozdíl
od své nejlepší kama­rádky si nestěžuji. S těmihle nejmenšími je práce nejvíc, po­chopitelně,
ale zase jsou nejroztomilejší. Navíc se počasí umoudřilo, vrátilo se skoro letní teplo, takže po
obědě může­me jít s dětmi do klášterní zahrady na pískoviště, služba na čerstvém vzduchu je
víc než příjemná a Anetu inspiruje do­konce k tomu, aby se vysvlékla do tílka, a zatímco my
ostatní plácáme s dětmi hrady z písku, ona chytá poslední bronz a vypráví nám hodně
lechtivou příhodu z víkendu. Přijel jí to­tiž ten její vojáček na opušťák a je jasné, kde a jakou
činností ho strávili. Může si to dovolit, děti její story nebere a žádná ze sester není v doslechu.
Nepovídáme si ale jenom o klukách, jak by se mohlo na první pohled zdát. Například já o
nich nemluvím vůbec, rad­ši jen poslouchám, svoje zážitky si nechávám pro sebe i oby­čejně,
natož takhle..., a jakmile Aneta vyčerpá téma, hovor se stočí i na školu. Holky jsou z maturity
vesměs vystresované už tolik měsíců dopředu! "Co ty, Nelo?" všimne si mé zádumčivosti
Bára. "Tebe ma-
tura nebere?" "Ani ne," přiznám se upřímně, ovšem holky si myslí, že si
honím triko.
32
"Že ty ses celý prázdniny srotila, přiznej se," utahuje si ze mě Aneta. "To je pak jasný, proč se
nebojíš!"
"Já se bojím," pokrčím rameno. "Ale jiných věcí."
"Například?" útočí Aneta.
"Například Megery, co?" nadhodí Bára a holky se pobave­ně rozřehtají. "Poslední dobou si na
tebe skoro zasedla."
Neubráním se úsměvu: "To jistě."
"Holky, už jste si vybraly praxi?" zajímá se Lenka.
"Já mám vybráno," oznámím jí a napomenu Mirečka, aby zavřel pusu, v zápalu práce na
pískovišti ji nechal dokořán a z koutku mu vytéká pramínek slin. "Zůstanu tady."
Zachmuří se. "Nelo, neblbni... Tady ne..."
"Abych řekla pravdu, netuším, o čem tu práci budu psát, protože mně osobně se nelíbí nikde,"
zívne Aneta, "aleje fakt, že zrovna mezi dementy skončit nemusím."
"Vždyť to tu není špatný," pokrčí rameny Bára. "Rozhodně je tu mnohem lepší přístup
nadřízených než třeba v nemocni­ci. Tam si vždycky připadám jak nejposlednější služka, ohr-
nujou nad námi nos i holky ze zdravotky."
"Do nemocnice bych taky nešla," souhlasí s ní Lenka. "Nelo, slíbilas mi, že půjdeme do
školky!"
Nějak se na ten slib nemohu upamatovat. "Kdy?"
"Už někdy ve druháku," připomene mi a nechápe, čemu se holky řehtají. "Říkalas, že budeme
pořád spolu."
"Až navěky?" pousměji se. "To těžko, Leni."
"Ale já tady nechci zůstat! Nesnáším je... bojím se jich."
Otřu Mirečkovi pusu plenou. "Jsou to jenom děti, Lenko. Jen trochu jiné a žijou v jiném světě,
ale neznamená to, že by byly horší než ty ze školky, nebo že by ses jich měla bát. Já tě ale
nepřemlouvám, dělej praxi, kde chceš."
Kamarádka se urazí, vidím to na ní, a nepomůže ani, že se Aneta nabídne strávit praxi ve
školce společně s ní.
33
"Mirečku?"
Kluk ke mně zvedne hlavu.
"Tu pusu!" připomenu mu, on se usměje a skutečně ji za­vře. Je ve svém světě šťastný.
Šťastný a spokojený, až by mu mohli mnozí ti normální závidět.
Z návštěvy zubaře mám dost velké obavy, do křesla usedám s maličkou dušičkou, byť jde o
lékaře, ke kterému chodím čtvrtým rokem na pravidelné prohlídky a ne o MUDr. Hanu a
sestru Koubkovou. Pro jistotu od rána nic nejím, člověk ni­kdy neví, a i tak se klepu jako
ratlík.
.,Snad se tak nebojíte vrtačky?" podiví se pan doktor, které­mu se zdá moje chování
neúměrné. "To ne, spíš té odporné chuti vložky," vysvětlím. "Prosím?" podiví se upřímně.
"Za celou svou praxi jsem se nesetkal s nikým, kdo by se bál chuti místo vrtání."
A určitě neošetřoval nikoho, kdo by mu byl schopen poz­vracet náčiní, doplním v duchu.
Naštěstí se však ukáží moje obavy liché, vložka je venku raz dva, stačí si pořádně vyklok­tat a
ani o ní nevím, a klasická plomba mi nevadí. Efekty jsem musela předvádět zrovinka před
paní Koubkovou!
Pěkně panu doktorovi poděkuji, leč tím pro mne návštěvy ordinací pro ten den nekončí. Když
jsem na středisku, beru to z jedné vody na čisto, byť mě to stojí pořádné přemáhání a v noci
mě tahle představa budila hrůzou ze sna.
Na gynekologii už kartu mám, ovšem tehdy šlo o preventiv­ní prohlídku, ne takový trapas, co
dnes, tudíž se v čekárně třepu ještě víc než u zubaře. Zvláště pohled na budoucí ma­miny,
kterých je tu, zdá se, přemnoženo, některé mají břicha velikosti airbagů a vyloženě se jimi
pyšní, mi nedělá dvakrát dobře. A co teprve ty, jež na prohlídku doprovází jejich man­želé, v
horším případě jejich kluci...! Ty jsou přímo nad věcí
34
a dost pochybuji, že mi zbaští můj nezúčastněný výraz. Tře­ba si myslí, že si sem jdu jen pro
prášky, nemusím být přece hned v tom! A pak, v úzké riflové sukni, která mi nezvykle
plandá, za poslední měsíc jsem hodně zhubla, v tričku a džín-sové bundě rozhodně těhotná
nevypadám! Je však rozdíl tak vypadat, či taková být.
Vyšetřování probíhá jako na běžícím páse, do předpokoje před vyšetřovnou zavolá sestra
krom mne ještě jednu mladou paní a ze čtyř převlékacích kabinek jsou už dvě obsazené.
Ni­kam se nehrnu, počkám, až odbaví budoucí maminku, teprve pak nadiktuji sestře své
jméno a rodné číslo, aby si mě mohla najít v počítači, rovnou mě na váze zvážila a změřila mi
tlak i pulz. Do převlékací kabinky zalézám s malou dušičkou a ty minuty, kdy čekám, než se
rozsvítí světýlko nad dveřmi s nápisem VSTUPTE, se vlečou jak slimák po rozpáleném
as­faltu. Kalhotky mám odložené raz dva, víc toho v miniaturní kabině na práci nemám a
když už si myslím, že z uzavřeného prostoru chytnu klaustrofobický záchvat, zabzučí mi nad
hla­vou světlo. Je to vlastně úleva!
"Dobrý den," pozdravím doktora Špačka s hlavou navzdo­ry mladému věku, víc než pětatřicet
mu nebude, jako koleno.
"Nela Fišerová," přistrčí mu druhá sestra, která sdílí vyšet-řovnu s ním, mou složku.
"Jaké máte potíže?" zajímá pana doktora, letmo přelítne můj krátký chorobopis a všimne si:
"Vy máte dnes narozeni-ny, dokonce osmnáctý, víte to?"
"Vím," ujistím ho s mírným úsměvem. Pan doktor je fó-rista!
"Tak to vám blahopřeju... A co pro vás mohu udělat? Po­třebujete prášky, nebo jdete na běžné
vyšetření?"
"Spíš to vyšetření."
Do hovoru se vloží sestra: "Datum poslední menstruace?"
35
Sevřu dlaně v pěst, až se mi nehty zaryjí do kůže, když špit­nu červnové datum. Doktor i
sestra zvednou hlavu.
"Června...?" opakuje sestra.
"Ano," ujistím ji, že slyšela dobře.
"Míváte takové poruchy často?" otáže se pan doktor.
"No, že by se mi nikdy menses nezpozdila, to nemohu říct, ale vždycky šlo maximálně o pár
dní," vysvětlím, nadechnu se a dodám: "Tohle porucha nebude."
"Tak si vyskočte nahoru," pokyne mi ke křeslu se záchyty na nohy. Nejradši bych se neviděla!
Položím se na záda a po celou dobu vyšetření upřeně zírám na zářivku plnou mušinců, jen
abych o doktorovu tvář nezavadila ani koutkem oka.
"Jste gravidní, Nelo," vyřkne poté ortel. "Je to ještě hodně maličké, ale těhotenství to je bez
debat. Položte se na lehátko u okna, vyšetřím vás ještě ultrazvukem."
Vyhovím jeho přání, přemístím se a nechám si luxovat vpadlé bříško skenerem ultrazvuku.
Tohle vyšetření je mno­hem příjemnější než předešlé, přesto se lékaři do očí nedívám.
"Je to tak," přikývne, podá mi buničinu, abych si mohla látku podobnou želé setřít, a vrátí se
zpátky ke stolu. "Pro vás to není žádná novina, že?"
Zapnu si sukni. "Ne."
Těhotenský test jsem si koupila ještě před Anglií a to, že pa­pírek zmodrá, jsem tušila od
doby, co jsem začala zvracet a být citlivá na všechny pachy a vůně.
"Znáte i datum oplodnění?"
"Mohlo by to být někdy kolem půlky července," řeknu vá­havě a tentokrát se na lékaře upřeně
zahledím.
"To by tak na velikost plodu odpovídalo," odsouhlasí mi to, aniž by postřehl napětí v mém
hlase. "Jak to snášíte?"
"Špatně," přiznám se. "Zvracím. Někdy po ránu, jindy klid­ně odpoledne. Vadí mi vůně,
nesnáším plno jídel."
Pan doktor mě vybaví brožurkami, receptem na léky proti nevolnosti, které by neměly dítěti
škodit, a spoustou rad i po­kynů. "Předpokládám, že si chcete dítě nechat, když jste ne­přišla
dřív, mám pravdu?"
Kývnu. Mimoděk si vzpomenu na Mirečka a jeho nadšený výraz, jeho radost ze života. 1
takoví prosťáčci chtějí žít a mají na život právo. Ačkoli jsem Ondru zavrhla a ze všech sil se
na něj snažím zapomenout, chci, aby jeho dítě žilo, mělo stejnou šanci jako hýčkané a
toužebně očekávané děti maminek v če­kárně!
"A jak to máte v osobním životě?"
Tahle otázka je ze všech dnešních nejméně příjemná.
"No... svatba rozhodně nebude."
Sestra, holka sotva po maturitě, po mně zvědavě koukne, doktor je natolik chápavý, že se v
mých problémech dál ne-pitvá. "Přeji vám ještě jednou hodně štěstí k osmnáctinám a zároveň
blahopřeji i k radostné události, co vás potkala, Nelo. Až do začátku dubna máte spoustu času
si to dát po téhle stránce všechno do pořádku, tak nebuďte smutná, ať máte veselé dítě,
maminko!"
Absolvuji ještě odběr krve, vyfasuji těhotenskou průkazku, objednávací kartičku, kdy mám
přijít na kontrolu, a konečně mohu z ordinace a následně i čekárny vypadnout.
Na chodbě se opřu zády o stěnu, teprve nyní na mě dolehne tíha osudu. Ačkoli jsem věděla,
že jsem těhotná, takřka od první chvíle, teď si to teprve pořádně uvědomím.
A nejradši bych se neviděla!!!
Pak se seberu. Už proto, že kolem chodí lidi a já na sebe ne­chci poutat pozornost, i tak po
mně zvědavě pokukují. Po všech těch probděných nocích strávených sama se svými
sta­rostmi v tichém bytě a po svobodném rozhodnutí si dítě ne­chat, se sebrat prostě musím.
36
37
Těhotná neznamená nemocná, dočtu se v jedné moudré bro­žuře hned v tramvaji cestou ze
střediska. Mají pravdu. Nemít v kapse těhotenskou průkazku a nebýt mi každou chvíli tak
blbě, nevěřila bych, že zrovna ze mě bude už na jaře mamin­ka... Vidět na mně pochopitelně
na konci druhého měsíce není vůbec nic a nejspíš ještě hodně dlouho nebude, jenom za srpen
jsem zhubla čtyři kila a od začátku září shodila páté, nemám nejmenší důvod nějak omezovat
dosavadní koníčky, čili ještě týž večer vyrazím do Rodea na country. Chci žít svým
dosavadním normálním způsobem života, na který jsem byla zvyklá, tak dlouho, jak jen to
půjde!
A netuším, co bude potom, až to nepůjde!
Chaos, doprovázející Marcelin odjezd na víkend, je typic­ký pro každé páteční odpoledne v
našem bytě. Pobaveně sle­duji svou spolubydlící, která plachtí z koupelny do kuchyně a z
kuchyně do pokoje, aby se vracela zpátky do koupelny a celé kolečko podnikala v dalším a
dalším pořadí, protože ni­kdy není schopná pobrat všechny věci najednou.
"Nechápu, jak můžeš mít pokaždé tak narvanou tašku, když jezdíš domů pravidelně."
"Viď?" obrátí se na mě bezelstně. "Já taky ne! Sakra..."
"Jestli hledáš mobil, válí se ti v kuchyni na lednici."
"O mobilu vím, ale nemůžu najít Junior pas... Mně to urči­tě ujede! Kolik je...? Hrůza!"
"Za hodinu ti jede další," těším ji. "Tondovi je určitě šuma-fuk, jestli má jít naproti ve čtyři
nebo v pět, ne?"
"Není," vyvede mě z omylu. "Protože když vlak nestihnu a přijedu až v pět, ošidím nás o
celou hodinu, kdy můžeme být spolu!"
Její slova mě zabolí. Hrozně jí totiž závidím! Ne Tondu jako takového, to ne, ale to, že na ni
doma někdo čeká, že má
s kým být celý víkend a že se budou určitě ještě dneska milo­vat... Při vzpomínce mě zatrne
hluboko ve slabinách. I když je to tak dávno, co jsme se s Ondrou milovali naposledy, stále si
naprosto jasně dokážu vybavit všechny jeho doteky něhy i polibky, cítím jeho vůni i horkou
hebkost pevného těla... Tolik mi chybí!!
Po Marcelině odchodu mě přepadne stesk tak veliký, že bych se nejspíš zbláznila, zůstat v
bytě sama, tudíž rychle hodím do tašky pár věcí a beru to fofrem na nádraží. Ani ví­kend ve
Lhotce nemůže být tak hrozný jako pocit osamění!
Zářijové odpoledne si ničím nezadá se srpnovým, vlak na Třebíč je plný k prasknutí, tudíž
oželím místenku a prozíravě strávím celou cestu v chodbičce u otevřeného okna, než bych
riskovala čichání parfému své sousedky a pachu potu čpícího z košile chlápka naproti.
V kapse mi zavibruje mobil. Kdopak si na mě vzpomněl, že by Marcelin vlak měl zpoždění a
ona nestihla přípoj k nim do vsi? To by nejspíš nepřežila, pousměji se v duchu, odkliknu
symbol obálky a vida, odesílatelem je relativně neznámé čís­lo. Relativně proto, že ho nemám
uložené v seznamu, ovšem je mi povědomé natolik, abych ho identifikovala dřív, než si přečtu
obsah zprávy: AHOJKY, NELl. CO ZUB, SROVNAL SE? DOUFÁM, ZE SE MAS FAJN
CELKOVÉ. KEEP SMIL-LING!
Vlastně je to od něho pěkné, taková starost mi k němu sko­ro nepasuje. V červnu, kdy jsme
spolu chodili, se Tomáš pro­jevoval jako egocentricky zaměřený sobec. Sice s ním nehod­lám
udržovat nijak čilou SMSkovou korespondenci, přesto si jeho číslo uložím. Třeba mi napíše
ještě někdy příště, tak ať se mi zobrazí jako Tomáš, a ne jen shluk číslic. Moje odpo­věď je
mnohem lakoničtější:
DIK ZA OPTANÍ, ZUB JE V POHO.
38
39
Nač se zbytečně rozepisovat! Druhou zprávu, kterou nadat-luji, pošlu tátovi, to aby neřekl, že
jsem mu příjezd předem neavizovala, jak mi pokaždé vyčítá, a také to žádná slohovka není.
Svůj účel však splní - při východu z třebíčského hlavní­ho nádraží zahlédnu mávající paži
patřící mému taťkovi, pro­deru se až k němu a políbím ho v nádražním mumraji na tvář. "Ty
jsi pro mě fakt přijel?"
"Přece jsem ti to slíbil," připomene mi. "Ahoj, Nelinko. Tak rád tě vidím! Nechci radši ani
počítat, kdy jsi byla doma na­posledy... Copak ti starej táta nestojí za návštěvu?"
Je to taková naše hra, jindy bych namítla, že netuším, o kom mluví, můj taťka si zaslouží
hezčí přídavná jména než starý, dnes mu ji však zkazím: "Dřív mi to nevyšlo."
"A jak se pořád máš?" pokládá mi svou tradiční otázku. "Co novýho, dcero? Ukaž...? Jsi
nějaká..."
Napjatě čekám, co z něho vypadne. Mateřství na mně není znát, také ho nenapadne, přesto mu
připadám jiná.
"...dospělejší," dokončí myšlenku.
"To víš, už mi bylo osmnáct," pousměji se. "A taky —"
"Já vím," zazubí se na mě. "Zase takovej sklerotik nejsem, Nelinko."
Že by se dospělost projevovala bledostí a kruhy pod oči­ma? Těžko říct, nicméně s tátou
nepolemizuji, právě do-kráčíme k autu na parkovišti, ve kterém na nás k mému překvapení
čeká i Kateřina. Jestliže jsem si myslela, že třeba spolu byli nakupovat a pro mě se jen
zastavili na nádraží cestou, pletla jsem se.
"Zvu tě na večeři, Neli," oznámí mi totiž táta a já pocho­pím, že jde o slavnostní uvítání mezi
dospěláky. Nijak nadše­ná z toho nejsem, v minisukni a tričku si vedle Kateřiny ' v
dokonalých šedých šatech z lycry, přes které má fialovou vestičku, připadám, jako by
osmnáctiny slavila ona!
40
"Ahoj," odpoví mi na pozdrav, když si hodím bágl do kuf­ru tátovy hondy a vklouznu na
zadní sedadlo.
"Jedeme daleko...?" zeptám se podezíravě a pro jistotu rov­nou otvírám zadní okno, Kateřinin
parfém má grády!
"Kdepak, tady kousek máme s Katkou oblíbenou restaura­ci," uklidní mě táta a tím kouskem
myslí zhruba desetiminu-tovou cestu, kterou zvládnu v pohodě. V malebné restauraci s
interiérem selské jizby se posadím co nejdál od Kateřiny, což znamená naproti o dvě místa,
když už nemohu k vedlejší­mu stolu. Podle všeho jde o připravenou akci, protože než si
vyberu v jídelníčku, čeká mě jeden z největších trapasů mého života, a to blahopřání k
narozeninám od personálu restaura­ce!! Přinesou mi totiž dort s osmnácti rozsvícenými
svíčkami a halasně mi k narozkám zazpívají veselé přání! Přilákají tak na mě pozornost všech
ostatních hostů a já si připadám jako úplný dement, když mě u toho pan vrchní fotí
polaroidem. Ty svíčky musím dokonce sfouknout! Úkolu se zhostím hned na poprvé, abych
měla celou trapárnu co nejdřív za sebou, na­dechnu se z plných plic, až šlehačka jen lítá!
Teprve když s ní ohodím vrchnímu nažehlený oblek, dají mi pokoj. Jestliže jsem si na nádraží
posteskla na svou permanentně bledou barvu, momentálně jsem rudá až na krku.
"To bylo pěkné, že?" libuje si nadšený tatík.
"No, to tedy," hlesnu a vydýchávám ze sebe horkost. "Vě­řím, že Kačenka by to ocenila určitě
víc než já..."
"V Americe takhle přejí k narozeninám i dospělým," poučí mě Kateřina.
"Právě, v Americe! V Třebíči to vyzní kapánek jinak."
"Vítej mezi dospělými, Nelinko," přeje mi táta a třese mi rukou, div mi ji neurve. Ta jeho je
pořádně sedřená a mozol-natá. Pocítím vlnu lítosti. Myslel to dobře, nechci být nevděč­ná.
Obejmu ho a políbím. "Díky, táti, bylo to moc pěkný, pře­kvapil jsi mě. Mám tě ráda."
41
"Já tebe taky, Neli," ujistí mě. "A to, že jsi dospělá, nezna­mená, že nebudeš navždy mojí
malou holčičkou, která je u svýho táty kdykoli vítaná a očekávaná. Tady máš něco na
památku na tenhle den..."
V sametové krabičce tuším šperk. Prstýnek. Jemný zla­tý kroužek s kamínkem
připomínajícím rudou slzičku. Políbím ho ještě jednou a vůbec to není jen kvůli tomu zlatu a
granátu!
"Všechno nejlepší," popřeje mi také Kateřina. Její ruka při­pomíná bezvládnou gumu bez
nejmenšího náznaku stisku.
Šampaňské je krásně chlazené a ve skleničce na vysoké nožce ho není mnoho, kopnu ho do
sebe, chvíli čekám, co to se mnou udělá, a když nic, s ulehčením se posadím.
"Tak, a teď si, holky, vyberte, mám hlad jako vlk," pobídne nás táta, protože k nám míří
číšník. Zatímco táta si naporoučí jídla jak pro somálskou vesnici a Kateřina si objedná lososa
vařeného v páře se zeleninovým salátem, já zvolím dušená kuřecí prsa se šopským salátem.
Táta se nestačí divit: "No prosím tě, proč si nedáš něco pořádnýho? Snad taky neblbneš s
dietou jako Kateřina? Jsi jak tyčka!"
"Dietu bys měl držet ty, miláčku," upozorní ho jeho žena. "Pořád ti říkám, že ti roste břicho,
ale to ne, ještě si dáš mo­ravského vrabce s knedlíkem! Místo abys cvičil a trochu na sebe
dbal, poručíš si takovou kalorickou bombu s knedlíky navíc a dokonce jíškovou polévkou!"
"Aspoň na Neliny narozeniny snad můžu, ne?" otáže se táta kajícným tónem. "Stačí, jak mě
trápíš hlady v týdnu..."
"Já tě trápím hlady?!" naježí se Kateřina. "To, že nechci, aby z tebe byla obtloustlá povadlá
troska, je nakonec špatně? Když jsi líný zajít do tělocvičny, tak se prosím tě aspoň
nepře­jídej..."
"Katy, no tak," prošiji táta. "Vždyť jsem od nevidím do ne-
42
vidím v práci, copak myslíš, že když konečně dorazím domů, mám chuť jít ještě blbnout do
tělocvičny?"
"No jistě, ono je pohodlnější se natáhnout na gauč, že!"
"Pochop, jsem unavenej..."
"Já taky, přesto si umím čas zorganizovat!"
Pokusím se uhasit hádku v zárodku, skočím jim do řeči: "Ty už někde pracuješ?" zeptám se
dobrosrdečně ve snaze odvést pozornost jinam. Nápad za všechny drobné!
"Samozřejmě. Máš snad stejný dojem jako tvůj otec, že sta­rost o dvě děti a domácnost není
práce?!"
"Já přece vím, že ti dávají děti i domácnost zabrat," chlá­cholí ji táta, "a jsem rád, že si najdeš
čas na posilovnu a aero­bik a všechny ty koníčky, nic ti nevyčítám."
Kateřina je však těžce uražená, přestane s námi mluvit. Po jídle objedná táta k dortu presso a
pokusí se navázat na pře­dešlý narozeninový hovor. "Neli, my s Katkou poletíme za­čátkem
října za teplem, to víš, u mě dovolená v sezóně nee­xistuje, tak mě napadlo, jestli nechceš s
námi? Jen si to představ, palmy, písek, pláže, moře, sluníčko..."
Tenhle nápad je spontánní, překvapí jak mě, tak Kateřinu. "Vždyť už to máme zaplacené - a
pro dva," namítne.
"Přistýlka by šla dokoupit vždycky a věřím, že místo v le­tadle by se jistě našlo," pokrčí táta
rameny. "Co, Neli?"
"To by tě stálo moc peněz, a pak, já -"
"Ty už jsi přece letos byla v nějaké cizině, ne? Co ti to táta platil? Anglii, že?" přeruší mě
Kateřina.
"Jen jízdenku," upřesním popuzeně. "Skoro nic jsem neu­tratila, protože vstupné do památek
za mě platila Soňa, nene­chala si to vymluvit, když jsem její host, a jídlo její hostující rodina,
byli to skvělí lidi."
"Anglie je něco jinýho než moře, Neli," láká mě táta.
"Miláčku, ty bys mě rozesmál," zvedne Kateřina oči
43
v sloup. "Vůbec si neuvědomuješ, že je Nela maturantka, ne­může si dovolit vynechat dva
týdny školy pro nic za nic!"
Podívám se jí do očí. "No, to by nebyl největší problém."
"Tak pojedeš?" jásá táta dobrosrdečně.
"Ne," zklamu ho. "Nezlob se, ale... nechci."
"Jestli ti jde o peníze, Neli, tak s tím si nedělej starosti," do­mlouvá mi, jako by neviděl
Kateřinin pohled. "Ber to třeba jako dárek k Vánocům. Nebo ještě k narozkám."
"Nemůžu jet, táti, i když bych s tebou jela na prázdniny moc ráda," odmítnu. "Ale jestli do mě
fakt chceš investovat tolik peněz, co by stála ta moje přistýlka s letenkou, k Váno­cům, dej mi
je na účet. Budou se mi hodit."
Kateřině ztuhne úsměv. Tohle jsem si totiž nikdy dřív nedo­volila! "Na co taková mladá
holka, která má všechno, může potřebovat peníze?"
"Pořád na něco," odvětím lakonicky.
"Jak myslíš, Neli," usměje se na mě táta. "Je vidět, že začí­náš uvažovat jako dospělej člověk.
Máš pravdu, to, co bys utratila za dva týdny v cizině, si určitě víc užiješ tady. Pošlu ti je na
účet. I když, rozmysli si to dobře: kolikrát se v životě podíváš do Dominikánský republiky?"
Pohladím mu sedřenou ruku. "Jsi moc hodnej, táti."
Moji nevlastní sourozenci jsou docela fajn. Šestiletá Kačen­ka je kapánek afektovaná po
mamince, nicméně je plná do­jmů ze školy, kam chodí teprve čtrnáct dní, tudíž je ráda, že ve
mně najde nového posluchače, a tříletý Lukášek je ještě dětsky nezkažený. S díky odmítnu
tátovu nabídku zavolat v sobotu odpoledne paní na hlídání, co chodí Kateřině vypo­máhat,
aby se ta mohla věnovat svým koníčkům, a jakmile Kateřina hned po obědě kamsi zmizí,
vezmu děti i dalmatina Bennyho a vyrazíme pouštět draka na pole za tátovou vilou.
44
Nevím totiž, co bych sama v jejich přepychové vile dělala, když táta, který prakticky volné
víkendy nezná, si domů od­skočil pouze na oběd a zase se vrací do práce! Počasí se opro­ti
včerejšku o něco zkazí, po strništi se prohání pravý podzim-ní vítr a okatý drak by se na
ocelově šedé obloze krásně vyjímal. Kdyby tedy létal, že. Je samozřejmě kupovaný, táta nemá
čas vyrábět vlastnoručního, a tenhle je sice krásně ma­lovaný, zato pěkně nevyvážený.
Kačenka se mi ho snaží vy­pouštět v těch správných póry věch větru a já lítám s napjatou
šňůrou po poli jako blázen, ovšem dopadne to pokaždé stejně - dokud běžím, drak se nad
námi třepetá, jakmile zastavím, po několika obloučkách jde dolů a zapíchne se do rozměklé
půdy. Lukášek pokaždé zatleská, ty pády "na čumák", jak to komentuje, se mu líbí ze všeho
nejvíc, a Benník je taky nad­šený, celou tu honičku považuje za prima zábavu. Aspoň ně­kdo!
Já mám z toho propocené i spodní kalhotky a Kačenka je otrávená, jako by to byla moje vina.
"Nadhoď! Teď!" zavolám na ni asi po patnácté.
"Už mě to nebaví," oznámí mi.
"Zkusíme mu něco přivázat na ocas, třeba to půjde."
"Beztak nepoletí," odsekne a dokonce do draka kopne.
"Když do něj uděláš díru, nepoletí určitě," ujistím ji.
"No a? Stejně neumíš pouštět draka, tak co!"
"Jak chceš," pokrčím rameny. "Nebudu tě přemlouvat."
"Já zkusím!" hrne se k drakovi Lukášek, ale Kačenka ho radši rozdupe dřív, než k němu její
bráška doběhne. Kluka to samozřejmě rozlítostní, rozeřve se na celé kolo, začne do sest­ry
bušit pěstmi a řve tím víc, že ji nemůže strefit, protože mu mrštně uskakuje.
"Kačko, myslíš, že se tohle dělá?" otáži se jí.
"Já můžu dělat co chci!" ujistí mě. "Maminka mi koupí lep­šího draka, ne takhle pitomýho,
jako je tenhle od táty!"
45
"Aha," ušklíbnu se. "Tak to potom jo. A už ji vidím, jak tady s tebou lítá po poli. Sesbírej to,
jdeme domů."
"To teda nesesbírám," odsekne. "Už ho nechci."
"Přece tu nemůžeš nechat takovej bordel. A fofrem."
"No a?" odpoví mi svým oblíbeným úslovím. Dokonce si nacpe ruce do kapes, aby mi
dokázala, že ji ani nehne. Nej-radši bych jí dala pár na zadek, ale to si dovolit nemůžu, jsou to
nevlastní sourozenci.
"Pomůžeš mi aspoň ty, Luky?" požádám malého. "Káča je zlobivá, ty jsi hodnej kluk a
nenecháš tu draka samotného přes noc, i když je rozbitý, že ne?"
"Pomůžu," prohlásí kluk důležitě a už sbírá trosky.
"Paní na hlídání je stejně lepší než ty!" oznámí mi Kačenka s nafouklými tvářemi.
"Jo, to chápu," ušklíbnu se. "Ta by se tě neodvážila požá­dat, ať uklidíš to, co jsi rozházela,
že? Ji tvoje maminka platí, mě ne, takže ti taky něco povím: jsi pěknej spratek, holčičko. Celá
tvoje maminka."
"To jí řeknu!" slíbí mi výhružně.
Nevím, zda svůj slib splnila, každopádně po návratu si s Lukáškem vytáhneme formelu a
patláme se se zvířátky, aniž bychom si Kačenky všímali. Brzy na ní vidím, jak ráda by se k
nám připojila, ale okázale ji ignoruji. Stejně jako Kateřinu, která si v obýváku čte jakýsi
milostný ro-mán.
SMSka mi rozvibruje mobil ve chvíli, kde smolím tuč­ňákovi zobák. Otřu ruce a podívám se,
kdo mi píše. Vida, Tomáš!
ZDAR, NELl. CO KDYBYS MI SLA FANDIT? VEČER HRAJEME V KLUBU, TAK BY
MI TO PÍCHLO.
"Udělej čutňákovi nos," tahá mě Lukáš za ruku.
"Počkej, ty čutňáku," pousměji se a Tomášovi odepíšu: TAK TO PŮJDE TEZKO, LEDA BY
TEN KLUB BYL V TRE-
BICI.
Nestihnu ani zobák pořádně vymodelovat, když mobil za-vibruje nanovo: KDE SE BEREŠ V
TAKOVÝ DIRE, PROBO-HA?
A to ještě netuší, že se nacházím ve Lhotce u Třebíče, číta­jící všehovšudy pár původních
chalup plus novou zástavbu vil a vilek třebíčských podnikatelů a zbohatlíků.
SLAVÍM NAROZENINY V KRUHU RODINNÉM.
Je mi jasné, že tahle odpověď asi neučiní tečku za naší SMSkovou konverzací, a v odhadu se
nepletu.
TY MAS RODINU?
Lukáš nechápe, čemu se směju, tučňák se mu velice líbí a směšný mu nepřipadá. Pobavila mě
SMSka, čekala jsem to­tiž dotazy typu "ty máš narozeniny?", ovšem Tomáš mě pře­vezl.
Čím déle však nad jeho dotazem přemýšlím, tím mi připa­dá méně veselý. Odpovědi se dočká
teprve po půl hodině, kdy už možná ani žádnou nečeká.
VLASTNĚ NEMAM. AT SE VAM TEN KONCERT VYDARI. CAU.
To, co mi z rodiny zbylo, tedy táta, je jen troska rodiny. A navíc chudák, který má svých
starostí tolik, že se mu neod­vážím zatěžovat mysl ještě těmi svými. Podruhé se oženit není
nic zvláštního, to ne, ovšem vzít si o tolik let mladší ženu se někde dřív či později projevit
musí. No, a v jejich manžel­ství se to už bohužel projevuje.
Podle všeho si situaci ani správně neuvědomuje, protože když mě veze v neděli po obědě na
vlak, ještě Kateřinu omlouvá! "Nezlob se na ni, Neli. Ona to tak nemyslela."
"Táti," vzdychnu unaveně. "Oba víme, že myslela."
46
47
"Ty jsi na ni zasedlá," obviní mě. "Katka je fajn ženská, jen je toho na ni hodně. Děti,
domácnost..."
"Jo?" podivím se ironicky. "Kačenka mi říkala, že ji denně vozí autem do školy a Lukáše do
školky, v poledne zase pro nejezdí, takže má volno celé dopoledne a odpoledne nejspíš taky,
když ta paní na hlídání k vám chodí denně."
"Kdepak denně. Kačenka přehání," namítne.
Podívám se mu do očí. "Mně je to přece jedno, tohle je váš život."
Na to už nic nenamítne, jde mi odnést tašku až na nástupiš­tě. "Opravdu na tu dovolenou s
námi nepoletíš?"
"Ani náhodou. Ale ty si to tam užij, táti. Potřebuješ ji jako sůl, pořádně si odpočiň a vycachtej
v moři."
"Jak myslíš... Jak jsem ti říkal o té skvělé investici, co mám rozjednanou, příště, až přijedeš,
tak už ti ji možná ukážu... Neli, to je dům snů, ale nikomu ani muk, jde o překvapení. Kdy
vlastně přijedeš? Ne aby až po dvou měsících, jasný? Slib mi to!"
"Slibuji, že se zase někdy ukážu," odvětím neutrálně, polí­bím tátu na stále vyšší čelo a
zamávám mu ještě i z okénka rychlíku. Stojí na peróně tak dlouho, dokud mu náš vlak
ne-zmizí z dohledu.
V září je to ve škole ještě v pohodě, krom pár nevinných opáček žádné velké zkoušení nehrozí
a nové látky zatím není probráno tolik, aby se člověk musel dřít, a hlavně díky poča­sí, které
se odpoledne pokaždé vyčasí na příjemně letní, si jeden málem může myslet, že léto teprve
přichází.
Zaběhnout osmistovku, což znamená dvakrát oběhnout ovál místního fotbalového stadionu,
dá pekelně zabrat! Do toho, abych se učitelce omluvila ze zdravotních důvodů, se mi vůbec
nechce, tudíž raději tričko propotím. Na špatné zprávy
48
času dost, je mi jasné, že bych se v tom okamžiku stala "hvěz­dou" třídy a ukazovaly by si na
mě i holky z nižších ročníků jako na tu, co "je v tom". Na tu, co byla tak blbá a nechránila se!
Sama to nechápu, jak jsem mohla oběma bratrům Koub­kovým uvěřit, zeje zbytečné používat
kondom!! Nejdřív To­máš, pak Ondra. Oba shodně tvrdili, kterak jim kondom vadí při
milování, prý by si to nemohli pořádně užít. No, takže si Ondra užil. A já si budu užívat devět
měsíců těhotenství a následujících x let s jeho dítětem...
Z ne zrovna veselých myšlenek mě dostane teprve příjezd naší třetí spolubydlící,
vysokoškolačky Olinky.
"Tě bůh, nádhery!" křikne hned od dveří, hodí tašky na zem a každou nás čapne kolem krku.
"Možná mi to nebudete vě­řit, ani mně to nepřipadá normální, ale chyběly jste mi."
Břinknu ji do zad. "A co teprve ty nám!"
"Tak o tom nepochybuju," ujistí mě. "Beze mě jste tu byly jako ryby bez vody."
"Nebo škvarkový knedlíky bez zelí," zasní se Marcela a my se tomu přirovnání musíme smát.
"Bože, já mám hlad..."
"No, škvarkáče sice nemám," oznámí nám Olina, "ale ně­jaká bašta by se tu našla. Vemte si,
holky."
Protože jsem na tom stejně jako Marcela, v těláku mi pěk­ně vyhládlo, obě se hrneme k
plastové doze, kterou Olina hodí na stůl. Marcela je, když jde o dlabanec, rychlejší, drap-ne ji
první a už z ní rve víko. Obě zvědavě skloníme nos nad zlatavou pečení ostře čpící česnekem.
Jeho vůně je tak proni­kavá, až polekaně ucouvnu. Česnek nepatří mezi moje oblí­bené
pochutiny ani normálně, natož ve stavu, kdy mi vadí kde co! Marcela zvědavě kousek
odtrhne, půlku mi strčí do pusy a druhou nacpe sobě, a už mlaská: "Není to pes?"
Málem mi zaskočí. "Cože?!"
"Ten se připravuje na česneku," zahihňá se Marcela. "As-
49
poň se to říká. Proč jsi tak bledá? Dělám si srandu! Nelo, kam letíš? To byl vtip!"
Sice nepředpokládám, že by se Olina prohřešila vůči svým sice ne zrovna pevným
vegetariánským zásadám zrovna psím masem, ovšem jen ta představa společně s ostrým
pachem česneku mi vyhodí ne zrovna objemný obsah žaludku až do krku a já ho musím
poslat ještě potrubní poštou kanalizace rovnou do čističky. Každé zvracení je pěkně
nechutnou zále­žitostí vyčerpávající organismus, takže když se zase dopotá-cím zpátky do
pokoje, mám tak akorát na to, abych padla na postel a z hluboká dýchala. "Ty jsi měkká,"
smějí se mi holky. "Poblít se z maminčina vynikajícího rostbífu, styď se," vy­čte mi Olina.
"Povídejte, jak jste se tu beze mě měly? A vů­bec, co nového? Tebe jsem tu nečekala,
Marcelo. Myslela jsem, že už budeš chystat plínky, nebo tak něco."
"Bohužel... Dala bych za to nevím co!" přizná se takřka tragickým tónem. "Zatím mimčo
nečekám." "Ale já jo," oznámím holkám. "Co tam kuňkáš?" zpozorní Olina. "Že já ho mít
budu a dala bych nevím co za to, kdyby to ne-byla pravda."
Holky se na mě sesypou jako vosy. Zatímco mi Marcela zcela nepokrytě závidí, Olina mě
stejně upřímně lituje. "Máš k tomu mrněti vlastně vůbec otce?"
"Na začátku byl, bez toho by to nešlo," ušklíbnu se na ni. "Momentálně není žádný a ani v
dohledný době ne­bude."
"Proč? On tě nechce?"
"Neví to," vzdychnu. "A nikdy mu to neřeknu." "Počkej, a kdo vlastně?" vzpomene si
Marcela na náš ne­dávný rozhovor. "Snad ne ten... ženáč?!"
"Cože?" vyjeví se Olina. "Teda, Neli, ty jsi tu přes ty prázd­niny pěkně zvlčila. Přemýšlela jsi
o interrupci?"
,Ano," přiznám se. V těch nekonečných dnech a nocích tu-pého zoufalství, umrtvujícího
smutku a absolutní samoty jsem dumala o všem možném. "Ale chci to dítě."
Být mi například šestnáct a mít před sebou spoustu let ško­ly, moje rozhodnutí by patrně bylo
jiné, to uznávám, stejně jako neodsuzuji nikoho, kdo interrupci podstoupí. Může k tomu mít
spoustu pádných důvodů!
"Ačkoli na ně budeš sama?" varuje mě.
"Já jsem sama pořád, Oli. Na všechno."
"Jsi blázen," zhodnotí mě, načež se zasměje: "No a přinej­horším ho porodíš a tady Marcelka
ho adoptuje."
Téhle představě se musím smát spolu s ní, tím spíš, že Mar­cela o její úvaze skutečně
přemýšlí!
Jak se děti dělají, to už vím, do toho mě Ondra zasvětil, ovšem tím veškeré moje znalosti
končí. O těhotenství a ma­teřství mám jen velmi mlhavý pojem z hodin biologie, psy­chologie
a rodinné výchovy, což samozřejmě nestačí, čili se přestanu litovat a začnu jednat.
Nejprve si v městské knihovně vypůjčím veškerou dostup­nou literaturu, co tam na tohle téma
najdu, a ve volných chví­lích, například i v tramvaji, ji studuji, na Internetu si najdu stránky
pro budoucí maminy a vypravím se i do centra pláno­vaného rodičovství na jednu z mnoha
přednášek, která mě zaujme natolik, že se přihlásím na tělocvik a břišní tance pro těhotné,
kam budu od příštího týdne chodit každý pondělní a páteční podvečer. Krom toho si opíšu i
data dalších předná­šek, jejichž témata mě nejvíc zaujmou. Jsem ráda, že něco takového
vůbec existuje! Kdyby otěhotněla Marcela, jedno­duše zůstane doma a její maminka ji do
všeho potřebného
50
51
vpraví a zaučí. Mě nemá kdo, společnost holek, ve které se pohybuji ve škole, na praxi či v
bytě, má do zodpovědného rodičovství nekonečnou spoustu času. Já jsem se o tu nejhez­čí
část mládí nechala připravit, takže se musím starat. Krom toho si tím najdu způsob, jak po
příchodu ze školy nebýt sama. Mám totiž program!
"Musíš ho asi nenávidět, co?" poznamená Marcela s účastí ze své postele, kde si před usnutím
čte detektivku, zatímco já jsem zabraná do Nové doby porodní.
"Ne," odvětím tiše a myslím to vážně. Nemůžu ho nenávi­dět už proto, že ho pořád strašně
miluji a hrozně moc mi chy­bí! A pak, nebyla to jen Ondrova vina.
Můžu si za to sama. Když už jsem si s ním začala, měla jsem se aspoň chránit. Za chyby se
platí.
52
III. KAPITOLA
Lenka září jako rozsvícená lampička. Nejen že jí odpadla víkendová nuda s rodiči na chatě,
paní Vostřelová má totiž ja­kýsi abiturientský sraz, či co, dokonce ani nemusí trávit sobot­ní
odpoledne učením, jak bývá jindy zvykem. Tedy, ona by to dělat měla i tentokrát, její matinka
jí to nařídila a podle všeho tomu bludu sama věří, nicméně kamarádka počká, až za se­bou
zavře dveře zvenčí, a peláší na tramvaj, aby záhy mohla celá rozjásaná zvonit u mého bytu.
"Ahoj, Nelo. Sbal se, jdeme na Jiskry na basket."
"Ty jsi utekla?" ptám se ohromeně. "Bez dovolení?!"
"Tak napůl," uvede věc na pravou míru. "Máma to neví, ale tátovi jsem řekla, že jdu do
sportovního domu. A znáš ho -myslím, že mě vůbec nevnímal, hihi. Roztržitě kývl, užíval si
volné odpoledne s Bachem, a bylo to. Tím lépe!"
Pobaveně se pousměji, pan Vostřel je případ! Jakmile se po­hrouží do vážné hudby, okolní
svět pro něj přestane existovat. Napadne mne, že jedině díky svému flegmatismu vydržel
to­lik let v manželství se svou chotí!
Lenka je nervózní jako sáňky v létě, nestačím se ani nama­lovat, s bídou přes sebe přehodím
flaušovou mikinu, už mě strká dolů po schodech a za chvíli nedočkavě stepujeme ve frontě na
vstupenky do sportovního domu Jiskra.
"Je tu! Hraje! Támhle je, vidíš?" strká do mě rozčileně, abych náhodou nepřišla o pohled na
vytáhlý basketbalový talent s číslem 7 na dresu. "Ten je krásnej..."
53
Otázku krásy nechám bez povšimnutí, v Olegově případě bychom se fakt neshodly, nicméně
je to tak dobře, kdyby se všem holkám líbil jen jeden typ kluka, na nás, obyčejné, by se nikdy
nedostalo! A pak, dávno vím, že je kolikrát lepší chodit s obyčejným klukem, než být
zabouchla do hezouna.
"Jdi za ním," pobídnu ji. "Než začnou hrát."
"To je blbý," namítne. "Neviděli jsme se přes dva měsíce, a pak, předtím jsme se vlastně
rozešli... Navíc..."
"Hm?"
"Co když má holku?" vyhrkne v obavách svou noční můru.
"Těžko," usoudím zamyšleně. "Takovej moula? Nevěřím, že by ho nějaká normální holka
chtěla."
"No dovol?!" ohradí se pobouřeně a mně teprve dojde, že to, co jsem řekla, zrovna v Lenčin
prospěch nemluvilo. Po­vedla se mi tím dost vtipná hláška, musím se rozesmát a Len­ka, i
když se tváří pohoršené, se ke mně posléze přidá. "Nelo, ty si koleduješ! Já snad nejsem
normální, nebo co?"
Odpovím jí poté, co se procpeme se houfem fanynek nej-blíž k šatnám hráčů: "Počkej,
promyslím si to... Ne, nejsi."
"Nelo!"
"Nezlob se na mě, ale na osmnáct pryč normální nejsi. Kdy­bys byla, tak tam za ním jdeš.
Například. A to nemluvím o všech dalších odchylkách od normálu."
"Třeba se mnou nemluví, v červnu se naštval..."
"Proto za ním jdi a uvidíš, jak si u něj stojíš. Jsou jen dvě možnosti, Leni. Buď jeho zájem
přetrval, anebo ne. V obou případech ale za ním musíš jít, potřebujete si promluvit. Ne­musí
ti, doufám, zase zhmoždit nejdřív míčem nos, aby si tě všiml, že ne?"

"To ne!" zachvěje se při vzpomínce.

"Tak vidíš. Maž."
"Teď začnou zápasy," namítne. "Až... o přestávce."
54
O první přestávce dobu setkání posune na druhou, prý byla moc krátká, a ve druhé ji šoupne
na konec zápasu, jelikož to na ni zrovinka přijde nutná potřeba. Jsem zvědavá, s jakou
vý­mluvou vyrukuje po zápase, když už se diváci rozcházejí, Olegův gympl si ani neškrtl,
prohráli, co se dalo, ale osud jí naservíruje Olega na stříbrném podnose, dá se říct. Jeho
ká­moš, který na něho zahuláká přes celý vestibul, stojí dva me­try od nás, takže nakonec
dojde hora k Mohamedovi, tedy k vytrémované Lence.
Oleg si jí konečně všimne a na hubeném krku mu poskočí ohryzek. "Ahoj, holky. Čus,
Lenko... Jak se máš?"
"Ahoj," pípne moje kamarádka. "Přišly jsme se s Nelou po­dívat, jak se vám daří na začátku
sezóny, a —"
"A nic moc, co?" doplní sebekriticky.
"Jiní hráli hůř," snaží se ho Lenka potěšit.
"Jo?" podiví se Oleg. "Skončili jsme poslední!"
"Vážně?" nevěří Lenka. "A co ten tým v zelenobílých dre­sech, jejich kapitán je takovej ten
šereda s holou lebkou. Ti hráli jak ponocní -"
"No," Oleg se podrbe za uchem. "To jsme byli my."
Z téhle konverzace jsem hotová, usoudím, že ti dva si mají co vysvětlovat a zdaleka nejde jen
o pravidla basketu, sportu, který je Lenka schopná si splést s vybíjenou, má k němu stej­ně
negativní přístup jako ke všem ostatním sportům, a rozlou­čím se s nimi: "Já musím letět,
takže se mějte, pa. Promiň, že tě nemůžu jít doprovodit, i tak jsem se hodně zdržela. Nebu­deš
se bát? Sama přes celé město?"
Mohu si gratulovat, jak krásně jsem Olegovi nahrála, a jen trnu, jestli ten ňouma vůbec
přihrávku zpracuje!
"Asi budu, už je tam dost tma," pojistí si to Lenka, a teprve poté slavíme úspěch, protože se
Oleg konečně chytí:
"Jestli chceš, můžu jít s tebou já, nikam nechvátám..."
55
Spokojeně na Lenku mrknu. "Užijte si to, vy dva. Ahoj." U východu mi to nedá a otočím se
po nich. Vestibul se me­zitím z velké části vyprázdnil, sice tu postávají hloučky pře­devším z
řad mládeže a spolužáků soutěžních, leč výhled na staronovou dvojici mi nikdo nestíní.
Povídají si, a to je dobré znamení! Navíc povídá cosi Oleg a Lenka mu s úsměvem přikyvuje.
Jsou jako dva školáci, kteří teprve objevují vzájem­né sympatie a začínají spolu chodit.
Pocítím vlnu závisti. V tomhle stadiu je totiž láska nejkrásnější! Taková ještě ne­vinná,
plachá, opojně voňavá... U mě a Ondry trvala jen tři dny na Zahradě a pak pár dní na táboře,
milenci se z nás stali příliš brzy, bohužel. Mít tak možnost prožít začátek prázdnin znovu,
bylo by všechno jinak!
Týdenní praxe v útulku, jak s Lenkou říkáme domovu dů­chodců sídlícímu v rozlehlém
zámečku s ještě rozlehlejší za­hradou, v níž se začínají pod stromy vršit kopce spadaného listí,
honosícím se vznešeným názvem Šťastné stáří, je mno­hem větší dřina než v ústavu pro
mentálně postižené. Spolu s Martinou vyfasujeme pavilon C, tedy ležáky, a jelikož je pondělí
dnem velkého prádla, pěkně si ho užijeme. Tím spíš, že Martina je vzrůstu, no, mírně řečeno
nevelkého, tudíž musím všechno oddřít sama. Znamená to staré a nemohoucí lidi přemístit z
lůžek na pojízdná křesla u postelí, nebo ales­poň nadzvednout na dobu nezbytně nutnou k
tomu, aby Mar­tina stihla stáhnout prostěradlo a natáhnout nové. Jestliže jsem měla někdy
výhrady k Lenčině nevelkému zápalu a pra­covitosti, teď sejí musí v duchu omluvit.
"Máš taky ten dojem, Nelo, že sociální pracovnice je v pod­statě obyčejná služka?" zaskočí
mě Martina otázkou natolik filozofickou, až přestane cpát špinavé povlečení do velkého pytle.
"Služka s těžce zaslouženou maturitou?"
56
Nech dojmy a radši mákni," pobídnu ji, "ať už vypadneme. Holky jsou dávno hotové."
"Aby ne," ušklíbne se. "Když jsme nejpitomější oddělení vyfasovaly my! Je to pěkná
nespravedlnost, příště řeknu -"
"Dělej," požádám ji. "Ještě dva pokoje a padla."
"Jenže ty jsou zrovna nejhorší," brblá nespokojeně.
Má pravdu, ovšem ani jedna z nás s tím nic nenadělá, tak proč se tím zabývat zrovna teď! Než
zaklepu na dveře další­ho pokoje, vypotím na bledé unavené tváři úsměv a už zdra­vím jeho
obyvatelky. Oči mi mimoděk sklouznou k posteli, kterou posledních pár let obývala babi
Hubáčková. Bez potí­ží si vybavím její laskavou tvář.. Lidský život je tak pomíji­vý...! Kdyby
tu byla, řekla bych jí, co mi čínský ochránce lás­ky udělal, ale ona tu samozřejmě dávno není
a na jejím místě dožívá svůj kdoví jak pokaňkaný život dobře stokilová paní. Martina vedle
mě polohlasně zaúpí.
"Dobrý den, paní... Vejmělková," přečtu si její jméno z chorobopisu. "My jsme studentky
sociální školy, budeme sem za vámi chodit a kdybyste cokoli potřebovala -"
"Já dobře vím, co jste zač," přeruší mne. "Minulej tejden mi jedna z vás ukradla knížku!"
"Prosím? Vždyť tu jsme dneska poprvé."
"Nemyslím zrovna vás dvě, prostě někdo z vaší školy," vy­světlí namíchnuté. "Takový pěkný
čtení to bylo, a je pryč."
"Nemáte to třeba někde ve stolku?" pokusím se, protože si nedovedu představit, že by holky z
áčka nebo třetích ročníků toužily po pěkné četbě paní Vej mělkové!
"To mi řekla sestra taky," zlobí se. "Všecky si myslíte, že když jsem stará, tak si nic
nepamatuju, ale mně hlava slouží až moc dobře, jsem chabrus jenom na nohy!"
"Paní Vejmělková, já vás trochu nadzvednu, aby mohla Martina vytáhnout prostěradlo a
napnout nové, kdybyste mi
57
kapku pomohla..." požádám ji, ačkoli předem vím, že se mi nebude snažit ulehčit práci ani v
nejmenším. Za měsíce praxe dokážu zdejší obyvatele odhadnout na první pohled. A správ­ně.
Paní Vejmělková má dojem, že když jsme tu proto, aby­chom pomáhaly, musíme si to
pořádně odpracovat. Je strašně těžká, tím víc, že naprosto ochablá a bezvládná, a co hůř,
namazaná kafrovou mastí, která mě uhodí do nosu, jakmile se nad ni skloním. Rychle se
snažím dýchat ústy, zcela z téhle akce vyloučit čichové buňky, ale je pozdě, kafr mám úplně
všude a žaludek v plicích. Se zakloktáním položím babi zpát­ky a bez jediného slůvka,
nemohu otevřít pusu, pochopitelně, peláším z pokoje jako zajíc rovnou na toalety, kde se
zapřu rukama o madla a krom oběda málem vyzvrátím i vnitřnosti, tak moc se mi udělá
špatně.
"Nelo?" Lenčin hlas slyším až do kabinky, nemohu a ne­chci odpovědět, ve druhé vlně
zvracím snad i to, co jsem ne­jedla. "Nelo? To jsi ty...? Co tam děláš?!"
"Bliju," ušklíbnu se. "Tys to nepoznala?"
"No to jo, ale... Tak strašně? A proč? Zvracíš, jak kdybys byla těhule, nebo co."
Spláchnu nadvakrát. "Taky že jsem."
"Cože?! Neli? Vážně?!" Lence málem vypadnou oči z důlků.
Vypláchnu si ústa a umyji strhaný obličej. "Jo."
"To je bomba," usoudí. "A s Tomášem, nebo Ondrou?"
"S Ondrou, myslím."
"Myslíš?" ptá se ohromeně. "Ty to nevíš jistě?"
"Myslím si to jistě," odvětím. "A doktor mi to potvrdil, tak­že to bude určité. S Tomášem
jsem se milovalajen párkrát a to na konci června, zatímco s Ondrou mockrát od půlky
červen­ce. Velikost dělohy i plodu odpovídá tomu červenci."
"Ty jsi tajnůstkář," zavrtí nade mnou hlavou. "Proč jsi mi to neřekla dřív?"
58
"Protože se mi tím nechce chlubit vůbec. Leni, prosím tě, je to moje tajemství, přísahej, že o
tom ani nemukneš."
"Jak dlouho to chceš tajit?"
"Dokud to půjde," ujistím ji. "Zatím pořád jenom hubnu, při četnosti zvracení ani přibrat
nemůžu, tak co."
"Ví to Ondra?" překvapí mne otázkou.
"Nehodlám mu to říkat."
"Já vím, že se s ním nechceš vidět, ale tohle mění situaci."
"Jo? A v čem? Co by se stalo, kdyby to věděl? Já přece po něm nechci, aby se rozvedl a vzal
si mě. Nemůžu to po něm chtít - na úkor Kristýnky! Nechci jí vzít tátu, ona a Denisa ho měly
dřív než já."
Lenka uzná moje argumenty, přesto stojí na svém: "Stejně si myslím, že by to měl vědět. No,
to je tvoje věc..."
A protože je moje kamarádka, jde mi s paní Vejmělkovou pomoci. Společně s Martinou to
nakonec zvládneme, i když mám co dělat, abych v šavlovém tanci nepokračovala. Od Lenky
jde v jistém smyslu i o vypočítavost, je totiž celá ne­dočkavá, jak moc se mi chce pochlubit s
Olegovým sobotním doprovodem, který skončil líbáním v průjezdu domu v Len-čině ulici!
SEGRA, POJĎ NA PIVO. CEKÁM TE V ZÁMECKY. AL Vzhledem k tomu, že mě
Semerákovi, což je jedna z něko­lika rodin, kterým podle potřeby chodím hlídat děti,
očekáva­jí až v osm večer, rozhodnu se na skok do restaurace Zámec­ká zajít. Aleše jsem
neviděla ani nepamatuji, docela se na svého bráchu těším. On na mě zřejmě také, protože
jakmile mne spatří mezi dveřmi, vysype z vedlejší židle nějakého klu­ka, čímž ji pro mě
uvolní, a už mává na servírku, aby nám objednal. "Dvakrát dvanáctku!" "Ne, já nebudu,"
krotím ho. "Pro mě džus."
59
"Prosím tě," diví se mi. "Tys teda klesla, sestřičko." A číš­nici, která čeká, jak náš spor
dopadne, propustí se slovy: "Tak nám hoďte dvě dvanáctky a jeden džus, no."
"Ale já to pivo vážně nevypiju," upozorním ho.
"Však jsem ho objednal pro sebe, tobě džusík, jak sis přá­la," vyvede mě z omylu, zadívá se
mi do obličeje a podotkne: "Jsi nějaká špatná, Neli. Tobě někdo umřel?"
Smutně se pousměji. Všímavý chlapec! Navzdory četným čárkám na jeho účtence, kde mu
záhy přibydou dvě další, podle všeho tu sedí hodnou dobu přede mnou a má pořádný náskok,
odhalí krutou pravdu: když umře láska, je to stejně bolestivé, smutné a nenahraditelné, jako
když člověka opustí někdo blízký. Ondra je ženatý - a tudíž pro mě mrtvý!!!
"Spíš se mi někdo narodí. Potomek."
"Jsi v tom?"
Před Alem nemám důvod cokoli tajit, je to kámoš. "Jo."
"A jak tak koukám, svatba asi nehrozí, co? To by ses netvá­řila takhle," vydedukuje a
mohutně si zavdá z půllitru.
"Nebude," potvrdím.
"To je teda pěknej parchant," oznámí mi zamračeně. "Udě­lat děcko a neznat se k němu je
pořádná svinárna. Mám mu rozbít hubu? Udělám to fakt rád!"
"Ne, díky... On si mě spíš vzít nemůže."
"Proč by nemohl?" pochybuje nevěřícně.
"Už jednu manželku má."
Alešovi málem zaskočí. "Tak to je ještě větší grázl, než jsem myslel!" Dokonce bouchne pěstí
do stolu, div mi nepře­vrhne džus. "Řekni mi, kdo to je, a já mu půjdu zmalovat ci­ferník.
Takový levárny se holkám nedělají!"
"Klídek," položím mu ruku na paži. "Všichni se na nás dí­vají... Je to moje vina, byla jsem
hloupá, no. Ale to teď nech plavat. Povídej, jak ses měl, co Chorvatsko, nenabalil jsi tam
60
nějakou sličnou opálenou cizinku? A vůbec, co všechny ty tvoje holky přes Internet, daří se?"
Aleš se pustí do vyprávění, naproti mně má tolik zážitků, že mi je ani nestihne všechny
dopovídat, v půl osmé mám nej­vyšší čas vyrazit na tramvaj. Než mě propustí, slíbí mi: "Ta
nabídka, že mu dám přes držku, platí. Stačí říct."
"Já vím, můžu se spolehnout," usměji se na něho, políbím ho na čelo a dodám: "Ty jsi můj
strážnej anděl. Zatím pa."
"Čau. A kdyby ti bylo někdy těžko nebo ses nudila, napiš, hned přispěchám."
Vděčně se na něho usměji, leč on jde ve svých nabídkách ještě dál. Jsem už u východu, když
zahuláká na celý lokál: "A kdyby bylo nejhůř, ségra, tak si tě vezmu já, no."
Nabídka je sice velkorysá, nicméně za popularitu, kterou mi tím způsobí, bych ho nejradši
zabila.
Jestliže jsem se v pondělí šla na cvičení pro budoucí mami­ny podívat spíš jen tak ze
zvědavosti, co to vlastně obnáší, v čem cvičit, s kým a jak, v pátek vyrazím s plnou polní, aniž
bych si v krátkých elasťácích a tričku připadala nějak nemož­ně. Tady totiž nejde o to cvičit v
barevně ladícím dresu, nýbrž protáhnout tělo, prospět sobě i tomu uvnitř a odreagovat se mezi
stejně postiženými. Moje poslední obavy, zda mezi ně zapadnu, se rozplynou hned po
seznámení s cvičitelkou Iva­nou, sympatickou holkou kolem dvaceti. Potřese mi rukou a než
se pustíme do rozcvičení, představí mě početnému hloučku budoucích maminek.
"Milé dámy, máme nový přírůstek - tohle je Nela, která sem s námi bude chodit..." změří si
mé vpadlé bříško, "no, předpokládám, hodně dlouho. S děvčaty se brzy seznámíte, Nelo, a
doufám, že se mezi námi budete cítit dobře."
"Děkuju," ocením její přístup i úsměvy ostatních. "Budu."
61
Moje předtucha se brzy splní, cvičení není nijak náročné, po relaxační rozcvičce přijdou na
řadu taneční kroky a nako­nec břišní tance, které mě začnou bavit. Nemusím mít obavy, že
bych nestíhala, cvičení je přizpůsobeno různým stadiím tě­hotenství a ještě nás Ivana
upozorňuje, abychom cvičily jen to, co nám dělá dobře. Vůbec nevadí, že tu vůbec nikoho
ne­znám! Naši "partu" tvoří samé mladé maminy, nejčastěji do pětadvaceti, sebe odhaduji
sice na nejmladší, ale ani to neva­dí, nikdo se na mě skrz prsty nedívá. Navíc holka s
krásnými vlnitými vlasy, se kterou se dám o přestávce do řeči, se jme­nuje Míša a může být
zhruba v mém věku nebo jen o něco maličko starší - a také sejí na ruce neblyští snubní
prstýnek. Možná proto se spolu dáme dohromady a po sprše, kdy na většinu mamin čekají
jejich manželé, zatímco my dvě jsme liché, ji pozvu do nedalekého mléčného baru na
malinový shake. Míša souhlasí, možná se jí také ještě nechce domů.
"Kdy to čekáš?" zeptám se zvědavě.
"V únoru. Už aby to bylo..."
"Až?" podivím se. "Myslela jsem, že jsi tak v šestým."
"Ale kdepak, jen nějak přibírám," vzdychne si. "Bojím se, že do porodu budu jak bedna a
všechna kila mi zůstanou... Proto chodím na cvičení, Jakubovi, to je ten můj, se líbí hu­bený
holky, už teď mu vadí, že mám bříško."
Takže nějaký Jakub existuje, Míša na tom není tak špatně, jako já. "Cože? Vadí mu bříško?
On není otcem... dítěte?"
"Jasně zeje!" ohradí se málem dotčeně. "Co si o mně mys­líš, že to mám s někým a chci to
hodit na Kubu?"
"Blbost," uklidním ji. "Jen mi nejde na rozum, jak mu může vadit bříško, o které se notabene
sám zasloužil!"
"Aha... No, vadí. Stydím se před ním svlékat, natož za pár měsíců. Podle Kubíčka není nic
odpornějšího než tlustá hol-ka. Jestli naberu na stehnech a zadku, tak nevím."
62
Kdybys ztloustla tím, že se od rána do večera budeš cpát dorty a šlehačkou, neřeknu. Tvůj
manžel je dost podivín."
"My spolu žijeme," vysvětlí záhadu chybějícího snubáku.
Kuba se nechce ženit, prý je to zastaralý... A já ke štěstí ne-potřebuju oddací list. Vdávat se v
osmnácti je beztak brzy, času mám dost, ne? Kolik je tobě, Nelo? Jsi vdaná?"
Odpovím po pravdě, vdávat se nebudu a otci dítěte se s ra­dostnou událostí svěřovat
nehodlám, nicméně informaci, že on už jedno dítko plus manželku má, si nechám pro sebe.
Sty­dím se. Za sebe, že jsem to nechala dojít tak daleko!
Míša pak spěchá domů, Kubík by se měl co chvíli vrátit z práce, takže se rozloučíme a
vydáme každá na jinou stranu města. Po cvičení nejsem unavená, spíš příjemně nabuzená,
plná energie, tudíž kráčím většinu cesty k bytu pěšky, nechce se mi zahodit pěkný večer v
páchnoucí tramvaji, a do naší ulice se dostanu teprve kolem deváté. Ačkoli hned před vraty do
našeho domu svítí jedna z mnoha pouličních lamp, Octa-vie stojící v zákazu si všimnu teprve
poté, co na mě zabliká. Světlo lamp zkresluje, připadá mi spíš černá než láhvově ze­lená,
oslepené mžourám na místo řidiče a v první chvíli mě bolestivě píchne pod žebry, vidím tam
totiž Ondrovu tvář! Pak ale vystoupí a podle kraťoučkého sestřihu i na dálku iden­tifikuji
Tomáše. No, vlastně jsem se ani moc nespletla, je to Ondrova tvář i postava, jen duše je jiná!
"Ahoj, brouku," pozdraví mě vesele.
"Cau. Poslyš, tobě ten zákaz stání fakt nic neříká, co?"
"Spíš tobě," oponuje. "A máš štěstí, protože kdybych vyfá-sl flastr, tak bych ti ho dal k
náhradě."
"Nakonec za to můžu já?" podivím se pobaveně.
"Jo," potvrdí. "Kde se flákáš? Tvrdnu tu dvě hodiny, ty prý seš dokonce pryč už od čtyř, říkala
tvá spolubydlící."
"Byl jsi nahoře...?" zeptám se napjatě a kývnu hlavou k ok-
63
nům těsně pod střechou domu. Olina sice nevěděla, že jdu na cvičení pro těhotné, zato ale ví
jiné informace...!
"Jasně," kývne. "Když mi nebereš telefon, co mám dělat."
Sáhnu do kapsy a vylovím mobil. Opravdu, tři nepřijaté ho­vory - a všechny od Tomáše.
"Nevšimla jsem si. žes volal, měla jsem vypnutý zvuk... Cože jsi nezůstal nahoře s Olgou?
Tam by se ti čekalo příjemněji než v autě, ne? Před prázdni­nami sis přece přál se s ní
seznámit."
"No jo, přání se mi splnilo, seznámil jsem se," zazubí se. "A řeknu ti, bohatě mi to stačilo."
Neubráním se smíchu. "Je moc pěkná, nelíbila se ti?"
"Je to kus," připustí. "Jenže, Neli, takových jako ona, pěk­ných bárbínek je strašně moc a
všechny jsou najedno brdo." Pootevře zadní dveře vozu a kývne na mě: "Pojď blíž."
"Cože? Proč?"
Zvedne oči v sloup. "Slyšela jsi někdy něco o naprosto zby­tečných otázkách? Zvlášť ty
začínající slovem proč?"
"Proč je otázka pátrající po příčině," zakřením se na něho. "Odpovídá se na ni většinou:
protože..."
Čapne mě za rukáv a přitáhne až k sobě, aniž se stihnu brá­nit. "Ženská neposlušná, nemůžeš
jednou udělat to, co po tobě chci?" vytkne mi a než se vzpamatuji, sáhne na zadní sedadlo
vozu a podá mi obrovskou kytici červených růží! "Všechno nejlepší k osmnáctinám, Neli."
Říct, že mě tím zaskočí, by bylo slabé slovo! Jsem z toho dost vykolejená, krom tátova
prstýnku a přání Lenky a někte­rých spolužaček si na mě nikdo nevzpomněl, natož aby mi dal
dárek v podobě osmnácti růží! Nejprve nemohu ani promlu­vit, sevře se mi celé hrdlo a
dojetím mě zaštípe v nose i očích, musím zamrkat, abych se nerozbrečela!
Tomáš patrně vidí, jak moc jsem mimo, protože toho stavu využije, skloní se ke mně a přání
stvrdí polibkem. Jeho rty
jsou měkké, hebké, pár vteřin se o ty moje něžně třou, pak je zlehýnka stisknou a zase se ode
mě oddálí.
"Díky," hlesnu a uhnu očima. "Je to... moc... Je to od tebe moc milé, Tomáši. Ani si to
nezasloužím."
"Prosím tě," zasměje se. "Nejsem Mikuláš, abych nadělo­val podle zásluh, jak moc jsi byla
nebo nebyla hodná. Jsem rád, že jsem ti udělal radost, no a tyji můžeš mně udělat tím, že si
spolu vyrazíme. Sedět v pátek večer sama doma se příčí zdravýmu rozumu, natož když si
musíme na ty narozky ťuk­nout. Dřív jsem nemohl, začal semestr, vyřizování ve škole a tak,
navíc přehrávky s kapelou... No prostě, konečně mám volno, ty taky, koukám, takže šup,
sedej, vyjedeme si."
Nemohu odmítnout, čekal na mě přes dvě hodiny jen pro­to, aby mi mohl pogratulovat a dát
růže, a pak, vlastně si s ním vyrazím ráda, i když je to Koubek, pořád představuje lepší
alternativu než být sama v bytě, Olina nezůstala na ví­kend proto, aby trávila večer se mnou,
že. Tomáš na mě po­čká, než se dojdu nahoru převléci, pouze sepne ruce v němé modlitbě, ať
mi to netrvá další dvě hodiny. Vyhovím mu, už po patnácti minutách jsem zpátky na ulici, s
garderobou ani účesem či make-upem si nedělám žádné násilí, dávno nejsem v pozici jako
před prázdninami, kdy jsem se před ním snažila vypadat co nejdokonaleji, abych se mu
zalíbila... Je to zají­mavé, tenkrát jsem se snažila, a přesto jel klidně radši s klu-kama, než by
strávil víkend se mnou, nyní nemám důvod se snažit a přitom se mu musím líbit i tak, jinak by
to přece ne­dělal! Později mě zamrzí, proč jsem se nevyfintila mnohem víc, jelikož Tomáš mě
nevezme někam do vinárny na sklenič­ku, jak jsem se domnívala, nýbrž na Masarykovu kolej,
kde mají spolužáci z jeho ročníku mejdan. A pochopitelně také spolužačky. Nechybí ani
černovlasá kráska Gábina, na kterou jsem onehdy žárlila. Samozřejmě mě také pozná, zatímco
se
64
65
se mnou kluci nadšeně seznamují líhnutím na tvář, takže jsem záhy celá oslintaná, Gábina
zvedne obočí vytrhané do tenou-linké čárky až někam do půlky čela, jak moc se diví. Ačkoli
se mi zrovinka věnuje Tomášův nejlepší kámoš Elf, a to dost vehementně, s mejdanem na
rozdíl od nás začal patrně v čas­ných odpoledních hodinách, zaslechnu Gábinu, která si
vez­me Tomáše stranou: "Není to ta, co ti ji přebral brácha... ? Oni už spolu nechodí?"
"Jak by mohli? Bratřík je přece ženatej, ne?"
"Abys nebyl za vola," varuje ho.
"Tím si nelam, Gábi, hlavinku," poradí jí s úsměvem ne­vzrušeně a odtáhne ode mě Elfa. "To
by mohlo stačit, ne? Už ses přivítal na deset životů dopředu."
Navzdory té kačeně, co mi hned na začátku zkazila náladu, je mejdan nakonec dost prima. V
jednom z dvojáků spojených kuchyňkou a koupelnou pouští kluci skvělou hudbu, na kte­rou
postupem času dokonce tancujeme, ve druhém pro změ­nu na počítači film, co bych docela
ráda viděla celý. Bouchá­ní špuntů šampaňských připomíná manévry na střelnici, a když nám
každému do skleničky přihodí Elen čerstvou ja­hodu, teď na podzim jsou pěkně drahé, nemá
to chybu. Gábi­na boduje ještě jednou, a to když Tomáš tlupu vysokoškoláků před přípitkem
upozorní: "Nela slaví dneska narozeniny, tak­že si připijeme na její zdraví. Ještě jednou,
Neli... ať máš všechno, co chceš, a to, co nemáš, ať se ti brzy splní."
"Díky," pípnu, rozhozena takovou pozorností.
"Pro ostatní - věcným i finančním darům se bránit nebude, ale polibky si nechtě od cesty, už
jste ji olízali dost." Tohle upozornění přijde v pravou chvíli, kluci s Elfem v čele ke mně
hrnuli, aby využili příležitosti.
"Kolikátý?" nechá se slyšet Gábina, změří si mě od hlavy až k patě a schválně jde s odhadem
dolů: "Šestnáctý...?"
66
Asi si myslí, bůhvíjak není ve svých jednadvaceti, nebo ko­lik jí je, dospělá! Mile se na ni
zazubím: "Kdepak, teprve čtr­náctý. •• Jsem pod zákonem."
Všichni se pobaveně rozřehtají, slečna vysokoškolačka je natolik out, že se na odpověď
nevzmůže, a po zbytek večera mám od ní pokoj. Přestože jsem ještě před hodinou nikoho z
nich osobně neznala, bavím se dobře tu s tím, tu s oním, klu­ci jsou mnohem vstřícnější než
holky, ačkoli ani na ty si krom Gábiny, která mě ignoruje, nemohu stěžovat. S Tomášem si za
celý večer stihnu zatancovat sotva třikrát, až se trochu rozči­luje, že mě vzal ven a já se mu
nevěnuji.
"Copak za to můžu? Oni se věnují mně," ohradím se.
"Dovolíš?" zazubí se na něho Ufo, který mezitím dokoukal film, a táhne mě za ruku na
ploužák.
"Nedovolím, jenže co mi zbyde," zatváří se Tomáš po­baveně.
Baví se dobře i tak, ale neujde mi, že ve chvílích, kdy spolu nejsme, mě neustále, aspoň po
očku, rádoby nenápadně, po­zoruje. On mě snad hlídá!
O půlnoci, když už jsem poměrně unavená, začnou holky na vařiči v kuchyňce smažit
bramboráky. Ačkoli otevřou okna v obou pokojích, vůni odtud nevyženou a pach česneku
tepr­ve ne. Rychle se nasměruji těsně pod okno a dýchám pusou, jen abych česnek necítila.
Krom jedné skleničky šumivého vína na přípitek jsem nic jiného nepila ani nejedla, přesto
mám obavy, aby se mi nezvedl žaludek, protože to pak zasta­vit nejde a ostudu tu nechci dělat
ani sobě, ani Tomášovi, před jeho kamarády bych ho pěkně shodila. Vyhledám v davu jeho
tvář a kývnu na něho očima.
"Já už půjdu," oznámím mu, jakmile se ke mně prodere. "Trochu mě rozbolela hlava, tak..."
"Odvezu tě," nabídne mi.
67
"Ne, to nejde," namítnu.
"Kromě kapky vína jsem měl akorát jedno pivo hned po pří­chodu, můžu řídit."
"Nemyslím kvůli alkoholu." Dobře jsem si všimla, že nic nepil, zatímco se jeho kámoši
nalívali o sto šest. "Klidně tu zůstaň, sednu si na tramvaj nebo dojdu pěšky, není to daleko.
Nekaž si mejdan, je to tu moc fajn."
"Prosím tě," usměje se a shání se po své džínsové bundě.
"Vy už jdete?" diví se kluci.
"Tady jsou první dva bramboráky, vemte si na cestu," na­bídne nám Elen a plácne Elfa přes
prsty. "Než to sežerou."
"Nene, díky," odmítnu rychle a vyhýbám se talíři s ostře vo­nící pochoutkou obloukem.
"Tobě smrdí česnek," dovtípí se Ufoun, ačkoli si k té nechu­ti dosadí jiný důvod. "Nemohli
byste se líbat, co?"
"Ne nadarmo se česneku říká zabiják lásky," soudí Elen.
Neposlouchám je, procpu se ke dveřím na chodbu a odtud se s nimi rychle loučím: "Mějte se,
bylo to fajn. Ahoj."
Tomáš mě dožene teprve u výtahu. "Teda, ty meteš, jak kdyby hořelo," směje se mi, sjedeme
společně do přízemí a ve vestibulu kolem vrátnice projdeme naprosto suverénně, jako bychom
na kolej dávno patřili, Tomáš si dokonce položí ruku kolem mých ramen a nějak ji tam
pozapome-ne i na ulici.
Nevyhodí mě před domem a neodjede, vyprovodí mne až ke dveřím bytu, přestože ho posílám
zpátky, ať se nezdržuje.
"Blbost," odmítne. "Už se mi tam stejně nechce."
"Ta Gábina... už s Elfem nechodí?"
"Kde žiješ," zasměje se. "Dnešní doba nepřeje dlouhým vztahům. Ona i Elf se řídí heslem užít
si, dokud to oba baví, a když to bavit přestane, nazdar."
"Aha... A ty? Taky se tím řídíš?"
Opře se dlaněmi o dveře bytu, o které se opírám zády, a po­dívá se mi do očí. Ucuknu
pohledem.
Neodpovídej," požádám ho. "Do toho mi vůbec nic není a ani mě to vlastně nezajímá.
Tomáši, díky za ty růže a taky za pěknej večer, bylo to super."
,To bylo," souhlasí se mnou a skloní se těsně ke mně. Ne­mám kam uhnout, zmateně sklopím
oči, ale on mě pohladí bříšky prstů po tváři a jemně mi hlavu zvedne, abych se na něho
musela podívat. "Já ten bramborák taky nejedl, ne-boj..."
Tentokrát očima neuhnu, dívám se do jeho tmavě hnědých, přiblíží se až k mým a naše rty se
spojí. Nejprve mě políbí stejně jak večer dole u auta, pak mě ale obejme rukama za zády,
přitiskne k sobě a se zavřenýma očima začne líbat mno­hem vzrušivěji jazykem, dlouze a
hluboce. Nebráním se, na­opak. .. Opětuji mu polibky, stejně jako on zavřu oči. Je to tak
dlouho, co mě Ondra takhle líbal! Představuji si, že je to opět on, vlastně mi to nedá ani moc
práce, coby dvojčata si jsou tolik podobní... a v těch okamžicích se cítím skvěle. Je to
nádherná chvíle, kdy nejsem sama.
Strašně moc někoho potřebuji, cítím přímo bolestnou tou­hu po někom blízkém a Tomáš je
skoro jako Ondra. Skoro...
Otevřeme oči zároveň a on si všimne, že ty moje jsou plné slz. Nevydržím pohled, mrknu a
přes hradbu dolních víček mi utečou dvě mokré cestičky. Slibné mi jednu po druhé a řekne
tiše: "Už na toho magora nemysli, život jde dál."
To bych sice ráda - ale jak mohu, když čekám jeho dítě!!!
Nemám zrovna velkou radost, že mě Lenka zasvětí do své­ho plánu, ale protože jde o nejlepší
kamarádku a krom toho jsem její vzpouru proti uzurpátorské matce vždycky provoko­vala,
jdu společně s ní k Vostřelům coby morální posila.
68
69
"Country?" převaluje paní Vostřelová slovo na jazyku, jako by bylo snad sprosté, nebo co.
"Co to je za nápad?"
"Mně se hrozně country líbí," vysvětluje Lenka, "a tak mě napadlo, že bych mohla chodit do
kroužku country tanců spo­lečně s Nelou. Teď na podzim přibírají nové členy, tak se to hodí
úplně ideálně. V červnu pak sezóna vrcholí country ple­sem, na ten s taťkou půjdete, že?
Podívat se, co jsem se nauči­la. Neboj, mami, určitě vám neudělám ostudu!"
"O tom, že se ti líbí country, slyším prvně," pochybuje paní Vostřelová. "Krom toho, v červnu
tě čekají přijímačky na vy­sokou školu! Vždyť už je říjen, čtvrtletí na krku, za chvíli pololetí a
maturita... Myslím si, že budeš mít spoustu jiných starostí, než nějaké trdlování."
"Mami, prosím tě... Já to zvládnu, uvidíš!"
"A co když ne? Pak bude pozdě!" namítne.
"Paní Vostřelová, do country chodí většinou samí studenti a zvládli to vždycky všichni,"
podpořím svou kamarádku. "Ve čtvrťáku sice máme hodně učení, ale zase je třeba vyčis­tit si
hlavu a odreagovat se, no a sport se k tomu hodí nejvíc, jak nás učí v psychologii. Lenka není
zrovna sportovní typ, takže tanec a country je pro ni ideální řešení."
"Ideální by bylo, kdyby seděla doma a učila se," ujistí mě paní Vostřelová. "A pro tebe určitě
také, Nelo."
"To si nemyslím," pousměji se. "Já ji přece nenavádím k tomu, aby se neučila nebo aby
flákala školu, jen říkám, že je třeba dělat i něco jiného, než z toho člověk zblbne."
"Krom toho Nela za mě zaplatila zápisné," přitvrdí Lenka, která vidí, že se naše diplomacie
ubírá slepou uličkou a na body vítězí matinka. Tohle je pro mě novinka, zaplaceno mám
pouze za sebe, ale samozřejmě přikývnu.
Paní Vostřelová se na mě podívá pěkně namíchnuté. "Ne­musíš být tak aktivní, Nelo... Kolik
to dělá? Holky, vy mě
70
štvete obě... Do pololetí to tedy zkus, ale jestliže se zhoršíš v jediném předmětu, máš s tím
konec, jasné?"
Díky, mami!" zajásá kamarádka a honem mě vleče k sobě do pokoje, aby náhodou neměla
matka čas verdikt zrušit.
"No vidíš," pochválím ji, sotva za námi pevně zavře dveře. Vždycky jsem ti říkala, že se o to
musíš aspoň pokusit, a tys tvrdila, že by to nemělo cenu, a radši ses nezeptala ani na pi­tomý
kino. Kdo měl pravdu?"
"Uznávám," připustí mi a v očích jí jen hraje.
"Takže ve čtvrtek v sedm v Rodeu. Nebo pro tebe zajdu, ať nemusíš jít napoprvé sama."
"Není třeba," uchichtne se, ztiší hlas a svěří se mi: "Já tam beztak chodit nebudu. To byl jen
zastírací manévr, víš? Na­padlo mě, že tak získám každej čtvrtek pro sebe a Olega."
Překvapeně otevřu pusu. Alealeale, to jsou věci! Nejen že Lenka našla odvahu něco si na
matce vydupat, ona dokonce použila lsti! "Jo, takhle..."
"Proč se tváříš kysele?" všimne si.
"Takže jsi lhala mamce i mně," uvědomím si.
"Prosím tě," mávne rukou. "Mně se country nikdy nelíbilo, to má máma pravdu. Vůbec by mě
to tam nebavilo. A jí jsem lhát musela, přece jsem jí nemohla říct, že budu mít každej čtvrtek
rande! To by se mnou vyběhla."
"O mě ani tak nejde," usoudím. "Je sice fajn, že jsi našla od­vahu, jenže takhle... hm. A ještě
mamku zveš na ples! Co budeš dělat, až tam bude chtít jít, prosím tě?"
Mávne bezstarostně rukou. "Do června je daleko, a pak, na něco se vždycky vymluvím. Oleg
mi za to rozhodně stojí. Ří­kala jsem ti, že když líbá, chvějou se mu řasy?"
Říkala. Vyslechnu si historku asi popáté a je mi jasné, že ani to není naposledy. Brzy mám
Lenčiných zamilovaných ód na skvělého baskeťáka Bachtíka plné zuby, takže se rozlou-
71
čím a vyrazím k domovu zacházkou přes náměstí Svobody a přilehlé ulice, abych hlídkovala
za vchodem do čínské re­staurace.
Vartuji tam pěkně dlouho, až mám skoro strach, že mě ma­jitel restaurace nechá vyhodit,
několikrát se na mě přijde po­dívat, proč blokuji dveře, a nakonec se přece jen dočkám -z
firmy na optické kabely vyjde Ondrův tchán, sedne do auta a odfrčí. Takže to by bylo. Jediné,
co z toho usoudím, je, že ještě není v pořádku! Zeptat se Tomáše na Ondrovu nohu a vývoj
další léčby jsem se neodvážila ani na živo, ani přes SMSky, přitom bych to tak ráda věděla...!
Jasně, chci na něho zapomenout, musím na něho zapomenout, leč svůj zájem omlouvám tím,
že se přece vyboural kvůli mně!
Jsem z toho celá skleslá. Tomáš tehdy mluvil o dalších ope­racích a komplikacích... Kdoví,
jestli mu nezůstanou trvalé následky! To by se mu náš vztah nevyplatil vůbec!
Koneckonců, i kdybych se dozvěděla, jak na tom je, k čemu mi to bude?! Uchlácholím tím
svoje svědomí? Jak na něho mohu zapomenout, když na něj pořád myslím, krucinál?! Když
mi ho všechno připomíná?! Když jsem se líbala s jeho bráchou a ještě si představovala, že
jsem s ním?!
Zavibrování mobilu při příchozí SMSce mi v té chvíli při­padá jako ironie k tomu všemu, o co
se snažím.
SEHNAL JSEM TI TEN FILM OD UFOUNA, KDY TI HO MÚZU HODIT? PROČ MI
NEODPOVÍDÁŠ, TY JSI NA-STVANA? CO JSEM TI UDĚLAL?
Z hluboká vzdychnu. Ty nic, Tomáši. Můžu za to já. Za všechno si můžu sama! Trvá mi
hodinu, než s těžkým srd­cem nadatluji zprávu, jejíž znění asi dvacetkrát opravím, a další
hodinu váhám, zda stisknout Odeslat, či nikoli. Nakonec ji odešlu a záhy se ozve pípnutí, že
byla Tomá­šovi doručena.
72
PROMIŇ. V PATEK JSEM SE NECHOVALA SPRÁVNÉ. ODPUST MI TO, JA PROSTE
TAKHLE NEMUZU. MEJ SE.
NELA.
Na tuhle zprávu mi už neodepíše a já se mu nedivím. Zato nechápu sebe - jsem nejspíš
praštěná pavlačí, když vím, že mi neodpoví, navíc jsem to tak chtěla, a přitom mobil nevypnu
ani na noc, to kdyby náhodou...
Nic se neděje pro nic za nic. Ani náhody.
"Nelinko?" Tátův telefonát mě zastihne cestou na cvičení pro těhotné. "Slyšíš mě? Co to tam
tak hučí?"
"Jsem v tramvaji," vysvětlím. "Děje se něco?"
"Ve středu jsme přiletěli z dovolené," vysvětlí.
"Aha, vlastně. Jak bylo?"
"Nádhera, Neli. Škoda že jsi neletěla s námi, o moc jsi při­šla! Budu ti povídat -"
"Fajn, tak někdy," přeruším ho rychle, než se do toho vy­právění pustí. K smrti nesnáším lidi,
co si vyřizují osobní te­lefony na veřejnosti, připadají mi jako exhibicionisti. "Nemů­žu teď
mluvit."
"Přijeď na víkend," navrhne mi. "To je vlastně hlavní dů­vod, proč ti volám. Popovídáme si
nejen o dovolený, Neli. Mám báječnou novinku!"
"Já taky," prohodím hořce. "I když ne až tak báječnou."
"V kolik dorazíš?" přejde k praktickým otázkám.
"Až zítra," uklidním jeho nadšení. Kvůli Lhotce se mi ne­chce vynechávat cvičení, a pak, i
jedna noc u své drahé a jistě do bronzova opálené macechy mi bude bohatě stačit! "Já se tam
nějak dostanu, nemusíš na mě čekat. Zatím ahoj."
Schovám mobil za bedlivého dozoru všech důchodců, co jich v tramvaji je. Omluvně se na ně
usměji. "Pardon..."
Aparát se mi v té chvíli rozehraje znovu! Rychle ho vyhra-
73
bu z kapsy, táta nejspíš něco zapomněl, nicméně na displeji objevím jméno modelky Ivety
Čihákové. "Prosím."
"Nelo, vypadla mi chůva a nutně potřebuju v devět odejít. Moc se omlouvám, že je to takhle
na rychlovku, ale -"
"V pohodě," přeruším příval slov. "Budu tam." Zavěsím a směrem k nejbližším sousedům
prohodím: "To je dneska ho­vorů..." Neobměkčímje však ani tímhle, dívají se na mě jako na
vyvrhele celou dobu, než vystoupím. Asi jim mobilová mládež připadá zkaženější než naši
předchůdci.
Z vrstevníků znám jen dvě osoby, které nevlastní mobil. Jednou je Lenka, paní Vostřelové
připadají mobily zvrhlé, a druhou Míša. Ta ho ovšem nemá z jiného důvodu!
Jak se mi po cvičení svěří u banánového shake, kvůli Ku­bovi odešla nejen ze školy, ale i z
domu, a to tak nakvap, že si nestačila vzít ani oblečení! "Proboha, a proč?!"
"Našim se Kubík prostě nelíbil," vzdychne si. "A když jsem zjistila, že jsem v tom, tak na mě
táta křičel, že si to musím nechat vzít, nebo ať táhnu. Já si vybrala Kubu."
"To je dost drsný," usoudím s účastí.
"Kuba má svůj byt a auto i dobrou práci, mám se fajn. Uklí­zím v Kovotexu, to víš, sice za
práci uklízečky neberu maj-lant, ale nějakej příjem to přece jen hodí..."
"Víš, co nechápu? Proč jsi přestala chodit do školy? Vždyť bys teď byla taky ve čtvrťáku, ne?
Já si na druhý pololetí po­žádám o individuální studijní plán, je přece blbost přijít o rok, natož
o ten poslední, a odmaturuju."
"Já nemůžu," namítne zamyšleně.
Stále to nechápu. "Proč?"
"Přece mě nebude Kuba živit."
"To by měl," namítnu. "V téhle situaci jsi i kvůli němu, čekáš jeho dítě, ne? Kdyby to byl taky
student, chápu, že by se vám nějaká brigáda hodila, ale když má dobrou práci...?"
"I tak mi vyčítá, že nosím domů jen pár supů," přizná se. A že chce vidět, z čeho nakoupím
plíny a jiný věci." " jak _ ty? Snad vy, ne?"
"Dítě je víc mámy než táty," oznámí mi ten největší ne­smysl, jaký jsem poslední dobou
slyšela, mrkne na hodin­ky a zhrozí se: "Páni! Kuba už bude doma. Pa, Neli, le­tím!"
"Ahoj, v pondělí," rozloučím se s ní a když vidím, jak ho­rečně hledá po kapsách drobné, aby
mi mohla uhradit peníze za shake, vyženu ji s tím, že jsem ji přece pozvala, Také ne­mám
času nazbyt, nicméně do bytu modelky Ivety, jejíž tvář stále častěji vídám v časopisech, se
dostanu ještě s předsti­hem. Od června jsem se s ní ani s její dcerou Barborkou nevi­děla,
nestačím žasnout, jak malá vyrostla! Sedí si v postýlce jako hříbek a vesele si hraje s
gumovým kroužkem, kterým buší do zavěšeného chřestítka.
"Rostou jí zoubky," oznámí mi Iveta, jejíž ruku nezdobí snubní prsten, jak nenápadně
zkontroluji. Tehdy před létem se snažila uhnat jednoho staršího dědka kvůli penězům a
spoleh­livosti, jak mi sdělila, ale nejspíš jí to nevyšlo i přes její repre­zentativní vzhled.
"Skoro nespí a krom toho má každou chví­li průjem... No, vy dvě to tu jistě zvládnete. Nevím,
kdy se vrátím, ale asi až ráno, nevadí?"
Ani ne. V bytě bych byla sama, tady mám aspoň Barborku. S hlavou jako koleno je podobná
spíš malému mimozemšťán-kovi než své půvabné a krásné mamince, ovšem je k sežrání!
Aspoň přijdu na jiné myšlenky.
No, to bych možná přišla, kdybych si neuvědomila, že zhru­ba stejně starou má Ondra svou
dceru Kristýnku... A je to tu nanovo. Naštěstí Barborka je moc malá na to, aby se ptala, proč
ta cizí teta u její postýlky brečí jak želva, a nikomu to na mě neřekne.

74
75
Do Lhotky dorazím něco málo po jedné hodině odpolední. Celkem slušný čas na to, že se
Iveta vrátila až v půl desáté! Táta, kterého zastihnu doma pouze se psem a dětmi, jak mu
tečou nervy nad Kačenčiným úkolem z prvouky, je jiného názoru.
"No konečně! Byl jsem ti naproti v osm i v deset, a ty ni­kde. Příště přijedeš rovnou v sobotu
večer, ne?"
"Myslím, že bude stačit ukázat se tu v neděli odpoledne na čaj a zase odjet," oznámím mu.
"Copak mě tu někdo postrá­dal? Chybím tu někomu?"
"Například mě, Neli," řekne smířlivějším tónem.
"A další příklady?"
Táta rozhodí rukama. "Dětem, Kateřině... Všem."
"Aha. No, já si všimla, že mě vítá s pugétem," ušklíbnu se. "Kde vlastně je? Vy jste doma
sami?"
"Měla dopoledne nějakej aerobik, nebo co," mávne táta ru­kou. "Oběd je v kuchyni, vem si,
jestli ti to bude chutnat... A ty vybarvuj, krucinál!" osopí se na Kačenku, která místo
vykreslování švestek a jablíček kouše do pastelky a zvědavě pozoruje náš spor.
Připálenou vysušenou hroudou, co najdu ve velkém peká­či, bylo patrně maso, které se snažil
upéct. Nejspíš zapomněl podlévat, veškerá pečínka je zuhelnatělá po stěnách pekáče a maso
gumové, takřka nepoživatelné. Brambory se mu také nepodařily, jak by měly, rozvařil je na
kaši a ještě mizerně scedil, takže se ani nedivím dětem, jejichž talíře zůstaly na stole plné.
Namáznu si chleba máslem a pokapu medem a s touhle baštou se vrátím za nimi do obýváku.
"Zvrtal jsem to, co?" všimne si mého menu. "Snažil jsem se stihnout víc věcí najednou...
Dělali jsme s Kačkou úkol z počtů a psaní, teď ještě tohle... Neli, nemohla bys...?"
"Jo, jasně," vystřídám ho na místě dozoru nad Kačenkou,
která se tváří vyloženě nepřívětivě, ještě mi asi nezapomněla pouštění draka, a když jí říkám,
co má s úkolem dělat, drze prohlásí, že mě poslouchat nebude!
Bohužel si pustí pusu na špacír před taťkou, jehož nervy jsou na pochodu, takže než se naděje,
koupí facku, jen to mlaskne. To sejí ovšem z hluboká dotkne, protože se rozeřve nahlas a
uraženě odběhne do svého pokoje! Lukášek, který neví, co se vlastně děje, se s ní solidárně
rozbrečí také, tudíž mám co dělat, abych ho utišila.
"Tady to vidíš, Nelo," zoufá si chudák tatík. "Vem si z toho odstrašující příklad a radši neměj
děti."
"Pozdě," vzdychnu si. "Já je mít budu. Minimálně jedno."
"Ani jedno," domlouvá mi. "Těch radostí, co ti děti udělají, je mnohem méně než starostí a
trápení..."
"Vidíš to moc černě, protože máš depku." Pohladím ho po řídnoucích vlasech. "Neber si to
tak, táti."
Neodpoví mi, protože před domem zabrzdí auto a on sejde k oknu podívat. Ani já si
nenechám ujít pohled na sporťák, z něhož vystoupí Kateřina v přiléhavé kombinéze, vlasy
vy­česanými do umného drdolu a s obrovskými zlatými kruhy v uších. Ačkoli vystoupí, ještě
dobrých deset minut si s řidi­čem povídá a směje se na celé kolo.
"Ahoj, miláčku," zavolá pak na tátu z chodby. V hale si všimne mé maličkosti. "A,
návštěva..."
"To byl ten tvůj cvičitel aerobiku?" zeptá se táta.
"Ano," přikývne. "Hodil mě sem svým vozem, protože jsme si po cvičení došli všichni na
oběd do Slávky a já jsem měla dvě deci bílého. Svoje auto jsem nechala ve městě. Máš snad
něco proti?"
"Vůbec ne," pokrčí rameny s nádechem ironie. "Já jen, že se tu dělám s obědem a úkoly a ty si
přijedeš místo v jedenáct ve dvě odpoledne..."
76
77
"Miláčku, nezačínej zase," požádá ho. "Ty mě nikam ne­vezmeš a já nemůžu sedět jenom
doma. Navíc se nemůžeš divit, že si se svými přáteli rozumím víc, když jsou stejně sta­ří.
Potřebuju i mladší lidi než jsi ty, víš?"
Mrknu po očku na tátu. Tohle ho muselo hodně zabolet! Ka­teřina přece věděla, že si bere
manžela o dost staršího, než je ona. Tenkrát jí to nevadilo, zatímco dnes už ano.
Táta se do hádky nenechá vtáhnout, po trapné chvíli ticha zvolí ústup: "No, zrovna dneska tě
chci někam vzít. Ani se ne-převlékej, sbal děti a pojedeme. Ty taky, Neli."
"Musí to být zrovna dneska? Jsem unavená z aerobiku."
"Musí," ujistí ji pevně. "Protože je tu Nela a já chci, aby to viděla celá moje rodina, nejen ty s
dětmi."
Kateřina se se zarputilým výrazem zvedne z křesla a odvle­če vzpouzejícího Lukáše do mého
bývalého pokoje, který po mně podědil, neboť, jak mi tehdy Katka vysvětlila, by se v něm
špatně vyvíjela osobnost, kdyby bydlel stále společně se svou sestrou. Sice dost dobře
nechápu, jak mohla s tako­vým účesem a náušnicemi cvičit, ale tátovi nic neříkám, není to
moje věc a všeobecná nálada je i tak hodně pod bodem mrazu.
Všichni se společně naskládáme do tátovy hondy a za ce­lou cestu promluví pouze Lukášek,
který hlasité komentuje ubíhající krajinu za okny. Podle ukazatelů míříme na Brno, skoro
lituji, proč jsem si nechala tašku u nich ve Lhotce, mohla jsem tátu požádat, aby mě cestou
zpátky vysadil a byla bych doma raz dva! Cíl cesty se nachází totiž kousek od Brna, a to
přímo v Moravském krasu poblíž Blanska. Dojde mi, kam nás táta veze! To, co považuje za
dům snů, je prastará patrová stavba uprostřed rozsáhlého pozemku, ke které se přijíždí
krásnou cestou roubenou vzrostlými kaštany. Jakmi­le táta zaparkuje, dobrá nálada se mu
vrátí, celý nadšený nám ukazuje jak okolí, které je opravdu moc pěkné, široko daleko
78
ani živáčka, žádná jiná stavba, nic, jen krásná příroda, tak vni­třek domu, k jehož kovaným
dubovým dveřím vystoupáme po pompézním kamenném schodišti. Dům je dokonce částeč­ně
vybavený, v každém pokoji, jakmile táta vpustí do místnos­tí světlo otevřením dřevěných
zelených okenic, najdeme pár kusů nábytku, z nichž asi nejlepší je nádherná stará postel s
nebesy v jednom z pokojů v přízemí. Dětem se zalíbí také, protože se na ni s rozběhem vrhají.
"Nechtě toho!" krotí je Kateřina. "Kdoví, kdo se v tom vá­lel... Může to být zablešený."
"To nemyslíš vážně," žasne táta. "Katko, ta postel je unikát­ní kus starožitnýho nábytku! Jinak
je to veteš, to uznávám, a většina se bude muset vyhodit..." Jeho slova potvrdí péro z
odřeného zeleného gauče, které si po mém usednutí a ná­sledném stoupnutí prorazí díru ve
zteřelém polstrování. "Ale o vybavení přece vůbec nejde! Všimla sis, že v každý míst­nosti je
krb? To je prostě nádhera!"
"Tady není ústřední topení?" uvědomí si Kateřina.
"Samozřejmě že ne," zhrozí se táta. "Víš, jak by radiátory hyzdily vzhled? Topí se krby a ten
systém je naprosto doko-nalej, protože krby ohřívají vodu a ta cirkuluje v trubkách těsně u..."
"Co ta podlaha?" ukáže Kateřina na dřevěnou podlahu, je­jíž prkna vržou a místy jsou i
shnilá.
"Ta se musí všude vyměnit, to je jasný," pokrčí táta rame­ny. "Stejně jako je zapotřebí dát
nová okna, vyměnit střechu a možná i krov, to ještě nevím určitě... Ale jinak, ten dům je
pevnej, ten nás přežije! Dovedeš si představit, jak jeho hod­nota stoupne, až ho dáme do
pucu?"
"Miláčku," prohlásí Kateřina shovívavě. "Nejsme blázni, abychom se pouštěli do něčeho tak
šílenýho, jako je oprava téhle barabizny na spadnutí. Nekupuj ho."
79
Táta se zdá jejím přístupem zaskočený. "No, já už ho kou­pil," přizná se.
"Cože?! Ty ses dočista zbláznil! Jsi snad milionář, abys mohl vyhazovat peníze z okna?!"
"Pochop, byla to strašně výhodná koupě. K domu patří i po­zemky, jejichž cena je vyšší, než
za kterou jsem dům koupil! I kdybych ho prodal teď tak, jak je, tak na tom vydělám, na­tož až
ho opravím. Však ne nadarmo mám stavební firmu, ne? A pak... dovedeš si představit, jak by
se nám tady krásně žilo? V tom tichu, v krasové přírodě -"
"Tddyjá žít nikdy nebudu," ujistí ho nekompromisně. "Bo­hatě mi stačí ta díra Lhotka! Ta je
aspoň kousek od Třebíče, zatímco tady dávají lišky dobrou noc. Se mnou tedy nepočí­tej, to ti
říkám na rovinu."
"Dobře, jak myslíš," naštve se táta. "Dám ho Nele jako sva­tební dar. Nebo dědictví."
"Tobě přeskočilo úplně!" rozzuří se Kateřina. "Nelo, tvůj otec se zbláznil. Nebo si i ty myslíš,
zeje normální dávat dce­ři z prvního manželství tak velkorysý dar?"
"Prvního nebo druhýho," namítne táta. "To je přece fuk."
"Ne až tak docela," odsekne mu. "A pak, kdoví kdy se bude vdávat, a i kdyby, nebude bydlet
na takový samotě!"
Než se rozkoukám, těžiště hádky se přesune na mě! Mám toho po krk, vložím se do jejich
sporu: "No, mně osobně se tu moc líbí, ale takovej dar bych si vzít nemohla. Navíc Kat-ka má
pravdu, vdávat se fakt nehodlám, prozatím jenom če­kám dítě za svobodna."
Zírají na mě oba, ticho domu ruší jen výkřiky dětí, co asi objevily ve vedlejší místnosti nějaký
poklad. Aby nedošlo k pochybám, doplním: "Narodí se začátkem dubna."
Teprve nyní chytí táta dech. "Neli... A jak se cítíš? Jsi v po­řádku? Mně se zdáš nějaká bledá,
říkal jsem si, co -"
"Tak to je nádhera," podotkne Kateřina ironicky. "Teď můžeš do své dcerušky cpát peníze
horem dolem... Koukej tuhle barabiznu zase honem prodat, abys na to vůbec měl. Tady vidíš,
jak jsi ji zkazil, ale když jsem ti říkala, že jí posí­láš na účet zbytečně moc peněz, to ne, to jsi
měl pocit, že té chudince musíš vynahradit maminku, a ona tě udělá dědeč­kem, aniž by k
dítěti měla otce, to je paráda."
"A ty budeš babička," připomenu jí sarkasticky.
"To si ještě počkám, než budou mít moje děti potomky."
Táta si našeho sporu nevšímá. "Neli, děláš dobře...?"
"Já nevím, táti," pokrčím rameny. "Ale stejně nic jiného dě­lat nemůžu, takže nemá cenu nad
tím hořekovat."
Těžce přikývne, jeho nadšení z domu je to tam, najednou vypadá o deset let starší, mlčky
pozavírá okenice, vyžene děti z domu, zamkne kované dveře a podá mi klíčky. "Vem si je. Já
mám ještě jedny... Do oprav se pustím až zjara, letos už tu nestihnu udělat nic, ale kdybys sem
chtěla jet kdykoli a s kýmkoli třeba na víkend, můžeš, dům je obyvatelnej."
"Díky, táti," špitnu tiše.
Kateřina neřekne ani slovo, v autě cestou zpátky nemluví ani Lukáš, usne ve své sedačce, a do
Lhotky dojedeme v na­prosté tichosti. Využiji chvíle, kdy odnese Kateřina Lukáše do
postýlky, abych popadla svou tašku a políbila tátu. "Nemu­síš mě vozit na vlak. Stihnu v
pohodě ten večerní a ještě se projdu, potřebuju to. Ahoj, táti."
Pevně mě k sobě přitiskne. "Na vlak tě odvezu, o tom ne­diskutuj. Venku už je tma... a vůbec.
Kdybys cokoli potřebo­vala, Nelinko, zavolej mi. Slibuješ?"
Přikývnu, v Třebíči na nádraží ho políbím ještě jednou a mlčky se vzdálím. Táta také neřekne
ani slovo, nezdržuje mě ve Lhotce. Asi chápe, že tam prostě zůstat nemohu. Po dnešním
výstupu s Kateřinou rozhodně ne.
80
81
IV. KAPITOLA
Praxe v mateřské škole je nejlehčí, v tom má Lenka napro­stou pravdu. Chodíme s dětmi na
dlouhé podzimní vycházky, ráno sice bývají přízemní mrazíky, nicméně během dopoled­ne se
vždycky vyčasí a svítí i sluníčko. V aleji kousek od ško­ly Boženy Němcové sbíráme poslední
kaštany, ze kterých potom s dětmi vyrábíme zvířátka i jiné postavičky. Někdy bych sice ty
malé trpaslíky přetrhla, ovšem ve svém zapálení pro novou hru jsou přímo sladcí.
"Proč si nevybereš praxi tady? Většina holek chce do škol­ky a ani na ně nezbyde místo, ale
ředitelka mi slíbila, že nás dvě by si tu vyžádala, je s námi spokojená. Tak nebuď labuť a
zůstaň," přemlouvá mne Lenka.
"Je to tu fajn, uznávám -"
"Vidíš!"
"Ale v kláštýrku se mi líbí víc," zklamu ji. "Tam mám po­cit, že jsem užitečná, že mě tam fakt
potřebují."
"Jasně," vzdychne. "Potřebují. Ale když tam nebudeš ty, tak tam dají někoho jiného a toho
budou potřebovat stejně. Sestrám je jedno, jestli tam budeš ty nebo Bára nebo kdoví kdo další.
Kus za kus. A mentálové to ani nepostřehnou."
"Ale mně to není jedno."
"Ach jo, ty jsi cvok," zhodnotí moje chování. Praxe ovšem není její jediná starost. "Zítra
chceme jít s Olegem do kina na Piráty z Karibiku, prý je to super film."
"Jo, taky jsem o tom slyšela," souhlasím s ní.
"Pojď s námi, Nelo."
"Šílíš? Proč bych vám měla dělat křena, proboha?"
"Abys pro mě zašla domů před kinem i s lístkama, chápeš?"
"Aha," pochopím konečně, o co jde.
"Neli, prosím, prosím! Já se jinak z domu nedostanu, dost na tom, že každej čtvrtek mám
jakoby country."
Protože jde o mou nejlepší kamarádku, vystavím se další­mu nepříjemnému setkání s paní
Vostřelovou. Paní profesor­ka na mě má pifku už z minule, natož když jí zamávám před
nosem dvěma vstupenkami z Olympie. Další dvě mám v kap­se bundy, ovšem těmi sejí
nechlubím.
"Jste nějak moc rozlítaná, děvčata," upozorní nás. "Vůbec se mi, Nelo, nelíbí, jaký máš na
Lenku vliv..."
Na tohle se nedá nic odpovědět, tudíž pouze pokrčím rame­ny. Lenka mě nenechá smažit se
pod zpytavým pohledem své matky dlouho, vzhledem k tomu, že mě očekávala, je
připra­vená i nalíčená a pouze se kolem nás prosmýkne, dokonce i boty si zavazuje až v
autobusu, který nás zdarma doveze k nákupnímu a zábavnímu centru Olympie pod dálnicí.
Teprve tam máme spicha s Olegem a Alešem, mým bráš­kou, kterého jsem požádala SMSkou
o doprovod do kina, je­likož mi bylo hloupé jít s Lenkou coby garde, a když se všich­ni
vzájemně seznámíme, musím uznat, že to je docela prima akce. A kdyby nic jiného, samotný
film nemá nejmenší chy­bu, Johnny Depp v roli pirátského kapitána Jacka Sparowa vyloženě
exceluje a Orlando Bloom, který se mi moc líbil už coby blonďatý elf v Pánovi Prstenů, je
prostě fešák. Film na­víc umně balancuje mezi komedií, pohádkou a hororem, ba­víme se
přímo báječně. Přesto mi neujde, že ti dva zamilova­ní se drží za ruce celý dlouhý film a i
během něho se dvakrát políbí! Aleše nejspíš jejich důvěrnosti inspirují, protože mi z ničeho
nic položí ruku na stehno. Nechám mu ji tam, ale
83
když mě v pizzerii, kam si zajdeme po kině na jídlo, obejme kolem ramen, nekompromisně ho
usměrním do patřičných mezí.
"Jsme sourozenci, Ale," připomenu mu. "Nekaž to."
"Nevlastní," namítne. "U těch jsou tyhle věci dovolený."
"Ne, to se pleteš," zakřením se na něho.
"Jestli ti jde o to, že seš... no, že čekáš... Tak kvůli mně si s tím hlavu lámat nemusíš. Mně to
nevadí a jak jsem říkal už minule, já si tě klidně vezmu, Nelo."
"No, to tak klidně nepůjde," usoudím a k pizze hawai, kte­rou si objednáme s Lenkou napůl,
protože bychom každá ce­lou nesnědla, si dám minerálku, Lenka s Olegem džus a AI pivo.
Vzhledem k tomu, že jedno stihl vyzunknout už před tím, než nám pizzu donesou, druhé
během jídla a třetí si dá jako závdavek hned po něm, začnu se o svého nevlastního brášku
docela bát. A když mává na číšníka, aby ho požádal o čtvrtý kousek, rychle mu ruku stáhnu.
"Co je?" diví se. "Mají tu dobrý pivčo, dám si ještě -"
"My už ale musíme jít," namítne Lenka. "Byl to skvělej ve­čer, akorát mě máma přerazí, i tak
jsem se zdržela... Vy tu ještě zůstanete, Neli?"
"Ne," ujistím ji. "Jdeme taky, že, Ale?"
"Vždyť je teprve devět," namítne. "Vy jste mi teda pařan-ky, dámy. Do kina odpoledne, do
hospody navečer a domů se slepicema... Nelčo, ty přece nejsi suchar. Mám nápad - za-jdeme
ještě do Zámecký."
"Leda beze mě, já jdu domů spát," namítnu. "A ty bys měl jít taky, Ale. Nepřeháněj to."
"Jako s čím?" nechápe.
Pokrčím rameny. "Hádej."
Zdá se, že o tom přemýšlí, nicméně si nejsem vůbec jistá, k jakému závěru dospěje. Jedno je
mi ale jasné už teď: jestli
84
se ten kluk nevzpamatuje, hodně rychle dospěje do podoby svého otce, kterého za to tak
nenávidí a odsuzuje!
A přitom ho bude hrozná škoda. AI je skvělý kámoš, ovšem jako otce svého dítěte si ho
představit nedokážu. To, že by si mě klidně vzal, mě nechává naprosto chladnou. Kluka, který
do sebe během půl hodiny hodí tři půllitry a chtěl by pokra­čovat dál, bych si nevzala ani
neklidně!
Protože na náš byt vyšla služba na chodbě, natočím si do kbelíku horkou vodu, vyzbrojím se
koštětem a hadrem a pus­tím se do vytírání točitého schodiště procházejícího středem domu.
Marcela, která se vrací ze školy ve chvíli, kdy jsem zhruba uprostřed své pouti, je ze mě div
živá.
"Blázníš?! Okamžitě přestaň! Tohle přece těhotný matky dělat nemůžou! Převleču se a
dodělám to, pojď nahoru, Nelo."
"Neřvi!" prosím ji vyděšeně. "Nemusí to vědět celej dům. Krom toho nejsem invalida a
vytírání není žádná dřina."
"Jen si nezahrávej!" varuje mě maličko tišším hlasem. "Co by za to jiní dali, kdyby mohli
otěhotnět... A ty takhle risku­ješ. Chceš snad potratit?"
Uhnu očima. "Ne."
"Moc přesvědčivě to neříkáš," zachmuří se. "Nelo -"
"Kdybych potratila samovolně, leccos by se vyřešilo," po­krčím rameny. "Rozhodně se ale
nemusíš bát, že bych dělala něco, abych potrat schválně vyvolala!"
"To právě nevím," pochybuje o mě. "Polož teda to pitomý koště, slyšíš? A radši jdi nahoru a
pij mlíko a tak."
Nezbývá mi než ji poslechnout, společně vyjdeme do bytu, kde se Marcela převleče do
domácího a než vyrazí na chody, zeptá se: "Kdy vlastně řekneš domovnici, že čekáš mimčo?"
"Proč bych jí to měla říkat?"
85
"V bytě se nesmí chovat ani kočka, natož mimino..."
"To je mi jasný," ušklíbnu se. "Stejně jako mi je jasný, že až se mi to narodí, tak s tím tady s
vámi bydlet nemůžu."
"Ne?" zeptá se zklamaně. "A já se tak těšila... Proč ne?"
"Jednak kvůli domovnici, té by se to nelíbilo, a jednak kvů­li tobě a Oline. Mimino není jen to
načančané děťátko v bě­lostných peřinkách... Taky pěkně řve, hlavně v noci, a vy dvě chodíte
do školy... A vůbec."
"Hm, asi máš pravdu," uzná neochotně. "A kde teda bu­deš?"
Naliji si sklenici mléka, zabouchnu lednici a pokrčím rame­ny. "Netuším."
"Nejspíš doma, ne?" napoví mi.
"Doma? Kde doma? Moje doma je tady, nic víc nemám," ušklíbnu se. "Skončím v azylovém
domě pro svobodné mat­ky. Už jsem si jeho adresu našla na Internetu..."
"To se nějak vyřeší," konejší mě. "Hoď si nohy nahoru a od­počívej, mamino. A buď veselá,
ať máš veselý dítě. Já jdu na ty schody, za chvíli jsem zpátky."
Veselé dítě, to je dobrý vtip! Jestli se na něm podepíšou všechny moje deprese, obavy a strach
probděných nocí a myšlenek černějších než dehet, bude z něj neurotik! Kdyby Marcela
věděla, kolikrát jsem se modlila, ať potratím! Ne že bych pro to něco dělala, to ne, jen jsem si
to přála... a dodnes tohle řešení nezavrhuji. Můj život by se vrátil do starých ko­lejí, nemusela
bych řešit žádné složité situace... Dítě ve mně však roste a vyvíjí se a nejspíš má vůli a chuť
žít, tudíž mu musím dát šanci.
Rozhodnu se vyluxovat, ať jsem k něčemu prospěšná, ovšem jakmile začnu, vyžene mě od
toho pro změnu Olina. "V klidu, mamčo," zazubí se na mě. "Já to nějak přelíznu."
Nestačím zírat, jak jsou moje spolubydlící ohleduplné!
86
Zvláště od Oliny bych takovou ochotu neočekávala, spíš se divím, kde se to v ní bere, jednou
se nám svěřila, že doma v životě nehnula prstem, nikdy dřív neluxovala, nemyla okna ani
nádobí, neumí si dokonce ani ustlat postel, protože všech­no za ni dělá odmalička maminka,
jen aby dcerunka měla čas na učení! Které, mezi námi, fláká.
"Je to pěkně namáhavý, to ti povím," zhodnotí svůj výkon.
"Jen se uč, až se vdáš, budeš to potřebovat," radí jí bodře Marcela, která vyrostla jako jediná
dcera ze šesti dětí, tudíž má proti Oline zážitky přesně opačné.
"To jsi na omylu," ujistí ji Olina. "Já se vdám právě proto, abych to nikdy nepotřebovala.
Předpokladem je nevzít si chu­dáka, to je jasný. Michal, s kterým teď chodím, říkal, že oni
mají doma stálou hospodyni a ještě jim chodí dvakrát týdně uklízet nějaká slečna."
"Ten právník?" Olinka chodí zásadně s více kluky najednou a s každým dost krátce, než ji
omrzí, takže vyznat se, kdo je in a kdo out, je dost problém.
"Jo, přesně."
"To by mě nebavilo," soudí Marcela, ta prostá duše. "Mít hospodyni... Aby se mi v
domácnosti hrabala cizí ženská, br!"
"Proto skončíš jako miliony domácích putek," zlomí nad ní Olina hůl, zaposlouchá se a
uvědomí si: "Nelo, mobil!"
V tu chvíli také zaslechnu Narcotic od skupiny Liquido, mobil mám kdesi v pokoji, musím si
pro něj z kuchyně fof­rem doběhnout, abych ho zvedla dřív, než dojde volajícímu trpělivost.
Je to stejně jenom taťka, nemusela jsem se tak pla­šit! Pak se zastydím: jaképak jenomV.
"Ahoj, táti."
"Nazdar, Nelinko. Kačka říkala, že bude mít podzimní prázdniny. To platí i pro
středoškoláky?"
"Jasně," ujistím ho. "Máme volno od soboty až do středy."
"Vy se máte," závidí nám. "Takže přijedeš, ne?"
87
"Táti..."
"Moc se na tebe s Katkou a dětmi těšíme, Neli."
"Táti, prosím tě," vzdychnu unaveně. "Co si to pořád na­mlouváš? Já vím, že bys chtěl, aby
to, co říkáš, byla pravda, jenže... není. Vím to já, ví to Kateřina a víš to i ty, jen si to nechceš
připustit. Nepřijedu, protože jí tam nechci překážet a už vůbec nechci, abyste se kvůli mně
hádali. Nebudu k vám jezdit, dělám zlou krev."
"Neli," řekne prosebně. "Možná máš pravdu, že se Katka nechovala minule zrovna ideálně,
ale bylo to situací. Byla rozmrzelá kvůli mně, jak jsem jí vytkl aerobik, a -"
"Táti!" Je vážně slepý a hluchý, nebo si myslí, že se mu to, co si přeje, splní, pokud o tom
bude mluvit?!
"Neli, když ne kvůli Kateřině, kvůli mně domů jezdit mu­síš. Mám jen tebe, Nelinko..."
"Máš Kateřinu, Kačenku a Lukáše," připomenu mu.
"Ty jsi všechno, co mi zbylo po Radce," řekne tiše.
Na okamžik se odmlčím. Táta o mamince moc nemluví, před Kateřinou ani nemůže, nebylo
by jí to vhod, proto mě jeho slova překvapí a zaskočí. "To už je dávno pryč." Vyba­vím si její
oči, kterými se na mě dívala, když ji naposledy odváželi sanitkou do nemocnice. Loučila se se
mnou, věděla, že se už nevrátí. Rychle zamrkám. "Ale kvůli tobě teda někdy přijedu," slíbím
tátovi, i když mu tím u Kateřiny přitížím.
"Dobře, Neli. A co jinak? Jak se cítíš? Snášíš to?"
"Jo, je to každopádně lepší." Přece jen nezvracím tak často jako první týdny a měsíce!
"A co ten darebák, co ti to udělal? Pořád si tě nechce vzít? Neli, neměl bych si s ním
promluvit?"
"Táti, prosím tě," požádám ho, aby se přestal angažovat.
"Chci jen tvoje dobro, Neli."
"Já vím. Mám tě ráda, tatí," rozloučím se s ním.
Sice jsem tátovi slíbila, že někdy přijedu, ovšem nemyslela jsem tím podzimní prázdniny, a to
ani přes to, že mě čeká dlouhý a smutný víkend. Marcela odjíždí jako tradičně za velkého
spěchu a shonu, užuž se vidí v mužném objetí svého chasníka Tondy a poletuje po bytě jako
motýlek, jen aby jí neujel vlak, a Olina se sice do rodného Uničova nevypraví, ovšem jen
proto, že ještě odpoledne pro ni přijede Michal, student pátého ročníku právnické fakulty a
synek zbohatlic-kých rodičů v jednom, což je velmi pěkný kluk, do kterého bych neřekla ani
ta práva, ani aristokratický původ, vypadá normálně a dobře, je přátelský, zábavný a vůbec ne
namyšle­ný, hned se se mnou dá do řeči, a společně s Olinou, obleče­nou do lesklého černého
latexového oblečku, jim to děsně sluší.
"Hotovo!" předvede se moje spolubydlící v plné parádě.
"Kam že to jedete...?" zeptám se podezíravě.
"Na chalupu tady kousek v Olbramovicích," vysvětlí mi.
"Já myslela, že na sado maso party..."
"Radši nemysli," uchichtne se Olina a obuje si vysoké ko­žené boty na špičatých podpatcích,
čímž celý vzhled podtrh­ne, takže se oba s Michalem znovu rozřehtáme.
"Bič jí koupím cestou," mrkne na mě Michal. "Jsem vysa-zenej na dominantní femme
fatale..."
"Tak si to tam užij, ty domino," popřeji Olze s úsměvem.
"O tom nepochybuju," prohlásí sebevědomě, načež ji na­padne: "Poslyš, nechceš jet s námi?
Míso, vezmem ji, jo?"
"Skvělej nápad!" potvrdí její kluk. "Na té chalupě nás bude celá tlupa a v ní i pár nezadaných
právníků a informatiků, každá holka je vítaná, natož pěkná."
"Díky, ale nemůžu," omluvím se rychle. S partou vysoko­školáků jsem byla na mejdanu s
Tomášem, tam se mi sice lí­bilo, jenže ti byli mladší a Tomáš můj společník, zatímco tady
89
bych si připadala hloupě, od Oliny vím, že právníci jsou dost namyšlená sorta a Michal je
zřejmě výjimka. Už je vidím, jak by se taková intelektuálská elita zahazovala s těhotnou
holkou ze střední sociální školy! "Musím na cvičení, nechci vyne­chat. Třeba jindy."
Michal si mě změří od podlahy. "Prosím tě, s takovou figu­rou nepotřebuješ žádný cvičení.
Leda to intimní... a to by se na chalupě určitě našlo!"
"Takový cvičení potřebuju ze všeho nejmíň," pousměji se.
Olina se na mě zakření. "To víš, chlap. Nerozumí tomu. Jestli s námi vážně nechceš, pa, v
neděli povyprávím, o co jsi přišla. Pokud budu schopná mluvit..."
Úsměv z mé tváře zmizí společně se zaklapnutím dveří. Strašně Oline závidím! A nejen
Oline, také Marcele a dokon­ce snad i Lence, která stráví příštích pět dní prázdnin s mat­kou
na chatě... Jen já budu sama.
S povzdechem si připravím věci do cvičení pro budoucí ma-mči a vyrazím s hodinovým
předstihem, kdy se jen tak blou­mám městem, abych nemusela být doma. Třeba bude mít
Míša čas a někam si spolu zajdeme! Jenže Míša čas nemá ani chviličku, chvátá za tím svým
pošahaným Kubíčkem, který by nejspíš nevydržel ani půl hodiny, tudíž zůstanu sama. ,
V sobotu nanovo. Vzbudím se trapně brzy, ani ten spánek mi nepomáhá zabít čas! Nakonec
vstanu, dám si sprchu, vy-foukám si vlasy, dlouho jsem nebyla u kadeřnice a když se tak
pozoruji v zrcadle, je mi líto nechat je ustřihnout, zapálím si aromalampičku s vůní citrusů a
nové cédéčko skupiny Kabát vyžene ticho ze všech koutů bytu, až mám skoro obavy, aby si
nepřišli stěžovat sousedi, a pro jistotu pustím v pokoji i te­levizi. Slyšet lidskou řeč není k
zahození, i když si nikdo ne­povídá přímo se mnou.
Vaření oběda je také zaručený žrout volného času, zvlášť když si vymyslím těstovinový salát
se sýrem a brokolicí, co dá pěkného matláni. Nemám dobrý odhad, mísa, kterou si připravím,
by nasytila i mé spolubydlící, být doma, že. Ony tu však nejsou, tudíž mám vystaráno i na
následující dny.
Z mytí nádobí mě vyruší zvonek. No, už je to tady! Otřuja-rovou pěnu do utěrky a s kajícným
výrazem otevřu dveře, abych poněkud zaskočeně hleděla do Tomášovy tváře. Od mejdanu na
koleji jsem ho neviděla a poté, co jsem mu prak­ticky napsala, aby mě přestal obtěžovat, byť
jsem použila kap­ku mírnější výrazy, se víckrát neozval. Tomáš je hlava otevře­ná, pochopil,
co jsem tím chtěla říci, proto mě překvapí, když tu najednou stojí jako by se nechumelilo. A
kdyby jen stál!
"Ahoj, Neli." Využije mého ochromení a proklouzne ote­vřenými dveřmi rovnou do chodby,
tudíž mi nezbyde než za­bouchnout a jít za ním do kuchyně. Rozhlédne se po prázd­ném bytě,
dokonce zvědavě nakoukne do obou pokojů, načež ztiší přehrávač a televizi vypne úplně.
"Tohle cédéčko se jim povedlo, co?"
"Jo, taky se mi líbí," připustím a se zpožděním ho pozdra­vím. "Ahoj, Tomáši. Co tě přivádí?"
"To není tak těžký uhodnout," zasměje se, hlasitě začichá a nakoukne i pod pokličku. "Ty jo,
co to je? Voní to dobře, ale to podivný zelený tentononc vypadá dost podezřele..."
"Chceš ochutnat...?"
"Nezabije mě to?" váhá pobaveně.
"Naopak. Je to zdravý," ujistím ho a kydnu mu na talíř plnou naběračku.
"Co mě nezabije, to mě posílí, jo?" směje se. "Počkej, mír­ni se... Co když mi to nebude
chutnat?"
"Musí. Potřebuju se toho zbavit, uvařila jsem toho moc."
"A já mám být pokusnej králík," zavrtí hlavou, přijme vid-
91
ličku a vloží si do úst první sousto. "Hm, není to špatný." Na-bagruje si další a další, až záhy
cinká vidličkou po prázdném talíři.
"No vidíš, chutnalo ti," prohodím se zadostiučiněním.
"Měl jsem hlad jak herec," upřesní. "A taky jsem ti chtěl udělat radost, protože normálně
brokolici nesnáším."
"Ty jsi...!" Hodím po něm utěrku, ale on ji obratně chytne a dokonce mi utře umyté nádobí,
zatímco douklidím zbytek.
"Proč jsi teda přišel? Neříkej, že jen kvůli obědu."
"Přišel jsem za tebou," odvětí bez obalu. "Přesně tohle jsem tušil, Neli. Že tú budeš sama jak
vězeň na Bezdězu. Hoď něco na sebe a jdeme."
"Kam?"
"Kamkoli, to je přece úplně fuk. Třeba do kina. Nejsi stará bába, Nelo, abys seděla doma."
Přistoupím až k oknu, opřu se o okenní parapet a s pohle­dem upřeným kamsi dolů na ulici
řeknu: "Tomáši, pochop... Nemůžu být s tebou, i když bych ráda..."
"Co to je za pitomost?"
"Je to pro mě hrozně těžký," namítnu tiše.
Popadne mě za paži a násilím otočí k sobě tváří. "Proč si myslíš, že jen pro tebe, sakra?
Možná jsi zapomněla, ale ty jsi nechala mě, Neli, a dokonce kvůli vlastnímu bráchovi... To se
pak ego těžko léčí! Tím spíš, když vidím, že na toho po­šuka pořád myslíš. Sám nevím, proč
jsem takovej vůl, kterej dostane kopačky a stejně zase dolejzá. Jsem směšnej."
Neubráním se zrudnutí, do bílých tváří se mi nahrne krev. Tak upřímný proslov jsem nečekala
ani ve snu! "Ne, nejsi!"
"Co, prosím tě, pořád děláš, že vypadáš takhle?"
"Jak, takhle?"
"Utrápeně. Zdrchaně. Zdecimovaně. Nemocně. Unaveně. Máš kruhy pod očima, jak kdybys
měsíc nespala!"
92
"To mám fakt takovou ránu...?" hlesnu tiše.
Vzdychne nahlas. "Ne. Jsi moc pěkná, Nelo, i takhle bledá. Jen mě štve, že se trápíš kvůli
tomu kreténovi... Poslyš, když se mnou nemůžeš jít ven jako se svým klukem, tak bys moh­la
jít jako s kámošem, ne? To je fér."
Ocením jeho přístup, přikývnu a bez dalších námitek nebo rozebírání situace si k džínám
obleču tlustý zelený svetr s ka­puci a na něj vestu bez rukávů suplující bundu. Kapuci
samo­zřejmě hodím navrch a vyrazíme ven. Tentokrát nemá k dis­pozici auto, ale to vůbec
nevadí, chvíli se jen tak couráme, poté se vydáme městskou dopravou do Olympie a dumáme,
na který film koupit vstupenky.
"Piráti mají být fajn," všimne si jednoho z trháků, na který se dodnes stojí fronty, ačkoli měl
premiéru už na konci prázd­nin. "Máš chuť na oddechovku?"
"Jo, ale jinou," pousměji se. "Já je viděla, tenhle týden jsem v Olympii podruhé. Fakt prima
film, můžu doporučit."
"Tys byla v kině? S kým?"
"S kámoškou, jejím klukem a mým kamarádem. Proč se ptáš?"
"Jen tak," pokrčí rameny.
Vzhledem k předešlému proslovu o přátelství mi to přijde veselé, jeho tón totiž nezněl
kamarádsky, nýbrž žárlivě!
Nakonec zvolíme český film Jedna ruka netleská, a proto­že do jeho začátku zbývá více než
hodina, jdeme do jedné z mnoha kaváren na džus a palačinky se zmrzlinou a jahodami.
Tomáš se rozpovídá o škole, na to, že je teprve konec října a semestr nedávno začal, mu hrozí
těžká písemka z matiky, ze které má dost vítr. Nepatří totiž mezi studenty s červeným
diplomem, kvůli tomu, že kapele věnuje mnohem víc času než školním povinnostem, zvládá
většinou všechny zkoušky a písemky až na druhý, někdy dokonce třetí pokus.
93
"A proč se teda neučíš?"
"Kdy?" nepochopí mou otázku. , "Třeba dneska, místo kina."
"Blázníš?" usměje se Ondrovým úsměvem, až mě bodne pod klíční kostí. "Vždyť bych to
zapomněl. Mám systém -učím se zásadně noc před zkouškou. Jedině tak mám jistotu, že to, co
do hlavy natluču, mi tam ještě pár hodin zůstane."
"A to stihneš pročíst všechno za jedinou noc?"
Nacpe si do pusy zbytek palačinky a pobaveně řekne: "Neli, ty jsi sladká, fakt. Jasně že to
nestíhám, taky podle toho to vypadá. Mám fotografickou paměť, jenomže funguje na principu
počítače: musíš do něj nejdřív data zadat, chápeš."
"Ty jsi zvíře," pousměji se. "Takhle to flákat... Ale v pod­statě tobě žádné resty z předešlého
ročníku nechybí, ne?"
"Mám všechno," přikývne, otře si ústa ubrouskem, pohléd­ne mi do očí a už bez úsměvu
dodá: "Ondra ty dvě zbývající zkoušky taky zmákl. Na to ses ptala, ne?"
Tvářím se, že mám největší starosti o zbytek džusu, a přes­tože ho popíjím pomaloučku,
sklenička není bezedná. Bystře pochopil pravý důvod otázky...! Jsem trapná!!! Ze sklenky nic
víc nevyždímu, odložím ji na stolek a zeptám se přímo: "A co ta jeho noha? Ještě marodí?"
"Teď zrovna byl v nemocnici, vytahovali mu poslední šroub, pak rehabilitace a vodoléčby, ale
už by to měl mít v čajku. No, už... Konečně. To mu to stálo za to, co? Jedna pitomá havárka a
tri měsíce v háji, o bolesti a potížích ani ne­mluvím. Užil si toho dost. No jo, když je blbej..."
"Proč? Že se vyboural?" zeptám se napjatě.
"Prý vezl nějakýho stopaře až do Vlčkova, dělal dobrý skut­ky, idiot. Tam mu přes cestu
přeběhl pes a on, aby se mu vy­hnul, to narval do stromu." Neujde mu, jak sebou cuknu.
Ačkoli se okamžitě dívám jinam a snažím se být nenápadná,
94
upozorním na sebe víc než je zdrávo a Tomáš si opět spočítá jedna a jedna. "Nebo spíš kočka,
co?"
"Jaká kočka...?" zeptám se zmateně.
"Říkám, že to byla nejspíš kočka, co mu přeběhla přes ces­tu, ne pes. No, to je jedno. Za
blbost se platí. Máš dojedeno? Tak jdeme na to, prý je to pořádnej úlet..."
Přestože jsem se obávala, že se po předešlém rozhovoru ne­budu moct na film soustředit a nic
z něho mít nebudu, pletla jsem se. Musím se smát hned od samotného začátku a na kon­ci
lituji, proč jsem se před odchodem z domu mordovala s očními linkami, abych je měla co
nejtenčí a nejpřesnější, když jsem šije během filmu slzami smíchu celé rozmazala! Po filmu se
musím jít na toaletu upravit a umýt si je úplně.
Smějeme se ještě v autobuse s logem Olympie, který nás za­veze do centra, a protože je stále
ještě odpoledne, dumáme, co podnikneme dál. Na procházku to moc nevypadá, těžké
sychravé počasí pokračuje, padá mlha a je pěkná kosa.
"Co třeba zajít do čajovny?" napadne Tomáše.
"Na houbovej čaj?" vzpomenu si na jednu scénu z filmu a opět se oba řehtáme nahlas.
"Jestli ho budou mít," souhlasí Tomáš. "Zkusíme to."
Bohužel nejbližší čajovna, o které víme, je zavřená, tudíž nemůžeme vyzkoušet sortiment
nabízených čaj íčku.
"Smůla," lituji. "Leda bych ti ho uvařila u mě doma."
"Tys chodila za úplňku na muchomůrky, jo?"
"To ne," připustím pobaveně. "Pokud se spokojíš s klasic­kým ovocným čajem z pytlíku..."
"Z pytlíku!" baví se. "Sprosťačko. Snad ze sáčku, ne?"
"To říká ten právej," směji se. "Já to myslela úplně slušně, kdežto tebe hned napadá bůhví
co..."
"Jen se nevykrucuj, mám tě prokouknutou. A víš co, Neli? Na ten čaj zajedeme k nám, máti si
potrpí na sypaný čaje."
95
Smích mi zmizí z tváře. "No jo, ale..."
"Klid," mrkne na mě shovívavě. "Nejsou doma. Jeli k tetě, strýc slaví padesátiny."
Neměla bych ke Koubkům chodit vůbec, to je mi jasné, ovšem... láká mě poznat, kde Tomáš
bydlí, během našeho chození mě k sobě nepozval. i vidět, kde bydlel Ondra, tudíž váhavě
souhlasím a po přestoupení z tramvaje na autobus vystoupíme v okrajovější části města, čtvrti
složené ze sa­mých rodinných domků. Nejde o supermodemí vily jako tře­ba ve Lhotce, tyhle
domy tu stojí dobrých třicet let a působí spořádaným a bezpečným dojmem domova. Možná
je to tím, že jsou před nimi klasické malé předzahrádky, žádné interié­ry vytvořené
zahradními architekty, ani se nikde nelesknou oka bazénů ve tvaru lagun a podobných
pomníků movitosti.
Tomáš otevře branku u patrového domku s šedým brizoli-tem a vstříc nám přiběhne statný
černý vlčák, na jehož krás­ném hustém kožichu se třpytí první sněhové vločky.
"Nekouše?" zeptám se s obavami, pes budí respekt.
"Určitě kouše, má zuby. Ale neboj, jen zloděje."
"A pozná to...?"
Tomáše se pobaveně rozesměje, chytí mě kolem ramen, aby dal psovi najevo, že zloděj
nejsem, podrbe vlčáka za krásně vzpřímenými slechy a raději ho zavře do ohrádky za domem.
"Koukám, moc mu nevěříš," podotknu.
"Měl pár incidentů s listonoškou," připustí pobaveně. "Ne­byla dost rychlá a mrštná, aby
přeskočila plot. Zůstala viset, chuděra, nahoře a Vigo ji rafl do zadku."
"No prosím! A to jsi říkal, že nemá rád jen zloděje!"
"Asi mu tak připadala. Chtěla prachy za dobírku."
Jakmile dojdeme po vydlážděném chodníku ke vchodovým dveřím s vizitkou Ing. Jan
KOUBEK, projekční a inženýrské
96
služby, odemkne nám klíčem. Dům je tichý, pěkně vybavený a útulný. Odložím si vestu i
svetr a jdu Tomášovi asistovat.
"Máte to tu hrozně pěkný," pochválím jejich bydlení.
Nad něčím takovým zjevně nikdy nepřemýšlel, překvapeně se rozhlédne. "Kde? V kuchyni?"
"Taky," přikývnu. "Je moc útulná, taková... jako doma."
"Však jsem doma," pousměje se. Nemůže mi rozumět, ne­divím se mu a ani mu to
nevysvětluji. "Dáš si ovocnej Mil-fordT
"Ráda," přikývnu a dívám se, jak do síta uvnitř keramické konvice hodí pár lžiček sypaného
čaje a zalije ho vroucí vo­dou z rychlovarné konvice. Strčí mi do ruky dvě čajové mis­tičky a
společnými silami vše přeneseme do obývacího poko­je, kde se schoulím do rohu božsky
měkkoučkého bílého gauče, opřu hlavu do vysokého opěradla a vstřebávám do sebe vůni
ovocného čaje, teplo sálající z radiátorů a celkovou pohodu. Líbí se mi u Koubků mnohem víc
než u táty ve Lhot­ce, ačkoli Kateřina vybavila dům luxusním nábytkem i kober­ci,
nedokázala to hlavní - vytvořit atmosféru domova.
"Sníh na konci října, to je dost šílený," zhodnotí počasí za okny. "Vzal bych tě nahoru do
svého pokoje, jenže... Neče­kal jsem, že přijdeš, takže radši až příště. Prostě, mám tam bordel
jak v tanku, proč chodit kolem horký kaše, že. A pak, tady si můžeme třeba něco pustit."
"Dobře," souhlasím. "Kdy se vrátí vaši?"
"Nevím, jak dlouho může trvat rodinná oslava."
"Ty jsi nejel strýčkovi gratulovat?"
Pohlédne na mě shovívavě. "Neli, z dob, kdy jsem měli s bráchou tyhle příšerný rodinný
seance povinný, jsem naštěs­tí vyrostl. Dodnes se mi z toho ježí chlupy po těle! Matka nás
vždycky oba vymydlila, učesala hřebenem namočeným ve vodě, až pěšinka přímo řezala,
navlékla do stejných hadrů...
97
Někdy to byla docela sranda," zasměje se při vzpomínce. "Třeba když jsme takhle
vyfešákovaný, to nám tehdy koupila naše první obleky, kalhoty, saka, bílý košilky a motýlky,
bylo nám asi devět, přijeli na svatbu sestřenice do Jedovnic a kou­sek od jejich baráku stál
zaparkovanej bagr s takovou obrov­skou zablácenou lžící..."
Pointa je mi jasná dřív, než příhodu dovypráví, při před­stavě roztomilých vyparáděných
dvojčátek, která prostě nemohla nechat bagr bez povšimnutí, se řežu smíchy pře­dem.
"Krásně to po ní klouzalo," zazubí se. "Chudák matka z toho měla málem smrt... Viděla jsi
filmy o rodině Homol­kových? Byli jsme něco takovýho jako Péťa s Máťou. Včetně kšiltovek
v záchodě. Pak nás na těch návštěvách drželi furt u sebe, museli jsme sedět u stolu, a tak jsme
se tam vždycky šíleně nudili a jedinou zábavou bylo sníst všechno, co nám donesli. Vymakali
jsme si z toho s bráchou závody - kdo sní víc. Nebyl to špatnej systém, protože naši nás začali
radši nechávat doma, abychom jim nedělali ostudu. Chápeš, coko­li donesli na stůl, v mžiku
zmizelo. Jak když hodíš kostku cukru do mraveniště, hemžení našich rukou a prázdné talíře.
Všechno jsme sežrali."
Skrčím nohy pod sebe, opřu se o vypolstrovaný bok gauče a s melancholickým úsměvem
pozoruji Tomáše, jak se přehra­buje v rodinné filmotéce. "Máš nějaký spešl přání, Neli?"
"Pusť cokoli, hlavně nic smutného."
"No, to jsi mi ten výběr zrovna neulehčila," baví se. V triku z Kenvela a džínách mu to moc
sluší, mít o kapánek delší vla­sy, myslím si, že tu jsem s Ondrou!
"Dneska nikde nehrajete?"
"Ne. Až příště."
"A... jiný program? Nezdržuji tě?"
98
"Ve Fontáně může být docela zajímavá pařba," připustí, "protože tam hraje kámoš z
konkurenční kapely, ale já nemu­sím být všude, víš, Neli?"
Tomáš není kluk, který by trávil s oblibou sobotní odpoled­ne, večery a podvečery doma u
televize, proto stále ještě po­chybuji: "Jestli bys byl radši tam, klidně můžu odejít, nezabí­jej
volnou sobotu doma..."
Pohlédne na mě jak na malomocnou. "Proč myslíš, že bych byl radši tam?"
"Myslela jsem, že -"
"Nemysli," přeruší mě. "Sobota se dá prožít příjemnějším způsobem než s těmi blbouny z
fakulty a kapely. Znáš Ame­rickou krásu! To je tutovej film."
Založí příslušný disk do DVD přehrávače a pustí velkou te­levizi. Film, který vybral, nepatří
sice mezi komedie, u kte­rých se člověk mlátí smíchy od začátku až do konce, ovšem o to je
krásnější. Kevin Spacey v hlavní roli frustrovaného čtyřicátníka, jenž se rozhodne změnit svůj
stereotypní život, když se zamiluje do kamarádky své dcery, nemá chybu! Už ten začátek, kdy
si to dělá ráno ve sprše a říká, že to je nej­hezčí zážitek každého dne, pak už to jde jen z
kopce, mě fakt dostane, bavíme se s Tomášem dobře, proto mě zhruba v půlce filmu vyrušení
mrzí tím víc! Natož když se venku já­savě rozštěká Vigo, ozve se bouchání dveří automobilu
a ote­vírání garážových vrat.
V panice se rychle sápu po svetru. "Vaši se vrátili!"
"No a?" namítne nevzrušeně. "Nelo, kolik ti je, prosím tě? Naši jsou až na určitý názory na
školu, hlavně studijní výsled­ky, a na kapelu a způsob života celkem normální lidi. Navíc
matku už znáš. Nevidím důvod, proč bys měla prchat."
Protože nevíš zdaleka všechno, povzdychnu si v duchu, nic­méně sama uznám, že utíkat
oknem či zadním vchodem by
99
fakt nemělo smysl, zůstanu sedět a napjatě čekám, než se objeví pán a paní Koubkovi.
"Ty jsi doma, Tome?" volá jeho matka z chodby. "Proč jsi zavřel psa? Mohl se zvencnout..."
"Protože mám návštěvu, tak aby mi ji nepokousal."
Koubkovi se na tu "návštěvu" přijdou podívat do obýváku.
"Dobrý den," pozdravím rozpačitě a rychle vstanu.
"To je Nela," představí mě Tomáš. "A tohle naši."
"Aha, to jste vy," pozná mě paní Koubková a neujde mi, jak zevrubně mě přejede zpytavým
pohledem. "Vám se tehdy udělalo tak špatně z arzénové vložky... Co zub?"
Bledé líce mi zahřejí ruměnce studu. "V pořádku, dekuji."
"Vítejte, Nelo," podá mi pan Koubek ruku. "Já už myslel, že tu má zase ty úchyláky z kapely.
Tohle je rozhodně příjem­nější a hezčí návštěva."
"Tatínek totiž nemá hudební sluch," vysvětlí mi Tomáš se zašklebením. "Takže mu naše
hudba připadá úchylná!"
"Slyšela jste je někdy hrát, Nelo?" optá se pan Koubek.
"Klidně mi tykejte," požádám ho rozpačitě.
"Slyšela jsi je hrát, Nelo?" opraví se tedy a pokračuje: "Ur­čitě ne, protože jinak bys mi dala
za pravdu. To, co dělají ty jejich slavný Šrouby do hlavy, není žádná hudba!"
"Prosím vás," krotí jejich spor paní Koubková a mně omluvně vysvětlí: "Na tohle téma se ti
dva nikdy nedohod­nou, takže je lepší nepíchat do vosího hnízda, že. Nabídl ti něco, Nelo?
Jen čaj? To je teda hostitel... Počkejte, uvařím kafe a dáme si dorty, vezeme plnou krabici...
Piješ kávu?"
"Ano," přikývnu, protože odmítnout nemohu! Mohlo by jí začít vrtat hlavou, proč mi bylo
špatně a proč odmítám kávu!
"Jaká byla oslava?" otáže se Tomáš a já se zase posadím. Hodlám vypít kávu a zmizet, byť
Koubkovi nejsou lidojedi.
100
Tomášův táta zvedne ve výmluvném gestu oči v sloup, zatímco paní Koubková z kuchyně
zavolá: "Moc pěkná! Po čase se sešlo celé příbuzenstvo, hezky jsme si popoví­dali..."
Neubráním se úsměvu, tím spíš, že Tomáš se řehtá na­hlas a pan Koubek jen tak nenápadně,
aby ho manželka nezaslechla. Už se vůbec nedivím, proč mají tak pohledné syny. Paní je moc
hezká tmavovláska a pan Koubek sice prošedivělý, nicméně urostlý a stále velice přitažlivý a
sympatický muž.
Nanosí nám na stůl výslužku, která vydá za menší hostinu, krom půlky dortu i krabici
drobných zákusků a tácek chlebíč­ků, všechno vypadá nadmíru lákavě, a když nám všem paní
Koubková naservíruje šálky s kouřící kávou, nenechám se pobízet dvakrát a po Tomášově
vzoru sáhnu po krémovém řezu s ananasem.
"Je výborný," pochválím ho po prvním soustu. K druhému se bohužel nedostanu, do
vyprávění paní Koubková o své sestře, vyhlášené cukrářce široko daleko, se rozezvučí
do­movní zvonek, pan Koubek jde otevřít a z hlasů, co se nesou z chodby až do obýváku, se
mi udělá mdlo. Paní Koubková je na rozdíl ode mne příjemně překvapená, hned vyskočí a
vy­světlí: "To je Ondřej s rodinou... Vida, jak jsme se tu pěkně sešli! Hned postavím na další
dvě kávy."
Kdybych stála, asi bych sebou sekla. Cítím slabost po ce­lém těle, nějak se mi nedostává
kyslíku, nebo co. Tomáš mi položí ruku na paži a pevně mi ji stiskne. "V pohodě, Neli,"
pošeptá povzbudivě, protože na rozdíl od manželů Koubko­vých chápe, že já z rodinného
setkání nemám radost vůbec žádnou!
To už do obýváku vejde štíhlá a přitom prsatá blondýnka Denisa, Ondrova manželka, nesoucí
v náruči desetiměsíční
101
Kristýnku. Překvapeně mě pozdraví, strčí dítě svému tcháno-; vi a otevře dveře do široka, aby
mohl vejít Ondra o berlích. "To je Nela, Tomášova... přítelkyně," představí mě pani
Koubková. "Tohle Denisa a tohle náš druhý syn, Ondřej."
"Oni se znají," prohodí Tomáš, a než se vyděsím, jak to vlastně myslí, dodá: "Z tábora. Nela
tam byla na brigádě." "Ano...?" podiví se paní Koubková. Denisin pohled je vyloženě
podezíravý. Nepředpokládám,! že by o manželově úletu věděla, bouračku svedl na stopaře,!
přesto je mi pěkně hnusně. A co teprve, když se střetnou inojej oči s Ondrovými!!!
Setkání po třech měsících je... no, traumatizující. Ke vše­mu mi připadá, že žádné tři měsíce
odloučení neexistují!! Všechny pocity jsou tak živé, jako by naše poslední milování) v autě za
Vlčkovém proběhlo teprve včera!
Ondra je setkáním také naprosto vyhozený z kontextu. Svo-je "ahoj" hlesne hlasem tak
vytočeným, až se obávám, že si toho musí všimnout úplně všichni!
Denisa mu přistaví křeslo, aby se mohl pohodlně posa­dit, a sama si sedne do druhého, které
je hned vedle gauče z mé strany. Její parfém zaútočí na moje čichové buňky. Zatímco si pan
Koubek hraje s vnučkou, Kristýnka je roz­košná, paní vyzvídá na Ondrovi: "Co noha? Jak se
ti chodí?"
Upřeně hledím na televizi, v níž stále běží Americká krása, Tomáš pouze ztišil zvuk. Scéna, v
níž Janina kamarádka a ob­jekt erotických fantazií hlavního hrdiny leží ve vaně plné
okvětních plátků rudých růží, je naprosto dokonalá. Hrozně se mi chce brečet.
"Ondřeji? Slyšíš mě?" dožaduje se Koubková synovy po­zornosti. "On přijde na návštěvu a
kouká na televizi," zlobí se. "Ondro?"
"Co?"
Pan Koubek se zasměje a požádá Tomáše, aby radši televi­zi vypnul, jinak se asi nedomluví.
Tomáš, který tuší, že tu nejde o film, stiskne pauzu. Dívka v růžích na obrazovce za­mrzne
jako tapeta na monitoru počítače.
"Ptala jsem se tě na nohu. Bolí to?"
,Jo... Ne. Dobrý," odvětí naprosto zmateně.
"Rozumíš mu?" užasne jeho matka. "Bolí tě ta noha?!"
,floha ne," odvětí tiše a nervózně si pohrává s berlí, než mu vyklouzne z ruky a se zaduněním
spadne na zem.
"Bolí," žaluje na něho Denisa. "Neřekla bych, že to má v pořádku, ale on chce za každou cenu
do práce."
"Copak, nelíbí se ti domácí léčení?" Tomášovo rýpnutí vyzní pěkně zlomyslně, na okamžik
odtrhnu oči od obra­zovky, co na to Ondra, a naše pohledy se znovu střetnou. Jeho oči jsou
potažené povlakem těžkého smutku a bezna­děje. Nikdy jsem nikoho nemilovala tolik jako
Ondru...! Nemohu si dovolit na něho ani koukat, natož cokoli jiné­ho, odtrhnu zrak a
soustředím se na kousek dortu, který stále svírám v prstech. Krém se dávno rozehřál, teče mi
do dlaně. Musím s ním něco dělat! S největším sebezapřením ' si ho nacpu do úst, nadechnu
se, abych si dodala sil, ale to jsem neměla dělat, protože krk mám naprosto ucpaný,
ne­průchodný, a jakmile se můj nos a následně plíce naplní Denisiným těžkým parfémem,
žaludek se otočí jako na houpačce. Nemohu hodit šavli v obýváku přede všemi! Prudce
vystřelím na nohy a peláším nejkratší cestou do koupelny. Zakopnu přitom o Ondrovu berli,
naštěstí aspoň tohle ustojím a hned první dveře, které na chodbě otevřu, vedou na toaletu.
Nejradši bych se neviděla. Proč se musím pokaždé před paní Koubkovou předvést jako
největší idiot?! Je to trest,
102
103
to je mi jasné. Neměla jsem sem chodit a riskovat setká­ní!!
Na dveře koupelny zaklepe Tomáš. "Nelo?"
Opláchnu se a otevřu. "Promiň. Chovám se nemožně."
"Naši myslí, že ti nesedl krém. Pro chudinku tetinku to bude největší cukrářská prohra, až se
dozví, že se někdo z jejího umu pob... že se mu neudělalo dobře."
Navzdory veškerému zoufalství se musím usmát. "Chudák tetinka. Tomáši, já... půjdu. Tady
nemůžu být."
"Odvezu tě."
"Ne, prosím tě. Musím být sama."
"Chceš vypadat ještě podezřeleji?" ušklíbne se.
Má pravdu. Musím se sebrat natolik, abych dokázala do obýváku alespoň strčit hlavu a jakž
takž se rozloučila: "Už musím... Nesnáším máslové krémy, omlouvám se."
"Nechceš žaludeční kapky?" nabízí mi paní Koubková sta­rostlivě. Cítím na sobě pohledy
všech, ten Ondrův přímo pálí, hledím však jen a pouze do očí jeho maminky. "Můžeš si
na­hoře lehnout do Tomášova pokoje a počkat, než to přejde. Nebo spíš do Ondrova
bývalého, Tomáš tam má nepořá­dek..."
"Děkuji, už je mi dobře. Na shledanou."
Vydržím a nepodívám se směrem k Ondrovu křeslu, rychle couvnu do chodby a v chodbě
čekám, než mi Tomáš přinese svetr a bundu. Ve směsici hlasů jsem Ondrův pozdrav
neiden­tifikovala, podle všeho se neodvážil promluvit.
Mně také do hovoru není, sedím v autě podobna mlčenlivé sfinze, a teprve když mi Tomáš
zastaví před domem, kuňknu: "Díky. Ahoj. A... nezlob se."
Zabubnuje prsty na volantu a s pohledem upřeným kam­si za přední sklo, na silnici ozářenou
reflektory vozu, mi řekne: "Seber se, Nelo. Nemůžeš přece mít tři měsíce po
rozchodu nervy na pochodu, jen když toho pitomce uvi­díš!"
,.Je to těžký," hlesnu.
Tentokrát se na mě podívá: "Protože ho pořád miluješ?" Neodpovím. Mlčení je souhlas, a
pak, Tomáš není hlupák, přidá plynu mnohem víc, než je nutné, kola oktávky zahrabou na
místě, načež vylítne od chodníku jako raketa.
104
105
V. KAPITOLA
Podzimní prázdniny mi nakonec utečou mnohem rychleji, než jsem čekala. Neděli totiž
strávím hlídáním dvou rozmaz­lených potomků místní zbohatlické smetánky, pana
podnika-tele Fausta a jeho afektované manželky, a pondělí, úterý i středu pro změnu hlídáním
Barborky, protože Ivetina paní na hlídání je stále ve stavu nemocných a ona fotí v Praze. Jsem
tomu jen ráda, vypadnu z bytu, samoty a částečně i z de­presí, Barunka je sladká, škoda jen,
že mi tolik připomíná On­drovu Kristýnku, a navíc si poměrně snadno vydělám dost pe­něz.
Táta mi sice poslal na účet slíbenou částku, kterou bych ho stála za společnou dovolenou,
přesto žádnou příležitost vy­dělat si vlastnoručně a navíc celkem příjemně, aspoň v přípa­dě
Barborky jde o příjemné hlídání, neodmítám. Peněz budu potřebovat spoustu! A krom toho
tím trénuji péči o dítě.
Ve středu navečer si poprvé zajdu do bazénu na plavání pro těhotné a ve čtvrtek mi připraví
program náhoda v podobě Martina, kterého služební povinnosti zavály do Brna. Ohlásí se mi
SMSkou, v první chvíli mě naplní nadějí, že píše To­máš, od soboty, kdy se to všechno tak
zašmodrchalo, mlčí a já také, nicméně Martina vidím ráda, přijmu pozvání na kafe a i když si
místo něj dám radši ovocný čaj, strávíme spolu příjemné odpoledne. Po víkendovém sněžení
není ani památ­ky, dokonce se o dost oteplilo, vytáhnu toho pražského burá­ka, jak se mu
posmívám, až nahoru na Spilberk. Jako správný Pražan je totiž vlastenec a jiné město než
stověžatou neuzná-
106
vá, aspoň ho baví mě škádlit, protože já zase nedám dopustit na Brno, které mi přirostlo k
srdci mnohem víc než Třebíč, natož snad Lhotka, v té jsem byla cizincem vždycky.
O svém stavu ho neinformuji. Nemusí vědět všechno! Tím spíš, že si moc dobře pamatuji jeho
odmítavou reakci začát­kem července na folkovém festivalu Zahrada, když si Ondru spletl s
Tomášem a dozvěděl se, že je ženatý.
"Ty máš za chvíli country," uvědomí si při pohledu na ho­dinky. "Svezu se s tebou kousek
šalinou, půjdu pomalu na vlak, jede mi ve tři čtvrtě na osm, chvíli počkám a bude."
"Nechceš jít do Rodea se mnou? Pokecat s celou partou?"
"Šel bych docela rád, jenže v noci mi nic nejede..."
"No tak zase přespíš u mě," pokrčím rameny. "Nebude to prvně ani naposledy a moje
spolubydlící to vezmou v klidu, neboj, a do Prahy můžeš jet nějakým ranním spojem, ne?"
Tenhle nápad se Martinovi zalíbí, vrátí se se mnou do bytu, kde se pozdraví s Marcelou, Olina
je kdesi v trapu, namaže­me si k večeři chleba s paštikou, a pak už je čas vzít si věci na
country a vyrazit. V tramvaji se mě zeptá: "Co Andrea, chodí tancovat i letos...?"
"Jo," přikývnu. "Vy si už ani nepíšete...? Myslela jsem, že jste se nakonec přece jen usmířili."
Zavrtí hlavou. "Nějak to nešlo. Bohužel. Nedokázala na tebe nežárlit."
Zachmuřím se. "To mě mrzí. Rozešli jste se kvůli mně!"
"Ona mě chtěla izolovat od všeho a všech. A to je pitomost. Nesnesla vědomí, že můžu
kamarádit i s holkama."
Docela jsem zvědavá, jak jeho přítomnost vezme! Parta ho přivítá opravdu pěkně, červencový
fesťák jsme si všichni bá­ječně užili, je na co vzpomínat, a Andrea vypadá jak hřebík
zaražený do zdi. Nemyslím, že si mezitím našla někoho jiné­ho, s Martinem se seznámila přes
Internet díky společné záli-
107
bě v country tancích, na vztahy naživo moc není, a tak mě překvapí, když se po dvou
hodinách v tělocvičně vydáme hle­dat nějakou příjemnou hospůdku na posezení a ona jde s
námi! Nejdřív se do žádných hovorů nezapojuje, na Zahra­du ani nejela, pak se ale společnost
lehce roztříští, Martin si k ní přisedne, aby se poptal, co nového, a jak je vidět, mají si co říct
ještě v jedenáct v noci, když už bych docela ráda šla spát, cítím se strašlivě utahaná a ospalá.
Odlapnu ho ve chvíli, kdy si jde odskočit na toaletu. "Ne­chci tě honit, ale já to tu balím.
Nechám ti klíč nahoře pod rohožkou, jo? Domovní vrata budou odemčená, domovnice je
nezamyká. Připravím ti spacák, nemusíš nijak chvátat." "Fajn, Nelo," přikývne. "A díky, jsi
zlatíčko!" "Já vím," pousměji se skromně. "Držím palce, Martine." Jeho oči za skly brýlí
vypadají vyloženě nadšeně. Jsem tomu jen ráda, Martin je fajn kluk, ačkoli ne se všemi jeho
názory souhlasím. Ovšem názory jsou od toho, aby se růz­nily!
Podle všeho mu moje palce štěstí přinesly. Spacák totiž zů­stane nerozesílaný a klíč pod
rohožkou netknutý.
Čtvrtletka z angličtiny je docela záhul. Hlavně překlad, kte­rý si pro nás profesorka
vymyslela, je vyloženým rébusem. Nad větou You all wont to háve a go se přímo zadrhnu,
do­slovný překlad mi totiž nedává smysl a ani v kontextu článku to není o moc lepší! A
takových lahůdek je tam víc!
"Jak jsi to napsala?" pídím se o přestávce u Lenky.
"Nevím," pokrčí rameny. "Asi blbě."
"Ty, a blbě?" nevěřím vlastním uším. Vyhledám v zadání největší podivnosti. "Co ti dala za
smysl tahle věta?"
"Tu jsem prostě vynechala," odvětí lehkomyslně. "A ty další dvě hned po ní taky. Přišly mi
jak nesmysl."
108
Nestačím zírat! Kdyby mi takhle odpověděla Bára, budiž, ale Lenka? Ta vzorná studentka a
pilná jedničkářka?! "A jak to vysvětlíš mamince?"
;Jo, tak to nevím," usoudí s povzdechem. "Jenom pevně doufám a modlím se, aby to úča
nestihla opravit do rodičáku! To by mě mamka přizabila a určitě by mi zatrhla country. I tak
jsem si poslední dobou zkazila pár předmětů..."
"Stejně na country nechodíš."
"Ale chodím," zamrká na mě nadšeně. "Každej čtvrtek od sedmi do devíti... plus půl hoďky
před a půl po..."
"A jak vám ty tanečky jdou?" uchichtnu se.
"Oleg je prostě jednička," svěří se mi. "Včera jsme byli u něj doma a ani nechtěj vědět, co
jsme tam dělali!"
"Nekecej! Fakt?!"
"No to zase ne," krotí mou fantazii. "Myslíš, že chci dopad­nout jako ty? Nic ve zlým, Neli...
My se jen mazlili."
"Máš pravdu," vzdychnu si. "Z toho neotěhotníš."
"A co ty a AI?" vyzvídá.
"Co jako?" nechápu. "Nic. Od Pirátů jsme se neviděli."
"Měla bys mu napsat, Nelo," přemlouvá mě. "Víš, jaká by to byla senzace, kdybychom
chodili na rande všichni čtyři?"
Shovívavě se pousměji. "S Alem to nejde."
V našich dívčích fantaziích jsme si přály mít za kluky dva kamarády, abychom podnikaly
společné akce a byly spolu a zároveň se svými miláčky. Jenže, milá Leni, to jsme byly
patnáctileté prvandy! Nešlo by to ani s Tomášem, ačkoli s tím zase z jiného důvodu. Svou
kamarádku mám moc ráda, ovšem je mi jasné, že Tomáš by si na ni nezvykl, připadala by mu
příliš dětinská a možná trošku hloupá, no. Stejně jako by se rozhodně nespřátelil s
pubertálním Olegem. A pak, vždyť s Tomášem nechodím! Přestal mi psát, mlčí celý týden a
jedi­ná SMSka, která mi během dne přijde, je od Martina:
109
NELI, PROMIŇ, NĚJAK JSME SE S ANDREOU VČERA ZAPOVÍDALI A PŘESPAL
JSEM U NI. VYPADÁ TO NA-DEJNE! MEJ SE KRASNE I TY.
Hm, přání je to pěkné, leč jaksi neuskutečnitelné. Po pěti i dnech nabitých školou, hlídáním
dětí,country a plaváním mě čeká víkend, na který nemám krom pátečního cvičení vůbec I
žádný program, a co hůř, tak nějak ani střechu nad hlavou!I Marcela mě totiž upozornila na
skutečnost, že tentokrát domů I zcela výjimečně nejede, ovšem jen proto, že za ní přijede!
Tonda sem, jelikož hodlají vyrazit na vánoční nákupy. Neří-I kala mi to proto, abych se
podivovala, proč, proboha, naku-l pují vánoční dárky první víkend v listopadu, nýbrž proto,]
abych se podle toho zařídila a pokud možno byla mimo byt a| nepřekážela jim tam ve dne,
natož v noci!
Nad tím, kde budu, dumám celou cestu na cvičení. Dol Lhotky se nechystám, ačkoli jsou o
víkendu Dušičky a moci ráda bych se po dlouhé době podívala za maminkou na hřbi-l tov,
nicméně víkend s Kateřinou a tátou tomu obětovat nemo-l hu. Raději se budu celou sobotu i
neděli poflakovat po měs-l tě! S Lenkou počítat také nemohu, Vostřelovi sice tentokrátl
nejedou na chatu, nýbrž k příbuzným kamsi k Uherskémul
?km
Brodu, odkud pochází Lenčina matka a kde jsou pochovaní 1 její rodiče. Na Mísu také moc
nesázím, není to holka do hou-fu, je k tomu svému Kubíčkovi příliš vázaná, přesto jí hned! po
cvičení hodlám nabídnout sobotní plavání pro budoucíl maminy. Jakmile se ale svlečeme a
vlezeme si spolu do spr-l chy a já uvidím na jejím těle všechny modřiny a podlitiny, jel mi víc
než jasné, že jestli se někdo bude v bazénu producíro-| vat v plavkách, Míša to nebude! "Co se
ti stalo, proboha?!"
"Spadla jsem ze schodů," přizná se. "Jsem nešikovná, jál vím. Normálně jsem šla a najednou
se mi zamotala hlava, v tul chvíli jsem vůbec nevěděla, kde jsem ani co se děje, prostě
110
okno, no a už jsem se koulela dolů... To víš, schody v pane­láku jsou pěkně tvrdý... Taky
podle toho vypadám."
Zachmuřeně si tmavomodré podlitiny prohlížím. "Muselo to strašně bolet!"
"Nic moc," souhlasí se mnou, rychle se namydlí a spěchá se zabalit do osušky, abych nemohla
okukovat její šrámy. "Jsem prostě dřevo, patří mi to."
"Motání hlavy má co dělat s tlakem. Měří ti ho v poradně?"
"Jo, jistě. Při každé kontrole. Jsem v pořádku, tohle byla čistě výjimka."
"Dávej si pozor. Mohla bys klidně ublížit i miminku, vždyť máš bříško! Řekla jsi doktorovi,
co se ti stalo?"
Zatímco na mně není na konci čtvrtého měsíce stále nic vi­dět, ona vypadá tak na sedmý,
ačkoli má proti mně náskok o pouhý měsíc!
"Nedělej z komára velblouda," zaplaší moje obavy. "Jsem v pořádku. Mimčo se hýbe, cítím
pohyby. K doktorovi jdu až za tři týdny, to snad ty modřiny zmizí... Pohni, Nelo, Jakub říkal,
že na mě bude čekat, ať venku netvrdne dlouho. On je totiž netrpělivý, víš."
Nejen netrpělivý! Krom toho i podnapilý a neurvalý.
"Kde se takovou dobu flákáš, prosím tě?"
"Ahoj, Kubíčku!" vítá se s ním Míša, jako by ho nevi­děla půl roku. "Snažila jsem se urvat
sprchu první, abys nemusel čekat moc dlouho... Tohle je moje kamarádka Nela, a tohle -"
"Sem si mohl myslet," odfrkne. "Krafeš tam s jinou buch­tou a děláš ze mě vola, jen ať si
počkám, že jo, Kuba má času dost, ze všeho nejradši ho tráví čekáním na ulici..."
"Opravdu jsem se snažila být rychle hotová -"
"Asi málo!"
"Příště budu rychlejší, slibuji."
111
"Příště se na tebe vykašlu," ujistí ji. "A neskákej mi do řeči, víš, jak to nesnáším, sakra!"
"Promiň, Kubíčku," omluví se mu rychle.
Zírám na ty dva jak na exoty z Marsu. "Jednak se začalo o pět minut později, takže se
nahrazovaly, a jednak Míša při­šla první ze všech, to snad není takovej problém."
Jakub se ovšem tváří, jako že to problém je. A veliký. Ura­ženě odchází, aniž by mi
odpověděl, a ubohá Míša cupitá po jeho boku jak oddaný psík. Je mi jí strašlivě líto. Stejně
jako já přišla o domov, ale to, že žije s otcem svého očekávaného dítěte, už jí nezávidím. Je to
úplný debil!
Tonda dorazí podle očekávání dopoledním vlakem, Marce­la mu běží naproti, a potom hned
vyrazí na nákupy, tudíž zís­kám pár hodin, kdy mohu byt doma, k dobru. K obědu si
při­pravím špagety, umyji po sobě nádobí a zhruba ve dvě usoudím, že mám nejvyšší čas
vypadnout, pokud se s Tondou nechci setkat. A to opravdu nechci. Ne že by mi vadil, vůbec
ne, seznámila jsem se s ním v červnu a docela dobře jsme se pobavili, vyklubal se z něho
veselý společník. Jenže v tom byl právě kámen úrazu, bavili jsme se tak dobře, až to Marcele
vadilo. Vážím si našeho dívčího soužití natolik, že nehodlám riskovat sebemenší
nedorozumění, proto se radši namaluji, obleču a vyrazím do ulic. Přemýšlím, komu napsat.
Mohla bych zkusit Aleše, napadne mě a hned to udělám:
AHOJ, BRASKO. NESEL BYS NA PIVO? JE MI NĚJAK SMUTNO.
Odpovědi se dočkám brzy, ovšem nepotěší mě, i když je rozverná: JA NA NEJ PŮJDU
URČÍTE, OD TRI ALE MAMĚ ZAPAS VNIZANECHA POTOM JDEME ROVNOU TAM
NA ZÁBAVU. PRIJED STOPEM, VOZEREM SE SPOLU! AL.
Aha, tak tudy cesta nevede. Fotbal bych přežila, mohla
112
bych Alovu týmu fandit, zato představa zábavy kdesi v začou­zeném kulturáčku s přeřvanou
hudbou a spoustou opilců není to pravé ořechové, co bych si představovala! To snad raději
strávím den v Olympů, než zhlédnu všechny filmy, co hrají v deseti sálech, zabiji tím spoustu
času.
Nakonec se k tomu ani nedostanu, protože ještě dřív, než dorazím na autobusák, mi zazvoní v
kapse mobil. No ne, To­máš se dožaduje kontaktu...! "Ahoj."
"Čau, Neli. Kde jsi, když ne doma?"
"Momentálně v šalině."
"Kam ses vydala?"
"Prostě někam... Na Zvonařku, a pak se uvidí. Nemůžu mluvit, jsou tu lidi."
"Tak na tý Zvonařce vystup a počkej tam na mě. Zatím!"
Tomáš je muž činu, ještě se ani na autobusovém nádraží po­řádně nerozkoukám, a už u mě
zastaví se zelenou octavií. Po­někud rozpačitě nastoupím. "Ještě jednou ahoj."
"Zdárek," usměje se na mě. "Kam jsi vyrazila?"
Pokrčím rameny. "Za mou spolubydlící přijel její kluk."
"Jo, potkal jsem ho tam. Vypadal jak dřevorubec."
"Je traktorista."
"Ani jsem se moc nesekl, co?" zasměje se. "Poslyš, proč jsi mi nezavolala? Mám dojem, že
jsme přátelé, ne? Bloumáš tu jak Holanďan, místo abys řekla, ať přijedu. Jsem ti tak odpor-
nej, nebo co?"
"Odpornej?! Právě naopak!" vyhrknu spontánně. "Neodvá­žila jsem se. Myslela jsem, že mě
po sobotě nebudeš chtít vidět."
Podívá se na mě Ondrovýma něžnýma očima. "Tvoje sta­rosti bych chtěl mít, Neli, fakt."
"To bych ti nepřála!"
"Nebudeme se hádat. Večer hraju s kapelou v rockovým
113
klubu Galaxie v Bakově, byl bych moc rád, kdybys jela se mnou, Nelo. Stejně nemáš kam jít,
ne? No a do té doby mů­žeme jet kamkoli, tatík zrovna včera natankoval plnou ná­drž..."
Neubráním se úsměvu. "Chudák."
"Máš nějaký spešl přání, kam vyrazíme? Nemusíš ho šetřit, benzinu je dost, času taky, pohoda
jazz."
"Mohl bys... mě dovézt do Třebíče?"
"Za tátou? Klidně," souhlasí, zařadí rychlost a svižně se od­lepíme od nádraží, kde stejně
jenom překážíme autobusům.
"Ne, k tátovi ne. Ráda bych se podívala na hřbitov."
Mrkne po mně užaslým pohledem. "Teda, Neli, ty mě pře­kvapuješ pořád něčím novým. Máš
divný choutky... Vybíráš si pomníček, nebo dokonce místo posledního odpočinku?"
Chytím se se smíchem za hlavu. "Jsi příšera, víš to?! Musíš si dělat legraci úplně ze všeho?"
"Nemusím," připustí zamyšleně. "Aleje to tak veselejší."
A to opravdu je. Z přehrávače se line příjemná hudba sku­piny The Doors, Tomáš je
upovídaný společník, neustále se s ním musím smát. O Ondrovi ani o sobotním trapasu
nepad­ne ani slůvko, cesta po dálnici utíká mnohem rychleji než vla­kem, v Třebíči jsme ráz
dva. To, že nemám žádnou kytku, vů­bec nevadí, koupím si velkou a krásnou od jednoho z
mnoha prodejců přímo před kovanou bránou, kterou na městský hřbi­tov proudí nepřetržité
průvody pozůstalých.
"Nejsou Dušičky?" zapálí Tomášovi pravý důvod mé ná­vštěvy. Hrobky okukovat opravdu
nejdeme, zamířím k ma­minčinu pomníčku v urnovém háji a on mě samozřejmě do­provází.
Při pohledu na nápis Radka Fišerová u blednoucí barevné fotky v černém rámečku mu leccos
dojde, zachmuří se. "Jsi tak dlouho bez mámy? Umřela strašně mladá... Jsi hezká po ní, Neli...
Počkám na tebe v autě, jo?"
114
Mlčky přikývnu, za chvíli soukromí jsem mu vděčná. I když je to vtipálek, který se s
vážnějšími problémy zatím ne­setkal, pochopil, že jsou chvíle, kdy potřebuji být sama.
Dlouho se dívám na vybledlou fotku. Mami, kdybys vědě­la, jak moc mi chybíš! Mnohem víc
než tenkrát, před devíti lety. Tehdy jsem měla taťku a se všemi problémy jsme si do­kázali
poradit, jenomže teď jsem na to sama a nevím, jak dál!!
Pocítím dotek na své paži. Trhnu sebou a překvapeně zírám na Tomáše. Copak neodešel...?
Pak se dovtípím: odešel, ale už zase pro mě přišel. Pohledem na hodinky mu dám za prav­du,
nějak jsem se zapomněla! Trochu nemotorně mi otře ubre-čené tváře. "Nebul. Ty jsi živá,
Neli, tak si toho važ a užívej!"
"Přišlo mi to nějak líto," omlouvám se rozpačitě. "Bez mamky jsem opuštěná, táta má novou
rodinu..."
"Nejsi opuštěná," namítne, obejme mě kolem ramen a do­nutí, abych se mu podívala do očí.
"Slyšíš mě?"
Se zarudlýma opuchlýma očima musím mít ránu, napadne mě, když na mě tak zblízka upřeně
kouká, ale jak se zdá, zrov­na tohle Tomáše naprosto netrápí. Skloní se, aby mi slíbí po­slední
slzy, a protože se nebráním, sjede níž a políbí mě na rty. Nevím, zda je to příliš kamarádské či
ne, no, spíš ne, pootev­řu ústa a on nabídku okamžitě přijme, líbáme se hluboce a já se k
němu tisknu mnohem víc než se sluší. Strašlivě potřebuji někoho vedle sebe cítit, potřebuji
blízkost člověka, natož člo­věka, který je tak podobný Ondrovi... Není to vůči Tomášovi fér,
aleje to tak krásné!!
Pak se mlčky vrátíme do vozu, Tomáš pustí cédéčko kape­ly Zvláštní škola a možná i díky
jejich veselým textům je smutek zažehnaný. Do Bakova přijedeme v dobré náladě, dáme si
lehkou večeři, Tomáš nechce před vystoupením moc jíst, a přesuneme se do Galaxie, kde už
na něho kluci z kape­ly čekají. Kdyby jen kluci! Rockový klub je nabitý, krom
115
místní mládeže je tu i houf fanynek, co za svými miláčky táh­nou až z Brna jako smrad, jak
prohodí Elf, který tu samozřej­mě také nemůže chybět, byť umí hrát údajně pouze na hřeben a
nervy.
Tady už na mě Tomáš nemá moc času, nicméně nestačím žasnout, jak skvěle se ke mně
chová! Každou přestávku a vol­nou chvíli běží rovnou za mnou, stará se, jestli se bavím a
ne­chci něco k pití a zda se mi líbí jejich hudba... Vystoupení je klubové, žádná zábava,
nicméně narváno k prasknutí a spous­tu teenagerů tvrdý rock strhne natolik, že se kroutí na
místě a paří jako draci. Být po mém, vyměnila bych zpěváka, ten to docela kazí, jeho hlas
není zrovna výrazný, jinak hudba a tex­ty mě chytnou skoro stejně jako ty puberťáky kolem!
Tomáš válí na kytaru, ani jsem netušila, jak moc je dobrý. Takhle z dálky vypadá úplně jako
Ondra, nemůžu si ho nevybavit na táboře, v ošuntělé vojenské košili, kdy hrál u táboráku na
kla­sickou španělku a zpíval texty trampských písniček...
"Ahoj!" křikne na mě dívka se světlým ohonem, která si ke mně přisedne. Nebo spíš
přimáčkne, místo není volné žádné. Nejdřív nevím, kam ji honem zařadit, pak mi blikne.
Elen. "Přej s námi jedete na chatu, říkal Tom. To je super."
Neurčitě přikývnu. Zase tak moc super se mi to nezdá, na­tož abych uvěřila, že tam někdo
stojí o mě!
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Podle toho," pokrčím rameny vyčkávavě. Je mi jasné, že nepřišla jen proto, aby jásala nad
mou přítomností na tahu!
"Jak jsi dokázala, že ti Tom zobe z ruky?"
Vykulím oči. "Já?! To je blbost, vždyť on je -"
"Zamilovanej," doplní mě pobaveně. "A jestli to nevidíš, tak jsi slepá, Nelo. Jmenuješ se
Nela, že? Tomášek je žádanej objekt, akorát trošku grázlík, expert na rychlovky. Jeho vzta­hy
neberou. Nebo spíš nebraly."
116
Síla osobnosti," soudím s úsměvem. Proč jí vykládat, jak se věci mají! Určitě by náš rozhovor
přetlumočila Gábině, která je momentálně volná, když nechodí s Elfem, a jak jsem si všimla
na koleji, žádanej objekt by brala všema deseti!
"Asi fakt jo," přizná mi bod.
To už uhodí Tomáš do strun naposledy před další přestáv­kou, setřepe fanynky, co se na něho
věší, a prodere se k nám, aby se sklonil k mému uchu: "Nudíš se moc? Vydrž, o půlno­ci je
konec."
Elen neslyší, co mi říká, považuje to za nějaké důvěrnosti, protože na mě udělá obličej a hned
druhý na Tomáše, který jí vypije její kolu a ona si musí jít vystát frontu na jinou.
"Nenudím," odpovím teprve po jejím odchodu. "A něco ti řeknu. Tvůj táta neměl pravdu. To,
co děláte, je hudba, navíc dost skvělá. Nemůže sednout každému, ale sám vidíš, že těch, co se
jim líbí, je víc než málo."
"Díky!" zazubí se, líbne mě na tvář a zase běží na pódium. Do půlnoci mnoho nezbývá, vřava
v sále nabývá grády. Bo­hužel je tam čím dál víc husto, krom cigaretového kouře cí­tím
neomylně i trávu, opustím Galaxii a jdu na chvíli na vzduch, načež se vrátím, ale pouze dolů
do vestibulu, kde je přece jen dýchatelněji.
Tomáš mě tu vyhledá hned po dvanácté. "Uf... Už jsem se lekl, že ti hráblo a jela jsi do Brna
stopem. Co tu blbneš?"
"Nic se neděje. Kapku mi nesedla večeře, tak proto."
"Prosím tě," směje se mi. "Tobě nesedí furt něco. Nemáš žlučníkový kameny? To měla
babička a než si je nechala vyn­dat, taky nemohla skoro nic jíst, hned jí bylo blbě."
"U mě to nebude žlučníkem," ujistím ho.
"Dobře. Tak tu odpočívej, sbalíme aparaturu a vyrazíme. Ta chajda je kousek odtud, pár lidí
už tam právě je, tak se za nimi podíváme, kámoš slaví narozeniny. Můžeme tam přespat. Sa-
117
mozřejmě kamarádsky, nemusíš se tvářit, jak kdyby bůhví co," zašklebí se na mně pobaveně.
"Hned jsem tu."
Tomášovo hned není zase tak rychlé, jak jsem myslela, ale nevadí mi to, beztak nikam
nespěchám, trpělivě čekám, než jsou s tím hotovi, teprve pak si k nám do oktávky přisednou
Elen s Elfem a vyrazíme. Ti tři se baví podle mého o samých nesmyslech, teprve na sjezdu z
dálnice mě zaujme Elfův do­taz: "Co Denča, jak se má?"
"Denisa?" podiví se Tomáš. "Normálně. Užívá si šťastnýho manželství plnými doušky."
"Proč to říkáš tak ironicky?" všimne si Elen.
"Protože na šťastný manželství musí bejt dva."
"Copak, bráškovi už to nevoní?"
"Brácha je vůl," odvětí Tomáš suše a tím považuje celou zá­ležitost za uzavřenou.
Na chatu se dokodrcáme z výpadovky na Olomouc po dlou­hé lesní cestě a na to, jak je malá,
je uvnitř neuvěřitelná spous­ta lidiček. Navíc pěkně rozjařených, na rozdíl od nás slaví od
časného odpoledne. Některé znám z koleje, jiné vůbec, aleje to celkem vzato jedno, přijmou
mě mezi sebe bez vyptávání nebo hloupých poznámek. Horší je, že každý kluk si chce se
mnou připít! Dá mi dost práce je obelstít a tvářit se, že to, co mám ve skleničce, není
prachobyčejná minerálka, nýbrž be­cherovka s tonikem! Odhalí mě pouze Tomáš, zazubí se,
ale nahlas nic neřekne, ještě mě kryje.
Ačkoli jsem se na chatu těšila ze všeho nejméně, nakonec se mi tam líbí. Sesedneme se v
místnosti s krbem a bavíme se do časných ranních hodin. Sice většinou jen pozoruji a
po­slouchám, nicméně jestli opravdu smích prodlužuje život, teď jsem si trochu upravila
skóre se starostmi a trápením přede­šlých měsíců a týdnů, které mi ho zase zkrátily.
Tomáš je celou dobu se mnou, buď se o sebe opíráme vzá-
118
jemně zády, anebo mi nabídne, ať si opřu hlavu o jeho rame­no Pozdě v noci, když už jsem
unavená, dokonce ležím s hlavou položenou na jeho stehnech, a nakonec vyměkneme, jak se
nám smějí největší pařani, a jdeme si do jednoho ze tří podkrovních pokojíčků zdřímnout.
Postele jsou tu jenom dvě, víc by se jich sem ani nevešlo, a z toho jedna obsazená Elfem a
jakousi dívkou, ve které podle světlého ohonu poznám Elen. Nejspíš teď spolu chodí, když to
s Gábinou skončil. Tady nahoře nejsou kamna žádná, natož roztopená, jediný zdroj tepla je
teplý vzduch stoupající ze spodní místnosti. Tomáš však s tímhle nocováním počítal, má s
sebou spacák, o kterém tvrdí, že vystačí až do minus sedmi stupňů. Tak zlé to tady
sa­mozřejmě zdaleka není, tudíž když si pod sebe nasteleme deku a lehneme si těsně k sobě,
přikrytí péřovým spacákem, je nám oběma příjemně. Já si nesvleču ani džíny, ani mikinu,
Tomáš je odvážnější, zaleze si do spacáku pouze v tričku a skvělých černých boxerkách s
nemravným obrázkem na pravé nohavičce. Abychom se tam lépe směstnali, podloží mi svou
rukou hlavu a druhou mě obejme.
"Jak je ti, Neli?" zeptá se mě šeptem.
Tahle otázka mě překvapí. "Dobře. Proč?"
"Máti si myslela, že jsi v tom," řekne mi s úsměvem tiše, aby nás ti dva neslyšeli. Celá se
našponuji, ale on pokračuje: "Bála se, že jsem tě naboural a dopadnu jak brácha, že se budu
muset oženit. Matka slyší i trávu růst, z toho si nic ne­dělám, ty její katastrofický scénáře
znám."
Z hluboká si oddechnu, byl to jen výstřel na slepo. "Ty, a oženit se? Co by si všechny ty
fanynky a holky z fakulty po­čaly... To tobě nehrozí, že?"
"Někdy se třeba i ožením," usoudí pobaveně. "Možná."
V pokojíku je tma, ale ne ticho, ti dva si také něco šeptem povídají. Ucítím na tváři Tomášovy
prsty, lehce mě hladí, od-
119
straňuje mi vlasy z čela a zastrkává pramínky za uši, pak se mě něžně dotýká bříšky prstů na
krku, bradě i tvářích, přejíž­dí jimi po mých rtech, až to lechtá a hlavně vzrušuje, že snad ani
nedýchám. Se zavřenýma očima vnímám jeho bezpro­střední blízkost, jeho teplo, jeho dech,
jeho měkké teplé rty, které spojí s mými, a cítím se krásně. Naše polibky jsou nej­prve krátké,
hravé, poté naberou na síle a intenzitě, Tomáš se mě dotýká celým svým tělem a já cítím jeho
silné ztopoření a i když je mi fajn, jsem stále ve střehu, aby se snad z polibků nestalo něco
zbytečně většího. Možná si to také uvědomuje, protože jakmile mi položí dlaň na ňadra a já
mu ji odtáhnu, o nic dalšího se nepokusí, respektuje moje odmítnutí a věnu­je se čistě jen
líbání. Elf s Elen patrně dělají něco podobného, Elen u toho hlasitě vzdychá, a na rozdíl od
nás jdou ještě dál.
Oba s Tomášem ustrneme, přestaneme se líbat, protože du­síme smích. "Je to to, co si
myslím...?"
"Jo," potvrdí pobaveně. "Bože... Jsou jak lachtani..."
Mlaskavé a pleskavé rytmické zvuky jsou stále hlasitější, navíc Elen si ani v hlasových
projevech nedělá násilí, tisknu se k Tomášovi a musím se kousat do ruky, abych se nesmála
nahlas. "Jakou má Elf výdrž, nevíš?"
"Bojím se, že velkou," zasměje se, nečekaně mi chytne ruku a položí si ji na vypouklé
boxerky. "Ale já taky, Neli. Tak mi laskavě poraď, co jako s tím, když ty mi nepomů-žeš..."
"No, viděl jsi to v Americké kráse, ne? Kevin Spacey zašel do sprchy a bylo to..."
Za tuhle odpověď mě škádlivě kousne do ucha. "To jsem si mohl myslet! Jsi necitelná bestie,
víš to? Tak jdeme radši spát, nebo mi z toho přeskočí."
Přitáhne mě k sobě blíž, abych si mohla položit hlavu na jeho hrudník, zachumlá nás oba do
spacáku a teprve co lach-
120
taní koncert ustane, popřeje mi: "Nech si zdát něco pěknýho, Neli. A ideální by bylo, kdyby o
mně."
Pro svou seminární práci jsem se vybrala praxi v klášteře Milosrdných sester i přes Lenčino
hořekování, že na sebe ne­budeme mít vůbec čas, když budeme každá jinde, a nenecha­la
jsem se zviklat ani narážkami na moje sobectví a špatné přátelství. Neřekla bych, že jsem
špatná kamarádka jen kvůli jiným zájmům, a otázku, která z nás je víc sobec, raději neře­ším,
Lenka by z ní také nemusela vyjít úplně čistá a já si ne­chci kazit náladu ani přidělávat další
starosti. Mám sice spoustu známých a přátel, leč blízkou kamarádku, které mohu říct všechno,
jenom jednu.
No, vlastně... Přeháním. Lenka dávno není osoba, které bych svěřovala všechno. Zvláště
poslední dobou stojíme kaž­dá na jiném břehu a ty se od sebe stále vzdalují. V tomhle je ale
vina ve mně, to vím moc dobře. Svým způsobem jsem ráda, že si od Lenky odpočinu, protože
mě vyloženě unavo­valo a otravovalo poslouchat její výlevy, co Oleg řekl a udě­lal či někdy v
budoucnu hodlá vykonat... Těžko mohu plesat nad tím, že Olegovi sluší hnědá mikina, když
se v mém těle vyvíjí malý vetřelec!!! Nechce se mi krýt Lence záda a pomá­hat jí vymýšlet
nejrůznější výmluvy, kterak obelstít vždy bdě­lou matku, aby mohla kamarádka s Olegem do
kina nebo do čajovny, zatímco si dělám starosti, co se mnou bude za pár měsíců! Pomalu
bych se měla jít pozeptat do azylového domu pro svobodné matky, jestli tam pro mě bude
místo...
Navíc s Bárou ve dvojici se mi slouží mnohem lépe než s Lenkou. Umí totiž vzít za práci a
ačkoli nebere službu v kláštýrku za poslání, to ne, postižené děti sejí neoškliví, ví, že nás
potřebují a že jsou za námi vidět výsledky.
Se sestrami navíc vycházíme obě skvěle, takže když potře-
121
buji ve středu odejít hned po obědě, abych stihla další návště­vu lékaře, sestra Agáta mi to
dovolí bez jakéhokoli vyptávání a ani mi chybějící hodiny nezapíše do indexu.
Pan doktor ze mě zrovna velkou radost nemá, naopak, tváří se rozzlobeněji než při minulé a
předminulé návštěvě.
"Máte stále podváhu," oznámí mi při pohledu na těhoten­ský graf vyčítavě. "V šestnáctém
týdnu těhotenství vážíte méně, než byste měla."
"Není divu, když jsem nejdřív zhubla o spoustu kilo."
"I tak!" zašvidrá na mě přísně přes obroučky brýlí.
"Já to přece nedělám schválně," ohradím se.
"Stále zvracíte?"
"Čistě výjimečně. První tři měsíce to bylo na denním pořád­ku, nemohla jsem nijak přibrat,
teď na konci čtvrtého jím nor­málně a nebývá mi špatně. Tedy ne často."
"Nechcete si jít lehnout do nemocnice?"
"Proč?! Nic mi není!" bráním se.
"Byla byste pěkně v klidu, pravidelně jedla a to by bylo, abyste nepřibrala."
"Mně už nebývá špatně, opravdu," přesvědčuji ho. "Určitě začnu nabírat, když nezvracím."
"Vyskočte si na křeslo," pobídne mě a pečlivě mě vy­šetří, aby dospěl k názoru, že sice
nemám vypouklé bříš­ko jak je zvyklý u nakynutých mamin, ale plod se vyvíjí normálně a má
tu správnou velikost. To ho uchlácholí, přestane mi vyhrožovat nemocnicí, pro jistotu mi ještě
zakáže veškerý sport krom cvičení pro těhotné a těhoten­ského plavání a konečně mě propustí
"na podmínku" s tím, že běda, jestli do příště nenaberu, pak mě už od ne­mocnice nic
nezachrání.
Ještě to tak, šklebím se v duchu. To bych se mohla jít rov­nou oběsit! Bohatě mi stačí těžké
myšlenky, co na mě padají,
122
jakmile jsem sama a mám čas o nich přemýšlet! Natož kdy­bych jen ležela a ležela...
Jenže, jak mám asi ztloustnout, když mi sladké normálně moc nechutná a v těhotenství se mi
přímo hnusí? Dortový řez u Koubků toho byl příkladem! Přesto si cestou domů zajdu do
cukrárny, kde si poručím horkou čokoládu a k ní dvě kremro-le a než to dojím, udělá se mi
tak blbě, že vše málem vyho­dím hned na ulici. Naštěstí sladkou nevolnost ustojím. Tudy ne,
přátelé! Je hloupost cpát do sebe něco pod tlakem. V jed­né z mnoha moudrých knih o
těhotenství a porodu jsem se dočetla, že si tělo samo řekne o to, co potřebuje. Tímhle sty­lem
bych si leda uhnala cukrovku, brr. Jíst budu normálně dál svoje oblíbená zeleninová jídla, sice
nejsou kalorická, ale ur­čitě prospěšnější než tyhle sladké hrůzy. A omezím sport, bo­hužel.
Hlavně country je mi líto, bude se mi po něm stýskat, po partě...
Hned po návratu do bytu si pustím počítač, abych se připo­jila na Internet a napsala někomu z
naší country party, aby mě omluvil a ostatním vyřídil, že musím ze zdravotních důvodů na
"chvíli" vynechat a že mi budou všichni chybět.
"Správně," pochválí mě Marcela, která mi nakukuje přes ra­meno, aniž by jí vadilo, že se cizí
korespondence nečte. "Ty si toho dítěte vůbec nevážíš, Nelo. Já bych se o ně na tvým místě
jinak starala...! Těhotnou by mě do tělocvičny nedostal nikdo ani heverem."
"No jo," zasměje se Olina pobaveně. "U tebe jde o lehký odříkání, když tě tam nikdo
nedostane ani netěhotnou."
"Náhodou," brání se. "Párkrát jsem v tělocvičně byla."
"Mýt okna?" střelí Olina od boku a málem se strefí, proto­že Marcela k našemu obveselení
odpoví: "Drátkovat parkety. Čemu se tak řehtáte? Mamka uklízí ve škole, tak -"
"Macíku, prosím tě," požádá ji vysmátá Olga. "Mlč."
123
Naše korpulentní spolubydlící pokrčí rameny, chvíli si spo­lečně prohlížíme zboží pro
kojence v elektronickém obchodě, dohadujeme se, zda je lepší koupat mimčo v klasické
vaničce nebo ve speciálním kbelíku Tummy tub, který si hodlám kou­pit, až nastane ten
správný čas, koupání dítěte v prostředí při­pomínajícím mu dělohu je pro ně mnohem
přirozenější než mu působit deprese ve vaně, načež si Marcela vzpomene: "Jo, hledal tě tu
odpoledne Tomáš."
"Fakt?" podivím se. Během dne mi poslal pár SMSek, ale ani v jedné se nezmínil, že mě
hodlá navštívit.
"Tak čtvrt hodinky předtím, než jsi přišla domů," upřesní časový údaj. "Co se mu stalo?"
"Cože? Proč by se mu mělo něco stát?" nepochopím dotaz.
"No, protože se pajdal o berli."
Zblednu jako stěna a raději se nevidoucíma očima dívám na monitor, když se zeptám: "A...
říkal něco?"
"Jen jestli jsi doma. Byl nějakej zmatenej. Ty ani nevíš, že měl úraz? Určitě ze sportu,
sportem k trvalý invaliditě, já to říkám pořád..."
Nemusím odpovědět, protože kapela Liquido rozehraje na mém mobilu boží skladbu Narcotic
a já ještě celá vytočená přijmu tátův hovor. Nejprve skoro ani nevím, co mi povídá, teprve
poté pochopím, že mě prosí, abych na víkend přijela, potřebují prý pohlídat děti, jelikož jdou s
Kateřinou na něja­ký večírek, nebo co. Jsem tak rozhozená, že souhlasím.
Jestliže se hubne také z nevyspání, nemám šanci přibrat ani gram. Ráno mě zastihne
rozlámanou a zničenou jak po mara­tónu, zívám, div si neroztrhnu pusu, nenaspala jsem v
kuse snad ani hodinu! Nejdřív jsem nemohla celou věčnost usnout, později jsem pouze
dřímala, abych se každou chvilku budila nějakým úlekem. Vím, co je příčinou, nebo spíš kdo
mě při-
124
pravil o spánek! Nadávám si za to, ale nemohu si pomoct. Stačí, abych o Ondrovi jen slyšela,
a jsem mimo.
V kláštýrku mě naštěstí děti zaměstnají natolik, že nemám čas na osobní problémy a
myšlenky, v ústavu jsem kvůli nim a oni mě vytěžují na sto procent. Možná i proto jsem si
tuhle náročnou práci vybrala!
Jakmile se s Bárou rozloučíme na zastávce, každá míříme jiným směrem, dumám o víkendu,
který mě čeká. Do Lhotky hodlám jet až zítra, z toho, abych hnala na první odpolední vlak,
jsem se dávno vyléčila, bohatě bude stačit nějaký spoj během sobotního dopoledne. Od táty
šlo o chytrý tah, to se musí nechat. Ví, že by mě jinak do Lhotky nedostal, takhle zabil dvě
mouchy jednou ranou. Nalákal tam svou dceru a ještě udělá radost Kateřině, když ji vyvede
do společnosti. A já to holt musím nějak přežít, no.
V tramvaji je naprosto vydýchaný vzduch, neriskuji neho­du a raději vystoupím o tři stanice
dřív. Procházka mi neublí­ží, času mám spoustu, cvičení pro těhotné začíná až v sedm a aspoň
si provětrám hlavu, která mě do rána pekelně bolí. Neodvážila jsem si vzít žádný prášek,
volím raději přírodní léčbu a už se těším, jak si dám v bytě obklad, uvařím si čaj z ostružiníku
a zapálím aromalampičku s nějakým účinným olejíčkem. Zbývá mi tak sto metrů, když ustrnu
v půli pohy­bu a nejsem schopna udělat jediný krok, jak moc se mi roz­klepou kolena. Ulice
je v pátečním odpoledni plná spěchají­cích chodců, přesto si nemohu nevšimnout kluka v
šedočerné bundě opírajícího se o berli. Blokuje vchod do domu, stojí pří­mo před vraty a
nevidí mě, jelikož hledí na přijíždějící tram­vaj. Skryji se za stojany s bohatým výběrem
pohlednic Brna i okolí vytahaných na chodník před krámkem Tabák a s buší­cím srdcem a
podlamujícími se koleny špehýrkou sleduji, co Ondra udělá.
125
Tohle sledování je poměrně jednotvárné, protože neudělá nic. Jakmile tramvaj s cinkáním
odjede, zůstane na svém mís­tě a čeká na další!! Měla jsem obrovské štěstí - kdybych
vy­stoupila až na zastávce těsně před domem, setkání bych neza­bránila! Nemůže ho to bavit
dlouho, utěšuji se. Přestože jsme od sebe dost daleko, vnímám jeho přítomnost každým svým
smyslem i tím nejmenším nervovým zakončením! Kdyby neexistovala Denisa ani Kristýnka,
hned bych se k němu roz­běhla a -
Ale ony existují. Čekají na něho, zatímco on přešlapuje před mým domem. Ne, to přece
nejde!!
Dvakrát se omluvně usměji na majitele Tabáku, který se na mě přijde podívat, skrz prosklené
dveře prodejny mu nejspíš připadám jako potencionální zloděj, potřetí sáhnu pro dvě
nej­bližší pohlednice a jdu je dovnitř zaplatit, jako že jsem si vlastně celou tu třičtvrtě hodinu
vybírala! Když opět vyjdu na ulici, Ondra před vraty nestojí. Nejdřív zpanikařím, co když šel
dovnitř a já na něho narazím tam?! Pak ale zahlédnu vzda­lující se černošedou bundu, kulhá
za pomoci jedné berle, ne dvou, opačným směrem. Zůstanu ve svém úkrytu, dokud zce­la
nezmizí za rohem. Je mi jasné, kam šel — pro auto na par­koviště, v sousední ulici se na
rozdíl od té naší smí parkovat podél chodníku. Využiji situace a rychle přeběhnu k vratům,
abych vzala schody po dvou a pro jistotu se v prázdném bytě zamkla.
Na vlak se vypravím teprve pojedenácté, není kam spěchat, a udělám dobře. Před obědem
cestuje málo lidí, mám celé kupé jen pro sebe, tudíž zcela odpadá starost z toho, že by mi
někdo ze spolucestujících nemusel vonět.
Pár kilometrů před Třebíčí mě dohoní SMSka.
NELI, DNESKA HRAJEME S KAPELOU V KLUBU VE
126
VYŠKOVE. POJED SE MNOU, BROUKU. MINULE TO BYLO MOC FAJN.
Minulý víkend se mi opravdu líbil, to je fakt, jenže... Je to prostě těžké!!
NEMUZU, I KDYBYCH CHTĚLA. JSEM V TŘEBÍČI U TATY, VRÁTÍM SE AZ ZÍTRA.
UŽIJ SI TO TAM A PO­ZDRAVUJ FANYNKY!
Ty fanynky jsem si mohla odpustit, usoudím, ale už je poz­dě, zprávu vzít zpátky nejde,
dávno mi pípla doručenka. Ještě to bude vypadat, že na něho žárlím!
S odpovědí je hotový raz dva: NA FANYNKY DLABU! UŽIT SI TO MÚZU JEDINÉ S
TEBOU A TY DLABEŠ NA ME :-<
Jak říkám. Je to strašně těžké!!
Raději napíšu SMSku tátovi, že jsem za čtvrt hodinky v Tře­bíči, a on mi přijede naproti.
Krom něho mě vítá stejně radost­ně pouze Benny, ovšem ten musí zůstat na zahradě. Děti
jsou malí nevděční spratci, jelikož jsem jim v zápalu jiných staros­tí a událostí zapomněla
koupit čokoládu, okamžitě o mě ztra­tí zájem, jak kdybych byla vzduch, a o mých vztazích s
Kate­řinou se dá říct snad jedině to, že jestliže předtím byly chladné, nyní jsou přímo ledové.
"No vidíš, vypadáš o něco lip, Nelinko," pochválí mě táta. "Jsi opravdu těhotná? Není to jen
planej poplach?"
"Není," zklamu ho. "Těhotná neznamená mít na břiše air-bag od samého začátku, táti."
"A jak to máš se školou? Nechají tě odmaturovat?"
"Jak, nechají? Zadarmo mi maturitu nikdo nedá," pousměji se. "Narodí se to v dubnu, matura
je v květnu. Myslím, že mi ředitelka individuální studijní plán povolí, druhé pololetí je stejně
hlavně o praxi."
"Takových, co se nechaly zbouchnout během školy, bylo,"
127
nechá se slyšet Kateřina. "A těch, co si maturitu nikdy nedo-dělaly, protože kvůli dítěti
nestíhaly, teprve!"
"Já školu dokončím," ujistím ji suše.
Její blahosklonný výraz mluví za vše.
"Myslel jsem, že chceš jít dál na psychologii," povzdychne si táta, který se patrně rozloučil s
představou mít z dcery vy-sokoškolačku a promovanou psycholožku.
"Taky že chci," trhnu smutně rameny. Psychologie nebo speciální pedagogika, abych se
mohla věnovat tomu, co mě baví nejvíc... "Jen to musím o rok odložit."
Kateřina zvedne obočí. "Jako že chceš studovat dálkově vy­sokou školu? S dítětem? A bez
otce? To jsi teda dobrá."
"Jo, jsem," odvětím pevně.
"Neli, nějakej otec být přece musí," domlouvá mi táta. "Kdo to je? Proč ho kryješ? Třeba by
to šlo nějak -"
"Táti, prosím tě," požádám ho. "Nechci o tom mluvit."
"Rád bych ti nějak pomohl —"
"Jsi hodnej, ale v tomhle mi nemůže pomoct nikdo."
"Jak myslíš, Nelinko."
"To je všechno, co jí k tomu řekneš?" diví se Kateřina. "Ješ­tě bys ji měl pochválit, jak si
krásně zpackala život! Když už se ti povedlo do takového maléru vlítnout, měla jsi jít zavčas
na miniinterrupci. Nebo můžeš nabídnout dítě k adopci, je přece spousta rodin, které nemohou
mít děti."
"Já si ho chci nechat."
"Uvědomuješ si vůbec, že dítě není hračka, kterou můžeš odložit, když tě přestane bavit?"
vyjede na mě. "Co si s tím sama počneš, prosím tě? Kde budeš? U nás není místo. Ka­čenka
je školačka, potřebuje svůj pokoj a Lukáš taky, kdyby tu řvalo děcko, nemohla by se učit a —
"
"Neboj," přeruším její proslov. "Tady bych nebyla, ani kdy­bys tu měla deset volných
pokojů!"
128
Děvčata," krotí nás táta, který asi nestačí žasnout, kde se ve mně ta nová Nela bere. Nikdy
předtím nebyl důvod,
Kateřinou jsme se sice nemilovaly, ale obě jsme zachováva-lv chladnou zdvořilost. Teď zbyl
jen ten chlad, zdvořilost je ta tam, Kateřina brání své teritorium jako lvice. "Při troše dobré
vůle bychom se sem přece museli pohodlně vejít. Nela nemůže být někde sama s dítětem, to
je hloupost, a pak, moh­la bys jít, Katko, do práce, Nela by hlídala Lukáše -"
"Táti," skočím mu do řeči. "Být sama mi vadí méně než být tady. To opravdu nikdy, věř mi."
Kateřinu na rozdíl od táty moje pevné rozhodnutí ukonejší, přestane se bít o území a zaútočí z
nečekané strany: "A co ten fešák, s kterým jsi byla na hřbitově?"
Překvapeně se na ni podívám. Odkud ví tohle?! Táta se diví ještě víc než já: "Ty jsi byla na
hřbitově? Kdy?"
"Minulou sobotu," ochotně referuje Kateřina.
"Vezla jsem mamince na hrob kytku," vysvětlím neo­chotně.
"A proč ses tu nezastavila?"
"No, já... nebyla jsem sama a on... hodil mě sem můj ka­marád... chvátal, takže jsem neměla
čas."
"Kamarád?" Kateřina si mě vychutná: "Líbali jste se nad hrobem jak někde v bordelu, až se
po vás lidi otáčeli."
Nejradši bych ji zabila!!
"A to byl otec dítěte?" zajímá se táta.
"Ne."
"I tak jste mohli přijít. Aspoň na skok... To mě mrzí."
"Miláčku," osloví ho Katka hlasem sladkým jako med, ze kterého ironie přímo odkapává,
"proč jsi pořád tak hloupě na­ivní a myslíš si, že o tebe tvoje dceruška stojí? Neustále ti
do­kazuje, jak moc je dospělá, má svůj život, tak ji, prosím, re­spektuj a laskavě se jí v
jednom kuse nevnucuj."
129
Její slova padnou na úrodnou půdu, vidím na tátovi, že nad nimi přemýšlí, a vypadá ještě
sešlejší a zničenější než před­tím. Dokonce i v drahém obleku, který si na sebe později
navleče, mu sedí role dědečka mého dítěte, zatímco Katka v nádherné róbě a báječném účesu
by mi mohla dělat starší a krásnější sestru. Je mi taťky strašlivě líto.
Nakonec není sobotní večer tak špatný, vytáhneme si s dět-l mi loutkové divadlo a
přehráváme různé známé pohádky! a když večer usnou, najdu v tátově videotéce Americkou
krá\ su, tudíž neváhám ani chvíli a film si pustím od začátku] abych ho tentokrát dokoukala v
klidu a celý. Ubohý hlavnj hrdina se své dívky v růžích nedočkal, skončil s prostřelenou
hlavou. I když šlo spíš o komedii, jsem z ní hodně smutná! Nevím, proč mi připomíná tátu!
Asi tím prázdným životemj nenaplněnými touhami... A trochu i sebe a Ondru.
SKODA ZE TU NEJSI, NEL1. VYŠKOV PO NAS ŠILI :-\ ALE NENÍ TO ONO, KDYŽ MI
CHYBIS!
Tomášova SMSka má přesně opačný účinek - nepotěší mě| nýbrž rozteskní ještě víc. Sáhnu si
na bříško. Stále je ještě plc ché a mohu dopnout džíny, ale už není vpadlé, jak tomu bykj ještě
nedávno, a je mi jasné, že se to dost rychle změní. I talj je neuvěřitelné, že dítě v komůrce
dělohy měří zhruba 16 cr a váží 150 gramů! Jakmile na mně bude těhotenství viděti musím
ukončit veškeré kontakty s Tomášem. Nemohu a nej chci mu říct, jak na tom jsem, natož
abych se mu přiznala, zé čekám dítě jeho bráchy! Dost na tom, že paní Koubková něcd tuší...!
Ondra se to nesmí nikdy dozvědět. Tomáš by si to urj čitě pro sebe nenechal, proto přijdu i o
něho. Zavřu oči. Prc je to tak šíleně zamotané!!!
Nakonec na tom gauči usnu, aniž bych se stačila převléctl a když se probudím, mám přes sebe
přehozenou deku. Určitý taťka, Kateřina by si se mnou starosti nedělala!
130
Nedělní dopoledne je prozívané, musím vstávat hodně brzy, protože děti jsou ranní ptáčata,
dupou po bytě od půl sedmé a pOuští si stupidní pořady v televizi, při kterých spát oprav­du
nemohu. V deset vyleze z pelechu táta, chvíli se mnou posedí v obýváku, potom se pustí do
přípravy nedělního obě­da, aby si mohla Katka přispat, a já mu při tom asistuji na stří-dačku s
odbíháním do haly, kde si děti modelují. Nemohu dopustit, aby byla formela i v koberci!
"Jak bylo na večírku? Tančil jsi?" vyzvídám.
"Já?" zasměje se. "Vždyť víš, že netančím. I v těch lakýr-kách a obleku jsem se cítil jak slon v
porcelánu. Něco ti po­vím, Neli - není nad manšestráky a flanelku!"
Musím se smát s ním, táta sice vydělává dost peněz, jeho firma prosperuje, ovšem za cenu
toho, že je z něho workho­lik, který neumí vypnout a být bez práce, no a když se jednou urve,
stejně si to nedokáže užít. "A co Katka?"
"Ta protancovala večer," libuje si. "Byla pořád v jednom kole. Jsem rád, to víš, se mnou moc
zábavy nemá. Moc jí to slušelo, jsem na ni pyšný..." Jeho povídání přeruší melodic­ká
zvonkohra vhodná spíš na horskou pastvinu mezi modré krávy. Taťka se zamračí: "Kdo zase
otravuje?"
"Dojdu otevřít," nabídnu se, protože má ruce zamoučené, jak se snaží uhňácat co nejoblejší
válečky knedlíků.
,,To bude pro mě," zarazí mne. "Určitě se zase něco podě­lalo na stavbě, děláme ten novej
pečovatelák a v jednom kuse se něco kazí... Promíchej občas omáčku, ano?"
Ani si nestihne ruce omýt, kravské zvonce zahrají nanovo, tentokrát déle a naléhavěji, běží do
chodby tak jak je. Dveře nechá pootevřené, slyším ho až do kuchyně. Někoho zdraví a ptá se,
co by si přál.
"Přišel jsem za vaší dcerou," odvětí rázný mužský hlas. Tohle sdělení mě zaujme, tím spíš, že
hlas slyším prvně!
131
"Vlastně i za vámi, pane otče. Jdu vás požádat o její ruku."
"Opravdu?!" zahaleká táta s nehraným nadšením. "Tak to je skvělá novina! Jsem rád, že jste
se rozhoupal, mladý muži. Děcko potřebuje tátu, to je bez debat. Neli! Nelinko?!"
Poněkud šokované dojdu do chodby, abych v nehraném úžasu zírala do tváře naprosto cizího,
asi tak pětadvacetileté­ho kluka svírajícího v ruce velkou kytici. V kožené bundě těž­ko tísní
široká ramena, upnuté tričko prozrazuje namakaný hrudník a i v obličeji vypadá jak model do
pornočasopisů.
"Cože?" zeptám se ne zrovna chytře.
"Tady ten mládenec tě přišel požádat o ruku," oznámí mi táta potěšené. "To jsem rád, že se to
tak vyřešilo."
Borec, který je na tom s překvapením stejně jako já, nachý­lí hlavu na stranu: "To je vtip?"
"Jak to?" nechápe táta. "Tohle je moje dcera Nela."
"Jo takhle, vy máte dvě! Já chci tu druhou, víte?"
"Druhou?" opakuje táta užasle. "Ale té je šest let!"
"Šest?! Co to je za pitomost?"
Nevydržím a rozřehtám se: "Nespletl jste si barák?"
"Ne, však jsem ji sem mockrát dovezl. Káťa se jmenuje..."
Tátovy rysy ztuhnou. "Poslyš, mladej... Ty jsi přišel za Ka­teřinou?!"
Uvědomím si, že tohle sice je omyl, ale ne v adrese!!
"No konečně," oddychne si. "Za tou nejstarší dcerou."
"Tak moment, zavolám ji," rozhodne se táta. "Pojď do chodby, ať nehrajeme komedii
sousedům... Kateřino?!"
Trhneme sebou oba, kluk i já, protože táta zařve jako lev. Dokonce i děti nechají hraní s
plastelínou a přiběhnou se po­díval, co se děje. Táta se otočí zpátky k příchozímu. "Už si tě
trochu vybavuju... Nejsi z posilovny?"
"Přesně tak," přikývne. "Takže Katy referovala. To jsem
rád pořád dělala samý tajnosti. Už mi to schovávání fakt lez­lo krkem, asi to chce mít
legitimně, prosím, já si ji klidně vezmu. Je to kus, to se musí nechat."
Snažím se tomu frajerovi očima naznačit, ať radši mlčí, pro­boha, ale on je natolik
povznesený, že si ničeho nevšímá.
"Je to mezi vámi tak vážný?" zeptá se suše táta.
"Není mi šestnáct a Kátě taky ne, abychom se museli schá­zet na rychlovku někde v lese, a
pak zase dělat jakoby nic. Tak jsem si řekl, že do toho prostě praštím."
To už se ozvou kroky a v chodbě se objeví Kateřina. Situa­ce jak ve filmu, kdyby nešlo
zrovna o mého tátu, musela bych se dusit smíchy!
"Ahoj, lásko!" zamává na ni ten borec. "Právě jsem -"'
Kateřina není hloupá, aby jí nedošlo, jak se věci mají. "Mlč, prosím tě," přeruší ho rychle.
"Nepředstavíš nás?" zeptá se jí táta.
"Předpokládám, že už se tak stalo, takže to nebudeme roz­mazávat," prohlásí Kateřina se
sveřepým výrazem.
"Jen napůl," ujistí ji taťka. "Tady mladej mě přišel požádat o tvou ruku, akorát je krapítek
mimo."
"Jak, mimo?" nechápe.
"Katy je sice kus, to máte pravdu," připustí táta, "ale zapo­mněla vám při své skromnosti
sdělit jednu maličkost. Ona, na rozdíl od vás, do toho praštila už před sedmi lety, takže tyhle
dvě roztomilé děti jsou její a já jsem manžel."
Namakaný frajírek zírá s pusou dokořán. "A do pr..."
"Tak nějak," souhlasí s ním táta.
"No, já teda zase půjdu," usoudí nezvaný host, hodí očima po Kateřině, zpátky na tátu a bez
rozloučení mizí.
"Kdo to byl, mami, že si ty kytičky odnesl?" zajímá Kačen­ku, ovšem odpovědi se nedočká.
Moje pohledná macecha se nijak kajícně netváří, naopak, zaujme útočný postoj: "Proč se
132
133
na mě tak díváš? Nemohl jsi čekat nic jinýho! Jsem ještě mla­dá a chci žít, ne pořád hnít doma
u plotny a čekat, až se v noci vrátíš z práce! Na mě si čas nikdy neuděláš, všechno je ti
přednější než já..."
O můj nos zavadí pach spáleniny. Omáčka!! Poklusem do­běhnu do kuchyně, abych z vařiče
sejmula hrnec se zčernalou bublající hmotou a oknem vypustila oblaka dýmu.
Do chodby, kde se ti dva hádají stále ostřeji, se mi vrátit ne­chce, jenomže tam nechali obě
vystrašené děti, které za nic nemůžou. Táta veškeré ovládání patrně vyplýtval před Katči-ným
nápadníkem, teď na sebe vzájemně řvou a vyčítají si prv­ní poslední a slovník, který
používají, rozhodně mezi slušné nepatří.
"Kačenko, běžte nahoru!" postrkuji děti pryč, ale ty jsou tak vyjukané, že se nechtějí hnout,
Lukášek se rozpláče. "Táti!" zařvu ze všech sil. "Není vám to blbý?! Tohle si vyři­zujte někde
jinde a jindy!"
Patrně si uvědomí, že se unáhlil, otře si brunátnou tvář, až mám obavy, aby ho nesejmul
infarkt, sebere bundu z věšáku a třískne dveřmi. Potřebuje se uklidnit někde o samotě a v
klidu, který by doma neměl, to je mi jasné. Kateřina zvedne uplakaného Lukáše do náruče,
pohladí neméně ubrečenou Kačenku po hlavě, přehlédne mě jako prázdnou vodní hladi­nu a
odejde s dětmi do pokoje.
Naštěstí s sebou nemám moc věcí, tudíž jsem sbalená bě­hem pár vteřin a s nevýslovnou
úlevou opustím luxusní vilku.
134
VI. KAPITOLA
Středeční ráno se probudí do mlhy tak husté a bílé, až si ve své rozespalosti málem myslím, že
napadl sníh. Zamžourám k oknu, co takhle z dálky vypadá jako z mléčného skla, a ne-váhám
vyhrabat se z postele, abych se na to šla podívat.
"Mlha jak prase, co?" podotkne Olina, to něžné stvoření, jakmile mě vidí na nohou, a kopne
do sebe zbytek čaje.
"Dneska musí i ptáci chodit pěšky," pousměji se pobaveně, když přitisknu čelo na studené
sklo.
"A já abych mazala na tramvaj," zlobí se Olina. "Ten, kdo vymyslel povinnej seminář od půl
osmý, patří zastřelit."
"Co má říkat Marcela," namítnu. "Ona takhle vstává denně."
"Ta je zvyklá," usoudí Olga nevzrušeně. "Na vesnici se vždycky vstávalo brzy. Dojení a
poklízení a tak. No, letím."
"Radši pěšky, neslyšelas, co jsem říkala?" bavím se.
"Srandičky," šklebí se. "Určitě mi zplihne účes v takovým hnusným počasí. Jen čekám, kde
na mě vyskočí Rákosníček!"
"Proč Rákosníček?!"
"Ty to neznáš?" podiví se. "Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet... blabla, nějaký kydy...
bydlí Rákosníček. Je to skřítek neposeda, zvědavý jako opička... A tak dál."
"Aha," vzpomenu si na oblíbený Večerníček. "Tedy, ty máš paměť, OH, všechna čest!"
"Jak na co," odfrkne. "Například o občanským právu ne­mám ani potuchy, a to jsem si to
včera pročítala... Tak pa."
135
Mávnu rukou na pozdrav, a protože mám ještě chvíli času, zase přilepím hlavu na sklo a
čekám, kdy se objeví dole na chodníku. Mlha je tak hustá, až se sráží, což někteří
spoluob­čané řeší deštníky. Pár těch odvážných, co se vody nebojí, stepuje po ulici jakoby nic
a o pouliční lampu se dokonce opí­rá jakýsi kluk, který nejspíš na někoho čeká. Že se
neschová aspoň pod stříšku vchodu... Zaostřím. Je sice blbě vidět, ale ta bunda mi připadá
povědomá... Čím se to vlastně podpí­rá...? Nejsou to berle?! Sakra!
Odskočím od okna, i když je mi jasné, že mě Ondra nemů­že vidět. To jsou nápady, stát v
takovém počasí venku...! Musí být úplně provlhlý a zmáčený, přesto má výdrž. Stihnu si
zatím dát sprchu i lehkou snídani z cornflaků, vlasy sepnout do ohonu, obléct se a naházet do
batůžku věci do školy, a on stále trčí na stejném místě! Krucinál, vždyť kvůli němu přijdu
pozdě! Možnost, že bych sešla dolů, rovnou vyloučím, re­spektive mě ani nenapadne, proto
raději čekám a čekám, stej­ně jako on, jen s tím rozdílem, že já v teple a suchu. Teprve v osm
čekání vzdá a odkulhá pryč. Musí si myslet, že mě pro­pásl, každý normální člověk touhle
dobou už dávno sedí v lavici. Tedy až na ojedinělé případy, které si cestu do školy pletou s
kondičním během a myslí si, že něco zachrání, když budou pelášit na tramvaj jak střelení
zajíci!
Do třídy se navzdory bezhlavému úprku dostanu až s půl­hodinovým zpožděním a profesorce
se celá zadýchaná omlu­vím tím nejprostším způsobem: zaspala jsem.
"To jako fakt?" šeptne Lenka nevěřícně, jakmile mě Mege-ra zažene do poslední lavice.
Zavrtím záporně hlavou a nechám ji zbývajících patnáct mi­nut dumat nad důvodem, který
mě mohl tolik zdržet. Stejně ho neuhodla, tipuje totiž zdravotní problémy v těhotenství, a
když jí řeknu ten pravý, nechápe moje chování.
136
Proč jsi za ním nešla?"
Nezapomínej, že je ženatej a jeho žena ho miluje stejně jako já. A krom toho mají dítě, které
ho potřebuje." A co tvoje dítě?" namítne. "To ho nepotřebuje?" ,Taky," připustím. "Ode mě to
byla hrozná nezodpověd­nost, začít si s ženatým... A teď za ni trpím. Já i moje dítě."
"Stejně bys mu měla aspoň říct, že bude znovu otcem."
"K čemu by to bylo?"
"Platil by ti alimenty a tvůj mrňous by se mohl aspoň jed­nou za čtrnáct dní setkávat s tátou,
nebyl by sirotek."
"Já se s ním nemůžu setkávat, Leni," řeknu tiše.
"Ale proč? Já to nechápu. Vždyť ho pořád miluješ!"
"No, právě proto," odvětím těžce. "Právě proto."
Tohle je asi nad Lenčino chápání, nicméně moc dlouho si s tím hlavu neláme, hned další
přestávku mi líčí průběh vče­rejšího večera u nich doma, kdy paní Vostřelová přišla ze
schůzky rodičů v náladě mírně řečeno namíchnuté.
"Zakázala mi, co mohla," svěří se mi. "Dokonce i televizi! Tu jsem měla naposledy zatrženou
v páté třídě!"
"To je síla," uchichtnu se. "To ji tak vzaly známky?"
"Hm," přikývne. "Pár předmětů jsem si o stupeň zhoršila, no a protože jde zrovna o maturitní
ročník, doma bylo hotový peklo. Nenechala si vysvětlit, zeje teprve čtvrtletí, takže zase o
takovou tragédii, jak nadělá, nejde."
"Máš utrum s country?"
Lenka se rozsvítí jak zářivka. "Ne! To je na tom to nejlepší. Mamka mi zakázala úplně
všechno, mimochodem, nesmím se stýkat ani s tebou, protože mě kazíš, hihi... Ale country s
těžkým srdcem povolila, když už ho mám zaplacené. Do po­loletí tam chodit můžu."
"Tak to jsi vysmátá," usoudím ironicky.
"To budu, až vymyslím, jak se dostat z domu v sobotu,"
137
ujistí mě s povzdechem. "Oleg má basket v Olomouci a já mám sedět jako trestanec doma.
Dokonce ani nejedeme na tu naši pitomou chatu, abych se mohla v klidu učit a opravila si
dvojky zpátky na jedničky... Nenapadá tě něco?"
"Napadá," potvrdím. "Řekni jí pravdu, Leni. I když má tvo­je matka podivnej způsob
výchovy, pořád je to tvoje mamka a ty jí dost hnusně lžeš do očí... Zkus si s ní promluvit,
do­hodnout nějaká pravidla. Prostě se přiznej, že chodíš s klu­kem, ale že kvůli tomu nehodláš
kašlat na školu. Nemůžeš si nechat zakázat v osmnácti letech televizi a nic na to neříct! Co já
bych za to dala, kdybych si mohla s mamkou popovídat, poradit se s ní!"
"No, hlavně že ty vždycky říkáš pravdu," připomene mi. "Zvlášť Ondrovi, viď? A to jde o
mnohem důležitější věci!"
Stáhnu se. Tomu druhému se radí snáz, člověk si připadá nad věcí a má potřebný nadhled a
odstup, zatímco ve svých záležitostech se plácáme obě.
Celý týden se nemohu dovolat tátovi! Zkouším to na jeho mobil několikrát denně a stále týž
výsledek - účastník je ne­dostupný. Jsem z toho zděšená, netuším, jaké pokračování měla
nedělní hádka, čím táta řeší podraz své mladé manžel­ky, a jediné, co mě utěšuje, je, že v
regionálních zprávách, na které se denně dívám, se neobjevují žádné senzace typu vraž­da
nevěrné ženy ani sebevražda podnikatele! Takové sousto by si média jistě nenechala ujít,
tudíž je mnohem pravděpo­dobnější, že táta Kateřině odpustil a všechno jede dál po stá­ru.
Ovšem - proč teda nemá zapnutý mobil?!
Marcela kolem prosviští s náručí prádla. "Máš návštěvu, Nelo!" oznámí mi jen tak mezi řečí a
pěchuje věci do červené cestovní tašky. "Přišel za tebou ten tvůj hezoun."
138
"Cože? Kde je?" No u dveří. Sakra, mně ten vlak snad ujede!"
"A... má berli?" zeptám se napjatě. Ve čtvrtek ani dnes Ondra před domem nehlídkoval,
přesto není opatrnosti na­zbyt!
"Ne," uklidní mě. "Co mu vlastně bylo, zeji měl jen oneh­dy jednou...? Mně se to do tašky
nevejde...!"
Vyskočím z postele, odhodím mobil na polštář a mezi dveř­mi ještě zaváhám: "Má na hlavě
ježka?"
Marcela na mě pohlédne jak na malomocnou. "Jasně. Ty nevíš, jakej nosí účes, nebo co?
Néééé... mně rupl zip!!"
Po téhle odpovědi už bez obav nakráčím do chodby. "Ahoj."
"Čau, Neli," usměje se na mě Tomáš. "Jdu se domluvit na víkend, pro jistotu zavčas, abys mi
zase kamsi nezmizela. Máš nějakej program? Doufám, že ne, protože já ho pro tebe mám. To
jsem hodnej, že jo?"
"No, jsi zlatíčko," zakřením se na něho. "Pojď dál, Olga není doma a Marcela co chvíli
odejde, pokud se jí tedy poda­ří sbalit... což nikdy není jistý."
Marcela však právě končí, prosupí kolem nás jak buldozer, přimáčkne Tomáše mezi dveřmi
taškou, jen vyhekne, a její pozdrav nám přinese ozvěna nad schodištěm.
"Měla dost nakvap," prohodí Tomáš, jakmile vejdeme do bytu, kde to vypadá jak po výbuchu
granátu.
"Sbalit se stihla, ale uklidit po sobě už ne," povzdychnu si, protože všechny skříně mají
pozotvíraná dvířka, na kuchyň­ském linoleu leží jedna ponožka a uprostřed chodby se
do­konce válí na zemi hygienická vložka, naštěstí nepoužitá a extra balená. "Rozbil sejí zip,"
omluvím spolubydlící.
"No, tímhle stylem toho moc domů nedoveze," baví se To­máš. "Každých pět metrů jeden
fant, slušnej úbytek."
139
"Aspoň nebude mít těžkou tašku," usoudím a oba se zase rozřehtáme. Tomáš mě nečekaně
pohladí po tváři.
"Konečně se zase umíš smát, Neli."
"To je zoufalství," ujistím ho, leč on to bere jako vtip.
"Ať to nezamluvíme. Dneska musím večer pomoct klu­kům odvézt aparaturu a připravit sál
na zítřejší vystoupe­ní, na který tě tímhle oficiálně zvu. Je pro nás hodně důle­žitý, protože
kdyby se podařilo, získáme sponzora a můžeme konečně natočit to cédéčko, jak jsem ti o něm
vyprávěl minule."
"Vážně? Tak to je nádhera!"
"No, ještě nekřič," krotí mě. "Až podle toho, jak se vydaří koncert, jak zaválíme a
zapůsobíme... Ale když tam budeš se mnou, určitě se zadán."
"To je vydírání," namítnu s úsměvem. "A rouhání, opřádáš se pavučinou pověr: jestli bude to,
stane se ono..."
"Pověra? Kdepak," baví se. "Fyzikální zákon, akce a reak­ce, příčina a následek."
"Jenže já jsem slíbila hlídat dítě té modelce," zklamu ho. "Jede pryč na dva dny, takže mám
od zítřejšího dopoledne až do nedělního večera o program postaráno."
Plácne sebou na mou válendu. "Ty mě štveš, Nelo."
"Volala mi už ve středu, netušila jsem, co vymyslíš."
"Netušila?" zeptá se trochu dotčeně. "Nenapadlo tě, že bych mohl být tak drzej a chtít čirou
náhodou strávit aspoň kousek víkendu s tebou, když ten minulej nevyšel vůbec?"
Místo odpovědi se zadívám na čínského bůžka lásky. Vysto­puje můj pohled, natáhne ke mně
ruku, podám mu svou a on mě za ni stáhne k sobě. "Pořád máš tu obludu?"
"To je ochránce lásky."
"A pak kdo věří na pověry," pousměje se. "Občas přemejš-lím, co jsem tenkrát podělal, Neli.
Nechápu to. Jak jsi mi
140
mohla dát kopačky kvůli ženatýmu bráchovi... Notabene když jsme úplně stejní."
Nejste stejní," namítnu tiše. "Podobáte se jen fyzicky."
Jako že on je lepší?" ušklíbne se. "V čem?"
"Tohle nebudeme řešit," distancuji se od dalších rozborů. Nepodělal jsi to ty, Tomáši, ale já.
V tom je problém."
"Ani nevíš, jak bych rád vrátil čas."
"Já ještě radši," uteče mi povzdech, který si vyloží po svém, obejme mne a položí vedle sebe,
aby mě mohl políbit. Na téhle posteli jsme se párkrát spolu milovali... možná si na to
vzpomene, protože jeho polibky jsou čím dál vzrušivější. Neví ale, že mně se to tenkrát vůbec
nelíbilo.
Vymaním se mu. "Promiň."
Vezme to sportovně, neurazí se ani víc nenaléhá. "Co pod­nikneme? Z víkendu nám zbylo jen
dnešní odpoledne."
"Nevím," pokrčím rameny. "Tomáši, udělal bys něco pro mě? Potřebovala bych, abys zavolal
na tohle číslo na pevnou linku a chtěl k telefonu pana Fišera."
"Není to sice program na celý odpoledne," zasměje se, "ale udělat to můžu, jasně. Fišer je tvůj
táta? A proč mu nezavoláš sama? Ty s ním nemluvíš, nebo co?"
"S ním jo, ale s jeho ženou jsme dost na kordy. Nemá za­pnutý mobil, vůbec nevím, co s ním
je... Nechci volat k nim domů, kdyby to zvedla Kateřina, ta jeho frajle..." Mimoděk si
vybavím tetu Mirku. Převzala jsem její pojmenování!
"Ukaž," natáhne se pro papírek s číslem a rovnou ho vyto­čí. Napjatě poslouchám s uchem
těsně u jeho. Tút - tút -
"Fišerová," ozve se Kateřinin hlas.
"Dobrý den, Koubek. Zavolala byste mi pana Fišera?"
"Nikdo takový tady nebydlí," odvětí Katka chladně.
"A nevíte, kde bych ho sehnal?" zareaguje Tomáš bystře.
"Ne. A naprosto mě to nezajímá." A břink, třískne sluchát­kem. Podívám se na Tomáše.
Pokrčí rameny.
141
"Co to bylo za fúrii? Tvoje macecha? Oni se rozvádějí?"
Jsem z toho celá zmatená. "Vypadá to tak."
V kostce mu vypovím událost z nedělního dopoledne a To­máš se neubrání smíchu. "Sorry...
Já vím, že to je vážná věc a tobě to rozhodně ke smíchu nepřijde, ale musela to být dob­rá
groteska, to ti povím!"
"Byla," souhlasím s ním trpce. "Akorát chudák táta... Mys­lela jsem, že se nějak domluví,
jsou to přece dospělí lidi, mají malé děti, tak by měli mít rozum a nevyvádět... Nechápu, kam
se taťka ztratil! Za celý týden mi nezavolal, mobil nejspíš zahodil... Má v Třebíči svou
stavební firmu, tam by o něm mohli vědět, aspoň jestli chodí do práce nebo ne, ale já ne­mám
číslo, abych tam zavolala, sakryš..."
Tomáš mrkne na hodinky. "Můžeme tam zajet. Vezmi si svetr, venku je pěkná kosa, a
uděláme si výlet."
Jsem tak ráda, že ho mám! Nakonec je to právě Tomáš, kdo je z mých přátel tím
nejspolehlivějším! V dobách našeho cho­zení mi na něm vadilo právě to, že mu tahle
vlastnost absolut­ně chyběla!! Nechápu to. Je to všechno zamotané čím dál víc, a co hůř, brzy
přijdu i o Tomáše! Uvědomuji si, jaká to bude obrovská ztráta - a zdaleka nepůjde o to, že mě
vozí autem! Teď ale nemám čas nad tím rozjímat, natáhnu si svetr, zašně-ruji kotníkové boty,
v chodbě popadnu bundu a už za sebou zamykáme byt na dva západy, beru schody po dvou.
Tomáš vymyslí závod, kdo bude dole dřív, zda já po schodech, ane­bo on po hladkém
mahagonovém zábradlí, po kterém to jezdí jako blesk, jak mám dávno vyzkoušeno.
"Dej si bacha," volám na něho. "Dole jsou takový špunty!"
Dá mi hádanku: "Víš, co to je veletrh?"
"Ne!" zavolám na odpočívadle mezi druhým a prvním pat­rem.
"To je, když si roztrhneš kalhoty, trenky i řiť."
142
V tu ránu mám po závodění, protože se rozřehtám tak, že Tomáš získá náskok, a i když se fakt
snažím, dole je dřív.
Jo neplatí!" bráním se se smíchem a opřu se do těžkých domovních dveří. "Tys použil
nedovolený prostředky a -"
Ve výklenku vchodu stojí Ondra. Okamžitě ze mě veškeré veselí opadne, můj rozesmátý
obličej ztuhne.
"Jdeš náhodou kolem, bráško?" zeptá se ho Tomáš iro­nicky.
Ondra rozhodně nemá náladu na vtipkování, těká očima z jednoho na druhého, musel nás
slyšet až ven, jak vřískáme smíchy, pak zakotví pohled na mé tváři a řekne tiše: "Chci mluvit
s Nelou."
"Tak to máš dost blbý," polituje ho Tomáš. "Spěcháme. A pak, nemyslím, že by chtěla ona
mluvit s tebou. Jdeme?"
Poslední otázka je adresovaná mně, mlčky přikývnu a když mě Tomáš majetnicky obejme
kolem ramen, asi aby dal brat-rovi najevo, kdo je tady pánem a kdo navíc, vyjdu v jeho ob-jetí
před dům, aniž bych cokoli řekla. Nemůžu! Hlas by se mi docela určitě třásl! Tomáš tentokrát
parkuje na parkovišti na konci bloku, po celou dobu, co kráčíme po chodníku, cítím v zádech
Ondrův pohled, ale neotočím se. Teprve když nased­neme do vozu, připoutám se pásy a
Tomáš vyjede na ulici, musíme se vrátit jakoby zpátky a projet kolem našeho domu,
nevydržím a po očku pohlédnu k vratům. Ondra tam stále sto­jí a jeho pohled se mi i na tu
dálku zaryje pod kůži.
Zavřu oči, do kterých se mi tlačí slzy, a zatlačím se hloubě­ji do sedadla.
"Nebo jsi s ním chtěla mluvit?" zeptá se mě Tomáš váhavě.
Zavrtím záporně hlavou, oči stále zavřené.
"To je dobře," pochválí mě. "Nenech ho, aby se ti znovu pletl do života, Neli. On je jinde a ty
taky. Jen si to nějak ne­hodlá uvědomit... Tuhle po mně chtěl tvoje číslo."
143
"A ty?!"
"Poslal jsem ho za manželkou," odpoví mi. "Jasně že jsem mu ho nedal, přece jsem ti to
slíbil."
Položím si nenápadně ruku na břicho, otupěle zírám z okna na ubíhající krajinu a poslouchám
rádio, které Tomáš pustíj Správně usoudí, že mi není zrovna do hovoru.
Promluvím teprve v Třebíči, to když Tomáše naviguji těmj správnými ulicemi až k sídlu
tátovy firmy.
"Nemusíš chodit se mnou," namítnu, jakmile zaparkujem^ na vyhrazeném parkovišti. "Nevím,
co mě tam čeká a -"
"No právě," pousměje se, přes moje protesty vystoupí] zamkne vůz dálkově, octavia poslušně
kníkne jako pejsek a společně zamíříme dovnitř. Normální lidi bývají v pátek naj večer doma
s rodinou, případně odjíždějí na víkend, ovšer taťka je workholik, pevně doufám, že ho v
práci zastihnu.
V budově sídlí více organizací, může si dovolit přepyclj vrátného, který zvedne hlavu od
osmisměrky. "Kampak?"
"Dobrý den, hledám svého tátu, pana Fišera z fir -"
"První patro, dveře dvanáct," přeruší a dál si nás nevšímá Správné dveře nemůžeme minout,
číslo 12 mají hned ty na| proti schodišti. Za prosklenou výplní vidím světlo.
"Počkej tu na mě, jo?" požádám Tomáše, než zaklepu.
"Okej," kývne a rovnou se uvelebí do koženkového křesla která jsou na chodbě připravena
pro pohodlí zákazníků.
"Prosím!" pozve mne dovnitř tátův hlas. S úlevou otevřul Taťka žije a pracuje, nemůže to být
tak hrozné!
Pak, když ho uvidím, moje radost o dost splaskne. Bradil i tváře má zarostlé několikadenním
strništěm prošedivělýcH vousů, v obličeji je celý pomačkaný, ještě víc vrásčitý než jiní dy a
jeho oblečení také zrovna nereprezentuje úspěšného podj nikatele! "Táti?"
"Nelinko!" zajásá, když mě vidí, a běží mi naproti. "Kde se
144
tu bereš, děvče? Přijela jsi na víkend...? To je dost špatný, protože..."
"Ne, hned zase pojedu," uklidním ho. "Přijela jsem se po­dívat, co je s tebou. Nemůžu se ti
vůbec dovolat! Kde máš mobil? Proč si ho nezapneš?"
"Nemám," přizná se. "Tedy, mám, ale doma..."
"A proč si ho tam nevezmeš?"
"Já tam... tak nějak... nebydlím."
Kateřina tedy nelhala! "Jak to? Co se stalo?!"
"Odstěhoval jsem se, Neli."
"Ty jsi blázen," uteče mi spontánní povzdech. "Nechal jsi jí celej barák včetně mobilu a
odstěhoval se? Táti, tak jí to, proboha, odpusť. Takový věci se přece stávají a -"
"Já vím," přeruší mne a promne si bradu, jen to ve strništi zapraští. "Nejsem urážlivej a
neodešel bych, stejně jsem po­slední dobou tušil, že mě podvádí, ale říkal jsem si, no, je
mladá, se mnou si moc legrace ani společnosti neužije, tak co se dá dělat..."
Ted už tomu nerozumím vůbec. "A proč ses odstěhoval?!"
"Kateřina mě o to požádala," přizná se a v tu chvíli vypadá jako starý zdrcený muž, jehož svět
se zhroutil.
Nevěřícně na něho koukám. Je mi ho tak líto! Přišel o všechno, co za celé roky dřiny
vybudoval, je zdrchaný, udřený a nemá nic, jen práci a práci... "Co budeš dělat...?"
"No... nic," přizná se. "Nechci dělat nic, co by se nedalo vzít zpátky... Neli, není mi třicet,
abych mávl rukou a začal jinde a s někým jiným, nemám na to už sílu. Doufám, že to
Kateřinu brzy přejde a zase se to srovná. Bylo to vyhrocením situace, to pak člověk řekne
leccos a udělá spoustu kravin. Katce to jistě brzy dojde..."
Raději nediskutuji o možnosti, že by to taky Kateřině dojít nemuselo! "A kde bydlíš?"
145
"Nikde," přizná se. "Přespávám tady, na kanapi. Vidíš, když jsi mluvila o mobilu. Zrovna
dneska jsem si koupil novej, ješ­tě ho ani nemám zaktivovanej. Dám ti číslo, Neli... Víš, co?
Půjdeme spolu na večeři. Kolik máš času? A jak ses sem vů­bec dostala? Kdy ti jede vlak
nazpátek? Řekl bych, ať nejez­díš, ale to bych ti musel sehnat hotel nebo -"
"To je dobrý, táti," přeruším ho. "Nemůžu se zdržet, vlast­ně už musím zase padat. Dovezl mě
sem jeden kluk, musí být do osmi zpátky a já zítra i v neděli hlídám. Chtěla jsem vědět, co s
tebou je, když se nehlásíš. Měla jsem strach."
"Promiň, Nelinko," omluví se mi. "Teď žiju tak hekticky, že jsem si to neuvědomil. Ozval
bych se ti o víkendu, až zpro­vozním mobil... A kde toho svýho kluka máš?"
"On na mě čeká, já už fakt musím -"
Táta je ovšem rychlejší, otevře dveře na chodbu dokořán, rozhlédne se a ukáže prstem na
Tomáše, hovícího si v bílém křesle: "Tak to jsi ty?"
"Táti, počkej, já -" Snažím se ho zarazit, ale táta je jak ur­vaná lavina.
Tomáš se pobaveně zvedne a dojde k nám. "Dobrý den. Já jsem já, Tomáš Koubek, ale jde o
to, koho myslíte vy."
"Táti, prosím tě, to neřeš!!" zoufám vytočené.
Táta nemá na vtipy náladu: "Myslím toho grázla, co mou dceru přivedl do maléru! Co jsi to za
člověka, prosím tě? Když jsi ji naboural, měl by ses o ni i o to malý postarat!"
Tomáš se na mě bezradně podívá. "Cože...?"
Kousnu se do rtu. "To není on."
"Ne?" tátova bojovnost ochabne. "A kdo tedy?"
"To je jedno. My už musíme jet. Ahoj, táti. Vyřeš si nejdřív svoje záležitosti. Držím palce."
Aniž bych se podívala na To­máše, zamířím ke schodišti a odtud kolem vrátnice ven. Do­honí
mě teprve na ulici, za svitu pouličních lamp naštěstí ne-
může vidět, jakou mám barvu. Počkám, až odemkne vůz, posadím se na sedadlo a preventivně
odvrátím hlavu, div si ji nevykloubím. Tomáš ani nemuká, dokonce nepustí rádio ani
přehrávač, za absolutního ticha se vykodrcáme z Třebíče, najedeme na dálnici a až do Brna
nepromluvíme jediné slo­víčko. Jestliže jsme se cestou tam podobali mlčenlivým bo­hům,
nyní jsme oba ztratili řeč úplně.
"Můžu vystoupit tady," hlesnu na Zvonařce.
Neodpoví mi, ale ani nezastaví, doveze mě před dům. Ode­pnu si pás, otevřu dveře a teprve
když mám jednu nohu na chodníku, zastaví mě otázkou: "Je to pravda?"
Po hodně dlouhé době se mu podívám do obličeje. "Je."
"No," vydechne hlasitě. "Tak to je... k posrání. Matka vlast­ně měla pravdu, i když napůl.
Neuhodla správnýho otce."
Vystoupím úplně, ale než zabouchnu dveře, skloním se, abych ho mohla požádat: "Prosím tě,
neříkej to nikomu. Ani mamce, natož Ondrovi! Je to jen moje věc. A... odpusť."
Pak už třísknu dveřmi, doběhnu k domovním dveřím a schody do bytu vyběhnu stejně rychle,
jako jsem je před pár hodinami sbíhala. Akorát že zdaleka ne tak vesele!!!

Barborka je naprosto báječné miminko. V puse se jí svítí všehovšudy dva zoubky jako zrnka
rýže, ale to jí vůbec neva­dí, usmívá se v jednom kuse a všechno si cpe do pusinky na
ochutnání, až jsem z ní občas na nervy. Ke všemu ji nejde nechat ani minutku samotnou, leze
po celém pokoji jako hou­senka a co hůř, i když jí do roku ještě pár týdnů chybí, je
ne­uvěřitelně pohyblivá a u každé opory, kterou najde, se snaží postavit. Občas sejí to podaří,
občas ne, většinou chvíli stojí jako pajdulák a než k ní doběhnu, padá zpátky na zadeček
chráněný papírovými plenami.
Zaměstnává mě dokonale, s bídou stihnu tu a tam zkontro-
146
147
lovat mobil, abych zjistila, že na něm nepřibyla žádná zprá­va, ale jinak nemám čas deptat se
skutečností, že mě Tomáš zasklil. No, nemohla jsem čekat nic jiného, a pak, přece jsem sama
věděla, že naše přátelství musí každou chvíli skončit, ačkoli se pravý důvod neměl nikdy
dozvědět!
Po obědě, ke kterému pro nás obě uvařím kaši, malou pře­balím a rozhodnu se ji uspat venku
v kočárku, tam to půjde určitě snáz než doma v postýlce. Jenže, kam jet? Jen tak blou­mat
ulicemi se mi vůbec nechce, potřebovala bych si s někým promluvit, svěřit se, ulevit si...
Tomášovu ztrátu beru mno­hem hůř, než jsem čekala! Na Barborku jsem sice mluvila celé
dopoledne a i když mi mrňous odpovídal svým žvatlá­ním, za pokec se to opravdu považovat
nedá. Nemám krom Lenky žádnou důvěrnější kámošku a Lenka je na chatě... Počkat, přece
říkala, že kvůli učení na chajdu nejedou! Paní Vostřelové se moje návštěva rozhodně líbit
nebude, nicméně mezi dveře by mi ji zavolat mohla. Dobrý nápad, ihned nabe­ru s
kostkovaným látkovým kočárkem na vysokých koleč­kách kurz ulice Tomáše Štítného.
Barborce vycházka maxi­málně vyhovuje, spí jako dudek od chvíle, kdy jsme na ni vyrazily!
Zaparkuji kočár hned u branky Vostřelovic vilky, abych na něj viděla, a dojdu ke dveřím
zazvonit. Kéž by mi přišla kámoška otevřít sama, ušetřila bych si vysvětlování...
To by se ovšem muselo Lence chtít, že. Ve dveřích se podle očekávání objeví paní Vostřelová
a na první pohled je jasné, že jsem si svou návštěvou u nich opět nešplhla.
"Dobrý den. Paní Vostřelová, prosím vás, zavolala byste mi Lenku? Potřebuji jí něco
důležitého, nezdržím ji dlouho."
"Lenku...?" zeptá se mě ledovým tónem.
Vzhledem k tomu, že moje kamarádka je jedináček, její otázku dost dobře nechápu. "Ano,
Lenku."
"Není doma."
148
Aha, to je blbý. A nevíte, náhodou, kde je?" Ano, to vím naprosto přesně. Je přece u tebe,
Nelo. Kvůli nějakému úkolu ze sociologie..."
Do háje...! Tak tohle je zrada! Lenka patrně na basketbalo­vý turnaj přece jen běžela, ovšem
vymluvila se na mne... No a jelikož nemá mobil, neměla mi jak dát vědět. Krom toho já jsem
říkala, že budu celý víkend zaneprázdněná. "No, ona totiž u mě byla, ale pak si odskočila,
jako ne že by šla domů, tedy šla, měla se vrátit a pořád nejde, možná -"
"Přestaň si cucat výmluvy z prstu," zpraží mě. "Už vím, od koho seje Lenka učí! Moje dcera
mi lže! Kde je?!"
"Nevím."
"S kým mě podvádí? To taky nevíš? Nelži!"
Přestanu se ztrapňovat, pokrčím rameny. "Lenka chodí s klukem, mají se rádi a klape jim to.
V osmnácti má určitě nárok na citový život. A k tomu, že vám lže a musí si vymýš­let
výmluvy, ji nutíte vy."
"No co si to dovoluješ?!" osopí se na mě, protože zjev­ně vůbec nepochopila, co jí vykládám.
"Dokud ji budeme živit a šatit a vydržovat na školách, na žádný citový život nárok nemá! To
bych se na to podívala! Má se učit na maturitu a ne se flákat bůhví kde a bůhví s kým! A ty si
nemysli, že jsi spolkla všechnu moudrost světa a je z tebe kdoví jaký psycholog. Jsem na tebe
moc zvědavá, holčič­ko, kam to ty dotáhneš! S tvým přístupem k povinnos­tem!" Zahlédne,
že se otáčím po kočárku, a dodá: "Není to dokonce už tvoje?!"
,?atím ne," ušklíbnu se. Ale bude, doplním v duchu. Na­hlas však řeknu pouze: "Na
shledanou."
"Sbohem!" křikne za mnou.
Podle všeho jsem to Lence pěkně zavařila. Kdo mohl vědět, že se odváže natolik, aby za
pomoci lsti utekla z domu i při
149
zákazu vycházení?! Natož až do Olomouce! No, nakonec, jednou to prasknout muselo, možná
to Lence pomůže v tom smyslu, že si to konečně s mamkou vyříkají. Napoprvé se asi těžko
domluví, přesto to za pokus stojí!
Zamířím s kočárkem do klidnější části města a bloumám ulicemi skoro do setmění. Snažím se
totiž co nejvíc oddálit chvíli, kdy zůstanu sama se svými problémy.
Pochopitelně jim neuteču, jakmile Barborku nakrmím, vy­koupu, natřu dětským olejíčkem,
obleču do pyžamka a uspím, což je oproti očekávání nakonec to nejlehčí, malá, jako by
vě­děla, že dnes bych její nespavost přivítala, usne v postýlce už v půl osmé! Rozsvítím jí
noční lampičku, zapnu dětskou chůvičku a odkradu se do vedlejší místnosti, což v Ivetině
garsonce znamená obý váčku sloužícím zároveň jako ložnice s kuchyňským koutem
odděleným pouze úzkým a vysokým jídelním stolem na způsob barpultu. Umyji zapadané
nádobí, hodím Barborčino špinavé oblečení do koše na prádlo, dám si sprchu, uvařím si čaj a
pustím si televizi, abych otupěle zírala na bednu, aniž bych tušila, co v ní dávají. Nějakou
estrádu, všimnu si po jaké době. A nejspíš veselou, lidi v hledišti se dobře baví, zdá se. Moje
osamělost na mě dolé­há v čím dál větší míře. Takhle prázdně a tiše budou vypadat večery a
dny, až se mi to narodí?! Dokud chodím do školy a mám kamarádky v bytě, ve třídě i na
praxi, třikrát týdně se pobavím i na cvičení a plavání, budiž, ale co potom? Můj ži­vot se zúží
na péči o dítě a práci s tím spojenou, přičemž ve­čery, kdy usne a já k němu budu přivázaná,
se změní na hodi­ny citové i duševní prázdnoty! Ačkoli jsem si myslela, že jsem od svých
devíti let na samotu zvyklá, teprve nyní vidím, jaký to byl sebeklam! Vždyť je mi teprve
osmnáct, jak mohu ze dne na den změnit svůj život, myšlení, cítění?! Přitom skuteč­nost, že
čekám dítě, které se ve mně vyvíjí, je sama o sobě
150
moc krásná. Být mi o pár let víc a mít k tomu takovou samo­zřejmost, jakou je táta dítěte,
prožívala bych právě nejkrásněj­ší dny ve svém životě, jenže takhle?!
Otřu si slzy, co mi samovolně stékají až na noční košili. Na obrazovce právě říká jakýsi
vtipný bonmot Zuzana Bubílko-vá a obecenstvo nadšeně tleská, kvůli mně se snaží zbytečně,
nevnímám ji. Píp!
Zato zavibrování mobilu spojené s pípnutím příchozí SMS-ky mě zvedne z křesla, div se
nepřerazím, to postřehnu hned. Rychle kliknu na symbol obálky.
CAU, SEGRA. DLOUHO JSME NEBYLI NA PIVU, NE-MYSLIS? PŘIJDEŠ DO
HOSPODY NA BOJIŠTI SAMA, NEBO TI MAM NĚKAM JIT NAPROTI?
Hm, tak tohle není ta pravá SMSka, jakou bych čekala, ale i ta mě potěší. Aspoň někdo si na
mě vzpomněl!
ANI SAMA, ANI S DOPROVODEM. BOHUŽEL NEMU-ZU, ALE SLA BYCH MOC
RADA, TO MI VER!
Moje odmítnutí mu žádné starosti nedělá, ostatně, proč by mělo! AI je kluk, který žije
přítomností. Odepíše se záhy:
JA TU BALÍM JEDNOHO ROZKOŠNYHO ZAJÍČKA :-) CO TY, MAS SE?
Pousměji se. To je celý on! Poslední roky se specializuje na seznamku přes Internet, ale stále
nějak nemůže najít tu pra­vou. No, celkem vzato se nedivím. Dokud se bude dávat před­nost
pivu před holkama, těžko pochodí!
NO JO, JDE TO. UŽIJ SI SOBOTNÍ VEČER I TOHO ZA­JÍCE, DRZIM PEŠTI PRO
STESTI!
Na tohle už neodpoví, vyčerpali jsme tím díl konverzace.
V cizím bytě je smutno a prázdno ještě víc než u mě v pod­nájmu, přestože chůvička
nesignalizuje nic rušivého, několi­krát se jdu podívat na Barborku, spí jako andílek, a pak
tele­vizi vypnu a zalezu si do Ivetiny vodní postele, abych s očima
151
dokořán sledovala hru světel na stropě bytu. Okna vedoucí na rušnou ulici nejdou ničím
zahradit, žádné žaluzie tu nemá a to přitom ani nebydlí vysoko. Krom zvuků zvenčí je v domě
ti­cho, jako by tu snad ani jiné rodiny nebydlely. Zvláštní. Vy­hrnu si krátkou noční košili a
položím obě dlaně na podbři-šek. Je jakoby napjatý, tužší. Plný. Na základě obrázků z
moudrých knih si představím příšerku, která tam uvnitř ve-getuje, roste a každým dnem sílí, a
vybavím si horké červen­cové noci na táboře, kdy jsme se s Ondrou tajně scházeli a mi­lovali
se v lese na jeho maskáčové bundě, případně dece... Zatrne mi touhou a současně mám na
sebe obrovský vztek. Těch pár nocí touhy za všechny ty starosti a trápení přece nestojí!!!
Pak ucítím pohyb. Je jen lehoučký, připomíná spíš jakési slabé cuknutí, přesto vím, o co jde.
Dítě je živé, hlásí se, hýbá. Jsem v půlce těhotenství a to, že se pohnulo, aby mi dalo na­jevo,
že tam je a musím s ním počítat, mě rozteskní nanovo. Dokud se jen o mém těhotenství
mluvilo, stále mi připadalo tak nějak... vzdálené, ovšem nyní je skutečné.
Nevím, jak dlouho tam ležím a čekám na další záchvěvy. Určitě plno hodin, slzy mi už dávno
vyschnou a moje rozjit-řené smysly se zase otupí, přesto nemohu usnout. Nejde to. Do reality
mě přenese rozvibrování mobilu. Tentokrát nejde o SMSky, mobil se pod polštářem chvěje s
neúnavnou výdr­ží, rychle po něm hmátnu a než si na zeleném displeji přečtu jméno
volajícího, hlavou mi prolítne nejhezčí jméno na světě -Ondřej!!!
Samozřejmě se pletu, jednak na mě nemá číslo, a pak...
"Nevzbudil jsem tě, že ne?" řekne tiše Tomáš, jakmile ho­vor přijmu. I tenhle volající je
nečekaný.
"Ne," přiznám se. "Kolik je hodin?"
"Strašně moc," ujistí mě. "Před chvílí skončil koncert, ješ-
tě jsme balili aparaturu a uklízeli... Myslel jsem si, že stejně asi nebudeš moct spát, tak jsem
to zkusil."
,.No... nespím."
"Jestli chceš, abych za tebou přijel, třeba na kafe nebo jen tak, řekni mi adresu, Neli."
Neodpovím hned, hlavou mi prolétne uznání.
"Protože já přijedu rád," dodá do ticha na lince a já mu ad­resu vysypu z rukávu. Nevím, jestli
dělám dobře, a nezjistím to ani během pěti minut, které mu trvají, než dorazí před Ive-tin byt.
Otevřu mu dveře tak, jak jsem, v noční košili, on vklouzne dovnitř a hned v teple a tmě
chodby mě obejme a políbí, sotva stihnu zajistit dveře bezpečnostní západkou. Jeho bunda je
provlhlá drobným deštěm, z krátkých vlasů i trička, které má na sobě pod bundou, jíž se
zbavuje, aniž by­chom se přestali líbat, cítím cigaretový i jiný kouř. Studí mě prokřehlýma
rukama, jak mi odstrkuje rozpuštěné vlasy, za neustálého líbání vyhrnuje noční košili a hladí
po rozpáleném nahém těle. Pak mě vezme do náruče, donese do pokoje, v cizím bytě se
zorientuje raz dva, položí na vodní postel a líbá moje prsy, odkud sjede svými rty mezerou
mezi nimi na břicho, pupík a pokračuje stále níž, přičemž mi jemně oddálí kolena od sebe,
aby mě mohl laskat tak, až tiše sténám se zavřenýma očima. Neodstrčím ho od sebe ani když
slyším, že si svléká džíny i boxerky a opatrně a pomaloučku do mě vstoupí. Před prázdninami
mi jeho doteky byly nepříjemné, způsobovaly mi bolest, bála jsem se jich, dneska je všechno
přesně naopak. Překypuje něhou, miluje se se mnou tak jem­ně, jak si vůbec dovedu
představit, občas přestává, aby mě mohl líbat a laskat a stupňovat napětí, a vyvrcholení, které
s ním prožiji, si s ničím nezadá s nádherným milováním, jaké jsem prožívala pokaždé s
Ondrou.
Jakmile vystoupá na vrchol i on, schoulím se do jeho náru-
152
153
če, pevně mě obejme a aniž bychom si od jeho příchodu řekli jediné slovo, po vzájemném
uspokojení usneme. Je dobře, že nemusím nic říkat. Možná by se pak provalilo, že jsem si
ce­lou dobu za zavřenými víčky představovala Ondru!!!
V bytě to vypadá jako po menším zemětřesení. Nechápavě zírám na haldy prázdných láhví,
špinavého nádobí, víčka od zavařovaček, co nahrazují v našem jinak nekuřáckém bytě
po­pelníky, přetékají nedopalky cigaret, jednoho napůl vyhulené-ho jointa najdu ve svém
kelímku na zuby! Všechny postele, včetně té mé, jsou zválené, a když pod polštářem objevím
kondom, pochopitelně použitý, vypěním a vběhnu do Olinina pokoje, abych svou krásnou
spolubydlící navzdory odpoled­ní hodině vyrušila z těžkého spánku.
"Co se tu dělo za orgie?"
"Uááá," zažívá bolestně a nechápavě na mě mžourá. "Mu­síš tak řvát...? Sotva jsem si
zdřímla, kluci odešli po poled­ni... Měli jsme skvělej mejdan, jen kapánek divočejší..."
"No, to koukám!" ušklíbnu se a umolousaným kondomem, který štítivě svírám kouskem
toaletního papíru konečky pal­ce a ukazováčku, jí zamávám před nosem: "OH, nejsem cim-
prlich, ale přece jen určité věci mi vadí... Například tahle odpornost v mé posteli! Příště řekni
svým přátelům, když už se mi v ní válí a šmajchlují, ať si po sobě uklidí!"
Spolubydlící, které by se v tuhle chvíli daly přiřadit všech­ny možné přívlastky, jako
například bledězelená, zmačkaná, rozcuchaná a podobně, pokrčí rameny: "To jsem neudělala
já... V tvý postýlce dováděli Michal se Silvou..."
"Michal? Ten tvůj právník?" zeptám se nevěřícně.
"Bejvávalo," pousměje se. "Už mě nebavil, dávno chodím s Robertem, to jsem ti neříkala?"
"Dávno?"
"No, skoro dva týdny!" pochlubí se. Aha," uchichtnu se. "To je fakt hodně dávno. Nicméně,
abychom to nezamluvily - mejdan ti nevyčítám, ale tuhle hnusárnu ve svém pelíšku, tu teda
jo! Příště ať si Michal nebo kdokoli po sobě uklidí. Fuj..."
"Jaký fuj?" volá za mnou, když jdu kondom vyhodit do koše. "My se aspoň chráníme, víš?"
Vlastně má pravdu, uznám v duchu. Rozhodně je lepší va­rianta užívat si života, ale chránit se
před následky, než se za­milovat, párkrát se pomilovat a hned do toho vlítnout!
Při vzpomínce na milování ve mně zatrne. I když jen s To­mášem, bylo to tak nádherné! Tak
krásně jak v noci se se mnou nikdy dřív nemiloval, možná proto, že překypoval ně­hou...
Ráno, které přišlo po noci lásky, bylo poněkud rozpa­čité, Tomáše muselo moje odtažité
chování určitě mrzet, ale nahlas nic neřekl. No, vlastně neměl ani moc příležitostí. Pro­budila
nás totiž svým broukáním Barborka, takže jsem měla důvod věnovat se jen dítěti a Tomáš
chápal, že musí zmizet co nejdřív, co kdyby se Iveta vrátila!
"Vstávej," pobídnu Olinu. "V tomhle chlívku se nedá vege-tovat. Pomůžu ti uklidit, ale sama
všechno dělat nebudu. A pohni, ať to máme z krku dřív, než přijede Marcela."
"No jo, pořád," zívá a štrachá se z postele. Moje výhrůžky byly spíš formální, protože je mi
jasné, že mi moc nepomůže. A taky to tak dopadne, stačí, aby se sehnula pro prázdné láh­ve a
udělá se jí nevolno, až má napilno doběhnout na toaletu, a než odtud po pětatřiceti minutách
vyleze zelená jako sedma, mám byt uklizený z nejhoršího, právě myji upatlané nádobí,
především všechny skleničky a hrníčky.
"Ty vypadáš!" neubráním se smíchu. "Když neumíš pít, tak nepij, prosím tě."
Promne si nos, mrkne na sebe do zrcátka a sebekriticky při-
154
155
pustí: "Jsou dny, kdy bych královnu krásy opravdu nevyhrá­la... Za to ty jsi nějak rozkvetla.
Co se stalo?"
"Sama nevím," odvětím neurčitě. Ondru miluji pořád, straš­ně moc a nemohu se toho zbavit,
dostat ze sebe ten obrovský cit a zapomenout na něj se mi nejspíš nepodaří nikdy, na dru­hou
stranu Tomáš je fajn a stojí o mne mnohem víc než před prázdninami. S Tomášem nejsem
sama. "Doufám, že jsi tu koupelnu vydrbala pořádně, záchod a tak... A jestli jo, tak bys mohla
utřít nádobí."
"Jsi necita," obviní mě. "Víš, jak mi je? Na zdechnutí."
"Vidíš, tak pohni," pobídnu ji. "Ať stihneš nádobí utřít dřiv, než zdechneš..."
Olina se po mně pochopitelně ožene, ale směje se spolu se mnou, a když jí pak uvařím
pořádného turka a instantní čes-nečku, odpustí mi moje rebelantské řeči.
V půl šesté se rozječí zvonek. Protože je to doba, kdy při­chází Marcela od vlaku, napadne
mě, že si nejspíš zapomně­la klíče, nicméně za dveřmi stojí Lenka.
"Ahoj?" pozdravím ji překvapeně. "Zrovna tebe bych tu ne­čekala ani ve snu..."
"Jsi sama?" kývne bradou k bytu.
"Skoro. Doma je akorát Olga, ale ta má svůj pokoj, moje spolubydlící dorazí každou chvilku.
Polez, neukousne tě ani jedna, ani druhá," pobídnu ji a Lenka tedy vejde, aby si ztěž­ka kecla
na mou postel. Vzpomenu si na svou včerejší návště­vu u Vostřelů. "Zavařila jsem ti průser,
co?"
"Pokud bereš za průser to, že jsem odešla z domu, tak jo."
"Tys utekla z domu?!"
"Odešla, neutekla," opraví mě.
Na to se musím také posadit. "Počkej, chceš říct, že kvůli tomu, že jsem včera tvé mamce
řekla o Olegovi, jsi dneska přišla o střechu nad hlavou? To mě hrozně mrzí!"
"Je to trošku složitější, odešla jsem už včera, víš."
, Včera?! A kde jsi spala?"
"No, šla jsem za Olegem a -"
"Ty ses vyspala s Olegem??"
"Copak jsem ty?" zakření se na mě. "Nech mě domluvit, povím ti to. Včera jsem řekla, že jdu
k tobě, a jela jsem za Ole­gem do Olomouce. Nemohla jsem to bez něj vydržet... No, basket
neměl chybu, všechno super, jenže když jsem přišla domů, máma dělala hrozný zle, řvala na
mě, že ji musím po­slouchat, nebo si můžu jít... Tak jsem šla. Běžela jsem za Olegem a ten
přes nejakýho kámoše sehnal adresu na jinýho kluka, kde bych mohla přespat, když jsi nebyla
k dosažení."
"To je dost hrůza," konstatuji zachmuřeně, ovšem tím víc mě překvapí Lenčina reakce, nevidí
to nijak tragicky!
"Náhodou, bylo to bezva! U toho kluka byla celá parta, prv­ně v životě jsem byla na mejdanu,
Nelo! Nejdřív jsem se cíti­la trochu blbě, nikoho jsem tam neznala a -"
"A co Oleg?"
"Ten musel jít na noc domů," vysvětlí. "Přišel za mnou až zase dneska odpoledne a
doprovodil mě sem. Ti kluci i holky tam ale byli naprosto skvělí, bavili se se mnou v pohodě."
"Dost síla," zhodnotím její noční dobrodružství. "A co na to jeho rodiče? Myslím toho kluka,
u kterého byl mejdan?"
"Nebydlí s rodiči," vysvětlí. "Hodně zajímávej kluk... A fe­šák, Nelo! Měl nějakej průšvih ve
škole a vyhodili ho z domu, takže žije sám v jednom baráku na odstřel. Bylo to hrozně
na­pínavý, když jsme tam s Olegem šli, skoro jsem se bála, nikde nikdo, v těch barácích
nesvítí ani elektřina, je to celá ulice, co se bude někdy zjara bourat, a přitom ten mejdan
neměl chy­bu. Nic takovýho jsem v životě nezažila! Měli všude zapále­ný svíčky, popíjelo se,
a tak. Jo, taky jsem prvně v životě zku­sila trávu! To byl úlet, hihi."
156
157
Zírám na ni.
"Dan říkal, že člověk má vyzkoušet všechno. Tak jsem jed­noho jointa zkusila a řeknu ti, v
životě jsem nebyla tolik vy-smátá jak včera! Byla tam úžasná zábava."
"Dan je ten squater?"
"Jo," kývne. "Proč to říkáš tak opovržlivě? Je to skvělej kluk, kterej měl smůlu na rodiče, co
mu vůbec nerozumí. Já ho neodsuzuju, Nelo, protože něco takového prožívám taky. On si
našel svůj styl života, to je celé. Horší je, že nemám kde bydlet... Mohla bych zůstat tady?"
"Můžeš, jasně," přikývnu. "Pokud ti bude stačit spacák a nafukovací lehátko? Ale... To není
řešení, Lenko."
Lehkomyslně pokrčí rameny. "Na čas jo, pak se uvidí."
Ten večer mám ještě jednu návštěvu. Zhruba hodinu po Lence se rozdrnčí zvonek nanovo,
tentokrát otevře Marcela, která mezitím dorazila od vlaku, a zahaleká: "Nelo! Tomáš!"
Vzhledem k tomu, že se nepodivuje, jak mu neuvěřitelně rychle dorostly vlasy, je mi jasné, že
mohu jít do chodby bez obav. V ruce svírá raketu v koženém obalu a ve sportovních botách,
džínách, bundě se zdviženým límce a umně nagelova-ném ježourovi mu to moc sluší. Než ho
stačím pozdravit, rov­nou mě obejme a mezi dveřmi políbí.
"Letím na squash," vysvětlí mi svůj spěch. ,,A i tak mám zpoždění, ale musel jsem tě vidět,
Neli."
"Nejsem zrovna oblečená na návštěvu," namítnu rozpačitě.
"To přece nevadí," usměje se. "Já nejsem návštěva, víš? A navíc ti to sluší i v teplákách..."
Sevře mě rukama v pase a jeho oči zakotví na mém bříšku v elastickém tričku. Nemám ho
nijak vyklenuté, jen lehce vypouklé, nezasvěcenému musí připadat naprosto normální.
Tomášovi, byť patří mezi zasvě­cené, táta ho aktivně zasvětil, se také nezdá jiné. "Neznat tě,
skoro bych si myslel, že jde o vtip..."
Tobě to připadalo vtipné?"
Právě že ne," připustí s povzdechem. "Kdy... no, to...?" Začátkem dubna. Jdi už, přijdeš pozdě
na squash." Přijdu," souhlasí s úsměvem. "Ono se to beze mě nepo. Kluci počkají... Nechceš
mi jít fandit, Neli?" "Nemůžu," omluvím se. "Nejsem sama." Podezíravě se zahledí za moje
záda. "Koho tu máš?" "Kámošku ze třídy," vysvětlím. "Snad nežárlíš?" "Ne!" ohradí se
dotčeně, mrkne na hodinky, zvedne oči v sloup a než mi lípne pusu na rozloučenou, dodá:
"Strašně!" S úsměvem zavrtím hlavou a dívám se, jak se rozběhne ze schodů, načež se na
prvním odpočívadle zarazí a vrátí se ke mně, aby mě mohl políbit, tentokrát dlouze. Nejspíš
mu pře­dešlá pusa nepřipadala dostačující.
158
159
VII. KAPITOLA
Spaní na nafukovacím lehátku není moc pohodlné, slyším ji z kuchyně, kde se uvelebila pod
oknem, skoro celou noc, jak se převaluje ze strany na stranu a budí tím i mne, jedině Marcela
ze spaní spokojeně odfukuje. Ráno se tváří statečně, na otázku, jak se vyspala, odvětí: "Ušlo
to."
"Ale asi to nepůjde napořád, co?"
Lenka mávne rukou. "Dávám našim týden. Déle to nevydr­ží a budou mě hledat a prosit,
abych se vrátila."
Ruka, kterou sypu comflakes do dvou mističek, jak pro nás připravuji snídani, se mi samým
překvapením zastaví, div kra­bici nerozsypu. Lenka poslední dobou vyrostla! Ta tam je holka,
která se bála ještě před prázdninami zeptat, zda může jít s kamarádkou do kina! "No, víš, abys
to nepřehnala."
"Bylo mi osmnáct, rozhoduju o sobě sama!"
"V něčem určitě," souhlasím s ní. "Leni, pochop, tvoje mamka není tvůj nepřítel. Je to
nejbližší člověk, kterého máš, je třeba jen najít společnou řeč."
"Nejbližší je Oleg," namítne přesvědčeně.
"Myslíš, že bys v něm měla fakt takovou oporu, kdyby ses už nemohla nikdy vrátit domů?"
zapochybuji. "Ne­směl s tebou zůstat ani přes noc, natož aby si tě vzal k nim domů."
"Kdyby šlo do tuhýho, určitě by se za mě postavil."
Nechám jí její přesvědčení, ostatně, já Olega neznám a to, že mi připadá jako moula,
neznamená, že jím opravdu je.
Hned po snídani se naše cesty rozdělí, Lenka spěchá na praxi do mateřské školy Boženy
Němcové, zatímco já stíhám tramvaj, která mě doveze ke klášteru Milosrdných sester, kde mě
čeká ve společnosti Báry příjemná služba a jedno velké překvapení u prostředních dětí. Z
klášterní zahrady nás vyže­ne drobný deštík, takže vymyslíme dětem náhradní program, a to
rozvíjení duševních schopností pomocí vyjadřování kres­bou. Většinou děti čárají po papíře
pouze spleť nicneříkajících čar, přesto mají z téhle činnosti radost a baví je, a najde se tu pár
jedinců, co navzdory svému postižení kreslí opravdu pěk­ně nebo aspoň zajímavě. Jejich
duševní svět je jiný než náš, vyznat se v něm je hodně těžké a možná i nemožné, nad
ně­kterými obrázky s Bárou dumáme a domýšlíme se, co mohou asi tak znamenat.
"Podívej, co nakreslil Pavlík," podstrčí mi Bára výkres jed­noho mého svěřence s Downovým
syndromem. Neumělou rukou je na papíru načmáraná velmi jednoduchá postava, ši­šaté kolo
znázorňující hlavu a čáry nohy a ruce. V jedné ruce postava drží jinou, mnohem menší.
Nejspíš děťátko. "Prý to jsi ty."
"Já?" podivím se. "Pavlíku, to jsem já?"
Kluk odhalí v úsměvu bezzubé dásně a mohutně kývne.
"A tohle jsi ty?" ukážu na dítě ve své náruči.
Tentokrát zavrtí hlavou záporně.
"A kdo to je?"
"Mimi," odpoví mi a strčí si pastelku do pusy.
"Moje miminko?" zeptám se překvapeně.
Tentokrát přikývne tak vehementně, div pastel nespolkne.
Bára se rozesměje. "Ani ses nepochlubila, Nelo, že budeš mít mimčo. Pavlíkovi to řekneš a
mně ne? Styď se."
"Můžu si ten obrázek nechat, Pavlíku?" zeptám se kloučka a pro jistotu mu pastelku uzmu
dřív, než šiji zarazí při mohut-
160
161
ném kývání až do krku a ublíží si s ní. Teprve pak odpovím Báře: "Jemu jsem to taky
neříkala. On to poznal."
"Cože?!" Báře málem vypadnou oči. "Ty jsi v jináči?!"
"Jo, a už to dlouho neutajím," povzdychnu si a abych pře­dešla dalším otázkám, rovnou
odpovím: "Svatba nebude, otec neznámý, dítě se narodí v dubnu. Ve škole bych to ale ráda
oznámila třídní i ředitelce sama, tak kdybys mohla uchovat tajemství aspoň do té doby, byla
bych ti vděčná."
Doplňujícím dotazům se pochopitelně nevyhnu, spolužač­ka z toho má senzaci, připadají to
úžasné, jak se vyjádří. Do konce směny to vědí všechny sestry, se kterými přijdu do sty­ku, a
dokonce i ty od velkých dětí, kde praxi ani nemívám! Je­likož jsou sestřičky opravdu
milosrdné, jedna po druhé mi chodí přát hodně štěstí, zdravé dítě a dokonce mi nabízejí
po­moc, prý se na ně mohu kdykoli obrátit!
Domů se díky jejich přístupu vracím v povznesené náladě. Pro jistotu však vystoupím o
zastávku dřív, jeden nikdy neví, a zpoza trafiky prolustruji ulici až k našemu domu, abych ji
uznala za čistou. Cítím se unavená, v kláštýrku se s Bárou nadřeme víc než Lenka ve školce,
ale spokojená. Tím víc, když vím, že mám kolem sebe pár přátel i lidí, kterým na mně záleží a
není jim zatěžko podat mi pomocnou ruku!
Opřu se do vrat, vejdu na chodbu a -
Při pohledu na Ondru opírajícího se o mezanin u výklen­ku s poštovními schránkami se mi
málem podlomí kolena. V první chvíli chci vzít zpátečku, cukne to se mnou ke dveřím, pak
usoudím, že chovat se jak puberťačka není zrovna ideální, a nechám ruku z kliky ochable
sklouznout. Ten kluk, jehož pohled váže můj, má nade mnou stále obrovskou moc!!
"Ahoj, Neli," pozdraví mě tiše.
Poleje mě horko a je mi na omdlení. "Co ode mě chceš...?"
Vidět tě," přizná se. "Potkat tě, promluvit si s tebou... Ze­ptat se, jak se máš, jak žiješ..."
"Díky, dobře," dostanu ze sebe.
Propaluje mě pohledem. "Ale nevypadáš tak, Neli."
Podaří se mi vymanit se z laserů hnědých očí. Dívám se na odřené dlaždice, když říkám: "To
se ti zdá. Je mi moc fajn." ,Nelo..." Pokusí se mě vzít za ruku, ale ucuknu. "Pořád na tebe
myslím. Celý měsíce... Přeskočí mi z tebe... Nelo, ne­můžeš mě zazdít! Proč sis změnila
číslo?"
Zvednu hlavu a znovu se nabodnu na jeho pohled. "Proč?! Protože jsi ženatý, Ondro!"
"Ale to jsem byl i v červenci a nevadilo ti to."
"Protože jsem byla hloupá," přiznám se. "Tehdy jsem si myslela, že... že spolu můžeme
chodit, i když jsi ženatý. Myslela jsem, že mi budou stačit ty chviličky ukradené tvé ženě a
Kristýnce... Ale ono to nestačí, Ondro. Myslela jsem si to prostě špatně."
"Rozvedu se," oznámí mi pevně.
"Ne. Nechci, abys rozbíjel manželství kvůli mně!"
"Ale já nemůžu a nechci žít bez tebe."
"Ty to nechápeš!" namítnu zoufale. "Kdybys měl špatný manželství, budiž, jenže... Denisa tě
miluje, viděla jsem to tehdy v nemocnici i u vašich doma... A co ta malá?! Nemůžu mít na
svědomí to, že kvůli mně od nich odejdeš!"
"Nelo, ale co mám dělat?!" rozhodí rukama. "Byla chyba, že jsem se oženil, když jsem věděl,
že ji nemiluju. Vzít si někoho bez lásky, jen proto, že čeká dítě... Není to řešení a nepomůže
to ani děcku. A hlavně, stejně to nemůže dlouho vydržet, protože je to jen manželství slepený
povinností..."
"S tím ti já nepomůžu," řeknu tiše.
Tentokrát je rychlejší, chytne mě za paži. "Chodíš s Tomá­šem?"
162
163
"A kdyby? On je svobodnej."
Přivře oči, chvíli trvá, než tuhle zprávu vstřebá. "Neli, já... Miluji tě. Pořád. Strašně moc. A
tím víc na tebe žárlím... Když jsem tě viděl s ním..."
"A co ty?" vrátím ho do reality. "Chceš mi snad namluvit, že od července, co jsme se
seznámili na Zahradě, máš s De­nisou jen formální vztah? Ze s ní nespíš?!"
Promne si nos, jako to vždycky dělal, když byl v rozpacích a nevěděl, kudy kam.
"Tak vidíš."
"Nelo, počkej," zarazí mě, když chci odejít. "Nemůžeme takhle... Co si zajít někam sednout a
promluvit si v klidu?"
"Ne."
"Tebe nezajímá, co jsem dělal celý ty měsíce bez tebe?"
"Zajímá," uteče mi spontánně. "Ale stejně nemůžu."
"Proč?!" Ondra vypadá dost zoufale, když na mě naléhá. "Proč si nemůžeme jít přátelsky
popovídat?"
Mlčky zavrtím hlavou, potřebuji pár vteřin k tomu, abych se nadechla a sebrala odvahu
vyslovit pravý důvod: "Protože by to nebylo přátelský posezení, Ondro."
Hledí na mě celý ztuhlý. "Ty mě nenávidíš?"
"Ne," hlesnu. "Naopak... A právě proto to nejde."
Z hluboká vzdychne, dovtípí se, že úplně nejvíc se bojím citů, které si nemůžeme dovolit a
které mě stále ovládají. Jeho oči jsou vážné a smutné. Uchopí mou hlavu jemně do svých
dlaní, bříšky palců mě hladí po tváři a upřeně se mi dívá do očí. Vím, že bych se měla
vytrhnout, vymanit se mu a utéct po schodech nahoru, přesto držím bez hnutí, a kdyby se
neo­tevřely domovní dveře, nevím, co by bylo dál.
Do chodby však vejde manželský pár, v němž poznám Len-činy rodiče, a oba od sebe
přistižené odskočíme. Kdybychom si tyhle trapné efekty odpustili, určitě by to bylo lepší,
proto-
že myslet si, že Vostřelovi neviděli, jak mě něžně svírá, by bylo dost naivní. Ti však mají jiné
starosti. Lenčinu týdenní lhůtu zkrátili o celých šest dní!
Kde je Lenka?" zeptá se mě paní bez pozdravu.
,Nevím," řeknu podle pravdy.
"Ne? Vždyť u tebe přespala!" osopí se na mě.
"No to jo, ale Lenka chodí na praxi jinam než já, takže opravdu nevím, jestli se už vrátila a je
nahoře v bytě, nebo přijde později. Spíš si myslím, že ne, protože nemá klíč a spo­lubydlící
tam určitě ještě nebudou."
"Dobře, počkáme na ni," rozhodne paní profesorka Vosťře-lová a víc se se mnou nepárá,
společně s manželem, který za ní kráčí jak cvičený medvěd, vypochodují na ulici.
Důvěrný hovor s Ondrou je přerušený, vlastně je dobře, že nás vytrhli v tak napjaté situaci!
Nehodlám ji znovu navodit, zamířím ke schodům a teprve na prvním odpočívadle se
po­dívám dolů na Ondru.
"Měj se půvabně, Nelo," popřeje mi nešťastně.
Zabolí to, strašně moc, protože si okamžitě vzpomenu na chvíle, kdy mi tímhle nezvyklým
slovem prával, a protože mi vyhrknou slzy a já nechci, aby je viděl, otočím se.
Teprve nahoře ze mě spadne pracně vytvořená maska a já se rozeřvu jako želva touhou a
lítostí pro ztracené sny.
Celý ten týden je divný. A pak že mám to nejhorší za se­bou! Nevím, kolik budu potřebovat
času, abych se dala do­hromady. Přes veškerou snahu si Ondru zakázat na něho myslím
prakticky nepřetržitě, pokud nemám nějaký pro-gram.
Ve středu se mi o něj postará Tomáš a já jsem mu vděčná, když mě pozve na třetí díl
kultovního filmu Matrix. V multi-kinu Olympie ho dávají zhruba každé dvě hodiny, tudíž
vůbec
164
165
nevadí, že nás cestou zdrží mobil, který se melodií imperiál! ního pochodu ze Star Wars
rozehraje v Tomášově kapse.
"Co je?" řekne Tomáš ne zrovna přívětivě tomu na druhén konci. "Jasněže rušíš, cos myslel,
ty páko... Kdože? To jJ dost v hajzlu... Kdy to máme mít? Zejtra? Tak to jsem nahra nej... Jak
se jmenuje? Aha... No, zkusím to. Čau."
S obavami na něho pohlédnu: "Špatné zprávy?"
"To byl Elf," vysvětlí zamračeně. "Prý tu pitomou práci z fyziky máme mít už na zítra..."
"A ty ji nemáš hotovou," dovtípím se. "Kino nebude."
Tomáš se pobaveně rozřehtá. "Brouku, ty jsi boží! Jestli ji nemám hotovou? Já jsem ještě ani
nezačal a do zítra nemám nejmenší šanci ji stihnout. Elf ale říkal, že osobně požádal do­cent
Kohoutkovou o odklad z rodinných důvodů a takový ty kecy, a ona mu vyhověla. Jestli ji
zastihneme na fakultě, zku­sím se s ní domluvit, no. A pak uvidíme. Pojď."
V tramvaji se ho zeptám: "Jaká ta docentka je? Rozumná?"
Pokrčí rameny. "Nemám tušení. Nikdy jsem ji neviděl."
"Myslela jsem, zeje to tvoje vyučující," namítnu.
Opět se zasměje, obejme mě v tramvaji a před lidmi mě po­líbí: "Neli, ty mě dojímáš. Je to
moje vyučující, to jo, ale to bych musel chodit na její přednášky, víš?"
Víc už se neptám, způsob Tomášova studia je mi jasný. Do­provodím ho k budově ČVUT a
protože jinak nedá, musím s ním jít až dovnitř, kde ve spleti chodeb a mumraji studentů
hledáme stále marně tu správnou kancelář.
"Počkej, mohl bych se zeptat na stupidním," napadne ho.
"Na stupidním? Co to je?"
"Studijním," zazubí se. "Myslet si, že sejí trefím zrovna do konzultačních hodin, by bylo
hodně naivní."
Zaklepe na jedny dveře a na pohled nesympatické ženy středního věku se zeptá, kde by našel
docent Kohoutkovou.
166
Kohoutkovou?" opakuje zamyšleně. "Tu neznám."
Tomáš znejistí. "Tak možná Slepičkovou...?"
Mám co dělat, abych se ubránila výbuchu smíchu, raději rychle lovím po kapsách kapesník.
"Tu taky ne."
Hm... A co Kačenkovou?" zkusí do třetice.
Nespletl jste si školu?" pochybuje žena namíchnuté.
Tak to ne," ohradí se Tomáš omluvně. "Určitě učí fyziku tady, docent Kohoutková,
Slepičková, možná Kačenková..." > "Nemyslíte nakonec docent Kuřátkovou?"
Teď se po ní podívá Tomáš pěkně nedůvěřivě, asi si myslí, že ho zkouší, nicméně žena se
otočí zpátky do místnosti a zavolá: "Jano? Máš tu dalšího pilného studenta..."
Docent Kuřátková představuje navzdory svému něžnému jménu něco, čemu s holkama
říkáme babochlap. Jsou jí plné dveře, přitom není vůbec tlustá, jen vysoká a statná s prsy
trčícími dopředu. Hrozivě si přeměn Tomáše, celý rozhovor musela slyšet až dovnitř, a než jí
stačí cokoli vysvětlit, zavelí: "Pojďte za mnou."
A už pochoduje jako generál po chodbě, jen to duní. Tomáš na mě udělá obličej s očima
otočenýma v sloup a když mě míjí, prohodí mezi zuby: "Zabiju Elfa!" Nicméně honem paní
docentku dožene a v závěsu vlajkové lodi mi zmizí z dohle­du. Opřu se v chodbě o okenní
parapet a i když konečně mohu dát průchod svým emocím a rozřehtám se, Tomáše lituji.
Nakonec se ukáže, že zbytečně! Zhruba po deseti minutách se znovu objeví a na dálku mi dá
palcem zdviženým nahoru najevo, jak konzultace dopadla. Nevěřím vlastním očím!
"Fakt?! A na kdy ti to přehodila?"
"Na pondělí," zubí se. "Jsem na tom ještě lip než Elf, ten dostal odklad jen do pátku. Byla v
pohodě."
"Nevypadala na to," bavím se. "Čím jsi na ni zapůsobil?"
167
S úsměvem pokrčí rameny. "Osobní kouzlo."
Tohle mu věřím, nejsem slepá, abych neviděla, jak se po něm holky otáčejí, ať už tady na
fakultě, nebo na ulici, natož davy fanynek, proč by nezapůsobil i na paní docentku!
Tomáš má hned skvělou náladu, můj nápad, že by měl jít domů a pracovat na fyzice, okamžitě
zazdí, do pondělí prý času dost, a celou cestu do Olympie blbneme jako dva teena­geři a
vůbec ne vysokoškolák a budoucí mamina!
Matrix je poněkud zvláštní, nijak mě neuchvátí, přesto výlet do kina svůj účel splní. Celé
odpoledne i večer se cítím fajn, moje starosti se mi vrátí teprve při loučení, když se líbáme ve
výklenku u poštovních schránek v na­šem domě, tedy na místě, kde jsem předevčírem mluvila
s Ondrou. Tomáš nemůže vědět, proč jsem najednou tak odtažitá, něžně mě líbá drobnými
polibky po celém obli­čeji, tiskne k sobě a šeptá: "Toužím po tobě, Neli... Ne­chceš jet se
mnou k nám?"
"Ne."
"Přece nevadí, že jsou naši doma," přemlouvá mě. "Když nebudeš chtít, neuvidíš se s nimi,
zařídím to."
"Rozhodně ne."
"A tvoje spolubydlící? Jsou nahoře?"
"Samozřejmě."
Z hluboká vzdychne. Jeho touhu cítím i přes zimní bundu a džíny, nijak ji nezveličuje. "Ty mi
dáváš kapky..."
"Promiň, Tomáši," omluvím se nešťastně. "Jsem blbá, no."
"Blbá?!" užasne. "Prostě to nejde, no. Tak jindy. Chceš vě­dět, proč mi ta drůbeží docentka
odpustila?"
Navzdory všemu se musím pousmát. "Proč?"
"Protože jsem jí řekl, zeje moje holka těhotná."
"Fakt...? A ona?"
"Uznala, že jsem měl jiný starosti než dělat fyziku. Ještě mi
168
gratulovala... Já jsem jí nelhal, těhotná jsi a to, že ne se mnou... je moje minus, ne tvoje, Neli.
Miluju tě." Proč jen je život tak strašně složitý?!
To, jak moc dalo zabrat hledání společné řeči mezi Lenkou a její maminkou, se dozvím teprve
v pondělí ve škole, tedy až po týdnu od jejího nocování u mě. Lenku rodiče odlapli hned
tehdy odpoledne, protože ten den ani žádný další se už do bytu nevrátila. V týdnu jsem
neměla šanci ji potkat a o víken­du, který jsem strávila u Marcely a její rodiny na zabíjačce,
teprve ne, takže jdu do školy se zvědavostí vybičovanou na nejvyšší míru.
"Je to bezva!" ujistí mě hned v šatně, aniž bych musela po­ložit jedinou otázku. "Sice jsem
měla peklo, ale už se to do­cela uklidnilo a dokonce jsme se s mamkou domluvily na
vy-cházkách, kdy mohu chodit ven! To je, co? Přitom ven znamená za Olegem, mamka není
padlá na hlavu, aby si to ne­domýšlela. Připadám si skoro jako na intru, div jsem nevyfa-
sovala vycházkovou knížku..."
"Super!" Břinknu kamarádku do zad. "Vidíš, tohle je přes­ně to, co jsem ti pořád říkala!
Domluva. Ted1 ale koukej ty vy­cházky dodržovat, Leni, nepřetahuj ani o minutu, aby věděla,
že se na tebe může spolehnout, že úmluvu dodržuješ a vždyc­ky dodržíš, a pak ti je určitě
prodlouží."
"Tobě se moc nelíbilo, že jsem zdrhla z domu, ale jak vidíš, bylo to jediný řešení," triumfuje.
"Jediný určitě ne," namítnu. "Bylo zbytečně radikální."
"Ty radikále," směje se mi. "Radši mi řekni číslo tvýho te­lefonu, protože - tamtadadá - mám
mobil!"
"No nekecej," užasnu. "Od koho?"
"Od táty," pochlubí se. "Oba totiž uznali, že bude lepší, když mi ho koupí, abych se jim mohla
hlásit, kde jsem a tak, aby mě mohli kontrolovat."
169
Vyměníme si vzájemně svoje čísla, kamarádka má ze své­ho Siemensu takovou radost, že nás
všechny ve třídě prozvá-ní i při hodinách. Přijde mi dost smutné profitovat na útěku z
domova!! Na druhou stranu její radost chápu. Olegovo čís­lo už má, takže každou volnou
chvíli smolí SMSku a pěkně u toho zuří, protože je proti nám ostatním pomalá, nemá ještě
hbité a vycvičené prsty.
"To všechno přijde," těším ji. "Než ti dojde první kredit, bu­deš psát jak drak. Ačkoli, když se
na tebe tak koukám, ty ho vypatláš raz dva."
"Horší je, že Oleg je skoro na nule a nemůže mi odpoví­dat, je rád, že ho nechá operátor
aspoň prozvánět a přijí­mat hovory."
V cigárpauze, jak mnohé spolužačky říkají volné hodině ur­čené na oběd, mě požádá: "Půjdeš
se mnou navštívit Dana, že jo? Když už mám ty vycházky, ať je využiju."
"Jakého Dana?"
"No, přece toho kluka, jak jsem u něho spala v sobotu."
"Jo, toho squatera," dovtípím se. "A proč ho navštívíme?"
"Slíbila jsem mu to," pokrčí rameny. "Za to, že mi pomohl a nechal mě u sebe přespat."
"U sebe v ghettu," uchichtnu se. "No, mně je to celkem fuk, klidně tam s tebou zajdu, ale ne
dneska, protože odpoledky skončí v půl pátý a po šestý jedu cvičit."
"Zítřek bude stejně lepší, to nejsme ve škole tak dlouho. As­poň vyrazíme za světla. Kdo ví,
jestli bych potmě našla ten správnej barák."
Tím jsme domluvené. Díky praxím, co nám prakticky zabí­rají skoro polovinu školního roku,
naháníme ve školních týd­nech veškeré učivo, tudíž jsme tam skoro každý den až do
hlubokého odpoledne, tedy krom úterý a pátku. Pondělí je nejdelší a zabité úplně celé, vleču
se domů co noha nohu mine
a připadám si děsně unavená, poslední dobou jsem věčně uta­haná, a už se těším na cvičení
pro budoucí maminy, jak si při něm provětrám hlavu a trochu tělo rozhýbu. Celou váhou se
opřu o dveře domu, jsou pěkně těžké, a úlekem skoro posko­čím, když hned za nimi narazím
do někoho, kdo se snaží v šeru baráku najít vypínač. Ondra!! Se zaklením rozsvítí a z Ondry
se stane Tomáš. "To jsi ty...?"
"Ahoj, brouku. Koho jsi čekala?"
Na tuhle otázku nezareaguji. "Polekal jsi mě."
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," omluví se mi. "Máte tu ' tmu jak v lochu a vypínač
umístěnej naprosto debilně. Kam půjdeme? Neviděl jsem tě tolik dní..."
"Mně začne za hodinu cvičení pro maminy, mám to tak ako­rát se převléct a vyrazit."
"Musíš tam jít?"
"Dělá mi to dobře. Nepočítala jsem, že přijdeš. Nenapsal jsi, jinak bych ti poslala smsku, ať
ušetříš cestu."
"Ty se mnou vůbec nějak nepočítáš," řekne vážně a pohle­dem zapíchnutým v mých očích.
Dá mi to zabrat, ale neuhnu. "Vyčítáš mi tu zabíjačku? Ne­musíš, není nejmenší důvod.
Pozvala mě spolubydlící, nebo spíš její matka... Dostala jsem to příkazem. Marcela jí totiž
vyslepičila, že jsem v tom, no a její mamka nemůže vidět hubené lidi normálně, natož když
čekají mimino. Asi má strach, že tu trpím hlady, nebo co, chtěla mě u nich vykrmit. Musela
jsem jet. A pak, s Marcelou vycházím dobře, ale před prázdninami jsem s ní měla konflikt
kvůli jejímu klukovi, tomu traktoristovi, vzala si do hlavy, že jí ho chci přebrat. Brala jsem to
jako příležitost jí dokázat, že nám oběma tehdy křivdila... Proč se tak díváš?"
"Dost dobře nechápu, jak jsi mohla odjet na celej víkend a nic mi předem neříct," řekne
zamyšleně. "Byl to docela šok,
170
171
když ti volám od dveří tvého bytu a dozvím se, že jsi v něja­kým zapadákově bůhví kolik
kilometrů odtud."
"Neměli jsme předem nic domluveného, tak mě nena­padlo -"
"Nenapadlo tě, že bych mohl chtít být s tebou?"
"Myslela jsem, že budeš makat na té fyzice. Stihl jsi tu prá­ci vůbec dodělat? Odevzdal jsi to?
A dobrý?"
Ledabyle kývne, tyhle starosti jsou pro něj podle všeho na­prosto podružné. "Jo, zběžně na to
koukla, asi to projde. Vý­sledek se dozvím za tejden... Nelo, proč jsi nechtěla, abych pro tebe
včera dojel?"
"Jely jsme s Marcelou vlakem, bylo by to zbytečný. Co za tím pořád hledáš? Dopřála jsem ti
klid na učení, to je vše."
"Fakt? Tak proč mám z toho tak divnej pocit?"
Pousměji se. "To nevím."
"No dobře," smete tohle téma se stolu. "Doprovodím tě na to cvičení a počkám tam na tebe."
"Ale to budou skoro dvě hodiny!" namítnu.
"Neviděl jsem tě kolik dní," připomene mi. "Dvě hodiny jsou proti tomu nic. Počkám na tebe
rád."
Přistoupím až k němu a natáhnu se na špičky, abych ho mohla políbit. Nenechá se pobízet
dvakrát, tudíž pak máme co dělat, abychom se stihli přepravit k tělocvičně. Cestou se mě
zeptá, teď už normálním tónem, jaká byla zabíjačka, a já mu ji ve stručnosti popíšu: mastná,
hlučná a veselá. Spousta jídla, ze kterého mi bylo pěkně blbě, Marcely máma mi stále něco
podstrojovala a pořád mě něčím cpala, když ne jitrnice-ma, tak dorty a cukrovím, prostě
hrůza! Jelikož má Marcela pět bratrů, o zábavu nebyla nouze. Vlastně jsem tak srdečnou a
přátelskou rodinu, která mě hned vzala mezi sebe, přestože jsem pouze kamarádka, dosud
nezažila.
"Je fajn, že ses dobře bavila," zhodnotí Tomáš víkendovou
172
akci a přestože výtku i když beze mě nedodá, zůstane viset ve vzduchu. Dívám se na něho
přes prosklené dveře, do tělocvič­ny samozřejmě nesmí, mnohým maminám by se nelíbilo,
kdyby je při cvičení pozoroval cizí kluk, ačkoli tak pěkný, a je mi všelijak.
Míša na cvičení dnes nepřišla, což mě docela mrzí, mohla jsem jí ukázat Tomáše. Přistihnu se,
že mě těší, když slyším holky z naší skupiny, jak se o něm pochvalně vyjadřují a ptají se. ke
komu ten borec patří a já se mohu přihlásit, aniž bych se namáhala s vysvětlováním, jak to s
tím patří nebo nepatří vlastně je.
Je to skvělý pocit - vědět, že i na mě ve vestibulu společně s dalšími někdo čeká! Naprosto
samozřejmě mě na přivítanou políbí, podá mi ruku a já v něm cítím oporu. V klukovi, o
kte­rém jsem si před prázdninami nebyla jistá ani tím, zda mě má jen na sex, nebo zda je v
tom něco víc!
Venku přimhouřím oči, svatý Martin byl minulý týden a za­tím přijel leda na koni z bílé
mlhy, venku je spíš dušičkově, mlha jak v prádelně a chladno.
"Uteklo ti to? Asi moc ne, co?"
"No, šlo to. Ale mám hlad jak vlk, ty určitě taky, co zajít na večeři? Pokud nevybereš grand
hotel, zvu tě," směje se. "Na konci měsíce je to s apanáží dost mizérie, chápeš."
"Chápu," ujistím ho. "A platit budu za sebe sama, názor, že platí ten, kdo zve, je zastaralej a -
počkej moment..."
Vystopuje směr mého pohledu, snažím se totiž zaostřit na postavu krčící se za jedním z
mnoha zaparkovaných aut, co lemují chodníky po obou stranách ulice. Zdálo se mi totiž, že
na mě mává. A opravdu, zrak mě nešálí.
"To je Míša," uvědomím si. "Kámoška ze cvičení, dneska tam nebyla. Něco mi asi chce,
půjdu se jí zeptat, jo?"
Tomáš bere za samozřejmost mě doprovodit i těch pár me-
173
trů, což Mísu patrně znervózní, protože před námi couvá na konec uličky, kde bojácně
vykukuje zpoza rohu.
"Míso? Co tu blbneš?" volám na ni nechápavě.
"Ahoj, Nelo. Můžu s tebou mluvit? O samotě...?"
Pohlédnu na Tomáše a on pokrčí rameny, takže zbývajících pár kroků dojdu sama. Přestože
nejbližší pouliční lampa je dost vzdálená, nemohu si nevšimnout modřiny na Míšině tvá­ři a
krvácejícího rtu, který neuměle otírá hřbetem ruky.
"Co se ti stalo?!" vyjeknu nahlas.
"Pst, ticho," prosí mě zoufale.
"Nechceš mi snad namluvit, že jsi zase spadla ze schodů?"
"Ne, já... měla jsem nehodu... Já... Nelo, mohla bych u tebe dneska přespat? Nemám se na
koho obrátit a -"
Uvědomím si, že navzdory té vlezlé zimě přešlapuje na uli­ci pouze ve svetru. "Tomáši, půjč
mi kapesník!"
"Ne, nevolej ho!" snaží se mi zabránit, ale to už k nám do­jde Tomáš, a ona s hlavou
skloněnou k zemi zahučí pozdrav.
Tomáš není včerejší, popadne ji za zápěstí a násilím vytáh-ne ze stínu za roh, kam dopadá
světlo lampy natolik jasně, abychom si mohli prohlédnout její boule a odřeniny. Z toho, co
vidíme, se mi udělá dost na nic.
"Měla jsem nehodu," opakuje rozpačitě. "Na kole..."
"Jo? A kde to kolo máš?" zeptám se ironicky.
"To je tak na policajty," usoudí Tomáš.
"Ne!" vyděsí se. "Hlavně to ne! Nelo, prosím tě!"
Ačkoli ji přemlouváme oba, nedá si říct, takže jí nakonec očistíme rozmazanou krev z tváře a
brady a všichni tři se do­pravíme do bytu, kde Míša s očima studem zapíchlýma do ubrusu
stolu balamutí Olinu i Marcelu, kterak se vybourala na neexistujícím kole. Nevěříme jí nikdo.
"No, já půjdu," rozhodne se s povzdechem Tomáš, když vidí, že vývoj dnešního večera nabral
zcela jiné obrátky. Od
174
dveří se otočí na Mísu s bříškem kulatým jako kopací míč. Tobě dám dobrou radu - toho
hajzla, co ti to udělal, udej."
Míša cosi nesrozumitelného zamumlá, podívám se na To­máše a oba shodně pokrčíme
rameny. Komu není rady!
Jdu ho vyprovodit až dolů do chodby. "Moc nám to nevy­šlo, co? Nemůžu ji tam nechat a
odejít. Nezlobíš se?"
Místo odpovědi mě pohladí po tváři, nachýlí se ke mně a políbí něžně na ústa. Teprve pak
řekne: "Nejsem kretén, abych se zlobil pro nic za nic, Neli. Já se jen bojím."
"Bojíš?" zeptám se překvapeně. "Čeho?"
"Čeho?" opakuje. "Spíš o koho."
Nevím, co na to říct, ale on ani s odpovědí nepočítá. Obe­jme mne a já mu nastavím
pootevřená ústa. I když vím, že si zaslouží mnohem víc, je to všechno, co mu mohu dát.
Ulici s domy, které mají přijít k likvidaci hned příští rok na jaře, najdeme celkem snadno,
horší je objevit ten správný barák, co slouží jako sídlo božského Dana. A to ho hledáme za
světla! Některé baráky vypadají, že do jara spadnou samy, vytlučenými okny profukuje
mrazivý vítr a vůbec všechno vypadá bezútěšně až strašidelně.
"Nechceš tu humanitární pomoc vzdát?" snažím se Lenku odradit od šíleného nápadu hledat
ujetého bezdomovce.
"Ne, vydrž," přemlouvá mě. "Někde tady to musí být... Když už mu nesu dárek, přece se
nevrátíme!"
"Ty mu neseš dárek?!"
"Jo," zazubí se na mě spiklenecky. "Jsem mu dlužná, byl to jedinej Člověk, kterej se mě ujal,
pomohl mi... Tady! Vidíš, jsme na místě!" ukazuje nadšeně na třípatrový dům.
"Tenhle má zatlučenej vchod," namítnu.
"To je právě ono, uvnitř je zachovalej. Dovnitř se chodí za­dem, povedu tě..."
175
Přes neuvěřitelně páchnoucí průjezd sousedního domu pn jdeme na ještě zaneřáděnější zadní
zahrádku a odtud na otlu čené schodiště. Probrodíme se střepy, jichž je po schodec] jako
naseto, a vyšplháme se až do nejvyššího patra.
"Dane...?" Ozvěna Lenčina zavolání zaduní v prázd­ných prostorách. Začichám. Trávu
poznám neomylně, jsme na místě.
To už nám jde naproti i pán domu, tedy celkem pohled­ný, i když dost ošuntělý kluk s delšími
vlasy s několika přírodními dredy. Může mu být jako nám, maximálně o rok víc, a přivítá nás
rozmáchlým gestem bohéma: "Na­zdar, krásky! Vítejte v mým království! Polezte dovnitř,
tady je kosa..."
Lence pobídnutí slovem polezte nejspíš nepřijde divné, se zachichotáním na mě mrkne a už se
tlačí do dveří za Danem. V pokoji, který obývá, je příjemné teplo vycházející ze sta­rých,
odněkud dotažených kamínek, jejichž roura je jednodu­še vystrčená dírou v okenní tabulce, a
veškeré vybavení spo­čívá ve dvou postelích, pár brlohů ustlaných přímo na zemi, jednoho
špinavého křesla, dekorace z prázdných láhví a spousty krabic s bůhví čím. Ty slouží zároveň
jako stůl i žid­le, povaluje se po nich pár kousků nádobí i skrojek salámu.
"Sedněte si. Můžu vám nabídnout chléb náš vezdejší...?"
Není lakomý, přistrčí nám každé jedno brčko.
"Díky, nebudu," odmítnu. Nejsem puritán a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nikdy trávu
nezkusila, ovšem nehod­lám zhulit ani sebe, ani svoje dítě.
"To je i pro vegetariány," směje se. "A navíc, po týdle baště se netloustne. Vy dvě nemusíte
mít.o linii starosti ani tak, ko-čenky."
"Něco jsem ti přinesla, Dane," mrkne na něho Lenka a vy­táhne z batůžku láhev vodky.
"Děkuji za nocleh."
Není zač," ujistí ji a jako správný hostitel hned láhev na­čne, aby se s námi rovnou podělil.
Nepila bych normálně, natož když vidím, do jakých kelímků koňské dávky lije! Ten třetí
odsunu dřív, než se k němu dostane. "Jsi laskav, ale
beze mě."
Zaostří na mě, oční panenky jak špendlíkové hlavičky. "Máš problém?"
"Spíš ho mít nechci."
"Pf,' odfrkne pohrdavě, načež soustředí svou pozornost pouze na mou kamarádku: "Ty mi
košem nedáš, že ne, krásko?"
Lenka se sice upejpá, nicméně Danovy lichotky ji nutí k stydlivému pochichtávání a k mému
úžasu do sebe nakonec obsah upadaného kelímku hodí, aby pak ještě čtvrt hodiny lapala po
dechu, rudla a sípala, jelikož se v tomhle brlohu nenajde nic nealko, čím by žár v útrobách
uhasila. U Dana si ovšem šplhne a když si s ním dá i práska, zcela si ho získá. Naštěstí její
vycházky budou brzy končit, tudíž se musíme rozloučit. V nejmenším toho nelituji a Danovo
ujištění, že jsme kdykoli vítány, jde naprosto mimo mě.
"Uf," uleví si kamarádka na ulici. "Nějak se mi motá hla­va... Musím si koupit žvýkačky, aby
to ze mě netáhlo, to by mamča nerozchodila, hihi... Dan je skvělej, že?"
"Skvělej?" nadzvednu obočí. "Zvláštní týpek, šla mi z něj místy husí kůže po zádech..."
Lenka se rozřehtá na celé kolo: "Kam na ty hlody chodíš?!"
"To nebyl vtip," brzdím ji. "A dost dobře nechápu, čím tě ten nemytej hippík uchvátil."
"Způsobem života," vysvětlí mi původ obdivu. "On je totiž svobodnej. Volnej. Nesvázanej
povinnostmi... Nemusí do školy, nechodí do práce, dělá jen to, co ho napadne, žije. A navíc je
děsně hezkej. Má to tam útulný, že jo?"
176
177
Nevěřím svým uším, člověk žasne, co dokáže panák vodky! "Zajímalo by mě, z čeho ten tvůj
bohém žije."
Pokrčí bezstarostně rameny. "Nevím. Prostě žije a užívá. Dokáže se o sebe postarat sám, i
když ho rodiče vyrazili z bytu. A vyhovuje mu to takhle mnohem víc. Jak vidíš, útěk z
domova prospěje každýmu. On na něm vydělal, já taky."
Neřekla bych, že to je výhra! Podle mého není útěk řešení žádného problému, natož tak
vážného. Při pohledu na Mísu, která u mě bydlí už třetí den, chodí odtud do práce uklízet
kanceláře a nosí Marcelino oblečení, protože do mého se se svým těhotným břichem nevejde
a těžko může lítat ve svetru, když je ráno venku pět pod nulou, s Lenčinými ujetými názo­ry
nemohu souhlasit. Míša si navíc nenechala domluvit nikým a svoje tvrzení o bouračce na
neexistujícím kole uvede na pra-vou míru teprve poté, co spolu večer hledáme na Internetu
adresy azylových domů v blízkém i vzdáleném okolí.
"Tenhle je přímo v Brně a vypadá dobře," poklepu na mo­nitor počítače. "Podle všeho v něm
za pár měsíců skončím taky... Jenže, Míso, já, na rozdíl od tebe, nemám rodiče."
"Domů nemůžu," hlesne tiše. "Naši mě zavrhli... Dali mi tenkrát na vybranou: jestli odejdu s
Kubou, nemám se vracet. Tatínek by mě zpátky nepřijal. Natož s tímhle..." Ukáže si bradou
na mohutně vzedmuté bříško.
"Tomu nevěřím," vrtím hlavou. "Vždyť jsi jejich dcera, ur­čitě by ti pomohli... Dej mi jejich
adresu, zajdu k nim."
"Ne!" vyděsí se. "To nemůžeš. Neznáš mého tátu!"
"Větší magor než Kuba být nemůže," namítnu pohrdavě.
"Proč magor...?" zeptá se dotčeně. "Kuba je moc fajn."
"Míso, proboha!" Chytím se za hlavu. "Proč ho pořád kry­ješ? Kluk, kterej zmlátí holku, je
ubožák, a kluk, kterej ztluče těhotnou holku s břichem jak balon, úplný hovado!"
"Ale on -"
178
Prosím tě," požádám ji, aby mě ušetřila trapných lží.
"On to tak nemyslel," zakuňká tiše. Ne? A jak to myslel? Ze srandy?!"
"V práci někdo slavil narozeniny, zdržela jsem se o půl ho­diny a Jakuba to hrozně naštvalo.
On na mě žárlí, Nelo, pro­tože mě miluje. Dostala jsem, co jsem si zasloužila, měla jsem jít
po práci hned domů..."
Zírám na nijak spadlá z višně. "Takhle se přece láska nevy­jadřuje! To je jen důkaz jeho
ubohosti!"
Míša se srdceryvně rozbrečí. Je mi jí strašlivě líto, nechám svého přesvědčování, stejně je k
ničemu, a jdu nám radši uva­řit k večeři rýžovou kaši s broskvemi z plechovky, ať jí aspoň
nějak osladím život.
Kontrola v poradně ve dvacátém týdnu těhotenství, na kte­rou jsem objednaná na páteční
odpoledne, zahrnuje krom kla­sické prohlídky i další ultrazvuk.
"Vyjdete sama?" podiví se sestra. "Pro tatínky to bývá ne­všední zážitek, jsou na svoje dítko
zvědaví."
"To věřím," odvětím suše a dál tohle téma nerozpitvávám.
Sestřička nijak nezveličovala - je to zážitek i pro mne! Oproti předchozímu ultrazvuku, kdy
jsem na monitoru vidě­la pouze těžko rozpoznatelné cosi, je nyní plod v mém lůně podobný
lidskému mláděti. Má hlavičku a tepající srdíčko a i když je obraz černobílý a plný stínů
všech odstínů šedé, tají se mi nad tou nádherou dech. Proč tu jen Ondra nemůže být se mnou,
aby viděl, co vzniklo z našich nocí lásky...!
No, vím dobře, proč - a tím víc je mi to líto.
"V pořádku," oznámí mi lékař. "Sice moc velké přírůstky ve váze nemáte, ale dítě se vyvíjí
naprosto normálně, je zdra­vé a nepoškozené a na dvacátý týden dobře vyvinuté." Podá mi
buničinu, abych si mohla mírně vypouklé bříško očistit od
179
gelu. Některé kalhoty už nedopnu, musím nosit volná trička a mikiny, abych maskovala
povolený zip i knoflík! Přesto se mi to zatím daří. Zatím.
"Vypadáte mnohem lépe než minule," všimne si i pan dok­tor a nemá tendence poslat mě na
vykrmení do nemocnice. "Jezte hodně ovoce a zeleniny, dopřávejte si spoustu spánku, dlouhé
procházky vám také neuškodí, vidím, že chodíte na cvičení i plavání, to vám schvaluji. Co
osobní život?"
"Je to docela fajn," odvětím.
"Tak to je v pořádku," libuje si, napíše mi do průkazky da­tum další návštěvy, podá mi ruku a
popřeje mi, ať jsou pro mě zbývající čtyři měsíce těhotenství dobou klidu a pohody.
To bych taky ráda! Návštěva na gyndě mě inspiruje k náku­pu kalhot, v džínách to opravdu
dost dobře nejde a je mi jas­né, že bude ještě hůř. Na tradiční páteční cvičení vyrazíme s
Mísou dřív, abychom se mohly zastavit v obchodním domě, kde sice navštívíme oddělení pro
budoucí maminky, ale tak nějak si mezi majestátními maminami probírajícími se zbo­žím
připadám jak vetřelec, nebo spíš Míšina netěhotná kama­rádka, a když se ochotná prodavačka
několikrát zeptá Míši, co si bude přát, raději mizíme do módy pro mladé. Vyberu si skvělé
zateplené zimní kalhoty, které mají v pase krom zipu i gumu, tudíž dost velkou vůli, no a
když si navíc koupím o číslo větší, mám vystaráno na hodně dlouhou dobu.
"Jsou fakt skvělé," obdivuje mi je Míša. "Lepší jak ty ma­minkovské. I když takové ty
džínové s laclem byly taky super. Tobě by slušely oboje, nemáš žádné břicho, zatímco já jsem
jak ropnej tanker..."
Tomuhle přirovnání se pobaveně rozřehtám, Míša se ke mně sice přidá, ale najednou prudce
přestane, a když zjistím příčinu, proč jí tak náhle ztuhl úsměv, zachmuřím se také. Před
tělocvičnou totiž přešlapuje Jakub.
Míchalo, nebuď blázen!" varuji kamarádku šeptem. Nenech se obalamutit, nedovol mu, aby ti
natloukl klíny
do hlavy!"
Neboj, já... s ním jen promluvím..." zakoktá vzrušeně a už z výrazu, který čtu v její tváři, je
mi jasné, že opět vyhra­je Kubíček. Chvíli na ni opodál čekám, ovšem ti dva si mají hodně co
říct, tudíž to vzdám a jdu na cvičení sama. Míša nestihne ani začátek, ani prostředek, a teprve
na zpáteční ces­tě do bytu mě dostihne SMS zpráva odeslaná z pro mě nezná­mého čísla,
nejspíš Jakubova mobilu:
NELO, DIKY ZA VŠECKO! NEBUDU TE VIC OTRAVO­VAT, KUBA MI KOUPIL
KYTKU A VZAL ME NA VECERI, VRACÍM SE K NĚMU.
Nemohu říct, že bych to nečekala. No, snad Jakub myslí svoje polepšení opravdu vážně, i
když stát se mně něco tako­vého, už nikdy bych mu nevěřila a neodpustila.
Na doporučení pana doktora vytáhnu v sobotu Tomáše na dlouhou procházku k přehradě. Ten
den padá sníh a navíc zů­stává i ležet, a přestože je těžký a mokrý a je jen otázkou času, kdy
zase roztaje, svět najednou vypadá krásně čistý a jasný a slavnostní, řekla bych. Oba máme
rozjásanou náladu, kou­lovat se ještě při nejlepší vůli nedá, ani když shrneme z hlad­kých
ploch co nejvíc sněhové pokrývky, takže se spíš snaží­me dostat jeden druhého pod strom a
rychle jím zatřást. V drobných potyčkách vyhrává Tomáš, je větší a silnější, a když koupím
zásah rovnou za límec bundy, se smíchem se vzdávám. "Milost, vaše milosti! Budu hodná!"
Přitiskne mě zády ke kmeni stromu a v očích mu jen jiskří: "Jak moc hodná?"
"No, úplně nejvíc," bavím se. "Udělám, co budeš chtít."
"To zní skvěle," libuje si, pustí větvičku, kterou mě chtěl
180
181
původně ohodit, a políbí mě. Na to, že jsme venku a vůbec ne sami, první sněhová nadílka
vylákala na procházku spoustu nadšenců, především rodin s dětmi, nečekaně dlouze a
vzru­šivě, z polibku přímo sálá touha. Pak mě pustí, škádlivě kous­ne do ušního lalůčku a
šeptne: "Půjdeme ke mně."
Ustrnu. "K vám...?!"
"Neříkalas, že budeš hodná a uděláš mi všechno?"
"Ty jsi to kapánek přeformuloval," bráním se s úsměvem. "To zní poněkud perverzně..."
"Vůbec ne," řehtá se. "To zní nadrženě, Neli."
"A není to totéž?"
"Možná," usměje se. "Každopádně jsi mi to slíbila. A krom toho jsi říkala, že ta
spolubydlačka zůstala v bytě, ne?"
"Jo," přikývnu. "Jenže, k vám..."
"Neboj," konejší mě. "Tentokrát tam fakt nikdo není a ne­bude, naši odjeli na víkend a
nehrozí, že by se vrátili."
Uhnu pohledem. "Ani jiný rodinný návštěvy...?"
"Ne," řekne stručně. Ví moc dobře, na co se ptám! "Doma zůstal jen Vigo, ale ten je přes den
na zahradě a v noci spí v kotelně, takže bez obav."
Tohle sdělení mě uklidní a Tomáš najednou nemá venku stání, vezme mě za ruku a spěcháme
na tramvaj. Je mi jasné, kam a proč tak chvátá. Nekazím mu to.
Vilka ve známé ulici vypadá v bílém hávu také nějak svá-tečněji, na sněhovou pokrývku
zahrady napsal Vigo tajemné hieroglyfy svými tlapami, počkám, až se s Tomášem náležitě
přivítá a nechá zavřít do kotelny, a teprve pak vstoupím. Dům je opět tichý, prázdný, útulný a
vyhřátý, což mi přijde k duhu, docela jsem prochladla, takže se nijak nebráním, když mi
Tomáš napustí velkou rohovou vanu teplou vodou, a než se vrátí s čistou osuškou, hovím si
ve vířivce. Zůstane stát ve dveřích a mlčky na mě hledí.
182
"Proč se tak díváš...?"
Kdyby sis vlasy vyčesala do drdolu, vypadáš jak ta holka z Americký krásy. Tak krásná,
Neli... Jen ti v tý vaně chybí růže " vysvětlí. Pak se z okouzlení probere, rychle ze sebe shodí
svetr, džíny, ponožky i boxerky a nahý si vleze za mnou. Vzrušený je už při svlékání, natož
když se mě ve vaně dotýká, líbá mě a mazlíme se, div se u toho občas nenaloká-me bublinek z
vířivé lázně. Ze vzájemného umývání se vyklu­be vzrušivá předehra a přestože já osobně
bych se vydržela ve vodě čvachtat mnohem déle, podvoluji se Tomášově touze i spěchu, ve
kterém mě zabalí do osušky a v náruči odnese do svého pokoje v patře, který má tentokrát
relativně uklizený, patrně s mou návštěvou počítal, a na své válendě se se mnou něžně a
opatrně miluje. Nemohu říct, že bych to dělala jen kvůli němu... Při milování znovu prožívám
ten krásný inten-zivní pocit být s někým, patřit mu... I když jde spíš o sebe­klam. S
vyvrcholením se sejdeme takřka na vteřinu a je to tak silné, až hlasitě zaúpím: "Ach... Ond..."
V poslední chvíli stisknu rty, až mě to zabolí, a jen díky tomu, že Tomáš je prá­vě na vrcholu,
nepostřehne moje blekotání. Těžko bych mu tenhle omyl vysvětlovala!!
"Co jsi říkala, broučku?" vydechne omámeně, když se ved­le mě uvolněně položí na bok, aby
mě netížil, a rukou odhr­nuje zpocené vlasy z čela. Teď už mi není chladno ani náho­dou.
"Nic," zalžu. "Bylo to hodně silný..."
Krátce mě políbí a ruku si položí na moje vyklenuté bříško. "Bál jsem se, abych ti nějak
neublížil..."
"V pořádku," ujistím ho. "Byla jsem u doktora zrovna vče­ra, na ultrazvuku, doktor mi nic
takového nezakázal."
"Vidělajsiho?Víš, cotoje?"
"Viděla, ale nepoznala," pousměji se. "Já to ani vědět ne-
183
chci. Nenechala jsem si to říct. Překvápko do poslední chví­le. Čekám dítě, ne chlapečka, ani
holčičku."
"Lepší by byl kluk," usoudí a krouživými pohyby dlaně mi něžně bříško hladí. "Kluci to mají
v životě lehčí. Někdy... I když holky jsou zase hezčí, stejně bych chtěl mít kluka. Je to stejně
síla, co? Že z takových dvou nepatrných buněk, co se spojí, vznikne člověk, vyroste v tobě...
Můžu se tě na něco zeptat, Neli?"
"Hm?"
"Neměla jsi někdy pokušení si to nechat vzít...?"
"Měla," přiznám se. "Nejvíc v srpnu, hned ze začátku, když jsem se vrátila z Anglie a byla
jsem celý dny a noci sama v bytě... Byla to největší krize a nejhnusnější doba v mém ži­votě..
. Tehdy jsem přemýšlela o všem, ale stejně jsem to ne­dokázala. Na životě lpí každej, i ti
mentálně postižené děti v kláštýrku, kam chodím na praxi..."
"To je dobře, že jsi to neudělala," řekne. Pak se pousměje: "Matka mi taky kladla na srdce, ať
ti domluvím, abys neudě­lala nějakou pitomost a nešla na potrat nebo tak."
Skoro se posadím. "Cože?!"
"Ona netuší, že jsi v tom od července," vysvětlí mi. "Teď už by to ani nešlo, to je jasný."
"O to nejde," namítnu. "Vy se doma o mě bavíte?!"
"Máti občas něco začne," prozradí mi. "Myslí, že jsi v tom - a já jí to ani neodsouhlasil, ani
nevyvracím, a že jsem otec já. Dokonce z toho má radost."
Teď už jsem zmatená úplně: "Radost?!"
"No jo," usměje se. "Teprve tuhle z ní vypadlo, že měla strach o mou plodnost. Jako malí
kluci jsme byli oba na ope­raci, nějak se to tam přehřívalo, hrozilo, že bychom taky ne­museli
mít v budoucnu dětičky. No, a protože Ondra už děc­ko má, jedna starost jí odpadla, teď už se
bála jen o mně,
184
jelikož si myslí, že jsem tě naboural já, zbavila se i druhý
starosti."
Aha," pochopím ten propletenec. "A proč nejdeš na vyšet-
ření?"
Já to nepotřebuju vědět," pokrčí rameny a přesune ruku z bříška na ňadra a začne mi laskat
ztmavlé bradavky. K čemu? Máti spadne kámen ze srdce, až jí řeknu, že jsi fakt v tom. Zatím
to hraju do autu, prostě neodpovídám a ona se jen domýšlí. Ty o Ondrovi mluvit nechceš,
předpokládám... takže proč bych při tom neměl mámu nechat? Ať si myslí, že je to moje.
Objektivně vzato je to jedno, jsme přece jednova-ječná dvojčata, jsme skoro stejní, to mrně mi
bude tak jako tak podobný, i když je jeho... A mně to nevadí, Neli. Miluju tě."
V pokoji se rozhostí ticho. Vím, že bych mu měla říct také něco hezkého, zvlášť poté, co mi
dal tak pěkné vyznání, urči­tě na to čeká, ale nemůžu. Nejde to.
Moje mlčení nebere nijak tragicky, když vidí, že se nedo­čká, začne mě líbat na vystouplé
bradavky a za chvíli už nemá myšlenky na povídání ani jeden z nás.
185
VIII. KAPITOLA
Po promilovaném víkendu jsem ospalejší ještě víc než před­tím, pokud je to vůbec možné. Ze
všeho nejradši bych jen spala a spala, což dost dobře nejde, rozhodně ne ve škole! Těhotenský
tělocvik mi dělá dobře, protože cvičitelka je di­plomovaná rehabilitační sestra, která ví, co
dělá a co budou­cím maminám i potomkům v jejich bříškách prospívá, zatím-co cílem
učitelky tělocviku je prohnat nám faldy co nejvíc, tudíž i z tohoto důvodu se rozhodnu přiznat.
Díky Báře o mém stavu beztak vědí všechny spolužačky, většinou mi drží palce a slibují, že
mi budou dítko vozit. Všechny v tom totiž vidí senzaci! Na rozdíl ode mne. A od mé třídní,
která mě upřímně lituje.
"Začala jste moc brzy, Nelo," oznámí mi to, co dávno vím! "V osmnácti se vdát, porodit dítě,
starat se o rodinu... To je obrovské břímě starostí... Nebo vy se nebudete vdávat...? Nejste
snad na všechno sama, že ne?"
"Vdávat se nebudu, ale sama asi nejsem," odvětím.
"Aspoň že tak," oddychne si. Její přístup mě příjemně pře­kvapí, během čtyř let se nikdy
neprojevila nijak zvlášť důvěr­ně, brala mě jako celkem bezproblémovou a nadějnou
stu­dentku, ovšem že by to byla naše druhá máma, to ne. Ne nadarmo vyfasovala přezdívku
Megera! "Promluvím s paní ředitelkou, docela určitě půjde zařídit na druhé pololetí
indi­viduální studijní plán, abyste mohla odmaturovat v termínu společně s ostatními a
neztratila rok, toho se nebojím. Horší
vaše budoucnost... Chtěla jste přece na vysokou školu, měla ste k tomu všechny
předpoklady..." Třídní mluví v minulém času, je jí jasné, že mám konec. "Z tělesné výchovy
jste sa­mozřejmě osvobozená. Kam chodíte na praxi? Do ústavu? Domluvím se s nimi, abyste
nemusela tahat balíky s prádlem ani žádnou jinou těžkou práci."
"To je v pořádku, už to tam vědí a pomáhají mi."
"Ano? Tak dobrá. No, jinak... Vy jste na internátě?"
"Ne. V podnájmu."
"Na mateřskou půjdete k rodičům, předpokládám," napad­ne ji, načež si vybaví moje osobní
materiály, protože se za­chmuří: "Omlouvám se, zapomněla jsem... Tak k otci, že?"
Vzpomenu si na chvíli, kdy jsem jí v prváku svěřila s tím, že jsem poloviční sirotek. Litovala
mě, to jsem na ní viděla. Teď jsem tak nějak úplný sirotek, nejen poloviční, nicméně jsem
dospělá, plnoletá, nezatěžuji ji tím, odvětím trochu vy­hýbavě: "No, nějak to vyřeším."
Souhlasně přikývne a než mě propustí, poplácá mě po paži: "Hodně štěstí a sil, Nelo.
Kdybyste cokoli, opravdu cokoli po­třebovala, nebojte se za mnou přijít. Já sice pouštím při
hodi­nách hrůzu, ale nekoušu. Mám dceru ve vašem věku a nedo­vedu si představit, že by se
dokázala postarat o dítě... A to má mě a celou rodinu. Držím vám palce."
"Děkuji, paní profesorko," řeknu sevřeným hrdlem a holky, které se na mě sesypou hned po
příchodu do třídy, bych nej­radši praštila, protože jedna přes druhou vyzvídají: "Tak co? Ta tě
seřvala, co? Vyváděla hodně, Megera? Úplně slyším ty její hemzy o nezodpovědnosti a
lehkomyslnosti..."
"Jste na omylu, dámy," ujistím je. "Je to skvělá ženská."
Beztak mi nevěří a myslí si, že si honím triko! Dokonce i Lenka se tváří dost pochybovačně,
ovšem příležitost ji pře­svědčit mi nedá, má úplně jiné starosti.
186
187
"Letos vyšli čerti na pátek," oznámí mi. "V Rondu bude velká mikulášská show. Nemáš chuť
si jít zapařit?"
"Opravdu ne," ujistím ji, protože představa zakouřeného hlučného sálu mě pranic neláká,
ačkoli už dávno nezvracím a parfémy vyfintěných dívek by mi nijak neuškodily.
"To je blbý," usoudí. "Já půjdu."
"Fakt? S Olegem? Mamina tě pustí? To je prima, ne?"
"No, trpí ho, horko těžko, ale přece," připustí.
"Vidíš, říkala jsem ti, že ho stráví."
"Což to jo, jenže... mě tam pozval Dan, víš."
"Počkej," zpozorním. "Vy se scházíte?"
"Ne... teda jen jednou... O víkendu."
"Ani ses nepochlubila!"
Trhne odmítavě rameny. "Protože se ti nelíbí."
"A co Oleg?"
"Ale jo, s tím je všechno v pohodě," uklidní mne. "Ten do Ronda nepůjde, není na tyhle
společenské akce. Je nudnej."
"Nudnej?" opakuji užasle. "Ze tak najednou...!"
"Prosím tě, furt mi vykládá jen o blbým basketu! Nebo o škole, to je jeho druhý oblíbený
téma. Bere maturitu moc vážně," vzdychne. "Problém je, že s ním by mě mamka pus­tila,
jenže Oleg pro mě přijít nemůže, to je jasný. Neví, kam půjdu, natož s kým! Nepochopil by,
že vyjít si s kámošem není nic špatného. Neli, nepřišla bys mě vyzvednout?"
"To nejde," odmítnu zamyšleně.
"Proč? Nebudeš v pátek doma?"
"Budu, ale... Nechce se mi krýt ti záda kvůli podvodu."
Samým úžasem rozhodí rukama: "A kdo mě pořád naváděl, ať se vzbouřím? Kdo mi říkal, že
nežiju? Že se mám z toho řetězu, na kterým mě máma drží, urvat?"
"No jo, ale s normálním klukem! Nechci mít spoluúčast na takové boudě kvůli Danovi."
188
Lenka nafoukne tváře. "Co je na něm nenormálního?!"
Otočím otázku: "A co je na něm normálního?"
,Úplně všechno!" odsekne.
Jo? Mně nepřijde moc normální žít a bydlet jak squater, chlastat a hulifca brát kdoví jaký
svinstvo... Ten kluk v něčem jede a nebude to jen tráva, není čistej ani náhodou. Krom toho je
na místě docela zajímavá otázka, kde na to bere prachy? Leni, uvažuj... Snad nedoufáš, že ho
polepšíš?!"
"To ne."
"No tak!"
"Mne to totiž nevadí! Spíš ho obdivuju! On dokázal to, o čem my ostatní jen sníme. Vzbouřit
se všem konvencím a najít si naprosto svobodnej způsob života bez všech omezení."
Naše dohadování přeruší zazvonění na odpolední vyučová­ní. Nemělo by stejně cenu, i kdyby
pokračovalo! Lenka je jako beran, má svůj názor a nedá si říct, že scestný! Doby, kdy jsme si
rozuměly a jediné rozmísky mezi námi byly díky její bojácnosti vydupat si doma trošku
vzduchu k dýchání, jsou ty tam. Nemyslím si, že moje názory jsou nejlepší, to ani náho­dou,
přesto se obávám, že se kámoška žene do průšvihu.
Vejdu do hospůdky Na bojišti a rozhlédnu se po útulném lo­kále. Aleše si všimnu díky
mávající paži, kterou mi dává zna­mení, že stůl u okna vlevo je ten pravý.
"Ahoj, brácho," pozdravím svého kámoše, co mi poslal SMSku, jestli bych s ním dnes nešla
na pivo, což v překla­du znamená pokecat o životě a vyléčit nějaký světobol, nejspíš milostný,
a svlékám bundu pocukrovanou sněho­vými vločkami. Víkendový sníh samozřejmě roztál, od
té doby občas trochu chumelilo, ale ležet nezůstal. Den před mikulášskými reji to vypadá
nadějněji, země během po­sledních pár dní promrzla.
189
"Čau," přivítá mě. "Co si dáš? Pivo? Přej je dobrý na mlí­ko, sem slyšel."
"No, já ještě nekojím a jen tak nebudu, takže mi stačí ovoc- j nej čaj," usměji se, mrknu na
jeho účtenku a dodám: "Ale koukám, že ty piješ, jak kdybys měl odkojit dvojčata."
"Taky už tu sedím hodinu," ohradí se. "Měl jsem jen tři, ne-1 zveličuj. Na tyhle řeči začínám
bejt alergickej."
"Promiň," omluvím se. "Co máš za problém, Ale?"
"Já nemám žádnej! To byl spíš její problém."
"Nechala tě holka?" dovtípím se. Ostatně, není to nic těž-1 kého, Aleše trápí jen dvě věci. Tím
prvním je opilecký otec, který svému synovi nadává do kondomových omylů a mlátí jak jeho
matku, tak dvanáctiletou sestru, anebo milostné neú-1 spěchy s holkama přes Internetovou
seznamku.
"Jo," přikývne, a protože před nás číšnice postaví půllitr I s pěnivým mokem a skleničku s
horkou vodou, baleným ča­jem a citronem, zvedne svoje pivo a symbolicky si se mnou |
připije: "Jmenuje se Barborka, tak na její dnešní svátek."
"Co byla zač?" zeptám se konverzačně, když vybalím čaj i a máchám ho v horké vodě. Baví
mě sledovat, jak se zvolna | uvolňují barviva a sklenička červená.
"Ukážu ti její fotku," napadne ho, zaloví v peněžence j a podá mi legitkový snímek něžné
blondýnky. "Pěkná, co?"
"Jo, docela," připustím.
"Chodí na gympl a chce jít na medicínu," prozradí mi.
Usoudím, že mám čaj obarvený dostatečně, vytáhnu sáček j a přihodím do čaje kolečko
citronu. "Proč tě nechala?"
"Toje právě to!" rozzuří se AI a břinkne do stolu, div mi ne-1 rozlije čaj. "Přej že moc piju!
Chápeš to?"
Podívám se mu do očí. "A nepiješ...?"
"Ne!" odsekne a vytáhne druhou polovinu obsahu půllitru, což mi přijde vzhledem k jeho
tvrzení docela směšné. AI se | urazí tím víc: "Ještě ty ze mě dělej alkoholika, a bude to!"
190
"Brácho, pochop, že ho ze sebe děláš ty sám..."
,Neštvi mě, sakra!" upozorní mě výhružně.
"Čtyři piva za hodinu jsou na pováženou, té holce se vůbec nedivím. Taky bych nechtěla
kluka, co pije."
"No jo, protože jsi stejnej suchar jak vona," ujistí mě. "Sleč­ny středoškolačky, ct> nad
klukem z učňáku vohrnujou nosán-ky. Nejspíš jsi vždycky narazila jen na slušňáčky
vysokoško-láčky, kteří znaj tak akorát šprtání a minerálky! Ale zase tak košér taky nebudou,
když zbouchnou holku a nechají ji pla­vat! Řekl bych, že to budou pěkný svině."
Usrknu horkého nápoje, div si nespálím patro. "Sice nevím, o kom mluvíš, takový kluky
neznám, ale toje celkem jedno. Ale, díval ses někdy poslední dobou do zrcadla?"
"Cože? Co bych tam jako měl vidět?"
"Svýho tátu," prozradím mu. Sice trochu přeháním, nicmé­ně chci, aby se ten kluk probral
dřív, než bude pozdě.
Moje sdělení ho vytočí na nejvyšší míru: "Jdi do hajzlu, sé-gra!"
Pokrčím rameny, hodím na stůl kovovou dvacku za čaj, po­padnu bundu a jdu. Domů, ne do
hajzlu, jak si přál.
Na tenhle víkend odjíždějí obě moje spolubydlící, tudíž spěch a shon a tradiční páteční chaos
v bytě jsou hned dvoj­násobné. S úsměvem pozoruji ty dvě, jak běhají, div se ve dveřích
koupelny či kuchyně nesrážejí, vzájemně si nadávají, kdo komu překáží, a teprve když obě
vypadnou, s úlevou za­ložím cédéčko skupiny Karma do přehrávače a pustím se do úklidu,
protože trávit víkend v takovém chlívku s pozotvíra-nými zásuvkami, skříněmi i haldou
špinavého nádobí se mi fakt nechce.
Uprostřed nejpilnější činnosti mě vyruší Liquido, rychle otřu mokré ruce s mydlinkami jaru
do utěrky a podle hudby
191
vystopuji mobil v koupelně, kde jsem ho zapomněla. Předpo­kládám, že volá Tomáš, jsme na
dnešek domluveni, nicméně na displeji svítí pouze čtyři písmenka: TÁTA.
"Ahoj, táti!" pozdravím ho potěšené. Dlouho jsem o něm neslyšela a sama jsem mu volat
nechtěla, tak nějak jsem se spíš obávala nových zpráv a jak říkal Tomáš, někdy jsou lep­ší
zprávy žádné než špatné.
"Nazdar, Nelinko. Jak se cítí budoucí mamina?"
"Je mi fajn," ujistím ho.
"To je dobře," oddychne si. "A co svatba, žádná změna?"
"Ne," zklamu ho. "Co s tím pořád všichni máte?"
"No, víš, většinou to tak bejvá, nejdřív svatba, pak dítě, tak se nemůžeš divit, když si to pořadí
otočíš, že se lidi hloupě ptají," vysvětlí mi se zasmáním. "Ten kluk, se kterým jsi tu byla,
vypadal solidně, navíc fešák, neříkej, že se ti nelíbí..."
"Myslíš, že ke svatbě stačí, aby se jeden druhému líbil?"
"Hm... Dostalas mě. Asi ne, máš pravdu."
"A co ty? Kde bydlíš? Snad ne pořád v kanceláři?"
"Kamarád, co je na montáži v Egyptě, mi půjčil garsonku, takže mám střechu nad hlavou,"
svěří se mi.
"Takže se to s Kateřinou neurovnalo? Nemůžeš se vrátit domů, táti?"
"Domů? Kam? Moje místo zaujal ten svalovec z posilovny, nastěhovala si ho do baráku..."
Slyším ho, jak těžce vzdych­ne. "Podala žádost o rozvod, najala si nejlepšího právníka ši­roko
daleko... Mám dojem, Neli, že ze mě bude žebrák, až tohle skončí, aspoň podle toho, s jakou
razancí se do toho pustila."
Málem se zajíknu: "Ale to je přece tvůj barák! Tys ho po­stavil! Ty sis na něj vydělal! Ona
nikdy nepracovala, nemůže jí spadnout do klína všechno!"
"Nechal jsem ho napsat na ni," přizná se. "Už tenkrát. Ne-
192
napadlo mě, že to dopadne takhle... No, uvidíme, nějak bylo, nějak bude... Víš, co mě
napadlo, Neli? Až se ti to narodí a budeš na mateřský, vrátíš se do Třebíče. Budeme bydlet
spo­lu, co říkáš? Jako kdysi."
"Ve vypůjčený garsonce...?"
"Ne!" ujistí mě. "Pronajmeme si byt. Do tý doby vyřeším tyhle majetkový tahanice kolem
rozvodu."
"To je prima nápad, táti," řeknu tiše.
"Tobě se už do Třebíče moc nechce, viď?"
"Nikoho tam neznám, kdežto tady mám spoustu přátel a lidí, které... nebudu mít šanci v
Třebíči potkat..." Na dru­hou stranu je lepší bydlet s tátou než v azylovém domě!
"Nemít firmu, Neli, zabalil bych to tu hned a šel do Brna za tebou," ujistí mě. "Kolikrát mám
sto chutí se vším praš­tit... Ale zase práce je to jediný, co mi zbylo, firma je roz­jetá, nemůžu
utéct jak malej kluk... Pozval bych tě na ví­kend, Nelinko, moc rád bych byl s tebou, ani
nevíš, jak rád... ale nemám kam, v tý garsonce bydlí krom mě ještě jeden chlap, chápeš -"
"To je dobrý, táti. Až budeš mít svůj byt, přijedu za tebou moc ráda a určitě se nám spolu
bude žít hezky."
"Fajn, Neli. Taky myslím, že nám nebude zle. Pošlu ti ho­nem na účet nějaký peníze, než mě
o všechno oškube..."
"A co děti? Vídáš je?"
"Občas jo, v tomhle je Kateřina rozumná. Aspoň v tomhle."
Mně připravila o maminku rakovina, Kačenku a Lukáše o tátu Kateřinina nevěra a hloupost.
Ironie osudu? Ať je to co­koli, ani oni to nebudou mít v životě lehké.
"No nic, Nelinko, jsem rád, že jsem tě slyšel. Měj se pěk­ně, dávej na sebe pozor a brzy se mi
ozvi."
"Jasně. Pa," rozloučím se s ním. "Táti? Mám tě ráda."
Během hovoru mi přišla SMSka, odkliknu ji a čtu zprávu:
193
PROMIŇ, SEGRA, OMLOUVÁM SE ZA VČEREJŠEK. MEL JSEM VZTEKÁ KVŮLI TE
BUCHTĚ. AL.
Odepíšu mu sice obratem, ale stručně: V POHO.
A pak rychle domyji nádobí, pouklidím zbytek a vyrazím na cvičení, kde se odreaguji a
báječně si protáhnu tělo a dou­fám, že během hodiny, kdy jsem se nedostala k mobilu, mě na
něm bude čekat SMSka nebo nepřijatý hovor od Tomáše. Tím víc mě překvapí, že tam
nemám ani jedno, ani druhé. Strašně se mi totiž nechce strávit víkend o samotě! I když si za to
nadávám, upínám se na něho čím dál víc, přestože jenom za tenhle týden se mi dvakrát zdál
erotický sen o Ondrovi! Jak si mám asi vyhodit bratry Koubkovy z hlavy, když s jedním
trávím tolik času a druhého stále miluji?!
Měla bych s tím něco dělat. Nějak se od nich odpoutat... Jde to dost těžko, tím spíš, že ve
vestibulu tělocvičny na mě Tomáš čeká, což mi udělá velkou radost, větší než případná
SMSka, políbí mě na přivítanou, vezme kolem ramen a spo­lečně sejdeme podívat na
obrovský vánoční strom, který zdo­bí náměstí Republiky. Rozsvícené svíčky v nás navodí
krás­ně sváteční náladu, cestou dokonce potkáme i pár čertů a vznešených Mikulášů, a když
mi o něco později u nás v bytě Tomáš dá velkého Mikuláše z belgické čokolády, straš­ně se
stydím, protože já pro něj nic nemám! Tedy, nemám žádný věcný dar. Tomáš beztak stojí
mnohem víc o něco jiné­ho, na čokoládu na rozdíl ode mě moc vysazený není, takže to, že
skončíme v mé posteli a našemu milování přihlíží s mírným úsměvem čínský bůžek lásky, je
logickým vyústě­ním situace.
Zůstane u mě nejen do rána, strávíme společně takřka celý víkend s výjimkou sobotního
večera, kdy hraje v místním rockovém klubu a vrátí se v noci, odemkne mým klíčem, co
194
mu půjčím, a celý prochladlý se ke mně přitulí. V polospán-ku ho obejmu a spíme do
nedělního poledne. Teprve pak si společně usmažíme hranolky a orestujeme přírodní kuřecí
plátky, a když k pozdnímu obědu zapálím svíčku v aromala-ničce, Tomáš se pobaveně
zasměje. "Připadám si málem jako trapnej ženáč."
"A to je špatně,"-doplním ho s úsměvem.
"No, říkám málem, protože když se dva vezmou, pak už to není ono," opraví mě.
"Vždycky ne," namítnu. "Záleží na lidech..."
"Prosím tě," usměje se. "Ukaž mi někoho, komu to klape. Ondra je v manželství nešťastnej
jak šafářův dvoreček od sa-mýho začátku, tvůj táta se rozvádí, moje dvě spolužačky na vejšce
už jsou rozvedený, chápeš to? Po roce manželství!"
"Stejně si myslím, že když se lidi vezmou z velké lásky, vy­drží jim to."
"Možná chvíli, než je to omrzí," vede si svou. "I sebehezčí ženská se okouká, stejně jako
sebelepší kluk je po čase nud-nej a pořád stejnej fotr."
"A co vaši? Vypadají spokojeně!"
Zaváhá. "Výjimka potvrzuje pravidlo. Naši jsou jedni z mála, kterým to vyšlo a mají se pořád
rádi. Jenže, Neli, oni jsou jiná generace, v té naší to moc nefunguje."
Zamyšleně si ukrojím další sousto. "Je dobře, že se že­nit nechceš. Lidi s tvým myšlením by
neměli. Ubylo by rozvodů."
"Já jsem neřekl, že se nechci ženit," odvětí s úsměvem. "Teda, vždycky jsem to tvrdil a řídil
se heslem žít a užívat a hlavně se nevázat... A najednou takhle vyměknu. Elf se ba­vil na můj
účet celej večer, jakej je ze mě podpantoflák."
Musím se zasmát a než vymáchám hranolku v kečupu, otá­ži se: "A jak se to projevuje? To
podpantofláctví?"
195
"Například tím, že jsem s nimi nejel na chalupu, ale spěchal jsem za tebou."
"Já jsem ti přece nezakázala s nimi jet!" ohradím se. "Jen jsem říkala, že na koncert nepůjdu,
jsem pořád unavená a ten kouř by mi taky nedělal dobře, ty jsi ale mohl!"
"No, a to je právě to podpantofláctví," zasměje se. "Když naprosto dobrovolně dlabu na tah s
kámoši a letím k tobě."
"Nemusel jsi. V noci to byla stejně šílenost..."
"Vím, že jsem nemusel, ale chtěl."
"Z toho musí být ty tvoje fanynky zoufalý, co?"
"To si piš," usměje se. "Nestačil jsem je odhánět. Příště si vezmu vidle, těmi to půjde lip...
Neli, brouku, snad bys ne­žárlila? Já na ně kašlu. Na holky ze školy, a to jsou některý fakt
kusy, natož na ty pipky, co se táhnou za kapelou. Mně je mnohem lip s tebou než s partou.
Netušíš, čirou náhodou, čím to bude?"
Pokrčím rameny, nechce se mi tohle téma rozebírat, přesto musím uznat, že mě Tomáš strašně
potěšil. Natáhne se, aby mě mohl přes stůl pohladit, a pak pokračuje v jídle.
"Jo," vzpomene si. "Když jsme u toho, co podnikneme na Silvestra? Štědrej den musím strávit
doma, klasika, ale zby­tek svátků bych rád s tebou, Neli. Na Silvestra bychom mohli někam
vyrazit, ať nejsme celý vánoční prázdniny doma. Klu­ci jedou na chajdu na Červenohorským
sedle, to by asi neby­lo marný, co říkáš? Zasněžený Jeseníky jsou super."
"Já nevím, to je daleko," zchladím jeho nadšení. "Záleží na tátovi. Nerada bych, aby byl úplně
sám. Uvidíme."
"Uvidíme," opakuje, ale je na něm vidět, že ho moje neur­čité vyjádření zklamalo. "Ono to
zase tak daleko není, to si nemaluj. Vánoce jsou za čtrnáct dní! Moje noční můra."
"Cože?" podivím se. "Ty nemáš rád Vánoce? Proč?"
"Kvůli dárkům," přizná se.
196
Jak, kvůli dárkům? Nerad je dostáváš, nebo co?"
Pobaveně se rozřehtá. "Dostávám je moc rád, v tom pro­blém není, horší je, že musím taky
nějaký nakoupit, brouku. Nejde jen o to, že jsem věčnej švorcák, letos kupodivu něco málo
mám, v podstatě díky tobě - dřív jsem pařil víkend co víkend a ještě mezitím občas úlety i v
týdnu, no a to lezlo do neněz, chápešw. Nejhorší je, že nevím, co kupovat! K smrti nerad
nakupuju, natož na Vánoce, když jsou všude davy lidí a fronty a tlačenice... Nechávám to
zásadně na poslední chví­li no a na Štědrej den dopoledne jsem z toho na nervy, když
bloumám v obchodech mezi podobně postiženými ubožáky, potím se, je mi úplně špatně, a
nakonec nakoupím kraviny."
Představa zoufalého Tomáše mě rozesměje k slzám! "A komu všemu nakupuješ dárky?
Veškerému příbuzen­stvu?"
"Šílíš?!" vyděsí se a k vypočítání adeptů mu stačí tři prsty: "Mámě, tátovi, bráchovi. To, že
bych kupoval babce a dědo­vi, by mě zabilo, a na švagrovou dlabu."
Zavrtím pobaveně hlavou. "Obdarováváš tři lidi a děláš z toho horor... Já nakupuju ráda, natož
dárky, to mě baví."
"Víš co?" Tomáš dostane nápad. "Co kdybychom vyrazili na nákup spolu? Pomůžeš mi něco
vybrat, třeba tě něco na-padne."
Nejsem proti, tudíž hned jak umyjeme nádobí, oblečeme se a vyrazíme na vánoční nákupy. V
obchoďáku se pěkně roz­šoupnu, Tomáš nestačí zírat, kolik mu vymyslím dárků pro mámu i
tátu! Celou režii nákupů tedy přenechá na mně, pou­ze určí horní mez, do které se musím s
nákupy vejít, prý není finanční magnát a nic se nesmí přehánět, a za chvíli funguje coby nosič
ověnčený vánočně zabalenými balíčky.
"Super," libuje si. "Ještě něco pro toho moulu a mám Váno­ce letos z krku. Teda skoro...
Napadá tě, co pro Ondru?"
197
"Ne," odvětím tiše. Kupovat dárky manželům Koubkovým byla zábava, v případě Tomášova
bratra mě smích přejde.
"Něco mu dát musím," vzdychá usouzené.
"Kup mu něco, co by se líbilo tobě," poradím mu.
"No jo, třeba ty značkový trika ve Sportu neměly chybu."
"Třeba," souhlasím.
"To bych ho mohl...! Všimla sis, kolik stály?"
"Vždyť byly v akci."
"I tak! Stačí mu nějaká blbost, jsem chudej student."
"Tak zkus obchůdek s dárečky," poradím mu. "O jednom vím, chodíme do něj občas s
Lenkou jen tak okukovat, mají tam spoustu všelijakých blbostí, co si člověk normálně
nekou­pí, protože lituje peněz, ale zase jako dárek se hodí."
Poslechne mne, přesuneme se do útulného krámečku s nej­různějšími dárkovými předměty, a
Tomáš nakonec vybere asi pětadvacet centimetrů vysokou sošku nesmírně ošklivého panáčka
v kostkované košili, montérkách a orlím nosem, kte­rému se na napřažené ruce zavěšuje
vývrtka. "Brácha si na víno potrpí, otvírák furt někde hledá, tady ho má i s držákem," libuje si
pobaveně, za dárek umně zabalený slečnou prodavač­kou zaplatí 250 Kč a je spokojený, že ho
bráška vyšel tak lev­ně. "Recese jak blázen, haha." Pak si všimne, že já se neba­vím. "Stalo se
něco, Neli?"
"Ne."
Až na zastávku MHD mlčíme, teprve v šalině prohodí: "Radši se tě nebudu ptát, jestli na toho
kreténa ještě někdy myslíš. Snažím se o něm nemluvit, jenže ne vždycky to jde, přece jen je to
brácha, no, a mám ho docela rád."
Tramvaj je naštěstí narvaná, jsem ráda, že se držím tyče a nemusím odpovídat. Ostatně,
Tomáš sám chytře podotkl, že se raději neptá! Nejspíš tuší, že odpověď, jaké by se mu
do-stalo, by mohla bolet. Nás oba.
198
V prosinci máme první dva týdny školu, praxi teprve ten třetí těsně před vánočními
prázdninami, tudíž se s Lenkou vidíme hned v pondělí a odpoledne můžeme vyrazit na další
vánoční nákupy, tentokrát spolu. Kamarádka má ale nlnou hlavu mikulášské veselice, o které
mě informovala začerstva a stručně hned v sobotu dopoledne SMSkou a během všech
dnešních přestávek sice s menším zpoždě­ním, zato podrobně. Nedá pokoj ani odpoledne!
Pořád jen slyším, jaký je Dan a jaké to s ním bylo skvělé a zá­bavné.
"A kde? V kanálu nebo na smetišti...?"
"Přece v Rondu. Ty mě neposloucháš?"
"To měl být vtip," vysvětlím pobaveně. "Krom toho si Dana nějak nedovedu v Rondu
představit. Co měl na sobě...? Ty svoje umaštěný džíny a flekatej svetr s rozpáraným
ruká-vem?"
"Jistěže ne!" odsekne, zasní se a vypráví: "Byl oblečenej lip než spousta jiných. A i kdyby
nebyl, v ohozu to není, Nelo. Je to v něm. Má v sobě sílu. Kouzlo. S tím klukem se nedá
nikdy nudit, báječně jsme si užili a zapařili si."
"A co Oleg?"
"Co by? Normálka. O víkendu se učil, psal nějakou slohov-ku, nebo co esemeskoval, úvahu
na téma moje životní krédo. Přej mi ji donese ve čtvrtek na rande přečíst... Pf. Koho,
pro-boha, zajímá jeho životní krédo?"
"Takže s ním zatím chodíš?"
"No jo, jedno rande ve čtvrtek a opruzovat bude určitě i v sobotu, užiju si ho až moc, nemusíš
mít obavy, že by Oleg přišel zkrátka a že bych ho zanedbávala."
"Nestačím koukat, Leni," přiznám se. "Chození říkáš opru-zování? Nedávno byl pro tebe Oleg
vším, vzpomínáš? A na­jednou je z něj vopruz. Co že taková změna?"
199
Pokrčí rameny, chvíli váhá, načež přizná: "Asi to bude Da­nem... Proti němu je každej kluk
děsně nudnej."
"To tě nadrogoval, nebo co s tebou udělal, že ses do něho zabouchla?" nechápu ji.
"Já se nezabouchla!" ohradí se prudce. "Jen se mi prostě líbí. Fyzicky i jinak... A samozřejmě
jsme nedrogovali, za co ho máš?!"
"Nevypadá zrovna na andílka v bílý košilce," namítnu.
"Ale není to ani žádnej vyvrhel," brání ho vehementně. "Jen jsme trošku hulili. Pro lepší
náladu. Na tom nic není."
Mám dojem, že nad Olegovou hlavou slyším cinkat umí­ráček. Tohle téma nechám usnout, s
Lenkou stejně nepo­hnu, a raději se věnujeme nákupům. Prolezeme několik obchodních
domů, butiků i malých obchůdků, abychom nakoupily spoustu drobných hloupostí sobě
navzájem, Lenka rodičům, Olegovi a Danovi, já tátovi, svým spolu­bydlícím a Míše. Poté
zajdeme nahoru do Sportu, kde vy­beru skvělé tmavomodré tričko s bílou fajfkou Niké, co se
tak líbilo Tomášovi, a v prádle značkové boxerky s vese­lým obrázkem páncích se ježečků na
jedné nohavičce, a nakonec ještě do dárků, kde mám od včera vyhlédnutý hrníček z originální
ruční keramiky s nápisem TAK MOC PO TOBĚ TOUŽÍM!
"To je pro koho?" zajímá se Lenka. "Taky pro Tomáše? Máš pro něj hned tři dárky? Jsi
cvok." ?
"Pro Tomáše jsou jen ty dva. Tričko a boxerky."
Nedá se odbýt: "A ten hrníček?"
"Nevím. Prostě se mi líbil," řeknu a je mi dost nanic ze mé samé. Už proto, že lžu, a také
proto, že si připadám jako pod-razák. A to i přesto, že tomu, komu je hrníček určený, ho
stej­ně nikdy nedám.
200
Ve škole je před vánočními prázdninami docela magořina, v lednu nás ceká zkouškové a
práce na seminárkách, máme toho až běda, ke všemu se nikomu tak nějak do ničeho ne­chce,
protože nás všechny prostupuje vánoční nálada a atmo­sféra. Taky aby ne, když z každého
výkladu blikají a svítí vá­noční řetězy, obchoďáky se předhánějí, kdo nabídne víc vánočního
zbožív všude reklamy a tipy, čím obdarovat své nejbližší, venku co chvíli drobně sněží a
všude hrají koledy. Na vánoční melodie cvičíme dokonce i v tělocviku pro ma­minky!
"Už máš koupené dárky?" zeptám se Míši, když si v šatně svlékáme propocená trička a
elasťáky.
"Nemám peníze," vzdychne, "ale přesto jsem si tajně našet­řila a koupila jsem Kubíčkovi
pánský parfém z té nové kolek­ce Adidas. Určitě mu udělám radost, potrpí si na pěknou
vůni."
Odložím kalhotky a pustím na sebe proud teplé vody. "Ten úklid asi moc dobře placený není,
co?"
"Minimální mzda, to víš," vzdychne. "Taky co bych mohla chtít, vždyť jsem zběhla ze školy,
mám jenom základní vzdě­lání... S tím nikdy dobrou práci nenajdu. Kuba mi říká žeb-račko...
Stojím ho víc, než si vydělám, no."
"Kolik tnu přispíváš na společnou domácnost?"
"Vždyť ti teď říkám, že na mě ještě doplácí. Dávám mu všechno, do poslední koruny... Občas
ale dostanu tuzér, na parfém jsem mu našetřila z nich, víš."
"On ti nenechává žádný peníze...? Sebere ti všechny?!"
Přikývne. "A ještě mu dlužím."
Nechápavě na ni zírám. "Ještě nedávno jsem brečela po no­cích, že jsem sama... A teď
koukám, že proti tobě to byla vlastně výhoda! Míso... ? Co to máš po nohách za modřiny?!"
"Tohle...?" nakloní se přes mohutné bříško, aby si viděla
201
na stehna. "To je z práce. Vždycky zavadím o kus nábytku... rohy stolů nebo židle... Jsem na
modřiny háklivá, hned se mi vybarví. Mám jich plno."
"Jen aby...!" pochybuji zachmuřeně.
"Fakt," přesvědčuje mě. "Kubík se polepšil, víckrát na mě nezvedl ani hlas, natož ruku... On
mě miluje, proto na mě tak hrozně žárlí. Nechtěl mi ublížit, prostě se neovládal."
"Jestli myslíš, že se láska dá měřit žárlivostí, jsi na omylu," ujistím ji. "Žárlívej člověk je
nemocnej, ne zamilovanej, to je rozdíl. Jsi blázen, když si to necháš."
Spláchnu proudem vody mýdlo a zahalím se do osušky. Tě­hotenství na mě začíná být vidět,
natož takhle nahá, bez nefo­remné bundy, která bříško milosrdně kryje! Ve škole se mi po
něm dívají i holky z nižších ročníků, koukají na mě jako na tu, co to neumí, na tu
zbouchnutou, což mě hrozně rozčiluje, vždycky se ho snažím zatáhnout, samozřejmě
bezvýsledně. Prostě se za ně stydím. V době, kdy si každý může vybrat antikoncepci, která
mu vyhovuje, se nechám naprosto nezod­povědně přivést do jiného stavu.
Tomášovi se moje bříško líbí, z dalšího víkendu spolu strá­víme celou sobotu, kdy mi
vzedmuté bříško neustále hladí, rád se ho dotýká a s rozprostřenými dlaněmi číhá na pohyby,
a poté, co se jich v tichu noci dočká, má strach se se mnou milovat, aby mně ani dítěti
neublížil. Z jeho chování je mi čím dál víc smutno. Takhle by se měl přece chovat a radovat a
tě­šit otec dítěte!!
S holkama oslavíme Vánoce těsně předtím, než mi odjedou na svátky domů. Aby byla oslava
dokonalá, v obchodě s ry­bami si koupíme tři kapří řízky, které obalím a osmažím, za­tímco
Marcela připraví naprosto dokonalý domácí bramboro­vý salát. Ruku k dílu přiloží dokonce i
Olina, sice u toho
202
nadává, že si doničí pěstěné nehty, ale naloupe různé druhy ovoce, aby uvařila-štědrovečerní
ovocný kompot s kapkou rumu podle jakéhosi staročeského receptu a tradice, již její rodina
zachovává. Stromeček suplují smrkové a borové vět­vičky ve velké váze, které jsem narvala v
klášterní zahradě a ozdobila dutými figurkami z jedné kolekce a řetězem barev­ných
elektrických svíčiček. Pak si na naše poměry slavnostně prostřeme, na dva tácky narovnáme
úhledné domácí cukroví, které přivezla Marcela a jež nám provonělo byt vanilkou,
roz­svítíme improvizovaný stromeček, nanosíme pod něj dárečky, pustíme si koledy,
zhasneme velké světlo a zapálíme ozdob­ný svícen, a naše malé Vánoce mohou začít.
"Tak dobrou chuť," popřeje nám Marcela.
"Normálně ryby nemusím," přizná se Olina. "Ale na Váno­ce mi děsně chutnají. Čím to
bude?"
"Protože jsou vánoční," hádá Marcela.
"To vím taky, že ne velikonoční, ty tele," uchichtne se Olga a zatímco se ty dvě smějí,
uvědomím si, že tohle jsou moje po­slední Vánoce nejen s holkama, ale bez dítěte. Sice s tím
ma­lým už nebudu nikdy sama, jenže zase přijdu o spoustu věcí běžných pro normální
osmnáctileté holky...! Nebýt těhotná, mohla bych zkusit přijímačky na vysokou, zůstat v Brně
a dál žít studentským životem...
"Nelo? Slyšíš?"
Rychle zamrkám. "Co?"
"Vůbec nejíš," všimne si Marcela. "Tobě nechutná?"
"Zamyslela jsem se," přiznám se a rychle spěchám, abych holky dohnala a ony na mě
nemusely čekat. "Je to výborné."
Po jídle vezme Marcela malý cínový zvoneček a než jím za­zvoní, pobídne nás: "Říká se, že
když si člověk něco přeje v době, kdy zvoní vánoční zvony, že se mu to do roka splní. Sice
není ta pravá kouzelná noc a my nemáme ten právej vá­noční zvon, ale fungovat by to mohlo
i tak, ne?"
203
"Určitě," usoudí Olga a pro jistotu Marcelu upozorní: "Koukej zvonit hodně dlouho, abych
všechna přání stihla!"
Neubráním se úsměvu. "Může být jen jedno, Oli."
"Tak málo?" protáhne obličej. "No dobře, i tak. Začni."
Marcela rozklimbá zvoneček a moje přání mi prolétne hla­vou jako blesk. Nemusím mít
obavy, že by mi nevyšel čas, stačí mi setina sekundy, přesto je moje přání mnohem
ne­skromnější než celý Olinin seznam!
Pak už se vrhneme na dárky. Nemusí jich být hodně, každá máme dva a kolik radosti nadělají!
Vybalím kazetu značky Nivea se sprchovým gelem, šamponem a tělovým mlékem, v
balíčkuje navíc pndaný i ozdobný dudlík, a ve druhém dár­ku objevím rozkošné modré
dupačky s modrobílým kabát­kem. Je mi jasné, která z mých spolubydlících mě čím
obda­rovala, obě je obejmu a mám co dělat, abych se nerozbrečela.
"Jste moc hodné, holky," špitnu dojatě. "Díky."
"Koupila jsem modré, protože budeš mít kluka," prohlásí Marcela přesvědčeně.
"Jak se to pozná?" zajímá Olgu.
"Já nevím," přizná se s úsměvem. "Ale říkala to mamka. A ta to musí vědět, však jich sama
měla pět, že."
"Tak to si povíme v dubnu," baví se Olina a hned zkouší no­vou rtěnku zaručující vzhled
smyslně vlhkých rtů.
"Co jste si, holky, přály?" vyzvídá Marcela. "Jaké bylo to vaše tajné přání?"
"Tajné," ujistím ji s úsměvem.
"No, moje spíš pragmatický," usoudí Olina. "Přála jsem si neprolítnout a postoupit do dalšího
semestru."
"Já si přála dítě," svěří nám Marcela svoje přání. "Abych konečně otěhotněla, jsem z toho dost
nešťastná..."
"Mě z vás picne," rozesměje se Olina. "Jste vy dvě normál­ní? Jednaje smutná proto, že
mimino čeká, druhá zase pro to, že ho nečeká... Každá chce to, co nemá!"
204
Nejsem vyloženě nešťastná," zamyslím se. "Už ne. Ne-isem z toho ani nijak nadšená... Asi
jsem se s tím trochu srov­nala, nevím, prostě se stalo."
já bych asi nenáviděla toho, kdo to zavinil," usoudí Olina. 2e mi zkazil mládí a teď se o to ani
nestará."
No, ono to právě není tak jednoznačný," pokrčím rameny. Zavinili jsme to oba, nemůžu mít
kvůli tomu zlost jen na něj. A to, že se o dítě nestará... Nemůže, když to ani neví, a já nechci,
aby se to dozvěděl. Prostě hloupá situace, do který jsem se uvrtala sama, takže mu to
nevyčítám. Vím, že jsem úplně pitomá, ale je to pouto, které mezi sebou budeme mít navždy,
ačkoli budeme každý jinde a s někým jiným."
Na Vánoce nemá být nikdo smutný, a to ani když jde jen o vánoční generálku, a tak si
pustíme na počítači skvělý film Milionový závod a všechny tři se řehtáme jako koně.
Tátu se mi podaří zastihnout mobilem teprve na třetí pokus. Jednou mi to vůbec nezvedne,
podruhé požádá, abych počka­la do odpoledne, strefila jsem se do pracovní porady, a teprve v
půl osmé večer slavím úspěch.
"Ahoj, Nelinko," zdraví mě unaveně a s plnou pusou. "Pro­miň, že jsem ti nezavolal, teprve
před chvílí jsem se vrátil, zrovna večeřím... Byl bych ti zavolal, chystám se na to už pár dní.
Stalo se něco, že mě tak sháníš?" "Ne, neboj," uklidním ho. "Jen jsem tě chtěla slyšet." "To
zní podezřele," nevěří mi. "Vážně se nic neděje?" "Fakt ne," potvrdím. "Volám jen kvůli
Vánocům. Napadlo mě, že bys mohl přijet ty sem za mnou. Moje spolubydlící od­jedou už
zítra a nevrátí se dřív než druhého ledna. Budu tu ce­lých čtrnáct dní sama, takže bychom
mohli spolu oslavit Vá­noce a klidně i Silvestra, co říkáš, táti?" "Není to špatnej nápad,"
připustí.
205
"Viď?" zaraduji se. Mít tátu jen pro sebe po tolika dlouhých letech, kdy byla na prvním místě
Kateřina a pak její děti, je vyloženě sladká představa!
"Ale já mám lepší," zkazí mi radost. "Přijedeš ty a oslaví­me Vánoce ve Lhotce. Vyhovuje?"
"Ve Lhotce?" podivím se. "Kateřina tam nebude?!"
"Samozřejmě že bude," zklame mne. "Kde by byla?"
"Vy jste se smířili?" zadoufám. Ačkoli mám své drahé ma­cechy plné zuby, kvůli tátovi bych
si přála, aby se mezi nimi vše urovnalo a on měl zase domov.
"Třináctýho ledna máme první stání," zazdí moje naděje. "Katka se chce rozvádět za každou
cenu a já jí bránit nebudu, má pravdu, jsem pro ni jen starej balvan, co jí visí na krku,
po­třebuje se osvobodit, je ještě mladá... Ale dohodli jsme se, že kvůli dětem strávím Vánoce
u nich doma."
"U nich?" opakuji. "Ty jsi ten dům postavil a zaplatil!"
"To je jedno," usoudí unaveně. "Prostě, dovolila mi, že můžu strávit Vánoce se svými dětmi.
Byl bych rád, kdybys přijela a já měl u sebe všechny svoje děti, Nelinko."
"Táti, promiň, ale to nemůžu."
"Ten její tam nebude," láká mě. "Kvůli dětem, abychom jim nekazili Vánoce takové, jaké
dosud znaly, se na pár dní odstě­huje a pustí mě tam... Kateřina je rozumná."
"Tomu říkáš rozumná?!" opakuji nevěřícně. "Že ti milosti­vě dovolí nakoupit tvým vlastním
dětem dárky, protože tam nemůžeš přijít s prázdnou, takže tě vyždímá i o poslední pe­níze, že
ti ten její nadupanej idiot na pár dní uvolní postel... To všechno ti připadá rozumný?"
Táta chvíli mlčí. "Je to těžký, Neli... Kde budeš ty?"
"Já? Tady, kde jinde," odseknu.
"Ale to ti bude smutno," namítne.
"No, to mi bývá věčně, takže to beru spíš za trvalý stav," od-
206
větím ironicky. "Štědrej den uteče, budu se dívat na televizi, vak to přežiju, přežila jsem jiný
věci... A zbytek dní strávím eispíš s Tomášem, tím kamarádem. To už bude mít po písem-e z
matiky, píše ji zítra, takže bude mít dost času."
Jak myslíš," kapituluje. "Kdyby ses přece jen rozmyslela, zavolej, přijedu pro tebe a bude to
jako dřív."
Ne, táti, nebude," povzdychnu si. "Už nikdy nic nebude jako dřív. Ani u tebe, ani u mě. Ty si
na to možná budeš přes Vánoce pár dní hrát, ale já nic předstírat neumím. A nechci. Měj se
pěkně. A... šťastné a veselé." "Tobě taky, Nelinko. Mám tě rád." Přijde mi to skoro jako
výsměch. Přejeme si vzájemně šťast­né a veselé svátky a přitom ani jeden je veselé, natož
snad šťastné, rozhodně neprožijeme!
207
IX. KAPITOLA
Do rána napadnou spousty sněhu. Vlastně mě probudí ne­zvyklý rachot v ulicích, hučení
těžkých vozů, co se snaží bí­lou nadílku zlikvidovat a zprůjezdnit silnice. Oproti ubohým
silničářům mi sníh udělá radost, vyskočím z postele, abych se dívala na tu bílou nádheru, od
které se odrážejí blikající ma-jáčky vozidel silniční údržby, než mi prochladnou bosé nohy na
kuchyňském linoleu. Teprve pak se lehce nalíčím a s bůh­ví proč slavnostní náladou vyrazím
do kláštýrku. Dnes jsme tu s Bárou na delší dobu naposledy, navíc nás čekají samé příjemné
věci, jako například zdobit s dětmi velký vánoční strom, koulovat se v klášterní zahradě
změněné v bílou plani­nu s legračními mohylami sněhem zasypaných stromů, stavět
sněhuláka a vůbec si užívat vánoční a zimní nálady. Tedy krom loučení s dětmi, to moc veselé
není. Jen pár šťastlivců si vezmou na svátky jejich rodiče domů, většinou ale všichni v ústavu
zůstanou. Vím, že jim tam není zle, sestry se o ně starají s obrovským nasazením, ony totiž
berou své povolání za poslání, přesto je mi těch malých stvoření hrozně líto. Vlastní rodiče o
ně nestojí jen proto, že jsou trošku jiné než ostatní děti! Většinou nemají z Vánoc jako
takových žádný pojem, ovšem v očích se jim odráží za lesku a třpytu vánoč­ních svíček jedna
z nejhezčích lidských emocí, a to radost.
Smutné pocity ze mě spadnou, jakmile opustíme ústav so­ciální péče a mně se podaří strefit se
Báře sněhovou koulí rovnou za krk. Samozřejmě se mi chce pomstít, běží za mnou
208
jako fúrie a pomstu nevykoná jen kvůli Tomášovi, který pře­šlapuje před bránou. "Sleduj,
Nelo! Kdo to je? Takovej bo­rec?! V životě jsem neviděla, že by sem šel někdy pěknej kluk...
Že by čekal na nějakou sestru...?! No to mě podrž!"
"Držím," uchichtnu se, doběhnu k Tomášovi a především kvůli kamarádce ho na přivítanou
líbnu na rty. Teprve pak se otočím na spolužačku: "Ahoj, Barunko. Pěkný svátky!"
Spolužačce spadne brada, nejspíš ji nenapadla možnost, že by mohla mít těhotná holka štěstí
na pěkného kluka!
Tomáš opravdu hezký je. A to i když se tváří vážně a skoro naštvaně, řekla bych. Sice mi
polibek oplatí, vezme mě za ruku a vydáme se k zastávce tramvaji, ale to je všechno, ne­mluví
a dokonce se ani neusmívá.
"Jak dopadla ta matika...?" zeptám se s obavami. Sice seji začal učit už v neděli a díky ní jsme
se v týdnu viděli minimál­ně, skoro jako by začal brát školu vážněji, či co, přesto se hro­zím
odpovědi. Byla by to částečně moje vina, se mnou přece tráví takřka veškerý volný čas!
"V pohodě, tu jsem udělal," odvětí bez valného zájmu.
"Fakt? No to je super, ne?!" raduji se místo něho.
"Jo," přikývne. "Tohle jo."
Chytím ho za slovo: "A co není?"
Pohodí hlavou. "Nic, co by."
"Prosím tě," požádám ho. "Přece nechceš, abych ti uvěřila, že jsi takhle špatnej pro nic za
nic!"
"Ten parchant na mě chce hodit Kristýnu," vyleze s prav-dou ven.
V první chvíli vůbec nechápu, o čem mluví. "Cože?"
"Brácha by se rád vykroutil z otcovství," vysvětlí srozumi­telněji. "Vyrukoval s možností,
zeje ta malá moje."
Zírám na něho takřka bez dechu. "Jak na to přišel...?"
"Pohádal se s Denisou a ta slepice mu v afektu nadhodila,
209
že třeba ani Kristýna není jeho, ale moje. Chápeš ji, krávu? Asi mu chtěla dokázat, že mu
nebyla vždycky věrná, nebo si myslela, že začne Ondra žárlit, nevím, co tím sledovala!
Brá­cha nežárlil nikdy na nikoho, nemá to v povaze."
Na mě žárlí, vím to, přiznal se mi už na táboře, nicméně to je věc naprosto podřadná a Tomáš
ji vědět nemusí. ?*? "Ale jak přišla na tebe?" nechápu souvislosti. "Ty jsi s ní chodil před
Ondrou, dávno před tím, než otěhotněla."
Trhne neurčitě rameny.
"Tomáši?" donutím ho, aby se mi podíval do očí. "Spal jsi s ní někdy po tom, co se ti dva
rozešli...?"
Uhne očima, tenhle výslech je mu nepříjemný, natož když není tak čistý, jak se původně
zdálo!
"No a co?" brání se. "Přišla se mi vybrečet na rameno, jak je sama samotinká, že se na ni
Ondra vybodl, měl jí po krk... Chtěla utěšit... Nelo, nedívej se tak. V tý chvíli byla volná,
kdyby s Ondrou chodila, nic bych s ní neměl, nejsem taková svině, to bych bráchovi neudělal,
zatímco on mi tě přebral úplně v klidu, bez mrknutí oka... Jenže! Pochop, kvůli tomu, že jsem
se s ní jednou těsně po jejich rozchodu vyspal, nejsem přece otec jejího děcka! S ním spala do
tý doby pravidelně, vždyť spolu bydleli, určitě několikrát denně, znám ji, nymfo­manku.. . Tu
holku baví jen sex a paráda, to je celej její svět. Tak kdo z nás dvou je pravděpodobnější otec?
On, nebo já?"
Neodpovím mu, protože svým názorem, že i při kurzu 100:1 je pořád jedno procento šance,
bych jen přilila olej do ohně! Navíc jsme už na zastávce šaliny, kde se pod stříškou tísní celý
houf lidí, co Tomášův vzrušený monolog se zájmem poslouchají, tudíž se nezapojuji. Tomáš
si čumilů všimne také a na paní, která hltá každé jeho slovo s otevřenou pusou, se v ráži
osopí: "Zajímá vás to hodně?"
Paní se nenechá vytočit: "A kdo je teda otec...?"
Navzdory vážnosti situace vyprsknu smíchy. Tomáš se ne­baví z jeho očí létají blesky, když
zvídavé ženě odpoví: "Ka-nitán Nemo. Ale s určitostí to bude vědět leda Fox Mulder...
Starejte se laskavě o sebe, jo?" Popadne mě za ruku a navzdo­ry přijíždějící tramvaji mě táhne
pěšky až na další zastávku, kde počkáme na jinou tramvaj.
Během cesty nemluvíme, nevím, co na to říct, hlavou mi lé­tají zmatené myšlenky jako
splašené vrány. Tomáš na tom není o moc lépe, jakmile vystoupíme na zastávce kousek před
naším domem, vrátí se k tématu: "Bráchu bych nejradši zabil. Chytá se jak tonoucí každý
šance, aby mohl zdůvodnit sobě i všem kolem, proč Denisu opustil a neměl kvůli tomu černý
svědomí, to je celá věda. Akorát že mě do toho zatahuje."
Zatají se mi dech. "On ji opustil...? Po té hádce?"
"Utekl jí na začátku prosince," vysvětlí zamračeně. "To se mu celkem vzato nedivím, říkal
jsem si to od začátku, kdy si tu holku vzal. Dával jsem mu míň, i tak vydržel rok, on je totiž
zodpovědnej, lepší než já, jak říká máti... Pcha. Ta pito­má nána mu o tý možnosti řekla až
včera, když se byl podívat na holku... Jako triumf! Chápeš to?! Chce si ho udržet a při­tom na
něj v hádce vybalí takovou věc..."
"Otcovství se přece dá dokázat," namítnu tiše.
"No, jelikož jsme jednovaječný dvojčata, tak to nebude až tak jednoduchý," zachmuří se a
podrží mi vrata, abych mohla pohodlně vejít do chodby domu. "Ondra se toho pochopitel­ně
chytil a hned po Novým roce to hodlá rozjet, to už bude holce rok. Dřív to ani nejde."
Po schodech stoupáme mlčky, teprve na druhém odpočíva­dle se zeptám: "A kam Ondra šel?
Domů?"
"Ne. Tam nemůže kvůli našim. Matka je z toho na mrtvici, kvůli Kristýnce... Bydlí na černo
na koleji. U Elfa, u Gábiny, Honzy... Je jak putovní maskot, spí tam, kde je zrovna volná
210
211
postel, případně na zemi ve spacáku." Pohlédne na mě úko­sem. "Znamená to pro tebe něco,
zeje volnej?"
Nějak se nemohu strefit klíčem do zámku, jsem dost mimo, nahlas však odpovím: "Ale on
není volnej..." Když mi klíče upadnou s řinčením na dlažbu, Tomáš se jen ušklíbne.
V bytě se o Ondrovi nebavíme, je tam totiž pěkný zmatek, Marcela s Olinou se chystají na
vánoční prázdniny. Abych se vyhnula Tomášovým podezíravým pohledům, raději ze všech sil
pomáhám holkám přichystat se k odjezdu a jemu šoupnu čaj a tácek s cukrovím.
První se podaří rozbouřený přístav opustit Marcele, zbyde po ní spoušť a pozotvírané skříně a
zásuvky, jako vždycky, Oline trvá výprava ještě o něco déle, ovšem ta si to může do­volit,
domů ji veze ten její Robert autem a netrpělivě troubí pod oknem, asi se bojí parkovat, kde je
zákaz zastavení.
"Jsem ready," oddychne si Olina a na další protroubení re­aguje tak, že svému miláčkovi z
okna zamává, načež se bez spěchu obrátí k nám: "Poslyšte, vy dva, kdybyste se na Silves-tra
nudili, přijeďte k nám. Stačí poslat SMSku nebo zavolat, cestu vám vysvětlím, chalupa
kousek od Uničova a pařba jak blázen. Pěkní kluci stejně jako těhotné holky jsou vítaní, hihi.
Co, Tomáši...?"
"My se nudit nebudem," odvětí stroze a nepřístupně. Čaje ani cukroví se nedotkl, nejspíš
nemá chuť na nic.
Olina na mě udělá obličej, na rozloučenou mě obejme a k Tomášovi se prozíravě nepřiblíží.
Auto venku zatroubí zno­vu, tudíž se rozloučí tentokrát doopravdy: "Tak pa, mějte se a pěkný
Vánoce a všechny ty kydy, co se právají.., Ať jste v tom novým roce oba veselejší."
"Ahoj, Oli. Užij si to a dobře se bav," popřeji jí.
Vyprovázím ji pohledem nejen ke dveřím, ale i oknem. Při­stoupím těsně k parapetu. Venku
znovu sype bílé pápeří, vy-
padá to snad na bílé Vánoce... Dívám se na světlovlasou spo­lubydlící s obrovským červeným
báglem a příruční taškou, kterou jí pomáhá Robert naskládat do kufru vozu, jako na film v
televizi, jde mimo mě. Myšlenkami jsem úplně jinde!!
Ondra odešel od rodiny. Neopustil Denisu kvůli mně, pro­tože spolu nechodíme a on ví, že se
mnou chodí jeho brácha, přesto to udělal. Rozhodl se nezávisle na mně! Jasně, určitě jsem
hrála velkou roli v tom, že si rychleji uvědomil, co vlast­ně chce a co ne, ale váha viny na
mém svědomí už není tak
velká!
Po červeném autě dole u chodníku dávno není památky, sto­jím jako kůl na místě a kdyby mi
Tomáš, nečekaně se obje-vivší za mými zády, nesevřel loket, nejspíš bych tam zamrzla
nejméně do Nového roku. "Na co myslíš?"
Tou otázkou mě zaskočí natolik, že se po něm přistižené ohlédnu a on se dovtípí. Bohatě to
stačí k tomu, abych mu zkazila i poslední zbytečky nálady. Pustí můj loket a vztekle nakopne
židli, která se mu připlete do cesty, až odletí k lince.
"Mám odejít, abys na něho mohla myslet v klidu?!"
Pokrčím rameny. "Možná to bude lepší..."
"Přesně to jsem čekal!" odsekne namíchnuté.
"Tomáši, já tě nevyháním, říkám to proto, že dneska máme oba špatnou náladu a v té se poví
leccos, co pak mrzí a nejde vzít zpátky. Mohli bychom se zbytečně pohádat."
Chvíli na mě mlčky zírá, pak se natáhne pro bundu, navle-če si ji a jde ke dveřím, aniž by řekl
jediné slovo. S rukou na klice zaváhá, nadechne se, jak kdyby chtěl něco říct, ale roz­myslí se
a zavře za sebou kuchyňské dveře zvenčí. Vzápětí slyším, jak za ním zaklapnou dveře bytu.
Zvláštní. Myslela jsem si, že mám největší krizi dávno pře­konanou, a přitom se málem
vracím do dob před čtyřmi mě-
212
213
síci! Přesně takhle jsem tu celé dny ležela s jednou rukou na hladké sošce a slané cestičky
vedly od zarudlých očí až k bra­dě. Oproti té době je tu ovšem jeden rozdíl - teď mám druhou
ruku na bříšku, dítě se v mém těle hýbe čím dál víc a s větší razancí, jak roste a sílí. Ondrovo
dítě...
To, co jsem prožila s Ondrou, byla vlastně krátká epizoda s hořkým koncem, přesto byla tak
silná, že toho kluka miluji dodnes a málem umírám zoufalou touhou být s ním...!
Nepodařilo se mi ho dostat z mysli, natož snad ze srdce za celé ty měsíce, pouze myšlenky na
něj kapku odsunout do po­zadí, teď se však vyrojily znovu a já jsem z toho nemocná. Možná
mám dokonce teplotu, cítím se slabá a unavená, je mi pořád zima, takže ležet pod peřinou je
nutností, jinak bych jektala zuby v zimnici!
Myslím na Ondru, kde asi je, představuji si ho ve spacáku kdesi na podlaze kolejního
pokojíčku, a myslím i na Tomáše, jeho zmatek a strach... A je mi tím víc teskno!
Všechno je tak strašně složité a zamotané...
Tohle přece nejde! Nemohu jen ležet a topit se ve vlastní se­belítosti, krucinál! Donutím se
takřka násilím k nějaké čin­nosti, vylezu z pelechu, navleču si přes mikinu ještě svetr, bříško
schovám pod bundu, na hlavu narazím pletenou ušan­ku a s batůžkem, do kterého si hodím
dárky pro Lenku, vyra-zím do ulic. Cestou se stavím u domovnice.
"Dobrý den a pěkné Vánoce," popřeji té dobré duši.
"Taky tak, taky tak," zubí se na mě a dobrosrdečně mě zve na punč do bytu, odkud z trouby
voní vánočka.
"Přijdu někdy jindy," odmítnu sice potěšené, nicméně vím, že později rovná se nikdy. Sice
bychom se my dvě k sobě hodily, vdova a svobodná matka, dvě opuštěné existence, nic­méně
nemám v úmyslu se před ní svlékat a odhalovat svůj stav, určitě by se vyptávala a na to fakt
nemám náladu. "Vlast-
ně jsem se přišla zeptat, jestli nevíte, co je s topením, mám v bvtě hroznou zimu, radiátory
jsou sotva vlažné."
Moje taky," ujistí mě. "Nevím, co s tím je, stěžovalo si víc nartají- Už jsem volala do
teplárny, ať se na to přijdou podí­vat, snad to bude brzy v pořádku."
Snad jo," zadoufám a mizím dřív, než se začne zajímat, proč jsem zůstala na Vánoce sama v
bytě. "Tak nashle!"
Napadlý sníh nejen že neslezl, ale ještě navíc zmrzl. Hned na ulici si natáhnu vlněné palčáky,
mrazy jsou slušné, to se musí nechat, ostrý vzduch štípe v nose. V ulicích vrcholí
před­vánoční přípravy, tramvaje jsou plné lidí s narvanými nákup­ními taškami, skoro to
vypadá, že nebudou vánoční svátky, nýbrž přijde doba hladomoru či co.
V ulici Tomáše Štítného má většina rodinných vilek vánoč­ní výzdobu, v oknech, na
balkonech i v předzahrádkách svítí hvězdy či světelné řetězy, radost pohledět. Domek
Vostřelo-vých patří mezi ty nenazdobené výjimky. To se dost divím, vloni Lenka lepila do
oken sněhové vločky, jen to fičelo, ješ­tě jsem sejí smála, kolik času tím strávila!
"To jsi ty?" přivítá mě paní Vostřelová nenadšeně. "Nazdar, Nelo. Máš smůlu, Lenka není
doma."
"Dobrý den... A nevíte, kde je?"
,fiěkde venku s Olegem," odpoví mi ironickým tónem. "Víc mi toho moje drahá dcera
neřekla. Věřila bys tomu?"
Před pár měsíci ne, teď ano, odpovím Lenčině matce v du­chu, nahlas však pouze pokrčím
rameny. "No, tak já zase půjdu... Měla jsem jí napsat předem, je to moje vina... Můžu vám tu
pro ni nechat dárek?" Vylovím z báglu úhledně zaba­lenou krabičku, podám ji paní
Vostřelové a rozloučím se: "Po­zdravujte ji ode mě. A pěkné svátky!"
"Tobě také," odvětí paní Vostřelová spisovně, leč chladně, a zabouchne mi před nosem.
214
215
Nechce se mi jet rovnou do prázdného bytu, vlastně proto jsem Lence předem nedala o své
návštěvě vědět SMSkoul kdyby totiž napsala, že není doma, neměla bych důvod vytáh-T nout
paty a nejspíš bych ještě teď ležela a posmrkávala, vyj dám se domů pěšky přes centrum. Baví
mě pozorovat uspěJ chané maminy a lidi vůbec. Vánoce jsou nejkrásnější svátkv v roce, není
divu, že je chce mít každá pořádná hospodyně zabezpečené po všech stránkách! Nejvíc živo je
na tržnicij lidi se houfují u kádí s živými kapry. Pohled na němé ubožá-| ky lapající po dechu
mě rozesmutní ještě víc, zvlášť prodavač v kostkované vestě a s paličkou v ruce, kterou ryby
rovnou na místě zabíjí, není zrovna nejlepší symbol klidu, míru a pokc je, seberu šupinku
přilepenou z boku na jedné z kádí a radějil se procpu ke stánkům se zeleným i zlatým jmelím,
abych sil jeden svazeček koupila. Jen tak, pro sebe.
Zrovna ho opatrně ukládám do batůžku, když zahlédni v davu známou tvář. "Olegu!" zařvu,
až se po mně pár lidí| otočí, a pro jistotu zamávám rukou, aby si mě všiml, a už se prodírám
přes frontu u stánku s ovocem mimo největší mum-l raj. "Ahoj! Zrovna jsem hledala Lenku u
nich doma a potkami vás tady, to je dobrá náhoda." Pak se rozhlédnu. "Kde je?"
"Čau, Nelo," pozdraví mě. "Na to jsem se zrovna chtěl ze ptat tebe."
"Na co?"
"Kde je Lenka," vysvětlí polopaticky.
"No... já myslela, že s tebou," přiznám se neochotně, pro-| tože tuším, o co kráčí.
"A já zase, že s tebou. Tvrdila mi, že dneska ven nemůžej protože spolu jdete do toho ústavu
pro dementy."
"Dneska?" podivím se upřímně. "Co bychom tam o prázd­ninách dělaly...?"
"Přej na nějakou vánoční besídku."
Protáhnu uznale obličej, Lenka má fantazii při vymýšlení výmluv! Nicméně je pěkně hloupá,
když mě do svých lží za­tahuje, má mě"b nich alespoň informovat!
"Ty o tom nic nevíš, co?" dovtípí se.
"Ne, ale třeba jsi přeslechl to jméno, možná tam šla s Bá­rou," snažím se kamarádku z
průšvihu vysekat.
"Nelo, co je s Lenkou?" zeptá se mě vážně.
"Co by s ní bylo?" protahuji. "Je asi někde s Bárou a -"
"Myslím celkově," přeruší mne.
Pochopím, že nemá cenu mlžit. "To bych taky ráda věděla. Nějak jí poslední dobou hrabe.
Teď jsem se s ní přes týden ne­viděla, byly jsme na praxi každá jinde, tak nevím. Nepsala mi
o svých plánech, došel jí kredit."
Oleg vypadá jak zpráskanej pes. "No, super. Mně říkala, že s tebou byla v úterý, ve čtvrtek a
dneska taky..."
"A do pytle," uteče mi.
"Možná i někam jinam," zahučí temně.
Raději se s Olegem rozloučím, kdo ví, co bych nevědomky na kamarádku ještě prozradila! I
když i takhle je toho ažaž. Hned po příchodu do studeného bytu najdu v seznamu Len-čino
číslo a dám vytočit, aby se mi ozvala teprve po osmém prozvonění, zrovna když chci zavěsit.
"Požóóór, tady kužátka!" ohlásí se mi vysmátě, jak se sna­ží napodobit dětský hlásek ze
zmíněného pořadu Kuřátka.
"Koukám, že se dobře bavíš," podotknu sarkasticky. "Mohu vědět, kde jsi a s kým?"
"Jsem tam, nevím kam, a mám se bááááječně..."
"Lenko??"
"Víš, že bude v roce 2016 konec světa? Srazíme se s něja­kým hemeroidem, nebo co..."
"Myslíš nejspíš s asteroidem," opravím ji šokované.
"Prááásk, to bude slupka!"
216
217
"Ty jsi zhulená."
"Ty jsi zhulená? Taky? To je supéééér!"
"Kde jsi? S Danem, že? Lenko, potkala jsem Olega, byl hrozně smutnej. Neblbni, přece. Víš,
co jsi?"
"Já jsem šťastnáááá," oznámí mi a zavěsí.
To jsem říct nechtěla, nicméně je mi jasné, že ona to myslí smrtelně vážně. S Danem je
šťastná. No, to je síla...
Zazvonění zvonku mnou projede jako nůž, leknu se, jen po­skočím. Zaváhám, zda mám
vůbec otevřít, načež mi dojde, že ačkoli bydlím ve třetím patře, okna mám na ulici a jelikož v
nich svítím, těžko se mohu zapřít.
Za dveřmi stojí Tomáš. Trošku se mi uleví, ale ne moc.
"Ahoj, Neli," řekne tiše. "Proč ses neozvala?"
"Kdy?"
"Kdykoli!" odvětí trošku napruženě. "Včera, dneska, pře­devčírem..."
"Ty taky ne," připomenu mu.
"To sice ne, jenže, brouku, řekl bych, že jsi na řadě. Já nic neprovedl."
"A já snad něco provedla?" ohradím se ostře.
"To přece neříkám," stáhne se. "A už vůbec jsem se nepři­šel hádat! Neli, co je to s tebou?"
Ustoupím od dveří, aby mohl vejít. "Promiň. Jsem nějak rozhozená, reaguju přecitlivěle...
Nezlob se."
Omluvu přijme, pohladí mě po tváři a promne v ruce můj ohon, co jsem si vyčesala z vlasů.
"Vypadáš unaveně... Jako bys flámovala tři dny a tři noci."
"Tak to těžko," pokusím se o úsměv.
"Anebo ti to flámování chybí," nadhodí, obejme mě kolem ramen a nedočkavě vyhledá moje
ústa. "Miluju tě, Neli."
Protože se obávám, že se se mnou bude chtít milovat, radě­ji se odtáhnu. Nezvládla bych to!
Proč jsi mi to nikdy neřekla?" zeptá se vážně.
Ico...?!"
Ze mě taky miluješ," napoví mi.
"Slovíčkaříš."
To není slovíčkaření, Nelo," odvětí a jeho výraz ztvrdne. Já totiž vím, proč jsi mi to neřekla.
Ono je to strašně jedno­duchý. Prostě proto, že mě nemiluješ a ty nechceš lhát, nato­lik jsi
čestná. To je celá věda."
"Tomáši -"
"Pořád myslíš na toho debila," pokračuje s narůstajícím vztekem, lítostí a bezmocí. "Já jsem
pro tebe jen náhradník, kterej shodou okolností vypadá jak tvůj velkej idol Ondřej! Jsi se
mnou, abys nemusela bejt sama. Bože, jak jsem starej, tak jsem blbej... Věděl jsem to od
začátku, že ten kretén je pro tebe Bůh, ale pořád jsem doufal, že bys mě mohla mít aspoň
trochu ráda, aspoň z poloviny jako já tebe!"
"Já tě přece mám ráda! A hodně," odvětím pravdivě.
"Hm, to je pěkný," odtuší ironicky. "Ale jeho miluješ."
Podívám se jinam.
"Odpověz!" nařídí mi.
Polknu. "Nebudu na to odpovídat."
Tomáš se urazí, chvíli postává u okna, zády ke mně, načež se obrátí a řekne mi smutně:
"Nelo, já jsem udělal všechno, co jsem mohl. Teď je to prostě na tobě."
Tahle návštěva byla hodně krátká. A hodně těžká. Po jeho odchodu padnu do postele. Jestli
bude moje dítě po mně, tak se mám na co těšit. Bude brečet ve dne v noci!
V úterý je topení přes den ještě vlažnější než předešlý den, je mi chladno i v posteli, a večer
přestane topit úplně! Vzhle­dem k tomu, že teploměr za oknem ukazuje pěkných pár stup­ňů
pod nulou, mám se na co těšit, tím spíš, že domovnice mi
218
219
oznámí neradostnou novinku: havárka. A co hůř, vyhlídky! přímo katastrofální, protože sama
domovnice silně pochybu-I je, že na to někoho přes svátky sežene. Mám na ni pekelný vztek,
přece musela vědět, v jakém stavuje kohout a měla ho nechat vyměnit dávno, ne čekat, až se
to celé podělá a přívod tepla se bude muset vypnout!
"A to tam mám zmrznout?" zoufám si. "Možná jinde je to lepší, ale ten náš podkrovní byt
přestavěnej z půdy je chlad­nější i normálně, natož když se netopí!"
"No, ostatní partaje to řeší různými přímotopy," oznámí mi. "Do malýho bytu by vám stačilo
nějaký malý elektrický topít-ko... Musíte si holt něco koupit, než se to opraví."
"Se to opraví," odfrknu. "To teda budou svátky!"
Jako by nestačily moje problémy, ještě tyhle neplánované! Žádné topítko si kupovat
nehodlám, peníze budu potřebovat na mnohem důležitější věci, nemůžu si dovolit utrácet. Pro
dítě, které se narodí za tři měsíce, mám dudlík a jednu jedi­nou soupravičku! Původně jsem
myslela, že by mi mohla půjčit spoustu věcí, co jí zbyly po dětech, Kateřina, ale za téhle
situace... nevím!
V teplácích a svetru zalezu do peřin, na tu svou si přihodím ještě Marcelinu, pod dvěma se
vydržet dá, jenom nesmím vy­strkovat ani ruku, a zachumlaná po nos sleduji televizi. Dívám
se úplně na všechno, co dávají, aniž bych vnímala obsah, a když je mi nejteskněji, napíšu
alespoň omluvnou SMSku Tomášovi:
DEJ MI, PROSÍM, PAR DNI NA VZPAMATOVANÍ. A NE-ZLOB SE.
Odpoví mi sice obratem, zato mnohem stručněji, než jsem očekávala: JAK MYSLIS.
Samozřejmě mě tím akorát rozbrečí. Nejspíš už má mých vrtochů po krk. A já se mu vůbec
nedivím!!!
220
Ten rok, co mi umřela maminka, jsem prožila hodně smut­né Vánoce. Až do nedálná jsem si
myslela, že nejsmutnější v mém životě! Ty letošní jsou ale ještě vypečenější, tenkrát jsme sice
u stromečku brečeli s tátou oba, pamatuji si, jak mu tekly slzy po neoholených tvářích, když
po vybalení dárků zůstal pod stromkem jeden jediný, nadepsaný dětským pís­mem MOJÍ
MAMINCE, ale přesto jsme na to byli dva!
No, teď jsme vlastně také dva, jenomže mrňous v mém těle nii zrovna náladu nezvedne.
Na Štědrý den je naštěstí spousta programů v televizi, pře­pínám z jedné pohádky na druhou,
všechny končí dobře, lás­ka v nich vítězí nad zlobou, závistí i zlem, překonává nástra­hy
pekla a přemůže všechny čáry a kouzlení... Bohužel jen v pohádkách!!! Jak pravil Jára
Cimrman v jedné své hře, ve skutečnosti vždycky přelstí chytrák hlupáka, chudák nakonec
stejně ostrouhá a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou...
Já přece nejsem žádný opuštěný ubožák! Od rána mi chodí SMSky od přátel, pěkné Vánoce
mi přejí nejen holky ze třídy, ale i můj bráška AI, Martin z Prahy, lidi z country, až jsem z
toho na měkko, kolik lidí si na mě vzpomnělo!
Od Lenky žádné přání čekat nemohu, s kreditem na nule jí takový přepych operátor nedovolí,
tudíž se ujmu iniciativy a rovnou jí zavolám, abych jí popřála osobně.
"Tobě taky! Jo, díky za dárek," vzpomene si. "Ještě jsem ho nerozbalila, to až dneska večer,
ale víš, co je průser? Že tu mám pro tebe taky dáreček, jenže ti ho nemám jak dát..."
"A co kdybys sedla na tramvaj a přijela?" navrhnu řešení, které by mi vyloženě vytrhlo trn z
paty, i kdyby to bylo jenom na hodinku!
"Mám zaracha," zazdí moje naděje. "Na celý prázdniny."
"Za ten tah s Danem?" dovtípím se.
221
"Hm... Kapánek jsem přetáhla vycházky, víš," svěří se mi.
"Ty jsi páko," zhodnotím ji. "Místo abys byla ráda, že ti ma­mina vyšla vstříc, děláš takový
boty! Pak se nediv."
"Já toho nelituju," ujistí mě. "Však se během prázdnin mu-síme sejít, abych ti dala dárek, a
pokecáme. Budu ti vyprávět, Neli... Ten tah neměl chybu! Musíš mi ale napsat esemesku,
abych byla doma."
"Neříkalas, že máš zákaz vycházení?"
"No jo," uchichtne se. "Jenže... Silně pochybuju, že ho do­držím! Dneska utéct nemůžu, na
Štědrej den by to bylo silný kafe, i když bych šla Danovi popřát děsně ráda!"
"Ty s ním chodíš?"
"Schyluje se k tomu," oznámí mi nadšeně.
"Takže Oleg už je pasé? Potkala jsem ho, byl smutnej -"
"Lidi se scházejí a rozcházejí, proč dělat z jednoho rozcho-du tragédii?"
"To je fakt," souhlasím s ní. "No, tak se měj, Leni."
"Ty taky. Užijte si to s Tomášem! Pa."
Jo, s Tomášem... Z hluboká vzdychnu, vyhrabu se z pele­chu a přeběhnu do studené kuchyně,
abych si uvařila další konvici šípkového čaje. S žádným obědem se nenamáhám, v takové
zimě se ani nic vařit nedá, namáznu si chleba pašti­kou a se svým menu si zalezu zpátky do
peřin. Uprostřed ho­dování mě vyruší Liquido, až mi zaskočí sousto.
"Ahoj, Nelinko!" zahlaholí táta. "Jak se máš?"
"No... prima."
"Mám hrozný výčitky svědomí, Neli, že tam jsi tak sama... Natož o Vánocích! Je to prvně, co
nejsme na svátky spolu."
"Nejsem sama," uklidním ho. "Mám tu přátele, bavíme se výborně, nemusíš mít obavy, táti. A
co ty, jak je?"
"Jsi s kamarády? To je dobře," oddychne si. "Já jsem ve Lhotce, hrajeme si na rodinu..." Přes
mobil slyším koledy, dupot dětských nohou a veselé vřískání malého Lukáška. Ilu-
ze domova jak vyšitá! V duchu si představím bohatě nazdo-bený obrovský strom v hale a
skoro zatoužím být tam s nimi. Táta to ale řekl správíiě, tohle celé je jenom hra kvůli dětem.
Odpoledne cítím čím dál větší úzkost. Nerozsvítím si ani světelný řetěz na vánočních
větvičkách, nepustím koledy, v televizi vybírám pořady, které nemají s Vánocemi nic
spo­lečného. Já už je oslavila s holkama minulý týden, proč si je znovu přivolávat?!
Trápím se i tak dost. Myslím na tátu, kterému se zhroutil po­druhé jeho svět, hodně i na
Tomáše, co asi zrovna dělá, jak je doma u rodičů smutný a zklamaný a jak asi čeká na tu
správ-nou SMSku, kterou mu nemohu poslat, a úplně nejvíc na Ondru, jestli je sám na koleji,
nebo spíš hraje komedii pro roční dceru, možná svou, možná bráchovu...
Nakonec z toho všeho usnu a když se probudím, v první chvíli netuším, co se děje, kde jsem,
ani proč jsem vylétla do sedu úlekem. Přestože displej elektrického budíku ukazuje teprve tři
minuty po čtvrté hodině odpolední, za okny je tma a šero pokoje rozhání pouze televizní
obrazovka, kterou jsem samozřejmě nevypnula. Než se rozkoukám, rozječí se zvonek u dveří
po dlouhém energickém stisku, jak se někdo nekom­promisně dožaduje vpuštění. To je to, co
mě probudilo!
Vykutám se na nohy a trochu vrávoravě jdu otevřít. Nejspíš domovnice, aby mi oznámila, že
se nebude topit až do Silves­tra a mně z toho švihne...
Přede dveřmi však stojí tmavovlasá žena v dlouhém kabá­tě. Poznám ji okamžitě a ve stejnou
chvíli zrudnu až ke kořín­kům vlasů. Nevím, co tu dělá, na chodbě stojí sama, zato vím, jak
příšerně vypadám! Bez nalíčení, v teplákách a svetru snad ještě víc zveličující moje bříško...!
"Dobrý den, Nelo," pozdraví mě paní Koubková. "Už jsem se bála, že mi neotevřeš. Můžu
dál?"
"Dobrý den," dostanu ze sebe. "Já... spala jsem. Prosím."
222
223
Nemám představu, co mi může chtít, ovšem je mi jasné, že ať půjde o cokoli, nebude mi to
rozhodně příjemné!
"Je tu příšerná zimu," oznámí mi, jakmile se projde po ku­chyni a zůstane stát ve dveřích
mého pokoje.
"Vybouchlo topení," vysvětlím. "Všichni v baráku jsou bez tepla. Na svátky dost hloupá
nehoda."
Její oči přejedou hrníček s nedopitým a dávno vystydlým čajem, neuklizenou patku chleba a
načatou plechovku pašti­ky, pak se vrátí ke mně a než se mi podívá do očí, přeměn si moje
břicho. "Půjdeme k nám domů. Tohle nejsou Vánoce!"'
"K vám...? To ne!" ohradím se. "Já mám Vánoce tady."
"Nevím, co jste si s Tomášem udělali, ale nemůžu se na to dívat. Tom sedí jak bubák tam, ty
tady... Nemůžeš být na Vánoce sama a v téhle lednici už vůbec ne. Tohle není žádná
štědrovečerní večeře," kývne bradou na kousek chleba. "Tak honem, ať mi pomůžeš nasmažit
řízky. Kluci mi v tomhle byli vždycky k ničemu, dceru nemám, je to na tobě. Denča, sna­cha,
na to není, nedokáže se postarat ani o sebe, natož o rodi­nu. Hoď něco na sebe, Nelo, dole
mám auto, a jedeme."
Bráním se: "To přece nejde."
"Proč?"
"No, protože..." rozhodím rukama. "Já a Tomáš nejsme -"
"Ať je to mezi vámi, jak chce, zvu tě k nám já, ne on. Jsi mým hostem, Nelo, tak nezdržuj,"
požádá mě.
S paní Koubkovou se nedá smlouvat, na slovo ne prostě ne­slyší, nezbyde mi než se převléct
do kalhot a volného trička, tlustého svetru, do báglu hodit noční košili a sadu kosmetiky, jo,
vida, ještě dárky...
Koubková na mě čeká v kuchyni. "Máš to tu moc pěkné, Nelo. Takové útulné. Kolik vás tu
bydlí?"
"Celkem tři," vysvětlím a zaběhnu si do koupelny pro kar­táček na zuby, pastu a osušku.
"Jedna budoucí právnická
224
a pak Marcela, ta studuje na vyšší odborné. Za ty roky jsme sehraná parta. Nevyhovoval mi
internát, tak mi táta pro větší pohodlí našel a zaplatil podnájem... Pak se ukázalo, že
nevy-hovoval spíš jeho druhé ženě, protože z intru se jezdí na ví­kendy domů... No, jsem
hotová, ale přece jen -"
"Výborně," pochválí mě, jako by žádné přece jen nebylo. Počká, až zamknu byt, a společně
vyjdeme před dům. Řidi­čem stříbrné octavie není Tomáš, jak jsem si původně mysle­la,
nýbrž pan Koubek. Rozpačitě ho pozdravím a zapadnu i s báglem na zadní sedadlo, kde sedím
tiše jako myška až ke garáži rodinné vilky, v jejíž předzahrádce svítí to tmy barev­nými
venkovními svíčičkami námrazou pocukrovaný smrček.
"Zimajak v Rusku," jektá zuby pan Koubek a popohání nás do tepla chodby, kde shodím
zimní boty a tak, jak jsem, v bundě a ušance vejdu společně s paní Koubkovou do obý­váku. I
tady běží televize, kterou sleduje Tomáš vleže z gau­če. Můj příchod ho zvedne do sedu, ale
než stačím cokoli říct, čeká mě největší šok. Ve dveřích kuchyně se objeví Ondra!!!
"Kam jste se zdejchli?" otáže se rodičů, načež mě spatří a další otázky zůstanou nevyřčené.
Paní Koubková ostatně si­tuaci vyjasní, protože prohlásí: "Přivezla jsem si hosta. O Vánocích
nemá být nikdo sám."
"Ahoj," hlesnu.
Neodpoví mi ani jeden, oba jsou společným setkáním nás tří dohromady v šoku. Vůbec se mi
nechce bundu svléknout, nicméně pan Koubek je ze staré školy, jakmile si rozepnu zip,
pomůže mi a jde ji odnést do chodby na věšák. Jestliže byl Ondra mým příchodem zaskočený,
teď přímo vytuhne. Ne­mám sice břicho zdaleka takové jako třeba Míša, přesto by musel být
slepý. A on slepý není. Ani hloupý. Šokované zírá, zatímco Tomáš střílí pohledem z jednoho
na druhého, načež padne zpátky na gauč, zakloní hlavu a zavře oči.
225
"No, já se pustím do té večeře," rozhodne paní Koubková.
"Pomůžu vám," nabídnu se rychle, odložím si batoh a hrnu se rovnou za ní, aniž bych se
dívala napravo či nalevo. Ve dveřích stejně vzájemné konfrontaci neujdu. Ačkoli jde o
kra­tičký okamžik, vizuální kontakt je proti mé vůli navázán. V džínách a bílém tričku mu to
moc sluší, přestože na zraně­nou nohu napadá, pohybuje se naprosto bez berlí.
"S tou pomocnicí jsem to nemyslela až tak vážně," ujistí mě paní Koubková. "To jen kdyby se
ti opravdu chtělo..."
"Chce," potvrdím. Rozhodně víc než si jít sednout k těm třem do obývacího pokoje!
"Tak prima," libuje si a hned rozdá úkoly. Zatímco ona při­pravuje lahůdkový bramborový
salát, já se pustím do zabalo-vání a posléze i fritování kapřích řízků a ještě ve zbylém čase
mažu chlebíčky skvělou pomazánkou a zdobím je kousky rajčete a citronu. V kuchyni je
krásné teplo a útulno, celý byt je provoněný cukrovím i purpurou a vyzdobený chvojím a
jmelím, do tiše hrající Rybový české mše vánoční si při vaře­ní povídáme. Tedy, nejprve jen o
různých receptech a mluví hlavně paní Koubková, posléze ze mě spadne nervozita, a protože
je mi v kuchyni opravdu dobře, po dlouhé době se cítím jako doma, rozpovídám se i na téma
moje rodina, na kterou se mě vyptává.
"Už...?" nakoukne asi po osmé do kuchyně pan Koubek.
"Ty hladovce," směje se mu manželka. "Už. Ještě prostře­me a můžeme nosit na stůl."
Být po mém, zůstala bych v kuchyni napořád! To ovšem dost dobře nejde. Paní Koubková
prostře stůl v jídelní části obývacího pokoje vánočním ubrusem, rozsvítí svíčky na modré
jedli, která velikostí zabírá celý roh místnosti, mají ji nazdobenou staročesky, doma pečenými
a krásně zdobenými perníčky a slaměnými ozdobami a vypadá to skutečně nád-
rně chvíli přemýšlí u přehrávače, co pustit k večeři, a než Roubek bouchne špuntem šampáňa,
převleče se do slav-
ostního. Stejně tak její manžel, kluci zůstanou v džínách a já ani nemám do čeho jiného.
Moje místo u stolu mi paní domu připraví vedle Tomáše, což není zrovna ideální poloha,
protože tím pádem mám na­proti sobě Ondru s jeho upřenými pohledy. Za celý večer jsem
nepromluvila ani s ním, ani s jeho bratrem jediné slovo, ti dva se mezi sebou také nebaví,
nebýt manželů Koubkových, nej­spíš by u nich bylo ticho jako v hrobě!
A taky díky Janku Ledeckému, který vemlouvavým hlasem zpívá cosi o slibech, které se mají
plnit.
"Proč se všichni tváříte jako o pohřbu?" nechápe pan Kou­bek. "Tak si připijeme, ne? Ať jsou
ty Vánoce veselejší."
Rozlije šampaňské do pěti číší, rozdá nám je a svou pozved­ne k přípitku. Nezbyde mi než si
se všemi přiťuknout.
"Nechtě si chutnat," vyzve nás paní Koubková a posadí se.
"Děkuji," špitnu, i když si nejsem jista, za pozřu jediné sousto! A to mi dopřála pořádnou
porci!
Soumrak má náskok a hvězdy jsou o trochu níž- Možná že je to zdání, možná jsme si o
kousek blíž-..
"Ty se neposadíš?" všimne si pan Koubek stojícího Ondry.
"Cože...?" probere se. "Jo, jasně."
Paní Koubková nechápavě zavrtí hlavou.
Rychle se stmívá a voní cukroví, v kostele zpívaj a nikdo se nedozví, nešli jsme na mši,
nechali klíče ve dveřích...
"Původně jsem se bála, že nás bude u stolu lichý počet," vy­světluje mi paní Koubková.
"Totiž tři. Potom přibyl tenhle utečenec," kývne hlavou směrem k Ondrovi, "takže čtyři, no a
teď je nás dokonce pět. Stejně je to jenom pověra."
Nejhezčí dárek jsem dostal, a je to už let, ptal jsem se smím, řeklas musíš a to teď hned...
226
227
"Neumíš počítat," opraví ji Tomáš ironicky. "Šest."
Mrknu po Ondrovi a pochopitelně se setkám s jeho pohle­dem. Musí to být pro něj dvojitý
šok, to uznávám!
Občas tě potkám a řeknem si stěží pár vět. Chtěli jsme na­vždy, jenže bylo nám šestnáct let...
Taky jsem chtěla navždy. Bylo mi sedmnáct a teď je mi osmnáct pryč a neřekneme si ani těch
pár vět!
...když sfouknu svíčku dodnes slyším tvůj smích, a pak že sliby se maj plnit o Vánocích!
Výborného smaženého kapra a ještě lepší salát polykám spíš mechanicky, až se divím, že
nezdlábnu žádnou kost, a ačkoli jsem si nejdřív myslela, jak bude hloupé, když na mě budou
muset všichni čekat, dojím svou obří porci hned po panu Koubkovi! Nejspíš jsem za poslední
dny v bytě o chle­bu a paštikách vyhladověla. Klukům trvá jídlo mnohem déle, oba se v něm
spíš vrtají, než aby si pochutnali.
"Koukám, že Ježíšek už tady byl," vtipkuje pan Koubek při pohledu na hromady dárků
úhledně zabalených v červeném vánočním papíře se zlatými zvonečky a přepásanými zlatými
stužkami a mašlemi. "To jsem zvědav, co tam letos najdu... Že by konečně to BMW? Psal
jsem si o ně dobře dvacet­krát..."
"Co ty víš," zamrká na něho manželka a je to docela legra­ce, když o chvíli později pan
Koubek vysněného sporťáka skutečně vybalí, akorát že pouze coby angličáka! Normálně
bych se tomu musela smát, nyní mám jiné myšlenky.
Pod stromeček se nijak nehrnu, posadím se do rohu gauče jako při své první návštěvě a dívám
se, jak se naděluje u Koubků. Paní se nestačí divit, co je s klukama, proč je ne­zajímají dárky,
každý totiž zapadne do jednoho křesla a vzá­jemně utíkáme před pohledy těch druhých dvou.
Ondrovi i Tomášovi nadělí Ježíšek prakticky totéž, paní Koubková
228
má jednoduché, celé roky nakupuje dvojmo a hotovo. K mému úžasu i já dostanu dárky, a to
hned tři! Jeden, jímž je
lká kosmetická-sada od Vichy, leží přímo pod stromečkem, oděkuji za něj paní Koubkové a
mám co dělat, abych se ne-rozeřvala. Ona se mnou počítalaW Tomáše to inspiruje, zved­ne se
z křesla, odejde nahoru, aby se vzápětí vrátil s druhými dvěma. Připadám si vyloženě
příšerně, když mu na oplátku dám krásně zabalené tričko a sexy boxerky, a jakmile pod íeho i
Ondrovým dohledem vybalím těhotenské kalhoty s la-clem, které jsem tak obdivovala v
obchodě s módou pro na­stávající maminky, div si neprokoušu rty, načež mě dorazí obrovské
sedící růžové slůně. To už je všeho nad moje síly, obejmu sloníka oběma rukama a zabořím
do hebké hračky obličej. Mohu si jen gratulovat, že jsem se nestihla nalíčit, protože teď bych
slůňátko nejen promáčela, ale i začernila od mascary!
Všem musí být jasné, co v sloní náruči dělám, nicméně mají tolik taktu, že to nekomentují ani
se nevyptávají, dopřejí mi čas na sebrání. Hlavu zvednu teprve po nekonečné době, a to proto,
že si ostatní přejí pěkné svátky. Přijmu gratulace se zdvořilým úsměvem, ačkoli mi pan
Koubek říká, ať zůstanu sedět, chvíle je příliš slavnostní. Popřeje mi on i jeho paní, teprve pak
přijde na řadu Tomáš.
"Díky za dárky, Neli," promluví na mě poprvé za dnešní od­poledne a večer. "Jsou skvělý.
Hezký Vánoce."
Pak se ke mně nachýlí, aby mě políbil. Jelikož jsme v míst­nosti, kde jsou všichni přítomni a
docela určitě se dívají, ne­jde o žádný erotický polibek, přesto si dá záležet a zdaleka nejde
jen o nezávaznou prací pusu.
Hned poté se chci zase posadit, ale Ondra je rychlejší. Podá mi ruku: "Já ti přeju taky jen to
nej... A nejen k Vánocům... Měj se půvabně, Nelo..."
229
Přímý pohled do jeho tmavě hnědých očí takhle zblízka otřese všemi mými pracně
vybudovanými obrannými valy a jistotami, a když přání stvrdí polibkem, kdy se jen zlehýn-ka
dotkne mých rtů, projede mnou skoro elektrický výboj. Ač­koli dotek trvá vteřinu, cítím jeho
měkké rty na svých ještě dlouho poté, kdy se uklidím zpátky na gauč a neodvažuji se ani
pohnout. Tomáš vedle mě posměšně odfrkne.
Pak hustá atmosféra postupně trochu prořídne, dárky jsou rozdané i vybalené, přání máme za
sebou, paní Koubková uklidí roztrhané papíry, nacupované mašle i jmenovky, pustí v televizi
pohádku, nanosí na stůl chlebíčky a jednohubky, mísu ovoce i tác s cukrovím, a protože v
obýváku zhasne a nechá svítit pouze elektrické svíčky na stromku, na stole dva svícny a
televizní obrazovku, hned se cítím mnohem lépe než pod přímým světlem, kdy na mně musí
vidět můj zmatek.
Vlastně je mi u nich lépe a lépe. Víno, které pan Koubek všem nalívá, s díky odmítnu, nechci
dítě opít, byť tvrdí, že červené a značkové je dobré na krev. Pohodlně se opírám
0 měkký bok gauče, hlavu opřenou o sloníka, kterého svírám v náruči, popíjím domácí mošt a
tu a tam zobu jednohubky
1 cukroví a cítím se fajn. Vybaví se mi dávno zasunuté vzpo-mínky na Vánoce s maminkou,
kdysi dávno, kdy jsme po vybalení dárků seděli u štědrovečerní televizní pohádky a já si hrála
s novými hračkami...
Cítím se bezpečně. Cítím se doma. A vůbec nevadí, že si s ostatními nepovídám, spíš jen
sleduji a poslouchám, o čem hovoří oni. Postupem času se do konverzace zapojí i Tomáš s
Ondřejem, trapné chvíle u večeře jsem překonané.
"Kde bude Nela spát?" překvapí nás paní Koubková, když hodiny ukazují pár minut po
půlnoci a z televizní nabídky už tak nějak není co vybrat. "U Tomáše v pokoji je jen jedna
postel, to byste se moc nevyspali..."
230
Klidně jí tam ustel," navrhne Tomáš odevzdaně. "Já pře­spím tady dole na gauči."
Nebo v mém pokoji," připojí se také Ondra, a protože se na něho jeho matka překvapeně
podívá, rychle dodá: "A na gauč půjdu já."
Zůstaňte oba, kde jste," vložím se do hovoru. "Mně gauč bohatě stačí, je krásně měkký."
"To ne," zakáže mi paní Koubková tyhle nápady. "Tady bys neměla klid ani pohodlí a ty
potřebuješ oboje nejvíc ze všech. Kluci mohou spát kdekoli, a jak vidíš, oba se mohou
přetrh­nout ochotou, až nestačím žasnout..."
"No... půjdu do koupelny," rozhodnu se vyklidit pole.
"Já ti zatím připravím postel," slíbí mi paní Koubková, tak­že obývák opustíme současně.
Dveře koupelny se nedají za­mykat, chybí v nich klíč. Rychle se svleču a vklouznu do
spr­chové kabinky, abych ze sebe smyla únavu, a jakmile opláchnu pěnu sprchového gelu a
osuším se, celá se natřu tělovým mlékem, hodím na sebe noční košili, v níž mám bříš­ko ještě
výraznější než v kalhotech a tričku, prokartáčuji vla­sy a pustím se do čistění zubů.
Ondru spatřím v zrcadle hned, jakmile váhavě pootevře dveře a nesměle nakoukne dovnitř.
Nepoleká mě, vlastně jsem čekala, že přijde! Neotočím se k němu tváří, dál si čis­tím zuby a
upřeně ho pozoruji přes zrcadlo, přičemž v dlani pevně svírám kapří šupinku, kterou jsem
sebrala z rybí kádě.
Dokulhá až ke mně, zůstane stát za mými zády a přes rame­no hledí do odrazu mých očí v
zrcadle. Málem nedýchám, když mě zezadu jako by obejme, aby mi položil obě ruce na
vystouplé bříško. Tiše se zeptá: "Od kdy...?"
Vyplivnu zbytek pasty. "Od začátku července."
Vidím, jak polkne. "Takže už od tábora..."
Vykloktám si a opláchnu si obličej, načež zůstanu stát,
231
opřená rukama o umývadlo. Neodvažuji se k němu otočit če-l lem.
"Proč jsi mi nic neřekla, Nelo?"
Mlčím.
"To, že mi to zatajil brácha, chápu, ale proč ty?"
"Co by se změnilo, kdybys to věděl?" zeptám se tiše.
"Hodně. Odešel bych hned!"
"Ale to jsem právě nechtěla. Nemůžeš odejít od rodiny kvů-\ li mně, s tím bych nemohla žít,
Ondro."
"Já už od nich odešel," svěří se mi. "Nevím, jestli ti to brá-l cha říkal, nejspíš ne... Rozvádím
se. Není to kvůli tobě, Nelo.l Prostě... Udělal jsem jednu obrovskou chybu hned tehdy,I když
jsem se oženil bez lásky, a nechci dělat druhou - udržo-| vat to, co je neudržitelný."
"Ona tě ale miluje..."
"Nedá se žít s někým jen ze soucitu nebo z povinnosti. Ten-j krát na táboře jsem si prvně
uvědomil, že existuje i něco jiný-1 ho, že se dá žít i jinak. Já už fakt nemůžu. Nevím, jestli o
měl ještě stojíš, nejspíš ne, protože jsi ani nepovažovala za důle-l žitý říct mi takovou věc,
úspěšně ses mi vyhýbala tolik měsí­ců, chodíš s bráchou a asi je to s vámi vážný, matka si to
myslí, no... To je jedno. Radši budu sám a bez tebe, než bez| tebe a v manželství z
povinnosti."
Neodpovím. Na to se ani nedá. Díváme se na sebe přes zr-1 cadlo a Ondra stáhne ruce z mého
břicha. Pak si vzpomene:
"Mám pro tebe dárek, Nelo. Netušil jsem, že tě tu potkám, I kdyby mě matka včera nezahnala
domů, byl bych touhle do­bou na koleji a sám... Nosím ho pořád u sebe. Musíš si ho vzít,
protože mně je dost k ničemu." Z kapsy džínsů vyloví zlatý řetízek, který mi zezadu rovnou
připne na krk. Pocho­pím, co myslel tím, proč je dárek pro něj nepoužitelný - ve výstřihu
tmavomodré noční košile s obrázkem dvou koček se
232
hlvští přívěsek ve tvaru ozdobného a zvláštně krouceného pís­mene N.
Teprve teď se k němu pootočím tváří. "Ale to přece -" Šťastné a veselé Vánoce, Nelo,"
popřeje mi znovu, tento­krát beze svědků, a polibek, který se z toho vyvine, nemá s rnotvlí
pusou v obýváku vůbec nic společného. Je mi z něho slabo v kolenou, kdyby mě neobjímal a
netiskl k sobě, nejspíš bych se složila! Pak uchopí něžně můj obličej do dlaní. "To­hle jsou ty
nejhezčí Vánoce, jaký jsem kdy prožil! Nikdy předtím jsem nedostal tak krásnej dárek."
Pokusím se mu vymanit: "Někdo může přijít..."
Určitě si to riziko uvědomuje, přesto neodolá, aby mě zno­vu nepolíbil. Teprve poté rychle
posbírám svoje věci a vy­klouznu z koupelny jako zloděj. Otevřu dveře do obýváku, kde
Tomáš stále dřepí u televize, ačkoli si nemyslím, zeji sle­duje, nervózně si pohrává s
uzávěrem pánského deodorantu. Zpytavě ke mně zvedne oči.
"Dobrou noc, Tomáši," popřeji mu staženým hrdlem.
Trochu se nachýlí dopředu, aby na mě lépe viděl, a neváhá vstát a dojít až ke mně. Tahle
reakce mě vyděsí, přemýšlím, podle čeho mohl poznat, co jsem právě dělala! Rychle si
olíz­nu líbáním lehounce naběhlé rty, ale ty ho nezajímají. Ucho­pí mezi palec a ukazováček
kočičí košili na mých prsou a stáhne ji maličko níž, čímž zvětší můj výstřih. Dojde mi, co
bylo podezřelé!! Musel si všimnout, že se mi na krku něco za­blesklo, a tak se šel přesvědčit...
Při pohledu na přívěsek se trpce ušklíbne. "A je to. Nemůžu říct, že by mě to až tak
pře­kvapilo."
233
X. KAPITOLA
Probudím se do zářivě jiskřivého dne. Vlastně skoro poled­ne! Na to, že v cizím prostředí a
po všech psychických šocích a traumatech jsem spala neuvěřitelně dlouho a dobře! Usnula
jsem prakticky hned, jakmile jsem si lehla, a za celou noc i dopoledne se ani jednou
neprobudila.
Obleču si skvělé těhotenské kalhoty, které se dají povolovat podle potřeby, k nim čisté triko s
dlouhými rukávy, vlasy se­pnu do ohonu a nalíčím se, abych aspoň dnes vypadala k svě­tu.
Nemám totiž obavy, že bych si oči rozmazala pláčem! Ačkoli se mnou zmítají všechny možné
emoce, do breku mi opravdu není.
Spakuji si tašku a s plnou polní dokráčím do kuchyně, od­kud se po celém domě táhne libá
vůně pečeného masa a kde se paní Koubková čiperně otáčí při přípravě slavnostního bo-
žíhodového oběda. V obýváku sice hoří svíčky na adventním věnci a z repráků zní veselá
písnička o tetě, co peče léta na Vánoce vánočku, nicméně nikde ani noha. Tím lépe!
"Dobrý den," pozdravím rozpačitě.
"Ahoj, Nelo," odpoví mi a neujde mi, jak si mě změří. "Jak ses vyspala? Skoro bych řekla, že
do růžová."
"Tak nějak," souhlasím. "Spalo se mi výjimečně dobře... A nejen spalo... Paní Koubková, moc
vám děkuju... za všechno... Bylo to krásný. No, já půjdu, tak -"
"Kam bys chodila?" podiví se. "Do té ledárny, co máš v bytě? A před obědem? Polož tu tašku
a pojď mi radši míchat
234
cibulku do zelí. Tu krůtu, co peču, bychom sami nesnědli ani za dva dny, i když nám přijdou
pomoct mí rodiče. Jíš krůtu?"
"Moc ráda, ale..."
"V tom případě ale neexistuje," ujistí mě a strčí mi vařeč-, ku. Odložím si tašku do chodby a
rychle se vrátím ke sporá­ku, aby se škvařící se kostičky cibulky nepřipálily. Paní Koub­ková
zatím scedí zelí, otočí krůtu v obřím pekáči na druhý bok a ještě stihne vložit do vařící vody
úhledné šišky bram­borových knedlíků. Jakmile dosmažím cibulku, nasypu si do hrníčku
trošku hladké mouky na zahuštění a jdu si napustit vodu. Kuchyňské okno nad dřezem vede
do zahrádky za do­mem a poskytne mi výhled na Ondru, jak si v bělostném, čer­stvě
napadaném prašanu hraje s Vigem. Ondra sice stále kul­há, přesto mu tenhle handicap
nemůže zabránit, aby neházel rozdováděnému vlčákovi gumovou kost a ten mu ji s nadše­ním
nenosil zpátky. Pes je tak rozparáděný, že se o Ondru opře tlapami, ten náraz mohutného těla
neustojí a oba žuch­nou do sněhových peřin, aby se tam váleli jak malé děti. Z Ondry i na
dálku sálá skvělá nálada! Ten kluk venku nemá s tím včerejším, nejistým a rozhozeným, nic
společného!
Uvědomím si, že na mě paní Koubková mluví. Možná už dlouho, nějak jsem se zasnila a teď
přistižené zčervenám. Hodí očima z okna a pak zpátky na mě a já rudnu ještě víc. Zamyšleně
odloží vařečku, kterou otáčela knedlíky.
"Nelo, odpusť mi tu otázku, ale... s kým to vlastně čekáš? Nějak se v těch vztazích přestávám
orientovat."
Nejdřív chci něco zablekotat, pak to vzdám. Paní Koubko­vá si nezaslouží, abych jí lhala!
Sklopím oči.
"Ty jsi ten důvod, proč opustil ženu a dítě?" pokračuje dál nemilosrdně. "On sice nebyl
šťastný a čekala jsem, že to tak dřív či později dopadne, ale myslím si, že kdyby neměl
pád­ný důvod, neudělal by to, na to je příliš svědomitý."
235
"Já ho nenutila ani nepřemlouvala," řeknu tiše na svou omluvu. "Až do včerejšího večera
vůbec netušil, že če­kám..."
"Aha," dojdou jí souvislosti. "Proto byli včera oba tak za­ražení... a dnes je jak vyměněný...
No, to je teda věc."
Shodně pohlédneme z okna, ti dva vypadají jako sněhuláci.
"Oba kluci měli v dětství zdravotní komplikace, které by mohly ovlivnit jejich plodnost. Oba
museli na jistý zá­krok... Ondrovi to dopadlo dobře, ten už jedno dítě má... a druhé bude mít
co nevidět... Tomáš měl pooperační komplikace, proto jsem byla vlastně ráda, že jsi s ním
tě­hotná. Jako snacha by ses mi líbila, jsi šikovná holka, Nelo."
"Ono je to ještě složitější," podotknu. "Tomáš říkal, že De­nisa přišla s možností, že by mohla
být Kristýnka jeho."
Koubková se chytí za hlavu. "Já se z vás zblázním! Ze všech! Kluci museli mít odmalička
všechny hračky navlas stejné, jinak se rvali jako koně, všechno muselo dvakrát, což třeba u
knížek dost dobře nešlo, je hloupost kupovat dva stej­ný výtisky, jenomže to oni nechápali,
oba chtěli tutéž věc v jednu chvíli... Mají úplně stejný vkus a došlo to tak dale­ko, že dokonce
mají i stejné holky!"
Mlčím. Srovnání s hračkou mi moc nelichotí, přesto má paní Koubková pravdu. S barbínkou
Denisou si pohráli oba, než je přestala bavit, pak přišla na řadu kapku obyčejnější panenka
Nela... A obě skončily s outěžkem!
Moje úvahy přeruší bouchání dveří a hlahol v chodbě. Paní Koubková si otře ruce do zástěry.
"Už jsou tady! Tomáš jel pro moje rodiče. Pojď, představím tě."
Z toho zrovna nadšená nejsem. Ondra nechá psích her a se­jdeme se v obýváku úplně všichni.
Ondrova a Tomášova ba­bička s dědou se se mnou vítají, jako bych byla právoplatným
členem rodiny! "Tak to je ta tvoje nevěsta, Tomáši? Je pěkná, vybral sis dobře."
"No, spíš to vypadá na kamarádku," odvětí dědovi paní Koubková, zatímco Tomáš po mně
švihne pohledem ostrým jako břitva a odsekne: "Nevěsta? Jsi upadl, ne?"
"Tome!" krotí ho jeho mamka.
Já se nebudu ženit nikdy, protože natolik už víckrát v ži­votě nevyměknu," prohlásí Tomáš
nepřátelsky.
"Kdy to čekáte, Nelo?" zajímá babičku.
"Zkraje dubna."
"Dneska prý může být u porodu i táta," zapřede babi hovor. "Nevím přesně, ve které
porodnici, ale zeptám se -"
"Takřka všude," přeruším ji. O porodnicích a porodech toho vím z příruček a internetového
serveru emimino teoretic­ky opravdu hodně. "Já bych chtěla ale rodit v některé z mo­derních
porodnic. Do vody."
"Do vody?" podiví se děda. "To u nás jde?"
"Pár klinik se na co nejpřirozenější porod specializuje."
"Do vody?" opakuje babi málem pobouřeně a přísně se mě zeptá: "Nelo, chcete ho utopit...?"
Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy! Pohlédnu na paní Koubkovou, zajímá mě její názor,
a ta vyslyší mou němou prosbu, protože s úsměvem odpoví za mne: "Mami, netrap ji. Porod
do vody se hodně propaguje a sly­šela jsem o tom zatím jen to nejlepší. Dítě se přitom
roz­hodně neutopí."
"Odjakživa rodila ženská v posteli nebo na porodním křes­le v nemocnici, co může být
přirozenějšího?" tvrdí babi.
"Taky u toho odjakživa všechny trpěly," namítnu suše. "Přečetla jsem hodně knížek o nových
metodách porodu a mimo jiné i to, že v posteli nebo na křesle se vlastně rodí do kopce, což
rozhodně přirozený není, stojí to o to víc sil."
236
237
Babičce se moje názory nelíbí, odmítavě zavrtí hlavou a ob­rátí se na Tomáše: "Ty jí to
dovolíš, Tome?"
"Já...?" otáže se posměšně. "O mě tu vůbec nekráčí."
Ondra se do hovoru nemíchá, ale jakmile se naše oči při jíd­le střetnou, něžně se na mě
usměje.
"Pojďte raději všichni ke stolu," pozve nás Koubková.
Oběd je naprosto fantastický, sním všechno, co mi naloží -a že na mě nešetří!, až je mi to vůči
Tomášovi, který se v jídle sotva povitá, trapné. Zatímco si po obědě Koubkovi společně s
prarodiči vychutnávají kávu u stromečku, odnosím špinavé nádobí do myčky.
Do kuchyně za mnou přijde Tomáš. "Dneska hrajeme v rockovým klubu v Olomouci. Přišel
jsem ti říct ahoj, proto­že musíme vyjet dřív, než tam nataháme veškerou aparaturu atak... Ptát
se tě, jestli bys nechtěla jet se mnou, mi najednou přijde bezpředmětný... Mám pravdu?"
Ve dveřích se objeví Ondra a podezíravě si bráchu měří. Mi­moděk se mi vybaví hodně
podobná chvíle na táboře, když za mnou Tomáš přijel na návštěvu a Ondra na něho nepříčetně
žárlil, ačkoli jsme tehdy spolu ještě nic neměli. Situace se opakuje, napadne mne, akorát že
před půl rokem bylo snadné Tomáše opustit, tenkrát se mi vlastně líbil akorát vzhledově, jinak
mi neseděl povahou ani v posteli... Teď je všechno ji­nak, Tomáš vyměkl, jak sám prohlásil.
Ať je, jaký chce, udělal toho pro mě strašně moc, dokázal, že umí milovat, teď v tom chudák
lítá a je to on, kdo doplácí!!
Ondra mi majetnicky položí ruku na břicho. Tomáš se na­dechne, asi chce říct něco ostrého,
ale napjatou atmosféru přeruší ta báječná skladba Narcotic, kterou mám na mobilu. Jsem tomu
vyrušení ráda, přišlo v pravou chvíli!
"Ahoj, Nelinko," pozdraví mě táta podle zajetého zvyku. Další hovor se ovšem vyvíjí zcela
nově: "Kde jsi?"
U známých," odvětím vyhýbavě. "A ty? Stále ve Lhotce?" V Brně," překvapí mne. "Marně na
tebe zvoním."
"No jo, to se nedozvoníš," ujistím ho. "Nejsem doma, ale během chvilky tam budu, počkej.
Zatím pa, táti." Zavěsím a podívám se na oba Koubky. "To byl můj táta. Přijel za mnou na
návštěvu, nevím, na jak dlouhou. Musím jít... Tomáši? Jedeš hned, nebo později? Svezla bych
se s tebou na šalinu, teda jestli mě vezmeš...?"
Mlčky přikývne. Asi tuší, že jsem ho nepožádala pro nic za nic. Potřebuji s ním mluvit,
zaslouží si to!
Rychle se rozloučím s Koubkovými, paní mě málem ne­chce pustit, nabalí mi s sebou alespoň
výslužku a ujistí mě, že mohu kdykoli přijít, co, mohu", přímo musím! Bude třeba dořešit
spoustu věcí. Znovu poděkuji za krásné Vánoce.
Ondra mě odchytne v chodbě. "Opravdu musíš...?"
"Ano. A taky chci, na tátu se moc těším."
"A... telefonní číslo mi teď už dáš...?"
"Pošlu ti smsku."
Jeho číslo jsem sice vymazala za SIM karty, ze své paměti jsem ho však dostat nedokázala.
Víc si říct nestihneme, v chodbě se objeví Tomáš jako velký zvěd a já kolem Ondry
proklouznu na bělostnou zahradu, přičemž naprosto zapome­nu na psa. Vigo ovšem ne, přiřítí
se jako tank a se stejnou ra­zancí mě povalí do sněhu, jak moc touží si hrát, takže v tu ránu
vypadám jako sněhulák také a mám co dělat, abych se očistila z nejhoršího a nenanosila do
oktávky moc sněhu.
Nevysadí mě na nejbližší zastávce MHD, bez jediného slůvka prokličkuje městem a zastaví
mi před naším domem. Řeč, kterou jsem si celou cestu připravovala, zase zapomenu,
najednou nevím, co mu říct, všechno mi připadá tak plytké...!
Chvíli sedíme jako sfingy, pak položím dlaň na jeho ruku na volantu. Nesetřepe mě. "Díky,
Tomáši."
238
239
Ví, že nemluvím o odvozu! Konečně se na mě podívá: "Pro gram na Silvestra je vyřešenej,
co? Můžu říct Elfovi, že je jedno místo v autě volný, zrovna to vedle mě..."
"Tomáši, mám tě ráda," řeknu mu tiše. "Jsi skvělej kluk.J až mě překvapilo, jak moc... Je mi
to všechno líto."
"Věděl jsem celou dobu, že ho miluješ," odvětí klidně, ne-| afektovaně. "Pořád jsem ale
doufal... Patří mi to."
"Já jsem se fakt snažila," přiznám se.
"Já vím," odpoví mdle. "Denisino děcko mi ale bráška na1 krk nehodí, nevěřím, že je moje,
jeden úlet proti pravidelný] mu sexu...? Bratřík si to představuje jednoduše, to by měl moc
velkou kliku, hošánek. Nevyžere smetánku. Klidně pů-| jdu na DNA, s tím počítejte."
Přikývnu, chápu ho. Vložím mu do dlaně rybí šupinku. Prd štěstí. Mně už ho, zdá se, přinesla!
Než zatáhnu za páčku otel vírající mechanismus dveří, obrátí se ke mně úplně, aby míj mohl
pohladit po tváři, jak míval zvykem.
"Neli...? Jsem idiot, že jsem si tě nechal tak moc zalézt pc kůži... Přesto, nebo právě proto, to
je jedno: kdybys něco pol třebovala, přijď. Věčně asi volnej nebudu, ale dokud jol tak..."
Přitáhne mě k sobě, abychom se na rozloučenou polij bili. Jakmile se po hodné době
odtáhneme a já vystoupír ještě než zabouchnu dveře, dodá: "Můžeš přijít kdykoli| I když
volnej nebudu."
Přeběhnu chodník a u poštovních schránek za vraty bii dovy se musím nejdřív kapku
vzpamatovat. Nemůžu vyl šlapat schody ubrečená! Taťka sedí na posledním z ničí a vítá mě s
nehranou radostí. Vpustím ho do bytu a zatím| co se podivuje nad ledárnou, která uvnitř
panuje, neváhár přistoupit ke kuchyňskému oknu, abych se podívala n^ ulici.
Láhvově zelená oktávka tam stále stojí.
240
Táta se aktivně zapojí do opravy topení. Nejen po stránce organizační, došlápne si na
domovnici a svátek nesvátek do večera sežene někoho z firmy, která má na starosti havárie
tohoto druhu, a sám při opravě asistuje, takže se sice ušpiní jak čuně, nicméně už v osm večer
začnou být radiátory vlaž­né a brzy přímo teplé! Jsem tomu jen ráda, a to ze dvou důvo­dů.
Konečně mi doma nehrozí zmrznuti, a pak, táta mi tím, že je opravou zaneprázdněný,
poskytne pár hodin klidu na vzpa-matování, získání rozhozené rovnováhy, takže večer, když
se umyje a vyrazíme na pořádnou večeři do pěkného podniku v centru, už jsem v pohodě
natolik, abych mohla napsat struč­nou SMSku: MAM TED TOHLE CISLO. NELA.
Příjemce zprávy nadatluji bez nejmenšího zaváhání, pama­tuji si ho i po půl roce naprosto
přesně, dám odeslat, rovnou si ho uložím do seznamu, protože mi je jasné, že mu nepíšu
naposledy, a ještě dřív, než se stihnu zahloubat do jídelníčku, se mi mobil rozezvoní v ruce.
Volajícím je ONDRA, nemusím se ani dívat na displej, abych to věděla!
"Kdo otravuje?" otáže se táta.
"Prosím tě, objednej mi kuřecí prsa na ananasu a rýži," po­žádám ho a s telefonem odběhnu
na chodbu směrem k toale­tám, jelikož nechci, aby mému hovoru byla svědkem polovi­na
hostů včetně mého taťky. Teprve pak stisknu zelené sluchátko: "Ahoj, Ondro..."
"Konečně!" vybuchne mi do ucha s úlevou. "Neli, tohle mi nedělej! Proč ses neozvala dřív?!
Víš, jak tady trpím a co všechno si domejšlím, že se asi stalo?"
"Například...?"
"No... že jsi jela s Tomášem na ten koncert, nebo že ses roz­myslela a lituješ té chvíle v
koupelně, nebo prostě cokoli, při­čemž všechno, co mě napadne, hraje proti mně!"
"Přece jsem říkala, že za mnou přijel táta."
241
"On ještě neodjel?"
Pobaveně se zasměji. "Teprve přijel!"
"Jako na víc dní...?!"
"Neptala jsem se ho, ale podle tašky, co má s sebou, jo."
"Neee..." zaúpí nehraně. "Já už tě znovu nemůžu ztratit. Teď to prostě nedopustím."
"To je dobře," řeknu tiše, přesto mě zaslechne.
"Nelo...?"
"Ano?"
"Vím, že ti to říkám při každým našem setkání a že se k tomu stavíš dost odmítavě, ale...
miluju tě. Zoufale moc."
"Já tebe taky..."
"Neli?!" ožije. "Kde jsi? Hned za tebou přijedu a -"
"Jsem s tátou, klid," mírním ho. "Až odjede, dám vědět."
"Ale to nevydržím!" varuje mě.
"Vydrželi jsem to oba půl roku, pár dní zvládneme."
"O tom dost pochybuju," váhá zoufale. "Nelo, prosím tě, aspoň mi piš..."
Ke stolu se vrátím v růžovém oparu naděje a lásky. Táta to na mě určitě pozná, protože se mě
zeptá: "Jsi šťastná?"
"Ano, táti," svěřím se mu. "Teď strašně."
"To jsem rád, Nelinko," oddychne si. "Ani nevíš, jak moc rád... Od doby, kdy umřela Radka,
jsi nikdy neměla na růžích ustláno, natož poslední roky, takhle odstrčená a sama. A k tomu
ještě to... dítě."
"Nebylo to vždycky na jásání, ale já si nestěžuji. Víš, kdyby maminka neumřela, všechno by
bylo jinak, určitě bychom nestavěli zrovna ve Lhotce a nejspíš bych chodi­la na klasickej
gympl v Třebíči, nemusela na intr... Na druhou stranu bych se nedostala na školu, která mě
oprav­du baví, nepoznala bych holky ze třídy ani spolubydlící a neseznámila bych se s
Ondrou ani s Tomášem... Všech-
242
no má pro a proti, nemá cenu dumat, co by a kdyby. Pros­tě je to takhle."
"Bereš to rozumně," pochválí mě.
"A co ty? Nezůstal jsi ve Lhotce na celé Vánoce...?"
Zadívá se na svoje velké udřené ruce. "Nešlo to, Nelinko. Ani kvůli dětem. Teď mě v lednu
čeká soud a jak to tak vypa­dá, nejspíš přijdu o všechno, Kateřina se postará, aby mě ten její
právník oškubal jak slepici."
"A ty žádného nemáš?" zhrozím se.
"Zatím ne, myslel jsem, že se dohodneme jako dospělí lidi, ale s Katkou prostě není domluva.
Je na peníze."
"To mě mrzí," ujistím ho. "Kvůli tobě."
"Takovej je život," vzdychne naoko lehce, ale vidím na něm, jak je ze všeho zdeptaný a sešlý.
"Jo, vidíš! Přivezl jsem ti vánoční dárek, Neli. Tady."
K mému překvapení vyloví z náprsní kapsy saka, na naši společnou vánoční večeři se
vystrojil, smotaný svazek pa­pírů. Dost dobře nechápu, o co vlastně jde, Výpis z katas­tru
nemovitostí, k čemu to...? Vlastníkem je Nela Fišero-vál Ohromeně k němu zvednu zrak.
"Ten dům na venkově?"
S úsměvem přikývne. "Je tvůj, Neli."
"To si přece nemůžu vzít!" vyhrknu.
"Musíš. Naštěstí jsem ho stihl nechat přepsat na tebe za­včas, aby na něj Kateřina nemohla.
Kdyby byl můj, přišel bych o něj. Slibuju, že ho přes léto opravím, abys ho mohla prodat a
dostala za něj minimálně jednou tolik, než kolik byla pořizovací cena."
"Třeba ho nebudu chtít prodat..."
"Tak si ho necháš," usměje se. "V každým pádě jsou v něm peníze už teď, hodnotu mají jak
dům, tak pozemek kolem, a až ho dám do lesku, chudá nevěsta nebudeš, neboj."
243
Obejmu taťku a políbím ho. Nebýt večeře, kterou nám pra vě číšník naservíruje, rozeřvala
bych se nahlas!
Nakonec u mě zůstane až do třicátého! Všichni zaměstnán ci jeho firmy mají do konce starého
roku dovolenou a táta nikam nespěchá, vím, co to je trávit dny sama doma, proto se mu
nedivím. Bydlíme spolu, vaříme si, chodíme do kina a jednou dokonce vyrazíme i do divadla,
kde táta nebyl pěk­ných pár let, nebo se jen tak couráme městem i na výletech po okolí Brna.
Užijeme si při tom jeden druhého mnohem víc než při mých zdvořilostních návštěvách ve
Lhotce! Nikdy bych nevěřila, jak moc potřebuje dospělá dcera svého tátu! A taťkovi je se
mnou také dobře, necelý týden v Brně nako­nec zhodnotí jako svou nejkrásnější dovolenou,
mnohem hez­čí než výlet za exotikou do Dominikánské republiky. Teprve ráno na Silvestra
sbalí tašku a rozloučí se se mnou, večer se prý nemůže nezúčastnit firemního večírku
investora své nej­větší stavby. Dokonce mě láká, abych ho doprovodila, byl po-zvaný s
Kateřinou, což samozřejmě padlo, a vtipkuje, že by prý tak u mladších kolegů stoupl v ceně,
kdyby mě vydával za svou manželku a navíc s bříškem. Samozřejmě s díky od­mítnu, Ondra
mi i tak denně volá a esemeskuje o sto šest a je z vývoje událostí vyloženě zoufalý, přesto
prostě nemohu tátu poslat domů dřív. Ani kvůli němu, ani kvůli sobě. A pak, tu­ším, že s
Ondrou se užijeme dost a dost! Máme na to totiž dost času. Možná celý život!!!
Opět zaujmu v zelené octavii sedadlo spolujezdce. Takřka nic se nezměnilo - krom řidiče.
Tím je starší z bratrů Koub­kových, byť o pouhých pár minut.
Vezme můj obličej do dlaní, jak mívá zvykem, a na přivíta­nou mě bez řečí políbí.
Samozřejmě nezůstane u jednoho po­libku! Zavřu oči, abych si to vychutnala co nejvíc a
hlavně
244
ovládla chvění. Prostupuje celým mým tělem, vnímám ho v každém nervovém zakončení a
vnímá ho i dítě, jeho pohy­by jsou pro mě skoro bolestivé. Bříško mám sice vystouplé, ale
nijak mohutně, na konci šestého měsíce mám navíc pou­hých pět kilogramů, dítěti v něm
musí být těsno.
,Kdybys věděla, jak moc tě miluju," vzdychne si, nastartu­je a zařadí. Zajedeme nejprve do
hypermarketu, kde nakoupí­me zásoby, a teprve poté zamíříme směr Moravský kras. .Myslíš,
že si tu cestu pamatuješ?"
"Ne," usměji se. "Táta ví, že nemám orientační smysl, pro­to mi nakreslil mapku... Je taky
docela možný, že zabloudí­me i tak a strávíme Silvestr v autě..."
"To by mi vůbec nevadilo," usměje se na mě krásně. "Ne­záleží na tom, kde ho strávím, ale s
kým. A s tebou klidně v autě, Nelo."
Nakonec to tak hrozné není, sice zabloudíme hned dvakrát, ale Ondra se v tátově nákresu
vyzná lépe než já a něco málo po druhé hodině se dostaneme až k odbočce na příjezdovou
cestu ke starému domu na samotě. Ta je soukromá, tudíž na ní nikdo neodklízí sníh a my
musíme nechat auto u cesty, pobrat zavazadla a ve vysokém neprošlapaném sněhu se do-
patlat zbývajících pět set metrů k sněhem zavátému schodiš­ti, které hlídají oprýskaní
kamenní lvi.
"To je nádhera!" jásá při pohledu na dům se zabedněnými okenicemi. "Nikde nikdo, úplná
samota... Nebudeš se tu bát?"
"S tebou ne," usměji se na něho a to mu stačí k tomu, aby odhodil tašky do sněhu a začal mě
líbat. Nevím, jak dlouho tam stojíme, probere nás teprve poryv větru, který nám vme­te do
tváří drobounkou sněhovou tříšť. Vylovím klíče a do šera domu vnesu krom světla i trochu
sněhu na botách.
Pak nás čeká spousta práce, ke které mě Ondra nechce pus-
245
tit, abych si neublížila a nesmím zvednout pomalu ani vlastní batůžek, natož snad když chci
otvírat okenice v místnosti s krbem a postelí v přízemí a s ní sousedící kuchyni se starou
červotočem prolezlou kredencí, od zatopení mě vyžene rov­nou a na dřevo se nesmím ani
podívat, tím spíš ho nosit ke krbu, jak jsem se původně domnívala...!
"Ale to tu jsem potom úplně na nic," bráním se.
Nechá zatápění, obejme mě, zajede svýma rukama pod mou rozepnutou bundu i pod svetr,
aby mě mohl pohladit na nahé napjaté kůži bříška, a opraví mě: "Ty tu jsi pro mě a pro něj,
Nelo... Musíš se šetřit a hlídat a opatrovat, protože bez tebe nemůže být ani ten mrňous, ani
já."
Krb má dobrý tah, za chvíli už polena vesele praskají tady i v kuchyni, pořádně naložíme a
jdeme se projít do jiskřivě mrazivé přírody. Ondra na operovanou nohu stále napadá, přesto
mu to nebrání v tom, abychom se koulovali a vyváděli ještě bláznivěji, než když si hrál na
zahradě s Vigem. Vůbec nám nevadí, že sníh studí, válíme se v něm a líbáme, oba vzru­šení
natolik, že nebýt takový mráz, snad bychom se tam i milovali!
Do domu se vrátíme teprve po setmění, Ondra přiloží do krbu další polena a já uvařím horký
citron, který je na zahřátí úplně báječný, a nápoj oslazený medem a vonící hřebíčkem a skořicí
v nás rozproudí zatuhlou krev. Rozsvítíme spoustu svíček i svíčiček, které jsem si s sebou
dovezla kvůli roman­tice, velká gelová se třemi knoty a plátky citronů a pomeran­čů nádherně
provoní celý pokoj, a než se vrátím vykoupaná z koupelny, kde se mezitím ohřála voda pod
kotlem, čeká mě nádherné překvapení. Ondra zatím rozestlal starodávnou po­stel a to tak, že
přes matrace přehodil rozepnutý spacák a polštářky, které jsme si dovezli, a spacák posypal
nějakými červenými kousíčky. Přestanu si přidržovat froté župan, pod
kterým nemám vůbec nic krom rozpáleného těla, jež nemo­hla zchladit ani zima na chodbě,
tou jsem prolítla jak střela, a jdu se podívat zblízka.
"To jsou samé růže!" uvědomím si. "Kde jsi je vzal?!"
"No, za dvanácti Měsíčky jsem pro ně nebyl," usměje se na mě, přistoupí až ke mně a zatímco
mi pomaloučku rozvazuje pásek županu, vysvětlí: "Sice by to znělo lip a pohádkověji, ale
přiznám se - koupil jsem je dneska ráno u benzínky..."
"Rozcupoval jsi tolik růží..."
"Přece ti je sem nepoložím i s trny," namítne s úsměvem, vsune ruce pod župan u krku a
zvolna mi odhaluje ramena. "Pamatuješ se na ten film, co ses dívala u nás...? Ta dívka jich
tam měla mnohem víc... a mela růže i ve vaně..." Nechá žu­pan úplně sklouznout na zem a na
chvíli se odmlčí, jak mu vezme dech pohled na moje nahé tělo. Skloní se, aby mě mohl
uchopit do náruče a pozvolna položit do postele plné růží. "Jsi tak nádherná, Nelo... A
moje..." Posbírá hrsti plátků růží a sype mi je z výšky na ňadra, bříško i nohy až ke kotníkům.
"Nemůžu tomu pořád uvěřit... jsme spolu, dokonce ve třech... Mám strach se tě dotýkat, abych
ti něco neudělal a nepokazil to... Miluji tě, Nelo..."
Strachu dotýkat se mě se brzy zbaví, svleče se do boxerek a přitulí se ke mně, aby mě mohl
líbat a dotýkat se mě jazy­kem nejen na ústech a naběhlých ňadrech, ale úplně všude po celém
těle. Bojí se se mnou milovat, proto mě jen laská a způsobuje mi rozkoš. Na milování nakonec
stejně dojde, i když mnohem později, kdy se konečně po mém ujišťování osmělí a naše těla se
opatrně a něžně spojí.
Ještě před týdnem jsem netušila, kde strávím Silvestra, na­tož s kým a jak! Sami dva v tichu
rušeném jen praskáním dře­va v krbu v tichém mrazivém království zimy, v němž je po­koj
starého domu něco jako oáza lásky, bez televize, hudby,
246
247
party přátel, bez tance a hlučného veselí... a přitom nám je oběma krásně! Nemusíme o tom
vůbec mluvit, oba víme že! tenhle Silvestr je nejkrásnější ze všech. Jsme spolu. A s tím
malým, co se hýbe v mém břiše a my jeho pohyby vnímáme když ležíme v posteli, přikrytí
druhým spacákem, a za světla ohně a plamínků svíček si tiše povídáme.
"Přemýšlela jsi, jak se bude jmenovat?" zeptá se Ondra.
Místo odpovědi se natáhnu pro svůj batůžek pohozený hned I u postele, abych z kapsičky
vylovila těhotenskou průkazku.
"Holčička Radka?" podiví se. "Proč ne Nela?"
"Radka byla moje mamka. Tak po ní," vysvětlím.
"Aha. A kluk... Ondřej..." přečte z průkazu.
"Je to nejhezčí jméno," ujistím ho.
Políbí mě, načež ho napadne: "Ale ty jsi to tam vypsala už I dávno..."
"Já vím," pousměji se. "Tuším, že někdy v říjnu."
"A už v říjnu jsi chtěla mít kluka Ondru, přestože jsi byla I v té době s Tomášem?" zeptá se
tiše.
"Byla jsem s tebou," opravím ho. "V myšlenkách pořád."
Přitiskne mě k sobě ještě pevněji. "Miluju tě, Nelo. Zaplatí-1 li jsme za to oba... a oba hodně
těžce. Nemyslím jen tu ha- j várku, i když mi dala zabrat..."
Oddálím se, abych si mohla stopy po jeho zranění prohled-1 nout. Prstem přejedu po
růžových jizvách. "Co Tomáš?"
Pokrčí rameny. "Odjel s klukama do Jeseníků."
"To je dobře," oddechnu si, "že nezůstal doma sám."
"Nemluvili jsme spolu," přizná se Ondra. "Ale sebralo ho I to dost. Jsi první holka, do který
se fakt zamiloval... Celý ty dny jsme se ignorovali. Nešel jsem dolů, když tam byl on, a
naopak... On se z toho dostane, Nelo. Holky po něm pasou jak vosy po bonbonu, nebude
dlouho sám."
"Snad," přeji sobě i Tomášovi. "A po tobě holky nejedou? I
Vždyť jste úplně stejní! Teda na pohled. Krom toho, že nemáš ježka a ta bradka, co si
necháváš růst, ti moc sluší..."
"Mě nikdy holky tak nenaháněly," přizná se s úsměvem.
A víš, proč? Protože nejsem bavič. Tomáš je společenskej,
má strašnou spoustu kámošů a kámošek, je oblíbenej. Já jsem
byl vždycky ten spolehlivej debil, kterej když chodil s holkou,
ostatní pro něj neexistovali. Ani holky, ani kluci."
"Takového tě miluji," oznámím mu.
Škádlivě mě kousne do ucha: "Takového debila, jo?"
Chvíli se škorpíme, pak znovu zaštrachám v batohu a po­dám mu vánoční dárek: "Pozdě, ale
přece. Šťastné a veselé."
Vybalí hrníček s odzbrojujícím nápisem TAK MOC PO TOBĚ TOUŽÍM! "Je super... Díky
moc!" zajásá, načež se informuje: "Kdy jsi koupila?"
"Začátkem prosince, akorát jsi ho neměl nikdy dostat."
"A ten nápis...?"
"Ten platil tenkrát, platí teď a bude platit pořád."
Je to vyznání a Ondra ho správně pochopí. Zatímco ve měs­tech i vesnicích vybuchují salvy
dělobuchů, rachejtlí a petard, jak všichni divoce slaví příchod nového roku, my se v tichu a
pohodlí postele plné růží milujeme nanovo.
Vánoční přání, které mi prolétlo hlavou při zvonění Marce-lina zvonečku, se vyplnilo. Ani k
tomu nebyl třeba celý rok!
Návrat do reality je jako obyčejně tvrdý. Ještě si ani nesta­čím vybalit, a někdo zvoní. Ondra
to tak brzy stihnout nemo­hl, vezl domů vrátit auto s tím, že jen co ho uklidí, hned za mnou
přispěchá a půjde ráno do práce odtud, jeho firma nemá dovolenou a od svého šéfa, teď už
takřka bývalého tchána, nemůže čekat nejmenší úlevy. Spíš naopak! Na druhou stra­nu
musíme využít situace, kdy jsou moje spolubydlící ještě na prázdninách, pak už to nebude
možné.
248
249
Za dveřmi stojí paní Vostřelová i s manželem.
"Dobrý den," pozdravím je překvapeně a teprve pozdě si uvědomím, že v tričku nemůže
přehlédnout moje břicho.
Nezdržuje se žádnými zdvořilostmi: "Je tu Lenka?"
"Tady...? Ne. Co by tu dělala?"
Lenčina matka si změří můj stav a zvedne obočí: "Třeba by se od tebe leccos mohla přiučit..."
Pan Vostřel jí položí ruku na paži v drahém kožichu: "Kvů­li tomu jsme nepřišli..."
"Hledáme Lenku," oznámí mi tedy. "Nevíš, kde je?"
"To fakt netuším," přiznám se. "Naposledy jsem ji viděla před Štědrým dnem, potom jsem
měla návštěvu a vrátila jsem se až dnes. Nestíhala jsem jí ani napsat esemesku, ale ona by mi
stejně neodpověděla, je švorcák. Třeba šla za Olegem."
"To šla, ale už včera," převeze mne. "Dala jsem na její sli­by a dovolila jsem jí silvestrovskou
diskotéku, říkala, že pů­jdou s Olegem do Ronda a do dvou že bude doma... Nejen že slib
nedodržela, neobjevila se do rána a když jsme ji dopoled­ne začali hledat, Oleg nám řekl, že
už s ní nechodí a vůbec ji neviděl! Ten kluk trávil Silvestra doma s rodiči, ne s mou dcerou,
která mi lhala do očí a je bůhví kde!"
Zírám na ni pěkně zaskočeně. "A co telefon...?"
"Buď ho má vypnutý nebo nemá signál, nemůžu sejí dovo­lat."
Zahloubám v paměti. Včera mi během dne a hlavně večera přišla spousta smskových přání k
veselému Silvestru a Nové-mu roku, napsal mi dokonce i Tomáš, asi v půl druhé ráno mi od
něho přišla zpráva AŤ JE TVŮJ NOVÝ ROK ŠŤASTNĚJŠÍ NEŽ TEN STARÝ, na kterou
jsem odepsala DÍKY, TVŮJ TAKY!!!, aby mi vzápětí přišla odpověď TAK TO POCHYBU-
JU, na niž už jsem radši nereagovala, od Lenky žádné přání nedorazilo a ani já jí nic
neposílala, protože krom těch Tomá-
šovi jsem nestihla napsat nikomu, Ondrou jsem byla vytíže­ná maximálně.
"Nelo, neříkej, že netušíš, kde by mohla být!" apeluje na moje svědomí Vostřelová. "Jste
přece nejlepší kamarád­ky!"
"Poslední dobou si moc nerozumíme," přiznám, nicméně zaváhám. "No, možná tuším, kde by
mohla být... Líbí se jí jeden kluk, co bydlí v baráku určeném na demolici..."
Jsou v šoku: "Cože?! Lenka a bezdomovec...? Kde to je?!"
Po marných pokusech vysvětlit jim cestu na sebe radši ho­dím bundu, ušanku a boty a jdu s
nimi do auta, abych je navi­govala až do demoliční zóny. Paní Vostřelová celou cestu
povykuje a hází mi na hlavu bláto: "Já jsem věděla, zejí to přátelství s tebou nepřinese nic
dobrého! To má z tebe, tuhle revoltu, ale to jste se spletly, holčičky, šedesátým létům dáv­no
odzvonilo! No, teď ještě bude taky zbouchnutá..."
Pan Vostřel se snaží manželku krotit, bezvýsledně, a já na její výkřiky nereaguji, nemělo by to
cenu. Ostatně, jakmile vystoupíme před domem, který považuji za ten pravý, a vejde­me
vchodem druhého do smrdutého průjezdu, paní Vostřelo-vé dojde řeč, následují mě v němém
úžasu. Nejde jim do hla­vy, jak mohla jejich jediná a dobře vychovaná dcera takhle klesnout.
Vystoupáme po schodišti plném střepů a navátého sněhu, až se ocitneme v Danově doupěti.
Puch je tu dnes mnohem větší než minule, pivní odér se nese do daleka, stej­ně jako
nevyvětraná oblaka kouře. Musel tu být pořádný mej­dan, hulilo se-o sto šest. A taky
zvracelo, do jednoho lívance blitek si málem stoupnu.
"Leni?!" zavolám zkusmo, doupě se zdá opuštěné.
"Tady být nemůže," prohlásí paní Vostřelová pevně. "Děláš si z nás legraci, Nelo? V takovém
brlohu by přece ona -"
V té chvíli ji zahlédneme. Tedy, nejdřív spatříme jen něco,
250
251
co považujeme za hromadu hadrů na pelechu ze špinavých matrací, ale když přijdeme blíž,
identifikujeme ji.
"Lenko!" vykřikne paní Vostřelová hystericky a rychle se k dceři sklání. Ta nejeví známky
života, leží jako mrtvola, ble­dá a bezvládná. V pokoji je pořádná zima, Vostřelovi se ale
zapotí, když ji rychle vlečou po schodech dolů, naloží do auta a nejvyšší rychlostí uhánějí do
nemocnice.
"Vypadá to na otravu," prohlásí lékař na pohotovosti. "Al­kohol, drogy... něco takového. Víc
vám v tuhle chvíli nepo-vím."
Se srdcem bušícím až v krku sleduji, jak mou kamarádku nakládají na lehátko, do žíly jí
nasadí infúzi a rychle odváže­jí. Dovnitř nesmí ani rodiče, natož já. Usoudím, že tady jsem
dost zbytečná. "Tak.:, já půjdu," připomenu se Vostřelovým. "Držím Lence palce... A
kdybyste mi dali vědět, jak to s ní dopadlo, byla bych ráda."
"Cože?!" osopí se na mě paní Vostřelová. "Ty se ještě opo­važuješ...?!" Teď už na mě přímo
řve: "To je tvoje vina! Tys ji zkazila!"
Pozornost lidí na chodbě je mi nepříjemná, ovšem tohle si prostě líbit nemohu nechat. "Ne,"
zavrtím hlavou. "To je vaše vina. Kdyby se nemusela až do osmnácti bát požádat o kino,
neurvala by se z řetězu takhle najednou."
Samozřejmě mi nevěří a její nadávky slyším po celé chodbě.
Leden je nejnáročnější měsíc z celého školního roku. Tedy krom toho maturitního, ale do
května je ještě daleko a ve ško­le se žije přítomností. Je to docela nezvyk chodit do školy
denně, na praxi se za celý leden vůbec nepodíváme a i tak máme co dělat, aby se stihly
všechny písemky ze všech před­mětů, zkoušení a opáčka, protože pololetní vysvědčení je za
dveřmi a u těch, kdo se hlásí na vysokou školu, je v tuhle
chvíli v podstatě důležitější než závěrečné nebo dokonce maturitní. Ke všemu musíme do
konce měsíce odevzdat roč­níkovou práci, která se bude právě k maturitám přikládat, a snad
jen krom Ivety, největší šprtky ze třídy, si je každý ne­chal až na leden, nekazil si s nimi
Vánoce, jak se všeobecně říká. Já také, v prosinci jsem prostě neměla myšlenky. Teď zase
mám myšlenky, ale ne čas! Nejen že se musím srotit na běžné předměty, aby vysvědčení k
něčemu vypadalo, ačkoli v mém stavu mi vysoká opravdu nehrozí, nechci před učiteli vypadat
jak debil, který jediné, co dokáže, je vyspat se s klu­kem a otěhotnět, ale ve volných chvílích
dávám dohromady seminárku. A těch chvil je tak maličko!! Tím spíš, že se sna­žíme vidět s
Ondrou alespoň obden, když už to nejde denně. Vlastně jsem ráda, že ani on na tom není s
časem nejlépe, protože mu vrcholí zkouškové období a musí se učit, aby po­stoupil do dalšího
semestru, k tomu chodí do práce, kde to má pěkně nahnuté kvůli Denise, jeho tchán se k němu
chová vy­loženě nepřívětivě a Ondra nenechává nic náhodě, prozíravě si shání nové místo
programátora, protože mu je jasné, že tady dlouho nevydrží. A když, rozhodně ne za plat,
který měl coby zeť, že. Bydlí u rodičů, kam si mě vodit nemůže kvůli Tomášovi, no a ke mně
do bytu to zase nejde kvůli spolubyd­lícím, takže dny, kdy můžeme být spolu sami a v klidu,
by se daly spočítat na prstech jedné ruky!
Navzdory pracovnímu vypětí je mi krásně. Nevadí, že jsem v jednom kole, nevadí, že lítám
mezi školou, učením a roční­kovou prací, do toho si občas vzpomenou moji klienti, že by
potřebovali pohlídat děti a já je prostě nemohu odmítnout, nosím si učení i k nim, dvakrát
týdně chodím na tělocvik a jednou týdně je plavání pro těhotné, nevadí, že chviličky s Ondrou
jsou tak krátké a uspěchané... Hlavní je, že jsou vů­bec - a že ho mám a on mě. Tedy nás.
252
253
Jsem vytížená na dvě stě procent, a přitom tak šťastná!! Holky ve škole, natož Marcela s
Olinou, které mě znají ještě lépe, si toho nemohou nevšimnout. Zářím jak jader­ný reaktor!
Tím spíš, že šance, aby Kristýnka nebyla On­drova, je čím dál větší!! Denisa totiž nechce
určování ot­covství povolit.
"Ale proč ne?" nechápu, když mi to po jedné návštěvě, jez­dí za malou každý týden a to i přes
Denisin odpor a hlavně ne­přátelství tchýně, vypráví. Nedivím se mu, že ji chce vidět. Rok ji
vychovával, máji rád a nic by se na tom nezměnilo, ani kdyby se dokázalo, že není jejím
otcem! Jsem ráda, že je ta­kový. Člověka, který by se rozvedl a v tu ránu vybodl na svo­je
dítě, bych si ani nemohla vážit.
"No, právě," pousměje se. "Kdyby neměla nejmenší po­chybnosti, dovolila by to bez cukání.
Jí jde o mě, a tak se bojí, že mě ztratí definitivně, když by nás nespojovala ani Kristýn­ka,
chápeš?"
"A co teda budeš dělat, když to nepovolí?"
"Pořád doufám, že se s ní dohodnu," vzdychne. "A když ne, tak o to požádám soudní cestou.
Není to zrovna laciná záleži­tost..."
"A nebude to tu malou bolet?"
"Odběr krve?" pokrčí rameny. "To přece není tak hrozný. Zjišťuje se to ze sliznice ústní
dutiny a z krve, pak přijde na řadu vzorek DNA, třeba z vlasů... Problém je jinde, Nelo. Jsme
jednovaječná dvojčata, vznikli jsme z jediný buňky, kte­rá se rozpůlila, takže máme naprosto
shodný genetický zá­klad. Šance, že by jeden z nás měl nějakou výraznější gene­tickou
odchylku, je dost malá."
"Takže se to ani nemusí povést určit...?"
"Rozhodně to bude hodně složitý," vzdychne.
"Proč se musela vyspat zrovna s Tomášem! Co třeba ti klu-
254
ci z koleje? Tenkrát jsi říkal, že jezdí do Prahy na tahy a sama se ti chlubí, kdo ji balil."
Usměje se na mě. "Jezdila a chlubila se, ale až po narození Kristýnky. Jediná šance je Tomáš.
A je hodně blbý, že právě on. Já to na něj nechci hodit, je to můj brácha a dokonce dvoj­če...
Ale kdyby se dala zjistit pravda a Kristýnka byla jeho, mohl bych se jí podívat do očí bez
výčitek, že jsem ji připra­vil o tátu."
"On by si Denisu nevzal?"
"Tomáš?" pobaveně se zasměje. "Ani omylem."
Je to prostě šílený propletenec! A ještě bude, jak mi potvrdí také paní Koubková, co se
nečekaně objeví jeden podvečer u mých dveří. Zírám na ni dost vyjeveně.
"Dobrý den... Stalo se něco?!"
"Musí se něco stát, abych tě přišla navštívit?" zeptá se mě s úsměvem. "Nejsi sama...?"
"Teď zrovna ano, právě jsem přišla ze školy a holky dorazí co nevidět. Pojďte dál," pozvu ji a
protože odmítne kávu, prý spěchá, zašla za mnou jenom na skok, rozdělím se s ní o ba­nánový
koktejl, který jsem si právě rozmixovala.
"Ukaž, jak vypadáš...?" zpytavě si mě prohlédne a sama uzná: "Báječně. Vůbec se nepodobáš
té utrápené smutné hol-ce, kterou jsem odtud musela na Vánoce násilím vyhnat. Ko-lik jsi
přibrala?"
"Jenom za leden dvě kila," přiznám se. "Už mám navíc skoro sedm a do porodu ještě dva
měsíce..."
"Prosím tě," směje se mi. "Víš, kolik jsem nabrala já? Pět­advacet! A kluci měli každý dvě
šedesát. Ideální přírůstek na váze je devět - deset kilo. Tvůj případ. Na, přinesla jsem ti
vitaminy..."
S díky přijmu igelitku s balenými pomeranči, mandarinka­mi a hroznovým vínem.
255
"No, já zase poběžím," rozhodne se. "Díky za koktejl. Chtě­la jsem tě vidět a jsem ráda, že se
ti daří dobře, Nelo. Sice jsem to tušila, Ondra svítí jak sluníčko... Proč někdy nepři­jdeš? Sice
chápu, že se nechceš potkávat s Tomášem, ale až se to narodí, stejně budeš muset bydlet u
nás."
Z hluboká vzdychnu. To si uvědomuji také! Pokud ne­chci do azylového domu, a to teď, když
mám Ondru, opravdu nechci, a pokud nechci za tátou do Třebíče -a tam bez Ondry nechci
teprve, tím spíš, že ubohý táta stá­le bydlí ve vypůjčené garsonce a žádné jiné bydlení
pro-zatím nemá.
Nakonec stihneme ročníkovou práci odevzdat všichni v ter­mínu, dokonce i Lenka, která
prvních čtrnáct lednových dní stráví v nemocnici na intoxikaci, kam mě za ní paní Vostřelo-
vá vůbec nepustí, sedí u své dcery denně, jako kdyby ta byla na smrtelné posteli, a nedovolí,
abych na ni nějak špatně pů­sobila, a další dva týdny v domácím léčení. Tam se za ní ani na
návštěvu neodvážím, s úkoly ji navštěvuje pouze spolužač­ka Iveta, která se jeví paní
Vostřelové jako nezávadná, a kdy­by věděla, že krom úkolů nosí sem a tam moje a Lenčiny
dopisy, nejspíš by ji trefilo. Osobně s kamarádkou mohu tedy celou silvestrovskou historku
probrat až mnohem později, nicméně z motáků z domu smutku, jak trefně nazývá své do­pisy
pro mě, se dozvím dřív, jak se to celé seběhlo. Sama Lenka dospěje k závěru, že to byl
pořádnej úlet a že Dan, kte­rý se mimochodem hned po divokém mejdanu vypařil a nej­spíš
přestěhoval do úplně jiného ghetta, možná i města, jeli­kož po něm šli policajti za nezákonnou
distribuci drog, je pěkný parchant. Nejen že Lenku zdrogoval, on ji stihl i pře-fiknout, a když
viděl, že celá vytuhla, zdrhl. Nebýt Vostřelů, kteří dceru hledali, a nebýt mě, že jsem věděla,
kde Lenku
256
hledat, úplně v klidu by ji tam nechal umřít! A že měla namá-]e, o tom radši ani nemluvím.
Lenka to celé bere se stoickým klidem. Definitivní konec má jak s Olegem, tak s Danem - a
ani jedno ji nemrzí!
257
XI. KAPITOLA
V únoru se zběsilé školní tempo uvolní, to nejhorší máme za sebou, jak se s holkama
shodneme, ted už nás čeká "je­nom" maturita. Vzhledem k tomu, že přes všechny starosti, co
jsem v minulém pololetí prožila, se mi na vysvědčení objeví pouze tři trojky a to ještě z
nematuritních předmětů, jsem cel­kem spokojená. Nezhoršila jsem se o tolik a mám velkou
šan­ci odmaturovat v květnovém termínu, byť od března hodlám využít individuálního
studijního plánu a je mi jasné, že s dítě­tem na učení zrovna mnoho času nebude.
Pan doktor v poradně mě nestačí chválit, v mateřských kal­hotách konečně vypadám jako
pravá nastávající mamina a na třetím a při posledním vyšetření ultrazvukem, které mě čeká ve
třicátém týdnu těhotenství, mě Ondra drží za ruku, když oba bez dechu sledujeme obrazovku
monitoru. Ani teď si ne­necháme prozradit pohlaví, Ondra si stejně jako já přeje klu­ka,
ačkoli nahlas tvrdí, že má jen jedno přání, a to, aby bylo dítě zdravé, navíc prý by holčička
byla pěkná po mně.
Rovnou od doktora to jdeme oslavit - do mléčného baru, kde se líbáme tak vehementně, až se
to jedné starší paní nelí­bí a vynadá nám, prý ve svém stavu bych měla mít rozum. Přijde nám
to strašně k smíchu a smějeme se ještě cestou na tramvaj, kam mě jde doprovodit na cvičení.
"Nejspíš to myslela tak, že když jsi těhotná, nemáš už mít na lásku, erotiku a sex ani
pomyšlení," tipuje Ondra.
"Na lásku vždycky!" ohradím se.
258
"A co na sex?" mrkne na mě.
"Na sex?!" Zatvářím se pohoršené, protože moje bříško je natolik velké, že už máme oba
strach se milovat, takže se pouze mazlíme, a při loučení před tělocvičnou mu při polib­ku
pošeptám: "Na ten pořád!"
Tohle sdělení ho dost rozohní, takže mě jen tak nepustí, lí­báme se dlouho, až na cvičení
dorazím pozdě. Ne však po­slední, Míša ještě někde mešká a nakonec nepřijde vůbec. Teprve
v šatně se dozvím od jiné maminy, zeje v nemocnici!
"Vážně?!" zajásám. "A co má?"
"Narodila se jí holčička..."
"To je prima, ona si ji tak přála!"
"...ale mrtvá."
Okamžitě mě zamrazí, přestanu jásat a mám v tu ránu po choutkách na sex. Jana víc
podrobností neví, pouze to, že Míša je v Thomayerově nemocnici a dítě se narodilo mrtvé.
"To se někdy stane," utěšuje mě Ondra. "Neplač, Nelo. A rozhodně se ničeho neboj, protože
živých a zdravých dětí se rodí denně na celým světě spousty, kdežto těch, co tohle štěstí
nemají, je jen maličký procento. Nám to dopadne dob­ře. Slibuji ti to."
Hned druhý den koupím velkou bonboniéru a společně s Ondrou jdeme po mé škole a jeho
pracovní době Mísu na­vštívit. Do Thomayerovy nemocnice jsme chodily s holkama na jednu
z praxí, kapku se v ní vyznám, porodnici najdeme hned, nicméně sestřička mě ujistí, že žádná
Michaela Bláho­vá u nich neleží. Hm, že by měla Jana špatné informace a Mísu odvezli do
jiné nemocnice...? Zkusíme se pozeptat na příjmu, tam musí mít přehled o všech odděleních,
je totiž dost možné, zeji po narození mrtvého dítěte odstěhovali na gyne­kologické oddělení,
protože pohled na kojící maminky s mi-
259
miny by ji asi zrovna dvakrát nezotavoval. A vida, máme úspěch! Jednu Mísu Bláhovou se
stejným ročníkem narození jako mám já, přijali před čtyřmi dny na chirurgii.
"Na chíru?" divím se ve výtahu, který nás na příslušné od­dělení dopraví. "Proč zrovna na
chirurgii?"
"Tak to ti nepovím," pokrčí Ondra zmateně rameny.
Na rozdíl od Ondry, který nezná souvislosti, mi však důvod Míšina pobytu na chirurgii dojde
vzápětí, jen co kamarádku spatřím! Leží totiž v posteli s ovázanou hlavou, zlomenou ru­kou a
čtyřmi stehy na bradě! A to ještě k výčtu všech jejích zranění patří i dvě zlomená žebra.
Jelikož nemá břicho, skoro se pod bílou dekou ztrácí, a jakmile mě uvidí, spustí stavidla slz a
její zdravá ruka nervózně bloudí po vpadlém podbříšku.
"Míso..." Tohle by složila i mnohem silnější povahu, než jakou mám já, ačkoli se snažím,
rozbrečím se takřka okamži­tě s ní. "Je mi to tak líto... Ten hnusnej hajzl! Doufám, že teď už
na něj konečně dojde, že ho zavřou, až zčerná!"
"Kdo jí to udělal...?" ptá se mě šeptem Ondra.
"Její kluk a otec dítěte," vysvětlím.
"Byl ožralej, neovládal se," hlesne Míša. "Někdo z kámo­šů mu řekl, že mě viděl s nějakým
chlapem... Nebyla to vů­bec pravda, ale Kuba... uvěřil, opil se a pak..."
Ondra mi sevře ruku. "Takovýho je zavřít málo."
"Kdyby se neopil, neudělal by mi to..."
"Snad se ho nezastáváš?!"
Popotáhne. "Nemám kam jít. Až mě pustí z nemocnice... Kuba je ve vazbě za těžký ublížení
na zdraví s následkem smrti dítěte... A já už nemám nic a nikoho..."
"A co vaši?"
"Nevím. Prý jim to z nemocnice zatelefonovali."
"Vrátíš se domů, Míso," řeknu pevně. "To, co jsi měla s Ku­bou, nebyl život. A nelituj ho!
Patřil by mu mnohem těžší
trest! Nebreč, zase to bude dobrý, uvidíš. Budeš mít ještě spoustu dětí a s někým, kdo si tě
zaslouží."
V téhle chvíli jí to určitě jako útěcha nepřipadá, pláče pro mrtvou holčičku i ztracenou lásku a
uklidní se, teprve když jí slíbím, že za ní zase někdy přijdeme.
Ondra je z toho otřesený víc než já. "Nedokážu pochopit, jak může někdo bít holku, natož
těhotnou... Nelo, já bych ti nedokázal dát ani facku, i kdybys mi udělala nevím co... Tře­ba mi
nasadila parohy... Ale to není návod, radši to nezkou­šej!"
"Proč? Přece jen bys mě zfackoval?" pousměji se.
Obejme mě. "Tebe nikdy. Myslím to tak, ať si to nekazíme. Ničím. Nebil bych tě, to ne, ale
strašně by mě to bolelo."
"Nehodlám tě podvádět, ani to kazit," slíbím mu.
"To je dobře," usměje se, líbne mě do vlasů a protože moje spolubydlící odjely na víkend,
vlezeme si u mě v bytě do mé postele a jen tak ležíme ve vzájemném objetí, abychom toho
druhého bezprostředně cítili. "My si uděláme mnohem hezčí život. Pro nás i pro naše dítě. S
Denisou se domluvit prostě nedá, podal jsem žádost o rozvod, v březnu máme první stá­ní...
Jak to slyšel tchán, hned mě vykopl z firmy, trpěl mě tam tak dlouho stejně jen proto, že
čekal, že se k Denise vrátím. K poslednímu letím, ale to už mi taky nevadí, protože od
prv­ního března mě vezmou jako programátora do internet World..."
"Vážně?!" zaraduji se. "To je super!"
"Je," souhlasí se mnou. "Nebudu muset být vděčnej za prá­ci Denisinu tátovi a navíc mi
nabídli větší plat než u něho! A pak, až se to narodí, se vezmeme, protože předpokládám, že s
bříškem se asi moc vdávat nechceš..."
"Ondro..."
"No, vezmeme... pokud mě budeš chtít...?"
260
261
Políbím ho, takže další pokračování je až po sérii mazleni "Nevím, jak dlouho muže trvat
rozvod, snad moc ne. Zatím budeme u našich, no a až se v té firmě trochu uchytím, zkusí­me
sehnat půjčku na byt. Naši jsou fajn, mamka nám bydlení u nich sama nabídla, ale... není tam
tolik místa, aby to bylo napořád, a kvůli Tomášovi... Navíc bydlet spolu, sami dva... teda tři,
samozřejmě... to je sen, Neli."
"Koukám, máš to promyšlené."
"Taky nad tím dumám ve dne v noci," přizná se s úsměvem. Vyhrne mi tričko až po prsa, aby
mě mohl na obnažené bříš­ko políbit. Položí si na ně obě dlaně a mrňous uvnitř, jako by to
věděl, se začne protahovat na všechny strany.
"Strašně se těším, Ondro. Na náš život. Budeme pořád spo­lu, my tři, nikdo a nic nás
nerozdělí..."
"Myslel jsem, že už nikdy nic pěknýho nemůžu prožít," pousměje se. "Tohle je nádhera, mít
tebe a ještě to malé..."
Hladím ho ve vlasech, mimoděk mrknu na roztomilé plyšo­vé slůně sedící na poličce... "Co
Tomáš, jak žije...?"
"Normálně, zdá se," uklidní mě. "Semestr zmákl lip než já, tradičně... Hraje v kapele, furt
někde lítá, za tři neděle jede se školou na lyžák. V březnu jim vyjde první cédéčko."
"Přece se jim to podařilo," řeknu obdivně. "Jsou dobří."
"Jo," souhlasí se mnou. "Myslím, že je celkem v pohodě."
"To je fajn."
"Máti i já na něj tlačíme, aby šel na test plodnosti. Mamka totiž pořád nadhazuje, že nemusí
být v pořádku."
"Jo, říkala mi o tom," vzpomenu si. "Ale proč ho tam posí­láš i ty?"
"Protože by to jednak leccos vyřešilo, kdyby se ukázalo, že je neplodnej, no a taky... On si
myslí, že na něj chci přehrát Kristýnku, abych se zbavil zodpovědnosti. Jasně, byl bych rád,
kdyby byl jejím otcem on... Ale rozhodně na něj nechci
ušít žádnou boudu. Tomáš je můj brácha, já ho mám rád a myslím, že i on mě, i když teď
momentálně spolu od Vánoc normálně nekomunikujeme. Kdyby byl fakt neplodnej, jak
mamka straší, naprosto by odpadlo určování otcovství."
"Ale znamenalo by to..."
"Jo," přikývne. "To by vyřešilo všechno. Sice pro mě ne zrovna ideálně - a pro něj vlastně
taky ne, když by se dozvě­děl, že nemůže mít děti, určitě někdy nějaký chce, ale zato bychom
to věděli všichni jistě a bez soudů a zkoušky otcov­ství."
Přikývnu. "Je to složitý... A on tam jít nechce?"
Ondra se rozesměje. "Představuje si to jak v tom filmu s Leslie Nielsenem, když šel dávat
sperma a na pomoc mu přišla ta domina s bičem! A tak řekl, že kvůli mým výmyslům ze sebe
nebude dělat idiota a plnit zkumavky. Když tak tam půjdu s ním, ať vidí, že když jsem si to
vymyslel, že si to klid­ně vyžeru. Přinejhorším nás ta domina zlíská oba."
"Takovým způsobem se určitě vzorek nezískává... Bi­čem?!"
Téhle představě se musím smát také, do noci se bavíme při variantách pomoci sličné sestřičky
či doktorky, až se nakonec dlouze mazlíme a usínáme hodně k ránu.
Poslední dobou jsem příšerně unavená, usínám málem vsedě a není výjimkou, když si hned
po příchodu ze školy na chvíli lehnu a z "chvilky" je pár hodin, aniž by mě budily moje milé
spolubydlící, které kolem mě normálně chodí a mluví a poslouchají rádio či televizi a zvoní
jim mobily...
I z toho důvodu musím odmítnout manžele Semerákovi, kteří si mě chtějí zamluvit na příští
týden. Hlídání jejich tří dětí by mě nejspíš oddělalo úplně, a rovnou napíšu omluvné maily i
ostatním klientům. Tahle brigáda mě vždycky hodně
262
263
bavila, tedy až na hlídání u snobských podnikatelů Fausto-vých, v jejich skleněné vile jsem se
cítila jak naháč v trní, teď však musí jít stranou. Mateřství mě zmáhá.
S bráchou Alem sice na pivo a džus zajdu, nicméně zahule-nou hospodu Na bojišti mu
zatrhnu rovnou v SMSce, a tak v mnohem lepším a logicky i dražším hotelu Voroněz
vydrží­me jen čtvrt hodiny, na víc než jedno pivo Aleš nemá. To hlav­ní mi ale říct stihne i
tak. Chodí totiž momentálně s jakousi dívčinou, seznamka přes Internet, klasika, a je celý
nadšený, že jí nevadí trávit rande s partou Na bojišti, prý je Gábina hodně tolerantní a chápe
jeho zájmy a potřeby, tím spíš, že si pivko dá stejně ráda jako on! A když mi líčí, jak v sobotu
s Gabčou závodili, kdo dřív vypije půllitr na ex a Gábinka vy­hrála, nestačím koukat!
"No... ať vám ta idylka vydrží," popřeju mu.
"S touhle holkou jo," ujistí mě, jelikož nepostřehne ironii v mém hlase. "Je skvělá a máme
stejný záliby! Ale to nezna­mená, ségra, že na tebe nebudu mít čas. Napadlo mě, že ti
bu­deme s Gabčou to mmě vozit, když budeš potřebovat."
Při představě kočárku zaparkovaného před hospodou se rychle omluvím, že už fakt musím jít
domů.
Na další návštěvu za Mísou mě doprovází Lenka, jdeme do nemocnice totiž hned po praxi ve
Šťastném stáří a Lenka si ještě v tramvaji čichá ke svetru, jak v oddělení ležáků vyfaso­vala
silně znečištěnou paní Rudolfovou a cítí ji teď ze všeho svého oblečení i vlasů.
"Nakonec je výhoda být těhotná," zašklebí se na mě, čímž mi nadhazuje skutečnost, že mi
ředitelka útulku vyšla vstříc a stáhla si mě na pomoc k sobě do kanclu, kde celé dny ako­rát
třídím složky a pomáhám s administrativou. Takhle hodní jsou na mě všude, s bříškem mi
nedovolí tahat se s balíky
prádla ani převlékat postele. Tedy, krom školy, tam žádné úle­vy ani výhody nemám, jsem
zkoušená nejen stejně jako ostat­ní, nýbrž i víc, protože učitelům je jasné, že jim brzy uteču, a
tak u mě chtějí nahnat známky, tudíž na konci února makám stejně jako v lednu a to, že jsem
si po vysvědčení libovala na zvolnění tempa, dávno neplatí!
"Ještě lituj, že jsi to po tom Silvestru dostala, a já padnu," uchichtnu se.
"Samozřejmě lituju! Mohla jsem být na konci druhého mě­síce a těšit se, že v září porodím
pětikilovýho pucka se závis­lostí na perníku a travce a s dredy hned od narození," vypočí­tá
mi pobaveně. "No uznej, není to skvělá představa?"
Spolucestující v tramvaji nechápou, čemu se tak řehtáme!
"To by byl úlet," uznám rozveseleně.
"To byl úlet," opraví mě. "Ani nevíš, Nelo, jak jsem ráda, že mi to prošlo bez následků. Ono
je dost blbý přijít o panen­ství a vůbec nic si z toho nepamatovat, natož kdybych ještě měla
být v tom... Nedělám si iluze, že se Dan zatěžoval s ochranou! Já bych šla na potrat, protože
jeho děcko bych na památku fakt nechtěla."
"Všechno špatný je k něčemu dobrý," pokrčím rameny. "Hlavně že to víš, ne? Pro příště."
"Příště?" vzdychne. "Žádný nebude."
"Neříkalas, že tě mamka dokonce posílá ven?"
"To jo, dokonce i přes to, že ví, že jsem do žádnýho count-ry nechodila... Nějak nemám na
další vztah náladu."
"Taky by byla blbost vrhat se hned dalšího," souhlasím s ní. "Ty ale potřebuješ chodit ven
mezi normální lidi, prostě se jen pobavit, ne lovit kluky."
Váhavě pokrčí rameny. "Bára mě zvala, ať jdu v sobotu s ní a s holkama na disku do rockáče,
možná půjdu..."
"Správně," pochválím ji. To už jsme mezitím u nemocnice,
264
265
kde dnes bez bloudění zamíříme rovnou na chirurgii. Máme štěstí, Mísu zastihneme na
poslední chvíli v civilním obleče­ní, kterak vyklízí skříňku.
"Koukám, že přijít o chvilku déle, měly jsme smůlu," vítám se s kamarádkou, které z velké
lásky zbyla sádra na ruce, menší jizva na bradě a obrovská na duši. "Tohle je moje ká-moška
Lenka."
"Ahoj, holky," pozdraví nás potěšené. "Zrovna mě propouš­tějí domů, tak se balím... No,
mám všechno."
Společně vyjdeme na chodbu. "Domů...?"
Přikývne. "Přijeli pro mě naši, vracím se k nim."
"To je dobře," oddychnu si.
"Jo, jsou fajn," řekne tiše. "Ani mi nic nevyčítali, prostě pro mě přijeli... Spíš mě litují."
"Nedivím se jim," přiznám s povzdechem. "Je skvělé, že to tak berou a že se máš kam vrátit.
Co plánuješ dál?"
"No, musím se nejdřív trochu zotavit," odpoví ve výtahu, kam společně zalezeme a stiskneme
přízemí. "Času budu mít dost. A od září půjdu znovu do školy. Zopakuju si čtvrťák."
Ještě než se dveře výtahu otevřou, vzájemně se obejmeme. "Držím ti palce, Míso. Teď už to
bude dobrý, uvidíš."
"Snad," popřeje si smutně a do očí jí vhrknou slzy, když mě požádá: "Zůstaneme ve spojení.
Doma budu mít svůj mobil, tvoje číslo znám, napíšu ti... Dáš mi vědět, co máš, jo? Přijdu se
na toho vašeho drobečka podívat... Pozdravuj Tomáše a ať vám to klape víc než nám, Neli..."
Jsem poslední dobou tak přecitlivělá, že se rozbrečím s ní! Vyprovodíme ji na nádvoří, kde se
od nás odpojí, aby podala svou tašku prošedivělému otci, ten ji hodí do kufru stříbrné­ho
bavoráku a podrží zbídačelé dceři galantně dveře. Míša nám zamává a i na tu dálku vidím, jak
pláče.
Utřu si nos. "Aspoň že má její smutnej příběh lepší konec...
266
Musí to být pro ni hrozně těžký. Určitě brečí nejen pro dítě, ale i pro toho kreténa... Stejně,
víš, co nepochopím? Jak moh­la holka z dobře situovaný rodiny hodit za hlavu všechno, žít s
ožralým násilnickým magorem a uklízet kanceláře..."
Lenka si zapne bundu, na nádvoří nemocnice profukuje pěkně mrazivý vítr. "Já ji docela
chápu. Z lásky udělá člověk všelijaký hovadiny, který ho pak mrzí. Jenže většinou nikdo,
dokud to nepozná na vlastní kůži, na to nepřijde."
Podívám se na ni a přes slzy se usměji. Tahle nová Lenka, kterou otloukl život v posledních
měsících víc než za celých předešlých osmnáct let, je mi mnohem sympatičtější!
"A ty neřvi," poradí mi. "Budeš mít ubulený dítě a kdo mys­líš, že ti ho bude hlídat, no? Teta
Lenka!"
"To jsem ráda."
"Jo, proč ta Míša přála hodně štěstí tobě a Tomášovi?"
"Byla jsem za ní s Ondrou, ale nepoznala, že to není jeden a týž. Nebyl čas na vysvětlování. A
pak, nevím, jestli by to skousla. Plno lidí má předsudky... například Marcela mi to má za zlý
dodnes. U nich na vesnici se na rozvod dívají skrz prsty."
"Jasně, ale ono se to přece nedá brát všeobecně."
"To já vím taky," pousměji se. "Ale vysvětluj to všem!"
Například takový Martin, který mi druhý den zavolá, že je služebně v Brně a rád by se se
mnou sešel, vyvalí oči, div mu nevypadnou přes obroučky brýlí, jakmile mi podrží bundu,
abych se mohla v čajovně, kam si jdeme pokecat, vysvléct.
"Ty jsi vdaná?!" vyhrkne překvapeně. "A já nic nevím! Nelo, styď se! Jsi pěkná tajnůstkářka!
Že jsi mě nepozvala na svatbu, to bych překousl, ale napsat jsi mi to mohla. No, tak aspoň
takhle zpožděně... všechno nejlepší, novomanželko! Divím se, že se Andrea nezmínila... Nebo
ta to taky neví?"
267
"Pořád spolu chodíte?"
"No jo," zazubí se. "Dneska mě chce představit rodičům, tak si na mě vzpomeň, jak se tam
někde s kytkou v ruce po­tím. Ty jsi to měla lehčí, když nemáš rodiče, ten tvůj toho byl
ušetřenej... Kdo to vlastně je?"
"Tolik dotazů najednou," usměji se. "Musíš postupně. Po­kud se ptáš, kdo je otec, tak Ondra.
A jestli se ptáš na manže­la... tak nikdo. Nejsem vdaná."
Zírá na mě jako na mimozemšťana. "Ty jsi svobodná mat­ka? On si tě nevzal? Proč? Počkej...
nemyslíš toho Ondru ze Zahrady, že ne?"
"Přesně toho myslím."
"Ten byl ale ženatej, ne?"
"Taky proto si mě zatím nemohl vzít."
K našemu stolečku se přiblíží číšník. "Máte objednáno?"
"Ještě ne," usměji se na něho omluvně, a protože Martin ho vůbec nevnímá, číšník se vzdálí.
"Ty táhneš se ženatým?! Dokonce takhle vážně?"
"Je to zamotaný," připustím.
"Zamotaný?" opakuje sarkasticky. "To je pěkný smilstvo."
"Cože to je? Svinstvo?"
"Smilstvo," odsekne. "Svinstvo taky. Nelo, já jsem křes­ťan a žiju podle křesťanských zásad.
Jednou z nich je ne­požádáš manželku bližního svého... Tobě to připadá k smíchu?!"
"Ale ne," uklidňuji ho. "Taky jsem měla zásady se ženatým nikdy. Jenže ono to vždycky není
tak jasně nalajnovaný."
"Jak by ses ty cítila na místě jeho manželky?!"
"Hodně špatně," přikývnu. "Máš pravdu, neměla jsem si s ním vůbec začínat, taky jsem za to
zkoušela jako pes. Ond­ra ji ale neopustil kvůli mně. Nebyl šťastnej ani před tím, než jsme se
poznali. Na druhou stranu mám dojem, že než udržo-
268
vat špatný manželství, radši žádný. Nejsem idealista, abych si myslela, že se všichni budou
řídit podle přikázání a na světě nebude nevěra. Stejně tak je mi jasný, že i mě někdy v
bu­doucnu může potkat totéž co jeho ženu. Přesto to ale risknu a zkusím žít podle svých
nejlepších zásad a nejlepšího vědo­mí i svědomí."
"Tím si to přede mnou nevyžehlíš!"
"Já si to nechci žehlit před tebou," ujistím ho. "Říkám, co si myslím. Musím se s tím srovnat
sama před sebou."
"S tímhle fakt nesouhlasím," oznámí mi tvrdě.
Podívám se mu do očí. "Je mi líto, že jsem tě tak zklamala, Martine. Jestli ti tvoje křesťanské
zásady nedovolí mě vzít na milost jako kamarádku, bude mě to mrzet, ale chápu tvoje
dů­vody."
Neřekne nic, což je v podstatě také odpověď. Vstanu a ob-leču si bundu. "Ať vám to s
Andreou vyjde. Ahoj."
Dokonce mi ani neodpoví na pozdrav!
Na kontrole v poradně mi začátkem března naváží devět kilo navíc! Podle průkazky mám do
porodu ještě celý měsíc, tudíž se toho docela hrozím, už takhle mi nejde přes moje kulaté a
vypouklé bříško zapnout bunda. Naštěstí venku není taková zima, skoro se zdá, že jaro
přichází takhle časně. Po­ctivě si natírám napjatou kůži na břichu i zvětšených ňadrech
několikrát denně olejíčkem, abych zachovala její pružnost a nedošlo k popraskání. Přes nohy
ani zadek jsem nepřibrala navíc ani gram, celých těch devět kilo nosím v kouli před se­bou.
Ačkoli mně osobně připadá bříško velké, musím uznat, že proti jiným maminám ve stejném
týdnu těhotenství často vypadám jak nedochůdče. Některé jsou na tom jako já už v šestém
měsíci, ne začátkem devátého!
Pan doktor vypadá spokojeně, pochválí mne za správnou ži-
269
votosprávu, hodně spím a jím hlavně ovoce a zeleninu, a na­bádá mne: "Šetřete se. Nohy vám
neotékají?"
"Ne, nemám žádné problémy," ujistím ho. Ty jsem si vybra­la v prvních čtyřech měsících a
stály fakt za to!
"Tak to je fajn. Vytipovala jste si nějakou konkrétní porod­nici, nebo vám je jedno, kde
odrodíte?"
"Ráda bych ve Vrchlabí," svěřím se mu. Společně s Ond­rou jsme navštívili celkem čtyři
porodnice v Brně i okolí, pro­tože mi není jedno, kde a jakým způsobem své dítě přivedu na
svět. Ze všech tipů nakonec vyhrála specializovaná podkr­konošská porodnice vyhovující ve
všech směrech, pro kterou se nadchl i Ondra, svým založením přírodní člověk. Denisa rodila
přímo v Brně a bez jeho přítomnosti, nepřála si to, prý aby ji neviděl zpocenou a
nenalíčenou...! Tím víc se na náš velký okamžik těší a rozhodně chce být při něm. A já ho tam
strašně moc chci mít!
"To je dost daleko," usoudí. "Ale samozřejmě je to na vás. Tak se zatím mějte pěkně a za
čtrnáct dní se mi přijďte uká­zat. Kdyby se objevil jakýkoli problém, ihned."
S díky opustím ordinaci a posléze i budovu polikliniky. Ten­tokrát mě Ondra nedoprovází,
jednak nastoupil do nového za­městnání, kde je hodně neurčitá pracovní doba, vlastně se mu
zatím žádný den nepovedlo odejít ve čtyři, vždycky zůstal déle, ale hlavní věc, že ho ta práce
baví, a jednak i on jde dnes k lékaři, ačkoli se jen zeptat na výsledky testu plodnosti, kam se
mu konečně podařilo Tomáše dokopat ještě před jeho od­jezdem na sportovní kurz do
Jeseníků.
Jsem z toho pekelně nervózní, teď se částečně rozhodne! No, možná vlastně úplně... Neustále
kontroluji mobil, ačkoli mi je jasné, že dřív jak navečer volat nebude.
Vrátím se do bytu, kde uklidím následky zemětřesení, tedy Marcelina odjezdu na víkend,
Olga tento týden zůstává
270
v Brně a hned zítra hodlá podniknout pořádný mejdan, nicmé­ně tentokrát mi to nevadí vůbec,
protože máme s Ondrou na­plánovaný víkend u něj doma. Od Vánoc jsem tam nebyla a moc
se těším, tím spíš, že budeme mít celý útulný dům pou­ze pro sebe, Tomáš odjede na lyžák a
Koubkovi budou pryč minimálně do nedělního poledne.
Volného času využiji k balení, do velkého báglu narovnám věci na mimino, které jsme s
Ondrou nakoupili. Tyhle náku­py patřily k těm úplně nejlepším! I když k nakupování jako
takovému měl hodně podobný vztah jako jeho bráška, vybí­rání dupaček a košilek a
kojeneckých láhví, plen i dětské va­ničky tvaru škopíku a vůbec všeho souvisejícího s
mimčem nás oba moc bavilo. Už brzy se ke Koubkům nastěhuji se vším všudy... Jsem na
bydlení u nich zvědavá! Až se budu denně potkávat s Tomášem, kterého jsem neviděla od
Vá­noc... Přesto se k nim hrozně těším. Budu mít domov.
Narcotic mě vytrhne z přemítání a já se vrhnu po mobilu, div se nepřerazím o židli.
"Ahoj, Nelinko. Tak co, ještě nic?"
"Táti," pousměji se. "Čekám to za měsíc!"
"Už se nemůžu dočkat, až budu dědečkem," zasměje se. "Svobodným dědečkem."
Zvážním. "Je po všem?"
"Definitivně," přisvědčí. "Ani ti radši nebudu říkat, jak to všechno dopadlo... Měl jsem v
nose, když jsem ti nechal napsat ten dům, protože jinak ti toho moc dát nemůžu, Neli.
Připravila mě skoro o všechno. Teď jsem svobodnej..."
Je mi ho strašlivě líto. Nejdřív vdovec, pak rozvedený, v obou případech opuštěný chlap. "Já
se nemám špatně, táti. Za ten dům mockrát děkuju, už se s Ondrou těšíme, jak tam budeme
teď na jaře jezdit na víkendy i s tím malým..."
"To je dobře, že se ti líbí. Nechcete přijet na víkend?"
271
Mrzí mě, že ho musím zklamat. Táta se odstěhoval z garson­ky svého přítele a pronajal si byt
v paneláku. Má sice svou vlastní postel, jenže je tam zoufale sám! "Na tenhle víkend už mátne
program, nezlob se... Na příští si nic neplánuj, přije­deš ty sem, Koubkovi tě chtějí poznat."
"Snad nebudu mít nic jinýho," přislíbí. Ožije: "Budeme do­mlouvat svatbu?"
"No, to nepůjde tak rychle," krotím ho. "Vezmeme se až o prázdninách. Kvůli škole..."
A vůbec to nepůjde jednoduše. Táta měl obrovskou radost, že jsem se dala dohromady s
otcem dítěte, nicméně já neměla odvahu dodat druhou část pravdy, tudíž táta netuší, že Ondra
se prozatím nemůže oženit, pokud se chce vyhnout stíhání pro bigamii! Vůbec si nejsem jistá,
jak skutečnost přijme. Díky svým čerstvým zážitkům chová k lidem, kteří opustí partnera
kvůli někomu jinému, zvlášť když v manželství jsou děti, vyloženou nevraživost a dost těžko
mu vysvětlím, že Ondrův případ je jiný než Kateřinin!
Dobře tři čtvrtě hodiny klábosíme o všem možném, vy­kládá mi dokonce i o problémech v
práci a patrně nelituje účtu za telefon, obětuje výlohy, jen aby aspoň na chvíli přehlušil ticho v
bytě. Nemusí mi o tom nic říkat, znám to sama! Užila jsem si toho dost a dost a přestože jsem
dnes v jiné pozici, ticho po skončení našeho telefonu mne šíle­ně znervózňuje, deptá a skoro
děsí. Nejspíš mě tou depkou nakazil, či co!
Ondra totiž stále nejde, nevolá ani nepíše, a když mu chci zavolat, jeho mobil vyzvání,
vyzvání... a nic! Předpokládám, že až na něm objeví nepřijatý hovor, zavolá mi zpátky, jenže
hodiny letí a stále nic! Pošlu mu čtyři SMSky se stoupající na­léhavostí a v půl deváté, kdy mi
konečně Liquido zahraje tu správnou melodii, jsem skoro na prášky.
272
"Ondro? Konečně! Proboha, co se děje? Já tu plaším, jestli se ti nic nestalo, že se vůbec
neozýváš..."
"Promiň, Nelo, něco mi do toho vlezlo, nemohl jsem zavo­lat dřív. Buď v klidu."
"A co ten test? Je Tomáš v pořádku?" zeptám se napjatě.
"Jo, je."
"Fakt?" zajásám. "To je dobrá zpráva!"
Tomáš je plodný a tudíž je tu naděje, že by mohla být Kris-týnka jeho. Skoro se mi ani nechce
věřit, že bych mohla mít takové štěstí!!
"No."
"Ty se neraduješ?" podivím se.
"Jsem rád, že je brácha v pořádku," odvětí. "Neli, není mi dobře, strašně mě bolí hlava.
Promiň."
"Není co," ujistím ho. "Vezmi si prášek a lehni si."
"Jo, to udělám."
"Zítra pro mě nejezdi, přijdu sama. Však trefím. Lež, budu tě ošetřovat."
"Fajn, jsme domluvení," souhlasí.
Pevně doufám, že se o něho nepokouší například chřipka, protože bych ji nerada chytla. Celé
měsíce těhotenství se před všemi bacily chráním, jak mohu, jen abych své dítě uchránila před
nežádoucími vlivy zvenčí, ale je mi jasné, že bych asi těžko dokázala nechat nemocného
Ondru doma a sama zase odjet zpátky do bytu na mejdan s právníky, že! Tohle a spous­tu
dalších věcí se mi honí hlavou ráno v tramvaji i cestou od zastávky až do klidné vilové čtvrti.
Na začátek března je ne­zvykle hezky, slunce má už docela sílu a v předzahrádkách některých
domků vidím první kytičky, které mě naladí krás­ně jarní náladou. Na dnešek jsme měli mimo
jiné naplánova­nou koupi kočárku, pokud nebude Ondra stonat, určitě vyra-
273
zíme po obchoďácích a nějaký pěkný koupíme. Nejlépe neut­rální barvy, aby se hodil pro
kluka i holčičku, kdyby na to přišlo.
Za plotem zahrádky Koubkovic domu pobíhá Vigo. Nejsem si zrovna jistá, zda si mě od
Vánoc pamatuje, trávník je pěkně rozbahněný, nerada bych se na něm vyválela jako tehdy na
sněhu, to jsem aspoň spadla do měkkého a nezašpinila se...!
Než stihnu stisknout tlačítko zvonku, otevřou se domovní dveře a vyjde z nich Tomáš s
krosnou na zádech a snowboar-dem pod paží. Trochu ve mně hrkne, také jsem mohla přijít o
pár minut později a setkání bych se vyhnula, nicméně scho­vávat se nemá cenu, beztak se s
ním někdy sejít musím, zane­dlouho se budeme potkávat denně v koupelně i u stolu...
Všimnu si, že se také zarazí, jakmile mě spatří. Chvíli na mne přes délku chodníku hledí, pak
se sebere: "Ahoj, Neli. Počkej, zavřu psa."
Odloží bágly a odvede Viga do výběhu za domem, načež se znovu setkáme, tentokrát tváří v
tvář, jelikož mezitím dojdu od branky ke dveřím, kde na něho počkám, abych ho mohla
pozdravit. V legračním kulichu a bílomodré bundě Adidas mu to moc sluší, celkovou vizáž
kazí pouze rozbitý ret v dolním pravém koutku a zarudlá podlitina kolem něj. "Ahoj, Tomáši.
Blahopřeji k tomu cédéčku, určitě si ho koupím!"
"Díky..."
"Jak... žiješ?"
"No..." zaváhá. "Zatím to docela šlo, ale teď to asi bude dost síla... Jsem rád, že se jedu vy
větrat na Praděd. A ty? Jen kveteš, vypadáš skvěle..."
"Jo, mám se fajn," pokrčím rameny. Předpokládám, že jsme tím hovor skončili a mám z něj
radost. Jako zahřívací kolo nedopadl vůbec špatně a až u nich budu bydlet, máme reálnou
šanci spolu vycházet přátelsky.
Tomáš se tváří, jako by měl ještě něco na srdci. Po zaváhá­ní se mě zeptá: "Co říkáš tomu
výsledku? Na mrtvici, co?"
"Řekla bych, zeje dobrej, ne?" namítnu.
Zvedne obočí. "Ty ho považuješ za dobrej...?"
"Jasně," přikývnu. "Můžeš mít děti, to je prima."
"Aha," pousměje se. "Tak to rozhodně."
"Co se ti stalo?" ukážu na rozbitou pusu.
"To nic," ujistí mě. "Malá výměna velkých názorů. Osud se s nikým nemazlí, občas ti dá
facku... Je to celý k vzteku... No, já mizím, než mě švihne úplně."
"O čem mluvíš?" zeptám se nechápavě.
Mávne rukou. "Promluv si prvně s mým drahým jednova-ječným bratrem, třeba ti to řekne,
třeba taky ne... A pak se uvidí. To ta rybí šupina... No nic, já si jedu zablbnout do sně­hu,
protože toho mám už vážně po krk. Pa, Neli. Měj se."
"Ahoj, Tomáši," rozloučím se s ním. "Užij si hory."
Od branky se otočí. "Neli?"
"Hm?"
"Ta moje nabídka... pořád platí. Teď tím víc."
Dívám se za ním, dokud mi nezmizí na konci ulice z dohle-du, pak zavrtím hlavou a vejdu
dovnitř. V chodbě shodím boty, po špičkách se vkradu do obýváku, a protože Ondra leží v
pyžamu na gauči, tváří odvrácený ode mě, všimne si mne, až když se přikradu k němu a
pošimrám ho na nahém chodi­dle.
"Nelo?" Trhne sebou a chce vstát, jenže při došlapu na ope­rovanou nohou zaúpí a spadne
zpátky do měkkého.
Vrhnu se k němu. "Co je ti?"
"Praštil jsem se včera do tý pitomý haksny, dost blbě, ještě dneska pořád bolí," vysvětlí a
uhýbá pohledem.
"Já myslela, že marodíš s chřipkou. To věřím, že ti nebylo dobře... Podívej se na mě? Ty máš
monokl...?!"
274
275
Přestane dělat otočeného, ukáže se mi v plné parádě.
"Proč jste se s Tomášem porvali?" zeptám se vytočené. "Kvůli tomu testu? Že mu dopadl
kladně?!"
"Dá se to tak říct."
"Tomáš byl naštvanej, že může být Kristýnka jeho?"
"No, taky," připustí.
"A co ještě?" chytím ho za slovo. Něco mi stále uniká!
"Hlavně já byl naštvanej, že mi podělal celej život."
"Něco takového říkal i Tomáš, potkala jsem ho na zápraží," uvědomím si. "Ale přišlo mi, že
mluví z cesty. Jak po opici."
"Večer jsme se pak trochu opili," připustí Ondra.
"Cože? Vy jste se nejdřív spolu porvali a potom opili?"
"Jo," přikývne. "Potřebovali jsme to oba."
"Já tomu nerozumím," přiznám se zoufale. "Proč ti podělal život? Přece to, že může mít děti,
neznamená, že je Kristýna jeho. Bylo by to krásný, ale nemůžeš to soudit jen z toho."
"Právě že můžu."
"Jak?"
"Neli... vím stoprocentně, že Kristýnka není moje. Jestli je Tomáše nebo někoho dalšího, to je
jiná věc, ale nejspíš brá­chy, Denisa byla věrná barvám Koubků."
Dívám se na něho nechápavě. "Pokud víš, že není tvoje, tak je to paráda, ne?"
"No, tohle jo."
"A co tedy ne?"
Promne si v rozpacích a nejistotě nos. "Máminy obavy, že bychom mohli mít potíže s
plodností, nebyly jen fantazie."
"Ty jsi snad opilej ještě teď," namítnu vytočené. "Říkáš, že má Tomáš Kristýnu, ty budeš mít
naše dítě, tak o co jde?"
"Nelo," řekne vážně. "Na tom testu zjistili, že jeden z nás je skutečně neplodnej. A Tomáš to
není. Tak si spočítej, kdo jde z kola ven."
Zírám na něho minutu. Dvě. Tři. Pak se musím ztěžka po­sadit na gauč vedle něho. Zavřu oči.
To ne!!!
Dojde mi celý ten hlavolam a chce se mi křičet nahlas. Ondra se musel rozejít s dívkou,
kterou miloval, tou Klárou, o které mi kdysi vyprávěl, jen proto, aby se oženil s Denisou,
která vlastně čekala bráchovo dítě. Rok se o ně staral. Potom přišel i o mě... a když jsme
konečně spolu a myslíme si, že už nás nikdy nikdo a nic nerozdělí, tak...
Položí mi ruku na břicho a řekne mdle: "Nevadí mi, že ne­můžu mít houf dětí, s tím bych se
smířit dokázal, ale co mě fakt strašně mrzí, je to, že tohle... tohle je taky jeho. Všechno mi
vyžral, Nelo. Kvůli němu jsem ztratil rok s Denisou... A ke všemu se i tobě narodí jeho dítě..."
Na tohle nemám co říct.
Dřepíme tam vedle sebe jako dvě mumie, teprve když si uvědomím, že mám tváře mokré od
slz, zeptám se tiše: "Ví to vaši?"
"Ne. Včera už nebyli doma."
"A co na to říká Tomáš?"
"Něco o posraným životě."
"Nedivím se mu."
"Ještě něco říkal..."
"A to?"
"Že pokud chceš, vezme si tě. Vezme si vás."
Otřu si slzy a mlčky vyjdu z pokoje. Myslím, že si mého od­chodu vůbec nevšiml. V šoku
obuji boty a vyrazím do ulic. Nejdu na zastávku MHD, vydám se do města pěšky. V
auto­busu by si mě mohli všímat lidi, rozrušená a ubrečená holka s břichem jak míč by jejich
pozornosti neunikla!
Je mi nanic. Během pár minut se znovu zhroutil celý můj svět. Situace, která mi ještě včera
připadala zamotaná, není nic proti té současné! Jsem přesně jako Denisa, také věrná fa-
276
277
nynka barvám rodiny Koubkových! Chodila jsem s Tomášem a myslela si, že čekám Ondrovo
dítě. Teď chodím s Ondrou a ve skutečnosti je to, co ve mně roste, Tomášův potomek!
Než se dopatlám až do centra a odtud do naší ulice, slzy mi sice dávno vyschnou, tolik jich
prostě nemám, zato je mi čím dál hůř, musím se co chvíli zastavovat a vydýchávat a schody
do posledního patra málem ani nevylezu.
Před dveřmi bytu na mě čeká Ondra.
"Neli, kde jsi?!" oddechne si, jakmile mne spatří. "Měl jsem o tebe takovej strach... Kam ses
ztratila?! Nebereš mi ani telefon, volal jsem ti snad stokrát!"
Vpustím ho do bytu. "Chtěla jsem být sama."
"Nelo, nejhorší je, že já se musím přiznat, jak test dopadl. Kvůli Kristýnce. Nechce se mi
platit na děcko svýho bráchy, nechci, aby se na mě Denisina rodina a vůbec všichni dívali
jako na parchanta, kterej opustí ženu a dítě... Rozumíš, já se přiznat musím. Kdyby toho
nebylo... a kdyby šlo jen o tvoje dítě, tak... tak to prostě zatajím. Rád bych byl jeho tátou... a
nevadí, že ne biologickým... Záleží samozřejmě na tobě, jestli chceš žít s jeho pravým
otcem..."
Zvednu roztřesenou rukou sklenici vody a hltavě piji.
"Nelo?" všimne si. "Jsi strašně bledá. Je ti něco?!"
"Myslím, že budu rodit."
"Teď?!" vyděsí se.
"Zase tak rychle to nepůjde," přinutím se k úsměvu. "Ale rozhodně to nebude až za měsíc."
"Jak to? Vždyť termín máš až -"
Zavrtím hlavou. "Nejspíš se to urychlilo rozrušením, ale ne o moc, protože... Ten termín je
vypočítanej od tábora, ale jestliže jsem otěhotněla s Tomášem, tak dřív."
Dojde mu časový posun, prohrábne si vlasy a organizuje: "Sbal si věci do porodnice, někde
seženu auto, abych tě mohl
278
odvézt do Vrchlabí. Pokusím se být zpátky co nejdřív, ale i tak, měj u sebe telefon a kdyby se
zatím něco zhoršilo, oka­mžitě mi zavolej!"
Kulhá mnohem víc než v předešlých dnech, kdy se mu noha dobře hojila a zranění už nebylo
skoro patrné, po včerejší rvačce na ni bolestivě napadá, přesto se pohybuje neuvěřitel­ně
rychle a s bídou stihnu za Olininy pomoci dát dohromady pár nejnutnějších věcí, spolubydlící
se vybodne na přípravy mejdanu a prožívá blížící se porod se mnou, a už je pro mě zpátky i se
sousedem a jeho opiem.
"Držím palce, Nelo!" zavolá za mnou Olga z okna. "Hned dej vědět! Ať jsem mezi prvními,
jasný?!"
"Slibuji," křiknu na ni, než si vlezu za Ondrou na zadní se­dadlo vozu. V autě mě bolesti
celkem přejdou, hodně mi po­máhá Ondrova přítomnost, celou cestu mě pevně drží za ruku a
já si o jeho rameno opírám hlavu. Před sousedem, byť je to kluk jen o něco málo starší než
Ondra, se nemůžeme bavit o osobních záležitostech, vlastně ani nechceme, a tak mlčíme.
Ve Vrchlabí se s námi rozloučí. "Hodně štěstí, ať to jde rychle," přeje mi, zatímco Ondrovi
popřeje: "Ať máš kluka a pořádně to odrodíš!"
Poděkujeme mu dost nejistě oba. Teprve po jeho odjezdu se mě Ondra nejistě zeptá: "Chceš
mě vůbec s sebou...? Pokud radši Tomáše, tak... zavolám mu a vsadím se, že udělá všech­no
pro to, aby tu byl co nejdřív."
Kousnu se do rtu. "Na něco podobného jsem se tě zrovna chtěla zeptat..."
"Takže mu mám zavolat?" hlesne tiše.
"Chtěla jsem se tě zeptat, jestli tu chceš zůstat. Tohle je stej­ná situace, jakou už jsi jednou
prožil. Tomáš si začal s holkou, zbouchl ji a přehrál na tebe, ty jsi za to zaplatil. Pochopím,
když odjedeš, protože -"
279
Nenechá mě domluvit, uchopí něžně mou hlavu do dlaní a hltavě mě políbí, teprve pak
odpoví: "Není to stejná situa­ce, Nelo, tebe strašně moc miluji! A pokud o mě stojíš, moc rád
si tě vezmu a budu dělat tátu tomu mrněti, tím spíš, že děti mít nemůžu.... Rozmysli si to
dobře, nemusíš hned, neodpo­vídej teď, času dost... protože jestli máš naplánováno mít víc
dětí než tohle jedno, tak... já nejsem ten právej partner. Tím je Tomáš, ne já."
"Miluji tě," odpovím a on se prozatím s touhle odpovědí spokojí. Na víc stejně nemáme čas,
přivítá nás totiž sám pan primář a to tak srdečně a hezky, že ze mě spadne veškerá ner­vozita
a strach a pokud jsem měla předtím vyšší tlak z obav z neznámého, určitě mi musel okamžitě
klesnout!
Sestřička nás oba ubytuje v jednom ze sedmi nadstandard­ních pokojů, který svou útulností
ani vybavením vlastně vů­bec nepřipomíná nemocnici, spíš manželskou ložnici, ve kte­ré je
dvojlůžko plus kolébka pro miminko, přebalovací pult a vlastní sociální zařízení na způsob
hotelového pokoje. Jez­dí sem totiž rodit ženy z daleka, s manželi se přímo počítá a s jejich
pohodlím také.
Přijímací vyšetření proběhne v poklidu, cítím jen slabé sta­hy v hodně dlouhých intervalech.
Pan primář se pouze poza­staví nad termínem porodu.
"Není v té průkazce nějaká chyba v počtech?"
"V průkazce ne," odvětím. "Chyba je ve mně. Špatně jsem si spočítala datum oplodnění.
Došlo k němu už v červnu."
"Tak to by potom souhlasilo," usměje se na mě, oznámí mi, že se otevírám pomalu a pokud
vše půjde jak má, do zítřejší­ho poledne bych měla porodit.
Vrátím se zpátky za Ondrou a po večeři, ve které se pouze porýpu, se osprchujeme a lehneme
si spolu do postele, pustí­me si relaxační hudbu a aniž bychom si povídali, ležíme ved-
280
le sebe. Nemusíme mluvit. Stačí mi, že mě drží za ruku a co chvíli pohladí po tváři. Uklidňuje
mne jeho blízkost. Cítím jeho sílu a lásku.
Až do půlnoci je to takhle fajn, potom však začnou být po­rodní stahy pravidelné, silnější a
bolestivější. Sestřička mi přinese relaxační balon, který od bolesti skutečně pomáhá, a tím, že
ho při bolestech střídám s teplou sprchou, utíkají dal­ší hodiny poměrně v klidu. Ondra to celé
prožívá se mnou, za celou noc neusne ani na minutu a při bolestech se mě dotýká, líbá mne a
masíruje mi záda. Hrozně mi pomáhá!
Ráno už mi je tak špatně, že.se snídaně vůbec nedotknu. Doktor, který má službu, mě po
vyšetření zpátky do pokoje nepustí, tudíž se i s čím dál vystresovanějším Ondrou, bojí se
mnohem víc než já, protože se nebojí bolesti, nýbrž o mě, pře­suneme do porodního pokoje.
Tady je všechno potřebné pro přirozený porod - porodní stolička, vak, vana, míče, ze stro­pu
visící lano a ke zdi připevněné žebřiny, na které se mohu kdykoli pověsit, abych si ulevila od
sílících stahů. Tady se ani s možností, že by někdo chtěl rodit v poloze na zádech, nepo­čítá!
Už dávno mám vybraný porod do vody, ze všech publi­kací, které jsem přečetla, vyhrál na
celé čáře, a když už jsou bolesti takřka nesnesitelné, sestřička mi napustí vanu.
Jakmile do ní vlezu, stahy na chvíli úplně přestanou! S úle­vou se ohlédnu po Ondrovi, je
chudák celý bledý. Sedne si k mé hlavě a políbí mě. "Miluji tě, Nelínko."
Pak zase stahy začnou.
"Můžete začít tlačit," pobídne mě lékař, který je vedle vany společně s dětskou doktorkou a
sestřičkou. Do porodu ale vů­bec nezasahují, všemu nechají volný průběh, přesně tak, jak
jsem si to přála! Jsem ve vaně, v pokoji, kde nejsou žádné dě­sivé nástroje ani přístroje a kde
nesvítí žádná ostrá světla, hraje tichá hudba a já prožívám svou největší chvíli naprosto v
pohodě a vlastně bezbolestně!
281
Nikdy předtím jsem si nedokázala představit, jaké to vlast­ně bude. Bála jsem se bolesti a
nových věcí - a přitom porod je obrovský emoční, kdepak bolestivý zážitek!
Ondra mě drží za ruku, mám pocit, že mu ji snad rozdrtím. Se zavřenýma očima znovu
zatlačím - a v tu chvíli cítím, že ze mě něco velkého vyšlo. Tlak je v jediném okamžiku pryč.
Teprve teď otevřu oči a s nepopsatelným pocitem štěstí, do­jetí, ohromení a lásky hledím na
miminko, které plave ve vodě! Nyní se do porodu zapojí lékaři, vyzvednou dítě a ulo­ží mi je
na hrudník, aby se mohlo poprvé nadechnout.
Pustím se Ondrovy ruky a obě dlaně položím na drobné tě-i líčko, jehož hlavička ochmýřená
krátkými černými vlásky od-i počívá na mém ňadru. Děťátko křičí jen chviličku, velice brzy)
se uklidní, nejspíš slyší tep mého srdce a připadá si v bezpe­čí. Pohlédnu na Ondru, co tomu
říká. Myslím, že mě vůbec nevnímá, fascinovaně zírá na drobečka na mém hrudníku a v jeho
obličeji se zračí úžas a dojetí.
"Blahopřeju, maminko," sevře mi pan doktor paži. "Vám také..." S Ondrou musí skoro zatřást,
aby začal vnímat a byl schopen dítěti přestříhnout pupeční šňůru a oddělit ho tak ode mě,
udělat z něj samostatnou bytost.
Stále nevím, co se mi vlastně narodilo, úmyslně oddaluji tu chvíli, a když se konečně
odhodlám a zjistím, že Marcely ma­minka měla pravdu, mám kluka, vyhrknou mi slzy.
Před mýma očima děťátko omyjí, ošetří, zalepí mu pupík, zváží ho. "Kluk jako buk," pochválí
ho doktorka. "Celý tatí­nek! Hnědooký a tmavovlasý a fešák, ten se bude holkám lí­bit. Je
zdravý a donošený. Váží 3,05 kilogramu a kolik měří vám řekneme až při odchodu z
porodnice, teď by pro něj bylo natahování nožiček bolestivé a nepříjemné. Jak mu budete
říkat?"
"Ondřej," prohlásím pevně.
282
Ondra sebou trhne. Možná myslel, že se rozmyslím a po­jmenuji ho po otci! Obejme mne a
div mě v té vaně neutopí, až se nám doktor se sestrou směje. Potom z vany vylezu, na­prosto
bezbolestně a bez cizí pomoci, sama si dojdu na zá­chod i do sprchy, nejsem vůbec unavená
ani bolavá. Nemám bolesti, mohu chodit i sedět. Cítím se naprosto skvěle!
Vrátíme se zpátky na náš pokoj, tentokrát i s Ondráš-kem, kterého mi už půl hodiny po
porodu přiloží k prsu a to čerstvě narozené mrně se hned přicucne, spíš skoro zakousne!
Pak, když ho položíme do kolébky, u něj dlouho sedíme a jen se na něj díváme, jak krásně
spí. Jsem tak ráda, že jsem se v bezesných srpnových nocích rozhodla dítě nechat!!!
Ondra mě obejme. "Máš nádhernýho syna, Neli."
"Máme," opravím ho.
"A bude mi podobnej," usměje se a řekne přesně to, co jsem už slyšela i od Tomáše: "To je
výhoda jednovaječných dvoj­čat... Hned jdu zavolat našim!"
To mě probere z rozjímání, a protože mě začíná zmáhat únava z probdené noci, rychle
vylovím mobil, abych na něm napsala jásavou SMSku: MAMĚ KRÁSNÉHO KLUKA
ON­DŘEJE, VAZ! 3 KG! JE ZDRAVY, OBA JSME V POŘÁDKU A VŠICHNI TRI
ŠŤASTNÍ! a rozeslala ji Oline, tátovi, Lence, Marcele, Míše, Alovi, Báře a spoustě dalším
lidem. Pak napí­šu druhou, mnohem stručnější, kterou pošlu za Tomášem do Jeseníků: JE TO
KLUK. Nemohu a nechci mu upírat právo vědět, že má, ač stále svobodný a nezadaný, už
druhé dítě.
Pak se uvolněně položím na polštář. Ondra mě starostlivě přikryje až po bradu, políbí a
pošeptá: "Odpočiň si, lásko. Budu ho hlídat, neboj. Každé jeho dýchnutí."
Vděčně se na něho usměji a zvolna upadám do říše snů. Ještě slyším, jak mi začnou pípat
první blahopřejné esemes-
283
ky a těsně předtím, než usnu natvrdo, zaslechnu Narcotic. Vyzvání o sto šest, někdo opravdu
hodně stojí o to se mnou mluvit, ale už nemám sílu hovor přijmout, pootevřu jedno oko,
abych si přečetla jméno na displeji, a vzápětí spím jako špalek.
Čeká mě tolik změn a událostí, potřebuji se na to pořádně vyspat, je mi jasné, že po návratu z
porodnice žádné odpočí­vání nehrozí!
Tomáš musí počkat.
284
OBSAH
I. KAPITOLA.................................................................. 5
II. KAPITOLA................................................................. 32
III. KAPITOLA................................................................ 53
IV. KAPITOLA................................................................ 82
V. KAPITOLA................................................................. 106
VI. KAPITOLA...............................................................135
VIL KAPITOLA.............................................................. 160
VIII. KAPITOLA.............................................................186
IX. KAPITOLA...............................................................208
X. KAPITOLA.................................................................234
XI. KAPITOLA...............................................................258
Lenka Lanczová
Postel plná růží
Vydal Mgr. Jiří Černý - Vydavatelství Víkend, 2003 Redaktor Jaroslav Kašpar Obálka
WASABI, s. r. o.
Tisk a vazba FINIDR, s. r. o., Český Těšín, závod Vimperk I. vydání
ISBN 80-7222-326-7 © Editor Vydavatelství Víkend
Seznam dosud vydaných knih
Lenky Lanczové
1. Počkej na mě Radko!
2. Podej mi ruku Radko!
3. Pojď se mnou Radko!
4. Znamení Blíženců
5. Panna nebo Blíženec
6. Zadáno pro Blížence
7. Lucky Luk 1
8. Lucky Luk 2
9. Prázdniny pro zaláskované
10. Š jako Šarlota
11. Hvězda naděje
12. Království za botu
13. Schody do nebe
14. Blbej fór
15. Tajná láska
16. Mokrá louka
17. Super koťata
18. Past na kočku
19. Zlodějka snů
20. Všechno bude fajn
21. Srdcový kluk
22. Sólo pro Kristýnu
23. Oranžové blues
24. Tři na lásku
25. Stopa v mém srdci
26. Souhvězdí Labutě
27. Dva kroky od ráje
28. Most do Země lásky
29. Střípky mých lásek
30. Půlnoční sny
31. Sonáta pro dvě srdce
32. Kam se vytrácí láska
33. Kde končí svět
34. Hořká chuť lásky
35. Pár minut lásky
36. Deváté nebe
37. Mokrá náruč léta
Pokud knížky neseženete u svého knihkupce, můžete šije objednat na adrese:
Vydavatelství Víkend
Litoměřická 405/9,190 00 Praha 9
Tel.: 286 589 961, e-mail: vikend@volny.cz