—1—

AGATHA CHRISTIE
Záhadné zmizení
lorda Listerdalea
KNIŽNÍ KLUB

Přeložila Lenka Uhlířová

THE LISTERDALE MYSTERY
Copyright © 1934 Agatha Christie Limited, a Chorion company
All rights reserved.
Copyright of the Czech edition © Euromedia Group k. s., 2005
Translation © Lenka Uhlířová, 2005

ISBN 80-242-1466-0

—2—
 Záhadné zmizení lorda Listerdalea
Paní St. Vincentova sčítala sloupec čísel. Jednou nebo dvakrát si
povzdechla a rukou zabloudila k bolavému čelu. Aritmetiku nikdy
neměla ráda. Bohužel se zdálo, že dnes se její život sestává výhradně
jen z jednoho určitého druhu počtů — neustálého sčítání malých po-
ložek nezbytných výdajů, jejichž součet ji vždycky dokázal překvapit
i vyděsit zároveň.
Tohle přece musí být špatně! Znovu procházela sloupec čísel.
Udělala jednu bezvýznamnou chybu v řádu pencí, ale jinak byl sou-
čet správný.
Znovu si povzdechla. Teď už ji hlava bolela opravdu ošklivě.
Vtom se otevřely dveře a paní St. Vincentova vzhlédla. Do místnosti
vešla její dcera Barbara. Barbara St. Vincentova byla velice pohledná
dívka. Měla stejně jemné rysy jako její matka a totéž hrdé držení
hlavy, ale na rozdíl od modrých očí své matky byla tmavooká a také
ústa měla odlišná — nasupená červená ústa, která ovšem nepostráda-
la půvab.
„Ale mami!“ vykřikla. „To se pořád babráš s těmi strašnými sta-
rými účty? Hoď už to všechno jednou do kamen.“
„Přece musíme vědět, jak na tom jsme,“ odpověděla paní St.
Vincentova nejistě.
Dívka pokrčila rameny.
„Je to pořád ta samá písnička,“ poznamenala suše. „Jsme švorc,
na mizině. Jako obvykle nemáme ani vindru.“
Paní St. Vincentova vzdychla.
„Přála bych si —“ začala, ale pak se zarazila.
„Musím si najít nějakou práci,“ prohlásila Barbara ostře, „a to
hezky rychle. Vždyť jsem přece chodila do toho kurzu těsnopisu a
psaní na stroji. Stejně jako asi milion jiných děvčat všude kolem!
,Máte nějakou praxi?‘ ,Ne, ale —‚ ,Aha. Tak děkujeme, na shleda-
nou, dáme vám vědět.‘ Jenomže nikdy nedají! Musím si najít něja-
kou jinou práci — cokoliv.“
„Ještě ne, drahoušku,“ prosila ji úpěnlivě matka. „Ještě s tím
chvilku počkej.“

—3—
 Barbara přešla k oknu. Hleděla z něj nepřítomnýma očima, které
snad ani neregistrovaly tu řadu omšelých domů naproti.
„Někdy je mi líto,“ vypravila ze sebe pomalu, „že mě minulou
zimu sestřenka Amy vzala s sebou do Egypta. Já vím, že tam byla
zábava — nejspíš jediná zábava, jakou jsem kdy zažila nebo jaká mě
v životě ještě čeká. A užila jsem si to — vážně jsem si to užila. Je-
nomže mě to zároveň dost sebralo, chci říct — vrátit se zpátky do
tohohle.“
Máchla rukou kolem sebe. Paní St. Vincentova její pohyb sledo-
vala očima. Trhla sebou. Zařízení místnosti bylo typické pro levný
podnájem. Zaprášená aspidistra, křiklavě zdobený nábytek, nevkusné
tapety s vybledlými skvrnami. Tu a tam se našly známky osobnosti
nájemníků, které zápolily s vkusem paní domácí — jeden či dva
kousky kvalitního porcelánu, mnohokrát popraskané a vyspravované,
takže jejich tržní cena byla nulová, vyšívaná dečka přehozená přes
opěradlo pohovky, akvarelová skica mladé dívky oblečené podle
dvacet let staré módy, jejíž tvář bezpochyby stále připomínala paní
St. Vincentovou.
„Nevadilo by to,“ pokračovala Barbara, „kdybychom nepoznaly
nic jiného. Ale když pomyslím na Ansteys —“
Odmlčela se, neodvážila se mluvit o milovaném domově, který
patřil rodině St. Vincentových celá staletí a který byl teď v rukou
cizích lidí.
„Kdyby tak jen otec — nespekuloval — a kdyby si nepůjčo-
val —“
„Drahoušku,“ povzdechla si paní St. Vincentova, „tvůj otec ni-
kdy neměl ani špetku obchodního ducha.“
Řekla to s tak půvabnou definitivností v hlase, že k ní Barbara
přistoupila a jakoby mimoděk jí vtiskla polibek. „Má ubohá mamin-
ko. Už mlčím,“ špitla při tom.
Paní St. Vincentova se znovu chopila pera a sklonila se zas nad
psacím stolem. Barbara se vrátila k oknu. Za chviličku ze sebe vy-
pravila:
„Mami, dnes ráno jsem dostala vzkaz od — od Jima Masterso-
na. Chce mě navštívit.“
Paní St. Vincentova odložila pero a prudce vzhlédla.

—4—
 „Tady?“ vykřikla.
„No, na večeři do Ritzu ho dost dobře pozvat nemůžeme,“
ušklíbla se Barbara.
Její matka vypadala nešťastně. S vrozeným odporem se znovu
rozhlédla po místnosti.
„Máš pravdu,“ uznala Barbara. „Je to tu nechutné. Lesklá bída!
Zní to celkem dobře — obílený domek na venkově, omšelé potahy
pěkných vzorů, růžová poupata, a k tomu ještě čajový servis, který si
sama umýváš. Takhle je to v knížkách. Jenže ve skutečnosti, se sy-
nem, který od píky začíná úřednickou kariéru, to znamená Londýn.
Nepořádná domácí, umouněné děti na schodech, další nájemníci,
kteří vždycky vypadají jako míšenci, k snídani věčně nedovařená
treska — a tak dál.
„Kdyby tak jen —“ začala paní St. Vincentova. „Ale vážně, za-
čínám se obávat, že už si nemůžeme dál dovolit ani tohle.“
„Ale to znamená obývací ložnici — hrůza! — pro mě a pro te-
be,“ vyhrkla Barbara. „A přístěnek v podkroví pro Ruperta. A když
se náhodou zastaví Jim, přijmu ho na tom příšerném dvorku pod
schody, kde na nás budou ze všech stran zírat ty staré klepny, plést a
chrchlat tím svým hnusným dávivým kašlem!“
Chvíli bylo ticho.
„Barbaro,“ vypravila ze sebe paní St. Vincentova nakonec. „Bu-
deš si — vlastně — chceš si — ?“
Zarazila se a maličko se začervenala.
„Nemusíš s tím dělat takové okolky, mami,“ prohlásila Barbara.
„Dneska je stejně nikdo nedělá. Nejspíš ses chtěla zeptat, jestli si
Jima vezmu, že? Okamžitě, jestli mě požádá o ruku, ale dost se obá-
vám, že se to nestane.“
„Ale Barbaro, drahoušku.“
„No, jedna věc je doprovázet mě a sestřenku Amy, která se po-
hybuje v lepších kruzích, jak se dnes píše v románech. Opravdu jsem
ho přitahovala. Jenže teď přijde sem a uvidí mě v tomhle! Víš, on je
takový blázínek, tak náročný a staromódní, a já — vlastně právě pro-
to ho mám ráda. Připomíná mi Ansteys a naši vesnici — všechno
nejmíň sto let za opicemi, ale tak — tak — bože! Já nevím — tak
voňavé. Jako levandule!“

—5—
 Zasmála se, napůl studem za svůj zápal. Paní St. Vincentova
promluvila s naléhavou prostotou:
„Přála bych si, aby sis Jima Mastersona vzala,“ řekla. „On je —
je jeden z nás. A je dost bohatý, jistě, ale na tom mi zase tolik nezá-
leží.“
„Ale mně ano,“ prohlásila Barbara. „Bídy už mám až po krk.“
„Ale, Barbaro, není to —“
„Jenom kvůli tomu? Není. Ale vážně toho mám už dost. Bože
mami, copak to nevidíš?“
Paní St. Vincentova vypadala velmi nešťastně.
„Tak bych si přála, aby tě mohl navštívit ve vhodnějším prostře-
dí, drahoušku,“ pronesla toužebně.
„Ale no tak!“ opáčila Barbara. „Proč se tím trápit? Prostě udě-
láme, co se dá, a nebudeme si s tím dál lámat hlavu. Promiň, že jsem
byla tak nabručená. Hlavu vzhůru, maminečko.“
Sklonila se nad matku, políbila ji zlehka na čelo a vyšla ze dveří.
Paní St. Vincentova zanechala všech pokusů o účetnictví a posadila
se na nepohodlnou pohovku. Myšlenky jí v hlavě kroužily jako ve-
verky ve šlapacím kole.
„Ať si říká, kdo chce, co chce, první dojem muže leckdy oprav-
du odradí. Později už ne — kdyby už byli skutečně zasnoubení. To
už by věděl, jaké je to úžasné zlatíčko. Jenže mládež tak snadno
vstřebá ducha svého okolí. Třeba Rupert. Je teď úplně jiný, než bý-
val. Ne že bych chtěla, aby moje děti nosily nos nahoru, to vůbec ne.
Ale kdyby se Rupert zasnoubil s tou hroznou trafikantovou holkou,
to by mi vážně vadilo. Vlastně by to mohlo být i moc milé děvče,
jenže ona není jako my. Je to všechno tak těžké. Chudáček Barbara.
Kdybych tak jen mohla něco udělat — cokoli. Jenže kde mám vzít
peníze? Všechno jsme vydali, aby Rupert mohl alespoň nějak začít.
Vážně si už nemůžeme dovolit ani tohle.“
Aby přišla na jiné myšlenky, sáhla paní St. Vincentova po Mor-
ning Postu a začetla se do inzerátů na titulní straně. Většina z nich
měla důvěrně známý obsah. Lidé, kteří potřebovali kapitál, lidé, kteří
měli kapitál a báli se sami vystavovat dlužní úpisy, lidé, kteří chtěli
koupit zuby (vždycky se divila proč), lidé, kteří chtěli prodat kožichy
a večerní róby a měli dost optimistické představy o jejich ceně.

—6—
 Najednou se zarazila a zpozorněla. Pročítala si ta slova znovu a
znovu.
„Jen pro aristokraty. Malý dům ve Westminsteru, vytříbeně za-
řízený, pro toho, kdo o něj bude skutečně pečovat. Nájemné pouze
minimální. Žádní zprostředkovatelé.“
Úplně obyčejný inzerát. Stejných četla už spousty — no, skoro
stejných. Minimální nájemné. V tom byl háček.
Ale protože stejně neměla stání a toužila uniknout ze zajetí
svých myšlenek, bez váhání si nasadila klobouk a příhodným auto-
busem se vypravila na adresu uvedenou v inzerátu.
Ukázalo se, že je to adresa realitní kanceláře. Nebyla to žádná z
těch nových rušných firem — spíš sešlá, staromódní kancelář. Paní
St. Vincentova poněkud plaše vytáhla inzerát vytržený z novin a po-
žádala o podrobnosti.
Uhlazený bělovlasý pán, který věc vyřizoval, si zamyšleně
promnul bradu.
„Výtečně, ano, výtečně, madam. Tím domem z inzerátu je dům
na Cheviot Place číslo 7. Chcete si ho prohlédnout?“
„Mohla bych nejprve znát výši nájemného?“ zeptala se paní St.
Vincentova.
„Jistě, nájemné. Přesná částka ještě nebyla stanovena, ale mohu
vás ujistit, že bude skutečně pouze minimální.“
„Představa o tom, co je skutečně minimální, se může lišit,“ opá-
čila paní St. Vincentova.
Starý pán si dovolil trochu se pousmát.
„Ano, to je starý trik — vskutku starý trik. Ale máte mé slovo,
že tohle není ten případ. Půjde zhruba o dvě nebo tři guineje týdně,
víc ne.“
Paní St. Vincentova se rozhodla, že se nechá po domě provést.
Ve skutečnosti samozřejmě nebylo pravděpodobné, že by si ho moh-
la dovolit, ale může si ho přece alespoň prohlédnout. Musí mít něja-
kou zásadní vadu, když ho nabízejí za takovou cenu.
Jenomže když se na dům na Cheviot Place č. 7 pořádně podíva-
la, srdce se jí maličko zachvělo. Byl to klenot mezi domy. Z doby
královny Anny a v perfektním stavu! Dveře otevřel šedovlasý major-

—7—
domus s krátkými licousy na tvářích a přemýšlivým klidem arcibis-
kupa. Laskavého arcibiskupa, pomyslela si paní St. Vincentova.
Prohlídku přijal s dobrosrdečným úsměvem.
„Zajisté, madam. Provedu vás. Dům je připravený k nastěhová-
ní.“
Kráčel před ní, otevíral dveře, ohlašoval jednotlivé místnosti.
„Přijímací pokoj, pracovna a tady je převlékárna, madam.“
Bylo to dokonalé —jako sen. Všechen nábytek stylový, každý
kus jevil známky opotřebení, ale byl naleštěný s láskyplnou péčí.
Koberce v překrásně tlumených barvách starých časů. V každé míst-
nosti byly vázy s čerstvými květinami. Zadní okna shlížela rovnou do
Green Parku a celý dům přímo vyzařoval starosvětské kouzlo.
Paní St. Vincentové vstoupily do očí slzy a jen s obtížemi jim
zabránila vytrysknout. Takhle to vypadalo v Ansteys — Ansteys…
Ráda by věděla, jestli si majordomus jejího pohnutí všiml. Jestli
ano, byl jako sluha až příliš dokonale vycvičený, než aby to dal naje-
vo. Měla tyhle staré sloužící ráda, člověk se s nimi cítil v bezpečí a
tak přirozeně. Byli spíš něco jako přátelé.
„Je to překrásný dům,“ řekla tiše. „Skutečně překrásný. Jsem rá-
da, že jsem si ho mohla prohlédnout.“
„Je pro vás osobně, madam?“
„Pro mě, mého syna a dceru. Ale obávám se —“
Odmlčela se. Tak strašně moc ten dům chtěla — tak strašně
moc.
Instinktivně vycítila, že jí majordomus rozumí. Ani se na ni ne-
podíval, když jí škrobeně neosobním stylem sděloval: „Náhodou je
mi známo, že nejdůležitějším požadavkem majitele jsou vhodní ná-
jemníci. Nájemné pro něj není podstatné. Chce, aby si dům pronajal
někdo, kdo o něj bude skutečně pečovat a dokáže ho ocenit.“
„Já bych ho ocenila,“ špitla paní St. Vincentova a měla se k od-
chodu. „Děkuji, že jste mě provedl,“ poděkovala zdvořile.
„Není zač, madam.“
Zatímco se paní St. Vincentova vzdalovala, zůstal korektně stát
na prahu, rovný jako svíčka. Pomyslela si: „On to ví. A je mu mě
líto. Je taky z té staré gardy. On by chtěl, abych si ten dům pronajala

—8—
já — ne nějaký poslanec za Stranu práce nebo výrobce knoflíků!
Naše třída už vymírá, ale držíme při sobě.“
Nakonec se rozhodla, že se do realitní kanceláře už nevrátí. K
čemu by to bylo? Nájem by si ještě dovolit mohla, ale musela vzít v
úvahu i služebnictvo. V takovémhle domě určitě bude služebnictvo.
Nazítří ráno ležel u jejího talíře dopis. Byl z realitní kanceláře.
Nabízel jí pronájem domu na Cheviot Pláce č. 7 na šest měsíců za
dvě guineje týdně a dál pokračoval: „Dovoluji si navrhnout, abyste
vzala v úvahu fakt, že služebnictvo v domě zůstává na náklady pro-
najímatele. Je to skutečně jedinečná nabídka.“
Byla. A ohromila ji natolik, že přečetla dopis nahlas. Následova-
la záplava otázek a paní St. Vincentova musela popsat svou včerejší
návštěvu.
„Ty naše tajnůstkářská maminečko!“ vykřikla Barbara. „Je ten
dům skutečně tak krásný?“
Rupert si odkašlal a zahájil křížový výslech.
„Za tím vším něco je. A jestli chceš znát můj názor, podle mě tu
něco smrdí. Rozhodně smrdí.“
„Tak to bude asi moje vejce,“ nakrčila Barbara nos. „Fuj! Proč
by za tím mělo něco být? To jsi celý ty, Ruperte, pořád děláš záhady
z věcí, na kterých nic není. To je těmi příšernými detektivkami, které
pořád čteš.“
„Ten nájem je směšný,“ prohlásil Rupert. „Ve městě,“ dodal dů-
ležitě, „se člověk dostane pod pokličku všelijakým pochybným zále-
žitostem. Říkám ti, že na tomhle něco moc smrdí.“
„Nesmysl,“ opáčila Barbara. „Dům patří zazobanému chlapíko-
vi, který ho má rád a chce, aby v něm, zatímco bude pryč, bydleli lidi
na úrovni. Něco takového. Peníze pro něj pravděpodobně nejsou to
hlavní.“
„Jaká jsi říkala, že to byla adresa?“ zeptal se Rupert své matky.
„Cheviot Pláce číslo sedm.“
„Páni!“ odstrčil prudce židli. „Tak tohle je opravdu něco. To je
dům, ze kterého zmizel lord Listerdale.“
„Víš to jistě?“ zeptala se paní St. Vincentova pochybovačně.
„Naprosto. Má spoustu domů po celém Londýně, ale právě v
tomhle bydlel. Jednou večer odešel s tím, že jde do klubu, a víckrát

—9—
už ho nikdo neviděl. Předpokládá se, že se vypařil do východní Afri-
ky nebo tak někam, ale nikdo neví proč. Z čehož vyplývá, že byl za-
vražděn v tom domě. Říkala jsi, že jsou tam stěny většinou obložené
dřevem?“
„A-ano,“ opáčila paní St. Vincentova chabě, „ale —“
Rupert jí nedal čas něco říct. Nadšeně pokračoval dál.
„Dřevěné obložení! A jsme doma. Určitě tam bude nějaký tajný
výklenek. Někde v něm je nacpané tělo a bylo tam od začátku. No,
možná ho nejdřív nabalzamovali.“
„Ruperte, drahoušku, neplácej nesmysly,“ přerušila ho matka.
„Mluvíš jako naprostý idiot,“ prohlásila Barbara. „Nejspíš jsi
bral tu svou kysličníkovou blondýnku moc často do kina.“
Rupert důstojně vstal — tak důstojně, jak jen mu jeho vyčouhlé
a nemotorné mládí dovolovalo — a vydal konečné rozhodnutí.
„Mami, ten dům vezmi. Já té záhadě přijdu na kloub. Uvidíš, že
ano.“
Poté je spěšně opustil, aby nepřišel pozdě do kanceláře.
Obě ženy se na sebe podívaly.
„Šlo by to, mami?“ špitla Barbara roztřeseným hlasem. „Páni,
kdyby to tak šlo!“
„Služebnictvo,“ odpověděla paní St. Vincentova smutně, „bude
jíst, jak víš. Tedy, samozřejmě po nich nikdo nechce, aby nejedli —
jenomže v tom je určitá nevýhoda.
Člověk se snadno dokáže bez určitých věcí obejít — když
ovšem jde jen o něj.“
Podívala se lítostivě na Barbaru a dívka přikývla.
„Musíme to ještě promyslet,“ uzavřela rozhovor matka.
Ale ve skutečnosti se už rozhodla. Viděla ty jiskřičky v dceři-
ných očích a pomyslela si: „Jim Masterson ji musí vidět ve vhodném
prostředí. Tohle je příležitost — skvělá příležitost. A já ji nesmím
promarnit.“
Sedla si a odpověděla realitnímu makléři, že nabídku přijímá.

„Quentine, odkud jsou ty lilie? Já si opravdu nemohu dovolit

kupovat drahé květiny.“

— 10 —
 „Ty nám poslali z King‘s Cheviot, madam. Vždycky to tady by-
lo zvykem.“
Majordomus se zase vzdálil. Paní St. Vincentova si úlevně vy-
dechla. Co by si bez Quentina počala? S ním bylo všechno tak snad-
né. „Je to příliš krásné, než aby to vydrželo,“ pomyslela si. „Už brzy
se probudím, a já vím, že se to stane, a zjistím, že to všechno byl
jenom sen. Jsem tady tak šťastná — už dva měsíce, a uplynuly jako
mávnutím proutku.“
Život byl skutečně podivuhodně příjemný. Z majordoma Quen-
tina se vyklubal opravdový vládce domu na Cheviot Place. „Uvidíte,
že nejlepší bude nechat všechno na mně, madam,“ konstatoval na
počátku uctivě.
A každý týden, když jí předkládal přehled výdajů, byl jejich
součet neuvěřitelně nízký. V domě byly ještě dvě další sloužící, ku-
chařka a pokojská. Měly příjemné vystupování a své povinnosti za-
stávaly svědomitě, ale dům ve skutečnosti řídil Quentin. Čas od času
se na stole objevovala zvěřina a drůbež, jež vzbuzovala u paní St.
Vincentové obavy, ale Quentin ji vždycky uklidnil. Poslali to z Kin-
g‘s Cheviot, letního sídla lorda Listerdalea, anebo z jeho panství na
yorkshireských vřesovištích. „Vždycky to tady bylo zvykem, ma-
dam.“
V skrytu duše paní St. Vincentova pochybovala, jestli by s těmi
slovy nepřítomný lord Listerdale souhlasil. Spíš podezřívala Quenti-
na, že si poněkud uzurpoval moc svého pána. Bylo jasné, že si je
majordomus oblíbil a v jeho očích pro ně nebylo nic dost dobré.
Při dalším rozhovoru s realitním makléřem, ze zvědavosti pod-
nícené Rupertovým prohlášením, se zkusmo zmínila o lordu Lister-
daleovi. Bělovlasý starý pán zareagoval okamžitě: Ano, lord Lister-
dale se zdržuje ve východní Africe, je tam už celých osmnáct měsíců.
„Náš klient je poněkud excentrický muž,“ prohlásil s širokým
úsměvem. „Odjel z Londýna dosti nekonvenčním způsobem, jak si
možná vzpomínáte. Nikomu neřekl ani slovo. A noviny se toho chy-
tily. Scotland Yard skutečně zahájil vyšetřování, ale lord Listerdale o
sobě dal naštěstí z východní Afriky osobně vědět. Plnou moc nad
správou veškerého svého majetku svěřil do rukou svého bratrance,
plukovníka Carfaxe, a ten se také o veškeré záležitosti lorda Listerda-

— 11 —
lea stará. Ano, obávám se, že je to poněkud výstřední. Vždycky hod-
ně cestoval po divočině — a v tom dopise doslova stojí, že se možná
do Anglie nevrátí dřív než za několik roků, i když už se dostává do
let.“
„Dozajista není zase tak starý,“ poznamenala paní St. Vincento-
va, když jí v hlavě náhle vytanula mlhavá vzpomínka na drsnou,
vousatou tvář připomínající spíš alžbětinského námořníka, kterou
kdysi viděla v jednom obrázkovém časopisu.
„Ve středním věku,“ odpověděl bělovlasý pán. „Podle Debretto-
vy encyklopedie je mu padesát tři.“
Paní St. Vincentova přetlumočila rozhovor Rupertovi s úmyslem
mladého muže vyplísnit, jenomže Rupert se nedal odradit.
„Připadá mi to ještě podezřelejší než dřív,“ prohlásil. „Kdo je
ten plukovník Carfax? Pravděpodobně přijde k titulu, když se lordu
Listerdaleovi něco stane. Ten dopis z východní Afriky je nejspíš
podvrh. Za tři roky, nebo tak nějak, nechá tenhle plukovník Carfax
prohlásit lorda za mrtvého a převezme titul. A mezitím může naklá-
dat se vším majetkem, jak se mu zlíbí. Já říkám, že to dost smrdí.“
Nicméně dům blahosklonně schválil. Ve volných chvílích měl
sklony poťukávat na dřevěné obložení a provádět složitá měření, aby
zjistil možné umístění tajné místnosti, ale kousek po kousku jeho
zájem o záhadu s lordem Listerdalem ochaboval. I ve věci trafikan-
tovy dcery jeho nadšení poněkud ustupovalo. Atmosféra domu půso-
bila i na něj.
Barbaře dům přinesl veliké uspokojení. Jim Masterson ji navští-
vil a stal se častým hostem. On a paní St. Vincentova spolu výtečně
vycházeli a Jim jednou řekl Barbaře něco, co jí vyrazilo dech: „Víš,
tenhle dům je pro tvou matku přesně to správné místo.“
„Pro mou matku?“
„Ano. Jako by ho pro ni postavili! Nějakým zvláštním způso-
bem k němu patři. Víš, na tomhle domě je něco dost zvláštního, tak
trochu tajuplného a znepokojivého.“
„Nebuď jako Rupert,“ úpěnlivě ho žádala Barbara. „Ten je pře-
svědčený, že zlovolný plukovník Carfax lorda Listerdalea zavraždil a
jeho tělo ukryl pod podlahou.
Masterson se zasmál.

— 12 —
 „Obdivuju Rupertův detektivní zápal. Ale já jsem nemyslel nic
takového. Jenže něco tu visí ve vzduchu, taková podivná, těžko po-
psatelná atmosféra.“
Když už byli v domě na Cheviot Place tři měsíce, Barbara jed-
nou přiběhla k matce s rozzářenou tváří.
„Jim a já — zasnoubili jsme se — včera večer. Bože, mamineč-
ko! Připadá mi, jako bychom žili v pohádce.“
„Drahoušku! Jsem tak ráda — tak ráda.“
Matka a dcera si padly do náruče.
„Víš, Jim je do tebe zamilovaný skoro stejně jako do mě,“ roze-
smála se nakonec Barbara šibalsky.
Paní St. Vincentova se velice půvabně začervenala. „Ale je,“ tr-
vala na svém dívka. „Ty sis myslela, že tenhle dům bude to pravé
místo pro mě, ale ve skutečnosti je to celou dobu místo pro tebe. Já a
Rupert sem tak docela nepatříme, ty ano.“
„Neplácej nesmysly, drahoušku.“
„To není nesmysl. Je to tu trochu jako v začarovaném zámku —
ty jsi zakletá princezna a Quentin je — no, laskavý čaroděj.“
Paní St. Vincentova se zasmála a ta poslední slova připustila.
Rupert přijal zprávu o sestřině zasnoubení velice klidně.
„Tušil jsem, že něco takového visí ve vzduchu,“ odtušil pře-
moudřele.
S matkou večeřeli dnes večer sami, Barbara si vyšla s Jimem.
Quentin před ně postavil portské a nehlučně se vzdálil. „Je to
divný pavouk,“ pokývl Rupert hlavou k zavřeným dveřím. „Víš, je
na něm něco zvláštního, něco —“
„Že by na něm něco smrdělo?“ skočila mu do řeči paní St. Vin-
centova s náznakem úsměvu.
„Jak jsi, mami, věděla, co se zrovna chystám říct?“ otázal se
Rupert naprosto vážně.
„Dá se říct, že je to tvoje oblíbené slovo, drahoušku. Ty si o
všem myslíš, že to smrdí. Nevzal sis náhodou do hlavy, že právě
Quentin lorda Listerdalea sprovodil ze světa a pohřbil ho pod podla-
hou?“

— 13 —
 „Za obložením,“ opravil ji Rupert. „Ty vždycky všechno musíš
nějak překroutit, mami. Ale ne, na to jsem se už vyptal. Quentin byl
tou dobou v King‘s Cheviot.“
Paní St. Vincentova se na něj usmála, vstala od stolu a odebrala
se do salonu. V některých směrech Rupert dospívá opravdu pomalu.
Avšak poprvé za celou dobu jí prolétl hlavou podiv nad důvody,
které vedly lorda Listerdalea k tak náhlému odjezdu z Anglie. Za tím
musí něco být, co by to překotné rozhodnutí vysvětlilo. Když do
místnosti vešel Quentin s kávou na podnose, stále ještě na to musela
myslet, a tak se z ničeho nic zeptala:
„Vy jste byl u lorda Listerdalea dlouho, že, Quentine?“
„Ano, madam. Nastoupil jsem jako jednadvacetiletý chlapec. To
bylo ještě za časů starého lorda. Začínal jsem jako lokaj.“
„Tak to musíte znát lorda Listerdalea velmi dobře. Jaký to je
člověk?“
Majordomus trochu naklonil tác, aby si paní St. Vincentova
mohla pohodlněji nabrat cukr, a bezbarvým tónem bez emocí odvětil:
„Lord Listerdale byl velice sobecký muž, madam: na ostatní ne-
bral ohledy.“
Odtáhl tác a odešel s ním z místnosti. Paní St. Vincentova seděla
se svým šálkem kávy v ruce a zmateně vraštila čelo. Na těch slovech
jí připadalo něco podivného, něco jiného než názor, který vyjadřova-
la. A za minutku jí to došlo.
Quentin místo „je“ použil slovo „byl“. Ale to si tedy pak musí
myslet — musí věřit — zarazila se. Vždyť je stejně hrozná jako Ru-
pert! Ovšem zároveň ji přepadl určitý neklid. Později svá první pode-
zření situovala právě do tohoto okamžiku.
Teď, když byly Barbařiny štěstí a budoucnost zajištěny, měla
paní St. Vincentova čas obírat se vlastními myšlenkami, a ty proti její
vůli začaly kroužit kolem záhady s lordem Listerdalem. Co se vlastně
doopravdy stalo? Ať už to bylo cokoli, Quentin o tom něco věděl. Ta
jeho podivná slova — „velice sobecký muž — na ostatní nebral
ohledy“. Co se za nimi skrývalo? Znělo to od něj jako od nějakého
soudce — tak lhostejně a nezúčastněně.
Byl snad Quentin nějak zapletený do zmizení lorda Listerdalea?
Hrál nějakou roli v tragédii, která se tehdy možná odehrála? Jak

— 14 —
směšné se onehdy zdály Rupertovy domněnky, ale koneckonců ten
jediný dopis s plnou mocí, který došel z východní Afriky, byl — no,
podezřelý.
Ovšem za živý svět nedokázala uvěřit, že by Quentin spáchal
nějaký skutečný zločin. Quentin, říkala si znovu a znovu, je hodný —
užívala to slovo tak prostě, jak by je použilo dítě. Quentin je hodný.
Ale něco ví!
Nikdy s ním už o jeho pánovi nemluvila. Podle všeho se na to
téma jednoduše zapomnělo. Rupert a Barbara měli v hlavě jiné věci,
a už se o tom prostě nebavili.
Jenže před koncem srpna se její mlhavé tušení proměnilo ve
skutečnost. Rupert odjel na čtrnáctidenní dovolenou s kamarádem,
který vlastnil motocykl s přívěsem. A zhruba deset dní po odjezdu k
úžasu paní St. Vincentové vpadl do místnosti, ve které zrovna cosi
psala.
„Ruperte!“ vykřikla.
„Já vím, mami. Čekala jsi mě až za tři dny. Jenomže něco se sta-
lo. Andersonovi — mému kamarádovi, jak víš — bylo v podstatě
jedno, kam pojedeme, a tak jsem navrhl, že bychom se mohli podívat
do King‘s Cheviot —“
„Do King‘s Cheviot? Ale proč —?“
„Ty moc dobře víš proč, mami. Vždycky jsem cítil, že tady na
tom všem něco smrdí. No, tak jsem se na ten starý dům podíval — je
pronajatý, nic tam není. Ne že bych doopravdy čekal, že tam něco
najdu — jen jsem tak čmuchal kolem, dá se říct.“
To ano, pomyslela si. Rupert v tuhle chvíli opravdu připomínal
psa. Psa, který se instinktivně a plný horlivého nadšení v kruzích
honí za něčím mlhavým, neurčitým.
„Když jsme pak asi po osmi, devíti mílích projížděli jednou ves-
nicí, tak se to stalo — chci říct, viděl jsem ho.“
„Viděl jsi koho?“
„Quentina — právě vcházel do svého domku. Tady něco smrdí,
řekl jsem si, a tak jsme zastavili a já jsem se vrátil. Zaťukal jsem na
dveře a on sám mi otevřel.“
„Ale já to nechápu. Quentin byl celou dobu tady —“

— 15 —
 „Já se k tomu dostanu, mami. Kdybys tak jen poslouchala a ne-
přerušovala mě. Byl to Quentin, a nebyl to Quentin, jestli mi rozu-
míš.“
Paní St. Vincentova zjevně nerozuměla, a tak vysvětloval dál.
„Byl to určitě Quentin, ale nebyl to náš Quentin. To jsem tím
chtěl říct.“
„Ruperte!“
„Poslouchej. Nejdřív jsem se nechal ošálit, atak jsem se zeptal:
„Quentin?“ A ten děda povídá: „Přesně tak, pane, tak se jmenuju. Co
pro vás můžu udělat?“ A pak jsem uviděl, že to není náš Quentin, i
když mu je vzácně podobný, a to i hlasem a vším ostatním. Zeptal
jsem se ho na pár věcí a všechno to vyšlo najevo. Ten dědula vůbec
netušil, že by se dělo něco podezřelého. Opravdu byl majordomem u
lorda Listerdalea, ale odešel na penzi a dostal tenhle domek zhruba v
době, kdy měl lord Listerdale odjet do Afriky. Sama vidíš, kam nás
to vede. Náš majordomus je podvodník — hraje si na Quentina s
nějakým vlastním záměrem. Mám teorii, že tehdy večer přišel do
města, předstíral, že je majordomus z King‘s Cheviot, dostal se k
lordu Listerdaleovi, zabil ho a jeho tělo ukryl za obložením. Je to
starý dům, určitě tu někde bude tajný výklenek —“
„Bože, nezačínejme s tím zase,“ skočila mu prudce do řeči paní
St. Vincentova. „Já už to nevydržím. Proč by to měl dělat — to bych
chtěla vědět — proč? Kdyby něco takového udělal — čemuž pro tvou
informaci nevěřím, ani co by se za nehet vešlo — jaký by k tomu
všemu měl důvod?“
„Máš pravdu,“ prohlásil Rupert. „Motiv je důležitý. Už jsem to
prověřoval. Lord Listerdale měl spoustu nemovitého majetku. V po-
sledních dvou dnech jsem zjistil, že za minulých osmnáct měsíců
byly všechny tyhle domy pronajaty lidem jako my za pouze mini-
mální nájemné — a s podmínkou, že služebnictvo tam zůstane. A ve
všech případech tam Quentin — tím myslím toho člověka, který si
říká Quentin — osobně hrál roli majordoma. Vypadá to, jako by v
jednom z domů lorda Listerdalea bylo něco schované — šperky nebo
nějaké papíry — a ten gang nevěděl, ve kterém. Předpokládám, že
jde o celý gang, ovšem tenhle Quentin může samozřejmě pracovat i
sám. Je to —“

— 16 —
 Paní St. Vincentova ho se značnou dávkou rozhodnosti přeruši-
la:
„Ruperte! Buď alespoň na chviličku zticha, točí se mi z tebe
hlava. Stejně plácáš jen samé nesmysly — to o gangu a ukrytých
papírech.“
„Mám ještě jinou teorii,“ připustil Rupert. „Tenhle Quentin je
možná někdo, komu lord Listerdale nějak ublížil. Ten skutečný ma-
jordomus mi vyprávěl dlouhý příběh o muži jménem Samuel Lowe
— pracoval jako pomocný zahradník a byl vysoký a stavěný podob-
ně jako sám Quentin. Měl na Listerdalea spadeno —“
Paní St. Vincentova sebou škubla.
„Na ostatní nebral ohledy.“ Vzpomněla si na ta slova a na ten
chladný, rozvážný tón, jakým byla pronesena. Nevhodná slova, ale
mohla znamenat něco jiného?
Byla tak pohroužená do vlastních myšlenek, že Ruperta sotva
poslouchala. Rychle jí vysvětlil cosi, čemu příliš nerozuměla, a pak
spěšně vyběhl z místnosti.
Vzápětí se probrala. Kam to Rupert šel? K čemu se to chystal?
Jeho poslední slova nezachytila. Možná šel zavolat policii. V tom
případě…
Prudce vstala a zazvonila na zvonek. Quentin přispěchal oka-
mžitě jako vždy.
„Zvonila jste, madam?“
„Ano. Pojďte dál, prosím, a zavřete dveře.“
Majordomus uposlechl. Paní St. Vincentova si ho chvíli tiše
prohlížela vážným pohledem.
„Je ke mně laskavý — nikdo neví, jak moc,“ pomyslela si. „Děti
by to nepochopily. Tahle Rupertova divoká historka může být jeden
velký nesmysl — ale na druhou stranu na ní může — ano, může —
něco být. Kdo to může posoudit, když neví… nezná obě strany min-
ce… A vsadila bych život — ano, vsadila! — že je to dobrý člověk.“
Promluvila celá uzardělá a rozechvělá.
„Quentine, pan Rupert právě přijel. Byl v King‘s Cheviot — ve
vesnici poblíž —“
Zarazila se. Všimla si rychlého trhnutí, které nedokázal utajit.

— 17 —
 „On tam — někoho viděl,“ pokračovala rozvážně. „Tak — va-
rovala jsem ho,“ pomyslela si. „Každopádně jsem ho varovala.“
Po tom prvotním rychlém zaškubnutí se Quentin zase vrátil ke
svým klidným způsobům, ale oči, pozorné a laskavé, upíral na její
tvář, a bylo v nich něco, co tam nikdy předtím neviděla. Poprvé to
nebyly oči sluhy, ale muže.
Chvilku váhal a pak se zeptal hlasem, který se také maličko
změnil: „Proč mi to říkáte, paní St. Vincentova?“
Než mohla odpovědět, dveře se rozlétly dokořán a Rupert vkrá-
čel do místnosti. S ním šel důstojný muž středního věku s krátkými
licousy a vzezřením laskavého arcibiskupa. Quentin!
„Tak tady je,“ řekl Rupert. „Skutečný Quentin. Čekal na mě do-
le v taxíku. A teď se, Quentine, podívejte tady na toho člověka a řek-
něte mi — je to Samuel Lowe?“
To byla Rupertova vítězná chvíle. Ovšem netrvala dlouho, skoro
okamžitě si uvědomil, že něco není v pořádku. Pravý Quentin totiž
vypadal dost zaraženě a nesvůj, zato ten druhý Quentin se nepochyb-
ně dobře bavil a usmíval se od ucha k uchu.
Poplácal svůj rozpačitý duplikát po zádech.
„To je v pořádku, Quentine. Řekl bych, že někdy se to provalit
muselo. Můžeš jim říct, kdo jsem.“
Důstojný návštěvník se narovnal.
„Toto, pane,“ oznámil káravě, „je můj pán, lord Listerdale, pa-
ne.“

***

V příští minutě se odehrála spousta věcí. Zaprvé Rupertovi do-

konale spadl hřebínek. Než si stačil uvědomit, co se děje, s pusou
stále otevřenou z toho šokujícího odhalení, už byl jemně postrkován
ke dveřím a přátelský hlas, známý, a přece neznámý, mu říkal do
ucha:
„To je dobré, chlapče. Nic se nestalo. Ale teď si chci promluvit s
tvou matkou. Moc dobrá práce, žes mě takhle vy čmuchal.“

— 18 —
 A už byl na odpočívadle a zíral na zavřené dveře. Skutečný
Quentin stál vedle něj a ze rtů mu zvolna plynulo vysvětlení. Uvnitř
místnosti stanul lord Listerdale tváří v tvář paní St. Vincentové.
„Dovolte mi to vysvětlit — jestli mohu! Celý svůj život jsem byl
sobecký lump — a jednoho dne mi to došlo. Tak jsem si myslel, že
bych pro změnu mohl zkusit i trochu altruismu. A protože jsem po-
divínský blázen, začal jsem svou dráhu poněkud podivně. Tu a tam
jsem na něco poslal peníze, ale cítil jsem, že potřebuju něco udě-
lat — něco osobního. Vždycky mi bylo líto té třídy, která nemůže
žebrat, která musí trpět v tichosti — zchudlé šlechty. Patří mi spousta
nemovitého majetku, a tak mě napadlo, že ty domy pronajmu lidem,
kteří je — inu ano, potřebují a dokážou ocenit. Mladým párům v
začátcích, vdovám se syny a dcerami, kteří teprve vstupují do velké-
ho světa. Quentin pro mě vždycky byl víc než majordomus. Je to
přítel, a tak jsem si s jeho souhlasem a pomocí vypůjčil jeho osob-
nost. Vždycky jsem měl herecký talent. Ten nápad se mi vylíhl v
hlavě jednou večer cestou do klubu, a já jsem se to hned vydal pro-
diskutovat s Quentinem. Když jsem zjistil, jaký se kolem mého zmi-
zení strhl humbuk, zařídil jsem, aby ode mě přišel dopis z východní
Afriky. A v něm jsem poslal veškeré instrukce svému bratranci,
Maurici Carfaxovi. No, a to by bylo v kostce asi tak všechno.“
Odmlčel se poněkud nepřesvědčivě, s naléhavým pohledem
upřeným na paní St. Vincentovou. Stála velice zpříma a pevně se mu
zadívala do očí.
„To byl velmi laskavý plán,“ řekla. „A velice neobvyklý, všech-
na čest pro vás. Já jsem — skutečně moc vděčná. Ale — jistě chápe-
te, že tu nemůžeme zůstat?“
„To jsem čekal,“ opáčil. „Vaše hrdost vám nedovolí přijmout
,milodar‘, jak byste to nejspíš nazvala.“
„A není snad?“ zeptala se klidně.
„Ne,“ odpověděl. „Protože já žádám něco na oplátku.“
„Něco?“
„Všechno,“ zazvučel jeho hlas, a byl to hlas uvyklý poroučet.
„Když mi bylo dvacet tři,“ pokračoval, „vzal jsem si dívku, kte-
rou jsem velmi miloval. Za rok zemřela. Od té doby jsem velice

— 19 —
osamělý. Nesmírně jsem si přál najít jistou dámu — dámu svých
snů…“
„A to mám být já?“ zeptala se tiše. „Vždyť jsem tak stará — a
povadlá.“
Rozesmál se.
„Stará? Ty jsi mladší než obě tvé děti dohromady. Zato já jsem
pro tebe možná starý.“
Ale v odpověď mu zazněl jen její smích. Něžné vlnky pobavení.
„Ty? Vždyť ty jsi pořád ještě chlapec. Chlapec, který miluje
převleky.“
Natáhla k němu ruce a on je chytil do svých.

— 20 —
 Slavičí hnízdo
„Měj se hezky, miláčku.“
„Ty taky, broučku.“
Alix Martinova zůstala stát opřená o venkovská vrátka a sledo-
vala, jak se postava jejího manžela vzdaluje po silnici směrem ke vsi.
Právě zašel za zatáčku a zmizel jí z dohledu, ale Alix pořád stála
v té samé pozici, nepřítomně si urovnávala kadeře hustých hnědých
vlasů, které jí vítr sfoukl do obličeje, a v očích měla zasněný, nepří-
tomný pohled.
Alix Martinova nebyla krásná, a upřímně řečeno ani hezká, ale
její tvář, tvář ženy, která už má rané mládí za sebou, natolik zjasněla
a zjemněla, že by ji dřívější kolegové z kanceláře sotva poznali.
Slečna Alix Kingová bývala upravená, elegantní mladá žena, výkon-
ná, poněkud příkrého vystupování, na první pohled velmi schopná a
realistka.
Alix prošla tvrdou školou. Celých patnáct let od svých osmnácti
do třiatřiceti se musela uživit jen svou prací stenotypistky, a sedm let
z toho ještě vydržovala svou nemohoucí matku. Byl to boj o holé
přežití, a ten jí zatvrdil jemné linie dívčího obličeje.
Pravda, měla známost — dalo by se říct — se svým kolegou z
kanceláře, Dickem Windyfordem. Jako to vycítí většina žen, Alix,
aniž by to na sobě dala znát, uvnitř věděla, že Dick má zájem. Nave-
nek byli jen přátelé, nic víc. Ze svého hubeného platu Dick sotva tak
zaplatil školné svého mladšího bratra, na ženění však prozatím po-
mýšlet vůbec nemohl.
A pak se děvčeti tím nejneočekávanějším způsobem najednou
dostalo vysvobození od každodenní dřiny. Zemřel jí vzdálený bratra-
nec a odkázal Alix peníze — několik tisíc liber, dost, aby to vynášelo
pár set ročně. Pro Alix to znamenalo svobodu, život, nezávislost.
Teď už s Dickem nemuseli na nic čekat.
Jenomže Dick zareagoval proti všemu očekávání. Nikdy Alix
lásku přímo nevyznal a teď se zdálo, že se k tomu má ještě méně než
kdy dřív. Alix rychle pochopila, oč běží. Stala se majetnou ženou a
Dickovi teď v téhle ožehavé situaci bránila požádat ji o ruku hrdost.

— 21 —
 Neměla ho pro to ráda o nic míň a vlastně uvažovala, jestli by
ona sama neměla udělat první krok, když tu ji podruhé zasáhla nena-
dálá událost.
U své přítelkyně potkala Geralda Martina. Úplně se do ní zbláz-
nil, a týden nato už byli zasnoubení. Alix, která se vždycky považo-
vala za „nezamilovávací typ“, byla zamilovaná až po uši.
Nevědomky tak přišla na způsob, jak probudit k akci svého dří-
vějšího milého. Dick Windyford k ní přiletěl koktající zuřivostí a
vzteky.
„Vždyť toho člověka vůbec neznáš! Nic o něm nevíš!“
„Vím, že ho miluju.“
„Jak to můžeš vědět — za týden?“
„Všem netrvá jedenáct let zjistit, že mají rádi nějaké děvče,“ vy-
křikla Alix vztekle.
Zbledl.
„Mám tě rád od chvíle, co jsem tě poznal. Myslel jsem, že ty ta-
ky.“
Alix byla upřímná.
„To jsem si taky myslela,“ připustila. „Ale to bylo jen proto, že
jsem nevěděla, co je doopravdy láska.“
Nato Dick vybuchl znova. Prosby, nářky, dokonce i hrozby —
výhrůžky muži, který ho nahradil. Alix jen žasla, jaká sopka dřímala
pod rezervovaným zevnějškem muže, o kterém si myslela, že ho tak
dobře zná.
A teď, v dnešním slunném ránu, jak se tak opírala o branku své
vilky, zabloudila v myšlenkách k tomu rozhovoru znovu. Byla vdaná
už měsíc a byla ukázkově šťastná. Ovšem nyní, v nepřítomnosti
manžela, který byl pro ni vším, se do jejího dokonalého štěstí vloudil
stín úzkosti. A příčinou té úzkosti byl Dick Windyford.
Od svatby se jí už třikrát zdál tentýž sen. Prostředí se měnilo, ale
hlavní události byly vždycky tytéž. Viděla, jak její manžel leží mrtvý
a nad ním stojí Dick Windyford. Jasně a nepochybně věděla, že to byl
právě on, kdo zasadil osudnou ránu.
A i když to bylo samo o sobě dost strašné, něco ji děsilo ještě
mnohem víc — ale děsivé to bylo až po probuzení, protože v tom snu
se to zdálo naprosto přirozené a nevyhnutelné. Ona, Alix Martinova,

— 22 —
byla ráda, že je její manžel mrtvý. Vztahovala k vrahovi vděčně ruce
a někdy mu děkovala. Ten sen končil vždycky stejně: ona v Dickově
náruči.

Svému manželovi o tom snu nic neřekla, ale v skrytu ji to zne-

pokojovalo víc, než si byla ochotná přiznat. Bylo to varování — va-
rování před Dickem Windyfordem?
Ze zamyšlení Alix vytrhlo hlasité zvonění telefonu v domě. Ve-
šla do vilky a zvedla sluchátko. Najednou zakolísala a musela se
opřít rukou o zeď.
„Prosím? Kdo že to je?“
„Co to máš s hlasem, Alix? Skoro bych tě nepoznal. Tady je
Dick.“
„Jejda!“ odpověděla Alix. „Páni! Kde — kde jsi?“
„U Poutníka —jmenuje se to tak, že? Nebo ani nevíš, že máte ve
vsi nějakou hospodu? Jsem na dovolené — chystám se trochu ryba-
řit. Máš něco proti tomu, abych se za vámi dvěma dnes po večeři
zastavil?“
„To ne,“ opáčila Alix příkře. „Sem nemůžeš.“
Chvíli bylo ticho a pak se Dickův hlas, maličko pozměněný,
ozval znovu.
„Prosím za prominutí,“ prohlásil škrobeně. „Samozřejmě vás
nebudu obtěžovat —“
Alix ho spěšně přerušila. Dick si určitě myslí, že se chová dost
divně. Chovala se divně. Musí mít nervy úplně nadranc.
„Chtěla jsem jenom říct, že — dnes večer už něco máme,“ vy-
světlovala a snažila se, aby její hlas zněl co možná nejpřirozeněji.
„Nechtěl bys — nechtěl bys přijít zítra na večeři?“
Avšak Dick zjevně postřehl v jejím tónu neupřímnost.
„Mockrát děkuju,“ opáčil stále tím škrobeným hlasem, „ale
možná se budu přesouvat zase někam jinam. To závisí na tom, jestli
se ukáže jeden můj kamarád, nebo ne. Měj se, Alix.“ Odmlčel se a
pak spěšně, tentokrát už jiným tónem, dodal: „Přeju ti hodně štěstí,
zlato.“
Alix položila sluchátko s pocitem úlevy.

— 23 —
 „Sem nesmí přijít,“ opakovala si pro sebe. „Sem nesmí přijít.
Bože, co jsem to za blázna, vefantazírovat se do takového stavu! Ale
stejně jsem ráda, že nepřijde.“
Popadla ze stolu venkovský slamák a vyšla zase ven do zahrady,
zastavila se jen, aby se podívala na nápis vyřezaný nad verandou:
Slavičí hnízdo.
„Že je to pěkně bláznivé jméno?“ řekla jednou Geraldovi ještě
před svatbou. Ten se rozesmál.
„Ty moje městská slečinko,“ prohlásil láskyplně. „Nevěřím, že
jsi ještě nikdy neslyšela slavíka. Vlastně jsem rád, že ne. Slavíci pře-
ce zpívají jen milencům. Za letních večerů je tady uslyšíme spolu
před vlastním domem.“
A při vzpomínce na to, jak je spolu skutečně slyšeli, se Alix na
prahu svého domu šťastně začervenala.
Slavičí hnízdo našel Gerald. Před Alix přímo sršel nadšením.
Našel pro ně to pravé bydlení — unikátní — klenot — životní šance.
A když Alix dům uviděla, okouzlil ji zrovna tak. Pravda, šlo v pod-
statě o samotu — od nejbližší vesnice byli dvě míle daleko — ale
vilka sama byla tak starosvětsky půvabná, a přitom plně vybavená
veškerým pohodlím — koupelnami, rozvodem teplé vody, elektric-
kým osvětlením a telefonem —, že okamžitě podlehla jejímu kouzlu.
Ale pak se objevil háček. Její zazobaný majitel si postavil hlavu a
odmítl ji pronajmout. Chtěl ji pouze prodat.
Gerald Martin, i když oplýval slušným příjmem, nemohl na svůj
kapitál sáhnout. Mohl vyzvednout maximálně tisíc liber. A majitel
žádal tři. Ovšem Alix, která si to místo už zamilovala, přispěchala na
pomoc. Její vlastní kapitál se dal snadno proměnit v hotovost, neboť
byl uložen v obligacích na doručitele. Polovinu z něj tedy vloží do
koupě domu. Tak se Slavičí hnízdo stalo jejich majetkem a Alix té
volby ani na minutu nezalitovala. Pravda, služebnictvo si venkov-
skou samotu příliš necenilo — momentálně ovšem stejně žádné ne-
měli —, ale Alix, která toužila po domáckém životě, svědomitě a s
radostí vařila vybrané lahůdky a starala se o dům sama.
O zahradu, velkolepě osázenou květinami, pečoval jeden stařík z
vesnice, který sem docházel dvakrát týdně.

— 24 —
 Když Alix zahnula za roh, překvapilo ji, že dotyčného starého
zahradníka uviděla pilně pracovat v květinovém záhonu. Překvapilo
ji to, protože do práce docházel v pondělí a v pátek, a dnes byla stře-
da.
„Ale Georgi, copak tady děláte?“ zeptala se cestou k němu.
Stařík se s úsměvem narovnal a dotkl se okraje svého věkovité-
ho klobouku.
„Já sem si myslel, že se budete divit, milostpaní, ale to se má
tak: Na statku v pátek bude ňáká sláva, a tak sem si řikal, že se snad
pan Martin ani jeho hodná pani nebudou zlobit, dyž jednou přídu
místo pátku ve středu.“
„To je úplně v pořádku,“ řekla na to Alix. „Doufám, že si tu
slavnost užijete.“
„Řek bych, že jo,“ opáčil George prostě. „Nejni špatný si moct
nacpat teřich, dyž víte, že to nejde z vaší kapsy. A naše panstvo pro
svý nájemce dycinky nachystá k čaji pořádný pohoštění. No a taky
sem si myslel, milostpaní, že bych se tu rači zastavil, než vodjedete,
že byste mi jako řekla, jak mám ty záhony volemovat. Počítám, že
asi nevíte, kdy se vrátíte nazpátek, viďte, milostpaní?“
„Ale já nikam nejedu.“
George na ni zůstal civět.
„Vy teda nejedete zejtra do Londýna?“
„Ne. Proč vás něco takového vůbec napadlo?“
George škubl hlavou přes rameno.
„Sem včera ve vsi potkal pána, a ten mi řek, že zejtra voba jede-
te do Londýna a že nevíte, kdy se vrátíte nazpátek.“
„Nesmysl,“ rozesmála se Alix. „To jste ho musel špatně pocho-
pit.“
Ale stejně by ráda věděla, co přesně mohl od Geralda slyšet, že
to staříka přivedlo k tak podivnému omylu. Jet do Londýna? Ona už
se do Londýna nikdy vrátit nechtěla.
„Já Londýn nesnáším.“
„Aha,“ opáčil George. „Tak to sem se musel nějak splíst, i když
mi přišlo, že to pán řek dost jasně. Sem rád, že tu zůstanete. Mně je
všelijaký to harcování dost proti mysli a vo Londýně taky nemám
valný mínění. Já sem nikdy nestál vo to tam jet. Je tam moc tě-

— 25 —
dlenctěch automobilůch — s těma jsou dneska jenom těžkosti. Jak
lidi jednou maj tedlencten automobil, ať se picnu, jestli je někde udr-
žíte chvíli v klidu. Pan Ames, kerýmu dřív patřil tendle dům, to byl
takovej milej, klidnej pán, dokavaď si jeden z těch krámů nekoupil.
Neměl ho eště ani měsíc, a už nabízel tudle vilu na prodej. A to za ni
utratil pěknej balík — za tu vodu ve všech ložnicích a elektrický
vosvětlení a vůbec. ,Ty peníze už nikdá zpátky nedostanete,‘ řek sem
mu. A on povidá: ‚Jen počkejte, ty dva tisíce liber, co jsem do toho
domu dal, dostanu do poslední penny.‘ A vopravdu dostal.“
„Dostal tři tisíce,“ poznamenala s úsměvem Alix.
„Dva tisíce,“ opakoval George. „Tehdy řikal, že chce dva tisí-
ce.“
„Vážně to byly tři tisíce,“ opáčila Alix.
„Ženský nikdy nerozuměly počtům,“ nenechal se přesvědčit
George. „Neříkejte mi, že pan Ames měl tu drzost se před vás posta-
vit a bez uzardění si nahlas říct vo tři tisíce?“
„Neřekl to mně,“ opáčila Alix, „ale mému manželovi.“
George se znovu shrbil nad záhonem.
„Cena byla dva tisíce,“ prohlásil paličatě.

Alix se nenamáhala se s ním hádat. Přesunula se k jednomu z

vedlejších záhonů a pustila se do trhání květin.
Když se potom se svou voňavou kyticí vydala k domu, všimla
si, že v jednom ze záhonů mezi listy vykukuje malý tmavozelený
předmět. Zastavila se, zvedla ho a poznala v něm kapesní diář svého
manžela.
Otevřela ho a trochu pobaveně přejížděla očima po jednotlivých
zápisech. Už na začátku manželství zjistila, že impulzivní a emocio-
nální Gerald je neobyčejně pořádkumilovný a metodický. Byl mimo-
řádně puntičkářský, pokud šlo o včasné podávání jídla, a na každý
den měl vždycky dopředu pečlivě sestavený harmonogram.
Jak si tak prohlížela diář, s pobavením si všimla zápisu ze 14.
května: „Oženit se s Alix, Sv. Petr 14.30.“
„Ten hlupáček,“ zamumlala si Alix pro sebe, když otáčela strán-
ky. Náhle se zarazila.
„ ‚Středa, 18. června‘ — vždyť to je dneska.“

— 26 —
 V příslušné kolonce stálo Geraldovým úhledným, pečlivým
písmem: „21.00“ Nic víc. Co Gerald plánoval na devět hodin večer?
zajímalo Alix. Usmála se pro sebe, když si uvědomila, že kdyby to-
hle byl jeden z těch příběhů, které tak často četla, diář by nepochyb-
ně poskytl nějaké senzační odhalení. Dozajista by v něm stálo jméno
nějaké jiné ženy. Nedbale prolétla diářem zase nazpátek.
Byly tam termíny, schůzky, tajemné odkazy na obchodní záleži-
tosti, ale jen jediné ženské jméno — její vlastní.
Ovšem když si pak zasunula sešit do kapsy a pokračovala v ces-
tě s květinami do domu, uvědomila si jakýsi neurčitý neklid. Vracela
se jí ta slova Dicka Windyforda, skoro jako by stál vedle ní a opako-
val je: „Vždyť toho člověka vůbec neznáš. Nic o něm nevíš.“
Byla to pravda. Co o něm vlastně věděla? Koneckonců, Geral-
dovi bylo čtyřicet. Ve čtyřiceti letech už přece musel mít nějaké že-
ny…
Alix se nepokojně zachvěla. Takovéhle myšlenky si nesmí při-
pouštět. Teď bylo třeba poradit si s něčím mnohem naléhavějším.
Má, anebo nemá říct manželovi o svém telefonátu s Dickem Windy-
fordem?
Musela vzít v úvahu možnost, že na něj Gerald už ve vsi narazil.
Ale v tom případě by se o tom hned po návratu určitě zmínil a vzal
by vše do svých rukou. Jinak — co? Alix zřetelně pociťovala touhu o
tom vůbec nemluvit.
Kdyby mu o tom řekla, Gerald by určitě chtěl pozvat Dicka
Windyforda do Slavičího hnízda. Pak by musela vysvětlovat, že Dick
už to navrhl sám a ona že se na něco vymluvila, aby se jeho návštěvě
vyhnula. A když se jí zeptá, proč to udělala, co mu může říct? Vy-
právět mu ten sen? Ale tomu by se jenom vysmál — anebo hůř, po-
znal by, že mu, na rozdíl od něj, přikládá určitou důležitost.
Nakonec se, poněkud zahanbeně, Alix rozhodla neříct nic. Bylo
to první tajemství, které kdy před svým manželem měla, a z toho
vědomí byla celá nesvá.

Když krátce před obědem zaslechla, jak se Gerald vrací z vesni-

ce, utíkala do kuchyně a předstírala, že má spoustu práce s vařením,
jen aby zakryla svůj zmatek.

— 27 —
 Hned bylo jasné, že Gerald Dicka Windyforda ani nezahlédl.
Alix bylo trapně, ale zároveň se jí ulevilo. Definitivně se rozhodla
pro strategii utajení.
Na kapesní diář si Alix vzpomněla až po jednoduché večeři,
když seděli ve svém dubovým nábytkem zařízeném obývacím poko-
ji, s okny dokořán, aby dovnitř mohl proudit večerní vzduch provo-
něný fialově a bíle kvetoucími keři venku.
„Tímhle jsi nejspíš zaléval květiny,“ prohlásila a hodila mu diář
do klína.
„Spadlo mi to do obruby záhonu, vid?“
„Přesně. A já teď znám všechna tvoje tajemství.“
„Jsem nevinný,“ potřásl Gerald hlavou.
„A co ta schůzka dneska večer v devět hodin?“
„Aha! To —“ na chvilku vypadal trochu zaraženě, pak se usmál,
jako by ho něco zvlášť pobavilo. „To je schůzka s jednou obzvlášť
hezkou dívkou, Alix. Má hnědé vlasy, modré oči a je ti moc podob-
ná.“
„To nechápu,“ opáčila Alix s hranou přísností. „Vyhýbáš se té-
matu.“
„To tedy nevyhýbám. Ve skutečnosti mi to má připomenout, že
jsem chtěl dneska večer vyvolat nějaké negativy, a rád bych, abys mi
pomohla.“
Gerald Martin byl nadšený fotograf. Měl sice trochu staromódní
fotoaparát, avšak s vynikající optikou, a snímky si vyvolával sám ve
sklípku, který předělal na temnou komoru.
„A to se musí stát přesně v devět hodin,“ škádlila ho Alix.
Gerald vypadal trochu rozmrzele.
„Má milá,“ prohlásil lehce nevrlým tónem, „věci se plánují
vždycky na určitý čas. Teprve pak se dá nějaká práce udělat pořád-
ně.“
Alix seděla minutku nebo dvě potichu a sledovala svého manže-
la, jak kouří rozvalený ve svém křesle, s černovlasou hlavou zvráce-
nou dozadu. Proti tmavému pozadí zřetelně vystupovaly rysy jeho
hladce oholené tváře. A pak se přes ni náhle, z nějakého neznámého
zdroje, převalila vlna paniky. Než se stačila zarazit, vykřikla: „Přála
bych si toho o tobě vědět víc, Geralde!“

— 28 —
 Manžel k ní obrátil užaslou tvář.
„Ale Alix, drahoušku, vždyť o mně víš už všechno. Přece jsem ti
vyprávěl o svém dětství v Northumberlandu, o životě v Jižní Africe i
o posledních deseti letech v Kanadě, kde jsem dosáhl úspěchu.“
„Jistě, práce!“ opáčila Alix opovržlivě.
Gerald se nahlas rozesmál.
„Už vím, na co myslíš — milostné pletky. Vy ženské jste všech-
ny stejné. Nic než osobní život vás nezajímá.“
Alix cítila, jak jí vyschlo v hrdle. „No, přece jsi nějaké mít mu-
sel — milostné pletky. Chci říct — kdybych jenom věděla —“ za-
mumlala nezřetelně.
Na minutku nebo dvě zase zavládlo ticho. Gerald Martin kraba-
til čelo s nerozhodným výrazem ve tváři. Když promluvil, znělo to
vážně, beze stopy předchozího žertování.
„Myslíš, Alix, že je to moudré — strkat nos do Modrovousovy
komnaty? Ano, nepopírám, že se v mém životě objevily ženy. Stejně
bys mi nevěřila, kdybych to popřel. Ale můžu ti upřímně odpřísáh-
nout, že ani jedna z nich pro mě nic neznamenala.“
V hlase mu zazněla taková jistota, že to naslouchající manželku
uklidnilo.
„Spokojená, Alix?“ zeptal se s úsměvem. Pak se na ni trochu
zvědavě podíval.
„Co tvou hlavinku přivedlo právě dnes večer na tak ošklivé
myšlenky?“
Alix vstala a začala neklidně přecházet kolem.
„Ale ani nevím,“ opáčila. „Dneska jsem celý den nějak nervóz-
ní.“
„To je divné,“ zabručel Gerald tiše, jako by mluvil pro sebe. „To
je moc divné.“
„Proč je to divné?“
„Ale broučku, nevyskakuj hned na mě tak. Řekl jsem jenom, že
je to divné, protože obyčejně býváš klidná a miloučká.“
Alix se přinutila k úsměvu.
„Dneska se proti mně všechno spiklo. Všechno mě rozčiluje,“
přiznala. „Dokonce i starý George si vzal do hlavy takovou směšnou
představu, že zítra odjíždíme do Londýna. Tvrdil, že jsi mu to řekl.“

— 29 —
 „Kdes ho viděla?“ zeptal se Gerald příkře.
„Přišel dneska do práce místo pátku.“
„Ten zatracený starý pitomec,“ ulevil si Gerald zlostně.
Alix se na něj překvapeně zadívala. Tvář jejího manžela se cu-
kala vzteky. Takhle rozzuřeného ho nikdy neviděla. Když spatřil její
úžas, pokusil se znovu ovládnout.
„No ale je to zatracený starý pitomec,“ protestoval.
„Co jsi mu tak asi řekl, že si usmyslel něco takového?“
„Já? Já jsem mu neřekl nikdy nic. Aspoň — no jistě, už si vzpo-
mínám. Tak hloupě jsem zažertoval o tom, že „ráno nikdo doma,
všichni v Londýně“, a on mě nejspíš musel vzít vážně. Anebo mě
pořádně neslyšel. Doufám, že jsi to uvedla na pravou míru?“
Nervózně čekal na její odpověď.
„Samozřejmě, ale je to ten typ člověka, který když si jednou ně-
co vezme do hlavy — no, není tak snadné mu to z ní zase dostat.“
Pak mu řekla o tom, jak George trval na částce, za kterou se
dům prodával.
Gerald se na minutku nebo dvě odmlčel a pak pomalu odvětil:
„Ames byl ochotný vzít dva tisíce v hotovosti a zbývající tisíc
na splátky. V tom bude nejspíš původ toho omylu.“
„Velice pravděpodobně,“ přitakala Alix.
Pak se podívala na hodiny a rošťácky na ně namířila prst.
„Měli bychom se pustit do díla, Geralde. Oproti rozvrhu už má-
me pět minut zpoždění.“
Geraldu Martinovi přeběhl po tváři velice zvláštní úsměv.
„Rozmyslel jsem si to,“ opáčil tiše. „Dnes večer žádné fotogra-
fie dělat nebudu.“
Ženská mysl je prazvláštní věc. Když se Alix v onen středeční
večer ukládala k spánku, měla mysl klidnou a spokojenou. Její štěstí,
na okamžik ohrožené, bylo znovu zpět, stejně vítězné jako předtím.
Jenže následujícího večera zjistila, že se ho nějaké záludné síly
snaží podkopat. Dick Windyford už nezavolal, nicméně Alix cítila,
že v ní hlodá něco, co pokládala za jeho vliv. Znovu a znovu se jí
vybavovala jeho slova: „Vždyť toho člověka vůbec neznáš. Nic o něm
nevíš.“ A s nimi přicházela vzpomínka na tvář, která se jí zřetelně
vtiskla do mozku — tvář jejího manžela, jak říká: „Myslíš, Alix, že

— 30 —
je to moudré — strkat nos do Modrovousovy komnaty?“ Proč to ře-
kl?
Cítila v tom varování — náznak hrozby. Ve výsledku to bylo to-
též, jako kdyby řekl: „Radši bys neměla do mého života moc šťourat,
Alix. Mohla bys utrpět ošklivý šok, když toho nenecháš.“
V pátek ráno už Alix sama sebe přesvědčila, že v Geraldově ži-
votě byla nějaká žena — Modrovousova komnata, kterou se před ní
usilovně snažil utajit. Pomalu probuzená žárlivost v ní už začala ne-
kontrolovatelně bujet.
Chtěl se tehdy večer v devět hodin setkat s nějakou ženou? Byla
ta historka o fotografiích narychlo vymyšlená lež?
Před třemi dny by přísahala, že zná svého manžela skrz naskrz.
Teď jí připadalo, že to je cizí člověk, o kterém neví zhola nic. Vzpo-
mněla si na ten nesmyslný vztek na starého George, tak neslučitelný
s jeho obvyklým klidným vystupováním. Možná to byla maličkost,
ale svědčila o tom, že toho muže, kterého měla za manžela, dooprav-
dy nezná.
V pátek bylo třeba přinést z vesnice několik maličkostí. Odpo-
ledne Alix manželovi navrhla, že pro ně může zajít, zatímco Gerald
zůstane na zahradě, ale k jejímu překvapení proti tomu vehementně
protestoval a trval na tom, že tam zajde on a ona zůstane doma. Alix
byla nucena nechat to na něm, ale jeho neústupnost ji překvapila a
znepokojila. Proč se jí tak úzkostlivě snažil zabránit v cestě do vsi?
Najednou ji napadlo vysvětlení toho všeho. Nebylo přece jen
možné, i když jí o tom nic neřekl, že Gerald přesto na Dicka Windy-
forda natrefil? Ona také v době svatby vůbec nežárlila, a přece se jí
později zmocnila žárlivost. Nemohlo se to samé stát i Geraldovi?
Nesnažil se jí tak úzkostlivě zabránit, aby se ještě viděla s Dickem
Windyfordem? Tohle vysvětlení se tak shodovalo s fakty a natolik
konejšilo Alixinu zneklidněnou mysl, že je dychtivě přijala.
A přesto než minulo odpoledne, zas neměla stání a byla celá ne-
svá. Bojovala s nutkáním, které ji přepadalo už od Geraldova odcho-
du. Nakonec uklidnila své svědomí ujištěním, že v tom pokoji je tře-
ba důkladně uklidit, a vydala se nahoru do manželovy šatny. Aby
mohla i nadále předstírat pilnou hospodyňku, vzala si s sebou pra-
chovku.

— 31 —
 „Kdybych jen měla jistotu,“ opakovala si v duchu. „Kdybych si
jen mohla být jistá.“
Marně si říkala, že cokoli kompromitujícího už by muselo být
zničeno před mnoha lety. Proti tomu hned našla argument, že muži
často schovávají ten nejvíc usvědčující důkaz jen z přebujelé senti-
mentality.
Potom tomu Alix podlehla. S tvářemi hořícími studem za takové
chování bez dechu pátrala ve svazečcích dopisů a dokumentů, vy-
prazdňovala zásuvky, a dokonce prohledávala i hromádky manželova
oblečení. Jen na dvě místa se nedostala: do spodní zásuvky prádelní-
ku a do malé zásuvky na pravé straně psacího stolu. Obě byly za-
mčené. Ovšem Alix už v tuto chvíli postrádala jakékoli zábrany. By-
la přesvědčená, že v jedné z nich najde důkaz o té imaginární ženě z
minulosti, kterou byla přímo posedlá.
Vzpomněla si, že Gerald nechává klíče jen tak ležet dole na pří-
borníku. Došla si pro ně a zkoušela je jeden po druhém. Třetí klíč
pasoval do zásuvky u psacího stolu. Alix ji dychtivě otevřela. Byla v
ní šeková knížka a náprsní taška napěchovaná poznámkami. Vzadu v
zásuvce ležel balíček dopisů převázaných kouskem stužky.
S přerývaným dechem Alix rozvázala tkanici. Pak se jí tváře za-
lily palčivým ruměncem a Alix upustila dopisy zpátky do zásuvky,
zavřela ji a znovu zamkla. Ty dopisy totiž byly její vlastní, psané
Geraldu Martinovi, než si ho vzala.
Teď se otočila k prádelníku, spíš kvůli pocitu, že nic nevynecha-
la, než že by čekala nalezení toho, po čem tak pátrala.
K jejímu rozčarování ani jeden klíč z Geraldova svazku do do-
tyčné zásuvky nepasoval. Ovšem Alix se nedala jen tak porazit. Vy-
dala se do dalších místností a vrátila se s hrstí nejrůznějších klíčů. K
jejímu uspokojení klíč od šatníku v pokoji pro hosty pasoval i do
prádelníku. Odemkla zásuvku a otevřela ji, ale nebylo v ní nic kromě
roličky novinových výstřižků, věkem už zašlých a vyšisovaných.
Alix si úlevně vydechla. Nicméně do výstřižků stejně nakoukla,
zvědavá, co může Geralda natolik zajímat, že si dal práci uchovávat
to v téhle zaprášené roličce. Skoro všechno to byly americké noviny,
staré tak asi sedm let, a pojednávaly o notorickém bigamistovi a
podvodníkovi Charlesi Lemaitrem. Lemaitre byl rovněž podezřelý,

— 32 —
že svoje dámské oběti sprovodil ze světa. Pod podlahou jednoho z
domů, které si pronajal, byla nalezena kostra a o většině z žen, se
kterými se „oženil“, už nikdy nikdo neslyšel.
Proti tomu obvinění se velmi obratně hájil, za pomoci největších
právnických talentů Spojených států. Pravděpodobně nejlépe by o
tom případu vypovídal verdikt „osvobozen pro nedostatek důkazů“,
ale protože takový verdikt americké právo nezná, byl v hlavním říze-
ní prohlášen za „nevinného“, ačkoli jej odsoudili k dlouholetému
vězení v rámci jiných obvinění, která proti němu byla vznesena.
Alix si vzpomněla, jaké tehdy ten případ vyvolal pozdvižení a
také na rozruch kolem Lemaitreova útěku o nějaké tři roky později.
Už nikdy ho znovu nechytili. V anglických novinách se tehdy dlouho
přetřásala osobnost toho muže a jeho moc nad ženami, spolu s popi-
sem jeho popudlivosti u soudního dvora, vášnivých protestů a občas-
ných náhlých fyzických zhroucení způsobených nemocným srdcem,
což ovšem neinformovaní přičítali spíše hereckému umění.
Na jednom z těch výstřižků byla i jeho podobenka a Alix si ji se
zájmem prohlížela — učeně vypadající džentlmen s dlouhým vou-
sem.
Koho jí ta tvář jen připomíná? Najednou s hrůzou zjistila, že je
to sám Gerald. Oči a obočí byly velmi podobné těm jeho. Možná
proto si ten výstřižek schoval. Očima zabloudila k odstavci vedle
obrázku. V zápisníku obviněného byla poznamenaná konkrétní data a
tvrdilo se, že jde o data, kdy odstranil své oběti. Pak svědčila jedna
žena a vězně identifikovala podle toho, že měl na levém zápěstí, těs-
ně nad dlaní, mateřské znaménko.
Alix upustila papíry a zavrávorala. Na levém zápěstí, těsně nad
dlaní, měl její manžel malou jizvičku…

Pokoj se s ní zatočil. Později jí připadalo divné, že si okamžitě

byla tak naprosto jistá. Gerald Martin je Charles Lemaitre! Věděla to
a bleskurychle si to přiznala. Hlavou jí vířily jednotlivé střípky in-
formací jako kousky skládačky, které do sebe náhle zapadají.
Ty peníze zaplacené za dům — její peníze — jen její peníze. Její
obligace, které mu svěřila do úschovy. Ukázal se dokonce i pravý
význam toho snu. Hluboko uvnitř se její podvědomí Geralda Martina

— 33 —
vždycky bálo a toužilo před ním uniknout. A byl to Dick Windyford,
u nějž tahle část jejího já hledala pomoc. A proto také byla schopna
přijmout pravdu tak snadno, bez pochybností nebo váhání. Měla se
stát další Lemaitreovou obětí. Možná velmi brzy…
A pak si na něco vzpomněla a přidušeně vykřikla. Středa, 21.00.
Sklep, ve kterém se kamenná dlažba tak snadno odkrývá! Už jednou
pohřbil jednu ze svých obětí ve sklepě. Celé to bylo naplánované na
středeční večer. Ale napsat si to takhle metodicky předem — šílen-
ství! Ne, bylo to logické. Gerald si svoje povinnosti vždycky zapiso-
val. A vražda pro něj byla pracovní záležitost jako každá jiná.
Ale co ji tedy zachránilo? Co ji tak mohlo zachránit? Smiloval
se snad nad ní na poslední chvíli? Ne. Odpověď přišla v okamžení —
starý George.
Teď chápala ten manželův nekontrolovatelný vztek. Nepochyb-
ně si už připravoval půdu a každému na potkání vykládal, že nazítří
odjíždějí do Londýna. A pak si George přijde nečekaně do práce,
zmíní se před ní o Londýnu a ona tu historku vyvrátí. Příliš riskantní,
odpravit ji týž večer, když může starý George někomu ten rozhovor
převyprávět. Takhle vyváznout! Kdyby se o té banální příhodě náho-
dou nezmínila — Alix se otřásla.
A pak zůstala bez hnutí, jako by zkameněla. Zaslechla, jak u
cesty zaskřípala branka. Její manžel se vrátil.
Alix na okamžik zůstala jako přimražená, pak se po špičkách
přikradla k oknu a zpoza záclony vyhlédla ven.
Ano, byl to její manžel. Usmíval se pro sebe a pobrukoval si ně-
jakou písničku. Při pohledu na to, co držel v ruce, se vyděšené Alix
málem zastavilo srdce. Byl to zbrusu nový rýč.
Alix instinktivně pochopila. Bude to dnes večer…
Ale stále ještě měla šanci. Gerald, který si stále broukal svou
melodii, zašel za dům.
Bez chvilky zaváhání seběhla ze schodů a pádila ven z domu.
Jenomže právě když se objevila ve dveřích, zpoza domu přicházel
její manžel.
„Ahoj,“ zavolal na ni, „kam uháníš takovým kalupem?“

— 34 —
 Alix se usilovně snažila vypadat klidně jako obvykle. V tuhle
chvíli byla její příležitost zmařena, ale když bude opatrná a nevzbudí
podezření, později přijde další. Dokonce i teď možná…
„Chtěla jsem se projít na konec cesty a zpátky,“ vypravila ze se-
be hlasem, který i v jejích vlastních uších zněl chabě a nejistě.
„Dobře,“ opáčil Gerald, „půjdu s tebou.“
„To ne — prosím, Geralde. Já jsem — nervózní a bolí mě hlava.
Radši bych šla sama.“
Pozorně se na ni zadíval. Měla dojem, že se mu v očích na
chvilku zablesklo podezření.
„Co se to s tebou děje, Alix? Jsi bledá — třeseš se.“
„Nic,“ donutila se odpovědět rázně —as úsměvem. „Jenom mě
bolí hlava, to je všechno. Procházka mi udělá dobře.“
„No, není hezké, když slyším, že mě s sebou nechceš,“ prohlásil
Gerald s nenuceným smíchem. „Jdu s tebou, ať se ti to líbí, nebo ne.“
Neodvažovala se mu dál odporovat. Jestli má podezření, že Alix
ví…
S námahou se jí podařilo chovat se zase alespoň trochu jako ob-
vykle. Ale stejně měla nepříjemný pocit, že ji čas od času po očku
pozoruje, jako by nebyl tak úplně spokojený. Cítila, že jeho podezře-
ní ještě úplně nezmizelo.
Když se vrátili domů, trval na tom, že si Alix musí lehnout, a
přinesl jí kolínskou, aby si mohla namasírovat spánky. Oddaný man-
žel, jako vždycky. Alix si připadala stejně bezmocná, jako kdyby
měla svázané ruce a nohy.
Nenechal ji samotnou ani na minutku. Šel s ní do kuchyně a
pomáhal jí donést jednoduchou studenou večeři, kterou už měla při-
pravenou. Jídlo ji dusilo, ale snažila se jíst, a dokonce se tvářit vesele
a přirozeně. Byla s tím mužem sama, pomoc na míle daleko, vydaná
mu naprosto na milost. Její jediná šance byla ukolébat jeho podezře-
ní, aby ji nechal alespoň na chvilku samotnou — na tak dlouho, aby
mohla dojít k telefonu a přivolat pomoc. To teď byla její jediná šan-
ce.
Pak si vzpomněla na to, jak zrušil svůj předchozí plán, a na
chviličku jí zasvitla naděje. Co kdyby mu řekla, že k nim dnes večer
zajde Dick Windyford?

— 35 —
 Ta slova se jí chvěla na rtech — a pak je spěšně zavrhla. Tenhle
člověk se už podruhé nenechá zastavit. Z té rozhodnosti a nadšení
pod jeho klidným vystupováním se jí zvedal žaludek. Mohla by ten
zločin jenom uspíšit. Zavraždil by ji hned přímo na místě a klidně by
zavolal Dicku Windyfordovi s nějakou historkou, že museli náhle
odjet. Ach bože! Kdyby sem tak jen Dick Windyford dnes večer při-
šel! Kdyby Dick…
A pak jí náhle cosi problesklo hlavou. Rychle se po očku podí-
vala na svého manžela, jako by se bála, že jí čte myšlenky. Jak do-
stával plán podobu, zase se jí vracela odvaha. Začala se chovat tak
dokonale přirozeně, že sama nad sebou žasla.
Uvařila kávu a přinesla ji ven na verandu, kde za pěkných veče-
rů obvykle sedávali.
„Mimochodem,“ prohlásil Gerald najednou. „Dneska večer bu-
deme dělat ty fotky.“
Alix cítila, jak jí projel mráz, ale nenucené odpověděla: „Ne-
zvládnul bys to sám? Dneska jsem docela unavená.“
„Nebude to trvat dlouho.“ Usmál se pro sebe. „A můžu ti slíbit,
že pak už si připadat unavená nebudeš.“
Ta slova ho zřejmě pobavila. Alix se otřásla. Byl čas vyrukovat
se svým plánem. Teď, anebo nikdy.
Postavila se.
„Musím jenom zavolat řezníkovi,“ oznámila nenuceně. „Klidně
seď.“
„Řezníkovi? Takhle pozdě večer?“
„Krám má samozřejmě zavřený, ty bambulo. Ale určitě je u sebe
doma. Zítra je sobota a já potřebuju, aby mi brzy ráno přinesl nějaké
telecí kotlety, než mi je vykoupí někdo jiný. Ten staroušek pro mě
udělá cokoli.“
Rychle se protáhla do domu a zavřela za sebou dveře. Zaslechla,
jak Gerald říká: „Nezavírej dveře,“ a pospíšila si s nenucenou odpo-
vědí: „Nalétaly by sem můry. A já můry nesnáším. Bojíš se snad, že
se ti spustím s řezníkem, ty trumpeto?“
Jakmile byla uvnitř, chňapla po telefonním sluchátku a vytočila
číslo hostince U Poutníka. Najednou ze sebe vychrlila:
„Je tam pořád ještě pan Windyford? A můžu s ním mluvit?“

— 36 —
 Pak se jí srdce ohavně rozbušilo. Dveře se rozlétly a do haly
vkráčel její manžel.
„Zmiz odsuď, Geralde,“ zavrčela podrážděně. „Nesnáším, když
někdo poslouchá, jak telefonuju.“
Vesele se zasmál a praštil sebou do křesla.
„Doopravdy telefonuješ řezníkovi?“ vyptával se.
Alix byla zoufalá. Její plán selhal. Za chvilku už Dick Windy-
ford přijde k telefonu. Má riskovat a začít křičet o pomoc?
Ale pak, když na sluchátku, které třímala v ruce, z nervozity ná-
hodou zmáčkla a zase pustila malé tlačítko umožňující, aby na dru-
hém konci drátu její hlas byl, anebo nebyl slyšet, probleskl jí hlavou
jiný plán.
„Bude to těžké,“ říkala si v duchu. „Znamená to udržet si chlad-
nou hlavu, přijít na ta správná slova a ani na chviličku nezaváhat, ale
já to dokážu. Musím to dokázat.“
Alix se zhluboka nadechla, potom pevně stiskla tlačítko a začala
mluvit:
„Tady Alix Martinova — ze Slavičího hnízda. Prosím, přijďte
(pustila tlačítko) zítra ráno a přineste s sebou šest pěkných telecích
kotlet (znovu stiskla tlačítko). Je to velmi důležité (pustila tlačítko).
Mockrát děkuju, pane Hexworthy, a doufám, že se nezlobíte, že vo-
lám tak pozdě, ale tyhle telecí kotlety jsou doopravdy (znovu stiskla
tlačítko) otázka života a smrti (pustila ho). Výborně — zítra ráno
(stiskla ho) co nejdříve.“
Položila sluchátko do vidlice a se zatajeným dechem se otočila
ke svému manželovi.
„Tak takhle ty mluvíš se řezníkem?“ otázal se Gerald.
„To je ženské kouzlo,“ prohlásila Alix lehkým tónem.
Vřelo to v ní vzrušením. Z ničeho ji nepodezříval. A Dick při-
jde, i kdyby nerozuměl.
Prošla kolem něj do obývacího pokoje a rozsvítila. Gerald šel za
ní.
„Vypadáš teď, že máš spoustu elánu,“ poznamenal a zvědavě se
na ni zadíval.
„Ano,“ opáčila Alix. „Ta hlava mě už nebolí.“

— 37 —
 Usadila se na své obvyklé místo a usmála se na svého manžela,
který vklouzl do křesla naproti ní. Je zachráněna. Bylo jen osm dva-
cet pět. Dick dorazí dávno před devátou.
„Ta káva, cos mi uvařila, nebyla nic moc,“ postěžoval si Gerald.
„Připadala mi nějaká hořká.“
„Zkoušela jsem nový druh, ale jestli ti nechutnala, už ji vařit ne-
budu, drahý.“
Alix se chopila nějakého šití a dala se do práce. Gerald si přečetl
pár stránek ze své knížky. Pak vzhlédl k hodinám a knihu odhodil.
„Půl deváté. Je čas sejít do sklepa a dát se do práce.“
Šití vyklouzlo Alix z prstů.
„Teď ještě ne. Počkejme až do devíti.“
„Ne, holčičko — v půl deváté. Takhle jsem si to zorganizoval.
Alespoň si budeš moct jít dřív lehnout.“
„Ale já bych radši počkala až do devíti.“
„Vždyť víš, že když určím nějakou hodinu, trvám na tom, aby se
dodržela. Tak honem, Alix. Už nemůžu počkat ani minutu.“
Alix se na něj podívala a proti své vůli cítila, jak se přes ni pře-
valila vlna hrůzy. Maska byla stržena. Geraldovy ruce sebou škubaly,
oči mu svítily vzrušením a neustále si přejížděl jazykem přes vyschlé
rty. Už se ani nenamáhal své vzrušení skrývat.
Alix si pomyslela: „Je to pravda — on už čekat nemůže — je ja-
ko šílený.“
Dlouhými kroky se přemístil nad ni, položil jí ruku na rameno a
s trhnutím ji postavil na nohy.
„Tak pojď, holčičko — nebo tě tam odnesu.“
Mluvil rozmarným tónem, ale za ním byla neskrývaná zuřivost,
která Alix děsila. S nejvyšším úsilím se vyprostila z jeho sevření a
přikrčila se těsně u zdi. Byla bezmocná. Nemohla utéct — nemohla
dělat nic — a on se blížil k ní.
„A teď, Alix —“
„Ne — ne.“
Zaječela a bezmocně napřáhla ruce, aby ho odrazila.
Geralde — přestaň — musím ti něco říct, musím se k něčemu
přiznat —“
Zastavil se.

— 38 —
 „Přiznat?“ otázal se zvědavě.
„Ano, přiznat.“ Ta slova předtím jen tak plácla, ale teď pokra-
čovala zoufale dál a usilovně se snažila udržet jeho pozornost.
Přes obličej mu přelétl pohrdlivý výraz.
„Předpokládám, že k nějakému dřívějšímu milenci,“ ušklíbl se.
„Ne,“ odpověděla Alix. „Něco jiného. Počítám, že by se tomu
dalo říct — ano, je to zločin.“
A hned si všimla, že brnkla na tu správnou strunu. Zase se jí ho
podařilo zaujmout. Když to viděla, vrátil se jí klid. Opět se cítila paní
situace.
„Radši by ses měl zase posadit,“ řekla tiše.
Sama přešla přes místnost ke svému starému křeslu a posadila se
do něj. Dokonce se sehnula pro šití. Ovšem za klidnou tváří horečně
přemýšlela a vymýšlela: protože příběh, který se jí rodil v hlavě, mu-
sel udržet jeho pozornost až do doby, než dorazí pomoc.
„Říkala jsem ti,“ dala se pomalu do řeči, „že jsem patnáct let
pracovala jako stenotypistka. Nebyla to tak docela pravda. Měla jsem
dvě přestávky. První nastala, když mi bylo dvaadvacet. Potkala jsem
muže, postaršího muže s trochou majetku. Zamiloval se do mě a po-
žádal mě o ruku. Přijala jsem. Vzali jsme se.“ Alix se odmlčela.
„Přesvědčila jsem ho, aby uzavřel životní pojistku v můj prospěch.“
Když viděla, jak se na tváři jejího manžela najednou objevil živý
zájem, s obnovenou sebejistotou pokračovala:
„Za války jsem pracovala nějaký čas v nemocniční lékárně. Tam
jsem přišla do styku se všemi druhy neobvyklých léků a jedů.“
Zamyšleně se odmlčela. Teď už ho to velice zajímalo, o tom ne-
bylo pochyb. Vražda přece vraha musí zajímat. Vsadila na tuhle kar-
tu a vyšlo to. Bylo osm třicet pět.
„Existuje jeden jed — je to trocha bílého prášku. Už špetka způ-
sobí smrt. Ty víš něco o jedech?“
Tu otázku položila s jistým znepokojením. Pokud ano, bude mu-
set být opatrná.
„Ne,“ odpověděl Gerald. „Moc toho o nich nevím.“
Úlevně vydechla.
„Ale o skopolaminu jsi určitě slyšel? Je to látka, která působí
téměř stejně, aleje naprosto nevystopovatelná. Každý doktor by po-

— 39 —
depsal, že šlo o srdeční selhání. Já jsem trochu toho léku ukradla a
schovala si ho.“
Udělala pauzu a sbírala síly.
„Pokračuj,“ pobídl ji Gerald.
„Ne, já se bojím. To ti nemůžu říct. Až někdy jindy.“
„Teď,“ prohlásil netrpělivě. „Chci to slyšet.“
„Byli jsme svoji asi měsíc. Byla jsem na svého postaršího man-
žela velmi hodná, velice laskavě a oddaně jsem o něj pečovala. A on
na mě všem sousedům pěl samou chválu. Všichni věděli, jak milující
jsem manželka. Každý večer jsem sama připravovala kávu. A jednou
večer, když jsme byli spolu sami, jsem do jeho šálku přidala špetku
toho smrtícího alkaloidu —“
Alix se odmlčela a pečlivě si znovu navlékla nit. Ona, která ni-
kdy v životě nehrála, v tu chvíli mohla soupeřit s největšími světo-
vými herečkami. Vlastně svou roli chladnokrevné travičky prožívala.
„Proběhlo to velmi pokojně. Seděla jsem a dívala se na něj. V
jednu chvíli trochu zalapal po dechu a chtěl na vzduch. Otevřela jsem
okno. Pak řekl, že se nemůže pohnout ze svého křesla. Zanedlouho
zemřel.“
S úsměvem se odmlčela. Bylo tři čtvrtě na devět. Určitě už brzy
přijdou.
„Kolik,“ zeptal se Gerald, „ta pojistka obnášela?“
„Zhruba dva tisíce liber. Hrála jsem s nimi na burze a přišla
jsem o ně. Tak jsem se zase vrátila do kanceláře. Ale nemínila jsem
tam zůstat dlouho. Potkala jsem dalšího muže. Byl mladý, docela
hezký a celkem bohatý. Vzali jsme se v tichosti v Sussexu. Nechtěl
uzavřít životní pojistku, ale samozřejmě uzavřel poslední vůli v můj
prospěch. Měl rád, když jsem mu sama vařila kávu, přesně jako můj
první manžel.“
Alix se zadumaně usmála a dodala prostě: „Vařím velmi dobrou
kávu.“
Pak pokračovala:
„Ve vsi, kde jsme žili, jsem měla několik přátel. Velice mě lito-
vali, když můj manžel jednou večer po večeři zničehonic zemřel na
srdeční selhání. Jen ten doktor se mi moc nelíbil. Nemyslím, že by
mě podezříval, ale dozajista byl manželovou náhlou smrtí velice pře-

— 40 —
kvapený. Ani nevím, proč mě to zase táhlo do kanceláře. Nejspíš
zvyk. Můj druhý manžel mi zanechal asi čtyři tisíce liber. Tentokrát
jsem s nimi nespekulovala — investovala jsem je. A pak, však víš –“
Ale nedomluvila. Gerald Martin, s tváří zalitou krví a napůl se
zalykající, na ni ukazoval třesoucím se prstem.
„Ta káva — Bože můj! Ta káva!“
Zírala na něj.
„Teď už chápu, proč byla hořká. Ty bestie! Už zase zkoušíš ty
svoje triky.“
Jeho ruce sevřely opěrky u křesla. Chystal se po ní skočit.
„Tys mě otrávila.“
Alix od něj ucouvla ke krbu. Užuž celá vyděšená otevírala pusu,
aby to popřela — a pak se zarazila. V další minutě by po ní skočil.
Sebrala všechnu svou sílu. Pak se mu zpříma a podmanivě zahleděla
do očí.
„Ano,“ přiznala. „Otrávila jsem tě. A ten jed už účinkuje. V
tuhle chvíli se už nemůžeš pohnout z křesla — nemůžeš se po-
hnout —“
Jestli ho tam dokáže udržet — alespoň pár minut…
Bože! Co to bylo? Kxoky na silnici. Vrznutí vrátek. Pak kroky
na cestě před domem. Domovní dveře se otevřely.
„Nemůžeš se pohnout,“ řekla znovu.
Pak kolem něj proklouzla a divoce vylétla z místnosti přímo
Dicku Windyfordovi do náručí.
„Můj bože, Alix,“ vykřikl.
Pak se otočil ke svému doprovodu, vysokému, statnému muži v
policejní uniformě.
„Jděte se podívat, co se v tom pokoji děje.“
Opatrně uložil Alix na pohovku a sehnul se nad ní.
„Holčičko moje,“ zamumlal. „Ty moje chudinko. Co ti to uděla-
li?“
Víčka se jí zachvěla a rty jen mumlaly jeho jméno.
Dick se vzpamatoval, až když se jeho ramene dotkl policista.
„V té místnosti nic není, pane, jenom tam sedí v křesle nějaký
muž. Vypadá, jako by ho něco strašlivě vyděsilo a—“
„Ano?“

— 41 —
 „Víte, pane, je — mrtvý.“
Oba sebou škubli, když uslyšeli hlas Alix. Mluvila jakoby z ně-
jakého snu, víčka dosud zavřená.
„A zanedlouho,“ řekla, skoro jako by odněkud citovala, „ze-
mřel —“

— 42 —
 Dívka ve vlaku
„Tak, a je to!“ poznamenal George Rowland žalostně, jak tak
vzhlížel k impozantní začouzené fasádě budovy, kterou právě opus-
til.
Dalo by se říct, že velmi trefně znázorňovala moc Peněz — a
Peníze, v osobě Williama Rowlanda, strýce výše zmíněného George,
právě velice otevřeně vyjevily své mínění. Během pouhých deseti
minut se George ze zřítelnice strýcova oka, dědice jeho majetku a
mladého muže se slibnou obchodní kariérou před sebou náhle stal
jedním z nekonečného zástupu nezaměstnaných.
„V těchhle šatech mi dokonce nedají ani podporu,“ přemítal
chmurně Rowland, „a abych psal básničky a prodával je po domech
za dvoupenci (nebo ,co ráčíte dát, paninko‘), na to prostě nemám
hlavu.“
Pravdou bylo, že George ztělesňoval skutečný triumf krejčov-
ského umění. Byl naprosto skvěle a vytříbeně oděný. Šalamoun ani
polní lilie si v tomhle s Georgem prostě nezadali. Jenže člověka ob-
lečení samo neuživí — ledaže by v tom uměl šikovně chodit — a pan
Rowland si té skutečnosti byl bolestně vědom.
„A to všechno jenom kvůli té mizerné tancovačce včera večer,“
přemítal smutně.
Ta mizerná tancovačka byl tradiční ples v Covent Garden. Pan
Rowland se z něj vrátil v poněkud pozdní — či spíše brzkou — ho-
dinu, ve skutečnosti nemohl přímo říct, že by si návrat vůbec pama-
toval. Rogers, strýčkův majordomus a velice ochotný chlapík, by
nepochybně v té záležitosti mohl poskytnout více detailů. Třeštící
hlava, šálek silného čaje a příchod do kanceláře pět minut před dva-
náctou namísto v půl desáté rychle přivodily katastrofu. Pan
Rowland starší, který čtyřiadvacet let přimhuřoval oči a platil, jak se
na korektního příbuzného sluší, náhle tuto taktiku opustil a ukázal se
ve zcela novém světle. Georgovy nesouvislé odpovědi (ústa mladého
muže se stále otevírala a zavírala jako nějaký nástroj středověké
inkvizice) ho znechutily ještě víc. William Rowland byl svědomitost
sama. Několika málo jadrnými slovy odeslal svého synovce světu

— 43 —
napospas a pak se zase usadil ke zkoumání nějakých ropných polí v
Peru.
George Rowland setřásl z nohou prach strýčkovy kanceláře a
vyrazil do centra Londýna. Byl to praktický chlapec. Usoudil, že
dobrý oběd je pro posouzení situace nezbytný. Tak si ho dal. Pak
zamířil zpátky do rodinného sídla. Dveře mu otevřel Rogers a jeho
vycvičená tvář nevyjadřovala žádné překvapení nad tím, že vidí Ge-
orge v tuto neobvyklou hodinu.
„Dobré odpoledne, Rogersi. Zabalil byste mi věci, prosím? Od-
jíždím.“
„Ano, pane. Jenom na krátkou návštěvu, pane?“
„Navždycky. Dnes odpoledne vyrážím do kolonií.“
„Skutečně, pane?“
„Ano. Tedy, jestli se najde vhodná loď. Víte něco o lodích, Ro-
gersi?“
„A jakou kolonii míníte navštívit, pane?“
„Nemám konkrétní představu. Postačí kterákoli. Řekněme Aus-
trálie. Co si o tom myslíte, Rogersi?“
Rogers si diskrétně odkašlal.
„Víte, pane, jak jsem slyšel, říká se o ní, že je tam dozajista mís-
to pro každého, kdo opravdu chce pracovat.“
George Rowland se na něj obdivně a se zájmem zahleděl.
„Velice kulantně řečeno, Rogersi. Přesně na to jsem sám myslel.
Do Austrálie nepojedu — rozhodně ne dnes. Podal byste mi A.B.C.?
Vybereme něco trochu víc při ruce.“
Rogers mu donesl požadovaný svazek. George ho namátkou
otevřel a rychle listoval stránkami.
„Perth — moc daleko — Putney Bridge — moc blízko. Ramsga-
te? Myslím, že ne. Z Reigate na mě vždycky jde zima. A vida — to
se podívejme! Ono doopravdy existuje místo jménem Rowlandův
Hrad. Slyšel jste o něm někdy, Rogersi?“
„Řekl bych, pane, že se tam jede z Waterloo.“
„Vy jste ale opravdu zvláštní člověk, Rogersi. Víte všechno. No
dobře, Rowlandův Hrad! Rád bych věděl, co to vlastně je za místo.“
„Řekl bych, že to asi moc velké nebude, pane.“

— 44 —
 „Tím líp, bude tam menší konkurence. Tyhle malé tiché venkov-
ské samoty v sobě mají ještě spoustu starého feudálního ducha. Po-
slední z původních Rowlandů tam musí dojít okamžitého uznání.
Divil bych se, kdyby si mě do týdne nezvolili za starostu.“
Zaklapl encyklopedii s hlasitým plesknutím.
„Kostky jsou vrženy. Prosím, zabalte mi jen malý kufřík, Roger-
si. Také pozdravujte kuchařku, a kdyby byla tak laskavá a půjčila mi
kočku. Vzpomeňte na Dicka Whittingtona. Když vyrážíte stát se sta-
rostou, nezbytně potřebujete kočku.“
„Je mi líto, ale kočka v tuto chvíli bohužel není k dispozici.“
„Jak to?“
„Má rodinu. Osm koťat, dnes ráno.“
„Ale neříkejte. Myslel jsem, že se jmenuje Peter.“
„To ano, pane. Bylo to velké překvapení pro nás pro všechny.“
„Případ ledabylého křtu a zrádného pohlaví, co? Nu dobrá, budu
muset jet bez kočky. Zabalil byste mi ty věci hned, prosím?“
„Jistě, pane.“
Rogers zaváhal a pak postoupil o něco dál do místnosti.
„Promiňte, že jsem tak smělý, pane, ale kdybych byl vámi, ne-
bral bych si příliš k srdci nic, co pan Rowland dnes ráno řekl. Včera
večer byl na jedné z těch večeří na radnici a —“
„Už nemusíte nic říkat,“ přerušil ho George. „Rozumím.“
„A vzhledem k tomu, že trpí pakostnicí —“
„Já vím, já vím. Byl to pro vás namáhavý večer s námi dvěma,
viďte, Rogersi? Ale já už jsem upnul své srdce k tomu, že vyniknu v
Rowlandově Hradu — kolébce svého starobylého rodu — to by v
proslovu znělo dobře, co myslíte? A pošlete mi tam telegram nebo
dejte nenápadný inzerát do ranních novin, abych přijel, kdykoli se
bude vařit telecí frikasé. A teď — na Waterloo — jak pravil Welling-
ton v předvečer historické bitvy.“
Nádraží Waterloo neukázalo to odpoledne svou nejlepší tvář.
Georgi Rowlandovi se nakonec podařilo objevit vlak, který ho měl
dovézt do kýženého místa určení, ale byl to úplně obyčejný, nezají-
mavý vlak — vlak, do kterého se nikdo příliš nehnal. Pan Rowland si
koupil lístek do kupé první třídy, do vagónu hned na začátku vlaku.
Na metropoli se nahodile snášela mlha, tu se zvedala, tam zase klesa-

— 45 —
la. Nástupiště bylo liduprázdné a ticho prolamovalo jenom astmatic-
ké sípění motoru.
A pak, zčistajasna, se věci začaly dít s překvapující rychlostí.
Nejdřív se objevila dívka. Rozrazila dveře, vskočila dovnitř a
svým výkřikem vyrušila pana Rowlanda z něčeho, co se velmi ne-
bezpečně blížilo klimbání: „Honem, schovejte mě — panebože, pro-
sím, schovejte mě!“
George byl v podstatě muž činu — proč neptal se a na smrt šel a
tak dál. Ve vlakovém kupé je jen jeden možný úkryt — pod seda-
dlem. Za sedm vteřin tam už byla dívka ubytována a její skrýš zakrý-
val Georgův kufr, nedbale postavený na konci. A právě včas. V okně
vagónu se objevila rozzuřená tvář.
„Moje neteř! Vy ji tam máte. Chci svoji neteř.“
George, trochu udýchaný, se opíral v rohu kupé, pohroužený ve
sportovní rubrice odpoledníku, vydání z půl druhé. Odložil je s tváří
člověka, který se vynořuje z velké dálky.
„Co prosím, pane?“ otázal se zdvořile.
„Moje neteř — co jste s ní provedl?“
George se řídil zásadou, že nejlepší obranou je vždycky útok, a
proto začal jednat.
„Co tím sakra chcete říct?“ zařval a velice solidně tak napodobil
chování svého vlastního strýce.
Jeho protějšek se na chvilku odmlčel, zaražený tou náhlou zuři-
vostí. Byl to tlouštík a stále ještě trochu lapal po dechu, jako by mu-
sel kus cesty běžet. Vlasy měl ostříhané na ježka a pod nosem knírek
hohenzollernského ražení. Mluvil s výrazně hrdelní výslovností a
ztuhlé držení těla napovídalo, že je doma víc v uniformě než v čem
jiném. George jako čistokrevný Brit trpěl předsudky proti cizin-
cům — a zvláštní nechutí k cizincům vyhlížejícím německy.
„Co tím sakra chcete říct, pane?“ opakoval rozzlobeně.
„Vešla sem,“ opáčil ten druhý. „Já jsem ji viděl. Co jste s ní
provedl?“
George odhodil noviny a vrazil hlavu a ramena do okna.
„Tak takhle to je, co?“ zařval. „Vydírání. Ale zkoušíte to na ne-
správnou osobu, pane. Četl jsem o tom dnes ráno v Daily Mailu.
Hlídka, hlídka, tady!“

— 46 —
 Zmíněný činitel přispěchal, už zdaleka přitahovaný hádkou.
„Tady, strážníku,“ zvolal pan Rowland autoritativním tónem,
který nižší třídy tak zbožňují. „Tenhle člověk mě obtěžuje. Nechám
ho zavřít za vydírání, pokud to bude nutné. Předstírá, že tu mám
schovanou jeho neteř. To už je skutečný gang, tihle cizinci, co zkou-
šejí takovéhle věci. To se musí zarazit. Odvedl byste ho, prosím?
Pokud máte zájem, tady je moje vizitka.“
Strážník se podíval z jednoho na druhého. K rozhodnutí dospěl
rychle: byl vyškolen k tomu, aby nesnášel cizince a choval úctu a
obdiv k dobře oblečeným džentlmenům, kteří cestují první třídou.
Položil vetřelci ruku na rameno.
„Tudy,“ pravil. „Koukejte odsud zmizet.“
V kritické chvíli cizince zradila angličtina, a tak se pustil do
vášnivého klení ve svém rodném jazyce.
„Tak to by stačilo,“ přerušil ho strážník. „Laskavě odstupte.
Vlak právě odjíždí.“
Mávla vlaječka a zazněl hvizd. S neochotným trhnutím se vlak
pohnul ze stanice.
George setrval na své pozorovatelně, dokud nebyli z dosahu ná-
stupiště. Pak zastrčil hlavu dovnitř, zvedl kufr a vyhodil ho na polici.
„Už je to dobré. Můžete ven,“ prohlásil konejšivě.
Dívka vylezla.
„No tedy!“ zajíkla se. „Jak jen vám můžu poděkovat?“
„To nic nebylo. Ujišťuji vás, že mi bylo potěšením,“ opáčil Ge-
orge nonšalantně.
Konejšivě se na ni usmál. V očích se jí objevil maličko zmatený
pohled. Zdálo se, že postrádá něco, na co byla zvyklá. V tu chvíli
zachytila svůj obraz v úzkém okénku na protější straně a upřímně
vyjekla.
Ať už to uklízeči vagónů dělají, či ne, dá se s úspěchem pochy-
bovat, že by pod sedadly zametali každý den. Alespoň tedy vše svěd-
čilo proti tomu, ale možná že každá částečka špíny směřovala právě
tam jako ptáček do hnízda. George měl sotva čas všimnout si ze-
vnějšku té dívky, tak náhlý byl její vpád a tak krátká chvíle, než za-
lezla do svého úkrytu, ale dozajista to byla elegantní a dobře obleče-
ná mladá žena, kdo zmizel pod sedadlem.

— 47 —
 Teď měla svůj červený klobouček zkrabacený a promáčknutý a
tvář jí hyzdily dlouhé špinavé šmouhy.
„Panebože!“ vyjekla dívka.
Zašmátrala po kabelce. George, s taktem pravého džentlmena,
upřeně zíral z okna a kochal se ulicemi Londýna na jih od Temže.
„Jak vám jen můžu poděkovat?“ zeptala se dívka znovu.
George to vzal jako náznak, že konverzace může znovu pokra-
čovat, a tak odvrátil pohled od okna a znovu zdvořile odmítl díky,
ovšem tentokrát podstatně vřeleji.
Ta dívka byla překrásná. Ještě nikdy v životě jsem tak líbezné
děvče neviděl, říkal si George v duchu. Začal se chovat ještě o po-
znání královštěji.
„Myslím, že to od vás bylo prostě úžasné,“ prohlásila dívka nad-
šeně.
„Ale vůbec ne. Byla to ta nejjednodušší věc na světě. Velice mě
těšilo, že jsem mohl být k užitku,“ zamumlal George.
„Bylo to úžasné,“ opakovala důrazně.
Je nepochybně potěšující, když vám ta nejlíbeznější dívka, jaká
se vám kdy podívala do očí, říká, že jste úžasný. George si to užíval,
jak jen to šlo.
Pak nastalo poněkud tíživé ticho. Dívce podle všeho došlo, že se
od ní očekává nějaké vysvětlení. Trochu se začervenala.
„Trapné na tom všem je,“ začala nervózně, „že to bohužel ne-
můžu vysvětlit.“
Podívala se na něj s žalostnou nejistotou.
„Vy to nemůžete vysvětlit?“
„Ne.“
„Tak to je naprosto úžasné!“ prohlásil George Rowland nadšeně.
„Co prosím?“
„Řekl jsem: ,Tak to je naprosto úžasné.‘ Přesně jako v jedné z
těch knížek, co vás udrží vzhůru celou noc.
Hrdinka vždycky v první kapitole říká: ,Nemůžu to vysvětlit.‘
Nakonec to samozřejmě vysvětlí, a nikdy nemá žádný skutečný dů-
vod, proč by to nemohla udělat hned na začátku — až na to, že by
pak pokazila povídku. Nemůžu vyjádřit, jak mě těší, že jsem se za-
pletl do skutečné záhady — ani jsem nevěděl, že něco takového exis-

— 48 —
tuje. Doufám, že to má něco společného s tajnými dokumenty ne-
změrné důležitosti a Balkánským expresem. Zbožňuju Balkánský
expres.“
Dívka na něj zírala rozšířenýma očima plnýma podezření.
„Proč jste zmínil právě Balkánský expres?“ zeptala se příkře.
„Doufám, že jsem nebyl příliš indiskrétní,“ dodal spěšně Geor-
ge. „Váš strýc jím patrně cestoval.“
„Můj strýc —“ odmlčela se a pak začala znovu: „Můj strýc —“
„No to se ví,“ přisvědčil George chápavě. „Sám mám také strý-
ce. Nikdo by neměl být zodpovědný za svého strýce. Příroda si s
námi občas zahraje — alespoň tak se na to dívám já.“
Dívka se náhle rozesmála. Když promluvila, George v jejím hla-
se rozpoznal lehký cizí přízvuk. Zpočátku ji považoval za Angličan-
ku.
„Jste skutečně neobvyklá a osvěžující osobnost, pane —“
„Rowland. Pro přátele George.“
„Já se jmenuju Elizabeth —“
Náhle se zarazila.
„Mám rád jméno Elizabeth,“ prohlásil George, aby zakryl její
momentální zmatek. „Doufám, že vám neříkají Bessie nebo podobně
příšerně?“
Dívka zavrtěla hlavou.
„No,“ pokračoval George, „když se teď navzájem známe, měli
bychom se raděj dát do díla. Když se postavíte, Elizabeth, opráším
vám na zádech kabát.“
Elizabeth poslušně vstala a George dostál svému slovu.
„Děkuji, pane Rowlande.“
„Georgi. Pro přátele vždycky George, to si pamatujte. Nemůžete
si jen tak přijít do mého krásného prázdného kupé, skulit se pod se-
dadlo, přimět mě lhát svému strýci a pak odmítnout být má přítelky-
ně, nebo snad ano?“
„Děkuji, Georgi.“
„To je lepší.“
„Vypadám teď už jakžtakž slušně?“ zeptala se Elizabeth a snaži-
la se přitom podívat přes levé rameno.

— 49 —
 „Vypadáte — páni! Vypadáte — vypadáte dobře,“ krotil se Ge-
orge.
„Víte, stalo se to všechno moc naráz,“ vysvětlovala dívka.
„To asi muselo.“
„Viděl nás v taxíku, tak jsem tedy prostě zapadla na nádraží, ale
věděla jsem, že je těsně za mnou. Mimochodem, kam vlastně tenhle
vlak jede?“
„Do Rowlandova Hradu,“ prohlásil George neochvějně.
Dívka se zatvářila zmateně.
„Do Rowlandova Hradu?“
„Samozřejmě ne hned, to až po notné dávce zastavování a po-
malého kodrcání, ale jsem přesvědčen, že tam budeme do půlnoci.
Stará Jihozápadní je velice spolehlivá trať — jede se sice pomalu, ale
jistě — a jsem si jistý, že Jižní železniční společnost se bude držet
svých starých tradic.“
„Já ale nevím, jestli chci jet do Rowlandova Hradu,“ odpověděla
Elizabeth pochybovačně.
„To jste mě ranila. Je to rozkošný kout.“
„A vy jste tam už někdy byl?“
„To přímo ne. Ovšem je tu spousta jiných míst, kam můžete jet,
jestli se vám Rowlandův Hrad nelíbí. Například Woking, Weybridge
a Wimbledon. Tenhle vlak určitě v jednom z nich zastaví.“
„Aha,“ opáčila dívka. „Ano, můžu tam vystoupit a možná se
vrátit do Londýna autem. Myslím, že to bude nejlepší plán.“
Ještě než domluvila, vlak začal zpomalovat. Pan Rowland na ni
hleděl prosebnýma očima.
„Jestli můžu něco udělat —“
„Ne, vážně. Už jste toho udělal dost.“
Nastalo ticho a pak ze sebe dívka náhle vyrazila:
„Já — přála bych si, abych to mohla vysvětlit. Já —“
„Proboha nedělejte to! To by všechno pokazilo. Ale podívejte,
opravdu není nic, co bych mohl udělat? Převézt tajné dokumenty do
Vídně — nebo něco takového? Vždycky se najdou nějaké tajné do-
kumenty. Jenom mi dejte šanci.“
Vlak zastavil a Elizabeth rychle vyskočila na nástupiště. Pak se
otočila a skrz okno se ho zeptala.

— 50 —
 „Myslíte to vážně? Opravdu byste pro nás — pro mě — něco
udělal?“
„Pro vás bych udělal cokoli na světě, Elizabeth.“
„I když vám nemůžu říct žádný důvod?“
„K čertu s mizernými důvody!“
„I kdyby to bylo — nebezpečné?“
„Čím nebezpečnější, tím lepší.“
Na chvilku zaváhala a pak to vypadalo, že se rozhodla.
„Vykloňte se z okna. Podívejte se na nástupiště, ale jako byste
se na něj vlastně ani nedíval.“ Pan Rowland se snažil tomu poněkud
obtížnému doporučení vyhovět. „Vidíte toho muže, který právě na-
stupuje — toho s tmavou bradkou a světlým pláštěm? Jděte za ním,
sledujte, co dělá a kam jde.“
„A to je všechno?“ zeptal se pan Rowland. „A co s tím mám —“
Přerušila ho.
„Další instrukce vám zašleme. Sledujte ho — a hlídejte tohle.“
Do ruky mu strčila malý zapečetěný balíček. „Chraňte to i za cenu
svého života. Je to klíč ke všemu.“
Vlak pokračoval v jízdě. Pan Rowland se dál díval z okna a sle-
doval Elizabethinu vysokou, půvabnou postavu, jak si razí cestu přes
nástupiště. V ruce svíral malý zapečetěný balíček.
Zbytek cesty byl monotónní a obešel se bez událostí. Byl to
osobní vlak, takže zastavoval všude. Na každé stanici se Georgova
hlava vymrštila z okna pro případ, že by jeho člověk chtěl vystoupit.
Když to občas vypadalo, že čekání ve stanici bude delší, procházel se
po nástupišti sem a tam a ujišťoval se, že tam ten muž stále ještě je.
Konečnou stanicí vlaku byl Portsmouth, a tam také cestující s
černou bradkou vystoupil. Namířil si to do druhořadého hotýlku a
rezervoval si tam pokoj. Pan Rowland si též zamluvil pokoj.
Oba pokoje byly na stejné chodbě, ob dvoje dveře vedle sebe.
Tohle uspořádání Georgovi připadalo uspokojivé. V umění sledování
byl naprostým nováčkem, ale toužil si vést dobře a ospravedlnit Eli-
zabethinu důvěru v jeho osobu.
Při večeři dostal George stůl nedaleko objektu svého zájmu.
Místnost byla plná a většinu strávníků pokládal George za obchodní
cestující, tiché a spořádané lidi, kteří s chutí pojídali své jídlo. Zvlášť

— 51 —
si všiml jen jediného člověka — malého mužíka se zrzavými vlasy a
knírkem, jehož úbor trochu připomínal jezdecký. Zdálo se, že jeho
George zajímá též, a když se večeře chýlila ke konci, pozval ho na
drink a partii kulečníku. Ovšem George právě postřehl, že si muž s
černou bradkou obléká svrchník a nasazuje klobouk, a tak zdvořile
odmítl. Za minutku už byl na ulici a dostalo se mu možnosti pronik-
nout hlouběji do obtížného umění sledování. Pronásledování bylo
dlouhé a únavné — a nakonec to vypadalo, že k ničemu nevede. Muž
se asi čtyři míle proplétal ulicemi Portsmouthu, pak se vrátil do hote-
lu, s Georgem stále v patách. Toho přepadla nezřetelná pochybnost.
Bylo možné, že muž o jeho přítomnosti věděl? Právě stál v hale a
uvažoval o této možnosti, když někdo rozrazil venkovní dveře a
dovnitř vešel onen malý zrzek. I on byl zjevně venku na procházce.
George si najednou uvědomil, že k němu mluví vnadná slečna
za recepcí.
„Pan Rowland, že? Přišli vás navštívit dva pánové. Dva cizí pá-
nové. Jsou v salonku na konci chodby.“
Poněkud udivený George vyhledal zmíněnou místnost. Dva
muži, kteří v ní seděli, povstali a pečlivě se uklonili.
„Pan Rowland? Nepochybuji, pane, že uhodnete, kdo jsme.“
George přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Mluvil ten
starší, šedovlasý nabubřelý džentlmen hovořící vynikající angličti-
nou. Ten druhý byl vysoký, poněkud uhrovitý, blonďatý, germánsky
vyhlížející mladík, jemuž divoce zakaboněný výraz, který mu mo-
mentálně ulpíval na tváři, na přitažlivosti rozhodně nepřidával.
Georgovi se poněkud ulevilo, když zjistil, že ani jedním z jeho
návštěvníků není onen postarší džentlmen, se kterým se setkal na
nádraží Waterloo, a tak nasadil to nejuhlazenější chování.
„Prosím, posaďte se, pánové. Jsem šťasten, že jsem se s vámi
mohl seznámit. Smím vám nabídnout něco k pití?“
Starší z mužů zvedl na protest ruku.
„Děkujeme, lorde Rowlande, ale nám ne. Zdržíme se jenom
chviličku — jen tak dlouho, než nám odpovíte na jednu otázku.“
„Je od vás milé, že mě berete mezi aristokracii,“ opáčil George.
„A je mi líto, že si nedáte nic k pití. Jak že zní ta veledůležitá otáz-
ka?“

— 52 —
 „Lorde Rowlande, z Londýna jste odejel ve společnosti jisté
dámy. Přijel jste ale sám. Kde je ta dáma?“
George se postavil.
„Obávám se, že jsem nerozuměl otázce,“ prohlásil chladně a dě-
lal, co mohl, aby to znělo jako od nějakého románového hrdiny.
„Nicméně je mi ctí popřát vám dobrý večer, pánové.“
„Však vy rozumíte. Rozumíte tomu moc dobře,“ vykřikl najed-
nou mladší z mužů. „Co jste s Alexou udělal?“
„Uklidněte se, pane,“ mumlal ten druhý. „Prosím vás, uklidněte
se.“
„Ujišťuji vás,“ ohradil se George, „že žádnou dámu toho jména
neznám. To musí být nějaký omyl.“
Starší muž si ho pozorně prohlížel.
„To je jen těžko možné,“ odtušil odměřeně. „Dovolil jsem si na-
hlédnout do hotelové knihy. Zapsal jste se jako pan G. Rowland z
Rowlandova Hradu.“
George byl nucen se začervenat.
„To je — můj malý vtípek,“ vysvětloval chabě.
„A poněkud ubohý trik. No tak, nebudeme chodit dlouho kolem
horké kaše. Kde je Její Výsost?“
„Jestli myslíte Elizabeth —“
Mladík opět nenávistně vyštěkl: „Vy nestoudný spratku! Mluvit
o ní takhle.“
„Jak sám velice dobře víte,“ pronesl ten druhý pomalu, „mám na
mysli velkovévodkyni Anastasii Sophii Alexandru Marii Helenu Ol-
gu Elizabeth Katonskou.“
Aha,“ odtušil pan Rowland bezradně.
Pokusil se vybavit si všechno, co kdy o Katonii věděl. Pokud si
vzpomínal, bylo to nějaké malé království na Balkáně, a měl dojem,
že si vybavuje cosi o revoluci, která tam proběhla. S nejvyšším úsi-
lím se vzpamatoval.
„Zjevně myslíme tu samou osobu,“ prohlásil vesele, „jenomže já
jí říkám Elizabeth.“
„Tohle mi zaplatíte,“ zavrčel mladší z mužů. „Budeme se bít.“
„Bít se?“
„V souboji.“

— 53 —
 „V souboji se zásadně nebiji,“ odvětil pan Rowland neústupně.
„Proč ne?“ naléhal ten druhý nepříjemně.
„Bojím se, že bych přišel ke zranění.“
„Aha! Tak takhle to je. V tom případě vám alespoň zakroutím
nosem.“
Mladík se na George zuřivě vrhl. Těžko říct, co přesně se v tu
chvíli stalo, ale jeho tělo opsalo ve vzduchu půlkruh a s mohutným
žuchnu tím dopadlo na podlahu. Mladík se omámeně sbíral na nohy.
Pan Rowland se na něj mile usmíval.
„Jak jsem říkal,“ poznamenal, „vždycky jsem se bál, že přijdu
ke zranění. Tak jsem považoval za dobré naučit se džiu-džitsu.“
Na chvíli nastalo ticho. Oba cizinci si přívětivě vyhlížejícího
mladého muže pochybovačně prohlíželi, jako kdyby náhle přišli na
to, že za jeho příjemným, nenuceným vystupováním číhají jisté ne-
bezpečné vlastnosti. Mladší Germán byl bílý vzteky.
„Toho budete litovat,“ zasyčel.
Starší z mužů si zachoval důstojnost.
„Je to vaše poslední slovo, lorde Rowlande? Odmítáte nám sdě-
lit místo pobytu Její Výsosti?“
„Já ho sám neznám.“
„Těžko můžete očekávat, že tomu budu věřit.“
„Obávám se, že máte poněkud nedůvěřivou povahu, pane.“
Ten druhý pouze potřásl hlavou a zamumlal: „Tohle ještě není
konec. Ještě o nás uslyšíte.“ A s tím se oba odebrali k odchodu.
George si přejel rukou po čele. Události se kupily v matoucím
tempu. Byl evidentně zapletený do evropského skandálu první třídy.
„Mohlo by to znamenat i další válku,“ říkal si George optimis-
ticky, jak tak pátral kolem sebe, jestli neuvidí, co se stalo s mužem s
černou bradkou.
Ke své velké úlevě ho objevil, jak sedí v koutě společenské
místnosti. George se posadil do jiného kouta. Zhruba tak za tři minu-
ty se muž s černou bradkou zvedl a odebral se nahoru na kutě. Geor-
ge ho následoval — viděl, jak vchází do svého pokoje a zavírá dveře.
George zhluboka vydechl úlevou.
„Potřebuju se v noci vyspat,“ zamumlal. „Moc to potřebuju.“

— 54 —
 Pak ho zasáhla strašlivá myšlenka. Co když ten muž s černou
bradkou zjistil, že ho George stopuje? Co když má v noci proklouz-
nout, zatímco George sám bude spát spánkem spravedlivých? Po
několikaminutovém rozvažování přišel pan Rowland na způsob, jak
si s touhle obtíží poradit. Rozpáral jednu ze svých ponožek, až získal
dostatečně dlouhé vlákno neutrální barvy, pak se potichu vyplížil ze
svého pokoje, útržkem poštovní známky přilepil jeden konec vlákna
ke vzdálenější straně dveří sledovaného a pak vlnu vedl přes dveře až
do svého pokoje. Tam na konec vlákna zavěsil malý stříbrný zvone-
ček — pozůstatek včerejší zábavy. Přehlédl svůj výtvor s notnou
dávkou uspokojení. Pokud se muž s černou bradkou pokusí opustit
pokoj, George okamžitě varuje zacinkání zvonečku.
Když se George takto vypořádal se svým úkolem, už neztrácel
čas a hupnul do postele. Balíček si pečlivě uložil pod polštář. Přitom
se na chvilku zahloubal. Jeho myšlenky se daly přeložit zhruba takto:
„Anastasie Sophie Marie Alexandra Olga Elizabeth. Sakryš, na
jednu jsem zapomněl. Ale zajímalo by mě —“
Nemohl hned usnout, trápilo ho, že nedokázal celou situaci po-
chopit. O co vlastně šlo? Jaké bylo spojení mezi velkovévodkyní,
zapečetěným balíčkem a mužem s černou bradkou? Před čím to vel-
kovévodkyně prchala? Věděli ti cizinci, že má u sebe ten zapečetěný
balíček? Co v něm asi tak mohlo být?“
Jak tak o tom přemítal, roztrpčený vědomím, že není řešení o nic
blíž, pan Rowland usnul.
Vzbudilo ho slabé zacinkání zvonečku. Ne že by byl z těch, co
se probudí a hned jsou schopni činu, trvalo mu tak minutu a půl, než
pochopil, co se děje. Pak vyskočil, narazil si papuče, s nejvyšší opa-
trností otevřel dveře a vyklouzl na chodbu. Nezřetelný, pohybující se
stín na opačném konci chodby mu napověděl, kudy se jeho člověk
dal. Tak nehlučně, jak jen to šlo, se pan Rowland vydal po stopě.
Právě včas, aby uviděl, jak muž s černou bradkou mizí v koupelně.
To byla záhada, zvlášť proto, že jedna koupelna byla přímo naproti
mužově pokoji. George se přisunul ke dveřím, které zůstaly poo-
tevřené, a nakukoval štěrbinou dovnitř. Muž klečel vedle vany a cosi
kutil se soklem umístěným přímo za ní. Zůstal tam asi pět minut, pak
vstal a George prozíravě zatroubil na ústup. Z bezpečného úkrytu za

— 55 —
dveřmi svého pokoje sledoval, jak ten druhý prošel kolem a vešel
zase zpátky k sobě.
„Dobře,“ řekl si George. „Záhada koupelny se vyšetří zítra rá-
no.“
Vlezl si do postele a rukou vklouzl pod polštář, aby se ujistil, že
tam drahocenný balíček stále je. Za minutku už v panice odhazoval
ložní prádlo. Balíček byl pryč!
Nazítří ráno pojídal smutný a zkroušený George slaninu s vejci.
Zklamal Elizabeth. Dovolil, aby mu sebrali drahocenný balíček, kte-
rý mu svěřila do opatrování, a „Záhada koupelny“ to ani v nejmen-
ším nemohla vyrovnat.
Po snídani se odebral zase nahoru. Na chodbě stála pokojská a
tvářila se zmateně.
„Děje se něco, má milá?“ promluvil na ni George laskavě.
„Jde o tadytoho pána, pane. Chtěl, abych ho vzbudila v půl de-
váté, ale vůbec neodpovídá a dveře jsou zamčené.“
„Ale neříkejte,“ George na to.
Jemu samotnému ovšem v hrudi narůstal tísnivý neklid. Spěšně
zamířil do svého pokoje. Ale ať už snoval jakékoli plány, šly oka-
mžitě stranou díky tomu nejneočekávanějšímu pohledu. Na toaletním
stolku ležel balíček, který mu včera v noci ukradli!
George ho zvedl a začal zkoumat. Ano, byl to nepochybně on.
Jenomže pečeti byly zlomené. Po chvilkovém váhání ho rozbalil.
Jestli jeho obsah už viděli jiní, nebyl důvod, aby se nemohl podívat
sám. A kromě toho tu byla možnost, že byl obsah ukraden. Pod bali-
cím papírem se objevila kartónová krabička, jakou používají zlatníci.
George ji otevřel. Uvnitř, na vatovém polštářku, spočíval jednoduchý
zlatý snubní prsten.
Zvedl ho a začal ho zkoumat. Uvnitř nebyl žádný nápis — nic,
co by ho odlišovalo od jiných snubních prstýnků. George zaúpěl a
chytil se za hlavu.
„Blázním,“ mumlal si pro sebe. „Tak je to. Začínám prostě bláz-
nit. Tohle přece vůbec nedává smysl.“
Najednou si vzpomněl, co mu říkala pokojská, a v tu chvíli si
všiml, že zvenku je pod oknem široká římsa. Ne že by takovéhle věci
zkoušel běžně, ale byl natolik zachvácen zvědavostí a vztekem, že

— 56 —
měl momentálně sklon brát obtíže na lehkou váhu. Vyhoupl se na
okenní parapet. O několik vteřin později už nakukoval do okna poko-
je, ve kterém se ubytoval muž s černou bradkou. Okno bylo otevřené
a pokoj prázdný. O kousek dál stálo požární schodiště. Bylo zjevné,
jak objekt jeho zájmu zmizel.
George vskočil oknem dovnitř. Věci nepřítomného muže byly
stále ještě rozházené kolem. Možná mezi nimi bude nějaká stopa,
která do Georgova zmatku vrhne trochu světla. Pátrání začal obsa-
hem ošumělé torny.
Pak mu hledání narušil nějaký zvuk — velice neznatelný, avšak
nepochybně vycházející z této místnosti. Georgovi padl zrak na vel-
kou skříň. Vmžiku byl u ní a s trhnutím otevřel dveře. V tu chvíli z ní
vyskočil nějaký muž, a už se válel na zemi v Georgově sevření. A
nebyl to vůbec chabý soupeř. Všechny speciální triky nebyly Geor-
govi moc platné. Až po dlouhé chvíli od sebe odpadli naprostým
vyčerpáním a George v ten moment poprvé uviděl, kdo jeho sok
vlastně je. Byl to ten mužík se zrzavým knírkem.
„Kdo sakra jste?“ vyjel na něj George.
Místo odpovědi vytáhl ten druhý vizitku a podal mu ji. George ji
přečetl nahlas.
„Detektiv inspektor Jarrold, Scotland Yard.“
„Přesně tak, pane. A udělal byste dobře, kdybyste mi vypověděl
všechno, co o téhle záležitosti víte.“
„To bych asi měl, že?“ opáčil George zamyšleně. „Víte, inspek-
tore, věřím, že máte pravdu. Mohli bychom se jenom přesunout na
nějaké příjemnější místo?“
V tichém koutku baru si George vylil duši. Inspektor Jarrold
účastně naslouchal.
„Jak jste už říkal, pane, velice matoucí,“ poznamenal, když Ge-
orge skončil. „Je toho spousta, čemu sám nemůžu přijít na kloub, ale
jednu nebo dvě věci vám objasnit mohu. Hledal jsem tady Marden-
berga (vašeho přítele s černou bradkou), a když jste se tu objevil vy a
sledoval ho tak, jak jste to dělal, vyvolalo to ve mně podezření. Ne-
dokázal jsem si vás zařadit. Když jste včera v noci vyšel z pokoje,
vklouzl jsem tam a byl jsem to já, kdo zpod vašeho polštáře vytáhl
ten balíček. Jakmile jsem ho otevřel a zjistil, že v něm není to, co

— 57 —
jsem čekal, využil jsem první příležitosti, abych ho vrátil do vašeho
pokoje.“
„Tím se všechno trochu vysvětluje,“ prohlásil George zamyšle-
ně. „Vypadá to, že jsem ze sebe celou tu dobu dělal osla.“
„To bych neřekl, pane. Na začátečníka jste si vedl neobvykle
dobře. Říkal jste, že jste dnes ráno navštívil koupelnu a vzal odtam-
tud to, co bylo schované za soklem?“
„Ano. Jenomže je to jenom mizerný milostný dopis,“ odtušil
chmurně George. „Čert aby to spral! Neměl jsem v úmyslu strkat nos
do soukromého života toho chudáka.“ „Byl byste tak laskav a ukázal
mi ho, pane?“
George vytáhl z kapsy složený dopis a podal ho inspektorovi.
Ten ho rozložil.
„Jak říkáte, pane, ale mám takový dojem, že kdybyste nakreslil
čáru od jednoho malého i k druhému, dostal byste jiný výsledek. Nu-
že, pane, máte před sebou plán opevnění portsmouthského přístavu.“
„Co?“
„Ano. Už jsme toho džentlmena nějaký čas sledovali. Ale pře-
vezl nás. Na většinu špinavé práce si najal ženu.“
„Ženu?“ zeptal se George roztřeseným hlasem. „Jak se jmenova-
la?“
„Vystupuje pod mnoha jmény, pane. Nejvíce je známá jako
Okatá Betty. Je to pozoruhodně atraktivní mladá žena.“
„Okatá — Betty,“ vypravil ze sebe George. „Děkuji vám, in-
spektore.“
„Promiňte, pane, ale nevypadáte moc dobře.“
„Taky mi není dobře. Je mi velice špatně. Vlastně myslím, že
bych raděj měl chytit první vlak zpátky do města.“
Inspektor se podíval na hodinky.
„Obávám se, pane, že to bude osobní vlak. Měl byste radši po-
čkat na rychlík.“
„To nevadí,“ prohlásil George chmurně. „Žádný vlak už nemůže
jet pomaleji než ten, kterým jsem včera přijel sem.“
Usazený zase v kupé první třídy, pročítal George beze spěchu
dnešní noviny. Najednou se napřímil a zůstal zírat na stránku před
sebou.

— 58 —
 Včera v Londýně se odehrála romantická svatba — lord Roland
Gaigh, druhý syn markýze z Axminsteru, se oženil s velkovévodkyní
Anastasií Katonskou. Obřad byl držen v naprosté tajnosti. Od převra-
tu v Katonii žila velkovévodkyně se svým strýcem v Paříži. Lorda
Rolanda potkala v Katonii, když vykonával funkci tajemníka na brit-
ském velvyslanectví, a od té doby se datuje jejich vztah.“
„Tedy, já jsem —“
Pan Rowland nemohl přijít na nic dostatečně silného, aby to vy-
jádřilo jeho pocity, a tak jen zíral do vzduchoprázdna. Vlak zastavil v
nějaké staničce a do kupé vešla jakási dáma. Usadila se proti němu.
„Dobré ráno, Georgi,“ pozdravila roztomile.
„Dobré nebe!“ vykřikl George. „Elizabeth!“
Usmála se na něj. Pokud to bylo vůbec možné, byla ještě lí-
beznější než kdy dřív.
„Podívejte se na mě,“ vykřikl George a chytil se za hlavu. „A
řekněte mi, proboha: jste velkovévodkyně Anastasia, nebo Okatá
Betty?“
Zůstala na něj zírat.
„Ani jedno. Jsem Elizabeth Gaighová. Teď už vám můžu všech-
no říct. A taky se musím omluvit. Víte, Roland (to je můj bratr) byl
vždycky do Alexy zamilovaný —“
„Tím myslíte velkovévodkyni?“
„Ano, tak jí říká rodina. No, jak už jsem řekla, Roland byl do ní
vždycky zamilovaný a ona do něj. Pak přišla ta revoluce a Alexa se
odstěhovala do Paříže. Právě se to chystali nějak vyřešit, když se
přihnal kancléř, starý Stürm, a trval na tom, že Alexu musejí odvléct
a donutit ji provdat se za prince Karla, jejího bratránka, takového
ohavného poďobance —“
„Hádám, že jsem se s ním potkal,“ poznamenal George.
„Kterého ona prostě nemůže vystát. A starý princ Usrik, její
strýc, jí zakázal se s Rolandem dál vídat. Tak utekla do Londýna, já
jsem za ní přijela a spolu jsme pak zatelegrafovaly Rolandovi, který
byl zrovna ve Skotsku. A přesně na poslední chvíli, když jsme jeli
taxíkem na matriku, koho jsme museli potkat v dalším taxíku přímo
tváří v tvář — starého prince Usrika. Samozřejmě nás sledoval a my
už jsme pomalu nevěděli, co máme dělat, protože on by nám jednak

— 59 —
udělal strašlivou scénu a koneckonců, je to její poručník. A pak jsem
dostala ten geniální nápad, že si vyměníme role. V těchhle dnech
stejně z děvčete není vidět o moc víc než špička nosu, a tak jsem si
nasadila Alexin červený klobouček, zabalila se do jejího hnědého
kabátu a ona si zase vzala můj šedý. Řekli jsme taxikáři, aby jel k
nádraží Waterloo a já jsem tam rychle vyskočila a hnala se na nástu-
piště. Starý Usrik pěkně sledoval červený klobouček a ani nepomys-
lel na zbylé osazenstvo taxíku, které se choulilo uvnitř, ale samo-
zřejmě kdyby uviděl můj obličej, byl by všemu konec. A tak jsem
prostě zapadla do vašeho kupé a vydala se vám na milost.“
„Tohle chápu celkem dobře,“ prohlásil George. „Jde spíš o ten
zbytek.“
„Já vím. A za ten se vám taky musím omluvit. Doufám jenom,
že se nebudete moc zlobit. Víte, tvářil jste se tak dychtivě po skuteč-
né záhadě — jako v knížkách — že jsem prostě nemohla odolat po-
kušení. Vybrala jsem si na nástupišti celkem zlověstně vypadajícího
člověka a řekla vám, abyste ho sledoval. A pak jsem vám strčila ten
balíček.“
„Ve kterém byl snubní prstýnek.“
„Ano. Koupily jsme ho s Alexou, protože Roland měl přijet ze
Skotska až těsně před svatbou. A samozřejmě jsem věděla, že v do-
bě, kdy se dostanu zpátky do Londýna, už ho nebudou potřebovat —
budou muset použít kroužek od záclon nebo tak něco.“
„Aha,“ prohlásil George. „Je to jako se vším — jednoduché,
když víte, o co jde! Dovolíte, Elizabeth?“
Svlékl jí levou rukavičku a při pohledu na obnažený prsteník
vydechl úlevou.
„Takhle je to dobré,“ poznamenal. „Takže nakonec ten prsten
nepřijde nazmar.“
„Božínku!“ vykřikla Elizabeth, „Ale vždyť já o vás vůbec nic
nevím.“
„Už víte, jaký jsem roztomilý,“ opáčil George.
„A mimochodem, tak mě napadá, jste zajisté lady Elizabeth
Gaighová?“
„Ale Georgi, jste snad takový snob?“

— 60 —
 „No, vlastně spíš jsem. Můj nejlepší sen byl ten, kde si ode mě
král Jiří půjčil půlkorunu, abych ho určitě o víkendu navštívil. Ale
myslel jsem hlavně na svého strýčka — toho, který mě vyhodil. Ten
je příšerný snob. Když se dozví, že si vás budu brát, a získáme tak do
rodiny titul, udělá ze mě určitě hned společníka!“
„Páni, Georgi, je hodně bohatý?“
„Elizabeth, jste snad tak chtivá peněz?“
„Velice. Zbožňuju utrácení. Ale myslela jsem hlavně na tatínka.
Pět dcer, jedna hezčí než druhá a samá modrá krev — touží už jen po
bohatém zeti.“
„Hm,“ odtušil George. „Tohle bude jedno z těch manželství
ustavených v nebi a potvrzených tady na zemi. Mohli bychom žít v
Rowlandově Hradu? Se ženou jako vy ze mě určitě udělají starostu.
Bože, Elizabeth, miláčku, je to nejspíš proti všem společenským pra-
vidlům, ale já tě prostě musím políbit!“

— 61 —
 Píseň o šestipenci
Sir Edward Palliser, královský soudní rada, bydlel v Queen An-
ne‘s Close č. 9. Queen Anne‘s Close je slepá ulice. V samém srdci
Westminsteru si dokázala uchovat klidnou, starosvětskou atmosféru,
velice vzdálenou ruchu dvacátého století. To siru Edwardu Pallisero-
vi skvěle vyhovovalo.
Sir Edward býval svého času nejvýznamnějším obhájcem ve vě-
cech trestního práva a nyní, když už u soudu nepracoval, se těšil svou
skutečně skvostnou sbírkou kriminologické literatury. Byl rovněž
autorem svazku Vzpomínek na pozoruhodné zločince.
Toho večera seděl sir Edward před svou knihovnou, usrkával ze
šálku té nejvybranější černé kávy a kroutil hlavou nad jedním Lom-
brosovým dílem. Tak důmyslné teorie, a tak naprosto překonané.
Téměř nehlučně se otevřely dveře a přes tlustý, huňatý koberec
se k němu blížil jeho dokonale vycvičený sluha s diskrétním šepo-
tem:
„Chtěla by se s vámi setkat nějaká mladá dáma, pane.“
„Mladá dáma?“
Sira Edwarda to překvapilo. Něco takového dosti vybočovalo z
obvyklého běhu událostí. Pak ho napadlo, že by to mohla být jeho
neteř Ethel — ne, v tom případě by mu to Armour řekl.
Opatrně se začal vyptávat.
„Ta dáma vám nesdělila své jméno?“
„Ne, pane, ale říkala, že si je celkem jistá, že ji budete chtít vi-
dět.“
„Tak ji uveďte,“ opáčil sir Edward Palliser. Pociťoval příjemnou
zvědavost.
Objevila se vysoká, tmavovlasá, asi třicetiletá dívka v padnou-
cím černém kabátě a sukni a s malou černou čapkou na hlavě. Při-
stoupila k siru Edwardovi s napřaženou rukou a nedočkavým výra-
zem na tváři. Armour se vzdálil a nehlučně za sebou zavřel dveře.
„Sire Edwarde — poznáváte mě, že? Jsem Magdalen Vaugha-
nová.“
„Ale samozřejmě,“ stiskl vřele nabízenou ruku.

— 62 —
 Ted už si na ni vzpomínal celkem dobře. Ta cesta domů z Ame-
riky na Siluriku! To líbezné dítě — protože ona tehdy byla jen o má-
lo víc než dítě. Zamiloval se do ní, jak si vzpomínal, tím rozvážným
způsobem postaršího světáka. Byla tak rozkošně mladá — tak dych-
tivá — tak plná obdivu a úcty k hrdinství — přímo předurčená k to-
mu, aby upoutala srdce muže, kterému táhne na šedesátku. Ta vzpo-
mínka stisku jeho ruky ještě dodala na vřelosti.
„To je od vás opravdu velice milé. Posaďte se, prosím.“ Přisunul
jí křeslo, nenucené konverzoval a celou dobu přitom přemýšlel, proč
vlastně přišla. Když nakonec ten proud nezávazné konverzace přeru-
šil, nastalo ticho.
Rukama sevřela opěradlo židle a pak je zase uvolnila, navlhčila
si rty. Najednou spustila — bez okolků.
„Sire Edwarde — musíte mi pomoct.“
Překvapilo ho to, a tak mechanicky zamumlal:
„Ano?“
Pokračovala ještě naléhavěji:
„Říkal jste, že kdybych někdy potřebovala pomoct — že kdy-
byste pro mě cokoli na světě mohl udělat — že to uděláte.“
Ano, opravdu to řekl. Byla to taková větička, která se říká —
zvlášť ve chvíli loučení. Vzpomínal si, jak se mu při tom zlomil
hlas — jak si pozvedl její ruku ke rtům.
„Kdybych mohl cokoli udělat — pamatujte si, že to myslím váž-
ně…“
Ano, takové věci se říkají… Ale velice, velice zřídka se po člo-
věku chce, aby svá slova splnil! A rozhodně ne po — kolika? — de-
víti nebo deseti letech. Rychle ji přelétl pohledem — byla to stále
velice hezká dívka, ale ztratila už to, co ho na ní tak okouzlovalo —
pel svěžího, nedotčeného mládí. Možná teď měla zajímavější tvář —
mladší muž by si to možná myslel — ale sir Edward byl nyní na ho-
ny vzdálen onomu návalu vroucích citů, které ho zaplavily na konci
plavby přes Atlantik.
Nasadil obezřetnou tvář právníka a poněkud spěšně prohlásil:
„To rozhodně, má milá mladá dámo. S radostí udělám, co bude v
mých silách — i když pochybuji, že bych v současnosti mohl být
někomu ještě co platný.“

— 63 —
 Jestli si připravoval cestu k ústupu, Magdalen Vaughanová si
toho nevšimla. Byla ten typ, který dokáže v jednu chvíli vnímat pou-
ze jedinou věc, a v tomto okamžiku vnímala jen svou nouzi. Brala to
tak, že sir Edward je ochoten jí pomoci.
„Ocitli jsme se ve strašlivé šlamastyce, sire Edwarde.“
„Ocitli? Jste snad vdaná?“
„Ne — myslela jsem tím sebe a svého bratra. A ano… také Wil-
liama a Emily, těch se to také týká. Ale musím to nejdřív vysvětlit.
Mám — měla jsem tetu — slečnu Crabtreeovou. Možná jste o ní četl
v novinách. Bylo to strašné. Je mrtvá — zavraždili ji.“
„Ach bože!“ Siru Edwardovi přes tvář přeběhla stopa zájmu.
„Asi před měsícem, že?“
Dívka přikývla.
„Spíš o něco míň — před třemi týdny.“
„Ano, vzpomínám si. Udeřili ji do hlavy v jejím vlastním domě.
A toho, co to udělal, ještě nechytili.“
Magdalen Vaughanová znovu přikývla.
„Toho člověka nechytili — a nevěřím, že ho kdy chytí. Víte —
možná nemají koho chytit.“
„Co?“
„Ano — je to příšerné. Do novin se o tom nic nedostalo, ale to-
hle si policie myslí. Oni vědí, že toho večera do domu nikdo ne-
vešel.“
„Chcete říct —?“
„Že je to jeden z nás čtyř. Musí být. Nevědí kdo — a my to taky
nevíme. Nevíme to. A tak tam každý den sedíme, po očku se díváme
jeden na druhého a přemýšlíme. Bože! Kdyby to tak mohl být někdo
zvenčí — ale připadá nám, že to není možné…“
Sir Edward na ni zíral s rostoucím zaujetím.
„Chcete říct, že členové rodiny jsou podezřelí?“
„Ano, tak jsem to myslela. Policie to tak ale samozřejmě neřek-
la. Byli docela zdvořilí a chovali se hezky. Jenže prohledali dům,
všechny nás vyslechli a Marthu vyslýchali pořád dokola… A protože
nevědí, kdo to byl, drží se zpátky. Já jsem tak vyděšená — tak straš-
ně vyděšená.
„Mé milé dítě, ale no tak, teď určitě přeháníte.“

— 64 —
 „Nepřeháním. Je to jeden z nás čtyř — musí být.“
„Kdo jsou ti čtyři, o kterých mluvíte?“
Magdalen se narovnala a začala mluvit trochu klidněji.
„Jsem to já a Matthew. Teta Lily byla naše prateta — byla to
sestra mé babičky. Bydleli jsme u ní od svých čtrnácti let (my jsme
totiž dvojčata). Pak tady je William Crabtree. Byl to její synovec —
syn jejího bratra. Bydlel tam taky, se svou ženou Emily.“
„Ona je podporovala?“
„Víceméně. On má trochu vlastních peněz, ale není zdráv a ne-
může pracovat. Je to takový tichý, zasněný typ. Jsem si jistá, že by
nemohl — bože! — je ode mě příšerné, že na to vůbec myslím!“
„Stále ještě ani zdaleka situaci nechápu. Možná byste mi mohla
zběžně přiblížit fakta — jestli vás to příliš nerozrušuje.“
„Ale jistěže ne! — Chci vám to říct. A vidím to v hlavě pořád
docela jasně — strašlivě jasně. Chápejte, posvačili jsme a všichni
jsme se rozešli za svými vlastními záležitostmi. Já jsem cosi šila.
Matthew psal na stroji nějaký článek — víte, zabývá se trochu novi-
nařinou. William se obíral svými známkami. Emily dolů na čaj vůbec
nesešla. Vzala si prášek proti bolení hlavy a odpočívala. Takže jsme
byli všichni zabraní do svých záležitostí. A když šla Martha v půl
osmé prostřít k večeři, teta Lily byla — mrtvá. Hlavu měla — ach
bože, je to tak strašné! — celou rozbitou.“
„Zbraň se našla, že?“
„Ano, bylo to masivní těžítko na papír, které vždycky leželo na
stolku u dveří. Policie ho zkoumala kvůli otiskům prstů, ale žádné
tam nebyly. Bylo do čista utřené.“
„A vaše první podezření?“
„Samozřejmě jsme si mysleli, že to byl zloděj. Dvě nebo tři zá-
suvky sekretáře byly vytažené, jako by v nich zloděj něco hledal.
Jistěže jsme si mysleli, že to byl zloděj. A pak dorazila policie —
konstatovali, že teta Lily je mrtvá přinejmenším už hodinu, a zeptali
se Marthy, kdo byl v domě, a Martha řekla, že nikdo. A všechna ok-
na byla zavřená zevnitř a nejevila žádné známky toho, že by si s nimi
někdo hrál. A pak se nás začali vyptávat…“
Odmlčela se. Hruď se jí vzedmula a vyděšenýma očima úpěnli-
vě hledala u sira Edwarda uklidnění.

— 65 —
 „A kdo například mohl ze smrti vaší tety něco mít?“
„To je jednoduché. Máme z toho všichni stejně. Peníze, které po
sobě zanechala, se měly rozdělit rovným dílem mezi nás čtyři.“
„A kolik její pozůstalost asi činila?“
„Právník nám řekl, že po zaplacení dědické daně to bude kolem
osmdesáti tisíc liber.“
Sir Edward trochu překvapeně vykulil oči.
„To už je značná suma. Předpokládám, že jste věděla, jaký má
vaše teta majetek?“
Magdalen zavrtěla hlavou.
„Ne — nás všechny to dost překvapilo. Teta Lily byla vždycky
na peníze hrozně opatrná. Držela si jen jednu služebnou a vždycky
toho spoustu namluvila o šetrnosti.“
Sir Edward zamyšleně přikývl. Magdalen se k němu trochu na-
klonila.
„Pomůžete mi — že mi pomůžete?“
Její slova dorazila k uším sira Edwarda jako nepříjemné vyruše-
ní zrovna ve chvíli, kdy ho ten příběh začal zajímat sám o sobě.
„Má milá mladá dámo — co já můžu udělat? Jestli potřebujete
radu dobrého právníka, můžu vám doporučit —“
Přerušila ho.
„Ale ne, nic takového nepotřebuju! Ráda bych, abyste mi po-
mohl vy osobně —jako přítel.“
„To je od vás velice milé, ale —“
„Musíte přijít do našeho domu. Musíte všechny vyzpovídat.
Chci, abyste to viděl a sám si udělal úsudek.“
„Ale má milá —“
„Pamatujte, že jste to slíbil. Kdykoli — kdekoli — řekl jste,
kdybych potřebovala pomoc…“
Dívala se mu do očí, prosebně, a přesto s důvěrou. Pocítil stud a
zvláštní pohnutí. Tahle její strašlivá jistota, tahle naprostá víra v
prázdný, deset let starý slib jako v něco posvátného a zavazujícího.
Kolik mužů už řeklo totéž přesně stejnými slovy — bylo to skoro
klišé — a jak málo z nich někdo žádal, aby ta slova splnili.
„Jsem si jistý, že existuje spousta lidí, kteří vám mohou poradit
lépe než já,“ namítl dosti chabě.

— 66 —
 „Pochopitelně mám spoustu přátel.“ (Pobavilo ho, s jakou naivní
sebejistotou to řekla.) „Ale víte, nikdo z nich není tak chytrý. Ne tak
jako vy. Vy už jste dřív lidi vyslýchal. A s vašimi zkušenostmi to
přece musíte poznat.“
„Poznat co?“
„Jestli jsou nevinní, nebo ne.“
Trochu hořce se pro sebe usmál. Lichotilo mu, že celkem vzato
to obvykle opravdu poznal! Ačkoli při mnoha příležitostech se jeho
soukromý názor neshodoval s názorem poroty.
Magdalen si nervózně posunula čapku z čela, rozhlédla se po
místnosti a řekla:
„Jaké je tady ticho. Nezatoužíte občas po troše hluku?“
Slepá ulička! Její slova, vyřčená jen tak nazdařbůh, ťala zcela
neúmyslně do živého. Slepá ulička. Ano, ale vždycky je z ní nějaká
cesta ven — cesta, kterou člověk přišel — cesta zpátky do světa…
Něco se v něm pohnulo — něco z mladické impulzivnosti. Její prostá
důvěra působila na nejlepší stránku jeho povahy — a okolnosti jejích
potíží působily na něco jiného — na kriminologa uvnitř něj. Chtěl
vidět ty lidi, o kterých mluvila. Chtěl si utvořit vlastní úsudek.
„Jestli jste opravdu přesvědčená, že vám mohu být k užitku…
Ale mějte na paměti, že nic nezaručuju,“ řekl.
Očekával, že ji zaplaví vlna nadšení, ale přijala to velice klidně.
„Věděla jsem, že to uděláte. Vždycky jsem na vás myslela jako
na skutečného přítele. Půjdete se mnou hned?“
„Ne. Myslím, že bude lepší, když vás navštívím až zítra. Dala
byste mi jméno a adresu právníka slečny Crabtreeové? Chtěl bych se
ho zeptat na několik věcí.“
Napsala požadované na kus papíru a podala mu ho. Pak se zved-
la a poněkud stydlivě řekla:
„Já — jsem vám opravdu neskutečně vděčná. Na shledanou.“
„A vaše adresa?“
„Jsem tak hloupá. Palatine Walk č. 18 v Chelsea.“

Ve tři hodiny následujícího odpoledne dorazil sir Edward Palli-

ser do ulice Palatine Walk č. 18 klidným, rozvážným krokem. V me-
zidobí už zjistil několik věcí. Ráno navštívil Scotland Yard, kde byl

— 67 —
zástupcem komisaře jeden jeho starý přítel, a také mluvil s posledním
právníkem slečny Crabtreeové. Tím získal trochu jasnější představu
o okolnostech. Pokud šlo o peníze, chovala se slečna Crabtreeová tak
trochu zvláštně. Nikdy nepoužívala šekovou knížku. Místo toho měla
ve zvyku napsat svému právníkovi a požádat ho, aby pro ni připravil
určitou sumu v pětilibrových bankovkách. Byla to skoro vždycky
stejná částka. Tři sta liber čtyřikrát ročně. Osobně si pro ně přijížděla
v drožce, kterou považovala za jediný bezpečný dopravní prostředek.
Za jiných okolností z domu nevycházela.
Na Scotland Yardu se sir Edward dozvěděl, že otázkou financí
se zabývali velmi podrobně. Slečna Crabtreeová už měla pomalu
načase, aby si dojela pro další část peněz. Pravděpodobně už před-
chozí tři sta utratila — nebo skoro utratila. Jenže právě to nebylo
snadné zjistit. Při prozkoumání výdajů na domácnost se brzy ukáza-
lo, že čtvrtletní výdaje slečny Crabtreeové byly mnohem nižší než tři
sta liber. Na druhé straně ovšem měla ve zvyku posílat pětilibrové
bankovky přátelům nebo příbuzným v nouzi. Jestli tedy bylo v době
její smrti v domě hodně, nebo málo peněz, bylo sporné. Nenašly se
však žádné.
Když dorazil do ulice Palatine Walk, přemítal sir Edward právě
o tomto faktu.
Dveře domu (byl to takový ten nepodsklepený typ) mu otevřela
drobná postarší žena s ostražitým pohledem. Uvedla ho do velkého
dvojpokoje po levé straně malé vstupní haly a tam k němu přistoupila
Magdalen. Na tváři jí jasněji než předtím viděl stopy nervového vy-
pětí.
„Říkala jste, že se mám vyptávat, tak jsem tady s otázkami,“
prohlásil sir Edward s úsměvem, když si podávali ruce. „Nejdřív ze
všeho bych chtěl vědět, kdo viděl vaši tetu jako poslední a v kolik
přesně to bylo hodin.“
„Bylo to po svačině — v pět hodin. Poslední ji viděla Martha.
To odpoledne dělala vyúčtování a nesla tetě Lily drobné a účtenky.“
„Věříte Martě?“
„Naprosto. Už je u tety Lily celých — no páni! — třicet let, řek-
la bych. Je poctivá až do morku kostí.“
Sir Edward přikývl.

— 68 —
 „Další otázka. Proč si vaše sestřenka, paní Crabtreeová, vzala
prášek proti bolení hlavy?“
„No protože ji bolela hlava.“
„Jistě, ale měla nějaký konkrétní důvod, proč by ji měla bolet
hlava?“
„Svým způsobem ano. U oběda tu byla tak trochu scéna. Emily
je velice popudlivá a nervní osoba a s tetou Lily se občas hádávaly.“
„A u oběda se pohádaly?“
„Ano. Teta Lily dokázala jít pěkně na nervy kvůli maličkostem.
Všechno to začalo zničehonic — a pak najednou byly na nože —
Emily říkala věci, které nemohla myslet vážně — že odejde z domu a
už se nikdy nevrátí — že jí tady upírají každé sousto — no prostě
různé hlouposti. A teta Lily na to řekla, že čím dřív si ona a její man-
žel sbalí své saky paky a odejdou, tím líp. Ale nic z toho nemyslely
doopravdy.“
„Protože pan a paní Crabtreeovi si nemohli dovolit sbalit se a
odejít?“
„No, nejen kvůli tomu. William měl tetu Lily rád. Doopravdy.“
„Nebyl to náhodou takový den hádek?“
Magdalen se vybarvily tváře.
„Tím myslíte mě? Ten rozruch kvůli tomu, že se chci stát mo-
delkou?“
„Vaše teta nesouhlasila?“
„Ne.“
„Proč chcete být modelkou, slečno Magdalen? Připadá vám snad
takový život přitažlivý?“
„To ne, ale cokoli by bylo lepší než dál žít tady.“
„Ano, to by bylo. Ale teď budete mít slušný příjem, viďte?“
„No, ano. Teď je to docela jiné.“
Přiznala to tím nejprostším způsobem.
Usmál se, ale už to dál nerozváděl. Místo toho se zeptal: „A váš
bratr? Ten se taky pohádal?“
„Matthew? To ne.“
„Takže nikdo nemůže říct, že by měl nějaký důvod přát si mít
tetu z cesty.“
Bystře zachytil chvilkové zděšení, které sejí objevilo ve tváři.

— 69 —
 „Vlastně jsem zapomněl,“ řekl jakoby nic. „Dlužil značnou
částku peněz, že?“
„Ano. Chudák Matthew.“
„No ale teď už to přece bude všechno v pořádku.“
„Ano —“ vzdychla. „Je to úleva.“
A stále jí to nedochází! Rychle změnil téma.
„Je váš bratr a bratranec se ženou doma?“
„Ano. Řekla jsem jim, že přijdete. Všichni vám chtějí pomoct.
Ach, sire Edwarde — tak nějak cítím, že brzy zjistíte, že je všechno v
pořádku — že s tím nikdo z nás nemá nic společného — že to přese
všechno byl někdo zvenčí.“
„Zázraky dělat neumím. Možná se mi podaří zjistit pravdu, ale
nemůžu udělat pravdu takovou, jakou byste ji chtěla mít.“
„Opravdu? Cítím, že vy dokážete všechno — všechno.“
Odešla z místnosti. Rozrušeně si pomyslel: „Co tím myslela?
Nechce snad, abych někoho kryl? A koho?“
Z rozjímání ho vytrhl příchod asi padesátiletého muže. Byl od
přírody mohutné postavy, ale trochu se hrbil. Oblečení měl neupra-
vené a vlasy učesané jen halabala. Vypadal dobromyslně, i když tro-
chu přitrouble.
„Sir Edward Palliser? Moc mě těší. Poslala mě sem Magdalen.
Je od vás velice hezké, že nám chcete pomoct, ale nemyslím, že se
tady dá na něco doopravdy přijít. Chci říct, že toho člověka stejně
nechytí.“
„Vy si tedy myslíte, že to byl zloděj — někdo zvenčí?“
„No, musel být. Nikdo z rodiny to být nemohl. Tihle lidi jsou
dneska náramně vychytralí, šplhají jako kočky a dostanou se dovnitř
a ven, jak se jim zlíbí.“
„Pane Crabtree, kde jste byl vy, když se ta tragédie stala?“
„Zabýval jsem se svými známkami — ve svém obývacím poko-
jíku nahoře.“
„A neslyšel jste nic?“
„Ne — jenomže já když jsem do něčeho zabraný, nikdy nic
neslyším. Je to ode mě dost hloupé, ale je to tak.“
„Je ten obývací pokojík, o kterém mluvíte, nad touhle místnos-
tí?“

— 70 —
 „Ne, je vzadu.“
Dveře se znovu otevřely. Vešla drobná, plavovlasá žena. Ruce jí
nervózně škubaly. Vypadala rozrušeně a mrzutě.
„Williame, proč jsi na mě nepočkal? Řekla jsem: ‚Počkej na
mě.‘ “
„Promiň, drahá, zapomněl jsem. Sir Edward Palliser — moje
žena.“
„Těší mě, paní Crabtreeová. Nevadí vám, doufám, že jsem se
sem přišel takhle vyptávat. Vím, jak si všichni jistě přejete, aby se to
už vysvětlilo.“
„Přirozeně. Ovšem já vám nic říct nemůžu — že ne, Williame?
Já jsem spala — v posteli — vzbudila jsem se, až když Martha začala
ječet.“
Ruce se jí nepřestávaly škubat.
„Kde je váš pokoj, paní Crabtreeová?“
„Je nad touhle místností. Ale neslyšela jsem nic —jak bych taky
mohla? Spala jsem.“
Nic jiného z ní dostat nemohl. Nic neví — nic neslyšela — spa-
la. Opakovala to s tvrdošíjností vyděšené ženy. Ovšem sir Edward
dobře věděl, že to klidně mohla být — a pravděpodobně byla — holá
pravda.
Nakonec se omluvil — řekl, že by rád položil pár otázek i Mar-
tě. William Crabtree se nabídl, že ho zavede do kuchyně. V hale se
sir Edward málem srazil s vysokým tmavovlasým mladíkem, který si
to rázoval ke vchodovým dveřím.
„Pan Matthew Vaughan?“
„Ano — ale víte, já teď nemám čas. Mám schůzku.“
„Matthew!“ ozval se ze schodů hlas jeho sestry. „Matthew,
vždyť jsi slíbil —“
„Já vím, sestřičko. Ale nemůžu. Musím se sejít s jedním člově-
kem. A stejně, k čemu je dobré mluvit o té zatracené věci pořád do-
kola? S policií jsme si toho užili už dost. Já už mám celého toho cir-
kusu tak akorát.“
Práskly dveře. Pan Matthew Vaughan odešel.
Sira Edwarda uvedli do kuchyně. Martha právě žehlila. Zarazila
se, žehličku stále v ruce. Sir Edward za sebou zavřel dveře.

— 71 —
 „Slečna Vaughanová mě poprosila o pomoc,“ řekl. „Doufám, že
nebudete mít nic proti tomu, když vám položím několik otázek.“
Podívala se na něj a zavrtěla hlavou.
„Nikdo z nich to neudělal, pane. Vím, co si myslíte, ale není to
tak. Jsou tak hodní, dámy i pánové, že byste takové pohledal.“
„O tom nepochybuji. Ale to, že jsou hodní, ještě není důkaz, ví-
te?“
„Možná ne, pane. Tyhle zákony jsou podivná věc. Ale existuje
důkaz — jak tomu říkáte, pane. Nikdo z nich to nemohl udělat, aniž
bych se o tom dozvěděla.“
„Ale jistě —“
„Já vím, o čem mluvím, pane. Poslechněte si tohle —“
Tohle bylo vrzání někde nad jejich hlavami.
„To jsou schody, pane. Pokaždé, když jde někdo nahoru nebo
dolů, ty schody strašlivě vržou. Je jedno, jak tiše se snažíte jít. Paní
Crabtreeová ležela ve své posteli, pan Crabtree si probíral ty svoje
nešťastné známky, slečna Magdalen si už nahoře zase něco šila na
stroji, a kdyby někdo z těch tří sešel po schodech dolů, musela bych
o tom vědět. Ale nikdo nesešel!“
Mluvila s takovým přesvědčením, že to na advokáta udělalo do-
jem. Pomyslel si: „Dobrá svědkyně. Ta by měla váhu.“
„Nemusela jste si toho všimnout.“
„Ale ano, všimla bych si toho. Všimla bych si toho, aniž bych to
vnímala, jak se říká. Jako si všimnete, když se zavřou dveře a někdo
jde ven.“ Sir Edward zacílil otázky jinam. „To tedy vypovídá o třech
z nich, ale je tu ještě čtvrtý. Byl Matthew Vaughan také nahoře?“
„Ne, ale byl v pokojíku dole. Hned vedle. A psal na stroji. Tady
je to slyšet naprosto zřetelně. Stroj se mu nezastavil ani na chviličku.
Ani na chviličku, pane, to můžu odpřísáhnout. A že je to tedy pěkně
otravný zvuk, to ťukání.“
Sir Edward se na chvilku odmlčel. „To vy jste ji našla, viďte?“
„Ano, pane, já. Chuděra tam ležela s krví ve vlasech. A kvůli
tomu ťukání stroje pana Matthewa nikdo vůbec nic neslyšel.“
„A vy tvrdíte, jestli jsem to pochopil dobře, že nikdo nevešel do
domu?“

— 72 —
 „Jak by taky mohl, pane? Musela bych o tom vědět. Zvonek od
dveří je tady. A je tu jen jeden vchod.“ Podíval se jí zpříma do tváře.
„Měla jste slečnu Crabtreeovou ráda?“
Tvář se jí rozzářila nelíčenou, zjevnou vroucností.
„Ano, pane, to jsem opravdu měla. Protože slečna Crabtreeo-
vá — no, stárnu a už mi nevadí o tom mluvit. Když jsem byla ještě
děvče, pane, dostala jsem se do potíží a slečna Crabtreeová stála při
mně — vzala mě zpátky k sobě do služby, když už bylo po všem.
Dala bych za ni život — to bych vážně dala.“
Sir Edward poznal upřímnost, když se s ní setkal. A Martha
upřímná byla.
„Takže pokud víte, nikdo dveřmi nepřišel —?“
„Nikdo nemohl přijít.“
„Řekl jsem, pokud vy víte. Ale co když slečna Crabtreeová ně-
koho očekávala — co když tomu člověku otevřela dveře sama…“
„Bože!“ Martha se zatvářila zaraženě.
„Takže předpokládám, že je to možné?“ naléhal na ni sir Ed-
ward.
„Je to možné — ano — ale není to moc pravděpodobné. Chci
říct…“
Zjevně ji to vyvedlo z rovnováhy. Nemohla to popřít, ale chtělo
se jí to udělat. Proč? Protože věděla, že někde tam leží pravda. A
jaká pravda? Byl vinen jeden z těch čtyř lidí v domě? Chtěla snad
Martha chránit viníka? Zaskřípaly přece jen schody? Sešel někdo
nepozorovaně dolů a poznala snad Martha, kdo ten někdo byl?
Ona sama byla upřímná — o tom byl sir Edward přesvědčen.
Tlačil na ni dál a nespustil z ní přitom oči.
„Ale slečna Crabtreeová to tak mohla udělat, že? Okna téhle
místnosti vedou do ulice. Mohla toho dotyčného, kterého čekala, ať
už to byl kdokoli, vidět z okna, vyjít do haly a pustit ho — nebo ji —
dovnitř. Je dokonce možné, že chtěla, aby tu osobu nikdo neviděl.“
Martha vypadala ztrápeně. Nakonec váhavě řekla:
„Ano, možná máte pravdu, pane. Na to jsem nikdy nepomyslela.
Že by čekala nějakého pána — ano, docela dobře to tak mohlo být.“
Vypadalo to, jako by si začala uvědomovat výhody téhle myš-
lenky.

— 73 —
 „Vy jste byla poslední, kdo ji viděl, je to tak?“
„Ano, pane. Když jsem po svačině sklidila ze stolu, odnesla
jsem jí účtenky a drobné z peněz, které mi dala.“
„Dala vám ty peníze v pětilibrových bankovkách?“
„Jednu pětilibrovou bankovku, pane,“ opáčila Martha šokované.
„Výdaje nikdy nepřesáhly pět liber, na to si dávám dobrý pozor.“
„Kam si ukládala peníze?“
„To přesně nevím, pane. Řekla bych, že je nosila u sebe — v ta-
kové černé sametové kabelce. Ale samozřejmě je mohla mít uložené
v jedné z těch zamčených zásuvek ve své ložnici. Strašně ráda si věci
zamykala, i když každou chvíli ztrácela klíče.“
Sir Edward pokýval hlavou.
„Takže vy nevíte, kolik peněz měla — tím myslím v pětilibro-
vých bankovkách?“
„Ne, pane, nemůžu říct, kolik to přesně dělalo.“
„A řekla vám něco, z čeho byste mohla usuzovat, že někoho če-
kala?“
„Ne, pane.“
„Jste si úplně jistá? Co přesně řekla?“
„No,“ zamyslela se Martha, „řekla, že řezník není nic než šizuňk
a podvodník, taky řekla, že mám doma o čtvrt libry čaje víc, než je
potřeba, a taky že paní Crabtreeová navykládala spoustu nesmyslů
kvůli tomu, že nemá ráda margarín…, a potom se jí ještě nelíbila
jedna šestipence, kterou jsem jí přinesla nazpátek — jedna z těch
nových, co mají na sobě dubový lístek —, řekla, že je falešná, a dalo
mi spoustu práce ji přesvědčit. A taky řekla — už vím, že obchodník
s rybami poslal místo tresek bachně a že jsem mu to měla říct, a já
řekla, že jsem mu to řekla — a myslím, že už je to opravdu všechno,
pane.“
Marthina řeč vykreslila zesnulou siru Edwardovi tak jasně, jak
by to žádný podrobný popis nedokázal.
„Vaší paní asi nebylo lehké vyhovět, viďte?“ prohodil nenucené.
„Byla trochu malicherná, ale ta chuděrka nevycházela ven moc
často, a když tady byla pořád tak zavřená, musela mít přece nějakou
zábavu. Byla puntičkářka, ale měla zlaté srdce — žebráka nikdy ne-

— 74 —
odehnala ode dveří s prázdnou. Možná byla malicherná, ale jinak to
byla opravdu šlechetná dáma.“
„Jsem rád, Martho, že po ní zůstal alespoň někdo, komu je jí lí-
to.“
Služebná zalapala po dechu.
„Chcete říct — tedy, ale oni ji všichni měli rádi — dooprav-
dy — v skrytu duše. Všichni si s ní čas od času vyměnili pár ostrých
slovíček, ale to nic neznamenalo.“
Sir Edward zvedl hlavu. Nad nimi se ozvalo skřípání.
„To jde dolů slečna Magdalen.“
„Jak to víte?“ vypálil na ni.
Stará paní se začervenala. „Poznám její chůzi,“ zamumlala.
Sir Edward rychle vyšel z kuchyně. Martha měla pravdu —
Magdalen právě došla na konec schodů. S nadějí se na něj podívala.
„Zatím jsem moc nepokročil,“ odpověděl sir Edward na její po-
hled a dodal: „Nevíte náhodou, jaké dopisy dostala vaše teta v den
své smrti?“
„Jsou všechny pohromadě. Policie už si je samozřejmě prohléd-
la.“
Vedla ho do velkého přijímacího salonu, odemkla zásuvku a
vyndala rozměrnou černou sametovou kabelu se staromódní stříbr-
nou přezkou.
„Tohle je kabelka tety Lily. Všechno je v ní přesně, jak to bylo v
den její smrti. Nechala jsem to tak.“
Sir Edward jí poděkoval a dal se do vyprazdňování obsahu tašky
na stůl. Měl dojem, že je to zářný příklad kabelky postarší výstřední
dámy.
Bylo v ní několik různých stříbrných mincí, dva kousky kando-
vaného zázvoru, tři novinové výstřižky o truhle vizionářky Joanny
Southcottové, jakási mizerně vytištěná báseň o nezaměstnaném, al-
manach s horoskopy, velká lahvička kafrového mazání, brýle a tři
dopisy. Jeden psaný můříma nohama od nějaké „sestřenky Lucy“,
účet za spravení hodinek a výzva od dobročinné organizace.
Sir Edward si všechno velmi pečlivě prohlédl, poté znovu uložil
do kabelky a tu podal s povzdechem Magdalen.
„Děkuji, slečno Magdalen. Bojím se, že tady toho moc není.“

— 75 —
 Vstal, všiml si, že okno poskytuje dobrý výhled na schůdky před
vchodovými dveřmi, a pak vzal Magdalen za ruku.
„Už odcházíte?“
„Ano.“
„Ale je to — bude to dobré?“
„Nikdo, kdo má co do činění se zákonem, si nedovolí dělat ta-
kové ukvapené závěry,“ odvětil sir Edward vážně a měl se k odcho-
du.
Kráčel po ulici pohroužen v myšlenkách. Řešení hádanky leželo
někde před ním — a on ho nenašel. Něco potřeboval — nějakou ma-
ličkost. Jen aby mu ukázala směr.
Na rameno mu dopadla něčí ruka. Škubl sebou. Byl to Matthew
Vaughan, poněkud zadýchaný.
„Běžel jsem za vámi, sire Edwarde. Chci se vám omluvit. Za své
hrozné chování před půl hodinou. Bohužel jsem nebyl v té nejlepší
náladě. Je od vás hrozně laskavé, že se touhle záležitostí zatěžujete.
Prosím, ptejte se mě, na co chcete. Jestli vám můžu s něčím po-
moct —“
Sir Edward najednou ztuhl s pohledem upřeným ne na Mat-
thewa, ale přes ulici. Matthew poněkud zmateně z o p a k o v a l :
„Jestli vám můžu s něčím pomoct —“
„Už jste mi pomohl, můj milý mladý muži,“ opáčil sir Edward.
„Tím, že jste mě zastavil právě na tomhle místě, a připoutal tak moji
pozornost k něčemu, co bych jinak možná přehlédl.“
Ukázal na malou restauraci na protější straně ulice.
„U Čtyřiadvaceti černých ptáků?“
„Přesně tak.“
„Je to dost divné jméno — ale myslím, že se tam dá celkem
slušně najíst.“
„Do takových experimentů se raděj pouštět nebudu,“ odvětil sir
Edward. „Ale i když jsem už z dětských střevíčků vyrostl před delší
dobou než vy, příteli, zdá se, že si pamatuji dětské říkanky lépe. Jed-
na klasická, jestli si ji pamatuji správně, zní asi takhle: Zazpívej o
šestipenci s kapsou plnou žita, dvacet čtyři černých ptáků v koláči
teď lítá — a tak dále. Ten zbytek se nás už netýká.“
Otočil se na podpatku.

— 76 —
 „Kam to jdete?“ zeptal se Matthew Vaughan.
„Zpátky do vašeho domu, příteli.“
Došli tam mlčky. Matthew Vaughan po cestě vystřeloval ke
svému společníkovi zmatené pohledy. Sir Edward vešel dovnitř, na-
mířil si to rovnou k zásuvce, vyndal z ní sametovou kabelku a otevřel
ji. Podíval se na Matthewa a mladík váhavě odešel z místnosti.
Sir Edward vysypal stříbrné mince na stůl. Pokýval hlavou. Pa-
měť mu sloužila dobře.
Napřímil se, zazvonil na zvonek a něco si přitom vsunul do dla-
ně.
Martha se přišla podívat, kdo to zvonil.
„Jestli si dobře vzpomínám, Martho, říkala jste mi, že jste měla
se svou paní malou výměnu názorů kvůli jedné z nových šestipenci.“
„Ano, pane.“
„Jenomže, Martho, zvláštní je, že mezi těmi mincemi vysypa-
nými v kabelce žádná nová šestipence není. Šestipence jsou tam dvě,
ale obě staré.“
Zírala na něj celá popletená.
„Chápete, co to znamená? Někdo ten večer do domu přece při-
šel — někdo, komu tu šestipenci vaše paní dala… Řekl bych, že mu
ji dala výměnou za tohle…“
Hbitým pohybem napřáhl ruku, ve které držel kostrbaté verše o
nezaměstnanosti.
Jediný pohled na její tvář mu stačil.
„Hra skončila, Martho — vím, že to víte. Ted už mi můžete říct
všechno.“
Klesla na židli — po tváři se jí řinuly slzy.
„Je to pravda — je to pravda — ten zvonek pořádně nezazvo-
nil — nebyla jsem si jistá, a tak jsem si myslela, že tam radši zajdu a
podívám se. Vešla jsem do dveří, právě když ji praštil. Na stole před
ní ležel svazek pětilibrovek — to kvůli nim to udělal, když je vi-
děl — a taky protože si myslel, že je sama doma, když mu sama ote-
vřela. Nemohla jsem křičet. Byla jsem úplně ochromená a pak se
otočil — a já uviděla, že je to můj chlapec…
Můj bože, on byl odjakživa lump. Dala jsem mu všechny peníze,
co jsem mohla. Už byl dvakrát zavřený. Nejspíš musel přijít za

— 77 —
mnou, a když slečna Crabtreeová viděla, že nejdu ke dveřím, šla ote-
vřít sama, a on, jak byl překvapený, tak vytáhl jeden z těch lístků o
nezaměstnanosti a paní, protože byla taková šlechetná, mu řekla, aby
šel dál, že mu dá šestipenci. A celou tu dobu na stole ležela ta rolička
pětilibrovek tam, kde byla, když jsem jí vracela drobné. A mého Be-
na posedl nějaký zlý duch a stoupl si za ni a praštil ji.“
„A pak?“ zeptal se sir Edward.
„Božínku, pane, co jsem mohla dělat? Moje vlastní krev. Jeho
otec byl lump a Ben se vyvedl po něm — ale byl to přece můj vlastní
syn. Vystrkala jsem ho ven a pak jsem se vrátila do kuchyně a v ob-
vyklou dobu jsem šla prostírat k večeři. Myslíte, že to ode mě bylo
hodně ohavné, pane? Snažila jsem se vám nelhat, když jste se mě
vyptával.“
Sir Edward vstal.
„Vy chuděro,“ řekl pohnutým hlasem, „je mi vás velice líto, ale
jak víte, zákonu stejně musíme nechat volný průběh.“
„On už utekl ze země, pane. A já nevím, kde je.“
„Pak má možná šanci, že unikne šibenici, ale nesázejte na to.
Poslala byste za mnou slečnu Magdalen?“
„Ach, sire Edwarde. Bylo to tak úžasné — jste tak báječný,“
prohlásila Magdalen, když ukončil svou krátkou řeč. „Všechny jste
nás zachránil. Jak vám jen můžu poděkovat?“
Sir Edward se na ni usmál a jemně ji poplácal po ruce. Byl sku-
tečně skvělý. Malá Magdalen kdysi byla na Siluriku velice líbezná.
Ten květ sedmnácti let — kouzelné! Ale samozřejmě teď už o něj
úplně přišla.
„Až příště budete potřebovat přítele —“ řekl jí.
„Půjdu rovnou za vámi.“
„Ne, to ne,“ zvolal poplašeně sir Edward. „Přesně to nechci.
Běžte za někým mladším.“
Obratně se vymanil z vděčné domácnosti, přivolal taxi a s úlev-
ným povzdechem do něj zapadl.
Dokonce i o tom kouzelném pelu sedmnáctiletého mládí už za-
čínal pochybovat.
Rozhodně se nedal srovnávat se skutečně dobře vybavenou kri-
minologickou knihovnou.

— 78 —
Taxi zabočilo do Queen Anne‘s Close.
Jeho slepé uličky.

— 79 —
 Mužnost Edwarda Robinsona
„Jediným pohybem mocných paží ji Bill zdvihl do vzduchu a při-
tiskl si ji k hrudi. S hlubokým povzdechem dala všanc rty polibku, o
jakém se jí nikdy ani nesnilo —“
Pan Edward Robinson s povzdechem odložil výtisk románu
Když vládne láska a zadíval se z okénka podzemky. Právě projížděli
přes Stamford Brook. Edward Robinson přemýšlel o Billovi. Bill byl
skutečně stoprocentní muž, milovaný všemi autorkami románů. Ed-
ward mu záviděl jeho svaly, drsnou krásu i nezkrotné vášně. Znovu
zvedl knihu a přečetl si popis pyšné markýzy Bianky (té, která dávala
všanc své rty). Byla tak oslnivá, tak omamně krásná, že muži před ní
padali jako mouchy, samou láskou slabí a bezmocní.
„No jistě,“ říkal si Edward v duchu, „to všechno jsou samé žvás-
ty. Samé žvásty. Ale stejně by mě zajímalo —“
V očích měl tesklivý pohled. Existovalo někde na světě něco ta-
kového jako romantika a dobrodružství? Existovaly ženy, jejichž
krása omamuje? A existovalo něco takového jako láska, která člově-
ka pohltí jako plamen?
„Tohle je skutečný život, tohle ano,“ řekl Edward, „a já prostě
musím jít dál stejně jako ostatní chlapi.“
Celkem vzato, připustil, se musel považovat za velice šťastného
mladého muže. Měl skvělé místo — v kanceláři jednoho prosperují-
cího koncernu. Měl pevné zdraví, nikoho, koho by musel živit, a byl
zasnoubený s Maud.
Jenomže právě pouhé pomyšlení na Maud mu do tváře vehnalo
stín. Ačkoli by to nikdy nepřiznal, jeho snoubenka v něm vzbuzovala
obavy. Miloval ji — to ano — stále ještě si vzpomínal na to vzrušení,
se kterým obdivoval její bílou šíji vykukující z levné blůzky za čtyři
šilinky a jedenáct pencí, když ji uviděl poprvé. Seděl za ní v kině a
kamarád, se kterým tam byl, je představil. Maud byla nepochybně
extratřída. Byla hezká, chytrá, velice ženská a vždycky měla ve všem
pravdu. Každý říkal, že je to ten typ děvčete, ze kterého bude prostě
skvělá manželka.
Edwarda napadlo, jestli by z markýzy Bianky byla také skvělá
manželka. Tak trochu o tom pochyboval. Nedokázal si představit

— 80 —
smyslnou Bianku s jejími rudými rty a rozvlněnými tvary, jak napří-
klad takovému mužnému Billovi krotce přišívá knoflíky. Ne Bianka,
to byla sama Romantika, a tohle byl skutečný život. On a Maud bu-
dou spolu velice šťastní. Ona je tak rozumná…
Jenomže přece jen, přál si, aby nebyla tak — no, rázná. Aby
neměla sklony na něj „vyjíždět“.
Samozřejmě že to způsobovala její prozíravost a zdravý rozum.
Maud byla velice rozumná a Edward byl zpravidla rozumný též, ale
někdy — Například chtěl mít svatbu o těchhle Vánocích. Maud pou-
kázala na to, jak prozíravé bude, když ještě chvíli počkají — tak rok
nebo dva. Jeho plat nebyl moc vysoký. Chtěl jí dát drahý prsten —
Maud zachvátila hrůza a donutila ho, aby ho vrátil a vyměnil za ně-
jaký levnější. Měla samé skvělé vlastnosti, ale Edward si někdy přál,
aby těch ctností měla trochu méně a trochu víc chyb. Protože to byly
její ctnosti, co ho dohnalo k zoufalým činům.
Tak například —
Tvář mu zalil provinilý ruměnec. Měl jí to říct — a to hned.
Kvůli svému tajnému provinění se už začínal chovat podivně. Zítra
byl první den třídenního volna — začínaly vánoční svátky. Maud
navrhla, že by se u ní mohl zastavit a strávit den s její rodinou, a Ed-
wardovi se z toho podařilo vyvléknout tak hloupě a neohrabaně, že to
u ní nemohlo nevzbudit podezření — vyprávěl jí dlouhou, úplně vy-
myšlenou historku o jednom svém kamarádovi na venkově, kterému
slíbil, že ten den stráví s ním.
Jenže žádný kamarád na venkově neexistoval. Bylo tu jen jeho
tajné provinění.
Před třemi měsíci se Edward Robinson, spolu s několika sty tisí-
ci dalších mladých mužů, zúčastnil soutěže v jednom týdeníku. Dva-
náct dívčích jmen se mělo seřadit podle popularity. Edward dostal
vynikající nápad. To, čemu by on sám dal přednost, bude dozajista
špatně — toho si už dřív všiml v několika podobných soutěžích. Na-
psal si seznam všech dvanácti jmen v pořadí podle svého vlastního
vkusu a pak je napsal znovu, ale bral vždycky střídavě jedno jméno
ze začátku sloupce a jedno od konce.
Když byly zveřejněny výsledky, Edward měl správně osm jmen
z dvanácti a vyhrál první cenu, která činila 500 liber. Na tento výsle-

— 81 —
dek, který se dal snadno přičíst štěstí, Edward tvrdošíjně pohlížel
jako na přímý výsledek svého „systému“. Byl na sebe nezřízeně pyš-
ný.
Další věcí ovšem bylo, co s pěti sty librami udělat? Moc dobře
věděl, co by řekla Maud. Investovat je. Bude to jejich malá finanční
rezerva pro budoucnost. A věděl, že Maud by samozřejmě měla v
zásadě pravdu. Jenomže vyhrát peníze v soutěži je pocit úplně odliš-
ný od všeho ostatního na světě.
Kdyby mu ty peníze někdo odkázal, Edward by je zbožně inves-
toval do konvertibilních úvěrů nebo do vkladových certifikátů a bral
by to jako samozřejmost. Jenomže peníze, kterých někdo dosáhne jen
pouhými několika tahy pera a šťastnou, neuvěřitelnou náhodou, spa-
dají do stejné kategorie jako šestipence, kterou dostane dítě — „jen
pro tebe — utrať si ji, jak sám chceš“.
A v jednom luxusním obchodě, kolem kterého každý den chodil
do kanceláře, dřímal nádherný sen — malé, dvousedadlové auto s
dlouhou, nablýskanou přední kapotou, na níž byla zřetelně zobrazena
cena — 465 liber.
„Kdybych byl bohatý,“ říkával mu Edward den co den, „kdy-
bych byl bohatý, koupil bych si tě.“
A teď byl — když už ne bohatý, přinejmenším vlastnil slušnou
sumičku — dost na to, aby si svůj sen splnil. To auto, ta ukázka na-
blýskaného, svůdného půvabu, bylo jeho — stačilo jen zaplatit.
Vážně chtěl Maud o těch penězích povědět. Jakmile by jí to řekl,
ochránil by se před pokušením. Tváří v tvář Maudinu nesouhlasu a
zděšení by nikdy nesebral odvahu na svém bláznovství trvat. Je-
nomže náhoda tomu chtěla, že o celé záležitosti rozhodla sama
Maud. Vzal ji do kina — na nejlepší sedadla v celém sále. A Maud
mu vytkla, mile, ale důrazně, trestuhodnou pošetilost jeho chování —
že vyhazuje takové peníze — tři a půl šilinku oproti dvěma šilinkům
a čtyřem pencím, když je přitom ze zadnějších sedadel vidět stejně
dobře.
Edward přijal její výtku s rozmrzelým mlčením. Maud spokoje-
ně vycítila, že udělala dojem. Tohle výstřední chování se Edwardovi
musí zarazit. Milovala ho, ale přišla na to, že je slaboch — a jejím
úkolem bylo vyskytovat se vždycky po ruce, aby ho nasměrovala tím

— 82 —
správným směrem. Sledovala jeho červíčkovské chování s uspokoje-
ním.
Edward opravdu červíka připomínal. Jako všichni červíčkové
ohnul záda. Nechal se jejími slovy zlomit, ale přesně v té chvíli se
rozhodl, že si to auto koupí.
„K čertu s tím,“ řekl si v duchu Edward. „Aspoň jednou v životě
udělám to, co chci já. Maud se může jít vycpat!“
A hned druhý den ráno vešel do toho proskleného paláce plného
ušlechtilých obyvatel v celé své slávě nablýskaného laku a třpytivého
kovu a s bezstarostností, která ho samotného překvapila, si auto kou-
pil. Jako by koupě auta byla tou nejsnazší věcí na světě!
Teď už mu patřilo čtyři dny. Navenek se choval klidně, ale
uvnitř byl bez sebe nadšením. A Mauď zatím nevyzradil ani slovíč-
ko. Všechny čtyři dny místo oběda chodil na lekce řízení svého mi-
láčka. A byl to bystrý žák.
Zítra, na Štědrý den, se ho chystal vyvézt ven z města. Lhal
Maud a zalže jí znovu, když to bude třeba. Své nové lásce propadl
tělem i duší. Znamenala pro něj Romantiku, Dobrodružství a všechno
to, po čem toužil a nikdy neměl. Zítra se on a jeho koťátko vydají
spolu na cestu. Budou si to svištět ostrým chladným vzduchem a
ruch a shon Londýna nechají daleko za sebou — ven do průzračných
širých dálav…
V tu chvíli byl Edward, i když si to neuvědomoval, velmi blízko
tomu, stát se básníkem.
Zítra —
Podíval se na knihu ve svých rukou — Když vládne láska. Za-
smál se a strčil si ji do kapsy. To auto, rudé rty markýzy Bianky a
Billova úžasná zdatnost se zdálo všechno smíchané dohromady. Zít-
ra —
Počasí, obvykle tak politováníhodně macešské vůči těm, kdo na
ně spoléhají, bylo Edwardovi přátelsky nakloněno. Věnovalo mu den
jeho snů, den třpytivého mrazu, bleděmodrého nebe se sluncem žlu-
tým jako petrklíč.
A tak Edward, ve vysoce dobrodružné náladě a s chutí ke všem
špatnostem, vyjel z Londýna. Na Hyde Park Corner ho sice stihly
drobné potíže a na Putney Bridge jistá smutná příhoda, která si vyžá-

— 83 —
dala mnohé skřípění pneumatik, kvílení brzd a pořádnou spršku na-
dávek na Edwardovu hlavu ze strany řidičů ostatních vozidel, ale na
nováčka si nevedl zase tak špatně a zakrátko se mu podařilo vyjet na
jednu z těch pěkných širokých silnic, které jsou potěchou všech mo-
toristů. Zrovna na této silnici nebyl toho dne příliš velký provoz.
Edward jel dál a dál, opilý svou vládou nad tím nablýskaným pokla-
dem, uháněl mrazivým bílým světem v božsky povznesené náladě.
Byl to bláznivý den. V jedné starosvětské hospůdce se zastavil
na oběd a později v jiné zas na svačinu. Pak to zdráhavě otočil do-
mů — zase zpátky do Londýna, k Maud, k nevyhnutelnému vysvět-
lování, vzájemnému obviňování…
S povzdechem tu myšlenku ze sebe setřásl. Nechme zítřek zítř-
kem, pořád je ještě dnes. A co může být úchvatnějšího? Řítit se tem-
notou s reflektory vpředu vyhledávajícími cestu. Vždyť to je nejlepší
ze všeho!
Usoudil, že už nemá čas zastavit se někde na večeři. Tohle řízení
ve tmě byla choulostivá věc. Zpátky do Londýna mu to bude trvat
déle, než si původně myslel. Když projel Hindheadem a vyjel na
okraj doliny zvané Devil‘s Punch Bowl, bylo právě osm. Svítil měsíc
a sníh, který napadl před dvěma dny, stále ještě neroztál.
Zastavil a jen tak se díval. Co záleží na tom, jestli se nevrátí do
Londýna před půlnocí? Co záleží na tom, jestli se nevrátí nikdy? Na-
jednou se od toho nechtěl odtrhnout.
Vystoupil z auta a popošel na kraj silnice. Kousek od něj se
svůdně vinula stezka. Edward jejímu vábení podlehl. Další půlhodin-
ku se pak nadšeně potuloval zasněženým světem. Ani ve svých před-
stavách nikdy nezažil nic, co by se tomuhle podobalo. A bylo to jeho,
jeho vlastní, darovalo mu to jeho nablýskané koťátko, které na něj
věrně čekalo nahoře na silnici.
Vyšplhal zas nahoru, nastoupil do auta a rozjel se, stále ještě
trochu omámený objevem té ryzí krásy, která tu a tam přichází i k
těm nejprozaičtějším lidem.
Pak se s povzdechem usebral a vnořil ruku do postranní kapsy
svého vozu, kam si před časem uložil ještě jednu šálu.

— 84 —
 Jenomže šála už tam nebyla. Kapsa byla prázdná. Ne, nebyla
úplně prázdná — bylo v ní něco ostrého a tvrdého — něco jako ka-
mínky.
Edward zanořil ruku hlouběji. Za chviličku už zíral jako smyslů
zbavený. Ta věc, kterou držel v ruce, která se mu komíhala v prstech
a v měsíčním světle z ní vystřelovaly stovky plamínků, byl diaman-
tový náhrdelník.
Edward na něj nepřestával civět. Ale nebylo o tom pochyb. Di-
amantový náhrdelník v hodnotě několika tisíc liber (ty kameny byly
totiž dost velké) byl jen tak zastrčený v postranní kapse auta.
Jenže kdo ho tam dal? Když vyjížděl z města, tak tam zaručeně
ještě nebyl. Někdo musel jet kolem, když se potuloval ve sněhu, a
schválně ho tam strčil. Jenomže proč? Proč si vybral zrovna jeho
auto? Spletl se snad majitel toho náhrdelníku? Nebo byl — a docela
dobře mohl být — ten náhrdelník kradený?
A pak, jak mu hlavou vířily všechny ty myšlenky, Edward na-
jednou ztuhl a krev mu vystydla v žilách. Tohle nebylo jeho auto.
Ano, bylo mu velice podobné. Mělo ten samý báječný odstín
červené — rudé jako rty markýzy Bianky —a tutéž dlouhou, nablýs-
kanou přední kapotu, ale podle tisíce drobností přišel Edward na to,
že to není jeho auto. Jeho zářivá novota měla tu a tam nějaký ten
škrábanec, neslo sice nenápadné, ale neklamné známky opotřebení a
občas i nějakou tu trhlinku. V tom případě…
Edward bez dalších okolků začal spěšně otáčet vůz. Tenhle ma-
névr ovšem nebyl jeho silnou stránkou. Se zařazenou zpátečkou
ustavičně ztrácel hlavu a točil volantem na opačnou stranu. Také se
mu často a se zhoubnými následky zaplétala noha mezi brzdu a plyn.
Avšak nakonec se mu podařilo otočit a auto už vzápětí vrnělo zase
do kopce.
Edward si vzpomněl, že kus od něj stál ještě jeden vůz. V tu
chvíli si ho nijak zvlášť nevšímal. Ze své vycházky se vrátil jinou
pěšinou než tou, kterou do údolí slezl. Tahle druhá stezka ho vyvedla
na silnici přímo za — jak si v tu chvíli myslel — jeho autem. Ve
skutečnosti to muselo být to druhé.
Asi za deset minut se ocitl znovu na místě, kde předtím stál.
Jenže na kraji silnice teď už vůbec žádné auto nebylo. Ať už to auto

— 85 —
patřilo komukoli, musel odjet pryč v tom Edwardově — jejich po-
dobnost nejspíš zmátla i jeho.
Edward vyndal diamantový náhrdelník z kapsy a rozpačitě si ho
nechal klouzat mezi prsty.
Co má teď dělat? Pokračovat k nejbližší policejní stanici? Vy-
světlit okolnosti, předat náhrdelník a nahlásit číslo svého vozu?
Mimochodem, jaké vlastně mělo jeho auto číslo? Edward zoufa-
le lovil v paměti, ale za živého boha si nemohl vzpomenout. Poklesl
na duchu. Udělá ze sebe na policii naprostého pitomce. Byla v něm
osmička, to jediné si vybavoval. Samozřejmě na tom ve skutečnosti
nezáleželo — alespoň… Znepokojeně se podíval na diamanty. Co
když si budou myslet — ale ne, to je přece hloupost — no ale stejně
by mohli — že to auto a ty diamanty ukradl? Protože, když se nad
tím koneckonců jeden zamyslí, strčil by někdo při smyslech cenný
diamantový náhrdelník jen tak do otevřené kapsy u auta?
Edward vystoupil a zezadu ten vůz obešel. Měl značku s číslem
XR 10061. Když pomineme fakt, že rozhodně nešlo o číslo jeho vo-
zu, neříkalo mu to nic. Pak se dal do systematického prohledávání
všech kapes auta. V té, ve které předtím našel diamanty, cosi obje-
vil — malý útržek papíru, na kterém bylo cosi napsáno tužkou. Ve
světle reflektorů to mohl Edward docela snadno přečíst.
„Čekám tě v Greane, na křižovatce se Salter‘s Lane, v deset.“
Na jméno Greane si vzpomínal. Někdy během dne ho zahlédl na
jedné ze směrových tabulí. Ve chvilce se rozhodl. Pojede do té ves-
nice, do Greane, najde Salter‘s Lane, sejde se s osobou, která ten
vzkaz napsala a vysvětlí okolnosti. To bude mnohem lepší než ze
sebe udělat pitomce na místní policejní stanici.
Vyjel skoro šťastný. Nakonec, tohle bylo dobrodružství. Něco
takového se přece nestává každý den. Ten diamantový náhrdelník z
toho udělal vzrušující záhadu.
Měl drobné potíže s nalezením Greane a ještě větší potíže, než
našel Salter‘s Lane, ale po zaklepání na dvě stavení se mu to nakonec
povedlo.
Stejně ale bylo už pár minut po určené hodině, když opatrně
projížděl po úzké silničce a bedlivě sledoval její levou stranu, z níž
měla Salter‘s Lane odbočovat.

— 86 —
 Našel ji celkem náhle hned za zatáčkou, a ještě než stačil úplně
zastavit, vyběhla ze tmy nějaká postava.
„No konečně!“ vykřikl dívčí hlas. „Kde jsi byl takovou dobu,
Geralde?“
Dívka se přitom postavila přímo do záře reflektorů a Edward za-
lapal po dechu. Byla to ta nejkrásnější bytost, jakou kdy viděl.
Byla dost mladá, s vlasy černými jako noc a úžasnými rudými
rty. Těžký plášť, který měla na sobě, se náhle rozevřel a Edward uvi-
děl, že je oblečená do dlouhých večerních šatů — pouzdrových v
barvách ohně, které opisovaly její nádherné tělo. Kolem krku měla
šňůru dokonalých perel.
Dívka sebou najednou trhla.
„Ale vždyť tohle není Gerald!“ vykřikla.
„Není,“ opáčil spěšně Edward. „Musím to vysvětlit.“ Vyndal z
kapsy diamantový náhrdelník a podal jí ho. „Jmenuju se Edward —“
Dál se nedostal, protože dívka tleskla do dlaní a přerušila jej:
„No jistě, Edward! Jsem tak ráda. Jenže ten idiot Jimmy mi do
telefonu řekl, že posílá s autem Geralda. Je vážně prima, že jsi přijel
ty. Hrozně moc jsem se s tebou chtěla sejít. Nezapomeň, že jsem tě
naposledy viděla, když mi bylo šest. Vidím, že jsi ten náhrdelník
dostal v pořádku. Schovej ho zase do kapsy. Mohl by se tady objevit
místní strážník a uvidět ho. Brrr, na čekání venku je příšerná zima!
Pusť mě dovnitř.“
Jakoby ve snu Edward otevřel dveře a dívka se pružně vyhoupla
vedle něj. Její kožich se mu otřel o tvář a na nos zaútočila těžko po-
stižitelná vůně, něco jako fialky po dešti.
Neměl žádný plán, dokonce ani žádný určitý nápad. Ve chvilce
dal ale mimovolně přednost dobrodružství.
Říkala mu Edwarde — co na tom, že to byl špatný Edward?
Stejně ho brzy prokoukne. Mezitím s ní bude hrát její hru. Sešlápl
spojku a hladce vyrazili.
Za chvilku se dívka rozesmála. Její smích byl stejně úžasný jako
celý zbytek její bytosti.
„Nejde si nevšimnout, že toho o autech moc nevíš. Mám dojem,
že tam venku je nemají, nemám pravdu?“

— 87 —
 „To bych rád věděl, kde je to ,tam venku‘,“ pomyslel si Edward.
Nahlas řekl: „Moc jich tam není.“
„Tak mě radši nech řídit,“ opáčila dívka. „Proplést se tady těmi
uličkami k hlavní silnici dá pěkně zabrat.“
Ochotně jí přepustil své místo. Zakrátko už si to svištěli nocí ta-
kovým tempem a tak nebezpečně, že se Edward v skrytu duše zděsil.
„Já ráda jezdím rychle. A ty? Víš — ty nejsi ani trochu jako Ge-
rald. Nikdo by neřekl, že jste bratři. A taky nejsi ani trochu takový,
jak jsem si tě představovala.“
„Řekl bych,“ opáčil Edward, „že jsem úplně, ale naprosto oby-
čejný. Je to ono?“
„Obyčejný ne — spíš jiný. Nejsem z tebe moc moudrá. Jak se
má chudák Jimmy? Nejspíš bude pěkně otrávený, co?“
„No, Jimmy se má fajn,“ řekl na to Edward.
„To se lehce řekne — ale je to prašivá smůla, že si podvrtnul
kotník. Vyprávěl ti, jak se to všechno stalo?“
„Ani slovo. Tápu úplně ve tmě. Byl bych rád, kdybys mě zasvě-
tila.“
„No, všechno to šlo jako na drátkách. Jimmy vešel hlavním
vchodem převlečený do dívčích šatů. Dala jsem mu tak minutku ne-
bo dvě a pak jsem vyšplhala k oknu. Služka Agnes Larellové tam
zrovna chystala pro Agnes šaty a šperky a všechno ostatní. Pak se
zdola ozvalo ohromné zaječení a odpálila se ta rachejtle a všichni
křičeli hoří. Služka vyletěla z místnosti, já jsem skočila dovnitř,
shrábla náhrdelník a bleskově jsem zmizela ven, pak dolů a pryč od-
tamtud zadem přes Punch Bowl. Cestou jsem strčila ten náhrdelník a
vzkaz, kde mě máš vyzvednout, do kapsy u auta. A pak jsem se v
hotelu přidala k Louise, samozřejmě jsem si nejdřív zula boty do
sněhu. Mám dokonalé alibi. Vůbec netušila, že jsem byla venku.“
„A co Jimmy?“
„No, o tom toho budeš vědět víc ty než já.“
„On mi vůbec nic neřekl,“ prohlásil nenucené Edward.
„No, v tom všeobecném ruchu se mu zamotala noha do sukně a
povedlo se mu podvrtnout si kotník. Museli ho odnést do auta a šofér
Larellových ho odvezl domů. Jen si představ, kdyby ten šofér náho-
dou sáhl do té kapsy!“

— 88 —
 Edward se smál s ní, ale mozek mu pracoval na plné obrátky.
Teď už svému postavení víceméně rozuměl. Jméno Larella si matně
vybavoval — bylo to jméno, které znamenalo bohatství. Tahle dívka
a neznámý muž jménem Jimmy spolu zosnovali loupež náhrdelníku,
a povedlo se jim to. Vzhledem k podvrtnutému kotníku a přítomnosti
šoféra Larellových se Jimmy nemohl do kapsy u auta podívat dřív,
než téhle dívce zatelefonoval — a nejspíš to ani neměl v úmyslu udě-
lat. Ale bylo skoro jisté, že ten druhý neznámý, Gerald, to při nej-
bližší příležitosti udělá. A najde tam Edwardovu šálu!
„Zatím to jde dobře,“ řekla dívka.
Kolem nich se mihla tramvaj — byli na předměstí Londýna. S
rychlostí blesku se proplétali provozem. Edward měl srdce až v krku.
Tahle dívka byla skvělá řidička, ale tak riskovala!
Za čtvrt hodiny už vystupovali na zmrzlém náměstí před impo-
zantní budovou.
„Tady si můžeme odložit,“ prohlásila dívka, „než vyrazíme do
Ritsonu.“
„Do Ritsonu?“ zeptal se Edward. Jméno toho známého nočního
klubu vyslovil skoro nábožně.
„Jistě, Gerald ti to neřekl?“
„Neřekl,“ prohlásil Edward chmurně. „A co moje oblečení?“
Zkrabatila čelo.
„To ti opravdu neřekl vůbec nic! No, nějak tě už vyšňoříme.
Musíme to dotáhnout do konce.“
Dveře jim otevřel důstojný majordomus a ustoupil stranou, aby
mohli vejít.
„Telefonoval pan Gerald Champneys, milosti. Velice toužil s
vámi mluvit, ale nenechal žádný vzkaz.“
„To se vsadím, že s ní toužil mluvit,“ říkal si v duchu Edward.
„Každopádně teď znám alespoň celé své jméno. Edward Champneys.
Jenže kdo je ona? Říkají jí milosti, tak proč by chtěla krást náhrdel-
ník? Kvůli dluhům z bridže?“
V příbězích, které občas četl, dohnaly překrásnou urozenou hr-
dinku k zoufalství vždycky dluhy z bridže.
Edward byl důstojným majordomem odveden pryč a předán
uhlazenému komorníkovi. Za čtvrt hodiny už se připojil ke své hosti-

— 89 —
telce v hale ve vytříbeném večerním obleku ušitém v Savile Row.
Padl mu do puntíku.
Nebesa! To je ale noc!
Vyrazili autem k proslavenému Ritsonu. Jako ostatně všichni, i
Edward četl skandální sloupky o Ritsonu. Každý, kdo něco zname-
nal, se dřív nebo později objevil v Ritsonu. Edward se jenom děsil
toho, že se tam může objevit i někdo, kdo zná skutečného Edwarda
Champneyse. Utěšoval se však myšlenkou, že ten skutečný Edward
byl evidentně donedávna několik let někde mimo Anglii.
Seděli u malého stolku u stěny a usrkávali koktejly. Koktejly!
Pro Edwarda představovaly ztělesnění vzrušujícího života. Dívka,
zahalená do nádherného vyšívaného šálu, usrkávala jakoby nic. Na-
jednou si nechala spadnout šál z ramen a vstala. „Zatancujeme si?“
Jedna z věcí, kterou Edward ovládal skutečně dokonale, byl ta-
nec. Když s Maud spolu v Paláci tance vyšli na parket, ti méně zdatní
se zastavovali a obdivně na ně zírali.
„Málem jsem zapomněla,“ řekla najednou dívka. „Ten náhrdel-
ník.“
Natáhla ruku. Totálně zmatený Edward jej vytáhl z kapsy a po-
dal jí ho. K jeho úžasu si ho chladnokrevně připnula kolem krku. Pak
se na něj omamně usmála.
„A teď,“ špitla něžně, „si zatancujeme.“
Tančili. A v celém Ritsonu nebylo nic dokonalejšího.
A pak, když se po dlouhé době vraceli ke stolu, k Edwardově
společnici přistoupil postarší džentlmen rádoby světáckého vzezření.
„Vida! Lady Noreen, roztančená jako vždy! Ano, ano. Je tu dnes
kapitán James Folliot?“
„Jimmy sebou praštil — a podvrtnul si kotník.“
„Ale neříkejte! A jak se to stalo?“
„Zatím bez podrobností.“
Zasmála se a pokračovala v chůzi.
Edward šel za ní a v hlavě mu to vřelo. Teď už měl jasno. Lady
Noreen Eliotová, ta slavná lady Noreen osobně, dívka, o které se v
Anglii mluvilo snad ze všech nejvíc. Oslavovaná pro svou krásu, pro
svou odvahu — hlava skupinky známé jako Neřestníci. Nedávno

— 90 —
bylo oznámeno její zasnoubení s kapitánem Jamesem Folliotem z
královské stráže, nositelem Viktoriina kříže.
Ovšem co ten náhrdelník? Tomu pořád ještě nerozuměl. Nezby-
lo než riskovat, že se prozradí, ale vědět to prostě musel.
Ukázal na něj, když se znovu usazovali.
„A proč tohle, Noreen?“ zeptal se. „Můžeš mi říct, proč?“
Zasněně se usmála s pohledem upřeným do dálky. Byla stále v
zajetí kouzla tance.
„Asi to pro tebe bude těžké pochopit. Stejné věci člověka časem
unaví — pořád to samé. Honby za pokladem byly nějakou dobu bez-
va, ale člověk si zvykne na všechno. ,Loupeže‘ byly můj nápad.
Vstupní poplatek padesát liber a pak se losuje. Tohle je třetí. Já a
Jimmy jsme si vylosovali Agnes Larellovou. Znáš pravidla? Loupež
se musí provést do tří dnů a kořist musí být nošena alespoň hodinu na
veřejném místě, nebo tvoje sázka propadá a k tomu ještě pokuta sto
liber. Je zatracená smůla, že si Jimmy podvrtnul ten kotník, ale bank
shrábneme tak jako tak.“
„Aha,“ nadechl se zhluboka Edward. „Aha.“
Noreen náhle vstala a ovinula se zase šálem.
„Odvez mě někam autem. Třeba do doků. Někam, kde je to
strašlivé a vzrušující. Počkej chvilku —“ Zvedla ruku a odepnula si
diamanty z krku. „Radši by sis to měl zase vzít. Nerada bych, aby mě
kvůli tomu někdo zamordoval.“
Společně vyšli z Ritsonu. Auto stálo v úzké, tmavé boční uličce.
Když k němu zahnuli za roh, u obrubníku zastavilo další auto a z něj
vyskočil nějaký mladík.
„Díky bohu, Noreen, že jsem tě konečně chytil,“ vykřikl. „Stala
se pěkná lapálie. Ten pitomec Jimmy odjel ve špatném autě. Bůh ví,
kde je v tuhle chvíli ten náhrdelník. Jsme v pěkné bryndě.“
Lady Noreen na něj jen zírala.
„Co tím myslíš? Ty diamanty máme my — nebo spíš Edward je
má.“
„Edward?“
„Jistě.“ Drobným gestem pokynula k postavě po svém boku.
„To spíš já jsem v pěkné bryndě,“ pomyslel si Edward. „Deset
ku jedné, že tohle je bratříček Gerald.“

— 91 —
 Mladík na něj zůstal civět.
„Co tím myslíš?“ pronesl pomalu. „Edward je přece ve Skot-
sku.“
„Páni!“ vykřikla dívka. Zírala na Edwarda. „Páni!“
Zrudla a pak zase zbledla.
„Takže ty,“ řekla potichu, „jsi opravdový zloděj?“
Edwardovi trvalo jenom chvilku, než porozuměl situaci. V
dívčiných očích se objevil respekt — nebo to mohl být obdiv? Měl to
vysvětlit? Nic tak obyčejného! Dohraje to až do konce.
Obřadně se uklonil.
„Lady Noreen, musím vám poděkovat,“ řekl tím nejvybranějším
způsobem, „za úchvatný večer.“
Jeden rychlý pohled na auto, jehož světla svítila zrovna na to
druhé. Šarlatové auto s nablýskanou kapotou. Jeho auto!
„A ted vám popřeju dobrou noc.“
Jedním rychlým skokem byl uvnitř a s nohou na spojce. Auto
vyrazilo kupředu. Gerald stál jako opařený, ale dívka byla rychlejší.
Jak vůz projížděl kolem, skočila k němu a vyhoupla se na stupátko.
Auto se zakymácelo, zatočilo naslepo za roh a tam se zastavilo.
Noreen, stále zadýchaná z toho skoku, položila Edwardovi ruku na
paži.
„Musíte mi to dát — to přece musíte. Musím to vrátit Agnes La-
rellové. Buďte kamarád — vždyť jsme spolu strávili pěkný večer —
tančili jsme — byli jsme — kumpáni. Dal byste mi to? Kvůli mně?“
Žena, která vás omámí svou krásou. Tak tedy takové ženy exis-
tují…
A navíc se Edward toho náhrdelníku náramně toužil zbavit.
Tuhle příležitost ke královskému gestu mu seslalo samo nebe.
Vytáhl náhrdelník z kapsy a upustil ho do její napřažené dlaně.
„Byli jsme — kumpáni,“ odtušil.
„Och!“ Oči se jí zakalily — a rozsvítily se.
Pak k němu překvapivě sklonila hlavu. Chvilku ji držel, její rty
na svých…
Pak seskočila. Šarlatové auto velkým skokem vypálilo kupředu.
Romantika!
Dobrodružství!

— 92 —
 Ve dvanáct hodin na První svátek vánoční vešel Edward Robin-
son do titěrného salonu jednoho domku v Clap—hamu s tradičním
pozdravem ,Veselé Vánoce‘.
Maud, která právě upravovala větvičku cesmíny, ho přivítala
chladně.
„Měl ses s tím svým kamarádem na venkově hezky?“ dotazova-
la se.
„Koukni,“ řekl na to Edward, „zalhal jsem ti. Vyhrál jsem v sou-
těži 500 liber a koupil jsem si auto. Neřekl jsem ti to, protože jsem
věděl, že budeš kvůli tomu vyvádět. To za prvé. Koupil jsem auto a
nehodlám o tom dál diskutovat. A za druhé: nehodlám otálet celé
roky. Mám celkem dobré vyhlídky a chci se s tebou oženit příští mě-
síc. Jasné?“
„Aha.“ vydechla Maud chabě.
Byl tohle — mohl to vůbec být — Edward, kdo tady tak pánovi-
tě řeční?
„Vezmeš si mě?“ zeptal se Edward. „Ano, nebo ne?“
Fascinovaně na něj zírala. V očích měla respekt a obdiv a ten
pohled Edwarda omamoval. Ona trpělivá mateřskost, která ho tolik
rozčilovala, byla ta tam.
Takhle se na něj včera v noci dívala lady Noreen. Jenomže lady
Noreen ustoupila někam daleko, přímo do světa Romantiky, po bok
markýzy Bianky. Tohle byla Skutečnost. Tohle byla jeho dívka.
„Ano, nebo ne?“ opakoval a postoupil o krok blíž.
„A — a-ano,“ vykoktala Maud. „Ale, božínku, Edwarde, co se
to s tebou stalo? Jsi dneska úplně jiný.“
„Ano,“ odtušil Edward. „Čtyřiadvacet hodin jsem byl opravdový
muž — a namoutě duši se to vyplácí.“
Popadl ji do náručí skoro tak, jak by to nejspíš udělal ten super-
man Bill.
„Miluješ mě, Maud? Řekni, miluješ mě?“
„Bože Edwarde,“ vydechla Maud. „Já jsem do tebe blázen…“

— 93 —
 Nehoda
„…A říkám ti — je to ta samá ženská — o tom není pochyb!“
Kapitán Haydock se podíval do dychtivé, urputné tváře svého
přítele a povzdechl si. Přál si, aby si Evans nebyl tak jistý a aby tak
nejásal. Během svého profesního života stráveného na moři se starý
námořní kapitán naučil nechávat věci, které se ho netýkaly, tak, jak
jsou. To jeho přítel Evans, bývalý detektiv inspektor u kriminálky,
měl jinou životní filozofii. V mládí se řídil heslem „Když se něco
dozvíš, jednej —“, a v průběhu času si ho ještě rozšířil o vyhledávání
vlastních informací. Inspektor Evans býval velice bystrým a bdělým
policistou a své povýšení do současné hodnosti si rozhodně zasloužil.
Dokonce i teď, když byl ve výslužbě a žil usedle ve svém vysněném
domečku na venkově, jeho profesionální instinkt neusínal.
„Já obličeje moc často nezapomínám,“ opakoval samolibě. „Pa-
ní Anthonyová — ano, je to určitě paní Anthonyová. Když jsi řekl
paní Merrowdenová — hned jsem ji poznal.“
Kapitán Haydock se nepokojně zavrtěl. Merrowdenovi byli
kromě Evanse jeho nejbližší sousedé a ztotožnění paní Merrowdeno-
vé s někdejší hlavní postavou té slavné kauzy ho znervóznilo.
„Už je to přece tak dlouho,“ namítl poněkud chabě.
„Devět let,“ opáčil Evans, přesný jako vždy. „Devět let a tři mě-
síce. Pamatuješ si na ten případ?“
„Jenom matně.“
„Ukázalo se, že Anthony užíval arzén,“ vysvětlil Evans, „tak ji
zprostili viny.“
„No a byl nějaký důvod to neudělat?“
„Vůbec žádný. Vzhledem k důkazům to byl jediný verdikt, který
mohl padnout. Naprosto správný.“
„Pak je tedy všechno v pořádku,“ odvětil Haydock. „A nechápu,
proč si s tím máme lámat hlavu.“
„Kdo si tu láme hlavu?“
„Myslel jsem, že ty.“
„Ale vůbec ne.“

— 94 —
 „Už je po všem, ta záležitost je uzavřená,“ shrnul kapitán. „Jestli
měla kdysi v životě paní Merrowdenová tu smůlu, že ji soudili za
vraždu a pak zprostili viny —“
„Když někoho zprostí viny, obvykle se to nepovažuje za smůlu,“
poznamenal Evans.
„Vždyť víš, co myslím,“ opáčil kapitán Haydock podrážděně.
„Jestli ta ubohá paní musela prodělat takový traumatizující zážitek,
nám do toho nic není a neměli bychom to zase vytahovat na světlo,
nebo snad ano?“
Evans neodpověděl.
„No tak, Evansi. Ta dáma byla nevinná — vždyť jsi to právě ře-
kl.“
„Já jsem neřekl, že byla nevinná. Řekl jsem, že ji zprostili viny.“
„To je to samé.“
„Ne vždycky.“
Kapitán Haydock, který si právě začal o opěrku křesla vyklepá-
vat dýmku, se zarazil a napřímil se s velice ostražitým výrazem ve
tváři.
„A hleďme,“ prohlásil. „Tak odtud vítr fouká, co? Ty si myslíš,
že nebyla nevinná.“
„To bych neřekl. Já jen — prostě nevím. Anthony měl ve zvyku
užívat arzén. Jeho žena mu ho obstarávala. Jednou si ho omylem vzal
o hodně víc. Byla to chyba jeho, nebo jeho ženy? To nikdo nemohl
říct, a tak soud kvůli pochybnostem velice správně rozhodl v její
prospěch. To všechno je v pořádku a já na tom nevidím žádnou chy-
bu. Ale stejně — rád bych to věděl.“
Kapitán Haydock přesunul pozornost zase ke své dýmce.
„No,“ pronesl nevzrušeně, „nám do toho nic není.“
„To si nejsem tak jistý…“
„Ale určitě —“
„Poslouchej mě chvilku. Tenhle Merrowdene — dnes večer ve
své laboratoři, když se tam tak babral s těmi svými testy — vzpomí-
náš si —“
„Ano. Zmínil se o Marshově testu na arzén. Řekl, že ty o tom
budeš vědět všechno — že je to z tvého ranku — a zasmál se. Ale
neřekl by to, kdyby si jenom na chviličku myslel —“

— 95 —
 Evans ho přerušil.
„Chceš říct, že by to neřekl, kdyby to věděl. Jak dlouho že jsou
svoji — říkal jsi šest let? Vsadím se, o co chceš, že nemá ani tušení,
že jeho žena byla kdysi tou nechvalně známou paní Anthonyovou.“
„A ode mě se to určitě ani nedozví,“ prohlásil kapitán Haydock
odměřeně.
Evans si toho nevšímal a pokračoval dál:
„Přerušil jsi mě. Po Marshově testu Merrowdene tu látku zahřál
ve zkumavce, kovovou sedlinu rozpustil ve vodě a pak vysrážel při-
dáním dusičnanu stříbrného. To byl test na chlorečnany. Nenáročný
elegantní testík. Ale já jsem si náhodou v knize, která ležela otevřená
na stole, přečetl tohle: ,H2SO4 rozkládá chlorečnany za vzniku Cl4O2
Při zahřátí prudce výbušný, směs je tedy nutno uchovávat v chladu a
používat pouze velmi malá množství.‘ “
Haydock zíral na svého přítele.
„No a co s tím?“
„Jen tohle. V mém povolání taky máme svoje testy — testy na
vraždu. Můžeme slučovat fakta — zvažujeme je, analyzujeme sedli-
nu, když jsme vzali v potaz předsudky a obecnou nepřesnost svědec-
tví. Ale existuje ještě jeden test na vraždu — je dosti přesný, ale tak
trochu — nebezpečný! Vrah se málokdy spokojí s jedním zločinem.
Když má dost času a nikdo ho nepodezřívá, dopustí se dalšího. Chy-
tíš chlapa — zavraždil svou ženu, nebo ne? — třeba nemá v tom pří-
padu zas tak špatné vyhlídky. Prověř tedy jeho minulost — když
zjistíš, že měl několik žen a že všechny zemřely takříkajíc za podiv-
ných okolností — pak to víš! Nemluvím teď o zákonu, chápeš. Mlu-
vím o morální jistotě. Jakmile to víš, můžeš se pustit do hledání dů-
kazů.“
„No a?“
„Už se k tomu dostávám. Když je nějaká minulost, kterou můžeš
prověřit, je to dobré. Ale co když chytíš vraha při jeho nebo jejím
prvním zločinu? Pak se tenhle test přiřadí k těm, ze kterých se nic
nedozvíš. A řekněme, že vězně zprostí viny — a ten začne pod jiným
jménem nový život. Bude, nebo nebude vrah svůj zločin opakovat?“
„To je příšerná myšlenka!“
„Pořád ještě tvrdíš, že nám do toho nic není?“

— 96 —
 „To tedy ano. Nemáš žádný důvod si myslet, že by paní
Merrowdenová byla cokoli jiného než naprosto nevinná žena.“
Bývalý inspektor seděl chvíli potichu. Pak pomalu pronesl:
„Říkal jsem ti, že jsme prověřovali její minulost a nic jsme ne-
našli. Ale není to tak docela pravda. Měla nevlastního otce. Jako
osmnáctileté děvče se zamilovala do jednoho mladíka — a její otčím
uplatnil svou autoritu, aby je udržel od sebe. Ona a její otčím šli na
dlouhou procházku podél dost nebezpečné části útesu. Stala se neho-
da — otčím zašel moc blízko ke kraji — ten povolil, on přepadl a
zabil se.“
„Přece si nemyslíš —“
„Byla to nehoda. Nehoda! I Anthonyho předávkování arzénem
byla nehoda. Nikdy by ji neobvinili, kdyby nevyšlo najevo, že tu byl
ještě jiný muž — a ten od ní mimochodem upláchl. Vypadal, jako by
o její nevině nebyl moc přesvědčený, i když porota byla. Říkám ti,
Haydocku, že do čeho se tahle ženská zaplete, tam se obávám dal-
ší — nehody!“
Starý kapitán pokrčil rameny.
„Ta záležitost je už devět let stará. Proč by se měla stát nějaká ta
,nehoda‘, jak tomu říkáš, zrovna teď?“
„Neřekl jsem teď. Řekl jsem někdy. Když se najde potřebný mo-
tiv.“
Kapitán Haydock pokrčil rameny.
„No, nevím, jak tomu chceš zabránit.“
„Ani já ne,“ opáčil Evans sklesle.
„Já bych to tedy nechal být,“ prohlásil kapitán Haydock. „Ze
strkání nosu do cizích věcí ještě nikdy nic dobrého nevzešlo.“
Jenže tahle rada bývalému inspektorovi po chuti nebyla. Byl to
muž trpělivý, ale odhodlaný. Rozloučil se s přítelem a pomalou chůzí
zamířil do vesnice. V hlavě si přemílal možnosti nějaké úspěšné ak-
ce.
Když zabočil na poštu, aby si koupil známky, přímo vrazil do
osoby, o kterou měl obavy — do George Merrowdena. Bývalý profe-
sor chemie byl drobný mužík se zasněným pohledem, mírného a las-
kavého vystupování a obvykle duchem naprosto nepřítomný. Poznal
Evanse, přátelsky ho pozdravil a pak se sehnul pro dopisy, které ná-

— 97 —
sledkem nárazu upustil na zem. Evans se shýbl též, a protože byl
mrštnější než jeho protějšek, chopil se dopisů dřív a s omluvou je
jejich majiteli podal.
Přitom se na ně stačil ještě podívat a adresa na tom nejvrchněj-
ším probudila všechna jeho podezření nanovo. Stálo na něm jméno
známé pojišťovací společnosti.
Rozhodl se okamžitě. Bezelstný George Merrowdene si ani ne-
stačil uvědomit, jak se stalo, že kráčeli s bývalým inspektorem vesni-
cí pospolu, a ještě méně by dokázal říct, jak to, že se konverzace sto-
čila zrovna na životní pojištění.
K tomu, oč mu šlo, se Evans dostal bez potíží. Merrowdene mu
sám od sebe ochotně prozradil, že právě uzavřel životní pojistku ve
prospěch své ženy, a ptal se Evanse, co si o dotyčné pojišťovně mys-
lí.
„Tak trochu nerozumně jsem investoval,“ vysvětloval, „a vý-
sledkem je, že se mi zmenšil příjem. Kdyby se teď se mnou něco
stalo, moje žena by na tom byla dost špatně. Tahle pojistka to všech-
no napraví.“
„A ona proti tomu nic nenamítala?“ vyzvídal Evans jakoby nic.
„Však víte, některé dámy to nemají rády. Mají pocit, že to přináší
smůlu — a tak podobně.“
„To Margaret je velice praktická,“ opáčil s úsměvem Merrow-
dene. „Pověrčivá není ani trochu. Vlastně myslím, že to původně byl
její nápad. Nelíbilo se jí, že si dělám takové starosti.“
Evans získal informaci, kterou chtěl. Krátce poté svého společ-
níka opustil, rty sevřené do přísné linky. Zesnulý pan Anthony uza-
vřel životní pojistku ve prospěch své ženy několik týdnů před smrtí.
Inspektor byl zvyklý spoléhat na svůj instinkt, a tak, pokud šlo o
něj, si byl naprosto jistý. Ovšem jak se zachovat, to bylo něco jiného.
Nechtěl nechat zavřít zločince přistiženého při činu, ale zabránit to-
mu, aby ke zločinu došlo, a to byl úplně jiný a o dost těžší oříšek.
Celý den nevyšel ze zamyšlení. To odpoledne se v místním sel-
ském dvoře konala výroční slavnost a Evans na ni šel. Dopřál si tom-
bolu, hádal, kolik váží prasátko a házel na kokosové ořechy, to
všechno se stejným výrazem nepřítomného soustředění na tváři. Do-
konce si i za celou půlkorunu nechal od vědmy Zary hádat z křišťá-

— 98 —
lové koule. Maličko se přitom usmíval, když si vzpomněl, jak ještě
za časů své aktivní služby proti takovým věštcům bojoval.
Jejímu monotónnímu zpěvavému hlasu nevěnoval moc pozor-
nosti — dokud ho neupoutal konec jedné věty.
„…A velice brzy — skutečně velmi brzy — se zapletete do zá-
ležitosti života a smrti… Života a smrti jedné osoby.“
„Cože — a co to má být?“ zeptal se příkře.
„Rozhodnutí — musíte se rozhodnout. Musíte být velmi opatr-
ný — velmi, velmi opatrný… Jestli uděláte chybu — jen tu nejmenší
chybu —“
„Ano?“
Vědma se zachvěla. Inspektor Evans věděl, že to celé je hlou-
post, ale stejně to na něj udělalo dojem.
„Varuji vás — nesmíte udělat chybu. Jestli ano, následky vidím
jasně — smrt…“
Podivné, zatraceně podivné. Smrt. Že na to tedy kápla!
„Jestli udělám chybu, následkem bude smrt, je to tak?“
„Ano.“
„V tom případě,“ prohlásil Evans, vstal a podal jí půlkorunu,
„nesmím udělat chybu, že?“
Mluvil nenucené, ale ze stanu už vycházel s bradou odhodlaně
vysunutou. Říká se to snadno, ale vědět, co dělat, to už tak snadné
není. Nesmí mu nic uklouznout. Závisí na tom život, zranitelný lid-
ský život.
A neměl nikoho, kdo by mu s tím pomohl. O kus dál zahlédl po-
stavu svého přítele Haydocka. Od něj žádnou pomoc čekat nemohl.
Haydock se řídil heslem: „Nestrkej nos, kam nemáš,“ a to tady moc
platné nebylo.
Haydock mluvil s nějakou ženou. Opustila kapitána a vydala se
směrem k Evansovi. Inspektor ji poznal. Byla to paní Merrowdeno-
vá. Z náhlého popudu jí schválně zkřížil cestu.
Paní Merrowdenová byla dost pohledná žena. Měla široké, klid-
né čelo, překrásné hnědé oči a mírný výraz ve tváři. Vzezření italské
madony ještě umocňoval její účes: vlasy, rozdělené uprostřed hlavy
pěšinkou, si svinovala přes uši. Měla hluboký, jakoby ospalý hlas.
Usmála se na Evanse vlídným, spokojeným úsměvem.

— 99 —
 „Myslel jsem si, že jste to vy, paní Anthonyová — tedy paní
Merrowdenová,“ prohlásil úlisně.
Přeřekl se záměrně a nenápadně ji při tom pozoroval. Viděl, jak
se jí rozšířily oči, slyšel prudké nadechnutí. Ale očima neuhnula.
Hleděla na něj pevně a hrdě.
„Hledala jsem svého manžela,“ řekla tiše. „Neviděl jste ho tady
někde?“
„Naposledy jsem ho viděl někde támhle.“
Vydali se naznačeným směrem bok po boku za tichého, příjem-
ného tlachání. Inspektor cítil, jak v něm roste obdiv. To je ale žena!
To sebeovládání. Ten úžasný klid. Skutečně pozoruhodná — a velice
nebezpečná. Tím si byl jistý — velmi nebezpečná.
Stále ještě se cítil dosti nesvůj, avšak se svým prvním krokem
byl spokojený. Dal jí najevo, že ji někdo poznal. To ji donutí dávat si
pozor. Neodváží se podniknout něco unáhleného. Pak tady byla ještě
otázka, co s Merrowdenem. Kdyby ho tak mohl varovat…
Když drobného mužíka našli, zrovna nepřítomně hloubal nad
porcelánovou panenkou, kterou vyhrál v tombole. Jeho žena navrhla,
aby se vrátili domů, a on nadšeně souhlasil. Pak se paní Merrowde-
nová otočila k inspektorovi:
„Nechcete se k nám přidat a vypít si s námi v klidu šálek čaje,
pane Evansi?“
Nezaslechl snad v jejím hlase náznak výzvy? Domníval se, že
ano.
„Děkuji, paní Merrowdenová. To bych opravdu moc rád.“
A tak šli a bavili se o příjemných, obyčejných věcech. Slunce
svítilo, povíval lehký větřík a všechno kolem bylo příjemné a oby-
čejné.
Když dorazili do kouzelného, starosvětského venkovského
domku, paní Merrowdenová vysvětlila, že jejich služka je ještě na
slavnosti. Zašla si do svého pokoje sundat klobouk, pak se vrátila,
aby prostřela k čaji a dala vařit vodu v konvici na malý stříbrný ohří-
váček. Z police u krbu sundala tři mističky a podšálky.
„Máme skutečně speciální čínský čaj,“ vysvětlovala, „a vždycky
ho pijeme po čínském způsobu — ne ze šálků, ale z mističek.“

— 100 —
 Najednou se odmlčela, chvíli zírala do jedné z misek a pak ji s
rozladěným výkřikem vyměnila za jinou.
„Georgi — ty jsi opravdu hrozný. Ty už sis zase vzal tyhle mis-
ky.“
„Promiň, drahá,“ opáčil profesor omluvně. „Když ony mají ta-
kovou šikovnou velikost. Ty, co jsem si objednal, ještě nepřišly.“
„Jednou nás všechny otrávíš,“ odvětila jeho žena napůl se smí-
chem. „Mary je najde v laboratoři, přinese je sem zpátky a nikdy se
nenamáhá je vymýt, když je zrovna neshledá viditelně špinavé. A ty
jsi minule měl v jedné z nich kyanid draselný. Vážně, Georgi, je to
strašlivě nebezpečné.“
Merrowdene se zatvářil trochu popuzeně. „Mary nemá co odná-
šet věci z laboratoře. Nemá tam vůbec na nic sahat.“
„Ale my tam přece často necháváme šálky, když dopijeme čaj.
Jak to má asi vědět? Měj přece rozum, drahý.“ Profesor se odebral do
své laboratoře a cosi si pro sebe mumlal. Paní Merrowdenová s
úsměvem zalila čaj horkou vodou a sfoukla plamínek na stříbrném
ohříváčku. Evans byl zmatený. Ale přece jen k němu probliklo malé
světélko. Paní Merrowdenová před ním z nějakého důvodu odkrývala
karty. Měla snad tohle být ta „nehoda“? Říkala tohle všechno schvál-
ně, aby si předem připravila alibi? Aby až se jednou ta „nehoda“ sta-
ne, byl nucen svědčit v její prospěch. Jestli ano, bylo to od ní dost
hloupé, protože dřív, než —
Najednou se prudce nadechl. Paní Merrowdenová nalila čaj do
oněch tří mističek. Jednu postavila před něj, jednu před sebe a jednu
položila na stolek u krbu vedle křesla, kde obvykle sedával její man-
žel. Když pokládala na stolek tu poslední, zvlnily se jí rty v takovém
podivném úsměvu. A právě ten úsměv to způsobil.
Teď už to věděl!
Pozoruhodná žena — nebezpečná žena. Bez čekání — bez pří-
prav. Dnes odpoledne — právě dnes odpoledne — a přímo před jeho
očima. Ta odvaha mu vyrazila dech.
Bylo to chytré — proklatě chytré. Nemohl by jí dokázat vůbec
nic. Počítala s tím, že to nečekal — prostě proto, že to bylo „tak br-
zy“. Žena, která myslela i jednala s rychlostí blesku.
Zhluboka se nadechl a nahnul se k ní.

— 101 —
 „Paní Merrowdenová, mívám někdy dost podivínské vrtochy.
Byla byste tak laskavá a mohla mi v jednom vyhovět?“
Podívala se na něj tázavě, ale bez podezření.
Vstal, vzal misku, která ležela před ní, přešel ke stolku u krbu a
vyměnil ji za tu, která ležela tam. Tu potom přinesl zpátky a postavil
ji před ni.
„Rád bych, kdybyste vypila tohle.“
Podívala se mu do očí. Měla v nich klidný, neproniknutelný vý-
raz. Z tváře jí pomalu vymizela barva.
Natáhla ruku a pozvedla misku. Evans zatajil dech. Možná se
přece jen celou tu dobu mýlil.
Zvedla ji ke rtům — v poslední chvíli se zachvěla, sehnula se a
rychle obsah misky vylila do květináče s kapradinou. Pak se zase
posadila a vyzývavě se na něj podívala.
Dlouze vydechl úlevou a také se posadil.
„Nuže?“ řekla.
Hlas se jí změnil. Zněl teď trochu posměšně — vyzývavě.
Odpověděl jí věcně a tiše:
„Paní Merrowďenová, vy jste velice inteligentní žena. Myslím,
že mi rozumíte. Už se to nesmí — opakovat. Víte, co myslím?“
„Vím, co myslíte.“
Hlas měla klidný, bez emocí. Spokojeně pokýval hlavou. Byla
to inteligentní žena a nechtěla, aby ji pověsili.
„Tak na dlouhý život váš i vašeho manžela,“ pronesl významně
a pozvedl ke rtům svůj čaj.
Pak se jeho obličej náhle změnil. Příšerně se zkřivil… snažil se
vstát — vykřiknout… Tělo mu ztuhlo a tvář zrudla. Zhroutil se zpát-
ky do křesla — a údy se mu začaly křečovitě zmítat.
Paní Merrowdenová se k němu naklonila a dívala se na něj. Přes
rty jí přelétl lehký úsměv. Promluvila na něj — velice jemně a něžně.
„Udělal jste chybu, pane Evansi. Myslel jste si, že chci zabít
George… To bylo hloupé — velice hloupé.“
Ještě chvíli tam seděla a dívala se na mrtvého, třetího člověka, z
jehož strany hrozilo, že jí zkříží plány a oddělí ji od milovaného mu-
že.

— 102 —
 Úsměv se jí o něco roztáhl. Připomínala teď madonu víc než kdy
jindy. Pak zvýšila hlas a zakřičela:
„Georgi, Georgi!… Ježíši, pojď sem! Asi se stala strašlivá ne-
hoda… Chudák pan Evans…“

— 103 —
 Jane hledá práci
Jane Clevelandová zašelestila stránkami Daily Leaderu a
vzdychla. A byl to vzdech, který vycházel z těch nejvnitrnějších hlu-
bin její bytosti. S odporem se podívala na stolek s mramorovou
deskou, na němž leželo sázené vejce na topince a konvička čaje. Ne
že by neměla hlad, to bylo od pravdy skutečně daleko. Jane měla
příšerný hlad. Momentálně jí připadalo, že by snědla tak jeden a půl
libry dobře propečených bifteků s hranolky a možná ještě červenými
fazolemi. To celé by spláchla něčím mnohem vybranějším než ča-
jem.
Jenomže mladé dámy, jejichž konto se nachází ve velice žalost-
ném stavu, si nemůžou moc vybírat. Jane měla štěstí, že si mohla
objednat alespoň to volské oko a čaj. A zdálo se dost nepravděpo-
dobné, že si to bude moct dovolit ještě zítra. Ledaže by —
Znovu se vrátila k inzertním sloupkům v Daily Leaderu. Jedno-
duše řečeno, Jane byla bez práce a situace už začínala být dost kritic-
ká. Dokonce i ta načančaná ženština, která vládla nad oním odraným
penzionem, se na naši mladou dámu dívala poněkud podezřívavě.
„Ale stejně,“ říkala si Jane v duchu a rozhořčeně vystrčila bradu,
jak mívala ve zvyku, „stejně jsem inteligentní, hezká a vzdělaná. Co
víc by si kdo mohl přát?“
Podle Daily Leaderu to vypadalo, že žádané jsou nadmíru zku-
šené stenotypistky, obchodní manažerky ochotné investovat vlastní
kapitál, dámy, které by se podílely na zisku z drůbežích farem (zde
se rovněž vyžadoval určitý kapitál) a bezpočet kuchařek, služek a
posluhovaček u stolu — zvlášť ty posluhovačky.
„Nevadilo by mi obsluhovat u stolu,“ říkala si Jane v duchu.
„Jenomže zase, bez zkušeností mě nikdo nevezme. Snad bych mohla
někam jít jako děvče pro všechno — jenomže děvčatům pro všechno
se neplatí nic, co by stálo za řeč.“
Znovu si povzdechla, opřela si noviny na stole před sebou a vrh-
la se na sázené vejce s dravostí plnokrevného mládí. Když spořádala
poslední sousto, otočila stránku a během popíjení čaje se pustila do
zkoumání osobní rubriky a listárny. Listárna byla vždycky poslední
naděje. Stačily by jí aspoň dva tisíce liber, a všechno by bylo náram-

— 104 —
ně jednoduché. Našla tam minimálně sedm jedinečných příležitos-
tí — a všechny vynášely přinejmenším tři stovky ročně. Jane poně-
kud zkřivila rty.
„Kdybych měla dva tisíce liber,“ zamumlala, „jen tak lehce bych
se od nich oddělit nedala.“
Rychle přelétla pohledem sloupek až do konce a pak zase zpátky
s bravurou mající původ v dlouhodobé praxi. Byla tam žena, která
nabízela přímo neuvěřitelné částky za odložené šatstvo. „Šatník dá-
mě prohlédneme přímo v jejím příbytku.“ Byl tam džentlmen, který
skupoval COKOLI — ale převážně ZUBY. Byly tam urozené dámy,
které odjížděly do ciziny a zbavovaly se směšného počtu kožichů.
Byl tam duchovní v nouzi, těžce pracující vdova nebo invalidní dů-
stojník, ti všichni potřebovali částku pohybující se od padesáti liber
do dvou tisíc. A pak se Jane najednou zarazila. Odložila šálek čaje a
přečetla si ten inzerát ještě jednou.
„Samozřejmě v tom bude nějaký háček,“ zamumlala. „V něčem
takovém je vždycky háček. Budu muset být opatrná. Ale stejně —“
Inzerát, který Jane Clevelandovou tak zaujal, zněl: Pokud se
mladá dáma ve věku od dvaceti pěti do třiceti let, tmavomodrých očí,
velmi světlých vlasů, černých řas a obočí, rovného nosu, štíhlé po-
stavy o výšce pět stop a sedm palců, dobrá imitátorka, která se do-
mluví francouzsky, zastaví na Endersleigh Street č. 7 mezi pátou a
šestou hodinou odpolední, dozví se něco, co jí bude k užitku.
„Naivní Gvendolína, aneb proč dívky sejdou z cesty,“ zabručela
Jane. „Rozhodně musím být opatrná. Ovšem na něco takového je tam
vážně trochu moc podrobností. Jenom by mě zajímalo… No, pro-
berme si ten seznam postupně.“
A tak se do toho pustila.
„Od pětadvaceti do třiceti — mně je dvacet šest. Tmavomodré
oči — to souhlasí. Velmi světlé vlasy, černé řasy a obočí — všechno
sedí. Rovný nos? A-ano — docela rovný, dá se říct. Není to skoba
ani pršák. A štíhlou postavu mám — dokonce i na dnešní poměry.
Mám sice jenom pět stop a šest palců — ale můžu si vzít vysoké
podpatky. A jsem dobrá imitátorka — nic světoborného, ale umím
napodobit hlasy různých lidí, a francouzsky mluvím jako anděl nebo
rodilá Francouzka. Vlastně jsem přesně to, co chtějí. Až se tam obje-

— 105 —
vím, měli by skákat do vzduchu nadšením. Jane Clevelandová, běž si
pro vítězství.“
Jane rázně vytrhla inzerát a strčila si ho do kabelky. Pak s novou
energičností v hlase požádala o účet.
Za deset minut pět už Jane zkoumala okolí Endersleigh Street.
Samotná Endersleigh Street byla ulička sevřená mezi dvěma většími
ulicemi poblíž náměstí Oxford Circus. Fádní, ale úctyhodné.
Dům č. 7 se nijak nelišil od okolních budov. Stejně jako ony se
skládal ze spousty kanceláří. Jenže když se Jane podívala blíž, popr-
vé jí svitlo, že asi nebude jediná štíhlá, modrooká, světlovlasá dívka s
rovným nosem ve věku mezi pětadvaceti a třiceti. Londýn byl evi-
dentně takových dívek plný a alespoň čtyřicet nebo padesát z nich se
teď houfovalo před Endersleigh Street č. 7.
„Konkurence,“ utrousila Jane. „Radši bych se měla rychle po-
stavit do fronty.“
A to také udělala, zrovna když se zpoza rohu vynořila další tři
děvčata. A za nimi šla další. Jane se bavila hodnocením svých nej-
bližších sousedek. Ve všech případech se jí podařilo najít nějakou
chybu — světlé řasy namísto tmavých, oči víc šedé než modré, světlé
vlasy, které za svou barvu vděčily spíš kysličníku než matce přírodě,
byla tu zajímavá sbírka nosů a postavy, které by jenom naprostý li-
dumil popsal jako štíhlé. Jane se zvedla nálada.
„Řekla bych, že mám stejně velkou šanci jako každá jiná,“ za-
mumlala si pro sebe. „Zajímalo by mě, o co vlastně vůbec jde. Nej-
spíš hledají pěkné sboristky.“
Fronta se pohybovala pomalu, ale jistě kupředu. Zakrátko ze-
vnitř domu začala proudit další řada dívek. Některé pohazovaly hla-
vou a jiné se ušklíbaly.
„Odmítnuté,“ ucedila Jane se škodolibou radostí. „Dobré nebe,
snad nebudou mít plno dřív, než se dostanu dovnitř.“
A fronta dívek se stále pohybovala kupředu. Byly tu úzkostlivé
pohledy do zrcátek a panické záchvaty pudrování nosu. Houfně se tu
vytahovaly i rtěnky.
„Škoda, že nemám trochu elegantnější klobouček,“ říkala si v
duchu smutně Jane.

— 106 —
 Nakonec přišla na řadu. Uvnitř domu byly po jedné straně pro-
sklené dveře s cedulkou „Cuthbertson a spol.“. A právě těmihle pro-
sklenými dveřmi procházely uchazečky jedna po druhé. Jane přišla
na řadu. Zhluboka se nadechla a vešla.
Uvnitř byla předkancelář, zjevně určená pro úřednictvo. Na
konci měla další prosklené dveře. Jane dostala pokyn, aby do nich
vešla, a tak se také stalo. Ocitla se v menší místnosti. Stál v ní velký
psací stůl a za stolem seděl muž ve středních letech s pronikavýma
očima a tak trochu cizokrajně vyhlížejícím knírkem. Přejel Jane po-
hledem a ukázal na dveře po levé straně.
„Počkejte tam, prosím,“ odtušil rázně.
Jane poslechla. V místnosti, do které vešla, už někdo byl. Pět dí-
vek tam sedělo rovně jako svíčky a upřeně pozorovaly jedna druhou.
Bylo zřejmé, že Jane se dostala mezi vhodné uchazečky a stoupla jí
nálada. Nicméně byla nucena přiznat, že ostatních pět dívek vyhovo-
valo požadavkům inzerátu úplně stejně jako ona.
Čas ubíhal. Kanceláří zjevně procházel proud dívek. Většina z
nich byla odeslána dveřmi vedoucími na chodbu, ale čas od času se
sestava vybraných rozrostla o další přírůstek. V půl sedmé už tam
bylo shromážděno čtrnáct dívek.
Jane zaslechla z kanceláře šum hlasů a pak se ve dveřích objevil
ten cizokrajně vypadající džentlmen, kterému díky vojenskému rázu
jeho knírku v duchu začala říkat „Plukovník“.
„Dámy, teď za mnou laskavě přicházejte jedna po druhé,“
oznámil. „V pořadí, ve kterém jste dorazily, prosím.“
Jane byla, jak jinak, šestá v pořadí. Uplynulo dvacet minut, než
ji pozvali dovnitř. „Plukovník“ stál s rukama za zády. Podrobil ji
bleskovému výslechu, přezkoušel její znalost francouzštiny a přemě-
řil její výšku.
„Je možné, mademoiselle,“ řekl jí francouzsky, „že byste mohla
vyhovovat. Nejsem si jist, ale je to možné.“
„A o jaké místo se jedná, jestli se smím zeptat?“ zkusila Jane
přejít rovnou k věci.
Muž jenom pokrčil rameny.
„To vám zatím nemohu říct. Jestli vás vyberou, pak se to všech-
no dozvíte.“

— 107 —
 „To zní dost tajemně,“ namítla Jane. „Myslím, že nemůžu něco
přijmout, když o tom nic nevím. Smím se zeptat, jestli to má co dělat
s divadlem?“
„S divadlem? No, vlastně ani ne.“
„Aha,“ Jane na to poněkud zaraženě.
Pozorně se na ni podíval.
„Jste dost chytrá, že? A co takhle diskrétní?“
„Chytrá i diskrétní jsem náramně,“ odvětila Jane klidně. „A jak
je to s platem?“
„Plat bude činit dva tisíce liber — za čtrnáct dní práce.“
„Aha,“ ozvala se Jane chabě.
Byla štědrostí zmíněné sumy tak ohromená, že se z toho nemoh-
la hned tak vzpamatovat.
Plukovník se znovu ujal slova.
„Vybral jsem ještě jednu mladou dámu. Vy i ona vyhovujete
zhruba stejně. Možná přibudou další, které jsem zatím ještě neviděl.
Teď vám dám instrukce, co máte dělat dál. Znáte hotel Harridge?“
Jane zalapala po dechu. Kdo by v Anglii neznal hotel Harridge?
Ten známý hotýlek neokázale zasunutý v jedné z bočních uliček v
Mayfair, který běžně navštěvovali prominenti a členové královských
rodin. Zrovna dnes ráno četla o příjezdu velkovévodkyně Pauline
Ostrovové. Přijela sem otevřít dobročinný bazar na podporu ruských
uprchlíků, a jak jinak, ubytovala se právě v hotelu Harridge.
„Ano,“ odpověděla Jane na Plukovníkovu otázku.
„Výborně. Jděte tam. Ptejte se po hraběti Streptičovi. Pošlete mu
svou vizitku — máte vizitku?“
Jane jednu vytáhla. Plukovník si ji od ní vzal a do růžku na ni
napsal maličké P. Pak jí podal kartičku zpátky.
„Tohle zajistí, že vás hrabě přijme. Pochopí z toho, že vás posí-
lám já. Konečné rozhodnutí leží na něm — a na dalších. Pokud se
rozhodne, že vyhovujete, všechno vám vysvětlí a vy jeho nabídku
můžete buď přijmout, nebo odmítnout. Stačí vám to?“
„Dokonale,“ odvětila Jane.
„Zatím,“ mumlala si pro sebe, když vycházela na ulici, „v tom
nevidím žádný háček. Ale stejně tam nějaký musí být. Peníze se pře-

— 108 —
ce jen tak zadarmo nedávají. Musí jít o nějaký zločin! Nic jiného už
nezbývá.“
Zvedla se jí nálada. V určité míře Jane proti zločinu nic nenamí-
tala. V poslední době byly noviny plné nejrůznějších kousků všelija-
kých lupiček a Jane už vážně uvažovala, že se stane jednou z nich,
jestli všechno ostatní selže.
Lehce rozechvělá vešla exkluzivní branou hotelu Harridge. Víc
než kdy dřív si přála mít na hlavě nový klobouk.
Vystoupala ale statečně k recepci, vytáhla vizitku a sebejistě se
zeptala po hraběti Streptičovi. Měla dojem, že se na ni recepční tak
trochu zvláštně podíval. Nicméně vizitku si vzal a předal ji drobnému
poslíčkovi s nějakými polohlasnými pokyny, které ovšem Jane neza-
slechla. Zakrátko se poslíček vrátil a vyzval Jane, aby šla s ním. Vy-
jeli nahoru výtahem a pak se vydali chodbou k nějakým ohromným
dvoukřídlým dveřím. Poslíček na ně zaťukal. Za chvilku se už Jane
ocitla v prostorné místnosti tváří v tvář hubenému muži se světlou
bradkou. V malátné bílé ruce držel její vizitku.
„Slečna Jane Clevelandová,“ přečetl pomalu. „Já jsem hrabě
Streptič.“
Rty se mu náhle pootevřely a odkryly dvě řady rovných bílých
zubů. Pravděpodobně to mělo představovat úsměv, ale dojem veselí
se jaksi nedostavil.
„Pokud rozumím správně, ucházíte se o místo zveřejněné v na-
šem inzerátu,“ pokračoval hrabě. „Poslal vás sem starý dobrý plu-
kovník Kranin.“
„Tak to byl plukovník,“ pomyslela si Jane, potěšená svou bys-
trostí, ale navenek pouze lehce uklonila hlavu.
„Omluvíte mě, když vám položím několik otázek?“
Nečekal na odpověď a rovnou ji podrobil výslechu, který se ve-
lice podobal tomu u plukovníka Kranina. Zdálo se, že její odpovědi
ho uspokojily. Jednou nebo dvakrát pokýval hlavou.
„Teď bych vás, mademoiselle, požádal, abyste se pomalu prošla
ke dveřím a zpátky.“
„Možná ze mě chtějí mít manekýnku,“ pomyslela si Jane při pl-
nění jeho žádosti. „Jenomže manekýnám se neplatí dva tisíce liber.
Stejně si ale myslím, že bude lepší se teď ještě chvilku neptat.“

— 109 —
 Hrabě Streptič vraštil čelo. Svými bílými prsty poťukával na
stůl. Pak náhle vstal, otevřel dveře do vedlejší místnosti a s někým
tam uvnitř mluvil.
Vrátil se na svou židli. Dveřmi vešla malá dáma středního věku
a zavřela je za sebou. Byla obtloustlá a zvlášť ošklivá, ale nicméně
působila jako důležitá osoba.
„Nuže, Anno Michajlovno,“ řekl hrabě, „co si o ní myslíte?“
Dáma si prohlédla Jane od hlavy k patě, skoro jako by to byla
vosková figurína. Ani nepředstírala žádný pokus o pozdrav.
„Mohlo by to jít,“ prohlásila po dlouhé chvíli, „skutečná podob-
nost v pravém slova smyslu není příliš velká, ale postava a vybarvení
jsou velice dobré, lepší než u těch ostatních. Co si o tom myslíte,
Fedore Alexandroviči?“
„Souhlasím s vámi, Anno Michajlovno.“
„Mluví francouzsky?“
„Výtečně.“
Jane si čím dál víc připadala jako idiot. Nevypadalo to, že by si
někdo z těchhle cizích lidí vzpomněl, že je lidská bytost.
„Ale bude diskrétní?“ zeptala se dáma, zatímco se usilovně mra-
čila na Jane.
„Toto je kněžna Poporenská,“ řekl hrabě Streptič Jane francouz-
sky. „Ptá se, jestli umíte být diskrétní?“
Jane adresovala svou odpověď kněžně.
„Dokud mi někdo nevysvětlí, o jaké místo jde, těžko můžu něco
slibovat.“
„Je to přesně tak, jak ta maličká říká,“ poznamenala lady. „Mys-
lím, že je inteligentní, Fedore Alexandroviči — inteligentnější než ty
ostatní. Řekněte mi, maličká, máte také dost odvahy?“
„To nevím,“ opáčila zmateně Jane. „O zranění nijak zvlášť ne-
stojím, ale dokážu se s ním vypořádat.“
„Tedy to je přesně to, o co mi jde. Takže nebezpečí vám nevadí,
je to tak?“
„Páni!“ vyhrkla Jane. „Nebezpečí! To je dobré, nebezpečí mám
ráda.“
„A jste chudá? Nechtěla byste si vydělat spoustu peněz?“
„Vyzkoušejte mě,“ odpověděla Jane skoro nadšeně.

— 110 —
 Hrabě Streptič a kněžna Poporenská si vyměnili pohledy. Pak
oba současně kývli.
„Mohu vysvětlit, oč běží, Anno Michajlovno?“ zeptal se ten
první.
Kněžna zavrtěla hlavou.
„Její Výsost si to přeje udělat osobně.“
„To ale není nutné — a není to moudré.“
„Nicméně takové jsou její rozkazy. Mám k ní to děvče přivést
hned, jak s ní budete hotov.“
Streptič pokrčil rameny. Zjevně ho to nepotěšilo. Ale stejně tak
zjevně neměl v úmyslu nařízení neuposlechnout. Otočil se k Jane.
„Kněžna Poporenská vás představí Její Výsosti velkovévodkyni
Paulině. Není se čeho bát.“
Jane se nebála ani v nejmenším. Pomyšlení, že bude představena
skutečné, živé velkovévodkyni, ji nadchlo. Jane rozhodně nebyla
socialistka. Na chvíli si dokonce přestala dělat starosti o svůj klo-
bouk.
Kněžna Poporenská šla před ní. Kolébala se s takovým držením
těla, které jí i přes nepříznivé okolnosti propůjčovalo jistou dávku
důstojnosti. Prošli přes sousední místnost, která sloužila víceméně
jako předpokoj, a kněžna zaklepala na dveře v protější stěně. Zevnitř
se ozval nějaký hlas, kněžna otevřela dveře a vklouzla dovnitř, s Jane
v těsném závěsu.
„Madame, dovolte, abych vám představila slečnu Jane Cleve-
landovou,“ prohlásila kněžna obřadně.
Mladá žena, která seděla v obrovském ušáku na opačné straně
místnosti, křepče vyskočila a přiběhla k nim.
Asi minutu nebo dvě upřeně zírala na Jane a pak se vesele roze-
smála.
„Ale to je úžasné, Anno,“ opáčila. „Nikdy jsem si nepředstavo-
vala, že by se nám to mohlo tak podařit. Pojďte, podíváme se, jak
vypadáme vedle sebe.“
Vzala Jane za paži a táhla ji přes místnost k velkému zrcadlu na
zdi, které sahalo až k zemi. Tam se zastavila.
„Vidíte?“ vykřikla nadšeně. „Dokonalá podoba!“

— 111 —
 Už při prvním pohledu na velkovévodkyni Paulině začínala Jane
chápat. Velkovévodkyně byla mladá žena možná o rok nebo dva
starší než Jane. Měla světlé vlasy stejného odstínu a stejně štíhlou
postavu. Možná byla o kousíček vyšší. Teď, když stály bok po boku,
byla ta podoba velice zřetelná. Detail po detailu, vybarvení bylo sko-
ro totožné.
Velkovévodkyně zatleskala. Zdálo se, že je to obzvlášť veselá
mladá žena.
„Nemůže být už nic lepšího,“ prohlásila. „Musíte za mě pobla-
hopřát Fedoru Alexandroviči, Anno. Vedl si skutečně skvěle.“
„Madame,“ pronesla kněžna tlumeným hlasem, „tahle mladá
dáma zatím neví, co se od ní žádá.“
„Pravda,“ opáčila velkovévodkyně už o něco klidněji. „Zapo-
mněla jsem. Nuže, já ji zasvětím. Nechte nás tu o samotě, Anno Mi-
chajlovno.“
„Ale madame —“
„Nechte nás, už jsem řekla.“
A rozhořčeně dupla nožkou. Anna Michajlovna značně váhavě
opustila místnost. Velkovévodkyně se posadila a pokynula Jane, aby
udělala totéž.
„Tyhle staré ženské jsou tak únavné,“ poznamenala Paulině.
„Ale člověk se bez nich neobejde. Anna Michajlovna je z nich ještě
tak nejlepší. A teď, slečno — ach ano, slečna Jane Clevelandová. To
jméno se mi líbí. I vy se mi líbíte. Jste sympatická. Jestli je někdo
sympatický, to já poznám na první pohled.“
„To musíte být velmi bystrá, milostpaní,“ promluvila vůbec po-
prvé Jane.
„Jsem bystrá,“ opáčila Paulině klidně. „A teď vám vysvětlím, o
co běží. Ne že by toho bylo moc k vysvětlování. Jistě znáte historii
rodu Ostrovových. Bezmála celá moje rodina je mrtvá, zmasakrova-
ná komunisty. Já jsem ze své linie pravděpodobně poslední. Jsem
žena, nemůžu usednout na trůn, takže by si člověk myslel, že mě
nechají na pokoji. Jenomže nenechají. Kam přijedu, tam se mě po-
koušejí zavraždit. Není to absurdní? Tahle vodkou nasáklá zvířata
nikdy neznala míru.“
„Aha,“ řekla Jane, protože měla dojem, že se od ní něco žádá.

— 112 —
 „Z větší části žiju v ústraní — kde se dá bezpečnost zajistit —,
ale čas od času se musím účastnit nějakých veřejných akcí. Například
během svého pobytu zde musím navštívit několik poloveřejných re-
cepcí. A stejně tak v Paříži, na zpáteční cestě. Jak možná víte, mám
panství v Maďarsku. Tamní hony jsou skutečně velkolepé.“
„Opravdu?“
„Úžasné. Já hony zbožňuju. A také — tohle bych vám neměla
říkat, ale řeknu, když máte tak sympatickou tvář — dělají se tam ur-
čité plány — pěkně potichoučku, jak jistě chápete. Každopádně je
velice důležité, aby mě během příštích čtrnácti dnů nikdo nezavraž-
dil.“
„Ale policie jistě —“ začala Jane.
„Policie? Ale ano, věřím, že jsou velmi dobří. A my také — i
my máme své špehy. Je možné, že by mě před nějakým tím pokusem
stačili varovat. Ale na druhou stranu, možná taky ne.“
Pokrčila rameny.
„Začínám to chápat,“ odtušila Jane pomalu. „Chcete, abych vás
zastupovala?“
„Jenom při určitých příležitostech,“ opáčila velkovévodkyně ne-
trpělivě. „Musíte být někde po ruce, chápete? Během příštích čtrnácti
dní vás budu potřebovat nejspíš tak dvakrát, třikrát, možná čtyřikrát.
Vždycky to bude při příležitosti nějaké veřejné akce. V důvěrném
styku mě přirozeně zastoupit nemůžete.“
„Jistěže ne,“ přisvědčila Jane.
„Určitě si povedete dobře. To bylo od Fedora Alexandroviče
chytré, že ho napadlo podat inzerát, viďte?“
„A co když,“ zeptala se Jane, „co když mě zavraždí?“
Velkovévodkyně pokrčila rameny.
„To riziko tu je, jistě, ale podle našich tajných informací mě
chtějí unést, a ne hned zabít. Ale budu k vám naprosto upřímná —
vždycky je tu možnost, že po vás hodí bombu.“
„Aha,“ opáčila Jane.
Snažila se napodobit Paulinino bezstarostné chování. Velice se
toužila dostat k otázce peněz, ovšem nevěděla, jak to téma nejlíp
nadhodit. Paulině ji ale ušetřila trápení.

— 113 —
 „Samozřejmě, že vám dobře zaplatíme,“ prohodila lhostejně.
„Nemůžu si teď vzpomenout, kolik přesně Fedor Alexandrovič navr-
hoval. Bavili jsme se o částce ve francích nebo v korunách.“
„Plukovník Kranin,“ odpověděla Jane, „říkal něco o dvou tisí-
cích liber.“
„To je ono,“ rozjasnila se Paulině. „Už si vzpomínám. Doufám,
zeje to dost? Nebo byste radši chtěla tři tisíce?“
„No,“ opáčila Jane, „jestli vám je to jedno, radši bych tři tisíce.“
„Vidím, že máte obchodního ducha,“ řekla na to velkovévodky-
ně mile. „Taky bych si ho přála mít. Jenomže já nemám vůbec žádný
smysl pro peníze. Co chci, to prostě musím mít, a to je celé.“
Jane to připadalo jako jednoduchý, ale obdivuhodný postoj.
„A samozřejmě, jak sama říkáte, je tu to nebezpečí,“ pokračova-
la Pauline zamyšleně. „Ačkoliv vy mi nepřipadáte, že by vám nebez-
pečí nějak vadilo. Mně taky nevadí. Nemyslíte si, doufám, že chci,
abyste mě zastupovala, protože jsem zbabělá? Víte, pro Ostrovovy je
nejdůležitější, abych se vdala a měla alespoň dva syny. Co se stane
se mnou potom, na tom už nezáleží.“
„Chápu,“ řekla na to Jane.
„A přijímáte?“
„Ano,“ prohlásila Jane rázně, „přijímám.“ Pauline několikrát
hlasitě tleskla. Okamžitě se zjevila kněžna Poporenská.
„Už jsem jí všechno vysvětlila, Anno,“ oznámila velkovévodky-
ně. „Udělá, co po ní chceme, a dostane za to tři tisíce liber. Řekněte
Fedorovi, aby to vzal na vědomí. Je mi opravdu velice podobná, viď-
te? I když myslím, že je o něco hezčí.“
Kněžna se vykolébala z místnosti a vrátila se s hrabětem Strepti-
čem.
„Už jsme si všechno domluvily, Fedore Alexandroviči,“ ozná-
mila mu velkovévodkyně. Hrabě Streptič se uklonil.
„Rád bych věděl, jestli dokáže hrát její roli?“ otázal se a pochy-
bovačně si přitom Jane prohlížel.
„Předvedu vám to,“ prohlásila náhle dívka. „Dovolíte, milostpa-
ní?“ obrátila se na velkovévodkyni. Ta nadšeně přikývla. Jane se
postavila.

— 114 —
 „Ale to je úžasné, Anno,“ začala. „Nikdy jsem si nepředstavova-
la, že by se nám to mohlo tak podařit. Pojďte, podíváme se, jak vy-
padáme vedle sebe.“
A stejně jako předtím Pauline dovedla druhou dívku k zrcadlu.
„Vidíte? Dokonalá podoba!“
Slova, chování i gestikulace, všechno to byla dokonalá nápodo-
ba Paulinina uvítání. Kněžna pokývala hlavou a souhlasně zahučela:
„Tohle je dobré. Většinu lidí to přesvědčí.“
„Jste velmi bystrá,“ uznale ji pochválila Pauline. „To já bych
nedokázala nikoho napodobit, ani kdybych si tím měla zachránit ži-
vot.“
Jane jí věřila. Už jí došlo, že Pauline je otevřená mladá žena,
která toho mnoho nepředstírá.
„Anna s vámi domluví podrobnosti,“ prohlásila velkovévodky-
ně. „Vezměte ji do ložnice, Anno, a vyzkoušejte jí nějaké moje oble-
čení.“
Zdvořile pokynula hlavou na rozloučenou a kněžna Poporenská
už Jane odváděla pryč.
„Tohle bude mít velkovévodkyně na sobě při otevření bazaru,“
vysvětlila kněžna s odvážnou černobílou kreací v ruce. „Bude se ko-
nat za tři dny. Možná bude nutné, abyste ji tam zastoupila. Teď to
ještě nevíme, zatím jsme neobdrželi informace.“
Na Annin příkaz si svlékla své obnošené svršky a zkusila si onu
róbu. Padla jí dokonale. Stařena uznale pokývala hlavou.
„Je to skoro perfektní — jen jsou vám trošičku dlouhé, protože
jste tak o palec menší než Její Výsost.“
„To se dá snadno do pořádku,“ opáčila Jane rychle. „Všimla
jsem si, že velkovévodkyně nosí boty na nízkém podpatku. Když si
vezmu stejné boty, ale na vysokém podpatku, pěkně se tím všechno
upraví.“
Anna Michajlovna jí ukázala střevíce, jaké velkovévodkyně ob-
vykle k oněm šatům nosí. Z ještěrčí kůže s páskem přes nárt. Jane si
je zapamatovala a dohodly se, že si opatří stejné, ale s odlišným pod-
patkem.
„Bylo by dobré,“ poznamenala Anna Michajlovna, „kdybyste
měla šaty výrazné barvy a ze zvláštního materiálu, které nebudou ani

— 115 —
trochu podobné těm Její Výsosti. Kdybyste se pak po nějakém mo-
mentálním varování musely vyměnit, zmenší se tím pravděpodob-
nost, že si té záměny někdo všimne.“
Jane se na chvilku zamyslela.
„A co takhle ohnivě rudý safián? A možná bych mohla mít cvikr
s obyčejnými skly. Ten vzhled velice změní.“
Oba návrhy byly s uznáním přijaty a přešlo se k dalším podrob-
nostem.
Jane odešla z hotelu s peněženkou plnou bankovek v celkové
hodnotě sto liber a s příkazem, aby si opatřila nezbytné vybavení a
najala si pokoj v hotelu Blitz jako slečna Montresorová z New Yor-
ku.
Dva dny poté ji tam navštívil hrabě Streptič.
„To je ale proměna,“ poznamenal při úkloně.
Jane mu oplatila taktéž škádlivou úklonou. Své nové šaty a pře-
pychový život si náramně užívala.
„Všechno tohle je moc hezké,“ povzdechla si. „Ale vaše návště-
va nejspíš znamená, že se musím dát do práce a své peníze si zaslou-
žit.“
„Tak to je. Dostali jsme zprávu. Jak se zdá, je možné, že se na
cestě domů z bazaru Její Výsost někdo pokusí unést. Bazar se bude
konat, jak jistě víte, v Orionu, což je asi deset mil od Londýna. Její
Výsost bude nucena navštívit bazar osobně, protože hraběnka z An-
chesteru, která ho pořádá, ji osobně zná. Ale vymyslel jsem plán.“
Pak jí ho v hlavních rysech nastínil. Jane pozorně poslouchala.
Na několik věcí se ho zeptala a nakonec prohlásila, že úloze,
kterou má sehrát, dokonale rozumí.
Nazítří slunce vyšlo do svěžího, jasného rána — byl to dokonalý
den pro jeden z významných podniků londýnské sezóny, pro bazar v
Orionu, pořádaný hraběnkou z Anchesteru na pomoc uprchlíkům z
přízně Ostrovových v téhle zemi.
S ohledem na nejisté anglické podnebí se bazar sám konal v roz-
lehlých sálech Orionu, který byl ve vlastnictví hrabat z Anchesteru
už pět set let. Pořádaly se zde nejrůznější sbírky a okouzlující myš-
lenkou byl dar stovky dam z vyšších kruhů, které věnovaly po jedné
perle z vlastních náhrdelníků — každá perla měla být druhý den pro-

— 116 —
dána v aukci. Na pozemcích se ještě konal bezpočet vedlejších akcí a
atrakcí.
Jane, v roli slečny Montresorové, tam dorazila brzy. Měla na so-
bě šaty z ohnivě rudého safiánu a malý červený klobouček ve tvaru
zvonu. Obula si boty z ještěrčí kůže s vysokým podpatkem.
Příjezd velkovévodkyně Pauline byl velkou událostí. Dovedli ji
na pódium, a jak se sluší a patří, malé dítě ji podarovalo kyticí růží.
Pauline proslovila krátkou, ale okouzlující řeč a prohlásila bazar za
otevřený. Hrabě Streptič a kněžna Poporenská jí byli k ruce.
Na sobě měla šaty, které už Jane viděla, bílé, s odvážným čer-
ným vzorem, zvonový klobouček se záplavou bílých per, která visela
přes okraj, a krajkovým závojíčkem, napůl spuštěným přes tvář. Jane
se pro sebe usmála.
Velkovévodkyně procházela bazarem, navštívila každý stánek,
koupila si několik věcí a byla neustále samá zdvořilost. Pak se začala
připravovat na odjezd.
Jane zachytila narážku, na kterou čekala. Požádala o rozhovor s
kněžnou Poporenskou a přála si být představena velkovévodkyni.
„Ale jistě!“ zvolala Paulině jasným hlasem. „Slečna Montreso-
rová, na to jméno si vzpomínám. Tuším, že je to americká novinářka.
Už toho pro naši věc hodně udělala. Ráda jí poskytnu pro její list
krátký rozhovor. Dá se tady najít místo, kde nás nebude nikdo rušit?“
Velkovévodkyně okamžitě dostala k dispozici malý předpokoj a
hrabě Streptič byl vyslán pro slečnu Montresorovou. Jakmile ji při-
vedl a vzdálil se, zatímco kněžna Poporenská zůstala při ruce, na-
stoupila blesková výměna ošacení.
Za tři minuty se dveře otevřely a objevila se velkovévodkyně s
kyticí růží pozdviženou k obličeji.
Vlídně se uklonila, francouzsky řekla hraběnce z Anchesteru
několik slov na rozloučenou, vyšla a nastoupila do připraveného vo-
zu. Kněžna Poporenská se usadila vedle ní a auto se rozjelo.
„No,“ řekla Jane. „A je to. Zajímalo by mě, jak si vede slečna
Montresorová.“
„Nikdo si jí ani nevšimne. Může nenápadně proklouznout do au-
ta.“
„To je pravda,“ opáčila Jane. „Ale zahrála jsem to hezky, že?“

— 117 —
 „Hrála jste svou roli výtečně.“
„Proč s námi není hrabě?“
„Byl nucen zůstat. Někdo musí dohlédnout na bezpečnost Její
Výsosti.“
„Doufám, že se nikdo nechystá házet bomby,“ prohlásila Jane s
obavami. „Hej! Odbočili jsme z hlavní třídy.
Proč?“
Auto nabralo rychlost a vystřelilo do bočních uliček.
Jane vyskočila a vystrčila na protest řidiči z okna svůj klobou-
ček. Řidič se jen zasmál a ještě přidal plyn. Jane zase zapadla zpátky
do sedadla.
„Vaši špehové měli pravdu,“ prohlásila se smíchem. „Zdá se, že
nastaly potíže. Předpokládám, že čím déle to budu hrát, tím bezpeč-
nější to pro velkovévodkyni bude. V každém případě jí musíme po-
skytnout čas, aby se mohla bezpečně vrátit do Londýna.“
S vyhlídkou na nebezpečí se Jane zvedla nálada. Možnost bom-
bového útoku ji zrovna netěšila, ale tenhle typ dobrodružství byl vý-
zvou jejímu sportovnímu duchu.
Najednou se zaskřípěním brzd auto zastavilo skoro na místě. Na
stupátko vyskočil muž s revolverem v ruce.
„Dejte ruce nahoru,“ zavrčel.
Kněžně Poporenské vylétly ruce vzhůru, ovšem Jane si jej pouze
pohrdavě přeměřila pohledem a ruce jí zůstaly ležet v klíně.
„Zeptejte se ho, co má tahle neomalenost znamenat,“ řekla své
společnici francouzsky.
Jenomže než ta měla čas ze sebe vypravit slovíčko, muž se do
toho vložil. Vychrlil záplavu slov v nějakém cizím jazyce.
Vzhledem k tomu, že nerozuměla ani slovo, Jane pouze pokrčila
rameny a neříkala nic. Šofér vystoupil a připojil se k tomu druhému
muži.
„Byla by milostivá dáma tak laskavá a vystoupila?“ zeptal se jí s
úšklebkem.
Jane si pozvedla růže znovu k obličeji a vylezla z auta. Kněžna
Poporenská za ní.
„Ráčila by milostivá laskavě tudy?“

— 118 —
 Jane si nevšímala mužova drzého, výsměšného chování a dob-
rovolně vykročila k nízké, nesourodé budově stojící asi tak sto yardů
od místa, kde zastavilo auto. Ulice byla slepá, končila branou a pří-
jezdovou cestou k téhle viditelně opuštěné budově.
Muž, který se stále ještě oháněl pistolí, přistoupil těsně za obě
ženy. Jak stoupali po schodech, protáhl se kolem nich a rozrazil dve-
ře po levé straně. Za nimi byla prázdná místnost se zjevně dodatečně
doneseným stolkem a dvěma židlemi.
Jane vešla a posadila se. Anna Michajlovna ji následovala. Muž
zabouchl dveře a otočil klíčem.
Jane přešla k oknu a vyhlédla ven.
„Samozřejmě bych mohla vyskočit,“ poznamenala, „ale daleko
bych se nedostala. Ne, teď bude nejlepší zůstat na místě a vytěžit z
toho, co se dá. Jestlipak nám taky přinesou něco k jídlu?“
Asi za půl hodinky se jí na tuto otázku dostalo odpovědi.
Přinesli mísu kouřící polévky a postavili ji před ni na stůl. K to-
mu dva krajíčky okoralého chleba.
„Pro šlechtu zjevně žádný luxus,“ poznamenala Jane vesele,
když se dveře znovu zavřely a v zámku cvakl klíč. „Dáte si první,
nebo mám já?“
Kněžna Poporenská s hrůzou odmítla už jen pouhé pomyšlení na
jídlo.
„Jak bych mohla jíst? Kdo ví, v jakém nebezpečí teď může být
má paní?“
„Té nic není,“ opáčila Jane. „To o sebe si teď dělám starosti. Je
jasné, že tihle lidé nebudou mít vůbec radost, až zjistí, že se zmocnili
špatné osoby. Vlastně mohou být velice rozladění. Budu hrát tu na-
myšlenou velkovévodkyni tak dlouho, jak jen to půjde, a vezmu do
zaječích, jakmile se naskytne nějaká příležitost.
Kněžna Poporenská neodpověděla.
Jane měla hlad, a tak spořádala polévku všechnu. Chutnala
zvláštně, ale byla horká a lahodná. Pak ji začala zmáhat ospalost.
Kněžna Poporenská tiše poplakávala, jak se zdálo. Jane se na nepo-
hodlné židli usadila tím nejméně nepohodlným způsobem a nechala
si hlavu klesnout na prsa.
Usnula.

— 119 —
 Probudila se s trhnutím. Měla pocit, že spala velmi, velmi dlou-
ho. Hlava jí připadala těžká a nepříjemně ji pobolívala.
A pak náhle uviděla něco, co ji rázem probudilo docela.
Měla na sobě róbu z ohnivě červeného safiánu.
Posadila se zpříma a rozhlédla se kolem sebe. Ano, byla stále ve
stejné místnosti v tom prázdném domě. Všechno bylo přesně tak,
jako když usínala, s výjimkou dvou skutečností. Zaprvé kněžna Po-
porenská na druhé židli už neseděla. Tím druhým faktem byla její
nevysvětlitelná výměna kostýmu.
„Nemohlo se mi to jen zdát,“ řekla Jane. „Protože kdyby se mi
to jenom zdálo, nebyla bych tady.“
Pohlédla k oknu a všimla si dalšího důležitého faktu. Když usí-
nala, slunce svítilo do okna. Teď dům vrhal ostrý stín na sluncem
zalitou příjezdovou cestu.
„Dům je obrácený k západu,“ přemítala. „Když jsem usínala,
bylo odpoledne. Takže musí být druhý den ráno. To znamená, že v té
polévce určitě byly nějaké drogy. Což znamená — panebože, já ne-
vím. Všechno se to zdá úplně šílené.“
Vstala a přešla ke dveřím. Byly odemčené. Prozkoumala dům.
Byl tichý a prázdný.
Jane si položila ruku na bolavé čelo a snažila se přemýšlet. A
pak zahlédla u vchodových dveří ležet potrhané noviny. Do očí ji
udeřily nápadné titulky.
„Americká lupička v Anglii,“ četla Jane. „Dívka v červených ša-
tech. Skandální přepadení na bazaru v Orionu.“
Jane se vypotácela do slunečního svitu. Sedla si na schody, četla
a oči se jí rozšiřovaly a rozšiřovaly. Fakta byla stručná a jasná.
Hned po odjezdu velkovévodkyně Pauline tři muži a dívka v
červených šatech vytáhli revolvery a úspěšně přepadli shromážděný
dav. Sebrali stovku perel a unikli v rychlém závodním autě. Až do-
sud nebyli dopadeni.
V rubrice „Došlo po uzávěrce“ (šlo o večerník, který vychází
pozdě v noci) bylo několik slov zhruba v tom smyslu, že „lupička v
červeném“ bydlela v Blitzu jako slečna Montresorová z New Yorku.

— 120 —
 „Převezli mě.“ ucedila Jane. „Totálně mě převezli. Věděla jsem,
že v tom bude nějaký háček.“
A pak sebou trhla. Vzduch prořízl podivný zvuk. Mužský hlas,
který v pravidelných intervalech opakoval stále totéž.
„Do háje,“ znělo to. „Do háje.“ A zase znovu. „Do háje!“
Jane ten zvuk uchvátil. Tak přesně vyjadřoval její vlastní pocity.
Seběhla ze schodů. Stranou, v jejich stínu, ležel mladý muž. Usilov-
ně se snažil zvednout hlavu ze země. Jane napadlo, že jeho obličej je
ta nejmilejší tvář, jakou kdy viděla. Byl plný pih a měl poněkud zma-
tený výraz.
„Do háje, moje hlava,“ prohlásil mladík. „Do háje. Já—“
Zarazil se a zůstal civět na Jane.
„To není možné, to se mi jenom zdá,“ vypravil ze sebe chabě.
„To jsem si říkala taky,“ opáčila Jane. „Ale nezdá. Co to máte s
hlavou?“
„Někdo mě po ní praštil. Naštěstí ji mám pěkně tvrdou.“
Vyhrabal se do sedu a zkřivil tvář.
„Řekl bych, že mi za chvíli začne fungovat mozek. Jak vidím,
jsem pořád na tom samém místě.“
„A jak jste se sem dostal?“ zeptala se Jane zvědavě.
„To je na dlouhé vyprávění. Mimochodem, nejste náhodou vel-
kovévodkyně Jaksevlastnějmenuje, že ne?“
„To nejsem. Jsem obyčejná Jane Clevelandová.“
„Vy vůbec nejste obyčejná,“ opáčil mladík a zahleděl se na ni s
upřímným obdivem.
Jane se začervenala.
„Nemám vám přinést trochu vody nebo tak něco?“ zeptala se
nejistě.
„Myslím, že to bývá zvykem,“ přisvědčil mladík, „ale stejně
bych si dal radši whisky, jestli nějakou najdete.“
Jane ale žádnou whisky najít nedokázala. Mladík spolkl pořádný
doušek vody a oznámil, že je mu lip.
„Mám se s vámi podělit o své zážitky, nebo mi povíte svoje?“
zeptal se.
„Vy první.“

— 121 —
 „Z mé strany toho moc není. Náhodou jsem si všiml, že velko-
vévodkyně vešla do místnosti ve střevících na nízkém podpatku a
ven vyšla s podpatky vysokými. Napadlo mě, že je to tak trochu div-
né. Nemám rád divné věci.
Sledoval jsem auto na své motorce a viděl jsem, jak vás vedou
do domu. Asi za deset minut se přiřítil velký závodní automobil. Vy-
stoupila z něj dívka v červeném a tři muži. A určitě měla na nohou
boty s nízkými podpatky. Vešli do domu. Zanedlouho vyšla ta s níz-
kými podpatky oblečená v černé a bílé a odjela v prvním autě s něja-
kou starou rašplí a mužem se světlou bradkou. Ostatní odjeli v zá-
vodním autě. Myslel jsem si, že už jsou všichni pryč, a právě jsem se
snažil dostat dovnitř tímhle oknem a zachránit vás, když vtom mě
někdo zezadu praštil do hlavy. To je všechno. A teď je řada na vás.“
Jane se podělila zase o své zážitky.
„A mám neuvěřitelné štěstí, že jste jel za mnou,“ řekla nakonec.
„Chápete, do jaké příšerné šlamastyky bych se jinak dostala? Velko-
vévodkyně by měla dokonalé alibi. Odjela z bazaru předtím, než lou-
pež začala, a přijela ve svém autě do Londýna. Uvěřil by někdy ně-
kdo mému podivnému, nepravděpodobnému vyprávění?“
„Nikdy v životě,“ prohlásil mladík přesvědčeně.
Oba byli tak pohroužení do vzájemného vypravování, že úplně
zapomněli na své okolí. Teď vzhlédli a trochu sebou trhli, když uvi-
děli, jak se o dům opírá muž se smutným obličejem. Kývl na ně.
„Velice zajímavé,“ poznamenal.
„Kdo jste?“ zeptala se Jane.
Ve smutné tváři se muži maličko zablýskly oči.
„Detektiv inspektor Farrell,“ oznámil vlídně. „Obojí vyprávění,
vaše i to téhle mladé dámy, jsem si vyposlechl s velkým zájmem.
Tomu jejímu možná budeme mít trochu potíže uvěřit, ale jenom v
jednom nebo dvou bodech.“
„Například?“
„No, víte, dnes ráno jsme se doslechli, že skutečná velkovévod-
kyně utekla se šoférem do Paříže.“
Jane zalapala po dechu.

— 122 —
 „A pak jsme věděli, že do země přijela ta americká lupička, a
očekávali jsme nějaký ten kousek. Velice brzy je dopadneme, to vám
můžu slíbit. Omluvíte mě na minutku?“
Vyběhl po schodech do domu.
„Páni!“ prohlásila Jane. Vyslovila ten výraz s náramným důra-
zem.
„Myslím, že od vás bylo ohromně bystré, jak jste si všiml těch
bot,“ vyrazila ze sebe náhle.
„Ale vůbec ne,“ opáčil mladík. „Vyrostl jsem v obchodě s
obuví. Můj otec je něco jako obuvnický král. Chce, abych se zapojil
do obchodu — oženil se a usadil. Prostě takové ty záležitosti. Nejde
o nikoho konkrétního — jen o podstatu věci. Jenomže já jsem chtěl
být umělec.“ Povzdechl si.
„To je mi moc líto,“ prohodila Jane přátelsky.
„Už to zkouším šest let. Není si co nalhávat. Jsem mizerný ma-
líř. Mám dost rozumu, abych s tím seknul a jako marnotratný syn se
vrátil domů. Čeká tam na mě teplé místečko.“
„Práce je skvělá věc,“ přitakala Jane tesklivě. „Nemohl byste mě
někde vzít jako takovou tu slečnu na zkoušení bot, co myslíte?“
„Můžu vám nabídnout něco lepšího — jestli to přijmete.“
„Páni, a co?“
„To je teď jedno. Později vám to řeknu. Víte, až do včerejška
jsem nikdy neviděl dívku, u které bych cítil, že si ji můžu vzít.“
„Do včerejška?“
„Na tom bazaru. A tam jsem ji uviděl — tu pravou a jedinou!“
Velice upřeně se zadíval na Jane.
„Ty stračky jsou ale překrásné, že?“ vyhrkla Jane spěšně s velmi
zrůžovělými tvářemi.
„To jsou vlčí boby,“ opáčil mladý muž.
„To nevadí,“ řekla na to Jane.
„Ani trošku,“ přisvědčil. A přisunul se o trochu blíž.

— 123 —
 Plodná neděle
„No, tak tomuhle vážně říkám nádhera,“ prohlásila slečna Doro-
thy Prattová už počtvrté. „Kdyby mě tak ta stará ochechule teď moh-
la vidět. I s tím svým Jamesem!“
Tou poněkud jedovatě zmiňovanou „starou ochechulí“ byla vy-
soce vážená zaměstnavatelka slečny Prattové, paní Mackenzie Jone-
sová, dáma s velice vyhraněnými názory na křestní jména vhodná
pro služky, jež zavrhovala Dorothy ve prospěch nenáviděného dru-
hého jména slečny Prattové znějícího Jane.
Společník slečny Prattové neodpověděl hned — a z toho nejlep-
šího důvodu. Když jste si právě koupili austinka ze čtvrté ruky za
celých dvacet liber a vyjíždíte s ním teprve podruhé, vaše plná po-
zornost se nutně musí soustředit na nelehký úkol používat obě ruce a
nohy k řešení momentálních naléhavých situací.
„Hm — á!“ opáčil pan Edward Palgrove a zažehnal krizi za pří-
šerného skřípění, po kterém by každému pravověrnému motoristovi
přeběhl mráz po zádech.
„No, hovorný tedy moc nejsi,“ postěžovala si Dorothy.
Pan Palgrove se zachránil před nutností odpovědět, neboť v tu
chvíli byl nemilosrdně a beze zbytku proklet řidičem jednoho auto-
busu.
„No tedy, taková nestydatost,“ pronesla slečna Prattová a poho-
dila hlavou.
„Já bych mu jenom přál, aby mu fungovaly brzdy tak jako mně,“
postěžoval si její mládenec hořce.
„Je s nimi snad něco v nepořádku?“
„Můžeš na ně šlapat až do aleluja,“ odvětil pan Palgrove, „ale
nic se nestane.“
„Víš, Tede, za dvacet liber přece nemůžeš čekat zázraky. Konec
konců jsme tu, v opravdovém autě a jedeme v neděli odpoledne na
výlet stejně jako každý jiný.“
Další skřípění a rachot.
„Á!“ pravil Edward s vítězným ruměncem ve tváři. „Tohle bylo
lepší.“
„Řídíš vážně úžasně,“ prohlásila Dorothy obdivně.

— 124 —
 Povzbuzen uznáním dámy, odvážil se přelétnout Hammersmith
Broadway a dostalo se mu ostrého napomenutí ze strany jednoho
policisty.
„Já tedy vážně nevím, kam ta policie spěje,“ prohlásila Dorothy,
když se řítili na Hammersmith Bridge. „Člověk by řekl, že by mohli
být trochu zdvořilejší, vzhledem k tomu, jakou mají v poslední době
pověst.“
„Stejně jsem po téhle silnici nechtěl jet,“ konstatoval Edward
smutně. „Chtěl jsem sjet na Great West Road a tam to zapíchnout.“
„A dost možná se nechat zabásnout,“ opáčila Dorothy. „To se
onehdá stalo mému pánovi. Pět liber a soudní výlohy.“
„Policie koneckonců zase není tak zkostnatělá,“ prohlásil Ed-
ward velkodušně. „Do bohatých se pouští celkem dobře. Bez pardo-
nu. Úplně šílím, když si pomyslím na ty nadutce, co můžou přijít do
obchodu a bez mrknutí oka si na místě koupit rolls-royce. V tom pře-
ce není žádná spravedlnost. Jsem stejně dobrý jako oni.“
„A nebo ty šperky,“ vzdychla Dorothy. „Ty obchody na Bond
Street. Perly a diamanty a nevímco ještě! Představ si mě se šňůrou
perel od Woolwortha.“
Chmurně se nad tím zadumala. Edward měl zase chvíli možnost
věnovat se plně řízení. Richmondem zvládli projet bez nehody. Ta
výměna názorů s policistou Edwardem značně otřásla. Nyní se vydal
cestou nejmenšího odporu a slepě jel za jakýmkoli autem před sebou
tam, kde se nabízela nějaká možnost průjezdu.
Tím způsobem se zanedlouho dostal na zastrčenou venkovskou
silničku, kvůli které by spousta zkušených motoristů zaprodala duši,
jen aby ji našla.
„Myslím, že takhle sjet z hlavní byl docela dobrý nápad,“ po-
znamenal Edward, a připsal tak veškeré zásluhy sobě.
„Je to tu rozkošné,“ opáčila slečna Prattová. „A hlásím, že
támhle nějaký chlapík prodává ovoce.“
A skutečně, v příhodné zatáčce stál proutěný stolek pokrytý ko-
šíčky s ovocem a cedule s nápisem JEZTE VÍC OVOCE.
„Po kolika jsou?“ zeptal se Edward s obavami, když zuřivým ta-
háním za ruční brzdu dosáhl vytouženého cíle.
„Nádherné jahůdky,“ odvětil na to chlapík.

— 125 —
 Bylo to odpudivé individuum s chtivým pohledem.
„Přesně to pravé pro dámu. Zralé ovoce, právě natrhané. Mám tu
i třešně. Pravé anglické. Přála by si dáma košíček třešní?“
„Vypadají pěkně,“ řekla Dorothy.
„Jsou fantastické, to tedy ano,“ prohlásil chlapík chraplavě. „A
tenhle košíček dámě přinese štěstí.“ Nakonec se uráčil Edwardovi
odpovědět: „Dva šilinky, pane, a to je náramná láce. Kdybyste věděl,
co je uvnitř, taky byste to říkal.“
„Vypadají vážně hrozně pěkně,“ řekla Dorothy.
Edward si povzdechl a vyplatil dva šilinky. Mozek mu zaměst-
návaly výpočty. Benzín, později čaj — o tomhle nedělním motoris-
tickém výjezdu se slovo láce rozhodně použít nedalo. To bylo na
braní děvčat na výlet to nejhorší! Vždycky chtěla všechno, co viděla.
„Děkuji, pane,“ řeklo to odpudivé individuum. „V tomhle košíč-
ku třešní jste dostal víc, než co vás to stálo.“ Edward divoce dupl na
plyn a austinek vyrazil od prodavače třešní po způsobu rozzuřeného
německého ovčáka.
„Promiň,“ omlouval se Edward, „zapomněl jsem, že tam byla
zařazená rychlost.“
„Musíš být opatrný, drahý,“ řekla na to Dorothy. „Vždyť jsi ho
mohl zranit.“
Edward neodpověděl. Po další půlmíli dojeli k ideálnímu zákou-
tí poblíž nějaké říčky. Austin zanechali na kraji silnice, Edward a
Dorothy se k sobě zamilovaně přitulili na říčním břehu a jali se zobat
třešně. U nohou měli rozložené nedělní noviny.
„Tak co píšou nového?“ zeptal se Edward nakonec, když se na-
táhl na záda a klobouk si sklopil tak, aby mu stínil oči.
Dorothy přelétla pohledem titulky.
„Manželka k politování. Pozoruhodný příběh. V minulém týdnu
utonulo dvacet osm lidí. Překvapivá loupež šperků. Pohřešuje se ru-
bínový náhrdelník za padesát tisíc liber. Páni, Tede! Padesát tisíc
liber. Jen si to představ!“ Četla dál. „Náhrdelník se skládá z jedena-
dvaceti kamenů zasazených do platiny a byl odeslán doporučené z
jedné pošty v Paříži. Když balíček dorazil, zjistilo se, že obsahuje
pouze několik oblázků. Šperky tam nebyly.“

— 126 —
 „Šlohli to na poště,“ prohlásil Edward. „Francouzské pošty jsou
určitě děsné.“
„Takový náhrdelník bych ráda viděla,“ opáčila Dorothy. „Celý
zářící jako krev — jako holubičí krev, tak tu barvu popisují. Říkám
si, jaké by to bylo, mít něco takového na krku.“
„No, to se ty nejspíš nikdy nedozvíš, děvenko,“ zavtipkoval
Edward nejapně.
Dorothy pohodila hlavou. „To bych tedy ráda věděla, proč. Je až
neuvěřitelné, kam to děvče ve světě může dotáhnout. Mohla bych se
dát třeba k divadlu.“
„Slušná děvčata to nedotáhnou nikam,“ odrazoval ji Edward.
Dorothy už otevřela pusu k odpovědi, ale pak se zarazila a za-
mumlala: „Podej mi ty třešně.“
„Snědla jsem jich už víc než ty,“ poznamenala. „Rozdělím ten
zbytek a — ale podívejme, copak to je na dně košíčku?“
Než dořekla, vytáhla to ven — dlouhý, blýskavý řetízek z krva-
vě rudých kamenů.
Oba na něj zůstali v úžasu zírat.
„Říkala jsi, že to bylo v tom košíčku?“ zeptal se Edward nako-
nec.
Dorothy přikývla.
„Úplně na dně — pod ovocem.“
Znovu se podívali jeden na druhého.
„Jak se to tam asi dostalo, co myslíš?“
„Neumím si to představit. Je to divné, Tede, zrovna když jsem
přečetla tu pasáž v novinách — o těch rubínech.“
Edward se rozesmál.
„Přece si nepředstavuješ, že teď držíš v ruce padesát tisíc liber,
nebo snad ano?“
„Jen jsem řekla, že je to divné. Rubíny zasazené v platině. Plati-
na je přece taková matně stříbrná — jako tohle. Nejiskří ty kameny
snad a nemají nádhernou barvu? Zajímalo by mě, kolik jich tady je.“
Dala se do počítání. „Tede, říkám ti, že jich je tady přesně jedena-
dvacet.“
„Ne!“

— 127 —
 „Ale ano. Je jich stejně, jako se psalo v novinách. Páni, Tede,
nemyslíš, že —“
„No, možné by to bylo.“ Ovšem neřekl to příliš jistě. „Je jeden
způsob, jak to zjistit — když jimi škrábneme o sklo.“
„To se dělá s diamanty. Ale víš, Tede, ten chlapík vážně vypadal
divně — ten chlap s tím ovocem — byl dost odporný. A ještě si z
toho dělal legraci — řekl přece, že jsme v tom košíčku dostali víc,
než co nás to stálo.“
„To ano, Dorothy, jenomže mysli, proč by nám měl chtít dávat
přes padesát tisíc liber?“
Slečna Prattová sklíčeně potřásla hlavou.
„Vypadá to, že to nedává žádný smysl,“ připustila. „Ledaže by
mu byla v patách policie.“
„Policie?“ pobledl trochu Edward.
„Ano. Píšou to o kus dál v těch novinách — ,policie už je na sto-
pě‘.“
Edwardovi přejel mráz po zádech.
„To se mi nelíbí, Dorothy. Co když teď už policie jde po nás?“
Dorothy na něj zůstala zírat s otevřenou pusou.
„Ale my jsme nic neudělali, Tede. My jsme to našli v tom ko-
šíčku.“
„A to bude znít jako pěkně pitomá historka, až to budeme vy-
právět! Není to vůbec pravděpodobné.“
„To moc není,“ připustila Dorothy. „Páni, Tede, ty si vážně
myslíš, že je to TA věc? Vždyť to zní jako pohádka!“
„Nezdá se mi, že by to znělo jako pohádka,“ opáčil Edward.
„Mně to zní spíš jako jeden z takových těch příběhů, ve kterých jde
nespravedlivě obviněný hrdina na čtrnáct let do Dartmooru.“
Ale Dorothy už neposlouchala. Připnula si náhrdelník kolem kr-
ku a teď hodnotila výsledek v zrcátku, které vytáhla z kabelky.
„Takový by klidně mohla nosit i vévodkyně,“ mumlala jako u
vytržení.
„Já tomu nevěřím,“ vykřikl Edward divoce. „Je to napodobeni-
na. Musí to být napodobenina.“
„Jistě, drahý,“ opáčila Dorothy, stále si ještě prohlížející svůj
obraz v zrcátku. „Nejspíš ano.“

— 128 —
 „Jinak by tady bylo trochu moc — náhod najednou.“
„Holubičí krev.“
„To je absurdní, povídám. Absurdní. Hej, Dorothy, Posloucháš
vůbec, co ti tady říkám?“
Dorothy odložila zrcátko. Otočila se k němu, s jednou rukou na
rubínech, které jí visely na krku.
„Jak vypadám?“ zeptala se.
Edward na ni zůstal civět a na své rozhořčení úplně zapomněl.
Ještě nikdy Dorothy takhle neviděl. Bylo na ní něco vítězného, něja-
ký druh královské nádhery, která pro něj byla úplně nová. Víra, že
má na krku pravý šperk za padesát tisíc liber, udělala z Dorothy Prat-
tové úplně novou ženu. Vypadala tak nestoudně bohorovně, něco
jako Kleopatra, Semiramis a Zenobia, všechny smíchané dohromady.
„Vypadáš — vypadáš — fantasticky,“ opáčil Edward pokorně.
Dorothy se rozesmála a její smích byl také úplně nový.
„Podívej,“ řekl Edward, „musíme něco udělat. Musíme ty ka-
meny odnést na policii nebo tak něco.“
„Nesmysl,“ odtušila Dorothy. „Sám jsi před chvílí říkal, že by ti
nevěřili. Nejspíš by tě zavřeli za to, že jsi je ukradl.“
„Ale — co jiného můžeme dělat?“
„Nechat si je,“ opáčila nová Dorothy Prattová.
Edward na ni zůstal zírat.
„Nechat si je? Ty ses zbláznila.“
„Přece jsme je našli, nebo ne? Proč bychom si měli myslet, že
mají nějakou cenu? Necháme si je a já je budu nosit.“
„A policie pak zavře tebe.“
Dorothy se na chvilku zamyslela.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Prodáme je. A ty si koupíš rolls-royce,
nebo hned dva, a já si koupím diamantovou čelenku a nějaké prste-
ny.“
Edward na ni nepřestával zírat. Dorothy se začala tvářit netrpě-
livě.
„Dostal jsi teď šanci — a je na tobě, jak ji využiješ. My jsme tu
věc neukradli — to bych neschvalovala. Dostalo se to k nám a je to
pravděpodobně jediná šance v životě, jak si pořídit všechno, co jsme

— 129 —
kdy chtěli. Nebo snad nemáš vůbec žádnou kuráž, Edwarde Palgro-
ve?“
Edward konečně dokázal promluvit.
„Tak prodat je, říkáš? To nebude zase taková legrace. Každý
klenotník bude chtít vědět, jak jsem k té krvácející věci přišel.“
„Nesmíš to brát ke klenotníkovi. Copak jsi nikdy nečetl detek-
tivky, Tede? Musíš to prodat někde ,pod rukou‘, jak jinak.“
„A jak mám asi vědět, pod kterou rukou to mám prodat? Mě vy-
chovali slušně.“
„Muži mají vědět všechno,“ opáčila Dorothy. „Proto jsou taky
na světě.“
Podíval se na ni. Byla vyrovnaná a neústupná.
„Nemůžu uvěřit, že jsi to ty,“ namítl chabě.
„Myslela jsem, že máš trochu víc kuráže.“
Nastalo ticho. Pak Dorothy vstala.
„No,“ prohlásila nenucené. „Nejlíp uděláme, když pojedeme
domů.“
„S tímhle kolem krku?“
Dorothy si sundala náhrdelník, zbožně se na něj podívala a strči-
la si ho do kabelky.
„Tak hele,“ ohradil se Edward, „koukej to dát mně.“
„Nedám.“
„Ale ano, dáš. Mě vychovali k poctivosti, děvenko.“
„No tak můžeš dál zůstat poctivý. Nemusíš s tím mít nic společ-
ného.“
„Jen to sem dej,“ prohlásil Edward nenucené. „Já to udělám. Na-
jdu nějakého překupníka. Jak říkáš, je to jediná šance, jakou kdy
možná budeme mít. Dostali jsme se k tomu poctivě — koupili jsme
to za dva šilinky. Není to o nic horší, než co dělá leckterý džentlmen
celý život denně ve starožitnictví, a ještě je na to hrdý.“
„To je ono!“ opáčila Dorothy. „Bože, Edwarde, ty jsi báječný!“
Podala mu náhrdelník a Edward si ho strčil do kapsy.
Cítil se celý rozpálený, povznesený a jako zatraceně velký chla-
pák! V téhle náladě nastartoval svého austina. Oba byli příliš rozru-
šení, než aby si vzpomněli na čaj. Do Londýna dojeli mlčky. Na jed-

— 130 —
né křižovatce zastoupil autu cestu policista a Edwardovi v tu chvíli
vynechalo srdce. Jako zázrakem dorazili domů bez nehody.
Edwardova poslední slova k Dorothy byla prodchnuta dobro-
družným duchem.
„Uděláme to. Padesát tisíc liber! To za to stojí!“ Tu noc se mu
zdálo o vězeňských uniformách a o Dartmooru. Vstal brzy, celý ztr-
haný a nevyspalý. Měl by se pustit do hledání nějakého překupní-
ka — a neměl nejmenší představu, jak do toho!
Práci v kanceláři jen tak odbýval a ještě před obědem si tím při-
vodil dvě ostré výtky.
Jak člověk najde překupníka? Měl dojem, že ta správná čtvrť
bude Whitechapel — nebo snad Stepney?
Při návratu do kanceláře ho čekal telefonát. Ve sluchátku se
ozval Dorothin hlas — tragický a uplakaný.
„Jsi to ty, Tede? Volám ti, ale ona může každou chvíli přijít a já
budu muset skončit. Tede, ještě jsi nic neudělal, že ne?“
Edward odpověděl záporně.
„No, víš, Tede, ani nesmíš. Já jsem celou noc oka nezamhouřila.
Bylo to strašné. Přemýšlet o tom, co říká Bible — že nesmíš krást. Já
jsem se včera snad musela zbláznit — to tedy vážně ano. Neuděláš
nic, že ne, Tede, drahoušku?“
Byl to snad pocit úlevy, co to teď pana Palgrova zaplavilo?
Možná ano — ale nic takového rozhodně nemínil přiznat.
„Když jsem řekl, že tu věc dotáhnu do konce, tak to taky udě-
lám,“ řekl hlasem, který mohl docela dobře patřit supermanovi s oce-
lovým pohledem.
„Ale Tede, drahoušku, to přece nesmíš. Panebože, ona už je ta-
dy. Podívej, Tede, ona jde dnes večer někam na večeři, tak můžu
vyklouznout a sejít se s tebou. Nedělej nic, dokud se neuvidíme. V
osm. Počkej na mě za rohem.“ Hlas se jí proměnil v andělský šepot
„Ano, milostpaní, myslím, že to byl omyl. Chtěli Bloomsbury 0234.“
Když Edward v šest hodin odcházel z kanceláře, padl mu do očí
obrovský titulek:

LOUPEŽ ŠPERKŮ. NEJNOVĚJŠÍ UDÁLOSTI

— 131 —
 Spěšně vytáhl penny. Bezpečně ukrytý v metru, když se mu ši-
kovně podařilo zabrat místo k sezení, začal dychtivě pročítat potiště-
ný arch papíru. To, co hledal, našel celkem snadno.
Uklouzlo mu překvapené zahvízdání.
„No — to jsem —“
A pak mu padl do očí sousední článeček. Přečetl si ho a noviny
mu bez povšimnutí vypadly z ruky na podlahu.
Přesně v osm čekal na domluveném místě. Zadýchaná Dorothy
k němu přispěchala pobledlá, ale hezká.
„Že jsi ještě nic neudělal, Tede?“
„Neudělal jsem nic.“ Vytáhl řetízek s rubíny z kapsy. „Můžeš si
to nasadit.“
„Ale, Tede —“
„Policie už ty rubíny v pořádku dostala — i toho chlapíka, co je
ukradl. A teď si přečti tohle!“
Pod nos jí strčil novinový článek. Dorothy četla:

NOVÝ REKLAMNÍ TRIK

S novým, chytrým reklamním tahem přišla národní společnost

Fivepenny Fair, která má v úmyslu konkurovat známým Woolwor-
thům. Včera se prodávaly a každou neděli se budou prodávat košíčky
s ovocem. Z každých padesáti košíčků bude jeden obsahovat imitaci
náhrdelníku s různě barevnými kameny. Tyto náhrdelníky jsou sku-
tečně nádherné a za vydané peníze rozhodně stojí. Už včera vzbudily
velké vzrušení a veselí a JEZTE VÍC OVOCE dosáhne příští neděli
velké popularity. Gratulujeme Fivepenny Fair k tomuto nápadu a
přejeme jim hodně štěstí v jejich kampani Kupujte britské zboží.

„No —“ řekla Dorothy. A po chvíli ticha: „Páni!“

„Ano,“ konstatoval Edward. „Já jsem cítil to samé.“ Muž, který
procházel kolem nich, mu do ruky vtiskl leták.
„Vezmi si, bratře,“ prohlásil.
„Počestná žena je nad všechny rubíny světa.“
„Tak tady to máme!“ zvolal Edward. „Doufám, že tě to povzbu-
dí.“

— 132 —
 „Já nevím,“ opáčila pochybovačně Dorothy. „Nedá se přesně
říct, že bych chtěla vypadat jako spořádaná ženuška.“
„Taky nevypadáš,“ řekl na to Edward. „Proto mi taky ten člověk
ten papír dal. S těmihle rubíny na krku nevypadáš ani trošičku jako
spořádaná ženuška.“
Dorothy se rozesmála.
„Ty jsi vážně drahoušek, Tede,“ prohlásila. „Víš co, pojďme do
kina.“

— 133 —
 Dobrodružství pana Eastwooda
Pan Eastwood se zahleděl na strop. Pak se podíval na podlahu. Z
podlahy jeho pohled pomalu doputoval ke stěně napravo. A pak, ve-
den náhle přísnou snahou, se zase soustředěně zadíval na psací stroj
před sebou.
Panensky bílý list papíru byl zohyzděn titulem vyvedeným vel-
kými písmeny.
Zněl „ZÁHADA DRUHÉ OKURKY“. Roztomilý titul. Antho-
ny Eastwood cítil, že každého, kdo si ho přečte, ten titul hned zaujme
a vzbudí v něm zvědavost. „Záhada druhé okurky,“ řeknou si. „O
čem tohle může být? Okurka? Druhá okurka? To si rozhodně musím
přečíst.“ A budou uchváceni a okouzleni tou dokonalou lehkostí, se
kterou náš mistr detektivních příběhů kolem téhle prostinké zeleniny
spředl zápletku.
To všechno bylo moc hezké. Anthony Eastwood stejně jako
každý jiný věděl, jaký takový příběh musí být —potíž byla v tom, že
s ním tak nějak nemohl pokročit dál. Dva základní kameny pro pří-
běh byly titul a zápletka — zbytek už byla spíš jen mravenčí práce.
Někdy titul vedl k zápletce sám od sebe, a pak šlo všechno jako po
másle — jenomže v tomhle případě titul stále jen dekoroval záhlaví
papíru a po zápletce pořád ani stopa.
Anthony Eastwood zase znovu zapátral po inspiraci na stropě,
na podlaze i na tapetách, a stále ještě se žádná nezjevila.
„Pojmenuju hrdinku Soňa,“ řekl si Anthony, jak se tak vybízel k
pokračování. „Soňa nebo možná Dolores — bude mít porcelánově
bílou pleť — tu bledost, co není způsobena chatrným zdravím — a
oči jako bezedná jezírka. Hrdina se bude jmenovat George, nebo
možná John — něco krátkého a typicky britského. A pak zahrad-
ník — myslím, že budou mít zahradníka, tu otravnou okurku do toho
přece musíme nějak dostat — a ten zahradník by mohl být Skot a
mohl by být legračně skeptický ohledně časných mrazíků.“
Tahle metoda někdy fungovala, ale dnes ráno se nezdálo, že by
tomu tak bylo. I když si Anthony dokázal Soňu a George a komické-
ho zahradníka celkem jasně představit, nevykazovali žádnou ochotu
začít ožívat a sami jednat.

— 134 —
 „Samozřejmě bych z toho mohl udělat banán,“ pomyslel si
Anthony zoufale. „Nebo hlávkový salát, anebo papriku — nu, co
takhle paprika? Skutečný emblém pro Uhry — ukradená receptura na
uherský salám — zlověstný maďarský gróf.“
Na chvilku se zdálo, že se už ukazuje paprsek světla, ale pak za-
se pohasl. Maďarský gróf by nefungoval a Anthony si náhle vzpo-
mněl, že okurky a časné mrazíky nejdou dohromady, což, jak se zdá-
lo, pohřbívalo potenciální legrační poznámky skotského zahradníka.
„Zatraceně!“ zaklel pan Eastwood.
Vstal a popadl Daily Mail. Přece jen tu byla možnost, že někdo
zhynul takovou smrtí, která by tápajícímu autorovi přivolala inspira-
ci. Ovšem dnes ráno byly v novinách pouze politické články a zprávy
ze zahraničí. Pan Eastwood deník znechuceně odložil.
Poté sáhl na stolek pro nějaký román, zavřel oči a zabodl prst do
jedné ze stránek. Slovo, které mu takto Osud ukázal, znělo „ovce“. S
překvapivou brilancí se panu Eastwoodovi v hlavě okamžitě sám od
sebe začal odvíjet příběh. Líbezná dívka — její milý padne ve válce,
ona se pomátne na rozumu, pase ovce ve skotských horách — mys-
tické setkání s jejím mrtvým milým, závěrečný obraz s ovcemi v mě-
síčním světle jak na obraze z Akademie, s mrtvou dívkou ležící ve
sněhu a dvěma řetízky stop…
Byl to krásný příběh. Anthony se vynořil ze svých představ s
povzdechem a smutně potřásl hlavou. Věděl až moc dobře, že pří-
slušný vydavatel o tenhle druh příběhů nestojí — jakkoli krásné by
mohly být. Jediný druh příběhů, o které stál, které vyžadoval (a za
které mimochodem i velmi dobře platil, když je dostal), byly o ta-
jemných snědých ženách bodnutých do srdce, nespravedlivě pode-
zřívaných mladých hrdinech s náhlým rozpletením záhady a usvěd-
čením té nejnepravděpodobnější osoby pomocí naprosto nedostateč-
ných vodítek — tedy vlastně „ZÁHADA DRUHÉ OKURKY“.
„I když,“ uvažoval Anthony, „deset ku jedné, že ten titul změní
a dá tomu nějaký příšerný název, něco jako ,Děsivá vražda‘, aniž by
se mě na to i jenom zeptal! Ach jo, do háje s tím telefonem.“
Vztekle k němu došel a zvedl sluchátko. V poslední hodině k
němu musel už dvakrát — jednou to byl omyl a jednou ho lákala na

— 135 —
večeři jedna koketní dámička z lepších kruhů, kterou bytostně nesná-
šel, ale která byla natolik houževnatá, že se nedala odbýt.
„Haló,“ zavrčel do sluchátka.
Ozval se z něj ženský hlas, jemný, mazlivý hlas s lehkým cizím
přízvukem.
„Jsi to ty, můj drahý?“ řekl hlas něžně.
„No — tedy — to nevím,“ opáčil pan Eastwood obezřetně.
„Kdo volá?“
„To jsem já, Carmen. Poslouchej mě, miláčku. Pronásledují
mě — jsem v nebezpečí — musíš hned přijít. Je to otázka života a
smrti.“
„Prosím za prominutí,“ řekl na to pan Eastwood zdvořile. „Obá-
vám se, že máte špatné —“
Skočila mu do řeči, než mohl dokončit větu.
„Madre de Dios! Už jdou. Jestli zjistí, co dělám, zabijou mě.
Nesmíš mě zklamat. Hned sem přijď. Jestli nepřijdeš, je to pro mě
jistá smrt. Vždyť víš, Kirk Street 320. Heslo je okurka… Pst…“
Na druhém konci zaslechl slabé cvaknutí, jak zavěsila sluchátko.
„No to mě tedy podrž,“ zabručel pan Eastwood velice užasle.
Přešel ke své piksle s tabákem a přepečlivě si nacpal dýmku.
„Nejspíš to byl nějaký zvláštní účinek mého podvědomí,“ pře-
mítal. „Ona přece nemohla říct okurka. Celé to je náramně podivné.
Tak řekla okurka, nebo neřekla?“ Nerozhodně přecházel sem a tam.
„Kirk Street 320. Zajímalo by mě, o co vlastně jde? Bude čekat, že
za ní přijde ten druhý. Přál bych si, abych to mohl vysvětlit. Kirk
Street 320. Heslo je okurka — to je přece absurdní, to není možné —
je to halucinace přepjatého mozku.“
Záštiplně se podíval na psací stroj. „To bych rád věděl, k čemu
jsi vlastně dobrý? Koukám se na tebe už celé dopoledne, a že mi to
tedy bylo hodně co platné. Autor by měl čerpat své zápletky ze živo-
ta — ze skutečného života, slyšíš? A já jdu jednu načerpat právě
teď.“
Narazil si na hlavu klobouk, láskyplně se zahleděl na svou dra-
hocennou sbírku starých smaltů a vyšel z bytu. Kirk Street, jak větši-
na Londýňanů dobře ví, je dlouhá, nepravidelně se vinoucí třída, za-
svěcená především obchůdkům se starožitnostmi, ve kterých dosta-

— 136 —
nete všechny možné druhy padělků za velice luxusní ceny. Jsou na ní
i krámky se starou mosazí, sklem, vetešnictví a bazary s obnošeným
šatstvem.
Číslo 320 bylo zasvěceno obchodu se starým sklem. Přímo pře-
tékal skleněným zbožím všeho druhu. Při postupu středovou uličkou
obklopenou vinnými sklenkami a s křišťálovými lustry, které se mu
houpaly a mihotaly nad hlavou, se Anthony musel pohybovat sku-
tečně s nejvyšší opatrností. V zadní části obchodu seděla velice stará
dáma. Oplývala nadějným knírkem, který by jí leckterý studentík
mohl závidět, a dosti sveřepými způsoby.
Podívala se na Anthonyho a hrůzu nahánějícím hlasem řekla:
„Tak co?“
Anthony byl mladý muž, který se poněkud snadno nechal vyvést
z míry. Okamžitě se otázal na cenu nějakých skleniček na bílé víno.
„Pětačtyřicet šilinků za šest kusů.“
„Hm,“ odtušil Anthony. „Jsou docela hezké, co myslíte? A kolik
stojí tyhle?“
„Tyhle jsou vážně nádherné, to je starý Waterford. Pár můžete
mít za osmnáct guinejí.“
Pan Eastwood cítil, že si tady zadělává na potíže. Za další mi-
nutku si hypnotizovaný nelítostným zrakem téhle stařeny už něco
koupí. A přece se nemohl přimět k tomu, aby z obchodu odešel.
„A co tohle?“ zeptal se a ukázal na jeden z křišťálových lustrů.
„Třicet pět guinejí.“
„Aha,“ opáčil pan Eastwood lítostivě. „To je asi víc, než si
můžu dovolit.“
„A co vlastně potřebujete?“ otázala se stařena. „Něco na svateb-
ní dar?“
„Přesně tak,“ skočil po tom vysvětlení Anthony. „Jenomže jim
je dost těžké trefit se do vkusu.“
„Aha,“ opáčila stařena a s rozhodným výrazem ve tváři vstala.
„Hezký kousek starožitného skla uvítá každý. Mám taďy dvě staré
karafy — a tady je pěkný malý likérový servis, přesně pro nevěstu –“
Dalších deset minut prožíval Anthony pravá muka. Stařena ho
měla naprosto pod kontrolou. Před jeho zraky defilovaly všechny
myslitelné vzorky sklářského umění. Začínal si zoufat.

— 137 —
 „Nádhera, to je nádhera,“ vykřikoval z povinnosti, když poklá-
dal obří číši, kterou byl donucen si prohlédnout. Pak spěšně vyhrkl:
„Momentík. Máte tady telefon?“
„Ne, to nemáme. Ale na poště přímo naproti nám je hovorna.
Tak co říkáte, ta číše — a nebo tyhle nádherné staré poháry?“
Vzhledem ke svému mužskému pohlaví nebyl Anthony zrovna
zběhlý v delikátním umění odejít z obchodu, aniž by si něco koupil.
„Spíš bych si vzal ten likérový servis,“ opáčil chmurně. Vypadal
jako ta nejméně objemná věc. Děsila ho představa, že skončí s
lustrem.
S hořkostí v srdci zaplatil za svůj nákup. A pak, zatímco mu ho
stařena balila do papíru, se k němu najednou vrátila odvaha. Nako-
nec, co horšího se může stát, než že ho ta ženská bude považovat za
podivína. A komu na tom sakra záleží, co si ta osoba myslí?
„Okurka,“ prohlásil zřetelně a rezolutně.
Babizna okamžitě přerušila balení.
„Prosím? Co jste říkal?“
„Nic,“ lhal nestoudně Anthony.
„Aha. Myslela jsem, že jste řekl okurka.“
„To jsem řekl,“ opáčil vyzývavě Anthony.
„No,“ stařena na to, „a proč jste to proboha neřekl dřív? Mrháte
mým časem. Támhletěmi dveřmi a nahoru. Už na vás čeká.“
Jako ve snu Anthony prošel označenými dveřmi a vystoupal po
několika nechutně špinavých schodech. Nad nimi byly pootevřené
dveře, skrz které bylo vidět do maličkého obývacího pokoje.
Na židli, s očima upřenýma na dveře a výrazem plným dychti-
vého očekávání ve tváři, seděla dívka.
A jaká dívka! Měla skutečně tu porcelánově bílou pleť, o jaké
Anthony tak často psal. A její oči! Ty oči! Nebyla to Angličanka, to
viděl na první pohled. Oplývala cizokrajnou, exotickou krásou, která
vynikala i v nákladné prostotě jejích šatů.
Anthony se poněkud rozpačitě zastavil na prahu. Zdálo se, že
přišel čas vysvětlování. Jenomže dívka s radostným výkřikem vysko-
čila ze židle a vrhla se mu do náručí.
„Ty jsi přišel,“ vykřikla. „Ty jsi přišel. Díky Panence Marii i
všem svatým.“

— 138 —
 Anthony, který si nikdy nenechal ujít žádnou příležitost, ji váš-
nivě napodobil. Nakonec se od něj odtáhla a podívala se mu do tváře
s okouzlující stydlivostí.
„Já jsem tě nikdy neměla poznat,“ prohlásila. „Opravdu nemě-
la.“
„Ne?“ otázal se Anthony sotva slyšitelně.
„Ne. Dokonce i oči máš jiné — a jsi desetkrát hezčí, než jsem si
kdy představovala, že budeš.“
„Vážně?“
V duchu si Anthony říkal: „Zachovej klid, chlapče, zachovej
klid. Situace se vyvíjí moc hezky, ale neztrácej hlavu.“
„Smím tě ještě políbit? Smím?“
„Jistěže ano,“ opáčil Anthony horlivě. „Kolikrát jen budeš
chtít.“
Pak nastala velice příjemná přestávka.
„Rád bych věděl, kdo tedy sakra jsem?“ dumal Anthony. „A
pevně doufám, že se tu ten pravý chlapík teď neukáže. Ona je tak
sladká.“
Najednou se od něj dívka odtáhla a přes tvář jí přeběhl záchvěv
hrůzy.
„Nesledovali tě sem?“
„Bože, to ne.“
„Víš, ale oni jsou strašně mazaní. Ty je neznáš tak dobře jako já.
A Boris, to je démon.“
„Už brzy tě Borise zbavím.“
„Ty jsi tak odvážný — jenže právě proto: oni jsou lůza — jeden
jako druhý. Poslyš, já to mám! Kdyby to věděli, zabili by mě kvůli
tomu. Bála jsem se — nevěděla jsem, co mám dělat, a pak jsem si
vzpomněla na tebe… Pst, co to bylo?“
V obchodě pod nimi se něco ozvalo. Posunky mu naznačila, aby
zůstal, kde je, a pak po špičkách vyšla ke schodům. Vrátila se celá
pobledlá a s vytřeštěnýma očima.
„Madre de Dios! To je policie. Jdou sem nahoru. Máš nůž? Ne-
bo revolver? Co z toho?“
„Má zlatá holčičko, přece vážně nečekáš, že zabiju policistu?“

— 139 —
 „Ale ty jsi blázen — blázen! Vždyť oni tě odvedou a zabijou.
Pověsí tě!“
„Co že mě?“ zeptal se pan Eastwood a cítil, jak mu po páteři na-
horu a dolů běhá cosi velice nepříjemného.
Na schodech se ozvaly kroky.
„Už jdou,“ zašeptala dívka. „Všechno zapři. Je to naše jediná
naděje.“
„To mi půjde snadno,“ přiznal pan Eastwood sotto voce.
V další minutě už do místnosti vešli dva muži. Měli na sobě
normální oblečení, ale jejich úřední chování prozrazovalo dlouhý
výcvik. Mluvil ten menší, malý, tmavovlasý mužík s klidnýma še-
dýma očima.
„Zatýkám vás, Conrade Fleckmane,“ řekl, „pro vraždu Anny
Rosenburgové. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Tady
máte zatykač a uděláte dobře, když půjdete pěkně s námi a nebudete
dělat potíže.“
Dívce unikl ze rtů přidušený výkřik. Anthony k nim vykročil s
klidným úsměvem na tváři.
„Mýlíte se, strážníku,“ řekl mile. „Jmenuju se Anthony Eastwo-
od.“
Vypadalo to, že jeho prohlášení neudělalo na oba detektivy ani
ten nejmenší dojem.
„To vyřešíme později,“ řekl jeden z nich — ten, který předtím
nemluvil. „Prozatím půjdete s námi.“
„Conrade,“ zakvílela dívka. „Conrade, nedovol, aby tě odvedli.“
Anthony se podíval na detektivy.
„Jsem si jist, že mi dovolíte, abych se rozloučil s touto mladou
dámou.“
S mnohem větší slušností, než čekal, se oba muži přesunuli ke
dveřím. Anthony odvedl dívku do rohu k oknu a polohlasem k ní
rychle promluvil.
„Poslouchej, to, co jsem řekl, je pravda. Já nejsem Conrad
Fleckman. Když jsi mi dnes ráno zavolala, museli tě přepojit na špat-
né číslo. Jmenuju se Anthony Eastwood. Přišel jsem na tvou žádost,
protože — no, prostě jsem přišel.“
Nevěřícně na něj zírala. „Ty nejsi Conrad Fleckman?“

— 140 —
 „Ne.“
„No tedy!“ vykřikla dost rozčileně. „A já tě políbila!“
„To je v pořádku,“ ujišťoval ji pan Eastwood. „Staří křesťané
takové věci dělávali často. Příjemný zvyk. A teď mě poslouchej. Já si
s těmihle lidmi poradím. Zanedlouho jim můžu dokázat, kdo jsem.
Do té doby se o tebe starat nebudou a ty můžeš mezitím varovat toho
svého drahého Conrada. A potom —“
„Ano?“
„No — jen tohle. Moje telefonní číslo je Northwestern 1743 —
a dej si pozor, ať tě tentokrát přepojí správně.“
Kouzelně se na něj podívala, napůl v slzách, napůl s úsměvem.
„Na to nezapomenu — opravdu, nezapomenu.“
„Pak je všechno v pořádku. Sbohem. Vlastně —“
„Ano?“
„Když už jsme mluvili o těch starých křesťanech — ještě jednou
by to nevadilo, co myslíš?“
Ruce mu obtočila kolem krku. Rty se jen dotkla jeho. „Líbíš se
mi — vážně. Vzpomeneš si na to, ať už se stane cokoli, viď, že ano?“
Anthony se neochotně vyprostil a přistoupil ke svým věznite-
lům.
„Teď už můžu jít s vámi. Věřím, že nechcete zadržet i tuto mla-
dou dámu?“
„Ne, pane, s tím nebude žádný problém,“ odvětil zdvořile malý
brunet.
„Slušní hoši, tenhle Scotland Yard,“ pomyslel si Anthony, jak za
nimi sestupoval po úzkém schodišti.
Po stařeně v krámu nebylo ani stopy, ale Anthony zaslechl těžké
oddychování zpoza dveří vzadu a uhodl, že babice stojí za nimi a
obezřetně sleduje dění.
Jakmile byli venku na zašlé Kirk Street, Anthony se zhluboka
nadechl a menšímu z obou mužů řekl: „Tak, inspektore — jste in-
spektor, předpokládám?“
„Ano, pane. Detektiv inspektor Verrall. Tohle je detektiv seržant
Carter.“
„Nuže, inspektore Verralle, přišel čas rozumně si promluvit. Já
nejsem Conrad Jaksevlastnějmenuje. Jmenuju se Anthony Eastwood,

— 141 —
jak už jsem vám říkal, a jsem povoláním spisovatel. Pokud mě do-
provodíte do mého bytu, myslím, že vám budu moci svou totožnost
uspokojivě prokázat.“
Zdálo se, že něco z té Anthonyho věcné řeči udělalo na detekti-
vy dojem. Přes Verrallovu tvář poprvé přeběhl pochybovačný výraz.
Cartera bylo zjevně těžší přesvědčit. „Možná,“ ušklíbl se.
„Ovšem jak si jistě vzpomínáte, ta mladá dáma vás docela určitě
oslovovala ,Conrade‘.“
„Jistě, ale jde o něco jiného. Klidně před vámi dvěma přizná-
vám, že — hm — z osobních důvodů jsem se před tou dámou vydá-
val za osobu jménem Conrad. V důvěrné záležitosti, chápete?“
„Slušná historka, co?“ odtušil Carter. „Ne, pane, vy půjdete s
námi. Mávni na toho taxíka, Joe.“
Zastavili projíždějící taxi a všichni tři muži do něj nastoupili.
Anthony udělal poslední pokus. Oslovil Verralla, který se podle vše-
ho dal snáz přesvědčit.
„Můj drahý inspektore, hleďte, co vám udělá jít se mnou do mé-
ho bytu a přesvědčit se, jestli mluvím pravdu? Můžete si podržet
toho taxíka, jestli chcete — to je přece dobrá nabídka! Každopádně
to pro vás nebude rozdíl ani pěti minut.“
Verrall se na něj pátravě zadíval. „Udělám to,“ prohlásil najed-
nou. „Zdá se to divné, ale já věřím, že mluvíte pravdu. Nechceme ze
sebe na stanici udělat pitomce tím, že zavřeme špatnou osobu. Jakou
máte adresu?“
„Brandenburg Mansions čtyřicet osm.“ Verrall se vyklonil a za-
křičel adresu na taxikáře. Všichni tři seděli potichu, dokud nedojeli
na místo určení. Tam Carter vyskočil ven a Verrall pokynul Antho-
nymu, aby šel za ním.
„Není nutno dělat žádné nepříjemnosti,“ vysvětloval při vystu-
pování. „Půjdeme dovnitř v přátelském duchu, jako by si pan
Eastwood domů vedl dva kamarády.“
Anthony byl za ten návrh velice vděčný a jeho názor na krimi-
nální oddělení policie se každou minutu lepšil. Na chodbě měli tako-
vé štěstí, že potkali vrátného, Rogerse. Anthony se zastavil.
„Vida! Dobrý večer, Rogersi,“ prohodil neformálně. „Dobrý ve-
čer, pane Eastwoode,“ odpověděl vrátný uctivě.

— 142 —
 Byl Anthonymu nakloněn, protože ten byl příkladem štědrosti,
kterou jeho sousedé ne vždy následovali.
Anthony se zastavil pod schodištěm s nohou na prvním schodu.
„Mimochodem, Rogersi,“ pokračoval nenucené. „Jak dlouho už
tady bydlím? Zrovna jsem se o tom tak trochu dohadoval tady se
svými přáteli.“
„Počkejte, pane, teď už to musejí být pomalu čtyři roky.“
„Přesně to jsem si myslel.“
Anthony vrhl na oba detektivy vítězný pohled. Carter něco za-
bručel, ale Verrall se usmíval od ucha k uchu.
„Dobré, ale to ještě nestačí, pane,“ poznamenal. „Můžeme jít
nahoru?“
Anthony otevřel dveře bytu svým patentním klíčem. S vděčností
si vzpomněl, že Seamark, jeho sluha, tu není. Čím méně svědků bude
tahle katastrofa mít, tím líp.
Psací stroj zůstal přesně tak, jak jej opustil. Carter přešel ke sto-
lu a přečetl si na papíře titul.
„ZÁHADA DRUHÉ OKURKY,“ oznámil ponuře.
„To je jeden z mých příběhů,“ vysvětloval Anthony nenucené.
„Další bod pro vás, pane,“ řekl Verrall, pokýval hlavou a šel-
movsky zamrkal. „Mimochodem, o čem to je? Jaká byla vlastně ta
záhada druhé okurky?“
„Tak teď jste mě dostal,“ opáčil Anthony. „Právě ta druhá okur-
ka může za všechny tyhle potíže.“
Carter se na něj pozorně zadíval. Náhle potřásl hlavou a zaťukal
si významně na čelo.
„Chudák mládenec, cvokatí,“ zamumlal tiše, ale tak, aby ho bylo
slyšet.
„A teď, pánové,“ prohlásil pan Eastwood čile, „k věci. Tady
jsou dopisy s mojí adresou, moje bankovní výpisy, komunikace s
nakladateli. Co víc ještě chcete?“
Verrall prozkoumal dokumenty, které mu Anthony podal.
„Kdybych měl mluvit za svou osobu,“ řekl uctivě, „nic víc bych
nepotřeboval. Celkem jste mě přesvědčil. Ale nemůžu vzít odpověd-
nost za vaše propuštění jen na sebe. Víte, i když se zdá jisté, že tu už
několik let sídlíte jako pan Eastwood, stále ještě je možné, že Conrad

— 143 —
Fleckman a Anthony Eastwood jsou jedna a tatáž osoba. Ještě musím
důkladně prohledat byt, sejmout vám otisky prstů a zatelefonovat na
velitelství.“
„To vypadá na nabitý program,“ poznamenal Anthony. „Mohu
vás ujistit, že jste vítáni u jakéhokoli mého strašlivého tajemství,
které tady najdete.“
Inspektor se zašklebil. Na detektiva byl skutečně mimořádně
lidský.
„Šel byste teď s Carterem tam do toho zadního pokojíku, zatím-
co se budu činit?“
„Dobrá,“ opáčil Anthony neochotně. „Předpokládám, že by se to
nedalo zařídit jinak, nebo ano?“
„Co tím myslíte?“
„Že bychom se do pokojíku odebrali vy a já a dvě sklenky whis-
ky se sodou, zatímco tady náš přítel seržant bude provádět to důklad-
né pátrání.“
„Pokud vám to tak bude lépe vyhovovat, pane…“
„Bude mi to tak lépe vyhovovat.“
Opustili Cartera obratně a věcně zkoumajícího obsah psacího
stolu. Když vycházeli z místnosti, slyšeli, jak zvedá sluchátko a volá
do Scotland Yardu.
„Není to tak hrozné,“ prohlásil Anthony, když se usadil s whis-
ky a sodou při ruce a pohostinně se věnoval potřebám inspektora
Verralla. „Mám se napít první, abych ukázal, že ta whisky není otrá-
vená?“
Inspektor se usmál.
„Tohle všechno je velice neobvyklé,“ poznamenal. „Ale v na-
šem povolání už víme své. Hned na samém začátku jsem si uvědo-
mil, že jsme udělali chybu. Jenomže člověk musí samozřejmě dodr-
žet všechny obvyklé postupy. Úřednímu šimlovi se prostě nedá unik-
nout, že, pane?“
„Nejspíš ne,“ opáčil Anthony s lítostí v hlase. „Ovšem váš ser-
žant nevypadá moc přátelsky, co říkáte?“
„No jistě, detektiv seržant Carter. Ale je to prima chlap. Jenom
si nedá jen tak snadno něco nabulíkovat, jak sám zjistíte.“
„Toho už jsem si všiml,“ poznamenal Anthony.

— 144 —
 „Mimochodem, inspektore,“ dodal, „vadilo by vám říct mi něco
o mé osobě?“
„V jakém smyslu, pane?“
„Ale, ale, to jste si nevšiml, jak mě sžírá zvědavost? Kdo byla ta
Anna Rosenburgová a proč jsem ji vlastně zabil?“
„Všechno si to přečtete zítra v novinách, pane.“
„Dnes ještě zítřek v dosahu našich rukou není,“ odcitoval
Anthony. „Vážně si myslím, že byste mohl ukojit mou naprosto
oprávněnou zvědavost, inspektore. Odložte svou úřední mlčenlivost a
řekněte mi všechno.“
„Je to dost neobvyklé, pane.“
„Můj drahý inspektore, když jsme se tak rychle spřátelili?“
„No dobrá. Anna Rosenburgová byla německá Židovka, která
žila v Hampsteadu. Aniž by se něčím nějak viditelně živila, každý
rok byla bohatší a bohatší.“
„To já jsem přesný opak,“ poznamenal k tomu Anthony. „Vidi-
telně se něčím živím a každým rokem jsem chudší a chudší. Možná
bych na tom byl líp, kdybych bydlel v Hampsteadu. Vždycky jsem
slýchal, že Hampstead je velice osvěžující.“
„Jednu dobu,“ pokračoval Verrall, „obchodovala s obnošeným
šatstvem —“
„To všechno vysvětluje,“ skočil mu do řeči Anthony. „Vzpomí-
nám si, jak jsem po válce prodával svou uniformu — ne tu khaki, tu
druhou. Celý byt byl plný efektně rozprostřených červených kalhot a
zlatých prýmků. Přijel tam rolls-royce s nějakým tlusťochem v kost-
kovaném obleku a jeho poskokem včetně pytle. Za tu spoustu věcí
mi nabídl libru deset. Nakonec jsem ještě přihodil lovecký kabát a
nějaké brýle od Zeisse, abych to vytáhl na dvě libry. Na daný signál
poskok otevřel pytel, naházel ty věci dovnitř, ten tlusťoch vytáhl de-
setilibrovou bankovku a chtěl po mně nazpátek.“
„Asi před deseti lety,“ pokračoval inspektor, „bylo v Londýně
několik politických uprchlíků — a mezi nimi i jistý don Fernando
Ferrarez se svou mladou ženou a dítětem. Byli velmi chudí a žena
byla nemocná. Jejich podnájem navštívila Anna Rosenburgová a
ptala se, jestli nemají něco na prodej. Don Fernando nebyl doma a
jeho manželka se rozhodla rozloučit s překrásným, nádherně vyšíva-

— 145 —
ným španělským šálem, který byl jedním z posledních dárků od její-
ho manžela ještě před útěkem ze Španělska. Když se don Fernando
vrátil a slyšel o prodeji šálu, příšerně se rozzuřil a marně se snažil
získat ho zpátky. Když se mu nakonec podařilo nalézt dotyčnou ob-
chodnici s použitým šatstvem, ta tvrdila, že šál už prodala nějaké
ženě, jejíž jméno nezná. Don Fernando byl zoufalý. O dva měsíce
později ho na ulici pobodali a na následky zranění zemřel. Od té do-
by se zdálo, že Anna Rosenburgová až podezřele překypuje penězi.
Během následujících deseti let byl její dům minimálně osmkrát vy-
loupen. Čtyři z těch pokusů byly neúspěšné a nic se neztratilo, při
zbylých čtyřech byl vždycky součástí lupu nějaký vyšívaný šál.“
Inspektor se odmlčel, ale pak vyhověl Anthonyho pobízejícím
posunkům a pokračoval ve vyprávění.
„Před týdnem přijela do naší země z jednoho francouzského
kláštera Carmen Ferrarezová, mladá dcera dona Fernanda. Jako první
věc vyhledala v Hampsteadu Annu Rosenburgovou. Máme zprávy,
že mezi ní a stařenou proběhla bouřlivá scéna, a když odcházela,
jeden ze sluhů vyslechl její poslední slova.
,Vy ho pořád máte,‘ křičela na ni. ,Všechny ty roky jste díky
němu bohatla — ale slavnostně vám tady přísahám, že vám nakonec
přinese smůlu. Nemáte na něj žádné morální právo a přijde den, kdy
si budete přát, abyste Šál tisíce květů nikdy neviděla.‘
Tři dny poté Carmen Ferrarezová záhadně zmizela ze svého ho-
telu. V jejím pokoji bylo nalezeno jméno s adresou — jméno Conrad
Fleckman a také vzkaz od nějakého muže, který o sobě prohlašoval,
že je obchodník se starožitnostmi, a tázal se, jestli je připravená roz-
loučit se s jistým vyšívaným šálem, který podle něj má v držení. Ad-
resa udaná na tom vzkazu byla falešná.
Je zřejmé, že klíčem k celé záhadě je ten šál. Včera ráno navští-
vil Conrad Fleckman Annu Rosenburgovou. Byla s ním zavřená něco
přes hodinu a po jeho odchodu se byla nucena odebrat na lůžko, tak
bledá a roztřesená tím rozhovorem byla. Ale vydala rozkaz, že kdyby
za ní znovu přišel, vždycky ho přijme. Ten večer pak vstala a kolem
deváté se vypravila ven. Už se nevrátila. Byla nalezena v domě obý-
vaném Conradem Fleckmanem s bodnou ranou v srdci. Na podlaze
vedle ní ležel — co byste řekl?“

— 146 —
 „Ten šál?“ vydechl Anthony. „Šál tisíce květů?“ „Něco mnohem
ohavnějšího. Něco, co vysvětlovalo celou tu záhadu kolem šálu a
odhalovalo jeho skrytou hodnotu… Omluvte mě, mám dojem, že to
bude šéf—“ Skutečně zazvonil zvonek. Anthony krotil svou netrpěli-
vost, jak jen dovedl, a čekal, až se inspektor vrátí. Ohledně svého
postavení si teď nedělal velké starosti —jakmile mu sejmou otisky
prstů, zjistí svůj omyl. A pak, možná, zavolá Carmen… Šál tisíce
květů! Jaký podivný příběh — přesně takový, jaký se hodil k té čer-
novlásce výjimečné krásy. Carmen Ferrarezová…
Vytrhl se ze svého zasnění. Ten inspektůrek je tam už nějak
dlouho. Vstal a otevřel dveře dokořán. Byt byl podivně ztichlý. Bylo
snad možné, že by už odešli? Určitě by mu alespoň něco řekli.
Vešel do vedlejší místnosti. Byla prázdná — stejně jako obývací
pokoj. Podivně prázdná! Zdála se tak nějak holá a neupravená. Pro-
boha! Jeho smalty — jeho stříbro!
Divoce pobíhal bytem. Všude stejná pohádka. Byt byl úplně vy-
brakovaný. Zmizela každá trochu hodnotná věcička, a že Anthony
měl slušnou sběratelskou zálibu v maličkostech.
Se zaúpěním dovrávoral Anthony ke křeslu a usadil se s hlavou
v dlaních. Vyrušil ho až zvonek u vchodových dveří. Otevřel a stanul
tváří v tvář Rogersovi.
„Promiňte, pane,“ řekl Rogers, „ale ti pánové si mysleli, že bys-
te mohl něco potřebovat.“
„Pánové?“
„Ti vaši dva přátelé, pane. Pomohl jsem jim s balením, jak jsem
nejlíp uměl. Naštěstí jsem pro ně měl ve sklepě dva slušné kufry.“
Sklopil oči k podlaze. „Zametl jsem tu slámu, jak jen to šlo, pane.“
„Vy jste ty věci balil tady?“ zaúpěl Anthony.
„Ano, pane. Copak jste si to tak nepřál, pane? Ten vysoký pán
mi řekl, abych to tak udělal, pane, a když jsem viděl, že jste zabraný
do hovoru s tím druhým pánem tam vzadu v pokojíku, nechtěl jsem
vás rušit.“
„Já jsem s ním nemluvil,“ opáčil Anthony. „To on mluvil na
mě — ať ho vezme ďas.“
Rogers zakašlal.

— 147 —
 „Je mi opravdu moc líto, že k tomu muselo dojít, pane,“ za-
mumlal.
„Dojít k čemu?“
„Že jste se musel rozloučit se svými malými poklady, pane.“
„Co? Ale jistě. Ha ha!“ nucené se zasmál. „Předpokládám, že už
asi odjeli. Myslím ti — ti moji kamarádi?“
„Ale ano, pane, už před nějakou dobou. Naložil jsem kufry do
taxíku a pak ten vysoký pán šel zase znovu nahoru a pak oba seběhli
po schodech a hned odjeli… Promiňte, pane, ale stalo se snad něco?“
Rogers se ptal plným právem. To duté zasténání, které ze sebe
Anthony vypravil, by vzbudilo podezření v každém.
„Stalo se úplně všechno, díky, Rogersi. Ale celkem jasně vidím,
že vás z toho nemůžu vinit. A teď mě nechte, musím si odbýt důvěr-
nou chvilku se svým telefonem.“
Pět minut poté už Anthony naléval své vyprávění do uší inspek-
tora Drivera, který seděl proti němu s poznámkovým blokem v ruce.
Byl to dost nesympatický člověk, ten inspektor Driver, a ani zdaleka
(napadlo Anthonyho) se nepodobal opravdovému inspektorovi!
Vlastně budil výrazný dojem, jako by ho hrál. Další pozoruhodný
příklad nadřazenosti umění nad přírodou.
Anthony se dostal na konec vyprávění. Inspektor zavřel svůj po-
známkový blok.
„Nuže?“ zeptal se Anthony úzkostně.
„Jasné jako facka,“ prohlásil inspektor. „Je to Pattersonův gang.
V poslední době už provedli pěknou řádku mazaných kousků. Velký
blondýn, malý brunet a dívka.“
„Dívka?“
„Ano, černovlasá a náramná fešanda. Obvykle dělá vnadidlo.“
„Je — je to Španělka?“
„Mohla to o sobě tvrdit. Ale narodila se v Hampsteadu.“
„Já jsem říkal, že je to osvěžující místo,“ zamumlal Anthony.
„Ano, je to celkem jasné,“ prohlásil inspektor a měl se k odcho-
du. „Spojila se s vámi telefonicky a navykládala vám nějakou histor-
ku — předpokládala, že za ní určitě dorazíte. Pak zašla ke staré mat-
ce Gibsonové, která nikdy neodmítne spropitné, když dovolí svůj
pokoj použít těm, kterým se obtížně schází na veřejnosti — milen-

— 148 —
cům, chápete, nic ilegálního. Vy jim krásně skočíte na lep, oni vás
dostanou zpátky sem, a zatímco vám jeden z nich vykládá nějakou
báchorku, ten druhý mezitím uteče s lupem. Jsou to určitě Patterso-
novi — je to jejich styl.“
„A moje věci?“ otázal se Anthony úzkostně. „Uděláme, co bude
v našich silách, pane. Ovšem Pattersonovi jsou neobyčejně mazaní.“
„Vypadá to, že jsou,“ poznamenal Anthony hořce. Inspektor
odešel, a sotva se tak stalo, u dveří se ozval zvonek. Anthony otevřel.
Stál tam malý chlapec a v ruce držel balíček.
„Balíček pro vás, pane.“
Anthony si ho poněkud překvapeně vzal. Rozhodně žádný balí-
ček nečekal. Vrátil se s ním do obývacího pokoje a přeřízl provázek.
Byla to ta likérová souprava!
„Sakra!“ zaklel Anthony.
Pak si všiml, že na dně jedné ze skleniček je drobná umělá rů-
žička. Jeho mysl zalétla zpátky do horního pokojíku v Kirk Street.
„Líbíš se mi — vážně. Vzpomeneš si na to, ať už se stane coko-
li, viď, že ano?“
Přesně tohle mu řekla. Ať už se stane cokoli… Myslela snad —
Anthony se musel příkře napomenout.
„Takhle to nepůjde,“ vyplísnil se.
Oči mu padly na psací stroj a Anthony se k němu posadil s roz-
hodným výrazem ve tváři.

ZÁHADA DRUHÉ OKURKY

Na obličeji se mu zase usadil zasněný výraz. Šál tisíce květů. Co

se to našlo na podlaze vedle mrtvého těla? Jaká ohyzdná věc, která
vysvětlila celou záhadu?
Žádná, samozřejmě, protože to byla jenom vymyšlená historka,
která měla udržet jeho pozornost, a vypravěč použil starý trik z Po-
hádek tisíce a jedné noci, když ji přerušil v tom nejzajímavějším bo-
dě. Ale nemohla tam být nějaká ohyzdná věc, která celou záhadu
vysvětlila? Nemohla by tam přece jen být? Když se nad tím člověk
pořádně zamyslí?

— 149 —
 Anthony vytrhl ze svého psacího stroje původní list papíru a na-
hradil ho novým. Vyťukal titul:

ZÁHADA ŠPANĚLSKÉHO ŠÁLU

Chvíli si ho tiše prohlížel.

A pak začal rychle ťukat do kláves…

— 150 —
 Zlatý míč
George Dundas stál uprostřed londýnské City v hlubokém za-
dumání.
Všude kolem něj se valili dříči i úspěšní finančníci jako vše ob-
klopující proud. Ovšem George, skvostně oblečený, v kalhotách s
dokonale nažehlenými puky, si jich vůbec nevšímal. Usilovně pře-
mýšlel, co dál.
Něco se stalo! Mezi Georgem a jeho bohatým strýcem (Ephrai-
mem Leadbetterem ze společnosti Leadbetter a Gilling) proběhlo to,
čemu se eufemicky říká „výměna názorů“. Abychom byli úplně
přesní, ty názory byly téměř výhradně na straně pana Leadbettera.
Plynuly mu ze rtů v neutuchajícím proudu trpkého rozhořčení a fakt,
že se neustále opakovaly, ho podle všeho ani v nejmenším netrápil.
Jednou něco trefně pojmenovat a pak to nechat být nebyla zásada,
podle které by se pan Leadbetter řídil.
Téma bylo prosté — trestuhodná pošetilost a zkaženost mladého
muže, který je teprve na počátku kariéry, a přitom si klidně vezme
volno uprostřed týdne, aniž by i jen požádal o dovolení. Pan Leadbet-
ter, který už řekl všechno, co měl na srdci, a některé věci i dvakrát,
udělal pauzu, aby se mohl nadechnout, a zeptal se George, co tím
myslel.
George opáčil prostě, že měl dojem, že potřebuje volno. Vlastně
dovolenou.
Pan Leadbetter na to chtěl vědět, k čemu jsou tedy sobotní odpo-
ledne a neděle? A to vůbec nemluví o svatodušních svátcích, které
byly celkem nedávno, a státním svátku, který je čeká v srpnu.
George opáčil, že sobotní odpoledne, neděle nebo státní svátky
ho nezajímají, že měl na mysli skutečný den, kdy se ještě dá najít
nějaké místo, kam se už nenahmula půlka Londýna.
Pan Leadbetter odvětil, že udělal pro syna své zesnulé sestry, co
bylo v jeho silách — nikdo nemůže říct, že mu nedal příležitost. Ale
bylo zjevné, že to nebylo k ničemu. A do budoucna už bude mít Ge-
orge pět skutečných dní a sobotu a neděli nádavkem, kdy si bude
moct dělat, co bude chtít.

— 151 —
 „Zlatý míč příležitosti už proletěl kolem tebe, chlapče,“ prohlá-
sil pan Leadbetter v posledním záchvěvu poetičnosti, „a tobě se ho
nepovedlo chytit.“
George opáčil, že přesně to podle svého mínění přece udělal, a
pan Leadbetter vyměnil poezii za rozhořčení a pravil, aby mu zmizel
z očí.
Odtud Georgovo zadumání. Nechá se strýc obměkčit, nebo ne-
nechá? Má pro George tajnou slabost, nebo je to spíš studená ne-
chuť?
Přesně v tu chvíli mu nějaký hlas — ten nejnepravděpodobnější
hlas — řekl: „Ahoj.“
Přijel k němu jasně červený osobní vůz s nesmírně dlouhou ka-
potou a zastavil vedle něj. Za volantem seděla naše krásná a oblíbená
příslušnice společenské smetánky, Mary Montresorová. (Ten popis
pochází z ilustrovaných časopisů, které otiskují její portrét přinej-
menším čtyřikrát do měsíce.) Zářivě se na George usmívala.
„Nikdy jsem neviděla člověka, který by tak připomínal ostrov,“
prohlásila Mary Montresorová. „Nechceš si radši nastoupit?“
„To bych opravdu nade všechno rád,“ opáčil George bez váhání
a sedl si vedle ní.
Postupovali vpřed pomalu, protože provoz jim nic jiného nedo-
voloval.
„Město už mě otravuje,“ konstatovala Mary Montresorová. „Při-
jela jsem se podívat, jaké to tu je. Pojedu radši zpátky do Londýna.“
Aniž by se opovážil opravit její místopis, odtušil George, že je
to úžasný nápad. Jeli chvílemi pomalu, chvílemi v divokých záchva-
tech rychlosti, kdykoli Mary Montresorová uviděla příležitost k před-
jíždění. Georgovi se zdálo, že její pohled na situaci je v tomto ohledu
poněkud optimistický, ale uvažoval, že člověk může umřít jenom
jednou. Každopádně usoudil, že nejlepší bude nepokoušet se o kon-
verzaci. Dával přednost tomu, aby se jeho krásná řidička věnovala
výlučně ovládání vozidla.
Konverzaci tedy zahájila ona a vybrala si k tomu moment, kdy
zrovna divoce zatáčeli kolem Hyde Park Corner.
„Co bys říkal tomu, oženit se se mnou?“ zeptala se ho jako by
nic.

— 152 —
 George vyjekl, ale to mohlo být způsobeno ohromným autobu-
sem, ze kterého podle všeho koukala jistá zkáza. Byl hrdý na to, s
jakou rychlostí odpověděl.
„To bych moc rád,“ opáčil nonšalantně.
„Hm,“ pravila Mary Montresorová neurčitě. „Tak možná bys
jednou mohl.“
Bez nehody se dostali na rovinku a v tu chvíli si George povšiml
nových velkých poutačů na stanici metra Hyde Park Corner. Mezi
dvěma, hlásajícími ZÁVAŽNÁ POLITICKÁ SITUACE a PLU-
KOVNÍK NA LAVICI OBŽALOVANÝCH, na jednom stálo LVI-
CE SALONŮ SI BUDE BRÁT VÉVODU a na dalším VÉVODA Z
EDGEHILLU A SLEČNA MONTRESOROVÁ.
„A co to s vévodou z Edgehillu?“ dotázal se přísně George.
„Já a Bingo? Jsme zasnoubení.“
„Ale to tedy — to, co jsi před chvilkou říkala —“
„Aha, tohle,“ opáčila Mary Montresorová. „Víš, ještě jsem se
vlastně nerozhodla, koho si opravdu vezmu.“
„Tak proč ses s ním tedy zasnoubila?“
„Jenom jsem chtěla vědět, jestli to dokážu. Podle všeho si
všichni mysleli, že to bude bůhvíjak těžké, a nebylo ani trošičku!“
„Tak to je tedy k — no — Bingovi dost drsné,“ poznamenal Ge-
orge a snažil se přemoct trapný pocit z toho, že skutečnému vévodovi
říká přezdívkou.
„Ale vůbec ne,“ opáčila Mary Montresorová. „Bingovi to jenom
prospěje, jestli mu vůbec něco může prospět — o čemž pochybuju.“
George učinil další objev — a znovu mu k tomu napomohl pří-
hodný poutač.
„Podívejme, vždyť dneska se v Ascotu jede pohár. Já bych mys-
lel, že tam prostě nemůžeš chybět.“ Mary Montresorová si povzdech-
la. „Potřebovala jsem volno,“ zabědovala.
„No vida, to já taky,“ opáčil potěšené George. „A výsledkem je,
že mě můj strýček vykopl a můžu se jít leda tak pást.“
„V tom případě se vezmeme,“ prohlásila Mary. „Mých dvacet
tisíc ročně se bude celkem hodit, co říkáš?“
„Rozhodně si díky nim budeme moct zařídit trochu toho domá-
cího pohodlí,“ odpověděl George.

— 153 —
 „Když už mluvíme o domově,“ pokračovala Mary, „pojeďme na
venkov. Najdeme si tam dům, kde by se nám hezky bydlelo.“
Vypadalo to jako jednoduchý a kouzelný plán. Překonali Putney
Bridge, dojeli k výpadovce na Kingston a Mary se spokojeným po-
vzdechem sešlápla plyn. Na venkov dorazili velice rychle. Asi po
hodině a půl Mary náhle vykřikla, a dramaticky vymrštila ruku s na-
přaženým ukazovákem. Na vrcholku kopce před nimi se krčil dům
oplývající „starosvětským kouzlem“, jak tomu říkají obchodníci s
nemovitostmi (i když zřídkakdy popravdě). Představte si, že popis
většiny venkovských domů se v jednom případě skutečně vyplní, a
máte obrázek zmíněného domu. Mary zastavila před bílou bránou.
„Necháme auto tady a půjdeme si ho nahoru prohlédnout. To je
náš dům!“
„Rozhodně, to je náš dům,“ souhlasil George. „Ale právě teď to
vypadá, že v něm bydlí někdo jiný.“
Mary se mávnutím ruky tím někým jiným odmítla zabývat. Spo-
lečně stoupali nahoru po klikatící se příjezdové cestě. Z bezprostřed-
ní blízkosti vypadal dům ještě žádoucněji.
„Pojď, koukneme se těmi okny dovnitř,“ prohlásila.
George váhal.
„Myslíš, že těm lidem to —?“
„Těmi se nemíním zabývat. Je to náš dům — oni v něm jenom
nějakým omylem bydlí. A kromě toho, je nádherně a oni určitě bu-
dou někde venku. A kdyby nás někdo načapal, řeknu — řeknu — že
jsem si myslela, zeje to dům paní — paní Pardonstengerové a že je
mi opravdu moc líto, že jsem se spletla.“
„No, to zní celkem důvěryhodně,“ přemítal George nahlas.
Nahlédli do oken. Dům byl nádherně zařízený. Právě došli k
pracovně, když na štěrku za nimi zachrastily něčí kroky. Když se
otočili, stáli tváří v tvář tomu nejbezúhonnějšímu majordomovi.
„Propána!“ vypadlo z Mary. Pak nasadila svůj nejkouzelnější
úsměv a zeptala se: „Je paní Pardonstengerová doma? Zrovna jsem
se dívala, jestli ji neuvidím v pracovně.“
„Paní Pardonstengerová je doma, madam,“ odvětil majordomus.
„Tudy, prosím.“

— 154 —
 Udělali jedinou možnou věc. Šli za ním. George počítal, jaká
může být pravděpodobnost, že se tohle stane. Se jménem jako Par-
donstenger došel k závěru, že zhruba jedna ku dvěma tisícům. Jeho
společnice zašeptala: „Nech to na mně. S tím si poradím.“
George to na ní nechal s náramným potěšením. Usoudil, že situ-
ace volá po ženském důvtipu.
Byli uvedeni do salonu. Sotva majordomus odešel z místnosti,
dveře se téměř okamžitě znovu otevřely a do pokoje netrpělivě vešla
kyprá růžovoučká dáma s odbarvenými vlasy.
Mary Montresorová vykročila směrem k ní a pak se zarazila s
dobře předstíraným překvapením.
„Propána!“ vykřikla. „Tohle přece není Amy! To je tedy vážně
divné!“
„To je opravdu divné,“ prohlásil nasupený hlas. Za paní Pardon-
stengerovou vešel nějaký muž, učiněný obr s buldočí tváří a zlověst-
ně zamračeným čelem. George si pomyslel, že tak odporného surov-
ce ještě nikdy neviděl. Muž zavřel dveře a opřel se o ně zády.
„Velice divné,“ opakoval posměšně. „Ale mám dojem, že jsme
tu vaši malou hru prokoukli!“ Najednou vytáhl obrovitý revolver.
„Ruce vzhůru. Ruce vzhůru, povídám. Prošacuj je, Bello.“
Při čtení detektivek George mnohokrát napadlo, co to vlastně
obnáší být někým prošacován. Ted už to věděl. Bella (alias paní P.)
se spokojila s tím, že ani on, ani Mary na sobě neukrývají žádnou
vražednou zbraň.
„Mysleli jste si, bůhvíjak nejste chytří, co?“ ušklíbl se muž.
„Takhle si sem přijít a hrát si na neviňátka. Ale tentokrát jste udělali
chybu — moc ošklivou chybu. Silně pochybuju, jestli vás vaše rodi-
ny a kamarádi ještě někdy uvidí. Ale! O co se to snažíš?“ vystartoval,
když se George pohnul. „Nic na mě nezkoušejte, jinak vás zastřelím,
než stačíte mrknout.“
„Buď opatrný, Georgi,“ zachvěla se Mary.
„To budu,“ opáčil George procítěně. „Velice opatrný.“
„A teď pochodem vchod,“ prohlásil muž. „Otevři dveře, Bello.
A vy dva, držte ruce nad hlavou. Dáma první — tak je to správně. Já
jdu za vámi. Přes chodbu. Po schodech nahoru…“

— 155 —
 Poslechli. Co jiného mohli dělat? Mary vystoupala po schodech
s rukama vysoko nad hlavou. George za ní. A za nimi ten obrovský
lotr s revolverem v ruce.
Mary došla na vrchol schodiště a zahnula za roh. V tu chvíli Ge-
orge bez nejmenšího varování zuřivě vykopl dozadu. Zasáhl muže
plnou silou doprostřed těla a ten se svalil ze schodů. Vzápětí se Ge-
orge otočil, skočil na něj a zaklekl mu na hrudi. Pravou rukou sebral
revolver, který jeho soupeři vypadl při pádu z ruky.
Bella zaječela a zmizela za zeleným závěsem. Mary přiběhla po
schodech dolů, ve tváři bílá jako papír.
„Georgi, snad jsi ho nezabil?“
Muž ležel absolutně nehybně. George se nad ním sehnul.
„Myslím, že jsem ho nezabil,“ řekl lítostivě. „Ale celkem určitě
je K.O.“
„Díky bohu,“ dýchala překotně Mary.
„Pěkně čistě,“ poznamenal George s ještě přijatelným sebeobdi-
vem. „Od starého jankovitého mezka se toho člověk může hodně
naučit. Co, co je?“
Mary ho tahala za ruku.
„Pojď pryč,“ vykřikovala horečnatě. „Pojď pryč, honem.“
„Kdybychom tak měli něco, čím bychom mohli toho chlápka
svázat,“ zalitoval George v zajetí svých vlastních plánů. „Ty bys asi
nemohla najít někde kousek provazu nebo šňůry, co?“
„Ne, to bych nemohla,“ opáčila Mary. „A pojď pryč, prosím —
prosím — já se tak strašně bojím.“
„Nemusíš se bát,“ prohlásil George plný mužné pýchy. „Jsem
tady s tebou já.“
„Miláčku, Georgi, prosím — kvůli mně. Já se do tohohle nechci
zaplést. Prosím, pojďme.“
Ta slova „kvůli mně“ vydechla tak nádherně, že to otřáslo Geor-
govým odhodláním. Nechal se odvést ven z domu a spěšně zamířili
po příjezdové cestě k čekajícímu autu. Mary špitla: „Řiď ty. Já se na
to necítím.“ George převzal vládu nad volantem.
„Ale my to musíme dotáhnout do konce,“ zaprotestoval. „Jen
pámbů ví, k jaké lumpárně se ten odpudivě vyhlížející chlápek chys-

— 156 —
tal. Nebudu do toho zatahovat policii, když nechceš — ale zkusím to
sám. Určitě se jim zvládnu dostat na stopu.“
„Ne, Georgi, já nechci, abys to dělal.“
„Máme tady takovéhle prvotřídní dobrodružství, a ty chceš,
abych z toho vycouval? Ani za živý svět.“
„Netušila jsem, že jsi tak krvežíznivý,“ vzlykla Mary.
„Já nejsem krvežíznivý. Já jsem si s tím nezačal. Taková drzost,
sakra — ohrožovat nás nějakým přerostlým revolverem jako ten
chlápek. Mimochodem — proč proboha ten revolver nespustil, když
jsem ho skopl ze schodů?“
Zabrzdil a vylovil revolver z postranní kapsy auta, kam ho před
chvílí schoval. Prozkoumal ho a pak hvízdnul.
„No, to jsem teda blázen! Ta věc není nabitá. Kdybych to vě-
děl —“ Odmlčel se, pohroužený v myšlenkách. „Mary, tohle všechno
je dost podivné.“
„Já vím. Proto tě taky prosím, abys to nechal být.“
„Ani náhodou,“ prohlásil George rezolutně.
Z Mary vyšel srdcervoucí vzdech.
„Hm,“ opáčila. „Asi bych ti to měla říct. A nejhorší je, že vůbec
netuším, jak to vezmeš.“
„Co tím myslíš — říct mi to?“
„Víš, vlastně se to má tak.“ Na chvilku se odmlčela. „Mám po-
cit, že by v dnešní době děvčata měla táhnout za jeden provaz — a
trvat na tom, že musejí něco vědět o mužích, se kterými se scházejí.“
„No a?“ zeptal se George, který vůbec nic nechápal.
„A nejdůležitější je pro děvče to, jak se muž chová v krizových
situacích — jestli je duchapřítomný — pohotový — má odvahu. Ně-
co takového může člověk zjistit jen těžko — dokud už není pozdě.
Krizová situace může nastat třeba až po letech manželství. Všechno,
co se dneska o mužském člověk dozví, je, jak tancuje a jak umí se-
hnat za deštivé noci taxi.“
„Což jsou obojí velice užitečné schopnosti,“ poznamenal Geor-
ge.
„Jistě, ale děvče potřebuje cítit, že muž je skutečně muž.“
„Ty široširé pláně, kde muži jsou muži,“ odcitoval George du-
chem nepřítomně.

— 157 —
 „Přesně tak. Jenomže my v Anglii žádné široširé pláně nemáme,
a tak se ta situace musí navodit uměle. No a to jsem taky udělala.“
„Tím chceš říct —“
„Chci. Má se to tak, že ten dům je vlastně opravdu můj. A přijeli
jsme tam záměrně — ne náhodou. A ten člověk — ten, kterého jsi
skoro zabil —“
„Ano?“
„To je Rube Wallace — ten filmový herec. Víš, je to profesio-
nální boxer a ten nejmilejší a nejhodnější ze všech lidí. Já jsem ho
najala. Bella je jeho manželka. Proto jsem se taky tak strašně bála, že
jsi ho zabil. Ten revolver samozřejmě nebyl nabitý — je to jen rekvi-
zita. Bože, Georgi, zlobíš se na mě moc?“
„Jsem první osoba, na které jsi tenhle — hm — test vyzkouše-
la?“
„Ale ne. Bylo jich — počkej moment — devět a půl.“
„A kdo byl ta půlka?“ vyptával se George zvědavě.
„Bingo,“ odvětila Mary chladně. „A napadlo někoho z nich vy-
kopnout jako mezek?“
„Ne, to nenapadlo. Několik jich zkoušelo chvíli řvát a někdo se
zas vzdal hned, ale všichni se nechali odvést nahoru, svázat a dát si
roubík. Pak se mi samozřejmě povedlo nějak se vyprostit z pout —
jako v knížkách —, rozvázala jsem je a utekli jsme — když jsme
zjistili, že dům je prázdný.“
„A nikoho z nich nenapadl ten trik s kopancem nebo něco po-
dobného?“
„Ne.“
„V tom případě,“ prohlásil George milostivě, „ti odpouštím.“
„Děkuju, Georgi,“ opáčila Mary pokorně.
„Ve skutečnosti,“ pokračoval George, „před námi stojí jediná
otázka: kam teď půjdeme? Nevím jistě, jestli máme jít do Lambeth
Palace nebo Doctor‘s Commons nebo kam.“
„O čem to proboha mluvíš?“
„O povolení. Myslím, že je na to potřeba zvláštní povolení. Ty
jsi dost bláhová, když se s jedním mužským zasnoubíš a druhého pak
vzápětí požádáš o ruku.“
„Já jsem tě nežádala o ruku!“

— 158 —
 „Ale žádala. Na Hyde Park Corner. Já sám bych si tedy takové
místo na nabídku k sňatku nevybral, ale v těchhle věcech má každý
své zvláštní libůstky.“
„Já jsem nic takového neudělala. Jenom jsem se tě z legrace ze-
ptala, jak by se ti líbilo oženit se se mnou. Nemyslela jsem to vážně.“
„Kdybych se zeptal na radu nějakého právníka, nepochybně by
řekl, že to představovalo skutečnou nabídku k sňatku. A mimoto sa-
ma víš, že si mě chceš vzít.“
„Nechci.“
„Ani po devíti a půl zklamáních? Jen si představ, jaký pocit
bezpečí ti to dá, když půjdeš životem s mužem, který tě dokáže do-
stat z každého nebezpečí.“
Zdálo se, že Mary po vyslechnutí těch argumentů trochu ocha-
buje. Ale prohlásila rezolutně: „Nevezmu si nikoho, dokud ke mně
nepřijde po kolenou.“
George se na ni podíval. Byla k pomilování. Jenomže George
měl kromě toho kopance ještě další charakteristické rysy starého
mezka. Opáčil stejně rezolutně:
„Plazit se k jakékoli ženě po kolenou je ponižující. To dělat ne-
budu.“
„To je škoda,“ řekla Mary s kouzelnou tesklivostí.
Dojeli zpátky do Londýna. George se tvářil přísně a nemluvil,
Mary měla obličej zakrytý střechou kloboučku. Když projížděli přes
Hyde Park Corner, něžně zašeptala:
„Nemohl bys ke mně přece jen přijít po kolenou?“
„Ne,“ opáčil George rezolutně.
Připadal si jako superman. A ona ho pro ten postoj obdivovala,
jenže bohužel ji podezříval, že má sama také poněkud sklony k
mezkovitosti. Náhle zastavil.
„Omluv mě,“ prohodil.
Vyskočil z auta, vrátil se k vozíku s ovocem, kolem kterého prá-
vě projeli, a zpátky byl tak rychle, že policista, který si to k nim na-
mířil, aby se jich zeptal, co tím vlastně myslí, ani nestačil dorazit.
George se zase rozjel a nonšalantně hodil Mary do klína jablko.
„Jez víc ovoce,“ prohlásil. „I symbolicky.“
„Symbolicky?“

— 159 —
 „Jistě. Původně dala Eva Adamovi jablko. A dnes ho Adam dá-
vá Evě. Chápeš?“
„Chápu,“ opáčila Mary tak trochu pochybovačně.
„Kam tě mám odvézt?“ zeptal se George formálně.
„Domů, prosím.“
Dojel na Grosvenor Square. Tvář měl naprosto bez výrazu. Vy-
skočil ven a obešel vůz, aby jí pomohl vystoupit. Naposledy za-
škemrala.
„Georgi, drahoušku — nešlo by to přece jenom? Jen abys mi
udělal radost?“
„Nikdy,“ opáčil George.
A v tu chvíli se to stalo. Uklouzl, snažil se znovu nabýt rovno-
váhy, ale nepovedlo se mu to. A už před ní klečel v bahně. Mary vy-
pískla radostí a zatleskala.
„Georgi, miláčku! Teď si tě vezmu. Můžeš jít rovnou do Lambe-
th Palace a zařídit to s arcibiskupem canterburským.“
„Ale já jsem nechtěl,“ ohradil se George rozhořčeně. „To jen
kvůli té po — hm — slupce od banánu.“ A vyčítavě pozvedl viníka.
„To nevadí,“ řekla na to Mary. „Stalo se to. Až se budeme hádat
a ty mi vmeteš do obličeje, že jsem tě o ruku požádala já, budu ti to
moct vrátit. Řeknu, že jsi se přede mnou musel plazit po kolenou, než
jsem si tě vzala. A to všechno díky té požehnané slupce od banánu!
Chtěl jsi přece říct požehnaná slupka od banánu?“
„Něco na ten způsob,“ opáčil George.

V půl šesté navečer informovali pana Leadbettera, že za ním při-

šel jeho synovec a rád by se s ním setkal.
„Nejspíš přišel s prosíkem,“ říkal si pan Leadbetter v duchu.
„Možná jsem byl na toho chlapce trochu tvrdý, ale bylo to pro jeho
vlastní dobro.“
A vydal pokyn, aby George pustili dál.
George vešel bezstarostně dovnitř.
„Chtěl bych si s tebou chvilku promluvit, strýčku,“ řekl. „Dnes
ráno jsi mi velice křivdil. Rád bych věděl, jestli bys ty v mém věku
dokázal vyjít na ulici, zavržený svým příbuzenstvem, a v době mezi

— 160 —
čtvrt na dvanáct a půl šestou dosáhl příjmu dvaceti tisíc ročně. A
přesně to se mně povedlo!“
„Ty ses zbláznil, chlapče.“
„Nejsem blázen, jenom vynalézavý! Budu si brát mladou, boha-
tou, krásnou dívku z lepší společnosti. A navíc takovou, která kvůli
mně dala kvinde vévodovi.“
„Vzít si nějaké děvče pro peníze? To bych si o tobě nikdy ne-
myslel.“
„A nemýlil by ses. Nikdy bych se neopovážil ji požádat o ruku,
kdyby ona — naštěstí — nepožádala mě. Později to sice vzala zpát-
ky, ale přiměl jsem ji změnit názor. A víš, strýčku, jak se to celé po-
vedlo? Díky moudrému investování dvou pencí a chycení zlatého
míče příležitosti.“
„A proč ta dvoupence?“ zeptal se pan Leadbetter se zájmem fi-
nančníka.
„Za jeden banán — koupený na ulici. Ne každého by ten banán
napadl. Kde se vydávají povolení k sňatku? V Doctor‘s Commons
nebo v Lambeth Paláce?“

— 161 —
 Rádžův smaragd
James Bond se s náramným úsilím zase soustředil na žlutou kní-
žečku, kterou držel v rukou. Na vnější straně nesla kniha prostý, ale
atraktivní nápis: „Chcete zvýšit svůj plat na 300 liber ročně?“ Stála
jeden šilink. James právě dočetl dvě stránky svěžích odstavečků,
nabádajících ho, aby se díval svému šéfovi do tváře, pěstoval si dy-
namickou osobnost a vyzařoval atmosféru výkonnosti. Teď se dostal
k rafinovanějším záležitostem: „Je čas mluvit i čas mlčet,“ informo-
vala ho žlutá knížka. „Skutečný muž nevybreptá pokaždé všechno, co
ví.“ James zavřel knížečku a zvedl hlavu s pohledem upřeným do
modrých dálav oceánu. Přepadlo ho strašlivé podezření, že on není
skutečný muž. Skutečný muž by byl pánem situace, ne její obětí. To
ráno si James už pošedesáté znovu odrecitoval utrpěná příkoří.
Tohle byla jeho dovolená. Jeho dovolená? Ha, ha! Sarkastický
smích. Kdo ho přesvědčil jet do tohohle módního přímořského leto-
viska jménem Kimpton-on-Sea? Grace. Kdo ho ponoukal utratit víc,
než si mohl dovolit? Grace. A on s tím plánem ještě horlivě souhla-
sil. Dostala ho sem, a s jakým výsledkem? Zatímco on bydlel v něja-
kém obskurním hotýlku zhruba míli a půl od pláže, Grace, která měla
být v podobném hotýlku (ne v tom samém — společenské normy
byly v Jamesových kruzích velmi nekompromisní), ho ohavně opus-
tila a neusadila se nikde jinde než v hotelu Esplanade přímo na pláži.
Prý tam má přátele. Přátele! James se znovu sarkasticky zasmál.
Probíral se vzpomínkami na minulé tři roky, kdy si beze spěchu Gra-
ce namlouval. Když si jí poprvé všiml, byla blahem bez sebe. To
bylo předtím, než se pozvedla k výšinám slávy v kloboučnictví u
pánů Bartlem na High Street. V těch raných dobách to byl James,
kdo se naparoval, a teď, běda!, kolo se obrátilo. Grace si „přišla na
slušné peníze“, jak zněl odborný termín, a začala kvůli tomu nosit
nos nahoru. Ano, to bylo ono, nosila ho skoro až k nebesům. Jame-
sovi se vybavil zmatený útržek z nějaké básnické knížky, něco jako
„půstem, na kolenou děkujte nebi za dobrého muže“. Jenže na Grace
se nic takového pozorovat nedalo. Dobře nakrmená snídaní z hotelu
Esplanade lásku dobrého muže naprosto ignorovala. Zato ovšem při-
jímala pozornosti otravného idiota jménem Claud Sopworth, člověka,

— 162 —
který podle Jamesova přesvědčení postrádal naprosto jakékoli morál-
ní kvality.
James zabořil podpatek do země a temně se zamračil na obzor.
Kimpton-on-Sea. Co ho to jen popadlo, jet na takové místo? Bylo to
v první řadě letovisko pro bohaté a slavné, pozůstávalo ze dvou vel-
kých hotelů a několika mil malebných domků, které patřily módním
herečkám, movitým Židům a těm příslušníkům anglické aristokracie,
kteří se dostatečně bohatě oženili. Nájem za tu nejmenší chatičku s
vybavením přišel na pět guinejí týdně. Kam až se mohlo vyšplhat
nájemné za ty velké, na to už představivost nestačila. Jeden z tako-
vých paláců stál přímo za místem, kde seděl James. Patřil známému
sportovci, lordu Edwardu Campionovi, a v současnosti byl plně ob-
sazen význačnými hosty včetně pohádkově bohatého rádži z Mara-
putny. James se o něm dnes ráno v místním týdeníku dočetl snad
všechno: o rozloze jeho indických držav, o jeho palácích, úžasné
sbírce drahých kamenů, a zvlášť o jednom slavném smaragdu, o kte-
rém noviny nadšeně prohlašovaly, že je velký jako holubí vejce. Ja-
mes měl jakožto městský chlapec o velikosti holubího vejce poněkud
mlhavou představu, ale rozhodně to na něj udělalo dojem.
„Kdybych měl takovýhle smaragd,“ říkal si James a znovu se
zamračil někam na obzor, „to bych Grace ještě ukázal.“
Ta myšlenka byla sice neurčitá, ale když ji vyjádřil, bylo mu
hned líp. Vtom na něj zezadu začaly pokřikovat rozesmáté hlasy, a
když se James otočil, stála před ním Grace. S ní byla Clara So-
pworthová, Alice Sopworthová, Dorothy Sopworthová a — běda!
Claud Sopworth. Dívky byly zavěšené do sebe a chichotaly se.
„A podívejme, už bych tě skoro ani nepoznala,“ zavolala na něj
Grace čtverácky.
„Hm,“ opáčil James.
Cítil, že mohl najít nějakou výřečnější odpověď. Těžko můžete
budit dojem dynamické osobnosti užitím pouhého „hm“. Se zavilým
odporem se podíval na Clauda Sopwortha. Claud Sopworth byl vy-
šňořený skoro jako hrdina z nějaké hudební komedie. James v tu
chvíli vášnivě zatoužil, aby na tu neposkvrněnou bělost Claudových
flanelových kalhot obtiskl mokré, pískem obalené tlapky nějaký roz-

— 163 —
dováděný plážový pes. On sám měl na sobě praktické tmavošedé
flanelové kalhoty, které už zažily lepší časy.
„Není ten vzduch úúúžasný?“ otázala se Clara a uznale ho nasá-
la do nozder. „Úplně vás postaví na nohy, viďte?“
Zachichotala se.
„To je ozón,“ prohlásila Alice Sopworthová. „Tonik neúčinkuje
líp.“ A také se zachichotala.
James si pomyslel:
„Jak rád bych jim ty pitomé hlavičky otloukl o sebe. Jaký má
proboha smysl neustále se smát? Vždyť neříkají nic vtipného.“
Neposkvrněný Claud loudavě zahučel:
„Vykoupeme se, nebo to dá moc práce?“
Myšlenka na koupání byla s vřískotem přijata. James se k nim
přidal. Dokonce se mu povedlo, s určitou dávkou vychytralosti, stáh-
nout Grace trochu za ostatní.
„Poslyš,“ stěžoval si, „už tě skoro vůbec nevidím.“
„No, teď jsme přece všichni spolu,“ opáčila Grace, „a můžeš s
námi jít do hotelu na oběd, alespoň —“
Pochybovačně se podívala na Jamesovy nohy.
„Děje se něco?“ otázal se James vztekle. „Nejspíš pro tebe
nejsem dost šik, co?“
„Já myslím, drahý, že by ses mohl trochu víc snažit,“ odvětila
Grace. „Všichni jsou tady tak strašně elegantní. Podívej se na Clauda
Sopwortha!“
„Já jsem se na něj podíval,“ odsekl James. „Ještě nikdy jsem ne-
viděl chlapa, co by vypadal jako větší blbec.“
Grace se zastavila.
„Nemusíš hned kritizovat mé přátele, Jamesi, to je nevychované.
Je oblečený stejně, jako se oblékají všichni ostatní džentlmeni v hote-
lu.“
„Fuj!“ opáčil James. „Víš, co jsem jednou četl v ,Okénku ze
společnosti‘? Bylo tam, že vévoda z — vévoda z, no, nemůžu si
vzpomenout, prostě každopádně jeden vévoda je nejhůř oblékaný
muž v Anglii, tak je to!“
„Může být,“ Grace na to, „jenomže na druhou stranu, on je vé-
voda.“

— 164 —
 „No a?“ otázal se James. „Proč bych nakonec já jednou nemohl
být vévoda? No, možná ne vévoda, ale aspoň aristokrat.“
Popleskal žlutou knížku ve své kapse a odrecitoval jí dlouhý se-
znam šlechticů z celého království, kteří byli mnohem nižšího půvo-
du než James Bond. Grace se toliko zachichotala.
„Nežvaň, Jamesi,“ prohlásila, „představuješ si snad, že jsi hrabě
z Kimptonu?“
James se na ni zahleděl se směsí zuřivosti a zoufalství. Atmosfé-
ra letoviska rozhodně stoupla Grace do hlavy.
Pláž v Kimptonu je dlouhý, rovný písečný pás a zhruba míli a
půl se po něm táhne rovnoměrná řada chatek a kabinek na převléká-
ní. Společnost se právě zastavila před šesticí chatiček, do jedné pů-
sobivě označených cedulkami „Jen pro hosty hotelu Esplanade“.
„A jsme tu,“ konstatovala Grace vesele, „ale obávám se, že ty
sem s námi nemůžeš, Jamesi, budeš si muset zajít tamhle do veřejné-
ho stanu. Uvidíme se v moři. Tak zatím nashle!“
„Nashle!“ opáčil vztekle James a odkráčel naznačeným směrem.
Čelem k oceánu se okázale tyčily dva polorozpadlé stany. Stře-
žil je věkovitý námořník s roličkou modrého papíru v ruce. Přijal od
Jamese bernou minci, odtrhl mu z roličky modrý lístek, hodil ho na
ručník a škubnutím palce ukázal dozadu přes rameno.
„Až na vás přijde řada,“ řekl chraptivě. A tehdy si James uvě-
domil konkurenci. I jiní kromě něj byli obdařeni nápadem, že vstoupí
do moře. Nejenže byly oba stany obsazené, ale před každým z nich
stál odhodlaně vyhlížející dav lidí, kteří nevraživě hleděli jeden na
druhého. James se připojil k nejmenší skupince a čekal. Šňůry stanu
se rozvázaly, na scéně se objevila krásná mladá žena jen spoře oděná
a začala si usazovat koupací čepici. Budila dojem člověka, který mů-
že s klidným srdcem promrhat celé dopoledne. Odkráčela ke kraji
moře a zasněně se usadila na písek.
„Tohle není dobré,“ řekl si James a neprodleně se připojil ke
druhé skupině.
Když už čekal pět minut, začaly se z druhého stanu ozývat zvu-
ky nějaké činnosti. Po chvilce tahání a napínání se chlopně stanu
rozdělily vedví a objevily se čtyři děti spolu s matkou a otcem.
Vzhledem k tomu, jak byl stan malý, to v sobě mělo něco z kouzel-

— 165 —
nického čísla. V okamžení skočily vpřed dvě ženy a každá popadla
jednu chlopeň stanu.
„Dovolte,“ řekla první mladá žena trochu zadýchaně.
„Vy dovolte,“ řekla druhá mladá žena s nasupeným pohledem.
„Měla byste vědět, že jsem tu byla dobrých deset minut před
vámi,“ vychrlila na ni ta první.
„Já jsem tady už minimálně čtvrt hodiny, jak vám jistě každý
potvrdí,“ řekla vzdorovitě druhá mladá žena.
„Ale no tak, no tak,“ přisunul se blíž onen obstarožní námořník.
Obě mladé ženy na něj pronikavě spustily. Když skončily, ná-
mořník škubl palcem ke druhé mladé ženě a stručně prohlásil:
„Je váš.“
Pak se vzdálil, hluchý ke všem protestům. Nevěděl, která z nich
tam byla první, a ani ho to nezajímalo, ale jeho rozhodnutí bylo, jak
se uvádí při časopiseckých soutěžích, konečné. Zoufalý James ho
chytil za rameno.
„Poslyšte! Hej!“
„Ano, pane?“
„Jak dlouho ještě bude trvat, než se dostanu do stanu?“
Věkovitý námořník přelétl nevzrušeným pohledem čekající zá-
stup.
„Tak hodinu, možná hodinu a půl, těžko říct.“
V tu chvíli James zahlédl Grace a Sopworthova děvčata, jak
zlehka sbíhají po písku k moři.
„Sakra!“ zaklel James v duchu. „Sakra!“
Zacloumal letitým námořníkem ještě jednou.
„A nemůžu dostat stan někde jinde? Co třeba jednu z těchhle
chatiček tady kolem? Všechny vypadají prázdné.“
„Ty chatky,“ opáčil prastarý námořník důstojně, „jsou SOU-
KROMÉ.“
Po tomto pokárání pokračoval v chůzi. S trpkým pocitem, že byl
napálen, se James oddělil od čekajících skupinek a už si to divoce
rázoval po pláži. To byl tedy vrchol! To už skutečně přesahovalo
naprosto všechny meze! Zuřivě se kabonil na úhledné převlékací
kabinky, které míjel. V tu chvíli se z nezávislého liberála stal vášni-
vým socialistou. Proč by bohatí měli mít převlékací kabinky a mohli

— 166 —
se vykoupat, kdykoli se jim zamane, aniž by se museli tísnit v čekají-
cím davu? „Tenhle náš systém,“ poznamenal James obecně, „je úpl-
ně chybný.“
Od moře zaznívaly koketní výkřiky a cákání. To byl hlas Grace!
A přes její pištění se ozývalo stupidní „ha, ha, ha“ Clauda Sopwor-
tha.
„Sakra!“ procedil James přes skřípající zuby, což nikdy předtím
nezkoušel, jen o tom četl v románech.
Zastavil se a za zběsilého víření hůlkou se nekompromisně oto-
čil k moři zády. Místo toho se s koncentrovanou záští zahleděl na
chatičky jménem Orlí hnízdo, Buena Vista a Mon Desir. Zvykem
obyvatel Kimptonu bylo označovat své plážové chatičky různými
výplody fantazie. Orlí hnízdo na Jamese udělalo dojem pouze v tom
smyslu, že je to pěkná pitomost, a Buena Vista byla nad jeho jazyko-
vé vybavení. Zato jeho znalost francouzštiny dostačovala, aby si
uvědomil, jak je třetí název případný. „Mong Desire,“ ucedil James.
„Vořechova touha. Hm, tak tu si tedy dovedu náramně dobře před-
stavit.“
A v tu chvíli si všiml, že zatímco dveře zbylých dvou chatiček
byly neprodyšně uzamčené, Mon Desir je měla lehce pootevřené.
James se zamyšleně rozhlédl po pláži. Tohle konkrétní místo bylo
obsazeno převážně matkami rozsáhlých rodin, plně zaměstnanými
dohlížením na své potomstvo. Bylo teprve deset hodin. Na to, aby se
místní aristokracie šla vykoupat, bylo ještě moc brzy.
„Nejspíš se teď v postelích krmí křepelkami na houbách, které
jim na podnosu přinesli napudrovaní lokajové. Pche! Nikdo z nich
nevyjde ven před dvanáctou,“ uvažoval James.
Znovu se podíval k moři. S poslušností správného leitmotivu se
kolem rozléhaly ječivé výkřiky Grace, následované oním „ha, ha, ha“
Clauda Sopwortha.
„Jdu na to,“ procedil James mezi zuby.
Rozrazil dveře Mon Desir a vešel dovnitř. Na chviličku se vydě-
sil, když zahlédl všelijaké svršky, které visely na věšáku, ale rychle
se zas uklidnil. Chatka byla rozdělená na dvě části. Napravo visel na
háčku žlutý dívčí svetr, obnošený slamák a pár plážových bot, na
levé straně tu staré šedé flanelové kalhoty, pulovr a rybářský klobouk

— 167 —
vyhlašovaly, že pohlaví se zde oddělují. James se spěšně přesunul do
pánské části chatky a bleskově se svlékl. Za tři minuty už byl v moři,
důležitě funěl a plaval mimořádně krátkými tempy profesionálně
vyhlížejícího plavce — s hlavou pod vodou a pažemi bičujícími mo-
ře.
„Vida, tak tady jsi!“ zavolala na něj Grace. „Už jsem se bála, že
se tam nedostaneš celou věčnost, kvůli tomu davu, co čeká venku.“
„Vážně?“ opáčil James.
S láskyplnou vděčností si vzpomněl na žlutou knížku. „Pravý
muž umí ve vhodnou chvíli držet jazyk za zuby.“ Na chvíli se mu
celkem spravila nálada. Claudovi Sopworthovi, který učil Grace pla-
vat kraulem, dokázal mile, ale rezolutně říct:
„Ne, ne, starouši, děláš to úplně špatně. Já jí to ukážu.“ A z jeho
tónu čišela taková sebedůvěra, že se Claud, vyvedený z konceptu,
skutečně vytratil. Smůla byla, že Jamesovo vítězství netrvalo dlouho.
Teplota našich anglických vod nevzbuzuje v koupajících se touhu
setrvávat v nich nějak zvlášť dlouho. Grace a Sopworthovým děvča-
tům už drkotaly zuby a promodrávaly brady. Rozběhly se po pláži a
James se vydal svou osamělou cestou zpátky k Mon Desir. Jak se tak
energicky drbal ručníkem a přetahoval si přes hlavu košili, měl sám
ze sebe radost. Cítil, že se projevil jako dynamická osobnost.
A pak náhle znehybněl, strnul hrůzou. Zvenku zazněly dívčí hla-
sy, a byly to hlasy docela jiné, než jaké měly Grace a její přítelkyně.
Ve chvilce si uvědomil pravdu — dorazili právoplatní majitelé Mon
Desir. Možná že kdyby už byl James úplně oblečený, důstojně by
vyčkal jejich příchodu a pokusil se o vysvětlení. Takhle zpanikařil.
Okna Mon Desir byla cudně zakryta tmavozelenými závěsy. James
se vrhnul ke dveřím a zoufale sevřel knoflík. Marně se jím zvenčí
čísi ruce snažily otočit.
„Tak je přece jenom zamčeno,“ řekl dívčí hlas. „Vždyť Peg
myslím říkala, že je odemčeno.“
„Ne, to říkal Woogle.“
„Woogle už to přehání,“ prohlásila jiná dívka. „Taková ohavná
špinavost. Teď musíme zpátky pro klíč.“
James slyšel, jak se jejich kroky vzdalují. Dlouze, zhluboka se
nadechl. Za dvě minutky už se ledabyle procházel po pláži a tvářil se

— 168 —
tak nevinně, že to skoro až bilo do očí. Grace a Sopworthova děvčata
se k němu na pláži připojily asi po čtvrt hodině. Zbytek dopoledne
příjemně strávili házením kamínků, psaním do písku a vzájemným
škádlením. Pak se Claud podíval na hodinky.
„Čas k obědu,“ prohodil. „Měli bychom se radši vydat zpátky.“
„Já mám příšerný hlad,“ řekla Alice Sopworthova.
Všechny ostatní dívky prohlásily, že mají také příšerný hlad.
„Jdeš s námi, Jamesi?“ zeptala se Grace.
James byl nepochybně přespříliš nedůtklivý. Rozhodl se, že ho
její tón uráží.
„Jestli ti není moje oblečení dost dobré, tak ne,“ opáčil trpce.
„Asi bych radši neměl chodit, když ti na tom tak záleží.“
To byl podnět pro Grace, aby začala tiše protestovat, ale přímoř-
ský vzduch na ni měl zjevně neblahý vliv.
„Dobře, jak chceš. Tak se uvidíme odpoledne.“
A zanechala ohromeného Jamese svému osudu.
„No tedy!“ ucedil, jak se tak díval za odcházející skupinkou.
„Tedy, ze všech —“
Mrzutě se vydal k městu. V Kimptonu byly dvě restaurace, obě
dusné, hlučné a přeplněné. Znovu se opakovala situace s plážovými
chatičkami: James musel počkat, než na něj přijde řada. Musel do-
konce čekat ještě déle, protože když na něj řada už přišla a objevilo
se volné místo, bez skrupulí ho předběhla nějaká právě dorazivší
matróna. Nakonec ho usadili k malému stolku, kde mu u levého ucha
tři holky se střapatým mikádem na hlavách odhodlaně fušovaly do
italské opery. Ještě že James neměl hudební sluch. Věcně studoval
jídelní lístek, ruce vražené hluboko do kapes.
„Ať si dám, co chci, stejně to už určitě došlo. Jsem holt už tako-
vý typ člověka,“ říkal si v duchu.
Jak se tak jeho pravá ruka prodírala do hlubin kapsy, nahmatala
neznámý předmět. Vypadalo to jako oblázek. Velký, kulatý oblázek.
„Proč jsem si proboha strčil do kapsy kámen?“ dumal James.
Sevřel kolem něj prsty. V tu chvíli se k němu přesunula servírka.
„Smaženého platýze a hranolky, prosím,“ řekl James.
„Smažený platýz už došel,“ špitla servírka s očima zasněně
upřenýma na strop.

— 169 —
 „Tak bych si dal hovězí na kari,“ požádal James.
„Hovězí na kari už došlo.“
„A je na tomhle nechutném jídelníčku něco, co ještě nedošlo?“
zeptal se James.
Servírka se na něj dotčeně podívala a zabodla světle šedý uka-
zováček vedle skopového krku v zelenině. James se smířil s nevy-
hnutelným a objednal si skopový krk. S myšlenkami pořád ještě ky-
pícími odporem ke způsobům v podnicích veřejného stravování vy-
táhl ruku z kapsy, kámen stále v ní. Rozevřel prsty a nepřítomně se
podíval na předmět ve své dlani. Pak se mu všechny podružnosti
vykouřily z šokované hlavy a James zůstal zírat s vyvalenýma očima.
Ta věc nebyla oblázek, byl to — o tom se dalo těžko pochybovat —
smaragd, obrovský zelený smaragd. James na něj zíral ochromený
hrůzou. Ne, to nemůže být smaragd, to musí být barevné sklo. Sma-
ragd takové velikosti přece nemůže existovat, ledaže by — Jamesovi
před očima tancovala tištěná slova: „Rádža z Maraputny — slavný
smaragd velikosti holubího vejce“. Byl to — mohl to být — ten sma-
ragd, na co se teď díval? Servírka se vrátila se skopovým krkem.
James křečovitě sevřel prsty. Po páteři mu nahoru a dolů přejížděly
studené a horké vlny třesavky. Měl pocit, že je lapen ve strašlivém
dilematu. Jestli tohle byl ten smaragd — ale opravdu byl? Mohl být?
Rozevřel prsty a nervózně se na něj koukl. James nebyl žádný od-
borník na drahé kamení, ale hloubka a zářivost drahokamu ho pře-
svědčily, zeje pravý. Položil oba lokty na stůl a naklonil se nad něj.
Nevidoucíma očima zíral na skopové v zelenině, které zvolna tuhlo
na misce před ním. Tohle si musel promyslet. Jestli to byl rádžův
smaragd, co s ním bude dělat? Hlavou mu problesklo slovo „policie“.
Když najdete něco cenného, vezmete to na policejní stanici. K této
zásadě byl James vychován.
Ano, ale — jak se proboha ten smaragd dostal do kapsy jeho
kalhot? Tuhle otázku by mu bezpochyby policie položila. Byla to
choulostivá otázka, a navíc to byla otázka, na kterou momentálně
neměl odpověď. Jak se ten smaragd dostal do kapsy u jeho kalhot?
Zoufale se podíval na svoje nohy, a vtom jím projelo zlé tušení. Po-
díval se důkladněji. Jedny staré šedé flanelové kalhoty jsou velice
podobné jiným starým šedým flanelovým kalhotám, ale přece jen

— 170 —
měl James nutkavý pocit, že tyhle kalhoty vůbec nejsou jeho. Opřel
se zády o opěradlo, dočista tím objevem omráčený. Teď už chápal,
co se stalo. Při spěšném opouštění plážové chatky si oblékl špatné
kalhoty. Vzpomínal si, že ty své si pověsil na háček vedle těch sta-
rých, co už tam visely. Ano, až potud se to všechno vysvětlovalo —
oblékl si špatné kalhoty. Ale stejně, co tam proboha dělal smaragd v
hodnotě stovek tisíců liber? Čím víc o tom přemýšlel, tím podivnější
se to zdálo. Samozřejmě by mohl vysvětlit policii —
Bylo to trapné, o tom nebylo pochyb, bylo to rozhodně trapné.
Nedal se přitom nezmínit fakt, že úmyslně vnikl do něčí plážové
chatky. Samozřejmě to nebyl žádný opravdový zločin, ale zrovna
dobrý začátek to také nebyl.
„Můžu vám přinést ještě něco, pane?“
Byla to zase servírka. Uraženě se podívala na nedotčený skopo-
vý krk. James si spěšně něco z něj kydnul na talíř a požádal o účet.
Když ho dostal, zaplatil a vyšel ven. Jak tak stál nerozhodně na ulici,
na protější straně mu padl do oka nějaký plakát. V sousedním měs-
tečku Harchesteru vycházel večerník a James se právě díval na pou-
tač s jeho obsahem. Oznamoval prostou, senzační zprávu:
„RÁDŽŮV SMARAGD UKRADEN.“
„Bože můj,“ zamumlal James a opřel se o sloup. Když se trochu
sebral, vylovil penny a koupil si jeden výtisk. Netrvalo mu dlouho
najít, co hledal. Senzace se tu neudávaly zrovna nejčastěji. První
stranu zdobily velké titulky. „Senzační loupež u lorda Edwarda
Campiona. Slavný historický smaragd ukraden. Strašlivá ztráta rádži
z Maraputny.“ Faktů bylo málo a byly prosté. Předchozí večer lord
Edward Campion pořádal večírek pro několik přátel. Rádža chtěl
ukázat kámen jedné z přítomných dam, odešel pro něj a zjistil, že
kámen chybí. Byla přivolána policie. Zatím se nepřišlo na žádnou
stopu. Jamesovi vypadly noviny z rukou. Pořád ještě mu nebylo jas-
né, jak to, že si smaragd jen tak ležel v kapse starých flanelových
kalhot v plážové chatce, ale každou minutou mu docházelo, že poli-
cie bude mít jeho vlastní historku dozajista za podezřelou. Co má
proboha dělat? Tady to měl. Stál na hlavní ulici Kimptonu-on-Sea s
lupem hodným královského výkupného jen tak uloženým v kapse,
zatímco po tom samém lupu usilovně pátrají všechny policejní síly v

— 171 —
okrsku. Měl před sebou dvě možné cesty. Cesta číslo jedna: jít rov-
nou na policii a odvyprávět svůj příběh — ale nutno přiznat, že z
téhle cesty měl James panickou hrůzu. Cesta číslo dvě: tak či tak se
smaragdu zbavit. Napadlo ho zabalit smaragd do úhledného malého
balíčku a poslat ho zpátky rádžovi. Pak zavrtěl hlavou. Na něco ta-
kového přečetl trochu moc detektivek. Věděl, jak se různí superslídi-
lové dovedou přičinit s lupou a jinými vymoženostmi. Každý detek-
tiv hodný toho jména by se pustil do práce na Jamesově balíčku a do
půl hodiny nebo tak podobně by už odhalil odesilatelovo povolání,
věk, zvyky a vzezření. A potom by byla pouze záležitost hodin, než
by ho vystopovali.
Pak ale něco vnuklo Jamesovi úžasně jednoduchý plán. Byl čas
oběda, takže pláž bude poměrně opuštěná. Vrátí se k Mon Desir, po-
věsí kalhoty tam, kde je našel, a vezme si zase ty svoje. Energicky
vyrazil k pláži.
Avšak přece jen ho trochu hryzalo svědomí. Smaragd se musel
vrátit rádžovi. Pojal myšlenku, že by si mohl možná trochu zahrát na
detektiva — totiž jakmile zase získá své vlastní kalhoty a vrátí ty
druhé. Na základě této myšlenky si to namířil k letitému námořníko-
vi, kterého správně ohodnotil jako vyčerpávající zdroj informací o
Kimptonu.
„Promiňte,“ obrátil se na něj James zdvořile, „ale mám za to, že
jeden můj přítel, pan Charles Lampton, má na téhle pláži chatičku.
Myslím, že se jmenuje Mon Desir.“
Věkovitý námořník seděl na židli, jako by spolkl pravítko, a s
dýmkou v puse hleděl do moře. Posunul si trochu fajfku a odpověděl,
aniž by odtrhl zrak od obzoru:
„Mon Desir patří jeho lordstvu, lordu Edwardu Campionovi, to
tady ví každý. O panu Charlesi Lamptonovi jsem nikdy neslyšel,
musí tu být nový.“
„Děkuji vám,“ opáčil James a vzdálil se.
Ta informace ho šokovala. Rádža sám si dozajista nemohl strčit
kámen do kapsy a pak na to zapomenout. James potřásl hlavou. Ta
teorie ho moc neuspokojovala, ale někdo z osazenstva domu musel
být zloděj. Jamesovi ta situace připomněla jeho oblíbené romány.

— 172 —
 Jeho vlastní cíl se tím nicméně nezměnil. Všechno šlo celkem
snadno. Pláž byla, jak doufal, prakticky opuštěná. Navíc mu přálo
štěstí a dveře Mon Desir zůstaly pootevřené. Vklouznout dovnitř
bylo záležitostí okamžiku. Edward právě sundal z háčku své vlastní
kalhoty, když tu se za ním ozval nějaký hlas. Bleskově se otočil.
„A mám tě, chlape!“ řekl ten hlas.
James zůstal zírat s otevřenou pusou. Ve dveřích Mon Desir stál
neznámý člověk: zhruba čtyřicetiletý, dobře oblečený muž s bystrou,
jestřábí tváří.
„Tak jsem tě chytil!“ zopakoval neznámý.
„Kdo — kdo jste?“ koktal James.
„Detektiv inspektor Merrilees ze Scotland Yardu,“ opáčil ten
druhý rázně. „A nedám ti pokoj, dokud mi ten smaragd neodevzdáš.“
„Sma-smaragd?“
James se snažil získat čas.
„To jsem snad řekl, nebo ne?“ odtušil inspektor Merrilees.
Vyslovoval rázně a věcně. James se pokusil trochu sebrat.
„Já nevím, o čem to mluvíte,“ prohlásil co možná nejdůstojněji.
„Ale ano, chlapče, myslím, že víš.“
„Všechno to je omyl,“ řekl na to James. „Můžu to docela snadno
vysvětlit —“ odmlčel se.
Jeho protějšek se zatvářil unaveně.
„To říkají všichni,“ ucedil suše chlapík ze Scotland Yardu.
„Předpokládám, že jsi ho našel, když ses procházel po pláži, co? Ne-
bo nějaké takové vysvětlení.“
Skutečně se tomu podobalo, té skutečnosti si James byl vědom,
ale stále ještě se snažil získat čas.
„Jak mám vědět, že jste to, co tvrdíte?“ otázal se chabě.
Merrilees na moment odhrnul klopu svého kabátu a ukázal od-
znak. James na něj zíral s očima vykulenýma navrch hlavy.
„A teď,“ řekl jeho protějšek skoro žoviálně, „vidíš, koho máš
před sebou! Ty jsi nováček — to poznám. Tvoje první práce, nemám
pravdu?“
James přikývl.
„To jsem si myslel. Tak co, chlapče, odevzdáš mi ten smaragd,
nebo tě mám prohledat?“

— 173 —
 James zase našel hlas.
„Já — já ho nemám u sebe,“ prohlásil.
Zoufale přemýšlel.
„Nechal jsi ho tam, kde teď bydlíš?“ vyzvídal Merrilees.
James přikývl.
„No dobře,“ řekl detektiv, „půjdeme tam spolu.“
Chytil Jamese kolem ramen.
„Nedám ti příležitost, abys mi upláchl,“ poznamenal vlídně.
„Půjdeme k tobě a ty mi tam předáš ten smaragd.“
James promluvil chvějícím se hlasem.
„A když vám ho dám, pustíte mě?“ zeptal se roztřeseně.
Merrilees vypadal rozpačitě.
„No, víme jenom, jak byl ten kámen ukraden,“ vysvětloval, „a o
té dámě, která do toho byla zapletená, a pokud jde o to — rádža
prostě chce, aby se to ututlalo, jak jinak. Však víš, jací tihle rození
panovníci jsou, ne?“
James, který o rozených panovnících až na jeden notoricky
známý případ nevěděl ani zbla, pokýval hlavou s výrazem hlubokého
porozumění.
„Bude to samozřejmě velice nezvyklé,“ pokračoval detektiv,
„ale mohl bys uniknout trestu.“
James znovu přikývl. Vykročili podél Esplanady a poté zabočili
do městečka. James naznačoval směr, ale jeho společník ho přitom
neustále pevně svíral kolem ramen.
James náhle zaváhal a málem promluvil. Merrilees se na něj po-
zorně podíval a pak se rozesmál. Právě totiž procházeli kolem poli-
cejní stanice a on si všiml, jak po ní James úzkostně pokukuje.
„Nejdřív ti dám příležitost,“ prohlásil vesele. A v tu chvíli se za-
čaly dít věci. James zčistajasna hlasitě zařval, popadl toho druhého
za paži a z plna hrdla začal ječet:
„Pomoc! Zloděj! Pomoc, zloděj!“ Ve chviličce je obklopil dav.
Merrilees se snažil vykroutit ruku z Jamesova sevření.
„Chci obvinit tohohle člověka,“ vykřikoval James. „Je to kapsář,
okradl mě.“
„O čem to mluvíš, ty pitomče?“ vykřikl jeho společník.

— 174 —
 Situace se chopil strážník. Pan Merrilees a James byli odvedeni
na policejní stanici. James zopakoval svou stížnost.
„Tenhle člověk mě právě okradl,“ prohlašoval rozčileně. „Tady
v pravé kapse má moji náprsní tašku!“
„Je to blázen,“ zabručel nařčený. „Můžete se podívat sám, in-
spektore, a uvidíte, jestli říká pravdu.“
Na inspektorův pokyn vsunul strážník uctivě ruku Merrileesovi
do kapsy. S užaslým vyjeknutím něco vytáhl ven a podržel to v dlani.
„Bože můj!“ vydechl inspektor, natolik překvapený, že se ani
nesnažil zachovávat profesionální dekorum. „To musí být ten rádžův
smaragd.“
Merrilees vypadal překvapeněji než všichni ostatní. „To je ne-
slýchané,“ vyprskl, „neslýchané. Ten člověk mi to musel dát do
kapsy sám, když jsme se spolu procházeli. Nastražil to na mě.“
Merrileesova energická osobnost inspektora poněkud zviklala.
Jeho podezření se přehouplo k Jamesovi. Něco zašeptal strážníkovi a
ten někam odešel.
„Tak pánové,“ odtušil inspektor, „teď bych vás oba požádal o
výpověď. Pěkně popořadě.“
„Jistě,“ opáčil James. „Procházel jsem se po pláži, potkal jsem
tam tohoto pána a on předstíral, že se známe. Nemohl jsem si vzpo-
menout, že bych ho kdy předtím viděl, ale ze zdvořilosti jsem mu to
nechtěl říkat. Procházeli jsme se tedy spolu. Pojal jsem vůči němu
podezření, a zrovna když jsme se dostali k policejní stanici, zjistil
jsem, že má ruku v mé kapse. Přidržel jsem ho a začal volat o po-
moc.“
Inspektor se pohledem přesunul k Merrileesovi.
„A teď vy, pane.“
Merrilees vypadal trochu na rozpacích.
„Ta historka je skoro pravdivá,“ začal pomalu, „ale ne docela. Já
jsem nepředstíral, že znám jeho, to on dělal, že se zná se mnou. Ne-
pochybně se snažil zbavit toho smaragdu a během hovoru mi ho str-
čil do kapsy.“
Inspektor přestal psát.
„No tedy!“ prohlásil neutrálně. „Ale za chviličku už tu bude
džentlmen, který nám pomůže dostat se tomuhle případu na kloub.“

— 175 —
 Merrilees se zamračil.
„Já tu ale opravdu nemohu čekat,“ zamumlal při pohledu na ho-
dinky, „mám schůzku. Inspektore, vy přece nebudete tak směšný?
Přece si vážně nemyslíte, že bych ukradl smaragd a pak se s ním pro-
cházel jen tak v kapse?“
„Není to moc pravděpodobné, pane, s tím souhlasím,“ opáčil in-
spektor. „Ale budete muset počkat. Je to otázka jen pěti nebo deseti
minut, než si všechno ujasníme. Vida! Jeho Lordstvo je tu.“
Do místnosti vešel vysoký, asi čtyřicetiletý muž. Měl na sobě
chatrné kalhoty a starý svetr.
„Tak, inspektore, co se to tu děje?“ zeptal se. „Říkáte, že se vám
podařilo získat ten smaragd? No to je úžasné, dobrá práce. A kdo
jsou ti lidé, které tady máte?“
Očima si přeměřil Jamese a pak mu pohled utkvěl na Merrilee-
sovi. Zdálo se, že energická osobnost posledně jmenovaného se nějak
scvrkává a sesychá.
„Proboha — Jones!“ vykřikl lord Edward Campion.
„Poznáváte toho muže, lorde Edwarde?“ zeptal se inspektor
věcně.
„To rozhodně ano,“ opáčil lord Edward suše. „Je to můj komor-
ník, přijal jsem ho před měsícem. Ten chlapík, co ho poslali z Lon-
dýna, po něm šel hned, ale mezi jeho věcmi se po smaragdu nenašla
ani stopa.“
„Nosil to v kapse u kabátu,“ oznámil mu inspektor. „Tenhle
džentlmen nás k němu přivedl.“ Ukázal na Jamese.
V další minutě už Jamesovi vřele gratulovali a potřásali rukou.
„Můj drahý chlapče,“ řekl lord Edward Campion. „Tak vy jste
ho celou tu dobu podezříval, říkáte?“
„Ano,“ opáčil James. „Musel jsem si vymyslet tu historku, že mi
vybral kapsu, abych ho dostal na policejní stanici.“
„Tedy, to je úžasné,“ řekl na to lord Edward. „Naprosto úžasné.
Musíte jít se mnou a poobědvat s námi, tedy jestli jste ještě ne-
obědval. Vím, že je pozdě, budou už pomalu dvě.“
„Ne,“ odvětil James, „ještě jsem neobědval — ale —“

— 176 —
 „Už ani slovo, nechci nic slyšet,“ lord Edward na to. „To víte,
rádža vám bude chtít poděkovat za vrácení svého smaragdu. Tedy, ne
že bych zatím ten příběh příliš chápal.“
Teď už stáli na schodech před policejní stanicí.
„Vlastně myslím,“ opáčil James, „že bych vám měl říct, co se
doopravdy stalo.“
A řekl. Jeho Lordstvo to velice pobavilo.
„To je ta nejlepší historka, jakou jsem kdy v životě slyšel,“ pro-
hlásil. „Teď už to všechno chápu. Jones musel vyběhnout k té plážo-
vé chatičce hned, jak tu věc štípl, protože věděl, že policie bude dů-
kladně prohledávat dům. Tyhle staré kalhoty občas nosím já, když
jdu na ryby. Nebylo pravděpodobné, že na ně někdo sáhne, a on by si
mohl pro ten kámen přijít, až se to bude hodit. Ale stejně pořád ještě
nechápu, jak jste dokázal prohlédnout tu jeho hru na detektiva!“
„Pravý muž,“ pomyslel si James, „ví, kdy je čas mluvit, a kdy
zas mlčet.“
Odmítavě se usmál a prsty přitom jemně přejel přes vnitřek klo-
py svého kabátu. Nahmatal tam malý stříbrný odznak málo známého
klubu — Cyklistické jednoty Mertonova parku. Úžasná shoda okol-
ností, že by ten Jones mohl být také členem — ale bylo to tak!
„Nazdar Jamesi!“
Otočil se. Grace a Sopworthova děvčata na něj pokřikovaly z
protější strany ulice. Obrátil se k lordu Edwardovi.
„Omluvíte mě na chviličku?“
Přešel přes ulici za nimi.
„Jdeme do kina,“ řekla Grace. „Mysleli jsme, že bys možná šel
rád taky.“
„Je mi líto,“ opáčil James. „Já teď jdu na oběd s lordem Edwar-
dem Campionem. Ano, to je ten člověk v těch starých pohodlných
šatech. Chce mě seznámit s rádžou z Maraputny.“
Zdvořile nadzvedl klobouk a připojil se zas k lordu Edwardovi.

— 177 —
 Labutí píseň
I.
Bylo jedenáct hodin jednoho květnového londýnského dopoled-
ne. Pan Cowan se díval z okna, za sebou měl poněkud okázalou nád-
heru salonu apartmá v hotelu Ritz. Zmíněné apartmá bylo rezervová-
no pro madame Paulu Nazorkovovou, známou operní hvězdu, jež
právě přicestovala do Londýna. Pan Cowan, který byl jejím hlavním
manažerem, čekal na rozhovor s onou dámou. Když se dveře náhle
otevřely, otočil hlavu, ale byla to jen slečna Readová, sekretářka ma-
dame Nazorkovové, bledá, výkonná dívka.
„Aha, to jste vy, má milá,“ řekl pan Cowan. „Madame se asi ješ-
tě neprobudila, co?“
Slečna Readová zavrtěla hlavou.
„Řekla mi, abych se tu zastavil v deset,“ poznamenal pan
Cowan. „Už tu čekám hodinu.“
Nedal na sobě znát ani rozmrzelost, ani překvapení. Pan Cowan
si vlastně už na vrtochy umělecké nátury zvykl. Byl vysoký, hladce
oholený, s trochu až moc obalenou kostrou a v oděvu, který byl po-
někud přehnaně dokonalý. Měl lesklé, uhlově černé vlasy a zuby mu
svítily agresivní bělobou. Když mluvil, míval ve zvyku poněkud de-
formovat sykavky. Nedalo se sice říct, že by přímo šišlal, ale měl k
tomu nebezpečně blízko. Člověk si nemusel moc namáhat představi-
vost, aby mu došlo, že jeho otec se pravděpodobně jmenoval Cohen.
V tu chvíli se otevřely dveře na druhé straně místnosti a vyběhla jimi
mladá, upravená Francouzka.
„Madame vstává?“ vyzvídal Cowan s nadějí v hlase. „Řekni
nám, co je nového, Elise.“
Elise okamžitě zdvihla obě ruce k nebesům.
„Madame je dnes ráno jak deset čertů, nic jí není po chuti! Ty
nádherné žluté růže, které jí včera večer poslal monsieur, tak o těch
říká, že jsou dobré pro New York, ale že je imbecile posílat jí je v
Londýně. V Londýně, řekla, jsou jediné možné rudé růže, a hned
nato otevřela dveře a hodila je na chodbu, kde spadly na nějakého

— 178 —
monsieura, très comme il faut, myslím, že to byl nějaký pán od
vojska, a ten je teď právem rozčílený, ten pán!“
Cowan nadzvedl obočí, ale jinak na sobě nedal znát žádné vzru-
šení. Pak vytáhl z kapsy zápisníček a tužkou si do něj poznamenal
slova „rudé růže“.
Elise odkvačila druhými dveřmi a Cowan se zase otočil k oknu.
Věra Readová se usadila u psacího stolu, začala otevírat dopisy a
třídit je. Uplynulo mlčenlivých deset minut, pak se rozlétly dveře od
ložnice a do místnosti vplula Paula Nazorkovová. Po jejím příchodu
se místnost okamžitě zdála menší, Věra Readová vypadala ještě
bledší a Cowan se stal pouhou figurou v pozadí.
„Cha! Děti moje,“ pronesla primadona, „zase jdu pozdě?“
Byla to vysoká žena a na zpěvačku nebyla ani příliš tlustá. Paže
a nohy měla stále ještě štíhlé a šíji krásně tvarovanou. Vlasy, stočené
nad krkem do velkého, volného drdolu, měla zářivě tmavorudé. A
jestli přinejmenším za něco ze své barvy vděčily henně, výsledek
nepůsobil o nic méně impozantně. Nebyla už mladá, zcela jistě pře-
kročila čtyřicítku, ale rysy jejího obličeje byly stále ještě půvabné, i
když jí už kolem blýskajících se tmavých očí pleť povolovala a po-
krývala se vráskami. Vyznačovala se dětským smíchem, kachním
žaludkem, prchlivostí démona a byla všeobecně uznávána za nejlepší
operní soprán současnosti. Obrátila se přímo na Cowana.
„Udělal jste, co jsem po vás chtěla? Dal jste pryč to hnusné ang-
lické piano a hodil ho do Temže?“
„Sehnal jsem vám jiné,“ opáčil Cowan a pokynul k rohu, kde
stálo.
Nazorkovová k němu přikvačila a zvedla víko.
„Erard,“ poznamenala, „to už je lepší. Tak se na to podíváme.“
Nádherný sopránový hlas se rozezněl v arpeggiu, potom dvakrát
projel nahoru a dolů stupnici, lehce vystoupal k vysokému c, podržel
ho, víc a víc nabýval na síle a poté se zase ztišoval, dokud úplně ne-
odumřel v nicotě.
„Ach!“ prohlásila Paula Nazorkovová s naivním uspokojením.
„Já mám tak nádherný hlas! Dokonce i v Londýně mám nádherný
hlas.“

— 179 —
 „Je to tak,“ gratuloval jí srdečně Cowan. „A můžete se vsadit, že
Londýn vám úplně propadne, stejně jako New York.“
„Myslíte?“ zeptala se zpěvačka.
Na rtech jí hrál jemný úsměv a bylo zřejmé, že ta otázka byla
pouze řečnická.
„To je jisté.“
Paula Nazorkovová zavřela víko piana a přešla ke stolu tou sa-
mou pomalou, rozvlněnou chůzí, která tolik působila na scéně.
„Dobře, dobře,“ řekla, „tak se dáme do práce. Už jste tu všechno
zařídil, příteli?“
Cowan vyndal nějaké papíry ze složky, kterou předtím položil
na židli.
„Nic moc se nezměnilo,“ poznamenal. „Budete pětkrát zpívat v
Covent Garden, třikrát Tosku a dvakrát Aidu.“
„Aida! Fuj,“ odtušila primadona, „to bude nevýslovná nuda. Za-
to Tosca, to je něco jiného.“
„To jistě,“ opáčil Cowan. „Tosca, to je vaše postava.“
Paula Nazorkovová se napřímila.
„Já jsem ta nejlepší Tosca na světě,“ oznámila prostě.
„Je to tak,“ přisvědčil Cowan. „Nikdo se s vámi nemůže měřit.“
„Předpokládám, že Scarpiu bude zpívat Roscari, je to tak?“
Cowan přikývl.
„A Emile Lippi.“
„Co?“ zavřískla Nazorkovová. „Lippi, ten příšerný malý kváka-
jící žabák, kvak — kvak — kvak. S tím zpívat nebudu, pokoušu ho,
vyškrábu mu oči.“
„Ale no tak,“ mírnil ji Cowan.
„Vždyť on nezpívá, říkám vám, štěká jako nějaký vořech.“
„No dobrá, uvidíme, uvidíme,“ opáčil Cowan.
Měl dost filipa, než aby se kdy hádal s temperamentními zpě-
vačkami.
„A Cavaradossiho? dotazovala se Nazorkovová.
„Ten americký tenor, Hensdale.“
Zpěvačka pokývala hlavou.
„Je to milý chlapec a zpívá pěkně.“
„A mám dojem, že jednou ho bude zpívat Barrère.“

— 180 —
 „To je umělec,“ uznala madame velkoryse. „Ale nechat toho
kvákajícího žabáka Lippiho zpívat Scarpiu! Pche — s tím zpívat ne-
budu.“
„Nechte to na mně,“ konejšil ji Cowan.
Odkašlal si a vytáhl novou sadu papírů.
„Zařizuju speciální koncert v Albert Hall.“
Nazorkovová se ušklíbla.
„Já vím, já vím,“ opáčil Cowan, „ale dělají to všichni.“
„Já budu dobrá,“ prohlásila Nazorkovová, „a naplním ji až po
strop a vydělám spoustu peněz. Ecco!“
Cowan znovu vyměnil papíry.
„A teď tu mám úplně jinou nabídku,“ oznámil. „Od lady Rus-
tonburyové. Chce, abyste k ní přijela a zazpívala u ní doma.“
„Rustonburyová? Rustonbury?“ Primadona svraštila obočí, jako
by se usilovně snažila na něco si vzpomenout.
„Už jsem to jméno někde četla, docela nedávno. Je to městeč-
ko — nebo spíš vesnice, že ano?“
„Správně. Malá, hezká víska v Hertfordshiru. A pokud jde o síd-
lo lorda Rustonburyho, zámek Rustonbury, je to skutečně skvělé sta-
ré feudální sídlo, s duchy a rodinnými portréty, tajnými schodišti a
fantastickým soukromým divadlem. Přímo se válejí v penězích a
neustále pořádají nějaká soukromá představení. Lady navrhuje, aby-
chom dávali nějakou kompletní operu, nejraději Butterfly.“
„Butterfly?“
Cowan přikývl.
„A jsou připravení dobře zaplatit. Na náš vrub samozřejmě pů-
jde Covent Garden, ale i potom se vám ta námaha bohatě vyplatí. A s
nejvyšší pravděpodobností tam bude někdo z královské rodiny. Byla
by to fantastická reklama.“
Madame zvedla svou stále ještě krásnou bradu.
„A já potřebuju reklamu?“ otázala se hrdě.
„Dobrého se člověk nepřejí,“ opáčil Cowan bez rozpaků.
„Rustonbury,“ mumlala zpěvačka. „Kde jsem to jenom viděla?“
Najednou vyskočila, přeběhla ke stolu uprostřed místnosti a za-
čala listovat v ilustrovaných časopisech, které na něm ležely. Pak se
jí ruka náhle zastavila, vznášela se nad jednou ze stránek, než necha-

— 181 —
la časopis sklouznout na podlahu a madame se pomalu vrátila do
svého křesla. Zdálo se, že ji postihla jedna z jejích bleskových změn
nálady — chovala se najednou jako někdo úplně jiný. Byla teď velice
tichá, skoro vážná.
„Zařiďte všechno pro Rustonburyovy, chtěla bych tam zpívat,
ale mám jednu podmínku — ta opera musí být Tosca.“
Cowan vypadal pochybovačně.
„To bude asi trochu náročné — na soukromé představení, se vší
tou výpravou a tak podobně, vždyť víte.“
„Tosca, nebo nic.“
Cowan se na ni velice pozorně podíval. Zdálo se, že to, co uvi-
děl, ho přesvědčilo. Krátce pokývnul hlavou a vstal.
„Uvidím, co se mi povede zařídit,“ řekl tiše.
Nazorkovová také vstala. Vypadalo to, že na své poměry touží
víc než kdy jindy své rozhodnutí vysvětlit.
„Je to moje nejlepší role, Cowane. Umím tu postavu zazpívat
tak, jak ji ještě žádná nezpívala.“
„Je to hezká role,“ opáčil Cowan. „Jeritzová si z ní udělala vloni
velký hit.“
„Jeritzová!“ vykřikla zpěvačka a do tváří se jí vlila červeň. A v
následující chvíli mu v plné šíři vysvětlila, co si o Jeritzové myslí.
Cowan, který byl zvyklý poslouchat názory zpěvaček na jiné
zpěvačky, ji přestal vnímat, dokud nebyla tiráda u konce, ale pak
tvrdohlavě prohlásil:
„Ale stejně, ona zazpívá ,Vissi D’Arte‘ vleže na břiše.“
„A co by ne?“ zeptala se Nazorkovová. „Co by jí v tom mělo
bránit? Já to zazpívám vleže na zádech, a ještě přitom budu mávat
nohama ve vzduchu.“
Cowan s naprostou vážností potřásl hlavou.
„Nevěřím, že by to někdo dokázal,“ oznámil jí. „Ale stejně, ta-
kové věci táhnou, vždyť víte.“
„Nikdo nedokáže zazpívat ,Vissi D’Arte‘ tak jako já,“ prohlásila
sebejistě. „Já to zpívám klášterním hlasem — tak, jak mě před mno-
ha a mnoha lety učily zpívat hodné jeptišky. Zpívám to hlasem
chlapce z chrámového sboru nebo anděla, bez pocitů, bez vášně.“

— 182 —
 „Já vím,“ opáčil Cowan srdečně. „Já jsem vás slyšel, jste úžas-
ná.“
„To je umění,“ prohlásila primadona, „zaplatit cenu, trpět, vytr-
vat a na konci nejen všechno vědět, ale mít ještě sílu vrátit se zpátky,
na samý začátek a znovu získat ztracenou krásu dětského srdce.“
Cowan na ni zvědavě pohlédl. Dívala se někam za něj s podiv-
ným, nepřítomným výrazem v očích a něco na tom jejím pohledu mu
nahánělo husí kůži. Sotva pootevřenými rty tiše, jen tak pro sebe
zašeptala několik slov. Cowan je stěží zaslechl.
„Konečně,“ šeptala. „Konečně — po všech těch letech.“

II.
Lady Rustonburyová byla ctižádostivá a zároveň umělecky za-
ložená žena, a obě tyto vlastnosti dokázala dokonale využít. Štěstěna
jí přála v tom, že její manžel nejevil zájem ani o čest, ani o umění, a
proto se své ženě nijak nesnažil překážet. Hrabě z Rustonbury byl
rozložitý, ramenatý muž, kterého zajímali jen koně a nic jiného. Svou
ženu obdivoval, byl na ni pyšný a těšilo ho, že se lady díky jeho
ohromnému bohatství nemusí při uvádění všech svých plánů v život
nikterak omezovat. Soukromé divadlo vybudoval ani ne před sto lety
jeho dědeček. A divadlo, to byla hlavní hračka lady Rustonburyo-
vé — už v něm dávala jedno Ibsenovo drama a jednu hru z nové,
radikální školy, samý rozvod a drogy, k tomu ještě jednu básnickou
fantazii s kubistickými kulisami. Nadcházející provedení Toscy
vzbudilo všeobecný zájem. Lady Rustonburyová kvůli němu uspořá-
dala večírek pro vybranou společnost, a kdo z Londýna něco zname-
nal, sedl do auta a přijel na něj.
Madame Nazorkovová dorazila se svou společností těsně před
obědem. Cavaradossiho měl zpívat ten nový americký tenor Hensda-
le a Roscari, slavný italský baryton, měl představovat Scarpiu. Re-
žijní náklady na představení byly obrovské, ale nikomu to nevadilo.
Paula Nazorkovová byla ve své nejlepší náladě, okouzlující, zdvořilá,
na povrch vyplula ta nejrozkošnější, světem protřelá část její osob-
nosti. Cowan byl příjemně překvapen a modlil se za to, aby tenhle
stav věcí vydržel.

— 183 —
 Po obědě se společnost odebrala do divadla prohlédnout si kuli-
sy a rozličné vybavení. Orchestr řídil jeden z nejznámějších anglic-
kých dirigentů, pan Samuel Ridge. Zdálo se, že všechno jde jako na
drátkách, a co bylo zvláštní, a právě to dělalo panu Cowanovi staros-
ti. Obvykle se musel pohybovat v ovzduší plném potíží a tenhle ne-
zvyklý klid ho znervózňoval.
„Všechno to jde nějak moc hladce,“ mumlal si pan Cowan pro
sebe. „Madame je jako kočička, která se nalízala smetany, je to až
moc dobré, než aby to vydrželo, něco se určitě semele.“
Možná to byl výsledek jeho dlouholetého spojení se světem ope-
ry, ale pan Cowan si už vypěstoval šestý smysl, a tak měly jeho
předpovědi dozajista svůj důvod. Bylo těsně před sedmou hodinou
večerní, když k němu přiběhla francouzská služka Elise, strašlivě
rozrušená.
„Ježíši, pane Cowane, pojďte honem, prosím vás, pojďte honem
se mnou.“
„Co se děje?“ ptal se Cowan plný úzkosti. „Madame se kvůli
něčemu naježila, a teď dělá randál, co? Je to tak?“
„Ne, ne, nejde o madame, ale o signora Roscariho, je nemocný,
umírá!“
„Umírá? Ale jděte.“
Cowan spěchal za ní do ložnice postiženého Itala. Mužík ležel v
posteli, nebo spíš se po celé posteli zmítal v sérii křečí, které by byly
až komické, kdyby to nebylo tak vážné. Paula Nazorkovová se sklá-
něla nad ním. Velitelsky Cowana pozdravila:
„Vida, tady jste. Náš ubohý Roscari strašlivě trpí. Bezpochyby
něco špatného snědl.“
„Já umírám,“ zasténal mužík. „Ta bolest — je to příšerné. Au!“
Zase se začal svíjet, obě ruce si přitiskl na břicho a skulil se na
posteli do klubíčka.
„Musíme poslat pro doktora,“ řekl Cowan. Paula ho zarazila ješ-
tě ve dveřích. „Doktor už je na cestě, jistě udělá všechno, co se pro
toho chudáčka trpícího dá dělat, to už je zařízené, ale i tak Roscari
dozajista nebude schopen dnes večer zpívat.“

— 184 —
 „Já už nikdy nebudu zpívat, já umírám,“ zasténal Ital. „Ale ne,
neumíráte,“ opáčila Paula, „je to jenom pokažený žaludek, ale stejně
nebude možné, abyste dnes večer zpíval.“
„Otrávili mě.“
„Jistě, je to nepochybně otrava z jídla,“ odtušila Paula. „Zůstaň s
ním, Elise, dokud nepřijde doktor.“
Zpěvačka odtáhla Cowana s sebou z místnosti.
„Co budeme dělat?“ zeptala se.
Cowan bezmocně potřásl hlavou. Hodina už byla natolik pokro-
čilá, že nebylo možné zajistit místo Roscariho někoho z Londýna. Po
chodbě k nim přispěchala lady Rustonburyová, která se právě dozvě-
děla o nemoci jednoho z hostů. Její hlavní starostí byl, stejně jako u
Pauly Nazorkovové, úspěch Tosky.
„Kdyby tak jenom byl někdo poblíž,“ zasténala primadona.
„No jistě!“ vykřikla náhle lady Rustonburyová. „Samozřejmě!
Bréon.“
„Bréon?“
„Ano, Edouard Bréon, však víte, ten slavný francouzský bary-
ton. Bydlí tady nedaleko, tenhle týden byl obrázek jeho domu v ča-
sopise Country Homes. To je ten pravý.“
„To je odpověď přímo z nebes,“ zvolala Nazorkovová. „Bréon
jako Scarpia, dobře si na něj vzpomínám, byla to jedna z jeho největ-
ších rolí. Ale už je na penzi, nebo ne?“
„Já ho přivedu,“ opáčila lady Rustonburyová. „Nechte to na
mně.“
A protože to byla žena činu, rovnou si nechala přistavit svou
hispano-suizu. O deset minut později už do venkovského útočiště
monsieura Edouarda Bréona vpadla zapáleně přesvědčující hraběnka.
Jak se jednou lady Rustonburyová pro něco rozhodla, byla velice
odhodlaná a monsieur Bréon nepochybně zjistil, že mu nezbývá nic
jiného než se podvolit. I když sám byl velice nízkého původu, vyšpl-
hal se ve své profesi až na vrchol a s různými vévody a princi se stý-
kal jako rovný s rovnými, kterážto skutečnost ho nikdy nepřestala
blažit. Ovšem teď, když odešel na penzi do svého starosvětského
anglického sídla, už tak spokojený nebyl. Chyběl mu obdiv a potlesk
a v anglickém hrabství ho nepoznávali tak pohotově, jak by podle

— 185 —
jeho názoru měli, takže byl žádostí lady Rustonburyové velice poli-
chocen a okouzlen.
„Udělám, co jen bude v mých skrovných silách,“ odvětil s
úsměvem. „Jak jistě víte, už jsem opravdu dlouho nezpíval na veřej-
nosti. Dokonce ani nepřijímám žádné žáky, jenom jednoho nebo dva
jako velkou laskavost. Ale teď — když je signor Roscari tak nešťast-
ně indisponován —“
„Byla to strašlivá rána,“ poznamenala lady Rustonburyová.
„Ne že by to byl kdovíjaký zpěvák,“ odtušil Bréon.
A dosti obšírně jí vysvětlil, proč. Vypadalo to, že od doby, co
Edouard Bréon odešel na penzi, se neobjevil žádný baryton skutečně
na úrovni.
„Tosku zpívá madame Nazorkovová,“ informovala ho lady Rus-
tonburyová, „tu pravděpodobně znáte, že?“
„Nikdy jsem se s ní nesetkal,“ opáčil Bréon. „Slyšel jsem ji zpí-
vat v New Yorku. Je to veliká umělkyně — má smysl pro drama.“
Lady Rustonburyové se ulevilo — s těmihle zpěváky jeden ni-
kdy neví — ty jejich bizarní žárlivosti a antipatie.
Za dvacet minut už znovu vcházela do zámecké haly a vítězně
mávala rukou.
„Přivezla jsem ho,“ volala se smíchem. „Milý monsieur Bréon je
opravdu velice laskav a já mu to nikdy nezapomenu.“
Všichni se shlukli kolem Francouze a jejich vděčnost a uznání
mu zněly jako rajské zvonky. Edouard Bréon, i když už mu táhlo na
šedesátku, byl stále ještě pohledný muž, vysoký a tmavovlasý, s při-
tažlivou osobností.
„Počkejte,“ řekla lady Rustonburyová, „kde je madame —? Vi-
da! Tady je.“
Paula Nazorkovová se na všeobecném vítání Francouze vůbec
nepodílela. Zůstala tiše sedět ve vysokém dubovém křesle ve stínu
krbu. Oheň v něm samozřejmě nehořel, neboť večer byl teplý, a zpě-
vačka se pomalu ovívala obrovským vějířem z palmového listí. Drže-
la se tak stranou a o samotě, že se lady Rustonburyová obávala, jestli
se náhodou neurazila.
„Monsieure Bréone,“ dovedla ho ke zpěvačce, „říkal jste, že jste
se s madame Nazorkovovou nikdy nesetkal.“

— 186 —
 S posledním, skoro hrozivým mávnutím palmového listu Paula
Nazorkovová vějíř odložila a natáhla k Francouzovi ruku. Přijal ji a
hluboko se nad ni sklonil. Z primadoniných rtů unikl slabý vzdech.
„Madame,“ řekl Bréon, „nikdy jsme spolu nezpívali. To je daň
za můj věk! Ale osud byl ke mně milostiv a přispěchal mi na po-
moc.“
Paula se tiše zasmála.
„Jste příliš laskav, monsieure Bréone. Když jsem byla ještě pou-
hou mladou a neznámou zpěvačkou, ležela jsem vám u nohou. Váš
Rigoletto — jaké umění, jaká dokonalost! Nikdo se s vámi nemůže
měřit.“
„Běda!“ opáčil Bréon s předstíraným povzdechem. „Mé dny
jsou sečteny. Scarpia, Rigoletto, Radames, Sharpless, kolikrát jsem
je nezpíval, a teď — už nikdy víc!“
„Ale ano — dnes večer.“
„Pravda, madame — zapomněl jsem. Dnes večer.“
„Už jste zpíval s mnoha Toskami,“ prohlásila Nazorkovová do-
mýšlivě, „ale nikdy ne se mnou!“
Francouz se uklonil.
„A bude mi ctí,“ odvětil tiše. „Je to velká úloha, madame.“
„A vyžaduje nejen zpěvačku, ale i herečku,“ vložila se do toho
lady Rustonburyová.
„To je pravda,“ přisvědčil Bréon. „Vzpomínám si, že když jsem
byl ještě mladý a pobýval jsem v Itálii, zašel jsem si do malého, za-
strčeného divadla v Miláně. Moje sedadlo mě stálo jen pár lir, ale
slyšel jsem tam ten večer stejně dobrý zpěv, jako jsem slýchával v
Metropolitní opeře v New Yorku. Mladičká dívka tam zpívala Tosku,
a zpívala ji jako anděl. Nikdy nezapomenu na její hlas ve ,Vissi
D’Arte‘, na tu jeho čistotu a nevinnost. Ale herecká přesvědčivost, ta
jí chyběla.“
Nazorkovová pokývala hlavou.
„Ta přišla později,“ řekla tiše.
„Pravda. Ta mladičká dívka — Bianca Capelli se jmenovala —
zajímal jsem se o její kariéru. Přese mě dostala příležitost k velkým
angažmá, ale byla nerozumná — velmi nerozumná, bohužel.“
Pokrčil rameny.

— 187 —
 „A jak byla nerozumná?“
To promluvila čtyřiadvacetiletá dcera lady Rustonburyové,
Blanche Ameryová. Útlá dívka s velkýma modrýma očima.
Francouz se k ní hned zdvořile obrátil.
„Běda! Mademoiselle, zapletla se s jedním lumpem, ničemou,
členem Camorry. Dostal se do potíží s policií a byl odsouzen k smrti.
Ona přišla za mnou a žadonila, abych pro jejího milence něco udě-
lal.“
Blanche Ameryová z něj nespouštěla oči.
„A udělal jste?“ zeptala se bez dechu.
„Já, mademoiselle, co jsem mohl dělat? Byl jsem v té zemi cizi-
nec.“
„Možná jste ale měl vliv,“ nadhodila Nazorkovová svým ti-
chým, chvějivým hlasem.
„I kdybych měl, pochybuju, jestli jsem ho měl uplatnit. Ten člo-
věk si to nezasloužil. Ale pro to děvče jsem udělal, co jsem mohl.“
Pousmál se a mladou Angličanku náhle napadlo, že na jeho
úsměvu je něco podivně protivného. V tu chvíli vycítila, že jeho slo-
va ani zdaleka neodpovídají tomu, co si myslí.
„Udělal jste, co jste mohl,“ prohodila Nazorkovová. „To bylo od
vás hezké a ona vám byla určitě vděčná, že?“
Francouz pokrčil rameny.
„Toho muže popravili,“ řekl, „a dívka vstoupila do kláštera. Nu,
voilà! Svět přišel o zpěvačku.“
Nazorkovová se potichu zasmála.
„To my Rusové jsme mnohem přelétavější,“ prohodila nenuce-
ně.
Když zpěvačka promluvila, Blanche Ameryová se náhodou prá-
vě dívala na Cowana a všimla si, jak na madame překvapeně pohlédl
a pootevřel rty, ale když zachytil Paulin varovný pohled, zase je po-
slušně pevně stiskl.
Ve dveřích se objevil majordomus.
„Večeře,“ oznámila lady Rustonburyová a vstala. „Vy chudáč-
kové, je mi vás líto, musí to být strašné, muset zůstat před zpíváním
pokaždé o hladu. Ale potom bude ještě moc dobrá druhá večeře.“

— 188 —
 „Budeme se na ni těšit,“ opáčila Paula Nazorkovová. Tiše se za-
smála,

III.
V divadle právě dospělo ke konci první dějství Tosky. Obecen-
stvo se vrtělo a bavilo se mezi sebou. Členové královské rodiny,
okouzlující a zdvořilí, seděli ve třech sametem potažených křeslech v
první řadě. Všichni si mezi sebou šeptali a šuškali a panoval všeo-
becný dojem, že v prvním jednání Nazorkovová své skvělé pověsti
zatím příliš nedostála. Většina z diváků nepochopila, že právě v tom
se projevuje zpěvaččino umění: v prvním jednání si šetří hlas i síly.
Udělala z La Tosky lehkovážnou, frivolní postavu, která si pohrává s
láskou — žárlivou a vzrušující koketu. Bréon, přestože už měl jeho
slavný hlas nejlepší léta za sebou, stále ještě dokázal z cynického
Scarpii vytvořit velkolepou figuru. Nepojal jej ani v nejmenším jako
nějakého vyžilého prostopášníka — udělal ze Scarpii přitažlivou,
skoro laskavou postavu s pouhou špetkou lehké zlovolnosti ukrytou
pod vnější slupkou. V poslední pasáži, s varhany a srocením lidu,
kde Scarpia stojí pohroužen v myšlenkách a škodolibě se raduje ze
svého plánu, jak získat Tosku, se Bréon projevil jako skutečný umě-
lec. A teď se opona zvedla ke druhému dějství, ke scéně ve Scarpio-
vě bytě.
Když tentokrát vešla Tosca, okamžitě bylo zjevné, jaká je Na-
zorkovová umělkyně. Byla z ní žena zachvácená smrtelnou úzkostí,
která hraje svou roli s jistotou skvělé herečky. Jak Scarpiu lehkováž-
ně zdraví, jak mu s úsměvem odpovídá, ta její nenucenost! V téhle
scéně Paula Nazorkovová hrála očima, pohybovala se s klidem až
smrtelným, s lhostejnou, usmívající se tváří. Jen oči, které vystřelo-
valy pohledy směrem ke Scarpiovi, prozrazovaly její skutečné poci-
ty. A tak příběh pokračoval přes scénu s mučením, zhroucení Tosči-
na klidu, její naprostou opuštěnost, když padá Scarpiovi k nohám a
úpěnlivě, ale marně ho prosí o milost. Starý lord Leconmere, znalec
hudby, udělal uznalé gesto a zahraniční velvyslanec, který seděl
vedle něj, zašeptal:
„Nazorkovová se dnes večer překonává. Žádná jiná z oboru se
nedokáže tak rozohnit jako ona.“

— 189 —
 Leconmere přikývl.
A už Scarpia sděluje svou cenu a Tosca před ním zděšeně prchá
k oknu. Pak zdálky zaznějí bubny a Tosca se vyčerpaně vrhne na
sofa. Scarpia stojí nad ní a vypočítává, jak jeho lidé vztyčují šibeni-
ci — a pak ticho a znovu vzdálené zadunění bubnů. Nazorkovová
leží na břiše na sofa, hlava jí visí dolů tak, že se málem dotýká pod-
lahy, ukrytá pod vlasy. A pak, v dokonalém kontrastu k zanícení a
napětí posledních dvaceti minut, se rozezní její hlas, vysoký a prů-
zračný, přesně jak říkala Cowanovi, hlas chlapce z chrámového sbo-
ru anebo anděla.

„Vissi d‘arte, vissi d‘arte, no feci mai male ad anima viva. Con
man furtiva quante miserie conobbi, aiutai.“
Byl to hlas udiveného, zmateného dítěte. Pak zase znovu klečí a
prosí, až do okamžiku, než vejde Spoletta. Vyčerpaná Tosca se pod-
voluje a Scarpia pronese svá osudná dvojsmyslná slova. Spoletta
opět odchází. Pak přichází dramatický moment, kdy Tosca zvedá v
třesoucí se ruce sklenku vína, zahlédne na stole ležet nůž a rychle si
ho schovává za záda.
Bréon vstává, pohledný, temný, rozpálený vášní. „Tosca, final-
mente mia!“ Záblesk bodajícího nože a Tosca pomsty chtivě syčí:
„Questo e il bacio di Tosca!“ („Tak takhle líbá Tosca.“)
Ještě nikdy neprojevila Nazorkovová tolik porozumění pro akt
Tosčiny pomsty. To poslední zuřivé zašeptání „Muori dannato“, a
pak tím podivně tichým hlasem, který naplnil celé divadlo:
„Or gli perdono!“ („Teď mu odpouštím!“)
Začíná něžný nápěv smrti. Tosca chystá svůj obřad, pokládá mu
svíčky kolem hlavy a krucifix na prsa, potom se naposledy zastaví ve
dveřích, ohlédne se, vzdálené bubny znovu zavíří a opona padá.
Tentokrát propuklo obecenstvo ve skutečné nadšení, ale to netr-
valo dlouho. Někdo přiběhl zpoza kulis a něco říkal lordu Ruston-
burymu. Ten vstal a po krátkém rozhovoru se obrátil a kývl na sira
Donalda Calthorpa, uznávaného lékaře. Téměř okamžitě se mezi di-
váky roznesla pravda. Něco se stalo, nějaká nehoda, někdo byl vážně
zraněn. Před oponou se objevila jedna ze zpěvaček a vysvětlila, že
monsieura Bréona bohužel stihla nehoda — a opera nemůže pokra-

— 190 —
čovat. Znovu se začalo šeptat, že Bréona probodli, Nazorkovová
ztratila hlavu a natolik se vžila do své role, že muže, který hrál s ní,
skutečně probodla. Lord Leconmere, který právě mluvil se svým
přítelem velvyslancem, ucítil na rameni něčí dotyk, a když se otočil,
hleděl do očí Blanche Ameryové.
„To nebyla nehoda,“ řekla mu dívka. „Jsem si jistá, že to nebyla
nehoda. Copak jste neslyšel, jak těsně před večeří vyprávěl příběh o
té italské dívce? Ta dívka, to byla Paula Nazorkovová. Hned nato
řekla něco v tom smyslu, že je Ruska, a já jsem viděla, jak vypadal
pan Cowan překvapeně. Možná přijala ruské jméno, ale on moc
dobře ví, že je Italka.“
„Má drahá Blanche,“ odtušil lord Leconmere.
„Říkám vám, že jsem si tím jistá. V ložnici měla obrázkový ča-
sopis otevřený na stránce, kde je na obrázku monsieur Bréon ve
svém venkovském domě. Ona to věděla, ještě než sem přijela. Vě-
řím, že to ona dala něco tomu ubohému Italovi, aby onemocněl.“
„Ale proč?“ vykřikl lord Leconmere. „Proč?“
„Ještě to nechápete? Je to ten příběh Tosky, stále dokola. On po
ní v Itálii toužil, ale ona byla věrná svému milenci. Šla za ním, snaži-
la se ho přimět, aby jejího milence zachránil, a on předstíral, že to
udělá. Místo toho ho nechal umřít. A teď konečně přišel čas odplaty.
Copak jste neslyšel, jak zasyčela to své „Já jsem Tosca“? Viděla
jsem Bréonův obličej, když to řekla — on to v tu chvíli věděl, on ji
poznal!“
Paula Nazorkovová seděla bez hnutí ve své šatně, zavinutá v bí-
lém hermelínovém plášti. Vtom někdo zaťukal na dveře.
„Vstupte,“ řekla primadona.
Vešla Elise. Vzlykala.
„Madame, madame, on je mrtvý! A —“
„Ano?“
„Madame, jak vám to mám jen říct? Jsou tam dva pánové od po-
licie a chtějí s vámi mluvit.“
Paula Nazorkovová se vztyčila do své plné výše.
„Půjdu za nimi,“ pronesla tiše.
Odmotala si z krku perlový obojek a vložila ho mladé Francouz-
ce do dlaní.

— 191 —
 „Ty jsou pro tebe, Elise, byla jsi hodné děvče. Tam, kam se
chystám, je už nebudu potřebovat. Rozumíš, Elise? Už nikdy nebudu
zpívat Tosku.“
Na chvilku se zastavila u dveří, očima přejížděla po šatně, jako
by se probírala celými těmi třiceti lety své kariéry.
Pak tiše mezi zuby zašeptala poslední verš z jiné opery:

„La commedia e finita!“

— 192 —
Obsah
Záhadné zmizení lorda Listerdalea
Slavičí hnízdo
Dívka ve vlaku
Píseň o šestipenci
Mužnost Edwarda Robinsona
Nehoda
Jane hledá práci
Plodná neděle
Dobrodružství pana Eastwooda
Zlatý míč
Rádžův smaragd
Labutí píseň

— 193 —
AGATHA
CHRISTIE
Záhadné zmizení
lorda Listerdalea
Z anglického originálu The Listerdale Mystery,
vydaného roku 1994 nakladatelstvím HarperCollins v Londýně,
přeložila Lenka Uhlířová
Obálku navrhl Ivan Brůha
Vydala Euromedia Group k. s. — Knižní klub v Praze
roku 2005 jako svou 3122. publikaci
Odpovědný redaktor Jakub Sedláček
Technický redaktor David Dvořák
Počet stran 224
Sazbu zhotovila Knižní sazba Hogen, s. r. o., Horní Jiřetín
Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica
Vydání první
www.euromedia.cz
www.knizniweb.cz
www.agatha.cz

— 194 —
 Dvanáct povídek — dvanáct záhad… Ať už jde o podivné okol-
nosti zmizení lorda Listerdalea, strašidelný sen novomanželky o je-
jím bývalém nápadníkovi, tajemné setkání ve vlaku, záhadnou vraž-
du bohaté tetičky, náhlou změnu chování jednoho nekňuby, honbu
policejního inspektora na penzi za neodsouzenou vražedkyní, ne-
zvyklé zaměstnání pro děvče bez práce, tajemství košíčku s třešněmi,
nečekaný telefonát autorovi detektivních románů, překvapivou na-
bídku k sňatku, případ ukradeného rádžova smaragdu či zraněné city
slavné sopranistky, vždy se čtenář dočká překvapivého rozuzlení.
Skutečné zločiny i banální náhody či nedorozumění, to vše je
zachyceno mistrným perem královny detektivních příběhů, s laska-
vou ironií, které neunikne žádná z vrstev anglické společnosti.

ISBN 80-242-1466-0
Doporučená cena 189 Kč
www.euromedia.cz

— 195 —