Název: 100 nejlepších hororů.

Autor: Miloslav Švandrlík.

***

Předmluva.
*

Jsou lidé, kteří se hororů děsí a jsou jimi

znepokojeni. Neprávem. Horor je pikantní literární
útvar pro lidi vyrovnané, spokojené a mírně znuděné.
Nehodí se pro ty, kteří žijí ve stresu či neštěstí
a kolem nichž se hromadí katastrofy. Pro ty jsou
horory jen dalšími hřebíčky do rakve.
Čím je ale člověk šťastnější, najedenější, znuděnější
a bezkonfliktnější, tím spíše zatouží po změně, kterou
může být chvíle strachu a hrůzy. Pochopitelně nesmí
jít o jev nevratný a děs, kterého se nezbavíme. Ti,
kterým bezprostředně nic nehrozí, se rádi bojí.
S rozkoší se tetelí strachem. Mám s tím své dávné
zkušenosti.
Jako zdravé a spokojené dítě jsem býval často večer
sám doma. Rodiče hráli ochotnické divadlo, a buď
zkoušeli, nebo schůzovali. V té době jsem se
programově a velice rád bál. Zalezl jsem pod peřinu
a představoval si, že mi hrozí smrtelné nebezpečí.
Každé zapraskání, zašustění nebo mňouknutí kočky
provokovalo a jitřilo mou fantazii. Rozliční duchové,
netvoři a bubáci se houfovali, aby zahájili neúprosný
útok. Na chodbě před mým pokojem stál umrlec ze
Svatební košile, babizna z pohádek bratří Grimmů
a nesmrtelný Kostěj. Všichni si na mne brousili zuby
a hodlali zmařit můj mladý život.
Tak to pokračovalo i v následujících létech. Kdykoliv
jsem byl, jak se dnes říká, v pohodě, zatoužil jsem po
nových hrůzných zážitcích. Prožíval jsem katastrofy,
bojoval s příšerami, padal do hrobů a prchal před
upíry. Bylo to nádherné!
Kdykoliv se ale životní situace zhoršila, změnil se
i vkus. Bolesti, strasti, neúspěchy či deprese rázem
zaplašily veškerá strašidla. Člověk, který se ocitne
na samém okraji propasti, nepotřebuje, aby mu někdo ze
zálohy strčil do zad. Tady jde veškerá škodolibost
stranou a terapie musí být změněna.
Tohle mám vyzkoušené, dokonce i jako autor. Horory
mohu psát jen tehdy, když se cítím náramně dobře
a děsím lidi, kteří tím nejsou zaskočeni.
To však rozhodně neznamená, že na své bubáky nevěřím!
Že si s nimi jen tak pohrávám, nebo si je dokonce
vymýšlím! Z toho mě opravdu nikdo nesmí podezírat.
Jsem s nimi dokonce jedna ruka, ale na scénu je
pouštím obezřetně. Ani upíři a vlkodlaci si přece
nemohou dělat to, co sami chtějí. I oni musí
respektovat nějaká pravidla. Jejich úkolem je strašit,
seznamovat čtenáře s tajemnými silami a přesvědčovat
je, aby co nejrychleji odhodili omšelý a zvetšelý
materialistický balast. Kdo to alespoň na chvíli
nedokáže, neměl by horory číst. Nemůže totiž prožít tu
zvláštní rozkoš z toho, když se mu za krk posadí Hrůza
a milosrdně mu stiskne hrdlo. Je to stejně báječný
pocit, jako když propadneme bujnému veselí, které nás
vytrhne z beznadějného smutku. To však je nutno
vyzkoušet, a my to můžeme pouze doporučit.
Březen 2004
 ***

DŮKAZ ZE ZÁHROBÍ aneb Poslední zločin markýze

de Sade.
*

Snad už po padesáté byl pan Trubač zván na

spiritistickou seanci, a vždy bezúspěšně. Je to
všechno naivní mysticismus, odpovídal, nebo cílevědomý
podvod. Posmrtný život je nesmysl, neboť člověk je
pouze organizovaná hmota. Kdo říká něco jiného, ten
lže. Kdo lže, ten krade. A se zloději nemám zapotřebí
se stýkat! Pan Trubač byl zásadový člověk. Padesáté
první pozvání však přišlo zcela nečekaně od kypré
vdovy Slavíčkové. Tato dáma se panu Trubačovi velice
zamlouvala, neboť z ní dýchalo živočišno a ani
v nejmenším nepřipomínala nedomrlé stíny posmrtného
života. Leč i ona zřejmě propadla mystice a značněji
holdovala.
„Pane Trubač,“ říkala mu, „inteligentní člověk nemá
mít předsudky. Ba právě naopak. Jeho povinností je
podívat se na vše vlastníma očima a stavět argument
proti argumentu.“
„Člověk je organizovaná hmota,“ hučel pan Trubač, „to
věděli už klasici, a já to vím rovněž. Pro mne
existuje pouze věda!“
„Máme teď nové médium,“ předla vdova Slavíčková, „je
to promovaná filoložka a velice milé děvče. Máme s ní
nesmírné úspěchy a duchové velikánů přicházejí jako na
objednávku. Minulý týden s námi pohovořili Goethe,
Shakespeare, Edgar Wallace a Mozart. V pondělí nás
navštívili Cervantes, Hitler, Eliška Krásnohorská
a Konfucius. Všichni k nám promlouvali ústy našeho
média.“
„Podvod,“ mávl rukou pan Trubač. „Promovaná
filoložka – už to ve mně budí podezření. Nesmysl,
humbuk, šálení smyslů!“
„Ale někteří velikáni se zhmotnili!“ triumfovala
vdova. „Z uší média proudila bílá pára, vznášela se
nad jeho hlavou a dostávala obrysy lidské postavy.“
„Přelud, halucinace, klam!“ odtušil pan Trubač.
„Ale proč se nepřesvědčíte?“ zaúpěla paní Slavíčková.
„Zvu vás srdečně na dnešní seanci. Nebo se snad
obáváte, že by tam váš materialismus vzal zasvé?“
„Já že se obávám?“ zvolal pan Trubač. „Mé názory
nemohou být vyvráceny, neboť stojí na vědeckém
podkladě. Té seance se zúčastním a odhalím podvody, ať
je bude páchat kdokoliv. Madam, dnes večer mne můžete
očekávat!“

Seance u vdovy Slavíčkové se zúčastnilo dvanáct lidí

obojího pohlaví. Přítomní byli většinou starší, vážení
občané, oblečení jako na koncert České filharmonie.
Pergamenové tváře, obřadné potřásání rukama
a teoretické úvahy o posmrtném životě, to pana Trubače
vydraždovalo až k nepříčetnosti. Pouze díky diplomacii
vdovy Slavíčkové neexplodoval a nevybílil to mystické
hnízdo jako venkovskou hospodu.
Potom přišlo médium. Bledá dívka s rozpuštěnými
černými vlasy vplula do pokoje, jako by pro ni
neexistovala zemská přitažlivost. Pokynula všem
hlavou, nepatrně se usmála a posadila se do čela
kulatého stolu. To byl povel i pro ostatní. Společnost
si sedla kolem stolu a sousedé se vzali za ruce. Pan
Trubač seděl vedle vdovy Slavíčkové, zatímco z druhé
strany se chápal jeho ruky trudovitý pán s šedivým
ježkem. Pak někdo zhasl světlo.
„Počkat!“ vykřikl pan Trubač. „Proč se zhasíná? Rád
bych si ty duchy pořádně prohlédl!“

Kdosi mu netrpělivým hlasem vysvětlil, že nejen každá

hra, nýbrž i každý vážný experiment má svá pravidla.
I řada živočichů potřebuje noc ke svému intenzivnímu
životu a s duchy je tomu nejinak. Nemůžeme jim
předpisovat, jak se mají chovat, ale sami se musíme
přizpůsobit jejich možnostem.
Pan Trubač cosi zamumlal, ale ucítil stisk ruky vdovy
Slavíčkové a to ho přimělo k tomu, že zmlkl.
Zato začalo mluvit médium. Křehká promovaná filoložka
nejprve delší dobu vzdychala a propadala extázi, aby
posléze pronesla hlubokým mužským hlasem: „Býval jsem
zvyklý na vybranější a zajímavější společnost, než je
tato. Je trapné být otrokem otroků, i když za jistých
okolností si člověk nemůže vybírat.“

V místnosti to zašumělo nevolí.

„Tohle přece není Jan Neruda!“ zvolala jedna z dam.
„A my s manželem jsme na něho intenzivně mysleli!“
„Kdo jsi, duchu?“ zahýkal kdosi. „Rci nám své jméno!“
„Jsem markýz de Sade,“ odvětilo médium, „a ačkoliv
duchové nemají tak vyhraněné chtíče jako lidé,
způsobilo by mi dost radosti, kdybych vám mohl do kávy
nasypat arzén a chvíli sledovat vaše zažívací potíže.“
„Pane Sade,“ zamumlal mužský hlas, „my sice nejsme
šlechtici, ale na rozdíl od vás víme, co je slušnost,
pořádek a morálka. Vyvolali jsme vás pouze z vědeckých
důvodů.“
„Ze stejných důvodů bych z vás za živa stahoval kůži,“
odpověděla promovaná filoložka nádherným hlasem.
„Pane Sade,“ zašvitořila jakási dáma. „Mohl byste se
zhmotnit? Udělejte nám to k vůli!“

Médium proneslo sprosté slovo, ale pak se děly velice

podivné a záhadné věci. Z ucha promované filoložky se
počalo řinout cosi mléčně bílého, stoupalo to nad
hlavu jako kouř a začalo se to srážet v obrazec, který
se ustavičně měnil, rostl a mohutněl, až konečně nabyl
obrysů lidského těla. Tato podoba ovšem nebyla
dokonalá. Spíš to připomínalo krejčovskou pannu,
pohupující se ve volném prostoru a zcela ignorující
zemskou přitažlivost. Společnost zahučela překvapením
a posvátnou hrůzou. K tak znamenitému
a přesvědčujícímu zhmotnění v této místnosti dosud
nedošlo. I pan Trubač byl v prvním okamžiku šokován.
Valil na ten div oči, svíral křečovitě ruce svých
sousedů a přetěžce dýchal. Ale pak si vzpomněl na vědu
a na své zásady.
„Podvod!“ vykřikl nepřirozeným hlasem. „Šalba a mam!
Posmrtný život neexistuje! Člověk je organizovaná
hmota!“

V tom okamžiku to mlasklo. Pan Trubač obdržel

důkladnou facku, ačkoliv ani jeden ze sousedů nepustil
jeho ruku. Bylo to nesmírně prapodivné.
„Facka není žádný argument!“ zvolal pan Trubač. „A já
na poutové triky nenaletím! Z toho jsem již vyrostl!
Jsteli pan Sade, tedy mi to dokažte způsobem, o němž
bych absolutně nemohl pochybovat. Za svého života jste
hýřil nápady, prokažte tedy svou originalitu i po
smrti!“

Nastala chvíle hrozivého ticha. Přítomní tuhli děsem

nad Trubačovou odvahou a markýz zřejmě připravoval
nesporný důkaz, který na něm byl požadován. Pak se
ozval řezavý smích. To, že vycházel z hrdla něžné
dívky, znásobovalo panující hrůzu. I pan Trubač se
proti své vůli začal chvět. A znovu ten neklidný krutý
a ďábelský smích, jakého je schopen jen netvor nebo
satan.
A pak se to stalo. Vdova Slavíčková zachroptěla,
pustila ruce svých sousedů a zhroutila se na židli.
„Světlo!“ vykřikl pan Trubač. „Rozsviťte světlo!“

Trvalo to několik vteřin, které se zdály věčností. Pak

se rozsvítil lustr a veškeré nepřirozeno naráz
zmizelo. V čele stolu se probouzela promovaná
filoložka a nechápavě mžourala očima. Zájem přítomných
však patřil vdově Slavíčkové, která doslova visela na
své židli a nejevila známky života. Ani to nemůžeme
očekávat od člověka, který má proříznuté hrdlo. Na
podlaze nedaleko kaluže krve ležela krásná zdobená
břitva.
Přivolaní pracovníci kriminálky neměli mnoho práce.
Břitva byla zcela nepochybně vražednou zbraní. A na
její rukojeti s velkým vykládaným „S“ objevili
kriminalisté zřetelné otisky jediného člověka. Patřily
panu Trubačovi.

***

DRUHÝ SVĚDEK.
*

Pan Sobol je koncentrovaná tajuplnost. Metafyzik,

expert přes záhrobí a perfektní statistik zjevení,
strašidel a upírů. Na vlastní oči viděl zakletého
mnicha v bechyňském klášteře, rozmlouval s duchem
Františka Palackého při spiritistické seanci
v Jablonci a podle tvaru lebky dovede bezpečně určit
budoucího upíra.
Upřímně řečeno, nikdy jsem pana Sobola nebral vážně,
protože jsem člověk zemitý a nadto mám v úmyslu se
počtvrté oženit. Starostí mám nad hlavu a tajnosti
onoho světa mě vzrušovaly asi jako degenerace lesních
včel v Brazílii a na území Latinské Ameriky vůbec,
o čemž jsem se dočetl v jakémsi magazínu. Když mi však
pan Sobol sdělil, že jsem budoucí upír, začalo mi to
vrtat hlavou.
„Poslyšte, pane Sobol,“ řekl jsem, „takové věci se
neříkají jen tak. Slovo není plácnutí do vody.
Nařknete pracujícího člověka…“
„Jaképak nařknutí?“ zvedl obočí pan Sobol. „Neřekl
jsem, že se dopustíte trestného činu, a nikdy bych nic
takového nevypustil z úst. Z tvaru vaší lebky jsem
ovšem usoudil na budoucí upírství a nesmlčel jsem vám
to, abyste tomu mohl zamezit.“
„Ono tomu jde zamezit?“ divil jsem se.
„Ovšem!“ přisvědčil znalec záhrobí. „Jinak bych vás
přece zbytečně neděsil. Stačí, aby se váš pohřeb konal
žehem, a jste zachráněn. Upíři se rekrutují pouze
z řad těch, kteří byli pochováni do země.“

Chvíli jsem usilovně přemítal.

„Nejsem přítel žehu,“ zamumlal jsem, „ale za jistých
okolností bych byl ochoten ho podstoupit. Avšak je tu
ještě jedna závažná věc, pane Sobol! Kdo mi může
zaručit, že mluvíte pravdu? Že jen tak
nefantazírujete? Můžete ten svůj názor nějak dokázat?“
„My vědci,“ řekl pan Sobol, „můžeme i zcela nesporné
pravdy dokázat jen zřídkakdy. Jestliže věda tvrdí, že
každých osmdesát miliard let nastává exploze celého
vesmíru, nemůže vás zcela přesvědčit, leda byste si na
tu budoucí explozi padesát šest miliard let počkal.
Když astronom prohlásí, že jeden z Maršových měsíců se
zpožďuje za sto let o jednu vteřinu, těžko mu to
vyvrátíte. A podobně je to i se mnou… Vyřkl jsem svou
teorii a je na vás, jestli se dle toho zařídíte.“
„To byste taky mohl prohlásit, že se ze mne stane
příští úterý krocan,“ zavrčel jsem, „a já abych ze
starostí nevyšel.“
„Takové tvrzení by bylo krajně nevědecké,“ oponoval mi
pan Sobol, „neboť metafyzika má své přísné a neměnné
zákony. Právě tak jako matematika, fyzika a chemie.
Já, který jsem na vlastní oči viděl zakletého mnicha…“
„Mohl jste mít halucinace!“ vykřikl jsem. „Abych
takové věci stoprocentně uvěřil, potřeboval bych ještě
alespoň jednoho svědka. Jestli mě seznámíte ještě
s jedním věrohodným občanem, který viděl to, co vy,
budu vám věřit každé slovo.“
„Pokusím se o to,“ pravil suše pan Sobol, „přijďte
večer k Zelenému džbánu!“

Samozřejmě jsem se nemohl dočkat večera a sotva jsem

do sebe vpravil zeleninový karbanátek s rýží, upaloval
jsem do hospody. Sedl jsem si ke stolu v rohu lokálu
a čekal jsem. Upíjel jsem pivo a pokukoval po velkých
nástěnných hodinách. Pan Sobol zřejmě nijak
nepospíchal. Teprve krátce po osmé hodině vstoupil do
místnosti a přivedl s sebou vychrtlého staříka
s horečnatým pohledem.
„To je můj přítel Martin Patočka,“ usmál se mile pan
Sobol, „seznámil jsem ho s vaší nedůvěrou k mým
poznatkům a on mě ujistil, že vás plně uspokojí.“

Podali jsme si ruce. Ačkoliv jsem si staříka prohlédl

velice pozorně, nezjistil jsem na něm nic podezřelého.
Vypadal poctivě a důvěryhodně.
„Tak to je váš druhý svědek?“ řekl jsem.
„Ano, to je můj svědek,“ odvětil pan Sobol. „Já sám se
bohužel musím vzdálit, neboť jsem dostal pozvání na
velice zajímavou seanci. Poroučím se, pánové!“

Osaměli jsme s panem Patočkou a já jsem čekal, kdy

začne vyprávět. Nedočkal jsem se. Stařík mlčky popíjel
pivo, občas se na mne usmál, a to bylo tak dalece
všecko.
„Tak vy jste přesvědčen o existenci nadpřirozena?“
zeptal jsem se konečně sám. „Věříte v duchy, upíry,
strašidla a podobné věci?“ Pan Patočka němě přikývl.
„A mohl byste to nějak dokázat?“ otázal jsem se.
Následovalo nové přikývnutí. Jenomže přikývnutí není
žádný důkaz a stařík se k vysvětlování rozhodně neměl.
„Víte, co si myslím?“ vybuchl jsem. „Že si s panem
Sobolem ze mne děláte dobrý den!“ Rázně zavrtěl
hlavou.
„Tak, proboha, mluvte!“ naléhal jsem. „Důkazy! Chci
slyšet důkazy!“ Mlčel a vychutnával plzeňskou
dvanáctku. Bylo mi jasné, že s tímto divným,
mlčenlivým patronem nepohnu. Odevzdaně jsem se opřel
o lenoch židle a čekal jsem.
Králce po jedenácté hodině se náhle zvedl ze židle.
„Zaplaťte,“ řekl suše, „půjdeme!“
„Kam teď…?“ podivil jsem se, ale zaplatil jsem.
Vyšli jsme na ulici. Byla pustá a temná, naproti
v zahradě se rozštěkal pes.
„Doprovodíte mě laskavě?“ zeptal se stařík celkem
zbytečně. „Nemám to daleko.“

Pokrčil jsem rameny, neboť se mi nezdálo, že by mě

mohl ještě něčím překvapit. Tím spíše, že i nyní byl
skoupý na slovo. Šli jsme mlčky liduprázdnými ulicemi.
Trochu mě překvapilo, když zahnul ke hřbitovu, ale
následoval jsem ho bez odporu. Jen mi začalo o poznání
rychleji bít srdce. Došli jsme k hřbitovní zdi.
„No, já jsem doma,“ řekl. „Děkuji vám za příjemný
večer.“

Otevřel jsem překvapením ústa. „Jak to doma? Jste snad

hrobník? Nebo…?“

Ale stařík mě nenechal dlouho na pochybách. Jako by

neexistovala zemská přitažlivost, přenesl se lehce
přes plot a jako nůž do másla se vnořil do hrobu pod
mohutným kaštanem. Hlína se za ním zavřela jako
hladina jezera.
Zůstal jsem chvíli stát jako přimražen. Vtom padl na
pomník odlesk pouliční lampy a já jsem mohl s námahou
přečíst: MARTIN PATOČKA † 16. V. 1952.

***

DOBRÝ RÁDCE.
*

Marčík se vděčně díval na obraz strýce Eduarda

a nemohl se ubránit slzám dojetí. Eduard Marčík byl
skvělý a mimořádně nadaný muž. Komunisté ho zbavili
jmění, domů i továrny, a on si dovedl poradit. Vyznal
se v motorech, byl organizačně zdatný, s každým se
dovedl domluvit a odpočíval, jen když měl smrt na
jazyku.
Měl také mimořádný cit pro rodinu a každým okamžikem
cítil zodpovědnost k jejím členům. Když zemřel jeho
bratr, pomáhal vdově a staral se o děti jako
o vlastní. To mohl potvrdit zejména Mirko Marčík,
který se rozhodl pro uměleckou dráhu. Když řekl
strýci, že chce studovat baletní oddělení
konzervatoře, starý pán se trochu pobavil a ušklíbl.
„Kdybychom žili v normálních časech,“ řekl, „asi bych
ti polámal nohy, abys na to nemohl ani pomyslet.
Dneska je to ale to nejlepší, co můžeš udělat. Budeš
poskakovat po jevišti bez většího nebezpečí, že tě
zavřou jako třídního nepřítele. Umělectví se v této
době vyplácí.“

Tak dostal Mirko Marčík strýčkovo požehnání, což se

rovnalo příslibu, že dostuduje bez finančních
problémů. Se strýčkovou velkorysostí se dalo počítat.
Mirko si neměl na co stěžovat. Strýc nepřekypoval
nadšením ani obdivem k synovcovu talentu, ale
svědomitě ho vydržoval.
„Budeš prvním baleťákem v naší rodině,“ poškleboval se
při tom, „a když jméno Marčík neuvidím na vývěsním
štítu solidní firmy, přečtu si ho aspoň na plakátu.
Ale taková je doba a já nemám právo proti tvému
hopsání mocensky zasáhnout. Ale jak už jsem ti řekl,
za normální situace bych ti bez výčitek svědomí
přerazil nohy!“

Mirko se při těchto slovech usmíval, protože normální

doby v této zemi nikdy nenastanou. Bude-li usilovně
pracovat, může se někdy stát zasloužilým umělcem, ale
nikdy kapitalistou.
Konzervatoř Mirko dokončil několik týdnů po strýcově
smrti. Nemohl jej tudíž pozvat na předváděčku své
první velké role. Strýc si nepřečetl ani pochvalné
kritiky, označující Mirka za objev roku. Je ovšem
otázka, jak by na to reagoval. Balet rozhodně nepatřil
k jeho prioritám a tanečníky nepovažoval za elitu
národa. Zřejmě by tu slávu odbyl přezíravým či
shovívavým úsměvem.
Mirko Marčík se s elánem vrhl do uměleckého života.
Ale krátce poté došlo k nečekané změně, kterou málokdo
předpokládal. Po sametové revoluci v listopadu 1989 se
situace začala vracet tam, kde byla před čtyřiceti
lety. Došlo k restitucím a nápravě majetkových křivd.
Mirka to dokonale zaskočilo. Nic podobného jej ani ve
snu nenapadlo. Rodinný majetek už dávno oželel, pokud
se tím vůbec kdy zabýval. Žil jen pro své umělecké
poslání a největší rozkoší pro něj bylo mít hlavu
v oblacích. Toužil po dalších uměleckých úkolech, při
jejichž plnění pociťoval bezmeznou slast. Ale životním
realitám nemohl dost dobře uhnout. Bylo třeba převzít
kdysi ukradený majetek a rozhodnout, jak s ním
naložit. Proto také nyní stál před strýcovým obrazem,
jako by se s ním chtěl poradit.
„Strýčku,“ mumlal poněkud provinile, „zřejmě mou
reakcí na společenské změny nebudeš nadšen. Vždycky
jsi byl ke mně štědrý a velkorysý. Celkem jsme si
rozuměli, ale v této chvíli bychom se možná dostali do
konfliktu. Ty bys stanul u kormidla rodinného majetku
a nutil bys mě, abych se účastnil jeho rozhojňování
a zvelebování. Rodinný podnik byla tvá chlouba a stala
by se smyslem tvého života. Ale já jsem jiný, drahý
strýčku! S tvou pomocí jsem se stal umělcem, a tím
chci také zůstat. Vždycky jsem po tom toužil a teď od
toho nemohu ustoupit, přestože se doba velmi podstatně
změnila. Ty bys to zvládl, ale já ne. Tím spíš, že mě
ke změně názoru nemůžeš donutit. Byl jsi silná
osobnost a zřejmě bys mi mé rozhodování jaksepatří
zkomplikoval. Kdoví, jestli by ses nerozčílil
a nechtěl mi opravdu zlomit nohy. Ale já bych stejně
nepovolil, strýčku. I já jsem osobnost a prosadím se
v celé kulturní Evropě. Víš, kam mě pozvali? Do
Madridu, strýčku! Budu tančit pro náročné španělské
publikum. Řekni sám – není to kolosální úspěch? Ale
nemusíš se bát, že s rodinným majetkem naložím špatně.
Už jsem mluvil s dvěma advokáty, kteří mi poradí.
Seženou i schopného správce a daňové poradce. Já se
nebudu o nic starat a budu dostávat nějaké peníze na
přilepšenou. Možná že založím nadaci pro přestárlé
tanečníky a budu sponzorovat baletní divadlo. Co
říkáš, strýčku, schvaluješ mé záměry?“

V té chvíli se Mirkovi zdálo, že strýcovy oči vzplály

hněvem. Jejich pohled baleťáka doslova proklál. Pak se
obraz zlověstně rozkýval, vyrval ze zdi skobu a zřítil
se dolů. Neminul svůj cíl a Mirko tuto skutečnost
kvitoval bolestným zaúpěním. Potom klesl k zemi
a zoufale naříkal, neboť tušil, že je vážně zraněn.
Totéž konstatoval v nemocnici i primář Salata.
„Máte zlomeny obě nohy, mistře,“ určil diagnózu, „a
nebudu zakrývat, že jde o velice ošklivé fraktury,
které se jen tak nezahojí.“

To Mirko nerad slyšel.

„A co mé umění, pane primáři?“ upřel na lékaře svůj
hebký pohled. „Budu moci ještě někdy tančit? Umělecký
balet je můj život!“
„Jestli ještě někdy budete tančit,“ zavrčel primář,
„tedy jedině tango nebo mazurku. Na umělecký balet
zapomeňte.“
„To nelze,“ zaúpěl Mirko, „zasvětil jsem umění celý
svůj život. Nebudu-li moci tančit, zemřu.“

Ale svůj slib nesplnil. Ještě na vozíku se začal

zajímat o stav rodinného jmění a zjistil, že je to
vzrušující záležitost. Utěšená náplň života.
Když to vezmu kolem a kolem, předl, baletní umění je
záležitost velice krátkodobá. Po třicítce začne tělo
ochabovat nebo se objeví různé choroby. Umělec chátrá
fyzicky i psychicky. Po chvilce úspěchu následuje
dlouhé období retardace, rezignace, útlumu, a někdy
i zoufalství. A to všechno po letech usilovné dřiny.
Dobrý podnikatel takové problémy nemá. Půjdu-li ve
strýcových šlépějích, bude ze mne spokojený milionář.
Proč by mi pro štěstí neměly stačit tango a mazurka.
Mirko Marčík vděčně pohlédl na strýcův obraz, který
opět visel na svém místě.
„Děkuji ti, strýčku,“ zašeptal invalidní synovec, „žes
mi přelámal nohy! Naznačils mi tím cestu, ze které
nikdy nesejdu. Díky!“

Tvář na obraze se rozjasnila. Poté zaslechl Mirko

strýcův laskavý, milující hlas.
„Rádo se stalo, chlapče, mám z tebe radost!“

Obraz se zachvěl, ale skoba tentokrát držela pevně.

***

TURKMENSKÝ VLKODAV.
*

Chtěl jsem si pořídit velkého čistokrevného psa,

a protože jsem tak trochu snob, obrátil jsem se na
odborníky. Ti mi doporučili středoasiata, kterému se
dříve říkalo turkmenský vlkodav. Je to přírodní
plemeno a o jeho povaze lze říci jen to nejlepší.
Znamenitý hlídač a obranář, ale také přítulný kamarád,
který je svému pánovi bezvýhradně oddán. Je odolný
a pro větší zahradu, jakou vlastním já, bude skutečnou
ozdobou.
Jakožto úspěšný podnikatel jsem těm doporučením
naslouchal s porozuměním. Není špatné, když člověku
konkurenti závidějí nejen parkovou zahradu, ale
i vznosného psa nevšední rasy. Navíc inteligentního
zabijáka, který ví, komu podat packu a komu se
zakousnout do hrdla.
Dlouho jsem se nerozmýšlel a jak to šlo, vypravil jsem
se za chovatelem středoasiatů Vratislavem Holoubkem.
Tak jsem se po dlouhé době opět dostal na Valašsko.
Vratislav Holoubek bydlí šest kilometrů od Vsetína
a vypadá spíše jako Hanák. Zřejmě proto, že se narodil
v Olomouci. Přesto mi nenabídl tvarůžky, ale brynzu,
načež mě seznámil s Bertou, překrásnou turkmenskou
vlkodavkou. Nejskvostnějším psem, jakého jsem kdy
viděl. Určitě by zadávil i mohutnější zvíře, než je
vlk. Ostatně pan Holub to rád potvrdil.
„Má to v genech,“ zamlaskal, „a nedovede se tomu
vzepřít. Po tisíciletí chránil stáda ovcí a majetek
svého pána. Neustoupil by ani před tygrem. Jeho odvaha
nezná mezí. Jestli si ho pořídíte, budete nejen
spokojen, ale přímo nadšen.“

Berta se mi opravdu líbila. Tím spíš, že se

nepokoušela vnořit své nádherné tesáky do mého hrdla.
Hleděla na mne přívětivě a přátelsky mi olízla nos.
Z jejího pohledu čišela dobrota a laskavost. Pes, po
jakém jsem toužil. Milý, vlídný, ale také oddaný
a nebojácný.
„Když se rozhodnete pro turkmenského vlkodava,“
usmíval se Vratislav Holoubek, „bude to největší terno
vašeho života. Jako kdybyste toužil po autě a vyhrál
mercedes.“

Vůbec jsem o tom nepochyboval. Ani cena nebyla

rozhodující.
„A kdy budou štěňata?“ zeptal jsem se. „Byl bych rád,
kdyby byla od Berty.“

Holoubek chápavě přikývl.

„Budou od Berty,“ slíbil, „a také od Arlanda,
nejskvostnějšího vlkodava všech dob. Vyhrál veškeré
soutěže, kterých se zúčastnil, a okouzlil všechny,
kteří se s ním dostali do styku. Samozřejmě kromě
vlků.“
„Pochopitelně,“ přikývl jsem, „ale k tomu
pravděpodobně moc příležitostí asi neměl.“

Holoubek se zachmuřil jako pirát, který se rozhodl

vyprávět mimořádně krvavý příběh.
„Arlando byl nekompromisní,“ řekl, „a na své
vlastnosti bohužel doplatil. Dnes již není mezi námi
a vy si za pár týdnů vyberete mezi posledními z jeho
potomků.“
„Prohrál v boji s vlkem?“ hádal jsem. „Dal se do
rvačky s celou smečkou a podlehl přesile?“
„To je směšné!“ odmítl mou domněnku Holoubek. „Arlando
by se nelekl stáda slonů, natož pak smečky obyčejných
vlků. Všechno se odehrálo úplně jinak. A vy máte
konečně právo to vědět.“

Učinil dramatickou pauzu a pokračoval. „Arlando byl

psí génius. To, že nenáviděl vlky, bylo samozřejmé. To
měl v genech a u vlkodava se tomu nikdo nepodiví. Ale
Arlando dovedl rozpoznat vlka i v lidské podobě –
neboli vlkodlaka.“
„Počkat,“ vykřikl jsem, „teď mi tu vyprávíte pohádku!
Nebo chcete vážně tvrdit, že mezi námi žijí
vlkodlaci?“
„Samozřejmě!“ řekl chovatel. „Sám Arlando zlikvidoval
tři. Proto také již není mezi námi.“
„On zakousl tři lidi?“ žasl jsem.
„Tři vlkodlaky,“ opravil mě, „jen nedopatřením za lidi
považované. Kdyby je vyřídil v jejich vlčí podobě,
nikdo by z toho nic nevyvozoval.“

Musel jsem se dovědět víc.

„Arlando byl nejmilejší pes, jakého jsem kdy měl,“
vzpomínal Holoubek, „a je otcem patnácti vlkodavů,
které jsem prodal většinou do ciziny. Ti, kteří se
narodí Bertě, budou poslední a je to obrovská škoda.
Musel byste, příteli, Arlanda znát!
Nedal jsem bez něho ránu a jezdil s ním po celé
střední Evropě. Mou vášní jsou atypické závody dřevařů
nebo chovatelů ovcí. Tam se lze totiž nejčastěji
setkat se zakuklenými vlkodlaky. Píši o těchto tvorech
knihu a Arlando byl mým jediným pomocníkem. Na prvního
vlkodlaka jsme narazili na východním Slovensku.
Jmenoval se Jano Kožár a umístil se na druhém místě ve
stříhání ovcí. Shodli jsme se okamžitě s Arlandem na
jeho utajované identitě, a tak jsme byli nuceni
zasáhnout. Vlkodlaky je třeba vyhubit. V tom se mnou
doufám souhlasíte. Jsou to zrůdy, i když tak mnohdy
nevypadají. Ten Kožár měl tak znamenitou masku, že ho
nikdo z účastníků závodu neodhalil. Jedině já
a Arlando jsme nebyli ani vteřinu na pochybách.
Uvědomil jsem si, že musíme jednat, a mou povinností
je dát Arlandovi příležitost k rychlé akci. Vymyslel
jsem to znamenitě a z místa činu jsme včas uprchli.
Druhým vlkodlakem, kterého jsme zlikvidovali, byl
Polák z Jelení Gory, dřevorubec Zenon Sviecko.
Soutěžil v porážení stromů a překonal i favorizované
Kanaďany. Byl to bodrý chlapík, který zpočátku unikal
mé pozornosti. Teprve když Arlando významně zavrčel,
pochopil jsem a omluvil jsem se za svou zpozdilost.
Pak jsme Sviecka vyřídili stejně rychle jako předtím
Kožára. Zmizeli jsme rychle a ještě v témže měsíci
našemu útoku neodolal bača Harazim, údajně Valach
z Kotár. Mohli jsme být spokojeni, protože tři zabití
vlkodlaci – to byl velice slušný výsledek. Naprosto
jsem nepočítal s tím, že si ty tři likvidace dá někdo
dohromady a vydá se po naší stopě. Ale stalo se.
Soukromý detektiv Skulina, obdivovatel turkmenských
vlkodavů, odhalil pravdu a přišel za mnou s návrhem,
který jsem byl nakonec nucen přijmout. Musel j sem
trojnásobného vítěze nad vlkodlaky Arlanda utratit,
aby nedošlo k rozuzlení daleko horšímu. Detektiv
Skulina nakonec přijal úplatek a vybral si Arlandova
syna Archibalda s tím, že náš případ odloží k ledu.
Byla to pro mě krutá rána, tím spíše, že Archibald má
mnoho znamenitých vlastností po otci. Obávám se, že je
nyní nevyužije a detektiv mu neumožní zakusovat
vlkodlaky.“
„Ono je to moc riskantní,“ upozornil jsem ho, „zvláště
v zemi, kde není uplatňován trest smrti.“
„To se týká jen lidí,“ namítl Holoubek, „a vlkodlaci
jsou pouhá monstra. I když mají někdy občanské
průkazy. Jestli si přejete, ukáži vám Arlandův hrob.“

Odešli jsme do zahrady a Berta nás pochopitelně

následovala. Hrob byl vzorně upravený a osázený
květinami. Nechyběla ani barevná Arlandova fotografie.
„Byl to velikán,“ zaslzel Holoubek, „a doufám, že jeho
nadané děti půjdou v jeho stopách. V Turkménii byli
vlkodlaci vyhubeni již koncem osmého století a díky
vlkodavům se tam již nikdy neobjevili. U nás to bude
obtížnější, ale pravda a láska nakonec stejně zvítězí
nad lží a nenávistí!“

Nyní již zcela nepokrytě plakal. Slzy dojetí padaly na

Arlandův hrob jako životodárný déšť.
„Za tři měsíce dostanete Arlandova syna,“ slíbil
Holoubek, „a již nyní vím, že to bude opravdový
bohatýr.“

Věřil jsem tomu naprosto a v skrytu duše jsem doufal,

že kromě vlkodlaků bude likvidovat i upíry, kterých je
mezi mými konkurenty více než dost.

***

VISELCOVA INTERVENCE.
*
Inženýr Josef Růža působil dojmem spokojeného
a blahobytného člověka. Mírně obtloustlý usměvavý
a při každé příležitosti klimbající. Také nyní seděl
u stolu nad otevřenou knížkou a navzdory tomu, že šlo
o proslulou detektivku, nahlas pochrupával. Nikdo mu
v tom nebránil, protože krásná doktorka Věra Růžová
právě sloužila na druhé interně fakultní nemocnice.
Ještě před rokem to byla doktorka Sládková. Jejím
manželem nebyl nikdo jiný než ředitel obchodního domu
Prior Jeroným Sládek. V rozpuku mužných sil se oběsil,
a nebylo to prý kvůli manku. Slyšel příliš mnoho
nepěkných řečí o své atraktivní manželce a velice si
je připouštěl. Celé město si mělo několik týdnů o čem
povídat.
To, že se doktorka Věra provdala za inženýra Růžu,
chápali lidé jako dobrý vtip. Jinak si to nedovedli
vysvětlit. Démonická temperamentní žena si uváže na
krk lenivého, odulého a ospale klimbajícího bambulu.
Ale stalo se. Brzy leckdo uhodl pravý důvod lékařčina
rozhodnutí. Dáma mohla pokračovat v četných milostných
avantýrách, aniž tím vzbuzovala manželovu žárlivost.
Představa, že by ji inženýr špehoval, dělal scény,
nebo se dokonce věšel, byla zcela absurdní.
Na svůj osud si inženýr rozhodně nestěžoval. Sem tam
se ukázal po boku vyhlášené krasavice, občas s ní
sdílel lože, a to bylo víceméně všecko. Doktorka
Růžová měla naprostou volnost a svého nového manžela
si nemohla vynachválit. Zatímco manželství s Jeronýmem
Sládkem bylo nekonečným řetězcem žárlivých scén,
zoufalých výčitek a demonstrativních pokusů
o sebevraždu, inženýr Růža se postaral o bezproblémový
život, hraničící s vysněnou oázou klidu. Oběma to plně
vyhovovalo.
Boubelatý inženýr Růža nyní usnul uprostřed třetí
kapitoly na stránce třicet devět při druhém odstavci.
Již od dětství na něho literatura působila jako silné
sedativum a bylo lhostejné, jaký žánr si k svému
sebevzdělání právě vybral. Dokázal usnout i při
erotickém čtení plném rafinovaných perverzit. Nyní to
odnesl McBain se svým statečným detektivem Carellou
a jeho hluchoněmou manželkou. Inženýr Růža poprvé
zachrápal ve chvíli, kdy se detektiv obrátil na ženu
s naléhavou prosbou.
Obvykle se po nějaké době probudil žízní. Chrápáním mu
vyschlo v krku a on byl nucen se důkladně napít.
Teprve po několika mohutných locích neslazené
minerálky mohl opět spokojeně usnout.
Tentokrát ho však probudilo vrznutí dveří, po kterém
následoval tichý ale velice nepříjemný řezavý smích.
Na něco takového nebyl Růža ve svém bytě zvyklý,
a proto se ocitl takřka okamžitě v bdělém stavu.
Zamžoural očima a vyjeveně pohlédl na muže v tmavých
šatech, který se právě posadil k jeho stolu a měl
zřejmě velice dobrou náladu. I když jeho smích zněl
dost zlomyslně.
Inženýr stěží potlačil zděšený výkřik, protože
smějícího se muže okamžitě poznal. Nemohl se mýlit.
Byl to nade všechny pochybnosti Jeroným Sládek, bývalý
ředitel obchodního domu.
„Ty jsi živ?“ vyrazil ze sebe konečně Růža. „Co to má
znamenat? Byl jsem přece na tvém pohřbu! A vzal jsem
si vdovu, kterou jsi po sobě zanechal!“

Sládek se pobaveně šklebil. „Samozřejmě jsem mrtev,“

řekl téměř pyšně, „a jestli chceš, mohu ti ukázat na
krku rýhu po provazu, který mě usmrtil. Byl jsi
pochopitelně na mém pohřbu a mohls tam nechat oči na
krásné vdově, která se s velkými obtížemi nutila do
pláče. O něco později ses oženil s největší děvkou,
žijící v našem nijak zvlášť úctyhodném městě! Provdala
se za tebe, protože jsi mamlas a budižkničemu. Většího
osla by nenašla v celých Čechách! Nasadí ti parohy,
kdy si vzpomene, a ty to přijímáš jako
nejsamozřejmější věc na světě!“
„Tak dost!“ zavrčel Růža. „Takové urážky si nedám
líbit ani od nebožtíka! Vtrhl jsi ke mně neohlášen
jako nějaký dacan! Ani jsi nezaklepal! Rýha na tvém
krku mě nezajímá a tvé názory rovněž ne! Vůbec
nechápu, co tím sleduješ! Snad si nemyslíš, že se budu
chovat tak trapně a pošetile jako ty? Že začnu žárlit
a dělat své ženě scény na každém kroku? Víš, cos byl?
Šašek a kašpar, který sloužil pro pobavení celého
města! Měl jsi krásnou, elegantní ženu, kterou ti
kdekdo záviděl, ale ty sis toho nevážil!“
„Čeho jsem si měl vážit?“ vyjekl nebožtík. „Toho, že
se vyspala se všemi doktory ve špitále, a ještě jí to
nestačilo? Měl jsem jásat nad tím, že má žena je běhna
mimořádné výkonnosti?“
„To jsou pomluvy,“ máchl rukou inženýr, „a o tvé
úrovni svědčí to, že sis jejich pravdivost chtěl za
každou cenu ověřovat! Šťastné manželství je založeno
na vzájemné úctě a důvěře. Já své ženě věřím. To, že
se chce líbit a ráda si zakoketuje, jí rozhodně nemám
za zlé. Nemohu ji všude vodit za ručičku a soudím, že
má plné právo pobavit se v dobré společnosti podle
svého vkusu!“
„Pelešení s bandou zvrhlíků říkáš pobavení?“ zlobil se
Jeroným Sládek. „Jsi trouba, lenochod a bambula! Nikdo
jiný by takovou důru vedle sebe nesnesl! Cožpak nemáš
v těle špetku hrdosti? Jak dlouho se ještě chceš na tu
spoušť dívat, ty mameluku? Cekáš, až ti své milence
přivede do bytu?“
„Byl jsi psychopat zaživa,“ řekl Růža s povzdechem, „a
zůstal jsi jím i po smrti. Jenom nechápu, proč mě
výlevy své zášti a averzemi vůči Věře obtěžuješ! Co
tím chceš dosáhnout? Myslíš, že začnu trojčit jako ty?
Že budu žárlit a nakonec si hodím mašli? Kdepak,
kamaráde, ze mne sebevraha neuděláš! To je tvoje
parketa!“
„Není!“ prohlásil Sládek rozhodně. „To je další věc,
na kterou jste té flundře naletěli! Já jsem se
neoběsil!“
„A od čeho máš tu rýhu na krku?“ zeptal se posměšně
inženýr. „Před chvílí ses jí holedbal, a teď mi snad
začneš tvrdit, že jsi zemřel na zápal slepého střeva!“
„Rýha je pochopitelně od provazu,“ připustil nebožtík,
„ale to v daném případě nic neznamená! Neoběsil jsem
se. Byl jsem oběšen! Ta rajda mě odeslala na onen svět
bez sebemenších výčitek svědomí! Je to nejen děvka,
ale i vražedkyně! Krutá a chladnokrevná!“
„Bohužel nevím, jakým způsobem se vyhazují z bytu
šílení nebožtíci,“ konstatoval inženýr, „a ty toho
nepatřičně využíváš! To si opravdu myslíš, že bych
něčemu takovému mohl, třeba jen na vteřinu, uvěřit?
Jak by křehká gracilní žena mohla oběsit chlapa jako
horu?“
„Takhle uvažují všichni,“ řekl trpce Jeroným, „a proto
nikoho ani nenapadlo Věru podezírat. Ale udělala to,
a já ti povím jak! Sám jsi mi vyčetl, že jsem se
mnohdy choval směšně. Žárlil jsem, ovšem nikoliv
bezdůvodně, a snažil se ji přimět k přijatelnějšímu
chování. Často jsem se ponižoval a pokoušel se v ní
vzbudit soucit. Vyhrožoval jsem jí sebevraždou
a několikrát jsem ji fingoval. Tak tomu bylo i toho
večera, kdy jsem skonal. Zatloukl jsem do trámu skobu
a pověsil na ni oprátku. Stoupl jsem si pod ni na
stoličku a čekal na manželčin návrat. Chtěl jsem ji,
jako obvykle, postrašit. Když jsem zaslechl, že
přichází, strčil jsem hlavu do oprátky. Doufal jsem,
že je v ní špetka citu a snad i lásky. Také jsem se
mylně domníval, že musí mít výčitky svědomí z toho,
jak se vůči mně soustavně proviňuje. Ale přepočítal
jsem se. Sotva Věra vstoupila do místnosti, jediným
pohledem odhadla situaci a reagovala na ni jako
dokonalá zvrhlice. Bleskurychle přiskočila a podkopla
pode mnou stoličku. Stala se mým katem a já jsem se
ocitl v situaci, z níž nebylo úniku. Provaz se mi
zadrhl kolem krku a ona se na můj zoufalý boj o život
dívala výsměšně a cynicky. Když si byla jista
výsledkem, šla se na chvíli projít, aby mě po necelé
půlhodině objevila mrtvého. Pak už se dokonale
přehrála do role zdrcené vdovy a obalamutila kdekoho.
I když si málokdo činil iluze o její morálce, nikoho
nenapadlo, že by byla schopna vraždy!“
Jeroným skončil a sledoval, jak jeho výpověď
zapůsobila.
„Hezká pohádka,“ zamumlal inženýr „ale nevím, proč mi
ji vypravuješ. I kdybych jí uvěřil, co bych měl podle
tebe dělat? Měl bych zavolat policii a sdělit jí, že
mě přišel navštívit nebožtík a obvinil svou bývalou
ženu z vraždy? To by mě odvezli rovnou do blázince!
Nebo bych to měl říci Věře? Tím bych asi její sympatie
nezískal, nemyslíš? Tohle, kamaráde, není můj problém!
Všechno sis zavinil sám a mne do toho netahej! Jestli
ses pověsil sám, nebo ti přitom trochu pomohla, to já
řešit nebudu! Ty jsi na onom světě, tak si to tam
pěkně užívej a nepleť se mezi manžele, kteří si žijí
šťastně a spokojeně! Proč bych ti ostatně měl věřit?
Zřejmě jsi stále do Věry zamilovaný a vymýšlíš si
nehoráznosti, abys jí pokazil druhé manželství, které
se, na rozdíl od toho prvního, povedlo!“
„O tom, jak se povedlo,“ přerušil ho viselec, „se
můžeš velice snadno přesvědčit! Stačí, když odhodíš
klapky, které máš na očích, a zbavíš se své odporné
lenosti! Půjdešli teď do fakultní nemocnice,
přistihneš ji v posteli s primářem Horou!“
„To je absurdní!“ řekl Růža rozhodně. „Cožpak by se
slušelo, abych já, vážený občan s akademickým titulem,
pelášil o půlnoci do špitálu a pátral tam po své ženě?
Víš, jak bych se zesměšnil? Zítra by o tom mluvilo
celé město! To opravdu nemám zapotřebí!“
„Jsi ubohý maloměšťák!“ odsoudil ho Sládek. „Místo
o svou čest se staráš o lidské řečičky! Nemáš odvahu
podívat se pravdě do očí! Proč nechceš vidět tu
amorální bestii, jak slastně vzdychá v náručí
perverzního kolegy? Bojíš se toho pohledu, zbabělce?“
„I kdyby to byla pravda,“ děl pochybovačně inženýr, „k
čemu by takové zjištění posloužilo? Maximálně
k rozvratu mého šťastného manželství. Já své ženě
věřím a tvá jedovatá slova nemohou mou důvěru
nahlodat! Vždycky se ke mně chovala něžně a pozorně.
Nikdy mi nezavdala důvod k nespokojenosti!“
„Protože jsi nenáročný pecivál!“ vyčetl mu Jeroným.
„Stačí ti, když se s ní jednou za týden vyspíš a občas
se po jejím boku předvedeš na veřejnosti. Stačí ti to
k spokojenosti a jí také, protože má téměř neomezený
prostor pro své nekalé rejdy. Jdi do nemocnice
a přesvědčíš se sám! Je to nestoudnice, kterou je
třeba potrestat! Já to udělat nemohu, ale ty ano!“
„A jsme u jádra pudla!“ zaradoval se Růža. „Teď ses
konečně projevil! O mne ti vůbec nejde, ale rád bys mě
zneužil pro svou pošetilou pomstu. Namluvil jsi mi
tady spoustu nesmyslů, protože se stále nemůžeš smířit
s osudem, který tě postihl! Jenomže ses obrátil na
nesprávnou adresu! Ze mne Othella neuděláš! Přestaň mě
otravovat a vrať se na hřbitov, kde si můžeš počítat
kopretiny nebo malovat na náhrobní kameny!“
„Jsi hlupák,“ zuřil nebožtík, „který na svou hloupost
jednou těžce doplatí! Ale já jsem své poslání splnil!
Varoval jsem tě! Ukázal jsem ti svou bývalou ženu
v celé její mravní ohyzdnosti. Seznámil jsem tě s její
temnou minulostí včetně toho, že se stala vražedkyní!
Už si o ní nemůžeš nic namlouvat! Je na tobě, abys
jednal!“

V té chvíli se inženýr Růža probudil podruhé. Pocítil

krutou žízeň a detektivka mu vypadla z rukou.
„Pane Bože,“ zachrčel, „to byl zase sen! Z takových
zážitků bych za chvíli dostal infarkt!“

Došel k ledničce a napil se minerálky. Ani tento

příjemný zážitek ho však úplně neosvěžil. Navzdory
všemu se nemohl zbavit pocitu, že nepříjemný sen ještě
neskončil. Jako by Jeroným Sládek stále seděl u stolu
a potměšile se pochechtával.
Jak se člověku mohou zdát takové nesmysly, mumlal Růža
nespokojeně. Jsem přece klidný vyrovnaný člověk, a ne
takový žárlivý cvok, jako byl Sládek! Ten dělal ubohé
Věře ze života peklo! Místo aby byl rád, že se za něj
vůbec provdala, choval se jako nepříčetný! Jednou si
podřezal ruce žiletkou, podruhé skákal pod vlak
a potřetí… vůbec bych se nedivil, kdyby mu tu stoličku
opravdu podkopla!
Inženýr se zarazil. U čerta, zlobil se. Nakonec mě ten
zatracený sen opravdu ovlivní! Začnu věřit tomu, že
Věra toho pomateného žárlivce zavraždila! Takový
nesmysl! Lékařka, která denně zachraňuje lidské
životy, by přece něčeho takového nebyla schopna! Je to
příkladná, obětavá žena, pečující o své pacienty.
Možná právě v této chvíli…
Tuto větu se mu nepodařilo domyslet tak, jak si
představoval. Naopak. Vzpomněl si na primáře Horu,
stárnoucího playboye, jehož dívčí skalpy byly více než
početné. Sestry a lékařky v jeho dosahu prý mohly
napsat rozsáhlé erotické memoáry!
Což když ten sen nebyl pouhým snem a Jeroným Sládek
tak úplně neblafoval? Je tak nemožné a neuvěřitelné,
že Věra právě dnes slouží s tím starým, oplzlým kozlem
a věnuje mu svou přízeň?

Růža se zlověstně zamračil. Do opravdového žárlivce

měl hodně daleko, ale představa, že ho manželka v této
chvíli podvádí a cynicky mu nasazuje monumentální
parohy, se mu ani trochu nelíbila. Zmocňovala se ho
sžíravá zvědavost, která předchází pošetilým akcím
všech Othellů. Toužil po jistotě, před níž psychiatři
znalí věci důsledně varují.
Koneckonců, říkal si Růža, proč bych si to nemohl
zjistit? Taktně a bez skandálu? Nemusím vpadnout do
špitálu jako rozběsněný mstitel a přede všemi se
znemožnit! Jsem člověk na úrovni a mohu si přece
vymyslet nějaký rozumný, nebo alespoň přijatelný důvod
k návštěvě své ženy! Když už jsem jednou, vlivem tak
podivných okolností, pojal určité podezření, je vhodné
vyvodit z něj patřičné důsledky! Pochopitelně
s veškerými ohledy a s jistou noblesou!
Inženýr Růža se pečlivě oblékl a proti svým zvyklostem
opustil útulný a vkusně zařízený byt. Vyšel na noční
ulici, kde kromě motajícího se opilce, objímajícího
láskyplně kandelábr, nebylo živáčka, a ráznými kroky
zamířil k nemocnici. Takovou zdravotní procházku si
nedopřál již řadu měsíců.
Ale jeho svižný, cílevědomý krok neměl dlouhého
trvání. Když se Růža znovu zamyslel nad cílem své
cesty, začal váhat. Viditelně zpomalil a posléze se
loudal jako nějaký houbař. V duchu si spílal
a charakterizoval sám sebe jako žárlivého idiota
a trapného hlupáka. Uvažoval o návratu domů. Jenomže
potom zjistil, že v hostinci U modrého hroznu se ještě
svítí. Jako obvykle přetahovali zavírací hodinu
a RŮŽOVÍ to přišlo náramně vhod. Odhodlaně vstoupil do
místnosti, kde si několik občanů spokojeně
prozpěvovalo, a jeden vyspával pod politým stolem.
„Hezkej večír, pane inženýr!“ zahlaholil hostinský.
„Co si dáme? Ale musíme to vzít fofrem, za chvilku to
musím zapíchnout!“

Růža si dal dvojitou vodku. A protože čas opravdu

neúprosně tlačil, rozhodl se, že si tento počinek
zopakuje.
„Pane inženýr,“ chválil ho hostinský, „vám to dneska
táhne! V takový formě jsem vás ještě neviděl!“

Růža si vedl zdatně a chválu si zasloužil. Během

třiceti minut vypil deset dvojitých vodek a úplně
zapomněl na všechny problémy. Vyvrávoral zpátky na
ulici a nechtěl už řešit vůbec nic. Nezajímal se
o manželku ani o jejího prvního chotě. Spokojeně se
motal neznámo kam. O své cestě by nemohl podat žádné
svědectví, protože si vyrobil překrásné, několik hodin
trvající okno.
Když se inženýr Růža probudil, bylo již ráno a kolem
něho zněl zpěv ptactva. Jak by také ne, když na
městském hřbitově rostly překrásné, vysoké kaštany.
Růža ležel na jednom z nejlépe upravených hrobů. Když
si překvapeně promnul oči, mohl si na mramorovém
pomníku přečíst, že zde odpočívá Jeroným Sládek,
bývalý ředitel obchodního domu Prior.
 ***

LOUPEŽ.
*

Máťa nepatřil k andílkům, ale důkladný zločin si

naplánoval teprve na dnešní večer. Koneckonců měl už
na to léta, plnoletost se kvapem blížila. Bylo třeba
se trochu projevit.
Máťa byl zdatný chlapík a na loupežné přepadení si
troufl. Nesmí se ovšem ukvapit, svou oběť si musí
náležitě vytipovat, aby nedopadl jako Romančík. Ten
přizabil chlápka kvůli třiceti korunám a zapadané
kravatě. Takový zločin se nevyplatí. To je lepší se
potloukat po tržišti a krást póvl, na který člověku
padne oko.
Ale Máťa žádnou začátečnickou chybu neudělá.
Nepropadne nervozitě a rozvážně vybere svou oběť. Musí
to být někdo, koho zvládne, žádný hromotluk. A taky je
důležité, aby vypadal trochu blahobytně. Musí z něho
vypadnout balík, takový Sukera se vyzná. Vždycky
klepne někoho, kdo u sebe má pár papouchů a na ruce
prsteny. To už stojí za to trochu pokoušet paragrafy!
Nastal večer a Máťa vyrazil na lov. Přes den si
důkladně obhlédl terén a nyní se nemusel příliš
rozhlížet. Věděl, kam si stoupnout. Znal přímo ideální
místo. Byl to vlastně vjezd do dvora, kde zahajoval
vstup do vyšší společnosti jakýsi autolakýrník.
Narezavělé vraky čekaly na nový kabát a mladý
podnikatel na úspěch. Teď se tu potulovalo pouze
několik nespokojených potkanů.
Máťa využil nabízejícího se úkrytu a couvl z ulice do
nenápadného a neosvětleného vjezdu. Tady si počká na
svou oběť. Určitě bude mít štěstí! Dokáže, že se stal
skutečným chlapem, který necouvne před žádným
nebezpečím. Bude imponovat ženám a dost možná, že se
jednoho dne k němu vrátí Alena Sotolová, která ho před
dvěma měsíci opustila. Viděla v něm pouhého stydlivého
holobrádka a nedokázala odhadnout jeho přednosti. Máťa
na to musel stále myslet. Nedovedl se se ztrátou
atraktivní dívky smířit a věřil, že není všem dnům
konec. Ví, co má a také musí udělat. Nesmí rozpačitě
přešlapovat mezi neotrkanými puberťáky, ale musí se
náležitě předvést. Zvednout si sebevědomí a předvést
se v tom nejlepším světle. Teď se mu naskýtá životní
příležitost.
Máťa, opřený zády o zeď, trpělivě čekal. Věřil, že se
objeví někdo, kdo způsobí trvalý obrat v jeho životě.
Nejlepší by bylo, kdyby se sem přivrávoral nějaký
opilec.
Pochopitelně ne takový, který veškerou hotovost
prohrál v hracích automatech. Takový, který alespoň
trochu myslí na zadní kolečka a nevydá se z poslední
koruny. Nebo by to mohl být nějaký střízlík,
spěchající na rande. Takoví lidé se chtějí vytáhnout
před holkou a nikdy nemají prázdnou peněženku. Máťa
rozhodně nehodlá vyjít naprázdno.
Pak konečně uslyšel kroky. Pomalé, plíživé a provázené
těžkým oddychováním. Zřejmě se jednalo o staršího
netrénovaného člověka. S tím nemusí mít mladý lupič
příliš práce, což Máťa kvitoval s potěšením.
Leč první dojem byl mylný. Nešlo o žádné podvyživené
individuum, ale o člověka robustního a zřejmě
i zdatného. Jestliže nekráčel dost rychle a trochu
funěl, měl k tomu dost dobrý důvod. Vlekl totiž velký
kufr, který rozhodně nebyl prázdný. To Máťu zaskočilo.
Usilovně přemýšlel, jak se má zachovat. Rozhodně se
nechtěl s neznámým mužem poprat. Na druhé straně ho
nehodlal nechat jen tak přejít. Jediné, co mu zbývalo,
byl nečekaný, razantní útok, vylučující možnost
odvety. A pak rychlý, bezpečný útěk s neznámým
nákladem.
Máťa si na to troufl a také akci brilantně provedl.
Muž, zasažený obuškem do temene hlavy, se svalil na
dláždění, aniž se zmohl na jediný obranný pohyb. Aniž
vykřikl, pustil kufr a lupič se ho chtivě zmocnil.
O svou oběť se už nestaral a s těžkým břemenem se
vydal co nejrychleji do bezpečí.
Nešlo o žádnou procházku. Naopak. Byla to ta největší
dřina, jakou Máťa poslední dobou zažil. Připadal si
jako námezdný nosič, který neuváženě přijal mimořádně
těžké břímě a teď se s ním musí vláčet k tomu
nejvzdálenějšímu cíli. Samozřejmě si to namířil
k domovu. Zvědavost ho hnala, protože doufal, že právě
zbohatl. V tak těžkém kufru musí být něco, co má
nějakou cenu. Určitě nejde o šatstvo a osobní
propriety. Vypadá to spíše na nějaké aparáty nebo něco
podobného. Kámoš Bedar štípnul na nádraží kufřík
a dostal se ke kolekci vzácných stříbrných příborů.
Máťa se těšil, až kufr doma otevře a potvrdí své
předpoklady. Zrychlil krok a dýchal stejně urputně
jako chlap, kterého před chvílí oloupil. Ani si to
neuvědomoval. Navíc přestal být ostražitý.
Přímo na rohu ulice narazil na policejní hlídku. Těžko
říci, jak se měl zachovat, ale to, co učinil, rozhodně
nebylo taktické. Máťa pustil kufr a začal bezhlavě
utíkat. Bezvýsledně. Neměl formu a cesta s těžkým
zavazadlem mu neprospěla. Nelze se divit, že skončil
na policejní stanici.
Blekotal, že kufr našel a mínil ho odevzdat. Jenomže
zpanikařil. Byl předveden naprosto nevinně. Na otázku,
co je v tom kufru, pochopitelně nedovedl odpovědět.
„Tak se na to podíváme,“ řekl policista a okamžitě
svůj záměr provedl. Obsah kufru přestal být
tajemstvím. Po kolekci stříbrných příborů nebylo ani
památky.
Máťa příšerně zaječel. Z kufru se vykutálela uříznutá
dívčí hlava. Uvnitř byly i další části jejího těla.
Máťa poznal Alenu Šololovou.
Také policisté okamžitě věděli, o koho jde. „Je to
jeho holka!“ řekl ten, který otevřel kufr. „Chodili
spolu na diskotéky. Teď ji zabil a šel odklidit její
mrtvolu. Z toho se jen tak nevylže!“

Máťa měl tentýž dojem.

***

NE ZCELA BĚŽNÝ PROCES.

*

Byl to nezvykle přísný trest. Patrně nejvyšší, jaký

kdy vlídný a laskavý soudce Pejra vynesl. Obvykle ho
veřejnost kritizovala spíše pro přemíru shovívavosti.
Tentokrát nikoliv.
Skutková podstata byla jasná. Sedlák Dolina zastřelil
na svém pozemku svého souseda Votlučku. Tvrdil, že
nešťastnou náhodou. Dolinovy ovce byly několikrát
předtím napadeny vlky, kteří se potulovali v okolí.
Škodu nikdo neplatil, a tak se rozlícený majitel
ovčince rozhodl, že šelmy zastraší střelnou zbraní.
Přiznal se, že byl odhodlán některého z vlků zabít,
ačkoliv věděl, že jde o chráněné zvíře. Ale cítil
k tomu morální právo. Nenechá si devastovat stádo
nějakými přivandrovalci z Polska nebo ze Slovenska.
Tak to alespoň posuzovali přírodovědci.
Dolina se se vší rozhodností bránil nařčení z úkladné
vraždy. Přísahal, že viděl šelmu plížící se k jeho
ovcím, a střílel na ni. Když pak viděl mrtvolu svého
souseda, nedovedl si to vysvětlit. Šlo o nějakou
poruchu ve vidění nebo snad o chvilkové zatemnění
mysli. V žádném případě by však nezvedl zbraň proti
člověku.
Nebylo mu uvěřeno. Naopak zde byly zcela nepochybně
přitěžující okolnosti. Dolinův zrak byl velmi dobrý
a splést si člověka s vlkem se nezdálo pravděpodobné.
Zato se našlo dobré vysvětlení, proč se Votlučka
pohyboval na Dolinově pozemku. Šlo totiž o soky
v lásce. Paní Dolinová bývala Votlučkovou snoubenkou,
a i když posléze dala přednost Dolinovi, říkalo se
ledacos. Dolinová sice popřela, že by se po svatbě
s Votlučkou stýkala, a Dolina přísahal, že nechoval
sebemenší podezření, ale proč se soused v noci plížil
k jejich stavení, nedovedli věrohodně vysvětlit.
Votlučka byl znám jako poctivý člověk a nikdo v okolí
nevěřil tomu, že by snad hodlal u sousedů něco zcizit.
Na základě těchto poznatků se očekával trest spíše
v dolní hranici sazby. Jenže soudce Pejra byl jiného
názoru. Vyměřil Dolinovi patnáct let ve věznici
s ostrahou, a ještě litoval, že nemůže sáhnout
k rozsudku mnohem tvrdšímu. Ale nemohl použít
výjimečného trestu, neboť šlo o osobu zcela
bezúhonnou, těšící se dobré pověsti.
Po vynesení rozsudku se soudce rozloučil se svými
spolupracovníky a opustil soudní budovu. Spolu se svým
přítelem, zo ologem Petákem, nasedli do auta a odjeli
do vinárny na skleničku vína. Peták se vlastně
s Pejrou setkal po mnoha letech. Nikdy by se do
severomoravského města nedostal, kdyby nedošlo
k překvapivému výskytu vlčí smečky. Došlo k rozsápání
několika desítek ovcí a sedláci trvali buď na náhradě
škody, nebo na povolení k odstřelu. Tvrdili, že ani
nejde o skutečné vlky, ale pouze o zdivočelé psy.
Doktor Peták, na slovo vzatý znalec, přijel proto, aby
tyto názory potvrdil, nebo vyvrátil. Při té
příležitosti se setkal s bývalým spolužákem z gymnázia
a byl rád, že si s ním může po čase potlachat.
Trochu ho nyní vyvedlo z míry, jak nekompromisně
soudce tento zajímavý případ pojal.
„Víš, Lubomíre,“ řekl, „ten Dolina na mne působil
docela sympaticky. Taky bych nerad viděl, kdyby mi
někdo chodil za ženou. Asi bych po něm nestřílel, ale
určitě bych ho fyzicky napadl. Něčím bych ho přetáhl
nebo mu něco hodil na hlavu. Rozhodně bych si to
nenechal líbit! Ten Dolina zkrátka nepřiměřeně žárlil,
a bránil čest své ženy víc, než bývá obvyklé. To se
přece dá pochopit! V podstatě se zachoval úplně
normálně, proč tedy tak vysoký trest?“

Soudce se zamračil. „Ten člověk je ničema!“ prohlásil

nekompromisně. „Protože si opatřil zbraň proti
chráněné zvěři. Chtěl zabíjet vlky, rozumíš? Hodlal
likvidovat vzácné šelmy, které jsi sem, jak doufám,
přijel chránit. Víš, jak dlouho jsme v našem okrese
žili bez vlků? Sedmdesátšest let! Tehdy je vybili
takoví primitivové, jako je ten Dolina. S těmi
chrapouny, kteří myslí pouze na svůj prospěch a nic
jiného nevidí, nesmíme mít slitování! Opravdu žasnu,
že ty, uznávaný zo olog, jsi schopen stavět se na
jejich stranu.“

Pak soudce téměř vykřikl: „Jenomže obětí měl být vlk,

který je v celém kraji nenáviděn. Lidé se chovají jako
nepříčetní! V každém domě se vykládají nesmyslné
historky o krvežíznivých vlcích, a dokonce, představ
si to tmářství, přišli na pořad dne bájní vlkodlaci!
Zase se hovoří o lidech, kteří se za měsíčních nocí
proměňují ve vlky! Ano, slyšíš dobře! Takové řeči se
vedou a soustavně se vzbuzuje nenávist k ohroženým
zvířecím druhům!“

Soudce by snad byl schopen vykládat dlouho do noci,

ale zo olog začal povážlivě zívat. Bylo načase se
rozloučit.
Soudce ale nebyl schopen odebrat se do klidného
domova. Byl příliš rozrušen, a tak se rozhodl pro
malou noční procházku. Opustil přítele a vydal se
ztichlými ulicemi k okraji města. Zvolna se
uklidňoval. Tiché, klidné večery nade všechno miloval.
Zvláště když svítil měsíc, jak tomu bylo dneska. Za
úplňku se cítil nesmírně dobře. Rázem se zbavil všech
civilizačních chorob, které ho sužovaly. Všechny
útrapy a stresy z něho spadly, cítil se, jako by
omládl o celá desetiletí.
Soudce došel až za poslední domek ve městě. Před ním
byly voňavé louky a za nimi se rýsovaly hluboké
beskydské lesy. Čišelo z nich podivné a lákavé
tajemno.
Pak se ozvali vlci. Jejich naléhavé vytí znělo soudci
jako vábivá píseň. Zdálo se mu, že ho volají starší
kamarádi.
Déle už to soudce nevydržel. Zvedl hlavu k úplňku
a několikrát pronikavě zavyl. Pak se proměnil
v obrovského vlka a mohutnými skoky vyrazil k lesu.

***

IMBECIL.
*

Celá ta podivuhodná historie začala na náměstí

v Boleslavi. Věčně rozhihňaný imbecil Matýsek Louda se
zčistajasna rozběhl přes vozovku a než ho mohl někdo
zadržet, zmítal se pod koly autobusu. Se zlomeninami
a těžkým otřesem mozku ho odvezli do nemocnice
a chirurgové ho dávali hezkých pár týdnů dohromady.
Jenomže s Matýskem se během léčení stala neuvěřitelná
změna. Nehihňal se, neskotačil, ale v jednom kuse
vykřikoval, že měl být zabit vlastní ženou a jejím
milencem, ačkoliv pochopitelně nikdy žádnou ženu
neměl. Na laskavé oslovování nemocničního personálu
odpovídal hrubostmi a rozbíjel všechna dostupná
zrcadla, neboť tvrdil, že se v nich nepoznává.
Sotva byl jen poněkud schopen chůze, utekl z nemocnice
a vydal se na stanici Veřejné bezpečnosti. To se
neobešlo bez komplikací, neboť v Boleslavi vůbec
netrefil, nikdy v životě tu prý nebyl a divil se, proč
ho z Pořečova odvezli právě sem.
Na stanici Veřejné bezpečnosti seděl poručík Sláma.
Usmál se na příchozího a přátelsky mu pokynul: „Jak se
daří, Matýsku? Už tě v tom špitále slepili?“

Čekal zahihňání a nějakou slabomyslnou skopičinu, ale

nedočkal se. Imbecilova tvář byla zavilá
a nepřístupná. „Soudruhu, netykejte mi!“ ozvalo se
z bláznových úst. „Vůbec vás neznám a přicházím
v úřední záležitosti. Jsem Stanislav Zelenka, poštovní
doručovatel z Pořečova.“
„A já jsem admirál Nelson,“ chtěl říci poručík, ale
včas tuto větu spolkl. Nemohlo být pochyb, že má před
sebou Matýska, ale na druhé straně by Matýsek zase
nikdy nemluvil tak, jak to právě slyšel před chvílí!
Co s ním v té nemocnici vlastně udělali?

„Pokračujte!“ řekl Sláma a zkoumavě si imbecila

prohlížel. Byl upřímně zvědav, čím ho vyléčený Matýsek
překvapí.
„Přiznám se, že spoustě věcí kolem sebe vůbec
nerozumím,“ začal Matýsek a těžce se posadil. „Proto
jsem také přišel sem. Mám takový nepříjemný pocit, že
se tady se mnou hraje nějaká nečistá hra. V nemocnici
mi tykali a chovali se ke mně tak, jako bych byl
nepříčetný. Ale já přece dobře vím, co mluvím! Jenom
nechápu, proč jsem v cizím městě uprostřed cizích
lidí! Kdo to zařídil, že jsem se z Pořečova ocitl až
tady?“
„To je snadné vysvětlit,“ pravil poručík, „na náměstí
vás porazil autobus.“ A v duchu kroutil hlavou nad
tím, jak se teď Matýsek vyjadřuje. Zřejmě se mu to tím
nárazem v hlavě zase pomíchalo a vybavily se mu zcela
nové představy. Sláma ho znal už řadu let, a až dosud
nikdy od něho neslyšel větu, která by měla smysl. Až
do té nešťastné autonehody se životem spíše
prohihňával.
„To je přece nesmysl!“ vybuchl imbecil. „Jakživ jsem
v Boleslavi nebyl, nemám tady známé ani příbuzné.
V životě mě nenapadlo sem zajet. Jak by mě tedy mohl
přejet autobus?“
„Připustíte alespoň, že jste byl pěkně potlučen?“ řekl
poručík, který nevycházel z údivu nad Matýskovou
proměnou. „Můžete mi říci, jak jste k těm úrazům
přišel?“
„Chtěli mě utlouct,“ ztlumil hlas Matýsek, „moje žena
a její milenec, který se jmenuje Falta. Počíhali si na
mne v lese, když jsem nesl důchod nadlesnímu
Hrabánkovi. Zřejmě doufali, že to Bezpečnost bude
považovat za loupežné přepadení, kterých se v okolí
předtím několik vyskytlo. Ale já jsem je viděl! Dřív,
než jsem omdlel pod jejich ranami, jsem je poznal!
Nedovolím, aby unikli spravedlnosti! Musí být okamžitě
zatčeni, rozumíte?“

Poručík, již dokonale zmatený přikývl. „Ale jak si

vysvětlujete, že nejste v tom vašem Pořečově, nýbrž
v Boleslavi?“
„To si vysvětlit nedovedu,“ řekl Matýsek. „Pamatuji
si, jak do mne tloukli tyčemi, a já jsem volal
o pomoc. Pak jsem ztratil vědomí. Co se stalo mezi
tím, než jsem se probudil v nemocnici, to opravdu
nevím. Můj pobyt tady je pro mne dokonalou hádankou.
Třeba mě považovali za mrtvého a odvezli mě sem, aby
na ně nepadlo podezření. Nebo to udělali z jiných
důvodů. Nevím…“
„Hm…“ udělal poručík, „a víte náhodou, kdy vás
přepadli?“
„To si pamatuju docela přesně,“ děl imbecil, „právě
proto, že jsem nesl ten důchod nadlesnímu Hrabánkovi.
Stalo se tak před polednem desátého června 1962.“
„Tedy před sedmi léty,“ zabručel Sláma již dokonale
popleten.
„Jak to, před sedmi léty?“ zlobil se Matýsek.
„Nedělejte ze mne cvoka!“
„Račte se podívat na kalendář,“ řekl poručík. „Píše se
rok 1969, s tím se nedá nic dělat!“

Matýsek se opravdu vrhl ke kalendáři a s vykulenýma

očima si jej prohlížel. Listoval v něm, zíral na
jednotlivé týdny a těžce, namáhavě dýchal. Pak se
chytil za hlavu a rozvzlykal se. „To přece… není
možné! To není možné! Sedm let v bezvědomí!“
„Uklidněte se,“ pravil chlácholivě Sláma, „a zkuste
mě, prosím vás, sledovat. Nepřerušujte mě a věřte, že
vás nechci balamutit. Vaše skutečné jméno je Matěj
Louda a od narození bydlíte v Boleslavi. Sám vás znám
řadu let, a proto jsem vám při vašem příchodu tykal.
Před nějakou dobou vás postihlo neštěstí. Neopatrně
jste přecházel ulici a porazil vás autobus. Byl jste
vážně zraněn, kromě jiného jste měl silný otřes mozku.
Snad právě proto se nyní považujete za někoho jiného!“
„To není možné!“ vykřikl Matýsek. „Mohu přece kdykoliv
dokázat, že jsem Stanislav Zelenka! V Pořečově znám
každého a každý tam zná mne! Nemohu přece být někdo
jiný!“
„Tady vás také znají,“ ujistil ho poručík, „a o vaší
totožnosti nemůže být nejmenších pochyb. I kdybyste
připustil, že jste dvojníkem Matěje Loudy, musel byste
nám nejen vysvětlit, co jste dělal tady, když vás
porazil autobus, ale také kde jste pobýval těch sedm
roků, které vám prokazatelně chybí.“

Matýsek sténal s hlavou v dlaních a snažil se na něco

podstatného si vzpomenout.
„Prosím vás,“ zašeptal potom, „nemohl byste mi půjčit
peníze na cestu? Potřebuju si zajet do Pořečova. Musím
za každou cenu zjistit pravdu! Rozumíte? Chci se na
vlastní oči přesvědčit, jestli má minulost je pouhá
fantazie!“

Ale Matýsek do Pořečova zatím nejel. Přecenil své síly

i vliv rozčilující rozmluvy v poručíkově kanceláři. Po
několika dalších minutách omdlel a sanitka ho odvezla
zpět do nemocnice.
Poručík Sláma byl však rozmluvou s Matýskem zcela
šokován. Nedovedl si vysvětlit, jak je možné, že
imbecil, který nebyl až dosud schopen sestavit
rozumnou větu, vůbec nepůsobí dojmem zaostalého
člověka. Co se to v jeho mozku stalo! Kde se vzalo to
fantazírování o poštovním doručovateli z Pořečova?

Tyhle starosti mi chyběly, bručel poručík, když

zjistil, že se k Matýskovým výplodům fantazie
ustavičně vrací, ale z vědeckého hlediska je to jistě
velice zajímavé. Psychiatři by se tím rozhodně měli
zabývat! Vida, co všechno se může přihodit s mozkem
člověka! Zrovna nedávno jsem viděl v televizi, jaký je
to důležitý, a přitom křehký orgán. Z prostomyslného
cvoka je najednou poštovní doručovatel z Pořečova. No,
mohl si vybrat něco atraktivnějšího. Pořečov, Pořečov…
kde vlastně to hnízdo leží?

Poručík se zadíval na nástěnnou mapu republiky. No

vida, podivil se, ono to ani není tak daleko!
Čtyřicet, možná padesát kilometrů. Slabá hodinka jízdy
na motorce…
Tuto myšlenku vzápětí rozhodně zaplašil. Přece nebude
brát vážně blázna! Příslušníci Bezpečnosti mají dost
jiných úkolů, nehledě na to, že to ani není jeho
rajón.
Ale co se stane, až Matýska propustí z nemocnice?
Určitě se do toho zatraceného města rozjede a může tam
někomu pořádně zkomplikovat život. Nebylo by na místě
tomu předejít? Padesát kilometrů přece není žádný
problém! A není třeba tam jet služebně… Což si takhle
udělat malý soukromý výlet za účelem poznávání naší
krásné vlasti? Kdoví, možná že je v tom Pořečově
dokonce hezky…
Asi si dám pár pořádných facek, řekl si poručík Sláma
už naprosto rozhodnut. V životě jsem ještě neměl tak
mizerný důvod někam jet. Vždyť to, co dělám, je
přinejmenším podléhání mystice! Přece je mi sakra
jasné, že Matýsek nemůže být nějaký listonoš, tak proč
na to pořád myslím? A proč se chci přesvědčit o tom,
o čem ani v nejmenším nepochybuju?

Pořečov bylo malé, malebné městečko, které koneckonců

stálo za vidění. Sláma uvažoval, máli se vydat za svým
kolegou na stanici Veřejné bezpečnosti, ale posléze
dal přednost poště. Už proto, že stála na náměstí
v pěkně zdobené secesní budově. Sláma zašel do
kanceláře, kde seděl starý značně olysalý poštmistr.
„Mám takový zvláštní dotaz,“ řekl nejisté poručík,
„vlastně ani nevím, jestli jsem ve správném městě. Je
docela možné, že si pletu Pořečov s Říčanami. Nebo
s Postřekovem.“
„Jen se ptejte,“ pravil vlídně poštmistr. „Všichni
jsme lidé omylní, a není třeba se za to stydět.“
„Prosím vás,“ vyhrkl Sláma, „není u vás náhodou
zaměstnán jako poštovní doručovatel nějaký Stanislav
Zelenka?“

Poštmistr se na něho pátravě podíval. „Zelenka?“ řekl.

„Ale toho přece zabili před šesti… no, před sedmi
léty?!“

Poručík téměř zavrávoral. „Zabili?“ zakoktal. „A kdo

ho zabil?“
„Jo, soudruhu,“ řekl s gustem poštmistr, „to byla
tenkrát moc ošklivá vražda! Něco takovýho tu
nepamatuju, a jsem tady třiatřicet let! Už před tím tu
došlo k dvěma loupežným přepadením. Vedoucího Pramene
praštili v podloubí do hlavy a sebrali mu tržbu. Potom
zase omráčili vrchního číšníka od Zeleného stromu. Už
tyhle případy pobouřily veškeré občanstvo. Ale když
utloukli pana Zelenku…“
„Jak se to stalo?“ skočil mu do řeči poručík.
„Ten den zrovna roznášel důchody,“ vysvětloval
poštmistr, „a nesl peníze nadlesnímu Hrabánkovi do
myslivny. To se jde kus lesem. V záhybu cesty se na
něho vrhli, utloukli ho a sebrali mu peníze. Snad ho
chtěli jenom omráčit a zbytečně moc přitlačili.
Kdoví…“
„A chytili je?“ zeptal se Sláma.
„Vlastně nechytili,“ děl stařík. „Podezření padlo na
nějakýho Pepka Ránu. Zloděj, rváč a nedělák. A taky se
říkalo, že ho vrchní při tom přepadení měl poznat, ale
nebyl si stoprocentně jistej, a tak o tom mlčel.
Teprve ta vražda mu rozvázala jazyk a hoši
z kriminálky si pro Pepka šli domů. Chtěli ho
překvapit, ale moc se jim to nepovedlo. Zahnali ho na
půdu, obklíčili, a vyzývali ho, aby jménem zákona
slezl dolů. Jenže on neslez a místo toho na ně začal
střílet. Čert ví, kde vzal pistoli, ale měl ji, a tak
z toho byla přestřelka jako na Divokým západě. Holt se
Pepkovi nechtělo zpátky do basy, a taky tam nešel.
Dostal ji, říkali, přímo do srdce, takže ho naložili
rovnou do rakve. Ty z Bezpečnosti to strašně mrzelo,
protože počítali s tím, že jim Pepek prozradí svýho
komplice. No, nevyšlo to. A ten komplic se po těch
všech událostech zřejmě zalek, protože od tý doby se
u nás už nic nestalo.“
„A ten Zelenka,“ vzpomněl si Sláma, „měl ženu?“
„Co by neměl?“ podivil se poštmistr. „Naříkala nad
jeho rakví jako pominutá. Jenže sejde z očí, sejde
z mysli. Dlouho vdovou nezůstala. Vzala si nějakýho
Faltu. Moc pořádnej člověk to je. Hodnej, pracovitej,
přičinlivej.“

Poručík cítil, že se pod ním pohupuje podlaha.

Nazítří se poručík Sláma ohlásil u velitele okresního

oddělení majora Sládka. Podrobně mu celý případ
vylíčil a potom na majorovo přání ještě dvakrát.
„Koukněte, Sláma,“ pravil posléze major, „jste
marxista?“
Poručík přisvědčil.
„Jste si absolutně jistej, že nechodíte do kostela
nebo nejste členem nějaký tajný sekty?“

Poručík tuto možnost se vší rozhodností popřel.

„Tak já vám něco řeknu, Sláma,“ děl major téměř
slavnostně. „To, co jste mi tu vykládal, je
metafyzika, spiritismus, nebo dokonce buddhismus. My
marxisté ve stěhování duší nevěříme, a tudíž od toho
taky půjdeme. Případ byl s konečnou platností vyřešen,
pachatel zahynul, a víc nás nemusí zajímat. Kdybysme
se s tím piplali, tak bysme se dostali buď do
blázince, nebo do kláštera. Já, Sláma, ani po jednom,
ani po druhým, netoužím. Vy snad ano?“
„V žádném případě,“ odpověděl poručík, „ale zjištěné
skutečnosti jsou takového rázu…“
„Zjištěné skutečnosti?“ zvedl obočí major. „V nějakém
Pořečově utloukli listonoše. To je jediná jistota.
Někdo mohl mít podezření na jeho ženu a jejího
milence. Třeba o tom mluvil před tím imbecilem, který
to jakoby vůbec nevnímal. Jenomže jak ho porazil ten
autobus a narazil mu kokos o dláždění, vznikl v šedé
kůře mozkové nějaký těžko vysvětlitelný proces.
Magorovi to začalo myslet a krom toho se mu vybavily
některé děje, o kterých slyšel vyprávět. Tím se taky
stalo, že se začal pokládat za listonoše.“
„Mně se to nezdá,“ zavrtěl hlavou poručík.
„Mně taky ne,“ připustil major, „ale je to vcelku
přijatelný vysvětlení. Co chcete, Sláma, dělat?
Usvědčit po sedmi letech pravého pachatele na základě
mrtvýho listonoše, který se převtělil do magora
přejetýho autobusem! Kam byste s touhle metafyzikou
chtěl jít?“
„Ale spravedlnost…“ zakoktal Sláma.
„Podívejte, Sláma,“ řekl otcovsky major, „my přece
děláme, co můžeme. Chytáme lumpy všeho druhu
a zavíráme je. Ale na tyhle věci jsme krátký. Jestli
je nějaká vyšší a dokonalejší spravedlnost, než je ta
naše, tak houby záleží na tom, jestli na nějakýho
gaunera zapomeneme. Ale jestli taková spravedlnost
není, pak nemůže být ani převtělování a váš imbecil
nemůže bejt zabitej listonoš.“
„Ale já bych přece jen…“ namítal poručík.
„Sláma!“ houkl major. „Dejte si odchod! A přečtěte si
něco od Jiráska. To vás přivede na rozumnější
myšlenky!“
„Provedu!“ zvolal poručík a ukázněně opustil místnost.

Zpráva z Černě kroniky: ŠÍLENEC VRAŽDIL NA MALÉM

MĚSTĚ. devátého října byli v Pořečově ve svém domku
surově utlučeni manželé Faltovi. Vrahem je slabomyslný
eM eL, až dosud považovaný za zcela neškodného. Krátce
po činu byl dopaden a dopraven do ústavu pro duševně
choré.

***

NEGALANTNÍ AMANT.
*

René Suldek byl svým způsobem pojem. Hezký, poměrně

mladý muž sebejistého vystupování kráčel od úspěchu
k úspěchu. Také s ženami to dovedl, a nehodlal se na
žádnou z nich trvale vázat. Jeho podezíravá povaha mu
to nedovolovala. Předpokládal, že ženy jsou zištné,
vypočítavé, a každého, kdo jim to svou naivitou
umožní, okamžitě oškubou. Měl se tudíž na pozoru,
i když si potěšení v dívčí náruči neodpíral.
Také nyní prožíval mimořádně příjemný večer. V kavárně
se seznámil s neobyčejně přitažlivou a vzrušující
intelektuálkou. René ji okamžitě zaujal a ona se
neobrnila zbytečnou stydlivostí. I když při hovoru
předvedla mnoho ze svých rozsáhlých znalostí
a oslňovala bystrými postřehy z umění i filozofije,
zajímalo ji i to, jak bude tento večer pokračovat.
Měla podobné představy jako René. Potěšilo ji také, že
má nedaleko byt a vše proběhne bez komplikací.
Dáma se jmenovala Kamila a přiznala se, že je
rozvedená, rozhodně to však nebrala jako tragédii.
Netrpěla mindráky a na večer se Suldekem se těšila.
Odhadla ho na zdatného milence a jeho sebevědomí jí
nebylo proti mysli. Odešla s ním z kavárny v dobrém
rozmaru.
I u Reného všechno začalo v pohodě. Intelektuálské
úvahy přešly v milenecké tlachání a nic nestálo
v cestě vášnivě prožitému večeru. Také sexuální
sblížení se obešlo bez disharmonických tónů a oba
milenci byli spokojeni. Dali si to najevo mnohokrát
opakovanou rozkoší. Nikde se neobjevil sebemenší
mráček, z něhož by mohlo zapršet.
Blížila se půlnoc. Hrátky se blížily ke konci a René
začal významně zívat. Zřejmě už myslel na ranní
vstávání, které z celé duše nenáviděl. Zejména po
vysilujícím večeru.
Také Kamila usoudila, že společné zážitky byly
dostačující.
„Víš co?“ špitla spokojeně. „Zůstanu u tebe. Místa tu
máš víc než dost a já spím tiše jako myška.“

Ale René to nekvitoval s porozuměním. „Nepřipadá

v úvahu,“ houkl, „jen se pěkně sbal a jdi domů! Můžeme
si zase zavolat a se jít se.“

Kamila překvapeně pootevřela ústa. Změněný tón jí

nevyhovoval. „Můžeš mi vysvětlit,“ řekla nespokojeně,
„proč se mám v noci trmácet na druhý konec města?“
„Protože mám s dámami své zkušenosti,“ odvětil příkře,
„spím velice hluboce a hned tak něco mě neprobudí.
Jedna děvka, která tady zůstala přes noc, mě okradla
o marky a tři prstýnky.“

Kamila zrudla, potom zbledla a neuvěřitelným způsobem

vytřeštila oči.
„Ty mě srovnáváš s nějakou zlodějskou děvkou?“
zachrčela. „Mne, absolventku Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy? Jestliže se mi okamžitě neomluvíš,
zažiješ strašné věci!“

René nedocenil vážnost situace. Zabručel něco v tom

smyslu, že slušná žena nevleze chlapovi do postele dvě
hodiny po seznámení, ale to bylo poslední, co učinil.
Kamila se během několika vteřin proměnila v divokou
ďáblici. Rozječela se a rozvřeštěla na plné obrátky,
přičemž na sobě trhala oděv, potom rozrazila dveře na
chodbu a volala o pomoc. Několik lidí vyběhlo ze svých
bytů, aby se dozvědělo, že to hnusné prase ji
znásilnilo. Kamila se rezolutně dožadovala okamžitého
příjezdu policie a viníkova odvedení do vazby.
René rázem ztratil svou příslovečnou suverenitu.
Pokoušel se Kamilu uklidnit, ale pouze přiléval oleje
do ohně. Ta už byla v takové ráži, že nebylo
v lidských silách ji utlumit.
Policie se dostavila velice záhy a představitelům
zákona bylo vše jasné. Právě tak jako nájemníkům,
kteří málem Reného zlynčovali. Mladá, ztýraná
a plačící žena vzbuzovala všeobecný soucit. Násilník
byl odvezen na záchytku a Kamila nadiktovala svým
ochráncům protokol. René začínal mít neblahé tušení,
že to s ním nedopadne dobře.
Tušení bylo pravdivé, ba ještě příliš optimistické.
Suverén René Suldek se stal obětí policejní zvůle
a hříčkou ve spárech nezávislého soudu. Byl obviněn
z brutálního znásilnění, které bylo v plném rozsahu
a nade všechny pochybnosti prokázáno. Oběť se všem
jevila jako osoba důvěryhodná, těšící se nejlepší
pověsti. Zato o Reném neřekl nikdo nic dobrého.
Sousedé si o něm nikdy nemysleli, že má co dělat ve
slušné společnosti, dívky z jeho okolí se stydlivě
prohlašovaly za jeho dřívější oběti a konkurenti
nesmlčeli jeho příslovečnou brutalitu. U soudu vlastně
nebylo co řešit. Jednoznačný průběh skončil
jednoznačným rozsudkem, proti kterému se René pro
jistotu ani neodvolal. Jeho obhájce mu to ani
nedoporučoval.
Tisk si na násilníkovi smlsnul a Kamila, tato nevinná,
politováníhodná oběť, triumfovala. Výčitky svědomí
rozhodně neměla.
„Zdálo se, že je to slušný vzdělaný člověk,“
vzpomínala, „který se obstojně vyzná v moderním
malířství. Ale vzápětí se v něm probudilo zvíře,
kterému vězení s ostrahou jedině prospěje!“ Což není
úplně vyloučeno.

***

KONEC ČISTOTNÉHO PÁNA.

*

Inženýr Karel Bejbl byl člověk úhledný, upravený

a čistotný. Ale i to je slabé slovo. Jeho načinčanost
a vymydlenost byla až provokující. Měl patologickou
zálibu v čistotě a normální drsňáci se při pohledu na
tu chodící reklamu na mycí prostředky občas otřásli
odporem. Ale Karel Bejbl na to nedbal. Koupal se při
každé příležitosti, nejméně však dvakrát denně. Myl si
hlavu, dřel vousy, stříhal si nehty a pečoval o svůj
zevnějšek tak, že se výrazně lišil od většiny svých
vrstevníků.
Nedá se říci, že tím něco získal. Dokonce i ženy se
při styku s ním poněkud shovívavě usmívaly. Bejbl jim
příliš voněl a jeho vymydlenost na mnohé působila
příliš zženštile. Některými byl pokládán za
výstředníka, jinými dokonce za homosexuála. Ale jeho
životní styl zůstával neměnný. To, co jiní muži
prohýřili v cigaretách nebo alkoholu, utrácel za
mýdla, rozličné krémy a luxusní voňavky. Nakonec si
Bejblovo okolí na jeho extravagance zvyklo a začalo je
tolerovat. Koneckonců nikomu neškodil a ke každému se
choval slušně, neli přímo vybraně. Není divu, že
nepřitahoval zášť ani nenávist. Ze všeho nejvíc byl
považován za trochu komickou a všeobecně přijatelnou
figurku, která své okolí obohacuje a zahání nudu
všedních dnů.
Ale potom došlo k nečekané změně. Inženýr Karel Bejbl
se zamiloval a jeho láska byla opětována. Nešlo však
o schůdnou a jednoduchou záležitost. Vymydlený inženýr
přebral snoubenku Rudolfu Peckovi, muži velice
atraktivnímu a sebevědomému. Dívka se jmenovala Gizela
a její nečekané rozhodnutí bylo přijímáno se
všeobecným údivem.
Rudolf Pecka přijal svůj neúspěch sportovně, ale tajně
skřípal zuby. Jeho ješitnost dostávala zabrat. Když
viděl, jak se Gizela vedle namydleného manekýna
spokojeně usmívá, nebo dokonce natřásá, začal v duchu
Bejblovi slibovat pomstu. Pochopitelně pomstu na
úrovni. Nechtěl se prát ani vyvolávat hádky. Dával si
pozor, aby se nezesměšnil, a usilovně přemítal jaké
zbraně zvolit. Občas ho ledacos napadlo, ale vzápětí
to zase zavrhl jako příliš přízemní a ne dost důstojné
jeho všeobecně uznávaného intelektu.
Pak na to konečně přišel. Když zjistil, že jedna
z jeho bývalých lásek si říká madame Loisa a úspěšně
podniká v oboru jasnovidectví, přímo zajásal. Okamžitě
ji navštívil a domluvil se s ní. Snadno ji získal pro
žert, který považoval za mimořádně povedený. Šlo jen
o to přivést inženýra Bejbla k madame Louise. Bylo to
snazší, než očekával. Bejbl byl nejen čistotný, ale
i zvědavý. Možná také trochu pověrčivý. O nadpřirozené
jevy se zajímal dost intenzivně a kartářky rozhodně
neřadil mezi pochybné, nebo dokonce podezřelé
existence.
A tak se čistotný inženýr ocitl tváří v tvář madame
Louise. Pečlivě se na tu návštěvu vyfintil. Byl
vykoupaný a navoněný, těžko by na něm někdo našel
vadu. Také Louisa si na sobě dala záležet a vypadala
jako skutečná vědma z amerických hororů. Bylo jasné,
že její prorocká slova budou mít náležitou váhu. Bejbl
se už nyní tvářil vnímavě a soustředěně. Jako by na
slovech, která budou vyřknuta, kdovíjak záleželo.
Madame Louisa dlouho, předlouho míchala karty. Pak je
teatrálně rozhodila po stole a úporně dýchala. Bylo to
nakažlivé a Bejbl cítil, jak se ho zmocňuje tajuplná
síla. Atmosféra v místnosti pozbyla všednosti a madame
Louisa, obestřena podivným kouzlem, brala do ruky
jednu kartu za druhou. Pokyvovala hlavou, vraštila
čelo a mračila se, jako by spatřila něco velice
hrozivého a nebezpečného. Bejbl na ni zíral krajně
znepokojeně, neboť se začala ozývat jeho hypochondrie.
Začal se v duchu dohadovat, co vlastně vědma vidí.
Nejvíce ze všech variant se obával rakoviny a leukemie
už proto, že se v jeho rodině poměrně často
vyskytovaly.
Konečně madame Louisa promluvila. Její hlas zněl
nadpozemsky, vlídně, ale do toho se mísila jakási
odhodlaná nemilosrdnost. Zřejmě nebyla zvyklá
kličkovat, couvat a přikrašlovat pravdu. Věštila bez
zábran jako pravá jasnovidecká osobnost.
„Jestliže jste slyšel metaforu o čemsi, co udeřilo
jako blesk z čistého nebe,“ pravila, „jde právě o to,
co vás ohrožuje. Ještě nevidím jasně přesnou podstatu
hrozby. Není to však nemoc.“

Bejbl si poněkud oddychl, ale napjatě poslouchal dál.

„Ach ano,“ vydechla, „myslím, že jde o velice vážný
úraz, který za jistých okolností může končit smrtí.
Řítí se na vás jako dělová koule. Každé manévrování
a uhýbání bude nesmírně složité. Nevím, co vám
poradit. Nemáte příliš času. Osudový okamžik se dá jen
těžko zastavit. Řeknu vám jen tolik: do chvíle střetu
se stačíte třikrát vykoupat!“

Vědma sebrala karty ze stolku a těžce oddychujíc se

postavila k oknu. Otírala si rozpálenou tvář o těžké
fialové závěsy. Chvíli se dokonce zdálo, že omdlí.
Hleděla nepřítomně a bylo těžké na ní ještě cokoliv
požadovat. Bejbl to pochopil a vypotácel se z pokoje.
Točila se mu hlava a do dobré nálady měl hodně daleko.
S veškerou naléhavostí si uvědomoval, že jeho život je
vážně ohrožen. Ale čím? Přejede ho auto? Spadne mu na
hlavu balkon? Nebo ho na ulici zastřelí nějaký
pomatený bandita?

Inženýr Bejbl byl otřesen, a dokonce se mu zdálo, že

se začal potit. To bylo něco, co absolutně nesnášel
a pravidelně to řešil krátkým pobytem ve vaně. Nebo
alespoň sprchou. Také nyní ho to samozřejmě napadlo.
Vykoupe se a…
V té chvíli se zarazil. Uvědomil si nebezpečí, protože
po třetím vykoupání se dostaví pohroma! Nač to tedy
uspíšit? Nemusí se přece ustavičně cachtat ve vaně!
Prokáželi zdrženlivost, může nebezpečí oddálit.
Trochu ho to uklidnilo. Vlastně bude záležet pouze na
něm, jak se zbývajícím časem naloží. S pomocí pevné
vůle může nebezpečí zadržet na dost dlouhou dobu!
V Bejblovi zrálo rozhodnutí. Jeho vztah k vaně se
začal prudce měnit. Stával se z ní nepřítel číslo
jedna. Agresor, s kterým je třeba skoncovat. Je třeba
vyhlásit nové priority. Nelze pochybovat o tom, že
záchrana života musí mít přednost před dodržováním
hygienických pravidel. Nastal zásadní zlom v Bejblově
životě. Muž, který až dosud všechny kolem sebe
rozčiloval svou extrémní čistotností, se přestal
koupat a voda se stala jeho úhlavním nepřítelem.
Madame Louisa zvítězila na celé čáře. Zpočátku to
příliš nevadilo, ale jak míjely dny, začalo být
každému jasné, že se z inženýra Bejbla stává špindíra.
O vymydlenosti se nedalo ani šeptnout. Bejbl byl
upocený, usmolený, a začínal páchnout. Krátce nato mu
ukázala záda Gizela a vrátila se k spolehlivějšímu
Rudolfu Peckovi. Nechala se slyšet, že s podnikavým
smraďochem nechce mít nic společného.
Ale inženýrem Bejblem to neotřáslo. Nekoupal se
a pustnul. Život mu byl milejší než sympatie
spoluzaměstnanců. Pecka, který již dosáhl svého, se
pokusil zachránit ho. Navrhl mu, aby znovu navštívil
madame Louisu, jelikož postavení hvězd, jakož i jiné
náležitosti, se mohlo zásadně změnit. Ukázalo se však,
že madame Louisa změnila adresu a odstěhovala se do
Holandska, což byl konec Bejblových nadějí.
Následoval definitivní pád. Zpustlý a zdevastovaný
inženýr Bejbl odešel z podniku a zmizel kdesi
v nepřehledném davu. Jen občas ho někdo zahlédl
a referoval soucitně nebo potměšile ostatním. Nějaký
čas pobýval na nádraží mezi bezdomovci a pak se
odstěhoval do kanálu. Pomoc Armády spásy rozhodně
odmítal, protože tam vyděděncům kromě polévky
nabízeli, ba přímo nutili, i koupel. Té se Bejbl brání
zuby nehty. Dokonce nosí při sobě cedulku, kde
zakazuje zdravotníkům, aby ho v případě svrabu či jiné
kožní choroby vykoupali. Chce se dožít požehnaného
věku a jiné cesty nemá.

***

LOJZA.
*

„Kam zas máš namířeno?“ houkla nevrle Květa Kurešová

na bratra Lojzu, který se zvolna loudal ke dveřím.
„Mně se zdá, že se ti chce zpátky do kriminálu, ty
starej hambáři!“

Lojza provinile sklopil oči a tiše zamumlal, že pořád

doma být nemůže, protože by se tady určitě zbláznil.
„Lepší je přijít doma o rozum,“ poučila ho přísně
sestra, „než venku o hlavu. A to se ti jednou stane!
Dvakrát ti lidi natloukli, že jsem tě ani nemohla
poznat! Vlastní žena tě vyhodila z domova a kamarádi
se od tebe do jednoho odvrátili! Jestli nebudeš sedět
doma, moc špatně to s tebou dopadne!“

Ale Kureš na dobré rady své sestry nedal. Zase to na

něho přišlo a on musel vyrazit ven. Nedovedl to v sobě
potlačit, a vlastně ani nechtěl. Vždyť ještě nikomu
neublížil a o ničem takovém nikdy neuvažoval. Vyšel
před dům a váhavě zamířil k parku. Potom si to
rozmyslel. Právě před ním zastavil autobus směřující
na předměstí. Lojza do něj bez váhání nastoupil a jel
až do Košánek. To už byl vlastně venkov se vším všudy.
Dokonce i s opravdickým lesem, který vábil pár set
metrů od stanice.
Lojza se tam bez dlouhého rozmýšlení vydal a doufal,
že mu tentokrát bude přát štěstí. Nejlépe by bylo,
kdyby potkal samotnou mladou dívku asi tak
dvanáctiletou. Takové reagovaly nejlépe. Když před
nimi Lojza rozevřel svůj baloňák, pod kterým nic
neměl, obvykle se upřímně vyděsily. Vytřeštily oči
a začaly pronikavě ječet. Jiné protiakce nebyly
schopny. Lojza měl čas zmizet bez obav o vlastní
bezpečnost a na pár dní se zcela uklidnil.
Někdy předvedl pochybnou krásu svého mužství
i dívenkám mladším, ale to ho příliš neuspokojovalo.
Nebyl to vhodný sexuální objekt a na prožitek s nimi
vzpomínal jako na špatně uvařený oběd.
Se staršími dívkami, nebo dokonce ženami, to bylo
krásné, pokud nedošlo ke konfliktu. Ne všechny se
totiž vyděsily a utekly. Byly takové, které se na
Lojzu vrhly a snažily se mu nafackovat. Nebo volaly
o pomoc a policajtům posloužily přesným popisem
sexuálního devianta. To byly nepříjemné okamžiky
a Lojza se jich dost obával.
Nyní došel k lesu a opatrně vstoupil mezi stromy.
Coural se zdánlivě ledabyle po okraji a pátral po
někom vhodném. Měl smůlu. Potkal jen partu kluků,
milenecký pár a staršího houbaře s podezíravým
pohledem.
Pustil se tedy hlouběji do lesa a byl zřetelně
nervózní. Měl totiž své zkušenosti a věděl, že nyní
potká nanejvýš ženu schopnou obrany. Ale jeho touha
předvést se vzrůstala každou minutu. Nemohl to vzdát
a těšil se na okamžiky vzrušení. Teď už neměl jiné
východisko. Krev mu stoupala do hlavy a on věděl, že
se musí vybít za každou cenu.
Pak uslyšel bezstarostný ženský hovor. Vydal se tím
směrem a brzy spatřil dvě mladé ženy, které si zřejmě
vyšly na procházku. Při pohledu na ně se Lojza trochu
zarazil. Zkusit to s nimi se mu zdálo příliš
nebezpečné. Nevypadaly na to, že snadno propadnou
panice a dají se vyděsit.
Jenomže Lojza už byl téměř v transu. Nemohl couvnout
a musel riskovat. Předstoupil před ně jako herec před
premiérové obecenstvo. Podívaly se na něj překvapeně
a zřejmě očekávaly nějakou otázku. Dočkaly se však
něčeho jiného. Lojza se předvedl a sledoval jejich
oči, které se měly rozšířit děsem. Ale dostavilo se
trpké zklamání.
Zeny se místo úleku pobaveně rozhihňaly.
„Chudinko,“ vyprskla jedna z nich. „Co nám to tu
ukazuješ? Tohle nestojí za podívání, kamaráde!“
„Pánským striptýzem by ses rozhodně neuživil,
hošánku!“ přidala se druhá. „Do podniku by tě nevzali,
ani kdyby sis na to připlácel!“

Lojza se nad touto reakcí upřímně zděsil. Neměl daleko

k mdlobám. Zmocnil se ho pocit křivdy a málem se
rozplakal.
„A už zmiz, nestydo!“ vyzvala ho první žena téměř
rozšafně. „Tohle divadlo nás nudí, a jestli v něm
míníš pokračovat, tak tě popadneme za uši a odvedeme
k policajtům! Tam to přece znáš, ne?“

Lojza jako omámený vrávoral co nejrychleji odtud.

Provázel ho smích obou žen a zmnožoval pocit deprese,
který se ho úplně zmocnil. S takovým výsledkem
rozhodně nepočítal. Byla to největší blamáž, jakou kdy
zažil.
Zmizel v křoví a rozbrečel se doopravdy. Cítil, že ho
tento zážitek na dlouho poznamená. Své výlety do
přírody teď bude podnikat pln obav a nejistoty. Proč
právě on má takové nesnesitelné potíže?

Vším je vinna ta zkažená doba, uvědomoval si

nešťastně. Ženy jsou cynické a zcela otrlé! Zkazila je
pornografie, promiskuita a všeobecná uvolněnost mravů!
Jestli to bude takto dál pokračovat, vysmějí se mi
i docela malé holčičky! Co si potom počnu? Jsem člověk
sexuálno nenáročný a plachý tak proč nemám právo na
chvilky rozkoše a uvolnění? Jestli bude vývoj
pokračovat tímto směrem, určitě si jednoho dne hodím
mašli!
Jeho myšlenky byly ponuré jako opuštěný zanedbaný
hřbitov. Klopýtal o suché větve a mířil tam, kde tušil
okraj lesa. Vůbec si nevšiml silného brunátného muže,
který ho již několik minut sledoval. Uvědomil si jeho
přítomnost, teprve když ho silák popadl za límec.
„Co je?“ vykvikl Lojza. „Proč to… já jsem nic
neudělal!“
„Nežvaň a pojď!“ sykl muž. „Žádná diskuse nemá cenu!
Všechno jsem viděl. Když to nevadilo těm ženským, je
to jejich věc, ale já to tak nenechám!“

Lojza pochopil, že dnes mu opravdu štěstí nepokvete.

Na útěk nebylo ani pomyšlení a muž vypadal velice
rozhodně a nekompromisně. Nezbývalo nic jiného, než se
podvolit jeho příkazu. Neodvažoval se ani zeptat, kam
vlastně jdou. Ostatně to bylo celkem jasné. Chlapík se
zřejmě rozhodl předat úchylné individuum policii. Vedl
ho před sebou důrazně, drsně a téměř surově. Došli až
na okraj lesa, kde bylo zaparkováno auto. Staré
embéčko.
„Sedneš si vedle mne,“ rozhodl muž, „a nepokusíš se
o žádnou akci. Jinak dopadneš velice špatně. Víš sám
dobře, jak rádi by si lidi na tobě smlsli!“

Lojza úzkostlivě zamžikal očima a neodvážil se

odporovat. Muž se posadil za volant a embéčko se
rozjelo k městu. Lojza už nepochyboval, že skončí na
policejní stanici. Choulil se do plandavého baloňáku
a po tvářích se mu valily slzy. Proč jen neposlechl
svou sestru a vydal se opět za svými pochybnými
rozkošemi?

Auto projíždělo kolem Janáčkových sadů. Jelo zvolna,

ačkoliv k tomu nebyl viditelný důvod.
„Víš, co se tady stalo před týdnem?“ zeptal se muž
vzlykajícího spolucestujícího. „Jak bys o tom nevěděl!
Psaly o tom všechny noviny!“

To Lojza nemohl popřít. Bestiální vražda malého

děvčátka otřásla celým městem. Lidé byli rozhořčeni
a požadovali pro pachatele trest smrti. Jenomže viník
stále unikal. Policie neměla jeho přesný popis.
„Kdyby lidé toho chlápka, co to udělal, dostali,“
uvažoval nahlas muž za volantem, „zřejmě by se s ním
nemazlili! Dost možná že by ho roztrhali za živa.
Nemyslíš?“

Lojzovi se stáhlo děsem hrdlo. „Ale já jsem to

neudělal!“ zachrčel plačtivě. „Já bych nedokázal
nikomu ublížit!“
„To se ví, že ne,“ ušklíbl se řidič, „ale na druhé
straně jsi odporná, hnusná veš, kterou každý rád
zamáčkne! Já si to rozhodně vyčítat nebudu!“

Embéčko zastavilo. „Vidíš támhleten keř?“ ukázal muž.

„Tam holčičku našli. Kdesi jsem četl, že vrahové se
rádi vracejí na místo činu. Tohle tvrzení je poměrně
rozšířené. Lidé ho znají. Takže bude dobré, když si
tady vystoupíš! A bez toho kabátu!“
„Ne!“ vykřikl Lojza. „Tohle nesmíte udělat!“
„Máš přece parky rád!“ připomněl mu muž škodolibě. „Už
párkrát tě v nich chytli! Tak vypadni a pěkně si
přírody užij!“
„Co proti mně máte?“ kvičel Lojza. „Nic jsem vám
neudělal!“
„Na to by ses ani nevzmohl, ty podělanej chlíváku!“
ujistil ho muž tvrdě. „Ale náhodou tě potřebuju.
Přišel jsi mi jako na zavolanou! Musím policajtům
pověsit na nos pořádného bulíka, rozumíš?“
„Vy jste ten vrah!“ vyrazil ze sebe Lojza. „Vy jste
uškrtil tu malou holčičku! Teď byste to rád shodil na
mne!“
„No vidíš, jak ti to pálí!“ pochválil ho muž. „A teď
už vypadni!“

Strhl z něho baloňák a drsně ho vystrčil z auta. Lojza

se zapotácel a upadl na úzký chodník u parku. Auto
prudce odstartovalo a vzápětí zmizelo za rohem.
Lojza pomalu vstával a v tváři měl nepříčetný výraz.
Působil odpudivě. Rukama se snažil zakrýt to, co tak
rád ukazoval pubertálním dívkám, a rozhlížel se, kam
by bylo možno se schovat. Ale okolnosti byly
jednoznačně proti němu.
Z vedlejší cestičky v parku právě vycházela dívka
s malým psíkem a okamžitě Lojzovu přítomnost
zaznamenala. Rozječela se jako siréna. Ve chvíli se
objevily další postavy a vyděšený Lojza se dal na
zoufalý útěk. Dav za jeho zády se rozrůstal. „To je
on!“ slyšel za sebou pronásledovaný. „To je vrah té
malé holčičky! Nesmí nám utéct!“

Lojza pádil jako nikdy v životě. Věděl, že mu jde

o krk, ale jeho stíhací, hnaní touhou po pomstě, se mu
přesto přibližovali.
Musím doběhnout na stanici, umiňoval si Lojza, je hned
tady za rohem! Už mě tam vyslýchali! Ještě se na mne
pamatují! Vědí, že nejsem žádný vrah! Určitě se hned
vydají po stopách toho chlapa v embéčku! Jsem vlastně
důležitý svědek a mohu jim pomoci!
Z posledních sil zrychlil a v nepatrném předstihu
doběhl ke vchodu na stanici. Prudce zalomcoval dveřmi,
ale ty nepovolily. Byly zamčeny. Lojza začal zoufale
zvonit. Jednou rukou držel tlačítko zvonku a druhou
bušil do dveří. Marně. Služba nebyla přítomna. Zřejmě
měla důležitější práci.
Lojza se v panické hrůze otočil a stanul proti
rozběsněnému davu, který hodlal zaútočit. Ale nebylo
toho třeba. Uštvaný chudák právě dospěl na konec své
cesty. Chytil se za hruď, naposledy marně zalapal po
dechu a pak se pomalu sunul na tvrdou dlažbu.

***
BÍLÝ MUŽÍČEK.
*

Byl to krásný pár a šťastné manželství. Sokolovi spolu

žili už druhým rokem, a stále se nemohli jeden druhého
nasytit. Opojeně si hleděli do očí a šeptali
zamilovaná slova.
„Miluješ mě?“
„Miluju. A ty?“
„Nekonečně. Nedovedl bych bez tebe žít!“
„Umřela bych ve chvíli, kdy by se ti něco stalo!“

A tak dále. Ustavičně tvrdili jeden druhému, že život

má pro ně cenu a smysl jedině v páru. Pravděpodobně
tomu také věřili. Podařilo se jim dokonce přesvědčit
i jiné. Mnozí je s obdivem pozorovali, jiní záviděli
a další tvrdili, že tohle určitě jednou špatně skončí.
Regina a Martin Sokolovi prožívali tedy nádherné údobí
svého života. Nehnuli se takřka jeden bez druhého
a byli zcela opojeni láskou, která jako by neustále
vzrůstala.
„Miluješ mě?“
„Miluju. A ty?“

Bylo to sice poněkud stereotypní, ale oni se přesto

ani na okamžik nenudili. Vyznávali si lásku na
pracovišti, doma i ve vlaku, byli k sobě pozorní,
něžní, a každý se snažil myslet víc na toho druhého
než na sebe. Konflikty se jim vyhýbaly a běžné potíže
dovedli překlenout bez zlosti a špatné nálady, pokud
je vůbec vnímali.
„Miluješ mě?“
„Miluju. A ty?“

Únor se letos mimořádně vydařil a manželé Sokolovi to

kvitovali s velikou radostí. Všude bylo plno sněhu
a zpravodajství z hor sršelo optimismem. Stálé počasí
slibovalo lyžařům a sportovcům vůbec zcela nevšední
zážitky. To bylo dobře. Regina s Martinem se rozhodli
vybrat si týden dovolené a strávit jej v Krkonoších,
ve Špindlerově Mlýně. Oba byli slušní lyžaři a zimnímu
pobytu v horách dávali přednost před žhavým
a slunečným létem. Těšili se na zasněžené horské
štíty, na pár dní klidu, sjezdovku, i na hezké
a zábavné večery v hotelu. Vůbec si nepřipouštěli, že
by se ten plánovaný týden mohl nějak pokazit. Zpočátku
tomu také nic nenasvědčovalo.
Manželé se ubytovali v hotelu, kde dostali hezký
a útulný pokoj. Dokonce rohový. Jedním oknem hleděli
na zalesněnou stráň a druhým na houfující se lyžaře.
„Bude to překrásný týden!“ objal Martin Reginu.
„Určitě!“ vrátila mu polibek.
„Miluješ mě?“
„Miluju. A ty?“

Rozvinula se stá a první varianta milostného dialogu,

ve kterém se navzájem ujistili, že život bez toho
druhého by byl nesnesitelným břemenem. Pak už bylo
načase zajít do baru a při příjemné hudbě usrkávat ze
skleničky koňak. Ani tehdy si nepřestávali zamilovaně
hledět do očí. Věděli, že je čeká noc plná něžných
stisků i vášnivých objetí i nová ujišťování o vzájemné
lásce.
Další pobyt na horách se však bohužel už tak příznivě
nevyvíjel. Meteorologové přehlédli výraznou teplou
frontu, která se k nám šířila ze Španělska, nebo ji
snad příliš podcenili. V noci se zvedl prudký vítr
a začalo se kvapem oteplovat. Padal vlhký sníh
a posléze se sněžení změnilo v čistý déšť. Hotelem se
ozývaly nadávky na adresu těch, kteří manipulují
s počasím. Někdo vinil svatého Petra, jiný meteorology
a další to sváděl na výstavbu atomových elektráren.
Všichni se shodli pouze v tom, že takovéto počasí
lyžařskému sportu nepřeje a že jim ho byl čert dlužen.
Během dopoledne panovala v hotelu dusná a ponurá
atmosféra. Zklamaní hosté vycházeli do deště, aby se
vzápětí znechuceně vraceli. Nespokojenost léčili
alkoholem a utrhovali se zlostně na číšníky, čemuž se
vlastně nebylo možno divit.
Ani Sokolovi neprojevili pochopitelně nadšení nad
nešťastným vývojem povětrnostní situace. Přijeli přece
na hory se zcela jednoznačným úmyslem. Přesto však
dokázali spolknout hořkou pilulku lépe a statečněji
než ostatní. Stále ještě doufali, že počasí se přece
jenom nakonec umoudří. Opak však byl pravdou.
Trochu se ale přece zlepšilo. Přestalo pršet, avšak
vítr se neustále točil jako dětská káča neúnavně
šlehaná bičem. Tvořily se závěje a odborníci začali
strašit lavinami. Byl vydán zákaz vycházek a Horská
služba měla pohotovost.
V hotelu vznikaly názorové roztržky. Část hostů se, ač
nerada, bezvýhradně zákazu podrobila. Vytvářely se
však i skupinky vyložených rebelů, kteří považovali
nutná opatření za přehnaně úzkostlivá. V protestech
vynikal zejména jakýsi Hronek, sukovitý a zarostlý
drsňák s výrazem odhodlanosti ve snědém obličeji.
Zdálo se, že vynaložil veškeré úsilí na to, aby
vypadal výbojně a nebezpečně.
„Narodil jsem se v horách,“ tvrdil, „a říkali mi
Rýbrcoulův synovec.
V Krkonoších znám každý vršek a každou soutěsku. Ta
obava z lavin je holý výmysl! Alibismus pohodlných
lidí. Těm je jedno, že jsme za týdenní pobyt zde
vydali spoustu peněz! Já ale na ty jejich výkazy
a normy upřímně kašlu. Přijel jsem lyžovat a od toho
úmyslu se nedám ničím odradit. Zítra vyrazím na túru
ať se děje, co se děje!“

Několik odvážlivců se k němu přidalo, jiní váhali.

Mezi nimi i Sokolovi. Probírali situaci dlouho do noci
a posléze se rozhodli přidat se k Hronkovi. Působil
totiž dojmem skutečného náměstka krkonošského vládce
Krakonoše. Zdálo se, že si je svou věcí naprosto jist
a že má život v horách v malíčku. Takový muž by přece
zbytečně neriskoval!
„Koneckonců,“ usmíval se Martin, „co se nám vlastně
může stát?

V nejhorším případě zahyneme společně pod lavinou!“

„To by svým způsobem mohlo být krásné,“ řekla zasněně
Regina. „Daleko krásnější, než kdybych tě měla
přežít!“
„Nebo já tebe!“
„Miluješ mě?“
„Miluju. A ty?“

Bylo tedy rozhodnuto. Zítra se zúčastní horské túry

pod vedením zkušeného Hronka a budou mít alespoň na co
vzpomínat! Zakázané ovoce přece odjakživa nejlíp
chutná!
Následujícího dne se počasí nijak neumoudřilo a zákaz
vycházek trval. Navzdory tomuto jasnému příkazu se
kolem sebevědomého Hronka začali houfovat spiklenci.
Uskutečnit takovou túru však nebylo právě jednoduché.
„Dobře se oblékněte,“ radil Hronek, „a pak se po
jednom začněte vytrácet zadním vchodem. Až budeme
v terénu, tak už se o nás nikdo starat nebude, leda že
bychom jim chyběli při plnění plánu konzumace
alkoholu!“

Jeho příkazy byly přesně splněny. Recepční byl

přesvědčen, že všichni hosté jsou v hotelu, ačkoliv
výprava už vyrazila na svou dobrodružnou túru do hor.
Zpočátku si všichni připadali jako zdatní hrdinové.
Měli v sobě nakumulován dostatek tepla a ani jejich
kondice nebyla nejhorší. Navzájem se povzbuzovali
a své okouzlení nedovoleným výletem značně přeháněli.
„To jsme vytřeli těm byrokratům zrak!“ halekal Hronek.
„Chtěl bych vidět, jak se budou tvářit, až zjistí, že
jsme v tahu!“

Tato představa byla účastníkům túry náramně k smíchu.

Po nějaké době však jejich veselí silně opadlo. Špatně
se dýchalo a takřka nulová viditelnost začala
vzbuzovat jistou úzkost. Vítr sílil a roztančil divoce
sníh kolem. Hronek překřikoval houf lyžařů za sebou
jen s velikými obtížemi.
„Ničeho se nebojte!“ volal při krátkém zastavení. „Nic
se nemůže stát. Žádné nebezpečí nehrozí!“
„Proč nám to říká?“ zeptala se Regina Sokolová. „To je
samozřejmé!“
„V horách není nikdy nic samozřejmé,“ usmál se Martin,
„a každý nemá právě dobré nervy. Někteří lidé
potřebují být soustavně uklidňováni!“

Přesně totéž si zřejmě myslel i Hronek.

„Pan Švejda pojede jako poslední,“ převelel jednoho
z nejzkušenějších lyžařů. „Hlavně se nám nikdo nesmí
ztratit. Kdyby měl někdo nějaké problémy, ať to
okamžitě nahlásí!“

Hronek se sice stále ještě nutil do břitkého

velitelského tónu, v hotelu mu to však šlo rozhodně
líp.
„Poslyšte,“ obrátil se na manžele Sokolovy lyžař před
nimi. „Mně se to přestává líbit. Myslíte, že ten chlap
má tušení, kde jsme?“
„Určitě!“ řekla Regina. „Má přece zkušenosti!“
„Jen aby!“ houkl nedůvěřivec. „Ono se to jinak mluví
u koňaku a jinak ve vánici.“

Nicméně se jelo dál a situace jako by se zlepšovala.

I vítr se poněkud uklidnil.
„Tak, a teď už to bude úplná selanka!“ sliboval
rozjařeně Hronek. „Terén pro dorostence nebo
veterány!“

Tu se však stalo něco neobvyklého. Výletníci zaslechli

temné zahučení, jako by se protrhla hráz nějakého
obrovitého rybníka. Hučení se proměnilo v ohlušující
rachot, a pak už nebyl čas o něčem uvažovat. I když se
všichni snažili co nejrychleji rozprchnout, bylo
pozdě. Tuny sněhu se hrnuly dolů do údolí a výprava
měla tu smůlu, že jim stála v cestě. Během několika
vteřin se většina účastníků ocitla pod lavinou. Jen
Hronek a těsně za ním jedoucí lyžař strašlivému
nebezpečí o několik metrů unikli.
„Rychle pro pomoc!“ vykřikl plačtivě vůdce. „Musíme
zburcovat Horskou službu, aby je zachránila!“

Mnoho optimismu a naděje z jeho hlasu však nečišelo.

Celkem sedm lyžařů bylo zaživa pohřbeno a mezi nimi
i manželé Sokolovi. Martin na sobě ucítil obrovskou
tíhu a sníh se vzápětí vtlačil všude, kde nenarazil na
přílišný odpor. Do uší, nosních dírek i do úst. Martin
přesto ještě žil a zůstával při smyslech. Pokusil se
pohnout, ale byl to pokus marný. Jeho tělo jako by
bylo zalito do betonu. Doslova přibit k zemi ležel
a čekal, až se udusí. Chtěl křičet, avšak nedostal ze
sebe ani sebeslabší zasténání. Zřejmě se neodvratně
blížil konec.
V té chvíli ale najednou strašlivý tlak sněhu poněkud
povolil. Martinovy oči beznadějně zalepené studenou
bílou hmotou začaly opět vidět. Hleděly do mléčné
mlhy, kterou se k němu někdo blížil. Nebyl to však
člověk. Ten kdosi byl tvor sotva třicet centi metrů
vysoký a celý bílý takže ho bylo jen těžko rozeznat od
prostředí, v němž se pohyboval. Částečně šel
a částečně plaval. Malý bílý mužíček.
Začínám blouznit, napadlo Martina. Za chvíli bude po
všem!
„Myslíš, že jsem pouhý přelud?“ promluvil titěrný
příchozí. „Kdepak! Patřím k těmto horám odjakživa,
dříve než dostaly své jméno. Mám pro tebe návrh,
a proto jsem přišel.“
„Návrh?“ podivil se Martin. „Cožpak je v téhle situaci
ještě možné o něčem rozhodovat?“
„Ovšem,“ přikývl bílý mužíček, „a především o tom, zda
budeš zachráněn, či ne. Všechno záleží jenom na tvém
svobodném rozhodnutí!“
„Nesmysl!“ nevěřil Sokol. „Tuhle věc přece nemohu
nijak ovlivnit. To se ví, že chci žít, ale…“
„Ale?“
„Sám se odtud nevyhrabu. Nemohu pohnout ani prstem.“
„Tvá žena rovněž ne. Je v téže situaci jako ty!“

Teprve nyní si Martin vzpomněl na Reginu. Hořce se

usmál. Chtěli jsme umřít spolu a teď se nám to vyplní!
„Není nezbytné, abyste umírali oba,“ řekl bílý
mužíček. „V mé moci je jednoho z vás zachránit.“
„Proč ne oba?“ vykřikl Martin. „A proč ne všechny,
kteří leží pod lavinou?“
„Nevím, proč bych měl odpovídat na hloupé otázky,“
zaškaredil se podivný host. „Rozhodně s tebou nehodlám
dlouho diskutovat. Mám pro tebe pouze návrh, který
ovšem nemusíš přijmout. Rozmysli si to dobře. Můžeš
být zachráněn, ale jedině s podmínkou, že tvoje žena
zahyne!“
„To je strašné!“
„Je. Třeba ti bude vyhovovat více druhá alternativa.
Tvoje žena se dožije vysokého věku, ale ty se udusíš
pod lavinou.“
„Nechci se udusit!“ zasténal.
„Ona rovněž ne! Ale v tvé moci je záchrana člověka,
kterého, jak jsi nesčetněkrát přísahal, miluješ víc
než sebe!“
„To jsem nepředpokládal, že se někdy dostanu to
takovéhle situace!“
„Pochopitelně,“ zašklebil se bílý mužíček. „Teď jsi
ale v ní a máš jen dvě možnosti. Buď ty, nebo ona!“
„Sakra!“
„To není odpověď!“
„Dobrá,“ zachrčel Martin. „Zachraň tedy mne!“
„To není příliš charakterní!“
„Teď nemohu dělat žádného granda!“ zlobil se Martin.
„Když tady zůstanu ležet a ona se zachrání, co se
stane? Pěkná vdovička si trochu popláče a za pár
měsíců se znovu vdá. Na mne už si ani nevzpomene!“
„To by tě teď nemělo zajímat!“
„Ale zajímá mě to! Přece neumřu proto, abych svou ženu
postoupil někomu jinému. Každá velkorysost má své
meze.“
„Ničemnost je ovšem bezmezná!“
„A potom,“ pokračoval Martin, „já mám pro společnost
větší cenu. Mám vyšší kvalifikaci, jsem výkonnější
pracovník…“
„Vida, najednou myslíš i na společnost!“ pokyvoval
hlavou bílý mužíček. „To je opravdu ušlechtilé! Dojímá
mne to!“
„Nepošklebuj se a zachraň mne!“
„Neboj se, zachráním! Vlastně už ses zachránil sám.“

Bílý mužíček se bujaře rozesmál a vydal se sněhovou

mlhou na zpáteční cestu. Už se těšil, jak bude jiným
bílým mužíčkům vyprávět příběh o lidské statečnosti.
Martin tupě zíral, jak se mužíček tiše vzdaluje, a oči
se mu znovu zalepily sněhem. Chtěl něco vykřiknout,
ale vzápětí znovu omdlel. V té chvíli už nad jeho
tělem hrabal a vzrušeně poštěkával lavinový pes.
Chlapci z Horské služby se k místu neštěstí dostali
v rekordně krátkém čase. Ne ovšem Hronkovou zásluhou.
Ten nešťastník se svým druhem dosud někde bloudil
a volal o pomoc. Štěstím pro účastníky túry bylo, že
se jeden z číšníků stal nechtěně svědkem jejich
překotného odjezdu. Okamžitě to nahlásil na
ředitelství hotelu a odtud zalarmoval Horskou službu.
Všechno ostatní bylo dílem osobní statečnosti
a profesionální dovednosti zachránců. Naštěstí spadla
pouze jediná lavina a nevznikly další komplikace.
Postupně byli vyhrabáni ostatní zasypaní. Všichni
žili. Samozřejmě i Martin a Regina Sokolovi. Cosi
neblahého se však přece jen stalo. Přesto, že
v následujících dnech se počasí opět zlepšilo a hory
opět ožily výskotem rekreantů, Martin a Regina se
stali docela jinými lidmi. Chodili vedle sebe stísněně
a báli se podívat jeden druhému do očí. Přestali se
také tvářit zamilovaně a žádný z nich už neměl odvahu
vyznávat druhému okázale lásku. Není také divu! Zdálo
se jim oběma totiž pokaždé, že se jim z nějaké závěje
nebo prolákliny vysmívá malý bílý mužíček.

***

KDYŽ TO NEVYJDE.
*

Starý Bezpalec seděl na viklavé židli před

polorozpadlým strážním domkem a podivně se usmíval.
Hleděl na koleje, po kterých za chvíli přejede
poslední vlak, aby pak trať zcela zarostla lebedou
a kopřivami.
Trať, připomínající konec světa, z vyššího rozhodnutí
dosloužila. Nic nového pod sluncem.
Bezpalec byl v penzi už dávno, ale zůstal na svém
místě, protože by jinde nedovedl žít. Nebo lépe řečeno
živořit. Bydlel v trosce nádražního objektu, která
nikoho nezajímala, a díval se do zalesněného údolí
překlenutého starým viaduktem. Vše dohromady působilo
zpustle, ale malebně.
Bezpalec si na dnešní den oblékl modrou uniformu,
která na něm visela jako na strašákovi. Bývalý
výpravčí poslední dobou značně zhubl a zcela
zešedivěl. Trpěl samotou i nedostatkem obsluhy. Občas
se dobelhal do vesnice pro nákup, ale příliš ho to
obtěžovalo. Přesto trvale odmítal přestěhovat se do
domova důchodců. Takové řešení ho doslova děsilo.
Sedával v domku nebo na židli před ním a dychtivě
sledoval důvěrně známé věci. Koleje, drobnou zvěř
a ptáky v blízkém okolí, poloprázdný motoráček nebo
človíčka, který po viaduktu přecházel či přejížděl na
kole z jedné vesnice do druhé.
Starý viadukt přitahoval Bezpalce stále intenzivněji.
Poslední dobou k němu přímo přilnul, třebaže s ním
nebyly spojeny ty nejradostnější vzpomínky. Před více
než dvaceti lety odtud na trať skočila Bezpalcova
žena. Objevili jí zhoubný nádor a ona dala přednost
rychlému řešení. Snad to tak bylo dobře.
Bezpalec zůstal ve strážním domku s dospívající
dcerou. Prožil tu s ní několik klidných let a žil
jejími plány a radostmi.
Pak se ale dostavila nešťastná láska. Jana její tíhu
neunesla a skončila svůj život stejně jako před lety
matka. Snad tady mělo vliv nějaké dědičné zatížení,
ale to nikdo nerozebíral. Dívka skočila z viaduktu na
kolejiště, aniž tomu mohl kdokoliv zabránit.
Z Bezpalce se po té tragické události stala učiněná
troska. Život pro něho ztratil smysl. Chodil jako tělo
bez duše, vyčerpaný, skleslý. Byl k ničemu, nikdo ho
nezajímal ani nepotřeboval. Lidé, kteří se s ním
stýkali, ho nazývali mátohou. Starého muže to však
nezajímalo. Jedinou jeho činností bylo koukání do
prázdna. Nicméně chtěl dožít právě zde, což ale nebylo
zcela samozřejmé.
Strážní domek se pomalu, ale jistě hroutil. Do
místností teklo a střechu nikdo neopravoval, ani to
neměl v úmyslu. Docházelo k rušení zbytečných tratí
a o sešlé stavení neměl nikdo zájem. Bezpalcovi
nabízeli možnost ubytování v domově důchodců asi pět
kilometrů odtud.
Pro bývalého ajznboňáka to bylo zcela nepřijatelné.
Nehodlal se stěhovat do šedivé barabizny, kde by musel
žít na pokoji s několika uchrchlanými dědky. Chce
dožít v pustém údolí se svými vzpomínkami. Ale ty byly
stále smutnější a depresivnější. K životu ho poutalo
již velmi málo věcí.
Proto myšlenka, která ho dnes opanovala, nebyla nijak
překvapivá. Starý Bezpalec se rozhodl, že zemře. Ještě
se rozhlédne po údolí, počká, až kolem přejede
poslední motoráček, a potom odejde za svými. Po dlouhé
době si oblékl uniformu a nasadil čepici, kterou neměl
na hlavě celá desetiletí. Měl pocit, že tato pokrývka
hlavy zvyšuje jeho důstojnost. Když ji dennodenně
nosíval, byl ještě na dráze. Někým!
Ale to vše se již dávno rozplynulo. Teď už musí utéct
tomu nejhoršímu, co by ho mohlo potkat: domovu
důchodců!
Bezpalec se tohoto okamžiku ani v nejmenším neobával.
Byl klidný a zcela vyrovnaný. Téměř se na odchod
z tohoto světa těšil. Za chvíli kolem něho přejede
poslední vlak, a to bude pro něho startovní povel. Pak
už děj se vůle Boží!
Dočkal se. Poslední motoráček projel kolem Bezpalcova
stanoviště. Uvnitř bylo pět nebo šest lidí, kteří se
ani nenamáhali dát najevo nějaké emoce. Jako by se
vůbec nic nedělo!
„Alespoň vyzdobit ten vlak mohli!“ zavrčel nespokojeně
Bezpalec. Tohle je nečitelnost k slavné tradici. Vždyť
tudy jezdil vlak více než sto let. A oni odtud utečou
jako uličníci, bez slůvka rozloučení!
Bezpalec si odplivl a pomalu se zvedl ze židle. To už
na motorák dočista zapomněl. Hleděl na viadukt, který
ho přitahoval jako magnet.
„To je osudové místo naší rodiny,“ zašeptal, „a tady
všecko skončí.“ Bude konec trápení a nikdo mě nebude
děsit přemlouváním, abych šel do domova důchodců!
Bezpalec se téměř blaženě usmál a šoural se od
strážního domku k viaduktu. Nebylo to daleko, ale jemu
to trvalo nekonečně dlouho. Bolavé nohy už nesloužily
jako kdysi. Teď trpěl artrózou, kterou téměř neléčil.
Jen občas si namazal kolena jakousi mastí s dávno
prošlou spotřební lhůtou. Už mu docházela a další
nebude potřebovat.
Ještě kousek, povzbuzoval se stařec. A potom všechno
skončí! Zmizí bolest i s těmi strašnými vzpomínkami.
Třeba se setkám s manželkou a dcerou. Jestli ne,
alespoň nebudu nic vědět. Tenhle zavšivený hnusný svět
pro mne přestane existovat!
Starý muž se potěšené zachechtal. Pak se z posledních
sil dovlekl k cíli. Stanul na viaduktu, kudy vedla
téměř nepoužívaná rozpukaná silnice. I ona vypadala
jako po zrušení.
Pak se Bezpalec naposledy rozhlédl po údolí
a odhodlaně přistoupil k rezivému zábradlí. Už se
dlouho nerozmýšlel. „Sbohem, domove důchodců,“
zamumlal, „rozhodl jsem se úplně jinak!“

Naklonil se kupředu a dalo mu dost práce, aby překonal

poslední překážku. Nicméně se to podařilo. Starý muž
přepadl přes zábradlí a zřítil se dolů na koleje, po
nichž už nikdy nic nepojede. Už za letu ztratil
vědomí.
Když je opět nabyl, zdálo se mu, že je v pekle. Celé
tělo měl jako v ohni. Ale mlha, která jej obklopovala,
se zvolna začínala rozplývat. Spatřil několik postav
v bílých pláštích, sklánějících se nad jeho postelí.
„Děda se už probírá,“ řekl jeden z nich spokojeně. „Je
to opravdu pašák! Uvidíte, že se z toho nakonec
vykřeše! Nohy jsme mu sice museli amputovat, ale až
sundáme ten sádrový krunýř, bude schopen převozu do
domova důchodců. Dají ho na vozík a bude se tam mít
jako v ráji!“

***

PYTLÁK.
*

Starý Karban se stěhoval do Prahy bez bolesti v srdci.

Ačkoliv se narodil takřka v lese, opouštěl Úmolín
spíše s pocitem úlevy. Bude bydlet u dcery ve
dvanáctém patře a na svou pytláckou minulost si
zavzpomíná jen výjimečně a s pelyňkem v duši.
Každý v Úmolíně znal Karbanův rod. Byli to košíkáři,
ale především pytláci. Nejšikovnější a nejbystřejší
byl Véna. Jediný, kterého hajný Bukač nedostal za
mříže. Snažil se, ale nesvedl to.
„Ty kluku pytlácká,“ hrozil mu přede všemi v hospodě,
„však ono na tebe dojde! Žádné stromy nerostou do nebe
a ty jednou chybu uděláš! Pak se budu smát já!“

Vzrušení z toho mělo celé okolí a strejci se sázeli,

jak to dopadne. Prozatím Karban střílel a Bukač
láteřil. Véna si ovšem pomáhal různými fígly, které
kdekoho rozesmály a získávaly mu sympatie. Jedním jeho
oblíbeným trikem bylo chodit na čekanou v šátku
a v sukních. Na dálku a v setmělém lese vypadal jako
stará bába, a tak jakékoli svědectví hajného nebo
jiného svědka nemělo velký význam.
„Víte,“ řekli Bukačovi na Bezpečnosti, „tohle je úplně
k ničemu! Viděl jste na dálku osmdesáti metrů Karbana
s puškou. Byla tma a obličej měl zakrytý. Na hlavě měl
šátek a na sobě ženské šaty. Prokurátor se utluče
smíchy!“
„Ale byl to Karban! Véna!“ křičel Bukač. „Toho poznám
v tunelu i v potápěčském skafandru! Kromě toho každý
v okolí ví, že je to nejrafinovanější pytlák v kraji!“
„Ještě nikdy nebyl dopaden a usvědčen!“ upozornili ho.
„A pouhé podezření k jeho zadržení nestačí.“
„Však já ho jednou dopadnu a usvědčím!“ sliboval
hajný. „I kdybych měl v lese přenocovat!“

Souboj začal nabývat na dramatičnosti. Ve chvíli, kdy

Karban zastřelil psa, který ho pronásledoval, už
přestávala veškerá legrace.
„Je to lump,“ tvrdil všude Bukač. „Zastřelil mi toho
nejlepšího psa a neváhal by obrátit zbraň ani proti
člověku. Až mne jednou najdete v lese mrtvého, budete
vědět, kdo mi to udělal!“
Véna Karban si připadal jako hrdina dobrodružného
filmu. Pevně si věřil a občas si dovolil žertík, při
kterém Bukač jen o chlup unikl infarktu. Jednou, když
opět v ženských šatech zastřelil kňoura, hajný
nezaútočil. Naopak. Spolu s dalšími dvěma myslivci
obklíčili pytlákův domek a čekali na jeho návrat
z lesa. Věřili, že přijde s úlovkem a možná i se šaty,
které ho usvědčí i z dřívějších zločinů.
Jenomže Karbanův šestý smysl pracoval perfektně.
Mrazení v zádech mu prozradilo, že je sledován, a tak
místo do Úmolína zamířil do Spulčic, kde měl
bratrance. Vypůjčil si jeho sváteční oděv s bílou
košilí a kravatou. Pak se dal odvézt na okraj Prahy.
Tady přesedl do taxíku a přijel domů, jako by se
vracel z vydařeného flámu. Myslivci nemohli dělat nic
jiného než slibovat strašlivou pomstu.
Pak však nastal den, na který Karban jen velice nerad
vzpomíná. Vlastně se mu do lesa vůbec nechtělo. A také
by byl dobře udělal, kdyby raději zůstal sedět
v hospodě u karet. Venku bylo větrno a sychravo, takže
po kluzkých a blátivých stezkách se mohl pohybovat jen
poloviční akrobat. Ale frajer Véna se zčistajasna
zvedl ze židle, položil karty na stůl a bez vysvětlení
odešel. Co by taky vysvětloval!
Krátce nato přišel do hospody hajný Bukač. Urousaný
a unavený. Rozhlédl se po výčepu a zřejmě hledal Vénu.
Když ho tu nespatřil, ani nesundal kabát a zase zmizel
ve tmě. Byl zcela posedlý touhou slavného pytláka
dopadnout a zneškodnit. Návštěvníci hostince byli
poslední, kteří viděli Bukače živého.
Druhý den ráno objevil kdosi tělo hajného pod malou,
asi deset metrů vysokou skálou. Chudák spadl hlavou na
kámen a zřejmě byl na místě mrtev. Přivolaná
kriminálka jednoznačně posoudila případ jako
nešťastnou náhodu. Hajný nahoře na skále uklouzl
a spadl dolů bez cizího zavinění.
Všechno bylo tedy úplně jasné, ale veřejnost se s tím
nechtěla jen tak smířit. Fantazie začala pracovat na
plné obrátky. Kdekdo byl najednou přesvědčen, že
hajného zabil Véna Karban. Když ho hajný přistihl při
činu, shodil ho zcela jednoduše ze skály. Marně pytlák
přísahal, že se s Bukačem vůbec nestřetl a že byl
tentokrát na zcela opačném konci lesa. Lidé mu
nevěřili, a také mu to dávali patřičně najevo.
Za necelý týden měl hajný Vendelín Bukač pohřeb.
Lesáci chtěli kamaráda slavně pohřbít v Úmolíně, ale
rodina hajného to nepřipustila. Všichni jeho příbuzní
bydleli v Praze, a tak určili místo posledního
rozloučení podle svého. Z Úmolína byl vypraven
autobus, a to muselo zájemcům o účast na pohřbu
stačit.
Ačkoliv dokud žil, nepatřil poněkud morousovitý Bukač
k nejoblíbenějším spoluobčanům, zúčastnil se pohřbu
kdekdo. K autobusu se dostavil i Véna Karban. Když
však chtěl nastoupit, zabránil mu v tom hromotluk
kovář Outrata. Postavil se pytlákovi do cesty
a zahučel: „Ty ne!“

A pohledy všech ostatních smutečních hostů jasně

napovídaly, že s tímto stanoviskem jasně souhlasí.
Karban se tedy vrátil domů jako zmoklá slepice. Cítil,
že už nikdy nebude obdivovaným frajerem obce a hrdinou
místních kluků. Na čelo mu byl vypálen cejch, kterého
se už nikdy nezbaví. Čím víc bude tvrdit, že je
nevinen, tím méně mu budou lidé věřit.
Jeho obavy se také v následujících dnech zcela
potvrdily. Z hajného se stal hrdina bez bázně a hany,
který chrabře zahynul při plnění svých povinností.
Karbanovi se dostávalo jen opovržení. Bývalí kamarádi
si od něho v hospodě odsedávali a nikdo si s ním
nehodil partičku karet.
Není tedy divu, že pytlácká vášeň nyní Vénu opustila.
Přestal nejen chodit do hospody, ale vyhýbal se
zdaleka i lesu. Ten pro něj přestal existovat. Nové
události však přinášely jiné problémy a ty zvolna
odsouvaly smrt hajného Bukače do pozadí. Čas nakonec
vždycky všechno uhladí. A tak i s Vénou tu a tam někdo
ztratil slovo, a byli tací, kteří od něho koupili
košík. Měl-li však někdo zájem o divočinu, nepochodil.
Zdálo se, že les ztratil pro Karbana definitivně svou
přitažlivost.
„Nakonec ho tedy přece jen ten Bukač vyléčil
z pytláctví!“ dal se slyšet kovář Outrata. „Škoda jen,
že to muselo dojít až tak daleko!“

Karban nevkročil do lesa velmi dlouho. Plných dvacet

let. Ani pak však nezatoužil znovu po vzrušení, které
ho kdysi zcela ovládalo. A teď? Teď už se sotva
naskytne vhodná příležitost. V Praze se totiž moc
střílet nedá. Leda po holubech, a to by bylo pod
Karbanovu úroveň, nehledě k tomu, že od dědečka se
něco podobného ani nečeká. Spíše se předpokládá, že
bude s vnoučaty chodit do parku na procházku, nakoupí,
co je zapotřebí, a eventuálně trochu pomůže při úklidu
v domácnosti.
Karban se těmto povinnostem nijak nevzpíral a snažil
se do poslední etapy svého života vplout zcela
bezkonfliktně. V noci se mu sice zdálo o hlubokých
lesích plných zvěře, ale s pražským ránem se tyto
představy dokonale rozplynuly a celý den ho už pak
nechávaly na pokoji. Změna nastala až tehdy, když
Karban na jedné ze svých odpoledních procházek
zabloudil k bráně městského hřbitova. Ať se to zdá
jakkoli podivné, zavonělo mu to tam lesem. Nebylo ani
divu. Hřbitovní cesty byly lemovány mohutnými stromy,
v jejichž korunách prozpěvovali ptáci. Ornitolog by si
tu přišel na své.
Karban neodolal a vstoupil na hřbitov, který ho stále
více překvapoval. Byl to vskutku rozlehlý kus přírody
uprostřed velkoměsta. Všude panoval naprostý klid
a lidé, kteří tu a tam opatrovali hroby, jako by
splývali s chladnými kusy mramoru a se vztyčenými
kříži. Čím více se Karban vzdaloval od hlavní brány
a zdi, za kterou cinkaly tramvaje, tím více života
spatřoval kolem sebe. Eldorádo kosů, drozdů, vran
a holubů doplňovali tvorové, na něž městský člověk
narazí jen zřídka. Karbana překvapilo značné množství
veverek, které se producírovaly v jeho těsné
blízkosti. A pak se musel štípnout do tváře. Přímo
před ním se vzneslo do vzduchu několik bažantů, kteří
až dosud seděli ukryti za náhrobkem. Krátce nato
spatřil párek panáčkujících zajíců. Byl z toho všeho
doslova u vytržení a ani si nevšiml, že k němu
přistoupil obrýlený muž s bradkou.
„Není to nádhera?“ zeptal se muž.
Karban sebou trhnul, ale okamžitě se vzpamatoval
a přikývl.
„Mnozí považují hřbitovy za místa mrtvých, ale ony se
stávají oázami života uprostřed městského ruchu,“ řekl
vousáč a současně se představil. „Jsem doktor Křižan,
zo olog.“
„Já jsem Karban,“ zahučel bývalý pytlák, aniž se ovšem
k této zvláštní kvalifikaci přiznal.
„Chodím sem často,“ pokračoval chlapík, „a sleduji
místní zvířenu. A nepřestávám se věru divit. Zjistil
jsem, že tady volně žijí druhy, které bych zde
rozhodně nečekal!“
„To je fakt,“ přikývl Karban. „Já jsem tu poprvé a už
jsem narazil na zajíce a bažanty. Ani bych se nedivil,
kdyby za některou hrobkou vystrčil hlavu jelen nebo se
na mne vyřítil divočák!“
„No vysokou zvěř tu musíme oželet. Alespoň prozatím!“
řekl s lítostí doktor Křižan. „U jiných druhů si to
však můžeme vynahradit. Kdybyste nyní zabočil doprava,
patrně byste narazil na hejno koroptví, které dnes ve
volné přírodě takřka nespatříte. Zde se jim ale daří
poměrně dobře, přestože v jejich okolí žije řada
jejich přirozených nepřátel. Ale zdá se, že kuny,
lasice a lišky dávají přednost myším, myšicím a jiným
hlodavcům, kterých je tu nesmírné množství. Mne ovšem
zajímají hlavně obojživelníci a plazi. Žijí zde zmije
i užovky, dva druhy ropuch, a ve větších místech
hřbitova lze dokonce spatřit i kuňky ohnivé a skokany.
Pastvou pro oči jsou mloci, kteří dosahují mnohdy
i maximální délky. Bohužel je zde i značné množství
ježků, a dokonce i párek jezevců.“
„No ne!“ vydechl Karban. „To snad už je myslivecká
latina!“
„Nejsem myslivec, ale zo olog, a nemám nejmenší důvod
si něco vymýšlet,“ řekl suše doktor Křižan. „Říkám
vám, že na poměrně malé ploše hřbitova žije velké
množství zvířat a ptáků. Mnozí z nich jsou velice
vzácní a jsou chráněni zákonem o ochraně přírody. Tady
ho ovšem není zapotřebí. Člověk zde do rytmu života
zvířat nijak nezasahuje a přírodní rovnováha zůstává
zachována.“
„Když je tu tolik zvěře, proč si nenajmou hajného?“
vyzvídal Karban.
„Co by prosím vás dělal na hřbitově hajný?“ divil se
zo olog. „Zdejší příroda se naštěstí může vyvíjet dle
vlastních zákonů a jedině díky tomu se pražské
hřbitovy stávají opravdovým rájem fauny, která jinde
už téměř vymizela.“
„A co hrobník?“ informoval se dále Véna. „Myslíte si,
že ho nenapadne odprásknout občas nějakého bažanta či
ušáka?“
„V tomto ohledu si vskutku nemusíte dělat starosti,“
ujistil ho zo olog. „Ten sice pravidelně krmí sýkorky
a veverky, ale zabít nedokáže ani vánočního kapra.“
„No dobrá!“ zahučel Karban. „Já jen, že lidem není co
věřit.“

Počínaje tímto dnem začal starý pytlák chodit na

hřbitov pravidelně. Občas se potkal s doktorem
Křižanem, ale častěji se pohyboval v jiné části
revíru. Zo olog byl přímo zamilovaný do mloků
a užovek, zatímco Karban chodil po stezkách lovné
zvěře. Pozoroval bažanty, koroptve i zajíce a pomalu
začínal litovat, že svou pytláckou brokovnici věnoval
synovci, který v Úmolíně vykročil zdárně ve strýcových
šlépějích.
Ono jde taky o to, že střílení na hřbitově by mohlo
být chápáno jako znesvěcování svatého místa, utěšoval
se. Pytlák patří do lesa a ne mezi pomníky. Ačkoliv
zvěře je tu tolik, že to člověka přímo provokuje!
Přemýšlel usilovně, jak si dopřát kýžené vzrušení
a přitom se příliš neprovinit.
Snad by ale nebylo tak zle, kdybych, pochopitelně
zcela výjimečně, chytil zajíčka do oka. Když se to tak
vezme kolem a kolem, takový matěj je na hřbitově
vlastně vyloženě škodná. Okusuje na hrobech květiny
a dělá bobky na nevhodných místech. Regulace stavu
zajíců je záslužná činnost. Měl by se o to postarat
hajný ale, když tady žádný není, mohl bych ho
zastoupit vzhledem ke své dlouholeté praxi v oboru!
Příští odpoledne se tedy dostavil na své oblíbené
místo už s pevným drátem v aktovce. Obezřetně se
vyhnul doktoru Křižanovi, neboť o přednášku o skokanu
zeleném neměl žádný zájem. Raději vybíral vhodná místa
pro položení ok. Počínal si velmi opatrně, protože
vdovy, které se tu nejčastěji vyskytovaly, mívají oči
všude. Nejedna dáma v pozdně středním věku už Karbana
na hřbitově zastavila a dala se s ním do řeči. O to
však Véna nestál. Pytláctví je umění a nesmí se dělat
polovičaté. Nesnese rozptylování a nesoustředěnou
práci.
Naštěstí však nebyl slunný den, v jakém se babky
vrhají na rodinné hroby jako vosy na švestková
povidla. Obloha se zatáhla, a začínalo dokonce
mrholit. Karban položil celkem šest ok a pečlivě je
zamaskoval chvojím.
Časně ráno se podívám, jestli se něco chytilo,
sliboval si. Brána sice bude ještě zamčená, ale
hřbitovní zeď snad ještě dokážu přelézt. Už mi sice
není třicet, mládí uprchlo do dáli a některý dědek
v mém věku je rád, když se došourá do mlékárny pro
loupáčky, ale mně naštěstí zdraví dosud slouží a cítím
se ve formě! Určitě to hravě zvládnu! Zajíčka pak
strčím do tašky a počkám, až hrobník odemkne bránu. To
by bylo, aby to nevyšlo!
Těšil se na svůj první hřbitovní pych jako malý kluk.
Celý večer měl báječnou náladu, skotačil s dětmi a na
všechny dceřiny otázky odpovídal záhadným úsměvem.
V noci téměř nespal. Představa, že by mohl v tak
významný den zaspat, mu nedovolovala tvrdě usnout.
Ve tři hodiny tiše vstal a oblékl se. Aniž ho někdo
zpozoroval, vytratil se s velkou nákupní taškou v ruce
z bytu. Vyšel na ulici a zvědavě se rozhlížel po
nočním městě. Nic oslňujícího to nebylo. Osvětlení
silně pokulhávalo za světovými parametry a pouliční
ruch obstarávalo jen pár taxíků.
Karban se vyhnul skupince vrávorajících opilců
a zamířil nejkratší cestou ke hřbitovu. Byl si zcela
jist, že jeho ušák se už chytil. Cesta ovšem nebyla
nijak příjemná. Chodníky byly rozkopané
a několikahodinovým deštěm dostaly pořádně zabrat.
Místy připomínaly kluziště. To však nemohlo starého
pytláka v žádném případě odradit! Konečně došel ke
hřbitovní zdi. Nyní, za šera, se mu pojednou zdála
nějak vyšší a těžko zdolatelná. Zvládne to vůbec?

Karbane, přece ještě nejsi dědek, který patří do

starého železa, dodával si kuráže. Musíš to dokázat,
poněvadž jinak než přes zeď se ke svému úlovku
nedostaneš.
Opatrně se rozhlédl a byl zcela upokojen. Všude
panoval naprostý klid. Bylo třeba neprodleně začít,
neboť brzy se už začnou trousit první lidé do
zaměstnání.
Nejdříve přehodil Karban přes zeď tašku. Pak se
pokoušel přelézt zeď sám. Dvakrát mu to nevyšlo
a sklouzl zpátky na chodník. Potřetí se mu podařilo
zachytit a vydrápat se na vrcholek zdi. Zdálo se, že
je vyhráno. Zbývalo už jen přehodit nohy na druhou
stranu zdi a seskočit. Zeď však byla stará a zchátralá
a pod tíhou Karbanova těla se několik cihel zcela
rozpadlo. Pytlák ztratil rovnováhu a už letěl. Na
druhou stranu zdi se tak sice dostal, ale zcela jinak,
než předpokládal. Spadl dolů po hlavě a narazil přímo
na hranu hrobky, která byla hned za zdí. Pouhých
několik desítek metrů od hrobky právě dokonával zajíc,
chycený do Karbanova oka.
Nehybné pytlákovo tělo leželo u hřbitovní zdi téměř do
samého poledne. Pak je našla jakási babka a neprodleně
zavolala hrobníka. Ten přivolal policii, která zde
mnoho práce neměla, protože všechno bylo jasné na
první pohled. Šlo zřejmě o nešťastnou náhodu a brzy
byl zjevný i důvod, proč Karban zeď přelézal. Teprve
když byl případ zcela uzavřen, všiml si mladý
policista detailu, který ho pořádně rozesmál.
„Pojďte se na něco podívat!“ volal na své kolegy.
„Tohle je tedy gól!“

Přitom ukazoval na nápis na hrobce, o jejíž hranu si

pytlák rozrazil hlavu. Stálo tam napsáno:
Zde v Pánu odpočívá Vendelín Bukač, hajný.

***

SACÍ KOŠ.
*

Z Ryšavé Vrtule Lili se takřka přes noc stala bohatá

panička. Když jí na posledním flámu vyrazil Lojza
Hranáč dva zuby, zanevřela na drsnou atmosféru
polosvěta a zalovila ve stojatých vodách slušné
společnosti. Vyšlo jí to. Do Lidušky Sýkorové se
zbláznil muž bohatý a nanejvýš spořádaný. Měl vilku
v Dejvicích, rychlý vůz a chatu poblíž Dobříše. Navíc
to byl perfektní domácí kutil, který ochotně spravil
cokoliv od stolní lampy až po Kaplanovu turbínu.
Liduška se samozřejmě provdala a nyní se jmenovala
Junečková. Zpočátku jí to velice vyhovovalo. Lízala si
šrámy, které utržila v partě drsňáků, procházela
zařízenými pokoji a potrhané džíny zaměnila za oslnivé
róby, o jakých se jí dříve ani nesnilo. Manžel Kája
Juneček ji obletoval a sliboval další zvýšení životní
úrovně. Měl rozdělány dva závažné vynálezy a nejméně
pět stejně závažných zlepšovacích návrhů. Hodlal svou
vzrušující a temperamentní choť zahrnout přepychem,
a proto se snažil.
Jenomže na dně nepokojné duše Lidušky Junečkové
dřímala Ryšavá Vrtule Lili, kterou nové prostředí
načínalo nudit. Stále častěji vzpomínala na Lojzu
Hranáče, Ferryho Horkou Bednu, Plešouna Číču
a neposednou Komtesu Zubatku. Hodiny a dny, které
s nimi užila, stály přece za to. Někdy byl takový
rachot, že jezdil mráz po zádech a brána pankrácké
věznice se přiblížila na dohled pouhého, a to ještě
silně krátkozrakého oka. Ta nádhera, když se Hranáč
s Horkou Bednou pořezali kvůli Lili břitvami.
Krasavice později taky něco slízla, ale vášně si
přišly na své. Teď je tedy po všem. Ryšavá Vrtule
cítila, že je v pasti, nebo spíše v nádherné zlaté
kleci. To, co bylo, už znělo jen jako vzdálená senti
mentální melodie. Vrátit se do minulosti by znamenalo
zahodit všechno, co neuvěřitelně výhodným sňatkem
získala. A zahodit to navždycky, protože takovou kliku
má člověk pouze jednou v životě.
Lili hynula nudou, ale vypadala přitom znamenitě.
Mnozí dokonce tvrdili, že oduševněla. Kája, nad jehož
síly bylo snést jí modré z nebe, snášel jí alespoň to,
k čemu se dostal. Nebylo toho málo.
Lili Ryšavá Vrtule se nudila stále více a vypadala
stále zajímavěji. Kdekdo byl toho názoru, že si Kája
dobře vybral. Přes drsnou minulost se Liduška dovedla
chovat vybraněji než dcera naftového krále.
Ale ta nuda! Ačkoliv se krasavice snažila o maximální
objektivitu, kutil Kája prostě vedle Hranáče, Horké
Bedny nebo Plešouna Číči nemohl obstát! Nebyl ten
formát. Ale měl všechno, především prachy!
Soboty a neděle trávili manželé Junečkovi na chatě.
Přes den se Lili slunila v lehátku, cachtala v bazénu
nebo listovala v zahraničních magazínech, zatímco Kája
něco opravoval, vylepšoval nebo vynalézal. Šmejdil
v chatě od komínu až po sklep a vůbec si nepřipouštěl,
že by to mohlo někomu jít na nervy. Nejméně vlastní
ženě, pro kterou to všechno dělal!
Večer čekala na Ryšavou Vrtuli kanasta se sousedy,
decentní popíjení vína nebo koňaku a úvahy
o technických novinkách. To už hraničilo se skutečnou
hrůzou. Lili v těchto okamžicích vypadala tak zajímavě
a oduševněle, že by se v komerčně založených zemích
určitě stala dámou roku.
Nyní ovšem bylo ještě slunečné odpoledne. Kája
opravoval darling a neshledal na něm závadu. Dospěl
k názoru, že je v nepořádku sací koš v studni. Sháněl
vhodné lano, aby se mohl spustit dolů, a sliboval, že
do večera bude vše v nejlepším pořádku. Lili zavrněla
„Jen aby!“ zvedla se z lehátka a šla se projít po
trávníku, který Kája už poránu perfektně sestřihal.
Příliš ji to ale nebavilo. Protáhla se jako kočka
u kamen a zamířila zpátky k lehátku.
To by mě zajímalo, napadlo ji, jestli na prosektuře
poznají, že jsem vedle toho snaživého mouly umřela
nudou. Asi sotva, protože pro takovéhle diagnózy tam
nejsou zařízeni!
Překotila se znovu na lehátko.
Jinak to zřejmě nemůže dopadnout, uvažovala dále,
protože od té slepice, která snáší zlatá vajíčka,
nedokážu utéct. Příliš jsem si zvykla na prachy
a bramborák na nádraží by mi už asi nešmakoval.
Kdybych vzala zpátečku, moc by mi toho za nehty
nezůstalo. Leda…
Usmála se téměř blaženě. Leda že by Káju sklátil
infarkt! Nebo kdyby ho přejel autobus! To by bylo něco
jiného! Byla bych rázem bohatou dědičkou a nikdo by mi
nezabránil vést způsob života, jaký mi vyhovuje.
Zasnila se. Rozhodně bych neutrhla všemu drápky
a nenacpala to partě do chřtánu. Zrealizovali bychom
pár parádních tahů a šmytec. Ne že bych se jim
vyhýbala! Ale trochu bych je musela zcivilizovat,
především Hranáče. Musel by si uvědomit, že nejsem
holka k otloukání a dobrý zubař stojí spoustu peněz.
No za to, co máme na knížkách, by se dalo skotačit
hezky dlouho. Pak bych se přestěhovala do bytu, ale ne
na sídliště, protože tam jsou tenké stěny! Kdyby za
mnou přišel Hranáč nebo Horká Bedna, mohl by z toho
být poplach v širokém okolí. Chatu bych si nechala,
protože to je ideální místo pro mejdany. Tady by se to
dalo roztočit jedna báseň! To by bylo jinačí kafe než
kanasta!
Kolem lehátka procházel Kája s provazem. Vypadal
velice zdravě a odhodlaně.
„Za chvíli to bude, miláčku!“ sliboval a zamířil
k studni. „V ničem jiném než v sacím koši to nemůže
být!“

Začal pečlivě přivazovat konec provazu k betonovému

sloupku vedle studny. Byl to vlastně jediný možný
způsob, jak se dostat dolů. Studna byla hluboká, a tak
použití žebříku nepřicházelo v úvahu. Kája si však
jako vždy věděl rady. Omotal si druhý konec provazu
kolem pasu a jako zkušený horolezec se začal spouštět
dolů. Lili Ryšavá Vrtule na něho hleděla téměř
s obdivem.
Tak tohle by Hranáč zřejmě nedokázal, byla nucena
konstatovat. Ten tak něco rozbít, do něčeho kopnout
nebo někomu vyseknout roucho! Strašně rád se trefoval
cihlou do výkladní skříně. Ale jinak to byl formát!
A taky z něj šla hrůza! Když blejsknul okem, tak hned
v člověku byla malá dušička!
Lili bolestně vzdychla.
Škoda, že je Kája tak šikovný zalitovala. Uváže provaz
a ten drží jako židovská víra. Precizní práce! Kdyby
to udělal někdo jiný, mohlo by to dopadnout tragicky.
Studna je hluboká a stěny hladké. Jak dlouho může
člověk vydržet plavat v ledové vodě?

Dlouho ne, odpověděla si vzápětí. Rozvázaný konec

provazu by patrně znamenal velikou tragédii. Jenomže
u Káji tahle alternativa nepřipadá v úvahu. Tomu se
něco podobného nikdy nestane! Leda… Pojednou jí svitlo
v očích. Ledaže by k tomu někdo napomohl. Kdyby se teď
někdo nenápadně přitočil k sloupku a zvolnil provaz,
asi by se Kájovi, navzdory jeho pověstné šikovnosti,
nevedlo nejlíp. Je mizerný plavec a v ledové vodě ho
chytají křeče. Ale kdo by byl schopen se dopustit
takového odporného zločinu?

Lili slastně přimhouřila oči.

Vlastně bych to musela udělat jedině já, protože nikdo
jiný k tomu nemá příležitost. A taky bych těžko našla
někoho, kdo by měl na Kájově smrti dostatečný zájem.
Takový báječný člověk!
„Už jsem přišel na to, v čem to vězí!“ ozvalo se ze
studny. „Ještě pár minut a jsem u tebe, miláčku!“

Lili se zhrozila.
Vypadá to, že se dostávám do časové tísně, uvědomila
si. A druhou takovou příležitost mi hned tak nikdo
nenabídne! Buď to udělám, nebo prohraju život!
Zvedla se z lehátka a loudala se k studni. Opřela se
o sloupek a prohlížela si umný uzel, jímž byl její
manžel připevněn. Zdálo se, že by to mohlo vyjít.
Rozhlédla se kolem, nikoho neviděla. Sousedé měli jiné
starosti než se dívat do cizí zahrady, která
neslibovala žádné mimořádné vzrušení. Ze studny se
ozývalo usilovné funění a čvachtání.
Teď, nebo nikdy, řekla si Ryšavá Vrtule. Musím to
dokázat!
A také dokázala. Dole to žbluňklo a vzápětí se Kája
rozječel.
„Pomóóc!“ zavřeštěl. „Topím se!“

To je taky v pořádku, řekla si Lili, a pomalým krokem

se vzdalovala od studny. Přešla pečlivě ostříhaný
trávník a zamířila k brance vedoucí na lesní pěšinu.
Za jejími zády Kája nepřestával ječet. Stále ještě
bojoval o svůj život. Šlapal vodu a pokoušel se
zachytit kluzké stěny. Pak se alespoň pověsil na sací
koš, který opravoval. Drkotal zuby, ale přesto se
snažil přivolat pomoc. Přece není možné, aby ho jeho
milovaná ženuška nezaslechla!
Lili vyšla na pěšinu a vydala se na návštěvu sousedů,
s nimiž měli smluvenou večerní kanastu. Paní Mazurová
seděla na verandě chaty a pletla dítěti svetr.
„Nevyrušuju, zlatíčko?“ otázala se Liduška Junečková.
„Nemůžu to doma nudou vydržet. Ten můj kutil mě stále
nechává samotnou a vůbec se mi nevěnuje. Představ si,
že právě před chvílí vlezl do studně, aby tam opravil
nějaký sací koš!“

***

BLÁZNIVÝ LORENC.
*

Dítě, které mělo zemřít, spokojeně vrnělo v kočárku.

„Půjdeš?“ zeptala se Xenie manžela.
Jiří nervózně přešel místnost. „Ne…“ zahučel potom,
„nemám na to žaludek… udělej to sama!“
„Zbabělce,“ řekla žena, „dětí si můžeme udělat, kolik
budeme chtít!“
„Ovšem,“ souhlasil, „vždyť víš, že nejsem proti tomu.
Ale přece jenom… sám bych to nedokázal! Je to…“

Xenie se ušklíbla. „Máš slabé nervy,“ řekla. „Možná že

bude opravdu lepší, když u toho nebudeš!“

A jako by se opravdu chystala jen na malou zdravotní

procházku, opustila místnost.
Jiří křečovitě sevřel opěradlo židle. Bylo mu na
omdlení. Xenie má pravdu, říkal si, jsem zbabělec.
Zbabělec!
Ale strach v něm rostl. Věděl, že strašlivý plán,
který vymysleli, Xenie do posledního puntíku provede.
A už se to nedalo vzít zpátky.
Seděl u okna a přimhuřoval oči před umdlévajícími
paprsky zářijového slunce. Na okenní tabuli
v pravidelných intervalech nalétávala masařka.
Jiří nelitoval dítěte, ale obával se toho, co bude
následovat. Měl strach z otázek, kterým se
pravděpodobně nebude moci vyhnout: Proč jste dali dítě
pojistit na vysokou částku? Proč jste s ním odjeli do
podnikové chaty právě v září, kdy už v okolí nikdo
není? Nechtěli jste se tak vyhnout svědkům?

Jiří se roztřásl a náhle ho ani vidina nového

automobilu nedokázala zbavit pocitu stísněnosti
a strachu, který se minutu za minutou začínal měnit
v hrůzu.
Xenie zamířila s kočárkem na lesní cestu, která se
vinula nahoru na skály nad jezerem. Od vody sem
zazníval hukot motoru, jak jeden z posledních hausbótů
odjížděl do přístavu, kde zůstane celou zimu. Les byl
klidný a tichý. V trávě svítily žluté kolonie klouzků,
které neměl kdo sbírat.
Xenie stoupala s kočárkem vzhůru beze spěchu a bez
stopy vzrušení. Dítě, které mělo zemřít, se čemusi
tiše pochechtávalo.
V té chvíli zaslechla Xenie kroky. Mrzutě se ohlédla,
protože jestli po něčem skutečně netoužila, pak to
byla přítomnost nějakého člověka. Nejprve rozeznala
myslivecký oblek a vzápětí i tvář. Člověk, který si to
rázoval za ní, byl bláznivý Lorenc. Směšná místní
figurka, které všichni rádi dovolili, aby se vydávala
za příslušníka lesáckého stavu. Ani opravdoví hajní
proti tomu nic nenamítali.
„Haló! Paní, kam jdete?“ křičel bláznivý Lorenc,
přidávaje do kroku. „Chcete pomoct s kočárkem?“

Xenie se zamračila, ale vzápětí se začala tvářit

nadmíru přívětivě. „Jen pojď, Lorenci,“ řekla bodře,
„už jsem unavená. A jak se ti daří? Ještě tě
nepovýšili?“
„Brzy mě udělají lesmistrem,“ pravil vážně Lorenc.
„Budou mě poslouchat všichni hajní a budu mít dvě
flinty!“

Přidal se ke Xenii, tlačil před sebou kočárek

s dítětem, které mělo zemřít, a nadšeně vyprávěl
o tom, jak bude polesí vypadat za jeho vlády. Xenie se
usmívala a zdálo se, že přítomnost svědka už jí vůbec
nevadí.
Došli až k vrcholu skály. Cesta pokračovala dál po
zalesněném hřebenu skal a pak se opět svažovala dolů,
ale Xenie už byla u cíle své cesty. Posadila se na
lavičku zbudovanou u kmene mohutné borovice
a rozhlédla se kolem. Několik metrů před ní zela
hluboká propast a za ní se lesklo jezero, opuštěné
a klidné.
Lorenc přestal mluvit o svých domnělých perspektivách
a přistoupil až k okraji propasti. „To je krása, co?“
vyrazil ze sebe a šťastně se rozesmál. Spokojeně se
hihňal a blaženě přešlapoval, aniž by tušil smrtelné
nebezpečí. V té chvíli totiž vyskočila Xenie z lavičky
a vší silou se opřela do bláznových zad. Lorenc
vykřikl, zoufale zašermoval rukama ve vzduchu, ale
v příštím zlomku vteřiny už se řítil do propasti.
Potom popadla Xenie kočár s dítětem a bez rozmyšlení
jej svrhla za bláznivým Lorencem.
Do chaty se vrátila klidná a spokojená. Pocítila
krajní opovržení, když pohlédla na lidskou trosku,
která se nazývala jejím manželem. Jiří vypadal, jako
by už cítil katovu ruku omotávající mu hrdlo provazem.
Třásl se jako sulc a vyděšeně zíral na Xenii.
„Stalo se neštěstí,“ oznámila mu Xenie. „Na skále mě
přepadl šílenec, říkají mu tady bláznivý Lorenc.
Vyrval mi z rukou kočárek, shodil ho do propasti a sám
se vrhl za ním.“

Jiří se rázem uklidnil. „Bláznivý Lorenc, říkáš,“

mumlal. „Bláznivý Lorenc… to ovšem úplně mění situaci…
tahle verze je pro každého přijatelná! Jsme
z nebezpečí venku, rozumíš?“
„Teď se nervově zhroutím,“ řekla Xenie, „a ty doběhneš
na stanici SNB. Neříkej víc, než je nutné, a pamatuj
na to, že jsi zničený otec!“
„Ještě okamžik,“ vzpomněl si Jiří, „říkalas, že ti
šílenec vyrval kočárek. To by předpokládalo stopy
zápasu, oděrky a podobně…“

Xenie se zamyslela. „Dobrá,“ řekla, „odbylo se to bez

zápasu. V okamžiku, kdy jsem si sedla na lavičku
a kočárek nechala asi metr od sebe…“

O tragédii tak, jak ji podala mladá manželská dvojice

úřadům, nikdo nepochyboval. Jejich žal byl příliš
zřejmý, oba se těšili dobré pověsti, a také všechny
stopy nasvědčovaly pravdivosti jejich sdělení. Na
rukojeti kočárku byly nalezeny zřetelné otisky prstů
bláznivého Lorence, a to bylo považováno za
rozhodující důkaz. Celé okolí mělo o čem mluvit.
Z neškodného a směšného podivína se rázem stal zuřivý
maniak a kdekdo se pohoršoval nad tím, že takovému
individuu bylo dovoleno pohybovat se mimo ústavní zdi.
Jiří s Xenií byli vystaveni spontánním projevům
soustrasti. Xenie předvedla ukázkovou hysterickou
scénu v přeplněné obřadní síni krematoria a také Jiří
činil dojem zlomeného muže.
Byla to tak veliká tragédie, že vyplacení životní
pojistky ve výši 50000 Kč se odbylo zcela stranou
všeobecného zájmu.

Z nového automobilu měli oba nesmírnou radost. Jiří se

rád svěřil Xenii, jejíž řidičské umění bylo bravurní.
Pravidelně vyjížděli na sever, východ nebo západ.
Jestliže se však Xenie chtěla rozjet na jih, vždycky
Jiří protestoval. Za žádnou cenu se nechtěl přiblížit
k místu, na které občas vzpomínal s hrůzou.
Jeho nervová soustava byla přece jen značně
labilnější, než tomu bylo u Xenie. V noci ho
pronásledovaly děsivé sny. Probouzel se s výkřikem
uprostřed noci a Xenie ho musela uklidňovat.
„Je třeba s ním něco udělat,“ řekla jednou, když Jiří
blábolil ze spaní a pak se probudil celý propocený.
„Toho strachu se musíš za každou cenu zbavit. Jinak to
ještě všechno vyžvaníš a dovedeš si představit, jak by
to skončilo!“

To Jiří věděl, ale strašlivých snů se zbavit nedovedl.

Jeho žena se však již rozhodla.

Bylo opět zářijové nedělní odpoledne, když Jiří

s Xenií nasedali do vozu.
„Zdá se, že bude mlhavo,“ upozorňoval Jiří, „musíš jet
opatrně!“

Xenie přikývla a nastartovala motor. Vůz se rozjel

a zamířil k jihu.
„Kam to jedeš?“ ptal se Jiří, ale ona neodpovídala.
„Slyšíš, kam to jedeš?“ naléhal. „Okamžitě zastav!“
„Nesmysl!“ řekla. „Ten strach už musíš jednou přemoct!
Je to s tebou stále horší. Když se podíváme na to
místo…“
„Ne!“ vykřikl. „Nechci tam! Nechci!“

Ale Xenie se nedala přemluvit. Beze slova jela dál

a vyčerpaný Jiří si bezmocně opřel hlavu o polštář.
Automobil se blížil k jezeru. Xenie zmírnila rychlost,
protože viditelnost se opravdu začala snižovat. Mlha
nebyla hustá, ale bylo třeba jet opatrně, neboť
silnice pod skalami se všelijak kroutila. Jiří stále
mlčel a jeho vytřeštěné oči zíraly dopředu.
„Už tam budeme, hrdino,“ šeptala Xenie, „tamhle za tou
zátočinou se to stalo! Rozumíš? Tamhle za tou
zátočinou!“

Jiří mlčel a zatínal zuby do rtů. Xenie se zmocňovalo

podivné vzrušení. „Neboj se,“ syčela, „mrtví z hrobů
nevstávají! Mrtvých se bát nemusíme!“

Vjela do zátočiny pod skalou. „Tady to bylo! Tady!“

téměř vykřikla. „Z téhle skály sletěl nejprve on,
a potom…“

V tom okamžiku se od skály odlepil muž v lesácké

uniformě. Jednou rukou k sobě tiskl malé dítě a druhou
kynul přijíždějícímu vozu.
„Proboha!“ vykřikla Xenie. „To je on! Bláznivý
Lorenc!“ Pustila volant a zakryla si oči oběma rukama.
„Na mou duši nevím, čeho se tak vylekala,“ vyprávěl
později hajný Šálek každému, kdo o to stál. „Malého
začalo zlobit střední ucho, tak jsem si řekl, že
stopnu nějaké auto, aby mě s ním odvezlo do nemocnice.
Stojím u silnice a mávám. Najednou vidím, jak ženská
pustí volant, zakryje si oči a napálí to přímo do
jezera. To víte, voda je tady hluboká, a tak je
vytáhli až druhej den!“

***

MALÝ SOUKROMÝ HŘBITOV.

*

Ludvík Deran se dočkal. Se čtyřicítkou na krku

a s lehkým kumštýřským srdcem nechal za zády
kolotající, upocené velkoměsto a usadil se na
romantické jihočeské samotě Hláska. Zdálo se mu, že
změnil nejen prostředí, ale i století. Patřilo mu teď
prostorné selské stavení s několika chlévy a kolnami,
veliká zarostlá zahrada svažující se k rybníku,
a dokonce i kousek smrkového lesa. I obyčejnému
chalupáři by se muselo srdce zachvět rozkoší, a Ludvík
Deran obyčejným chalupářem rozhodně nebyl. Patřil
k úspěšným malířům, na něž kritikové hodně sázeli,
a pobyt na Hlásce neměl být pouhým útěkem z pověstného
hluku a smogu. Ludvík totiž věřil, že ho malebná
krajina bude inspirovat k dílům, která definitivně
potvrdí velikost jeho talentu.
Hláska se zásluhou šikovných řemeslníků brzy proměnila
v reprezentativní rezidenci zámožného umělce. Byl zde
ateliér, několik obytných místností a ze stodol
vyrostly šálky pro Deranovy proslulé sbírky. Malíř si
sem navezl vyřazené kazatelny ze starých kostelů,
několik barokních zpovědnic, omšelá i honosná
klekátka, polorozpadlé kostelní lavice a celou řadu
podobných předmětů. Stěny byly pokryty krucifixy,
řezbami a obrazy, které přes svou značnou historickou
cenu nestály umělce většinou ani troník. Deran měl
pozoruhodný instinkt a jako zázrakem se vždy objevoval
tam, kde ustaraní majitelé či správci museli
likvidovat nějaké domnělé staré haraburdí.
Deran měl z takto nahromaděných sbírek téměř dětinskou
radost a opatroval je s vášní Rudolfa druhého Jenomže
sběratel je jako pohádkový Bumbrlíček. Pocit nasycení
se u něho nikdy nedostaví, a tak stále touží po
dalších a dalších exponátech. Pachtí se za nimi
a získává je se stále vzrůstající vášní a nikdy
neopadávajícím úsilím. Nelze se tedy divit, že ani
Ludvík Deran nepovažoval své soukromé muzeum za
konečnou a výslednou metu svého snažení. Naopak. Stále
doufal, že právě v zapomenutých koutech jižních Čech
objeví předměty, které se stanou skutečnou perlou
Hlásky a zdrojem závisti pražských přátel.
Několikrát za měsíc vyjížděl malíř do blízkého
i vzdálenějšího okolí nejen za prací, ale také za
dalšími objevy. Záhy se jich dočkal. U Tulešova ho
okouzlil malý vesnický hřbitůvek, a okamžitě ho začal
malovat. Byl to malebně zpustlý kout divoké přírody,
obehnaný polorozpadlou kamennou zdí porostlou býlím
a křovinami. Svému původnímu účelu sloužil hřbitůvek
už jen sporadicky. Řada hrobů, o které se nikdo
nestaral, se zvolna propadala, pomníčky s kříži
a kamennými anděly se klonily na stranu a kdysi
vytvořené pěšinky zarostly tou nejrozmanitější
vegetací.
Před troskami márnice ležely v trávě tři rezavé
železné kříže, které upoutaly Deranovu pozornost.
Nápisy na nich už vyhlodal zub času, ale z výtvarného
hlediska to byly mimořádné skvosty. Ukázka perfektní
umělecko-kovářské práce. Několik podobných se tyčilo
opodál u zarostlých hrobů, ale tyto tři už patrně
kdosi definitivně vyřadil a chystal se je někam
odvézt. Patrně do Sběrny starých surovin. Něco
takového ovšem Ludvík Deran nemohl připustit. Zpočátku
uvažoval o tom, že kříže jednoduše naloží do auta
a odveze, ale pak se rozhodl pro kulantnější řešení.
Zajel do Tulešova, aby se zeptal, kdo má ten malebný
ale dosti zanedbaný hřbitůvek na starosti. Tak se
seznámil s hrobníkem Václavem Malcem.
„Teď se pohřbívá v Loučnici,“ informoval hrobník
malíře, „což je naše středisková obec. Z Tulešova se
většina původních obyvatel odstěhovala a o hroby se,
jak jste viděl, málokdo stará. Tu a tam přijede někdo
na Dušičky, ale to je tak asi všecko. A ty kříže?
Popadaly, a tak jsem je odtáhl před márnici, aby
neležely přes cestu. Jestli chcete, klidně si je
můžete odvézt. Dávno už nikomu nepatří.“

Tohle Deran velice rád slyšel. Vtiskl hrobníkovi do

dlaně padesátku a vrátil se na hřbitůvek. Vědomí, že
řádně zaplatil, mu dodalo sebevědomí. Bez zbytečné
nervozity odnosil kříže do auta, přidal k nim
kamenného anděla, který až dosud bezprizorně seděl
mezi dvěma hroby, a vydal se na zpáteční cestu. Cítil,
že si domů veze základ zbrusu nové sbírky, a pokládal
to za velice inspirující. Starých hřbitovů se
zanedbanými hroby je jistě v okolí celá řada a těžké
kříže prozatím nepatří k exponátům, které by sběratelé
vyhledávali.
Odhad Ludvíka Derana byl naprosto správný. Počinek
v Tulešově mu přinesl štěstí a další cesty do okolí
přinášely vždy tučnou kořist. Deran si přivážel na
Hlásku nejen železné kříže, ale i kamenné sošky, ba
dokonce celé náhrobky. Brzy to vydalo na malý soukromý
hřbitov.
No a proč vlastně ne, řekl si, když ho ta poněkud
morbidní myšlenka napadla. Ve stodole tu nádheru nikdo
pořádně nevychutná. Exponáty jsou tam namačkány ve
stísněných prostorách a přírodní osvětlení, s nímž
jejich tvůrci pochopitelně počítali, jim naprosto
chybí. Přitom mám zahradu, která je jakoby stvořená
pro podobný účel. Je to jinak zcela nevyužitý prostor,
protože nikdo nikdy mne nedonutí, abych zde pěstoval
rybíz nebo kedlubny!
Denároví se nápad se soukromým hřbitovem bez mrtvol
tak zalíbil, že tento výstřední plán začal okamžitě
realizovat. Najal dva zdatné důchodce, kteří mu na
zahradě navršili několik desítek malých mohylek a mezi
nimi upravili pískem vysypané cestičky. O to
nejdůležitější se ovšem postaral sám umělec. S vážnou
tváří přecházel od jednoho rohu k druhému a dumal, kam
který kříž, náhrobek nebo sochu umístí. Přetahoval
a přenášel těžké předměty s pílí až překvapivou
a trvalo dlouho, než se počáteční chmury na jeho čele
počaly vyjasňovat. Do naprosté spokojenosti však bylo
ještě daleko.
Není to špatné, mručel. Ale k atmosféře skutečného
hřbitova ještě ledaco schází. Jak si vzpomínám, ani na
tom nejobyčejnějším a nejchudším hřbitůvku nejsou jen
malé hrobečky. Vždycky zde vévodí alespoň jedna veliká
hrobka, ve které jsou ukryty pozůstatky nějakého
bývalého místního potentáta. Takový kontrast je zřejmě
nezbytný a zdá se, že se bez něho neobejdu ani já.
Teprve pak budu moci klidně pozvat své pražské přátele
na svérázný víkend mezi hroby!
Deran se rozhodl získat nějakou výstavnou hrobku stůj
co stůj, ale uskutečnit takový záměr nebude zřejmě
snadné. Tuny mramoru se nezískají za padesátikorunu
a také se lehce nepřevážejí. Malíř dlouho pátral po
vhodném objektu, až objevil honosnou hrobku statkáře
Kerbla.
Bohatcovi potomci ji tam dopravili z hřbitova, který
byl zatopen vodami přehradního jezera a likvidován.
Potomkům už ovšem okázalá hrobka celkem nic neříkala
a nevěděli si s ní dost dobře rady. Jim byl mnohem
bližší skromný obřad v krematoriu a uložení urny na
nenápadném místě. Přesto si však uvědomovali, že
veliká mramorová hrobka není kolíček na prádlo, a má
přece jen nějakou cenu. Handrkovali se proto s Deranem
mnoho dlouhých hodin, a teprve když zjistili, že
příliš peněz z něj nevyklepou, rozhodli se vsadit na
jeho talent. Ludvík musel za hrobku vyportrétovat
celou Kerblovu rodinu. Tak získali statkářovi potomci
hodnotné umělecké dílo a Deran si mohl přivézt na
Hlásku několik tun mramoru. Když se tak stalo, zmocnil
se ho nádherný pocit, že právě dovršil znamenité dílo.
Něco na tom také bylo!
Malý soukromý hřbitov, který vyrostl před Deranovou
rezidencí, stál rozhodně za zhlédnutí. Na tom se
shodly všechny návštěvy, které za umělcem přijížděly.
Některé nechtěly věřit, že nejde o skutečný vesnický
hřbitůvek, a nechápavě kroutily hlavami, když je Deran
ujišťoval, že v okolí jeho usedlosti netlí jediná
mrtvola. Bylo to také podivné, poněvadž hřbitůvek, na
rozdíl od těch skutečných pečlivě udržovaný působil
zcela přirozeně a dýchal tklivou atmosférou minulého
století. Každý hrob byl osobitou výpovědí a svědectvím
o výtvarné úrovni tehdejších řemeslníků, kovářů
i kameníků. Les křížů tyčících se k nebi vyzýval
návštěvníky k pokojnému a důstojnému chování a kamenní
andělé na náhrobcích dbali, aby výzva byla přísně
dodržována. Jinak by zřejmě volali na pomoc impozantní
bustu statkáře Kerbla, který se na okolní svět mračil
z výše dobrých čtyř a půl metru.
Deranova atrakce nepůsobila v žádném případě směšně,
jak to její organizátor původně očekával. Hosté,
i když nešlo o žádné svatoušky, se zdržovali
jakýchkoli recesí. Chovali se lépe a umírněněji, než
kdyby se procházeli na Olšanech. Atrapy hrobů na ně
působily daleko silněji než hroby skutečné. Pánové
byli poněkud rozpačití a dámy jen s obtížemi
potlačovaly stísněnost.
V Praze však stísněnost z návštěvníků spadla a zkazky
o Ludvíku Deranovi, kterých už tak kolovalo v hlavním
městě bezpočet, dostávaly další vzpružující injekce.
Hovořilo se o bezbřehé fantazii nezkrotného podivína
a nejednou byl Deran srovnáván se Salvadorem Dálím.
A tato srovnání nedopadala pro něho právě nejhůř.
„Vy jste ještě nebyl na Deranově hřbitově?“ žasli
mnozí. „To si tedy necháváte ujít největší senzaci
posledního desetiletí!“

V tomto směru dosáhl tedy Ludvík Deran svého cíle. Dal

vale metropoli, ale mluvilo se o něm víc, než kdyby se
každé odpoledne procházel po Národní třídě. Nebylo
možné ho odepsat. Pověst je však třeba neustále živit.
Další návštěvníci chtěli také referovat o nějakých
nových Mistrových výstřednostech a Deran věděl, co je
jeho povinností. Dal si tedy zhotovit bohatě zdobenou
dubovou rakev a umístil ji na velkolepém katafalku
v hlavní místnosti.
„Tady spím,“ vykládal sugestivně návštěvám, „protože
mě nebožtíci, které jsem oloupil o kříže a pomníky
z jejich hrobů, chodili každou noc strašit. Soustavně
jsem padal z postele, a jednou jsem si dokonce vymknul
ruku. Takhle je to mnohem bezpečnější. Z rakve prostě
nemohu vypadnout a sebesilnější nájezdy ukřivděných
nebožtíků se tak obejdou bez nepříjemných následků!“
Tato story měla úspěch a Deranova popularita v Praze
narůstala do hvězdných výšin. Zapůsobila tak silně, že
se na Hlásku vydali i bývalí Ludvíkovi kumpáni Honza
Rorýs a Jakub Jehněda. Jeden herec a druhý pianista.
Oba shodně dosud Deranovi jeho útěk z Prahy zazlívali
a nyní se rozhodli k cestě do jižních Čech přesto, že
se v posledních dvaceti letech nedostali dál než do
Jevan.
Oba patřili do četné rodiny talentovaných alkoholiků,
o kterých se s bolestí šeptá: „Ten kdyby nepil, ten
by…“ Snad to byla i pravda. Honza Rorýs prošel snad
všemi pražskými kabarety a odevšad byl nakonec pro
nějakou zbytečnou výtržnost vyhozen. Jakub Jehněda to
zase dotáhl z koncertního pianisty s nadějnou
budoucností až na korepetitora v operetě, kde si
půjčoval pětikorunu od baletek. Oba často něžně
vzpomínali na Ludvíka Derana, který v běžném životě
nepatřil sice k nejštědřejším, ale u dobrého moku
dovedl kamarády podržet. Škoda ho!
S bolestí v srdci ho při jeho odchodu z Prahy
odepsali, ale nyní se vydali za Deranem téměř na samý
konec světa. Věřili, že zešílel, a na setkání s ním se
upřímně těšili. A nebyli zklamáni!
Malíř byl jejich příjezdem přímo nadšen. Věděl, že
právě teď se dostavili skuteční fajnšmekři, kteří jeho
dílo nejen po zásluze ocení, ale také se na něm
s nepředstíranou rozkoší popasou. Proto se také s nimi
po povinné uvítací skleničce vypravil na svůj malý
soukromý hřbitov.
Rorýs i Jehněda řičeli nadšením. Ačkoliv byli ještě
poměrně střízliví, pobíhali mezi hroby, jako by jim
přeskočilo, znalecky zkoumali pevnost a stabilitu
tepaných křížů, nestydatě popleskávali zakaboněné
andílky na náhrobcích a každý nový poznatek
komentovali drsným jazykem pražských pivnic. Pak se
jako u vytržení zastavili před Kerblovou hrobkou.
„Doufám, že si tu alespoň chladíš pivo,“ hádal Rorýs,
„nebo snad chceš tvrdit, že necháváš takový velkolepý
prostor zcela nevyužitý?“
Deran se poněkud zastyděl.
„No vidíte!“ zamumlal. „Tak jednoduchá věc – a já na
ni nepřišel. I když chodit pro každou láhev do hrobky
by nebylo právě pohodlné!“
„Tak si tu udělej rovnou sklípek!“ radil Jehněda. „Mám
dojem, že by se tam vešlo i pianino!“
„To určitě,“ souhlasil malíř. „Pomozte mi odsunout
desku a podíváme se dovnitř.“

Podívali se, ale žádné velké překvapení je tu

nečekalo. Představa budoucího vinného sklípku však
dostávala stále pevnější obrysy. Našli místo pro bar,
dva stolky se stylovými sedačkami a umístili
i pianino. Deranovi se to moc zamlouvalo.
„Původně jsem uvažoval zřídit si tu ložnici,“
přiznával, „a spát tu ve své oblíbené rakvi. Bylo by
ale dost nákladné zřizovat tady celé příslušenství
a celkový efekt by sotva stál za to!“

V té chvíli dostal Rorýs nápad, který si ale prozatím

nechal pro sebe. Teprve když vyšli nahoru, svěřil se
s ním nenápadně Jehnědovi, který radostí div
neposkočil. Jedno typické darebáctví povedené dvojice
bylo opět na obzoru. Mezitím, co Deran hlaholil,
nabízel pohoštění a všemožně se snažil imponovat, byli
hosté ve střehu a připravovali se k akci. Čekali na
okamžik, kdy se malíř vzdálí od svého poháru a dovolí
jim malé intermezzo. A když Deran nucené vyhledal
ústraní, vyskočil Rorýs ze svého křesla a překotně
zalovil v náprsní kapse. Vytáhl odtud krabičku
barbiturátů a zazubil se na dychtivě přihlížejícího
kolegu.
„Kolik?“ zeptal se. „Čtyři?“
„Raději šest,“ navrhl Jehněda. „Ludva je koňská nátura
a bylo by škoda, kdyby to nevyšlo!“
„Dobrá, tedy sedm,“ culil se Rorýs a odpočítal prášky
do Deranova poháru. Hned nato ho až po okraj dolil
vínem.
„Nepozná to?“ strachoval se.
„Sotva,“ řekl Jehněda. „Před deseti lety by to poznal
určitě. Tehdy pil ještě z rozkoše, ale teď už spíš
z potřeby.“
„Jako my,“ zašklebil se herec, „ale na rozdíl od nás
mu to tu a tam pálí!“

Deran se vrátil na poněkud vratkých nohou, zato ve

výtečné náladě.
„Nezmeškal jsem něco?“ zahlaholil. „Jestli ano, tak to
rychle doženu!“

Vypil pohár na ex a, aniž dal najevo sebemenší náznak

nespokojenosti, nalil si z láhve znovu.
„Pijme, chlapci,“ vybízel přátele, „a s ničím si
nedělejme starosti! Když se upijeme k smrti, mám tu
k dispozici celý hřbitov. Něco takového vám jinde
nenabídnou!“

Což byla naprostá pravda. Jenže po chvíli začal

hostitel povážlivě vadnout. Oči se mu klížily, hlava
klesala a pohyby byly stále nejistější.
„Moc už toho nesneseš, kamaráde,“ posmíval se Jehněda.
„Odstěhoval ses z Prahy a odvykl jsi chlapáckému
životu!“

Deran se však už nezmohl na odpověď. Usnul.

„Vyšlo to!“ zaradoval se Rorýs. „Teď sundáme
z katafalku rakev a přichystáme géniovi překvapení,
jaké ještě nezažil!“

Položili rakev na podlahu a zkoumali její vnitřek.

„Paráda!“ řekl uznale Jehněda. „Bude se mu spinkat líp
než v dětské postýlce!“
„Doufám, že ho ten fór nevyvede z míry!“ trochu se
strachoval Rorýs. „Nerad bych ho doopravdy naštval!“
„Neboj se,“ chlácholil ho Jehněda. „Kdyby to napadlo
jeho, určitě by nezaváhal a vyřádil se na někom
jiném!“
Popadli spícího Derana a bez větších problémů ho
uložili do rakve. Poté zaklapli víko.
„Zatlučeme ho?“ zeptal se Rorýs.
„Ovšem,“ přikývl pianista. „Chlapec to nesmí mít moc
jednoduché!“
„Jen aby se neprobudil,“ obával se herec. „Hluk je
nepřítelem spáčů!“

Byly to však zbytečné obavy. Sedm silných prášků

uspalo Derana tak dokonale, že by ho neprobudily ani
rány z těžkých armádních pistolí. Rorýs s Jehnědou
pokračovali v akci. Zmobilizovali veškeré své síly
a s fortelem zkušených funebráků vynesli rakev na malý
soukromý hřbitov. Zamířili k hrobce statkáře Kerbla,
a ačkoliv se zdálo, že busta na ně shlíží s naprostým
odporem, zdárně naplánovanou akci dokončili.
„To bude probuzeníčko!“ radoval se Rorýs. „Vyspinká se
do růžova, ale pak začne s největší pravděpodobností
řádit!“
„Kdy to asi bude?“ dumal Jehněda. „V žádném případě
bych to nechtěl propást!“
„Času dost!“ konejšil ho herec. „Myslím, že se můžeme
klidně vrátit ke svým sklenicím!“

Vrátili se, ale pouhé pití je už neuspokojovalo.

Toužili vyvíjet ještě nějakou další činnost.
„Takhle přece neprošvihneme celý večer!“ řekl Jehněda
po třetí láhvi. „Opodál je pěkná vesnice. Ve vesnici
hospoda. V hospodě rázovití venkované. A s těmi to
pořádně roztočíme!“
„Ukážeme jim, co je to zábava na úrovni!“ těšil se
Rorýs. „Budou na to vzpomínat hodně dlouho!“

A tak se vrávoravým krokem vydali za rozptýlením.

Nedošli ovšem příliš daleko. Několik set metrů od
Deranovy samoty byl nechráněný vlakový přejezd
a motorový vlak jel na minutu přesně. Halekající
opilci, držící se okolo ramen, neměli šanci. Zemřeli
rychle a v dobré náladě. Denní tisk, který jim jinak
už léta nevěnoval pozornost, se o jejich skonu zmínil
alespoň v Černé kronice. Přátelé se shodovali
v názoru, že přece jen nedopadli nejhůř.
Totéž nelze ovšem bohužel říci o Ludvíku Deranovi.
Jeho umírání nepatřilo k těm, které je možné závidět.
Ačkoliv neexistují přímí svědkové jeho smrti, lze se
oprávněně domnívat, že jeho odchod z tohoto světa byl
pravým opakem toho, co nazýváme lehkou smrtí.
Sháňka po něm nastala totiž až po několika dnech. Když
kdosi upozornil na záhadné zmizení Mistrovy oblíbené
rakve, došlo při pátrání po výstředním malíři
i k otevření Kerblovy hrobky. Víko na rakvi bylo na
první pohled značně poškozeno, a Deranovi se podařilo
dokonce převrátit truhlu na bok. To ale bylo taky
všecko.
Odstranění víka přineslo očekávané zjištění, ale
neočekávaný pohled. Ještě před několika dny se malíř
pyšnil krásnými havraními kadeřemi a tmavým
plnovousem. Nyní byly vlasy úplně bílé a šedivý vous
rámoval děsem pokřivenou tvář. Ruce měl Deran
zkrvavené až k loktům. Nebyl to hezký pohled!
Do Černé kroniky se však tato událost nedostala.
O skonu nadaného malíře se psalo v kulturních
rubrikách a autoři článků se podrobnostmi nezabývali.
Řadový čtenář tak nabyl dojmu, že malíř zemřel na
infarkt následkem přepracování.
Další osud malého soukromého hřbitova zůstává nyní
zcela otevřen. Zdědilo jej totiž pět nezletilých
nemanželských Deranových dětí.

***

DOKTOR DOMIÁN.
 *

Zcela nečekaně se Pavlásek rozhodl odjet učit na

venkov. Přátelé se mu vysmívali, že se chce stát
zapadlým vlastencem, Adéla s ním přerušila slibně se
vyvíjející známost, ale on trval na svém. Zčistajasna
se mu znechutilo žít ve městě a po několika týdnech
odjížděl s neurčitými nadějemi do malé horské
vesničky, která se jmenovala Marpov. Byla mu zde
přidělena jednotřídka se sedmadvaceti žáky a byt přímo
ve škole. Ačkoliv byt i škola jsou příliš honosné
názvy pro to, co se za nimi skrývalo.
Pavlásek ovšem s žádným přepychem nepočítal, a tak byl
celkem spokojen. Starosti nastaly, teprve když se
začal s Marpovem podrobněji seznamovat. A byly to
prapodivné starosti! Pavlásek si vždycky vesnici
trochu idealizoval. Pod vlivem vyprávění rodičů, kteří
pocházeli z venkova, i z osobních návštěv zejména
Moravského Slovácka a Valašska nabyl přesvědčení, že
se zde žije upřímněji, čistěji, a vztahy mezi lidmi
nejsou tak pokroucené jako ve městě. Ale Marpov jeho
představy rozhodně nenaplňoval.
Pavlásek se zděšením zjistil, že se nastěhoval do
ošklivé, nepřívětivé obce, nad níž jako by stále ve
vzduchu visela nějaká hrozivá mračna. Lidé chodili se
sklopenými hlavami, zamračení, a sotva si odpovídali
na pozdravy. Ani s učitelem se nikdo nepouštěl do
řeči, alespoň ne dobrovolně. Když Pavlásek někoho
přece jen oslovil, všiml si, že se dotyčný ustavičně
ohlíží, jako by se bál, že ho někdo sleduje. Ale kdo?
Koho se tu ti lidé tak bojí?

A potom ho také potkal. Vysoký, vyzáblý stařec

v černém plášti, s mohutným orlím nosem a neuvěřitelně
horečnatýma očima. Úzké pobledlé rty vzbuzovaly dojem,
že snad vůbec nemá ústa, a žlutavá pleť připomínala
prastarý pergamen. Lidé se před ním ukrývali, prchali
a vraceli se do chalup. Nikdo se neodvažoval přijít
doktoru Domiánovi na oči.
Také Pavláska poněkud zamrazilo, když si ho stařec
změřil výsměšným a zřejmě i nenávistným pohledem.
Večer se dal učitel do debaty s panem Karešem, který
si ve škole přivydělával jako školník. Zeptal se ho
přímo na podivného starce, ale Kareš nejevil nejmenší
chuť odpovídat. Avšak Pavlásek byl nezmar, a když se
do něčeho zakousl, nerad se toho pouštěl. Útočil,
vyzvídal, naléhal a Kareš se posléze odhodlal cosi
prozradit.
„Je to démon, pane učiteli,“ zašeptal, „netvor, který
ovládá rozličná kouzla a umí se udělat i neviditelným.
Kdoví, jestli nás právě v tomto okamžiku neposlouchá!“
„Ale to je přece nesmysl!“ zvolal učitel. „Přece
nebudeme ve dvacátém století věřit na kouzla, čáry
a podobné nesmysly!“
„V tom je právě ta naše tragédie,“ zamumlal Kareš, „že
ani nemáme kde si stěžovat. Nemůžeme se proti němu
bránit, protože by se nám všude vysmáli. Démoni
neexistují, a bašta! Je to přece vědecky dokázáno! Ale
doktor Domián nade vší pochybnost existuje!“
„To jistě,“ souhlasil Pavlásek. „Ale z čeho usuzujete,
že je nadán nadpřirozenou mocí? Je to samozřejmě
podivín, jsem ochoten sdílet váš názor, že to je zlý
člověk, ale démon?“
„Kdybyste znal Marpov před jeho příchodem,“ řekl
Kareš, „vůbec byste nevěřil, že jde o tutéž obec. Žili
jsme si tu klidně, a ačkoliv to dnes už zní téměř
neuvěřitelně, i vesele. A pak se sem přistěhoval on.
Doktor Domián, notář ve výslužbě. Marpov se rázem
změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Všichni jsme
se stali jeho nevolníky, všechny nás dostal na kolena.
Spí s našimi ženami i dcerami a my to mlčky trpíme!“
„To, co říkáte, přece nemůže být pravda!“ vykřikl
učitel. „Vždyť ten nebožák se sotva vleče a zřídkakdy
opustí svou chalupu!“

Kareš se smutně usmál. „Ano, není zákon, který by ho

mohl postihnout,“ pravil, „a středověké zákony už
neplatí! Doktor Domián nemůže skončit na hranici, ale
smí nás všechny beztrestně ničit a terorizovat. Máte
pravdu, neopouští chalupu, ale v noci navštěvuje naše
ženy a obcuje s nimi. Nebo alespoň dovede způsobit, že
mají ten pocit. Brání se, křičí hnusem, ale on,
neviditelný démon, se jich vždycky zmocní!“
„To je naprosté šílenství!“ tvrdil Pavlásek. „Snad je
to silná osobnost, využívá telepatie…“
„Je neviditelný a všudypřítomný,“ trval na svém
školník. „Všichni jsme jen loutkami, s kterými si
dělá, co chce! Nemyslete si, že se mnozí nechtěli
vzepřít! Ale on to poznal a nelidsky je zbil. Pojednou
ucítili prudkou bolest, aniž by v jejich blízkosti
kdokoliv byl. Cítili, kterak je někdo tluče, křičeli,
váleli se po zemi, ale nic jim to nebylo platné. Často
je ztloukl do bezvědomí!“

Učitel nedůvěřivě vrtěl hlavou.

„Vy samozřejmě zase řeknete telepatie, vsugerování
myšlenek a podobné věci,“ pravil Kareš, „ale jak potom
vysvětlíte, že na těle těch ubožáků vznikaly
podlitiny, které sešly až po několika týdnech! Vy,
pane učiteli, jste jistě učený člověk, ale to, co se
děje v Marpově, žádná věda nevysvětlí! Dokud bude
doktor Domián mezi živými, nikdo na světě nám
nepomůže!“

To, co se Pavlásek od školníka dozvěděl, ho šokovalo.

Samozřejmě nezačal věřit v démony a všechna ta
dramatická líčení bral s rezervou, ale přece jen…
Například to, že se celý Marpov bojí starce nad
hrobem – to je nepopiratelná skutečnost. A rozhodně by
se s tím mělo něco dělat!
Pavlásek usilovně přemítal a dospěl k názoru, že
učitelovou povinností je do marpovského případu
zasáhnout. Na jedné straně rozbít balast pověr
a předsudků, na druhé straně odhalit doktora Domiána
jako podvodníka a zlého člověka. Leč co vlastně má
udělat?

Přece však dostal nápad. Vzpomněl si na svého bývalého

spolužáka doktora Zajíce. Seděli spolu v jedné lavici,
kamarádili spolu, ale po maturitě se jejich cesty
docela rozdělily. Zajíc odešel studovat medicínu
a dnes, po deseti letech, je zřejmé, že zvolil
správně. Stal se psychiatrem, zajímá se o telepatii
a podobné jevy, a několikrát již přednášel v rozhlase.
Pavlásek se rozhodl, že doktoru Zajícovi napíše, pozve
ho do Marpova a požádá ho, aby si zblízka prohlédl
podivné místní poměry. Doktor Domián ho bude jistě
zajímat.
Pavlásek chtěl dopis napsat hned, ale zčistajasna ho
přepadla nesmírná únava. Chtělo se mu spát, oči se mu
klížily a nedovedl potlačit zívání. Nezbývalo nic
jiného než napsání dopisu odložit na zítřek. Pavlásek
se umyl, odestlal si postel a vzápětí usnul. V noci
měl příšerné sny a několikrát pronikavě křičel ze
spaní. Nejvíce ve chvíli, kdy mu rozšklebený doktor
Domián s netopýřími křídly vrážel do krku drápy.
Ráno se učitel probudil celý zpocený a zdeptaný. Aby
se ještě před vyučováním zbavil té noční můry, jakou
dosud v životě nezažil, vyšel si na procházku za
vesnici.
Vymlouval si své noční pocity, přesvědčoval se
o jejich nesmyslnosti a především v duchu stylizoval
dopis pro doktora Zajíce. Ale pak bezmála vykřikl
hrůzou! Liduprázdnou polní cestou proti němu kráčel
doktor Domián. Jeho tvář byla stejně rozšklebena, jako
když ho viděl v noci v živém snu. Učitel musel sebrat
veškerou odvahu, aby se neotočil a neběžel zpátky ke
vsi. Přemohl se však a hleděl příšernému starci přímo
do jeho žhoucích očí.
Doktor Domián se zastavil těsně před Pavláskem. „Tak
vy jste se rozhodl pracovat proti mně, učiteli!“
zaskřehotal. „Dokonce na mne chcete zavolat
psychiatry!“
Pavlásek málem zavrávoral. Ten stařec dovede číst cizí
myšlenky! Nikomu se přece o zamýšleném dopise doktoru
Zajícovi nezmiňoval!
„Jste nebezpečný mladý muž,“ pokračoval doktor, „ale
naštěstí jste příliš vážně nemocný, než abyste mi mohl
uškodit. Nepřežijete starého Domiána, učiteli!“
„Nesmysl!“ vydechl Pavlásek. „Já přece nejsem
nemocný!“

Doktor Domián se skřípavě rozesmál. „Jsou choroby,“

skřehotal, „které se projeví až ve svém posledním
stadiu. Nosíte je v sobě, a nemáte o tom ani tušení.
Ano, učiteli, rakovina! A pak najednou se dostaví
strašlivé bolesti! Člověk trpí jako zvíře a nemá čas
se starat o jiné! Máte příliš málo času, učiteli, než
abyste se mohl postavit proti mně!“

Ještě jednou pohlédl stařec výsměšně na Pavláska a pak

se rozbelhal směrem k vesnici.
Pod učitelem se podlomila kolena. Posadil se na kraji
cesty a usilovně se snažil zaplašit nepříjemné
myšlenky. Ten netvor lže, říkal si. Chce mě vystrašit!
Bojí se mne, a proto si vymyslel takovou věc!
I kdybych byl nemocen, nemohl by to přece vědět!
Ale nedovedl to od sebe odehnat. Stále musel myslet na
starce, kterého se panicky bála celá vesnice, i na
podivné síly, kterými vládne.
Po několika minutách se zvedl a vracel se do Marpova.
Na návsi ho upoutal hlouček vzrušených lidí.
„Starý Kareš je po smrti!“ řekl mu jeden z občanů.
„Kůň ho kopl do hlavy. Ten nejhodnější a nejmírnější
kůň, jakého Marpov pamatuje!“
„To není samo sebou,“ mručeli rozechvělí lidé, „tohle
nemůže být samo sebou!“

Zdrcený Pavlásek se vydal směrem ke škole. Je možné,

aby i v této nehodě měl prsty doktor Domián? Kareš
přece seznámil učitele s poměry v Marpově!
„Musím zasáhnout!“ ujišťoval se Pavlásek. „Žijeme
přece v civilizované zemi, a ne v rovníkové Africe,
která je doménou kouzelníků a mágů! S tím doktorem je
třeba zatočit!“

Ale k napsání dopisu doktoru Zajícovi se už Pavlásek

nedostal. Odpoledne po vyučování se dostavily příšerné
bolesti. Učitel křičel, zarýval si nehty do masa
a válel se po podlaze. Doktor Domián měl pravdu.
Rakovina!
Pavlásek se doplazil k nočnímu stolu. Chvíli váhal,
ale když se dostavila nová vlna bolestí, která jako by
mu rozežírala celé tělo, rozhodl se jednat. Sáhl do
zásuvky a vytáhl z ní břitvu.

„Proč to asi udělal?“ říkal si lékař následujícího dne

při pitvě. „Člověk s tak stoprocentně zdravým
organismem se hned tak nevidí!“

***

ZLÝ TRPASLÍK OTOMAR.

*

Burešovi se opět stěhovali. Je zbytečné vypočítávat

pokolikáté, protože na tom nezáleželo ani Dominiku
Burešovi, trochu umělci a z větší části dobrodruhovi.
Jeho podnikatelská duše nenašla nikde dost prostoru
pro splnění svých představ a tam, kde působil, se
vždycky časem navršily problémy jako haldy hlušiny
v okolí dolů.
Tentokrát ovšem Dominik kdekoho překvapil. Místo,
které si vybral pro následující etapu svého života, se
nikomu nejevilo jako příliš atraktivní. Dobrodruh se
stal kastelánem na málo známém hradě Teplín, jehož
odlehlost od známých výletních tras byla zřejmá. Co
vlastně chce Bureš na téhle ztracené vartě podnikat?
Nebo snad už je unaven a chce si po letech
dramatického života odpočinout?

Ani Dominikova žena Světlana nebyla příliš nadšena.

Věřila sice v manželův talent, ale představa, že se
bude kdovíjak dlouho nudit na zapadlé vesnici, ji
doháněla téměř k zuřivosti. Neuspokojovalo ji ani to,
že hrad byl v dobrém stavu a Burešovi se mohli
okamžitě nastěhovat do krásného čtyřpokojového bytu.
„Kam jsi mě to zavlekl?“ vybuchla opřena o barokní
komodu. „Co vlastně máš v úmyslu? Chceš, abych tu
umřela nudou? Nebo bys raději viděl, kdybych ti utekla
někam, kde jsou parfumérie, kadeřnice a švadleny?“
„Podívej se z okna,“ poradil jí, „vidíš tu malebnou
vesničku pod skálou u řeky? Cítíš tu vůni lesů?“
„Týdenní rekreaci bych tady možná snesla,“ připustila,
„ale vyhlídka na delší pobyt mě upřímně děsí.“
„Protože nevíš, co z toho Zapadákova do roka udělám,“
řekl. „A teď mě omluv, musím jít do knihovny.“

To myslil Dominik naprosto vážně. Za několik minut už

soustředěně studoval kroniku hradu Teplína a hledal,
čeho by se ve své činnosti mohl zachytit. Zajímavých
motivů se nabízela celá řada. Zaživa zazděná dcera
majitele panství, která navázala známost
s bezvýznamným zemanem, soukromá mučírna podivínského
rytíře, jenž si liboval v utrpení mladých vesnických
dívek, zamilovaný mnich, o jehož záhadném skoku do
hradní studny se dokonce vyprávělo několik verzí, nebo
urozená travička, libující si zejména v rulíku
zlomocném.
Po zvážení všech možností si však Dominik vybral
příběh o zlém trpaslíkovi Otomaru. Tento skřet, měřící
sotva šedesát centi metrů, byl zlým duchem hradu
Teplína. Pan Ondřej z Teplína a Huněvsi ho koncem
šestnáctého století přivezl z výpravy do Orientu
a věnoval ho své ženě Johance.
Ale představa, že pidimuž bude plnit úlohu roztomilého
obveselovatele panstva, se brzy zcela rozplynula.
Otomar byl zlý, zarputilý a zlomyslný. Svou paní
kousal do nohy, na hosty vyplazoval jazyk a jeho
zvláštní zálibou se stalo kažení jídel. Přiléval ocet
do polévek, cukroval vonící pečínky a do parádních
dortů sypal pepř nebo sůl. Pan Ondřej bral bohužel
toto uličnictví na lehkou váhu, a to se mu
nevyplatilo. V době, kdy byl hrad obléhán nepřáteli,
se projevil Otomar jako skutečný netvor. Za temné noci
opustil své chlebodárce a přeběhl na stranu
dobyvatelů. Tajnou chodbou přivedl na hrad skupinu
ozbrojenců, která pak otevřela hlavní vchod a vpustila
nepřátelské vojsko na nádvoří.
Otomar si tím však nijak nepolepšil. Zakousl ho hafan
pana Ondřeje ve chvíli, kdy se posmíval poraženým
obyvatelům Teplína. Nikdo ho nelitoval a i kronikář
psal o trpaslíkovi velice pohrdavým tónem.
Ale Dominiku Burešovi se tenhle starý příběh zvláště
zalíbil. Vzpomněl si totiž při jeho četbě na známého
liliputána Libora Kadlečka, jenž byl v Praze oblíbeným
hostem v každé společnosti. Sršel vtipem a nikdy mu
nedělalo velké potíže provést nějakou lumpárnu či
taškařici. Vlastně ho to živilo. Občas ho zavolali
z Barrandova, aby se mihl v nějakém historickém filmu,
ale z toho by nevykrmil ani své pětadvacetikilové
tělíčko. Potřeboval přátele a dovedl je náležitě
pobavit.
Ano, potřebuju Kadlečka, řekl si Bureš a hned se za
liliputánem rozjel. Svěřil se mu se svým záměrem
a nebyl problém ho získat. Libor byl dokonce
Dominikovým nápadem nadšen, a protože pouta, která ho
spojovala s Prahou, měla do pevnosti hodně daleko,
souhlasil s okamžitým odjezdem do Teplína. Teď se
nesmělo nic pokazit.
Především bylo nutné, aby se o liliputánově
přítomnosti na hradě nikdo nedozvěděl. Bureš ho
ubytoval vedle knihovny, kde měl veškeré pohodlí
a mohl případnou nudu ubíjet listováním v hodnotné
literatuře.
Pak se dala do práce Světlana Burešová. Měla za úkol
spíchnout pestré trpasličí šatičky s nezbytnou
špičatou čepicí. Zhostila se svého úkolu na jedničku
a spokojen byl nejen Dominik, ale i lilipután, který
se po oblečení šatiček dlouho zálibně prohlížel
v benátském zrcadle.
„Takhle pěkně jsem nevypadal ani v jednom filmu,“
tvrdil. „Vždycky mě odbyli tak, že to poškozovalo můj
herecký výkon!“
„Tady si to nemůžeme dovolit,“ řekl Dominik Bureš,
„protože tvé zjevení musí lidi šokovat!“

A taky šokovalo. V tentýž den se začalo o hradě

Teplíně znovu vzrušeně hovořit a téměř zapomenutý
objekt se náhle opět ocitl ve světle veřejného zájmu.
Dominik Bureš provázel hradními prostorami jednu
z nečetných výprav, která se rozhodla pro krok do
neznáma. Ostatní, kteří pokračovali po oblíbených
trasách, je třeba pochopit. Chlubit se doma: byli jsme
na Hluboké nebo prohlédli jsme si Zvíkov a Orlík zní
podstatně vznešeněji, než se rozpomínat na neznámý
hrad a pokoušet se vylovit z paměti jeho jméno.
Dominik Bureš se snažil upoutat nudící se konzumenty
historických lahůdek, ale příliš se mu to nedařilo.
Pak se však stalo cosi, co všechny doslova šokovalo.
Ve chvíli, kdy nuda dostupovala vrcholu, a návštěvníci
se dohadovali, kam zajedou na oběd, se ozval silný
šramot. Vzápětí z nitra ozdobného krbu vyrazil
trpaslík. Přesně takový, jakého znají všichni
z pohádek. Lidé zkoprněli úděsem a někteří z nich
překvapeně vyjekli. Trpaslík se vyděšeně rozhlédl,
nervózně si prohrábl dlouhý šedivý plnovous a potom
jako závodník vyrazil na chodbu. Ve výpravě se nikdo
ani nepohnul. Teprve když trpaslíkovy vzdalující se
kroky zcela utichly, vykoktal vedoucí návštěvníků:
„Ale… to vypadalo jako… to byl přece trpaslík!“ Také
ostatní zastávali tentýž názor, a zvědavě se proto
obrátili na průvodce. Dominik neodolal a chvíli
vychutnával napjatou atmosféru.
„Ano, byl to trpaslík,“ pravil posléze. „Přesněji
řečeno zlý trpaslík Otomar. Občas se na tomto hradě
zjevuje, ale pro mne je obtížné o tom hovořit. Žijeme
v době, která takovým úkazům nepřeje a jejich
propagace by mě mohla stát místo.“
„Ale to je nesmysl!“ vykřikl vedoucí. „Všichni jsme to
podivné stvoření viděli. Co se mne týče, jsem ochoten
to dosvědčit a třeba i odpřisáhnout!“

Všichni se k němu přidali a žádali co nejvíce

informací. Na oběd už nikdo z nich nepospíchal.
Dominik jim vyklopil historku z hradní kroniky
a přidal k ní nutný a působivý dovětek, že zrádný
trpaslík, který se za dobrotu odvděčil mrzkým činem,
nenalezl po smrti klid a stále se zjevuje v místě, jež
bylo svědkem jeho podlosti a ničemnosti. Nikdo
z posluchačů ani nedutal.
„Kdybych to neviděl na vlastní oči…“ bručel muž
písmáckého vzhledu. „A zjevuje se ten tvor často?“
„O nějaké pravidelnosti nelze mluvit,“ informoval je
Bureš, „ale přesto se mi už podařilo několikrát ho
vyfotografovat.“

Přítomní nadšeně vyjekli.

„Mohu vám ty snímky ukázat,“ řekl Dominik. „Myslím, že
jsou poměrně zdařilé!“

Vyňal z kapsy průvodcovského pláště otýpku fotografií

a dal je kolovat. Reakce byla taková, jakou očekával.
Návštěvníci začali prosit, aby jim snímky prodal.
„To je těžké,“ ošíval se průvodce, „nemám k něčemu
takovému vůbec oprávnění!“
„Tohle je zcela mimořádná situace!“ křičeli jeden přes
druhého. „Zaplatíme vám, kolik si řeknete!“
Dominik Bureš dělal ještě chvíli drahoty, ale nakonec
si dal říct.
Patnáct korun za fotku se nikomu nezdálo přehnané. Šlo
přece o unikátní snímek a reportérská pohotovost si
zaslouží být slušně odměněna.
Tak se začal zjevovat zlý trpaslík Otomar na hradě
Teplíně a zájem o zapomenuté místo neuvěřitelně
vzrůstal. Fotografie šly na dračku, ale tím pidimužova
popularita zdaleka nekončila. Pod hradem byla znovu
otevřena restaurace, kterou před několika léty zavřeli
pro nízký obrat. Tentokrát se jmenovala U zlého
trpaslíka a vedoucí Světlana Burešová nabízela
Otomarovy topinky, Trpasličí guláš, Hafanovo sousto
a několik dalších pochoutek připomínajících události,
k nimž zde kdysi došlo. Dominik sám začal vyrábět
suvenýry, po kterých se vždy jen zaprášilo. Popelníky
s trpaslíkem, šálky s trpaslíkem a hafany, jež si
mohly děti brát na noc s sebou do postýlky. K manželům
Burešovým se brzy připojili další podnikaví občané
z podhradí, kteří nechtěli zůstat pozadu a matlali
doma sádrové a cementové trpaslíky. Našli se dokonce
i tací, kteří nabízeli návštěvníkům štěňata různých
voříšků s tím, že jde o přímé potomky hafana, který
zakousl zrádného Otomara. Teplín i s přilehlým okolím
vzkvétal a začal úspěšně konkurovat slavným hradům
a zámkům. Kdekdo z toho měl nejen radost, ale i dobré
vedlejší příjmy.
Byla zde však ještě také hlavní osoba – lilipután
Libor Kadleček. Zpočátku se mu role zlého Otomara
líbila a lichotilo mu, že vystupuje v hlavní roli.
Vadilo mu jen to, že role byla anonymní. Kdyby po
představení mohl vystoupit na rampu, klanět se
a sklidit nadšený aplaus, zřejmě by byl spokojen ještě
hodně dlouho. Jenomže to právě nešlo. Lidé museli být
přesvědčeni, že viděli skutečného trpaslíka, a tak se
musel lilipután před jejich zraky soustavně ukrývat.
Seděl ve svém pokojíku za knihovnou, nudil se a čekal
na další představení. Něco takového ovšem jeho družné
a veselé povaze vůbec nevyhovovalo. Právě ve chvíli,
kdy úspěchy dosahovaly vrcholu, zatoužil Kadleček
neodolatelně po Praze. Když se o tom zmínil
kastelánovi, nastalo na hradě veliké zděšení.
„Libore, to mi nesmíš udělat!“ naříkal Dominik.
„Z rozjetého vlaku se přece nevyskakuje! Všechno
báječně funguje a další úspěchy jsou na obzoru! Přece
si nemůžeš stěžovat, že bych tě špatně platil nebo
neplnil to, co jsme si dohodli!“
„Nejde o peníze,“ vysvětloval lilipután, „ale o to, že
se stále častěji dostávám do stresových situací.
Jestli mě v životě něco vyloženě deprimovalo, nebyly
to komplexy z malé postavy, ale samota. Té jsem se bál
víc než nakažlivých nemocí, a proto jsem vždycky
vyhledával veselou společnost. I s vámi jsem se přece
seznámil v nočním podniku a později jsem se střetával
v různých divadelních klubech. Všechny komparsisty na
Barrandově jsem znal jménem a stále jsem byl někde na
návštěvě. Díky svým pětadvaceti kilogramům toho moc
nesním ani nevypiju, takže nebyl žádný problém mne
hostit. Praha – to je prostředí, ve kterém doopravdy
žiju. U vás se schovávám jako zločinec a nesmím vyjít
ani na balkón, pokud to není ve scénáři.“
„Když mám čas,“ ozval se Dominik, „vždycky jdu za
tebou trochu si poklábosit. Ani své ženě se nevěnuji
tak často jako tobě!“

Což byla pravda už proto, že Světlanu značně

zaneprázdňovala prosperující hospoda. Kadleček si však
stěžoval i nadále, a dokonce požádal o delší
dovolenou. Třeba i neplacenou.
„To nepřichází vůbec v úvahu!“ zlobil se Dominik. „Už
jsi někdy slyšel, že by žádala o dovolenou Bílá paní
nebo Bezhlavý rytíř? Jak si to vůbec představuješ? Že
se zlý trpaslík Otomar z ničeho nic přestane zjevovat?
Nebo že zavřeme hrad i s hospodou? Uvědom si, že jsi
nenahraditelný.“
„A co kdyby se tady pro změnu nějakou dobu zjevoval
hafan, který Otomara zakousl?“ zeptal se s nadějí
v hlase lilipután. „O tom se přece v kronice taky
podrobně píše!“
„A to se říká, že v malém těle je velký duch!“ křičel
úspěšný kastelán. „Ty si vážně myslíš, že by se
nároční návštěvníci posadili překvapením na zadek,
kdyby ze starého krbu vyběhl čokl a začal štěkat?
A nevíš, jak bych ho dokázal přimět, aby zase rychle
zmizel? Buď by někoho pokousal, nebo by začal hostům
dávat pac, což by bylo ještě horší! Něco takového,
milý Libore, nelze nijak provést. Musíš to tady s námi
ještě nějakou dobu vydržet a já ti slibuji, že se do
Prahy vrátíš jako bohatý člověk!“

Když Kadleček viděl, že nepořídí, rozhodil bezmocně

rukama, žalostně vzdychl a odcupital do svého pokoje.
Naděje na cestu do Prahy se však nevzdával.
Nežijeme přece ve feudalismu, hudroval nyní už jen sám
pro sebe. A nikdo na světě nemá právo nutit mě do
něčeho, co mi nevyhovuje. Že já jsem do téhle díry
vůbec jezdil! Mám to snad zapotřebí? Potřebuji
zbohatnout? Člověk, který sní denně půl žemle
a kolečko dietního salámu, nemusí schraňovat nějaký
majetek!
Což byla nesporně pravda. A tak se nelze divit, když
nespokojený lilipután začal plánovat útěk.
Uprchnu pod pláštíkem noci, těšil se. A přes les se
dostanu k nádraží. Nenápadně naskočím do vlaku
a schovám se, aby má cesta nevzbudila v okolí rozruch.
Rozhodně nechci Dominika poškodit. Věčně ze sebe
strašidlo však dělat nebudu!
Bylo rozhodnuto. Libor Kadleček nyní už jen čekal na
tmavou, bezhvězdnou noc, ve které zmizí z Teplína.
Dočkal se brzy. Na věži odbila prvá hodina ranní, když
se definitivně a neodvolatelně rozhodl k útěku.
„Sbohem, Teplíne!“ zašeptal. „Herec Libor Kadleček se
s tebou loučí. Barrandovské studio čeká na jeho
umění!“

Načež vyrazil na dobrodružnou cestu. Bez potíží se

dostal z hradu. Neměl se čeho obávat, protože všichni
obyvatelé vyčerpáni čilou obchodní činností už dávno
spali. Proběhl parkem a mřížovím železného plotu se
protáhl na cestu vedoucí k vesnici. Ale po té jít
nechtěl. Odbočil na polní pěšinu a vydal se k lesu.
Byla to velice špatná volba.
Libor Kadleček, který byl nucen trávit veškerý volný
čas v knihovně nad starými kronikami, nevěděl, co se
děje v těsné blízkosti hradu. Nedonesly se mu zprávy
o toulavém psu, který v minulých dnech rozsápal
v okolí několik ovcí, a pokousal dokonce i dvě děti.
Střetl se s ním proto po všech stránkách zcela
nepřipraven. Pojednou stál pes proti němu, cenil
strašlivé tesáky a výhrůžné vrčel.
Těžko říci, jaké měl v té chvíli ještě lilipután
možnosti, ale určitě zvolil tu nejhorší. Vyděšeně
zapištěl a dal se na útěk. Tím se vlastně sám označil
za možnou kořist a pes tuto nabídku velmi ochotně
přijal. Rozběhl se za ječícím umělcem a několika
mocnými skoky ho dostihl. Vzápětí se zakousl do jeho
hrdla.
Několik týdnů poté se Burešovi opět stěhovali.

***

BŘITVA.
*

Irena se na Petra zlobila. Seděla u kamen, na klíně

držela otevřenou knížku a každou chvíli se vzrušeně
ohlížela po nástěnných hodinách. Bylo už půl desáté,
klížily se jí oči, ale sama do ložnice by v této
situaci nešla ani za nic. Od té doby, co se městem
potuloval Přízrak, byla, jako ostatně všechny mladé
ženy, silně nervózní. Tři vraždy během půldruhého
měsíce vykonaly své a mnohým dívkám se Přízrak se
zakrvácenou břitvou zjevoval i ve snu.
Je to od Petra bezohledné, pomyslela si Irena zlostně,
ví, že obě děti jsou u babičky a že jsem tu úplně
sama! Děsí mě každé vrznutí a zapraskání skříně, ve
všem vidím plížícího se netvora. Kdy už ho, proboha,
chytí? Aťku Linkovou zabil přímo v její ložnici! Okno
vedlo na ulici právě tak jako naše… proč ho Aťka
nechávala otevřené! Ne, do ložnice mě samotnou nikdo
nedostane! Počkám na Petra, i kdybych tu měla čekat do
rána!
Na dřevěném schodišti něco zašustilo a Irena slabě
vykřikla. Přitiskla se zády ke stěně a v ruce sevřela
paličku na maso, kterou sebrala z kamen. Kdyby se
Přízrak odvážil až sem, nezbaví ji života bez odporu.
Ale nezdálo se, že by vrah byl v domku. To, co
zašustilo na schodišti, byl zřejmě kocour, který neměl
nejmenší tušení o děsu, jenž zachvátil celé město. Na
místním zdravotním středisku se podstatně zvýšil počet
neuróz a migrén a z kdysi přitažlivých mužů se rázem
stali možní pachatelé sexuálních vražd. Pro chlapy
byla koneckonců celá ta záležitost peprnou senzací
s gustem konzumovanou a přežvykovanou u půllitrů piva,
ale ženám se svíralo hrdlo vždy, když se byť jen na
chvíli ocitly někde mimo houfec.
Pražská kriminálka poslala do města zdatné a pilné
pracovníky, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by
zachytili sebemenší stopu. Spíš se zdálo, že čekají na
další vraždu, která by do případu vnesla víc světla.
Irena si vzpomněla na slova poručíka VB Drábka,
Petrova dobrého přítele, který nevylučoval možnost, že
Přízrakem je tichý a nenápadný ženatý muž, otec
rodiny.
„Tak tomu bylo i v případě známého chomutovského vraha
Mrázka,“ řekl Drábek, „na pohled žil v řádném
a spořádaném manželství.“
To je ale strašné, napadlo Irenu. Každého vraha
nakonec dopadnou a co se pak stane s jeho rodinou!
Stín otce, zločince, padne nutně i na děti, zejména
když se to stane ve městě, kde vidí jeden druhému do
kuchyně i do postele.
Na schodech opět něco zašustilo a Irena pevně stiskla
v ruce paličku. Něco jí říkalo, že by měla doběhnout
ke dveřím a otočit klíčem v zámku, ale neodvažovala se
těch několika kroků. Co když někdo za dveřmi stojí? Co
když právě čeká na okamžik, kdy se ona přiblíží?

Chvíli napětí však brzy vystřídal pocit úlevy. V zámku

domovních dveří zarachotil klíč a to mohlo znamenat
jenom jediné: Petr se vrátil! Skutečně. Během několika
vteřin vstupoval do dveří: vysoký, silný sebevědomý
bezpečná ochrana před jakýmkoliv nebezpečím. Políbil
Irenu na ústa a ona rázem zapomněla na výčitky, které
měla pečlivě připravené. Dokonce ho teď v duchu
omlouvala. Proč by si po těžké, vyčerpávající práci
neposeděl chvíli v hospodě a nepoklábosil s kamarády?
Jistě, je tady Přízrak, ale chlapi to tak neberou
a mají daleko k ženské hysterii.
Irena přistrčila před Petra večeři a s úsměvem téměř
mateřským sledovala, jak mu chutná. Pomlaskával si
a pobroukával při jídle nějakou píseň, což činil
vždycky, když mu krmě plně vyhovovala.
„Mluvil jsem s Drábkem,“ řekl Petr s plnou pusou,
„přece jen se denně baví s těmi od kriminálky. Ale
říkal, že určitě nic nevědí. Ptají se, slídí, ale po
Přízraku jako by se slehla zem. Musí to být nějaký
koumes!“
„Ještě ho obdivuj!“ zlobila se naoko Irena. „Já jsem
tu byla strachy bez sebe a nebudu klidná, dokud toho
lotra nechytnou!“
„To může trvat ještě pěkně dlouho,“ mínil Petr, „a
rozhodně by sis to neměla tak brát! Víš, kolik je ve
městě a okolí ženských? Chodí z odpolední směny,
z biografu, přijíždějí vlakem… Ty přece z domova po
setmění nevytáhneš paty!“
„Aťka je taky nevytáhla,“ upozornila ho Irena. „Taky
byla přesvědčena, že se jí doma nemůže nic stát!“
„To bylo něco jiného,“ bručel manžel. „Když samotná
holka bydlí v uličce bez osvětlení a otevřeným oknem
lze vkročit rovnou do ložnice, to takového člověka
přímo provokuje!“
„Byla bych velmi nerada,“ řekla Irena, „kdyby ho někdy
provokovalo okno do naší ložnice! Taky není zrovna
vysoko od chodníku a s tou lampou na ulici by si jistě
dovedl poradit.“

Petr dojedl, odstrčil od sebe prázdný talíř a zvedl se

od stolu. Spokojeně se protáhl a odkolébal se do
koupelny, aby se osprchoval. Tenhle zvyk každodenně
dodržoval. Byl pevně přesvědčen, že by bez horké
a potom studené sprchy nedokázal usnout. Irena
sklidila ze stolu a stáhla z něho ubrus, protože
příštího dne hodlala prát. Počala sbírat utěrky, kusy
drobného prádla a z kapes vytahovala kapesníky. Sáhla
také do kapsy kabátu, v němž se právě Petr vrátil
domů, a v tom okamžiku musela vynaložit veškeré úsilí,
aby nezačala hystericky křičet. Neboť to, co její
prsty nahmataly na dně kapsy a co nyní vytáhla na
světlo, byla břitva. Irena na ni hleděla
s vytřeštěnýma očima a jasně si uvědomovala, že ji
nikdy u Petra neviděla. Manžel se holil elektrickým
strojkem a předtím, než mu jej koupila, používal
žiletek. Irena třesoucíma se rukama břitvu otevřela
a v prudkém světle lampy pohlédla na její ostří. Zdálo
se jí, že tam vidí zřetelné stopy krve. Zavrávorala
a spěšně vrátila strašlivý nástroj do manželovy kapsy.
Z koupelny se ozývalo šplouchání a poněkud falešné
prozpěvování. Petr neměl nejmenší tušení, co Irena
objevila.
Irena, zdrcená a rozechvělá, se svezla na židli.
Hlavou jí vířily příšerné myšlenky. Znovu si vzpomněla
na názor poručíka Drábka, že Přízrakem může být ženatý
muž a otec rodiny. Ještě před chvílí to byla dost
nepravděpodobná teorie, a nyní…
Nemohlo být pochyb o tom, že její Petr je Přízrakem;
Irena nebyla z těch, kdo se nedovedou podívat pravdě
do očí a nesnažila se za každou cenu si něco
namlouvat. Mělali po ruce tak markantní důkaz,
nechtělo se jí pochybovat a vymýšlet si polehčující
okolnosti.
Začala intenzivně přemítat, co nyní udělá. Rozhodně
nesmí Petrovi dát najevo, že odhalila jeho tajemství.
Nepochybovala, že by se v takovém případě stala další
Přízrakovou obětí. Nebudeli mít manžel o jejím objevu
tušení, je před ním bezpečná. Stejně jako paní
Mrázková.
Ale tohle koneckonců není podstatné. Nemůže přece dále
žít po boku několikanásobného vraha! Nemůže s ním
spát, vařit mu, rozmlouvat s ním o dětech
a o dovolené!
Snad by ho měla jít udat. To by bylo jistě
nejsprávnější a také je to její občanská povinnost.
Nemůže dopustit, aby Petr znovu vraždil. Musí přece
pomoci zneškodnit ho.
Ale co bude potom, až Petra zatknou a odvedou? Až ho
odsoudí? Co se stane s ní a s dětmi? Zbude tu vrahova
manželka a vrahovy děti. Nikdo to z nich už nesmyje
a vždycky se najde někdo, kdo jim to s gustem
v příhodný okamžik připomene. Vrahova žena, vrahovy
děti…
Irena sevřela pěsti, až jí zbělaly. Hlavou se jí
honily stále stejné myšlenky, na jejichž konci chybělo
východisko. Vrahova žena, vrahovy děti. A nic netušící
manžel si spokojeně prozpěvoval v koupelně.
Na ulici někdo vykřikl a vzápětí se přidaly další
hlasy. „Vražda! Vražda!“ Hluk sílil, dupot
a pokřikování se změnily ve vřavu. Lidé otvírali dveře
a vybíhali na ulici. Napětí povolilo a zrodila se
další senzace. Přízrak dnes večer opět vraždil!
Také Petr vyběhl z koupelny, přehodil přes ramena
župan a vmísil se do hloučku před domem, aby zjistil
podrobnosti. Ve chvilce byl zpátky.
„Představ si,“ řekl Ireně, „stalo se to v té uličce
pár kroků od nás. Lampa tam samozřejmě nesvítí, je to
šlendrián!“
„Kdyby svítila,“ řekla Irena, „možná že by sis té
mrtvé všiml. Sel jsi přece kolem z hospody.“
„To máš pravdu,“ kývl Petr, „je docela možné, že tam
už ležela.“

Určitě tam ležela, pomyslela si Irena, ale neříkala

nic. Nemělo také smysl cokoliv říkat. Argument přece
ležel na dně Petrovy kapsy a Ireně se znovu zatřpytila
před očima kapka krve, kterou na ostří břitvy viděla.
Petr znovu otevřel domovní dveře, aby získal
nejnovější zprávy. Na chodníku postávaly hloučky
a právě šel kolem poručík Drábek v narychlo zapnuté
uniformě. Chodil od skupiny ke skupince a hledal
případné svědky. Spěšně si vyměnil s Petrem pár vět
a znovu se zapojil do vzrušeného kolotoče událostí.
„Chudák Drábek,“ řekl Petr, „ten si dneska nelehne.
A ti od kriminálky taky ne.“
„Myslíš, že toho vraha chytí?“ zeptala se Irena.
Petr pokrčil rameny. „Cekají na jeho chybu,“ řekl, „a
věří, že nějakou udělá. Možná že ji udělal dnes, možná
až příště. Jestli je bystrý a inteligentní, může to
trvat dost dlouho.“

Je bystrý a inteligentní, pomyslela si Irena, ale

netuší, že existuje osoba, která o jeho činnosti ví.
Pozorně si manžela prohlížela. Byl klidný a sebejistý.
Patrně byl spokojen s tím, co před chvílí spáchal.
A nemůže být pochyb o tom, že je přesvědčen o své
převaze nad vyšetřujícími orgány. To, co dělá, je
jistě pečlivě promyšlené, Petr je přece vynikající
šachista.
Ale jak to všechno skončí? Jednou ho dopadnou a potom…
Vrahova žena, vrahovy děti…
A právě tehdy napadlo Irenu, že by sama mohla zabít.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe, nikdy v životě na
něco podobného ani nepomyslela. Ale teď… Ani se té
myšlenky příliš nezhrozila. Naopak se jí zdálo, že
konečně objevila východisko. Kdyby Petr, samozřejmě
nešťastnou náhodou, zemřel, nemusel by se nikdy nikdo
dozvědět, že byl Přízrakem. Děti by se nemusely stydět
za svého otce a ona by to tajemství vždycky udržela.
Je však schopna to vykonat? Je v jejích silách nejen
zabít, ale i úspěšně předstírat nešťastnou náhodu?

„Na co myslíš?“ zeptal se náhle Petr. „Pořád ti ten

Přízrak nejde z hlavy, viď. Člověk musí mít pevné
nervy jako v nějaké detektivce.“
„Zvláště žena,“ řekla Irena. „Mužů se to tak netýká.“
„To neříkej,“ zasmál se manžel, „muž se předně bojí
o život své ženy nebo dcery. A potom? Myslíš, že je
příjemné být ustavičně ve stavu podezřelých?“
„Snad si nemyslíš,“ pravila pomalu Irena, „že třeba
tebe někdo podezírá?“
„A proč ne?“ divil se Petr. „Víš přece, že Drábek
nevylučuje ženatého muže, otce rodiny. A jak je to
s mým alibi, to víš sama dobře. Je docela dobře možné,
že jsem se s vrahem potkal na ulici.“
„Ano, to je pravda,“ řekla Irena těžce, „ale nemám už
chuť o té strašné věci mluvit. Rozbolela mě z toho
hlava.“
„Vezmi si prášek,“ poradil jí Petr, „a vyspi se
z toho.“
„Byl bys tak hodný a podal mi tabletku algeny?“
zeptala se Irena. „Je dole v nočním stolku.“

Petr se sklonil k nočnímu stolku a začal v něm šátrat.

Krabičku s algenou však už nikdy nenalezl, protože
v tom okamžiku dopadla na jeho hlavu strašlivá rána.
Nohy se pod ním podlomily a jeho mohutné tělo se
sesulo na podlahu.
Irena nad ním zůstala strnule stát s paličkou v ruce
a těžce dýchala. Bylo zřejmé, že další rány už není
třeba.
Klid, říkala si, hlavně klid! Teď nesmím nic pokazit!
Sebrala všechnu svou odvahu a odtáhla Petrovo tělo pod
schodiště. Pak vystoupila nahoru k půdě, kde stála
těžká litinová kamna. Opřela se o ně a uvedla je do
pohybu. S pocitem úlevy sledovala, kterak se kamna
řítí přímo na manželovu mrtvolu.
Všechno dopadlo přesně tak, jak si to Irena
představovala. Podezření na vraždu vůbec nevzniklo.
Snad proto, že vyšetřujícím byl poručík Drábek, který
považoval manželství za šťastné a harmonické, a možná
i proto, že Přízrakový zločiny na tak malé město úplně
stačily.
Irena byla nyní nešťastnou vdovou a trpělivě přijímala
kondolence sousedek i Petrových kamarádů.
Jedním z nich byl Josef Pátek, hostinský od Modrého
hroznu, kde strávil Petr poslední večer svého života.
Podal Ireně svou mohutnou chlupatou tlapu a bolestně
pokyvoval hlavou. „Kdo by si to pomyslel,“ mumlal
a tiskl Ireně ruku. „Takový člověk! Takový člověk!
Ještě včera večer seděl u mne ve výčepu! Bylo tam pár
lidí, obsluhovala moje a já jsem se holil. Pořezal
jsem se, že ze mne teklo krve jako z toho… no však vy
víte. To dělá tupá břitva, já si v životě neuměl
pořádně nabrousit břitvu. Jsem už takový nemehlo. No
a Petr mi povídá: Dej to sem, já ti ji doma nabrousím
a zejtra ti ji přinesu. Kdo by si to pomyslel…“

Nedomluvil. Měl co dělat, aby zachytil padající Irenu,

na kterou tato vzpomínka na jejího manžela zřejmě
silně zapůsobila.

***

PARTE.
*
Robert byl už několik dní mrzutý a zasmušilý. Nebylo
možné si toho nevšimnout, a tak i laxní, těkavý Karel,
spolumajitel firmy, zbystřil pozornost. Odhodil
veškerou taktiku a přímo se Roberta zeptal. Ten se
nějakou dobu ošíval, nechtělo se mu, ale posléze to
přece jen vyklopil.
„Nejspíš se budeš chechtat,“ mínil, „a řekneš si, že
jsem úplný blázen. Dost možná že je to pravda. Ale
představ si, že se mi zdá stále tentýž sen. Každou noc
se opakuje. Kdyby se mi zdálo o hezkých holkách, tak
bych to snad i snesl. Možná že by se mi to i líbilo.
Jenže já vidím noc co noc své vlastní parte. Rozumíš?“
„Rozumím,“ přikývl Karel, „a je to vždycky totéž
parte? Datum pohřbu se nemění? Můžeš se na něj
spolehnout?“
„Nejde o tvůj funus,“ zahučel Robert, „a tak si
nedělej šoufky. Já tomu ostatně taky nepřikládám
nějakou mimořádnou důležitost. Jenomže tvůj dotaz je
na místě. Ano, to parte je stále totéž. Stojí na něm,
že Robert Kolbaba zemřel čtvrtého listopadu
a rozloučíme se s ním jedenáctého listopadu v obřadní
síni ve Strašnicích. Tahle informace se nikdy nemění.“
„Dneska máme druhého srpna,“ podíval se do kalendáře
Karel, „což znamená, že máš ještě spoustu času.“
„To se mi nezdá nijak dlouho!“ oponoval postižený.
„Kdybych začal flámovat, nestačím si ani propít játra.
Víš, já v takové předpovědi nevěřím, ale co kdyby. Dá
se nad takovou předpovědí vůbec mávnout rukou? To
parte se mi ve snu zjevilo nejméně desetkrát.
A nevěřím, že to bylo dnes v noci naposled.“
„To z toho budeš stále vyplašenější,“ konstatoval
Karel, „a za chvíli s tebou nebude k vydržení. Nakonec
se z té blbosti zhroutíš.“
„A co mi radíš?“ zeptal se Robert. „Víš snad, jak
takový sen zaplašit?“
„To nevím,“ připustil Karel, „ale vím, jak se
informace, která tě znepokojuje, dá znehodnotit. Třeba
tím, že v říjnu odjedeš za obchodem do Ameriky
a vrátíš se až po svém pohřbu.“
„Ale to se může stát i v Americe!“ namítl Robert.
„Jestli mám umřít, tak umřu.“
„Jestliže umřeš a budeš pochován někde na konci
světa,“ usoudil Karel, „tak se to zlověstné parte
pořádně spletlo! To, co v něm stojí, je nesmyslný
blábol! Je to nedůvěryhodná listina, kterou nelze brát
vážně. Ujed před tou informací a zachráníš si život!“

Robert se zamyslel. Přítelovy vývody se mu zdály nejen

logické, ale i akceptovatelné. Proč by si neudělal
pracovní výlet do Ameriky?

„Máš pravdu,“ řekl téměř spokojeně, „vždyť v té

Americe nebudu zahálet! Mohu sjednat spoustu
zajímavých obchodů. A přitom se zbavím těch idiotských
myšlenek!“

Opravdu se mu udělalo lépe. Parte pro něho pozbylo

důležitosti. Byla to odbytá veličina. Teď jde o to
pořádně si naplánovat cestu do zámoří.
Robert odešel takřka v dobré náladě. Už dlouho se
necítil v takové pohodě. Bylo mu jako člověku, který
právě zaplašil vlastní smrt a mohl bezstarostně
vstoupit do nového života.
Také Karel se spokojeně usmíval. Robertův příběh ho
rozveselil a navíc byl tak dobrý, že se hodí, aby jej
dával ve společnosti k lepšímu. Nepohrdnou jím ani
rozjeté dámy v útulné vinárně.
Jenomže tím to zdaleka nekončilo. Minuly sotva tři dny
a stalo se neštěstí. Robert, který měl spoustu
starostí s plánováním zámořské cesty, nedával pozor
při řízení vozu a havaroval. Střetl se s dodávkou
a byl těžce zraněn. Do nemocnice ho přivezli takřka
v beznadějném stavu. Lékaři dělali, co mohli, ale
tvářili se starostlivě. Nevěřili v pacientovo
uzdravení.
„Je nám líto,“ krčili rameny, „ale stav je krajně
kritický. Není pravděpodobné, že by zraněný ještě
někdy nabyl vědomí.“

Robert zřejmě prožíval poslední dny svého života. To,

že dosud odolával, považovali lékaři za malý zázrak.
Situace se neměnila a byla stejná i dvanáctého srpna,
kdy se Karel chystal odletět na deset dnů do
Španělska. Měl zaplacený hotel a těšil se na příjemně
strávenou dovolenou. Byl klidný na rozdíl od
starostlivé sekretářky Marty. Ta znovu volala do
nemocnice, a odpověď byla, jako už tolikrát, krajně
pesimistická. Bylo třeba připravit se na nejhorší.
Marta žasla, jak nevzrušeně připravuje Karel svou
dovolenou. Chvíli chodila kolem problému jako kolem
horké kaše, ale pak se rozhodla ho rozetnout. Cítila,
že je to úkol, který z ní nikdo nesejme.
„S Robertem je to krajně vážné,“ řekla, „a jeho život
visí doslova na vlásku. Doktoři očekávají konec každým
okamžikem. Zvážil jste to?“

Karel klidně přikývl.

„A přesto chcete odjet do Španělska?“ naléhala. „Jak
si představujete, že to tady bez vás zvládneme?“

Šéf ani nehnul brvou.

„Doktoři jsou panikáři,“ pravil, „a mýlí se stejně
jako už tolikrát předtím. Proč by měl Robert umírat
v srpnu? Zemře až čtvrtého listopadu a jedenáctého
listopadu bude mít pohřeb. Osobně se s ním jménem
firmy rozloučím v obřadní síni ve Strašnicích.“

A tak se také stalo.

***
SVÍČKA NA MÁRÁCH.
*

V Ráčově neznámí vandalové zdemolovali hřbitov.

Rozzlobilo to občany v širokém okolí. Zvláště když se
ukázalo, že nešlo o výjimku. K poškození hrobů došlo
i v Rudči a Ostoklasech. To už bylo na pováženou.
„Kam ten národ spěje?“ tázali se mnozí. „Vykrádá
kostely a plundruje hroby! To je nějaká kultura?“

Pohoršení bylo všeobecné. O vandalech se hojně

hovořilo v obchodech i hospodách a leckdo se
pozastavoval nad tím, že policie v těchto případech
nezasáhne.
To nemohlo zůstat bez odezvy.
„Občané nás kritizují,“ pravil nadporučík Pinkl, „a
musím připustit, že plným právem. Vandalství
a hanobení hrobů nelze trpět. Sám mám na hřbitově
příbuzné a přál bych si, aby odpočívali v pokoji.
V Račově prý ti ničemové hráli fotbal mezi hroby
a kopali do uren jako do meruny. Tomu je třeba
neodkladně zamezit. Naše pochůzky teď budou
důkladnější. Vedle hospod a heren se zaměříme také na
hřbitovy. Věřím, že ty povedené ptáčky polapíme!“

Policisté z toho velkou radost neměli, ale museli se

podřídit. Věděli, co je jejich povinností!
Mladý strážmistr Helebrant vzal rozkaz svého
představeného nesmírně vážně. O vandalech si myslel
jen to nejhorší a jejich likvidaci by si považoval za
čest. Také by se mohl při této příležitosti vyznamenat
a upozornit představené na své nemalé schopnosti.
Strážmistr Helebrant totiž toužil zvládat náročnější
úkoly. Chtěl se stát v budoucnu detektivem a vyřešit
mnoho složitých případů.
Začínat se však musí od píky, v tomto případě od
ostrahy hřbitovů. Jinak to zkrátka nejde!
Helebrant postupoval svědomitě. Aniž podceňoval dění
v problematických hospodách, vyrážel častěji za
vesnice a bedlivě sledoval hřbitovy. Jednou tam
vandaly jistě objeví a požene je k trestní
odpovědnosti!
Byl trpělivý a přineslo to své ovoce. Krátce po
půlnoci procházel Helebrant po škvárové cestě kolem
dolanského hřbitova. Všude vládlo bezvětří a velebné
ticho. Hřbitov byl ponořen do tmy a měsíc, ukrytý za
cáry mraků, jen chabě pomžikával na svaté pole.
Strážmistr byl nespokojen s výsledky své dosavadní
práce a téměř se modlil, aby došlo k nějakému zvratu.
Troufl by si zlikvidovat celou tlupu výtržníků. Muž
zákona ovládal karate a veškerá bojová umění Dálného
východu. Již také vykopl zuby Romovi, který tvrdošíjně
odmítal zaplatit pivo. Naštěstí ty zuby byly falešné.
Šlo o protézu, kterou si Rom pořídil před dvěma lety,
když mu na svatbě vyrazil zuby jeho rodný bratr. Takže
se vlastně nic nestalo.
Strážmistr zíral na hřbitov a hledal nepřítele. Už to
vypadalo, že odpochoduje s nepořízenou do hospody
U Žížalů, když si všiml podezřelého světla v márnici.
Tam je ostatně každé světlo podezřelé! Co má kdo po
půlnoci dělat v márnici? A proč si tam má svítit?

Strážmistr Helebrant se zamračil a odhodlaně vstoupil

na hřbitov. S odhodlanou tváří kráčel k malému domečku
v rohu krchova. Nezaskleným oknem bylo stále vidět
blikání plamínku. Musel nezbytně zjistit, jdeli
o trestný čin.
Strážmistr o tom ani v nejmenším nepochyboval.
V každém případě jde o zločin všeobecného ohrožení.
Jestliže někdo nechá otevřený oheň v nestřežené
místnosti veřejného objektu, nutno ho popotahovat!
Krátce nato vstoupil energicky do márnice. O vandalech
nemohlo být řeči. Na márách plápolala rozžatá svíce
a nad ní seděl postarší muž, který neměl problémy
s obezitou. Byl hubený kostnatý a žlutavá tvář
vypovídala o asketické povaze. Strážmistra vůbec
nevnímal. Zíral zaujatě do plamene svíčky a cosi
nesrozumitelně mumlal.
Helebrant to považoval za nepatřičné. „Kdo jste?“
vyštěkl. „A co zde děláte?“
„Jsem obyvatel tohoto hřbitova,“ vysvětlil mu
hubeňour, „a medituji.“

To se strážmistrovi příliš nezamlouvalo.

„Nikdo vás nepoučil,“ pravil přísně, „že po půlnoci se
nemedituje? A zejména na hřbitově?“
„Na hřbitově se medituje,“ odvětil muž, „a zejména po
půlnoci. To je ta nejvhodnější doba!“
„Pro nekalé živly jistě!“ souhlasil strážmistr. „A pro
vandaly zejména! S těmi rázně zatočíme!“
„S vandaly si točte,“ pokrčil rameny meditující, „ale
slušné lidi nechte na pokoji!“
„Občanský průkaz!“ vykřikl Helebrant. „Okamžitě mi
ukažte občanský průkaz!“
„Nemám,“ zklamal ho muž. „O ten jsem přišel, když jsem
zemřel. To se přihodilo před dvaceti lety.“
„Co že jste?“ zlobil se muž zákona. „Zemřel? Nedělejte
si ze mne legraci a nepokoušejte se mařit vyšetřování.
Já tady nejsem pro legrácky! Nebo jste snad šílenec?“
„To rozhodně ne,“ popřel nařčení hubeňour, „ale jsem
upír.“
„Chlape!“ zavyl Helebrant. „Chápete, že jsem úřední
osoba?“
„Chápu!“ přikývl upír téměř dobromyslně, „ale já jiné
pravdivé vysvětlení nemám. Mohl bych si něco vymyslet,
ale to by k ničemu nevedlo.“
„Tak vy jste upír!“ šklebil se strážmistr. „Máte tu
drzost vydávat se za záhrobní monstrum! Občanský
průkaz nemáte a plácáte nesmysly. Myslíte, že vám to
pomůže?“
„Nemyslím,“ pravil už poněkud unaveně muž, „ale upír
opravdu jsem!“
„Dokažte to!“

Chlapík vycenil zuby a předvedl excelentní špičáky.

„To není žádný důkaz!“ odmítl exhibici Helebrant.
„Máte abnormálně vyvinuté špičáky. Takové věci se
lidem stávají. Nadstrážmistr Marek má zase velké
řezáky. Říkáme mu kvůli nim Sysel, a on to nerad
slyší. Můj bratranec má zase obrovské uši, a nelze
z toho vyvodit, že je upír nebo mimozemšťan! Chci,
abyste mě přesvědčil a své tvrzení dokázal!“

Upírovi nezbývalo nic jiného než to učinit. Příštího

dne našli strážmistra Helebranta v márnici
s prokousnutým hrdlem. Svíčka na márách již dohořela.

***

ŽERT KRÁSNÉ NEBOŽKY.

*

Na nádraží se Mašatovi nelíbilo. Každou chvíli tady

řádila šťára a navíc ho stále obtěžoval nesympatický
somrák ze severních Čech. Zřejmě se v něm probudilo
kolektivní cítění, ale to Mašatovi nevyhovovalo. Ne že
by byl vyloženým individualistou, ale tenhle chlápek
mu ani trochu neimponoval. Jeho drzá neodbytnost
patrně způsobila, že si šel tentokrát hledat nocleh
jinam. Jen tak nazdařbůh. Prostě to risknul.
To, že se nakonec vloupal do Ztrát a nálezů byla
vyložená náhoda. Žádný záměr, či dokonce plán v tom
nebyl. Kdyby měl loupežné úmysly, vybral by si něco
výnosnějšího. Takhle se ocitl mezi hromadou deštníků,
brejlí a pomačkaných klobouků. Také několik kabelek se
tu povalovalo, ale jejich cena byla patrně mizivá.
Pokud se tady objevilo něco cennějšího, zavřeli to
ouřadové do trezoru. S tím si to amatér Mašata
samozřejmě rozdat nemohl.
Nocleh to ale nebyl špatný. Staré, mírně odřené kanape
jakoby tulákovi nabízelo své služby. Ten ani na chvíli
nezaváhal. Odložil sako, protáhl se a se spokojeným
zafuněním využil příležitosti a lehl si. Připadal si
jako v luxusním hotelu. To proto, že podobné zařízení
ještě nikdy nenavštívil.
Mašata brzy spal a spokojeně chrápal. Nepředpokládal,
že by ho někdo mohl vyrušit. Ráno zmizí právě tak,
jako sem přišel. Samozřejmě si něco malého odnese, ale
určitě z toho nezbohatne. Ještě si rozmyslí, co by se
mu nejlépe hodilo. Bude to drobný suvenýr, kterým na
sebe neupozorní. Mašata by měl nerad opletačky
s policií. Až dosud byl čistý a nechtěl si to zbytečně
pokazit.
Spalo se mu náramně dobře. Ale pak ho probudil podivný
šramot. Trochu vyděšeně zamžikal očima, aby vzápětí
zjistil, že v místnosti není sám. V měsíčním světle,
které sem pronikalo zvenčí, spatřil mladou, a jak se
zdálo, i velice krásnou ženu.
Proboha, kde se tu vzala, napadlo tuláka. Cožpak
takováhle krasavice prolézá oknem jako nějaký
loupežník? I když jsem odtrhl mříž, není to žádná
maličkost.
Dívka se pohybovala sebevědomě a velice jistě. Aniž se
dlouho rozmýšlela, vybrala si jednu z kabelek. Tu
nejhezčí. Otevřela ji a ledabyle vysypala drobnosti,
které v ní byly. Na první pohled nestály za řeč. Ale
o ně taky nešlo. Dívka vytáhla nožík a obratně
rozřízla vnitřek kabelky. Mašata se nestačil divit.
Neznámá vytáhla svazek cizích bankovek, zřejmě marek.
No tohle, vydechl Mašata. Jak to, že šla tak najisto?
Tomuhle říkám záhada…
Tím to však teprve začalo. Dívka s bankovkami v ruce
se podívala přímo na Mašatu. Vůbec ji nepřekvapilo, že
v místnosti není sama. Dokonce se na tuláka přívětivě
usmála.
Pak k němu natáhla ruku.
„Chceš je?“ zeptala se celkem zbytečně. „Třeba se ti
hodí.“

O tom nemohlo být sporu. Mašatovi by se hodila

i daleko menší suma. A třeba i v korunách. Jenomže
nechápal, co to má znamenat. Proč mu ta tajemná dívka
nabízí peníze?

„Vezmi si je,“ řekla tiše, ale naléhavě, „a zítra

dostaneš další. Bude jich mnohem víc. Ale musíš si pro
ně přijít!“
„Kam?“ vydechl a měl co dělat, aby neomdlel.
„Na Petřín,“ zašeptala. „Ke třetí lavičce. Znáš to tam
přece! Kvete za ní veliký jasmín. Přijď ve tři
odpoledne! Ale buď přesný!“

Mašata rozpačitě přijal peníze a cosi nesouvislého

blekotal. Bylo to na něho příliš mnoho. Na podobné
zážitky nebyl zvyklý. A tak z přemíry emocí přece jen
omdlel.
Když se probudil, byla už dívka pryč. Začínalo se
rozednívat a v zahradě zahvízdal první kos. Marky
samozřejmě nikde.
„To byl ale pitomej sen!“ zahučel poněkud nespokojeně
a zklamaně. Ale budu se už muset dekovat! S těmi
markami by se mi odcházelo líp!
Jeho zrak padl na kabelku, kterou měla předtím dívka
v ruce. Byla zjevně netknutá. Jenže jistota je
jistota. Mašata, inspirován podivným snem, vyhodil na
stůl kapesníček, rtěnku a pudřenku, pak napodobil
krasavici a rozřízl nožíkem podšívku. Málem vykřikl
překvapením, protože ucítil v ruce skutečný svazek
bankovek. Vzápětí vytáhl dvě stě padesát marek. Dost
to jím zacloumalo.
A rychle pryč, rozhodl se. Teď budu žít nějakou dobu
jako velmož! Hlavně musím dávat bacha, aby mě někdo
neoškubal. Rozhodně se s tímhle nesmím vrátit na
nádraží!
Zmizel, jak nejrychleji uměl, a procházel se vzrušeně
ranní Prahou. Cítil se znamenitě. Byl teď skutečný
boháč, který si mohl ledacos dovolit. V jednom kuse
přepočítával, kolik ta suma hodí v korunách. Jenom
ještě nevěděl, jak výměnu uskuteční. S vekslováním
neměl ani ty minimální zkušenosti a lidem sobě
podobným zásadně nedůvěřoval. Vlastně neměl ani na
snídani, ale nijak se tím neznepokojoval.
Zato se stále víc zabýval krásnou ženou, která ho
přivedla do této podivné situace. Kdo to je? Jak si má
její zjevení vysvětlit?

Mašata už ledacos slyšel o parapsychologických jevech.

Doma na vesnici se povídala spousta neuvěřitelných
historek. Hrobník Radvan v hospodě ochotně udivoval
každého, kdo měl chuť naslouchat. Ale že by tajemná
zjevení rozdávala marky…
Mašata si uvědomil, že má s podivnou bytostí schůzku.
Pozvala ho přece na třetí hodinu na Petřín, a dokonce
mu slíbila další peníze! Myslela to vážně? A co ji
k tomu vedlo?

Tulák byl poněkud zmaten, ale nepochyboval o tom, že

se na smluveně místo dostaví. Neměl se přece čeho
obávat. Když se mu nic nestalo uprostřed noci, nemá
důvod se strachovat v odpoledních hodinách. Zvláště
když to vypadá na krásný, slunečný den.
Mašatovi přímo narůstala křídla. Pocit štěstí ho
uchvacoval stále silněji a oplodňoval jeho jinak
nepříliš rozvinutou fantazii. Noční přízrak se
proměňoval ve štědrou vílu, která ho zahrne
nepředstavitelným bohatstvím. Ze somráka,
potloukajícího se na nádraží, se stane milionář!
Podnikatel! Vážený občan, kterého budou ukazovat
v televizi jako příklad pro naši zpustlou mládež!
Marky ovšem Mašata nerozměnil. Raději si zaskočil do
známého automatu, kde dojedl několik obědů a dopil pět
nebo šest nakyslých desítek. Tak se vlastně loučil se
starým způsobem života.
Krátce po druhé hodině se vydal na Petřín. V celém
těle cítil příjemné vzrušení a jeho očekávání se
minutu od minuty zmnožovalo. Tušil, že se budou dít
velké věci.
Také se děly. Nechybělo mnoho do třetí hodiny, když se
na něho vrhlo několik policistů. Zdálo se, že nejde
o náhodu. Marně se dovolával lidských práv a spílal
policistům nelichotivými slovy. Navzdory své aktivitě
a spravedlivému rozhořčení byl obviněn z vraždy. Ta se
udála přibližně před čtyřiadvaceti hodinami. Mladý
muž, který se nápadně podobal Mašatovi, napadl
servírku, no řekněme raději striptérku, Valju
Žárkovou. Začal ji škrtit a dívka se bránila kabelkou,
která jí posléze vypadla z ruky na cestičku mezi
stromy. Násilník vlekl oběť do křoví, kde se mu ji
podařilo přemoci. Znásilnil ji, ale neokradl. Vlastně
ji ani důkladně neprohlédl, protože policisté objevili
za ňadry oběti pět set marek. Ale z těch neměl ničema
ani fenik. Byl nakonec rád, když zmizel. Nejprve se
zdálo, že ukořistil alespoň kabelku, ale ani této
tretky se ke své smůle nezmocnil. Tu našla po několika
minutách na cestě poctivá důchodkyně, která po
zjištění, že je prakticky prázdná, obtěžovala se s ní
zajít do Ztrát a nálezů.
Byl to podivný propletenec, který se policistům jevil
jako nejjednodušší případ na světě. Mašata na sebe
vlastně ukázal prstem. Jeho vloupáni do Ztrát a nálezů
mohl těžko někdo považovat za náhodu. Patrně viděl
důchodkyni, která sebrala kabelku, a zpovzdálí ji
pozoroval. Zřejmě věděl o penězích, a proto se v noci
vloupal do místnosti, kde se části Valjiny hotovosti
zmocnil. Věděl ale, že jde jenom o zlomek toho, s čím
počítal, a tak se rozhodl riskovat. Vrátil se na místo
činu v naději, že vražda dosud nebyla objevena. Tak
padl policistům rovnou do náruče. Samozřejmě se
bránil, ale velký dojem na kriminalisty neudělal.
„V životě jsem neslyšel blbější výmluvu!“ obracel oči
k nebesům kapitán Bareš. „Nemáš po ruce další nebožku,
která by ti na včerejšek mohla poskytnout alibi?“
No vida, alibi! Mašata se v době vraždy poflakoval na
nádraží. I kdyby si ho nikdo jiný nevšiml, jeden
svědek je jistý! Ten protivný somrák ze severních Čech
mu to jistě dosvědčí! Popsal ho velice přesně.
Za hodinu ho měli za katrem. Jmenoval se Josef Žárek
a byl to bývalý manžel zavražděné Valji. Prý na něho
měla mimořádně spadeno.

***

TAKOVÝ KRÁSNÝ SKLEP.

*

Bečka jezdíval na chalupu už v pátek odpoledne. Byl do

objektu, který koupil před rokem, doslova zamilován.
Při rozvodu přišel o chatu, ale nyní toho vůbec
nelitoval.
Perníková chaloupka, jak říkával stylové dřevěnici
v Českém ráji, mu dala zapomenout na domnělé
i skutečné křivdy minulosti. Trávil tam všechny volné
chvíle a stále vylepšoval vzhled nově získané
nemovitosti. Nadšen byl zejména velkým klenutým
sklepem, vytesaným do pískovcové skály. To byl
skutečný prostor pro fantazii tvůrce! Bečka si
umiňoval, že právě tady jednou vznikne vinný sklípek,
který mu budou závidět všichni, které pozve. Není
tudíž divu, že na chalupu vždycky spěchal a každou
promeškanou minutu pociťoval jako křivdu.
Tentokrát se však nedalo nic dělat. Vedoucí Páleník
oslavoval pětapadesátku a takovou slávu nelze nechat
bez povšimnutí. Bečka koupil láhev vína a doufal, že
se mu podaří co nejdříve se vytratit. Nevyšlo to.
Musel Páleníkovi připít na zdraví dokonce několikrát
a zúčastnit se tlachání o všem možném. Oslavenec
vyprávěl, jak hrál v mládí hokej, mistr Kulka nudil
ostatní loveckými historkami a sem tam někdo diskusi
opepřil pikantní anekdotou. Bylo to k užívání, ale
utéct se nedalo. Bečka se dostal domů až kolem
devatenácté hodiny. Na cestu do Českého ráje nebylo
ani pomyšlení. Přece jenom něco vypil a kontrolám na
silnici by těžko vysvětloval, že jde o malé
nedopatření. S povzdechem tedy zapnul televizor
a pokoušel se soustředit na večerní program. Moc mu to
nešlo. Byl příliš rozptýlený a stále musel myslet na
svou chalupu, kde už mohl v tuto dobu vykonat spoustu
užitečné práce.
Vypnul přístroj a lehl si na pohovku, kde překvapivě
brzy usnul. Spal čtyři hodiny a probudil se v báječné
formě. Už dlouho se necítil tak svěží. Podíval se na
hodinky.
Uvědomil si, že ještě není půlnoc, a kdyby teď
nastartoval auťák, mohl by být na chalupě krátce po
jedné hodině. Už časně ráno by se dal do práce
a nahradil by dnešní promarněné odpoledne!
Nápad se mu tak zalíbil, že nezaváhal. Za pár minut
seděl za volantem a mířil k místu, které ho tak
přitahovalo. Jelo se mu velice dobře. Silnice zela
prázdnotou a nic nenarušovalo požitek z jízdy. Už
v jednu hodinu projel Bečka Jičínem a zabočil na
okresku. Rozumně rychlou jízdu zvolnil a zvlněnou
lesnatou krajinou pokračoval velice obezřetně. Neměl
zájem, aby se jeho embéčko střetlo se srncem, nebo
dokonce s jelenem.
Cíl cesty se rychle blížil a zbývalo jen několik
posledních kilometrů. Bečka se přívětivě usmíval na
známou krajinu, kterou spíše tušil, než viděl. Těšil
se, že opět prožije jeden ze zdařilých víkendů. Všude
panoval klid a nikde nebylo vidět ani živáčka.
Poslední vesničtí flamendři dávno zmizeli a usnuli ve
svých pohledných chalupách. To si alespoň Bečka
myslil.
Ve chvíli, kdy vjel na hráz rybníka, došlo k nečekané
tragédii. Bečka se už viděl doma, když mu vjel kdosi
na neosvětleném kole přímo pod auto. Ozval se náraz,
zaskřípění brzd, ale už se nedalo nic dělat.
„Proboha,“ vydechl řidič. „Snad jsem…“

Vylezl z vozu, aby zjistil následky srážky. Dopadlo to

nejhůř, jak mohlo. Vedle rozbitého kola ležel člověk,
který nejevil známky života. Bečka ho okamžitě poznal.
Byl to důchodce Kejha, známý opilec, bydlící téměř
v sousedství Bečkovy chalupy. Skončil tak, jak to
všichni předpovídali.
Bečka chtěl nejprve učinit to, co bylo jeho
povinností. Spojit se s policií a ohlásit nehodu.
Vlastně se nemůže nic stát. Vyšetřování jednoznačně
prokáže Kejhovu vinu. Jeho kolo vůbec nemělo světlo
ani zadní stopku a bylo v takovém stavu, že by se
nikdo jiný neodvážil na ně usednout. Navíc byl ještě
cyklista zřejmě pořádně namazaný, jak u něho bylo
zvykem.
Pak se ale Bečka zarazil. Dojdeli k vyšetřování,
nebude se moci vyhnout krevní zkoušce. Jak to dopadne?
Na oslavě Páleníkových narozenin sice příliš nepil
a navíc se slušně prospal, je ale vyloučeno, že se
nějaký alkohol v krvi přece jenom nenajde?

Uvědomil si náhle, že by přivoláním policajtů

podstupoval velké riziko. Starému Kejhovi už stejně
nikdo nepomůže, tak proč by měl navíc trpět slušný
člověk, který nic nezavinil? Jak se ale nejrozumněji
zachovat? Sednout do auta a ujet? Tím by si zřejmě
příliš nepomohl. Časně ráno by tady dědka našli
a začali by hledat toho, kdo ho srazil. Mnoho aut tady
zřejmě neprojede, a tak by s vypátráním viníka neměli
příliš mnoho práce. Je třeba přemýšlet a dokonale
zmást stopy.
Což hodit kolo i dědka do rybníka? Předstírat, že
ubožák sjel v opilosti do vody? To už bylo lepší, ale
i tady mohlo dojít k důkladnému vyšetřování, které by
v brzké době odhalilo pravý důvod starcovy smrti. Ne,
na to se musí úplně jinak!
Bečka popadl kolo a vhodil je do rybníka. Ozvalo se
žblunknutí a dopravní prostředek zmizel na dlouho pod
hladinu. Možná navždycky. Důležitější však bylo
odstranit mrtvolu. Bečka otevřel kufr u vozu
a drobného suchého dědu tam bez větších problémů
vtěsnal. Pak usedl znovu za volant a rozjel se
k chalupě.
Teď budu mít spoustu času mrtvolu ukrýt, uvažoval.
V domku jsem sám a mám tam dokonalé soukromí. Sousedé
nejsou zvědaví a nevnikají na můj pozemek. Žádnou
návštěvu nečekám. Mohu tedy jednat pomalu, ale
důkladně a s rozmyslem.
Za pár minut vjel do dvora chalupy. Pečlivě zamkl
vrata a šel uvařit silnou kávu, aby mohl s chladnou
hlavou znovu rozebrat celou situaci.
Nějaké provizorium nepřipadá v úvahu, říkal si. Dědek
musí zmizet definitivně a jeho mrtvola nesmí být
objevena. Stejně toho kořalu začnou hledat bůhvíkdy…
Ale jak to nejlépe provést? Zakopat starého Kejhu na
zahradě? Nesmysl! Hlína se propadá a někdo by si
takového místa mohl všimnout.
Také pes často upozorní na to, že se stalo něco
nepatřičného. Zahrada nepřichází v úvahu.
A což mrtvolu spálit? Bečka se otřásl odporem a i
tuhle možnost rozhodně zamítl. Představa, že bude
lámat hnáty a ládovat kusy těla do kotle mu nedělala
dobře. Musí vymyslet něco méně drastického!
A pak si vzpomněl na svůj krásný sklep. No ovšem!
V pískovci na podlaze vykope jámu a do té položí
mrtvolu. Zasype ji a zhotoví pevnou kamennou podlahu,
jak už to má dávno v úmyslu. Hosty, kteří navštíví
jeho vinný sklípek, ani ve snu nenapadne, že jsou
vlastně na hřbitově!
Bylo rozhodnuto. Bečka odnesl dědka do sklepa,
rozsvítil si lampu a připravil nářadí. Přesně o půl
třetí ráno začal kopat. Šlo to mnohem lépe, než
očekával. Mohl pracovat klidně a rychle, protože sklep
byl dokonale odhlučněn.
Za dvě hodiny budu hotov, těšil se. A úplně mimo
nebezpečí. Koho by napadlo hledat starého Kejhu u mne
ve sklepě!
Pokračoval téměř radostně. Jediné, co ho udivovalo,
byla sypkost a nekompaktnost pískovce, který vyhazoval
z vykopané jámy. Jako by tu nedávno někdo kopal před
ním!
Nakonec tu ještě objevím poklad, napadlo Bečku. To by
nebylo špatné. Pořádný hrnec svatováclavských dukátů
bych si dal líbit!
Tato optimistická představa neměla být ani zdaleka
naplněna. Naopak. To, do čeho Bečka vzápětí kopl, mělo
do pokladu hodně daleko. Když se nad tím sklonil
s lampou v ruce, vykřikl hrůzou. Pod jeho nohama
leželo dosud zcela nezetlelé ženské tělo. Bečka se
vydrápal nahoru a těžce lapal po vzduchu. Co to má
znamenat? Jak si tu hrůzu vysvětlit? Začal horečně
uvažovat.
„Tuhle chalupu jsem koupil od staré báby,“ mumlal,
„ale ta ji prodala po smrti svého syna, který tady
bydlel. Že by to měl na svědomí on?“

Bečka se podíval znovu do jámy a udělalo se mu špatně.

Bylo mu na zvracení. Posadil se na kopec nahromaděného
písku a hleděl na Kejhovu mrtvolu. Ani to mu neudělalo
nejlíp.
Musím… zafuněl, musím chvíli na čerstvý vzduch!
Byl to celkem rozumný nápad, ale přišel poněkud pozdě.
Bečka dokázal vystoupit pouze na třetí schod. Tady
zavrávoral, chytil se za hruď a skácel se zpátky. Padl
přímo na dědka Kejhu a po něm se svezl do vykopané
jámy.
Našli je v pondělí. Sousedům neušlo, že Bečkovo auto
stojí dosud na dvoře a majitel se proti svému zvyku
vůbec neukázal. Přivolali pomoc a zasloužili se
o objasnění nevšedního kriminálního případu. Kromě tří
mrtvol, viditelných na první pohled, jich ve sklepě
objevila Bezpečnost ještě pět. Samé dívky kolem
dvaceti let.
Šlo vesměs o pohřešované stopařky, které se daly
zlákat k návštěvě stylové chalupy. Kdyby nebylo vratké
jízdy starého alkoholika Kejhy, patrně by zůstaly
neobjeveny.
Nejasná je však nyní budoucnost pískovcového sklepa.
Za chalupu s legendou požadují totiž Bečkovi dědici
nekřesťanské peníze.

***
PŘIROZENÉ VYSVĚTLENÍ.
*

V každé vesnici se většinou přihodilo něco podivného

a neobvyklého, o čem si pak vykládala celá řada
příštích generací. Na dračkách, v hospodě nebo při
besedách na návsi. V této věci nebyl ani Březový
Újezdec žádnou výjimkou. Zde se mluvilo velmi často
o podivném pohřebním voze. Ten se poprvé objevil
v roce 1893 za starostování Josefa Pexidera,
nejbohatšího sedláka obce.
Březový Újezdec byla nevelká vesnice s několika
statky, dvěma hospodami a asi padesáti chalupami. Ani
kostel tu nebyl, ale zvon z děkanského chrámu
v Sahulicích sem zazníval s veškerou naléhavostí.
Tehdejší okresní silnice procházející obcí byla
nevalná. Také nebyl žádný dobrý důvod ji nějak pečlivě
udržovat, neboť na kočár se tu nikdo nezmohl a
žebřiňáky či voznice s hnojůvkou se na místo svého
určení vždy nějak dokodrcaly. Není také doloženo, že
by si na špatný stav vozovky někdy někdo stěžoval.
Proto se v září roku 1893 všichni obyvatelé
Březovského Újezdce velice podivili, neli přímo
vyděsili, když se v pravé poledne objevilo ve vsi
něco, co tady rozhodně nečekali. Právě když se zbožní
venkované chystali k modlitbě Anděl Páně, objevil se
na silnici pohřební vůz tažený čtyřmi černými koňmi.
Opratě držel v rukou funebrák s mohutnými nakroucenými
kníry, který horlivě mával nad hlavou bičem, jako by
mu záleželo na každé vteřině. Chochol na čepici se mu
kýval ze strany na stranu, až se zdálo, že se mu
ulomí. Sám vůz byl překrásný. Pozlacení andělé vyšli
zřejmě teprve zcela nedávno z řezbářovy dílny. Skla
byla dokonale umyta, takže bylo dobře vidět rakev
bohatě ozdobenou věnci a květinami. Také kola svědčila
o prvotřídní kolářské práci a byla mnohem bytelnější,
než se na první pohled zdálo. Rychlá jízda pohřebního
vozu po mizerné silnici nadělala pochopitelně dost
hluku, ale vůz se řítil dále vesnicí jako o závod.
Překvapení lidé se křižovali a vyděšeně mžikali očima.
Vůbec nechápali, co se to vlastně děje. Takové honosné
povozy, jako byl tento, se totiž dírám podobným
Březovému Újezdci zdaleka vyhýbaly. Byly výsadou
větších měst, kde si bohatí měšťáci mohli takový luxus
parádního a nákladného funusu dopřát.
Pohřební vůz projel vesnicí a zmizel v nedalekém
lesíku. Vesničané se okamžitě shlukli kolem rybníčku
na návsi a vzrušeně na sebe pokřikovali. Nikdo
nevěděl, co si o této podivné jízdě má myslet. Proč se
funebrák, kterého nikdo z nich neznal, rozhodl projet
právě Březovým Újezdcem?

Co ho vedlo k tomu, že si vybral právě tu

nejneschůdnější cestu v celém okolí?

Všichni hledali autoritu, která by ten prapodivný jev

nějak vysvětlila. Nikdo si však nevěděl rady a tak se
dav poněkud poděšených svědků hrnul do statku starosty
Josefa Pexidera. Hlava obce by měla mít přece o všem
povědomí. Jenomže na dvoře ani ve stodole vesničané
starostu nezastihli. Pacholek ho právě přenášel
z lavice na postel a panímáma Pexiderová zapalovala
svíčky. Prvního muže ve vesnici totiž před malou
chvílí klepla pepka. Zničehonic náhle padl a už ho
nevzkřísili.
Teď už lidem nemusel nikdo nic vysvětlovat. Všechno
bylo naprosto jasné! Pohřební vůz byl přelud.
Zlověstné znamení, které předvídalo smrt. Lidová
fantazie podivný příběh ještě zveličila a doplnila
mnohými podivuhodnými detaily. Černí koně prý frkali
oheň a z nozder se jim valil kouř čpící sírou.
Funebrák měl upíří zuby a kozí bradku. Andělé se
podobali spíše povětrným ženštinám – zkrátka a dobře
pro starostu Pexidera si přijel osobně sám Satanáš
a odvezl si ho rovnou do pekla.
Tato zlověstná verze se tradovala až do března 1907.
Pak se pohřební vůz objevil znovu. Opět projel
Březovým Újezdcem, ale tentokrát poněkud pomaleji,
takže vesničané si jej mohli důkladněji prohlédnout.
Černí koně působili velmi důstojně a žádná alotria
s ohněm, kouřem a sírou neprovozovali. Funebrák se
jevil jako odměřený, přísný, ale slušný člověk, který
ví, co dělá. Okolí si příliš nevšímal a dbal zřejmě
jen na to, aby povoz nesjel z blátivé cesty do příkopu
plného vody. Andělé se tvářili velmi vlídně, v žádném
případě nepřipomínali hříšné osoby ženského pohlaví.
Rakev byla ozdobena čerstvými jarními květinami
a nikdo by si netroufl říci, že je určena k jízdě do
pekel.
I tentokrát však zemřel ve vsi starosta. Jmenoval se
Jindřich Horáček a těšil se všeobecně velmi dobré
pověsti. K lidem byl uctivý a vlídný a založil
v Březovém Újezdci sokolskou Jednotu. Kromě toho byl
velitelem místních hasičů a bohatě přispíval na různé
dobročinné akce. Ač objevení pohřebního vozu vzbudilo
i tentokrát pochopitelně značnou pozornost, o ďáblovi
už nepadlo ani slovo. Jindřich Horáček se mohl dostat
maximálně do očistce, a to ještě jen na velmi krátkou
dobu.
Potřetí projel podivný přízrak pohřebního vozu
Březovým Újezdcem dvaadvacátého října 1933. Přesně za
týchž okolností, a prý dokonce i se stejným
funebrákem. Pamětníci tvrdili, že za šestadvacet let,
co se tu neukázal, nezestárl ani o měsíc. Není divu,
protože nikdo nepochyboval o tom, že nepatří do tohoto
světa. Pohřební vůz tentokrát zvěstoval úmrtí starosty
Rudolfa Kudrnáčka, nevýrazného představitele strany
agrární. Nebyl oblíben ani nenáviděn. Skoro ani za to
pompézní zjevení nestál. Na voze prý bylo dvanáct
andělíčků: šest zlatých a šest stříbrných.
Pak se celé desetiletí nedělo nic, ačkoliv starostové
a představitelé obce hynuli i nadále. Jenomže přízraku
se nedá poroučet. Objeví se i zmizí, kdykoliv se mu
zamane a lidé, obyčejní smrtelníci, do toho nemají co
mluvit. Jejich žvanění, byť bylo sebesnaživější,
neobstojí před vyššími instancemi, v jejichž záměrech
se nikdo nevyzná.
Až devatenáctého července 1989 se zjevení konečně
objevilo opět, a to v inovovaném rouše. Březovým
Újezdcem dnes už vede úzká asfaltka, která je také
značně zdevastovaná, plná děr a výmolů. Kdo po ní
nemusel jezdit, ten tak nečinil. Drkotávalo po ní jen
několik traktorů, náklaďáků z JZD a pár embéček
družstevníků. Cizáci používali schůdnějších silnic
v okolí a do vesnice ležící stranou obecného zájmu
zřídkakdy někdo zabloudil. Co by tu také hledal, moc
toho tady k vidění nebylo!
Tentokrát však ano! Březovým Újezdcem projelo pomalu
a opatrně černé auto s rakví. Ta tentokrát nebyla
ozdobena květinami. Auto řídil bezvousý muž vážného
vzezření, který se nepokoušel navázat s okolím nějaký
kontakt. To ostatně nikdo ani nečekal.
„Viděli jste to?“ vykřikla bába Jóvišová, sotva vůz
zmizel v lesíku. „Už to tu máme zase! Pohřební vůz,
který nepatří naší Pohřební službě! Tam dělá funebráka
můj nevlastní synovec Franta Dolejš. Tohohle člověka
ale vůbec neznám a kdo ví, jestli to vlastně člověk
je!“
„Ale matko,“ pochyboval občan Trucl, „vy dáváte do
souvislosti dvě různé věci. Přece dobře víme, jak
vypadal pohřební vůz, který se v obci objevoval dříve!
I andělíčky máme spočítané! Ten vůz byl tažen čtyřmi
černými koňmi a tohle vypadalo na docela obyčejnej
stejšn!“
„Nesmysl!“ nedala se vyvést z míry Jóvišová. „Dneska
se i stará přísloví objevují v novém a moderním rouše.
Kdyby se dnes projížděl na silnici stejný pohřební vůz
jako v roce 1893, nikdo by v něm neviděl přízrak, ale
byl by přesvědčen, že filmaři tady natáčejí nějaký
historický film. Děti by si chtěly sáhnout na
funebráka a ochotníci by se nabízeli k statování.
Veškerá důstojnost tajemného zjevení by byla rázem ta
tam! To nemohou vyšší síly dopustit, a proto se
přizpůsobily dnešní situaci. Březovým Újezdcem projel
cizí funebrák. Proč? Co tady hledal? Pro to sotva
najdete vysvětlení! Do Sekutic se přece jezdí po druhé
okresce –je to kratší a cesta je tam mnohem lepší!“

Tvrzení báby Jóvišové mělo rozhodně svou logiku. Žádné

konečné řešení však nepadlo, a tak za chvíli
o podivném autu klábosili chlapi v hospodě. Pronášené
názory nebyly nikterak jednoznačné.
„Pánové,“ vykřikl zrzavý traktorista Rorejs
s půllitrem mizerné desítky v ruce, „nežijeme ve
středověku a nebudeme věřit v pohádky! To je všechno
už dávno překonaná věc! Princ Bajaja, devítihlavá saň
a Červená Karkulka jsou prokazatelně pouhé buržoazní
přežitky! Nad to jsme povzneseni! Doba žebřiňáků
a strašidelných povozů je už dávno za námi!“
„Jen se moc neholedbej, mladíčku!“ krotil ho starý
Mlejnek. „My jsme přece taky chodili do školy
a ledacos jsme už v životě viděli na vlastní oči!
V třiatřicátým jel pohřební vůz pět kroků ode mne
a málem mne pocákal blátem! Kdybych měl dost odvahy,
mohl jsem si na něj sáhnout. Ale vysvětlit, proč tudy
vlastně jel, nedovedl nikdo! Měl namířeno do Sekutic,
ale nedojel. Nikdo ho tam nespatřil, takže musel
zmizet někde v lesíku. Nebo se hned za Březovým
Újezdcem prostě rozplynul. To se říkalo už při
předešlých zjeveních!“
„Ono se toho napovídá!“ šklebil se Rorejs. „Ve světle
logického uvažování nic takového ale neobstojí!
A potom? Co se dělo tenkrát, mě dnes nezajímá. To
stejně nikdo řádně neobjasní. Svědků už je málo a ti
po ničem řádně nepátrali. Spokojili se faktem, že vsí
projel pohřební vůz s andělíčky. Odkud vyjel a kam
dorazil, to už se zřejmě nikdy nedozvíme!“
„A co ten dnešní auťák?“ zeptal se Mlejnek. „Víš,
odkud vyjel? A máš nějaké tušení, jaký byl cíl jeho
cesty? Kdo ho řídil? A co za tím vším vlastně je?“
„Určitě by se to dalo nějak zjistit,“ tvrdil Rorejs.
„Natolik mne to ale zase nezajímá!“

Mnoho jiných to sice zajímalo, ale ti zase nevěděli,

jak tomu přijít na kloub. Tak se alespoň vášnivě přeli
a snášeli všemožné argumenty a dohady pro i proti.
Konečné rozřešení se dostavilo zcela nečekaně
příchodem strážmistra VB Dolany. Ten se sebevědomě
usmíval a oznámil celé hospodě, že tajemství
pohřebního vozu je definitivně rozřešeno.
„Představte si,“ vykládal pomalu a důrazně, „že to
auto, které vás tak vyděsilo, havarovalo těsně za
Sekuticemi. Majitelem vozu je Pohřební služba v Praze
a vůz řídil občan Vendelín Kodejš. Použil funébr
k soukromé cestě a zajel si s ním do Znojma pro
meruňky. Měl jich plnou rakev. Typický případ zneužití
služebního vozidla. Žádný zázrak, ale zcela obyčejná
hospodářská kriminalita. Banální případ až na to, že
nešlo o obyčejnou dodávku, ale o pohřební vůz!“
„A co dělal právě v Březovém Újezdci?“ zeptal se
Mlejnek nedůvěřivě. „Normální člověk by přece jel po
státní silnici! Tady se mu ty meruňky určitě pořádně
potloukly!“
„Vendelín Kodejš věděl, že u státní silnice kontroluje
občas vozidla hlídka VB,“ vysvětloval Dolana. „Nějaký
dobrák ho na to asi upozornil.
1 když nebezpečí nebylo veliké, rozhodl se zřejmě, že
se mu raději vyhne a naše chlapce objede. S havárií
pochopitelně nepočítal. Kdyby k ní nedošlo, případ by
se byl nevyřešil a celý Březový Újezdec by mohl další
desetiletí věřit ve strašidla!“
„Já to říkal!“ jásal Rorejs. „Žádná tajemná zjevení
neexistují! Takhle nějak by se daly jistě vysvětlit
i ty předešlé případy! Chlap si chtěl odvézt
v pracovní době služebním vozem domů meruňky – tady se
z toho hned udělá tajemný jev!“
„Tak to abychom si na to dali rundu!“ navrhl soused
Kotáb. „Když se to všechno tak pěkně vysvětlilo, tak
se napijeme meruňkovice!“
Hostinský začal pohotově všem nalévat. Důvod k napití
to přece byl. Rakev plná meruněk – to tady není každý
den! O tom si budou lidé ještě dlouho vyprávět – a
hlavně: všechno se vysvětlilo zcela přirozeným
způsobem!
Ano, všechno se vysvětlilo – až na to, že toho dne
v pozdních večerních hodinách náhle zemřel předseda
MNV Josef Meruňka.

***

DRACULŮV ŠVAGR.
*

Vezmeteli si za manželku promovanou zo oložku,

v žádném případě se nevyhnete komplikacím. Zdá se
však, že to, co se přihodilo mně, přesahuje všechny
přijatelné meze. Slávka se specializovala na výzkum
netopýrů a ti se, jak známo, zřídkakdy vyskytují na
sídlišti mezi paneláky. Musel jsem se tedy smířit
s tím, že manželku uvidím pouze tehdy, když právě
nebude prolézat rozličné jeskyně a tunely po celé
Evropě.
Začátkem loňského léta odjela se svou přítelkyní
a spolupracovnicí doktorkou Soňou Švejcarovou do
Rumunska. I v Transylvánských Alpách totiž žijí
netopýři a v zájmu vědy je třeba zjistit mnoho
podrobností z jejich nesporně velice zajímavého
života. Pro mne to ovšem znamenalo dva měsíce
samotářského života, s nímž jsem se při každé
manželčině výpravě těžko smiřoval. Ještě že nepatřila
k ženám, které nerady píší dopisy. Takto jsem alespoň
mohl doufat, že budu podrobně informován o rozmanité
zvířeně Transylvánských Alp. To se však kupodivu
nestalo. První dopis, který jsem od Slávky dostal,
zněl takto:

Miláčku!
Vzpomínám na Tebe v tak romantickém prostředí, jaké si
ani nedovedeš představit. Stanujeme se Soňou v horách
přímo vedle vodopádu, který hučí tak nádherně, že je
to až k zbláznění. Je tu spousta zajímavé zvěře od
veverek až po jeleny a medvědy, ale vím dobře, že Tě
tohle příliš nezajímá. Právě tak by Tě asi nudilo,
kdybych Ti líčila, jak lezeme do jeskyň za netopýry.
Ale jako milovníka hororů Tě určitě zaujme to, co jsme
se dozvěděli v nedaleké osadě. Mezi místními obyvateli
se totiž stále věří na vampýry, zlé duchy a podobné
nesmysly. Je tu dokonce ještě živá ta stará povídačka
o nejslavnějším upírovi všech dob, hraběti Draculovi.
Jeden starý ovčák nás včera dovedl k zřícenině nad
obrovskou propastí a s vážnou tváří tvrdil, že to je
bývalý Draculův zámek. V každém případě si nás velice
zavázal, protože ve věžích žijí desetitisíce netopýrů
a ti nás, jak jistě víš, zajímají víc než staré
hrůzostrašné povídačky. Pokud jsem je přece jen
poslouchala, bylo to spíš kvůli Tobě, abych Ti mohla
naspat něco, co alespoň na oko vypadá jako senzace.
Tak tedy dávej pozor: podle verze, kterou nám vyprávěl
onen ovčák, s Draculou ještě není definitivní konec.
Starému hraběti sice, jak je psáno i v knížce, uřízli
hlavu a probodli srdce stejně jako třem jeho
pomocnicím, ale zůstal tu ještě jeden nebožtík, o němž
neměli hrdinové příběhu ani tušení. Byl to Draculův
švagr a samozřejmě šlo rovněž o upíra. V době, kdy
Dracula odjel do Londýna sát krev obyvatelům Albionu,
se jeho švagr, nacucaný krví téměř k prasknutí, uložil
do své rakve, aby zde na několik desetiletí usnul. Tak
se stalo, že prospal nejen události, které ve své
knize líčí pan Stoker, ale i obě světové války,
z nichž ta druhá mu notně pošramotila obydlí. Nyní se
však Draculův švagr má opět čile k světu a celé okolí
se křižuje při pouhém vyslovení jeho jména. Vesničané
nás varovali před přenocováním ve stanu a nabízeli nám
nocleh ve svých domech, které před rozedněním nikdo
neopustí. Takový je tady strach před vampýry.
Nám je ale dobře v přírodě, a tak se připravujeme na
noční exkurzi přímo do Draculova hradu.
Líbám Tě, vyřizuji ti pozdrav od Soni a těším se na
shledanou v Praze.
Tvá Slávka Druhý dopis jsem dostal přesně za týden:

Miláčku, dnešním dopisem si asi Tvá škodolibost přijde

na své. Říkal jsi, že nechápeš, jak mohou dvě ženské
spolu vydržet takovou dobu a vlastně jsi měl pravdu.
Ze Soni se stala dokonalá podivínka a ani si nedovedeš
představit, jak mi v této pustině leze na nervy. Zdá
se, že zapomněla, za jakým účelem sem přijela, a se
zatajeným dechem poslouchá ty nesmyslné historky
o upírech, kterými ji domorodci ochotně zásobují. To
je konečně její věc a já bych jí to ráda dopřála,
kdyby tím neobtěžovala také mne.
To, co se s ní děje, je téměř neuvěřitelné. Doktorka
zo ologie, specialistka na netopýry, se začíná v noci
bát a nehne se ode mne na krok. Když jsme prolézaly
zříceninu, o níž jsem Ti posledně psala, vyděsil ji
dokonale sám předmět jejího bádání – veliký netopýr.
S vážnou tváří mi tvrdila, že nepatří k žádné známé zo
ologické skupině a že s ním není něco v pořádku. Když
jsme se vrátily na své tábořiště a lehly si do stanu,
okamžitě jsem usnula. Za chvíli mě však Soňa vzbudila
a šeptala mi, že ten veliký netopýr, kterého nedovede
zařadit, krouží kolem našeho stanu. Kromě toho prý
příšerně vyjí vlci. Což o to, vlci vyli, ale to ve
zdejších horách není nic tak výjimečného. Abych Soňu
uklidnila, vyšla jsem před stan. Netopýrů jsem
spatřila několik, ale žádného mimořádného. Chytali
hmyz jako každé ráno těsně před svítáním.
Ale se Soňou se děje něco podivného. Cítí se ohrožena
a stále se něčeho bojí. Snad doopravdy toho smyšleného
Draculova švagra. Několikrát jsme se pohádaly,
nesčíslněkrát jsem jí domlouvala, ale marně.
Mám dojem, že to tady ukončíme dřív, než jsme původně
plánovaly.
Líbá Tě Tvá Slávka

Dost mě ten dopis pobavil, neboť jsem znal Soňu jako

neohroženou ženu a tvrdošíjnou materialistku. Bádání
jí bylo nade vše a také mu všechno podřizovala.
Dokonce i svůj soukromý život. Nemohl jsem uvěřit, že
by se Soňa, jak jsem ji znal, mohla polekat obyčejného
netopýra. Viděla jich přece statisíce, neli miliony.
Co se s ní asi děje? Zřejmě se z ní stává neurotická
a její potíže pramení z počínajícího staropanenství,
k němuž se v zájmu všemocné vědy sama odsoudila. Měla
několik znamenitých nápadníků, ale jejich znamenitost
vždy musela ustoupit před přitažlivostí netopýrů
a jiné noční havěti. Teď tedy má, co chtěla!
Pak přišel třetí dopis. Expres.

Miláčku, zdá se, že Soňa je vážně nemocná. Kdybys ji

viděl, sotva bys ji poznal. Je průsvitná, bledá,
a její milovaná zo ologie už ji vůbec nezajímá.
Naopak šumění netopýřích křídel jí nahání hrůzu. Někdy
mám pocit, že se pomátla. Tvrdí, že k ránu, kdy já
spím, přilétá veliký netopýr a saje jí krev. Ukazovala
mi také nepatrné ranky na krku, které připomínají
kousnutí nějakým malým zvířetem. Když jsem jí navrhla,
abychom se vrátily domů, odmítla. Prý jí to její pán
zakázal. Opravdu si s ní už nevím rady a jsem z ní
dokonale bezradná. Do smrti nepochopím, jak může
rozumný racionalisticky uvažující člověk do této míry
propadnout pověrám, a k tomu tak primitivním, jako
jsou ty o hraběti Draculovi.
Líbá Tě Tvá Slávka Následujícího dne došel telegram.
Soňa mrtva. Záhadné okolnosti. Vrátím se do Prahy.
Slávka.
Místo manželky však přišel jen další dopis.

Miláčku, přes tragédii, které jsem byla svědkem, jsem

se rozhodla zůstat. Nemohla jsem jinak, protože to, co
jsem viděla na vlastní oči, odporuje všemu, co jsem až
dosud o netopýrech věděla. V noci těsně před Soninou
smrtí jsem se probudila a zjistila jsem, že ve stanu
je veliký netopýr, kterého jsem nedovedla zařadit do
žádné známé skupiny. A zvíře opravdu sálo z mé
přítelkyně krev!
To, co se stalo, vzbudí jistě ve vědeckých kruzích
senzaci. V Evropě nebyl dosud zaznamenán jediný
případ, že by se netopýr živil krví živočichů. Podobné
případy známe pouze z Jižní Ameriky, kde netopýři
vysávají krev hovězímu dobytku nebo koním. Myslím, že
jsem na prahu velikého zo ologického objevu, a proto
jistě pochopíš, že zde musím ještě nějakou dobu
zůstat. Tím spíše, že Soňa vlastně položila život na
oltář vědy. Kdyby nebylo její tragické smrti, mé
podezření by nikdy nevzniklo, protože onen podivný
netopýr je jistě i zde velice vzácný.
Vesničané samozřejmě přičítají Soninu smrt hraběti
Draculovi a podle toho se také chovají. Vykrápějí svá
stavení svěcenou vodou, strkají do zámku hostie a za
nic na světě by v noci nikomu neotevřeli. Až zveřejním
své zo ologické objevy a přesně popíši život dosud
neznámého netopýra, leckdo zřejmě pochopí, proč právě
zde vznikly, a navzdory pokroku vědy se stále udržují,
ony hrůzostrašné historie o upírech. Přej mi v mém
bádání hodně úspěchů!
Líbá Tě Tvá Slávka Znal jsem Slávčinu vědeckou
horlivost, která často hraničila s fanatismem, a vzdal
jsem se představy, že se s ní brzy shledám. Přiznám se
však, že mě silně znepokojila příčina Soniny smrti.
Nevěděl jsem o netopýrech ani zdaleka tolik, co moje
žena, ale těžko jsem mohl uvěřit tomu, že by tento
neškodný živočich mohl usmrtit člověka.
Očekával jsem další Slávčin dopis, ale listonoš
přinesl pouze pohlednici, na níž bylo napsáno:

Miláčku, dějí se podivné věci daleko přesahující

hranice zo ologie. Někdy se obávám, že jsem zešílela.
Ale musím těm záhadám přijít na kloub. Drž mi, prosím
Tě, palce!
Líbá Tě Tvá Slávka

Pak jsem se se Slávkou shledal až v sibiuské

nemocnici. Byla zcela bledá a vyčerpaná. Ležela na
lůžku neschopna jakéhokoliv pohybu. Na hrdle měla dvě
malé červené ranky. Mohl jsem u ní pobýt pár minut
krátce před tím, než dostala transfuzi krve, která jí
zachránila život. Když mě spatřila, slabě se usmála,
ale hned se v jejích očích objevily stopy děsu. Zřejmě
mi chtěla cosi prozradit. Sklonil jsem se nad ní a ona
namáhavě zašeptala: „Nebyl to netopýr. Byl to…
člověk!“ a omdlela.
Dnes už je se Slávkou všechno v pořádku. Alespoň
zdánlivě. O svém pobytu v Transylvánských Alpách se
mnou rozhodně odmítá mluvit. Říká, že to, co zažila,
je v příkrém rozporu s vědou, a co je v rozporu
s vědou, nemůže být pravda. Jsme přece materialisté,
moderní lidé, a ne nějaké svíčkové báby! To, čeho byla
svědkem, byly zřejmě halucinace, které vznikly
následkem nečekané Soniny smrti. Barvité líčení
upírských historek z úst vesničanů také sehrálo svou
negativní roli. Ale to vše už patří minulosti, hlavní
je svědomitá a seriózní vědecká práce! Jedině
materialismus může světem pohnout dopředu!
Ale mne znepokojuje jedna věc. Slávčin vzhled se od
jejího návratu změnil. Má mnohem tvrdší pohled a kolem
úst se jí vytvořily dvě hluboké mužské vrásky.
A nejvíce ze všeho mě děsí její zuby. Horní špičáky se
nápadně prodloužily a jejich ostré hroty připomínají
zuby krutého a nebezpečného dravce.

***

ZJEVENÍ U BOTIČE.
*

Všichni víme, že se mezi nebem a zemí dějí věci, na

něž náš rozum nestačí, a kterých se tu a tam, často
pouhou náhodou, dotkneme. Málokdo těm náhodám sám od
sebe napomáhá. S lidmi, kteří z vlastní vůle lezou
o půlnoci do márnice nebo vyvolávají na hřbitově
duchy, se nechceme srovnávat. Naše zvědavost, i když
mnohdy značná, nebývá přece jen silnější než obava
z nepředvídatelných následků.
Rádi podivným a těžko vysvětlitelným příhodám
nasloucháme, ale většinou o nich pochybujeme. Bedlivě
zkoumáme hodnověrnost svědků a strachujeme se, abychom
nebyli napáleni. Často není důležitá pravděpodobnost
příběhu, ale serióznost a důvěryhodnost vyprávěče.
Jestliže se v prázdném kostele setká s duchem důstojný
pan farář, nebo dokonce děkan, určitě mu to uvěříme
nebo se o to alespoň pokusíme. Pokud se s týmž duchem
střetne pouhý kostelník, zavrtíme nedůvěřivě hlavou,
necháme si výpověď podrobně zopakovat a sotva se při
ní zbavíme pochyb. Bude-li posléze duch obtěžovat
svíčkovou bábu, která je navíc vyhlášenou drbnou,
mávneme nad jejím žvaněním rukou. I kdyby se tisíckrát
zapřísahala, že ducha opravdu viděla.
Věříme zkrátka lidem úctyhodným, důležitým,
pravdomluvným a všeobecně váženým. Nevěříme naopak
opilcům, hysterkám, sedmilhářům, lovcům senzací
a jiným podobným živlům. Přestože i učený podmračený
profesor může blafovat nebo se mýlit a osoba zcela
důvěryhodná se nečekaně stane svědkem, kterému není
radno se posmívat.
Spisovatelhumorista docela určitě patří k lidem, kteří
v případech nadpřirozených nejsou bráni vážně. To
jistě každý z vás uzná. Spatříli humorista kupříkladu
bezhlavého rytíře, musí si to nechat pro sebe, i kdyby
se s ním srazil na schodišti a bezhlavec ho za to
přetáhl mečem. Pokud by humorista své setkání
sebestřízlivěji popsal, stal by se terčem posměchu.
Z vlastní zkušenosti vím, že humoristovi často není
věřeno vůbec nic. Ani to, že zakopl nebo že připálil
oběd. Každému se zdá, že humorista existuje pouze jako
nepřetržitý vypravěč skopičin a gagů, které se nikdy
nepřihodily a zrodily se v jeho pomatené hlavě.
Proto je také pro mne nesmírně těžké popsat, jak jsem
se střetnul se svým zemřelým tatínkem. Přestože nejsem
první ani poslední, komu se taková věc přihodila. Ale
nést kůži na trh je přesto myslím zcela na místě.
Takže věřte – nevěřte!
S duchem svého tatínka se střetl například Hamlet,
kralevic dánský. I na divadle je to setkání velice
vzrušující. Půlnoc, rozbouřené moře a staré kamenné
hradby. Tatínek vystoupí z mlhy a obecenstvo se
zachvěje. Lidem naskočí na zádech husí kůže a všichni
obdivují Hamleta, že takové setkání podstoupil.
Něco tak velkolepého se mi pochopitelně nepřihodilo.
O půlnoci by mne nikdo ke starým hradbám nedostal ani
násilím. Mám vysoký krevní tlak a haprující srdce.
Krom toho mi věštec nepředpověděl dlouhý život. Nikdo
se mi nemůže divit, že se šetřím a nevyhledávám
stresové situace.
Žiji tak, abych se s duchy nesetkával, ani když
záhrobní bytosti jsou slušně vychované a patří do
rodiny. Přesto jsem se tomu nevyhnul.
Nestalo se tak, jak bývá obvyklé, o půlnoci za svitu
luny, ale v klidném nedělním odpoledni. Bez
sebemenšího varování.
Šel jsem na fotbal. Na Bohemians. Jel jsem
devatenáctkou k bývalému michelskému nádraží a silnicí
mezi bohdaleckými kopci jsem se vydal do Vršovic.
Poprvé mě tudy vedl přibližně před třiceti lety otec,
který fotbalu velice holdoval a pro sport mne získával
už od prvních krůčků. Sám trávil sobotní a nedělní
odpoledne takřka výhradně na hřištích pražských klubů.
Na Spartě, Slavii, Bohemce, Viktorii Žižkov, ale i na
Bělce, Vyšehradu nebo na Čafce. Někdy mě vláčel
s sebou i na libeňský Koráb nebo do Hloubětína na
Slavoj 9. Ale nejčastěji jsme chodili na Bohemku. Od
michelského nádraží k Botiči a podél potoka na
Dannerův stadion.
Teď už jsem bohužel chodil přes dva roky sám. Tatínek
zemřel na infarkt a ležel na chodovském hřbitově, kde
nemohl mít na sport ani pomyšlení. To jsem si alespoň
myslel.
Šel jsem k Bohemce, kopal do drobných kamínků na
silnici a myslel na všechno možné. Ale najednou ve mně
doslova hrklo. Několik desítek metrů přede mnou jsem
spatřil důvěrně známou postavu. Tatínka! Malý
obtloustlý muž v šedivých šatech a s výraznou
nezaměnitelnou pleší se pomalu kolébal ke sportovnímu
stadionu. Dost to se mnou zacvičilo. Zastavil jsem se
a vytřeštil oči.
Tak tohle je klasická halucinace, řekl jsem si
posléze. Šli jsme tudy spolu snad tisíckrát, a teď se
mi tatík vybavil jako živý! Zřejmě se za chvíli
rozplyne a já zítra ani nebudu věřit, že jsem ho
viděl!
Ale tatínek se nerozplýval. Trochu zvolnil chůzi, jak
si zvykl po druhém infarktu, cíl cesty však nezměnil.
Vidím ho jenom zezadu, uvědomil jsem si. A to je
matoucí. Patrně se jedná o osobu, která mu je velice
podobná. Musím se přesvědčit!
Zrychlil jsem krok a brzy jsem kolébajícího se pána
dostihl. S trochou bázně jsem mu pohlédl do obličeje.
Byl to nade všechny pochyby můj tatínek. Těžce dýchal.
Dech ho trápil už od prvního záchvatu, ale fotbal si
kvůli tomu nikdy neodepřel. Jednou, když supěl do
jinonického kopce na zápas Motorlet – Teplice, málem
umřel. Ted do toho zřejmě neměl daleko. V obličeji byl
celý rudý a pokašlával, jak je tomu u kardiaků běžně.
Zastavil se a v té chvíli se na mě podíval. Bez
zjevného překvapení. Ani nezaznamenal, že jsem celý
nesvůj.
„Tati,“ vyrazil jsem ze sebe. „Kam jdeš?“
„To je otázka,“ zafuněl. „Přece na fotbal. Na
Bohemku!“

Bylo to logické, ale nemohl jsem se s tím smířit. Ne

že bych to tatínkovi nepřál, ale…
„To nemůžeš,“ vzal jsem ho za rukáv. „Jsi přece
mrtvej!“

Podíval se na mne, jako bych mu sdělil kdovíjakou

novinu. Chvíli o tom sdělení uvažoval.
„Já jsem mrtvej?“ zahučel. „No to tedy na ten fotbal
opravdu jít nemohu. To tedy ne.“

A najednou tam nebyl.

„Tati…“ koktal jsem, ale další slova již nebylo komu
adresovat. Kolem mne přecházeli lidé a s údivem si mne
prohlíželi. Pravděpodobně jsem jim připadal jako
náměsíčník nebo šílenec.
Chvíli jsem přešlapoval na místě a nemohl se
rozhodnout, co mám dělat. Nakonec ve mně zvítězila
moje přirozenost a šel jsem na fotbal.
Seděl jsem toho odpoledne na tribuně, sledoval zápas
Bohemky s Plzní, ale nemohl jsem se zbavit myšlenek na
to, co se mi před chvílí přihodilo. Zážitky z utkání
byly minimální, stále jsem se vracel k setkání
s tatínkem. A začínal jsem mít sám na sebe vztek. Jako
profesionální literát jsem stoprocentně zklamal.
Choval jsem se nemožně, zlobil jsem se sám na sebe.
Byl jsem neuvěřitelně nepohotový, měl jsem se tatínka
zeptat na něco podstatného. Kdoví, oč jsem nyní mohl
být chytřejší a především informovanější. Kdyby se
tatínek trochu rozpovídal o onom světě…
Leč bylo pozdě by cha honit. O záhrobí jsem se
nedozvěděl ani zbla a tatínkovo nečekané zjevení
nebylo možno považovat ani za vážné varování. Snad
proto jsem se rozhodl, že mu alespoň trochu domluvím.
Normálně bych se z takového zážitku vypovídal nebo
o tom alespoň napsal. To nepřipadalo v úvahu.
Uvědomoval jsem si svou naprostou nedůvěryhodnost.
Dovedl jsem si představit, jak by reagovali ti, kterým
bych vykládal, že jsem si po obědě popovídal se
zesnulým otcem. Váleli by se smíchy a radili by mi,
abych o tom vykládal na estrádách. Ani Jiří Winter,
který je s duchy a strašidly jedna ruka, by mi
nevěřil.
Tak jsem se alespoň vypravil na hřbitov. Byl už
zavřený, ale vyvrácená vrata umožňovala snadný přístup
i těm, kdož nerespektovali úřední hodiny. Mezi hroby
jsem se dostal bez nesnází, protože se ještě úplně
nesešeřilo. Dodatečně jsem si uvědomil, že by se
slušelo vzít s sebou květiny. Při návštěvě drahých
zesnulých se to obvykle dělá, takhle vypadám jako
nějaký neotesanec.
Zastavil jsem se před tatínkovým hrobem a pozorně se
rozhlédl kolem. Po zjištění, že jsem na hřbitově sám,
jsem se sklonil k pomníčku, z něhož se na mne usmívala
tatínkova silně vyretušovaná fotografie.
„Tati,“ řekl jsem naléhavě, „tohle nám nesmíš dělat!
Nevím, jaké máš nyní podmínky k seberealizaci
a nakolik se na onom světě nudíš. Chápu, že se ti po
fotbale stýská. Byl jsi zvyklý chodit na každý zápas,
který se v okolí hrál. Ale jednou jsi umřel, lidé se
s tebou v krematoriu rozloučili, a se světskými
radovánkami je konec! Musíš být ukázněný. Nedělal jsi
seky za živa, proč bys je měl dělat po smrti?“

Tatínek neodpovídal. Buď si myslel, že ho nemám co

kárat, nebo neměl chuť se s kýmkoliv bavit.
Pokrčil jsem rameny. „No jak myslíš,“ zamumlal jsem,
„ale ještě jednou tě upozorňuju, že rodina je proti
jakémukoliv zjevování ducha nebožtíků na veřejnosti!“

Odcházel jsem domů. Ne proto, že bych už tatínkovi

neměl co říci, ale tma během mé návštěvy nepříjemně
zhoustla a já se v noci na hřbitově bojím. Což je,
doufám, zcela přirozené.
Doma jsem o zjevení pochopitelně mlčel. Obávám se, že
by mi nevěřila ani maminka, která jinak této tematice
holduje. Vykládá sny a ovládá různá varovná znamení.
Přesto se domnívám, že tohle by na ni bylo moc.
Musel jsem se s tím vypořádat sám. Nakonec to šlo
lépe, než jsem očekával. Tatínek mne nestrašil ani ve
snu a vůbec na svou posmrtnou existenci neupozorňoval.
Situace byla zase zcela normální a já jsem si na
zjevení u Botiče vzpomněl jen občas. Už mě ani trochu
neděsilo, a dokonce jsem začínal pochybovat o tom, že
k našemu setkání došlo.
Ale pak jsem potkal ve Františkánské zahradě pana
Pondělka. To byl starý tramvaják, tatínkův dlouholetý
kamarád. Často nás navštěvoval, ale pak se odstěhoval
do Žalova až někam za Roztoky a už se nejméně pět let
neukázal. Psal jen pohledy k Novému roku.
„Ahoj!“ zahlaholil na mne bodře. „Jak se daří
Rudlovi?“

Udělal jsem zarmoucený obličej. „Tatínek před dvěma

roky zemřel,“ řekl jsem smutně, „na infarkt myokardu.“
„Prosím tě, co mi to věšíš na nos?“ vyprskl smíchy
Pondělek. „Rudla že umřel? Vždyť jsem ho viděl
předevčírem na Spartě! Chtěl jsem s ním poklábosit,
ale ztratil se mi v davu. Ale určitě to byl on. Znám
přece Rudlu!“

Nemohl jsem učinit nic jiného než zmizet v davu

rovněž.
 ***

GENIÁLNÍ PLÁN.
*

Rozhodl jsem se, že Svatavu zabiji z těchto důvodů:

1. Mám nepřekonatelný odpor k jakémukoliv jednání
s úřady a rozvodové řízení by mě od nich neuchránilo,
ba právě naopak.
2. Nedá se předpokládat, že by Svatava ode mne odešla
s prázdnou. Spíše je nutno počítat s tím, že si bude
činit nároky na vilku (dostala ji darem od rodičů), na
auto (koupil jí ho otec) i na chatu (postavil ji její
první manžel.) Dále vím o dvou vkladních knížkách,
které by zcela nepochybně s sebou odnesla.
3. Jedině v případě, že bude na hřbitově, budu mít
stoprocentní jistotu, že už ji nikdy v životě
nepotkám.
Jelikož jsem však z kriminalistické literatury věděl,
že prvním a často také posledním podezřelým bývá
manžel, rozhodl jsem se Svatavu zabít ojedinělým,
promyšleným a velice rafinovaným způsobem. Musel jsem
to učinit tak, aby na mne nepadl ani stín podezření.
Pětadvacátého dubna jsem odjel do lesa poblíž Nižboru.
Byl krásný slunečný den a já jsem se zvolna procházel
kolem pěšiny. Jaká nádhera, být sám uprostřed jarní
přírody! Po necelé čtvrthodině přecházeli kolem mne
dva starší muži. Přikrčil jsem se za složené metry
dřeva, aby mě nezpozorovali. Byli však zcela zabráni
do rozhovoru o vyhlídkách fotbalového mužstva. Pak
nešel dlouho nikdo. Plných čtyřicet minut trvalo, než
jsem opět zaslechl kroky. Vzápětí jsem spatřil mladou
ženu, která v ruce třímala kufřík. Připravil jsem se.
Ve chvíli, kdy míjela můj úkryt, jsem vyskočil
a bleskurychle ji utloukl několika ranami železnou
tyčí. Myslím, že si to ani nestačila uvědomit. Pak
jsem ji zatáhl do křoví a znásilnil ji. Nedělal jsem
to rád, ale byla to součást mého plánu. Kriminalisté
museli nabýt přesvědčení, že jde o vraždu z vilnosti.
Můj plán vyšel stoprocentně. O dva dny později jsem
četl v novinách: HRŮZNÝ NÁLEZ V LESE. OPĚT BESTIÁLNÍ
VRAŽDA. ÚŘEDNICE POŠTOVNÍHO ÚŘADU UBITA ÚCHYLNÝM
ČLOVĚKEM.
Mohl jsem být spokojen. Vše probíhalo podle
předpokladů. osmnáctého května jsem svůj čin opakoval
v aleji u Benešova. Tentokrát jsem utloukl a znásilnil
ženu mezi třicítkou a čtyřicítkou. Jak jsem se později
dozvěděl, byla to prodavačka v obchodě s ovocem
a zeleninou. S potěšením jsem se dočetl, že vrahem je
patrně týž pachatel, který ubil úřednici z Nižboru.
Pak jsem čekal do devátého června. Les nedaleko
Kouřimi se stal svědkem další sexuální vraždy.
Tentokrát byla mou obětí dvaadvacetiletá učitelka
z mateřské školy. Byla neobyčejně půvabná a měla prý
právě před svatbou. Mrzelo mne, že jsem musel zmařit
tak mladý a rozkvétající život, ale nebylo jiné
východisko. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl co nejdříve
sprovodit ze světa Svatavu, nemohl jsem si dovolit být
slušný nebo dokonce senti mentální.
Počal jsem se připravovat na čtvrtý červenec. V ten
den jezdí Svatava do Příbrami gratulovat mamince
k narozeninám. Přitom neopomene zajít si do lesa
a navštívit místa, která jí připomínají dětství.
Svatava se velice ráda potuluje sama lesem, a to je
dobře. Vzhledem k tomu, že znám místa, která s oblibou
navštěvuje, nebude problém si na ni počíhat. Svatava
se stane obětí vilného vraha. Téhož vraha, který si
bude nad ztrátou milované bytosti patřičně zoufat. Už
jsem se těšil, kterak si nechám ušít černý oblek
z prvotřídní látky.
Byl to vynikající, a snad nebudu příliš neskromný,
když řeknu geniální plán. Zdálo se, že vše musí
klapnout a celkem nic se nemůže stát. Kdyby do toho
náhodou přišlo něco neočekávaného, jednoduše den
manželčiny smrti odsunu na příhodnější termín. V létě
bude řada příležitostí překvapit ji samotnou v lese.
Ale pak přišel druhý červenec. Svatava si vzala
v garáži auto a odjela na návštěvu k nějakým známým.
Nedojela. Kousek za Braníkem sjela s vozem do Vltavy
a utopila se.
Stal jsem se zcela nečekaně vdovcem. Trochu mi bylo
líto toho rozbitého auta, neboť z toho kouká dlouhé
dohadování a tahanice s pojišťovnou. Ale nemohl jsem
tuto situaci změnit.
Několik dní nato mě zatkli. Kdosi udal, že jsme se
s manželkou nesnášeli a že nešťastná náhoda nemusí být
nešťastnou náhodou. Samozřejmě se do toho začala
míchat pojišťovna. Ve voze se začali vrtat soudní
znalci a shledali, že vůz byl úmyslně poškozen už
předtím, než vyjel z garáže.
Obvinili mě z úkladné vraždy. Marně jsem dokazoval, že
při svém intelektu a kombinačních schopnostech bych
nezvolil tak primitivní způsob vraždy. Nevěřili mi.
Za chvíli bude vynesen rozsudek. Obhájce je optimista
a tvrdí, že dostanu nanejvýš dvanáct let vzhledem ke
své dosavadní bezúhonnosti.
Svatavo, Svatavo, proč jsi ještě dva dny nepočkala?

***

ÁRIE.
*

Učitel Horák byl se svým plodným a záslužným životem,

který ostatně ještě neskončil, plně spokojen. Když se
ohlížel do minulých let, naplňoval ho pocit hrdosti,
neli přímo pýchy. Vykonal veliký kus svědomité
pedagogické práce a do důchodu odešel v pětašedesáti
letech. Nikdy nezakolísal a byl prospěšný i ve
veřejných funkcích. Vykonával jich současně nejméně
sedm. Vždycky se řídil vědeckým světovým názorem
a poučoval v tomto směru i jiné.
Nežil jsem zbytečně, liboval si nyní. A svítil jsem
naší mládeži na cestu. Ulehčoval jsem jí léta
ideologického tápání a seznamoval ji
s materialistickým chápáním světa. Odpovídal jsem na
všechny choulostivé otázky a modeloval jsem ze svých
žáků přesvědčivé ateisty. Rozmetal jsem náboženské
bludy, pokud mezi nimi ještě existovaly, a vytvořil
jim tak dobrý základ pro úspěšný start do života. Byl
jsem dobrým pedagogem!
To uznávali i jiní a obdarovali ho za to mnoha
diplomy. Ani v důchodu učitel Horák nezahálel. Zapojil
se do osvětové činnosti a po večerech přednášel
nahluchlým důchodcům, aby snad na stará kolena
neupadli do osidel idealismu. Jezdil po celém
rozlehlém okrese vlastním autem a díky své nezdolné
povaze se cítil znamenitě.
I tento pátek měl soudruh učitel Horák v Rejpalově
přednášku na téma „Náboženství a vědeckotechnická
revoluce“. Sešli se čtyři posluchači a tři z nich byli
velice spokojeni. Čtvrtý během přednášky usnul a poté
předčasně odešel. Po skončení přednášky se učitel
srdečně rozloučil s pořadatelem Šimsou, nasedl do
embéčka a rozjel se zpět k domovu. Byl letní večer,
ale dosud se zcela nesetmělo.
Domů to mám dvacet kilometrů, napadlo Horáka. Dojedu
tedy ještě za světla, i když cesta je nevalná. V době
vědeckotechnické revoluce by věru měla být lepší!
V tom měl naprostou pravdu. Úzká, hadovitě se kroutící
asfaltka v okresní správě byla samá díra a jízda po ní
připomínala v mnohém pouťové svezení na lochnesce. Pan
učitel se upřímně těšil, že cesta co nevidět skončí.
Měl už přece jen svá léta a dobrodružnému životu tak
jako tak nikdy neholdoval.
Tentokrát však jízda zdaleka nedopadla podle jeho
představ. Auto se náhle zničehonic zastavilo
a zdráhalo se pokračovat v jízdě. Marně se učitel
pokoušel znovu je nastartovat.
To je smůla, naříkal pedagog. Nejsem právě zdatným
motoristou a ještě nikdy se mi nepodařilo závadu na
automobilu najít, natož ji opravit. Není tudíž
pravděpodobné, že by se mi to mělo podařit právě dnes.
Bude lépe sehnat tady v okolí nějakého zdatného
řemeslníka. Nezdá se však, že to bude snadné!
Situaci odhadl naprosto přesně. Vůz mu vypověděl
službu na pokraji malého lesíka, odkud vykročil pro
pomoc pěšky.
Nu, naštěstí žijeme v civilizovaném státě, utěšoval se
učitel. Půjduli tady po silnici stále vpřed, dorazím
jistě dříve či později do nějaké vesnice. Tam snad
i nyní po soumraku bude nějaký mechanik ochoten pomoci
soudruhovi v jeho nesnázích!
Vykročil rázně po silnici, ale do vesnice nedošel.
Mezi stromy lesíka spatřil totiž velkou secesní vilu
s udržovaným parkem, a dokonce i s malým jezírkem.
Chtěl už zazvonit na zvonek, když si všiml starého
muže sklánějícího se nad záhonem růží.
„Pane!“ zavolal na něho učitel. „Mohl byste mi věnovat
okamžik?“

Stařec se otočil a vydal se houstnoucím šerem k plotu.

„Jsem učitel Horák,“ představil se příchozí, „a opodál
mám nepojízdné auto. Nedovedu je spravit a nevím si
s ním rady. Hledám někoho, kdo se vyzná v motorech.“

Starý muž se vlídně pousmál.

„V tomto domě nikoho podobného nenajdete,“ řekl pak.
„Bydlím tu já sám se svou ženou. Jsem doktorem
filozofije a ona je profesorkou hudby. Jmenuji se
Vokáč. Nevím dobře, co bych pro vás mohl udělat.
Jestli ale chcete, můžete si od nás zatelefonovat pro
pomoc.“
Učitel souhlasil a byl tedy vpuštěn dovnitř. Potřásl
si rukou s ušlechtilou starou dámou a hned se vrhl
k telefonu. Měl v úmyslu zavolat mladého
automechanika, kterého před deseti lety učil českému
jazyku a dějepisu. Chlapec jistě vypomůže bývalému
učiteli v tísni, třebaže nešlo právě o žáka nějak
zvlášť nadaného a poslušného.
Telefon byl však hluchý. Ze sluchátka to bzučelo jako
ze včelího úlu.
„Co teď?“ zděsil se učitel. „Venku už je pořádná tma.
Je odtud daleko do vesnice?“
„Tři kilometry,“ informoval ho doktor Vokáč. „Nevím
ale o nikom, kdo by tam opravoval auta. Nejrozumnější
bude, pane učiteli, když strávíte noc u nás. Ráno bývá
moudřejší večera a není vyloučeno, že telefon již bude
zas fungovat. Poruchy tu nemívají dlouhého trvání.“
„To je vzácná nabídka, ale opravdu bych nerad
obtěžoval,“ řekl Horák. „To přece není jen tak,
vpadnout takhle do cizího obydlí!“
„My naopak budeme rádi, když naše pozvání přijmete!“
přidala se paní profesorka. „Postavím na čaj, posedíme
a popovídáme si chvíli v salonku a pak vám ukáži
pokoj, v kterém budete spát!“

Učitel se ještě chvíli rozpačitě omlouval, nakonec

však souhlasil. Byl vlastně šťasten, že vše tak dobře
dopadlo. Za několik minut už seděl i s pohostinnými
manžely ve starobyle zařízeném salonku. Doktor Vokáč
rozsvítil několik svíček.
„Dáváme tomuto osvětlení přednost před elektrickými
světly,“ řekl hostitel, „protože to je pro naše staré
oči příliš agresívní.“
„A při svíčkách se také lépe vzpomíná,“ doplnila
manžela paní profesorka nalévajíc čaj. „Víte, my dnes
už žijeme pouze minulostí!“
„Ale to je chyba!“ rozhorlil se učitel. „To je velká
chyba! Člověk, který se zcela uzavírá do vzpomínek,
již vlastně nežije, ale živoří! Dnešní doba umožňuje
nám všem, a to i těm dříve narozeným, plný a činorodý
život. Podívejte se na mne: do pětašedesáti let jsem
učil a měl bych tedy již plný nárok na zasloužený
odpočinek. Ale něco takového není pro mne. Pasivita
a jakákoliv uzavřenost přítomnému dění je mi naprosto
cizí. Zapojil jsem se do osvětové přednáškové činnosti
a jezdím přednášet po celém našem okrese. Obdržel jsem
už řadu písemných pochval a do mnoha zdánlivě zcela
zapadlých míst se musím pravidelně vracet. Myslím, že
i vy byste mohli pomýšlet na něco podobného! Jste
vzdělaní lidé a mohli byste naší společnosti jistě
ještě mnohým prospět! Není nic horšího než se uzavřít
do své ulity a nestarat se o život, který tak bohatě
pulsuje kolem vás. Víte, kolik je mi roků? Šedesát
osm! A leckdo mi nehádá ani šedesátku! To proto, že
jsem zůstal aktivním občanem a nehodlám jen tak brzy
rezignovat.“
„Nás by podobná aktivita zřejmě příliš unavovala,“
usmál se doktor Vokáč. „V žádném případě by nám
nepřinášela radost nebo úlevu.“
„Postihlo nás veliké neštěstí a my se z toho otřesu už
do smrti sotva vzpamatujeme. V tomto salonku se konaly
zásnuby naší jediné dcery Svatavy. Svatava překrásně
zpívala a měla před sebou slibnou operní kariéru.
Chystala se provdat za klavíristu Milana Róna, mého
nejlepšího žáka. Trávili u nás své poslední prázdniny
a těšili se na společný život. Milan sedával tam
u toho klavíru a doprovázel naši dceru při zpěvu.“
„Ano,“ vzdychl manžel. „Nejraději zpívala árii
o měsíčku z Dvořákovy Rusalky.“
„Nikdo z nás nepočítal s tím, že všechno tak rychle
skončí,“ pokračovala paní profesorka. „Milan se
Svatavou se odešli vykoupat k nedalekému rybníku, a už
se odtud nevrátili. Dcerce se udělalo ve vodě nevolno
a začala se topit. Milan se pokoušel ji vytáhnout, ale
nebyl tak dobrým plavcem, aby se mu to podařilo. Místo
svatby jsme vypravovali pohřeb!“
„To je mi opravdu líto,“ pokýval hlavou učitel, „ale
i takovou bolest je nutné překonat.“
„My nic překonávat nechceme,“ řekl doktor Vokáč.
„Raději se scházíme v tomto salonku a důstojně
vzpomínáme na ty, kteří se nám tak vzdálili.“
„Někdy to vzpomínání bývá velmi krásné, zejména za
měsíčních nocí, jako je ta dnešní!“ zašeptala paní
profesorka. „To býváme odměněni tím, že nám Svatava
přijde zazpívat svou oblíbenou árii.“
„Ale to je přece nemožné!“ vyjekl učitel. „Mrtví nikdy
nezpívají!“
„To je velký omyl – nejenže zpívají, ale hrají i na
klavír,“ opravila ho stará dáma. „Svatava nikdy
nezapomene přivést domů Milana. Dovedla bych ji
samozřejmě doprovodit sama, ale takhle je to lepší!“

V té chvíli zalilo salónek měsíční světlo. Luna právě

vytančila z mraků a dotěrně nahlížela dovnitř.
„Už zřejmě jdou,“ oznamoval doktor. „Jejich koncert se
vám bude určitě líbit, pane učiteli!“

Učitel byl zmaten. Co je tohle za nesmysl? Přece si ti

lidi nemyslejí, že tady budou koncertovat utopenci?
Taková absurdita! Buď jsou duševně nemocní, nebo si ze
svého hosta dělají legraci!
„Jsou tady,“ usmívala se blaženě profesorka. „Svatavě
to tolik sluší! A jak je Milan pěkně opálený!“

Pedagog se zavile zamračil. Teď už mu bylo naprosto

jasné, že upadl mezi blázny. Pokud to ovšem nejsou
provokatéři! Náhle však strnul. Klávesy na klavíru se
samy začaly pohybovat a salonkem zazněly známé tóny.
Vzápětí se k hudbě přidal líbezný ženský hlas
a místností se linula Rusalčina píseň. Staří manželé
se slastně usmívali.
Co tohle jen může znamenat? kvílel v duchu učitel. Kde
jsou přírodní zákony? Jak si to mám vysvětlit
přirozeným způsobem?

Přirozený výklad byl vskutku těžký. Jakási neznámá

stále zpívala árii z Dvořákovy opery a na klavíru se
klávesy pohybovaly pod neviditelnými prsty. Pak to
skončilo a nastalo dlouhé ticho.
„Odcházejí!“ řekl náhle stařec.
„Přijďte brzy zase!“ vykřikla profesorka hlasem
třesoucím se dojetím. „Budeme vás tu čekat každý
večer! Na shledanou, drahé děti!“
„Jak se vám líbila naše dceruška?“ obrátila se pak
dáma na učitele. „Je překrásná, viďte?“
„Já jsem ji neviděl,“ zahučel rozpačitě učitel, „pouze
jsem ji slyšel.“
„To je pochopitelné,“ vysvětlil doktor. „K tomu,
abyste ji také viděl, je třeba mimořádně hluboké
soustředění. Nejmenší roztěkanost a jakákoliv
pochybnost způsobuje, že vjem je pouze částečný.“
„Poslyšte, pane doktore, to, co vám nyní řeknu, bude
možná příliš drsné a neomalené, ale je to mé nejhlubší
přesvědčení,“ vzchopil se náhle učitel. „To, co jsem
slyšel, byla zřejmě jakási velmi rafinovaná
halucinace. Nevím, jak toho dosahujete, ale tohle je –
ať už úmyslný nebo neúmyslný – útok na můj vědecký
světový názor! Na chvíli se vám sice podařilo poněkud
jím otřást, ale nyní už zase stojím pevně na této zemi
a hledám odpověď na otázku, proč jste to vlastně
udělali?“
„Večer, jako byl tento, proběhl už v tomto salonku
nesčíslněkrát a nikdy nešlo o žádný klam,“ řekl se
shovívavým úsměvem doktor Vokáč. „Kdybyste do našeho
domu nevstoupil, děti by nás byly přišly stejně
navštívit! Vaše podezření je zcela neopodstatněné!“
„Já ovšem trvám na tom, že jsem se stal terčem
špatného vtipu!“ rozčilil se Horák. „Cítím se podobně
jako tehdy, když mě při psaní na tabuli zasáhl žák
Slabihoudek zezadu mokrou houbou a nechtěl se pak
přiznat. Ale copak může mokrá houba létat vzduchem
sama?“
„Tímto problémem jsem se sice dosud nezabýval,“
odpověděl doktor, „ale od jisté doby si nejsem mnoha
věcmi, které se mi dříve zdály docela jasné, tak
bezpečně jist.“
„Já ale ano!“ vykřikl rozhorleně učitel. „Já vím zcela
jistě, že člověk je jen vysoce organizovaná hmota a že
je tudíž naprosto nemožné, aby po své smrti zpíval
nebo vyhrával na klavír. Raději mi proto vysvětlete,
proč a s jakým úmyslem jste mi předvedli onen
iluzionistický výstup, jehož jsem byl svědkem!“
„Jste už zřejmě unaven, pane učiteli,“ vmísila se do
hovoru paní profesorka s laskavým úsměvem.
„Nejrozumnější proto bude, když vás odvedu do vašeho
pokoje.“
„Tak to ne!“ pravil Horák rozhodně. „Nerad bych se
stal obětí nějakého dalšího vašeho žertíku. Kdo ví, co
by mne v tom pokoji čekalo. Zřejmě se rádi bavíte na
účet svých hostů a neberete nejmenší ohled na jejich
smýšlení. Je to nevkusné, ale budiž – beru to na
vědomí. Raději strávím zbytek noci ve svém autě a ráno
si už nějak pomohu!“
„Jak myslíte, pane učiteli, ale křivdíte nám!“

Horák byl ovšem přesvědčen o opaku a překotně se hrnul

z vily, kde zažil tak nečekaný šok. Nikdo ho
nepřemlouval ani nezdržoval. Doktor Vokáč ho
doprovodil až k vratům, která pak pečlivě zamkl.
Učitel se vracel pomalu po silnici ke svému vozu.
„Podvodníci!“ brumlal si zlostně cestou. „Co se mi to
pokoušeli namluvit? Budu se na ně muset informovat.
Kdo ví, zda nejde o nějaké protistátní rejdy!“

Vlezl si do auta a pokoušel se na chvíli usnout.

Pochopitelně to nešlo. Stále se musel vracet k zážitku
ve vile, který si pořád nedokázal rozumově vysvětlit.
Nakonec došel k přesvědčení, že si z něj vystřelila
dvojice varietních iluzionistů a mágů.
Zřejmě už jsou staří na to, aby jezdili po světě
s maringotkou, tak si alespoň uspořádají občas
představení doma a vyděsí nevinného občana, který se
jim náhodou dostane do ruky, usoudil posléze a poněkud
se tím uklidnil.
Noc byla dlouhá a nepohodlná a zanechala na učiteli
své stopy. Děsil se představy, že se bude muset vléci
pěšky tři kilometry do vesnice, aby tam sehnal pomoc,
a bylo mu z toho nanic. Jen tak pro jistotu se pokusil
ještě jednou nastartovat auto a hle – motor hned na
první pokus chytil!
„No vida!“ zavrčel učitel spokojeně. „Takovýhle zázrak
si docela dám líbit! A lze ho také uvést v soulad
s mým světonázorem!“

Původně zamýšlel jet rovnou domů. Když však zjistil,

že vesnice, kterou projížděl, se jmenuje Anýžov a že
předsedou MNV je tam jeho bývalý kolega učitel
Kořínek, rozhodl se jízdu přerušit. Pedagog, se kterým
se dobře znal, mu jistě bude moci dát podrobné
informace o podivínských majitelích tajemné vily.
Předseda Kořínek přijal Horáka velmi srdečně a neměl
nic proti tomu, aby si chvíli pobesedovali.
„Tak ty si pořád ještě nedáš pokoj a místo, abys
chodil na ryby, věnuješ se ateistické propagandě,“
divil se Kořínek. „No – každý zkrátka máme nějakého
toho svého koníčka!“
„Tohle ovšem není koníček,“ ohrazoval se Horák, „ale
občanská povinnost uvědomělého občana. Jako učitel
v důchodu nemohu zůstat stranou veškerého kulturního
dění. Dneska v noci se mi ale přihodila podivuhodná
věc, o které bych si s tebou rád promluvil. Stala se
totiž na území katastru tvé obce a můžeš tedy lépe než
já posoudit její důležitost.“

Učitel Horák pak vyprávěl předsedovi Kořínkovi vše, co

ve vile prožil s manželi Vokáčovými a s jejich údajnou
noční návštěvou.
„Musíš ty lidi přece dobře znát a jistě ti bude jasný
i motiv jejich jednání,“ končil svou tirádu. „Sám jsem
stále na vážkách, zda jde o neškodné blázny, nebo
o vypočítavé ideologické diverzanty. Opravdu nevím!
Pro první možnost mluví jejich vlídné a zdvořilé
vystupování a dokonalý společenský takt. Na druhé
straně však zřejmě vlastní dokonalou nahrávací
a reprodukční techniku, která na chvíli zmátla i mne.
Vskutku se mi jednu chvíli zdálo, že v tom salonku
koncertují skutečné přízraky. Dosud jsem se z toho
úplně nevzpamatoval!“

Kořínek ho napjatě poslouchal a jeho tvář zůstávala

strnule vážná.
„Ty tvrdíš, žes byl v noci na návštěvě u manželů
Vokáčových?“
„Ovšem!“
„Víš co? Pojď se se mnou chvíli projít!“

Horák se návrhu sice divil, ale neprotestoval.

V předsedově kanceláři bylo stejně nepříjemné dusno.
Vyšli tedy z budovy MNV a kráčeli vedle sebe mlčky.
Předsedova bodrost a srdečnost, se kterou Horáka
přivítal, se zcela rozplynula a jeho tvář zůstala
i nadále vážnou. Horák tomu vůbec nerozuměl.
„Kam mě to, prosím tě, vedeš?“ přerušil učitel Horák
konečně trapné ticho. „Způsobil jsem ti snad nějaké
zbytečné starosti?“

Kořínek jen mávl rukou a sveřepě pokračoval v chůzi.

Došli až k místnímu hřbitovu. Tady Kořínek otevřel
branku a vyzval Horáka:
„Pojď! Na něco se tady musíš podívat!“

Horák ho neochotně následoval. Neměl hřbitovy příliš

v lásce a pohřbů se zásadně nezúčastňoval. Cesta mezi
hroby mu nyní rozhodně nepůsobila žádné potěšení.
Předseda MNV se zastavil u solidní měšťanské hrobky,
na které byl vyryt zlatý nápis RODINA VOKÁČOVA. Na
pomníku byly také fotografie zesnulých.
„Jsou to oni?“ vyštěkl téměř Kořínek a ukazoval na
fotografie staršího muže a starší ženy. Horákovi bylo
v tu chvíli na omdlení. Hleděl totiž na tváře
včerejších hostitelů – o tom nebylo nejmenší
pochybnosti!
„Tak co?“ naléhal předseda. „Jsou to oni?“
„Ano, poznávám je!“ zalkal učitel. „Nemohu se mýlit.
Toto je doktor Vokáč a zde je profesorka Vokáčová! Tu
krásnou dívku však neznám.“
„Svatava Vokáčová,“ řekl Kořínek. „Utopila se v našem
rybníku s nějakým mládencem z Prahy. Toho pochovali
v rodinné hrobce někde u Klatov.“
„Ale manželé Vokáčovi jsou přece živi!“ vykřikl Horák.
„V noci jsem s nimi mluvil a pil čaj, který uvařila
paní profesorka! S doktorem Vokáčem jsem hovořil
stejně jako teď s tebou. Přece si o mně nemyslíš, že
jsem si tu historku vymyslel! Nejsem žádný šílenec!“
„Ti lidé jsou už šest let mrtvi,“ trval na svém
Kořínek. „Pochovali je tehdy zcela normálně do této
hrobky.“
„V tom případě se za ně včera někdo vydával!“ vydechl
učitel Horák. „Dovedně se namaskoval…“
„Nesmysl!“ skočil mu do řeči Kořínek.
„Jestli mi nevěříš, pojeď se mnou do té vily! Trvám
ovšem na tom, aby nás provázel příslušník Veřejné
bezpečnosti!“
„Není třeba! Znám tu vilu velice dobře. Po smrti
manželů Vokáčových jsme marně hledali nějakého dědice,
a tak nemovitost nakonec připadla národnímu výboru.
Poněvadž však byla příliš vzdálena od vesnice a nebylo
jí možno využít pro kulturní účely, prodali jsme ji
Lesní správě. Bydlí tam teď čtyři rodiny i s dětmi.
Hajní a lesní dělníci!“
„Nikoho takového jsem tam neviděl!“ úpěl učitel.
„Seděli jsme v překrásném salonku se starým nábytkem…“
„Ten jsme také velice dobře zpeněžili při aukci
v obchodě se starožitnostmi,“ řekl předseda. „Dostali
jsme za něj víc než za celý barák!“

Učitel stále ještě vyjeveně hleděl na podobizny

manželů Vokáčových.
„Co teď budu dělat?“ zašeptal po chvíli. „Jak se
z tohohle dostanu?“
„Pojedeš klidně domů a pořádně si odpočineš!“ radil mu
Kořínek.
„Pak si řekneš spolu s Hamletem, že mezi nebem a zemí
je mnoho věcí, o kterých my smrtelníci nemáme ani
ponětí. Musíš se snažit přijít na jiné myšlenky, jinak
se doopravdy zblázníš!“

Horák přešlapoval na hřbitovní cestě jako zmoklá

slepice a nemohl učinit kloudný krok. Pohnul se teprve
tehdy, když ho předseda vzal za ruku. Dal se odvést až
k autu.
„Jsi schopen řídit?“ ptal se Kořínek.
Horák přikývl. „Snad tě zase jednou přijedu navštívit
a ještě si o tom popovídáme!“
„Raději ne!“ vrtěl hlavou předseda. „K některým věcem
je lépe se nevracet!“

Učitel Horák se tedy rozjel domů. Několikrát málem

havaroval a cesta mu trvala déle než hodinu. Zdrceně
se dopotácel do svého bytu, ale ani tady se mu nijak
neulevilo. Udělal si silnou kávu a zapálil si
cigaretu. Vypouštěl pomalu dým z úst a přemýšlel, co
si teď počne se svým životem. Cožpak bude ještě moci
jezdit po okrese a přednášet o vědeckém
a materialistickém světovém názoru po takovém zážitku?

Učitel byl hluboce nešťasten. Stále se ve vzpomínkách

vracel k večeru u manželů Vokáčových a snažil se jej
nějak pochopit. Došlo k tomu náhodou, nebo to mělo
nějaký tajemný hlubší smysl?

Minulo několik týdnů a Horákovi se nevedlo lépe. Stále

měl pocit, že se ještě něco podstatného stane a že by
pro to měl něco udělat. Nevěděl co. Ještě několik dní
tak nerozhodně vyčkával a vrávoral životem. Pak se
konečně rozhodl vydat se ještě jednou po stopách svého
životního debaklu. Nasedl večer do vozu a vyjel.
Za soumraku dorazil k Vokáčově vile a zaparkoval
v její blízkosti. Bylo jasněji než onu noc a měsíc,
který byl téměř v úplňku, pomalu vykukoval na oblohu,
aby zde co nevidět začal panovat. Učitel zamířil
k vile. Viděl, že doktor Vokáč stojí opět u svých růží
a je jimi cele zaujat.
„Pane doktore,“ zavolal učitel, „rád bych si s vámi
promluvil!“

Starý pán se překvapeně otočil, pak se však usmál

a zvolna vykročil k brance. Otevřel ji a podal
Horákovi přátelsky ruku.
„Však jsme si mysleli, že nás opět přijedete
navštívit! Kdo jednou slyšel naši Svatavu zpívat árii
o měsíčku, ten se obvykle vrací!“
„Opravdu bych to rád slyšel ještě jednou,“ odvětil
učitel.
Doktor chápavě přikývl. „Jen pojďte prosím dovnitř.
Žena uvaří čaj, a pak se posadíme do salonku. Svatava
s Milanem dnes určitě přijdou!“

Učitele se zmocnila podivná úzkost, ale odhodlaně šel

dál. Paní profesorka nebyla jeho příchodem také nijak
překvapena.
„Dnes jste úplně jiný než posledně, pane učiteli!“
konstatovala pouze. „Dnes se zdáte být více
připravený!“
„Připravený?“ podivil se Horák. „Co to znamená?“
„Jen pojďte do salonku,“ řekla. „Děti už jistě brzy
přijdou. Myslím, že dnes je budete nejen slyšet, ale
i vidět!“

***

FARÁŘOVA RADA.
*
Mezi farářovy povinnosti patřilo odjakživa utěšování
trpících a páter Slavík si toho byl plně vědom. Byl
taktní, trpělivý a laskavý. Přesto se mu však zdálo,
že muž, sedící naproti němu, by se daleko lépe než na
vesnické faře vyjímal na prvotřídní psychiatrické
klinice. Neboť tento muž se zcela vážně obával, že se
po smrti stane strašidlem.
„Já vím, že to vypadá bláznivě,“ řekl s omluvou
v hlase farářův host, „a vůbec vám nemám za zlé,
považujeteli mě za šílence. Ale buďte ujištěn, že mé
obavy jsou zcela reálné. Je to nějaké rodinné prokletí
nebo co. Alespoň já si to nedovedu jinak vysvětlit.
Začalo to před osmi lety. Mému nejstaršímu bratru
Jindřichovi bylo dvaadvacet let. Vrátil se právě
z vojny a okamžitě si našel děvče. Hezkou, přitažlivou
brunetu, snad až příliš veselé povahy. Báječně si
spolu rozuměli a zdálo se, že jejich známost skončí
brzkou svatbou.
Ale pak přišly velikonoční svátky a snoubenci se
rozhodli, že pojedou se známými na chatu. Do Vilnař,
jestli to tam znáte. Krásná lesnatá krajina. Romantika
ještě příliš nepokažená civilizací, na čemž nemůže nic
změnit ani těch deset nebo dvanáct chat, které tam
národní výbor dovolil postavit.
Chata, do které Jindřich s Šárkou, tak se totiž
jmenovala, jeli, stála přímo v lese, asi dvacet minut
od vesnice. Přijeli tam v pátek večer a zjistili, že
vpadli přímo do středu bujné zábavy, při níž teklo
proudem dobré víno. Bylo tam přítomno již osm lidí,
vesměs Šárčiných spolupracovníků. Zpívaly se písničky,
hrály se společenské hry, tančilo se a hlavně se pilo.
Snoubenci tím rozhodně nebyli vyvedeni z míry. Šárka
byla okamžitě ve svém živlu a ani Jindřich nepatřil
mezi morousy. Zábava zdárně pokračovala až do
okamžiku, kdy byla vypita poslední krůpěj vína. To se
stalo kolem jedenácté, vlastně třiadvacáté hodiny.
Společnost upadla do rozpaků, neboť na ukončení
příjemného večera bylo příliš brzy. Pak kdosi navrhl,
aby se nějaký dobrovolník obětoval a skočil do Vilnař
ještě pro pár lahví. Dobrovolník se opravdu našel. Byl
jím můj bratr Jindřich, který byl z mužů nejmladší
a zásluhou pozdního příchodu na chatu také
nejstřízlivější. Vzal si aktovku a vyrazil do vesnice
nakoupit alkohol. Vilnařská hospoda byla ještě
otevřena. Jindřich tam dorazil něco po půl dvanácté
a koupil čtyři lahve bílého vína. Chvíli klábosil
s hostinským a asi čtvrt hodiny před půlnocí se vydal
na zpáteční cestu. Do chaty k přátelům však už nikdy
nedošel.
Právě ve chvíli, kdy na věži kostela odbíjela půlnoc,
zaslechli v chatě zoufalý výkřik a poté volání
o pomoc. Všichni rázem vystřízlivěli, zejména když si
majitelé chaty uvědomili, že výkřik přichází od
nedaleké bažiny, před níž zapomněli Jindřicha varovat.
Všichni popadli světla a vyřítili se ven. Běželi za
zvukem Jindřichova hlasu, v němž bylo tolik zoufalého
strachu, že jim tuhla krev v žilách. Doběhli k okraji
bažiny během několika minut, ale na bratrovu záchranu
bylo již pozdě. Z bažiny mu vyčnívala pouze hlava
a zdvižené ruce. Oči měl vypoulené děsem, z úst mu
vycházel nepříčetný řev a ruce se marně snažily
zachytit něčeho pevného. Centi metr za centi metrem se
propadal do bezedného bahna. Přátelé se snažili hodit
mu něco, čeho by se mohl zachytit, ale vše bylo marné.
Jindřichova hlava zmizela v černé břečce a nad
hladinou močálu zůstaly ještě pár vteřin ruce, marně
chňapající alespoň po onom pověstném stéble. Pak
zmizely i ty a před otřesenou společností zůstala jen
bažina, klidná, výhružná a tajemná.
To však byl pouze začátek bratrova neštěstí.“
„Začátek?“ podivil se farář.
„Ano, začátek,“ přikývl host. „Nebojte se, vím, co
povídám. Ale bratrovou smrtí, jakkoli byla příšerná,
to neskončilo. Několik dní nato hajný Hornát na noční
obchůzce zaslechl kolem půlnoci křik a volání o pomoc.
Znělo opět od bažiny, a tak se tam rozběhl. Jeho pes,
jindy poslušný na slovo, ho však odmítl následovat.
Hajný doběhl k bažině a spatřil v ní mého bratra. Po
pás vězel v bahně a byl celý bílý. Už nevolal o pomoc,
ale šklebil se a ukazoval hajnému, aby ho následoval
do močálu. Hornát se pokřižoval a kvapně se vzdálil.
Svého psa našel se zježenou srstí a třesoucího se jako
v horečce. Od té doby se můj bratr Jindřich zjevuje na
místě, kde se utopil, vždy o půlnoci, když jasně svítí
měsíc. Viděli ho lidé z vesnice, kteří jsou ochotni to
odpřísáhnout. Dozvěděl jsem se o tom i já a neváhal
jsem se o tom přesvědčit. Vydal jsem se o půlnoci
k bažině a spatřil jsem ho na vlastní oči. Jeho tvář
je bledá jako prostěradlo a na prstech mu vyrostly
dlouhé dravčí nehty. Volal jsem ho jménem, ale on mi
jen kynul, abych šel za ním. Nikdy na ten hrůzostrašný
zážitek nezapomenu!“
„Jistě to byly pouhé halucinace,“ ozval se farář.
„Tragická smrt vašeho bratra vás rozrušila do té míry,
že jste na místě, kde se to stalo, opravdu věřil, že
ho vidíte. To, že se z vašeho bratra stalo strašidlo,
nemůže soudný člověk dost dobře přijmout. Za nějaký
čas sám nahlédnete, že to všechno způsobily jenom vaše
rozrušené nervy!“

Muž zavrtěl hlavou. „Kdyby šlo pouze o Jindřicha,“

řekl, „snad bych na vaši teorii přistoupil. Ale je tu
druhý můj bratr: Karel.“
„Taky se utopil?“ otázal se farář.
„Ne, neutopil,“ pravil muž, „ale jeho osud nebyl o nic
lepší než Jindřichův. Karel zahynul násilnou smrtí.
Byl to tichý zádumčivý člověk, který měl málo přátel.
Rád se toulal večerním nebo i nočním městem, a jak se
později v jeho pozůstalosti ukázalo, psával také
básně. Jedné noci ho v parku přepadla parta výrostků
a jeden z nich ho bodl nožem. Karel pozbyl vědomí
a padl na zem vedle pomníku jakéhosi velikána. Od té
doby se na onom místě zjevuje právě tak jako bratr
Jindřich v bažině. Mnoho lidí se ho již notně vylekalo
a výjimkou nebyli ani příslušníci Veřejné bezpečnosti.
Já sám jsem ho viděl třikrát a pokusil jsem se s ním
navázat rozhovor. Zatímco Jindřich mě po smrti zřejmě
vůbec nepoznával a choval se ke mně právě tak jako
k ostatním svědkům, Karel se na mne dlouze zadíval
a pravil: I ty, bratře, budeš trpět! Zeptal jsem se ho
z jakých důvodů, ale on zavrtěl hlavou a rozplynul se.
Přemýšlel jsem nad tím a dospěl jsem k názoru, že je
to jakési prokletí. V našem rodě bylo mnoho sebevrahů
a také naši rodiče sešli ze světa tím způsobem, že na
sebe vztáhli ruku. Otec skočil z věže kostela na
dláždění a matka se ve výroční den jeho smrti vrhla
pod vlak. Jak vidíte, samé neveselé příběhy.
Nedivte se proto, že mám takový strach. Nebojím se
smrti, ale toho, že až budou mé dny naplněny, nenajdu
pokoje, a budu bloudit nebo se zjevovat jako nějaký
přízrak či strašidlo. Pořád na to musím myslet,
a proto jsem také přišel požádat o radu vás, otče!“
„Jsou to všechno podivné věci,“ zamumlal farář, „a já
si stále nejsem jist, nakolik jsou vaše obavy
oprávněné. Jisté je, že vám mohu poradit pouze jediné:
jděte do kostela, padněte na kolena a proste Boha, aby
vám udělil milost! Modlete se tak dlouho, dokud
neucítíte úlevu.“

Muž poděkoval, podal knězi ruku a opustil faru.

Vydal se zanedbaným parkem k baroknímu kostelíku,
který stál opodál. Dveře byly odemčeny, aby náhodní
návštěvníci mohli bez komplikací zhlédnout vzácný
vyřezávaný oltář a některé jiné pozoruhodnosti,
o nichž se lze dočíst v každé turistické brožurce. Muž
vstoupil dovnitř a pokřižoval se. Aniž vnímal umělecké
památky kolem, prošel mezi lavicemi až k oltáři, kde
se vrhl na kolena. Se skloněnou hlavou se počal modlit
a s uspokojením začínal cítit, kterak se odpoutává od
bídy tohoto světa. Jeho modlitby nabývaly na
vroucnosti, oči mu horečně žhnuly.
Není divu, že mu za tohoto stavu unikla přítomnost
jiného muže, který si ho chladným zrakem prohlížel.
Hleděl na něho asi tak, jako se před posvícením díváme
na husu, zkoumáme-li, zdaje dost tučná. Pak se drahý
muž rozhodl. Popadl těžký mosazný svícen a udeřil jím
modlícího se muže zezadu do hlavy. Ten se bez hlesu
skácel na podlahu. Násilník mu sáhl do náprsní kapsy
a vytáhl odtud peněženku. Ze zápěstí mu sejmul hodinky
a z prstů stáhl dva zlaté prsteny. Poté kvapně opustil
kostel. Muž s rozbitou hlavou ležel na podlaze
a nehýbal se. Když ho zde asi po dvou hodinách našel
farář, byl již mrtev.
Kněz si vzpomněl na mužovo vyprávění a okamžitě se
spojil s církevními úřady. Kostel byl znovu vysvěcen
samotným biskupem, ale farářovy obavy se přesto
vyplnily.
V barokním kostele svatého Jana straší. Muž
s nepřítomným pergamenovým obličejem se zčistajasna
zjeví přímo před oltářem a z hlavy mu crčí krev. Stéká
na podlahu, aniž by zde zanechala jakékoli stopy.
Mnohé návštěvnice tu omdlely a několik statečných
návštěvníků ztratilo hrůzou dočasně řeč.
Farář se pokoušel navázat se strašidlem spojení, ale
marně. Jen se mu zdálo, že se v očích krvácejícího
přízraku objevilo cosi jako trpká výčitka.

***

ZVUKOVÁ TRANSFUZE.
*

Rogoz si to po celý dlouhý život vůbec neuvědomoval.

Přišel na to až v pětasedmdesáti letech, ačkoliv to
bylo jasné jako den. Je s podivem, že mu to tak dlouho
unikalo!
Rogoz se počátkem tohoto století narodil v kostelní
věži, přesněji řečeno ve věžním bytě obývaném
kostelníkem a jeho rodinou. Při jeho příchodu na svět
zněly slavnostně zvony a tento zvuk poznamenal celý
jeho život.
Už od útlého dětství mu hlaholení zvonů dělalo náramně
dobře. Probouzelo v něm slavnostní pocity a dodávalo
mu sebevědomí. Cítil se velmi silný a akceschopný. Ale
neuvědomoval si dosud, z čeho to vyplývá.
I když se s rodiči odstěhoval z romantické věže do
domovnického bytu naproti kostelu, nic se prakticky
nezměnilo. Zvonění zvonů ho pravidelně uspokojovalo,
posilovalo a rozradostňovalo.
Během svého těžkého a složitého života se celkem
pětkrát stěhoval, ale nikdy se nedostal z dosahu svých
oblíbenců. I na vojnu narukoval do kasáren v těsné
blízkosti kostela.
To si ovšem Rogoz uvědomoval až mnohem později, když
se po smrti své drahé manželky Žofie, rozené
Nováčkové, ocitl v domově důchodců v Topinkách. Je to
malá vesnička uprostřed lesů a stařečkové tu mají
naprostý klid. Jsou ubytováni v bývalé zemanské tvrzi
a mohou se spokojeně procházet ve veliké zahradě.
V samotných Topinkách je jen několik chalup většinou
obývaných o víkendech rekreanty. V malém, půvabném
kostelíku se zarostlým hřbitůvkem se už několik let
nesloužila mše. Kdosi tam rozbil okna, vyvrátil dveře
a vykradl, co se dalo. Farář, který do Topinek občas
dojížděl z Doupova, byl zbaven státního souhlasu
a odstěhoval se k sestře na Moravu. Nikdo ho
nenahradil.
Bylo tady až neuvěřitelné ticho. Důchodci, kteří sem
přišli dožít z hlučných průmyslových center, si
většinou libovali. Zbavovali se neuróz i dýchacích
obtíží. Někteří srovnávali Topinky se slavnými
lázněmi. Samozřejmě přeháněli, ale něco na tom bylo.
Rogoz se rozhodl pro domov důchodců dobrovolně. Po
manželčině skonu na něho doma všecko padalo
a nedokázal si zvyknout. Návštěvy dětí ho spíše
rozčilovaly a rozrušovaly. Posléze si je úplně
zakázal, ale nedařilo se mu o mnoho líp. Často dokonce
uvažoval o sebevraždě.
Když mu bylo nejhůř, pomohly mu zvony. Jejich
hlaholení zaplašilo hříšné myšlenky a vlilo do těla
novou sílu. Rogoz se opět na chvíli vzchopil a pokusil
se žít normálním životem. Dlouho to obvykle netrvalo.
Když onemocněl, chodila k němu pečovatelka Lumíková.
Nenáviděl ji, přestože k tomu neměl rozumný důvod.
Páchla mu, hnusila se mu a štítil se jí. Jídlo, které
mu přinášela, vyhazoval oknem holubům. Po uzdravení se
bál nejen ponuré samoty, která ho obklopovala, ale
i další choroby. Představa, že by se o něho opět
starala Lumíková, ho doháněla k zoufalství. Jedině
zvony ho jakžtakž postavily na nohy. A tak si vymohl
přestěhování do domova důchodců. Viděl v tom určitou
jistotu a věřil, že si polepší. Bude o něho postaráno
a už nikdy neuvidí pečovatelku Lumíkovou!
Zpočátku byl v Topinkách celkem spokojen. Nevadilo mu
příliš, že sdílí ložnici s pěti dalšími muži, i když
někteří z nich dost vydatně chrápali. Zato s nimi mohl
celý den tlachat o všem možném a znovu se vracet
k životním okamžikům, které nenávratně zmizely a staly
se historií, o niž sotva kdy někdo projeví zájem.
Brzy však Rogoz začal pozorovat, že cosi není
v pořádku. Slábnul, malátněl, a jeho fyzická kondice
se očividně horšila. Ačkoliv dost jedl a pohyboval se
na zdravém vzduchu, šlo to s ním od deseti k pěti. Byl
slabý jako moucha a sotva se držel na nohou. Nic ho
nebolelo, ale každé slovo i gesto mu působilo nezměrné
potíže. Začal se smiřovat s tím, že umírá. Doufal, že
jednoho dne usne a už se neprobudí. Zdálo se to velice
pravděpodobné, protože ani doktor Zíval, který jezdil
do Topinek na pravidelné prohlídky obyvatel domova
důchodců, nekonstatoval nic výjimečného. Podle jeho
názoru na tom byl Rogoz na svých pětasedmdesát let
velice dobře.
Ale lékařské dobrozdání a syrová skutečnost jsou dvě
nesouměřitelné věci. Rogoz posedával, ploužil se,
a vůbec nic ho nebavilo. Nečetl noviny, nedíval se na
televizi a přestal klábosit se svými spolunocležníky.
Měl vyloženě na kahánku.
Zčistajasna nastala změna. V sousedním pokoji zemřel
čtyřiaosmdesátiletý lékárník Verner. Dříve, než si ho
příbuzní odvezli do rodného města, došlo k obvyklému
rozloučení. Syn správce domova důchodců vystoupil do
věže opuštěného kostelíka a rozezvučel dlouho
zahálející zvon. Topinkami se neslo naříkavé klinkání
umíráčku.
V tu chvíli Rogoz ožil, jako by ho někdo pokropil
živou vodou. Oči se mu rozzářily a únava byla ta tam.
Hlas zvonu ho vracel životu. Rogoz měl náhle zase
spoustu zájmů. Vrhl se do knihovny a vypůjčil si
tlustý historický román. S každým se dával do řeči.
Večer se ve společenské místnosti díval na televizní
program dlouho do noci.
Tento stav trval přibližně deset dní. Potom začala
euforie opadat a vracela se stará malátnost. Rogozova
čipernost vzala za své a únava se den za dnem
stupňovala, až vyústila v naprostou apatii.
Jenomže pak došlo k dalšímu úmrtí. Tentokrát zesnul
sedmdesátiletý holič Maršálek. I k jeho poctě
rozezvučel správcův syn kostelní zvon a situace se do
písmene opakovala. Rogoz se opět zázračně uzdravil.
Teprve v téhle chvíli si plně uvědomil podivnou
situaci, ve které se nachází. Pochopil, co pro něho
znamená zvuk kostelních zvonů. Stačilo
několikaminutové klinkání umíráčku a cítil se jako
znovuzrozený. Ani transfuze krve nemohla působit tak
životadárně!
Rogoze to nesmírně překvapovalo a v první chvíli tomu
nemohl uvěřit. Připadalo mu to fantastické a zcela
odtržené od životní reality. Ale začal se bedlivě
pozorovat a v plné míře se to potvrdilo. Slábnul,
chátral, upadal do apatie, ovšem jen do toho okamžiku,
než v domově někdo zemřel a zazvonili mu umíráček.
V té chvíli jako by se jeho organismus úplně obnovil
a on byl zase pln chuti do života.
Teď už se o tom nedalo pochybovat. Rogoz už byl o této
skutečnosti skálopevně přesvědčen. Věděl, na čem je.
K tomu, aby dále žil, potřeboval nutně alespoň občasné
zvonění zvonů!
Nemohl o tom pochopitelně nikomu vykládat. Všichni by
si mysleli, že zešílel. Přesto se Rogoz v době, kdy
začal slábnout, pokusil přimět správcova syna, aby
zazvonil na zvon. Jen tak, bez důvodu. Bohužel
neuspěl.
„To není žádná zábava,“ řekl mladík, „ale vážná věc.
Důstojná! Zvonění umíráčku není estráda pro nudící se
dědky! Když chcete mít nějaké povyražení, poslouchejte
si rozhlas po drátě!“

Nemělo smysl mu cokoliv vysvětlovat.

Rogoz byl zklamán, ale nevzdával se. Přemohl slabost
a vyšel si na procházku. Šoural se, co noha nohu mine,
a mířil ke kostelu. Napadlo ho totiž, že by si mohl
zazvonit sám. Třeba by dokázal vydrápat se až nahoru
do věže, zatáhnout za provaz zvonu a alespoň párkrát
si cinknout. V mládí vyzváněl pravidelně a možná mu
ještě zbyl kus kostelnického fortele! Musí se o to
pokusit! Potřebuje slyšet zvonění zvonů stůj co stůj!
Byla to bláhová představa. Rogoz se s vypětím všech
sil dovlekl na hřbitov. Posadil se na jeden
z náhrobních kamenů a toužebně hleděl na kostelní věž.
Teď už věděl, že je pro něho nedostupná. Ani se
nepokusil otevřít těžké dubové dveře a vejít do
svatostánku. Jak by se mohl odvážit vystoupit po
chatrných dřevěných schodech až nahoru do zvonice? Už
na to nemohl ani pomyslet.
Poslední zbytky sil ho opouštěly. Naděje se rozplynuly
a zůstala jen bezbřehá únava. Se zázrakem nebylo možno
počítat, a také se neuskutečnil. Zvony se samy
nerozhlaholily. Kolem panovalo ponuré hřbitovní ticho.
Rogozovi se zavíraly oči a posléze usnul.
Asi po hodině ho na hrobě objevil venkovan, který sem
přinesl kytičku. Dost se vyděsil a zřetelně si
oddechl, když zjistil, že Rogoz žije. Pomohl mu vstát,
a dokonce ho doprovodil až do domova důchodců, kde už
po něm začala sháňka.
Správce se na starce zlobil, ale ten vůbec nereagoval.
Byl zatrpklý, sveřepý a mlčenlivý Už proto, že každé
zbytečné slovo ho smrtelně unavovalo.

Rogoz myslel pouze na jediné: na zvonění zvonů. Toužil

po něm jako kojenec po matčině prsu. Věděl, že jediné
cinknutí by vyřešilo jeho problém na několik dnů, neli
týdnů. Ale jak toho dosáhnout? Jak rozezvučet zvon,
který je pro něho drahocennější než vzácný zahraniční
lék?

Takhle kdyby v domově někdo zemřel – to by bylo něco

jiného! Správcův syn by jistě nemeškal a odešel by
zazvonit umíráček. Rogoz by rázem ožil a cítil by se
jako mladík. Jenomže realita je zcela jiná. Na umření
tady nikdo nepomýšlí a k smutné události může dojít
třeba až za dva tři měsíce. To přece Rogoz nemůže
přežít! Jeho zesláblé tělo potřebuje naléhavě doping,
a jestliže ho nedosáhne, bude s ním amen!
Dědci se trousili do jídelny, ale Rogoz neměl na oběd
ani pomyšlení. Knedlíky, omáčka, ba ani maso ho
nezajímaly. Chuť k jídlu úplně zmizela. Místo do
jídelny zamířil Rogoz do ložnice. Čekal, že zde bude
sám, ale mýlil se. Na posteli ležel děda Kalášek
a hlasitě chrápal. Bylo mu už téměř devadesát, ale na
nespavost si rozhodně nemohl stěžovat. Málokdo ho
zastihl v bdělém stavu. Dokázal prospat třeba dvacet
hodin denně.
Rogoz se posadil na svou postel a s odporem hleděl na
chrápajícího druha. Takové odporné zvuky! Takhle kdyby
se rozezněly zvony, to by bylo něco jiného!
Tehdy to Rogoze napadlo. A proč by se nemohly
rozeznít? Kdyby děda Kalášek zemřel, byl by to důvod
k rozhoupání umíráčku! Kalášek má svá léta a nikdo by
nad jeho mrtvolou příliš nemeditoval. Každý by jeho
odchod ze světa považoval za přirozený. Tohle je přece
vyložená šance!
Rogoz vzrušením ani nedýchal. Kdyby nyní přitiskl na
Kaláškovu tvář podušku a vynaložil zbytek sil…
Bylo to strašné, ale nemohl se té myšlenky zbavit. Na
čele mu vyrazily krůpěje potu. Co dělat? Jestliže
neuslyší zvony, zemře! Musí slyšet zvony! Musí! Za
každou cenu!
Rogoz se odhodlal k zoufalému činu. Vzal z postele
polštář a vrhl se na svého spícího druha. Nesetkal se
s odporem.
Od této chvíle je umíráček v kostelní věži slýchat
mnohem častěji než kdykoliv předtím.

***

EXPERIMENT V MYSLIVNĚ.
*

Jirkův otec nám opět půjčil svou proslulou myslivnu.

Vlastně to myslivna ani nikdy nebyla, ale pro její
vzhled a úpravu ji každý tak nazýval. Stála hluboko
v lese a vypovídala o majitelově vášni. Byla zde
spousta trofejí, parůžků i vycpaných šelem. Na stěně
visely lovecké pušky a tesáky. Historické zbraně
vypadaly parádně, ale nechyběly ani takové, které
mohly k lovu posloužit i nyní.
Pan Radimský se o svůj majetek dost bál, avšak
v paneláku by se svými sbírkami nepochodil. Před
zloději se chránil bytelnými zámky a pravidelnými
pobyty na chatě. Byl zde častěji než v Praze. A když
mu to z pracovních důvodů nevycházelo, půjčoval
myslivnu Jirkovi, svému synovi. Věděl, že na víkend
pojede s celou partou, ale toleroval to. Především
v zájmu ochrany svých sbírek.
Tentokrát nás přijelo osm, což byl téměř rekordní
počet. Čtyři kluci a čtyři dívky. Chata byla
prostorná, a tak jsme se necítili nijak stísněni.
Předpokládali jsme, že se budeme dobře bavit, protože
s námi přijel veliký mág Ludvík. Studoval
architekturu, ale patrně jen proto, že něco studovat
musel. Magie se u nás bohužel nevyučuje.
Ludvíkovi jsme se na oko posmívali. Říkali jsme mu
černokněžník, mág, kouzelník nebo mistr temných záhad.
Přitom jsme ho ovšem obdivovali. Když na nás vybalil,
co nás čeká a nemine, tetelili jsme se vzrušením. Byl
velice přesvědčivý a nikdy se při svých předpovědích
neusmál. Věštil z karet, z ruky i z kávové sedliny.
Vždy úspěšně. Až nás zaráželo, jak se jeho předpovědi
shodovaly s následující životní realitou. Byl to náš
Cagliostro a jeho popularita mezi dívkami stoupala až
na neúnosnou míru. Robertovi to očividně vadilo. Když
Ludvík začal věštit, projevoval až okatý nezájem
a začal si vždy prohlížet sbírky pana Radimského.
Tak tomu bylo i tentokrát. Ludvík avizoval zbrusu nové
čáry a pohovořil o magické škole, která vznikla před
čtyřmi staletími v Itálii. Všichni kromě Roberta se
shlukli kolem stolu, u něhož se měly dít neobvyklé
věci. Robert otevřel dveře do vedlejší místnosti
a věnoval pozornost puškám zdobícím stěny. Jakkoliv
nám dával najevo své hluboké pohrdání metafyzikou,
bylo nutno přiznat, že ho lovecké zbraně opravdu
zajímaly. My jsme jeho úchylku tolerovali a bavili se
po svém. Teď jsme byli zvědaví, jak veliký mág pochodí
se svými experimenty. Podrobit se jim chtěli
pochopitelně všichni, ale nejvíc křičela Věra. Ludvík
nebyl proti.
„Trochu ti ublížím,“ oznámil jí, „protože ti vytrhnu
vlas. Pokud možno ten nejdelší. A také si na chvíli
půjčím tvůj prsten. Ano, ten s červeným kamínkem mi
bude vyhovovat.“
„To je všecko?“ zeptala se Věra. „Klidně ti půjčím
ještě kapesník nebo levou botu.“
Ludvík se ani neusmál. Bral své umění náramně vážně.
„Ještě mi něco napiš na tuhle tabulku,“ vyjmul arch
papíru, „vůbec neuvažuj o obsahu a piš, co tě napadne.
Třeba nějaké nesmysly.“

Věra se snažila a sepsala cosi mezi povídkou

a dopisem. Byla za to pochválena a náš černokněžník za
pozornosti ostatních mohl zahájit akci. Upevnil
prstýnek na vytržený vlas a ten podržel nad právě
vzniklou písemností. Následující okamžiky nás všechny
vzrušily. Prstýnek se choval jako sedačka na
řetízkovém kolotoči. Pak se rozkmital, že jej bylo
těžké sledovat. To nedělalo potíže jedině Ludvíkovi.
„Věra se nám zamilovala,“ sdělil nám, „a je to láska
na první pohled. Jde o vysokého blondýna s akademickým
titulem.“

Dívali jsme se na Věru dost překvapeně, ale ta jen

zrudla a přikývla. Ludvík se opět trefil.
„Tento vztah není beznadějný“ pokračoval čaroděj, „a
patrně skončí svatbou. Ano, docela určitě. I když
dojde k nějakým různicím. Zdá se, že je vyvolají
rodiče.“
„To je docela možné,“ připustila Věra, „protože Imrich
je Žid, a to se tátovi nebude líbit. Jeho evangelická
duše bude raněna. Ale já se Imricha nevzdám!“

Ludvík souhlasně přikývl.

„Máš velikou naději v tom konfliktu obstát,“ pozoroval
nadále tančící prsten, „zejména když se objeví náznaky
radostné události.“
„Tím chceš říct, že otěhotním?“ vypískla Věra. „To je
teda pěkné nadělení. S něčím takovým nepočítáme.“

Ale pak se i se svými kamarádkami rozesmála. Vyhlídky

do budoucnosti se jí v podstatě zamlouvaly.
Proto také nebylo Ludvíkovi dopřáno sebekratší
vydechnutí. Všichni žadonili o předpověď, zejména
černovlasá Dana. Ta už také psala dílo, nad nímž měl
tančit její prstýnek.
Naštěstí k hádkám nedošlo. Všichni uznali, že je Dana
předběhla regulérně. Její chtivost ale překvapovala.
Tvářila se dychtivě a sama si vytrhla celý chomáč
vlasů.
„Musíš být klidnější,“ smál se Ludvík, „jinak kvůli
věštbě zplešatíš.“ Takové nebezpečí samozřejmě
nehrozilo. Danina hustá kštice mohla dodat podstatně
více materiálu. Také na její vlas připevnil mág
prstýnek, dost podobný kroužku Věřinu. Všichni
přihlížející napjatě zírali, co se stane. Jestli se
prsten opět tak divoce roztančí, nebo se zachová přece
jen umírněněji. A zejména pak čekali, co z toho Ludvík
vyčte. Danin příběh bude jistě velice zajímavý.
Černokněžník sevřel vlas mezi palcem a ukazovákem
a zatvářil se, jako by rozuměl celému vesmíru a zvládl
veškeré záhady. Prstýnek klesl nad Daninu písemnost
a podle všech předpokladů se měl rozkmitat. Měl, ale
nerozkmital se. Zůstal bezmocně viset jako těžké
závaží.
„Co se děje?“ žasly dívky a Ludvík se zatvářil
starostlivě. Pokusil se vlasu pomoci prsty, ale
úspěchu nedosáhl.
„No tohle,“ vyhrkla znepokojeně Dana, „to jsem
zvědavá, jak mi tohle vysvětlíš! Doufám, že to
neznamená nic hrozného. Cítím se totiž náramně dobře
a ten prstýnek by si měl pořádně poskočit!“

Prstýnek však bezmocně visel na konci vlasu, aniž se

pohnul. Přihlížející na to hleděli s obavami.
„To jsem ještě neviděl,“ zašeptal Ludvík, „taková
reakce je zcela neobvyklá. Neumím si to vysvětlit. To
vypadá, jako bys byla mrtvá!“

V té chvíli třeskl výstřel. Dana vykřikla, zavrávorala

a vzápětí klesla k zemi. Uprostřed čela měla dírku po
náboji.
„Proboha!“ ozvalo se. „Ta kulovnice byla nabitá?“
Ve vyděšeném Robertově hlase nechyběla špetka naděje,
že se nic vážného nestalo. Ale ta se rozptýlila ve
chvíli, kdy vstoupil mezi nás a spatřil mrtvou
kamarádku. Okamžitě omdlel, ale napravit už nic
nemohl. Byl hlavním viníkem tragédie, stejně jako pan
Radimský, který nešťastnou kulku zapomněl v hlavni.
Ale my jsme ze všeho nejvíc museli myslet na nehybný
prstýnek visící nad Daniným písmem.

***

SEN.
*

„Člověče,“ řekl doktor Vrzal, „už se tím zatraceným

snem přestaňte zabývat! Mně se taky každou chvíli něco
zdá, a nic z toho pro sebe nevyvozuju. Kdybych ty své
praštěné vidiny vyprávěl, mohl bych se živit jako
estrádní umělec.“
„Jenomže tohle nejsou praštěné vidiny,“ tvrdil Úhor,
„ale obraz, který se ustavičně opakuje a docela určitě
něco znamená. Nikdy se to nemění. Vidím malý opuštěný
domek v lese, hned vedle cesty. Za domkem je malá,
zcela zaplevelená a zanedbaná zahrada. V jejím koutě
je pak zahrabaná mrtvola.“
„Tu jste ale neviděl,“ pokrčil rameny doktor, „a pouze
ji tam tušíte. Co z toho míníte vyvozovat? Nevíte,
jestli ten opuštěný domek existuje, tím méně pak, kde
leží. Neznáte ani jméno okresu, v jehož katastru se
nalézá. Ale kdybyste to tajemné místo přece jen
objevil, dejte mi vědět! Sháním vhodný rekreační
objekt. Ta mrtvola by mi vůbec nevadila.“
Úhor zklamaně odcházel. Pomyslel si, že doktor Vrzal
patří k beznadějným cynikům a navíc k lidem bez
fantazie.
Pak se rozhodl navštívit jasnovidce Trčku. Člověka,
který se podivnými úkazy zabývá již léta. Rozhodně mu
podá nějaké vysvětlení.
Trčka, který se stylizoval do podoby starozákonného
proroka, nebral Úhořův sen na lehkou váhu. „To je
vážné varování,“ zhodnotil vidění, „a nelze pominout
fakt, že jste ve vážném nebezpečí. Můžete být zabit,
nebo dokonce zavražděn. S vaším tělem pak bude
naloženo podobně jako v tom snu. Nedočkáte se
vlastního rovu, ale budete zahrabán kdesi na samotě.
Buďte opatrný, příteli, nevycházejte v noci na pustá
místa a nevpouštějte do svého bytu lidi, které dobře
neznáte. Nikomu nepůjčujte peníze ani neuzavírejte
pochybné obchody!“

To znělo celkem rozumně a Úhor se rozhodl Trčkovými

radami řídit. Nemínil riskovat ani zbytečně
provokovat. Věděl, že nejlepší obrana je opatrnost
a nenápadnost. Aby se ještě více poučil, četl si
v Černých kronikách a v bulvárním tisku.
Koho by mohlo napadnout na mne zaútočit? kladl si
otázku. Komu mohu vadit či překážet? Mám snad pověst
provokatéra? Mohl bych se stát obětí teroristického
útoku? Úhor rozebíral situaci celé hodiny. Seděl doma,
kde se cítil nejbezpečněji, a rozpitvával všechny
možnosti.
Pokud se nestanu obětí omylu, mumlal, čemuž se
pochopitelně nelze vyhnout, nemám nijak mizerné
vyhlídky. Nepatřím k výtržníkům, neperu se, ani slovně
na nikoho neútočím. Neangažuji se politicky ani
rasově. Nepůjčuji si peníze ani nelichvařím. Pro
jistotu nenápadně šířím, že jsem člověk insolventní.
Žiji střídmě a okolí o tom ví. Pochybuji, že by někdo
toužil po mé smrti!
Úhor se systematicky uklidňoval, ale příliš se mu to
nedařilo. Stále v něm hlodal červík nejistoty. Nebylo
minuty, aby nehledal mezi bezejmenným davem možného
nepřítele. Posléze se z nepříjemných představ málem
zhroutil.
Musím se z toho za každou cenu dostat, rozhodl se.
A udělám si malý výlet. Jízda autem mě vždycky
uklidňovala a za Dobříší jsou překrásné lesy. Kdysi
jsem v nich rád houbařil. Teď si projedu známá místa,
zavzpomínám si a zase se v pořádku vrátím. Na těch
půvabných, klidných a romantických místech žádná
nebezpečí nehrozí. Ostatně si dám dobrý pozor a nebudu
vyhledávat žádná dobrodružství.
Toto řešení se mu jevilo jako rozumné. Nasedl do svého
ojetého embéčka a vyrazil. Cesta probíhala bez
problémů. Úhor jel opatrně a nevysloužil si ani běžné
nadávky vzteklých řidičů. Nikdo se na něho neosopil
ani si neťukal na čelo. Byl to přímo idylický výlet.
Úhor za volantem se tetelil blahem. Šeptal chválu
české krajině a div se nerozplakal dojetím.
Tohle jsem měl udělat už dávno, ujišťoval se, protože
to je skutečný balzám na nervy. Kvůli tomu zatracenému
snu jsem ztratil několik měsíců života. Kdekdo mi
říkal, že nevypadám zdravě. Není také divu. Když
člověk sedí v místnosti, má to na něho špatný vliv. Je
třeba vyrazit do přírody a nalokat se čerstvého
vzduchu. Pokochat se krásami krajiny a přijít na jiné
myšlenky. K čertu s nějakým snem!
Život se zdál Úhořovi jako skutečný dar. Byl opilý
štěstím, a snad právě proto přestal dávat pozor na
cestu. Silnice se vinula lesem a jeho ani nenapadlo,
že by právě zde mohlo dojít k něčemu neobvyklému.
Přesto došlo.
Na silnici před autem se zčistajasna objevil chodec.
Bezstarostný děda se silnými brýlemi na nose a patrně
i nahluchlý vykročil na silnici a chtěl ji přejít.
S autem počítal právě tak málo jako řidič s ním. Úhor
vykřikl, začal brzdit, ale auto zastavilo, až když
děda ležel pod ním. Autovýlet se nevydařil.
Roztřesený Úhor vylezl z vozu, ale nic příjemného ho
nečekalo. Na první pohled zjistil, že děda pouť po
tomto světě dokončil.
Já za to přece nemohu, kňučel Úhor. Ten člověk mi
z lesa vběhl přímo pod kola!
Takové věci se těžko vysvětlují. Střet vozu s člověkem
se udál na poměrně přehledném místě a beze svědků.
Úhor si uvědomil, že se sotva vyhne vážným
komplikacím. Budou z toho rozsáhlá vyšetřování,
jejichž výsledek může být všelijaký.
Pak Úhora napadlo, že by mohl z místa nehody ujet.
Dědovi už nelze pomoci, tak proč by měl čelit
nespravedlivému obvinění? Vzápětí to ještě vylepšil.
Otevřel kufr auta a popadl dědu do náruče. Stařec byl
až neuvěřitelně lehký. V kufru byl na to tata a Úhor
spustil motor.
Kam s ním, říkal si, když se znovu rozjel. Nesmím
udělat chybu! Ukrýt mrtvolu tak, aby vzápětí nebyla
objevena, to není jen tak! V tomto směru nemám žádné
zkušenosti.
Na pravé straně vozovky spatřil poměrně širokou lesní
cestu. Zdálo se mu, že je to možné východisko. Zabočil
do lesa a zdálo se mu, že to tady důvěrně zná. Už tady
musel někdy projíždět! Ale kdy? Krátce nato spatřil
malý, opuštěný domek. A za ním neudržovanou,
zaplevelenou zahradu.
Úhor zastavil, vynesl dědu z auta a bez rozmýšlení ho
vlekl do míst, která tak důvěrně znal. Byl potěšen, že
jasnovidec Trčka nevyložil jeho stále se opakující sen
úplně přesně.

***

NÁHROBNÍ KAMENY.
*
Lékaři jsou lidé všestranně vytížení, ale přesto je
o nich známo, že mívají ještě spoustu ušlechtilých
koníčků. Někteří literárně tvoří, jiní muzicírují
a další mají opět rozsáhlé vědomosti v jiných vědních
oborech. MUDr Sekvoj nebyl rozhodně výjimkou. Jezdil
po celé republice a trpělivě vyhledával různé památky,
které pečlivě fotografoval a popisoval. Nešlo mu
o Křivoklát nebo Hlubokou. Zajímal se o drobnosti,
které profesionálové dosud nezmapovali. Zcela zvláštní
pozornost věnoval domovním znakům, božím mukám, lidové
architektuře a vůbec všemu, co z našeho moderního
světa pomalu odcházelo.
MUDr Sekvoj publikoval několik desítek zasvěcených
článků a celkem šest pozoruhodných brožur. Největší
úspěch měla útlá knížka „Umělci mezi včelaři“ v níž
shromáždil řadu umně vyřezávaných úlů ze všech částí
republiky. Poukázal na zajímavé rozdíly mezi úly
českými a moravskými, zaznamenal germánské vlivy
v severočeském včelařství a seznámil naši veřejnost se
zcela unikátním a výtvarně mimořádně hodnotným úlem
z Nízkých Tater. Na tomto úlu postupně pracovaly tři
generace výtvarně nadaných včelařů, protože jejich
včelín několikrát silně pošramotil mlsný medvěd.
Za uvedené dílo obdržel MUDr Sekvoj diplom, čestné
členství ve Svazu včelařů a roj včel, který pak těžce
pobodal jeho paní tchyni. To vše byla ovšem už téměř
zcela zapomenutá minulost. V současné době necestoval
lékař po naší krásné vlasti za včelími úly, ale za
náhrobními kameny. Zajímal se o staré pomníky, kříže,
plačící anděly a jiné umělecké výtvory vesnických
kameníků. Měl už tolik materiálu, že mohl pomýšlet na
další knížku. Jeho přátelé se nestačili divit, kolik
roztomilých šišatin demonstruje často zoufalství
pozůstalých na našich hřbitovech.
Nešlo však jen o díla sochařská nebo kovolitecká. Na
náhrobcích nacházel často i nápisy, které byly
skutečnými literárními perlami. Lidská bolest tu
zplodila řadu znamenitých veršů nebo průpovědí.
Některé mají šanci díky sběratelskému nadšení doktora
Sekvoje brzy se dostat do povědomí naší kulturní
veřejnosti. Autor se zatím rozhodoval mezi dvěma
pracovními názvy připravované publikace: „Spi sladce,
švarný june“ či „Rovy hovoří“. O tom, že půjde o dílo
vzácné a znamenité, nebylo nejmenších pochyb.
Doktor Sekvoj byl tvorbou a usilovným hledáním dalších
zajímavých objektů přímo posedlý a tak se nemůžeme
divit, že se na jakési upozornění vydal za malým
vesnickým hřbitůvkem až do jižních Čech. Přesněji
řečeno do Pošumaví. Vesnička, do které nakonec po
určitých potížích přece jen dorazil, se jmenovala
Kváč. Dalo by se vlastně říci bývalá vesnička, neboť
dnes tu stálo pouze několik rekreačních chalup,
neudržovaný barokní kostel obklopený zarostlým
hřbitovem, fara bez faráře, hospoda bez hostinského
a mlýn bez mlynáře.
Doktor sem však přijel s úmyslem prohlédnout si staré
náhrobní kameny a v tom mu těžko mohlo něco zabránit.
Železná hřbitovní vrata byla sice zamčena a navíc
ještě obtočena těžkým rezavým řetězem, ale to našeho
nadšence nezastavilo. Nízká a na mnoha místech už
značně poškozená a sesutá kamenná zeď by nebyla
dostatečnou překážkou pro muže mnohem staršího
a neohrabanějšího.
Doktor Sekvoj se posilnil douškem studeného čaje
z polní lahve a s nezbytným fotoaparátem v ruce křepče
pronikl do hájemství zesnulých. Bylo právě poledne
a letní slunce do bílých a šedých náhrobků přímo
pražilo. Všude panovalo hluboké ticho. Doktor se téměř
zalykal příjemným vzrušením. Za zdí byla liduprázdná
vesnice a on stál sám zde na hřbitově, kde už se
dlouhá léta nepochovávalo. Uchýlil se do stínu kostela
a labužnicky vychutnával tu děsivou nádheru. Ze snění
ho vyrušilo zašustění ještěrky, které ho probudilo
k činnosti.
Tak a teď do práce, přikazoval si. Kořist tady bude
zřejmě velmi bohatá.
Lékař vykročil rázně mezi rozpálené kameny zarostlé
uschlou trávou. Tu a tam ležel ještě starý věnec nebo
převrácená váza. Železné ozdobené kříže pokryté
ohnivou rzí se povážlivě kácely na stranu a nápisy na
nich už byly sotva čitelné. Doktor si připravil
fotoaparát a vybíral pečlivě kámen, s kterým by začal.
Ale nebylo mu to dopřáno.
Dříve než výběr ukončil, dostal obrovskou facku.
A vzápětí druhou. Mlasklo to sice velmi utěšeně, ale
široko daleko nebylo živáčka. Neuvěřitelný zážitek!
Doktor byl pochopitelně zcela konsternován. Navštívil
už mnoho hřbitovů, ale tohle se mu ještě nikdy
nestalo. Stál tu s vytřeštěnýma očima a pootevřenými
ústy. Třetí facka mu však rozvázala jazyk.
„Co to…?“ zablekotal užasle. „Tohle přece…“

Nedávalo to žádný smysl, a také to nijak nezabránilo

čtvrté facce.
„Zmiz odtud, bídný felčare!“ ozvalo se z prázdna.
„Rychle pryč, neboje s tebou amen!“

Doktor Sekvoj samozřejmě neotálel. Už se nepokoušel

s neznámým domluvit, neboť pocítil, že byl důkladně
nakopnut. Dal se tedy do běhu, brilantně přeskočil
hřbitovní zeď a zběsile pádil dál. Z místa věčného
odpočinku se za ním ještě dlouho nesl posupný
chechtot.
Doktor proběhl liduprázdnou vsí jako o závod.
Netroufal si zastavit, dokud nedoběhl zase do polí.
Tady se teprve posadil do příkopu a celý propocený se
jal hodnotit situaci. Tohle bylo přece k zbláznění!
Přitom o tom, co ho právě potkalo, nemohl ani
v nejmenším pochybovat. Ale na druhé straně – copak je
možné vykládat přátelům, jak dostal na hřbitově pár
facek od jakési neviditelné bytosti? A to dokonce
v pravé poledne!
Čím víc o věci přemýšlel, tím byl bezradnější. Vrátit
se na hřbitov se ovšem neodvažoval. Ať už bytost,
která ho tam inzultovala, byla čímkoli, bylo naprosto
jasné, že nepřekypovala laskavostí. A kdo ví, čeho by
byla schopná v návalu pořádného vzteku! Vtom si doktor
Sekvoj všiml, že sedí přímo pod ukazatelem cesty.
Stálo na něm KALKA 2 km.
To bude zřejmě středisková obec, řekl si Sekvoj. A tam
na rozdíl od tohoto zapomenutého hnízda snad ještě
žijí lidé. Od nich se pokusím získat nějaké informace!
Tak si to představoval, když se zvedal k polednímu
pochodu do Kalky. Došel tam bez jakýchkoli nesnází.
Ale tady si taky uvědomil, že jeho záměr vyzvědět, co
se to vlastně děje na podivném hřbitově v Kváči, bude
těžko realizovatelný. Na koho je možné se obrátit
s tak podivnou otázkou, a nezesměšnit se přitom? Snad
na národní výbor? Nesmysl! Tam by ho považovali buď za
blázna, nebo provokatéra. Expertem přes nadpřirozené
úkazy by však měl být farář. Kváč patří koneckonců do
jeho farnosti a sluší se tedy, aby byl s rejem tamních
temných sil náležitě obeznámen.

Doktor Sekvoj zamířil tedy na faru. Byla prázdná.

V místním kostele sloužil mši farář až z Velké Vsi,
a to jen dvakrát za měsíc. A Velká Ves byla nejméně
šest kilometrů odtud. Dost nevalná vyhlídka! Pak
Sekvoje napadlo, že v Kalce jistě někdo vede obecní
kroniku. Představoval si šedovlasého pamětníka
a písmáka, který jistě zná v okolí každý kámen
a kterému určitě neunikne žádná zajímavost.
Kronikáře obec skutečně měla. Byl jím učitel v důchodu
pan Vozáb. Jinak představy páně Sekvojovy zcela
selhaly. Pan učitel hleděl na lékaře velmi nevlídně
a připomínal spíše prokurátora.
„Jsem zcela zaneprázdněn hlídáním vnoučat,“ houkl
stroze, „ale jdeli opravdu o závažnou věc, mohu vám
věnovat čtvrt hodiny. Více ne!“
„To úplně postačí!“ řekl doktor. „Nevím ale, jak
vlastně začít. Můj případ je totiž velmi podivný.
Kdyby vyprávěl někdo něco podobného mně, také bych mu
nevěřil, nebo ho považoval za blázna. Zkrátka a dobře:
dostal jsem pořádně nafackováno!“
„To není nic tak neuvěřitelného,“ mínil učitel. „Facka
není sice argument, ale někdy se jí člověk bohužel
nevyhne!“
„Jenomže já jsem obdržel celkem čtyři facky na
hřbitově v Kváči, a přitom nevím od koho,“ vydechl
Sekvoj. „Kolem široko daleko nikdo nebyl. Jasné
slunečné počasí zcela vylučovalo, abych někoho snad
přehlédl. Jsem z toho zcela zmaten a nedovedu si to
nijak vysvětlit.“

Učitel nedal kupodivu najevo sebemenší překvapení.

Přemýšlel.
„Vy jste lékař?“ zeptal se poté.
„Ano. Ale mým koníčkem jsou staré památky. V současné
době mne zajímají náhrobní kameny.“
„To není podstatné!“ řekl učitel. „Hlavní je, že jste
lékař, a v tom případě vám nenafackoval nikdo jiný než
Vincenc Kalecký. O tom nemůže být nejmenších pochyb!“
„A kdo to je – ten Vincenc Kalecký?“ zeptal se Sekvoj.
„Už není!“ informoval Vozáb Sekvoje. „Zemřel v minulém
století. Je pochován na kváčském hřbitově a není jinak
nijak agresívní. Napadá výlučně lékaře.“

Doktor pocítil náhle naléhavou potřebu něčeho se

napít. Čaj mu už došel, a tak požádal alespoň
o sklenku vody. Bylo mu vyhověno. „Pane učiteli,“
zašeptal pak doktor, „to, co jste mi řekl, myslíte
vážně? To, že mě inzultoval nebožtík?“
„Ovšem,“ přikývl učitel. „Sám jste tvrdil, že jste na
hřbitově nikoho nespatřil. Živý člověk vás tedy
nenapadl. Musel to být tudíž zákonitě umrlec a všechno
ukazuje jednoznačně na Vincence Kaleckého.“
„Jak si tím můžete být tak jist?“ podivil se Sekvoj.
Učitel se sebevědomě usmál a vysvětloval: „Protože to
neudělal poprvé! Natloukl už mnoha lékařům. Nejvíce
zbil docenta z lékařské fakulty.“
„Ale proč?“
„Vincenc Kalecký byl poměrně známý herec. Pocházel
tady od nás, z Kalky. Původně se jmenoval Prejza, ale
dal přednost zvučnějšímu pseudonymu. Nejdříve jezdil
s řadou kočovných divadelních společností, pak hrál
léta v cizině. Na stará kolena se vrátil domů do svého
rodného kraje. A tento Vincenc Kalecký, který na
jevišti jistě umíral stokrát či tisíckrát, se velice
bál smrti.
A ani ne tak smrti jako toho, že bude jen zdánlivě
mrtvý a probudí se až na hřbitově v zasypané rakvi.
Takové možnosti chtěl za každou cenu předejít, a tak
požádal svého přítele doktora Doberta, aby mu pro
jistotu po smrti odřízl hlavu od těla. Dobert to
svatosvatě slíbil, ale měl na věc svůj vlastní názor.
A tak když Kalecký zemřel, doktor svůj slib nesplnil.
Konstatoval jednoduše smrt a povolil řádný pohřeb.“
„Pochopitelně,“ souhlasil Sekvoj.
„Jenomže ono došlo přesně k tomu, čeho se Kalecký
obával,“ pokračoval učitel Vozáb. „Uprostřed noci se
v rakvi v márnici probudil. Nepříčetně tloukl kolem
sebe, křičel o pomoc a všemožně se snažil dostat
z rakve. Vysvobodil ho však až v ranních hodinách
hrobník, který se pochopitelně také strašně vyděsil.
Na Kaleckého byl prý hrozný pohled.
Byl celý zkrvavený samá modřina a mluvil úplně
z cesty. Naprosto se zbláznil. Chtěli ho dopravit do
ústavu, ale už k tomu nedošlo. Zemřel totiž znovu.
Tentokrát jeho smrt pro jistotu ověřovali hned tři
lékaři. A tak se Kalecký nakonec přece jen dostal do
hrobu, ale klidu v něm nenašel. Mohu vám ukázat naši
kroniku a můžete si tam přečíst celou řadu případů,
které velmi připomínají to, co jste sám zažil na svém
vlastním těle. Prvním napadeným byl doktor Dobert.
Toho Kalecký málem roztrhal. Doktor se pak raději
odstěhoval, protože se právem děsil možnosti být
pochován na stejném hřbitově s Kaleckým. Když takto
herec ztratil šanci Doberta znovu napadnout,
vynahrazuje si svou zášť při každé vhodné příležitosti
na všech příslušnících lékařského stavu. Jsem proto
rád, pane doktore, že jste se u mne zastavil a že tak
budu moci kroniku doplnit o další případ. Teď mne však
už omluvte. Syn se snachou jedou do divadla a já se
musím věnovat vnoučatům!“

Doktor Sekvoj se na ulici doslova vypotácel. Do Prahy

se vrátil totálně vyčerpán. Přes noc si ale odpočinul,
takže druhý den byl zase úplně v pořádku. Vydal se
dokonce na návštěvu k svému dobrému příteli, který ho
bezmezné obdivoval. Byl jím známý internista MUDr
Báza.
„Mám spoustu práce s tou novou knihou o náhrobních
kamenech a zřejmě už nestačím objet všechny hřbitovy,
o které mám zájem,“ obrátil se Sekvoj na svého
přítele. „Ty jsi přece výtečný fotograf – nechtěl bys
mi pomoci?“
„Velice rád!“ přikývl nadšeně doktor Báza. „Jen řekni,
co potřebuješ!“
„Uděláš si hezký výlet do jižních Čech,“ předl doktor
Sekvoj. „Vyfotografuješ tam několik náhrobních kamenů
na malém, líbezném hřbitůvku ve vesničce, která se
jmenuje Kváč.“
„Hezké, zajímavé jméno,“ řekl Báza. „Tam se velice rád
podívám!“
„A kdybys tam náhodou potkal herce Vincence Kaleckého,
tak ho ode mne srdečně pozdravuj!“ upozornil ještě
doktor Sekvoj svého zástupce.

***

ZVĚDAVOST.
*
Ne že by Irena Pěknicová vůbec nebyla žárlivá, ale
přesto hnacím motorem jejího pátrání se stala
především zvědavost. Jednoho dne zjistila, že se
s Danielem Pěknicem něco děje, a nedovedla si to
vysvětlit. Ani by nedokázala definovat přesně změnu,
která se s manželem udála. Prostě nějakým šestým
smyslem vycítila, že s ním něco není v pořádku,
a chtěla vědět co. Protože nepředpokládala, že by se
od manžela něco dozvěděla přímo, zahrála si na
detektiva a posléze měla úspěch!
Nebylo to snadné, ale hned první objev jí pořádně
zamotal hlavu. Zjistila totiž, že Daniel má na Starém
Městě ateliér. Vlastně to byl starý krámek, který
dávno dosloužil a pro vážné hygienické nedostatky se
k ničemu nehodil. Pro Irenu však byl pořádným
překvapením! Daniel se jí jednak nikdy nezmínil, že by
po nějakém ateliéru toužil. A pak nebylo také vůbec
jasné, k čemu ho vlastně potřebuje. Pěknic byl řadový
novinový grafik a po malování už nejméně dvě
desetiletí ani nevzdechl. Že by se v něm ozvala nová
ctižádost a on se chtěl pokusit ztéci cíle, od nichž
se v mládí dal odradit? Tomu Irena příliš nevěřila.
A Daniel mlčel.
Irena nejdřív objekt důkladně prozkoumala alespoň
zvenčí. Také se ptala, zejména sousedů a správcové.
A tu se dozvěděla podivné věci. Ten výtvarník si prý
dal do ateliéru dovézt nahaté slečny. Ale ne živé,
pouze figuríny. Takovou pitomost u svého manžela
nepředpokládala. Co to má tedy znamenat? Jakou
výtvarnou činnost to vlastně Daniel provozuje? Irena
se přímo dusila zvědavostí, přijatelnou odpověď však
nenacházela.
„Poslyš,“ řekla jednoho dne manželovi, „nechtěl bys
zkusit malovat?“
„Nechtěl.“
„A proč? Byla to přece tvá touha. A už v pětadvaceti
letech jsi měl samostatnou výstavu.“
„Ve sklepě. A nikdo tam nepřišel.“
„Nepřeháněj! Psaly o tom noviny a chválily tě!“
„Co z toho? A potom: to už je všechno pryč a já nemám
zapotřebí usilovat o něčí přízeň. Jsem řemeslník, ale
zato vážený a dobře placený.“
„Jak myslíš. Napadlo mě to, protože jsem se dozvěděla
o malém, šikovném a poměrně laciném ateliéru.“
„Žádný ateliér nepotřebuju!“

Irena tedy neuspěla. O to víc však byla rozhodnuta

přijít věci na kloub. Daniel má ateliér s nahými
figurínami, a to přece musí něco znamenat! Po několika
dnech potkala svou bývalou spolužačku Romanu. Chudák
dostala zabrat. Zkoušela to se zpěvem, s divadlem,
a taky tančila v operetním souboru. Teď prodává dámské
prádlo a připadá si jako znovuzrozená.
„Jak se máš?“ vyhrkla Irena. „Poslední dobou o tobě
nic nevím.“
„Zato já o tobě ano,“ řekla Romana. „I to, žes změnila
barvu prádla.“
„Proč myslíš?“
„Správná otázka by zněla: Jak to víš?“
„Dobrá. Jak to víš?“
„Protože u nás občas nakupuje Daniel. Doufám, že pro
tebe!“
„Pro koho jiného?“
„Člověk nikdy neví. A Daniel se strašně změnil. Já
ostatně taky, protože mě zřejmě vůbec nepoznal.“
„Určitě si nemyslí, že bys mohla prodávat. Je
přesvědčen, že jsi ještě u divadla.“
„A tys mu nevyzvonila, že mě vyrazili? Tos tedy
kamarádka až za hrob.“
„Tak Daniel u vás nakupuje.“
„Vlastně spíš shání. Nikdy nekoupí nic jiného než
černé prádlo s krajkami.“
„Černé?“
„Hned jsem si řekla, že ses přehrála na upíra nebo
něco podobného. Když chce ženská manžela vzrušovat po
tolika letech, tak se musí snažit!“

Tak vida, černé prádlo s krajkami. Něco takového Irena

na sobě nikdy neměla. Komu to ten Daniel vlastně
kupuje? Tohle na výtvarnou činnost příliš nevypadá.
Zdá se, že Daniel má milenku. Nebo spíš milenky. Jsou
to zřejmě dámy s osobitým vkusem. A je pravděpodobné,
že se scházejí v tom zastrčeném ateliéru! Kdo ví, co
se tam děje!
Vlastně co by se dělo, ušklíbla se. Zřejmě jde
o nějaké orgie. Společný sex je prý v módě a Daniel
nikdy nebyl konzervativní. To se člověk dočká na stará
kolena překvapení!
Ale Irena byla zvědavá. Od tak rozehrané partie by
nedovedla odejít. Zdvojnásobila svou aktivitu a začala
pátrat po manželových milenkách. Bylo to těžší, než
předpokládala. Nikdo nic nevěděl, nebo nechtěl vědět.
Irena vyvinula značné úsilí jen proto, aby tápala víc
než předtím. Snad by se jí podařilo něco zjistit,
kdyby se dostala do ateliéru, k jehož existenci se
Daniel dosud nepřiznal. To však nebylo jednoduché.
Pak se ale nečekaně naskytla příležitost. Daniel se
vrátil domů opilý. Šéfredaktorovy padesátiny ho úplně
vyřídily. Vůbec se neudržel na nohou. Irena mu pomohla
ze šatů a uložila ho do postele. Během několika vteřin
Daniel hlasitě chrápal. Když Irena ukládala oděv na
ramínko, cosi v kapse zazvonilo. Klíče! Poněkud
rozpačitě po nich sáhla. Neměla ve zvyku manžela
šacovat, ale tuhle příležitost nemohla zahodit. Za
chvíli měla v ruce klíč, který potřebovala.
První impuls byl zcela jednoznačný. Chtěla se
rozběhnout do ateliéru a důkladně to tam prozkoumat.
Neučinila to z obavy, že se Daniel probudí. Nesnesla
by, kdyby odhalil, jak slídí a žárlí. A navíc leze do
jeho věcí. Musela by snášet jeho pohrdavé úšklebky
a sarkastické poznámky, pro jejichž vymýšlení měl
mimořádný talent. Často si myslela, že by měl místo
grafiky psát jedovaté aforismy.
Vzala klíč a pečlivě udělala jeho obtisk do mýdla. Je
lépe potlačit momentální zvědavost a vsadit na
jistotu! Do dvou dnů měla duplicitní klíč v rukou
a mohla navštívit záhadný ateliér. Musela být ovšem
opatrná. Sejít se tam s Danielem by bylo velice
trapné. Zvláště kdyby nebyl sám.
Irena čekala proto na vhodnou příležitost. Ta se
dostavila, když Daniel odejel za prací do Českých
Budějovic. Měl se vrátit až za tři dny a Irena měla
dost času na zjištění podezřelých okolností. Tentokrát
už povolila uzdu své zvědavosti hned, jak Daniel
nasedl do redakčního vozu a s dvěma dalšími autory
vyrazil na jih. Což si jeho manželka ověřila osobně
z průchodu proti redakci. Nyní tedy bylo všechno
v naprostém pořádku a ověřovací akce mohla začít.
Irena beze spěchu vyrazila na Staré Město. Věděla, že
má spoustu času. Jde jenom o to počínat si klidně
a rozvážně. Nezanechat za sebou žádné stopy. Zjistit
všechno podstatné, ale nedopustit, aby se o její
výpravě dozvěděl Daniel.
Došla před krámek, na němž chybělo jakékoliv označení.
Naštěstí byla rezavá roleta stažena jen do půl dveří.
Níže to zřejmě nešlo. Irena čekala, až bude kolem
naprostý klid. Potom vsunula do klíčové dírky klíč
a otočila jím. Povedlo se. Otevřela dveře a vešla do
krámku. Vzápětí za sebou obezřetně zamkla.
Rozhlédla se kolem. Přehlédnout najednou celou
místnost nebyl problém, protože špinavým oknem sem
pronikalo dost světla. Nestačilo sice na výtvarnou
činnost, ale na to, aby tu vznikla ponurá, tajemná
atmosféra typická pro staré, odepsané byty nebo
kvelby, bylo světla dost. To, co zde Irena spatřila,
rozhodně nepůsobilo všedně.
Zvěsti o dívčích figurínách byly potvrzeny. Až na to,
že slečny (pět jich stálo a jedna ležela)
nepohoršovaly svou nahotou. Byly částečně oblečeny. Ne
ovšem příliš. Každá měla na sobě černé kalhotky
zdobené krajkou a podprsenku téže barvy. Irena se
pobaveně ušklíbla.
Tak tímhle se chlapec baví, napadlo ji. To už to má
v hlavě pěkně vygumované!
Pak si ale všimla něčeho, při čem jí přejel mráz po
zádech. Ani jedna slečna nebyla nepoškozená. Všechny
se sice usmívaly, nemohly však zakrýt to, že s nimi
někdo špatně zacházel. Byly pořezány, a jedné dokonce
chyběl prs. Do jedné měly podříznutý krk a půvabné
hlavinky byly téměř odděleny od těla.
Tak tohle už tak zábavné nebylo. Ačkoliv šlo o pouhé
figuríny, pohled na ně nedělal dobře. Zvláště když
její zrak padl ještě na otevřenou břitvu, ležící na
rámu u okna.
„Tak tohle bych do Daniela neřekla,“ zamumlala
nervózně. „Skoro by mi bylo milejší, kdyby měl
opravdovou milenku. Odreagovávat se tímto způsobem se
mi jeví jako dost nechutné.“

Ještě jednou se ohlédla po zmrzačených figurínách

a v náladě pohybující se pod bodem mrazu opustila
místnost. Stále na to však musila myslet. Byla poměrně
tolerantní, ale tohle se jí zdálo nejen výstřední, ale
i nebezpečné. Dalo jí dost práce, než se s tím alespoň
částečně smířila.
Koneckonců, řekla si posléze, Daniel učinil to
nejrozumnější, co učinit mohl. Má v sobě zřejmě silné
sadistické sklony a nechce je uplatňovat ve styku
s lidmi. Když pořeže pár figurín, nikomu tím neublíží.
A nikdo vlastně, kromě mne, nic neví. Kdyby mě
zvědavost nedonutila provádět hlouposti, byla bych
toho ušetřena i já!
Když se Daniel vrátil, byla už naprosto klidná
a chovala se normálně. A on jako by omládl. Přivezl
dokonce dvě láhve dobrého bílého vína.
„To je dobře,“ pochválila ho Irena, „už dlouho jsme si
nepopovídali.“
„Přivezl jsem ti ještě jeden dárek,“ usmál se.
Zvědavě na něj pohlédla. Zvědavost, jak známo, byla
její stěžejní vlastností.
„Dárek? No to tady už dlouho nebylo!“

Vyňal z kufříku balíček. Z Tuzexu České Budějovice.

Irena balíček dychtivě rozbalila, ale jeho obsah sotva
udržela v rukou. Zděšeně vytřeštila oči na hebké
a půvabné dámsko prádlo. Bylo černé a zdobené
krajkami.
Daniel si změněného výrazu v její tváři vůbec nevšiml.
Naléval víno a vzrušeně se usmíval.
„Vykoupej se a vezmi si to na sebe,“ zašeptal
dychtivě, „uděláme si dnes hezký večer!“

***

UPÍRŮV KRÁTKÝ ŽIVOT.

*

Lebeda zemřel ve čtvrtek odpoledne. Po třetím infarktu

se svalil na podlahu a doktor stačil pouze konstatovat
smrt. Už se nedalo nic dělat.
Lebedová naříkala, lomila rukama, ale pak se zachovala
celkem rozumně. Podpírána sousedkou se vydala do
kanceláře Pohřební služby. Lebeda ležel v posteli, ale
do nebe ani do pekla nepospíchal. Cítil se náramně
dobře. Nesužovala ho bolest ani cokoliv jiného. Jako
by se mu najednou vrátilo mládí a zdraví.
Pokusil se vstát – a šlo to! Div se v pokoji samým
nadšením neroztančil! Nedalo se to nazvat jinak než
zázrak!
Musím se podívat, jak vypadám, napadlo Lebedu.
Poslední dobou jsem bejval zelenej nebo popelavej. Teď
bych se vsadil, že se mi do tváří vrátila i zdravá
barva. Připadám si jako mlíčňák!
Došel až k zrcadlu, ale tam jen překvapeně vykulil
oči. Ať koukal, jak koukal, neviděl vůbec nic. Zrcadlo
jeho obraz neodráželo. Jako by před ním nikdo nestál.
„No to je nadělení!“ zamumlal nebožtík. „Jak to
vypadá, čeká na mne dobrodružný život!“

Lebeda si okamžitě uvědomil pravý stav věcí. Přečetl

spoustu hororů a dobře tedy věděl, že zrcadlo neodráží
jenom ty, kteří se stali upíry. Jak to tak vypadalo,
byl to Lebedův případ.
Nebožtíkovi se z toho udělalo poněkud mdlo, a tak se
raději vrátil do své postele. To byla konečně jeho
povinnost. Kdyby ho našli jinde než tam, kam ho
uložili, vznikla by spousta zbytečných řečí. Upír na
sebe nemá upozorňovat předčasně.
Lebeda tudíž opět ležel na správném místě a upadal do
příjemného polospánku. Vzrušení z nového stavu věcí
opadalo a on si začínal uvědomovat, že se vlastně nic
tak strašného nestalo. Důležité je, že nepřestal
existovat. Toho se vždycky obával, že po smrti nebude
vůbec nic. Teď ví, že se stává upírem, a to může být
docela zábavné. Rozhodně zábavnější než bídně
vegetovat jako dýchavičný infarkťák.
Lebeda v podstatě věděl, co jeho nová existence
obnáší. Nejdéle do týdne ho pochovají do rodinné
hrobky na Olšanech. Je to krásná hrobka. Dědeček byl
vysokým bankovním úředníkem a mohl si takový luxus
dovolit. Lebedové si vždycky na luxusní pohřeb
potrpěli a tenhle jistě nebude výjimkou. Manželka
dobře ví, že tato tradice musí být dodržena.
Budu ležet v hrobce, říkal si Lebeda, ale nezetlím.
Červi se mne ani nedotknou. Upír zůstává v takovém
stavu, v jakém jej pochovali. Pak mi zřejmě narostou
zuby. Horní špičáky. Už si nebudu muset dávat protézu
do skleničky! Upíří chrup mi umožní prodlužovat si
život donekonečna!
Nyní se Lebeda poněkud zarazil. Jako člověk se nikdy
nevyznačoval nějakou mimořádnou agresivitou. Spíše
naopak. Proto si nedovedl představit, že by vylezl
z hrobky, někoho přepadl a sál mu krev.
No, řekl si potom, nějak se to poddá. Nouze naučila
Dalibora housti, mne naučí zakusovat nevinné oběti.
Zpočátku mi jich možná bude líto, ale později si
určitě zvyknu. Hlavně že jsem! Že existuju! Horší to
mají ti, které proženou komínem krematoria! S těmi je
zřejmě navždycky amen!
Lebeda spokojeně usnul a zdálo se mu o prvních
krvavých hodech. O tom, jak za hřbitovní zdí zakusuje
krásnou mladou dívku.
Mezitím paní Lebedová dorazila do kanceláře Pohřební
služby. Byla uplakaná a nešťastná. Ale ne natolik, aby
vydala celý majetek za funus.
„On byl táta takovej dětina,“ vzlykala, „a chtěl ležet
v rodinný hrobce na Olšanech. Jenomže teď už je mu to
jedno. Mrtví prd ví, říká se, a je to pravda. Syn
staví rodinný domek, a to dneska něco stojí! Kdybych
prodala tu nádhernou hrobku, tak by mu to moc pomohlo.
Táta by s tím asi nesouhlasil, ale mý mateřský srdce
říká, že to tak musím udělat. Tátu spálíme a bude na
omítku! Uděláme to v malý obřadní síni!“

Chudák Lebedová netušila, že právě připravila svět

o jeden velice vzácný druh upíra středoevropského.

***

MÉDIUM.
*

Když inženýr Lipert ovdověl, tvrdil všem přátelům, že

už se nikdy neožení. Bylo mu téměř šedesát let a jeho
majetek měl i podle velice střízlivých odhadů hodnotu
několika milionů. Inženýr byl uznávaným vynálezcem
a peníze se mu hrnuly i ze zahraničí. To ale jenom
zvyšovalo jeho vrozenou opatrnost.
Jsem slepice, která snáší zlatá vejce, říkal si.
A mnoho lasiček má na ně zřejmě políčeno. Byl bych
hlupák, kdybych naletěl na hezkou tvářičku nebo ladné
nohy a zesměšnil se přede všemi, kteří si mě nyní
váží. Stejně na světě neexistuje žena, která by mohla,
byť jen částečně, nahradit Mášu.
To byla Lipertova zesnulá manželka. Příjemná dáma,
která vždycky dovedla rozeznat hranici dobrého vkusu
a nikdy nepobuřovala výstřednostmi, ač si je mohla
klidně dopřát. Dovedla svého chotě reprezentovat, aniž
mu způsobovala infarktové situace, a velkou domácnost
vedla s šarmem a bez výkyvů.
Máša neměla zemřít, litoval inženýr. Po ní už nebudu
nikomu důvěřovat.
Nápadnic bylo pochopitelně víc než dost. Radilů
a dohazovačů rovněž. Inženýrův majetek lákal kdekoho,
ale zdálo se, že jde o zbytečné plýtvání energií.
Všichni už se začali smiřovat s tím, že inženýr Lipert
zůstane vdovcem, když se na scéně objevila krásná
Flora Calková. Půvabná, sotva pětadvacetiletá vdovička
po filmovém režisérovi, který se, údajně kvůli ní,
podřezal ve vaně. Možná však, že to bylo i z jiných
důvodů. Flora se s tím vyrovnala tak snadno, že jí to
okolí zazlívalo. Sotva si toho všimla.
Jinak se všichni shodovali v tom, že je pořádně
vyšinutá. Byla výstřední ve všem. V oblékání
i v zálibách. Vědělo se o ní, že shání starou okultní
literaturu, a mnozí byli toho mínění, že nezůstává jen
při teoretických poznatcích. Občas se scházela
s podivnými lidmi, kterým spisovatel Tymeš říkal
„Blouznivci našich bulvárů“. Nikoho by nenapadlo, že
právě Flora zvrátí vdovcovo pevné rozhodnutí nevzít
pod svou střechu novou ženu a nestat se směšnou,
politováníhodnou figurkou. To se ovšem stalo.
Inženýr Lipert byl zasažen vdoviným půvabem neobyčejně
prudce a rázem ztratil veškerou kritičnost. To, co by
u jiných žen prostě nesnesl, se mu u Flory líbilo.
Její marnivost, potrhlost, a dokonce i to její
tlachání o záhrobí. Naslouchal takovým absurdnostem,
kterým by během svého plodného života nepopřál sluchu
ani minutu. Jeho koníčkem byly odjakživa složité
mechanismy a posmrtnému životu věnoval minimum
pozornosti. Nyní měl příležitost si to vynahradit.
„Cítíte, pane inženýre, jak jsme k sobě navzájem
přitahováni?“ deklamovala Flora. „To je tím, že já
jsem citlivec. Mediální typ, který potřebuje k svému
uplatnění člověka mimořádně silné vůle. Tím jste vy.
Kdybyste chtěl, dovedl byste mě uspat a mohli bychom
navázat spojení s těmi, kteří již dávno zemřeli.“

Inženýr Lipert byl skutečně k Floře přitahován, ale

jeho důvody neměly se spiritismem nic společného.
Spíše se v něm probudily temné pudy a vášně, o jejichž
opotřebení a otupení byl již skálopevně přesvědčen.
Začal po Floře toužit a prahnout tak silně, že v sobě
potlačil veškerou soudnost.
Již po několikadenní známosti jí vyznal lásku na
úrovni pomateného sextána a zároveň ji požádal o ruku.
Flora tím nebyla nijak překvapena ani zaskočena.
Souhlasila.
V nejkratší možné době byl uzavřen sňatek, který se
všem jevil jako naprosto absurdní. Zlomyslníci se
těšili, jak mladá panička začne rozhazovat Lipertův
majetek a přitom si opatří ještě několik atraktivních
milenců. První předpoklad jim stoprocentně vyšel,
druhý nikoliv. Flora skutečně začla žít na vysoké
noze, při čemž si ještě stoupla na chůdy. Ale pány
k svému sebeukojení nepotřebovala. Často se ve
společnosti ukazovala s manželem a občas k sobě zvala
přátele ze skupiny „Blouznivců našich bulvárů“.
„To je senzace!“ radoval se spisovatel Tymeš.
„Uvidíte, že se dožijeme dne, kdy logik a racionalista
Lipert začne vyvolávat duchy!“

A měl naprostou pravdu. Inženýr Lipert nikdy netušil,

že za ukojení svých vášní zaplatí tak mnoho. Nešlo mu
ani v nejmenším o peníze. Byl si vědom značného
věkového rozdílu i mimořádné atraktivnosti své ženy.
A navíc měl tolik prostředků, že se nemusel obávat
nouze, ani kdyby Flora strávila zbytek svého života
nákupy v kožešnictví.
Daleko hůře ovšem nesl, že ho zatahuje do svých
metafyzických zálib a tvrdošíjně na něm požaduje
spolupráci. Stále mu vnucovala představu, že je
mimořádně silnou osobností, která může pro spiritismus
hodně udělat. To bylo inženýrovi silně proti mysli.
Jednak to všechno považoval za nesmysl, a za druhé se
necítil být tak dobrým hercem, aby své zanícení pro
věc alespoň trochu úspěšně předstíral. Prozatím se
o to alespoň nesnažil.
Role, kterou hrála Flora, mu také příliš nevyhovovala
a dost jí trpěl. Toleroval, a dokonce obdivoval
gejzíry jejích výstředností, ale nelibě nesl, když se
stávala médiem. Nevěřil jí, že skutečně upadá do
transu, a zprávy, které přinášela ze záhrobí, ho
bytostně popouzely. Zejména pro formu, kterou to
dělala. Kdyby u toho žvatlala, skotačila a koketovala,
považoval by to za roztomilé. Ale Flora strnula, stála
v šeru pokoje a hovořila různými, často i hlubokými
nebo skřípavými mužskými hlasy. To se rozhodně
k jejímu půvabu nehodilo. Tvrdila, že o tom vůbec
neví. Že se na nic nepamatuje. Jejími ústy promlouvali
velikáni umění i politiky a hovořili tak jako za svého
života.
Inženýr Lipert se svou ženou sice nepolemizoval, ale
nevěřil jí ani slovo. V její zálibě viděl pouhou
lidskou slabost, které není žádný z nás ušetřen. Někdo
pije, někdo bere drogy a jiní zase sází na dostizích.
Flora flirtuje se záhrobím a předvádí se coby médium.
Má v tom zalíbení a bylo by zcela zbytečné jí to
rozmlouvat.
Jinak byl kupodivu inženýr Lipert se svou chotí
stoprocentně spokojen, ba dokonce nadšen. Pokud nebyla
v transu a nevydávala se za Nabuchodonozora nebo
Bedřicha Smetanu, nedalo se jí nic vytknout. Vůči
svému manželovi se chovala něžně a láskyplně. Byla
samozřejmě i náročná a rozhazovačná, to však starého
pána vůbec nevzrušovalo. Tím spíše, že jeho nový
vynález mu přinesl další a velice podstatné finanční
vylepšení. Rozhodně nemínil Floře domlouvat nebo ji ve
výdajích nějak omezovat.
Přesto se ale velká láska začínala hroutit. Dlužno
říci, že na tom měly značný podíl anonymní dopisy,
které inženýrovi posílali neznámí přátelé. Líčily ho
jako kašpara, který na stará kolena ztratil veškerou
soudnost a vyvolává se svou bláznivou ženou duchy.
Inženýrova ješitnost tím byla silně poraněna. Začínal
se seancím vyhýbat, a tím se ovšem značně dotkl
manželky.
„Potřebuju tě,“ tvrdila mu Flora rozhořčeně, „protože
žádný jiný muž mě nedokáže dostat do absolutního
transu!“
„To je nesmysl!“ utrhl se na ni. „Jsem inženýr, snad
i vědec, ale rozhodně ne čaroděj. To, co děláte, je
možná zábavné, avšak nemá to praktický smysl. Jaký
užitek může vyplynout z toho, když tvými ústy promluví
František Palacký nebo loupežník Babinský?“
„To ještě nevím,“ připustila, „ale jsme, zejména vinou
skeptiků a materialistů, teprve na začátku cesty.“
„Je to slepá ulička,“ tvrdil, „a rozumnému člověku
stojí nanejvýš za mávnutí rukou!“

Urazila se. Dala mu to najevo tím, že večer nepřišla

do ložnice a spala v knihovně mezi spiritistickými
knihami. Druhý den ji odprosil, ale další konflikty na
sebe nedaly dlouho čekat. Inženýr Lipert odmítal
spolupráci s „Blouznivci našich bulvárů“ a Flora
okázale trpěla. Občas se také hystericky rozječela
a posléze hodila manželovi na hlavu konvici s čajem.
„Ty starý mezku!“ křičela, až jí přeskakoval hlas.
„Cožpak nechápeš, že všechny tvé směšné a nanicovaté
vynálezy jsou ničím proti tomu, co můžeme udělat
spolu? Proč myslíš, že jsem si tě vzala? Pro tvou
pleš? Pro to veliké břicho? Nebo snad pro logické
uvažování, kterým hluboce pohrdám?“
Byly tu ovšem ještě peníze, ale zmínce o nich se oba
manželé vyhnuli.
„Já tě neučím rýsovat,“ řekl inženýr, „a ty mě netahej
do spiritismu. Uvidíš, že potom bude všechno
v nejlepším pořádku.“
„Ty mamlase!“ vykřikla. „Cožpak si myslíš, že mohu
v tak zásadních věcech dělat ústupky?“

Inženýrovi se však také nechtělo ustupovat, a tak

napětí mezi manžely neustále vzrůstalo. Flora to občas
řešila mohutnými flámy nebo nákupy, při kterých by
jiný muž podlehl infarktu. Lipertem to ale ani
nehnulo. Chápal to jako zasloužený trest za své pozdní
vzplanutí. Souhlasil se vším, s výjimkou vlastního
účinkování na spiritistických seancích. Flora však
nepatřila k ženám, které se snadno vzdávají. Jednoho
večera navrhla manželovi kompromis.
„Nebudu tě obtěžovat přítomností svých přátel, které
považuješ za blázny nebo podvodníky,“ slíbila mu, „ale
přesto nechci, abys byl ztracen pro činnost, ke které
máš mimořádné předpoklady. Můžeme pracovat pouze spolu
a nikdo další se o tom nedozví, nebudešli chtít!“
„Ovšemže nebudu chtít!“ mračil se inženýr. „Je to
pošetilost, která popírá všechno, co jsem až dosud
dělal, a staví mě do nepřijatelného světla.“
„Možná že jednou změníš svůj názor,“ řekla, „a rád se
přihlásíš k tomu, co nyní zavrhuješ.“
„Nesmysl!“
„Nechci se s tebou hádat,“ pokračovala, „ani tě
přivádět do situací, které prozatím nedovedeš
zvládnout. Chci tě pouze prosit, abys mi, třeba proti
svému přesvědčení, pomohl.“
„Mám na tebe zase kulit oči a hrát si na velkého
mága?“
„Říkej tomu, jak chceš. Buď ironický, posmívej se mi,
ale neodmítej spolupráci! Potřebuji tě. Nikdo mě
nedokáže uvést do tak hlubokého transu a v něm vyvolat
ze záhrobí tolik známých osobností jako ty!“
„Záhrobí s tím nemá nic společného.“
„To je tvůj povrchní názor, který ovšem není
podstatný. Musíš mi pomoci!“
„Co na mně vlastně chceš?“
„Abys mě uspal. Cítím, že jsem ve své životní formě.
Právě nyní se může stát něco, co si vůbec nedovedeme
představit.“
„Jsi nemocná.“
„Jsem nemocná touhou dokázat veliké věci.“
„Nezvolila sis pro to právě nejvhodnější obor.“
„Pomůžeš mi?“

Posléze ho přemluvila. Přistoupil na pokus ve dvou,

byl však krajně nespokojen, ba přímo rozhořčen.
Přesvědčení, že jeho jinak tak líbezná choť je
naprostý blázen, ho dohánělo k zoufalým myšlenkám.
Výhody, které pro něj vyplynuly s uzavřením nerovného
sňatku, se mu nyní zdály zcela nepatrné v porovnání
s oběťmi, k nimž byl přinucen.
Nemohl však už couvnout. Hleděl na Floru, která
skotačila jako dívenka a sršela báječnou náladou.
Producírovala se v nádherných šatech propašovaných
z Francie a zaplavovala manžela svým nenapodobitelným
zvonivým smíchem. Ještě nedávno by inženýr pod takovým
atakem změkl jako vosk u kotle ústředního topení, ale
situace se nyní zcela změnila.
Směje se jako blázen, konstatoval, a nedá jí to příliš
práce, protože blázen skutečně je. A já vlastně taky.
Místo abych do domu povolal renomovaného psychiatra,
slíbil jsem jí účast na jejích výstředních zábavách.
Opět jí umožním hrát si na médium a bručet jak
Šaljapin!
K seanci, ke které měl větší odpor než k nějaké
nakažlivé chorobě, ale přece jen došlo. Manželé se
večer sešli v knihovně a Flora rozžehla tři svíčky
v kultovních stříbrných svícnech.
„Cítím, že se dnes přihodí něco neobvyklého,“ šeptala
vzrušeně, „a proto jsem ti připravila zápisník.
Zaznamenej vše, co budu povídat, a nic nepodceňuj!
Věřím, že náš příbytek navštíví nějaká význačná
osobnost. Možná ti poskytne důležitou radu.“

Inženýr si pomyslel, že nemá zapotřebí řídit se radami

Petra Chelčického nebo Boleslava Ukrutného, ale raději
pouze zahučel, což si Flora vysvětlovala jako souhlas.
Dala pokyn k zahájení akce. Postavila se ke krbu,
uvolnila svaly a přivřela oči. Inženýr se na ni
podíval jako inspektor na daňového podvodníka. Jeho
zlověstný pohled jí pronikal jako dýka.
„Spi, děťátko, spi,“ mumlal si pro sebe, „a začni zase
plácat nesmysly! Já už to nějak přežiju.“

Kupodivu se to dařilo. Flora se počala vzrušeně chvět

po celém těle a vzdychala, jako by očekávala příchod
vzácného hosta. Ten se posléze dostavil. Flora se
zamračila jako tragédka na jevišti.
„Jsem zde,“ pronesla cizím hlubokým hlasem. „Jsem
zde.“
„To se dalo čekat,“ odvětil inženýr Lipert klidně.
„Zřejmě jste pan Alois Jirásek a přišel jste mi
sdělit, že dnes byste Temno napsal jinak.“
„Nejsem Jirásek,“ odmítla jeho domněnku Flora, „ale
Boris Calek, bývalý filmový režisér. A také váš
předchůdce ve spojení s Florou.“

Inženýr se poněkud zarazil.

„No a?“ vyhrkl potom. „Přišel jste mě snad politovat?
Sám jste, pokud vím, nedopadl nejlíp!“
„Také ne nejhůř,“ odvětil nebožtík. „Odešel jsem
z vašeho světa důstojně. A tady si nemám celkem na co
stěžovat. To poznáte brzy sám.“
„Jak to, brzy?“ vybuchl inženýr. „Vůbec se mi nezdá,
že mám na kahánku!“
„Flora vás zničí,“ tvrdil bývalý režisér, „právě tak,
jako zničila mne. Už nyní na tom nejste s nervy
nejlíp, to si musíte přiznat. Stačí pár silnějších
nárazů, dostaví se krize a potom…“
„A potom?“
„Buď půjdete mou cestou, nebo si prohlédnete Ústav pro
duševně choré zevnitř.“
„Přeháníte!“
„Ani trochu. Flora je mladá, temperamentní, a také
neobyčejně umíněná. Proti ní nezmůžete nic.“
„A proto jste volil tak dalekou cestu ze záhrobí?“
ušklíbl se inženýr. „Nebo mi snad chcete navrhnout
nějaké nové řešení?“
„Ovšem,“ řekl nebožtík. „Zabijte ji!“
„Cože?“
„Zabijte ji. Když ji v této chvíli uškrtíte, bude to
velice humánní. O ničem nebude vědět a zemře na
vrcholu blaha.“
„Člověče, co mi to radíte?“
„Už nejsem člověk. A radím proto, že mi je vás líto.
Vlastně jsem to měl kdysi udělat sám!“
„Chcete se jí pomstít?“
„Mrtví se nemstí. Ale když už byli přivoláni, byť jen
na několik okamžiků, znovu na tento svět, je jejich
morální povinností poradit dle svého nejhlubšího
přesvědčení!“
„Nabádáte mě k vraždě!“
„Neříkejte to tak tragicky! Floru láká náš svět víc
než ten váš. Toho jste si ještě nevšiml?“
„Možná. Ale přesto…“
„Podívejte se na ten bělostný krček! Stačí ho trochu
zmáčknout.“
„Nikdy jsem to nedělal!“
„Ve všem je třeba jednou začít. Každou věc je nutno
jednou udělat poprvé.“
„To je pravda.“

Inženýr Lipert se dlouze podíval na labutí šíji své

krásné ženy a pojednou cítil, že ho přitahuje silou
obrovského magnetu.
„Médium…“ zašeptal. „Taková hloupost!“
„Do toho, inženýre!“ povzbuzoval ho sebevrah.
„Nenajdeteli odvahu nyní, neuděláte to nikdy!“
Inženýr odvahu našel. A díky svým kombinačním
schopnostem dovedl také nastražit falešné stopy. Šlo
to poměrně lehce, poněvadž nikoho nenapadlo podezírat
ho z odporného zločinu se zřejmou sexuální motivací.
Při dalších vraždách inženýr už poradce ze záhrobí
nepotřeboval. Vražd bylo celkem šest. Po té poslední
si sedl do vany s příjemně teplou vodou a podřezal si
žíly.

***
MILENKA MRTVÉHO.
*

Začalo to ve čtvrtek o půl osmé ráno. Pešat jel ve

svém novém embéčku z Krče ke Kačerovu, když se od
stanice autobusu odpoutala mladá dáma a rozpačitým
způsobem se ho pokusila stopnout. Pešat nebyl senti
mentální a pocity stopařů postávajících u silnice ho
obvykle nezajímaly, ale tentokrát zastavil. Pohlédl na
rozkošnou plavovlásku cupitající k jeho vozu a snažil
se učinit na neznámou nejlepší dojem.
„Nezlobte se,“ pípla plavovláska, „nemám ve zvyku
stopovat cizí vozy. Ale opravdu spěchám a autobusu se
nemohu dočkat. Velice vás prosím, zavezte mě někam,
kde seženu taxík.“
„Jedete do zaměstnání?“ otázal se Pešat, ačkoliv to
bylo málo pravděpodobné. Ustrojení mladé dámy
nesvědčilo o podobných úmyslech.
„Na pohřeb,“ řekla plavovláska, „do strašnického
krematoria. Obřad začíná v osm!“

Za chvíli věděl Pešat všechno. Že dívka se jmenuje

Zuzana Ronská, je sekretářkou u velké exportní
společnosti a jede na pohřeb svému šéfovi. Byl to prý
velice hodný člověk a zemřel na srdeční mrtvici.
„Vezmu vás ke krematoriu,“ rozhodl se náhle Pešat
a sklidil za to dlouhý děkovný pohled plavovlasé
krasavice. „Kde byste teď sháněla taxíka?“

Krátce před osmou hodinou dorazili ke krematoriu.

„Děkuji vám,“ špitla Zuzana a podala Pešatovi ruku.
„Bylo to od vás neobyčejně laskavé. Na shledanou!“
„Na shledanou, slečno,“ řekl Pešat, ale na rozdíl od
Zuzany to myslel smrtelně vážně. Vypnul motor
a vystoupil z vozu. Spatřil smuteční hosty vstupující
do budovy a Zuzanu, jak se s některými z nich letmo
zdraví. Chvíli stál a uvažoval, ale pak se vydal
směrem k velké obřadní síni. Koneckonců účast na cizím
pohřbu není zločinem, ba ani přestupkem. Proč by se
nemohl poklonit památce šéfa velké exportní firmy?

Obřad právě začal. Síň byla plná lidí dojatých nejen

smrtí pana Jiřího Toufara, ale i tklivými tóny
z Dvořákovy Novosvětské. Pešat se postavil dozadu za
lavice a rozhlížel se. Chvíli setrval zrakem u věnců
a kytic ležících před katafalkem a prohlédl si tři
smuteční řečníky, připravené pronést své projevy. Šéf
velké exportní firmy pochopitelně neměl církevní
obřad.
„No vida, Jiří Toufar už to má za sebou,“ pomyslel si
Pešat a hledal zrakem Zuzanu. Objevil ji v okamžiku,
kdy hovořil plešatý mužík jménem závodního výboru.
Tvrdil, že Jiří Toufar byl svědomitým pracovníkem,
vzorným manželem a poctivým člověkem. Velká exportní
firma se bez jeho služeb těžko obejde.
Zuzana stála po straně sedadel třetí řady. Neplakala,
patrně proto, aby si nesetřela líčidla. Ve chvíli, kdy
předsedu závodního výboru vystřídal u rakve předseda
mykologického sdružení, jehož byl zesnulý dlouholetým
a zasloužilým členem, Zuzana pootočila hlavu a její
zrak se setkal s Pešatovým. Bylo v něm překvapení, ale
ani stín nevole, což Pešata uspokojilo. Jiří Toufare,
oslovil v duchu znovu nebožtíka, kdo by si pomyslel,
že tvůj funus bude počátkem mého nového dobrodružství!
Jestli to vyjde, a já jsem přesvědčen, že ano, slibuji
ti, že se napiji na spásu tvé duše! Pešat se na Zuzanu
slabě usmál, ale ona odvrátila hlavu. Zřejmě
nepovažovala místo ani atmosféru za vhodnou pro
koketování.
Po krátkém projevu třetího řečníka, který hovořil tak
potichu, že bylo nezjistitelné, za kterou organizaci
mluví, zapěl mužský sbor a obřad pomalu končil. Rakev
zajela za hlasitého vzlykání pozůstalých kamsi dozadu,
opona se zatáhla a lidé se hrnuli k předním lavicím,
aby projevili členům rodiny hlubokou soustrast.
Pešat spatřil Zuzanu, jak se řadí do fronty
kondolujících, a vykročil pomalu k autu. Přešel kolem
pozůstalých připravených absolvovat pohřeb stanovený
na půl devátou a čekajících, až zřízenci vymění věnce
a cedulku. Došel k vozu, ale nenastoupil. Čekal na
Zuzanu a pevně věřil v úspěch.
Minulo sotva pět minut a plavovláska se opravdu
objevila. Vůbec se nepokoušela nevšímavě minout
Pešatovo auto, ale naopak zamířila přímo k němu.
„Čekám tu na vás,“ řekl zbytečně.
Nastoupila a vyslovila názor, že jeho ochota je zcela
mimořádná.
„Jsem z venkova,“ pravil Pešat, „a tam bývá zvykem po
každém pohřbu zapíjet nebožtíka. Kam vás mohu pozvat?“

Pokrčila rameny. „Nechám to na vás,“ usmála se, „ale

o nebožtíkovi bychom neměli mluvit. Nedělá mi to
dobře.“

Pešat spustil motor.

„Co jsme tu na tom světě…“ filozofovala za několik

minut slečna nad skleničkou cinzana. „Ještě před
týdnem Jiří zvedal činky, pil kubánský rum a řídil
podnik. Tohle nikoho nemohlo napadnout.“
„Ne, nemohlo,“ souhlasil Pešat, „ale tak mě napadá, že
bez neštěstí, které postihlo vašeho ctihodného pana
šéfa, bychom se spolu nikdy neseznámili. A to by bylo
rozhodně škoda. Nemyslíte?“

Slečna neřekla tak ani tak, pouze se mnohoslibně

usmála. Pešata napadlo, že by nemuselo být tak obtížné
dostat Zuzanu do svého bytu. A opravdu to obtížné
nebylo.
Zuzana byla báječná a Pešat blahořečil okamžiku, kdy
jednal proti svému zvyku nezastavovat stopařům.
„Poslyš,“ řekl jí náhle, „nebylas náhodou milenkou
toho nebožtíka?“
„Vadilo by ti to?“ zeptala se.
Pešat se zasmál. „Spíš mě to vzrušuje. Ještě nikdy
jsem nepřebral nebožtíkovi slečnu v den jeho pohřbu.“
„Tentokrát se ti to podařilo,“ pravila Zuzana.
Večer plavovlasá slečna odešla a nanejvýš spokojený
Pešat osaměl ve svém bytě. Dopil láhev vína, která
zůstala na stole, a pohvizduje si vítěznou píseň,
naložil kamna vrchovatě uhlím. Vždycky si potrpěl na
pořádné teplo a pohled na rozžhavené roury mu dělal
náramně dobře. Když vyprázdnil truhlík, osprchoval se,
převlékl se do pyžama, rozkošnicky se protáhl a lehl
si na gauč, kde před chvílí objímal Zuzanu. Zhasl
stojací lampu a během několika minut usnul.
Nespal dlouho. Probudilo ho obrovské vedro. Překvapeně
otevřel oči a zjistil, že v osvětlené místnosti není
sám. Přímo před jeho postelí stál muž, jehož tvář
nikdy předtím neviděl.
„Jak jste se sem dostal?“ zeptal se Pešat a nervózně
si olizoval okoralé rty těžkým jazykem.
Muž se zašklebil. „Snad bych se měl nejprve
představit,“ řekl. „Jmenuji se, vlastně jmenoval jsem
se Jiří Toufar. Domnívám se, že vám mé jméno není
neznámé.“

Pešat sebou poděšeně trhl. „Ale to… to přece není

možné,“ zablekotal. „Vy jste přece…“
„Mrtev,“ přikývl muž a řezavě se zasmál. „Viděl jste
mou rakev zajíždět do zákulisí krematoria a domníval
jste se, že tím všechno skončilo. Jenže patrně nevíte,
že skutečná kremace se odbývá později. Zesnulí bývají
zpopelněni, teprve když skončí všechny pohřby, a často
po několika dnech. Mně je souzeno, abych byl spálen za
několik minut. Už jste byl něčemu takovému přítomen?“
„Ne, nikdy!“ vyrazil ze sebe Pešat. „A také to nemám
v úmyslu.“
„Přišel jsem vás pozvat,“ řekl Toufar, „za to, že jste
se tak báječně postaral o Zuzanu. Víte, byl jsem na ni
strašně žárlivý! Mnohem víc než na vlastní ženu. Nikdy
bych nedokázal přenést přes srdce, kdyby se stala
milenkou jiného. Myslím, že jste se neměl mezi nás
míchat, vážený pane!“
„Ale to je přece nesmysl!“ vykřikl Pešat. „Jako mrtvý
nemáte na živou žádné právo! Ostatně podle mého názoru
jste ho neměl nikdy.“
„Nepřišel jsem se s vámi přít,“ řekl Toufar. „Na to
máme příliš málo času. Zvu vás na jedinečnou
podívanou!“
„Nemám zájem!“ protestoval Pešat. „Nikam s vámi
nepůjdu! Nic mi po vás není a nezajímá mě, zda už jste
byl, nebo teprve budete spálen!“

Noční návštěvník pokrčil rameny. „Jsou věci,“ pravil,

„které nijak nemůžete ovlivnit. Není daleko doba, kdy
to sám pochopíte! Chybí vám k tomu dvě, v nejlepším
případě tři minuty.“

Pešat zašermoval rukama proti muži, který se před jeho

zraky začal náhle rozplývat. Jiří Toufar zmizel, ale
Pešat stále cítil jeho přítomnost. A pak spatřil,
kterak se zvolna rozestupuje stěna jeho pokoje.
Vytřeštil oči na velikánskou pec, z které zběsile
šlehaly plameny. Viděl rakev, o jejímž obsahu ani
v nejmenším nepochyboval, kterak vjíždí do středu
výhně. Plameny se jí zmocnily a v krátkém okamžiku
strávily dřevo. Uprostřed ohně se vztyčil nebožtík,
ale vzápětí se zkroutil jako ve strašlivých bolestech.
Přesto Pešat bezpečně poznal jeho tvář. Byl to Jiří
Toufar.
Tehdy se Pešat probudil doopravdy. V místnosti bylo
nesnesitelné vedro a pokoj byl plný štiplavého kouře.
Pešat pohlédl na kamna a spatřil rozžhavenou rouru,
která vypadla na podlahu. Prkna již byla v jednom ohni
a plameny začínaly olizovat nábytek. Pešat chtěl
vyskočit z lůžka a pustit se do hašení požáru, ale
s hrůzou zjistil, že není mocen pohybu. Podivná křeč
mu projela všemi údy a zbavila ho možnosti zasáhnout.
Pokoušel se křičet, avšak ústa se otvírala, aniž by ze
sebe vydala jedinou hlásku. Nezbývalo, než strnule
hledět na stále se blížící plameny, v nichž jako by
zahlédl strašlivý škleb Jiřího Toufara.

***

SMRT VÝROBCE RACHEJTLÍ.

*

Štěpán Mikula byl to, čemu se lidově říká šutrák.

Člověk neotesaný, asociální a nespolečenský. Rád pil
a občas se v hospodě i popral. Bydlel v malém
podkrovním bytě, který měl do salonu hodně daleko.
Pokud v něm někdy někdo uklízel, bylo to hodně dávno
a pamětníka by ses nedohledal. Mikulovi to rozhodně
nevadilo. Sám se tu bez problémů vyznal, a to bylo
hlavní.
Mikula se živil všelijak. Někdy žebral, nebo lépe
řečeno drsně loudil, sbíral zálohované lahve, trochu
kradl, ale především vyráběl ve svém bytě výbušniny.
Žádný semtex nebo plastické pumy, neboť nemínil zničit
lidstvo. Z jeho manufaktury vycházely dýmovnice,
dělbuchy a především hlučné silvestrovské rachejtle.
V jejich výrobě byl nepřekonatelným expertem a těšil
se té nejlepší pověsti.
„Mikulo,“ říkali mu policisté, „vy se jednoho dne
dopustíte závažného trestného činu a my vaši činnost
budeme posuzovat jako nedovolené ozbrojování. Je jen
otázkou času, kdy způsobíte vážné neštěstí. Občanu
Hrnečkoví již vaše rachejtle utrhla ucho!“
„Občan Hrneček byl namol,“ bránil se Štěpán, „a strkal
hubu tam, kam neměl. Já nevyrábím protitankové
šrapnely, ale petardy pro všeobecné obveselení. Jsou
to neškodná dětská šidítka, samozřejmě nejvyšší
kvality. V takové Itálii bych si s tím otevřel
prosperující obchod a stal bych se milionářem. Tam si
na ohňostroje a podobné legrácky potrpí, ale tady mi
všichni šlapou na paty.“ Zkrátka nedohodli se. Mikulu
to samozřejmě nezlomilo. Výrobu rachejtlí neomezil,
ale pokud měl dost nakradeného materiálu, dodával
zboží vlajkonošům na fotbalová hřiště, výtržníkům
všeho druhu i milovníkům hlučných efektů. Když se
blížil konec roku, byl zájem o jeho umělecká díla
zcela mimořádný.
„Štěpáne,“ říkali mu, „musíš se letos vytáhnout.
Poslední Silvestr vypadal spíš jako Dušičky. To není
žádný odvaz! Když se město neotřásá v základech,
člověk nemá z příchodu Nového roku žádný požitek! Snaž
se, chlapče, je to jenom na tobě!“

Mikula se snažil. Jednak byl přece jen trochu

ctižádostivý a chtěl se společensky prosadit, ale
především věděl, že bude mít nejméně do března za co
pít. I když si starosti příliš nepřipouštěl, vědomí
náhlé solventnosti mu dělalo dobře. Před Silvestrem
prodal všechno zboží a prodal by ho ještě víc, kdyby
byl pilnější a pracovitější. Jenže nebyl.
Přece jen mu bylo líp v hospodě U Krvavého kolena.
Tento podivný název je záhodno vysvětlit. Praha, jak
známo, má bohatou historii a takřka v každém zákoutí
někdo nebo něco straší. V Ungeltě Turek držící za cop
useknutou dívčí hlavu, v Dlouhé ulici pobíhá Šílený
bradýř a na Moráni se producírují mniši proměnění
v černé psy. Strašidel jsou desítky a možná dokonce
stovky. O většině z nich se ví, proč upadla v prokletí
a za jakých okolností kletba pomine. Pouze o Krvavém
kolenu, které se zjevovalo v Židovských pecích, nevíme
téměř nic. Jen to, že se ho místní děti strašně bály
a při pouhé zmínce o něm dostávaly hysterické
záchvaty.
Jedním z pamětníků byl hostinský Bouda a na památku
svých dětských zážitků přejmenoval i hospodu, kterou
koupil v dražbě. Neudělal z ní luxusní lokál pro
cizince, ale staropražskou putyku působící čest svému
poněkud výstřednímu jménu.
U Krvavého kolena se scházeli typičtí pivaři, kterým
se nesbíhaly sliny nad čínskou kuchyní. Spokojili se
se syrečky, utopenci nebo zavináči. Za vrchol luxusu
byla považována tlačenka s cibulí. Štěpán Mikula tuto
hospodu miloval, přestože mu tu několikrát natloukli
a hostinský Bouda ho už dvakrát vyhodil na ulici.
Neměl rád, když někdo pil na dluh, a ještě přitom
rozbíjel nábytek. Ale dnes nic takového nehrozilo.
Mikula byl v dobrém rozmaru a o peníze neměl nouzi.
Blížil se opět Nový rok a lidé projevovali o jeho
zboží velký zájem. Co by to bylo za Silvestra, kdyby
se nepodobal atomové válce?

Štěpán měl pověst stoprocentního odborníka. Jeho

rachejtle byly prvotřídní, ale na rozdíl od různých
amatérských výtvorů nezpůsobovaly škodu. Osvětlily
okolí, dělaly randál, a tím splnily veškeré požadavky
zákazníků.
„Já za své výrobky ručím,“ chlubil se Štěpán, „protože
nejsem žádnej packal. Kdybych neměl rád pivo, mohl
jsem dnes dělat kapitána chemického průmyslu. Chodil
bych po recepcích a neměl bych tušení, kde je Krvavý
koleno!“

Někdo mu to věřil, někdo ne. Ale jistý Zahrádka, který

chodil s Mikulou do měšťanky, dosvědčil, že výrobce
rachejtlí míval vždycky z chemie jedničku.
Nyní Mikulova vážnost vzrůstala den ze dne a on si
připadal jako král vagabundů. Nekrčil se v koutku
a nepil na dluh. Byl hlučný, pokřikoval přes celou
hospodu a falešným hlasem prozpěvoval různé
odrhovačky. Bylo mu náramně dobře.
Poručil rundu pro celý stůl a prohlásil, že letos po
jeho petardách vyletí půl města do povětří. Ale než to
udělá, tak se pořádně namaže, aby měl inspiraci.
Protože dělat rachejtle není jako nalejvat limonádu.
Stoupl si do čela stolu, zvedl nad hlavu ruce, jako to
viděl u Moravských Slováků, a zavyl táhlou senti
mentální píseň. Nikdo mu v tom nebránil, hospoda byla
jeho.
Jenomže ruce mu pojednou poklesly. Senti mentální
píseň nedospěla ani na konec první sloky. Mikula
zalapal po dechu, chytil se za hrudník a svalil se na
podlahu.
„Ježíšmarjá!“ vykřikl kdosi. „Mikulu trefil šlak!
Boudo, zavolej rychle pohotovost!“

Rada to byla dobrá, ale už nepomohla. Doktor, který se

dostavil v rekordním čase, už jenom konstatoval, že
Štěpán Mikula došel na konec své životní dráhy.
„Je to škoda,“ řekli si kumpáni. „Mohl tu vydržet
aspoň do Silvestra! Kdo nám teď vyrobí rachejtle?“

Zato policajti si oddechli. Mikula jim vždycky koncem

roku připravil spoustu krušných chvil, a teď ho měli
z krku. Ale jedno museli udělat. Mikula bydlel sám
v podkrovním bytě, a tak bylo třeba ho úředně
zapečetit. Některý z jeho povedených kamarádů by mohl
využít situace a protiprávně se tam nastěhovat. Tomu
je třeba zabránit, protože v hospodaření s byty musí
panovat pořádek.
Ovšem policajti míní – Cikáni mění. Svět je k nim
nespravedlivý a tak si musí pomáhat, jak umějí. Právě
přibylo do města několik nových cikánských rodin ze
Slovenska, a o tom, že by na ně někdo čekal s dekrety
na byty, nemohlo být ani řeči. Gádžové nemají srdce
a myslí jenom na sebe. Proto není možné brát v potaz
jejich zákony, které ve všem všudy upřednostňují bílé.
Ján, Laco, Štefan a Vlado měli své zkušenosti. Věděli,
že jedinou možností jak získat byt je nabourání
nějakého volného prostoru. V tom byli odborníky.
Vyhlédli si uzavřený zapečetěný byt, vyrazili dveře
a promptně tam nastěhovali dvě nebo tři cikánské
rodiny. Bylo to protiprávní, ale účinné. Policajti se
zlobili, sousedé protestovali, ale nikdo se neodhodlal
vystěhovat Cikány zpátky na ulici.
Takže bylo všechno jasné. Čtyři odvážní a odhodlaní
muži tmavé pleti vyrazili k akci. Měli sekyry, jeden
krumpáč a samozřejmě vytrénované dolní končetiny.
A také zkušenost, neboť tuto práci nedělali poprvé.
Do podkroví šli velice obezřetně. Téměř se plížili.
I to vyplývalo z jejich zkušenosti. Ve dvou případech
se nájemníci zorganizovali dříve, než Cikáni dokončili
nabourání bytu, a spolu s policií učinili celé akci
přítrž. Proto Romové potlačili dočasně svůj
temperament a snažili se nevzbudit nežádoucí
pozornost.
Ale sotva došli k bývalému Mikulovu bytu, jejich
chování se rázem změnilo. Vrhli se proti dveřím všemi
prostředky a během krátké chvíle byli uvnitř. Radostně
si zavýskli, protože vítězství bylo jejich. Zmocnili
se majetku, který zpět nevydají za žádnou cenu.
Byt se jim líbil. Letitý Mikulův nepořádek, ba přímo
binec, jim vyhovoval. Z jejich hlediska tu bylo
báječně uklizeno. Štosy pytlů a hromady krabic různých
velikostí lahodily jejich zraku. Jejich estetické
cítění se nebouřilo. Usoudili, že je to ideální
životní prostředí nejméně pro dvě rodiny. Ještě dnes
tu ubytují nové nájemníky. Ale bylo tu dosti zima.
Střechou to profukovalo a v bytě se nedalo topit
ústředním topením. Radiátor byl odpojený a v rohu
místnosti stála kamna na uhlí. Jenomže bez rour. Tak,
jak si je sem Štěpán před několika dny přinesl.
Prozatím nebylo možné je použít.
Ale Cikánům se nepříjemný chlad nezamlouval. Jejich
indický původ se hlásil o nápravu. Teplomilnost jim
byla vrozena, ale v bytě stále víc přituhovalo.
Naštěstí Cikán si ví rady za všech okolností. Oheň
rozdělaný ve stepi nejen příjemně hřál, ale rozněcoval
řadu romantických představ. Tady kolem dokola byla
spousta věcí, o jejichž hořlavosti nemuseli mít obav.
Dobyli vítězství, a teď to oslaví pěkným táborákem.
Plameny musí vyšlehnout až ke stropu! Kolem ohně bude
příjemné teplicko!
Těžko říci, kdo vhodil na hromadu první zápalku. Druhá
už nebyla třeba. Ozval se obrovský výbuch a stovky
rachejtlí přichystaly náhodným divákům ten
nejnádhernější ohňostroj, jaký lidé v okolí
pamatovali. A to prosím devatenáctého prosince!
Při vyprávění se pak asi hodně přehánělo. V hostinci
U Krvavého kolena se hovořilo o výbuchu století. Sám
šenkýř Bouda, který to viděl na vlastní oči, na
požádání vyprávěl: „Napřed vylítla střecha a pak nad
barákem poletovali Cikáni, kteří hořeli jako fagule.
Napočítal jsem jich devatenáct, ale noviny to
zregulovaly na čtyři. Podvod! Přece dovedu počítat! Ti
hořící Cikáni mi připomínali anděly při posledním
soudu. Až na to, že andělé neječí, ale modlí se. Já
jsem se pro jistotu taky pokřižoval, protože člověk
nikdy neví. Byl to zkrátka masakr, jaký už nejspíš do
nejdelší smrti neuvidím. Taky už ke mně víc nebude
chodit takovej génius, jako byl Štěpán Mikula! Ten to
mohl v životě dotáhnout hodně daleko, ale nebyl to
kariérista. Před slávou a bohatstvím dal přednost mý
zaplivaný putyce! Takoví lidi se už neroděj!“

Měl pravdu. Až na to, že ty opálené mrtvoly byly

opravdu jenom čtyři.

***

DOMEK V ÚDOLÍ.
*

Bylo zřejmé, že se schyluje k bouři. Nad údolím se

hrozivě stahovaly černé mraky a na zem už plesklo
několik těžkých kapek. Nemohl jsem se déle rozmýšlet,
jestliže jsem nechtěl promoknout až na kůži. Rozeběhl
jsem se k malému domečku, který prosvítal ze zalesněné
stráně, s úmyslem požádat o dočasný úkryt. Sotva jsem
však dorazil ke dveřím, uvědomil jsem si, že se
s majitelem neseznámím. Domek byl prázdný okna
vytlučená a dveře byly neuměle zajištěny zrezivělým
zámkem. V rozpacích jsem se na okamžik zastavil, ale
vtom se spustil silný déšť, a tak jsem se rozhodl
jednat. Vší silou jsem se opřel do dveří a má snaha
byla korunována úspěchem. Zámek povolil a já jsem
vnikl do úzké chodby, kde bylo cítit zatuchlinu. Vydal
jsem se na obhlídku svého nového útočiště a zjistil
jsem, že v domku jsou dvě poměrně čisté, vybílené
světnice, opatřené starým nábytkem, který patrně
nikomu nestál za odstěhování. Dokonce na stěnách
viselo několik obrazů, vesměs barvotisků
s náboženskými motivy.
Posadil jsem se na rozeschlou, rozvrzanou židli a se
zájmem jsem sledoval, kterak se venku rozpoutalo
peklo. Jen o vlásek se mi podařilo uniknout jedné
z nejstrašnějších bouřek, kterou jsem ve svém životě
zažil. Déšť se změnil v průtrž mračen a obloha se
zatáhla tak, že jsem sotva viděl pár kroků před sebe.
Dunění hromu rozechvívalo celý domek a klikyháky
blesků jako by ho jen čirou náhodou míjely.
To je zase pěkný výlet, povzdechl jsem si a patrně
jsem se i zaškaredil, protože mé vycházky do přírody
nebyly dobrovolné. Prostě jsem utíkal z těsného bytu,
který jsem sdílel nejen s manželkou a dvěma dětmi, ale
především s výřečnou a energickou tchyní. Jak jsem jen
mohl, unikal jsem z okruhu věčných hádek a rozepří
někam, kde bych se dal trochu do pořádku. Také dnes
jsem odešel z domova s úmyslem vrátit se pozdě večer,
ale jak to vypadalo, živly se nehodlaly uklidnit. Nebe
bylo zataženo na bůhví kolik hodin a procházka na
nádraží v tomto počasí mě vůbec nelákala. Rozhodl jsem
se, že přespím v domečku. Pečlivě jsem si prohlédl
slamník na posteli, neníli zde nějaký nepříjemný hmyz,
ale byla tam jen slabá vrstva prachu. Svlékl jsem sako
a kalhoty, rozepnul límec u košile a natáhl se na
provizorní lůžko. Za okny stále šuměl déšť a tento
monotónní zvuk způsobil, že jsem poměrně brzy usnul.
Jak jsem dlouho spal, nevím. Když jsem se probudil,
venku již nepršelo. Naopak byla klidná noc a cáry
mraků probleskoval svit luny. Chtěl jsem se obrátit na
druhý bok, když jsem z chodby zaslechl podivný šramot.
Zpočátku jsem se domníval, že to je myš nebo nějaké
jiné zvíře, ale vzápětí mě šouravý zvuk ubezpečil, že
to jsou lidské kroky. Zachvěl jsem se, protože nejsem
žádný hrdina, a setkat se v noci v opuštěné chalupě
s neznámým člověkem je přece jen dobrodružství.
Zadržel jsem dech a pozorně jsem naslouchal. Kroky se
zastavily nedaleko dveří. Zaslechl jsem zvuk, který
jsem nedovedl definovat. A potom následovalo chroptění
a tři duté údery. Vylekaně jsem se posadil na posteli
nevěda, co si v této situaci počít. Ještě chvíli jsem
usilovně naslouchal, ale žádný další zvuk se neozval.
Nějakou dobu jsem seděl na okraji slamníku a čekal.
Sbíral jsem odvahu, a ta se dostavovala jen velice
pomalu. Ale dostavila se. Slezl jsem z postele,
ozbrojil se tyčí, která se povalovala u stěny,
a obezřetně jsem se plížil na chodbu. Otevřel jsem
dveře a vzápětí jsem pronikavě vykřikl. Přímo za
dveřmi na mohutné skobě visel oběšený člověk!
Vyrážel jsem ze sebe prapodivné zvuky, aniž bych se
dokázal rozhodnout pro nějakou akci. Teprve po
několika minutách jsem poněkud ovládl své smysly.
Oblékl jsem se a vyběhl ven z chalupy. Pádil jsem bez
ohledu na kaluže údolím a snažil se co možno
nejrychleji dorazit k lidskému obydlí. Konečně jsem
doběhl k úhlednému domku s dřevěným štítem a zabušil
jsem na okno. A vzápětí znovu.
Okno se po nějaké chvíli otevřelo a v něm se objevila
vrásčitá tvář rozespalého a poněkud směšně
mžourajícího starce.
„Copak?“ vybafl na mne. „Snad nehoří?“
Vyklopil jsem mu, jak jsem dovedl nejlépe, svůj příběh
a sdělil jsem mu, že se pár set metrů odtud právě
oběsil člověk.
Starce to zřejmě příliš nevzrušilo.
„Starej Voráček,“ zahučel. „Dej mu pánbu věčnou
slávu!“
„Ale co mám dělat?“ zeptal jsem se. „Na koho se mám
obrátit?“
„Tady se nic dělat nedá,“ zabručel stařec, „Voráček se
v tý chalupě oběsil přesně před sedmi léty. Teď se tam
čas od času zjevuje, a proto tam nikdo nechce bydlet.“
„Ale to je přece nesmysl!“ vykřikl jsem. „Na zjevení
nevěřím a toho nešťastníka jsem viděl na vlastní oči!“

Stařec pokrčil rameny. „Já se s vámi hádat nebudu,“

zavrčel. „Jestli to chcete mermomocí ohlásit, sto
padesát metrů odtud bydlí esenbák. Jmenuje se Sýkora.
Dobrou noc!“

Zavřel okno a já jsem šel samozřejmě vzbudit

příslušníka Bezpečnosti. Přijal mě velice nevlídně.
„Sakra, člověče,“ osopil se na mne, „proč jste do té
zatracené chalupy lezl? Měl jste k tomu oprávnění?
Bouřka nebouřka, to neomlouvá! Teď za mnou přijdete
s oběšencem a já začnu pomalu věřit na strašidla! Hrom
do toho!“

Sakroval, ale oblékl se a vrátil se se mnou

k opuštěnému domku. Celou cestu jsem ho ubezpečoval
o tom, že jsem abstinent a nervy mám v naprostém
pořádku. Pak jsme vstoupili dovnitř.
Nechybělo mnoho, abych poprvé v životě omdlel. Tam,
kde jsem před slabou hodinkou nechal oběšence
s napuchlým vyplazeným jazykem, nebylo nyní nic, jen
veliká rezivá skoba. Po tajemném muži ani památky.
„Tak co, kde ho máte?“ naléhal příslušník Bezpečnosti.
„Tohle je klamání úřadů! Nejenže vniknete na cizí
majetek, ale ještě si vymyslíte bláznivou historku
s oběšence a burcujete v noci Bezpečnost!“

Mumlal jsem cosi krajně idiotského, ale ochránce

zákona naštěstí nehodlal z případu vyvozovat žádné
důsledky. „To je naposled, co přimhuřuju oči,“ pravil
a měl se k odchodu. „Když se chce Voráček zjevovat
ještě sedm let po smrti, je to jeho soukromá
záležitost. My mu to nemůžeme zakazovat! Na druhé
straně ovšem nemůžeme trpět, aby se z toho stalo
veřejné divadlo! Pamatujte si: Nepovolaným vstup
přísně zakázán!“

Praštil dveřmi a brodil se blátem zpátky k domovu.

A tehdy, právě při ranním rozbřesku, jsem dostal ten
znamenitý nápad, k němuž si nikdy nebudu dost
blahořečit.
Ještě chvíli jsem zůstal v tajemném domku a pak jsem
se vydal do vesnice. Zajímal jsem se o majitele
strašidelné chalupy a dozvěděl jsem se, že jím je
Antonín Voráček, syn oběšencův. Ihned jsem ho
navštívil a nabídl se, že domek koupím.
„Což o to,“ hučel Voráček, „já bych ho prodal. Ale je
tu taková strašně divná okolnost, která…“
„Já vím,“ řekl jsem. „Noční přítomnost vašeho ctěného
pana otce mi ani v nejmenším nevadí.“ Dohodli jsme se
na pěti tisících.
Domů jsem se vrátil až odpoledne a tchyně počala
hartusit.
„Maminko,“ pravil jsem, „zdržela mě záležitost, která
vás určitě bude zajímat. Vždycky jste říkala, že byste
chtěla mít chaloupku na venkově, v pěkné lesnaté
krajině, kam byste jezdila na sobotu a neděli.
Naskytla se mi výhodná koupě a koupil jsem vám
domeček, o jakém jste vždycky snila!“

Tchyně okamžitě roztála a byla až do večera jako

milius.
Za čtrnáct dní odjela do domečku na první víkend.
Tři dny na to jsme ji pochovali. Srdeční mrtvice.
V bytě už se tolik netlačíme a dokonce jsem přestal
jezdit na výlety.
Domek pana Voráčka je opět na prodej.

***

ZUBATÝ MATĚJ.
*

Kdyby paní Jaruška tušila, že ji manžel po příchodu

z hospody uškrtí, patrně by tolik neječela. Choť to
rozhodně neměl v úmyslu. Kdyby mu uvařila kávu
a položila ho do postele, vražda by se nekonala. Jenže
paní Jaruška nebyla rozumná ani tolerantní. Obořila se
na pana Kabíčka tak silně, že na ni zaútočil. Čím více
ječela, tím vydatněji ji mydlil. Až pojednou doječela.
Kabíček chvíli nechápal, co se stalo, ale po chvíli
dospěl k otřesnému závěru. Nade všechny pochyby
zjistil, že je vdovcem. Což bylo mrzuté.
Kabíček rázem vystřízlivěl. Všechno bylo jasné.
Jestliže došlo k vraždě, totožnost vraha nemůže být
zpochybněna. Nebo snad může?

Kabíček dostal pozoruhodný nápad. Vzpomněl si na

Zubatého Matěje, který bydlel v domečku na pokraji
lesa. Zubatý Matěj byl velice odporné individuum.
Pošahaný kriminálník, dnes již neškodný důchodce. Ale
dříve nebezpečný chlap. Téměř monstrum. Měl na svém
kontě několik znásilnění, a dokonce vraždu. Odseděl si
kolem třiceti let. Dnes už hrůzu nevzbuzuje, ale kdo
ví? Kdyby to na něj sedlo…
Kabíček spatřil svoji šanci. Chceli uniknout vězení,
musí okamžitě jednat. Je hluboká noc a vesnice tvrdě
spí. Když Kabíček odnese Jarušku do lesa a položí ji
Zubatému Matějovi do zahrady, bude mít vyhráno. Ráno
se bude po ženě usilovně shánět, bude tvrdit, že šla
nejspíš na houby…
Jak se asi zachová Zubatý Matěj? Najde v zahradě
mrtvolu a určitě se poleká. Vzhledem ke své temné
minulosti se neobrátí na policii. Pokud ano, skončí
v base nebo v ústavu pro duševně choré. Nemá šanci.
Proto je daleko pravděpodobnější, že Jarušku zakope na
zahradě nebo zahrabe do hnoje. Po mrtvole se slehne
země a Kabíčka budou všichni litovat. On bude pár
týdnů hledat ženu po příbuzných a posléze se na vše
zapomene. Jaruška není tak významná osobnost, aby se
po ní pídila celá republika. Vstoupí do řad
nezvěstných osob a jednou, až Zubatý Matěj natáhne
bačkory, najdou ji možná v jeho zahradě. To už
pravděpodobně bude pouhou kostrou.
Kabíček se dal do práce. Přehodil si Jarušku přes
rameno a pochválil se, že si vzal ženu jako tintítko.
Jaruška nevážila ani padesát kilo. Byl jí drobínek
a teď už nemohla ječet. Kabíček poněkud vrávoral, ale
tím nebylo vinno břemeno. Nicméně to zvládl znamenitě.
Nepozorován, neobtěžován a nesledován donesl manželku
až k domku Zubatého Matěje. I nadále mu přálo štěstí,
Matějovi chyběla v plotě celá řada planěk. Byl to
lenoch a nepořádník, takže mu kdekdo mohl vniknout do
zahrady. Jenže kdo by tam lezl, když nebylo co ukrást?

Kabíček se povaloval v posteli až do poledne. Pak se

ledabyle oblékl a šel k Holouškovým. S Ančou
Holoušovou Jaruška nejvíc kamarádila.
„Nevíš, kde je Jaruš?“ spustil Kabíček sotva Holoušová
otevřela dveře. „Ještě jsem ji dneska neviděl. Zmizela
jako pára a mě nechala o hladu.“
„Však ty si poradíš!“ ušklíbla se Anča. „Dáš si pět
piv a po jídle už ani nevzdechneš! A jestli opravdu
nemáš co do huby, najez se s námi!“
Kabíček pozvání přijal. Chtěl, aby se o zmizení
manželky začalo mluvit, a Anča fungovala jako vesnický
zpravodaj. O každý drb měla upřímný zájem. Také nyní
začala vyzvídat. „Možná že jen ráno, když jsi ještě
chrněl,“ uvažovala nahlas, „zašla do lesa na houby.
Ale to by dávno měla být doma! Spíš bych řekla, žes ji
v noci naštval a ona odešla k sestře. Vyhrožovala tím
dost dlouho. Chtěla, abys šel do protialkoholní
léčebny, nebo že ti něco provede!“
„Ale Aničko,“ bránil se Kabíček, „cožpak já jsem
nějaký alkoholik? Těch pár piv za tolik řečí ani
nestojí! Už kolikrát jsem toho chtěl nechat!“
„Chtěl,“ připustila, „ale z tvých předsevzetí nikdy
nic nebylo! Jaruška prostě ztratila nervy, to se jí
nemůžeš divit. Musíš ji najít a pěkně odprosit!“

Kabíček provinile svěsil hlavu, ale k odprošení se

nezavázal. Jenom nespokojeně bručel. Cín své ženy
zjevně neschvaloval.
Jeho plán prozatím stoprocentně vycházel, Holoušová se
nemohla dočkat chvíle, až proběhne vesnicí a rozhlásí,
že se Jaruška konečně vzepřela a dala tomu opilci
kopačky. Chystala se na to dlouho a nyní své výhrůžky,
kterým nikdo nevěřil, přece jen splnila. Utekla buď
k sestře, nebo k švagrové. To se ještě ukáže!
Na tak malou vesnici to byla dost veliká senzace. Ale
všichni ji přijali s povděkem. Není nad to, když se
něco děje. Dohadů kolovala spousta a sám Kabíček
snaživě objížděl příbuzné a známé. Ani kamarádky ze
školy nepominul. Po několika dnech nahlásil zmizení
manželky policii, a ta se liknavě pustila do pátrání.
Kabíček ovšem pití výrazně omezil. Neopomněl to všude
zdůrazňovat a při té příležitosti se dožadoval pomoci
při hledání ztracené ženy. Mnozí občané ho upřímně
litovali.
Minuly tři neděle a situace se neměnila. Kabíček stál
před svým domkem a diskutoval s ženami, z nichž jedna
mu přinesla buchty, aby příliš nestrádal. Pak se
ozvalo skřípání nenaolejovaného vozíku. K hloučku se
blížil Zubatý Matěj s jakýmsi nákladem pod starou
špinavou celtou.
„Kabíčku!“ zvolal kriminálník chraplavým hlasem.
„Přijíždím ti vrátit manželku, kterou jsi utloukl
k smrti. Sledoval jsem oknem, když jsi mi ji přinesl
na dvorek. Byl jsem ti moc vděčný, protože už mě žádná
ženská nechce, a na znásilnění nemám sílu ani fortel.
Pěkně jsem si s tvou Jaruškou užíval, skoro jako
zamlada. Jenomže teď už je v takovém rozkladu, že na
další milostné avantýry nemám žaludek. A nikdo na mně
nemůže chtít, abych pochovával cizí ženskou!“

***

NESPRÁVNÉ TĚLO.
*

Troll byl velice nespokojen, protože si nezvolil

správné tělo. Bylo to tím, že čekal příliš dlouho.
Cestoval na zádech sobů zasněženými laponskými pláněmi
nebo se nechal unášet ostrými větry a divokými
vánicemi neznámo kam. Byl stále rozmrzelejší
a netrpělivější. Žehral na svůj osud a zlobil se.
Nechybělo mnoho a vstoupil by do těla nějakého
uhynulého zvířete, ačkoliv s tím měl nedobré
zkušenosti. Ještě si dobře pamatoval, jak bylo
nepříjemné, když ho coby zahnaného do úzkých rozsápali
vlci. Jenomže pohybovat se s téměř nehmotným
a bezkrevným trollím tělíčkem po sychravém severu bylo
hloupé a nekonečně nudné.
Proto téměř zajásal, když objevil zmrzlé tělo Knuta
Olafsona. Nebyl to Laponec, ale Nor, který přecenil
své síly a ztratil se skupině, s níž podnikl neuvážený
výlet do nehostinných míst. Troll okamžitě oživil jeho
tělo a rozhodl se pro cestu do Osla.
V tomto městě už byl celkem třikrát. Dvakrát v těle
mladého muže a jednou přijal schránku starce, který se
oběsil, protože ho podváděla mladá žena. Troll
v krátké době dohnal k sebevraždě ji a přemýšlel, jak
užívat značného bohatství, které mu spadlo do klína.
Nemohl však své záměry realizovat, protože stařec
znovu zemřel a troll už neměl moc ho vzkřísit. Nezbylo
mu nic jiného než se znovu stěhovat a najít si
příhodnější mrtvolu.
Snad je třeba připomenout, že tělo, do něhož se troll
uchýlí, aby mu vdechl nový život, nesmí být po smrti
déle než dvanáct hodin. Knut Olafson k tomu neměl
daleko, ale povedlo se. Díky němu se troll znovu
vrátil do města, které se mu odjakživa líbilo
a všestranně mu vyhovovalo. Většina trollů sice dávala
přednost Laponsku a přežívala v tělech Eskymáků, ale
byl to život do jisté míry polovičatý. I zde se dalo
vraždit nebo zraňovat, avšak dělo se tak obvykle bez
fantazie, a tím i bez potřebné dávky rozkoše. Zvrhlá
trollí duše si málokdy přišla na své.
Knut Olafson se tedy s nadějemi vrátil do hlavního
města, jenomže ho tady čekalo překvapení. Neměl se
v metropoli zdržet dlouho. Během několika dní musel
odjet do Prahy na norské velvyslanectví.
To trolla dokonale zmátlo. Vůbec si nedovedl Prahu ani
jiné středoevropské město představit. Už vyslovení
toho podivného jména v něm vyvolávalo děs
a instinktivní odpor. Praha, to je přece jih, a jihu
se trollové odjakživa vyhýbali. Doma byli v Laponsku
a jen ti odvážnější si troufli do Norska, Švédska nebo
Finska. Ale Praha? Troll se nepamatoval, že by některý
z jeho druhů podnikl tak dalekou, a jistě také
nebezpečnou cestu.
Kostky však byly vrženy a Knut Olafson vždycky toužil
po diplomatické kariéře. Proč by ji neměl zahájit
právě v Praze?
Tak se troll dostal do krajin, kterých se obával, aniž
věděl proč. Počínal si proto zprvu bázlivě
a obezřetně. Potlačoval temné vášně vlastní všem
trollům a opatrně ohmatával terén, v němž se měl
a musel pohybovat. Prozatím necítil žádné nebezpečí.
Dokonce se odhodlával k jedné velice ošklivé akci,
která měla znemožnit jistou krásnou a vlivnou dámu.
Dříve však, než se odhodlal k útoku, došlo k tragédii.
Knut Olafson zahynul při autonehodě na Starém Městě
a zmatený troll byl přinucen opustit jeho tělo.
Byla to pro něho obrovská rána. Zoufale se rozhlížel
po nové mrtvole, která by mu alespoň částečně
vyhovovala, ale nenalézal ji. Tápal v prostředí,
v němž se nevyznal, a děsil se možnosti usadit se tu
trvale. Nemohl si však vybírat. Seveřané neumírají
v Praze příliš často a všichni v trollově okolí se
těšili pevnému zdraví.
Nešťastník se vydal nazdařbůh městem. Byl nevlídný
větrný den, a tak se občas vznesl vzhůru nad střechy,
které se mu nejevily nijak malebné ani poetické.
Nenáviděl Prahu i s jejími věžemi a historickými
stavbami. Připadala mu jako obludná past, kterou na
něho nalíčil nějaký mocný nepřítel trollů.
Pak ale spatřil oknem jednoho z těch starých,
nepřívětivých domů na podlaze ponuré místnosti vedle
klavíru ležet člověka. Nemohlo být pochyb o tom, že je
mrtvý a nikdo to zřejmě dosud nezjistil. Troll
okamžitě pronikl do starožitně zařízeného pokoje, aby
zjistil něco bližšího. Mohl si prohlédnout vetchého,
mimořádně ošklivého muže velice nesympatického
vzezření. Byl to starý mládenec, archivář Jiljí Mátl.
Zemřel přibližně před šesti hodinami na infarkt
myokardu, a troll měl tedy ještě dost času, aby se
rozhodl.
Soustředěně se procházel kolem mrtvoly a vážil všechny
okolnosti. Hleděl na nažloutlou nepřívětivou tvář
s velikým orlím nosem i na nepěkné zvířecí zuby, které
pravděpodobně kdekoho odpuzovaly. Tento člověk neměl
jistě veliké štěstí u žen, zvláště když i jeho
postava, oblečená do tmavého obleku, byla nepěkně
zdeformována.
Ale trollovi se zdál umrlec neobyčejně krásný. Byl to
téměř přesný fyzický otisk trollovy duše. V takovém
těle by se mohl cítit velice dobře. Troll si vždy
těžce a s nechutí zvykal na pěkná urostlá těla
lidských krasavců, ale často nebylo jiné řešení. Nerad
vzpomínal na svůj šestiletý pobyt v atletickém těle
mladého skokana na lyžích. Těžko s ním manipuloval
a vlastně nedokázal nic než podepsat několik falešných
směnek. Zničil tím pouze svého otce, který se
zastřelil, a bezbranná matka skončila v ústavu
choromysiných. Troll byl šťasten, když tělo úspěšného
sportovce napadla zhoubná choroba a mohl poměrně
rychle změnit příbytek.
Tělo Jiljího Mátla ovšem zlého skřeta velice lákalo.
Vábilo ho natolik, že zapomněl na město, ve kterém se
nachází. Posléze se rozhodl. Vstoupil do těla
archiváře Mátla a oživil je.
Měl pocit, že tentokrát učinil velice dobře. Bylo mu
jako člověku, kterému prvotřídní krejčí doručil oblek
ušitý přesně na míru. S tímto tělem lze napáchat více
zla než ve všech předešlých životech!
Troll, nyní ovšem Jiljí Mátl, se belhal místností
a zlověstně se usmíval. Byl v dokonalé formě. Je jen
třeba důkladně promyslet, jak nejlépe začít! Mozek mu
ještě nedodával všechny potřebné informace, a tak se
nemohl přesně orientovat. Ale už věděl, že jeho první
obětí musí být krásná Marta Přibylová.
Nebožtík tuto dívku, která bydlela v sousedním domě,
velice miloval. Pochopitelně tajně. Jako dítě ji
vyučoval hře na klavír a pomohl jí i na konzervatoř.
Pak už ji jenom potkával na ulici nebo v nějakém
krámku a hltal ji obdivnými, zamilovanými pohledy. Na
více si netroufl. Věděl, že je šeredný a také značně
starší než krásná a všemi obdivovaná Marta. A potom:
měl duši malého, ušlápnutého člověka, který byl
vždycky a všude odkazován do patřičných mezí.
Nyní se vše změnilo. Troll, sídlící v Mátlově děsivě
nevzhledném těle, spřádal nekalé plány. Spokojeně
zjišťoval, jak se ho zmocňuje chtíč a touží se dívky
co nejdříve zmocnit.
Setkal se s ní dříve, než se nadál. Příští den
odpoledne se sama zastavila u něho v archivu a chtěla
si vypůjčit nějaké noty. Byli spolu sami, ale nijak ji
to neznepokojovalo. Přátelsky a přívětivě se na něho
usmívala. Až do okamžiku, kdy jí chtivě sáhl pod
sukně.
Uhnula, ale nepolekala se. Podívala se na Mátla
opovržlivě i shovívavě zároveň.
„Chudinko,“ řekla, „tohle byste si měl rozhodně
odpustit! Pamatujte na to, že máte v okolí pověst
úctyhodného starého pána!“
„Dostanu tě,“ zasyčel archivář a zablýskal očima. „Teď
tomu nevěříš, ale brzy budeš ležet v mé posteli!“
A znovu se pokusil o promyšlený, krajně necudný útok.
Marta se nervózně zasmála a kvapně opustila místnost.
Zřejmě nabyla přesvědčení, že se starý dobrý archivář
na sklonku života pomátl. Rozhodně nemyslela, že by jí
v budoucnu mohl být nebezpečný. Nijak se tím
neznepokojovala. Jen bude asi dobře začít si
vypůjčovat noty někde jinde.
Troll v těle Jiljího Mátla teď neměl stání. Byl zmítán
neřestnou vášní a horečně se připravoval k podlému
útoku. Po návratu do svého ponurého a zatuchlého
příbytku, kde se cítil náramně dobře, se pustil do
díla. Zhotovil si černé magické zrcadlo, ve kterém
mohl vidět všechny osoby, těšící se jeho zájmu,
v okruhu celé míle. V Laponsku tento čarodějnický
instrument mnoho neznamenal, protože na zasněžených
pláních často nezachytil celé týdny ani živáčka, ale
uprostřed velkoměsta měl svou cenu. Jeho výkonnost
byla tak ohromující, že troll dokonce na pár hodin
zapomněl na Martu Přibylovou. Pátraje po ní objevoval
v zrcadle tak zajímavé objekty, že u nich, částečně
proti své vůli, setrvával dlouhé minuty. Pronikal do
soukromí obyvatel okolních domů a vzrušeně slintal.
Žádný televizní program nemohl archiváře nadchnout tak
jako to, co viděl v černém magickém zrcadle.
Samozřejmě vyhledával především sexuální scény plné
zvířecích vášní. Normální milenecké vztahy ho nudily,
jejich krotkost a uměřenost ho přímo popouzela. Zato
se zájmem přihlížel obcování vousatého mužíka
s neobyčejně tlustou ženou, připomínající pavouci
samičku. Naštěstí pro partnera nebyla tak hladová
a spokojila se s tím, že popadla mužíka za plnovous
a vrazila mu hlavu do svého obrovského klína. Dlouho
se archivář díval také na překrásnou rusovlásku, která
masturbovala ve vaně a potom znovu na květované
pohovce.
Teprve pozdě večer, po mnoha zajímavých zážitcích, se
na ploše zrcadla objevila Marta Přibylová. Byla
v pokoji sama a zřejmě ani žádnou návštěvu
neočekávala. Měla na sobě průsvitnou noční košilku
a četla si v posteli jakýsi román. Archivář se
opovržlivě ušklíbl a natočil zrcadlo jiným směrem.
Rozhodl se vrátit k Martě později.
Nelitoval toho, protože objevil další zajímavé obrázky
ze života blízkých sousedů. Mohl se pokochat pohledem
na skupinový sex provozovaný dvěma manželskými páry,
a tento zážitek zase zaměnil za ložnici, která se
změnila v jakousi dostihovou dráhu. Nahý muž zde
rajtoval po čtyřech, na něm seděla atraktivní dívka
a proháněla ho po místnosti jezdeckým bičíkem. Muž
podával obdivuhodný výkon a každé švihnutí, které
zasáhlo jeho masitý zadek, působilo jako zázračný
doping. Troll se spokojeně usmíval.
Asi po dvou hodinách vzrušující podívané se zloduch
vrátil do pokoje Marty Přibylové. Lampa již nesvítila
a dívka spokojeně spala. Stejnoměrně oddychovala a na
tváři měla mírný poklidný výraz. Rozhodně se ničeho
neobávala a připadala si zcela bezpečně. Bezstarostný
spánek jí mimořádně slušel.
Archivář si ji dlouho zlomyslně prohlížel. Jeho pohled
byl pohledem kruté a nenávistné zrůdy, která se
neštítí žádné zvrácenosti. Když se dost nabažil
spánkem hýčkané nevinnosti, rozhodl se dát průchod
špinavosti a nízkým chtíčům. Upřeně hleděl na dívčin
obraz a mumlal přitom tajemná laponská slova. Nebyl si
stoprocentně jist jejich účinkem. Kouzla severských
trollů nemusela zapůsobit v samém středu Evropy. Brzy
se však ukázalo, že netvorovy obavy byly zbytečné.
Jeho moc nekončila kdesi na hranicích severských
států. To bylo pro budoucnost velice povzbuzující.
Dívka stále hluboce spala, ale s jejím tělem se staly
prapodivné věci. Nad lůžko se náhle vzneslo druhé tělo
Marty Přibylové, úplně nahé. Nebyl to přízrak ani
přelud, ale skutečné Martino dvojče z masa a krve.
Troll se spokojeně zašklebil a vydal v laponštině nové
povely, kterých nebylo možné neposlechnout. Nahá dívka
v hlubokém spánku opustila pokoj. Pronikla silnými
zdmi až do archivářovy místnosti. Teprve tady otevřela
oči a vylekaně se rozhlédla. Pokusila se zděšeně
vykřiknout, ale z úst se jí nevydral ani hlásek.
Nepatřila teď sama sobě, ale tomu, jenž ji povolal.
Zkroucený a neduživý Jiljí Mátl na ni upřel vilný
pohled. Nepospíchal, protože věděl, že oběť ztratila
vlastní vůli a musí ho ve všem poslechnout.
Čarodějnické schopnosti trollů se znamenitě
uplatňovaly i mimo jejich odvěké teritorium.
„Tak pojď, holčičko!“ zaskřehotal konečně. „Zřejmě bys
ráda dala přednost někomu jinému, ale opravdu nemáš na
vybranou!“

Zatvářila se zoufale, ale místo pokusu o útěk

postoupila kupředu. Troll ji uchvátil a lačně se jí
zmocnil. Počínal si hrubě i nestoudně. Laskal ji těmi
nejodpornějšími způsoby a vláčel ji po celé místnosti.
Naštěstí pro dívku zalykající se hanbou archivářovo
revmatické tělo nemělo v sobě tolik energie, aby
trollovy choutky mohly být ukojeny v té nejvyšší míře.
Posléze násilník svou oběť odstrčil a zhroutil se do
křesla, kde unaveně oddychoval.
„Jdi mi z očí!“ zasyčel. „Nechci tě už ani vidět! Jsi
ohyzdná a odporná! Jsi hnusnější než pouliční děvka!
Zmiz, nebo tě rozsápu!“

Načež dívčino tělo opustilo místnost stejně podivným

způsobem, jakým se sem dostalo. Zdmi a stěnami se
vrátilo neporušené do Martina pokoje, chvíli se jakoby
rozpačitě tetelilo nad spící dívkou a pak s ní úplně
splynulo.
Troll vše sledoval v černém magickém zrcadle
a s potěšením shledal, že Martina tvář už není klidná
a vyrovnaná. Po šťastném pokojném úsměvu už nebylo ani
stopy. Spíše se zdálo, že ve snu prožila nějaký těžký
duševní otřes a není schopna překonat jeho následky.
Velice dobře, pochvaloval si troll. Opravdu slibný
začátek!
Stále vzrušeně hleděl do černého magického zrcadla
a řičel rozkoší, když viděl, jak se na smrt vylekaná
dívka probouzí. Marta byla posedlá strachem, třásla se
na celém těle a jen velice pomalu se vzpamatovávala
z utrpěného šoku. Teprve po chvíli, když se ujistila,
že všechno byl pouhý sen, začala pravidelně dýchat
a napjaté rysy jejího obličeje se uvolňovaly,
pozbývajíce tragického výrazu.
Troll usoudil, že pro dnešek může představení skončit,
a odložil čarodějnickou rekvizitu. Těšil se na příští
den. Rozhodně si nesmí nechat ujít setkání s kráskou,
která asi nyní bude jen velice obtížně usínat.
Archivář Jiljí Mátl si vyčíhal Martu v pozdních
odpoledních hodinách. Vyšel na ulici přímo proti ní
z malého krámku a upřeně se na ni zadíval.
Instinktivně chtěla uhnout, ale neměla kam. Rozpačitě
archiváře pozdravila a nemínila se zdržet ani vteřinu.
Jenomže stařec jí drze zastoupil cestu.
„Tak co, holčičko,“ zahuhlal. „Jak se ti včera v noci
u mne líbilo? Už jsi někdy zažila tak bujné okamžiky?“

Marta se zarazila a zrudla v obličeji.

„Nevím, o čem mluvíte,“ řekla potom rozhodně. „Nikde
jsem v noci nebyla a k vám bych nešla ani v pravé
poledne! Zdá se mi, že jste se pomátl na rozumu!“
Velice ho tento názor pobavil.
„Máš krátkou paměť, holčičko,“ cenil své odporné zuby,
„ačkoli by to bylo pochopitelnější u mne, starého
pána. Ale já si pamatuji každou vteřinku, kdy jsem tě
svíral v náručí. Byl to jedinečný zážitek. Doufám, že
dnes v noci přijdeš znovu!“

Zachvěla se odporem.
„Jste šílený!“ vybuchla. „A kdybyste nebyl tak starý,
dostal byste ode mne co proto! Vaše sny a představy mě
nezajímají, ani se mě netýkají! A už mě nechte na
pokoji!“

Odvrátila se od šklebícího se starce a odcházela.

Chtěla jít zvolna a důstojně, ale příliš se jí to
nedařilo. Její krok se prodlužoval a zrychloval, až se
proměnil ve zmatený útěk.
Bože, co se to se mnou děje? zlobila se sama na sebe.
Jsem vyloženě směšná! Cožpak je možné, aby ten dědek
měl nade mnou nějakou moc? Vždycky byl úplně neškodný
a bezbranný. Teď se zřejmě už úplně pomátl z věku
i z toho samotářského života. To, jak se projevuje, je
vlastně k smíchu a měla bych ho politovat. Ačkoliv:
jak je možné, že je obeznámen s tím, co se mi v noci
zdálo? Má snad telepatické schopnosti? Může mi
v spánku vsugerovat své zvrácené stařecké představy
a choutky?!
Marta byla zmatena, a ač nerada, stále se v myšlenkách
vracela k Jiljímu Mátlovi. A co ji zlobilo ještě víc,
bylo to, že si znovu představovala ohavné výjevy
z včerejšího snu. Otřásala se odporem, ale nemohla se
toho zbavit. Ty fantastické sexuální hrátky se znovu
a znovu odehrávaly v jejím mozku. Chvílemi jí
připadaly jako skutečný prožitek a několikrát málem
vykřikla hrůzou.
Také archivář měl Marty plnou hlavu a připravoval se
na noční účtování. Počínal jsem si příliš jemně,
vyčítal si. A choval se div ne jako džentlmen. Jinak
by si nemohla myslet, že se jí to jenom zdálo! Chovala
se ke mně skoro nepatřičně a vzhledem k nedávným
zkušenostem skoro drze! Čekal jsem, že bude zlomená,
zoufalá a psychicky zcela na dně. Ale vzpírá se mi,
a za to musí být přísně potrestána!
Troll se nemohl dočkat noci. Celý večer sledoval Martu
v černém magickém zrcadle a těšil se, až si půjde
lehnout. Trvalo to nekonečně dlouho. Marta hrála na
klavír a potom si pouštěla hudbu z magnetofonu. Bylo
to nesnesitelně nudné. Troll s obtížemi snášel
severskou klasiku, zatímco středoevropská hudba ho
vyloženě popouzela. Šklebil se a cenil výhružně žluté
tesáky.
No počkej, vyhrožoval. Tenhle hudební dýchánek si
odskáčeš!
Nakonec se přece jen dočkal. Marta se odstrojila a po
chvíli si lehla do postele. Otevřela si ještě knížku,
ale brzy se jí začaly klížit oči. Usnula.
Tak – a jsi moje, zaradoval se archivář. Teď už ti
nikdo nepomůže!
A opět použil osvědčených laponských zaříkadel.
Druhé Martino tělo se jako předešlé noci vydalo na
cestu za pochybnými požitky. Netrvalo dlouho a nahá
dívka se probírala k vědomí v archivářově pokoji.
Z jejích očí čišela smrtelná hrůza, ale nebyla schopna
cokoli podniknout. Byla v moci temných sil, a ty se
nehodlaly spokojit pouhým pohledem na její odevzdanou
nahotu.
„Tak vidíš, holčičko,“ zachrochtal troll spokojeně.
„Už jsi zase tady! A není to sen, o tom se brzy
přesvědčíš! Dnes odpoledne jsi mě totiž velice ranila!
Místo aby ses ke mně chovala jako k milenci, kterému
jsi poskytla všechny rozkoše, pokoušela ses mě urazit!
Popřela jsi existenci našeho vztahu a vůbec ses
nechtěla se mnou bavit! Něco takového se nedá
odpustit. Jistě chápeš, že zasluhuješ trest!“

Pochechtával se a pásl se na dívčině strachu.

„Jen se neboj, docela určitě to přežiješ,“ sliboval
jí, „protože se mi líbíš a nechci tě připravit o život
ani o zdraví. Alespoň této noci ještě ne! Jenom ti
ukážu, kdo z nás je tady pánem a kdo otrokem!“

Dívka se zřejmě snažila utéct. Tělo se nervózně chvělo

a ústa se pokoušela zoufale, ale marně vykřiknout. Oči
zděšeně mžikaly a s hrůzou sledovaly trolla, který se
k ní blížil s karabáčem v ruce.
„Drzost je u mladých dívek nepřípustná!“ slintal
nadšeně stařec. „A proto je třeba je vychovávat!
U tebe rodiče mnohé zanedbali! Nebo si snad vzpomínáš,
že by ti tvůj tatínek pořádně nasekal tvoji boubelatou
růžovou zadničku?“

Marta zavrtěla hlavou.

„To jsem si mohl myslet!“ chrochtal zloduch. „A proto
je na mně, abych to napravil! Neboj se, ani trochu to
neodbydu! Rozšvihám ti tvůj sladký zadeček do krve!
Bude ti, jako bys seděla na rozžhavených kamenech!“

Marta se znovu pokusila utéct, ale nohy měla jako by

vrostlé do podlahy. Netvor ji měl zcela ve své moci.
„Předkloň se, holčičko,“ zavelel. „Důkladně se
předkloň!“

Vzpouzela se, ale musela poslechnout. Neznámá síla jí

manipulovala, aniž se mohla bránit. Prudce ji švihl
a okouzleně hleděl, jak se na hebkých růžových
polokoulích objevil rudý pruh, který okamžitě začal
otékat. Bolestný výkřik zůstal utlumen v dívčině
hrudi, jen velké slzy jí stékaly po tvářích. Tělo se
chvělo jako v horečce, pokoušelo se o únik, ale
zůstávalo v zlověstných neviditelných kleštích
napospas nelítostnému starci.
Další švihnutí, mlaskavý zvuk a nový červený pruh na
Martině těle působily na trolla opojně. Zalykal se
rozkoší, vzdychal, řičel a bezmála omdléval. Byl
v takové extázi, že přestal hovořit česky a vyrážel ze
sebe laponská slova. Potom propadl jakési démonické
zběsilosti, přestal vychutnávat svou převahu a začal
dívku mrskat ze všech sil. Počínal si jako pominutý
a s velkým vypětím pokračoval v násilí. Pro Martu bylo
štěstím, že archivářovo tělo nestačilo trollovým
choutkám. Jiljí Mátl se náhle zapotácel a chytil se za
srdce. Karabáč mu vypadl z ruky. Stařec, prudce
oddychuje, klesl do křesla. Funěl, lapal po dechu
a snažil se poněkud uklidnit. V jeho očích se objevila
obava ze smrti.
„Zmiz!“ houkl na zmrskanou dívku. „Zítra se zase
uvidíme!“

Martino tělo se vrátilo do svého pokoje a archivář se

zvolna zotavoval. Za chvíli už ale znovu nahlížel do
černého magického zrcadla. Byl zvědav na Martinu
reakci po probuzení.
Rozhodně nebyl zklamán. Marta právě procitla a na
rozdíl od předešlého dne cítila značnou bolest. Ve
snu, který naštěstí pominul, obdržela krutý výprask,
ale jeho následky neodezněly. Dívka si instinktivně
ohmatávala hýždě a cítila, že jsou nepřiměřeně zduřelé
a oteklé. Poplašeně vyskočila z postele, rozsvítila
světlo a strhla ze sebe noční košilku. Přistoupila
k nástěnnému zrcadlu a prohlížela se. Vzápětí se
zoufale a bezmocně rozplakala. Hleděla zdrceně na svůj
rozšvihaný zadeček a s hrůzou si uvědomovala, že živý
sen tak plně snem nebyl. Ten, jehož považovala za
neškodného starce, který se poněkud pomátl, byl
nebezpečným démonem. Hrozí jí, že se dostane do jeho
moci a bude těžké se z ní osvobodit! Kdo jí vlastně
pomůže? Cožpak by jí takový příběh někdo uvěřil?

Troll hleděl do černého magického zrcadla, pásl se na

Martiných mukách a těšil se na zítřejší pokračování.
Musí si vymyslet ještě něco daleko rafinovanějšího!
Ale nejprve se s ní sejde za bílého dne, opět někde na
chodníku nebo v obchodě. Musí vychutnat její rozpaky
i bázeň dříve, než proti ní použije laponského kouzla!
Archivář Jiljí Mátl nad černým magickým zrcadlem
vyčerpáním málem usnul. Staré revmatické tělo nebylo
zvyklé na tak intenzivní způsob života a trollova
zločinná energie nebyla s to je trvale popohánět.
Mátlovy oči se zavíraly a on začínal klimbat.
Troll byl nespokojen. Co jsem si to vybral za tělo,
zlobil se. Tahle chatrná tělesná schránka mě připraví
o spoustu rozkoší! Ale co mi zbývá, než se jí
přizpůsobit? Teď, když bych se s obrovskou chutí vrhl
do víru nočního života a zorganizoval si nějaké
bezuzdné orgie, se musím položit na lůžko a odpočívat.
Při příštím výběru těla budu mnohem obezřetnější!
Tělo s ním ovšem nemínilo vyjednávat. Bylo unavené
a zemdlelé. Archivář doklopýtal k posteli a zachumlal
se do vlhkých peřin. Do dvou minut spal jako zabitý.
Probudil se až ráno kolem osmé hodiny. Nechtělo se mu
vstávat, ale trollova nezkrotná duše nepřipouštěla
lákavou možnost setrvat v posteli. Bylo třeba
pokračovat v započatém díle.
Půjdu na chvíli do archivu, rozhodl se Jiljí Mátl. Ne
že bych tam musel, nikdo mě tam hledat nebude. Ale ta
vlhká sklepní místnost mě čímsi fascinuje. Připomíná
mi nějaké místo, kde mi kdysi bylo příjemně. Snad je
to ten sklad tuleních kůží, na kterých jsem zneužil
a potom uškrtil mladou Eskymačku. Nebo to je cosi
jiného? S mozkem toho zatraceného dědka si nemohu na
nic vzpomenout!
Tak zlé to ovšem nebylo. Jiljí Mátl sloužil trollovi
spolehlivě a také nyní byl velice rychle přichystán
k cestě do archivu.
Byla to místnost nepřívětivá a pro mnohé přímo
odporná. Sousedila se sklepem hemžícím se potkany,
a nebylo radno nechat zde pootevřené dveře. Pro archiv
to bylo místo samozřejmě velice nevhodné, ale s tím se
prý nedalo nic dělat. Ostatně nešlo o kulturní
zařízení nejvyšší důležitosti.
Jiljí Mátl vstoupil do důvěrně známého prostoru
a lačně nadechl zatuchlý, čímsi neznámým prosycený
vzduch. Necítil to jako újmu. Bylo mu zde dobře
a neprahnul po ničem jiném. Nevyměnil by tuhle vlhkou
špeluňku ani za pláž na Mallorce nebo za apartmá
v hotelu Hilton. Tady se cítil nejlíp.
Belhal po místnosti a zálibně si prohlížel mokré
skvrny na stěnách. Po jedné z nich mašírovala šedivá
svinka a bylo jí tu stejně blaze jako starému
archiváři.
Jiljí Mátl rozhodně nyní neočekával žádnou návštěvu,
a proto ho překvapilo, když za jeho zády zaskřípaly
dveře. Otočil se a spatřil Martu Přibylovou. Hned se
spokojeně zašklebil.
„To jsi ty, holčičko,“ vydechl vzrušeně. „To jsi
hodná, že ses přišla podívat na starého nemocného
člověka! Vůbec jsem nečekal, že mě poctíš svou milou
návštěvou! Myslel jsem, že se uvidíme až v noci!“

Chtěl pokračovat, ale nezbyl mu na to čas. V Martině

ruce se zaleskl nůž a dívka bez varování zaútočila.
Troll signalizoval nebezpečí, ale vetchý, revmatický
stařec neměl šanci! Nůž pronikl mezi jeho žebra a on
se v bezvědomí svalil na podlahu. Mrtev však nebyl.
Co si počnu? přemýšlel intenzivně troll, který nemohl
tělo opustit. Jak dlouho tady budu umírat? A kde najdu
tělo, do kterého bych mohl vstoupit?

Ale Marta měla vše promyšleno. Byla naprosto klidná

a rozhodná. Popadla archiváře za nohy a vlekla ho
k otevřeným sklepním dveřím. Zamkla archiv a pak táhla
Jiljího Mátla jako pytel brambor dolů po sklepních
schodech.
Už brzy zemřu, říkal si troll. Tohle slabé tělo nemůže
dlouho vydržet. To smýkání po schodech je strašné. Ale
mám naději, že zemřu dříve, než mě Marta ukryje.
V takovém případě okamžitě opustím tělo a pomocí
sobího kouzla se pokusím ji vyděsit k smrti. V tomto
prostředí by se to mohlo podařit. Potom bych se
okamžitě zmocnil Martina těla. To by bylo skvělé!
V takové schránce bych dokázal způsobit víc zla než ve
všech předešlých tělech, která jsem vlastnil.
Zatracený archiváři, jak to, že dosud žiješ?
Jiljí Mátl opravdu neumíral. Odolával. Stal se pro
trolla nepříjemným vězením, z něhož se nemohl dostat
ven. Archivářovo chatrné zdraví nepodlehlo, ani když
se nešťastníkova hlava ustavičně zraňovala o podlahu.
Marta vlekla tělo, o kterém byla přesvědčena, že je
mrtvé, až na nejzazší konec sklepení. Tady už nebylo
nic, jen tma, hromada starého haraburdí a smečka
vyděšených potkanů. Marta nezaváhala a smýkla Jiljím
Mátlem do louže v rohu. Potom se obrátila a spěšně
odcházela.
Byla klidná a vyrovnaná. Věděla, že se po starci hned
tak někdo shánět nebude. Navíc není důvod, aby ji
někdo spojoval s jeho smrtí. Pokud vůbec v dohledné
době Jiljího Mátla najdou!
Archivář zemřel téměř dvě hodiny po dívčině odchodu.
Troll mohl konečně opustit tělo, a také to udělal. Ale
cítil se velice špatně. Kolem byla značná tma
a nevěděl, kterým směrem se vydat. Cítil se nesmírně
zesláblý. Jako by teprve nyní začal v plném rozsahu
vnímat atmosféru jihu, kterého se tolik obával.
Zoufale těkal očima na všechny strany.
Potřebuji novou mrtvolu! zabědoval v duchu. Kde tady
seženu nějaké vhodné tělo?

Pak málem zakopl o potkana velkého jako králík. Ležel

na hřbetě, dávil se a hrabal nohama ve vzduchu.
Dodělával, protože před chvílí sežral otrávenou
návnadu. Po několika vteřinách pošel.
Troll nad ním stanul a váhal. Neměl příliš na
vybranou. Zmocňovala se ho stísněnost a obava
z neznámého. Pak se rozhodl. Vstoupil do potkanova
těla a oživil je.
Začal se opět cítit dobře. Napadlo ho, že se ocitl
v těle, které mu alespoň na čas bude vyhovovat.
Protáhl se, blýskl očima, vypískl a rozběhl se k ústí
kanalizace, kde na něho čekala nová dobrodružství.
 ***

NÁVRAT DO VLASTI.
*

Jan Kulich se vrátil po více než třiceti letech do

vlasti. Díru do světa neudělal, ale také neskončil
jako chuďas. Pronajal si v Praze byt a začal do sebe
nasávat starou vůni domova.
Vzpomínky se mu honily hlavou a jedna z nich byla
mimořádně silná. Kdysi, téměř před čtyřiceti lety, se
nezištně zamiloval do patnáctileté dívky Hedviky
Toganové. Stalo se tak na dětském táboře u Lužnice.
Kulich byl mladý vedoucí, dívka dokončovala základní
školu. Žádná šance k prožití bouřlivého milostného
románku nevznikla, ale pro Kulicha to byl životní
zážitek. Nikdy potom už Hedviku neviděl a nevěděl, co
se s ní stalo. Zapomněl si vzít i její adresu
a dopustil, aby se rozešli na věky.
Přesto uchoval Hedviku trvale ve svém srdci a něžně na
ni vzpomínal i za velikou louží. Litoval své
nerozhodnosti a malé odvahy, povýšil dívku na jedinou
ženu svého života a věřil, že po jejím boku by dokázal
být šťastný. Snad proto se nikdy neoženil.
Teď, když byl opět doma, se vzpomínky z mládí
intenzivně vracely. Hedvika Toganová v nich hrála
nemalou roli a Kulich přemítal, co se s ní asi stalo.
Jak bez něj prožila život, za koho se asi vdala
a kolik má dětí. Jak po těch letech vypadá a jestli
náhodou neovdověla. Těch naléhavých otázek bylo daleko
víc, ale ani na jednu se mu nedostalo odpovědi.
Hedvika vystoupila z jeho života v patnácti letech
a zmizela kdesi v nenávratnu.
Kulich neměl nejmenší šanci na dávný příběh jakkoliv
navázat. Nevěděl ani, odkud dívka na letní tábor
přijela. Snad se o tom tenkrát zmínila, ale Kulich to
dávno zapomněl. Všechno bylo definitivně pryč.
Jan Kulich začal alespoň chodit na dlouhé namáhavé
výlety. Pročesával krajinu, toulal se a propadal
vlasteneckým citům, přesvědčoval sám sebe, že je
krásné, když se do této kouzelné země opět vrátil.
Velebil českou přírodu a slzy dojetí se mu draly do
očí.
Jenomže Čechy nejsou jen půvabná příroda. Jednou, když
hleděl téměř zamilovaně ze zalesněného kopce dolů do
údolí, zaslechl za sebou zapraskání větví. Než se
otočil, dostal ránu holí do hlavy. Vzápětí druhou
a třetí. Sesul se k zemi a ztratil vědomí.
Kulich se už neprohrál a nedozvěděl se, co se s ním
stalo. Netušil, že byl oloupen úplně o vše a jeho
nahou mrtvolu odvlekl lupič do křoví, kde ji
zamaskoval větvemi. Pak zmizel, doufaje, že unikne
spravedlnosti.
Nahá mrtvola ležela v křoví několik měsíců. Nebyla na
frekventovaném místě a krom lesní zvěře, ptáků
a brouků o ni nikdo neprojevil zájem. V Praze Kulicha
nikdo nehledal, nájemné měl zaplaceno na řadu měsíců
dopředu a nikomu k srdci nepřirostl.
Teprve po téměř půl roce objevila nešťastníka žena
trhající ostružiny. Neuvěřitelně se vyděsila.
S ječivým křikem a s rukama nad hlavou pádila do
vesnice, aby zde hrůzný nález oznámila. Starosta
okamžitě zavolal kriminálku.
Pak nastalo běžné vyšetřování, do kterého se pletla
i televize, ale žádný efekt to nepřineslo. Mrtvola
byla v bídném stavu a žádný muž z okolí pohřešován
nebyl.
Dohadů ovšem bylo habaděj. Hypotézy se přímo rojily.
Jedni si mysleli, že šlo o vyřizování účtů mezi
podnikateli, druzí soudili, že nebožtík vymáhal na
někom dluhy, a dalším bylo jasné, že ve zločinu jsou
namočeny mezinárodní zločinecké gangy. Vesničané
zatajovali dech vzrušením, protože vražda se v okolí
odehrála naposledy před devadesáti lety, kdy byl po
jarmarku ubit a oloupen koňský handlíř Paroubek.
Televizní reportéři ustavičně kroužili kolem
a trousili pohrdavá slova na práci policie. Soudili,
že její profesionalita není na patřičné výši.
V každém případě šlo o velice obtížný úkol a policisté
nad ním beznadějně krčili rameny. Neznali zavražděného
ani motiv násilného činu. Dá se říci, že kolem
nepříjemné události bezradně přešlapovali.
Jeden z problémů však byl přece jen vyřešen. Kulichovo
tělo, náležitě prozkoumané a ohledané, se dočkalo
pohřbu. Ne takového, jaký by si poměrně zámožný člověk
přál a v jaký dost možná doufal. Jako bezejmenná oběť
si velké nároky nemohl činit, ale našlo se místo na
malém vesnickém hřbitůvku v hrobě, který už nikomu
nepatřil. Majitelé dávno přestali za místo u zdi
platit a tak se vše obešlo bez problémů. Kulichovo
tělo, lépe řečeno jeho zbytky, bylo předáno zemi ve
vší tichosti a bez obřadu.
„Má tu dokonce pomníček,“ upozornil funebráky místní
občan, „a kdybychom věděli, jak se jmenoval… no musí
se spokojit se jménem té patnáctileté holky, která se
před lety vrátila z letního tábora a z nešťastné lásky
skočila do řeky.“

Jméno na pomníčku bylo už notně zašlé, ale dalo se

přečíst. Hedvika Toganová.

***

ÚPLŇKY V KUTNÉ HOŘE.

*
Když váha, na kterou jsem krátce před snídaní stoupl,
nemilosrdně ukázala sto dvacet kilo, pochopil jsem, že
se přiblížil bod zlomu. Při mé téměř trpasličí výšce
šlo o závažný kritický stav. Shledal jsem, že musím
prodat rekreační chalupu na horách, protože příkré
srázy se pro mne stávají větší hrozbou než namířený
kalašnikov. Je třeba přesunout se do vlídnější
krajiny, buď zcela rovinaté, nebo jen nepatrně
zvlněné. A také zaměním vísku bez lékaře za město, kde
člověk neumírá na chodníku bez pomoci. I baňatý občan
se zde zpravidla dočká příjezdu rychlé sanitky, a to
už vůbec nemluvím o přepravě vrtulníkem do hlavního
města.
Mé rozhodnutí bylo nezlomné, a tak jsem se dostal do
Kutné Hory. Pronajal jsem si byt v moderní vilce
naproti nemocnici a navzdory problémům našeho
zdravotnictví jsem se cítil zcela bezpečně. Pravidelně
jsem cvičil. Každé ráno jsem udělal dva dřepy a po
snídani jsem několikrát zakroužil hlavou. Forma se
očividně vracela. Bylo na čase důvěrně se seznámit
s městem. Samozřejmě jsem o něm už ledacos věděl.
Znal jsem chrám svaté Barbory i kostel svatého Jakuba,
viděl jsem v kině „Cech panen kutnohorských“
a v ochotnickém souboru „Mošna“ jsem kdysi režíroval
„Kutnohorské havíře“. I další poznatky jsem vylovil ve
slábnoucí paměti.
Ale teď šlo o něco jiného. Bylo záhodno nadýchat se
skutečné atmosféry starobylého města, poznat jeho
tajemná zákoutí a navštívit krčmy, kde popíjel truňk
pan Mikuláš Dačický z Heslova. Proto jsem také
U Mědínků pojedl dietní stravu a zapil ji Mattoniho
kyselkou. To však nepovažuji za příliš podstatné.
Můj příběh začíná až ve chvíli, kdy jsem dosupěl
k sedlecké kostnici. Byla právě v rekonstrukci
a dělníci usilovně pracovali na jejím novém, a jistě
sličnějším vzhledu. Vynášeli bělostné lebky a hnáty na
plachty před budovou a dávali bedlivý pozor, aby se
k místu nepřibližovali toulaví psi. Moje přítomnost
nikoho neznepokojovala, ačkoliv jsem byl odhodlaný
odnést si nějakou lebku domů. Ve vhodném okamžiku jsem
přiskočil k hromadě a jednu ukryl pod kabátem. Přibral
jsem ještě povalující se klíční kost a spěšně opustil
místo. V hlavě se mi totiž rodil plán.
Jsem nejen tlouštík ohrožovaný cévními chorobami, ale
i sběratel. Mou pýchou a chloubou je rozsáhlá sbírka
zvonků, zvonečků i zvonů. Pokud právě nemarodím,
snažím se ještě o její rozšíření. Nyní se mi naskytla
výtečná a přitom zcela nevšední příležitost: zvon
z lidské lebky se srdcem z klíční kosti! Stačí jen
trocha umu a chvíle soustředěné práce.
Povedlo se. Zvon sice místo zvonění chřestil, ale tím
se jen zvýšil strašidelný efekt. Připomínalo to děsivý
zvuk klapaček, používaných jako výstražné znamení při
morových epidemiích. K takovým účelům jsem ovšem zvonu
použít nehodlal. Umístil jsem ho v ložnici přímo
u okna, kde dělal, jak se mi zdálo, velkou parádu.
Nečetní hosté ho okamžitě začali obdivovat a já jsem
se mohl pohledem na něj kochat den co den, a přímo
z postele. Někdy jsem to nevydržel a šel si, třeba
uprostřed noci, zachřestit.
Zvon mi dělal radost až do jedné červnové noci. Bílý
úplněk visel přímo nad zahradou a rušil můj spánek.
Toto údobí ve mně vždycky vzbuzuje podivné, trochu
děsivé pocity. Občas se mi zdá, že nejsem v pokoji
sám, a dokonce tuším přítomnost duchů. Oddychnu si až
při ranním rozbřesku a osvobozujícím ptačím koncertu.
Tentokrát to tak jednoduché nebylo. Marně jsem se
pokoušel o chvilku spánku, měsíc se zdál ještě
agresivnější než kdykoliv předtím. Bílá koule se přímo
cpala do mé ložnice. Zoufale jsem pohlédl k oknu, kde
měl být zvon. Nebyl tam. Místo něj tam stál starý,
zarostlý a zjizvený chlap v roztrhané a prastaré
vojenské uniformě. Mračil se a zíral přímo na mne.
Výsměšně a výhružně zároveň. Zjevně jsem mu nebyl
sympatický.
Roztřásl jsem se jako při ataku zimnice. Nemohl jsem
si totiž nic namlouvat. Zíral jsem na starého žoldnéře
z rakouskopruské války, z jehož hlavy jsem si před
několika dny udělal hračku. Snad i ta klíční kost byla
jeho. Nemluvil a chvíli to vypadalo, že se na mne
vrhne a roztrhá mne jako jestřáb holoubě. Ale přece
jen se ovládl a zůstal stát na místě. Pak jsem omdlel
nebo snad na okamžik usnul. Když jsem se probral
z mrákot, voják už v ložnici nebyl. Také intenzita
měsíčního svitu zeslábla. A zvon z lidské lebky byl na
svém místě. Hned jsem si řekl, že tady už dlouho stát
nebude.
Hned ráno jsem začal jednat. Našel jsem na půdě
krabici od Vánoc. Byla pevná, pohledná a zdálo se mi,
že může posloužit jako rakev. Uložil jsem do ní zvon
a zalepil víko. Pak jsem se vydal na hřbitov
Nejsvětější Trojice. Je to velice malebné místo nad
Kutnou Horou. Pochovává se zde sporadicky, protože
obyvatelům města slouží spíše Centrální hřbitov, který
je prostornější a přístupnější. Ale mým funebráckým
plánům tenhle hřbitůvek vyhovoval.
Samozřejmě tady nebyla ani noha, a tak jsem se, za
ryčného zpěvu ptáků ve větvích stromů, pustil do
práce. Vyhloubil jsem mělký hrobeček a vložil do něj
krabici se zbytky starého žoldnéře. Při zasypávání
hrobu jsem měl dobrý pocit, že si mým přičiněním starý
žoldnéř polepšil. Kdybych ho nechal tam, kde byl
dělníky pohozen, stal by se zřejmě součástí lustru
nebo jiného podobného výtvoru. Takhle bude spát na
věčné časy v posvěcené půdě jako řádný křesťan, kterým
jistě za svého dobrodružného života býval.
Odcházel jsem ze hřbitova v povznesené náladě. Odolal
jsem pokušení napít se v hospodě na nebožtíkovo zdraví
a raději jsem zamířil k domovu na doušek minerálky.
Zajímalo mne, jak bude vypadat místo u okna bez
strašidelného zvonu. Příliš mě ten pohled nepotěšil:
opuštěná varta, která marně čeká na chrabrého strážce.
S tím se ovšem nedalo nic dělat. Zdálo se, že příběh
starého žoldnéře skončil tak, jak měl.
Jenomže bohužel neskončil. Někteří lidé totiž mají
pocit, že dosud nejsme patřičně vyrovnáni s oběťmi
minulých válek, a pátrají po pozůstatcích nepatřičně
pochovaných nebo ledabyle zahrabaných. Což se
přihodilo i na hřbitově Nejsvětější Trojice.
Impuls prý dorazil z Německa. Skupina mužů pod vedením
zapáleného badatele a sběratele učitele Kuplíře
napravovala pochybení historie. Vrtala se v zemi,
vyhrabávala přes půl století staré kosti a snažila se
o jejich vědeckou inventuru. Němečtí vojáci měli být
odesláni do svého rodiště a zde pietně pochováni.
Učitel Kuplíř pobíhal od nálezu k nálezu a v nitru
cítil uspokojení. Po několika kopnutích se ale
objevila krabice, dosud pohledná a zachovalá, která
vzbudila zaslouženou pozornost. Všem bylo jasné, že
neležela v zemi přes padesát let. Někdo neznámý zřejmě
považoval starý hřbitov za vhodnou skrýš. Ale pro co?
Pro nějaký lup? V okolí přece bylo vykradeno
zlatnictví a pachatelé dosud nebyli dopadeni!
Všichni napjatě čekali, co se objeví, až pan učitel
s důležitým výrazem ve tváři otevře krabici. Dočkali
se. Po sejmutí víka se objevil zvon z lidské lebky.
Překvapení bylo všeobecné a i panu učiteli se zrychlil
dech. Pravděpodobně i tep. Rychle se však vzpamatoval.
Prohlížel si podrobně nezvyklý předmět a kroutil nad
ním hlavou jako opravdový vědec. Huhlal, že je to
zajímavé a nutno odhalit, co za tím může vězet. Ani
ostatní si se zvonem nevěděli rady. Padl názor, že
zvon byl odcizen v místní kostnici, ale ostatní to
nepovažovali za pravděpodobné. Vystavované předměty
z kostí dobře znali a někteří pomáhali při jejich
restauraci. Zvonu by si někdo musel všimnout. Po
chvíli dohadování a krčení ramen vznikla zásadní
otázka. Co teď? Kam podivný nález zanést? Koho by mohl
zajímat? A kdo je kompetentní ho převzít?

V té chvíli se v panu učiteli ozvala jeho sběratelská

dušička. „O zvonu nic nevíme,“ pravil, „a tudíž se
nemůžeme rozhodnout zcela zodpovědně. Možná že tento
podivný exponát patří do muzea a možná jen do
kostnice – jako atrakce. Také není vyloučeno, že
patřil do nějaké soukromé sbírky. Majitel zemřel
a pozůstalí nechtěli lidskou lebku přechovávat doma,
takže ji pietně uložili na hřbitově. Jsou i jiné
možnosti. Proto soudím, že nejlépe bude, když zvon na
nějaký čas vezmu k sobě. Prozkoumám jej ze všech stran
a pokusím se zjistit jeho historickou cenu. Mám mnoho
knih o Kutné Hoře, a není vyloučeno, že se něco
podstatného dozvím. Právě nyní si listuji v ručně
psané kronice a o podobných kuriozitách se tam často
píše. Obrátím se i na historiky a muzejníky, kteří se
o takové věci zajímají. Ten zvon se přece nevyrobil
sám a nespadl sem z nebe. Někdo už o něm musel slyšet
a já se po tom začnu intenzivně pídit. Až zjistím
všechna fakta a podrobnosti, předám zvon tam, kam
patří. Hned zítra rozjedu akci!“

Pan učitel mluvil velice přesvědčivě a také získal

všeobecný souhlas. Nikdo nepochyboval, že jeho
strategie je naprosto správná. Navíc byl patrně
jediný, kdo se mohl odvážit přinést takový předmět
domů. Tolerantnost manželek má obvykle své meze. Zvon
tedy měl opět svého dočasného majitele. Vlastně
definitivního, protože pan učitel nehodlal předat
vzácný nález komukoliv jinému. Své druhy balamutil
zcela cíleně a už se těšil, jak tajemný zvon obohatí
jeho sbírky. Což se také stalo, i když s nečekanými
překážkami.
Paní učitelová, ačkoliv měla pochopení pro poněkud
ujeté záliby svého chotě, se tentokrát postavila na
zadní. Když si pan učitel postavil zvon z lidské lebky
na psací stůl, začala ječet a protestovat tak silně,
že pan učitel, uvyklý poklidnému a spořádanému
manželství, částečně ustoupil. Slíbil, že vzácný
předmět věnuje co nevidět do spolehlivých a dobrých
rukou. Jen je třeba je najít!
Paní učitelová se rozhodla manželovi pomoci. Znala
několik kutnohorských podivínů, zahleděných výhradně
do svých sbírek, a ty začala obcházet. Nabízela jim
zvon s tak neodolatelným úsměvem, jako by nabízela
sama sebe.
Neuspěla. „Takhle kdyby ten zvon byl ze stříbra!“
toužili. „Nebo alespoň postříbřený!“ Tím ale dáma
nemohla sloužit. Přesto se nevzdávala, a tak jednoho
dne na náměstí odchytila i mne. „Slyšela jsem o vaší
jedinečné sbírce zvonků,“ lichotila mi, „ale jeden vám
docela určitě chybí! Co byste říkal krásnému zvonu
zhotovenému z lidské lebky? Skvostná umělecká práce
a vzácný unikát! Byli bychom s manželem šťastni, kdyby
přišel do rukou skutečného znalce! O vaší fundovanosti
a vytříbeném vkusu nepochybujeme a rádi se ho vzdáme
ve váš prospěch!“

Přiznávám, že mě tato nabídka dost nemile zaskočila.

Nezdálo se mi vhodné rezolutněji odmítnout, a tak jsem
delší dobu nedůstojně koktal. O to více mi paní
učitelová můj bývalý majetek vnucovala. Mluvila
o zvonu v takových superlativech, že jsem nedokázal
říci jasné ne. Slíbil jsem, že si přijdu předmět v co
možná nejkratší době prohlédnout. Nechci připravit
pana učitele o takový skvost, ale promluvím s ním
o nějakých jiných možnostech. Dost možná, že by zvon
vystavil i doktor Vlček v Národním muzeu s tím, že by
označil kutnohorského nálezce a pan učitel by měl
v Praze svou cedulku. Každému je třeba dát to, co si
zaslouží.
S tím paní učitelová vřele souhlasila, neboť usoudila,
že ani její ctižádostivý manžel nebude proti.
Rozloučila se se mnou s úsměvem, ve kterém byl vděk
i úleva.
Nyní si myslím, že jsem tu slíbenou návštěvu u učitelů
neměl odkládat. Vlastně se nemohlo nic stát. Vzal bych
do svého opatrování zvon a zase bych jej někde
zahrabal. Jistě bych měl tentokrát více štěstí
a nedošlo by k žádné závažné komplikaci. Jenomže jsem
flegmatik, váhavý lenoch a lajdák. Tak dlouho jsem se
vymlouval, až opět nastal úplněk.
Vlastně ani nevím, co se při něm u učitelů stalo.
Třeba si jen něco namlouvám. Proč by přepracovaný
pedagog ve středních letech nemohl uprostřed noci
dostat infarkt myokardu? Je tady nějaký skutečný důvod
ke znepokojení? Snad jen ten, že mi zarmoucená vdova
v černém přinese zvon a já budu nucen prosadit cedulku
s učitelovým jménem do Národního muzea.

***

UŠKRCENÁ LABORANTKA.
*

I.
Jan Brtel seděl ve vinárně U Zlatého hroznu a příšerně
se mračil. V této chvíli se však zakabonil přímo
strašlivě a na jeho jinak pohledné tváři se usadil
hnusný, nenávistný škleb. Do sousedního boxu, k dvěma
rozjásaným a bujně povykujícím mužům, vstoupil totiž
literární kritik Arne Vulkán. Tentýž Arne Vulkán,
který ve včerejším Akcentu doslova roznesl Brtelovu
novou detektivku „Uškrcená laborantka“.
„Chudák Jan Brtel patří mezi ty dobré a neškodné
lidi,“ napsal Vulkán, „pro něž by bylo unikum zabít
králíka nebo štědrovečerního kapra. Navzdory tomu,
nebo snad právě proto, si okázale nasazuje krvavou
masku a snaží se nás šokovat naivními nehoráznostmi
typu Uškrcené laborantky. Prostoduchý a vykonstruovaný
příběh o nevinně podezřívaném milenci by autorovi
těžko vystačil na 280 stránek, kdyby se tento milenec
nechoval jako idiot. Soudnému čtenáři se předkládá
k věření, že člověk (s vysokoškolským vzděláním),
místo aby se okamžitě obrátil na Veřejnou bezpečnost,
snaží se mrtvolu ukrýt a chce vraždu, na které nemá
podíl, zatajit. Jedním slovem: pokleslá literatura,
neschopnost a nuda.“

Arne Vulkán se posadil k dvěma mladým mužům,

popíjejícím víno.
„Dneska se nemohu dlouho zdržet,“ řekl. „Mám doma
Zuzanu, a znáte ji přece!“
„Ty se té holky nezbavíš do smrti,“ pravil se smíchem
jeden z mladíků a podal Arnemu sklenku. „Zuzana je
tvůj osud!“
„Zřejmě ano,“ souhlasil Vulkán, „ledaže bych ji
uškrtil jako Brtel v té své příšerné detektivce!“

Všichni se znovu rozesmáli a připili si na zdraví.

2.
Zuzana Zurková, laborantka a důvěrná přítelkyně
kritika Arna Vulkána, byla překvapena, když za dveřmi
bytu, ve kterém se až do této chvíle strašlivě nudila,
zazvonil naléhavě zvonek.
„Ááá, pan Brtel!“ zašvitořila, když otevřela dveře.
„Jistě přicházíte vynadat Arnemu za tu neomalenou
kritiku v Akcentu! Věřte mi, že jsem se sama kvůli
tomu zlobila! Podle mne je ’Uškrcená laborantka‘
výborná a zajímavá kniha! Jenže Arne je takový
povznesený intelektuál, který nemá ani potuchy o tom,
po čem prahne prostý člověk! Kdybyste viděl, jaká
literatura se Arnemu líbí, tak byste se usmál! Já jsem
nikdy z těch jeho knížek nedokázala přečíst víc než
dva odstavce. On tvrdí, že jsem primitivní, ale lepší
je být primitivní než nafoukaná jako on! Uvidíte, že
mu jednou někdo natluče! Víte, pane Brtel, že jsem tu
’Uškrcenou laborantku‘ četla do půl třetí do rána?
Nemohla jsem se od ní odtrhnout, fakticky! Mně se
strašně líbilo, že ten vrah uškrtil to děvče tou
moderní růžovou punčochou. Ano, právě takovou, jakou
vytahujete z kapsy… proboha… pane Brtel!“

Několik minut nato opustil Jan Brtel byt literárního

kritika. Nepotkal ani človíčka.
3.
Arne Vulkán se vrátil domů asi za půldruhé hodiny.
„Už jsem tady, miláčku,“ pravil mezi dveřmi. „Trochu
jsem se zdržel, ale nemohl jsem se utrhnout. Znáš Ma
cháčka a Voštu!“

Velice ho překvapilo, že jindy velmi hovorná Zuzana

neodpovídá. Začal svýma poněkud krátkozrakýma očima
těkat po bytě, nepřestávaje se omlouvat. Vtom ji
spatřil. Zapotácel se a vyjekl zděšením. Pak začal
zmateně pobíhat po pokoji.
„Ježíšmarjá!“ koktal plačtivě. „Tohle určitě padne na
mne! Moje milenka, můj byt, to za živého boha nikomu
nevysvětlím. A ještě jsem vedl takové řeči ve vinárně.
Ježíšmarjá, ježíšmarjá!“

S hlavou v dlaních běhal okolo mrtvoly, sténal, lomil

rukama, ale stále se nemohl odhodlat k nějakému činu.
Pak ho však běhání unavilo a on se zastavil. Strčil
hlavu pod vodovod a natočil si na ni několik
hektolitrů ledové vody.
„Musím uvažovat s chladnou hlavou,“ šeptal, „hlavní je
zachovat naprostý klid! Nesmím propadnout panice!
Ježíšmarjá!“

Pak ho napadlo, že by měl nebožku odstranit ze svého

bytu.
Tiše vzlykaje strhl z postele prostěradlo a třesoucíma
se rukama z něj vyrobil ranec, do kterého ubohé děvče
nacpal. Chtěl zavražděnou odnést dolů a odvézt ji
někam za město. Hodí ji do řeky nebo ji někam zahrabe!
Sotva však vyšel na chodbu, střetl se s domovnicí.
„Dobrý večer, paní Rosová,“ zamumlal, „máme dnes
poměrně teplo, že ano?“

Vtom se ranec rozvázal a uškrcená laborantka vypadla

na čerstvě umyté dlaždice. Domovnice byla zvyklá na
ledacos, ale tohle přece jen nemohla považovat za
normální.
„Vražda! Pomoc, vražda!“ začala ječet a snažila se
uniknout z dosahu literárního kritika.
„Všechno vám vysvětlím, paní Rosová, paní Rosová,“
běhal za ní Arne Vulkán, ale to už se začaly otvírat
dveře ostatních bytů a nájemníci vycházeli jeden po
drahém na chodbu.
4.
Jan Brtel seděl ve své kavárně a podobně jako řada
lidí kolem něho pročítal denní tisk. Všechny noviny
přinášely ten den podrobnou zprávu o odsouzení vilného
vraha, literárního kritika Arne Vulkána.
„Ten kritik dostal patnáct roků,“ zaslechl Brtel od
sousedního stolu, „za takového člověka se zaručí
všelijaké organizace a umělecké svazy, ten se z toho
vylíže. Našinci by dali provaz!“
„Já se divím, že si to děvče začínalo s literárním
kritikem!“ nadhodil kdosi. „Obyčejná laborantka,
a takhle si troufá. Kdyby si našla normálního člověka,
mohla tady být!“

Spisovatel Jan Brtel se napil kávy a znuděně odložil

noviny na vedlejší židli. Bylo mu Arne Vulkána líto.
Úroveň našich věznic přece jen nedosahuje světových
parametrů.
Škoda, vzdychl, upíjeje turka, že některé kritiky je
třeba z jejich omylů vyvádět takovým způsobem!

***

U MATĚJE ŠENKÝŘE.
*
Matula vždycky říkával: Alkoholu se nebojím, ale nikdy
si za volant nesednu po setmění! Nevysvětloval to, ale
měl k tomu dobrý důvod. Byl totiž šeroslepý, což se mu
prozatím dařilo úspěšně tajit.
Jenomže všechno obvykle nevyjde tak, jak si člověk
představuje. Matula si zajel do Bachrova k tchánovi
pro česnek a zdržel se tam déle, než původně plánoval.
Vyjel sice ještě za světla, ale tma ho překvapila asi
v polovině cesty.
No to je pěkné nadělení, mžoural očima. Že já jsem
s dědkem tlachal o fotbale! Teď se nabourám a místo
v autě budu jezdit na vozejčku. Pokud ho ovšem vůbec
seženu!
Zpomalil a jel téměř krokem jako v nejhustší mlze.
Přesto několikrát málem sjel z cesty.
Tohle nepůjde, rozhodl konečně. Nejrozumnější bude,
když auto zaparkuji někde na louce u silnice a počkám
do svítání. Mohu se i trochu prospat. Rozhodně nebudu
riskovat svůj drahocenný život!
Právě projel kolem hřbitova, za kterým bylo kus pole.
Matula odbočil ze silnice a zastavil.
Tak – a budu mít pokoj, liboval si. Těch pár hodin to
tady vydržím a pak pojedu bezpečně až do Prahy! Žena
o mne možná bude mít starost, ale co s tím mohu dělat?

V té chvíli dostal nápad. Pár set metrů od místa, kde

zaparkoval, blikala světla. Nebyl daleko od vesnice,
a kde je obec, bývá telefon! Určitě se do Prahy
dovolám, říkal si, a manželku uklidním. Snad mě cestou
nic nepřejede!
Zamkl vůz a vyrazil za světlem. Šel pomalu a opatrně,
protože jeho šeroslepost byla obtížným handicapem. Ale
vesnička opravdu nebyla daleko, takže to zvládl.
A navíc hned prvním stavením, k němuž dorazil, byla
hospoda. Pravda, poněkud podivná. Nade dveřmi visel
zdobený barevný štít, oznamující, že je možno vstoupit
do hostince U Matěje Šenkýře. Z výčepu doléhaly
k Matulovým uším bodré opilecké hlasy a pleskání
karet. Nechyběl ani muzikant, který vyhrával na housle
smutné, senti mentální písničky.
Matula pokrčil rameny a vstoupil. Ocitl se
v místnosti, která vzácně korespondovala s vývěsním
štítem. Hospodu osvětlovalo několik petrolejových
lamp. Hosté seděli na vyřezávaných dřevěných židlích,
skláněli se nad těžkými dubovými stoly a popíjeli pivo
ze starodávných korbelů. Mezi nimi procházel
dlouhovlasý vyzáblý houslista a usilovně šmidlal
cajdák, který Matula neznal.
Za nálevním pultem stál nesmírně tlustý hostinský
s mušketýrským knírem a s čepičkou podobnou syrečku.
Točil jedno pivo za druhým a hostovi nevěnoval
sebemenší pozornost. Matula, nedočkav se na svůj
pozdrav odpovědi, cítil potřebu upozornit na sebe sám.
„Pane šéf,“ oslovil tlouštíka, „máte tady někde
telefon?“
„Mám jenom pivo,“ houkl hostinský „a k jídlu můžete
dostat chleba s máslem a olomoucké syrečky. Ale vůbec
vás neznám. Já jsem Matěj Šenkýř.“
„Matula,“ řekl příchozí, „a jedu do Prahy.“
„Já jsem v Praze ještě nebyl,“ přiznal se Matěj
Šenkýř, „a co bych tam taky dělal? Ke štěstí to
nepotřebuju a hospoda nemůže zůstat bez dozoru. Dáte
si pivo? Jestli jo, sedněte si támhle vedle pana
faráře!“

Důstojný pán se přívětivě usmíval, a tak Matulovi nic

nebránilo tak učinit. Ve chvilce před ním stál korbel
napěněného moku.
„Jeli libo,“ pravil pan farář mile, „mohu nabídnout
šňupeček!“

Matula trochu zmateně poděkoval. Nevěřil svým uším.

Kde se to vlastně ocitl, že tu faráři nabízejí
šňupečky?

Znovu se rozhlédl po zakouřeném výčepu a musel uznat,

že Matěj Šenkýř dokázal vytvořit pravou staročeskou
putyku přitažlivou i pro cizince. Všechno tu působilo
starobyle, vesničané připomínající naše furianty
kouřili viržinka a hosté se většinou bavili o koních.
Pokud nebyli zcela zaneprázdněni karbanem.
Pivo bylo znamenité a unavený Matula se záhy podíval
na dno. Matěj Šenkýř natočil další korbel a řekl: „Je
jako křen! To je tím, že jsem letos koupil od ledařů
hodně ledu!“

Matula vykulil oči. Začal přemýšlet, jestli někdy

v životě viděl ledaře. Krom toho si uvědomoval, že
předešlé dvě zimy nestály za nic a ledaři by si museli
zajet do Grónska. Pak pochopil, že Matěj Šenkýř dbá na
dodržování jistých pravidel, lpí na staročeském
koloritu a všichni hosté se tomu přizpůsobují. Zřejmě
je to baví, protože ještě nikdo nevypadl z role.
Po třetím pivu chtěl Matula zaplatit, ale s hrůzou
zjistil, že u sebe nemá peníze. Zapomněl si peněženku
v autě. Ale Matěje to vůbec nerozházelo. „Jakže se
jmenujete?“ zeptal se bodře. „Mahula?“
„Matula!“ opravil ho host. „Zítra ráno vám zaplatím.“
„Času dost!“ tvrdil hostinský. „Napíšu si vás na
futro!“

Se zjevným gustem vzal do ruky křídu a kostrbatým

písmem napsal: Matula z Prahy, 18 krejcarů.
„Nerad bych vás ale budil,“ omlouval se host, „budu
odjíždět brzy po rozednění.“
„Na třech pivech nezchudnu,“ prohlásil Matěj Šenkýř,
„a hospoda na buben nepřijde. Ale když chcete
mermomocí zaplatit, tak vám v tom nebudu bránit.
Mařena krmí už za svítání dobytek. Mařena je moje
žena.“

Matula poděkoval, rozloučil se s panem farářem

a poněkud zmateně opustil pivnici. Stále se nemohl
zbavit pocitu, že není všechno v pořádku. Stál
v naprosté tmě a jen s potížemi se rozkoukával.
Z hospody hlaholily rozjařené hlasy, ale Matulovi,
aniž věděl proč, naháněly spíše hrůzu.
Těžce dýchal a teprve po chvíli se odhodlal vrátit se
k autu. Brodil se tmou jako černým močálem a zdálo se
mu, že jde celé věky. Potom narazil na hřbitovní zeď.
Byl vlastně u cíle. Za chvíli našel i zaparkované auto
a bez problémů se dostal dovnitř. Usedl na měkké
sedadlo, ale spokojenost se nedostavila. Naopak ho
silně rozbolela hlava. Hleděl do tmy, kterou začínal
nenávidět, a sliboval si, že tuhle zkušenost nebude už
nikdy opakovat. Potom usnul.
Zdálo se mu o tom, že sedí v krčmě Matěje Šenkýře
a popíjí pivo se samými kostlivci. Probudil se
a slyšel, jak mu zuby jektají hrůzou. Byl celý
zpocený.
Zatracený sen, zlobil se. To je tím, že parkuju vedle
hřbitova!
Pohlédl na hodinky, ale čas se neuvěřitelně vlekl.
Matula znovu usnul a opět se mu zdálo o kostlivcích.
Všichni byli zpiti do němoty a jeden z nich hrál na
housle. Druhý mu nabízel šňupeček a další mastili
karty.
Naštěstí i tahle dlouhá noc skončila. V korunách
kaštanů na hřbitově zpívali ptáci a Matula se mohl
vydat domů. Rozednívalo se velice rychle a on se mohl
opět spolehnout na své oči.
Zjistil, že vesnice, kterou večer navštívil, byla
ještě blíže, než se mu původně zdálo. Vlastně stačilo
udělat pár desítek kroků.
Matula vyjel z louky na silnici a zamířil k hospodě.
Nerad zůstával někomu dlužen. Už jeho otec vždycky
říkával: „Chlapče, hlavní je nedělat dluhy!“ Jenomže
tentokrát vznikl nečekaný problém! Ať koukal Matula
jak koukal, hospodu nespatřil! Pamatoval si, že šlo
o první stavení ve vsi, ale nyní zde stál moderní
rodinný domek se vzrostlou ovocnou zahradou.
Tohle přece není možné, děsil se Matula. Ledaže bych
v té tmě přehlédl jedno nebo i několik stavení
a zastavil se až u osvětlené hospody!
Na chvilku té myšlence uvěřil a projel, pečlivě se
rozhlížeje, celou vesnicí. Pak se vrátil zpátky ke
hřbitovu a celou cestu si zopakoval. Byl zmatený
a zdálo se mu, že přijde o rozum. Naštěstí lidé na vsi
patří k ranním ptáčatům a z dveří jednoho domku vyšel
starší muž. Matula zastavil a vyběhl z auta.
Samozřejmě se ptal po hospodě.
„Žádná tady není,“ zněla odpověď. „To musíte jet až do
Holčíkova! Autem tam jste za chvilku, jsou to slabé
čtyři kilometry!“

Matulovi bylo na omdlení. „Poslyšte,“ soukal ze sebe,

„a jmenuje se ta hospoda v Holčíkově U Matěje
Šenkýře?“

Muž se upřímně rozesmál.

„To jste, milej pane, zmeškal nejmíň o sto let!“ culil
se, „protože Matěj Šenkýř měl putyku hned na začátku
vesnice. Přímo u krchova! Nevybral si to místo nejlíp,
protože tam původně stála márnice. Někdo zlej nepřál
Matějovi kšefty a vymyslel si takovou legrační
historku. Že prej ti umrlci, co kdysi leželi
v márnici, se vracejí do Šenkýřovy hospody a hodují
tam zejména za tmavejch nocí. To víte, lidi tenkrát
byli pověrčiví, a tak to Matějovi dost uškodilo. Upadl
do dluhů a nakonec se oběsil na trámu přímo za
výčepním pultem. Můj táta mi to velice podrobně
vykládal, protože jeho táta Matěje Šenkýře
vlastnoručně odřízl!“

Matula hleděl jako nepříčetný.

„Jo, a ještě něco vám povím!“ triumfoval vesničan.
„Abyste věděl, jakej měl táta mýho táty postřeh! On si
všiml, že za Matějovými zády na futře u dveří je
napsáno bílou křídou: Matula z Prahy 18 krejcarů!“
 ***

ĎÁBEL Z KUJČE.
*

„Myslím, že už si s ním můžeme promluvit,“ řekl primář

Sojka kapitánu Trucovi. „Je mimo nebezpečí, ale poleží
si u nás hezky dlouho. Soupis jeho zranění vám předá
sestra. Jde většinou o rány sekyrou.“

Kapitán přikývl a vstoupil do malého pokoje, kde ležel

Ondřej Knap. Byl na něho neutěšený pohled. Zřídili ho
opravdu parádně. Ale kdo?

Kapitán se usmál, jak nejpřívětivěji dovedl, a posadil

se na židli u pacientova lůžka. Z obvazů na něj
hleděly dvě pichlavé oči.
„Jsem kapitán Truc,“ představit se zástupce zákona, „a
mám na starosti vyšetřování vašeho případu. Můžete
mluvit?“
„Můžu, ale nechci,“ zavrčel pacient.
„Proč nechcete?“
„Protože nic nevím!“
„Zkuste si vzpomenout. Jestliže máme zajistit útočníka
nebo útočníky…“
„Možná že to byly útočnice!“ zasmál se raněný.
„Zeny?“
„Osoby ženského pohlaví.“
„Jaký je v tom rozdíl?“
„Vy to nevíte?“

Ondřej Knap to věděl. Vždycky měl spoustu potíží při

styku s některými příslušnicemi něžného pohlaví. Zdálo
se, že přitahuje hysterky všeho druhu. S jednou se
kdysi dokonce oženil, a také rozvedl. Bylo to
nezbytné, protože se pokoušela ho otrávit. To už je
však dávno a s nynějším případem to vůbec nesouvisí.
Ačkoliv se říká, že všechno souvisí se vším.
Pacient zavřel oči a vůbec nevnímal, že na něho
kapitán mluví. Co mu má vlastně vykládat? Stejně by
zhola nic nepochopil. A hlavně by mu nijak nepomohl.
Zatracené hysterky! Nebýt jich, mohl vést Ondřej
docela poklidný život. Takhle byl vlastně stále na
útěku. Normální ženy ho sotva evidovaly, zatímco
podivínky ho nikdy nepřehlédly a způsobovaly mu
neuvěřitelné komplikace.
Z touhy po klidu utekl do Kujče. To je malá vesnice
zcela uprostřed lesů. Žádná mimořádná romantika nebo
turistická zvláštnost. Spíš neutěšená díra. Zásobování
mizerné, dopravní spojení téměř žádné. To ovšem
Knapovi nevadilo – hlavně že ho tu nebude nikdo
obtěžovat!
Zcela programově a důsledně za sebou spálil všechny
mosty.
Snažil se na všechno zapomenout a na nikoho
nevzpomínat. Našel si práci na pile a doufal, že o něj
už nikdo neprojeví zájem. Čtyřicítka mu minula, mezi
krasavce nikdy nepatřil, a tak nebyl důvod, proč by se
tady měl znovu stát terčem nečekaných a zákeřných
útoků. Kdo ví, proč ho potkalo tolik trablů?

Často už si tuto otázku položil, ale nedovedl si na ni

odpovědět. Znovu a znovu se dostával do průšvihů
a musel řešit problémy, jejichž pouhá existence by se
mohla jiným lidem zdát zcela absurdní. V Kujči se
cítil v bezpečí. Alespoň v začátcích. Žil zcela tiše,
nenápadně, a nikoho si nevšímal. S chlapy na pile si
celkem rozuměl a o ženy, kterých tu bylo pramálo,
nejevil zájem. A tak se vskutku zdálo, že mu žádný
další konflikt nehrozí a že Kujč mu poskytla přesně
to, po čem v poslední době tak toužil.
Pak se však objevila na scéně Lída Olvitová.
Tmavovlasá a zavilá vdova po hajném. Říkali o ní, že
se při manželově náhlé smrti pomátla, nějakou dobu
pobyla v psychiatrické léčebně a vrátila se úplně
proměněná. Zamlklá, popudlivá a uzavřená zcela do
sebe. Okolí na to reagovalo s typicky vesnickou
lhostejností. Nikomu příliš nevadila, a to bylo to
hlavní. Nikdo nepředpokládal, že se tato zádumčivá
vdova najednou stane středem pozornosti.
A nejen ona, ale s ní i ten, kdo o to nejméně stál.
Ondřej Knap. Když ho Lída poprvé zaregistrovala,
ukázala na něho prstem.
„To je ďábel!“

Dost lidí tímto výrokem pobavila. Ondřej Knap rozhodně

na pekelníka nevypadal. Byl to docela všední,
nenápadný člověk. Mimoto se upřímně snažil nevzbuzovat
zbytečnou pozornost. Poznámka vdovy Olvitové se mu
rozhodně nelíbila.
Od toho dne měl však svou přezdívku. Chlapi na pile mu
začali říkat Ďábel a pokřikovali to se zřejmým gustem.
Je to koneckonců přece jen přivandrovalec s kdovíjakou
minulostí, a tak si nemůže přezdívky vybírat. Bylo
ovšem jasné, že sami by na podobnou hloupost nikdy
nepřišli. Měli tedy v Kujči Ďábla, ale nijak se tím
neznepokojovali. I Ondřej Knap si nakonec zvykl
a doufal, že vdovino extempore už nebude mít žádné
pokračování. V tom se ovšem dokonale zmýlil.
Lída Olvitová zaútočila znovu, a daleko silněji.
Tentokrát se svěřila ženám při sázení mladých stromků
na pasece.
„Jak jsem ho spatřila, věděla jsem, že je to ďábel,“
tvrdila přesvědčivě, „ale neměla jsem to říkat tak
nahlas. Ted se mi totiž každou noc mstí!“
„Mstí?“ divily se ženy. „A jak?“
„Zve mě k sobě,“ ztišila hlas vdova, „a poroučí mi,
abych s ním spala. Je to strašné. Nutí mě dělat ty
nejohavnější oplzlosti, jaké si vůbec dovedete
představit!“
„Povídej!“ povzbuzovaly ji ženy. „Když už máš pletky
s ďáblem, tak nás trochu pouč! K takovým zkušenostem
se každá ženská nedostane!“
Lída tedy vyprávěla, a nutno přiznat, že její
obrazotvornost byla překvapivá. I zkušený autor
pornografií by se v mnohém poučil. Ženské se
chichotaly a dychtivě požadovaly i ty nejmenší
dráždivé podrobnosti. Lída vzrušeně gestikulovala
a naprosto jí ušlo, že je terčem posměchu. Její
potlačovaná erotická fantazie se drala na povrch
s patřičnou razancí a působila jako fascinující
fluidum.
Ten den se snad v každé chalupě mluvilo o Ondřeji
Knapovi. I když všichni věděli, že Olvitová to má
v hlavě pořádně vygumované, vzbuzoval najednou dosud
málo atraktivní spoluobčan nebývalý zájem. Začali ho
posuzovat, hodnotit, rozebírat a kritizovat. Pokoušeli
se zjistit, co v něm tak silně vzrušovalo neukojenou
vdovu. Proč si Lída za oběť svých zběsilých výpadů
vybrala právě jeho? Co ji na něm tak přitahuje?

Výsledky všech těchto soudů však byly sporné. Málokdo

našel totiž na Knapovi něco mimořádného, natož pak
démonického. Přestal ovšem být dosavadní nickou, za
kterou byl dosud považován. Jako by tu skutečně ďábel
povystrčil své růžky.
Ondřej Knap se samozřejmě brzy o všem dozvěděl
a strnul. Jeho spolupracovníci nesmlčeli nic, o čem se
dozvěděli od svých žen, a ještě k tomu přidávali něco
ze svého.
„Vidíš, Ďáble,“ šklebili se mu, „my jsme myslili, že
tady žiješ jako mnich, a ty zatím máš pletky s hajnou!
Nevybral sis špatně, to musíme přiznat, ale přece jen
jsi měl přijít o pár let dřív! Lída bejvala holka jako
vítr! Teď už nám trochu povadla, ale kdoví? Třeba tvou
zásluhou popadla druhý dech!“

To ovšem Ďábel velice nerad slyšel. Nedovedl se nově

vzniklé situaci zasmát už proto, že měl své
zkušenosti. Nevěděl vůbec, co má dělat. Sbalit si
znovu pingl a zkusit štěstí někde jinde? Neudělal to
však a s úzkostí čekal, jak se věci vyvinou.
Lídě Olvitové se rozehraná partie velmi zalíbila.
Pokračovala v ní dále s velikým gustem a zaujetím.
Zájem posluchaček ji neustále provokoval a ona
vyprávěla další a další podrobnosti. Rafinovaný ďábel
byl stále náročnější a krutější. Ubohá oběť se vůbec
nemohla bránit. Její chabé pokusy zbavit se nějak
vilného netvora narážely na neproniknutelnou zeď moci
zla a temnot. Noc co noc trpěla nešťastnice hrubým
násilím a nesmírným pokořováním. S ďáblem přece člověk
těžko něco svede!
„Vy si o mně možná myslíte, že vám vykládám nesmysly,
nebo že jsou to všechno pouhé sny,“ končila svůj
projev Olvitová. „Samy však třeba také poznáte, jakou
sílu má ten člověk, který se sem přistěhoval! Dnes si
pohrává se mnou a zítra možná si bude pohrávat s vámi!
Cítím, že jeho vášnivost stále vzrůstá a mohutní. Brzy
zřejmě dojde k tomu, že se vrhne na další oběti. Potom
poznáte samy, kdo se to mezi námi usadil!“

Posluchačky se výhrůžky příliš neděsily. Když se

dozvídaly, co všechno ďábel dokáže, a srovnávaly to
s výkony svých manželů nebo milenců, nezdála se jim
perspektiva líčená Olvitovou tak strašně děsivá.
I když Ondřej Knap nebyl zrovna tím pravým mužem,
kterého by chtěly mít vedle sebe v posteli. To ovšem
nelze tvrdit všeobecně, neboť některé méně atraktivní
ženičky by za jistých okolností Knapem nepohrdly.
V Kujči tedy teď bylo trvale o čem povídat. Knap se
stále více zlobil. Vyhrožoval nactiutrhačce soudním
stíháním. Kdekoho tím rozesmál. To by byla senzace –
Ďábel versus šílená hajná!
Lída Olvitová však své úsilí stále zvyšovala
a získávala další nové a vděčné posluchačky. Jednou
z nich byla i Sylva Veselá, dost nevzhledná lesní
dělnice. Neprovdaná, protože dosud neměla to štěstí,
aby o ni někdo zavadil. Bez dechu naslouchala Lídinu
vzrušujícímu vyprávění a záviděla vdově její pochybnou
popularitu. Nakonec se jí také dala inspirovat.
Ďábel začal tedy lákat do svých tenat i Sylvu. Ještě
zběsileji a naléhavěji. Počínal si zcela bezuzdně
a byl k ní silně arogantní. Sylva byla proti němu
bezmocná. Podlehla temným silám a stejně jako Lída
Olvitová násilníka slepě poslouchala. Knapova
popularita nezadržitelně rostla. Kdo přijel do Kujče,
chtěl ho na vlastní oči spatřit. Ďábel nestačil před
zvědavci prchat a schovávat se za haldami fošen.
Mžikal vystrašenýma očkama, krčil se, jako by očekával
další rány, a vůbec se cítil nedobře.
„Jen se ukaž, Ďáble!“ křičeli na něho spolupracovníci.
„Z Pohronova si přijeli pro dřevo a rádi by si tě
prohlédli! Takového kosa u nich doma prý nemají!“

Knap se nedokázal takovým situacím vzepřít a brát je

eventuálně i s humorem. Nemohl se zbavit pocitu, že
vše nutně musí špatně skončit. Měl přece už své
zkušenosti. Budoucnost viděl tedy zcela černě.
Ďáblovo noční obcování s ženami bylo tedy veřejným
tajemstvím a všude se o něm diskutovalo. Leccos
zaslechly i děti a začaly na Knapa pokřikovat, kdekoli
se jen objevil. Tak se z něho pomalu stávala směšná
figurka, která neměla daleko k obecnímu bláznovi.
Všechno se však rázem změnilo, když k Lídě Olvitové
a Sylvě Veselé přibyla další oběť. Byla jí Jana
Houdková a šlo o žákyni základní školy. Jestliže první
dva případy veřejnost zřejmě bavily, tentokrát se
občané začali tvářit velmi zlověstně. Tak okamžitě
nastala zcela nová situace. Každá legrace má přece své
meze!
Podívejme se, kam až věci dospěly! Vždyť té Houdkové
není ještě ani čtrnáct a nějaký halama, který sem
přišel bůhví odkud, nakonec způsobí, že holka se chová
zcela nenormálně a vykřikuje na veřejnosti takové
hrůzostrašné věci! Učitelka Šoltézová se zasazovala,
aby se případ důkladně vyšetřil, protože perverzní
historky, které vykládá žákyně Houdková, není možné ve
škole trpět. Zřejmě ji muselo zkazit nějaké zhýralé
a úchylné individuum. Sama od sebe nemohla přece na
takové zrůdnosti vůbec přijít! Občané se tedy rozhodli
jednat.
„Ďáble,“ podali si jednoho dne Knapa dělníci na pile,
„tohle jsi už pořádně přehnal! My jsme slušná obec,
a nikdy se o nás nikde pohoršlivě nemluvilo. Teprve
s tebou se k nám dostalo tohle svinstvo a nemysli si,
že ti to jen tak projde!“
„Ale to všechno je přece úplný nesmysl!“ bránil se
téměř plačtivě Ďábel. „Já jsem ke všem těm řečem
nezavdal sebemenší příčinu! V noci spím jako zabitý,
s nikým nevyhledávám žádné styky, a s těmi ženami už
vůbec ne!“
„Jisté je, že v naší obci před tvým příchodem
k podobným ostudným situacím nikdy nedocházelo,“
odpověděli mu. „Teprve tvůj příchod je vyvolal. Odkud
a proč jsi sem vlastně přišel? Kdo tě sem zval?
Nejlepší by bylo, kdyby sis rychle spakoval ranec
a odtáhl někam jinam!“

To měl jistě Knap neprodleně učinit. Ale kam se jen

vrtnout? Kde bude mít záruku, že se všechno nebude
opakovat? A pak – na lidi jeho typu nikde nečekají
s otevřenou náručí. Stěhoval se už několikrát,
a problémů se nikdy nezbavil.
Kujč byla stále nepřívětivější. Občané se nemohli
smířit s tím, že by zde měl žít někdo, kdo ostatní
pobuřuje už samou svou existencí. Knap nedovedl
u nikoho vzbudit sympatie, byl nevýrazný, ušlápnutý,
mrzutý a ničím neimponoval, takže nenašel zastánce.
Kdyby zmizel, nikdo by ho nepostrádal. Dokud
nedocházelo ke skandálům, nikomu celkem nevadil, ale
teď se situace změnila. Byl jako potulné psisko, které
roznáší blechy a je podezíráno ze vztekliny. Lidé se
mu pošklebovali, trousili opovržlivé poznámky
a všemožně mu dávali najevo, že by se jeho přítomnosti
ve vsi milerádi vzdali.
Lída Olvitová, Sylva Veselá i Jana Houdková ve své
práci neúnavně pokračovaly. Nežárlily na sebe, spíše
jedna druhou podněcovala k stále větším výmyslům.
Stýkaly se s Ďáblem stále častěji, a někdy dokonce
i hromadně. V Kujči se tak konaly orgie jako v nějaké
vykřičené předměstské čtvrti.
Otec Jany Houdkové byl první, kdo Knapa fyzicky
atakoval a dal mu facku. Veřejně a přímo na návsi.
Babička Houdková se nijak netajila úmyslem, že při
první příležitosti naplije tomu nestydatému individuu
do očí. Janina tetička mu zase chtěla pořádně
rozdrápat obličej, neboť Ďábla je prý třeba řádně
poznamenat.
Knap se už jen stěží bránil. Uhýbal, utíkal
a uskakoval. Bába Sulíková ho přesto zasáhla bolestivě
do nohy polenem a nadávky za ním jen pršely.
„Lidi, mějte přece rozum!“ volal Knap prchaje. „Já
přece nikomu z vás neubližuju! Žádné ženské jsem
jaktěživ nezkřivil vlásku na hlavě!“

Jeho protestů však nikdo nedbal, a když se k oplzlým

stykům s Ďáblem přihlásila i desetiletá dívenka Monika
Tundrová, krize vyvrcholila.
Knap byl ihned několikrát fyzicky napaden a rozhodl se
přece jen z Kujče navždycky odejít. Kamkoliv. Nebyl
však dostatečně rychlý.
Kapitán Truc zjistil, že pacient buď omdlel, nebo
alespoň mdlobu předstíral, a řekl si s povzdechem:
S tímhle člověkem bude špatná spolupráce! Je to jasně
podivín! Kdo ví, proč ho vlastně přepadli.
Poté vyšel na chodbu a řekl primáři Sojkovi, že se
ještě vrátí. Nyní se musí nutně odebrat do Kujče.
Hovořil prozatím pouze telefonicky s vedoucím pily
Kadlusem, ale moc si toho neřekli. Kadlus ho ovšem
ujišťoval, že Knapa hodnotí jako vzorného pracovníka,
který řádně a bez odmluvy plnil své úkoly a povinnosti
a v kolektivu byl celkem oblíben.

***
KRÁLÍCI SE NEDOČKALI.
*

Co ti lidé všechno do kontejnerů nevyhodí, žasl pan

Potůček a udiveně kroutil hlavou. Někdo zkrátka neví,
co s penězi! Tohle dříve nebývalo!
Pan Potůček byl vdovec bydlící v malé chatce
v zahrádkářské osadě. Pěstoval tady zeleninu,
ošetřoval několik ovocných stromků a především choval
králíky. Ušáci byli jeho starostí i zábavou. A právě
kvůli nim jezdil s ručním vozíkem a prohrabával se
v kontejnerech. Mnozí lidé nad ním kvůli tomu
ohrnovali nos.
Ale pan Potůček věděl své. V kontejnerech nacházel
starý chléb a pečivo v takovém množství, že nad tím
nestačil žasnout. Div se nekřižoval nad tou spouští.
Ale na druhé straně byl potěšen, že jeho milí králíčci
budou mít takové hody.
Také nyní stál pan Potůček před kontejnerem na okraji
sídliště. To jsem zvědav, co tu objevím dnes, těšil se
vdovec. Tady bývá pro mou havěť vždycky prostřený
stůl! Čím nás ti rozhazovační lidé potěší dnes?
Posledně vyhodili dokonce třenou bábovku!
Pan Potůček odklopil víko kontejneru. Zpočátku ho nic
nepřekvapilo. Spatřil cosi zabaleného v papíru
a usoudil, že půjde o další gáblíček pro milované
hlodavce. Zvědavě balík otevřel a vzápětí příšerně
zařval. A potom znova. Hleděl totiž na svou vlastní
uříznutou hlavu! Bylo to nepochopitelné a zcela
šílené.
Potůček jako fascinován zíral na příšerný objev
a nepřetržitě ze sebe vydával ječivě zvuky.
Pochopitelně přivábil několik zvědavců, kteří se rádi
nechali vyrušit ze sídlištní nudy. Vyděsili se rovněž,
i když tolik nevyváděli. Také nešlo o jejich hlavu.
Potůček se nebyl schopen uklidnit. Stále vykřikoval:
„To jsem přece já! Někdo mě zavraždil a uřízl mi
hlavu!“

Teprve po několikerém upozornění si lidé začali

uvědomovat, že nejde o úplný nesmysl, třebaže ječící
muž měl hlavu pevně na krku a o zavraždění nemohla být
ani řeč. Nicméně ta uříznutá hlava byla Potůčkové
nápadně podobná. O tom se nedalo pochybovat.
Králíkář hleděl do kontejneru jako do zrcadla
a nepřestával naříkat. Nedokázal se v situaci
orientovat, ani když na místo přijeli policisté.
Neodpovídal na jejich otázky a stále tvrdil, že
v odpadcích našel svou vlastní hlavu.
Nemělo smysl ho vyslýchat a Potůček skončil na
psychiatrii. Dostal uklidňující injekci a teprve po ní
se začal zvolna vracet do našeho světa.
„Pane Potůčku,“ oslovil ho laskavě primář, „našel jste
v kontejneru lidskou hlavu, což vás pochopitelně velmi
rozrušilo. Víte, o koho se jedná?“
„O mne!“ vyjekl znovu nešťastník. „Je to moje vlastní
hlava!“
„Vy jste měl dvě hlavy?“ podivil se lékař. „To přece
není možné! A taky na vás nevidím žádné poranění!“
„Šlo o nějaké proroctví,“ tvrdil Potůček a opět se
roztřásl, „které mě má varovat před velkým neštěstím.
Ta halucinace znamená cosi strašlivého!“
„Nejde o halucinaci,“ ujistil ho primář, „ale
o tragickou realitu. Objevil jste hlavu zavražděného
muže. Podobnost s vámi je ovšem fascinující. Neměl
jste bratra? Myslím tím dvojče!“
„Já nevím,“ zahuhlal Potůček, „vyrostl jsem jako
sirotek v ústavu. Na původní rodinu se vůbec
nepamatuju.“
„Je tedy možné,“ řekl doktor, „že jste měl bratra,
který vám byl, jak to u dvojčat bývá, k nerozeznání
podoben. Mohli jste vyrůstat, aniž jste o sobě věděli.
Nyní byl váš bratr zavražděn a došlo k neuvěřitelné
náhodě, že jste jeho hlavu našel právě vy!“

Potůček se třásl na celém těle. „Za to mohou ti

králíci!“ kňučel. „To byste nevěřil, kolik toho ty
potvory sežerou! A lidi vyhazují do kontejneru spoustu
potravin!“
„Teď nejde o králíky,“ rozhodl primář, „ale o zjištění
totožnosti vašeho bratra. Policie to jistě dokáže
a přes něj se jistě dostaneme k vrahovi. Vy se vyspíte
u nás a zítra vás pustíme domů.“
„Ale kdo se postará o králíky?“ bědoval Potůček.
„A taky mám doma psa! Jmenuje se Haryk!“

Nicméně na psychiatrii zůstal. Po další injekci tvrdě

usnul, a celou noc se mu zdálo, jak mu odporní vrahové
řežou hlavu. Ráno byl zcela vyčerpán, ale trval na
tom, že musí ke svým králíkům.
Do zahrádkářské osady se vlekl jen silou vůle. Nemohl
se zbavit myšlenek na strašný zločin a obával se, že
už nenajde odvahu znovu se podívat do kontejneru.
Došel až do své zahrádky, kde ho čekalo další
překvapení. Jeho milý čtyřnohý přítel Haryk ležel
otrávený hned za vrátky. Králíkárnu někdo totálně
vybílil. A nejhůř to vypadalo v chatce. Všechno bylo
přeházeno a kdosi vytrhal i prkna z podlahy. Objevil
Potůčkovu tajnou skrýš a odcizil jeho veškeré úspory.
Docela slušný obnos. Potůček se rozeštkal a rozběhl se
na policii.
Policajti ho rozhodně neuklidnili. O jeho bratrovi
neměli dosud ani ponětí a krádež je ani příliš
neudivila. „Určitě v tom mají prsty vaši sousedé,“
tvrdili, „nebo někdo, kdo věděl, že nebudete v noci
doma. Takové věci se stávají!“

Potůček se vrátil domů plný beznaděje a zoufalství.

Potom si uvědomil, že to může být i jinak. V chatce
mohl řádit vrah, který měl spadeno právě na Potůčka,
a netušil, že chudák leží na psychiatrii.
„Ano, tak nějak to bude,“ šeptal si zdrceně
nešťastník. „Kdosi usiluje o můj život a neschopná
policie si s tím neví rady. Co když si ten násilník
myslí, že jsem v kontejneru našel něco důležitého, co
by ho mohlo usvědčit? Chce se mě zbavit a určitě mě
navštíví znovu! Jestli tu zůstanu, bude se mnou amen!“

Potůček se roztřásl jako při zimnici. Oči měl

vytřeštěné a sotva se držel na nohou. Rozhodl se
odejít, ale nevěděl kam. Usilovně přemýšlel, u koho by
mohl přespat. Nic ho nenapadalo. Ani na nádraží se
neodvažoval, protože se bál bezdomovců.
Ale pak si přece jen vzpomněl. Na sídlišti bydlel
Jarda Čahoun, s kterým před časem udržoval téměř
přátelské styky. Seznámili se v hospodě, ale Jarda
nebyl fér. Nechával za sebe platit a všelijak Potůčka
využíval.
I králíky na něm loudil, aniž nabízel nějakou
protihodnotu. Byl to vykuk, a když si začal půjčovat
peníze, došla Potůčkovi trpělivost. Přestal se
s Čahounem stýkat a začal chodit na pivo do jiné
hospody. Oba ten rozchod bez problémů přežili
a potkávali se jen čistě náhodně.
Teď ale vznikla nová situace. I když Jarda nepatřil
k úplně rovným chlapům, určitě nechá Potůčka u sebe
přespat. Nevyžene ho na ulici, když mu řekne, co se
stalo. Rozhodně stojí za to alespoň to zkusit!
Potůček věděl, kde Čahoun bydlí, a pln naděje tam
zamířil. Vstoupil do nevlídného paneláku a zjistil, že
nejede výtah. To bylo mrzuté, protože Jarda bydlel
v sedmém patře. Potůčkovi nezbylo nic jiného než
šlapat vzhůru po schodech.
Šlo to těžko. Potůček vzdychal, chytal se za srdce
a strachoval se, že dostane infarkt. Mezi pátým
a šestým patrem se dokonce na chvilku posadil na
schody a odpočíval dobrých deset minut. Pak se teprve
vydal na další pouť.
Výstup přece jen skončil a Potůček stanul před
Čahounovými dveřmi. Vydýchal se a pak dvakrát dlouze
zazvonil. Doufal, že je Jarda doma. Jít sem znovu by
byla Potůčkova smrt.
Za dveřmi se ozval šramot a pak jakési chrochtání.
Jarda nejspíš nebyl úplně střízlivý a na chvilku si
zdříml. To dělal poměrně často. Pak Potůček zaslechl
šouravé zvuky a připravil se na setkání s bývalým
kamarádem. Doufal, že ho nevyhodí. Chlapi si přece
musí umět odpustit!
Dveře se otevřely a v nich stanul rozespalý a také
podroušený Jarda Čahoun. Vytřeštil oči a zařval
hrůzou. Poté couval do pokoje a zděšeně mával rukama.
„Ne!“ křičel. „Tebe jsem přece zabil v parku! Uřízl
jsem ti hlavu a hodil ji do kontejneru. Jak to, že jsi
vstal z mrtvých? Přišel ses mi pomstít, duchu?“

Potůček sice neodpověděl, ale Čahoun ani na odpověď

nečekal. Potácel se pokojem, křičel, a posléze vyběhl
na balkon. Odtud se vrhl přímo na ulici.
Potůček chvíli vyjeveně stál a pak se dovlekl
k telefonu, odkud zavolal policii.

***

POPRAVA NA KRAMBERGU.
*

„Ahoj, Málku!“
„Ahoj, Petře!“

Od maturity se Petr s Málkem neviděli a to bylo

poctivých sedm roků. Nyní se setkali za poněkud
zvláštních okolností. Málek navštívil coby turista
hrad Kramberg a s údivem zjistil, že je tu jeho bývalý
spolužák jako průvodce.
„Kam máš namířeno odtud?“ zeptal se Petr, když se
náležitě uvítali.
„Chci se podívat po nějaké turistické noclehárně,“
řekl Málek.
„Nesmysl! Vyspíš se u mne!“
„Nerad bych tě obtěžoval!“
„O tom nemůže být ani řeči. Kramberg je dost
prostorný, abych si mohl dovolit tě pozvat.“
„Přiznávám se, že jsem v tak romantickém prostředí
ještě nespal.“
„Určitě se ti tu bude líbit! Nedostatkem romantiky
rozhodně trpět nebudeš!“
„Mohu snad počítat s noční návštěvou Bílé paní?“
„Můžeš počítat s něčím daleko lepším. Večer tu budu
mít malou společnost a samozřejmě jsi srdečně zván.
Žádné výmluvy, kamaráde! Přišel jsi jak na zavolanou,
protože tu budou tři dámy, mimochodem velice hezké
a půvabné, zatímco jeden muž se nám nedostává. Vlastně
až do této chvíle nedostával.“
„Myslíš, že do té vaší společnosti zapadnu?“
„Určitě. Teď si odpočiň, a jestli chceš, můžeš se
i vykoupat. Večer to pořádně roztočíme!“

Po setmění Petr rozsvítil několik desítek různě

velikých svíček nejbizarnějších tvarů v rozlehlé
místnosti, která připomínala starobylou zbrojnici. Na
stěně visely meče, dýky, pušky a kopí, v každém rohu
stál jeden kompletně vybavený železný rytíř a všemu
tomu dominoval kanón, který i po několika staletích
naháněl hrůzu. Barevné obrazy znázorňovaly bitvy,
štvanice na zvěř, a jeden z nich dokonce popravu. Šest
pohodlných křesel s titěrným stolkem uprostřed se
v této podivné místnosti vyjímalo dost zvláštně.
Málek, který sem následoval Petra, se téměř zachvěl.
Celé to prostředí vyzařovalo takovou zvláštní, poněkud
dráždivou hrůzu, o jaké rádi čteme v strašidelných
povídkách. Z Petra zřejmě vyrostl pořádný výstředník,
když zve přátele na skleničku do takového morbidního
prostředí!
Krátce po dvanácté hodině se dostavili hosté a nastalo
nezbytné představování. Tři dívky, které okamžitě
naplnily místnost výbuchy svého temperamentu, byly bez
diskuse pozoruhodná stvoření. Tmavovlasá a dlouhonohá
Zuzana s velikýma hnědýma očima, poněkud záhadně
vypadající blondýnka Monika s trochu unylým pohledem
i hbitá, rtuťovitá zrzka Štěpánka, která dovedla
koketovat snad i koncem malíčku u levé nohy. Jediný
muž mezi příchozími byl vysoký zadumaný brunet,
kterého Petr představil jako Oldřicha Fantu.
Počáteční rozpaky byly bleskurychle rozptýleny, a když
Petr přinesl několik lahví výtečně vychlazeného vína
(chladilo se v hladomorně), nastala kolem stolu družná
zábava. Vyprávění historek bylo přerušováno výbuchy
smíchu a rozjařená Štěpánka si po několika skleničkách
potřásala rukou s železným rytířem.
„Nezahrajeme si dnes na kata?“ zeptala se náhle
Monika.
„Výborně!“ zatleskala rukama Zuzana. „Tradice těchto
večerů nesmí být porušena!“

Také ostatní okamžitě souhlasili, pouze Málek se

zahanbeně přiznal, že dosud neměl příležitost se
s touto společenskou hrou seznámit.
„To je velice jednoduché,“ pustil se do vysvětlování
pravidel Petr, „a okamžitě to pochopíš. Rozdám šest
lístečků. Na jednom bude napsáno žalobce, na druhém
zloděj, na třetím policista, na čtvrtém soudce, na
pátém král a konečně na šestém kat. Ten, kdo dostane
lístek s označením žalobce, vysloví nějaké obvinění
a nařkne toho, o kom se domnívá, že by mohl být
zloděj. Jestliže uhodne, předvede policista zloděje
před soudce, který ho odsoudí. V případě, že nařkne
nevinného, bude pohnán před soud sám a odsouzen
k trestu, který okamžitě vykoná kat. Je ti to jasné?“
„Téměř,“ přikývl Málek. „A o jaké tresty jde?“
„Fantazii se meze nekladou,“ řekl Petr, „to brzy
pochopíš ze hry.“
„Už to vidím, jak si to zase odnesu,“ vzdychla zrzka,
„to by nikdo nevěřil, jakou já mám v téhle hře smůlu!“
Všichni se rozesmáli a Petr vhodil složené lístečky do
starého zbrojnošského klobouku. Šest rukou se natáhlo
pro svůj ortel.
„Tak kdopak je žalobce?“ zeptal se Petr.
Málek se podíval na svůj lístek a se smíšenými pocity
zjistil, že je na něm napsáno: kat.
„Já to věděla!“ zasténala za všeobecného veselí
Štěpánka. „Kdybych měla alespoň štěstí v lásce!“
A ukázala na lístek s označením žalobce.
„Nenaříkej a vznes žalobu,“ řekl Petr. „Třeba ti to
tentokrát vyjde!“
„Ztratily se mi náušnice,“ prohlásila zrzka, „a
soudím, že zlodějem je tento muž!“ A ukázala na Málka.
„Ukaž lístek!“ vyzval Petr Málka a ten se pochlubil.
„Falešné obvinění!“ zaburácel Petr. „A snaha potupit
našeho bezúhonného mistra popravčího! Jako policista
jsem nucen předvést žalobkyni před soudce. Kdo je
prosím soudce?“
„Já,“ ukázala lístek Zuzana.
„No nazdar,“ vykvikla Štěpánka.
„Obviněná se dopustila těžkého zločinu,“ pravila
Zuzana vážně, „a proto ji musí postihnout přísný
trest. Muže bych nechala pálit žhavým železem nebo by
mu byly nasazeny palečnice; vzhledem k tomu, že jde
o ženu, budu mírnější. Odsuzuji zde přítomnou
nactiutrhačnou dívku k přiměřenému trestu. Nechť jí
přítomný kat vysází deset ran prutem na zadnici.“
„Ty bestie!“ vykřikla zrzka a pohladila si vzadu
sukni.
„Jako královna,“ ozvala se líně Monika, „jsem nanejvýš
pobouřena, když slyším, kterak je urážen věhlasný
soud. Proto považuji za nutné zvýšit patřičně trest.
Kat vysází obviněné pětadvacet ran prutem, a to na
holou! Proti rozsudku není odvolání!“

Málek hleděl vyjeveně na to, co se před ním

odehrávalo. Snad se ten rozsudek doopravdy
neuskuteční?
Ale to už Petr přinášel rákosku.
„Štěpánko, předstup!“ zavelel a zrzka se opravdu
zvedla ze své židle.
„Neboj se, výprask je zdravý“ konejšil ji a Málek
s údivem hleděl, kterak jí spoutává ruce za hlavou
jako skutečné delikventce. Pak jí rozepnul sukni
a nechal ji spadnout na zem.
„Nestačilo by to už?“ zeptala se Štěpánka, ale Petr
rozhodně zavrtěl hlavou. „Rozsudek je rozsudek,“ řekl.
Zvedl jí kombiné a připevnil je nad pasem. Pak jí za
všeobecné pozornosti stáhl kalhotky a obnažil dvě
půvabné bělostné polokoule.
„Kate, ujmi se svého díla!“ pravil Petr a předal
Málkovi rákosku. Předtím stlačil Štěpánku do
předklonu, takže byla náležitě připravena k exekuci.
Málkovy rozpaky vzrostly. Vždycky si myslel, že se
snadno přizpůsobí jakékoliv zábavě, ale nyní zjevně
váhal a nevěděl si rady.
„Tak do toho!“ vykřikla Zuzana a zasmála se.
Málek zvedl rákosku a lehce dívku švihl. Vzápětí se
ozvala bouře nevole.
„Jako královna tento úder pokládám za neplatný,“
prohlásila Monika a rozkošnicky se protáhla v křesle,
„a katovi ukládám důrazné napomenutí, aby svou práci
vykonával řádně a svědomitě!“
„Jen se neostýchej,“ zašeptal Málkovi do ucha Petr,
„neboj se, Štěpka něco vydrží! Nemysli si, že je bita
poprvé.“

Málek pokrčil rameny, rozmáchl se a švihl zrzku tak

důkladně, že vykvikla a pokusila se napřímit. Petr ji
však znovu stlačil do předklonu.
Málek hleděl, kterak se na bělostné kůži objevil
červený pruh a tento pohled ho příjemně vzrušil.
Ostych z něho spadl a katovská role se mu začínala
líbit. Švihl dívku znovu, tentokrát ještě prudčeji než
předtím. Nový pruh, nové zaječení a uznalý potlesk
obecenstva zapůsobil jako doping a Málek počal zrzku
vyplácet bez sebemenších zábran. Skoro ho mrzelo, když
napočítal určených pětadvacet.
„Uvedl ses znamenitě,“ pochválil ho Petr a rozvázal
Štěpánce ruce. Zrzka se protáhla, utřela si několik
slziček, které jí během procedury vytryskly, přejela
si dlaní zadní část těla a beze spěchu se počala
oblékat.
„Dneska ses držela,“ řekla jí uznale Zuzana. „Kvičela
jsi daleko méně než posledně!“
„Však se taky dočkáš!“ ušklíbla se zrzka. „A naše
platinová krasavice rovněž!“

Monika se rozesmála. „Ta už se na to těší!“ prohlásila

uštěpačně. „Rozhodně jí to nepůsobí takové potíže jako
tobě!“

Petr dolil víno a všichni se napili.

„Dáme si druhé kolo?“ zeptala se nedočkavě Zuzana.
Nikdo nebyl proti, jen Štěpánka doufala, že ji
nepostihne takový úděl jako v předchozím kole.
Petr znovu pečlivě složil lístečky a vhodil je do
klobouku. Málek si pomyslel, že by nebylo špatné
vytáhnout si znovu kata a zmrskat pro změnu některou
ze zbývajících dívek. Nemohl se rozhodnout, které
z obou by dal přednost. Posléze si vyvolil Zuzanu
a s touto nadějí sáhl do klobouku. Tentokrát však
neměl štěstí, neboť si vytáhl lístek s nápisem
žalobce. Trochu ho to rozladilo, neboť neměl nejmenší
chuti dopadnout jako ryšavá krasavice před ním. Ale
zbývala tu ještě naděje, že vystihne, kdo z přítomných
je zloděj, a ten pak bude souzen.
Málek se pronikavě rozhlédl kolem a snažil se hráčům
vyčíst z tváří, jaký lístek si vytáhli. Nebylo to
snadné, neboť nikdo kromě něho tu nebyl nováčkem
a všichni se tvářili zcela lhostejně. Pouze u Zuzany
jakoby zahlédl stín obav, a tak se rozhodl k útoku.
„Žaluji tuto slečnu,“ ukázal na dlouhonohou brunetu,
„že mě okradla o veškeré peníze a žádám její přísné
potrestání.“
Všechny pohledy se upřely na Zuzanu. Dívka se ušklíbla
a ukázala lístek, na němž bylo napsáno král.
V místnosti to zašumělo.
„Urážka Veličenstva!“ řekla Monika. „A já jako
zlodějka uniknu ze spárů spravedlnosti bez
potrestání.“
„Kdo je soudce?“ zeptala se zrzka a okamžitě se
přihlásil Oldřich Fanta.
„Můj úkol je velice snadný“ řekl mdle, „protože za
urážku Veličenstva je v této zemi jediný trest: trest
smrti. Jelikož se domnívám, že žalobce jednal
v afektu, doporučuji, abychom ho nemučili a rovnou mu
uťali hlavu.“
„Moc humánní,“ prohodila Štěpánka, „trochu mrskání
nebo pálení žhavým železem by neškodilo.“
„Kdo je kat?“ zeptala se Zuzana.
Přihlásil se Petr.
„V tom případě souhlasím s rozhodnutím pana soudce,“
prohlásila bruneta. „Nedělá mi dobře, když se mučí
příslušníci téhož pohlaví. Potvrzuji trest smrti
stětím a přikazuji, aby byl neprodleně vykonán!“
„Nemohu dostat milost?“ zeptal se Málek a v duchu
uvažoval, jaká šaškárna se nyní připravuje. Byl velice
rád, že nemusí podstoupit tělesný trest jako před
chvílí Štěpánka. Ačkoliv: co vlastně za tou popravou
vězí?

„Na tomhle si musím dát zvlášť záležet,“ řekl Petr.

„Ještě nikdy jsem nepopravoval spolužáka.“

Vytáhl z bedny opravdový katovský oděv a počal se do

něho oblékat. Zrzka přivalila z kouta popravčí špalek
a sejmula ze stěny obrovský meč.
„Přejete si před popravou kněze?“ otázala se Málka.
„Děkuji, jsem bez vyznání,“ odpověděl, „a také by to
bylo zbytečné zdržování, protože nemám téměř žádné
hříchy.“
„Tím lépe,“ řekla zrzka, „dostanete se alespoň do
nebe. Kdybych byla na vašem místě, dost bych o té
možnosti pochybovala.“

Málek se zadíval na Petra, který se již dostrojoval.

Byl na něho příšerný pohled, i když Málkovi bylo
jasné, že jde o pouhou hru. Ale blikavé světlo svíček
vykonalo své a atmosféra v místnosti začala být náhle
děsivá.
„Nebojíš se?“ zeptal se Petr. „V tomto okamžiku se
totiž už většina odsouzenců bojí.“
„Patřím k té statečnější menšině,“ usmál se nuceně
Málek, „ještě nikdy jsem nebyl popraven a každé novum
je pro mne zajímavé.“

Kat vzal do ruky meč a přejel prsty po jeho ostří.

Zdálo se, že je spokojen.
„Poklekni a polož hlavu na špalek!“ řekl takovým
tónem, že se Málek chtě nechtě zachvěl. Nemělo by to
divadlo už skončit, neženou tu drastickou hru příliš
daleko? Ale ovládl se, zejména když si všiml, že dívky
hltají každý jeho pohyb. Zřejmě čekají, že mu povolí
nervy, nedohraje hru do konce a náležitě se zesměšní.
Odhodlaně poklekl a položil hlavu na špalek.
Zrzka přistoupila k odsouzenci, odhrnula mu límec
a upravila mu vlasy, aby při popravě nepřekážely.
„Už to bude,“ zašeptala, „jestli můžete, modlete se.“

Znělo to tak naléhavě, že sebou Málek cukl a zřejmě

chtěl povstat. Ale v tom okamžiku zasvištěl vzduchem
meč a ve zlomku vteřiny oddělil hlavu od trupu. Krev
vystříkla, slečny vzrušeně zařičely a kat zvedl za
vlasy hlavu, která jako by právě nyní pochopila smysl
celého dnešního večera. Potom Petr sejmul katovskou
masku a těžce oddechuje, rozhlédl se po ostatních.
„Bylo to fantastické!“ prohlásila Monika se zaraženýma
očima.
„Vzrušující!“ dodala Zuzana.
„Trochu je mi ho líto,“ řekla Štěpánka.
„Podal jsi vynikající výkon!“ pochválil kata Oldřich.
„Na to, že je to teprve tvá třetí poprava, je to
obdivuhodné!“
„Vždycky jsem k tomu měl talent!“ přikývl polichoceně
Petr. „Jsem rád, že jste všichni spokojeni!“
„Nedáme si třetí kolo?“ zeptala se Monika.

***
PRUSKÝ PALAŠ.
*

„Koho by napadlo,“ říkali si udiveně měšťané

i sedláci, „že se ti zatracení Prušáci dostanou až do
Nymburka?“

Byla to však nezvratitelná pravda. Rakouská vojska

utrpěla v bitvě u Hradce Králové ukrutnou porážku
a vítězové se v malých i větších skupinách drze hrnuli
do středních Čech. Nebylo síly, která by se jim
postavila do cesty. Stateční chlapíci, k jakým patřil
kanonýr Jabůrek, vesměs zůstali na bojišti. Dnes už
nikdo nestál u kanónu, takže Prušáci si v zemi dělali,
co chtěli. Byli sebevědomí, krutí a poživační, jisti
si svou beztrestností. Poráželi dobytek, vylupovali
statky i mlýny, znásilňovali děvčata. A nejen děvčata!
I mnohá vrásčitá panímáma okusila na stará kolena, co
to je být obětí bezuzdného chtíče.
Lidé byli vyděšeni k smrti. Někteří se modlili, jiní
proklínali, a všichni se pokoušeli před vetřelci ukrýt
na odlehlém místě. To se však podařilo málokomu.
Prušáci byli všude a cynicky diktovali podmínky
vítězů.
„Vzpomínáte, přátelé, na rakouské důstojníky?“ otázal
se celkem zbytečně nymburský občan perníkář Válek. „To
byli kavalíři! K našim ženám přistupovali s úctou a na
patřičné kulturní úrovni! Samá poklona a líbání
bělostných ruček. Ta dvornost! Společenská rutina!
Výchova pramenící z příslušnosti k nejvznešenějším
kruhům našeho mocnářství!“
„No, někteří z nich byli taky pěkná čuňata,“
konstatoval ponuře krejčí Holeček, o jehož manželce
bylo všeobecně známo, že si v důstojnické společnosti
dost libovala. „Je pravda, že nekradli a ženy
drasticky neznásilňovaly. Ale proč? Protože to byli
kavalíři? To si malujete příliš růžovými barvami!
Chovali se celkem přijatelně, protože žili v zemi,
jejíž zákony byli povinni ctít! Ale jen je pustit do
ciziny! To byste viděli, jak by se vybarvili v takové
Francii! Nebo třeba v Portugalsku!“
„Proč je posílat tak daleko?“ šklebil se hokynář
Pastejř. „Vždyť nedovedou vyhrávat ani ve vlastním
prostředí. Prošvihnout to takhle, a zrovna s Prusama –
to je, aspoň podle mne, mezinárodní katastrofa
a ostuda světového významu!“
„No právě!“ dodal Holeček. „U Královýho Hradce jim
jejich vznešená výchova byla pendrek platná! Kdyby
místo hraní karet a svádění cizích manželek prolévali
pot na cvičišti, mohlo všechno dopadnout úplně opačně.
My bychom prosperovali a oni by drancovali v Průších!“
„Buďme trochu vlastenci, pánové,“ vyzval je Válek, „a
vzpomeňme si, jak nám tu s nimi bylo dobře. Pod jejich
ochranou obchody vzkvétaly a nám, a tím méně našim
drahým, nikdo neubližoval. Takový oberlajtnant
Cicvarek, to byla skutečná ozdoba našeho města!“
„Já věděl, že dojde na Cicvarka,“ zahučel Holeček.
„Jednou mu ještě v Nymburce na náměstí postaví pomník!
A přitom je to sebevrah!“
„Ze vznešených pohnutek!“ řekl perníkář. „Zhrzená
láska je pro důstojníka dostatečnou omluvou. Však ona
slečinka Slavíčková jistě lituje, že nad ním tenkrát
ohrnula nos!“
„To jo,“ připustil škodolibě Pastejř. „Zvláště nyní,
když ji znásilnili čtyři Prusové. Advokát ji schoval
ve sklepě pod necky, ale nepomohl si. Kdo si ji teď
vezme, když chudák Cicvarek hryže hlínu?“

Je načase beze všech příkras vyjevit pohnutý případ

oberlajtnanta Cicvarka, neboť jeho čin, ačkoliv od něj
neuplynulo ani pět let, se zvolna stával legendou.
Vpálit si kulku do pravého spánku může za jistých
okolností hlavnímu aktérovi docela prospět.
Nelze popřít, že Arno Cicvarek byl pohledný c, a k,
důstojník. Ženy se za ním zálibně otáčely a on zase za
nimi. Někdy si zamyšleně čechral hustý tmavý knír
a přemítal, jestli by v Nymburce neměl zapustit kořeny
natrvalo. Příležitostí k tomu měl habaděj. Slečna
Slavíčková doslova umírala touhou. Jenomže Cicvarek se
ženěním nijak nepospíchal. Už proto, že velice rád
mastil karty, a věděl, že tuhle vášeň manželky nerady
vidí. Prohraješ pár stovek, a je oheň na střeše! Obavy
byly na místě, jelikož fešný nadporučík prohrával
poměrně často. Zejména v hromádkách a božím požehnání.
Jeho dluhy platil obvykle tatík, který měl statek
někde u Strakonic. Vůbec tím nebyl nadšen, ale na
zadní se dosud nestavěl. Až do chvíle, kdy měl Arno
mimořádně smolný den. Nepřestal včas hrát, a tak jeho
čestný dluh tentokrát nedělal pár stovek, ale hned
několik tisíc. To byla ovšem pohroma, protože rakouský
důstojník není koňský handlíř, který všecko drze zapře
a na nic se napamatuje.
Cicvarek věděl, že má jen dvě možnosti: buď sehnat
peníze, nebo dobrovolně odejít z tohoto světa.
Pochopitelně ihned seznámil s prekérní situací svého
zazobaného tatíka, ale ten tentokrát naprosto zklamal.
Obilí podražilo, krávy nedojily, slepice nenesly,
prasata dostala červenku a bylo třeba postavit novou
stodolu. Krom toho jsou zde ještě další sourozenci, na
nichž nelze požadovat, aby šli světem o žebrácké holi
a dělali ostudu proslulému jménu Cicvarek. Jménu,
které něco znamená nejen ve Strakonicích, ale
i v Písku a Blatné! Otec to myslel smrtelně vážně
a poslal synovi, kromě dobrých rad a upřímných
ponaučení, pouhých dvě stě zlatek. S tím se ovšem
nedalo v dané situaci vůbec nic pořídit.
A což se bohatě oženit? řekl si nešťastný hráč
s jistou nadějí. Advokát Slavíček je bohatý člověk. Má
tři domy, podíl na pivovaru a kdoví co ještě. Ta jeho
Irma není žádný zázrak, jednou z ní bude parádní
štěkna, ale jiné východisko zřejmě neexistuje.
Oberlajtnant se tedy náležitě vyšvihl, navoskoval si
knír a vyrazil za advokátem. Myslel si, že ten
shánčlivý muž bude radostí bez sebe. Leč nebyl.
Advokáta jen tak nepodfoukneš a Slavíček nevydělával
peníze okouněním a chytáním lelků. Samozřejmě mu už
někdo donesl, jak na tom Cicvarek doopravdy je. „Vážím
si, pane nadporučíku, naší slavné a nepřemožitelné
armády,“ pravil, „ale karbaníka do rodiny nechci!
Cožpak jste v tom kasinu nemohli hrát jen tak? Bez
peněz?“
„Voják je opravdový člověk,“ bránil se Cicvarek,
„který nic nepředstírá! Když bojuje – cedí svou krev.
Když hraje – přijímá jakékoliv sázky!“
„Když prohraje – platí dluhy,“ doplnil ho posměšně
advokát. „Nemáli na ně, musí někoho oškubat. I kdyby
se kvůli tomu měl oženit. Jenomže to, pane důstojníku,
nepřichází v úvahu. Irma je bohatá nevěsta a může si
vybírat. Vezme si muže, který náš majetek rozmnoží
a nerozhází jej v kartách!“

Cicvarek těmto slovům naslouchal se zjevnou nevolí.

„V tom případě,“ ucedil, „se musím zastřelit.“
„Pro mne za mne se třeba oběste,“ řekl lhostejně muž
práva, „nebo zvolte jinou smrt dle vlastní úvahy. Naši
rodinu nezajímáte, takže můžete jít k čertu! Což říkám
s veškerou zdvořilostí a bez postranních úmyslů.“

Cicvarek pochopil, že je konec. Postavil se do pozoru,

brilantně zasalutoval a odešel se zastřelit. Našli ho
k večeru ve vrbinách na břehu Labe. Trefil se velice
přesně.
V Nymburce se samozřejmě nemluvilo o ničem jiném
a mnoho dívek si tajně nebo i veřejně zaplakalo. Irma
Slavíčková vyskočila ze zoufalství z okna, ale bylo to
v přízemí, takže si ani nepodvrtla kotník. Smutku však
bylo učiněno zadost.
Pohřeb se proti všemu očekávání odbýval v Nymburce.
Statkář Cicvarek rozhodl, že teď ve žních, kdy je na
polích třeba každé ruky, nelze dělat divadlo celým
Strakonicím a okolí. Nebylo by přece možné zakázat
čeládce vyprovodit statkářova syna na poslední cestě,
a kdo ví, jaké další ztráty by z toho ještě vzešly.
Lepší bude, když Arnoštovo tělo spočine v úrodném
Polabí, které se stalo jeho druhým domovem.
Vznikly samozřejmě i jiné problémy. Cicvarek to dotáhl
na sebevraha a hrozilo mu, že bude pohřben v rohu
hřbitova v neposvěcené půdě. To by s okázalým funusem
příliš nekorespondovalo. Ale byl tu vlivný oberst
Schreiber, který vyslovil domněnku, že šlo vlastně
o nešťastnou náhodu. Nadporučík, který neměl
k ukončení vlastního života žádný rozumný důvod, si
zřejmě vyšel k řece vyčistit pistoli a zapomněl
v hlavni náboj. Takže řádnému křesťanskému pohřbu nic
nebrání.
Nadporučík Cicvarek byl tedy na nymburském hřbitově
uložen do země s veškerou pompou. Ještě po smrti
pustil tatíkovi pořádně žilou.
Však mě tady už nikdo neuvidí, umiňoval si statkář. Ať
mu na hrob nosí kytky ty ženské, které tu tak
vyvádějí!
Měl pravdu. Nyní se ukázalo, kolik měl oberlajtnant
upřímných obdivovatelek. Lkaly, naříkaly a bědovaly
tak, že to ani nebylo slušné. Chyběla jen Irma
Slavíčková, kterou advokát pro jistotu zamkl ve spíži,
aby snad z rozrušení neskočila do hrobu. Sám se pohřbu
rovněž nezúčastnil.
„Pro nás to byl úplně cizí člověk,“ dal se slyšet, „a
nebudeme kvůli němu utrácet drahocenný čas!“

Nic se ovšem nestalo, protože Cicvarka klidně

pochovali i bez advokáta. A docela dobře. Hrobník pak
navršil mohylu a statkář se urychleně vracel do
jižních Cech, aby přesně zjistil, kolik letos sype
žito. Nicméně v Nymburce bylo stále o čem povídat. Tím
spíše, že Cicvarkův příběh funusem ani zdaleka
nekončil. Vlastně by se dalo říci, že jím teprve
začal.
Po několika dnech totiž v okolních hospodách hrobník
Navara vykládal, že Cicvarek na hřbitově straší.
Pochopitelně v noci. Od půlnoci do jedné, jak se na
ukázněného jedince sluší a patří. Vylézá prý z hrobu,
posadí se na mohylu a míchá karty. Někdy také kvílí.
Tuto zprávu přijala veřejnost s uspokojením.
Koneckonců málo strašidel je tak urostlých
a pohledných jako oberlajtnant Cicvarek. A tak ubohý
sebevrah neupadl v zapomenutí. Mluvilo se o něm stále
a hrobník se nemusel starat o to, kdo zaplatí vypitá
piva.
Nyní, po necelých pěti letech, se zdálo, že Cicvarek
pochodil vlastně náramně dobře. Kdyby padl v bitvě
u Hradce Králové, sotva by měl hrob sám pro sebe. Ve
válce se ajnclíky nevedou. Bůhví, s kým by se musel
tlačit v jedné mizerné díře! Na strašení by neměl ani
pomyšlení.
Tady na nymburském hřbitově se však měl celkem
znamenitě. Lidé si ho tu považovali. A protože tak
významné strašidlo před světem sotva utajíš, donesla
se zpráva o něm až k Prusíkům. To jsou lidé se smyslem
pro mystiku a strašidla přímo zbožňují. Navíc si
potrpí na statečnost a jen tak před něčím necouvnou.
Když se o Cicvarkově příběhu dozvěděl rytmistr Stock,
velitel pruského jízdního oddílu, cítil se příjemně
vzrušen.
„No vida,“ zahlaholil v mlýně, kde právě se svými
přáteli znásilnil několik děveček, „tak v Nymburce na
hřbitově nám straší rakouský oficír! Konečně nějaká
změna! Bylo by dobré se s ním blíže seznámit. Bojí se
někdo z přítomných strašidel?“

Všichni to rozhodně popřeli.

„Zajdeme tedy na hřbitov na zdvořilostní návštěvu
u nepřátelského kolegy,“ těšil se Stock. „Byl to prý
člověk jemných mravů a vybraného chování. Těšil se zde
všeobecné úctě. Tak jsem zvědav, jestli si na sobě
dává záležet i po smrti! Teď se pěkně nabaštíme,
napijeme a pak se vydáme vstříc lákavému
dobrodružství!“
„Zbytečně!“ zahučel blonďák Hutt, o němž bylo známo,
že o strašidlech a upírech pročetl veškerou dostupnou
literaturu.
„Proč zbytečně?“ zeptal se rytmistr.
„Protože strašidla mají smysl pro intimitu,“ řekl
Hutt, „a nepředvádějí se početnějším skupinám. Snaží
se vyděsit jednotlivce, a proto také bývají velice
často úspěšná. Osamocený člověk, necítící všestrannou
podporu svých druhů, snadněji podlehne panice.“
„Já jsem nikdy panice nepodlehl,“ chlubil se Stock,
„ať jsem se pohyboval ve válečné vřavě, nebo jsem se
sám plížil temným lesem k nepřátelskému ležení. Se
strašidly ovšem zkušenost nemám. Co tedy navrhuješ,
Hutte?“
„Abychom si hodili karty,“ řekl blonďák, „a vítěze
poctili významným posláním: půlnoční návštěvou
rakouského důstojníka. Aby bylo zřejmé, že se svému
úkolu nevyhnul, zachová se na hřbitově jako pravý
pruský voják. Zabodne svůj palaš do Rakušanova hrobu
a my se pak ráno přesvědčíme o tom, že náš vyslanec
v poslední chvíli necouvl.“
„Proč by měl couvat?“ žasl rytmistr. „Nevěřím, že
někdo z nás je zbabělec!“

Huttův návrh byl však přijat a Stock rozhodil po stole

karty. Byl výtečným hráčem a navíc, přes svou
důstojnickou hodnost, bezkonkurenčně švindloval. Nelze
se tudíž divit, že vyhrál.
Spokojeně se usmál. „Kdyby jel někdo jiný,“ řekl,
„ukousal bych se tu závistí a vzteky. Ale pochybuji,
že se to rakouské strašidlo vůbec ukáže. Jistě už se
mu doneslo, jak skončila bitva u Hradce Králové,
a bude mít před pruským důstojníkem náležitý respekt,
neli přímo hrůzu!“

Hodiny odbily jedenáctou.

„Je na čase vyrazit,“ konstatoval rytmistr, „abych
ještě nezmeškal hodinu duchů.“

Připnul si palaš a odvázal grošáka, kterého ukradl

kdesi u Náchoda. Naskočil do sedla, zamával přátelům
na rozloučenou a rozjel se k Nymburku.
Prušáci za ním halekali povzbudivá slova, a když
zmizel v temnotách, vrátili se ke kartám. O tom, že
rytmistr splní úkol beze zbytku, nikdo ani v nejmenším
nepochyboval.
Grošák se Štočkem cválal ke hřbitovu. Příliš ho to
netěšilo, protože na rozdíl od svého pána nenavykl
dosud nočnímu životu, a také nebažil po dobrodružství.
Nicméně cválal, aby nepocítil na svých bocích ostré
hroty jezdcových ostruh.
Navzdory značné tmě se propletli úzkými uličkami
spícího města a dorazili k hřbitovní bráně. Rytmistr
seskočil z koně a uvázal ho k nejbližšímu stromu.
„Aby mi tě náhodou ten Rakušák nesplašil!“ poplácal ho
po šíji. „Jinak bych tě vzal s sebou. Na hrobech prý
roste ta nejšťavnatější tráva, jakou si dovedeš
představit.“

Kůň zařehtal, jako by tušil, že se to od něho očekává.

Musím vzbudit hrobníka, uvědomil si Stock, aby mi
ukázal ten správný hrob. Bylo by trapné, kdyby ráno
můj palaš vězel v mohyle nějakého ševce nebo
provazníka!
Hrobník Navara samozřejmě neměl z noční návštěvy
žádnou radost, ale neodmlouval. Zvykl si, že teď jsou
v Nymburce pány Prušáci, a dostat se s nimi do
konfliktu nebylo nikdy příjemné. Třásl se ovšem jako
sulc a vyrážel ze sebe prapodivné zvuky.
„Bojíš se?“ otázal se Stock celkem zbytečně.
„Strašně!“ zacvakal zubama hrobník. „Mám ženu a šest
dětí.“
„Dospělé dcery?“ zajímalo rytmistra.
„Pouze kluky, Vaše Blahorodí,“ lhal Navara. „Dívkami
jsme obdarováni nebyli.“
„Nevadí,“ řekl noční host. „Jsem tady z jiných důvodů.
Pověz mi, kde je hrob rakouského důstojníka!“
„Cicvarka?“
„Je jich tu snad víc?“
„Ne prosím. Já se ptal jen tak pro pořádek.“
„Na ptaní jsem tady já,“ upozornil ho rytmistr. „Ukaž,
kde to je, a pak můžeš sypat domů! Beztak už máš plné
kalhoty!“

Hrobník to nepopřel a překotně Stockovi ukazoval, kudy

má postupovat, aby se dostal k Cicvarkovu hrobu. Pak
upaloval ze hřbitova, jako by tam hořelo.
Tihle civilové! šklebil se rytmistr. Ani u nás
v Prusku za mnoho nestojí, ale tady… Banda vyděšených
zbabělců! Až se zítra dozvědí o mém hrdinském činu…
Pevně kráčel k Cicvárkovu hrobu. Jeho oči byly navyklé
tmě, a tak mu cesta nečinila obtíže. Brzy byl u cíle.
Stanul u navršeného kopce hlíny, který byl porostlý
trávou a bohatě ozdobený květinami. Místní dámy
vskutku nezapomínaly.
Rytmistr pohrdavě pohlédl na zdobený železný kříž
a cedulku s Cicvarkovým jménem, hodností i datem
skonu.
„Tak co, kamaráde?“ zachrčel. „Vylezeš z té díry
a popovídáš si s důstojníkem nepřátelské armády?
Kdybych byl na tvém místě, určitě bych takovému
pozvání neodolal!“

Cicvarek však byl jiného názoru. Vůbec nedal najevo,

že vzal pozoruhodnou návštěvu na vědomí.
„No jak myslíš,“ řekl rytmistr, „přemlouvat tě nebudu.
Ale něco ti tady na pár hodin půjčím. Pruský palaš,
s kterým by ses v bitvě určitě nerad setkal. Dost
možná že ti nažene hrůzu i v hrobě!“

Stock tasil palaš a potom jej mocným pohybem ruky

zarazil do navršené hlíny.
„Ani tohle tě nevyprovokovalo, zbabělý krtku!“ děl
znechuceně. „Škoda cesty, mohl jsem ještě při víně
hrát s kamarády karty!“

Chtěl se otočit a s pocitem vítěze odejít. Chtěl, ale

nemohl. Pojednou cítil, že ho jakási neznámá síla
přitahuje k hrobu. Stock zaklel a pokusil se
osvobodit. Marně. A v té chvíli se příslovečná pruská
statečnost docela rozplynula. Rytmistr cosi
nesrozumitelného vyjekl a chytil se za srdce. Pak se
zvolna sesul vedle Cicvarkova hrobu. Tady ležel až do
bílého rána, protože hrobníka Navaru ani nenapadlo
vměšovat se do sporu vznešeného panstva. Ostatně
stejně by rytmistrovi už nijak nepomohl. Ten byl
zřejmě mrtev dříve, než dopadl na zem.
Nejhorší ovšem bylo, že vinu na tom ani v nejmenším
nenesl oberlajtnant Cicvarek. Ten se přes zjevnou
provokaci zachoval velice netečně a pasivně. Zato
rytmistr jednal překotně a neopatrně. Přibodl palašem
ke hrobu cíp vlastního pláště, což mu pochopitelně pak
bránilo v pohybu. Náhle vzniklou situaci nedovedl
řešit. Vyděsil se a bylo po hrdinovi.
Prušáci z toho samozřejmě žádnou radost neměli. Umřít
strachem nebylo v jejich stylu. Ale co mohli dělat?
Jejich reputace v městě silně poklesla a Nymburk si
měl opět na dlouhé týdny o čem povídat. Někteří
fantastové dokonce tvrdili, že Cicvarek vylezl
z hrobu, Prušáka uškrtil a pak si jeho vlastním
palašem přišpendlil nepřítele k hrobu. Bylo těžké to
vyvracet – přímí svědkové neexistovali.
Nejvíce o tom věděl hrobník Navara, a také ze svého
postavení patřičně těžil. Ještě dvacet let po té
osudné události vodil zvědavce k hrobu nadporučíka
Cicvarka a potom k místu, kde spal svůj věčný spánek
statečný rytmistr Stock. Toho pohřbili prý
i s nádherným palašem, který na začátku tohoto století
vykopali a prodali sběrateli jako vzácnou památku.
Tuším, že za šedesát korun.
Podobné čajky však od té doby silně podražily. Nyní je
majitelem pruského palaše jistý malíř bydlící ve
Střešovicích na Ořechovce. Velice si ho cení,
a dokonce si pořídil dogu, aby mu případný zloděj
krásnou zbraň nezcizil.
Snad vás bude ještě zajímat, že tento malíř je
i proslulým sběratelem lidských lebek. Mezi
nejvzácnější exponáty, které vážným zájemcům a znalcům
ochotně ukazuje, jsou také lebky oberlajtnanta
Cicvarka a rytmistra Stocka.

***

IDEÁLNÍ GORILA.
*

Doktor Kuba si pomohl ke značnému majetku, který

velice úspěšně rozmnožoval. Jeho vila na Vinohradech
vzbuzovala závist. Vědělo se, že má veliké množství
drahých obrazů a pozoruhodné starožitnosti. Učiněné
lákadlo pro zloděje. Tím spíše, že doktor Kuba byl
vdovcem, vilu obýval sám a často cestoval do
zahraničí. Ztráta části majetku hrozila každým
okamžikem.
Tohle nebezpečí si bohatec stále intenzivněji
uvědomoval. Obával se návštěvy nezvaných hostů
a přemítal, jak se před tímto velice reálným
nebezpečím uchránit.
Za této situace poznal Pavla Radbůzu. Stalo se to před
malým stánkem s knihami na Kramářové náměstí.
K prodavači, drzému skřetovi s velikým černým knírem,
přistoupil téměř dvoumetrový, rozložitý blonďák
s copánkem a náušnicí v pravém boltci.
„Šéf má u tebe pohledávku,“ řekl, „a jdu si pro ni.
Dělá to dvacet tisíc.“

Skřet se nejisté zavrtěl. „Ale já…“ blekotal, „já je

ještě nemám.“

Blonďák se přívětivě usmál. „To nevadí,“ pravil

vlídně. „Přijdu si pro ně zítra. Jestliže je nebudeš
mít, tak tě zabiju!“

A téměř spokojeně se odkolébal, zatímco skřet se

strachy ještě zmenšil a zíral na vazouna jako myška na
hladovou kobru.
Doktora Kubu okamžitě napadlo, že takového člověka by
potřeboval.
„Opravdu ho zabijete?“ zeptal se sebejistého blondýna.
„Sotva,“ zasmál se obr. „Zítra mi dá těch dvacet tisíc
a já je odnesu šéfovi. Dělám pro soukromé
nakladatelství a tohle je jediný způsob, jak z těchto
lidí dostat investované peníze. Kdo si s tím neumí
poradit, přijde brzy na buben.“

Sympatická gorila se jmenovala Pavel Radbůza a doktor

Kuba jí bez váhání učinil kulantní nabídku.
Šlo o to, aby obr hlídal jeho vilu v době, kdy je
nucen vzdálit se z Prahy. Nebylo to nic obtížného. Ve
vile byl neobsazený domovnický byt, nyní plný
starožitného nábytku. Tam mohl Pavel v určené dny
přespávat a občas se ukázat na zahradě. Jeho atletická
postava by už sama o sobě odradila případné zájemce
o doktorův majetek.
Pavel nabídku přijal. Peníze vždycky potřeboval,
protože byl milovníkem rychlých vozů a snil o tom, že
si nějakou atraktivní značku časem sám koupí.
Doktor Kuba měl pocit, že našel toho správného muže.
Byl Pavlem doslova nadšen. Doufal, že s ním nebudou
problémy. Platil dobře a Pavel působil téměř seriózně.
Vyzařoval z něho sebevědomý klid a naprostá jistota.
Nepil a nekouřil. Pokud právě někomu nevyhrožoval,
zvedal činky nebo skákal přes švihadlo. Naprosto
ideální gorila.
Jednu věc ovšem doktor Kuba podcenil. Měl v garáži
naleštěného a velice rychlého porsche, po kterém
blondýn s copánkem zálibně pokukoval. A tak když
doktor na skok odletěl do Mnichova, svalovec neodolal.
Rozhodl se, že atraktivní bourák trochu prožene po
českých silnicích. Vychutná rozkoš z rychlé jízdy
a pak ho zase v pořádku vrátí do garáže.
Tenhle plán mu bohužel nevyšel. Zavinil to řidič
kamionu, který vjel Pavlovi do protisměru. Odnesl to
porsche i řidič. Ani z jednoho mnoho nezbylo.
Doktoru Kubovi se to příliš nezamlouvalo, ale nebylo
v jeho moci to nějak napravit. Nevěděl, čeho litovat
víc, jestli nádherného vozu nebo spolehlivé gorily
s copánkem. Bylo to mrzuté zejména proto, že musel na
deset dní odletět do Dánska. Vydal se za obchodem
s krajními obavami.
Ty se vyplnily. Již při návratu doktor prvním pohledem
zjistil, že ve vile byli nezvaní hosté. Domovní dveře
kdosi ne právě šetrně vyrazil.
Majitel se značnými obavami vstoupil na chodbu a odtud
do prostorné haly. První, co spatřil, byly kaluže krve
a dvě nehybná mužská těla. Třetí návštěvník ještě žil,
ale s bídou se plazil po koberci. Byl neuvěřitelně
potlučen a jeho obličej připomínal modrofialový hadr.
„Proboha, co se tu stalo?“ vyrazil ze sebe doktor Kuba
a vrhl se k telefonu, aby zavolal doktora a policii.
Neuspěl, protože i přístroj byl zcela zdemolován
a pochopitelně nefungoval.
„Přišli jsme vás zkasírovat,“ naříkal potlučený muž,
„ale když jsme byli v nejlepším, vyrazil ze suterénu
obrovský chlap s copánkem a náušnicí. Byli jsme tři,
ale nic jsme proti němu nezmohli. Takhle to dopadlo.“

Víc z něho doktor Kuba nedostal. Jen to, že ve chvíli,

kdy se to odehrálo, právě odbíjela půlnoc.

***

HODNOTNÁ STRAVA.
 *

Stela si přivedla domů mladého muže, který se měl stát

jejím druhým manželem. Na cestě stála jediná, ale zato
důkladná překážka. Paní Berta Doutlíková byla
herdekbaba k pohledání a nechtěla ve svém domku živit
někoho, kdo by její dcery nebyl hoden. Hleděla na
Arnošta Hladíka podezíravě a zkoumala ho od hlavy
k patě. Předem v něm viděla záškodníka, jehož jediným
posláním je přivést její rodinu na mizinu a do
neštěstí.
„Holka je posedlá vdavkami,“ drtila mezi zuby, „a
proto nemyslí hlavou. Už jednou na to škaredě
doplatila! Znal jste Koláčka?“
„Tak trochu,“ přikývl Hladík. „Myslím, že choval
nějaká cizokrajná zvířata.“
„To je on!“ vykřikla Doutlíková. „A chtěl mi tu verbež
nasadit do domu! Myslel si, že mi na dvorku udělá zo
ologickou zahradu! Ale já jsem s ním vyběhla! To, že
si vzal mou hloupou dceru, ještě neznamená, že obrátí
náš spokojený život naruby! Tohle je slušný příbytek,
a ne nějaká opičárna! Dokud budu živa, nikdo mi nebude
dělat z domku cirkus! Ani pan Koláček! To byl strašný,
nepoddajný člověk! On si snad myslel, že tady bude
poroučet! Jenže to se milánek spletl! Tady všechno
organizuji já a do domácnosti si nenechám od nikoho
mluvit.“

Hladík uctivě přikyvoval a tvářil se, že je vše

v nejlepším pořádku.
„Chvíli ten Koláček zdánlivě dělal dobrotu,“ mračila
se baba, „ale po pár týdnech začal lajdat. Každou
chvíli byl mimo domov. Myslela jsem, že chodí do
hospody, a tak na mne pokaždé musel pořádně dejchnout.
Jenže alkohol jsem z něj necítila. Ani ženské vlasy
jsem na něm neobjevila. Začala jsem pátrat a po pár
dnech všechno prasklo! Ten ničema se spojil se svým
bratrem a u něho choval ta svá zvířata!“
„To je pěkná rafinovanost!“ podivil se Hladík, „ani
nevypadal, že je něčeho takového schopen!“
„A byl!“ řekla ponuře Doutlíková. „Zkrátka špinavec
a bezcharakterní otrapa! Napřed se muchloval
s fretkami a mývaly, načež těma prac kama vilně sahal
na moji dceru! Když jsem si to představila, málem jsem
z toho měla smrt. Já jsem hodná, mírná ženská, ale
takového ničemu jsem nemohla strpět pod svou střechou!
Vyhnala jsem ho jako uličníka, ani mu nestačily dveře.
Snažil se mi to vysvětlit, ale já s takovými lotry
nesmlouvám. Nepomohlo mu, ani když se tady Stela za
něj přimlouvala. Musela podat žádost o rozvod a slíbit
mi, že si už nikdy nezačne s takovým individuem.
V naší rodině se žádný mizera neuchytí!“

Hladík samozřejmě všechno chápal. Souhlasně přikyvoval

a poznamenal, že si Koláček nevážil dobrého bydla
a příjemného rodinného prostředí. „Však taky dopad!“
vybuchla budoucí tchyně. „Možná že jste o tom slyšel!
Pár kilometrů odtud koupil velkou stodolu na samotě
a vybudoval si tam zvěřinec. Utratil všechny peníze
a koupil si lva! Slyšíte dobře: lva! Lítou šelmu,
která ho určitě jednou sežere! Cožpak takhle se chová
slušný člověk? Ale já jsem to tušila, už když si
začínal s jezevci a morčaty! Ještě že jsem s ním
vyběhla včas!“

Potom se Doutlíková podezíravě podívala na Hladíka.

„A co vy, človíčku?“ vyzvídala. „Copak skrýváte za tím
připitomělým obličejem? Doufám, že mě nechcete
obalamutit jako ten všivák! To byste letěl dřív, než
byste se u nás stačil uvelebit! Jestli milujete mou
dceru, tak na nějakou levotu ani nepomyslete! Mějte na
paměti, že nesnáším chovatele, sběratele, muzikanty
ani jiné vyšinuté osoby! Nestrpím, aby muž mé dcery
pěstoval jógu nebo chytal motýly. Musí dělat pouze to,
co mu přikáži já. Pokud splní všechny úkoly, dovolím
mu dívat se večer na televizi. Program vybírám sama,
protože mám nejlepší vkus. Tak to u nás chodí, a jinak
to nebude! Pokud vám to nevyhovuje, učiníte líp, když
se se Stelou rozejdete ještě před svatbou.“

Hladík prohlásil, že mu to naprosto vyhovuje. Vždycky

obdivoval energické, dominantní ženy. Zejména když
věděly, co chtějí!
„Nechci toho nijak mnoho,“ tvrdila Doutlíková, „pouze
spořádanou domácnost a kázeň. Odmlouvání a řečnění
netrpím! Mužská lenost se mi protiví. Jinak se se mnou
dá vyjít!“

To Hladík v plném rozsahu akceptoval, načež požádal

matku Doutlíkovou o ruku její dcery. Ta podmračeně
přikývla.
„Doufám,“ zabručela, „že mě nezklamete jako ten bídák
Koláček! Uvidíte, že ho ten jeho lev co nevidět
rozsápe!“

Krvežíznivě se usmála, neboť si scénu požírání

neposlušného zetě velice často představovala.
Skutečnost ale byla jiná. Viktor Koláček se necítil
ani trochu ohrožen. Svého lva miloval a šelma jeho
rovněž. Stali se z nich opravdoví přátelé.
Král pouště zvaný Caligula byl poněkud překrmený,
a následkem toho náležitě pohodlný. O útočnosti, nebo
dokonce agresivitě divé šelmy nevěděl zhola nic. Když
právě nespal, líbezně se protahoval nebo se mazlil se
svým pánem.
„Caligulo,“ říkal mu Koláček, „jsi nejpůvabnější
stvoření, jaké jsem poznal. Vyštván z lidské
společnosti, našel jsem skutečného kamaráda.
Přestože jsi lví krasavec, který by se stal ozdobou
každého zvěřince nebo zo ologické zahrady, sobec ky si
tě nechávám pro sebe. Kdybys byl ješitný, mohl bys mi
to zazlívat. Ale tobě stačí, když ti dám dobře nažrat
a přátelsky pocuchám tvou královskou hřívu!“

Mohutná šelma si opravdu nemohla stěžovat na

nedostatek potravy. Koláček sháněl maso, jak se dalo.
Kromě vybraných kusů z výsekové prodejny ledasco sám
vypěstoval a sem tam i upytlačil. Věděl, že lev
potřebuje hodnotnou a pestrou stravu.
„Caligulo,“ oslovil šelmu jednoho odpoledne, „myslím,
že se máš na co těšit! Dnes je na cestě k nám vybraná
pochoutka.“

I když Caligula neprojevil mimořádnou zvědavost,

Koláček pokračoval: „Jsi mladý lev, dosud v růstu,
a musíš se zdravě vyvíjet. Proto se tak snažím, abys
nebyl o nic ochuzen. Musíš se stát nejkrásnější
a nejsilnější šelmou ve střední Evropě!“

Caligula nic nenamítal a jeho zívnutí bylo možno brát

jako jistou formu souhlasu. Koláček chtěl navázat na
předešlá slova, ale od vrat se ozvalo výrazné
zadrnčení. Také tam chraptěl neduživý motor auta.
„A je to tady!“ vykřikl radostně majitel lva. „Tak se
mi to líbí! Žádné zbytečné prodlevy! Mám rád lidi, na
které je spolehnutí!“

Koláček otevřel vrata a do dvora vcouvala oprýskaná

dodávka. Za volantem se culil Hladík. Prožil zřejmě
úspěšný den.
„Sem, ke stodole!“ ukazoval mu Koláček.
„Ať z toho Caligula něco má! Myslím, že první dojem je
pro něho vždycky důležitý a nechtěl bych ho zklamat!“
Hladík zacouval až ke lví kleci. Potom vystoupil
z auta a rozkošnicky se protáhl.
„Jaká byla cesta?“ zeptal se Koláček. „Zvládl jsi to
bez potíží?“
„Tak jednoduché to nebylo,“ ušklíbl se Hladík, „baba
kousala a škrábala. Dvakrát mě dokonce kopla do
rozkroku, ale při své tloušťce nemá v noze správný
švih. Ale za pár minut jsem ji spolehlivě zvládl.
Spoutal jsem ji a do huby jsem jí vrazil roubík, aby
nehlučela. Vyneseme ji ven?“
Koláček dychtivě přikývl a Hladík otevřel zadní dveře
vozu. Uvnitř na nosítkách sebou škubala Berta
Doutlíková. Koulela očima a pokoušela se vyplivnout
roubík, aby se mohla vynadávat.
„Uklidněte se, maminko,“ konejšil ji Hladík. „Jste na
návštěvě, tak se podle toho chovejte!“

Vytáhl jí roubík, ale baba na bonton úplně zapomněla.

Rozječela se bezpříkladně a zahrnula hostitele
strašlivými nadávkami.
„Tohle vám přijde draho, pacholci!“ řičela. „Dostanete
se do Valdic a zahynete ve věznici s ostrahou!“

Na Koláčka ani na Hladíka to neučinilo žádný dojem.

Vynesli Doutlíkovou, která nepřestávala vřískat,
z auta a položili ji před lví klec. Caligula spokojeně
zařval.
„Nechte těch nechutných žertů,“ naléhala tchyně, „a
okamžitě mě osvoboďte! To hnusné zvíře páchne a víte
dobře, že mě takoví netvorové odpuzují!“
„Zato on na vás zálibně zírá,“ upozornil ji Koláček,
„a bude šťastný, až se s vámi blíže seznámí!“
„Proč by se měl se mnou blíže seznamovat?“ zuřila
Doutlíková. „Hned mě zbavte jeho přítomnosti!“
„To nepůjde, maminko,“ vrtěl hlavou Hladík. „Já jsem
vás totiž panu Koláčkovi prodal jako kvalitní krmivo.
Strašně jste mi totiž v domku vadila! Chci si tam
dopravit terárium s jihoamerickými plazy.“
„Nikdy!“ vřeštěla baba. „Takovou odpornost nikdy
nestrpím! Nikdy!“
„Vy jste mě zřejmě přeslechla, maminko,“ upozornil ji
Hladík. „Vy už do toho nemáte vůbec co mluvit! Vaše
dny na tomto světě skončily. Budete rozporcována
a během několika dní sežrána zde přítomným lvem
Caligulou.“

Caligula pochopil, že je řeč o něm, a nádherně zařval.

Baba se konečně zachvěla.
„To není pravda!“ vyrazila ze sebe nedůvěřivě. „Chcete
mě tímto krutým žertem zastrašit, ale na to vám
nenaletím! Nikdy byste se něčeho takového neodvážili!“
„Ale odvážili, maminko,“ usmál se Koláček. „Dokonce
jsme promysleli veškeré detaily. Poučil jsem se
z čínské teorie o pozvolném mučení, aby oběť zůstala
dlouho naživu. Caligula není takový jedlík, aby vás
zkonzumoval na posezení. Musím zařídit, abyste
vydržela v čerstvém stavu několik dní. Budu z vás
ukrajovat vydatná sousta a současně se postarám, aby
neodumřely životně důležité orgány.“
„Ty vrahu!“ bouřila Doutlíková. „Zvrhlý sadistický
netvore!“
„Jen si ulevte, maminko,“ řekl chápavě Koláček. „Vůbec
mě nemusíte šetřit. Já si na vás taky smlsnu. Dnes vám
například odříznu vaše mohutné hýždě a nakrájím je
Caligulovi. Určitě si na nich znamenitě pochutná. Vy
se vyspinkáte pěkně na bříšku a budete čekat, až z vás
odříznu další porci!“

Doutlíková přestala ječet a začala chroptět. Tato

perspektiva jí vůbec nevyhovovala.
Krátce nato několikrát škytla a její krhavé oči se
obrátily v sloup.
„Člověče,“ sklonil se nad ní Hladík, „zdá se, že je po
ní. Tyhle tlusté ženské nic nevydrží!“

Koláček se zatvářil zklamaně. „Musím změnit plán,“

řekl mrzutě. „Porcování zaživa se ruší. Ještě že mám
poměrně slušnou ledničku.“

Pak pohlédl na svou oblíbenou šelmu a dodal: „Ale ty

hýždě Caligula dostane!“

***
MODRÁ VODA.
*

Doktorka Eva Hůrková si to nechtěla přiznat, ale přece

jen měla pokaženou náladu. Vlastně kvůli naprosté
hlouposti. Účinkovala v zábavním pořadu Československé
televize „Výlety do budoucnosti“ kde působila v málo
náročné roli odborné poradkyně, a o přestávce mezi
natáčením jednotlivých dílů se seznámila s herečkou
Vlastou Dálkovou. Jenomže při jaké příležitosti!
Vlasta bavila své kolegy a kolegyně již řadu let tím,
že jim v televizním bufetu vykládala budoucnost
z kávové sedliny. Téměř každý umělec, když vypil
a vychutnal svou kávu, přišel s hrníčkem za Vlastou
požádat ji o jasnovidecký výkon. Nikdy neodmítla.
Tvářila se při věštění jako stará kartářka, ale její
výrazivo bylo daleko rozvitější a vzletnější. Díky
tomu, a také s přihlédnutím k velmi rozšířené
pověrčivosti herců a umělců vůbec, mnozí nebrali
vyřčené prognózy na lehkou váhu. Zejména herečky
tvrdily, že Vlasta Dálková dovede z kávové sedliny
vyčíst pozoruhodné věci.
Tohle se doktorka Hůrková dozvěděla při natáčení
pořadu a navzdory premiérové trémě nedovedla potlačit
svou vrozenou zvědavost. Tím spíše, že Vlastu Dálkovou
nebylo třeba přemlouvat. Jako každá úspěšná amatérka
se ráda předváděla, a tak uvítala i svou novou
klientku velmi ochotně a přátelsky.
„Co vím, to povím,“ ujistila doktorku, „a nic
nesmlčím. Odhalím vám nedalekou, ba i vzdálenější
budoucnost, aniž bych prahla po odměně. Bude vás to
stát jenom jedno kafíčko, které si nadto sama
vypijete!“

Což se vzápětí stalo. Doktorka Hůrková předala hrníček

vědmě.
„Nevím, jestli vám to bude stačit,“ usmála se. „Silnou
kávu tady rozhodně nedělají a z této sedliny toho
zřejmě mnoho nevyčtete.“
„Jsem na ztížené podmínky zvyklá,“ řekla Vlasta, „a
určitě si s tím poradím!“

Potom se dlouze podívala na dno hrníčku. Nezačala však

švitořit, jak bývalo jejím zvykem. Mlčela a zřejmě
úporně uvažovala.
„Paní doktorko,“ vysoukala ze sebe posléze, „jestli
můžete, nevzdalujte se v příštích dnech z Prahy!“
„To ale nepřichází v úvahu,“ zavrtěla hlavou Eva
Hůrková. „Mám naléhavou práci v jižních Čechách.
Přesněji řečeno na zámku Modrá Voda.“
„A nedalo by se to, alespoň o čtrnáct dní, nějak
odložit?“
„Jak bych to zdůvodnila?“
„Člověk s fantazií, jakou máte vy, si vždycky dovede
něco vymyslit!“
„Ale proč?“
„Protože vám hrozí veliké nebezpečí.“
„Nehoda?“
„Neřekla bych. Je v tom muž.“
„To zní zajímavě.“
„Jenom zdánlivě. Ten člověk, který je schopen vám
ublížit a s nímž byste se ve svém zájmu neměla setkat,
je surové, úchylné individuum.“
„Sadista?“
„Zřejmě. A právě vy jste schopna ho vzrušit natolik,
že se odhodlá ke své první vraždě.“

Doktorka Hůrková se rozesmála.

„Paní Dálková,“ nutila se do bezstarostného tónu,
„takhle děsíte každou ženu, která před vámi vypije
kávu?“
„Dosud jsem k tomu neměla příležitost,“ zavrtěla
hlavou Vlasta, „ale ve vašem případě to považuji za
nezbytné. Zůstaneteli v Praze, jste v naprostém
bezpečí.“
„Jenomže to právě nemohu,“ řekla Eva. „Představte si,
že byste měla na venkově natáčet film, a někdo vás
před tím varoval, jako jste to udělala vy mně.
Poslechla byste?“
„Pravděpodobně ne.“
„Tak vidíte!“
„Přesto vás prosím, abyste to ještě uvážila. Strašně
nerada bych vám šla na pohřeb.“

Řekla to tak vážným hlasem, že doktorku poněkud

zamrazilo v zádech. Jenomže mrazení v zádech není
žádným přesvědčivým důvodem k odložení pracovních
povinností. A o cestě doktorky Hůrkové na zámek Modrá
Voda bylo již rozhodnuto. Ani předpověď Vlasty Dálkové
na tom nemohla nic změnit.
Jen příprava k služební a studijní cestě byla nyní
méně radostná. Doktorka Hůrková se nedovedla zbavit
určité nervozity a mrzutosti, které se jí zmocňovaly
zcela proti její vůli. Křehká, subtilní a velice hezká
žena nerada slýchá povídání o sadistech, byť byli jen
vyčteni z kávové sedliny.
Já husa, spílala si Eva, jsem se musela spustit a dát
se do tak hloupé a pošetilé hry! Samozřejmě že na té
předpovědi není ani zbla pravdy, ale přece jen… Teď se
budu na Modré Vodě bát vyjít i do zámeckého parku!
Podobné vyhlídky ji vůbec netěšily už proto, že
předtím viděla svůj týdenní pobyt na Modré Vodě docela
jinak. Představovala si, že jen letmo nahlédne do
zámeckých kronik, ověří v nich některé zajímavé
hypotézy profesora Suchánka a většinu času pak stráví
v nádherné přírodě, s jakou se jinde lze jen těžko
shledat. Plánovala si vycházky a výlety. Ale cožpak by
nyní měla z něčeho takového skutečnou radost? Za
každým kmenem stromu by tušila zavilého sadistu, který
se ji chystá uškrtit. Nebo snad utlouct? Zastřelit?
Vida, tohle Vlasta Dálková nijak neupřesnila.
Nakonec doktorku Hůrkovou napadlo, že by snad přece
jen mohla zůstat v Praze. Vymluvit se na náhlou
nevolnost nebo nějakou chorobu. Ta mladičká Zitnarová
by určitě ráda jela do Modré Vody místo ní. Už proto,
aby si u profesora Suchánka náležitě šplhla. Chvíli
o této možnosti docela vážně uvažovala, pak ji však
jednoznačně zamítla. Což by si mohla ještě sama sebe
vážit, kdyby brala takovou hloupost vážně? A jak by se
asi bavili ti, kteří v televizním bufetu slyšeli
předpověď Vlasty Dálkové! I herečka sama by se jistě
potrhala smíchy, až by se jí doneslo, že Eva zůstala
ze zdravotních důvodů v Praze!
Bylo tedy třeba odjet a doktorka Hůrková v pondělí
plánovanou cestu opravdu uskutečnila. Krásný slunečný
den ji nakonec přece jenom vrátil dobrou náladu
a obavy, plynoucí z věštby herečky Dálkové, se
rozplývaly jako malé bílé obláčky na modré obloze.
Jela opatrně a bez povšimnutí míjela naléhavě mávající
stopaře. Což kdyby se z některého škemrajícího vousáče
u silnice vyklubalo nebezpečné individum? Ta předpověď
je samozřejmě nesmysl, ale proč zbytečně riskovat?

Do městečka dorazila Eva Hůrková před polednem. Zašla

do jediného hotelu, který se jmenoval Bílá růže, na
oběd, protože se jí nezdálo vhodné navštívit kastelána
Starku, překypujícího pohostinností, právě před
obědem. Kuchař v Bílé růži ostatně nepatřil
k nejhorším a také se nesnažil na účet zákazníků co
nejrychleji zbohatnout. Eva si pochutnala na pravých
jihočeských bosácích a uvažovala, jak má dále
postupovat. Rozhodla se nezamlouvat si prozatím pokoj
v hotelu a zkusit to s noclehem na zámku. Tam se
vydala kolem druhé hodiny odpolední.
I když o Stárkových hodně slyšela, jejich přivítání
předčilo všechno její očekávání. Kastelán se ženou
hýřili srdečností a okamžitě Evě nabídli pokoj, a to
nikoliv nějaký zastrčený kamrlík. Doktorka se mohla
nastěhovat do místnosti, v níž občas spávali vzácní
hosté včetně několika ministrů, kteří sem jezdili na
lov jelenů. Za této situace pochopitelně ztratil
skromný a konfekční pokoj v hotelu Bílá růže
jakoukoliv přitažlivost.
Stárkovi byli očividně rádi, že mají hosta z Prahy,
a věnovali se mu s péčí takřka dojemnou. Za chvíli
byla Eva na zámku jako doma a veškeré její obavy se
rozplynuly. V tak příjemné a poklidné atmosféře se
přece nemůže přihodit nic, co by ji mohlo vyděsit,
nebojí dokonce ublížit!
Kastelán Starka provedl doktorku Hůrkovou zámkem
a pochlubil se uměleckými díly. Nakonec jí zavedl do
prostorné zámecké knihovny.
„Tady můžete pracovat, jak vám bude libo,“ řekl, „a
nikdo vás nebude rušit.“

Evu okamžitě upoutala několikadílná kronika Modré

Vody, kterou sem vlastně přijela studovat. Měla
profesoru Suchánkovi přivézt pokud možno co nejvíce
informací o Hubertovi z Modré Vody, v jehož pohnutém
životě bylo prý nemálo temných míst. Když se se svým
úkolem svěřila Stárkovi, ukázal kastelán na stěnu, kde
visel obraz nepůsobící právě příjemným dojmem. Jednalo
se o podobiznu podmračeného a zavile hledícího muže
zjevně drsné až surové povahy. Jeho pyšný pohled jako
by vystupoval z obrazu a snažil se ujařmit své okolí.
„Tady ho máte v plné kráse,“ řekl Starka, „a v kronice
se o něm dočtete hodně zajímavých věcí. Bohužel si
však sotva získá vaše sympatie. Proslul jako krutý
a bezohledný člověk, kterému nebylo nic tak vzdáleno
jako ušlechtilost a rytířské chování. Olupoval své
sousedy, vyzýval k soubojům starce, kteří proti němu
neměli šance, a vždycky se zcela bez zábran spojoval
s těmi silnějšími. Své dvě manželky utýral k smrti
a jedinou dceru probodl mečem. Hovoří se i o vraždách
několika dívek, které zde na zámku sloužily.“
„Hezký životopis,“ konstatovala doktorka. „Profesor
z něho bude jistě mít radost!“
„Škoda, že ten obraz má tak značnou uměleckou
hodnotu,“ hleděl na podobiznu násilníka Starka, „a
musí zde být vystaven. S rozkoší bych jej uklidil do
sklepa!“

Ani Evě se pan Hubert příliš nezamlouval, ale

rozhodovat o umístění obrazů nepatřilo k jejím
pravomocem.
„Chvíli tady ještě zůstanu,“ rozhodla se Eva, „a
alespoň informativně si zalistuji v kronikách. Jsem už
zvědavostí zcela bez sebe!“
„Jak myslíte,“ řekl kastelán, „ale příliš to
nepřehánějte! Na studium máte přece několik dní a po
cestě jste jistě unavená. Rozhodně ale nesmíte zmeškat
večeři! Manželka si dá na vaši počest jistě záležet
a byla by zklamaná.“

Eva milé pozvání s vděkem přijala, ale nicméně jakmile

Starka odešel, vrhla se nedočkavě na kroniku. Hubert
z Modré Vody ji hluboce zajímal. Kronikář také tuto
osobnost ve svém díle rozhodně neodbýval. Ačkoliv se
snažil o mírný a uctivý tón, příliš se mu to nedařilo.
Bylo zřejmé, že Hubert z Modré Vody patřil k ničemům,
kteří se nerodí každý den. Šířil kolem sebe zlobu
a nenávist, liboval si v násilí a všude se o něm
hovořilo jako o černé ovci starého a úctyhodného rodu.
Doktorka si počala dělat výpisky, když pojednou
zaslechla pod stolem šramot. Vzápětí se jí cosi otřelo
o nohy. Téměř se polekala, ale jediný pohled k zemi ji
stačil naprosto uklidnit. U nohou jí seděl a vrtěl
ocáskem malý bílý psíček. Vymydlený načesaný a jako by
přichystaný k účasti na výstavě. Podíval se na Evu
a přátelsky zaštěkal.
„No ne,“ pohladila ho, „kde ses tady vzal?“

Pejsek zakňučel a vyskočil jí na klín. Zřejmě se rád

mazlil a doktorka mu byla sympatická.
„Co jsi vlastně za rasu?“ drbala ho Eva za ušima.
„Vypadáš trochu jako pudlík a trochu jako…“

Nedořekla to, protože si na druhou rasu nemohla

vzpomenout. Marně tápala v paměti.
„V každém případě jsi ale psisko velice vznešené,“
řekla, „přítulné a milé. Umíš dávat pac?“
Psíček dovedl vše, na co si vzpomněla. Skotačil,
olizoval ji, válel sudy a vyskakoval s bujarým
štěkotem do výšky. Za chvíli se však unavil. Přiběhl
ke dveřím a zaškrábal na ně.
„Chceš ven?“ pochopila Eva. „Už jsem tě začala nudit?“

Trochu se jí to dotklo, ale pustila psíčka na chodbu.

Pak se vrátila do knihovny a znovu se pohroužila do
stránek kroniky. Musela ovšem připustit, že intermezzo
s psíčkem jí bylo příjemné. Malý bílý pejsek ji
pobavil a rozptýlil. Rozhodně se do tohoto půvabného
zámku hodil více než nějaký nevycválaný mordýř.
Ten Hubert patřil na popraviště, rozhodla doktorka po
několika dalších stránkách četby. Může si gratulovat,
že zemřel v Itálii na choleru!
Ale to už klepal na dveře knihovny kastelán, aby
upozornil hosta, že je načase jít k večeři. Když
Starka mluvil o kuchařském umění své ženy, ani trochu
nenadsazoval. Večeře byla opravdu znamenitá. Doktorka
Hůrková nepatřila sice k vyhlášeným pražským gurmánům,
ale tentokrát si na jídle vskutku pochutnávala a mezi
jednotlivými sousty vykřikovala nadšením.
„Zapadlí géniové dosud existují,“ tvrdila, „a vy, paní
Stárková, jste toho jedinečným dokladem. Vaříte lépe
než většina šéfkuchařů v interhotelích!“

Paní Stárková byla v sedmém nebi a Eva si její

speciality stále pochvalovala, až na jejím talířku
zbyla jen hromádka kostiček. A tehdy si vzpomněla na
bílého psíčka.
„Kdepak ho máte?“ zeptala se. „Snad není venku?“

Manželé se na sebe významně podívali.

„Ale ne, paní doktorko,“ řekl kastelán rozpačitě, „my
pejska opravdu nemáme.“
„To není možné,“ polemizovala Eva. „viděla jsem ho na
vlastní oči, a dokonce jsem ho chovala na klíně. Byl
velice milý. Přece nechcete tvrdit, že sem zaběhl
zvenčí.“
„Tohle nám nemá dělat,“ zamračila se paní Stárková.
„Jednou z toho mohou být pěkné mrzutosti! Nakonec
kvůli němu přijdeme o místo. Proč se producíruje před
cizími lidmi?“
„Tak vidíte, že je váš!“ vykřikla doktorka. „A proč si
kvůli němu děláte takové starosti? Jak by vám takové
sladké stvoření mohlo způsobit nějakou nepříjemnost?“

Starka chvíli váhal s odpovědí, ale pak se rozhodl.

„Pojďte, paní doktorko, se mnou,“ vyzval Evu. „Něco
vám ukážu. Ale snažně vás prosím, abyste si to nechala
pro sebe!“

Nechápala, ale souhlasila. Kastelán ji vedl chodbou ke

knihovně. Otevřel však dveře do sousední místnosti,
vstoupil a rozsvítil světlo.
„Podívejte se na ten obraz, ale důkladně!“

Doktorka uposlechla a málem vykřikla překvapením.

Zírala na portrét jakési šlechtičny, která hladila
malého bílého psíčka, ležícího jí na klíně.
„Je to on?“ zeptal se Starka.
Doktorka němě přikývla.
„Předpokládal jsem to,“ vzdychl kastelán, „ačkoliv až
dosud byl poměrně rozumný. Vzdaloval se sice někdy
z obrazu, ale jen ve chvílích, kdy jsme byli sami.
I tak jsme vždy trnuli hrůzou. Co kdyby se mu něco
stalo a on se nemohl vrátit? Obraz by byl znehodnocen
a vina by padla na naše hlavy. Jak bychom se mohli
bránit? Kdo by nám věřil?“

Doktorka Hůrková se snažila pochopit podstatu věci.

Příliš se jí to však nedařilo. „Přece nechcete
tvrdit,“ koktala, „že ten psík může opustit své místo
v obraze a toulat se zámkem? To odporuje všem
přírodním zákonům!“
„To jistě,“ souhlasil Starka. „Jenomže ten pes se
zřejmě v přírodních zákonech nevyzná. Ať mu domlouvám
sebevíc, neposlouchá nás a dělá si, co chce!“
„A nejde o dva podobné psy?“ zeptala se.
„Ten obraz byl namalován před téměř třemi sty lety,“
vysvětloval kastelán, „a tahle rasa zámeckých psíků už
dávno přestala existovat. Ať chceme nebo ne, musíme si
přiznat, že to zvíře uniká z obrazu a hledá si
rozptýlení v jiném prostředí.“
„Nemáte skleničku koňaku?“ zaúpěla doktorka.
„Vrátíme se k nám,“ navrhl Starka, „a něco ostřejšího
určitě najdeme.“

Doktorka pohlédla ještě jednou na obraz a zdálo se jí,

že psíček na hraběnčině klíně přátelsky zavrtěl
ocáskem. „Pane Starko, pojďte!“ vyhrkla. „Podruhé bych
to už nesnesla!“

Vrátili se do bytu Stárkových a napili se. Měli to

zapotřebí. Pak si ale doktorka vzpomněla na pana
Huberta z Modré Vody. Jeho sugestivní podobizna visí
přece v knihovně. A když v tomto podivném zámku může
z obrazu vystupovat malý psíček, proč by nemohl totéž
učinit i surovec a mnohonásobný vrah? Ten by si ale
sotva počínal tak nevinně! Choval by se dle své
přirozenosti. Hledal by oběť a vraždil by!
Eva cítila najednou nepříjemné mrazení po celém těle.
Věštba Vlasty Dálkové začala znovu působit. Dokonce
mnohem intenzivněji než předtím. Potenciální vrah
dostával náhle konkrétní rysy. Měl i své jméno,
z něhož čišela hrůza. Hubert z Modré Vody. Chce se
snad Evě pomstít za to, že se přijela šťourat v jeho
odsouzeníhodné minulosti?

Manželům Stárkovým neušla náhlá změna v Evině chování.

Vyptávali se na důvod a rozpačitá Eva se posléze
přiznala.
„To nemůže být náhoda,“ mínila. „I kdybych třeba mávla
rukou nad předpovědí herečky, cožpak mohu pominout
varování toho malého bílého psíka?“
„Jaké varování?“ podivil se Starka. „Prostě si jen
odskočil z obrazu, jak to mívá ve zvyku!“
„Tentokrát to má svůj význam,“ trvala na svém Eva. „Já
věřím, že mi psík naznačil, co se může stát. Tak jako
opustil obraz on, může to udělat i Hubert z Modré
Vody.“
„Dosud to nikdy neudělal.“
„To není argument! Nemůžete popřít, že se u vás takové
věci dějí!“
„Zcela výjimečně. A vždycky je to jenom psík.“

Doktorku Hůrkovou to ale ani trochu neuklidnilo.

Trvala na svém a vyvodila z toho důsledky.
„Nebudu tady spát,“ rozhodla se, „protože bych umřela
do rána strachy. Půjdu dolů do hotelu.“

Ani jí to příliš nerozmlouvali. Věděli, že by pro ni

nocleh na zámku byl vším možným, jenom ne příjemným
odpočinkem.
„Doprovodíme vás alespoň k hotelu,“ navrhl Starka.
„Pro nás to bude příjemná procházka a vy nebudete
stále myslet na tu ošklivou shodu okolností. Pokusíme
se vás s manželkou trochu rozptýlit.“

Přijala návrh s povděkem. Nebyla ve své kůži, a tak by

pro ni mohla být cesta neznámými místy skutečným
utrpením. Stárkovi se upřímně snažili, aby se zbavila
nepěkných myšlenek. Zdvořile a přátelsky ji
doprovodili do hotelu a odešli, teprve když byla
ubytována.
„Je velice rozrušená,“ konstatoval kastelán, „ale teď
už je v naprostém bezpečí.“
„A u nás by nebyla?“ podivila se manželka.
Starka pokrčil rameny. „Zase by ji mohl vyděsit psík,“
soudil, „a ona má nejen labilní nervy, ale i bujnou
fantazii. Takhle je to rozhodně lepší!“

Kolem půlnoci se Stárkovi odebrali na lůžko a záhy

hluboce usnuli. Nespali však dlouho. Asi za půldruhé
hodiny je probudilo pronikavé a zoufalé psí vytí.
Vycházelo nepochybně z knihovny. Starka přes sebe
přehodil župan a vyšel na chodbu. Rozsvítil všechna
světla, ale vytí neustávalo. Otevřel tedy dveře do
knihovny. Spatřil malého bílého psíka, jak sedí
uprostřed místnosti a usedavě naříká. Příchozího
kastelána si vůbec nevšímal a rozhodně nebyl nakloněn
nějakým hrám nebo škádlení. Vyl bez přestání několik
minut a teprve potom vstoupil s ohonem staženým mezi
běhy zpět do obrazu.
Právě v té době doktorka Hůrková vydechla naposledy.
V hotelovém pokoji ji uškrtil násilník, který
pochopitelně neměl s panem Hubertem nic společného.

***

SUVERÉN.
*

Doktor Binek se tvářil mrzutě, protože jen velice

nerad opouštěl svou předměstskou vilu, ve které trávil
podzim života uprostřed hadů a jiných jedovatých
tvorů. Ačkoliv původně vystudoval práva, stala se
herpetologie jeho největší životní vášní. Jeho jméno
si v tomto oboru získalo zvuk i v zahraničí. Šustění
hadů ho vzrušovalo víc než společenské události
prvořadého významu a málokomu se podařilo vylákat
starého morouse z jeho hájemství. Jen občas došlo
k situaci, že kapituloval před svou vdanou dcerou,
která bydlela ve středu města. Vždycky však bojoval ze
všech svých sil.
„Musí to být, Eliško?“ naříkal do telefonu. „Víš přece
dobře, jak nerad se odtud vzdaluji!“
„Uvědom si, tati,“ zaznělo břitce na druhé straně
drátu, „že máš nejen hady, ale taky dceru. Musíme
s Karlem na velice důležitý večírek, který může
rozhodnout o mnoha věcech, které nás zajímají. Ale
někdo musí hlídat děti, to jistě uznáš! Hadi se ti
nikam neodplazí, neboj se!“

Herpetolog odevzdaně vzdychl a s pocitem nevýslovné

křivdy zavěsil. Jediné, čím se mohl poněkud
odreagovat, aby se nezalkl bezmocným vztekem, byl
pohovor se sousedy. Postěžoval si, komu mohl,
a pronesl řadu projevů o sobec kosti potomků, kteří
nenechají starého člověka ani v klidu zemřít.
Tak sice dodal četné cenné informace mnohým, kteří
o ně nestáli, ale také jednomu, jenž se okamžitě
rozhodl je zneužít. Ten někdo se jmenoval Andrej Kopal
a jeho hobby se nepohybovalo v hranicích zákona.
S oblibou vy lupo val bytová jádra a rozhodně dával
přednost rodinným domkům, jejichž majitelé se
z nějakých důležitých důvodů vzdálili. Také vilku,
kterou obýval doktor Binek, Andrej už jednou úspěšně
vyloupil, ovšem ještě za starého majitele. Dobře ji
znal a předpokládal, že ani tentokrát nenarazí na
vážnější překážky. Samozřejmě, starý pán choval
jedovaté plazy, ale s těmi by neměl být problém.
Nelezou přece volně po místnosti a jsou ve svých
teráriích jistě dokonale zajištěni. Doktor Binek je
v tomto směru puntičkář, a ještě se mu nestalo, aby
některý z jeho cizokrajných chovanců okusil slasti
svobody.
Andrej Kopal věděl, že má spoustu času. Vlastně celou
noc. Doktor Binek se vrátí až zítra dopoledne, pokud
u dcery nezůstane na oběd. Není třeba spěchat ani
propadat nervozitě. Jedině perfektní suverén má šanci
dělat tohle řemeslo bez obav, že se za své činy bude
zodpovídat.
Kopal takovým suverénem byl a nyní se připravoval
znovu to dokázat. Pokojně sledoval, jak nabručený
herpetolog opouští svou vilku. Doktor Binek dělal
všechno svědomitě a důkladně. Zamkl dveře na dva
západy a ještě několikrát stiskl kliku, aby se
přesvědčil, že zámek dobře zapadl. Podobně zajistil
i branku u zahrádky. Teprve potom se vydal
k autobusové zastávce a cosi nepřívětivého pro sebe
mumlal.
Vilka byla nyní na dlouhou dobu prázdná, ale Kopal
nepospíchal. Počkal, až se ulice zklidní a nikde
nebude ani živáčka. Teprve potom nastane vhodná chvíle
k provedení zločinu. Kopal věděl, jak to udělá, až
zhasne za okny sousedních domků poslední televizní
obrazovka. Nejprve hodí vlčákovi u Vaňorných buřta,
aby si ho naklonil a ten divoch zbytečně neštěkal. To
je důležité, protože právě zběsilý štěkot přilákal
k oknům již nejednoho zvědavce. Dále je nutné dát si
pozor na astmatického revizora ve výslužbě pana
Voráčka. Ten, když má potíže s dechem, otvírá okno
ložnice a vydrží u něj třeba půldruhé hodiny. Naštěstí
je dnes chladno a Voráčková zimomřivost ho zřejmě
udrží v posteli. Jinak by všechno mělo proběhnout
zcela HLADCE. Nikdo z blízkého okolí nevyrazil na flám
ani za kulturou. Bude snadné nepozorovaně přeskočit
plot u Binkovy zahrady a sklepním okénkem se vsoukat
do sklepa. V tom už má Kopal praxi. A potom: žádný
spěch! Vhodný lup je třeba vybírat s rozvahou
a obezřetně. Peníze, šperky, vkladní knížky a snad
i drobné umělecké předměty. Rozhodně nic těžkého
a rozměrného. Však to neděláme poprvé!
Kolem jedné hodiny zahájil Kopal akci. Klidně, bez
sebemenšího náznaku nervozity. Vše vycházelo.
Podplacený vlčák Kazan ani nemukl. Astmatik Voráček
spokojeně oddechoval ve své posteli. Všude panovalo
přívětivé ticho. Kopal ještě jednou zkontroloval okna
sousedních vilek, a když nezjistil nic podezřelého,
přehoupl se přes plot do Binkovy zahrady. Několika
skoky byl u malého sklepního okýnka. Ozvalo se
cinknutí skla, ne silnější, než když se dotknou dvě
skleničky při přípitku. Kopal protáhl ruku vzniklým
otvorem a otočil kličkou. Pak už se mohl pohodlně
vsoukat do sklepa. Chvíli zůstal stát, aby se
přesvědčil, že jeho návštěva zůstala nepovšimnuta.
Potom rozsvítil lampičku a zkusil otevřít dveře do
chodby. Byly zamčené, ale to Kopala ani v nejmenším
neznepokojilo. Několika zkušenými pohyby je vysadil
z pantů a otevřel si tak cestu k bohatému lupu.
Několik vteřin se rozmýšlel, ale pak otočil vypínačem.
V nastalém světle musel přimhouřit oči, protože doktor
elektřinou rozhodně nešetřil. Kopal záhy shledal, že
jednal velice rozumně. Světlo bylo sice samozřejmě
vidět na ulici, ale kdo by si pomyslel na návštěvu
zlodějovu? Spíše by každého napadlo, že se starý
herpetolog vrátil poněkud dříve od dcery. Pro Kopala
však bylo světlo nesmírně důležité. Doktor Binek měl
totiž několik terárií se svými jedovatými miláčky už
na chodbě.
Brr! Otřásl se nezvaný návštěvník. Proč ten chlap
nesbírá raději brilianty?

Zamířil potom do haly, kde kromě hadů očekával nějaké

předměty, které ho budou zajímat. Přesto ho zcela
přednostně zaujala veliká kobra, vzbuzující hrůzu
i přes ochrannou skleněnou bariéru.
„Buď hodná,“ varoval ji Kopal, „nebo tě poleju
studenou vodou!“

Měl dojem, že kobra ho poslechla. Rozsvítil proto

všechna světla a pomalu procházel halou. Hadům už
nevěnoval nejmenší pozornost. Zato se překvapeně
zastavil před doktorovým likérníkem. Starý pán si
potrpěl na mírné, leč prvotřídní pití a jeho bar byl
plný drahých zahraničních kořalek i likérů. Konzumace
alkoholu byla ovšem u Andreje Kopala stěžejní zálibou.
Holdoval sice ponejvíc rumu, ale o dobrých světových
značkách různých destilátů věděl alespoň z doslechu.
Teď mohl na těch ztepilých a parádních lahvích nechat
oči.
Andy, tohle hned tak někde neuvidíš! vydechl, a mlsně
přitom zamlaskal. Ledaže by ses snad někdy rozhodl
vybrabčit Tuzex! Škoda, že láhve nepatří k předmětům,
které míníš z tohoto domu odnést! Vzápětí však dodal:
nicméně mi mé profesionální cítění nebrání, abych se
nenapil tady. Abstinent nejsem a času mám spoustu.
Okusím nápoje, o kterých jsem dosud jen čítal
v románech, a rozšířím tak své životní zkušenosti!
Ještě jednou přejel lačnými zraky likérník a pak
rychle chňapl po calvadosu.
Tak tohle jsem ještě nepil, zaradoval se. a že o tom
píší nějací autoři! Remarque by se bez calvadosu
neobešel!
Nalil si do skleničky a blaženě ucucával.
No vidíš, Andy, mumlal si, oč se máš hůř než nějací
Apači na Elysejských polích? Akorát se musíš obsloužit
sám! Ale to ti nepůsobí potíže, protože jsi muž práce,
a ne nějaký pařížský flink.
Dostal se na dno, chtěl znovu dolít, avšak po zralé
úvaze se rozhodl jinak.
Andy, seš džentlmen, zasmál se, a proto přejdeš na
skotskou whisky. Podívej, pan doktor tu má Johnyho
Walkera! A hned vedle jsou Zvonečky! No to si dám
líbit. Jenom nespěchat a všechno vychutnat jako
skutečný znalec!
Také se o to pokusil. Ačkoliv byl sám, předstíral, že
právě vstoupil do sedmého nebe. Ani na mučidlech by
nepřiznal, že mu tuzemský rum v hospodě U zástrčky
chutná daleko víc. Upíjel, pomlaskával a občas
přátelsky zamrkal na kobru v teráriu, která se však
tvářila netečně až povýšeně.
A teď je načase přejít ke koňakům, rozumoval Kopal,
které zde zastupuje Henessy, Martell a Metaxa.
Otestujeme je, jako šláftruňk si dáme skleničku
zlatého Bolsu a pak se pustíme do loupení!
Chutnalo mu, a tak se neodbýval. Cítil se báječně
a narůstající podnapilost ho neznepokojovala. Byl
pevně přesvědčen, že ji hravě zvládne. Nepatřil přece
k těm, kteří nic nesnesou. Měl dobrý trénink a i nyní
po závěrečné skleničce Bolsu se necítil grogy. Naopak,
jeho nálada ještě vzrostla. Důvod, pro který sem
přišel, ustavičně odkládal, přestože ručičky hodin
ukazovaly půl třetí ráno.
Když už jsem tady, rozumoval, tak se trochu poučím.
V zo ologické zahradě jsem nebyl, ani nepamatuju!
Začal obcházet terária a prohlížet si jejich
obyvatele.
Příroda je rozmanitá a bohatá na živočišné druhy,
konstatoval spokojeně, takže je prospěšné se v tomto
směru taky patřičně poučit. Nejvíc se mi ale líbí ta
kobra v hale!
Vrátil se k ní a napadlo ho, že by mu mohla zatančit.
Neměl sice píšťalku, na jakou hrají fakírové, ale zato
dovedl znamenitě pískat. Sešpulil rty a začal si
popisko vat píseň Ty stará kovárno pod jabloní. Není
to špatná písnička, ale had na ni nezabral.
„No no,“ hučel Kopal, „snad bys nedělala fóry! Jestli
chceš, dáme si něco rychlejšího!“

Pokročil na vratkých nohách blíž k teráriu, aby

zapískal populární hit Tancuj, tancuj, vykrúcaj! – ale
vtom se to stalo: rozjařený Andy ztratil rovnováhu
a přepadl dopředu. Rukama se vší silou opřel o stěnu
terária a sklo povolilo. Vzápětí kobra zaútočila.
Kopal ucítil prudkou bolest nad pravým zápěstím
a rázem vystřízlivěl. Bylo po klidu i dobré pohodě.
Andy zděšeně pištěl jako králík vytažený z kotce. Pak
se mu v hlavě začaly rojit jakés takés nápady.
Rychle k doktorovi, říkal si. Snad se dá ještě něco
dělat!
Otevřel okno v přízemí a vyskočil na zahradu. Přelezl
plot na liduprázdnou ulici.
„Pomóc!“ křičel. „Kde jste kdo? Pomóc!“

Nikdo ho však neslyšel. Nebo nechtěl slyšet. Vlčák

Kazan ani nezavrčel a astmatik Voráček snil o Hvaru,
kde prožil kouzelnou dovolenou.
Kopal vrávoral k hlavní silnici a stále křičel
o pomoc. Minul ho taxík. Byl prázdný, ale Kopalovi se
zřejmě nepodařilo vzbudit řidičovu důvěru.
„Pomoóc!“ sténal Andy. „Uštkla mě kobra!“
V dálce zavrčelo auto a blížilo se k nešťastníkovi.
Byl to vůz Veřejné bezpečnosti. Kopal mu zabránil
pokračovat v jízdě. Vevrávoral do jízdní dráhy a řval
jako pominutý. Auto se zastavilo.
„Ten ji má!“ konstatoval mladý strážmistr
s opovržením. „Budem ho muset asi naložit!“
„Pomozte mi,“ zaječel Andy. „Uštkla mě kobra!“
„Jo. Těch je v těhle končinách opravdu spousta,“
ušklíbl se příslušník. „Styďte se, chlape – táhne
z vás rum jako z putyky!“
„To není rum, ale calvados, whisky a koňak!“ bránil se
lupič. „A po zlatém Bolsu mě uštkla kobra!“
„Tak jedeme!“
„Do nemocnice?“ zeptal se s nadějí v hlase Andy.
„Kam jinam?“
Dojeli na záchytku, kde Kopal sice několikrát upadl,
ale přesto sdělil lékaři stěžejní problém svého
nynějšího stavu.
„Vidí hady,“ zabručel doktor, „to by mohlo být
delirium. Dávejte na něj pozor!“

Krátce nato vydechl zločinec Andrej Kopal naposled.

Poslední jeho slova byla: „Uštkla mě kobra, pitomci!“

***

OTHELLO AŽ ZA HROB.
*

Když se Jan Zimostráz oběsil, vykládali si to všichni

jako zoufalý čin, plynoucí z nedávné smrti jeho krásné
manželky Soni. Jenomže pravda byla úplně jiná.
Samozřejmě, Zimostráz Soňu nesmírně miloval. Ale to
bylo slabé slovo. Zbožňoval ji a také na ni nepříčetně
žárlil. S neúprosnou pravidelností předváděl vypjaté
scény, srovnatelné se Shakespearovým Othellem. Soňa si
několikrát zažila i to škrcení, třebaže při něm
nedošlo k exitu. Občas ji milující choť vláčel za
vlasy po ložnici, několikrát ji udeřil tupým předmětem
a také se pokoušel utopit ji ve vaně.
Soňa si kdekomu stěžovala, obrátila se i na věhlasného
pražského psychiatra, a pochopitelně často utíkala
k mamince. Na druhé straně jí manželova žárlivost
nesmírně lichotila, a proto se jí chlubila dychtivě
naslouchajícím kamarádkám.
Jan Zimostráz byl zuřivec, který nicméně příliš
opravdového strachu nevzbuzoval. Neměl pro to
přijatelný vzhled. Vysoký obrýlený blonďák s velkým
nosem a plandavými pohyby ani dost málo nepřipomínal
mouřenína benátského. Působil spíše směšně, a tak to
většinou cítila i jeho půvabná žena. Trochu se jeho
řádění vysmívala a trochu manžílka litovala. Tím si
lze vysvětlit i to, že od něho slízla nejednou
pořádnou facku.
Soňa se nesměla na nikoho usmát a běda, když s nějakým
mužem navázala jakýkoliv, byť i ten nejnevinnější
kontakt. Jan Zimostráz podezíral doslova každého.
Listonoše, domovníka, kontrolora plynu i všechny
sousedy. Žárlil na filmové a televizní hvězdy
a s nelibostí nesl, když se manželka dívala z okna na
frekventovanou ulici. Byl přesvědčen, že všude číhá na
její ctnost smrtelné nebezpečí.
Jednoho dne svoji žárlivost opět pořádně přehnal.
Honil Soňu po pokoji s velikým kuchyňským nožem
a příšerně koulel očima. Z úst mu kanuly sliny jako
vzteklému šakalovi. Kdoví, jak by útok dopadl, kdyby
žárlivec v rozhodujícím okamžiku nezakopl o gauč
a nevyrazil si dva zuby. To ho uklidnilo do té míry,
že se nechal Soňou dopravit na zubní středisko,
a dokonce jí v čekárně provinile a vroucně líbal ruce.
O několik dní později si manželé Zimostrázoví vyjeli
na výlet. Vybrali si Malou Skálu, kde se před mnoha
lety seznámili. Tady také bylo jejich poněkud atypické
manželství ukončeno nešťastnou náhodou. Soňa
Zimostrázová se zřítila ze skály.
Jan Zimostráz bědoval a vzbuzoval soucit. Určitě nic
nepředstíral a nebylo pochyb o tom, že nevýslovně
trpí. Přesto na něho padlo podezření z úkladné vraždy,
ale neexistoval pro to sebemenší důkaz.
Kriminalisté posléze kapitulovali před vdovcovým
pláčem a jeho naprostou neochotou spolupracovat.
V Zimostrázově okolí se říkalo ledacos. Zlomyslníci
tvrdili, že stačilo, aby na Soňu zamrkal porybný nebo
nějaký turista, a tragédie mohla být odstartována.
Málokdo pochyboval, že by se žárlivec nad propastí
choval jinak než kdekoliv jinde. Ale byly to pouhé
domněnky. Není vyloučeno, že Soňa opravdu jenom
uklouzla, škobrtla nebo nečekaně ztratila rovnováhu.
Jan Zimostráz trpěl a truchlil. Dennodenně putoval
s květinami na hřbitov a oči měl zarudlé od pláče.
Nebyl schopen se soustředit na práci a musela mu být
poskytnuta zdravotní dovolená.
V té době začal tesknící vdovec psát poezii nevalné
úrovně. Znovu si vybavoval nádherné okamžiky, které se
Soňou prožil, a pomocí čínské propisovačky chrlil na
papír nesmírné množství patetických metafor. Popsal
několik sešitů a jeho emoce neochabovaly. Uvažoval
o tom, že o Soně napíše román.
Pak se začal přece jenom poněkud uklidňovat. Dokázal
opět pracovat a přátelům se již tolik nevyhýbal. Byl
ale stále velice vážný a odměřený. Nikdo neviděl, že
by se kdy zasmál, a rozhodně odmítal jakoukoliv snahu
o rozptýlení. Soňa se z jeho života nevytrácela. Když
mu jeden z kamarádů nadhodil, že by si měl najít
nějakou přítelkyni, smrtelně se urazil. Soňa byla
pouze jedna, a žádná jiná ji nemůže nahradit!
Těžko říci, jak se smutný vdovec dozvěděl o existenci
spiritistického kroužku, který se pravidelně scházel
v jedné branické vile. To, že projevil zájem o účast
na některé z jeho seancí, se ukázalo jako velice
neprozřetelné. Už proto, že médiem byla Běla
Doudlebová.
Tato dáma pocházela z Červeného Kostelce jako proslulý
parapsycholog a jasnovidec Břetislav Kafka. Ten ji
poznal jako malou dívenku a okamžitě odhalil její
mimořádný talent. Říkal o ní, že je znamenitým
citlivcem a může z ní vyrůst médium světové úrovně. To
se také stalo, třebaže ne v této zemi, která obcování
s duchy rozhodně nepřála.
Když Běla shledala, že by v Čechách se svým talentem
skončila pravděpodobně v kriminále, bez lítosti
změnila klima. Emigrovala do Rakouska a o něco později
do Kanady. Okamžitě se kontaktovala s významnými
spiritistickými společnostmi a takřka okamžitě se
v nich uplatnila. Brzy vyrostla v jedno
z nejznamenitějších médií a cestovala po Kanadě
i Spojených státech. Časopis Hlasy ze záhrobí,
vycházející v Torontu, ji označil za fenomenální zjev
s velikou budoucností.
Přesto Běla Doudlebová trpěla ustavičným steskem po
domově a snila o návratu do rodných Čech. Díky
politickým změnám, které konečně nastaly, mohla svoji
touhu realizovat. Ačkoliv měla v cizině stále nesmírné
úspěchy, zamířila do Prahy a koupila si v Braníku
vilu. Samozřejmě se okamžitě zapojila do
spiritistického hnutí.
Těžko říci, co Jan Zimostráz očekával od své účasti na
seanci. Jestliže se chtěl jenom poučit nebo rozptýlit,
měl si zvolit sdružení na podstatně nižší úrovni. Běla
Doudlebová s ničím nespekulovala a nic nezatajovala.
Šlo o formát hvězdné velikosti a všichni účastníci
seance riskovali, že mohou být velice nemile
překvapeni.
Pravý důvod Zimostrázový účasti na branickém večírku
se už patrně nedozvíme. Leda bychom se zeptali Běly
Doudlebové, a k tomu nám chybí odvaha. Spokojíme se
proto se suchým konstatováním, že se vdovec z nám
neznámého důvodu seance zúčastnil. Jak se ukázalo, ke
své veliké škodě.
Kdyby místo do branické vily zašel do biografu nebo do
kavárny, mohl být ještě mezi námi a truchlit. Bohužel
se rozhodl jinak.
Ve vile se sešla velice vážená společnost. Byl zde
varhaník Jouza, který usiloval o přátelský rozhovor
s Johannem Sebastianem Bachem, a měl poněkud za zlé
Běle Doudlebové, že mu posledně přivolala Rudolfa
Frimla. Malířka Hejlíková zase toužila popovídat si
s Renoirem nebo jiným francouzským impresionistou.
Také další hosté se netajili náročnými přáními
a požadavky. Pouze Jan Zimostráz jako by prozatím
pouze ohledával terén. Žádné nároky nevznesl. Přesto
to byl právě on, jemuž Běla Doudlebová přiřkla první
roli. Brzy poté, co v místnosti zhaslo světlo,
a členové společnosti vytvořili řetěz kolem kulatého
stolu, upadlo médium do hlubokého transu. Hlasitě
vzdychalo a úporně navazovalo kontakt s návštěvníky
z onoho světa.
Pak se ozval velice jasný ženský hlas: „Jendo! To jsem
ráda, že si s tebou mohu popovídat a trochu tě
rozveselit! Přece bys stále ne truchlil nad mým
skonem, zvláště když mně se daří přímo znamenitě!“

Jan Zimostráz sebou trhnul a neměl daleko do mdlob.

„Soňo!“ vykřikl vyděšeně. „Jsi to ty? Ale já jsem ti
nic neudělal! Nestrčil jsem do tebe! Uklouzla jsi
sama, pamatuješ se?“
„Samozřejmě, miláčku,“ přisvědčila ochotně, „a stále
na ten okamžik velice ráda vzpomínám. Naše krásné
manželství sice skončilo, ale pro mne započal nový
daleko radostnější život! Takový jaký si zřejmě vůbec
nedovedeš představit!“
„Vznášíš se na obláčku,“ tázal se vdovec zmateně,
„nebo zpíváš na kůrech andělských?“
„Ani to, ani ono!“ uchichtla se. „Spíše by se dalo
říci, že si tu užívám! Žiji tak rozverným životem,
o jakém se mi na zemi ani nesnilo! Nejsem žádný
přízrak bez těla a fyzických potřeb! Právě naopak!
Naše těla jsou mnohem dokonalejší a jsou uzpůsobená
žít v mnohorozměrném světě! Je zde bezpočet radovánek
a různých rozkoší!“
„Počkat,“ přerušil ji bývalý manžel nervózně. „Jaké
rozkoše máš na mysli? Snad nechceš tvrdit, že na onom
světě bují i erotický život?!“
„A proč by neměl bujet?“ podivila se. „Jeli tu vše
dokonalejší a plnější, nemůžeš přece předpokládat, že
bychom zaostávali v něčem tak podstatném, jako je
erotika! Sexualita je u nás na vysoké úrovni, už
proto, že není spojena s rozmnožováním, strachem
z otěhotnění nebo pohlavními chorobami.
Tady je to čirá radost! Pěstujeme sexualitu a milujeme
se velice intenzivně!“
„Soňo!“ zařval zoufale Zimostráz. „Ty děvko zatracená,
ty mě podvádíš! Já kvůli tobě v jednom kuse brečím,
nosím ti na hrob květiny, a ty mi cynicky nasazuješ
parohy! Pelešíš se s nebožtíky, které vůbec neznám!“
„Tady se to tak nebere,“ ujistila ho Soňa. „Opustili
jsme slzavé údolí a ocitli se na loukách rozkoše!
Smějeme se, bavíme se a pochopitelně se také
milujeme!“
„Ty couro ničemná!“ křičel vdovec. „Takové chování ti
nebudu trpět! Roztrhnu tě jako slanečka! Uvidíš, jak
ti dám co proto!“
„Nezlob se, miláčku,“ konejšila ho, „pochop, že žijeme
každý v jiném světě! Tady platí úplně jiné zákony,
a ty je nemůžeš změnit!“
„To bych se na to podíval!“ zlobil se Zimostráz.
„Jednou ses za mne provdala a jsi mi povinována
věrností! Já jsem vždycky věděl, že potřebuješ přísný
dohled a pevnou ruku! Sotva jsem tě spustil z očí, už
takhle vyvádíš! Stala se z tebe rajda! Ale nemysli si,
že ti to jen tak projde! Já ti ukážu, zač je toho
loket!“

Jan Zimostráz, krajně rozezlen, opustil branickou

vilu. Hněv z něj neopadl, ani když rázoval
poloprázdnými ulicemi. Spíše by se dalo říci, že
narůstal a mohutněl.
Já tu mrchu přizabiju! tvrdil pomstychtivě. Tohle si
nemohu nechat líbit! Ještě dneska učiním jejímu řádění
přítrž! Udělám z ní zase slušnou ženskou, která ví,
jak se má chovat!
Došel domů a ani si neodpočinul. Vyhledal šňůru od
prádla a uvázal si parádní smyčku.
„Kdepak, kurvičko, na mě nevyzraješ!“ šeptal
pomstychtivě. „Mně neunikneš! Za chvíli poznáš, jak se
nevyplácí klamat milujícího manžela! Už tě nepustím
z očí a neunikneš mi ani v tom mnohorozměrném světě!
Budeš sekat dobrotu a chovat se, jak se na řádnou ženu
sluší! Jinak poznáš, co je pádná ruka!“

Jan Zimostráz se spokojeně rozesmál, a dychtivě strčil

hlavu do připravené smyčky. Start na onen svět se
podařil na první pokus.

***

HISTORICKÉ POSLÁNÍ.
*

Primářka Beková své pacienty neodbývala. Zabývala se

jimi tak intenzivně a s takovým zájmem o jejich osudy,
že se mnozí mladší kolegové styděli a vyčítali si
ledabylost. Také nyní primářka obcházela nešťastníky,
kteří ji, na rozdíl od ostatních lékařů, milovali.
„Tak co, pane Hugo?“ otázala se zasmušilého muže tupě
zírajícího z okna. „Už jste dopsal Bídníky?“

Muž zavrtěl hlavou.

„Zdrželo mě svědectví při procesu Alexandra Dumase
staršího. Rozrušil jsem se a ztratil inspiraci. Chci
ji získat pohledem do korun stromů.“
„Jdete na to správným způsobem,“ pochválila ho
a přešla k další posteli. „Dobrý den, pane
Washingtone. Dnes jste prý vůbec neobědval a sestra
Cmíralová říkala, že jste byl celé odpoledne
nervózní.“
„Bodejť bych nebyl nervózní,“ zahučel americký
prezident. „Chystám se večer do divadla a bojím se, že
mě tam zastřelí.“
„Musíte do toho divadla chodit?“ zajímala se.
„A co mám dělat? Kdybych tam nešel, celé Spojené státy
by mě považovaly za zbabělce. Něco takového si nemohu
dovolit!“
„Mohu vám dát něco na spaní,“ navrhla mu. „Když usnete
a zaspíte, je to omluvitelné. Taková věc se může stát
i prezidentovi.“
„Myslíte, paní primářko?“ zeptal se s nadějí.
„Pochopitelně,“ přikývla. „Na zastření nemusíte
pospíchat. Stejně mu neutečete.“

Třetím na pokoji byl Jan Žižka.

„Propásl jsem svou příležitost,“ konstatoval smutně,
„protože mě obalamutili. Za panem Juliem Caesarem
přišla návštěva vydávající se za stavebního inženýra.
Já však vím nyní docela bezpečně, že to byl Zikmund,
ta šelma ryšavá!“
„Měl zrzavé vlasy?“ zeptala se primářka.
„Neměl,“ řekl Žižka, „a právě to mě zmátlo. Vždycky,
když sem přijde někoho navštívit, změní dokonale svůj
vzhled. U pana Shakespeara byl jako malý tlustý
hokynář, ale když navštívil pana Ferdinanda
Dobrotivého, měřil dobré dva metry. Vrcholem jeho
rafinovanosti se stala návštěva u pana Valdštejna.
Přišel v přestrojení za ženu, a vydával se dokonce za
Valdštejnovu manželku. Ale já ho jednou poznám včas,
a potom uvidí!“
Jan Žižka se rozzlobil: „Zničím ho, ale nejprve
srovnám se zemí Prahu, tu děvku prodejnou. Pokud mi to
ovšem Rokycana zase nerozmluví!“
„A co takhle injekci, bratře Žižko?“ navrhla primářka
prozatímní řešení.
„Může být,“ souhlasil vojevůdce, „ale pro jistotu
sepíšu závěť. Pokud se neprobudím, odkážu svou kůži
táborským bojovníkům. Potáhnou jí veliký buben a na
ten začnou divoce bubnovat, až se objeví křižáci.
Údery palice na mou kůži je zaženou na útěk!“

Primářka Beková usoudila, že je načase změnit pokoj.

Měla tu ještě řadu znamenitých případů, které stálo za
to vyslechnout. Jisté problémy jí dělal Archimedes,
jenž soustavně všude čmáral kruhy a ničil tak majetek
v socialistickém vlastnictví. Adamita Doležal zase
děsil mladou sestru Liškovou, která nevěřila, že se
svléká z náboženských důvodů. Lehké to nebylo ani
s loupežníkem Babinským. Už dvakrát se zmocnil cizích
léků a spolykal je, takže mu musel být vypláchnut
žaludek. S ostatními to celkem ušlo, i když nebylo
radno zastavit se na kus řeči s Janem Amosem
Komenským, který si nic ze svých vědeckých poznatků
nechtěl nechat pro sebe.
Primářka Beková vstoupila do pokoje číslo jedenáct.
K pánům Richardu Lvímu srdci, Pablu Picassovi
a primářčině oblíbenci, revolucionáři Maratovi.
Jenomže posledně jmenovaný chyběl.
„Kde je Marat?“ otázala se Beková.
„V koupelně,“ zahuhlal Richard Lví srdce.
„Koupe se?“
„To taky,“ řekl Pablo Picasso, „ale především tam
píše. Říká, že na to má právo a že ho odtamtud nikdo
nedostane.“
„A nám se to vůbec nelíbí!“ stěžoval si Lví srdce.
„Jestliže Marat bude trvat na okupování koupelny, kdy
se vykoupeme my? S tím by se mělo něco udělat!“
„Nebojte se,“ chlácholila je primářka, „já už s tím
něco udělám.“
Rozloučila se s dvojicí žalobníků a šla ke koupelně.
Zaklepala na dveře.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř, „ale jen tehdy, jsteli
přáteli revoluce.“

Primářka vešla do koupelny. Ve vaně, napuštěné až po

okraj, byl ponořen Marat. Slasti koupele ovšem nijak
nevychutnával. Na dřevěné desce, položené přes vanu,
měl několik archů papíru a soustředěně něco psal.
„Vítám vás, občanko,“ houkl na primářku, „právě
sepisuji pamflet, který bude stát řadu našich nepřátel
hlavu.“
„No dobrá,“ souhlasila primářka, „ale proč nepíšete ve
svém pokoji?“
„Nemám tam spřízněných duší,“ stěžoval si Marat. „Lví
srdce je král a Picasso bohém. Jak bych mezi takovými
lidmi mohl splnit své poslání?“
„Chápu,“ přikývla primářka. „Vy však musíte pochopit,
že v ústavu nemáme koupelen nazbyt. Kdyby se nám každý
pacient naložil do vany…“
„Co to mluvíte, občanko?“ vykřikl Marat zlověstným
tónem. „Znáte vůbec dějiny? Cožpak nevíte, že jsem byl
nepřáteli revoluce zahnán do pařížských stok a tam
jsem onemocněl odpornou kožní chorobou? Celé tělo mě
svědí a jinde než ve vaně nemohu tvořit! Strčte si,
paní primářko, své pacienty za klobouk – mne odtud
nikdo nedostane!“
„A když vám nařídím, Marate, abyste vylezl z vany?“
„Neposlechnu vás! A navíc o vás napíšu pamflet, který
pošlu Robespierrovi!“
„To neuděláte!“
„Ale ano! Udělám!“

Primářka si ho chvíli nenávistně prohlížela.

„Vy darebáku!“ zasyčela potom. „Vy byste toho byl
opravdu schopen!“
„Nenadávejte, občanko,“ zaječel revolucionář, „a
vypadněte! Jinak nesplním své historické poslání!“
„Ale já ho splním!“ vykřikla primářka. „Protože nejsem
Beková, nýbrž Charlotta Cordayová! Sprovodím tě ze
světa, nenáviděná stvůro!“

Vytáhla z pláště dýku a zabodla ji Maratovi do zad.

Voda se počala barvit krví. Primářka Beková se
upravila a opustila koupelnu. Na chodbě se opřela
o stěnu a těžce oddychovala. Jan Amos Komenský šel
právě na záchod a chtěl si pohovořit o problematice
tělesných trestů.
„O tom si promluvíte s mým nástupcem, pane biskupe,“
pravila primářka. „Mne za chvíli odvezou v káře na
popraviště, kde mě budou gilotinovat.“

***

IMITÁTOR.
*

Venku mrzlo jen praštělo. Poslední opozdilci opouštěli

ústav a s úsměvem kynuli strážnému Koněrovi, který měl
ještě za úkol projít všemi místnostmi, aby se
o Vánocích nic neočekávaného, nebo dokonce
katastrofálního nestalo. Uhasí kotel pod ústředním
topením, vypne elektriku, a teprve potom se také
odebere domů, kde ho bude očekávat manželka s vánočním
kaprem.
„Pane Koněra, vy jste nás o té vánoční besídce opravdu
pobavil!“ podával mu ruku inženýr Douša. „U nás jste
ztracená existence, měl jste jít někam k divadlu! Tak
šťastné a veselé, pane Koněra!“
„Šťastné a veselé!“ řekl strážný dnes již nejméně po
stopadesáté. A přibližně tolikrát také musel
vyslechnout chválu na své herecké, nebo spíše
imitátorské umění. Jako každoročně, tak i letos byl
hlavní postavou vánoční besídky, na níž imitoval hlasy
zvířat a předních českých herců. Od dětství působil
v ochotnickém spolku a dlouhá léta snil o tom, že se
dostane k profesionálnímu divadlu. No, nevyšlo to.
Musel se spokojit s ochotnickým divadlem, kabarety
a estrádami. Až do loňského roku, vlastně do loňských
Vánoc, to dělal docela rád…
Koněra musí na ty zatracené Vánoce ustavičně myslet.
Tehdy, právě když byli s mámou na návštěvě
u příbuzných, si učitel Koněra mladší pustil doma
plyn. Vzal si svůj život kvůli děvčeti. Děvčeti?
Koněra si musí odplivnout, kdykoliv si na tu krasavici
vzpomene. Zná ji přece velice dobře. Před chvílí
prošla vrátnicí, aniž by se na něho podívala. Zřejmě
má výčitky svědomí, pokud je něčeho takového vůbec
schopna. Sekretářka Táňa Pavlasová dovede svou krásu
prodat, a zřejmě také nedělá nic jiného. Nyní je
milenkou samého ředitele inženýra Hlavsy, a to je
otázka, jestli je na vrcholu svých možností. Na
učitele Koněru, který si kvůli ní vzal život, si už
asi sotva vzpomene. A dost možná, že jí to ještě
lichotí. Další opozdilci prošli vrátnicí. „Šťastné
a veselé, táto!“ volal na strážného inženýr Rabas.
„Byl jste báječnej! Když si vzpomenu, jak jste dělal
Vlastu Buriana nebo Wericha, tak se musím smát ještě
teď!“

Pak se stavil ve vrátnici ředitel. „Všechno nejlepší

o Vánocích!“ řekl svým typickým huhňavým hlasem.
„A prosím vás: než to tady zamknete, důkladně to všude
prohlédněte! Čert nikdy nespí!“
„Buďte bez obav, soudruhu řediteli,“ zahučel Koněra
a přemítal, kam asi má inženýr Hlavsa namířeno na
svátky. Pravděpodobně do hor, a dost možná že má
v úmyslu setkat se tam se slečnou Pavlasovou. Loni
s ní chtěl jet do Tater učitel Koněra, ale místo toho
si pustil plyn…
Z ústavu odcházel inženýr Brůna. Jako obvykle
poslední.
„Vůbec se mi do toho mrazu nechce,“ zafrkal, „kolikpak
nám to, pane Koněra, ukazuje?“
„Jedenadvacet,“ řekl Koněra, „zdá se, že se to do rána
může vyšplhat až na třicítku.“
„Trochu moc,“ ošil se inženýr. „Mně rozhodně víc
vyhovuje srpen v Jugoslávii. No, všechno nejlepší!“

Stiskl Koněrovi ruku a odkvačil.

Strážný ještě chvíli zůstal sedět ve své židli a pak
se pomalu vydal do kotelny. Vše bylo v pořádku, ale
pro jistotu zalil několik dohasínajících uhlíků, aby
mohl o Vánocích klidně spát.
Nyní bylo nutno projít ústavem a nahlédnout do každé
kanceláře.
Koněra si zapnul kožich, neboť na chodbách už začínalo
být chladno. Procházel budovou bez nejmenšího spěchu.
Ve čtvrtém patře byla kancelář ředitele. Koněra tam
vstoupil a sedl si za stůl. Podíval se na hodinky
a rozhodl se, že ještě chvíli počká. Asi po deseti
minutách zvedl sluchátko a vytočil číslo. Ozval se
dlouhý tón a potom se na druhém konci ohlásil ženský
hlas: „Pavlasová.“
„Jaroslav,“ řekl huhňavým hlasem strážný a sám byl
spokojen, jak brilantně ředitele napodobil. „Miláčku,
uvědomil jsem si, že jsem ti zapomněl dát jeden
dárek.“
„Nevadí,“ pravila sladce Táňa Pavlasová. „Dáš mi ho
zítra. Budu se těšit.“
„Rád bych ti ho dal ještě dnes,“ řekl Koněra. „Věř mi,
že pro to mám své důvody. Mohla by sis pro něj
přijít?“
„Hned teď?“
„Byl bych velice rád.“
„Jsi ještě ve své kanceláři?“
„Ano. Čekám tu na tebe. Jeď, prosím tě, výtahem, snad
se ti podaří minout se s tím Koněrou, který se tu motá
někde v kancelářích a slídí. Už se na tebe těším.“
„Dobrá, jedu hned. Za dvacet minut jsem u tebe!“
„Pa, miláčku!“

Koněra zavěsil a spokojeně se usmál. Jeho imitátorský

výkon byl dokonalý a Táňa Pavlasová neměla ani špetku
podezření. Za dvacet minut, a možná ještě dříve, bude
zpátky v ústavu. Žena, která byla příčinou tragické
smrti učitele Koněry, zde bude sama s jeho otcem.
Přijde si pro dárek, jistě se na něj už těší. Dočká se
překvapení, slečna Pavlasová, dočká! Koněra si
spokojeně zamnul ruce.
Potom sešel dolů do přízemí a čekal. Zachumlal se do
kožichu a škvírou ve dveřích vyhlížel ředitelovu
milenku.
Přišla přesně. Proběhla vrátnicí, a aniž by se
rozhlížela, zamířila k výtahu. Otevřela dveře,
vstoupila do kabiny a výtah se rozjel do čtvrtého
patra.
K cíli však nikdy nedojel. V okamžiku, kdy opustil
třetí patro a ještě nedosáhl čtvrtého, vypnul Koněra
proud. Světla zhasla, výtah se zastavil.
Vyšlo to! napadlo Koněru. Je uvězněna a ven se
nedostane, ani kdyby se jí podařilo rozbít klec! Má
jen dvě možnosti: buď zešílí a zemře hrůzou, nebo
pomalu zmrzne. Ani jedno, ani druhé jí nezávidím.
Strážný chtěl odejít z budovy, ale potom dostal nápad.
Rozsvítil baterku a zvolna stoupal po schodech. Již ve
druhém patře uslyšel zběsilé tlučení do dveří kabiny
a naléhavé volání: „Jaroslave! Jaroslave!“

Koněra beze spěchu vystoupil ještě o patro výš.

„Jaroslave!“ křičela Táňa. „Cožpak mě, proboha,
neslyšíš?“
„Já tě slyším, Táňo!“ zvolal strážný a uvězněná dívka
naráz zmlkla. „Slyším tě pouze já, a nikdo jiný,“
pokračoval mstitel a téměř se divil, jak dokonale
dovede napodobit hlas svého zemřelého syna. „Před
rokem jsme měli Vánoce strávit spolu, pamatuješ?
Trochu jsi to tenkrát pokazila. Nesplnila jsi dané
slovo a rozhodla ses jinak. Ale letos si to
vynahradíme, Táňo! Oslavíme Vánoce na onom světě!“
„Ne!“ zavřeštěla Táňa. „Já nechci! Nechci!“
„To nezávisí na tvé vůli,“ předl strážný. „Už brzy,
miláčku, budeme spolu! Venku je nelidský mráz
a šachtou od výtahu to protahuje. Do rána zmrzneš,
miláčku!“
„Ne! Proboha, ne!“ zaječela Táňa. „Já nechci zemřít!
Nechci!“
„To ti rád věřím,“ zasmál se Koněra. „Šťastné a veselé
Vánoce, Táničko!“ A nedbaje vřeštění zoufalé dívky,
vydal se zvolna na zpáteční cestu. Už se těšil na
porci kapra, kterou mu připraví manželka.

***

VLKODLAK MĚL SMŮLU.

*

„Jste učený člověk,“ řekl inženýr Vácha, „ale jdete mi

se svým žvaněním na nervy. V době počítačů, letů do
vesmíru a satelitní televize mi začnete vykládat
báchorky, kterým by možná uvěřili ve středověku! Víte
co? Strčte si své upíry a vlkodlaky laskavě za
klobouk!“
„To je dobrá rada pro ignoranta,“ odpověděl profesor
Mejtský, „kterého ty vaše idiotské počítače vzrušují
a přivádějí ho do extáze! Mne svět techniky nikdy
nezajímal a sotva se jím kdy budu zabývat. Je to
pozlátko, které lidi pouze odvádí od věcí podstatných.
Vědci zkoumají vesmír, ale nerozumějí sami sobě. Nic
o sobě nevědí. Jsou v tomto směru daleko za učenci
středověku, kterým se tak rádi posmívají!“
„Pouhá rétorika,“ ušklíbl se inženýr. „Staromilské
rozumování bez věcné ceny! Moderní člověk nemůže věřit
výmyslům a jevům, které si nemůže ověřit! Nebo jste
snad schopen seznámit mě s nějakým upírem?“
„Bohužel,“ vzdychl Mejtský, „je to tvor, který téměř
vymizel. Vždycky byl nemilosrdně pronásledován
a ubíjen, ačkoliv se nikdy nezmnožil do té míry, aby
ohrožoval existenci lidstva. Mnoho století s obtížemi
vegetoval a bránil se vyhubení. Lidé jej likvidovali
bez výčitek i špetky soudnosti. Na zemi přece bylo
vždycky dost šelem a dravců, kteří byli člověku daleko
nebezpečnější. Dodnes zahynou desetitisíce lidí ročně
na hadí uštknutí. Kdo spočítá ztráty na životech,
které způsobují žraloci? Upíři nikdy takové nebezpečí
neznamenali a škody jim připisované byly nadsazovány
a zveličovány. Skutečnou pohromou však pro ně bylo
zavedení pohřbu žehem. V krematoriích jsou likvidováni
potenciální upíři takřka beze zbytku. Ti, kteří by
v hrobě nezetleli a stali se nemrtvolami nebo upíry,
padnou za oběť plamenům. Je to veliká kulturní škoda
a náš život se zbytečně stává chudším. Upír je přece
daleko zajímavějším tvorem než nějaký orel nebo
tetřev! Zasluhoval by si té nejpřísnější ochrany
a bezměrné ohleduplnosti, a nikoliv nabubřelého
přezírání!“
„Zkrátka a dobře,“ triumfoval inženýr, „upírem mi
nemůžete sloužit. Nejste schopen poskytnout mi
sebemenší důkaz! Dovolte mi tedy, abych zůstal u svého
původního názoru. A co ti vlkodlaci? Předpokládám, že
mi rovněž nemůžete žádného naservírovat!“
„Ale ano,“ řekl váhavě profesor. „Za jistých okolností
bych pravděpodobně mohl. Pochopitelně se to neobejde
bez jistých problémů.“
„Chápu,“ přikývl inženýr posměšně. „Je mi jasné, že
vlkodlak nečíhá za každým rohem a nevyskytují se jich
statisíce. Jaké jsou vaše podmínky?“
Profesor zamračeně hleděl do země. „Vlkodlak není
živočišný druh,“ vysvětloval, „ale výsledek realizace
talentu určitého typu. Někteří lidé, a zdůrazňuji, že
jich není mnoho, se dokáží vcítit do psychiky zvířete
tak silně a beze zbytku, že mohou na určitou dobu
přijmout jeho tělesnou schránku.“
„V životě jsem neslyšel takovou hloupost,“ kroutil
hlavou Vácha. „Snad bychom se měli přece jen bavit
o něčem jiném.“
„Souhlasil jsem s tím, že vás přesvědčím,“ nedal se
Mejtský „a to nelze učinit slovy. Dokážu vám, že
existují vlkodlaci, nezvratným způsobem. Spatříte
proměnu člověka ve zvíře na vlastní oči.“
„Takhle mne za nohu ještě nikdo netahal,“ šklebil se
inženýr, „ani na prvního apríla ne!“

Ale profesor se nerozveselil. „Vlastně si ten zážitek

ani nezasloužíte,“ řekl káravě, „protože se chováte
úplně nemožně. Popíráte něco, o čem nemáte nejmenší
potuchy. Je to jako kdybych já tvrdil, že neexistuje
elektrický proud.“
„Snadno bych vám dokázal, že existuje,“ usmál se
s převahou inženýr, „a nemusel bych kolem toho dlouho
vykládat.“
„To proto,“ mračil se profesor, „že nejsem nevzdělanec
jako vy! Vaši techniku nemám rád, dokonce je mi z duše
protivná, ale nepovažuji ji za pohádky nebo výplody
chorých mozků. Vy o předmětu mého bádání nevíte zhola
nic, a všechny mé vývody bagatelizujete dříve, než je
vyslechnete. Ale budiž! Přestanu už teoretizovat
a uvedu vás přímo do středu události. Ukáži vám
člověka, který má schopnost stát se vlkodlakem!“
„Tak?“ zvedl obočí inženýr. „A kdo to je?“
„Já sám.“

Na inženýra to velký dojem neudělalo. Spíše se zdálo,

že má co dělat, aby se hlasitě nerozesmál.
„Tuto schopnost mám již od dětství,“ tvrdil profesor,
„a nyní jsem si ji ověřil znovu. Naposledy před
několika dny v zo ologické zahradě. Stal jsem se tam
vlkem a skotačil dobrou hodinu se smečkou. Působilo mi
to nesmírné potěšení.“

Inženýr přemítal, jestli nemá zavolat záchrannou

službu. Zdálo se mu, že profesor svými žvásty
překročil míru, kterou lze u zdravého člověka
tolerovat. Je to zábavný stařík a jako vlkodlak se
v psychiatrické léčebně vyskotačí až až!
„Není ale třeba chodit do zo ologické zahrady,“
pokračoval profesor, „protože k svému důkazu vlka
nepotřebuji. Postačí mi velký pes. Pokud vím, máte
krásného vlčáka.“
„Německého ovčáka,“ opravil ho inženýr. „Arona. Je to
šlechtic s rodokmenem. Co s ním chcete dělat? Moc si
na něm zakládám a byl bych nerad, kdyby měl utrpět
nějakou újmu!“
„Nemám v úmyslu mu ublížit,“ vysvětloval profesor.
„Pouze do něho vstoupím a splynu s ním. V těle vašeho
psa pak provedu obtížný úkol, který si vymyslíte.
Samozřejmě musíte přijít na něco, co vás beze zbytku
přesvědčí. Úkol zvolíte tak, aby jej zvíře nemohlo
v žádném případě zvládnout. Souhlasíte?“
„Pochopitelně,“ přikývl inženýr. „Hned přivedu Arona.
Stejně se na zahradě patrně nudí.“

V několika minutách byl Aron v místnosti. Překrásný

ovčák, několikanásobný šampión, připomínal vlka jen
vzdáleně. Čišelo z něj šlechtictví a nesmírné
sebevědomí. Na profesora hleděl zvědavě, aniž by
projevil sebemenší neklid.
„Krasavec, co?“ podrbal ho za ušima pyšný majitel.
„Myslím, že lepšího psa byste v Praze neobjevil.
Doufám, že vašimi hokusy pokusy nijak neutrpí!“
„Určitě ne,“ sliboval profesor, „ale než začneme, měl
byste vyřknout úkol, který má Aron provést.“
„Dobrá,“ souhlasil inženýr. „Aron sice umí tlapkou
otevřít dveře, ale nedovede si odemknout. Myslíte si,
že byste to zvládnul bez pomoci rukou, pane
profesore?“
„Jistě,“ přikývl vlkodlak, „s takovým chrupem to půjde
snadno!“
„To rád slyším,“ tvrdil inženýr. „Vyběhnete tedy na
zahradu a odemknete si branku na ulici. Vydáte se po
chodníku za roh a zamíříte k parku, kde jsou krásné
pískové cestičky. Prostřední z nich vás zavede přímo
k fontáně, za kterou je záhon růží. Tři z nich
uhryznete a přinesete je sem do vilky!“
„Výborně!“ řekl profesor. „Ještě určete barvu růží,
abyste byl splněním úkolu dokonale přesvědčen!“
„Přinesete mi bílou, žlutou a červenou!“
„Souhlasím. Bílou, žlutou a červenou. Určitě se
nespletu!“

Německý ovčák se očividně nudil. Tlachání obou mužů ho

ani v nejmenším nezajímalo. Procházel se místností
a vyčítavými pohledy se dožadoval pozornosti.
„Arone,“ řekl mu inženýr, „buď k panu profesorovi
velkorysý! Chce si s tebou trochu pohrát, a tak se na
něho nezlob!“

Profesor si sedl proti psovi a upřeně se mu začal

dívat do očí. Aron nejprve znepokojeně vyštěkl, ale
pak se přiblížil sám k hostovi a položil mu svou
krásnou hlavu do klína.
„No ne,“ zavrčel trochu nespokojeně inženýr. „Nejste
náhodou zakuklený kynolog?“

Profesor neodpověděl, a ani dost dobře nemohl. Hlava

mu náhle poklesla a on se sesul na židli, aby na ní
zůstal bezvládně viset jako kus starého oděvu.
Pane jo, vykulil oči inženýr a hned se škodolibě
zasmál. Tak tohle je zřejmě celá profesorova záhada!
Dostane se do transu, usne, a když se probudí,
namlouvá si, že někde skotačil se smečkou vlků! Na mou
duši, pěkná blamáž! Co tomu říkáš, Arone? Rozběhneš se
do parku, nebo ti mám raději z ledničky vyndat kus
salámu?
Aron po uzenině netoužil. Aniž projevil pánovi své psí
sympatie, rozběhl se ke dveřím a packou si je otevřel.
Stejně učinil s dveřmi na zahradu a zamířil k brance.
Inženýr ho vzrušeně sledoval. Viděl, jak Aron uchopil
zuby klíč a bez zaváhání jím otočil. Pak stiskl kliku
a strčil čumákem do branky, která se otevřela dokořán.
Pes vyběhl na chodník a zmizel inženýrovým očím.
Vácha byl úplně konsternován. Hleděl na bezvládné tělo
spícího profesora a vrtěl nedůvěřivě hlavou.
„Tohle se mi musí zdát,“ šeptal vyděšeně. Něčemu
takovému nelze uvěřit! Třeba profesor Aronovi něco
vsugeroval, ale není možné, aby splnil celý ten
obtížný úkol! Za chvíli se Aron vrátí, ale určitě bez
růží!
Aron skutečně růže nepřinesl. Doběhl na roh ulice
a zamířil k parku. Normálně by neměl být problém vydat
se po pískové cestě k fontáně. Jenomže zde byla
nečekaná překážka.
Přímo u parku stála maringotka, skýtající dočasné
přístřeší třem opáleným mužům, kteří nedaleko
vykonávali zemní práce. Nyní ovšem pouze okouněli na
schůdcích svého provizorního příbytku a dle svých
možností obtěžovali okolí. Nejraději pokřikovali
oplzlosti na pubertální dívky a nabízeli jim drsné
rozkoše, ale prozatím se nedočkali kladné odezvy.
Docílili pouze toho, že okolí maringotky bylo dokonale
vylidněno a chodci se jí vyhýbali velikým obloukem.
„Dneska mi jde zase huba šejdrem!“ prohlásil pořez
s vlasy až na záda. „Dal bych si nějakej bezva
gáblíček! Něco, co by šlo dobře namáčet do rumu!“
„Měli bysme zase klepnout nějakýho alíka,“ navrhoval
druhý, jehož bohaté tetování by stálo za vystavení
v galerii. „Ale musíme si líp vybrat! Ten jezevčík
z předvčerejška nestál za nic! To byly kosti potažený
kůží!“
„Seš moc vybíravej!“ zavrčel třetí, který zřejmě
pozbyl chrupu v nějaké mužné šarvátce. „Pamatuj si, že
nejchutnější maso je přímo na kosti!“
„Já mám ještě zuby!“ zašklebil se tetovaný, „a tak
nemám zapotřebí olizovat kosti a vycucávat z nich
morek! Chci se do masa pořádně zahryznout! Pamatujete
na tu báječnou dogu v Humpolci?“
„No jo,“ vzpomněl si dlouhovlasý. „Ta byla jako tele!
Ale kdy se zase stane, že na takový nádherný zvíře
narazíš?“
„Támhle běží!“ vykřikl náhle tetovaný. „Vidíte? Doga
to sice není, ale takovýho krásnýho vlčáka abys
pohledal! Už se mi sbíhaj sliny!“
„Ještě ho nemáme na pekáči!“ krotil ho bezzubý. „Tihle
psi jsou někdy nebezpečný! Obyčejně mají policejní
výcvik a dovedou se bránit! A taky jsou nedůvěřivý!“
„Nedeklamuj a připrav si kudlu!“ poradil mu tetovaný.
„Podívej, běží přímo k nám. Jako by věděl, že se nám
stejská po dobrý pečínce. Ale pamatujte si, že to
nesmíme zvorat! Jak se nepovede první útok, máme po
naději, a ještě nás ta obluda pokouše. Jardo, troufáš
si na první ránu?“
„Bez debat!“ ujistil ho dlouhovlasý. „Vezmu ho
kladivem přes čumák a vy hned zabodnete kudly do krku.
Pak ho stáhnem a hned si ho upečeme! Koukněte, jak je
vypasenej!“
„Mám dojem, že je s rodokmenem!“ liboval si tetovaný.
„Určitě má větší cenu než deset kilo svíčkový!“
„Na to můžeš vzít jed!“ ujišťoval ho dlouhovlasý. „Je
to na první pohled vzácný zvíře. A což až ho dostaneš
na talíř na česneku.“
„Tak se moc nerozplývej a připrav si palici!“ houkl
bezzubý. „Jinak nám zdrhne a budeme si muset otevřít
konzervu!“

Nic netušící německý ovčák se blížil. S hrdě vztyčenou

hlavou klusal k vytčenému cíli. Byl poněkud zamyšlen
a stále si opakoval úkol, aby jej nepopletl: jedna
růže bílá, jedna červená a jedna žlutá! To by neměl
být problém a inženýr Vácha se už nevzmůže na žádnou
ze svých pošetilých námitek! Bude muset připustit, že
jeho materialistické teorie jsou směšné a nevděčné!
Německý ovčák přeběhl ulici a podél maringotky hodlal
zamířit do centra parku. V té chvíli zasáhli ti, které
by cvičený Aron zřejmě nepřehlédl, ale jež nezkušený
profesor ku své škodě zcela ignoroval. Řezníci
a pojídači psů stoprocentně splnili plán, který si
předsevzali. Chudák profesor ani nezakňučel.
„A je to!“ zajásal tetovaný. „Přece jenom jsme sehraná
parta! Ale musíme tu bestii rychle uklidit. Doufám, že
nás nikdo neviděl!“
„To by nám ještě scházelo!“ hučel dlouhovlasý. „Taková
pečínka šampióna s rodokmenem by se nám mohla pěkně
prodražit!“
„Nekecat a dělat!“ houkl bezzubý. „Přece víte
z detektivek, že ukrytí mrtvoly je to nejdůležitější!“

Popadli zabité zvíře a odvlekli je do maringotky.

Mezitím se inženýr Vácha vypravil před svou vilu.
Přešlapoval na chodníku a vyhlížel Arona. Snad s tím
nebudou problémy, říkal si, ale neměl jsem ho do parku
posílat. Důkaz bylo možno provést i v domě!
Což byla nesporně pravda.
Po chvíli začal být inženýr nervózní a vydal se po
Aronově stopě. Došel až k fontáně a stanul u záhonu
růží. Nic nenasvědčovalo tomu, že by některou z nich
někdo poškodil.
Možná že si tu Arona někdo všiml a zahnal ho, napadlo
inženýra. Není vyloučeno, že se oklikou vrátil domů!
Pro jistotu několikrát hvízdl, zavolal psa jménem,
a když se žádoucí výsledek nedostavil, šel pomalu
zpátky. Byl velice zvědav, jestli už Aron doběhl domů.
Nedoběhl. Když ale inženýr otevřel dveře pokoje,
čekalo ho velice nepříjemné překvapení. Na podlaze na
zádech ležel profesor Mejtský, ale nebyl vůbec
k poznání. Obličej měl zcela znetvořený po úderu
těžkým tupým předmětem a hrdlo měl proříznuto takovým
způsobem, že hlava jen tak tak nebyla oddělena od
krku.
„Proboha!“ zašeptal zděšeně inženýr. „Jak se tohle
mohlo stát?“
V té chvíli si také s hrůzou uvědomil, že to bude
těžko vysvětlovat příslušníkům policie, které musí co
nejrychleji zavolat.

***

POHŘEBNÍ VŮZ.
*

„To jsem rád, že tě vidím,“ vydechl malíř Lukeš

a řítil se ke mně s nataženou pravicí. „Máš čas si na
chvilku někde sednout? Namouduši, že jsem tě chtěl sám
zavolat!“
„Zase mě budeš dvě hodiny bavit o těch svých
starožitnostech, viď?“ ušklíbl jsem se, ale protože
jsem opravdu neměl nic naléhavého na práci, zamířili
jsme spolu do Juventusu. Boxy byly téměř všechny
prázdné, tak jsme si vybrali ten nejodlehlejší,
abychom se mohli bavit zcela nerušeně.
„Tak spusť,“ řekl jsem, sotva jsme se posadili. „Co
jsi zase koupil? Pendlovky ze sedmnáctého století?
Egyptskou mumii? Pánev neandrtálce? Nebo snad novou
bronzovou sochu Buddhy?“
„Pohřební vůz,“ zamumlal bez úsměvu Lukeš. „Ano,
slyšíš dobře, koupil jsem si pohřební vůz. Se
stříbrnými a zlatými andělíčky a vůbec se vším všudy.“

Rozchechtal jsem se a doufal jsem, že mě bude

následovat, ale zůstal smrtelně vážný.
„Člověče,“ řekl potom, „musíš mě o něčem ujistit. Znáš
mě spoustu let. Myslíš si, že jsem úplný blázen?“
Pokrčil jsem rameny. „Z lékařského hlediska určitě
ne,“ ubezpečil jsem ho, „jestli jsi se dopustil
trestného činu, jsi za něj plně odpovědný. Normální
ovšem taky nejsi. Ta tvá sběratelská vášeň… Prosím tě,
jak tě mohlo napadnout koupit si pohřební vůz?“
„Mne to nenapadlo,“ hučel Lukeš a vraštil čelo,
„prostě za mnou jeden kolega přivedl chlapíka, který
měl na dvoře pod kolnou tu nádheru bůhvíkolik let.
Nechtěl za to nic, jenom nějaký pěkný obraz, olej, aby
mu na stěně visel originál od opravdického
akademického malíře. Uznáš jistě, že to bylo lákavé!“

Rozhodně jsem to odmítl, protože jsem nikdy

nepociťoval nejmenší potřebu vlastnit funebrácký vůz.
Odjakživa jsem se děsil hrobů, rakví a všeho, co nějak
souviselo s posledními věcmi člověka.
„Mám doma voskové panoptikum,“ vykládal malíř,
„řetízkový kolotoč a devět loutkových divadel. Zdálo
se mi, že k tomu ten vůz patří. Jenomže matka, která
měla vždycky pro mého koníčka pochopení, se tentokrát
postavila na zadní. Prohlásila, že jestli tu hrůzu
nechám na zahradě, okamžitě ode mne odejde.“
„Měla pravdu,“ souhlasil jsem, „a doufám, že po mně
nechceš, abych ti sháněl nějaké prostory pro pohřební
vůz.“

Zavrtěl hlavou. „Dostal jsem takový pitomý nápad,“

soukal ze sebe, „a nechal jsem si ho odvézt k jezeru.
Lidé si stavějí chaty ze starých vagonů, ze staničních
budek, z tramvají, tak proč bych si nemohl zhotovit
rekreační sídlo zcela originální? Vyhlídl jsem si
takový pustý, osamělý kout u slepého ramene, kde celé
týdny nevidíš živáčka. Dostaneš se tam jedině na lodi,
a když jsme tu nádheru vezli na pontonu, lidé, kteří
nás potkávali na lodičkách, se křižovali. No ale
podařilo se to. Vůz jsme vytáhli na břeh, kola zapřeli
několika kameny a dali se do práce. Potáhli jsme ho
celý celtovinou, aby ty křížky a sbory andělů nikoho
neděsily, a chata byla hotová.“
„Ty opravdu nejsi normální,“ povzdechl jsem si.
„Pročež předpokládám, že ti víkendy v tom morbidním
prostředí budou vyhovovat.“
„Nemohu se vyjádřit zcela jednoznačně,“ řekl pomalu
Lukeš.
„Samozřejmě jsem to bral jako recesi. Ale pak jsem se
tam vyspal, a co bys myslel, že se stalo?“
„Měl jsi živý sen,“ dohadoval jsem se.
„Správně,“ kývl hlavou, „zjevil se mi starší, olysalý
člověk, říkal, že se jmenuje Antonín Pekárek a je
pohřben v Ďáblicích v druhé řadě od hlavního vchodu.“
„Nervy,“ usmál jsem se, „z toho si nic nedělej. Něco
takového by postihlo každého zdravého člověka, který
by dostal nápad nocovat v pohřebním voze. Kdoví, co by
se zdálo mně.“
„Jenomže já jsem druhý den jel na hřbitov do Ďáblic,“
nenechal mě domluvit Lukeš, „a zjistil jsem, že ten
Antonín Pekárek tam opravdu leží. V druhé řadě od
hlavního vchodu. A na pomníku má takovou vybledlou
fotografii, na které jsem ho bezpečně poznal.“
„Cože?“ vykřikl jsem, ale vzápětí jsem mávl rukou. „To
je náhoda! To je docela určitě náhoda, Antonín Pekárek
je celkem běžné jméno a já se vsadím, že ho najdeš na
každém větším hřbitově. A ta fotografie? Sám říkáš, že
byla vybledlá, a potom: to, že ho poznáváš, se ti
určitě zdálo. Když rozrušenému svědkovi ukáží na
policii nějakou fotografii a zeptají se ho, jestli
poznává pachatele, skoro vždycky odpoví kladně,
ačkoliv jde o zcela rozdílné typy.“
„Takhle jsem uvažoval taky,“ řekl malíř a nervózně si
zapálil cigaretu, „a proto jsem učinil další pokus.
Tentokrát se mi zjevil mladík, který se zabil na
motorce. Jeho matka z toho zešílela a dívka, která
s ním jela jako tandemistka, se nikdy neprovdala,
protože utrpěla strašlivá zranění, zejména v obličeji.
Dva dny jsem běhal za tím jedenáct let starým
případem. Mohu tě ujistit, že matka stále žije
v Bohnicích a tu dívku jsem viděl taky. Je na ni
strašlivý pohled.“

Chvíli jsem mlčel. Cítil jsem zcela jasně, jak mi běhá

mráz po zádech.
„Hm,“ zamumlal jsem potom, „snad by bylo nejlepší,
kdybys na to zapomněl. Tyhle experimenty k ničemu
nejsou.“
„Ono na to zapomenout nejde,“ olízl si rty malíř,
„totiž na ty dva případy bych zapomněl, ale…“
„Tys tam šel spát potřetí?“ vydechl jsem.
„Šel,“ přikývl, „potřetí, počtvrté i popáté. Jenže to
už se mi ve všech případech zjevila Helena. To ti je
fantastická ženská, člověče!“
„Snad byla?“ opravil jsem ho.
Trochu se zarazil. „Byla nebo je, sám už vlastně
nevím,“ řekl těžce. „Když jsem s ní, mám pocit, že je,
a bezmála z toho šílím. Pořád si říkám, že to by byla
žena pro mne.“
„Kdy umřela?“ zeptal jsem se ledabyle.
„Před třinácti lety,“ zašeptal, „vlastně třináct let
to bude pozítří. Rakovina. A pozítří se opět sejdeme…
víš, mám takové obavy, že tady spolu sedíme naposled.“
„Ty šílíš!“ vzal jsem ho jemně za ruku. „Přece tě
nikdo nemůže donutit, abys šel nocovat do pohřebního
vozu!“
„Musím ji vidět,“ řekl polohlasně, „a když to chceš
slyšet, musím s ní spát! Toužím po ní jako po nikom na
světě. Kdybys ji viděl!“
„A z čeho soudíš, že ti hrozí nebezpečí?“ vyzvídal
jsem.
„Řekla, že nemůžeme být svoji, dokud budeme každý na
jiném břehu,“ vysvětloval, „a ona se zpátky vrátit
nemůže. Nevím, co se mnou chce udělat, ale dala mi
najevo, že se brzy sejdeme navěky. Snad už pozítří.“
„Projevují se u tebe nějaké sklony k sebevraždě?“
zeptal jsem se.
„Ani v nejmenším,“ ujistil mě, „jestli zemřu,
sebevražda to v žádném případě nebude.“
Chvíli jsem soustředěně přemítal. „Tak se podívej,“
řekl jsem potom, „jsou tu dvě možnosti. Buď si nějací
recesisté, kteří se o tvých morbidních sklonech
dozvěděli, dělají z tebe legraci a hrají si na živé
sny, nebo začínáš propadat vážné nervové chorobě.“
„Je tu ještě třetí možnost,“ upozornil mne, „a já jí
musím chtě nechtě dát přednost. Skupinu recesistů
vylučuji. Poznám přece sen od skutečnosti a živí lidé
by se nemohli jen tak zničehonic rozplynout. Tu
začínající nervovou chorobu samozřejmě nemohu popřít,
ale přesto jsem přesvědčen, že Helena je skutečnost.
Jiná skutečnost než ta, s kterou se denně setkáváme,
ale o nic méně pravdivá.“
„Jsi tedy přesvědčen, že miluješ mrtvou,“ hučel jsem
a viděl jsem, jak si mé prsty nervózně pohrávají
s vinnou sklenkou.
„Nejen to,“ usmál se slabě, „ale já po ní strašlivě
toužím! Fyzicky toužím, rozumíš? Vím, je to šílenství,
ale já do toho pohřebního vozu zase půjdu bez ohledu
na to, co se stane. A mám pocit, že se něco stane
určitě!“
„Víš co?“ rozhodl jsem se náhle. „Pojedu pozítří
s tebou! Do toho pohřebního vozu samozřejmě nevlezu
a nebudu ti nijak překážet ve schůzce se slečnou
Helenou. Nevěřím, že by ti opravdu hrozilo nějaké
nebezpečí, ale trochu mě ta historie přece jen
zajímá.“

Pozítří jsme vyrazili k jezeru. Lukeš byl bledý

a zamlklý na mé otázky odpovídal téměř nepřítomně
a zdálo se, že ho mrzí má účast na nočním podniku,
i když měl můj slib, že se budu chovat velice
zdrženlivě. Přijeli jsme k hotelu, v jehož přístavu
měl malíř svou pramičku s malým motorkem. Nasedli jsme
a vyjeli na jezero, které bylo ze všech stran
obklopeno strmými zalesněnými stráněmi a skalami
plnými šípkových keřů. Výjimku tvořilo několik míst,
kde byly pláže a travnaté paseky, na nichž se tísnil
stan vedle stanu. Byl to báječný kontrast. Několik set
metrů od hlučných rekreačních míst a sportovišť byly
divoké a neschůdné kouty, které by uspokojily
i nejnáročnějšího zálesáka.
Asi po dvacetiminutové plavbě jsme dorazili k příkré,
téměř holé skále, která jako by pukla žalem. Přímo
v jejím středu zel několikametrový vjezd do slepého
jezerního ramene, které bylo téměř skryto před lidským
zrakem. Vjeli jsme touto nádhernou přírodní branou
a Lukeš vypnul motorek. Dál už jsme pouze veslovali.
Rameno se stále rozšiřovalo, ale nikde nebylo širší
než padesát metrů. Vinulo se mezi skalami a končilo
nakloněnou travnatou planinkou pod zalesněným kopcem.
Ještě dříve, než jsme přirazili ke břehu, jsem spatřil
malířův podivný příbytek. V posledních paprscích
odpoledního slunce nijak hrůzostrašně nevypadal.
Pokryt stanovými celtami působil spíše jako cirkusový
stan nebo prapodivná maringotka. Jen černá oprýskaná
kola, zapřená několika kmeny starých sosen, dávala
tušit něco neobvyklého.
Vylodili jsme se a já jsem vytáhl spací pytel, ve
kterém jsem hodlal strávit noc.
„Co tomu říkáš?“ zeptal se Lukeš. „Není to nádhera?
Ten klid, to ticho… Ještě se mi nestalo, aby mě tu
někdo vyrušil.“
„Vyjma tvých nebožtíků,“ ušklíbl jsem se. „Kdybych
nevěděl, jak po té společnosti prahneš, téměř bych tě
litoval.“
„Není třeba,“ řekl, „ostatně si myslím, že budeš
zklamán. Byl jsem předevčírem značně nervózní a plácal
jsem nesmysly. Co by se mi tady mohlo stát? Přece mě
neroztrhají duchové!“
„Taky si myslím,“ souhlasil jsem. „Jestli proti tomu
nic nemáš, rozděláme si oheň.“

Udělali jsme si večeři, přiložili pár silných větví

a posadili se na balvany na břehu, abychom čekali na
noc. Mlčky jsme sledovali rudý kotouč zapadajícího
slunce a nikomu nebylo do řeči. Nad hlavami nám
pískali komáři a z dálky sem zaznívala senti mentální
melodie staré trampské písně.
Konečně nastala noc. Tichá, měsíčná noc. Úplněk se
labužnicky koupal v jezeře, sosny se honosily
stříbrným přelivem a naprostý klid narušovaly jen ryby
vymršťující se občas z vody a pleskající o hladinu.
Hleděli jsme s Lukešem do ohně a předstírali, že se
vůbec nic neděje. Po chvíli se malíř zvedl.
„Půjdu si lehnout,“ řekl. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ kývl jsem hlavou, „a sny, které se ti
budou zdát, ať jsou jenom příjemné!“

Zarazil se. „Poslyš, kdyby se přece jenom něco stalo…“

Mávl jsem rukou. „Budu na tebe celou noc dávat pozor.

Ještě nikdy jsem neměl příležitost setkat se s duchy,
a takovou možnost si rozhodně nenechám ujít.“

Lukeš už neřekl ani slovo a vstoupil do vozu.

Osaměl jsem. Chvíli jsem se procházel po břehu a bavil
se tím, jakých bizarních tvarů nabývá odraz stromů
v mírně se pohupující vodní hladině. Uvažoval jsem
dokonce, nemámli se vykoupat, ale pak jsem to zamítl.
Vrátil jsem se k dohasínajícímu ohni a o jeden
z oharků jsem si zapálil cigaretu. Původně jsem měl
v úmyslu zalézt do spacího pytle, ale noc byla tak
teplá, že to bylo úplně zbytečné. Snad až k ránu.
Obešel jsem po špičkách pohřební vůz a z jeho vnitřku
jsem zaslechl pravidelné oddechování. Lukeš už spal.
Posadil jsem se k mohutné sosně, která rostla opodál,
a opřel se zády o její kmen. Všude panovalo nádherné,
uspávající ticho. Jen dvakrát jsem se polekal. Poprvé,
když nahoře na stráni dlouze zapištěl zajíc, který se
pravděpodobně stal obětí dravce. A podruhé, když přímo
na sosně, u níž jsem seděl, se rozhoukal sýček. Zahnal
jsem ho kamením, protože takováto symbolika se mi
vůbec nehodila.
Ještě dvakrát se vrátil, ale byl jsem vytrvalejší. Pak
už se nedělo nic a já jsem upadl do blažených mrákot.
Nebyl to spánek, ale ani bdělý stav. Stále jsem seděl,
cítil za zády kmen stromu a splýval s tím nádherným,
vlídným tichem kolem sebe. Vím, že jsem celou tu dobu
vnímal měsíc plující po čistém nebi bez jediného
mráčku.
A najednou mě z toho všeho vyrušil hlas zvonu. Ve
vesnici odbíjela půlnoc. Vytřeštil jsem oči a spatřil
jsem sýčka, kterého jsem předtím už třikrát odehnal,
jak sedí na střeše pohřebního vozu. Zabědoval tak
pronikavě a příšerně, až mě zamrazilo v zádech. Pak
jsem zaslechl Lukešův hlas vycházející z nitra
pohřebního vozu: „Heleno! Miláčku! Konečně!“

Vyskočil jsem, abych ho vzbudil. Ale v tom okamžiku se

stalo něco příšerného. Zčistajasna se zvedl prudký
vichr, který mi znemožnil jakýkoliv pohyb. Viděl jsem,
jak rve plachty pohřebního vozu a obnažuje jeho
původní vzhled. Teprve teď jsem ho spatřil v celé jeho
hrůzné kráse a měsíční svit mi dovolil uvidět Lukešovu
siluetu, která po komsi vztahovala ruce. Nový nápor
větru rozkymácel vůz a sýček vyděšeně vylétl do výše.
Vtom se daly do pohybu kmeny, jimiž byla zapřena kola
vozu. Zdálo se, že je něco takového nemožné, ale viděl
jsem jasně, jak se valily k jezeru.
„Lukeši!“ vykřikl jsem. „Lukeši!“

Ale bylo již pozdě. Pohřební vůz, až dosud se

kymácející ze strany na stranu, se pomalu rozjel.
Podle všech zákonů fyziky by se měl z prudkého svahu
řítit do jezera, ale on tam jel volně, jako by ho
táhly dva páry smutečních koní. A přesto jsem nemohl
nic udělat. Jako fascinován jsem hleděl na to příšerné
divadlo. Nebylo v mých silách zadržet ten pohřeb,
který byl současně svatbou. A tak jsem se jen díval,
jak pohřební vůz zvolna mizí v jezeře. Nejprve kola,
a potom se pomalu celý propadal do hlubin. Už jsem
viděl pouze střechu s dvěma andělíčky a křížkem
a potom nic, vůbec nic. Vítr se uklidnil a kolem
panovala tichá měsíčná noc.
 ***

RAKEV DO DOMU.
*

U Rokytů se věřilo na zlá znamení. Vždycky, když měl

některý člen rodiny zemřít, se prý něco zvláštního
přihodilo. V dobré paměti byl ještě případ Jindřicha
Rokyty, strojvůdce. Když odešel do důchodu, odstěhoval
se s celou rodinou do malé vesničky Kláskovy. Široko
daleko tudy nevedla železniční trať. Rokyta byl
spokojen, protože za celý život si užil lomození vlaků
a houkání lokomotiv až až. Nijak se mu po těch zvucích
nestýskalo.
Jednoho letního večera si však vyšel před chalupu
a zničehonic zaslechl houkání vlaku. Nebylo to ale
odněkud zdálky. Zdálo se mu, že vlaková souprava supí
pár metrů od chalupy. Pochopitelně se pořádně vylekal.
Nikdo jiný ovšem houkání neslyšel, neboť taková
znamení nemůže vnímat každý.
Rokyta byl z toho jevu celý pryč. Napínal uši, snažil
se v tichém a potemnělém večeru zachytit ještě nějaký
další zvuk, který by příhodu eventuálně osvětlil, ale
nic víc se už nestalo. Minula klidná noc a také příští
den proběhl zcela normálně. Večer se ale vše
opakovalo. Znovu zatroubil vlak a ozvalo se důvěrně
známé rachocení soupravy. Nikdo další opět nic
neslyšel.
„Jdou si pro mne,“ šeptal strojvůdce zdrceně. „Jakmile
se znamení ozve do třetice, je se mnou amen! Ale proč
tak brzy…?“
Všichni rodinní příslušníci dědu utěšovali, ten však
věděl své. Jestliže vlak ještě jednou zahouká… A také
zahoukal! Děda stál jako o předchozích večerech před
chalupou. Pojednou zavrávoral a vratkým krokem došel
k lavičce pod starým kaštanem. Ztěžka se posadil,
a více už nevstal. Jeho duše nastoupila do
neviditelného vlaku, který s rachotem projížděl kolem.
U Rokytů tedy chystali pohřeb a o trojím zahoukání
lokomotivy si vyprávělo celé okolí. Když spouštěli
rakev do hrobu, měla na víku položenou parádní
železničářskou čepici. Nikdo z přítomných se neubránil
hlubokému dojetí. Nádražácká kapela v modrých
stejnokrojích zahrála tklivou píseň Zahučely hory
a všeobecné dojetí dosáhlo intenzity, kterou tady
nikdo nepamatoval. Není tedy divu, že lidé na pohřeb
Jindřicha Rokyty dlouho vzpomínali.
Ale Rokytové neměli žít v klidu, přestože se zdálo, že
doslova překypují zdravím. Zejména Jakub, Jindřichův
syn, vypadal znamenitě. Proč také ne, vždyť mu bylo
sotva čtyřicet. Měl pohlednou ženu, dva pěkné a čilé
kluky, a ještě prý občas plýtval mužným temperamentem
i za hranicemi své rodiny. To ovšem mohou být také jen
klepy, bez kterých se život na vesnici neobejde. Jisté
je, že se o tom občas potměšile šuškalo.
Jakub měl také ještě spoustu velkolepých plánů. Mínil
postavit nový dům, nebo spíše luxusní vilu, a chtěl se
přitom před sousedy náležitě vytáhnout. Kluci si
jednou přivedou nevěsty, tak ať mají moderní
a reprezentativní bydlení. Často o tom doma vykládal
a oči mu při té představě žhnuly jako generálovi před
rozhodnou bitvou. Žena to mlčky snášela a klukům to
bylo zatím úplně jedno. Jednoho dne se Jakub rozohnil
ještě více než obvykle. Doba určená k započetí stavby
se rychle blížila a on na ni myslel, kudy chodil.
Vlastně, i když seděl, neboť v osudný okamžik právě
řečnil v kuchyni za stolem nad talířem gulášové
polévky. Nemohl se soustředit jen na jídlo, musel se
nutně vypovídat. Uprostřed zaníceného proslovu se však
náhle zarazil.
„Slyšíte to taky?“ vyhrkl. „To je přece…“

Nikdo však žádný zvuk nevnímal.

„Já jasně slyším zvonit umíráček!“ řekl Rokyta
přidušeným hlasem. „Přece ten zvon musíte slyšet
i vy!“

Ostatní zaraženě vrtěli hlavami.

„V Kláskovech přece ani žádný zvon není!“ upozornila
ho manželka. „Ten, který visíval v kapličce, ukradl
nějaký nenechavý sběratel už před deseti lety! Od té
doby se tady nezvonilo, takže pokud něco slyšíš,
určitě ti jen zvoní v uších.“
„Slyším jasně umíráček!“ tvrdil sveřepě Rokyta.
„Bimbam, bimbam! Přece nejsem padlý na hlavu!“

Jakub zkrátka jasně slyšel zvon, který neexistoval.

Kdo ví, kdo ho v jeho fantazii rozhoupal! Šlo zřejmě
o další znamení, které varovalo příslušníka rodu
Rokytů před neštěstím, takže se nelze divit, že Jakub
silně znervózněl. Na stavbu vily už ani nevzdechl.
Rozpačitě si ohmatával hrudník a zpytavě zkoumal každý
sval v těle. Poděšeně přitom mumlal: To přece není
možné, jak bych mohl já…
Neprodleně se vypravil k lékaři. Ani si nepamatoval,
kdy u něho byl naposledy.
„Tak co vám je, pane Rokyta?“ otázal se MUDr Maštalíř
bodře, jak to bývá u venkovských lékařů obvyklé. „Na
copak si stěžujete?“

Jakub si uvědomil, že tuto otázku nebude snadné

zodpovědět. Cítil se dobře a nic ho nebolelo. Mohl by
skály lámat. A nebýt toho zatraceného umíráčku… Ale
o tom přece nemohl s doktorem mluvit. Kdyby se
o zvonění jen zmínil, poslal by ho doktor určitě
k ušaři, neli dokonce k psychiatrovi. Řekl proto zcela
neurčitě: „Nějak se poslední dobou necítím dobře. Jsem
takový malátný, někdy přímo na omdlení, píchá mě
v kříži…“

Lhal, jako když tiskne. Vymohl si důkladnou prohlídku,

která však téměř vyloučila vážnější nemoc. Rokyta se
vrátil domů bez jakéhokoli nálezu a s lékařovým
ujištěním, že se nemá čeho obávat. V ničem se nemusí
omezovat, neboť jeho zdravotní stav je více než
uspokojivý.
Ale co ten umíráček? Rokyta obcházel vesnici a hledal
možný zdroj onoho znepokojujícího zvuku. Zvonička byla
pochopitelně prázdná. Ale co když před léty nezcizil
zvon nějaký pražský sběratel, jak se všeobecně
předpokládalo, a zlodějem byl někdo ze vsi! Třeba jej
ukrýval někde ve stodole a nyní dostal bláznivý nápad…
Ne, ne, to byl samozřejmě nesmysl! Pokus tonoucího
chytit se pověstného stébla. Tak to zřejmě nebylo. Ve
vesnici žádný zvon nebyl a jeho zvuk také nikdo
neslyšel. Pouze Jakub Rokyta, který se ovšem s tím, že
mu v pravé poledne klinkal umíráček, nedokázal mužně
vyrovnat. Musel na věc neustále myslet. Mračil se,
rozebíral vše znovu a znovu s manželkou, zbytečně
obtěžoval celé okolí, které mělo úplně jiné starosti.
„Prosím tě, už na to nemysli!“ radila mu žena.
„A nespojuj to s vašimi rodinnými pověrami! Kdyby se
takhle měli chovat všichni, pomřela by spousta
zdravých lidí. Já jsem například slyšela v noci mečet
kozu.“
„Já taky!“ řekl Jakub. „A ta koza skutečně mečela.
Soused Vozáb ji před třemi dny koupil v Hustopečích.
Nešlo tedy o přelud ani o žádné znamení, ale o holou
skutečnost!“
„Kdybys to ovšem nevěděl, mohl sis mečení taky
vysvětlovat jako znamení z onoho světa!“ oponovala
žena.
„Nesmysl!“ zamračil se. „Tohle bylo něco docela
jiného. Seděli jsme u stolu čtyři, a jedině já jsem
ten umíráček slyšel!“
„To se ale může stát každému,“ přesvědčovala ho
manželka. „Můj táta měl takové sluchové halucinace
každou chvíli. Dokonce, i když už úplně ohluchl. Nám
nerozuměl ani slovo, zato ale pořád vykládal, že slyší
hrát šalmaje. Měl taky různá vidění. Ráno šel třeba po
hrázi rybníka a zničehonic potkal kostlivce. Nebo
viděl na borovici dvouhlavého datla. Kdyby z toho měl
dělat rozruch…“
„Já nedělám rozruch, ale vím, že jedna a jedna jsou
dvě!“ protestoval Rokyta. „V naší rodině každé znamení
věštilo něco nedobrého. Dědovi přeběhl přes cestu
zajíc a za deset minut si stařík zlomil nohu. Nebo si
vzpomeň, co jsem ti říkal o strýci Janovi! Přinesl do
maštale štoudev vody a spatřil, jak se nádoba sama od
sebe převrhla. Ještě týž den kopl strýčka kůň přímo do
hlavy. U Rokytů nelze brát žádné znamení na lehkou
váhu!“
„A co s tím chceš dělat?“ ptala se žena. „Budeš snad
brát nějaké prášky proti zvonění v uších?“

Jakub tento nepodařený vtip nijak nekomentoval.

Rozhodl se však, že už nebude o svých pocitech mluvit
a zavdávat tak příčinu ke zbytečnému posměchu. Také si
ale předsevzal, že na nějakou dobu vysadí ze svého
obvyklého pracovního rytmu. Nebude se tolik dřít a nic
nedá na doktorovo chlácholení. Zdraví má jen jedno
a lékaři mnohdy přehlédnou i velmi pokročilou chorobu.
Kdo se sám bedlivě nesleduje, může velmi špatně
dopadnout.
Jakub Rokyta se tedy pečlivě sledoval, ale umíráček
navzdory tomu zazvonil znovu. Tentokrát už časně ráno.
Jakub právě vstával a málem se skácel zpátky do
postele.
„Slyšíte?“ vykřikl. „Slyšíte ho?“

Vtom začal zvonit budík a rozespalá žena prohlásila,

že ho slyší. To ovšem Jakuba neuspokojilo. Temně
pravil: „Nemyslel jsem budík, ale umíráček! Už zase
zvonil, a tak mi už nikdo nic nemusí vykládat. Netěšte
mne a neuklidňujte!“
Nikdo ho ovšem ani nechlácholil, ani neuklidňoval. Na
to bylo ještě příliš brzy. Manželka pouze poznamenala,
aby si raději na chvíli lehnul. Na to Jakub neměl ani
pomyšlení. Umíráček už sice přestal zvonit, ale
Jakubovi jeho klinkání dosud znělo v uších.
Mám to definitivně spočítané, říkal si, a už mi zřejmě
nezbývá příliš mnoho času. Dopadnu nejspíš stejně jako
chudák táta! Jemu houkal vlak a mně vyzvání
neviditelný zvoník. Proč jen Pán Bůh takovou
nespravedlnost trpí? To nemůže raději povolat nějakého
syčáka a darmožrouta, nebo dejme tomu vraha? Tady po
lese běhá například nějaký naháč a děsí mladé holky.
Tomu by se mělo zazvonit umíráčkem! Proč ale zrovna
mně?

Na takové otázky je samozřejmě těžko odpovědět,

a zvláště takhle brzy po ránu. Ale jisté je, že
podobných dotazů vznesl toho dne Jakub na Pána Boha
a jiné nebeské instance ještě celou řadu. Cítil se
totiž nesmírně ukřivděn. Chodil po domě, vzdychal
a přemítal: Až umřu, tak uvidí, koho ztratili! Teď si
mě neváží a berou mě na lehkou váhu. Chtěl jsem pro ně
postavit vilu, a oni mě sotva poslouchali. To jsem
zvědav, kdo jim zbuduje nový příbytek, až tady nebudu!
Div se nad sebou a nad nevděkem svých blízkých
nerozplakal. Zavile hleděl na čipernou ženu
a skotačící dítka. Však všichni poznají, zač je toho
loket! Budou si ještě trpce vyčítat, že tak lhostejně
procházeli kolem umírajícího tatínka!
Jakub se nyní ustavičně díval do zrcadla a sledoval,
máli ztrhané rysy, a zda se mu už špičatí obličej.
Slýchal, že smrt si své oběti už předem modeluje.
Prozatím se ale nic zvláštního nedělo a on vypadal
docela dobře.
Nastal horký letní den. Sdělovací prostředky
oznamovaly občanům, že se mají připravit na mimořádné
parno s občasnými bouřkami. Tentokrát se vskutku
předpověď dokonale splňovala. Rtuť teploměru prudce
stoupala a nezastavila se ani na třiceti stupních.
Nebe bylo modré, slunce nelítostně pálilo a hmyz přímo
běsnil. Lidé prchali do stínu a nadávali, že do
obchodu už zase nepřivezli pivo. To byl pro mnohé
větší horor než zvonění umíráčku. Jakub Rokyta
sklíčeně vlál domem a upíjel vodu s octem.
„Je mi strašně špatně!“ naříkal. „Asi bychom měli
zavolat pohotovost.“

Nikdo ho ale nebral vážně.

„To je zřejmě jen tím vedrem,“ říkala žena. „Odpoledne
se určitě strhne bouřka. Ta pročistí vzduch, ochladí
se, a bude ti zase dobře!“
„Jen aby!“ řekl nevěřícně Jakub. „Právě mi strašně
dloublo pod žebry. Na levé straně! To by mohlo být
srdce. Takhle prý se projevuje zánět srdečního svalu.“

Jeho tvrzení nikoho nedojalo.

Klidně by se dívali, jak mě ubíjejí palicí, pomyslel
si rozbolavělý Jakub. Nebo jak mě topí v rybníku jako
koťata! Nemají s člověkem ani špetku soucitu.
Teploměr ukazoval třicet šest stupňů ve stínu.
Rokytoví kluci se na rozdíl od otce cítili velice
dobře a rozběhli se k rybníku.
Neslyšeli umíráček, a tak je jim hej, říkal si otec.
Já bych se dneska nekoupal ani za nic! Musím se
pohybovat velice pomalu a opatrně a hlavně nesmím nic
těžkého zvedat! Jsem ve velkém nebezpečí, ale třeba se
z něho, buduli opatrný, přece jen dostanu!
„Víš co, Jakube?“ ozvala se manželka. „Mohl bys mi
přetáhnout almaru k vedlejší stěně. Bude tu pak mnohem
víc místa!“

Jakub rezolutně odmítl cokoliv přetahovat. Ustavičně

si ohmatával žebra, kladl ruku na srdce a pokašlával.
Cítil se pod psa. Jako umírající člověk.
’Podívej, jak se potím!“ upozorňoval ženu. „To přece
není samo sebou!“

Žena s tím naprosto souhlasila a prohlásila, že

v lednu se určitě potit nebude. Teď v tomhle parnu se
s tím ovšem musí smířit. Je žhavý červenec, a k tomu
ještě před bouřkou.
Paní Rokytová v dobrém úmyslu otevřela okno dokořán,
ale to neměla dělat. Místnost byla rázem plná much.
„To mi děláš schválně!“ obvinil ji manžel. „Vidíš, že
mám nervy nadranc, a ty sem pustíš hejna masařek!“
„To nejsou žádné masařky, ale docela obyčejné mouchy,“
bránila se žena.
„Ale bzučí víc než masařky!“ ohradil se manžel.
„Když ti tolik vadí, postříkám je biolitem!“
navrhovala manželka.
„Jen žádnou chemii!“ vykřikl Jakub. „Takový dusný den,
a ještě k tomu dýchat nějaké jedy!“

Mouchy neustále bzučely, létaly jako pominuté

a zběsile narážely do stěn. Jako by se pokoušely
o sebevraždu.
„Copak nemáme v domě ani jedinou mucholapku?“ zalkala
nervózní hlava rodiny. „Zatracenej život!“

Sotva mu to vyklouzlo z úst, už toho litoval. Přece

jenom na tom zatraceném životě dost lpěl. Vtom
přiběhli kluci od rybníka.
„Bude bouřka, a pořádná!“ jásali. „Nad kopcem se už
zatahuje!“

A opravdu se vzápětí prudce setmělo a zvedl se vítr.

„No vidíš,“ obrátila se manželka k Jakubovi, „za
chvíli to spadne a hned ti bude líp! Jsi zřejmě
citlivý na změny počasí. Nedávno o tom vyprávěli
v rozhlase!“

Jakub jen mávl rukou a zavrčel: „Počasí sem, počasí

tam! Mne trápí jinačí věci!“

Vichr se náhle vší silou opřel do dveří i oken a na

dvoře bylo boží dopuštění. Všechno jako by se dostalo
do varu. Větrný vír zvedl ze země mračna prachu
i těžké lepenkové krabice.
„To nemohl někdo ty krabice uklidit?“ křičela
Rokytová. „Co v tomhle baráku neudělám já, to prostě
není!“

Nikdo jí to nevyvracel. Konečně se spustil déšť, který

vzápětí přerostl v obrovskou průtrž mračen. Provazce
vody prudce bušily do vyprahlé půdy a pokoušely se
změnit ji v oceán. Byla to úchvatná podívaná! Silnice
se během několika minut proměnila v divokou řeku,
která s sebou brala vše, co jí stálo v cestě. I potok
se silně rozvodnil a vylil se z koryta. Vypadalo to na
pěknou povodeň. Pojišťovna bude muset asi pořádně
klopit!
Kluci byli jako u vytržení. Zdálo se jim, že jsou
svědky skutečné potopy světa.
„To je šplách, co?“ usmála se při pohledu na ně matka.
„Jenom aby nás to nevyplavilo! Tolik vody snad ještě
nepamatuju.“

Jakubovi se konečně také ulevilo. Rachocení hromu bylo

tak silné, že by v něm klinkání umíráčku stejně
zaniklo. Blesky ustavičně osvětlovaly setmělou
místnost a proudy vody bily do plechových okapů, které
přetékaly. Jak Jakub cítil, že je mu líp, začala se mu
vracet dobrá nálada.
Průtrž mračen neustále sílila a v Jakubovi se nakonec
ozval hospodář. Nebo to byla možná jen zvědavost,
která ho donutila vyjít na střechou chráněný chodníček
před chalupou, aby si zblízka prohlédl běsnící živly.
Vyšel tedy ven, zhluboka se nadechl a rozhlédl se
kolem. Vzápětí vyjekl, učinil obranný pohyb a svalil
se jako podťatý do vody valící se kolem domu.
K leknutí měl pádný důvod! Spatřil totiž černou rakev,
která jako loďka poskakovala po vlnách a vplouvala
přímo do Rokytova dvora. Jestli přitom Jakub slyšel
potřetí umíráček, už nikdy nikdo nezjistil. A ani se
o to nepokoušel.
Plující rakev však nebyl žádný přelud. Skutečně
přistála přímo u dveří Rokytovy chalupy vedle
zhrouceného Jakubova těla. Povodeň totiž vážně
poškodila a vyplavila truhlárnu několik desítek metrů
nad Rokytovými. Voda odnášela židle, stoly i celá
dosud neopracovaná prkna. A vzala s sebou i rakev.
Ta ovšem poněkud zabloudila. Zatímco odplavený nábytek
lovili později truhláři z rybníka nebo sbírali porůznu
po lukách, pro rakev si došli k Rokytům. A neodnášeli
ji prázdnou!

***

MEJDAN.
*

Před Krabcovými zastavila sanitka.

„Máňo!“ užasl Krabec. „Co se to děje? U nás přece
nikdo nestůně! Nebo jo?“

Krabcová zavrtěla hlavou. „Ledaže by přijeli za

dědou,“ napadlo ji, „aby zkontrolovali jeho stařeckou
demenci.“

Ale o to opravdu nešlo. Ze sanitky vystoupil vysoký

muž v bílém plášti a hned za ním vycupitala pohledná
dívka. Zřejmě doktor a sestřička.
Krabcová běžela odemknout dveře. Před zdravotníky se
nezapíráme, ani když je momentálně nepotřebujeme.
Vždycky musíme myslet na zadní kolečka.
Manželé Krabcovi se snaživě usmívali, ačkoliv
netušili, o co vlastně běží. Na vysvětlení nemuseli
čekat dlouho.
„Jsem doktor Soumar,“ představil se dlouhán, „a tohle
je sestra Kryšpínová. Přijeli jsme za vámi,
a samozřejmě nejen za vámi, protože naše nemocnice má
katastrofální nedostatek krve. Nemůžeme čekat, až nám
ji přivezou bůhví odkud, a tak objíždíme pacienty
v okolí. Hledáme dobrovolné dárce, a to velice rychle,
aby se nemusely zastavit transfuze. Chápeme, jak je
pro lidi obtížné trmácet se do špitálu, a tak jsme
připraveni odebrat krev přímo u nich doma. Zároveň jim
vydáme potřebná potvrzení, aby mohli získat Janského
plaketu. Jde o humanistický akt a o významný projev
mezilidské solidarity. Doufám, že tuto službu naší
nemocnici neodepřete!“ Lékař mluvil ještě několik
minut a slavil naprostý úspěch. Manželé Krabcovi
nebyli žádní necitové a na nic se nevymlouvali.
„To je znamenitý nápad, pane doktore,“ okamžitě
souhlasil Krabec, „a mně to docela vyhovuje. To víte,
do nemocnice bych se kvůli tomu asi nevypravil. Už
proto, že nám zrušili autobusovou linku, a na mé auto
není spolehnutí.
Každou chvíli se zastaví a já nevím, co si mám počít.
No ale, když jste si fidlátka přivezli s sebou, není
o čem mluvit. Trochu krve rád daruju a ani o to
potvrzení nestojím. Nebudu se kasat nějakou plaketou,
na slávu si nepotrpím. Jen se do toho dejte, není
třeba vést zbytečné řeči.“

Krabcová byla téhož názoru. Nenechá si krev odebrat

poprvé. Když ještě bydlela na Moravě, chodila na
odběry do Uherského Hradiště. Byla tam asi čtyřikrát,
neli dokonce pětkrát. Teď měla pauzu, ale ráda na tu
bohulibou činnost naváže.
„A co děda?“ zeptal se Krabec. „Má stařeckou demenci,
ale jinak by se rozdal!“
„Když mu to udělá radost,“ řekl doktor, „klidně ho
přiveďte! Odebereme mu poloviční porci. Nepoužijeme
jeho krev k transfuzi, ale uděláme důkladný rozbor.
Třeba to bude k něčemu dobré.“
Krabcovi přivedli nahluchlého dementního dědu a sestra
přinesla ze sanitky potřebné přístroje. Všechno pak
proběhlo hladce, protože krev odebírali skuteční
odborníci. Krabcová je pozvala na oběd, ale
zdravotníci odmítli. Nemohli se zdržovat, protože
chtěli objet ještě celou řadu chalup.
„Nemáte to lehké,“ chápal je Krabec. „Kdo to kdy
slyšel, aby si doktoři z nemocnice sami sháněli po
vesnicích krev k transfuzím! To chce obětavost
a opravdovou lásku k lidem!“

Doprovodil doktora se sestrou k sanitě, a ještě jim

zamával. „Jsou to sympatičtí lidé,“ řekl Krabcové,
když se vrátil do pokoje. „Doufám, že budou úspěšní
i jinde.“
„Snad jsme je měli varovat,“ soudila Krabcová, „aby
nejezdili k Jelínkům. Ti s nimi, jakožto svědci
Jehovovi, určitě vyrazí dveře. Jelínek tvrdí, že
transfuze je Satanův vynález!“

Ale doktor Soumar se sestrou Kryšpínovou věděli,

u koho se mají zastavit. Díky tomu se jejich výprava
za lidskou krví stoprocentně vyplatila.
Drahocennou tekutinu ale k transfuzím nepoužili. Také
nejeli do nemocnice. Počkali, až se setmí, a pak jeli
rovnou na městský hřbitov. Těžká železná vrata se před
nimi sama otevřela.
Před největší hrobkou na ně už čekal notář Pexider,
který zemřel na počátku století.
„Vezete?“ zeptal se dychtivě. „Vyšlo to?“

Doktor Soumar se sebevědomě ušklíbl. „Máte přece

stošedesáté narozeniny,“ řekl, „a to nemůžeme sedět
jen tak nasucho. Musíme to pořádně oslavit. Krev je
čerstvá a hodnotná! Pomozte nám odnést ji do hrobky!“

Pexider se rád zapojil. Chtivě se olizoval, ale

nedopustil se žádného společenského přestupku.
V hrobce bylo dostatek místa pro celou společnost. Na
rakvích, které odolaly zubu času, se blýskaly poháry.
Kosti nebožtíků, kteří neměli to štěstí stát se upíry,
byly pečlivě smeteny do kouta.
Nastala noc a do hrobky se začali trousit vzácní
hosté. Celkem jich bylo dvanáct.
Někteří to sem neměli daleko. Stačilo opustit hrob
opodál a učinit několik kroků. Dobrá polovina se však
plahočila pěkných pár kilometrů z okolních hřbitovů.
Přesto žádný z nich nelitoval. Vůně osvěžovala
a dodávala dobrou náladu. Ostatně notář Pexider, vždy
velkorysý hostitel, si pozornost přátel jistě
zasloužil.
Upíři se srdečně vítali, tiskli si navzájem kostnaté
ruce a hýřili úsměvy. Bedlivému pozorovateli by však
neušlo, že jejich proslulé špičáky nevypadají tak
hrozivě jako v hororových filmech. Jako by nebyly
příliš používány k vraždění nevinných obětí.
Záhy také na toto téma promluvil doktor Soumar.
Zvedl pohár s krví a pravil: „U příležitosti krásných
stošedesátých narozenin vzácného přítele připíjím
nejen na jeho trvalé zdraví, ale i na bezpečnost nás
všech. Osud nám uchystal mnoho úskalí. Musíme se živit
lidskou krví, což je spojeno s četnými riziky. Dříve
upíři své bývalé spoluobčany usmrcovali a stávali se
terčem všeobecné nenávisti. Ze zakousnutých obětí se
rovněž stávali upíři, a tak docházelo k strašlivým
masakrům. Živí otvírali hroby a probodávali upírům
srdce dubovými kůly. Byla to temná stránka naší
historie. Tomu je naštěstí konec. Od té doby, co jsme
se naučili lidskou krev zcizovat, nemáme zapotřebí
dopouštět se ohavných vražd. Zbavili jsme se
pronásledování a můžeme žít hodnotným společenským
životem. Někdy si na hřbitově i zazpíváme nebo
zahrajeme karty. Kdoví, co nás čeká v nedaleké
budoucnosti! Hlavní aleje, že se bezhlavě
nerozmnožujeme. Nepokousaní lidé se rozpadají ve svých
hrobech a naše stavy zůstávají v žádoucí normě. Jsme
nevymírajícím, ale také nepřemnožujícím se druhem.
Díky tomu nikomu nevadíme a můžeme se dožít
požehnaného věku!“

Všichni přítomní tomuto projevu zatleskali.

„Jenom kdyby zase přišly do módy rozlehlé hrobky,“
vzdychl upír Beníško, „jako má náš přítel Pexider! Já
se tísním v malém hrobě s dvěma rozpadajícími se
nebožtíky a pěti urnami s popelem. Když v noci vyjdu
na hřbitovní cestičku, jsem celý rozlámaný. A to ještě
často prší nebo fouká vítr!“
„Kdyby se alespoň udržovaly márnice!“ přidal se upír
Svoboda. „Mohli bychom tam zřídit něco jako Klub
důchodců!“

Návrhů bylo mnoho, ale pak se všichni raději věnovali

chlemtání krve, kterou přivezli zdravotníci v čele
s doktorem Soumarem. Chuť byla znamenitá, nikdo se
neušklíbl ani nad krví dementního důchodce Krabce.

***

KDYŽ SE MĚSÍC ŠKLEBÍ.

*

Sochor se neměl kam vrtnout. Před několika hodinami ho

pustili z basy a jeho další osud byl nejistý. Zašel
samozřejmě do hospody, ale dali mu tam najevo, že není
vítán. Vyletěl na ulici s nevšední razancí.
Měl žízeň, ale neodvažoval se vrátit. Chlapi byli
v ráži a přijít o zuby nemusel být problém. Ani
o zlomeninu ruky či nohy Sochor příliš nestál.
Seděl zklamaně na zemi před hospodou a proklínal celý
svět. Nejen to – proklínal celý vesmír. Plil na svůj
nešťastný život a toužil po odvetě. Jenže nevěděl, jak
to provést. Chyběl mu plán.
Pak se konečně vzchopil. Zvedl se ze země a vlekl se
k nádraží. Doufal, že mu v zaplivané kantýně dají
napít. Jenže měl toho večera opravdu smůlu. Nedostal
ani slzu. Kantýna byla zavřená, protože ji před
několika hodinami vytloukli Cikáni. Teď se tady
předváděla policie.
Sochor si odplivl a rozhodl se vypadnout z téhle
odporné díry. Vykročil po cestě podle trati a doufal,
že dojde do nějaké zaslíbené putyky, kde se mu podaří
zastavit hodinky nebo i sako. Je teď teplo a bez saka
se obejde. Než se zhorší počasí, bude už dávno zpátky
v base.
Sochor zrychlil chůzi. Šlo se mu celkem dobře, protože
cestu mu osvětloval měsíc v úplňku. Chůze byla
bezpečná. Přesto se chodec nedovedl zbavit mrzuté
nálady. Všecko ho štvalo, i ten obrovský bílý měsíc,
který mu připomínal kolo od vozu.
Když pohlédl vzhůru, zdálo se mu, že vidí lidskou
tvář, která se výsměšně šklebí. To mu nedělalo dobře.
Už od dětství snášel těžko posměšky, zlomyslné narážky
a jakékoliv poťouchlosti. Často se kvůli tomu popral
se spolužáky, ale co si vezmeš na měsíci? Může se
šklebit sebevíc, je mimo dosah lidského hněvu. Sochor
by ho nejraději srazil z oblohy a dal mu pořádně co
proto. Šlo však jen o nesplnitelné přání. Alespoň Luně
pořádně vynadal a mašíroval dál.
Pak se to stalo. Pár desítek metrů před ním došlo
k železničnímu neštěstí. Byla to obrovská katastrofa.
Motoráček plný lidí, kterému se tady říkalo
flamendrák, zcela nečekaně opustil koleje. Vzápětí se
převrátil a začal hořet. Sochor slyšel úpění a nářek
lidí, kteří se pokoušeli opustit nebezpečné prostory.
Většinou neměli šanci.
Sochor se nejprve notně polekal. Chtěl se otočit
a prchat od místa neštěstí. Pak se ale rozhodl jinak.
Napadlo ho, že by snad dnes ani nemusel zastavovat
hodinky, tím méně pak sako. Obezřetně se plížil
k hořícímu vlaku.
To, co spatřil, byl skutečný horor. Některým lidem se
podařilo vylézt okny, ale neobešlo se to bez šoku
a bez zranění. Teď leželi opodál, naříkali, a někteří
se plazili travou jako poranění brouci. Byli dokonale
bezmocní a naléhavě potřebovali pomoc. Měli ovšem
smůlu, že o jejich bídě věděl pouze Sochor. Ten nebyl
zvyklý prokazovat lidem dobrodiní. Nebylo možno ho ani
při nejlepší vůli zařadit mezi humanisty.
Zato se u něj dostavovalo nezvyklé vzrušení. Začal
rychleji dýchat a dychtivě se plížil k trpícím.
Připomínal šelmu připravující se ke skoku. Ještě
chvíli váhal, ale potom udeřil. Necitelně, ale se vší
rozhodností. Vybral si umírajícího člověka, který se
převaloval v trávě a zoufale naříkal. Sochor k němu
poklekl a pečlivě ho prošacoval. Sebral mu peněženku,
hodinky, a z prstu mu stáhl prstýnek. Pak ho nechal
svému osudu a přistoupil k dalšímu nešťastníkovi.
Kořist byla obdobná.
To jsou hotové žně, liboval si Sochor. A v životě jsem
neměl šťastnější den. Zpočátku to tak nevypadalo.
V hospodě jsem dostal do zubů, kantýnu mi zavřeli před
nosem a z oblohy se šklebil ten potměšilý měsíc. To se
mi ani trochu nelíbilo. Ale teď došlo k nečekanému
zlomu. Štěstí se na mne usmálo, nastal obrat
k lepšímu. S tím, co tady nakradu, vystačím pěkně
dlouho. Taky bych mohl šlohnout něco na sebe. Pěknou
koženou bundu a parádní kalhoty. Šaty dělaj člověka,
a já chodím světem jako vagabund. To se musí změnit!
Od této chvíle začínám nový život!
Sochor měl skutečně mimořádnou chuť do práce. Pak že
jsem osoba práce se štítící, mumlal. Takové
nespravedlivé nařčení! Jsem přičinlivý člověk, který
se žádné rachoty nezalek! Ale málo platné, musí to
vynášet! Sochor během několika minut okradl devět
obětí a měl chuť na další. Jenže za těmi by musel lézt
do hořícího vlaku, a to se neodvažoval. Nerad
riskoval, a tady by se mohl přinejmenším pěkně
popálit. Lákavou kořist s konečnou platností zavrhl.
Je věčná škoda to tam nechat, říkal si, ale člověk
nesmí být maximalista. I tak jsem si nahrabal pěkný
majeteček! Začal peněženky, hodinky i prsteny ládovat
do tašky, které se rovněž zmocnil. Měl chuť jásat
a zpívat. Opojen úspěchem prohraboval se v bohaté
kořisti.
Náhle se ozval silný mužský hlas: „Hej! Člověče, co
tady děláte? Je vám špatně?“

Podíval se směrem, odkud hlas vycházel. Spatřil

mohutného muže v modré uniformě a s nádražáckou
čepicí.
„Já…“ koktal Sochor. „Vykolejil tady vlak!“
„To jo,“ přikývl ajznboňák, „ale stalo se to před
dvaceti lety. Sám jsem ho řídil a spálilo mě to na
popel!“

Sochor sebou vyděšeně cukl a rozhlédl se kolem. Po

vlaku nebylo ani památky, po obětech neštěstí rovněž
ne. Zmizela i kořist, a ani bývalý strojvůdce se tu
déle nezdržoval.
Pouze z mraků znovu vyplul bílý měsíc a šklebil se tak
příšerně, že připomínal potměšilého klauna.

***
MŇOUKAVÝ HOTEL.
*

René Toman zastavil svého bavoráka před kočičím

hotelem paní Solarové. Šlo o dost nezvyklou živnost
a lidé si říkali, že to jsou vyhozené peníze. Taková
pěkná vila o samotě by mohla sloužit k mnohem
lukrativnějším účelům. Proč si paní Solarová nezřídila
raději luxusní restauraci nebo malý bordýlek?

„Nechci,“ odmítala podobné návrhy, „aby můj majetek

sloužil děvkám a společenské spodině. Raději budu žít
skromněji, ale o to bohuliběji. Posloužím zvířátkům,
která ze srdce miluji. A přátelé koček z lepší
společnosti mě budou rádi navštěvovat. Ubytuji jejich
miláčky, kdykoliv to bude zapotřebí, a svědomitě je
obsloužím. Budou se u mne mít jako v ráji a snadno
překonají úzkost, která v nich vznikne po odchodu
jejich pána. Budu s nimi jednat jako se skutečnými
mazlíčky, a to nikoliv za přemrštěné ceny. Budu
spokojena, když uhradím režii a něco málo mi zůstane
na přilepšení k důchodu.“

Kočičí hotel skutečně mírně prosperoval. Stále v něm

přebývalo několik desítek většinou výjimečných koček.
Peršanky, siamské kočky i angorky. Některé měly
dokonce šlechtický titul jako trojbarevná Kirké pana
Reného Tomana. Ta ovšem měla velikou smůlu.
René Kirké nesmírně miloval a viděl se v ní. Paní
Tomanová ji ale nesnášela. Neměla ráda kočky – a Kirké
obzvlášť. Nechtěla ji ani vidět a tvrdila, že
jakákoliv kočka v ní vzbuzuje alergii. Poukazovala na
tetičku Magdu, která z koček dostala příšerné astma,
kvůli němuž se nedožila ani mizerné šedesátky.
Paní Tomanová rozhodně odmítá soužití s kočkami
a spatříli takové zvíře ve svém domě, požádá šoféra
Gazdu, aby je nemilosrdně utratil. Tak skončila Kirké
v kočičím hotelu a marně čekala na návrat domů. Nežila
si špatně a René Toman ji nejméně dvakrát týdně
navštěvoval. Mazlil se s ní, líbal ji na ušlechtilý
čumáček a sliboval jí lepší časy. Jenomže ty byly
v nedohlednu.
Nikdo se nemůže René Tomanovi divit, když si na
necitelnou manželku trpce stěžoval. Paní Solarová
naslouchala a smutně pokyvovala hlavou. Říkala, že
láska ke kočkám je vizitkou ryzího charakteru. Kdo
nemá rád kočky, bloudí v temnotách a lehkomyslně
utrácí krásy života. Takový člověk nikdy nepozná
skutečné hodnoty lidského života. Tápe po povrchu
a odsuzuje se k nevědomosti.
René Toman vřele souhlasil a často docházelo
k nesmírně zajímavým debatám na toto téma. Ale byl
tady ještě jeden aspekt celého problému. René již
nedovedl se svou ženou normálně komunikovat, a ona to
přijímala s povděkem. Zdálo se, že Reného začala
nenávidět. A nejen to. René pozoroval pozvolné
zhoršování svého zdravotního stavu a začal nad tím
přemýšlet. Rostlo v něm přesvědčení, že ho manželka
pomalu otravuje. Koneckonců jako bývalá magistra má
k nenápadnému zločinu tu nejlepší kvalifikaci. Důkazy
však chyběly a pouhé podezření nestačilo.
René se svěřil se svými obavami i paní Solarové, která
pouze krčila bezradně rameny. „I kdyby se s vámi něco
stalo, pane Tomane,“ slibovala, „o vaši líbeznou Kirké
se nemusíte strachovat. Přestože vím, že vaše paní by
mi nezaplatila ani korunu, rozhodně to milé zvíře
neopustím a nepošlu ho do útulku. Kirké si něco
takového nezaslouží!“

Ano, Toman myslel na Kirké víc než na sebe. Představa,

že by se manželka zmocnila celého majetku a kočku
zcela pominula, se mu jevila jako čin hnusný
a odporný. Mělo by se tomu zamezit.
Nyní seděl René proti paní Solarové a na klíně měl
svou milovanou kočku. Něžně ji laskal a Kirké slastně
předla.
„Myslím, že jsem vše spravedlivě vyřešil,“ řekl po
chvíli Toman, „jelikož už sotva změním své názory. Je
mi každým dnem hůř a všechno nasvědčuje postupné
otravě. Myslím, že mi jed podává žena v nějakém
nápoji. Pravděpodobně v kávě. Ale na tom už nezáleží.
Cítím, že z úkladů nevyváznu živý a dokonale jsem se
s tím smířil. Jednal jsem s právníkem. Několik hodin
jsme s doktorem Bartákem, majitelem angorského
kocoura, který zvítězil v soutěži ušlechtilých koček,
hledali schůdné řešení. Pak jsme ho našli. Dům sice
patří manželce, ale značnou částí majetku mohu
naštěstí disponovat. Nyní, kdy ještě žiji, převádím
velkou finanční hotovost na váš kočičí hotel!“
„Ach!“ vydechla paní Solarová. „Opravdu jste se tak
rozhodl?“
„Ovšem!“ přikývl. V očích kočičí dámy se objevily
slzy.
„To vše je velice nečekané,“ vzdychla, „a mohl byste
mě se svými záměry blíže seznámit?“
„Jelikož nevím, jak dlouho mě zde Všemohoucí ještě
ponechá,“ řekl René, „přinesl jsem vám prozatím šek na
obnos nikoliv zanedbatelný. Je to zhruba desetina
částky, kterou využijete ve chvíli, kdy se rozloučím
s tímto světem a vstoupím do nebe, jež, jak doufám,
bude plné koček. Pokud by se mé utrpení zde
prodlužovalo, čerpal bych úroky pro sebe, s čímž
zajisté souhlasíte.“
„O tom vůbec nepochybujte, pane Tomane!“ vykřikla
majitelka hotelu. „Každé setkání s vámi je pro mne
nevšední událostí a vaše Kirké pro mne znamená víc než
moje vlastní děcko. Z vašeho velkorysého daru jsem
celá pryč! Jestli dovolíte, připijeme si na to naší
výtečnou višňovkou.“

René Toman nebyl proti. Paní Solarová se mu jevila

jako mimořádně příjemná žena, s kterou je radost
posedět i popít. Zapochyboval jen, jeli vhodné popíjet
při jeho zdravotním stavu alkohol, ale paní Solarová
tvrdila, že mu to může jedině prospět. Její višňovka
je prý hotový elixír života. Toman tudíž vypil dvě
sklenky, znovu se pomazlil s trojbarevnou kočkou
a v pohodě opustil kočičí hotel. Ani ho nenapadlo, že
to nesmírně sympatické prostředí vidí naposled
v životě.
Téhož večera totiž René zemřel. Zpočátku vážnosti jeho
stavu celkem nic nenasvědčovalo. Byl sice malátný
a cítil se dost unavený, ale neulehl a popil se svou
manželkou silnou kávu. Pak se mu přitížilo.
Když paní Tomanová přivolala pohotovost, bylo již na
záchranu pozdě. René zesnul v silných křečích několik
minut před půlnocí. Ačkoliv trpěl velkými bolestmi,
celou dobu umírání vyplnil voláním své trojbarevné
kočky Kirké.
O tu opravdu nemusel mít starost, neboť šlo o první
dámu mňoukavého hotelu. Paní Solarová ji jednoznačně
favorizovala, a také věděla proč. Díky ní mohla kočičí
hotel podstatně vylepšit a rozšířit. Nic jí nestálo
v cestě. Otrávenou višňovku vylila do kanálu a láhev
hodila do popelnice. Jistota je jistota.
Pak vykročila do rozkvetlé zahrady, aby vybrala
nejkrásnější květiny na pohřební kytici pro pana
Reného Tomana.

***

FILMOVÁ ZKOUŠKA.
*

To je ale hezká holčička, slýchávala Alenka Kusá už od

dětství. Ta bude určitě jednou manekýnkou! Nebo
dokonce filmovou hvězdou!
Léta míjela, dívka stále vypadala k světu, byla teď
nejen pohledná, ale i vzrušující a dráždivá, ale
světová sláva se nedostavovala. Úspěch stále nebyl na
obzoru, což adeptku slávy příliš neuspokojovalo. Alena
se snažila na sebe upoutat pozornost kdekoho.
Zúčastnila se několika konkursů na filmové role,
rozesílala své fotografie na všechny strany,
promenovala se na viditelných místech a byla ustavičně
nešťastná, že to tak dlouho nevychází. Považovala to
za nespravedlnost, kterou si nedovedla vysvětlit. Proč
ji režiséři, producenti a manažeři stále opomíjejí? Je
přece mnohem pohlednější a atraktivnější než ty drzé
holky, které se probojovaly na filmové plátno nebo
televizní obrazovku. Křivda se zažírala do duše
ctižádostivé dívky tak silně, že málem zanevřela na
zlé a nevšímavé okolí, zcela nepochopitelně ji
ignorující.
Ale potom nastal přece jen obrat. Na plovárně si Aleny
všiml mladý muž, který jí zřejmě mohl vynahradit
měsíce trápení, soužení a nespokojeného živoření ve
stínu šťastnějších. Představil se jako Sláva Voják,
zástupce soukromé filmové společnosti. Choval se
suverénně, světácky, ale i kultivovaně. Vzbuzoval
důvěru a působil dojmem muže na svém místě.
„Jste přesně ten typ,“ řekl Aleně, „který potřebujeme
do filmu Vlnění. To je prozatímní název, na konečný
atraktivní titul vyhlásíme soutěž. Natočíme jej
nejprve na video, a pokud se nám podaří, budeme
realizovat celovečerní hraný film v koprodukci
s americkou firmou Flora. Možná že jste o ní slyšela.
Podílníky na jejích akciích jsou Redford a Nicholson.“

Alena stěží potlačovala vzrušení. „Ale není to porno,

že ne?“ zeptala se s obavami. „To bych asi nemohla…“
„Nemusíte mít starosti,“ chlácholil ji Sláva Voják.
„Jsme solidní firma. Jde spíše o film dobrodružný
s nádechem hororu. Hrála byste milenku varietního
vrhače nožů. Moc byste se mi v té roli líbila, pokud
ji ovšem zvládnete. Museli bychom si vás nejprve
vyzkoušet.“
„Pochopitelně,“ špitla dívka. „Před každým filmem se
přece dělají filmové zkoušky. Už jsem se jich dvakrát
nebo třikrát zúčastnila, ale nevybrali mě. Myslíte, že
mám tentokrát naději?“
„Naději, která hraničí s jistotou,“ přikývl filmař,
„jestliže máte jen špetku hereckého nadání, podepíšeme
příští týden smlouvu. Bohužel vám honorář za první
verzi můžeme poskytnout pouze v korunách. V dolarech
vás vyplatíme až při natáčení filmu s americkým
partnerem.“

Alena Kusá se roztetelila blahem. Přijala by roli,

i kdyby byla proplácena v kopejkách, ale vidina dolarů
ji přímo fascinovala. Před chvílí byla ještě docela
obyčejná nešťastná holka, a nyní má možnost dostat se
mezi vyvolené. Jenom si to nesmí pokazit!
„Nejlépe by bylo,“ uvažoval nahlas Sláva, „kdybychom
si vás vyzkoušeli co nejdříve. Hodila by se vám sobota
odpoledne?“

Alena nadšeně přikývla.

„Přijel bych pro vás o půl třetí,“ navrhl filmař, „a
odvezl vás do našeho studia. Souhlasíte?“
„Samozřejmě,“ vydechla.
„A ještě jednu maličkost,“ řekl Sláva. „Je třeba,
abyste o té zkoušce s nikým nemluvila. Budeme vám ji
honorovat i v případě, že neuspějete, ale právě
s touto eventualitou je přece jen třeba počítat. Je
velice nepříjemné, když dívka rozhlásí, že bude hrát
ve filmu hlavní roli, a potom to nevyjde. Kamarádky se
jí posmívají a ona je na pokraji zhroucení. Proto bych
od vás rád získal slib mlčenlivosti, který vyprší
v sobotu večer, kdy podepíšeme smlouvu.“
„To půjde tak rychle?“ užasla.
„Nejsme vázáni byrokratickým systémem,“ usmál se
sebevědomě, „a jakmile zjistíme, že jste ta pravá,
okamžitě si vás zavážeme. Navrhujeme honorář čtyřicet
tisíc korun plus výdaje a diety.“
„Tolik?“ vykulila oči.
„Tak moc to zase není,“ řekl, ale na začátečnici je to
slušné. Honorář v dolarech bude nepoměrně vyšší.“

Alena měla co dělat, aby se udržela na nohou.

„Do čtrnácti dnů zahájíme filmování,“ sliboval, „a
dostanete scénář, podle kterého se budete jmenovat
Magda Sibeliová. Líbí se vám to?“
„Moc,“ přikývla. „Je to krásné jméno.“
„A docela se k vám hodí!“ ujistil ji. „Jsem opravdu
rád, že jsem vás poznal. Prošel jsem celkem tři
plovárny a neobjevil dívku, která by se nám hodila.
Nakonec jsem měl přece jen šťastnou ruku. Uvidíte,
Magdo Sibeliová, že spolu natočíme film, který bude
mít úspěch! V sobotu v půl třetí na shledanou!“

Sláva Voják nasedl do hráškově zeleného volva a odejel

s ním do zářivě uměleckého světa. Alena Kusá za ním
hleděla jako ve snách a dlouho nebyla schopna pohybu.
Stále nemohla věřit svému nenadálému štěstí. A přitom,
jak snadno by je propásla! Chystala se dnes na
plovárnu s kamarádkou Janou, a ta zcela nečekaně
odjela s rodiči na chatu. Alena z toho byla celá
rozmrzelá a nechybělo mnoho, aby zůstala doma. Ležela
by teď na pohovce, četla si knížku a na plovárně by ji
minula největší životní šance. Inu, život je jen
náhoda. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Zaplať pánbůh,
že se Alena konečně drápe nahoru!
Ještě pár dní povede obyčejný, nenápadný život. Bude
sice pohledná, ale přece jen obyčejná holka. Ale
v sobotu večer se všechno změní! Podepíše smlouvu
a odstartuje svou hvězdnou kariéru! Americká
společnost Flora ji zaštítí svým věhlasem a Sláva
Voják jí jistě poskytne cenné rady, aby zbytečně
neklopýtla!
Alena se loudala k domovu a stále intenzivněji myslela
na Slávu Vojáka. Představovala si, jaký asi je. Je
ženatý? Nebo dokonce rozvedený? Je jisté, že to
s ženami umí. Určitě se pokusí i o Alenu!
Není vyloučeno, že ze začínající herečky a suverénního
filmaře vznikne atraktivní pár. Proč ne?

Růžová budoucnost se kmitala na obzoru jako záplava

pestrých orchidejí a Aleně žhnuly oči vzrušením. Vida,
co dokáže způsobit jeden neobyčejný den na přeplněné
pražské plovárně! Už aby tady byla sobota odpoledne!
Myslela, že se té chvíle ani nedočká. Těšila se
a nedočkavě vzdychala. Několikrát se chtěla se svým
nezměrným štěstím svěřit kamarádce Janě, dvakrát nebo
třikrát to už měla na jazyku, ale vždycky se včas
zarazila. Sláva Voják si ji zavázal mlčením plným
právem. Co kdyby to přece jen nevyšlo a Alena filmovou
zkoušku neudělala? Škodolibá Jana by to s velikou
rozkoší roznesla po celém okolí a nešťastnice by
nesměla vystrčit paty z domu! Proto do soboty večer
ani nemukne! Nikdo se od ní nedozví ani slovo!
Své předsevzetí také do písmene splnila, ale v sobotu
stála před plovárnou už ve tři čtvrti na dvě. Před tím
byla u kadeřníka a pak si oblékla slušivé šaty, ve
kterých vypadala mimořádně sexy. Však na to kluci,
spěchající na plovárnu, náležitě reagovali!
Pokřikovali na ni oplzlosti, a dokonce se ji pokoušeli
osahávat. Netušili, že mají před sebou budoucí velkou
umělkyni, možná i nositelku Oscara, a tak se chovali
jako primitivní samečkové. Je třeba jim to odpustit.
Za pár měsíců už nebudou mít k nevhodným projevům
zájmu příležitost, protože Alena je bude nevšímavě
míjet v rychlém voze západní výroby.
Přesně o půl třetí zastavilo před plovárnou hráškově
zelené volvo. Za volantem seděl Sláva Voják a při
spatření vypulírované Aleny zálibně mlaskl. Rázem se
utvrdil v přesvědčení, že typ pro natáčení vybral
správně. Otevřel dvířka vozu a světáckým gestem pozval
Alenu dovnitř.
„Jste skvělá!“ řekl jí uznale. „A uspokojujete mě
více, než když jsme se potkali. Nemáte se čeho obávat!
Za chvíli to vyhrajete na celé čáře!“
„Jen jestli nebudu mít trému!“ strachovala se.
„U maturity jsem se třásla na celém těle, třebaže jsem
všecko uměla.“
„Tentokrát na tom bude záležet mnohem víc!“ ujistil
ji. „Protože maturita vás přivede nanejvýš do nudné
kanceláře, ale s filmem můžete poznat celý svět!
Dostanete se do Cannes, do Benátek…“

Byla tou perspektivou tak okouzlena, že ani nevnímala,

kam vlastně jedou. Sedělo se jí vedle Slávy Vojáka
náramně dobře a klidně by s ním absolvovala cestu
třeba do Olomouce. Ale Sláva velice záhy zatočil do
vilové čtvrti a zastavil před velkým, luxusním domem
s rozlehlou zahradou. Zůstal sedět za volantem
a třikrát zmáčkl klakson. Vrata se otevřela a volvo
mohlo vjet dovnitř.
„Jsme na místě, Magdo Sibeliová,“ řekl Sláva a dvorně
otevřel dvířka vozu. „Vaše kariéra právě začíná!
Tenhle domeček koupil náš veliký šéf z Kalifornie.
Půjdeme rovnou do sklepa, kde máme ateliér a nahrávací
studio.“

Alena se z auta doslova vypotácela. Cítila, že se

krásný sen proměňuje v ještě krásnější skutečnost.
Poněkud ji znepokojovalo jen to, že není dostatečně
uvolněná. Měla olověné nohy a sotva popadala dech. Což
když to ovlivní její výkon před kamerou?

Ale Sláva byl znamenitý a měl pro Alenu nejen

pochopení, ale snad i slabost. Zjevně se mu líbila.
Vzal ji za ruku a vedl ji po schodech do ateliéru.
Záhy se ukázalo, že ani v nejmenším nepřeháněl.
Ateliér nebyl sice veliký, ale jeho zařízení bylo na
úrovni. U dvou kamer se již usmívali kameramani.
„Přivádím Magdu Sibeliovou,“ oznámil jim Sláva. „Její
žárlivý milenec se ještě nedostavil?“
„Odskočil si k šéfovi,“ řekl jeden z kameramanů
a uculil se na Alenu. „Aspoň se tu slečna trochu
rozkouká a dostane se do role!“

Sláva přikývl. „Vidíte,“ obrátil se k Aleně, „tak jsem

se do vás zakoukal, že jsem vám ještě ani neoznámil,
co od vás budeme chtít. Vlastně je to nejtěžší pasáž
z vaší role, a jestliže ji zvládnete, nemám o natáčení
filmu nejmenší obavy. Jak už jsem vám řekl, budete
hrát milenku varietního vrhače nožů Marka Putenaye. Je
to balkánský Cikán, který nepříčetně žárlí. Aby vás
zastrašil, přiváže vás k dřevěné stěně a bude vás
ohrožovat svými noži. Vy pochopitelně budete cítit
nesmírnou úzkost a později dokonce smrtelný strach. Na
těchto záběrech závisí úspěch celého filmu, a proto
jsme je vybrali i k filmové zkoušce. Troufnete si na
to?“
„Myslím, že ano,“ přikývla Alena. „Strašně se bojím
ostrých předmětů a děsí mě už ta představa! Obávám se,
že při spatření nožů začnu doopravdy ječet a křičet
hrůzou!“
„To je znamenité,“ liboval si Sláva. „Čím větší strach
předvedete, tím více nás uspokojíte! Ale teď vás
zavedu do šatny, kde vám Majka půjčí kostým a trochu
vás nalíčí.“

Když se po chvíli Alena seznámila se svým filmovým

kostýmem, přece jen poněkud zrozpačitěla. Kostymérka
jí podala dvoudílné třpytivé miniplavky, které si měla
obléct na nahé tělo. Bylo to vlastně jen několik
zlatých a stříbrných penízků spojených lesklou
šňůrkou.
„Snad to přece jen nebude porno?“ polekala se Alena.
„To je, jako kdybych hrála úplně nahá.“
„Proč se tak ostýcháte?“ uhodla její myšlenky Majka.
„Máte hezké tělo a mohla byste si klidně dovolit
vystoupit i bez tohohle pozlátka! Proč taky ne? Dnes
se svlékají i ty nejslavnější hvězdy!“

To byla nesporně pravda. Nahota ještě není porno a ta

lesklá kovová cingrlátka zakryjí alespoň to
nejnutnější. Navíc si Alena uvědomila, že jí to
opravdu bude slušet. Nálada, která poněkud poklesla,
se opět náležitě vylepšila a dívka hleděla odvážně
vstříc vzrušující budoucnosti.
Do šatny nakoukl Sláva Voják. „Výborně!“ pochválil
nahou krasavici. „Sluší vám to znamenitě! Tenhle oděv
byste měla nosit, když ne na ulici, tedy alespoň na
plovárnu! Ale já bych vás tak vzal i do divadla!
Zkrátka byla byste ozdobou každé společnosti!“

Alena se trochu styděla, ale přesto vykouzlila na

tváři šťastný úsměv.
„Tak se do toho dáme!“ rozhodl Sláva. „Váš žárlivý
milenec už je na place a moc mu to sluší. Je v takové
ráži, že se do strachu nebudete muset moc nutit!“

V tom ani sebeméně nepřeháněl. V ateliéru stál

obrovitý zarostlý Cikán v pestrém kostýmu a zuřivě
koulel očima. Vycenil na Alenu veliké bílé zuby a cosi
pronesl libozvučnou maďarštinou.
„Arpád se velice těší,“ řekl Sláva, „že s vámi vytvoří
sehranou dvojici, která zaujme náročné diváky na celém
světě. Já si myslím, že příliš nepřehání. Ale abychom
to mohli odzkoušet, musí si vás připoutat ke stěně!“

Alena při pohledu na blížící se obludu trochu

znejistěla, trochu ji zamrazilo, ale neměla důvod
k protestům. Cikán ji dost surově popadl a pevně ji
svázal. Dívka byla připoutána ke stěně a nemohla se
ani hnout. Provazy se jí zaryly do zápěstí i nad
kotníky tak hluboko, že bolestí zasténala. Po tvářích
jí skanulo několik slziček.
„To bolí,“ žalovala Slávovi. „Měli byste ta pouta
trochu uvolnit.“

Ale Sláva se tvářil, jako že neslyší.

Cikán znovu přistoupil k Aleně a nožem přeřízl šňůrky,
které držely pohromadě improvizovaný oděv. Penízky se
s cinkotem rozkutálely po podlaze a Alena stála
u stěny docela nahá.
„Co to děláte?“ zapištěla. „S tímhle nesouhlasím!“

Její názory v ateliéru nikoho nezajímaly. Sláva se

cele věnoval Cikánovi.
„Uvědom si,“ nabádal ho, „že se to musí povést hned
napoprvé. Jedeme na ostro a nedá se to zopakovat. Jak
to natočíme, tak to půjde do promítačky. Dostaneme
skvěle zaplaceno, ale musíš to perfektně provést.
První nůž jí zabodneš do pravého ramene. Druhý do
levého stehna. Třetí do levého ramene. Čtvrtý do
pravého stehna. Pátým zasáhneš podbřišek a teprve
šestý musí proniknout do krajiny srdeční a celou tu
řezničinu ukončí. Chápeš?“

Cikán nadšeně přikyvoval.

„Co to blábolíte?“ křičela Alena. „Chcete mě
vystrašit, ale to se vám nepovede! Okamžitě mě
rozvažte! Žádnou smlouvu s vámi nepodepíšu!“
„Není třeba, kočičko!“ ujistil ji Sláva. „Budeš v tom
drasťáku hrát úplně gratis. Ne že bychom byli lakomí
nebo neměli uznání, ale honorář už by ti byl k ničemu.
Snad tě alespoň potěší, že pro tebe máme na zahradě
vykopaný útulný hrobeček. Vykopal ho osobně tady
Arpád!“

Cikán radostně zablýskal očima a vycenil zuby, z nichž

by nebylo těžké vyrobit kulečníkové koule. Alena tuto
exhibici neocenila.
„Hned mě pusťte!“ křičela. „Tohle vám neprojde! Řekla
jsem o té zkoušce kamarádce! A taky rodičům!“
„My to risknem,“ usmál se Sláva, „a ani nám nic jiného
nezbývá. Zákazníci netrpělivě čekají na film, ve
kterém nebudou žádné triky. Ještě jsi o tom neslyšela?
Psaly o tom přece i naše noviny! Vybraná klientela
vyžaduje exkluzivní filmy, ve kterých se nic
nepředstírá. Už se pokochala čtvrcením slečen zaživa
a spoustou jiných roztomilostí. Nyní dychtivě očekává
naši specialitu. Přece bys jim ji nechtěla odepřít?
Chovej se jako skutečná umělkyně!“

Arpád si na stolku rozložil šest dlouhých ostrých nožů

a vzrušeně si s nimi pohrával.
„Pomóóóc!“ rozječela se Alena a cítila, jak jí hrůzou
vylézají oči z důlků.
„Zdá se, že je správně nažhavená,“ obrátil se Sláva ke
kameramanům. „Nesmíte nic propást!“

Pak pokynul Cikánovi. „Můžeš začít, divochu! Doufám,

že se ti nebude třást ruka!“

Cikán udělal příšernou grimasu a chopil se prvního

nože.
„Pomóc!“ křičela filmová hvězda. „Smilování! Maminko!“

Nůž zasvištěl vzduchem a zabodl se jí do pravého

ramene.

***

MSTIVÝ ŠAŠEK.
*

Profesor Karhan byl vynikajícím historikem

s fenomenální pamětí. Věděl o všem, co se šustlo v tom
či onom století, vyznal se ve skutečných událostech
i v legendách a rád o tom všem vypravoval. Jako jeho
budoucí zeť jsem ho často provázel po hradech, zámcích
a zříceninách a vždy jsem se od něho dozvěděl něco
zajímavého.
V červenci minulého roku jsme si spolu zajeli na
Lesecko, které bylo podle profesorových slov od
nepaměti osídleno, a Slované zde žili prokazatelně již
v šestém století. Upřímně řečeno bylo mi to jedno,
protože jsem přijel spíš kvůli čerstvému vzduchu
a výtečnému koupání, ale profesorův výklad byl tak
sugestivní, že jsem se ani trochu nenudil.
Jedním z atraktivních cílů našeho putování byla
návštěva Runštejna. Těžko říci, jeli Runštejn hodně
zchátralý hrad, nebo poměrně zachovalá zřícenina.
Jisté je, že stojí na vysokém zalesněném vrchu, na
který profesor šplhal jako mladík a já se plahočil jen
s největším sebezapřením.
„To je nádhera!“ vzdychal profesor. „Podívej, jaké
skvostné místo si pánové z Bínovců vybrali, aby snáze
odolali přesile. Tento hrad nikdy nebyl dobyt,
částečně lehl popelem při velikém požáru roku 1744.
Později měl být obnoven, a skutečně se také začalo
s pracemi. Bohužel k dokončení stavby nedošlo. Šlechta
pozdějších věků již nepotřebovala opevněných hradů
a dávala přednost honosným zámkům na rovině.“
„Dobře dělala!“ vydechl jsem. „Cožpak je to lidské
šplhat na takový kopec? Za takové rozhodnutí šlechtu
jedině chválím!“

Profesor se trochu zamračil, ale pak mě začal vodit po

zřícenině a upozorňoval mě na to, která klenba je
stavitelský skvost, která brána působila nepřátelům
nejvíc potíží a odkud házeli obránci dobyvatelům na
hlavy balvany a jiné předměty.
„A co takhle strašidla?“ zeptal jsem se náhle. „Bílá
paní se na cimbuří neprocházela? Rytíř s uťatou hlavou
se zde neproducíroval?“

Profesor se zamyslel. „Runštejn měl celou řadu

strašidel,“ pravil potom, „a samozřejmě i Bílou paní.
Je tu však jedno slavné strašidlo, jakým se ostatní
hrady či zámky nemohou pochlubit. Je to mstivý šašek.“
„Mstivý šašek?“ podivil jsem se. „Proč zrovna šašek?“
Profesor se posadil na placatý kámen a opřel se zády
o stěnu. Pak si zapálil doutník, a to už jsem začínal
tušit, že historie mstivého šaška není jen tak
ledajaká. Když si profesor dával takhle načas a dělal
si před vyprávěním pohodlí, vždycky z toho bylo něco
neobvyklého.
„Legenda říká,“ spustil potom, „že jeden z prvních
vlastníků tohoto hradu, pan Rohan z Bínovců, měl
překrásnou manželku Lukrecii, na kterou přímo chorobně
žárlil. Střežil ji tak, že byl kdekomu pro smích, ale
to mu zřejmě nevadilo. Hlavně když se Lukrecie s nikým
nemohla setkat o samotě, a tím také byla vyloučena
nevěra. Jedinou výjimkou byl šlechticův šašek Zozo.
Byl to ošklivý skřet, vysoký sotva osmdesát centi
metrů, a na zádech měl veliký hrb, který ho činil
ještě ohyzdnějším. Šašek měl za úkol hlídat paní ve
chvílích, kdy se šlechtic musel přece jen vzdálit,
a zároveň ji rozveselovat a bavit. Ale stalo se to, co
nikdo, a zejména pan šlechtic, nepředpokládal. Ohyzdný
šašek a krásná šlechtična se do sebe zamilovali,
a jelikož měli dost příležitostí svou lásku
realizovat, nezůstalo u platonického vztahu.
Nasazovali pánovi z Bínovců parohy při každé
příležitosti a jejich podivná láska byla stále
vášnivější. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro
vodu, až se ucho utrhne.“
„Pan manžel jim na to přišel,“ hádal jsem, „a přistihl
je v nejlepším.“
„Správně,“ řekl profesor. „Nejprve byl zdrcen
a žalostně zaplakal. Pak se ho zmocnil spravedlivý
hněv. Vytáhl meč a proklál jím nevěrnou ženu.“
„A hned na to šaška,“ skočil jsem mu do řeči.
Profesor zavrtěl hlavou. „Pro toho měl horší trest než
okamžitou smrt,“ pravil. „Krev půvabné manželky úplně
stačila, aby začal chladně uvažovat o nejkrutější
a nejstrašnější pomstě pro svého soka. Nechal zhotovit
klec, která měla asi metr v průměru. Vpravil do ní
šaška, pečlivě ji uzamkl a zavěsil si ji v komnatě.
Prý proto, aby se stále mohl dívat na krasavce, který
mu odloudil ženu.
Ve skutečnosti nebožáka v jednom kuse mučil. Bodal ho
mečem, poléval ho ledovou vodou nebo pod železným dnem
klece přidržoval pochodeň. Trápil ho hladem a žízní,
častoval ho nadávkami a vymýšlel si ty nejkrutější
způsoby mučení. Nejvíce ho hnětlo, že šašek nesl svůj
úděl statečně, a ještě se šlechtici vysmíval do očí.
Celé dva roky žil v kleci v nejstrašnějších mukách,
než konečně vypustil svou duši.“
„Ale tímto jistě neskončilo,“ řekl jsem, „z šaška se
docela určitě stalo strašidlo, které dalo šlechtici co
proto.“
„To jistě,“ souhlasil profesor. „Šašek nezapomněl na
příkoří, jichž se mu dostalo za živa, a mstil se
opravdu strašlivě. První, co udělal, bylo to, že svrhl
pánovi z Bínovců na hlavu těžký kámen. Ze šlechtice
byla kaše a zdálo se, že šaškova zášť bude ukojena.
Leč nebyla. Šašek řádil dál a mstil se na všech, kteří
byli nějak spřízněni s pánem z Bínovců. Vždycky volil
tentýž způsob vraždy. Byl příliš malý než aby někoho
mohl zaškrtit nebo udolat podobným způsobem, a tak
počkal, až vyhlédnutá oběť stane pod balkonem nebo pod
hradbami. Pak stačilo svrhnout dolů nějaký těžký
předmět a pomsta byla hotová.“
„Zajímavé!“ skočil jsem mu do řeči. „Doufám, že se
tomu mstivému šaškovi podařilo vyhladit celý rod.“
„Zdaleka ne,“ usmál se profesor. „Zřejmě proto, že
šlechtické rody bývaly velice rozvětvené a zlikvidovat
je nebylo v moci žádného strašidla. Ale především
proto, že mstivý šašek nikdy neexistoval. Lépe řečeno
existoval pouze v bájích, které se o tomto hradu
vyprávěly. Dost jsem se o historii Runštejna zajímal
a velice pečlivě jsem prostudoval všechny dostupné
materiály. Strašné historky o mstivém šaškovi se
počaly vyprávět až sto, neli sto padesát let po smrti
pána z Bínovců, který ovšem svou manželku Lukrecii
skutečně proklál mečem.“
„Proč?“ zeptal jsem se.
Profesor pokrčil rameny. „V této věci je historie
skoupá,“ pravil, „ale není vyloučeno, že v tom nějaká
nevěra byla.“
„A ty další vraždy?“ zajímalo mě. „O těch se
v dostupných materiálech nehovoří?“
„O vraždách nemůže být řeč,“ tvrdil profesor, „a tím
méně o působení nějaké strašidla. Bylo tu během těch
století několik nešťastných náhod, ale ty lze
vysvětlit přirozeným způsobem. Vždyť i dneska se
stane, že někomu spadne něco na hlavu. Žádné čáry ani
kouzla v tom nejsou.“
„Hm,“ řekl jsem zklamaně. „Mně by se ovšem líbilo víc,
kdyby tu doopravdy řádil ten mstivý šašek. Prostudoval
jste všechny materiály pečlivě?“
„Ovšem,“ odvětil profesor, „jednak to bývá mým zvykem,
a za druhé mám k tomuto hradu zvláštní vztah. Náležím
totiž tak trochu k rodu, o němž jsem ti vypravoval.
Žárlivý manžel a vrah své ženy je jedním z mých
vzdálených předků. Proto jsem všechny písemnosti,
vztahující se k tomuto případu, prostudoval obzvláště
důkladně. A znovu tě ubezpečuji: mstivý šašek nikdy
neexistoval!“

Profesorovy vědecké kvality byly nesporné. Dá se tedy

předpokládat, že kámen, který se náhle uvolnil
z rozpadající se zdi a roztříštil mu hlavu, nebyl
uveden v pohyb žádnou nadpřirozenou silou. Šlo nade
všechnu pochybnost o nešťastnou náhodu.

***

KAPLIČKA.
*
Doktor Valenta mě nepotěšil. Změřil mi diabetes
a tvářil se velice přísně. „Nelepší se to, pane
Kovák,“ konstatoval ponuře. „Zdá se, že budeme muset
najet na inzulín.“ Pochopitelně jsem ho začal
přemlouvat. Ničeho se tak nebojím jako injekční jehly
a svou cukrovku jsem neviděl zdaleka tak tragicky jako
on. Zřejmě jsem ho nepřesvědčil. Hleděl na mne
nespokojeně a pokyvoval hlavou, jako bych měl co
nejdřív spočinout v rakvi.
„Váš diabetes je podporován značnou nadváhou,“
vysvětlil mi už kdoví pokolikáté, „a snad by vám
pomohla přísná dieta spolu se zvýšeným pohybem. Obávám
se však, že ani k jednomu vás nedonutím. Soustavně se
přejídáte, konzumujete nevhodná jídla a pohybu se
přímo štítíte. To je, příteli, cesta do pekel!“

Nezbylo než to uznat a opětně se pokusit o nápravu.

Věděl jsem, že to nebude snadné a mnoho nadějí na
konečný úspěch nemám. Nepatřím mezi zarputilce, kteří
dokáží, co si umanou. Mám slabou vůli a nesčíslněkrát
jsem si to ověřil. Má mlsnost a pohodlnost vždycky
slavily nebezpečná vítězství. Výsledkem byla stále se
zhoršující choroba.
Také nyní jsem zahájil nový pokus o radikální změnu
zdravotního stavu. Pojedl jsem jako indický asketa
a vydal se na procházku, neli přímo na pochodové
cvičení do hlubokého, pohádkově krásného lesa. Ne že
bych tam šel poprvé. Jen jsem si obvykle netroufl jít
příliš daleko. Brzy jsem si začínal namlouvat, že jsem
smrtelně unaven, a zabočil jsem do útulného hostince
V závětří. Tentokrát jsem se tomuto nebezpečnému
lákadlu obloukem vyhnul.
Šel jsem úporně a se zaťatými zuby až tam, kam se
dostávají jen sportovci a milovníci přírody. Kdysi
jsem mezi ně patříval, a tudíž jsem se nemusel obávat,
že v hlubokém lese zabloudím. Připadal jsem si v té
chvíli jako pohádkový hrdina.
Šel jsem už hodně přes hodinu. Na čele mi perlil pot
a svalstvo začínalo bolet, což pro zpáteční cestu
nevěstilo nic dobrého. Ale stále jsem to nevzdával.
Byl jsem až neuvěřitelně odhodlaný a vytrvalý. Neměl
jsem daleko do buldoka. Dosud nepoznaná vitalita
a odhodlanost mě hnaly stále kupředu. Samozřejmě že to
netrvalo věčně. Došel jsem k mýtině, na kterou jsem se
pamatoval z doby svého mládí. Když mi bylo něco přes
dvacet, chodil jsem na tato místa s jistou modro okou
dívenkou. Tehdy nám to nepůsobilo žádné potíže. Stála
zde malá, poněkud pobořená kaplička a v té jsme se
poměrně cudně líbávali. Na víc jsme si netroufli,
protože jsme se ostýchali popustit vášni v prostředí
takřka posvátném.
Nyní jsem vstoupil na mýtinu a sotva jsem se ubránil
výkřiku překvapení. Kaplička stála na svém místě, ale
vypadala docela jinak! Jako by ji právě postavili!
Zářila novotou a nezaznamenal jsem na ní ani sebemenší
známku poškození.
Tak tohle jsem opravdu nečekal! Spíše bych
předpokládal, že zub času ještě více zahlodá a já na
místě našich schůzek najdu jen pár mechem obrostlých
kamenů. Ohromeně jsem zíral na kapličku, která doslova
povstala z trosek, a byl jsem upřímně dojat. Kdo asi
to znamenité dílo provedl? Ministerstvo kultury?
Okresní úřad? Nebo nějaké zanícené sdružení
dobrovolníků? V každém případě šlo o příkladný
a chvályhodný čin, s kterým by měla být veřejnost
seznámena. Sám to samozřejmě nesmlčím a budu
informovat každého, kdo bude ochoten naslouchat.
Samozřejmě jsem cítil nutkání nahlédnout také dovnitř.
Otevřel jsem dveře a zjistil, že kaplička není
prázdná. Uprostřed na lavičce seděl františkánský kněz
v hnědém hábitu s kapuci. Byl ponořen do četby nějaké
knihy. Okamžitě však můj příchod zaznamenal
a přátelsky se na mne usmál. Rozpačitě jsem pozdravil,
ale nechtěl jsem ho vyrušovat. Pokoušel jsem se
vycouvat, avšak jeho gesto mě zastavilo. Ukázal na
pramínek čiré vody, o níž se tradovalo, že má léčebné
účinky. Kaplička vlastně kdysi vznikla obestavěním
tohoto vodního zdroje. V dobách, kdy jsme chodili do
polozřícené kapličky my, pramen už takřka neexistoval.
Byl zcela zasypán a o jeho existenci svědčila jen
halda mokré suti. Nyní je tedy vše napraveno.
Samozřejmě jsem neodolal a napil se. Po usilovné
procházce chutnal doušek studené vody nadmíru lahodně.
Dalo by se dokonce říci, že opojně. Cítil jsem se
daleko lépe a bylo mi takřka do zpěvu.
Zvedl jsem hlavu a střetl se s pohledem františkána.
Byl vlídný a přívětivý. Čekal jsem chvíli, jestli na
mne promluví, ale pouze se přátelsky usmíval. Pak
udělal ve vzduchu křížek a znovu se ponořil do četby
své knížky.
Vyšel jsem ven a cítil jsem se znamenitě. Lehce
a spokojeně. Dobře se mi dýchalo a nic mě nebolelo.
Ani jsem se to nesnažil pochopit a bez potíží jsem
upaloval k domovu. Což kdyby ta úleva byla jen
přechodná?

Ale mé obavy se nesplnily. Můj stav se nehoršil, ba

právě naopak. Únava z procházky byla minimální
a nestála ani za řeč. Jako by to napití z pramínku
v kapličce mělo opravdu léčebný efekt. Bylo těžké tomu
věřit, protože se zázraky jsme si už dávno odvykli
počítat. A tak jsem jenom kroutil hlavou, aniž bych se
komukoliv svěřoval. Neměl jsem zapotřebí, aby mě mé
okolí považovalo za hlupáka, nebo dokonce za
idealistického blouznivce.
Samozřejmě jsem pokračoval v procházkách. Lesy jsou
u nás krásné a hluboké, takže není třeba se příliš
přemáhat. Ale ke kapličce jsem už nezašel. Cosi ve mně
se tomu vzpouzelo. Byl to nějaký divný ostych a stud.
Ani jsem si to nesnažil nějak vysvětlit. Cítil jsem se
takřka naprosto zdráv, ačkoliv jsem s dietou byl občas
pořádně na štíru. K doktoru Valentovi jsem zašel spíše
ze slušnosti než z potřeby.
Lékaře zajímal především stav cukru v krvi. Obvykle na
změření reagoval výkřiky „katastrofa“ a vyhrožováním
inzulínem. Tentokrát mě pro jistotu změřil dvakrát
a očividně žasl. Nechtělo se mu věřit, že přístroje
mluví pravdu.
„Co jste s tím dělal?“ vybafl na mne. „Tohle jsem
u vás ještě nezažil! Máte 5,9, to je ten
nejnormálnější normál! Vy jste snad, člověče,
čaroval!“

Nebyl důvod mu to vyvracet. Ochotně jsem sklízel

pochvaly a sliboval, že v tvrdé, systematické léčbě
budu pokračovat.
Ten den jsem se rozhodl jít znovu ke kapličce.
Potřeboval jsem si ledacos ujasnit a především jsem
doufal, že se opět střetnu s laskavým františkánem.
Muselo se přece stát něco pozoruhodného a téměř
nevysvětlitelného. Je třeba z toho vyvodit důsledky.
Jeli voda v kapličce léčivá, nemám právo si to nechat
pro sebe a františkán rovněž ne. Musíme se dohodnout
na rozumném řešení a neodstartovat hysterické scény,
plné náboženského šílenství. Koneckonců zásluhu, a to
nemalou, mají i ti, kteří kapličku s pramenem
zrenovovali. Bude to zřejmě obecní úřad nebo nějaký
spolek. Teprve až zjistím veškeré podrobnosti,
rozhodnu se, jakým způsobem seznámím veřejnost se
zázračným děním. Možná že by bylo vhodné seznámit se
vším televizi, ale to je prozatím předčasné.
Vyrazil jsem tedy ke kapličce. Šlo se mi znamenitě
a značnou vzdálenost jsem překonával bez sebemenších
potíží. Připadal jsem si jako aktivní sportovec, pro
kterého je pohyb rozkoší. Přímo jsem při chůzi mládl.
Naprosto svěží jsem došel až k známé mýtině a dychtivě
zamířil ke kapličce. Ta ale nezasvítila novotou jako
při mé poslední návštěvě. Nebyla tady totiž vůbec.
Místo na báječně zrenovovanou stavbičku, která mě tak
uchvátila, jsem zděšeně zíral na hromadu kamení, která
sotva naznačovala, že tady stál jakýsi objekt.
Nevěřil jsem svým očím. Nejprve mě napadlo, že se na
kapličce vyřádili nějací vandalové, ale vzápětí jsem
tuto myšlenku rezolutně zamítl. To prostě nebylo
možné. Ruina, kterou jsem si nyní prohlížel, byla nade
všechny pochybnosti poznamenána zubem času. Kameny
obrostlé mechem svědčily o tom, že se jich dlouhé
desetiletí nikdo ani nedotkl.
Váhavě a s pocitem úzkosti jsem postoupil kupředu.
Hledal jsem pramínek, ze kterého jsem se při minulé
návštěvě napil. Nebyl tam. Zázračná voda zmizela
a úzké koryto odtud vytékajícího potůčku bylo zcela
vyschlé. Ale něco přece jen potvrdilo, že jsem se
nestal obětí pouhé halucinace. V místě, kde jsem se
napil vody, byl rozprostřen hnědý františkánský hábit.

***

JEŽÍŠMARJÁ!
*

Lavička před domkem řezníka Bočka už zřejmě zůstane

prázdná. Ještě donedávna tady vysedával, tupě hleděl
do neznáma a občas ze sebe namáhavě vyrazil:
„Ježíšmarjá!“ To bylo jediné, co po záchvatu mozkové
mrtvice svedl. Teď se mu přitížilo a odvezli ho znovu
do nemocnice. Lidé říkají, že už se nevrátí. Jeho žena
v to však stále doufá.
Nesmíme v žádném případě paní Bočkové křivdit. Neměla
po boku obhroublého hromotluka právě lehký život.
Řezník patřil k vyhlášeným hulvátům a doma se nijak
nepřetvařoval. V mládí se rád pral, předváděl svou
sílu a zkoušel to i v ringu jako zápasník. Nezalekl se
ani mistra světa, který přijel na vesnici s jakýmsi
cirkusem. Ale to už není ani pravda, jen nejstarší
pamětníci na to ještě vzpomenou.
Pak se Boček oženil. Vzal si dívku jako stvořenou pro
okřikování, ponižování a otloukání. Mařenka Pátková se
mu nikdy nedokázala vzepřít a poslouchala ho na slovo.
Snad jí tento způsob života dokonce vyhovoval.
Zato Mařenčiným rodičům se to nelíbilo. Nejednou si to
slovně rozdali s nevycválaným zetěm, ale příliš tím
nezískali. Slízli pár šťavnatých nadávek a nakonec
byli rádi, když vyvázli se zdravou kůží.
Boček neřekl své tchyni jinak než nebeská koza. Bavil
se tím, že paní Pátková chodila do kostela
a zesměšňoval ji na každém kroku. Opileckým hlasem
prozpěvoval Tisíckráte pozdravujem tebe, spílal všemu
duchovenstvu od kaplana až po papeže a vyprávěl peprné
anekdoty ze života svatých. Tchyně pochopitelně
nemlčela. Označila zetě jako Antikrista a slibovala mu
muka pekelná. Nepochybovala o tom, že se její
předpověď splní.
Řezník se bavil a své výpady stále stupňoval. Byla to
jedna z mála zábav, které si dopřával. Ve svém okolí
si tím příliš sympatií nezískal, ale nijak se touto
skutečností nermoutil. Svou silou a hrubostí si vždy
dovedl zjednat respekt.
Paní Pátková často nosívala květiny do kapličky na
rozcestí, kde byl oltářík se soškou Panny Marie.
Koncem minulého století zde kapličku dal postavit
sedlák Tichý jako dík, že přežil jízdu v povoze
taženém splašenými koňmi. Ačkoliv socha nebyla dílem
žádného významného sochaře, působila velmi mile, ba
líbezně. Ne ovšem na řezníka Bočka. Ten se svým
názorem nijak netajil.
„Proč se máme dívat na takové tmářství?“ vykřikoval
před tchyní. „Odvezte si to domů a tam se někde ve
stodole klidně můžete modlit! Jinak mě vytočíte tak,
že vezmu sekeru a pak tu svou Panenku Marii
nepoznáte!“
„Ty neznabohu!“ pištěla paní Pátková. „Dyť by ti pak
musela upadnout ruka u samého ramene!“

Chvíli se takhle dohadovali, až vzbudili všeobecnou

pozornost, nakonec se však hlučně a nadurděně rozešli.
Lidé se dohadovali, zda bude řezník opravdu takového
činu schopen.
„To je už moc silný kafe!“ tvrdil bývalý mlynář Krška.
„Podobné věci se už mnoha lidem nevyplatily! Ve
Vraničce dva chlapi povalili boží muka a do čtrnácti
dnů byli na prkně. Samozřejmě náhoda. Ale řekli si
o ni!“

Kdekdo byl téhož názoru. Věřící i nevěřící soudili, že

pustit se do boje s bohorodičkou a vyhrožovat jí
řeznickou sekyrou je nemístná troufalost.
Boček se procházel vsí jako za mlada. Cítil, že je
středem pozornosti jako v dobách, kdy položil na
lopatky mistra světa. Tchyně se před ním křižovala,
protože se jí vždycky zdálo, že právě potkala
satanáše.
A pak se to stalo. Listonoš Korbel ráno zjistil, že
socha Panny Marie má potlučený obličej. Samozřejmě to
nesmlčel a informoval o tom kdekoho. Včetně Veřejné
bezpečnosti. Nikdo nepochyboval o tom, kdo je viníkem.
Boček však zapíral. Tvrdil, že si někdo zahrál na jeho
účet.
„Řeči jsem měl, to jo,“ připouštěl, „ale to jenom
kvůli tchyni! Abych ji pořádně naštval! O poškození
sochy jsem však ve skutečnosti vůbec neuvažoval. Jak
bych to taky mohl udělat? Do půlnoci jsem byl
v hospodě a sotva jsem dovrávoral domů. Překulil jsem
se na postel, a v tu ránu jsem nevěděl o světě. Přece
bych se v tomhle stavu neplahočil až na rozcestí!“

Hájil se tvrdošíjně, ale nikdo mu nevěřil. Už proto,

že žádný další podezřelý nebyl po ruce. Jen
o řezníkovi se dobře vědělo, že má na Panenku Marii
spadeno a že jí veřejně vyhrožoval. Tchyně Pátková to
ochotně dosvědčila.
S Bočkem byl sepsán řádný protokol, ale prozatím to
k ničemu nevedlo. Zapíral tak zuřivě, že vyšetřovatele
od jednoznačného obvinění odradil. Ale byla tu ještě
rozezlená tchyně.
„Já žádné důkazy nepotřebuju,“ tvrdila rozhořčeně, „a
tohle mu rozhodně nikdy neodpustím! Prokleju ho
a přivolám na jeho hlavu ta největší utrpení!“

Lidé brali její výhrůžky s rezervou, protože paní

Pátková zatím čarodějnictvím nijak neproslula. Nebylo
ani známo, že by se jím někdy vážně zabývala. Mnozí
nad jejími slovy mávli rukou a jen někteří mumlali, že
s kletbou si člověk nemá jen tak pohrávat.
O tom všem se samozřejmě dozvěděl i Boček. Tchynina
prohlášení v něm ovšem vyvolávala dobrou náladu.
„Na Panenku Marii jsem nesáh‘ ani malíčkem,“ dal se
slyšet, „ale když to babu tak rozčertilo, jako by se
stalo. Už mě ani nenapadne, abych se vymlouval
a vykračoval. Jen ať si myslí, že jsem to udělal já,
a pukne vztekem, koza nebeská!“

Tchyně sice vztekem nepukala, ale zato ledacos

chystala. Snula plány, které později popírala. Kdo
dnes nakonec přesně ví, jak to vlastně bylo.
Řezník Boček pravidelně navštěvoval hostinec Na
vejletě. Popíjel tu, hrál karty a klábosil až do
půlnoci. Někdy i déle. Také tentokrát výrazně
překročil zavírací hodinu. Hostinský počítal tržbu
a neměl nijak naspěch. Boček konečně dopil poslední
kapku, zahučel nesrozumitelně pozdrav na dobrou noc
a odkolébal se na cestu k domovu.
Vyšel před hospodu a zastavil se, aby si zapálil
cigaretu. V té chvíli zaslechl podivný šramot. Bylo to
za hřbitovní zdí, která stála nedaleko hostince.
Slyšel šátravé kroky a pak na zeď vystoupila ženská
postava oděná v bílém oděvu a natáhla ruce
k řezníkovi. Ten hrůzou vykřikl a vzápětí se skácel
k zemi.
Hostinský vyběhl před hospodu, spatřil však už jen
chroptícího Bočka. Nedovedl mu pomoci, a tak zavolal
pohotovost. Ta odvezla nešťastníka do nemocnice, kde
konstatovali těžkou mozkovou příhodu. Pacient se
několik dní potácel mezi životem a smrtí, nakonec se
ale do vesnice opět vrátil, i když v značně zuboženém
stavu. Byl téměř neschopný pohybu.
Veřejné mínění se dalo do pohybu. Kdekdo hovořil
o bílém přízraku na hřbitově, jako by jej viděl na
vlastní oči. Mnozí přitom pohotově ukazovali prstem na
tchyni Pátkovou. Někteří dokonce soudili, že šlo
o promyšlený pokus o vraždu.
Paní Pátková se bránila. Co by dělala o půlnoci na
hřbitově? Je bázlivá ženská, která chodí spát div ne
se slepicemi. Ani televizní program nevydrží sledovat
až do konce! A cožpak se taková věc dá vůbec nějak
naplánovat? Řezník přece mohl hospodu opustit dříve
nebo také později. A nemusel vyjít sám! Proč tedy
podezírat starou ženskou, že snad číhala a čekala mezi
hroby v noci bůhví kolik hodin?

Boček se k tomu všemu ovšem nemohl vyjádřit. Bezvládně

ležel a marně se pokoušel promluvit. Jen občas ze sebe
vyrazil „Ježíšmarjá!“ a zase zmlkl. Byl zcela odkázán
na péči své ženy, ale především tchyně. Ta se mu
začala věnovat s péčí až dojemnou. Převlékala jej,
přebalovala a krmila. Zlé jazyky tvrdily, že mu přitom
spílala holomků a neznabohů, ale ani to není doloženo
žádnými věrohodnými svědky. Jisté je, že ho za
slunečného dne dovlekla s dcerou na lavičku před
stavení, kde pak Boček po celé hodiny vysedával,
mračil se a koulel očima. Když kolem procházel někdo
známý, pokoušel se s ním sice navázat kontakt, ale
svedl vždy jen to své ustavičné „Ježíšmarjá!“.
To mu nakonec vyneslo ve vsi přezdívku. Ježíšmarjá
dřepěl před chalupou a nemohl ani odhánět komáry,
kteří ho ustavičně bodali. Byl mrzutý a vzteklý ale
nezmohl se na víc než na to jediné slovo. Paní Pátková
tvrdila, že zeťovi je vlastně dobře, a jak by také ne,
když je o něj všestranně postaráno. Že ona i dcera
dělají, co mohou, to musí každý uznat.
Svého zetě nyní doslova hýčkala. To, že by ho nutila
polykat jídla, která neměl rád, se určitě nezakládá na
pravdě. Jednou, krátce po chutném obědě, se Ježíšmarjá
skácel znovu. Spadl z lavičky a zůstal ležet na
zápraží. Tchyně zajistila okamžitý převoz do
nemocnice.
Další vývoj událostí můžeme pouze předpokládat.
Všeobecně se soudí, že bývalý silák bude mít co
nejdříve funus. Tchyně je však optimističtější. Říká,
že zetě dají brzy do pořádku a že se ještě hodně
nasedí na své oblíbené lavičce. Dáme se tedy
překvapit!

***

KNÍŽE HRŮZY.
*

S některými tituly se lidé rodí, jiné si musí

zasloužit, neli přímo odpracovat. Titul „Kníže hrůzy“
rozhodně nespadl Vilému Rondeloví z nebe. Zajistila mu
jej vytrvalá, cílevědomá, a také úspěšná práce
v oblasti literárního i filmového hororu. Vilém Rondel
děsil prosté lidi i intelektuály a těšil se
všeobecnému uznání.
Nutno přiznat, že ho to uspokojovalo. Byl potěšen,
když se jeho lékař přiznal k tomu, že při posledním
hororu hlasitě jektal zuby. Těšilo ho, když jeho
spoluobčanům běhal mráz po zádech, když se potili
a těžce dýchali, nebo se obávali opustit domov.
„Mistře,“ oslovovali ho mnozí, „zase jste nás smrtelné
vyděsil. Proti vašim upírům je hrabě Dracula učiněný
břídil! Ta strašlivá muka, která si dovedete vymyslet!
Kdybyste žil v Americe, byl byste miliardář!“ Vilém
Rondel si ovšem nemohl stěžovat ani v této malé
a všestranně skromné zemi. Tvořil, a neumíral hlady.
Hrůza se sice vyplácela méně než za Velkou louží, ale
vyžít se z ní dalo.
Kníže hrůzy se opravdu snažil. Jeho mučírny patřily
k nejvybavenějším na světě, kati a vrahouni oplývali
bohatou fantazií, upíři neznali pojem únava, vlkodlaci
cenili své mohutné tesáky jako šavlozubí tygři
a nebohé oběti úpěnlivě kvičely. Rondelový horory
neměly chybu.
Sám Rondel byl ale člověk mírumilovný a usedlý. Život
si žádným násilím nekomplikoval. Svou kulaťoučkou
postavu udržoval ve formě dobrým jídlem a pitím.
Připomínal spíše otce Kondelíka než šiřitele děsu.
S upíry mimo pracoviště neobcoval. Rád vysedával
v malé hospůdce, kde nedocházelo k žádným konfliktům,
nebo trávil volné chvíle u rodinného krbu. Měl mladou,
hezkou ženu, která rozhodně nepřipomínala ďáblici.
Měla sladký úsměv a dobrotivé oči. Vilém věřil, že ho
miluje, neboť úspěch, jak známo, plodí nepřiměřené
a těžko zdůvodnitelné sebevědomí.
Existovali mnohem mladší a pohlednější muži, než byl
autor hororů, nicméně sebeatraktivnější konkurenty
nebral na vědomí. Znal pouze tvrdou práci
a bezstarostnou idylu. Nic mezi tím. Tento týden byl
Kníže hrůzy mimořádně skvěle naladěn. Ve studiu nechal
zbičovat několik nádherných slečen a poté přiměl kata,
aby je zvolna umučil. Dopadlo to znamenitě a i ti
nejnáročnější diváci si jistě přijdou na své!
Tak, řekl si poté Vilém, teď se přesuneme ze
sadomasochistického pekla do růžové rodinné pohody!
Julina na mne čeká na chatě a já si to užiju jako
ještě nikdy. Prý už začínají růst houby, a tak se mohu
vypravit na svá oblíbená místa! Houbařina je báječná
relaxace!
Jeho zálibě nestálo nic v cestě. Bez problémů dorazil
do své luxusní chatky a vypil několik chlazených piv,
které mu ženuška přichystala. Pak si na chvilku
schrupnul. Zdálo se mu o houbách a vlastnoručně
připravené smaženici. Když se Kníže hrůzy probral
z pivního opojení, dostal chuť svůj sen uskutečnit.
Bylo to snadné, protože chata stála přímo na kraji
lesa.
„Teď ti předvedu,“ kasal se Vilém, „jak se hledají
houby! Vsaď se, že přinesu plný košík!“

Paní Julie se nevsadila. Houby ji nezajímaly a nikdy

je nejedla. Přesto se povzbudivě usmívala.
Kníže hrůzy vyrazil do lesa a těšil se z toho, jak je
mnohostranný. Dovede upéct blondýnu na rožni, ale
právě tak objeví statného hřiba v mlází. Je takřka
renesančním člověkem, a proto se dočká zasloužené
odměny v podobě houbové míchanice. Život je přece jen
krásný.
Vilém Rondel si blaženě popiskoval a shýbal se pro
hříbky, holubinky i pečárky. Brzy jich měl plný košík.
Domů se vrátil rozjařen a hned se vrhl na očistu svého
úlovku. „Škoda,“ oslovil manželku, „že houby nejíš!
Ani nevíš, o co přicházíš!“
„Jen aby ses jednou neotrávil!“ zabručela Julie.
„Nedávno jsem četla v novinách, jak pochodil jistý
důchodce z Podbaby!“
„Protože to byl osel!“ ušklíbl se Rondel. „Spletl si
albína muchomůrky zelené s pečárkou! Přehlédl kalich
smrti! Něco takového nemůže zkušenému houbaři ujít!“

Kníže hrůzy vyráběl smaženici se stejným gustem, jako

ve svých hororech vraždil. Při krájení hub měl pocit,
že krouhá mladistvá těla panen, a pak na ně vylil
žlutavou kaši žloutku. Spokojeně se culil, když nesl
polotovar v pánvi na vařič.
Vilém si ale musel na okamžik odskočit a tato chvíle
stačila paní Julii, aby provedla zákeřný zločin. Měla
připraveny dvě pokrájené muchomůrky zelené, jimiž
obohatila manželovu míchanici. Ten to pochopitelně
vůbec nezaregistroval. Zato se s elánem věnoval
dokončení jídla.
„Ani nevíš, jak jsem se na tohle těšil!“ zamlaskal,
když si krmi přendával na talíř. „V Praze se člověk
pořádně nenají. Včera jsem měl muflona na rozmarýnu,
ale vůbec to tak nechutnalo. Místo rozmarýnu tam
nakrájeli nějakou lebedu. Jedině doma vím, co budu
jíst! Není nad houby, které si člověk sám nasbírá!“

Julie mu to nevyvracela. Neměla zapotřebí mu cokoliv

vyvracet. Vlídně přihlížela, jak Vilémovi chutná. Pak
vyrazila na kus řeči ke kamarádce do vesnice. Věděla,
že se za chvíli udělá Vilémovi špatně, a byla příliš
citlivá na to, aby lhostejně přihlížela jeho utrpení.
Nakonec by ho ještě odvezla do nemocnice, kde by
nešťastníkovi vypumpovali žaludek, a nedej bože ho
nakonec zachránili.
Kníže hrůzy ji nezdržoval. Najedl se k prasknutí
a spokojeně se natáhl na otoman. Blaženě přivřel oči
a jako obvykle ho začaly napadat ty nejmorbidnější
filmové záběry od kuchání kojenců až k rozemílání
odsouzenců v obřím mlýnku.
Viléma Rondela by ani ve snu nenapadlo, že za
nedlouhou dobu sám zemře tou nejbanálnější smrtí,
jakou si lze představit a jakou by do některého ze
svých znamenitých scénářů nikdy nezařadil.

***

KIBIC.
*

Blížila se půlnoc a Pleskot, Zoula, Mařinec a Karmazín

seděli ještě v hospodě. Hostinský Burda naslouchal
pleskání karet o stolní desku a díval se z okna výčepu
přímo na přilehlý hřbitov. Byla překrásná letní noc
a měsíc neměl daleko do úplňku. Osvětloval hroby,
pomníčky s kříži i anděly rozličné umělecké úrovně.
Pískové cestičky se zdály bílé, jako by na ně právě
napadal sníh.
Burda ještě chvíli sledoval místo, kterému se nikdo
nemůže vyhnout, a obrátil se ke karbaníkům.
„Tak jak se vám, chlapci, hraje bez Ma cháčka?“ zeptal
se. „Nemohli jste mu přijít na jméno, ale teď vám, zdá
se, přece jen trochu schází!“
„Trochu?“ zahučel Pleskot. „Hodně! Kibic nemá u karet
chybět!“
„Moje řeč!“ přidal se Mařinec. „Člověk, když mu nepadá
karta, si může alespoň na někom zchladit žáhu. Já sám
jsem jednou chudáka Ma cháčka hnal s klackem v ruce až
k mlejnu!“
„A já jsem mu utrhl kravatu!“ vzpomínal Karmazín.
„Kdyby neprosil se sepjatýma rukama, tak jsem ho
namouduši uškrtil!“
„Taky jsem se k němu nechoval nejlíp,“ šel do sebe
Zoula. „Tak jako jemu jsem nevynadal ani tomu ženáči,
co mi chodil za dcerou! Chudák Ma cháček! Bez něho to
není žádná hra!“
„To byl kibic evropské úrovně,“ tvrdil Pleskot. „Měl
talent a soustavně se vzdělával. A ta píle!
Nepamatuju, že by někdy v hospodě chyběl.“
„Za roky, co tady šenkuju,“ řekl Burda, „chyběl
třikrát. To bylo před pěti lety, když ho Vondrejc
honil kolem stodoly a Ma cháček spadnul do žumpy.
Trochu si loknul, museli mu vypláchnout žaludek
a potom ho pozorovali, jestli ho nezachvátí nějaká
choroba.“
„Ma cháček měl žaludek jako kachna,“ pronesl odborný
posudek Zoula. „Ten mohl polykat hady a zapíjet je
vodou z louže!“
„No a vidíte,“ vzdychl hostinský „už je na pravdě
boží. Kdyby nechal to česání třešní mladším, mohl tu
sedět s námi. Ale on ne! Tak dlouho stál pod stromem
a radil jim, až ho pustili na štafle. No, má to za
sebou!“
„Na ty štafle ho neměli pouštět,“ mínil Karmazín,
„přece ho znali! Nám taky radil, a pustili jsme ho
někdy ke kartám? Nikdy! On byl kibic a jako s takovým
se s ním mělo jednat!“
„Pozdě bycha honit,“ pronesl moudře Burda, „a my už ho
nevzkřísíme. Na starého dobrého kamaráda můžeme leda
vzpomenout!“
„A napít se!“ rozhodl Mařinec. „Třeba na to, aby se
dlouho netrápil v očistci! On jim tam stejně do všeho
bude kecat!“
„Rum?“ zeptal se Burda a ochotně se chopil láhve. „Ten
on měl strašně rád. Jenomže ho nedovedl vychutnat.
Většinou ho rozcmrndal, jak se skláněl, když chtěl
vidět lidem do karet.“
„Na Ma cháčka!“ zvolal Karmazín dojatě. „Na toho
mizeru mizernýho a na ty řeči, které z téhle hospody
udělaly prvotřídní podnik!“

Napili se a odložili skleničky na stůl. V té chvíli

odbila na věži kostela půlnoc.
„Hodina duchů, pánové!“ oznámil hostinský. „Neboli
hodina zavírací. Račte se zvednout a odebrat se do
náruče svých milovaných manželek!“
„Nedáme si ještě partičku?“ zeptal se Zoula.
„Tady ne,“ rozhodl Burda, „protože tady není noční bar
U pěti pé, ale poctivá hospoda pro občerstvení našich
pracujících, kteří musí časně ráno vstávat.“
„Ale já bych si taky ještě hodil,“ řekl Pleskot.
„Musíš pružně reagovat na vzniklou situaci!“
„Ani mě nenapadne!“ ušklíbl se hostinský. „Když chcete
mastit karty, zajděte si k Ma cháčkovi. Světlo je tam
jako ve dne, náhrobek má správnou rozlohu a nějak se
tam uvelebíte. Láhev rumu vám dám s sebou!“
„To jsou fóry!“ zahučel Zoula. „To tě nemá ani
napadnout! Hřbitov je posvátné místo, ty nevzdělance!“
„No!“ ozval se Karmazín. „Třeba by nás Ma cháček
opravdu rád viděl. Musí mu být bez karet strašně
smutno.“
„Nestačí vám, co se stalo koncem minulého století
rytmistru Stockovi?“ vykřikl Zoula. „Ten šel kvůli
sázce o půlnoci na hřbitov a zabodl do hrobu palaš.
Ráno tam našli jeho mrtvolu.“
„Protože si přibodl vojenský plášť k hrobu!“
vysvětloval Burda. „Tenkrát byla tmavá noc, a on si
toho nevšiml. Myslel, že ho někdo tahá dolů do hrobu,
a tak ho hrůzou klepla pepka. Ale dneska? Kdybyste
chtěli, mohli byste si zahrát mezi hroby fotbal!“
„Nerouhej se, putykáři,“ okřikl ho Zoula, „a
nepokoušej nás! Nebo ti tady Karmazín skočí na špek!
Ten se rád vytahuje a dělá ze sebe hrdinu!“
„Zato ty se bojíš i do sklepa pro mrkev!“ posmíval se
Karmazín. „Já jsem pro to, zahrát si mariáš na Ma
cháčkově hrobě!“
„Já taky,“ přidal se Mařinec. „Vlastně tím uctíme jeho
památku.“
„Pěkná úcta!“ děsil se Zoula. „Rouhání to je, a já
s tím nechci mít nic společného!“
„Ale Zoulo,“ konejšil ho Pleskot. „Přece ty, karbaník
od kolíbky, bys nezradil partu!“
„Tak ať nás tu putykář nechá!“
„Kdepak, mládenci,“ vrtěl hlavou Burda. „Musím tu
ještě trochu poklidit, aby se jézéďáci nezděsili, až
přijdou na oběd. A vám dám radu: Když se bojíte
mrtvých, jděte domů za živými!“
„Kdo se bojí?“ vypjal hruď Karmazín. „Já rozhodně ne!“
„Já taky ne!“ tvrdil Mařinec.
„Neříkám, že hrát karty na hřbitově je normální,“
přidal se Pleskot, „ale v této situaci v tom nevidím
nic špatného. Byl Ma cháček nás kamarád? Byl! Tak proč
bychom ho neměli navštívit?“
„Ve dne s květinami – prosím!“ vrčel Zoula. „Ale
o půlnoci s čertovskými obrázky – to je opovážlivost!“
„Kdo měl karty raději než on?“ otázal se Karmazín.
„Byl to náš kibic a my mu to nezapomenem! On za námi
přijít nemůže, půjdeme tedy my za ním!“
„Ale beze mne,“ řekl Zoula. „Já jdu domů!“
„Tys byl odjakživa zrádce, Zoulo!“ vyčetl mu Mařinec.
„Ve škole jsi žaloval a při školním výletě na
Karlštejně…“
„Nikdy jsem na Karlštejně nebyl!“
„Tak tedy na Křivoklátě! Počkej, jak to tenkrát bylo…“
„No tak, pánové,“ krotil je Pleskot, „přece nebudete
vytahovat staré spory. Budeme hlasovat: Kdo je pro to,
abychom si hodili partičku na Ma cháčkově hrobě?“

Dopadlo to podle očekávání tři ku jedné.

„Buď se podrobíš většině,“ pohrozil Karmazín Zoulovi,
„nebo tě víckrát nevezmeme do party. Můžeš hrát doma
s vnoučaty Černého Petra!“
„Podvoluji se nátlaku,“ zahučel Zoula, „ale je to
proti mému nejhlubšímu přesvědčení!“
„To máš jedno,“ poplácal ho po zádech Pleskot. „Hlavně
že to budeme hrát ve čtyřech!“
„Až tady trochu poklidím,“ sliboval Burda, „tak se za
vámi přijdu podívat. Mám vzít s sebou flašku?“
„Jo,“ přikývl Mařinec. „A štamprli taky pro Ma cháčka.
Teď už ji nemůže rozbryndat!“

Čtyři karbaníci opustili pohostinný výčep a zamířili

k hřbitovu.
„Doufám, že je otevřeno,“ hučel Karmazín, „nerad bych
se drápal přes zeď!“

Jeho obavy byly zbytečné. Jednak místní hrobník

nepatřil k nejpečlivějším, a za druhé rozvrzaná
železná branka by nešla zamknout, ani kdy by byly
k dispozici před patnácti lety ztracené klíče.
Nemohlali odolat tlaku vetřelců, tak alespoň
nepříjemně, ba strašidelně zavrzala.
„Fuj tajbl!“ uplivl Zoula. „Že vás to ještě baví!“
Vešli na hřbitov. Intenzita měsíčního svitu se zdála
až ohromující. Všechny nápisy na pomnících byly dobře
čitelné. Túje, rámující některé náhrobky, tiše šuměly
a mezi nimi poletovali svatojanští broučci.
„Není to nádhera?“ otázal se Pleskot přiškrceným
hlasem. „Nedávno jsem poslouchal v rozhlase nějakého
profesora a ten říkal, že nezdevastovanou přírodu dnes
najdeš už jedině na hřbitovech.“
„Protože nebožtíky nemusíš chemicky přihnojovat!“
poučil ho Karmazín. „Podívejte – sůva!“ A ukázal do
koruny kaštanu vedle márnice.
„To není sůva, to je sýček!“ zahuhlal Zoula. „To je
zlé znamení pro nás živé!“
„Vždyť vůbec nehouká,“ řekl Mařinec. „Zřejmě ho
nezajímáme.“

Sýček se však mezitím vzpamatoval a uvědomil si, co je

jeho povinností. Neměl nejmenší důvod k ohledům,
protože příchozí mu na hřbitově plašili myši.
„Póójď!“ zahoukal. „Póójď!“
„Už je to tady!“ zalkal Zoula. „Pojďte raději domů!“
„Nesmysl!“ utrhl se Pleskot. „Burda nás určitě sleduje
oknem a těší se, až bude vyprávět hostům, jak jsme na
hřbitově měli plné kalhoty. Tu radost mu neuděláme!“
„To se ví,“ přikývl Karmazín. „Jsme přece chlapi
a k něčemu jsme se rozhodli. Řekli jsme, že si
zahrajeme mariáš na Ma cháčkově hrobě, a tak si ho
taky zahrajeme!“
„Ať ten starý kibic vidí, že jsme nic nezapomněli,“
dodal Mařinec. „Určitě nám to nebude mít za zlé!“
„Jen aby!“ hučel Zoula. „Mrtví mají právo na klid!“
„Póójď!“ houkal sýček zlostně. „Póójď!“

Karbaníci došli k Ma cháčkovu hrobu, na kterém už byla

upevněná mramorová deska. Její povrch se v záři měsíce
leskl jako hladina jezera.
„To je něco jiného než hospodský stůl!“ liboval si
Karmazín. „Už se těším, jak to tady pěkně roztočíme!“
„Kdo má karty?“ zeptal se Mařinec.
Pleskot je vytáhl z kapsy. K velkému žalu strašpytla
Zouly, který doufal, že zůstaly v hospodě.
„Tak pánové,“ zahájil Pleskot, „začínáme! Pěkně se
rozesaďte kolem hrobu a udělejte si pohodlí, abyste se
mohli soustředit na hru. Ma cháček nás sleduje a bylo
by trapné, kdybychom před jeho kritickými zraky
nepředvedli vrcholný výkon.“
Chvíli trvalo, než se uvelebili k naprosté
spokojenosti.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Pleskot poněkud
stísněným hlasem. „Mohu začít rozdávat?“
„Rozdávej!“ vyzval ho Karmazín. „Pokud se ti netřese
ruka!“
„Proč by se mi měla třást? Neděláme přece nic
špatného!“
„To se ví, že ne! Tak dělej!“

Pleskot zamíchal karty, ale počínal si jako naprostý

amatér. Vypadly mu předčasně z ruky a rozsypaly se na
mramorovou desku. Všechny padly rubem nahoru,
s výjimkou dvou. Byly to žaludská devítka a žaludská
sedma.
„To je smrt!“ vykřikl zděšeně Zoula. „Pojďte prosím
vás domů!“
„Póójď!“ vřeštěl sýček v koruně kaštanu. „Póójď!“
„Smrt to znamená,“ připustil Mařinec, „ale jenom
tehdy, vykládámeli budoucnost dle všeobecně platných
pravidel. Tady tomu tak nebylo. Mamlasovi Pleskotovi
vypadly karty z ruky.“
„Dostal jsem do zápěstí nějakou křeč nebo co…“
omlouval se Pleskot. „Nevím, čím to je…“
„Pitím!“ rozhodl Karmazín. „Dej sem ty karty, já křeč
nedostanu.“

Skutečně nedostal. Rozdal je v pořádku a bylo možno

začít hrát.
„Tak do toho, chlapci!“ nutil se do bezstarostného
tónu Pleskot. „Komu karty v ruce šustí, toho pánbůh
neopustí!“

Hráli, ale nestálo to za mnoho. Nikdo se nedovedl na

hru soustředit a navzájem si to vyčítali.
„Hrajete jako ponocní!“ halekal Karmazín, ale sám
cítil, že jeho výkon není o nic lepší než ostatních.
Byla to bída a utrpení. Zejména Zoula byl rád, když
vůbec nějakou kartu odhodil. Nebylo divu, protože
sýček na kaštanu koncertoval tak, že to nebylo
k vydržení.
„Ma cháček z nás má asi radost,“ řekl Mařinec. „Kdyby
tak mohl mluvit!“

Na řadě byl Zoula. Dlouho se rozmýšlel, než sáhl po

jedné z karet, aby ji vynesl. V té chvíli se však za
jeho zády ozval hlas: „Vyhoď červeného spodka, vole!“

V té chvíli nastala u Ma cháčkova hrobu nevídaná

vřava. Zoula zachrčel a padl do uličky, ostatní se
s jekotem rozprchli. Každý na jinou stranu.
Za tújí u pomníku se ozval šramot a vzápětí odtud
vystoupil hostinský Burda s lahví v ruce.
„Co blázníte, pitomci?“ snažil se překřičet jejich
vyděšený jekot. „Přece jsem vám říkal, že za vámi
přijdu!“

Celí zchvácení a potlučení se vraceli.

„Tys nám dal!“ funěl Pleskot. „Měl jsi hlas dočista
jako Ma cháček!“
„A proč jsi přišel tak tiše?“ vyčítal Burdovi
Karmazín. „To nebylo fér!“
„Měl jsem snad zvonit?“ bránil se Burda. „Nebo pískat
na píšťalku? Kdybyste byli chlapi, tak byste se
chovali jinak!“
„A kde je Zoula?“ zeptal se Mařinec. „Je vůbec ještě
na hřbitově?“

Byl tam. Ležel na cestičce mezi dvěma hroby a nejevil

známky života. Už ho nevzkřísili.
Později se všichni shodli na tom, že to byla jeho
vlastní vina. Měl přece vynést červeného spodka!
 ***

DĚDA POD JABLONÍ.

*

Kalousovi bydleli na samotě v hezké vilce u lesa.

Postavil ji děda Kalous, nyní již vetchý penzista
s maximálním důchodem. Rodina si ho nesmírně vážila,
a bylo to zcela pochopitelné. Děda nezlobil, téměř
nejedl a stále spokojeně klimbal na pohovce. Důchod
dával k dispozici mladým a nijak nezavdával důvod
k stížnostem.
„Co bychom si bez tatínkovy penze počali?“ říkávala
často snacha Kalousová, „všechno je drahé, ceny
stoupají, a naše platy nestojí za řeč. Kdyby ten tatík
s námi zůstal alespoň do stovky.“
„A proč ne?“ řekl Kalous. „Jeho tátu v pětadevadesáti
přejel autobus.“

Jenomže děda Kalous udělal potomkům čáru přes

rozpočet. Dostal chřipku a vzápětí dodýchal. Kalousovi
nejprve bezmocně naříkali, bědovali a lomili rukama.
„Jsme na dně,“ konstatovala Kalousová. „Když vypravíme
pohřeb, budeme se muset zadlužit.“
„A co když ho nevypravíme?“ zadumal manžel. „O tátově
smrti přece nikdo neví. Žijeme na samotě a jednou
měsíčně přinese pošťák penzi. Kdybychom ji přebírali
sami…!“
„Nebylo by to podezřelé?“ strachovala se žena. „Co
když bude listonoš trvat na dědkově vlastnoručním
podpisu?“
„Dáme mu panáka,“ navrhoval Kalous, „a on bude určitě
tolerantní. Jednou řekneme, že táta spí a jindy že je
u dcery v Břeclavi nebo u syna v Benešově. Tohle se dá
snadno zařídit!“
„No dobrá,“ přikývla, „ale co uděláme s mrtvolou?
Přece dědečka nezahrabeme na smetiště.“
„Vykopu mu hrob pod jabloní,“ rozhodl se Kalous.
„Vždycky pod ní rád sedával a bude mu tam líp než na
hřbitově. Jak ho znám, určitě by náš čin schvaloval.
Bude nás mít na očích jako zaživa a ten důchod, který
přebereme, ho upřímně potěší.“

A tak pochovali dědu na zahradě hned za domkem. Dej mu

Pán Bůh věčnou slávu! Ve čtvrtek desátého září přinesl
listonoš Tománek důchod a poptával se po dědovi.
„Dneska ty peníze budete muset dát nám,“ řekla
Kalousová, „já to za dědu podepíšu. Ono mu nějak
nebylo dobře a tak usnul.“
„Hlavně když to věrohodně podepíšete,“ přikývl
Tománek, „abych kvůli tomu neměl na poště oplétačky.“
„Nic nepodepisuj, Mařenko,“ ozvalo se náhle za nimi.
„Není nad originál! Já už nespím, jen jsem trochu
klimbal na lavičce pod jabloní. Peníze si přeberu sám,
protože ve všem má bejt pořádek!“

Listonoš nebyl dědovým příchodem nijak překvapen, zato

Kalousová omdlela a její manžel k tomu neměl daleko.
„Dobře vypadáte, dědo,“ konstatoval pošťák a vysázel
starému Kalousovi 3800 Kč. „Zdravíčko vám zřejmě
slouží!“
„To zase jo,“ souhlasil stařík. „Syn se snachou se
o mne pečlivě starají, a tak mi nic neschází. Nechcete
si utrhnout pár jablek, pane Tománek? Jsou to zlatý
renety.“

Listonoš nechtěl, protože měl vlastní zahradu a vysoký

krevní tlak. Rozloučil se a upaloval zpět do města.
Kalousová seděla na dlaždicích v chodbě a kvílela.
„Pane Bože, vstal z hrobu. Asi byl jenom zdánlivě
mrtvej a teď se vyhrabal!“

Kalous taky nevypadal jako svéprávný člověk. „No jo,“

mumlal, „ale kam zmizel? Teď tady byl, a najednou jako
by se propadl do země! I s prachama!“
„Tak ho jdi hledat!“ vyzvala ho žena. „Je to přece
tvůj otec! Když se mu omluvíš, tak ti jistě odpustí!“

Snaha najít dědu byla marná. Zmizel a nezanechal po

sobě ani sebemenší stopu. Vrátil se až desátého října,
kdy mu listonoš přinesl důchod.

***

OKNO DO HŘBITOVA.
*

Byt, do něhož jsem se nastěhoval, nikdo nechtěl. Dva

nájemníci se tu zbláznili, jeden spáchal sebevraždu,
a paní Bezděková, která kompletní bytovou jednotku
vyměnila za mou garsonku čtvrté kategorie, byla na
samém pokraji zhroucení. „Ten hřbitov!“ šeptala stále
a byla bledá jako křída. „Ten hrozný, příšerný
hřbitov!“ A potom odkvačila, abych si to snad náhodou
ještě nerozmyslel.
Osaměl jsem v bytě, proti němuž neřeknu křivé slovo.
Jediné, co je poněkud nezvyklé, je veliké trojdílné
okno, které vede přímo na starý hřbitov. Když je
v noci úplněk a obloha je bez mraků, můžete si klidně
číst jména na pomnících. Koruny starých kaštanů vrhají
dlouhé temné stíny na mramor rodinných hrobek, a když
otevřete okno, máte dojem, že slyšíte šustot
netopýřích křídel. Na nejvyšším stromě sedává sýček
a truchlivě si pohoukává, což si čas od času nahrávám
na magnetofon.
Nejsou ovšem pouze netopýři a sýčkové.
Jednou kolem půlnoci, když jsem otevřel okno, abych
trochu vyvětral, jsem spatřil vyzáblého muže v černém,
starobyle střiženém plášti a s nápadně bledým
obličejem, jak stojí na samém vrcholku hrobky rodiny
Juráčkových a snaží se skočit ke mně do pokoje.
„Ať si neublížíte!“ řekl jsem mu. „Je to přece jen
trochu daleko, a pro člověka vašeho věku…“

Ale on se odrazil, proletěl oknem a dopadl do samého

středu pokoje.
„Slušný výkon!“ pochválil jsem ho.
„Za živa jsem trochu sportoval,“ odpověděl. „Zejména
jsem pěstoval lehkou atletiku. Sprinty a skoky. Ale
dovolte, abych se vám představil. Jsem upír. Dříve
jsem se jmenoval Bedřich Rorát.“
„Jan Tuzar,“ uklonil jsem se, „velice mě těší, že vás
poznávám. Ačkoliv okruh mých známých je poměrně velmi
široký, neměl jsem dosud tu čest seznámit se s upírem.
Přicházíte mi pít krev?“
„Nikoliv,“ odvětil upír Rorát, „vaše krevní skupina mi
nedělá dobře na žlučník. Ale jestli vám to nevadí, rád
bych si s vámi trochu popovídal. Úroveň společenského
života na našem hřbitově je pod vší kritiku.“
„To víte, hřbitov není opereta,“ řekl jsem, „s tím je
třeba se smířit. Vaše návštěva mi rozhodně nevadí,
jenom nevím, co bych vám mohl nabídnout. V ledničce
mám sardelovou pastu…“
„S tím si nedělejte starosti,“ mávl rukou upír,
„rozhodně jsem vás nepřišel vyjídat. Jde mi skutečně
jen o to s někým si povykládat. Vaši předchůdci pro to
neměli pochopení. Zřejmě jim chyběly dobré nervy.
Kdybyste viděl ty scény…“
„Dovedu si to představit!“ usmál jsem se. „Lidé jsou
zvyklí žít ve vyjetých kolejích a všechno neobvyklé je
doslova šokuje. Když se pak zčistajasna zjeví
mrtvola…“
„Jakápak já jsem mrtvola!“ povzdechl si upír Rorát.
„Já, pane, mohu mrtvolám nanejvýš závidět! Mrtvola si
klidně zetlí a je jí dobře. Ale já, příteli, nezetlím,
a v tom je právě ta tragédie, ten strašlivý upíří
úděl. Vy živáčkové si s oblibou stěžujete na pocit
osamění, odcizení. Píšete o tom knihy a točíte filmy.
Ale dá se to srovnat s pocitem upíra, který je sám na
hřbitově?“
„Vy tu neračte mít kamarády?“ podivil jsem se.
„Ani jediného,“ svěsil hlavu upír. „Dřív nás přece jen
bývalo víc, protože se pochovávalo výhradně do země.
Na sto tisíc obyčejných mrtvol připadl jeden upír, to
je taková středoevropská norma. Na Balkáně, v Haliči
a na Rusi byla hustota upírů podstatně vyšší, ale
z jakých důvodů, to si nedovedu vysvětlit. Rozhodně by
to stálo za bádání. No ale pak vznikla krematoria a ta
nám zasadila smrtelnou ránu. Jeli člověk po smrti
zpopelněn, nemůže se stát upírem, ani kdyby pro to měl
sebelepší předpoklady.“
„Každá profese má holt svoje,“ řekl jsem s pochopením,
„na Slovácku například vyhynuli toufarníci.“
„A lidi nás nemají rádi,“ stěžoval si upír. „Zazlívají
nám, že se při životě udržujeme jejich krví. Ale
můžeme, pane, dělat něco jiného? Myslíte, že nám to
působí kdovíjaké potěšení? Já bych se byl za života
krve nenapil, ani kdyby mi za to platili! Ale
v okamžiku, kdy vás uloží do hrobu, jdou lidské
předsudky stranou. To najednou děláte ledaco, co by se
vám za živa příčilo!“
„Já se taky ničeho neodříkám,“ ujistil jsem ho,
„protože jak se říká: Odříkaného chleba bývá největší
kus! Copak já vím, jaký úděl na mne čeká po smrti?“
„Nejhorší ze všeho je nevšímavost a ignorování ze
strany lidí!“ tvrdil upír. „Bylo dokonce údobí, kdy
nás lidstvo vůbec nebralo na vědomí. Pár fyziků,
filozofů a jiných pseudovědců prohlásilo, že
neexistujeme, a společnost nás přestala vnímat. A co
proti tomu můžeme dělat? Jiné profese by třeba
demonstrovaly, ale my jsme tři v celém Středočeském
kraji a nemáme peníze na dráhu, abychom se sjeli na
jednom místě. A tak jsme museli nečinně přihlížet, jak
bezohledně se s námi nakládá. Upíři se ztratili
z literatury, z uměleckých děl i vědeckých pojednání,
a div ne taky z obecného povědomí. To jsem vám jednou
v noci navštěvoval redaktora Pupence, systematicky
jsem odčerpával krev celé jeho rodině, a víte, co
učinil on? Koupil si prášek proti štěnicím a sepsal
knihu o boji proti idealistickým bludům!“
„To se vás ovšem muselo dotknout,“ řekl jsem.
„Jako každého,“ pravil upír Rorát, „jehož práce není
řádně oceněna! My upíři nejsme v tomto směru výjimkou.
Přitom netoužíme po nějaké nezdravé popularitě, která
by zatlačovala do pozadí události dějinného významu.
Neříkáme, že by nás měli dávat na první stránky
a neprosazujeme, aby o nás byly točeny širokoúhlé
barevné filmy jako o kolegovi Draculovi! Ale vědět by
se o nás mělo! Snad si nelichotím, když se domnívám,
že bychom se měli alespoň občas dostat do Černé
kroniky nebo by se nám měl věnovat nějaký ten fejeton.
Jistě, jsou i jiné problémy než upíři a strašidla. Ale
nebrat nás vůbec na vědomí a tvářit se, jako bychom
neexistovali, to v nás probouzí nehezké komplexy!“
„Ono chce všechno svůj vývoj,“ uklidňoval jsem ho,
„uvidíte, že i vy se dočkáte spravedlivého ocenění!
Nesmíte propadat pesimismu a beznaději. Já bych řekl,
že už se blýská na lepší časy. Už se přece jen tu
a tam objeví v časopise horor, vědci prohlašují, že
strach ze strašidel je v podstatě zdravý a organismu
prospěšný, takže si myslím, že budete nakonec
spokojen!“

Upír Rorát se rozzářil. „Víte, já nepatřím mezi

ješitné upíry,“ zašeptal, „ale mé názory jsou
v podstatě progresivní. I na barikády bych chodil,
kdyby mi to záhrobní zákony dovolovaly. Ale to psaní
o nás by se opravdu mělo zlepšit! Chce to nebýt
zaujatý a vidět za vším upíra!“
„Buďte klidný, pane Rorát,“ poklepal jsem mu na
rameno. „Horory budou! Éra velkého a radostného
strašení je na obzoru!“

Vděčně se na mne usmál a dlouze mi tiskl ruku. Pak se

rozběhl a vyskočil oknem. Přistál bezpečně na hrobce
rodiny Juráčkovy, kde se otočil a zamával na mne.
Samozřejmě jsem jeho pozdrav opětoval. V tom okamžiku
zašel měsíc na okamžik za mrak, a když se opět
objevil, nebylo po upíru Rorátovi ani stopy. Proti
mému oknu se tyčila opuštěná hrobka, jejíž nápisy jsem
už bezpečně znal zpaměti.
„Pane Rorát,“ zavolal jsem, „kdyby vám to někdy vyšlo,
přijďte mě zase navštívit!“

Odpovědi jsem se nedočkal.

Ráno jsem potkal slečnu Bejblovou z druhého patra
s ovázaným krkem. „To je hrůza!“ bědovala. „My snad
máme v bytě štěnice. Mám krk v jednom ohni!“

Chudák slečna, pomyslel jsem si, neví, po čem si

šlape. Kdyby místo psychologických románů a dekadentní
poezie četla horory, nemusela by takhle tápat!

***

MONSTRUM.
*

Aranka Deráková, úspěšná fotografka, měla trvalý

problém. Nikoliv profesní, ale zcela soukromý.
Nevěděla si s ním rady. Problém se jmenoval Tony a byl
to chlap jako hora. Kdysi také pracoval, ale to už je
hodně dávno. Nejméně tři roky ho Aranka živila
a samozřejmě také napájela. Teď byla úplně bezmocná.
Potíž byla zejména v tom, že žili v Tonyho bytě.
Aranka ho sice perfektně zařídila a z provlhlých
kumbálů vytvořila hotový zázrak století, ale
představa, že by odtud Tony zmizel, se každému musela
jevit jako zcela absurdní. Líný a mohutný chlap by
o něčem takovém nejednal za žádné peníze. Navíc Aranku
svým způsobem miloval.
To, jak si ji pověsil na krk, ani nevnímal. Když ji
sem přivedl, byl ještě tu a tam výdělečný činný.
Zápasil ve volném stylu a občas byl zaměstnán jako
vyhazovač v ne právě exkluzivním podniku. Nepatřil
k erotomanům, ale o ženské nikdy neměl nouzi. Slečny
o něj projevovaly trvalý zájem, protože jeho svalstvo
patřilo do první kategorie. Také Aranka se do Tonyho
zamilovala, když ho fotografovala na stupních vítězů.
Brzy ho také uhnala a nějakou dobu zářila štěstím.
Netrvalo to dlouho. Tony se projevil jako typický
gigolo. Krom špetky fyzické rozkoše ve formě
umírněných sexuálních hrátek nenabídl své partnerce
nic, co by stálo za řeč. Aranka to zprvu přehlížela.
Zařizovala byt, starala se úplně o vše a nezanedbávala
ani manželovo kapesné. Jeho široký hodný úsměv jí byl
odměnou. Házela do Tonyho honoráře jako do bezedné
studny, a on jen lenivěl, tloustl a zíval. Na nevěru
ani nepomyslel. Věčně mírně podnapilý se placatil po
bytě a pro Aranku byl stále větší přítěží. Samozřejmě
to vůbec nepozoroval. Byl přesvědčen, že fotografka je
do něj stále beznadějně zamilovaná a nepřejde ji to do
skonání světa.
Aranka v duchu zuřila. Na otevřený konflikt si
netroufla, protože si dovedla představit, jak se
dobrácký hromotluk může proměnit v rozzuřeného golema.
Z bytu ho nevystrnadí a o agresivních vzteklounech už
ledacos slyšela. Proto tiše trpěla a přemýšlela, jak
by situaci změnila. Tím spíše, že se jí začal dvořit
jistý mladý reportér.
A pak to vymyslela. V hlavě se jí zčistajasna zrodil
plán, který neměl daleko ke genialitě. Tony vypadne
z jejího života a ona začne úplně znova. Je ještě
mladá a má na to právo. Nemůže přece žít na věky
s monstrem, jako je Tony! Plán je sice drsný ale účel
světí prostředky!
„Tony,“ oslovila Aranka robustního přítele,
„nakladatel Válek mi nabídl výborný kšeft. Chce u mne
objednat sadu pohlednic s hororovými náměty. Měly by
se na nich objevit všechny známé nestvůry z filmů
i pohádek.“
„Prima,“ zachrčel Tony, „ty to určitě uděláš
prvotřídně!“
„To doufám,“ přikývla fotografka, „ale napadlo mě, že
by ses na tom projektu mohl podílet i ty. Dost možná,
že by tě to bavilo. Producíroval ses v ringu a hrával
jsi i v ochotnickém divadle.“
„Taky jsem dělal maškaru o masopustě,“ vzpomínal pyšně
hromotluk, „a v Krkonoších jsem málem získal první
místo za nejlepší masku Krakonoše.“
„No vidíš!“ řekla spokojeně Aranka. „Máš tu nejlepší
průpravu. Proč bych měla platit model, když to hravě
zvládneš ty! Možná lépe než kdo jiný!“
„Beru!“ děl téměř nadšeně Tony. „Já ze sebe udělám
takového kašpara, že se ten tvůj nakladatel bude
divit!“
„Kašpara ne!“ varovala ho přítelkyně. „To nebude
kolekce pro zasmání, ale pro vyděšení. Musíš mít tak
hrůzostrašné přestrojení, aby lidem lezly oči z důlků.
Myslím, že bys mohl zvládnout Draculu i pekelného
démona požírajícího nevinné oběti!“
„To je hotovka!“ liboval si Tony. „Já se obleču
a zmaluju tak, že se mě budeš bát i ty! Pro tohle já
mám talent, a konečně ho uplatním!“

Aranka se pochybovačně usmála, ale Tony už byl v ráži.

Do práce se obvykle nehrnul, ale tahle se mu zdála
nejen přijatelná, nýbrž i atraktivní. Je to vlastně
umělecká činnost. Když uspěje na fotografiích, nemusí
být všemu konec. Nakladatel si může jeho výrazu
všimnout a zaměstnat ho i při jiných příležitostech.
Mnozí umělci začínali právě tak skromně a nenápadně,
aby se pak vypracovali k mimořádným výkonům. Tony snil
o velkých uměleckých úspěších celé odpoledne. Vypil
několik piv a dumal, jaký mundúr na sebe navléknout.
A když dostal Arančino svolení, začal na sobě tvrdě
pracovat. Dá se říci, že se do svěřeného úkolu zahryzl
jako klíště a věnoval se mu celou vahou své
nekomplikované osobnosti. Byl upoután a nadšen
nečekanou šancí, k níž se upnul jako ke smyslu života.
Prohrabal se vším možným a vytahal ze skříní i různých
zákoutí ty nejroztodivnější věci. Objevil staré
pestrobarevné župany, v nichž kdysi pln sebevědomí
vstupoval do ringu, klobouky, šály, vesty, a dokonce
hrůzně vypadající paruky. Bylo vskutku do čeho se
šňořit a čím se olepit. Tony se báječně bavil
a s rozkoší ze sebe dělal odporné strašidlo. Když
objevil i různá líčidla a šminky, byl doslova v sedmém
nebi. Už dlouho se tak pěkně neodvázal.
Ve skvělé euforii ze sebe vytvořil strašáka, za
kterého by se nemusel stydět ani americký velkovýrobce
hororů. Tony poskakoval před zrcadlem, šklebil se na
sebe a vyrážel z hrdla rádoby zvířecí zvuky.
„Pojď se podívat, Aranko!“ lákal přítelkyni na
velkolepé divadlo. „Nejsem světová jednička?“

Patrně byl. Jenomže Aranka neměla v úmyslu se nad ním

rozplývat. Ani ho nepochválila, naprosto nečekaně
vytáhla z kabelky revolver a vpálila do monstra tři
kulky. Tony se ani nestačil podivit, jen vykulil oči
a naposledy v tomto životě zachroptěl. Pak se svalil
na podlahu a nejevil známky života.
Aranka se posadila k telefonu a rozvážně vytočila
číslo. Pak se musela soustředit na solidní herecký
výkon. Doufala, že obstojí.
Když se ze sluchátka ozvalo – Policie České republiky,
bolestně vzdechla a plačtivým hlasem zaskomírala:
„Stala se strašná věc. Právě jsem nešťastnou náhodou
zastřelila svého druha.“

Policie nemeškala a dorazila na místo neštěstí

v rekordní době. Aranka se chvěla hrůzou a neměla
daleko k mdlobám.
„Nemohu tomu uvěřit,“ sténala bolestně, „ale
neuvědomovala jsem si v té chvíli, co dělám. Vrátila
jsem se domů a volala na Tonyho. Neozýval se a byt byl
zjevně prázdný ale pak se zčistajasna přede mnou
objevilo hrůzostrašné monstrum a zjevně mě chtělo
napadnout. Aniž bych příliš uvažovala, sáhla jsem do
kabelky pro revolver. Snažila jsem se zachránit si
život!“
„Přišla jste z venku,“ dumal policista, „a měla jste
v kabelce zbraň. To je obvyklé?“
„Nosím ji,“ odvětila Aranka, „od té doby, co byla
jedna má kolegyně přepadena. Jako fotografka pracuji
v terénu, kde je občas nebezpečno.“
„Takže jste vždy připravena použít střelnou zbraň?“
„To bych neřekla,“ mumlala dál Aranka, „myslím, že
jsem celkem rozvážná. Rozhodně se dovedu v situaci
orientovat. Nejsem zbrklá a ukvapená, ale tohle byla
neobvyklá situace, kterou jsem nedovedla zvládnout.“
Policista pohlédl na nebožtíka a chápavě přikývl.
„Kdyby se na mne tohle vrhlo,“ konstatoval, „asi bych
se neovládl rovněž. Je to příšerný pohled! Proč se,
proboha, takhle vymustroval? Dovedla byste to nějak
vysvětlit?“

Aranka tiše zavzlykala. „I když neznám přesnou

odpověď,“ špitla, „domnívám se, že všechno zavinil
jeho smysl pro humor. Velice rád žertoval a dělal si
z lidí legraci. Pravidelně mě vyváděl aprílem
a anekdoty si zapisoval do notýsku. Je možné, že
i tohle zamýšlel jako podařený vtip. Chtěl mě, chudák,
rozesmát, a nepočítal s tím, že má reakce bude úplně
opačná.“

Policista se zamyslel. „Toto vysvětlení se mi jeví

jako velice pravděpodobné a vyhovující,“ přikývl, „a
zdá se mi, že i soud, bude-li vůbec, přijme toto
stanovisko. Podle mne nejde ani o nedbalostní trestný
čin, ale vyloženě o nešťastnou náhodu.“
Měl pravdu, i když bez komplikací se to neobešlo.
Aranku řádně proklepali psychiatři a ani vyšetřovatelé
to na první pokus nevzdali. Ale důkazní materiál
nevyvolal vážnější pochyby. Stačilo si prohlédnout
fotografie, na nichž se šklebil zavražděný Tony. Kdo
na ně pohlédl, okamžitě souhlasil s Arančinou reakcí.
„Tohle by vyděsilo i otrlého, nebojácného chlapa,“
usoudil soudní znalec Baloun, „a mladá žena musela
nutně propadnout panice. Její čin je logický a zcela
přiměřený. Neznám nikoho, kdo by si zachoval chladnou
hlavu a nepropadl by panice.“

Souhlasili s ním všichni. Tonyho příšerné fotografie

vstoupily do dějin naší kriminalistiky. Byly zařazeny
do učebnic a seznamují se s nimi i studenti medicíny.
Chudák nebožtík je slavný i po smrti.
Aranka všechno přežila ve zdraví a zdá se, že si
polepšila. Nastěhoval se k ní mladý reportér, člověk
činorodý a také úspěšný. Aranka ho fotografuje
v choulostivých situacích a na horory prozatím
nepomýšlí.

***

NĚKDY TO NEVYJDE.
*

Ani nevím, kdy mě Irena začala podvádět. Řekl bych, že

krátce po svatbě. Ale nemohu na to přísahat. Vnímal
jsem to velmi nedostatečně. Patřím k bezkonfliktním
povahám, které si nelibují ve skandálech, konfliktech
ani nedorozuměních. Navíc jsem trpěl mnohem méně, než
by se dalo předpokládat. Irena se ke mně chovala
slušně a své nevěry celkem úspěšně tajila. V podstatě
mi to vyhovovalo, jelikož se naše temperamenty dost
lišily. Jsem klidný, umírněný člověk, a to se
projevuje i v mých sexuálních potřebách. Vášnivé,
dynamické ženy mě odjakživa zaháněly trochu do kouta
a Irena nebyla výjimkou. Proto jsem úspěšně
předstíral, že o jejích záletech vůbec nevím. Zdá se,
že mi to věřila. Po dvouletém manželství se narodila
Zuzanka. Zdá se, že jejím otcem byl Jiří Pražák,
člověk nestálý a přelétavý. Také dost hezký což se
o mně říci nedá. Naštěstí se Zuzanka vyvedla po obou
faktických rodičích, takže patřila k nejhezčím
dívenkám ve městě. Navzdory tomu, co se později stalo,
jsem ji měl docela rád a vůbec nepochybuji, že ona mne
rovněž.
Jiří Pražák z našeho města zmizel a Irena to nesla bez
většího otřesu. Postupem času měla několik dalších
milenců, a všichni byli atraktivnější než já. K novému
početí ovšem nedošlo. Zuzanka vyrůstala jako jedináček
a docela jí to vyhovovalo.
Pak jsme si s Irenou otevřeli restauraci. Nevím, čím
to je, ale sklidili jsme naprostý úspěch. Dařilo se
nám. Brzy jsme vlastnili penzion U Karkulky a stali se
velmi zámožnými lidmi.
Naneštěstí se do města vrátil poněkud povadlý a dost
vyžilý krasavec Jiří Pražák. Díru do světa zřejmě
neudělal. Práce ho nikdy nepřitahovala, a tak nebylo
divu, že se mu nepodařilo vetřít se mezi společenské
špičky. Zato znovu okouzlil moji ženu. Nechápal jsem
to do té míry, že jsem se občas tvářil dosti
rozmrzele. Jen s vypětím sil jsem to Ireně nevyčetl
a nakonec jsem jako vždy mlčel. Doufal jsem, že Pražák
opět brzy z našeho města zmizí a Irena si najde
milence na své úrovni. Mýlil jsem se.
Jiří Pražák měl zřejmě jiné úmysly. Nikdy se mi s nimi
nesvěřil, ale zdálo se mi, že se zamiloval do
luxusního penzionu U Karkulky. Zcela zjevně ho
přitahoval.
Naproti tomu Irena se podstatně změnila. Její chování
ke mně jsem akceptoval jen s velkými obtížemi, zejména
proto, že narušovala můj klid a vyrovnaný způsob
života. Irena se na mne totiž začala utrhovat, tvářila
se nepřívětivě a vyhýbala se manželským povinnostem.
Dokonce se zdálo, že připravuje nějaký zlověstný úder.
Podezíral jsem ji, že se se mnou chce nechat rozvést.
Čekal jsem s napětím, kdy na toto téma začne hovořit,
ale nedočkal jsem se. Zřejmě usoudila, že by všechno
nemuselo dopadnout dle jejích představ. Byl jsem
nesporně ekonomicky zdatnější a při dělbě majetku bych
patrně dovedl své zájmy prosadit. Rozhodně nebylo
možné počítat s tím, že by Jiří Pražák zasedl na mé
místo v penzionu. Nikdy bych nestrpěl, aby se takové
individuum zmocnilo plodů mé práce.
Čeho se tedy mohu nadít? Když jsem si to uvědomil,
zamrazilo mě tak trochu v zádech. Pochopil jsem totiž,
na co ti dva pomýšlejí. Určitě se dohadují, jakým
způsobem by se mě zbavili. A tak jsem si začal dávat
bedlivý pozor. Přímo úzkostlivě jsem hlídal každý
Irenin krok.
Byl jsem ustavičně ve střehu, protože jsem se obával
možnosti, že se mne pokusí otrávit. Nejčastěji jsem
obědval nebo večeřel v lokále s hosty, jelikož to bylo
zcela bezpečné. Pokud mi Irena přinesla jakékoliv
jídlo do pokoje, choval jsem se jako středověký
vladař. Dával jsem ochutnat domácím zvířatům a čekal
na výsledek. I tak jsem si uvědomoval, že existují
jedy, jejichž účinek je dlouhodobý. Proto jsem většinu
pokrmů vylil do klozetů.
A pak nastala ta škaredá středa. Chtěl jsem zajít do
lokálu, ale Irena mě předběhla. Přinesla mi do pokoje
úctyhodnou porci mého oblíbeného guláše. Tvrdila mi,
že si určitě znamenitě pochutnám. Položila talíř na
stůl a usmívala se, jakoby mi právě prokázala tu
největší službu.
Nechtělo se jí odejít, ale já jsem se vymluvil, že je
jídlo příliš horké. Odplížila se nerada a já jsem
čekal na vhodný okamžik. Jenomže zcela nečekaně vběhla
do pokoje Zuzanka. Rozesmátá a hladová. Byla věčně při
chuti a ustavičně loudila jídlo. Marně jsme jí
vysvětlovali, že při takovém apetitu určitě ztloustne
a zoškliví. Patrně tomu nevěřila.
Také tentokrát viděla pouze plný talíř jídla a vnímala
jenom vůni připraveného pokrmu. „Co to máš?“ vyhrkla
chtivě, jako by kdovíjak dlouho nejedla. „Dej mi
ochutnat!“

Trochu jsem zaváhal, ale byla neodbytná. Irena si dala

záležet a chutná, přitažlivá strava patřila k jejím
doménám.
„Ale nesněz mi všechno,“ zažertoval jsem a přistrčil
dítěti plný talíř.
„Maminka říká, že guláš není pro tebe to správné
jídlo!“

Nevěnovala této poznámce sebemenší pozornost. Vrhla se

na pokrm s dravčí nenasytností. Hltala guláš
a spokojeně pomlaskávala. Ani ji nenapadlo, že proti
ní sedí hladový tatínek.
Velice rychle zmohla celou porci a spokojeně odběhla
dříve, než se vrátila Irena. Ta se dívala na prázdný
talíř a podivně se jí zalesklo v očích. „Chutnalo ti?“
zeptala se. „Dala jsem si záležet!“
„Budu si muset zajít do lokálu,“ zabručel jsem,
„představ si, že mi jídlo snědla Zuzanka. Tuze si
libovala.“

Irena vytřeštila oči a zalapala po dechu. Potom bez

slůvka vysvětlení vyrazila z mého pokoje. Hledala
dcerku, ale ta mezi tím odešla z domova. Patrně se jí
zachtělo hrát si s dětmi.
Nervózní Irena pobíhala kolem penzionu a volala
Zuzančino jméno. Rozběhla se k hřišti a potom bůhví
kam. Zoufale se snažila Zuzanku najít. Ptala se dětí
i dospělých a její tvář se každou minutu měnila
v obličej zdeptané ženy. Když dítě konečně objevila,
nedalo se to nazvat úspěchem. Zuzanka už byla v péči
ošetřujících lékařů. Několik minut nato zemřela. Irena
ji dlouho nepřežila. Vybrala si ošklivou smrt, protože
skočila pod vlak. Neulehčilo jí ani to, že šlo
o luxusní mezinárodní rychlík.
Musel jsem vystrojit dva pohřby, a dal jsem si na tom
záležet. Jako úspěšný podnikatel jsem se musel
náležitě prezentovat. Sešlo se velké množství
smutečních hostů, ale chyběl mezi nimi Irenin milenec
a skutečný otec mé dcery. Neuvolnili ho z vyšetřovací
vazby. Ale nakonec dopadl celkem dobře. Podíl na vině
mu nebyl prokázán. Jediným, ale nemalým trestem pro
Jiřího Pražáka se stala skutečnost, že ztratil šanci
stát se spolumajitelem prosperujícího penzionu. Patrně
proto se záhy z našeho města odstěhoval.
Co se mne týče, oženil jsem se podruhé. Vzal jsem si
vdovu po podnikateli, kterého nacpali do sudu a hodili
do bažiny. Kdyby ho vytáhli dříve než za dva měsíce,
mohl ještě žít a svědčit u soudu. To by se ovšem
Marcela nestala vdovou.
Jsem s ní spokojen. Od smrti svého muže nemá sice
všech pět pohromadě, ale zato není příliš
temperamentní. Zasněně se usmívá a ve volném čase se
dívá na televizi.

***

OBCHODNICE S NADĚJEMI.
*

Již od dětství říkávala Jelena Horalová lidem okolo

sebe samé hezké věci. Neměla ráda zarmoucené, zklamané
tváře a dělala vše pro to, aby je alespoň trochu
rozveselila. Této vlastnosti se nikdy nezbavila, ale
v letech, která nazýváme pozdně středními, změnila
formu a stala se profesionálkou. Začala obchodovat
s nadějemi a optimismem. Vykládala lidem z karet,
a tím zmnohonásobila míru pravděpodobnosti toho, co
říkala. Měla úspěch. Brzy získala širokou klientelu
a u jejího bytu se netrhly dveře. Ačkoliv byla ženou
v domácnosti, vydělala podstatně víc než její manžel
a dva dospělí synové. Autorita paní Jeleny stále
rostla a o jejím nevšedním nadání se šuškalo všude,
kde byly řešeny rodinné nebo majetkové spory. Kdo se
odhodlal k návštěvě kartářky, nelitoval. Paní Jelena
nikoho nezklamala, a ani by to nesvedla. Vždycky měla
po ruce červeného svrška, který se řítil do domácnosti
s plnou náručí lásky, nebo zeleného krále, který
značil zdravou spokojenost. Někdy vytáhla i zelenou či
kulovou desítku jako záruku hmotného blahobytu. Těch
krásných karet, jimiž paní Jelena nalévala do srdcí
zákazníků optimismus, bylo pochopitelně víc, ale na
těch výše jmenovaných si nejvíce zakládala.
Zdálo se, že se jí život vydařil přesně tak, jak to
s oblibou předpovídala čekatelům na dobré slovo. Dobře
se vdala, měla ráda svou rodinu a o finančních
problémech věděla jen z doslechu nebo z četby.
Nenudila se. Její život byl vrchovatě naplněn prací
pro druhé. Potěšila mnohé a někteří vděční zákazníci
se k ní pravidelně vraceli.
„Měla jste pravdu, paninko,“ slýchávala je brebentit.
„Růžena si toho lékárníka opravdu vzala a už mají
spolu dvojčata. Teď bych ale strašně ráda věděla, jak
to dopadne s Karlem. Ta jeho má menší tělesnou vadu,
ale zase prý dostane vilku se zahradou…“

Paní Jelena se k žádnému problému neotočila zády.

Karty jí vždycky napověděly to, co chtěli zákazníci
slyšet, a tak se její odvážné výlety do budoucnosti
nápadně podobaly Červené knihovně. Což jenom zvyšovalo
její popularitu.
Nikdy neměla problémy. Až dnes odpoledne. Zazvonil
zvonek, a už to paní Jelenu znepokojilo. Zazvonění
znělo jinak než obvykle. Naléhavě, ale nervózně. Jako
by návštěvník nemohl udržet prst na tlačítku.
Paní Jelena otevřela a pokusila se o laskavý úsměv.
Nepochodila. Do místnosti vstoupil muž, s kterým
očividně nebylo něco v pořádku. Byl nezvykle zasmušilý
a ani se nepokusil pozdravit. Choulil se do
zmuchlaného baloňáku a ruce, které nevyndal z kapes,
jako by si s něčím pohrávaly. Namířil si to přímo do
salonku, kde paní Jelena vykládala karty. Bez vyzvání
se posadil do křesla. Na takové chování nebyla
věštkyně zvyklá. Dost ji to pobouřilo, ale, jak je
zřejmé z její předchozí charakteristiky, před
konflikty raději vždy uhýbala. Ani tentokrát se
nezachovala jinak.
Usmála se na zákazníka a řekla milým, sametovým
hlasem: „Pán si zřejmě přeje nahlédnout do
budoucnosti…“

Návštěvník se ušklíbl.
„Nepřeje,“ odvětil stroze. „Pán už svou budoucnost
zná!“
„Tak?“ podivila se. „Proč tedy…?“
„Byl jsem u vás právě před rokem,“ řekl, „a ztrácel
jsem tu čas posloucháním nesmyslů. Nic z toho, co jste
mi předpověděla, se nesplnilo. Všechno dopadlo jinak,
a podstatně hůře.“

Překvapilo ji to, neboť šlo o první reklamaci v její

kariéře.
„Jeli tomu tak,“ pravila zdvořile, „velice se vám
omlouvám. I jasnovidka může být někdy indisponována.
Ale za své selhání chci nést odpovědnost, a proto vám
ráda vrátím obnos, který jste u mne tehdy nechal.“

Mávl opovržlivě rukou, kterou konečně vytáhl z kapsy.

„Nejde o peníze,“ prohlásil, „ale o to, že jste mě
podvedla. Poskytla jste mi naděje, které se
neuskutečnily. Když jsem odcházel z vašeho bytu, zdálo
se mi, že se vznáším. Říkala jste, že karty nelžou,
a já jsem tomu věřil. Byl jsem plný optimismu a elánu.
Měl jsem nádhernou chuť porvat se se všemi problémy.
Krátce nato se však ukázalo, že jste lhala!“
„Mýlila jsem se!“ opravila ho.
„Lhala jste!“ trval na svém. „A všechno, co jste mi
řekla, bylo vymyšleno od a až do zet. Předpověděla
jste mi, že se ožením s něžnou dívkou, která mi
v životě bude oporou. Místo toho jsem si vzal běhnu,
o jejímž mravním profilu by bylo lepší se nešířit.
Okradla mě a utekla s mužem té nejhorší pověsti.
Úspěchy v práci se rovněž nedostavily. Naopak.
Výsledkem veškeré mé snahy bylo nakonec manko, pro
nějž jsem nyní stíhán. Naštěstí na svobodě. Ani
pevnému zdraví se netěším a navzdory vašemu ujištění
jsem se potýkal s četnými chorobami. Vaše předpověď,
vážená paní, byla naprostý debakl a já jsem se stal
obětí smyšlenek nezodpovědné ženské!“

I toto obvinění přijala paní Jelena s vlídným

a chápavým úsměvem.
„Všechno ještě můžeme napravit,“ ujišťovala ho, „a
naděje je to, co umírá poslední. Vezmeme si na pomoc
karty a uvidíte, že se nějaké východisko najde.
Pochopitelně vám nebudu nic účtovat.“

Sáhla po balíčku karet, ale zadržel jí ruku.

„Zbytečná námaha,“ upozornil ji, „a vaše jasnovidecké
kreace mě už nezajímají.“
„Proč jste tedy přišel?“ vybuchla.
„Abych vám trochu zkomplikoval život.“
„Tak?“ podivila se. „A jak to chcete udělat? Způsobíte
výtržnost? Nebo mě dokonce udáte?“
„Kdepak,“ zasmál se. „Mám lepší nápad. Daleko lepší!“

Sáhl do kapsy a vytáhl odtud revolver. Paní Jelena

zděšeně couvla.
„Vy…“ zakoktala, „vy jste mě přišel zastřelit!“
Zavrtěl hlavou.
„Nejsem vrah, paninko,“ ujistil ji, „a nehodlám nikoho
sprovodit ze světa. Vlastně někoho přece. Sám sebe.“
„To je nesmysl!“ vykřikla. „Takový mladý člověk…“
„Ztroskotanci vždycky odcházeli ze světa předčasně,“
řekl, „a sebevražda se pro mnohé z nich stala
optimálním řešením. Já jsem se k ní rozhodl až po
zralé úvaze a dospěl k závěru, na kterém nebudu nic
měnit. A když jsem uvažoval, kde to udělám, napadlo mě
tohle vaše křeslo.“
„To nesmíte udělat!“ zaječela. „Měla bych z toho
potíže!“
„To doufám,“ přikývl, „protože taková ošklivá věc se
nedá utajit. Odklidit beze stopy mrtvolu byste zřejmě
nedokázala. Ať chcete nebo ne, budete muset zavolat
Bezpečnost. Ta bývá v takových případech velmi
zvědavá. Zřejmě ji bude zajímat i to vaše
jasnovidectví!“
„Jste netvor!“ zaškaredila se. „Celý život jsem lidem
pomáhala na nohy, těšila je a dodávala jim víru
v lepší budoucnost, abych se nakonec dočkala takovéhle
odměny. Cožpak nechápete tu podlost a do nebe volající
křivdu?“

Nedojala ho.
„Také vám zakrvácím koberec,“ řekl škodolibě, „a dost
možná i ubrus. Způsobím vám jisté výlohy. Ale i to je
v plánu mé malé pomsty.“
„Pane, mějte rozum!“ sepnula ruce. „Jsem slabá žena
a střelné zbraně mi nahánějí hrůzu.“
„I to jsem předpokládal,“ přiznal se, „a velice mě
mrzí, že vás neuvidím, jak budete vyvádět, až se
svalím na ten překrásný peršan.“
„Cyniku!“ zasyčela. „Už se nedivím, že jste nic
v životě nedokázal!“
„Něco přece,“ zašeptal. Pak si vložil do úst hlaveň
revolveru a zmáčkl spoušť.
Výstřel nezazněl, ale tělo se přesto sesulo na
podlahu. Zhrouceným nešťastníkem byla však paní
Jelena. Srdce jí vypovědělo poslušnost a nablízku
nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Muž byl totiž nanejvýš
překvapen. Vývoj situace ho tak zmátl, že se mu
roztřásly ruce a on musel vynaložit značné úsilí, aby
revolver zasunul zpět do kapsy.
Pak se však začal uklidňovat. Nejprve chtěl zavolat
Veřejnou bezpečnost a lékaře. Pak ale dospěl k názoru,
že to není jeho věc. Usilovně přemýšlel a jeho tvář se
postupně vyjasňovala a vyhaslé oči nabývaly ztraceného
lesku.
„Tady se mi vlastně naskytla zcela jedinečná šance,“
meditoval, „a daleko reálnější než ta, kterou mi
paninka nabízela před rokem. Byl bych hlupák, kdybych
jí nevyužil.“

Překročil chladnoucí tělo paní Jeleny, rozhlédl se po

místnosti a začal systematicky prohledávat zásuvky.

***

RAZ ŤA PODREŽEM.
*

Bylo půl druhé v noci, ale Tulichová nespala. Dívala

se oknem rodinného domku na liduprázdnou ulici jen
spoře osvětlenou jedinou nerozbitou lucernou. Čekala,
až se z hospody vrátí její věčně opilý manžel. Věděla,
že si nesmí jít lehnout. Musí mu udělat kávu,
odstrojit ho a uložit do postele. Jinak by vyváděl,
nadával a kopal do nábytku. Do jeho repertoáru patřilo
i rozbíjení nádobí. Tulichová manžela nenáviděla, ale
raději mu posloužila, než aby si nechala z bytu udělat
rodeo.
V hospodě už bylo dávno po zavírací hodině a Tulich se
musel co nevidět objevit na rohu ulice. Buď si bude
prozpěvovat, nebo se s někým popere. Nejčastěji se
dostal do křížku s Cikánem Laco Beňkem, který
s oblibou křičel: „Raz ťa podrežem, Tulich, raz ťa
podrežem!“ Měl také čím. Nikdy mu v kapse saka
nechyběla břitva, leda když ji zastavil u hostinského
Douši. Ale za den za dva ji opět vyplatil.
Tulichová se dočkala. Vrávorající manžel vstoupil na
scénu, ale nebyl sám. Žena přitiskla čelo k oknu,
protože nebylo dobře vidět. Venku padala mlha a drobně
mžilo. Tulich nešel sám. Nadával muži, který
poskakoval kolem pijana a vyhrožoval: „Raz ťa
podrežem, Tulich, raz ťa podrežem!“

Tulich se po něm ohnal a trefil. Cikán ho s chutí

nakopl a pak se dali do sebe. Tloukli do sebe a Tulich
se po sprše úderů a kopanců svalil na zem. Jeho sok ho
ze setrvačnosti ještě chvíli zpracovával rukama
i nohama, načež spokojeně prohlásil: „Teraz si to
budeš pametať. Ale raz ťa podrežem ako barana!“

Potom Tulich osaměl. Ležel bezmocně na ulici a nevěděl

o sobě. Neprobudily ho k vědomí ani kapky deště. Měl
toho zřejmě dost.
To prase! zasyčela Tulichová s odporem. Určitě se zase
podělá a bude samá krev. Teď se válí v blátě a za
chvíli bude doma dělat virvál! Ale já pro něj nepůjdu!
Ať se vychrápe, dobytek jeden, na ulici!
Ale pak se rozhodla jinak. Nenávistně si změřila
bezvládnou postavu a odešla do komory. Měla tam
schovanou památku po svém zesnulém otci, překrásnou
vykládanou břitvu.
Druhý den si celé městečko vykládalo o tom, že Cikán
Beňko dostál svému slibu a starého Tulicha opravdu
podřezal.
***
PACIENT.
*

Rudolf Tambor byl postrachem všech lékařů v okolí.

Několika z nich vynadal, před mnohými křičel a jiné
dokonce přiškrtil. To proto, že se chovali laxně
k těžké chorobě, která Tambora již léta soužila. Zdá
se, že ho učení mužové považovali za beznadějného
hypochondra a předepisovali mu jen běžné, málo účinné
léky. Alespoň jemu to tak připadalo a soustavně si na
to stěžoval.
Rudolf Tambor prahnul po pevném zdraví a stále věřil,
že se mu podaří znovu je získat. Dělal pro to všechno
možné. Běhal z ordinace do ordinace, prosil
i vyhrožoval. V jeho domácnosti došlo k vážnému
rozkolu. Ve chvíli, kdy chtěl prodat chatu, aby měl
dost peněz na různé zahraniční léky, přestala mít
manželka pro jeho zdravotní problémy pochopení.
Pohádala se s ním a pohrozila mu rozvodem. O prodeji
nemovitosti se odmítala bavit. Její odpor k manželovým
nářkům ustavičně vzrůstal.
Rudolf Tambor byl zdrcen. Jeho choroba se den ze dne
zhoršovala. Dařilo se mu bídně a cítil, jak ho smrt
obchází chřestíc všemi kostmi.
A nikdo se mnou nemá špetku soucitu, bědoval trpící
pacient. Lékaři mě balamutí a manželka se zřejmě těší,
že se mě už brzy zbaví. Ke komu se mám obrátit
o pomoc? Existuje vůbec někdo takový?

Naštěstí tady byli léčitelé, rozsetí takřka rovnoměrně

po celé republice. Tambor je začal svědomitě objíždět.
Většinou cestoval osobním vlakem, ale někdy použil
i autostopu. Poznal mnoho pozoruhodných míst v naší
krásné vlasti, o kterých neměl ani tušení. Horší to
bylo s výsledky konzultací.
Léčitelé uspokojili nešťastníka stejně málo jako
lékaři. Někteří mu předepsali nechutné čaje, jiní mu
po těle přejížděli magnetem a další to zkoušeli se
zaříkáváním. Nic z toho mu výrazně nepomohlo.
Zřejmě jsem ztracen, skuhral Tambor, poděšeně mžikaje
očima, a nemám naději na vyléčení. Léčitel Kadrnos
z Podkrkonoší vypadal tak důvěryhodně, a přitom
naprosto zklamal! Po jeho čajích jsem nemohl dva dny
z chalupy. Kdybych měl dost sil, zažaloval bych ho pro
vraždu z nedbalosti. Dal jsem spoustu peněz za vlak,
a takhle to dopadlo! A ta léčitelka Mlynářová
z Pelhřimova nebyla o nic lepší! Ta mi poradila, abych
žil čilým sexuálním životem! To je hotový výsměch!
Manželce jsem o tom raději neřekl ani slovo, protože
by byla schopna vyvozovat z toho důsledky! Cožpak já
se svým zdravím si mohu dopřát nějakou erotiku? To by
byl můj konec! Jsem slabý jako moucha a sotva se
potácím životem. Jen tak se třesu a bídně živořím!
Jsem tvor k politování a všichni zřejmě nade mnou
vyřkli neúprosný ortel! Nikomu už nestojím ani za
dobré slovo. Doktoři mě odepsali a léčitelé zrovna
tak. Na světě zřejmě není jediný člověk, který by mi
mohl pomoci!
Rudolf Tambor propadl naprosté beznaději. Ploužil se
životem jako stín, stěžoval si a na každého chrlil
proudy beznaděje. Mimo jiné i na starého Vosátku. Ten
ho pozorně vyslechl a zamyslel se: „Přesně takhle na
tom byl můj švagr z Jičína,“ řekl potom přemítavě, „a
možná ještě hůř! Ten už akorát ležel, modlil se
a sepisoval závěť. Mně například odkázal včelařskou
kuklu a nůžky na ovocné stromoví. Jenomže pak se
dozvěděl o paní Horálkové z Lískovce. To je vzácná
žena! Vědma a myslitelka! Pomůže každému, kdo za ní do
Lískovce přijede. Léčí bez odborné lékařské techniky,
má akorát kocoura a magickou kouli. Prej z pravého
křišťálu. Přijdete tam a nemusíte vůbec nic říkat.
Horálková se koukne do koule a hned ví, na čem je.
Vlastně na čem jste vy! Vyřkne odbornou diagnózu
a naordinuje vám léky. Žádný primář nebo profesor se
jí nevyrovná! Ona to totiž nemá z učebnic, ale přímo
od pánaboha! Horálková z Lískovce uzdravila už spoustu
lidí, a taky mého švagra z Jičína! Ten je zdravý jako
rybička a pěje na svou uzdravitelku ódy. Já mu to
z celého srdce přeju, i když jsem přišel o tu
včelařskou kuklu, která by se mi docela hodila. Proto
vám říkám, pane Tambor, nevěšte hlavu! Rozjeďte se do
Lískovce a vaše zdraví vám bude navráceno!“

Tato slova zněla Rudolfu Tamborovi jako rajská hudba,

ale zcela přesvědčen nebyl. Zažil už příliš zklamání
a obával se další trpké zkušenosti. Ani jeho manželka
nebyla vidinou nové šance příliš nadšena.
„Prosím tě,“ hučela, „zač mohou stát informace starého
Vosátky? Je to senilní alkoholik a v samo obsluze
ukradl starou mysliveckou. Tomu bych nevěřila ani
slovo! Kdo ví, jestli nějaký Lískovec vůbec existuje!“
„Existuje,“ pípnul Tambor nejisté, „má dokonce
poštovní směrovací číslo. Je to na severu až
u německých hranic!“
„No vidíš,“ řekla žena. „Taková dálka! Kam by ses tam
trmácel? Jízda vlakem ti nedělá dvakrát dobře
a nepravidelné jídlo taky ne! A co by sis sliboval od
nějaké báby, která čučí do křišťálové koule? Takové
hlouposti se hodí nanejvýš do pohádky! Nebo si myslíš,
že tě ta čarodějnice pokropí živou vodou a ty se
rozběhneš někam za holkama?“
„Po tom netoužím,“ odvětil Tambor přesvědčivě, „ale
rád bych už konečně znal povahu své choroby.
V západních zemích je lékař povinen sdělit pacientovi
pravdu, byť by byla sebedrsnější. Ale tady každý chodí
kolem tebe jako kolem horké kaše, zatajuje důležité
okolnosti, a já z toho mám nervy nadranc! Cožpak se to
dá vydržet? Nechci nic jiného, než aby mi někdo přesně
a bez vytáček určil diagnózu mé nemoci a odpovědně
předepsal způsob léčby. Víš sama dobře, že jsem
vyzkoušel už kdeco.“
„To je pravda,“ souhlasila. „Objel jsi všechny,
s výjimkou té baby Jagy z Lískovce. Jak tě znám, nedáš
si pokoj, dokud neuvidíš, jak se hrbí nad křišťálovou
koulí a mumlá nesmysly!“

Měla naprostou pravdu. Minuly sotva dva dny a Tambor

studoval jízdní řád. Zkoumal, jak by se nejlépe dostal
do Lískovce. Nebylo to nijak snadné! Návštěvník vědmy
Horálkové musel dvakrát přestupovat. Do samotného
Lískovce jel pouze malý motorový vláček a opět se po
jednokolejce vracel do frekventovanějších oblastí.
To je konec světa, naříkal Tambor, a pro nemocného
člověka to bude hotové utrpení! Ale jinak se k té
Horálkové zřejmě nedostanu. Co se dá dělat. Pro zdraví
člověk obětuje ledacos.
Přerušil tudíž povalování a polehávání v posteli, aby
se vypravil na dlouhou, složitou cestu za vědmou.
Vstával kvůli tomu už v půl třetí ráno.
„Jsi nejen hypochondr, ale i šílenec!“ konstatovala
manželka nevlídně. „Taková cesta by zmohla i mne, a že
si na nic nestěžuju! Ale jak myslíš. Kdo chce kam,
pomozme mu tam!“

Rudolf Tambor tedy vyrazil prvním ranním vlakem za

lepším osudem. Cesta byla ještě horší, než
předpokládal. Lidé ve vagonech se tlačili a chovali se
neurvale. Z některých byl cítit alkohol, a to
Tamborovi na jeho chorobu nedělalo dobře. Zvedal se mu
žaludek a pokoušely se o něj mdloby.
Při prvním přestupu zakopl o pražec na kolejišti
a rozbil si koleno. Při druhém si sedl do špatného
vlaku a zorientoval se až na poslední chvíli. Ani
v motoráčku do Lískovce mu nebylo dobře. Bolela ho
hlava, tlačily oči a nemohl popadnout dech. Už si
myslel, že vůbec nedojede.
Bože, to je martyrium, naříkal v duchu. Jestli ta
cesta rychle neskončí, nedorazím k paní Horálkové
živý! Určitě už melu z posledního! Potřebuji nějaký
silný, mimořádně účinný lék! Snad mi ta ženská poradí
a naordinuje mi něco, co jsem ještě neužíval! Ne jako
léčitel Nohejl, který mi radil, abych pil lipový čaj!
Kvůli tomu jsem za ním jel až do Uherského Hradiště!
Krátce před polednem vystoupil Tambor v Lískovci. Je
to malé podhorské hnízdo s chalupami, svědčícími
o bývalém německém osídlení. Starý dřevěný kostel byl
zřejmě nedávno opraven. Na návsi se procházel mohutný
vlčák, kterému se podařilo utrhnout se z řetězu. Cenil
zuby a vrčel. Vypadal téměř krvelačně. S ohonem,
svěšeným mezi běhy, naháněl strach všem kolemjdoucím.
To je pěkné přivítání, nebyl spokojen Tambor. Nakonec
jsem se trmácel takovou dálku, abych zemřel na
vzteklinu!
Byly to zbytečné obavy. Vlčák několikrát výstražně
zaštěkal a mrzutě odtáhl z veřejného prostranství.
Host mohl pokračovat v chůzi.
Věděl, že paní Horálková bydlí v prvním domku za
návsí, ale pro jistotu se ještě zeptal babky, vedoucí
za ruku malé děvčátko. Informace, získané ve vlaku,
byly potvrzeny v plném rozsahu.
„Jo, Horálková bydlí támhle,“ ukázala ochotně na
omšelé stavení, „ale pacienty už nebere. Někdo jí
totiž ukradl křišťálovou kouli!“

Tambor se zhrozil. „To přece…“ „já se sem vláčím

takovou dálku…“
„Takových je víc!“ odvětila babka téměř s opovržením.
„Vzdychají, sténají, hudrují, ale je jim to starou
bačkoru platné! Koule zkrátka není! Horálková ji měla
skoro padesát let a zdědila ji po nevlastní matce,
která vyvolávala duchy zemřelých. Starý Horálek byl
zase bylinkář, a tak není divu, že se z dcery stala
čarodějnice, za kterou se přijel podívat profesor až
z Nového Zélandu! Říkal, že takové divy, jaké dokáže
ona, nedokáží ani lovci lebek od Amazonky! Jenomže co
je to platné, věk nikdo nezastaví. Poslední dobou byla
mrzutá a říkala, že jí to koukání do koule huntuje
oči. Pacienty, kteří za ní jezdili, odbývala a utíkala
před nimi do lesa. Věštění ani kurýrování už ji
nebavilo. No a asi před čtvrt rokem na ní tu
křišťálovou kouli začal mámit chalupář Pergl. To je
sběratel starožitností a říká se, že kšeftuje
s Němcema. No já mu do svědomí sahat nebudu, mně je to
jedno. Ačkoliv jsem mu prodala kafemlejnek. Tenhle
Pergl nabízel Horálkové za křišťálovou kouli pět
stovek a pak zvednul cenu až na tři tisíce. Ale
kdepak! Horálková řekla, že kouli neprodá, a až jednou
umře, dostane ji muzeum země české. Na tom trvala
a Pergla už nepustila do chalupy. No ale před necelým
měsícem jela na návštěvu k sestře do Velvar, a když se
po třech dnech vrátila, byla koule v trapu. Někdo ji
šlohnul. Všichni měli podezření na Pergla, ale on sám
to udělat nemohl. Váží sto dvacet kilo a neprotáhl by
se oknem. Jestli to udělal, musel si někoho zjednat.
Nejspíš nějaké chuligány, kteří pro stovku propíchnou
vlastní babičku. Však si takové případy můžete přečíst
v novinách! Horálková z té ztráty byla celá pryč,
protože má tím pádem po slávě. Křišťálová koule se
ocitne ve sbírkách nějakého milionáře a Horálkovou
pochovají jako obyčejnou bábu. Vy se musíte vrátit
domů s nepořízenou, jako to udělala už spousta lidí
před vámi! Měl jste se, pane, líp informovat! To se
nedělá, jezdit někam jen tak na blind!“

Tambor byl upřímně zdrcen. Rozhodně nečekal, že jeho

cesta do Lískovce dopadne tak špatně. Chvíli nešťastně
přešlapoval na návsi, ale pak si řekl, že Horálkovou
přece jen navštíví. Třeba není závislá jenom na
křišťálové kouli!
Dodal si odvahy a vstoupil do chalupy. Nejprve na něho
na chodbě zaprskal černý kocour a potom se objevila
vědma. Vypadala jako opravdická čarodějnice z nějaké
pohádky. Až na to, že na očích měla silné brýle.
„Jsem na odpočinku!“ zahuhňala. „Ordinace je zavřena,
pacienty nepřijímám! Nepřeji si být obtěžována!“
„Vážená paní,“ blekotal Tambor, „já jsem přijel
z veliké dálky. Doporučil vás důchodce Vosátka,
kterému jste uzdravila švagra. Nemohl si vás
vynachválit. Já jsem na tom strašně špatně. Doktoři si
se mnou nevědí rady a léčitelé jen bezradně rozhazují
rukama. Užíval jsem všechno možné, ale cítím se stále
hůř. Kolikrát si myslím, že mám před sebou jen pár dní
života! Jsem úplně na dně. Jedině z těch důvodů jsem
se rozjel za vámi, ale před chvílí jsem se na návsi
dozvěděl, že vám byla odcizena křišťálová koule,
nezbytná k výkonu vašeho povolání…“

Vědma se uchichtla. „Tak to už, chvála bohu, neplatí,“

pravila spokojeně. „Včera večer tu byl policajt
a kouli mi vrátil. Nějaký gauner ji prodával na burze
až v Ostravě! Naštěstí všechno dobře dopadlo a já mohu
svůj majetek odkázat vědecké instituci!“
„To je ohromné!“ vykřikl Tambor vzrušeně. „Když máte
kouli, mohla byste mě vyšetřit a doporučit další
způsob léčby!“
„Řekla jsem vám, že neordinuji,“ zavrčela babice.
„Jsem ve výslužbě, a na tom trvám. Když udělám
výjimku, přijdou další pacienti a já, pane, nejsem ze
železa! Už mi není osmnáct, ale osmdesát! Znáte
doktora, který by v těchto letech ještě vykonával
praxi?“
„Copak o to, věk je to požehnaný,“ připouštěl Tambor,
„ale snad by se hodilo, abyste tu navrácenou kouli
alespoň vyzkoušela! Co když se s ní něco stalo? Třeba
na ni zločin nějak neblaze zapůsobil! Možná že zmizela
její magická síla! Víte, já hodně čtu knihy
o tajemných silách a dozvěděl jsem se, že v některých
případech…“
„Nevíte, o čem mluvíte,“ přerušila ho přísně vědma.
„O magických koulích nemáte ani ponětí! Jste
nevzdělaný diletant, který se chce vetřít do mé
přízně!“
„Především jsem nešťastný a nemocný člověk,“ lkal
Tambor, „který se k vám upíná jako ke své poslední
naději! Nemoc ve mně hlodá a já si s ní nevím rady! Co
si počnu, když mě odtud vykopnete jako prašivého psa?“

Horálková se zamyslela.
„No dobrá,“ řekla potom. „Pojďte dál, já to ještě
jednou zkusím. Ale dělám to moc nerada!“

Otevřela dveře do ponuré místnosti, kde to vypadalo

jako v nějaké kapli. Všude samé sošky, křížky a divné
vyřezávané předměty.
„Posaďte se,“ ukázala Tamborovi na staré rozvrzané
křeslo, „a nerušte mě v přemítání!“

Vyjmula ze skleníku křišťálovou kouli, položila ji na

stůl a dlouho se do ní upřeně dívala. Tak dlouho, že
začal Tambor pochybovat o jejím bdělém stavu. Konečně
odvrátila oči.
„Hotovo,“ houkla. „Konec vyšetření! Všechno je jasné.
Můžete jet domů!“
„Prosím?“ podivil se pacient. „Říkala jste domů?“
„Kam jinam?“ řekla nevlídně. „Už tu nemáte co
pohledávat! Žádné léky vám nepředepíšu, protože žádné
nepotřebujete!“
„Vy se mýlíte, paní,“ protestoval Tambor. „Jsem vážně
nemocen!“
„Řekla jsem, že léky nepotřebujete!“ zaduněla.
„Sbohem!“
„Alespoň mi řekněte…“
„Sbohem! A pospěšte si, nebo vám ujede vlak!“

Tambor se vypotácel z chalupy se slzami v očích. Byl

strašlivě zklamán a raněn do hloubi duše. Vlekl se
Lískovcem jako postřelené zvíře a nebyl s to srovnat
si nějak myšlenky.
„Kam jsem se to s takovými obtížemi trmácel?“ vyčítal
si. „Co jsem si sliboval od té staré podvodnice, která
patří do muzea i s tou svou zatracenou křišťálovou
koulí? Že já jsem se vůbec pouštěl do řeči s opilcem,
jako je Vosátka! Kdoví, jestli má vůbec nějakého
švagra!“

Tambor se zcela vyčerpán dobelhal na nádraží, kde stál

malý motorový vláček, připravený k cestě líbeznou
lesnatou krajinou. Byl to tentýž vláček, o kterém jste
možná před několika měsíci četli v novinách. Po
třiceti minutách jízdy se srazil s jiným vláčkem,
jehož řidič při vjezdu na jednokolejku přehlédl
výstražné znamení. Náš motoráček se okamžitě vzňal
a uhořelo v něm osm cestujících. Mezi nimi i Rudolf
Tambor.
Vědma Horálková tedy určila naprosto správnou
diagnózu. Žádné léky už nepotřeboval!

***

RYŠAVÝ KOVÁŘ.
*

Rambasové byli kováři odjakživa, ale teprve ryšavý

dvoumetrový Vojtěch na sebe náležitě upozornil. Bylo
to v období mezi dvěma světovými válkami. V době krize
si ani vesnický kovář nežil příliš na vysoké noze,
a tak se nelze divit, že se ohlížel po nějakém
vedlejším výdělku. Příležitost se naskytla dost
nečekaně. V nedalekém městečku rozbila svůj stan
zápasnická aréna a profesionální zápasníci zde
předváděli nevídané produkce. Reklama o nich tvrdila,
že patří ke světové špičce, a oni se podle toho také
chovali. Každý měl nějaké cizokrajné jméno, které samo
o sobě vzbuzovalo respekt. Byl tu Rus Groznyj,
Angličan Randall, černochlidojed Mňam-Mňam a Číňan
Hububu.
Každý z nich byl pořádně urostlý a v ringu se ani
trochu nešetřili. Tloukli jeden druhým o podlahu,
řvali jako raněný tur a příšerně kouleli očima. Šla
z nich hrůza a v obecenstvu docházelo k četným
mdlobám. Na závěr velkolepé podívané vyzval principál
přítomné statečné muže, aby se pokusili dostat na
lopatky některého zápasníka dle vlastního výběru.
Pokud se to někomu podaří, bude odměněn částkou dvě
stě korun československých. To byly pěkné peníze
a leckomu by se hodily. Ale nikdo se neodhodlal si to
s hrozivými vzteklouny rozdat. Ovšem jen do chvíle,
kdy přišel zhlédnout atrakci ryšavý kovář Rambas. Ten
neváhal ani na chvíli. Jak slyšel, že může vyhrát dvě
stovky, už se hrnul do ringu. Vybral si Číňana a během
minuty ho položil na záda. Po něm následoval černoch,
Rus a nakonec Angličan. Bylo to obrovské pozdvižení
a principál musel Rambasovi vysolit celých osm stovek.
Nesmlouval, ale vzal si kováře stranou. „Pane Rambas,“
řekl mu, „já vás okamžitě angažuju. Prohlásím vás
mistrem světa a za rok si vyděláte víc než za deset
let u řemesla.“

To se špatně neposlouchalo a kovář si s principálem

plácl, přestože byl ženatý a měl čtyřletého syna.
Podepsal profesionální smlouvu na dva roky a začal
jezdit se zápasnickou arénou po celé Evropě. Jen
zakázal, aby ho principál představoval jako levobočka
mistra Frištenského.
Když se po dvou letech vrátil do rodné vsi, neměl
hluboko do kapsy. Postavil si krásnou kovárnu
a vybavil ji tak, že se kolegové z okolí chodili na ni
dívat. Začal zase provozovat staré dobré řemeslo svých
otců a těšil se, že syn Václav půjde v jeho šlépějích.
Václav se také u tatíka vyučil, a když ryšavec krátce
po válce zemřel, převzal zavedenou životnost. Těšil se
dobré pověsti, ale osud mu nebyl příznivě nakloněn.
Přišel Vítězný únor a rázně zamíchal jeho plány.
Kovárnu převzalo JZD a Václava poslali do traktorové
stanice. V Rambasově kovárně nastoupil kovář Jelínek
ze sousední vsi. Ale vydržel tam jen tři dny. Pak ho
našli ležet na podlaze a lékař konstatoval mozkovou
příhodu.
Nezbylo nic jiného, než ho nahradit mladým kovářem
Hálou. Ale ani ten si dlouho nezakoval. Po dalších
třech dnech dostal srdeční infarkt. Podobně se vedlo
i kováři Kapustoví, a to byl pro družstvo malér.
Dalšího kováře k dispozici neměli, a tak museli
z traktorové stanice odvolat Václava Rambase. Ten
netrucoval a ochotně se vrátil do rodné kovárny.
Ve vsi se samozřejmě vykládaly všelijaké věci. Tři
úmrtí statných kovářů nikdo nepovažoval za náhodu.
Jako viník byl označen ryšavý nebožtík Rambas, který
prý nesnesl, aby v jeho kovárně vládl někdo jiný.
Nelekl se profesionálních zápasníků a poradil si
i s těmi, kteří se oháněli jeho kladivem. Někdo to
schvaloval, někdo ne, ale žádné závěry z toho nemohly
být vyvozeny.
Václav Rambas tedy pracoval v kovárně, která patřila
družstvu, ale dožil se chvíle, kdy mu slavnostně byla
navrácena. Zemřel opět jako zámožný a vážený kovář.
Jeho syn se jmenoval Vojtěch po dědečkovi. Nebyl
ryšavý, a i když se vyučil kovářem, vesnice si jeho
srdce nezískala. To proto, že si vzal dceru uměleckého
kováře Pexidera z Prahy. Ten ho přitáhl k fajnovější
práci a Vojtěch se rád přizpůsobil. Dělal ozdobná
vrata, kliky i klíče pro zámky i hrady, vybavoval
zbohatlická sídla krásnými rohožemi, kryty ke krbům
i speciálním krbovým nářadím. Považoval se za umělce
a do staré kovárny se nehodlal vrátit. Alespoň ne
definitivně.
Do rodné vsi jezdil v naleštěném bouráku, aby zde se
svou krásnou a trochu snobskou ženou odpočíval. Oběma
se tu velmi líbilo. Dům po dědečkovi byl pohodlný
prostorný a kovárna sloužila jako společenská místnost
pro stále častější návštěvy. Vojtěch se jí rád chlubil
a s gustem vyprávěl o legendárním dědečkovi, který
zápasil ve všech evropských velkoměstech, a když mu
sebrali kovárnu, zardousil postupně tři kováře, kteří
se chtěli roztahovat v jeho hájemství.
Návštěvy poslouchaly, nedůvěřivě se usmívaly a na
revanš zvaly Rambasovy na exkurzi do svých chalup či
mlýnů. To byla samozřejmě pastva pro oči. Nádherné
krby, starožitný nábytek a spousta schválností nemohla
nechat paní Rambasovou lhostejnou. Chválila,
rozplývala se, a taky záviděla. Posléze začala mít
poněkud jedovaté poznámky.
„Snad abychom přátele ani nezvali!“ vzdychala. „Vždyť
jim nemáme co ukázat. Světově proslulého sochaře
uvedeme do zaprášené kovárny po dědečkovi a vyprávíme
mu mordýřské historky! Připadám si před těmi lidmi
jako ubožačka! Jsi přece výtvarník, umělec,
a vyděláváš dost peněz na to, abychom mohli mít
rekreační objekt odpovídající naší úrovni!“

To se Vojtěchovi moc nelíbilo. „Dědeček kvůli té

kovárně vraždil!“ řekl. „A dokonce třikrát! Kdyby JZD
mělo po ruce víc kovářů, určitě by je ze světa
sprovodil všechny. Můj táta si kovárny vážil víc než
čehokoliv jiného. Přece nehodím rodinnou tradici jen
tak za hlavu!“
„Ty si nemáš co vyčítat,“ uklidňovala ho. „Vyučil ses
kovářem a dotáhl jsi to v řemesle dál než všichni tví
předkové dohromady. Jezdí za tebou lidé z ciziny
a považují tě za velkého umělce. Máš v Praze krásnou
kovárnu a není rozumný důvod, proč bys měl mít další
na vesnici. Stejně v ní nikdy nepracuješ a používáme
ji k úplně jiným účelům. Nebožtík dědeček by jistě
souhlasil s tím, aby ses prezentoval jako jeden
z nejlepších uměleckých kovářů v Čechách.“
„Tvé představy jsou zcela naivní,“ vysvětloval jí
Vojtěch. „Dědeček byl divous a kovárnu si postavil
jako svůj pomník. Nedovedu si představit, co by se
stalo, kdybych ji chtěl zlikvidovat!“
„Co by se mohlo stát?“ vypískla manželka. „Snad si
nemyslíš, že by nás ten ryšavý lamželezo uškrtil! Mám
ráda horory, ale tohle je na mne trochu moc! Dědeček
si své odkoval, kovárna je opět ve vlastnictví jeho
potomků, tak proč by měl po smrti vyvádět? Určitě je
na tebe pyšný a je mu úplně jedno, co s tou velikou
místností uděláme! Uznej, že na muzeum kovářského
řemesla je jí škoda! Když budeš souhlasit, vybuduju
tam salon, že z toho budou všechny návštěvy paf!
A možná že se zalíbí i duchu tvého násilnického
dědečka!“
„To sotva,“ pochyboval Vojtěch. „I tak k nám jezdí víc
snobů, než je zdrávo!“
„Na snoby si musí dědeček zvyknout,“ rozhodla žena.
„My jsme mu do jeho návštěv taky nemluvili!“

Vojtěch ještě nějakou dobu odolával a bránil rodinnou

tradici, ale ženské výřečnosti neodolal. Navíc měl
spoustu práce a nechtěl se kvůli staré kovárně
rozptylovat.
„Dobře,“ přikývl nakonec, „ať je tedy po tvém. Nebudu
ti do ničeho mluvit, ale nehodlám ani pomáhat. Všechno
si musíš zařídit a zorganizovat sama!“

Životní družka nebyla proti. Měla v sobě spoustu

energie a nápady přímo hýřila. Znala řadu lidí, kteří
rádi přijímali tak atraktivní zakázky. Samuel Vinš
stavěl perfektní krby, Josef Bína vyráběl stylový
nábytek a za nimi se řadili další na slovo vzatí
odborníci.
„Je rozhodnuto,“ libovala si paní Rambasová, „a nová
společenská místnost je na obzoru. Znáš obkladače
Šustera? Ten dělal všechno důležité v hotelu Jasmín.
Nemohli si ho vynachválit!“
„Mně už je všechno jedno,“ odpovídal manžel, „jen bych
nerad viděl, kdyby to trvalo moc dlouho. Nemám rád
bouračky a nedodělávky.“
„Máš úplně zbytečné starosti,“ uklidňovala ho dáma,
„protože v pátek vyjíždí na chalupu ta nejideálnější
pracovní četa, jakou lze vůbec v Praze sehnat.
Materiál už je na cestě a nejméně třikrát jsem
kontrolovala, jestli něco nechybí. Všechno klape
perfektně a ze soboty na neděli přestane kovárna
existovat. Nářadí složíme ve stodole, tam je místa
dost. V neděli večer můžeme novou společenskou
místnost slavnostně otevřít!“
Oči jí zářily štěstím a naprosto nevnímala manželovy
žalostné vzdechy. Tomu se zdálo, že připustil, aby se
stal zločin. Vůbec si nedovedl představit, že vstoupí
do kovárny a místo výhně spatří parádní anglický krb.
To je přece zvěrstvo, které volá po potrestání.
Ještě že u toho nebudu, mumlal, a přijedu, až když
bude po všem!
Časově mu manželčina akce celkem vyhovovala. Měl
v Praze spoustu práce. Zákazníci z Pašova urgovali
ozdobné mříže a další zájemci si u Rambasů podávali
dveře. Znamenité obchody se jen hrnuly a nebyl čas
diskutovat se ženou. Stejně by ji nedokázal ovlivnit,
a tak raději nad vším mávl rukou. Bude mít v Praze
svatý klid a v neděli se zajede podívat na zbrusu
novou společenskou místnost. Také paní Rambasová se
nesmírně těšila a slibovala manželovi nevšední
zážitek.
„V neděli oceníš moji fantazii,“ tvrdila, „a taky
jedinečný organizační talent. Za necelé tři dny
změníme tvář celého stavení. Teprve potom tě bude
hodno. Budeš se moci chlubit uměleckými hodnotami,
a ne vraždícím dědečkem.“

Umělecký kovář to nekomentoval, protože se mu zdálo,

že už na toto téma prodiskutoval příliš mnoho času.
Výprava budovatelů odjela z Prahy už v pátek
dopoledne. Vojtěch si oddychl a spokojeně začal
pracovat na zahraničních zakázkách. Soustředil se na
ně do té míry, že po aktivitě své manželky ani
nevzdechl. Bral ji jako rozmar a pošetilost, jimiž
není třeba si komplikovat život. Koneckonců je
rozhodnuto a společenská místnost bude co nevidět na
světě. Zřejmě vyhoví snobským požadavkům přátel
a stopy dědečkovy budou navždy smazány. Je to škoda,
ale nikoliv tragédie. Svět se kvůli tomu nezboří, žena
bude mít radost a manžel si zvykne. Nakonec zvítězí
rodinná idyla a senti mentální stesk po poetickém
půvabu staré kovárny se rozplyne.
Jenomže v sobotu ráno probudil Vojtěcha Rambase
telefon. To nebylo nic příjemného, protože umělecký
kovář pracoval dlouho do noci a předpokládal, že si
přispí do pozdních dopoledních hodin. Ale nedalo se
nic dělat, volala policie. Bylo jasné, že se okamžitě
musí vydat na chalupu, kde prý došlo k brutálnímu
nočnímu přepadení.
Proboha, co se mohlo stát, spěšně se oblékal Rambas.
S ženou tam přece jeli čtyři silní muži! Kdo by se
mohl odvážit je přepadnout? Parta chuligánů? Uprchlí
trestanci? Nebo nějaké asociální živly?

Ale to byly jen dohady, které si mohl ověřit teprve na

místě. To, s čím se opravdu setkal, bylo pozoruhodné.
V chalupě to vypadalo jako po nájezdu nějaké zdivočelé
hordy vandalů. Vše, co sem dopravili zlepšovatelé
z Prahy, kdosi rozmlátil, rozsekal a roztrhal na malé
kousky. Zůstaly jen střepy a příšerný nepořádek.
Svědkové leželi do jednoho v nemocnici. Muži
s frakturami na chirurgii a paní Rambasová v péči
psychiatrů. Tam se pochopitelně Vojtěch rozjel napřed
a to, co se od dosud vyděšené choti dozvěděl, stojí za
zaznamenání.
V pátek odpoledne zahájili řemeslníci přípravné práce
a v sobotu časně ráno hodlali rozjet rekonstrukci
objektu. Šli poměrně brzy spát, ale kolem půlnoci je
probudil příšerný rachot. Vskočili z postelí, aby
zjistili původ, a spatřili obrovského ryšavého chlapa,
který kovářským kladivem roztlouká vše, co mínili
příštího dne použít. Nábytek, nádobí, dlaždičky
i závěsy. Muži mu chtěli v řádění zabránit, ale
vyřídil je během několika vteřin.
Pak pokračoval v díle zkázy a nedbal ani toho, že paní
Rambasová dostala hysterický záchvat. Díky němu ani
neví, kdy a kam noční host zmizel.
Policii se nepodařilo najít žádné závažnější stopy
a nepomohlo ani nasazení služebních psů. Ranění
řemeslníci sestavili pravděpodobný portrét brutálního
násilníka a prohlédli si fotografie ve zločineckém
archivu. Marně. Pachatel po sobě nezanechal ani otisky
prstů. Z hlediska vyšetřovatele šlo o nerozluštitelnou
záhadu.
Zato paní Rambasová věděla své. „Udělal to tvůj
dědeček,“ sdělila svému manželovi, „a už věřím tomu,
že tenkrát oddělal i ty tři kováře. Je to agresivní
strašidlo, které z chalupy jen tak nezmizí.“

Zamyslela se a pak dodala: „Co nemožno změniti, je

nutno snášeti. Když dědečkovi na té kovárně tak
záleží, podrobíme se jeho diktátu. Teď, když máme
věrohodné svědky, bude návštěva naší společenské
místnosti mimořádně atraktivní. Vsadím se, že to
uspokojí i ty největší snoby!“

***

PTÁK SMRTI.
*

Byla horká svatojanská noc. Potomci Karafiátových

Broučků poletovali prohřátým vzduchem a chystali se na
velké námluvy. Lidem se na kutě také moc nechtělo.
Tropická noc neslibovala příjemný odpočinek ani klidný
spánek. Televizní hlasatelka ujistila své posluchače,
že ani v noci neklesne rtuť teploměru pod třiadvacet
stupňů Celsia.
Profesor Kameš seděl na verandě své chaty a čekal na
Lindu, až přinese z lednice vychlazenou kolu. Díval se
na hvězdné nebe, pozoroval nedaleký les měnící se
v laskavou tmavou kulisu a cítil, že je mu mimořádně
dobře. Za chvíli seděla Linda vedle něho a blaženě
srkala lahodný nápoj.
V té chvíli zaslechli manželé zašumění ptačích křídel
a na jedli přímo proti chatě usedl sýček. Aniž by se
příliš rozmýšlel, pronikavě zahoukal.
„Sova,“ konstatovala Linda. „Zdá se, že je krotká jako
slepice.“
„Je to sýček, kterému naši pověrčiví předkové říkali
pták smrti,“ opravil ji manžel. „Jak vidíš, nic
příšerného na něm není.“

Sýček znovu zahoukal. „To je to jeho známé – pójď!“

zasmála se žena. „Taky už jsem o tom slyšela. Prý
dovede bezpečně určit člověka, který v příštích
hodinách zemře.“
„Samozřejmě je to hloupá pověra, a řeknu rovnou, že se
mi ani trochu nelíbí,“ řekl profesor trochu pohoršené.
„Jsou pověry, které jsou neškodné a celkem roztomilé.
Ale tahle může být i nebezpečná!“
„Pójď!“ ozval se sýček jako na objednávku.
„Vznik těch pohádek o sýčcích je snadno vysvětlitelný“
tvrdil Kameš. „Sýčka, jak se ostatně můžeš snadno
přesvědčit, přitahuje světlo. My máme na verandě
rozsvícenou lucernu, a proto si náš host sedl přímo
naproti na jedli. Určitě nás nepřiletěl strašit. Dříve
však vesnice nebyly osvětleny. Chodilo se spát se
slepicemi a všude vládla tma. Výjimkou se občas stalo
stavení, ve kterém ležel těžce nemocný člověk.
Potřeboval ošetření i v noci a světlo petrolejové
lampy snadno přivábilo sýčka. Pták houkal před domkem
s umírajícím člověkem, lidé si toho všimli a pověra
byla na světě. Mnoha idealisticky založeným osobám už
zkomplikovala život.“
„Tomu dost dobře nerozumím,“ přiznala se Linda. „Řekla
bych, že jde o naivní blábol, nad kterým se můžeme
leda pousmát!“
„Protože jsme lidé, kteří pohlížejí na svět kolem sebe
vědeckýma očima,“ vysvětloval ochotně manžel. „My jsme
také bytostně materialisty. Idealistická pověra se nás
tudíž nemůže dotknout, natož pak vzbudit v našem nitru
nějaké pochyby. Sýček je pro nás jen určitým druhem
sovy, a ne nějakým prorokem děsivých zvěstí. Ale jsou
lidé, kteří navzdory vědeckému pokroku uvěří kdejaké
hlouposti a tak si komplikují život. Sám vím o případu
chataře, který se v naučné rozhlasové relaci seznámil
nejen s existencí směšné pověry, ale také se sýčkovým
hlasem. Když pak ono známé – pójď! zaslechl ve své
chatě asi tak, jako my dnes večer, velice ho to
rozrušilo. Ačkoliv sýčkovo volání už dříve jistě často
slýchal, pojednou se teď začal bát o svůj život.
Přestože to bylo vědecky naprosto pochybné, namlouval
si, že ho bolí levá ruka a nemůže dýchat. Když pak
sýček zahoukal znovu, vyděsil se, že dostal infarkt,
a posléze zemřel.“
„Takže se dá říci, že to tvé sůvě vlastně vyšlo!“
řekla poněkud poťouchle Linda.
„Nesmysl!“ zlobil se manžel. „Sýček se stará o drobné
hlodavce a lidský osud ho vůbec nezajímá. Kdyby lidé
hleděli na tmářské pověry s příslušným nadhledem
a opovržením, nikdy by k takovému případu nemohlo
dojít.“
„Póójď!“ přerušil ho sýček, který dosud neopustil
větev, na níž se usadil. „Póójď!“
„Na koho z nás volá?“ smála se Linda. „Na tebe, nebo
na mne?“
„Jen ať si houká, jak chce, nám strach nenažene!“ mávl
rukou Kameš. „My víme, že člověk je organizovaná hmota
a tajemné síly manipulované nějakým Absolutnem
v žádném případě neuznáváme. Stojíme pevně na této
zemi a veškeré dění si umíme vysvětlit přirozeným
způsobem.“

Na cestě vedoucí kolem Kamešovy chaty se objevily dvě

postavy. Byli to manželé Brouskovi.
„Ahoj!“ zahalekal Brousek. „Jdeme dolů k rybníku. Teď
v noci je voda přímo fantastická!“
„Nepůjdete s námi?“ zavolala Brousková. „Je to opravdu
zážitek!“

Linda byla okamžitě pro. Měla pověst znamenité

plavkyně a ráda se předváděla. S jejím manželem to
bylo poněkud horší. Plavání ovládal pouze teoreticky
a tak se pohyboval vždy jen na mělčině. I tam si
počínal vždy velice obezřetně a ve chvíli, kdy mu voda
sahala po pás, se už cítil téměř smrtelně ohrožen.
Není tedy divu, že zatímco Linda se k Brouskovým
přidala okamžitě, profesor Kameš otálel. Nakonec se
rozhodl: „Jděte napřed a já za vámi za chvilku přijdu.
Chci si ještě poslechnout v rádiu jeden zajímavý
pořad.“

Nikdo proti tomu nic neměl, protože všichni věděli

své. Kameš takhle netaktizoval poprvé. Voda nepatřila
v žádném případě k jeho oblíbeným živlům, a proto si
vždycky našel nějakou výmluvu, jen aby se nemusel
namočit.
Brouskovi s Lindou vykročili k rybníku a profesor si
zatím na verandě zapálil dýmku. Rozhodl se pro
půlhodinku poklidné samoty. Pohodlně se opřel
o dřevěnou stěnu verandy a blaženě vychutnával
okamžiky ticha. Nikdo ho nevyrušoval. Dokonce i sýček
taktně opustil své místo na větvi jedle a kamsi
odletěl. Zřejmě to vzdal. Vyzrát na kovaného
materialistu bylo na jeho síly.
Kamešovi se lenošení líbilo, ale dlouho to nevydržel.
Přece jen měl rád svou půvabnou ženu trochu pod
kontrolou, i když jakákoliv forma žárlení byla pod
jeho úroveň. Řekl si však, že Lindu jistě potěší, když
ji bude z břehu rybníka sledovat a obdivovat. Je ve
vodě vskutku ve svém živlu. Plave jako delfín
a v měsíčním svitu připomíná rusalku. Už jí to také
několikrát řekl, i když rusalky jsou pochopitelně
bytosti pohádkové, v reálné přírodě se vůbec
nevyskytující.
Profesor k rybníku nijak nepospíchal, neboť nechtěl,
aby ho snad také lákali do vody. O koupání moc nestál
ani v horkém odpoledni, natož téměř k půlnoci.
Šplouchání a cachtání v rybníku nepovažoval nikdy za
nějakou mimořádnou rozkoš a vodomilové byli pro něho
poměrně dosti rozšíření podivínové.
Pomalu kráčel kamenitou cestou k vodě a spokojeně si
pohvizdoval. Kolem něho poletovali svatojanští broučci
a on si opět vzpomněl na jednu z četných nesmyslných
pověr. Tentokrát na pohádky o bludičkách, které lákaly
své oběti do vod a bažin.
Dokud se lidé nenaučili pohlížet na svět vědecky, byli
vyloženými tmáři, bručel si do kroku. Báli se
bludiček, a dokonce i užitečných hmyzožravých
netopýrů. Dnes je to ale už úplně něco jiného.
Dovedeme se orientovat i ve velice složitých otázkách.
No – za chvíli budu u rybníka.
Blížil se k vodě, odkud sem zaznívaly lidské hlasy.
Něco však nebylo zřejmě v pořádku. Kameš postřehl, že
nejde o obvyklý bujarý výskot dovádějících plavců, ale
o vzrušené a vyděšené výkřiky. Jako by se přihodilo
něco neobvyklého. Přidal do kroku a záhy došel až
k hrázi. Několik žen s očima upřenýma na hladinu
o čemsi překotně diskutovalo. Tři nebo čtyři muži se
soustavně potápěli ke dnu na nejhlubším místě rybníka
a snažili se cosi vylovit. K nim směřovala i loďka
s dvěma chlapy, z nichž jeden třímal dlouhé bidlo. Pak
si Kameše, který marně očima hledal Lindu, všimla paní
Brousková. Třásla se chladem, ale zřejmě i hrůzou.
Byla dosud celá mokrá.
„Pane profesore!“ zaštkala náhle. „Je to hrozné! Linda
přece byla tak znamenitá plavkyně. A najednou zmizela
pod hladinou, jako by ji tam někdo stáhl!“

Chlap s bidlem začal bodat do rybničního bahna. Plavci

se stále potápěli a pokoušeli se objevit tělo. Každým
okamžikem přibývalo nervozity a ubývalo naděje.
Překvapený Kameš si v té chvíli všiml také sýčka,
který seděl na stavidlech rybníka. Pták upřeně hleděl
do vody a příšerně, pronikavě naříkal.
 ***

NÁVRAT.
*

Lída se nudila. Nohu měla v sádře a tak její

poskakování po pokoji působilo dost komicky. Nebylo tu
však nikoho, kdo by se tomu smál. Jan odjel jako
instruktor do Tater a ona kvůli té zatracené zlomenině
musela koukat do čtyř stěn. Nic ji nebavilo. Chvíli
poslouchala tranzistorák, setřela prach z knihovny
a bezmála celé dopoledne si umiňovala, že Janovi
napíše dlouhatánský dopis. Samozřejmě nenapsala.
Jediné, k čemu se dostala, bylo, že rozložila na stůl
dopisní papír a okázale si připravila pero.
Stejně za všechno může on, mračila se. Je to silný muž
a nechal mě jít do sklepa pro uhlí. Kdyby splnil svou
povinnost, nebyla bych uklouzla na schodech a mohli
jsme být na horách oba. Takhle si on kraluje na
sjezdovkách, nechá se obdivovat od slečinek, a já
abych se tady ukousala nudou.
Sedla si k dopisnímu papíru a napsala krasopisným
písmem, které u ní vždycky obdivoval: Milý Jendo! Ale
to bylo všechno, nač jí vystačila pevná vůle.
Odstrčila papír, zvedla se ze židle a odskákala směrem
ke knihovně, aby odtud vytáhla nějakou detektivku.
Četla už jsem vůbec tuhle Agathu Christie? zamumlala
a počala v knížce listovat. Je možné, že by mi to
ušlo?

Odskákala zpátky ke křeslu a zkusila se ponořit do

knížky. Ale ani znamenitá a rafinovaná paní Agatha ji
tentokrát nedokázala zaujmout. Lída četla odstavec po
odstavci, aniž by dovedla přesně říct, o čem kniha
pojednává. Okolnosti jí beznadějně unikaly.
Co se to se mnou děje, říkala si překvapeně. Takhle
roztržitá jsem už dlouho nebyla!
Právě ve chvíli, kdy chtěla knížku odnést zpátky do
knihovny, zazvonil u dveří zvonek.
To bude asi listonoš, napadlo Lídu. Nese mi zřejmě od
Jendy dopis. No, alespoň mu hned odepíšu!
Vyjmula z kabelky peněženku, aby mohla doručovatele
odměnit, a odskákala ke dveřím. Otevřela je
a překvapeně vykřikla: „Jendo! Kde se tu bereš?“

Téměř vyjeveně hleděla na manžela, který stál na prahu

a usmíval se na ni.
„Co dělá tvoje noha?“ zeptal se. „Pořád jsem na tebe
myslel, jak si tu s tím vším poradíš.“
„Copak noha,“ vydechla Lída, „ale kde ses tu tak
najednou vzal? Čekala jsem dopis z Vysokých Tater
a místo toho tady mám tebe.“
„Mrzí tě to?“ smál se Jan. „Přišel jsem snad nevhod?“
„Sám dobře víš, že ne,“ ujišťovala ho překotně Lída.
„Ale kde máš lyže? A kde výstroj? Vracíš se nezvykle
nalehko!“
„Nechal jsem si všechno vybavení v Tatrách, zítra se
tam vracím zpět,“ vysvětloval manžel. „Naskytla se mi
taková příležitost odskočit, vlastně lépe řečeno
zaletět si do Prahy, a tak jsem neodolal. Chtěl jsem
tě vidět.“
„To je od tebe hezké,“ řekla Lída a políbila ho na
ústa. „Ale víš, z čeho tě podezírám? Ze žárlivosti!
Zřejmě sis myslel, že u mne najdeš milence!“
„Máš ho ve skříni?“ zeptal se Jan. „Nebo snad ho
přechováváš v koupelně?“
„Právě před chvílí vyskočil oknem,“ oznámila mu žena.
„Vzhledem k tomu, že jsme v šestém patře, jsem silně
znepokojena jeho zdravotním stavem.“
„Zřejmě ho budeš muset odepsat,“ smál se Jan, „ale
s přihlédnutím k tvým nesporným půvabům to jistě není
žádná tragédie.“
„Taky si myslím,“ souhlasila Lída a hopkala po pokoji
zavěšena do jeho rámě.
„Jestli je koupelna volná,“ řekl Jan, „trochu se
opláchnu.“ Políbil hlučně Lídu, usadil ji do křesla
a zmizel v koupelně.
„Nebuď tam dlouho,“ vykřikla za ním Lída a natočila si
křeslo tak, že seděla přímo proti dveřím koupelny.
Čekala, že uslyší zvuk tekoucí vody a charakteristické
šplouchání, ale Jenda si zřejmě dával na čas.
Z koupelny se neozýval ani sebemenší šramot. Lída
zpozorněla, protože takhle se Jan nikdy nechoval.
Vždycky byl spíš až přespříliš hlučný.
„Jendo,“ zavolala Lída po chvíli. „Myješ se vůbec?“

Nikdo neodpovídal.
„To jsou vtipy,“ křikla naoko popuzeně, „máš chromou
ženu, tak na ni ber ohled. Jestli se hned neozveš, tak
tě půjdu zkontrolovat a přinejmenším tě vytahám za
uši!“

Opět žádná odpověď.

Možná že se mu udělalo špatně, napadlo Lídu, a tahle
myšlenka ji zburcovala k činu. Vstala co nejrychleji
z křesla a belhala se ke koupelně. Vzala za kliku
a zjistila, že dveře jsou odemčeny. Vstoupila dovnitř,
vytřeštila oči a vzápětí pronikavě vykřikla. Na první
pohled bylo zřejmé, že koupelna je prázdná. Vzhledem
k tomu, že ze dveří nespustila oči ani na okamžik,
a malým, navíc ještě zavřeným okénkem se absolutně
nemohl protáhnout dospělý muž, stála před záhadou,
která ji nevýslovně děsila. Měla chuť křičet, ale
místo toho jen křečovitě sevřela kliku dveří a třesouc
se jako list zírala do prázdné místnosti. Stále se jí
nedařilo srovnat si nějak myšlenky.
„Pane Bože,“ šeptala, „přece jsem se nezbláznila!
Mluvila jsem s ním, objímala jsem ho! Je možné, že to
byly pouhé halucinace?“

Bylo to jediné rozumné a přijatelné vysvětlení, ale

Lída tomu odmítla uvěřit. Vybavovala si znovu docela
jasně Janův příchod a všechno, co si spolu povídali.
Mohla opakovat komukoliv vše od zazvonění zvonku až do
chvíle, kdy Jenda zmizel za dveřmi koupelny.
Co když je to přece jen špatný vtip, říkala si Lída.
Třeba jsem na chvíli odvrátila oči od dveří, dívala se
jinam, a on se po špičkách jenom vytratil. Možná že je
schovaný někde v bytě a za chvíli se mi pořádně
vysměje!
Chytila se této nepravděpodobné hypotézy a počala Jana
intenzivně hledat. Poskakovala na zdravé noze po
pokoji opírajíc se o nábytek, nahlížela do všech koutů
a možných skrýší, volala manžela jménem. Teprve po
několika minutách marného hledání se zastavila
a uštvaná, udýchaná se sesula do křesla.
V tom se jí zdálo, že v koupelně kdosi zlehka pustil
vodu. Vítězně vykřikla, vyskočila a znovu se hnala do
koupelny. Byla prázdná.
Lída se rozplakala a posadila se na hranu vany. Už
nehledala žádné vysvětlení, věděla, že neexistuje.
Jsou to rozrušené nervy; nikdy by si nepomyslela, že
Janova několikatýdenní nepřítomnost na ni může takto
zapůsobit. Tupě hleděla na okachlíčkovanou stěnu,
v níž se matně odrážel její obraz.
Ani nevěděla, jak dlouho tady seděla. Vyrušilo ji až
dlouhé zazvonění u dveří.
„Jan!“ vykřikla. To prve byla zřejmě předtucha, a teď
se vrací!
Téměř běžela ke dveřím, zapomínajíc na bolest v noze.
Otevřela a stanula tváří v tvář starému listonošovi.
Tvářil se nezvykle vážně a rozpačitě jí podával
telegram. Lída jej spěšně rozbalila a četla: JAN
ZAVALEN LAVINOU. PŘI PŘEVOZU DO NEMOCNICE ZEMŘEL.

***
TAJEMSTVÍ HŘBITOVA
*

(Z pamětí soukromého detektiva, který si nepřeje být

jmenován)

„Představ si,“ řekl detektiv Tomeš, „že si paní

Stratilová náhle řekla, že její manžel byl zavražděn
jakýmsi panem Rumlem. Soudí, že ho tento pán udeřil do
hlavy speciální paličkou vyrobenou za tímto účelem.
Původně se myslelo, že pan Stratil zahynul na akutní
škytavici.“
„To se stává,“ pravil moudře Kareš. „My to však můžeme
těžko rozhodnout. Řekl bych, že je to záležitost pro
soudního lékaře.“
„Zapomněl jsem ti říci maličkost,“ vzpomněl si Tomeš.
„Ten nebohý pan Stratil byl pochován před sedmi lety.“
„V tom případě nařídí soud exhumaci.“
„Už ji nařídil.“
„No a?“
„Byla provedena.“
„A zjistilo se?“
„Nezjistilo se nic.“
„Začínáš mluvit nesrozumitelně.“
„Pana Stratila totiž vůbec nenašli. Hrob byl úplně
prázdný, nikde ani kostička.“
„A hrome!“
„A jelikož se paní Stratilová zajímá o svého chotě
i po sedmi letech, nezbývá než zahájit pátrání.“
„No dobrá. Z něčeho konečně živi být musíme. Kde byl
ten Stratil pochován?“
„Na hřbitůvku, kam jsou pochováváni zasloužilí
hasiči.“
„Dojemné. Pojedeme se tam podívat?“
„Nejprve se stavíme u paní Stratilové.“
Pátrání po zmizelém panu Stratilovi se rozjelo na plné
obrátky.
Paní Stratilová, dáma asi šedesátiletá, tonula
v slzách. Pravila, že prožívá nejstrašnější chvíle
svého života. Prožila šťastné a spokojené manželství,
neboť pan Stratil byl ideální manžel. Pouze dvě věci
mu jeho choť poněkud zazlívala. Chronickou škytavici,
při níž vydával zvuky podobné oslímu hýkání,
a členství v hasičském sboru.
Když pan Stratil škytl naposled, truchlili všichni,
kdo ho znali. Hasiči mu vystrojili slavný pohřeb a nad
jeho rakví promluvil velitel Josef Couval.
Sedm let žila paní Stratilová v přesvědčení, že její
manžel zemřel přirozenou smrtí. Avšak nedávno se
zúčastnila přátelského hasičského večírku. Tam byl
přítomen i pan Donald Ruml, dvaaosmdesátiletý hasič se
značnými zásluhami. Býval kdysi důvěrným přítelem pana
Stratila. V ten den se však napil griotky více, než
bylo zdrávo jeho vetchému organismu a právě uprostřed
debaty o polévání lesního porostu vytáhl z aktovky
paličku, obalenou puntíčkovaným hadrem. „Tímto zabíjím
doma můry,“ zahulákal, „pěkně jednu po druhé. To je má
speciální zbraň. Váží dvacet sedm deka a zabijete jí
nejen můru, nýbrž i člověka.“

Palička vzbudila zaslouženou pozornost, ale o tom, že

by jí bylo možno zabít člověka, byly vysloveny
pochybnosti.
To pana Rumla popudilo. „Že ne?“ vykřikl. „Tak abyste
věděli, touto paličkou jsem odeslal na onen svět
šestadvacet lidí!“

Všichni přítomní se rozesmáli, ale pan Ruml s vážnou

tváří tvrdil, že na jeho paličce lpí krev. „Chodili
jste na pohřby mým obětem,“ vysvětloval, „a nic jste
netušili. Zabil jsem Tomáška, Formana, Šolína a rovněž
Stratila. Šel mi na nervy s tím svým věčným škytáním
víc než všechny můry světa dohromady. Tak jsem ho
majznul paličkou a bylo to. Ani neměl čas upřít na mne
vyčítavý pohled.“

Společnost se starcovým tlacháním výtečně bavila,

avšak dobrou náladu pokazila paní Stratilová, která
omdlela. Byla náležitě pocákána, načež vyrazila na
policejní ředitelství, kde obvinila pana Rumla
z úkladné vraždy svého manžela. Policejní úředník jí
to rozmlouval, avšak Rumlovo doznání před řadou svědků
nemohl nechat bez povšimnutí. Když paní Stratilová
trvala na okamžité exhumaci a důkladném zjištění pravé
příčiny úmrtí, nemohly úřady její žádost ignorovat.
Výsledek exhumace se stal pravou senzací a událostí
prvého řádu. Deníky přinesly palcové titulky: ZÁHADNÉ
ZMIZENÍ MRTVOLY! PAN RUML VRAHEM SVÉHO PŘÍTELE?
PALIČKA, NEBO ŠKYTAVICE? STAŘEC LUPIČEM MRTVOL! HYENA
V ROUŠE DVAAOSMDESÁTILETÉHO KMETA! HROBNÍK NIC
NETUŠIL, A TEĎ SE DIVÍ!
S paní Stratilovou nebyla rozumná řeč. Když se jí
Tomeš otázal, zda opravdu věří ve vinu pana Rumla,
řekla: „Viděla jsem tu jeho strašnou paličku na
vlastní oči a nikdo mi nic nevymluví!“

Načež se rozeštkala a už z ní nikdo nevypáčil ani

slovo.

Pan Ruml byl nádherně senilní stařík. Zatímco jeho

minulý život doslova slynul (pominemeli jeho nenávist
k můrám) mírumilovností a láskou k bližnímu, zajímaly
ho nyní ty nejohavnější vraždy a krveprolití. Radoval
se ze zneuctěné dívky hozené pod brněnský rychlík,
jásal nad rozčtvrcenou majitelkou módního salónu a nic
ho tak nepotěšilo, jako když se dočetl, že jakýsi
lahůdkář pálil po částech svého tchána v kotlíku na
pražení kaštanů. Pokud šlo o nevyjasněné pražské
případy, vydával se pan Ruml za pachatele a každému
vykládal, jakým způsobem zločin provedl. Z příchodu
detektivů Tomeše a Kareše měl takovou radost, že
bujaře poskočil do výše, až mu zapraštělo v kolenou.
„Zatkněte mě, pánové,“ zvolal, nastavuje jim ruce
k spoutání, „jsem absolutně vinen.“ Byl velice
zklamán, když se k tomu detektivové neměli.
„Mohl byste nám říci, pane Ruml,“ pravil stísněně
Tomeš, „proč jste se té vraždy dopustil?“
„Ale ovšem,“ zašveholil staroch, „vy jste starého
Stratila neznali, a proto si nedovedete představit,
jak ustavičně škytal. Při šachách, ve Velké operetě,
a dokonce i při hašení požáru. Jednoho jarního
dopoledne škytl při holení tak silně, že si uťal
břitvou podstatný kus brady. A tehdy, když jsem viděl
kanout jeho krev po sněhově bílé náprsence, jsem se
rozhodl, že ho zabiju. Sestrojil jsem si za tím účelem
paličku, která pro mne od té doby vykonala už řadu
cenných služeb.“
„Slyšeli jsme,“ kývl Kareš. „Šestadvacet mrtvol a tak
dále.“
„Přesně tak,“ zahihňal se Ruml. „Jsem nejvýznamnější
pražský vrah posledního desetiletí. Vrah zahradníka
Valeše je proti mně učiněný břídil.“
„Mohl byste nám ukázat tu paličku?“ zeptal se Tomeš.
„Samozřejmě,“ souhlasil ochotně Ruml. „Málokterá zbraň
je tak strašlivá a nebezpečná jako moje palička.“

Otevřel skříňku na likéry a vyňal odtud předmět, který

se podobal dětskému kladívku, ale byl zřejmě mnohem
nevinnější. Detektivové potěžkali paličku v ruce,
ohmatali ji ze všech stran a uznale pokyvujíce hlavami
vrátili ji starci. Bylo jim jasné, že tímto nástrojem
by stěží utloukli právě narozeného chocholouše.
„To je, co?“ zubil se starý pán. „Teď o mně budou
vědět nejen celé Čechy, ale i Evropa. Takovýhle případ
se přece do novin ve Francii a Německu dostane – nebo
ne?“
„Jistě,“ připustil Tomeš, „a nyní nám laskavě řekněte,
jak jste naložil s mrtvolou nebohého pana Stratila.
Jak jistě víte, nebyla při exhumaci vůbec nalezena.“
„To bylo to nejjednodušší,“ tleskal pan Ruml rukama.
„O půlnoci jsem Stratila vykopal a hodil si ho na
záda.“
„I s rakví?“ zeptal se Kareš.
„Jo,“ řekl stařík samozřejmým tónem. „Přelezl jsem zeď
a na ulici jsem měl připravený dvoukolák. Odvezl jsem
rakev k Vltavě a vyklopil ji do vody. Plavala jedna
báseň. Jistě to netrvalo dlouho a byla v moři.“
„Stačí,“ pravil Tomeš. „Děkujeme vám, pane Rumle, za
cenné informace a promiňte nám, že jsme vás připravili
o čas. Snad se opět brzy uvidíme.“
„Jakže?“ zabědoval stařec. „Vy mě nezatknete? Klidně
mě necháte páchat další strašlivé zločiny?“

Hrobník Hrůza byl svalnatý čtyřicátník s poctivou

tváří. Bydlel v malém domku vedle hřbitova a práci
hrobníka vykonával od samého založení místa posledního
odpočinku zasloužilých hasičů. Byl velice nešťasten,
že se jeho pracoviště, po léta zahalené posvátným
klidem, náhle stalo středem pozornosti. A nyní ke
všemu přišli za ním dva známí pražští detektivové.
„Snad byste nám mohl přece jen trochu pomoci,“ usmál
se povzbudivě Tomeš. „Řekněte nám svůj názor na
zmizení rakve s panem Stratilem.“

Hrobník chvíli uvažoval. „Neumím si to nijak

vysvětlit,“ řekl potom, „alespoň ne přirozeně. Jest
ovšem mnoho věcí mezi nebem a zemí, o nichž my nebozí
smrtelníci nemáme tušení. Takový zlý duch například
nemá pojem o tom, co se sluší, a co ne. Nebo mohl
zmizet pan Stratil sám. Viděl, že se lidé chystají
k exhumaci, a řekl si: Co vy, bezbožníci, jste si
umanuli rušit můj věčný sen? Já vás za to vytrestám
tak, že na to budete do smrti pamatovat! – No a potom
zmizel!“
„Zajímavé teorie,“ pochválil ho Tomeš. „Vy jste nikdy
v noci nezpozoroval na hřbitově nic podezřelého?“
„Já prosím v noci spím,“ zašeptal Hrůza, a Tomeš
s Karešem spatřili, kterak se zachvěl. „Nešel bych
v noci na hřbitov ani za královský poklad. Se zlými
duchy si neradno začínat. U nás šel jeden převozník
v noci na hřbitov a zesnulý švagr ho zatahal za nohu,
takže zděšením ohluchl.“

Kareš poznamenal, že hluchota je s to zkomplikovat

převozníkovi život, ale hrobník, nevšímaje si jeho
poznámky, pokračoval: „Z naší rodiny si nikdo se
záhrobím nezahrával. Pouze sestřenice Veronika dělala
médium v jedné okultní společnosti, ale pak dostala
rozum a vzala si žokeje Vitáska. Jinak se všichni
snažíme být řádnými lidmi a v potu tváře dobýváme si
chléb svůj vezdejší v tomto slzavém údolí.“
„Vidím, že jste velice zbožný muž,“ řekl Tomeš.
„Ano,“ pravil měkce hrobník. „Jsem kolifenista.“
„Kolifenista?“ podivili se oba detektivové současně.
„Kolifenista,“ opakoval hrobník a oči mu fanaticky
zasvítily. „Církev kolifenická je jedině pravá. Vzala
si za své sloučit křesťany a mohamedány.“
„Hm,“ udělal Tomeš. „A je to veliká církev?“
„Prozatím má devět členů,“ odtušil hrobník. A když
viděl, že to na přítomné neudělalo přílišný dojem,
dodal: „Ale stále mohutníme!“

Detektivové si prohlédli hřbitov. Celkem vzato nic

výjimečného. Zasloužilí hasiči spali svůj věčný sen
v docela konvenčním prostředí. Pouze na mramorových
náhrobcích byly vytesány jejich nesmrtelné zásluhy.
Hrob pana Stratila, nyní už jen prázdná zející jáma,
byl nedaleko zdi. Ta však byla dosti vysoká a její
výšku znásobovaly ještě stromy, hustě nasázené v její
těsné blízkosti. Od Stratilova hrobu nebylo vidět okna
ani jediného z nízkých domků obklopujících hřbitov.
„Co myslíte, Hrůzo,“ řekl, „dokázal byste, případně
s nějakým pomocníkem, přes noc, ale tak, aby to nikdo
nezpozoroval, vykopat rakev z některého hrobu, jámu
znovu zaházet a vše uvést do původního stavu?“

Hrobník se zamyslel. „To by šlo těžko, pane,“ řekl

potom. „Vykopat takovou díru není maličkost a uvést
hrob do takového stavu, jako byl předtím, je úplně
vyloučeno. A potom, na ulici před hřbitovem nastane
úplný klid až kolem půlnoci. A to tu ještě každou
chvíli přechází policejní hlídka. Kopání tvrdé půdy by
se rozléhalo v nočním tichu široko daleko.“
„A co když ta půda nebyla ještě ztvrdlá?“ ozval se
Kareš. „Dejme tomu, že šlo o čerstvý hrob.“
„Proboha!“ zděsil se Hrůza. „Vy si myslíte, že by se
někdo odvážil vztáhnout ruku na nedávno zemřelé tělo,
které dosud vyzařuje magnetismus? To by byla šílená
odvaha.“
„Ale vykopání rakve by bylo jednodušší, že ano?“
naléhal Kareš.
„To jistě,“ přiznal Hrůza, „a rovněž by bylo možné
uvést hrob do původního stavu. Přesto by však riziko
bylo veliké.“
„Poslyšte, příteli,“ řekl Tomeš. „Upravujete hrob do
stavu, v jakém se později nachází, hned po pohřbu?“
„Ne prosím,“ odvětil hrobník. „Pohřby se konají
většinou pozdě odpoledne a brzy nato se setmí. Zasypu
pouze rakev slabou vrstvou hlíny a práci dokončím
příští den ráno. Nikdy se nezdržím na hřbitově po
setmění.“
„Takže kdyby někdo v noci po pohřbu odstranil tu
slabou vrstvu hlíny, ukradl by rakev s nebožtíkem
a odvezl ji, nic podezřelého byste nezpozoroval, že?“
„Nejsem si jist… patrně… patrně ne.“
„Taky si to myslíme,“ řekl spokojeně Tomeš. „A tak se
to asi stalo. Vy jste druhý den zaházel, aniž byste
něco tušil, prázdnou jámu.“
„To je strašné!“ zděsil se Hrůza. „Kdo by byl schopen
takového odporného zločinu? A proč?“
„To by nás taky zajímalo,“ odvětil Tomeš, „a není
vyloučeno, že se to dozvíme. My jsme totiž detektivové
s prvotřídní pověstí.“

Načež nechali stát hrobníka s otevřenými ústy nad

vyloupeným hrobem a vykročili do milionového města,
v němž patrně žije onen podivuhodný zločinec.
„Tak nám před sedmi léty ukradli pana Stratila,“
konstatoval Kareš, „a my ho teď máme hledat. Není to
trochu nevděčný úkol? Nejlepším řešením by bylo oběsit
pana Rumla.“
„Šílíš?“ utrhl se Tomeš. „Ten to přece nemohl udělat.“
„To není podstatné,“ mínil Kareš. „Případ by se
uzavřel a nikomu by se neublížilo. Dědek by byl
šťastný, že se o něm píše v novinách jako o slavném
vrahounovi, paní Stratilová by s povděkem přijala
zprávu, že její drahý manžel leží kdesi na dně Vltavy
nebo Labe, a my bychom se mohli pustit do dalšího
případu.“

Tomeš na to neřekl nic, poněvadž si za léta spolupráce

s Karešem na podobné řeči zvykl a vyplýtval za tu dobu
zásobu svých nadávek téměř beze zbytku.
Mlčky zahnuli na prostranství, kde stálo voskové
panoptikum a vedle něho se tísnilo několik narychlo
postavených stánků. Detektivy brzy upoutal vychrtlý
ryšavec, který vyvolával nakřáplým tenorem: „Dámy
a pánové! Bojíte se budoucnosti? Chvějete se před
hrozbami zítřka? Hlodá vás strašlivá nejistota
a nevíte, co vám uchystali příští dnové? Račte
vstoupit do malého stanu a seznámit se s inteligentním
kostlivcem Nabuchodonozorem. Inteligentní kostlivec
Nabuchodonozor je světová rarita. Nikdy se nemýlí.
Vstupte, dámy a pánové, máteli odvahu poodhrnout
roušku, která vás dělí od nedaleké i vzdálené
budoucnosti.“
„Poodhrneme roušku?“ zeptal se Kareš.
„Neníli to příliš drahé,“ pokrčil rameny Tomeš.
Vstoupili dovnitř. Inteligentní kostlivec
Nabuchodonozor stál na malém pódiu uprostřed stanu.
V očních důlcích mu žhnuly jako řeřavé uhlíky červené
žárovky, jejich světlo dodávalo kostře zvláštní,
hrozivý půvab. Dokořán otevřená ústa byla plná zubů
zhotovených zřejmě až po smrti z laciného porcelánu.
Ryšavec mu vždy vsunul mezi čelisti bílou kartičku, do
níž se Nabuchodonozor dychtivě zakousl. Když sevření
umělého chrupu povolilo, ukázalo se, že kartička je
potištěna neklamnou předpovědí. A kostlivec
s otevřenou papulou čekal na další zájemce. Tím byl
nyní Tomeš. Inteligentní kostlivec Nabuchodonozor po
něm blýskl rudýma očima, zarachotil čelistmi a za dvě
vteřiny podal ryšavec detektivovi kartičku, na níž
stálo: „Jste povahy veselé a nerad si připouštíte
jakékoliv starosti. Obchody, na něž myslíte, vám
částečně vyjdou, částečně nikoliv. Z vašeho šťastného
manželství se narodí nejprve dceruška, později
synáček. Necestujte po vodě, dávejte přednost
letadlům. Vaše šťastné číslo je 9, nešťastné 4.“

Podobně pochodil i Kareš, na jehož kartičce stálo:

„Jste na svůj věk příliš zasmušilý, což vám však
získává vážnost u vašich zaměstnavatelů. Nekoupejte se
v horké vodě, jezte žampiony. Narodí se vám syn,
kterého dejte učit hře na hoboj. Střežte se muže
v kávovém obleku! Vaše šťastné číslo 5, nešťastné 9.“

Detektivové vyšli ze stanu s pocitem mužů, kteří

lehkomyslně promrhali své jmění. První, s čím se
setkali, bylo pokřikování dalších vyvolavačů, mezi
nimiž vynikal boubelatý pán s knírem: „Vstupte do mého
stanu, pánové,“ pištěl téměř dětským hláskem.
„Spatříte nejspolehlivějšího proroka tohoto století –
geniálního kostlivce Amenhotepa.“
„S těmi kostlivci se poslední dobou roztrhl pytel,“
konstatoval Tomeš. „Materialismus na postupu,“ pokrčil
rameny Kareš. „Lidé se přestávají starat o posmrtný
život a zpeněžují kostry. Syn mé domovnice nabízí
například Karlově univerzitě, že tam bude po věčné
časy naložen do lihu, dajíli mu na ruku pět stovek.“
„Ale jak se dostane ke kostře takovýhle kramář?“
„Třeba mu ji prodá správce fakulty. Tam je toho
spousta a taková ztráta se ani nepozná. Nebo…“
„Nebo?“
„Nebo sežene nějakého nebožtíka a vypreparuje si ho
sám.“

Tomeš se usmál. „Z čehož vyplývá,“ řekl potom, „že

značná část majitelů arén je podezřelá z únosu pana
Stratila.“

Pan Doubrava se přiřítil do Tomešovy kanceláře třímaje

v ruce frak, kterým rozčileně mával. „To je frak mého
zesnulého bratra,“ křičel, „přisámbůh, že je to frak
mého zesnulého bratra!“
„My se s vámi nehádáme, pane,“ řekl mu Kareš.
„Kdybyste nám tvrdil, že jde o frak ministra Švehly
nebo Václava Vydry, mohli bychom mít jisté
pochybnosti. Ale ani tehdy bychom to zcela
nevylučovali. Vy však říkáte, že je to frak vašeho
bratra, a my vám to rádi věříme.“
„Jde o to,“ řekl pan Doubrava, „že jsem tento frak
objevil u vetešníka. Rád se totiž procházím městem
a prohlížím si výkladní skříně. Dnes odpoledne mi
nebylo dvakrát dobře, a tak jsem se zatoulal až
k přístavu, kde jsem ve vetešnictví jakéhosi Sováka
spatřil frak svého nebohého bratra. Uhodil jsem na
vetešníka, kde ho vzal, ale on tvrdí, že mu ho prodal
nějaký neznámý muž, kterého už nedovede popsat.“

Kareš se začal nudit a také Tomešovi se nezdálo

Doubravovo povídání nijak zajímavé. „Myslím, že se
zbytečně vzrušujete, pane,“ zívl. „Jistě ten frak
štípnul sluha vašeho pana bratra nebo někdo
z domácích.“
„Vyloučeno,“ zvolal pan Doubrava. „V tomto fraku jsme
totiž bratra před necelými šesti měsíci pochovali.“

Oba detektivové se rázem přestali nudit.

„Jste si tím jist?“ zeptal se Tomeš.
„Naprosto,“ odvětil pan Doubrava. „Bratr nosil na
fraku stále tři medaile a velice se s nimi pyšnil.
A zde jsou tři vyrudlá místa, kde visely.“
„Medaile mohl mít na fraku kdekdo,“ namítl Kareš.
„Jistě,“ řekl pan Doubrava, „ale ne tyto. Medaile ve
tvaru osmiúhelníku mohou v Čechách nosit pouze
mimořádně zasloužilí hasiči!“
„Cože?“ vykřikli detektivové současně.
„Zasloužilí hasiči,“ opakoval pan Doubrava, „jimž
bratr věnoval celý svůj život. A byl také jediným,
komu se podařilo získat tři medaile. Proto jsem si
zcela jist, že je to frak mého bratra.“

Pan Doubrava trval na tom, že ve fraku, který stále

ještě třímal v ruce, byl jeho bratr pohřben na
hřbitově Klubu zasloužilých hasičů. Těsně před obřadem
si nechala rodina otevřít rakev k poslednímu
rozloučení a zasloužilý nebožtík v ní ležel ve fraku
s medailemi.
„A kam se poděly medaile?“ zeptal se Tomeš.
„Nemám zdání,“ pokrčil rameny pan Doubrava, „mohu vám
říci pouze to, že mezi sběrateli mají velikou cenu.
Kdo je získá, ten si jich velice váží a neprodal by je
za nic na světě. A když nositel medaile zemře, bývá
s ní zpravidla pohřben.“
„Vypravíme se za vetešníkem,“ řekl Tomeš.

Sovák vypadal spíše jako protestantský farář než jako

vetešník. Ale jeho krámek, k němuž přiléhalo poměrně
velké skladiště, byl plný rozmanitých věcí. Šatstvo
všeho druhu, ohlávky na koně, bicí hodiny, noční vázy,
sombrera, rozkládací postele, akvária a síťky na
motýly tísnily se tu vedle sebe a nabízely se za
přijatelnou cenu potřebným kupujícím.
„Vyberte si prosím,“ řekl pan Sovák detektivům, „mám
zde prvotřídní kousky. Fraky z mého obchodu se
vyrovnají těm, které se nosí na vládních recepcích,“
a ukázal na oddělení, kde visely společenské obleky.
Detektivové se vrhli na fraky a hledali vyrudlá místa
po medailích. Našli jich několik, ale žádné z nich
nemělo podobu osmiúhelníku. Řekli tedy Sovákovi, že se
jim žádný frak nehodí.
„Je mi líto, pánové,“ pravil vetešník, „mohu posloužit
něčím jiným?“
„Sbíráme vzácné mince a medaile,“ svěřil se mu Tomeš.
„Neprodáváte je náhodou?“
„Snad bych vám mohl dát tip,“ řekl Sovák. „O jaké
druhy byste měli zájem?“
„Především se zajímáme o medaile zasloužilých hasičů,“
ozval se Kareš.
Vetešník se zachvěl. „To… to neznám prosím,“ zakoktal
potom přiškrceným hlasem, „opravdu nevím, kde byste
tento druh mohli sehnat.“
„Poslyšte, co to máte támhle?“ ukázal náhle Tomeš do
rohu skladiště, kde se válely nějaké obleky a prádlo.
„To je vyřazené zboží,“ vysvětloval Sovák. „Viselo to
tu celé měsíce a nikdo to nechtěl koupit. Rozstříhám
to a budou z toho hadry na mytí.“

Kareš přiskočil k haldě, rozhrnul ji a vytáhl z ní

velice slušný frak.
Jediným pohledem zjistil, že hruď bývalého majitele
tohoto fraku zdobila medaile ve tvaru osmiúhelníku.
„Nebylo by škoda mýt takovým krásným frakem podlahu?“
zeptal se poťouchle Tomeš.
„Dostal se tam nedopatřením,“ koktal vetešník.
„Jistě,“ zasmál se Tomeš, „ale netušil jsem, že
obchodníci vašeho typu jsou tak roztržití.“
„Co za ten frak chcete?“ otázal se Kareš.
„Je na vaše postavy příliš malý,“ namítl Sovák.
„My už si s ním poradíme,“ zasmál se Kareš. „Tak
kolik?“
„Dvě stovky,“ řekl vetešník nešťastně.
„A ještě něco,“ naléhal Tomeš, „ale to vy asi nebudete
vědět, poněvadž jste roztržitý a máte krátkou paměť.
Strašně by nás zajímalo, od koho jste tento frak
koupil.“
„Přinesla ho sem starší dáma, patrně z lepší
společnosti,“ řekl Sovák. „Náhodou si ji dobře
pamatuji, poněvadž napadala na pravou nohu a na levé
straně horního chrupu měla dva zlaté zuby.“
„Výborně, Sováku,“ pochválil ho Tomeš. „A mimochodem,
mohl byste nám říci, jaké je vaše náboženské
přesvědčení?“
„To je moje věc,“ durdil se vetešník.
„Máte pravdu,“ řekl Tomeš. „Ještě se, kamaráde,
uvidíme.“

Frak koupený u Sováka patřil zesnulému panu Kalistovi,

pochovanému na hřbitově zasloužilých hasičů před třemi
měsíci. Poznala ho bezpečně paní Kalistová i její dva
synové. Dali ho prý nebožtíkovi do rakve i s jeho
zamilovanou medailí.
„A teď bych si rád promluvil se svým přítelem Pálou,“
napadlo Tomeše. „Nemáš chuť jet se mnou?“

Kareš chuť neměl. Pan Pála byl dědek nudný nade vše
pomyšlení. Jedinou jeho vášní bylo sbírání medailí,
kterých měl kolem osmdesáti tisíc. Kromě toho říkal
každému kloučku, což Kareš dost dobře nesnášel.
Detektivové se setkali až večer.
„Představ si, že Pála má ve své sbírce medaili
zasloužilých hasičů. Dlouho mi nechtěl říci, odkud
a od koho ji koupil, ale pak se vytasil s jakýmsi
Polcarem.“
„Tak jsem za tím chlapíkem vyrazil a skutečně jsem ho
zastihl doma. Je to šejdíř, jakých je v Čechách
poskrovnu. Zpočátku dělal, že neví ani to, že hasiči
existují. Ale když jsem ze sebe udělal vášnivého
sběratele, klekal jsem si před ním, lomil rukama
a vyhrožoval sebevraždou v jeho příbytku, vytáhl jednu
medaili a nabídl mi ji za tři tisíce.“
„Neuvěřitelné!“ zhrozil se Kareš.
„Tak jsem si ho vzal na paškál a chtěl jsem vědět,
odkud ten kousek plechu má.“
„No a?“
„Vykračoval se, jak mohl, ale pak se přiznal, že
medaile kupuje po tisícovce od vetešníka jménem
Sovák.“
„A hrome.“
„Pročež si myslím, že se na něho půjdeme zítra ráno
opět podívat.“
„Kareš se zasmušil. „Byla by to zbytečná práce,“ řekl.
Tomeš tomu nechtěl rozumět.
„Byl jsem tam dnes odpoledne,“ vysvětloval Kareš, „a
zjistil jsem, že milému panu Sovákovi velice záleželo
na tom, aby se už s námi nestřetnul. V rekordním čase
totiž prodal svůj vetešnický krámek a ještě v noci
odcestoval do Francie. Velice pochybuji, že se sem
v dohledné době vrátí.“

Tomeš zaklel. „To je tedy pěkná čára přes rozpočet,“

zamumlal.
„Ne tak docela,“ řekl Kareš s posměškem.
„Zjistil jsi snad ještě něco?“ zeptal se Tomeš.
Kareš si dával s odpovědí načas. Teprve když se mu
divadelní pauza zdála dosti dlouhá a náležitě efektní,
řekl: „Jen takovou bezvýznamnost. Pan Sovák je
funkcionářem církve, která se nazývá kolifenistická.“

Kolifenistická církev patřila do početné rodiny

malých, bezvýznamných církviček, které se čas od času
rodí v hlavě nějakého ješitného šílence. Přes svých
devět členů však měla svůj časopis TVŮJ VĚRNÝ RÁDCE,
který vydávala v nákladu 600 výtisků. Detektivové si
koupili jedno číslo a pozorně se do něho začetli. Na
první straně byl duchaplný úvodník pod titulkem JSME
BUDOUCNOST SVĚTA. „Rozhodli jsme se,“ psal v něm
jakýsi pan Rorejs, „že najdeme společného jmenovatele
pro veškeré lidstvo a sloučíme všechna náboženství.
Začínámeli katolíky a mohamedány, je to především
proto, že tato vyznání jsou si velice podobná.
Sloučení katolíků a mohamedánů plánujeme na příští
rok, načež podnikneme další akce. Lidstvo bude
sjednoceno naší jedině pravou církví, všichni občané
tohoto světa budou kolifenisty!“
Druhé stránce vévodila báseň: SVĚT BUDE KRÁSNÝ!
Na dalších stránkách byly teoretické články a úvahy
pánů Rorejse a Pečenky na téma: Je poctivost zárukou
života věčného? Může bít kolifenista svou ženu? Mají
hadi svou řeč? a Pryč s prolhanými sluhy!
Na poslední straně pak bylo několik velice vkusných
inzerátů, z nichž byl nejnápadnější tento:

NEZLOB SE – STEJNĚ UMŘEŠ.

A když umřeš, musí tě dát příbuzní do rakve.
A kde koupí tu nejpohodlnější rakev na světě?

Takovou, v níž se ti bude spinkat jako děťátku

v kolébce?

Kde jinde než u JOSEFA KABÍČKA, Rakvářství, Praha,

Staré Město.
Řekni už nyní příbuzným, že nechceš rakev od nikoho
jiného než od JOSEFA KABÍČKA, čestného člověka
a věřícího kolifenisty.

Tomeš s Karešem vstoupili do dvora rakvářství pana

Kabíčka a hned se dali do řeči s dělníkem, který tu
hobloval rakev. Velice si pochvaloval svého šéfa,
který je rozšafný a řádný muž.
„Dnes jsou takové vlastnosti, jako má on, pravá
vzácnost,“ rozumoval dělník nepřestávaje se ohánět
hoblíkem, „lidi jsou bezohlední až hanba povídat. Co
byste řekli tomu, že si neváží ani schránky, v níž má
spočinout tělo zesnulého? Já jsem šéfovi říkal,
neberte zpátky ty odřené rakve, ať si ti halamové
pohřbí svého nebožtíka třeba v pytli. Ale on je
učiněné dobrotisko. Nevídáno, řekne, patrně jim spadla
ze schodů. Přelakujeme ji a bude zase jako nová. Ale
já si myslím, že by na takovéhle zacházení s rakvemi
měl být paragraf!“
Detektivové se rozloučili se sdílným rakvářským
tovaryšem a vstoupili do místnosti, kde se to černalo
čerstvě nalakovanými rakvemi.
„Bude libo rakvičku?“ usmál se na ně malý kulaťoučký
pán s červenými tvářemi. „Je mi líto, že nelítostný
osud způsobil, že potřebujete mých služeb, ale žal je
chlebem života a já vyrábím nejlepší rakve v celé
Praze. Ještě nikdo si na mou práci nestěžoval.“
„Všichni nebožtíci byli spokojeni?“ utrousil Kareš.
„Stoprocentně spokojeni,“ odvětil pan Kabíček, „ale
přistupme k vaší věci. Pro koho má ta rakvička být?
Jeli nebožtík mimořádně otylý, mohu vám nabídnout
speciální rakev s dvojitým bytelným dnem. Zde mám
rakve pro nepřiměřeně dlouhé. Dříve jsem tento sorti
ment nevedl, ale před půl rokem zemřel obr z varieté,
který měřil dva metry třicet devět centi metrů. Od té
doby počítám i s touto eventualitou a nikdo nemůže
říci, že by v mém závodě čekal na rakev déle než pět
minut.“
„Úžasné!“ pochválil ho Kareš a tlustý pán se rozzářil.
„My ovšem rakve prozatím nepotřebujeme,“ řekl Tomeš,
a když viděl, že se rakvářova tvář zklamaně protáhla,
dodal: „Máme ale doma na smrt nemocnou tetu a strýček
taky dlouho nevydrží.“ Čímž si pana Kabíčka zase
usmířil.
„Přišli jsme se s vámi poradit jako s církevním
hodnostářem,“ vysvětloval. „Četli jsme dnes TVÉHO
VĚRNÉHO RÁDCE a myšlenky církve kolifenistické nás
upřímně zaujaly. V dnešní době, která se zpravidla
obejde bez jakýchkoliv ideálů, působí takové názory
jako déšť na vyprahlou, rozpukanou zem. Původně jsme
chtěli jít do redakce časopisu, ale pak jsme si všimli
vašeho inzerátu a řekli jsme si: Ejhle muž, který se
zabývá posledními věcmi člověka – v takovém nebude ani
špetka falše. Jistě nás bude o kolifenistickém hnutí
informovat naprosto objektivně a nezaujatě.“

Pan Kabíček ho vyslechl s vážnou tváří a chvíli

usilovně přemýšlel. „Dobře, že jste přišli,“ řekl
potom, „naše církev potřebuje nové zapálené bojovníky,
kteří odvrhnou pýchu a sobectví a zasejou sémě
bratrství, kam se jen dá. Mohu vám dát přihlášku,
která stojí i se zaplacením příspěvků najeden rok
přesně dvě stě korun.“

Tomeš byl zdrcen nečekaným vydáním, ale prohlásil, že

chce být kolifenistou za každou cenu. Kareš, skřípaje
zuby, ho následoval. Načež jim dal rakvář přihlášky
a oni mu vysolili po dvou stovkách.
„Mizerný obchod,“ pomyslel si Tomeš, ale snažil se
o spokojený výraz. „Jde nám ovšem o to,“ řekl nahlas,
„abychom nebyli pouhými přispívajícími členy církve,
ale abychom se mohli aktivně podílet na propagaci
jejího krásného programu. Třeba znáte někoho z vedení,
kdo by nás mohl podrobně zasvětit do tajů církevního
učení.“
„Znám celý výbor,“ chlubil se rakvář, „od ctihodného
patriarchy Piskáčka až po toho poskoka Hamišidu.“
„Hamišidu?“ podivil se Kareš.
„Černá skvrna naší církve,“ zahučel pan Kabíček. „Víc
než učení naší jedině pravé církve ho zajímají pouťové
arény a komedianství všeho druhu. Zvolili jsme ho do
výboru proto, aby se nemohlo říci, že u nás panuje
nějaká rasová diskriminace. Jinak to ovšem není špatný
člověk. Toho obra z varieté mi přihrál on.“

Detektivové panu Kabíčkovi řekli, že se pokusí

o seznámení s patriarchou Piskáčkem.
Hamišidovi se představili jako majitelé nové pouťové
arény a obrátili se na něho jako na slovo vzatého
odborníka. Chtěli by, aby produkce v jejich stanu měly
úspěch, a v tom jim pan Hamišida zajisté pomůže
a poradí. Mohl by snad sehnat dokonce geniálního
kostlivce? Zajisté, to by mohl. Ovšem kostry, které
sežene pan Hamišida, nejsou ještě zdaleka geniální. To
chce rozsáhlé adaptace, které by pochopitelně nebyly
zadarmo. Geniální kostlivec by přišel asi tak na pět
tisíc korun. Ale ten by už byl seřízen tak, že stačí
stisknout knoflík na jeho kyčli a padají předpovědi
jedna báseň. Detektivové smlouvají a pan Hamišida jde
až na čtyři a půl tisíce. Kdy by mohl kostlivce dodat?
Asi tak za čtrnáct dnů. Dřív to nejde, protože
genialita je tuze složitý mechanismus. Pak se
rozloučili, pan Hamišida se spokojeně usmíval, protože
obchod je obchod.
I detektivové se spokojeně usmívají. Nikoliv proto, že
by toužili chovat ve svém vlastnictví kostlivce, ale
domnívají se, že jsou u konce případu. Žádají soud
o provedení exhumace pana Doubravy a pana Kalisty na
hřbitově zasloužilých hasičů. Soud však není jejich
návrhu nakloněn. Argumenty, které předložili, jsou
nedostačující. Frak sem, frak tam, to není žádný
důkaz. Kvůli nějaké medaili nebudou dělat ze hřbitova
oraniště. Co by tomu řeklo veřejné mínění? Když
myslíte, že máte pravdu, dejte své podezření do novin,
ať nás lid k tomu donutí. Ale to vy neuděláte, protože
se bojíte o svou pověst. Kdyby vám to nevyšlo, tak by
vám už nikdo nezadal žádný kloudný případ. Zkrátka
exhumace se nepovoluje.
Detektivové běží za senilním panem Rumlem, jenž se
ochotně přiznává k bestiální vraždě pánů Doubravy
a Kalisty, kterou provedl pomocí své speciální
paličky. Přiznání dává detektivům písemně a baží po
veřejném procesu. Soud je však neoblomný. Senilní
dědek není pro úřady směrodatný.
Detektivové jsou zdrceni. Ne však nadlouho. Tentokrát
je to Kareš, který přichází na výjimečně znamenitý
nápad.
„Všiml sis těch domků se zahradami u hřbitova?“ zeptal
se Kareš.
„Všiml,“ zavrčel Tomeš, „jenže ty nás nespasí.“
„Ty nás spasí,“ řekl Kareš. „A jestli ne, tak už
nechci být detektivem.“

Tomeš se přiznal, že nechápe.

„Milý příteli,“ vysvětloval Kareš, „pravděpodobně ti
ušlo, že majitelé těchto domků neužívají městského
vodovodu. Mají na zahrádkách studny, z nichž vedou
vodu do bytů vlastními vodárničkami. Dělají to proto,
aby nemusili pít vodu z Vltavy, proti níž mají odpor,
i když prošla čisticí stanicí. Ještě nechápeš?“

Tomeš bezmocně zavrtěl hlavou.

„Člověče!“ vykřikl Kareš. „Studny u hřbitova! Závadná
voda! Spodní proudy mezi hroby a studnami! Jestli
seženeme šikovného doktora, který bude ochoten to
rozmáznout v novinách, máme vyhráno. Veřejné mínění
bude žádat zrušení hřbitova, komise nechá vykopat
jeden dva hroby, aby zjistila, co je na tom pravdy…“
„Jeden dva hroby,“ zděsil se Tomeš, „jenomže nám nejde
o jakékoliv hroby! My máme zájem na dvou konkrétních!“
„To už potom prosadíme,“ řekl přesvědčeně Kareš.
Odpoledne zašli k doktoru Noskovi.
„Napíšili své podezření do místních novin,“ namítal,
„je možné, že na to ti lidé z okolí hřbitova nebudou
reagovat tak, jak očekáváte. Jsou jistě velice hrdi na
svou pitnou vodu a nějaký článek v novinách je sotva
vzruší, bude-li jim voda chutnat a nezpůsobí jim
nějaké zažívací potíže.“
„Projímadlo!“ zvolal Kareš nadšeně. „Nasypeme do všech
studní projímadlo!“ Doktor i Tomeš to považovali za
moudrý nápad.
„V tom případě,“ řekl doktor Nosek, „napíšu ten článek
o škodlivosti studniční vody v okolí hřbitovů třeba
hned.“
„Znamenitě!“ zajásal Kareš. „Já jdu koupit projímadlo.
Co myslíte, budou stačit dvě kila?“
„Raději tři,“ mínil doktor, „těch studní je tam jistě
dost.“
„Studní je tam spousta,“ řekl Tomeš. „Kup čtyři kila,
ať u nikoho nemusíme šetřit.“

Sypat projímadlo do studní by byla snadná věc, nebýt

hlídacích psů. Když se detektivové dali kolem půlnoci
do práce, předpokládali, že budou za chvíli hotovi.
Ale člověk míní, pes mění. Hned u druhé studně se
zakousl do Tomešova stehna německý ovčák.
Později ho pokousal ještě buldok, dobrman a foxteriér.
Podobně na tom byl Kareš, který se střetl se smečkou
skotských ovčáků a doplatil na to ztrátou takřka
veškerého šatstva. Blíže jedenácté studny se spasil
před strašlivou dogou pouze tím, že vylezl na strom.
Doga se posadila pod strom a vrčela. Naštěstí dostal
Kareš nápad a hodil jí sáček projímadla. Šelma jej
hltavě pozřela. Pak mohl Kareš klidně slézt, neboť
doga měla svých starostí dost.
Konečně bylo po všem. Studně byly znehodnoceny a psi
se uklidnili. Detektivové však konstatovali, že z nich
šelmy servaly téměř vše, co se servat dalo.
„Takhle se do středu Prahy nedostaneme,“ poznamenal
ponuře Tomeš, kterému zbyla pouze levá bota a rukáv od
košile.
„To máš z toho, že jsi nevyzvedl auto ze správky,“
vyčítal mu Kareš, který na tom byl lépe o půl ponožky.
„Jakmile vstoupíme do civilizovaných končin, seberou
nás a zavřou,“ konstatoval Tomeš. „Nazí, pokousaní
muži se nemají co toulat po Praze. Policie se bude
domnívat, že nás vyhodili z nějakých orgií.“
„Nápad!“ zasyčel Kareš téměř vesele.
„Mluv!“ vyzval ho Tomeš.
„Jsme vedle hřbitova.“
„To vidím.“
„Na hřbitově je márnice.“
„Pochopitelně.“
„A v márnici, budeme4i mít trochu štěstí, nebožtík.“
„Co tím chceš říci!“
„Nebožtíci bývají oblečeni. Když nic jiného, splašíme
tam rubáš.“
„A budou z nás olupovači mrtvol.“
„Lepší olupovač mrtvol než nahý zpustlík.“

Přelezli hřbitovní zeď a tápali směrem k márnici.

Zakopávali o hroby, zaplétali se do věnců a na hlavy
jim z pomníků padaly lampičky.
Konečně se dostali k márnici. Zkusili dveře, byly
zamčeny. Kareš tedy odborně vyrazil okno a vsoukali se
dovnitř. Ale veliké bylo jejich zklamání. Máry byly
prázdné. Nebožtík, byl-li vůbec jaký, odpočíval zřejmě
kdesi v kruhu rodinném.
„Jsme obětí svého geniálního plánu,“ poznamenal hořce
Kareš. „A pochybuju, že je z této situace nějaké
východisko.“

Ale bylo. Tomeš, šátrající kolem stěny, zavadil rukou

o pracovní oblek hrobníka Hrůzy. „Zachráněni!“ zvolal
a ze samé radosti, nebo snad z naprostého vyčerpání,
omdlel. Když ho Kareš vzkřísil, podělili se o košili,
kalhoty a kombinézu a vydali se na cestu k domovu.
Právě začínalo svítat.
Druhý den vyšel článek doktora Noska a padl na
mimořádně úrodnou půdu. Obyvatelé domků kolem hřbitova
přestali být hrdi na svou vodu. Chodili (pokud se
příliš nenapili a nebyli zaměstnáni jinak) s konvemi
a nádobami k těm, kteří byli napojeni na městský
vodovod. Ale především reptali a lamentovali. Dokonce
se proslýchalo, že až jim bude lépe, zorganizují
demonstraci, která nebude kompetentním činitelům
příjemná. A už tu byla zvláštní vydání:
TRAGEDIE BLÍŽE HŘBITOVA! BĚHAVKA Z NEBOŽTÍKŮ! MÁ OBČAN
PRÁVO NA PITNOU VODU? KDO ZAKROČÍ PROTI STRAŠLIVÉ
EPIDEMII? PIJTE OVOCNÉ MOŠTY!
Detektivové podali nový návrh na otevření hrobů pana
Doubravy a pana Kalisty, a kupodivu byli tentokrát
vyslyšeni. Zprávu o tom přinesly už večerníky.
Den na to však byli na koni pijáci znehodnocené vody.
„Proč jen dva hroby?“ ptali se rozhořčeně. „Chceme,
aby byl rozkopán celý hřbitov!“

Některé noviny je v maximalistických požadavcích

podporovaly, jiné je nabádaly k umírněnosti. Pouze
zvláštní číslo časopisu TVŮJ VĚRNÝ RÁDCE psalo ostře
proti exhumaci. „Dnes, když všichni poctiví lidé
sledují epochální úsilí kolifenistů o sloučení
mohamedánů s katolíky,“ bouřil pan Rorejs, „usmyslili
si někteří zaslepení neřestníci, že odvrátí pozornost
lidstva od tohoto vznešeného cíle, budouli zneucťovat
hroby a šlapat po lidské důstojnosti.“ Nemůže být
pochyb o tom, že kolifenisté byli doopravdy
rozhořčeni.
Hroby pánů Doubravy a Kalisty byly pochopitelně
prázdné. Nebyla v nich nalezena ani tříska z rakve.
Tomeš s Karešem triumfovali a žádali o další exhumace,
které byly bleskově povoleny. To už byl zajištěn
hrobník Hrůza, z kterého však nikdo nedostal ani
slovo. V následujících dnech byl rozkopán celý
hřbitov, ale všech osmdesát sedm hrobů bylo dokonale
prázdných. Zasloužilí hasiči jako by se vypařili.
Policejní komisař se pokoušel znovu o výslech hrobníka
Hrůzy, ale marně. Hrobník na něho hleděl s pevně
semknutými rty a nepromluvil. Naštěstí vešli právě do
místnosti Tomeš a Kareš.
„Nemohu se z toho vzpamatovat,“ přiznal se komisař,
„je toho na mne trochu moc. Hřbitov bez jediné
mrtvoly – to tu ještě nebylo! A ten chlap mlčí jako
zařezaný!“
„Vždyť je to tak jednoduché!“ zasmál se Kareš.
„Vyřešili jsme to s Tomešem levou rukou.“
„Tak mluvte,“ zavrčel komisař, který by měl raději
kobru za košilí, než by se nechal poučovat od
soukromého detektiva.
„Pověz to, chlapče,“ vyzval přítele Kareš, „ty máš
takový pěkný, melodický hlas.“

A Tomeš spustil: „Ono tu vlastně není nic

k vysvětlování. Všechno je úplně jasné. Nebožtíky
i s rakvemi odcizil zde přítomný Hrůza, v čemž mu
pomáhal vetešník Sovák.“
„Jak mohli dva chlapi vykopat tolik hrobů, aniž by si
toho někdo všiml!“ skočil mu do řeči komisař.
„Ani je nenapadlo kopat,“ řekl Tomeš. „Vyndali rakev
z hrobu, který dosud nebyl zasypán, vždy první noc po
pohřbu. Rakev byla dopravena do rakvářství pana
Kabíčka, který ji znovu prodal. Oděv a odznaky si
ponechal vetešník Sovák. Nahého nebožtíka převzal
Japonec Hamišida, který ho vypreparoval a zhotovil
z něho geniálního kostlivce pro nějakou pouťovou
boudu. Znamenitý a výnosný obchod. Kdyby nebylo
senility nebohého pana Rumla, patrně by pod rouškou
církve kolifenistické, vzkvétal ještě dlouhou dobu.“

***

SOKOLÍ HNÍZDO.
*

Inženýr Marek má pocit, že dnes je jeho úspěšný den.

To, nač se včera ještě neodvážil ani pomyslet, se
stalo skutečností. Jede na víkend s Olgou, která je
považována nejen za nejkrásnější, ale také za
nejchladnější a nejméně přístupnou dívku z okruhu jeho
známých. Mnohý sebevědomý playboy si už na ní vylámal
zuby a leckterý zoufalý nápadník si kvůli ní připsal
na konto řadu probdělých nocí plných sebevražedných
úvah.
A vida, je to právě on, inženýr Sláva Marek, který byl
zcela nečekaně vyznamenán její přízni. Co na tom, že
všechno přišlo tak náhle a že se zavázal naprostou
diskrétností! Dva dny, strávené s Olgou daleko od lidí
v malé horské chatě, budou jistě stát za to!
Fiat slečny Olgy fičí po úzké asfaltce mezi
zalesněnými stráněmi, bez námahy po ní stoupá a ve
chvíli, kdy se blíží k samému vrcholu kopce, zabočí
doprava na lesní pěšinu.
„Za pár minut budeme u mého sokolího hnízda,“ řekne
Olga a hlas se jí zachvěje vzrušením. „Rozkošnější
samotu jste ještě neviděl!“

Inženýr Marek sleduje kočičí pohyby, jimiž Olga

bezpečně ovládá volant, hledí jako dítě na pamlsek na
svůdnou křivku ňader, dmoucích se pod přiléhavým
svetříkem, a žasne nad hustou temnou záplavou jejích
vlasů.
Auto poskakuje mezi mohutnými stromy, jejichž kořeny
znesnadňují jízdu, a po několika minutách poněkud
dobrodružné cesty se náhle z hustého lesa vyloupne
paseka, na jejímž okraji, přímo nad strmou skálou, se
tyčí nevelký srub.
„To je sokolí hnízdo,“ řekne Olga a zastaví vůz. „Líbí
se vám?“

Inženýr, jemuž poklony a dvornosti nikdy nečinily

potíže, náhle nenachází dost obdivných slov. Uvědomuje
si, jak zřídka se u nás vidí něco tak dokonalého.
Srub je obklopen lesem a několik metrů od něj bublá
potůček s čistou vodou, aby se vzápětí vrhl dolů ze
skály a vytvořil nádherný vodopád pro nečetné diváky.
Ale Olga už vytahuje z kabelky klíče a odmyká srub.
Inženýr vstupuje trochu rozechvěle dovnitř. Vydechne
údivem nad vkusně zařízeným interiérem, kde se vhodně
doplňují moderní kousky s pozoruhodnými
starožitnostmi. Celé místnosti vévodí veliká kovová
truhla, pestře pomalovaná staroegyptskými vzory.
„To je fantastické!“ prohlásí inženýr a není v tom
špetka zdvořilosti.
„A teď si uděláme pohodlí!“ řekne Olga a vyběhne ven,
aby ze sebe smyla prach cesty. Ačkoliv tuší, že ji
inženýr pozoruje oknem, svlékne se do naha a ponoří se
do tůňky vyhloubené v potoce. Zuby se jí zalesknou
jako divošce, z hrdla vyrazí rozkošnický výkřik
a rozčeřená voda cáká daleko na paseku. Za několik
minut se však Olga vrací do srubu, ne již jako
divoženka, ale jako příkladně kultivovaná žena.
Inženýr Marek je na rozpacích a neví, jak se k ní
chovat. Má se obezřetně držet konvencí a pomalu,
rozvážně postupovat k cíli, nebo má tuto podivnou
a rozporuplnou dívku beze všech okolků sevřít
v náručí?

Není mu však přáno tento problém dořešit. Na pěšině

vedoucí k srubu cinkne zvonek a Olga zpozorní.
„To je zřejmě lesník,“ řekne, „a má pro mne nějaké
zprávy, byla bych nerada, kdyby vás tady viděl.“

Marek pokrčí trochu uraženě rameny. „Jak myslíte,“

zahučí, „řekněte, kam se mám schovat.“

Olga se rozhlédne kolem sebe. „Kdyby vás to moc

neobtěžovalo,“ zašeptá, „mohl byste vlézt tady do té
truhly. Je dost prostorná.“

Inženýr se zachvěje nevolí. Ještě nikdy nelezl do

truhly ani před žárlivým manželem, natož pak před
nějakým lesníkem! Ale Olga naléhá a šeptá, že mu za
chvíli jeho oběť vynahradí, a tak se rozhodne tuto
pošetilost podstoupit.
Sotva vleze dovnitř a zaklapne za ním víko, Olžina
tvář se změní. Náhle je z městské slečny opět divoška
a její vítězný úsměv je plný čehosi hrozivého. Otočí
klíčem v zámku truhly a čeká.
Do místnosti vstoupí robustní muž s černým plnovousem.
Olga se mu vrhne v ústrety a počne ho zuřivě líbat.
Muž ji odstrčí a blýskne zrakem k truhle. „Je tam?“

Olga přikývne.
Vousáč se řezavě zasměje a prudčeji k sobě strne.
„Ještě neví,“ mumlá, štípaje ji do obnažených paží,
„že mu za chvíli bude pořádně horko.“
„Ne, ještě to neví,“ směje se Olga a jde rozestlat
postel.
Vousáč ji sleduje dychtivým pohledem.
„A teď mi pojď pomoct,“ řekne, když dívka skončí, „sám
bych na to nestačil.“
Jdou spolu k truhle, nadzvednou ji a každý její roh
podloží asi dvaceticenti metrovým kamenným podstavcem
Mezi podlahou a truhlou vznikne mezera, jejíž účel je
dosud znám pouze vousáčovi a Olze.
Inženýr Marek počne tušit cosi nedobrého. „Hej,“
zavolá, neohlížeje se na přislíbenou diskrétnost.
„Okamžitě mě pusťte ven!“

Vousáč se zběsile rozesměje. „Neví, že mu bude horko!“

vyráží ze sebe téměř nepříčetně. „Považ, že neví, že
mu bude horko! Není to komické?“
„Je to komické,“ přisvědčuje Olga a přináší lihový
vařič. Vsune jej do mezery mezi podlahou a kovovou
truhlou.
„Pusťe mě ven!“ křičí inženýr. „Nebo vás to bude
mrzet! Budu vás žalovat pro omezování osobní svobody!“

Vousáč se zalyká smíchy. Zřejmě si potrpí na dobré

vtipy.
„Už?“ zeptá se Olga dychtivě.
Marek stále intenzivněji protestuje.
Vousáč se rozvalí na posteli. „Můžem začít!“ zachrčí
a sleduje Olgu, která soustředěně zapaluje lihový
vařič. Potom jde ke skříni a vyjme odtud magnetofon.
Odnese ho k truhle a beze spěchu jej zapojí.
Uvězněný inženýr Marek počne pronikavě ječet.
„Zdá se, že už ví,“ směje se vousáč, „že mu bude
horko.“
„Ano, už to ví,“ řekne Olga a počne vousáče objímat.
„Dej mikrofon až těsně k truhle,“ zavrčí vousáč, „ta
poslední nahrávka nestála za nic!“

***
STRADIVÁRKY.
*

Jako malý chlapec jsem chodil „do houslí“. Byla to

tehdy móda, jejíž obětí se stala podstatná část mé
generace. Také já jsem nevýslovně trpěl, ale mé
povinné šmidlání mělo i dost pochopitelný důvod. Můj
strýc byl totiž houslový virtuos Boleslav Rataj. Měli
jsme v rodině mimořádný a všeobecně uznávaný talent,
takže rodiče usoudili, že bych mohl jednou kráčet
v strýcových šlépějích. Nic tomu ovšem nenasvědčovalo
a já jsem nelibě vrzal, stejně jako drtivá většina
začínajících houslistů z naší školy. Strýček ze mne
rozhodně nemohl mít radost, ale naštěstí mé pokusy
o uměleckou činnost neměl čas vnímat. Byl stále někde
na koncertě a sklízel ovoce své slávy.
V době, kdy jsem se dopachtil k pátému sešitu Malátovy
školy, slavný houslista tragicky zemřel. Bylo to
koncem války a on uhořel ve vlastní vile, zasažené
zápalnou pumou. Tehdy došlo k velkému vzrušení
v uměleckých kruzích, a to nejen kvůli smrti Boleslava
Rataje. V ten den totiž došlo také k nenahraditelné
ztrátě vzácného nástroje. Strýček měl od státu
propůjčeny stradivárky, které mu dopomáhaly k útoku na
jedno z předních míst ve světovém umění. Velice si té
důvěry vážil a střežil jedinečné housle jako oko
v hlavě. Ale po jeho smrti po nich specialisté marně
pátrali. Nakonec s politováním konstatovali, že
nástroj, oceněný na několik milionů, zřejmě lehl
popelem podobně jako několikerý další housle, o které
strýček pečoval nebo je testoval. Leckterý mistr
houslař tehdy uronil slzu bolesti, ale nedalo se nic
dělat.
Přišli jsme tedy o slavného příbuzného a já o motivaci
naučit se hrát na housle. Zanechal jsem zbytečných
pokusů zvládnout strunný nástroj a byl jsem mnohem
spokojenější. Dá se říci, že jsem žil spokojeně bez
houslí celá desetiletí. Až jednoho ponurého dne se ke
mně přiškobrtal astmatický Karban. Chudák, který téměř
při každém vydechnutí vypískne. Tentokrát vypadal
mimořádně špatně, ale za to šel rovnou k věci.
„Jsem na dně,“ oznámil mi a tragicky zasípal, „protože
se mi zdají živé sny. Zjevuje se mi tvůj strýček –
virtuos, bohužel k tomu má dost dobrý důvod.“

Odmlčel se a patrně čekal na otázku. Když se jí

nedočkal, pokračoval: „Teď, když už jsem na pokraji
Věčnosti,“ chrčel, „tě mohu seznámit s pravdou.
Vlastně musím. Před padesáti roky jsem se dopustil
těžkého zločinu. Obohatil jsem se na úkor tvé rodiny.“

Myslel jsem, že se pomátl.

„Jde o ty vzácné stradivárky,“ informoval mě, „které
jsem ukradl z hořícího domu, do něhož jsem nevnikl ve
zlém úmyslu. Chtěl jsem z plamenů vynést tvého strýce,
ale okolnosti to nedovolovaly. Tak jsem se zmocnil
alespoň houslí a odnesl si je domů!
Zdálo se mi to všechno neskonale neskutečné. Nevěděl
jsem, co k tomu mám říci, a tak jsem raději mlčel. Ne
tak on.
„Od té doby jsem měl doma poklad závratné ceny,“
vyrážel ze sebe namáhavě, „ale nevěděl jsem, co si
s ním mám počít. Pečlivě jsem ho schoval a občas se na
něj chodil dívat. Dotkl jsem se ho prsty, a to bylo
všechno, čeho jsem byl schopen. S nikým jsem o tom
nemluvil a o nic se nepokoušel. Bylo mi jasné, jak
bych dopadl, kdybych se pokusil housle prodat. Dostal
bych se do kriminálu. A vrátit je? Vzdát se
milionového majetku, kvůli kterému jsem málem uhořel
v cizím domě?“

Učinil dramatickou pauzu a poté sípal dál: „Nakonec

jsem se s tímto stavem celkem smířil. Nebylo to
ideální, ale dalo se to vydržet. Až do chvíle, kdy se
mi tvůj strýček začal v noci zjevovat. Byl celý
popálený, ale o své rány se nestaral. Hrozil na mne
pěstí a domáhal se svého majetku. Nebo spíš mě chtěl
donutit, abych vzácný nástroj vrátil do umělecké
sféry. Měl jsem přibližně sto šedesát živých snů,
jeden hrůznější než druhý.
Byl jsem dokonale na huntě a spolykal jsem za ta léta
tisíce silných prášků. Jedině má hamižnost mě držela
nad vodou. Vědomí, že mám doma obrovský majetek,
vítězilo nad vším ostatním. Ale teď je všemu konec.“

Karban vyčerpaně klesl na židli a vypadal, jako by

v příštích minutách mínil zemřít. Bylo to velice
efektní.
„Jsem prolezlý chorobami,“ sdělil mi, „a smrt mám na
jazyku. Je to otázka několika dní. Kdybych se bránil
sebevíc, neubráním se. Mé viny a hříchy jsou sečteny,
ale přesto nemám zapotřebí, aby se o mně mluvilo
spoustu let po mé smrti jako o hanebném zloději.
V podstatě vlastně ani zločinec nejsem. Jako mladý
nerozumný člověk jsem využil nečekané příležitosti,
následkem čehož jsem celý život přechovával doma
vzácné housle. Nic kromě strachu jsem z toho neměl.
Ani jsem si na ně nevrži a za ta desetiletí jsem je
nikomu neukázal. Ale teď jsem pevně rozhodnut svou
vinu napravit.“
„Dojdi na úřad,“ poradil jsem mu, „a domluv se
s kompetentními činiteli!“
„Nikdy!“ vyrazil ze sebe. „To bych ten skvost raději
hodil do studny! Před světem musím zůstat čistý
a s houslemi mě nesmí nikdo spojovat. Nechci, aby se
na hřbitově lidé zastavovali u mého pomníčku a říkali
si: To je ten hanebný zloděj houslí.“
„Tak je pošli poštou na ministerstvo kultury,“ dumal
jsem, „pokud by stradivárky na poště nerozmlátili,
mohlo by všechno dobře dopadnout.“
„To se mi ani trochu nelíbí,“ zavrtěl hlavou. „Jednak
si opravdu myslím, že by místo houslí dorazila na
ministerstvo hromada třísek vhodných leda k rozdělání
ohně, a za druhé by z toho vznikla kauza. Pátrala by
policie, sdělovací prostředky i kulturní činitelé.
Nakonec by se zákonitě došlo ke mně. I kdybych byl
odhalen jako nebožtík, měl bych z ostudy kabát.
Nezapomínej, že jsem celkem bezúhonný člověk a tento
můj zločin by určitě vstoupil do dějin. Psalo by se
o mně vedle padělatelů obrazů a jiných ničitelů
kultury. Ani nápad! Abych se takovému osudu vyhnul,
přivezl jsem ty stradivárky tobě.“

Nervózně jsem poposkočil a zakabonil se.

„Proč mně?“ vyhrkl jsem. „Co bych s nimi dělal?“
„To nevím,“ připustil, „ale jsi jediný virtuosův
příbuzný, kterého znám. Rozhodni sám, jak s nástrojem
naložíš. Mně se nic rozumného nepodařilo, ale třeba
máš větší fantazii. Prodej je nebo je dej někomu
k Mikuláši, také je můžeš zazdít do kozího chlívku.
Nehodlám tě ovlivňovat, ale dříve než vydechnu
naposledy, musím se těch houslí zbavit. Za každou
cenu!“

Ještě chvíli jsme se dohadovali a hledali případné

další varianty, ale neuspěli. Nakonec jsem musel
stradivárky přijmout. Byl také nejvyšší čas, protože
za dva dny Karban zemřel. Ani jsem mu nešel na pohřeb,
protože ho převezli do rodinné hrobky do Olomouce.
Zůstal jsem tedy doma a usilovně jsem přemítal, jak
naložit se stradivárkami. Samozřejmě bych je měl
vrátit, aby mohly být využity ke kulturním účelům.
Každý koncertní mistr by po nich nadšeně skočil, jenže
vracet vzácný nástroj po padesáti letech není
jednoduchá záležitost. Musel bych odpovídat na spoustu
všetečných otázek. Zesnulého Karbana do toho zatahovat
nemohu a jak mám vysvětlovat, proč jsem přechovával
drahocennost půl století. A kdoví, jestli za tu dobu
neutrpěly housle nějaké úhony?

Bylo to těžké, velice těžké rozhodování. Situace se mi

jevila jako těžko udržitelná, ačkoliv majetek je
majetek.
Dentista Udržálek má doma obraz od Alfonse Muchy
a může se z toho zjevit. Stále na něj kouká a počítá,
jak by si polepšil, kdyby mistrovské dílo střelil
nějakému vznešenému cizinci. Jak by si koupil luxusní
vůz a jel s celou rodinou do krásného hotelu ve
Španělsku nebo Itálii.
Já jsem se dostal do podobné situace. Kdybych našel
bohatého a diskrétního kupce na své stradivárky, mohl
bych si podzim života náležitě vylepšit. Není pochyb,
že bych až do smrti žil v blahobytu. Jenomže
s obchodováním jsem byl odjakživa na štíru, ani nevím,
jak se se zájemcem o stradivárky seznámit. Určitě by
došlo k nějakému průšvihu, nebetyčné ostudě a kdoví,
jestli bych nakonec neskončil ve vězení. Na prodej
starožitnosti, která mi vlastně nepatří, nemám dost
fantazie ani odvahy.
Takže jsem neudělal nic. Vlastně něco přece. Když jsem
si drahocenné housle prohlížel, vzpomněl jsem si na
svá učednická léta, kdy jsem z donucení smýkal smyčcem
o struny. Moc jsem se toho tenkrát nenaučil, ale možná
to bylo tím, že jsem vrzal jen na obyčejné laciné
housle. Co když stradivárky hrají samy? Byly vyrobeny
pouze pro virtuosy a normální člověk se jich nesměl
ani dotknout. Já ale tu mimořádnou příležitost mám!
Chvíli jsem překonával ostych a zábrany. Odhodlával
jsem se k něčemu, co se podobalo svatokrádeži. Potom
ale mé horší já přesvědčivě zvítězilo.
Zmocnil jsem se stradivárek a začal jsem na ně hrát
písně, které jsem si pamatoval z dávných dob. Zahájil
jsem koncert Ovčáky čtveráky, přešel jsem na song Když
jsem husy pásala a pak jsem si troufl na Nešťastný
šafářův dvoreček. Nechci se chlubit, ale koncert po
padesáti letech hudební abstinence nedopadl tak
špatně. Při písni U panského dvora to sice trochu
zavrzalo a při Tancuj, tancuj, vykrúcaj jsem se
dvakrát přehmátl, ale celkový dojem byl takřka
vynikající.
Byl jsem sám sebou natolik okouzlen, že jsem se
rozhodl ve hře pokračovat. Využiji stradivárek ke
každodennímu hraní a budu trávit odpoledne ušlechtilým
způsobem. Je to zdravější než vysedávat celé hodiny
v hospodě.
Svůj ušlechtilý záměr jsem také splnil. Nemine jediný
den bez hudební produkce. Hraji na stradivárky
s nadšením a troufám si i na písně, které jsem
pochytil ze sdělovacích prostředků. Ručičky nebojte
se, vy makat nebudete, hraji s obzvláštním citem
a Nejhezčí holky jsou od Černýho vola zvládám takřka
s profesionální bravurou. Den ode dne se lepším
a stradivárky neleží ladem. Jsou dokonale vytíženy
a někdy zurčí jako horská bystřina.
Byl bych úplně spokojen, kdyby se mi v noci nezačal
zjevovat strýček Boleslav Rataj. Hrozí na mne pěstí
a příšerně se šklebí. Někdy se mi zdá, že se mě
odhodlává fyzicky napadnout. Naznačuje mi, že bych měl
s hudebními produkcemi přestat a stradivárky odevzdat
do povolaných rukou. Ale to už není možné, když pominu
všechna nebezpečí, která by mi hrozila, přes jednu
překážku bych se patrně nedostal. Zamiloval jsem si
své koncerty a zvykl si na libé zvuky stradivárek.
Jejich sametový hlas mě opájí a já se ho za žádnou
cenu nevzdám. To by měl strýček jakožto hudebník
pochopit!
Nemůže na mně žádat, abych skladbu Už chcíply dobrý
víly hrál na nějaké obyčejné housle!

***

PROČ MĚ ZACHRÁNIL?
*

Když Petr Donát nečekaně zemřel, Ondřej Navara si

téměř oddychl. Cítil se teď mnohem lépe. I když si to
nerad přiznával, musel Donáta považovat za svého
osobního nepřítele. Od dětství stáli proti sobě
a vždycky si překáželi. Prali se jako koně a nedovedli
si říct vlídné slovo. Stále mezi nimi vznikaly nové
konflikty, a ty se množily s přibývajícím věkem.
Prali se kvůli holkám a byli rivalové ve všem možném.
Jejich nenávist byla tak ojedinělá a intenzivní, že se
jejich okolí vážně znepokojovalo a obávalo věcí
příštích.
„Tohle jednou špatně dopadne,“ prorokovali mnozí, „a
ti chlapci si koledují o pořádný malér. Jejich
nevraživost skončí před soudem a spolu s nimi bude
nešťastných spousta dalších lidí. Cožpak se nedokáží
ukáznit a najít k sobě cestu?“

Nedovedli to. To, co se ostatním jevilo snadné,

nepřicházelo pro ně v úvahu. Takže se zdálo, že to
skončí opravdu tak, jak pesimisté předpovídali.
Ale rozehraná partie nabrala nečekaný obrat. Petr
Donát při jedné ze svých znamenitých jízd narazil
s motorkou do stromu. Ondřej Navara se zapřel natolik,
že se zúčastnil jeho pohřbu, a dokonce se snažil
tvářit zarmouceně. Výčitky si rozhodně dělat nemusel,
protože na Petrově smrti neměl nejmenší podíl. Od
havárie byl vzdálen několik kilometrů a všichni to
velice dobře věděli.
Až dosud žil Ondřej v ustavičném napětí a to se teď
začalo rozplývat. Nepřítel zmizel a Ondra si zřetelně
oddechl. Teprve nyní začne žít v pohodě. A také to tak
vypadalo. Zarputilý výraz z jeho tváře zmizel a on
vypadal i na pohled jako vyměněný. Stal se z něho
celkem příjemný a komunikativní člověk. I když se
mnozí obávali, že si začne hledat náhradu za
ztraceného Donáta, nic tomu zatím nenasvědčovalo.
Ondřej rozhodně žádné konflikty nevyhledával. Nejenže
se nepral, ale vyhýbal se i různicím a hádkám. Okolí
si ho nemohlo vynachválit a on sám hleděl optimisticky
do klidné a pohodové budoucnosti.
Ale pak přišel žhavý červenec s tropickými letními
nocemi, znemožňujícími klidný spánek. Choulostiví
občané lomili rukama, synoptici nasazovali důležité
kukuče a národohospodáři starostlivě registrovali
počet požárů. Hasiči se radovali, neboť jejich prestiž
den ode dne vzrůstala.
Ondřej Navara si s nezvyklou situací poradil po svém.
Řešení se vlastně nabízelo samo. Poblíž jeho bydliště
byl veliký rybník, po celý den obležený rekreanty, ale
v horké noci téměř opuštěný. To se Ondřejovi
zamlouvalo. Po setmění, když agresivní tropické vedro
nepolevovalo, si pravidelně chodil zaplavat. Voda byla
sice teplejší, než jakou by si přál, ale v tomto směru
si nemohl poroučet. I tak se trochu zchladil a po
návratu domů bez obtíží usnul.
Vlna veder vrcholila. Předpovězené bouřky se dosud
nedostavily, a tak Ondřej krátce před půlnocí
pospíchal k rybníku. Byla krásná měsíční noc,
slibující příjemný zážitek. U vody už nikdo nebyl,
protože rekreanti jsou lid konzervativní. Dali
přednost zpěvu u táborových ohňů nebo pobytu
v hospodě. Někteří se nedokázali vzdát ani televizních
programů. Ondřejovi to plně vyhovovalo. Liboval si, že
bude mít tak velikou vodní plochu jenom pro sebe a bez
zábran se v ní vyřádí. Proto se dlouho na břehu
nezdržoval. Shodil ze sebe oděv a v měsíčním jasu
vběhl do vody. Bylo to příjemné, i když otužilci by na
jeho místě měli výhrady. Ondřej ale k těmto
extremistům nikdy nepatřil a v teplé vodě se cítil
daleko bezpečněji. Nemusel se obávat křeče a mohl
plavat libovolně daleko. Proto si to namířil bez
rozmýšlení do středu rybníka. Cítil se báječně.
Převaloval se rozkošnicky ve vlnkách a předváděl své
plavecké umění kdoví komu. Měsíční svit jako by ho
povzbuzoval a dodával mu síly. Ondřej slastně vzdychal
a připadal si jako opilý jakýmsi neznámým lektvarem.
Náhle zaslechl šplíchání, které se mu od samého
počátku nelíbilo. Prudký pohyb vody ho vyděsil dříve,
než poznal jeho původ. Byl nepřátelský a zlověstný.
Ondřej se podezíravě podíval na původce hluku
a zjistil, že se k němu razantními tempy blíží plavec.
A ve chvíli, kdy jeho tvář naplno ozářila měsíční
záře, bezpečně ho poznal. Neměl nejmenších pochyb.
Muž, který se k němu přibližoval, byl Petr Donát. Ten,
který už více než půl roku nemohl projevit svůj odpor
a nepřátelství.
Ondřej málokdy propadl panice, ale tentokrát situaci
nezvládl. Přítomnost šklebícího se nebožtíka ho
dokonale vyvedla z rovnováhy. Uvědomil si, že se
nachází ve smrtelném nebezpečí. Otočil se a pokusil se
Donátovi uplavat. Namísto toho začal kolem sebe
zoufale tlouci rukama a důkladně se napil rybniční
vody. Zpanikařil tak dokonale, že se poprvé ve svém
životě začal topit. Navíc měl pocit, že ho jeho odvěký
nepřítel nemilosrdně zlikviduje. Snažil se bránit, ale
dostával se do stále svízelnější situace. Zdálo se, že
jeho konec se blíží.

V té chvíli ho ale pevná ruka chytila za vlasy a kamsi

vlekla. Nepokoušela se ho strhnout pod vodu, ale spíše
mu pomáhala dostat se z nejhoršího. Přesto se Ondřej
zoufale bránil. Nemohl přijmout představu, že by ho
Petr Donát, ať živý nebo mrtvý, hodlal zachránit.
Zřejmě mě vleče do nějaké sloje pod břehem, napadlo
tonoucího, a tam mě chce nechat napospas nějakým
potvorám. Nedopřeje mi řádný křesťanský pohřeb.
Tato představa způsobila, že se bránil ještě urputněji
a usilovněji. Bez výsledku. Nebožtík byl mnohem
silnější. Táhl Ondřeje ke břehu a tam jím jako kusem
hadru smýknul do rákosí.
„Jenom žij, srabe,“ slyšel poloutopený muž, „musíš
vychutnat všechny slasti života.“

Ondřej zamžikal očima, ale svého zachránce již

nezahlédl. Chvíli seděl zapleten do rákosí a pak se
s obtížemi vyhrabal na břeh. Nebyl ani zdaleka
v pořádku, a tak odpočíval v trochu strašidelném
prostředí. Opřen o pokroucený kmen staré vrby sál do
sebe stříbrnou šťávu měsíčního svitu. Kolem panovalo
zlověstné varující ticho, jako by měl přijít nový,
nečekaný úder. Ondřej nic nechápal. Proč ho Donát
ušetřil? Proč mu pomohl? Udělala z něj smrt lepší
bytost, která se smilovala nad bývalým nepřítelem? Ale
to bylo absurdní! Ondřej přece jasně viděl Petrovu
tvář zkřivenou nenávistí. Nedobrý úmysl z ní přímo
vyzařoval. Nebylo možno si namlouvat opak a jeho čin
idealizovat. Petr zůstal i po smrti tím, kým byl
vždycky. Jeho dobrý skutek nemá žádné rozumové
opodstatnění. Logika naprosto chybí. Lze však
předpokládat, že znají nebožtíci logiku? Je přece
možné, že musí často jednat proti ní i proti svému
nejhlubšímu přesvědčení. Co je nutí, aby jednali lépe
než před svou smrtí? Dost možná, že je Petr Donát
v očistci a toto je součástí jeho vývoje k lepšímu.
S tímto závěrem se Ondřej posléze ztotožnil. Zvedl se
a spíše než odešel, odpotácel se k domovu. Kdyby ho
někdo viděl, řekl by, že právě potkal velmi zdatného
opilce. Hlavní však bylo, že se nevyskytly žádné další
překážky a Ondřej mohl hluboce usnout ve vlastní
posteli. Obával se, že ho ve snu bude strašit Petr
Donát, ale ten žádnou další aktivitu nevyvíjel. Noc
proběhla klidně.
Teprve ráno si Ondřej vzpomněl na příšerný zážitek
a otřásl se nevolí. Představa, že by se takové
události mohly opakovat, se mu ani trochu nelíbila.
Noční koupání patrně na delší dobu odloží. Ostatně je
pravděpodobné, že se počasí podstatně změní a nastane
normální léto s optimálními teplotními hodnotami.
Pak si Ondřej uvědomil, že není v pořádku. Zdálo se
mu, že má horečku. Žaludek se mu zvedal, což mohl být
důsledek spolykané rybniční vody. A také ho nepříjemné
bodalo v břiše.
Bolestivé pocity neustávaly, a tak Ondřej musel
vyhledat lékařskou pomoc. Posléze skončil na interním
oddělení okresní nemocnice, kde putoval od jednoho
vyšetření k druhému. Verdikty lékařů byly stále
pesimističtější. Ondřej nejen že necítil žádné
zlepšení, ale naopak, nepříjemné pocity se umocňovaly.
Zdálo se mu, že prudce padá do bezedné propasti, což
bylo stvrzeno i jeho přeložením na onkologické
oddělení.
Tady už ztratil veškerou naději. Marně se na něj
sestřičky usmívaly a lékaři vedli nad jeho lůžkem
rozšafné řeči. Pak se dostavily bolesti jen částečně
tišené léky.
Ondřej nebojoval o život za každou cenu a nepatřil
k nejstatečnějším. Děsil se pouze bolesti, a té se mu
dostávalo v až nepřiměřeném množství. Vyrážel ze sebe
zoufalé výkřiky a nedovedl se jim ubránit. Čím více se
blížil konec, tím krutěji trpěl.
A pak se nad jeho postelí objevil Petr Donát.
Rozšklebený a nenávistnější než kdykoliv předtím.
„Tak už víš, proč jsem tě zachránil?“ zasípal vítězně.
„Nechtěl jsem tě připravit o tyto blažené okamžiky.
Kdyby ses utopil, měl bys to strašně lehké. Během
několika minut by bylo po všem. Ale takhle sis mohl
své umírání vychutnat k mé úplné spokojenosti.“

Ale ani on neušel jistému zklamání. Jeho nepřítel

náhle přestal dýchat.

***

GULÁŠ.
*

Už dlouho se Anatol toulal po horách, živil se

okoralým chlebem a turistickým salámem, než aby mu
nezajiskřily oči při spatření úhledné hospůdky pod
příkrým srázem skalní stěny. „Dám si pivo,“ pomyslil
si, „a nějaký dobrý oběd. Jistě tu počítají
s náhodnými turisty a budou mít něco pořádného na
zub!“

Vstoupil dovnitř a byl příjemně překvapen. Místnost

byla čistě vybílena, stěny byly ozdobeny neumělými,
ale na oko příjemně působícími obrázky, stoly a židle
byly vyřezávané a skrývaly v sobě nenapodobitelný
půvab starého lidového umění. Paní hostinská, milá,
laskavá stařenka, právě obsluhovala několik mužů,
drsných, větrem ošlehaných horalů, kteří zálibně
pomlaskávali nad talíři plnými dráždivě vonícího
guláše. Hostinská před chlapy postavila pivo
a s úsměvem se obrátila na Anatola, jenž se mezitím
posadil k opuštěnému stolu.
„Dá si pán taky guláš?“ zeptala se.
Anatol přikývl. „Dvojitou porci,“ řekl, „a pivo, paní
hostinská!“

Nečekal dlouho a už měl před sebou hluboký talíř

čehosi, co svou ostrou vůní slibovalo být zcela
mimořádnou pochoutkou. A masa bylo tolik, kolik ho
můžete dostat ve venkovské hospodě, kde se ještě lidé
nenaučili šidit jeden druhého.
Ale teprve když Anatol guláš okusil, skutečně ocenil
mistrovství kuchyně, jejíž kvalita byla právě tak
nesporná jako neznámá.
„V životě jsem nejedl nic lepšího,“ pomyslil si
Anatol, „snad to dělá to moje toulání po horách nebo
co, ale mám dojem, že jsem se právě dostal na samý
vrcholek blaha. Co je tisíciletá čínská kuchyně proti
tomuhle božskému guláši!“
„Chutná vám?“ zeptala se náhle hostinská.
„To je slabé slovo!“ vyhrkl Anatol. „To je zážitek, na
který budu dlouho vzpomínat! A co to vlastně je za
maso?“
„Milej pane, to se nedozvíte, ani kdybyste paní Růženě
zaplatil zlatem!“ ozval se jeden z pomlaskávajících
horalů. „Ta vezme recept na svůj guláš s sebou do
hrobu!“
„Obchod je obchod,“ zasmála se stařenka. „Chodili
byste snad ke mně, kdyby vám ho ženy dovedly udělat
doma?“
„Ale já jsem tu poprvé,“ řekl Anatol, „a už se sem
sotva kdy dostanu. Kdybyste mi svěřila ten recept, nic
byste tím netratila.“

Paní hostinská s úsměvem pokrčila rameny a zašla do

kuchyně.
„Kdepak, pane!“ zasmál se horal. „Tohle tajemství z ní
nikdo nedostane! Má ho v hlavě schovaný líp než
v nedobytným sejfu!“

Anatol se smíchem dojídal, ale s neúspěchem se

nedovedl smířit. Položil příbor na stůl, opřel si záda
a náhle se vztyčil, jak v něm uzrálo rozhodnutí. Rázně
vykročil do kuchyně a byl přesvědčen, že usměvavá
stařenka jeho nátlaku neodolá. Právě vhazovala kousky
masa do hrnce a nezdálo se, že by jeho příchodem byla
nějak zvlášť překvapena.
„Paní hostinská,“ řekl Anatol, „snad se vám zdám
příliš dotěrný, když už jste mě jednou odmítla. Ale
jsem kuchařamatér a patrně bych do smrti nenalezl
klid, kdybych se nedozvěděl, co do toho božského
guláše dáváte! Jsem ochoten vám za ten recept
přiměřeně zaplatit a samozřejmě ho nikomu dalšímu
neposkytnu!“

Stará paní se nepřestávala usmívat.

„Ten recept je pro vás stejně nepoužitelný“ pravila,
„a věřte mi, že bude lepší, když se ho nikdy
nedozvíte.“
„Ale já ho chci znát!“ řekl umíněně Anatol. „Tady je
stovka a řekněte mi, v čem ta vaše kouzla vězí!“

Hostinská se podívala na bankovku a rozpačitě ji vzala

do ruky.
„V čem to vězí?“ usmála se.
v mase. V ničem jiném než v
„A jaké je to maso?“ zeptal
že jsem nad tím uvažoval, a
„V mase. Ano, milý pane,
mase!“
se Anatol. „Na mou duši,
na nic jsem nepřišel.“

Hostinská mlčela.
„No tak!“ naléhal Anatol. „Přece mi za sto korun
neřeknete jenom, že to je v mase.“

Stařenka zvážněla. „Přísahejte,“ zašeptala, „že nikdy

neprozradíte to, co vám nyní řeknu a že toho
nevyužijete proti mně!“

Anatola změněný tón jejího hlasu značně překvapil, ale

přísahal velice ochotně. Byl celý bez sebe zvědavostí.
Proboha, z čeho ta babka ten báječný guláš vaří, že
s tím dělá takové drahoty. Ze škeblí? Z veverek? Nebo
z něčeho ještě divnějšího?

„Dnes, pane,“ zahučela hostinská a z jejího hlasu

zmizela veškerá laskavost, „jste jedl lidské maso!“

Anatol vykulil oči, ale vzápětí se hlasitě rozesmál.

„No tohle se vám povedlo, paní hostinská!“ vyrážel ze
sebe. „Nikdy by mě nenapadlo, že tady v horách najdu
takovou šprýmařku!“
„Neřekla bych, že jsem nějaká zvláštní šprýmařka,“
pronesla hostinská a jedním trhnutím otevřela
chladničku, před kterou se Anatol prohýbal smíchy.
Její obsah vskutku dvakrát vesele nepůsobil. To, co
v ní viselo odshora dolů, nemohlo být nic jiného než
lidská noha.
Anatol ze sebe vydal podivný hrčivý zvuk a poněkud se
zapotácel. Před očima se mu dělaly mžitky.
„Říkala jsem vám,“ děla hostinská zavírajíc ledničku,
„že můj recept vám nebude k ničemu, ačkoliv
nepochybuji, že jste velice zdatný kuchař. Vyhověla
jsem vám a doufám, že mi to nebudete mít za zlé. Teď
vám bude chvíli špatně, protože pro člověka, který
zjistí, že právě zkonzumoval část svého bližního, to
obvykle bývá značný šok. No ale při vaší tělesné
konstrukci se z toho jistě brzy dostanete. A hlavně,
pane: nezapomeňte, že jste přísahal! Přísahal jste, že
tajemství, které se dozvíte, nikdy nepoužijete proti
mně!“

Anatol ani nevěděl, jak se dostal před hospodu.

V hlavě mu příšerně hučelo a požitek ze snědeného
guláše se proměnil v silnou mořskou nemoc.
Tohle přece nemohu nechat, pomyslel si Anatol. Přísaha
nepřísaha, musím tu zatracenou babu udat! Nemohu krýt
zločiny tak strašné a tak odporné! Půjdu nejbližší
cestou na policii! Ano, musím tomu kanibalskému řádění
ďábelské babice učinit přítrž!
Poněkud se vzchopil a vyrazil dopředu. Vtom ho
napadlo, že vlastně ani pořádně neví, kde je. Když
dojde do okresního města a bude tam vykládat, že
v nějaké hospůdce v horách jedl lidské maso, tak ho
pravděpodobně pošlou rovnou do blázince. Musí svůj
úmysl uskutečnit hned zde a bez milosti ukázat na
viníka prstem.
Právě šel kolem jeden z horalů a Anatol se ho ptal na
policejní stanici.
„Ta tady není,“ řekl horal s údivem, „ale je tu
strážník Průcha, kterej má na starosti celej tenhle
okrsek a objíždí ho na motorce. Má chalupu támhle na
stráni.“

Výborně, řekl si Anatol, ten jistě o tom guláši slyšel

a dost možná, že ho i jedl. Hned se k němu vypravím
a za pár hodin bude ta ďáblice za mřížemi.
Průchova chalupa byla na vrcholku strmé stráně, ale
Anatol byl zkušený horolezec. Ačkoliv teď nebyl právě
v nejlepší kondici, šplhal nahoru co nejrychleji,
protože chtěl mít tu událost z krku a odejít navždy
z tohohle kouta země, který už se mu vůbec nezdál
krásný a malebný. Za slabou půlhodinku se dodrápal
k Průchově chalupě. Strážník ho zřejmě pozoroval, jak
se škrabe na stráň, protože mu vyšel v ústrety. Byl to
mohutný, svalnatý muž s černým starodávným knírem,
jaké se vyskytují v secesních kalendářích.
„Musíte zasáhnout!“ zasípal Anatol. „Musíte co
nejrychleji zasáhnout. Přišel jsem na strašlivou věc!“
„Ale?“ podivil se strážník. „Jakoupak strašlivou věc
v tomhle nádherným kraji plným slunka? Už sedm let
jsem tu neměl případ, kterej by stál za řeč, a vy za
mnou přijdete se strašlivou věcí! Tak o co jde?“
„O guláš,“ vyhrkl Anatol. „O guláš z lidského masa.
Ne, nesmějte se, to není výmysl! To je…“
„Pojďte dál,“ vyzval ho strážník. „Povíte mi to
v chalupě a sepíšeme protokol.“

Anatol za ním kráčel do veliké místnosti, a aniž by se

ho strážce zákona tázal, chrlil ze sebe nezvyklý
a hrůzostrašný příběh, který před malou chvílí zažil.
Průcha už se nesmál a chápavě pokyvoval hlavou. Když
Anatol skončil, řekl: „Ale vy jste přece přísahal, že
proti paní Růženě nic nepodniknete! Tím, že jste
přišel za mnou, jste svou přísahu nedodržel!“
„Taková přísahaje neplatná!“ křičel Anatol. „Nemohu
přece krýt bestialitu, jaká nemá obdoby.“
„Neřekl bych, že přísahaje neplatná,“ řekl zadumaně
strážník, „a pro vás by rozhodně bylo lepší, kdybyste
ji splnil. Uvažoval jste o tom, kde paní hostinská to
lidské maso bere?“
„To není moje starost,“ vyhrkl uraženě Anatol. „To je
vaše starost jakožto muže zákona.“
„Ano, máte pravdu, je to moje starost,“ přisvědčil
Průcha a vzal do ruky dlouhý řeznický nůž. „Jsem
dodavatel paní Růženy a vlastně jsem už na vás čekal.
Je zajímavé, že tak málo lidí dovede splnit přísahu,
kterou dá té staré dobré ženě!“

Anatol vykřikl a couval ke stěně.

„Nebojte se, nebude to bolet,“ chlácholil ho strážník,
„mám už mnohaletou praxi.“
Anatol pohlédl na čepel blížícího se nože a omdlel.

***

KULTURNÍ PRACOVNÍK.
*

Zbyněk Plachý se vybíravé Lence Zoulové rozhodně

zamlouval. Byl hezký ale i milý a bystrý. Vkusně se
oblékal a dovedl se i neodolatelně smát. Lenka
začínala tušit, že potkala toho pravého. Ale svou
náruč překotně neotevřela. Stále se jí zdálo, že
Zbyňka dostatečně nezná. Když se ho zeptala, co dělá
a kde je zaměstnán, odbýval ji vtipem. Stále cosi
tajil, a to Lenku nutilo, aby byla ve střehu.
Ale nebylo možno se jí divit. Její sestra si namluvila
podnikatele, který skončil v kriminále, a ani nejlepší
kamarádka neskončila o mnoho lépe. Lenka byla navíc
zasypávána dobře míněnými radami uvážlivých rodičů,
a tak se těžko smiřovala se Zbyňkovou tajuplností. Ten
se označoval za pracovníka v kultuře, ale nic bližšího
nehodlal sdělit. Jako by kultura byla tajemná oblast,
o které se nesluší mluvit.
Ale to bylo jediné, co mohla Lenka Zbyňkovi vytknout.
I když ho pozorně zkoumala ze všech stran, nemohla na
něm najít chybu. Byl společenský, taktní, pozorný
a také velkorysý. K Lence se choval jako ke skutečné
dámě a každá dotěrnost mu byla cizí. Proto také
neodmítla, když ji pozval na víkend do svého
rekreačního domku.
Zbyněk ji v sobotu odvezl do kouzelné, dosud
nezdevastované krajiny v jižních Čechách. Malý domek
stál na okraji vesničky, která se jmenovala Malšany.
Bylo to líbezné, poetické zákoutí, které se Lence
rázem zalíbilo. Jediné, co jí trochu vadilo, Zbyňkovi
vůbec neřekla. Bylo to těsné sousedství se starým
hřbitovem. I ten byl ale malebný a pohledný. Jenže
Lenka nepatřila zrovna k nejstatečnějším osůbkám,
které taková místa dokonce vyhledávají, a milují
příjemné mrazení v zádech. Trochu znervózněla, když si
ověřila blízkost hřbitovní zdi, navíc značně rozpadlé.
Dokonce se jí zdálo, že by se dokázala z okna svého
pokoje dotknout stěny márnice. To ovšem bylo velmi
přehnané.
Ale nemělo smysl to rozebírat nebo si tím zbytečně
kazit náladu. Tím spíš, že Zbyňkovi sousedství
hřbitova vůbec nevadilo. Jinak by domek nekupoval
a nejezdil by sem tak často. Byl také určen
k rekreaci, a ne ke kritickému posuzování jeho polohy.
Lenka také na tento titěrný pseudoproblém rychle
zapomněla. Tím spíše, že ji k tomu Zbyněk vydatně
inspiroval. Předvedl jí řadu krás, které byly mnohem
atraktivnější, napřiklad pohádkový Zlatý les nebo
rybník Hastrmánek. Lenka se netajila uznáním
a doufala, že tato místa nevidí naposledy.
Prožila se Zbyňkem krásné odpoledne a doufala, že
úspěšný bude i celý víkend. Snad se jí tajuplný přítel
svěří se svým tajemstvím a přestane napínat její
zvědavost. Přece nepracuje na nějakém utajovaném
projektu? Večer začal v naprosté pohodě. Za zvuků
příjemné hudby vypili spolu Zbyněk s Lenkou láhev
vychlazeného bílého vína, a dokonce si spolu
i zatančili. Jenomže pak Lenku rozbolela hlava.
Vypadalo to na migrénu a dobrá nálada dostávala
zabrat. Lenku strašně mrzelo, že k takové situaci
došlo v tu nejméně vhodnou dobu. Ale nedalo se nic
dělat. Zbyněk byl naštěstí velmi ohleduplný a utěšoval
Lenku, jak nejlépe dovedl. Nakonec jí doporučil, aby
si šla lehnout. Určitě se probudí do krásného jitra
zdravá a svěží. Lenka vděčně přijala. Vzala si několik
prášků a odešla do svého pokoje. Byla jako v mátohách.
Ani si nemusela rozsvěcovat, protože úplněk nahradil
svítidlo bez nejmenších problémů. Lenka se letmo
podívala z okna, ale nic jí tam neděsilo. Hřbitov teď
vnímala jen jako zajímavou, ale neskutečnou kulisu.
Vlastně šlo o součást jejího usínání. Jako by se
propadala do bílé mlhy s tisíci kříži. Lehla si do
postele a za chvíli o ničem nevěděla.
Když se probudila, po bolesti hlavy už nebylo ani
památky. Byla jen omámena prášky a snad i intenzivním
světlem měsíce. Chtěla se podívat na hodinky, ale
nebylo toho třeba. Na věži kostela začala právě
odbíjet půlnoc. Trochu ji zamrazilo, protože jisté
předsudky v sobě přece jen měla. Pak trochu bázlivě
poodhrnula pokrývku a rozpačitě vstala. Učinila po
pokoji několik nejistých kroků. Cítila, že slabě
vrávorá, což přičítala kombinaci požitých prášků
s vínem. Snažila se stoprocentně přijít k sobě, ale
stále byla jakoby v jiném světě. Zvenčí slyšela zvuky,
které nedovedla přesně identifikovat. Snad šlo
o houkání sov ve větvích stromů na hřbitově. Lenka se
s nevolí otřásla a přistoupila k oknu. Zadívala se
před sebe a stěží zadržela výkřik.
Márnice na hřbitově byla osvětlena zevnitř. V domečku
plápolalo živé světlo, patrně petrolejová lampa. Také
se tam míhaly jakési stíny, které svědčily
o přítomnosti člověka. Nebo snad šlo o jinou bytost?
O takovou, o které Lenka dosud jen četla?

Dívka hleděla na oživlou márnici a roztřásla se jako

v horečce. Takové překvapení rozhodně nečekala.
Očekávalo ji však něco daleko horšího. Postava, kterou
až dosud v márnici spíš tušila, než viděla, se
najednou objevila u okna tak, že jí viděla přímo do
obličeje. Nemohla se mýlit. Byl to Zbyněk.
Lenka neměla daleko k mdlobám. Přesto neodstoupila od
okna a jako fascinována zírala na svého přítele, který
si v této podivné roli zřejmě liboval. Zbyněk se
neuvěřitelným způsobem zakabonil a vytáhl odkudsi meč.
Zamával jím jako před bitvou nebo před soubojem, ale
imaginárního soupeře jím neudeřil. Naopak. Otevřel
ústa, meč vklouzl do hltanu a zvolna v něm zmizel.
Lenka byla svědkem, jak Zbyněk do sebe souká
historickou zbraň, a ve chvíli, kdy už byla vidět
pouze rukojeť, odvrátila oči od strašného divadla.
Pochopila, že není živým člověkem. Patří kamsi mezi
upíry, nemrtvoly a jiné podivné existence. Udržovat
s ním nadále styk by bylo šílenství.
Lenka se znovu podívala na místo hrůzy a spatřila, jak
Zbyněk konzumuje další bodnou zbraň. Tlumeně vykřikla,
a aniž se oblékla, opustila domek. Pádila pryč, ač
nevěděla kudy. Doběhla k silnici, tam omdlela
a projíždějící auto ji odvezlo do nemocnice. Ještě
tentýž den skončila na psychiatrii. Tam ji posléze
objevil zdrcený Zbyněk.
„Všechno jsem zavinil já,“ svěřoval se nešťastně
primáři, „protože jsem jí neprozradil, co je podstatou
mého povolání. Ale měl jsem k tomu důvod. Před Lenkou
jsem měl známost s dcerou sekčního šéfa na
ministerstvu. Když doma řekla, že jsem polykačem mečů,
narazila u rodičů na rozhodný odpor. Zejména otec
trpěl značnými předsudky proti artistům. Křičel, že
dcera chce přivést do vážené rodiny komedianta,
kejklíře a světoběžníka. Naše láska skončila díky
nepochopení rodičů debaklem. Milena se jim nedokázala
vzepřít a dala přednost klidu. Proto se nikdo nemůže
divit, že jsem byl před Lenkou tak opatrný. Chtěl jsem
se jí svěřit později, až si budu zcela jist její
láskou. Když byla ochotná jet se mnou na víkend, měl
jsem to už na jazyku. Večer bych se určitě přiznal
a věřím, že by to přijala s pochopením. Jenže pak ji
rozbolela hlava a ona si šla lehnout. Protože jsem byl
přesvědčen, že tvrdě spí, rozhodl jsem se večera
využít k tréninku. Polykat meče totiž není to samé
jako polykat cezené nudle. Bez tréninku bych si do
manéže netroufl, jelikož bych se obával zranění. Šel
jsem tedy do márnice, kterou se svolením hrobníka
často využívám. Už dávno neslouží účelům, pro které
byla postavena, a mně naprosto vyhovuje. Je to téměř
dvacet čtverečních metrů plochy bez nábytku a jiných
předmětů, které by mi mohly trénink ztížit. Aniž bych
cokoliv tušil, rozsvítil jsem petrolejovou lampu
a připravil si meč, kord a dva kuchyňské nože. Pak
jsem začal s intenzivním tréninkem. Vůbec mi nedošlo,
k jakému maléru může dojít. Nevím, jestli se to dá
napravit.“

Jeho pesimismus byl zcela na místě. Lenka se

nezotavovala, ba právě naopak. Její stav se horšil
a nikoho nepoznávala. Zbyněk byl zdrcen, ale život šel
dál.
Zhruba po roce navštívil Lenku v psychiatrické léčebně
a přivedl s sebou manželku, kterou se stala Arabella,
prvotřídní hadí žena.

***

JEDEN MUSEL ZEMŘÍT.

*

Archivář Mátl se zcela upřímně těšil na dnešní večer,

který se měl stát pro četné obyvatele města významnou
událostí. Účast na připravované besedě se čtenáři
přislíbil totiž závazně sám básník Pavel Viger, a to
byl opravdu Někdo. Sice teprve nedávno překročil
třicítku, ale každá z jeho knížek byla vždycky
literární událostí a jeho obdivovatelé netrpělivě
očekávali další. Mezi ně patřil i archivář Mátl.
Poezii miloval už od dětství a propadl jí v určité
době natolik, že se pokoušel sám i publikovat. Brzy se
ovšem rozumně stáhl do pozadí a raději pouze sledoval
literární dráhu těch, kdož měli průkaznější talent.
A tak mu nemohlo ujít, že právě Pavel Viger je přímo
předurčen k tomu, aby stanul na nejvyšším piedestalu
mezi našimi básníky. Mátl mu při tom horlivě držel oba
palce.
„Ten to dotáhne hodně daleko,“ tvrdil, „a jednou
určitě dostane Nobelovu cenu za literaturu!“

Viger se tak stal pro archiváře něčím podobným, jako

je pro fotbalové fanoušky určitý klub. Fandil mu,
propagoval ho a ochotně půjčoval a sháněl zájemcům
o poezii jeho knížky. Vyvrcholením všech jeho
dosavadních snah měla být dnešní beseda. Nebylo právě
snadné přimět básníka, aby se zúčastnil večera své
poezie spojeného s diskusí a autogramiádou, archivář
to však dokázal. Napsal Pavlu Vigerovi několik vřelých
dopisů a ten nakonec kapituloval.
Mátl měl před besedou poněkud trému, v zásadě však byl
přesvědčen, že všechno dobře dopadne. Věnoval totiž
přípravě večera několik týdnů usilovné práce. Vybral
nejpůsobivější Vigerovy verše a rozdělil je mezi
nejschopnější recitátory v městě. Uspořádal několik
zkoušek, napsal sám úvodní slovo a postaral se
i o vhodný hudební doprovod. Amatérské smyčcové
kvarteto poměrně slušné umělecké úrovně mělo zvýšit
lesk kulturního večera. Mátl zamítl typizované
předtištěné plakáty, které se normálně používaly pro
většinu běžných kulturních akcí v městě, a dal
zhotovit výtvarně hodnotné poutače. Tohoto úkolu se
znamenitě zhostil akademický malíř Princ, jeden
z vážených rodáků a patriotů města, kterého marně
lákali do metropole.
Teď jde už jen o to, říkal si archivář, aby se lidé
sešli v hojném počtu! Bylo by trapné, kdyby sál při
tak ojedinělé akci zel prázdnotou! Ještě že v televizi
nedávají ten večer žádný oblíbený seriál nebo
sportovní přenos!
Bylo už načase opustit archiv a připravit se na večer,
který bude jistě v jeho životě hodně znamenat. Do
zahájení zbývá jen několik málo hodin.
„Zavíráme prosím,“ oznámil stroze učiteli ve výslužbě
Houboví a veterináři Pištěkovi, kteří zde studovali
staré letopisy. „Dnes je to o půl hodiny dříve než
obvykle. Vzhledem k významné akci, kterou na večer
připravujeme, jistě pochopíte.“

Pánové pochopili. Verše sice nečetli, ale básníků si

vážili, jak je to u mimopražských vzdělanců téměř
pravidlem. Učitel se dokonce zabýval myšlenkou položit
umělci několik záludných otázek.
Archivář shodil ze sebe pracovní plášť a oblékl si
svrchník. Byl říjen a po zbytcích babího léta nikde
ani potuchy. Drobně mžilo a denní teploty uváděly
jejich sledovatele do stavů mrzutosti. Mátl však byl
spokojen. Zádumčivá a bolestně teskná poezie Pavla
Vigera bude tímto nevlídným počasím ještě umocněna.
Lidé se mnohem lépe vcítí do ponurých veršů, které
autorovi kanou na papír jako melancholické kapky
deště, a snáze proniknou do nitra básníkovy duše.
Archivář mířil k svému vozu. Musí teď přejet až na
druhý konec města, aby se doma osprchoval, převlékl
a dokonale připravil na slavnostní večer. O Mistra
Vigera se prozatím nemusí starat. Do Prahy pro něj
odjel se svou nablýskanou simcou sám ředitel
kulturního domu Mareš, a ten také vzácného hosta
ubytuje v hotelu Slavia. Přiživí se i další: ředitel
Lidové školy umění Matějka, režisér ochotnického
spolku Vojan Kubíček a věčně začínající básník
sedmdesátiletý magistr Vandas. Ti všichni se zřejmě na
Pavla Vigera nalepí jako mouchy na mucholapku, pokud
se tak už ovšem nestalo. Není totiž vyloučeno, že
básník je v tuto chvíli již v městě. Je jen škoda, že
se hned zpočátku musel setkat s duchy tak přízemními
a všedními. Bude se v jejich přítomnosti jistě velmi
silně nudit.
Večer, až se mu začne věnovat archivář Mátl, si to
však vynahradí! To bude něco úplně jiného! Znalec
Mistrova díla, citlivý milovník poezie a široce
informovaný čtenář se stane důstojným společníkem
geniálního tvůrce! Budou si jistě znamenitě rozumět.
A není vyloučeno, že naváží opravdové, trvalé
a hluboké přátelství.
Mátl se slastně zasnil. Ano, dnešní den mu skýtá
velkou šanci! Snad se to zdá na první pohled
neskromné, ale kolik hlubokých vztahů vzniklo právě
při podobných příležitostech. Řada velkých básníků
minulosti měla své upřímné přátele a propagátory právě
na venkově. Umělci si k nim jezdili odpočinout a často
u nich získávali novou inspiraci a chuť k tvorbě
dalších velkých děl. Proč by tedy právě Pavel Viger
nemohl trávit část dovolené u archiváře Mátla? Proč by
se mu nemohl svěřovat se svými záměry a sdělovat mu
své problémy nejen tvůrčí, ale i soukromé? Sotva by
našel k podobnému účelu vhodnější osobu!
Archivář Mátl je přece velice charakterní muž, je
čestný a uměnímilovný. Přátelství s umělcem by si
velice vážil a pečlivě by schraňoval každý jeho dopis.
Jednou by mohlo být velmi zajímavé a vzrušující jejich
vzájemnou korespondenci vydat. Dopisy Mátl – Viger by
cynické mládeži ukázaly, na jaké úrovni je možno
komunikovat. Dva ušlechtilí lidé, žijící hlubokým
vnitřním životem, by se tak stali příkladem těm, kteří
si nevědí se životem rady a nechávají jej planě
protékat mezi prsty.
Podobné lidi archivář Mátl dobře znal a upřímně je
litoval. Jak jim ale pomoci, když oni naopak litují
jeho, a někteří ho dokonce pokládají za přepjatého
a pošetilého podivína? Kdyby se místo mezi knihami
pohyboval mezi vuřty a tlačenkou, byl by jim
nepochybně daleko bližší.
Mátl dorazil k svému embéčku, odemkl dveře a posadil
se za volant.
„Na shledanou, pane archiváři,“ volal za ním správce
domu, „a pozdravujte paničku!“

Mátl mu přátelsky pokynul. Už chtěl nastartovat motor,

ale přece jen ještě vystrčil hlavu z okénka a zavolal:
„Sbohem, pane Pazdera! A nezapomeňte se večer přijít
podívat na literární večer s Mistrem Vigerem!“
„To víte, že přijdu!“ zahalekal Pazdera, ačkoliv si
pomyslel, že Mistr Viger mu klidně může být ukraden.
Takhle kdyby do města pozvali Štercla nebo Moravanku!
Archivář Mátl konečně vyjel. Měl před sebou necelé dva
kilometry jízdy po třídě Kosmonautů. Ulice byla vlhká,
Mátl byl ale dobrý řidič a opatrnost považoval za
jednu z nejdůležitějších lidských ctností. Provoz
nestál za řeč. Mátl měl dokonalý přehled, a tak si
nepřipouštěl sebemenší starosti.
Po několika stech metrech jízdy spatřil na obrubníku
chodníku kymácející se postavu. I na značnou
vzdálenost toho ničemného výrostka poznal. Byl to Pepa
Tůma zvaný Větrník. Vyhlášený opilec, výtržník a prý
také zloděj. Již třikrát poznal budovu nápravného
zařízení zevnitř a vždycky se vrátil ještě o poznání
hrubší a výbojnější, než když tam odešel. Nepříjemné,
odporné individuum, které nikde rádi neviděli. Zejména
proto, že soustavně hledal příležitost ke konfliktu.
Rvačky byly jeho oblíbenou zábavou.
Zbytečný člověk, pomyslil si archivář, když spatřil
Větrníka vrávorat mezi ulicí a chodníkem. Příživník,
který bude do smrti žít na úkor společnosti.
Nenapravitelný ničema. S nikým se nesnese a všude
působí nepříjemnosti. Při poslední estrádě v Kulturním
domě napadl účinkujícího zpěváka z Prahy. V hostinci
U věnečku rozbil okno kulečníkovou koulí. V řeznictví
odcizil celý uherský salám a ženě obvodního lékaře,
která by mohla být jeho matkou, činil neslušné návrhy.
Klesá stále hlouběji a jednou se docela určitě dopustí
opravdového těžkého zločinu! Nikdo ho od toho
neodvrátí! Proč jen se taková obtížná stvoření musí
v našem životě vyskytovat? Oč snáze a příjemněji by se
žilo, kdyby naši společnost tvořili pouze mírní,
snášenliví lidé s kulturními zájmy!
Mátl se náhle zasmušil. Doufám, zhrozil se pouhé
představy, která ho napadla, že ten ničema nepřijde na
literární večer s Pavlem Vigerem a nezpůsobí tam
výtržnost! To by byla hrůza! Měl bych pro jistotu
učinit něco, co by setkání tohoto podčlověka
s geniálním umělcem vyloučilo!
Blížil se k místu, kde opilec balancoval na obrubníku
a jednou nohou neustále vpadal do vozovky. Zřejmě ho
to bavilo, a jak se zdálo, mohutně při tom i halekal.
Lidé se mu obloukem vyhýbali, protože střetnutí s ním
bylo vždycky značným rizikem. Archivář se těšil, až
bude mít tento neutěšený pohled za sebou. Ale právě
když chtěl kolem výtržníka rychle projet, dostal Pepa
nějaký prapodivný nápad. Aniž se rozhlédl, bujaře
zavýskal a s rukama nad hlavou vevrávoral přímo do
vozovky. Byla to vyložená sebevražda a řidiči, který
by ho srazil, by těžko mohl někdo něco vyčítat.
Archivář Mátl měl tak vlastně jedinečnou příležitost
zbavit město nenáviděného lumpa a příživníka. Nemusel
by pro to ani mnoho udělat. Byl v právu a příběh mohl
skončit tak, jak by si zřejmě většina lidí přála.
Jenomže Mátl prudce dupl na brzdu a snažil se učinit
vše možné, jen aby se auto nestřetlo s chodcem. Vůz
dostal smyk a řidič nad ním ztratil vládu. Opilý
Větrník se otočil a hýkavě se rozchechtal. Auto však
opustilo vozovku a vjelo prudce na chodník. Jeden
z chodců už nestačil uskočit.
Archivář Mátl zůstal tupě sedět za volantem, i když se
vůz už zastavil. Nebyl vůbec schopen pohybu. Teprve
když ho vytáhli z vozu ven, začal se zvolna probírat
ze šoku. Tehdy si uvědomil, že Větrníkova záchrana
byla zaplacena jinou lidskou obětí. Pod koly vozu
ležel mrtvý člověk. Byl to básník Pavel Viger.
Literární večer se pochopitelně nekonal. Ale archivář
Mátl se nevzdal. Připravuje tuto mimořádnou kulturní
událost denně v ústavu pro duševně choré na pokoji
číslo devatenáct.
 ***

VAROVÁNÍ ZE ZÁHROBÍ.
*

Musel jsem vypadat dost směšně, když jsem stál

u Vltavy a zíral na nízký jez jako starý tulák do vln
Niagary. Nevzpomínal jsem ovšem na první lásku ani na
žádnou následující. Spíše jsem myslel na Jirku Turka,
který měl spolu se mnou dělat vedoucího na dětském
táboře, ale před čtrnácti dny zemřel v sedmadvaceti
letech na srdeční infarkt. Nikdo tomu nechtěl uvěřit,
protože jeho zdraví se zdálo být skálopevné. Všemi
kamarády Jirkova smrt otřásla a také mne dokonale
vyvedla z míry. Nemohl jsem se na nic pořádně
soustředit a také nyní jsem sotva vnímal, jak děti
z mého oddílu tahají z lesa suché větve na táborák.
Byli jsme v Židlech pátý den, a už jsem měl přiléhavou
přezdívku. Říkali mi Spící panna a asi jim nedalo moc
práce to vymyslet. Vlastně jsem s tou přezdívkou
v plné míře souhlasil a musel si přitom položit
otázku, co tady vlastně dělám. Děti si rozhodně tak
netečného a beznadějně pasivního vedoucího
nezasloužily. Naštěstí jsem byl výjimkou potvrzující
pravidlo. Doufal jsem, že se ze svého duševního
rozpoložení dostanu. Snad mi pomůže i večerní táborák.
Ačkoliv, kdo ví. Veselá nálada nebývá u táboráku
pravidlem. Tóny kytary dovedou být hezky senti
mentální a tklivé písně mohou působit zcela opačně,
než bych dnes potřeboval. Uvidíme, co večer přinese.
Na stavbě pagody se doslova vyřádil starý skaut
Kalenda. Muž s plnovousem, který bezpečně ovládal
morseovku, signalizaci pomocí vlajek, vázání uzlů
a samozřejmě stavbu pagody, kterou považoval za svatou
věc. Nestrpěl, aby hranice byla naplněna něčím jiným
než dřevem. Žádné smetí v ní nemělo místo. A zapálena
musela být přinesenou pochodní. Na všechny detaily
kladl takový důraz, že děti žily v očekávání
nejvznešenějšího okamžiku svého života. Do jisté míry
jsem tomuto očekávání propadl i já. Zvláště když jsem
viděl vzrušení jako před Štědrým večerem. Takový pocit
se šíří velice intenzivně.
Sotva se začalo stmívat, hrnuly se děti ještě
s nedojedenou večeří na místo mimořádné události. Také
vedoucí se tvářili jako při zahájení olympiády
a Kalenda si připadal jako archanděl Gabriel, který
rozžehne táborák mečem plamenným.
Já jsem ovšem radostně kvitoval něco úplně jiného. Na
slavnostní večer zůstala v táboře i Petra Jelínková,
půvabná dívka z kuchyně. Bydlela v nedaleké vesnici
a hned po směně se vracela domů. Velice se mi líbila,
ale neměl jsem mnoho příležitostí s ní promluvit.
Vyměnili jsme si úsměv nebo pár bezvýznamných
slovíček, a to bylo všechno. Dnes večer to budu moci
napravit. Alespoň jsem v to doufal.
Účastníci slavnosti se rozesadili kolem pagody a mně
se skutečně podařilo obsadit místo vedle Petry.
Nezdálo se, že by jí to vadilo. Dokonce se na mne
povzbudivě usmála.
Pak už to začalo. Kalenda si neodpustil slavnostní
projev a podařilo se mu dojmout sama sebe. Slzy se mu
řinuly po tváři, a tak zachránil situaci tím, že
zapálil pagodu. Vyšlo mu to hned napoprvé a plameny
vyšlehly vysoko k večernímu nebi. Děti se jako na
povel mocně rozhlaholily a bezchybně zapěly kultovní
píseň Červená se line záře. Bylo to krásné, vznešené
a romantické. Chlapci se pokoušeli dotýkat dívek
a mnohé jim to dovolovaly. Vedoucí se nepokoušeli jim
v tom zabránit a nyvě zírali do plamenů. Kalenda bušil
do kytary a přihazoval do ohně připravené větve. I já
jsem byl dojat. Stiskl jsem Petře ruku a ona můj dotek
přijala s porozuměním. I tehdy, když jsem ji vzal
kolem ramen. Při stezce, která vedla Oklahomou, jsem
ji prvně políbil. Ani v tomto případě nebyla proti.
Zdálo se, že budu mít úspěch.
Cítil jsem se jako probuzen z ošklivého snu. Už jsem
nemyslel na mrtvého kamaráda, ale na živou Petru.
Naštěstí měla pro mě naprosté pochopení, až mě to
překvapovalo. Prožil jsem krásné dvě hodiny a vydržel
bych sedět u táboráku mnohem déle, než mně bylo
dopřáno. Jenomže Kalenda, ač sám opojen posvátnou září
ohně, měl v sobě pedagogickou odpovědnost. Bylo třeba
skončit a zahnat okouzlená dítka na lůžka. Stejně je
to hrůza, ponocovat přes jedenáctou hodinu!
A tehdy jako by se polekala i Petra. Prohlásila, že se
domů sama bojí, a tak si téměř vynutila můj doprovod
do vesnice. Vyhověl jsem jí velice rád, tím spíš, že
byla krásná letní noc. Nebe plné hvězd a obrovský bílý
měsíc jako by se snažil zakrýt celou oblohu. Třebaže
neměl šanci, producíroval se utěšeně.
Šli jsme pomalu, jen co noha nohu mine. Držel jsem
Petru okolo pasu a každou chvíli jsem ji políbil.
Možná očekávala víc, ale výbojnost nepatřila k mým
přednostem. Představa, že bych zaútočil hned v den
seznámení s dívkou, mi byla na hony vzdálena. Stačilo,
že se mi točila hlava a dostavovala se zamilovanost.
Do vesnice nebylo daleko. Doprovodil jsem Petru ve vší
počestnosti k domku jejích rodičů, ještě jsem ji
trochu pomuchloval a pak už se jen díval, jak mizí za
vrátky na dvorku. Krásný večer skončil a já jsem se
vydal na zpáteční cestu. Měl jsem Petry plnou hlavu
a v příjemné náladě jsem se vracel k táboru. Vyrušil
mě zvuk zvonů. Na věži starého kostelíka uprostřed
hřbitova odbíjela půlnoc. Procházel jsem právě kolem
a náhle ucítil záchvěv hrůzy. Reflektor měsíce
ozařoval hroby, které byly bělejší než mouka. A nad
nimi se vznášela tajemná pára unikající z hlubin. Bylo
mi jasné, že hřbitov ožil jakousi tajuplnou a mně
neznámou formou života.
Měl jsem co dělat, abych nezačal křičet. Tím spíš, že
jsem nejenom cítil přítomnost tajemna, ale i to, že
o mne projevuje zájem. Rozběhl jsem se po silnici,
která se klikatila lesem do údolí, a lámal jsem
všechny osobní rekordy. Na Petru jsem úplně zapomněl
a vůbec celý večer se rozplynul jako kostka ledu ve
sklenici vody. S vykulenýma očima a zježenými vlasy
jsem pádil k Vltavě a neodvažoval se nejen zastavit,
ale ani nepatrně zvolnit. Stále jsem cítil někoho
v zádech a byl jsem přesvědčen, že mě nějaká neznámá
síla pronásleduje. Konečně jsem doběhl na louku před
starý mlýn, ve kterém jsme přebývali. Ale ani tady
jsem se nezastavil. Vběhl jsem do chodby a po
dřevěných vrzajících schodech se řítil do prvního
patra. Otevřel jsem dveře malého pokojíku, ve kterém
jsem měl postel, a teprve tady se vyděšeně rozhlédl.
Vzápětí jsem ještě víc zneklidněl. Okno bylo otevřené
dokořán a měsíc svítil přímo na mou postel. Rychle
jsem přibouchl okenici a pečlivě ji zakryl pokrývkou.
Světlo sice pronikalo do pokoje i nadále, ale nebylo
již tak sugestivní.
Sedl jsem si na postel a třásl se jako v horečce. Dost
možná že jsem ji měl. Cítil jsem, že mám všechno
propocené, ale odskočit do umývárny jsem se neodvážil.
Tím méně k řece. Po chvíli jsem se natáhl na lůžko
a pokoušel se usnout. Nešlo to, stále jsem před sebou
viděl hřbitov ozářený měsícem a cítil tu podivnou
sílu, která mi nebyla přátelsky nakloněna.
Usnul jsem až k ránu, když začínalo svítat. Spánek mě
však zřejmě přepadl jen proto, aby mě ještě více
zneklidnil. Způsobil to sen tak živý jak jen si lze
představit. Připadal jsem si náhle jako v biografu
nebo u televizní obrazovky. Neobjevil se však slavný
herec, ale můj zesnulý kamarád Jiří Turek. Nebudu ho
citovat přesně, ale řekl mi přibližně toto: „Dnes jsem
za tebou přišel poprvé. Musím ti sdělit, že zemřeš,
právě tak jako já, na srdeční infarkt. Ale budu tě
varovat ještě dvakrát. Potřetí se vydáš se mnou na
dalekou cestu!“

Zmizel a já jsem se probudil. Celé tělo mě bolelo

a nejvíc ze všeho hrudník. Hlavně jeho levá část.
Srdce mi prudce bušilo a v té chvíli by mi nikdo
nevymluvil, že se o mne nepokouší infarkt. Hned jsem
se rozhodl odjet na vyšetření do Prahy a na tábor se
už nevracet. Zřejmě jsem se nikomu nezdál
nepostradatelným, jelikož můj úmysl byl ze všech stran
ochotně podpořen. Zejména Kalenda hýřil soucitem
a pochopením. Kdybych ho prosil, snad by mě do Prahy
odnesl i na zádech. Měl jsem tedy vše snadné. Jen jsem
trochu litoval, že se nemohu rozloučit s Petrou, která
se nedostavila do zaměstnání. Ani to mě však příliš
neranilo. S pocity nemocného, zdecimovaného člověka
jsem odjel z přírody do metropole.
Dva dny jsem strávil na středisku v nemocnici.
Absolvoval jsem všechny možné prohlídky a úpěl u celé
řady lékařů. Snad všichni mě považovali za
hypochondra. Byl jsem podle nich zdravý jako řípa
a žádné viditelné nebezpečí mi nehrozilo. Nemohl jsem
tomu uvěřit, stále jsem měl před očima vážný výraz
kamarádovy tváře a jeho předpověď jsem rozhodně nebral
na lehkou váhu.
Pak jsem přece jen připustil, že v současné době je
můj zdravotní stav uspokojivý. Ale kdo mi zaručí, že
se náhle nezmění? Vždyť už následující noci se může
Jirka znovu objevit. To bude podruhé. Poslední zjevení
se stane katastrofou. Zdálo se mi, že k tomu dojde
v nejbližších dnech, a proto jsem každý den usínal
s hrůzou.
Prozatím se nic nedělo. Chaotický, trhaný spánek mě
vysiloval, ale Jiří o účinkování v mých snech nejevil
zájem. Ani se v nich nemihl, natož aby vyhrožoval.
Přesto jsem se nedokázal uklidnit a úzkost mě zcela
neopustila. Poněkud zeslábla, ale stále mi zabraňovala
žít normálním životem. Přestal jsem sportovat, pít
alkohol, kouřit a číst vzrušující knížky. S ženami
jsem se stýkal jen výjimečně a se vší rozhodností jsem
se bránil uzavřít trvalý svazek. Nedíval jsem se na
drastické filmy a televizi zapnul pouze při pohodových
programech. Už jsem nebyl tak vyděšený, ale
o normálním životě se mluvit nedalo.
Trvalo to dlouho. Stavy úzkosti mě soužily měsíce, pak
roky a posléze desetiletí. Teprve po šedesátce jsem se
dopracoval k jisté životní rovnováze. Teď už jsem
smířen s nevyhnutelností osudu. Neprotestuji a nic
proti němu nepodnikám. Až se mi ve snu zjeví Jirka
Turek, nezhroutím se a přijmu jeho návštěvu vlídně.
Zvláště když mezi jeho druhou a třetí návštěvou bude
stejně dlouhá pauza, jako mezi první a druhou. Umřít
v devadesáti letech není zase taková tragédie.

***

NEPOŽÁDÁŠ MANŽELKY PŘÍTELE SVÉHO.

*

Martin Pála se oběsil. Úspěšný a nadaný výtvarník.

Odešel ze života dobrovolně kvůli obyčejné ženské. Ke
všemu to ještě byla jeho vlastní manželka, která ho
podváděla s Martinovým kamarádem. Nic nového pod
sluncem, až na ten zbytečně tragický konec. Do okázale
cynického Pály by to nikdo neřekl. Spíše se dalo
očekávat, že se milostnému dobrodružství své ženy
sarkasticky zasměje nebo pošle nevěrnici ke všem
čertům. Tím, že se oběsil na půdě své chalupy, všechny
své přátele důkladně překvapil. Nejvíc snad právě
manželku Jarmilu a jejího milence Ondřeje Šejdra.
Nutno však říci, že tito dva falešní hráči rozhodně
neusilovali o zmaření Martinova života vědomě. Ani ve
snu je něco podobného nenapadlo. Všechno se zdálo být
zcela normální a v ničem se nevymykalo obecným
zkušenostem. Jarmilu začalo manželství po třech letech
poněkud nudit, a Pála pro samé organizování výstav
změnu vůbec nepostřehl. Jeho domýšlivost by mu to
stejně ani nedovolila. Když pak našel doma ve stylové
ložnici vedle manželky svého přítele Ondru, dost ho to
vzalo. Odejel z pražského bytu na chalupu, kde kdysi
trávil s Jarmilou líbánky. Tentokrát mu však, jak
dobře víme, tak veselo nebylo.
Pro Jarmilu byla manželova smrt samozřejmě šokem.
Naříkala, úpěla, bědovala a kdekoho ujišťovala, že za
nic nemůže. Tím více se však v očích široké veřejnosti
vlastně obviňovala. Ondřeje Šejdra vyhodila žárlivá
manželka z domova, takže přespával ve svém malém
ateliéru. Nakonec mu nezbylo nic jiného než se
nastěhovat k mladé vdově a snažit se ignorovat
štiplavé poznámky kolegů.
Ondřej a Jarmila nevytvářeli ovšem žádný ideální pár.
Na trojúhelníku jim teď citelně chyběla přepona.
Neměli už koho podvádět a jejich vztah se smrskl na
banální žití na hromádce, při němž začínali pociťovat
i výčitky svědomí. Zvláště Jarmila. Byla vždycky
trochu hysterická, a tohle jí nepřidalo. Neustále
přesvědčovala kdekoho o své nevině a příliš snadno
upadala znovu a znovu do pláče. Ondřejův přítel,
psychiatr MUDr Březík, poradil milencům, aby se
pokusili zbavit stresů z minulosti tím, že spolu
stráví dovolenou někde na samotě uprostřed lesů, nebo
alespoň v nějaké zapadlé vesnici. To se zdálo být
rozumné.
Ondřeje však napadlo, že by mohli odejet na chalupu,
kde se Martin oběsil. Jarmile se samozřejmě nechtělo,
ale Ondřej tvrdil, že před fakty se nedá donekonečna
utíkat a že je nejlépe postavit se jim co nejdříve
čelem.
„Martinovi nikdo život nevrátí,“ přesvědčoval Jarmilu,
„a my se nemůžeme stále jen dívat do jeho hrobu.
Koneckonců je Sulov nádherný, odlehlý kout, kde se
můžeme dát psychicky dohromady jako kdekoliv jinde.
Říká se dokonce, že je tam v okolí nejčistší vzduch
v celých Čechách. Na tomto faktu tragická událost,
která se nás obou tak dotkla, nic nezmění. Uvidíš, že
to bude začátek našeho nového života!“
Jarmile se to zpočátku moc nezamlouvalo. Byla dost
pověrčivá a vystrašená. Věci po Martinovi postupně
rozdávala a odnesla do antikvariátu i jeho oblíbené
knihy. Chalupu chtěla původně prodat, ale Ondřej s tím
nesouhlasil, a tak nezbylo nakonec nic jiného než se
tam rozjet na dovolenou.
Odjezd z Prahy byl dost ponurý. Fiat, kterého si
Martin Pála před dvěma lety koupil, si zaprotestoval
a při startování mu celkem třináctkrát zhasl motor.
„Co se s tou kraksnou děje?“ zlobil se Ondřej. „Tohle
přece nikdy nedělala!“

Jarmila v tom viděla zlé znamení. Vzpomněla si na

Erbenovu Kytici a lampu, co nad klekadlem visela.
A ta, jak známo z balady, prskla a zhasla docela. Ve
verších, které Jarmila pracně lovila z paměti, to bylo
možná větrů tažení, ale možná i zlé že znamení.
Vylekala se proto více, než by se v dané situaci
slušelo.
„Nesmysl,“ mávl nad jejími námitkami rukou Šejdr.
„Auto prostě potřebuje určitou péči, a já jsem na věci
odjakživa trochu flink. Ale já mu ukážu, prevítovi! Do
Sulova dojede, i kdybych ho tam měl dotlačit!“

Málem k tomu opravdu došlo, neboť fiátek celou cestu

trucoval a poskakoval po silnici jako vzdorovité dítě.
Všechno Ondřejovo spílání a kletby se míjely účinkem.
Ještěže cílová vesnice byla od Prahy vzdálená pouhých
osmdesát kilometrů. Na okraji Sulova automobil
definitivně odepřel poslušnost, právě před stavením
ochotného všeuměla a především výtečného automechanika
pana Cmírala.
„Jen ho tady nechte!“ usmíval se Cmíral. „Já už se mu
podívám na zoubek! Nic vážného to zřejmě nebude.“

Vypůjčili si tedy od Cmírala vozík a naložili na něj

všechna zavazadla. Skoro kilometr se pak pachtili do
kopce, až se celí zpocení dovlekli na stráň, kde
z křovin a stromů probleskovala pohledná dřevěnice.
Nebylo to tak dávno, co ji Martin nalakoval kakaovou
a bílou barvou.
„A jsme doma!“ liboval si Ondřej. „Uvidíš, jak brzy se
tu dáme dohromady! Sulov, to je konec světa!“

Jarmila vytáhla z kabelky klíč a strčila jej do zámku.

Zkusila odemknout, ale nedařilo se to.
„Nejde to!“ vyjekla po chvíli. „On nás tam nepustí!“
„Kdo, proboha?“
„Přece Martin!“

Ondřej se rozesmál. Na bubáky, strašidla ani mstivé

nebožtíky nevěřil.
„Půjč mi ten klíč!“ řekl. „Uvidíš, že všechno půjde
jako po másle. To chce jen trochu fortele!“

Klíč se však protáčel v zámku a nechtělo se mu zabrat.

Ondřej vzal za kliku a zalomcoval dveřmi.
„No tohle,“ hučel Šejdr, „to vypadá, jako by bylo
zastrčeno zevnitř. Zřejmě musel nějak zapadnout háček
do očka.“
„Martin!“ zašeptala Jarmila. „Nechce, abychom
vstoupili do míst, kde zemřel!“

Ondřej vzdychl a shovívavě zvedl zraky k obloze.

„Martin s tím určitě nemá nic společného,“
přesvědčoval Jarmilu. „Je o pouhou shodu náhod. Považ,
jak dlouho tady nikdo nebyl! Dveře jsou staré několik
desítek let a všimni si, že zcela nedoléhají. Při
prudkém poryvu větru se mohlo stát…“
„A co budeme dělat?“
„Musím se dostat nějak dovnitř. Vylezu na střechu
kolny, otevřu okénko na půdu a snad se jím protáhnu.
Pak sejdu dolů a otevřu ti!“
„Jen aby se ti něco nestalo!“

Její obavy však byly zbytečné. Ondřej neměl s průnikem

do chalupy žádné problémy a po několika minutách
stanul Jarmile dole tváří v tvář.
„No vidíš!“ usmál se. „Všechno bylo tak, jak jsem
předpokládal. Náhoda a nic víc. Nemáli se to opakovat,
musíme drátěný háček nechat viset dolů. Pak nemůže
zapadnout do očka, ani kdyby venku řádil tajfun.“

Jarmila neodpověděla. Věděla své, ale nechtěla se před

zemitým milencem zesměšňovat. Vstoupila do staré známé
chalupy s nepříjemným pocitem vězně, který je uvržen
do studené cely a předpokládá, že kdesi za zdí si pro
něj nelítostný kat chystá své příšerné instrumenty.
Ondřej hlaholil, vtipkoval a snažil se všemožně
vytvořit příjemnou atmosféru. Moc se mu to ale
nedařilo. Jarmila se potácela v chalupě jako nevidomá.
Jediné, co cítila, byla nesmírná únava a malátnost.
Naštěstí se její partner dokázal postarat o oba.
Ochotně se pustil se do úklidu, navěsil šatstvo do
skříní, otřel prach a uváděl interiér chalupy do
patřičného stavu.
„Jen si klidně lehni,“ těšil Jarmilu, „a pořádně si
odpočiň! Uvidíš, že se ti tu bude líbit!“

Jarmila neodporovala a snažila se přizpůsobit. Dva

první dny proběhly poměrně hladce, potom však nastal
zvrat. Ondřej náhle zaslechl pronikavý výkřik.
Následoval rachot a úpění. Vyběhl na chodbu a stanul
před otvorem, na jehož okrajích čnělo plno třísek
a zbytků prohnilých prken. To bylo vše, co zbylo
z dřevěného poklopu, pod nímž vedly schody do sklepa.
Jarmila se zřejmě propadla poklopem a o její existenci
svědčil jen zoufalý nářek kdesi hluboko pod zemí.
Ondřej pohotově odhodil zbytky poklopu stranou
a rozsvítil ve sklepě. Jarmila ležela v ohbí schodiště
na malé kamenné plošince. Byla špinavá, podrápaná
a potlučená.
„To mi udělal Martin!“ žalovala mezi vzlyky. „Viděla
jsem ho!“

Ondřej tentokrát raději nepolemizoval a hleděl jako

zkušený zdravotník co nejdříve Jarmilu postavit na
nohy. Kupodivu to šlo dosti snadno. Jarmila se s jeho
pomocí pomalu dobelhala do světnice a zdálo se, že
k žádné zlomenině nedošlo. Pohled na ni byl však
vskutku neutěšený. Škrábance na tváři, na pažích i na
krku jí krásy nepřidaly. Usedla na pohovku a neustále
opakovala: „To mi udělal Martin! Šklebil se na mne
a potom do mě strčil!“
„Jsi přetažená,“ rozhodl krátce Ondřej, „a
nejrozumnější bude, když si lehneš a já skočím pro
Cmírala!“
„Proč pro Cmírala?“
„Je třeba něco udělat s tím poklopem. Divím se, že
Martin tu veteš v chalupě strpěl! Prkna jsou zcela
prohnilá a bylo jen otázkou času, kdy zcela povolí.
Byla to vlastně stále nalíčená past.“

Jarmila se řádně omyla a stále ještě po celém těle

třesouc se posléze ulehla. Nebyl na ni opravdu hezký
pohled. Obličej jí otekl a drápance zrudly. Jejich
okolí začínalo modrat a fialovět.
Ondřej se s Cmíralem velmi brzy vrátil a Cmíral nad
poklopem vrtěl nechápavě hlavou.
„Ten poklop jsem dělal nový sotva před rokem,
a z dobrého borového dřeva!“ tvrdil. „Vybral jsem
prkna, která by snad unesla i slona! Jak se jen tohle
mohlo stát?“

Když si místo nehody prohlédl, podrážděně vykřikl: „Co

to má znamenat? To přece není můj poklop! To vypadá
přesně na tu shnilotinu, která tady byla předtím! Sám
jsem ji odnesl do dílny a řekl panu Pálovi, aby ji
rozsekal na topení! Proč jste ji vraceli zpátky?“

Ondřej se nestačil divit. O výměně poklopů neměl

samozřejmě ani tušení. Pouze pokrčil rameny. „Třeba
jste tu výměnu jenom zamýšlel,“ namítl nesměle, „ale
potom se neuskutečnila.“
„Nejsem přece idiot,“ zamručel Cmíral. „Můžete se
podívat do dílny?“

Šli tam spolu. Krásný nový poklop stál hned za dveřmi

opřený o stěnu.
„To je on!“ řekl vítězně Cmíral. „Někdo jej musel
odmontovat a nahradit znovu tím starým!“
„Ale kdo a proč by to dělal?“

To byla pochopitelně záhada.

„A co když se ten poklop někomu hodil?“ snažil se
záhadu vysvětlit Ondra. „Je to výtečná řemeslnická
práce a v každé chalupě bývá sklep s podobným vstupem,
jako je tento. Někdo mohl tedy poklopy vyměnit, aby
jej mohl ve vhodnou chvíli odnést. Casu měl spoustu,
protože s naším nynějším pobytem tady nikdo
nepočítal!“
„To je možné,“ připustil Cmíral. „Lidi v okolí by pro
korunu hnali veš do Říma a dobře dělaný poklop má svou
hodnotu. Když já něco udělám, tak to vydrží věky!
Všiml jste si té poličky na závaží?“

Nebylo možné si jí nevšimnout. V široké chodbě stála

u zdi prastará decimálka, kterou si Pála před lety
přivezl z mlejna. Nad váhou byla připevněna ke zdi
zdobená polička, na níž Martin uložil několik starých
závaží počínaje půlkilovým a konče desetikilovým.
„Kdyby přišlo zemětřesení, tak to s poličkou ani
nehne!“ chlubil se Cmíral. „Hrál jsem si s tím dobré
dvě hodiny… No ale ten poklop, to je opravdu záhada!“

V tu chvíli se odhodlala přivítat návštěvu Jarmila.

Její náhlé zjevení zapůsobilo na Cmírala doslova
otřesně, neboť Jarmila po chvilce dřímoty vypadala
ještě hůř než předtím. Cmíral se překvapením div
neposadil na zem.
„To… to… to…“ koktal. „Snad bychom měli zavolat
doktora. Vypadáte, jako by vás někdo zmlátil!“
„Propadla přece tím poklopem!“ zdůraznil Ondra.
„A doktora bychom zřejmě zbytečně obtěžovali.
Protitetanovku Jarmila má a těch několik oděrek bude
za pár dnů zase v pořádku!“
„No jak myslíte,“ řekl Cmíral s jistými pochybami. „Já
bych to bez odborného vyšetření nenechal! Nemáte se
přece čeho bát. Něco jiného by bylo, kdybyste se třeba
poprali. Takový doktor pozná, jsou-li ty rány od
úderů, nebo jestli panička propadla poklopem!“
„Dovolte!“ vykřikl Ondra. „Tohle je přece téměř
obvinění, a k tomu nemáte žádný důvod!“

Jarmila se, pokud toho byla vůbec schopná, krátce

zasmála.
„Tohle chce panáčka,“ navrhla. „A napijeme se na
fantazii našeho milého hosta!“

Přinesla koňak a rozdala skleničky.

„Vaše domněnka, pane Cmírale, má závažnou logickou
chybu,“ pokračovala potom. „Kdybych totiž byla bita,
neměl by Ondra důvod svádět to na poklop. I kdyby mě
seřezal sebevíc, nemusel by se obávat, že proti němu
něco podniknu, a to on dobře ví!“
„A taky bych tě nezřídil takovýmhle způsobem!“ zvedl
skleničku Ondra a obrátil se na Cmírala. „Vy byste si
takhle zřídil milenku?“
„Já bych nezřídil nikoho, protože jsem řemeslník, a ne
násilník!“ prohlásil Cmíral a napil se. „Taky se tu
s nikým nehodlám prát, ale dám na své místo zpátky ten
svůj parádní poklop. Tím už se určitě nikdo
nepropadne, na to můžete vzít jed!“

Hned se dal do práce a vykonal ji perfektně. Domů však

odcházel přece jen se stínem nedůvěry.
„Za chvíli bude zřejmě celá ves mluvit jen o tom, jak
tě tluču,“ vrčel Ondra. „Ženské si tě určitě přijdou
okouknout!“
„Tak je sem nepouštěj!“ poradila Jarmila „Já mám ale
strach z někoho jiného!“
„Z koho prosím tě?“
„Však víš, z Martina! Co když je tohle všechno teprve
začátek? Měli bychom raději co nejrychleji odjet!“
„To by ses takhle vrátila do Prahy?“
„Sice potlučená, ale živá! Tady to může pokračovat!“
„Nesmysl! Strašidel jsem se nebál ani jako malé dítě!“
„Tak alespoň respektuj fakt, že se bojím já! Nic nás
tady přece nedrží! Jak se vrátíme domů, začnu hned
jednat o prodeji téhle strašné chalupy. A pak si
teprve někam zajedeme!“

Ondrovi se návrh příliš nezamlouval.

„Já rozhodně nechci, aby sis do konce života
namlouvala, že tě pronásleduje zemřelý manžel,“
vysvětloval Jarmile. „Byla jsi vždy poněkud
neurotická, a teď začínáš mít halucinace a paranoické
stavy. Jestli se jich někde můžeš rychle zbavit, pak
teď a tady! Když tu v klidu a pohodě strávíme takových
čtrnáct dní…“
„A co když ne?“
„Ale buď přece rozumná: stejně nemáme čím odjet! Auto
je, jak dobře víš, v opravě.“
„To by se dalo popohnat. Stačí, když Cmíralovi slíbíš
většího tuzéra!“
„A on bude na koni!“ vykřikl Ondra. „V tu ránu si bude
zcela jist, že se trefil a že jsem tě ztloukl. A bude
si myslit, že ujíždíme před ním.“
„No a?“
„Není přece normální, aby někdo přijel na letní byt,
rozhlásil, že se hodlá zdržet tři neděle, a potom
zničehonic foukl!“
„Tlachat se o nás už bude tak jako tak! Sám jsi to
přece říkal!“
„Víš co?“ vzdychl Ondra. „Jdi si teď hezky lehnout
a v klidu si o všem popřemýšlej. A zítra, nebo raději
pozítří, si o všem v pohodě promluvíme!“
„Jen aby nějaké zítra vůbec bylo!“
„Máš s sebou prášky na spaní?“
„Samozřejmě. Víš přece, že se bez nich trvale
neobejdu. A tady se ze mne určitě stane narkomanka!
Pořád cítím, že tu někde Martin je a nenechá mě na
pokoji! Můžeš to stokrát považovat za blábol nebo
výrony zjitřené fantazie – já jsem si tím stoprocentně
jistá!“

Mluvila vzrušeně, naléhavě se snažila Ondru za každou

cenu přesvědčit. Marně. Ondra byl příliš zemitý
člověk, než aby takové řeči bral vážně. Věřil, že pár
teplých slunečných dnů mu dá za pravdu a Jarmila se
zase dostane do formy.
Zpočátku to tak také vypadalo. Počasí bylo jako na
objednávku a v chalupě nedocházelo k žádným dalším
nemilým překvapením. Zdálo se, že i Jarmila se
uklidňuje. Spoustu času věnovala svému zevnějšku.
Ustavičně se stavěla před zrcadlo, mazala se krémy
a snažila se všemožně zmírnit následky nešťastného
pádu. Výsledky byly, bohužel, téměř zanedbatelné. To
byl také důvod, proč se Jarmila smiřovala s dalším
pobytem v místě, které ji jinak deprimovalo. Netoužila
po tom ukázat se v tomto stavu škodolibým přítelkyním
v Praze. Vysvětlovaly by si zřejmě její zranění
podobně jako lidé zde ve vsi. Tady se mluvilo
s nesmírným potěšením o tom, že u Pálů se perou jako
psi. Blízký konec mileneckého vztahu se jevil všem
mimo jakoukoli diskusi.
Jarmila z chalupy téměř nevycházela a dávala si
bedlivý pozor na každý krok. Postupovala pomalu
a s rozmyslem jako figura na šachovém poli. Nechtěla
nic riskovat. A právě ve chvíli, když už začínala
nabývat určitého sebevědomí a vracela se jí lepší
nálada, došlo k další nepříjemnosti.
Otevřeným oknem vletěla do místnosti včela. Nové
prostředí ji znervóznilo, a tak s rozčileným bzukotem
oblétala Jarmilu, která se po ní začala divoce ohánět.
Nic nerozumnějšího nemohla udělat. Výsledkem pochybné
obrany byla prudká bolest v pravé paži. Včela padla na
podlahu, kde v prudkém zmítání dokončovala svou
pozemskou pouť.
„Ondro!“ vykřikla Jarmila zoufale. „Dostala jsem
žihadlo!“
Ondra se přikolébal bez jakéhokoliv většího vzrušení.
Nevěděl totiž, že jeho milenka je na včelí bodnutí
silně alergická, a doufal, že věc spraví potřením
čpavkem. Ten však vůbec nepomohl a ruka Jarmile
nepřiměřeně otekla.
„Tohle mi ještě chybělo,“ vzdychala Jarmila. „Otoku se
nezbavím několik neděl, a to se mi ještě bude stěhovat
z místa na místo!“

Za pár minut dostala horečku a Ondra musel běžet pro

doktora. Původně chtěl volat pro doktora do města, ale
pak si vzpomněl, že v Sulově má chatu MUDr Kalaš a že
jeho ochoty využíval – a popřípadě i zneužíval – v
okolí kdekdo.
Doktor Kalaš ochotně Jarmilu navštívil, ale na Ondru
se nedíval nijak přívětivě. I k němu se už totiž
donesly zvěsti o Šejdrově surovosti a nyní mohl na
vlastní oči patřit na to, co mohlo být jejím
následkem. Na pacientku byl totiž otřesný pohled. Otok
už zasáhl i krk a obličej. Velké fialové jelito se
pojilo s dřívějšími zraněními v jeden působivý celek.
„To mám ještě od svého pádu do sklepa,“ pokoušela se
vysvětlovat Jarmila. „Šlápla jsem na shnilý poklop…“
„Ano, já vím,“ přikývl doktor. „Tady ve vsi se nic
neutají. A teď vás prý bodla včela.“
„Vletěla sem oknem!“
„Pochopitelně! Přece byste nestrkala hlavu do úlu!“

Lékař dal Jarmile injekci a slíbil jí, že se na ni

příští den přijde opět podívat. V případě, že by se jí
přitížilo, mají ho ovšem zavolat ihned. Odešel, aniž
věnoval Ondrovi jediný pohled. Šejdr z toho byl silně
otřesen.
„Zdá se,“ vyjel popuzeně, „že i ten mastičkář věří
babským tlachům. Myslí si zřejmě jako ti ostatní, že
jsem tě zmlátil!“
„To bude nejspíš tím, že tak opravdu vypadám!“
rozeštkala se zoufale Jarmila.
„A vypadám tak proto, že jsem s tebou odjela do téhle
proklaté chalupy!“
„Ve které straší tvůj muž!“
„Ano! Ve které straší můj muž! A nemysli si, že se
spokojí s tím, co už se stalo! Vím, že mi usiluje
o život, a jestli okamžitě neodjedeme, splní, co si
předsevzal!“
„Dobrá,“ řekl Ondra. „Nevěřím sice ani slovu z toho,
co mi tady vykládáš, ale připouštím, že je to
neuvěřitelná souhra náhod. Už se tu taky necítím
dobře!“
„Tedy odjedeme?“
„Zajdu za Cmíralem,“ oznámil jí. „Jeli auto už
opravené, můžeme za pár hodin vyrazit.“

Zajásala, což při jejím zdravotním stavu působilo až

deprimujícím dojmem. Bylo však zřejmé, že se jí přesto
vrací energie a chuť do života. Nechtěla tu zůstat ani
o minutu déle, než bylo nezbytně nutné.
„Uklidni se!“ radil jí Ondra. „Jsi nervózní a mohla
bys způsobit další problémy. Raději se tady ničeho
nedotýkej a já, až se vrátím, sám všechno sbalím
a připravím k odjezdu.“

Přikývla, ale bylo vidět, že stejně neposlechne.

Těšila se, až už bude na zpáteční cestě do Prahy,
a zřejmě by nevydržela nečinně sedět nebo polehávat na
lůžku.
„Tak – a tuhle věc budeme mít za sebou,“ říkal si
Ondra vycházeje z chalupy. „Představoval jsem si to
ovšem zcela jinak. Těšili jsme se, jak si uprostřed
lesů odpočineme, a teď ujedeme domů jako pověrčiví
hlupáci ze strašidelného zámku! Nic jiného se ovšem
nedá dělat, neboť Jarmila by se dočista sesypala!“

Šel k Cmíralovi zkratkou po úbočí příkré stráně mezi

hustými kravinami. Na nízkém pařezu vedle pěšiny
spatřil stočenou zmiji, která zdánlivě spala. Když ji
Ondra míjel, zjistil zřejmě had nevítanou společnost,
mrskl sebou a hbitě zmizel kdesi ve spleti větví
a kořenů.
„Kdyby tu šla Jarmila, had by ji určitě při její smůle
uštkl!“ pomyslel si Ondra s trochou škodolibosti.
„A ta by to zase přičetla na vrub Martinovi!“

Ondra došel k silnici, u níž stál Cmíralův domek.

Všeuměl kutil cosi na dvoře a v ruce samozřejmě držel
francouzák.
„Auto máte v pořádku!“ hlásil ihned Ondrovi. „Před
chvílí jsem ho jel vyzkoušet. Šlape jako hodiny.
Vlastně mu ani nic nebylo, zlobilo zřejmě jen tak, aby
se neřeklo. Klidně s ním můžete ihned odjet! Za
příštích deset tisíc kilometrů vám ručím hlavou!“

Ondra vytáhl peněženku.

„Nechte to, to nestojí za řeč!“ mávl rukou Cmíral.
„Necháme to, až bude fiat potřebovat větší opravu!
Hlavně buďte hodnej na paničku, ať se vám úplně
nesesype!“

Šejdr trochu nasupeně nasedl do vozu a rozjel se

klikatou silnicí vzhůru do stráně. Asi v polovině
cesty minul doktora Kalaše, který předstíral, že
míjející ho vůz vůbec nevnímá, a zajímal se intenzivně
o cosi v nedalekém křoví.
To jsou ale pitomci, zlobil se Ondra. Co mě to vlastně
popadlo, že jsem chtěl právě do téhle mizerné díry? To
mi snad napískal sám čert! Nebo že by to byl Martin
Pála?

Ondra zastavil vůz až těsně před chalupou a začal se

také upřímně těšit na zpáteční cestu do Prahy. Už tady
nechce být ani o chvilku déle, rychle sbalí kufry,
naloží Jarmilu a tradá do Prahy! Sulov ho víckrát
neuvidí!
S tímto rozhodnutím otevřel bujaře dveře a vstoupil do
chalupy. Na chodbě málem zakopl o ležící ženské tělo.
Byla to pochopitelně Jarmila, a nejevila žádné známky
života. Její ohyzdně oteklý obličej působil tím
děsivěji, že kolem hlavy byla velká kaluž krve.
Jarmila ležela na zemi vedle decimálky, kterou kdysi
s Martinem přivezla do chalupy jako vzácnou
sběratelskou trofej. Nad ní trčela ze zdi polička,
visící nyní na jediném, posledním hřebu. Vypadalo to,
jako by poličku vyrval ze zdi nějaký nadprůměrný
silák.
Starožitná závaží se rozkutálela po zemi a to
nejtěžší, desetikilové, rozbilo zřejmě Jarmile hlavu.
Ondra ztuhl na místě a nebyl schopen pohybu. Hleděl na
nebožku, jejíž vytřeštěné oči jako by žalovaly. V té
chvíli povolil i poslední hřeb ve zdi a Cmíralem tak
dokonale připevněná polička se s rachotem zřítila na
plošinu decimálky.
Ondra nedokázal potlačit výkřik. Vyjekl jako králík
přepadený liškou. Začal si plně uvědomovat situaci, ve
které se ocitl. Závaží zasáhlo jenom Jarmilu! Až se
bude pátrat po viníku, bude snadné obžalovat jeho.
Nikdo neuvěří v takový souhrn nešťastných náhod.
Cmíral je naprosto přesvědčen o dokonalosti své
řemeslné práce. Doktor Kalaš od samého počátku zřejmě
považoval Šejdra za surového násilníka. Vysvětlování
a rozumné argumenty tady mnoho nepomohou. A asi je ani
nikdo nebude chtít poslouchat!
Odtud není úniku – to jasně připomíná důmyslně
sestrojenou a perfektně nastraženou past!
Ondra stále ještě zíral na zohavenou mrtvolu ženy,
s kterou původně přijel na chalupu strávit příjemnou
dovolenou. Teď byl všemu definitivní konec. Všude
panovalo děsivé ticho. A přece – náhle jako by se
zcela blízko kdosi krutě a potměšile zasmál. Takhle se
dovedl někdy smát jen jeden jediný člověk. Martin
Pála.
***
PAVOUČEK.
*

„Vidíš, a ty ses mi vždycky posmíval!“ křičela vítězně

Máša Korbelová. „Říkal jsi, že jsem pověrčivá husa!
Vadilo ti, že jsem každého pavoučka vzala do ruky
a opatrně ho vynesla na zahradu. A podívej, jak se mi
pavoučci odměnili! Vyhrála jsem první cenu ve
Sportce!“

Z té výhry měl samozřejmě Korbel radost, ale byl dalek

toho, aby zásluhu přičítal pavoučkům. Máša má prostě
neuvěřitelné štěstí a dovede přitahovat peníze jako
málokdo. Rozhodně je to lepší, než kdyby je
lehkomyslně utrácela!
Teď zase bude milovnice pavoučků nějakou dobu na koni
a Korbel se neodváží žádného zašlápnout ani tajně.
Přitom by raději viděl v posteli myši nebo hady.
K pavoukům měl odjakživa odpor a od té doby, co viděl
sbírku svého bratrance Kalouse, se jich štítil ještě
více.
„Měla bys se mnou jít ke Kalousovi,“ navrhoval občas
Máše. „Kdybys viděla, jak mu v teráriu pobíhají různí
ti sklípkani a tarantule, určitě bys nechtěla vidět
pavouka do nejdelší smrti!“
„Nezajímají mě tarantule,“ odpovídala Máša klidně,
„protože jsou to cizokrajné potvory a u nás se
nevyskytují. Naši pavoučkové jsou milí a živí se
obtížným hmyzem. Člověk se jich nemusí bát. Podívej
se!“

Popadla pavouka procházejícího se po stěně a otevřeným

oknem ho hodila na záhon květin.
„Vidíš?“ obrátila se na chotě. „Ani mě neštípl!“
Korbel jenom pokrčil rameny. Věděl, že s Mášou nelze
rozumně debatovat. Kdysi mu to nevadilo. Žvatlání
mladé, hezké dívky se mu jevilo jako půvabné
a roztomilé. Když dívenka zdvojnásobila svůj objem
v pase, už to tak roztomilé nebylo.
Je to tlustá, tlachavá ženská, hodnotil ji Korbel
v duchu, a nemá ani za mák inteligence. Jako by jí po
mozku běhali ti její pavoučci! Ale co mohu dělat? Vzal
jsem si ji, a tak je mým údělem to její žvanění stále
poslouchat!
Jestliže však měl být Korbel objektivní, musel
manželce přiznat i celou řadu kladů. Byla pracovitá,
věrná a dobře vařila. Vzorně se starala o domácnost.
A jak už si manžel uvědomil, přitahovala peníze jako
magnet železné špony. Přitom se o to vůbec nesnažila.
Když dědil Korbel po opilém tatíkovi, byla to spíše
fraška. Jednak se o dědictví ucházelo sedm potomků,
a za druhé táta na spoření moc nebyl. Daleko raději
dělal dluhy, a dědicové ujížděli, aniž by věřitelům
zanechávali své adresy.
To Máša se uměla jinak narodit. Dědila často, a ne
nějaký pakatel. Byla jedináček a po rodičích jí
připadla vila jako Karlštejn. Samozřejmě taky chata
a nějaké spořitelní knížky. Nemalý majetek jí odkázal
bezdětný strýc z Liberce a teta, která umřela
v Kanadě, se dokonce zasloužila i o přísun tvrdé měny.
Máša také hrála a vyhrávala. Na výherní vkladní
knížky, v loterii, Matesu i ve Sportce. Teď tedy
dokonce dvě stě tisíc! Korbel si mohl nad tím ukroutit
hlavu, ale Máša pro to měla jednoduché vysvětlení:
pavoučci! Má štěstí, protože je k nim ohleduplná
a nezabíjí je. Pavouci nosí do domu peníze, ale jen
tam, kde jsou rádi viděni. Proto je Máša div nelíbala.
Mám bláznivou ženskou, říkal si manžel, ale žít se
s ní dá. Není lakomá a nevadí jí, když se sem tam
napiju. Vlastně bych ani nemusel dělat. Pochybuji, že
by si během několika příštích let všimla, že
nepřináším do rodiny žádný finanční příspěvek!
Korbel byl tedy, pochopitelně s jistými výhradami,
spokojený manžel. Ale taková relativní spokojenost
trvá obvykle jen do té doby, než se na obzoru objeví
nová žena. Tahle se jmenovala Jolana Hořejšová. Byla
mladá, hezká a štíhlá. Ráda se pěkně strojila, ale
neměla za co. Nebyla zadobře s pavoučky. Korbel cítil,
že by se slušelo něco podniknout. Vzhledem k tomu, že
naše zákony nepovolují bigamii, bývá muž nucen činit
nelogická rozhodnutí. Ale proč? Vila je prostorná
a dvě ženy by si tu nepřekážely. Jedna by vařila
chutná jídla a druhá… ne, takhle to bohužel nejde. Je
to smutné, ale zákony nepředěláš a předsudky
nevymýtíš. A tak si začal Korbel klást naléhavé
otázky:
Mám opustit ženu, která mě miluje a ani slůvkem mi
neublížila, jen proto, že se v mé blízkosti objevila
jiná, mladší a hezčí? Nebylo by pošetilé vzdát se
blahobytu, v němž žiji, a pustit se do vzrušujícího
milostného dobrodružství jako nějaký mladík? A co by
tomu řekli lidé?

Byl tady však ještě druhý úhel pohledu. Jsem už tak

starý a zkostnatělý že si netroufnu začít znova? Budu
do smrti trpět v blahobytu vedle nemilované ženy,
jejíž duševní obzor mě nestačí uspokojit? A nechám
hynout zbožňovanou bytost, která mi podává svou ruku?

Ať to Korbel rozebíral, jak chtěl, nemohl se

rozhodnout pro jednoznačné řešení. Rozhodně by si
nikdy netroufl požádat ženu o rozvod. Je velice
pravděpodobné, že by ho Máša popadla jako pavoučka
a vyhodila ho z okna. Jenomže asi ne tak láskyplně.
Máli se něco změnit, není možno jednat přímočaře.
Řešení nesmí být všední a banální. Úskok
a rafinovanost mají naději na úspěch. Korbel se proto
rozhodl spřádat své plány se stejným úsilím, jako to
dovede jen pavouk se svými sítěmi. To by bylo, aby
v nich nakonec muška neuvízla! Nějakou dobu se nedělo
nic podstatného, nepovažujemeli za podstatné to, že
Máša koupila z výhry nové auto. Simku, po jaké Korbel
vždycky toužil. Trochu ho to dojalo, ale zase ne
tolik, aby z gruntu zrevidoval své postoje. Například
k pavoučkům.
„Mášo!“ vykřikl pojednou z obývacího pokoje. „Zase nám
leze po stěně takový ošklivý pavouk. Já ho shodím
a zašlápnu!“
„Jen se opovaž!“ vykřikla Máša v kuchyni a už se
řítila provést záchrannou akci. „Co je na tom
tvorečkovi ošklivého? Pojď, miláčku, panička tě hodí
do zahrádky, tam ti bude dobře!“

Vztáhla po černém pavoukovi ruku, ale vzápětí ho

upustila na podlahu.
„Kousl mě,“ konstatovala, „protože tady vycítil
nevlídnou atmosféru.“
„Tak ta potvora tě hryzla!“ vykřikl Korbel. „No
počkej!“

A než mu v tom mohla manželka zabránit, rozšlápl

pavouka na kaši.
„Ty surovce!“ zlobila se Máša. „Uvidíš, že nám to
přinese smůlu!“

Něco na tom bylo. Za nějakou dobu začal Máše otékat

prst, do kterého ji pavouk kousl.
„Podívej,“ ukazovala prst manželovi. „Bolí to, jako
bych dostala žihadlo od sršně!“
„Tady vidíš,“ řekl moudře manžel, „že přátelství
s havětí má mít své meze. „Jestli chceš, odvezu tě
k doktorovi.“
„Kvůli tomuhle?“ zasmála se. „Dám si na to octan a za
chvíli to bude zase v pořádku.“

Ale octan nepomohl. Máše otekly i okolní prsty a navíc

se zdálo, že začíná mít horečku.
„Takhle tě nenechám,“ rozhodl Korbel. „Jedeme
k doktorovi!“

Tentokrát už Máša neprotestovala a nasedla do

naleštěné simcy. Za pár minut byli na středisku.
Doktor Bláha si pozorně prohlédl ruku.
„Včela?“ zeptal se.
„Pavouček,“ řekla Máša a usmála se.
„Zřejmě křižák,“ hádal doktor, „a jak to vypadá, jste
na jeho jed alergická. Hned vám něco píchnu.“

Dal Máše injekci a poslal ji domů, aby si lehla.

V případě, že se to nezlepší, má zítra přijet zase.
„Určitě se to zlepší!“ tvrdila Máša, ale už nebyla tak
optimistická jako dříve. Rozklepala ji horečka a zuby
drkotaly tak, že se doktor poděsil.
„Víte co?“ změnil své rozhodnutí. „Pošlu vás do
nemocnice. Tahle kousnutí hmyzem jsou někdy dost
nebezpečná. I obyčejná včelka dovede občas způsobit
pořádné komplikace!“

A tak odvezl Korbel Mášu do nemocnice. Vrátil se domů

a čekal. Nic se nedělo. Ráno znovu nastartoval vůz
a jel do nemocnice. Tam se dozvěděl, že Máša před
hodinou zemřela.
„To není možné!“ zasténal. „Na kousnutí pavoučkem se
neumírá!“
„Je to řídký případ,“ připustil lékař, „ale stává se
to. Křižák má více jedu než včela nebo vosa a někteří
lidé jsou málo odolní.“

O pět dní později měla Máša pohřeb. Nádherný pohřeb,

jak si zasloužila. Obřadní síň byla plná lidí. Mezi
nimi stál i bratranec Kalous. Po obřadu si počkal na
Korbela.
„Smůla, co?“ ušklíbl se.
„To jo,“ rmoutil se vdovec. „A byl to jen takový
obyčejný černý pavouček. Škoda, žes ho neviděl!“
„Dovedu si ho živě představit,“ řekl Kalous. „Den
předtím jsi byl u mne na návštěvě a ve chvíli, kdy
jsem se na okamžik vzdálil, se mi ztratila jedna černá
vdova. Mám totiž tyhle smrtelně jedovaté potvory
přesně spočítané.“
A když viděl, že Korbel zbledl, dodal téměř smířlivě:
„Sto tisíc za mlčení není přece mnoho – nemyslíš?“

***

PŘÍLEŽITOST.
*

Tohle vám potvrdí každý člen komparsu. Jakmile se

sebevětší talent ocitne ve sboru, je ztracen. Už nikdy
se neprodere mezi sólisty.
Tak to viděl i Robert Sojka. Ačkoliv byl absolventem
výtvarné akademie a prorokovali mu jedinečnou
sochařskou kariéru, nedovedl se prosadit. Věděl, že
jeho talent hraničí s genialitou, ale chyběla mu
skromnost a vůle k odříkání. Neuměl správně začít.
Byl poživačný, mlsný a velice rád se napil. Proto se
od samého začátku honil za penězi a stal se
vychytralým restaurátorem. Pracoval v partě zdatných
živnostníků, trávil čas na zámcích, hradech a v jiných
historických prostředích. Vydělal si dost peněz už
proto, že měl oči všude a dovedl stopit nehlídané
předměty, které se daly dobře zpeněžit.
Tvářil se spokojeně, ale do spokojenosti mu hodně
chybělo. Trápilo ho, jak lehkomyslně promrhal svůj
talent. Jeho spolužáci se stávali renomovanými sochaři
a dostávali důležité zakázky, a on, génius třídy,
zůstal beznadějně vzadu. Taková věc dovede pořádně
zamrzet, zejména po patnácti pivech!
Ale už se to nedalo dohnat. Robert Sojka ztroskotal
a nebylo mu pomoci.
Jen kdyby mi dal někdo příležitost, říkal si, tak bych
to všem ukázal! Udělal jsem v životě pár hloupostí,
ale talent se nerozplynul! Cítím v sobě spoustu síly
a tvůrčí energie! Jen mít slušnou zakázku! Kdybych se
mohl pustit do nějaké sochy, vytřel bych všem
uznávaným sochařům zrak! Jen kdyby mi všichni neházeli
klacky pod nohy!
To ovšem přeháněl. Nikdo mu klacky pod nohy neházel už
proto, že si ho nikdo nevšímal. Sešel z očí i z mysli.
Házení klacků patřilo důležitějším.
A tak to šlo stále dál. Sojka opravoval potlučené
světce v kostelích a u piva reptal na svůj osud. Byl
stále nespokojenější, otrávenější, a jeho vztah
k okolnímu světu se každým dnem zhoršoval. Nenáviděl
svět, lidi, a v něm i spousty průměrného umění, které
on mohl povznést nad šedivý průměr.
Všechno je ve špinavých prac kách zazobaných kýčařů,
mumlal, ale tento svět si nic jiného nezaslouží!
Utápěl se v pesimismu, ale nakonec i on se dočkal své
velké příležitosti. Robert Sojka bydlel v malém domku
vedle veřejného parku. Často se tam nezdržoval a bylo
to celkem jedno, protože ho nikdo nehledal. Přesto se
tam jednoho dopoledne, když Sojka ještě vyspával opici
z minulého dne, objevil elegantní muž s šedivým
knírkem. Překypoval trpělivostí a bez reptání počkal,
až se ošuntělý umělec vyhrabe z postele. Snesl jeho
loupání očima i potměšilé uplivování na nemytou
podlahu. Když už dospěl k názoru, že se Sojka vrátil
do života, uznal za vhodné se představit.
„Jsem Tereba,“ řekl, „a koupil jsem vilu se zahradou
na druhé straně parku. Snad jste si jí všiml.“
„Jo,“ přikývl Sojka a odzátkoval si pivo. „Pěkná
ruina! Dokonce se říká, že tam straší.“
„Ruinou bych to nenazýval,“ polemizoval návštěvník, „a
rozhodně stojí za záchranu. Na zahradě je několik
zajímavých, i když poškozených soch, které mě přímo
vzrušují. Kdyby se jim věnoval skutečný umělec…“
„A jak víte, že jsem umělec?“ ušklíbl se Sojka. „Komu
vděčím za to lichotivé doporučení?“
„Na tom nezáleží,“ mávl rukou Tereba, „ale je to
někdo, na jehož úsudek dám. Nepatřím k chudákům
a dobrou práci dovedu ocenit.“

Dlouho se nedomlouvali a sochař přistoupil prozatím na

prohlídku případného pracoviště. Tak vstoupil
s majitelem do zahrady, která byla mnohem malebnější,
než se dalo tušit, když stál člověk venku za zdí.
Sálalo z ní podivné tajemno a deprese. Rostliny
i stromy nebyly příliš ošetřovány a působily divoce
a nespoutané. Uprostřed se lesklo malé jezírko,
vroubené smutečními břízami. Ale Terebovi šlo
především o sochy, nebo spíše o jejich torza.
„Kdybyste se ujal rekonstrukce tohoto prostoru,“ řekl,
„nechal bych všechno na vás a na vaší fantazii.
Nechci, aby se to zde kultivovalo příliš, ale mám
zájem na určitém zvelebení. Moji přátelé se
pošklebují, že to tady vypadá jako po náletu
amerických bombardérů!“

Sojkovi to tak nepřipadalo. Zahrada měla svou

jedinečnou atmosféru a poškozené sochy se pro něho
staly výzvou. Zvláště jedna ho upoutala. Znázorňovala
muže, který na zub času notně doplatil. Chyběla mu
část obličeje, byl otlučený od hlavy až k patě, ale
nebylo možné si ho nevšimnout. Jako by ztělesňoval
energii, rozhodnost, a hlavně nenávist.
„Kdo tohle dělal?“ zeptal se sochař. „Vypadá jako
Pražský upír!“
„Výtečný postřeh,“ přikývl Tereba, „ale o autorovi
není nic známo. Ta socha sem byla koncem minulého
století dovezena odkudsi z jihu. Dost možná že dokonce
z Rumunska. Jestliže ji dotvoříte a proměníte ji
v hraběte Draculu, budu vám neskonale vděčen.“
„Važte svá slova!“ mračil se Sojka. „Dracula je má
oblíbená literární postava. Rozhodně ho mám raději než
Káju Maříka nebo Babičku Boženy Němcové. Rozhodnuli se
pro Draculu, dám do toho celou svou duši. Kdo vstoupí
do vaší zatracené zahrady, rozklepe se hrůzou. Znám
svoje možnosti!“
„Jen jestli neslibujete příliš mnoho!“ strachoval se
Tereba. „Rozhodně neprahnu po banálním prostředí.
Nesnáším anglický trávník, opižlané keře a barevné
trpaslíky. Za vámi jsem zašel, protože vy takové hrůzy
neprodukujete!“
„Je možné, že se dohodneme,“ přikývl Sojka. „Tahle
zahrada volá po spřízněné duši!“

Krátce nato si plácli a Sojka opět bytostně pocítil,

že má šanci stát se umělcem. Stále myslel na
zlověstnou sochu budoucího hraběte Draculy. Věřil, že
ho zpodobní lépe než kdokoliv předtím. Připravoval se
na to s příkladnou pečlivostí a o konečné podobě
slavného upíra se mu i zdálo. Když na tomto díle začal
pracovat, cítil, že je v tranzu. Určitě měl horečku
a připadal si jako herec vstupující poprvé na jeviště
veliké scény.
Tréma a vzrušení ho však ani na okamžik neopouštěly.
Po mnoha letech pocítil naprosté souznění se svým
dílem. Poškozenou sochu za nic jiného nepovažoval.
Původního autora pokládal pouze za zdroj inspirace
a malý pramínek, z něhož zásluhou nového tvůrce
vznikne mohutná řeka. Veletok, v němž se utopí
všichni, kdo si v něm smočí prst.
Socha přece není významná tím, kde stojí. Lze ji
umístit na rušném náměstí stejně tak jako na ponuré
zahradě. A právě sem se morbidní Dracula hodí. Ve
stínu smutečních bříz, v bizarním děsivém zákoutí bude
číhat na svou oběť. Ta se určitě dostaví, o tom Sojka
ani v nejmenším nepochyboval.
Pracoval mnoho hodin denně a posléze, zcela vysílen,
dílo dokončil. Bylo to hrůzné, nebezpečně vypadající
monstrum, které nadchlo i objednatele.
„Velkolepé!“ ohodnotil výsledek umělecké práce Tereba.
„Jste génius, příteli! Dokončíteli v tomto stylu celou
zahradu, budou ke mně jezdit přátelé z celé Evropy!“
Jeho přání se ale zdálo neskromné. Sojka byl vyčerpán
a požádal o dovolenou. Tereba váhavě přikývl. „Dobrá,“
zamumlal, „ale dejte na sebe pozor! Zdáte se mi
rozrušen a trochu mimo sebe. Byl bych nerad, aby vás
myšlenky zanesly někam do jiných sfér! Vy mou zahradu
musíte dokončit!“

To bylo i Sojkovo přání. Měl spoustu nových nápadů

a chtěl je realizovat. V této chvíli to ale nebylo
možné. Dracula jako by z něj vysál veškerou sílu
a energii. Potácel se životem jako opilý a vše, co se
dělo kolem něho, vnímal přes podivný kouřový opar.
Na druhou stranu pociťoval velké uspokojení. Věděl, že
vytvořil mimořádné dílo, jehož umělecké kvality jsou
zcela nesporné. Kdykoliv jen trochu přivřel oči, viděl
před sebou krutého, nemilosrdného Draculu, kterého
stvořil. Opájel se jím a byl jím okouzlen. Pak se mu
o něm začalo zdát a jeho sny vyplňovaly dlouhé noci
stále častěji. Šlo o vize překrásné a děsivé zároveň.
Pak nastala tichá měsíčná noc. Sojka seděl u okna
a díval se do opuštěného parku. Bílý měsíc zvolna plul
oblohou a osvětloval všechny cestičky, lemované
květinami. Tato příliš kultivovaná příroda Sojkovi nic
neříkala, ale přesto nespouštěl z parku oči.
V podvědomí tušil, že se něco tajemného přihodí. Po
zádech mu přejížděl mráz jako kdysi v dětství, kdy si
čítával hrůzostrašné pohádky bratří Grimmů.
Vzrušeně hleděl na liduprázdný park a na cosi čekal.
Pak zaslechl rychlé cupitavé kroky. Vzápětí spatřil
mladou dámu, která odkudsi spěchala a rozhodla se
zkrátit si cestu přes park. Patrně se trochu bála
a možná i litovala, že odmítla doprovod. Strašidelná
atmosféra parku se jí nemohla nedotknout. Bílé kolo
měsíce jako by žhnulo víc než jižní slunce, ale
zároveň studilo jako polární noc. Mladá žena se
bázlivě ohlížela, a snad dokonce tušila nebezpečí.
Sojka ji napjatě pozoroval. Vnímal její úzkost i snahu
doběhnout do bezpečí. Potom ho spatřil. Temná postava
přelézala zeď Terebovy zahrady. Počínala si tiše,
mrštně a zkušeně. Skočila do parku ve chvíli, kdy žena
procházela, nebo spíše probíhala kolem. Nemohla
uniknout. Dravec ji několika skoky dostihl a uchvátil
ji do náruče. Nestačila ani vykřiknout.
Sojka na to ohromeně zíral, a ani on nebyl schopen
akce. Jen těžce dýchal a křečovitě svíral okenní
parapet. Už proto, že útočníka bezpečně poznával.
Nemohl o tom pochybovat. Původcem akce byl Dracula,
socha, jejímž byl autorem. Cítil, že je to absurdní
a šílené, ale viděl to na vlastní oči. Nešlo o nějaký
prchavý vjem, ale o nejskutečnější skutečnost. Drama
pokračovalo až do chvíle, kdy se oběť přestala bránit
a klesla mezi rozkvetlé květiny. Dracula vítězně
vztáhl ruce k úplňku a potom přelezl zeď do zahrady.
V parku zůstalo jen nehybné, mrtvé tělo.
Sochař byl blízek mdlobám. Přemýšlel, jak by měl na
předešlou událost reagovat, ale nic ho nenapadalo.
Rozhodně nebyl pošetilý, aby alarmoval policii
a žaloval na svou sochu. Proto to vyřešil po svém.
Otevřel láhev koňaku, zpil se do němoty a usnul.
Ráno ho vzbudila kriminálka, která obcházela obyvatele
domů, z jejichž oken bylo do parku vidět. Vyptávali se
na cokoliv podezřelého a byli velice neodbytní. Jenže
Sojka nic neviděl ani neslyšel. Vymluvil se na svou
opilost a znělo to velmi věrohodně, protože dosud
úplně nevystřízlivěl. Kriminalisté odešli bez
sebemenšího podezření a Sojka se mohl teprve nyní
doopravdy probouzet. Uvařil si silnou kávu a přemýšlel
o tom, čeho byl svědkem. Nyní, za denního světla, se
mu to jevilo ještě absurdnější a nepochopitelnější.
Přesto nešlo o sen ani o halucinaci. Policisté byli
nade všechny pochyby skuteční a otřesný případ docela
určitě zaznamenají sdělovací prostředky. Novináři se
rojili všude kolem a zajímali se o každý detail.
Prozatím byli neúspěšní stejně jako policie. Panovaly
pouze dohady a nerozhodné tápání.
Jediný, kdo bezpečně věděl, byl Robert Sojka. Nenesl
to lehce. Vědomí, že stvořil něco, co nedokáže
zvládnout, ho skličovalo. I když to považoval za
mimořádný umělecký úspěch, věděl, že se řítí do
velikých problémů – a ty právě nastávaly. Je autorem
výtvoru, k němuž se nemůže v žádném případě přihlásit.
Musí zůstat v pozadí a užírat se naprostou
bezmocností.
Kdyby se přece jen rozhodl vystoupit ze stínu a ukázat
na zákeřného vraha, stal by se předmětem posměchu.
Říkalo by se, že podivín sochař propadl alkoholu
natolik, že zešílel. V materialistickém světě sochy
nevraždí, ani když se autorovi mimořádně povedly.
Hraběte Draculu by určitě nikdo nehnal k odpovědnosti,
ani kdyby na upíra ukázal prstem.
Nejvíce však Sojku deprimovalo, že se mu jeho dílo
naprosto vymklo z ruky a žije svůj podivný život
nezávisle na svém tvůrci. Nelze předpokládat, že
v tomto úsilí nebude pokračovat. Dracula, kterého
stvořil, se jistě nespokojí s jedinou vraždou. Svou
krvežíznivost může dokonce stupňovat. Jestliže ho
někdo může zastavit, je to jedině Sojka.
Ne že by se mu do toho úkolu příliš chtělo. Právě
naopak. Stále jej odkládal a raději se znovu utápěl
v alkoholu. Nicméně vzpomínky na hrůznou noc se mu
ustavičně vracely a s blížícím se úplňkem stále
sílily. Věděl, že musí něco udělat.
Konečně se definitivně a skálopevně rozhodl. Vypravil
se znovu do Terebovy zahrady s úmyslem změnit výraz
jím vytvořené sochy. Postačí pár minut soustředěné
práce a z upíra se stane normální, snad i dobromyslný
občan. Emoce, které sochařem zmítaly v době, kdy dílo
vytvářel, se přece již dávno změnily. Když se utvrdil
ve své genialitě, neměl důvod v tom pokračovat. To, co
se stalo, se nesmí za žádnou cenu opakovat, jedna
krvavá tragédie je až dost.
Robert Sojka se váhavě přiblížil k upírovi, kterého
hodlal zničit. Byl slunečný den, a přesto ze sochy
vyzařovala tajemná síla. Postava muže připomínala
nočního dravce, který číhá a ve vhodný okamžik je
připraven vrhnout se na svou kořist.
Sojka mohl a chtěl toto nebezpečí odvrátit.
Upřeně hleděl na sochu úskočného vraha a přemýšlel,
jak s ní naložit. Ale nebylo to snadné. Ne že by to
nesvedl, jenomže to znamenalo zničit velkolepé dílo.
Něco podobného již nikdy nevytvoří. Opět bude jen
sochařským břídilem, vylepšujícím barokní andělíčky
a šplhající po štaflích či lešeních, aby dosáhl na
chrámové stropy. Sotva dosáhl zřetelného úspěchu, musí
se vrátit do trapného průměru.
Musí? Opravdu musí? Sojka ponuře zíral na vraždícího
hraběte. Zdálo se mu, že se na jeho tváři objevil
potměšilý škleb. Dracula si byl plně vědom své ceny.
„Poslyš,“ zamumlal posléze sochař, „dám ti ještě jednu
šanci. Stačí, aby sis uvědomil, že nejsi živý
transylvánský démon, ale pouze dokonalá socha. Stojíš
v nádherné zahradě v překrásném magickém městě
a jedině zde je tvé místo. Tady musíš zůstat a odtud
se nesmíš hnout! To ti přikazuji já, tvůj tvůrce!
Jestliže ještě jednou opustíš své místo a pokusíš se
zasáhnout do osudu lidí, postarám se o to, abys zmizel
z tohoto světa! Tentokrát už nezaváhám a proměním tě
v ohavné torzo nebo v nějakého moderního seladona!
V každém případě ukončím tvé nesmyslné řádění!“

Robert Sojka se otočil a s pocitem dobře vykonané

práce odešel ze zahrady. Věřil, že jeho slova zapůsobí
a upír si uvědomí meze svých možností.
Je to přece jen kámen, přesvědčoval sám sebe, a nemůže
trvale překračovat přírodní zákony. Navíc mě, svého
stvořitele, musí respektovat!
Přesto následující hodiny prožíval jakoby v tranzu.
Nastával úplněk a za jasných měsíčních nocí se stávají
podivné věci. O síle nečistých duchů v tomto období se
nedalo pochybovat. Sotva se setmělo, usedl sochař opět
u svého okna. Napjatě sledoval, co se bude dít na
noční scéně veřejného parku. Doufal, že nic
mimořádného. Návštěvníci pomalu odcházeli a mířili do
restaurací nebo domů ke svým televizorům. Když se na
obloze objevil měsíc, byl už park zcela pustý. Na
rychlém vylidnění měla jistě zásluhu i nedávná vražda,
které sdělovací prostředky věnovaly mimořádnou
pozornost. Všichni věděli, že vrah se dosud pohybuje
na svobodě.
To věděl i Sojka. Ten jediný vraha znal a pevně věřil,
že k nové tragédii už nedojde. Přesto cítil obrovské
napětí. Byl dokonale soustředěn a snažil se uhodnout
následující děj. Přes preventivní zásah v zahradě
rostly jeho obavy každou minutu. Měsíc se vyhoupl
vysoko na nebeskou báň a měl park pod dozorem. Bílé
světlo barvilo listy stromů a připravovalo scenerii
k možnému dramatu. Jeviště parku čekalo na poslední
zvonění. Sojka se zachvěl a jen doufal, že žádná oběť
nevstoupí do nebezpečných míst. Jeho přání však
zůstalo nevyslyšeno. Dívenka pospíchající z diskotéky
nezaváhala a zvolila si velice rizikovou cestu. Patrně
si neuvědomovala hrozící nebezpečí. Kdoví, jestli
o předchozí vraždě vůbec věděla. Mladé dívky mají jiné
starosti než se prohrabovat v novinách nebo sledovat
televizní zpravodajství.
„Vrať se!“ mumlal naléhavě Sojka. „Cožpak nemáš
rozum?“

Dívka ho pochopitelně neslyšela a pokračovala v chůzi

parkem. V té chvíli se na zdi Terebovy zahrady
objevila černá postava. Ale Sojka se vzchopil. Další
vraždu nehodlal strpěti. To raději zničí své geniální
dílo! Rozrušený na nejvyšší možnou míru vyběhl do
parku na pomoc ohrožené dívce. Letěl jako nepříčetný
a nevnímal vůbec nic. Ačkoliv měsíc svítil přímo
zběsile, Sojka nic neviděl. Jako by probíhal dlouhým
temným tunelem. Zdálo se mu, že opustil tuto planetu.
Pak ho probudil pronikavý hvizd policejní píšťalky.
Udiveně se rozhlížel. Viděl policisty blížící se
k němu ze všech stran. Po upírovi nebylo ani památky.
Zato na zemi u Sojkových nohou ležela krásná, leč
naprosto mrtvá dívka.
 ***

ZRUŠENÝ VLAK.
*

Jsou chvíle, kdy si vzpomenu na svou zdravější

minulost a vyrazím do přírody. Většinou na stará dobrá
místa, která se na můj vkus mění až nepřijatelným
způsobem. Chodím pomalu a s nevolí zjišťuji, co zase
podlehlo zubu času a kde došlo k vylepšení, které mne
uráží. Jsem znechucen a stárnu.
Představte si, že z Trhánek do Prahy už člověk nemůže
cestovat vlakem! Jediná možnost, jak se tam dostat, je
se jít z kopce na Cvejřov a použít autobus. A to se mi
zdá přímo skandální. V Trhánkách u trati zůstala jen
dřevěná bouda s vybledlým nápisem a dlouhou špinavou
lavicí, kde si občas houbaři čistí svůj úlovek. Koleje
jsou rezavé a brzy zmizí úplně stejně jako pražce.
Doby, kdy po nich jezdil a houkal vláček, patří do
historie.
A právě u bývalé zastávky jsem minulou středu potkal
Vildu Zajíčka. Neviděl jsem ho téměř třicet let, ale
poznal jsem ho okamžitě. On mne kupodivu taky.
Zašklebil se, jak to měl ve zvyku, a oslovil mě, jako
bychom se rozešli před týdnem. Vzpomínali jsme na pár
podařených čundrů a na jednu rvačku kvůli holce, která
teď prodává cikánům pivo v zaplivané kantýně.
„A co děláš právě tady, na konci světa?“ zeptal jsem
se pak bodrým, strejdovským hlasem. „Snad nečekáš na
vlak?“
„Čekám, nic jiného se tady také dělat nedá.“
„Tak to se nedočkáš,“ ujistil jsem ho, „zrušili ho
před dvanácti lety. Tahle bouda je už k ničemu.
Pošlapeme pěkně do Cvejřova na autobus.“

Zavrtěl hlavou. „Když jsem řekl, že pojedu vlakem, tak

pojedu vlakem,“ řekl, „a tvé informace jsou mylné.
Jezdím z téhle zastávky nejméně jednou za měsíc.“ Což
byl samozřejmě očividný nesmysl. Po tom, co zbylo
z kolejí, by žádný dopravní prostředek jet nemohl.
Začal jsem Vildu přesvědčovat, ale neuspěl jsem, Byl
tvrdohlavý jako zamlada. Když si něco umanul, tak to
za každou cenu prosadil.
„No jak chceš,“ řekl jsem posléze, „přece se, staří
dědkové, nepopereme kvůli zrušenému vlaku. Ty si na
něj čekej třeba do konce světa a já jdu na autobus do
Cvejřova. Uvidíme, kdo bude v Praze dřív.“

Přikývl a posadil se na špinavou lavici v čekárně.

Jeho zájem o mne zřetelně pohasl. Frajersky
zasalutoval a přehodil nohu přes nohu. Chtěl jsem
ještě říci něco ostrého, ale pak jsem odevzdaně mávnul
rukou. Zamumlal jsem „Tak ahoj,“ a vydal se lesem
k autobusové zastávce.
Ušel jsem sotva dvě stě metrů a ozvalo se houkání
vlaku. Vzápětí se v zatáčce objevil náš starý známý
motoráček. Nevěřil jsem svým uším ani očím. Pořádně
jsem se štípnul do tváře, a když zjevení nezmizelo,
rozběhl jsem se zpátky na bývalou staničku. Vlak tam
dorazil přede mnou. Viděl jsem Vildu, kterak nastupuje
a zavírá za sebou dveře. Naše pohledy se střetly, ale
ten jeho byl dost rozpačitý. Spíše odmítavý než
vstřícný. Jako by po mé společnosti vůbec netoužil.
Zůstal jsem uraženě stát u kolejí a sledoval, jak
vláček odjíždí. Za dvě či tři minuty mi zmizel z očí
a já jsem si mohl ukroutit hlavu. Sedl jsem si na
místo, kde ještě před chvílí seděl Vilda, a znovu
o všem přemítal. Strašně jsem litoval toho, že u sebe
nemám lahvičku rumu. Ale nedalo se nic dělat. Seděl
jsem jako idiot a nebyl schopen kloudné myšlenky,
natož pak akce. Po nějaké chvíli se kolem kolébaly dvě
babky.
„Prosím vás,“ vyrazil jsem ze sebe, „jezdí tady vlak?“

Pištivě se rozesmály. „Ledaže by sem zabloudil Orient

Expres,“ odpověděla tlustější z nich. „Jinak tu nejelo
nic, co je podobné vlaku, plných dvanáct let. Budete
se muset obtěžovat do Cvejřova na autobus.“

Tak jsem se tedy obtěžoval a do Prahy skutečně dojel.

Ale jen tak jsem tu záhadu nemohl nechat. To bych pak
neměl klid kdovíkolik měsíců. Poslední dobou mám totiž
dost špatné nervy.
Po probdělé noci jsem zašel za Tonkem Rabasem. Tonek
se na stará kolena chytil a má hodinářství na Žižkově.
Táhne mu šedesátku, ale oči má jako ostříž.
„Jestli potřebuješ opravit hodiny, tak sem s nimi!“
uvítal mě poněkud nedůvěřivě. „Ale pokud sis přišel
přátelsky potlachat, tak raději vypadni. Jsem
zaneprázdněný člověk.“
„Něco mi musíš říct o Vildovi Zajíčkovi,“ šel jsem
rovnou k věci, „včera jsem ho potkal, a vypadal nějak
divně.“
„K čertu s Vildou Zajíčkem!“ zaburácel hodinář.
„Poslední dobou ho kdekdo potkává. Sahula, Komárek
i Putimský. A všichni tvrdí, že je láká, aby jeli také
vlakem, který je už dvanáct let zrušený.“
„To je můj případ!“ vykřikl jsem. „Málem jsem s ním
nastoupil ve zrušené zastávce v Trhánkách.“
„Měl jsi to udělat,“ zavrčel Tonek, „a ti ostatní
taky. Bylo by zajímavé zjistit, kam byste dojeli.
Vilda Zajíček je totiž dvacet let nebožtík a nedá se
o tom pochybovat, protože jsem mu sám byl na funusu.
A dokonce jsem mu koupil věnec. To proto, že jsem mu
šest let nasazoval parohy a chtěl jsem se s ním takhle
aspoň trochu vyrovnat.“
„Ale Mary Zajíčkovou sis nevzal!“ vyčetl jsem mu.
„A byla to nejhezčí holka, jakou v našich končinách
pamatuju.“
„Uvažoval jsem o tom,“ připustil Tomek, „ale zmizela.“
„Zmizela?“
„Jo,“ přikývl, „a představ si, že v Trhánkách nasedla
do vlaku, který tenkrát už přes rok nejezdil. Od té
doby ji nikdo nikdy neviděl. Vyšetřovalo se to a u mě
ve sklepě hledali její mrtvolu. Měl jsem s tím tenkrát
pěkné opletačky. Chtěl jsem jet do Trhánek a Vildovi
pořádně vynadat, ale jaksi jsem se k tomu neodhodlal.“
„To se ti ani nedivím,“ chápal jsem ho, „co kdyby tě
taky vtáhl do toho vlaku? Kdoví, kde má ta naše
mašinka teď konečnou?“
„To se dá lehce uhodnout,“ mínil Tomek, „a už mi to
potvrdila celá řada nezávislých biotroniků. Proto
nechci o Vildovi Zajíčkovi ani slyšet! Žiju si teď
klidným, spořádaným životem, mám prosperující firmu
a chci v osmdesáti letech zemřít na infarkt myokardu.
Ale kdo ví? Třeba mě v tom pokročilém věku přepadne
zvědavost a já se přece jen do těch Trhánek podívám.
Na zastávce potkám Vildu Zajíčka, poplácám ho po
rameni, on mi poděkuje za ten věnec a pak mi řekne,
abych s ním jel tím zatraceným vlakem, že Mary už čeká
a peče bábovku. Chvíli se budu možná rozmýšlet, ale
nakonec kývnu, protože mě přemůže zvědavost. Třeba
Mary za ty roky vůbec nezestárla a ten výlet bez
možnosti návratu bude stát za to!“

Zdálo se mi, že při těch představách docela pookřál,

a tak jsem si u něho nechal opravit hodinky.

***

VRAŽDA SLEČNY ŠVEJDOVÉ.

*

„To snad nemohl udělat člověk,“ se širokým gestem

pronesl doktor Válek a trochu bezradně zamrkal na
kapitána Vápence. „Slečna Švejdová byla zardoušena
s použitím tak obrovské síly, že se to vymyká všem mým
dosavadním zkušenostem. Navíc má několikerý zlomeniny
okončetin a podlitiny po ranách, které vesměs byly
vedeny s nebývalou a téměř neuvěřitelnou razancí!“
„Ale doktore,“ usmál se Vápenec, „přece dnes nezačneme
věřit na King-Konga!“
„Jistě jste četl Vraždy v ulici Morgue,“ řekl doktor
Válek, „a řeknu vám rovnou, že jsem si na tu povídku
vzpomněl v okamžiku, kdy jsem spatřil slečnu
Švejdovou. Edgar Allan Poe vysvětluje onu bestiální
vraždu jako čin uprchlého orangutana a jsem na mou
duši zvědav, co objevíte vy!“
„Nevím ještě, co objevím,“ pokrčil rameny Vápenec,
„ale pokud vím, naši občané chovají místo opic spíš
kanadské křečky nebo řecké želvy. Dva lidé v Praze
mají zakrslou kamerunskou kozičku, ale ta to zřejmě
neudělala. Jediný orangutan v pražské zo o je ještě
příliš mladý na to, aby vyhledával bestiální vraždy.
Prozatím by měl co dělat, aby přemohl slepici. A tak
se domnívám, vážený doktore, že budeme přece jen
hledat mezi lidmi.“
„Mezi obzvláště zdatnými a silnými muži,“ opravil ho
doktor, „řekl bych tak od sto kilogramů nahoru!“ Ještě
jednou zakroutil hlavou a opustil kancelář.
Vápenec se zamyslel, chvíli váhal a pak vytočil číslo
zo ologické zahrady. Oddechl si, když se dozvěděl, že
všechny opice včetně gorily a šimpanze Hurvínka mají
neotřesitelné alibi. Pak se dostavil poručík Mihule.
„Mám dva podezřelé,“ spustil, „první je milenec
zavražděné Hugo Bašta, povoláním artista.“
„Kolik váží?“ zeptal se Vápenec.
„To nevím,“ řekl bezradně Mihule, „a pak je tu ještě
její zhrzený nápadník, který bydlí v sousedním domě.
Je to řezník Jáchym Krajta, přeborník ve volném
stylu.“
„A hrome!“ vydechl Vápenec.
„Navíc nemá pořádné alibi,“ pokračoval Mihule, „říká,
že trénoval, ale to mu nikdo nemůže potvrdit.“
„Přijde na to, čemu se říká trénink,“ řekl Vápenec
zlověstně. „Podíváme se mu pořádně na zoubek. Ale
napřed zajedeme za tím artistou. Máš adresu?“
„Tu nám řeknou na jejich ústředí na Valdštejnském
náměstí,“ informoval ho Mihule. „Mám tam zavolat?“
„Ne,“ řekl Vápenec, „podíváme se tam.“

Sedli do vozu a zamířili k Valdštejnskému náměstí.

„Co myslíš?“ vrtalo hlavou kapitánovi. „Může mít
artista doma cvičenou opici?“
„Co prosím tě blbneš s opicí?“ podivil se neuctivě
poručík.
„Taky se divím,“ řekl kapitán, „to ten zatra… doktor!
Dneska přece nejsou takové platy, aby člověk mohl
uživit kromě rodiny ještě orangutana!“

Mihule se na něho útrpně podíval. Ale to již byli na

Valdštejnském náměstí před Ústředím čs, cirkusů
a varieté. Vystoupili do druhého patra a zamířili
přímo do sekretariátu. V ústrety jim vyšla usmívající
se slečna a otázala se jich, máli tu čest mluvit
s hudebními klauny z Frankfurtu nad Mohanem. Když se
legitimovali, přestala se poněkud usmívat.
„Ano, pan Hugo Bašta u nás pracuje,“ odpověděla na
jejich otázku. „Jeho původní jméno je Josef Moutelíček
a bydlí v Horymírově ulici číslo devatenáct. Je to náš
nejlepší rychlomalíř a každý večer vystupuje
u Drahoňovských.“
„Kolik váží?“ zeptal se kapitán. Slečnu to překvapilo.
Leč zamyslela se.
„Asi šedesát kilo,“ pravila po chvíli, „ale na to
byste se mohli zeptat spíše jeho paní, která sedí
vedle v kanceláři. Bývala to vynikající artistka!
U nás je teď ovšem zaměstnána jako účetní.“

Paní Moutelíčková byla korpulentní upravená dáma

s mírně prošedivělými vlasy. Netajila se překvapením
z policejní návštěvy.
„Můj muž určitě nic neudělal,“ tvrdila rezolutně. „Je
to poctivý a čestný člověk a na Západ ho pouštěli
i v době kultu osobnosti. Jestli s ním potřebujete
mluvit, přijďte dnes večer k Drahoňovským. Určitě tam
bude.“
„Myslím, že za ním raději zajedeme domů,“ řekl
Vápenec. „Bydlíte v Horymírově ulici, že ano?“
„Není doma!“ zvolala paní Moutelíčková úzkostlivě.
„Určitě není doma! Před chvíli jsem mu volala a nebral
telefon.“
„Třeba se už vrátil,“ mínil Mihule. „Takové věci se
stávají.“
„Ne, ne,“ bránila se dáma. „Říkal, že se možná podívá
k sestře do Kralup. Určitě se tam vypravil! Jestliže
mi nevěříte, zavolejte si k nám sami! Tady je číslo!“

Vápenec zavolal a telefon u Moutelíčků opravdu nikdo

nebral. Poděkovali dámě, marně usilující o klidné
vzezření, a odešli.
„Proč je asi tak vyplašená?“ zajímalo Vápence.
„Šedesátikilový rychlomalíř přece tu Švejdovou
nezabil!“
„Jezdí často na Západ – budou v tom nějaké pašované
šusťáky,“ hádal Mihule. „O co se vsadíš, že za chvíli
vyběhne, vezme si taxi a pojede ty věcičky uklidit!“

Postavili se za sloup v podloubí a čekali. Za necelou

čtvrthodinu se z budovy vyřítila paní Moutelíčková
a rozběhla se k parkovišti taxíků na Malostranské
náměstí.
„Jedeme!“ rozhodl Vápenec. „Ať jsme tam dřív než ona!“

Měli malý náskok, který značně zvýšili nerespektováním

dopravních předpisů. Dvakrát přejeli křižovatku na
červenou.
V Horymírově ulici zaparkovali na rohu, aby jejich vůz
nevzbudil pozornost, a vešli do domu číslo devatenáct.
Na tabulce v přízemí zjistili, že pan Josef
Moutelíček, umělec, bydlí v prvním patře.
Zazvonili, ale zevnitř se nikdo neozval. Postavili se
tedy ke dveřím a čekali. Za chvíli se ozvalo zavrčení
auta, otevřely se domovní dveře a do schodů supěla
paní Moutelíčková.
„Už na vás čekáme,“ pravil jí kapitán v ústrety. „Asi
vás to poněkud překvapuje.“

O paní Moutelíčkovou se pokusily mdloby, ale nečekaně

se vzchopila.
„Do bytu vás nepustím,“ vykřikla, „a vy tam nesmíte
vstoupit bez povolení k domovní prohlídce!“
„A jak víte, že ho nemáme?“ zeptal se Vápenec břitce,
i když si v duchu myslel, že se zbytečně zaplétá do
aféry, která je pod jeho úroveň. On je přece na
vraždy, a ne na šusťáky.
„Otevřete, paní Moutelíčková,“ vyzval ji Mihule, „a
nedělejte hlouposti!“
„To je konec!“ pravila prošedivělá dáma pro sebe
a vsunula klíč do dveří.
Vápenec a Mihule vstoupili dovnitř a málem vykřikli
překvapením. Na bytelném věšáku s rukama spoutanýma za
zády visel pan Hugo Bašta alias Josef Moutelíček
přesně po vzoru potrestaných rakouských c, k, vojínů.
Byl zřejmě v hlubokém bezvědomí. Když ho Vápenec
osvobodil, sesul se mu bez hlesu k nohám.
„Co to má, ksakru, znamenat?“ vyrazil ze sebe Mihule.
„Měl tak viset až do večera,“ pravila dutě paní
Moutelíčková, „za to, že se zahodil s tou courou! On –
takový umělec!“
„Takhle zacházíte s manželem často?“ zajímal se
kapitán.
„To je různé,“ odvětila dáma. „Někdy ho zavírám do
bedny, někdy mu dávám čichat čpavek. Jindy ho zase
bičuji nebo mu sypu sůl do očí. Nejčastěji od každého
trochu.“
„Znamenité,“ pochválil ji Vápenec. „Vidím, že tu máte
na stěnách zajímavé fotografie!“

Paní Moutelíčková hrdě přikývla. Měla být na co pyšná.

Na prvním obrázku stála rozkročena v přiléhavém
zápasnickém trikotu. Na každém rameni jí stáli dva
svalnatí muži, kteří nad hlavou drželi třetího. Na
druhé fotografii paní Moutelíčková lámala železo, na
třetí zápolila s medvědem.
„Dovedla jsem zvednout pivovarského koně,“ pochlubila
se nyní, „a proslavila jsem se pod jménem Melanie
Lamželezo. Nikdy jste o mně neslyšeli?“
„Bohužel až nyní,“ řekl zarmouceně Vápenec, „a hned
mám tu smutnou povinnost zatknout vás pro vraždu
slečny Blanky Švejdové.“
„Zřídila jste ji tedy pořádně!“ pravil uznale Mihule.
„Podezírali jsme přeborníka ve volném stylu.“
„To jsou dneska žabaři!“ řekla opovržlivě zdatná
vražedkyně. „To když já jsem zápasila v arénách…“

Vtom se probral z bezvědomí rychlomalíř Hugo Bašta

a jedním pohledem odhadl situaci. „Ona za nic nemůže,
pánové!“ vykřikl zoufale. „Já jsem Švejdovou zabil!
Slyšíte? Já!“
„Je to od něho dojemné, že se mě pokouší zachránit,
viďte?“ obrátila se silačka na kriminalisty. „On byl
vždycky taková dobrá duše! Ach Hugo, Hugo! Co z tebe
teď bude, když tě nebudu moci cepovat?“

Žalostný vzlykot jí zazněl jako odpověď.

„Neprodlužujme to, pánové,“ řekla paní Moutelíčková
a chystala se vykročit ze dveří. Kapitán jí obratně
nasadil pouta.
„Zdá se, že o mně máte velice špatné mínění,“ urazila
se dáma, „a já nesnáším, když mě někdo podceňuje!“

Napjala svaly a jediným prudkým škubnutím přervala

pouta. Pak vyšla ze dveří a oba kriminalisté
s otevřenými ústy za ní.

***
TROCHU NEŠŤASTNÁ ZÁLIBA.
*

Paukertovi odjeli na deset dní do Španělska a nechali

v Praze sotva zletilou dceru Štěpánku. Ta musela
studovat a plnit své povinnosti. Slíbila, že se bude
chovat vzorně, i když v naplnění tohoto pojmu se
s rodiči značně rozcházela. Ti ani netušili, že má
Štěpánka přítele, kterého si přivede domů.
Martin Brada byl pohledný, zadumaný mladík, který
miloval poezii, jógu a vážně se zajímal o fakírské
výkony. Měl mnoho knih o Indii, kouřil marihuanu
a občas se povaloval na prkně obitém hřebíky s ostrými
hroty.
Štěpánka ho obdivovala. Ráda naslouchala jeho veršům
o tajemných vodách řeky Gangy nebo o zákoutích pagod,
kde se mezi bosýma nohama věřících plazili jedovatí
hadi omámení kadidlem.
Martin snil o tom, že se stane věhlasným jogínem,
a dokonce fakírem. Naučí se mimořádným, pro ostatní
svět nepochopitelným výkonům. Čeští pokušitelé tajemna
ho nezajímali. Ti si dávali nohy za krk, tupě zírali
na černé puntíky na zdi nebo klinkali obřadními
zvonky. Jeho výjimečnost musí být z docela jiného
těsta. Z pravého indického.
Štěpánka ho milovala. Když spolu zažívali slasti
erotického sblížení, omámeně vzdychala, protože ji
jeho bílá kůže rozbodaná od hřebů přiváděla do extáze.
Někdy se od ní nechával bičovat. Prozatím ještě ne
karabáčem z hroší kůže, ale i na ten brzy dojde. Není
možné zvládnout všechno najednou a Martin věděl, že
musí postupovat zvolna. Chceli být jednou pohřben
zaživa a po několika dnech se znovu nechat vykopat,
nelze se v tréninku ukvapit.
Byly to překrásné dny, strávené v sladkém kouři
marihuany. Jen sousedé si stěžovali na přílišný hluk
a hrozili, že budou žalovat rodičům.
Tehdy Štěpánka dostala znamenitý nápad. Na Vysočině
měli Paukertovi rekreační chalupu, kam občas
zajížděli. Samozřejmě nechali doma klíč, aniž by mohli
předpokládat jeho zneužití. K tomu ovšem došlo.
Milenci se rozjeli na Vysočinu a hodlali na chalupě
strávit několik vzrušujících dní. Počínali si opatrně.
Ani na vesnici se nehodlali stát středem pozornosti.
Nejprve do chalupy vklouzla Štěpánka a po chvíli, kdy
v okolí nebylo človíčka, se připlížil Martin. Chvíle
indické lásky mohly vypuknout, aniž vzbudily pozornost
okolí.
Chalupa skýtala mnohem lepší prostředí než moderní
městský byt. Starožitný nábytek a podivné předměty
mohly k ledasčemu inspirovat. Citlivý mladík si
všechno důkladně prohlédl a jeho fantazie produkovala
celou řadu znamenitých nápadů. I když by se raději
miloval ve stínu velebné pagody, ani tohle nebylo
k zahození. Zvláště když roznítili všechny smysly
marihuanou a špetkou pervitinu. To už Martin začal
opět blouznit o pohřbení zaživa.
„Mohli bychom provést docela malou zkoušku,“ navrhl
opojeně, „stačily by na to tři nebo čtyři hodiny.
Padla mi do oka ta překrásná malovaná truhla, která
svým tvarem připomíná rakev. To je velice
inspirující!“
„Jenomže já jsem si myslela,“ namítla Štěpánka, „že
zajdeme k rybníku trochu se zchladit. Je pořádné
horko!“
„Připomíná mně to žhavé indické léto,“ řekl mladý
básník, „ve kterém poutníci touží po Nirváně. Ty si
můžeš odskočit na koupaliště, ale předtím mě,
svázaného a s roubíkem v ústech, zatlučeš do truhly.
Tak, abych se v žádném případě nemohl sám osvobodit.
Zatímco se budeš po evropsku rekreovat, já se pokusím
odpoutat svou duši od těla. Překonám veškeré potíže,
zbavím se fyzických útrap, a doba, po kterou budeš
u vody, se mi bude zdát vteřinou.“
„Jen aby!“ pochybovala Štěpánka. „Není třeba, abys ta
svá cvičení přeháněl! Neměl by ses tak omezovat. Proč
tě mám svazovat a zatloukat?“

Ale Martin trval na svém. Chtěl být neschopen pohybu

a vůbec jakékoliv akce. Musí se podobat skutečné
mrtvole a přijmout její podmínky. Začal znovu
teoretizovat a řečnil tak dlouho, až se Štěpánka
podvolila.
Vzápětí ten morbidní plán uskutečnili. Martin ležel na
dně truhly a Štěpánka se vydala k rybníku. Všude bylo
jako vymeteno a ona hopsala úzkou polní cestou
k rybníku u lesa. K jednomu z mnohých. Dala mu
přednost proto, že byl nejblíže.
Při chůzi myslela na Martina. Obdivovala jeho
cílevědomost, nicméně se jí zdálo, že to poslední
dobou přehání. Jeho touha stát se fakírem jí pojednou
připadala absurdní. Buddhismus je zajímavý ale proč se
pokoušet o tak podivné věci? Kdoví k jakým koncům
Martin svou vášeň požene!
Ne že by se jí některé projevy jeho sklonů nelíbily.
Dokonce ji vzrušovaly. Jeho pohrdání bolestí jí velice
imponovalo. Ráda ho bičovala a ubližovala mu.
Nacházela v tom značné uspokojení, nicméně byla
přesvědčena, že všechno má mít svou hranici. Ten
poslední pokus už byl za ní. Alespoň si to myslela.
Byla tak soustředěna na tento problém, že si ani
nevšimla zašustění na okraji cesty. Proto nestačila
reagovat ani na nečekaný útok. Odkudsi se vynořil
mladý muž a prudce se na ni vrhnul. Povalil ji na zem.
Štěpánka se navzdory očekávání nebránila. Nemohla.
Padla velice nešťastně a udeřila se o špičatý kámen,
který jí prorazil spánek. Byla na místě mrtvá. Když to
útočník zjistil, zpanikařil a dal se na zběsilý útěk.
Opustil cestu a hnal se polem co nejdál odtud. Dívka
ležela bez povšimnutí přibližně půl hodiny. Našel ji
hlouček dětí, které přivolaly dospělé. Ti samozřejmě
nedovedli pomoci, ale způsobili nebývalý poplach.
Vraždu tady v okolí nikdo nepamatoval.
Policie zahájila pátrání a vyslýchala kdekoho. Nejprve
identifikovala oběť, kterou téměř všichni znali. Pak
se našla svědkyně, sice slabozraká, ale celkem
důvěryhodná. Popsala mladíka, kterého se Štěpánkou
viděla. Dle názoru policie pravděpodobného vraha. Na
policii byl vytvořen jeho portrét a rozeslán na
všechny strany. Také do novin a do televize. Martinovi
se příliš nepodobal, vlastně vůbec ne.
Ale na tom příliš nezáleželo. Nešťastník ležel
spoutaný na dně truhly a dusil se roubíkem. Odpoutání
duše od těla se nedařilo. Vteřiny se nemilosrdně
vlekly a Martin zoufale zíral do tmy kolem. Napínal
sluch a čekal na zavrzání dveří. Prosil Buddhu, aby mu
pomohl a přivolal co nejrychleji jeho zachránkyni.
Jenomže Buddha totálně selhal. Byl neoblomný a místo
Nirvány seslal na svého vyznavače peklo.
Martin se marně pokoušel o záchranu. Nedovedl se
vymanit z pout jako slavní detektivové, a roubík
zapadal stále hlouběji do jícnu. Horko zbavovalo
nešťastníka vědomí a mozek produkoval prapodivné
obrazy plné hrůzy.
Bylo zřejmé, že tento svět bude mít o jednoho fakíra
méně.

***

TRESTAJÍCÍ ANDĚL.
*

Domov důchodců ve Vysokém Hradci rozhodně nepatřil

k těm luxusnějším. Stará budova bývalého hejtmanství
byla vlhká a nevytopitelná, takže revmatičtí
stařečkové si přicházeli na své. Mohli si stěžovat,
ale nejvýš jeden druhému.
V čele domova byla uječená koule Farkašová, která se
už těšila, až vypadne příštím rokem do důchodu. Bydlet
bude ovšem u dcery v rodinném domku. Tady nezůstane
ani o minutu déle, než musí. Ani ostatní ošetřovatelky
za mnoho nestály. Byly neochotné, nabručené,
a s žádným problémem si pořádně nevěděly rady. Zavolat
například opraváře nebo doktora bylo pro ně tak
obtížné, že se při projednávání úkolu div nepopřály.
Dědečkové a babičky žili po sedmi nebo osmi
v rozlehlých ratejnách, kde většinou nic nefungovalo.
Něco tak neútulného a nepřívětivého abys pohledal.
Osmdesátiletý důchodce Kořínek se kysele ušklíbl.
„Nejhorší je,“ řekl, „že v naší rodině se umíralo
strašně pozdě. Táta se dožil pětadevadesáti a maminka
ve dvaadevadesáti uklouzla na schodech do sklepa.
Kdyby byla opatrnější, mohla mít na dortu sto svíček.
A co si počnu já, buduli po rodičích? V tomhle baráku
je každý den života utrpením. Dožít se stovky v těchto
zdech, to se snad nedá vydržet.“
„Třeba nás někam přestěhujou,“ těšil se stařec Bouzek,
„a až baby ošetřovatelky odejdou do penze, budou se
o nás starat mladě holky. Kdybych neměl věřit, že se
to jednou zlepší, tak bych vyskočil z okna přímo pod
autobus.“
„Já bych si raději hodil mašli,“ ozval se revmatik
Vavřečka, „ale asi bych to těmahle pazourama nesvedl.
Už si ani sám nenavlíknu pyžamo. A to vám říkám, že to
s námi lepší nebude!“
„Taky si myslím,“ usoudil Kořínek, „spíš se to ještě
zhorší! Od nikoho nemůžeme nic očekávat. Nás nikdo
sponzorovat nebude. A protože s vámi není žádná
zábava, jdu se do společenské místnosti podívat na
televizi. Strašně mě zajímá, kdo nás zase okradl
o stamiliony, a nic se mu nemůže stát, protože na to
chybí paragraf.“
„Nic se nedovíš,“ oznámil mu Bouzek, „protože televize
je zase rozbitá.“
„Sakra,“ ulevil si Kořínek, „taje rozbitá skoro pořád!
Asi se v ní zase vrtal ten cikán Baňa. Přišel
z holobytu, kde jich jedenáct hrálo na jednu foukací
harmoniku, a tady leze pořád do televizoru jako pes do
boudy.“
„Baňa to nezavinil,“ vysvětlil mu Vavřečka, „protože
se nacucal rybízového vína a usnul na chodbě. Nemohl
jsem se kvůli němu dostat na záchod.“
„Tak to jdu udělat pořádnej rambajs,“ rozhodl se
Kořínek, „a donutím některou ošetřovatelku, aby
zavolala opraváře.“
„To nepůjde jen tak,“ sýčkoval stařec Ulrych, „protože
vždycky volají Pudlíka, a tomu naše klientela nevoní.
Farkaška se od něj nechce nechat natáhnout a místo
dýška mu vyhrožuje starostou. To se potom soukromý
podnikatel snadno zašprajcuje.“
„Já se jdu bít za naše práva,“ zlobil se Kořínek, „a
třeba za ně položím i život. Stejně už za nic
nestojí.“

Nasadil ponurý kukuč a šoural se do společenské

místnosti. Byl připraven křičet, ale nebylo toho
zapotřebí. Televizor už docela obstojně fungoval.
Trochu prskal a objevovaly se na něm vodorovné černé
čáry, ale co mohou požadovat lidé v domově důchodců.
O televizi byl mimořádný zájem. Ve společenské
místnosti sedělo kolem dvaceti babiček a dědečků,
z jejichž tváří čišelo napětí. Jen Poštolková
naléhala, aby někdo přepnul z Novy na první program,
a Zindulka dokonce huhlal, že nejlepší je Premiéra.
Pak se na obrazovce objevily reklamy na dámské vložky,
Fialková řekla „fuj“ a zmáčkla knoflík, takže
přehodila program a bylo po diskusích.
Všichni se teď mohli dívat na dokumentární pořad
o humanizaci našeho vězení. To je samozřejmě zajímalo.
Vzápětí je však poměry v nápravných zařízeních začaly
pěkně vytáčet.
„Podívejte, jak se ti vyvrhelové mají!“ křičel
rozhořčeně Jelínek. „Kradou, znásilňujou, a když je
konečně chytnou, dají je do takového hotelu! Tomu
říkají spravedlnost?“
„Neremcej,“ okřikl ho Doležal, „a pamatuj na lidská
práva. Ta má v civilizované Evropě každý, s výjimkou
důchodců.“
„A to se smí?“ zaječela Poštolková. „Ať se někdo
přijede podívat na ty blafy, které tady dostáváme!
A páni vězňové si debužírujou! Nelíbí se jim, když
dostanou dvakrát za sebou kuře, já to snad někam
napíšu!“
„To musí být vždycky dva,“ vysvětlil jí Doležal,
„jeden to napíše a druhý to čte. Jenomže stížnosti od
důchodců se nečtou. My jsme tady akorát na odepsání.“

Důchodce to popudilo natolik, že překřikovali jeden

druhého a ve společenské místnosti nebylo slyšet
vlastního slova. Vězeňská problematika šla již zcela
mimo ně.
Konec všemu udělala až tlustá Farkaška, která televizi
vypnula a zaječela, že tady není perský trh ani
židovská škola. Je prý smutné, když si staří a moudří
lidé neváží dobrého bydla a řvou jako paviáni.
„Já mám jenom jedny nervy,“ křičela, „a už to dlouho
nevydržím! Vyhodím tu zatracenou televizi z okna
a bude po ptákách!“

Nikdo se jí neodvážil vzepřít, a tak se stařečkové

vytráceli ze společenské místnosti. Někteří ukřivděně,
jiní lhostejně, a ostatní s dobrým pocitem, že se
alespoň něco dělo. Pouze Kořínek byl plný dojmů
z toho, co právě zhlédl.
„Tohle mi otevřelo oči,“ říkal si vzrušeně, „přece jen
mám naději, že dožiji důstojně svůj dlouhý život. Proč
bych se nemohl dostat do humanizované věznice?
Osmdesát let jsem žil bezúhonným životem pracujícího
člověka, a co jsem tím získal? Trpím ve studeném,
vlhkém baráku s osmi dědky v jedné místnosti! Bez
naděje na jakoukoliv změnu! Ale já se přece mohu
vzepřít. Nikdo mi nemůže zabránit ve spáchání ohavného
zločinu. Když to svedu, nezávislý soud mě musí
spravedlivě potrestat. Dostanuli dvanáct, nebo raději
patnáct let natvrdo ve vězení s ostrahou, budu si žít
jako v bavlnce. Z ubohého, deklasovaného a všemi
opovrhovaného důchodce se stane hrdý zarputilý vězeň.
Jde jen o to probudit v sobě to horší já!“

Kořínek byl rozhodnut. Teď zbývalo pouze opatřit si

vhodnou zbraň, aby to nebyl pro vynalézavého starce
neřešitelný problém. Zmocnil se kuchyňského nože,
který ukryl pod plandavým, špinavým svetrem a ozbrojen
vstoupil do místnosti s hekajícími dědky. Zejména
Vavřečka na tom byl mimořádně špatně. Revma ho zase
pořádně bralo.
„Pane Bože,“ úpěl Vavřečka, „proč už si mě nevezmeš?
Cožpak tohle je nějaký život?“
„Nerouhej se, Vavřečko,“ napomenul ho Kořínek, „a
uvědom si, že Pán Bůh tě slyší. Jestli mu dojde
trpělivost, pošle na tebe trestajícího anděla, a bude
šmytec!“
„Ať pošle,“ brečel stařec, „a vysvobodí mě z těch muk.
Mě už život netěší a chci, aby to skončilo.“

Kořínek chápavě přikývl a v zastoupení trestajícího

anděla vytáhl nůž. Vavřečka na něj vytřeštil oči,
vyrazil jakýsi podivný skřek, ale bylo už pozdě
cokoliv na věci měnit. Kořínek bodl, a dílo se mu
zdařilo. Stal se vrahem, čímž zásadně změnil svůj
život.
Jeho tužby se však nenaplnily. Výpovědi starců o tom,
že se vydával za trestajícího anděla způsobily, že byl
dopraven do ústavu pro duševně choré. Marně se bránil
a protestoval. Žádal zhumanizovanou věznici, ale místo
toho se stal chovancem blázince.
Nebylo to tu tak špatné. Proti domovu důchodců ve
Vysokém Hradci žil jako v lázních. Ale spokojen nebyl.
„Nikdo z naší rodiny nebyl cvok,“ zlobil se, „a já jím
taky nejsem. Po zralé úvaze jsem to dotáhl na
úkladného vraha a mám právo na tvrdý trest. Nebudeli
mně vyhověno, napíšu do Kanceláře prezidenta
republiky!“
Napsal. A to hned několikrát. Spravedlnost je však
slepá a o vraždícího kmeta nemá zájem. Vrah Kořínek se
cítí potupen, ale neví si rady.
„Asi jsem měl spáchat vraždu z vilnosti,“ napadlo ho.
„Kdybych ubodal uječenou kouli Farkašovou a nežvanil
o trestajícím andělovi, mohlo mi to vyjít. Ačkoliv
důchodce se u nás spravedlnosti nedovolá!“

***

KOSTLIVEC Z ČERNÉHO MOČÁLU.

*

Doktor Pelant křísil svou krásnou manželku Jindru už

přes dvacet minut. Ještě nikdy ji nezažil v takovém
stavu a tak příšerně vyděšenou. Vrátila se z večerní
procházky s vytřeštěnýma očima a ztrhanými rysy
v obličeji. Vpadla do místnosti pološílená a nebyla
schopna jediné souvislé věty.
Bylo to něco docela mimořádného. Jindra Pelantová
nikdy neměla sklony k bázlivosti ani k hysterii. Byla
klidná, vyrovnaná a veselá. To, že se provdala právě
za psychiatra, nelze vykládat jako nějakou anomálii.
Doktor Stanislav Pelant nepatřil k potrhlým podivínům,
obveselujícím či děsícím své okolí. Byl to příjemný,
solidní mladý muž s normálními sklony. Žádná výstřední
existence.
Manželé Pelantovi se těšili dobré pověsti jak v Praze,
tak tady v Habrově, kam pravidelně jezdili za
rekreací. Měli chatu na vršku od nepaměti zvaném
Homolka. Kdysi tady byl borový les, ale nyní se tu
tlačilo asi šedesát chat s malými zahrádkami. Do lesa
se muselo chodit klikatou pěšinou z kopce. Bylo to jen
pár minut a ve dne to nikomu nečinilo sebemenší
potíže.
Večer po setmění ano. V údolí těsně před vstupem do
lesa, pár kroků napravo od pěšiny, byl Černý močál.
Nic velkého a vlastně to samo o sobě nestálo za řeč.
Trocha rašelinové kaše, která se rok co rok stávala
rodištěm milionů písklavých komárů. Jinak na sebe
v dlouhé historii Černý močál ničím neupozornil.
Dokonce se v něm nikdy nikdo netopil. Alespoň obecní
kronika vsi Habrova se o tom nezmiňovala.
Teprve před dvěma léty se začaly kolem Černého močálu
dít podivné věci. Nejprve našel hajný Jeřábek na
pěšině ozářené měsíčním svitem Věru Taláškovou, mladou
chatařku z Homolky. Byla mrtvá, ale lékař na ní
neshledal stopy násilí. Šlo zřejmě o selhání srdce,
ovšem kdekdo se nad tímto odborným výrokem podivil.
Věře Taláškové ještě nebylo třicet a o jejím zdraví
nikdo nepochyboval. Vědělo se, že pravidelně cvičí
a pěstuje jógu. Nad jejím náhlým skonem lidé
nedůvěřivě pokyvovali hlavami a podezírali lékaře, že
něco podstatného a důležitého přehlédl.
O měsíc později zemřela za podobných okolností Táňa
Bělinová, sportovkyně každým coulem. Pravidelně běhala
a při jednom z kondičních běhů také nečekaně klesla na
pěšinu v těsné blízkosti Černého močálu. Prý ji něco
smrtelně vyděsilo a až na Homolku lidé slyšeli její
zoufalý výkřik. Přihlásili se tři zcela důvěryhodní
svědci, ale konečný verdikt o příčině smrti byl tentýž
jako u Věry Taláškové.
Do třetice zlého, jak se tady říkalo, na sebe nedalo
dlouho čekat. Majce Sitařové chybělo pár měsíců do
čtyřicítky a šlo o ženu příkladně energickou
a razantní. I ji slyšeli lidé na Homolce vykřiknout
a nebyli ochotni přijmout výrok o přirozené smrti.
Vynutili si důkladné vyšetřování, ale to nepřineslo
žádné nové objevy. Prý opět selhání srdce!
Ale po dalších dvou měsících se o Černém močále začalo
mluvit znovu, a to díky očitému svědku, vlastně
svědkyni. Byla jí dvacetiletá Lída Kastlová, kterou
našli ležet na pěšině v hlubokých mdlobách. Lída po
procitnutí tvrdila, že se z bahna močálu zničehonic
vynořil kostlivec a pokoušel se cosi jí naznačit.
V měsíčním světle jasně viděla, jak prudce
gestikuluje, a slyšela chřestění jeho kostí. Také se
jí zdálo, že se k ní přibližuje. Vykřikla o pomoc
a pokusila se o útěk, ale nohy jí odepřely poslušnost.
Na víc se nepamatovala.
Po té příhodě se stal Černý močál slavným, alespoň
v Habrově a jeho okolí. Bylo zase o čem mluvit, a lidé
toho beze zbytku využívali. Někteří jednoznačně věřili
výpovědi Lídy Kastlové a domnívali se, že objasnila
i předešlá záhadná úmrtí. Vůbec nepochybovali o tom,
že ženy usmrtil tajemný kostlivec z Černého močálu.
Jiní vyslovovali názor, že jde o nějaký nemístný žert
nebo o neobvyklý přírodní úkaz. Usuzovali na
ztrouchnivělý světélkující pařez, který se náhle
vynořil z rašelinové břečky a mohl ženy vyděsit.
Několik skeptiků pak tvrdilo, že si Lída všechno
vymyslela, aby se udělala zajímavou. Využila při tom
předešlých případů, které nebyly ničím jiným než
přirozenou smrtí, jak se nade všechny pochybnosti
prokázalo.
Manželé Pelantovi sledovali vyprávění a dohady
o řádění kostlivce v Černém močále pobaveně
a s nadhledem vědecky založených intelektuálů. Nijak
se ve veřejných debatách neangažovali a přijímali je
jako velice vhodné okořenění rekreačního pobytu.
Chatová kolonie Homolka tím nabyla na zajímavosti,
protože strašidlo, zvláště jdeli o vraždícího netvora,
dovede zaplašit šedivou nudu lépe než cokoliv jiného.
„Museli jsme vzít za vděk paďourskou chatou,“ říkali
si, „ale teď nemusíme závidět ani těm, kteří získali
strašidelný zámek nebo mlejn s opravdickým hastrmanem.
To jsou už staré vyčpělé rekvizity, zatímco náš
krvežíznivý kostlivec se má čile k světu. Za měsíčních
nocí juká z rašeliny a běda ženské, která jde kolem!“
Jenomže nyní byla rozverná nálada u Pelantů pokažena
tak, jak to nikdo nečekal. Nevinná večerní procházka
málem připravila paní Jindru o zdravý rozum. Byl na ni
příšerný pohled a doktor ji marně uklidňoval.
„Viděla jsem ho!“ vyrazila ze sebe konečně. „Ten
kostlivec opravdu existuje! Podruhé bych už ten pohled
nepřežila!“ A znovu se roztřásla děsem.
Doktor Pelant byl dokonale zmaten. Nevěděl, jak
manželku uklidnit. Chápal, že musela u Černého močálu
prožít něco velice neobvyklého. Měl o své ženě příliš
vysoké mínění, než aby ji podezíral, že se vyděsila
světélkujícího pařezu. Dal Jindře uklidňující injekci
a doufal, že rychle usne. Podařilo se to jen částečně.
Jindra dostala horečku, třásla se na celém těle
a ustavičně volala o pomoc. Když se její stav
nelepšil, odvezl ji doktor krátce před půlnocí do
nemocnice.
Na chatu se vrátil silně rozrušen a na spánek neměl
ani pomyšlení. Sedl si venku na lavičku, kouřil
a přemýšlel o podivném průběhu večera. Pro to, co se
přihodilo, mu chybělo přijatelné vysvětlení.
Ve chvíli, kdy už začínalo svítat, zaslechl šouravé
kroky. A vzápětí spatřil starého muže, který se k němu
váhavě a rozpačitě blížil. Byl to pan Váňa, který čas
od času přijel na Homolku na návštěvu k panu Horákovi.
Doktor Pelant ho znal jen velice zběžně.
„Promiňte, pane doktore,“ zašeptal stařík, „ale nemohu
spát. Stále myslím na to, co se stalo vaší paní.
Velice mě to rozrušilo.“
„Mne taky,“ zahučel Pelant, „ale myslím, že se z toho
dostane.“
„Zaplať Pán Bůh,“ vydechl Váňa. „Už těch neštěstí bylo
dost. Ale bojím se, že ta zlá série bude ještě
pokračovat.“

Doktor na něho vrhl pohled plný překvapení.

„Myslím si, že o tom něco vím,“ řekl Váňa, „a je to
tak fantastické, že se tím už druhý rok trápím úplně
sám. Kdybych promluvil, buď by mě lidé považovali za
šílence, nebo by se jejich hněv obrátil proti mně. Ale
vy jako psychiatr takovou věc můžete objektivně
posoudit.“
„Sedněte si!“ vyzval ho stručně Pelant a udělal
staříkovi místo vedle sebe na lavičce. Ten si váhavě
přisedl.
„Víte, pane doktore,“ soukal ze sebe, „to je velice
složitá a nepříjemná věc. Někdy se mi zdá, že jsem ty
ubohé ženy u močálu vyděsil k smrti já sám. Cítím se
vinen, ačkoliv jsem to neudělal.“
„Co je to za podivné řeči?“ zeptal se psychiatr. „Byl
jste snad u močálu? Nebo se považujete za kostlivce?“
„To ne,“ svěsil hlavu Váňa, „ale viníka znám. Je to
můj syn Rudolf.“
„Nevěděl jsem, že máte syna,“ řekl nedůvěřivě Pelant,
„všichni vás tu považují za osamělého vdovce. I pan
Horák to vždycky tvrdil.“
„Samozřejmě nelhal,“ připustil Váňa, „protože můj syn
zemřel před patnácti lety. Oběsil se dokonce šedesát
kilometrů odsud.“
„No vidíte,“ zavrčel doktor. „To je pěkně z ruky. Proč
si myslíte, že by se měl tímto nezvyklým způsobem
projevovat právě tady?“
„Tím jsem vinen já,“ kál se stařík, „ale abyste to
pochopil, musím vám ten příběh vypravovat od začátku.
Bydlím už více než padesát roků v Malešově. Dlouhá
léta jsem tam byl zaměstnán jako hrobník a koupil jsem
si malý domek v těsné blízkosti hřbitova. Jedním
z oken jsem dokonce viděl přes zeď přímo na svaté
pole. Ale nijak mě to neděsilo, a mou ženu rovněž ne.
Žili jsme celkem spokojeně a dařilo se nám obstojně.
Měli jsme radost i ze syna Rudolfa, který vystudoval
průmyslovku a chystal se na vojnu. To jsme neměli ani
tušení o jeho podivných sklonech. Nikdy jsme na něm
nic nepozorovali, jen někdy se nám zdál příliš zamlklý
a nervózní. Kdyby se nám svěřil se svými problémy,
jistě bychom se snažili mu pomoci. Přesvědčil bych ho,
aby navštívil psychiatra. Ale on nám zřejmě
nedůvěřoval, a jednoho dne došlo k strašlivému
neštěstí. Choroba, o které jsme neměli ani tušení, ho
dohnala k sexuální vraždě. Přepadl mladou dívku
a uškrtil ji. Dříve než ho mohli dopadnout, potrestal
se sám. Soužen výčitkami svědomí oběsil se na půdě
našeho domku.“
„To je velice smutné,“ konstatoval psychiatr, „ale
nezdá se mi, že by to mohlo nějak souviset s našimi
případy.“
„Sám jsem Rudolfa pochoval,“ pokračoval Váňa, „a
navršil jsem mohylu v místech, kam jsem dobře viděl
z okna svého domku. A netrvalo dlouho, kdy jsem
začínal být vážně znepokojený podivnými úkazy.“
„Jistě jste byl velice zarmoucen a rozrušen!“ soudil
Pelant. „Ztráta jediného syna, navíc za tak tragických
okolností, může člověkem pořádně otřást. Myslím, že
jste měl jít tentokrát k psychiatrovi vy!“
„Představte si, pane doktore,“ řekl Váňa, „že by za
vámi přišel chlap a začal vám vykládat, že za
měsíčních nocí se z hrobu jeho syna valí podivný kouř,
z něhož se formuje ohavná postava jen vzdáleně
připomínající lidské tělo. Spíše se to podobalo
poskakujícímu kozlovi nebo něčemu podobnému. Co byste
si o takové výpovědi pomyslel? Zřejmě byste takového
svědka hospitalizoval, nebo ho alespoň nacpal prášky
tak, že by ani neviděl na cestu. Ale určitě byste mu
nepomohl!“
„No dobrá,“ zamumlal doktor. „Podle mého názoru jste
měl halucinace. Jak často? Vždycky, když jste se díval
oknem na hřbitov?“
„Vždycky ne,“ zavrtěl hlavou stařec, „ale stávalo se
to jen za úplňku, kdy byly hroby jasně ozářené. Velice
mě to znepokojovalo, protože tajemná postava měnila
svůj vzhled. Zdálo se mi, že z ní opadává to, co by se
dalo nazvat masem. Stávala se kostlivcem a já jsem
tušil, že jde o Rudolfa. Stále jsem se čehosi obával,
a mé tušení se naplnilo mírou vrchovatou. Syn byl již
třináctý rok mrtev. Já jsem oplakal ženu před čtyřmi
roky, ale do Rudolfova hrobu jsem ji nepochoval. Bylo
to před dvěma léty a šesti měsíci, kdy kostlivec
poprvé opustil nejen svůj hrob, ale i hřbitov.
Přeskočil zeď a zmizel v parku přiléhajícím
k hřbitovu. Obával jsem se nejhoršího, a měl jsem
pravdu. Krátce nato našli na druhém konci parku mrtvou
ženu, která se v noci vracela domů z odpolední směny.
Náhle jí selhalo srdce, právě jako v případech
u Černého močálu. Ale já jsem věděl velice dobře, že
ji vyděsil kostlivec, kterého jsem viděl na vlastní
oči. To vše se o několik týdnů později opakovalo, a já
jsem z toho byl úplně zoufalý. Rozhodl jsem se, že
musím za každou cenu zasáhnout. Věděl jsem, že jestli
něco nepodniknu, dojde v Malešově k řadě dalších
vražd. Jinak to totiž nemohu nazvat.“
„No dobře,“ řekl Pelant. „A co jste udělal?“
„Využil jsem toho, že jako hrobník mám kdykoliv
přístup na hřbitov,“ děl Váňa, „a jednoho sychravého
deštivého rána, v hodinu, kdy temné síly jsou zcela
bezmocné, jsem vykopal kostru svého syna. Odnesl jsem
ji v pytli ze hřbitova a chtěl ji uložit někde hodně
daleko od Malešova. Čirou náhodou jsem si vzpomněl na
Habrov, kam jsem občas zajel za starým přítelem
Horákem. Věděl jsem o Černém močálu a právě tohle
rašeliniště se mi zdálo velice vhodným úkrytem pro
kostlivce. Předpokládal jsem, že klesne na dno a tam
najde klid, který mu Malešov nemohl poskytnout.
Okamžitě jsem svůj záměr realizoval. Pytel s kostrou
jsem uložil do kufru svého auta a rozjel se na
návštěvu. Dříve než na Homolku jsem zajel k Černému
močálu a měl jsem štěstí, že v okolí právě nikdo
nebyl. Hodil jsem Rudolfa do vody a s uspokojením
hleděl, jak mizí v hlubinách. Tehdy jsem věřil, že
nenávratně. Ještě jsem se pomodlil, a pak jsem se
vydal k příteli Horákovi. Přijal mě velice srdečně,
protože neměl ani tušení, jaké neštěstí jsem do jeho
kraje přivezl.“

Váňa skončil a zoufale se podíval na doktora. Bylo

vidět, že je úplně v koncích. Pelant si zapálil další
cigaretu. Přemýšlel a mlčel.
„Víte co, pane Váňa?“ vysoukal ze sebe konečně. „Právě
jsem dostal geniální plán. Půjdeme ke mně do chaty
a dáme si velkého panáka. Dostal jsem od jednoho
depresivního maniaka pravou skotskou!“

***

NEBEZPEČNÁ TRASA.
*

David Sychra zíral mrzutě do novin a četl v nich to,

co už dávno věděl: „Přespolní běh Českým rájem vyhrál
Ondřej Markalous s téměř minutovým náskokem před
favorizovaným Davidem Sychrou. Letos zvítězil již
potřetí, takže to pomalu přestává být překvapení.
Objev loňské sezony Sychra nesplnil naděje, které do
něho vkládali trenéři i sportovní veřejnost, a jeho
upadající forma je zarážející. Zato Ondřej Markalous
se lepší závod od závodu a jistě o něm ještě mnoho
uslyšíme!“
„Tak už mě odepisují,“ zlobil se David, „a přátelé se
mi začínají pošklebovat. To, že jsem Markalouse
porazil v šesti závodech za sebou, už nikoho nezajímá.
Je pravda, že nemám loňskou formu, ale to přece není
má vina!“

Měl pravdu. Zatímco Ondřej Markalous trénoval ve

zdravém prostředí čáslavských lesů a neměl žádné
komplikace, Pražákovi Sychrovi se nedařilo. Stále
nemohl najít vhodné místo pro trénink a doplácel na to
častým zraněním. V Krčském lese běhalo mnoho
rekreačních běžců, na které byl silně alergický.
Strejdové v teplácích nesnesitelně funěli, supěli
a hekali, přičemž nesnášeli, když je na úzkých
cestičkách předbíhal. Snažili se mu v tom zabránit,
a když neuspěli, alespoň na něj směšně pokřikovali.
Upocení nýmandi, snažící se prodloužit si své nicotné
živůtky, připravovali Davida o zbytek formy a jejich
pinožení po lese zhoršovalo jeho zdravotní stav. Někdy
byl les vyloženě přelidněn, do dráhy se pletly i malé
děti a maminky s kočárky, zatímco zpustlí, drzí
teenageři narušovali běžcovo sebevědomí nevhodným
hvízdáním a urážkami. Sychra, vyhýbající se častým
nástrahám, nejednou zakolísal a přivodil si zranění.
U Kunratického mlýna si natáhl vazivo v koleně,
zatímco u Labutí, když obíhal agresivního opilce, si
přivodil výron, kvůli němuž nemohl absolvovat
prestižní závod Mníšek-Dobříš.
Ani jinde to nebylo lepší. Ve Stromovce měl David
smůlu na volně pobíhající psy. Jednou ho hryzl do
stehna německý ovčák a podruhé mu poškodil hýždové
svalstvo dokonce temperamentní bullteriér. Na problémy
narážel nešťastný běžec i v Prokopském údolí,
Milíčovském lese a v Čimickém háji. Zkrátka to nikde
nestálo za nic.
„Kdyby Markalous trénoval v podobných podmínkách,“
říkal si David ponuře, „neměl by proti mně šanci.
Zdolal bych ho v každém závodě a noviny by se nad ním
nerozplývaly. Co se týče talentu, nemůže se se mnou
srovnávat, ale připravuje se v ideálních podmínkách,
vyhýbají se mu zranění, a tak se mu daří vyhrávat
některé závody… Na mne se teď všichni dívají jako na
odepsanou veličinu. Mnozí mě podezírají z porušování
životosprávy nebo nedostatku morálně volních
vlastností. Jsem běžec, který nesplnil očekávání
a naděje v něho vkládané. Přitom cítím, že v sobě mám
spoustu energie, jež teprve čeká na své uplatnění. Mám
i vůli po vítězství a závodění mi působí radost. Jen
kdybych měl lepší podmínky k tréninku. Markalousovi
bych při každém závodě ukázal záda a všechny bych
přesvědčil o tom, že jsem stále ještě jednička!“
Přitom se ovšem obával každého dalšího závodu. Věděl,
že se na trati bude opět trápit a kdoví, jestli ho
předběhne pouze Markalous! Posledně měl co dělat
i s Roubíčkem, a dotahoval se na něj i mladý Vidlák.
Druhé místo uhájil jen s velikými potížemi, a to se
vždycky nemusí povést. Může upadnout do šedého průměru
a dobíhat kdesi ve středu pole bez větších ambicí.
Noviny si ho přestanou všímat a Markalous se
definitivně posadí na závodnický trůn!
Odpoledne se David sešel s trenérem Volkem. Když mu
trpělivě vysvětloval důvody poklesu formy, nedůvěřivě
kroutil hlavou.
„Jsi moc rozmazlený,“ říkal mu, „a nemáš v pořádku
nervy. To se ví, že podmínky k běhání nejsou v Praze
ideální, ale s tím je třeba se smířit. Bude to ještě
horší!“
„Zkoušel jsem běhat i v předměstských čtvrtích,“
přiznal se Sychra, „ale všude je plno smogu a skoro se
nedá dýchat. Po tréninku jsem jako spráskaný. A to už
vůbec nemluvím o tom, že mě v Michli přepadla parta
Cikánů. Jen tak tak, že jsem jim utekl. Vůbec nechápu,
co mi chtěli ukrást, neměl jsem u sebe ani vindru!“
„Na tvém místě bych navštívil psychiatra,“ navrhl mu
trenér, „nebo alespoň psychologa. Nemáš přece horší
podmínky než ostatní běžci. Ale ti nejsou tak hákliví
na prostředí, ve kterém trénují.“

Jenže David Sychra byl už takový. Vadili mu nevhodní

svědci, bál se psů a nedovedl překlenout běžné potíže.
Posléze zkusil ve večerní době běhat v zo ologické
zahradě. Dostal se tam zadem v představě, že na
pustých pěšinkách snadno zvýší formu. Byla to jen
iluze. Experiment se vyloženě nepodařil. Kolem něho se
plašila zvířata a hlídači si ho vytipovali jako
zloděje exotických ptáků. Byl předveden na policii,
kde dlouze vysvětloval své záměry. Samozřejmě mu byl
další trénink v zo ologické zahradě zakázán.
David upadl do hluboké melancholie, a v takovém stavu
už neměl daleko k úplné rezignaci. Jen tak ze
setrvačnosti poklusával parkem, a když se mu zdálo, že
se stává středem pozornosti, raději se posadil na
lavičku vedle nějakého dědy. Sotva ho pozdravil. Jen
tak zahučel a předstíral, že ho zajímá skotačení ptáků
ve větvích stromů. Ale děda mlčet nemínil.
„Tak mladej a tak smutnej!“ konstatoval nespokojeně.
„To se mi nelíbí! Já ve vašich letech jsem byl plnej
energie. Nic mne nedokázalo porazit. A vy koukáte jako
pět minut před popravou!“

David chtěl vstát a rozběhnout se někam, kde bude mít

větší klid. Proč se má bavit s tlachavým starcem. Ale
nakonec přece jen ze sebe vysoukal nějakou konvenční
větu. Po ní další a za chvíli se rozpovídal tak, že se
dědovi svěřil se všemi svými problémy. Sypal to ze
sebe, jako by jeho protějškem byl nějaký psycholog,
nebo dokonce farář. „Takže jsem úplně v loji,“ uzavřel
ponuře svou zpověď. „Markalous bude sklízet vavříny,
pošlou ho do zahraničí, a já se pomalu propadnu do
zapomnění. Za chvíli už nikdo nebude ani vědět, že
jsem vůbec existoval. Doma mi zůstane na památku pár
zažloutlých diplomů, a to bude asi tak všechno. Jsem
prostě smolař, dědo, a s tím se nedá nic dělat! Já už
nový recept na úspěch nenajdu!“
„Protože vám chybí špetka fantazie,“ ušklíbl se děda.
„Kdybych já běhal závody, tak bych si rady věděl!“

David na něho nedůvěřivě pohlédl. „A mohl byste mi

poradit?“
„No, proč ne?“ zavrčel stařík. „Třeba se domluvíme.
Bojíte se nebožtíků?“
„Co je to za otázku?“ podivil se běžec. „No ale
myslím, že strašpytel nejsem. Na horory se rád dívám
a nohy se mi při tom netřesou. Jiné zkušenosti nemám.“
„Já jsem totiž hrobník,“ řekl děda, „a mám pod zámkem
celej hřbitov. To je obrovská zahrada, kam lidi
přicházejí jen do šestý hodiny odpolední. Potom zamknu
a šmytec. Na hřbitově nezůstane ani živáček. Až do
rána, kdy přispěchají první nedočkavý babky
s konvičkama, mají nebožtíci naprostej klid. Mezi
hrobama jsou cestičky vysypaný bílým pískem. Jsou
dobře viditelný i v noci, hlavně když svítí měsíc. To
je na hřbitově jako ve dne, a kdyby vám vypadla
koruna, tak ji okamžitě najdete. A ty cestičky jsou
upravený, takže by se na nich báječně běhalo. Nejsem
žádnej odborník, ale vsadil bych se, že by vám takovej
terén mohl vyhovovat.“

Sychra překvapeně vykulil oči. „Běhat v noci na

hřbitově?“ zamumlal. „O tom jsem jaktěživ neslyšel.“
„Já taky ne,“ připustil hrobník, „ale možný by to
bylo. Pochopitelně ne zadarmo. Jste mi sympatickej,
ale všechno musí mít nějaký pravidla. Abyste věděl, že
tady nesedíte s nějakým vydřiduchem, tak rovnou
vyhodím cenu. Tři flašky piva za večer, to přece není
moc! Na nějakýho chuďase nevypadáte!“

Moc to opravdu nebylo. Davidovi se hrobníkův návrh

jevil jako vyloženě exkluzivní. I když běhání na
hřbitově je činnost dosti nezvyklá.
„Tak co, plácneme si?“ naléhal děda. „Lepší podmínky
vám nikdo nenabídne. A můj hřbitov je parádní!
Udržovanej! Nikdo vám tam nebude překážet!“
„Rád bych si ho přece jen napřed prohlédl,“ řekl
Sychra. „Třeba mi ten povrch nebude vyhovovat!“
„Tak jdeme!“ rozhodl hrobník. „Železo se má kout,
dokud je žhavé, a já myslím, že se určitě dohodneme.“

Dovedl Davida na hřbitov a běžec okamžitě poznal, že

děda nijak nenadsazoval. Upravené cesty se klikatily
mezi hroby a působily mnohem přitažlivěji než pěšinky
v lesoparcích, které trpěly častými lidskými zásahy.
Prostředí na hřbitově bylo znamenité. Teď ještě
postávaly u hrobů babičky s konvičkami, ale brzy tu
bude naprostý klid. Zůstanou jen ptáci v korunách
mohutných kaštanů a samozřejmě nebožtíci pod zemí. Ti
na to mají nezadatelné právo.
„Tak co, mladej?“ zeptal se hrobník. „Ještě váháte?“
„Už ne,“ řekl David. „Beru to všema deseti! Říkáte tři
lahvový piva za trénink?“
„Jo, ale ne desítky,“ odvětil stařec.
David přikývl a rozhodl se běhat ještě téhož večera.
Byl spokojen a zase měl najednou dostatek elánu.
Představoval si, jak jeho forma bude den ode dne
stoupat. Stane se opět tím starým Sychrou, jak ho
znali soupeři i novináři. Bude vítězit ve všech
přespolních bězích a pořadatelé ho zahrnou trofejemi.
Ozvou se i sponzoři. Markalous za ním začne beznadějně
zaostávat a nedokáže s ním držet krok. Novináři se
zastydí a napíší o Davidovi sérii oslavných článků.
Pochválí ho, že nezahodil flintu do žita, když se
dočasně ocitl v krizi, ale naopak prokázal silnou vůli
a bojovného ducha. Nikdo už nezapochybuje o tom, komu
patří první příčka mezi krosaři.
Večer se David skutečně dostavil na hřbitov. Hrobník
na něho čekal u brány. S velkým potěšením přijal
igelitovou tašku s třemi dvanáctkami.
„Trénujte třeba do půlnoci,“ řekl velkoryse, „a na mne
vůbec neberte ohled. Až toho budete mít dost,
zaťukejte na okno a já vám zase odemknu.“
„Nebudete už spát?“ zeptal se David. „Opravdu vás
nechci obtěžovat.“
„Starej člověk už toho spánku tolik nepotřebuje,“
vysvětlil mu hrobník. „A navíc mám v domečku učiněnej
luxus. Představte si, že jsem si pořídil i video.
Střelil jsem jednomu sběrateli pár železnejch
historicky cennejch křížů, který už nikomu nepatřily,
a zvýšil jsem si životní úroveň. Teď se skoro každej
večer dívám na horory. Ty mám strašně rád, protože
hřbitov je taková oáza klidu, kde se k žádnýmu
vzrušujícímu zážitku člověk nedostane. Takže já
zalejzám a vy si tu běhejte třeba do alelujá!“

Stmívalo se, ale bíle sypané cestičky svítily do šera

tak, že se David neměl čeho obávat. Navíc byl
světloplachý a tma mu dělala dobře. Měl za sebou
i řadu nočních orientačních běhů, ve kterých většinou
uspěl. Pohyb mezi stromy a jinými přírodními
překážkami mu vyhovoval.
A tak se pustil s elánem do běhání v nezvyklém
prostředí. Bylo to nad očekávání příjemné
a osvěžující. Běžel sám, a nikdo mu nepřekážel. Na
nikoho nemusel brát ohled. Nikdo se mu neposmíval
a nekritizoval jeho výkony. Samozřejmě tady nebyli ani
agresivní psi, kterých je v lesoparcích plno.
Prostředí bylo pochopitelně poněkud nevšední.
Z houstnoucí tmy vyvstávaly před běžcem malé i velké
pomníky, kříže, andělé, připravující se k Poslednímu
soudu. Pro řadu lidí by to byla značná psychická zátěž
a leckdo by co nejrychleji hledal cestu k východu.
Noční hřbitov není dětské hřiště, a když v koruně
stromů zahouká sova, vyvolá to zcela zvláštní
atmosféru. Ale David to sotva vnímal. Byl nadšen tím,
že mohl trénovat, a ničím jiným se nehodlal zatěžovat.
Soustředil se na jediný cíl: znovu se dostat do
optimální formy a při velkém závodě „Napříč Železnými
horami“ rozdrtit drzého Markalouse. Tomu prý stoupla
sláva do hlavy natolik, že o Davidu Sychrovi mluvil
jako o „panu Bejvávalo“. Právě proto musí dostat
důkladnou lekci! Hřbitov byl rozlehlý a David se
nemusel nijak omezovat. Pádil vpřed jako při
orientačním běhu a zdálo se mu, že se zázračně
uzdravuje. Stresy zmizely a únavu sotva cítil. V duchu
blahořečil šťastné chvíli, kdy se v parku na lavičce
setkal se starým hrobníkem. Uzavřel s ním vskutku
znamenitý obchod! Za pár lahví piva opět vstoupí na
stupně vítězů!
David vydržel běhat téměř do půlnoci a necítil se
nijak unaven. Byl v takové euforii, že by vydržel
trénovat až do rána. Ale rozum mu velel přestat, a tak
přece jen zaťukal na okno hrobníkova domku. Ten
okamžitě vyšel a usmíval se: „Zrovna jsem se díval na
Ples upírů,“ liboval si. „Když se s nimi člověk
nesetká na krchově, může si je prohlédnout aspoň na
kazetě. Tak co? Přijdete zítra zas?“
Sychra to samozřejmě slíbil, a svůj slib také splnil.
Docházel na hřbitov denně a trénoval poctivě a úporně.
Chtěl dohonit to, co zameškal. Závod „Napříč Železnými
horami“ se blížil. Markalous se netajil optimismem
a možnost neúspěchu vůbec nepřipouštěl. Tvrdil, že
porazí Sychru nejméně o dvě minuty.
Ale David se jeho chvástání nezalekl. Zvýšil
tréninkové dávky a cítil, že jeho forma utěšeně
stoupá. Míjel hroby stále větším tempem a už se na
hřbitově docela dobře vyznal. Vytvořil si svůj okruh,
který absolvoval desetkrát až dvanáctkrát. Dokonce si
začal namlouvat, že mu nebožtíci v hrobech fandí
a povzbuzují ho.
Pak se přiblížil očekávaný den. Na start u Sečské
přehrady se přihlásilo přes šedesát závodníků v čele
s Ondřejem Markalousem. Noviny ho označily jako
jasného favorita a zpovídaly ho už před závodem. Na
Davida Sychru si žádný ze sportovních redaktorů
nevzpomněl. Už nikoho nezajímal.
Však vy uvidíte, těšil se ukřivděný běžec. K tomu,
abych suverénně zvítězil, nepotřebuji vaši reklamu!
Klidně se rozplývejte nad konkurencí! Až mu při závodě
ukážu záda, budete mluvit jinak! Ale ze mne potom
nevymáčknete ani slovo! Ani jednomu z vás neposkytnu
interview. Seberu první cenu a odjedu s ní co
nejrychleji do Prahy!
Naplánováno to měl znamenitě. Ale ještě ho čekal
poslední trénink na hřbitově. Nijak nepospíchal,
protože předpověď počasí byla znamenitá a skutečnost
jí plně odpovídala. Večer voněl nadcházejícím
podzimem, ale vzduch měl ještě letní hodnoty. Panovalo
naprosté bezvětří a na nebi svítil veliký bílý měsíc.
Hřbitov působil poněkud strašidelně, ale David Sychra
to sotva vnímal. Měl plnou hlavu nedělního závodu
a nelítostného souboje s Ondřejem Markalousem. Nic
jiného si nesměl připouštět.
Vyběhl na trať jako kdykoliv předtím. Běželo se mu
dobře, protože bylo světlo, a s pomníky, které
lemovaly cestu, se již znal tak důvěrně. Ale něco se
přece jen změnilo. Zdálo se mu, že ho tentokrát při
běhu všichni sledují. Andělé na náhrobcích jako by ho
povzbuzovali a aplaudovali mu. A dokonce měl pocit, že
z hrobů vystrkují hlavy nebožtíci, aby mohli posoudit
jeho formu. Musel se tomu v duchu zasmát a zrychlil
tempo, aby své diváky nezklamal. Byl přesvědčen, že
jde o přeludy vytvořené intenzivním světlem měsíčních
paprsků. Rozhodně nepociťoval úzkost, nebo dokonce
strach. Spíše hřejivý pocit, že celý hřbitov je mu
přátelsky nakloněn. Všichni si přejí, aby v neděli
rozdrtil Ondřeje Markalouse!
David doběhl na konec hřbitova, kde se tyčila
reprezentativní hrobka rodiny Kuslínkovy. Pan Kuslínek
býval bankéř a zřejmě se o své potomky nebývale
zasloužil. Proto také hrobce vévodila jeho socha
v životní velikosti. Jenomže nyní mramor ztratil svoji
strnulost. Pan Kuslínek se pohnul a přátelsky Davidovi
pokynul.
„Začínám mít halucinace,“ uvědomil si běžec, „což může
být známkou přetrénovanosti. Dřel jsem víc, než bylo
třeba. Doufejme, že se to neprojeví negativně při
nedělním závodě.“

Aniž by reagoval na Kuslínkovo gesto, otočil se

a vydal se na zpáteční cestu. I tentokrát se mu zdálo,
že hřbitov je plný života. I když si to vysvětloval
přílišnou tréninkovou zátěží, přece jen začínal být
nesvůj. Nedokázal se ubránit mrazení v zádech
a neběžel už tak uvolněně. Povzbuzování andělů mu
příliš nepomáhalo. Pohyboval se těžkopádně a toporně.
A pak se to stalo.
V ohybu cesty, která se lomila k hrobníkovu domku,
spatřil krajně neobvyklou věc. Z hrobu se soukala
stará šedovlasá žena a dívala se přímo na něj. Nebyl
to však přívětivý pohled, jako tomu bylo u pana
Kuslínka. Z jejího bílého obličeje čišela nenávist
a nebylo radno se k ní přibližovat. V této chvíli měl
David zastavit a utéci, ale místo toho pokračoval
v běhu. Nechtěl se sám před sebou zesměšnit tím, že by
uprchl před pouhým přeludem, a tak zvýšil ještě tempo.
V té chvíli se mu stařena vrhla pod nohy jako
fotbalový brankář. David zděšeně vykřikl a vzápětí
ztratil rovnováhu. Upadl na zem a ramenem se uhodil
o sokl nejbližšího pomníku. Ozvalo se prasknutí a on
okamžitě pochopil, že pravá klíční kost ten náraz
nevydržela. Bolestně zakvílel a pokoušel se vstát. Šlo
to velice těžko, protože měl natlučené i koleno
a začal mu otékat kotník. Bylo jasné, že o nedělním
závodě si může nechat jenom zdát.
Rozhlédl se kolem, ale po stařeně nebylo nikde ani
památky. Zmizela. Ale na pomníku si mohl David
v měsíčním světle přečíst její jméno: Vlasta
Markalousová.
Nedělní závod „Napříč Železnými horami“ vyhrál Ondřej
Markalous. Nepřítomnost Davida Sychry byla hodnocena
velice negativně. Všichni se domnívali, že se vyhnul
prestižnímu závodu ze strachu z porážky.
Ondřej Markalous byl okouzlen sám sebou. „Jen mě
mrzí,“ řekl novinářům, „že tento slavný den nemůže se
mnou sdílet moje maminka. Vždycky mne v běhání
podporovala a přesvědčovala, že jednoho dne budu
nejlepší. Škoda, že se této chvíle nedočkala. Chudinka
spí svůj věčný sen na pražském hřbitově!“

***

TROJBAREVNÁ PENELOPÉ.
*

Herec Martyn, zasmušilý a morózní patron, byl

v podstatě dobrák, i když se o něm vyprávělo ledacos.
V divadle ho neměli rádi a přátelé se mu často
vyhýbali. Dvě zákonité manželky mu už utekly
a příležitostné milenky ho vždycky měly brzy dost.
Martyn se proto stále více uzavíral do sebe a téměř
každá věta, kterou pronesl, byla poznamenána sžíravou
ironií, kousavostí a skepsí. Nechtěl sice nikomu přímo
ubližovat, ale jako by v něm hrozilo něco
nebezpečného. Sám si to nechtěl přiznat, alespoň ne
v plné šíři, ale dobře o tom věděl. Kdykoliv se na
někoho opravdu rozzlobil, neobešlo se to bez
pozoruhodných a většinou zcela tragických následků.
Kolega Pohnán dostal například bez jakýchkoli
předchozích příznaků těžký infarkt, herečka Úbělová se
utopila a inspicient Růžička si pádem ze schodů zlomil
velmi nešťastně nohu. Podobných, i když méně
drastických příhod se v Martynově okolí vyskytla celá
řada, a on si to nedovedl vysvětlit jinak než jako
důsledky své nepřízně. Snažil se tomu nějak
zabraňovat, záměrně se stahoval do pozadí, s nikým se
zbytečně nebavil a ze všech sil se bránil na někoho se
hněvat. Obvykle jen něco zavrčel, ale rychle ustoupil
a byl neustále ve střehu.
Tak tomu bylo nejen v divadle, ale i mimo ně. Martyn
bydlel sám v rodinném domku na okraji Prahy. Poslední
milenka od něho utekla před dvěma měsíci a hospodyně
herec zásadně nesnášel. Byl přesvědčen, že každá bába
je nutně zvědavá, do všeho vleze a prošmejdí dům od
půdy až do sklepa. Navíc ještě stále tlachají
a listovní tajemství pro ně nikdy není tabu. A Martyn
nijak neprahl po tom, aby se o jeho soukromí vykládalo
na každém rohu.
Vystačil si docela dobře sám. Vlastně zase tak docela
sám nebyl. Když se krásná Linda přestěhovala k sochaři
Sacherovi, zaujala její místo trojbarevná kočka.
Martyn ji nazval Penelopé zřejmě proto, že počítal
s její trvalou věrností. Odjakživa měl kočky raději
než psy a o ryzosti kočičího charakteru by dokázal
vykládat celé hodiny. Kdyby ovšem našel ochotné
posluchače.
Penelopé k Martynovi nebývale přilnula a trávila s ním
každou jeho volnou chvilku. Nikdy nedala přednost
procházkám po střeše či po zahradě, nebo snad dokonce
laškování s kocoury. Jak vrzla vrátka a herec se
vracel domů, objevila se Penelopé, zavrněla, zapředla
a vyzývavě se mu otřela o nohy. To byl pro Martyna
pokyn, že ji má vzít do náruče, pohladit a věnovat jí
maximum svého času. Martyn nikdy neodmítl.
Zádumčivost, nevrlost i špatná nálada z něho okamžitě
spadly. Perspektiva dlouhého monologu o mizerném
světě, který povede za pozorného sledování
inteligentní trojbarevné kočky, mu připadala nejen
přijatelná, ale i vzrušující. Penelopé byla prostě tou
nejlíbeznější bytostí pod sluncem.
Sousedům se tak ovšem nejevila. Nohejlovi, kteří
bydleli ve vile přímo proti Martynovi, se netajili
odporem ke všemu, co bylo cítit kočičinou. Zejména
Penelopé jim ležela silně v žaludku. Byla to prohnaná
zlodějka, lapačka ptáků a zlé, falešné stvoření. Na
tomto hodnocení se shodla celá jejich rodina: babička,
oba manželé i jejich dva dospívající synové. Jak se
Penelopé objevila u Nohejlů na zahradě, mohla si být
jista tím, že jí to jen tak neprojde. Vždycky se našel
někdo, kdo ji promptně zahnal. Babička po ní s oblibou
metala spadaná jablka, Nohejl dával přednost kamení
a uhlí, Nohejlová pištěla a oháněla se holí, zatímco
synové se pokoušeli zasáhnout nenáviděnou kočku broky
ze vzduchovky.
„Mistře,“ rozčiloval se Nohejl, „jeli už chov koček
vaší zálibou, nemůžeme to patrně nijak ovlivnit. My
však tyto falešné šelmy nesnášíme a považujeme je za
škůdce zahrad. Zpěvného ptactva už i tak ubývá, a my
se s tím nehodláme smířit! Buďte tedy tak laskav
a nepouštějte to své odporné stvoření z interiéru, aby
se pak mohlo volně potulovat po okolí. Ať si sedí
pěkně doma!“
„Vy jste se zbláznil!“ zavrčel Martyn. „Cožpak je
možné trápit ušlechtilé zvíře stálým pobytem
v místnosti? Nepopřát mu, aby se trochu rozhlédlo
kolem sebe? Něco takového je zcela absurdní! A ty řeči
o hubení ptáků – to jsou samé výmysly a pomluvy!
Penelopé je jemná a vybíravá. Krmím ji dosyta,
hodnotně a chutně. Určitě nemá zálusk ani na myši,
natož na vrabce! Leda na moravské, a ty jí nosím
dvakrát týdně.“
„Uvažte, že je to přece jen šelma, a ty musí lovit,
i když nemají hlad!“ polemizoval Nohejl. „I kdybyste
ji přecpával všemožnými lahůdkami, bude stejně číhat
na sýkorky, čermáčky a stehlíky. Jako chovatel byste
si měl jasně uvědomit, že je to její přirozenost.
A vyvodit z toho patřičné důsledky. My, kteří kočky
nesnášíme, nebudeme ustupovat donekonečna! Zákonitě
přijde den, kdy naše trpělivost podlehne touze po
odvetě. Vím o celé řadě případů, kdy majitelé zahrad
cizí kočky, které pronikly na jejich území,
nemilosrdně likvidovali!“

Martyn se otřásl odporem a prohlásil: „To je

zhovadilost, s kterou bych se sotva vyrovnal jako
džentlmen!“
„A co byste mohl dělat?“ zeptal se potměšile Nohejl.
„Rozbil byste sousedům okna? Napadl byste jednotlivé
členy rodiny fyzicky? Nebo byste uveřejnil ostrý výpad
ve Večerní Praze?“
„To zatím ještě nemám promyšleno, neboť až dosud mne
vůbec nenapadlo, že by Penelopé někdo dokázal úmyslně
ublížit,“ řekl pomalu herec. „Ale následky by si pak
každý musel přičíst sám!“

Po této nepříjemné debatě byl Martyn značně

znepokojen. Možnost, že by na Penelopé někdo vztáhl
ruku, ho silně znervózňovala. I když příliš nevěřil,
že Nohejl svou hrozbu uskuteční, červ v něm stále
hlodal a on se už nevracel domů v tak idylické náladě
jako dříve. Penelopé byla možná v nebezpečí, vždyť už
několikrát ho přivítala s nějakým čerstvě utrženým
šrámem. Při příštím setkání oslovil tedy Martyn pana
Nohejla odměřeně: „Pane Nohejle, vaše zášť vůči
Penelopé mi začíná jít na nervy. Nepřestaneteli
pronásledovat mou kočku, začnu já systematicky hubit
vaše zpěvné ptactvo. Budu sypat pěnkavám otrávené
zrní, sýkorkám předhodím lůj namočený v jedu a drozdy
postřílím z malorážky. Rukavici, kterou mi hážete
k nohám, zvednu, a mé nemilosrdné jednání bude
výstrahou všem, kdo žijí v našem okolí!“
„Ale to by bylo úplně barbarství!“ zapištěl Nohejl.
„Do nebe volající nespravedlnost a nekulturnost!
Trestuhodné pošlapání etických hodnot! Jste přece,
safra, umělec a humanista. Nositel všelidských
vznešených idejí! Jak se vůbec můžete snížit
k podobným neuváženým výrokům?“
„Vše je ve vašich rukách!“ řekl rozhodně Martyn.
„Milujte si a krmte své opeřence – já vám v tom bránit
nebudu, přestože mi jejich švitoření a štěbetání
v časných ranních hodinách jde pořádně na nervy.
Nepopustím však uzdu svému hněvu, pokud vy necháte na
pokoji Penelopé. Vryjte si už jednou laskavě do
vědomí, že tato kočka je pro vás tabu!“

Rozešli se znovu ne právě přívětivě, nicméně se zdálo,

že přímý konflikt vbrzku nehrozí. Už po třech dnech
došlo však k osudné události, která se stala prologem
k velké rodinné tragédii.
Martyn se v noci vrátil z divadla a čekal, že mu
Penelopé jako obvykle přiběhne v ústrety. Nepřiběhla.
Zavolal na ni a ozvalo se mu bolestné, žalostné
zamňoukání. Pak kočku konečně spatřil. Plazila se
k němu v posledním tažení, celá zakrvácená, se
zlomenou nohou a vyraženým okem.
„Penelopé!“ zhrozil se Martyn. „Kdo ti to udělal?“

Penelopé pochopitelně neodpověděla. S vynaložením

všech zbývajících sil se pánovi ještě naposledy otřela
o nohy a zanechala na nohavicích krvavé stopy. Chtěla
se zřejmě pokusit o další komunikaci, ale z jejího
hrdla místo mňoukání vyšel jen chrčivý chrapot. Po
několika vteřinách kočka zcepeněla.
Martyn na ni upřeně hleděl a jeho tvář se stále více
chmuřila. Neuronil sice jedinou slzu, ale jeho tvář
zrcadlila stále rostoucí příval hněvu. Konečně ze sebe
vyrazil: „Pomstím tě, Penelopé! Oko za oko, zub za
zub! Nebudu mít ani špetičku slitování!“

Pak zabalil kočku do kusu bílé lněné látky a pohřbil

ji pod starým tisem. Pláč, který by mu byl jistě
ulevil, se nedostavil. Jeho mysl byla zcela zaujata
přípravou k nelítostnému boji. Přecházel chvíli sem
a tam zahradou a ponuře hleděl do houštiny divoce
rostoucích a celá léta neošetřovaných keřů. Zdálo se,
jako by tam nacházel tajemnou a magickou sílu
k strašnému rozhodnutí. Pak se zvolna vracel k domu.
Otevřel dveře, ale nerozsvítil. Svůj byt znal tak
dokonale, že bez jediného klopýtnutí nebo zašátrání
došel až do své pracovny. Tam otevřel dokořán okno
a hleděl upřeně přes ulici na vilu Nohejlových.
Představoval si, že luxusní stavba se pomalu mění
v rodinnou hrobku a nenávistně šeptal: „Všechny vás
proklínám a přeji si vaši totální záhubu! Musíte
zahynout právě tak krutě, jak jste dali zajít mé
Penelopé! Přeji si, abyste byli všichni do jednoho
zničeni! Svolávám na vaše ničemné hlavy hromy a blesky
kruté pomsty! Mezi mé úmysly a vaše životy se nesmí
vloudit ani stín milosrdenství!“

Stál zcela strnule jako v tranzu, a jeho zrak se zdál

pronikat zdmi protější vily. Jeho rty několikrát
opakovaly slova kletby a trvalo dlouho, než se Martyn
zcela uklidnil. Teprve potom mu vyhrkly slzy a on se
ve vzpomínkách na milované zvíře srdceryvně rozplakal.
O účinnosti své kletby ani v nejmenším nepochyboval.
Vzrušeně a napjatě čekal. Už příští den dorazila do
ulice s pronikavým houkáním sanitka rychlé
pohotovosti. Stará paní Nohejlová byla raněna mozkovou
mrtvicí. Ležela na pohovce zcela bezvládná
s nepřirozeně zkřiveným obličejem. Zřízenci ji opatrně
položili na nosítka a odnášeli do sanitky. Přítomný
lékař ovšem nedával rodině velkou naději. Stařena
přesto žila ještě devět dní a o den přežila své dva
vnuky.
Ti si vyjeli na motocyklu za Prahu a v řízení se
střídali. Opojeni rychlou jízdou narazili na
křižovatce přímo do těžkého nákladního auta. Rodiče se
pochopitelné po obdržení této zprávy zhroutili. Paní
Nohejlovou bylo nutné hospitalizovat v ústavu pro
duševně choré. Manžel dostal silná sedativa
a předávkoval se jimi. Vrávoral ulicí a zdálo se, že
nikoho a nic nevnímá. Nevšiml si ani hlubokého výkopu
na rohu ulice a zřítil se tam. Zpět ho vytáhli
s několika velice komplikovanými frakturami. Podle
úsudku lékařů stráví zbytek života na invalidním
vozíku.
Herec Martyn se sice tvářil stále velmi ponuře, přesto
však pociťoval i hluboké zadostiučinění. Cítil, že
spravedlnosti bylo učiněno zadost. Trojbarevná
Penelopé byla pomstěna a mohla nyní pod tisem zcela
spokojeně spát svůj poslední spánek.
Podivné však bylo, že i Martyn pociťoval od této doby
jakousi zvláštní malátnost. Těžko se pohyboval a často
vysedával přes den v zahradním altánku. Penelopé,
která mu obvykle sedávala na klíně a spokojeně předla,
mu velmi chyběla. Martyn této ztráty velice litoval,
přesto ho však stále přepadaly pochyby o správnosti
jeho činu. Protější vila byla nyní stále zcela tichá,
nikdo se tam dosud nenastěhoval. Martyn vše v duchu
neustále přemítal a říkal si: Kdo seje vítr, sklízí
bouři! Já jsem se přece k takové krutosti jinak
postavit nemohl. Vzali mi jedinou skutečnou
přítelkyni, kterou jsem kdy měl. Kdyby mne to nechalo
lhostejným, jak bych si ještě mohl vážit sama sebe?
Jednal jsem naprosto správně, a jsem tedy v právu!
Přes všechna podobná ujišťování vkrádaly se do jeho
nitra neustále pochyby o tom, zda jednal čestně.
Dokonce sílily.
Ostatně jsem se nikoho nedotkl ani prstem, uklidňoval
se. Zřejmě to byl jejich osud. Možná také, že šlo
o zcela obyčejnou náhodu. Nemám si co vyčítat!
Nehnuté zíral na opuštěnou a smutnou vilu a v té
chvíli zaslechl ze zahrady jakýsi hluk. Změť lidských
hlasů. Nervózně sebou trhl a zbystřil pozornost. Co má
kdo pohledávat na Nohejlově zahradě?

Brzy však poznal, že se mýlil. Hlasy nepřicházely ze

zahrady, ale z ulice. Byly bujaré, sebevědomé,
a mísily se s ráznými kroky mladých lidí. Nějaká parta
mladých si zřejmě vyrazila někam na tah nebo se z něho
vracela. Martyn, ačkoliv seděl v bezpečí v altánku,
zostražitěl. Neměl rád výrostky, a zejména pankáči
v něm vzbuzovali krajně nelibé pocity. A tohle pankáči
byli.
Přiblížili se mu na pár desítek metrů. Povykovali
a bušili klacky do zahradních plotů. Těšilo je, že
majitelé vil před nimi zalézají do bezpečí svých
příbytků.
„Volové,“ vykřikl náhle jeden z nich, „tady to máte
přece už zmapovaný! Pamatujete se na to tóčo s tou
trojbarevnou kočkou? Ta se z toho docela určitě už
nevylízala!“

Ostatní se pobaveně rozchechtali.

***

STARÉ HODINY.
*

Bylo to velké neštěstí. V malém domku u Holáňů

vybuchla propanbutanová bomba. Staří Holáňovi to
nepřežili a ze stavení zbyly rozvaliny. Jako ve válce.
Když mladý Holáň přijel z Prahy, zjistil, že toho moc
nezbylo. Parcela, na níž bylo třeba postavit nový
domek, a pár starých otlučených krámů. Kupodivu tu
katastrofu přežily pendlovky, které nebožtík s oblibou
natahoval a pak naslouchal jejich odbíjení. Byly to
čtvrťovky od hodináře Sichrovského a měly nádherný
znělý hlas. Paní Holáňová jim nemohla přijít na jméno
a několikrát denně je chtěla vyhodit na smetiště. Pak
ale ohluchla a na noční odbíjení si zvykla.
Hodiny velice obdivoval učitel Sova, který měl
k podobným předmětům velice kladný vztah. Měl doma
hrací strojky, zvonky, a dokonce i orchestrion. Nyní
měl příležitost promluvit si s mladým Holáněm
o hodinách. Nebylo to snadné, jelikož šlo o peníze.
Mladý Holáň se tvářil, jako by prodával vzácné
rudolfínské sbírky, ale posléze ze svých představ
přece jen slevil. Učitel Sova se stal novým majitelem.
Pověsil si pendlovky na stěnu přímo nad svůj pracovní
stůl a s potěšením vnímal jejich tikot i časté
odbíjení. Přišel jim na chuť do té míry, že je
považoval za největší a nejmilejší skvost ze své
sbírky. Naprosto nepředpokládal, že se prostřednictvím
starých hodin může přihodit něco neobvyklého. A přece
se to stalo.
Učitel Sova, jako by ho k tomu nabádalo jeho jméno,
rád ponocoval. Četl dlouho do noci literaturu faktu
nebo sám sepisoval poznatky ze svých pravidelných
toulek přírodou. Občas ho napadlo, že by své zápisky
mohl nabídnout některému nakladatelství, ale vrozená
skromnost vítězila nad ctižádostí.
Tentokrát psal Sova o námluvách rákosníků, které
trpělivě sledoval celé odpoledne. Už byl téměř hotov,
když pendlovky odbily půlnoc. V té chvíli zaskřípal
nábytek, jako by v něm pořádala bál celá armáda
červotočů.
Sova překvapeně zvedl hlavu od le jster a trochu
vyděšeně vykřikl: „Pane Holáň! Kde se tu berete, pane
Holáň? Jste přece mrtvý!“

Ale starý pán ho vůbec nevnímal. Byl kdesi úplně

jinde. Slabě se usmíval a šoural se ke svým oblíbeným
pendlovkám. Láskyplně na ně pohlédl a natáhl je. Pak
se posadil na křeslo pod nimi. Čekal.
Ani učitel nebyl schopen akce. Zíral na sedícího
starce a nevěděl, jak má na tento jev reagovat.
O obcování s duchy toho příliš nevěděl, a také neměl
sebemenší zájem stát se spiritistou nebo něčím
podobným. Napadalo ho ledacos, ale každou iniciativu
okamžitě zaplašil. Neměl tušení, jak by se duch pana
Holáně zachoval, kdyby jím zatřásl nebo kdyby ho něčím
pokropil. Takže ho raději pouze zpovzdálí pozoroval,
v čemž měl bohaté zkušenosti.
Zatím se nic závažného nedělo. Pan Holáň seděl
v křesle a ani se nepohnul. Jen se usmíval. Až do
čtvrt na jednu, kdy se hodiny rozezněly. Stařec na ně
vrhl vděčný pohled a povstal. Znovu je pohladil a cosi
nesrozumitelného zašeptal. Pak zmizel, opět za
tajemného skřípotu a vrzání nábytku.
Učitel Sova osaměl a byl dočista zmaten. Na podobné
zážitky nebyl zvyklý a tento ho uvedl do značných
rozpaků. Uvědomoval si, že se o dojmy nesmí s nikým
podělit. Kdyby začal vykládat, že se střetl s duchem
starého Holáně, velice by si uškodil. Ztratil by
veškerou autoritu. Lidé by ho považovali za blázna
a báli by se svěřit mu své děti. Možná by trvali na
jeho přeložení. Něco takového nesmí za žádnou cenu
připustit! Na druhé straně je obtížné žít s podobným
tajemstvím. Sova byl extrovert, který se s rozkoší
dělil o získané vědomosti. Nebyl zvyklý nechávat si
něco pro sebe. Zatajit významnou okolnost nepovažoval
za slušné vůči svému okolí. Jak se má zachovat?

Prozatím tiše trpěl a očekával další půlnoc s jistými

nadějemi, že se cosi vyřeší. To však byla iluze. Pan
Holáň se dostavil, ale neprojevil chuť s učitelem
komunikovat. Hleděl na něho – a díval se přímo skrz
něj. Duch se choval, jako by v místnosti nikdo nebyl.
„Pane Holáň!“ pípl poněkud zoufale Sova. „Kdo jste?
Odkud přicházíte? Kam směřujete?“

Ale duch neřekl ani „Co je ti do toho?!“ S úsměvem

plul k pendlovkám a pohladil je jako milovanou ženu.
Natáhl je, posadil se do křesla a čekal na čtvrt na
jednu. Poté opět zmizel.
Učitel to nesl ještě hůře než předešlého dne. „Pane
Holáň,“ vzlyknul, „co mi to provádíte? Uvádíte mou
duši i rozum do nepředstavitelného zmatku! Vaše
jednání mě zničí! Vždycky jsem si vše dovedl vysvětlit
přirozeným způsobem, ale tohle?“ Žádné rozumné
vysvětlení skutečně neexistovalo. Duch byl tady
a o jeho podstatě se nedalo pochybovat. Bezpečně se
vědělo jen to, že rád natahuje hodiny, které mu kdysi
patřily.
Učitel se zamyslel a dostal nápad. Řekl si, že když
pana Holáně předejde a natáhne hodiny sám, uvede ho do
nečekané situace. Může se stát, že s ním duch začne
komunikovat a odhalí mu leckterá záhrobní tajemství.
Poznat nové věci bylo vždy učitelovou ctižádostí. Už
si představoval, jak si vše zapíše do svých zápisníků.
Pak se připravil na půlnoční příchod starého pána.
Natáhl hodiny a posadil se na obvyklé místo. Čekal.
Tentokrát mu to připadalo nezvykle dlouhé. Minuty se
vlekly a ručičky hodin jako by stály. Učitel se
netrpělivě hryzal do rtů a přemýšlel, jak asi
experiment dopadne. Podiví se duch nové situaci
a osloví Sovu, kterého přece dobře zná? Nebo upadne do
rozpaků a pobouřen lidským zásahem zmizí? To se za
chvíli ukáže!
Konečně odbila půlnoc. Skřípění a praskání v nábytku
ohlašovalo příchod ducha. Pan Holáň se také objevil.
Vypadal klidně, spokojeně a vyrovnaně. Těšil se na
následující chvíle. Zvolna kráčel k hodinám, bez nichž
mu zřejmě na onom světě bylo smutno. Vroucně je
pohladil a chtěl je natáhnout.
Vzápětí ale úsměv z jeho vrásčité tváře zmizel. Pan
Holáň poznal změnu a zlostně zasípal. V jeho očích se
objevil nepříčetný vztek. Krotký a příjemný duch se
rázem změnil v nebezpečnou bestii. Stařec se rozlítil
a začal trhat vše, na co dosáhl. Házel kolem sebe
předměty položené na stole i jinde. Z úst mu tekly
sliny jako vodopád a z očí sršely blesky. Hněv se
stupňoval. Stařec převracel nábytek, do všeho kopal
a všechno rozbíjel.
„Pane Holáň,“ naříkal vyděšený a zcela zmatený učitel,
„co to děláte? Proč pustošíte mé obydlí? Snad jste se,
proboha, nepomátl?“

Duch ho neuznal za hodna odpovědi. Ještě

pravděpodobnější je, že ho vůbec nevnímal. Ale řádil
dál. Hlučel a soptil. Předměty létaly pokojem stále
rychleji. Holáň srazil ze stropu i parádní lustr
z Nového Boru. Z křesel lítaly cucky, ze sklenic
a láhví zbyly pouhé střepy. Učitelův byt se měnil
v trosky. Zoufalý Sova byl posléze udeřen do hlavy
těžítkem a upadl do bezvědomí.
Když se probral, pan Holáň zde již nebyl. Všude se
povalovaly rozbité předměty a nábytek se proměnil
v haldu prken a třísek. Také učitelovy zápisky byly
zcela nepoužitelné.
Pak se začali scházet sousedé. „To byl určitě kulový
blesk!“ tvrdili svorně. „Škoda, že se vám nepodařilo
ho vyfotit! Dostal byste obrovskou odměnu!“

Učitel neodpovídal. Událost ho vykolejila natolik, že

sotva klapal čelistmi. V místnosti bylo vše
rozmláceno. Jediný předmět nezůstal celý.
Pouze na stěně visely nepoškozené hodiny. Spokojeně
tikaly a právě odbíjely půl jedné.

***
ZCELA NEZBYTNÁ VRAŽDA.
*

Jitka tu nádhernou chalupu přímo bytostně nenáviděla.

Každý, kdo zde novomanžele Rokosovy navštívil, jenom
slastně vzdychl a v superlativech hovořil o rajském
letovisku, jaké dnes už hned tak někde neobjevíš. Což
byla nesporně pravda.
Národní umělec Rokos si dovedl vybrat. V malebném
podhůří, kousek od lesa a jen několik kroků od potoka,
ve kterém ještě rejdili pstruzi, stála rázovitá
dřevěnice působící velmi lahodným dojmem i pro oči
náročného znalce. Zářila zde jako vzácný diamant na
prstenu.
Rokos si chalupu tak zamiloval, že se prakticky zcela
rozžehnal s Prahou a psal své scénáře na verandě
chalupy. Když ho múzy opustily, nazul si na bosé nohy
vysoké rybářské boty a už se brodil bystřinou za téměř
jistým úlovkem. Muškařil a přinášel Jitce pohledné
vypasené pstroužky s přáním, aby je připravila
k večeři. Byl přesvědčen, že se manželce na chalupě
líbí právě tak jako jemu. Jitka by však nejraději toto
vesnické sídlo podpálila. Život na samotě ji nudil
a pobyt v přírodě jí nic neříkal. S hrůzou si
uvědomovala, že tady tvrdnou už třetí měsíc. A to
Rokos ještě ani slůvkem nenaznačil, že by se mu
zastesklo po Praze.
Jitka se provdala za téměř šedesátiletého Rokose přede
dvěma lety. Seznámila se s obézním hypertronikem,
ustavičně koketujícím s infarktem myokardu, v pražském
filmovém klubu, kam ji vzal s sebou jeden vycmrndlý
asistent režie. Zřejmě měli jít raději někam jinam,
ale Jitka strašně toužila po velkém světě. Chtěla
poznat slavné a známé lidi, prahla po drahých
toaletách a věřila, že se jí nějak podaří vymanit se
z nudy svého dosavadního života. Opovrhovala průměrem
a vábilo ji jen to, co se jí jevilo jako mimořádné
a výjimečné.
Jitka se trápila tím, že musela žít v prostředí, které
nebylo nijak exkluzivní. Otec byl protivný pedantický
ouřada bez jakéhokoli vzletu, matka svůj šedivý život
prakticky prouklízela a sestra v jednom kuse pilně
šprtala jakési odborné vědomosti. Domov, to byl pouze
zlý sen, z něhož se už jednou musela probudit
a vstoupit do opravdového světa mezi ty, kteří něco
znamenají.
To ovšem nebylo snadné. Holčiček, které se motají
kolem tvůrců umění se snahou nějak prorazit, je
bezpočet. Jsou pro svou kariéru ochotny udělat
cokoliv, ale výsledek jen málokdy odpovídá
vynaloženému úsilí. Značná část ctižádostivých adeptek
pohoří a značně si natluče svůj pikantní nosík.
Odstrašujících příkladů je vrchovatě.
Jitčina touha vymanit se ze všedního prostředí byla
přesto tak velká, že neměla na vybranou. Rozhodla se
tvrdě zaútočit a nepromarnit ani tu nejmenší šanci.
Asistenta režie, který jí umožnil nakouknout do
třinácté komnaty, nebrala nijak vážně. Když ale
spatřila Dobroslava Rokose, srdéčko v ní vzrušeně
poskočilo. Byl to muž, kterého musela registrovat
a který stál za to si ho řádně povšimnout.
Národní umělec Dobroslav Rokos totiž dobyl mnoha poct
a rozhodně nepatřil mezi bezvýznamné chudáky. Kromě
toho se potřetí rozvedl a rozhlížel se po čtvrté ženě.
Zdravotně na tom sice nebyl nejlépe, ale zase na
druhou stranu o něm nebylo možno tvrdit, že je to
lidská troska. Dovedl se ovládat, měl takt a vkus
a dbal dost i o svůj zevnějšek. Někteří lichotníci
o něm říkali, že má v sobě jiskru, a kdo ví, zda v tom
neměli alespoň kousek pravdy.
Jitka přišla jako na zavolanou. Byla o pětatřicet let
mladší než poněkud dýchavičný slavný autor, a už proto
se mu musela zalíbit. Však se také všemožně snažila
padnout mu do oka, což se jí nakonec podařilo.
Asistent režie ostrouhal kolečka a za necelé tři
měsíce se národní umělec Dobroslav Rokos ženil
počtvrté. Jeho mladičká ženuška se tak dostala mezi
výkvět naší kultury, ale její dosavadní iluze se
rozplynuly. Jitka si představovala, jak oslní Prahu
a dostane se pak i do atraktivnějších světových
metropolí. Do Vídně, Paříže, a snad i do New Yorku.
Jenomže tohle měl už mrzutý poněkud neduživý
a nepříliš společenský Rokos dávno za sebou. Neměl rád
bujaré veselí, nesnášel hluk velkoměsta a prahnul
naopak po klidu a tichu. Byl také vášnivým rybářem,
a tak není divu, že stále častěji trávil volné chvíle
na venkově. A pochopitelně si přál, aby zde s ním byla
i jeho mladá manželka. Bylo mu jasné, proč si ho
vzala, a nedělal si iluze o tom, jak by se chovala,
kdyby zůstala v Praze sama. Něco podobného nepřipadalo
tedy v úvahu.
A tak žili manželé Rokosovi většinou na chalupě.
V pohodlí, luxusu a přepychu, ale přece jenom na
venkově. Jitka zde neměla žádnou příležitost předvádět
své róby ani koketně tlachat s předními umělci
o nových trendech světového umění. Brzy také začala
v duchu zuřit. Chytila sice zlatou rybku, ale ta jí
neplnila přání podle jejích představ. Ba právě naopak!
Dobroslav Rokos si osobně liboval, ale Jitka usilovně
přemítala jak situaci změnit. Vyhlídky nebyly právě
valné.
Rokos nepatřil rozhodně k pošetilým starcům, kteří se
naivně a důvěřivě vydají napospas mladé krasavici.
Chápal manželství s Jitkou jako vzájemně výhodný
obchod. Nebyl lakomý, ale na druhé straně nepouštěl
ženušku z očí. Nedával jí příležitost k uskutečnění
jejích představ o životě, neboť dobře věděl, že by pak
mohl velice rychle vypadnout ze hry.
Mnohé ženě by život v krásném a zdravém prostředí bez
nejmenších finančních starostí pravděpodobně
vyhovoval. Ale Jitka stále silněji toužila po městě.
Cítila, že tady už dlouho nevydrží. Nevraživě hleděla
na slavného manžela, který na venkově jako by ze sebe
setřásl všechny své neduhy. Občas to nevydržela
a ptala se, kdy se už konečně zase podívají do Prahy.
Rokos se jen spokojeně usmíval.
„Praha nám neuteče,“ vysvětloval dobromyslně, „a po
jejím smogu ani dost málo netoužím. Tady se znamenitě
dýchá a cítím se, no abych nepřeháněl, alespoň
o dvacet let mladší. I ty zatracené scénáře tady píšu
snáze!“
„Ale ty přece nejsi nějaký bezvýznamný venkovan, který
se obejde bez kulturního života!“ mračila se Jitka.
„Považ, co všechno se v Praze děje: je tam spousta
výstav, divadelních a filmových představení, v klubech
se scházejí tvoji přátelé…“

Rokos poslouchal jen jedním uchem. Kultury měl zřejmě

až nad hlavu a po přátelích neprahnul. Kdyby nebylo
Jitky, ani by ho nenapadlo zapnout barevnou televizi.
Nejraději chodil bos kolem chalupy nebo brouzdal
potokem. Jako nějaký primitiv nebo malý kluk!
Jitka si stále silněji uvědomovala, že rozumnými
argumenty zřejmě neprorazí. Že by se její báječné
představy o životě neměly nikdy uskutečnit? Nebo až po
Rokosově smrti? Kdy to ale bude? Když se tak podívala
na národního umělce cachtajícího se v potoce, nemohla
být příliš optimistická. Patřil zřejmě k těm, kteří
vydrží mnohem déle, než jejich okolí očekává. Občas je
sice něco upozorní na jejich smrtelnost, trochu je
vyděsí a třeba i klepne, ale to je tak asi všechno.
Vždycky se dokáží ze všeho vylízat a stokrát
pochováni, zase si poskočí a nezadržitelně míří
k dlouhověkosti. Jsou to rození Metuzalémové, kteří si
z přátel a příbuzných dělají jenom dobrý den. Funí,
skuhrají, pokašlávají, ale drží jako židovská víra.
Jitka začínala být nervózní. Co když tady Rokos bude
deset, nebo dokonce dvacet let? To by byla její
životní tragédie! Pokud by vůbec vydržela tak dlouho
po jeho boku a neutekla mu, promarnila by zřejmě větší
část svého mládí v tomhle zapadákově, kde není s kým
a o čem promluvit. Leda s listonošem, který už sedmý
rok přesluhuje a přičítá to zdejšímu mimořádně
zdravému vzduchu.
Je to k vzteku! Kdyby tak bylo možné nějak jednoduše
dopomoci Rokosovi na onen svět! Něčím ho praštit,
strčit ho do nějaké tůně, kde by se utopil, nebo mu
namíchat do kávy otrušík, jak to udělala mlynáři
Vávrovi Maryša! To všechno však byly jen takové
bláhové nápady z návalu zlosti, které nešlo brát
vážně. Už proto ne, že by se na ně brzy přišlo!
Nerovné manželství, značný majetek, protichůdné
zájmy – to by hned jasně ukazovalo na pachatelku
průhledného zločinu. Jitka už přečetla dost detektivek
a věděla, že i rafinovaní vrazi se obvykle dopustí
nějaké osudné chyby, natož ona! Ale myšlenka na
Rokosovu smrt ji neopouštěla. Zabývala se tímto
lákavým tématem až příliš často. Na chalupě na to také
měla spoustu času.
Přírodních krás užívala jen velice spoře. Bublání
potoka jí nijak neimponovalo. A šustění zmijí, kterým
se v okolí chalupy zjevně líbilo, vzbuzovalo její
nepřekonatelný odpor. Nejednou si Rokosovi
postěžovala, ale národní umělec se jako vždy jen
shovívavě usmíval.
„Kdysi jsem chtěl být herpetologem,“ přiznal se, „a
chovat ty nejjedovatější hady pod sluncem. I když jsem
se svému původnímu záměru zpronevěřil a dal se na
zcela jinou dráhu, nemůžeš očekávat, že se vyděsím
malé a téměř neškodné zmije.“
„Vždyť bys na ni mohl šlápnout bosou nohou!“
upozornila ho.
„Hadi jsou plaší,“ poučoval ji. „Zaznamenají daleko
menší otřesy půdy, než jsou lidské kroky, a okamžitě
prchají. Kdyby ses o plazy více zajímala…“
„To určitě!“ vybuchla Jitka. „Ještě abych studovala
tak odpornou a jedovatou žoužel!“

Otřásla se odporem při této představě. Ten odpor

poněkud nahrála, ale myšlenka, že by Rokos mohl
šlápnout na zmiji, se jí zamlouvala. Od té doby ji
stále napadalo, jak by asi taková náhoda šla
naaranžovat. Ale ať se snažila, jak chtěla, nic
kloudného nedokázala vymyslet. Až pomohla náhoda
v podobě tlachavého listonoše.
„Člověk neví dne ani hodiny,“ zahájil doručovatel
jeden ze svých pohnutých příběhů, „ten Koukal
z Rynholce už to má taky za sebou. Chlap jako hora,
a takhle skončí! Představte si, že ho uštkla zmije
a on si toho vůbec nevšiml!“
„To je divné…“ přerušila ho Jitka, listonoš jí však
nedovolil námitku rozvést.
„Koukal totiž měl extra boty na kydání hnoje, které si
nechával u vchodu do chlíva,“ vysvětloval překotně.
„Koukalová by totiž nesnesla, aby jí hamtal v chalupě
ve škrpálech, ve kterejch byl u dobytka. To je strašně
čistotná ženská a její matka učila na měšťance dívčí
ruční práce. Koukal se tedy musel přezouvat. Moc se mu
to asi nelíbilo, ale co měl dělat? Když chce jednou
člověk se ženskou vyjít, tak se musí s ledasčím
smířit! Jenže se stala divná věc. Do jedný z těch bot
na kydání hnoje vlezla zmije. Docela malej zvědavej
hádek. Co tam ta zmije hledala, to už dneska nikdo
nevysvětlí. Myslela si možná, že tam najde myšku, nebo
se prostě chtěla jenom schovat. Bůh ví! Zkrátka si tam
vlezla a zřejmě jí tam bylo dobře. Třeba tam i usnula.
Pak přišel Koukal, a jak bylo jeho zvykem, vklouzl do
těch zapatlanejch škrpálů. Šlápl na zmiji, a ta ho
pochopitelně uštkla. Asi to moc nebolelo, protože
Koukal zřejmě o ničem nevěděl! Na nic si taky
nestěžoval. Kydal hnůj, jako by se nechumelilo. Teprve
asi za hodinu se mu udělalo nevolno. Noha ho bolela,
otejkala, ale Koukal byl na sebe ras. Toho hned tak
něco nesložilo! Teprve když byl s prací hotov,
postěžoval si manželce, a ta mu na tu pačmáru dala
octan hlinitej. Samozřejmě to nepomohlo. Do rána byl
s Koukalem amen a celej Rynholec se má o čem bavit.
Z toho vyplývá, mladá paní, že se žádný ani sebemenší
zranění, nemá podceňovat. Já chodím tímhle krajem
osmatřicet let a už jsem toho zažil spoustu.
Cicvárkovou bodla včela, nešla k doktorovi, a nechala
tady tři děti. Nebo si vezměte Rosola! Chtěl si udělat
límec ke kabátu, utloukl ve stodole lišku a dostal od
ní vzteklinu. Vejvarovi zase pomřeli na paratyfus,
protože Vejvarka udělala majonézu z kachních vajíček.
O takovejch případech bych mohl vykládat do večera,
a kdybyste mi nalila panáka, tak třeba i do půlnoci!
Člověk je křehkej a moc toho nevydrží. Stačí, aby
chvilku nedával pozor, a už to nenapraví. Můj brácha
uklouzl na mlátě a za pár minut ho vezli do márnice.
Měl chudák před svatbou s nejhezčí holkou z vesnice.
Chtěla skočit do propasti, ale pak si vzala osvětovýho
inspektora.“

Listonoš skončil, ale Jitka poslouchala jen jedním

uchem. Případ zmije v botě ji zcela zaujal a silně
vzrušil. Zdá se, že na konci tunelu už svítá.
Inspirace konečně přišla.
Podnapilý listonoš si to už dávno šněroval k dalším
samotám, mladá žena však byla plně zahloubána do
pozoruhodného námětu. Okouzleně hleděla na vysoké
rybářské boty, které si národní umělec nazouval, když
se chystal na pstruhy. Dokázat, aby do nich vklouzla
zmije, by mohlo znamenat nádherné vítězství. Rokos se
svým chorým srdcem, vysokým tlakem a spoustou dalších
neduhů, by měl na přežití jen nepatrnou šanci. I kdyby
zaznamenal uštknutí hadem okamžitě, byl by dostatečně
vzdálen možnosti brzké pomoci.
Takový způsob vraždy by se Jitce zamlouval. Vznést
proti ní obvinění by se těžko někdo odvážil. Každý
přece ví, jak se hadů bojí. Když nikdo nepodezíral ani
starou Koukalku, která žije na vesnici celá
desetiletí, proč by měl někdo ukazovat prstem na
městskou rozmazlenou paničku? Tady nebezpečí určitě
nehrozí! Byl zde ovšem jeden obrovský problém: jak
hada do boty dostat? Kdyby stojící obuv položila jen
tak na zem, je pramalá naděje, že do ní zmije vleze.
Na takovou náhodu nelze v žádném případě spoléhat.
Jitka si byla vědoma, že ji čeká velmi těžký úkol,
kterému se nelze vyhnout. Chceli vskutku dojít
k vysněnému cíli, musí zmiji na vytčené místo dopravit
ona sama, a to zcela nepozorovaně. Dokáže to? Je toho
vůbec schopna? Vzít hada do ruky, třeba i v kožené
rukavici, nepřipadá v úvahu. Kdysi v dětství viděla
lovce zmijí, který hady chytal a přemisťoval pomocí
jakéhosi rozštěpeného prutu. Taková věc ale zřejmě
potřebuje důkladný výcvik a instruktora. A na to Jitka
neměla ani čas, ani chuť. Musela najít nějaký
jednodušší způsob. Nejlepší snad bude nabrat hada ze
země nějakou vhodnou nádobou a z ní ho vysypat do
prázdné boty. Odtud už se sám nedostane, to je patrné
na první pohled. Ale počkat! Jitka si vzpomněla, že
v kolně mezi zcela nepoužívaným nářadím stojí šoufek
s pořádně dlouhou násadou. Nabrat jím hada nebude sice
právě snadné, ale rozhodně poměrně bezpečné. A o to
Jitce právě šlo!
Musím to za každou cenu dokázat, umiňovala si. Tato
akce rozhodne přece o mé budoucnosti!
Rokose odepsala bez špetky lítosti. Zatímco spal,
rybařil, nebo jen tak lenošil, připravovala se Jitka
k záludnému útoku. Měla výhodu v tom, že nemusela
vsadit všechno na jednu kartu. Promarníli jednu šanci,
naskytne se jistě brzy jiná. Takže jednou to přece
musí vyjít!
Jitka se nyní procházela kolem chalupy a sledovala své
potenciální spojence. Na písčité cestičce přímo vedle
verandy vídala často malou, asi třiceticenti metrovou
zmiji, která by jí mohla znamenitě posloužit. Nabrat
ji do šoufku by nemusel být nepřekonatelný problém. Až
přijde vhodný okamžik, nesmí se ovšem vylekat
a propadnout panice. Půjde přece jen o pár vteřin. Ty
ale rozhodnou o tom, zda se v plné míře vyplní její
představa o velkoměstském životě plném přepychu
a zábavy. Vdova po národním umělci si s Rokosovým
majetkem už bude vědět rady! A to, co proto musí
udělat, je vlastně směšně málo.
Nastal horký srpnový den. Mouchy nervózně bzučely,
létaly jako slepé a předpovídaly zjevně brzkou bouřku.
Rokos neměl tyhle dny rád. Jeho tlak stoupal, přestože
spolykal všechny možné medikamenty. Po tvářích mu
stékaly krůpěje potu a tričko měl celé propocené.
Cítil se nesmírně unaven a jeho žoviálnost, kterou
vždycky překypoval, byla ta tam a ustupovala pomalu
zřejmé mrzutosti.
„To je pec, a ne rekreační chalupa!“ hučel
nespokojeně. „Voda v potoce je teplá jako bramborová
polévka. Chudáci pstruzi!“
„Kdybychom byli v Praze…“ chtěla namítnout Jitka.
„Tak by to bylo ještě horší,“ přerušil ji.
„V Klementinu naměřili šestatřicet stupňů!“
„…zašli bychom si na zmrzlinu!“ dokončila Jitka
umíněně přerušenou větu.
Rokos si otřel zpocené čelo.
„Mně je na omdlení!“ konstatoval. „Jestli se beze mne
obejdeš, půjdu se na chvíli natáhnout. Jestli usnu,
tak mne nech spát! Čím dříve bude tenhle pařák za
námi, tím líp!“
„A co když bude volat někdo z Prahy?“ zeptala se žena.
„Tak to může být jenom šílenec, a s těmi se odmítám
bavit!“ řekl rozhodně manžel. Ať to zkusí zítra, pokud
se ovšem po bouřce ochladí. V takovéto atmosféře nemám
nejmenší náladu smlouvat nějaké kšefty!“
„Dobrá, můžeš se spolehnout, nebudu tě rušit!“
„Moc ti děkuju. Až mi bude líp, hned sem zase
přiskotačím!“

Národní umělec se dlouze napil minerálky a odsupěl do

svých komnat. Bylo na něm patrno, jak přímo prahne po
okamžiku, kdy se převalí na lenošku. Bude-li si chtít
přečíst noviny, stejně mu vypadnou za chvíli z ruky.
Mistr usne a bude nejméně na dvě hodiny pro okolní
svět ztracen. Jitka osaměla. Uvědomila si, že právě
nastala její velká příležitost. Trochu se toho
vylekala, ale jen na chvíli. Nebudeli jednat zbrkle,
všechno se musí hravě podařit. Je proto nutné zachovat
klid a v žádném případě zbytečně nezmatkovat! Její
úkol je v podstatě snadný a nějaké komplikace se
nedají vůbec předpokládat. Zvládlo by to přece i malé
dítě!
Představa, že se chystá zabít svého manžela, ji však
přece jenom poněkud zneklidňovala. Udělat to
samozřejmě musí, chceli už jednou konečně žít podle
svých představ, ale přece jen… Téhle chalupy na konci
světa se hned po Rokosově pohřbu co nejdříve zbaví,
aby jí nepřipomínala její čin. Nebylo pochyb, že tak
atraktivní objekt bude možné prodat velmi brzy
a výhodně, neboť zájemců o něj bude jistě habaděj!
Kdyby byl Rokos rozumný, nemuselo k tomu vůbec dojít,
říkala si Jitka. Já přece nejsem špatná holka. Klidně
bych ho vedle sebe ještě dva tři roky snesla, ale
nesměl by to být takový nesnesitelný sobec. Proč se
vlastně oženil, když chtěl trávit svůj život v tomhle
zapadákově?

Dá se říci, že mne nestydatě podvedl. Tvářil se jako

velmož a sliboval mi ráj na zemi. Místo toho mne
odvlekl až sem na konec světa, a tím si také řekl
o to, čeho se mu dostane! V Praze bych mu zmiji do
boty hodit nemohla. Každý si je svého štěstí strůjcem,
a on mne k tomuto činu vlastně vyprovokoval. Je to
vražda zcela nezbytná a já si nemám co vyčítat! Nemohu
připustit, aby ze mne udělal vesnickou nevolnici! Chci
žít, a také budu žít zcela jinak. I když je mi ho
upřímně líto, je to přece jenom národní umělec a při
svém talentu mohl ještě vydělat spoustu peněz. Ačkoliv
kdo ví? Poslední dobou se stejně věnoval více rekreaci
a svým zálibám, které jsou tak nedůstojné jeho
osobnosti. Tvořil jen sporadicky, sex ho zajímal jen
zcela výjimečně a veškerou kulturu mu nahrazovala
televize, na jejíž plytké pořady pak v jednom kuse
nadával. Mimoto v poslední době dost klempíroval,
chytal se často za hrudník, těžce dýchal, naříkal
a prorokoval, že už mu toho života mnoho nezbývá. Nic
ho tady na chalupě nedrželo, jenom ti pstruzi
v potoce, a to je na národního umělce málo! Vlastně
může být rád, že to vezme tak rychlý konec. Trpět
určitě moc nebude! Při svém zdravotním stavu by zřejmě
nepřežil ani kousnutí pavoukem. Odejde ze života
daleko snadněji, než kdyby absolvoval několik kolapsů
a musel trávit celé nepříjemné týdny v nehostinných
sálech nemocnic!
Tato úvaha Jitku zcela uspokojila. Když se to tak
vezme, jde vlastně o humánní čin. Ne každý by to tak
hodnotil, ale ona se nyní cítila dobře a pocit viny ji
už netrápil. Šlo hlavně o to nevzdat se a vydržet až
do finiše. Pak jí spadne do klína sladká odměna.
Chvíli ještě čekala, neboť Rokos se někdy znovu vrátil
pro láhev minerálky nebo sklenku kompotu, na něž právě
dostal chuť. V tom byl zcela nevyzpytatelný. Někdy se
vrhl na čokoládu, na slanou tyčinku nebo na smetanový
jogurt. Teprve potom definitivně zmizel ve svém
hájemství. Tentokrát se však nevracel a zřejmě usnul,
sotva klesl na lenošku. Než se prospí, musí Jitka
zařídit vše potřebné. Nebylo toho ostatně tolik.
Jitka, která se neustále nutila ke klidu, vyšla tiše
na verandu u chalupy. Jediným pohledem se přesvědčila,
že rybářské holínky stojí na svém místě. Jen do nich
vklouznout! Teď by ještě jejich majiteli nic
nehrozilo, ale za chvíli… kdoví?

Snad budu mít štěstí, říkala si Jitka. Dnešní den je

pro můj plán jako stvořený. Musím to dokázat.
Shýbla se pro připravený šoufek a vydala se odhodlaně
na lov. Kéž by našla vyhlédnutou zmiji uprostřed
písčité cesty, kde by ji mohla bez nesnází nabrat!
Mezi kameny nebo v trávě by byl lov příliš
komplikovaný. Zmije ji ale nezklamala. Vyhřívala se na
svém obvyklém místě, jako by ji režisér angažoval ve
hře, v níž měla sehrát hlavní roli. Ležela stočená do
klubíčka a blížící se nebezpečí nijak neregistrovala.
Jitka potlačila úzkost a vrhla se kupředu. Nabrala
překvapenou zmiji do šoufku dříve, než se stačila
vzpamatovat a pokusit se o únik. Teď už jen vztekle
syčela a zmítala se na dně nádoby. Marně zvedala
hlavu, aby zaútočila na neznámého nepřítele.
Jsi má! zajásala Jitka vítězně. Obtížnější část
úkoluje za mnou! Nyní tě vysypu do boty, a pak už budu
čekat jenom na okamžik, který dříve či později nutně
musí přijít!
Sevřela pevně v ruce násadu a opatrně postupovala zpět
na verandu.
Jenom klid, šeptala si. Teď už se vlastně nemůže nic
stát. Jen nesmím zakopnout o schod. Tak, a jsem
u cíle!
Zmiji se v nádobě nelíbilo a dávala to patřičně
najevo. Syčela a netrpělivě rejdila po plechovém dně.
To Jitku znovu znervóznilo. Chtěla mít vše co
nejrychleji za sebou, a tak se pokoušela ihned
vyklopit hada do boty. Doufala, že zapadne až dolů
a na dně v temnotě se uklidní. K tomu však nedošlo.
Přes veškerou snahu zmije dolů nepropadla, ale
zachytila se na okraji boty, odkud spadla na dřevěnou
podlahu verandy. Jitka stěží potlačila výkřik zklamání
a vzápětí se dopustila osudové chyby. Místo aby se
uklidila do bezpečí a nechala rozzuřeného plaza
uniknout, pokusila se ho znovu chytit. Chtěla zmiji
ještě jednou nabrat do šoufku, ale ta již byla
opatrnější. Unikala před nádobou, jejíž nehostinnost
právě poznala, a nakonec sama prudce zaútočila. Jitka
ucítila pod kotníkem pravé nohy prudkou bolest.
Vykřikla a odhodila šoufek. S vytřeštěnýma očima
dovrávorala do chalupy. Posadila se na židli a úporně
se snažila pochopit, co se vlastně stalo. Teprve nyní
si plně uvědomila, že je v nebezpečí života. Jestliže
se chce zachránit, musí okamžitě něco podniknout.
Ale co? Především je potřeba zburcovat Dobroslava
Rokose, který klidně pochrupává ve svém pokoji. Ten jí
určitě pomůže! V dobře vybavené lékárničce má
i injekce s hadím sérem. A vůbec – dovedl si přece
s takovými případy poradit, vždyť dělal na vojně
lapiducha.
„Dobroslave!“ zaječela Jitka. „Dobroslave, rychle sem
pojď, uštkl mne had!“

Nikdo se však neozval. Jitka se zlostně podívala na

otékající nohu.
Je to sobec! zlobila se. Předstírá, že mne neslyší!
Zvedla se ze židle a belhala se ke dveřím manželova
pokoje. Zabušila na ně a opakovala hlasitě svůj
požadavek. Pak netrpělivě zalomcovala klikou.
Samozřejmě, milostpán se zevnitř zamknul!
„Dobroslave, vstávej!“ zařvala Jitka. „Jde mi o život!
Uštkla mě zmije! Slyšíš? Musíš mi rychle pomoct, jinak
umřu!“

Ticho. Žádná odpověď. Jitka se rozbrečela a bušila na

dveře lopatkou na uhlí, kterou zvedla od kamen.
„Dobroslave! Proboha, pomoz mi!“ naříkala hystericky.
„Nemůžeš mne přece nechat takhle umřít! Nemůžeš!“

Národní umělec však pomoci nemohl. Byl v té době už

přes půl hodiny mrtev. Zemřel přirozenou smrtí po
náhlé mozkové příhodě. Dosud nevědomá, ale nyní již
bohatá vdova Jitka Rokosová stále ještě tloukla do
zamčených dveří a dovolávala se manželova soucitu.
Síly ji však už začínaly opouštět.
Venku zahřmělo a zvedl se prudký vítr.

***

TROJÍ LEKNUTÍ ROBERTA BRŮNY.

*

Byla krásná měsíční noc. Z hospody U veselého dragouna

vycházeli poslední hosté. Uondaný šenkýř Kubát se
s nimi s pocitem úlevy loučil a zamykal za nimi dveře.
„Na shledanou, pánové, a přijďte na domácí vepřové
hody! Příští sobotu!“
„Neboj se,“ sliboval Robert Brůna, „objevíme se tady
mnohem dřív. Možná už zítra!“

To ještě netušil, co ho za několik minut potká. V čele

skupiny zpívajících a rozverných mladých mužů se vydal
k domovu a nepředpokládal, že by ho čekaly nějaké
komplikace. Všichni měli znamenitou náladu, vše kolem
se zdálo přívětivé a idylické a vlahý větřík sliboval
pěkné, příjemné léto. Hřbitov Kaštanka, kolem jehož
zdi mladíci právě procházeli a který jindy působil
velmi ponuře, vzal na sebe dnes také zcela laskavou
a příjemnou tvář. Koruny starých stromů vlídně šuměly
a kříže na hrobech nevzbuzovaly žádný děs. Pískové
cestičky mezi hroby se v měsíčním jasu bělaly, jako by
je někdo pocukroval. Bez nějaké zvláštní vnější
příčiny se hlouček mužů náhle u železných
zamřížovaných vrat, z nichž visel dolů na řetěze těžký
zámek, zastavil.
„Chlapci, vy se tu máte nejlíp!“ zavtipkoval kdosi na
adresu nebožtíků. „Ve dne v noci se jen povalujete
a práce vám může být ukradená! To my se teď musíme
vláčet až na sídliště a za pár hodin už nám bude
zvonit budík!“
„Jen jim moc nezáviď, oni přece zase už nemohou chodit
do hospody jako ty!“ mínil jiný člen party. A bylo nám
snad dnes U veselého dragouna špatně? Nebylo!
A v sobotu se můžeme těšit na vepřové hody!“

Zdálo se, že tím nepředvídaná přestávka v jejich

pochodu skončí, a dva či tři kumpáni už opět vykročili
na další cestu. Ale právě tehdy dostal Robert Brůna
velmi pošetilý nápad. Prostrčil ruku mřížovím
hřbitovních vrat a žertem rozjařeně vykřikl: „Tak
ahoj! A mějte se tady hezky!“

Chtěl možná ještě něco dodat, ale už nemohl.

Překvapeně vytřeštil oči a svalil se na zem. Vyděšení
kamarádi z nejbližší telefonní budky zavolali
pohotovost a sanitka odvezla Brůnu do nemocnice, kde
zjistili infarkt myokardu.
Doktoři měli co dělat, aby pacienta z toho nejhoršího
dostali. Poněvadž od jeho doprovodu věděli, jak
k nehodě došlo, byli pochopitelně zvědaví, co ho tak
vyděsilo. Brůna na dotaz odpověděl zcela přesvědčivě
a jednoznačně: „Bylo to strašné! Na hřbitově mně někdo
stiskl ruku. Žádný člověk tam ale nebyl, toho bych
musel v měsíčním světle vidět. Cítil jsem zcela jasně,
že cosi uchopilo mou pravici a pevně ji sevřelo.
A poněvadž jsem nikoho neviděl, napadlo mě, že to může
být jedině nějaký umrlec. A v tu ránu jsem se složil!“

Historka se rychle rozšířila. Svědkové příhody shodně

tvrdili, že mimo Brůnu u vrat hřbitova nikoho neviděli
a že by také za tak jasné noci těžko mohli přítomnost
někoho dalšího na hřbitově přehlédnout. Věc se
důkladně rozebírala při nejbližším sezení v hospodě
U veselého dragouna. Důkladně a s gustem!
„Jo, s mrtvejma není žádná legrace!“ tvrdil starý
Kubát rozšafně. „Můj dědeček hodil do potoka milence
své ženy. Tedy babičky. Chlap z toho nastydl, dostal
zápal plic a umřel. Pak nám dvacet let o půlnoci běhal
kolem stavení a chtěl to zřejmě dědečkovi nějak za
každou cenu oplatit. Babička ducha odprošovala, dávala
do kostela na modlení za jeho duši, ale duch si nedal
říct. Strašil nás tak dlouho, dokud jsme se
neodstěhovali na druhý konec Cech. A to se ještě
divím, že si nás nenašel i tam!“
„Asi se nemohl nikoho doptat, protože takový umrlec
o půlnoci zřejmě moc lidí nepotká!“ hádal kdosi.
„A kdo by se s ním taky bavil!“
„Proto před dvanáctou zavírám,“ vysvětloval šenkýř
Kubát. „Kdo ví, s kým bych potom měl tu čest se
setkat! Hřbitov je hned za rohem a v Kaštance se děly
divné věci odjakživa!“

Což byla, alespoň podle tvrzení některých lidí,

naprostá pravda. Báby bydlící u hřbitova by o tom
mohly napsat celé romány, které by však asi neměly
patřičnou literární úroveň a obohatilo by se tak pouze
pokleslé, brakové písemnictví. Je to vlastně lepší, že
se o těch věcech jen tak nezávazně tlachalo. Z pivních
řečí U veselého dragouna nemůže vzejít žádné veřejné
pohoršení.
Jednoho dne se v hospodě znovu objevil Robert Brůna.
Byl poněkud pohublý, ale jinak vypadal celkem dobře.
„Už jsme si mysleli, že sem z obavy před bubáky
nepřijdeš,“ vítali ho vesele kumpáni, „a budeš pít ty
patoky v sídlištní pivnici, abys nemusel chodit kolem
hřbitova. Co kdyby ses zase do něčeho namotal?“
„No, prac ku tam už v žádném případě strkat nebudu,“
ujišťoval Brůna své parťáky. „Taková zkušenost vystačí
člověku na celý život!“

Pak vypil dvě piva a už se chystal k odchodu.

„Infarkt nejsou zarděnky,“ vysvětloval. „Doktoři mě
nabádají k střídmé životosprávě a k pravidelnému
životnímu rytmu. Myslete si, co chcete, já vím svý
a definitivně jsem doflámoval. Až vy se začnete zvedat
ze židlí, budu já už dávno v posteli!“

Přátelé mu to ani příliš nerozmlouvali. Brůna zaplatil

a podle přísloví „V nejlepším přestaň!“ pomalu
odcházel. Doufal, že tak dorazí domů bez jakýchkoli
překážek a pěkně v pohodě. Rázoval si to k sídlišti
dlouhými a pevnými kroky. Když se přiblížil
k hřbitovu, přešel pro jistotu na protější chodník
a držel se raději při zdi domů. Mezi ním a obávaným
objektem byl nejméně deseti metrový odstup. Zrychlil
poněkud krok, podezíravě zabloudil očima do korun
starých kaštanů a několikrát se opatrně otočil. Stále
se mu zdálo, že ho někdo sleduje.
Právě když míjel místo přímo proti hřbitovním vratům,
zaslechl posměšné písknutí. Zastavil, opřel se zády
o zeď domu a pozorně naslouchal. Chvíli panovalo
tíživé a výhrůžné ticho. Pak se ozval z místa, kterého
se tak obával, skřípavý a skřehotavý hlas.
„Ruku mi dnes nepodáš?“
To ovšem neměl Brůna naprosto v úmyslu, a také to
neudělal. Místo toho se opět svalil a ležel na
chodníku nejméně čtvrt hodiny. Díky kolemjdoucím se
však dostal do nemocnice ještě včas, aby ho
i tentokrát lékaři zachránili. Když jim pak vyprávěl
svůj nový zážitek, povolali k němu pro jistotu
psychiatra. Ten ho delší dobu zpovídal a nakonec
suverénně řekl: „Šlo nepochybně o typickou sluchovou
halucinaci. Jsem přesvědčen, že něco podobného vám
nehrozí jinde než v těsné blízkosti hřbitova. Jde
zřejmě pouze o Kaštanku, jinde se vám halucinace
nevybaví. Bude proto nejrozumnější, když si najdete
nějaký jiný hostinec nebo se dáte domů odvézt
taxíkem!“
„Nejsem žádný milionář,“ zahučel v opozici Brůna.
„Kvůli dvěma pivům si přece nebudu zjednávat drožku,
to by se mi pořádně prodražilo! A potom, pane doktore,
já dobře vím, že o žádný přelud nešlo. Cvoka ze mne
neuděláte!“
„Proč hned cvoka?“ divil se lékař. „Halucinace jsou
sice nepříliš častou, ale přece jen existující
součástí našeho života a za jistých okolností jim může
podlehnout kdokoliv! Mnozí lidé si dokonce takové
přeludy hýčkají a vyvolávají. Já mívám halucinace už
od útlého dětství. Léta se mi zjevoval zedník, který
se přímo před mými zraky zřítil z továrního komína.
Často jsem slýchával i syčení hadů a zvuky činel.
Potkával jsem se s různými přízraky a nestvůrami.“
„To stačí!“ zarazil ho pacient. „A kolik máte za sebou
infarktů?“
„Šest nebo sedm,“ připustil psychiatr. „Nikoliv však
z leknutí, ta mě spíše oživují. Zato jsem dostal
infarkt při sledování dokumentárního filmu o chovu
ovcí na Valašsku!“

Ač šlo o odborníka a specialistu, podobné rady

pochopitelně Robertu Brůnovi příliš nepomohly. Za pár
týdnů byl však přesto opět v poměrně dobrém zdravotním
stavu.
Po návratu z nemocnice zjistil, že se stává populární
osobností. Historky o jeho prapodivných zážitcích se
rozletěly městem. Letitější občané toho využili
a znovu křísili a oživovali staré, téměř zcela
zapomenuté příběhy vážící se ke starobylému hřbitovu
Kaštance. Romantická kramářská píseň o ředkvičkáři
Marhoutovi se dočkala obnovené premiéry. Složil ji
kdysi Vendelín Kejř-Potocký a nyní ji zpíval stařičký
invalidní důchodce Josef Ždímal při rozvrzané
heligónce na oblíbenou melodii písně Pryč a pryč je
všecko:
„Když luna a kaštany své stříbro rozleje, z věže zní
hodin hrany, noc hrůzy rozseje.
Proč Marhout v tuto dobu se městem kymácí?

Vždyť mrtví vstávaj z hrobu a neznaj legraci…“

Píseň prý měla původně asi čtyřiadvacet slok, silně

sklerotický Ždímal jich však dokázal dát dohromady
pouze sedmnáct. Zato místo Marhout uváděl v písni
„Brůna“ a to se pochopitelně kamarádům z mokré čtvrti
velmi líbilo. Nic nenamítal nakonec ani sám postižený
a považoval to spíše za jakousi glorifikaci své osoby.
Těšilo ho, že se alespoň takto povznesl nad bezejmenný
dav a stal se tak, byť i za cenu dvou infarktů, známou
osobností.
Některé lidi však tato věc neustále dráždila. Jsou
totiž mezi námi i tací, kteří na nadpřirozené a běžné
zkušenosti se vymykající jevy zásadně nevěří. A to za
žádných okolností. I kdyby je strašidlo roztrhalo na
cucky, upír na ně cenil osmicenti metrové zuby, hejkal
vydával ty nejpříšernější zvuky a kolem něho se
roztančily nahé čarodějnice, nebude to nic platné.
Co se mi to tady pokoušíte namluvit? vykřikl by
popuzeně takový materialista. Snad se nepokoušíte
otřást mým vědeckým světonázorem? Což nevíte, že je to
zcela pošetilé a zbytečné? Mne nikdy nedonutíte, abych
se propadl do smrdutého bahna idealismu a náboženských
pověr! Ani kdyby přede mnou defilovaly celé kolony
démonů a vlkodlaků!
Občanům tohoto typu se pochopitelně Robert Brůna jevil
jako zaprodanec kněžourů a idealistický rozvraceč. Kdo
ví, jak k těm svým infarktům vlastně přišel! Úsudky
těchto lidí však Roberta příliš nehnětly. On věděl
své. Dvakrát už stál před branami smrti, a chyběl jen
vlásek, aby poodhrnul roušku jednoho z nejstarších
a nejneodbytnějších tajemství. Jeho zážitky byly
strašné, ale právě ony ho v očích lidí povznesly! Lidé
si na něho dnes ukazují prstem a obdivné šeptají: „To
je ten Brůna, který si potřásl pravicí s umrlcem! Ano
prosím, a mimoto na něho pokřikují také nebožtíci
z větví kaštanů! Takové styky jen tak někdo nemá!“

Jenomže marná sláva, život máme jen jeden. Kdo

s jistotou ví, co nás čeká, až to na tomto světě
definitivně zabalíme? Věrohodných a přesvědčivých
svědectví máme méně než šafránu.
Robert Brůna se dvakrát ulekl a potřetí to v žádném
případě zkoušet nehodlal. Umřít se mu totiž nechtělo.
Proto si taky dával bedlivý pozor, aby se hřbitovu
Kaštance na hony vyhýbal. Dokonce i ve dne. Raději
obešel celou čtvrť, než aby zavadil pohledem byť
i o jedinou větévku strašidelného kaštanu. Hospoda
U veselého dragouna ho nicméně stále přitahovala
a jejímu vábení nedokázal vždy odolat. Vypravil se tam
tedy obrovskou oklikou a dorazil na místo z opačné
strany. Trochu přitom totiž zabloudil, ale to nebylo
podstatné. Hlavně že došel. Všichni štamgasti
i hostinský Kubát ho přivítali srdečně, ba přímo
vřele.
„Brůno,“ řekl šenkýř, „mysli si, žes doma zapomněl
peněženku nebo že tě oloupili chuligáni. Placení se tě
dnes netýká! Piješ na můj účet, protože tvoje návštěva
je pro můj podnik poctou. Jenom doufám, že ten tvůj
umrlec nepřijde za tebou až sem!“

Brůna se nucené zasmál. Tento způsob žertování se mu

příliš nezamlouval.
„I takové věci se občas stávají,“ vysvětloval Kubát,
„protože vedle strašidel, která se vážou k jednomu
jedinému místu, jsou i duchové stěhovaví. Když si
jednou vyhlídnou oběť, sledují ji třeba po celé Evropě
a číhají jen na vhodný okamžik. Nechávají ubožáka
v mylné naději, že jim unikl, a ve chvíli, kdy se
nešťastník cítí nejbezpečněji, se na něho vrhnou.
Přesně tak to dělají prý i jedovatí hadi v rovníkové
Africe. Dejme tomu mamba! Její útok je rychlý,
nečekaný a naprosto účinný. Mambě a zákeřnému
stěhovavému duchu se nikdo neubrání!“

Takové řeči pochopitelně Brůnovi nedělaly dobře. Vůbec

se mu také nelíbilo, když Josef Ždímal roztáhl
heligónku a začal chraptivým hlasem zpívat šestnáctou
sloku kramářské písně.
„Hřbitovních příšer roje vznáší se nad rovy.
Je marné svádět boje s duchy a krchovy!“
„To je svatá pravda a nic než pravda!“ pokračoval
hostinský roznášeje půllitry. „Jsme jako ten plamínek
svíčky. Někdo ho najednou sfoukne, když o to nejmíň
stojíme. Jarda Nenadál umřel na svatbě vlastní dcery
mezi polívkou a biftekem s velkou oblohou. Nebo si
vzpomeňte na Frantu Honzátka! Chtěl se svézt na
řetízkovém kolotoči, a rovnou ze sedačky ho odvezli do
márnice. Zůstal mi viset přes dvě stovky, ale jeho
vdovu jsem ani neupomínal. Stejně by mi nic nedala!“

Brůna zaraženě usrkoval z půllitru, jako by ani nešlo

o plzeňskou dvanáctku. Měl dojem, že Kubát dnes pivo
nějak špatně narazil. Ostatní však tento pocit zřejmě
nesdíleli, pivo jim očividně chutnalo a ve výčepu
panovala bujará nálada. Ždímal mezi jednotlivými
labužnickými doušky vyluzoval na harmoniku
neuvěřitelné zvuky.
Vtom zastavil před hospodou taxík. Řidič vylezl z vozu
a zamířil ke vchodu do hospody. Kubát se ušklíbl
a prorocky konstatoval: „Ten zřejmě ani do výčepu
nepůjde! Od drožkářů dneska nechytne ani sirka. Do
mého luxusního podniku si chodí tak akorát ulevit, za
což je ovšem nemohu zkasírovat!“
„Na tom bys stejně asi nezbohatnul, leda bys začal
kasírovat i nás,“ soudil Ždímal. „Ale jaká by to byla
spravedlnost? Vždyť my tak jenom vracíme to, co jsme
tady vypili!“
„To je taky v naprostém pořádku!“ zavrčel hostinský.
„Vy jste tady hosti a máte tedy svá práva. Jenomže oni
si nekoupí ani sifon a používají mé sociální zařízení
jako veřejné záchodky! A s tím přece nemohu
souhlasit!“

Pleskavé kroky na chodbě minuly dveře do výčepu

a dávaly hostinskému zcela za pravdu. Robert Brůna si
náhle vzpomněl na svou rozmluvu s psychiatrem a na
jeho radu, aby se dal z hospody odvážet taxikem, čímž
by předešel případným dalším komplikacím. Teď se tady
přece nabízí příležitost. Útratu mu hradí hostinský
a cesta na sídliště nemůže stát majlant. Takové vydání
jistě unese. Zvedl se proto ze židle.
„Pánové, nějak se mi udělalo nevolno,“ omlouval se.
„Klofnu toho taxikáře a pojedu raději domů. V posteli
mi bude přece jen líp!“
„No jak myslíš!“ houkl hostinský. „My do tebe
nevidíme, a tak ti ani nemůžeme radit. Ale jestli
chceš, tak brnknu do špitálu, ať se tam na tebe
podívají. EKG nemůže nikdy škodit!“
„To není třeba!“ zavrtěl hlavou Brůna. „Tak ahoj
a brzy zase na shledanou!“

Vykročil na chodbu a málem vrazil do vracejícího se

taxikáře.
„Jste volný?“ zeptal se ho. „Potřeboval bych odvézt na
sídliště. Je to hned na kraji. Vídeňská ulice, roh
Linecké!“

Muž neprojevil o zákazníka žádný překotný zájem a ani

se nezastavil. Přikývl však a rázoval si to přímo
k vozu. Otevřel Brůnovi dveře a ten doslova padl na
měkké zadní sedadlo. Řidič beze slova nastartoval
a auto se rozjelo směrem ke Kaštance. Brůna se snažil
hřbitov vůbec nevnímat, ale nedokázal to. Naopak.
Zdálo se mu, že světla vozu vůbec nedopadají na
silnici, ale jen na koruny starých kaštanů, které
svými mohutnými větvemi jako by hrozily. Byl
přesvědčen, že v korunách stromů se skrývá bezpočet
sov a sýčků, takže tisíce párů očí vzhlíželo přísně na
rušitele nočního klidu a v žádném pohledu se nedala
vyčíst ani špetka sympatie.
„Je vám něco?“ otočil se k Brůnovi náhle taxikář.
„Jestli chcete, tak já zastavím a můžete se nadýchat
trochu čerstvého vzduchu. To udělá člověku vždycky
dobře!“

Při těchto slovech šofér poněkud přibrzdil, ale Brůna

zděšeně vykřikl: „Ne, ne! Jen jeďte rychle dál, já
chci být co nejrychleji doma!“

Blížili se právě k hřbitovním vratům, k místu, kde

Brůna poprvé podal nebožtíkovi ruku. A opět byl
svědkem neuvěřitelné příhody. Těžký zámek visící na
vratech jako by nějaká tajemná síla náhle rozlomila.
Zarachotil a spadl i s řetězem na zem. Vrata se
s příšerným rachotem otevřela. Brůna vyjekl jako
králík napadený hadem. Taxikář stočil volant a auto
vjelo přímo na hřbitov před márnici. Brůna seděl
s vytřeštěnýma očima na sedadle a nebyl schopen
jediného pohybu. Taxikář však vystoupil a s úšklebkem
otevřel Brůnovi dveře. Pak mu podával ruku
a zaskřehotal: „Tak tě vítám v našem středu, Roberte
Brůno, a nezapomeň, že první podnět k naší známosti
vyšel od tebe! My jsme s tím nezačali!“

Brůna zalapal po dechu a chytil se za hrudník. Pak se

jak podťatý svalil vedle auta. Tam také příštího dne
hrobník jeho zkroucenou mrtvolu našel, žádné auto tam
už ovšem nebylo.
Lidé se dlouho dohadovali, jak se nešťastník na
hřbitov vůbec dostal. Vrata byla zajištěna bytelným
zámkem a představa, že by Brůna přelézal vrata, se
zdála být zcela absurdní. Po taxíku a jeho řidiči se
slehla zem. A tak měl invalidní důchodce Josef Ždímal
opět na dlouhou dobu o čem zpívat. K dosavadní písni
přibásnil čtyři nové sloky sám hostinský Kubát.

KONEC.

Hororové povídky Miloslava Švandrlíka jsem znal jen

velmi zběžně. Důkladně jsem se s nimi seznámil teprve
poté, kdy jsem dostal nabídku režírovat některé
z nich. Okouzlil mě humor a nadhled, s jakým pan
Švandrlík zpracoval jednotlivé motivy, ale také jeho
invence a smysl pro překvapivé zvraty.
Přesto dramatizace nebyla vůbec lehká. Přetavení do
filmové podoby má svá specifika a to, co lze trefně
vyjádřit jednou větou v knížce, ve filmu vyžaduje
vybudovat celou scénu. Navíc autoři filmového přepisu
Dušan Kukal a Martin Bezouška stáli před problémem
nízkého rozpočtu. Vzpomínám si, že jsme dokonce asi
tři povídky, již zpracované do scénáře, vyměnili,
protože byly realizačně příliš náročné. Dali jsme
přednost spíš těm, které měly více humoru
a nepotřebovaly budovat složitější napětí.
Specifikem filmového cyklu bylo to, že se každý příběh
odehrával v jiném prostředí a s novými postavami.
Myslím si, že některé povídky (například, Pohřební vůz
a Doktor Domián) jsou příliš psychologické a slušelo
by jim jiné zpracování, aby byly tak působivé jako
předloha pana Švandrlíka. Osobně považuji za
zdařilejší ty, které jsou postaveny v mezích reality
a mírně ji přesahují psychologií postav nebo vtipným
paradoxem. Ale můj pohled vyplývá možná z toho, že
inklinuji k humoru. Mistr hororů Juraj Herz by si
třeba vybral jiné povídky. Já jsem se lépe cítil
v příbězích jako je Břitva, Uškrcená laborantka nebo
Guláš.
Povídka Guláš je zvláštní tím, že diváci od začátku
tuší, o co jde, ale protože vědí víc než onen
nešťastný turista (Arnošt Goldflam – který se sám
stane gulášem), o to více vychutnají příběh jeho
pátrání po původu masa úžasné chuti.
Pochopitelně jsme kladli důraz na herecké obsazení.
Nutno dodat, že si herci své role náležitě užívali,
byť by se zdálo, že to pro ně byly takové „drobničky“.
Dlouho jsem měl ostych oslovit například decentního
Jiřího Menzla, aby přijal zavrženíhodnou postavu
vraha, který vlastně jenom dvakrát nakoukne do dveří.
Poté, co si předlohu přečetl, se vyloženě začal na
natáčení těšit.
Náročný byl i filmový záběr, kdy křehká Jana Preissová
měla paličkou na maso majznout mezi oči svého manžela
Viktora Preisse. Tento záběr nebylo snadné několikrát
opakovat. Odměnou jim zato bylo věnování zmíněné
rekvizity, kterou prý paní Preissová doma zatím
nepoužila.
Díky tomuto natáčení jsem zjistil, že k přednostem
herectví Borise Rösnera patří také to, jak umí stříhat
ušima. Tohoto umění využil ve své roli upíra,
skládající se asi ze tří záběrů. Svou roli si však
dokonale užil ve chvíli, kdy se obětí dlouhých špičáků
Draculova švagra stala paní Maciuchová.
Velkou odolnost a statečnost projevili František Němec
a Břéťa Rychlík v povídce Pohřební vůz, kde hráli
noční scénu v jezeře. Jak už to u filmařů bývá, točili
jsme ji pochopitelně v listopadu.
Radostná byla pro mne práce i při dokončování. Hodně
času jsme věnovali zvukové stránce filmu, speciálně
ruchům. V případě hudby Zbyňka Matějů jsem prosazoval
dominanci lidského hlasu, který dovede lépe vyjádřit
emoce. Domluvili jsme se s Luckou Bílou a v úvodní
znělce jsme pak její hlas kombinovali se skutečným
vytím vlků. Dalo by se vlastně říct, že vyje Lucka
i vlk.
Pan Švandrlík byl ovšem úžasný i v tom, že do průběhu
natáčení téměř nezasahoval. Myslím, že spíš čekal, co
se z toho vyvrbí a důvěřoval našemu týmu. Dodnes
vlastně nevím, která povídka se mu líbila a měl-li
k nějaké naopak výhrady.
Karel Smyczek, režisér a scenárista.