Texty 2015 – 2016

Hana Tihelková: Mé setkání s Karlem IV.

„Zbláznil ses?“ ptala jsem se a dívala se nevěřícně na Martina. Znala jsem ho natolik dobře, abych
věděla, že je schopen čehokoliv a co hůř, očekává, že s ním budete souhlasit. Martin je blázen a můj
šéf. Dost šílená kombinace.
„Já ne, zato ty budeš mít možná problém, aby se ti to nestalo. Třeba si tě tam nechají na pozorování!“
rozchechtal se. Abyste rozuměli, chce mě poslat do blázince.
„Řekni, že je to vtip a budu se smát s tebou.“ Ignorovala jsem jeho smích, protože jeho vtípkům se
prostě nedá bránit. Ale vážně tam nechci jít.
„Ale no tak, Terez, bude to skvělej článek a když to zažiješ na vlastní kůži, bude to víc autentický, než
kdyby sis to vymýšlela v klídku v kanceláři. A vůbec, nějaké dobrodružství ti prospěje!“ Neodbytně mě
přemlouval do toho šíleného podniku.
„Můžu to napsat z fleku, mám tady jednoho chovance přímo před sebou. Asi musíš být dost
nenápadnej, že jsi personálu z Černovic doteď nepřišel pod ruku. To se divím,“ odpálkovala jsem ho.
„Už máš domluvený pohovor s paní Věrou. Nějaké otázky?“
„Eh... já...“ začala jsem.
„ Dobře, zítra v osm tě čeká před Psychiatrickou léčebnou Černovice, pa.“ A rychle odkráčel, takže
jsem se nezmohla na odpor. Budu tam muset jet. Bylo mi jasné, že tuhle debatu nemůžu na začátek
svého článku dát ani omylem, protože by mě veřejnost ukamenovala za předsudky a diskriminaci
duševně nemocných. Možná by mě někdo litoval, ale o to jsem taky nestála.

Druhý den jsem za pět minut osm stála před světle žlutou majestátní budovou psychiatrické léčebny.
Nervózně jsem očekávala paní Věru. Je věru hezké, že se jmenuje Věra, ale netušila jsem ani, jaké je
její příjmení a vzbuzovalo to ve mně dojem, že je to spíš jedna z nemocných než osoba, která by mě
měla provázet.
„Dobrý den, vy jste od novin?“ zahalekala od vstupních dveří starší dáma s rozpuštěnými dlouhými,
ale prořídlými a zničenými nabarvenými vlasy, v oblečení pro puberťáky, legínách, mikině bez zipu a
umělými řasami. Vypadala jako prvotřídní exot. Pomyslela jsem si, že to možná přece jen bude jeden
z chovanců. Působila směšně a naivně, ale očividně nikdo neměl to srdce, aby jí to řekl. Možná proto
je tady. Měla čistě modré oči, které se ale ztrácely ve spoustě řasenky a té umělé nádheře. Po prvotní
snaze zadržet smích mi jí spíš začalo být líto a chtělo se mi brečet. A nebo si ji vyfotit.
„A...já...eh...jsem. Ano, jsem od novin,“ vykoktala jsem.
„Tak jdeméééé!“ rázně se otočila a šly jsme dovnitř.

Procházely jsme pustými bílými chodbami. Říkala jsem si, že to tam vypadá tak, jak jsem si to
představovala, jen mi tu chybí nějací ti blázni, řev a pobíhající bezradné sestry.
„Tady nikdo není?“ ptala jsem se překvapeně Věry, tedy pokud se tak jmenovala. Ani se mi
nepředstavila, takže jsem se musela spolehnout na informaci pocházející od Martina. A ten měl
vždycky špatnou paměť na jména. Je zázrak, že si pamatuje to moje.
„Ne, všichni jsou ještě v pokojích, než půjdou na snídani, ale myslím, že naše návštěva nebude vadit,“
řekla Věra.
„A vaše jméno?“ nedalo mi to.
„Eva Novotná,“ odpověděla a ušklíbla se, jako to dělávají puberťáci, když vám chtějí naznačit, že jste
totálně mimo. Pozvedla jsem obočí a pak rychle dělala, že se nic nestalo.
„Aha. Mé jméno je Tereza Dvořáčková,“ řekla jsem, přestože se mě na jméno neptala. Připadalo mi
slušné se představit.
Došly jsme na roh chodby a uslyšely jakýsi řev. Eva zamířila k jedněm dveřím a řev sílil. Čekala jsem,
že se za pár vteřin ocitnu v místnosti plné smyslů zbavených lidí bez základní schopnosti se ovládat.
Eva otevřela dveře. Vstoupily jsme do malé místnosti, ve které vedle postele stála, nebo spíše se
pokoušela stát, stařena. Udělala na mě dojem. Vypadala jako tisíciletý strom v bouřce. Máchala
kostnatými pařáty kolem sebe. Všechnu kůži na těle měla seschlou jako pergamen a chomáče bílých
vlasů jí poletovaly kolem hlavy jako svatozář.
„Nechte mě!“ hulákala. Na svůj věk měla neobvykle silný hlas. I když těžko říct, kolik jí bylo, protože v
tisíci letech by asi nebyla schopná vstát a ještě tam takhle vyřvávat.
„Běžte pryč!“ Vypadala odhodlaná bojovat, ale začínala být zmatená, otáčela hlavou ze strany na
stranu a vypadalo to, jako by ji obkličovaly neviditelné síly.
„Nebojte se, nikdo tu není,“ uklidňovala ji sestra, která stála vedle ní a pokoušela se ji posadit na
postel. Eva zavřela dveře.
„To byla Maruška, chudinka si myslí, že ji chtějí dostat duchové,“ vysvětlovala.
„Tak to je mi jí líto,“ řekla jsem, ale pomyslela jsem si, že by na tom mohla být daleko hůř, například si
myslet, že je puberťák a lepit si umělé řasy.

Eva otevřela vedlejší dveře.

„Zavřít!“ zavelel mužský hlas. „Neohlásili jste se!“
„Omlouváme se, Veličenstvo,“ řekla klidným hlasem Eva a poklekla. Stála jsem vedle ní a divila se, co
to hraje za divadlo.
„Co ty, drzé páže?“ zeptal se mě muž sedící na židli naproti dveřím. Měl dlouhý plnovous a v ruce
tužku. Vypadal jako parodie na středověkého panovníka. Podruhé za den jsem musela zadržovat
smích.
„Já jsem z novin,“ představila jsem se. Neobtěžovala jsem se hrát s Evou tu hru. Když je blázen, měl
by to pochopit a personál léčebny by ho neměl utvrzovat v jeho pomatené představě. Měla jsem silný
dojem, že u tohoto pacienta nějak systém selhal.
„Povídejte nám, Veličenstvo, něco o vašem životě, máte tak zajímavý životopis! Mohl byste nějaké
zkušenosti předat tomuto pážeti.“ Eva mluvila jako kniha a divila jsem se, že je toho vůbec schopna.
„Ó jistě, Vita Caroli...,“ pronesl zamyšleně.
„Tak povídejte!“ žadonila Eva.
„Vylíčím vám svou první opravdovou bitvu. Ludvík Savojský, náš nepřítel a člen protilucemburské ligy,
plenil Itálii a nakonec zůstal na konci října 1332 pod hradem San Felice. Mí rádcové z jiných italských
měst, například z Parmy, Modeny a jiných měst, naléhali, abych zaútočil. Blížil se 25. listopad, svátek
svaté Kateřiny. Tak pravili: Svatá Kateřina je vám nakloněna svou přízní a Bůh vám jistě poskytne
milostivou ochranu. Sehnal jsem si armádu čítající 200 rytířů a asi 6000 pěšáků a vyrazili jsme na
svatou Kateřinu do mé první bitvy. Když jsme přitáhli k hradu, byl jsem v čele vojska....,“ recitoval
podivný muž.
„Nemůžete to prostě zkrátit a říct, jak to dopadlo?“ zeptala jsem se nervózně.
„Můj praporec zdobil český bílý dvouocasý lev na červeném poli, za mnou klusala jízda s praporci se
znaky rodů a měst a na konci byla pěchota. Byl jsem vzrušen, jak se bitva bude vyvíjeti, avšak věřil
jsem ve svatou Kateřinu a její ochranu, taktéž v ochranu boží...,“ pokračoval muž dál, jako by mě
vůbec neslyšel.
„Co to je za blázna?“ zeptala jsem se Evy.
„Myslí si, že je Karel IV. Je to historik, věnoval se tomu celý život a asi mu z toho přeskočilo,“ šeptala
Eva, zatímco Karel (tak mu tam říkali) vykládal něco o zvuku rohů, zírání přes hledí, něco o umírání a
vřavě, meč proti meči.
„A můj kůň také padl! Jaká hrůza! Naštěstí mi byl přiveden nový kůň, snad ho seslala svatá Kateřina
nebo sám Bůh...“
„Musíme to poslouchat?“ zeptala jsem se Evy s prosebným výrazem v očích.
„Obvykle mluví několik hodin a ani si nevšimne, že někdo odešel,“ odpověděla mi.
„Výborně! A nevíte, jak tenhle příběh končí? Vyhrál tu bitvu?“ zajímala jsem se.
„Ještě nikdy jsem ten příběh neslyšela od něj do konce, vždycky jsem odešla nebo usnula, ale hledala
jsem si to na internetu a vyhrál ji,“ mrkla na mě.
„Tak jdeme dál, ne?“ a už jsem mířila ke dveřím. Eva šla za mnou. Zavřely jsme za sebou. Karel stále
mluvil. A kdo ví? Třeba jsem se opravdu setkala s Karlem IV. To bude titulek!

2015/2016
Julie-Anna Levínská: Amálie od kvetoucích trnek

(jaro)

“Amálko, paní Amálko!”

Bylo už po setmění, zvířata spala uklizená ve chlévech a rozoraná pole ještě voněla teplým
jarním dnem. Sotva zavřela oči.
“Pááníí Ámálkóó!!!”
Udýchaná žena bušila oběma pěstmi na dveře domu. Bylo vidět, že spěchala. Prostovlasá
uřícená hlava, šál narychlo přehozený kolem ramen, z pod sukně čouhala noční košile.
V šeru se v posteli zvedl na lokty Amáliin muž, s víčky slepenými spánkem.
“Máli? Málko…”
“Jen spi, Jene,” odvětila, odhodila peřinu a zvedla se. Stejně byla vzhůru. Převlékla se
rychle, aniž by rozsvěcela lampu, zašramotila čímsi v kredenci a vyšla do noci.
Spěchaly spolu podle trnek, přes vlhkou stráň a do vesnice, kde se rozštěkali psi. Ozvalo
se pár nadávek vyrušených spáčů. Jedna jediná chalupa svítila do čerstvě padlé tmy, na
velkém, trouchnivém kmeni pod jejími okny seděl hospodář a nevzrušeně pokuřoval z
dýmky. Vzduch uvnitř bublal hlasy a napětím. Světnice byla plná ženských, všichni ostatní
byli vykázáni. V rohu horečnatě oddechovalo děvče, nemohlo mu být víc než sedmnáct let.
Amálie se pamatovala na její svatbu na konci loňského léta, slavili ji s dožínkami. Provdala
se do dobré rodiny s pěkným věnem, tatínek jí to sjednal, když byla ještě děcko.
Teď ležela na slamníku a pod mokrým prostěradlem, ke sražení teploty, se klenulo břicho.
“Bůh vás chval, že jste přišla v takovou hodinu,” přiblížila se k Amálii matka sotva odrostlé
rodičky. “Takhle nám tu leží už celý den, vzdychá, teď má i horkost. Děťátku už se chce na
svět, ale ona pořád naříká. Musela jsem vás dát zavolat, jinak bychom jí snad do rána brali
míru.“
Amálie se sklonila k dívce, prohlédla ji a položila na ni ruce. V dlaních cítila teplo jejího těla
a život. Dva životy. Ještě nebyly připravené se od sebe oddělit. Děvče se opět prohnulo
bolestí.
Vstala proto od postele, vylovila z kapsáře bílý pytlíček a vysypala jeho obsah na stůl.
Kontryhel, měsíček, sporýš, řebříček, mochna, fenykl… Rozdělila úkoly přihlížejícím a sama
se také pustila do práce.
Chlapeček se narodil nad ránem. Všichni byli zcela vyčerpaní. Amálie odmítla přijmout
peníze, které jí nabízela hospodářka, raději s ní smluvila pomoc při žních. Domů pospíchala,
aby ještě před východem slunce stihla vykonat všechny práce, patřící se na Bílou sobotu. Po
cestě jí padla do vlasů rosa a zastudila, stékající jí po krku a tváři. Už pod kopcem
rozeznávala ve svítání trnkové keře u jejich domu, jejichž květy se právě otevíraly, a Jana na
zápraží. Z čerstvého vrbového proutí právě splétal metlu a když uviděl svou ženu, usmál se jí
vstříc. Byla unavená a potěšilo ji to.
Novým koštětem vymetla dům i dvorek, dveřní trám ověnčila kvetoucím větvičkami trnek. S
prvními paprsky zadělala na mazanec. Jakmile odzvonila desátá, zhasila v kamnech, sebrala
jedno polínko a vydala se pro posvěcený oheň.
Před kostelem už postávala skupinka žen, další, stejně jako Amálie, přicházely a skládaly
svá polena na hranici. Brzy se objevil kněz a nacpanou roštím a šiškami ji zažehnul jiskrou z
křesadla. Zatímco se rozhořívala, pronášel modlitby a kropil do dýmu svěcenou vodu. Skrz
plameny zpozoroval Amáliinu tvář. Zamračil se.
Když si ženy opět začaly hranici rozebírat a spěchaly do svých kuchyní, přešel k ní.
“V hospodářství nad rybníkem se dnes narodilo dítě, viďte?” otázal se pichlavě.
“To je pravda,” odvětila Amálie.
“Doneslo se mi, že rodička už měla smrt na jazyku, ale jakmile ses objevila ty se svými
čarovnými bylinkami, hned se napravila a přivedla na svět synka. Její matka dnes byla
děkovat k Panně Marii a přimlouvala se za tebe. Mezi lidmi ze vsi jsi vážená. Kolik duší by se
bez tebe už bylo odebralo na věčnost…”
“Život je mi svatej, pane faráři. A když už má na kahánku, hlavně takovej mladej, byl by
hřích ho nechat vyhasnout.”
 “Tyhle úvahy přenech církvi,” odrazil ji. “Jen Bůh rozhoduje o životě a smrti.” S ostrostí a
důrazem v hlase dodal: “Ženám jako jsi ty, to v žádném případě nepřísluší.”
Zvedla oči od země a zadívala se mu do bledé protáhlé tváře. Ačkoli ho do zad hřála
dohořívající hranice, knězi z té prostinké vesničanky naskočila pod kolárkem husí kůže.
Koutkem oka mu zacukalo, jinak ale nedal své rozrušení znát. Odměřeně se s ní rozloučil a
dlouhými kroky zamířil do sakristie. Nepříjemný pocit, který sílil při každém setkání s tím
mužem, opět Amálii sevřel srdce. Hluboce si povzdechla, sehnula se pro své, stále ještě
plápolající polínko a odebrala se k domovu, aby i ona očistila svůj krb.

(léto)

Bylo horko. Chodila bosa polem s dozrávající pšenicí a mezi prsty cítila teplou hlínu. Hladila
klasy dlaněmi, mluvila k nim a modlila se za dobré počasí. Na obzoru zpozorovala srpek
měsíce. Až se přehoupne, začnou žně. Snad nepřijdou do té doby velké deště, nebo
kroupy...
Sadem přijížděl Jan s fůrou sena. Vzduch voněl ovocem. Amálie si byla jistá, že čeká dítě.

(podzim)

Vesnici postihl špatný čas. Když se začátkem měsíce října procházela spadaným listím mezi
mohutnými buky, ucítila Amálie ve větru cosi nedobrého, nezdravého. Vonělo to trpce a
vlhkostí. Těhotenství jí velmi bystřilo smysly.
Brzy na to k ní začali přicházet první sousedé, že někdo z rodiny stůně. Chorých přibývalo
každým dnem a všichni trpěli stejnou nemocí. Leželi v bolestech a horečce, třásli se zimnicí,
chroptěli, blouznili. Jeden dokonce, ovládán bludy z horkosti, vyběhnul před dům jen v košili,
bos a úplně zpocený cosi vykřikoval, chytal se kolemjdoucích a plakal. Jeho žena se synem
ho museli odvléct do postele násilím. Amálie nevěděla, co si má s nimi počít. Teplotu jim
srážela odvary z vrbové kůry a studeným mokrým prostěradlem, podávala byliny, stokrát
osvědčené při léčbě chrapotu a bolestí, ale na každého nemocného, jenž vstal, připadli tři,
které mohla leda poručit v ochranu boží. Pátého dne odzvonili prvnímu.
Starostmi nemohla v noci spát. Brala proto do ruky růženec, klekala pod kříž a prosila
Boha, aby jí pomohl, poradil, co jen by měla ještě udělat. Únavou a zoufalstvím plakala.
“Pane, dobrej Pane. Čím jsme se provinili, že nás tak trestáš? Copak jsme nebyli věrní,
nechodili každou neděli do kostela, nemodlili se k Tobě? Kolik svíček jsme zapálili u našeho
oltáře, o svátcích jsme ho věnčili květinami… Dobře Ti sloužíme, staráme se o sebe, jak nám
kážeš… Nedopusť tohle, prosím! Svatá Panenko, patronko naše, slituj se nad námi a přimluv
se… Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s Tebou. Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný
plod života Tvého Ježíš. Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti
naší…” Dřevěné korálky klouzaly v rozechvělých prstech. “Amen…”
Ráno vycházela z domu do mlžného chladu, do vlhké běloby ukrývající první jinovatku. Ač
přešlo jaro i léto, trnky kolem stále kvetly. Dotkla se drobounkých okvětních plátků. “Copak
to, že se vám chce tolik žít?”
Vůbec se ten den necítila dobře. Nohy měla zesláblé, cestou z kopce málem upadla, těžce
se jí dýchalo. Zabolelo ji u srdce. Přes noc zemřeli další čtyři lidé. Umíraly hlavně děti a staří,
nad jedním sedmiletým chlapcem se Amálie právě skláněla. Horečku měl už dlouho, stále
stoupala, nic ji nedokázalo srazit. Byl jako bez duše, vypadalo to, že dlouho již nevytrvá.
“Pozdrav Pán Bůh!” Do světnice vstoupil kněz. Amálie se příliš prudce otočila a vytřeštila
oči, jak se jí zamotal svět. Prošel kolem ní s letmým pohledem, prohodil několik slov s
uplakanou hospodyní a začal se připravovat k rituálu. Zapálil dvě posvěcené voskovice,
nechal rozdoutnat kadidlo, špatně osvětlenou místnost zaplnilo latinské mumlání. Amálii se
rozmlžil zrak. Výrazná vůně pryskyřice jí naplnila chřípí, ztěžkla jí hlava a zvednul se jí
žaludek. Se zasípěním vstala a přidržujíce se stěn došla na zápraží, na vzduch. Za očima
cítila kotouče tmavorudého kouře, chtěl jí zadusit a roztrhat. Instinktivně si objala břicho a
udělala několik kroků vpřed. Duchovní vyšel za ní, v rukou doutnající kadidelnici.
Ztrácela cit, pojem o čase i prostoru. Usedla na zem a opřela se o loket. Okolí mizelo.
Uložila si hlavu do trávy a zavřela oči. Prázdnota. Nic než prázdnota. Plula skrz ni, necítila
své tělo, nebyla nic. Její rozprostraněnou duši naplňoval klid. A najednou se každá částečka
jí samé dala do pohybu. Kdesi se tísnila, vzlínala, do tmy se vkrádalo světlo a sílilo. Stoupala
výš a výš, až opustila ten bezmezný prostor. Ocitla se před vlastním domem. Obrátila se,
chtěla vědět, odkud to přišla. Spatřila jen bílé kvítky, usazené na ostnatých větvičkách.
Hmota, která dříve bývala živou Amálií, spočívala hluboko pod nimi, v zemi.
“Tak… Zemřu…” Zesmutněla. Pak si vzpomněla na své dítě. “Těžký život budeš mít bez
matky, holčičko moje.” Vyrušil ji nepříjemný pach. Znala ho. Sladký, hutný, dělalo se jí z něj
trochu nevolno. Probudil ji.
Hned jak přišla k sobě, vzepřela se na rukou. Ležela ve své posteli, Jan a farář stáli zády k
ní.
“Co vy tu chcete?” Oba se otočili, Jan okamžitě přiskočil k ní a podepřel ji. Muž v sutaně
působil překvapeně.
“Už jste si chystal modlitbičky za nebožku, pravda?”
“Málko!” zhrozil se její manžel nad tou neúctou.
“Běžte, ať už vás tu nevidím.” Náhlá malátnost ji donutila zase si lehnout. Kněz v tichosti
odešel.
“Měla bys spát, celej den a noc jsi mi tu blouznila. Musíš se uzdravit, abys neublížila
našemu děťátku,” usmál se Jan. Amálie mu sevřela ruku.
“Dyby si mě Pán Bůh vopraudu zavolal k sobě, nedávej mě tomu farizejskýmu, ten má v
sobě víc ďáblů než peklo samotný… Pochovej mě pod ty naše trnky.”
“Jakpak můžeš takhle mluvit?” pokáral ji znovu.
Už mu neodpověděla. Usnula.

(zima)

Lidé se scházeli ke kostelu, vynořovali se ze zasněžené tmy, promrzlí a unavení. Uvnitř se

tiskli k sobě, aby se zahřáli. Také Amálie přišla. Opírala se o Jana, stále ještě byla po nemoci
zesláblá. Půlnoční mše začala, ačkoli lavice zůstávaly poloprázdné. Ti, co v nich dříve
sedávali, teď očekávali vzkříšení pod zavátými náhrobními kameny.
Hlavu měla pokorně sklopenou před sochou Svaté Panny, oděné do modrého pláště, a
naslouchala varhanům. Mohutné i tenoučké tóny vycházely z píšťal, tekly přes křížové
klenby, kanuly dolů po stěnách, ospalé Boží ovečky je hltavě pily jako vodu přímo z
pramene. Amálii se zdály nesmírně majestátní a tajemné, připadalo jí, že je to sám Bůh,
který skrz ně sestupuje na zem. Hluboce ponořená do sebe se modlila. Prosila za ty dávno
se odebravší na věčnost, i za ty, jež teprve v uplynulém podzimu přijalo nebe, i přes
veškerou její snahu. Rozhlédla se po těch zůstalých. “Je to vůle nejvyššího,” povzdechla si.
Po vigilii se odebrala k sousedům, promluvit s nimi a popřát jim, Jan se od ní oddělil.
Později ho spatřila, jak cosi rozebírá s farářem. Jakmile se s ním rozloučil a opět se přiblížil,
rozladěně se ho optala:
“Co ti chtěl?”
“Nabádal mě, abych na tebe dával dobrý pozor. Měla bys hledět se brzo uzdravit, musíš se
přeci dobře postarat o vlastní rodinu. Prý by pro tebe bylo nejlepší, kdybys přestala obcházet
lidi po vesnici. Bůh se o ně postará ” V očích mu viděla všechnu jeho dobrotu. Rozhněvalo ji
to.
Rázným krokem se vydala do boční kaple. Duchovní zaslechnul její tvrdou chůzi a otočil se.
“Copak tě ke mně přivádí?” Dělal jakoby nic.
“Copak mě přivádí? Nevíte? Podívejte, já si z vás nic nedělám, ale můj muž vaše slova
slyší jako svatý. Nevykládejte mu tyhle věci. Bůh se o lidi nepostará, v životě jsem ho ještě u
toho neviděla. Jsem si ale docela jistá, že Bůh si přeje, abychom si byli rovný a starali se
jeden o druhýho. A vy mu nejste o nic blíž, než kdokoli jinej.”
 Kněz nejprve ztuhnul, pak se mu však pohled naplnil výhružným mrazem a zlostí, tak
děsivými, aby zakryly jeho strach. Amálie o krok ustoupila, až teď si uvědomila, po jak
tenkém ledě bez rozmyslu šlape.
“Zavři pusu a dávej si pozor, co dalšího z ní vypadne. Pustila ses hodně daleko a mně už
dochází trpělivost. Urážíš církev a urážíš Boha. Takových jako ty tady běhá a kdyby tebe
ubylo, nestalo by se nic. Buď poslušná, jinak tě stihne trest! A teď běž, nemám na tebe
času.”
Zůstala jako opařená a oči jí slzely. Zuřila. Ale radši, než aby Janovi a dítěti takhle přitížila v
životě, spolkla svou hrdost i srdce a mlčela.
Tu zimu přišly neobvykle tvrdé mrazy.

(jaro)

Ještě nepřešly ranní ledovatky a na keřích kolem domu se zabělaly první jemné květy. Jak
uplývala doba předjaří, přibývalo jich a na Velikonoce zářily do dálky jako jednolitá plocha.
Amálie se na ně ráda chodila dívat a hladívala je. Celý uplynulý rok ji provázely, střežily její
domov a svou krásou zaháněly chmury, které jí proplouvaly duší jako dešťová mračna. A
teď, když dítě v ní vyrostlo a ozývalo se, jejich blízkost je oba uklidňovala.
Přestala obcházet sousedy. Poslechla Janovo naléhání, stala se obyčejnou ženou. Ve
vesnici nikdo nestonal, nikdo nezemřel, nikdo se nenarodil. Ona byla jediná v očekávání.
Ubylo jí mnoho práce, proto trávila čas na slunci a procházkami. Svět ji tolik těšil.
Přišlo to k večeru na Zelený čtvrtek. Kdosi naléhavě zaklepal na okno a když Amálie
otevřela, stál před ní chlapec. Znala ho. V rodině mlynáře dlouho neměli děti, až se narodila
dvojčata, hošíčci, podobní si jako dvě rákosová stébla.
“Kdepak máš bratra?” optala se, protože obvykle chodívali všude spolu.
“Von se rozstonal, paní Amálko. Maminka pro vás vzkazuje, abyste všeho nechala a hned
přišla. Už neví, co s ním, a bojí se, pospěšte.”
V Amálii se cosi napnulo, jakési zlé tušení. Překonala ho však a doběhla do kredence pro
léčivé byliny. Nemocnému se dařilo věru zle. Horečku měl a třásl se, naštěstí nezpozorovala,
že by šlo o podivnou nemoc z podzimu. Ani tak se jí ale nedařilo a kluk na tom byl pořád
hůř. Když se rozkašlal a začal lapat po dechu, plačící mlynářka v panice upustila růženec,
hlasitě zanaříkala a poslala druhého syna pro kněze, že si toho chudáčka dozajista brzo
vezmou andělíčci.
Špatný pocit se vrátil. Amálie konečně věděla, z čeho pocházel. Duchovní brzy vešel do
dveří a jakmile si jí povšiml, výraz jeho tváře ztvrdl a vzduch prosytilo zneklidnění. Vzal si ji
stranou.
“Přece jsem ti řekl, že tohle už dělat nebudeš. Tos mi nerozuměla, že tě Bůh potrestá?”
Pro Amálii to byla poslední kapka. Tón, jakým k ní mluvil, jak svrchu se na ni díval… Jak jen
to mohla doteď snášet? Džbán její rozumnosti se tím naplnil po samý okraj a co přeteklo,
změnilo se v hněv a slova.
“Mlč mi už o Bohu! Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit? Že tě vychovali v klášteře, proto
se nade mnou povyšuješ? Že tebe naučili latinsky číst a psát a já zadělávala na chleba?
Snad nosíš pod tou svojí tonzurou starý knihy, ale člověka ne! Nemáš v sobě lásku, ani
morálku, o kterejch nám kážeš. Přihlížíš zbytečnýmu umírání a utrpení a tvrdíš, že je to
správně.” Mluvila plamenně, s odhodláním a vztekem, působila tak silně, že muž před
každým jejím krokem vpřed ustupoval. Vytlačila ho na práh. “Takový jako ty si žádnou moji
úctu nezasloužej,” zakončila a bojovně se napřímila.
Kněz, zcela ochromen, odešel beze slova. Vrátila se k chlapci. Lék po dlouhé době
konečně zabral a horkost ustupovala. Dlouho klid nezůstal. Ozvalo se zabušení na dveře.
Do domu vstoupil četník.
“Pozdrav Pán Bůh,” smekl čepici. “Paní Amálie Šulcová?” Vstala.
“Za urážku církve jste zatčena. Nevyplatíte-li do zítřejšího večera pokutu třiceti zlatých,
zůstanete po dobu dvaceti dní v káznici.” Mlynářka vyvalila oči a pootevřela ústa
překvapením. Amálie peníze neměla. Nechala se odvést. Farářovy oči ji ze stínu sledovaly.
 Jen za ní zaklapla mříž škaredé cely, přispěchal Jan. Nechtěla s ním mluvit, ani ho
poslouchat. Ač se vzpíral, poslala ho domů, aby se o všechno dobře postaral, než se vrátí.

Během dopoledne pocítila první náznaky toho, že se děťátku chce na svět. Bylo ještě brzo,
to věděla, jen okolnosti tomu tak napomohly.
V podvečer odešli všichni naslouchat Velkopátečním Janovým pašiím a zpěvům, osaměla.
Bolesti se stupňovaly a ona dostala strach. Bylo jí pětadvacet let a ačkoli se mnoho dětí
narodilo zdravých jejíma rukama, tak, jak ji to naučila matka, rodičkou byla ona sama poprvé.
Sepjala ruce k modlitbě.

Když ráno přišli, bylo už po všem. Amálie se v polosedu opírala o stěnu, bradou spočívala
na prsou a ve tváři se jí odrážel klid a spokojenost. Byla bílá jako její trnkové květy,
chladnýma rukama svírala do zástěry zabalené novorozeně, nakrmené a pravidelně
oddychující. Její krev se dávno vsákla do udusané hliněné podlahy.

Porodila děvčátko.
2015/2016

Julie-Anna Levínská: Variace na limerik

Rostla lípa u kláštera,

jednou spadla na pátera.
Pily hřmí teď v jednom kuse,
páter už má po funuse.
Není lípa u kláštera.

Pod kaštany sedí muž

kaligrafik – rozlil tuš.
Vsákla se mu do košile
v tohle ráno vskutku milé.
Chudák pod kaštany muž.

2015/2016

Julie-Anna Levínská: Variace na makarónské verše

Krátce před rozbřeskem, tiše,

s mlhou se mísí šírno a stoupá.
Fascinován ptám se ranních bohů:
Is this the feeling of eternity?

Kdesi v hloubi šumí řeka, Amazonka,

skřivaní zpěv je mi řvaním arů,
Matka Džungle nabízí svou deštnou náruč.
¿Es esto la vida después de morir?

Slunce, návrat a narození samo,

orientální vůně novosti,
vdechuji růžové světlo brzkého dne.
おかえり太陽の神。 (Okaeri, taiyō no kami.)