Copyright © 2005 by Teresa Medeiros

Translation © 2005 by Danuše Pavelčíková

Cover design © 2005 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášer ani
reprodukována bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských
práv.

Z anglického originálu AFTER MIDNIGHT,

vydaného nakladatelstvím Avon Books, New York 2005
přeložila Danuše Pavelčíková
Odpovědná redaktorka: Lenka Vymazalová
Korektura: Hana Bončková
Technický redaktor: Martin Pěch
Sazba: J§: Dušan Žárský
Obálka: Radek Urbiš
Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v
listopadu 2005

ISBN 80-7303-268-6
 LONDÝN, 1820

Obezřetně se plížil temnými průchody a úzkými špinavými

uličkami, v nichž se převalovala mlha a kam nebylo radno vkročit
po setmění. Pátral po kořisti, a jeho kroky nebyly na dlažebních
kostkách téměř slyšet. Klouzal ze stínu do stínu a dlouhý černý
plášť za ním vlál jako smuteční závoj. Snažil se být nenápadný a
zbytečně nevzbuzovat pozornost, ale přesto neušel zájmu několika
pouličních zlodějů, pasoucích po tučných peněženkách pozdních
chodců, a lehkých holek čekajících na zákazníky. To mu však bylo
srdečně jedno. Z nočních stínů neměl obavy, protože jeho nemohl
ohrozit žádný smrtelník.
Pro něj se temnota poslední dobou stala milenkou i nepřítelem,
něčím, po čem prahl a co si zároveň protivil. Ztichlou ulicí
zasvištěl studený vítr a rozehnal mraky na obloze. Zvedl oči k
měsíci, aby si dopřál alespoň trochu jeho studeného světla, ale
bledé stříbrné paprsky mu už dávno neskýtaly potěšení ani nebyly
balzámem na jeho zmučenou duši. Čím dál tím víc bažil po lidské
krvi a nenasytný chtíč ho doháněl k šílenství. Stával se věrným
obrazem toho, po kom tak dlouho a usilovně pátral: dravcem bez
slitování, bez výčitek svědomí.
Zaslechl ženský smích, zhrublý množstvím vypité levné li-
hoviny, a mužské mumlání podbarvené sliby a lžemi. S rukou na
dýce se stáhl do stínu, připravený zaútočit.
Mladý hejsek s frajersky nasazeným kloboukem se nejspíš
vracel z Covent Garden, z hráčského doupěte či hostince, v nichž
návštěvníci závratným způsobem bohatli, ale také přicházeli na
mizinu. Dívka v ošuntělých šatech klopýtající po jeho boku patřila
k těm nešťastnicím, které každou noc postávaly před vykřičenými
podniky v naději, že se jim podaří namluvit si stálou známost,
chlápka, který je bude živit a chránit.
Muž si hvízdal nějakou odrhovačku a dívka se hihňala. Přitiskl
ji k pouliční lampě, rozepnul jí živůtek a dlouhé vlasy si omotal
kolem zápěstí, aby ji donutil zvrátit hlavu.
Měsíční svit odhalil jemné bílé hrdlo, tolik zranitelné, a to v
něm probudilo zběsilý hlad.
Vyrazil ze stínů, drapl chlapa za límec a trhnutím ho k sobě
otočil. Dívka na něj vytřeštila oči a pěkná tvářička se zkřivila
strachem. Palčivý žár sálající z jeho očí ji vyděsil k smrti. S rukou
na živůtku se snažila couvat, ale klopýtla a padla na kolena.
Zdvihl jejího společníka ze země a zatřepal s ním. Nemusel
vynaložit příliš síly, aby ho udržel ve vzduchu, ale chlap začal
lapat po dechu. V jeho vypoulených očích se odrážel strach a
vztek, ale i poznání, komu to vlastně padl do rukou.
„Omlouvám se, starý brachu.“ Uspokojení, které pociťoval,
bylo k nezaplacení. „Mrzí mě, že se vtírám, ale tenhle taneček si s
dámou zatančím sám.“
 „Hrůza!“ zvolala vyděšená Portia. „Naše sestra si bere upíra!“
„Moc pěkné, drahá.“ Caroline, která před chvílí usedla k
pracovnímu stolu, se neobtěžovala s dalším komentářem a
úhledným písmem pokračovala v zapisování výdajů.
Dávno se naučila poslouchat na půl ucha výlevy sedmnáctileté
sestry, která si libovala v melodramatu a jíž byla do vínku dána
bujná fantazie. Zrovna minulý týden tvrdila, že za dveřmi čenichá
vlk a chystá se na ně vrhnout, a další den se zase Caroline svěřila,
že se nakazila morem. Caroline měla povinností až nad hlavu a
nemohla se rozptylovat sestřinými dětinskými nápady. Proto se i
nyní usilovně věnovala započaté práci, která ji netěšila, nicméně
byla důležitá.
„Musíš okamžitě napsat tetě Mariettě! Ať Vivienne pošle
domů, než bude pozdě! Holka nešťastná! Copak si neuvědomuje,
do čeho se řítí?“
Teprve nyní zvedla Caroline oči od dlouhého sloupce cifer.
Sestra byla očividně rozrušená. Tiskla k sobě pomačkaný dopis a
třásla se jako list. V modrých očích se zračil děs a růžová líčka
zbledla, jako by z nich nějaký temný přízrak vysál všechnu krev.
„Co to zase vyvádíš?“ Caroline odložila pero, odhrnula si z
čela pramen plavých vlasů a vstala. Tři hodiny se pokoušela najít
způsob, jak ušetřit něco málo peněz z měsíčních nákladů na
domácnost, aby ke konci měsíce nestrádaly, ale byla to marná
snaha. Aby se zbavila napětí, rozhodla se zjistit, co se vlastně děje.
„Ukaž, podívám se, co nám Vivienne píše. Vsadím se, že zase
maluješ čerta na zeď.“
 Sestra, která se narodila jako prostřední, měla úhledné písmo.
Caroline pohledem přelétla řádky popisující poslední londýnskou
módu, bálové šaty, vyprávění o procházkách po Rotten Row a
vyjížďkách do Hyde Parku. Teprve pak se dostala k pasáži, která
Portii tolik rozrušila.
„Kdo by to řekl?“ Caroline si odmítala přiznat, že to, co cítí v
srdci, je žárlivost. „Naše Vivienne má po měsíci pobytu v Londýně
nápadníka.“
Když se teta Marietta nabídla, že Vivienne uvede do společ-
nosti, Caroline zamlčela skutečnost, že ona o svůj debut a před-
stavení u dvora přišla v okamžiku, kdy se jejich rodiče zabili při
náhodné srážce dvou kočárů.
Neprotestovala, když Vivienne odjela do Londýna se zava-
zadly naplněnými nádhernými róbami, které matka připravovala
pro svou nejstarší. Přišlo jí jako ztráta času naříkat nad minulostí,
která se nedala vrátit, nad sny, které se už nikdy neuskuteční. Teď
bylo Caroline čtyřiadvacet a v očích veřejnosti byla tak jako tak
odsouzená ke staropanenství. Proč se tedy rmoutit a zbytečně si
přidělávat starosti?
„Nápadníka? Příšeru!“ Portia nakukovala sestře přes rameno.
„Copak sis nevšimla jeho jména?“
„Ale jistě. Vivienne se o dotyčném sáhodlouze rozepisuje a
nešetří chválou.“ Caroline mrkla na druhou stránku. „Ježíši! Kdy
se už naučí správné gramatice?“
„Ty jsi naprosto nesnesitelná!“ vyjela na ni Portia. „Sedíš si
snad na uších? Copak ti není známo, jakou má ten člověk pověst?
Mě děsí už jen to jméno.
Caroline pokračovala ve čtení. „Naše sestřička o tom člověku
básní tak, až mám pocit, že se s ním co se charakterových vlast-
ností týče může měřit pouze arcibiskup z Canterbury.“
 „Rozplývá se nad jeho elegantním ošacením a dobročinností,
již projevuje vůči vdovám a sirotkům, ale nepíše o tom
nejpodstatnějším: Ten člověk je upír!“
Carolinina trpělivost byla u konce. „Přestaň! Kdo má ty ne-
smysly poslouchat? Od chvíle, co sis přečetla ty směšné povídačky
od doktora Polidoriho, vidíš upíry na každém kroku. Ne-číhá
jeden támhle za závěsem? Kdybych tušila, co to s tebou udělá,
hodila bych ten zatracený plátek do ohně! Proč se raději nedržíš
vlků čenichajících u našich dveří?“
Portia se vytáhla na špičky a vrhla na sestru pohrdavý pohled.
„Je přece všeobecně známo, že doktor Polidori veřejně připustil, že
to nebylo z jeho hlavy! Přiznal, že článek sice vydal pod svým
jménem, ale pouze převyprávěl příběh, který slyšel od jednoho ze
svých slavných pacientů, lorda Byrona!“
„A ten všechno rezolutně popřel, jak jistě víš.“
„A ty se divíš? Co jiného mu zbývalo, když se mu ten bez-
charakterní Ruthven, jak ho Polidori popsal, tolik podobá? Povídej
si, co chceš, ale já tvrdím, že Upír nade vší pochybnost odhaluje
Byronovo nitro.“
Caroline s povzdechem zjišťovala, že jí začíná hučet v hlavě.
„Myslíš, že se ten slavný a všeobecně známý člověk prohání po
nocích a vysává lidem krev?“
„Jak o tom může pochybovat ten, kdo si přečetl román Ne-
usne/?“
Portia nasadila výraz, který Caroline tak dobře znala, a se
zdviženýma rukama zadeklamovala:

Na zem upír seslán byl,

aby škodil lidu,
duše bloudí, kvílí,
nenalezne klidu.
Ukáže, co umí, paní i služce,
 milenku má na mušce,
o půlnoci vysává jim krev.

Sestra se ponurým hlasem snažila dodat recitaci patřičný dů-

raz a Caroline si vyčerpaně tiskla spánky.
„To přece nedokazuje, že je Byron upír! Každý velký básník
má temné chvilky, v nichž vytvoří chmurné dílo! Dobře ti radím,
abys na ty nesmysly co nejdřív zapomněla. Nemůžeš lidi
obviňovat bez pádných důkazů, natož Viviennina nápadníka,
kterého neznáš. Víš, někdy mi tvá představivost hraje na nervy,
sestřičko. Vzpomínáš, jak jsi mě jednou za svítání probudila s tím,
že se nám na zahradě pod zelím usadila rodinka skřítků? Já hloupá
se tam vydala a našla jen velkou pavučinu, na níž se třpytila rosa a
pohrával si s ní vítr.“
Portia zrozpačitěla a kousla se do rtu. „Tehdy mi bylo teprve
deset, ale ujišťuji tě, tentokrát nemluvím do větru. Copak si ne-
pamatuješ, o čem se povídalo v Londýně během naší minulé
návštěvy? Tehdy toho bylo plné město. Viviennin nápadník zá-
sadně vychází v nocí, a za denního světla ho nikdy nikdo ne-
spatřil.“
Tentokrát si Caroline neodpustila tichou kletbu. „A co je na
tom divného? Tak se přece chová mnoho mladých mužů, kteří si
užívají života! Přes den vyspávají, aby byli čilí na noční ra-
dovánky, a vstávají pozdě odpoledne, aby se znovu vrhli do ko-
lotoče pití, hazardních her a hýření s ženami.“
Portia ji drapla za ruku. „To ti nepřipadá ani trochu divné, že
se ve městě objevuje až pod pláštěm tmy a ještě před svítáním
odchází domů? Ze ve svém domě trvá na zatažených závěsech a
zrcadlech zakrytých černým flórem?“
Caroline pokrčila rameny. „Třeba drží smutek. Mohl nedávno
ztratit někoho, kdo mu byl drahý.“
„...anebo něco, co mu patřilo. Například svou nesmrtelnou
duši.“
 „Plácáš nesmysly! Myslíš, že s takovou pověstí by si ho uro-
zení zvali do svých domů? Ti se můžou přetrhnout, aby zasedl při
večeři u jejich stolu.“
„Je to trochu jinak, sestřičko,“ informovala ji Portia povýšeně.
„Londýnská společnost miluje vše, co je skandální nebo záhadné.
Zrovna minulý týden jsem četla v Tatleru, že tuto sezonu pořádá
Viviennin nápadník maškarní bál v rodovém sídle a londýnská
smetánka žebroní o pozvání. V tom článku taky stálo, že je
nejvyhledávanějším starým mládencem ve městě, a proto musíme
sestru dostat z jeho drápů, než bude pozdě.“
Caroline se jemně zbavila dívčina stisku. Nemohla Portii
ponechat v bludech. Byla nejstarší, a tím pádem se od ní očekávalo,
že bude i rozumná. Po nečekané smrti rodičů, kteří zahynuli před
osmi roky, jí koneckonců nic jiného nezbývalo. Tvářila se statečně,
utěšovala dvě malé uplakané sestry, třebaže její srdce pukalo
bolestí.
„Nerada tě připravuji o iluze, ale měla by ses krotit, děvče.
Nestává se každý den, aby se urozený vikomt dvořil dívce bez
věna.“
„Jinými slovy řečeno, tobě zkrátka nevadí, že se Vivienne
provdá za upíra, hlavně že to bude ženich se šlechtickým erbem! Je
ti jedno, že ten člověk nejspíš balamutí společnost ve snaze ulovit
nevinnou dušičku?“
Caroline sestru jemně štípla do líčka, až zrůžovělo. „Pokud do
toho budu mít co mluvit, ten Vivienninu duši nedostane za míň
než tisíc liber ročně,“ zažertovala.
Portia užasle zalapala po dechu. „Copak jsme pro tebe takovou
přítěží? Nemůžeš se dočkat, až se nás zbavíš?“
Caroline zmrzl úsměv. „Ale kdepak, hlupáčku! Sama dobře
víš, že na milosrdenství bratrance Cecila se nemůžeme spoléhat
donekonečna.“
Po otcově smrti si jeho druhý bratranec pospíšil, aby se pro-
hlásil dědicem celého majetku. Dalším krokem ve jménu křes-
ťanského milosrdenství bylo přestěhování tří sirotků z Edgeleaf
Manoru do starého polorozpadlého domku stojícího na pustém
okraji panství. Přidělil jim skromnou měsíční apanáž a dvě staré
služky, které se měly o dívky starat.
„Když si nás minulý týden zavolal,“ připomněla sestře, „dělal
nám kázání, jak jsme nešetrné, a taky vykládal, že má v plánu
přestavět tuhle barabiznu na lovecký zámeček.“
„Možná by k nám byl vstřícnější, kdybys ho tehdy s takovou
vervou neodmrštila.“
Caroline se při neblahé vzpomínce zimomřivě otřásla. Osma-
padesátiletý starý mládenec jim velkoryse nabídl přestěhování do
rodového sídla, pokud se za něj tehdy sedmnáctiletá Caroline
provdá. „Raději bych dala duši upírovi, než dovolila tomu starému
chlípníkovi, aby na mě sáhl.“
Portia se rozvalila na prosezené pohovce s potahem prokou-
saným od molů a vrhla na sestru významný pohled. „Alespoň jsi
mohla volit mírnější způsoby. Vystrčilas ho ze dveří jako fúrie, až
upadl do sněhové závěje.“
„Třeba ho to zchladilo,“ zamumlala Caroline. Cecil nejdřív
vykládal, jaký z něj bude pozorný manžel, a pak ji masitýma
rukama chytil za ramena a snažil se ji políbit. Mužova vlhká ústa a
jazyk v ní vyvolaly takový odpor, že se jí chtělo zvracet. Ještě teď
se jí při té vzpomínce zvedl žaludek.
Ztěžka usedla vedle Portie. „Nechtěla jsem vás děsit, ale Cecil
také zdůraznil, že jeho šlechetnost má jisté hranice. O manželství
se už nezmiňoval, ale pokud mu prý nevěnuji svou... přízeň,“
polkla, neschopná čelit sestřiným nevinným očím, „vypudí nás z
panství..., pochopitelně bez prostředků.“
„Zatracenej mizernej dědek!“ vydechla zděšená Portia. „Lo-
vecký zámeček! Mělas ho praštit polenem po hlavě!“
„I když nás tu nechá bydlet, nevím, jak dlouho dokážu
uškudlit vždy alespoň libru z naší apanáže. Minule jsem se roz-
hodovala mezi nákupem husího stehna k večeři a kusem šev-
covské kůže, abych ti vyspravila prošlapané boty. Prádlo máme
tak chatrné, že je skoro průsvitné, a docházejí nám hrnce, do
kterých chytáme dešťovou vodu kapající děravou střechou.“
Caroline si prohlédla sestřiny šaty z růžového popelínu. Portia
je zdědila po prostřední Vivienne a ta zase po Caroline. Usta-
vičným praním vybledly a srazily se tak, že Portii sahaly sotva po
kotníky. I živůtek jí začínal být těsný.
„Nestýská se ti po přepychu, který jste s Vivienne tak milo-
valy, když byli mamá a papá ještě naživu? Malovaly jste, hrály na
klavír, a tobě mamá zaplétala do vlásků šňůrky perliček...“
Portia si o ni opřela hlavu. „Myslím, že mi nikdy nevadilo, že
jsem o tohle všechno přišla. Hlavně, že jsme mohly zůstat spolu.“
Po chvilce mlčení pokračovala: „Ale všimla jsem si, že na tvém
talíři se porce jídla zmenšují, zatímco naše zůstávají stejné.“
Caroline sestru pohladila po hedvábných kudrnách. „Jednou z
tebe bude nevěsta na vdávání a velice krásná, tomu věř, ale
momentálně je naší nadějí Vivienne. Pokud se jí podaří najít
movitého ženicha, máme vyhráno. Zbavíme se starostí o živobytí, i
toho chlípníka Cecila.“
Portii vytryskly slzy a kutálely se po jemných líčkách. „Jenže
co když Vivienne upadne do ďáblových spárů? Co s ní bude? Jestli
mu věnuje duši, bude zatracená!“
V sestřiných očích se zračil strach a Caroline se bezděčně
otřásla. Pokud Vivienne uspěje a provdá se, její manžel mezi
přáteli brzy najde vhodného nápadníka i pro mladou Portii. Třeba
bude natolik velkorysý, že vybídne nejstarší sestru, starou pannu,
aby s nimi žila. Jestli ne, stráví zbytek života mezi těmito omšelými
stěnami, vydaná na milost a nemilost Cecilovi. Ta představa
mrazila. Caroline si ve svém věku uvědomovala, že existují
děsivější muži než obávaný netvor.
Chystala se sestru utěšit, když se do místnosti přišourala stará
bělovlasá Anne a uklonila se jim.
 „Co se děje?“
„Tohle je pro vás, slečinko.“
Caroline vstala a převzala ze stařeniny mozolnaté dlaně
zapečetěný dopis. Chvilku obdivovala kvalitu papíru. „Myslela
jsem, že ranní pošta už přišla.“
„Pravda,“ potvrdila služebná, „ale tohle doručil posel, nějaký
vyparáděný panáček ve vínové livreji.“
Zlomila dvě pečetě, a Portia se rychle probrala ze smutku. „Od
koho to je? Od tety Marietty? Snad Vivienne neonemocněla?
Anebo ji poslal k vodě? Ježíši! Tak už čti!“
„To není od tety Marietty.“ Caroline vrtěla hlavou. „To je od
něj.“
Portia vyvalila oči a dloubla do sestry, aby pokračovala.
„Adrian Kane, vikomt Trevelyan...“ Caroline nechápala, proč
se při vyslovení toho jména chvěje.
„Co po nás chce? Výkupné za Vivienninu duši?“
„Rány boží! Přestaň se konečně chovat jako malá ztřeštěná
holka! To není žádost o výkupné...“ V rychlosti přelétla řádky.
„Zve nás do Londýna, abychom se seznámili. To ti vezme vítr z
plachet, sestřičko. Kdyby vikomt neměl s Vivienne. čestné úmysly,
sotva by se obtěžoval žádat o požehnání, nemyslíš?“
„Proč za námi nepřijede sem, na Edgeleaf, jak by to udělal
každý správný gentleman? Jistě! Já zapomněla!“ Portia nasadila
vědoucí výraz. „Upír přece nemůže vstoupit do domu oběti,
pokud od dotyčného nebo dotyčné neobdrží pozvání! A k čemu
nás vlastně zve?“
Caroline několik vteřin studovala pevný mužský rukopis.
Zvedla oči k sestře a byla si jistá, že ta se v příští vteřině vítě-
zoslavně rozkřičí.
„K půlnoční večeři.“
 „Co když to není pozvání, ale past?“ šeptala jí Portia do ucha,
zatímco je rozhrkaný kočár tety Marietty vezl opuštěnými
londýnskými ulicemi.
„Pak se brzy ocitneme v nějaké kobce s okovy na nohou,
vydané napospas vikomtovým chlípným choutkám,“ odpověděla
jí šeptem Caroline. Vlastní slova jí kupodivu vehnala horkost do
tváří, takže roztáhla vějíř a začala se ovívat.
Portia se popuzeně odvrátila a zahleděla se ven. Stále byla na
sestru rozzlobená, protože ta jí zakázala zmiňovat se o nesmyslech,
které lidé trousili o záhadném vikomtu Trevelyanovi. Pokud o
nich nevěděla Vivienne, anebo věděla a nevadily jí, neměla
Caroline v úmyslu kazit sestře štěstí. To by podle jejího názoru
neprospělo nikomu, a ohrozilo jejich budoucnost.
Teta Marietta vrhla na Caroline a Portii nesouhlasný pohled.
„To je od vikomta velice pěkné, že pozval i tvoje sestry, vid,
Vivienne?“
Zena ze živůtku vytáhla kapesník a otřela si naducané tváře,
které se pod nánosem rýžového pudru začínaly lesknout potem. S
těstovitým obličejem, který si hojně pudrovala, se teta podobala
splasklému koláči, který nevykynul. Caroline se styděla za takové
ohodnocení, ale nemohla si pomoci.
„To je další zářný příklad velkorysosti toho gentlemana, a
pokud se k němu budeme chovat jak se patří, je možné, že nás
pozve i na ten slavný maškarní bál, který pořádá na svém pan-
ství.“
 Caroline bylo jasné, o kom je řeč. Teta nepředpokládala, že
vikomt pozve i Caroline a Portii, a čistě sobecky myslela na sebe a
Vivienne.
Matčina sestra byla odjakživa povrchní a nikdy si nepřipou-
štěla přílišné starosti. Portii považovala za otravnou a únavnou,
Caroline za nudnou a příliš vzdělanou, aby z ní byla dobrá
společnice. Po smrti jejich rodičů se slůvkem nezmínila, že by si
dívky vzala k sobě, a nebýt vikomtova zájmu, nepozvala by je ani
na návštěvu do svého domu v Shrewsbury, který jí zanechal
zesnulý manžel.
Teta dál drmolila o vikomtových přednostech a v Caroline
narůstal strach z muže, s nímž se měla setkat.
Zahleděla se na Vivienne sedící na protějším sedadle a viděla,
že sestra z povinnosti naslouchá tetiným tirádám a usmívá se.
Vivienne byla člověk, který se málokdy nechal vyvést z míry a
svá tajemství si ponechával pro sebe. Měla blonďaté, dozlatova
zářící vlasy a smetanově bílou pleť. To se cenilo a dívka ve
společnosti nepochybně zazářila. Už jako dítě se chovala zdr-
ženlivě a Caroline si připomněla jistou příhodu. Když bylo Vi-
vienne pět let, přišla za matkou, která zrovna stříhala růže na
zahradě v Edgeleafu.
„Ted ne, Vivi,“ okřikla ji matka, aniž zvedla oči od práce.
„Nevidíš, že mám co dělat?“
„Jak si přejete, mamá. Přijdu později.“
Matku však zarazil tón dětského hlásku a obrátila se. Vivienne
kulhala pryč a ze stehna jí trčel lovecký šíp. Později, v otcově
pevné náruči, bledá Vivienne mlčky strpěla, aby jí lékař šíp vytáhl
a ránu ošetřil. Jediný, kdo se tehdy hystericky rozkřičel, byla malá
Portia.
Caroline, která byla temperamentnější, obdivovala sestřinu
vyrovnanou povahu a také hustou hřívu vlasů barvy zralého obilí.
Své vlasy považovala za nehezké, jakoby bez barvy. Byly plavé,
rovné a nevinily se jako sestřiny. Musela je stahovat do těsného
uzlu, anebo vyčesávat na temeni a spínat sponkami. To se jí však
nelíbilo, protože prstýnky spuštěné kolem uší by alespoň částečně
zakrývaly její nevýrazný obličej, jak byla přesvědčená.
„Ten účes ti moc sluší,“ pochválila sestru. „Je to půvabné.“
Vivienne si načechrala kaskádu kadeří a dotkla se bílé růže za
uchem. „Abych byla upřímná, s tím nápadem přišel lord
Trevelyan. Povídal, že tak vyniknou moje oči a klasické rysy
obličeje. Posílá mi čerstvé růže každý den.“
Caroline se zakabonila. Přišlo jí divné, že gentleman jeho
postavení projevuje takový zájem. Proč zrovna o účes? Třeba patří
k hejskům, jako je Brummel, pomyslela si. Ti se víc zajímají o
vzhled a kvalitu krajkoví na ženských šatech než o politiku nebo
honitbu.
„Jak jste se vy dva vlastně seznámili?“ zeptala se. „V dopise jsi
psala, že jste se potkali na bále lady Norberryové, ale o po-
drobnostech ses nezmínila.“
Sestra vykouzlila něžný úsměv. „Bylo po tanci a můj tanečník
mě odváděl do jídelny, kde jsme měli zasednout k večeři.“
Nakrčila malý nosík. „Myslím, že hodiny zrovna odbíjely půlnoc.“
Caroline ucítila bolestné rýpnutí do žeber a vrhla na Portii
výhrůžný pohled.
„Podívala jsem se přes rameno a uviděla za sebou mimořádně
zajímavého muže. Než jsem se vzpamatovala, byl můj tanečník
pryč, tenhle člověk mě držel za loket a odváděl ke stolu.“
Vivienne stydlivě sklonila hlavu. „Nikdo nás neseznámil,
takže soudím, že to od něj bylo nezdvořilé.“
„Nezdvořilé povídáš? Od první chvíle, co Vivienne zahlédl, z
ní nespouštěl oči!“ Teta Marietta rozrušeně zamávala rukou v
jemné rukavičce. „Ještě nikdy jsem neviděla takhle zaujatého
mužského! V první chvíli jsem měla pocit, že zbledl a civěl na ni,
jako by spatřil ducha! Od té doby jsou tihle dva nerozluční...,
pochopitelně že v mém doprovodu,“ dodala teta s náležitým
důrazem s vědomím vlastního významu.
„A co vyjížďky? Jezdíte do parku? Vzal tě někdy ven? Tedy...
za denního světla?“ Portia se k sestře naklonila a šibalsky ji
dloubla. „Procházeli jste se v Hyde Parku? Šli jste se podívat na
slona u londýnského Toweru? Dali jste si čaj v prosluněné
zahradní restauraci?“
Vivienne se na Portii pobaveně usmála. „Ne, ale doprovodil
nás do královské opery, na dva muzikály a na pozdní večeři po-
dávanou lady Twickenhamovou v Park Lane. Lord Trevelyan se
zkrátka přizpůsobuje londýnskému životu a mnohdy vstává až po
západu slunce.“
Než do ní stihla Portia opět dloubnout, štípla ji Caroline do
ramene.
„Au! To bolí!“
Nato teta Marietta obrátila pozornost k nejmladší dívce. „Rány
boží, dítě! Kdy už se konečně naučíš ovládat! Ječíš, jako když
šlápnou psovi na ocas.“
„Omlouvám se, tetinko.“ Portia se svezla do polštářů a zlostně
mrkla na Caroline. „To asi ten špendlík, který jsme zapomněly
vytáhnout ze šatů.“
Caroline s úsměvem vyhlížela ven. Kočár zahnul na Berkeley
Square a projížděl kolem výstavních sídel, honosících se
nádherným štukováním a livrejovanými portýry.
Před jedním domem zastavili a Caroline se v rychlosti roz-
hlédla. Čtyřpatrový dům postavili v georgiánském slohu, s chrli-či
vody zabudovanými pod břidlicovou střechou a s masivními
vstupními dveřmi. Po balkonech nepobíhaly černě oděné postavy
chrastící řetězy a ze sklepení se neozývaly výkřiky hrůzy.
Podívala se na vysoká francouzská okna. V domě se svítilo a
přístupovou cestu zalévalo teplé světlo pouliční lampy.
 „Konečně jsme tady,“ oznámila dívkám teta Marietta a chopila
se taštičky a vějíře. „Měly bychom si pospíšit, Vivienne. Vsadím se,
že tvůj lord Trevelyan se tě nemůže dočkat.“
„Ještě není můj,“ škrobeně opáčila Vivienne. „Zatím se ne-
vyjádřil a nedal slůvkem najevo, že by to měl v úmyslu.“
Caroline mlčky sledovala, jak sestra rudne, a povzdechla si. Jen
se na sebe podívej, děvče! Který muž ti dokáže odolat, pomyslela
si.
Jemně dívce stiskla ruku, aby jí dodala odvahu. „Teta Marietta
má pravdu. Jestli jsi uchvátila vikomtovo srdce, je jen otázkou
času, kdy získáš i jeho jméno.“
Vivienne jí oplatila stisk a vděčně se na ni usmála.
Dveřník jim pomohl z kočáru. Caroline musela dát Portii
herdu, aby se hnula. „Slyšela jsi přece Vivienne,“ zašeptala jí do
ucha. „Není nijak neobvyklé, když gentleman pořádá půlnoční
večeři.“
„Obzvláště, když je...“
„Koukej být ztichal Ještě slovo a zardousím tě sama.“
Caroline postrkovala Portii před sebou, zatímco sestra s tetou
už vstupovaly do domu. Byly již téměř uvnitř, když se kolem nich
mihl temný stín. Uslyšely třepetání křídel a Portia vypískla a
přikrčila se.
„Vidělas to?“ Drapla sestru za ruku. „To byl netopýr!“
„Nu a co? Nebuď směšná! Třeba jsme vyplašily sovu nebo
jiného nočního ptáka na lovu.“ Caroline sice sestru utěšovala, ale
pátravě zvedla oči k domu a pro jistotu si přitáhla plášť.
Stály ve velké jasně ozářené vstupní hale s křišťálovými lustry
a navoskovanou parketovou podlahou, která se leskla jako sklo. Z
dálky se k nim nesl smích a syté tóny Haydnovy sonáty. Služebná
jim chtěla odebrat pláště, ale Portia se zatvrdila. „Kdepak! Raději si
ho ponechám.“ Strojeně si odkašlala. „Je mi nějak chladno... Asi
jsem trochu nastydlá.“
 Caroline se na služebnou omluvně usmála. „Nebuď pošetilá,
drahá. Začne ti být velké horko a přehřátí organizmu může být
životu nebezpečné.“
Portia bezpečně poznala, kdy se sestra zlobí, a velice neo-
chotně poslechla. Sálu se zbavit odmítla, ale po chvilce zápasu se
vzdala. Caroline ho z ní jednoduše stáhla a uviděla, že má sestra
kolem krku uvázaný hedvábný šátek. Měla sto chutí jím Portii
uškrtit, když rozvazovala uzel. Vtom ji ovanul silný zápach.
„Co to, u všech čertů, znamená? To je česnek!“
Portia ohrnula nos. „Tak bych se nevyjadřovala. Je to zkrátka
moje nová voňavka.“
Se vztyčenou hlavou odkráčela a Caroline nezbylo nic jiného
než předat šátek vykulené služebné a vydat se za sestrou, za níž se
linul zápach česneku.
Rozlehlý přijímací salon byl na první pohled tak elegantní, až
se Caroline zastyděla za své oblečení a litovala, že si neponechala
plášť. Vivienne vypadala ve světle modré róbě nádherně a Portii se
dařilo působit ve svátečních šatech přijatelně, třebaže jí byly
poněkud těsné. Caroline doufala, že si nikdo nevšimne, že její a
Portiiny už dávno vyšly z módy.
Caroline byla pro tu příležitosti nucená zalovit v truhle, v níž
leželo matčino staré oblečení. Do jejích šatů se vešla jen díky tomu,
že byla Louisa Cabotová stejně vysoká, hubená a s malými ňadry
jako ona. Krejčí je kdysi ušili ze světlého indického mušelínu. Šaty
měly čtverhranný výstřih, kanýry a ozdobné nabírání, které se
momentálně nenosilo. Jednoduchým střihem spíše připomínaly
módu panující kdysi ve starém Řecku, ale co mohla dělat? Na
utrácení za zbytečnosti nebylo peněz.
Bolestně si uvědomovala zvědavé pohledy přítomných hostů,
kteří nešetřili údivem, když ji spatřili ve dveřích, a tak nasadila
nicneříkající úsměv. Lidé se tvářili nadutě a na jejich hrdlech a
rukou se blyštěly diamanty. Portia měla pravdu. Zvěsti, které se
mezi lidmi o Adrianu Kaneovi šířily, nijak neotřásly vikomtovým
společenským postavením.
Vivienne a teta Marietta se zatím proplétaly mezi hosty a
Portia se držela v těsném závěsu.
Pianoforte v rohu místnosti přestalo hrát a v davu zašumělo.
Muzikant se zdvihl z lavice a chystal se recitovat báseň. Caroline
se ulevilo, že se zbaví zvědavých očí, a v rychlosti se přesunula k
nejbližší alkovně, odkud mohla sledovat vše, co se dělo kolem.
Všimla si francouzského okna, které bylo pootevřené. Tudy můžu
prchnout, kdybych se dostala do úzkých, pomyslela si spokojeně.
Mladý muž v černém udělal několik kroků a zastavil se před
obrovským mramorovým krbem. To místo se stalo jevištěm a hosté
diváky. Byl bledý, s tmavýma očima a delšími černými vlnitými
vlasy, které mu spadaly do čela. Měl široká ramena, štíhlé boky,
orlí nos a plné smyslné rty. Podívala se na sestru. Vivienne se
koutkem úst usmívala a Caroline pochopila, že hledí na hostitele.
Někdo pohoršené zasyčel, aby v salonu zjednal ticho. Před-
nášející se opřel o krbovou římsu, založil si ruce na prsou a
promluvil zvučným barytonem. Zněl tak, že mu museli závidět i
andělé na nebesích.

Na zem upír seslán byl...

Caroline si užasle připomněla slova z Byronova legendárního

příběhu odehrávajícího se v Turecku, která jí Portia recitovala před
několika dny. Podívala se na nejmladší sestru a zjistila že ta hledí
na mladého Adonise zbožňujícím pohledem. Snaž se trochu ovládat,
děvče! bylo první, co Caroline napadlo. Všechno pokazíš, jestli
začneš dělat oči na Viviennina nápadníka.
Mladý recitátor se s našpulenými rty a důlkem v bradě téměř
podobal Byronovi, ale každý v Londýně věděl, že se fešný básník
momentálně vyskytuje v Itálii, kde hledá zapomnění v náručí
nové milenky hraběnky Guiccioliové.
Mladík se pustil do odříkávání dalšího verše a stoupl si tak,
aby naslouchající mohli obdivovat jeho klasický profil. Caroline to
přišlo zábavné a musela si zakrýt ústa, aby nevyprskla smíchy.
Tohle že je ten vyhlášený vikomt? Není divu, že Vivienne nabízí
rady, jak se česat nebo oblékat! Už se nedivila, že ho lidé považují
za upíra. Byla to póza, vyumělkovaný obraz, který stvořil proto,
aby vyvolal klamné zdání. Součástí šarády bylo i dokonalé
oblečení; uzel na kravatě uvázaný podle poslední módy a oslnivě
nablýskané vysoké holiny. Takový vyšňořený hejsek mohl snad
uchvátit Viviennino srdce, ale o její duši se už Caroline
nestrachovala.
Ulevilo se jí tak, že se málem radostí roztančila. Někde v domě
začaly hodiny odbíjet půlnoc.
„Dovolíte?“
Pod nosem se jí zničehonic objevil kapesník, až Caroline lek-
nutím nadskočila.
„Není tajemstvím, že jeho výstup dohání ženy k slzám a ně-
které sentimentální dámy dokonce omdlévají.“
Jemně ochraptělý mužský hlas, který uslyšela za zády, v ní
rozechvěl každý nerv. Tohle musí být upír, ne ten recitující floutek!
Kapesník si vzala a odvážila se přes rameno mrknout na muže,
který se za ní uvolněně opíral o zeď. Vynořil se z neznáma. Musel
přijít francouzským oknem, protože jinak by slyšela jeho kroky.
Byla by přísahala, že na sobě cítí jeho pohled, ale on zíral na
improvizované jeviště, kde hostitel odříkával další z Byronových
parádních kousků.
„Vřelé díky za pomoc, pane.“ Otřela si oči drahou krajkou.
„Ujišťuji vás, že v žádném případě nemám v úmyslu omdlít a
padnout vám do náruče.“
 „Škoda,“ utrousil, ale nespouštěl oči z řečníka.
To Caroline zarazilo. „Co že jste to říkal?“
„Pěkný klobouk.“ Ukázal bradou na prošedivělou matronu,
které na hlavě seděl výtvor z peří a hedvábí, a Caroline se odvážila
na muže mrknout, aby si ho prohlédla.
Měl husté vlasy barvy medu, spadající na rozložitá ramena, byl
štíhlý a vysoký... Také velice pohledný. Tvářil se netečně, ale
přesto se jí zdálo, že z něj čiší podivný neklid.
„Jen pro upřesnění,“ zašeptala s vědomím, jak je pro ni důle-
žité, aby ji neznámý nepovažoval za nějakou ufňukanou
guvernantku, „neslzím ze sentimentu, ale protože se bavím.“
Vrhl na ni zpod dlouhých řas nečitelný pohled a Caroline se na
zlomek vteřiny zahleděla do jeho modrozelených očí.
„Vy zřejmě nepatříte k Byronovým obdivovatelkám.“
„Ne, ne! Nejde o básníka, ale o toho, kdo momentálně dekla-
muje jeho verše. Ten člověk se naparuje jako páv.“
Jedna z naslouchajících se ke Caroline otočila a uraženě jí
naznačila, aby byla zticha.
Caroline nasadila pokorný výraz a její společník se pousmál.
„Zřejmě jste jediná z přítomných žen, která je odolná vůči jeho
šarmu.“
S tím se nedalo polemizovat. Portia dál hleděla na recitujícího,
jako by byla v tranzu, a několik dam vytáhlo kapesníky. I
gentlemani přihlíželi představení s pootevřenými ústy a upřenými
pohledy.
„Možná je očaroval nadpozemskou silou.“ Caroline potlačila
úsměv. „Co když je to člověk, který dokáže druhé hypnotizovat,
až udělají, co chce on, jak se o tom nyní povídá?“
Tentokrát si ji muž bedlivě prohlédl. Byl mladý, ale podle
vějířků vrásek kolem očí a trpce sevřených úst soudila, že i on ví o
životě své. Přesto dokázal vykouzlit chlapecký úsměv. „A co s
nimi udělá potom?“
 Caroline neměla ve zvyku svěřovat se cizím lidem, ale v tom
člověku bylo něco, co vzbuzovalo důvěru. Spiklenecky se k němu
naklonila. „Copak to nevíte? Náš hostitel proslul coby upír.
Neříkejte, že jste neslyšel o záhadném a nebezpečném Adrianu
Kaneovi? Prý vstává z postele po západu slunce, plíží se nočním
městem a vyhlíží kořist. Nevinné dívky zavírá do sklepení, kde je
očaruje, aby mu byly po vůli.“
Caroline viděla, jak muži zajiskřilo v očích. „Zřejmě je to
pěkný ničema. Co vás tedy přivádí této temné noci do jeho dou-
pěte? Copak se nebojíte, že přijdete o nevinnost?“
„Jak můžete vidět, na mě jeho kouzla nepůsobí.“ Lehce po-
krčila rameny. „Já si na tyhle řečnické kudrlinky nikdy nepotrpěla.
Vsadím se, že Byron patří k těm, kteří nepochybně tráví spoustu
času před zrcadlem a nacvičují si pózy, aby oslnili druhé.“
„Přiznávám, že jste mě zaujala.“ Hleděl na ni přimhouřenýma
očima. „Kdo je tedy pro vás hrozbou? Jakou mocí musí vládnout
muž, aby dokázal svést ženu s vaším přístupem k životu?
Prozraďte mi, do které náruče omdlíváte, pokud vás ne-uchvátí
pěkná tvář či břitký jazyk?“
Caroline v hlavě vířily zmatené myšlenky. Co když přišla moje
chvíle? pomyslela si s pohledem upřeným do mužových očí. Rány
boží! Vždyť jsem čtyřiadvacetiletá stará panna, tak proč si
najednou připadám jako nezralá naivka? Co když ještě není
pozdě? Dokázala bych s ním odejít do zahrady a dovolit mu třeba i
polibek? Proč si má užívat jen Vivienne? Caroline zaplavila taková
vlna vzrušení, že s obtížemi odvrátila pohled od jeho úst. Jsem
dospělá žena! Nemůžu si dovolit dětinské pošetilosti!
Pokývala hlavou a usmála se. Nejlepší bude brát jeho slova
jako žert, pomyslela si. „Měl byste se stydět, pane! Pokud vám
svěřím své nejniternější pocity, vydám se vám na milost a ne-
milost.“
 „Třeba je to naopak.“ Sklonil se k ní a zašeptal hříšně smy-
slným hlasem: „Třeba jste to vy, kdo mě bude mít v hrsti.“
Caroline v mužových očích spatřila záblesk touhy a vylekala
se. Recitace skončila, lidé hlasitě aplaudovali, ale ona stála jako
socha a zírala na něj.
Její společník se odpoutal od zdi a zlehka se jí uklonil. „Pokud
mě omluvíte, slečno... Mám nějaké neodkladné povinnosti.“
Caroline sebrala zbytky sil. „Váš kapesník, pane!“ zavolala za
ním.
Muž se na místě zastavil, podíval se na ni přes rameno a ne-
patrně se pousmál. „Ponechejte si ho, alespoň do chvíle, než skončí
tato noc. Co když zase dostanete chuť se něčemu zasmát?“
Sledovala, jak se neznámý proplétá mezi hosty a ti mu úslužně
ustupují. Žmoulala kapesník a měla sto chutí k němu přivonět.
Jestlipak voní po santalovém dřevu a po whisky? Bezděky
nahmatala vyšitý monogram, když vtom uslyšela: „Bravo!“
„Bravo, Juliane!“ zvolal sytým hlasem muž. „To bylo úchvatné
představení! Smíme doufat, že si tě poslechneme i po večeři?“
Elegán v černém mu vysekl poklonu a zašklebil se. „Pokud si
to můj bratr a hostitel přeje?“
Caroline v žilách tuhla krev. Básník mu položil ruku na ra-
meno, hosté se s ním bouřlivě zdravili a rozzářená Vivienne
zaujala místo po jeho boku, jako by tam patřila odjakživa... Ca-
roline byla tak rozrušená, že zaťala nehty do látky.
Ozdobně vyšité A a přes ně K.
„Caroline!“ zavolala na ni rozesmátá Vivienne, zavěšená do
společníka. „Nestůj tam vzadu jako solný sloup! Pojď se seznámit s
naším hostitelem!“
O Caroline se pokoušely mdloby. Odvážila se zvednout hlavu
a zjistila, že hledí do modrozelených očí Adriana Kaného, vikomta
Trevelyana.
 „Nedáte si kapku portského, slečno Cabotová?“
Otázka zněla nevinně, nicméně Caroline neušel škádlivý zá-
blesk v hostitelových očích ani svůdný pohyb, jímž si pohrával se
sklenkou naplněnou ruměnou tekutinou.
Bratr vystavoval na odiv dlouhé aristokratické prsty, kdežto
Adrian Kane měl ruce člověka uvyklého fyzické práci; silné a
mocné, jak si užasle všimla. Také ji zaujaly rovné bílé zuby, které
mu bleskly v úsměvu. Vikomt zavrhl konvence, a aniž bral ohled
na urozené hosty, vyhradil jí a Portii čestná místa po své pravici a
levici.
Občas jí věnoval jeden ze svých záhadných úsměvů a Caroline
si ho pokradmu prohlížela. Bylo obtížné, ba přímo pošetilé
domnívat se, že by si tento člověk mohl zahrávat s temnými silami
přinášejícími smrt a zkázu. Sálala z něj taková energie, až si málem
namlouvala, že slyší tlukot jeho srdce. I přes zvěsti o jeho nočním
životě byla ochotná přísahat, že světlejší pramínky vlasů má od
častého pobývání na slunci.
Než stihla Caroline zareagovat, Portia k němu rychle přistrčila
skleničku. „Vřelé díky, mylorde! Miluju portské!“
Nejspíš zapomněla na strach, že se jí vikomt přisaje ke krku,
protože ji zcela zaujal jeho bratr sedící vedle Vivienne. Mladší
Kane byl chvastoun a očividně si potrpěl na přemrštěné chování,
avšak nedalo se popřít, že by se jeho hrdý a ušlechtilý profil dobře
vyjímal i na římských mincích.
Stolník přispěchal, aby naplnil Portiinu sklenku, ale nejdřív se
podíval na vikomta. Ten varovně zavrtěl hlavou.
 Tetu Mariettu usadili na konci dlouhého stolu vedle jakéhosi
barona, na něhož začala okamžitě chrlit, co jí slina přinesla na
jazyk. Baron, nucený naslouchat vyprávění o jejím posledním
karetním úspěchu, se téměř nestihl najíst, a popíjel jedno portské
za druhým. Při podávání moučníku byl už tak opilý, že se málem
svezl pod stůl, ale tetě to ani trochu nevadilo. Okamžitě upřela
pozornost na uculenou markýzu na protější židli, a aniž se
nadechla, pokračovala ve vyprávění.
Jestlipak ji Kane záměrně vyhostil až na konec tabule? Třeba
nemá s tlachávými ženskými trpělivost, pomyslela si Caroline.
Copak si asi myslí o mně, po všech těch hloupostech, které jsem
mu napovídala?
Měla sto chutí sebrat se a odejít, anebo vlézt pod stůl, kdykoliv
si připomněla to fiasko. Vedla nezdvořilé řeči o jeho bratrovi,
opakovala drby o jeho nočních aktivitách, vysmívala se mu...
Kdybych držela jazyk za zuby! To vše se dalo při dobré vůli
prominout, ale Caroline nejvíc mrzelo, že dělala na vikomta oči, že
si troufla flirtovat se sestřiným nápadníkem...
„Smím vám posloužit, slečno?“
Caroline se vylekala, ale byl to jen sluha, který se nad ní
skláněl s tácem plným jídla. Nabízel plátky růžového hovězího,
polité smetanovou omáčkou, ale Caroline s díky odmítla. Chvěl se
jí žaludek.
„Já si rozhodně dám!“ Julian nečekal, až k němu sluha dojde.
Zdvihl se, zabodl vidličku do kusu masa a nacpal si ho do úst. S
chutí začal žvýkat, ale po chvilce si rozhořčeně odfrkl. „Musíš říct
Gastonovi, aby to s tím česnekem nepřeháněl, Adrianě. Víš, že ten
zápach nesnáším.“
Caroline si všimla, jak si Portia zuřivě drhne krk ubrouskem
namočeným ve vodě, když vtom na sobě ucítila pohled. Otočila se
a zjistila, že se na ni Kane pobaveně usmívá.
„Musíte kuchaři prominout. Je to Francouz a tenhle národ
česnek miluje.“
 Hostitelovu poznámku nemohla ponechat bez povšimnutí. „A
jak jste na tom vy, mylorde? Vy ho máte rád?“
„Jistě. Zjistil jsem, že dodá i nevýraznému jídlu překvapivě
pikantní příchuť.“
Caroline tázavě pozvedla obočí. „Řekla bych, že většina lidí je
konzervativní. Jsou i tací, kteří si překvapení raději odpustí.“
Kane se pohodlně opřel v křesle a přemýšlivě si ji prohlédl.
„Přijde na to, o jaký druh překvapení se jedná, nemyslíte?“
„Jistě.“ Caroline vydržela jeho pohled. „Otázkou je, zda jde o
prosté nedorozumění, anebo záměrný trik.“
Kane usrkl portského. „Jsem nucený připustit, slečno
Cabotová, že i vy jste pro mě jistým překvapením. Když mi
Vivienne svěřila, že jste ji a Portii vychovala, očekával jsem někoho
mnohem...“
„Staršího?“ nadhodila Caroline.
„Zkušenějšího,“ kontroval takticky.
„Pak lituji, že jsem vás zklamala, mylorde, ale prozatím mám
do třaslavé stařeny daleko.“
„Caroline bylo teprve šestnáct, když jsme přišly o rodiče,“
pospíšila si s vysvětlením Vivienne, která na ni láskyplně hleděla.
„Od té doby je nám matkou i otcem, a kdyby nebylo jí, bratranec
Cecil by nás nechal zavřít do sirotčince.“
Kane ji chvíli očima studoval a Caroline cítila, jak jí stoupá
ruměnec do tváří. „To asi nebylo lehké převzít odpovědnost za
dva mladší sourozence, když jste sama sotva odrostla dětským
střevíčkům.“
Julian na ni zamával vidličkou. „Já bych se unudil k smrti,
kdyby mě zavřeli někde v pustině, s dvěma mrňaty na krku.“
Naklonil se přes Vivienne a škádlivě mrkl na Portii. „Bez urážky,
holčičko.“
Portia, která právě žvýkala kousek křepelčího masa, se za-
kuckala a zrudla až ke kořínkům vlasů.
 Caroline nezapomněla na nekonečné dny a noci strávené nad
domácím účetnictvím, kdy jí prsty křehly zimou a únavou; na
bezesné noci, kdy ji pronásledovaly děsivé představy sester
zavřených v chudobinci anebo otročících jako guvernantky v
domácnosti, kde vládne krutá madam a chlípný pán domu.
Věděla, že dokud každé nezajistí vhodného manžela, nezbaví se
noční můry.
Ale o tom se nehodlala šířit. „Jak se to vezme. Já bych řekla, že
i přes všeobecně rozšířené představy o nudném venkově má život
prožitý v poklidu, u teplého krbu, v kruhu rodiny, své přednosti a
kouzlo.“
Napůl očekávala, že se jí hostitel vysměje, ale on ji opět pře-
kvapil. „Soudím, že na tom něco je.“
„Povězte mi, drahá slečno Cabotová,“ oslovil ji Julian s ne-
odolatelným šarmem, „je tedy pravda, že na venkově se chodí spát
a vstává se se slepicemi?“
„Na Edgeleafu bych už byla pár hodin v posteli,“ přiznala
Caroline.
„Skvostná představa,“ zamumlal Kane a Caroline najednou
nebyla schopná podívat se mu do očí. Jak je možné, že prostá
zmínka o posteli ve mně v přítomnosti toho muže vyvolává
rozechvění?
Jeho bratr s našpulenými ústy pokrčil rameny. „V tom případě
se obávám, že bych tam nepřežil ani dva týdny.“
Kane se rozesmál. „Sotva jednu noc, bratříčku! Musíte mu
odpustit, slečno Cabotová,“ oslovil ji mužně chraplavým hlasem,
který v ní vzbuzoval dojem, že jsou v jídelně sami. „Ubohý Julian
si už nyní protiví venkov, kam se vracíme příští týden, a kdybych
mu neslíbil bál, aby se trochu rozptýlil, zůstal by v Londýně a
holdoval svým neřestem. Potěšení, která skýtá prostý venkovský
život, mu nic neříkají, protože před čerstvým venkovským
vzduchem dává přednost oblakům cigaretového kouře a výparům
alkoholu v hráčských doupětech. I slunci se vyhýbá v obavách, že
ho připraví o módní aristokratickou bledost, na níž si tolik
zakládá.“
Julian hleděl na bratra a ústa se mu zvlnila shovívavým
úsměvem. „Sám víš nejlíp, že teprve po půlnoci nacházejí mi-
lovníci zábavy opravdové povyražení. Teprve tehdy se začnou dít
zajímavé věci.“
Jakoby na potvrzení Julianových slov se ve vstupní hale roz-
poutal hluk a hosté zaslechli čísi zvýšené hlasy.
Ve vikomtově tváři se nepohnul ani sval, nicméně Caroline
měla neodbytný dojem, že se kolem toho pohledného muže vznáší
nebezpečí.
Dveře se rozletěly a do jídelny vpadl jakýsi muž. Hravě setřásl
dveřníka, který se na něj pověsil, aby mu bránil ve vstupu, a
výhružně si změřil přítomné.
Hosté strnuli a dveřník, který si ukřivděně rovnal paruku,
spustil křik. „Z celého srdce se omlouvám za vyrušení, mylorde!“
Chlapík se musel nadechnout, aby byl schopen pokračovat.
„Pokoušel jsem se tomuto gentlemanovi vysvětlit, že nepřijímáte
neohlášené návštěvy, ale on nedbal a hrnul se dovnitř jako velká
voda!“
I přes Kaneův lhostejný postoj a pohled přimhouřených očí si
byla Caroline jistá, že i pro něj je cizincův příchod nevítaným
překvapením.
„Dobrý večer, konstáble.“ Pozdvihl se v křesle, aby naznačil
posměšnou úklonu. „Kdybychom tušili, že nás dnes hodláte poctít
svou přítomností, počkali bychom s podáváním večeře. Vaše
omluva se nejspíš ztratila v poště.“
„Jděte, Trevelyane!“ Dveřník se ho znovu snažil vystrkat do
haly, ale opět neúspěšně. „Předpokládám, že mezi starými zná-
mými se nehledí na hloupé společenské konvence. Pokud si pa-
matuju, v Oxfordu jsme si na ně nikdy nepotrpěli.“
 Neznámý byl vytáhlý hubený člověk ve špatně střiženém ka-
bátu a s rozevlátými světle hnědými vlasy. Na parádu si zřejmě
nepotrpěl a nedalo se říct, že by byl nějak přitažlivý. Měl orlí nos,
sevřené rty a tvářil se nerudně. Obličej však zdobily pěkné
oříškově hnědé oči, v kterých se zračila nebezpečná inteligence i
smysl pro humor.
Bystrým pohledem zapátral mezi přítomnými, jako by někoho
hledal. „Slečno Vivienne,“ zdvořile kývl dívce a hlas jakoby
zázrakem ztratil na tvrdosti.
„Konstáble Larkine.“ Vivienne ani nezvedla hlavu a před-
stírala zájem o jídlo na talíři.
Caroline potlačila výkřik, protože ji Portia pod stolem kopla.
Tohle že je naše sladká sestřička? užasla. A proč se k tomu člověku
chová tak stroze, až nepřátelsky?
Hostitel, který mezihru bedlivě sledoval, ukázal na sestry.
„Rád bych ti představil Vivienniny sestry, slečnu Caroline a slečnu
Portii. Zbytek přítomných nejspíš znáš; koneckonců jsi je už
vyslýchal či jinak obtěžoval.“
Vikomtovi hosté dál hleděli na vetřelce; někteří se zájmem, jiní
se špatně skrývaným nepřátelstvím. Julian Kane otráveně křivil
dokonale tvarovaná ústa a i tetě Mariettě pro jednou došla řeč.
Ale Larkin si z rozruchu, který způsobil, nic nedělal. Bez
okolků usedl na volnou židli a přes rameno luskl prsty na mladého
sluhu. Pihovatý mladík v livreji zrudl a pobouřeně se podíval na
vikomta. Pán domu po chvilce váhání blahosklonně vzdychl.
„Nabídni konstáblovi večeři, Timothy. Jestli toho chlapa ne-
nakrmíme, nezbavíme se ho ani do soudného dne. Kromě vpádů
do příbytků slušných občanů si potrpí na dobré jídlo.“
Zamračený sluha na Kaneův pokyn nabídl konstáblovi podnos
a ten si nabral vydatnou porci pečené křepelky a zeleninového
pudinku. Kdy se ten člověk naposledy pořádně najedl? Caroline
užasle sledovala mužův propadlý obličej a povislá ramena. Co asi
přivedlo absolventa oxfordské univerzity do služeb policie? S
takovým vzděláním mohl udělat výnosnou kariéru ve státaí
správě nebo v armádě.
Larkin v rychlosti dojedl a poslední sousto zapil mohutným
douškem vína. „Musím přiznat, ač nerad, Trevelyane, že ty máš
nejlepšího kuchaře v celém Londýně... A není divu, při tvém
vybraném vkusu a... výstředních choutkách...“
Caroline přeběhl mráz po zádech. Na co konstábl naráží?
„Co tu vlastně pohledáváš?“ optal se Kane, který si pohrával s
číší vína. „Přišels mě urážet, anebo pět chválu na Gastona?“
Konstábl si utřel ústa ubrouskem a pohodlně se opřel. „Na-
padlo mě, že by tě mohlo zajímat, že došlo k dalšímu zmizení na
Charing Cross.“
Adrian Kane nehnul brvou a oči mu potemněly. „Dík za
informaci, ale proč by mě to mělo zajímat? Takové věci se stávají
poměrně často, pokud je mi známo. Dlužníci prchají před věřiteli,
podvodníci před hejly... Žijeme ve velkém městě, kde bují zločin...
Ve dne v noci...“
Larkin zdvihl skleničku, aby mu sluha dolil. „To je sice pravda,
ale jak je ti zajisté známo, v Londýně dochází k záhadným
zmizením... Především od doby, co ses s bratrem vrátil z ciziny.“
Upřeně hleděl Kaneovi do očí. „Ve většině případů nejsou svědci,
ale včera ráno jsme vyslechli zajímavý příběh, který nám přišla
oznámit jedna mladá žena.“
„Určitě nějaká hysterka, ze které páchl gin/' pronesl posměšně
Julian a opřel se o Viviennino křeslo.
„Snad.“ Larkin krčil rameny. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že ta
dívka pochází ze slušné rodiny, ale ujišťuji vás, že její povídání a
hrůza, která z ní čišela, byly přesvědčivé.“
„Pokračuj.“ Kane okázale zívl. „Moji hosté se těšili na Julia-
novu recitaci, až dojíme, ale vsadím se, že tahle historka nás taky
pobaví.“
 Konstábl rýpnutí ignoroval. „Podle ní došlo k události krátce
po půlnoci, když se se svým společníkem procházela na Cha-ring
Cross.“
„Smím předpokládat, že dotyčný byl nahodilá známost?“
optal se potutelně Kane.
„Nu, klofla ho pár minut předtím před jedním hráčským
doupětem v Pickpocket Alley. Zastavili se pod lampou, aby...,“
policista zaváhal s pohledem upřeným na Viviennin profil, „...aby
si popovídali, když je napadl člověk v dlouhém černém plášti.“
„Napadl?“ zopakoval Julian jako ozvěna. „Jak? Čím? Klac-
kem? Nebo snad nožem či pistolí?“
„Děvče žádnou zbraň nevidělo. Tvrdilo nám, že útočník měl
neobyčejnou sílu. Toho jejího chytil jednou rukou za krk a prostě
ho zdvihl ze země.“
Caroline sklopila oči do talíře, aby nemusela hledět na
Kaneova mohutná ramena.
„Dívka se tak vyděsila, že padla na kolena a zabořila obličej do
dlaní. Když se odvážila vzhlédnout, byl její společník pryč.“
„Jako že odkráčel?“ vřískla teta Marietta s rukou na hrdle.
Larkin přikývl. „Jednoduše zmizel. Vypařil se.“
„S prominutím, konstáble Larkine, ale z vašich slov jsem
vyrozuměla, že nemáte očitého svědka, který by příhodu do-
svědčil. Co když se ten muž vyděsil tak, že prostě utekl?“ neod-
pustila si Caroline dotaz a odpovědí jí bylo napjaté ticho. Nyní
přítomní pro změnu zírali na ni, včetně hostitele.
Konstábl si odkašlal a věnoval jí překvapený pohled, jako by ji
spatřil poprvé. „Dobrá otázka, slečno Cabotová, ale vzhledem k
podobným nehodám, k nimž došlo v téže oblasti zcela nedávno,
máme důvod se domnívat, že se jedná o cílené akce... Obzvláště
poté, jak se útočník zachoval k té mladé ženě...“
Caroline měla sto chutí naklonit se přes stůl a zakrýt Portii uši.
„A co vlastně provedl?“
Hosté zadrželi dech; i Vivienne věnovala konstáblovi pohled.
 Larkin nasadil chmurný výraz. „Povídala, že prý k ní při-
stoupil a pomohl jí na nohy. Tvář měl ve stínu, takže ho nemohla
popsat, ale tvrdí, že podle způsobů to byl někdo z vyšších kruhů.
Vtiskl jí do dlaně zlaťák a vybídl ji, aby se vrátila domů k matce,
protože prý se po ulicích prohánějí horší příšery, než je on. Pak
odstoupil, zahalil se do pláště a zmizel jako pára nad hrncem.“
Kane se zdvihl na znamení, že jeho trpělivost a pohostinnost
překročila únosné meze.
„Ještě jednou, konstáble, vřelé díky, že jste se zastavil a podělil
se s námi o tu působivou povídačku. Ujišťuji vás, že si vaše
varování vezmeme k srdci a nebudeme vyhledávat Charing Cross
po západu slunce.“
I Larkin se zdvihl, ale na Kanea se nepodíval. „V to doufám...,“
zamumlal. V místnosti se objevili dva statní sluhové, ale konstábl
se na ně ušklíbl. „Vašich služeb není zapotřebí, hoši. Já trefím.“
Ve dveřích se zastavil, jako by něco zapomněl, třeba rukavici
nebo kapesník. „Ta děravá hlava... Před pár dny jsem v Covent
Garden narazil na starého přítele z Oxfordu - Viktora Duvaliera.“
Julian viditelně zbledl, ale Adriánova tvář vypadala jako vy-
řezaná z mramoru.
„Povídal, že se zrovna vrátil z dlouhé cesty po Karpatech a
abych ti vyřídil pozdravy. Prý doufá, že se vaše cesty zase brzy
zkříží.“
„Také doufám,“ ucedil Kane s takovým chladem, že se Caro-
line otřásla.
Larkin překvapil ještě jednou. Zničehonic se otočil k Vivienne a
vysekl jí dokonalou poklonu. „Sbohem, slečno Vivien-
„Sbohem, pane Larkine,“ odpověděla Vivienne a zalovila v
košíku s ovocem, jako by ji momentálně nic jiného nezajímalo.
Po konstáblově odchodu se rozhostilo trapné mlčení.
„Co kdybychom se přesunuli do salonu a ochutnali Gasto-nův
moučník? Portské si dáme později, pokud pánové souhlasí. Proč se
připravovat o dámskou společnost?“ Vikomt se naklonil k Portii.
„Pokud vykouzlíte váš nejlíbeznější úsměv, drahá, třeba Juliana
přemluvíte k další recitaci jedné či dvou Byronových strof.“
Portia ochotně vyskočila a hosté se pomalu začali přesouvat do
salonu. Caroline se chystala sestru následovat, ale Kane ji zadržel.
„Na slovíčko, slečno
Cabotová.“ „Zajisté,
mylorde.“
Najednou se nad ní tyčil jako hora a Caroline si s bázní uvě-
domila, jak je ten člověk vysoký. Byla uvyklá menšímu, podsa-
ditému bratranci Cecilovi, a teď musela zvrátit hlavu, aby mu
viděla do očí.
Najednou byli v jídelně sami, služebnictvo zmizelo. Pryč byly
škádlivé záblesky ve vikomtových jasných očích.
„Cistě pro vaši informaci, madam, jsem schopný vypořádat se
s Larkinem po svém a nepotřebuji, abyste mi dělala obhájce.“
To jí na okamžik vzalo vítr z plachet. „Já nebránila nikoho! Jen
jsem mu položila prostou otázku! Tak by se zeptal každý, kdo má
v hlavě špetku rozumu!“
Ale vikomt nestál o poučování. „Jestli máte v hlavě špetku
rozumu, slečno Cabotová, přestanete se plést do mých záležitostí!“
osopil se na ni.
Caroline zatajila dech, ale než zaprotestovala, krátce se jí
uklonil a vzdálil se. S Larkinem se vypořádal se vší elegancí, ale s
ní si nebral rukavičky. Dostalo se jí otevřeného varování.
 Měsíc zvolna plul po bezhvězdné obloze, když se sestry Ca-
botovy konečně se všemi rozloučily a vyklouzly z vikomtova sídla.
Padala mlha, která se v chuchvalcích převalovala v ulicích a
bránila kočárům v rychlejší jízdě. Dávno minula půlnoc a všechny
ženy byly unavené, dokonce i nezdolná Portia. Ta se opírala o
sestřino rameno a okázale zívala. I Caroline zívla do dlaně,
zatímco vyčkávala, až kočí pomůže tetě Mariettě do kočáru.
„Slečno Cabotová?“ Tři sestry se naráz otočily. Ode zdi se
odpoutal muž, ale temné oči hleděly k nejstarší Caroline.
,Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsil, ale měla byste pro mě
chvilku?“
Konstábl Larkin tu musel čekat nejmíň tři hodiny a podle
tmavých kruhů pod očima měl za sebou několik probdělých nocí.
„Já bych se s ním nebavila, Caroline,“ promluvila nečekaně
Vivienne. „Nesluší se, aby muž oslovoval ženu na ulici.“
„Je to policista, drahoušku, žádný zločinec,“ snažila se Caro-
line zlehčit situaci. „Počkejte s tetou Mariettou v kočáře. Hned
budu u vás.“
Vivienne na konstábla vrhla povýšený pohled a se vztyčenou
hlavou nastoupila do kočáru. Caroline zatím odvedla Larkina
stranou, aby je sestry neslyšely. To platilo především pro Portii,
která obvykle vyslechla to, co neměla. „Očekávám, konstáble, že
nás nezdržíte. Musím sestry co nejrychleji doprovodit domů.
Nejsou zvyklé ponocovat.“
Larkin se toužebně zadíval na kočár a vzdychl. „Vidím, že své
povinnosti berete se vší vážností, madam, a to je také důvod, proč
s vámi musím mluvit. Chci vás totiž varovat, abyste se měla na
pozoru, obzvláště pokud jde o slečnu Vivienne.“ S kloboukem v
ruce nespouštěl oči z kočáru. „Třebaže vaši sestru znám krátce,
chovám k ní velikou úctu a nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí
něco přihodilo.“
„Jsem téhož názoru, konstáble, a proto bych vám byla vděčná,
kdybyste přestal hovořit v jinotajích a na rovinu mi sdělil, zda
můžete dokázat, že mé sestře hrozí nebezpečí od lorda
Trevelyana.“
Konstábla dívčina přímočarost zaskočila, ale rychle se vzpa-
matoval. „Možná byste se ho měla zeptat, co se přihodilo ženě,
které se dvořil před pár lety. Ta se totiž nápadně podobala vaší
sestře.“
Když poprvé uviděl Vivienne, zbledl, jako by spatřil ducha. Caroline
si připomněla tetinu poznámku a přeběhl jí mráz po zádech. „Co
když se zeptám vás?“
„Neznám odpověď. Eloisa Markhamová před pěti lety beze
stopy zmizela. Tato záhada se nikdy neobjasnila. Její rodina na-
konec usoudila, že dívka dala Kaneovi košem a uprchla s nějakým
chudákem bez groše do Gretna Green.“
Bylo obtížné představit si ženu, která by opovrhla mužem jako
Kane. „Ale vy tomu nevěříte?“
Konstáblovo mlčení hovořilo za vše.
„Máte vůbec nějaký důkaz, že v tom má prsty lord Trevelyan,
stejně jako v těch ostatních případech?“
Larkin stále mlčel a vpíjel se do její tváře. „Co kdybyste mě
přestala vyslýchat a sama si položila jednu podstatnou otázku: Co
vás nutí vystupovat na jeho obranu?“
Caroline se rozčílila. Podruhé v krátké době mě obviňují, že
někomu straním! „Já ho nebráním! Ale odmítám zmařit sestřiny
naděje na štěstí a zajištěnou budoucnost jen proto, že vy jste si na
něj zasedl! Nemáte zhola nic, čím byste ho usvědčil!“
 „A jak mám asi shromažďovat důkazy o přízraku?“ Larkin
zachytil dívčin významný pohled ke kočáru a ztišil hlas. „Jak mám
stíhat člověka, který se míhá nocí jako stín?“
Caroline nebyla hysterická, ale tentokrát se neudržela a afek-
tovaně se zasmála. „Co se mi to snažíte nabulíkovat, konstáble?
Vy, který jste nepochybně zasvětil život nezvratné logice a zdra-
vému úsudku, vy snad věříte, že je vikomt upír?“
Larkin zvedl oči k tmavým oknům ve třetím patře a tvář se mu
zkřivila v ošklivé grimase. „Nevím přesně, co je ten člověk zač, ale
v jeho šlépějích kráčí smrt.“
Znělo to pateticky a za jiných okolností a na jiném místě by se
Caroline rozesmála na celé kolo, ale stáli před temným sídlem,
které v ranním mlžném oparu probouzelo strašidelné představy.
„U policisty bych nečekala poetickou duši; veršování přísluší spíše
našemu Byronovi, nemyslíte?“
„Snad, pokud se chcete držet jeho repliky, že ne každá záhada
se dá vysvětlit logickou úvahou. Poslyšte, jestli vám skutečně leží
na srdci sestřino blaho, mějte oči otevřené.“
Pokynul jí kloboukem a chystal se odejít, ale Caroline ho
zadržela. „Vaše chování ve mně vzbuzuje podezření, konstáble.
Zmínil jste se, že jste s lordem Trevelyanem studovali na uni-
verzitě. Třeba v sobě živíte zášť vůči někomu, kdo vám kdysi šlápl
na kuří oko.“
Larkin se zastavil a smutně se na ni usmál. „Pletete se, slečno
Cabotová. Miloval jsem Adriana jako bratra. Byl můj nejdražší
přítel.“
S těmi slovy ťukl do klobouku a zmizel.

Adrian se nakláněl přes zábradlí střešní terasy a klel. „Ať ho

vezme čert!“ Ulici měl jako na dlani a z výšky pozoroval odchá-
zejícího konstábla a Caroline Cabotovou osaměle stojící v mlze.
Zafoukal vítr a dívka se zimomřivě schoulila do pláště. Při-
pomínala malou osamělou holčičku, která nemá kam jít. Viděl, jak
zvedá hlavu a ustaraně hledí na dům. Nejdřív se lekl, že ho
zahlédne, ale pak si uvědomil, že zezdola je to zhola nemožné.
Navíc byl od hlavy k patě v černém. Dívka nastoupila do kočáru,
koně se rozjeli a Adrian za nimi hleděl, dokud mu nezmizeli z očí.
Toho se obával. Larkin na ni čekal, aby ji zatáhl do své pa-
vučiny intrik jako pavouk mušku v naději, že se mu ji podaří
dostat na svou stranu. I na ní ulpělo podezření, protože se
postavila na moji stranu, pomyslel si hořce. Na kradmé pohledy a
šuškání za zády si už dávno zvykl, ale nechtěl, aby tím trpěla i ona.
„Tady jsi!“ Julian vyskočil na terasu ze střešního okna jako
čertík z krabičky. Mladíkovo veselí se dalo přičíst zpola vypitému
poháru s vínem, jímž bratrovi zamával. „Myslel jsem, žes šel ven.“
„A k čemu by to bylo?“ Adrian hleděl na obzor. Během po-
sledních let se naučil rozeznat sebenepatrnější náznak svítání.
„Slunce vyjde za necelé dvě hodiny.“
Julian doklopýtal k bratrovi a usadil se na dřevěnou lavičku.
Mladíkovy uvolněné pohyby postrádaly eleganci, se kterou se
nedávno předváděl Adriánovým hostům. „Taky mám ten pocit.“
Široce zívl. „Nevím, co mě unavilo víc, jestli odříkávání těch
nemožných žvástů, anebo ta malá holčina, která na mně po celý
večer mohla nechat oči, jako bych podpíral měsíc.“
Adrian se uculil. „A ne snad?“
„Kdepak!“ oponoval Julian a uličnicky pozdvihl pohár k pří-
pitku. „Osobně dávám přednost hvězdám.“
Hvězdy nad jejich hlavami blikaly, jako by tesknily po od-
cházející noci. Noční stíny se vytrácely a matné ranní šero zvý-
raznilo Julianovu bledost a temné kruhy pod očima. Ruka svírající
pohár se zachvěla.
Adriana při pohledu na bratra bodlo u srdce; byla to bolest, se
kterou tak dlouho žil a kterou tak důvěrně znal. Ukázal na pohár.
„Myslíš, že je to rozumné?“
 „Já si vybral, a jak sám dobře víš, není nic horšího než mít
možnost volby.“ Zhluboka si přihnul. „Snědl jsem takovou hro-
madu syrového hovězího, že by se nasytil celý regiment. Ted to
musím pořádně spláchnout, a mimochodem... Mám důvod
oslavovat. Neslyšel jsi Larkina? My se za tím parchantem honíme
po všech peklech a on se zatím veselí v Londýně. Vsaď se, že nám
padne do pasti.“
„Anebo nastraží vlastní,“ zavrčel Adrian.
Julian se pohodlně natáhl a složil ruce na prsou. „Myslíš, že ji
už viděl? Anebo ho do Londýna přilákaly zvěsti o tvém ro-
mantickém zaujetí pro jistou krásku?“
„Těžko říct, ale jedno je jisté: nesnese pomyšlení, že bych našel
štěstí v náruči kterékoliv ženy. Zařídil jsem to tak, aby si ji pořádně
prohlédl až na bále. Proto navštěvujeme noční divadelní
představení a já pořádám soukromé večeře. Chci, aby se namlsal, a
jakmile se nám dostane pod ruku, bude s ním konec.“
„Co tě vede k názoru, že se zakousne do návnady a bude nás
následovat až do Wiltshiru?“
„Protože se tam sjede polovina Londýna. Maškarní bál pořá-
daný záhadným vikomtem Trevelyanem je pro urozené velké
lákadlo. Budou se drát o pozvánky, a to přiláká Duvalierovu
pozornost.“
Julian si setřel z boty neexistující smítko. „Mám naprostou
důvěru v tvé schopnosti, bratříčku,“ promluvil opatrně. „Ty se
postaráš, aby se Vivienne nepřihodilo nic špatného, ale nebojíš se,
že té chudince zlomíš srdce?“
Adrian se na bratra zkroušeně usmál. „Trochu. Otázkou
zůstává, čí srdce je v sázce...“
Julian nechápavě nakrčil obočí, ale Adrian pokračoval: „Když
už mluvíme o Vivienne, mladá Portia tebou byla nadšená, zato
nejstarší Caroline při tvém přednesu slzela smíchy.“
Julian udělal otrávený obličej. „Ta? Zakyslá stará panna...“
 „Já ji vidím jinak,“ opáčil Adrian s pohledem upřeným na
ulici. „Shledávám Caroline Cabotovou docela zajímavou.“
Vivienne o nejstarší sestře hovořila s takovým zaujetím, že
Adrian očekával, že spatří kostnatou guvernantku. Jenže před ním
stála hrdě vzpřímená štíhlá kráska s šedýma očima, oblečená jako
Afrodita. Vivienne byla jako slunce, zatímco Caroline se podobala
stříbrnému měsíčnímu svitu, mlžnému oparu, éterickému
přízraku... Obával se, že když se jí dotkne, rozplyne se mu pod
prsty...
Julian dopil pohár a otřel si ústa. „Nevím, nevím, ale mám
takový pocit, že ani tys jí nepadl do oka. Copak ti asi odpoví, až ji
požádáš, aby vám požehnala...“
„O požehnání nestojím. Postačí, když se nebude plést do ses-
třiných záležitostí, ale bojím se, že Larkin nám to zavařil. To děvče
není hloupé a ty jeho zatracené řeči akorát probudí její zvědavost.“
Julian si ustaraně promnul bradu. „Náš plán funguje a my si
nemůžeme dovolit, aby nám Duvalier znovu vyklouzl. Myslíš, že
nám ta holka začne dělat potíže?“
Adrian si připomněl okamžiky, kdy ještě nevěděla, s kým
rozmlouvá. Viděl třpytící se oči, líčka nepatrně posetá pihami, plné
rty a sotva znatelné dolíčky ve tvářích; vysoké lícní kosti a pikantní
malý nosík. Poškádlil ji, ale neměl v úmyslu s ní otevřeně
flirtovat... Ale pak, když se k němu otočila a vyzývavě se na něj
podívala, vzaly jeho noblesní záměry za své...
Zvedl oči k rudnoucímu nebi a pro jednou si přál, aby se ne-
děsil východu slunce. „Já už jí v tom zabráním, na to se můžeš
spolehnout.“
 „Došla jsem k názoru, že lord Trevelyan má laskavou duši,
třebaže je upír,“ řečnila Portia.
„Myslela jsem, že upíři duši nemají,“ broukla Caroline, která
neklidně rázovala po tetině přijímacím salonu.
Teta Marietta a Vivienne přijaly pozvání lady Marlyboneové
na karetní dýchánek a ponechali Caroline s Portii, aby se zabavily
po svém. Služebnictvo využilo nepřítomnosti tyranské paní domu
a odebralo se na lože.
Caroline se během chůze tak zabrala do myšlenek, že málem
vrazila do knihovny přeplněné cetkami. Tetin třípatrový dům byl
plný nábytku, pokoje neuspořádané a všude se povalovaly různé
zbytečnosti. Když se Caroline pokusila vyndat z police šálek na čaj,
málem rukávem shodila porcelánovou pastýřku. K dovršení
celkového nevkusu byly pohovky a křesla potažené ohavnými
povlaky s pestrými květinovými vzory, až oči přecházely.
Portia si navlékla noční košili s tím, že půjde spát, ale pak se
rozhodla, že si před spaním přečte pár Byronových básní v próze.
S knihou v klíně se usadila do křesla a zamyslela se. „Nemáš pocit,
že by byl Julian lepší upír než jeho bratr? Má takové elegantní ruce
a oduševnělý výraz v očích...“ Přitiskla knihu k prsům a zasnila se.
„Není příliš starý... Tedy, ke mně by se hodil. Je mu teprve
dvaadvacet... O pět let mladší než vikomt... Jestli se Vivienne
provdá za lorda Trevelyana, myslíš, že přesvědčí Juliana, aby se o
mě ucházel?“
 Caroline na sestru vrhla kradmý pohled. „Vidím, že Julian na
tebe udělal velký dojem. Znamená to, že hodláš přehlédnout, co se
povídá? Že je lord Trevelyan údajně upír?“
Portia zamrkala. „A kdo mi odmala vtlouká do hlavy, že mám
být praktická?“
Sestra se ukryla za knihou a Caroline s povzdechem dál
přecházela po místnosti. Došla k názoru, že nemá právo hubovat
sestru za přehnaný zájem o toho mladíka, když sama měla pocit,
že ji Adrian Kane poblouznil. Od chvíle, kdy jí nabídl kapesník,
myslela jen na něj, ale živé duši by nepřiznala, že má ten kousek
látky s vyšitým monogramem ukrytý pod polštářem... Ze ho ráno
po probuzení vytáhla a přičichla k němu, aby se přesvědčila, že
stále voní po santalovém dřevu...
Ačkoliv se Kane po celý večer předváděl jako dokonalý gen-
tleman, Caroline měla stále v paměti okamžik, kdy v jídelně
odložil masku zdvořilosti a dal jí pocítit, jak dokáže být ne-
bezpečný. Zmizela mladá dívka podobající se Vivienne; vytratila
se ze zemského povrchu a konstábl Larkin přičítá její zmizení
právě vikomtovi...
Zhluboka se nadechla a málem se zalkla silnou vůní levandule,
kterou byl prosycen celý tetin dům.
Co když Eloisa Markhamová skutečně vypadala jako Vi-
vienne? A co je špatného na tom, že vikomta přitahuje stejný typ
žen? Muselo to pro něj být kruté, když zjistil, že jeho láska utekla s
jiným...
Po celý večer pátrala po stopách velké vášně mezi Vivienne a
vikomtem, po toužebných pohledech, kradmých dotecích či
vášnivém políbení... Očekávala, že později vyklouznou ze salonu
do zimní zahrady, aby měli chvilku soukromí, ale ti dva byli
dokonalou ukázkou cudnosti a korektnosti. Kane se smál
sestřiným žertům, ocenil její hru na harfu a složil jí poklonu, když
pronesla něco obzvláště chytrého. Projevoval Vivienne stejný
zájem jako milované sestřenici... Anebo hýčkanému domácímu
mazlíčkovi...
Caroline se v rozpacích poškrábala na čele. Co když je
Viviennina náklonnost hlubší než vikomtova? Portia měla srdce na
dlani, ale Vivienne? Ta se odmala chovala uzavřeně a střežila se
projevovat city. Přesto i ona měla dobré srdce a Caroline se děsila
sestřina zklamání, kdyby se potvrdily zvěsti kolující o Kaneovi.
Ale nešlo jen o zlomená srdce. V sázce bylo i jejich živobytí, kdyby
Cecil splnil to, čím vyhrožoval. Pak bych se nejspíš musela
obětovat já, pomyslela si Caroline zachmuřeně.
Ne, nemůžu vikomtovi nasazovat psí hlavu! zlobila se na sebe.
Kdo je větší netvor? On nebo bratranec Cecil?
Přesto se nedokázala zbavit myšlenek na očividné nepřátelství
panující mezi vikomtem a konstáblem. Jaký hřích ten člověk
spáchal, že si proti sobě popudil nejlepšího přítele ze studentských
let? A kdo je ten záhadný Viktor Duvalier? Konstábl to jméno
vyslovil záměrně, o tom nemohlo být pochyb, a Kane, třebaže se
tvářil, jako když se ho to netýká, jevil známky neklidu. A Julian?
Ten zbledl, jako by spatřil smrt.
Caroline poodešla k oknu. Za pár dní budu nucená vrátit se s
Portii do starého domku v Edgeleafu, ale jak můžu odjet z
Londýna a ponechat sestru v nebezpečí?
Hleděla do stínů temné noci a uvažovala, jaká ukrývají ta-
jemství. V uších jí znělo Larkinovo varování. Nevím přesně, co je ten
člověk zač, ale v jeho šlépějích kráčí smrt.
Takhle to nemůžu nechat, pomyslela si. Jestli mi konstábl
nedokáže poskytnout dostatečné informace o vikomtově vině či
nevině, zapátrám na vlastní pěst!
„Povídalas něco?“ optala se Portia a Caroline si uvědomila, že
hovořila nahlas.
„Ano!“ Svižně se otočila na patě, jako by do ní vjela nová
energie. „Oblékni se a nezapomeň si vzít plášť. Jdeme ven!“
 Portii zajiskřilo v očích. Vytušila, že se chystá něco vzrušu-
jícího, a byla okamžitě na nohou. „A kam se vydáme?“
Caroline hleděla na zaprášené papírové masky povalující se na
příborníku, které tam teta odhodila po nějakém maškarním bále, a
usmála se. „Honit upíry.“

Najaly si starou bryčku. Vítr se utišil, a protože předtím

sprchlo, počasí bylo příjemné, jako stvořené pro pozdní pro-
cházku. Caroline se usmívala a zhluboka nasávala provoněný
květnový vzduch, zvěstující příchod léta. Takovým nádherným
večerem neopovrhne ani upír, pomyslela si pobaveně, když
hleděla na srpek měsíce, vykukující zpod nakupených mraků.
Alespoň před vlkodlaky jsme v bezpečí!
Kočímu dala těžce ušetřený peníz a nyní uvažovala, že se bude
muset po návratu na panství před Cecilem pokořit a požádat ho o
půjčku, aby do konce měsíce neumřely hlady. Ten jí začne vyčítat,
že vedly v Londýně hýřivý život, ale Caroline neměla na
vybranou, pokud se hodlala pustit po stopě lorda Trevelyana.
Dlouho čekaly před jeho domem a málem už přiznala po-
rážku, když se šlechtic vynořil na ulici. Dloubla do dřímající Portie
a dala pokyn kočímu. Ten věděl, že má vikomtův kočár sledovat z
bezpečné vzdálenosti. Během jízdy si upravily masky a zahalily se
do dlouhých plášťů. Jestli očekávaly, že je vikomt zavede do
temných londýnských zákoutí, zmýlily se. Portia překvapeně
vydechla, když přepychový kočár s erbem zastavil před
osvětleným vchodem do Vauxhallu, komplexu nejproslulejších
zahrad v celém Londýně, skýtajících množství zábavy a
povyražení.
Caroline vykoukla z bryčky, která se řadila za čekající povozy.
Vikomt vystupoval z kočáru a jí se to, co zpočátku považovala za
dobrodružství, přestávalo zamlouvat. Tohle místo mohlo být
proklatě nebezpečné pro dvě osamělé dívky!
 Vikomt byl prostovlasý a rozhodně se nedal přehlédnout. Měl
kratší vypasovaný kabátec, v němž vynikl štíhlý pas a široká
ramena, a vysoké boty, které klapaly po dlažbě.
Caroline s Portii obezřetně vystoupily, a když zjistily, že vi-
komt hledí jejich směrem, přikrčily se za jednou rozložitou
matronou. Pátral v davu návštěvníků, jako by někoho hledal, a Ca-
roline měla najednou neodbytný pocit, že se k nim chystá vykročit.
Když se odvážila vykouknout, právě procházel vstupní branou a
švihácky točil hůlkou.
„Rychle! Musíme si pospíšit, nebo ho ztratíme!“
Kane se pohyboval naprosto přirozeně, aniž se skrýval. Choval
se s takovou nenuceností, až Caroline došla k názoru, že ho
konstábl Larkin bezdůvodně očernil.
Kráčel s vrozenou elegancí, zděděnou po urozených předcích,
a převyšoval většinu přítomných mužů.
Dívky se neloudaly, ale i tak měly co dělat, aby mu stačily.
„Doufala jsem, že s ním bude Julian,“ šeptla Portia, která sotva
popadala dech.
„Z toho, co jsem se dočetla, si dravci na lovu nepotrpí na
společnost,“ zamumlala Caroline bez rozmyslu.
Portia zpomalila a donutila Caroline zvolnit krok. „Myslela
jsem, že vyrážíme za zábavou!“ Dívka na ni nevěřícně hleděla.
...Tys tedy nežertovala, když jsi povídala, že jdeme honit upíra?
Skutečně věříš, že vikomt může být netvor?“
„Od určité doby si nejsem jistá vůbec ničím.“ Caroline sestru
postrkovala, aby ji přiměla k chůzi. „Ale hodlám tomu dnes v noci
přijít na kloub.“
Prošly vstupní branou, když se k nim přitočil chlapík v ošun-
tělém oblečení. „Zdravím, dámy!“
Sice je oslovil, jak se patří, ale výraz v jeho očích hovořil za vše.
Určitě si o nich myslel to nejhorší. V pozdní noční hodině byly bez
doprovodu a na místě, kam slušné ženy nechodí. Ale Caroline byla
ochotná vsadit i pověst, aby zajistila Vivienninu budoucnost.
Mohla jen doufat, že v maskách je nepozná nikdo z tetina okruhu
známých.
„Velice spěcháme, pane.“ Vytáhla se na špičky, aby viděla přes
mužovo rameno, zda má vikomta na dohled. „Jděte nám z cesty!“
„S radostí, když mi každá zaplatíte tři šilinky.“
Caroline na něj užasle vyvalila oči. „Cože?“
„Přece vstupné do zahrady.“
„Ježíši!“ S touto útratou rozhodně nepočítala. Jejich finanční
prostředky se valem tenčily, ale pokud chtěla něco zjistit, musela
přinést oběť. Kane už mizel kdesi v davu!
Z vnitřní kapsy pláště vytáhla malou hedvábnou taštičku a
odpočítala mince do mužovy natažené ruky. Pak už s Portii
uháněly, co jim nohy stačily.
Vzduch byl provoněný květy jasmínu a pečenými kaštany.
Hlavní promenádu, určenou pro pěší, osvětlovaly lucerny a
lampiony zavěšené na stromech, pod nimi se procházeli milenci v
těsném objetí, ženy v nádherných róbách a muži v dokonale
padnoucích oblecích. Lidé se hlučně bavili, smáli se a žertovali.
Kolem prošla obtloustlá dáma následovaná pážetem v bílé paruce,
jehož pleť svítila jako naleštěné ebenové dřevo. Davem pobíhaly
malé děti, podobající se nezbedným skřítkům, s prstíky
potřísněnými cukrovým popraškem z pochoutek, jejichž nákup
vyloudily na rodičích. Poblíž mramorové fontány stál muž s
houslemi a vyluzoval na nich tklivé melodie.
Portia zpomalila. Začala se užasle rozhlížet a Caroline se jí
nedivila. Sama pomalu podléhala nebezpečnému kouzlu zahrady,
nicméně rychle se vzpamatovala, jakmile si všimla skupiny
rozpustilých mladíků. Ti se zájmem hleděli na Portiino poprsí.
Před pár dny pořádala teta čajový dýchánek, na který sezvala
známé, a Caroline při té příležitosti vyslechla děsivou příhodu o
mladé dívce, která se při večerní procházce zahradou dostala do
spárů dvou opilých mladíků. Oddělili ji od matky a zatáhli na
opuštěné místo.
„Rychle!“ pobídla sestru. „Nesmíme dopustit, aby se nám
ztratil mezi lidmi!“
Před očima měla Kaneova široká ramena a napadlo ji, že ten
muž kupodivu vzbuzuje spíš pocit bezpečí než ohrožení.
Rychle ušly několik kroků, když se Portia opět zastavila.
„Podívej! Mají tu zmrzlinu!“
Caroline sledovala sestřin pohled a uviděla zmrzlinářský vo-
zík. Italský obchodník právě nabíral citrónovou zmrzlinu do pa-
pírového kornoutu pro jednu elegantní dívku přibližně v Portiině
věku.
„Přestaň! Na takové nesmysly momentálně nemáme čas ani
peníze!“
Drapla sestru za ruku, aby ji odvlekla, a když se rozhlédla,
Kane byl pryč.
„Zatraceně!“ Nechala Portii stát na místě a snažila se prodrat
davem ve snaze přijít mu na stopu. Dokonce si i sundala masku,
aby lépe viděla, ale veškerá námaha byla marná. Vikomta pohltil
dav a blížící se noc.
Kdo je tu kořistí a kdo lovcem?
Ucítila, jak ji zamrazilo, ale pohromy nebraly konce. Zaslechla
známý kašlavý smích a chvatně se otočila. Uviděla tetu Marietta
zavěšenou do Vivienne, jak se blíží k maskované Portii. Ta stála
uprostřed cesty jako solný sloup. Sestry si vyměnily vyděšené
pohledy. Caroline si upravila masku a připravila se na nejhorší,
když vtom se Portia rozkřičela.
„Tetičko Marietto!“
Zeny se zarazily a Caroline nevěděla, jestli se má rozbrečet
hrůzou nebo úlevou.
„Kde se tu bereš, Portie?“ zvolala užasle Vivienne.
 Portia zkřivila obličej. „Ježíši, tetičko! Jsem tak ráda, že vás
vidím!“ Vrhla se ženě do náruče a zabořila jí obličej do mohutného
poprsí. Za tetinými zády dala Caroline znamení a ta se v rychlosti
ukryla za gotickým sloupovím.
„Rány boží! Co tady děláš, dítě? Tebe bych tu na mou duši
nečekala!“ hudrovála teta a pokoušela se dívku setřást. „Touhle
dobou máš být dávno v posteli!“
Portia se napřímila a ještě si v rychlosti stihla otřít nos do tetina
kanýru. „Přiznávám, že jsem se zachovala jako malá uličnice,“
připustila s afektovaným vzlyknutím, „ale strašně mě mrzelo, že
jste mě nevzaly s sebou! Brzy se vracíme na venkov, a já si tolik
přála vidět Vauxhall! Nu, a tak když Caroline usnula, sebrala jsem
jí pár mincí a vykradla se z domu. Jenže jakmile jsem sem vkročila,
hned jsem poznala, jakou jsem udělala chybu, a teď chci
domůůůů!“
Portia úpěnlivě kvílela a Caroline užasle kroutila hlavou. Pro
jednou byla ráda, že je sestra taková přesvědčivá lhářka. Málokdo
dokázal odolat dívčiným uplakaným očím a chvějícím se rtům.
„Ty jedna nezbedná holko! Měla bych tě hned ráno supem
poslat zpátky na Edgeleaf!“ Teta zvedla ruku, jako by ji chtěla
vytahat za uši, a Caroline se hotovila přispěchat sestře na pomoc.
„A co tu vlastně děláte vy?“ důrazně se zeptala Portia. „Jak to,
že nejste na karetním večírku?“
Vyčítavý tón v dívčině hlase zastavil tetinu ruku. „Lady
Marlyboneová onemocněla a my neměly čtvrtého ke stolu,“
mrzutě vysvětlovala.
„Dneska je taková nádherná noc!“ rozplývala se Vivienne.
„Tetička navrhla, že se trochu projdeme.“ Na jindy vyrovnané
Vivienne bylo znát vzrušení. „Ujišťuji tě, že to nemá nic spo-
lečného s tím, že jsme před vchodem zahlédly kočár s erbem
vikomta Trevelyana.“
 Teta Marietta vzdychla. „Nu, co naděláme? Zkrátka půjdeš s
námi. Nepřipustím, abys nám svým nezodpovědným chováním
pokazila večer. Není to tvoje vina, že tě má hloupá sestra nestihla
poučit, jak se chovat. Ještě štěstí, že mě Bůh obdařil nejen
přitažlivým zjevem, ale navíc mi dal do vínku nejbystřejší mozek z
celé rodiny.“
Teta namyšleně zdvihla nos, zavěsila se do Vivienne a jako
velký koráb majestátně vplula mezi lidi. Portii nezbylo nic jiného
než je následovat, ale ještě stihla povzbudivě mrknout na Caroline.
Caroline, jejíž srdce přetékalo vděčností, si oddechla. Díky
sestřinu výstupu získala čas a příležitost dokončit to, co začala.
Zahalila se do pláště s pospíšila si směrem, jímž zmizel Kane.
Chtěla ho najít dřív, než ho najdou ony.

Nikdy ji nenapadlo, že by se mezi tolika lidmi mohla cítit

osaměle. Prodírala se davem, prohlížela si obličeje gentlemanů a
pátrala po známé postavě. Několikrát měla dojem, že zahlédla
medově zlaté vlasy, ale když se dostala na místo, zjistila, že má
kolem sebe samé neznámé tváře.
Noc pokročila a dav začal řídnout. Po cestě skotačila skupina
rozpustile pokřikujících mladíků a smějících se krásek, jejichž oči
pod maskami svítily vzrušením. Jeden mladík jí laškovně zastoupil
cestu a Caroline si v tu chvíli přála, aby se mohla tetě Mariettě
vyplakat na prsou a vyprosit si odpuštění. Vtom si všimla
osamělého muže kráčejícího po vedlejší cestě a zatajil se jí dech.
Rychle se přikrčila pod košatý cedr a chvilku vyčkávala. Pak se
obezřetně vydala za ním, ale když došla na cestu, nebylo po muži
ani památky.
Ocitla se na jakési pěšině. Rostlo tu více stromů, jejichž větve
vytvářely pomyslný baldachýn, zato zapálených lamp zde bylo
poskrovnu.
 Caroline se rozbušilo srdce. Tohle musí být slavná Milenecká
stezka, o níž se v Londýně tradují celé legendy!
Znali ji i v Edgeleafu. Mezi lidmi se šeptalo, že sem, pod košaté
stromy a bujný křovinatý porost, do opuštěných zákoutí,
přicházejí hledat lásku ti, kteří jí mají v běžném životě nedostatek;
ženy, které se provdaly pro peníze, a muži, jejichž manželky
odmítaly zahřívat manželské lože. Ti všichni tu vyhledávali
povolné náruče. Chodívali sem jak zpustlíci, tak ctihodní členové
sněmovny lordů, aby tu nacházeli rozkoš a ukájeli choutky, o
nichž se ve slušné společnosti nehovořilo.
Caroline vykročila, když vtom zaslechla tlumené sténání.
Vydala se po zvuku v obavách, že je někdo v úzkých, ale místo
zpících spatřila u stromu objímající se milence. Muž byl jen v košili
a žena měla sukně vyhrnuté ke stehnům. Líbal ji na obnažená
ňadra a jeho ruka zmizela pod sukněmi.
Pohled na ty dva Caroline šokoval. Vůbec si neuměla před-
stavit, co ten muž ženě dělá a proč ona tak naříká. Caroline ucítila,
jak se jí začíná zrychlovat tep. Zena měla v očích skelný pohled,
nateklé rty a samolibý úsměv, jako by znala nějaké důležité
tajemství, a Caroline polilo horko.
Stáhla si kapuci do čela a přidala do kroku. Chtěla pátrání
vzdát, ale neodvažovala se vracet kolem milenců. Nakonec ji
napadlo, že pěšina musí někde končit a pak už bude snadné dostat
se ze zahradního bludiště k východu.
Svižně přidala do kroku, když zaslechla jakýsi ševel. „To je jen
vítr,“ promluvila, aby se uklidnila, ale pro jistotu zrychlila chůzi.
V křoví zapraskalo. Ten strašidelný zvuk ji vyděsil. Prudce se
otočila, ale ve tmě neviděla živáčka. Přesto se nemohla zbavit
dojmu, že ji někdo sleduje a vyčkává na vhodnou příležitost, aby
se na ni vrhl. Došlo k zásadnímu obratu. Z lovce se stala kořist.
Dala se do běhu, ale sotva uběhla pár metrů, vrazila do ně-
jakého člověka. Nejspíš se notně posilnil v některé ze zdejších
proslulých restaurací, protože z něj silně páchl alkohol.
 Dýchl na ni a Caroline se zvedl žaludek. Muž byl hubený,
světlovlasý, s knírkem, jak si stačila všimnout. Podle klobouku a
kabátce s širokými klopami soudila, že je to někdo z vyšší třídy.
„Copak to tu máme?“ zaskřehotal opilecky. „Kampak po-
spícháš, koroptvičko?“
Chytil ji za zápěstí a stáhl jí kapuci. „Snad nechvátáš za ma-
minou?“
Z křoví se vynořil další muž v klobouku, který k nim při-
spěchal elegantním krokem tanečníka. „Kohopak to tu máme?
Copak tě doma nepoučili, že se nemáš potulovat po nocích,
děvenko? Tady můžeš tak akorát přijít k úhoně!“ zasmál se pis-
klavě. „Pozor na velké zlé vlky! Ti si s chutí smlsnou na křehkém
masíčku!“
Muži na ni chlípně cenili zuby, ale Caroline se jim vyškubla.
„Nejsem malá holka a pospíchám, abych se vás zbavila!“ okřikla je
rázně, třebaže v ní byla malá dušička. „Gentleman nezneužívá
situace a poskytne pomoc dámě v nouzi.“
„Já žádnou dámu nevidím. Ty snad ano?“ optal se jeden
kumpán druhého. „Sem chodí ty, které si chtějí zašpásovat.“
„Hledám jednoho muže!“ vyhrkla Caroline, která hned po-
chopila, jakou udělala chybu.
„Dva jsou víc než jeden.“ Muži se na ni usmívali, ale byly to
studené úsměvy. „Máš štěstí. Dneska si užiješ dvakrát.“
Nešťastná dívka odloučená od matky! Caroline nečekala a dala
se na útěk. Snad si jejího volání někdo všimne, než bude pozdě!
Otevřela ústa, aby se rozkřičela, když vtom vrazila do třetího
muže.
Chtěla kolem něj proběhnout, ale chytil ji a sevřel v mocné
náruči tak, až zalapala po dechu. „Rád bych poopravil váš názor
pánové,“ promluvil sytým, lehce ochraptělým hlasem. „Vlk je v
porovnání s nočními příšerami, které se tu prohánějí, hotový
beránek.“
 Caroline ucítila vůni santalového dřeva a úlevou vydechla.
Xepatřila k ženám, které omdlévají, ale ve vikomtově pevné a teplé
náruči ji ta představa nevýslovně lákala. Kane byl podle jejího
názoru muž, jenž si hravě poradí s každou ženou, která se mu čistě
náhodou ocitne v náruči.
„Kdo sakra jste?“ vybafl na něj jeden z mužů.
Vikomt byl pánem situace a mohl si dovolit jistou žoviálnost.
„Jsem ten, kdo zakousl zlého vlka a jeho kůži si přibil na vrata.“
Kumpány přešel smích. Vyměnili si nejisté pohledy. „Je vlahá
jarní noc... Proč si trochu neužít?“ Mluvčí si posunul klobouk do
týla. „S vámi se nechceme pustit do křížku, sire.“
„Pak vám i vašemu příteli radím, abyste se co nejdřív vzdálili a
našli si jinou zábavu.“
„To je podlé!“ vykřikl druhý, který si v mladické nerozváž-
nosti neuvědomoval, že se řítí do maléru. „My si ji našli, a proto je
naše!“
Caroline se chystala protestovat, ale Kane ji předběhl: „To se
pletete. Ted už patří mně.“
Vikomtův hebký hlas jí zabrnkal na nervy. Přivlastnil si ji I
takovou jistotou, až se roztřásla. On to ucítil a pevně ji k sobě
přitiskl.
„Můžete ji mít, až s ní skončíme.“ Ten člověk se nejspíš chystal
na diplomatickou kariéru, protože ovládal umění kompromisů.
„My víme, co taková křehulka potřebuje.“ Poživačně si olízl rty a
ušklíbl se na Caroline. „Nejdřív se naoko vzpouzí, žebroní o
slitování, ale až pozná naše finesy, začne žebronit o nášup.“
Kaneovo tělo se napnulo, jako by se chystal ke skoku. „Vřelé
díky,“ promluvil klidně. „Nerad chodím po vyšlapaných ces-
tičkách... Není nad čerstvé maso.“
Caroline se vyděsila. Chtěla se mu vymanit, ale držel ji tak
pevně, že se nedokázala ani pohnout.
„Zbytečný žvásty1.“ Mladšímu muži docházela trpělivost. „My
jsme dva a on jeden. Povídám, že si ji vezmeme zpátky.“
Muži si vyměnili odhodlané pohledy, ale Kane zakroutil hla-
vou. „Já bych to nedělal... S prominutím, drahá.“ Pustil ji a jemně
odsunul.
Stihl to včas, protože muži se na něj okamžitě vrhli. V příští
vteřině se váleli po zemi a skučeli bolestí. Mladíkovi tekla z nosu
krev, jeho společník vyplivl zub a ohmatával si natržený ret.
Kane stál rozkročený a poklepával si vycházkovou hůlkou do
dlaně. Udělal krok a muži před ním začali couvat po čtyřech.
„Příště, až se vám zachce vyrazit si na lov, radím vám investovat
do klubové karty a nákupu brokovnice. Jestli vás tu ještě jednou
načapám, zpřerážím vám všechny kosti.“
Muži na něj zle civěli. V rychlosti se vyškrábali na nohy a s
nadávkami zmizeli v křoví.
Nepohnul se z místa, pouze se k ní pomalu otočil. Caroline
nepochybovala o jeho úmyslech. Skoncoval s nimi, a teď skoncuje s
ní. Upravila si masku v naději, že ji zatím nepoznal, a zlehka se
uklonila. „Mnohokrát děkuji, sire. Vaše galantní chování nesmírně
oceňuji.“
„Vskutku?“
Prosté slůvko ji vynervovalo tak, že před vikomtem začala
couvat. „Nevím, co bych si počala, kdybyste mi nepřispěchal v
příhodný okamžik na pomoc.“
 „Příhodný pro nás oba, jak se zdá,“ předl Kane, zatímco se k ní
pomalu přibližoval.
Hledí na moje hrdlo, anebo mě šálí zrak? vylekala se a
schoulila se do pláště. Bídná obrana! Není nad čerstvé maso!
Slova jí bušila v hlavě jako kovadlina. Co když mluvil o
uspokojení jiného druhu hladu?
Caroline couvala, aby se dostala tam, kam dopadalo světlo
měsíce, ale on se nezastavil. Jeho odměřené kroky si notovaly se
zvony právě odbíjejícími půlnoc.
„Musím se vrátit ke známým!“ vyhrkla bez dechu. „Nějak jsme se
oddělili a oni mě určitě hledají...“ „To by tedy měli...“
Očekávala, že ji mocnou paží zadrží, zvrátí jí hlavu, obnaží
hrdlo a jeho ústa se přisají...
„...slečno Cabotová,“ dokončil větu.
Caroline strnula, ale vzápětí ji popadl vztek, že prohlédl její
šarádu. „Jak to víte?“
Hůlku opřel o strom, udělal několik dlouhých kroků a najed-
nou stál před ní. „Prozradily vás vlasy. Žádná žena v Londýně
nemá takový odstín jako vy.“
Uchopil jeden pramen, který se uvolnil z uzlu, a pomazlil se s
ním. „Je jako tekoucí měsíční svit...“
Caroline jeho chování vyvedlo z míry. Odvážila se mu podívat
do očí a zjistila, že svítí nebezpečným ohněm. Z nějakého důvodu
se zlobil, a to ji vrátilo z blažených výšin na zem. Vymanila se mu
a nasadila si kapuci.
On to pochopil jako výtku za opovážlivé způsoby. „Třeba mi
vysvětlíte, proč mě pronásledujete, jak se vám podařilo ztratit vaši
malou sestřičku a dostat se do téhle šlamastyky.“ Povýšeně si
odfrkl. „Myslel jsem, že vy jediná z rodiny máte všech pět
pohromadě.“
 „Já přece... Nejsem hlupačka! Nedělám nic bez rozmyslu, ale
když už o tom mluvíme...,“ Caroline se zarazila a kousla se do rtu.
„Odkdy víte, že vás sleduji?“
„Od chvíle, kdy jsem na Berkeley Square nasedl do kočáru a
vaše bryčka se rozjela za námi. Radím vám, abyste se nikdy
nepídila po zaměstnání v tajných službách. Tam byste kariéru
neudělala, protože ke sledování lidí nemáte vhodné předpoklady.“
„Ale jak jste na to přišel tak rychle? Snažila jsem se být nená-
padná, ale najednou jste se mi ztratil z očí.“
Vikomt krčil rameny. „Nikdy nevím, kdy si Larkin a jeho muži
usmyslí, že se mi pověsí na paty. Dávno jsem se poučil, že nejlepší
způsob, jak se vypařit, je vmísit se do davu.“ Tázavě se na ni
podíval. „Proto jste mě sledovala? Protože vás konstábl dal na
výplatní listinu?“
Caroline nevydržela mužův palčivý pohled. V přeplněném
salonu se mohla smát povídačkám o upírech, ale nyní jí při
pohledu na jeho bílé zuby svítící v úsměvu přecházel mráz po
zádech. Co když je to pravda? Co když se Larkin neplete?“
„Povídají se... jisté věci,“ zamumlala.
„Lidé toho namluví... To je přirozené...“
Najednou jí vyschlo v krku a z celé duše si přála, aby byla tak
dobrá lhářka jako Portia. „Vyskytly se jisté pochybnosti o vaší
věrnosti mé sestře. Vydala jsem se za vámi proto, abych se
přesvědčila, zda se nescházíte s jinou ženou.“
„V tom se nepletete. Já se sešel s jinou ženou.“
Uchopil ji za bradu a zahleděl se jí do očí. „S vámi.“
Choval se vyzývavě a Caroline napadlo, co by dělala, kdyby se
tu sešli za jiných okolností, v příznivější době. Statečně opětovala
jeho pohled a spustila falešnou tirádu. „Uvědomuji si, jak pošetile
jsem jednala, a věřte, že mě to mrzí. Neměla jsem naslouchat zlým
jazykům a rozhodně jsem neměla právo zpochybňovat vaši čest a
oddanost mé sestře. V neposlední řadě jsem riskovala svou pověst,
když jsem se za vámi vydala.“
Mužova výrazná ústa se zvlnila v úsměvu. „Ještěže se karta
obrátila. Kdybych nesledoval já vás, ztratila byste víc než jen
pověst. Ti dva mizerové by vás nenechali jen tak odejít.“
Ucítila, jak jí stoupá horko do tváří. „To nemůžete vědět jistě.
Kdybych měla víc času, třeba by se mi je podařilo umluvit. Nebyli
to přece žádní obyčejní lumpové, ale gentlemani.“
„Jak jste naivní, slečno Cabotová! Kdy už konečně pochopíte,
že i pod hedvábnou košilí může bít srdce dravce?“
Málem mu uvěřila. Tyčil se nad ní ve svitu měsíce jako temný
stín a smyslně ochraptělý hlas jí jitřil nervy.
„I pod vaší, lorde Trevelyane?“
Ovanul ji teplý dech provoněný brandy. „Obzvláště pod tou
mojí, slečno Cabotová.“
Jeho rty se smyslně otřely o její, když vtom se v nočním tichu
rozeznělo trio známých hlasů.
„Proč se tu máme, u všech hromů, trmácet dokola? Ty boty
hrozně tlačí! Budu mít puchýře!“
„Je mi vás líto, tetinko, ale sama tomu nerozumím. Vím jistě, že
jsem vikomta zahlédla kráčet zrovna tímto směrem...“
„Ty nikdy nic nevíš! Já tvrdím, že byl před čtvrthodinou na
Hermiťs Walk.“
„A proč máme věřit zrovna tobě? Jednou jsi přísahala, že
máme u nás doma ve sklepě krokodýla, a nepřetržitě jsi vykládala,
že tě matka našla pod hlávkou zelí.“
„Ježíši!“ Caroline se zděsila. „To je teta Marietta a moje sestry!“
„Kdo ještě mě dneska v noci sleduje?“ utrhl se na ni Kane.
„Strýc z matčiny strany anebo bratranec z třetího kolena?“
V zoufalství ho chytila za ruku. „Tiše! Třeba si nás nevšimnou
a vrátí se zpátky!“
Ale hlasy se přibližovaly a katastrofa byla na spadnutí.
 „Víte jistě, že jdeme po správné cestě?“ zakvílela unavená teta,
kterou bolely nohy v saténových střevíčcích.
„Kdo bude mluvit? Vy, nebo já? A jak Vivienne vysvětlíte, co
tu se mnou děláte?“ zamumlal jí Kane do ucha.
Nepochybně se bavil, ale Caroline si připomněla okamžik v
salonu na Berkeley Square, kdy na sebe během Julianovy recitace
hleděli, a srdce se jí překotně rozbušilo. Ve chvíli, kdy se v zatáčce
zjevilo tetino mocné poprsí, drapla Kanea za klopy a zatlačila ho
do stínu.
„Líbejte mě!“ zaprosila šeptem.
 „Asi jsem se přeslechl“ zachroptěl vikomt, který se jí pokoušel
vymanit, ale Caroline se ho držela jako klíště. „Budou si myslet, že
jsme milenci, a jedině tak vyvázneme! Alespoň se snažte
předstírat!“
Zaslechla mužův zrychlený dech. „To není zrovna moudré,
slečno Cabotová...“
Na dlouhé řeči ani vymýšlení nějakého plánu nezbýval čas.
Dodala si odvahu, vytáhla se na špičky a přitiskla rty na jeho.
Několik vteřin stál jako vytesaný z kamene, jako by se vzpouzel
jejímu neobratnému objetí, ale pak tiše zaklel a sevřel ji v náruči.
Jejich ústa se setkala, aniž předstírali, a Caroline uchváceně
vydechla.
„Rány boží!“ zaslechli tetin výkřik. „Okamžitě si zakryj oči,
Portie, a nekoukej mezi prsty!“
Portia překvapeně vydechla a následoval neomylný zvuk. Teta
ji klepla přes ruku složeným vějířem.
„Co to děláte?“ kvílela dívka. „Proč mi stahujete tu kapuci
přes oči? Vždyť neuvidím na cestu!“
Caroline přestala vnímat, co se kolem nich děje. Kane jí ja-
zykem jemně přejel přes rty a ji zaplavila prudká vlna žádosti.
Když se bratranec Cecil pokoušel proniknout jí do úst, cítila pouze
odpor, ale Kane ji přiměl ke kapitulaci. Nevěděla, jak líbat, ale on
byl zkušený učitel. Svůdně a něžně se otíral o její rty, až se
roztřásla jako list. Smyslné doteky roznítily doutnající oheň, který
hrozil, že oba pohltí. Jazykem pronikl do panenské sladkosti jejích
úst a přiměl ji zkřížit s ním zbraně, vychutnat si slast prvního
polibku.
Podvolila se a on ji objímal tak, že se v mocné náruči téměř
ztrácela. Smyslně ji líbal, sál z jejích rtů sladký nektar, jako by se
nemohl nasytit horečného vzrušení, které je zachvátilo. Caroline se
k němu tiskla a poprvé po letech pociťovala lehkost na duši.
Příliš dlouho se starala o jiné, a nyní se jí zdálo, že je báječné
podlehnout teplu jeho mužné síly a nechat se hýčkat pocitem
bezpečí.
Neuvědomila si, že sténá. Kane zaklel a odtrhl se od jejích úst.
Z náruče ji však nepustil a hleděl na ni tak, že se jí zmocnil třas.
Teta se sestrami už byly dávno pryč, ale oni tu dál stáli v měsíčním
ráji jako očarovaní. Caroline poprvé v životě pochopila-, proč se
muži a ženy vyhledávají, jaká touha je pohání uniknout zvědavým
očím prudérní společnosti, ukrývat se v temných zákoutích a
dopřávat si neodolatelnou chuť zakázaného ovoce.
Stačil polibek, aby ji ten muž připravil o vůli. Jakpak asi chutná
milování? Co všechno jsem ochotná obětovat, abych v jeho náruči
poznala smyslnou rozkoš? Sebeúctu? Sestřino štěstí?
Musela si tvrdě poručit. „Už jsou pryč. Hra skončila.“
Proti jeho síle byla bezmocná a on to věděl. Trvalo několik
vteřin, než ji zdráhavě pustil. Caroline pocítila chlad. Zimo-mřivě
se otřásla a přitáhla si plášť k tělu.
„To bylo velice přesvědčivé představení, slečno Cabotová.“
Muž se tvářil netečně. „Neuvažujete, doufám, o kariéře herečky?“
„Dobrý nápad. K policii se nehodím, tak co to nezkusit na
divadelních prknech?“
Rovnala si masku a měla pocit, že jí to trvá celou věčnost. Přála
si, aby si nevšiml, jak se jí třesou ruce. „Jestli se nedostanu do
postele před jejich návratem domů, skončím jako prodavačka
preclíků na rohu Covent Garden.“
„To nebude nutné...“
 Poblíž zapraskala větev a Caroline se vyděsila v obavách, že se
teta a sestry vracejí. Kane se nehlučně natáhl pro hůlku a naznačil
jí, aby byla zticha. Zakryl ji tělem a pátral ve stínech. Bylo na něm
najednou znát takové napětí, že beze slova poslechla. Držela se
jeho kabátce a pociťovala stejný neklid a strach jako ve chvílích,
kdy si myslela, že je jí Kane v patách. Ale co když se mýlím? Co
když se ve tmě ukrývá něco jiného, mnohem nebezpečnějšího, co
sleduje a vyčkává..., aby posléze zaútočilo a uspokojilo hlad...
Děsivé představy ji natolik zaskočily, že se zimomřivě otřásla.
„Co to je?“ zašeptala. „Určitě to nemohou být ti darebáci?“
Ale Kane jí místo odpovědi přitiskl ruku na ústa a zatáhl ji
mezi stromy. V příštím okamžiku se na pěšině vynořil muž a
Caroline poznala špatně padnoucí kabátec a kývavou chůzi
konstábla Larkina. Za ním se hnalo kvarteto mužů v nepo-
psatelných kloboucích a kabátech. Ti se na Larkinovo tiché zna-
mení rozptýlili po okolí a jeden prošel v těsné blízkosti kolem
Caroline a Kanea.
Když se zdálo, že jsou sami, Kane povolil sevření. Možná si to
namlouvala, ale měla pocit, že zlomek vteřiny zaváhal.
„Co tu dělají?“ odvážila se zašeptat.
„Asi to, co každý, kdo dnešní noci vkročí do Vauxhallu,“
ucedil Kane s kletbou. „Hledají mě.“
Drapl ji za ruku a vlekl opačným směrem, než se vzdálili
policisté. Caroline za ním klopýtala a měla co dělat, aby mu stačila.
„Co to děláte?“ Stále v ní byla malá dušička, jestli nespadla z
bláta do louže. „Kam mě vedete?“
„Kam asi, slečno Cabotová?“ Kradmo se na ni podíval a
ušklíbl se. „Přece tam, kam patříte... Do postele.“

„Jak to, že pořád spíš? Hola! Probuď se konečně!“

Caroline nehodlala vzít na vědomí prásknutí dveří, skřípot
dřevěné podlahy, natož rušivé výkřiky. Přetáhla si polštář přes
hlavu a zabořila se do peřin. S Portii nebylo lehké pořízení. Když
chtěla někoho vzbudit, dokázala být vynalézavá. Začala spáče
lechtat, štípat, šimrat na patách, a jednou dokonce vychrstla na
spící Caroline vědro vody. Caroline ji chtěla potrestat, ale když jí
malá Portia s očima navrch hlavy vykládala, že zahlédla u
zahradního jezírka mořskou pannu, klesla jí ruka.
I tentokrát Portiina strategie zabrala. „Ale no tak, slečno Ca-
botová! Nebuďte taková netýkavka a polibte mě!“ uslyšela Ca-
roline u ucha a vymrštila se tak prudce, že se srazily hlavami.
„Ty jeden malý usmrkanče! Tys nás poznala, viď?“
Portia se spokojeně uculila jako mlsná kočka, která právě
vylízala misku smetany. Teta Marietta obě dívky ubytovala v
podkrovním pokojíku, který byl spíše komůrkou na odkládání
zbytečností. Stály tu dvě železné postele a dvě rozviklaná křesílka,
která při dosednutí hlasitě vrzala. Jediným přepychem byl toaletní
stolek a na něm svícen s hořící svíčkou.
Portia skopla boty a stáhla si punčochy. „Věř, že to pod
tetiným dohledem nebylo snadné, obzvláště když mi věčně sta-
hovala kapuci do obličeje a každých pět vteřin do mě bušila
vějířem jako do sudu. Jednou jsem málem vrazila do stromu,
protože jsem neviděla na krok.“
Caroline se opřela do polštáře a vrhla na sestru zničující po-
hled. „Věčná škoda, že to nevyšlo. Alespoň bych se trochu vy-
spala.“
Portia si se zamyšleným pohledem stahovala rukavice. „Nej-
dřív jsem myslela, že se do tebe vikomt zakousl, a nechápala jsem,
proč se nebráníš. Málem jsem se rozkřičela, když vtom mi došlo, že
tě... líbá.“ Poslední slovo šeptla, jako by se jednalo o nějaký
starobylý, zakázaný rituál, v němž hrají hlavní roli temné síly; něco
hříšného, co by nesvedl ani upír.
„On jen předstíral, že mě líbá,“ pospíšila si Caroline s ujiš-
těním. Přitom ze všech sil potlačovala vzrušení, které se jí při
vzpomínce na smyslný polibek vrátilo v plné síle.
 Ale Portia nebyla hloupá. „Zvláštní... Vikomt musí být dobrý
herec, protože jsem měla dojem, že je tím ,předstíráním' velice
zaujatý...“
„Neměl na výběr,“ kontrovala Caroline, která si připomněla
vlastní slabost, s jakou se mu poddala. „Kdyby nás teta Marietta
poznala, byla by to hotová katastrofa..., hlavně pro Vivienne.“
Vivienne... V Caroline hlodalo svědomí. Naprosto nechápala,
kde se v ní vzala taková opovážlivost. Vikomt ji musel nějak
očarovat, protože jedině tak se dalo vysvětlit, proč v jeho náruči
tála jako jarní sníh a pro jeden polibek byla ochotná obětovat vše,
co jí bylo drahé; i sestřinu důvěru...
„S Vivienne si nedělej starosti,“ ujistila ji Portia. „Ta nemá ani
tušení... Tetička nás poháněla jako ovce a na tebe svolávala hromy
blesky... Tedy na tu poběhlici ve vikomtově objetí... Tedy na
tebe...“ Portia zrudla, protože cítila, že se zaplétá. „Nu, na tom
nesejde. Jak ses vlastně dostala domů? Ta bryčka tam pořád
čekala?“
„Lord Trevelyan mi zajistil odvoz.“
Strčil ji do přepychového kočáru bez jediného slova, pouze
vydal strohý příkaz kočímu, aby ji vyložil před tetinými dveřmi.
„To tě ani nedoprovodil?“
Caroline třásla hlavou. Byla vděčná, že ji opustil, protože si
nedokázala představit, co by se dělo v těsném prostoru. „Pochy-
buji, že stál o moji společnost... Udělala jsem ze sebe pořádnou
hlupačku...“
Portia uchváceně naslouchala vyprávění o dvou mladých
mužích, kteří Caroline zastoupili cestu, a o vikomtově chrabré
záchraně. Když skončila, sestra se tvářila zmateně. „To je hrozně
divné. Proč by se jako upír potloukal po nocích a zachraňoval
neviňátka, která se dostanou do úzkých?“
„To všechno je holý nesmysl, ten člověk nemůže být upír,
nicméně... Mělas vidět, jak se s těmi dvěma vypořádal, jak je
bleskurychle srazil k zemi! Má neuvěřitelnou sílu a je rychlý jako
blesk.“ Caroline se při vzpomínce otřásla. „Bylo v tom něco až...
nepřirozeného...“
Portia si ji chvíli prohlížela. „A co ten polibek? Ten byl taky
nepřirozený?“
Caroline cítila, jak rudne, a proklela se. „Nic, co by stálo za
slovo,“ zalhala statečně. „Šlo jen o obyčejné políbení.“
To „obyčejné políbení“ jí rozproudilo krev a probudilo v ní
spalující touhu po něčem nepoznaném... Podlamovala se jí přitom
kolena a dočista pustila z hlavy, že ji líbá sestřin nápadník.
Kam se poděla praktická slečna Cabotová? Caroline nebyla
schopná déle snášet Portiin zkoumavý pohled. Vklouzla pod
přikrývku a otočila se ke zdi. „Kdy už si konečně vlezeš do postele,
abychom se trochu vyspaly? Třeba se nám bude zdát něco...
neobyčejného...“

Odbíjí půlnoc.
Ona stojí uprostřed silnice a nedokáže udělat krok. On se v mlze blíží
a vlasy mu v měsíčním svitu září do dálky. Kolem něj vlaje dlouhý plášť,
ona ví, že kráčí přímo k ní, ale je tak ochromená, že nedokáže vykřiknout,
natož se pohnout.
Měsíc se ukryl za mraky a zanechal ji napospas temným stínům. On
ji bere do náruče a ona nedokáže odolat jeho něžným rukám a sňe, která z
něj tryská.
Naklání se k ní a v úsměvu se zalesknou bílé zuby. Příliš pozdě!
Nehledá její rty, ale hrdlo! Sama zvrátí hlavu a vyzývá ho, přímo tebroní,
aby se stal její součástí; přisál se na tepnu a napil se její krve...
Provádí s ní to, co sama chce, po čem odjakživa v skrytu duše bažila!
Odevzdání!
Zuby se do ní zakusují a její duše se tetelí blažeností. Slyší zvonit
zvony ohlašující její odchod do temných hlubin zapomnění, kde si 7Ždy
přála skončit, protože jedině tak mu může patřit navěky...
 Caroline se prudce vymrštila na posteli a chytila se za hrdlo ve
snaze zbavit se sevření jeho rukou. Teprve po několika vteřinách
hrůzy si uvědomila, že to byl jen sen, a s bušícím srdcem se
podívala na chvějící se prsty. Třásly se, jako by patřily někomu
jinému.
Byla zpocená a v ústech jí vyschlo. V podbřišku cítila zvláštní
napětí a mezi stehny podivnou bolest... Ne, není to bolestivé, ale
příjemné...
Zmateně se rozhlédla po těsné komůrce. Portiina postel byla
prázdná, ale nedokázala určit, kolik je hodin.
Bezmocně si promnula oči. Měla i jiné sny o maskovaných
útočnících s krutými a chlípnými úsměvy... Co když se mi všechno
jen zdálo? Pošetilý výlet do vauxhallských zahrad, vzrušující
chvíle ve vikomtově objetí, chuť jeho úst, opojný polibek? Co když
se jedná o bujnou fantazii, vyprovokovanou podvědomím?
V hlavě jí zadunělo, jako když bijí zvony, a Caroline se za-
mračila.
Někdo bušil na vstupní dveře do domu. Odhodila přikrývku a
pospíšila si k oknu. Roztáhla závěsy a dole na ulici spatřila
elegantní kočár tažený párem nádherných koní. Natáhla krk, aby
lépe viděla, a přede dveřmi zahlédla vysokého muže s širokými
rameny. Do obličeje mu nebylo vidět, ale nepochybovala, kdo se
domáhá vstupu. Adrian Kane přišel na návštěvu... A za bílého
dne!
Caroline si s úlevou oddechla. Portiino fantazírování ovlivnilo
nejen její představy, ale i sny.
Zastyděla se za pošetilost a ještě jednou vyhlédla ven. Počasí
bylo mizerné. Zatáhlo se a z mraků se valil déšť. Chvilku hleděla
na nebe. Čemu se upíři vyhýbají? Co je ničí? Denní světlo? Slunce?
Zmateně se poškrábala na bradě. Kdyby věnovala větší
pozornost Portiinu vyprávění...
Znovu se ozvalo bouchání. Teta Marietta sice nebyla upírka,
ale málokdy vstávala před polednem a hosty přijímala teprve po
druhé hodině. Zezdola se rozléhaly výkřiky, jako by teta s
Vivienne pobíhaly po domě a hlasitě udělovaly příkazy slu-
žebnictvu. Zřejmě se snažily dát se co nejrychleji do pořádku, než
uvedou vzácného a nečekaného návštěvníka.
Kane zdvihl hlavu. Hleděl přímo do jejího okna a Caroline se
rychle přikrčila za závěsem. Mužovy oči ji hypnotizovaly. Zračila
se v nich taková síla, že ji určitě viděl i přes silnou zaprášenou
látku.
Najednou se rozhostilo ticho a Caroline téměř s jistotou
očekávala, že uslyší Portiino zaječení. Křehké sousto pro upíra! Do
které se chystá zakousnout? Do Vivienne, nebo té mladší?
Upír nemůže vstoupit do domu oběti, dokud ho nevyzvou.
Snažila se vypudit z hlavy nesmyslné nápady, ale sen byl stále
jako živý. Co když má Portia pravdu a na tetině prahu skutečně
stojí vlk, který se je chystá zadávit?
Mohla seběhnout dolů, přirazit dveře a předstírat, že všechny
onemocněly nějakou nakažlivou nemocí, například cholerou nebo
morem... Další hloupý nápad!
Dveře se konečně otevřely a namísto tetina starého dveřníka
zaslechla Portiino švitoření. Sestra zvala vikomta do domu a
omlouvala se, že ho nechaly tak dlouho čekat na dešti.
„I ty, Brute?“ nevěřícně zašeptala Caroline.
Caroline si oblékla staré modré šaty, které dávno vyšly z módy
a nijak jí neslušely. Naškrobený nákrčník mohla nosit před dvěma
stoletími i královna Alžběta. Uhladila poslední neposlušný
pramínek a vlasy ukryla pod krajkovým čepcem. Podobala se
usedlé matroně nebo guvernantce, ale s tím se nedalo nic dělat, jak
s povzdechem usoudila. Na lepší oblečení peníze nebyly. Nakonec
si uvědomila, že je to vlastně její výhoda. Až ji vikomt spatří,
zhrozí se a zapomene, že ji někdy políbil.
Pod schody zaváhala a zaposlouchala se do hovoru, který se k
ní nesl z přijímacího salonu. Slyšela vikomtův chraplavý bary-ton,
tetino švitoření a Viviennino zdvořilé mumlání. Do toho občas
zasáhla Portia svými výkřiky.
Zničehonic nastalo ticho, i nejmladší sestra zmlkla.
Pak se rozhovořil vikomt a Caroline se po špičkách připlížila
ke dveřím. Zaslechla však pouze útržky hovoru, „...přišel jsem
dnes... pokud vám to bude vyhovovat... velice důležitou otázku...“
Kane se chystal učinit Vivienne nabídku k sňatku a Caroline
zaťala nehty do dlaní. Pokud se vysloví, vše se rázem změní.
Zabolelo ji u srdce, jako by jí praskla nějaká cévka, a bez rozmyslu
vtrhla do salonu. „V žádném případě!“ rozkřičela se. „Zakazuju
vám to!“
 Všichni se k ní otočili a s otevřenými ústy na ni zírali. Portia s
tetou se stihly jen rychle upravit. Sestře neposlušně vlály kudrny
kolem obličeje a na tetiných šatech ležel poprašek pudru, zato
Vivienne v sestřiných světle zelených saténových šatech, které by
určitě ladily s Carolininýma šedýma očima, vypadala svěže a
nádherně jako jarní ráno. Dokonce i vlasy si vyčesala podle
vikomtova přání!
Kane záměrně pomalu odložil šálek a vstal, aby ji s úklonou
pozdravil. V tetině přecpaném salonu se zdál být ještě větší a
robustnější než ve skutečnosti. Kdyby byl skutečně upír, slupl by
nás k snídani a ještě by mu zbylo místo na oběd, pomyslela si
Caroline kysele.
„Doufám, že prominete mou troufalost, slečno Cabotová,“
promluvil k ní, jako by se s každým slovem mazlil, „ale netušil
jsem, že vás prosté pozvání, aby vaše sestra navštívila naše rodové
panství, tak rozruší.“
Caroline zamrkala. „Vaše panství?“
Kane pozvedl koutek úst v potutelném úsměvu. „Jistě. A co
jste myslela, že jí nabízím?“
Nevinný výraz v mužových očích ji neobalamutil. Přesně vě-
děl, na co myslela, a Caroline se úlevou podlomily nohy. Klesla na
pohovku a nadechla se. „Napadlo mě, jestli náhodou... Jestli sestře
nenavrhujete vyjížďku... v takovém špatném počasí... Vivienne má
křehké zdraví a já se bojím, aby nenastydla.“
 Vivienne zakoulela očima. „Musíte sestře prominout, lorde
Trevelyane. Stále si hraje na matku kvočnu a my s Portii jsme její
kuřata.“
Kane na Carolinin pokyn znovu usedl a chopil se porcelá-
nového šálku, jenž se v mocné ruce téměř ztrácel. „Ujišťuji vás,
slečno Cabotová, že bych vaši sestru nikdy vědomě nevystavil
nesnázím jakéhokoliv druhu.“ V mužových očích se posměšně
zablesklo. Anebo si to jen namlouvám, dumala Caroline. „Jak jste
možná zaslechly, pořádám příští týden na trevelyanském hradě
maškarní bál, a z toho důvodů brzy odjíždím z Londýna, abych
dohlédl na přípravy. Vaše sestra bude vítaným hostem.“ Kývl na
tetu Mariettu a usrkl čaje. „Pochopitelně že s vaším doprovodem,
madam.“
Jistěže má hrad, kde se jednou Vivienne stane paní. Tlak, který
Caroline pociťovala na prsou, byl nesnesitelný.
„A kde ten hrad leží, jestli se smím zeptat?“ opáčila uštěpačně.
„V rumunských Karpatech?“
Portia se zakuckala a vysloužila si od tety prudkou herdu do
zad. Každý znal tajemné historky o upírech a vlkodlacích, kteří se
podle vyprávění „očitých svědků“ vyskytovali ve východní části
Evropy a za nocí trýznili obyvatelstvo. Jedním z neslavných
hrdinů těchto příběhů byl Vlad Drákula, vládce království hrůzy a
násilí, o jehož temných skutcích se šířily děsivé legendy.
Kane na narážku reagoval úsměvem. „Obávám se, že zklamu
vaši představivost, slečno Cabotová. Mé sídlo se nachází v
civilizovanější části světa, ve Wiltshiru, západně od Salisbury.“
Caroline napadlo, jestli vikomtův náhlý odjezd nesouvisí s
událostmi předchozí noci. Nechce snad dostat Vivienne z mého
vlivu? Anebo sebe? Nedokázala číst jeho myšlenky, ale rozhodně
si nepřála, aby bylo po jeho. Potřebovala čas si vše důkladně
rozmyslet a také uvážit, zda sestře nehrozí nebezpečí.
Od služebné přijala šálek čaje a udivilo ji, že se jí netřesou ruce.
„Je od vás velice laskavé, že zvete i tetu Mariettu, ale mám pocit,
že jsme jí už tak dost na obtíž. Proč ji vystavovat další námaze?
Soudím, že ji dokážu po všech stránkách zastoupit a na sestru
dohlédnout.“
Tentokrát to byla teta, kdo se zakuckal, protože do ní pře-
kvapená Portia neúmyslně strčila.
Zatímco teta afektovaně pokašlávala, vikomt si Caroline udi-
veně prohlédl. „S prominutím, slečno Cabotová, ale měl jsem
dojem, že se s Portii vracíte za pár dnů na Edgeleaf.“
Caroline se klidně napila čaje. „Však nám nic neuteče, viďte,
mylorde? Bratranec Cecil nás postrádat nebude a zaslechla jsem, že
vzduch ve Wiltshiru je v této roční době obzvláště zdraví
prospěšný.“
„Nechápu, kdo ti nasadil do hlavy ten nesmyslný nápad, dítě!“
horlila teta Marietta, která si rozzlobeně stírala pár kapek čaje,
které jí ulpěly na živůtku. „Jedna za osmnáct, druhá bez dvou za
dvacet! To by to vypadalo, pustit vás dvě z dohledu!“
„Bojím se, že vaše tetinka má pravdu. Nerad vám to připo-
mínám, ale i vy, má drahá, jste mladá nezadaná žena.“ Posměšný
tón v Kaneově hlase se nedal přeslechnout. „Nijak by vám
neprospělo, kdyby se ve společnosti rozneslo, že trávíte noci pod
střechou starého mládence... S mojí pověstí...“
Ale Caroline mávla rukou. „S tím si nedělejte starosti, my-
lorde,“ odvětila s úsměvem. „Kam bych přišla, kdybych si ve svém
věku namlouvala, že mě každý muž, kterého potkám, bude chtít
svést či znásilnit!“
„Caroline!“ okřikla ji pobouřená Vivienne, která zrudla až ke
kořínkům vlasů.
„Zajisté.“ Kane sledoval, jak si bere sušenku. „Nepochybně z
vás promlouvá stařecká moudrost. Jak jste na tom se zuby,
madam? Dokážete rozkousat tu sušenku?“
„Klidně se mi posmívejte, mylorde, ale každý věk přináší jisté
výhody,“ opáčila s úsměvem. „Nejspíš skončím jako stará panna,
ale to mi nebrání dělat si, co se mi zachce, a ve společnosti se
pohybovat, jak se mi zlíbí... Jako teta Marietta.“
Odvážila se na něj uličnicky mrknout. „Také jsem si jistá, že
mohu spoléhat na vaši čest, protože podle Vivienne jste ukázkou
ctnosti a dokonalosti, muž, který chrání mravopočestnost...“
„...a také pošetilé ženštiny, které se potulují, kde nemají,“
dokončil za ni větu.
Upřeně si hleděli do očí a Caroline se zdálo, že jsou zpátky na
temné zahradní cestě ve Vauxhallu. Svítí měsíc a oni se chystají
padnout si do náruče... Kane se zdvořile usmíval, ale nebezpečný
lesk v očích naznačoval, že není zvyklý, aby se někdo protivil jeho
vůli či si z něj dělal šprťouchlata.
Teta se pokusila protestovat, ale Portia jí vzala vítr z plachet.
„Není to skvělé? Maškarní bál!“ začala vykřikovat. „Kdo by si to
pomyslel! Nemůžu se dočkat, až začnu balit! Povězte mi, mylorde:
Bude tam i váš bratr?“
„Jakmile se Julian doslechne, že nám budou dělat společnost
půvabné sestry Cabotovy, jistě si pospíší opustit Londýn, třebaže si
venkov protiví.“ Kane domluvil a zdvihl se. „Nechci déle
zneužívat vaši pohostinnost, takže, pokud mě omluvíte, dámy...
Mám ještě nějaké neodkladné povinnosti.“
Teta Marietta zavolala na služebnou, aby vikomtovi přinesla
zvlhlý plášť a klobouk, a Vivienne vstala, aby mu nabídla ruku k
políbení. „Jsem velice ráda, že jste nás poctil návštěvou, mylorde.
Bylo to nečekané potěšení.“
„Potěšení je na mé straně,“ utrousil a vtiskl na dívčinu ruku
letmý polibek.
Ty rty mě líbaly, pomyslela si Caroline. Laskaly mě k zešílení,
dokud jsem neotevřela ústa a nevydala se napospas horkému
jazyku... Přivlastňovaly si mě, jako bych odjakživa patřila jen
jemu...
 „Vskutku nečekané potěšení,“ promluvila odměřeně. „Do-
mnívala jsem se, že vy málokdy vycházíte za denního světla.“
Kane pustil Vivienninu ruku a otočil se k ní. Tvářil se vyrov-
naně, že ho musela obdivovat. „Máte pravdu, skutečně zřídka
vycházím před západem slunce, pokud ovšem nemám nějaké
důležité poslání, například složit poklonu čtyřem okouzlujícím
mladým dámám.“ Kompliment zahrnoval i tetu Mariettu, a ta se
zachichotala jako malá školačka.
Od služebné přijal oblečení, ale než vykročil, Caroline ho
znovu popíchla. „Doufám, že je ten plášť ušitý ze silné látky,
mylorde. Mám pocit, že jsem zahlédla zpod mraků vycházet
slunce.“
Kane zůstal na okamžik stát, aniž se mu ve tváři hnul jediný
sval. Přistoupil ke dveřím a bez pomoci služebné je otevřel.
Obloha byla stále zatažená a z nebeských výšin se k zemi
snášel hustý déšť. Šlechtic, jehož impozantní postava se nedala
přehlédnout, se k nim otočil a na Caroline se svůdně usmál.
„Oceňuji váš zájem o mou osobu, slečno Cabotová, ovšem jak
zajisté vidíte, počasí je na mé straně. Přeji příjemný den.“

* * *
Adrian zrychlil krok, aby byl co nejdřív pod střechou. Hlučně
za sebou práskl dveřmi, ale v rozlehlé hale na něj nikdo nečekal.
Nestál tu klanící se dveřník nebo komorník, který by pánovi
odebral klobouk a pomohl mu ze zvlhlého pláště. Sluhové během
dne nebyli zvyklí na ruch v domě. Většina pospávala, někteří
vyklouzli na odpolední procházku do města. Na příkaz panstva
byly veškeré okenice zavřené a závěsy těsně zatažené, aby dovnitř
nepronikl ani záblesk světla. I služtička v kuchyni věděla, že
porušení přísného nařízení se rovná okamžitému vyhazovu.
 Jaké to asi je, mít manželku, napadlo Adriana. Teď by na něj
čekalo nějaké pěkné stvoření, které by mu pomohlo z oblečení,
nabídlo polibek a šálek horkého čaje pro zahřátí. Manželka by mi
určitě vyhubovala, že se za takového psího počasí potuluju venku,
pomyslel si. Ženské stvoření se zhmotnilo do štíhlé dívky s
šedýma očima a kaskádou plavých vlasů, a Kane zrádnou
představu nemilosrdně zapudil.
Na temné šero byl zvyklý. Po paměti odhodil plášť a klobouk
na věšák a prohrábl si zvlhlé vlasy. Uslyšel kroky a otočil se. Po
schodišti scházel bratr a Adrian se proti své vůli usmál.
Rozcuchaný Julian mu připomněl chvíle z dětství, kdy se za nocí
zjevoval u jeho postele a třásl se strachy. Adrian mu nejdřív
vyhuboval, že ho budí, a pak mu dovolil vlézt si pod jeho teplou
přikrývkou. Bratr se k němu schoulil a brzy začal klidně dřímat.
„Dobrý bože!“ Julian si utahoval pásek na temně modrém
sametovém županu. „Proč děláš takový hluk? Ty bys probudil i
mrtvého.“
Adrian vrhl na bratra výhrůžný pohled a přistoupil k mra-
morovému stolku, na němž stála karafa s brandy a několik
skleniček. Nalil si zlatavou tekutinu a zamračeně se zahleděl na
karafu. Byl by přísahal, že ji včera sluha doplnil.
Bratr se zatím uvelebil na schodech a zeširoka zívl. Všiml si
promoklého oblečení na věšáku a nevěřícně se zahleděl k oknu.
„Tys snad byl venku?“
Adrian se vyčerpaně opřel o stolek a promnul si zátylek.
Přitom uvažoval, kdy se naposledy pořádně vyspal. „Ano, byl.“
„A co tě přimělo opustit dům v takovou nekřesťanskou ho-
dinu? Spatná noc? A jak jsi vůbec dopadl? Žádná kořist?“
„Právě naopak. Chytil jsem něco, co jsem neočekával.“
Julian si ho pátrávě prohlížel. „Vzhledem k tvému silně vy-
vinutému smyslu pro povinnost předpokládám, že to nebyla
francouzská nemoc, ačkoliv... Možná bys měl občas zaskočit do
jednoho z bordelů, kolem nichž se často potuluješ. Potřebuješ
vypustit trochu páry, bráško, abys přišel na jiné myšlenky. Hned
by se ti zlepšila nálada.“
Adrian si vzpomněl na neodolatelnou sladkost Carolininých
úst. Představil si, že se utápí v náruči nějaké špinavé prostitutky, a
otřásl se. Dopil brandy, ale napětí nepovolilo. „Jediné, co by mi v
tuto chvíli zlepšilo náladu, by byl okamžitý návrat slečny Caroline
Cabotové zpátky do Surrey.“
„Z tvé zatrpklosti soudím, že tu zůstává.“
„Uhodl jsi správně. Ona a její půvabné sestry nás koncem
týdne doprovodí do Wiltshiru.“
Julian se napřímil a překvapeně zamrkal dlouhými černými
řasami. „Už tenhle týden? Tak brzy? Myslel jsem, že pojedeme až
ten příští... A co Duvalier? Jak si můžeš být jistý, že se vydá za
námi?“
„Myslím, že jsme dostatečně podnítili jeho zájem.“ Adrian
upřeně hleděl na bratra, aby ho připravil na úder, který se mu
chystal zasadit. „On tam včera v noci byl, ve Vauxhallu.“
Julian se ani nepohnul, pouze jeho rty zašeptaly: „Viděl jsi
ho?“
Duvalier se zahradou plížil za nic netušící Caroline a Adrian si
připomněl paniku, která ho zachvátila. „To nebylo zapotřebí, já ho
okamžitě vycítil, jenže než jsem se k němu stihl dostat, ten
parchant mi zmizel.“
Teprve později si Adrian uvědomil, že to bylo vlastně dobře.
Kdyby Duvalier viděl, s jakou něžností líbal Caroline, mohlo to
pokazit všechny jejich plány.
„Obávám se, že nemáme jinou možnost, než co nejrychleji
vyklidit pole a stáhnout se z Londýna.“ Adrian se suše usmál.
„Duvalier nebyl jediný, kdo se včera potuloval ve Vauxhallu.
Larkin začíná být dotěrný, a jestli ho co nejdřív nesetřesu, skon-
číme oba za mřížemi dřív, než bude bál. Určitě ti nemusím vy-
kládat, jaká by to byla pohroma.“ Unaveně si promnul bradu.
„Navíc mám ve Wiltshiru nějakou práci. Dneska ráno přišla od
Wilburyho zpráva, že ve vesnici Nettlesham řádí někdo nebo něco,
co napadá vesničany a jejich dobytek.“
„To jsem nebyl já!“ pospíšil si s ujištěním Julian. „Skopové mi
nikdy moc nechutnalo.“ Sklonil hlavu, ale Adrian v bratrových
očích zahlédl strach. „Moc dobře si uvědomuji, jak je to pro tebe
těžké, ale nenecháš mě v tom, vid?“ optal se zlehka, aby skryl
napětí.
Adrian vykročil ke schodišti. Nejdřív měl sto chutí bratrovi
rozcuchat hedvábné vlasy, ale pak mu jemně stiskl rameno a
přiměl ho zvednout oči. „Nikdy to nevzdám, Juliane, tím si můžeš
být jistý, a Bůh chraň každého, kdo by se mi odvážil postavit do
cesty.“
Julian si bratra bystře prohlédl. „Včetně slečny Caroline Ca-
botové?“
Adriánovi neušela potlačovaná lítost a nejistota v Julianově
hlase. „Obzvláště slečna Caroline Cabotová.“
 Prudký déšť bičoval okna kočáru a bránil cestujícím ve vý-
hledu. Wiltshire jim zůstal utajený, protože Caroline viděla ve skle
pouze svůj odraz. To, co nesmazal déšť, ukrylo se pod temným
závojem noci.
V jednom okamžiku měla pocit, že ve světle lucerny zavěšené
na kozlíku zahlédla postavu jezdce na koni, která se kolem mihla,
ale pak si řekla, že se jí to zdálo. Zatáhla kožené závěsy a s
povzdechem se zabořila do pohodlných, měkce vycpaných
polštářů. Vikomtův přepychově vybavený kočár s naleštěným
mosazným kováním nepáchl po cigaretách a levné voňavce. Cítila
kůži, brandy a ještě jakousi nedefinovatelnou mužskou vůni.
Portia se na protějším sedadle choulila vedle Vivienne. Kočár
měl měkké pérování a houpání i padající déšť ji ukolébaly k dří-
motě.
Alespoň jsme v teple, vděčně si pomyslela Caroline při vzpo-
mínce na kočího. Pršelo od chvíle, kdy vikomtův kočár odpoledne
zastavil před tetiným domem. Kane odjel do Wiltshiru o den dříve,
aby zburcoval služebnictvo a dohlédl na přípravy. Vivienne
projevila zklamání, když se doslechla, že pojedou samy, zato
Caroline se ulevilo.
Kočár dvakrát zastavil, aby kočí přepřáhli, a dvakrát byly
dívky nuceny se brodit blátem, aby se dostaly do hostince a k
horkému čaji. Caroline soudila, že při takovém tempu dorazí na
trevelyanské sídlo až o půlnoci. Třeba to hostitel tak naplánoval!
 Směšné! Caroline třásla hlavou. Adrian Kane je panovačný
muž, z něhož čiší síla a autorita, ale počasí ovládat nedokáže.
Portia s pootevřenými ústy tiše pochrupovala a Caroline
upřela pozornost na Vivienne. Ta se v matném světle vnitřní
lampy pokojně věnovala vyšívání a Caroline napadlo využít
příležitosti.
„Asi se těšíš, až tam dorazíme a taky na vikomtův bál,“ začala
obezřetně.
„To tedy ano.“ Vivienne usilovně propichovala látku, aniž
zvedla oči, a Caroline vzdychla. Vivienne byla, na rozdíl od Portie,
odjakživa uzavřená dívka. „Zdá se, že jsi na lorda Trevelyana
udělala velice dobrý dojem a on má o tobě vysoké mínění.“
Odpovědí jí bylo sestřino nepatrné pousmání. „Asi bych se
měla považovat za šťastnou, že? Ten muž je ztělesněním doko-
nalosti. Co víc si dívka může přát? Galantní, inteligentní, las-
kavý...“
A báječně líbá...
Caroline hryzalo svědomí. Při vzpomínce na žár vikomtových
úst se musela kousnout do rtu, aby potlačila pocit provinění.
Pohledem se ujistila, že Portia stále spí, a zkusila to znovu. „Víš,
nechci být zvědavá, ale jedno mě zajímá: Trávíte spolu dost času...
Pověz mi, Vivienne, nepokusil se vikomt o něco... nepatřičného?“
Vivienne konečně zvedla oči od vyšívání a urovnala si bílou
růží ve vlasech. Zčervenala a spiklenecky se ke Caroline naklonila.
„Jednou,“ zašeptala s vykulenýma očima, „když jsme vystu-
povali z kočáru, já klopýtla a lord Trevelyan mě podepřel, abych
neupadla. Vzhledem k okolnostem jsem mu tu nepatrnou
indiskrétnost prominula.“
Caroline zaplavila taková vlna ulehčení, že měla co dělat, aby
radostí nevykřikla. „To bylo od tebe velice moudré.“ Další slova
volila s větší opatrností. „Rozpovídal se někdy v tvé přítomnosti o
svých dřívějších romantických známostech?“
 Vivienne vypadala zaraženě. „Kdepak! Vikomt je přece gen-
tleman každým coulem!“
Caroline se chystala pokračovat ve vyptávání, když si po-
všimla zlatého řetízku kolem sestřina krku a přívěsku vykuku-
jícího z živůtku. Byla to jemně zpracovaná kamej s profilem ženské
hlavy, zasazená ve zlatě. To ji zaskočilo. Bratranec Cecil si poté, co
je vypudil z rodového sídla, dělal nárok na veškerý majetek, který
jim zbyl po rodičích, včetně šperků. Caroline sebral i perlové
náušnice, které dostala od otce k šestnáctým narozeninám. Od té
doby měly sestry s parádou konec.
„To je moc pěkný kousek.“ Caroline naklonila lampu, aby si na
přívěšek posvítila. „Nenašlas ho náhodou v truhlici s šatstvem,
kterou sis odvezla?“
Vivienne sklopila oči a v tu chvíli vypadala stejně provinile,
jako se Caroline cítila při vzpomínce na vikomtův polibek. „Když
už to musíš vědět, je to dárek od lorda Trevelyana. Neřekla jsem o
něm nikomu, ani tetě Mariettě, protože ta by hned spustila, že se to
nehodí.“ Prosebně se podívala na Caroline. „Hlavně mi nedělej
kázání! Vím, nesluší se přijímat dárky od gentlemana, ale vikomta
moc potěšilo, když jsem souhlasila, že jej budu nosit. On je totiž
nesmírně velkorysý člověk.“
Caroline zamračeně hleděla na rytinu. „To tedy ano.“
Oblohu rozsvítil blesk následovaný úderem hromu a silná rána
probudila spící Portii. Caroline šperk pustila a Vivienne ho rychle
ukryla v živůtku.
„Co to bylo?“ Portia rozespale mžourala kolem sebe. „Někdo
vystřelil? Nejsou to náhodou lupiči? Nebudeme přepadeny a
znásilněny?“
„Musím tě zklamat, zlatíčko, ale dobrodružství se nekoná,“
odpověděla sestře Caroline.
Portia zívla, protáhla se a málem vrazila Vivienne loket do oka.
„Mám hlad jako vlk! Neschovaly jste pro mě nějaké koláčky, ty, co
zbyly od svačiny?“ Sklonila se, aby zapátrala v zavazadle u
Carolininých nohou, ale ta brašnu kopla pod sedadlo.
Portia na sestru vrhla uražený pohled. „Nemusíš tak skrblit,
sestřičko. Nesnědla bych je všechny, jeden, možná dva, bych vám
nechala.“
„Už musíme být na místě!“ zvolala Vivienne. „Mám pocit, že
kočár zpomaluje!“
Caroline byla vděčná za změnu tématu. „V to doufám, protože
začínám mít neodbytný pocit, že jestli pojedeme dál, skončíme v
řece A voně.“
Kočár zastavil a dvířka se otevřela. Venku stál livrejovaný
sluha, který se jim uklonil. „Vítejte ve slunečném Wiltshiru,
dámy.“
Sestry se nepozastavily nad mužovým smyslem pro ironii.
Stále silně pršelo, foukal prudký vítr a z dáli se ozývala bouřka. V
tu chvíli, jako by se jim nechtělo loučit s teplem a bezpečím
pohodlného kočáru, začaly sestry jedna přes druhou shánět
svršky. Hledaly rukavičky, nasazovaly si klobouky a zavazovaly
mašle pod bradou. Caroline vystoupila jako první, za ní Vivienne a
Portia. Sluha chtěl Caroline pomoct se zavazadlem, ale s díky
odmítla.
„Ne, ne! Děkuji! Já to zvládnu!“ volala, aby překřičela skučící
vítr.
Před nimi se k temné obloze tyčily věže mocného hradu.
Wiltshire proslul slavnými sídly. Některá, jako byl Old Wardur
Castle, se během staletí rozpadla na hromadu kamení, jiná potomci
bývalých majitelů pečlivě udržovali. Takový byl i trevelyanský
hrad. Díky po staletí prováděným opravám a přístavbám se zde
promítly různé stavební slohy, od středověké gotiky po renesanci.
Vikomtův londýnský dům byl postavený v umírněném stylu, ale
zdejší rodové sídlo zdobily věže, věžičky, cimbuří i umělecky
ztvárněné chrliče vody. Jeho součástí byla nepochybně i
hladomorna a vězeňské kobky vybavené řetězy a mučícími
nástroji, jako je například železná panna.
Caroline zvedla oči k cimbuří, odkud ústa kamenných hlav
chrlila proudy vody, a zamrazilo ji. Proč jsme raději nezůstaly v
Londýně? Co když jsem udělala strašnou chybu? Chybu, která se
nedá odčinit?
Než se však stihla rozhoupat a sestry nahnat zpátky do kočáru,
otevřela se před nimi masivní zámecká vrata a dívky byly
vyzvány, aby vstoupily. Ocitly se v rozlehlé vstupní síni, v níž
vládl chlad čišící z kamenných zdí. Na protější stěně visela
vypreparovaná jelení hlava, jejíž oči se zlověstně leskly.
Portia se zavěsila do Caroline. „Povídá se, že dům odráží
pánovu osobnost.“
„Toho se právě bojím,“ ucedila Caroline s pohledem upřeným
na starobylé gobelíny zobrazující krvavé scény z bitev a štvanic.
Někde šikovné ruce vyšily rytíře se zkříženými meči, na jiných se
psí lovecká smečka zakusovala do krku uštvané lani.
Vždy zdrženlivá Vivienne se kolem sebe obezřetně rozhlížela.
„Jsem si jistá, že ve dne to tu vypadá povzbudivěji.“
Dívky téměř nadskočily, když za sebou zaslechly šouravé
kroky. Odkudsi se vynořil bělovlasý stařec, třímající ve zkřivených
prstech svícen s hořící svíčkou. Muž byl tak starý, že Caroline byla
ochotná přísahat, že mu při každém kroku vržou kosti.
„Přeji dobrý večer, dámy,“ pozdravil je chraptivě, když se k
nim přiblížil. „Vy musíte být sestry Cabotovy. Doufám, že jste
měly příjemnou cestu?“
„Docela to ušlo,“ zalhala Portia, která muži úklonou poděko-
vala za přivítání.
„Jmenuji se Wilbury a budu vám během vašeho pobytu k
službám. Určitě se nemůžete dočkat, až se zbavíte provlhlého
šatstva, zablácených bot a uděláte si pohodlí. Prosím, následujte
mě, ukážu vám vaše komnaty.“
 Sluha se pomalu vydal k impozantnímu kamennému schodišti,
stoupajícímu kamsi do tmy, ale Caroline se nepohnula. „S
prominutím, pane, ale kde je lord Trevelyan? Doufala jsem, že nás
tu uvítá osobně.“
Wilbury se otočil. Zpod bílého obočí, které mu trčelo z obličeje,
na ni hleděly kalné oči. „Pán tu není.“
Caroline se pochybovačně zahleděla k vysokému oknu. Na
sklo bubnoval prudký déšť a zataženou oblohu protínal jeden
blesk za druhým.
„Je venku?“ opáčila nevěřícně. „V tomhle počasí?“
„Vikomt má velice odolnou tělesnou schránku.“ Starce ne-
pochybně urazilo, že si dovolila pochybovat o jeho pánovi, a bez
otálení začal stoupat vzhůru.
Vivienne se ho chystala následovat, ale Portia nebyla spoko-
jená. „A co pan Julian? I on je venku?“
Wilbury se opět otočil a vydechl tak, až se Caroline lekla, že
mu staré plíce prasknou. „Mladý pan Julian přijede až zítra v
noci.“ Zcela jistě mu neušel dívčin zklamaný výraz, protože se mu
stará ústa zkřivila v úsměvu. „Ale pokud tu na něj nechcete čekat a
klepat se zimou, radím vám, abyste mě následovaly, dámy.“
Caroline se vydala za ním. Stařec měl pravdu. Nezbývalo než
poslechnout. Mohly by nastydnout a onemocnět.

Wilbury ubytoval Portii a Vivienne ve druhém patře. Měly k

dispozici dvě ložnice propojené obývacím salonem. Caroline měla
bydlet jinde. Kráčela za Wilburym a sledovala plápolající světlo
jeho svíčky. Prošli několik křídel a stále stoupali vzhůru, až ji
rozbolely nohy. Konečně vystoupali k úzkým dveřím, kde schody
končily. Vetřela se do jeho sídla a Kane ji nejspíš hodlal potrestat
za opovážlivost. Proto jí určil k obývání nějaký kamrlík pod
střechou; horší než ten u tety Marietty.
 Sluha strčil do dveří a Caroline se připravila na nejhorší. Při
pohledu na to, co spatřila, se jí málem zatočila hlava. „To musí být
nějaký omyl,“ zaprotestovala rozpačitě. „Nespletl jste se? Nemá tu
být ubytovaná Vivienne?“
„Náš pán nedělá chyby, ani já. Pokyny, které vydal, byly
naprosto přesné a nepřipouštějí pochybnosti.“ Wilbury mluvil
důrazně, jako by se chtěl ujistit, že mu návštěvnice rozumí. „Slečna
Caroline Cabotová má být ubytovaná v severní věži. Jste přece
slečna Caroline Cabotová?“ Vystrčil na ni vrásčitou bradu. „Nejste
snad podvodnice?“
„Pochopitelně že nejsem žádná podvodnice!“ Jeho poznámka
ji zaskočila, protože ze starcových přimhouřených očí nedokázala
vyčíst, jak to vlastně myslí. Co když si ze mě utahuje? napadlo ji.
„Já jen...“ Mávla k místnosti. „Nečekala jsem takovou
rozmařilost...“
Komnaty určené sestrám byly pěkně zařízené a pohodlné, ale
to, co Kane připravil pro ni, se podobalo přepychovému mi-
leneckému hnízdečku. V mramorovém krbu s mohutnou římsou
plápolal oheň a světlo se odráželo ve vysokém francouzském okně
zdobeném vitráží. Na zdech hořely svíčky zasazené v mosazných
svícnech a bíle vymalované místnosti vévodila široká postel
vystlaná nadýchanými polštáři, nad níž visel baldachýn ušitý ze
safírově modrého hedvábí.
Wilbury odešel s tím, že se postará o doručení truhlice s šat-
stvem a pošle komornou, aby dámě pomohla s večerní toaletou.
Caroline osaměla s ošuntělou brašnou pod paží. Stále nemohla
uvěřit vlastním očím a obezřetně se rozhlížela kolem sebe. Vedle
okna stál nízký vykládaný stolek, na nějž sloužící připravili mísu
na mytí a konev s teplou vodou. Ke krbu bylo přistrčeno mohutné
křeslo a u něj, na dalším stolku, nachystáno občerstvení. Na posteli
ležel župan ze zeleného sametu, který jako by vyzýval, aby se
zbavila vlhkého oblečení a promočených bot a vklouzla do jeho
svůdného tepla.
Vše bylo podřízeno pohodlí, aby se unavený cestující cítil co
nejlépe; vítaný a hýčkaný. O takovém přepychu se Caroline ani
nesnilo. Naposledy si ho užila za života rodičů.
Pohledem zabloudila k francouzskému oknu. Zavazadlo
šoupla pod postel, uchopila zapálenou svíčku a vydala se na
obhlídku. Zvedla dveřní západku a zjistila, že okno vede na
deštěm zmáčený kamenný balkon.
S pohledem k nebi zapřemýšlela, jakým směrem se klikatí
nedaleká řeka a jestli je Kane tam někde venku, zmrzlý a promoklý
na kost. Pokud ano, co ho přimělo opustit teplo domova a
potulovat se v takové nepohodě?
Světlo při poryvu větru zaplápolalo a zhaslo. To bylo znamení.
Caroline se v rychlosti stáhla do tepla komnaty, kterou pro ni
přichystal jejich šlechetný hostitel.

Bičovaný větrem a deštěm hnal Adrian koně temnou nocí, v

níž mu jediným průvodcem byly oslepující blesky křižující oblohu.
Ani těžký kožený kabát ho nechránil před větrem a zimou. Po
obličeji mu stékaly potoky deště a vlhko zalézalo do kostí.
Do Nettleshamu, kam se v té slotě trmácel jen s nechutí,
dorazil ještě před lijákem. Příšera ohrožující vesničany byl kříženec
vlka a psa, kterého špatný majitel bil a týral hlady. Zvířeti se
podařilo utéct a od té doby děsil vesnici. Byl zdivočelý, a když ho
Adrian vypátral, nezbývalo mu než ho utratit. Přiložil zvířeti
hlaveň pistole ke spánku a na okamžik v jeho očích spatřil zoufalý
výraz osamělého štvance, který v něm vyvolal nejen lítost, ale i
pocit sounáležitosti.
Kůň vyšplhal na vrcholek kopce, z něhož byl výhled na
trevelyanský hrad. Adrian si přál, aby se mu při pohledu na do-
mov rozbušilo srdce, ale místo radosti pociťoval jen smutek a tíseň.
S Julianem se potloukali po světě jako tuláci, pokaždé krok za
Duvalierem, protože zlosyn měl před nimi stále náskok. Tady se
měla odehrát rozhodující bitva, a on místo teplého domova viděl
jen shluk studených kamenů, kde ho nikdo nečeká.
Anebo přece...
Na nádvoří si uvědomil, že hrad není tak opuštěný, jak se
zpočátku domníval. Zahleděl se k severní věži a přes padající déšť
spatřil světlo svíčky jako příslib odpočinku a útočiště.
Sesedl a jako uhranutý zíral vzhůru k věži. Klisna, která se
nemohla dočkat teplé stáje, zafrkala a téměř mu vyškubla uzdu z
ruky. Byla dlouhou jízdou vyčerpaná, a přesto se divoce vzpínala.
Projevovala neklid, který Adrian poznal i na vlastní kůži.
V Londýně se často pohyboval ve společnosti a dokázal se
ovládat, ale tady, mezi kamennými zdmi, obklopený staletími, kde
ho bičoval vítr a kde vůně řeky a přírody útočila na všechny
smysly, nedokázal potlačovat přirozené pudy. V jednom okamžiku
měl pocit, že ho přemíra emocí pohltí.
Na balkoně se zjevila křehká ženská postava s rozevlátými
vlasy a Adrian těžce vzdychl. Jestlipak je spokojená s tím, co jsem jí
nachystal? Svlékla se z cestovního, ulehla do měkké postele...
Ucítil napětí v podbřišku a zaklel. Odjakživa si namlouval, jak
se dokáže ovládat, dokonce byl na sebe pyšný, ale teď ho přemohl
pradávný živočišný chtíč. Před tou ženou nebylo úniku; ani v
přeplněné vauxhallské zahradě, ani tady, jediném útočišti před
světem, které mu ještě zbylo. Zjevovala se mu ve snech a
pronásledovala ho za nocí od chvíle, kdy ochutnal její ústa.
Ochraptělým šepotem ho žádala, aby se s ní miloval, a on se noc co
noc neklidně převaloval na posteli; viděl šedé oči zamlžené vášní,
její ruce ho hladily po tvářích a pootevřená ústa vybízela k
polibku, k milování...
Adrian se otřásl a drsně zaklel. Oč snazší bych měl život,
kdyby šlo o Vivienne! Půvabná, zdrženlivá Vivienne, která je
mnohdy zamyšlená, jako by jí něco leželo v hlavě... Jako by na
něco čekala... Nebo na někoho...
Vzpamatuj se! Ta je určená pro jiného!
Světlo ve věži zmizelo a s ním i postava. Chytil uzdu, pohladil
klisnu po měkkých nozdrách a temnou nocí ji odváděl do stáje.

Caroline otevřela oči. Něco ji probudilo, jak si vzápětí uvě-

domila, ale nebyl to hluk. Bylo to naprosté ticho. Přestalo totiž
pršet. V prvním okamžiku, než se vzpamatovala, si myslela, že leží
v tetině komůrce, ale brzy zjistila, že usnula v široké pohodlné
posteli. V komnatě bylo zpočátku teplo, takže se nenamáhala
zatáhnout závěsy kolem lůžka, ale oheň pomalu vyhasínal a
Caroline pocítila chlad.
Chystala se zavrtat pod přikrývku, když při pohledu na
francouzské okno ztuhla hrůzou. Bylo pootevřené a škvírou
dovnitř pronikal mrazivý chlad. Svíčky dohořely a místnost se
ponořila do tmy. Najednou zaslechla z balkonu šramot a zpa-
nikařila. Co to je? Ze by jen vítr? Anebo se tam venku někdo plíží?
Nesmysl! Jak by se sem dostal, do takové výšky?
Olízla si vysušené rty a znovu se zaposlouchala. Neslyšela nic,
pouze tlukot vlastního srdce. Měla sto chutí přehodit si přikrývku
přes hlavu, ale o pocit bezpečí přišla ve chvíli, kdy se dozvěděla o
úmrtí rodičů. Portia a Vivienne se mohly zavrtat do tepla postele,
ale ona byla ta, která za bouřlivých nocí vstávala, aby se ujistila, že
jsou okenice pevně zavřené a oheň nevyhasne.
Sebrala veškerou odvahu, odhodila přikrývku a kradla se k
oknu. Byla asi v polovině místnosti, když se za sklem mihl stín.
Málem se rozkřičela, ale v poslední chvíli se ovládla. „Přestaň se
chovat jako hloupá husa!“ pokárala se nahlas, ale zuby jí strachy
drkotaly. „To byl nejspíš jen mrak, který zakryl měsíc.“ Udělala
další krok. „Jednoduše jsi zapomněla zavřít zástrčku a vítr dveře
rozrazil.“
 Snažila se nemyslet na to, co ji tam venku možná čeká. Ku-
rážně se nadechla a třemi ráznými kroky překonala vzdálenost.
Rozrazila okno a vkročila na balkon. Očekávala, že jí skočí po
kroku nějaká příšera, ale balkon byl prázdný. Na obloze se zjevil
měsíc, jehož stříbrný svit zvolna zaléval starobylé kamenné zdivo.
Odvážila se přistoupit k zábradlí a dokonce se naklonila. Ten, kdo
by mě chtěl tady napadnout, by musel umět létat, pomyslela si
spokojeně při pohledu do hloubky.
„Přeji příjemný večer, slečno Cabotová.“
Z hlasu čišel posměch, ale jí se zdálo, že na ni chrlí pekelný
oheň. Křečovitě se chytila zábradlí, jako by se chystala skočit, a z
plných plic zaječela.
 Kane se k ní vrhl a vzal ji do náruče. Něžně ji k sobě přivinul a
uhladil jí vlasy. „Ženská bláznivá!“ zaklel. „Co to vyvádíte? Řeknu
vám, vy ale umíte děsit lidi!“
Caroline pomalu docházelo, co se děje, a z celého srdce
zatoužila po bezpečí, které jí nabízela mužova vstřícná náruč.
Cítila nutkavou potřebu nechat se utěšovat a hýčkat, a všemi
smysly vnímala vůni a hřejivé teplo, které z něj sálalo. S ním se mi
nemůže nic stát, bylo jediné, na co dokázala myslet. Alespoň na
pár prchavých okamžiků zapomenout, kam patřím, že se takové
chování nesluší, že myšlenky na rozkoš a potěšení, které mi může
poskytnout, jsou nepřípustné a dláždí cestu do pekla...
Nezbývalo než sestoupit z blažených výšin na zem. „Co mi to
povídáte?“ Caroline se od něj odtrhla a znovu se rozkřičela. ...Já že
vás vyděsila? To vy se tu plížíte jako duch a ukrýváte se ve stínech!
Vylekal jste mě, že jsem málem přepadla přes zábradlí! Umíte si
představit, co by tomu říkal Wilbury, kdyby mě tam ráno našel?
Určitě by huboval, že mě musí odklízet! To vaše chování je
naprosto neodpustitelné, pane!“
Mužova tvář zůstala jako z kamene, zato v očích se rozsvítily
veselé ohníčky. „Já se tu procházel.“
Poznámka vyrazila Caroline dech. Pátravě se rozhlédla a te-
prve nyní si všimla, že kamenný balkon, který zpočátku mylně
považovala na soukromé území, je vlastně jakási terasa lemující
celou věž. Dávní stavitelé museli na protilehlé straně zbudovat
můstek, jímž překlenuli hlubinu a umožnili obyvatelům dostat se
do protější věže, aniž byli nuceni překonávat únavné stoupání po
nekonečných schodech.
Kane ji pustil a přezíravě si ji prohlédl. „Uvažujte, slečno
Cabotová. Jak bych se asi dostal nahoru?“
Caroline polkla. „Nu, tedy...“ V tu chvíli nebyla schopná vůbec
přemýšlet, natož uvažovat logicky. Ovšem, naskýtala se jistá
možnost: Co kdyby se proměnil v netopýra, vlétl do komnaty a
přisál se mi na hrdlo! Jak bych se mohla ve spánku bránit!
Představila si ho, jak se nad ní sklání, a zpotily se jí dlaně. Kde se
ve mně berou ty nestoudné myšlenky? To ji rozrušilo tak, že
zrudla a koktavě spustila: „Já... Tedy... Předpokládám, že snad...“
Ale vikomt se nad ní slitoval a drmolení přerušil strohou
informací. „Cistě pro pořádek, madam. Rozhodně jsem neměl v
úmyslu vás nějak vyděsit. Myslel jsem, že jste dávno v posteli a
spíte. Já, na rozdíl od vás, nejsem zvyklý chodit spát se slepicemi, a
proto jsem si vyšel nadýchat se vzduchu a zakouřit si.“
Teprve nyní si Caroline všimla odhozeného doutníku. Ne-
dokouřil ho, protože jí spěchal na pomoc. To proto cítila síru, než
ho uviděla!
Kromě doutníku si uvědomila i jiné věci. Kane byl jen v bílé
košili s nabíranými rukávy a krátkých kožených jezdeckých kal-
hotách. Zdůrazňovaly jeho štíhlé boky a dokonale tvarovaná
stehna. Košili měl na prsou rozhalenou a Caroline zahlédla mocný
hrudník porostlý medově zlatými chloupky. Zvlhlé vlasy se mu
svůdně vlnily kolem obličeje a neposlušné prameny spadaly do
čela. Uvědomila si, že si zapomněla obléct župan, který jí tak
velkoryse poskytl, a stojí před ním v obnošené pomačkané noční
košili, bosá a rozcuchaná. Živůtek jí obepínal prsa, takže měla
pocit, že před ním stojí nahá. Rozpačitě si je zakryla a poprvé v
životě ji těšilo, že nemá takové obliny jako Portia. „Doufám, že
jsem křikem neprobudila celou vaši domácnost.“
 „Služebnictvo má tvrdý spánek a zaspí každý hluk.“ Kane si ji
přimhouřenýma očima prohlížel, ale kupodivu nehleděl na prsa,
ale na hrdlo. „Jsou přece zvyklí na kvílení, při němž tuhne krev v
žilách, žebronění o slitování a nářek mučených, nemyslíte?“
S ďábelským úsměvem si ji významně změřil a Caroline ne-
zbylo než se usmát. „To mě nikterak nepřekvapuje. Tak dobře
udržovaný hrad musí mít i zachovalé kobky a v nich jistě panuje
čilý ruch.“
„Trefila jste hřebík na hlavičku. Kde jinde bych držel všechny
vesnické panny? Nechcete, abych vás provedl, než odjedete?“
„To by bylo skvělé.“
Kane se uvolněně opřel o zeď. „Mám pocit, že jsem se jako
hostitel neosvědčil. Doufám, že vy a vaše sestry omluvíte mou
nepřítomnost. Nestihl jsem vás při příjezdu uvítat.“
„Wilbury nás informoval, že jste mimo,“ Fascinovaně hleděla
na mužův hrudník. Zvlhlá košile se mu lepila na tělo a dávala
vyniknout propracovanému svalstvu. Pohled na toho muže ji
uváděl do značných rozpaků, ale na druhou stranu se v jeho
přítomnosti cítila bezpečně. Zřejmě mě náhlé setkání rozrušilo víc,
než jsem čekala, napadlo Caroline. „Asi jste měl důvod, proč jste v
téhle strašné noci opustil teplo domácího krbu a vydal se ven.“
„Já to vnímám jinak. Lepší zmoknout, než se dusit k zalknutí v
městském salonu nebo v divadle plném kouře. Raději zápolím s
přírodními živly než s lidskými klevetami, ale i tak mě mrzí, že
jsem tu nebyl.“
Dokonale se vyhnul její otázce, jak si Caroline uvědomila.
Kývla ke komnatě. „Sotva vás můžu obviňovat z nedostatku
pohostinnosti, když jste mi dopřál takové výstřední ubytování.“
Na mužově tváři se objevil tvrdý výraz. „Výstřední, povídáte?
Vlastně máte pravdu. V porovnání s tím, jaké vám poskytla teta, se
dá hovořit o jistém přepychu. Překvapuje mě, že vás rovnou
neubytovala ve sklepě na uhlí.“
 „Jak jste...“ Caroline se zamračila. Pak si vzpomněla, jak v dešti
hleděl k jejímu malému/špinavému oknu v tetině domě. Nebyla
dostatečně rychlá, když se před ním skryla za zaprášenými závěsy,
a on ji uviděl.
Vědomí, že vikomt ví, jak s ní teta zachází, v ní vzbudilo roz-
paky. „Čestným hostem je tu Vivienne. Ta měla dostat tuto
komnatu.“ Bojovně na něj vystrčila bradu. „Klidně můžu nocovat s
Portii, jsme na to zvyklé.“
„Myslel jsem, že takhle to bude pro všechny přijatelné... A
koneckonců i vhodnější. Co kdybych se během noci vplížil do
Vivienniny komnaty a připravil ji o čest? Nestojím o potíže a o to,
aby mě někdo obvinil z padoušského chování, a proto je lepší,
když vše zůstane tak, jak je.“ Kdo ochrání mou čest?
Neodvažovala se zeptat, obzvláště když o sobě prohlašovala,
že její sezona skončila, že má pro strach uděláno a nebojí se stýkat
s muži... Ale jak je to s tím, kdo si za temné noci našel cestu k mojí
komnatě? Hledí na mě, je napůl svlečený, voní po větru a dešti a
po opojné směsi tabáku a brandy...
„Portia je spíše malý teriér než hlídací mastiff!“ vyhrkla, aby
zaplašila rozpaky.
Kane lehkomyslně krčil rameny. „Říkáte teriér? To je hotová
pohroma! Lepší je bránit se velkému psovi než malému štěka-
jícímu psíku, který vás kouše do nohou.“
Caroline se při představě malé sestřičky zakusující se do
vetřelce musela zasmát. „Občas ji plácnu složenými novinami přes
čenich, abych ji odkázala do patřičných mezí.“
„Budu to mít na paměti.“ Opět ji obdařil pohledem, při němž jí
stoupla horkost do tváří. Ten muž v ní probouzel rozporuplné
pocity. Připadalo jí, že po ní touží, ale zároveň se jí zdálo, že se
kolem něj vznáší závan nebezpečí. „Povězte mi, slečno Cabotová,
jak se vám líbí můj skromný domov? Je podle vašeho gusta?“
„Vaše hostinské komnaty jsou nádherné, mylorde, ale...“
Caroline zaváhala. „Musím přiznat, že vstupní hala působí po-
někud studeně. Připadala jsem si v ní stísněně. Na můj vkus je tam
příliš mrtvých zvířat a bojových scén, při nichž tuhne krev v
žilách.“
„Zřejmě postrádá teplo, které dokáže vtisknout jedině ženská
ruka,“ utrousil ochraptěle.
„Ale to se dá lehce napravit, nemyslíte?“
Hleděli na sebe a Caroline měla neodbytný pocit, že tu ne-
mluví o Vivienne. Vzrušení, které ji ovládlo, ji natolik vyvedlo z
míry, že couvla zpátky do komnaty a téměř očekávala, že ji bude
vikomt následovat... Jako tomu bylo ve vauxhallských zahradách...
„Pokud mě omluvíte, mylorde, ráda bych se odebrala na lože,“
formálně se rozloučila, třebaže ani nevnímala, co povídá. „Brzy
začne svítat...“
„Máte postřeh, slečno Cabotová.“
Caroline napadlo, že se jí Kane vysmívá, ale muž hleděl na
obzor. Obloha začínala šednout a těžké mraky měly brzy uvolnit
místo prvním slunečním paprskům. „Slečno Cabotová?“
Zastavila se s rukou na klice. „Ano?“
Hovořil zády k ní a stále upíral zrak do noci. „Od této chvíle
vám radím, abyste se zavírala. Vítr či... jiné živly nejsou zrovna
vhodnými společníky.“
„Jak si přejete, mylorde,“ odpověděla přiškrceně.
Vklouzla do komnaty a tiše za sebou zavřela. Chvilku zaváhala
a pak dveře zajistila na zástrčku. Když zvedla oči, byl balkon
prázdný. Kane zmizel a ona osaměla.

„Rány boží! Odkdy spíš jako špalek? Povalování v takové

parádě ti neprospívá, sestřičko!“
Caroline nedokázala říct, co jí vadí víc; jestli prudké slunce,
které zaplavilo komnatu a svítilo jí do očí, anebo Portiino pištění.
Portia nemilosrdně roztáhla závěsy, ale Caroline se zoufale chtělo
spát, a tak si alespoň zakryla oči.
 Po Kaneově odchodu nedokázala usnout a dlouho se převa-
lovala v měkké posteli. Stále jí vrtalo hlavu, jak je možné, že se
dveře otevřely, a jestli to zapříčinil vítr. Další, kdo jí nedopřával
pokoje, byl vikomt Trevelyan. Jak to, že každé setkání s ním
dopadá stejně? Copak musím pokaždé skončit v jeho náruči?
hloubala mrzutě. Jistě, nemůžu říct, že by mi to vadilo, ale patří
Vivienne! Co když se mi to líbí proto, že jsem zkažená?
Portia se k ní vrhla na postel jako rozdováděné štěně a Caro-
line zasténala. Snažila se přetáhnout přikrývku v damaškovém
povlaku přes hlavu, ale marně. „Jdi pryč! Ještě přece nemůže být
ráno!“
„Ráno?“ Portia se šklebila jako malý rozpustilý skřítek. „Je
skoro poledne! Bydlíš sice v královské komnatě, ale to neznamená,
že se budeš celý den vyvalovat v posteli! A jestli očekáváš, že ti
pomůžu s ranní toaletou a donesu horkou čokoládu k snídani,
radím ti, abys na to co nejrychleji zapomněla, Výsostí]“
„Jakže? Poledne?“ Caroline rázně odhodila přikrývku, až
spadla Portii na hlavu. „Jak je to možné? Vždyť jsem před chvílí
zavřela oči!“
Caroline zděsilo, že prospala půl dne, a rychle vyskočila z
postele. Do bálu zbýval týden; příliš málo času na to, aby si o
Kaneovi udělala představu.
Zato Portia nezaváhala a s blaženým výskotem se vrhla do
teplých polštářů. „Ani se ti nedivím, že lenošíš. Já mít takovou
komnatu a královskou postel, nehnu se z ní, jak je den dlouhý.“
Caroline zápolila s uzávěrem truhlice. Jsou i jiné důvody, proč
neopouštět postel, napadlo ji rozverně, a hned se zastyděla.
Portii přestalo povalování bavit. Vstala a začala bezcílně pře-
cházet po místnosti. „Už chápu, proč Vivienne tvrdí, že je vikomt
velkorysý. Ten člověk ví, co se sluší a patří. Pověz mi jedno: Čím
sis vysloužila takovou štědrost?“
 „Ničím!“ vybuchla Caroline a sklonila hlavu nad truhlici, aby
zakryla ruměnec. „Vůbec ničím!“
Zapátrala mezi několika ošuntělými košilkami a spodničkami,
až našla jednoduché šaty z mušelínu s dlouhými rukávy a
vysokým nákrčníkem, které se hodily k dennímu nošení.
Sestry nenapadlo zazvonit na komornou, aby přišla pomoct s
oblečením. Portia zápolila s háčky Carolinina korzetu a ta se
během oblékání vyptávala na prostřední sestru. „Kdepak je Vi-
vienne?“
„Co já vím?“ Portia uličnicky zakoulela očima. „Třeba si někde
v koutě vyšívá a náramně si přitom užívá. Však víš, té stačí málo,
aby se zabavila.“
„Není proč se posmívat.“ Oblečená Caroline spěchala k míse s
vodou. „Naše Vivienne ví, co chce. Té můžeme jedině závidět.“
Opláchla si obličej a vyčistila zuby kouskem hadříku, na nějž
nasypala trochu zubního prášku, vonícího po mátě.
„Nechápu, proč se tolik honíš,“ škaredila se Portia. „Ten vy-
sušený majordomus povídal, že Julian dorazí až v noci, a lord
Trevelyan, jak sama dobře víš, se neobjeví dřív než po západu
slunce.“
„Nemyslíš, že je načase přestat s těmi dětinskými nesmysly?“
Caroline se vrhla k příručnímu zavazadlu, v němž měla zabalené
další potřeby. Vlasy si na zátylku stáhla do jednoduchého uzlu a
upevnila sponkami. Pak ji napadlo, že by se mohla podívat do
vysokého zrcadla v dřevěném rámu, a odhrnula jemné plátno.
„Nevěřím, že je lord Trevelyan upír. To je jako kdybys tvrdila,
že jsi levoboček Prinnyho a právoplatná dědička trůnu...“
Caroline se odmlčela, ale Portia měla bystrý mozek. „Copak!
Copak! Ty ses ho přestala bát? A odkdy? Jsi nějaká bledá a taky
máš kruhy pod očima. Nechceš, abych vzala zaječí pacičku a
trochu tě poprášila pudrem?“
 Když Caroline neodpovídala, nahlédla jí Portia přes rameno,
aby zjistila, proč se odmlčela.
Beze slova se na sebe podívaly a do očí se jim vkradl strach.
Pod látkou nebylo zrcadlo, pouze oválný dřevěný rám.

Společnost si potrpěla na různé umělecké výtvory, například

malá zrcátka zasazená v pozlacených rámech, která drželi malí
cherubíni, či vysoká zrcadla zdobící ložnice anebo salony v uro-
zených rodinách, ale na trevelyanském hradě nebyla žádná. Zdejší
návštěvy přišly o požitek zhlížet se v nich; dámy nemohly
obdivovat své dokonalé postavy a báječné večerní róby a páni
skvěle střižené obleky ušité drahým krejčím, protože hradní pán si
zřejmě nepotrpěl na frivolnosti.
Odpoledne strávily sestry ukrýváním se před sluhy a ko-
mornými, aby mohly bez povšimnutí vklouznout do neobydle-
ných komnat a pátrat po jejich pokladech. Průzkum však skončil
neúspěšně. Jediným výsledkem bylo malé kapesní zrcátko, které
našly zapadlé v jedné prádelníkové zásuvce.
„Třeba mi příště uvěříš, až začnu vykládat, že mám právo-
platný nárok na anglický trůn,“ hučela jí do ucha Portia, zatímco
spěchaly do jižního křídla.
„Jsem si jistá, že pro zdejší nedostatek zrcadel existuje doko-
nale přijatelné vysvětlení,“ trvala na svém Caroline. „Třeba byla
odstraněna proto, aby je sloužící před bálem naleštili, anebo si
Kaneova rodina jednoduše nepotrpí na marnivost.“
Portia toužebně vzdychla. „Kdybych já byla krásná tak jako
Julian, proseděla bych před zrcadlem celé hodiny a nikdy by mě to
neomrzelo.“
„To už přece děláš,“ připomněla jí Caroline.
„Kde se proboha potulujete?“ zaslechly najednou za zády. „Já
vás hledám celé odpoledne a můžu si nohy ušoupat, ale po vás
není vidu ani slechu.“
 Sestry se provinile otočily. Na konci široké chodby zdobené
výklenky stála Vivienne.
„Olemovala jsem tucet kapesníků, dokončila vyšívání, vypila
čaj a vy nikde,“ uraženě je informovala. „Pan Wilbury není zrovna
zábavný společník a mě už unavuje být sama.“
„Nezlob se, sestřičko!“ omlouvala se Caroline. „Napadlo nás,
že se tu trochu porozhlédneme.“ Upoutaly ji masivní dubové
dveře, uzavírající jižní křídlo. „Nechceš dělat sestře společnost,
drahá?“ dloubla do Portie. „Já se k vám připojím co nevidět.“
Portia neochotně poslechla, ale neodpustila si varovný pohled.
„Bud na sebe opatrná, drahoušku. Jeden nikdy neví, co se tu
ukrývá a jaká příšera na tebe vyskočí z nejbližší almary.“
Ale Caroline poslouchala sestru na půl ucha. Nikde nenašly
ani stopu hostitelovy přítomnosti, ale Caroline přesto odmítala
uvěřit Portiině teorii, že si vikomt dopřává šlofíka v rodinné
hrobce.
Hleděla za odcházejícími sestrami a něco jí nesedělo.
Viviennino chování bylo zarážející. Dívka si málokdy stěžovala a
rozhodně nebyla malicherná. Ted se Caroline zdálo, že je pobledlá.
Snad za to mohly prodlužující se stíny, v nichž se zvolna utápěla
celá chodba. Snášel se soumrak a slunce se klonilo k západu.
Promrhaly spoustu času, a proto nezaváhala a vrhla se ke dveřím.
Otočila kulatou klikou a zámek nepříjemně zaskřípal. To ji
vyděsilo, ale dveře povolily a Caroline se ocitla v temné chodbě
bez oken. Naštěstí ji napadlo vzít na průzkum zbytek svíčky a
zápalky. Zapálila knot, svíčku zdvihla nad hlavu a vykročila.
Vtom zjistila, že hledí do tváře Adriana Kanea, a vystrašeně
vykřikla. Svíčku málem upustila a chvíli jí trvalo, než si
uvědomila, že zírá na obraz zasazený v pozlaceném rámu. Malíř
zachytil šlechtice v životní velikosti a Caroline konečně došlo, že
stojí v hradní galerii. Na obrazech se jeden vedle druhého skvěli
zámečtí pánové, jak je během staletí zvěčňovali mistři vládnoucí
malířským štětcem.
 Přistoupila k portrétu s vědomím, že se jí naskytla jedinečná
příležitost prohlédnout si vikomta zblízka. Pozadí portrétu tvořilo
bouřlivé nebe; muž měl jednu ruku založenou v bok a druhou se
opíral o hůlku. U nohou mu leželi dva znudění lovečtí psi.
Caroline studovala obličej a užasla. Měla neodbytný dojem, že
toho člověka důvěrně zná. Přišlo jí směšné takhle uvažovat, ale
přesně věděla, jaké vějířky vrásek se mu tvoří kolem očí, když se
zasměje, a jak pozvedne obočí, když se mu něco nelíbí nebo ho
někdo popudí. Jak se výrazná ústa dokáží výhružně zkřivit a opět
uvolnit, kdykoliv se na ni podívá zářícíma očima...
Při vzpomínce na mužův něžný, ale zároveň náruživý polibek
ji zabolelo u srdce. Dotkla se úst a raději odvrátila pohled.
Najednou ji napadlo, že je něco v nepořádku. Zobrazený šlechtic
měl na sobě temně modrý saténový kabátec lemovaný zlatou
portou, z něhož vykukovala nabíraná košile s krajkovým nákrč-
níkem. Krátké kalhoty ke kolenům, bílé punčochy a střevíce s
přezkou, které se už dávno nenosily.
Třeba se nechal namalovat jedním z těch moderních a vý-
středních malířů, kteří ho přiměli navléknout se do šatstva vyšlého
z módy, napadlo Caroline. Například před deseti lety se nosilo
oblečení starých Reků, a obtloustlí tatíkové a kypré matky se
nechávali malovat v tógách.
Vrhla poslední pohled na podobiznu a přistoupila k druhé.
Zvedla oči a znovu se vyděsila. I tady byl Kane, tentokrát vy-
šňořený jako šlechtic z alžbětinské doby, s kloboukem zdobeným
pštrosími péry a v krátkém plizovaném plášti, který mu visel z
širokých ramen. Delší vlasy, pod nosem švihácký knírek, kozí
bradka. Vypadal tajemně, ale podle ironického úsměvu, který mu
hrál ve tváři, a hrdého držení hlavy to musel být on.

Další šok utrpěla při pohledu na třetí obraz. I tady se samolibě culil Kane,
tentokrát v kabátci obšitém kožešinou, krátkých kalhotách a zelených
punčochách, které mu těsně obepínaly dokonale tvarované nohy. Caroline
raději odvrátila zrak, aby se na ně nemusela dívat.
„Třeba má šikovného krejčího, a ten mu do oblečení všivá vycpávky,“
promluvila nahlas, aby se zbavila napětí.
Na vedlejším obraze se před ní tyčil válečník v plné zbroji, s mečem v ruce,
jehož ostří se výhrůžné lesklo. O rezavých skvrnách na ostří se nedalo
pochybovat. Byla to krev, která nejspíš patřila poslednímu člověku, jenž byl
natolik pošetilý, že s bojovníkem zkřížil zbraň. Hleděl na svět jiskrnýma očima,
jako by vyzýval lidstvo, aby mu šlo z cesty. Tohle byl skutečný Kane, bez
nánosu uhlazené elegance, muž, jehož obraz zahlédla ve vauxhallských
zahradách, ten, který poslal k zemi dva dohrávce, aniž hnul brvou. Jeho drsná
síla ji děsila i přitahovala. Z očí mu sálala obrovská vůle žít a plnou měrou si
dopřávat všeho, co svět nabízí. Sama to poznala na vlastní kůži, když ji na
zahradní cestě drtil v náruči, dobýval se do jejích úst, aby ji přiměl kapitulovat,
a ona se mu ochotně podrobovala...
Podlehla okamžitému popudu, vytáhla se na špičky a dotkla se mužovy
tváře. Jestlipak se dá ten divoký tvor zkrotit pouhým pohlazením? napadlo ji
pošetile. Je sice jen namalovaný, ale vypadá, jako když v příští vteřině vystoupí
z rámu a uchvátí mě do náruče...
„Pozoruhodná podoba, viďte?“ ozvalo se z temnoty za jejími zády a
Caroline se vylekala tak, že upustila svíčku.
 Rychle svíčku zvedla a otočila se. Kane se uvolněně opíral o zeď a nejspíš se
dobře bavil. Tentokrát ho nemohla obvinit, že se tu plíží jako duch. Byla tak
zabraná do jeho podobizny, že by neslyšela ani regiment dudáků, kdyby
vpochodovali do hradu. Oblékl se jako gentleman, a třebaže byl bez kabátce,
temně vínovou hedvábnou vestu měl zapnutou na všechny knoflíky a u krku
mu svítila bílá košile s naškrobeným límcem, skrývající široký hrudník a
medově zlaté chloupky. Jak dlouho tu asi stojí a sleduje mě? rozmrzele si
pomyslela Caroline. Viděl, jak se dotýkám tváře nezkrotného válečníka? Raději
bych hladila jeho, ale na to nemám právo!
„Pozoruhodná podobnost, mylorde,“ opravila ho a kývla k mocnému rytíři.
„Zrovna se obdivuji dokonalým tahům štětce. Kdepak jste našel takového
zručného umělce? Ten by strčil do kapsy samotného Reynoldse nebo
Gainsborougha.“
Kane se s nenucenou elegancí napřímil a Caroline napadlo, že žádný
umělec nedokáže zachytit to, co se v něm ukrývá. „Dotyčný malíř je už dávno
po smrti, stejně jako ten, kdo mu pózoval. Ty podobizny jsou vše, co po nich
zbylo.“
Přistoupil k ní a Caroline, aby unikla propalujícímu pohledu, se raději
otočila k obrazu. „Tomu nerozumím. Copak to nejste vy?“ Ukázala na stěnu.
„Myslela jsem, že na všech obrazech jste zobrazený vyl“
„Skutečně si myslíte, že bych objednal malíře, aby mě několikrát
portrétoval, v různém oblečení z dávných dob?“
Zasmál se tlumeným smíchem podbarveným kouřem a brandy a Caroline
se zachvěla. „Ujišťuji vás, slečno Cabotová, že holduji mnoha neřestem, ale
marnivost k nim rozhodně nepatří.“
Chvíli hloubala, o jakých neřestech mluví, ale pak pokrčila rameny. „Někdo
to nazývá marnivostí, jiný touhou po nesmrtelnosti.“
Stál za ní, a přesto vycítila jeho náhlý chlad. „Nesmrtelnost může přijít
hodně draho a ne každý je ochotný zaplatit vysokou cenu.“

96
 Jemným gestem jí vzal z ruky svíčku a posvítil na mosazný štítek na
spodním okraji rámu. Caroline uposlechla nevyslovené pobídky a sklonila se,
aby si přečetla vyryté datum.
„Třináct set devadesát pět,“ zašeptala překvapeně a nevěřícně se na
vikomta podívala.
Muž ukázal na podobizny. „Dovolte, abych vám představil sira Roberta
Kanea, slečno Cabotová. To on postavil tento ve své době nedobytný hrad v
roce třináct set devadesát tři poté, co srazil mnoho francouzských hlav ve
stoleté válce. Protože byl svévolný a konal tak, jak se mu zachtělo, opomněl
požádat krále Richarda II. o souhlas ke stavbě, nicméně král mu později pro-
minul. Obávám se, že si Kaneové odjakživa dělali, co je zrovna napadlo, aniž se
ohlíželi na následky, ale musím uznat, že jim to vycházelo. Proto všichni ti,
jejichž podobizny tu vidíte, bývali považování za neřestníky a lumpy...“
Jen to dopověz! Jako ty? Caroline hleděla do válečníkových lesknoucích se očí.
„Přísahala bych, že jste to vy. Ta podoba je úžasná.“
Kane si s pohledem upřeným na podobizny povzdechl. „Máte pravdu.
Nevím, čím to je, ale v naší rodině si muži bývali podobní jako vejce vejci.
Předpokládám - hrůza pomyslet -, že moji synové na tom budou stejně.“
Jeho synové. Synové, které bude mít s Vivienne; vysocí, urostlí, hezcí chlapci
se zelenomodrýma očima a medově zlatými vlasy mi budou říkat „teto Caro“,
budou mi dávat do postele cvrčky a potají mě litovat, že nemám vlastní děti...
Caroline měla v tu chvíli pocit, že jí válečníkův meč proklál srdce.
„Jak se stalo, že Julian unikl tomu „hroznému osudu“? zeptala se lehce,
třebaže ji bolelo u srdce.
„Ten měl to štěstí, že je po naší krásné matce.“
Kane se otočil a posvítil na protější zeď. Caroline ho sledovala a uviděla
podobiznu drobné krásné ženy s černými vlasy a rozzářenýma tmavýma
očima. Sálalo z nich takové veselí, že se zasmála. „Je velice půvabná. Ještě žije?“
Kane přikývl. „Když otci před šesti lety vynechalo srdce, rozhodla se zůstat
v cizině. Jako malé děvče překonala těžký zápal plic a zdejší vlhké počasí jí
nedělalo dobře. Proto se rozhodla usadit v Itálii, kde je klima pro její zdraví
daleko příznivější. Zrovna jsem končil studia na Oxfordu, když ke mně poslala
Juliana, abych na něj dohlédl.“
„Takže i vy víte, jaké je to stát se rodičem dřív, než nastane váš čas.“
„To tedy ano, třebaže vy, jak se mi zdá, jste v tom obtížném úkolu uspěla
lip než já. Julian se také zapsal na Oxford, a protože ho těšilo, že má staršího
bratra, chodil za mnou všude, kam jsem se vrtl. Myslel jsem, že je na společnost
dospělých příliš mladý, a mnohdy ho peskoval a nakazoval mu, aby si šel po
svých, jenže se ukázalo, že to byla chyba. Chytil se party rozjívených hejsků z
dobrých rodin a vyváděl s nimi po Londýně.“
„Nu, zřejmě se z toho úspěšně dostal,“ pospíšila si Caroline s pochvalou,
aby vikomta potěšila.
„Myslíte?“
Udiveně se na něj podívala, protože ji překvapila nečekaná hořkost
tryskající z jeho hlasu. Šlechticův obličej pokryla maska mlčenlivosti. O
minulosti se nechtěl šířit, a proto se raději vrátila k předchozímu tématu. „Proč
tu nevisí vaše a bratrova podobizna?“
Vikomt krčil rameny. „Matka si často stěžovala, že jsme oba jako pytel
blech a že není možné udržet nás chvilku v klidu.“
Caroline se vrátila k první podobizně muže se špacírkou a kokršpaněly. To
nemohl být nikdo jiný než Kaneův otec. Nebylo divu, že se do něj ta žena na
obraze zamilovala. Měl hrdé držení těla a jiskrné oči se zábleskem uličnictví.
Caroline jí málem záviděla, že mohla milovat takového krásného muže... Tře-
baže ji o něj připravila smrt.
Ze všech podobizen ji však nejvíc přitahoval středověký válečník. Vrhla
pohled na Kanea a naklonila se k portrétu, protože v ní zahlodalo nesmyslné
podezření. „Ta podoba je úžasná. Přísahala bych, že jste to vy. Oba máte
stejnou pihu nad levým...“ Svíčka zhasla a galerie se ponořila do
neproniknutelné tmy.
„Mylorde?“ šeptla nejisté a zaslechla zaklení.
„Musíte mi prominout, jsem trochu neobratný/' odpověděl jí ochraptěle.
„Upustil jsem svíčku.“
Dveře galerie zůstaly pootevřené a venku se pomalu snášela noc. Obklopilo
ji přítmí jako černý samet, který probudil všechny smysly. Slyšela mužův dech,
cítila vůni jeho kolínské, vnímala teplo sálající z jeho těla...
Neviděla na krok, ale on neomylně našel její ruku a teplé štíhlé prsty se
propletly s jejími. Odváděl ji a Caroline nenapadlo se mu protivit. V tu chvíli by
za ním šla třeba do pekla.
„Nebojte, nic se vám nestane.“
Klopýtla a on ji zachytil. Ucítila na spánku jeho horký dech a vnímala, jak
nebezpečně blízko jsou jeho ústa. Najednou jí vyschlo v hrdle a bolestně
zatoužila po polibku... A po něčem, co nedokázala určit...
Galerií problesklo světlo a Caroline spatřila Adriánovy oči a tvář
zbrázděnou touhou.

98
 Trvalo jim několik vteřin, než si uvědomili, že nejsou sami. Ve dveřích stál
Julian oblečený jako umělec a v ruce držel paklík svíček. „Jestli hodláš slečně
Cabotové předvádět kostlivce z naší rodinné skříně, drahý bratříčku,“ předl
hedvábným hlasem, „radím ti, abys příště nezapomněl na světlo.“

Adrian si uvědomoval, že by měl být Julianovi vděčný za to, že se objevil,

ale přesto měl sto chutí ho uškrtit. Nebylo to poprvé, kdy se musel držet, aby
mladšímu bráškovi nenapráskal.
Dívka mu věnovala důvěru, když bez zaváhání vklouzla do jeho náruče,
důvěru, kterou si nezasloužil. V tom okamžiku pocítil příval žhavé touhy, až se
bál, že ho mocný cit rozdrtí. Nebojte, nic se vám nestane. Jak lehkomyslně slova
vyklouznou z úst! Co když ten slib nebudu schopný splnit? Jak dopadla
nešťastnice, která mi pošetile uvěřila? Adrian se bolestí otřásl. Duch mrtvé ho
stále pronásledoval ve snech a nedopřával mu pokoje.
„Jako obvykle v pravý čas, ale i tak ti děkuji.“ Vzal si nabízenou svíčku.
„Slečna Cabotová se stala svědkem mé nemotornosti. Svíčka zhasla a my se
ocitli potmě.“
„Jak tragické!“ Julianova ústa se zvlnila v potutelném úsměvu. „Kdybych
nedorazil včas, bůhví, co by se tu odehrálo.“
„Moje řeč.“ Za Julianem vykoukl ze stínů konstábl Larkin a Adrian se při
spatření policisty zamračil.
„Co ten tady dělá? Nepamatuji se, že bych ho pozval.“
Julian se ušklíbl a promnul si bradu. „Když už to musíš vědět..., to já ho
požádal, aby se k nám připojil.“
Adrian se s ohledem na dívčinu přítomnost zdržel nadávek a omezil se na
zavrčení. „Co že jsi udělal?“
„Nebuďte k němu příliš tvrdý, mylorde.“ Larkin se usmíval vlčím
úsměvem. „Nedal jsem mu na výběr. Buď pojedu s ním do Wiltshiru, anebo on
doprovodí mě... do Newgatu.“
„Na základě jakého obvinění?“ horlil Adrian.
Larkin nasadil pokrytecký výraz. „Však ono by se něco našlo! Po vašem
návratu do Londýna, mylorde, se tenhle mladý činil. Tím mám na mysli, že
vymetal hráčské brlohy, užíval si 5 holkama a zanechával za sebou dluhy, i
zlomená srdce. Několik rozzlobených gentlemanů se domáhá zaplacení. Chtějí
zpátky své peníze, včetně srdcí svých snoubenek.“
Adrian se otočil k Julianovi. „Kolikrát jsem tě varoval, abys toho nechal?
Když se napiješ, pleteš si karty i ženské!“ Potlačil pokušení chytit bratra za
klopy a zatřást s ním. „Minulý týden jsem ti dal dvě stě liber. Co jsi s nimi
zatraceně udělal?“
Julian stydlivě našpulil ústa a začal si pohrávat s načechranou francouzskou
manžetou. „Co bych s nimi asi udělal? Zaplatil jsem krejčímu.“
Opět měl sto chutí bratra uškrtit, třeba jeho vlastní výstřední hedvábnou
kravatou, ale nezbylo mu nic jiného než zaskřípat zuby. „Proč jsi za mnou
nepřišel, když jsi zjistil, že se topíš v dluzích? Zlomená srdce spravovat
neumím, ale peníze na vyplacení směnek zatím mám.“
Julian zdvihl hlavu a v tmavých zasněných očích se zračil smutek. „Dlužím
ti víc, než ti kdy dokážu splatit.“
Adrian na sobě ucítil Larkinův pohled, ostrý jako břitva, a polkl jak
nadávky, tak hrdost.
Policista vycítil příležitost a zaútočil. „Když jsem se doslechl, že jste pozvali
okouzlující sestry Cabotovy na návštěvu trevelyanského panství a taky na
maškarní bál, pomyslel jsem si, že se s chutí připojím k rodinné sešlosti. Však
jsem tu koneckonců trávil téměř každé prázdniny za našich studií na Oxfordu.“
Larkin se potutelně usmál. „Copak jsi mi tehdy nevštěpoval, Adrianě, že můžu
toto místo považovat za svůj druhý domov?“
Adrian naslouchal mužovu tlachání a cítil se bezmocný vůči dávným
vzpomínkám na mládí. Čas se zastavil a on před sebou viděl neohrabaného
mladíka s rozcuchanými vlasy, jak stydlivě stojí na prahu hradní síně a nad ním
se výhružně tyčí Wilbury.
Žádný strachy, kámol Smějící se Viktor plácne Larkina do zad. Ten pojídá
jedině kluky z Cambridge.
Ve vzpomínkách se vrátil do doby, kdy byli on, Larkin a Duvalier
nerozlučnými přáteli... Dokud mezi ně nevstoupila Eloisa...
Usilovně se pokoušel setřást ozvěny minulosti, když zjistil, že se Caroline
zavěsila do Larkina. V Londýně, jak věděl, se k policistovi chovala obezřetně,
ale tady se její obavy vytratily.
Věnovala Larkinovi okouzlující úsměv a ten očividně znejistěl. „Pokud
mohu mluvit za sebe, jsem nesmírně ráda, že vás vidím, konstáble, a věřím, že
sestry vaše přítomnost potěší stejně jako mě.“
„Abych se přiznal, slečno Cabotová, nemohl jsem se dočkat civilizované
společnosti,“ opětoval konstábl úsměv. „Mladý Julian byl během cesty dost
nesnesitelný, chvílemi zase nudný. Nepřetržitě pospával, a když jsem se
několikrát pokusil otevřít střešní okénko v kočáře, aby se dovnitř dostalo

100
trochu slunce a svěžího vzduchu, pokaždé se rozčílil k nepříčetnosti. Prý po-
třebuje klid a přítmí, aby mohl v klidu hloubat či dřímat.“
„Když už jste tady, drahý konstáble, co kdybyste mi vyprávěl o starých
časech strávených s lordem Trevelyanem na univerzitě?“ Caroline vlekla
konstábla na chodbu, ale neodpustila si pátravý pohled na Adriana. „Jak moc
se vikomt za těch pár uplynulých roků změnil? Byl vždycky takový...
impozantní?“
Larkinův hlas se zvolna vytrácel v dlouhé chodbě. „Víte, ten člověk o sebe
musí moc dobře pečovat. Přísahal bych, že ode dne, co jsme opustili Oxford,
nezestárl ani o den...“
„Párek k pohledání, co?“ uštěpačně opáčil Julian, když si všiml Adriánova
pohledu za odcházejícími. „Ten chlap je jako inkvizitor a podle mého potřebuje
ženskou jako sůl. Měl by se co nejdřív oženit, aby se konečně přestal potulovat
po nocích a šlapat nám na paty.“
Adrian vrhl na bratra chladný pohled. „Nemáš něco na práci? Třeba si
vyčistit boty nebo přežehlit kravaty?“
Julian byl možná pošetilec, ale rozhodně nebyl hloupý. Začal si
pohvizdovat jakousi melodii, sebral bratrovi z ruky zapálenou svíčku a nechal
ho stát v temné chodbě.

Nahodilý návštěvník na trevelyanském hradě mohl spekulovat o tajuplném

sklepení, ukrývajícím středověkou mučírnu, ale hlavní hradní síň s vysokým
klenutým stropem a balkony po ochozech ho zcela jistě ohromila. Hostitel
nechal rozlehlý prostor přebudovat na přepychově vybavený přijímací salon a
při přestavbě nešetřil penězi. Husté turecké koberce v temně vínové barvě
protkávané zlatou tlumily chlad kamenné dlažby a několik kulatých stolků,
pohovek a mohutných křesel vtisklo místnosti nádech útulnosti a vybízelo
hosty k lenošení. Na stolcích svítily lampy s kulatými skleněnými stínidly,
jejichž teplé, nevtíravé světlo navozovalo pocit dokonalého pohodlí. Na oknech
visely těžké sametové závěsy v barvě koberců, které byly neprodyšně zatažené.
Po klidné, ničím nerušené večeři se všichni odebrali do salonu. Jak lord
Trevelyan, tak konstábl Larkin dočasně vyhlásili příměří a složili zbraně.
Nejspíš nechtěli uvádět do rozpaků přítomné dámy. Kane se věnoval Vivienne
a Portia obracela listy Julianovi, který hrál na pianoforte jednu z Haydnových
svižnějších skladeb. Caroline se připojila k Larkinovi a společně usedli na
pohovku.
 Přinesla si vyšívání a nyní usilovně píchala jehlou do jemného plátna s
načrtnutým vzorem. Do práce se pustila před šesti měsíci a stále se jí nedařilo ji
dokončit. Pokud by ji požádali vést účetnictví celého britského království,
ochotně by nabídku přijala a pár mincí na konci roku určitě ušetřila, ale ruční
práce byly nad její síly. Ustavičně zápolila s dřevěným bubínkem, v němž byla
látka napnutá, i s jehlou, jíž se čas od času bolestivě píchla do prstu. Nicméně si
uvědomovala, že otravná práce je jen zástěrkou, aby nemusela hledět na
Vivienne a vikomta. Ten právě vyučoval sestru hře na harfu a ukazoval jí
prstoklad. Caroline na vteřinu zvedla oči a uviděla rozesmátého Kanea, jak se
naklání nad Vivienne, nasává vůni bílé růže v jejích vlasech a jemně se dotýká
jejích prstů, aby poopravil prstoklad... Dál to Caroline nevydržela. Rychle
sklonila hlavu a začala usilovně bodat do látky.
Nebylo obtížné představit si ty dva za třicet let. Sedí na stejném místě, vlasy
mají protkané stříbrem a kolem nich si hrají a výskají vnoučata. Oni na sebe
toužebně hledí, protože i po letech jsou do sebe zamilovaní...
Caroline pocítila takovou žárlivost i stud za nevhodné myšlenky, že se
píchla do prstu, až jí bolestí vytryskly slzy.
Ona měla alespoň vyšívání, ale konstábl musel podle jejího názoru trpět,
protože neměl, čím by se zaměstnal. S pohledem upřeným na Vivienne
usrkával čaj a nespouštěl z dívky oči.
„Jestli nepřestanete takhle hledět na mou sestru,“ zašeptala Caroline,
„vyzve vás lord Trevelyan na souboj.“
Larkin sebou trhl, jako by se probouzel ze snu. „Nevím, o čem mluvíte...
Právě jsem obdivoval tu benátskou římsu u krbu.“
„Jak dlouho jste do ní zamilovaný?“
Muž na ni vyvalil oči, ale pak si s povzdechem uvědomil, že nemá cenu
zapírat. Odložil šálek na stolek, promnul si čelo a pohledem se opět vrátil k
Vivienne. „Těžko říct, ale pokaždé, když se na mě osopí, mám pocit, že
umírám. Vůbec se na mě nepodívá, jako bych byl pro ni vzduch. Všimla jste si,
jak je bledá? U večeře nezvedla hlavu a jídla se téměř nedotkla. Málem bych
řekl, že ji moje přítomnost připravila o chuť.“
Caroline se pobaveně usmála. „Má sestra se odmalička umí ovládat. Je to
vyrovnaná dívka, která se svými pocity nechodí na trh, ale musím říct, že mě
její otevřený odpor vůči vám nesmírně překvapuje.“
Larkin si nejisté prohrábl rozcuchané vlasy. „Taky jste si toho všimla?
Copak jsem tak odporný? Čím jsem si vysloužil její nenávist?“

102
 Tentokrát se Caroline neudržela a hlasitě se rozesmála. Tím upoutala
vikomtovu pozornost. Hleděl jejich směrem a netajil se pohoršením. Proč se
tolik mračí? uvažovala Caroline. Přece si n povídáme, zatímco on se okatě dvoří
Vivienne! Podívala se na Larkina. „Třeba Vivienne uráží, že jste ji sem rřišel
chránit před její vlastní pošetilostí.“
Muž si odkašlal. „Kane umí rozehrát svůj šarm, pokud si zamane, to se mu
nedá upřít, ale stejně nechápu, jak může taková praktická dívka naletět na
pěknou tvář a sladká slůvka.“
Caroline se zatajil dech. Najednou nebyla schopná najít slova a
roztřesenými prsty se pustila do rozmotávání klubka bavlnek. „Moc ráda bych
vás povzbudila, konstáble, ale sestra, jak vidno, už rozhodla o své budoucnosti.
Raději se držte při zemi a pře-s:aňte se opájet sny, které se nikdy neuskuteční.“
Kradmo po-pédla na vikomta. Moc pěkná rada, pomyslela si mrzutě. Proč se jí
nedržíš, holka nešťastná? „Když už hovoříme o našem hostiteli, slíbil jste, že mi
povíte, jak jste se vy dva seznámili.“
Larkin váhavě odpoutal pohled od Vivienne a v očích se mu ■sadil podivný
výraz. „Studoval jsem prvním rokem na Oxfordu, když jsem poznal Adriana.
Procházel jsem se poblíž Christ Church Meadow, když na mě zaútočila tlupa
mladíků. Byl jsem sirotek a studoval díky stipendiu získanému od jedné
dobročinné organizace, takže si umíte představit, co jsem si mezi namyšlenými
synáčky z bohatých rodin vytrpěl. Ustavičně se mi vysmívali. Vadila jim moje
neotesanost, ošuntělé oblečení a učebnice z druhé ruky.“ Mužova ústa se trpce
sevřela. „Oni si užívali po svém. Chodili za děvčaty, hráli karty a opíjeli se, za-
tímco Adrian trávil volný čas u Jacksonových v tělocvičně, kde se zdokonaloval
v boxu. Jednou se natrefil, když mi zase dělali peklo na zemi, a seřezal je. Pak
už si nikdo nedovolil na mě byť ien křivě pohlédnout a já získal mocného
ochránce.“
„Tahle role mu, jak se zdá, sedí,“ ušklíbla se Caroline. „A co Viktor
Duvalier? Ze by také jeden z Kaneových chráněnců?“
V konstáblových očích zajiskřilo. „Jste velice všímavá mladá dáma, slečno
Cabotová,“ ocenil její poznámku. „Nechcete se přidat k policejnímu sboru? S
vaší bystrostí a pozorovacím talentem byste se v našich řadách nepochybně
uplatnila.“
„Co kdybychom raději pokračovali v povídání?“ usmála se na něj Caroline.
„Pokud mi zodpovíte další otázku, možná zvážím vaši nabídku.“
Larkin vzdychl. „Když jinak nedáte... Viktorův otec byl bohatý hrabě, jenže
rodiče skončili během francouzské revoluce pod gilotinou. O pár let později se
mu s tetinou pomocí podařilo uprchnout z Francie a dostat se do Anglie.
Naneštěstí se nedokázal zbavit přízvuku, a tím se stal nekonečným zdrojem po-
směšků studentů, obzvláště když jsme tehdy byli s Francií ve válce. Než si ho
Kane vzal pod křídlo, dělali i jemu ze života hotové peklo.“
V Caroline se probudila zvědavost. „V Londýně jste se zmínil, že Kane byl
váš přítel, a to je, podle mého, víc než pouhý ochránce.“
Světlo v Larkinových očích vyhaslo. „Od těch časů uplynulo hodně vody.“
„Myslíte od chvíle, když zmizela Eloisa Markhamová?“ připomněla mu
Caroline tiše, aby je nikdo neslyšel.
„Po jejím zmizení se Kane uzavřel do sebe a od toho okamžiku je jako
vyměněný.“ Larkin se netajil smutkem, z něhož čišela hořkost. „Jako bychom se
nikdy nepřátelili.“
„A co Viktor? I s tím se Kane přestal družit?“
„Viktor se krátce po Eloisině zmizení vrátil do Francie.“
„Co když odešla s ním?“ zeptala se vzrušeně. „Co když dala přednost
Francouzovi?“
„Kdepak!“ Larkin kroutil hlavou. „Ve Francii se dlouho neohřál a brzy byl
zpátky. Poháněla ho touha po té dívce, slečno Cabotová. My tři byli nerozluční
přátelé, ale Viktor ji miloval nejvíc. Zlomila mu srdce a myslím, že Adriánovi
nikdy neprominul, že si zvolila jeho.“
„A co vy?“ odvážila se přímo zeptat. „Vy jste mu prominul? Nebo Eloise?“
Larkin se plácl do stehen. „Kdybych měl něco společného s jejím zmizením,
sotva bych dal přednost policejní práci před církví. Pátrám po těch, kteří mají
ten zločin na svědomí.“
V Larkinovi bylo něco, co budilo důvěru, a Caroline mu uvěřila. „Myslím,
že to byla pro církev velká ztráta, pane,“ poznamenala s úsměvem. „Z vás by
byl vikář jedna radost.“
Larkin zdvihl šálek, aby se napil. Vlasy mu spadaly do obličeje a Caroline
potlačila nutkání je upravit. Často dohlížela na zevnějšek nejmladší Portie,
vázala stužky a mašle, a tak jí neušla mužova špatně uvázaná kravata. Odložila
vyšívání a uzel mu srovnala. „Bez urážky, konstáble Larkine, ale potřebujete
komorníka nebo manželku.“
„Komu dáváte přednost vy, slečno Cabotová?“ ozvalo se za In hartusivě.
Caroline se ohlédla a uviděla Adriana Kanea. Tvářil se jako bouřkový mrak a
po pověstném šarmu, kterým okouzloval Vivienne, nebylo ani památky.
Vivienne brnkala na harfu a on se nejspíš začal nudit. Jak dlouho tu stojí a kolik
vyslechl? napadlo Caroline.

104
 Urážlivá otázka jí vehnala ruměnec do tváří, ale než stihla promluvit,
odpověděl za ni Larkin. „Bojím se, že si vzhledem I nízké mzdě nemůžu
dovolit ani komorníka, natož manželku.“
Konstáblův pohled se vrátil k Vivienne, jejíž štíhlé prsty klouzaly po
strunách a vyluzovaly tichou melodii. V tlumeném světle se dívka podobala
éterické bytosti, andělu se zlatými vlasy, kterého' každou chvíli povolají zpátky
na nebesa.
Kane se s rukama za zády naklonil, aby si přečetl vyšitý nápis na Carolinině
práci. „Bože, žehnej našim parohům,“ četl nahlas. „Jak výstižné, ale od vás bych
něco tak opovážlivého nečekal, slečno Cabotová,“ utrousil.
Caroline zrudla jako polní mák a narovnala zmačkané plátno. „Správně má
být „Bože, žehnej našim domovům,“ opáčila v rozpacích.
Kane usedl na protější pohovku, aniž z dívky spustil pohled. V očích se mu
zračil posměch a Caroline, aby zakryla rozrušení, začala překotně bodat do
látky. „Netušila jsem, že nás posloucháte, mylorde. Příště budu mluvit nahlas,
aby vám neuniklo ani slovo.“
Kane se jemně usmál. „To není zapotřebí. Mám velice dobrý sluch.“
„Vím o tom,“ promluvila hlasitěji, než zamýšlela. „Také se o vás povídá, že
máte dobrý zrak, především v noci, a vášeň pro krvavou pečeni.“
„Třesky plesky!“ ozvala se Vivienne, která nepřestávala hrát. „To tvrdí jen
ti, kdo si myslí, že je vikomt upír.“
 Larkin hlučně třískl šálkem o stolek a Portia překvapeně otevřela ústa.
Julian udeřil do klávesnice tak, až vydala kvílivý zvuk, a Caroline se píchla do
prstu. Všichni civěli na Vivienne, ale nikdo se neodvážil podívat na Kanea.
„Ty o tom víš?“ odvážila se Caroline v naprostém tichu zeptat.
„Pochopitelně že ano.“ Vivienne zakoulela očima nad lidskou
nechápavostí. „Nejsem slepá ani hluchá. Lidé jsou tak ne-omalení, že si o
vikomtovi šuškají za jeho zády „
„Tobě to nevadí?“ opatrně zkoumala sestřin názor.
Vivienne pokrčila rameny a přejela po strunách. „Proč bych si měla všímat
takových nesmyslů? Sama jsi mě učila, že člověk se nemá zaobírat hloupými
řečmi.“
„To je pravda.“ Sestra jí uštědřila lekci a Caroline se zastyděla. Uvědomila
si, jak lehce podléhala pomluvám a ochotně naslouchala všemu, co se ve
společnosti povídalo. Klidně bych pošpinila nevinného člověka, který mi
nikterak neublížil. Chová se zdvořile, jako dokonalý gentleman, a prokazuje
nám laskavost, dumala Caroline.
Portia pokračovala v obracení stránek pro Juliana a Caroline si
bezmyšlenkovitě strčila prst do úst, aby olízla krev z ranky. Přitom zvedla oči k
vikomtovi.
Chtěla vědět, jak na dívčina slova zareaguje, ale on nehleděl na Vivienne,
ale na ni. Díval se na její ústa a v očích se mu zračila taková touha, až se
Caroline roztřásla. Téměř cítila jeho rty na svých, jak ji utěšují, aby zapomněla
na tu nepatrnou bolístku, a zrychlil se jí dech. Pak se jí Kane zahleděl do očí a
Caroline se málem zatmělo před očima.
Pojď ke mně.
Slyšela ta slova, jako by je vyřkl nahlas. Byl to příkaz, žádost, jíž nebylo
možné odolat. Málem se vymrštila, aby k němu přistoupila a schoulila se mu
do náruče. Hladí jeho hedvábné vlasy, hledí mu do očí a nabízí ústa k polibku,
dává mu vše, o co si řekne, i duši...

106
 Vstala tak prudce, až jí vyšívání spadlo na zem. Larkin odložil šálek a
galantně jí přispěchal na pomoc. S ustaraným výrazem jí podal bubínek a
Caroline doufala, že nikdo nevidí, jak se jí třesou ruce.
„Vřelé díky... Tedy, moc děkuji, konstáble. Myslím, že noc pokročila a je
načase odebrat se na lože...“
Vikomtovu pohledu se vyhnula a pospíšila si ke dveřím, až málem převrhla
stolek. „Nechci být nezdvořilá, ale jsem venkovská dívka, která není zvyklá
ponocovat.“
„Dobře se vyspěte, slečno Cabotová!“ volal za ní Larkin.
Poděkovala mu pohledem. Konstábl to myslel dobře, ale Caroline neměla
na spánek ani pomyšlení.

Caroline se donekonečna procházela po měsícem osvětlené komnatě, až

měla pocit, že prošlape koberec. Nádhera místnosti ji skličovala. Nenacházela
klid a připadala si tu jako v kleci. Pociťovala nutkání zburcovat sestry,
okamžitě se sbalit a co nejrychleji odjet. Ale co moje srdce? To se stalo vězněm
muže, který jí dal pocítit svou touhu.
Co po mně může chtít člověk jako Kane? Ta kapka krve z prstu... V jeho
pohledu spatřila žádost, jakou viděla v očích středověkého válečníka, jehož
podobizna visela v hradní galerii. Byli si podobní jako vejce vejci, měli stejné
znaménko krásy nad obočím. Kane tvrdil, že je to vzdálený předek...
Pokud se ten člověk rozhodne, že mě dostane, nezastaví ho žádná
pozemská či nadpozemská síla. Caroline zamrazilo, ale touha, která se v ní
rozhořela, byla mocnější. Chvíli ji polévalo horko, chvíli mrazilo a logické
uvažovaní, na němž si odjakživa tolik zakládala, ji nechalo na holičkách. Co
když Kane o těch podobiznách lže? napadlo ji. Co když má Portia pravdu a on
skutečně patří k nesmrtelným tvorům, o jejichž temné existenci se od
pradávných dob vedou spory? Caroline však odmítala věřit na příšery. Musí
být obyčejný smrtelník jako já, protože dokázal uchvátit moje srdce a probudit
ve mně představy, za něž mě polévá stud. Proč na mě hledí s takovou touhou,
když se má věnovat Vivienne?
Najednou se jí zdálo, že venku zahlédla stín, jako by kolem francouzského
okna přeletěl noční pták. Kane mě varoval, abych se zamykala, pomyslela si
ustaraně při vzpomínce, jak se nečekaně vynořil na balkoně a vylekal ji.
Vykročila ke dveřím, ale západku nezaklapla.
Byl tam.
 Vycítila ho ženskou intuicí a vnímala tak silně, jako by ho měla před očima.
Proč se ho nebojím? Co kdyby vtrhl do komnaty? Třeba mu sama otevřu a
pozvu ho dál... Caroline se nebála jeho opovážlivosti, ale vlastní slabosti. Strávila
šest dlouhých roků uvězněná v okovech strádání a starostí o mladší sestry, a
teď se jí zachtělo pouta zpřetrhat a užít si dobrodružství.
Přitiskla rozpálené čelo ke studenému sklu. V žilách se jí bouřila krev a
bylo jí srdečně jedno, zda je Kane člověk nebo upír. Jestli se mu teď podívám do
očí, jsem ztracená!
Pomalu zvedla hlavu, ale balkon, zalitý stříbrný měsíčním svitem, byl
prázdný.
Třesoucími se prsty zaklapla západku a vrátila se ke dveřím vedoucím na
chodbu, aby se ujistila, že jsou zamčené. Ulehla do postele a zatáhla závěsy, aby
ji chránily před chladem, ale i před nočními přízraky a jejich pokušením.

Adrian postával na balkoně a ušklíbl se na měsíc. Kdysi se tomu

nebeskému poutníkovi za nocí svěřoval, ale nyní dával přednost stínům.
Chladný svit mu hrál na nervy a odhaloval prázdnotu v jeho duši.
Od smetanově bílého těla té dívky ho oddělovalo jen křehké sklo. Hleděl na
její plné rty, štíhlé hrdlo a odvážil se zvednout ruku, jako by se jí chtěl
dotknout. Kdyby v tom okamžiku otevřela oči, neovládl by se, vtrhl dovnitř a
uchvátil ji do náruče. Proto se raději stáhl do stínů a čekal na zvuk západky.
Kdyby neposlechla jeho varování a nezamkla se, vklouzl by později do
komnaty a díval se na ni, jak spí... Udělal to včera v noci, ale to už mu nestačilo.
Jak dlouho dokážu odolat? Jak dlouho potrvá, než mě přemůžou temné síly a
vrhnu se na ni? Jak se mám bránit stravující žádosti?
Adrian bolestí zavřel oči a zaťal nehty do dlaní. Tušil, že pomilování s tou
dívkou ho neuspokojí; pouze podnítí chtíč, který s takovým úsilím potlačoval.
Dlouho si odpíral slasti ženského těla a věděl, že pokud okusí její sladkost,
bude nadosmrti zatracený.

„Caro! Kristepane! Otevři konečně! Potřebuju tě!“

Caroline se jen zvolna probouzela k vědomí. Po neklidné noci strávené
převalováním a těžkými sny se cítila vyčerpaná a rozbolavělá. Usnula teprve
před svítáním, a teď měla jediné přání: aby jí ti na chodbě umožnili prospat celý
den. Venku se znovu rozpršelo a déšť bubnující na sklo ji ukolébával k spánku.
Další, co jí leželo na srdci, byl včerejší večer. Nevěděla s jistotou, zda se dokáže
podívat Kaneovi nebo Vivienne do očí, a tak raději strčila hlavu pod polštář.

108
Jenže sestřin ječivý hlas byl k nevydržení. „Tak už přece otevři a pusť mě
dovnitř!“
Z Portiina hlasu tryskala hysterie, ale Caroline ji přesto nehodlala vyslyšet.
„Přestaň s tím lamentováním a odejdi!“ zavolala. „Nech mě laskavě na pokoji...
Pokud nás nepřepadli Francouzi nebo není zámek v plamenech!“
„Prosím tě, Caro! Musím s tebou okamžitě mluvit!“
Ke křiku se přidalo hlasité bušení na dveře a Caroline se rozčílila. „To už
stačilo!“ Naštvaně odhodila přikrývku, vyskočila z postele a vztekle otevřela.
Na prahu stála Portia se sevřenou pěstí, připravená znovu zabušit.
„Co je to tentokrát, ty jedna otravná holko!“ rozkřičela se na ni. „Vodní
panny nebo skřítkové dovádějící na zámeckých loukách? Co třeba kostlivci,
kteří vylézají z hrobky Kaneových a teď tu rachotí po chodbách? Bílá paní s
Wilburyho hlavou pod paží?“ Výhružně se k Portii naklonila a nataženým
prstem jí zašermovala před nosem. „Cistě pro tvou informaci: je mi jedno, jestli
se na nás snese hejno upírů, aby se nám zakousli do krků a udělali z nás
nesmrtelné nevěsty! Nikdy jsem tě neuhodila, ale jestli okamžitě neodejdeš,
přehnu tě přes koleno a napráskám ti! Je to jasné?“
Chystala se zabouchnout dveře, ale Portia ji zastavila: „Jde o Vivienne.“
Teprve teď si Caroline všimla, že má sestra v obličeji popelavou barvu, a
vylekala se. „Co se děje?“ „Neprobudila se... Leží tam jako mrtvá.“
 Caroline se v rychlosti oblékla do županu, který jí vikomt poskytl, a
rozběhla se po schodech za Portií. V mezipatře vrhla -ohled na stojací hodiny.
Bylo půl jedné po poledni. „Kdy sis všimla, že je něco v nepořádku?“
„Nejdřív jsem si myslela, že si chce pospat!“ překotně jí vysvětlovala
Portia, zatímco utíkaly dlouhou nehostinnou chodbou. „Do postele jsme se
dostaly až kolem třetí, protože jsme 5 Julianem hrály karty o sponky do vlasů,
jenže když jsem s ní ráno zatřásla, abych ji vzbudila k snídani, ani se
nepohnula. Křičela jsem jí do ucha, tahala ji za nos, a dokonce jsem ji trochu
pokropila vodou, ale nic nepomáhalo. Nakonec, když už jsem si nevěděla
rady, jsem zazvonila na služebné, ale ani ty ji neprobudily. Tak jsem se
rozběhla k tobě.“
„Udělala jsi dobře, zlatíčko.“ Caroline se na sestru chlácholívě usmála, i
když se jí strachy svíral žaludek. „Uvidíš, že ji společnými silami probereme.
Třeba si z tebe vystřelila a chce si jen zalenošit.“
Při příchodu do příjemně vyhřátého obývacího salonu se Caroline modlila,
aby měla pravdu. U dveří ve Viviennině ložnici se tísnily tři služebné, které si
něco šeptaly a lomily rukama.
V Caroline narůstalo znepokojení. Vivienne ležela nehybně a s bledými
tvářemi a rozpuštěnými zlatými vlasy se podobala spící krásce z pohádkového
představení, které kdysi jako malé hrávaly rodičům.
Caroline poklekla u postele a položila jí ruku na čelo. Vivienne neměla
horečku, byla studená jako led. Podívala se na její hrudník, ale dívka
nedýchala, jako by z ní vyprchala poslední jiskra života. Caroline zamrazilo,
avšak nehodlala sestru ponechat napospas smrti. Uchopila ji za ramena,
posadila ji a tvrdě s ní zatřásla. „Koukej se probudit, slečno Ospalá! Nestydíš
se, takhle se tu povalovat? Vstávej, nebo přijdeš o oběd!“
Viviennina víčka se nepohnula a hlava jí klesla k rameni jako loutce.
Caroline vrhla zoufalý pohled na služebné. „Nemáte po ruce čichací sůl?“
Zeny ochotně vyběhly na chodbu a jedna se za několik minut vrátil s
malou skleněnou lahvičkou.
Caroline sestru podepřela, odšroubovala uzávěr a lahvičku jí přidržela u
nosu. Štiplavý zápach čpavku byl silný, ale Vivienne nereagovala.
 Sestry si vyměnily vyděšený pohled a Caroline Vivienne jemně položila
zpátky do polštářů. Stiskla sestřinu ledově studenou ruku a vyhubovala si, že
včera nevěnovala pozornost její bledosti ani Larkinově poznámce o dívčině
nechutenství při večeři. Vivienne si nikdy nestěžovala na zdravotní potíže a
Caroline se příliš zaobírala vikomtem, aby vnímala, co se kolem ní děje. Teď už
je možná pozdě.
To vědomí ji zdrtilo tak, až se jí bolestí svíralo srdce. Opatrně pustila
sestřinu ruku a přistoupila k oknu, z něhož byl výhled na severní věž. Nebylo
zajištěné, stačilo do něj strčit, aby se otevřelo. Vyklonila se do padajícího deště
a rozhlédla se na všechny strany. Nebyl tu balkon, pouze úzká římsa.
„Neslyšelas v noci od Vivienne nějaké zvuky, když jsi uléhala?“ zeptala se
Portie.
Ta bezmocně zakroutila hlavou. „Vůbec nic. Však víš, spím jako špalek.“
Caroline sestřina slova nezpochybňovala. Portia bývala odmala velký spáč.
Za zvědavých pohledů služek se vrátila k posteli. Napadlo ji, že sestře
rozváže šňůrku na noční košili v naději, že třeba začne dýchat, když za sebou
zaslechla rázné kroky. Do místnosti vkročil vikomt v bílé rozevláté košili a
jezdeckých kalhotách zastrčených do holin. Přes rameno mu nakukovali
Larkin, Julian a bledá služtička.
Překvapilo ji, že nespí, ale teď nebyla na zvědavé otázky příhodná doba.
„Co se děje, Caroline?“ Poprvé ji oslovil křestním jménem. „Služka povídá,
že je něco s Vivienne.“ Tvářil se ustaraně a Caroline potlačila nutkání vrhnout
se mu do náruče a vyplakat se v ní.
Přesto se ochranitelsky postavila mezi něj a sestru, když se chystal přiblížit
k posteli. „Vaše přítomnost není žádoucí, my-lorde. Ten, koho potřebujeme, je
lékař.“
Kane strnul, stejně jako ostatní v místnosti včetně vykulených služek. Tyčil
se nad ní jako hora, ale Caroline se ho nebála. Neuhnul před jejím pohledem, a
přesto se jí zdálo, že se zachvěl, jako by ho udeřila. Proč ho, kristepane,
urážím? zalitovala okamžitě. Vždyť nám nic neudělal!
„Mattie?“ promluvil konečně s pohledem upřeným na Caroline.
Na pokyn přispěchala mladá služtička, která si nervózně utírala ruce do
naškrobené zástěry, když se pánovi ukláněla. „Přejete si, mylorde?“
„Pošli kočího do Salisbury, aby povolal doktora Kidwella. Ať mu vyřídí, že
jeden z mých hostů upadl do bezvědomí a nutně potřebujeme jeho pomoc.“
„Spolehněte se, mylorde.“ Služka se opět uklonila a vyhrnula se na
chodbu.
Larkin, který se protáhl za vikomtem, hleděl na Caroline a ta, neschopná
odolat jeho prosebným očím, mu pokynula, aby přistoupil. Muž poklekl u
Vivienne, uchopil ji za bezvládnou ruku a Caroline se k nim musela otočit
zády, aby se nerozbrečela.
Portia se držela u Juliana, který zůstal stát ve dveřích a mračil se.
Kane bratrovi pokynul. „Na slovíčko, pane,“ utrousil suše. Julian se za ním
neochotně loudal na chodbu a projevoval asi tolik nadšení, jako odsouzenec
kráčející na popraviště.

Adrian neklidně rázoval knihovnou, protože se stále nedokázal vypořádat

s pohledem šedých očí, které se na něj podezíravě upíraly. Jistě, mohl si
vynutit přístup k Vivienne, když se mu Caroline neohroženě postavila do
cesty, ale to by bylo podle jeho názoru k ničemu. Ještě nikdy se necítil tak
bezmocný... Vždyť ona na mě zírala, jako bych byl netvor!
Došel k sekretáři, prudce smetl na zem knihy a papíry, až našel
zaprášenou karafu s brandy. Nezdržoval se naléváním a napil se přímo z
lahve. Potřeboval povzbuzení, cítit palčivou tekutinu protékající hrdlem do
žaludku. Teprve pak byl schopný čelit bratrovi, který se choulil ve vysokém
koženém křesle u vyhaslého krbu. Mladík byl bledý jako Vivienne. Už to nebyl
ten elegantní floutek, který se u sklenky whisky holedbá před kumpány,
vypráví veselé vtípky a rozplývá se nad posledním nákupem elegantního
šatstva na Bond Street. Vypadal ztrhaně, byl rozcuchaný, zmačkanou košili
měl potřísněnou červeným vínem a pod očima hluboké tmavé kruhy. Ve
zbědovaném stavu vypadal starší.
Adrian mlčel, pouze bratra probodával upřeným pohledem.
„Proč se na mě takhle díváš?“ přiškrceně promluvil Julian, jehož tmavé oči
svítily rozhořčením. „Vím, co si myslíš, ale s tímhle nemám absolutně nic
společného!“
„Předpokládám, že jde o pouhou shodu okolností, že slečna Cabotová
upadla do bezvědomí poté, co s tebou strávila večer.“
„Hráli jsme jen karty!“ rozčílil se Julian. „Přísahám, že jsem jí sebral jen
několik vlasových sponek! Když hodiny odbíjely třetí, odešla se sestrou a já ji
neviděl do chvíle, než jsem zaslechl křik služebných! Hned nato jsem se s
tebou srazil na chodbě a následoval tě k nim do pokoje.“
„Jestli jste skončili s kartami ve tři, cos dělal zbývají tři hodiny do svítání?“
Julian ukryl obličej v dlaních. „To kdybych věděl...“ Z odbojného mladíka
najednou čišelo zoufalství. „Nepamatuju se...“
Znechucený Adrian hrubě zaklel. „Zase ses opil, co?“
Bratrovo mlčení bylo dostatečnou odpovědí.
„Kdy už si vtlučeš do hlavy, že zpíjet se do němoty pro tebe může být
zatraceně nebezpečné?“
 Julian se pokusil vstát a zavrávoral. „Nebezpečnější je zůstat střízlivý.“
Bratři na sebe napjatě hleděli, až Julian odvrátil zrak.
„Proč bych měl dotírat zrovna na Vivienne? Malá Portia mě pronásleduje
na každém kroku a běhá za mnou jako štěně žebronící o pánovu pozornost.
Dívá se na mě krásnýma modrýma očima, jako bych byl ztělesněním dívčích
snů... Pokud bych uklouzl a spáchal nějakou špatnost, udělám to s ní.“
Adrian se přestal ovládat. Drapl bratra za košili a zacloumal s ním. „Jestli
se toho dítěte dotkneš jediným prstem...“
Výhrůžku nedokončil. Julian se třásl jako v horečce a Adrian zjistil, že se i
jemu chvějí ruce. Julian si ve snaze udržet špetku důstojnosti prohrábl vlasy,
urovnal zmačkanou košili a vykročil ke dveřím. Na Adriana se nepodíval.
„Kam jdeš?“
„Kam asi?“ utrousil posměšně. „Nejspíš do pekla.“ „Jestli přestane pršet a
slunce vyjde dřív, než se vrátíš, dojde na tvá slova.“
Julian se zastavil ve dveřích a pomalu se otočil. „Pro tebe a vzácnou slečnu
Cabotovou skvělé zakončení melodramatu, že? Přiznej, že by se ti ulevilo?“
Bratrova hořkost vyvedla Adriana z míry. „Proč to povídáš, pokud nemáš
s Vivienniným stavem nic společného?“
Julian vykouzlil uličnický úsměv, který Adrian tolik miloval. „Já ale
nemluvil o Vivienne.“
Adrian se mu chystal rozhořčeně oponovat, ale mladík byl pryč.

Nádvořím, na němž se v dávném středověku za přítomnosti půvabných

dam odehrávaly turnaje králů a jejich rytířů, se nesl zoufalý křik. „Juliane!
Juliane! Kam jdete?“
Julian mířil do stájí. Po obličeji mu stékal déšť, kdosi za ním pokřikoval, ale
jemu to bylo jedno. V podstatě mu na ničem nezáleželo. Netušil, kam se
rozjede. Na bratra vychrlil, že do pekla, ale pekelníci nestáli o tvory, jako je on.
Hustě pršelo a po temné obloze se převalovaly bouřkové mraky. Mohl být
vděčný nebesům za mizerné počasí, které mu umožnilo zůstat za denního
světla venku, ale ani to pro něj nebylo vykoupením. On neměl úniku před tím,
kým se stal.
„Juliane! Proč na mě nepočkáte? Víte, že mně jen tak neutečete!“
Julian potlačil zaklení. Portia Cabotová byla úpornější než jeho bratr... A po
všech stránkách přitažlivější.
Hnala se za ním, jako by hořelo, a když se zastavil, málem do něj vrazila.
Zapotácela se, chtěl jí přiskočit na pomoc, ale v poslední chvíli se zarazil. Bál se
dívky dotknout. Tak na ni jen zíral a čekal, až nabere dech.
 Chránila se před deštěm deštníkem, směšným ženským doplňkem ušitým
z hedvábí a krajky, který už byl promočený. S modrýma rozzářenýma očima a
rozcuchanými kudrnatými vlasy, které jí divoce vlály kolem obličeje, se
podobala malému urousanému skřítkovi.
„Co tu pohledáváš?“ utrhl se na ni s převahou dospělého. „Nemáš být u
sestry?“
Mladíkova strohost ji zarazila. V rozpacích se poškrábala na pihatém nose.
„Je u ní Caroline a Vivienne se z toho určitě dostane. Všimla jsem si, že jste
vypadal stejně mizerně jako sestra, až jsem se o vás začínala strachovat, že taky
omdlíte.“
Julian si rozpačitě odkašlal. „Na moji nemoc není léku, děvče.“
„Proto jste se s bratrem hádali?“
Julian si ji prohlédl od špičky promáčených střevíčků a urousané sukně až
po prostořeká ústa. „Jak to víš? Copak tě neučili, že naslouchání u klíčových
dírek je neslušné?“
Dívka zrudla a v rozpacích si uhladila sukni. „Chystala jsem se zaklepat a
zrovna mi upadl kapesník. A když jsem se pro něj sehnula, zaslechla jsem vaše
rozrušené hlasy.“
Julian si v rychlosti připomněl, co všechno mohla vyslechnout. Nazval ji
„štěnětem“, a jestli to slyšela, měla by se urazit, a ne věšet se mu na paty.
„Bratr mi dělal pravidelné kázání. Myslí, že moc piju,“ přiznal Julian, jehož
překvapila vlastní pravdomluvnost. Za poslední léta se stal mistrem ve lhaní,
především když obelhával sám sobe.
„Skutečně?“ Z dívky čišela upřímná zvědavost a Julianovi se najednou
nedařilo dívat se jí do očí.
„Jen příležitostně,“ utrousil nejisté a prohrábl si vlasy. „Proč?“
Pokrčil rameny. „Proč asi? Proč muž pije? Aby utišil žízeň po něčem, co
zoufale chce, ale co je pro něj nedosažitelné.“
Portia k němu přistoupila a odvážně se mu podívala do očí. „Odjakživa si
myslím, že když něco skutečně chceme, musíme pro to udělat všechno na
světě, třeba zbořit nebesa, nenechat kámen na kameni...“
Julian shlížel na jemně tvarovanou tvářičku, dokonale klenuté obočí a plné
svůdné rty. Jak je možné, že taková andělská tvář působí člověku hotová
muka?
„Nevíte, o čem hovoříte, slečno Cabotová,“ vrátil se k formálnímu
oslovení. „Děkujte bohu, že já si na takové filozofování nepotrpím.“
Otočil se a pokračoval ke stájím. Dívku zanechal stát v dešti, i s tím
směšným deštníkem.
 Caroline se nakláněla k Vivienne a hladila ji po zlatých vlasech. Přisunula
si k posteli těžké křeslo a strávila u ní hodně času, ale sestřin stav se během
dlouhého dne a stejně dlouhé noci nijak nezlepšil, ani nezhoršil. Upadla do
tvrdého spánku, z něhož ji nebylo možné probudit, což Caroline nevýslovně
děsilo.
Kočí se vrátil, když se snášela noc, se sdělením, že doktor byl odvolán k
těžkému porodu a na hrad dorazí až někdy k ránu. Portia dřímala ve svém
pokoji a konstábl Larkin trval na tom, že bude v obývacím salonu držet stráž.
Když k němu Caroline naposledy nakoukla, popíjel čaj a kývl jí na pozdrav.
Vyzul se z bot a natáhl se na pohovku. Pro ukrácení času si listoval v ohmatané
knize Tyburnské popraviště: Historie v ilustracích.
Vivienne ve spánku vzdychla a Caroline napadlo, že se jí něco zdá. O čem
asi sní? O Kaneových modrozelených zářivých očích a svatebních zvonech?
Anebo je ve spárech nočního děsu, který ji volá a strhává do hlubin věčného
zapomnění?
Znovu, ten den poněkolikáté, jí uvolnila límec u krku a prohlédla si mléčně
bílou pleť.
„Počítám, že jste nenašla, co hledáte?“ ozval se za ní hluboký, melodický
hlas.
Caroline se ohlédla a ve svitu měsíce, jehož chladné paprsky pronikly do
komnaty, uviděla vikomtův stín. Byla tak ponořená v myšlenkách, že ho
neslyšela vejít.
„Netuším, o čem mluvíte,“ zalhala a tkanici na Vivienriině noční košili
zavázala na pevný uzel. Píď po pídi prohlédla celé její tělo, ale nevšimla si
sebemenší známky škrábnutí či zranění.
Vikomt se přiblížil k posteli a Caroline vstala, aby se opět postavila mezi
něj a sestru.
Tentokrát se nenechal zaskočit a zastavil se těsně u ní. „Nač ty okolky,
slečno Cabotová? Proč mi nedovolíte podívat se na vaši sestru? O koho se
vlastně bojíte? O ni, nebo o sebe?“
„A proč bych se měla bát, mylorde? Mám k tomu snad důvod?“
odpověděla mu otázkou.
Mužovy oči ji téměř laskaly. „Jestliže věříte, že jsem takový odporný
netvor, proč nekřičíte a nezburcujete konstábla Larkina? Tomu by se náramně
hodilo, kdyby sem mohl vtrhnout a vyrvat vás z mých spárů.“
Zdvihl ruku a neschopný odolat se jemně dotkl její tváře.
Než stihla Caroline zareagovat, zaslechla sténání a rychle se sklonila k
posteli.
 Vivienne cosi mumlala, zatínala nehty do přikrývky a neklidně se
převalovala. Bledost se vytratila a rozpálená dívka se otřásala v horečce.
Caroline jí přitiskla ruku na čelo a bezmocně se obrátila k vikomtovi. „Sálá jako
kamna! Má vysokou teplotu!“
„Musíme ji zchladit.“
Odstrčil Caroline, stáhl z Vivienne přikrývku, zdvihl ji do náruče a odnášel
k oknu.
Caroline chtěla protestovat, ale vikomt nedělal nic zlého. Zapřel se nohou
o zeď, aby sestru podepřel a dopřál jí dostatek chladného nočního vzduchu
proudícího do místnosti. Držel dívku s takovou něžností, že se Caroline raději
otočila, aby se na ně nemusela dívat.
Do místnosti strčil hlavu Larkin a bedlivě si je prohlížel. Caroline věnoval
chápavý pohled.
„Dorazil posel,“ informoval je krátce. „Doktor je na cestě a bude tu co
nevidět.“

Pomalu svítalo a obloha se začínala zbarvovat do matných odstínů šedé

barvy. Tísnili se v malém spojovacím salonu a mlčky vyčkávali, co jim poví
doktor. Portia se choulila na pohovce a v její tváři seděl napjatý výraz. Larkin
neklidně přecházel od salonku ke dveřím Vivienniny ložnice. Caroline toporně
seděla v křesle s vysokým opěradlem. Ruce složila v klín a nepřítomně hleděla
před sebe. Kane se uvolněně opíral o zeď, ale i on byl ponořený v myšlenkách.
Všichni sebou polekaně trhli, když se dveře rázně otevřely a na prahu se
objevil lékař následovaný mladou služtičkou, které Kane říkal Mattie.
Nejdřív doktorův zrak padl na vikomta, ale ten se ani nepohnul. Chystal se
hradního pána informovat, Caroline však byla rychlejší. Rázně vstala a
zastoupila mu cestu. „Jsem Caroline Cabotová, pane, Viviennina starší sestra.“
Doktor Kidwell byl rtuťovitý chlapík prudké letory, který se netajil
špatnou náladou. „Nemá slečna sestra ve zvyku procházet se po nocích?
Vystavovat se, čistě pro potěšení, chladu nebo dešti?“
Caroline v rychlosti zapřemýšlela. „Nic takového nedělá... Pravda, před
několika dny, když jsme přijely na zámek, hustě pršelo a Vivienne mohla...“
„Vždyť to povídám!“ osopil se na ni doktor. „Zřejmě jsem našel pachatele.“
Caroline měla nutkání se vikomtovi přede všemi omluvit, ale ovládla se.
Doktor Kidwell luskl prsty. Služebná mu cosi podala a Caroline
překvapeně zamrkala. Doktor vítězoslavně třímal v ruce sestřinu polovysokou
koženou botku s dírou v podrážce, do níž strčil prst.
Caroline s Portií vydechly. Když teta Marietta pozvala jejich sestru na
návštěvu do Londýna, odvezla si Vivienne veškeré pěkné šatstvo zděděné po
matce, včetně saténových střevíčků ladících se šaty, aby byla patřičně
vybavená na uvedení do společnosti. Na nákup nových vycházkových bot
nebyly peníze a Cecila žádat nemohly. Stejně by jim nic nedal.
„Pod postelí jsem našel druhou, taky děravou jako řešeto,“ suše je
informoval doktor, „a taky punčochy, které jsou ještě pořád zvlhlé.“
Caroline si připomněla cestování na hrad, urousané sukně a promáčené
boty, to, jak se potácely po rozbahněných cestách, jak v dešti přebíhaly z
kočáru do zájezdního hostince... „To je celá Vivienne!“ roztrpčeně zvolala.
„Než by si postěžovala na slotu a promočené boty, raději si ukousne jazyk!“
Larkin jí měkce stiskl rameno na znamení, že s ní soucítí. „Slečna Vivienne
vypadala u večeře tu noc, když jsem přijel, velice dobře. Byla trochu bledá, ale
jinak nejevila známky vyčerpání nebo nemoci.“
Doktor na něj poulil oči, a nejspíš se rozhodl pro laskavost. „Někdy v nás
záludná nemoc nějaký čas dřímá a vysává z nás energii, aby později propukla
v celé své síle.“
Caroline se nadechla, aby si dodala odvahu položit doktorovi nejdůležitější
otázku. „Uzdraví se?“
„Ale jistěže!“ zahalekal. „Je mladá a silná. Nepotrvá dlouho a zase bude na
nohou. Nechám vám tu nějaké přísady, z nichž uděláte mastičku, a poučím
vás, jak jí přikládat zábaly na prsa.“
Caroline radostí bez sebe doktora objala.
„Ale, ale! Kroťte se, mladá dámo!“ opáčil s předstíraným škarohlídstvím.
„Na tyhle hrátky jsem už starý!“
„A co zábava, doktore?“ volala Portia. „Vikomtův maškarní bál se koná za
necelý týden. Bude sestra do té doby v pořádku?“
„Myslím že ano,“ přikývl doktor. „Dvakrát denně jí přikládejte zábaly a
později, až se jí zachce vyjít si na čerstvý vzduch, ji pořádně zabalte do teplých
dek.“ Caroline pohrozil. „A postarejte se, aby to dítě dostalo nové boty!“
„Spolehněte se.“ Caroline byla rozhodnutá je obstarat i pro Portii, i kdyby
měla bratrance Cecila prosit na kolenou.
„Probrala se? Můžeme ji vidět?“ zaprosila Portia.
Doktor si dívku zamračeně prohlédl. „Ale jistě, pokud se nebudete
chichotat a rušit ji křikem, mladá dámo!“
„To mě ani nenapadne!“ Portia se doktorovi elegantně uklonila a se
vztyčenou hlavou, jako vzorná dáma, vykročila do komnaty. „Budu tichá jako
kostelní myška.“
Larkin se nejisté podíval na Caroline a ta kývla ke dveřím. V rychlosti
vyrazil za Portií a Caroline s Kaném osaměli.
 Odvážila se na vikomta podívat a zjistila, že si ji pátravě prohlíží. V
modrozelených očích svítilo nebezpečné světlo, které v ní znovu probudilo
pocity provinění. Příliš lehce jsem ho odsoudila, myslela si o něm to nejhorší,
ale on se nebránil, neusnadnil mi to, přemítala smutně. Říká se - důvěra za
důvěru. Ale my selhali..
Byla ochotná se mu omluvit, třebaže se jí zdálo, že jsou v takovou chvíli
veškerá slova nicotná. „Zřejmě jsem vás špatně odhadla, mylorde,“ promluvila
stísněně. „Nejspíš vám dlužím omluvu...“
„Pletete se, slečno Cabotová,“ stroze ji přerušil Adrian. „Nedlužíte mi
vůbec nic.“
Otočil se a zmizel v chodbě ve chvíli, kdy obzor prozářily první sluneční
paprsky.
 Staré kamenné hradní zdi ohraničující zahradu se koupaly v prudkém
slunci, pod jehož teplými paprsky se ranní rosa na trávnících měnila v třpytivý
závoj pohádkové víly. Na košatých lípách švitořily červenky, dohadující se, jak
nejlépe postavit hnízdo a kam snést první jarní vajíčka. Od východu vanul mír-
ný vánek přinášející omamnou vůni bylin, rozkvetlých zahrad a zelených,
hustých lesů.
Caroline se procházela po zahradních pěšinách dlážděných drobným
kamením a nastavovala tvář slunci. Byl příjemný teplý den, ale přesto měla
pocit, že jí k dokonalému štěstí něco chybí. Několikrát se přistihla, že zvedá oči
k oknům v nejvyšším patře. Jejich obyvatele oddělovalo od kvetoucí zahrady,
bzučícího hmyzu a poletujících motýlů pouze sklo, ale přesto se zdálo, že tam,
za těmi zdmi, se odehrává jiný život, plný temnoty a strašidelných stínů.
Někde ve věži odpočíval hradní pán, který se s nikým nedělil o své sny a
tajemství.
Kane se vůči ní nijak neprojevoval a Caroline připadalo, že se od
Vivienniny nemoci záměrně vyhýbá její společnosti. Přesto se zdálo, že mezi
nimi existuje neviditelné spojení, jakési hedvábné pouto, které se nedá
zpřetrhat. Pokud k ní něco cítil, dokázal to mistrně skrývat. Když se objevila v
jeho blízkosti, nasadil masku zdvořilé netečnosti. Už se nehašteřili a v jeho
očích pohasla jiskřička zájmu. Choval se k ní jako dokonalý gentleman,
formálně a odtažitě, téměř jako by nebyli spřízněni, jako by si ve
vauxhallských zahradách nevyměnili polibky a on nikdy nepostával před
věžní komnatou.
Balkónové dveře zavírala každou noc, než ulehla do postele, ale dávno to
nebylo zapotřebí. Tvrdě spala a budila se s pocitem, že někdo jejímu srdci
drahý zemřel.
„Můžete, prosím, donést ještě čaj? Konvice je prázdná.“
Caroline zaslechla sestřin hlas a zastavila se. Vivienne, zabalená v teplé
dece, si hověla v křesle, které umístili pod lípu. Momentálně komandovala
konstábla Larkina. Ten se okamžitě zdvihl z kamenné lavičky a pospíšil si do
domu. Z otevřené knihy, kterou tam zanechal, Caroline soudila, že Vivienne
předčítal. Jen doufala, že to nebylo o šibenicích ani jiných temných silách, jako
například Tanec prokletých od Halifaxe Gibbeta.
Vivienne si od uzdravení náležitě užívala pozorností ostatních, ale největší
radost jí dělalo nechat se během vikomtovy nepřítomnosti obskakovat
konstáblem Larkinem. Jednou chtěla, aby jí podal teplý šál, podruhé aby se
postaral o horkou cihlu pod její nohy a jindy aby jí donesl něco k snědku.
„Tady jsi Caro!“ zvesela zavolala na sestru, jakmile ji zahlédla. „Nechceš
mi dělat společnost, než se konstábl vrátí s čajem?“ Pokynula starší sestře
gestem královny a Caroline nezbylo než poslechnout.
Usedla na Larkinovo místo a sestru si prohlédla. „Uzdravuješ se přímo
báječně, sestřičko.“
Vivienne se zavrtala do měkkých polštářů, jimiž služebnictvo vystlalo
křeslo, a afektovaně zakašlala. „Nějak to zvládám, ale nesmím se vystavovat
průvanu.“
V odpoledním slunci, které jí prozářilo pleť a vlasy dozlatova, se zdálo, že
Vivienne kypí zdravím. Kdyby si takhle postěžovala Portia, obvinila bych ji, že
zveličuje, pomyslela si Caroline.
„Maškarní bál lorda Trevelyana je už zítra v noci,“ připomněla sestře.
„Chceš skutečně jít? Víš jistě, že to zvládneš?“
Vivienne si se skloněnou hlavou pohrávala s přívěskem na zlatém řetízku,
který ukrývala v živůtku. „Co bych to nezvládla? Copak můžu vikomta
zklamat, když mi projevuje jednu laskavost za druhou?“
Zaslechly křik a uviděly usměvavou Portii, která se k nim hnala jako na
zavolanou. Dívka se prohýbala pod vahou velké krabice, která byla téměř tak
veliká jako ona. „Ze neuvěříš, Vivi, jakou nádheru sloužící zrovna teď doručili
do tvojí komnaty? Vím, že bys byla zvědavostí bez sebe, a tak jsem to vzala s
sebou!“
Caroline, v níž se probudila zvědavost, se posunula, aby Portii udělala
místo.
„Je to ta nejúžasnější věc na světě!“ povykovala dívka a vítězoslavně
zdvihla víko.
Z krabice vyklouzla závěj průsvitného hedvábí jemně růžové barvy a
dívkám se zatajil dech. Byly to nádherné večerní šaty, k nimž patřila
nadýchaná spodnička ušitá z lesklého bílého saténu.
Portia šaty přidržela před sebou a snažila se neušpinit sukni o trávu. „Není
to krása?“
„To tedy ano,“ odpověděla Caroline, která neodolala a zlehka se dotkla
pasu pošitého drobnými perlami.
 „To je jak pro princeznu!“ vzdychla překvapená Vivienne a spokojeně se
usmála.
Portia sáhla do krabice, odkud vyndala malou kartičku z drahého papíru,
ale šaty nepustila. „Jsem sice zvědavá, ale cizí poštu nečtu.“
„Ještěže ti zbyla špetka slušného chování,“ suše utrousila Caroline a Portia
na ni vyplázla jazyk.
Vivienne si kartu obezřetně prohlédla. „Je to dárek od vikomta,“
promluvila bez úsměvu. „Přeje si, abych si róbu vzala na zítřejší bál.“
Caroline ucítila, jak ji polévá horko, a šaty rozzlobeně odhodila. „Jak si
troufá? Co si ten člověk vlastně myslí? Ten šperk, který ti věnoval, bylo značně
nevhodné gesto, ale dávat ti takový drahý dárek hraničí s drzostí! Kdyby to byl
pár rukavic nebo snad vějíř, to se dá přehlédnout, ale šaty...,“ zalykala se zlostí,
„to už přesahuje všechny meze slušnosti!“
Portia róbu chránila vlastním tělem, protože se strachovala, že ji sestra
roztrhá. „Přestaň vyvádět, Caro! Proč by je neměla Vivienne přijmout? Chceš jí
snad odepřít nevinné potěšení? Copak si neumíš představit, jak jí budou
slušet?“
„Jistě umím, ale nemůžu to připustit. Viviennina pověst by byla zničená.
Tohle je dárek, který dává manžel své...“
Caroline zachytila Viviennin pohled a zmlkla.
„Možná se pletu,“ promluvila sestra šeptem, „ale lord Trevelyan se v
posledních dnech chová poněkud divně. Možná si to tak naplánoval a šaty jsou
součástí plánu... Chci říct, že mě možná během bálu požádá o ruku.“
Caroline si nejdřív myslela, že slyší, jak se její nesplnitelné sny tříští na
tisíce kousků, ale byl to jen porcelánový servis, který Larkin, přinášející čaj,
upustil na kamennou dlažbu. Ztrhaný obličej měl jako vyřezaný z mramoru a
v očích stejné zoufalství jako ona.
Sklonil se, aby střepy kapesníkem smetl z cesty. „Musíte prominout, dámy,
ale jsem nemotora. Alespoň tak mi to říkala matka, když jsem byl malý
chlapec. Ještě jednou se omlouvám. Najdu služebnou a pošlu ji ten nepořádek
uklidit.“
Strčil mokrý kapesník do kapsy, a aniž se ohlédl, vykročil k domu.
Caroline viděla, jak za ním Vivienne hledí a mračí se. „Divný patron,“
zamumlala a uhladila deku na klíně. „Doufám, že až vikomt oznámí naše
zasnoubení, přestane se kolem mě točit jako korouhvička.“
Vivienne si mrzutě stěžovala, ale Caroline byla ochotná přísahat, že je
sestřino hudrování podbarveno špetkou lítosti.
„Co se děje, Vivienne? Nepláčeš, nebo snad ano?“ Udivovalo ji, že sestra
má na krajíčku jako ona, ale Vivienne vystrčila bradu a usmála se. „Kdepak!
Moje oči jsou stále trochu citlivé na slunce. Kdybych náhodou plakala, ujišťuji
tě, že čistou radostí. Lord Trevelyan bude úžasným manželem, nemyslíš?
Každá urozená londýnská dáma mi bude závidět...“
Portia pohladila hedvábnou látku a toužebně se podívala na Caroline.
„Obzvláště až ji zítra večer všichni ti nafoukanci uvidí v téhle krásné róbě.“
Caroline hleděla na sestry a ty se na ni prosebně dívaly. Nezbylo nic jiného
než urážku polknout a kývnout. „Vidím, že jste se proti mně spojily, a proti
přesile nic nezmůžu. Jestli se ne-rozkřikne, že jsou ty šaty od vikomta, nebude
snad tak zle.“
Caroline pocítila nutkání Vivienne opustit, stáhnout se do ústraní, stejně
jako Larkin. „Vyhledám konstábla a připomenu mu, aby se postaral o další
čaj.“
Nevnímala, že šlape po střepech a že za ní Portia starostlivě hledí.
Podkasala si sukně a rozběhla se, aby v domě vyhledala útočiště.

* * *
Bez dechu doběhla do komnaty a zpod postele vytáhla příruční zavazadlo.
Z něj vyňala malou láhev a prohlédla si její obsah proti slunci.
„Co má tohle znamenat? Snad ses nevrhla na alkohol?“
Caroline se polekaně otočila a spatřila ve dveřích Portii. „Neumíš
zaklepat?“
„Proč bych klepala, když je otevřeno?“ důrazně podotkla dívka a
vstoupila. „Nerada to říkám, ale mám o tebe starost, sestřičko. Venku ses
chovala moc divně, a tak mě napadlo, že tě vyhledám. Jak vidím, potřebuješ si
loknout něčeho ostřejšího, aby sis uklidnila nervy.“
Než se Caroline vzpamatovala, sestra jí láhev sebrala, odzátkovala a
ostražitě přičichla k hrdlu.
„Nedělej to!“ vykřikla Caroline v obavách, že se chce napít.
Ale Portia už ochutnávala a odporem se jí zkřivila ústa. „Víš, že jsi
naprosto nesnesitelná? Vždyť je to obyčejná voda a ty mě klidně vyděsíš k
smrti!“
Caroline ucítila, jak rudne, a sestra si ji podezíravě změřila. „O co jde?“
Portia láhev pečlivě zazátkovala, sáhla do zavazadla u Carolininých nohou a
vytáhla řetěz, na němž se houpal stříbrný kříž.
„Zajímavé!“ poznamenala uštěpačně. „Neopomněla jsi před odjezdem z
Edgeleafu informovat našeho vikáře, že se z tebe stává papeženec?“
„Nu, co?“ nepřesvědčivě se bránila Caroline. „Prostě se mi líbí.“
 „A copak to tu ještě máme?“ Portia znovu zapátrala na dně zavazadla a
zamávala na Caroline dřevěným kolíkem s ostrou špičkou. „Chceš tu dohánět,
cos doma zameškala? Že by ses vrhla na ruční práce?“
Další předmět, který se vynořil na světlo, byl osahaný dubnový výtisk
časopisu pro širokou veřejnost, v němž. publikoval doktor Polidori
rozporuplný článek o upírech.
„Ty jedna falešnice!“ rozkřičela se na ni Portia. „Já ho hledala celý týden!
Tys mi ho sebrala zpod matrace u tety Marietty, vid?“
Caroline už nechtěla zapírat a s povzdechem přikývla. Portia vše, co nalezla,
odhodila na postel a založila si ruce v bok. „Nebuď směšná, Portie!“
zapitvořila se na Caroline. „Nic takového jako vlkodlaci nebo duchové
neexistuje, ani skřítkové na zahradě, ani pěkná princátka, která si tě odvezou
na svůj zámek, kde budete spokojeně žít až do smrti!“ Vážně jí zahrozila. „Jsi
pěkná ničemnice, Caroline Marie Cabotová! Měla by ses stydět!“
„Co ty o tom víš,“ brumlala Caroline, zatímco vracela všechny věci zpátky
do zavazadla.
„Myslela jsem, že jsi praktická dívka... Na rozdíl od nás.“
„Jsem jen připravená na všechny možnosti, což svědčí o jisté dávce
praktičnosti.“ Po chvilce váhání kolík znovu vzala a strčila si ho do kapsy.
Portia ji sledovala vykulenýma očima. „Co máš za lubem?“
Caroline chtěla zalhat, ale sestra dokázala, že je v podvádění a vymýšlení
klamů dokonalá a může z ní být dobrý spojenec. „Hodlám prohledat každou
komnatu, každou skulinu na tomto hradě, dokud nenajdu vikomta. Jestli s ním
před západem slunce promluvím, pustím z hlavy všechny obavy a začnu se
těšit na maškarní.“
„Smělý plán.“
„Jestli Kane skutečně zamýšlí nabídnout Vivienne ruku během zítřejšího
bálu, mám dnes poslední příležitost dokázat, že je to obyčejný smrtelník z
masa a kostí, jako my.“ Hrdlo se jí stáhlo, ale nedbala. „Pokud se mi to podaří,
s klidem jim dám požehnání.“
„A jsi o tom přesvědčená?“ zeptala se Portia opatrně. „O čem, sakra,
mluvíš?“
Portia se kousla do rtu. „Nu, já jen... Všimla jsem si, jak ses zatvářila, když
se Vivienne zmínila, že se stane vikomtovou manželkou. Mám takový pocit, že
ti na něm začíná záležet.“
„Ale jistěže!“ odsekla Caroline, aniž se začervenala. „Komu by nezáleželo
na člověku, který vbrzku zachrání naši rodinu od bídy?“
Portia se nezdála být přesvědčená, ale také věděla, kdy má zatroubit na
ústup. „Co chceš, abych udělala? Mám tě následovat, mávat krucifixem a
kropit okolí svěcenou vodou?“
 „Ty zabavíš Vivienne, aby se mi nepletla pod nohy.“
„Ten úkol jsi měla přidělit konstáblu Larkinovi. Toho by od ní neodvlekla
ani smečka divokých vlků. Měla bych děkovat Bohu, že alespoň Julian kvůli ní
neztratil hlavu.“ Portia ulič-nicky našpulila ústa, ale Caroline pochopila, že ani
sestře není lehko u srdce. Kéž bych měla moc přetnout všechna pouta, která
svazují naše srdce, povzdechla si. „Myslím, že konstábl se jí bude dneska
vyhýbat, a proto žádám tebe, abys na ni dohlédla, než se vrátím.“
Caroline chtěla vyběhnout na chodbu, ale Portia ji chytila za rukáv. „Dáš
na sebe pozor, vid, Caro? I kdyby vikomt nebyl upír, stále může být
nebezpečný.“

Trevelyanský hrad bylo místo opředené mnoha tajemstvími, ale dveře tu

kupodivu nezamykali. Caroline kráčela po temných nekonečných chodbách a
několikrát sestupovala po točitých schodech do nižších pater. Tady se zastavil
čas, tudy kráčely dějiny a kamenné zdivo mohlo vyprávět legendy o zašlých
časech. Připadala si jako princezna z Portiiných vymyšlených příběhů, ale
nebylo moudré oddávat se mylným představám. Hradní pán mohl být princ,
ale i netvor.
Sloužící měli plné ruce práce, aby stihli připravit komnaty na zítřejší
příjezd velkého počtu hostů. Hosté podle významu nocovali na hradě, ale i v
okolních hostincích. Caroline se proplétala mezi služebnictvem a pečlivě
prohlížela komnatu po komnatě. Zjistila, že mnohé s Portii přehlédly, když
hledaly zrcadla. Po neúspěšném pátrání v horních patrech se ocitla přede
dveřmi do galerie.
Váhavě se dotkla kliky. Toužila vstoupit a znovu se zahledět na podobiznu
nemilosrdného válečníka, který se tolik podobal Kaneovi.
Mrkla k oknu a zjistila, že se schyluje k večeru a slunce brzy zapadne.
Zvedla sukně a s pocitem nutkavé povinnosti se rozběhla k dalšímu schodišti.
Služebnictvo si jí nevšímalo, a Caroline se podařilo nepozorovaně
vklouznout do hradního podzemí. Tady byly kuchyně, v nichž vládl čilý ruch
a shon. Pomocníci kuchařů loupali hromady brambor, čistili zeleninu a také tu
omamně voněl pečící se chléb. Vše muselo být hotovo včas, aby se po zítřejším
bále mohla podávat opulentní večeře.
Vrhla pohled do pootevřených dveří. Na železném háku tu visela hrouda
čerstvého masa, z níž kapala krev do velkého mosazného kotlíku. Nebyl to
příjemný pohled a Caroline se zvedl žaludek. Začínala ztrácet naději, že tu
najde něco významného, co by zaplašilo pochybnosti. Podzemí bylo hotové
bludiště, avšak brzy zjistila, že tady je s pátráním u konce. Ohlédla se, aby se
ujistila, že ji nikdo nevidí, a svižně se rozběhla úzkou chodbou, která upoutala
její pozornost. Zem byla pokrytá nánosem prachu a na vlhkých zdech visely
závoje pavučin. Kdyby nebylo mihotavého světla hořících svíček zasazených v
nástěnných svícnech, klidně by přísahala, že se ocitla v temném středověku.
Strašidelné okolí jí nahánělo hrůzu. Temná chodba se začínala klikatit.
Něco jí přeběhlo přes nohy a Caroline zaječela. V panice, že narazila na
hladovou krysu, se překotně rozběhla a vrazila do dveří. Pověsila se na kliku a
zřejmě konečně našla, co hledala. Dveře byly zamčené.
Zapomněla na hlodavce a zacloumala klikou. Co když jsem našla rodinnou
hrobku, napadlo ji, anebo vězení, o němž Kane tak lhostejně žertoval?
Poklekla, aby dovnitř nakoukla klíčovou dírkou, když vtom se za ní
ozvalo: „Smím vám posloužit, slečinko?“
Caroline se tak vylekala, že strachy vypískla. Za ní stál Wilbury a vypadal,
jako by zrovna vylezl z hrobu. Matný šerosvit zvýraznil starcovu chorobnou
bledost, takže se kostnatý obličej podobal děsivé masce. U pasu mu visel kruh
a na něm řada zrezivělých klíčů.
„Dobré odpoledne, pane Wilbury!“ vyhrkla a vykouzlila milý úsměv.
„Jaké šťastné shledání! Ještěže jste se tu objevil! Vy mi jistě pomůžete tyhle
dveře odemknout.“
„Zajisté, to není problém,“ odpověděl suše a Caroline nezbylo, než
pokračovat v šarádě.
„Váš... Váš pán mě požádal, abych něco přinesla sestře.“
„Vskutku? A právě vás? Proč neposlal někoho ze služebnictva?“
„Protože já sem zrovna měla cestu a on nechtěl nikoho obtěžovat.“
Komorník odpověděl pozdvižením sněhobílého obočí a Caroline si
pospíšila s ujištěním.
„Víte, sestra se jednou stane zdejší paní a vy se zajisté vynasnažíte, abyste
ji potěšil,“ zašeptala mu do ucha.
Wilbury si pod vousy zabručel něco, čemu nerozuměla a co nevyznělo
lichotivě, a zachrastil klíči. Po chvilce našel ten správný a strčil ho do klíčové
dírky. Caroline uchopila svíčku a napjatě vyčkávala.
Wilbury chvíli zápolil se zámkem a poté se dveře otevřely a starobylé
veřeje a závlačky zaskřípaly.
Caroline zdvihla svíčku nad hlavu a obezřetně vykročila. Namísto
železných kruhů ve zdech a vynalézavě sestrojených mučících nástrojů,
uviděla dřevěné police a na nich lahve, lahvičky a zavěšené plátěné pytlíky.
Všechny byly pečlivě popsány a Caroline udiveně slabikovala nápisy: šalvěj,
muškát, jalovec, tymián...
Objevila pouze komoru, kam se ukládalo koření.
 „Jak vidíte, slečinko, dodržujeme staré zvyky,“ informoval ji Wilbury
potutelně. „V dávných dobách bývalo obvyklé, že zdejší majordomus držel
vzácné byliny a koření pod zámkem.“
O jaké době ten člověk vlastně mluví? durdila se Caroline. Před třemi,
čtyřmi staletími? Je tak starý, že to musí pamatovat, pomyslela si neuctivě.
„Tady to je!“ Caroline potlačila zklamání. Sáhla po první lahvičce, na
kterou jí padl zrak, aniž si přečetla, co je na ní napsáno. „To je přesně to, co
sestra potřebuje.“
Ukryla lahvičku ve vnitřní kapse a chystala se vyjít na chodbu, když
uslyšela Wilburyho chraplavý smích. „Být vámi, přidal bych jí do čaje kousek
cukru navíc.“
Caroline se zastavila a udiveně se na starce podívala. „A proč bych to
dělala?“
Wilbury ukázal na její kapsu. „Potlačí hořkou chuď lau-dana.“
Caroline seděla na posteli, objímala si kolena a sledovala zapadající slunce.
Brzy bude noc a já promrhala poslední příležitost zjistit, co se vlastně na
trevelyanském hradě děje, hloubala zachmuřeně. Zítra je maškarní, a o
Adrianu Kaneovi nevím, co by se za nehet vešlo. „Adrianě,“ zašeptala, aby
slyšela zvuk jeho jména. „Nedáš si kousek hovězí pečeně? Co kdybychom si
promluvili o oslavě tvých letošních narozenin? A jak pojmenujeme našeho
prvního syna, Adrianě?“
Připadala si nesmírně osamělá a samota bolela. Možná se dneska v noci
nezamknu. Vždyť k čemu je odříkání a nemístný falešný stud? Z toho jen bolí
srdce a postel je prázdná.
Zvedla hlavu a zahleděla se na balkónové dveře. Připomněla si, jak jedné
noci zahlédla venku stín a zaslechla tiché kroky. Vyklouzla z postele a jako
hypnotizovaná se vydala k oknu.
Tehdy Kane tvrdil, když ho tu přistihla, že si vyšel na noční procházku,
nadýchat se vzduchu a zakouřit si. Pak zmizel stejně tajuplně, jako se objevil.
Rozrazila dveře a odvážila se vkročit na balkon. Studený večerní vítr jí
rozevlál slabou noční košili a Caroline ucítila, jak ji mrazí. Mařím čas
neplodným pobíháním po hradě. Proč mě nikdy nenapadlo vydat se po jeho
stopě? Podívala se na potemnělý obzor. Ted už nemám co ztratit, pomyslela si
odhodlaně. Slunce zapadlo. Nahradily ho temné mraky, slibující bouřlivou
noc.

Plížila se podél věžního cimbuří, aby ji zezdola nezahlédli, tiskla se ke

kamennému zdivu a doufala, že sestry nenapadne přijít ji navštívit.
 Na opačné straně věže konečně našla, co hledala. Seběhla po několika
kluzkých schodech a dostala se na úzký mostík pře-klenující propastnou
hloubku mezi severní a jižní věží. Zalitovala, že si nevzala plášť, a v rychlosti
ho přeběhla. Bylo chladno a ve výšce foukal nepříjemný vítr.
Wilbury ji při příjezdu na hrad výslovně informoval: Slečna Cabotová má být
ubytovaná v severní věži. A Caroline nechtěla uvažovat o významu starcových
slov ani o soukromí, jaké skýtaly věže jejich obyvatelům.
Kaneův požadavek mohl být naprosto nevinný. Viděla, jak se služebnictvo
činí, aby stihlo uklidit hradní komnaty a připravit je pro přijíždějící hosty.
Komnaty, kam Wilbury ubytoval sestry, mohly být v té době jediné uklizené...
A severní věž...
Nyní stála před stejnými francouzskými dveřmi, jaké vedly do její
komnaty. Snažila se nakouknout dovnitř, ale neuspěla. Závěsy v místnosti byly
zatažené.
Podívala se na temnou oblohu, na níž se kupily mraky.
Nemohla tu dlouho otálet. Prokřehlými prsty vzala za kliku. Jestlipak
Kane dbá vlastní rady a zamyká se? Jestli ano, vrátím se do postele a další noc
strávím v trýznivé nejistotě, pomyslela si. Klika povolila a Caroline opatrně
strčila do dveří. Ani neza-skřípaly, jako by ji vyzývaly vstoupit do Kaneova
království plného stínů.
 Vklouzla do věže a tiše za sebou zavřela. Srdce jí bušilo jako zvon, až se
bála, že je někdo uslyší. V místnosti nebyla úplná tma díky světlu zvolna
dohořívající voskové svíčky. Chvíli vyčkávala, aby přivykla matnému šeru, a
obezřetně se rozhlédla. Místo rakve na mramorovém podstavci uviděla velkou
pohodlnou postel se zataženými závěsy a s úlevou vydechla. Udělala krok a
vrazila do nábytku zakrytého hedvábím. Hodlala se podívat, co se skrývá pod
látkou, když vtom zaslechla šustot. Někdo ležel v posteli a Caroline se znovu
vylekala. Zadržela dech, sevřela kolík v kapse a po špičkách se přikradla blíž.
Nakoukla štěrbinou v závěsu a spatřila spícího muže.
Adrian Kane tiše oddechoval a Caroline na něj kulila oči. Spal nahý, jak
bylo patrné podle obnažených širokých zad a úzkých boků pod zmuchlanou
pokrývkou. Najednou jí vyschlo v ústech. Pokaždé když se setkali měla pocit,
že ho tíží břemeno odpovědnosti, ale nyní hleděla na jiného člověka. Spánek
zjemnil ostré rysy obličeje. Obdivovala jemně vykroužené obočí, dlouhé tmavé
řasy, které mu ženy zcela jistě záviděly, a pramen vlasů, který mu spadl do
čela. Spal s rozhozenýma rukama a nepatrně pootevřenými ústy a Caroline
měla náhle pocit, že v něm zahlédla malého chlapce, jakým býval.
Zaplavil ji příval něžnosti. Přišla zjistit, co je Kane zač, a jediné, čeho
dosáhla, bylo vědomí vlastní pošetilosti. Vikomt byl složitý člověk, a stejně
složité byly její city k němu.
Nepodváděl, to ona klamala sebe. Donutila se uvěřit, že je pro sestru
nebezpečný, a zatím bylo v ohrožení její srdce. Dokud si hýčkala směšnou
představu, že je upír, mohla odolávat jeho svůdné přitažlivosti, ale co teď?
Zavřela oči ve snaze najít ztracenou rovnováhu. Měla by odejít, ale
nechtělo se jí. Kam? Do prázdné postele? Kdy se mi poštěstí dostat se k němu
tak blízko, prohlížet si ho, jak spí? O kom sní? Třeba o mně, pomyslela si
sobecky. Co kdybych se ho dotkla! Jediný dotek...
Pak hned půjdu, slibovala si. Vykradu se jako myška a ponechám ho
snům. Vrátím se do komnaty, a až mě přijde požádat o Vivienninu ruku,
udělím mu milostivý souhlas. Stanou se z nás příbuzní...
 Vztáhla ruku, a tentokrát se nedotýkala namalovaného obrazu, ale muže, z
něhož sálal život, teplo a síla.
Pohladila ho po rameni, a než se vzpamatovala, ležela na zádech, s rukama
uvězněnýma za hlavou. Kane ji držel jako v kleštích a svíral jí hrdlo.
Hleděla do očí, v nichž svítilo nebezpečné světlo, a nebyla schopná
odvrátit zrak. Nedokázala se nadechnout, ale na vině nebyla jeho váha. Byla to
těsná blízkost nahého těla a mužná vůně smíšená s vůní santalového dřeva,
která vzala útokem její smysly.
Pod těžkými víčky Adriánových očí problesklo poznání. Zvolna uvolnil
sevření, ale z náruče ji nepustil. Caroline by neposlechla, i kdyby ji pobídl k
odchodu. Byla tak ochromená, že se nedokázala pohnout. Přerývaně
oddechovala a třásla se jako list. Neměla zkušenosti, ale přesto pochopila, co jí
hrozí.
Kane hleděl na její ústa.
„Nedělejte to...“ Cítila žár sálající z jeho těla, touhu, která tryskala z jeho
očí a každého póru nahého těla... „Prosím, nedělejte to...“
Téměř se zalykala, ale poznala, že je pozdě. Pro ně nebylo úniku. Věděla to
od chvíle, kdy se poprvé setkali, kdy se jejich ústa spojila v náruživém
polibku...
Dotkl se její brady a prstem jemně přejel po tváři. Jako hypnotizovaná mu
hleděla do očí, neschopná jediného pohybu. Dotýkal se jí s takovou něžností,
že se začala chvět. Sklonil hlavu a Caroline ucítila jeho rty na svých. Jazykem ji
donutil otevřít ústa a začal ji náruživě líbat. Jako smyslů zbavená ho objala
kolem krku a přitiskla se k němu.
Rozpustil jí vlasy a rozvázal tkanice na živůtku. Nebyla připravená na
doteky laskajících prstů, ani na žár jeho těla. Obnažil jí prsa a začal laskat
bradavky. Byly to jemné, ale nesmírně dráždivé doteky, které v ní vyvolávaly
pocity hraničící se závratí.
Šest dlouhých let si Caroline odpírala veškerá potěšení, a ted se jí zdálo, že
ji přemíra slasti, kterou ji zahrnoval, dočista pohltí. Ucítila jeho ruku na
podbřišku a napnula se jako struna. Nabízel jí rozkoš a ona si ten sladký nektar
hodlala vychutnat do poslední kapky.
Ten muž byl splněním jejích nejtajnějších snů. Dokázal v ní zburcovat
všechny smysly, přimět ji, aby mu rozkoš oplácela, a dožadovat se dalších,
dosud nepoznaných slastí... Poprvé od smrti rodičů měla pocit, že skutečně
žije, že její srdce přetéká štěstím, a ať se stane cokoliv, vzpomínky na tyto
chvíle jí nikdo nevezme...
 On musel cítit totéž, protože byl odhodlaný vzít si vše, co nabízela. Vklínil
se mezi její stehna, a když ucítila tlak jeho těla, vykřikla. Nevěděla, co bude
následovat, co s ní provádí, ale chtěla všechno, co jí mohl poskytnout...
Přestal ji líbat a Caroline zaprotestovala. Ucítila jeho ústa na hrdle a
ochotně se podvolila. Laskal ji jazykem a zničehonic ji jemně kousl.
„Kristepane!“ vykřikla zděšeně. „Co to děláš?“ Ani si neuvědomila, že
vynechala formální oslovení.
Hleděl na ni a jeho oči se třpytily jako diamanty. „Snad se nedivíš? Přece jsi
to čekala.“ Vytáhl kolík, který nahmatal v její kapse, zatímco se utápěla v
blaženosti. „Ty chodíš do postele s kusem dřeva? Co s ním děláš? Dáváš si ho
pod hlavu?“
Caroline polilo horko. „To je moje věc,“ podařilo se jí přiškrceně
odpovědět, ale stihl ji vikomtův pohrdavý pohled.
„To je dost nechutné. Co jsi s tím, proboha živého, hodlala provádět?“
Kolík odhodil, rozhrnul závěs a vstal.
Caroline se posadila a vykulila na něj oči. Vikomt na sobě neměl ani nitku!
Podobal se Michelangelovu Davidovi a choval se s naprostou nenuceností,
jak to dokáží jen muži. Caroline, místo aby stydlivě sklopila oči, za ním
hleděla, dokud nezašel za plentu. Teprve potom jí došlo, jak se chová, a zrudla.
„Vím, že mi to máš za zlé, ale nediv se. Lidé o tobě trousí podivné řeči, a tys je
nikdy nevyvracel.“
„Myslel jsem,“ ozval se stroze, „že ty jediná neuvěříš takovým
hloupostem.“
„Dvořil ses mé sestře! Co jsem měla dělat?“
Vikomt si oblékl krátké kalhoty a zápolil se zapínáním. „Copak jsem ti
někdy zavdal příčinu - s výjimkou této noci -, aby sis myslela, že mám s tvou
sestrou nečestné záměry?“
Anol chtěla se Caroline rozkřičet. Když jsi mě políbil ve vaux-hallských
zahradách! Když jsi ve mně probudil naději, že jsem jediná žena tvého srdce, jediná,
kterou miluješ! Ale raději mlčela. „Tvoje chování k mé sestře se dá označit za
slušné a zdvořilé, ale v mém případě...“
Navlékl si bílou košili s nabíranými rukávy a vztekle trhl tkanicí na
rozhalence. „Cos čekala, ženská, když ses mi nacpala do postele!“ osopil se na
ni tvrdě. „Copak nevíš, jak to chodí mezi mužem a ženou?“
Caroline zrudla, ale nehodlala trpně naslouchat výčitkám. „Já se nikam
nenacpala! To tys mě stáhl k sobě!“
„A co jsem měl, zatraceně, dělat? Cekat, až mě ten, kdo se sem vetře pod
rouškou noci, zabije?“ Pohodil hlavou, jako by odháněl noční můru.
„Kristepane! Co tě to napadlo? Takhle hazarduješ se svou pověstí? Chceš, aby
si o tobě cvrlikali vrabci na střeše?“
„Dávala jsem pozor, aby mě nikdo neviděl,“ nejisté zamumlala Caroline.
„Pak jsi pošetilejší, než jsem si myslel,“ pokáral ji tlumeně. Pomalu se k ní
blížil a Caroline měla pocit, že hledí na velkou, nebezpečnou šelmu.
Nevadilo jí, že je neupravená a rozcuchaná. Byla připravená mu srdnatě
čelit, ale zarazil ji posměch v jeho očích. V rychlosti strčila kolík do kapsy.
„Nepřišla jsem tě zamordovat, ale konečně zjistit pravdu, a nehnu se odtud,
dokud se ji nedozvím.“ Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahu k důležité
otázce. „Jsi, nebo nejsi upír?“
Otázka ho očividně zaskočila, protože si ji chvíli prohlížel. „Pořád mě
překvapuješ. Při našem prvním setkání jsem si myslel, že jsi praktická dívka a
nevěříš na příšery.“
„Nu, a co?“ krčila rameny Caroline. „Nikdo přece nepopírá existenci
Draculy nebo hraběnky Alžběty Báthoryové, která si libovala v krvi nevinných
panen, aby si zajistila věčné mládí.“
„Můžu vás ujistit, slečno Cabotová, že já mám pro panny příjemnější
využití.“
Dobíral si ji a Caroline zrozpačitěla. Nechtěla se pouštět do neplodné
debaty o nevinnosti. „Nemůžeš popřít, že máš instinkty zabijáka. Vrhl ses na
mě jako vlk, a než jsem stačila vykřiknout, málem jsi mě připravil o život.“
Vikomt pozvedl obočí. „Pokud si dobře pamatuji, nijak ses nebránila.“
Naklonil se a upravil jí neposlušný pramínek vlasů. „Téměř bych přísahal, že
jsi na útěk ani nepomyslela.“
Mužův letmý dotek v ní vyvolal třas a probudil touhu. Ale on ucukl, jako
by se spálil. „Tohle si o mně myslíš? Ze jsem rozený zabiják?“
„Nevím, co jsi zač,“ přiznala roztřeseně, „ale od prvního okamžiku, kdy
jsem tě uviděla, myslím jen na tebe. Pokaždé když vkročíš do místnost, se mi
rozklepou kolena a korzet mi je těsný, protože se mi nedostává dechu. Chovám
se nemožně, protože sním o muži, který projevuje zájem o mou sestru... Pokud
jsi mě neočaroval nějakým tajemným kouzlem...“
„Jednou ses zmínila, že jen slabí jedinci podléhají druhým.“
Caroline uniklo zoufalé pousmání. „Pak musím být slabší, než jsem tušila.“
„Pokud je pravda, co povídáš, podlehneš mi, když ti to poručím?“
Stál u postele a Caroline všemi smysly vnímala jeho tělo, vůni a teplo.
Přesto se jí nedotkl. „Jsi schopná odolat, jestli ti poručím, abys mě objala, abys
mě políbila?“ zeptal se ochraptěle. „Milovala mě?“
Caroline chtěla vyskočit z postele, ale Kane ji chytil za ramena a donutil,
aby se na něj podívala. „Co když se nemýlíš? Co když jsem tě skutečně
oblouznil a ty nemáš přede mnou úniku? Není to jen úchvatné dobrodružství,
ty ses do mě zamilovala!“
Caroline divoce třásla hlavou. Zděsilo ji, že odhalil její tajemství. Teď si tím
kolíkem probodnu vlastní srdce, horečně uvažovala.
„Urážíte mě, pane! Za co mě máte? To bych Vivienne neudělala! Nejsem ten
typ ženy, který...“ „Co když ti povím, jaká jsi?“
Povolil stisk a začal ji hladit, a to bylo ještě horší. „Jsi ten typ, který se
raději vzdá vlastního snu ve prospěch štěstí druhých. Jenže, milá zlatá, lidské
srdce je zrádné a tvé není výjimkou. Rozum ti velí obětovat se, ale srdce
nemilosrdně prosazuje svou. Můžeš se bránit, ale láska stejně zvítězí.“
„Chcete něco vědět, mylorde?“ Hleděla na něj a polykala slzy. „Klidně
budu trpět.“
„Třeba tomu dokážu zabránit...,“ poznamenal Kane tak tiše, že mu sotva
rozuměla. S chladným výrazem v očích sebral plášť a ukázal k oknu.
„Odvedu tě zpátky do tvé komnaty, pokud ovšem nechceš zazvonit na
služebnictvo, aby ti poskytlo doprovod...“
Caroline neochotně vstala a on ji nekompromisně vystrkal na balkon. Vítr
nabral na síle a přivál další mraky, které se hnaly po obloze a zakrývaly
vycházející měsíc.
„Nemysli si, že se vykroutíš!“ upozorňovala ho Caroline, zatímco ji Kane
vlekl za sebou po schodech. Na spojovacím můstku si připomněla, jakou
hloubku má pod sebou, a zrychlila, aby stačila jeho dlouhým a rázným
krokům. „Jestli nejsi upír, chci vědět, proč prospíš celý den a do společnosti
vycházíš až po západu slunce. Proč všichni tvoji předkové vypadají, jako by ti
z oka vypadli, a proč dovolíš lidem, aby si o tobě šuškali to nejhorší! Taky chci
vědět, proč není na hradě jediné zrcadlo!“
Kane se na místě zastavil a drsně s ní zatřásl. Chytil ji kolem pasu, aby se
ujistil, že mu neuteče, a z kapsy jí vytáhl dřevěný kolík. Caroline se vylekala,
když ji donutil sevřít primitivní zbraň v ruce. Chtěla se bránit, ale proti jeho
síle byla bezmocná. Ostrý hrot si přitiskl k prsům.
„Jestli si skutečně myslíš, že jsem netvor,“ zachroptěl výhrůžné, „vraž mi
ho do srdce! Od okamžiku, kdy jsem tě spatřil, nevím, co se se mnou děje. Co
na tom sejde, jestli ukončíš můj život ty... Nebo někdo jiný!“
Caroline vikomtovo přiznání dokonale vyvedlo z míry. Nevěřícně na něho
hleděla a přála si jediné: aby jí ten uhrančivý muž s kouzelným úsměvem
patřil. Nedokázala odolat touze, která se jí zmocnila, a odvážila se ho pohladit
po tváři. On ji pustil a kolík spadl na zem.
Pro Adriana bylo nad lidské síly se v tu chvíli ovládnout. Strhl Caroline do
náruče a začal ji vášnivě líbat. Byl to sladký, smyslný polibek, který jí naznačil,
jak moc po ní touží, ale vycítila z něj i marnost a zoufalství. Kolem nich svištěl
vítr, čechral jim vlasy a rozevlával pláště, ale oni nevnímali. Pro ně se zastavil
čas. Nebylo minulosti či budoucnosti, ani lítosti nad Vivienne. Pro Caroline
existoval jen tento vzácný okamžik s mužem, jemuž se choulila v náruči a
který ji připravoval o rozum.
Líbal ji dlouho a Caroline zklamaně zasténala, když se od ní odpoutal.
Hleděl jí do očí a užasle kroutil hlavou. „Co mám s vámi dělat, slečno
Cabotová?“
„Cokoliv si přejete, mylorde,“ omámeně špitla a položila mu hlavu na
prsa.
„Jmenuju se Adrian.“
„Adrianě,“ vzdychla a jazykem si olízla nateklé rty. Rozhalila mu košili,
začala ho hladit a jeho srdce se rozbušilo jako zvon. V tom člověku bylo tepla a
životní síly na rozdávání, až ji opustily veškeré pochybnosti. „Vždycky jsem
cítila, že nejsi tak tvrdý, jak se tváříš,“ zašeptala.
„Hrůza!“ zasmál se. „Moje tajemství je vyzrazeno. Světe div se, nejsem
upír!“
„Pochopitelně že nejsi.“ Caroline se ulevilo tak, že se radostí rozesmála.
„Nechápu, jak jsem se mohla nechat zviklat Portiiný-mi nesmyslnými
fantaziemi! Musíš si o mně myslet, že jsem úplná hlupačka. Jak jsem mohla
uvěřit v jejich existenci...“
Adrian ji k sobě pevně přitiskl a tím umlčel její tirádu. Opět nasadil masku
netečnosti a do očí se mu vkradly temné stíny. „Nejsem upír, jsem lovec
upírů.“
 Caroline se zatvářila tak překvapeně, že se Adrian usmál.
„Ty tedy nejsi upír,“ pomalu zopakovala.
„Nejsem.“
„Jsi ten, kdo je pronásleduje.“
Adrian přikývl.
„Někdo, kdo loví upíry...“
Opět kývl.
„...a zabíjí je.“
„To není přesné. Oni jsou už dávno mrtví,“ trpělivě jí vysvětloval. „Duše
opustila tělo a já posílám jejich tělesné schránky do pekla, aby nemohli dál
škodit.“
Caroline přikyvovala, jako by vše, co jí povídal, dávalo smysl. Jemně se mu
vymanila a pomalu se vydala na konec mostíku. „Proto spíš během dne, abys
je mohl po nocích sledovat?“
„Nemají rádi slunce.“
Kane nepochyboval, že dívka usilovně přemýšlí, aby si vše srovnala v
hlavě.
„Předpokládám, že nemáš některé jejich příznačné rysy, například... dejme
tomu nesmrtelnost?“
„Narážíš na galerii?“ Kane pochopil, co se jí honí v hlavě. Chtěl ji znovu
obejmout, ale viděl, že k tomu není vhodná doba. „Nelhal jsem ti, když jsem se
zmínil o rodové podobě. Můj pra-prastrýc kdysi dávno zplodil dítě s
manželčinou služkou. Sice popíral, že je jeho, ale pouze do doby, než se
narodilo. Mělo mateřské znaménko nad levým obočím.“
„Co se stalo pak?“ Caroline zvolnila krok, ale pokračovala v chůzi.
„Má praprateta ho postřelila, ale naštěstí pro mě a jeho potomky měla
špatnou mušku a trefila ho jen do holeně. Zplodil dalších patnáct dětí, z nichž
sedm s tetou. Postřelila ho ještě dvakrát, ale on přežil a zemřel v posteli, v
požehnaném věku dvaadevadesáti let.“
Caroline uvažovala. „A co ty prázdné rámy? Jestli nejsi upír, ale jejich
lovec, proč ses zbavil zrcadel?“
 Adrian ztěžka vydechl a prohrábl si vlasy. Téhle otázky se bál nejvíc.
„Když už to musíte vědět, slečno Cabotová, rád vám to osvětlím. Zbavil se
jich kvůli mně,“ hedvábným hlasem promluvil Julian, který se před nimi
nečekaně vynořil ze tmy.
Adrian zaklel a Caroline se polekala tak, že si přitiskla ruku na ústa. „Vy se
bojíte, že zachytí vaši podobu?“
„Ne,“ odpověděl Julian, který se k ní pomalu přibližoval, „já už totiž
žádnou nemám.“
Caroline dlouho mlčela, než se vyrovnaným hlasem zeptala: „Ani duši,
viďte?“
Julian si uhladil dokonale střižený kabátec a zkroušeně zakroutil hlavou.
„Uhádla jste.“
„Asi jste se oba dobře bavili, když jste vymýšleli tenhle povedený žertík!“
vybuchla Caroline a zamračila se na Adriana. „Myslíte si, že jsem obyčejná
venkovská husička, kterou snadno obalamutíte? Kolik brandy jste vypili a
kolik drahých cigaret vykouřili, než jste ten podvod vykoumali?“ Caroline se
zlostí třásla. „Vidím, že jsem se ve vás přece jen zmýlila, mylorde. Myslela
jsem, že jste citlivý člověk, ale vy ani nemáte srdce.“
Adrian bezmocně zamával rukama a vykročil k ní. „Počkej, Caroline,
vyslechni mě...“
„Kdepak!“ zašermovala mu prstem před obličejem. „Na jednu noc toho
bylo dost. Doufám, že jste se příjemně pobavili na můj účet, pánové.“
Hodlala pokračovat v chůzi, ale Julian jí zastoupil cestu a Adrian pochopil,
co má bratr v úmyslu.
Mladík vyrazil nelidský výkřik, vypoulil oči, jejichž bělmo ve tmě zasvítilo,
a vycenil na dívku dlouhé smrtící tesáky.
Caroline vyjekla a začala couvat. Julian se k ní blížil krok za krokem a
nezastavil se, dokud nevrazila do Adriana. V měsíčním svitu vypadal jako
zhmotnělá noční můra.
Adrian chvějící se dívku sevřel v náruči a na bratra se rozkřikl. „K čertu s
tebou, Juliane! Tohle není zrovna zábavné!“
Julian pokrčil rameny, a než se Caroline vzpamatovala, opět před nimi stál
krásný mladík s andělskou tváří a úsměvem, kterým se vykroutil z každého
uličnictví.
Adrian připustil, že mu Julianovo vystoupení vrátilo dívku do náruče,
třebaže se na bratra zlobil, že ji vyděsil. Hladil ji po vlasech a utěšoval ji. „Už je
to v pořádku, drahoušku. Nedopustím, aby tě ten uličník strašil.“
 Caroline na Juliana hleděla s otevřenými ústy a mladík se na ni zkroušeně
usmíval. Byl to úsměv na usmířenou; jako by poškádlil malé děvčátko a teď si
je chce udobřit. „Přede mnou se nemusíte klepat strachy, slečno Cabotová.“
Julianovým bystrým očím neuniklo ani smítko. Všiml si dívčiných
rozcuchaných vlasů, nateklých rtů i toho, jak ji bratr něžně objímá. „Jste sice
sousto k nakousnutí, ale já, na rozdíl od něj, dokážu ovládat své chutě.“
„Na to se tě nikdo neptal!“ zpražil ho Adrian. „Není to tak, jak si myslíš...“
„Kristepane!“ utrhl se na něj Julian. „Neurážej mou inteligenci! Můžeš lhát
sobě, jestli chceš, i jí, ale nelži mně! Ona je ta, kterou chceš.“
„Udělejte to ještě jednou!“ požádala ho Caroline, která se probrala z šoku.
„To s očima...“
Adrian ucítil, jak se dívka chvěje, a pohladil ji po zádech, „...a ty zuby.“
„Rád se předvádím, ale obvykle nepřidávám, ovšem pro vás...“ Julian se
podíval na bratra, aby si vyžádal souhlas, a Adriánovi nezbylo, než s
povzdechem přikývnout.
Tentokrát musela Caroline připustit, že ji skutečně nešálí zrak. Julian
nepodváděl. Na vlastní oči se přesvědčila, jak se mu do očí vkrádají temné
stíny a jak se mladíkův obličej začíná měnit.
„Dobrý bože! Takže je to pravda!“ vydechla ohromeně. „On je skutečně
upír!“ Kdysi Adriana ujišťovala, že neomdlívá, ale teď k tomu neměla daleko.
„Už je to tak/' zamumlal Adrian a držel ji, dokud se nepřestala třást.
„Umíte... Umíte...,“ zakoktala, neschopná odtrhnout od Juliana zrak,
„umíte se proměnit v netopýra a létat?“
Julian nasadil znechucený výraz. „Ježíši, ženská! Copak jste spadla z višně?
To máte od Portie, viďte? Měla byste dohlédnout na její četbu. Ty Polidoriho
nesmysly jsou k smíchu. Vidí upíra za každým rohem, a to není pro vývoj
mladé dívky zdravé. Klidně usnu i v rakvi, ale proč bych to dělal, když si
můžu hovět v pohodlné posteli?“
„Vy fakt spíte v rakvi?“ překvapeně se zeptala Caroline, jejíž zvědavost
převážila nad strachem.
„Musíš bratrovi odpustit.“ Adrian zničeně zakoulel očima. „Odjakživa měl
smysl pro vytváření napětí kolem sebe, ještě předtím, než se stal upírem.“
„Pořád to nějak nechápu,“ vzdychla Caroline a otočila se k Adriánovi.
„Julian je tedy upír, ale proč necháš lidi věřit, že jsi to ty?“
„Protože je to tak snazší,“ vysvětloval Adrian. „Můžou mě podezírat, ale
nikdy mi nic nedokážou.“
Caroline obrátila pozornost k Julianovi, který teatrálně rozpřáhl paže.
„Podívejte se na mě, slečno Cabotová! Můžete brát vážně někoho, kdo žehrá na
slunce, obléká se do černého a libuje si v půlnočních večeřích? Takový člověk je
jen k smíchu.“
„A co ta záhadná zmizení na Charing Cross? Jste za ně zodpovědný?“
„Ne, to já,“ odpověděl Adrian, čímž si vysloužil její vystrašený pohled.
„Byli to upíři, drahá, jeden jak druhý.“
„A ty jsi poslal jejich tělesné schránky do pekla,“ zopakovala jeho slova.
„Jemně řečeno! Nevím, kdo z nás má větší smysl pro dramatičnost!“
vykřikl Julian. „Nemají duši, tak jaképak s nimi strachy!“
„Julian není jako ostatní,“ ujišťoval ji Adrian. „Nikdy nesál lidskou krev.“
„Jen proto, že starší bráška utratil za posledních pět let u řezníka hotové
jmění.“
Caroline při představě hroudy masa a kapající krve dole ve sklepení
zkřivila ústa a Julian se ušklíbl. „Jste všechny stejné. Omdlíváte nad kdejakým
romantickým nesmyslem o upírech, ale jestlipak vás napadne, že se i upír musí
nějak živit?“
„Pět let,“ zamyslela se Caroline. „To muselo být v době, kdy jsi studoval v
Oxfordu. Vaše matka tehdy odjela do ciziny a Juliana ponechala ve tvé péči.“
Adrian přikyvoval. „Vyprávěl jsem ti, že se zapletl s tlupou divokých
hejsků a já se nestačil divit. Brzy jsme zjistili, že jsme se stali terčem nevítané
pozornosti.“
„Duvalier,“ zašeptala Caroline.
Muži si vyměnili zmatené pohledy a jedním dechem vyhrkli: „Kdepak!
Larkin!“
„Ale já myslela, že byl Duvalier váš přítel!“
„Taky jsem si to myslel.“ Adriánova tvář potemněla starými vzpomínkami
a lítostí. „Vždycky na mě žárlil, ale mně to došlo, až když už bylo pozdě.“
„Protože jsi byl silnější, chytřejší, bohatší, lip jsi vypadal a taky jsi uměl
boxovat. Studenti si tě vážili a mezi dámami jsi byl populárnější než on.“ Julian
si bratra zamračeně prohlížel. „Když o tom tak uvažuji, byl jsi zkrátka
nesnesitelný.“
Adrian bratrovi naznačil, aby mlčel. „Viktorovi se dařilo skrývat zášť a
hořkost do chvíle, než jsem mu neúmyslně uloupil jeho nejcennější vlastnictví.“
Caroline se mu jemně vymanila. „To musela být Eloisa Markhamová.“
„Tohle ti Larkin šeptal do ucha?“ Adrian cítil, jak v něm narůstá zlost.
„Doufám, že jste se dobře bavili!“
Caroline se na něj neohroženě podívala. „Neřekl mi, co se stalo Eloise.“
Adrian se opřel o zábradlí a zahleděl se do temné noci provoněné
jasmínem. „Zlomila mu srdce, a tehdy se změnil. Začal se opíjet a navštěvovat
vykřičené podniky a hráčská doupata ve Whitechapelu. Netušili jsme s
Larkinem, že klesl tak hluboko a padl do osidel...“
„...osidel upírů,“ dokončil za něj Julian.
„Já mu sebral jedinou věc, o kterou stál,“ pokračoval Adrian ve vyprávění,
„a proto se rozhodl obstarat si to, o čem byl přesvědčený, že nikdy mít nebudu
- nesmrtelnost. Stal se jedním z nich. Zatratil duši, aby získal moc zničit mě a
ty, které jsem miloval.“
Adrian se otočil ke Caroline, odhodlaný nesmlčet ani slovo. „Když jsem
Julianovi nakázal, aby si šel po svých, Viktor vytušil příležitost. Juliana se ujal
a choval se k němu jako k bratrovi. Zavedl ho do hráčského doupěte, o němž
tvrdil, že je to uzavřený klub pro vybrané, ale Julian brzy pochopil. Přišel za
mnou a snažil se mi povědět, že jsou v Londýně upíři, ale já ho odbyl a obvinil
z přehnané představivosti.“
Viděl, že ho Caroline napjatě poslouchá.
„Eloisa a Julian zmizeli hned příští den. Nevěděl jsem, kde je hledat, a
vydal jsem se do toho klubu v naivní představě, že mi bude Viktor nápomocný
v hledání. Klub byl opuštěný. On a jeho kumpáni zmizeli, ale Eloisa...“ Adrian
si představil krásné oči s prázdným výrazem, bledé prokousnuté hrdlo, z
něhož stékaly dva pramínky krve, a bolestí se otřásl. „Ani ve snu by mě
nenapadlo, že zničí to, co miloval nadevše.“ Adrian se podíval na zděšenou
Caroline. „Na záchranu Eloisy bylo příliš pozdě, ale v koutě jsem našel
schouleného Juliana, který se držel za hrdlo. Chtěl jsem mu pomoct na nohy,
ale zasyčel na mě jako raněné zvíře. Eloisina smrt byla chladnokrevná vražda,
ale u Juliana šlo o něco jiného. Viktor si usmyslel, že mi nejvíc ublíží, když z
něj udělá to, co je sám a co budu nenávidět.“
„Ale jak?“ tiše se zeptala Caroline, která v tu chvíli vypadala stejně ztrhaně
jako oba bratři.
Měsíční svit osvětloval Julianův klasický profil, zatímco hleděl na obzor.
„V okamžiku, kdy se mi zastavilo srdce, mě kousl znovu. Vysál ze mě duši.
Eloisa byla šťastnější. Když zemřela, její duše vzlétla k nebesům.“
„Proč policie nikdy nenašla její tělo?“
Adrian se nejisté podíval na bratra. „V té době jsem netušil, zda je Eloisa
skutečně mrtvá, anebo se přemění v upíra. Juliana jsem posadil do kočáru,
vrátil se do klubu a tu barabiznu podpálil.“ V Adriánových očích se zalesklo.
„Stál jsem tam a hleděl na plameny, aniž jsem si uvědomoval, že pálím důkaz
Duvalierovy viny... a své nevinny.“
Caroline bezmocně potřásla hlavou. „Proč ses nesvěřil Larki-novi? Byl tvůj
přítel. Copak by ti nepomohl?“
 „To jsem nemohl riskovat. Děsil jsem se pomyšlení, že když se někdo
dozví, co se stalo Julianovi, vezmou mi ho, a to by byl jeho konec.“
Julian zkřížil ruce na prsou a věnoval bratrovi hřejivý pohled. „Sám bych
to tehdy skoncoval, kdyby nebylo tebe.“ Otočil se ke Caroline. „Držel mě jako
zvíře v kleci téměř celý měsíc. Rval jsem se s ním, poškrábal ho a snažil se ho
kousnout... Byl bych mu rozsápal hrdlo, kdyby se mi podařilo uvolnit se z
pout. Ale ten tvrdohlavý blázen to nevzdal. Držel mě při životě a trávil se
mnou celé hodiny, křičel na mě, dokud neochraptěl, a připomínal mi, kdo jsem,
kdo jsem byl, dokud jsem v sobě nenašel špetku lidskosti, které jsem se držel
jako klíště. Od té doby mi to bratr připomíná den co den.“
Adrian se podíval na Caroline. Hleděla na něj a v očích se jí třpytily slzy.
„Nesmíš mě litovat!“ pohrozil jí. „Možná nejsem ničemný lump, jak sis
zpočátku myslela, ale taky žádný svatý.“
„Jak můžeš něco takového vyslovit! Obětoval jsi vše, abys bratra
zachránil!“
„Kdepak, děvče,“ suše ucedil Adrian. „Ještě není všemu konec.“
„Adrian se posledních pět let nezabýval jen chytáním upírů,“ vysvětloval
Julian. „Studoval jejich zvyky a možná našel způsob, jak mi vrátit duši.“
„Je to vážně možné?“ užasla Caroline.
Julianovy oči plály jako dva uhlíky. „Pokud zničím upíra, který mě stvořil,
a získám zpět, co mi sebral, můžu žít jako člověk. Musíme najít a zajmout
Duvaliera. Pak ho vysaju na troud.“
„Na troud?“ nevěřícně zopakovala Caroline. „Je to tak, jak si myslím?“
Julian přikývl. „Nu, co se dá dělat? Pro jednou poruším své stravovací
návyky.“
„Ale co když ho někdo jiný zničí dřív, než se k němu dostanete? Co se
stane pak s vaší duší? Bude navěky zatracená?“
Adrian si s bratrem vyměnil pohled. „Ne nezbytně, ale naši situaci to
značně ztíží. Veškeré duše, které Duvalier za posledních pět let uloupil, včetně
Julianovy, se stanou vlastnictvím upíra, který stvořil Duvaliera, a udělají ho
silným.“
„Přesně tak,“ potvrdil Julian. „Máme sice pár nápadů, jak na to, ale
prozatím nevíme, o koho jde.“
Caroline, která usilovně vstřebávala vše, co slyšela, naskočila husí kůže.
„Soudím, že se Duvalier stal za poslední roky mocnějším,“ zašeptala.
„Mocnějším, ale ne nepřemožitelným,“ suše promluvil Adrian. „My toho
parchanta honili po celém světě, od Paříže po Istanbul, až do Karpat. Byli jsme
mu v patách, ale on byl stále o krok před námi... Až dosud...“
 Caroline zpozorněla. „Jak to? Něco se změnilo?“
Adrian se neovládal a dívku objal, aby si dodal odvahy. „Ano, došlo k
jisté... změně.“ Pomyslel si, že je to možná naposledy, kdy svírá její obličej v
dlaních a hladí hedvábné tváře. „Konečně jsme našli něco, čemu zaručeně
neodolá.“
Julian se uvolněně opřel o zeď, ale nezakryl nervozitu. Začal si pohrávat s
krajkovou manžetou a tvářil se tak, jako by se chtěl proměnit v netopýra a
uletět.
Caroline nechápavě vrtěla hlavou. „Ale co by to mohlo být, aby přilákalo
takového netvora, jako je...“
Adrian bezmocně přihlížel, jak jí v očích svitlo pochopení, které se
proměnilo v hrůzu.
„Kristepane!“ vydechla zbledlá Caroline. „Je to Vivienne, viďte? Teta
Marietta povídala, že když jsi ji poprvé uviděl, vypadals, jako by se tě dotkla
smrt. Larkin několikrát naznačoval, že je tu jistá podobnost mezi mojí sestrou a
Eloisou, ale já ho příliš neposlouchala. Proto jsi ji poučoval, jak se česat... Ten
přívěsek... Večerní róba... Patřily Eloise, nemám pravdu? Vsadím se, že nosila
ve vlasech bílé růže a hrála na harfu...“
„Jako anděl,“ váhavě připustil Julian.
Caroline si polekaně zakryla ústa a prudce se Adriánovi vytrhla. Když se jí
chtěl znovu dotknout, divoce před ním zašermovala rukama. „Rány boží!“
zděšeně zvolala. „Chtěl jste ji použít jako návnadu, mylorde! Nikdy vám na ní
nezáleželo!“
„Ale jistěže mi na ní záleží! Je mi drahá, protože je to velice milá dívka!“
„Jak moc je vám drahá? Asi jako ovce, kterou předhodíte vlkovi? Abyste s
její pomocí přiměl Duvaliera vylézt z díry?“ Caroline zvedla hlas. „Dal jste jí
šaty! Mají posloužit jako rubáš, v kterém ji položíte do rakve?“
Adrian si zoufal, když viděl, jak Caroline zuří. „Přísahám na svůj život, že
bych nikdy nepřipustil, aby se jí něco zlého stalo! Nikdy bych ji neoslovil,
kdybych si nebyl jistý, že mám dostatek síly ji ochránit.
„Jako jste ochránil Eloisu?“
Na vteřinu zavřel oči. „Ted jsem silnější, než jsem byl tehdy. Ode dne její
smrti dělám vše pro to, abych se zocelil a nabyl jak fyzické, tak psychické síly.
Kdybych tenkrát znal to, co nyní, troufám si říct, že bych ji zachránil.“
„Ale nezachránil, že?“
Byl to úder pod pás, a Adrian se nedokázal bránit. Caroline se zarputilým
odhodláním vykročila ke své komnatě, a tentokrát ji Julian nezastavil.
„Kam jdeš?“ zavolal za ní Adrian.
 „Povědět Vivienne o vaší proradnosti, mylorde.“
„A povíš jí také o nás?“
Caroline se rázem zastavila, jako by zkameněla. Otočila se k němu, ale v
očích neměla nenávist. Hleděla na něj s toužebnou lítostí, která mu drásala
srdce. „Málem jsem uvěřila vašim sladkým řečičkám, mylorde,“ promluvila
ledově chladným hlasem. „Nejste sice netvor, mylorde, ale v ničem si s ním
nezadáte.“
Chtěl se za ní rozběhnout, sevřít ji v náruči a vyprosit si odpuštění, ale
nedokázal se pohnout. Dívka rázně odcházela a odnášela si s sebou jeho
zlomené srdce.

Tiše vklouzla do komnat obývaných sestrami. Proplakala celé hodiny.

Srdce jí krvácelo bolestí a v nitru cítila prázdnotu a marnost.
Sestry usnuly v obývacím salonku. Portia se schoulila ve velikém křesle a
noční čepec se jí svezl na oči. Vivienne se zabalila do deky a pohodlně se
uložila na pohovce u krbu. Oheň dohoří-val a vrhal skotačivé stíny na dívčí
obličeje zrudlé spánkem. Na stolku stál čajový servis a talířky s nedojedenými
koláčky. Portia splnila slib a nehnula se od Vivienne celý večer.
Caroline se nedokázala vzpamatovat z toho, co tam venku vyslechla. Julian
je upír a Adrian lovec upírů. Bylo to děsivé odhalení, ale také še dozvěděla
něco, co jí vhánělo horkost do tváří: Adrian nechtěl Vivienne, chtěl ji.
V dětství hrávaly rodičům divadlo a jí jako nejstarší pokaždé připadla role
prince. Ted našla muže, který byl ochotný přidělit jí roli princezny, ale
pohádka skončila dřív, než začala... Pro Caroline špatně...
Adrian se ukázal být stejně nemilosrdný jako Duvalier. Ten kradl duše, ale
Adrian dokázal zbořit hradby, které si kolem sebe vybudovala, a uloupit jí
srdce. Znovu si připomněla chvíle v jeho náruči, v jeho loži, a musela zavřít
oči, aby se bránila přívalu bolesti. Po špičkách vklouzla do Vivienniny ložnice.
Tam na posteli trůnila velká krabice a vedle ní ležela večerní róba určená na
maškarní. Nedávno ji se sestrami obdivovala, a teď se jí při představě
vyšňořené Vivienne strachy sevřel žaludek. Měla pocit, že hledí na rubáš a
krabice je rakev, jejíž víko se nad mrtvou hlasitě zaklapne. Přesto jí pohled na
nádherné šaty nedopřával pokoje a zlehka přejela po dokonale vypracovaném
živůtku. Jaká asi byla dívka, která je nosila? Byla do Adriana zamilovaná?
Zrychlil se jí dech pokaždé, když se před ní nečekaně objevil? Jestlipak
toužebně vyčkávala, až jí věnuje jeden ze svých okouzlujících úsměvů? Věřila,
že jí přijde na pomoc a vysvobodí ji ze spárů muže, jemuž sice důvěřovala, ale
kterého nemilovala?
 Caroline se s povzdechem vrátila k sestrám. Viděla malá děvčátka radostně
se vracející domů, s rozevlátými kudrnami a natlučenými koleny. Spaly a
zřejmě se jim zdálo o krásných šatech, o maškarním bále a o princi, který
přijede na bílém koni a odveze si je na svůj hrad.
Chystala se Vivienne probudit z báječného snu, ale něco ji zadrželo.
Představila si Adriana, jak mu vlasy vlají ve větru, jak ji doprovází pohledem...
Mlčel, nepadal před ní na kolena, ale jeho oči prosily. Roky strávil honbou za
Duvalierem a jemu podobnými, vynaložil nesmírné úsilí a obětoval se, aby
bratra zachránil... Dlouhé roky žil jako vyděděnec, vyobcovaný z vlastních řad,
v šeru a temnotě, jako ti, které pronásledoval...
Co bych udělala na jeho místě? položila si Caroline otázku. Jemně
pohladila Vivienne po vlasech a zahleděla se na Portii. Kam až jsem schopná
zajít, abych chránila jejich životy..., jejich duše?
Myslela, že už nemůže plakat, a najednou se jí po tvářích kutálely slzy jako
hrachy. Chutnaly po soli. Udělala bych cokoliv na světě... Cokoliv...
 „Co tě to posedlo? Jak to myslíš, že nemůžu jít na maškarní? Proč jsi ke
mně tak krutá?“
Caroline hleděla na Portii a snažila se obrnit proti dívčinu uraženému
pohledu. Na příkré sdělení si vybrala špatnou chvíli. Sestra se právě probírala
spodním prádlem, krajkovými spodničkami, a hledala barevně ladící stužky a
mašle. V krátké košilce, kalhotkách po kolena a s vlasy narychlo sepnutými
sponkami vypadala na dvanáct. Na toaletním stolku ležela otevřená krabička s
rýžovým pudrem. Jemný prášek měl z dívky učinit mladou půvabnou ženu,
kterou tu noc poprvé představí ve společnosti.
„Já přece nejsem krutá,“ bránila se Caroline, „ale na rozdíl od tebe mám víc
rozumu. Ještě jsi nebyla představená u dvora a ti, kdo se tu budou v noci
veselit, patří mezi vybrané příslušníky londýnské smetánky. Chceš, aby tě za
zády pomlouvali? Na takovou výstřednost, jako je maškarní, jsi příliš mladá.“
„Je mi už sedmnáct!“ zakvílela Portia. „Jestli se letos neukážu ve
společnosti, máš mě na svědomí! Skončím jako stará, zakyslá panna!“ Vrhla na
sestru podezíravý pohled. „Když už je řeč o staropanenství... Tys přece nikdy
nebyla uvedená do společnosti, a klidně si jdeš na maškarní!“
„Protože mi nic jiného nezbývá. Tvá sestra potřebuje garde-dámu.“
Portia se zoufale rozhlédla kolem sebe ve snaze najít další argument, jímž
by sestru obměkčila. „Nemusíš se bát, že vám udělám ostudu! S Vivienne a
jednou služkou jsme přesily moje sváteční šaty tak, že je ani nepoznáš!“ Z
křesla zdvihla bleděmodré mušelínové šaty a ukázala je Caroline. „Co
povídáš? Nejsou pěkné? Vím, trochu jsem z nich vyrostla, ale mají novou šerpu
v pase a výstřih jsme olemovaly krajkou, aby mi nevykukovala prsa. Jen se
podívej!“ Uchopila papírovou masku s růžovým nosem a kočičími vousky.
„Tu pro mě našel Julian.“
Caroline strnula. Z celého srdce si přála uvěřit, že se Julian zuby nehty
brání nemilosrdnému osudu, ale temné stíny, které spatřila v jeho očích, jí na
klidu nepřidaly.
Vytrhla sestře masku z ruky a odhodila ji. „To všechno je moc pěkné a
jednou si toho užiješ, co hrdlo ráčí... Dneska zkrátka zůstaneš ve své komnatě.“
Portii se vytratil úsměv z tváře a nahradil ho bouřkový mrak. Pustila šaty
na zem a rozkřičela se: „Poslední dobou ti vůbec nerozumím! Co se to s tebou,
zatraceně, děje? A jak vůbec dopadlo to včerejší pátrání? Jednu chvíli mě
přesvědčuješ, že je lord Trevelyan vlk v beránčím rouše, a obratem ruky
povídáš, že je to trapný omyl!“
Caroline si pohrávala s kouskem krajky, ale na sestru se nepodívala. „S
vikomtem jsme si vyjasnili veškerá nedorozumění. Není upír a bude z něj
dokonalý manžel.“
„Pro koho?“ Portia si zkřížila ruce na prsou a odbojně se rozkročila. „Pro
Vivienne, nebo pro tebe?“
Caroline ucítila, jak jí stoupá horkost do tváří, ale našla odvahu
pohlédnout sestře do očí. Kupodivu měla i přes věkový rozdíl blíž k Portii než
k Vivienne a nerada dívce lhala.
„Pochopitelně že pro Vivienne, ty hloupá huso! Nechápu, kam chodíš na
tyhle romantické nesmysly! Copak ty víš o životě?“
„A jak se mám něco dozvědět, když mě nepustíš ani na maškarní?“ vřískla
Portia tak, že si Caroline zacpala uši. „Když jsem Julianovi vyprávěla, jak jsme
se my tři učily tančit v hale edgeleafského panství, slíbil, že si se mnou zatančí
valčík.“
Představila si sestru v Julianově náruči, jak se otáčejí sálem, jeho zuby pár
centimetrů od dívčina hrdla, a posedla ji zlost.
Drapla Portii za rameno a drsně s ní zatřásla. „Nevystrčíš odtud ani nos,
mladá dámo! Jestli zjistím, že ses v noci vykradla ven, pošlu tě zítra ráno
supem zpátky domů! O Juliana ani jiného muže nezavadíš ani okem!
Rozumíme si?“
Portia s ní zápolila a v očích se jí třpytily slzy. „Jsi sobecká, závistivá
potvora! Chceš, abych i já zůstala na ocet a dělala ti společnost? Protože ty
budeš jako kůl v plotě, až se Vivienne provdá za muže, kterého miluješ!“
Sestřina slova zabolela, ale Caroline nehodlala ustoupit. Portia byla
srdečná, třebaže impulzivní dívka, která se nedokázala dlouho zlobit. Caroline
ji chtěla utišit, ale musela se ovládnout. V sázce byly lidské životy.
„Mrzí mě to, srdíčko,“ šeptala, když za sebou v tichosti zavírala dveře.
„Jednou snad porozumíš.“
Na dveře něco hlučně dopadlo a Caroline pochopila, že po ní Portia hodila
botu. Bylo to varování, že si na odpuštění počká delší dobu.

„Služebná povídala, že si mě přeješ vidět.“

Caroline se zvolna zdvihla z pohodlného sedátka potaženého sametem a
zahleděla se na Vivienne. Stála ve dveřích věžní komnaty a ve večerní róbě od
vikomta vypadala naprosto úchvatně. Působila vyrovnaným dojmem, ale
zrůžovělé tváře dávaly tušit, že dívka není tak klidná, jak předstírá. Na krku
měla řetízek s přívěskem a za pravým uchem vetknutou bílou růži, přesně tak,
jak si vikomt přál. Caroline si sestru bedlivě prohlédla. Oči jí svítily jako v
horečce a co chvíli se nervózně dotkla koruny vyčesaných vlasů, které jí
služebné propletly růžovou saténovou stužkou a ozdobily bílými pštrosími
pery.
„Proč už nejsi oblečená?“ I Vivienne si sestru prohlédla od hlavy k patě a
užasla, když si všimla, že je Caroline v obyčejných šatech. „Je čas sejít do síně.“
Caroline pocítila svíravou úzkost. Vstala a nejisté si zamnula ruce. „Neměj
obavy, času dost. Co Portia? Pořád trucuje?“
Vivienne vzdychla. „Zavřela se v ložnici a je tichá jak myška. Neměla bys
být na ni tak tvrdá. Nic hrozného by se nestalo, kdybys jí povolila alespoň
jeden tanec.“
„Udělala bych to s radostí, ale to by nebylo vhodné.“ Prozíravé je
výstižnější, chmurně si pomyslela Caroline při představě, jak se její malá
sestřička vznáší při tanci v Julianově náruči. „Nejde o žádnou tragédii. Portia je
mladá a brzy ji to přejde. Za pár dní si ani nevzpomene, že se na mě utrhla.
Mimochodem, tohle je přece tvoje výjimečná noc, drahoušku.“
Vivienne se chytila za žaludek. „Je mi nanic, jako bych snědla něco
špatného.“
„Nechceš se posilnit? To ti udělá dobře a zklidní nervy.“
Caroline sestře nabídla šálek čaje, do něhož před jejím příchodem nakapala
pár kapek laudana! Trochu se jí třásly ruce, protože se strachovala, že sestra
odmítne, ale ta vděčně vypila obsah do poslední kapky.
„Nechápu, proč jsem tak rozrušená.“ Vivienne naznačila, aby jí dolila čaj z
konvice. „Nejsem novicka, na bálech jsem už byla a na maškarní se docela
těším.“
„Ale tentokrát jde o výjimečnou příležitost. Pozval tě bohatý vikomt.“
Za necelou minutu se Vivienne se skelným pohledem svezla na postel.
Uchopila Caroline za ruku a přiměla ji usednout vedle ní. „Myslíš, že mi někdy
odpustíš, Caro?“ rozechvěle se zeptala.
„Co ti mám odpouštět?“ Sestřina prosba ji zaskočila. To já bych tě měla prosit
za odpuštění!
„Přece tohle!“ Vivienne rozmáchlým gestem ukázala na šaty. „To já
pobývala v Londýně a žila životem, který měl patřit tobě! Ty ses zatím trápila
v Edgeleafu, škudlila každou penci a utrhovala si od úst, aby se Portia najedla.
Ukradla jsem ti tetinu náklonnost, tvůj debut ve společnosti a také všechno
krásné oblečení a střevíčky, které matka chystala pro tebe. Kdybys šla do
Londýna místo mě, vikomt by dnešní noci nabídl ruku tobě!“
 Caroline se sevřelo hrdlo tak, že nebyla schopná promluvit. „Co to
povídáš?“ zlobila se, když nabrala dechu. „Ted není vhodná doba trápit se
takovými nesmysly.“
Vivienne se o ni opřela. „Drahoušku Caroline...“ Hlas se jí pomalu
vytrácel. „Vždycky budeš mít místo v mém srdci a pod mou střechou...“ Dívka
zívla a padla do polštářů. „Hned po svatbě ti lord Trevelyan najde vhodného
manžela.“ Zamrkala a zavřela oči. „Nějakého osamělého vdovce... s dvěma...
třemi... dětmi... které... potřebujou...“ Větu už nedopověděla.
S uvolněným výrazem, zlatými vlasy a jemným úsměvem na rtech se
podobala spící princezně z pohádky, která čeká na prince, až ji probudí
polibkem.
„Spi, drahoušku,“ zašeptala Caroline a zlehka ji pohladila po vlasech. Pak
jí sebrala růži a řetízek s přívěskem.
Urozená londýnská společnost milovala zábavy všeho druhu a k
nejoblíbenějším patřily maškarní bály. V jedné čarovné noci si lidé mohli
vyměnit role a stát se tím, kým chtěli; Vikingem, králem, žebrákem nebo
princem. Nahrnuli se do hradní síně, kde se srdečně zdravili, halekali na sebe,
dobírali si jeden druhého a předváděli úchvatné masky. Maškarní rej
připomínal nevázaností pradávné oslavy slunovratu, kdy muži byli uchvatitelé
a ženy ochotně podléhaly jejich šarmu a síle.
Vzácný hostitel sledoval mumraj z balkonu a jeho štíhlá postava se
širokými rameny poutala pozornost těch dole. Netečně usrkával šampaňské a
tvářil se, jako když ho to, co se odehrává v síni, nezajímá. Davem
maskovaných hostů prchala smějící se dívka převlečená za pastýřku, kterou
pronásledoval chlípný kentaur. Lehce ji dostihl, sevřel v náruči a vtiskl jí na
ústa mlaskavý polibek. Lidé souhlasně aplaudovali, zatímco zrudlá pastýřka
předstírala, že omdlívá.
Adrian na ně hleděl a záviděl jim bezstarostné hrátky.
Na jeho rozkaz služebnictvo odstranilo veškerý nábytek a ponechalo
pouze židle, které služky rozestavěly kolem zdí. Srolovaly těžké turecké
koberce, aby se na kamenné dlažbě mohlo tančit, a na vyvýšený stupínek v
rohu usedli muzikanti převlečení za benediktinské mnichy. Ti hned po
příchodu spustili svižné Mozartovy melodie.
Hradní síň s klenutým stropem, který byl tak vysoký, že se utápěl ve
stínech, osvětlovaly mosazné lampy a zapálené louče v závěsných svícnech.
Tlumené světlo nerušilo a umocňovalo celkovou tajemnou atmosféru hradu.
 Adrian prohlížel každou masku, každou tvář. Pátral po sebemenším
náznaku, že je kořist nablízku. Ve stínohře vyvolané matným světlem mu
každý pohled či úsměv připadal potutelný či vyzývavý.
„Ježíši!“ ozvalo se za ním. „Já zapomněl, že tohle je maškarní!“ Julian stáhl z
hlavy černou kápi a zašklebil se na bratra. Z úst mu trčely velké žluté zuby,
které si vyrobil z vosku.
Adrian se na něj zamračil. „Já zvolil prosté domino. Nejsme tu, abychom se
bavili.“
Zavrhl výstřední oblečení a zvolil černý oblek, košili i plášť, aby splynul s
tmou.
Kolem prošel sluha a Julian si svižně posloužil číší šampaňského z
podnosu. „Za koho bych se měl podle tebe vydávat? Za archanděla Gabriela?
Okřídleného cherubína?“
Adrian mu číši sebral a hlučně ji postavil zpátky na podnos. Vrhl na sluhu
výhrůžný pohled a ten se rychle vytratil.
„Je lepší být při smyslech, pokud se tu Duvalier čirou náhodou objeví. Ani
pak nemáme zdaleka vyhráno. Musíme ho ještě chytit.“
„Žádné strachy. I po jedné... či dvou lahvích šampaňského jsem... k
použití, jak mi dámy povídají.“ Julian se naklonil přes zábradlí a zapátral v
davu. „Pochybuju, že Duvaliera vylákáme na světlo boží. Bez Vivienne to
nedokážeme a on se vrátí tam, odkud přišel..., do horoucích pekel.“ Cynicky se
usmál, ale z hlasu čišela beznaděj. „Sestry Cabotovy stále přebývají pod naší
střechou. Myslíš, že ta tvoje slečna Cabotová přece jen Vivienne dovolí, aby
nám pomohla? Jiná by se na jejím místě zhroutila, kdyby uviděla to, co ona.“
„Zatím neodjely, a není to moje slečna Cabotová.“ Adriánovi zhořklo
šampaňské na jazyku. „Po včerejší noci nikdy nebude.“
„Naděje umírá poslední,“ utrousil Julian s povzdechem. „Mrzí mě to,
bráško.“
„Tebe nemá co mrzet. Je to jen moje vina.“ Adrian zdvihl číši v
posměšném přípitku. „Jsi upír, a přesto lepší člověk než já. Zvládáš své chutě,
zato já neovládl chtíč a dopustil jsem, aby nám ta prostořeká šedooká kráska
zhatila veškeré plány a ohrozila to, o co pět roků usilujeme.“
„Pchá!“ Julian se netajil skepsí. „Mluvíš o ztrátě mojí duše? Vždyť co je do
mužské duše oproti bohatství ženského srdce!“ zadeklamoval Julian. Sebral
Adriánovu sklenku a naráz ji vypil.
„Mluvíš jako romantik,“ otráveně se ušklíbl Adrian. „Přestaň číst ty
Byronovy tklivé nesmysly. Měkne ti po nich mozek.“
 „Těžko říct.“ Julian upíral oči ke vchodu do síně, kde stál na stráži
Wilbury. Ten dostal za úkol ohlásit každého nově příchozího. „Dovol, abych ti
ještě něco zarecitoval:

,Hled, zde kráčí ladným krokem kráska, z jejíchž očí

tryská smutek i láska. Oděna v roucho vodních
panen, však kdo pohlédne na ni, s tím je amen.'„

Adrian sledoval bratrův pohled a uviděl ve dveřích štíhlou dívčí postavu

se zlatou maskou a bílou růží ve vlasech. Zena trpělivě vyčkávala, až si jí
všimne Wilbury, a kdyby Adrian v tu chvíli držel v ruce křehkou skleněnou
číši, byl by ji rozdrtil na prach. Chytil se zábradlí, až mu zbělely klouby.
„Co se děje, bratříčku?“ škádlil ho Julian. „Tváříš se, jako bys spatřil
ducha.“
Poznal ji okamžitě. Nebyl to duch, ale bytost, které kolovala v žilách
neklidná krev. Oblékla se do šatů, které kdysi patřily Eloise. Nebyl to duch,
který ho dlouhé roky pronásledoval ve snech, ale dívka, která mu přišla
ukázat, kdo má navrch. Stojí hrdě vzpřímená jako královna a šedé oči se jí
třpytí jako drahokamy, uvažoval horečně.
Hostům samozřejmě neušel příchod nádherně oblečené krásky a okamžitě
si začali šuškat, kdo je ta neznámá.
Adrian byl tak zabraný do chmurných úvah, že přeslechl i bratrův smích.
Julian se pochechtával tak, až se zalykal, a Adriana užasle napadlo, že ho
takhle viděl naposledy před pěti roky. Nicméně ho popadl vztek a drsně s ním
zacloumal. „Čemu se, proboha, směješ, ty blázne?“
Julian si rukávem utíral uslzené oči. „Copak nevidíš, jak tě ta mazaná liška
doběhla? Co s tebou udělala? Takhle ses na Vivienne nepodíval ani jednou.“
„Já ji snad uškrtím!“ hromoval Adrian.
„Spíš bys ji měl vzít do náruče a milovat, co ti síly postačí,“ měkce
promluvil Julian, tentokrát vážně.
Adrian chtěl bratrovi oponovat, ale nedostávalo se mu slov.
„Doufám, že si uvědomuješ, o co kráčí,“ připomněl mu Julian. „Duvalier
chce zničit všechno, co je ti drahé. Jestli se potlouká kolem, brzy zjistí, komu
patří tvoje srdce. Caroline nám poskytla šanci ho chytit.“
Adrian se vylekal. Pochopil, že má Julian pravdu. Do rozehrané hry
vstoupilo moje srdce, a jestli Duvalier vytuší, co k té dívce cítím, může ji to stát
život... Skončí jako Eloisa!
Dál nečekal a rozběhl se ke schodům.
„Kam se řítíš?“ volal za ním Julian.
 „Svléknout ji z těch zatracených šatů!“
„Na to se napiju,“ usoudil Julian a pokynul sluhovi, aby přistoupil se
šampaňským.

„Vaše jméno?“ vyštěkl na Caroline Wilbury v temně rudé livreji a

pomačkané paruce, v níž vypadal, jako by unikl zpod gilotiny.
„Slečna Vivienne Cabotová,“ představila se Caroline, aniž se na muže
podívala.
Wilbury se k ní naklonil, aby jí pohlédl do očí. „Nepletete se, madam?
Slečnu Vivienne znám, ale vy máte držení hodné královny.“
Caroline se na majordoma zvysoka podívala. „Snad vím, jak se jmenuji.“
Wilbury něco zabručel, a když z něj nespouštěla pohled, chrčivě si odkašlal
a skřehotavě oznámil: „Slečna Vivienne Cabotová!“
Caroline si zoufale přála, aby byla skutečně tak klidná, jak se tvářila. Co
když si Duvalier pospíšil a je už mezi hosty, ukrytý pod maskou? Lidé na ni
civěli a Caroline se snažila vyhýbat zvědavým pohledům zpod masek. Pak si
všimla páru bystrých hnědých očí a poznala, že je zle. Konstábla Larkina
nebylo snadné obalamutit. Podezření v mužových očích se proměnilo v jistotu.
Konstábl se omluvil společnosti a vykročil k ní.
Caroline se vmísila do davu ve snaze mu uniknout. Ukrývala se za
šlechticem převlečeným za cikána a krčila se za nadýchanými sukněmi Marie
Antoinetty. Když už myslela, že má vyhráno, ucítila, jak ji někdo chytil za
zápěstí a sevřel v železném stisku.
Konstábl se odmaskoval a nyní se nad ní výhružně tyčil. „Co to tu
provádíte, slečno Cabotová?“ zlostně zavrčel. „Co jste, u všech čertů, provedla
se sestrou?“
„Nic jsem neprovedla.“ Caroline se bránila pocitům provinění. „Necítila se
dobře, to je vše.“
Larkin si ji prohlédl od hlavy k patě. „Dobrý bože!“ ustrašeně zašeptal. „Ty
šaty znám... Ten šperk... Měl jsem to tušit...“ Dotkl se přívěsku a roztřásly se
mu prsty. „Eloisa je měla na sobě ten večer, když jsme se s ní seznámili v
Almackově salonu. Tu kamej dostala od Adriana k osmnáctým narozeninám a
stále ji nosila. Měla ji, když jsem ji viděl naposledy. Přísahala, že ji nikdy
neodloží a stále bude nosit na srdci, dokud...“ Podíval se jí do očí. „Kde jste ty
věci vzala? Dal vám je on!“
„Nepřeháníte, konstáble? Vy toho naděláte! Vždyť je to jen cetka a pár
starých hadříků, které Vivienne vyštrachala v podkroví.“
 „Myslíte, že mě šálí zrak? Ze jsem si nevšiml, jak se vás dotýkal tu noc, kdy
Vivienne onemocněla? Jak na vás hledí, když si myslí, že ho nikdo nevidí?“
Larkin s ní trhl, jako by ji chtěl přivést k rozumu. Z mužových očí čišel chlad,
který studil. „Jestli plánujete nějakou špinavost a jedete v tom s Kaném, pří-
sahám, že jestli Vivienne zkřivíte jediný vlas, postarám se, abyste oba skončili
v Newgatu!“
Konstáblův výstup přilákal pozornost a kolem stojící hosté si je udiveně
prohlíželi. „Není třeba používat násilí, pane,“ zažertovala Caroline, třebaže jí
nebylo do smíchu. „Jestli si chcete se mnou zatančit, stačí říct.“
„Vy máte chuť špásovat?“ zasyčel jí Larkin do ucha. „Já vám ukážu
taneček!“
Caroline se Larkinovi snažila vytrhnout, když za sebou zaslechla důvěrně
známý hlas.
„Promiň, kamaráde,“ studeně promluvil Adrian, „tahle dáma je zadaná.“
 Ozvaly se tóny vídeňského valčíku a Caroline se ocitla v Adriánově náruči.
Viděla, jak Larkin znechuceně kroutí hlavou a razí si cestu ze síně. Tvářil se
jako bůh pomsty a lidé mu ochotně ustupovali.
Trochu se jí ulevilo, ale vzápětí si uvědomila, že se dostala z bláta do louže.
Z tance se nemohla radovat, ani z vikomtovy náruče, protože pohled
šlechticových očí nevěstil nic dobrého. Larkin vyhrožoval, že stráví zbytek
života v Newgatu, ale výhrůžka se v porovnám s vikomtovým hněvem zdála
být plytká.
„Kde je sestra?“ ucedil mezi zuby. „Strčilas jí roubík do pusy a zamkla ji ve
skříni?“
„Dej si pozor na jazyk!“ vrátila mu stejnou mincí. „K takové podlosti bych
se nikdy nesnížila!“ Vteřinu zaváhala. „Když už to musíš vědět, nakapala jsem
jí do čaje pár kapek laudana.“
Adrian zvrátil hlavu a rozesmál se. Vysloužil si pozornost tureckého
sultána, který tančil valčík s harémovou odaliskou. „Drahá slečno Cabotová!
Připomeňte mi, že nesmím podceňovat vaši nemilosrdnost, jakmile se
rozhodnete, že musí být po vašem.“
„Vy si mě troufáte kritizovat? S vámi se nemůžu měřit, mylorde,“ opáčila
sladce. „Co když nás Duvalier sleduje, a vy se tváříte jako bouřkový mrak?
Takhle ho nikdy nechytíte. Zkuste se ovládnout a předstírat, jak mě milujete.“
„Mám sto chutí ti zakroutit krkem... Nebo se s tebou pomilovat,“ rázně
odpověděl Adrian a Caroline přeběhl mráz po zádech.
Tančil s přirozenou elegancí a lehkostí, s níž vyřídil násilníky ve
vauxhallských zahradách, a Caroline všemi smysly vnímala sílu vyzařující z
jeho těla.
Hleděl na saténový turban, pod nímž ukryla vlasy, a všiml si světlého
pramene na čele. „To nejsou tvoje vlasy,“ zamračeně poznamenal.
Caroline se ušklíbla. „Sestra jich má tolik, že ani nepozná, že jsem jí jeden
pramínek ustřihla.“
Pohledem sklouzl do hlubokého výstřihu, který odhaloval kypré poprsí.
„To přece...“
 „Ty jsou zajisté moje!“ Caroline uraženě našpulila rty. „Užasl bys, jaká
kouzla se dají provádět s korzetem. Stačí, když služka pořádně stáhne
tkanice.“ Stydlivě dodala: „Neměla jsem na výběr... V porovnání se sestrami
byla ke mně příroda skoupá... Jak sis možná všiml...“
Pohledem Caroline připomněl, jak se jí minulé noci dotýkal a laskal ji.
„Jediné, čeho se ti nedostává, je zdravý rozum. Proč ses pustila do téhle
nebezpečné šarády?“
„Na maškarní je přece přirozené vydávat se za někoho jiného!“ Vrátila mu
vyzývavý pohled. „Dnes v noci můžu být Vivienne nebo Eloisa. Komu dáváš
přednost? S kým se chceš líbat v případě, že nás Duvalier sleduje?“
Adrian byl natolik zkušený, že nehnul brvou. Naklonil se k ní a zašeptal jí
do ucha: „S tebou.“

Larkin rázně opustil síň a vydal se k Viviennině ložnici. Chodbou se nesly

tóny valčíku, ale on nevnímal. Nedokázal se vzpamatovat z šoku, který mu
připravila Caroline, a z toho, co cítil při pohledu na kamej. Nezapomněl, jak se
tehdy před lety Eloisina nádherná tvář rozsvítila radostí, když jí Adrian ten
šperk věnoval k osmnáctinám. Larkin tehdy pozoroval, jak jí vikomt zapíná
zlatý řetízek na krku, a rychle ukryl v kapse ohmatanou knížku Blakeových
sonetů, kterou jí chtěl původně věnovat.
Nyní přede dveřmi do obývacího salonu zaváhal. Neslušelo se, aby se
potuloval kolem komnat mladých dam, bez přítomnosti gardedámy nebo
služebné.
Odkašlal si a zlehka zaklepal. „Slečno Vivienne?“ zavolal. „Slečno Portie!
Tady je konstábl Larkin. Rád bych s vámi mluvil, pokud smím.“
Odpovědí mu bylo ticho.
Rozhlédl se po chodbě, zkusil kliku a dveře povolily.
Obývací salon byl prázdný a oheň v krbu vyhaslý. Dveře Portiiny ložnice
byly zavřené, Vivienniny pootevřené. Larkin neodolal a strčil do nich. Ve
svícnu dohořívala svíčka, v místnosti však nikoho neviděl.
Věděl, že nemá právo se tu rozhlížet, ale nedokázal odolat. Nadechl se
vůně parfémů a pudrů a ucítil napětí ve slabinách. Prohlížel si hromady
šatstva a spodního prádla, dotkl se hedvábných punčoch, ledabyle
přehozených přes sedátko. Představil si, jak si je Vivienne navléká, urovnává
na lýtku... Vyděsilo ho, jak se chová, a chtěl odejít, když si na toaletním stolku
všiml kartičky s vikomtovým písmem.
Vybíhal do nejvyššího patra a bral schody po dvou. Děsil se toho, co tam
najde. Vtrhl do Carolininy komnaty v severní věži a zastavil se před postelí.
Závěsy byly zatažené a lůžko se podobalo jevišti, na němž se měl co nevidět
odehrát závěrečný akt. Prudce závěsy rozhrnul a uviděl spící Vivienne. Byla
oblečená v Carolininých šatech, choulila se v polštářích jako malé dítě a klidně
oddechovala. Larkin hleděl na stoupající a klesající poprsí a pomalu se
uklidňoval.
Zůstal stát u postele a napadlo ho, že nejspíš dluží Caroline omluvu.
Vivienne se zřejmě skutečně necítila dobře a dala přednost spánku před
zábavou. Caroline ji přemluvila, aby si lehla v její komnatě, kde bude mít víc
klidu. Třeba Vivienne ty šaty a šperk opravdu našla v truhlici zapomenuté v
podkroví a trvala na tom, aby si je Caroline vzala. Sestry nemohly vědět, že
věci patřily ženě, kterou Kane miloval.
Vpíjel se do andělské tváře a vzdychal. Hodlal tu strávit celou noc, aby ji
chránil, ale děsil se, že sem nakouknou sloužící a dívčina pověst bude
ohrožená.
Opatrně ji přikryl a přiložil do doutnajícího ohně v krbu špalek dřeva.
Rozhlédl se po komnatě a na stolku uviděl prázdný šálek... A neoznačenou
lahvičku. Něco nebylo v pořádku. Lahvičku odzátkoval a přičichl k ní.
Okamžitě poznal, co je uvnitř.
„Zatraceně!“ zaklel a mrštil s ní o zem. „K čertu s nimi!“
Zapomněl, že je někdo může uvidět, a poklekl u Vivienne. Uchopil ji za
ramena a lehce s ní zatřásl. „Vivienne! Vivienne, srdíčko! Nemůžeš pořád spát!
Probuď se!“
Dívka se zavrtěla a ospale něco zamumlala. Řasy se zachvěly a Vivienne
otevřela oči. Larkin čekal, že se rozkřičí, až ho uvidí... Až zjistí, jak na ni
zamilovaně hledí...
Musela být ještě omámená, protože zdvihla ruku a dotkla se jeho tváře. „Já
věděla, že se jednou dočkám svého prince,“ zašeptala s něžným úsměvem.

Caroline omámeně zavírala oči. Točila se jí hlava, cítila horkost, a nebylo to

jen z tance. Přála si, aby omdlela a Adrian ji odnesl v náruči do svých komnat.
Tam by s ní dělal všechny ty úžasné věci, po nichž tajně toužila, ale neodvážila
se o ně požádat.
Na tento okamžik čekala celý život. Už nechtěla přihlížet štěstí jiných a
bylo jí jedno, že se stali středem pozornosti. Tančila s nádherným mužem a ze
srdce si přála, aby smyslný tanec nikdy neskončil. Tiskl ji k sobě, hladil po
zádech a Caroline se nedostávalo dechu. Na vině byl pochopitelně i těsně
stažený korzet.
„Jestli chceš sehrát Duvalierovi divadlo, můžeme předstírat, že jsme
zpátky ve vauxhallských zahradách,“ ochraptělým šeptem jí připomněl
Adrian. Palcem ji pohladil po dlani a jazykem se dotkl citlivé části ucha.
„Nezapomněl jsem, jaká dokážeš být přesvědčivá herečka. Vzpomínám na tvé
sténání, chuť tvých rtů... Tiskla ses ke mně, jako bys mě nikdy nechtěla
opustit.“
Tanečníci se rozestoupili, aby jim udělali víc místa, někteří přestali tančit a
s otevřenými ústy na ně civěli. Přišli na trevelyanský hrad užít si maškarní a
dostalo se jim přídavku.
„Tvoji hosté...,“ podařilo se Caroline vydechnout, „...sledují nás...“
„To jsi přece chtěla! Přišlas, aby nás spolu viděl Duvalier, abys ho
uchvátila svou krásou a on se zakousl do návnady... Abys podnítila jeho chtíč a
on po tobě začal šílet...“
Adrian se horkými rty dotýkal jejího hrdla a Caroline ženským smyslem
vycítila, že nehovoří o Duvalierovi. Tenhle muž je pro ni hrozbou. Krvelačný
Duvalier ji mohl připravit o život, ale Adrian má moc jí zlomit srdce. Co je
horší? Být namístě mrtvá, anebo se po zbytek života soužit a prolévat slzy?
Tvrdě mu stiskla rameno, aby se bránila přívalu emocí. „Dnešní noc jsem
přišla, abych pomohla Julianovi... Tobě...“
Adrian na ni chladně pohlédl. „A jak jsi to chtěla provést? Nechat se zabít?
Máš na sobě Eloisiny šaty. Chceš, aby tě stihl stejný osud?“
„Samozřejmě že ne!“ vyhrkla Caroline. „Vím, že se na tebe můžu
spolehnout. Přísahals, že jsi dostatečně silný, abys ochránil Vivienne,
pamatuješ? Proč bys tedy neochránil i mě?“
Muzikanti zahráli poslední tóniny. Adrian přestal tančit, ale z náruče ji
nepustil. „Protože v přítomnosti Vivienne se mi ne-zrychluje tep a neztrácím
soudnost. Kvůli ní se nepřevaluji každou noc v posteli a nesním, jak se s ní
miluji. Vivienne mě nedohání k šílenství nekonečnými otázkami, nepotuluje se
po hradě a nestrká nos do věcí, které se jí netýkají, ani nevymýšlí potrhlé
pletichy!“ Adrian zvedl hlas. „Chceš vědět, proč věřím, že Vivienne ochráním?
Protože ji nemiluji!“
Příliš pozdě si uvědomili, že hudba dohrála a Adriánův hlas se rozléhá po
celé síni. Caroline se zděšeně rozhlédla, co tomu říkají tanečníci, ale ti
kupodivu nehleděli na ně, ale ke vchodu.
Ve dveřích stál rozhněvaný Larkin s křehkou Vivienne v náruči. Ta na ně
překvapeně kulila oči a konstábl jí jemně zakryl tvář, aby ji ušetřil pohledu na
„nechutné“ představení, které Caroline s Adriánem předvedli.
 Ticho, které zavládlo tam, za dveřmi hradní knihovny, bylo k nevydržení.
Caroline neklidně rázovala po chodbě a neuvědomovala si, že trhá kapesníček.
Když Adrian doprovodil zbledlou Vivienne do knihovny, očekávala, že
odtamtud uslyší srdceryvný nářek a hořké obviňování, ale uběhla téměř
hodina a stále se nic nedělo. Na chodbu nepronikl ani hlásek. Vivienne se
možná rozhodla přetrpět zradu po svém, jak to dělávala od dětství; mlčky a
bez výčitek.
„Nemá tam s ním být sama!“ zlobil se Larkin. „Potřebuje gardedámu.“
Uštědřil Caroline další obviňující pohled, aby jí znovu připomněl její mizérii a
selhání. Pošlapala principy slušnosti a místo aby sestru chránila, přebrala jí
ženicha.
Konstábl se opíral o zeď a čišelo z něj takové napětí, že Caroline
odpočítávala vteřiny, kdy se neovládne a vtrhne do knihovny. S Adriánem se
málem poprali, když vikomt odváděl Vivienne ze síně, aby ji ušetřil zvědavých
pohledů vyjukaných hostů.
„Doufám, že jste si srovnal v hlavě, co jsem vám povídala,“ promluvila
Caroline, aby přerušila mlčení a donutila konstábla uvažovat. „Určitě nevěříte,
že by jí chtěl ublížit! To já jí nakapala laudanum do čaje, já jsem ta špatná,
pokud vám to stále nedochází.“
Larkin se nezdál přesvědčený. „Chcete mi nabulíkovat, že Viktor
chladnokrevně zavraždil Eloisu a udělal z Juliana netvora? Ze Kane honí upíry
a posledních pět let strávili naháněním Viktora od čerta k ďáblu? To je ta
nejsměšnější historka, jakou jsem kdy slyšel.“
„Uvažovala jsem stejně, dokud mi Julian nepředvedl...“ Caroline
nevědomky udělala na potrhaném kapesníku uzel. Od konstábla pomoc čekat
nemohla. Bál skončil fiaskem, a když poslala sloužící, aby Juliana vyhledali a
přivedli, vrátili se s nepořízenou. Milostpánův bratr nebyl k nalezení. Caroline
pociťovala nezměrné zoufalství, ale přesto hodlala pokračovat v přesvěd-
čování. Kvůli Adriánovi, i sobě. „Tak už se konečně podívejte pravdě do
tváře!“ Rázně konstáblovi zašermovala před očima, ale ten se stále tvářil jako
bouřkový mrak. „Přece nejste tupec, Larkine! Skutečně věříte, že jsem sestru
omámila proto, abych jí mohla uloupit ženicha a předvádět se s ním před
celým Londýnem?“
Chvíli na ni zamračeně hleděl a pak si povzdechl. „Hloupější báchorku
jsem neslyšel.“
Dveře se rozletěly dokořán a na prahu stál Adrian. Caroline v koutku
srdce doufala, že k ní pospíší a sevře ji do náruče, aby zaplašil strach a lítost,
jenže naděje uhasla v okamžiku, když se mu podívala do očí. Vášnivý milenec
tam dole v síni zmizel tak, jako Portiini skřítkové a urozené princezny. Před
nimi stál cizinec, jemuž si nikdo netroufl zkřížit cestu.
„Pověděl jsem jí o Duvalierovi.“ Mužovy oči letmo přelétly Caroline.
„Pověděl jsem jí všechno.“
Larkin se napřímil, jako by ho chtěl vyzvat na souboj, ale vikomt mu
nevěnoval pozornost a vykročil ke schodišti. Za ním se nesla ozvěna
klapajících podpatků jeho vysokých bot.
Dveře zůstaly otevřené a Caroline se rozhodla k ráznému kroku. Larkin ji
zatahal za rukáv. „Nechcete, abych...“
Ale Caroline zakroutila hlavou. O konstáblův soucit nestála. Sama se musí
vypořádat s tím, co ji čeká. Mlčky vklouzla do knihovny a tiše za sebou
zavřela.

Vivienne odpočívala na pohovce před krbem. Upírala oči do ohně, jako by

sestřin příchod nevnímala, a Caroline se zachvěla. Proč na mě nekřičí, neobviní
mě z proradného chování anebo mi něco nehodí na hlavu?
Dodala si odvahu. „Vivi?“ šeptla.
Ale Vivienne se ani nepohnula. Zdálo se, že je duchem nepřítomná.
Caroline ji chtěla pohladit po hedvábných zlatých vlasech, ale v poslední chvíli
si to rozmyslela. Bála se, aby Vivienne nedostala hysterický záchvat.
„Určitě si o mně myslíš to nejhorší,“ začala se staženým hrdlem. „Víš, že
udělám všechno na světě, abych ti zajistila šťastnou budoucnost.“ Ucítila
pálení pod víčky a oči se jí zalily horkými slzami. „Ale on je jediné, co jsem ti
nemohla dát, protože... protože jsem ho zoufale chtěla pro sebe.“
Viviennina ramena se otřásla v pláči a Caroline se zhrozila. Nejdřív si
sobecky přála, aby se na ni sestra rozzlobila, ale teď ji tiché vzlyky
připravovaly o rozum.
Poklekla vedle pohovky a slzy jí tekly proudem. „Měla jsem tohle místo
opustit v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že ho miluji. Měla jsem prosit tetu
Mariettu, aby mi našla místo guver-nantky nebo placené společnice, abych
byla co nejdál od vás a nezasahovala vám do života. Kdybych měla špetku
soudnosti, byla bych se vrátila na Edgeleaf a přijala Cecilovu nabídku. Za to, co
jsem udělala, si zasloužím budit se každé ráno vedle té odporné ropuchy...“
Nebyla schopná pokračovat. Zabořila Vivienne hlavu klína a znovu se
rozplakala.
Najednou ucítila, jak ji sestra hladí po vlasech. Čas se zastavil a Caroline
měla na letmý okamžik dojem, že je to matčina ruka, která se snaží zaplašit její
utrpení. Bojácně zvedla hlavu a podívala se na sestru. Té také tekly slzy po
tvářích, ale nebyly to slzy žalu.
„Bratrance Cecila si nemůžeš vzít,“ informovala ji Vivienne s úsměvem.
„Jak bych k tomu přišla, dělat tetu kupě malých ošklivých žabáků?“
Caroline nevěřícně zamrkala a otřela si uslzené oči. „Copak si nezasloužím
potrestání za to, co jsem ti provedla? Vždyť jsem ti odloudila muže, kterého
miluješ!“
Vivienne ji znovu pohladila s převahou dospělého. „Nezasloužíš, sestřičko.
Nemiluji ho a nikdy jsem nemilovala.“
Caroline stále nedocházel význam sestřiných slov. „Počkej, já tomu vůbec
nerozumím! Jak to můžeš říct? Co ten dopis, který jsi nám poslala? Přece ses v
něm rozplývala nad vikomtovým neodolatelným šarmem a mužným
chováním... Pro rány boží, vždyť jsi k jeho jménu přimalovala srdíčko!“
Vivienne se při vzpomínce zachvěla. „Vše, co jsem o něm napsala, byla
pravda, ale myslím, že jsem si jen namlouvala, že je vikomt muž, do něhož
bych se měla zamilovat. Bohatý, s titulem a mocný, a pokud bych se za něj
provdala, dostaly bychom se ze svízelné situace a všem by se ulevilo. Měla
jsem na mysli tvoje a Portiino blaho.“ S láskyplným pohledem stiskla Caroline
ruku. „Především tvoje, sestřičko, protože ty ses pro nás obětovala. Ted je na
mně a Portii, abychom ti splatily dluh.“
Caroline si zmateně promnula čelo. „Jsme my to ale vykutálené holky!“
promluvila tiše. „Jedna se chtěla obětovat pro druhou, a společně jsme
nadělaly pěkný zmatek.“ Oplatila Vivienne stisk. „I kdybychom měly žebrat
na ulicích, nenutila bych tě do sňatku s mužem, kterého nemiluješ.“
„To přece vím, hlupáčku,“ moudře opáčila Vivienne. Vymanila se z
Carolinina sevření, vstala a začala se procházet kolem krbu. „Ale nemysli si, že
by mi manželství s vikomtem bylo proti srsti. Je to laskavý a pohledný muž a
já ho velice obdivuji... Obzvláště když mi pověděl, jaká rána postihla nebohého
Juliana a co všechno pro něj udělal.“ Zatočila se na patě a zastavila se před
Caroline. Na krásné tváři se objevil utrápený výraz. „Ale jak si ho můžu vzít,
když moje srdce patří Alastairovi!“ prohlásila vášnivě.
 „Alastairovi?“ užasle zopakovala Caroline, která si nedokázala
vzpomenout na nějakého fešného zahradníka toho jména na panství. „Kdo je,
u všech svatých, Alastair?“
„Přece konstábl Larkin! Miluju ho od chvíle, kdy mi na odpoledním
dýchánku u lady Marlyboneové vychrstl na sukni sherry a snažil se skvrnu
vysušit kravatou. Jenže jsem věděla, že si nemůžu dovolit prokazovat mu
přízeň. Nepochází z významné rodiny a sotva vyjde s policejním platem, natož
aby si mohl dovolit živit manželku a její rodinu. A pokud jde o oblékání, má
hrozný vkus.“
„To tedy ano,“ usmála se Caroline při vzpomínce na kon-stáblovu špatně
uvázanou kravatu.
„Kromě toho nemá žádné příbuzné, mezi nimiž by se našel ženich pro tebe
a Portii. Nemá přítele, ani bratra nebo bratrance z třetího kolena.“
Caroline se ulevilo tak, že se začínala usmívat. „A co třeba starý
rozklepaný strýc?“
Ale Vivienne smutně potřásala hlavou. „Bojím se, že ani ten se v jeho
rodině nevyskytuje. Věděla jsem odpočátku, že není vhodná známost, a tak
jsem se ho snažila odradit nezdvořilým chováním. Byla jsem k němu krutá a
nevšímavá.“ Vivienne měla roztoužený pohled a Caroline ji z celé duše
chápala. „Ale čím jsem byla nesnesitelnější, tím víc mě zbožňoval.“
„Tomu se říká opravdová láska.“ Caroline myslela na vikomta. „Když ti
nevadí, že jsem ti uloupila milence, proč jsi tedy plakala?“ zeptala se
podezíravě.
„Protože se mi strašně ulevilo, když jsem se dozvěděla, že ho miluješ ty, a
já můžu poslechnout hlas svého srdce“ s přehnaným afektem zadeklamovala
Vivienne a rozzářila se jako sluníčko. „Teď už můžu s klidným svědomím
vyslyšet Alastaira, když vím, že o tebe a Portii bude postaráno.“
„Jak postaráno?“ Caroline přeběhl mráz po zádech. Vivienne byla
odjakživa netečná dívka, ale Caroline se teď začala strachovat, co sestra za
jejími zády spískala.
„Nastal čas, abych všechno napravila. Ty ses o mě starala celé dětství a teď
je načase, abych se já postarala o tebe.“
„Co čem to mluvíš?“
Vivienne povýšeně zvedla bradu a gestem královny udělující odsouzenci
milost jí oznámila: „Informovala jsem lorda Tre-velyana, že se k nám zachoval
ostudně a že jistě ví, pokud je opravdu gentleman, jak se v takové chvíli
zachovat a co je jeho povinností.“
Caroline se znovu přitížilo. „Řekneš mi konečně, o čem to, zatraceně,
tlacháš?“
 „Ožení se s tebou, a to co nejdřív.“
Caroline se podlomila kolena a padla na pohovku. „Už chápu, proč na mě
zíral, jako by mě chtěl zakousnout.“ Zoufale se podívala na sestru. „Bože! Cos
to provedla, Vivienne!“
Ale Vivienne byla v dobrém rozmaru. „Tobě to pořád nedochází, vid?
Dohlédla jsem, abychom se provdaly za ty, které milujeme.“
„Lark... Alastair si tě vezme, o tom není pochyb, ale co vikomt? Jak se
vyjádřil, když jsi mu nadnesla, že se má se mnou oženit?“
„Nu...,“ Vivienne nebyla tak dobrá lhářka jako Portia. „Nejdřív se ošíval,
ale když jsem podotkla, že je to jeho povinnost, tvářil se, že je srozuměný.“
Caroline zabořila obličej do dlaní a zasténala.
„Přestaň skuhrat!“ utrhla se na ni Vivienne. „Stejně mu nic jiného nezbývá,
když tě veřejně zkompromitoval!“ Připomínala tetu Mariettu, když s rukou na
prsou začala řečnit. „Osobně jsem toho názoru, že to, co jste vy dva předváděli,
bylo vysoce nemravné! A na veřejnosti! Nespletli jste si náhodou hradní síň s
vauxhallskými zahradami? Pikantní je, že vikomt vzkázal hostům, aby se co
nejdřív pakovali. Umíš si představit, jaký vypukl poprask?“
„A co asi řeknou, až se doslechnou, že si vikomt bere za manželku nejstarší
sestru místo prostřední... Co asi budou o něm trousit, až se jim donese, že ho
moje rodina donutila? Nechci ranit tvou citlivou dušičku, ale muži nemají rádi,
když s nimi někdo manipuluje, a Adrian Kane není výjimkou.“
„Jen ať si troufne vycouvat!“ rozčílila se Vivienne. „Já bych mu to
spočítala!“
Caroline utrápeně vzdychla. „Nechápeš to podstatné, děvenko. Copak se
můžu provdat za člověka, který si mě bere z donucení?“
Ale Vivienne námitky odmávla. „Nedržela jsem mu pistoli u hlavy, ale
pokud se začne vzpouzet, Alastair se už postará, aby...“
Tentokrát se Caroline neudržela a rozkřičela se. Dveře se rozletěly a do
místnost se vřítil rozevlátý Larkin. Zřejmě čekal, že si sestry vjedou do vlasů,
ale jakmile se podíval na Vivienne, zjihle se usmál. „Omlouvám se za vyrušení,
slečno Vivienne. Bál jsem se, že vám ubližují.“
Vivienne se zapýřila. „Ted už mi vůbec nic nehrozí,“ oznámila konstáblovi
sladce a Caroline útrpně zakoulela očima.
Larkin na ně hleděl a netajil se překvapením. „Jak se cítíte, slečno
Cabotová? Můžu vám nějak pomoct? Vypadáte přepadle.“
„Trefa, konstáble.“ Caroline se hystericky rozesmála. „Jsem hrůzou bez
sebe, protože se provdám za lovce upírů.“
 * * *
Julian si jako úkryt vybral nejvyšší hradní cimbuří, kde ho mohl najít
jediný člověk. Usadil se na kamenné lavici a ani se neobrátil, když zaslechl
kroky.
Tady v dětství strávili s Adriánem mnoho šťastných chvil; hrávali si tu na
Vikingy, na piráty a okolní rozlehlé lesy a louky jim byly bitevním polem i
širým oceánem. Zahlédli třeba venkovana s koníkem, který táhl vůz naložený
senem, a muž se díky dětské představivosti okamžitě proměnil v divokého
Saracéna, unavený koník v bujného arabského hřebce a dva poštěkávající psi,
kteří je doprovázeli, ve smečku zdivočelých vlků, chystajících se zaútočit na
hrad. Takový „nepřítel“ se dal zahnat jedině válečným rykem a tlučením do
kamenných zdí, k čemuž posloužilo pár klacků, které představovaly meče.
Tentokrát držel Julian místo pomyslného meče láhev šampaňského a mocně si
přihýbal.
Dole v podhradí překotně odjížděl jeden kočár za druhým. V nich seděli
zmatení hosté, z nichž mnozí nechápali, proč maškarní ples tak záhy skončil.
„Promiň.“ Adrian zůstal stát za bratrem a zahleděl se na temný obzor.
„Chtěl jsem ji využít a doufal, že to klapne, ale... Zkrátka jsem nenašel sílu...
Ani kvůli tobě...“
„Vím, co k ní cítíš, a ve snu by mě nenapadlo tě o to žádat,“ krčil rameny
Julian.
„Byl to dobrý nápad... Vivienne se podobá Eloise, jako by jí z oka
vypadla... Koneckonců i Caroline, když si oblékla ty šaty, nicméně... Pořád si
myslím, že ho chytíme, i když se vzdáme téhle šarády.“
„Kdoví,“ vzdychl Julian. „Taková příležitost se nemusí opakovat.“
„Uvidíš, že něco vymyslíme. Najdeme způsob, jak se tomu parchantovi
dostat na kobylku. Já už na něco přijdu, jen potřebuji trochu času.“
Julian se k bratrovi otočil a zkroušeně se na něj usmál. „Času mám habaděj,
můžu ti poskytnout celou věčnost, kdybys chtěl.“
Julian neříkal pravdu. Čas běžel mílovými kroky a on bolestně cítil, jak z
něj vyprchává lidskost jako písek v přesýpacích hodinách. Jakmile dopadne
poslední zrnko, je s ním konec.
Adrian to věděl. Povzbudivě mu stiskl rameno a chystal se odejít.
„Adrianě?“
Zastavil se a v tom okamžiku měl pocit, že hledí na malého chlapce, který
k němu úpěnlivě vzhlíží a dožaduje se pochopení.
„Vím, že je to pro tebe pramalá útěcha, ale jestli smím něco podotknout,
máte mé požehnání.“
 Bratr odešel a Julian nastavil rozpálené tváře studenému větru. Popíjel
šampaňské a jeho útroby stravoval nesnesitelný hlad po něčem, čemu se
úporně bránil a co zatím nedokázal vstřebat. Temná noc měla být jeho
královstvím, jemuž by vládl, ale prozatím se potácel mezi dvěma světy, dvěma
osudy, a rozpolceně hledal své místo.
Chystal se napít, když vtom mu někdo přehodil kolem krku řetěz a surově
ho přiškrtil. Láhev mu vypadla z ruky a roztříštila se na kamenech. Zápolil s
řetězem, aby se uvolnil; v této fázi přeměny už vládl velkou silou, ale ta mu
nebyla k ničemu. Na prsa mu dopadl velký stříbrný kříž, který propálil košili a
jako žhavý cejch se mu přiškvařil na prsa.
Julian ucítil zápach spáleného masa a začal zoufale bojovat. Pociťoval
vztek, bezmocnost, ale také vnímal, jak mu valem ubývá sil.
„Copak se sluší takhle lhát, mon amil“ uslyšel za sebou chraplavý šepot.
„Tvůj čas vypršel.“
Duvalier ho surově zdvihl na nohy a Julian myslel na jediné: Věčná smůla,
že se to Adrian nikdy nedozví. Naše intrika zabrala!
 „Jistěže si uvědomuji, že sestře leží na srdci moje blaho, a také oceňuji vaši
ochotu podřídit se morálce této společnosti, mylorde.“ Caroline vynakládala
velké úsilí, aby její slova zněla chladně a odměřeně. „Nicméně po pečlivém
uvážení všech argumentů jsem došla k názoru, že musím odmítnout vaši pří-
zeň.“ Připadala si dokonalá, jako vzor ušlechtilosti a rozumu... Bylo to snadné,
protože jí nikdo neoponoval. Neměla obecenstvo, které by jí naslouchalo a její
názor odsouhlasilo či vyvrátilo.
Stála u francouzského okna, hleděla do noci a nacvičovala si, co všechno
Adriánovi poví. Po návratu z knihovny zapálila ve věžní komnatě všechny
svíčky, ale přesto se jí zdálo, že se nezbavila temných stínů. Do dveří se opřel
vítr, zárubně strašidelně zaskřípaly a Caroline strachy nadskočila. Zavinil to
prudký vítr, který přihnal dešťové mraky. Plameny svíček se rozblikaly a
Caroline se opět vylekala. Měla neodbytný pocit, že tam venku někdo stojí. Čí
je to stín? Člověka z masa a kostí, anebo nadpřirozené bytosti?
Kdesi v hradních prostorách začaly hodiny odbíjet půlnoc a každý úder
hrál na její rozjitřené nervy. Chtěla ze sebe strhat Eloisiny šaty, vklouznout do
postele a přetáhnout si přikrývku přes hlavu, ale nedokázala se pohnout.
Poněkolikáté zkontrolovala západku, jestli nezaklapla, a dál zírala do tmy.
Čas běžel a Caroline opanovaly pochybnosti. Adrian už nepřijde; třeba mě
viní z krachu plánu na zničení Duvaliera, napadlo ji. Třeba ho znechutila
představa svatby s někým tak obyčejným, jako jsem já. Je to pyšný muž, jenž si
nenechá poroučet, a určitě lituje každého okamžiku, který se mnou strávil,
každého doteku, polibku...
Začala neklidně přecházet po místnosti. Nemůže mě obviňovat, že jsem ho
vehnala do manželství! horlila v duchu. To on mě zkompromitoval před
půlkou Londýna! To on předstíral náklonnost k Vivienne, aby ji zneužil pro
své plány!
Narůstal v ní neklid, až se rozhodla jednat. Nemůžu strávit noc
přecházením sem a tam jako šelma v kleci! Jestli on nepřijde ke mně, půjdu já
za ním!
Chystala se vykročit na balkon, když se dveře pod náporem větru prudce
rozevřely a průvan uhasil plameny svíček. Na pozadí noční oblohy uviděla
stát rozkročeného muže s rozevlátými vlasy a opustila ji kuráž. Byl to válečník
z portrétu. Blížil se k ní a ona před ním začala couvat. Viděla, že je jen v bílé
nabírané košili a jezdeckých kalhotách, a cítila, jak ji zrazuje srdce. Toužila po
něm tak, že se celá roztřásla.
„Překvapuje mě, že ses nezamkla.“
„A ta chatrná závora by tě zadržela?“
„Ne,“ připustil a udělal další krok.
„Máš s předky víc společného, než si myslíš.“
„Snažil jsem se tě varovat, že to byla banda ničemných lumpů. Nebylo jim
nic svaté, pokaždé si vzali, co chtěli.“
Z muže čišela taková arogance, že si Caroline připomněla nabubřelý
proslov, který si nacvičovala. „Ty a moje sestra se klidně dohadujete za mými
zády, aniž vás napadne zeptat se na můj názor! To je velice urážlivé!“
„Ty přece nemáš na výběr, děvče! Tvoje pověst je vniveč. Chceš skončit
jako stará panna? Kdo myslíš, že si tě vezme?“
Přece ty, hořce si pomyslela.
„Vidím to tak, že máš jen dvě možnosti,“ pokračoval, třebaže mírnějším
tónem. „Můžeš se stát mojí manželkou, anebo milenkou... Se všemi výsadami
a... povinnostmi, které se váží k tomuto postavení.“
Caroline se ani nezačervenala a odbojně na něj vystrčila bradu. „Já to
vidím tak, že manželka má stejné výsady a povinnosti jako milenka... S tím
rozdílem, že ji za to nezahrnují květinami a šperky.“
Podezíravě přimhouřil oči. „Chceš snad ode mě růže? Diamanty?“
Caroline se kousla do rtu, aby na něj nevychrlila, co opravdu chce. Přála si,
aby se jí opět dotýkal s něžností, při níž tála jako sníh; přála si schoulit se mu
do náruče, aby ji líbal a šeptal sladká slůvka...
„Od tebe nechci vůbec nic!“ zalhala statečně. „Sestra mi objasnila, že se se
mnou hodláš oženit z pouhé povinnosti. Tady nejsme ve Vauxhallu, abyste mi
prokázal čest a přispěchal mi na pomoc, mylorde!“ uštěpačně podotkla.
„Nepotřebuji být zachraňovaná, ani netoužím stát se jednou z vašich milenek.
K čertu s vaším soucitem, pane! Moje pověst je v troskách, ale mám ještě
hrdost.“
„Sestra nelhala,“ souhlasil. „Sňatek s tebou je poslední, o co stojím.“
Caroline zděšeně vydechla. Měla o něm zpočátku špatné mínění, ale
rozhodně ho nepovažovala za bezcitného člověka, který se sníží k záměrné
krutosti.
Krok za krokem se k ní přibližoval. „Nechci se s tebou oženit! Nechci tě!“
prudce zdůraznil. „A vím, jako že je peklo pode mnou, nechci tě ani milovat,
ale bůh mi pomoz! Nemám sílu se tomu bránit!“
 Zastavil se těsně u ní. Chytil ji za ramena a palčivým pohledem se do ní
vpíjel, jako by se snažil zapamatovat si každý rys její tváře. „Nechci se s tebou
oženit! Nechci tě žádat, abys žila v temnotě jako já! Příliš tě miluji, děvče,
abych ti připravil takový krušný úděl!“
Caroline pocítila mocný příval dojetí a vzrušení. „Klidně strávím zbytek
života ve stínech, jen když budu s tebou! Bez tebe bych i na slunci živořila!“
Zapomněla na hrdost, na níž si zakládala, a zaprosila: „Teď už si mě vezmeš?“
Adrian jí dal jasnou odpověď. Tvrdě ji políbil na ústa a zdvihl do náruče.
„Kam mě odnášíš?“
Majetnicky ji přitiskl k sobě. „Tam, kam patříš, do mojí postele.“
Silný vítr se do nich opíral, svištěl jim kolem uší, ale oni nevnímali. Adrian
opatrně sestupoval ze schodů a Caroline, která se ho držela kolem krku, se
zavřenýma očima vnímala teplo jeho těla a mužnou vůni, které se nemohla
nabažit.
Při příchodu do jeho komnaty očekávala, že ji položí do postele, ale on ji
postavil na zem před oválným kusem nábytku, zakrytým hedvábím, a roztáhl
závěsy. Vytáhl jí růži z vlasů a lístek po lístku rozmělnil mezi prsty. Zbavil ji
čelenky, uvolnil vlasy, jejichž prameny si ovinul kolem zápěstí, a odhalil její
štíhlé hrdlo. „Měla jsi ve všem pravdu,“ ochraptěle promluvil hlasem
podbarveným kouřem. „Od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl, myslím jen na
milování s tebou...“ Ucítila jeho ústa na hrdle a zachvěla se. „Chtěl jsem pít z
tvých rtů, laskat tě, poznat, jak chutnáš...“ Jazykem se dotkl ušního lalůčku a
Caroline se roztřásla. Připadala si jako strádající na poušti, člověk, který
konečně našel oázu, kde uhasí žízeň. „Chtěl jsem slyšet, jak pode mnou sténáš,
křičíš moje jméno...“
Hedvábným hlasem a dráždivými doteky ji sváděl a Caroline se
neodvažovala otevřít oči, aby nenarušila kouzlo okamžiku. Vnímala tvrdost
jeho vzrušeného mužství, které se k ní tisklo,, a tiše sténala. Adrian se přes ni
naklonil a ona najednou pochopila, co se ukrývá pod hedvábnou látkou.
Neodvažovala se však podívat, protože se v koutku duše strachovala, co
spatří. Ze uvidí jen sebe v náruči netvora, neviditelného milence, jemuž
nedokáže a nechce odolat.
Látka spadla na zem a Adrian jí jemně stiskl rameno.
„Podívej se na mě, drahoušku, podívej se na nás.“
Caroline váhavě uposlechla, třebaže v ní byla malá dušička. Otevřela oči a
zjistila, že hledí do jasných očí muže, kterého miluje. Adrian se odrážel v
zrcadle jako ona a v jeho pohledu vyčetla vášnivou touhu, která ji vylekala.
Uchopil ji do náruče, odnesl do postele a Caroline zaplavil pocit štěstí a
blaženosti. Tenhle krásný muž patří jen mně!
 Opatrně ji položil do polštářů a jazykem svůdně obkroužil její ústa.
Caroline mu ochotně vyšla vstříc a jejich jazyky spolu šermovaly v pradávném
souboji, při němž není vítězů ani poražených. Zapomněla na stydlivost a v
návalu vášně mu roztrhla košili.
Adriana potěšila její nedočkavost a košili s úsměvem odhodil. Rychle se
zbavil kalhot a punčoch a vyzul se z bot. Pomohl jí ze šatů a pustil se do
rozvazování tkanice na korzetu.
Caroline rozepnula sponu řetízku na krku, na němž se houpala kamej.
„Miloval jsi ji?“ jemně se zeptala s pohledem upřeným na drobný šperk.
Adrian dlouho pociťoval lítost, vinu i smutek, a teď mu přišlo zvláštní, že
si najednou nevzpomíná. Přesto otálel s odpovědí. „Myslel jsem, že ano,“
políbil ji na rameno, „dokud jsem nepoznal tebe.“
Kamej jí vypadla z prstů a Caroline se k Adriánovi vášnivě přitiskla.
Vítr odvál těžké mraky a na obloze zasvítily hvězdy. Do místnosti nakoukl
měsíc, aby zahalil její obyvatele do stříbrného oparu.
Adrian Caroline vysvlékl a užasle vydechl. Dívka byla krásnější, než si
dokázal představit. Měla dokonalá oblá prsa, štíhlý pas, měkce tvarované boky
a dlouhé štíhlé nohy. Dívala se na něj velkýma šedýma očima a s kaskádou
stříbřitě plavých vlasů rozhozených na polštáři mu připomínala královnu
lesních vil odpočívající v mechu a čekající na svého pána a vládce.
Hleděl na prsa s růžovými bradavkami a na trojúhelník jemných chloupků
mezi stehny. Ty byly o odstín světlejší než vlasy.
„Jsem rád, že svítí měsíc,“ tiše promluvil, „začínám být z té věčné tmy
unavený.“
„Tma mi nevadí,“ zašeptala Caroline a jemně ho pohladila po tváři.
„Hlavně že jsem s tebou.“
Byli nazí, a přesto se nestyděla, necítila nutnost se zakrývat. Sklouzla
rukou k jeho podbřišku a udivilo ji, co dokáže udělat dotek ženské ruky s
takovým nádherným a silným mužem. Adrian strnul a pohledem ji přiměl, aby
pokračovala. Vzal ji za ruku a otevřenou dlaň přitiskl na svůj velký ztopořený
úd. Ukázal jí, jak mocná je jeho touha, a Caroline ho instinktivně stiskla.
Byl pevný, ale na dotek hebký jako samet. Adrian zvrátil hlavu a zasténal.
„Co se stalo?“ vyděsila se Caroline. „Neublížila jsem ti?“
Uchopil ji za ruku a vtiskl jí do dlaně polibek. „Ne, anděli, udělala jsi to
moc dobře, ale jestli budeš pokračovat, skončí tahle noc dřív, než začala.“
Sklonil hlavu, ale tentokrát nevyhledal její ústa, ale růžové vrcholky ňader.
Jazykem obkroužil bradavku, a když Caroline zasténala, uchopil ji do úst a
začal sát. Adrian byl zkušený, a brzy dokázal omámenou Caroline přimět, aby
se žádostí roztřásla a vypjala se proti němu jako luk. Začal laskat a dráždit
druhou bradavku, ale to už se nedokázala ovládnout. Zachvátila ji nutkavá
touha po čemsi nepoznaném a začala s ním zápasit. Adrian jí v jemném stisku
sevřel zápěstí a donutil ji, aby se na něj podívala. „Můj bratr po prvním setkání
s tebou tvrdil, že jsi pichlavá jako ježek, že máš v žilách místo krve ocet.“
Caroline hlasitě oddechovala, neschopná promluvit.
„Souhlasil jsi s ním?“
Adrian se koutkem úst usmál. „Vždycky jsem tušil, že v tobě doutná
oheň... a že jsi sladká jako nektar.“
Najednou ucítila jeho ruku mezi stehny. Prstem jemně pronikl do jejího
lůna, a když zjistil, že je vlhká, svůdně se na Caroline usmál.
Byl to velice důvěrný dotek. Vikomt měl silné, místy mozolnaté ruce
člověka, který se neštítí fyzické práce, ale jeho prsty dokázaly zázraky. Laskal
ji, smyslně dráždil a pozvolna ji otevíral, aby se dostal k nejcitlivějšímu místu.
„Sladká Caroline,“ šeptal jí do ucha, „dlouho jsi strádala a já ti to
vynahradím...“
Caroline, která v jeho náruči přerývaně sténala, zaplavovala jedna vlna
vzrušení za druhou. Jeho prsty pokračovaly v magické hře lásky a Adrian ji
uvolňoval a připravoval na novou, mocnější rozkoš, kterou jí mohl poskytnout
jen on.
„Adrianě! Prosím!“ Caroline žebronila, aniž si uvědomovala, o co prosí.
Spalovala ji palčivá touha, která ji připravovala o rozum. „Prosím! Prosím!“
Adrian ji vyslyšel. Sklonil hlavu k jejímu klínu a začal ji laskat jazykem.
Caroline se znovu rozkřičela, ale on ji pevně přidržel a dopřál jí rozkoš, při níž
omdlévala. Jednou ho obvinila, že využívá temných sil ke svádění nevinných
dívek, a nyní byla ochotná obětovat mu tělo i duši. Jeho jazyk ji mučivě
dráždil, Adrian ochutnával každou kapku jejího nektaru. Když ucítil, jak mu
zatíná nehty do ramen, vnikl do ní prstem a Caroline s hlasitým výkřikem
vyvrcholila. Adrian ji uchopil do náruče a umlčel polibkem.
Vnímala ho jako v mlze, když na ni nalehl. „Nechci ti ublížit, lásko,“ šeptal
jí do vlasů, „nikdy jsem ti nechtěl ublížit...“
Chtěla mu oplatit smyslnou rozkoš, kterou jí dal pocítit. Líbala ho na hrud,
na ramena a sevřela jeho obličej v dlaních, aby ho také zlíbala. „Neubližuj mi,
miluj mě...“
Ucítila mezi nohama tlak a zalapala po dechu. Nechtěl jí způsobit bolest a
zpočátku do ní vstupoval opatrně. Teprve když zasténala, jedním trhnutím
boků do ní pronikl, aby ji co nejdřív zbavil bolesti.
V návalu smyslného prožitku se celý roztřásl. Ta dívka nebyla měsíční svit,
jak si zpočátku mylně namlouval, ale zářící slunce, jehož teplé paprsky
dokázaly proniknout až na samé dno jeho okoralé duše. Silou vůle se ovládl a
znehybněl. Byla nezkušená a Adrian jí chtěl dopřát čas, aby si na něj zvykla.
Caroline cítila, jak bolest odeznívá, a pohladila ho po zádech.
Nato se začal pohybovat a vzrušená Caroline naslouchala tlukotu jeho
srdce a ochraptělému dechu. Vzal si její nevinnost a na oplátku jí ukázal, jak
chutná milování. Oba brali a dávali, nechávali se unášet na vlnách nesmírné
rozkoše a nadpozemské blaženosti. Když Adrian ucítil, jak se její lůno
křečovitě stahuje, naposledy do ní tvrdě vnikl a oba zároveň dosáhli
závratného vyvrcholení.

Caroline klečela před postelí a hleděla do zrcadla. Viděla rozcuchanou

bytost s nateklými rty a planoucíma očima. Právě rozluštila tajemství, proč
ženy vyhledávají milence v temných zákoutích a na odlehlých pěšinách
vauxhallských zahrad; ochutnala potěšení, které načas uspokojí, aby podnítilo
touhu po dalším milování.
Adrian, který se probudil, vycítil její myšlenky. Poklekl vedle ní, objal ji a
Caroline opožděně napadlo, že by se měla zahalit prostěradlem. „Myslela
jsem, že spíš.“
„Spal jsem,“ mazlil se s jejím hrdlem, „dokud jsi mě neopustila, nevytratila
se z mé náruče a snů.“
Blaženě se k němu přitiskla a nechala se smyslně laskat horkým jazykem.
„O čem se ti zdálo?“
„O tomhle.“ Vklouzl pod prostěradlo a dlaní přejel po bradavce.
Začal ji jemně dráždit a vzrušená Caroline pustila prostěradlo a
dožadovala se polibku.
Adrian ji políbil na koutek úst. „Dřímal jsem, ale pak mě napadlo, že se
podívám, kdes nechala ten zatracený kolík. Co kdybys mi ho ve spánku vrazila
do srdce?“
Caroline ucítila, jak se proti ní vypíná jeho vzrušené mužství. „Pokud se
smím vyjádřit, mylorde, vy jediný jste tu ozbrojený pořádně ostrým kopím.“
Lichotka Adriana potěšila. „Chceš, abych ho použil?“
„Už se stalo.“ Caroline vyhledala jeho oči v zrcadle. „Proklál jste mi srdce,
mylorde.“
Adrian zamručel a přitiskl ji k sobě na znamení, že od této chvíle patří jen
jemu. Sledovala, jak ji hladí po ramenou, břiše a bocích. Pak ucítila jeho prsty
mezi stehny.
Posadil se do křesla a ukázal jí, jak si má na něho sednout. Nadzvedl se a
ztopořeným údem do ní pronikl.
 „To se ti bude líbit, zlatíčko,“ předl Adrian. „Užívej si, co hrdlo ráčí, ber si,
kolik vydržíš...“
Tentokrát Caroline neprosila o rozkoš, ona ji vyžadovala. Během prudkého
milování, při němž sténala a vykřikovala jeho jméno, jí Adrian laskal prsa a
pomáhal udržovat rytmus, dokud se mu vyčerpaná Caroline nezhroutila do
náruče. Prudce oddechovala, když vtom uslyšela smích.
„Čemu se směješ?“ Strachovala se, že udělala něco špatně nebo se před
ním znemožnila, ale Adrian ji pevně objal a přiměl ji znovu se podívat do
zrcadla. Oči mu přetékaly láskou, když na ni hleděl. „Julian mi kolikrát
vytýkal, proč neodstraním i tohle zrcadlo, ale já si nedal říct. Jak si mám bez
něj uvázat kravatu?“

Pomalu svítalo a do komnaty zvolna pronikaly první paprsky ranního

slunce. Caroline se spokojeně choulila v Adriánově náruči a vychutnávala si
jeho blízkost. Láskyplně jí čuchal vlasy, ona se k němu blaženě tiskla a
naslouchala tlukotu jeho srdce. „Copak, drahoušku?“ vesele zažertoval. „Stále
se přesvědčuješ, že ho mám?“
Pohladila mu zlaté chloupky na prsou. „Ještě štěstí, že ti Vivienne
nezlomila srdce, když dala přednost Larkinovi.“
Adrian si rozpačitě odkašlal. „Musím připustit, že o náklonnosti tvé sestry
k našemu drahému konstáblovi vím delší dobu.“
Caroline se opřela o loket, aby se na Adriana podívala, ale ten se nevinně
uculoval. Ležel uvolněně, s rukou za hlavou, ale přesto měla pocit, že je v něm
neklid. Podobal se velké elegantní šelmě, která je neustále ve střehu.
„Tys to věděl? Jste pěkný ničema, lorde Trevelyane!“ Caroline uraženě
našpulila ústa. „Věděls, že je do něj Vivienne zamilovaná, a mlčel jsi.“
Připomněla si, jak se cítila vůči sestře provinile, a zakvílela. „Proč jsi mi to,
proboha, neřekl?“
„Kdybych ti to pověděl dřív, než ses dozvěděla o Julianovi, dala bys těm
dvěma požehnání a odkráčela.“ Vzal ji za bradu a podíval se jí do očí.
„Neztratil bych jen Vivienne, ale především tebe.“
Odstrčila ho, aby se bránila svůdnému pohledu. „A kdybys mi to řekl poté,
co jsem se dozvěděla o Julianovi a Duvalierovi, dopadl bys stejně. Co by mi
bránilo jít a povědět Vivienne o tom vašem příšerném plánu?“ Caroline
nevěděla, jestli se má tvářit uraženě, nebo ho obdivovat. „Přesně, jak jste říkal!
Jste ničemný lump, mylorde!“
Adrian se k ní sklonil a v očích se mu zalesklo. „To ještě není všechno.
Nejzločinnější součást plánu ti zůstala utajená.“
 „Co to má být?“ Caroline se snažila tvářit odtažitě, ale Adrian ji začal líbat
na spánky a tváře a každé slovo stvrdil polibkem jemným jako dotek motýlích
křídel. „Ten ďábelský plán spočíval v tom, že tě musím co nejdřív dostat z těch
zatracených šatů, než si tě všimne Duvalier.“ Jazykem si razil cestičku k
prsům, olízl bradavku a ta začala natékat.
Caroline se zmocňovalo vzrušení. „O pohnutkách tvých činů se nebudeme
šířit...“ Přerývaně vydechla a zabořila mu prsty do hedvábných vlasů,
„...ovšem metody, které používáš, jsou vysoce účinné...“
Adrian pokračoval v laskání, když vtom někdo netrpělivě zaklepal na
dveře.
Caroline rozmrzele zasténala. „Jestli mě tu Portia vyčmucha-la, máš
svolení uvrhnout ji do nejhlubší hladomorny.“
„Co když je to Wilbury?“ ušklíbl se Adrian, „náš zarytý zastánce
mravopočestnosti. Pokud zjistí, žes mě zkompromitovala, bude trvat na tom,
abys ze mě udělala slušného muže.“
„Osvěžující změna, nemyslíš?“ usmála se Caroline.
Klepání se proměnilo v rány, ale Adrian nedbal a Caroline rozverně
polechtal. „Otravná holka, ta tvoje sestra!“ postěžoval si.
Pak přece jen vyklouzl z postele, navlékl si vínový župan a vztekle otevřel
dveře.
Na prahu stál konstábl Larkin a Adrian zaklel. „Jestli jsi přišel, abys mi
spílal kvůli slečně Cabotové, Alastaire, ušetřím ti námahu. Hodlám se s ní
oženit, jakmile získám zvláštní povolení od arcibiskupství. Nepřeji si, aby se
můj prvorozený potomek narodil jako nemanželský.“
Caroline se pod přikrývkou dotkla břicha. Představa, že už možná čeká
Adriánovo dítě, ji rozradostnila.
Naklonila se, aby viděla ke dveřím, a Larkinův ztrhaný obličej ji vyděsil.
„Nepřišel jsem kvůli Caroline, ale Portii,“ vysvětlil jim. „Ztratila se a
nemůžeme ji najít. Bojíme se, že utekla.“
 Portiina postel byla prázdná a okno otevřené. Do komnaty pronikalo
skřivaní trylkování a chladivý jarní vánek. Caroline si představila sestru, jak
vyhlíží z okna, a zatmělo se jí před očima. Portia se zlobila, protože ji nepustila
na maškarní. Neodolala podmanivým melodiím, které k ní doléhaly ze síně, a
uprchla neznámo kam.
Larkin utěšoval zbledlou Vivienne a Caroline s Adriánem zjišťovali, jak
daleko spadá šňůra spletená z roztrhaných prostěradel, kterou Portia
připevnila k oknu a sešplhala po ní na zem. Pod okny rostlo bujné křoví, a
jestli v poslední fázi seskočila, dopadla do měkkého.
„Nenašel jsem nic, co by naznačovalo, že tu došlo k zápasu nebo k
násilnému únosu,“ informoval je Larkin. „Jedině snad tohle.“ Ukázal jim hrst
chlupů a Caroline si vyčerpaně povzdechla.
„To jsou jen vousy z masky, kterou jí dal Julian.“ Smutně se na konstábla
usmála. „Nemohla se dočkat, až se mu v ní ukáže.“
„Za to můžu já!“ Posmutnělá Vivienne se tiskla k Larkinovi. „Kdybych se
vrátila před svítáním, mohla jsem jí to rozmluvit.“
Caroline nejdřív nechápala, o čem sestra mluví, ale Adrian bystře pochopil
a výhružně se podíval na starého přítele. „Co to znamená, konstáble? Mám
tentokrát vyzvat na souboj já vás?“
Larkin zrudl a urovnal si klopy špatně padnoucího kabátce. Vivienne byla
stále v šatech, do nichž ji Caroline zvečera navlékla, zato Larkinovu kravatu
někdo uvázal na francouzský způsob s takovou pečlivostí, že by mu záviděl i
Brummel. „To nebude zapotřebí,“ utrousil Larkin. „Mé úmysly se sestrou
slečny Cabotová jsou čestné. Kdyby bylo po mém, dávno bychom odjeli do
Skotska a nechali se tam oddat, ale Vivienne to odmítla. Prý musí ze slušnosti
počkat, až se provdá její starší sestra.“
Adrian přihlížel, jak Larkin dívku něžně objímá, a usmál se. „Čím dřív si
zvykneš, tím lip, starý brachu.“ „Na co?“
„Ze mnohdy nebude po tvém.“
„Já to pořád nechápu,“ promluvila Vivienne, zatímco Adrian znovu
vykoukl z okna. „Jestli se Portia vyplížila ven proto, aby se potají zúčastnila
bálu, proč se už nevrátila? Alastair se nenápadně poptal sloužících a ti tvrdí, že
ji od včerejšího odpoledne neviděli.“
Caroline si s povzdechem připomněla jejich včerejší výměnu názorů.
„Hrozně se na mě zlobila, že jí nechci dovolit jít na bál. Třeba se někde ukrývá,
aby mě potrestala...“
Ale Caroline v hloubi duše věděla, že na tom, co povídá, není zrnko
pravdy. Portia se nedokázala dlouho hněvat. Byla sice prudké letory, mnohdy
se na sestry utrhla, ale obratem ruky ji to zamrzelo a snažila se udobřit. Dej
Bože, ať se nám v pořádku vrátí, prosila Caroline, která si vyčítala svou
tvrdost.
S uslzenýma očima zatahala Adriana za rukáv. „Co si o tom myslíš? Co
když v tom má prsty Duvalier?“
Adrian se k ní otočil a Caroline se vylekala. Nepoznávala toho, v jehož
náruči strávila předešlou noc, naplněnou vášní a něhou. Stál před ní cizinec,
jehož oči se proměnily v kusy ledu. Duvalier, kterého znala z vyprávění, v ní
probouzel strach, ale tento muž ji děsil.

Pospíchala za Adriánem a měla co dělat, aby mu stačila. Vikomt kráčel do

hradního sklepení a Caroline si musela podkasat sukně, aby ho dohnala.
Eloisiny šaty se jí protivily, ale neměla čas vrátit se do své komnaty a
převléknout se.
Poznala úzkou chodbu, na jejímž konci byla komora s kořením. Přes cestu
jí přeběhla vypasená krysa a Caroline leknutím zadržela dech. Stáli před
komorou, ale neměli Wilburyho železný klíč. „Nepotřebuješ...“
Nepotřeboval, a hledáním klíče se nezdržoval. Kopl do zámku a dveře
povolily.
Zavalil je oblak prachu a Caroline se rozkašlala, „...klíč?“ roztřeseně
dokončila.
Ze zdi strhl hořící svíčku a vkročil dovnitř. Bez zaváhání stiskl dřevěný
panel ukrývající tajný mechanismus a zeď pokrytá policemi se jako na povel
otevřela. Za ní byl vstup do nízké temné chodby.
„Já to věděla!“ vykřikovala Caroline. „Váš majordomus to taky musí
vědět!“
Adrian se přikrčil a vydal se chodbou. „Pomáhal ji stavět jeden z
Wilburyho předků. Jeho rodina nám slouží po staletí. Je jediný, komu jsem se
svěřil s Julianovým tajemstvím,“ sdělil jí přes rameno, „kromě tebe.“
V dívce byla malá dušička, ale statečně ho následovala. Sestupovali po
úzkém točitém schodišti vytesaném do kamene a Caroline každou chvíli
klopýtla. Adrian se pokaždé zastavil, aby ji podepřel, a ona se na něj vděčně
usmála.
Mířili do děsivého království věčné tmy, probouzející v lidské duši strach,
kam nikdy neproniklo slunce. Caroline slyšela kapat vodu stékající po vlhkých
kamenných zdech a také škrábání, které přičítala krysám nebo potkanům.
Konečně se ocitli na pevné zemi a Adrian zapálil louč, kterou našel v
koutě. Dřevo napuštěné smolou zasyčelo a neproniknutelná tma se proměnila
v šerosvit, jehož stíny připomínaly noční děsy.
„Vítej v mém království,“ ušklíbl se na ni a zamával loučí. Caroline se ho
pustila a rozhlédla se. Nad tím, co spatřila, se jí zatajil dech. Stáli v ponurém
hradním vězení, kde na zdech visely zrezavělé železné řetězy, háky a okovy.
Nebála se a jeden pár okovů si se zájmem prohlédla.
„Příště je vyzkoušíme, když tě tak fascinují,“ ozval se za ní ochraptěle
Adrian, jehož oči svítily zvláštním jasem.
„Jedině v případě, že si je nasadíš ty,“ popíchla ho a on se zatvářil, jako by
ho ten požadavek zaskočil.
Pak poživačně našpulil ústa. „Nic nového pod sluncem, ale... Milerád ti
vyhovím, když si to přeješ.“
Caroline pustila okovy, až zaduněly, a rozesmála se.
„Co tě tak pobavilo?“ staral se Adrian.
„Jen mě napadlo, co by asi říkala Portia, kdyby se ocitla na mém místě.
Záhadné zmizení, tajné chodby a opravdové vězení... Připomíná to scénu z
jedné z Polidorových směšných povídaček.“
Caroline se zalily oči slzami a Adrian ji chlácholivě objal. „Najdu ji,“
sliboval a políbil ji do vlasů. „Přísahám na vlastní život.“
Uslzená Caroline se na něj přes závoj slz usmála. „Uděláme vše pro to, aby
měla tahle historka šťastný konec, viď, lásko?“
Adrian horlivě přikyvoval, ale Caroline tušila, že si není tak úplně jistý.
Zastavil se u dveří opředených pavučinami, v nichž bylo zamřížované
okénko. Caroline myslela, že je vykopne, ale Adrian do nich strčil a dveře se
otevřely. Za nimi ji čekalo další překvapení. Místo špinavé vězeňské kobky
plné myší a staré slámy vstoupili do rozlehlé místnosti, která se přepychovým
vybavením podobala hradním komnatám.
Kamenné zdivo bylo potažené čínským hedvábím, stála tu pohovka,
vysoké pohodlné křeslo a na stolku šachovnice, jejíž figurky vytvořil neznámý
mistr z mramoru. Partie byla rozehraná a nebylo pochyb, že místnost obývá
člověk, který si potrpí na přepych a pohodlí. Klidně tu mohl nocovat i indický
rád-ža, kdyby nebylo jednoho podstatného rozdílu: místo postele s nebesy tu
na kamenném podstavci stála dřevěná rakev.
 Carolinino nitro se sevřelo strachem. Vylekaně se podívala na Adriana, ale
ten nejevil pohnutí. Uvědomila si, jak je pro něj ta chvíle obtížná, a vzala ho za
ruku.
„Musím tě varovat,“ ztěžka promluvil. „Bratr nebude rád, že ho ruším.
Jako malý obtížně usínal, a to mu vydrželo do dospělosti.“
Povzbudivě mu stiskla ruku. „Když bude hodně mrzutý, zazvoníme na
Wilburyho, aby mu donesl nějaké sušenky a teplé mléko.“
Adrian stále váhal. Pak, jako by dospěl k nezvratnému rozhodnutí,
pomalu vykročil k rakvi a Caroline cupitala za ním. Odsunul těžké víko a
Caroline se připravila na nejhorší. Čekala, že uvidí spícího upíra, ale Julian tu
nebyl.
Rakev zela prázdnotou.

* * *
Julian se krčil na studené kamenné podlaze a svíjel se v bolestné agónii.
Poslední sousto polkl před patnácti hodinami a nyní mu útroby stravoval
mučivý hlad. Sužovala ho i žízeň a on cítil, jak mu vysychá celé tělo. Bylo to
stejné utrpení, jako by ho ponechali pod saharským sluncem. Tělo měl ledové,
ale přitom sálal horečkou. Přesto zoufale bojoval, aby ho plameny nepohltily.
Jeho nitro by spálily na škvarek a on by se proměnil ve vraždícího netvora.
Pak, aby přežil, by nemilosrdně zničil ty, které miloval.
Zavyl jako mučené zvíře a znovu se pokusil vyrvat ze zdi železný řetěz, k
němuž byl připoutaný. Před pár hodinami by si s ním hravě poradil, ale kříž,
který mu vynalézavý mučitel zanechal celou noc na krku, ho rychle zbavoval
sil. Ráno si Duvalier kříž vzal zpátky, ale Julian už byl poznamenaný.
Ucítil, jak se ho zmocňuje další záchvat, a roztřásl se v prudké zimnici.
Zhroutil se na podlahu a začal se v bolestech svíjet.
Věděl, že umírá a brzy se ocitne v království neživých. Bez duše nebyla
naděje na záchranu, na vzkříšení. Nezaklepe na nebeskou bránu, protože
jednoduše vyschne a rozpadne se na prach. Z jeho kostí zbude smrdutý popel,
který roznese vítr...
Přimhouřil oči, protože i matné světlo dohořívající louče bylo pro něj
najednou příliš prudké. Po letech si vzpomněl na jednoduchou modlitbičku,
kterou s Adriánem jako malí odříkávali před spaním, a ochraptěle se začal
modlit. Byla to pramalá útěcha. Žádná modlitba ho nedokázala uchránit před
chtíčem, který se ho hodinu po hodině zmocňoval a připravoval ho o rozum i
vůli. Žádost po krvi byla natolik mocná, že zadusila veškeré lidské instinkty,
za něž s bratrovou pomocí tak dlouho a usilovně bojoval.
Zachroptěl a přitiskl tvář na studené kameny. Nechci, aby mě Adrian
takhle viděl! kvílel. Bratr mě určitě zachrání, když dorazí včas, ale nechci...
Nepřeju si, aby se na mě soucitně díval! Proč mě Duvalier nepřivázal v širém
poli, kam v poledne praží slunce? Bylo by po bolesti, přestal bych existovat...
Před očima se mu ve tmě zjevila pěkná svěží a nevinná tvářička Portie
Cabotové. Bude po mně truchlit? Ronit slzy do polštáře a snít o tom, co mezi
námi mohlo být? Viděl ji, jak sedí u pianina a koketně se na něj usmívá. Zvrátí
hlavu a rozesměje se... A na hrdle jí pulzuje tepna! Julian se k ní sklání, jako by
ji chtěl políbit na hedvábnou pleť... Pak se do ní nemilosrdně zakousne a
vysává jí krev!
Ne! Pro rány boží! Nesmíš! Zavyl jako raněný vlk a z posledních sil se
vyškrábal na kolena. Pověsil se na řetězy a cloumal s nimi tak dlouho, dokud
vyčerpáním nepadl.
Bolestí se svíjel, naříkal a bylo mu tak mizerně, že přeslechl skřípot
otevírajících se dveří. Probral se, až když k jeho uším dolehl Duvalierův
melodický hlas, z něhož čišel posměch. „Zklamal jsi mě, Juliane. Čekal jsem, že
vydržíš, ale ty jsi jak věchýtek slámy. Stačí škrtnout a je po tobě.“
 Pokud uklouznu a spáchám nějakou špatnost, udělám to s tou nej-mladší... Ta
malá mě pronásleduje na každém kroku jako štěně žeb-ronící o pánovu pozornost, hledí
na mě krásnýma modrýma očima, jako bych byl ztělesněním dívčích snů...

Adriánovi zněla bratrova slova v uších jako zlověstná ozvěna. Caroline se

zastavila na prahu jeho ložnice a bedlivě sledovala přípravy. Vyhýbal se jejímu
pohledu, zatímco hbitými prsty kontroloval nabitou pistoli. Z truhlice, která s
ním a Ju-lianem procestovala půl světa, vyndal vše, co považoval za potřebné.
Dlouhý černý plášť, který si přehodil přes ramena a u krku sepnul stříbrnou
sponou, dále půl tuctu kolíků s ostrými hroty, vyrobených z osikového dřeva a
divoce rostoucího hlohu, několik nožů různých velikostí, tři flakony se
svěcenou vodou a příruční kuši. To vše nacpal do hlubokých kapes a do
vysoké jezdecké holiny zastrčil malou ostrou dýku.

Caroline se odvážila nakouknout do truhlice. „Půjdeš hledat mou sestru,

anebo se chystáš do války?“
Adrian hlučně zaklapl víko. Viděl za jejími zády postel se zmačkaným
prostěradlem a rozházenými polštáři, v níž se nedávno milovali, a přišlo mu,
že posvátné místo znesvěcuje. Prostěradlo bylo poskvrněné. Vzal si její
nevinnost a připadal si jako zloduch, ten, jehož se chystal uštvat.
„Pokud v tom má prsty Duvalier, dojde i na válku.“
Měl se k odchodu, ale Caroline ho chytila za rukáv. „Co když to není
Duvalier? Co uděláš pak?“
Adrian se jí vytrhl a chvíli se měřili chladnými pohledy. „To je moje věc.“
Rázně vykročil francouzským oknem na balkon a Caroline se mu držela v
patách. „Kam se, u všech čertů, ženeš?“
„Jdu s tebou.“
„To tě nesmí ani napadnout!“
„Nemysli si, že se nechám vystrnadit! Je to moje sestra!“ „A on je můj
bratr!“
Rozrušeně na sebe hleděli, až Caroline vzpurně zvedla bradu. „Nemůžeš
mi nařizovat, co mám dělat. Nejsi můj manžel.“
 Adrian podezíravě přimhouřil oči. „A až budu tvůj manžel, poslechneš mě
na slovo?“
Caroline chtěla něco podotknout, ale zarazila se.
„To jsem si myslel,“ zavrčel Adrian.
Drapl ji za rameno a dostrkal zpátky do komnaty. Tam ji s kletbou vybavil
kratším černým pláštěm a Caroline trpělivě vyčkávala, až jí do kapes nacpe
potřebné nástroje. Nakonec jí podal dvě lahvičky se svěcenou vodou.
„Zapamatuj si, že upír se nebojí nástrojů, které si proti němu připravíš,“
poučoval ji, „ale tvé víry v ně. Víra je jejich úhlavním nepřítelem, kterého
nemůžou nikdy porazit.“
Caroline poslušně přikyvovala a Adrian se znovu vydal ke dveřím. Chtěla
jít za ním, ale plášť byl tak těžký, že sotva udělala krok. Nepodíval se na ni, ale
vrátil se a ulehčil jí o ty nejtěžší kusy. „Když jsem tehdy v hráčském doupěti
našel Eloisu, bylo mou první myšlenkou, že ji políbím.“ Adriánův hlas zhrubl,
jako by potlačoval nevrlost. „Snad jsem si namlouval, že jí vdechnu život,
podělím se s ní o lidské teplo, ale její rty byly studené a promodralé.“ Podíval
se na ni zpod těžkých víček. „Kdyby se to mělo stát tobě...“
Vzala ho za ruku a přitiskla si ji k tváři. „Mám na sobě její šaty, Adrianě,
ale nejsem Eloisa. Kdybys ji mohl zachránit, udělal bys to. Ted zachráníš mou
sestru a svého bratra.“ Oči se jí zalily slzami. „Ty to dokážeš, protože ti věřím.“

Duvalier se nad ním nakláněl jako temný stín, ale Julian si to nehodlal
nechat líbit. Vycenil tesáky a zle na něj zavrčel.
„To už je lepší!“ Duvalierova ústa se zkřivila v blahosklonném úsměvu.
„Takhle se mi líbíš víc, než když se krčíš v koutě jako zpráskaný pes.“
Julianovi cvakaly zuby zimou. „Jsi šílený, Viktore.“
Duvalier stáhl z hlavy kápi a projevil se jako pravý Francouz. Vznešeným
gestem zatřásl hlavou a marnivě si upravil dlouhé prameny lesklých černých
vlasů. „Šílenství ducha má něco do sebe, chlapče. Odráží se v očích.“ Mluvil
měkce, jako by se mazlil se slovy, a jeho angličtina měla i přes četné roky strá-
vené v Anglii silný přízvuk. „Někteří jej považují za dar shůry, ovšem osobně
dávám přednost nesmrtelnosti.“
„To si jen namlouváš, Duvaliere!“ utrhl se na něj Julian. „Obojí je prokletí,
které nás strhává do pekla!“
„Myslíš? Vidím to tak, že díky těmto - podle tebe prokletým' - vlastnostem
jsem silnější než ty, a taky mocnější. Já se během uplynulých pěti let snažil
vstřebat veškeré vědomosti, ale cos dělal ty? Zbaběle utíkal, třebaže ses mohl
lecčemu přiučit.“
„Máš to nějak popletené. To ty jsi utíkal... Před námi...“
 Duvalier se usmíval, ale oči hleděly studeně. „Pravda, ovšem za to můžu
obviňovat jen sebe. Podcenil jsem zatvrzelost tvého bratra. Očekával jsem, že tě
zabije, a to ho srazí na kolena.“
„Krev není voda, Duvaliere. Podcenil jsi bratrský cit a Adriánovo
odhodlání uštvat tě až do horoucích pekel.“
„Kdyby tě skutečně miloval, přijal by tě takového, jaký jsi.“ Duvalier s
povzdechem zavrtěl hlavou. „Víš, že tvé zarputilé chování vzbuzuje lítost?
Nechceš být upírem, ale nejsi ani člověk. Pověz mi jedno: Na co myslíš, když
jsi se ženou? Vnímáš její vůni, měkkost ňader, potěšení, které ti dávají její ruce,
ústa a vlhký klín? Anebo nasloucháš tlukotu jejího srdce, zatímco do ní
pronikáš, tomu neodolatelnému šepotu šumící krve proudící v jejích žilách,
jakmile ji dovedeš k vyvrcholení? Prohlížíš si pulzující tepnu na jejím hrdle...“
Bolest, která Juliana opanovala, byla tak mocná, že znovu zavyl jako zvíře
a schoulil se do klubíčka. Jeho útroby stravoval trýznivý hlad, až měl pocit, že
se v mu v břiše otáčí ostrá čepel.
Duvalier vedle něj poklekl a začal do něj neústupně hučet. „Ty přece ženy
zbožňuješ, chlapče, a přesto se celá ta léta vyhýbáš neposkvrněným pannám.
Pročpak asi? Připadáš si vedle nich nečistý, méněcenný, abys je připravil o ten
vzácný poklad?
Anebo se bojíš, že tě jejich panenská krev vyburcuje k nepříčetnosti? Strachuješ
se, že se probudíš potřísněný jejich krví a nebudeš si pamatovat, co se s tebou
dělo? Jen si představ ten pohled! Třeštíš oči na krásku s vyhaslým pohledem, s
rozsápaným hrdlem a klínem zalitým krví...“
Duvalier ho něžně pohladil po vlasech a Julian potlačil výkřik. Snažil se od
něj odtáhnout a zakryl si uši, aby neslyšel, jenže Duvalier byl neoblomný.
„Chudáčku! Jistě chápeš, kdo tě stvořil? Přece já! Mocný Duvalier! Copak ti
nikdy nedošlo, když sis hrál s bratrem na lovce upírů, že vás můžu obratem
ruky zničit..., i tu jeho novou děvku?“
Julian v panické hrůze strnul. Nedokázal se pohnout, natož kloudně
uvažovat. Duvalier zatím vyndal z kapsy klíč a Julian zaslechl cvaknutí
zámků. Řetězy, které ho poutaly ke zdi, rachotivě dopadly na zem a Julian,
jakmile pocítil volnost, se okamžitě vrhl na Duvaliera. Ten uskočil a Julian
hrábl do prázdna. Udělal několik mátožných kroků a znovu padl na kolena.
Byl sice volný, ale otisk kříže na prsou ho připravil o síly a zdvojnásoboval
utrpení. Jestli se co nejdřív nenajím, zemřu, byla jediná myšlenka, která mu
zavířila v mozku.
Duvalier si afektovaně odkašlal. „Víš, hochu, možná bych ti měl ukázat, že
nejsem tak necitelný, jak si myslíš. I netvor je schopný slitování.“
 Francouz se teatrálním gestem zahalil do dlouhého černého pláště, který
ho chránil před denním světlem, a vyklouzl ven. Za chvíli byl zpátky a
Julianovi svitla naděje. Olízl si popraskané rty a dychtivě se zahleděl na balík,
který se Duvalierovi zmítal v náruči. Mohla to být ovce nebo jiné zvíře, jehož
krev by ho udržela při životě. Třeba si mučitel usmyslel prodloužit mi agónii
trýznivého utrpení, napadlo ho.
Duvalier položil balík na zem a ustoupil. Z látky se vyhrabala Portia s
roubíkem v ústech a se svázanýma rukama a Julia-novo očekávání se
proměnilo v hrůzu. Dívka byla rozcuchaná a po tvářích jí stékaly slzy. Zřejmě
se únosci bránila, protože mušelínové šaty měla na několika místech roztržené.
Jakmile se rozhlédla a uviděla Juliana, radostí vykřikla v naději na brzkou
svobodu. Čekalo ji však zatracení.
Julian sebral poslední zbytky sil a vyškrábal se na nohy. „Ne!“ zachrčel.
„Nedovolím ti spáchat další hnusnou vraždu! Nestačí ti, žes zabil Eloisu?“
Duvalier se pobaveně usmíval, jako by vězeň pronesl něco vtipného. „Ale
kdeže, drahý chlapče! Tuhle jsem připravil pro tebe, to ty si ji zabiješ!“
S triumfálním výkřikem mu strčil Portii do náruče a Julian náhle ucítil, jak
se začíná probírat z agónie. Všemi smysly vnímal její strach a slyšel, jak jí v
bušícím srdci pulzuje krev. Portia se k němu přitiskla a jeho tělo okamžitě
zareagovalo. Zmocnil se ho stravující chtíč, jaký ještě nezažil.
„Ne!“ Julianovy zuby se měnily v tesáky a tělo se roztřáslo jako ve vysoké
horečce.
„Tuhle jeune fille jsem minulou noc načapal, jak se spouští z jednoho okna
po svázaných prostěradlech. Prosila, abych ji zavedl k tobě, a já, protože mám
měkké srdce, jsem ji vyslyšel. Jak už jsem povídal, nejsem necitelný zloduch.“
Julian polkl poslední špetku hrdosti a rozkřičel se. „Nedělej to, Viktore!
Moc tě prosím, nedělej to!“
Ale Duvalier krčil rameny, jako by pronesená slova byla pouhým popelem
ve větru. „Pokud ji nechceš zabít hned, počkej, až se jí zastaví srdce. V tom
vzácném okamžiku z ní vysaj duši, a ona se stane jednou z nás. Pak si jí můžeš
užívat navěky.“ Duvalier věnoval Julianovi poslední úsměv. „Jak říkám, je to
na tobě, chlapče.“
Dveře se za ním zabouchly a v zámku zachrastil klíč.

Adrian s Caroline se vykradli na nádvoří francouzským oknem ranního

salonku, aby je služebnictvo nespatřilo. Tam už na ně čekali Vivienne s
Larkinem.
 Vivienne v malém hezkém kloboučku zvolila krátký zelený plášť s kapuci
a Larkin, který se na výpravu vyzbrojil malou pistolí s perleťovou rukojetí, se
tvářil odhodlaně.
„To nemyslíte vážně!“ Adrian před nimi zaujal výhrůžný postoj a Caroline
si sestru chladně prohlédla. „Kam ses vypravila, mladá dámo!“ utrhla se na ni.
„Ten klobouček ti náramně sluší, ale my se nechystáme na procházku lesní
oborou!“
Vivienne se napřímila a pohrdavě si odfrkla. „Portia je i moje sestra!“
Adriana těšilo, že Caroline čelí stejné situaci jako před chvílí on.
„To se nedá popřít, drahoušku,“ snaživě přispěchal s odpovědí, ale se zlou
se potázal.
„Tebe se nikdo neptal!“ utrhla se na něj Caroline a Adrian si na znamení
kapitulace vyměnil s Larkinem varovný pohled.
Sestry zaujaly bojovný postoj a ani jedna nehodlala ustoupit.
„Portia se mohla dostat do potíží a já nehodlám přihlížet, až do nich
spadneš i ty! Nemám čas zachraňovat místo jedné dvě sestry!“
„Já tě nežádám o povolení,“ povýšeně opáčila Vivienne. „Nejsi moje
matka, pouze nejbližší příbuzná.“
Larkin se neudržel. Rozkašlal se dusivým kašlem a Adrian ho bratrsky
plácl po zádech.
„Ty jedna malá nevděčná potvoro!“ vřískla Caroline po chvilce napjatého
ticha. „To mám za to, že jsem o tebe pečovala, že jsem se obětovala, že...“
Ale Vivienne se nedala a spustila na stejnou notu. „Kdo se tě prosil, aby sis
hrála na milosrdnou sestru! Kdybys nebyla tak hrdá a tvrdohlavá, mohla jsi
nás přitáhnout k práci! Stačilo říct! Nemuselas všechno dělat sama! Taky umím
uvázat Portii mašli do vlasů, dojít na trh a nakoupit pěkný kousek...“
„...jenže tys raději seděla před zrcadlem a donekonečna si kartáčovala
vlasy! A co ty šaty, které matka nechala ušít pro měl Jak to, že ses v nich
promenovala, jako by ti patřily?“
Vivienne zalapala po dechu. „Ty jedna žárlivá ženská! Jistě, občas jsem si
některé vypůjčila, ale kdo čirou náhodou zapomněl mou panenku u ohně, až
se jí spálily ty krásné dlouhé vlásky?“
Caroline se k sestře výhružně naklonila, až se dotýkaly nosy. „A kdo tvrdí,
že to byla náhoda?“
Opět se do sebe pustily jako fúrie a v nekonečných litaniích si vyčetly
veškerá selhání, jichž se jedna nebo druhá dopustila během posledních deseti
let. Adrian zatím spiklenecky poklepal Larkinovi na rameno a ukázal k lesu.
Málem se jim podařilo zmizet v houští, když za sebou uslyšeli Caroline.
„Kam si myslíte, že jdete?“
 Adrian vzdychl. „Přece najít Portii a Juliana, pokud jsi nezapomněla.“
„Bez nás neuděláte ani krok!“ Drapla Vivienne za ruku a vlekla ji za sebou.
„Muži jsou naprosto nemožní! Strávíš s nimi jednu noc v jejich posteli a oni si
hned myslí, že když ti poskytnou pár hodin nevýslovné slasti, můžou za tebe
po zbytek života rozhodovat.“
Vivienne souhlasně přikyvovala. „Jsou naprosto nesnesitelní. Alastair mě
odmítal vzít s sebou, dokud jsem nesouhlasila, že si obuji jeho vysoké boty.“
Zdvihla okraj sukně a ukázala pár holin. „Musela jsem je vycpat papírem a
navléct si několikeré punčochy, abych se v nich nepřerazila. Připadám si
strašně neohrabaně.“
„Chudáčku.“ Caroline sestru láskyplně objala kolem ramen. „Jakmile
najdeme Portii a Juliana, posadíš se k ohni a nožky si pěkně ohřeješ.“
Ruku v ruce zabrané do tlachání minuly Adriana a Larkina, kteří za nimi
nevěřícně civěli.
„Jak se zdá, našly společného nepřítele,“ zavrčel Larkin.
„Máš pravdu,“ souhlasil s povzdechem Adrian. „Ke vší smůle jsme to
zrovna my.“

Kráčeli přes louky a mokřiny, bořili se v rozbahněných polích, prodírali se

hustým lesním porostem, pátrali v mělkých jeskyních a prohledávali všechna
místa, kde si Adrian s Julianem v dětství hrávali. Caroline mrzelo, že si také
nepůjčila Adriánovy holiny. Podrážky bot měla tak sešlapané, že cítila každý
kamínek, každou větvičku. Mnohokrát málem upadla, a Adrian jí pokaždé
přispěchal na pomoc. Opouštěly ji síly, avšak kdykoliv zahlédla odhodlaný
výraz v jeho očích, opět se vzchopila.
Pomohl jí přes rozložitý pařez, za nímž vedla pěšina pod skalní stěnu. „Jak
žes to povídala?“ zašeptal jí do ucha. „Nevýslovná slast?“
Caroline sklonila hlavu, aby skryla úsměv. „Nelíbí se mi ten povýšený
výraz ve tvém obličeji. Bylo to zkrátka... snesitelné.“
„Pouze snesitelné?“ Škubl s ní tak, že mu padla do náruče. Oči mu
potemněly vášní. „Jak vidím, budu muset zdvojnásobit úsilí, jakmile se
vrátíme domů.“
Dnes v noci, až budou Portia a Julian v bezpečí... Až se schoulíme v
Adriánově široké posteli a budeme dělat plány na svatbu... Vysmějeme se
strachu, který nám připravili povedení sourozenci... Hleděli si do očí a
uvědomovali si, jak moc touží, aby se přání vyplnilo.
Ale čas ubíhal a naděje se vytrácela. Slunce se v odpoledních hodinách
ukrylo za mraky a hustě se rozpršelo. Nálada pátrajících poklesla na bod
mrazu. Vivienne znechuceně odhodila zelený klobouček, který se pod
náporem vody zkrabatil, a přetáhla si přes hlavu kapuci.
Konečně se dostali z tmavého lesa ven a ocitli se na mýtině. Před nimi stálo
nízké kamenné stavení, jehož starobylé zdivo bylo zvětralé a porostlé mechem.
Vchod střežil kamenný anděl se sepjatýma rukama a obličejem obráceným k
nebi. V okolí vládlo nepřirozené ticho.
Caroline přejel mráz po zádech. Kamenný domek se sotva dal považovat
za místo odpočinku pro unavené poutníky. „Co to je?“ odvážila se zeptat.
„Rodinná hrobka Kaneů,“ odpověděl zachmuřený Adrian.
Místo vzbuzovalo zvláštní pocity, jako by tu přítomnost živých nebyla
žádoucí.
Adrian se obezřetně vydal k masivním dveřím, zasazeným v těžkých
železných veřejích, a ostatní ho váhavě následovali. Nikomu se nechtělo
dovnitř, ani Adriánovi, který na prahu zaváhal.
„Co se děje?“ zeptal se Larkin a ochranitelsky sevřel Vivienne v náruči.
Adrian neodpovídal a Caroline napadlo, že se mu vrátily zlé vzpomínky
na jistou chvíli. Tehdy stál bezmocný před hráčským doupětem a hleděl na
šlehající plameny spalující Eloisino tělo... „Hrobku jsme nikdy nezamykali.
Mrtví neutíkají.“
Caroline ucítila, jak se jí ježí vlasy na zátylku.
„Zůstaňte na místě!“ poručil jim Adrian. Vytáhl pistoli a ohlušující ranou
ustřelil zámek. Jakmile se kouř z hlavně rozptýlil, dveře hrobky se skřípavě
otevřely.
 Ve dveřích stál Julian a v náruči držel smrtelně bledou Portii, která byla v
bezvědomí. Mladík byl natolik zesláblý, že se pod vahou drobného těla sotva
držel na nohou. Dívka měla rozpuštěné vlasy, které jí spadaly do pasu, a její
tvář byla krásnější než tvář anděla střežícího hrobku. Na krku měla krvácející
ranky po kousnutí.
Caroline přerývaně vykřikla a Vivienne by se málem skácela k zemi, kdyby
ji Larkin nezachytil a neutlumil v náruči její vzlykot.
Adrian vytáhl z kapsy dřevěný kolík, ale Caroline ho zadržela. „Počkej,
Adrianě! Neukvapuj se!“ vyhrkla překotně. „Vždyť ona dýchá! Žije!“
Dívčin hrudník se téměř neznatelně zdvihal a klesal v pravidelném rytmu
a Julianovi stékaly po tvářích slzy mísící se s deštěm. Mladý Kane vypadal,
jako by vstal z hrobu. V očích vězel prázdný výraz, tváře měl propadlé,
promodralé rty popraskané a kůži napjatou a vysušenou jako pergamen.
„Vzal jsem si jen tolik, kolik potřebuju k přežití,“ promluvil chraplavě a se
srdceryvnou něžností se podíval na Portii. „Neudělal bych to, kdyby ten malý
blázínek netrval na svém. Varoval jsem ji, že to může být nebezpečné, že
nemám dostatek sil, abych se ovládl, ale ona neposlouchala.“
Vyčerpaně klesl na kolena, ale Portii nepustil. Všichni se jako na povel
probrali ze strnulosti a vrhli se k nim. Larkin mu Portii opatrně vzal a Vivienne
pomohla Adriánovi. Ten bratra zdvihl a pevně stiskl v náruči.
„Nechtěl jsem, abys mě takhle viděl,“ šeptl Julian, který se třásl zimnicí.
„Nechtěl jsem, abys viděl, co mi Duvalier provedl..., abys... aby ses na mě díval
a viděl..., jaký jsem netvor...“
„Ty nejsi netvor.“ Adrian mu chvějící se rukou odhrnul vlasy z čela.
„Mohls Portii zabít, ale neudělal jsi to.“
„Kdo tedy jsem?“ zakvílel Julian.
„Jsi to, co jsi byl, a vždycky budeš.“ Adrian přemožený bolestí zavřel oči,
aby se bránil slzám. „Můj bratr.“

Caroline si teprve o několik hodin později troufla zaklepat na dveře

Adriánovy komnaty. Seděl v křesle u postele, dlouhé nohy natažené a obličej
ztrhaný vyčerpáním. Podle těžkých víček soudila, že pospává.
 Bez pomoci vynesl Juliana pět pater a uložil do své postele. Pomalu svítalo
a těžké závěsy byly zatažené, aby do místnosti nepronikl jediný záblesk světla.
„Odpočívá a myslím, že se mu daří přiměřeně, v rámci možností.“ Adrian
hleděl na spícího bratra a jeho oči přetékaly láskou. „Brzy mi začne
předhazovat, že nosím usedlé kravaty, a porážet mě v šachu.“
Caroline odvrátila pohled od poháru na nočním stolku. Věděla, že tmavá
tekutina uvnitř není víno. Julianovi se zvolna vracela barva do obličeje a rty už
neměl promodralé.
„Jak se daří Portii?“
„Jako obvykle; nesnesitelná a namyšlená, až z ní třeští hlava,“ ujistila ho
Caroline. „Dožaduje se, abychom ji s Vivienne obskakovaly a vyhověly
každému přání, protože ona a doktor Polidori mají pravdu ohledně existence
upírů. Vivienne slíbila, že na ni dohlédne, a já se s radostí vzdálila.“ Caroline
se na sebe podívala. „Nemůžu se dočkat, až se' zbavím Eloisiných šatů a
pořádně se vykoupu.“
„Opravdu nechceš, abych zavolal doktora Kidwella, aby ji prohlédl? Ten
člověk je hrozně zvědavý, ale s Alastairem ho zvládneme. Místní si netroufnou
oponovat londýnskému kon-stáblovi.“
„Ne, ale děkuji za nabídku.“ Caroline se otřásla. „Zdejší felčar by jí určitě
nasadil pijavice.“
Adrian zaváhal. „Mluvila Portia o tom, k čemu došlo v hrobce?“
Caroline zakroutila hlavou. „Myslím, že si to nechá pro sebe.“ Hleděla na
Julianovu pohlednou tvář a napadlo ji, jak chlapecky a nevinně vypadá ve
spánku. „Sestra uctívá půdu, po které kráčí. Udělala by pro něj všechno na
světě.“
Připomněla si strašný okamžik, kdy se zdálo, že jí Julian zavraždil sestru,
že společná budoucnost s Adriánem je vniveč... Chlácholivě mu položila ruku
na rameno, ale nepočítala s jeho reakcí. Prudce ji odstrčil a vymrštil se.
Vykročil k francouzskému oknu, odhrnul závěs a zahleděl se do tmy. „A co
Duvalier?“ Z jeho úst znělo mužovo jméno jako kletba. „O něm taky nic
neříkala?“
Caroline zabolelo u srdce. „Prý ji dostihl dřív, než se dostala do síně.
Svázal ji a celou noc držel v nějaké jeskyni. Pak ji hodil Julianovi k nohám, jako
by byla kus masa.“
„To je poprvé, kdy si ten parchant troufl vysmát se mi do očí!“ Adrian
drsně zaklel. „Teď už bude na míle daleko.“
„Jeho den zúčtování nadejde, Adrianě. Bude se zodpovídat za každý
zmařený lidský život, za každou duši, kterou uloupil, včetně Julianovy. My se
o to společnými silami postaráme.“
 Adrian dál hleděl do noci. „Jakmile se Portia vzpamatuje, chci, abyste s
Vivienne odjely.“
„Konstábl Larkin se zaraduje. Bude mít Vivienne v Londýně, v bezpečí,
pod střechou naší tety Marietty.“
„Alastair souhlasil, že vás doprovodí.“
„Vy se domlouváte za našimi zády?“ opáčila Caroline. „To od vás není
galantní. Tomu svému konstáblovi laskavě vyřiď, že já nikam nepojedu.“
„Ale ano, pojedeš. Vrátíš se do Londýna a na všechno, co se tu seběhlo,
zapomeneš.“
Caroline se vylekala. „To po mně nemůžeš žádat!“
„Já nežádám, já ti to přikazuji.“
Adrian se k ní prudce otočil a poprvé od okamžiku, kdy vstoupila do
ložnice, se na ni podíval. To, co spatřila v temně modrých hloubkách jeho očí, ji
bolestně rozechvělo.
„Myslím, že jednu věc jsme si už vyjasnili.“ Caroline se podařilo usmát.
„Můžu si dělat, co chci, a ty mi nemáš co poroučet.“
Adrian kroutil hlavou. „Nemůžu se s tebou oženit, stálo by tě to život.“
„Je to můj život, a tím pádem i moje rozhodnutí. Jsem ochotná riskovat.“
„Já riskovat nehodlám. Když jsem uviděl Juliana klopýtat z hrobky s
bezvládnou Portii v náruči, došlo mi, jaký jsem byl pošetilec, když jsem si
namlouval, že vás můžu ochránit. Proto musíte odejít..., než bude příliš
pozdě.“
„Jak můžeš jedním dechem tvrdit, že mě miluješ, a zároveň mě od sebe
odhánět?“
Ukázal na spícího Juliana. „Protože v té posteli jsi mohla ležet ty! Anebo
ještě hůř, v hrobě! Nikdo, koho miluji, nebude v bezpečí, dokud Duvaliera
nezničím. A než se tak stane, nemůžu si dovolit žádné rozptylování.“
„To je vše, co jsem pro tebe byla?“ zašeptala zdrcená Caroline. „Pouhé
rozptýlení?“
Na Adriánově tváři se odrážela vnitřní muka. „Pokud řeknu ano, odejdeš?
Co když ti povím, že ta noc, kterou jsme spolu strávili, byla jen povyražení? Ze
ses nechala lehce svést a mě tvá nezkušenost otravuje? Ze dávám přednost
kurtizánám a holkám z divadla, které vědí, jak muže potěšit, aniž je někdo
musí poučovat?“
Caroline před ním couvala, neschopná snést záplavu krutých slov, která na
ni chrlil.
 Chytil ji za ramena a drsně s ní zatřásl. „To chceš ode mě slyšet? Když
dodám, že jsem měl odpočátku v úmyslu dostat se ti pod sukně a pak tě
vykopnout, začneš mě nenávidět natolik, že mě opustíš?“
„Ne.“ Caroline neviděla přes závoj slz, které se jí stékaly po tvářích. „Budu
tě milovat ještě víc, protože vím, co tě nutí vypouštět z úst takové příšerné lži.“
Adrian ji s kletbou pustil a vrátil se k posteli. „Chceš se mnou zůstat,
riskovat život, ale co když přivedeš na svět dítě? Čí život či duši hodláš
ohrozit?“
Caroline se dotkla břicha. „Třeba je už nosím... Tvoje dítě...“
Adrian dokázal ukrýt lásku pod maskou krutých slov, ale nedokázal
zastřít bezmocnou touhu v očích, a Caroline se sevřelo nitro bolestí. Uvědomila
si, že se dopustila chyby.
„O to větší důvod, abys šla,“ promluvil tiše.
„Jestli prosadíš svou, Adrianě, Duvalier zvítězil.“
Hořké poznání, pomyslela si zoufale. Netvor vyhrál, já prohrála. Nicméně
aby mu dokázala, že umí být stejně neoblomná a nemilosrdná, odhodlaně k
němu přistoupila. „Dlužíš mi poslední polibek... Tak se přece loučí muž s
odmrštěnou milenkou, i kdyby to byla jen pouliční rajda.“ Sevřela jeho obličej
v dlaních, vytáhla se na špičky a políbila ho na ústa. Jako té čarovné noci ve
vauxhallských zahradách, kde mu nabídla nejen polibek, ale i srdce, třebaže si
to tehdy neuvědomovala...
Byl bezmocný a podlehl smyslnému útoku. Během polibku ji zdvihl do
náruče a odnesl za plentu. Tam klesl do křesla a stáhl ji na klín. Pořád ji líbal a
Caroline v polibku vycítila naléhavost, která jim rozpalovala krev. Pocítila
nutkavou potřebu naposledy si užít života, uchvátit z něj co nejvíc, slyšet
tlukot jeho srdce, dopřát si smyslnou rozkoš, jakou jí mohl poskytnout jen on,
nedočkavě se třít o jeho vzrušené mužství... Zapomenout na hrůzu a temné
stíny, v nichž si libovali tvorové, jako je Duvalier...
Rozhalil jí živůtek a ona ho začala líbat po celém obličeji. „Tvůj bratr...,“
zděšeně vydechla, když zjistila, že je do pasu nahá, ale Adrian ji nepustil.
„...bude ještě dlouhé hodiny spát.“ Uchopil do úst růžovou bradavku a
začal ji s naléhavou touhou sát. Caroline ucítila mezi stehny vlhkost a vykřikla.
Nadzvedl ji a posadil obkročmo na klín. Dotkla se tvrdé obliny v jeho
kalhotách a zasténala. Tehdy ve vauxhallských zahradách ji zaujalo, co to muži
provádějí s ženami, že ty hlasitě vykřikují. Teď už věděla, když ucítila jeho
prsty v klíně.
Byla na něj připravená, ale Adrian ji laskal a dráždil, až se roztřásla
závratnou slastí. Polibkem utlumil její výkřik a hbitě rozvázal tkanice na
kalhotách.
 Vstal, opřel ji o zeď a Caroline mu zaklesla nohy kolem pasu. Začal do ní
pronikat se zběsilostí, která hraničila se zoufalstvím, ale Caroline měla pocit, že
se vznáší na nebeských výšinách. Jakmile ucítil stahy jejího lůna, naposledy do
ní tvrdě vnikl a s mocným výkřikem dosáhl vyvrcholení.
Caroline se mu zhroutila do náruče s přáním, aby takhle mohli zůstat
spojeni navěky. Adrian už nepředstíral netečnost a houpal ji v náruči jako malé
dítě. „Jakmile se v pořádku dostaneš domů a my se vydáme Duvalierovi po
stopě, napíšu ti,“ promluvil naléhavě. „Pošlu vám peníze, abyste s Portii
nemusely strádat, nebo se na někoho spoléhat. Najal jsem Alastaira, aby v mé
nepřítomnosti dohlédl na panství a některé londýnské záležitosti, takže ani
Vivienne nepřijde zkrátka.“
Caroline cítila, jak ji opouští poslední naděje a do duše se vkrádá chlad.
Vymanila se mu a se vší důstojností, jaké byla schopná, si upravila oblečení.
„Jestli si myslíš, že na tebe budu čekat, jsi na omylu,“ rázně ho
informovala. „Nejsem schopná předstírat, že dny a noci strávené na tvém
panství se nekonaly. Dal jsi mi poznat, jak chutná milování, jaké potěšení
nalézá žena v mužově objetí... Jak tedy můžu po zbytek života usínat v
prázdné a studené posteli? A pokud jde o peníze, nemusíš se obtěžovat. Jestli
nenajdu manžela, poohlédnu se po nějakém velkorysém muži, který bude
ochotný vydržovat si mě jako milenku.“
Adriánovi, který si zavazoval tkanice na kalhotách, svitlo v očích
nebezpečné světlo. „Lžeš sama sobě, holčičko.“
Caroline si uhlazovala sukni. „Tyhle šaty bych nejraději roztrhala na cáry a
vyhodila, ale požádám služebnou, aby je vyprala a vyžehlila,“ pokračovala,
jako by ho neposlouchala. „Vrátím ti je zpátky. Třeba ti poskytnou za dlouhých
a osamělých nocí útěchu... Ovšem ty si zřejmě vystačíš sám.“
Chtěla za sebou prásknout dveřmi, když vycházela na balkon, ale kvůli
spícímu Julianovi se neodvážila.

Caroline po tvářích stékaly horké slzy lítosti a vzteku, když sbíhala po

kamenných schodech, aby se dostala k visutému můstku. Přestalo pršet a
hvězdy na obloze začínaly blednout s příslibem brzkého svítání. Pomalu
nastával nový den, ale Caroline věděla, že pro ni už slunce svítit nebude, že
bez Adriana se její duše po zbytek života ocitne v temných stínech.
Na můstku zvolnila krok, protože se jí nechtělo vracet do opuštěné
komnaty. Cekala ji pouze koupel, při níž ze sebe smyje Adriánovu vůni, a pak
začne balit.
 „K čertu s tím nemožným chlapem!“ vykřikla a křečovitě se chytila
kamenného zábradlí. Studený kámen ji uklidňoval a stejně tak severní vítr,
který jí čuchal vlasy a chladil rozpálenou tvář. „Měla jsem mu proklát srdce,
dokud byl ještě čas!“
„Kdo by to řekl? Ze by si ten svatoušek Adrian začal v posledních letech
libovat v krvelačných ženských?“
Caroline se vylekala. Byla by přísahala, že černě oděný muž, který se
zničehonic zjevil uprostřed mostu, tam před vteřinou nestál.
Srdce se jí rozbušilo jako kovadlina. „Jak jste se sem dostal?“ zeptala se
přiškrceně.
Neznámý stáhl z hlavy kapuci a Caroline užasle hleděla na pohledného
muže s dlouhými černými vlasy a plnými smyslnými rty, které se zkřivily v
krutém úsměvu. „Co byste řekla tomu, kdybych přiletěl?“
„Snad si nemyslíte, že uvěřím takovému nesmyslu, pane Duvaliere.“
Caroline zoufale bojovala s narůstající panikou. „Julian mi pověděl, že upíři se
nedokáží proměnit v netopýry.“

Obloha zvolna růžověla. Svítalo, ale ne pro Adriana. Caroline s sebou

odnesla veškeré světlo, tolik potřebné k životu, a zanechala ho v ponurém
šeru, bez záře jejích vlasů, něžného svitu v jejích očích, a vřelého úsměvu, který
pronikal okoralou slupkou jeho srdce. Byl odsouzený potácet se mezi stíny,
mezi těmi, které pronásledoval.
Hleděl na spícího bratra, ale před očima měl Caroline. Sedí v obývacím
salonu vedle Larkina a něčemu se směje; ve vauxhallských zahradách si stoupá
na špičky, odvážně se k němu tiskne a on cítí její ústa na svých; leží v jeho
posteli a nahé bílé tělo jako z alabastru zalévá měsíční svit; ona sténá, vypíná se
proti němu a vyzývá ho, aby ji miloval... Adrian se zachvěl a promnul si čelo.
Věděl, že vzpomínka na tu dívku ho bude nadosmrti pronásledovat a působit
mu větší muka, než byly výčitky kvůli Eloise.
Julian se zavrtěl a Adrian pocítil příval vděčnosti, že ho bratr alespoň na
pár okamžiků vytrhne ze smutku.
„Pořád mám hroznou žízeň,“ zachrčel Julian a olízl si rozpraskané rty.
Adrian dávno přivykl bratrovým stravovacím návykům a beze stopy
odporu mu přidržel u úst plný pohár. Julian hovězí krví hasil žízeň, ale tmavá
tekutina ho především udržovala při životě.
Vypil pohár až do dna. Adrian bratra opatrně položil zpátky do polštářů.
Julian na něj mrkl. „Náš plán,“ skřehotavě promluvil, „vychází to.“
Adrian strnul. „Jak to myslíš?“ Naklonil se k němu, aby lépe slyšel.
 „Náš plán,“ přiškrceně zopakoval Julian, „Eloisa... Duvalier ví...“
„Co ví?“
„O... Caroline... Povídal, že...“ Julianovy dlouhé řasy zamrkaly, „nazval ji...
tvou novou děvkou...“
Adrian si neuvědomil, že stále drží pohár, z něhož ukáplo pár rudých
kapek na postel.
„Adrianě?“
Adrian ucítil, jak ho mrazí. „Copak?“ zeptal se nepřítomně.
„Čert vem Duvaliera.“ Julian otevřel oči a s obvyklou upřímností trefil
hřebíček na hlavičku. „Doufám, žes ji nevystrnadil? Kdo ti bude v noci
zahřívat postel?“

Duvalier se Caroline uklonil jako pravý francouzský šlechtic. „Ach! Jak

vidím, zdvořilosti můžeme vynechat, třebaže nás nikdo nepředstavil,“
promluvil se silným přízvukem, zatímco se k ní pomalu blížil.
Caroline uvažovala, že kolem něj proběhne, ale byl to mizerný nápad.
Daleko by se nedostala.
„Dobrá, tyhle žvásty mě odjakživa nudily. Nemusím dlouho pátrat, abych
zjistil to, co potřebuji vědět. Stačí naslouchat jejich výkřikům a škemrání, když
ty nicky žebrají o slitování.“
„Okouzlující!“ bryskně odsekla Caroline, která se usilovně snažila nedat
najevo strach. Pochopila, že to je její jediná zbraň, pokud se pustí s Duvalierem
do křížku. Zalitovala, že nemá plášť, v jehož kapsách by našla vše potřebné. V
Eloisiných hedvábných šatech si teď připadala jako nahá. „Jak víte, že patřím k
Adriánovi?“
Mužovo chřípí se zachvělo nechutí. „Cítím ho z tebe, jako jsem z něj cítil
Eloisu.“ Zahlédl v jejích očích stín a rozesmál se. „To bolí, vid, ma cher? Možná
ji miloval, ale nikdy nebyli milenci. To mu ovšem nebránilo, aby se jí dotýkal, a
jeho ústa...“
„To pro vás muselo být kruté.“
Muž pokrčil rameny. „Ona na tom byla hůř. Zemřela jako panna, a to byla
moje největší pomsta. Zemřela, aniž ochutnala slasti milování, aniž poznala,
jaké jí on může poskytnout potěšení... Poznala jen bolest...“
Caroline couvala v zoufalé snaze prchnout, vrátit se do Adriánovy
komnaty, do jeho náruče, ale Duvalier ji krok za krokem následoval a černý
plášť kolem něj vlál jako smuteční flór. „Neumíš si představit ten opojný pocit,
když jsem stál nad ní, v ústech cítil chuť její krve, když jsem pozoroval, jak z
jejích očí zvolna vyprchává život, jak se jí zastavuje srdce... Až do-tlouklo. V
tom okamžiku mohla být moje, protože bych ji udělal nesmrtelnou, jenže pak
přišel on a všechno zničil.“
Caroline se roztřásla. „Jak jste mohl udělat takovou strašnou věc! Díval jste
se, jak umírá? Vždyť jste ji miloval!“
Maska netečnosti na mužově obličeji jako by popraskala. „Ta čubka si
nezasloužila moji lásku! Proto ses navlékla do toho směšného hadru? Adrian
snad věří, že až tě uvidím, zabolí mě srdce? Moje drahá Eloise!“ zadeklamoval
posměšně, „věděl jsem, že se ke mně jednou vrátíš!“ Znechuceně se ušklíbl.
„Snad si nemyslí, že mi ta mrcha přirostla k srdci a já na ni s nehynoucí láskou
vzpomínám? Odjakživa byl nevyléčitelný romantik.“
„V tom se nepleteš,“ ozval se Adrian, který se ze tmy vynořil za
Duvalierem. „Proto tě jednou provždy žádám, abys odstoupil od ženy, kterou
miluji.“
Caroline překvapením vykřikla. Adrian musel proběhnout celým hradem,
aby se dostal do severní věže a přes její komnatu na most. Držel velkou kuši a
Caroline při pohledu na smrtící zbraň svitla naděje.
Duvalier se k němu pomalu otočil a pohledné rysy zkřivil studený úsměv.
„Bon jour, mon ami. Anebo bych tě snad měl oslovovat mon frerei“
„Nejsi můj přítel, ani bratr, ty parchantě!“ Adriánovy vlasy divoce vlály ve
větru. „Na to jsi ztratil právo v okamžiku, kdys uzavřel bratrství s vrahy a
příšerami.“
„Zatímco tys uchvátil srdce té, která měla patřit mně.“
„Eloisa byla pro tebe jen ukrácení dlouhé chvíle. Chtěl sis ji přivlastnit,
přidat do své sbírky, jako švihák, který zatouží po nové špacírce.“
Adrian Caroline naznačoval, aby utekla. Chystala se poslechnout, jenže
Duvalier byl rychlejší. Chytil ji kolem pasu a zaťal jí dlouhé nehty do hrdla.
Měl takovou sílu, že jí mohl zlomit vaz pouhým lusknutím prstů.
„Eloisa byla pošetilé jehně s prázdnou hlavou.“ Duvalier hleděl na
Caroline a přemýšlivě špulil ústa. „Soudím, že tahle bude lepší. Určitě začne
bojovat jako tygr, až se do ní zakousnu.“
„Varoval jsem tě, Viktore.“ Adrian nezvedl hlas, zatímco se k nim krok za
krokem blížil. „Žádal jsem tě, abys ji nechal na pokoji.“
„A co hodláš dělat? Proklát mi srdce šípem z té hračky, kterou sis donesl?
Jestli mě zničíš, tvůj bratr nikdy nezíská zpátky svou drahocennou dušičku. Po
veškerém úsilí, které jsi vynaložil na jeho záchranu, nebudeš přece riskovat
kvůli téhle děvče? Proč ho neprosíš o život, zlatíčko?“ zasyčel Caroline u ucha.
„Miluji, když ženská žebroní a spíná ruce.“
Chytil ji za vlasy a zvrátil jí hlavu. Donutil ji kleknout a Caroline bolestí
vytryskly slzy.
 „Určitě to není poprvé, kdy před ním klečíš a děláš, co mu vidíš na očích,“
předl Duvalier, „ale slibuji, že tentokrát to bude naposledy.“
Caroline pro slzy neviděla. Nemohla Adriana žádat o život. Obětoval
příliš, aby bratra dostal z Duvalierových spárů, a teď byla v sázce Julianova
duše. Přála si, aby mu mohla alespoň úsměvem naznačit, jak ho miluje. „Já si
vybrala, Adrianě, ty se neobviňuj. Ať si ten netvor říká, co chce, ty jsi čestný
člověk.“
Adrian mlčky přihlížel, jak jí Duvalier odhaluje hrdlo a chystá se do ní
zakousnout dlouhými tesáky. V té chvíli zamířil a vystřelil.
Smrtící šíp zasáhl Duvaliera do srdce. Francouz nejspíš do poslední chvíle
věřil, že to Adrian neudělá, protože vykřikl a užasle na něj vyvalil oči. Pak se
jeho tělo roztříštilo na tisíc kousků a Caroline štítivě odkopla černý plášť, který
jí jako kus hadru spadl k nohám. Po Duvalierovi zbyl pouze smrdutý puch a
prach z kostí, který vítr roznesl po okolí.
Železný hrot šípu se odrazil od protější zdi a řinčivě dopadl na zem.
Adrian odhodil kuši a rozběhl se k ní. Chytil ji do náruče, ale Caroline pořád
nedocházelo, že je naživu. Drapla ho za košili a zacloumala s ním. „Cos to, pro
rány boží, udělal? Zničil jsi Duvaliera! Jak teď chceš najít Julianovu duši? Celé
roky jsi bratra opatroval, střežil ho jako oko v hlavě, a teď všechno vynaložené
úsilí zahodíš? Proč ses rozhodl pro mě?“
Adrian jí jemně stíral slzy z tváří. „Jeden velice moudrý muž řekl, že
hodnota mužovy duše je neporovnatelná s bohatstvím ženina srdce.“
Sklonil se k ní, aby ji políbil, a Carolinino srdce přetékalo láskou a radostí.
Jejich rty se setkaly ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad obzor a zalilo je
teplými paprsky požehnaného svítání.
 „Půlnoční svatba!“ pištěla uražená teta Marietta, zatímco se divoce ovívala
vějířem. „Kristepane! Kdo to kdy slyšel!“
Teta měla tak nepříjemný hlas, že upoutala pozornost několika nejblíže
stojících hostů, kteří se tísnili ve velké hradní síni. I tentokrát se, jako při
maškarní, dostavila početná společnost urozených z nejvyšších kruhů, kteří se
tu před dvěma týdny stali svědky skandálu, jehož pikantní detaily se
donekonečna přetřásaly na stránkách londýnských bulvárních plátků.
Teta se potila tak, že jí kapky potu stékaly po tvářích a po krku do úžlabiny
mezi bujným poprsím, kde se pojily s hojnou vrstvou rýžového pudru. To
jejímu vzhledu rozhodně neprospělo, takže nyní vypadala jako rozpadající se
marcipánový dort.
„Proboha živého! Příšerná výstřednost, a jako by to nestačilo, ani nebudou
oddáni v kostele! Taková ostuda! Copak nikdo nebere ohled na moji pověst?
Svatby se přece konají ve slunném sobotním dopoledni a po nich následuje
pozdní opulentní snídaně...“
Portia, sedící vedle ní, se neklidně zavrtěla. Bylo nad slunce jasné, že teta
projevuje větší zájem o slaninu a smažená vajíčka, než o svatební ceremoniál.
„Přece jsem ti to už vysvětlila, tetinko. Ted je pátek, ale jakmile hodiny odbijí
půlnoc, bude sobotní ráno.“
Teta Marietta rozzlobeně sklapla vějíř a plácla Portii po ruce. „Nebuď drzá,
holka! Přece nechceš skončit jako tvoje sestra?“
„Ach, jistě! Naše ubohá Caroline.“ Dívka afektovaně vzdychla. „Přinucená
strávit zbytek života s krásným a bohatým vikomtem, který ji zbožňuje... Nu,
nevím, nevím, jak to ta nešťastnice přežije...“
„Já přece mluvím o té druhé!“ Teta byla tak rozčilená, že zapomněla na
slušné způsoby a hlasitě se vysmrkala do kapesniku, který vytáhla z rukávu.
„Zlatíčko Vivienne! Vkládala jsem do ní velké naděje a tolik jsem doufala, že
udělá dobrou partii! Ani ve snu by mě nenapadlo, že klesne tak hluboko a
uteče s pouhým konstáblemV sykla znechuceně, jako by vyslovila nej-horší
nadávku.
„Je to policista, tetinko, žádný vrahoun, a nikam neutekli. Caroline jim
dala požehnání. Prý ji přestalo bavit dívat se, jak se souží láskou a hledí na
sebe jako dvě zamilované hrdličky.“ Portia se zahleděla na Vivienne, která
právě visela na manželovi zbožným pohledem.
„Podívej! Podívej!“ Teta bouřlivě mávala druhým kapesníkem, který
vytáhla z živůtku. „Támhle přichází bratranec tvého otce! Cecile! Cecile!“
Naznačovala příchozímu, aby si k nim přisedl, a přitom šeptla Portii do ucha:
„Vždycky mě udivovalo, proč se takový zachovalý a úctyhodný člověk
neožení.“
Portia se neubránila potutelnému úsměvu. „Domnívám se, že tutéž otázku
mu hodlá položit i lord Trevelyan.“

„Vy musíte být příbuzný mé drahé Caroline!“ ozvalo se za Cecilovými

zády a podsaditý muž se překvapeně obrátil. Před ním stál usmívající se
Adrian Kane. „Hodně mi o vás vyprávěla a musím přiznat, že nevycházím z
údivu.“
„Skutečně?“ Nebylo pochyb, že si bratranec Cecil s napomádovanou
hlavou není jistý, na čem vlastně je. Malá zapadlá očka neklidně těkala kolem,
jako by se chystal prchnout, ale nakonec usoudil, že mu nic špatného nehrozí.
„Odjakživa jsem měl na srdci jen její blaho, ale že se tak dobře provdá...,“
nervózně se ošil, „to by mě ani ve snu nenapadlo.“
Adrian se na muže povzbudivě usmál. „Zmínila se o vaší laskavosti a
velkorysosti, které jste jí a sestrám celé ty roky prokazoval.“
„Vážně?“ Cecil nebyl příliš bystrý, aby vycítil nebezpečný podtón ve
vikomtově hlase, a nadmul se jako páv. „Napadlo mě, že vás vbrzku
vyhledám, mylorde. Určitě je vám nejmladší Cabotová na obtíž a já jsem
ochoten vás toho břemene zbavit... Ovšem za předpokladu, že věno bude
dostatečně vysoké. Malá
Portia je poněkud paličatá a hubatá ale slibuji, že ji zkrotím a naučím dobrým
způsobům.“
Adriánův úsměv nepolevoval. Železným stiskem objal Cecila kolem ramen
a odváděl ho ze dveří ven. „Výtečný nápad,“ přitakal hedvábným hlasem, „ale
co kdybychom si o tom promluvili někde v soukromí, třeba na zahradě?“
Když se Adrian za pár minut vrátil zpátky, zlehka si oprášil kabátec a
odfoukl pomyslnou špínu ze zaťaté pěsti.
„Já se z tebe zblázním!“ pokáral ho Julian, který se k němu přitočil, aby ho
upravil. „Kdy už se konečně naučíš vázat kravaty, velký bráško?“
„Zatraceně!“ Adrian ho naoko odstrkoval. „Koukej toho nechat! Lezeš mi s
tím věčným komandováním na nervy!“
 Julian se ušklíbl. „Dělám, co umím. Duvalier měl v jedné věci pravdu;
třeba je načase, abych konečně začal využívat některé ze svých schopností...
Alespoň ty užitečné.“
Adrian mu povzbudivě stiskl rameno. „Proti tomu nic nenamítám, ale
snaž se chovat nenápadně, abys mi nevyplašil hosty.“
„Caroline povídala, že odjíždíte,“ promluvila za nimi Portia a bratři se k ní
otočili. Tmavé kudrny měla vyčesané a sepnuté sponkami a starší šaty z bílého
mušelínu s vysokým nákrčníkem, které s Vivienne přesily, se zdály být podle
poslední módy.
Adrian pochopil, že otázka směřuje k Julianovi, a vrhl na bratra významný
pohled. „Nu, je čas.“ Mrkl na kapesní hodinky. „Nemůžu nechat nevěstu
čekat.“
Škádlivě dloubl Portii do žeber a vydal se na opačnou stranu síně; ke krbu,
který byl větší než kostelní oltář.
Portia se nejdřív pohledem ujistila, že je nikdo neposlouchá, a překotně
spustila: „Sestra se mi svěřila, že se chystáte do Paříže... Prý najít upíra, který
stvořil Duvaliera!“
Julian přikývl. „Duvalier je naštěstí z cesty, bratr se žení a já usoudil, že je
nejvyšší čas postavit se na vlastní nohy. Možná budu žít navěky, ale dospívání
mám za sebou a teď si chci dokázat, že Adriánova výchova a úsilí nevyšly
nazmar... Támhle přichází vikář...“ Julian byl rád, že může přerušit hovor. „Ra-
ději se vzdálím, když dovolíš. Jsem Adriánovi a Caroline vděčný, že se obřad
koná tady, na hradě, nicméně pohled na kněžský hábit a svíčky mi hraje na
nervy. Mám sto chutí vyskočit z nejbližšího okna.“
Udělal pár kroků, ale pak se s kletbou vrátil, uchopil Portii za ramena a
něžně ji políbil na čelo. „Nezapomeň na mě, modroočko,“ zašeptal.
„Nikdy nezapomenu, Juliane.“ Portia se dotkla nákrčníku a v očích jí svitla
moudrost dospělé ženy. „Mám znamení, které mi nedovolí na vás
zapomenout.“
„Portie!“ zahalekala na ni teta Marietta. „Koukej se vrátit na místo! Do
půlnoci zbývají tři minuty!“
Portia se podívala přes rameno. „Už běžím!“ Když se otočila zpátky,
nebylo po Julianovi ani stopy. Zamračeně zapátrala v davu hostů, ale štíhlý,
elegantní mladík se vytratil, jako by se po něm slehla zem.
Portia roztouženě vzdychla a loudavě se vrátila k tetě. Nad její hlavou,
usazený na křišťálovém lustru, se zatřepotal stín, ale ona ho nezahlédla.

„A za kterou slečnu Cabotovou se hodláte vydávat dneska, madam?“ suše

se jí zeptal Wilbury stojící jako socha u dveří. Caroline vstupovala do síně, aby
se před pomyslným oltářem připojila k ženichovi. Zde odříkají manželskou
přísahu a tím začne jejich společný život.
Lehce ťukla majordoma do ruky malým pugétem bílých růží, jejichž
opojná vůně jí stoupala do hlavy. „Asi si zasloužím vaše škádlení, Wilbury, ale
od dnešní půlnoci postačí, když mě budete oslovovat lady Trevelyanová.“
Stařec si cosi bručel pod vousy. „Nemám chuť si to s vámi rozházet, když
se stanete hradní paní...,“ skřípavě si odkašlal, „.. .přibližně za jednu minutu...“
„Jedna minuta,“ užasle zašeptala Caroline. Opanoval ji strach, který však
pominul, jakmile uviděla čekajícího Adriana. Plavé vlasy se mu ve světle
svíček leskly jako hedvábí a pohled modrozelených očí přetékajících láskou ji
vyzýval, aby se k němu připojila. Takovému pozvání nedokázala odolat.
Ve jménu tiché vzpomínky na ženu, která je spojila, uchopila jednu růži a
vetkla si ji do vlasů. Vykročila k Adriánovi a všechny hradní hodiny začaly
odbíjet půlnoc.
Jejich údery zvěstovaly příchod nového dne.