New York City, 2000

Každý svět obsahuje jiné světy v něm. Lidé, kteří projdou všechny světy, něco hledají, nemohou najít
domov. Někteří lidí lidé, co považují za svůj jediný svět domov. Vědí hodně málo z jiných světu, které
byli blízko jejich vlastního domu nebo démonům, kteří se snaží dostat k nim a o Lovcech stínů, kteří
jim chrání dveře. Ještě méně vědí o Podsvětě, společenství kouzelných tvorů, se kterými sdílejí jejich
svět a mají v něm svůj malý prostor. ´

Každá komunita potřebuje srdce. Musí mít nějaký společný prostor, kde se mohli shromáždit, kvůli
obchodu, tajemstvím, kde mohli najít lásku a bohatství. Proto zde byli Stínové trhy, kde se scházeli
Podsvěťani z celého světa. Obvykle se konali mimo svět civilů. V New Yorku byl takový trh
v opuštěném divadle na Canal Street, které zde stálo od roku 1920, jako němý svědek. Civilové, kteří
neměli zrak viděli temné opuštěné divadlo s terakotovou fasádou. Nemohli vidět opar čar, které
změnili amfiteátrové holé betonové zdi na zlaté, bratr Zachariáš, ale mohl.

Šel, tvor ticha a tmy, v sálech se slunci prosvětlenými panely ze zlata a červeným stropem nad ním.
Věkem špinavé výklenky podél stěn se rozpadaly, ale ne dnes, kdy víly přemluvily květiny, aby je
svými šlahouny zpevnili. Vlkodlaci zase připravili do oken blikající přívěšky v podobě měsíce a hvězd,
které tak vykouzlily světlo. Byly tu také lampy z kasemety, které připomněli bratru Zachariášovi doby
dávno minulé, kdy on i svět byly něco jiného.

V obrovském sále divadla visel lustr, který už dávno nesvítil, ale dnes v noci svítil díky čaroději, který
do každé žárovky dal jinak barevný plamen. Vypadalo to tak, jako by hořel rubín, ametyst, safír a
opál, jejich světla vytvořili soukromý svět, ve kterém to vypadalo, že divadlo bylo obnoveno do dob
své největší slávy. Některé světy trvaly prostě jen jednu noc, bratr Zachariáš by to bral.

Víla se mu pokusila čtyřikrát prodat kouzlo lásky. Zachariáš si přál, aby takové kouzlo na něj mělo vliv.
Byl stvoření nelidské, jakoby snad spal, i když někdy odpočíval a doufal v něco jako mír. To nikdy
nepřijde. Strávil dlouhé noci, kdy cítil lásku, kterou si nechal proklouznout mezi prsty a moc dobře si
pamatoval ten pocit. Bratr Zachariáš nepatřil mezi Podsvětany. Byl Lovcem stínů a nejen Lovec stínů ,
ale jeho plášť s kápi bratra byl plášť tajemného tajemství a věnovaný smrti a mlčení. Dokonce i jeho
vlastní druh se obával Mlčenlivých bratrů a Podsvěťani se obvykle chtěli vyhnout jakémukoliv Lovci
stínů.

Bratr Zachariáš chodil na Stínový trh po sto let, měl dlouhou výpravu, ale začínal věřit, že je to marné.
Přesto pokračoval v hledání. Bratr Zachariáš toho měl dost málo, ale jedna věc, kterou měl, byl čas a
vždycky se snažil být trpělivý. Dnes však již byl zklamaný. Ragnor neměl nic nového pro něj. Žádný
z jeho několika dalších kontaktů, které si vybudoval během desetiletí, které se účastnili trhu. Bylo
všudypřítomné ne protože, tento trh ho netěšil, ale vzpomínal si, že trhy ho kdysi těšili. Cítil, že sem
utíkal, ale bratr Zachariáš téměř neznal touhu po útěku z města z Kostí, kam patřil. Bratři v koutku
jeho mysli naléhali, aby se vrátil domů. Bratr Zachariáš pod leskem oken odcházel, vyráběl si cestu
přes dav smějících se, když uslyšel ženský hlas, který vyslovil jeho jméno.

"Řekni mi znovu, proč chceme toho bratra Zachariáše. Běžný Nephilim jsou dost špatní. Andělská krev
v žilách a vsadím se, že Mlčenliví bratři po zuby ozbrojení. Rozhodně si s ním nemůžeme zajít na
karaoke.“

Žena hovořila v angličtině, ale klučičí hlas jí odpověděl ve španělštině: "Quiet. Vidím ho."
Byl to pár upírů a když se otočil, chlapec zvedl ruku, aby upoutal jeho pozornost. Upír s rukou vypadal
na patnáct let a druhá žena na devatenáct, ale to nic neznamenalo, řekl si bratr Zachariáš. Bylo to
neobvykle zvláštní, že Podsvěťani chtěli jeho pozornost.

"Bratr Zachariáš?" zeptal se chlapec. "Přišel jsem se s vámi setkat."

Žena hvízdla. "Teď už chápu, proč bychom ho měli oslovit. Helloooo, bratře Mackariah."

Opravdu? zeptal se bratr Zachariáš chlapce, cítil z něj ještě překvapení a něco, co by mohli být
intriky. Jsem vám k něčemu?

"Doufám," pokračovala upírka.

"Já jsem Raphael Santiago, druhý muž ve velení klanu upírů v New Yorku a nemám rád zbytečné lidi.“
Žena mávla rukou. "Já jsem Lily Chen. On je vždycky takový."

Bratr Zachariáš studoval dvojici s novým zájmem. Žena nosila neonově žlutý melír, který ji zjevně
vyhovoval a přes svou poznámku se usmívala na jejího společníka. Ten měl kudrnaté černé vlasy a
sladkou tvář. Na krku, kde mohl ležet kříž, měl jizvu.

Jsem přesvědčen, že máme společného přítele, řekl bratr Zachariáš.

"Nemyslím," řekl Raphael Santiago. "Nemám přátele."

"Oh, děkuji moc," řekla žena po jeho boku.

"Ty, Lily," řekl Raphael chladně, "jsi můj podřízený." Obrátil se zpět k bratru Zachariášovi.
"Předpokládám, že odkazujete na čaroděje Magnuse Banea. Je to kolega, který obchoduje s Lovci
stínů více než schvaluji.“

Zachariáš se divil, když Lily, promluvila mandarinsky. Mlčenlivý bratři mluvili v mysli, neměli potřebu
jazyka, ale někdy jí měl. Byli zde noci – v Tichém městě byl vždycky večer – kdy si nemohl
vzpomenout svoje vlastní jméno, ale pamatoval si zvuk své matky nebo otce či snoubenky jak mluví
mandarisky. Jeho snoubenka se naučila ten jazyk pro něj v době, kdy si mysleli, že se vezmou.
Nezlobil se, kdyby s Lily, mluvil déle, ale nelíbil se mu postoj jejího společníka.

Vzhledem k tomu, že se nestaráte o Lovce stínů a máte jen malý zájem o vzájemné propojení, proč
jste vyhledali mě? zeptal se bratr Zachariáš.

"Chtěl jsem mluvit s Lovcem stínů," řekl Raphael.

Proč jste nešli do Institutu?

Raphaelovi rty se stáhli v pohrdavý úšklebek. Nikdo se neuměl ušklíbnout tak jako upír a tenhle byl
v tomhle obzvlášť talentovaný.

„Institut, jak tomu říkáte, patří lidem, kteří jsou, jak to taktně říct….fanatici a vrazi.“

Víla, co prodávala stuhy s kouzly uvnitř je míjela s modrými a fialovými transparenty.

To nebylo zvlášť taktní řekl bratr Zachariáš, cítil se povinen na to poukázat.
"Ne," řekl zamyšleně Raphael. "V této oblasti nejsem zrovna talentovaný. New York byl vždy místem
vysoké aktivity Podsvěťanů. Kdysi se tu pokusil zničit svět čaroděj, ještě před mým časem. Vůdce
mého klanu dělal katastrofální experimenty s drogami, neposlechl a po porážce ztratil pevnou půdu
pod nohama. Vlkodlaci tu vedou fatální boje o vedení mnohem častěji než kdykoliv jinde.
Whitelawovi, co byli v Institutu v New Yorku stáli za námi a my za nimi. Jenže zemřeli při obraně
Podsvěťanů proti lidem, co nyní zaujímají v Institutu jejich místo. Samozřejmě, že Spolek nehleděl na
nás, když dali Lightwoodovým trest. Nevedeme žádné jednání s Institutem.“ Raphaelův hlas byl
nekompromisní a bratr Zachariáš si uvědomoval, že by měl být znepokojen.

Bojoval v postání, když skupina mládeže zvaná Kruh se svým vůdcem se postavila proti Podsvěťanům.
Znal příběh Kruhu, který V New Yorku lovil vlkodlaky a Whitelawovi jim překáželi, výsledkem byla
tragédie, ale neměl v úmyslu nenávidět tu mládež. Nelíbila by se mu smrt pro Lightwoodovi a Hodge,
tak byli vyháni do New Yorku, dostali slovo, že se zde Lightwoodovi usadí se svými dětmi a budou se
kát za své předchozí životy. Bolest a mocenské boje na světe, bylo pro Tiché město daleko. Bratra
Zachariáše nenapadlo, že by Podsvěťani mohli umřít, pokud by byla skutečně pomoc Lovců stínů,
protože jim vadí Lightwoodovi. Možná mělo. Podsvěťani a Lovci stínů mají dlouhou a složitou historii
složenou z bolesti a hodně bolesti měli na vině Nephilim, to si musel bratr Zachariáš přiznat.
V průběhu věků našli způsob, jak spolupracovat.

Vím, že když následovali Valentýna Morgensterna, tak Lightwoodovi udělali hrozné věci, ale pokud se
opravdu kají, nemohl bys jim odpustit?

"Mám zatracenou duši, nemám morální hodnoty k Lightwoodovým," řekl Raphael hluboce
moralizující tónem. "Mám značné výhrady k jejich neodříznuté hlavě Díky nejmenším, neleží jako
odpad v mém klanu.“
Jediná žena, kterou Zachariáš, kdy miloval byla čarodějka. Viděl ji plakat díky Kruhu a tím, co
napáchali. Bratr Zachariáš neměl žádný důvod k podpoře Lightwoodových, ale každý si zasloužil
druhou šanci, pokud tu šanci dostatečně chtěli. A jeden z předků Roberta Lightwooda byla mladá
žena Cecily Herondale.
Říkají, že nebudou dělat potíže podotkl bratr Zachariáš. Nebylo by vhodnější obnovit vztahy s
Institutem, spíš než doufat, že chytíte Mlčenlivého bratra na Stínové trhu?

"Určitě," řekl Raphael. "Plně uznávám, že to není ideální situace. Není to první trik, který jsme byli
nuceni udělat, když jsme potřebovali Lovce stínů. Před pěti lety, jsem byl na kávě s Ashdownem.“

On i jeho společnice se otřásli odporem.

„Absolutně nesnáším Ashdowny,“ poznamenala Lily „Jsou tak únavní. Jsem přesvědčená, že pokud
bych jednoho z nich ovlivnila, stejně by kýval…“
Raphael jí věnoval varovným pohledem. "Ne, že by nás někdy napadlo pít krev Lovců stínů, to by
porušilo zákon!“ informovala Lily bratra Zachariáše. "Dohody jsou pro mě hluboce důležité."

Raphael zavřel oči, na okamžik měl na tváři bolestný výraz, ale po okamžiku je otevřel a kývl.

"Tak co bude to, bratře Lipsmackariah, můžete nám pomoct?"

Lily se rozzářila. Chladnou váhu cítil bratr Zachariáš od svým bratří z Tichého města. Zachariáš měl
značnou volnost pro Mlčenlivého bratra, ale jeho časté návštěvy na Stínovém trhu a jeho každoroční
setkání s dámou na Blackfriarském mostu, byli hranice, toho, co mu mohlo být povoleno. Pokud by se
začal stýkat s Podsvěťany v otázkách, které by měl zpracovávat v Institutu, výhody bratra Zachariáše
by byli v nebezpečí. On nemohl riskovat, že promešká schůzku. Nic jiného než to neměl. Mlčenlivým
bratrům bylo zakázáno zasahovat do věcí vnějšího světa.
Je to váš problém, řekl bratr Zachariah, Důrazně vás žádám, abyste to konzultovali s Institutem.
Sklonil hlavu a začal se odcházet.
"Můj problém jsou vlkodlaci, kteří pašují Yin fen do New Yorku,“ volal za ním Raphael „Slyšel jste o
Yin fen?“

Zvony a písně stínové trhu ztichly. Bratr Zachariáš se prudce otočil k dvěma upírům. Raphael Santiago
na něj zíral s lesklýma očima, bratr Zachariáš nepochyboval, že Raphael ví hodně o jeho minulosti.

"Ah," pokračovala upírka. "Vidím, že ho znáte."

Bratr Zachariáš se obvykle snažil zachovat si své vzpomínky smrtelného života, ale teď se snažil
vyhnat, jak se jako dítě probudil a všichni jeho milovaní byli mrtví a on měl stříbrný oheň v žilách.

Kde jste se dozvěděli o Yin fen?

"Nemám v úmyslu vám to říct," řekl Raphael. "Nemám ani v úmyslu nechat to volně k dispozici
v mém městě. Velké množství Yin fen je na cestě do města, na palubě lodi přepravující náklad ze
Šanghaje, Ho Chi Minh, Vídni a Idris. Loď se vylodí v New Yorku v soukromém doku. Pomůžete mi
nebo ne?“

Raphael už naznačil, že vůdce jeho klanu prováděl experimenty z drogami. Zachariáš odhadl, že tu
bylo mnoho potenciálních zákazníků mezi Podsvětani a tak mluvili o dodáce Yin fenu na trh.

Pomohu vám, řekl bratr Zachariah. Ale je to třeba konzultovat s Institutem v New Yorku. Pokud
chcete můžu s vámi jít do Institutu a věci vysvětlit. Lightwoodovi ocení informace a ty vy nabízíte. Je
to příležitost k zlepšení vztahů mezi Institutem a Podsvěťany v New Yorku.

Raphael nevypadal příliš přesvědčeně, ale po chvíli přikývl. "Půjdete se mnou?" zeptal se. "Nebudete
zavržený. Odmítli by poslouchat upíra, ale myslím, že je možné, že budou naslouchat Mlčenlivému
bratru.“

Udělám, co budu moct, řekl bratr Zachariáš.

Chytrost se vplížila do hlasu Raphaela: „A když mi nepomohou, jestliže mi dokonce nebude věřit
Spolek, co pak budeš dělat?“

Pak ještě pomůžu, řekl bratr Zachariah, ignoroval mrazivý hlas jeho bratrů ve své hlavě a myslel na
jasné oči Tessy. Obával se z chybějícího setkání s Tessou, ale když ji měl potkat, nechtěl na sobě mít
žádné skvrny. A on nemohl nechat trpět dítě, tím co si vytrpěl on, pokud tomu mohl zabránit.
Zachariáš nebyl schopný cítit všechno jako když byl smrtelný, ale stále cítil své city k Tesse. Nechtěl
aby jím byla zklamaná. Byla jeho poslední hvězda, která mu dávala směr.

"Půjdu s tebou do Institutu," nabídla Lily.

"To bych nikdy nepřipustil,“ odsekl Raphael. "Není to bezpečné. Nezapomeňte, že Kruh napadl
Magnuse Banea."
Led v Raphaelově hlase mohl, položil celý New York do mrazu, i když to byl týden v létě. Bratea
Zachariáše si prohlížel nevlídně.

"Magnus vymyslel váš portál, ne že by mu za to Lovci stínů jakkoliv zaplatili. Je to jedna

z nejmocnějších bytostí na světě a tak milosrdný, že spěchá na pomoc brutálním vrahům. On je to to
nejlepší, co Podsvěťani nabízí. Pokud Kruh zaútočil na něj, pomohl by komukoliv z nás.“

"Byl by strašný," potvrdila Lily. "Magnus vyvolává úžasné Rager."

"Já nevím," řekl Raphael, bylo na něm vidět, že má nechuť k radosti na trhu. „Nezajímají mě lidi a
nebo setkání.“

Vlkodlak, který nesl kouzelnou mašli, strčil do Raphaela, který vykřikl: "Awoooo!"

Raphael se obrátil a podíval se na vlkodlaka a ten ustoupil s rukama vzhůru a mumlal: "Uh,
omlouvám se. Moje chyba."

I přes mírné soucítění s tím vlkodlakem, bratr Zachariáš pookřál, našel důkaz, že upír není tak úplně
hrozný.

Chápu, že si ceníte Magnuse. Já taky. Jakmile někdo velmi milý pomáhat –

"Ne!" přerušil ho Raphael „Nestarám se o svoje pocity. Neříkej mi, co jsem řekl. Mám názory na své
kolegy. To však neznamená, že k nim cítím jakékoliv pocity.“

"Hej, člověče, rád tě vidím," řekl Ragnor Fell, kolemjdoucí. Raphael se zastavil kousek od zeleného
čaroděje, než Ragnor zmizel mezi stánky. Lily a bratr Zachariáš na něj pohlédli.

"Je to další kolega!" Raphael protestoval.

Mám rád Ragnora, řekl bratr Zachariáš.

"Výborně," odsekl Raphael. "Libujte si v hobby líbí se mi věřím mu. To pro mě zní stejně atraktivně
jako slunění se.“

Zachariášovi došel další důvod, proč Magnusovi, kromě jeho zlé upíří ex, se vždycky rozvíjela migréna,
když se lidé zmínili o upířím klanu v New Yorku. On, Lily a Raphael se procházeli po trhu.

"Kouzlo lásky pro nejhezčího Mlčenlivého bratra?“ zeptala se víla popáté a pošilhávala přes
pampeliškové vlasy na hodiny. Někdy se zdálo, že trhy s ním nebyli až tak uvolnění. Vzpomněl si na tu
ženu, matně si vybavoval, její zlaté vlasy. Bylo to tak dávno. Staral se tehdy hrozně moc.

Lily si odfrkla. "Nemyslím si, že bratr Stěží myslím, že bratr Bestie- s- dvěmi -zády -ariah potřebuje
kouzlo lásky."

Děkuji, ale ne, řekl bratr Zachariáš víle. Jsem velmi poctěn, i když bratr Enoch má dokonalou postavu
muže.

"Nebo snad vy a paní by si nějaké slzy fénixe pro noční pálení–" odešla náhle bylo ticho a celý stánek
utíkal pryč po holé betonové podlaze na kuřecích nožkách.
"Ooops, nevadí! Neviděl jsi mě tu, Raphaeli."

Raphaelovo tenké obočí se pohnulo nahoru a zase dolů jako gilotina.

"Spíš otrava než Mlčenlivý bratr," zašeptala Lily.

"Oh, hanba." Raphael se zatvářil ctihodně.

V Zachariášově hlavě, byl bratr Enoch předmětem vtipu. Pak uviděl záblesk víru a stínu na trhu, zářil
bledou září v očích bratra Zachariáše. Neměl rád myšlenku na Yin fen, který se šíří jako stříbrný požár
ve městě, zabíjí rychle jako plamen nebo pomalu dusí kouřem. Tento výlet na trh byl nakonec
užitečný.

Snad si zítra večer získámd Lightwoodovi, řekl bratr Zachariáš jak on, tak upíři vešli do všedního shonu
na Canal Street.

"Nepravděpodobné,“ řekl Raphael.

Vždy je lepší doufat, než propadat zoufalství, řekl bratr Zachariáš mírně. Budu na vás čekat mimo
Institut.

Za nimi se kouzelná světla zachvěla a zvuk hudby ozval v dalším sále divadla. K budově se obrátila
civilní žena. Třpytivé modré světlo dopadlo na podivné nevidoucí oči. Oba upíři se dali směrem na
východ, Raphael se ještě obrátil zpět na místo, kde stál bratr Zachariáš. V noci, mimo trh byla upírova
jizva bílá a jeho oči černé. Jeho oči viděli příliš moc.

"Naděje je pro hlupáky. Sejdeme se zítra večer, ale pamatujte si, mlčenlivý bratře, "řekl. "Nenávist
jako tato nezmizí. Kruh má stále co na práci. Morgensterovo dědictví si vyžádá další oběti. Nemám
v úmyslu být jedním z nich.“

Počkejte, řekl bratr Zachariáš. Nevíte náhodou, proč se loď vykládá v soukromém doku?

Raphael pokrčil rameny. "Říkal jsem vám, že loď veze náklad z Idris. Věřím, že je na palubě nějaký
spratek Lovce stínů.“

Bratr Zachariáš trhl sám sebou, když pomyslel na dítě, které je na lodi se smrtícím nákladem a další
potenciální obětí.

Isabelle Lightwood nebyla zvyklá být někdy nervózní, ale každý může mít strach, když je konfrontován
s vyhlídkou nového přírůstku do rodiny. Nebylo to stejné jako když se narodil Max, když se Alec a
Isabelle sázeli jestli to bude kluk a nebo holka a potom, když jim ho máma a táta ukázali, drželi ho
jako nejmenší a nejjemnější svazek. Tenhle chlapec byl starší než Isabelle a měl s nimi žít. Jonathan
Wayland, syn otcova parabatai, Michaela Waylanda. Ve vzdálené Idris, zemřel Michael Wayland, a
Jonathan potřeboval domov. Isabelle z toho byla trochu rozrušená. Pokud by s Jonathanem
Waylandem bylo tolik legrace jako s Aline Penhallow, která někdy přišla s mámou na návštěvu,
Isabelle by byla ráda, že tu je. Kromě toho tu nebyla jen Isabelle. Její rodiče se taky prali s myšlenkou
nad Jonathanem Waylandem od té doby, co přišla zpráva o smrti Michaela Waylanda. Isabelle došlo,
že máma neměla Michaela moc ráda Nebyla si jistá jak moc ho měl rád táta. Nikdy se s Michaelem
Waylandem nesetkala. Nikdy dokonce nevěděl, že měl její otec parabatai. Ani máma ani táta
nemluvili o tom když byli mladí, jen mám řekla, že udělali mnoho chyb. Isabelle občas napadlo, jestli
byli zapojení do stejných potíží jako jejich učitel Hodge. Její přítelkyně Aline řekla, že Hodge byl
zločinec. Ať její rodiče udělali cokoliv, Isabelle si nemyslela, že by její matka chtěla Jonathana
Waylanda jako připomenutí vlastních chyb v jejím vlastním domě. Táta nevypadal šťastně, když mluvil
o svém parabatai, ale zdálo se být určeno, že Jonathan přijde k nim. Jonathan neměl kam jinam jít,
jejich otec na tom trval, aby se šel žít k nim. To bylo to, co parabatai znamenal. Když tajně
poslouchala rodiče, slyšela Isabelle, jak táta řekl: „Dlužím to, Michaelovi.“
Máma souhlasila s naloděním Jonathana, a aby přijel na zkušební dobu, ale teď křik utichl. Isabelle
měla strach o své rodiče a zejména o mámu. Isabelle taky pamatovala na svého bratra. Alec neměl
rád novél idi. Pokaždé, když nějaký nový Lovec stínů přijel z Idris, Alec se záhadně vytratil. Isabelle ho
pak našla jak číhá za velkou vázou a tvrdil, že se ztratil, když se snažil najít školící místnost. Jonathan
Wayland plul lodí do New Yorku. Měl být v Institutu do rána. Isabelle byla ve školící místnosti a
cvičila se svým bičem a přemýšlela o problému jménem Jonathan Wayland, když uslyšela jak se k ní
řítí kroky a její bratr Alec vystrčil hlavu zpoza dveří. Jeho modré oči se třpytily.

"Isabelle!" řekl. "Pojď rychle! Ve svatyni je Mlčenlivý bratr, aby se setkal s mámou a tátou. A upír!"
Isabelle běžela do svého pokoje, aby si vzala svůj zbroj. Mlčenlivý bratři byli nóbl společnosti, téměř
jako kdyby přišel konzul na návštěvu. V době, kdy se dostala dolů, tak Alec již pozoroval ve svatyni a
jejich rodiče byli zabraní do rozhovoru s Mlčenlivým bratrem, který jakoby říkal "jogurt!
Neuvěřitelné!" Možná, že to nebyl jogurt. Možná to bylo jiné slovo.

"Na lodi je Michaelův syn!" Táta říkal. Nemohl mluvit o jogurtu, pokud Jonathan Wayland neměl
vážnou alergii na mléčné výrobky. Mlčenlivý bratr byl mnohem méně děsivý než Isabelle očekávala.
Ve skutečnosti to co Isabelle viděla ji připomínalo jednoho zpěváka civilů, jenž viděla na plakátu,
které viseli po celém městě.
Upír s jejich rodiči nerozmlouval. Nakláněl se proti jedné ze stěn, paže měl překřížené a díval se na
podlahu. Nevypadal, jako by měl zájem se s nimi bavit. Vypadal jako dítě, sotva starší než oni
s Alecem, a kdyby nebylo kyselého výrazu byl by i hezký. Měl na sobě koženou černou bundu a
pistoli. Isabelle si přála vidět jeho zuby.

"Mohu vám nabídnout kávu?" řekla Maryse upírovi.

"Já nepiji... káva," pokračoval upírka.

"Zvláštní," řekl Maryse. "Slyšela jsem, že jste si užil příjemnou kávu s Catherine Ashdown.“

Upír pokrčil rameny. Isabelle věděla, že upíři byli mrtví a bez duše a tak, ale ona nevěděla, proč
museli být hrubý. Šťouchla do žeber Aleca.

"Koukni se na upíra. Věřil bys tomu?" "

Já vím!" řekl Alec šeptem. "Není to úžasné?"

"Cože?" řekla Isabelle, a popadla Alea za loket. Alec se na ni nedíval. Studoval upíra. Isabelle začala
dostávat stejný nepříjemná pocit, který dostala pokaždé, když si všimla, že Alec zírá plakáty civilních
zpěváků, které se líbili jí. Alec byl vždycky rudý a rozzlobený, když ho viděla. Isabelle někdy napadlo,
že by bylo hezké mluvit o zpěvácích, slyšela, jak to dělají civilní holky, ale věděla, že by Alec nechtěl.
"Nepřibližuj se k němu," naléhala Isabelle. "Myslím, že upíři jsou hrubý." Isabele byla zvyklá šeptat na
bratra do davu. Upír mírně otočil hlavu a Isabelle si vzpomněla, že upíři nemají tak ubohý sluch jako
civilové. Upír ji určitě slyšel. To způsobilo, že Alec se uvolnil z Isabellina sevření. S hrůzou sledovala,
jak jde nervózní, ale s odhodláním k upírovi. Isabelle, která nechtěla být mimo vlekl několik kroků za
sebou.

"Ahoj," řekl Alec. "Um, velmi rád vás poznávám." Chlapec upír na něj vrhl pohled, který byl na Isaelle
moc blízko, přála by si, kdyby byli na nejvzdálenějším koutě vesmíru.

"Ahoj."

"Jsem Alexander Lightwood," řekl Alec.

Upír se zašklebil jako by se jednalo o životně důležitou informaci a řekl: "Já jsem Raphael."

Když Isabelle viděla obličej zblízka uviděla tesáky. Nebyli tak cool jak doufala.

„Je mi v podstatě dvanáct,“ pokračoval Alec, kterému bylo vlastně jedenáct. „Nevypadáš o moc starší
než já. Ale vím, že je to s upíry jiné. Zastavíte se věku, co jste se přeměnili, že? Jako, že je ti patnáct,
ale už stole jet. Jak dlouho je ti patnáct?“

"Šedesát tři let " řekl Raphael.

Ach," řekl Alec. "Oh. Oh, to je cool."

Postoupil pár kroků směrem k upírovi. Raphael udělal krok zpět, ale vypadalo to že chce.
„Také máš cool bundu,“ řekl Alec ostýchavě.
„Proč mluvíte s mými dětmi?“ zeptala se máma ostře. Neseděla už na svém křesle a když mluvila,
vzala Isabelle a Aleca, její prsty tlačily. Ona je držela pevně a zdálo se, že má strach. Upír se na ně
nedíval, jako by ho nezajímali. Možná je nalákal, možná byl Alec od upíra očarovaný. Bylo pěkné mít
možnost svalit na Podsvěťana. Mlčenlivý bratr vstal z křesla a došel k nim. Isabelle slyšela upíří šepot
a Mlčenlivý bratr mlčel a ona si byla docela jistá, že slyšela: "To je moje noční můra."

Isabelle na ně vyplázla jazyk. Na maličký zlomek sekundy se Raphaelovy rty stáhly dál a ukázal tak víc
své tesáky. Alec se pohledem na Isabelle ujistil, že není vystrašená. Alec si vždy dělal starosti.
Děti přišli k němu kvůli zájmu Raphaela, řekl mlčenlivý bratr.

"Ne," ušklíbl se Raphael. "Radši dejte pozor na své děti, kdysi jsem zabil celou partu chlapů, kteří byli
starší než tvůj kluk. Mám to brát jako odmítnutí pomoci s dodávkou? Jsem tím hluboce šokován. Tak
jsme to zkusili, musíme jít bratře Zachariáši.“

"Počkej," řekl Robert. "Samozřejmě, že pomůžeme. Setkáme se v momentě odevzdání v New

Jersey.“

Její otec přirozeně pomůže, myslela si Isabelle rozhořčeně. Ten upír byl idiot. Všechny chyby, co
mohli udělat, když byli mladí její rodiče vynahradilo to, že vedli Institut a zabili spoustu zlých démonů.
Každý rozumný ví, že se může spolehnout na jeho otce.

„Můžete za námi přijít kdykoliv a zkonzultovat s námi i jiné situace, co se týkají Lovců stínů,“ přidala
se její máma, ale Aleca a Isabelle nepustila, dokud upír a bratr Zachariáš neopustili Institut. Isabelle už
myslela, že tato návštěva bude vzrušující, ale nakonec z něj měla hrozný pocit. Přála si, aby Jonathan
Wayland nepřijel. Hosti byli hrozní a Isabelle žádné nechtěla.
Plán byl jednoduchý na palubě lodi nepozorovaně dopadnout pašeráky a získat z yin fen. Dítě o tom
nemělo nikdy vědět. Bylo téměř příjemné být znovu v jedné z elegantních lodí Lovců stínů. Bratr
Zachariáš si pamatoval jak jako dítě plul na lodi v jezerech v Idris a nebo jak jeho parabatai jednu
ukradl a veslovali po Temži. Teď stál na jedné společně s Robertem Lightwoodem a dvěma upíry a
využíval navigaci řeky Delaware, které se vlévala do přístavu Camden. Lily si stěžovala, že byli
prakticky ve Filadelfii, když se jejich loď blížila k velké nákladní. Čekali na svůj okamžik, pak Robert
hodil hák. Bratr Zachariáš, Raphael, Lily a Robert Lightowood byli na lodi a zamířili k opuštěné kabině.
Zdálo se, že tato cesta byla kráktá a nenápadné, nicméně to nevypadalo, že by tu snad byla nějaká
civilní posádka. Mohli slyšet hlasy pašeráků a uvědomili si, že jich tam bylo mnohem více, než počítali.
"Oh ne, bratr Hop v pyteli ariah," zašeptala Lily. "Myslím, že budeme muset bojovat."

Vypadala, že ji tyhle vyhlídky potěšili. Jak mluvila, zamrkala a vytáhla svoje žluté vlasy z čelenky.

"Ve skutečnosti od roku 1920 jsem nebojovala,“ vysvětlila a pokynula k Raphaelovi „Déle než znám
jeho. Ten je z roku 1950. Jazzové dítě.“

Raphael obrátil oči v sloup.

"Ustaň s přezdívkami. Jsou stále horší."

Lily se zasmála. "To neudělám. Jakmile tu je bratr Zachariáš budete vždy backariah."

Raphael a Robert Lightwood, oba vypadali zděšeni, ale Zachariášovi nevadili přezdívky. Často neslyšel
smích. Co mu dělalo starosti bylo to dítě.

Nemůžeme dovolit, aby byl Jonathan zraněn a nebo měl strach, řekl.

Robert kývl a upíři vypadali naprosto lhostejně, když se ozval hlas chlapce za dveřmi „ Já se nebojím
ničeho.“
Jonathan Wayland, předpokládám. řekl bratr Zachariáš.

"Pak proč se mě ptáš na Lightwoodovi?“ zeptal se ženský hlas, vypadal podrážděný.

"Byl jsem jen zvědavý," řekl Jonathan.

"Robert Lightwood má nějaký vliv ve Spolku," poznamenala žena. "Solidní člověk. Jsem si jistá, že je
připraven být otec."

"Měl jsem otce," řekl Jonathan chladně.

Žena byla zticha.

Robert Lightwood v kabině měl skloněnou hlavu.

„Ale matku,“ řekl Jonathan a nadechl se „Jaká je paní Lightwood?“

"Marysa? Sotva ji znám," odpověděla Maria. "Už má tři děti. Čtyři jsou hodně, aby to zvládla.“

"Já nejsem dítě," řekl Jonathan. "Budu ji obtěžovat." Zastavil se a pozoroval, "Je dost vlkodlaků na
palubě této lodi."
"Fuj, děti z Idris jsou vyčerpávající," řekla žena. "Vlkodlaci jsou součást života, bohužel. Příšery jsou
všude. Jdi do postele, Jonathane."

Naslouchali jak se zavřeli a zamkli dveře jejich kabiny.

"Teď," řekl Robert Lightwood. "Upíři na pravobok. Bratr Zachariáš a já levobok. Vlkodlaky zklikvidujte
všemi dostupnými prostředky a a potom vyhledejte Yien fen."

Rozprostřeli se po palubě. Byla temná noc, vál silný vítr a paluba jim škubala pod nohama. Bratr
Zacahriáš nemusel otevírat ústa, aby cítil sůl ve vzduchu. New Yorský třpyt byl vidět na obzoru, zářil
jako světla na Stínové trhu. Nemohli si dovolit, aby se dostal Yin fen do města. Na palubě bylo pár
vlkodlaků. Jeden v podobě vlka a bratr Zachariáš viděl v jeho srsti náznak stříbra. Druhý ztratil barvu
v konečcích prstů. Bratr Zachariáš se podivil, kdyby tak věděli, že umírají. Vzpomínal si na to příliš
živě, jak cítil, jak ho zabíjí Yin fen. Někdy bylo dobré být bez pocitů. Někdy lidi cítili příliš a on si teď
nemohl cítit lítost.

Bratr Zachariáš udeřil svou holí proti jednomu z nich a trefil se rovnou do hlavy, když se otočil Robert
Lightwood už dostal druhého. Stáli a poslouchali kvílení větru, čekali na zbytek. Bratr Zachariáš
uslyšel zvuky z druhé strany lodi.

Zůstaň, kde jsi, řekl Robertovi. Já půjdu pomoct upírům.

Bratr Zachariáš si musel probojovat cestu k nim. Bylo zde daleko více vlkodlaku než tušil. Přes jejich
hlavy Raphaela a Lily, zuby jim zářili v měsíčním světle. Vlkodlačí zuby mohl vidět zrovna tak. Bratr
Zachariáš převrhl jednoho vlkodlaka z lodi a dalšímu vyrazil zuby, pak musel uhnout před drápy. Bylo
jich tolik. Najednou jako by bratr Zachariáš cítil něco víc než prázdnotu, co cítil, když se procházel na
trhu nebo když slyšel hlasy bratrů, které byli studenější než moře. Nestaral se o upíry. Nestaral se o
sebe nebo řev vlkodlaků, zvuk vln za sebou nebo snad o personál lodi. Tohle už mělo stejně skončit
dávno. Pamatoval si stěží důvod proč bojoval. Přes palubu se posunul vlkodlak, drápy mířili na srdce
Lily. Ona neměla šanci se ubránit. Na krku už jí vysel další vlkodlak, když se otevřeli dveře a Lovkyně
stínů vyběhla do cesty vlkodlakovi. Nebyla evidentně připravena na boj. Vlk se jí sápal po hrdle, bratr
Zachariáš se k ní snažil dostat, ale druhý vlkodlak ho zasáhl do zad a zaryl se mu do ramene. Bratr
Zachariáš narazil hlavou na dřevo. Objevila se pod ním tmavá louže. Hlasy jeho bratrů byli pryč a
mrtvá žena se mu dívala do tváře, poslední záblesk před tmou. Zdálo se, že byla prázdná jako on.

Proč jsi bojoval? Pouze si vzpomeň. Nedovol zapomenout.

Tessa, pomyslel si. Will. Nikdy neexistovala silnější myšlenka než na ně. Na to, že je nemohl zradit.
Willa a Tessu a nemohl dovolit svou mysl pohltit Yien fen. Jsem James Carstairs. Byl jsi Jem. Jem
vytáhl z opasku dýku a vytáhl se na nohy, vlkodlaka za ním se zbavil pomocí otevření dveří. Podíval se
Lily. Před ní stál Raphael. Jeho ruka se vrhla vpředl, aby ji chránila, jeho červená krev padala přes
palubu. Lidská krev zčernala, ale upíří krev byla vždycky červená. Lily křičela jeho jméno. Bratr
Zachairáš se potřeboval dostat k nim. Pomocí hole vyskočil a dopadl k nohám chlapce, který vešel
právě do tohoto prostoru chaosu a krve Chlapec, který musel být Jonathan Wayland se díval kolem
sebe, na bratra Zachariáše, na vlky, na ženu, co mělo prokouslé hrdlo. Vlkodlačice se řítila něj.
Chlapec byl příliš mladý, aby měl na sobě runu. Bratr Zachariáš věděl, že nebude dost rychlý. Ten
chlapec otočil hlavu vlasy měl světlé jako zlato. Vlkodlačice na něj vrčela a cenila zuby a on ji srazil.
Další dva šli po chlapci, ale bratr Zachariáš jednoho zabil a ten kluk se otočil a udeřil druhého. Když
chlapec vyskočil, bratr Zachariáš neviděl stíny, jako měli upíři, ale světlo. Když chlapec přistál na
palubě, nohy měl doširoka rozkročené a ostřím točil v rukách, smál se. Nebyl to sladký smích dítěte,
zněl jako mladý, vzdorovitý, radostný a zároveň trochu bláznivý. Bratr Zachariáš si dříve v noci myslel,
že smích neslyšel často, ale tenhle druh smíchu neslyšel bolestně dlouho. Bodl dalšího vlkodlaka a
dalšího, házel jeho těla mezi vlky a chlapce. Jeden se dostal za něho a udeřil na chlapce a bratr
Zachariáš slyšel zasyčení.

Jsi v pořádku? zeptal se.

"Ano!" zakřičel chlapec.

Neměj strach, řekl bratr Zachariáš. Bojuju s tebou.

Krev bratra Zachariáše byla chladnější než moře a jeho srdce zběsile bušilo než uslyšel Roberta
Lightwooda a Lily jak přicházeli na pomoc. Robert Jonathana kryl. Bratr Zachariáš obrátil svou
pozornost k upírům. Raphael sundal svou koženou bundu, Lily utrhla část svého trička a obvázala ho
kolem jeho paže, brečela.

"Raphaeli," řekla. "Raphaeli, neměl jsi to dělat.“

„Utrpět zranění, které se přes noc vyléčí a místo toho ztratit cenného člena klanu?“ zeptal se
Raphael.

"Jo," zamumlala Lily a otřela si slzy „Co kdyby se ti něco stalo.“

"Něco praktického, doufám," řekl Raphael. „Jako zachránit materiál mrtvých vlkodlaků a nemít
trapnou situaci před Lovci stínů.“
Lily se podíval stejným pohledem jako Raphael na bratra Zacahriáše. Byla od krve a měla rozmazené
oční linky, nicméně i tak se na něho drze usmála.

"Možná jsem chtěla servat košili pro Brother Let-him-see-my-rack-ariah."

Raphael zvedl oči k nebi. Vzhledem k tomu, že se na ni nedíval, Lily zvedla ruku k bratru Zachariášovi,
nehty měla nalakované červenou a zlatou a téměř se dotkla jeho vlasů. Raphael mávl a vstal.
"Pojďme najít Yin fen."

Nebylo těžké ho najít. Bylo ve velké kabině v podpalubí. Lily a bratr Zachariáš ho nesli mezi sebou.
Ostatně Lily byla připravená udělat scénu, kdyby chtěl Raphael pomoct. I po těch všech letech, když
viděl bratr Zachariáš stříbrnou zář Yien fen, tak to v něm škublo a když ho položili na palubu lodě,
jakoby nedokázal udržet rovnováhu. Lily se přesunula mimo jeho zorné pole.

"Ne, Lily!" řekl Raphael. "Nebudu mít lék popletený panen v moři řek mého města. Co když skončíme
s zářícími stříbrnými aligátory v kanálech? Nikdo nebude překvapen, ale já budu vědět, že je to tvoje
chyba a budu zklamaný.“

"Copak mi nedovolíš žádnou radost," zabručela Lily.

"Nikdy jsem nikomu nedovolil mít radost," řekl Raphael a vypadala jako z cukru.
Bratr Zachariáš se díval na krabici plnou stříbrného prášku. Jednou to pro něho znamenalo rozdíl mezi
rychlou a pomalou smrtí. Zapálil krabici pomocí runy, kterou ovládali jen Mlčenlivý bratři, runa
dokázala spálit i škodlivou magii. Nezbylo po tom nic víc než popel ve vzduchu.

Děkuji, že jste mi to řekl o Yin fen, řekl Raphaelovi.

"Z mého pohledu, jsem využil vaší slabosti," řekl Raphael. "Kdysi jste se díky němu udržel naživu, jak
jsem pochopil. Nefunguje to, já vím Každopádně váš emocionální stav, je vaše věc a moje město je
bezpečné. Mise splněna."

Otřel si ruce, které se leskly krví a stříbrem nad šplouchajícími vlnami.

Ví něco o této misi váš vůdce? zeptal se bratr Zachariáš Lily.

Pozorovala Raphaela.

"Samozřejmě," řekla. "Můj vůdce vám o tom všem řekl. Správně?“

"Lily! "To je hloupost a velezrada." Raphaelův hlas byl chladný jako mořský vánek. "Pokud by tě za to
odsoudili, nenech se mýlit, neváhal bych a učinil trest.“

Lily se kousla do rtu a snažila se, aby nebylo vidět, jak jí to ublížilo.

"Oh, ale já mám dobrý pocit z bratra Zacharide-him-like-a-bad-pony. Nic neřekne."

"Je tu místo k bezpečnému uložení upíra po východu slunce?“ zeptal se Raphael.

Bratra Zachariáše nenapadlo, že vleklé boje s vlkodlak budou znamenat, že brzo vyjde slunce.
Raphael ho zpražil pohledem, kdy neodpovídal.
„Je tu místo aspoň pro jednoho? Lily potřebuje být v bezpečí. Jsem za ni zodpovědný.“

Lily se odvrátila tvář, aby Raphael neviděl její tvář, ale bratr Zachariáš ji viděl. Poznal ten výraz sám
z doby, kdy byl schopný tohle cítit také. Byla nemocná láskou.

Je tu prostor v nákladním prostoru pro vás oba.

Na své cestě Lily málem zakopla o mrtvou Lovkyni stínů.

"Oooh, Raphaeli!" zvolala vesele. "To je Catherine Ashdown!"

Bylo ta studená sprcha, vidět, jak lhostejná je k lidskému životu. Později si vzpomněla jeho
přítomnost.

"Oh ne," dodala ne moc přesvědčivě. "Nesmyslná tragédie."

"Jdi do podpalubí, Lily," přikázal Raphael.

Nemáte jít oba? zeptal bratr Zachariáš.

"Radši počkám na úsvit, tak dlouho jak mohu,“ řekl Raphael.

Lily si povzdechla.
"Je to katolík. Tak silný katolík."

Její ruka byla neklidná vedle něho, jako by chtěla Raphaela chytit za ruku. Místo toho si s ní potřásla
s bratrem Zachariášem.

"Bratře Sixpackariah," řekla. "Bylo ni potěšením."

I mě, řekl bratr Zachariáš a poslouchal, jak sešla dolů po schodech. Přinejmenším mu dala jméno
mrtvé ženy. Bratr Zachariáš mohl dát vědět její rodině a vzít ji do Města z kostí, kde mohla spočinout,
jako on je. Poklekl k mrtvé ženě a zavřel ji vytřeštěné oči.

Ave atque vale, Catherine Ashdown, zamumlal.

Zvedl se a Raphaela měl stále po boku. Nedíval se na něj nebo na mrtvou ženu. Raphaelovi oči
směřovali na pobřeží černého moře s měsíčním světlem, jakoby černou oblohu lemovala stříbrná
linka.

Jsem rád, že jsem vás poznal, řekl bratr Zachariáš.

"Neumím si představit proč," řekl Raphael. "Ty přezdívky s kterými Lily přišla byly hrozné.“

Lidi s Mlčenlivými bratry moc často nežertují. Vyhlídky, pro lidi, co vtipkují, nejsou moc příznivé.

"To musí být hezké být Mlčenlivý bratr. Kromě těch nepříjemných a patetických Lovců stínů. Netuším
jestli to byl vtip. Dám si pozor pro příště, co budete v New Yorku.“

Samozřejmě to byl vtip, řekl bratr Zachariáš. Miluje tě.

Raphaelova tvář se zkřivila.

"Proč Lovci stínů vždy chtějí mluvit o svých pocitech? Proč nikdy nemůžou být profesionální? Pro vaši
informaci nemám zájem o jakýkoliv romantický vztah a nikdy nebudu. Můžete o tom přestat mluvit?“

Můžu, řekl bratr Zachariáš. Možná bys chtěl mluvit o partě chlapců, které tvrdíš, že jsi zabil?

"Zabil jsem mnoho lidí," řekl nepřítomně Raphael.

Skupinu dětí? řekl Zachariáš. Ve vašem městě? Stalo se to v roce 1950?

Maryse Lightwood mohla být oklamána, ale Bratr Zachariáš byl obeznámen se situací, když někdo
nesl vinu a navíc se nenáviděl za to, co se stalo s těmi, co miloval.

" V té době lovil upír v ulicích děti, v ulicích, co si hráli mí bratři,“ řekl, Raphael, jeho hlas byl vzdálený.
"Vedl jsem svoji partu do jeho doupěte, abychom ho zastavili. Nepřežil to nikdo z nás.“

Bratr Zachariáš se snažil být jemný.

Když je upír novorozenec nemůže se kontrolovat.

"Byl jsem vůdce," řekl Raphael, potichu, hlas měl zlomený. "Byl jsem odpovědný. Dobře. Stal se ze
mě upír a moje rodina vyrostla a žila.“
Všichni kromě jednoho.

"Dosáhl jsem toho, co jsem chtěl, ulevilo se mi.“ řekl Raphael.

To je velmi jasné, řekl bratr Zachariáš.

Naslouchal zvuku vln jak bili do lodi. V noci na trhu byl osamocený a rozhodně necítil nic. Ale pak
přišel smích a ten zvuk probudilo něco, co v něm bylo dávno mrtvé.Jakmile se vzbudí, nechtěl být
slepý. Zabil dnes.

Lovci stínů chrání lidi, mrzí mě, že tu nebyli pro vás, když jste byl dítě a snažil se bojovat s monstrem.

Raphaelovi zacukaly koutky jako by se snažil říct, pokud se snažíte říct, že tohle je důsledek proč se mi
nelíbí Lovci stínů, tak je to jen kapka v moři.

"Jen málo se zachrání," řekl Raphael. "Nikdo není ušetřen. Je tu někdo kdo se mě snažil zachránit a já
mu to jednou splatím. Ale nechci další dluhy, nebo někoho, kdo mi něco dluží. Všichni máme, co jsme
chtěli. Lovci stínů i já.“

Budou tu vždy pro jinou pomoc a spolupráci, řekl bratr Zachariáš. Lightwoodovi se snaží. Zvaž jak
Podsvěťan chceš žít a a nalož s tím..

Raphael nevydal hlásku.

Existuje více druhů lásky než hvězdy, řekl bratr Zachariáš. Pokud se necítíš na tuhle, existuje mnoho
dalších. Víš, jaké to je starat se o rodinu a přátele. Co držíme posvátné, nás chrání. Zvaž, že se snažíš
odříznout od možnosti zranění, ale zavřel sis tak dveře na lásku a budeš žít ve tmě.

Raphael přehodil hlavu přes zábradlí a předstíral, že zvrací. Pak se napřímil. "Počkat, já jsem upír a
nemáme mořskou nemoc," řekl.

"Slyšel jsem zřejmě o Mlčenlivých bratrech špatně, že nic necítíte. Těšil jsem se.“

Nejsem typický Mlčenlivý bratr, poznamenal bratr Zachariáš.

"Takže mám štěstí na nedůtklivého cítícího Mlčenlivého bratra. Můžu si v budoucnu vyžádat jiného?“

Takže si myslíš, že nastane čas, kdy se tvoje cesta s Lovci stínů znovu protne?

Raphael vydal znechucený zvuk a odvrátil se od moře. Tvář měl bledou jako měsíční světlo, jako
dávno mrtvého dítěte.

"Jdu do podpalubí. Pokud ovšem nemáš nějaké další brilantní návrhy?"

Bratr Zachariáš přikývl. Stín padl na jizvu křížku na upírově krku.

Máš víru, Raphaeli. Vím že si ji pamatuješ.

Upíři se schovali v podpalubí a Robert Lightwood řídil loď směrem k Manhattanu. Bratr Zachariáš si
vzal za úkol vyčistit palubu. Zavolal na své bratry, aby mu pomohli s pozůstalými, kteří byli
momentálně v jedné z kabin. Enoch a ostatní nemuseli schvalovat jeho rozhodnutí s pomoci
Raphaelovi, ale stále museli plnit svůj úkol udržovat svět Stínů skrytý. Jakmile byl bratr Zachariáš
hotov, z pocitu světla nového dne v jeho tváři. Bylo to už dlouho, co cítil, světlo a ještě déle, co
z toho měl prosté potěšení. Všiml si Roberta a mladého Jonathana Waylanda v ranním světle.

"Jsi si jistý, že jsi v pořádku?" Robert řekl.

"Ano," řekl Jonathan.

"Nevypadáš moc jako Michael," dodal Robert rozpačitě.

"Ne," řekl Jonathan. "Vždycky jsem si přál, tak vypadat.“

Chlapec vypadal, že je trochu zklamaný.

„Jsem si jistý, že jsi hodný chlapec,“ řekl Robert.

Zachariáš byl překvapený, když mladý Jonathan došel na palubu, kde sám seděl. Bratr Zachariáš si
zvedl kápi na obličej. Někteří Lovci stínů považovali Mlčenlivé bratry za hrůzostrašné, nechtěl chlapci
nahnat strach. Jonathan podal bratru Zachariášovi zpět jeho hůl s uctivou poklonou. Chlapec měl
vojenskou disciplínu, což bylo neobvyklé na to jak byl mladý i pro Lovce stínů. Bratr Zachariáš neznal
Michaela Waylanda, ale odhadoval, že musel být tvrdý muž.

"Bratr Enoch?" hádal chlapec.

Ne, řekl bratr Zachariáš. Viděl vzpomínky bratra Enocha jako vlastní, ale jeho vzpomínky byli šedé
z nedostatku zájmu. Bratr Zachariáš si krátce přál, aby tu mohl být pro to dítě.

"Ne," opakoval chlapec pomalu. "Tušil jsem to. Jinak jste se přesouval. Jen jsem si myslel, že by tu
mohl být, protože mi dal ostří.“ Sklonil hlavu.

Bratrovi Zachariášovi připadalo líto, že dítě nečekalo sebemenší slitování.

"Děkuji za to, že jste mě chránil.“

Děkuji ti také byl jsi užitečný, řekl bratr Zachariáš.

Pohled chlapce byl šokující. Nebyli to oči vojáka, ale bojovníka. Bratr Zachariáš znal oba pohledy a
poznal rozdíl. Hoch přistoupil o krok blíž, nervózní a agilní, ale přesto s bradou vysoko. Nečekal jestli
mu bratr Zachariáš dovolí se zeptat.

"Co znamenají iniciály na vaší zbraní? Mají je všichni Mlčenliví bratři?“

Společně se podívali na hůl. Iniciály byly přesně v místech kam bratr Zachariáš pokládal ruce, když
bojoval. Takže v jisté smyslu stále bojovali společně. Byly tam písmena W a H.

Ne, řekl bratr Zachariáš. Já jsem jediný. Vyřezal jsem je do hole první noc v městě kostí.

"Vaše iniciály?" vyptával se chlapec a jeho hlas byl plachý a šeptal „Když jste byl Lovec stínů, jako já?“

Bratr Zachariáš se stále považoval za Lovce stínů, ale od Jonathana to jasně nebyla urážka.

Ne, řekl mu, protože on byl vždy James Carstairs, když mluvil o tom, co mu bylo nejdražší.

Nejsou moje. Jsou mého parabatai. W a H. William Herondale. Will.

Chlapec vypadal jako by ho jemně udeřil.

"Můj otec říká – říkal – že parabatai může být velká slabost." Jonathan řekl slovo slabost s hrůzou.
Bratr Zachariáš se divil, co za muže může vyvolat u svého syna takovou hrůzu pro slabost. Bratr
Zachariáš nechtěl urážet mrtvého otce opuštěného chlapce, tak pečlivě volil svá slova. Chlapec byl tak
sám. Vzpomněl si jak cenné může být propojení, zvlášť když nemáte nic jiného. Byl to jako poslední
most ke ztracenému životu. Vzpomněl si jak cestoval přes moře, poté, co ztratil svou rodinu, nevěděl,
že najde svého nejlepšího přítele.
Myslím, že mohou být slabé místo, odpověděl. To záleží na to, kdo je tvůj parabatai. Já jsem si vyryl
jeho iniciály, protože s ním jsem bojoval vždy nejlépe.

Jonathan Wayland, dítě, které bojovalo jako andělský bojovník, vypadal, že ho to zajímá.

"Myslím — mého otce mrzelo, že měl parabatai," řekl. „A já teď s tím mužem musím říct. Nechci být
slabý a nechci aby ke mně cítili lítost. Chci být nejlepší.“

Pokud předstíráš, že jste nic necítíš, může se to stát pak pravda, řekl Jem. To by bylo škoda.

Jeho parabatai se pokusil nic necítit. Kromě toho, co cítil k Jemovi. Skoro se tak zničil. A Jem každý
den předstíral, že v sobě vyřešil, co muselo být přerušeno, ale pamatoval si jména a hlasy.

Chlapec se zamračil. "Proč by to bylo škoda?"

Bojujeme nejlépe, když to, co je pro nás dražší než náš vlastní život je v sázce, řekl Jem. Parabatai je
čepel a štít. Patříte k sobě navzájem ne protože jste stejní, ale protože zapadáte do většího celku,
většího bojovníka za vyšším účelem. Vždy jsem věřil, že to nejlepší je být spolu, nikoliv, že to nejlepší
by z nás mohlo být, když jsme byli od sebe.

Pomalý úsměv se přelil přes chlapcův obličej jako východ slunce.

"Rád bych," řekl Jonathan Wayland, dodal rychle: "byl velký bojovník."

Hodil hlavou dozadu, jako by si uvědomil, že to byla ukvapená arogance. Tenhle chlapec byl
odhodlaný k boji spíš než k nalezení rodiny. Lightwoovi, kteří se snažili získat důvěru upírů. Upír, co
držel přítele v šachu. Všichni z nich měli rány, ale bratr Zachariáš, nelibě nesl, že jejich srdce byli
studená a nebo zlomená. Zatímco Jem měl by dal všechny své studené zítřky za jeden den s vřelým
srdcem, které už jednou našel.

Jem se snažil býr milý na Jonathana, který ztratil otce. Jem si vzpomněl na jeho nebojácný úder
v krvavé noci.

Jsem si jist, že budeš velký bojovník, řekl Jem.

Jonathan Wayland sehnul hlavu, aby zakryl jemnou červeň ve tvářích. Chlapec Jemovi příliš živě
připomněl večer, kdy vyřezal iniciály do své holi, dlouhé chladné noci s ledovou divností Mlčenlivých
bratrů ve své hlavě. Nechtělo se mu zemřít, ale raději by si vybral spíše smrt než hrozné odříznutí od
lásky a citů. Kdyby mohl při smrti mít v náručí Tessu a držet ji za ruku. Byl oloupen o svou smrt. Zdálo
se mu nemožné, aby v něm zůstalo cokoliv lidského mezi kostmi a tmou. Když hrozilo, že Mlčenliví
bratři vše pohltí Jem se pevně držel vědomí na Tessu a Willa, neexistovalo nic silnější. Jméno svého
parabatai křičel do propasti a vždy dostal odpověď. I v tichém městě trval na tom, že Jem je naživu,
ale už to nebyl sdílený život. Už to nebyl jeho Will, ale Will. Nicméně on to nechtěl přijmout. Pořád to
byl jeho Will. Tato slova znamenali něco, co Jemu dali vzdor proti temnotě. Vzpouru navždy byl jeho.
Jonathan poklepal nohou proti palubě a podíval se na Jema a Jem si uvědomil, že se snažil vidět tvář
bratra Zachariáše. Jem trochu sejmul kápi a Jonathan mu věnoval malý úsměv. Jem se podíval na
šlechetný výraz toho dítěte. A byl to zase bratr Zachariáš, co si myslel, že Jonathan Wayland bude
možná více než velký bojovník. Možná Jonathan jednoho dne najde parabatai a naučí se být
člověkem, kterým by chtěl být. Je to silnější než tohle kouzlo, říkal si Jem té noci, co vyřezal iniciály. Je
to pouto co si vybral. Vzal si jméno Zachariáš, protože to znamenalo pamatovat si. Chtěl si pamatovat
na Willa. Pamatovat si, že nesmí zapomenout. Když se znovu podíval vedle sebe, Jonathan Wayland
byl pryč. Přál si, aby mohl poděkovat dítěti za pomoc, že si díky němu vzpomněl.

Isabelle nikdy nebyla v New Yorku v soukromých docích. Isabelle si představovala loď z Idris jako
pirátskou. Byla tma když se vzbudili a teď byl mrazivý úsvit. Alec byl schoulený v kapicu a Max stulený
u jejich matky. V podstatě byli její oba bratři výstřední a Isabelle ani nevěděl, co očekávat. Uviděla,
jak jde jejich otec po můstku s klukem vedle něj. Úsvit kreslil čáry tenkého zlata nad vodou. Vítr si
hrál s chlapcovými vlasy. Chlapec stál zpříma a byl hubený jako kord. Měl na sobě tmavé, těsné
oblečení, které vypadalo skoro jako zbroj. A na něm byla krev. Ve skutečnosti byl součástí boje. Táta a
máma nenechali ji nebo Alecova bojovat ani proti malému démonovi zatím! Isabelel se obrátila
k Alecovi, věřila, že bude sdílet její pocity hluboké zrady a nespravedlnosti a našla ho jak zírá na nově
příchozí s rozšírenýma očima.

"Páni," vydechl Alec. "A co ten upír?"

Isabelle to pobouřilo. Maminka vypadala klidně. Jonathan Wayland měl zlaté vlasy a oči. Neusmál se,
jen se zastavil před nimi. Isabelle se podívala na matku a ta koukala na nového chlapce s podivným
výrazem. Chlapec její pohled opětoval.

"Jsem Jonathan," řekl jí pozorně.

"Ahoj, Jonathane," řekl Isabellina matka. "Já jsem Maryse. Ráda tě poznávám.“

Natáhla ruku a dotkla se chlapcových vlasy. Jonathan ucukl, ale držel se na místě. Maryse mu uhladila
zářivé zlaté vlny, které měl rozcuchané větrem.
„Myslím, že bude nutné se učesat,“ řekla maminka.
Ve skutečnosti potřeboval Jonathan nutně ostříhat. Konečky vlasů pronikali přes límec jakoby bylo
hrozně dávno, kdy ho někdo stříhal. Budil dojem zatoulaných zvířat, co každou chvíli mohlo vrčet, ač
to u dítěte nedávalo smysl.
„Pak budeš ještě hezčí,“ mrkla na něho Maryse.

"Je to vůbec možné?" Jonathan se suše zeptal.

Alec se zasmál. Jonathan vypadal překvapeně, jakoby si Aleca předtím nevšiml. Isabelle si nemyslela,
že do té doby věnoval pozornost někomu jinému než jejich matce.

"Řekněte ahoj Jonathanovi, děti," řekl Isabellin táta.

Max se díval na Jonathana v úžasu. Upustil svého plyšového králíčka na zem a šoural se vpřed a objal
Jonathana kolem nohou. Jonathan znovu ucukl, ale tentokrát instinktivně udělal krok vzad, dokud
génius nepřišel na to, že byl napaden dvouletým.

"Ahoj, Jonathing," řekl Max, zahalená do materiálu Jonathanových kalhot.

Jonathan velmi opatrně poklepal na Maxova záda.
A bylo to ještě horší když se vrátili domů a Max mluvil, když se všichni chtěli vrátit do postelí.

"Jonathing může spát v mém pokoji, protože máme rádi jeden druhého," navrhl Max.

"Jonathan má svůj vlastní pokoj. 'Vyspi se, Jonathane,' "řekla Maryse.

Isabelle šla do svého pokoje, ale pořád byla vzrušená a nemohla spát. Malovala si své nehty, když
zaslechla drobné zavrzání dveří na konci chodby. Isabelle vyskočila, na jedné noze měla nehty
nalakované černě a druhou měla stále v tlusté růžové ponožce, rozeběhla se ke dveřím. Jen co
vystrčila hlavu, uviděla Aleca jak dělá totéž ze svého pokoje. Oba sledovali siluetu Jonathana
Waylanda, která se plížila chodbou. Isabelle s Alecem se pomocí gest domluvili, že ho společně budou
následovat.
Oba spěchali za Jonathanem, který Institut neznal, došli v jeho stopách do kuchyně. Jonathan si
vytáhl košili a utíral si krev podél rány na boku.

" U Anděla," řekl Alec. "Jsi zraněný. Proč jsi nic neřekl?"
Isabelle bouchla Aleca do ruky za to, že měl být nenápadný. Jonathan se na ně podíval s pocitem viny,
jako kdyby ho našli krást švestky, nikoli jako by byl raněný.

"Neříkejte to svým rodičům," řekl.

Alec běžel k Jonathanovi, zkoumal řez a pak Jonathana postrčil směrem k židli a posadil ho. Isabelle
nebyla překvapená, Alec byl vždycky nesvůj když ona a nebo Max spadli.

„Je to povrchové,“ řekl Alec po chvíli „ale naši by to měli vědět. Maminka by ti mohla nakreslit iratzii
na – nebo něco“

"Ne! Je lepší, že když vaši nebudou vědět, že se vůbec něco stalo. Byla to jen smůla, že mě je jeden
z nich dostal. Jsem dobrý bojovník,“ protestoval ostře Jonathan. On byl tak prudký, že to bylo téměř
alarmující. Kdyby mu nebylo jen deset, Isabelle by si myslela, že má strach, že ho pošlou pryč,
protože není dost dobrý voják.

"Jsi skvělý bojovník," řekl Alec. "Jen potřebuješ někoho kdo ti bude krýt záda."

Jak mluvil, tak lehce položil ruku na Jonathonovo rameno. Bylo to malé gesto, až na to, že Isablle
nikdy neviděla Aleca takhle mluvit na někoho, kdo nebyl z rodiny a Jonathan se při jeho dotyku
nehnul, jakoby měl strach, že sebemenší pohyb by Aleca zaplašil.

"Bolí to hodně?" zeptal se Alec soucitně.

"Ne," zašeptal Jonathan Wayland.

Isabelle bylo jasné, že Jonathan Wayland by tvrdil, že ho nebolí ani uříznutá noha, ale Alec byl
upřímná duše.
"Oukej," řekl její bratr. "Jen si vezmu pár věcí z ošetřovny. Spolu to spravíme,“ dodal povzbudivě a
vydal se na ošetřovnu, takže Isabelle a ten divný krvácející kluk osaměli.

"Ty a tvůj bratr se zdáte být opravdu….blízcí,“ řekl Jonathan.

Isabelle zamrkala. "Jistě.“

Isabelle se zdržela uštěpačných poznámek, že jsou rodina a on host.

„Takže budete parabatai?“ odvážil se zeptat Jonathan.

"Oh, ne, to si nemyslím," řekl Isabelle. "Být parabatai je trochu staromódní, ne? Kromě toho se mi
nelíbí představa vzdát se své nezávislosti. Před dcerou svých rodičů a sestrou pro mé bratry, jsem
pořád já. Nepotřebuju být ještě někdo jiný. Víš?“

Jonathan se usmál. Měl prasklý zub. Isabelle se podivila, jak se mu to mohlo stát a doufala, že ho má
naštípnutý z boje.

"Já nevím. Já nejsem pro nikoho nic."

Isabelle se kousla do rtu. Nikdy předtím si neuvědomila, že pocit bezpečí bere jako samozřejmost.
Jonathan pohlédl na Isabelle jak mluvil a hned potom na dveře, kterými zmizel Alec. Isabelle
pozorovala Jonathana Waylanda žil v jejich domově méně než tři hodiny a už se pokoušel získat
parabatai. Jonathan se usadil do křesla a znovu měl svůj postoj jsem příliš cool pro tento Institut.
Isabelle byla jediná hvězda, co tenhle Institut potřeboval a nebo Wayland. Společně zírali na sebe,
než se nevrátí Alec.

"Ach — mám ti obvaz raději obvázat nebo to chceš udělat sám?“

Jonathanův obličej byl nečitelný.
„Zvládnu to sám. Nepotřebuju pomoc.“

"Oh," řekl nešťastně Alec.

Isabelle nemohla říct, jestli tímhle Jonatha chrání sám sebe, ale byl raněný. Alec se navíc stále
ostýchal před cizími lidmi. Jonathan byl uzavřený a chtěl být nepříjemný, i když Isabelle poznala, že
jeden k druhému chovali sympatie. Isabelle si povzdechla. Chlapci byli beznadějní, musela se situaci
postarat sama.

"Stůj klidně, idiote," nařídila Jonathanovi, vzala mast z Alecovi ruky a začala jí pomazávat
Jonathanovu ránu.

" "Hm," řekl Alec. "Dala jsi hodně masti."

Opravdu to vypadalo trochu jako když stiskla střed tuby a vyletěla ven.

"To je v pořádku," řekl Jonathan rychle. "Je to skvělé. Děkuji, Isabelle."

Isabelle vzhlédla a zašklebila se na něj. Alec efektivně ovinul obvaz. Jakmile s tím začal Isabelle
ustoupila. Její rodiče by měli asi námitky, že jejich host je nechtěně mumie.

"Co se děje?" ozval se ode dveří hlas Roberta Lightwooda "Jonathane! Říkals, že nebyl zraněn."
Když Isabelle, viděla, jak její máma a táta stojí na prahu kuchyně, založenýma rukama a mají zúžené
oči. Představovali si jaké budou mít výhrady k tomu, že si ona a Alec s tím novým klukem hrají na
doktora. Značné výhrady.

"Jen jsme lepili Jonathana," oznámil Alec úzkostlivě, stál před Jonathonovou židlí „Žádný velký
problém.“

"Je to moje chyba, že jsem zraněný," řekl Jonathan. "Já vím, že se vymlouvají jen slaboši. Už se to
nestane.“

"Že ne?" zeptala se její matka. "Všichni bojovníci se někdy zraní. Máš v úmyslu utéct a stát se
Mlčenlivým bratrem?“

Jonathan Wayland pokrčil rameny.

"Chtěl jsem se přidat k Železným sestrám, ale poslali mě bolestné sexistické odmítnutí.“

Všichni se zasmáli. Jonathan vypadal na chvilku překvapeně, pak se zasmál, než svůj smích nezavřel
víkem truhly. Byla to matka Isabelle, kdo šel zkontrolovat Jonathanovi rány, zatímco její otec zůstal
stát u dveří.

"Jonathane?" zeptala se Maryse „Říkal ti někdo jinak?“

"Ne," řekl Jonathan. "Můj otec jako vtip říkal, že má dalšího Jonathana, kdybych nebyl dost dobrý.“

Isabelle si nemyslela, že je to dobrý vtip.

"Vždycky mi přišlo, že když někdo z Lovců stínů pojmenuje dítě Jonathan je to jako, když civil své dítě
pojmenuje Jebediah," řekla matka Isabelle.

"Johne," řekl její otec. "Civilové často své děti pojmenovávají John."

"Opravdu?" zeptala se Maryse a pokrčila rameny. "Mohu odpřisáhnout, že je to Jebediah."

"Mé druhé jméno je Christopher," řekl Jonathan. "Bylo by – můžete mi říkat Christopher, jestli
chcete."

Maryse a Isabelle si vyměnil výmluvný pohled. Ona a její matka vždycky byly takhle schopné
komunikovat. Isabelle si myslela, že to bylo protože byli obě dívky.

"Nepřejmenujeme tě,“ řekla smutně Maryse. Isabelle si nebyla jistá, jestli byla její matka smutná,
protože si Jothan myslel, že to udělají, že mu dají jiné jméno, jako by byl zvířetem, nebo byla smutná,
protože by je nechal. Ale byla si jistá, že její matka sledovala Jonathana stejně, jako když koukala, jak
se Max učí chodit a bylo jasné, že nebude žádné zkušební období. Jonathan tu očividně zůstane.
"Možná co přezdívka?" navrhl Maryse. "Co si myslíš o Jace?"

Jonathan chvíli pozoroval matku Isabelle, nakonec se usmál a jeho úsměv vypadal jako by vycházelo
slunce, byl vřelý s rostoucí nadějí.

„Myslím, že Jace bude fajn,“ řekl Jonathan Wayland.

Když byl chlapec představen rodině a upíři spali v podpadlubí lodi, bratr Zachariáš procházel městem,
které nebylo jeho vlastní. Lidi, které míjel, ho neviděli, ale viděli světlo v jeho očích, jako by získal
novou chuť žít. Píseň byla dlouhá, slyšel klaksony aut, skřípění pneumatik od žlutých taxíků a mnoho
hlasů v mnoho jazycích. Nemohl se připojit do téhle písně anebo snad mohl? Chlapec možná neměl
nic společného s Willem. Jem tohle nevěděl. Jem – ve chvílích kdy si vzpomněl na Willa byl Jem – byl
to jeho ztracený a nejdražší Lovec stínů. Pamatoval si jeho obličej, gesta, otáčení hlavy, tón hlasu.
Nikdy milované nepustil z hlavy, ale někdy byli blíž. Věnoval pozornost vyřezávání pod dlaněmi na
jeho holi. Byla to připomínka jeho víry . Pokud je nějaká část jeho se mnou a on věřil, že je, pak měl
sebe na dosah ruky. Nic než část. Dovolil si se usmát. Nemohl otevřít ústa, ale i tak se usmíval. Stále
mohl mluvit k Willovi, i když neslyšel již žádnou odpověď. Život nebyla loď, která nás krutě nesla od
všech, co máme rádi. Není ztracen navždy. Život je kolo. Od řeky byly slyšel mořské panny. Jiskry
města vítali nový den. Narodil se nový den. Je-li život je kolo, tak se přinese zpátky k němu. Vše co
musí udělat, je neztrácet víru. I když jeho srdce svádělo těžký boj nebyla lepší alternativa. I když bratr
Zachariáš cítil, jak boj prohrává, měl naději.

Někdy vypadáš příliš daleko ode mne, můj parabatai.

Světlo na vodě nijak nesoupeřilo s planoucím úsměvem chlapce, který byl tak nezdolný a přitom se
mohl tak snadno zranit. Bylo to dítě, co hledalo nový domov, jako Will a chlapec, jenž kdysi byl sám
bratr Zachariáš. Oba v žalu přicestovali do místa, kde našli jeden druhého. Jem doufal, že najde štěstí.
Jem se usmál na chlapce, co už byl dávno pryč.

Někdy Wille, řekl. Se zdá, že jsi velmi blízko.