Jméno: Michaela Petrová

Objednávka: 162483
Následující text vznikl za přispění editora, grafika, sazeče, korektora a mnoha
dalších. Všichni vám společně s autorem děkujeme za zakoupení této knihy.
Pokud jste se k textu dostali bez zaplacení a kniha se vám líbila, podpořte prosím
vznik publikace zakoupením jedné kopie na http://www.eReading.cz/.
 SVŮDNÉ
ZÚČTOVÁNÍ

WENDY HIGGINSOVÁ
Přeložila Jana Jašová

Copyright © 2014 by Wendy Higgins

Published by arrangement with HarperCollins Children’s Books,
a division of HarperCollins Publishers
Translation © Jana Jašová, 2015
Cover © 2014 by Howard Huang

ISBN 978-80-7447-777-5
Obsah
PROLOG
KAPITOLA PRVNÍ
KAPITOLA DRUHÁ
KAPITOLA TŘETÍ
KAPITOLA ČTVRTÁ
KAPITOLA PÁTÁ
KAPITOLA ŠESTÁ
KAPITOLA SEDMÁ
KAPITOLA OSMÁ
KAPITOLA DEVÁTÁ
KAPITOLA DESÁTÁ
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
KAPITOLA DVANÁCTÁ
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
KAPITOLA PATNÁCTÁ
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ
EPILOG
 Pro Autumn a Caydena,
má nejlepší, nejsvůdnější díla
 PROLOG

V koktejlovém baru ve Vegas neměla ani jediná duše tušení, že ve vzduchu jsou
démoni. A ani jedna duše by neuvěřila tomu, že ti čtyři pánové, kteří sklízejí obdivné i
závistivé pohledy přítomných, patří k nejlepším vyslancům pekel, kteří kdy chodili po
zemi. Lidé dokázali vycítit jejich kouzlo, přitahovala je moc a záhadnost v jejich tvářích,
nechávali se jimi nalákat jako motýli k zářivým květům s jedovatým nektarem.
Pharzuph, Astaroth, Mammon a Melchom seděli bez úsměvů v nažehlených oblecích,
upíjeli martini a skotskou a debatovali o událostech z předchozí noci. Odvezli si na
Melchomův soukromý ostrov u kalifornského pobřeží čtyři ženy, zneužili je a opustili
hned v přístavu, přestože jim přislíbili dopravu zpátky do Vegas.
„Chtěl bych vidět, jak to ty krávy vysvětlují svým manželům a snoubenci,“ prohodil
Kníže nevěry Astaroth, když od těch nešťastnic rychle odjížděli, a hlasitě se zachechtal.
Ale čas her a zábavy skončil. Teď je čekala práce. Seděli u baru a přemítali o tom, co
se včera v noci dozvěděli –
o zrádcích ve vlastních řadách a mezi jejich potomky.
Kníže lakomství Mammon nepřítomně kroužil sklenkou, v níž se rozpouštěl led.
Přemýšlel o synovi, jehož na ostrově zabil. Flynn byl jeho nejoblíbenější nefilské dítě za
posledních pár staletí a právě z něj se vyklubal ten nevděčný jidáš. Šok z jeho zrady ho
ještě pálil. Mammon už spoustu let nikoho nezabil a ten čin mu ponechal na jazyku
hořkou pachuť. Ne že by to snad svým pekelným bratrům někdy přiznal.
„A před včerejší nocí na něm nebyly nikdy vidět žádné známky rebelantství?“ zeptal
se Kníže závisti Melchom.
„Vůbec ne.“ Mammon do sebe obrátil zbytek pití a podmračeně bouchl skleničkou o
stůl.
„Je načase povědět to ostatním knížatům. Sejdeme se večer,“ navrhl Pharzuph a
zkřížil paže na prsou.
„Někteří už opustili město,“ připomněl Melchom. „Třeba Belial.“
„Povoláme je zpátky,“ zavrčel s úšklebkem Pharzuph. „Nemůžeme dopustit, aby
Belial vytušil, že mu jsme na stopě. Jen ať si myslí, že nám jde jen o to připravované
povstání nefů.“
Astaroth si uhladil dlaní dlouhé vlnité blond vlasy a vytáhl svůj mobil. Zvolil z
kontaktů číslo a ostatní s pomocí nadpřirozených smyslů poslouchali jejich hovor.
„Ano?“ ozvalo se na druhém konci s francouzským přízvukem.
„Bratře Rahabe, svolej bratry do Vegas. Máme jisté zprávy.“ Rahab se odmlčel.
„Výborně.“
„A ještě něco,“ dodal Astaroth. „To staré proroctví.“
„Co je s ním?“ vyštěkl Rahab. „Můžeš nám ho připomenout?“
„Pokud si vybavuji…“ Rahabův hlas zdrsněl znechucením. „Nefil čistého srdce má
povstat a vyhnat démony z povrchu země do hlubin pekla, kde zůstanou až do konce
dnů.“
Stůl ztichl a všichni démoni v lidských tělech na chvíli vypadali, jako by se jim
udělalo špatně.
 „Víš jistě, že je to takhle?“ zeptal se Astaroth.
„Pověděl mi to sám pan Lucifer.“
Čtyři knížata si vyměnila mlčenlivé pohledy, zatímco kolem nich všichni popíjeli a
hlučeli. Pharzuph si odkašlal a natáhl se pro telefon. Tiše do něj promluvil.
„A jak náš Pán získal tuhle informaci?“
Rahab výhrůžně zašeptal: „Opovažuješ se o něm snad pochybovat?“
Na Pharzuphově tváři zůstal obezřetně nicneříkající výraz. Jeho hladký anglický
přízvuk se ani nezachvěl. „To je směšné obvinění. Pochybuji jen o jeho zdroji.“
Rahab se odmlčel. Potom zdráhavě připustil: „Ví to od našeptávače. Jednoho z
legionářů.“
Knížata si opět vyměnila nedůvěřivé pohledy. Tohle byl ten důvod, proč nikdo nebral
proroctví vážně. Připadalo jim nepravděpodobné, že by nějaký bezcenný legionářský
duch mohl přijít k tak významné informaci a ještě ji správně tlumočit.
„To proroctví je pravé!“ vybuchl Rahab do telefonu. „Říkám vám hlupákům už dvě
tisíciletí, abyste té nefilské rase nevěřili! Proč to vytahujete zrovna teď? Co se stalo?“
„Už brzy o tom se všemi promluvíme, bratře,“ ujistil ho Pharzuph.
Rahab tiše zavrčel a ukončil hovor.
„Tak co je teď v plánu?“ ozval se Astaroth.
„Nejdřív zjistíme, jestli se Belial a to jeho děvče zařídili podle rozkazů z minulého
shromáždění. Zjistíme, jestli je ještě panna. Ta je na mém seznamu podezřelých úplně
nejvýš. Andělé světla předtím nikdy kvůli žádnému nefovi nezasahovali.“
Melchom se opřel lokty o stůl. „A jak zjistíme, jestli je čistá?“
Po Pharzuphově tváři přelétl zlověstný úšklebek. „To nechte na mně.“
„A pokud je?“ zeptal se Melchom.
„Zabijeme ji okamžitě, než nám v tom ti zatracení andělé stačí zabránit.“ Pharzuph
dopil martini a zadíval se na ženu, která po něm pokradmu pokukovala. „A budeme
sledovat Belialovu reakci. Tak poznáme, jestli pracovali společně, nebo jestli je to jen
výhradně nefilská záležitost.“
„Nic z toho stejně nedává smysl, sakra.“ Mammon si promnul čelo. „Po tom
shromáždění jsme jich spoustu nechali sledovat.“
„Jen prvního půl roku,“ připomněl Astaroth. „Nejspíš se dali do díla v posledním
roce.“
„Tak je zase musíme začít hlídat. Tak dlouho, jak to bude nutné.“
Melchom zavrtěl hlavou. „To se vládci Luciferovi nebude líbit – že zneužíváme jeho
legionáře, aby hlídali nefy, když jejich posláním je soustředit se na lidskou rasu. Po
minulém shromáždění zuřil.“
Pharzuph si povzdychl. „Dobře, zatím ještě našeptávače nepovoláme. Počkáme, až co
zjistíme o dceři Belialově.“
Všichni souhlasně přikývli a Pharzuph se postavil.
„Před setkáním máme tady ve Vegas ještě pár hodin, tak proč je nevyužít?“ prohodil.
Vydal se k ženě s rudou aurou, která hleděla přímo do jeho modrých očí. „Nejlepší
práce na světě,“ zašeptal si sám pro sebe.
 Někdy úplně stačí někoho milovat…
Jinou perlu v temných zákoutích života nenajdete.
VICTOR HUGO, BÍDNÍCI
 KAPITOLA PRVNÍ

V plamenech
Když jsem odlétala z Los Angeles, už se ve mně rozhoříval plamínek. Uspokojující
žár cíle a elánu, jaký jsem nikdy předtím necítila. Už nikdy nebudu jen mlčky přihlížet,
jak knížata berou někomu život. Ztratili jsme našeho spojence Flynna, syna knížete
Mammona. Zabil ho vlastní otec, když vládci démonů přišli na to, že Flynn je zrádce.
Nikdy nezapomenu na tu příšernou bezmoc, kterou jsem cítila, když jsem byla ponořená
až po krk ve vodě pod molem na ostrově a nahoře zatím knížata odsuzovala Flynna. S
tímhle jsem skoncovala.
My nefilové teď zbavíme zemi démonů. A já mám stát v čele našeho útoku.
To vědomí ve mně nejprve zajiskřilo, pak se rozhořelo a šířilo se mi žilami. Bylo
toho ještě tolik, co jsem neznala, ale nikdy jsem se necítila silnější a rozhodnější. A za to
mohla láska… ta podstata života, kterou knížata pekel pokládala za slabost. Protože
neměla tušení o její povznášející síle.
Miluju Kaidana Rowea a on miluje mě.
Miluju svou adoptivní mámu Patti a svého tátu a vím, žeti dva by za mě dali život.
Mám ráda nefily a chci je vidět svobodné, zbavené děsu z jejich otců.
Miluju dobro vlastní všem lidem, ten příslib lepší budoucnosti na zemi, do níž se už
nebudou plést démoni.
Poprvé vůbec jsem o sobě nepochybovala. Když jsem se na chodníku před
atlantským letištěm setkala s Patti, pevně jsem ji k sobě přitiskla. Cítila jsem se jiná než
ta dívka, která ji před týdnem opouštěla. Máma se ode mě odtáhla a zkoumala mou
tvář. Pak mi odhrnula vlasy z ramene a krátce přikývla, jako na srozuměnou. Bylo
načase, abych zaujala své místo ve světě. Abych naplnila své poslání. Patti se zalily oči
slzami, ale ramena držela zpříma, jak ji naplňovala mateřská hrdost.
Ano. Bylo načase. A její podpora pro mě znamenala všechno.
Cestou v autě domů mi zazvonil mobil. Když jsem viděla na displeji tátovo číslo,
rozbušilo se mi srdce.
„Ano?“
„Dnes večer byla svolaná další schůzka ve Vegas,“ ozval se táta svým obvyklým
nabručeným tónem. „Možná je to poslední možnost, kdy si můžeš v bezpečí promluvit s
ostatními. Posílám ti informace mailem. Buď opatrná.“
Zavěsil dřív, než jsem stačila něco odpovědět.
Další schůzka. Takže knížata nemarní čas. To vědomí trochu nabouralo mou
předchozí sebedůvěru. Jen jsem doufala, že s ostatními nefy z toho všeho vyjdeme se
zdravou kůží.
Napsala jsem esemesku Kaidanovi. Měla jsem ho v kontaktech jako Jamese, podle
Bonda. Vybral si to sám. On mě měl uloženou jako Kočku z koncertu.
Videochat za pul hod.
Po jeho okamžité odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou a zrudla.
 V satech, nebo bez?
Bylo fajn vědět, že si Kaidan i uprostřed všech těch pohrom dokáže zachovat smysl
pro humor. Anebo možná nežertuje…
„Že by esemeskové flirtování?“ Patti odtrhla oči od silnice a zalétla jimi ke mně.
Rychle jsem Kaidanovu zprávu vymazala.
„Je to tak zvláštní,“ zamumlala jsem.
Patti se ke mně natáhla a stiskla mi ruku. „Užívej si to, zlatíčko. Každou vteřinu!“
Což jsem rozhodně dělala.
Když jsme přijely domů, ze všeho nejdřív jsem se vrhla na svoje maily, abych si
přečetla zprávu od táty:

Dodatečně tě přijali na Virginský technologický institut v Blacksburgu ve Virginii. To je

čtyři hodiny cesty od Washingtonu, kde budu já. Na koleji máš soukromý pokoj. Patti dostane
zařízený dům v sousedním městě. Sbalte jen to nejnutnější. Odjedete do tří týdnů.

„Patti! Pojď si to přečíst!“

Rozběhla se ke mně a přečetla mi mail přes rameno. Pak mě zezadu objala.
„Virginie, hory,“ zašeptala. „To zní báječně, ty moje vysokoškolačko.“
Celé to znělo báječně, hlavně že Patti bude pořád blízko mě, ve vlastním domě,
daleko od knížete Pharzupha, který se zdržuje v Atlantě. Zajímalo by mě, jak dlouho to
táta plánoval a za kolik nitek musel zatahat.
Teď jsem to musela honem oznámit Jayovi a Veronice, dvěma lidem, které budu z
Georgie postrádat nejvíc.
Patti šla dělat večeři. Já se usadila s laptopem na pohovku a připojila se na server s
videochatem. V břiše mi poletovali motýlci, když jsem zadávala Kaidanovo číslo. Na
monitoru se objevila jeho tvář a já zadržela dech.
„Á, moje holubička.“ Seděl za psacím stolem ve svém pokoji, bez trička, kolem ostře
řezané tváře se mu vlnily pramínky mokrých hnědých vlasů. Jeho modré oči se do mě
přes obrazovku propalovaly.
Páni. Prostě… páni. Začala jsem litovat, že jsem si aspoň nenatřela pusu leskem nebo
tak něco.
„Ahoj,“ hlesla jsem zaskočeně, protože i přes monitor ze mě dokázal udělat
sentimentální zamilovanou kačenu. Prohlížela jsem si jeho hrudník a horní část břišních
svalů. „Nejseš nahej úplně, že ne?“
Tmavá obočí mu zaškubala. „Mám se postavit?“
Vykulila jsem oči. „Cože? Ne, ty si děláš srandu. Nejseš nahej.“
„Zrovna jsem vylez ze sprchy, kotě.“ Omluvně se zakřenil.
Houby. Utahuje si ze mě.
„Měla bys to taky zkusit,“ poradil mi. „Takhle na dálku je to bezpečná zábava.“
Zamrkal a hrudník, krk i obličej mi zrudly. Otočila jsem se k zavřeným dveřím pokoje a
Kaidan se rozesmál. „Už jsem tě nahlodal, viď?“
„Ne.“ Snažila jsem se neusmívat. „Jen nechci, aby Patti slyšela ty tvoje oplzlý návrhy.
A teď mlč a poslouchej.“
 Pověděla jsem mu novinu o tom, kam jdu na vysokou, a Kaidan přikyvoval. Prsty si
projížděl v mokrých vlasech a odhrnoval si je z obličeje.
„Bezva. Jsem rád, že vypadneš jinam. Škoda že to nejde dřív.“
„Jo.“ Kousla jsem se zespodu do rtu. „Kdy myslíš, že pro mě přijdou?“
Tvář mu potemněla. „To nevím. Možná bys mohla odjet dřív než za tři neděle. Jít
někam do hotelu nebo tak.“
„Uvidím, co řekne táta po dnešní schůzce.“
Zírali jsme na sebe.
„Jsi tak zatraceně sexy,“ zašeptal tichým svůdným hlasem.
V žilách mi hučela krev. Jako vždycky z Kaie. Měl zase ty svoje postelové oči...
přimhouřené, výmluvné. A možná to ani nebylo úmyslné. Náhle se mě zmocnil strach.
Tenhle kluk je nebezpečný i přes půl země, vážně.
„Chovej se slušně, Kaie.“ Hlas mi zněl smyslněji, než jsem měla v úmyslu.
„Vždyť mlčím.“ Olízl si rty a já si vzpomněla, jak se ještě před pár týdny dotýkaly
mého těla. Neviděli jsme se jenom den, ale už mi to připadalo neuvěřitelně dlouho.
„Hele, přestaň,“ zamumlala jsem.
Zakřenil se. „S čím?“ Jako by to nevěděl. Kaidan Rowe neměl k ničemu dál než k
nevinnosti a moc dobře věděl, jak na dívky působí.
Na nočním stolku za ním zazvonil telefon.
„Vteřinku, zlato.“
Otočil se i se židlí, a když se zvedl, zahlédla jsem záblesk opálených holých půlek.
Vyjekla jsem, zachichotala se a zakryla si oči.
„To je Blake,“ ozval se.
Sykla jsem na něj: „Ty seš fakt nahej!“
„Říkal jsem ti to… Čau kámo, jak je? Zrovna mluvím s A. Ne, nic novýho. Možná
večer… Jo, tak zatím.“
Uslyšela jsem z reproduktoru nějaký šramot a Kai mě vyzval: „Teď už se můžeš
podívat.“
Zamžourala jsem mezi prsty a spatřila jsem jen jeho hezký obličej. Spustila jsem ruce
a pokusila se zatvářit vážně. „Seš mizera.“
„A to máš na mně ráda.“ Opřel se o židli a zvedl svoje velká chodidla na stůl. „Taky
bys to měla někdy zkusit. Samozřejmě jen se mnou, moje Ann.“
Aniž ze mě spustil zrak, vzal si do prstů pero a začal s ním točit mezi prsty. Jedině
Kaidan Rowe dokázal sedět nahý před kamerou a chovat se naprosto nenuceně. Bylo to
trochu… rozptylující.
Dívala jsem se, jak se mu zvedá hrudník, jak pomalu s výdechem klesá. Odložil pero.
„Včera v noci se mi o tobě zdálo. Že jsi pořád tady se mnou.“
Položila jsem si ruku na tvář a nechala se jeho slovy zalít jako horkými slunečními
paprsky. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit – že to Kaidan připustil, přistoupil na to, že
budeme spolu. Že mi dovolil milovat ho.
„Děkuju ti,“ hlesla jsem.
„Že se mi o tobě zdálo?“ Rozchechtal se. Usmála jsem se na něj.
Mluvit spolu a vidět se přitom jen na obrazovce bylo zvláštní. Paradoxně jsem se
cítila obnaženější. Jako by kamera zdůrazňovala každé mé slovo a každý výraz.
„Ne… za všechno.“
„Blbost, krásko. Já děkuju tobě.“
Znovu jsme na sebe mlčky zírali. Na zlomek vteřiny jsem zapomněla, že je nahý. A
pak jsem si zase vzpomněla.
„Co je?“ ozval se. „Co má tenhle pohled znamenat?“
Kéž bych hned tak nerudla. Viděla jsem ho, jak odjíždí se židlí stranou. Pak jsem
slyšela, jak vstává.
„Tak jo, zlato, už je to lepší.“
Měl na sobě běžecké tepláky, s pasem tak nízko, až jsem viděla prohlubně ve tvaru V
na jeho bocích.
Ježíši.
„To není fér, víš,“ ozval se Kaidan, když se posadil a naklonil se ke kameře.
„Co není fér?“
„Že už jsi dvakrát viděla můj zadek a já tvůj ani jednou.“
Zavrtěla jsem hlavou, pořád rudá jako rajče.
„No tak,“ pobídl mě. „Jenom jedno kouknutí!“
Rozesmála jsem se. „Ne!“
I on se smál. „Víš, že si z tebe jen utahuju.“
Loupla jsem po něm předstíraně pohoršeným pohledem. Pořád se pochechtával a
kolem očí se mu dělaly ty sexy vějířky. Když jsme byli spolu, tolik si mě nedobíral, ale
technologie mu zřejmě zaručovala pocit bezpečí, který ho sváděl k odvážnějším
výpadům.
Asi bych si na to měla zvykat.
Musím si na to zvyknout, jestli nechci pořád rudnout a nebo se schovávat pod
koberec.
Zapípal mi mobil. Otevřela jsem si esemesku. Od Marny. Byl v ní jen otazník.
„Kdo ti píše?“ zeptal se napjatě Kaidan.
„Marna. Vydrž. Rychle jí zavolám.“ Dvojčata neměla ponětí, co se stalo na ostrově,
jak blízko jsme byli tomu, aby nás chytili. Zachvěla jsem se při vzpomínce na to, jak
hrozná zima mi byla ve vodě pod molem, na kterém si knížata pohrávala se svou
kořistí. Jak zabili Flynna a odtáhli jeho tělo do moře…
Žaludek se mi sevřel, jak se mi všechny ty výjevy zase vrátily.
Sestry určitě věděly, že se něco děje, když jejich otec odjel na schůzku a nikdo z nás
nefů, Blake, Kaidan, Kopano a já, nezvedal celou tu dobu telefon.
Vzala to okamžitě.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.
„Jsi v pořádku? Co se sakra děje?“
Věděla jsem, že knížata mají dneska setkání, ale stejně jsem telefonickým hovorům
nedůvěřovala.
„Není to dobré,“ odpověděla jsem vyhýbavě. „Jeden z našich… to má za sebou.“
Marně chvíli trvalo, než pochopila. Pak zalapala po dechu. „Panebože…“ cítila jsem,
že se chce zeptat kdo, ale udržela se. Místo toho vyhrkla: „Jsme v Miami a máme dva
dny volno. Můžeme přijet?“
„Ano, prosím.“ Ulevilo se mi, že si o tom budeme moci promluvit z očí do očí.
Zavěsila jsem a soustředila jsem pozornost zase na Kaidana. Humor nás už oba
opustil.
„Všechno dobře dopadne,“ hlesla jsem. „Čím dřív se jich zbavíme, tím líp.“
Kai naprázdno pohnul rty. V duchu jsem ho pobízela, ať to vysloví nahlas.
„Čeho se bojíš, Kaie?“
„Jenom jedný věci.“ Jeho modré oči se setkaly s mým pohledem. „Že tě ztratím.“
Na tváři se mu mihla bolest. Sevřelo se mi srdce. Oba jsme věděli, co nás teď čeká.
„Slib mi, prosím, že budeš opatrná, Ann. Žádný zbytečný hrdinství.“
„Slibuju. Nemám v úmyslu udělat ze sebe mučednici. Chci to přežít. Zbavit se jich,
ale zůstat naživu. S tebou.“
Bolest mu z tváře zmizela. Tahle představa se mu nejspíš zamlouvala.
Telefon mi znovu zabzučel s doručenou esemeskou. „Jay,“ oznámila jsem do kamery.
Uz doma?
JJ, odpověděla jsem. Prijdes, pls?
Obočí se mi stáhlo obavami. „Co je?“ zeptal se Kaidan. „Nevím. Chce, abych k němu
přišla.“
„Tak běž. Budu tady celej večer, ozvi se mi, až se vrátíš.“ Vzhlédla jsem k němu s
vděčným úsměvem. „Ty seš prostě nejlepší přítel, jakýho si holka může přát.“ Zamrkal.
„Tak se brzo vrať, zlato. Jo, a na něco se Jaye za
mě zeptej. Proč se dýdžej vždycky tak rychle opije?“
„Dobře, zeptám. A pointa?“
„Protože pořád všechno míchá.“ S nadějí se na mě upřeně zadíval. „Aha, jasně.“
Vynutila jsem ze sebe úsměv. Kaidan se zatvářil zklamaně. „Není to legrační?“
„Ne,“ ujistila jsem ho a zasmála se. „Ale Jay to ocení.“ Usmívali jsme se na sebe, když
jsme se odhlašovali, a já se pak vydala za Jayem.
 KAPITOLA DRUHÁ

Začíná to
Sama jsem si otevřela dveře Jayova domu a vydala se do jeho pokoje. Odděleně tam
seděl on a Veronica – ona na jeho židli u stolku s počítačem, Jay se opíral o čelo postele.
Oba obklopovala aura tmavomodrého smutku. Ta Veroničina v sobě měla i šedavý stín
nervozity. Už z té vzdálenosti mezi nimi a z napětí ve vzduchu jsem poznala, že se
rozešli.
„Ahoj,“ pozdravila mě Veronica.
Posadila jsem se na kraj postele. „Ahoj.“
Jay se otočil na moji kamarádku s nakrčeným obočím. „Chceš jí to říct ty?“
Kousla se do rtu. „Totiž, dostala jsem fakt bezvadnou nabídku. Zatím jsem to
nikomu nevykládala, protože jsem si nebyla jistá, jestli to mám vzít, ale pak jsem se
rozhodla, že do toho půjdu. Jedu na jeden semestr studovat do Španělska.“
„Do Španělska!“ Nemohla jsem se neusmát. Znělo to úžasně. Veronica mi do toho
obrázku dokonale zapadala.
Když jsem ale viděla nedostatek nadšení v Jayově výrazu, opustilo mě i to moje.
„Aha.“
Ticho.
„Udržovat vztah na dálku je asi dost těžký, co?“ zkusila jsem to.
„Je tady časovej posun,“ spustila Veronica. „A Jay po večerech pracuje a já budu mít
asi fůru učení...“
Věděla jsem, že je v tom víc než jen časový posun, vzdálenost a spousta povinností.
Na těch dvou už jsem vlastně pozorovala celé měsíce, kam jejich vztah asi spěje. Teď mi
ani jeden nepřipadal šokovaný nebo rozzlobený. Oba byli jen smutní.
„Hele… jste v pohodě, vy dva?“
Jay si dloubal do švu džínů. „Je to super příležitost, že jo. Něco takovýho se nedá
zahodit.“
Podívala jsem se na Veronicu a uviděla jsem, jak se kolem ní šíří mlha světle šedé
provinilosti. Po chvíli se barva rozptýlila v modři.
Poklepala jsem na postel mezi sebou a Jayem a Veronica se roztřeseně zvedla. Přišla k
nám, posadila se tak, že jsme seděli všichni v půlkruhu, s tvářemi obrácenými k sobě.
Jayova aura se s Veroničinou blízkostí trochu rozsvítila.
„Mám vás ráda, lidi,“ začala jsem.
Veronica se kousla do rtu. „Nezlobíš se na mě kvůli tý škole? Já vím, že jsme se
domlouvaly, jak budeme na koleji bydlet spolu…“
„Ne, jasně že nezlobím.“ Načasování bylo příšerné, ale musela jsem jim to povědět
hned teď. „Mám vlastně taky velkou novinu.“
Oba se na mě zadívali. Čekali.
„Nakonec nepůjdu na techniku tady v Georgii. Táta se stěhuje do hlavního města a
chce nás mít blíž, takže zatahal za nějaký nitky a zařídil, aby mě vzali na Virginskej
technologickej institut. Budeme se s Patti stěhovat.“
Mí kamarádi vykulili oči. „Cože?!“ vyhrknul Jay, právě když Veronica hlesla: „Páni!“
„Já vím, je to všechno tak narychlo, ale asi potřebuju změnit prostředí. Táta si to taky
myslí.“
„Lidi, to je šílený.“ Jayovi se na chvíli zaleskly oči. „Tak vy mi obě odjedete.“
S Veronicou jsme se k němu zároveň vrhly a objaly ho a Jay zase objal nás. Naše
poslední společné objetí.
Když jsme se od sebe odtáhli, ucítila jsem, jak se mezi námi něco podivně posunulo.
Ta změna pramenila z vědomí, že už to nikdy nebude jako dřív. Mohli jsme to buď
přijmout a pokusit se zůstat přáteli i za těch nových podmínek, nebo nechat vzdálenost
a čas, aby nás rozdělily navždycky. Jay mě pevně chytil za ruku a já věděla, že bude stát
při mně – vždy, když půjde o něco důležitého. Zato Veronica…ta už se tvářila odtažitě.
Nemohla jsem jí to mít za zlé. Byla vzrušená z pomyšlení na svou novou budoucnost,
toužila roztáhnout křídla a letět.
Otřela jsem si koutky očí. Veronica se ke mně naklonila, aby mě poplácala po
rameni.
„Hele, a s Kaidanem jste fakt spolu? Jako doopravdy?“
Změna tématu trochu odlehčila napětí v pokoji. Pokusila jsem se udržet svůj široký
úsměv na uzdě. Už jsem skoro zapomněla, že jsem jim oběma v opilosti poslala z Los
Angeles esemesku, abych se jim pochlubila.
„No jasně.“ Jay vyskočil z postele. Najednou se tvářil dychtivě, ve tmavé auře se mu
objevil oranžový pruh. „Ale jak se to stalo? Já ani nevěděl, že letíš do L. A.“
„Bylo to šílený.“ Zvedla jsem nohy na postel a zkřížila je do tureckého sedu. Oba si
mysleli, že v Kalifornii bydlí můj táta. Byla to jedna z těch polopravd, které jsem jim
tak nerada vykládala, jenže občas to jinak nešlo. „Táta mě pozval na návštěvu, a když
jsem byla u něj, vydala jsem se navštívit Blakea. Jenže Kai byl zrovna u něj.“
Oba na mě netrpělivě zírali.
„A?“ pobídla mě Veronica.
„Nejdřív jsme se pohádali, protože jsme potřebovali pročistit vzduch, a Kai na mě
žárlil, protože jsem se líbala s Kopanem –“
„Cože?!“ přerušili mě dvojhlasně.
Jejda.
„Kdy se to stalo?“ Veronica popolezla blíž, už mi skoro seděla na klíně, jak ze mě
chtěla vypáčit všechny podrobnosti.
„O vánočních prázdninách.“
V kumbále s košťaty v Austrálii, kam jsme se vydali přemluvit Flynna, aby se stal
naším spojencem. Vzpomínku na ten zvláštní zážitek teď zastřela Flynnova smrt.
„Nemůžu uvěřit, žes mi to neřekla!“ Veronica zkřížila ruce na prsou a z aury jí
vyšlehl temně rudý vztek. Zadívala jsem se na ni a snažila se jí mlčky naznačit očima,
že ona se mi o tom Španělsku taky předtím nezmínila. Došlo jí to, spustila ruce a aura
se jí zbarvila provinilou šedí.
„Vyčítala jsem si to,“ přiznala jsem. „Je to jen kamarád, neměla jsem to připustit.
Prostě jsem to zvorala, a když to Kaidan zjistil, zuřil.“
 „To je teda drama,“ utrousil Jay. Ale napjatě mě poslouchal.
Suše jsem se zasmála. „To si piš. Bylo. Ale když jsme se s Kaiem konečně dohodli, že
si o tom promluvíme, tak…já nevím. Nějak jsme oba usoudili, že už se sobě nechceme
navzájem vyhejbat.“
„A teď spolu chodíte,“ ozvala se nepřítomným tónem Veronica.
Všichni jsme ztichli. Já a Kai jsme teď spolu, kdežto Jay a Veronica už nejsou.
Veronice zapípal telefon. Zaúpěla.
„To je táta, už musím jít. Pozval na večeři nějaký lidi z práce a bude tam celá naše
rodina.“
Její otec byl hlavní důvod, proč se chce dostat co nejdál od domova.
„Zavolej mi pak,“ šeptla jsem.
„Jasně. A budu chtít slyšet všechny podrobnosti.“
Otočila se k Jayovi. Oba je pořád obklopovala tmavomodrá aura smutku žíhaná
nervózní šedí.
„Uvidíme se potom?“
„Jo, jasně.“
Chvíle ticha. Pak se Veronica otočila a odešla.
„Seš v pořádku?“ zeptala jsem se tiše Jaye. Vypadal hodně unaveně.
„Já… nevím. Teda, asi jsem věděl, že to není navždycky, ale stejně… je to na pytel.“
Viděla jsem, jak z jeho aury proudí silná bolest ze ztráty. Chtěla jsem ho nějak
rozveselit.
„Hele, mám ti od Kaidana vyřídit jeden vtip.“
Jeho barvy hned trochu zesvětlily. Se zájmem mě poslouchal, a když jsem došla k
pointě, jen zamrkal. Tvář měl dál vážnou. „Ten tvůj kluk by se fakt měl držet toho, co
mu jde, vypadat neodolatelně. Vtipy ať nechá normálním lidem, jako jsem já.“
Svalila jsem se na kraj postele a hihňala se. Jay se smál se mnou.
„Ježíš, mně se tak ulevilo, že je taky něco, co tomu pacholkovi nejde,“ prohodil Jay,
když jsem se trochu uklidnila.
Nechtěla jsem ho ještě nechat samotného. „Nechceš skočit třeba na pizzu nebo se jít
někam najíst?“ Patti sice doma vařila večeři, ale kdybych jí zavolala, co se stalo, určitě
by to pochopila.
„Čéče, to bych moc rád, ale bohužel nemůžu, musím posekat trávník. Hele, nedělej si
se mnou starosti, jo?“ Škádlivě do mě strčil.
„Tak já ti zavolám, ok?“ navrhla jsem.
„Jasně.“ Vstal z postele a nazul si staré tenisky. Pak popadl vybledlou kšiltovku a
nasadil si ji na hlavu. Zvedl zaťatou pěst a já mu o ni drnkla svojí, než jsem ho objala
na rozloučenou.
Když jsem jela domů, myslela jsem na to, jak spolu Veronica a Jay bývali šťastní.
Vybavila jsem si, jak mi Veronica ukazovala v mobilu fotky z léta a pak mi ho najednou
vytrhla, zavřela a z aury jí vyšlehl temně šedý proud zahanbení. Než mi telefon
vyškubla, zahlédla jsem... no, hodně z jejího svlečeného těla. Nikdy předtím jsem ji
neviděla tak zrudnout.
„Ježíši, já myslela, že tyhle jsem vymazala,“ vyhrkla.
 „To je… proč bys… teda… posílalas to Jayovi?“
„To ne! Já … prostě… jen jsme blbli. Je to můj kluk!“
Začala jsem se smát jako první, ale za chvíli jsme se hihňaly obě, abychom zaplašily
šok a napětí.
Veronica Jayovi očividně věřila. Napadlo mě, jestli bych dokázala udělat něco tak
odvážného, abych překvapila Kaie?
Myslela jsem na to ještě ve chvíli, kdy jsem vystoupila z auta a zamířila po schodišti
v našem činžáku nahoru. Patti no auto tam nebylo. Nejspíš zajela nakoupit nějaké
krabice na stěhování.
U dveří bytu jsem se zarazila, protože jsem najednou měla děsivý pocit, že něco není
v pořádku. Pomyslela jsem si, že je možná nablízku démonický našeptávač, a srdce se
mi prudce rozbušilo. Bloudila jsem pohledem kolem, ale nic jsem neviděla. Nakoukla
jsem dolů po schodech. Taky nic.
Roztřesenou rukou jsem vsunula klíč do zámku a zjistila, že je odemčeno. Divné.
Patti ještě nikdy nezapomněla zamknout. Srdce mi tlouklo až v krku, když jsem zalovila
v kapsách šortek a nahmátla vystřelovací nůž, který jsem u sebe pořád nosila. Druhá
ruka mi vklouzla do kabelky a sevřela jílec Kordu spravedlivých. Strčila jsem do dveří,
ale nevešla dovnitř. Do nosu mi stoupla vůně z kuchyně, něco se tam v pomalém hrnci
vařilo.
„Je někdo doma?“ zavolala jsem s předstíranou veselostí.
Nic nevypadalo jinak než obvykle. Sevřela jsem jílec nože a nakoukla za roh. Nikde
nikdo. Vešla jsem, zavřela za sebou dveře a vydala se pomalu na obchůzku kolem bytu
– kuchyně, balkonu, koupelny, šatny. Nic. Teprve když jsem vešla do svého pokoje,
vybuchla mi v žilách panika.
Můj koš na prádlo ležel na zemi, špinavé věci z něj byly vysypané všude kolem.
Automaticky jsem zaujala obrannou pozici a chystala se na boj. Stejně mě ale šokovalo,
když se zpoza dveří vyřítil muž v černém s vlasy na ježka. Měsíce tréninku mě
automaticky postrčily do akce.
Vrhla jsem se kupředu a předklonila se, abych ho vychýlila z rovnováhy, až se
srazíme. Kabelka s kordem mi vylétla z ruky a udeřila do stěny. Podařilo se mi udržet
se na nohou, zatímco se vetřelec kutálel po zemi. Zhoupnutím se elegantně zvedl na
nohy, což mi sebralo pořádný kus sebedůvěry. Švihla jsem nožem a čepel mu projela
bicepsem. Sykl bolestí. Snažila jsem se nemyslet na to, že jsem právě poprvé v životě
úmyslně prolila krev jiného člověka.
Rychlostí blesku vykopl pravou nohou. Ucukla jsem, ale stejně mě zasáhl do ruky a
přiměl mě pustit nůž. Prudká bolest mě připravila o schopnost logicky uvažovat. Místo
abych ustoupila, vrhla jsem se proti němu. Hlavou a ramenem jsem narazila do jeho
břicha pod žebry, čímž jsem ho zaskočila. Zachroptěl a chytil mě za pas, ale byla jsem
rychlejší. Popadla jsem ho za nohu pod kolenem a škubla. Strhla jsem ho na zem.
Pravičkou mě uchopil za zápěstí a já zešílela. Kopala jsem ho všude, kam jsem
dosáhla – do slabin, hrudi, kolen, boků. S hekáním se pohyboval kolem mě. Oba jsme
byli tak plní adrenalinu, že jsme nedokázali přestat. Silný kopanec do podpaží ho
přiměl pustit moji ruku a hlasitě vykřiknout. Otočila jsem se a chtěla se dát do běhu, ale
chytil mě za kotník. Upadla jsem čelem k zemi, na lokty, a v příští vteřině ho už měla
na zádech. Zběsile jsem sebou házela, snažila se ho shodit, ale držel mě veškerou silou,
která mu ještě zbývala.
„Pusť mě!“
„Přestaň sebou mlátit, ty náno!“
Jeho přízvuk zněl nějak evropsky. Zahlédla jsem svůj nůž – byl tak blízko, jen pár
kroků ode mě. A pak jsem spatřila nohy, které se blížily ke dveřím. Útočník ten pohyb
zřejmě také zahlédl. Cítila jsem, jak se nade mnou nadlehčil a otočil. Poté něco zasvištělo
vzduchem a, než se muži stihlo z hrdla vydrat vyjeknutí, s mohutným žuchnutím to na
něj dopadlo.
Sklouzl ze mě, chytil se za hlavu a zakňučel bolestí. Ohlédla jsem se a spatřila za
sebou stát Patti. V jedné ruce měla těžkou pánev, ve druhé revolver. Odkdy má sakra
zbraň?
Pustila pánev a natáhla ke mně volnou ruku. Když mi pomohla vstát, uchopila
revolver oběma rukama a namířila ho na muže. Chvěla se, ale její výraz byl smrtící.
„Je to jeden z vás?“ zeptala se mě šeptem.
Prohlédla jsem si útočníka. Na jeho hrudi jsem neviděla žádný nadpřirozený symbol,
který by naznačoval, že je to démon nebo nefil. Zavrtěla jsem hlavou. „A rozhodně není
ani odsud.“
„Zavolej policii,“ vybídla mě Patti.
Poslechla jsem ji. Zatímco jsme čekaly, začal muž něco mumlat. Ruka mu krvácela a
na spánku měl fialovou bouli. Patti přešlapovala. Věděla jsem, že ji ten pohled
zneklidňuje.
„Prosím,“ zašeptal vetřelec. „Nevydávejte mě. On mě určitě zabije.“
Puls, který se mi začínal alespoň trochu uklidňovat, se zase zběsile rozlétl.
„Kdo?“
Tolik jsem si přála naivně věřit, že to bylo jen obyčejné vloupání.
„Zabije mě!“ vykřikl.
Dveře bytu se rozlétly.
„Paní Whittová? Policie!“
„Prosím,“ zašeptal útočník.
„Tady!“ vykřikla Patti přes rameno. Sklonila se k muži a dodala: „Pozdě.“
Zásahový oddíl muže odvezl a další hodinu pár policistů strávilo prohlížením našeho
bytu a naším výslechem. Zámek nebyl rozbitý, tomu chlapovi se ho nějak povedlo
odemknout. Rozhodně to byl profesionál.
„A vy netušíte, proč se sem ten muž vloupal a napadl vás?“ zeptal se vyšetřovatel.
Znovu.
„Ne,“ odpověděla jsem popravdě. Byla jsem zmatená. Ten v černém se mě nepokusil
zabít, to mi bylo jasné. Jako bych ho překvapila svou prudkou obranou. Pro něco ho
sem poslali. A já to nebyla.
Když začal důstojník uklízet desky s papíry, vešel do pokoje jeho kolega. Nesl něco v
igelitové tašce. Uvnitř byl malý kousek růžové látky, který mi připadal něčím známý.
„Asi jsme zjistili, co tady ten úchyl hledal,“ prohodil strážník. „Použité ženské
prádlo.“
Proboha! Moje kalhotky!
Patti zalapala po dechu. Vyšetřovatel si povzdychl a zavrtěl hlavou. „No, pořádně jste
si ho podaly, dámy. Obvykle lidem nedoporučujeme, aby se zkoušeli sami bránit
lupičům, ale vy jste to zvládly.“
„Děkujeme, pane,“ hlesla Patti.
Když odešli, zůstaly jsme stát a zíraly na sebe. Pattiny nazrzlé vlasy jí rozcuchaně
trčely kolem obličeje. Byla jsem ráda, že se už brzy budeme stěhovat, protože náš domov
mi teď připadal pošpiněný. Jako by ho někdo znásilnil. Už jsem si tu nepřipadala v
bezpečí.
Kde jsi vzala zbraň? zeptala jsem se Patti znakovou řečí pro případ, že by nás
poslouchal někdo z knížat nebo nefilů.
Dal mi ji tvůj otec.
To mi taky došlo. Byla jsem ráda, že ji má, samozřejmě.
Kdo toho muže poslal? Ještě než dokončila neobratné znaky, už jsem znala odpověď.
Pomalu jsem jí ukazovala jednotlivá písmenka. Pharzuph.
Kníže smilstva, otec mého kluka. Bylo jasné, že za tím stojí on. Pharzuph chtěl
odhalit, jestli byla lež, co mu otec o mně řekl tehdy na setkání knížat a nefilů na Nový
rok před sedmi měsíci. Chtěl zjistit, jestli jsem ještě panna, což bylo u nefilky mého věku
něco neslýchaného. Jedině Pharzuph dokázal něco takového u lidí zavětřit.
Znechucením mi přeběhl mráz po zádech. Otřásla jsem se a napřímila jsem ramena.
Jak chcete, knížata, pomyslela jsem si. Hra už začala.
 KAPITOLA TŘETÍ

Bláznivý den
Když jsem se dostatečně uklidnila a zkrotila svoje nervy natolik, že jsem se dokázala
vrátit do spouště ve svém pokoji, vyťukala jsem na videochatu Kaidanovo číslo a
pověděla mu, co se stalo. Nemusel mi ukazovat barvy své aury, vražedný výraz v jeho
obličeji mluvil za všechno. Promnul si hrubě dlaněmi pleť kolem očí a zabořil prsty do
vlasů.
„Dneska jsou všichni ve Vegas. Musel tam toho chlapa poslat, ještě než odjel. Chci,
abys odtamtud zmizela.“
„Já vím,“ přikývla jsem. „Půjdeme do hotelu. Ne že bychom se jim mohly schovat
nadlouho, ale aspoň zjistíme, jestli jim jde o mě. Chtěla bych to říct tátovi, ale bojím se
mu psát esemesky, když je na tom setkání.“
„Počkej, třeba se s tebou spojí sám.“
Přikývla jsem a kousla se do rtu.
„Seš v pořádku?“ zeptal se Kaidan.
„Jo, ale ten chlap mě hrozně vyděsil,“ přiznala jsem. „Jenže taky jsem v sobě objevila
odhodlání, který nějak trumflo ten strach, a to bylo dobrý.“
„Prima. Jsem rád, žes to zvládla. A Patti je v krizový situaci úžasná, co?“ Snažil se
mluvit lehce, ale rysy mu pořád ještě křivila zuřivost.
„Jo, to teda.“
„Co ti chtěl Jay?“
Vyložila jsem mu, jak je to teď s Jayem a Veronicou, ale nevypadal, že by ho to
překvapilo. Nefové umějí vycítit, když se lidem hroutí vztah. Zvlášť když jsou to často
oni sami, kdo to způsobí.
„Oni se s tím nějak vyrovnají, zlato,“ ujistil mě.
„Já vím,“ hlesla jsem.
Měla jsem v plánu povídat si s Kaiem přes kameru celou noc, abych využila každou
vteřinu, kterou jsme ještě měli. Ale byla jsem po tom útoku vyplašená a připadalo mi,
že zůstávat tady by nemuselo být nejmoudřejší.
„Měla bys jít,“ ozval se Kaidan, jako by mi četl myšlenky.
Zírala jsem na monitor, na jeho hezký obličej s jemnými vráskami starostí kolem očí.
„Miluju tě.“
Naklonil hlavu ke straně a ty vrásky se trochu vyhladily. „Já tebe taky.“
Ta slova z jeho úst, pronesená jeho hlasem, pro mě tolik znamenala.
Políbila jsem si prsty a dotkla se jimi tváře na obrazovce. Kaidan to gesto napodobil
a pak jsme se oba zdráhavě odpojili.
S Patti nám netrvalo dlouho popadnout naše připravené tašky s nejdůležitějšími
potřebami a vypadnout. Vyjely jsme z města a asi po hodině se zastavily v jednom
hotelu.
Když jsme se ubytovaly, snažily jsme se uklidnit tím, že jsme hrály karty a kostky. Už
nás začínala zmáhat ospalost, když mi zazvonil mobil. Srdce mi prudce narazilo do
žeber, když jsem uviděla tátovo číslo.
„Ano?“
„Kde jsi?“ Jeho hlas zněl tlumeně, tichounce.
„V jednom hotelu v Georgii.“
„Sama?“
„S Pé.“
„Rozdělte se. Od téhle chvíle se spolu musíte stýkat co nejmíň.“
„Dobře.“ Otočila jsem se k Patti, která seděla na posteli proti mně, pozorovala mě a
dýchala jen mělce, jak čekala na nové zprávy. „Dneska večer se něco stalo.“
„Co?“
Pověděla jsem mu o útočníkovi a jak se mi pokusil odnést spodní prádlo. Ticho na
druhém konci spojení mi připadalo, jako když před výbuchem syčí zápalná šňůra.
„Do bytu už se nevracejte.“ Z jeho chraptivého rozzuřeného hlasu mě zamrazilo.
„Je dneska v noci někdo v okolí Atlanty?“ Měla jsem na mysli démony.
„Ne. Všichni tady zůstávají až do rána, ale měj oči na stopkách. Brzo se ozvu.“
Zavěsila jsem a zadívala se na Patti. „Táta chce, abychom se rozdělily. Ještě dneska.
Ráno za tebou přijdu.“
Brada se jí třásla, ale odkašlala si a přikývla. „Prosím, Anno, dávej na sebe pozor. A
chci, aby sis vzala revolver.“
Natáhla se po kabelce, ale zarazila jsem ji. „Ne, nech si ho ty. Já mám svoje nože, s
těma to umím a nosím je pořád u sebe.“
Patti mě k sobě prudce přitiskla. Když jsem se odtáhla, cítila jsem knedlík emocí v
krku.
Vyjela jsem od hotelu, aniž jsem tušila kam. Po chvíli mi zazvonil mobil. Když jsem
uviděla Marnino číslo, potěšilo mě to.
„Jsem v Atlantě, kde jsi?“ zeptala se bez dlouhých úvodů.
Rozhodla jsem se ve zlomku vteřiny. „Přijedu za vámi.“ Normálně jsem do centra
Atlanty nikdy nejezdila, vyhýbala jsem se Pharzuphovi a jeho našeptávačům, ale dnes v
noci byli démoni ve Vegas, takže ve městě byl vzduch čistý. Marna mi řekla jméno
hotelu a o hodinu později už jsme se vítaly dole v hale. Chytila jsem ji pevně kolem
hubených ramen. Ginger jsem chtěla jen rychle obejmout, pokud mě vůbec nechá, ale k
mému úžasu si mě sama podržela v náručí.
„Kdo je ten mrtvý? Blake?“ zeptala se prázdným hlasem.
„Cože, ne!“ Odtáhla jsem se a viděla, jak Ginger prudce vydechla. „Promiň, Ginger,
nechtěla jsem tě tak vyděsit.“ Ztišila jsem hlas. „Je to Flynn.“
Sestry se nad tou zprávou zatvářily zároveň sklíčeně i ulehčeně. Marna si uhladila
uniformu letušky a ztěžka si povzdychla.
„Víte co? Já se ubytuju, půjdeme na pokoj a tam vám všechno řeknu,“ navrhla jsem.
Když jsme si v pokoji udělaly pohodlí, vylíčila jsem jim, co se stalo v Los Angeles –
všechno od chvíle, kdy jsem zůstala v Kaidanově bytě a Kai s Kopanem odletěli do
Sýrie, aby zachránili Zanii. Pak jsem jim popsala, co se stalo na ostrově, a skončila
dnešním přepadením našeho bytu. Vynechala jsem informaci, jak jsem se setkala s
Blakeovou přítelkyní, kterou si má podle rozkazu svého otce brzy vzít. Měla jsem pocit,
že to by Ginger neunesla.
Obě na chvíli ztratily řeč.
„Takže to začalo,“ ozvala se konečně Marna.
„Ano,“ zašeptala jsem.
„Jen počkejte, vy sráči,“ vyhrkla nenávistně Ginger. Zažily jsme vzácný okamžik
kamarádského porozumění. Zvedla jsem ruku zaťatou v pěst a Ginger mi do ní bouchla
svojí. Marna vyhrkla: „Ježíši...“ a sestra na ni protočila panenky.
Zazvonil mi telefon a srdce mi už zase vyletělo do krku. Bude to už teď pořád
takové? Pořád budu uzlíček nervů?
Když jsem se podívala na mobil, ulevilo se mi. „Jenom Jay.“
Vzala jsem hovor a viděla jsem, jak se Marniny veliké oči ještě rozšířily. V pozadí
jsem slyšela nějaký rámus. „Hele, co děláš dneska večer?“ zeptal se můj kamarád.
„Nic zvláštního.“ Zamrkala jsem na Marnu. „Co je?“
„Nevím, nějak se mi po práci nechce domů, abych tam trčel sám. Říkal jsem si, jestli
třeba nejseš na nějaký párty nebo tak, že bych dorazil za tebou.“
Už jsem si ani nepamatovala, kdy by Jay naposledy stál o mou společnost. Totiž,
samozřejmě že když má kluk přítelkyni, tráví čas hlavně s ní, to jsem naprosto chápala.
Ale stejně mi to teď udělalo radost. Chyběl mi.
„Kde jsi?“ zeptala jsem se.
„Dělám dýdžeje v Atlantě, ale za půl hodiny končím.“
Usmála jsem se. Marna se usmála. A Ginger zase protočila panenky.
„A co kdybych radši s pár kámoškama přišla za tebou?“
„Cože, fakt? Tak to by bylo super. Je to tady od osmnácti.“
Řekl mi název klubu. Od hotelu to bylo asi patnáct minut cesty.
Trochu jsem se styděla za to, co chci udělat. Jay s Veronicou ještě nejsou od sebe ani
den a já už mám v plánu přivést k němu dívku jeho snů. Veronicu by to urazilo a
mrzelo by ji to, i když to ona se rozhodla Jaye opustit. Netušila jsem, jestli Marnu bude
Jay přitahovat i teď, když je bez přítelkyně. Možná ne, možná si dělám starosti zbytečně.
Když jsme přišly do klubu, hned mě napadlo, že čerstvě oholený Jay s kšiltovkou
otočenou dozadu vypadá hodně přitažlivě. Jeho budka byla o kus výš než taneční
parket. Jay si ramenem přidržoval na uchu sluchátko, zatímco oběma rukama měnil
cédéčka a nastavoval číselníky. Koutkem oka jsem zahlédla, jak na něj Marna zírá.
Hodně upřeně.
Sotva jsme vešly, obklopila nás parta mladíků v těsných tričkách.
„Vysmahněte,“ zavrčela na ně Ginger.
Američtí kluci byli zřejmě stejně fascinovaní jejím britským přízvukem jako já,
protože zůstali pitomě stát na místě.
„Ty seš Anglánka?“ zeptal se jeden z nich Ginger s vykulenýma očima.
Když jsem spatřila výraz znechucení na její tváři, bylo mi jasné, že jí to nepřipadá
vůbec roztomilé. Chytila za ruku Marnu, ta chytila mě a protáhly jsme se kolem nich.
Vrhla jsem na ně přes rameno omluvný úsměv, protože já jediná je chápala.
Když nás Ginger dovlekla na taneční parket, v puse mi vyschlo při pohledu na
všechny ty lidi, kteří se kolem nás opíjeli. Po tom týdnu, který jsem měla za sebou, moje
tělo škemralo o alkohol. Ale jsem dcera Knížete závislosti. Jedna sklenička by jen
přiživila mou touhu po dalších.
Místo toho jsem se soustředila na budku dýdžeje.
Před sebou jsem slyšela, jak se Ginger ptá Marny: „Myslíš to vážně?“
Její sestra nepatrně, ale rozhodně přikývla.
Dvojčata se zastavila, když se v reproduktorech ozvala smyslná píseň s temnou
basovou melodií, jedna z těch, které nutí člověka rozpohybovat tělo. Já ale dokázala jen
stát na místě a zírat s ostatními na to, jak to rozbalily moje kamarádky.
Kolem nich se rozlily rudé aury, když se v dokonalé synchronizaci pohybovaly proti
sobě. Vzhlédla jsem k budce nad parketem a zjistila, že Jayova aura praská jako
ohňostroj, oranžově, žlutě, rudě. Odtrhnul oči od dívek, sklouzl jimi ke mně a jeho aura
se trochu zklidnila. Pak se do ní vkradl šedavý nádech provinilosti.
Vykulil na mě oči, jako by chtěl říct: Co tě to napadlo?
Pousmála jsem se na něj a pokrčila rameny. Dvojčata tady byla jen na jedinou noc.
Za těch pár hodin asi nehrozilo, že by se do sebe Jay s Marnou zamilovali nebo udělali
něco šíleného.
Když píseň skončila a dvojčatům všichni tleskali, vydaly jsme se z tanečního parketu
najít si stůl.
„Dám si skleničku,“ oznámila nám Ginger. Významně se na nás zadívala, zřejmě s
nevyřčenou otázkou, jestli taky něco chceme.
„Já taky,“ hlásila Marna.
A já! „Pro mě ne, díky,“ odmítla jsem.
Když Ginger odešla, Marna si zvedla vlasy ze zpoceného krku a ovívala si dlaní
obličej. „Jay vypadá dobře.“
Připadalo mi, že ho sleduje s opravdovou náklonností. „Rozešel se s Veronicou a je
volnej… pro případ, že by tě to zajímalo.“
Spustila si vlasy a ve velkých kulatých očích jí zajiskřilo. „To myslíš vážně?“
„Jo, ale Marno… stalo se to teprve dneska.“
Její výraz okamžitě posmutněl. Zkoušet to na kluky čerstvě po rozchodu nebyl dobrý
nápad.
Ginger se vrátila se dvěma stejnými červenými koktejly a jeden postavila před sestru.
Mlčky si ťukly a napily se. Dovolila jsem si pár vteřin závisti, než jsem odtrhla zrak.
O čtvrt hodiny později předal Jay službu svému nástupci a přišel za námi. Marna se
ani nesnažila ovládnout svůj neodolatelný úsměv. Vyskočila, zhoupla se na patách a
rozběhla se ho obejmout.
„Ta po něm teda vyjela,“ zamumlala Ginger.
Jay podržel Marnu v objetí a zavřel přitom oči. Byl už o dost vyšší než ona. Po chvíli
se od sebe odtáhli, aby si jeden druhého prohlédli, a mně se srdce sevřelo nad tím, jak
na sebe zírali s otevřeným obdivem.
„Ten kluk není nic pro ni,“ sykla směrem ke mně Ginger.
Neodpověděla jsem. Věděla jsem, jak to myslí – že Jay by byl pro Marnu až moc
dobrý, jenže dobrý v našem světě znamená špatný. Marna si nemohla dovolit být
zamilovaná, když musela svádět muže k nevěrám. Kaidan a já jsme taky hodně
riskovali, ale rozhodli jsme se, že být spolu nám za to stojí. Jay nevěděl nic o démonech,
andělech, nefilech. Kdyby si s ním Marna něco začala, skončilo by to jedině zlomeným
srdcem obou dvou.
Ale na to jsem asi měla myslet dřív.
„Co tady děláš?“ zeptal se Jay. Sklouzl pohledem po její postavě v uniformě letušky.
„Máš volno mezi lety?“
„Jen krátký. V pět ráno zase odlítám.“
Jay hvízdl. „Tak to je milý překvápko. Moc rád tě zase vidím.“ Usmál se na ni, ale
koutky očí měl svěšené po tom emocionálně vyčerpávajícím dni.
Marna ho poplácala po tváři. „Tak pojď, fešáku. Vypadneme odsud.“
Všichni čtyři jsme se vyhrnuli z klubu a Marna nepřestávala držet Jaye za ruku.
Ginger se na ně zezadu mračila. Chápala jsem její obavy o Marnu. Sama jsem si dělala
starosti s Jayovým zranitelným lidským srdcem. Zároveň jsem věděla, že by ničemu
neprospělo, kdybychom se do toho s Ginger snažily nějak zasahovat.
Vyšly jsme do horké, dusné noci a Ginger nakrčila nos.
„V létě je tady pekelný parno.“
„To jo,“ souhlasila jsem, i když sama jsem na to už byla zvyklá.
„Co chcete podniknout?“ zeptal se nás Jay. „Tady na rohu je nonstop restaurace, kde
dělají skvělý mléčný koktejly.“
„Jóó!“ Marna nadšeně zatleskala.
„Jsem mrtvá,“ ozvala se mrzutě Ginger.
„Tak můžeš jít do hotelu,“ navrhla jí sestra.
„Bez tebe ne.“
Čekala jsem, že se Marna zase přizpůsobí panovačným rozmarům svého dvojčete, ale
tentokrát si stála na svém. „Zůstaň s námi, nebo si jdi lehnout, jak chceš. Ale já do
hotelu nejdu.“ Vysunula trochu bradu.
Ginger se podrážděním rozšířily dírky v půvabném nosíku, zatímco čelila sestřinu
neústupnému pohledu. Pak vyštěkla. „Ne abys přišla pozdě.“
„Ahoj Ginger!“ zavolala jsem za ní, když od nás vyrazila po chodníku pryč.
„Měj se,“ zabručela bez ohlížení.
„Taky vypadáš unaveně,“ prohodila ke mně Marna se soucitným výrazem.
A kruci. Ta holka mi právě naznačila, že mám padat. Ne že bych nebyla vyčerpaná –
když se o tom zmínila, najednou to na mě dolehlo.
„Jo, jsem hotová,“ potvrdila jsem. Otočila jsem se k Jayovi. „Ty seš v pohodě?“
Jeho rty se zvedly v pokřivenému úsměvu na jedné straně. „Jasně.“ Objal mě kolem
ramen, přitáhl si mě k sobě a společně jsme tak kráčeli k nonstopu, který byl jen o pár
ulic dál než můj hotel.
„Tak já vás taky opustím,“ oznámila jsem jim před restaurací. „Opatrujte se.“
„To my budeme,“ odpověděli mi oba najednou.
„Zejtra ti zavolám,“ slíbila jsem Jayovi a vydala se do hotelu. V dlani jsem svírala
jílec svého vrhacího nožíku a děsila se každého stínu, dokud jsem se nedostala bezpečně
do svého pokoje. Prohlédla jsem koupelnu, záchod, nakoukla dokonce i pod postel, než
jsem se na ni svalila.
Napsala jsem esemesku Patti, abych jí dala vědět, že jsem v pořádku, a ona mi
okamžitě odpověděla. Psaly jsme si jen co nejstručněji a nejobecněji, ale stejně jsem ty
zprávy radši hned vymazala.
Ani jsem se neobtěžovala vstávat, jen jsem si stáhla džíny a odhodila je z postele na
zem. Už jsem se chystala vlézt pod deku a zavolat Kaidanovi, když mě napadlo něco
bláznivého.
Přepnula jsem svůj mobil na fotoaparát, zaujala patřičnou pozici a vyfotila si spodní
polovinu těla. Snímek vypadal tak pitomě, že jsem se tomu sama musela smát.
Panebože, jak jsem zrovna já mohla skončit s tak sexy klukem?
Odhodlaně jsem se natáčela do dalších poloh, vrtěla hlavou, smála se nebo sténala,
když jsem si fotky prohlížela, a hned jsem je zase mazala. Pak jsem ale udělala jednu,
při které mi celé tělo ztuhlo.
Páni.
Tahle byla vážně… dobrá. Ležela jsem na boku, jednu nohu jsem měla pokrčenou s
chodidlem zamotaným do pokrývky a v záběru byla celá dolní polovina mého těla od
boku dolů. Měla jsem kalhotky s černou krajkou, ne moc odvážné, ale jako celek to
prostě… zabíralo.
Dlouho jsem na snímek zírala. Můj palec váhal nad tlačítkem POSLAT a nad
tlačítkem VYMAZAT. Kousala jsem se do rtu. Kaidan mě miluje. Když mu to pošlu,
šokuje ho to, ale nebude si o mně myslet nic špatného. Jenže pokaždé, když jsem si
představila, jak tu ememesku otevírá, mě polilo horko zahanbení. Nakonec jsem stiskla
ULOŽIT a upustila telefon na polštář vedle sebe. Možná to pošlu zítra. Možná.
 KAPITOLA ČTVRTÁ

Vítání a loučení
Ve čtyři ráno mě probudilo tiché vytrvalé klepání. Kukátkem ve dveřích jsem spatřila
Ginger a pustila ji dál. Zalétla jsem pohledem přes její rameno do chodby, ale Marnu
jsem nikde neviděla. Tohle bylo poprvé, kdy Ginger nevypadala tak úplně dokonale.
Pod očima měla červené kruhy.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se. „Kde je Marna?“
„Šla domů k tomu tvýmu kámošovi,“ vyštěkla Ginger. „Pohádaly jsme se kvůli tomu
po telefonu, vůbec mě nechtěla poslouchat. Budeš si toho kluka muset ukočírovat,
Anno.“
„Ginger…“ Páni, ta byla dneska ostrá.
„Ne, Anno, tohle je zatraceně vážný a ty to víš. Marna už něco blábolila, že za ním
příští týden zase přijede!“
Tělem se mi rozlila úzkost, bylo to jako popálení od kopřiv. Tohle byla pro nás
všechny ta nejhorší doba na riskování. Knížata nás sledovala, našeptávače jsme měli
neustále v patách. Jestli začne Marna pravidelně létat do Atlanty, její otec to určitě zjistí.
„Můžeš použít svoje přesvědčovací nadání,“ vyštěkla Ginger.
Zavrtěla jsem hlavou. „Jestli chtějí být spolu, nezabere to. Ubrání se tomu.“
Marna tak zoufale toužila po lásce. A Jay byl typ kluka, který potřebuje vztah, a
zrovna byl zoufalý po rozchodu.
„Já s ním promluvím,“ slíbila jsem jí.
Ginger vytrhla z kabelky mobil a přistrčila mi ho pod nos. „Mimochodem, vidělas
tohle?“
Vzala jsem jí telefon z ruky. Byl v něm článek z místních novin ze Santa Barbary, s
titulkem NAŠE HVĚZDA EXTRÉMNÍCH SPORTŮ SE ZASNOUBILA. Na obrázku byl
Blake a jeho přítelkyně, ehm… jeho snoubenka Michelle. Seděli spolu na jedné z jeho
motorek a usmívali se. Vypadali úžasně. A zamilovaně.
„Ale ne,“ zašeptala jsem. Vzhlédla jsem k Ginger, k jejímu zlomenému výrazu. „K
tomu ho nutí jeho otec.“
„To je fuk.“ Vytrhla mi telefon a roztřesenou rukou ho vrazila do kabelky.
„Ginger…“
„Musím jít. Měj se.“ Přehodila si řemínek kabelky přes rameno a zmizela.
Pokusila jsem se ještě usnout, ale nedokázala jsem se uvolnit. S Ginger jsme nebyly
žádné velké kamarádky, ale stejně mě trápilo vidět ji tak rozrušenou. Marna a Blake byli
jediní, na kom téhle drsné dívce záleželo.
V pět jsem se zvedla z postele. V sedm už jsem zastavila s autem na příjezdové cestě
u Jayova domu, kde mě přivítala pronikavá vůně zimolezu. Dům byl tichý, takhle brzy
ráno v sobotu ještě všichni spali. Vešla jsem dovnitř bez zvonění, protože už jsem po
těch letech věděla, že dveře nejsou nikdy zamčené. Vyšla jsem potichu k Jayovu pokoji a
našla ho ležet šikmo v pomuchlané posteli. Posadila jsem se vedle něj a jemně mu
zatřásla ramenem.
„Jayi,“ zašeptala jsem.
Ani se nepohnul. Zatřásla jsem s ním víc a oslovila ho hlasitěji. Se zavřenýma očima
se pousmál a objal mě těžkou rukou kolem pasu.
„Jayi, to jsem já, Anna!“
Víčka mu vyletěla a ruku rychle odtáhl zpátky.
„Ježíš, promiň,“ zamumlal ospale. „Kolik je?“
„Sedm. Musím s tebou mluvit.“
Posadil se a promnul si oči hřbetem zápěstí, než zase obrátil svou ospalou pozornost
na mě.
„Podle mě není dobrej nápad, abys skočil rovnýma nohama do vztahu s Marnou.“
Zamrkal a podrbal se oběma rukama v nakrátko ostříhaných vlasech.
„Hele, zbytečně si děláš starosti. Nechápu, proč jelas celou cestu až sem, jen abys mi
řekla tohle.“
„Já to myslím vážně, Jayi. Mám vás ráda oba a nechci, abyste byli nešťastní. A taky,
kdyby se to dozvěděla Veronica…“
„Dala mi kopačky. Tak proč bych si nemoh trochu užít?“ Kolem hrudi se mu rozlila
provinilá šeď. „O nic nešlo.“
Podívala jsem se na něj stylem „to ti tak věřím“. Rozpačitě se pousmál.
„Neřekneš to Roni, že ne?“ ozval se.
„Rozhodně ne.“ To ona se s ním rozešla, ale kdyby zjistila, že se Jay tak rychle
přesunul do náruče její rivalky, asi by explodovala žárlivostí.
„Máš na mě vztek?“ zeptal se.
„Jasně že nemám.“ Potřebovala jsem Jayovi promluvit do duše, ale sama jsem věděla,
jak je to těžké, když je ve hře láska. Nic z toho, co říkají druzí, jí stejně nezabrání.
„Jenom…Marna bydlí v Anglii a její otec je vážně hodně přísnej. Nikdy jí nedovolí
přestěhovat se sem.“
„Já vím. Ale je letuška, často se sem dostane pracovně a má tady třeba chvíli volno.“
Znělo to až moc optimisticky.
„Je to hodně velká vzdálenost, Jayi. Bude to únavný.“
„Hele, tvůj kluk je na druhým konci země. Takže zrovna ty máš co mluvit.“
Ha. No… jo, sakra.
„Anno,“ ozval se Jay a připadalo mi, že obtížně hledá slova. „Na Marně je něco…
nikdy by mě nenapadlo, že bych s ní moh doopravdy chodit, víš? Ale pořád jsem na ni
myslel. Možná až moc. Roni mě pořád zkoušela. Kladla mi otázky typu: , Co bys dělal,
kdyby se tady objevila ta holka z Británie a chtěla by, aby ses se mnou rozešel?‘ A já jí
tvrdil, že je blázen, protože jsem věděl, že tohle se nikdy nestane, jenže…“ Odkašlal si a
svěsil hlavu. „Vím, co bych udělal. Miloval jsem Roni, ale pořád jsem myslel na Marnu.
Všechno s ní je jiný. Důležitější. Nedokážu to jinak vysvětlit. Jako by byla moje
spřízněná duše – a to na tyhle kecy ani nevěřím.“
„Já to chápu, Jayi, fakt že jo. Ale Marna teď není v situaci, kdy by si s tebou mohla
začít. Nechci, aby sis dělal zbytečný naděje.“
„Ty si prostě děláš zbytečný starosti.“ Sklouzl zpět na postel a zavřel oči.
 Přejela jsem mu dlaní po jeho krátkých blond vlasech a vzdychla si. „Tak zase spi.“
„Dobrou,“ zamumlal ospale.
A usnul. To musí být nádhera, nedělat si s ničím hlavu a dokázat usnout takhle
uprostřed slova. Doufala jsem, že Jayův život bude takový napořád.
Vyšla jsem do horkého letního rána, nastoupila do auta a zavolala Patti.
„Jak je?“ zeptala jsem se jí.
„Dobře. A tobě?“
„Taky. Jenom jsem unavená. Napadlo mě, že bys mohla zůstat v tom hotelu, kde jsi,
než bude čas na stěhování.“
Patti si povzdychla. „Máš asi pravdu. Tady v okolí je dost obchodů, můžu si skočit
do knihkupectví pro nějaké knížky, abych se nenudila. Ale časem budu potřebovat
auto.“
„Já vím. Jak se s tátou domluvím, přijedu pro tebe, zajedeme spolu do bytu pro věci
a zvedneme kotvy.“
„Dobře, zlatíčko. Buď opatrná.“
Po páteři mi přeběhlo náhlé zamrazení. Ukončila jsem hovor a uslyšela, jak se uvnitř
mé hlavy chechtá démon – chrčivým, zákeřným smíchem. Otočila jsem se a nadskočila,
když jsem v autě spatřila našeptávače. Jeho ohavná tvář se šklebila škodolibým
potěšením, obrovská křídla měl roztažená tak, že vyplňovala celou šířku auta. Jak
dlouho už je tady? Tihle démoničtí netvoři nemívají moc dobrý sluch, ale v malém
tichém prostoru by i on bez potíží zachytil, o čem jsme mluvily. Začala jsem si v duchu
přehrávat náš rozhovor, pátrala po něčem, co by mě usvědčovalo. V tuhle chvíli proti
mně mohla knížata zneužít každou drobnost.
„Co chceš?“ vyjela jsem na ducha s neskrývaným podrážděním.
Znovu se zachechtal a bez odpovědi se rozlétl pryč. Co to sakra mělo znamenat? Jen
obvyklá kontrola? Musím být opatrnější, pořád ve střehu. Kvůli tomuhle se Marna musí
držet dál od Jaye. Doufejme, že se zachová moudře. Snad poprvé vůbec jsem v tomhle
sporu stranila Ginger.

***

Nevěděla jsem, kdy se Pharzuph vrátí do Atlanty, takže jsem radši vypadla co nejdřív.
Vydala jsem se do nákupního centra, celý den chodila po obchodech, tu a tam si něco
koupila. Ve čtyři hodiny jsem šla sama do kina. Cítila jsem se osaměle, ale aspoň jsem
nějak zabila čas.
A pořád jsem se rozhlížela po našeptávačích.
Veronica mi zavolala, jestli si s ní nechci někam vyrazit, ale vymluvila jsem se, že
nemůžu. Ten incident s démonem v mém autě mi nešel z hlavy. Slíbila jsem jí, že než za
pět dní odletí, určitě se ještě uvidíme. Doufala jsem, že ten slib dokážu dodržet.
Moje obavy vzrůstaly. Táta mě nekontaktoval, ani mi neposlal svého spřáteleného
ducha Azazela se vzkazem. To čekání mě ubíjelo. K večeru třetího dne už jsem si
okousala všechny svoje dokonale upravené nehty. Každý den jsem viděla našeptávače.
Pokaždé se ke mně snesl, obletěl mě a zase zmizel. Jako by jen monitorovali moji
polohu. Pozitivní bylo snad jedině to, že hned zase odlétali a nechávali mě jinak na
pokoji.
Čtvrtý den, po obvyklé kontrole démona, jsem se vydala za Veronicou.
„Nemůžu se dlouho zdržet,“ vysvětlila jsem jí. Měla pokoj plný sbalených zavazadel a
kolem se povalovala spousta krámů, jako když se člověk stěhuje. Ten pohled mě naplnil
bolestí.
Blízko Veroničiny hrudi se jako tenký prstenec obtáčel temně modrý kruh smutku.
Nad ním bylo oranžové vzrušení protkané šedými jiskřičkami nervozity. Emoce jsou
vždycky tak legračně propletené.
Natáhla jsem se po její ruce a ona mi ji stiskla. Pak se zadívala na moje prsty.
„Co se ti stalo s nehtama?“
„Ehm… byla jsem trochu ve stresu.“
„Ježíš, Anno! To sis je nemohla aspoň zabrousit pilníkem? Chceš, abych ti udělala
manikúru? Jako za starejch časů?“
„Jasně.“
Husté tmavé vlasy si nechala nedávno ostříhat a měla je teď po bradu, vyfoukané tak,
že působily načechraným dojmem. Pokusila jsem se vtisknout si do paměti její dokonale
obkreslené oči mandlového tvaru a rýhu na jejím výrazném nose.
Posadily jsme se na podlahu s košíčkem laků mezi sebou.
Veronica oslovila moje nehty: „Nebojte se, zlatíčka, teta Roni se o vás postará.“
Opatrně se začala ohánět pilníkem a já musela spolykat vlnu pocitů.
„Jak je na tom Jay?“ zeptala se, aniž zvedla hlavu.
Odkašlala jsem si. „No… dobře. A ty?“
„Taky dobře, asi. Teda, je to divný. Chybí mi. Ale mám pocit, jako bych už neměla
právo mu volat. Je těžký kamarádit se s někým, s kým člověk dřív chodil.“
„Jo,“ hlesla jsem. „Zajímalo by mě, jestli někoho potkáš ve Španělsku.“
Zakřenila se na mě. „Kdo ví? Nestojím o nic vážnýho, ale počítám s tím, že se v mý
budoucnosti mihne spousta fešáků, co budou stát za hřích.“
„Bude se mi stejskat,“ přiznala jsem.
Poplácala mě po ruce. „Nebuď tak sentimentální. Žádný slzy, jo? Jen na mě mysli,
když si budeš dělat nehty. A pro Kristovy rány, už si je nekousej.“
To poslední, co mi teď leželo v hlavě, byly moje ubohé nehty.
 KAPITOLA PÁTÁ

Marna
Hlavně se mi stýskalo po Kaidanovi. Od našeho videochatu uplynulo sotva pět dní,
ale připadalo mi to jako mnohem delší doba. Snažili jsme se být opatrní, volat si, jen
pokud jsme věděli, že je to stoprocentně bezpečné. Ale bylo to tak těžké.
Byla jsem už unavená z toho, jak jsem denně střídala hotely, posedávala v jejich
příšerných barech s kolou, abych mohla vyskočit a dát se do práce, kdyby se objevil
našeptávač. Bylo mi teprve osmnáct, ale se svou falešnou průkazkou jsem mohla
nakupovat alkohol, jak jsem chtěla. Nudila jsem se, cítila se osamělá, netrpělivá. Jenom
jsem čekala, až mi táta oznámí, že můžu odjet do Virginie.
Když jsem jednou odpoledne seděla sama v hotelovém pokoji a četla si o svůdném
mimozemšťanovi (knížky byly to jediné, co mě dokázalo na chvíli zbavit úzkosti),
zazvonil mi telefon. Překvapilo mě, kdo volá – Ginger.
„Je s tebou?!“ vyhrkla horečnatě. Bylo mi jasné, koho má na mysli. Marnu.
„Ne.“
„Do hajzlu! Vzala roha, sotva jsme přistály ve Státech.“
Odložila jsem knížku a posadila se. „Seš někde tady?“
„Ne, jsem v prdeli světa jménem Newark. Můžeš zjistit, jestli je s tím tvým kámošem,
a zavolat mi zpátky?“
„Jasně.“
Zavěsila jsem a zavolala Jayovi. Zazvonilo to tolikrát, až jsem čekala, že hovor spadne
do hlasové schránky, ale pak to vzal.
„Co je?“
„Je u tebe Marna?“
„Ehm…“ Ticho.
„Beru to jako ano.“ Povzdychla jsem si. Tohle nebylo dobré.
V pozadí jsem slyšela Marnu. „Ježíši, řekni prostě ségře, že ráno dorazím včas k
odletu, tečka!“
„Chtěla jen vědět, kam ses poděla.“
„Jo, chce mě pořád kontrolovat. Nemusím se jí zpovídat.“
„Lidi,“ ozval se Jay, „jak si spolu můžete povídat, když mám telefon na uchu já?“
Obě jsme ztichly.
„Vyřídím jí, že seš v pořádku,“ sdělila jsem pak Marně a zavěsila.
Ginger to zvedla dřív, než doznělo první zazvonění. „Je v pořádku. Dneska v noci
pracuje tady ve městě a ráno bude zpátky včas na první let.“
Ginger zavřískla něco neartikulovaného a zavěsila.
O čtyři hodiny později jsem seděla v baru na stoličce, hrála si hru v telefonu a
ignorovala mlsné pohledy dvou chlápků nalevo, když Ginger zavolala znova.
„Musíme se sejít. Dovedeš mě k nim,“ oznámila mi. „Tohle musí skončit.“
„Ty seš tady? Hele, já myslím, že to není dobrej nápad –“
 „Prostě za mnou přijeď.“ Znělo to zoufale.
Sešly jsme se na parkovišti u obchodního centra v Cartersvillu. Obě jsme vystoupily z
aut do dusného vzduchu a s rukama zkříženýma na prsou pátraly očima po obloze.
„Vezmi mě tam,“ vybídla mě Ginger.
Zaváhala jsem.
„Podle mě se toho Marna musí nabažit sama,“ namítla jsem. „Čím víc jí v tom budeš
bránit, tím víc k němu přilne.“
Ginger v sobě jen stěží dusila hněv. „Přísahám, Anno, že jí nasadím želízka, jestli
budu muset, ale nestráví s ním další noc. Nedovolím jí, aby tolik riskovala kvůli
nějakýmu pitomýmu klukovi.“
Zhluboka jsem se nadechla. Tohle byla choulostivá situace. Kdyby našeptávači zjistili,
že se Marna schází s nějakým člověkem jen pro vlastní potěšení, ne aby ho svedla k
nevěře, její otec by ji zabil. A co hůř, knížata by nejspíš udělala z její popravy
odstrašující představení pro všechny nefily, aby jim dala lekci, jak je jejich práce
důležitá.
„Když tě tam vezmu, slibuješ, že se budeš snažit jednat klidně?“
Ginger se na mě napjatě usmála. „Budu naprosto klidná.“
Nevěřila jsem jí, ale protože jsem jí nemohla vykládat, jak se má chovat k vlastní
sestře, poučila jsem ji aspoň, jak má jednat s mým nejlepším kamarádem.
„Nechci, abys ječela na Jaye. On nechápe, oč tady jde.“
„Fajn.“
„Tak jo. Jedeme.“
Ginger jela autem za mnou k Jayovu domu. Když jsme zabočily na příjezdovou cestu,
poslala jsem mu esemesku, že jsme tady. Nechtěla jsem je překvapit uprostřed… nechtěla
jsem je překvapit.
Ginger šla za mnou do domu s kamenným výrazem.
Jay otevřel dveře od pokoje, když jsme ještě byly v hale. Měl džíny a natahoval si
tričko. Otevřela jsem smysly a cítila nervózní zmatek v jeho šedé auře.
„Co se děje?“ zeptal se a těkal pohledem mezi námi.
„To je složitý vysvětlování, Jayi,“ prohodila jsem.
Jeho strážný anděl stál blízko něj, s ochranitelským výrazem jako vždycky.
Ginger ani nezpomalila, takže jí Jay musel uhnout. Všichni jsme se nahrnuli do jeho
ložnice. Marna seděla na posteli s polštářem na klíně. Něco na ní mi připadalo… jiné.
Nedokázala jsem přesně určit co. Klouzala jsem očima po místnosti, abych odhalila,
odkud ty zvláštní vibrace pramení.
Jay prošel kolem nás a postavil se vedle ní. Marna se vzdorovitě dívala na své dvojče
a Ginger klouzala pohledem z Jayena sestru a zase zpátky.
Bože můj. Ginger vůbec nevypadala šťastně. Co to se mnou je? To dvojčata dokázala
přesně vycítit podstatu vztahů mezi lidmi, od vzájemné přitažlivosti přes lásku až po
manželství. Já tohle neuměla, nikdy předtím jsem to necítila. Teď jsem to náhlé vědomí
nedokázala nikam zařadit.
„Hele, pardon, ale já fakt nechápu, proč tak vyvádíte,“ ozval se Jay. „Jsme oba
dospělí. A jen jsme se… mazlili.“
 „Mazlili jste se?“ opakovala sladce Ginger. „Takže do sebe nejste zamilovaní?“
Srdce mi překvapením poskočilo. Tak tohle mezi nimi vidí? Ale… vždyť Jay ještě
nedávno miloval Veronicu! Trochu se mi točila hlava. Ale tohle byl celý Jay, zase si tak
rychle nechal uloupit srdce někým jiným.
Viděla jsem, jak si Jay a Marna vyměnili něžný pohled a kolem Jaye se rozlil růžový
obláček. Pak se podíval na mě a sklopil oči k podlaze. Růžovou auru překryla šedá
barva viny.
„Musíme jít,“ ozvala se Ginger tónem nesnaž-se-mi-odmlouvat.
Marna zvedla bradu. „Já nikam nejdu, Gin. Skočím na noční let do New Yorku.
Budu tam včas.“
„Nedělej to,“ varovala ji Ginger.
Jay se na ni díval, jako by jí přeskočilo. Marna odhodila polštář a postavila se proti
sestře. Zhoupla jsem se na patách, zalapala po dechu a připlácla si ruku na pusu. Moje
tělo reagovalo samovolně – srdce se mi rozbušilo, nohy se mi začaly třást, po páteři mi
přeběhla vlna nevěřícnosti.
„Anno?“ Jay přiskočil ke mně, podepřel mě.
„Co je?“ vyjekla Marna. „Proč na mě tak zíráš?“
Přejela si rukou po plochém břiše, kam se upíraly moje oči.
Panebože, prosím. Prosím, to ne.
V břiše jí pulsovalo slabounké máslové světlo.
Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. Marna bude do roka mrtvá. Protože je
těhotná.
„Vy jste… se spolu vyspali.“
Bylo hrubé říct něco takového, nemohla jsem uvěřit, žemi to vyklouzlo z pusy. Ale
musela jsem vědět, jestli je to Jayovo. Protože jestli ne, nesmíme ho do toho zatáhnout.
„Ježíš.“ Jay zrudnul.
Ano. Rozhodně se spolu vyspali.
Marna a Ginger se ke mně vrhly, odstrčily Jaye a pátraly v mé tváři.
„Co je?“ vyhrkla Ginger.
„Jo, co je? Děsíš mě.“ Marna si zkřížila ruce na prsou a já se přinutila odtrhnout z ní
oči. Když jsem vzhlédla, ucítila jsem na tvářích slzy.
„Je mi to tak líto,“ zašeptala jsem.
Bála jsem se to vyslovit. Bála jsem se to označit slovy, která to celé promění v realitu.
V hrudi se mi rodil vzlyk. Zakryla jsem si ústa. Bože, ta milá hodná Marna.
„Anno.“ Jay se vmáčkl mezi nás a sevřel mě v náručí. „Nebreč. Není proč. Vím, že je
to trochu rychlý, neplánovali jsme to a Veronice by to bylo líto, ale –“
„O to nejde.“ Rozhodnutí padlo v tu chvíli. Jay musí vědět, do čeho se zamotal.
Sebrala jsem všechnu odvahu, kterou jsem v sobě našla, a natáhla se po Marnině ruce.
„Marno… jsi těhotná.“
Všichni tři na mě vytřeštili oči. Ginger zareagovala jako první. Chytila mě za tričko,
zacloumala se mnou a zaječela: „Mlč! Zavři tu svou pitomou hubu!“
Jay se ji ode mě pokusil odtáhnout, ale já ji chytila za zápěstí a zadívala se jí do očí.
„Je mi to líto, Ginger.“
 Odstrčila mě, jako bych ji popálila, a vrávoravě ucouvla k Jayovu stolu. Vypadala
rozzuřeně. Marna jen stála s vykulenýma očima.
Jay se na mě zamračil. „To je dost blbá sranda, Anno. Proč plácáš takový nesmysly?“
„To není možný,“ zasténala Ginger. „Byla na podvázání vaječníků. Já taky.“
Jay se k ní užasle otočil a nechápavě ji pozoroval. Nachvíli jsem měla strach o jeho
příčetnost.
Ale moje mysl se už zabývala něčím jiným. „My se hojíme rychle. Možná se ten
zákrok sám od sebe spravil, hned jak vám ho udělali? Ale jestli ano… jak to, že jste
nikdy předtím neotěhotněly?“
„Anno!“ Jay se tvářil zděšeně. Ani jsem mu to nemohla mít za zlé.
„Já většinou ne…“ zašeptala Marna. Oči se jí zaleskly. Vzhlédla ke mně. „Když se to
dá, dělám jiný věci, víš…
všechno kromě…“
„Prostě to flákáš,“ zavrčela Ginger.
„O čem to tady prokrista mluvíte?“ ozval se zoufale Jay.
Ginger si ho nevšímala a zaječela: „To je přece šílený! Nemůžeš vědět, jestli je těhotná,
Anno! Nebylo by to ani týden!“
„Vždycky jsem to dokázala vycítit,“ hlesla jsem. Uvědomila jsem si, že na mě Jay zírá,
jako bych se proměnila vevetřelce. „Jayi, mám ti toho hodně co vysvětlovat,“ zašeptala
jsem.
„Mluvíš divně, Anno. Vždycky jsi byla trochu divná, ale tohle už je moc.“
Oči mi zase zvlhly, protože tohle mě zabolelo. Ale chápala jsem, jak mu teď musím
připadat.
Ginger k němu popošla. „Hele, chci, abys teď zmlknul a držel se od toho dál, než
zjistíme, co se tady děje. Pak tě necháme na pokoji a můžeš nás zase všechny považovat
za zrůdy, jak je libo.“
Obličej se mu zmateně svraštil.
„Přestaň, Gin!“ Marna chytila Jaye za paži. Ten ji objal kolem těla a zadíval se na nás,
jako by se najednou ocitl v jiné dimenzi.
„Já nikam nejdu,“ oznámil nám. „Chci vědět, co se to tady děje.“
„Dokážu vycítit teplo,“ ozvala jsem se, abych nějak přerušila to napjaté, rozpačité
ticho. „Je to jako aura, ale trochu jiné. Dokážu vnímat tu novou životní sílu –“
„Je to jen podělaná vícebuněčná zygota!“ zaječela Ginger. „Žádná životní síla! Nemá
to duši!“
„To jsem neřekla, já… to zatím nevidím.“ Bylo těžké vysvětlit to. „Je to jako…
prodloužení Marny, maličká, samostatná entita.“
Ginger začala pochodovat sem a tam. „Panebože. Panebože, potřebujeme ty pilulky
po styku.“
Marna vykulila oči. „Žádný pilulky brát nebudu!“
„Tak potrat!“
Marna zavrtěla hlavou. „Ty víš, že na nás nefy to nezabírá. Některé to zkoušely, a
stejně při tom umřely.“
Jay spustil ruku z Marnina ramene a ustoupil stranou. Ještě jsem ho neviděla tak
zmateného. Dvojčata se hádala dál.
„Ty jiný nefky to nevěděly tak brzo jako ty,“ namítala Ginger. „To v tobě ještě nemá
duši, je to bezpečný. Kdy dostane dítě duši?“
Obě se podívaly na mě. Pokrčila jsem rameny. „Nemám ponětí.“
Věděla jsem, že se duše tvoří v nebi a že Stvořitel do ní otiskne všechny podrobnosti
našeho pozemského života a jeho smyslu, počínaje početím… ale nikde nebylo přesně
stanoveno, v jaké fázi toho procesu získá tělo duši.
„Na potrat nejdu,“ ozvala se Marna. „Je mi jedno, jestli to má duši, nebo ne. Prostě
nejdu.“
„Proč sakra ne?!“ Hlas Ginger vystoupal do výšin. Namířila prst Marně do tváře.
„Nebuď tak pitomá! Třeba je ještě čas!“
Marna zamrkala. Po tvářích jí stékaly slzy. „Jasně, a můžu přitom hned umřít! Nejdu
do toho!“
S Jayem jsme jen mlčky přihlíželi.
Ginger se třásla. Marna si zakryla pusu, do očí se jí nahrnuly slzy a svezla se na
postel.
„Já ho chci…“ zašeptala. „Chci to dítě, Ginger.“
„Jenže ty při tom umřeš, Marno. Umřeš! Nebudeš z toho nic mít. Nikdy nebudeš jeho
máma!“
„Ale ty ji můžeš vychovat. Můžeš jí o mně vyprávět…“
Ginger se zatvářila zhnuseně. „Já s tím stvořením nechci nic mít! Jak bych mohla
vychovávat tvoje pitomý dítě, když budu pracovat? Že bych poprosila dědu Astarotha,
aby mi ho občas hlídal?“ Divoce se rozhlédla kolem sebe a chytila Marnu za zápěstí.
„Jdeme na kliniku. Hned.“
Ginger se otočila ke dveřím, ale Marna se jí vytrhla. „Nikam nejdu!“
Ze rtů Ginger se odpoutal divoký, šílený skřek. Marna se po ní natáhla, ale Ginger ji
plácla přes ruku.
„Gin, prosím,“ zasténala Marna.
Ginger se otočila ke mně a já strnula. „Ty! Naprav to. Modli se.“
„Já se modlím, Gin,“ ujistila jsem ji. „Ale to neznamená, že bych vždycky dostala, co
chci.“
„Vždyť jsi Jeho zázračný dítě, ne?“
„Ne! Nemám k Němu jiný přístup než všichni ostatní! Třeba bychom se mohli
všichni modlit společně?“
Natáhla jsem se po její ruce, ale ucukla přede mnou.
„Já se modlit nebudu! To On to má na svědomí! Nenávidí nás!“
Ginger se z hrdla vydral zlomený sten, popadla klíčky od auta a vyběhla ven. Marna
si zakryla obličej. Přitáhla jsem ji k sobě a objaly jsme se. Obě jsme brečely. Cítila jsem,
že mám srdce na cucky.
„Dej jí čas,“ zašeptala jsem. „Potřebuje se s tím srovnat.“
Zahlédla jsem, jak před námi Jay couvá ke stěně. S Marnou jsme se k němu obrátily.
Už nevypadal vyděšeně. Vlastně nevypadal nijak. Jen bledě a zmateně, jako by toho na
něj bylo až moc a radši se před tím uzavřel.
 „Jayi?“ zašeptala Marna.
Neodvážily jsme se k němu přistoupit.
„Můžete mi prosím říct, co se tady děje?“ zeptal se robotickým hlasem.
Podívaly jsme se s Marnou na sebe. Kývla na mě. Otočila jsem se k Jayovu strážnému
andělu a napůl čekala, že zavrtí hlavou. Jen mě smutně pozoroval.
„Já vím, že to bude znít divně,“ oznámila jsem Jayovi. „Asi ještě hůř než ten
rozhovor, který jsi už vyslechnul.“
„Divnější už to bejt nemůže. Prostě mi to řekni.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Na zemi jsou andělé, Jayi. A taky démoni.“
Nehýbal se.
„Většina z nich je v duchovní formě a jsou neviditelní,“ pokračovala jsem. „Ale
dvanáct démonů má lidská těla. Říkají si knížata.“
Zadívala jsem se na Marnin ztrhaný obličej. Pokývla na mě, ať pokračuju. Jay se
pořád tvářil jako zombie.
„Naši otcové jsou dva z knížat,“ zašeptala jsem. „To samý je u Kaie, Blakea a
Kopana. Jsme děti démonů.“
Pořád žádná reakce.
„Říká se nám nefilové,“ doplnila mě Marna. „My většinou používáme výraz nef.“
Jayovy oči se leskly. Nereagoval. Marna se už začala tvářit ustaraně.
„Můžu ti to dokázat,“ navrhla jsem. „Pojď se mnou. Mobily necháme tady. Marno, ty
zůstaň v pokoji a poslouchej, jo?“
Přikývla. Postrčila jsem Jaye, aby šel za mnou, a on poslechl. Vyšli jsme před dům,
nastoupili do mého auta a odjeli asi o kilometr dál ulicí. Cítila jsem, jak na mě celou
dobu upírá oči. Zajela jsem ke krajnici a zastavila.
„Pověz mi něco, co nikdo jiný neví,“ vyzvala jsem ho tiše. „Až se vrátíme k tobě do
pokoje, Marna ti to zopakuje, protože nás dokáže slyšet.“
„Jak to dokáže?“
„Máme nadpřirozené schopnosti. Třeba posílené smysly.“
Nejdřív jsem myslela, že se mnou odmítne spolupracovat. Vykulil oči, ale mlčel.
„Ehm, tak…“ Když konečně promluvil, jeho hlas byl tichý a suchý. „Tak jo. Zdálo se
mi o Marně, i když jsem byl s Veronicou. Vždycky jsem se po probuzení cítil provinile,
ale nedalo se tomu zabránit. A myslím si, že tohle se mi taky zdá, ale už to není tak
krásnej sen jako tamty.“
Ach, Jayi.
„Já vím, že je toho na tebe hodně. Já jsem to zjistila v šestnácti, a stejně je to pro mě
pořád těžký.“
Podíval se na mě. Tentokrát mě poprvé doopravdy viděl.
„Andělé a démoni neexistujou. Ne ve skutečnosti, Anno.“
„Existujou,“ zašeptala jsem.
Zíral na mě. „Já to prostě nechápu. Jste obě tak milý. Jak můžete bejt… napůl
démonky?“
„Máme v sobě nutkání, tak silný, že to žádnej smrtelník nepochopí.“
„Nutkání?“
 „U mě je to alkohol a drogy.“ Jay se trochu zakymácel, když mu to došlo.
Pokračovala jsem. „Dvojčata musí bojovat s nutkáním svádět zadaný. Naším posláním je
ubližovat lidem.“
Hnědé oči se mu zvětšily, jak si k sobě skládal jednotlivé dílky. „Takže když jsem
tehdy na Silvestra dělal dýdžeje…když jsme…“
„Jo,“ přikývla jsem. „Marna viděla, že tam máš Roni. Démoničtí našeptávači nás
sledovali, jestli škodíme, tak na tobě začala pracovat. Ale líbil ses jí. Doopravdy. A to, že
je teď s tebou, když už holku nemáš, znamená jedno. Miluje tě.“
„Vážně mě miluje?“
„Dvojčata poznají lásku. A Ginger to dneska na sestře poznala.“
Chudák Jay. Vypadal tak ohromeně. Pak do mě znovu zabodl tázavý pohled.
„A Patti je…?“
„Ne, Patti je člověk,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ostatní nefy vychovávali jejich otcové a
starší sourozenci, ale můj táta byl ve vězení a sourozence jsem neměla, tak mě Patti
adoptovala.“
„A kde jsou jejich matky?“ podivil se Jay.
Ztěžka jsem polkla a cítila, jak mě zase pálí oči. Musela jsem chvíli počkat, než
chytím dech.
„Všechny umřely při porodu, Jayi.“ Dívala jsem se mu do očí a čekala na ten hrozný
okamžik, kdy mu to dojde. „Pozemský těla nejsou stavěný na to, aby ze sebe vydaly
nefilskou duši.“
„A…“ otočil se směrem, odkud jsme přijeli.
„A pro nefilky to platí taky. Takže i Marna,“ zašeptala jsem.
„Proto je její sestra tak rozčilená.“
Jako by mi v tu chvíli Jay před očima dospěl. Posadil se zpříma, oči se mu pročistily.
Snažil se tvářit statečně. Bylo to tak smutné a krásné, vidět ho najednou tak vážného.
„Odvez mě k ní,“ požádal mě.
Otočila jsem auto a vyhověla mu. Sotva jsem zastavila na příjezdové cestě, vyskočil a
rozběhl se do domu. Když jsem se dostala do pokoje za ním, našla jsem je sedět na
posteli. Jay držel Marnu v náručí a objímal ji, zatímco mu plakala do hrudi. Držel ji,
dokud se neutišila.
„Tobě se o mně zdálo?“ zašeptala.
„Jo.“ Políbil ji na temeno.
Marna k němu vzhlédla. „Vidím, že máš strach. A taky jsi šťastný. Jako já.“
„Vidíš to?“
Odtáhla se od něj a přejela mu prsty kolem hrudi. „Tvoje aura.“
Jay po mně střelil tázavým pohledem.
„Vidíme tvoje emocionální barvy,“ vysvětlila jsem mu.
„Anna emoce dokáže i cítit,“ dodala Marna. „Je jiná než my ostatní.“
Jay nakrčil obočí. Pokrčila jsem rameny. Natáhl se ke mně a objal mě, ale mnohem
opatrněji než normálně, jako bych mu najednou připadala nesmírně křehká. Přitiskla
jsem ho k sobě a čekala, až mi to oplatí. Nechtěla jsem, aby se teď choval jinak.
Odtáhnul se ode mě a díval se na mě, jako by mě viděl poprvé v životě. „Celou
dobu… tys to… pořád viděla? A mělas, jak jste to říkaly, nadpřirozený schopnosti?“
Sklopila jsem oči. Moje posílené smysly byly vždycky tím, s čím jsem musela bojovat.
„Není to tak skvělý, jak to zní. A pořád mi to nijak moc nejde.“
„A Kai!“ Jay vykulil oči. „Ty bláááho…“
„Jo,“ potvrdila jsem.
„Tak teď to všechno dává smysl.“
Vrátil se na postel vedle Marny. Jejich ruce se okamžitě propletly. „A v čem seš jiná
než oni?“ zeptal se.
„Jejich matky byly normální ženy. Moje matka byla strážný anděl. Proto dokážu
poznat okamžitě těhotenství, což jinak nefové a knížata neumějí. Je to andělská
schopnost.“
„Ech.“ Viděla jsem mu na očích, jak mě v tu chvíli začal vnímat úplně jinak. Už
jsem nebyla ta legrační podivínka Anna, se kterou se kamarádil. Byla jsem někdo, kdo
vzbuzuje posvátný úžas. „Takže tvoje máma byla anděl a tvůj táta démon?“
„Je to složitý. Poznali se v nebi, ještě než se táta stal démonem.“
Jay na mě třeštil oči.
„Hele, pořád jsem to já,“ ujistila jsem ho.
„Ne… seš něco víc.“
Pokrčila jsem rameny. Jeho zkoumavý pohled mě uváděl do rozpaků.
„Počkat,“ ozval se. „Takže tady na zemi jsou vážně strážní andělé?“
„Jo, mají je všichni lidi,“ potvrdila Marna.
Jay znehybněl. „Já taky?“
S Marnou jsme se rozchechtaly, když Jay začal otáčet hlavou ze strany na stranu.
„Nemůžeš ho vidět,“ ujistila jsem ho.
„To snad ne! Sakra!“ Vyskočil a otočil se, zadíval se skrz svého strážného anděla,
který na něj hleděl s výrazem pobavení na nebesky průsvitné tváři.
„Myslím, že se ti směje,“ prohodila jsem. Marna se zahihňala a přikývla.
„Fakt, jo?“ Jay se začal chovat jako malý kluk. „To je hustý! Mám strážnýho anděla
se smyslem pro humor!“
„Miluje tě,“ potvrdila jsem mu. „Pořád na tebe dohlíží.“
„To jako… úplně pořád?“ Obočí mu vyletěla až k vlasům. Marna se zase rozesmála.
„Jo.“
„Ježíši. To je šílený.“ Zbledl a pak začal blábolit: „Do hajzlu. Démoni. Co vlastně
dělají? Ne, radši to nechci vědět. Já věděl, že na tvým tátovi je něco divnýho, ale sakra.“
Nechtěla jsem mluvit o našich otcích. Jay se o démonech brzo dozví až moc. Musíme
mu vysvětlit, do čeho se to zamotal. Už jen při zmínce o nich mi naskočila husí kůže.
Hlavou mi letěly temné myšlenky spolu se zmateným propletencem emocí.
Jay je v nebezpečí.
Marně zbývá ani ne čtyřicet týdnů života.
Jestli se o jejím dítěti dozvědí našeptávači nebo démoni, zabijí i je.
Přitiskla jsem si dlaň na hrudník. Co budeme dělat?
„Není ti špatně?“ zeptal se mě ustaraně Jay.
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne, to je dobrý.“
 „A co tvoje sestra?“ otočil se Jay k Marně.
Její půvabná tvář se zachmuřila. „Ještě jsem ji neviděla tak rozzuřenou. Vždycky se
mě snažila chránit, ale před tímhle prostě nemůže. Já ji chápu, má pocit, jako by svět
skončil. Ale potřebuje jen trochu času a… třeba se s tím vyrovná.“
Vyměnily jsme si pohledy a já pochopila, že to víme obě. Ginger se odjakživa k sestře
chovala jako máma medvědice. Ani já jsem si neuměla představit svět bez Marny, takže
jsem se nesnažila pochopit, co tohle pomyšlení znamená pro Ginger.
„Promluvím s tátou. Zeptám se ho, co si myslí, že bychom měli udělat.“
Jay vyskočil a vytřeštil na mě oči. „Tohle mu nemůžeš vykládat!“
„Její otec je v pohodě,“ ujistila ho Marna.
Trvalo nám další hodinu, než jsme Jayovi všechno vysvětlily. Od mého seznámení s
Kaiem, přes příběh mých rodičů, Velkou čistku, při které démoni vyvraždili nefily, až po
sestru Ruth a proroctví, že já mám zbavit zemi démonů. Když jsem se dostala k
událostem na ostrově, Jay vypadal zdrceně.
„Je nějaký místo, kde by to dítě bylo v bezpečí? Kam bych ho moh odvízt?“
Jeho slova mě přiměla chytit ho zase kolem krku a prudce ho obejmout.
„Ach, Jayi. Budeš báječnej táta.“
Slyšela jsem, jak Marna popotáhla.
„Ty se o naše dítě dokážeš postarat. Já ti věřím,“ prohlásila.
Panebože. Byli jsme v hrozné situaci. Otřela jsem si oči a přemýšlela.
„Zanii jsme odvezli do kláštera. Co něco takovýho? Démoni se vyhýbají místům, kde
se víc lidí shromažďuje k modlitbám.“
„Dám se do toho,“ přikývl Jay. „Spojím se s každou církví, kterou najdu, a zjistím,
jestli nabízejí něco pro otce s dítětem. Nebo jestli nemají nějakej volnej suterén v kostele,
cokoli. Nevím, ale na něco přijdu.“
Marna se na něj rozzářeně zadívala.
„Bude to dobrý,“ ujistil ji. Znělo to přesvědčivě a rozhodně.
Znělo to zamilovaně.
 KAPITOLA ŠESTÁ

Detektor lži
Nespala jsem moc dobře, tak jako během všech nocí v hotelech. Strávila jsem dost
času tím, že jsem se modlila za klid v duši a jasnou mysl. A taky jsem samozřejmě měla
plnou hlavu Marny. Nedokázala jsem myslet na to, že ji ztratím. To prostě nešlo. Hrozně
jsem si o tom potřebovala promluvit s Kaiem, ale věděla jsem, že kolem sebe měl pořád
našeptávače.
Když mi tu noc přišla konečně esemeska od táty, měla jsem chuť rozplakat se
ulehčením.
Kde jsi?
Odepsala jsem jméno hotelu a města – Marietta v Georgii.
Čekala jsem, ale neodpověděl. Asi po hodině už jsem si začala dělat starosti a
přemítala, jestli se k tátovu mobilu nedostal někdo jiný a jestli bych radši neměla zmizet
z hotelu. Když už jsem si připravila tašku a začala balit, uslyšela jsem v hlavě známý
drsný hlas.
„Zdravím, dcero Belialova.“
Už jsem se naučila ovládat svoje reakce, i když se mi vnitřnosti zkroutily leknutím.
„Azazeli,“ hlesla jsem telepaticky.
Zíral na mě pronikavýma očima v obličeji kočičí šelmy. Tep se mi zpomalil, když
jsem se dívala na našeho spojence z řad duchů, ale nervy jsem měla pořád na pochodu,
jak jsem očekávala jeho zprávu.
„Dorazí k tobě nefilská návštěva. Dávej si pozor na svá slova.“
Nefilská návštěva? To snad ne. Sotva Azazel odlétl, naházela jsem do tašky poslední
věci a rozběhla se ke dveřím. Málem jsem zavřískla, když jsem je otevřela a spatřila tam
stát dvě postavy – mladou dívku s hladkými, dozadu sčesanými černými vlasy a
blonďáka s nápadnými lícními kostmi a ledovýma očima. Oba měli u hrudní kosti
černá znamení nefilů.
„Někam odcházíš?“ zeptala se dívka vysoko posazeným hláskem s podivným
přízvukem. Najednou mi došlo, kdo to je. Jako bych dostala políček.
Caterina, dcera Kněžny lží Jezebet.
Snažila jsem se ovládat svůj dech. Caterina vypadala mladě a nevinně, ale mě tím
neošálila. Zblízka jsem viděla zlověstnou záři v jejích očích. Žaludek se mi sevřel.
Caterina ale netušila, že jsem se schovávala pod molem na soukromém ostrově knížete
Melchoma, že jsem byla svědkem toho, jakou roli sehrála při Flynnově popravě. To ona
prozradila knížatům, že Flynn lže.
„Co chcete?“ zeptala jsem se.
„Nechceme ti ublížit.“ Mladík měl silný východoevropský přízvuk. Zněl mi rusky, ale
neměla jsem ponětí, jestli to můj necvičený sluch odhadl dobře.
„Kdo jste?“
„Já jsem Marek, syn Shaxův. Z České republiky.“ Syn Knížete zlodějství. Sevřela jsem
ucha tašky ještě pevněji. „Tohle je Caterina, dcera Jezebetina, z Rumunska.“
Marek se na mě přívětivě usmál. Caterina ne.
„A co chcete?“ pobídla jsem je.
Azazel mě varoval, musela jsem být opatrná. Caterina dokázala vycítit lež a rozhodně
nebyla na straně nás nefů.
„Chceme si jen promluvit,“ prohlásil Marek, pořád s tím okouzlujícím úsměvem.
„Můžeme dál?“
Vzpomněla jsem si na ten poslední týden, kdy jsem viděla tátu v L. A. Tehdy se
zmínil o tom, že se snaží zjistit, jestli by se naším spojencem nemohl stát i Shaxův syn.
Trochu se mi ulevilo, ale jen nepatrně. Jako případný spojenec rozhodně nebyl v dobré
společnosti.
„Zrovna odcházím. Můžeme si promluvit venku.“
Zůstat s nimi zavřená v pokoji bylo to poslední, oč jsem stála. Cítila jsem v kapse
svůj lehký nůž, ale nerada bych ho použila proti dvěma protivníkům najednou.
Stáli mi v cestě, ale protlačila jsem se mezi nimi. Už jsem byla skoro venku, když mi
Caterina položila svou malou dlaň na hruď.
„Radši bychom si promluvili uvnitř,“ pronesla.
Instinktivně jsem její ruku odstrčila a zabouchla za sebou dveře.
„Je mi líto, ale promluvíme si venku.“
„Není ti to líto.“
Do háje. Pitomý detektor lži. S ní si budu muset hlídat každé slovo.
„Fajn, není.“
„To je v pořádku, Caterino.“ Marek se na mě usmál. „Těžko jí můžeme mít za zlé, že
je opatrná.“ Podíval se na svou společnici, jako by jí pohledem naznačoval: Brzdi,
zbytečně ji děsíš. Caterina protočila panenky a vydala se chodbou k východu.
Pochodovala zpříma v černých kalhotách a přísné bílé košili upnuté ke krku a vypadala
přitom jako voják.
„Tak jdeme,“ zavelela nám přes rameno.
Marek se zatvářil omluvně a ukázal mi, abych šla před ním. Vykročila jsem, ale
několikrát jsem se po něm nedůvěřivě ohlédla. Jílec kordu jsem měla v kabelce, protože
jsem byla jen v šortkách, a nechtěla jsem, aby se k němu šikovné ruce zloděje jen
přiblížily.
Když jsem u dveří zpomalila, Marek do mě zezadu narazil. Vyjekla jsem a otočila se
k němu. Položil mi ruku na rameno, aby získal rovnováhu. Musela jsem ho loktem
odstrčit.
„Omlouvám se,“ ozval se s nevinným výrazem. Strčil si ruce do kapes a pokývl
bradou k novinám, které ležely přede dveřmi jednoho z pokojů. Hlavní titulek mluvil o
vyloupení zastavárny v Atlantě. „Zaujal mě ten článek.“
Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Přetáhla jsem si kabelu ze zad dopředu a prošla
dveřmi ven. Přes dno tašky jsem ucítila obrys Kordu spravedlivých a vydechla úlevou.
Venku byla tma, ale ve vzduchu se ještě udrželo horko i vlhkost letního dne.
Nezamířila jsem k autu, rozhodla jsem se raději zůstat na trávníku vedle hotelu, kam
nebylo z recepce vidět. Rozkročila jsem se a posunula si kabelu na rameni pro případ,
že bych musela bojovat. Ale modlila jsem se, abych nemusela.
„Dějí se divné věci,“ prohodila Caterina. „Souhlasíš?“
Nechala jsem si ruce volně viset podél těla. Byla jsem připravená na všechno. „Máte
poslední šanci vysvětlit mi, proč jste tady. Jinak odcházím.“
Caterina na mě přimhouřila své korálkové tmavé oči. Marek popošel blíž a ujal se
slova.
„Chceme se jen zeptat na pár věcí, dcero Belialova. To je všechno.“
„Vy se chcete zeptat? Nebo se ptáte za někoho, kdo vás za mnou poslal?“
Začínala jsem ztrácet trpělivost. Cítila jsem, jak ve mně nad ostatními emocemi vítězí
silná úzkost.
„Jsi panna?“ vybafla Caterina.
Bezva.
„Tak teď už vím, kdo vás poslal,“ ušklíbla jsem se.
Dívka zlomyslně blýskla bílými zoubky. V břiše se mi hromadil strach.
Marek se na Caterinu zamračil.
„Na tohle ti neodpovím,“ odsekla jsem. „Nevěřím ti.“
Tentokrát se jí ve tváři objevilo upřímné pobavení. „To je pravda. Nevěříš mi. Ale
když se budeš vyhýbat odpovědi, je to skoro jako přiznání viny.“
„Skoro,“ opakoval významně Marek a šlehl po ní pohledem. „Ale ne vždycky.
Zahnala jsi ji do kouta a ona se přirozeně cítí ohrožená.“
„Jestli to zvládneš líp, tak do toho!“
Podívala se na něj téměř výhrůžně. Marek byl nejmíň o dvacet centimetrů vyšší, ale
Caterina se tvářila, že by ho zvládla jednou rukou.
„Kašlu na vás!“ vykřikla jsem. „Stačí mi, že mám kolem sebe v jednom kuse
našeptávače. Nemám náladu nechat se vyslýchat ještě od nefů. Jdu pryč.“
Otočila jsem se k parkovišti a přidala do kroku.
„Ještě jsme neskončili!“ vyštěkla za mnou Caterina.
Marek k ní něco pronesl cizím jazykem a káravým tónem. Ani její odpovědi jsem
nerozuměla. Slyšela jsem, jak jdou za mnou, a třásla se celou dobu, než jsem dorazila k
autu. Vsunula jsem ruku do postranní kapsy kabely, abych vytáhla klíčky.
Nebyly tam.
Za sebou jsem uslyšela, jak něco zazvonilo. Vytrhla jsem nůž z kapsy, švihnutím
zápěstí ho otevřela, otočila se a namířila ho před sebe.
Marek a Caterina stáli asi o pět kroků dál, za mým autem. Blonďák před sebou
houpal prstem, na kterém visely moje klíčky, a na tváři měl prosebný výraz. Jak mi je
sakra sebral?! Zatracený chmaták!
Caterinin pohled spočinul na mém noži a oči se jí rozšířily.
„Vraťte mi klíče,“ vyzvala jsem je.
„Já ti je vrátím,“ ujistil mě Marek mírně. „Ale chci, aby sis s námi nejdřív
promluvila, než odjedeš.“
„Hoď mi je.“
Caterina si zkřížila ruce na prsou. „Ne, dokud si s námi nepromluvíš. A jestli nechceš
mluvit s námi, pak tě velice ochotně navštíví synové Thamuzovi.“
 Při zmínce o nich se mi udělalo mdlo strachy. Kníže vraždění Thamuz měl svoje
metody, jak získávat informace. Synové Thamuzovi navštívili Marnu, když byla ještě
dítě, a nevýslovně jí ubližovali, aby se otevřela démonickým našeptávačům.
Na Caterinině tváři se rozlil spokojený úsměv. „Vidím, že je znáš. Víš, co je jejich
práce, dcero Belialova? Vydělávají si na výkupném z únosů v Jižní Americe.“
Musela jsem jí zavřít pusu. Nechtěla jsem o těch dvou psychopatech slyšet už ani
slovo.
„Nelíbí se mi, že jste se tady objevili bez ohlášení. Nebudu se zodpovídat ani vám, ani
jiným nefům. Dělám, co po mně chce můj otec, a jemu byste jistě cestu zkřížit nechtěli.
Takže byste mi měli rychle vrátit klíčky a nechat mě na pokoji.“
Caterina se začala smát, ale rychle zmlkla, když mi Marek obloukem hodil klíče.
Nevěřícně na něj vytřeštila oči.
„Neodpověděla nám na naše otázky!“
„A teď už ani neodpoví, když se k ní chováš jako k nepříteli.“
Marka mi bylo líto. S tou malou upírkou to neměl jednoduché.
Odemkla jsem dálkovým ovladačem, otevřela dveře a hodila dovnitř tašku.
„Hodně štěstí,“ prohodila jsem k Markovi, než jsem vklouzla dovnitř, zamkla všechny
dveře a nastartovala.
„Počkej!“ vykřikl a chytil za kličku. Tvářil se zděšeně. „Neodjížděj ještě!“
A co čekal, když mi hodil klíče? Caterina se rozběhla před auto, aby mi zablokovala
cestu, ale dupla jsem na plyn. Když auto vyrazilo, Jezebetina dcera sama uskočila. Asi
budou mít u knížat pořádný malér, že mě nechali zmizet.
Na prvním semaforu jsem otevřela tašku a hrabala uvnitř, až jsem nahmátla jílec.
Vydechla jsem úlevou. Napsala jsem tátovi domluvenou kódovou zprávu: A 411.
Pokusila jsem se soustředit svůj posílený sluch na ty dva nefy. Ale buď mlčeli, nebo jsem
v hukotu aut kolem nedokázala nic zaslechnout. Pro jistotu jsem zůstala za volantem
další tři hodiny, jezdila bezcílně kolem, dokud si moje unavené tělo neřeklo o
odpočinek.
Zajela jsem na parkoviště u supermarketu, sklopila si sedadlo a použila batoh místo
polštáře. Táta se mi už neozval. Když jsem usínala, viděla jsem výraz lítosti v
Markových očích. Ale čeho litoval? Je to spojenec, nebo nepřítel? Tojsem nevěděla. Ale
byla jsem odhodlaná to zjistit.
 KAPITOLA SEDMÁ

Jayova budoucnost
Když jsem se ráno vzbudila v autě, byla jsem pořádně mrzutá. Pokud se to trhané
podřimování vůbec dalo považovat za spánek.
Nejdřív jsem napsala Patti. Jsi ok?
Ano, ty?
Taky, odepsala jsem.
S tím jsme skončily a já ty zprávy hned vymazala. Kéž bych jí mohla bez rizika
napsat, že ji mám ráda. Dala bych všechno na světě, kdybych s ní teď ráno mohla sedět
na balkoně, upíjet kávu, jak jsme měly ve zvyku, a bavit se o tom, jak půjdu na
vysokou, nebo o jiných normálních věcech.
Znova jsem napsala tátovi.
Ani teď neodpověděl, což mě znepokojilo ještě víc. Trče la jsem ve vzduchoprázdnu,
nevěděla jsem, co dělat dál. Rozhodla jsem se zajet do našeho bytu v Cartersvillu, abych
vyzvedla poštu. Nejspíš to nebylo nejmoudřejší, ale snažila jsem se chovat co
nejopatrněji. Když jsem se blížila do naší čtvrti, zastavila jsem a zkoumala okolí. Nikde
žádná cizí auta ani lidé. Nasměrovala jsem sluch na náš byt. Bylo tam ticho, ale stejně
jsem nechtěla jít dovnitř. Vybrala jsem schránku a co nejdřív jsem zmizela.
Rozjela jsem se k Jayovi. Když jsem zaparkovala na jejich příjezdové cestě, probrala
jsem obálky. Byla jsem ráda, že jsem je vyzvedla, protože jsem tam měla zprávy ze školy.
O tom, kdy se mám ubytovat v kampusu virginské techniky a tak. Byly tam taky
výpisy z banky a informace z realitní kanceláře o Pattině novém domě v městečku
Riner. Nacpala jsem všechno do batohu, hodila si ho přes jedno rameno a vydala se do
Jayova domu.
Rodiče byli v práci a z Jayova pokoje se ozývalo ťukání na klávesnici. Měl otevřené
dveře, takže jsem zaťukala a hned nakoukla dovnitř.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.
Pokusil se usmát, ale vypadal vystresovaně. „Asi jsem něco našel, ale fakt nevím, co
mám dělat. Je to –“
Položila jsem si prst na rty a ukázala na propisku na jeho stole. Jay ji zvedl a začal
škrábat na papír svým neuspořádaným rukopisem. V Atlantě je klášter, kde hledají
uklízeče. Nabízejí ubytování.
Uklízeče? napsala jsem.
Pokrčil rameny. Vypadal ještě víc nejistě než obvykle. Sklonil se nad stolem a začat
škrábat další řádky. Budu muset přestat dělat po večerech dýdžeje, ale nevím, jak to jinak
vyřešit. Když budu zametat, můžu mít takový to nosítko a tak.
Podtrhla jsem slovo nosítko a udělala u něj otazník.
Ukázal na monitor, kde měl otevřenou stránku s různými nosítky na miminka, a do
očí mi vyhrkly ohromené slzy.
„No tak, Anno,“ ozval se mírně. „Nedělej to.“
 Otřela jsem si oči do sucha. Hlavou mi letělo tolik věcí, které jsem chtěla vyslovit. Jak
jsem na něj hrdá. Jak strašná je to situace a jak je mi líto, že se to stalo. Ale nic takového
jsem mu vykládat nemusela. V základu jeho aury se sice točila temně modrá barva
smutku s šedivou, plnou starostí, ale zbytek vířil pastelovou růžovou. Láskou.
Jay bude táta. A navzdory všem starostem se k tomu snažil postavit čelem. Pomyšlení
na to, že by se mu mohlo něco stát, mě děsilo k smrti. Pro něj s dítětem nebylo
bezpečné, aby zůstal v Atlantě, ale nevěděla jsem, jestli po něm můžu chtít, aby opustil
místo, které vždycky pokládal za svůj domov.
Vzala jsem propisku. Nenapadlo tě přestěhovat se někam, kde nebudou žádná knížata?
Nezamítl to okamžitě, jak jsem napůl čekala.
Myslíš do Virginie, s tebou?
Chvíli jsem nad tím uvažovala, ale pak jsem zavrtěla hlavou. Budu bydlet na koleji, ale
třeba bys našel něco poblíž? Najednou se mi rozsvítilo a začala jsem psát rychleji. Třeba
bys mohl bydlet s Patti! Nebo blízko ní. Mohli byste si navzájem pomáhat a já bych to k vám
měla jen kousek.
Ta představa mi připadala čím dál dokonalejší. Stála jsem tam a dívala se, jak se po
Jayově tváři rozlévá úsměv.
Patti je skvělá. Kdyby s tím souhlasila, tak já bych byl moc rád.
Určitě bude! Patti se potřebuje o někoho starat. Nesnáší být sama.
Oba jsme se usmáli. Tohle by mohlo vyjít. Naklonila jsem se nad stůl a začala psát
dál.
My už brzo odjedeme, ale ty máš ještě čas všechno zařídit, než
Naše úsměvy zmizely. Zbytek věty zůstal viset ve vzduchu mezi námi.
Marna. Jay zaťal čelist a pomalu napsal: Přísahám, že jsem o tom
neměl potuchy. Kdybych věděl, co se může stát…
Vzala jsem mu pero z ruky. Já vím. Všichni to víme.
Její sestra ne. Nenávidí mě.
Zavrtěla jsem hlavou. To s tebou nemá co dělat. Ona jen neví, jak má žít bez Marny.
Srdce se mi sevřelo pokaždé, když jsem si vybavila zlomený výraz na tváři Ginger ve
chvíli, kdy jí všechno došlo. Ginger, která byla vždycky tak silná.
Všechno bylo najednou jinak.
Musela jsem už jít. Dám ti Pattino číslo, zavolej jí. Teď asi začne být rušno. Prošetřují mě
a tentokrát se mnou chtějí zatočit. Nechci vás dva ohrozit, takže se radši budu držet dál.
Jay se zatvářil ustaraně, když psal. Kdybych ti tak mohl nějak pomoct.
Když budu vědět, že Patti má tebe a má se o koho opřít, pomůže mi to víc, než si dokážeš
představit. Objala jsem ho a vykročila ke dveřím, když mu zazvonil telefon.
Jay mi ukázal displej. Marna.
Nasměrovala jsem zesílený sluch na přístroj.
„Jayi?“ V Marnině hlase byla slyšet panika. „Neviděls mou sestru?“
Sklouzl očima ke mně a zavrtěl hlavou. „Ne.“
Zvedla jsem ruku a Jay oznámil do mobilu: „Dám ti na chviličku Annu, jo?“
„Co se děje?“ vyhrkla jsem.
„Když jsem přiletěla do New Yorku, nebyla tady. Zmeškala náš let do Anglie, takže
jsem se taky omluvila, abych neodletěla bez ní. Obě jsme teď u aerolinek v podmínce.
Jenže já ji nemůžu najít!“ Na druhém konci se ozvalo vzlyknutí.
Sakra. Tohle bychom neměly řešit po telefonu. Byla jsem si skoro jistá, že ta příšerná
Caterina už tady není, ale mohl nás poslouchat kdokoli. Jít se rozloučit s Jayem možná
nebylo úplně taktické.
„Jo, ale nepropadej panice. Určitě nebude daleko. Ginger by tě neopustila.“
„Co když ji unesli? Panebože –“ Slyšela jsem vzlyk.
„Ne, to si nemyslím.“ Myšlenky mi zalétly k jediné další osobě, na které Ginger v
životě záleželo. „A co…?“
Kalifornie. Blake.
Marnu asi napadlo totéž.
„To by ale bylo kardinálně pitomý.“
Obě jsme ztichly. Pro Ginger bylo riskantní vykašlat se na práci a rozjet se za Blakem,
zvlášť když ten byl zrovna uprostřed příprav na svou velkou show. Velkolepou svatbu s
Michelle, která vyvolá závist u tolika lidí.
„Ach ne,“ Marnu asi napadlo přesně to, na co jsem pomyslela i já.
Jenže právě tam nejspíš Ginger jela.
„Musím za ní!“ vyhrkla Marna.
„Ne, ty musíš do práce,“ namítla jsem. „Ginger asi potřebuje jen pár dní, aby se
vzpamatovala, a vrátí se.“
„Co když ne?“ zašeptala Marna.
„Pak zasáhneme. Ale jak ty dva znám, budou mít tolik pudu sebezáchovy, že to nějak
vyřeší sami.“
Blake jí nedovolí zůstat dlouho. Musíme věřit, že jsou oba moc chytří na to, aby
udělali nějakou hloupost. Mohla bych kontaktovat Kaie a poprosit ho, aby Ginger poslal
pryč. Kdybych musela, udělala bych to. Ale vážně jsem ho do toho nechtěla zatahovat.
Zavěsily jsme a Jay mě sevřel v medvědím objetí. Když jsme se pustili, na stěně jeho
pokoje se objevila temná skvrna a narůstala. Cítila jsem se jako ochromená, když se
objevila ohavná tvář démona, kterou jsem neznala. Zadíval se na nás. Jayův strážný
anděl skočil mezi ducha a Jaye.
Hlavou mi prolétlo milion myšlenek. Naše vzkazy, které jsme nechali ležet na stole,
monitor se stránkou pitomých dětských nosítek. Jay ho naštěstí zakrýval svým tělem, ale
potřebovala jsem dostat našeptávače pryč. Sáhla jsem do kapsy a podala mu hrst
bankovek.
„Kup za to sud piva.“
Obočí mu sjela k sobě. Zářivě jsem se usmála.
„Aha, jo. Jasně.“ Díkybohu se chytil.
„Tak se uvidíme na párty!“ prohodila jsem a otočila se ke dveřím. Duch vylétl za
mnou do chodby, jak jsem doufala. Tolik se mi ulevilo, že jsem na jeho zlověstný obličej
mrkla. Podezíravě si mě přeměřil a předlétl mě. Roztáhl kožnatá křídla ke stěnám haly
a zmizel mi z očí.
Okamžitě jsem Jayovi poslala esemesku. Znic vzkazy. Vymaz zpravy. Vyzvedni P. a hned
odjedte. Neco mas ve schrance.
 Doufala jsem, že se bude moct rozloučit s rodiči, i když jsem vůbec netušila, jak jim
vysvětlí tohle náhlé stěhování. Ale Jay už na něco přijde. Chudák. Vymazala jsem
zprávu z paměti telefonu a vytáhla z batohu informace o Pattině novém domu. Rychle
jsem pohlédla na oblohu, nacpala obálku do Jayovy schránky, skočila do auta a vyrazila
z města, až mi štěrk odletoval od pneumatik.
Když začnete žít ve světě sami,
všude číhá plno nebezpečí.
ERNEST HEMINGWAY, RAJSKÁ ZAHRADA
 KAPITOLA OSMÁ

Převzít iniciativu
Jela jsem po dálnici a cítila se unavená z toho, jak se pořád schovávám a utíkám.
Unavená z nicnedělání.
Táta nebyl nikde k nalezení. To, že se neozval ani neukázal, bylo špatné znamení.
Kdoví, třeba už ho v pekle drží v řetězech… Při tom pomyšlení mě rázem opustilo
veškeré sebevědomí a naděje.
Vždycky jsem spoléhala na jeho rady. Jeho zasvěcené informace. Teď jsem si
připadala zbytečná a ustrašená. Co by táta chtěl, abych udělala, kdyby byl tady?
Nastal čas převzít iniciativu. Nejvíc jsem myslela na Shaxova syna Marka. Je náš
spojenec, nebo ne? Nakonec jsem dospěla k rozhodnutí. Musím to zjistit.
Ještě mohl být ve Státech, ale také se už mohl vrátit do Evropy. Jsem ochotná letět do
České republiky, abych ho našla?
Ano.
Potřebovala jsem ale víc informací. Adresu nebo telefonní číslo. Kdo z těch, kterým
věřím, by mohl mít kontakty na nefy nebo knížata?
Kopano. A jeho bratři, kteří ještě bydlí v Africe s Alocerem. Třeba by mi mohli
pomoct.
Zajela jsem na odpočívadlo v Severní Karolíně a zaparkovala co nejdál od ostatních
lidí. Většinou to byly rodiny na letní dovolené.
Táta mě často varoval, že telefonní linky nejsou bezpečné, ani se vší tou vojenskou
špionážní technologií, kterou mi obstaral. Pro tentokrát jsem ale musela věřit, že jeho
zabezpečení bude fungovat.
Zavolala jsem Kopanovi. Vzal to hned a zněl ustaraně, asi proto, že už jsem mu
nezavolala věky.
„Jsi ok?“ Bylo příjemné slyšet jeho uklidňující hlas.
„Jo, ale potřebuju pomoc.“ Zhluboka jsem se nadechla a stručně mu vylíčila
Caterininu a Markovu návštěvu a jak potřebuju Marka vystopovat.
„Zkusím někomu zavolat. Ozvu se ti.“
Zavěsila jsem. Na Kopanovi jsem oceňovala, že do toho vždycky šel ochotně rovnou
po hlavě a nesnažil se mi vykládat, co mám dělat. Zase jsem vyjela, protože jsem se
nechtěla zastavovat na moc dlouho. Zavolal mi zpátky asi o hodinu později.
„Mám jeho číslo. Pošlu ti ho esemeskou.“
Usmála jsem se. „Ty seš prostě jednička, Kope.“
„A přiletím za tebou, abych tě na setkání doprovodil.“
Ale ne.
„To nemusíš, vážně ne. Já vím, cos říkal po tý poslední výpravě…“ Prohlásil, že už se
mnou nebude pracovat. To bylo po tom, co se mezi námi stalo o Vánocích v Austrálii, a
po tom, co Kaidan zuřil žárlivostí. Jenže nahlas jsem o tom mluvit nedokázala. Bylo to
až moc trapné.
 „To už je dlouho, Anno. Hodně se toho změnilo.“
„Já se Marka nebojím, nechoval se nijak agresivně –“
„Je se syny Thamuzovými. A s Jezebetinou dcerou.“
„Aha.“ Po zádech mi přeběhl mráz. Tím se hodně měnilo. „Víš, kde jsou?“
„Přesunuli se na sever, tam, kam jedeš ty. Aspoň podle posledního našeptávače, který
tě viděl.“
To už mi naskočila husí kůže po celém těle.
„Jak tohle všechno víš?“
„Otec řekl mým bratrům, že kdyby bylo zapotřebí, mají být připravení po tobě
pátrat. Knížata často používají nefy k hledání podezřelých. Asi si myslí, že když je
budou mít všechny pohromadě, ukáže se, kdo je nevinný a kdo se provinil.“
To dávalo smysl, protože nefové se jinak mezi sebou spíš chovali obezřetně. Zadívala
jsem se na ceduli oznamující další sjezd z dálnice.
„Zajedu do Mooresvillu v Severní Karolíně, u Mezistátní 77. Napíšu Markovi
esemesku, jestli je ochotný se se mnou sám sejít.“
„Ne!“ Úlek v jeho hlase mi napověděl, jak moc pošetile se chovám. Instinkty mi
napovídaly, že od Marka mi nehrozí nebezpečí, ale co když se pletu?
„Slibuju, že neudělám nic bláznivýho. Zkusím si najít hotel s pokojem v přízemí, s
balkonovými dveřmi, kudy můžu uniknout, kdyby nepřišel sám.“
„Anno –“
„Kope, myslím, že už nemáme moc času. Budu opatrná.“
„Mně se to nelíbí.“
„Mně taky ne, ale už musím začít něco dělat. Zavolám hned, jak se s ním sejdu,
slibuju.“
Kope zůstal dlouho zticha. Pak se zeptal: „Máš svoje nože?“
Poplácala jsem se po kapse. „Jo.“
„Buď pořád ve střehu. I kdyby tvrdil, že je s námi. Může to být lest.“
„Dobře.“
Rozloučili jsme se. Mrzelo mě, že mu přidělávám starosti. Jezdila jsem chvíli po
Mooresvillu (ukázalo se, že tam sídlí Národní asociace automobilových závodů), než
jsem našla hotel, jaký jsem si představovala. Odtamtud jsem napsala esemesku Markovi.
Muzeme se sejit jen my dva? Dcera B.
Srdce se mi rozběhlo. Na chvíli jsem pochybovala o vlastním zdravém rozumu.
Odepsal až příliš rychle. Ano, kde jsi?
Palce mi zůstaly viset nad písmeny. Váhala jsem. Kde ty?
Tentokrát trvalo déle, než odepsal. Blythewood, Jiz. Kar.
Rychle jsem si to našla v mobilu na mapě. Byla to asi hodina a půl cesty.
Zhluboka jsem se nadechla, krátce pomodlila a napsala mu, kde jsem já. Pak jsem
zamířila do obrovského obchodu s outdoorovým vybavením, který jsem zahlédla z auta.
Ještě nikdy jsem si nekupovala zbraň, ale teď jsem byla dostatečně vyděšená, abych to
udělala. Fronta u pultu se střelnými zbraněmi byla ale děsivě dlouhá a spoustu času
bych nejspíš ztratila i vyplňováním přihlášky k registraci. Místo toho jsem přešla k
pultu s noži a dalšími zbraněmi a brouzdala kolem polic, až jsem objevila něco, co mě
zaujalo – elektrický paralyzér, maskovaný jako baterka.
Byla už tma, když jsem vyšla z obchodu s plně nabitým paralyzérem a novým
kapesním nožem. Byl hodně ostrý a rychle se otevíral. Vrátila jsem se do hotelového
pokoje, abych tam čekala. Zírala jsem posuvnými skleněnými dveřmi na parkoviště a
znovu a znovu si pohrávala s noži. Rozhodla jsem se, že jílec si u sebe nenechám.
Kdyby došlo na boj, nechtěla jsem, aby se o něm Marek dozvěděl. Nacpala jsem Kord
spravedlivých mezi matrace, tak hluboko, jak to šlo.
Uplynula hodina a půl. Teď už budou ve městě. Přecházela jsem po pokoji a
napínala sluch, když mi od Marka přišla esemeska.
Nemuzu prijit sam.
V mozku se mi rozezněl alarm.
V tom pripade nechod.
Pozdeji vecer?
Zamyslela jsem se nad tím. Kdyby to byla past, přišel bydo hotelu rovnou s
ostatními. Třeba je opravdu na naší straně, ale nemůže se těch tří dalších nefů zbavit.
Hrozně se mi nechtělo zůstat ve městě, kde se teď nejspíš pohybovala Caterina a
Thamuzovi synové. Ale byla jsem natolik zoufalá, že jsem nemohla zahodit šanci získat
nám jednoho dalšího silného spojence.
Dobre, odpověděla jsem. A čekání začalo.
Nedokázala jsem se uvolnit. Jenom jsem zírala z okna, jak lidé chodí po parkovišti.
Můj prodloužený sluch se natáhl do recepce. Musela jsem se hodně soustředit, abych ho
tam udržela a rozeznala, co si tam lidé povídají.
Asi o hodinu po Markově zprávě něco zaujalo mou pozornost. Uslyšela jsem vysoký
dívčí hlásek. „Ten divnej chlap do mě vrazil a ani se neomluvil.“
Nějaká žena, asi její matka, odpověděla: „Drž se od něj dál. Ten se mi vůbec nelíbí.“
Srdce mi vyletělo až do krku. Klesla jsem na kolena vedle postele. Strčila jsem ruku
mezi matrace, až jsem nahmátla jílec. Všechny instinkty vřískaly, ať okamžitě vypadnu.
Vrazila jsem jílec do batohu, rozběhla se ke dveřím a vystrčila hlavu do chodby. Na
jejím konci stál chlap s vlasy staženými do culíku. Nad hrudní kostí měl černý znak.
Když mě uviděl, jeho znamení se zvětšilo. Usmál se na mě.
Zabouchla jsem dveře, zamkla je a rozběhla se ke skleněným dveřím do patia. Sotva
jsem je otevřela, zachytila jejich okraj snědá ruka. Z úst mi uniklo zavřísknutí a odumře
lo v půli, když jsem ucítila bolestivou facku. Z jazyka mi vytryskla krev a já klopýtla
dozadu. To mu stačilo, aby skočil dovnitř a zabouchl dveře. Taška mi spadla na zem,
ale neměla jsem čas dělat si s tím starosti.
Ignorovala jsem bodavou bolest v ústech a vrazila ruku do kapsy. Asi jsem měla po
tom úderu zpomalené reflexy, ale ty jeho byly zatraceně rychlé. Chytil mě za zápěstí a
zkroutil mi je za záda, až mi z hrdla unikl mučivý výkřik bolesti. Držel mě a pohyboval
se se mnou směrem ke dveřím, i když jsem sebou házela jako šílená. Neznámý byl malý
a štíhlý, ale neuvěřitelně silný. Kopala jsem ho do holení, ale pevně mě svíral. Druhou
ruku mi tiskl na pusu tak silně, že jsem nemohla otevřít ústa a kousnout ho.
Pustil mi pusu, aby odemkl dveře, a pak mi škubl zkrouceným zápěstím. Zalapala
jsem po dechu a chystala se znova zavřísknout. Útočník odemkl během vteřiny a už mě
zase chytil kolem rtů i čelisti, takže můj křik zadusila jeho dlaň. Z chodby vklouzl do
pokoje jeho bratr. Pohybovali se rychle a plynule. Zmocnilo se mě šílenství.
V záchvatu hrůzy jsem škubla hlavou dozadu a uhodila ho do nosu. Uslyšela jsem
křupnutí, vyjeknutí a poté mě pustil – aspoň na tak dlouho, že jsem stačila vrazit ruku
do kapsy a vytáhnout nůž. Na paralyzér jsem nedosáhla. Otevřela jsem nůž a začala
bodat a sekat. Několikrát jsem cítila, jak se čepel střetla s pokožkou, viděla jsem krev, ale
stejně mě nepouštěli. Během vteřiny mi vyrvali nůž z ruky a zkroutili mi obě ruce za
záda.
Jeden z nich se rozesmál a v tu chvíli mě ovládla hysterie. Vzpomněla jsem si, jak mi
Caterina říkala o jejich spolupráci při únosech. Byli to profesionálové. Nepřestala jsem
sebou házet, ale bylo to zbytečné a zmáhala mě únava. Nemůžu se jim ubránit fyzicky.
Musím zapojit mozek.
Když mě při tréninku drželi v sevření mí instruktoři, používali sílu, ale pořád bylo
zřejmé, že mi nechtějí ublížit. Synové Thamuzovi žádné takové zábrany neměli. Cítila
jsem, jak se do mě jejich prsty zarývají, drásají mě, zanechávají modřiny. Když jsem se
vzpírala, snažili se mě zkrotit – mlátili mě, fackovali, kopali, tahali za vlasy. Moje
výkřiky bolesti jim dělaly radost. Nepřestávali se usmívat, oči jim zářily zápalem.
Když jsem se přestala bránit, srazili mě obličejem dolů na postel a oba mě na ní
drželi. Ležela jsem na břiše, úplně vyčerpaná. Potila jsem se a sténala, protože i v tom
bolestí obluzeném stavu jsem se nepřestávala bát o svůj život.
„Co chcete?“ podařilo se mi ze sebe vypravit mezi prudkým oddechováním.
„Pojedeš s námi na výlet, chica,“ zašeptal mi jeden z nich do ucha.
Odvedou mě ke knížatům. Pharzuph mě zavětří a bude vědět všechno. Instruktoři
sebeobrany mi vždycky zdůrazňovali, že se nesmím nechat nikam odvézt. Začala jsem
sebou znova házet a mozek mi zaplavila panika. Potřebovala jsem jen dosáhnout rukou
do druhé kapsy. Jen pár centimetrů…
Jeden z nich mě chytil za vlasy a stlačil mi obličej do matrace tak, že jsem skoro
nemohla dýchat. Druhý mě tloukl pěstmi do ramen a zad. Zavřískla jsem do pokrývky,
když mi jeho pěst dopadla na lopatku a ozvalo se křupnutí.
Panebože. Něco takového jsem ještě necítila. Tělo se mi napjalo šokem a do ramene
mi vystřelila mučivá bolest. Nemohla jsem dýchat, protože mi tlačili obličej do postele.
Pak sevření povolilo, uvolnila se mi hlava a váha cizího těla se zvedla z mých zad.
Myslela jsem si, že se mi to zdá. Překulila jsem se na záda a tělem mi zalomcovala další
prudká bolest.
Na zlomek vteřiny jsem si myslela, že ten výjev před mým zamlženým zrakem je jen
halucinace.
V místnosti byl někdo třetí a bojoval s oběma nefy. Byl celý v černém, včetně masky
na obličeji a rukavic. Ale pohyby jeho těla mi byly něčím známé…
Kopano. Pocítila jsem k němu prudkou vděčnost.
Až do téhle chvíle jsem ho nikdy neviděla propadnout úplně jeho hlavní slabosti –
hněvu. Synové Thamuzovi proti němu neměli šanci. Asi je zaskočil ve chvíli, kdy byli
zaslepení radostí z mého mučení. Oba se tvářili dezorientovaně a snažili se uhýbat před
jeho pěstmi. Kope hodil jednoho z nich na zem a pustil se do něj, zatímco druhý sáhl
do kapsy. Zahlédla jsem záblesk něčeho stříbrného a v tu chvíli jsem byla na nohou, i
když moje tělo protestovalo.
Vyškubla jsem paralyzér, který mi trčel z kapsy, namířila ho tomu parchantovi na
hrudník a stiskla spínač. Ze rtů mu unikl pištivý výkřik, když jeho nervový systém
zasáhla elektřina. Padl na zem a znehybněl. Otočila jsem se na Kopana a skoro omdlela
při pohledu na tolik krve všude kolem.
Můj laskavý milý kamarád byl pořád v zajetí hněvivého amoku.
„Dost!“
Doklopýtala jsem k němu a pokoušela se vyhnout jeho poletujícím pažím. Snažila
jsem se ho neoslovit jménem – ti dva možná zahlédli jeho znamení, ale do tváře mu
neviděli.
„Dost už!“ Popadla jsem Kopana zezadu kolem krku a zapotácela se. Musela jsem se
přidržet jeho svalnatého ramene, které bylo neustále v pohybu. „Přestaň! Musíme jít!“
Zatřásla jsem s ním.
Můj dotek ve spojení s mým hlasem udělaly svoje. Kopano přidušeně zasténal, když
se vzpamatoval a spatřil pod sebou zakrváceného, polomrtvého nefa. Koutkem oka jsem
zahlédla, že bratr zbitého muže se vrtí a snaží se zvednout.
„Pojď,“ zašeptala jsem Kopanovi. Před očima se mi roztančily hvězdičky. Chytil mě,
ještě než jsem stačila upadnout. Několikrát jsem zamrkala a místnost kolem nás zase
získala ostré obrysy. „Moje taška. A mizíme.“
Opustili jsme pokoj zadními posuvnými dveřmi. Ukázala jsem na svoje auto, které
stálo naštěstí blízko, a Kope mě odvedl na místo spolujezdce. Sám zasedl za volant a se
skřípěním pneumatik se prudce rozjel a poté si strhl masku z tváře.
„Děkuju ti,“ zašeptala jsem, když jsme byli už několik kilo metrů daleko. Snažila
jsem se ze všech sil soustředit a neomdlít. Opírala jsem se bokem o dvířka, protože
kdykoli se moje rameno dotklo opěradla, chtělo se mi vykřiknout bolestí.
„Je mi líto, že jsi to musela vidět.“
„To nic,“ zašeptala jsem.
„Když jsem viděl, jak tě dusí a mlátí…“
„Udělals dobře. Jsem ti vděčná, žes přijel. Neměla jsem se pokoušet podnikat nic
sama.“ Zamrkala jsem, když auto nadskočilo na bouli na silnici.
„Potřebuješ k doktorovi?“
„Ne.“ Určitě jsem měla něco zlomeného, ale jít na pohotovost bylo v mnoha směrech
riskantní. Nechtěla jsem brát léky, protože i něco tak nevinného jako aspirin ve mně
vzbuzovalo touhu po další dávce. Ale teď budu asi muset udělat výjimku. „Potřebuju
brufen.“
V sousedním městě Kope zastavil u lékárny. Vlhčenými ubrousky, které jsem měla v
autě, a papírovými kapesníčky si omyl ruce od krve, aby mohl jít nakupovat. Pak mi
každou půl hodinu podával čtyři tablety brufenu, zatímco jsme ujížděli na sever. Kope
si jen zalepil náplastmi odřeniny na rukou, ale hojily se mu rychle.
„Co se stalo s Markem?“ zeptal se mě.
Zavřela jsem oči a převyprávěla mu vývoj událostí.
„Myslíš, že hrál s nimi? Že tě jim prásknul?“
 „Ne. Nevím. Proč by mi pak psal, že nemůže přijít sám? Nemusel se ozvat vůbec a
rovnou jim mohl říct, kde jsem. Tím spíš bych jim vběhla do léčky.“
„Jak ale Thamuzovi synové věděli, kde jsi? Třeba zneužili Marka k tomu, aby si
získal tvoji důvěru a dovedl je k tobě. Aby tě zradil.“
To byla depresivní představa.
„Možná,“ připustila jsem. „Nebo se nějak dostali k těm esemeskám. Nebo mě
vystopovali sami. Každopádně –“
„Schovej se!“ vykřikl Kope.
Skrčila jsem se pod palubní desku a potlačila zasténání.
„Našeptávač. Už je pryč.“
Zůstala jsem sehnutá a skřípěla zuby bolestí. „Viděl tě?“
„Ne, letěl opačným směrem.“
Pomalu jsem se posadila. „Kam jedeme?“
„Odletím z letiště Roanoke.“
„Ve Virginii?“
„Ano, ale teprve až budeš v pořádku. Kam tě mám odvézt?“
Neměla jsem ponětí. „Prostě… vem mě s sebou na letiště. Tam už něco vymyslím. Je
mi už trochu líp.“
Ucítila jsem vzadu na lopatce letmý dotek jeho horké ruky.
„Je oteklá,“ pronesl ustaraně.
Pořád jsem se cítila příšerně, ale moje rychlé hojení a silné dávky léků proti bolesti
způsobovaly, že se to zlepšovalo v řádu minut. „To bude dobrý.“
Cestou na letiště jsme minuli Blacksburg a ukazatele na Virginský technologický
institut. Asi bych při pohledu na ně měla pookřát, ale teď mi jen připomněly, jak daleko
jsem se dostala od normálního lidského světa.
„Moje škola,“ hlesla jsem.
Kope mlčel a jen se na mě smutně zadíval.
Když jsme se dostali k Roanoke, nebyla jsem ještě stoprocentně ve své kůži, ale cítila
jsem se už celkem snesitelně.
„Zajímalo by mě, jak se daří Zet,“ prohodila jsem.
Ať se propadnu, jestli se mu po tváři nemihl plachý úsměv.
„Tvůj otec jí sehnal bydlení v Bostonu. Nechápu, jak se mu to povedlo, ale v jednom
klášteře souhlasili, že jí pronajmou pokoj.“
Posadila jsem se zpříma. „Ona je v Bostonu? To je super!“
„Ano, je. Když se dostala pryč od svého otce… a alkoholu, celá rozkvetla.“
„A taky je blízko tebe.“
Jeho znamení zapulsovalo, ale neodtrhl oči od silnice. Olízl si rty. Byla jsem v
pokušení se ho zeptat, jestli už Zanii políbil. Při tom pomyšlení mi zrudly tváře. Marna
by se ho zeptala, ale já s ním neměla stejný vztah jako ona. Zvlášť ne po tom, co jsem
jeho rty jednou cítila na svých.
Naše cesta do Austrálie mi připadala vzdálená miliony let, ne jenom osm měsíců.
„Jsem ráda, že je na tom líp, a taky…“ Promnula jsem si rameno. „Jsem ráda, že má
tebe. A ty ji.“
 Konečně se na mě podíval a jeho oříškové oči pátraly v mých. Doufala jsem, že v
nich vidí pravdu: Chci, aby byl šťastný.
„Máš ji rád, ne?“ zeptala jsem se.
„Mám. A hodně, Anno.“ V jeho slovech zazněla tak silná vášeň, až jsem se zachvěla.
Když se zase zadíval na silnici, usmála jsem se do okýnka. Možná se ještě nepolíbili…
ale Kope to rozhodně udělat chtěl.
Srdce mi poskočilo, když jsem uslyšela pípnutí esemesky. Vytáhla jsem telefon z
tašky. Zpráva byla od Marka.
Nemuzu se zbavit Cat. Nevim, kde jsou druzi dva. Setkani neni bezpecne.
Cítila jsem srdce až v krku, jak jsem váhala. Maskuje svou vinu? Nebo je nevinný?
Přečetla jsem zprávu Kopanovi a mlčky jsme nad ní chvíli přemítali. Andělská stránka
mé bytosti mu moc chtěla věřit. Ale démonická stránka vrtěla hlavou a napovídala mi,
ať nejsem hloupá.
„Neodpovím mu. A už se s ním nebudu snažit spojit.“
„Dobře,“ kývl Kope.
Na letiště jsme přijeli po půlnoci.
„Máš už letenku? Na noční let?“
„Mám, ale letí mi to až v pět ráno. Samozřejmě bude lepší, když nás spolu nikdo
neuvidí.“
„Souhlasím.“ Přesto jsem cítila lítost nad tím, že mě za chvíli opustí.
Kope zaparkoval u chodníku a otočil se ke mně. Ve světle pouličních lamp se mu v
očích zeleně zajiskřilo.
„Zachránil jsi mě. Odvezli by mě ke knížatům.“
Nebo něco horšího, záleželo na tom, jak moc dokážou ovládat svoje vražedné
choutky. Nějak jsem pochybovala, že by je někdo potrestal za „neúmyslné“ zabití.
„Když jsme spolu domluvili, měl jsem hroznou předtuchu. Musel jsem přiletět.“
„Děkuju.“ Bez rozmýšlení jsem se naklonila přes mezeru mezi sedadly, abych ho
objala. Přitáhl mě k sobě, i když dával pozor na moje rameno. Na chvíli jsem se
polekala, jestli ten tělesný kontakt neroznítí jeho další slabost, chtíč, ale nic takového se
nestalo. Chvíli mě bratrsky držel u sebe a pak mě pustil.
„Určitě to zvládneš?“ zeptal se.
„Už je mi skoro dobře. Ještě pár brufenů a je to.“
Kope vysypal z lahvičky čtyři tablety, podal mi je a zbytek balení si strčil do kapsy.
Přemýšlela jsem, že ho poprosím, aby mi ho dal. Jenže on by to stejně neudělal.
„Sbohem, Anno. Dávej na sebe pozor.“
„Ty taky, Kope. Pozdravuj Zet. Bude se mi stýskat.“
To poslední jsem říct nechtěla, ale byla to pravda. Kope je můj kamarád a chybí mi.
Odměnil mě zábleskem bílých zubů, dolíčky ve tvářích a byl pryč. Zase jsem zůstala
sama.
 KAPITOLA DEVÁTÁ

Kaidan, nebo svět

Táta se mi pořád neozval. Zoufale jsem toužila promluvit si s Kaidanem. Bála jsem
se o Jaye, Marnu, Ginger, Blakea a Patti. A bezcílně jsem jezdila autem po Virginii.
Ta moje pošetilejší část toužila být u Patti a Jaye, aspoň blízko nich, když už jsme
nemohli být spolu.
Zastavila jsem se pro benzin v malém městečku a obdivovala výhled na pohoří Blue
Ridge, které se rýsovalo proti temně modré obloze. Scenérii prudce narušily dvě
okřídlené bytosti, které se snesly z oblohy, oblétly auto a zaznamenaly mě. Do hajzlu.
Nastartovala jsem a rozjela se zpátky na Mezistátní 81.
Nikdy mi nedají pokoj.
Před našeptávači se nedalo nikam ukrýt, nikam uniknout. Pořád mi byli v patách,
pořád mě sledovali. Mohla bych si najít nějaký klášter, jak chtěl Jay. Ale stejně by pořád
věděli, kde jsem, a knížata by za mnou mohla poslat lidské poskoky. Mohla jsem se
jedině snažit být pořád o krok před nimi.
I na otevřené silnici, obklopená nesmírnými přírodními krásami, jsem se cítila v
pasti.
Kde jsi, tati? Co mám teď udělat? Můj jediný brilantní plán, že si promluvím s
Markem, skončil naprosto katastrofálně.
Nechtěla jsem brečet. Ale oči mě pálily a dýchala jsem přerývaně.
To poslední, co mi táta radil a na čem jsme se s nefy všichni shodli jako na tom
nejlepším řešení, bylo předstírat práci. Možná bych měla udělat právě to. Místo útěku a
skrývání bych měla zamířit na kolej. To pro mě táta naplánoval, to bylo moje příští
„pracoviště“, kde jsem měla předstírat studium, ale soustředit se na večírky a bujaré
popíjení. Zmátlo by to knížata, kdybych hrála tuhle šarádu, místo abych se ukrývala a
tvářila se provinile? V tuhle chvíli mi připadalo, že všechno stojí aspoň za pokus.
Zamířila jsem do Blacksburgu a ubytovala se v hotelu, protože na kolejích teď měli
zavřeno.
Koleje. Vysoká škola. Všechno jsem to měla na dosah, a zároveň neměla. Ani
malebné město, ani jeho studentská atmosféra mi nic neříkaly.
Celou noc jsem sebou házela a navzdory puštěné klimatizaci se potila. Celé tělo mě
bolelo. Bojovala jsem s pokušením jít ven a koupit si další prášky. Bála jsem se, že už
tak jsem si jich vzala až moc. Vzbudila jsem se v šest ráno ze snu, který se rozmazal a
vybledl dřív, než jsem ho stačila zachytit.
Ještě jsem ležela zamotaná do pokrývky, když se ozvalo zaklepání na dveře. Srdce se
mi divoce rozběhlo. Vymotala jsem se z lůžkovin a popadla z nočního stolku paralyzér
a nůž. Tenhle pokoj neměl okno ani balkon, kterým by se dalo utéct. Mozek mi běžel
na plné obrátky.
Co když jsou to synové Thamuzovi? Kope jednomu ublížil opravdu hodně, neuměla
jsem si představit, že by se z toho tak rychle dostal. Hotelový personál by takhle brzo
určitě neobtěžoval. Určitě to je nějaký nef nebo kníže. Asi mě tady našli našeptávači,
když jsem spala. Je to zase Marek s Caterinou? S velkým úsilím jsem donutila svůj
sluch, aby dosáhl za dveře, a zašeptala jsem: „Kdo je?“
„Kaidan Rowe. Syn Pharzuphův.“
Přestala jsem dýchat. Moje vnitřní orgány udělaly salto. Byl to jeho hlas. Ale proč
mluví tak formálně? A co tady sakra dělá? Vrhla jsem se ke dveřím. Kukátko v nich
nebylo.
Zůstala jsem stát za dveřmi a třásla se. „Co chceš?“
„Musím s tebou mluvit. Otevři.“
Buď je to vážně on a něco hrozného se stalo, nebo ho někdo dokáže vážně dobře
napodobit.
„Nepřišel jsem ti ublížit.“ Mluvil tiše, ale ten tón zněl nebezpečně.
Nechtěla jsem se děsit Kaidana. Mého Kaie. Ale instinkty mě nabádaly, abych sevřela
nůž pevněji.
Polkla jsem celý chuchvalec emocí a stiskla kliku. Když jsem otevřela, srdce mi
zaplesalo. Byl to opravdu Kaidan a vypadal, jako by celou noc nespal. Jeho hnědé vlasy
dlouhé až k bradě mu trčely do všech stran kolem planoucích modrých očí a tváře s
ostrými rysy. Vedle něj se třepotal se zlověstným šklebem našeptávač.
Byla jsem zmatená, nervózní, šťastná, zoufalá. Přivedl ke mně našeptávače… nebo
možná našeptávač přivedl jeho. Když neuspěl lidský zloděj kalhotek, ani Marek s
Caterinou, ani synové Thamuzovi, knížata poslala Kaidana. S tímhle pomyšlením se mi
ulevilo v jedné věci. Znamenalo by to, že jeho nepodezírají. Takže prozatím je v bezpečí.
Ale co má teď v plánu?
Puls mi dál letěl jako splašený. Kaidan uchopil dveře nad mým ramenem a vstoupil
dovnitř, zatlačil mě svým tělem do místnosti. Když jsem ucítila dotek jeho ruky, pustila
jsem z hlavy všechny pochybnosti. Podařilo se mi zaklapnout nůž a schovat ho do
kapsy. Kaidan se zvědavě podíval na „baterku“, vzal mi ji z ruky a odhodil ji na
podlahu. Dveře se zabouchly, našeptávač se protáhl dovnitř a sledoval, jak mě Kaidan
tiskne ke stěně.
Před očima ducha jsem předstírala, že ke Kaidanovi nic necítím, tak jako to hrál on.
Ale bylo to tak těžké, až to bolelo. V normálním životě jsem neměla žaludek na lhaní,
ale jak byli ve hře knížata a našeptávači, snažila jsem se ze sebe vydat to nejlepší.
Položila jsem Kaidanovi dlaně na hrudník a narovnala paže. Zadívala jsem se mu
přímo do očí. Jeho rudé znamení pronikavě zazářilo.
„Pozor, synu Pharzuphův,“ varovala jsem ho.
Po jeho hezké tváři se rozlil predátorský úsměv. Odporný duch přiletěl blíž.
„Jsem tady jen jako preventivní opatření,“ broukl svůdným tónem Kaidan. „Abych
se ujistil, že se Belialova dcerunka chová jaksepatří.“ Jeho hlas zněl tak, jak se mnou
mluvil při našich prvních setkáních – pohrdavě, zlověstně, smyslně. Asi bylo příhodné,
že poslali syna Knížete smilstva, aby se přesvědčil, že už nejsem panna. Ale nemohla
jsem dopustit, aby mě ovládla touha po jeho těle. Kdyby Kord spravedlivých ucítil, že
moje srdce už není nevinné, nestal by se mou zbraní. Musela jsem být andělsky čistá,
abych mohla použít andělský předmět.
 „Slyšela jsem, že o nefky nestojíš,“ ušklíbla jsem se.
Rozesmál se, odhrnul si vlasy z tváře a zase ke mně o krok přistoupil. „To nestojím.
Ale jsem připraven přinášet oběti ve jménu většího zla.“
Ztěžka jsem polkla. Byl tak přesvědčivý. Až moc.
Hraje to, připomněla jsem si.
„Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se. „Knížatům se zdá, že nepracuju? Proto za mnou
pořád posílají nějaké nefy, aby mě vyslýchali a útočili na mě?“
Při zmínce o jiných nefech se zarazil jen na okamžik, ale viděla jsem, že mu to došlo.
„Jen se snaží zjistit co nejvíc informací. Vědí, že s alkoholem a drogami se snažíš, ale
do nesvaté trojice zhýralců chybělo to poslední, sex. Na minulém shromáždění ses v
tomhle oboru ještě nemohla ničím pochlubit, co?“
„To už je rok a půl,“ procedila jsem skrz zuby. „Teď už se mám čím chlubit.“
„Dokaž to.“
Jeho rty se přitiskly k mým spolu s horkou vlnou citrusově vonících feromonů. Tiskl
mě tělem ke zdi. Na chvíli jsem zapomněla na svou zlomenou lopatku, ale ta se ozvala
sama prudkou bolestí. Zasténala jsem. Viděla jsem, jak Kaidan zaváhal, jako by se chtěl
zeptat, co se děje. Ale pak pokračoval dál.
Toužila jsem se ponořit do jeho objetí, ale v hlavě mi zaznělo nechutné uznalé
zamlaskání našeptávače, který nás pozoroval až moc zblízka. Kaidan přerušil polibek,
aby se na ducha zamračil.
„Při tomhle jeden trochu ztrácí elán,“ zavrčel na něj. „Co kdyby ses stáhnul?“
Našeptávač vycenil zuby a Kaidan mě znovu začal líbat, horkými tvrdými polibky.
Ničím se to nepodobalo tomu, když jsme se mazlili v jeho bytě v Los Angeles. Teď to
byla jen fyzická záležitost, nic víc. Věřila jsem mu, ale čím víc šatů jsme odkládali, tím
větší nejistota se mě zmocňovala. Strhnul si jediným prudkým pohybem košili. Pak se
natáhl po mém tričku. Chtěla jsem ho zoufale zarazit, protože jsem na sobě neměla
podprsenku. Přiměla jsem se neprotestovat ani nezvedat ruce k ňadrům, když mi
Kaidan beze všech cavyků přetáhl okraj trička přes hlavu a sklonil se ke mně, aby mě
znovu políbil.
Ta zoufalá, stydlivá část mé bytosti si říkala, co si asi myslí o mém těle. Bylo zvláštní,
jak si teď nenechával žádný čas na to, aby si mě mohl vychutnat – tak, jako to dělal
předtím, když jsem věděla, že si to nejvíc užívá.
V tu chvíli se mi zdálo, že mezi námi cítím nakyslý dech našeptávače, který ve mně
probudil hořkost a nervozitu. Musíme se toho netvora nějak zbavit.
Kaidanovy rty sklouzly do důlku, kde mi rameno přecházelo v krk. Ucítila jsem jeho
horké dlaně přes pyžamové šortky na zadku. Cítila jsem, jak mi v dlaních svírá půlky,
jak pomalu stahuje šortky níž.
Srdce se mi rozběhlo. Jak daleko až chce zajít?
„Stáhni si je,“ vyzval mě zastřeně.
Poprvé jsem zaváhala. Chtělo se mi brečet. Vždycky jsem si říkala, jaké to bude, jestli
se jednou před Kaidanem svléknu úplně do naha. Rozhodně jsem si to nepředstavovala
za takových okolností jako teď. Pustila jsem uzdu svým emocím a vyštěkla na něj:
„Nemusíš se chovat jako parchant.“
 Kaidan se krátce, temně zasmál, otočil mě a přistrčil k posteli. Pak chytil okraj
pyžamových šortek a pomalu mi je stáhl dolů ke kotníkům, takže jsem před ním ležela
úplně nahá. Tělo se mu napjalo, když mu pohled ulpěl na blednoucích nazelenalých
modřinách na mých lýtkách. Krátké putování pohledem po mém těle mu napovědělo,
že mám modřiny všude. Rychle se vzpamatoval a křečovitě zaťal čelist.
Potom už se mi nedíval do očí, jen na kolena nebo na břicho. Rudé znamení na jeho
hrudi tak nabobtnalo, že jsem ho takhle velké ještě neviděla, vířilo a pulsovalo. Toužila
jsem aspoň po jediném jeho něžném pohledu, pohledu kluka, který mě miluje. Když se
naše oči konečně na vteřinku setkaly, byl v nich jen hněv a rozhořčení.
Stiskla jsem kolena k sobě. Byla jsem v šoku z toho, že ležím nahá před Kaidanem –
a že on vypadá, jako by to s ním nic nedělalo. Postavil se do nohou postele, rozepnul si
pásek a jeho dlouhé šortky s kapsami mu sklouzly na boky. Když si rozepnul zip,
musela jsem ztěžka polknout.
To není možné. Pochopila jsem jeho nevyslovenou nápovědu a snažila se tvářit
nezúčastněně a dívala se mu na hrudník, když šortky padaly dolů. Nekoukej se tam,
okřikovala jsem sama sebe.
Kaidan Rowe tady stál nahý, v celé své kráse, a já musela předstírat, že to se mnou
nic nedělá. Nemohla jsem se nechat přistihnout, jak na něj třeštím oči, jako bych nic
takového nikdy neviděla. Což jsem taky neviděla, ale ani nechtěla. Ne takhle.
Neudělá to, ujišťovala jsem se. Neudělá. Nechce ti ublížit. Miluje tě.
S Kaidanem jsme si přísahali, že se do podobné situace nikdy nedostaneme. Byli
jsme společně nazí v posteli. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že jeho i ducha poslal
Pharzuph. Kdyby to Kaidan otci odmítl, kníže by ho zabil. Ale mám s ním hrát až do
konce, abych ho zachránila? I kdyby to znamenalo, že už nebudu moct pozvednout
Kord spravedlivých, jedinou zbraň, která může vyhnat démony z tváře světa? Kaidan,
nebo svět. Čeká mě tohle rozhodování?
Prosím, prosím, prosím, modlila jsem se. Dej, ať z toho nějak vyvázneme.
Kaidan ke mně přešel. Našeptávač zase oplzle zavrněl a já jsem nakrčila nos. Panika
a zoufalství mě ovládly natolik, že jsem musela promluvit.
„Musíš tady trčet?“ vyjela jsem na démona. „Rozptyluješ mě.“
Zmlkni, zavrčel. Myslíš, že mě to baví, koukat na vás nudné nefy?
„Tak zmiz,“ doporučil mu Kaidan. „Už jsme skoro skončili. Myslím, že v pokoji 108
se děje něco mnohem zajímavějšího.“
To ducha zřejmě zaujalo. Poprvé od chvíle, kdy jsem Kaidana s našeptávačem
spatřila, jsem ucítila záchvěv naděje. Démon na chvíli znehybněl. Pak se váhavě zhoupl
ve vzduchu.
Neřekneš to? zeptal se Kaie.
„Co jako?“ vyštěkl na něj netrpělivě. „Vždyť jsi sakra udělal, cos měl, ne? Šel jsi se
mnou dovnitř, viděls, jak jsem se přesvědčil, že už není panna. Tvůj úkol skončil a já
ten svůj dodělám líp, když při tom nade mnou nebudeš viset.“
Duch se nad tím na pár vteřin zamyslel. Pak se otočil a se zasvištěním prolétl zdí.
Byl pryč.
Bála jsem se nadechnout. Mlčky jsme asi minutu zírali na prázdnou stěnu, než se
Kaidan svalil na postel vedle mě, zabořil tvář do polštáře a zaúpěl. Vlezla jsem si pod
pokrývku a hodila mu polštář na jeho vypracovaný nahý zadek.
Srdce mi tlouklo tak rychle a myšlenky se mi tak zamlžily, že jsem je nebyla schopná
rozkódovat. Když ke mně Kaidan natáhl ruku, aby si mě přivinul blíž a zabořil obličej
do pokrývky v mém klíně, bála jsem se ho dotknout.
„Zastavil bych to, Anno,“ zašeptal ochraptěle, zatímco mi stékaly po tvářích horké
slzy. „Přísahám. Radši bych umřel, než abych si tě vzal proti tvojí vůli. Prosím, řekni,
žemi věříš.“
„Věřím ti.“ Byla to pravda, jenže stejně jsem se po těch děsivých, zoufalých minutách
celá třásla. Zuřila jsem na knížata, že nás přiměla tohle podstoupit. Co kdyby se nám
nepodařilo přemluvit našeptávače, aby odletěl? Tohle zachází už příliš daleko. Něco se
musí stát. A rychle.
Otřela jsem si slzy a zabořila prsty do jeho vlasů. Věděla jsem, že se duch může
každou chvíli vrátit. Nesmíme se nechat přistihnout při tak láskyplných dotecích.
„Pojď ke mně pod deku,“ vyzvala jsem ho. „Musíme tak chvíli zůstat, kdyby se
vrátil.“
Kaidan ke mně vzhlédl a ve tváři se mu odrážely všechny pocity, které předtím tak
dovedně skrýval. Jeho pohled způsobil, že se ve mně probudily všechny spící smysly.
„Tak tady jsi,“ zašeptala jsem a hladila ho po tváři, až se mu na rtech objevil
nepatrný unavený úsměv.
Posadil se a přidržoval si polštář v klíně, dokud se nezakryl dekou. Leželi jsme vedle
sebe a oba jsme prudce oddychovali. Kaidan se zachvěl, jako by si najednou na něco
vzpomněl. Natáhl se po mé paži a přejel rukou po modřinách.
„Anno…“ A už je to tady. „Co se ti kruci stalo? Kdo ti to udělal?“
Ztěžka jsem polkla. „Hele, Kaie, už jsem v pořádku, jo?“
„Kdo to byl?“
Dýchal rychleji. Viděla jsem, jak to v něm vře hněvem.
„Synové Thamuzovi.“
Rysy mu strnuly. „Co ti udělali? Já – přísahám –“
„Nic se nestalo, vážně. Chtěli mě unést, ale bránila jsem se. A… objevil se tam Kope.“
„Kope?“
„Jo.“ Věděla jsem, že tohle se Kaidanovi nebude líbit. Obrnila jsem se proti jeho
nevůli a všechno mu pověděla. Vypadal, že každou chvíli exploduje.
„Mělas zavolat mně.“
„Myslela jsem, že seš v L. A. Nebylo moc času a já myslela, že se nemám čeho bát.
Chtěla jsem ti to říct potom.“
Zamnul si obličej. „Nemůžu… prostě… Anno, slib mi, že už nikdy nezkusíš takhle na
vlastní pěst jednat s nějakým nefem. Mělas zatracený štěstí, že Kope dorazil včas! Kdyby
ne, já… Podívej se na sebe, sakra!“
Odhrnul mi vlasy a sykl bolestí, když uviděl mé rameno a kus zad.
„Netušil jsem, že seš poraněná,“ zašeptal. „Choval jsem se tak drsně…“
„To nic, vážně. Musel ses tak chovat. Bylo to tak přesvědčivější.“
„Já je zabiju.“
 „Pššt.“ Stáhla jsem ho na postel a přidržela u sebe, zatímco se snažil ovládnout svou
zuřivost. Dívala jsem se, jak se mu prudce zvedá hrudník.
Asi po deseti minutách jsem řekla: „Asi už můžeme vstát, ne? Teď už to bude
vypadat, že jsi splnil svůj úkol.“
Moje slova ho vytáhla z pochmurných úvah natolik, že se uchechtnul. „Zlato, snad si
nemyslíš, že vydržím tak krátce?“
Ulevilo se mi, že už dokáže žertovat. Posadili jsme se. Zrovna když jsem se chtěla
zeptat, jestli se podle něj našeptávač ještě vrátí, vzal mi obličej do dlaní a políbil mě.
Tentokrát doopravdy. Vzala jsem ho za ramena a zalapala po dechu, jak nás vášeň
nutila přitisknout se těsněji k sobě. Z posledních zbytků sil jsem se od něj odtáhla.
„Ježíši,“ zasténal. „Obleč se. Hned.“
„Ty první.“
„Tak se dívej jinam,“ vyzval mě. „Leda bys mě chtěla okukovat.“
Odvrátila jsem hlavu. Zčásti z rozpaků, zčásti proto, že kdyby mě přistihl při
„okukování“, možná by to pro něj byla poslední kapka. A já bych ho nejspíš nechala, ať
si se mnou dělá, co chce…
Škubla jsem hlavou, když jsem zaslechla, jak Kaidan zaklel. Podívala jsem se na něj.
Stál tam bez košile, zapínal si kalhoty a díval se na ducha, který nás před chvílí opustil.
„Já jsem tady skončil,“ prohodil Kaidan znuděným tónem.
Duch se obrátil ke mně. Byla jsem sice pod dekou, ale v tu chvíli jsem měla chuť
přitáhnout si ji ještě výš. Neodvažovala jsem se pohnout.
Duch asi řekl něco telepaticky Kaiovi, protože ten mu posměšně odpověděl: „Tak to
udělej.“
Když našeptávač odlétl, Kai vydechl a otočil se ke mně. „Letěl to ohlásit
Pharzuphovi.“
Namáhavě jsem polkla a přikývla. Kai se sehnul pro moje šaty na podlaze a hodil
mi je. Sám zmizel v koupelně.
Když jsem se oblékala, celou dobu mi v hlavě vířila jediná myšlenka. Kaidan, nebo
svět? Dneska jsem toho rozhodování zůstala ušetřená, ale nevyhnutelně to jednou přijde.
Zachovala bych se tak, jak ode mě žádá proroctví, kdyby to mělo znamenat Kaidanovu
smrt? Z očí mi zase vyhrkly slzy, ale s mrkáním jsem je potlačila. Pokusila jsem se v
sobě najít sílu. Zavřela jsem oči.
Bože, prosím, nenuť mě se rozhodovat.
 KAPITOLA DESÁTÁ

Spousta starostí
Když byl našeptávač pryč, zůstali jsme ještě chvíli spolu v hotelovém pokoji. Oba
jsme ale věděli, že musíme brzy vyrazit.
Kaidan se natáhl na záda na postel a toužebně se zadíval na můj klín, který byl v
úrovni jeho hlavy. Tak ráda bych mu zase vklouzla prsty do vlasů, ale nechtěla jsem
riskovat. Mít ho takhle blízko mi přišlo neskutečné. Čekala jsem, kdy se zvedne,
nedokázala jsem se uvolnit. Nepřestávala jsem vyhlížet, kdy se objeví další našeptávač
nebo další nepřátelský nef.
„A co teď?“ hlesla jsem.
„Musím se vrátit do L. A.“ V hlase mu zazněl stejný smutek, jaký jsem cítila i já.
„Ale nechci tě opustit.“
„Vypadáš hodně unaveně.“
Vytáhl mou ruku zpod polštáře. Propletli jsme si prsty. „Vyspím se v letadle.“
Musela jsem být silná. Jenže když jsem teď zažila, jak snadno mě dva jiní nefové
přemohli, víc než jindy mě děsilo pomyšlení, že budu zase sama.
„Už dlouho se mi neozval táta,“ prohodila jsem. „Začíná mi to dělat starosti. Občas
mi sice nějakou dobu nevolal, ale teď je situace tak vážná… je to divný.“
Kaidan si povzdychl. Posadil se a zadíval se mi do očí. Nepouštěl přitom moji ruku.
„Něco o tom vím. Snaží se ho vyhnat ze země.“
Žaludek se mi sevřel.
„Otec mě včera ráno zavolal do Atlanty. Řekl mi, že tya Belial jste podezřelí jako
zrádci a že na tebe pověsil nefy a našeptávače. Mě poslal s tím zatraceným démonem,
abych zjistil, jestli jsi ještě panna. Na tvého otce se nejspíš pověsili jiní. Asi mu dávají
pořádně zabrat.“
Promnula jsem si čelo, když jsem ucítila nával bolesti. Z toho, jak se na mě Kaidan
díval, jsem měla pocit, že jeho slova jsou jen úvodem k něčemu dalšímu.
„A co ještě ti řekl?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na jeho vážnou tvář.
Zaváhal.
„Pověz mi to.“
„O tvém tátovi už nic.“
Zadíval se na moje ruce, ale očím se vyhýbal. Naklonila jsem se blíž, abych zachytila
jeho pohled.
„Nechci, abys mi něco zatajoval.“
„Nejde o tajemství, Anno. Jen tě s tím nechci zatěžovat. Nestojí to za to.“
Zkřížila jsem paže na prsou a posadila se zpříma. Všiml si mého přísného výrazu.
Jestli něco nesnáším, tak nemít dostatek informací. A to on věděl.
Zavrtěl hlavou a zvedl podrážděně oči ke stropu.
„Řekněme, že po dnešní noci už tě můj otec nebude podezírat z čistoty srdce.“
Proroctví mluvilo o nefovi čistého srdce. Kaidana poslal otec za mnou, aby se ujistil,
že já to proroctví rozhodně naplnit nemůžu. Takže až jednou vyjde najevo, že jsem
pořád čistá a schopná bojovat proti knížatům, budou to klást za vinu Kaidanovi.
Podobně jako u Flynna nebudou váhat s ortelem. Zabijí ho.
Najednou jsem se nemohla nadechnout. Musela jsem vstát a začít pochodovat kolem
postele.
„Anno…“
„Pharzuph tě zabije, sotva se ke mně dostane tak blízko, aby mě zavětřil, viď?“
„Abych ho citoval přesně, v tom případě je z tebe mrtvola,“ pronesl bezvýrazně Kai.
Zastavila jsem se u stolu. Opřela jsem se o něj dlaněmi a svěsila hlavu.
Kaidan přišel zezadu za mnou a položil mi na ramena své horké dlaně.
„Na tom nezáleží,“ pronesl konejšivě. „V nejbližší době ho rozhodně neuvidíš. Než se
naplní proroctví. A pak už na tom stejně nebude záležet.“
Otočila jsem se k němu. „Ale co když jo? Pak okamžitě půjde po tobě. Tentokrát už
by na nic nečekali, Kaie.“
Měla jsem pocit, že jsem se zamotala do neviditelné sítě. Kaiův život závisel na mé
schopnosti použít Kord spravedlivých. Byli jsme do toho oba důkladně namočení, ať se
nám to líbilo, nebo ne.
„Tolik se toho stalo,“ zašeptala jsem.
„Pověz mi to. Všechno.“
Vyprávěla jsem mu o Markovi a Caterině, o neustálém dohledu našeptávačů, kteří mě
pronásledovali od chvíle, kdy jsme spolu mluvili naposledy. Nejtěžší bylo povědět mu
o Marně. Oči mě začaly pálit, jen jsem si na to vzpomněla. Nejhorší je, že o tomhle
nemá Kai ani ponětí.
Objala jsem ho kolem pasu a přitiskla mu obličej na prsa. Okamžitě mě taky objal.
„Musím ti říct ještě něco,“ zašeptala jsem.
Cítila jsem, jak se jeho svaly pod mýma rukama a tváří napjaly. Chytla jsem ho
pevněji.
„Povídej.“
V tu chvíli mi zazvonil telefon. Odtáhla jsem se od Kaie, abych ten hovor vzala.
„Marna,“ zašeptala jsem. To je ale načasování.
Stáli jsme s Kaidanem proti sobě. Věděla jsem, že použije svůj zesílený sluch, aby si
vyslechl nás obě.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji opatrně.
„Anno…“ Znělo to, jako by brečela. „Pořád se nevrátila, nebere mi telefon. Je to už
víc než den, mám o ni hrozný strach. Pojedu za ní.“
Kai ke mně přistoupil. Obočí měl stažená k sobě obavami a zmatkem.
Myslela jsem na tátu a na to, co udělal, když měla potíže naše kamarádka Zania. Její
vlastní otec kníže Sonnelion to s ní vzdal, protože měla problémy s alkoholem. Nechal ji
zbít a prodat do otroctví někde na Středním východě. Ale můj táta tam poslal údernou
skupinu nefů, aby ji vysvobodili. I když právě tohle vedlo pak ke smrti jednoho z
nich…
„Jsou v Kalifornii nějaká knížata?“ zeptala jsem se. „Co Blakeův táta?“
Kai zavrtěl hlavou, právě když mi Marna odpověděla. „Ne, on… bylo to včera ve
zprávách. Umřel a odkázal svému jedinému synovi značný majetek.“
Zachvěla jsem se. To znamená, že Blakeův otec kníže Melchom se už pravděpodobně
v duchovní formě pohybuje po Číně, která má být jeho novým pracovištěm, a vyhlíží si
nové tělo.
„Všechna knížata by měla být v domovských oblastech,“ ozval se Kai. „Co se děje?“
„To je Kai? Co tam dělá?“
„Jo, je to on. Počkej.“ Podívala jsem se na Kaie. „Můžeš zkusit zavolat Blakeovi?
Myslíme si, že je u něj Ginger.“
Nazdvihl obočí, jako by začínal chápat, i když samozřejmě netušil, co ji tam vyhnalo.
Odvrátil se ode mě, vzal mobil a vytočil Blakea. Mobil vyzváněl a vyzváněl a pak
naskočila hlasová schránka.
„Zavolej mi hned zpátky, kámo,“ namluvil vzkaz Kaidan, zavěsil a podíval se na mě.
„Pojedu tam taky,“ oznámila jsem Marně. „Myslím, že to bude chtít víc než jen tvou
přítomnost, jestli máme ty dva od sebe odtrhnout.“
„Vážně to chceš udělat?“ hlesla.
Bylo to riskantní, to jsem chápala. Ale v téhle situaci nebylo bezpečné nic. Nemohla
jsem sedět s rukama v klíně a přihlížet, jak se Blake a Ginger řítí do neštěstí. Za chvíli je
objeví našeptávači, pokud už se to nestalo.
„Vážně,“ potvrdila jsem. „Hned vyrazím na letiště a zavolám ti, až tam doletím. K
Blakeovi pojedeme společně.“
„I se mnou,“ ozval se Kaidan.
Blýskla jsem po něm úsměvem a otočila se k Marně. „Takže pojedeme ve třech.“
Rozloučili jsme se a já se připojila na síť, abych si koupila letenku. Dohodli jsme se s
Kaidanem, že na letiště Roanoke pojedeme každý zvlášť, aby nás neviděli spolu. Bylo to
ale malé letiště, odkud startovalo jen několik letů, takže musíme letět jedním letadlem.
Vzpomněla jsem si, jak mi táta jednou říkal, že našeptávači se drží blízko země, takže mi
vyhlídka na pobyt s Kaiem v oblacích připadala celkem bezpečná.
„Zuřila Gin, když se dozvěděla o tom Blakeově zasnoubení?“ ozval se Kaidan.
Přestala jsem si házet věci do tašky a otočila se k němu.
„Rozrušilo ji to, ale proto za ním neletěla.“
„Tak proč teda?“
Měla jsem pocit, jako by mi kolem krku visel kámen. Téhle chvíli jsem se sobecky
vyhýbala. Viděla jsem, jak Kaidanova čelist znehybněla nervozitou. Věděla jsem, že mu
zlomím srdce… když mu povím, že přijde o jednu ze svých nejstarších a nejmilejších
kamarádek.
„Dvojčata se hodně vážně… pohádala.“
„Kvůli čemu?“
Ztěžka jsem polkla. Skoro jsem to ze sebe nedokázala vypravit. „Protože… Marna je
těhotná.“
Kai na mě vytřeštil oči a pomalu zavrtěl hlavou, jako by se to snažil popřít. Pak se
mu zaleskly oči.
„Poznala jsem to na ní,“ dodala jsem. „Je to Jayovo dítě.“
„Kurva, do prdele.“ Sesul se zase na postel, prohrábl si rukou vlasy a tělo se mu pod
dojmem té novinky napjalo. Zatěkal očima po místnosti, jako by najednou nevěděl, co
dál. Pak se opřel lokty o kolena a svěsil hlavu mezi ramena.
V jednu děsivou chvíli se mi zdálo, že ho poprvé v životě uvidím brečet, což by mi
rozdrásalo srdce. Ale když zvedl hlavu, měl oči jen zarudlé. Cítila jsem se hrozně,
protože svým způsobem to byla moje vina. Kdybych tehdy večer nepřišla s dvojčaty za
Jayem do klubu…
„Pojď sem,“ vyzval mě Kaidan a natáhl ruku.
Chopila jsem se jí a nechala ho, aby si mě přitáhl na klín. Objala jsem ho kolem
krku.
„Ty za to nemůžeš.“
Polkla jsem. „Jak můžeš vědět, na co myslím?“
„Protože se tváříš tak smutně a provinile. Ale to není tvoje vina. Je dobře, že to díky
tobě vědí dřív než normálně, ale ty za nic nemůžeš.“
Zamyslela jsem se nad tím. Byla pravda, že Jay se takhle aspoň mohl včas začít
chystat na to, co ho čeká, a to bylo dobře. Jenže jinak to byla tragédie. Nedokázala jsem
si představit svět, ve kterém se na mě nebude usmívat Marna. A bylo tak nespravedlivé,
že jen co se do sebe tolik zamilovali, osud je od sebe měl ihned odtrhnout. Marnino dítě
mělo vyrůstat bez matky, tak jako všichni nefové… musela jsem se cítit provinile.
Napadlo mě, jestli už jsou Patti a Jay ve Virginii, jestli se ubytovali, jestli jsou v
bezpečí.
„Je to moje vina, protože to já je dala dohromady. Netušila jsem, že na to vletí tak
rychle, a kdybych věděla, jak to skončí –“
„Pššt, Anno. Přece je to k sobě táhlo od začátku, ne? Celé je to hrozné, ale tys tomu
nemohla nijak zabránit.“
Srdce mě kvůli Marně pořád bolelo, ale Kaidanova slova zněla tak konejšivě a
přesvědčivě. Nechala jsem se od něj objímat a snažila se držet svoje emoce na uzdě.
Tolik se toho stalo, tolik bylo v sázce. Museli jsme se co nejdřív dostat do Santa Barbary.
„Radši už pojedeme,“ zašeptala jsem. Slíbila jsem, že mu všechno povím v letadle. A
pak se o tu spoustu starostí spolu podělíme.
Pokušení se lze zbavit jedině tak,
že mu podlehneme.
OSCAR WILDE, OBRAZ DORIANA GRAYE
 KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Ginger a Blake
Rozrušená Marna na mě čekala na letišti v Santa Barbaře. Takhle jsem ji ještě nikdy
neviděla. Vlasy měla stažené do křivého ohonu a na nohou balerínky místo podpatků.
Pronajali jsme si auto s nejtmavšími skly, jaké v půjčovně měli, a rozjeli se do
Blakeovy usedlosti. Nepřekvapilo mě, když jsem u hlavní brány zahlédla parkovat
dodávku televizního zpravodajství. Blakeovy zásnuby byly asi velkým tématem
místního bulváru. Vše podpořila také smrt jeho otce, miliardáře, který Blakeovi odkázal
obrovské jmění. Navíc je Blake hvězdou v extrémních sportech, která si bere krásku ze
zámožné rodiny. Když jsem si vzpomněla na Michelle…
„Zajeď ke straně,“ zašeptala jsem. Moc místa tam nebylo, ale zaparkovali jsme auto a
zůstali sedět. Byli jsme skoro kilometr od domu, takže jsem natáhla svůj zrak, abych
jasně viděla celou scenerii.
„Přesně tohle jsme potřebovali,“ sykl Kai.
Před zpravodajským přenosovým vozem parkoval rudý sporťák a kolem něj běhala
krásná blondýna.
„Páni.“ Zaměřila jsem se na její auru – ohavnou směs sytě zelené žárlivosti a šedé
úzkosti.
„To je ona?“ zeptala se Marna.
Přikývla jsem a vyměnily jsme si pohledy. Michelle nemohla dovnitř, což mohlo
znamenat jen jednu věc. Ginger je v domě. A soudě podle syté barvy žárlivosti v
Michellině auře to Blakeova snoubenka ví.
„Můžeš popojet trochu blíž?“ navrhla jsem Kaiovi. „Zkusím je přesvědčit, aby odjeli.“
Kai popojel a zastavil na příjezdové cestě Blakeových sousedů. Většinou jsem se
zdráhala využívat svou přesvědčovací schopnost, kterou jsem zdědila po andělské
mamince, jenže někdy nebylo zbytí. Zaměřila jsem pohled na muže ve zpravodajském
voze a začala k němu vysílat tichá ujištění: Dneska se tady nic nestane. Nic zajímavého pro
zpravodajství. Odjeďte… Novinář se nervózně rozhlédl kolem sebe. Asi po minutě mého
přesvědčování nastartoval dodávku a zmizel.
My tři jsme se na sebe zašklebili. Teď ještě Michelle. Když jsem začala vysílat pokyny
k ní, vydala se pomalu k autu, natáhla se po klice na dveřích a pak si najednou stiskla
spánky, zaúpěla a rozplakala se.
„Na ni to nezabírá,“ pochopil Kai. „Jdeme na to. Musíme doufat, že ten magor
nezměnil kód.“
Rozjeli jsme se k bráně. Michelle se k nám vrhla.
„Ne abys stáhla okýnko,“ varovala mě Marna, ale já už měla prst na tlačítku.
Nedokázala jsem tu chudinku se zlomeným srdcem ignorovat.
„My se známe,“ oslovila mě blondýnka ubrečeným hlasem. I když vypadala tak
ztrhaně, nedalo se popřít, že je krásná.
„Ahoj Michelle,“ oslovila jsem ji. „Hele, Blake teď prožívá fakt těžký časy… to víš, s
jeho tátou… nechce vidět nikoho…“
„Tu holku dovnitř pustil!“
Do háje.
„Já vím,“ přikývla jsem, „ale to je stará kamarádka, jako já. Přijeli jsme za ním,
trochu ho utěšit a tak. Co kdybys jela domů a on se ti pak ozve? Dej mu trochu času, ať
se může vzpamatovat, jo?“
Brána se začala zvedat.
„Ne!“ zaječela Michelle. „Já vím, že se něco děje! Musím za ním!“
„Běž do auta,“ vyzvala jsem ji svým andělsky přesvědčivým tónem.
Rozběhla se k němu. Když jí došlo, že brána nezůstane nahoře dost dlouho, otočila se
na podpatku a vystartovala za námi, ale už bylo pozdě. Zůstala stát za zavřenými vraty
v slzách, ještě nešťastnější než předtím.
„Ta mu dá co proto,“ zamumlal Kaidan, ale nemyslel to v žertu. Na příjezdové cestě
zrychlil a zastavil před vchodem. Vyskočili jsme z auta a rozběhli se ke dveřím. Bylo
zamčeno.
Kaidan do nich zabušil pěstí. Čekali jsme. Zabušil znova. „Otevři, ty idiote! Přestaň se
chovat jako debil!“
Připadalo nám to jako celá věčnost, než se dveře otevřely. Všichni jsme zalapali po
dechu. Blake měl na sobě jen volné basketbalové šortky a ve tváři ten nejtvrdší výraz,
jaký jsem u něj kdy viděla. Pak zalétl pohledem za bránu, kde stála vzlykající Michelle a
lomcovala mříží. Jeho zelené znamení se zvětšilo.
„Udělej s tím něco,“ vyzvala jsem ho. „Ta holka je fakt nešťastná, Blakeu.“
Za ním se ozvalo zlomyslné zachichotání a objevila se Ginger. Na sobě měla jen
Blakeovo tričko, které jí sahalo do půli stehen. Její znamení se točilo. Oba vypadali
divoce, jako by úplně propadli svým povahám, slabostem a vášni a cítili se jako největší
rebelové, když si dovolili to, co v sobě tak dlouho potlačovali.
Ginger položila Blakeovi loket na rameno a pohodila rozcuchanými vlasy. Blake ji
objal kolem pasu.
Marna k nim přistoupila. „Musíme jít, Gin.“
Ginger nechala paži kolem Blakeova krku a zamračila se na sestru. „Ty máš tak co
mluvit. Pokud vím, ty máš taky máslo na hlavě. A já jsem tady spokojená, takže díky
za optání.“
„Ale do prdele.“ Kaidan se mezi nimi protlačil. Marna a já jsme ho následovaly do
haly obložené kamennými dlaždicemi. Kai za námi zabouchl dveře a obrátil se k
dvojici. „Viděli vás spolu našeptávači?“
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl suše Blake.
S Marnou jsme vydechly úlevou.
„To jste teda měli zatracenou kliku!“ vyhrknul Kai.
„Hele, brácho, brzdi.“ Blake přestal objímat Ginger a popošel ke Kaidanovi. „Myslíš,
že jenom ty máš nárok bejt se svou holkou?“
„Byl jsem s ní jenom v době, kdy měla knížata shromáždění. Tohle je prostě šílený!“
„Kluci, nechte toho,“ vložila jsem se mezi ně. Ale na to byli moc rozrušení.
„Co je ti po tom?!“ vyštěkla Ginger na Kaie.
 „Protože už jsme takhle blízko, Gin.“ Kaidan ukázal nepatrnou vzdálenost mezi
palcem a ukazováčkem. „Takhle blízko od naplnění proroctví. Jenže vy dva se asi
chcete dát jen tak pro nic za nic zabít!“
Marně vedle mě vylétla ruka k ústům a z očí se jí vyřinuly slzy.
„Jako by ti na tom záleželo!“ zaječela Ginger. „Tobě jde jen o tebe. Vykašlal by ses na
všechno na světě, jen abys byl se svou úžasnou Annou. Já už kašlu na všechno, abys
věděl. Vezmu si od toho zasranýho života to, co chci, a hned teď!“
Ginger a Kaidan stáli jen pár centimetrů od sebe, oba stejně rozzuření.
„Tady jde o nás všechny, nejen o mě a Annu!“
„No jasně!“
Kaidan ji popadl za útlá ramena. Připadalo mi, že se v tu chvíli oba trochu uklidnili.
„Nechci, abys umřela, Gin.“
Oči jí zvlhly. „Už nemám pro co žít, chápeš? Když ona tu nebude. Moje sestra umírá!
A Blake si bere tu nánu. Kéž bych radši byla mrtvá.“
Kaidan ji objal a Ginger se prudce rozvzlykala. Kolena se jí podlomila.
Marna začala taky brečet. Chytila jsem ji za ruku.
Kaidan držel Ginger v náručí, hladil ji bratrsky po vlasech a já viděla v jeho výrazu
pochopení i lásku, která se zrodila v jejich společném dětství.
Marna k nim přistoupila a Kaidan ji přitáhl do společného objetí. S Blakem jsme si
vyměnili pohledy a vydali jsme se do vedlejší místnosti, aby si ti tři mohli v klidu
popovídat. Posadili jsme se na koženou pohovku. Blake se předklonil a přitiskl si pěsti
k očím.
„Sakra,“ zašeptal. „Všechno je vzhůru nohama.“
A to byl ještě dost slabý výraz. Já pro to neměla slov. Když Kai s dvojčaty přišli za
námi, zůstali jsme všichni sedět v posmutnělém tichu. Každá chvíle, kterou jsme trávili
společně, nás ohrožovala. Všichni jsme to chápali, ale bylo tak těžké se rozdělit.
Kaidanovi zazvonil telefon. Všichni jsme strnuli. Jeho opálená tvář zbledla, když nám
ukázal displej.
Pharzuph.
My čtyři jsme zatajili dech a naslouchali jejich rozhovoru.
„Doufám, že ses postaral o to děvče,“ prohodil Pharzuph svou hebce anglickou
výslovností.
„Ovšem, otče. Ale nebyla už panna.“
„Zajímavé.“ Nastala dlouhá odmlka. „Duch, který měl dohlížet na celou operaci, byl
odeslán do pekel a už nikdy se na zem nevrátí. Víš proč?“
Kaidanovy oči zalétly ke mně. „Ne, otče.“
„Protože přiznal, že jste ho přesvědčili, aby s vámi nezůstal až do konce. Prý jste ho
umluvili, aby odlétl.“
„Hovno!“ vybuchl ostře Kaidan. „To jeho nechutný šmírování mě rozptylovalo, to je
všechno. Přefiknout nefku je už tak dost těžký, i když nad tebou nevisí našeptávač.“
„Přítomnost ducha ti v práci nikdy nebránila, synu.“ V Pharzuphově hlase zazněla
taková podezíravost, až mi z toho ztuhla krev v žilách.
„Máš pravdu, otče. Ale odletěl, až když už bylo po všem, a z vlastního rozhodnutí. K
ničemu jsem ho nenutil.“
„Hm.“ Další odmlka zvýšila napětí v místnosti. „Asi to děvče navštívím sám.
Přesvědčím se osobně, že už není čistá.“
Naskákala mi husí kůže.
Kai zaťal čelist. „Dělej, jak myslíš, otče, ale škoda tvého vzácného času.“
„Je milé, že se o to staráš,“ prohodil Pharzuph, než zavěsil.
Kaidan ze sebe vyrazil rozzuřený výdech a nakopnul konferenční stolek, který se
hlučně převrátil.
Všichni jsme vyskočili.
„Hele, to bude dobrý,“ ozvala jsem se. „Jen se všichni musíme vrátit do práce.
Proroctví se už brzo naplní. Nemůžeme si dovolit nikoho ztratit.“
„A co ty?“ ozvala se Marna. „Kam se schováš?“
Podívala jsem se na Kaidana a viděla bolest v jeho pohledu. „To nevím.“
„Neměla bys zůstat sama,“ ozval se Kai.
„Jestli je chceme přesvědčit, že pracujeme, musíme jet na vlastní pěst,“ ozval se Blake.
Měl pravdu. Nesměli jsme s Kaiem zůstat spolu, zvlášť ne po tom, co jsme si dali
tolik práce s tím, abychom od sebe odtrhli Ginger a Blakea.
Kaidan zavrtěl hlavou. „Anna nemůže předstírat práci, když se ji chystá zkontrolovat
můj otec. Musí se schovat.“
„Tak možná –“ Marna se zarazila, když se v okně objevila obrovská křídla, ta
největší, jaká jsem kdy viděla. Netvor zůstal viset nad námi.
Naše parta okamžitě znehybněla. Takže nás našli. Snažila jsem se nedýchat a
přemýšlet. Hlavou mi kroužily všechny možné výmluvy, ale žádná z nich nebyla
použitelná.
Obrovský duch k nám slétl a jeho rohatá hlava zůstala viset ve vzduchu, než mě
zaregistrovala a slétla níž. Démonova tvář působila jako hlava býka, s tlustými rohy
stočenými k zemi. Čím blíž u mě byl, tím podivnější pocit jsem měla. Měla bych cítit
strach, ale místo toho mě naplnil pocit vřelosti a bezpečí.
„To jsem já, holčičko,“ začal.
V mé mysli zněl ten hlas jinak – ne chraplavě, ale pořád byl hluboký.
„Tati?“ hlesla jsem zlomeně.
Přilétl ke mně. Nebylo divu, že nezavolal. Neměl už tělo.
Jako duch měl holý hrudník a paže. Od pasu ke kolenům ho halila podivná látka.
Jeho tělo bylo a zároveň nebylo lidské. Vířilo a pulsovalo, bylo tak elegantní. Potlačila
jsem bolest z pomyšlení, že toho velkého, děsivě vyhlížejícího chlapíka už nikdy
neuvidím, a zvedla jsem hlavu, abych s ním probrala to důležité.
„Díkybohu, že jsi to ty,“ vyhrkla jsem. „Tolik se toho stalo. Pharzuph se soustředil jen
na mě, nevím, co mám dělat nebo kam mám jít.“
„Proto jsem tady.“ Jeho hlas zněl jinak než hlas našeptávačů, pořád to byl jeho
chlácholivý chrapot. „Nemáš moc času.“ Otočil se ke Kaidanovi, který stanul po mém
boku. Taky ostatní se dívali a čekali.
„Co navrhujete?“ ozval se Kaidan.
„Je jen jedno bezpečné řešení,“ prohlásil táta. „Vzít se.“
 KAPITOLA DVANÁCTÁ

Sen ve snu
Místnost ztichla, zatímco jeho slova kroužila v mé hlavě. Měla jsem ten podivný pocit
jako ve snu – jednak z toho, že táta napořád přišel o svoje tělo, a pak mě zaskočila ta
neuvěřitelná slova, která zazněla z jeho úst. Že nahlas pojmenoval sen, který jsem sama
kdysi dávno pohřbila.
„To nemůžeme.“ Zavrtěla jsem hlavou. To prostě nešlo. Táta přehlédnul to
nejdůležitější. „Musím zůstat panna, protože kord –“
„Ne, Anno. Musíš si zachovat čisté srdce,“ namítl táta. „A co je čistšího než se zaslíbit
jeden druhému?“
„Ale…“ Podívala jsem se na Kaidana.
Vnitřnosti se mi stáhly hrůzou z toho, co na to řekne on.
„Ne, to by nezabralo,“ pronesl tiše.
Chtěla jsem se natáhnout po jeho ruce, ale ucouvl až tam, kam jsem na něj nedosáhla.
Tvář se mu svraštila v masku, kterou jsem tak dobře znala, v masku skrývající emoce.
„Odpusťte, kníže Beliale,“ oslovil mého otce, „nemůžeme se vzít.“
Já mlčela, ale srdce se mi roztříštilo na milion kousků, jak mě jeho odmítnutí zasáhlo.
„Co blbneš, Kaie,“ prohlásila Ginger. „Jestli říká, že vás to ochrání, tak to sakra
udělejte!“
„Kníže Astaroth by uviděl pouto manželství,“ připomněl zoufale Kai.
„Do háje, takhle mezi váma uvidí pouto lásky, což je stejně blbý,“ namítla. Otec
dvojčat byl z knížat jediný, kdo dokázal vnímat vztahy mezi lidmi. Tomu jsme se za
všech okolností museli vyhýbat.
Kai si prohrábl prsty vlasy a odvrátil se. Vypadal, jako by se chtěl dát na útěk,
všechny svaly se mu napínaly.
Bylo pochopitelné, že stát se manželem není zrovna na žebříčku jeho priorit, ale jeho
reakce mě pálila jako zásah kyselinou. Jestli mě miluje, proč se mu tenhle krok tak
příčí? Jasně, jsme mladí, ale u nás se věk bere jinak než u lidí. Ano, okolnosti jsou
riskantní, ale ta romantická část ve mně si přála, aby to stejně chtěl, bez ohledu na
všechno ostatní.
„Kámo, hele –“ začal Blake.
„Nenuťte ho,“ vložila jsem se do toho. „Když nechce, nemusí to dělat.“
„Anno…“ Kaidan se otočil zpátky ke mně a svěsil hlavu. Nechtěla jsem ho takhle
vidět. Zvlášť ne v místnosti plné lidí.
„To nic,“ prohodila jsem. „Nebyl to dobrej nápad.“
Táta visel ve vzduchu nad námi a mlčky poslouchal náš rozhovor.
„Je to dobrý nápad,“ ujistila mě Marna a otočila se ke Kaidanovi. „Fakt, Kaie, co
máš za problém?!“
Kaidan se prudce otočil ke své kamarádce. Z očí mu sršely blesky. „Anna se nemůže
připoutat v manželství k někomu jako já a čekat, že zůstane čistá jako čerstvě napadlý
sníh. To prostě nevyjde.“
Zalykavě jsem se nadechla. Ohromilo mě to.
„Vždyť tě miluje,“ zašeptala Marna Kaiovi. „A ty ji. Ty její duši nepošpiníš, zlato.“
Zavrtěl hlavou. „Musím brát v úvahu svou minulost. A tu ze sebe jen tak…
nesloupnu. Vy víte, že to tak nefunguje.“
Chtěla jsem k němu vykročit, když táta najednou slétl ke Kaidanovi a obtočil se
kolem něj. Kai znehybněl, jako by ho poslouchal. Zřejmě mluvili telepaticky. Co mu táta
vykládá? Další nehybné ticho, pak vrtění hlavou. Připadalo mi, že se baví snad celé
hodiny. Třeba mu táta vyhrožuje, jako to udělal už jednou, když chtěl, aby se ode mě
Kai držel dál. Že by teď vynakládal stejnou energii, s jakou nás chtěl rozdělit, na to, aby
nás přiměl k sňatku?
„Potřebuju zůstat na chvíli sám,“ ozval se konečně Kaidan a bez ohlížení vyšel z
místnosti. Vyslala jsem za ním svůj prodloužený sluch a poznala, že se zastavil na kraji
terasy.
Rozhlédla jsem se po ostatních třech nefech. Blake zvedl obočí s piercingem.
Otočila jsem se k tátovi a telepaticky ho oslovila.
„Radši bys mu neměl vyhrožovat.“
„Snažil jsem se mu to rozumně vysvětlit a uklidnit ho.“
„Ale… jestli tady tahle možnost pořád byla, proč jsi mi o tom nikdy neřekl?“
„Myslel jsem, že na to přijdeš sama. Doufal jsem, že ty a syn Alocerův k tomu dospějete.“
Počkat. Táta chtěl, abych si vzala Kopana? Uf! Podrážděně jsem se k němu otočila
zády. Tátův obrovský duch popolétl přede mě.
„Vím, že k tomu má syn Pharzuphův výhrady. Snažil jsem se držet zpátky a nechat vám
prostor, ale teď už na to opravdu není čas. Sdělil jsem mu, že jestli tě miluje, musí si tě vzít.“
„Ježíši, to fakt není vůbec nátlak, tati!“ vyjekla jsem podrážděně nahlas.
„Někdy lidé potřebují postrčit, aby udělali správnou věc.“
„Musím mluvit s Kaiem.“ Protáhla jsem se kolem táty a ostatních a vyšla na chodbu.
Několikrát jsem špatně zahnula, protože Blakeův dům byl obrovský, a když jsem
konečně našla zadní dveře na terasu, Kai už se vracel dovnitř. Asi mě slyšel. K mé
úlevě se natáhl po mé ruce a sevřel ji. Pak mě vedl po schodech potažených měkkým
kobercem do temného prostoru.
„Tohle je moje nejoblíbenější místnost tady,“ prohodil tiše.
Přizpůsobila jsem svoje vidění přítmí a zjistila, že je to něco jako menší kinosál s
promítacím plátnem a čtyřmi řadami sedadel. Na stěnách visely staré filmové plakáty a
snímky atraktivních polosvlečených hereček z dob, kdy se hubenost považovala za vadu
na kráse.
Místnost měla svou atmosféru, působila útulně. Posadili jsme se do zadní řady a
drželi se pořád za ruce.
„Já nevím, co ti táta říkal,“ ozvala jsem se, „ale nenech se od něj k ničemu nutit.
Nemusíš to udělat. Já už na něco přijdu, abych se Pharzuphovi vyhnula.“
Rezignovaně si povzdychl. „Nemůžeš se před ním schovávat věčně.“
„Ne, ale nechci, aby to byl jediný důvod, kvůli kterému bychom se vzali.“
Kaidan sklopil hlavu k našim spojeným rukám. Obličej mu zakryly hnědé vlasy.
 Snažila jsem se nebýt moc zklamaná, ale bylo to tak těžké. Mluvit o manželství jako o
obchodní smlouvě, o prostředku k vyřešení problému, bylo tak depresivní. Ano, do jisté
míry by nám to zajistilo bezpečí. Ale museli bychom to chtít oba celým srdcem, jinak by
to byla jen fraška, ne svazek zrozený z lásky.
Začala jsem se zvedat. „Řeknu mu, že to nejde.“
Kaidanovy oči divoce zalétly k mým. Přidržel mě pevněji. „Ty se nechceš vdávat?“
Zase jsem sklouzla na sedadlo. „Jasně že chci. Ale ty bys musel chtít taky. A ze
správných důvodů.“
„Udělám pro tebe všechno. Abys byla v bezpečí.“
Dojalo mě to, ale on nechápal, co chci slyšet. Do očí mi vhrkly slzy zklamání, ale
Kaidan mluvil dál.
„Když si představím, co by ti mohli udělat Thamuzovi synové –“
„Špatný důvody,“ zašeptala jsem. „Nemůžeme se vzít.“ Pokusila jsem se odtáhnout,
ale nedovolil mi to.
„Anno…“
„Pusť mě, Kaie.“ Nechtěla jsem se před ním rozbrečet.
„Ne, prosím. Ježíš… já tohle prostě neumím. Nic z toho.“
Zavřela jsem oči a zvrátila hlavu na vysoké opěradlo zasebou.
„Vím, že sis to vždycky přála,“ ozval se.
Zavrtěla jsem hlavou. „To už je dávno. Když jsem si ještě myslela, že jsem normální
holka. Nikdy jsem nechtěla, aby to bylo takovýhle.“
Kaidan byl tak napjatý. Kéž bych věděla, na co myslí. Proč jsme se museli do téhle
pitomé situace vůbec dostat? Tolik tlaku, tolik nejistoty, tolik neznámých okolností.
„Snažil jsem se to vysvětlit tvýmu tátovi,“ řekl Kaidan. „Nemáme čas dělat velkou
hostinu, nechat ti ušít krásný šaty…“
„Ne, počkej.“ Zvedla jsem ruku. „Tyhle pohádkový hlouposti pro mě nic
neznamenají. Jde mi o manželství, ne o svatbu. Kdybychom po něm oba toužili celým
srdcem, můžeme se vzít třeba v pyžamu, to je mi úplně jedno.“
Jako by z něj spadla velká tíha. Zadíval se na mě s nekonečnou něhou. „Ale já ti to
chtěl dopřát. Tohle… všechno.“
V očích se mi rozsvítily jiskřičky lásky. Pokusila jsem se zvládnout celý ten
chuchvalec emocí v nitru. Ale nejsilnější z nich byla naděje, která právě chytila nový
vítr do plachet.
Vždycky jsem byla přesvědčená, že manželství je něco zvláštního. Že to je zkouška
partnerského vztahu a lásky. Táta nám navrhoval tajný sňatek, takový, kdy by o poutu
mezi námi nevěděl nikdo jiný než malá skupinka lidí a Stvořitel.
V srdci se mi rozlila nesmělá radost při představě, že se tahle možnost třeba promění
ve skutečnost.
„Kaie, prosím, pověz mi, na co teď myslíš. Nemáme moc času a musíme se
rozhodnout.“ Věděl, že já to chci, takže teď byla řada na něm.
Strnul. „To…“ Zarazil se a pátral s úžasem v mé tváři. Pak sklouzl ze sedadla a
poklekl na koleno. „Má sladká, nejdražší Anno. Miluju tě… a chci si tě vzít. Ale jenom
pokud to sama chceš. Chceš? Totiž, prosím, vezmeš si mě?“
 Srdce se mi zklidnilo. Jeho žádost o ruku byla tak dojemně nemotorná, že se mi
chtělo se rozesmát. Sklouzla jsem na podlahu k němu a klekla si taky. Chytila jsem jeho
obličej do dlaní a zlíbala ho za to, že mi řekl přesně to, co jsem potřebovala slyšet.
Políbili jsme se jednou, dvakrát, třikrát, než se ode mě odtáhnul.
„To ženským trvá vždycky tak dlouho, než odpovědí? Jsem z toho už zatraceně
nervózní.“
Podívala jsem se mu do očí. „Ano, Kaie, vezmu si tě.“
Když jsme se znova políbili, ozval se zpoza dveří nadšený potlesk.
„Takhle člověk dopadne, když chce mít trochu soukromí,“ ušklíbl se Kaidan.
Jeho upřímně šťastný výraz byl vším, co jsem potřebovala, a myšlenka na manželství
mě začínala naplňovat radostí. Už jsem se nemohla dočkat. Tenhle kluk na kolenou
přede mnou byl Kaidan Rowe. Vždycky jsem toužila po tom, aby se naše vzájemná
láska a oddanost naplnily.
Postavili jsme se. Do kinosálu vběhla Marna a chytila nás oba kolem krku.
„Úžasný!“ vyhrkla.
Blake a Ginger přišli za ní. Blake si s Kaidanem plácli dlaněmi ve vzduchu a pak se
poplácali po zádech.
„Čéče, tys to málem zvoral,“ pokáral kamaráda Blake. „Já myslel, že v tom umíš
chodit líp.“
„Sklapni,“ zabručel Kai. Ale oba se pořád usmívali.
Jediná Ginger se netvářila nadšeně. Bylo mi trapné se před ní radovat, když se její
život rozpadal na kusy. Zkřížila si paže na prsou. Vypadala plná úzkosti. Museli jsme
začít řešit důležitější věci.
„Kde je táta?“ zeptala jsem se.
„Obhlíží okolí. Za chvíli se vrátí,“ vysvětlil mi Blake.
Jako na potvrzení jeho slov se stropem sálu protáhlo přízračné tělo. Srdce se mi
rozbušilo.
„Vzduch je čistý,“ hlásil táta telepaticky nám všem. „Podrobnosti jsme probrali se synem
Melchomovým.“ Všichni jsme se podívali na Blakea a ten na tátu spiklenecky mrknul.
Můj otec pokračoval: „Dnes v noci se musíte uchýlit na nějaké odlehlé místo a zítra se
odeberete každý jinam, abyste nevzbudili podezření.“
Jen jediná noc? No… pokusíme se užít si ji co nejlíp.
Vnitřnosti se mi sevřely nervózní nedočkavostí.
„Všechno je připraveno. Musím už odejít.“
„Děkuju za všechno,“ zašeptala jsem za ním.
Táta se ke mně otočil, objal mě křídly a sklonil hlavu, aby mě políbil na čelo.
Fyzicky jsem ho cítit nemohla, ale moje duše ho byla plná.
Zvedla jsem ruku a ukázala mu znakovou řečí: Mám tě ráda. Na jeho jinak děsivém
obličeji zazářil úsměv. Dlouze se na mě zadíval, mávl křídly a odletěl.
„Takže, mládeži,“ oslovil nás Blake a naznačil nám, ať jdeme blíž, „musím zařídit pár
věcí. Sejdeme se ve tři odpoledne na místním letišti.“
Nervozita se vrátila. „Kam poletíme?“
„Obřad v oblacích,“ vysvětlil Blake. „V mý režii.“
 „Chceš říct…“ Zajíkla jsem se.
„Ty budeš pilotovat?“ zeptala se skepticky Marna.
„Má pilotní zkoušky,“ ujistila nás hrdě Ginger.
„Je to tak,“ potvrdil Blake s rozzářenou tváří. „Před pár měsíci jsem si koupil menší
tryskáč a teď na mě čeká na letišti. Nádherný letadýlko.“
„Paráda,“ prohodil Kaidan.
Nastala dlouhá odmlka, během níž jsme se navzájem nedůvěřivě pozorovali.
„Tak jo,“ přerušil ticho Blake, zhoupl se na patách a zatleskal, jako by mu naše
rozpaky připadaly zábavné. „Chápete, co to znamená, ne? Naše malá Ann si konečně
dneska v noci užije.“
Proboha! Zrudla jsem jako rajče a nedokázala se na Kaidana podívat. Chtělo se mi
někam zalézt a už se nevynořit, zatímco se vedle mě dvojčata a Blake pochechtávali.
„Nenávidím tě,“ zavrčela jsem na něj.
„Kdepak, kotě, ty mě miluješ.“ Pokusil se mě k sobě přitáhnout a já ho odstrkovala,
ale už jsem se smála taky.
„Ruce pryč, kámo,“ varoval ho Kai a objal mě kolem pasu. „Mluví z tebe žárlivost. Já
vím, že sis na mě brousil zuby sám.“
„To si piš, cukrouši.“ Blake předstíral, že ho chce chytit kolem krku, a oba se chvíli
pošťuchovali. Marna mě vzala za ruku a odtáhla mě s Ginger stranou.
„Na ty tři hodiny do odletu se musíme rozdělit, aby nás nikdo neviděl spolu,“
oznámila nám.
Vydaly jsme se z domu a kluci šli za námi. Cestou ke dveřím jsem myslela na
chudinku Michelle.
„Počkejte… co budeme dělat, jestli tam pořád čeká?“ Otočila jsem se k Blakeovi.
„Je pryč,“ oznámili mi dvojhlasně s Kaiem. Takže poslouchali. Blake měl aspoň tolik
slušnosti, že se zatvářil zahanbeně. Ginger si okusovala nehet na palci.
Otevřela jsem dveře do horkého jasného slunce. Blake zavedl Kaidana a mě do
garáže. Hodil mi klíčky od červeného Mini Cooper kabrioletu. Nedokázala jsem potlačit
obdivný povzdech.
„Jo, je roztomilej,“ přikývl. „Koupil jsem ho z náhlýho rozmaru, ale na mě je moc
holčičí. Chtěl jsem ho dát –“
Zarazil se na poslední chvíli, než vyslovil Michellino jméno. Otočil se ke dvojčatům
právě ve chvíli, kdy Ginger otevírala dvířka vozu z půjčovny. Blake zavrtěl hlavou, jak
se asi proklínal za svoje uřeknutí.
Kaidan se zadíval na oblohu, která byla zatím milosrdně volná. „Díky, kámo. Tak
vyrážíme.“
„Jasně. Uvidíme se za tři hodiny.“ Vydal se zpět ke dveřím. Když procházel kolem
Ginger, mrknul na ni. Ta k němu zvedla vztyčený prostředníček, ale zároveň se jí na
rtech zachvěl nepatrný úsměv.
Dvojčata odjela. Teď jsme tu zůstali jen my s Kaidanem. Zmocnila se nás zvláštní
plachost, vyhýbali jsme se navzájem očima.
„Co během těch tří hodin podnikneš?“ zeptal se.
„Asi půjdu nakupovat, protože s sebou nic nemám. Myslela jsem, že se ještě dneska
vrátím.“
Bylo zvláštní bavit se o tak běžných věcech, když naše životy balancovaly na ostří
rozhodujícího okamžiku, který je měl navždy změnit.
Kaidan mi nadiktoval název obchodního střediska a já ho zadala do navigace.
„A je to.“
Další rozpačité mlčení.
„Takže se uvidíme na letišti,“ prohodil potom. Modré oči, do kterých mu padaly
pramínky vlasů, mu pronikavě zářily.
„Jasně. Tak zatím.“
„Zatím.“ Odkašlal si a vydal se od auta, pryč ode mě. Pohodil hlavou, aby dostal
vlasy z očí. Milovala jsem pohled na to, jak mhouří oči do slunce.
Milovala jsem na něm všechno. A teď se za něj provdám.
Ach. Můj. Bože.
Mám se vdát za Kaidana Rowea.
Až se vdám, chci být skutečně vdaná.
AUDREY HEPBURNOVÁ
 KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Vysoko v oblacích
Jela jsem rovnou do nákupního střediska a zastavila se před regály s krajkovým
nočním prádlem. Ani jsem si neuvědomila, že se přihlouple, zasněně usmívám, dokud
ke mně nepřišla prodavačka a nezeptala se, jestli mi může s něčím poradit.
Trapas.
„Ne, díky,“ vyhrkla jsem a vycouvala z obchodu. Kai stejně není typ kluka, na
kterého by udělaly dojem načechrané krajky.
Nervy jsem měla na pochodu. Tak šílenou trému jsem snad ještě nezažila. Nebyl to
ten hlodavý pocit úzkosti, který ve mně probouzela knížata. Tohle bylo spíš lehké,
jemné mrazení, ze kterého se mi točila hlava. Připadala jsem si opilá dychtivostí. Opilá
Kaiem. Já vím, zní to strašně plytce. Jenže přesně takovou náladu jsem měla.
Pořád jsem se jedním okem rozhlížela po našeptávačích a podezřelých nefech. Jestli
nám něco nebo někdo bude chtít náš báječný plán překazit, musí počítat s tím, že bude
mít co dělat s mou démonickou polovinou.
Nakoupila jsem nějaké cestovní toaletní potřeby a oblečení na zítřek. A pak jsem se v
okamžitém rozmaru rozhodla koupit si letní šaty. Nemusím se vdávat v nadýchané bílé
róbě, ale když se tomu můžu vyhnout, nemusí to být ani v upocených džínách.
Vybrala jsem si bílé šaty se živůtkem, který se zavazoval kolem krku a měl vystřižená
záda. Byly z hedvábného splývavého materiálu a sukně se mi v záhybech vlnila až ke
kotníkům. Sama jsem si v nich připadala hezká. Potěšilo mě, že většina modřin už
vybledla tak, že nebyly skoro vidět. Zaskočila jsem taky do kadeřnictví na zastřižení a
vyfoukání vlasů, pak jsem se na toaletách převlékla a dorazila na letiště právě včas.
Třásla jsem se tak, až mi cvakaly zuby.
Dvojčata na mě čekala u vchodu do letištní haly. Marna nadšeně vypískla a objala
mě. Začala básnit o tom, jak dobře jsem si vybrala šaty.
„Kéž by tě mohl vidět Jay,“ dodala.
Srdce se mi sevřelo. „Taky bych ho tady chtěla mít. A Patti.“
„Patti,“ opakovala Ginger a usmála se tak upřímně, až jsme se na ni s Marnou užasle
zadívaly. „Je bezvadná. Bude jí líto, že to propásla.“
„To bude,“ zašeptala jsem. A Veronice. Škoda že tu všichni nemůžou být se mnou.
Doufala jsem, že je aspoň brzo uvidím a vylíčím jim tuhle novinku.
Ginger se s povzdechem vydala před námi do terminálu a my s Marnou šly za ní.
„Kai a Blake už jsou v letadle,“ vysvětlovala Marna, když jsme rychle rázovaly k
rampě. Muž v uniformě se nás ujal a odvedl nás k tryskáči. „Blake už všechno
zkontroloval a připravil, takže budeme moct vyrazit.“
„Nemůžu uvěřit, že se to stane,“ zašeptala jsem Marně. Už zase jsem se cítila rozpačitě
a nejistě.
„Já vím!“ vypískla a zavěsila se do mě. Pevně jsem se jí chytila.
Jedině Marna dokáže mít radost z mého štěstí, i když je sama v tak zoufalé situaci.
 Venku rámusila startující letadla. Muž nás vedl k nádhernému bílému tryskáči, který
byl mnohem větší, než jak jsem si ho představovala. Měla jsem vědět, že Blake by se jen
tak s něčím nespokojil.
„Přeji vám příjemný let,“ rozloučil se zaměstnanec letiště, když jsme se vydaly po
úzkých schůdcích nahoru.
Naposledy jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidím vykukovat nějaké duchy. Dvířka
se za mnou zhoupla a přibouchla. Zavřela jsem oči a čekala, jestli se dostaví nějaké
pochybnosti kvůli tomu, co se chystáme udělat. Ale cítila jsem jen vzrušení a jistotu.
Doufala jsem, že Kai je na tom stejně. Poznám mu to na tváři.
Nevím, co jsem po otevření očí čekala, ale uvnitř letadla to bylo ještě luxusnější než
na jachtě, kterou jsme tehdy pluli na Melchomův soukromý ostrov. Ta příšerná noc mi
už připadala tak vzdálená. Život šel dál, vlastně spíš letěl rychlostí světla a nás táhl za
sebou.
Zůstala jsem stát v uličce a nepřítomně přejela dlaní po koženém potahu sedadla a
vychutnávala si ten přepych. Dvojčata už vykročila přede mnou. V letadle bylo šest
krémových sedadel, tři a tři po každé straně. V zadní části byla pohovka, minibar a
velká televize. Ginger se svalila do sedadla k okýnku a zavřela oči. Já se vytrhla z transu
a soustředila se na to jediné, co mě zajímalo.
Kaidan.
Seděl na pohovce v zadní části letadla s jednou rukou za hlavou. Když se zadíval na
mě, jak stojím v uličce a nemůžu popadnout dech, jeho rudé znamení silně zapulsovalo.
Dělilo nás jen pár kroků, ale byla jsem jako ochromená.
Kai nevypadal vyděšeně ani pochybovačně, to bylo jisté. Vypadal, že mě chce, takže
se mi puls zběsile rozletěl.
Kaidan zvedl dva prsty a pokýval na mě, abych šla blíž. Marna, která seděla proti
němu, si odkašlala, usmála se, postavila se a protáhla se kolem mě. S úsměvem vklouzla
na sedadlo vedle Ginger, takže k nám byly obě zády.
Popošla jsem blíž, až se moje kolena málem dotýkala Kaiových. Srdce mi málem
vyskočilo z hrudi.
„Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe.
„Ahoj krásko.“ Jeho postelové oči a zastřený hlas mi se zpomalením pulsu taky moc
nepomáhaly. „Vypadáš kouzelně. Připadám si jako buran.“
Měl na sobě pořád to, co předtím – šortky ke kolenům, těsné tričko a sportovní boty.
Připadala jsem si jako sentimentální husa, ale vážně jsem nedokázala říct nic než: „Ty
vypadáš vždycky krásně.“
Ginger za mnou zafrkala, ale Marna do ní dloubla. Kaidan mě chytil za boky a
přitáhl mě k sobě. Zvedla jsem si vlasy z krku, protože mi najednou bylo hrozné horko.
Ruce se mi třásly.
Kai si přitáhl mou pravičku a políbil mě do dlaně. Pak mi ukázal znakovou řečí:
Nebuď nervózní.
Donutila jsem se podívat se mu do očí, jenže vypadal tak vážně, že jsem se musela
odvrátit. Nervozitu jsem potlačit nedokázala. Přitáhl si mě blíž, já se mu posadila na
klín a zabořila obličej do prohlubně v jeho krku. Hladil mě po vlasech a po
hedvábných šatech, které mi vzadu začínaly až kousek nad pasem.
„Určitě to chceš?“ zašeptala jsem do jeho horké pokožky.
Odpověděl mi bez rozmýšlení: „Chci. A ty?“
„Ano.“
Zůstali jsme tak, s jeho pažemi kolem mého těla a mou tváří na jeho krku, než za
námi přišel Blake a oznámil nám, že se musíme připoutat a připravit se na start.
Posadili jsme se s Kaiem na sedadla přes uličku vedle dvojčat.
Trochu mě zneklidňovalo pomyšlení, že tohle letadlo řídí Blake, jehož koníčkem je
obracet auta na střechy. Ale vypadal tak seriózně a dospěle, když seděl v kokpitu s
otevřenými dveřmi, takže jsme na něj viděli, a všude kolem něj blikaly kontrolky.
Všimla jsem si, že se Ginger vyklání do uličky, aby ho mohla pozorovat.
Blake něco ohlásil do mikrofonu u pusy a ukázal nám zvednuté palce. Zrychlení mě
vtisklo do sedačky a já se rychle pomodlila. Byl to ten nejhladší start, jaký jsem kdy
zažila. I Kaidan zvedl uznale obočí.
Když už jsme byli ve vzduchu a získali správnou výšku, Marna se odpoutala a
vydala se k minibaru namíchat nápoje. Nikdo si nedal alkohol – věděla jsem, že
normálně by asi neváhali, ale dělali to kvůli mně, aby mě nevystavovali pokušení. Třeba
se báli, že když vypadám tak nervózně, mohla bych do sebe obrátit kompletní obsah
baru.
Málem jsem se zalkla kolou, když se Blake zvednul z pilotního křesla a vydal se k
nám. Marna vedle mě zavřískla: „Co to děláš?! Musíš řídit!“
Blake se rozesmál. „Děťátko letí na autopilota. Copak si vaši piloti nedávají voraz?“
Marna se zamračila. „Mají druhý piloty, takže v kokpitu pořád někdo je.“
„Klídek, mám to pod kontrolou. Všichni vstát,“ vyzval nás Blake. „Jde se oddávat.“
Žaludek se mi zhoupl.
Marna začala tleskat. Ji prostě nešlo nemilovat.
Vstala jsem a pořád držela Kaidana za ruku. Poprvé mě napadlo, jak bude tenhle
obřad probíhat.
„Nepřipravila jsem si žádný sliby a nic takovýho,“ hlesla jsem. „Budeme asi
improvizovat, ne?“
Kaidan mi připadal stejně bezradný jako já. A byl i lehce nervózní.
„Já se o to postarám,“ ujistil nás Blake a vytáhl list papíru. Odkašlal si. „Říkejte mi
otče Blakeu, děti.“
„To si děláš srandu!“ vyjekla Ginger a vyškubla mu papír z ruky. Přeletěla ho očima
a začala se smát, až se předklonila v pase.
Kaidan si ho od ní vzal a přečetli jsme si ho spolu. Blake se dal vysvětit na kněze.
Online. Úředně vzato nás asi oddat nemohl, to by musel mít licenci k provádění
svatebních obřadů. Ale my jsme stejně po sobě nesměli nechat žádné stopy v podobě
dokumentů a svatební slib vyslovený před knězem byl přesně to, co jsme potřebovali.
„Reverend, který je napůl démon,“ ušklíbl se Kai. „To je skoro do knihy rekordů.“
„Jo. A tady jsou tradiční sliby. Myslel jsem, že je třeba budete chtít.“ Ukázal mi papír.
Místo toho jsem chňapla po něm a sevřela ho v objetí. Nebudu brečet, nařizovala jsem si.
„Děkuju, Blakeu,“ hlesla jsem. „Tys myslel na všechno.“
 Neuvěřitelné, jak rychle se to všechno podařilo dát dohromady. Jako by se to tak
mělo odehrát.
Pustila jsem Blakea a snažila se nebýt naměkko, ale – PÁNI! Vážně se to děje!
Přesunuli jsme se do otevřeného prostoru v zadní části letadla. Bylo to tam trochu těsné.
Dvojčata se raději posadila, my s Kaiem se vzali za ruce a obrátili se k Blakeovi, který
nasadil potměšile vážný výraz.
„Drazí snoubenci,“ pronesl tónem pohřebního řečníka.
Všichni jsme vybuchli smíchy. Asi za to mohla nervozita, ale chechtali jsme se a
chechtali, nemohli jsme přestat a trvalo nám několik minut, než jsme se uklidnili. Napětí
se tím zlomilo a my jsme se uklidnili.
Blake se obrátil ke Kaidanovi. „A teď už vážně. Dívej se na Annu a opakuj po mně.
Připravený?“
Kaidan si prohrábl vlasy, vzal mě zase za ruce a vydechl. Když se mi upřeným
pohledem blankytných očí zadíval do mých, trochu jsem se zapotácela. Přikývl a Blake
mu začal předříkávat věty, které Kai svým sytým sametovým hlasem opakoval. Do
každého slova vkládal vášeň, která mi probíhala celým tělem až do prstů na nohou.
„Já, Kaidan, beru si tebe, Anno, za svou právoplatnou manželku. Slibuji, že ti
zachovám lásku, úctu a věrnost, v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci… dokud nás
smrt nerozdělí.“
To poslední zašeptal s bolestí v hlase a já cítila, jak mi na tváře vytékají tiché slzy.
Neopakoval jen slova obřadu, on každé z nich myslel vážně. Tohle byla skutečnost.
Tuhle chvíli nám už nikdo nevezme. Polkla jsem, a než jsem si stačila otřít tváře, Kaidan
to udělal za mě.
„Neplakej,“ zašeptal.
Zhluboka jsem se nadechla.
Pak jsem kývla a uchopila zase jeho ruce. Teď byla řada na mně. Po několika
nadechnutích jsem celým srdcem vyslovila svatební slib i já.
„Já, Anna, beru si tebe, Kaidane, za svého právoplatného manžela. Slibuji, že ti
zachovám lásku, úctu a věrnost, v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci. Dokud nás smrt
nerozdělí.“
Pozoroval mě něžnýma očima plnýma radostného úžasu a hladil mě horkými bříšky
palců po rukou. Usmála jsem se, a když mi to oplatil, ucítila jsem tak krystalicky čistou
radost jako snad ještě nikdy předtím.
„A nyní si vyměňte prsteny,“ vyzval nás Blake obřadně.
Prsteny! „Kruci, já ne –“ začala jsem.
Ale Kaidan mě překvapil, protože jen sáhl do kapsy.
„Tohle jsem dělal ty tři hodiny, kdy jsme se neviděli,“ řekl tiše. Vypadal skoro
ostýchavě a nesměle, když mi ukázal mužský platinový prsten s černými indiánskými
znaky – něco, co se naprosto hodilo pro rockera. Kromě něj měl i ženský platinový
kroužek, který vypadal jako propletené snítky vinné révy, s maličkým kulatým
smaragdem. Byl nádherný a delikátní. Nevypadal jako klasický snubní prsten, což bylo
chytré rozhodnutí.
„Vím, že po dnešku je budeme muset nosit na jiné ruce,“ ozval se, „a protože to bude
naše tajemství, vybral jsem místo diamantu tvůj měsíční kámen. Doufám, že jsem trefil
dobře velikost. Máš tak malý ruce.“
„Hrozně se mi líbí.“ Rozzářila jsem se a Kaidan mi věnoval úlevný úsměv.
Podal mi těžký pánský prsten.
„Nejdřív ty, Kaie,“ vyzval ho Blake.
Kai mi natáhl kroužek na prsteníček a přidržel ho tam. Prsten seděl jako ulitý.
Tichým hlasem pak opakoval po Blakeovi: „Tímto se stáváš mou ženou. Nos tento
prsten jako symbol naší lásky a oddanosti.“
To už mi všechny slzy oschly a jen jsem se usmívala. Navlékla jsem Kaidanovi jeho
prsten a pronesla: „Tímto se stáváš mým mužem. Nos tento prsten jako symbol naší
lásky a oddanosti.“
Znovu jsme se vzali za ruce. V letadle bylo ticho, které rušilo jen bzučení přístrojů z
pilotní kabiny. Podívali jsme se na Blakea.
„Tak to je všechno, děťátka. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“
Ani démon, pomyslela jsem si.
Vnímala jsem, jak mě Kaidan upřeně pozoruje, a hřála se na výsluní jeho lásky.
Blake ho plácl po rameni. „Teď to nejlepší. Nyní můžeš políbit nevěstu.“
„Už bylo načase,“ zabručel Kaidan a sklonil se ke mně.
„Žádnýho francouzáka!“ ozvala se za námi Ginger.
„Jo, jazyk do krku!“ povzbuzovala nás Marna.
Kaidan čekal, až ty dvě ztichnou, ale já ho chytila kolem krku a přitiskla rty na jeho.
Netrvalo dlouho, než se ponořil do polibku. Na okamžik jsem ucítila jeho jazyk, jak se
něžně otřel o můj, než jsme se od sebe odtáhli a opřeli se čely.
Byli jsme manželé.
„Vážně jsme to udělali?“ zašeptal Kaidan s vykulenýma očima. Usmála jsem se,
přikývla a zmocnila se mě prudká, pohlcující radost. Kabina letadla kolem nás bzučela
nadbytkem energie.
„Kdo by to řek, že se po svatbě jeden cítí tak nadrženě?“ ušklíbl se Kaidan.
„Ty seš nadrženej, i když se jen změní vítr,“ odfrkla Ginger.
„Dovolte, abych vám představil pána a paní Roweovi,“ pronesl Blake.
„Tý jo,“ vzdychla Marna.
„A já si vždycky myslela, že tohle v životě neuslyším,“ zamumlala Ginger.
„Já taky.“ Kaidan mě zlehka líbl na rty. Vypadal mnohem živější a mnohem
šťastnější, než jak jsem ho byla zvyklá vídat.
„A teď už k cíli vaší cesty,“ oznámil Blake a vydal se do kokpitu.
„A to je kde?“ zavolala jsem za ním.
„Zeptej se svýho manžela,“ doporučil mi přes rameno.
„Manžela!“ vypískla Marna.
„To zní divně,“ hlesla jsem.
„Připadám ti teď míň sexy?“ ušklíbl se Kaidan. Neodolatelně.
„Ehm – ne.“
„To byste spolu nejdřív museli začít žít a dráždit se navzájem svými zlozvyky,“
objasnila mu Marna.
 „A poprvé se pořádně pohádat,“ přikývla Ginger.
„Hádali jsme se už mockrát,“ mávl rukou Kai.
„Jo, když přijde na hádky, zvládáme to, jako by tohle byla naše zlatá svatba.“
Předstírali jsme, že do sebe strkáme, ale skončilo to tak, že mě chytil do náruče.
Vzhlédla jsem k němu.
„Kam letíme?“
„Někam, kam jsem tě měl vzít už dávno. Ke Grand Canyonu.“
Zabořila jsem mu obličej do hrudi a tělem mi projela další vlna emocí a vzpomínek.
Naše cesta přes Státy do Kalifornie za sestrou Ruth, kdy jsem mu svěřila, že bych se
při návratu chtěla podívat na Grand Canyon. Jenže nepodívala, protože mě poslal domů
samotnou letadlem.
Ta pohlednice z Grand Canyonu, kterou mi poslal, když mě odstřihl od svého života
a přestěhoval se do Los Angeles.
Tolik výšin a pádů. Tolik měsíců otázek, co ke mně doopravdy cítí, obav, jestli je v
pořádku. A on mě pořád miloval. Celou tu dobu jsme mířili k tomuhle. Být spolu.
„Dobrý, zlato?“ zeptal se ustaraně.
„Jo,“ hlesla jsem. Ale bylo to mnohem, mnohem lepší.
„Připoutejte se, prosím,“ oznámil nám Blake legračně vážným tónem interkomem.
„Nyní zahájíme sestup nad oblastí Grand Canyonu. Zasuňte prosím svá zavazadla pod
sedadlo, sklopte stolky a… ehm…“
„Vraťte opěradla do svislé polohy,“ vykřikla dvojčata v dokonalé souhře. Blake se
zasmál.
Zatímco si ti tři povídali, propletli jsme si s Kaiem prsty a pevně se drželi.
Nepravděpodobní novomanželé mířící na líbánky v délce jediné noci. Poblíž jednoho z
úchvatných zázraků přírody.
„Páni, koukněte se z okna!“ vyzval nás Blake.
Ozvalo se kolektivní zalapání po dechu, když jsme ho poslechli a spatřili krajinu pod
sebou. Tu masivní trhlinu v zemi, hlubší a delší, než kam jsme dohlédli. Nesmírnost
toho byla až strašidelná. Zadívala jsem se do modré hloubi Kaidanových očí, plné
horoucích příslibů, které mě rozechvěly až do morku kostí. Tohle byl den všeho
překrásného, netušeného, zázračného.
Letadlo klesalo a moje srdce se vznášelo výš. Děkovala jsem nebesům, že se mé
dávno ztracené sny přece jen naplnily.
 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Netrpělivé pihy
S Kaidanem jsme se s ostatními rozloučili a vzali si taxík. Celou dobu jsme s obavami
zkoumali oblohu. Vše vypadalo moc krásně na to, aby to mohla být pravda. Nechtěla
jsem takhle myslet, ale v životě jsem snad o nic nestála víc než o tuhle noc s Kaidanem.
Po dvou letech marného toužení jsme konečně byli spolu, a dokonce v aspoň určitém
bezpečí.
Pořád jsem nedokázala uvěřit, že je to možné. Byla jsem tak paranoidní kvůli jílci a
jeho nemilosrdnému přístupu, že jsem ani nevzala v úvahu, že když je milování
výrazem hluboké lásky a oddanosti, ani Kord spravedlivých nám to nemůže mít za zlé.
Teď mi to připadalo naprosto logické. A správné.
„Grand Canyon je tamhle,“ ukázal nám taxikář. „A vaše ubytování není daleko. Asi
byste to došli i pěšky.“
Když jsme projížděli kolem kaňonu, viděli jsme trsy stromů, zábradlí podél suché
kamenné římsy a pak už nic.
Jen obrovskou propast a oblohu, která tmavla soumrakem. S Kaidanem jsme se k
sobě přitiskli, jak jsme se oba snažili vykouknout okýnkem co nejdál. Ten pohled mě
málem přiměl zapomenout na to, co všechno nás na tomhle světě ohrožuje. Ale Kaidan
nezapomínal. Viděla jsem, jak obhlíží okolí obezřetným zkoumavým pohledem, který
mě vrátil do reality.
Brzo už jsme zastavili před moderní dřevěnou chatou. Po tváři se mi rozlil
neovladatelný úsměv, když se mě zase zmocnila nervozita.
Kaidan a Blake ty tři hodiny před odletem využili opravdu dokonale. Kromě všech
svatebních příprav stačil Kai objednat i nádhernou prázdninovou chatu.
Taxikář odjel a my zůstali stát mlčky před vchodem. Zírala jsem celou věčnost na
Kaiovo znamení na hrudi, než mě vzal za bradu a nazdvihl mi hlavu směrem k sobě.
Naše pohledy se setkaly. Večer byl teplý, ale já se stejně lehce zatřásla.
Kaidan mě bez varování chytil do náruče a zvedl do výšky.
„Co to děláš?“
„No… nesu tě přes práh. To se ode mě čeká, ne?“
Zahihňala jsem se a Kai se zatvářil ostýchavě. „Asi to má být přes práh našeho
společnýho domova, ale to neva. Líbí se mi to,“ ujistila jsem ho.
Naklonil tvář blízko k mé. „Pro dnešní noc je to náš domov. Můj domov je všude,
kde jsi ty.“
Milovala jsem ho za to každým kousíčkem své duše. Chytila jsem ho kolem krku a
něžně ho políbila. „Odnes mě dovnitř,“ zašeptala jsem, když se mi nos naplnil
kořeněnou citrusovou vůní.
„Rozkaz, madam.“
Zhluboka jsem se nadechla, když mě Kaidan uvnitř postavil a zavřel za námi dveře.
Tiše jsem se pomodlila, aby nás dnes v noci neodhalili žádní našeptávači, a slíbila si, že
nebudu marnit náš společný čas starostmi. Budu se soustředit jen na Kaie a nechám ho,
aby mě přiměl na všechno zapomenout.
Chata byla dokonalá. Podlaha, stěny, strop, všechno z přírodního dřeva. Měla
rustikální atmosféru a zároveň byla zařízená vším moderním vybavením, které
zajišťovalo pohodlí.
Vešli jsme do jediné místnosti se šikmou střechou a já si připlácla ruku na pusu,
abych nevyjekla. Bože, ta postel! Něco takového jsem v životě neviděla. Čelo bylo
součástí obrovského stromu a jeho větve se klenuly nad širokým lůžkem jako
baldachýn. Rozběhla jsem se k ní a skočila na měkoučkou pokrývku v pastelových
podzimních barvách.
„To je nádhera!“ Začala jsem poskakovat na kolenou. Popadla jsem hedvábný hnědý
polštář s tyrkysovým okrajem a přitiskla ho k sobě. Kaidan stál u stěny s rukama v
kapsách a tvářil se pobaveně.
Seskočila jsem z postele a chytila ho za ruku. Odtáhla jsem ho za sebou do koupelny
a položila dlaně na starodávnou vanu na nožičkách ve tvaru drápů. Pak jsem zahlédla
posuvné prosklené dveře, otevřela je a vyšla ven. Zalapala jsem po dechu.
„Venkovní sprcha!“ Prostranství bylo obehnané zídkou, která ho chránila před
pohledy zvenčí, ale shora se otevíralo noční obloze.
Kaidan stál ve dveřích. „Nějak se mi vybavila jedna šestnáctiletá holka, co jsem ji
kdysi vez autem. Taky byla nadšená z každý maličkosti.“
Zrudla jsem. Přešel ke mně, položil mi dlaně na tváře a vklouzl mi rukou do vlasů.
„Hrozně se mi to na tobě líbí, miláčku,“ zašeptal mi do vlasů. A pak mě políbil.
Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem cítila jeho rty, jak se pohybují po mých.
Poprvé jsme se nemuseli hlídat, držet se zpátky a to mě rozechvívalo silnou nervozitou.
Nevěděla jsem, co dělat. Kaidanova blízkost ve mně probouzela pocit, že mu chci být
ještě mnohem, mnohem blíž. S tímhle instinktem jsem si nevěděla rady.
„Co se děje?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. Připadala jsem si hloupě. „Nevím, co mám dělat.“
„Anno?“ Dál stál u mě, dál mě držel.
„Hm?“
„Máš pořád pocit, že se chováš nemotorně, když jsi se mnou?“
„No… asi ne.“
„Vidíš. To mám na mysli. Tyhle věci vyplynou přirozeně, tak nad tím pořád
nepřemýšlej. Já se o tebe postarám.“
Ach bože. Zamrazilo mě ještě víc.
„Ale… já se chci taky postarat o tebe,“ zašeptala jsem. „Musíš mi ukázat, co mám
dělat.“
Hříšně se na mě usmál. „Potěšit mě není tak těžký, jak si představuješ. Ale neboj se.
Ukážu ti všechno, co bude potřeba.“
Polkla jsem knedlík, který se mi udělal v krku.
„A taky…“ Odkašlal si a zatvářil se vážně. „Dva dny předtím, než mě otec poslal za
tebou, jsem zašel k doktorovi. Jen kvůli tomu, že kdyby se mezi námi náhodou něco
stalo… neplánoval jsem to, ale pro všechny případy.“
 „Ach.“ Svitlo mi, co má na mysli, a vzpomněla jsem si na chudinku Marnu. „Aby
ses ujistil, že jsi opravdu…“
„Sterilní. Ano. A jsem.“
Že bych mohla otěhotnět, to mě popravdě vůbec nenapadlo. Ani když jsem byla
svědkem, co se stalo Jayovi a Marně. Byla jsem Kaidanovi vděčná, že na to myslí za mě.
„Díky,“ zašeptala jsem. Třásla se mi kolena. Vážně jsem nedokázala ovládat svoje
tělo. Ty jeho postelové oči působily v mém nitru jeden zkrat za druhým.
„Anno…“ Ach. Jeho hlas byl tak drsný a tichý.
„Hm?“
„Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že bych se chtěl seznámit se všemi pihami na tvém
těle?“
Omámeně jsem přikývla. Mluvit jsem nedokázala.
„Je načase.“
Nedokázala jsem se nadechnout. Kaidan zavřel oči a vypustil vzduch nosem. Když je
zase otevřel, nechal napůl spuštěná víčka. Nahlas polknul.
„Ty tak krásně voníš.“
Chytil mě za ruku a vedl mě přes koupelnu zpátky do chaty. Krev mi hučela v
žilách. Zírala jsem na jeho rovná záda a ramena. Můj manžel. Chlapec, který mě chtěl
bránit na shromáždění démonů. Byl přichystaný pro mě umřít, když byl můj život v
ohrožení.
Pustil mou ruku a přešel k tašce.
„Poprosil jsem Marnu, aby pro nás koupila pár věcí – oblečení na zítřek, jídlo a tak.
Říkala, že nám stáhla nějakou náladovou muziku jako svatební dar. Trochu mě to děsí.“
Vytáhl z tašky flash disk s hudbou, zastrčil ho do přehrávače a stiskl hlavní tlačítko.
Ozvala se populární romantická píseň.
Kaidan zkřivil obličej. „Cože, country?!“
„Já tuhle písničku miluju!“ vyhrkla jsem a zasmála se, když zasténal.
„Třeba by bylo lepší pustit si věci z mýho playlistu.“ Sáhl do kapsy, ale zavrtěla jsem
hlavou. Neměla jsem náladu na heavy metal.
„No tak, Kaie… Moje pihy už jsou netrpělivý.“
Narovnal se a zůstal tak stát. Jeho oči se zabořily do mých, znamení mu zavířilo a
zapulsovalo. Srdce se mi rozbušilo z vlastní statečnosti a pak klopýtlo o žebra, když
Kaidan přistoupil blíž a s ním i ta nadpozemsky nádherná citrusová vůně.
„Tak to je nesmíme nechat čekat.“
Čekala jsem, že teď ze sebe strháme šaty, ale místo toho mě líbal, jako bychom měli
všechen čas světa. Jeho jazyk a rty mě rozehřívaly. Při líbání mě zlehka tlačil pozpátku k
posteli, až na ni narazil můj zadek. Ucítila jsem zašimrání na boku, když vzal do prstů
moje hedvábné šaty a začal je pomaloučku vyhrnovat.
Ztěžka jsem dýchala, když mi přetáhl šaty přes hlavu. Skopla jsem z nohou boty.
Nechal si ode mě stáhnout tričko, ale když mi ruce sjely k šortkám, zarazil mě.
„Ještě ne.“ Na obličeji se mu zase objevil ten hříšný úsměv.
Pak sáhl za mě, aby mi sundal ramínka podprsenky, a ten kousek oděvu sklouzl
dolů. Stydlivě jsem si zakryla ňadra. Kaidan přimhouřil oči. Měla jsem pocit, jako bych
mu to měla vysvětlit, i když už mě viděl nahou předtím.
„Jsem… mám…“ Malá prsa. Nedokázala jsem to ani vyslovit. Kaidan určitě viděl v
životě už spoustu úžasných těl. To moje k nim bohužel nepatřilo.
Chytil mě za ruce a vážně se mi zadíval do očí.
„Ujišťuju tě, že jsou dokonalý.“
Pomalu mi odtáhl ruce od těla. Hrudník se mi zvedal nervózními nádechy, když
Kaiův pohled putoval dolů po mém téměř úplně nahém těle. Pak zavřel oči, a když je
zase otevřel, spatřila jsem v nich obvyklou bouři emocí.
„Jak jsem říkal. Jsi dokonalá. Tak honem do postele.“
Nervozita. Zase nervozita.
Vylezla jsem na postel, on za mnou a začalo sladké mučení, když si přilehl na bok
vedle mě a zasypával mě polibky. Pokusila jsem se dostat blíž k němu, ale položil mi
pevně ruku na bok, aby mě přidržel na místě. Když se jeho rty pohybovaly po mém
rameni a já zasténala, viděla jsem, jak se pousmál. Políbil nepatrnou pihu, které jsem
nikdy v životě nevěnovala pozornost. Potom se rty zvolna vydal přes klíční kost a po
hrudníku, z jedné strany na druhou. Měla jsem prsty zabořené v jeho vlasech.
Kaidan dostál skvěle svému slibu. Moje pihy byly šťastné z jeho pozornosti,
nechávaly se od něj hýčkat, ale zbytek těla zůstával neklidný a žárlivý. A to jsme sotva
začali. Když se Kaidan dostal až na břicho, ztěžka jsem oddychovala.
Vyhnul se mým krajkovým kalhotkám, nechal mi je a já měla pocit, že se mě snaží
dohnat k šílenství. Jeho rty přistály na vnitřní straně mého levého stehna. Trhla jsem
bokem a z úst mi uniklo roztoužené zasténání, za které jsem se skoro zastyděla.
Zasmál se a přidržel mi boky oběma rukama. Znovu. A vážně. Pak se vrátil rty na
moje stehno a putoval dál.
„Prosím,“ zašeptala jsem. Chtěla jsem víc. Mnohem víc.
„Ještě ne,“ odmítl. Pohyboval se s ničivou pozvolností.
Zasténala jsem, když mě otočil na břicho a odrhnul mi vlasy. Moje pokožka byla k
dotekům jeho horkých úst tak citlivá. Dnes v noci jsem vůbec nepotřebovala používat
svoje posílené smysly. Svírala jsem prostěradlo a snažila se ovládat. Jak to, že on z toho
nešílí? Věděla jsem, že není v klidu, protože jsem cítila pronikavou vůni jeho feromonů,
sladkých pomerančů a svěžích citronů. Ale jeho sebekontrola byla neuvěřitelná.
Zvlášť v kříži jsem měla pokožku nesmírně citlivou, a když mě tam líbal, zalapala
jsem po dechu. Když se dostal až k mým kalhotkám, cítila jsem, jak se jeho zuby
zakously do krajky, a z hrdla mu uniklo zasténání. Jeho prsty se na mých bocích
křečovitě sevřely a já se usmála do polštáře. Ach, konečně. Jeho slabost.
„Sundej mi je,“ vyzvala jsem ho.
Ani nezaváhal a strhl je jediným pohybem.
Odvážila jsem se otočit přes rameno a viděla ho, jak zírá na moje nahé tělo.
„Panebože,“ vydechl.
Otočila jsem se a on byl nade mnou, podpíral se pažemi a oba jsme těžce dýchali.
Ležela jsem nehybně a vstřebávala jeho pohledy, které klouzaly od mých zacuchaných
vlasů až po rudě nalakované nehty na nohou. Sevřela jsem v prstech jeho pásek a
pokusila se ho přitáhnout k sobě, ale zvedl si moji ruku k ústům a jemně se do ní
zakousl bílými zuby.
„Ještě jsem neskončil.“
Klesla jsem na postel. Jeho ústa se vrátila na moje břicho a začala putovat níž.
Ach můj bože.
Další hodinu jsem zjišťovala, že pokud se kdy Kaidan chlubil, jak je v tomhle dobrý,
rozhodně to nebylo přehánění. Pro zbytek světa nebylo vůbec fér, že po něm chodil muž
jako on. Tělo jsem měla vyčerpané, jako bych běžela maraton, jenže Kaidan byl pořád
ještě oblečený, jako by sotva začal.
Cítila jsem se přehlcená emocemi.
Ležel teď vedle mě, nakláněl se nade mnou a líbal mě nevinně na rty. Byla jsem jen
napůl při vědomí, s jedinou myšlenkou, která se mi točila v hlavě.
Pořád jsem panna.
„Můžeš si zdřímnout, miláčku,“ zašeptal.
To mě probralo. V žádném případě! Opřela jsem se o lokty a zamračila se na něj. Asi
ne moc výhrůžně, protože se zachechtal.
„Teď ty,“ zamumlala jsem.
Přestal se smát, když jsem na něj upřela horoucí pohled a natáhla se blíž. Sklonila
jsem se a dloubla ho nosem do ucha. Přitáhl si mě za bok k sobě.
„Moje sladká krásko.“ Slyšela jsem v jeho hlase vzrušení. Olízla jsem mu krční
lalůček. Sykl a pokusil se přetočit na mě, ale tentokrát jsem to byla já, kdo ho zatlačil
zpět.
Ještě ne. Chtěla jsem s ním dělat to, co dělal on se mnou.
Když se tentokrát moje roztřesené ruce dotkly poklopce jeho šortek, nezarazil mě.
Cítila jsem, jak mi pod ramenem poskakuje jeho srdce. Nechal se ode mě svléknout a já
ho v tu chvíli poprvé uviděla celého, poprvé jsem také ucítila sílu svého ženství. Spatřila
jsem slabost v jeho očích, kterou vyvolávaly moje doteky, a pod tím vším lásku a
důvěru, která z jeho pohledu sálala. Moje nervozita zmizela, nahradila ji zvědavost a
touha udělat ho šťastným. Jeho reakce na moje laskání rukama i rty mě nesmírně
uspokojovaly.
Potom jsme se osprchovali pod měsíčním světlem, ztracení v poznávání svých těl a
jeden v druhém. Ale každý polibek a každý dotek zastínila myšlenka, která se mi točila
v hlavě jako rozbitá gramofonová deska.
Pořád jsem panna.
Zabalili jsme se do osušek a vrátili se dovnitř. V posteli jsme snědli sendviče a
Kaidan si utahoval z popových balad, které nám Marna stáhla. Legrační bylo, že
většinou uměl celé texty zpaměti.
Když jsme dojedli, podívala jsem se na hodiny. Kaidan přešel k oknu a s pohledem
upřeným do tmy tam zůstal stát, boky obtočené osuškou. Nesměla jsem ho nechat moc
dlouho přemýšlet. Nechtěla jsem, aby se mezi nás vkradla další nejistota.
„Hej,“ ozvala jsem se tiše, „už je skoro půlnoc. Náš svatební den pomalu končí.“
Otočil se. Na tváři mu ležel stín. Srdce se mi sevřelo.
Stála jsem na druhé straně postele.
„Pojď sem,“ vyzvala jsem ho.
 Kaidan se ke mně pomalu vydal a hypnotizoval mou osušku. Zastavil se na druhé
straně postele, přiložil si dlaně k hlavě a pozoroval mě. Málem jsem z něj šílela… v
tolika různých smyslech toho výrazu.
Uchopila jsem cípek osušky, a než jsem si to stačila rozmyslet, zatáhla jsem za ni a
nechala ji spadnout na podlahu. Stíny v jeho očích vystřídala bouře. Vylezla jsem na
postel a přiblížila se k jeho straně. Viděla jsem, jak mu po obličeji přelétl úžas a chtíč,
když jsem se po něm natáhla a vztyčila se na kolenou proti němu. Srdce mi prudce
poskakovalo.
„Bojíš se?“ zeptala jsem se ho.
Zaskočila jsem ho, jeho, mistra v oboru fyzické vášně. Jeho jedinou odpovědí bylo
neartikulované zachroptění. „Hm?“
„Je to už dlouho?“ Naklonila jsem hlavu ke straně. „Vyšel jsi ze cviku?“
Už osm měsíců s nikým nespal. Pro Kaidana Rowea to musela být celá věčnost.
Vytřeštil oči, a když jsem viděla, jak se ho to dotklo, ucítila jsme v sobě chuť chovat
se dál zlomyslně, jako koketa, jak mi často říkal. Natáhla jsem se po jeho bradavce a
silně ho do ní štípla.
Kaidan zachroptěl a chytil mě za zápěstí. Volnou rukou jsem z něj strhla osušku.
Pohybem tak plynulým, až jsem ho skoro nedokázala vnímat, se vyhoupl na moje tělo a
přitiskl mě k posteli.
„Ať je po tvým,“ procedil mezi zuby a ztěžka oddychoval.
Chtěla jsem se rozesmát radostí nad svým triumfem, ale náhle mě ovládla vážnost.
Pokusila jsem se nadzvednout boky proti němu, ale jeho tělo mě přišpendlilo k
prostěradlu. Pohladila jsem ho po tváři, na které se mu už tvo řilo ranní strniště. Opřel
se čelem o moje. Cítila jsem, jak se mezi nás zase vtírají jeho obavy, jak ho pronásledují
skutky z jeho minulosti.
„Tahle je to správný, Kaie. Milujeme se.“
Zavřel oči. „Udělal bych pro tebe všechno.“
„Tak mě pomiluj,“ hlesla jsem.
„Chci, abys věděla, že tohle je pro mě jiný. Tohle jsem ještě s nikým necítil. To není
jenom láska, Anno. Já tě zbožňuju.“
Políbila jsem ho. Trochu se odtáhl. Pramínky vlasů mu visely přes obličej tak, že to
bylo neobyčejně sexy. Z hloubky jeho pohledu jsem poznala, že se mi chystá dát to, po
čem jsem tolik toužila.
„Neodvracej pohled, Anno.“
Přikývla jsem. Najednou to bylo zase tady. Nervozita. Ale taky vzrušení. „Dobře.“
„Kdybys chtěla, abych přestal –“
„Kaie. Nejsem z cukru.“
„Ne.“
Dívala jsem se, jak polyká, jak zavírá oči a tělem mu prochází chvění. Když je znovu
otevřel, kolem hlavy mu zavířila barva – energická, sytě růžová barva vášnivé lásky.
Ukázal mi svoji auru.
Teď byla řada na mně. Prudce jsem polkla, jak jsem do sebe vstřebávala tenhle jeho
dar. Pod pronikavou růžovou měl šedý stříkanec obav a ještě temnější podtón
sebeopovržení. Kéž bych ho toho mohla zbavit, ale to měl ve své moci jen on. Ale…
„To je krása,“ zašeptala jsem.
„Ty jsi krásná,“ odpověděl mi šeptem.
Obtočila jsem nohu kolem jeho boku, abych si ho přitáhla blíž. Posunul se nade
mnou. Jeho tělo bylo tak silné, tak půvabné. Boky mu zapadly přesně do křivky těch
mých a já se pohybovala spolu s ním. Zalapala jsem po dechu, když se naše těla spojila,
ale ani na chvíli jsem od něj neodtrhla pohled, když jsme se stali jedinou bytostí.
 KAPITOLA PATNÁCTÁ

Tanec se světlem
Chtěla jsem zůstat celou noc vzhůru s Kaidanem, ale asi jsem musela na chvíli
usnout. Vzbudila jsem se ve tři ráno s nutkavým pocitem, že mě někdo pozoruje. Závěsy
proudilo dovnitř měsíční světlo a Kaidan vedle mě tvrdě spal.
Měsíc byl asi v úplňku, protože venku bylo mnohem víc světla než normálně, ačkoli
v okolí chaty nestály žádné lampy. Pak se ale světlo najednou pohnulo a pohaslo. Tam
venku něco je. Srdce se mi rozbušilo, když jsem sklouzla z postele a přešla k oknu.
Tmou mezi stromy se od naší chaty vzdalovala světelná bytost. Anděl! Hlavou mi
zavířilo ohromení. Nechtěla jsem, aby odešel. Chtěla jsem zjistit, proč byl za naším
oknem, co chtěl – a kdo to je.
Natáhla jsem si šortky a tričko a vklouzla do žabek. Kaidan se neprobudil. Musel být
opravdu unavený – ne že by mě to překvapilo. Doufala jsem, že dokážu proklouznout
ven a zase se vrátit tak tiše, abych ho nevzbudila. Vyšla jsem po špičkách z chaty a
rozběhla se k lesu.
Anděl byl rychlý, změnil se už jen ve světelnou tečku. Následovala jsem ho směrem
ke Grand Canyonu. Cestou jsem zahlédla další chatu, ale všude bylo zhasnuto. Na
nekonečné obloze visel jen srpek měsíce a hvězdy. Musela jsem uzpůsobit pohled
nočnímu vidění, abych se po prašné cestě dostala z borového háje. Anděla už jsem
neviděla.
Byla to ode mě hloupost. Měla jsem mít rozum a neběhat v noci sama po okolí. Ještě
jsem si mlčky vyčítala svou pošetilost, když stromy ustoupily. Zůstala jsem stát a zírala.
Páni.
Pět metrů ode mě bylo dřevěné zábradlí a pak už jen tma. Nicota. Jako bych se ocitla
na konci světa. Popošla jsem blíž. Točila se mi hlava a měla jsem závrať, když jsem
položila dlaně na zábradlí. Bylo to obludné. Děsivě majestátní. Strašidelné. Hlubší a
širší, než jsem si kdy představovala. Ani se svým nadpřirozeným zrakem jsem
nedokázala rozeznat všechny zemské vrstvy ve stěnách kaňonu. Kéž by tu byl se mnou
Kaidan a mohl to vidět.
Koutkem oka jsem zahlédla padající hvězdu. Srdce se mi rozbušilo, když jsem se
zadívala na bílé světlo, které rychle a půvabně opisovalo oblouk nočním nebem. Ne, to
nebyla hvězda. Světlo jako by tančilo směrem ke mně, laskalo otevřený prostor nad
kaňonem.
Zadržela jsem dech, když se ke mně přiblížilo. Cítila jsem stejnou posvátnou bázeň
jako tehdy, když se na shromáždění démonů v New Yorku objevili andělé. Obklopil mě
pocit bezbřehého míru a krásna. Jako by všechno na světě bylo v nejlepším pořádku a
všechny moje starosti hloupé a nedůležité.
Když pavučinkový přelud získal obrysy, v hlavě se mi rozezněla píseň. Ten zvuk byl
víc okouzlující než dětský smích, melodičtější než sborový zpěv. Mému srdci narostla
křídla.
 Anděl sestoupil níž, až jsme se ocitli tváří v tvář, a mě zalila prudká vlna čirých
emocí. Duch měl na sobě krásný háv, dlouhé zlaté vlasy a čelenku. Zadívala jsem se do
toho nádherného andělského obličeje. Sice jsem ho nepoznávala vizuálně, ale moje srdce
vykřiklo…
Matka.
Navázaly jsme telepatické spojení a já se zeptala: „Ty jsi… Mariantha?“
Usmála se. „Ano, holčičko moje. Konečně se setkáváme.“
Její hlas byl ten nejněžnější zvuk na světě. Najednou jsem si vybavila dobu v děloze,
kdy jsem slýchala její zpěv. Tehdy byl její hlas lidský, ale vlévala se do něj její andělská
duše.
Slovy jsem nedokázala vyjádřit, co pro mě znamená mít ji tady u sebe, právě teď.
Chápala jsem, proč to tátovu duši k ní tak táhlo. Byla jako sladký vánek útěchy, který
mě ovíval a lákal blíž.
„Pořád na tebe dávám pozor, Anno, když to jde, ale dostala jsem svolení navštívit tě jen
teď, v tuhle výjimečnou noc. Oslavujeme tvůj sňatek.“
„Ty… cože?“
Asi jsem se musela tvářit užasle, protože Mariantha se zachichotala. Aspoň myslím.
Znělo to jako zvuk rolniček a vyvolalo to můj úsměv.
„Ano, ovšem. Radujeme se, když láska překoná všechny nástrahy. Věřím, že už znáš
pravdu života, má nejdražší Anno. Láska je ta nejmocnější síla. Nezlomné pouto. Cit, pro
který stojí za to žít. To z tebe dělá bytost s čistým srdcem.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Cítila jsem se radostně a lehce, jako by mě nadnášel
pocit míru. Protože matka měla pravdu. Už jsem to věděla.
„Nikdy o tom nepochybuj,“ vyzvala mě. Znělo to jako píseň.
Daleko na obloze zazářila hvězda a moje srdce poskočilo. Mariantha si toho taky
všimla.
„Nemůžu zůstat.“ Oblétla mě, jako by tančila, a já se otáčela za ní. Pak ukázala k lesu.
„Tvůj mladý muž tě hledá. Je vyděšený.“
Ale ne!
„Kaie!“ vykřikla jsem. „Všechno je v pořádku! Jsem u kaňonu!“
Vyslala jsem sluch ke stromům a slyšela ho, jak dusá po cestičce. Vyběhla jsem mu
vstříc a potkali jsme se na kraji háje. Měl jen šortky, byl bosý a divoce se rozhlížel, až
mu pohled ulpěl na mé matce.
„To je dobrý,“ zašeptala jsem a vklouzla mu do náruče. Udýchaně zíral na anděla.
Vzala jsem ho za ruku a vedla ho k vyhlídce.
„Kaidane… to je moje matka Mariantha.“
Vykulil oči. Pak se uklonil. „Je mi ctí vás poznat.“
Neslyšela jsem ji, ale něco mu povídala, protože k ní plaše zvedl hlavu a poděkoval.
Pak oslovila nás oba.
„Musím jít. Střežte svou lásku, neboť vás provede temnotou.“ Poté se otočila ke mně. „Jsi
navždy v mém srdci, Anno. Vždycky tě budu milovat.“
„A já tebe,“ zašeptala jsem, když odlétla výš nad kaňon.
Křečovitě jsem sevřela zábradlí, zatímco matka vystoupala výš. Pak mocně mávla
bílými křídly a zmizela nám z dohledu.
Chytili jsme se s Kaidanem za ruce a rozběhli se do chaty, abychom nebyli venku na
dohled našeptávačům. Když jsme tam doběhli, vzal mi obličej do dlaní a přitlačil mě ke
stěně.
„Vyděsilas mě k smrti,“ vydechl. „Už se nikdy neopovažuj mi takhle zmizet.“
„Promiň. Ty jsi tvrdě spal a já ji uviděla oknem. Vím, žeto zní hloupě, ale byla
jako…“
„Maják?“
„Ano.“ Natáhla jsem se po jeho ruce a sevřela mu zápěstí. Cítila jsem se hrozně, že
jsem ho tak vyděsila.
„Vážně nás oslavují?“ zeptal se. „Tam nahoře?“
Usmála jsem se. „Vážně.“
Oči se mu zaleskly, jako by nemohl uvěřit tomu, že někdo v nebi si ho všímá, a navíc
ještě oslavuje jeho činy. Jeho ohromení ve mně vyvolalo chuť ho líbat. Toužila jsem
polapit jeho pocity a smíchat je s mými. Kaidan zareagoval. Vůbec se nedržel zpátky.
„Nebudeme už spát, jo?“ navrhla jsem mezi polibky. Za pár hodin jsme museli odjet.
Nechtěla jsem ztratit ani minutu.
„V tomhle manželství budeš určovat pravidla ty, Anno.“
„Hodnej chlapeček.“
Rozesmál se a ten nádherný zvuk proměnil jeho tvář v obličej šťastného muže.
Takového jsem ho chtěla vidět. Zbytek svatební noci jsme strávili milováním a snažili
jsme se zapomenout na věci, kterým budeme brzy čelit. Těch posledních pár hodin jsme
byli propletení dohromady a nemysleli na okolní svět.
 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Správný americký hoch

Loučit se s Kaidanem nikdy nebylo snadné. Tentokrát mi to ale připadalo, jako bych
ze sebe odtrhla nějakou podstatnou část své bytosti. Postávali jsme spolu na letišti moc
dlouho, riskovali, že se necháme spatřit, čekali na poslední výzvu pro naše lety… a
málem jsme je zmeškali.
Cestou do Virginie jsem se musela sama pro sebe usmívat. Jistým způsobem jsme
doběhli knížata, získali jsme něco pro nás velmi významného a cenného. Byla to
nejlepší noc mého života.
Litovala jsem jedině toho, že u našeho svatebního slibu nemohla být Patti. Tak hrozně
moc jsem ji chtěla vidět, všechno jí povědět, nechat se naplnit její milující energií.
Ráno jsem dostala esemesku od Jaye, ve které jen stálo: Vsechno klape. Doufala jsem,
že ti dva jsou spolu, v bezpečí a snad i v klidu. A že se třeba občas i zasmějí.
Kousla jsem se do nehtu na palci a zadívala se na cáry mraků, mezi nimiž jsme letěli.
Budu moct Patti a Jaye navštívit? Představila jsem si to a srdce se mi zrychlilo radostí.
Ale netušila jsem, jestli se to odvážím riskovat. Mohla bych k nim přitáhnout pozornost
démonů, a kdyby se těm dvěma něco stalo, nikdy bych si to neodpustila.
V hlavě mi vířilo tolik úvah, ale věděla jsem, že si musím odpočinout. S Kaiem jsme
už vůbec neusnuli.
Ach, Kai. Můj Kai.
Zavřela jsem oči a dovolila si myslet jenom na vše hezké, dokud mě nepohltil
spánek.
Dnes se pro studenty otevíraly koleje na virginské technice. Obdivovala jsem stavby
ze šedivého kamene, které vypadaly jako pohádkové hrady, i hornatou krajinu v okolí.
V kampusu byl zmatek, přijížděly a odjížděly tam dodávky s rodinami studentů,
vykládaly se kufry i nábytek. Připadala jsem si jako outsider. Vetřelec. Neměla jsem
rodinu ani zavazadla, jen kabelu s laptopem a tašku s pár věcmi na převlečení. Většinu
života jsem strávila s pocitem, že nikam nepatřím, takže bych na to asi měla být zvyklá.
Jenže touha zapadnout a být jako ostatní mě nikdy úplně neopustila. Zvlášť ne v
takových chvílích, jako byla tahle.
Kráčela jsem přes travnaté prostranství ke své koleji a snažila se neplést nikomu pod
nohy. Zahlédla jsem skupinky studentů, jak si házejí s míčem. Chlapci a dívky spolu
flirtovali, smáli se, zářili žlutými a červenými aurami. Momentálně si se svými životy
nedělali žádné starosti. Jejich spokojenost ve mněna jednu stranu probudila smutek nad
tím, že já takové mládí nikdy nezažiju. Na druhou stranu mě ale těšilo, že kolem sebe
vidím lidi, kteří se radují ze života. A o kolik by mohly být jejich životy bohatší,
kdybychom zbavili svět démonů…
Procházela jsem mezi skupinkami mladých lidí a jejich rodičů, když mě najednou
napadlo něco bláznivého.
Jsem vdaná. Vytřeštila jsem oči a trochu klopýtla. Pak jsem se rozesmála a zavrtěla
hlavou, jak mi to všechno připadalo šílené.
Podržela jsem vstupní dveře rodičům, kteří nesli rozkládací křeslo. Za nimi cupitala
dcera a psala něco do mobilu. Nechala si ode mě taky podržet dveře, jako by to byla
moje povinnost.
„Není zač,“ poděkovala jsem si za ni.
Podívala se na mě, jako by mi přeskočilo.
Předešla jsem je a vystoupala po schodech až do šestého podlaží, kde byl na konci
chodby můj pokoj. Vlastně spíš pokojíček pro jednu osobu. Zavřela jsem za sebou dveře
a napadlo mě, že jsem si asi spletla číslo dveří, protože někdo tady už měl plno věcí.
Pak jsem uviděla vzkaz.

Nevěděla jsem, jestli budeš mít čas nakupovat,

tak třeba ti tohle trochu pomůže. P.

Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem si ty věci prohlížela. Kulaté křeslo s měkkým
purpurovým polštářem a kobereček stejné barvy, postel s levandulovým povlečením,
nová mikrovlnka a nízká chladnička plná jídla, koupelna vybavená vším nezbytným ke
každodenní hygieně. A skříň s oblečením i s poličkami na spodní prádlo.
Napadlo mě, jestli to sem Patti nechala jen doručit, nebo na to dohlížela sama. Uvnitř
mě všechno bolelo steskem po ní. Otřela jsem si oči, vybalila si těch pár věcí z tašky a
prohlédla si pokoj. Vypadal útulně, ale k domovu měl daleko.
Vytáhla jsem přehrávač a pustila jsem si na něm balady od Marny. Pak jsem se svalila
na postel a doufala, že se mi podaří usnout. Hudba hrála a já si začala vybavovat
včerejší noc. Jak se Kaidan nad některými písněmi kysele ušklíbal.
Jak vážně se tvářil, když se soustředil na moje tělo. Každá píseň byla jednou
vzpomínkou, přehrávala mi v hlavě s živými detaily moje líbánky.
Něco mě napadlo. Vylovila jsem telefon a hledala ten snímek dolní poloviny svého
těla, který jsem kdysi neměla odvahu poslat. Otevřela jsem ho a pořád se mi zdál tak
sexy jako tehdy. Když mě teď viděl úplně nahou, každý centimetr z mého těla, asi to na
něj zase tak nezapůsobí. Tak proč ho neposlat?
S nervózním, jakoby přiopilým zachichotáním jsem stiskla POSLAT.
Vzápětí se mě zmocnila panika. Co jsem to udělala? Kaidanovi posílají holky nejspíš
stovky sexy snímků denně. Ten můj bude vypadat krotce a hloupě. Budu mu k
smíchu? Kéž bych to mohla nějak zrušit, zabránit mu v tom, aby zprávu otevřel!
Pitomá, pitomá, pitomá! Zalezla jsem do postele a přitáhla si deku ke krku. To asi
dělá ten nedostatek spánku. Překulila jsem se na bok a zasténala do polštáře.
Vtom mi pípla esemeska. Zavřela jsem oči a srdce se mi rozletělo. Že by mě
zachránil? Vytáhl z mého trapasu? Něco jako: Moc hezky, zlato, dik?
Zdráhavě jsem zvedla telefon a zacinkala další zpráva. Otevřela jsem ji. Obě byly od
Kaidana. A třetí. Ježíši, co se děje?
ACH BOZE.
Co mi to delas?
Nemuzu uverit, ze se takhle fotis.
 Chces me ZABIT?
Moje starosti začaly blednout a do hrdla mi znova vystoupal smích. Další textové
zprávy na mě pršely jedna přes druhou.
NEMUZU NA TO PRESTAT ZIRAT.
Ty koketo jedna.
Ses tak zatracene sexy.
Az se priste uvidime, spocitam ti to.
Mas se na co tesit, holka. A muzes si za to sama.
Pod pokrývkou mi bylo tak horko. Odkopala jsem se. Cítila jsem se jako omámená.
Ulevilo se mi, točila se mi hlava a byla jsem unavená. Když uteklo pár minut a žádná
další zpráva nepřišla, odepsala jsem mu.
Tvoje stydliva holka se jen zacina ucit.
Usmála jsem se, když okamžitě dorazila odpověď. Stydliva? Komu to chces namlouvat?
Ani vsechny studeny sprchy sveta nepomuzou na to, co se mnou delas.
Promin, napsala jsem a culila se jako idiot.
Ani nahodou. A uz me nech. Mam ted trochu napilno.
P. S. Miluju te. Ja tebe taky, napsala jsem. Pak jsem dlouze vydechla, vymazala naši
konverzaci a objala polštář. Chudák Kaidan. Nechtěla jsem ho takhle na dálku vzrušit…
ale potěšilo mě vědomí, že to dokážu.
O něco později mě z tvrdého spánku probudilo zaklepání na dveře. Ospale jsem
zamžourala do okna. Vypadalo to, že se teprve začíná stmívat. Další zaklepání. Ztlumila
jsem muziku a vydala se ke dveřím, ale neotevřela je.
„Ano?“ zeptala jsem se přes dřevěnou desku.
„Anna Whittová? Mám tady zásilku, přišla na recepci.“
Trochu jsem pootevřela. Na chodbě stál vysoký atraktivní blonďák s krabicí.
Vypadalo to jako další kus nábytku.
„Dám ti to dovnitř,“ nabídl se.
„Aha, jo. Díky.“ Ustoupila jsem stranou.
Byla jsem sice vdaná za nejkrásnějšího kluka na světě a tenhle ve mně žádnou touhu
neprobouzel, ale stejně bylo těžké si ho neprohlížet. Byl vysoký a svalnatý jako
fotbalista, se sebevědomým americkým úsměvem a vlnitými plavými vlasy. Vyzařovala z
něj naprostá sebedůvěra jako z Kaidana, šlo o ten druh povahy, který přitahuje jiné lidi
jako plamen můry.
Pak se narovnal, otočil se a mně se zastavilo srdce.
Nad hrudní kostí měl velké rudé znamení. Největší, jaké jsem kdy na nefovi viděla…
skoro tak velké, jaká mají knížata. Srdce mi několikrát chabě škublo.
Rudá. Chtíč. Kdo to je?
Jediným krokem popošel blíž ke mně a zhluboka nasál vzduch, jako by chtěl něco
zavětřit.
V tu chvíli se na chodbě se zasvištěním objevili našeptávači, proplétali se mezi rodiči
a studenty. Můj pokoj byl na konci chodby, nikdo se sem nedíval. Tolik duchů na
jednom místě… bylo jich aspoň šest. Na jednu hroznou vteřinu jsem úplně strnula. A
pak zazářily oči toho atraktivního cizince rudou barvou.
 Co to…? Oči nefů tohle nedělají.
Bezděčně jsem vyjekla a vrhla se ke dveřím, ale blonďák byl rychlejší. Zachechtal se,
když mě uchopil za paži a zabouchl dveře. Zezadu se ke mně přitiskl a zabořil mi nos
do vlasů.
„Buď úplně zticha,“ varoval mě klidným hlasem.
Pohyboval se rychle. Jedinou rukou chytil obě moje zápěstí a podržel mi paže nad
hlavou u zdi, zatímco druhou rukou ohmatával můj krk.
Rudé znamení. Americký přízvuk. Má snad Pharzuph dalšího syna? Pokoj potemněl,
jak se do něj nahrnuli našeptávači. Jejich syčení a škrábání se mi rozléhalo s ozvěnou v
hlavě.
Odhrnul mi vlasy bradou z krku a políbil mě tam. Zachvěla jsem se, ale odporem.
Znova se zhluboka nadechnul.
„Ne. Nakonec to nebudeš ty,“ prohodil potom. „A já si byl tak jistý. Doufal jsem v to.
Dal bych ti malou lekci za všechny potíže, které jsi nám způsobila.“
O čem to mluví? V hlavě mi zmateně přeskakovaly myšlenky jedna přes druhou.
Cítila jsem, jak se ke mně blonďák zezadu pevně tiskne. Všechny instinkty ve mně
vřískaly, ať se mu zkusím vytrhnout a dám se na útěk. Ale jiná část bytosti mi
napovídala, ať zůstanu v klidu. Našeptávači prolétávali kolem nás, míhali se sem a tam.
„Pusť mě,“ vyhrkla jsem. Pokusila jsem se mu vykroutit, ale nešlo to. Stiskl mi krk
tak silně, až jsem ze sebe vyrazila dávivý zvuk.
Jako bych ho tím pokusem jen ještě víc vydráždila. Zase se zasmál. Konečně mi
pustil krk, ale začal mě osahávat po těle. Už jsem se mu chystala zakousnout do ruky
nebo dupnout na nohu, když zase promluvil.
„Jsi cítit mnohem líp, než když jsem tě větřil naposledy. Kdybys nebyla jen mizerná
malá nefka, hned bych si s tebou užil.“
Strnula jsem. To není možné!
Se zachroptěním mě pustil. S vykulenýma očima jsem se k němu otočila.
„K-kníže Pharzuph?“ zašeptala jsem. Ocitla jsem se v nějakém pokřiveném vesmíru?
Našeptávači začali zlomyslně nadskakovat. Pharzuph na ně netrpělivě mávl
pravičkou a zavrčel, jako by to byli rozdovádění psi.
„Nic nebude. Není panna. Běžte to říct ostatním.“ Po těch slovech vystřelili všichni z
pokoje tak prudce, až se mi z toho zatočila hlava.
„Jak se ti to líbí?“ zeptal se kníže Pharzuph a začal mi předvádět svou dokonalou
postavu. Ztěžka jsem polkla. „Měl jsem ještě pár let počkat, ale se vším tím vzrušením v
poslední době jsem už potřeboval změnu. Tenhle chudák měl nehodu nahoře v Oregonu
při kácení stromů. Rodiče už jsou mrtví. Byla by škoda ho nevyužít, nemyslíš?“
Přála jsem si jen, aby už se svým novým egem odešel. Tohle bylo tak děsivé, tak
úchylné. Mluvil úplně jinak než ten starý kníže Pharzuph, kterého jsem si pamatovala.
„Je to… dobré tělo.“
„Lepší než dobré!“ rozesmál se. „Dneska v noci s ním můžu mít každou holku tady
v kampusu a myslím, že to taky tak udělám.“ Přejel si rukama po hrudi a břiše,
očividně se radoval ze svého navráceného mládí. „Vždycky zapomenu, kolik energie a
vytrvalosti je v těle mladíka.“
 Fuj.
Žaludek se mi sevřel při pomyšlení, jak se bude prohánět kampusem a ubližovat
děvčatům. Vypadal tak nevinně, jako opravdový farmářský kluk z Oregonu. Vtom mu
oči znova zaplály zlověstně rudě a já nadskočila, když přistoupil blíž.
„Pořád tě nesnáším,“ zavrčel. „A nevěřím ti. Ale aspoň teď můžu ze seznamu
podezřelých vyloučit svého syna.“
„Ze seznamu podezřelých?“ Sklopila jsem hlavu a snažila se mluvit pokorně. „Pane,
prosím, jestli je to kvůli tomu shromáždění v New Yorku – byla jsem jen v šoku, že se
tam najednou objevili ti andělé –“
„Starej se o sebe a dělej svou práci, to je všechno. Tohle místo je pro nefku jako ty
zvlášť příhodné. Dobře, že si tě Belial vzal do parády a něco vykřesal z té ubožačky,
kterou jsi byla na začátku. Když už o staroušovi mluvíme…“ Zabodl do mě pohled.
„Kde je teď?“
„To nevím, pane. Myslím, že někde ve Washingtonu.“
„Hm.“ Dál po mně přejížděl pohledem. Jak jsem ho zpočátku mohla považovat za
hezkého, milého kluka? Jeho oči byly tak vědecky nezaujaté, kalkulující. I když se
usmíval, vyzařovala z něj zlověstnost.
Protáhl se kolem mě ke dveřím a otočil se, aby na mě naposledy tlumeným hlasem
promluvil. „Nezapomeň, že jsi nahraditelná. Jestli s tebou ještě někdy budou potíže,
zmizíš a nikoho to nebude zajímat. Na anděly já kašlu. Rozumíš mi, nefko?“
Srdce mi poskočilo. „Ano, kníže Pharzuphe.“
„A jestli uvidíš svého otce, vyřiď mu, že se po něm shánějí v pekle.“
Nechala jsem oči sklopené a krátce přikývla. V krku jsem měla tak sucho, že jsem
nedokázala ani polknout. Najednou se mě zmocnila paranoia z toho, jak dlouho bude
Pharzuph v kampusu a co ode mě čeká.
„Promiňte, pane…“ Nenáviděla jsem se za to, jak bojácně můj hlas zní, i když z
taktického hlediska bylo lepší, aby věděl, že z něj mám strach. „Jen jsem si říkala, jestli
mě budete potřebovat, ehm, abych s vámi dneska v noci… pracovala?“
Rozesmál se povýšeným, blahosklonným smíchem.
„Ne, nebudu tě potřebovat. Nepracuju s nefy.“ To poslední slovo skoro vyplivl.
„Strávím tady jen jednu noc a chci si to užít. Ty jdi do baru a posílej mi opilé krásky.“
Znova se oplzle, odporně zachechtal.
Cítila jsem, jak mi přejíždí pohledem po těle, a pak konečně zmizel. Zhroutila jsem se
na postel a celá se roztřásla.
 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Šipky
To, jak podivnými zákruty se můj život vydal, bylo nejlíp vidět na tom, že po
nejkrásnější noci s Kaidanem následovala ta nejpříšernější. Pomyšlení, že Kaidanův otec,
který teď vypadal přibližně stejně starý jako my, provádí svoje rejdy v kampusu a
zanechává za sebou spoušť a zlomená srdce, mě naplňovalo zoufalstvím. A kdyby jen
zlomená srdce…to bylo na Pharzupha moc krotké. Bude nutit dívky k tomu, na co ještě
nejsou připravené, a celou tu dobu jim budou do uší hučet našeptávači. Ti je pak naplní
takovým pocitem viny a sebeopovržení, že to ty ubohé duše bude pronásledovat ještě
léta poté. Pharzuph si nechtěl jen užívat sex. Byl to démon zla a chtěl ubližovat lidským
duším. To atraktivní chlapecké tělo bylo jeho nejlepší zbraní.
Celou noc jsem seděla na baru, kolena mi poskakovala nervozitou a myslela jsem na
Kaidana, na to, co jsme k sobě cítili. Jak krásné a výjimečné je naše pouto. Ale pak jsem
si vzpomněla na Pharzupha a žaludek se mi sevřel.
Má vůbec Kaidan tušení, že si jeho otec vyměnil tělo? Zatelefonoval mu někdo, že se
jeho otec Robert Rowe zhroutil mrtvý k zemi, v New Yorku nebo možná doma v
Atlantě? Věděl, že se mě jeho otec chystá navštívit a podrobit mě čichové zkoušce, aby
zjistil, jestli neucítí pach panenství. Kéž bych mohla Kaidanovi zavolat a povědět mu, že
už to proběhlo a jeho otce jsem přesvědčila.
Všechno bylo tak šílené.
Aspoň že náš plán vyšel, pomyslela jsem si vděčně a usmála se do sklenice s pivem.
S Kaidanem jsme teď chvíli mimo podezření. Což bohužel neplatí pro mého tátu.
Úsměv mi zmizel z tváře.
„Můžu tě pozvat ještě na jedno?“ uslyšela jsem.
Vzhlédla jsem k pohlednému chlapci přede mnou. Bar, který jsem si vybrala, byl
hlučný a přeplněný, ale bavily se tady většinou celé party lidí, takže se mnou se zatím
nikdo do hovoru nedal. Pharzuph měl na práci jiné věci než mě poslouchat, ale riskovat
jsem to nemohla. Navíc se tady kolem pohybovalo nejmíň šest našeptávačů, takže jsem
musela pracovat.
„Mám návrh,“ řekla jsem klukovi. „Zahrajeme si šipky, a kdo prohraje, platí další
rundu.“
Vtáhl vzduch mezi předními zuby. „To nevím. Připadal bych si hloupě, kdybych si
nechával od tak hezký holky platit pití…“
„Cože, ty víš tak jistě, že vyhraješ?“ Sklouzla jsem ze stoličky. Překvapilo mě, že se v
takové chvíli dokážu chovat tak lehkomyslně. Ale ten mladík potřeboval dostat lekci, že
nemá podceňovat opačné pohlaví.
A tak jsme se dali do hry, a jak noc pokračovala, nakopala jsem zadek každému
klukovi, který si se mnou troufl změřit síly. Dívky brzo pochopily, že nehodlám svádět
jejich kluky, a začaly mě povzbuzovat. Jo, pár lidí jsem opila. Ale mezi pivy a panáky
jsem jim nechávala nosit taky sklenice s minerálkou a doufala jsem, že aspoň zůstanou
hydratovaní.
Nikdy jsem nezapomínala, kdo jsem, ani na to, že sem vlastně vůbec nepatřím. Ale
stejně jsem si užívala obdiv společnosti i náhodná objetí úplných cizinců. Bavili jsme se,
dokud někoho nenapadlo pustit televizi. Na obrazovce právě běžela nejnovější aktualita.
V New Yorku zastřelili po koncertě populárního rappera, když se zdravil s fanynkami.
Měl pestrou minulost, nějakou dobu byl v base, ale pak se změnil a začal horlivě
obhajovat důležitost vzdělání. Prostě typický inspirativní americký příběh o úspěchu. A
teď je v kómatu, nejspíš umře.
Všichni v baru vrtěli hlavami a mumlali: „Co je to s tímhle světem?“
Kdybyste tak věděli.
Nálada okamžitě o něco poklesla.
Při zavírací hodině se mi podařilo vyhnout se tomu hezkému klukovi, který se mě
celý večer držel jako klíště. Podstrčila jsem barmanovi lístek se vzkazem, aby mým
opilým známým zavolal taxíky, a dala mu číslo své kreditní karty na jejich zaplacení.
Byly dvě ráno, když jsem se vydala zpátky na kolej. V kapse jsem měla nůž a ke
kotníku pod nohavicí džínů přivázaný Kord spravedlivých. Představovala jsem si, jaké
by to bylo, kdyby Kaidan chodil sem do školy, kdybychom byli normální studentská
dvojice. Na chvíli mě to zabavilo, ale nesměla jsem si dovolit toužit po nemožných
věcech. Na světě byli nefové, kteří by dali cokoli za to, aby mohli žít tak jako já.
Bylo dost ironické brát vlastní osud jako požehnání, ale nakonec… Byla jsem
milovaná a to dělalo můj život snesitelným, právě jako to říkala moje matka Mariantha.
Právě když jsem se oddávala podobným útěšným myšlenkám, padl přede mě na
cestičku stín. Málem jsem vykřikla, ale zavřísknutí se mi zaseklo v krku.
„Holčičko...“
Přitiskla jsem si ruku na prsa. „Tati, vyděsils mě k smrti!“ zaječela jsem na něj
telepaticky. Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím našeptávače, ale žádný poblíž
nebyl. „Dneska v noci je tady Pharzuph a celá armáda jeho duchů!“
„Já vím. Běž rychle do pokoje, ať si můžeme popovídat v soukromí.“ Rozlétl se přede
mnou a zmizel ve stěně kolejní budovy.
Podrážděně jsem zabručela, jak jsem měla nervy pořád ještě na pochodu, a vběhla do
dveří. Usmála jsem se na dívku, která měla noční službu na vrátnici, a ona na mě
kývla. Vůbec netušila, že se hned vedle ní vznáší obrovský rohatý démon.
V mém pokoji táta prakticky vyplnil celý prostor. Byla jsem moc napjatá, než abych
si dokázala sednout. Pověděla jsem mu o Pharzuphovi a že jsme teď s Kaidanem na
chvíli v bezpečí.
„Ale nerozumím jednomu,“ pokračovala jsem. „Podle ničeho se nedá poznat, ani nemluví
stejně. To už byl někdy Američan, nebo dokáže tak rychle zvládnout jinej přízvuk?“
„Ne, v americkém těle je poprvé, ale tělo samo si v sobě podrží jistou základní znalost, i
když se v něm změní duše. Duše a mozek se drží starých zvyků – způsobu řeči a gest. Dokud
ho nenaučíš něco jiného, chová se jako dřív. Ze začátku je to vždycky zvláštní, protože se to dá
jen těžko ovládat, ale nakonec je to pro nás knížata výhoda.“
Jo, to určitě je.
Zmínila jsem se o tom, jak o něm Pharzuph mluvil, a táta se zasmál. I když byl
duch, zněl jeho hrdelní hluboký smích trochu děsivě.
„Podezírají mě ze spousty věcí, ale ať se propadnu, jestli se od nich nechám chytit. Najdu
si nějaké jiné tělo, ale teď jsem ti přišel říct, že Pharzuph a ostatní svolali na zítřejší večer
setkání. Zřejmě aby si vyměnili informace, co kdo z nich zjistil, a dohodli se na dalším
postupu. Bude to ve Švýcarsku.“
„Ve Švýcarsku?“
„V jednom lyžařském středisku. Rádi ta setkání spojují se zábavou, víš. Posledně byli ve
Vegas, takže teď chtějí zažít něco odlišného.“ Můj táta byl natolik zaměřený na své poslání,
že představu ostatních knížat o míchání práce se zábavou očividně neschvaloval.
Ucítila jsem slabou naději.
„Počkej, znamená to, že my nefové máme pár bezpečných dní?“ zeptala jsem se.
Potvrdil to zabručením. „Ale buď opatrná. Řekl bych, že až zítra ráno vyrazí do
Švýcarska, máte čtyřicet osm hodin. Někteří se tam zdrží delší dobu, ale radši nic neriskujte.
Pokud se potřebuješ sejít se spojeneckými nefy nebo něco naplánovat, tohle je tvoje šance.“
„A uvidím Patti!“ zatleskala jsem radostí. Moje nadšení jako by ho trochu obměkčilo.
„Ano, můžeš za ní zajet. Pozdravuj ji.“
Kéž bych ho mohla obejmout, ale mohla jsem se jen zářivě zadívat do jeho průsvitné
děsivé tváře. Rozesmálo ho to.
„Víš, co se ještě stalo?“ vyhrkla jsem. „Setkala jsem se s Marianthou.“ Táta znehybněl.
„Přiletěla mi poblahopřát k svatbě. Je nádherná, tati.“
Trochu se odtáhl a zašeptal: „Ano, to je… nádherná a plná lásky. Tak jako ty, holčičko.“
Zvedla jsem ruku s roztaženými prsty a on k ní zvedl svou mohutnou mlžnou tlapu,
kterou mě obemknul.
„Mám tě rád, dítě.“
Dlouho a mlčky jsme tak zůstali.
„Buď opatrný,“ připomněla jsem mu. „Nevím, kam teď letíš, ale doufám, že se zase brzo
uvidíme.“
Zavřela jsem oči a nechala se od něj obejmout. Když jsem je opět otevřela, byl pryč.
 KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Nečekaný svátek
Byly asi tři hodiny ráno, Pharzuph někde poblíž terorizoval kampus a já vymýšlela
plán. Knížata se měla sejít zítra večer. To znamená, že my nefové se musíme setkat ve
stejnou dobu.
Pomyšlení na to, že bych tak brzo po naší úžasné noci zase viděla Kaidana, mě
zašimralo sladkým rozechvěním. Tentokrát nebudeme sami, ale být blízko něj mi úplně
stačilo.
Věděla jsem, že je bezpečné poslat Kaiovi esemesku, protože jeho otec měl
momentálně úplně jiné „starosti“. Ale ruce se mi pořád třásly a nechtěla jsem toho moc
odhalit. Pokaždé, když jsem esemesku napsala, hned jsem ji zase vymazala.
Kup si na zitra let. Virg.
Hned + rad. Jsi ok? Tady to bylo sileny.
O čem to mluví? Že by o otcově „smrti“?
Tady taky. Mam hodne co povidat.
Ja taky.
Poslala jsem mu Pattinu adresu a dala mu vědět, že jsem se spojila s ostatními. Věděla
jsem, že tak probudím jeho zvědavost i obavy, ale nepřipadalo mi bezpečné psát něco
víc, dokud knížata nebudou bezpečně na druhém konci světa.
Potom jsem napsala dvojčatům a taky Blakeovi a Kopanovi. Všem jsem oznámila,
kde se sejdeme. Kope přiveze i Zanii. Všichni souhlasili, že dorazí. Napadlo mě napsat
taky Patti a Jayovi, ale usoudila jsem, že to počká do rána.
Byla jsem tak nadšená z toho, že všechny uvidím, a tak vyděšená z toho, že je
Pharzuph blízko mě, že jsem strávila hodně neklidnou noc. Podařilo se mi zabrat, teprve
až když už vycházelo slunce. Pár hodin nepřerušovaného spánku mi bude muset stačit.
Když jsem vstala z postele, celá omámená a s jedinou myšlenkou na ranní kávu,
zalitovala jsem, že nedokážu líp používat svoje nadpřirozené smysly. Vyslala jsem sluch
po kampusu, abych se ujistila, jestli už Pharzuph odjel, ale všechno mi znělo jen jako
jednolitý šum. Ostatní nefové na tom byli líp, protože si smysly trénovali celá léta.
Když jsem se osprchovala a oblékla, sešla jsem dolů do kavárny a mnula si cestou
oči. Bylo horké letní ráno, ale ve srovnání s vlhkým dusnem v Atlantě byl tady vzduch
svěží. Kupovala jsem si právě latte, když kavárna kolem mě ztichla a všichni si začali
šeptat.
Chloupky na krku se mi naježily.
„Ty bláho…“
„Je ve fotbalovým týmu?“
Trochu jsem se pootočila, právě včas, abych viděla, jak se ke mně hrne atraktivně
rozcuchaný Pharzuph, obklopený suitou našeptávačů. Bylo mu jasné, že na něm všichni
přítomní visí očima, a tuto pozornost si vychutnával. Vlasy měl mokré jako ze sprchy a
na bradě lehký náznak strniště. Jeho přitažlivost nepodtrhovaly jen příliš kritické oči, i
když jsem pochybovala, že by si jich někdo jiný všiml.
„Tak jaká byla první noc na koleji?“ zeptal se mě tiše a připojil lascivní úšklebek.
„Úspěšná, pane. A vaše?“
Jeho škleb se ještě rozšířil.
„Nezapomenutelná. Zůstal bych ještě na jednu, kdybych už neměl povinnosti jinde.
Skoro ti závidím.“ Rozesmál se, jak ho pobavila směšnost vlastních slov, a rozhlédl se po
těch myriádách očí, které ho sledovaly. Měla jsem pocit, že se celá místnost houpá, jak ji
naplnily rudé aury a všechny ty mátožné závratě touhy. Našeptávači se nořili mezi
přítomné a přikrmovali jejich emoce.
„Báječné místo,“ zamumlala jsem chabě.
Šlehl po mně pohledem a v očích mu problesklo zklamání, jako by si až teď
uvědomil, s kým mluví. Protáhl se kolem mě k pultu a já zůstala stát stranou. Pak se
chopil velkého kelímku s kávou a vyšel z místnosti, aniž mi věnoval jediný pohled.
Všimla jsem si, že cestou dělá oči na všechny holky, ale i na některé kluky. Jakmile
odešel, všichni se otočili na mě. Rychle jsem vycouvala postranními dveřmi a obešla
kolej z boku. Viděla jsem, jak Pharzuph nasedá do taxíku a procesí duchů se vznáší nad
vozem, který ho odvážel pryč.
Díkybohu.
Vydala jsem se ke svému autu a posadila se dovnitř. Upíjela jsem kávu a cítila se
podivně v bezpečí a spokojeně. Během dalších pár hodin se s šesti spřátelenými nefy
přesuneme do jednoho města, bychom společně strávili večer.
Možná to byla poslední šance na setkání před tím, než nastane čas naplnit proroctví.
Chtěla jsem, aby dnešek byl něčím výjimečný.
Usmála jsem se na sebe a nastartovala. Věděla jsem, co nás dneska večer čeká.
Patti neměla ponětí, že přijedu. Když jsem dorazila na místo, musela jsem protočit
panenky. Samozřejmě že táta nemohl vybrat nějaký obyčejný nenápadný domek. Koupil
jí usedlost s golfovým hřištěm. Byl to jediný dům široko daleko. Stál na bývalé
zemědělské půdě. Když jsem zabočila na příjezdovou cestu, napsala jsem jí esemesku.
Neboj, to jsem jen ja.
Zaťukala jsem na dveře a Patti hned otevřela. Vtáhla mě dovnitř, zabouchla dveře a
pokusila se ze mě vymačkat všechen vzduch. Objímala jsem ji stejně prudce.
„Anno!“ uslyšela jsem za sebou Jaye.
Patti mě pustila a přitáhla mezi nás Jaye, až jsme vytvořili jeden těsný objímací
kroužek. Patti mě neustále líbala na tváře, než mě konečně pustila.
„Jsem tak šťastná, že jsi tady!“ vyhrkla. „Totiž, je to bezpečné?“
„Určitě. Knížata letěla do Švýcarska. A všichni nefové přijedou sem.“
„Všichni?“ Jay vykulil oči. Marna mu to asi ještě nestačila povědět.
„Jo, všichni spojenci,“ potvrdila jsem.
Nadskočil a mávnul rukou ve vzduchu.
Taky jsem byla v euforii. „Pojďte se mnou, nakoupila jsem nějaký jídlo.“
Pomohli mi vzít igelitové tašky a odnesli jsme je společně do kuchyně, kde jsme
začali vybalovat.
„Krocan?“ ozvala se Patti. „Zlato, začíná se mi to zamlouvat.“
 To jsem si zrovna myslela. Nakoupila jsem všechny potraviny, ze kterých se vaří jídlo
na díkůvzdání.
Když jsme všechno vyložili v kuchyni, rozhlédla jsem se po nerezových spotřebičích
a dřezu s keramickým obkladem.
„Páni, tenhle dům je –“
„Přehnaný?“ zkusila mě doplnit Patti. „Směšně velký a zbytečně přepychový? Jo.
Tvůj táta je blázen.“ Ale usmívala se, když to říkala a vybalovala pečivo.
„Mňam, to vypadá skvěle,“ ozval se Jay. Vypadal trochu zaraženě, což se asi vzhledem
k okolnostem dalo čekat.
„Takže, vy dva,“ oslovila jsem je, „chcete vědět nejdřív to nejdůležitější, nebo vám to
mám vylíčit popořadě?“
„Popořadě,“ přál si Jay.
Patti se netrpělivostí zkrabatilo obočí a šlehla pohledem po Jayovi, ale pak přikývla.
„Fajn, tak popořadě, ale vezmi to rychle!“
Marna se ještě s Jayem nestihla spojit, takže ti dva neměli ponětí, co se stalo od chvíle,
kdy se Ginger ztratila. Vydali jsme se do útulně zařízeného obývacího pokoje. Začala
jsem mluvit a oba mí posluchači netrpělivě nadskakovali.
„A pak se objevil obrovský duch,“ vykládala jsem. Patti vykulila oči, když jsem
popisovala jeho rohatou hlavu. „A neuvěříte, kdo to byl.“ Zírali na mě, mlčky mě
pobízeli, abych pokračovala. „Táta!“
Patti si přitiskla dlaň na prsa. „Chceš říct, že už – že on – že je…?“
„Zbavil se svého těla,“ informovala jsem je klidně.
„Tý jo,“ hlesl Jay. „Jeho tělo bylo děsivý. Jako ducha si ho neumím představit.“
„Jo, je to divný. Teď si hledá nový tělo.“
Patti zavřela oči. Když se zhluboka nadechla a přikývla, pokračovala jsem.
„Víte, že mě hledal Pharzuph. Takže tátu napadlo, že já a Kaidan bychom se mohli
–“
„Vzít!“ vyjekla Patti. „Je to tak? Jste manželé?“
Jayovi se ve tváři objevil šokovaný výraz. „To ne! Nebo jo?!“
Nedokázala jsem zareagovat jinak než přikývnutím.
Patti zavřískla a vyskočila, aby mě znova objala. Její nadšení by možná mohlo
působit divně, vzhledem k tomu důvodu, proč jsme se s Kaiem vlastně vzali, ale já
věděla, že Patti to tak nebere. Soustředila se na lásku, kterou jsme k sobě cítili, na to, že
jsme navzdory všem životním okolnostem dokázali sdílet tuhle životní zkušenost.
„Ach, holčičko moje,“ vydechla mi do vlasů. „Já věděla, že vás od sebe nedokážou
udržet.“
Když mě pustila, objal mě Jay. „To je šílený. Ale super. Gratuluju.“
Pak jsme se všichni usadili, ještě rozrušení z toho velkého odhalení.
„A co bude dál?“ ozval se Jay. Na tvářích mu naskákaly rudé skvrny. „Nemyslím teď
úplně hned, ale prostě…dál?“
Začala jsem vyprávět dál, o tom, jak Pharzuph přišel do mého pokoje na kolej s
novým tělem. Oba byli šokovaní a znechucení.
Když jsem skončila, Patti prudce vydechla.
 „Jsem tak ráda, že máme dnešní noc. Strčím toho krocana rovnou do trouby a začnu
připravovat nádivku. Co kdybyste si šli vy dva trochu odpočinout k bazénu. Myslím, že
plavky máte oba nahoře v těch krabicích.“
„Ráda bych ti pomohla,“ namítla jsem.
„Ne.“ Patti se na mě usmála. „Nech to na mě. Aspoň si budu mít čím zaměstnat
myšlenky. A vy dva buďte na chvíli mladí a bezstarostní.“
Odešla do kuchyně a něco si pobrukovala.
Převlékli jsme se do plavek, vzali si osušky a zamířili k bazénu, který byl společný
pro několik domů v okolí. Několik rodin se tam cachtalo na mělčině. Vybrali jsme si
lehátka na druhém konci a natáhli se na ně. Pražilo na nás slunce.
„Nemůžu uvěřit, že jsi vdaná,“ prohlásil Jay.
„Já zase nemůžu uvěřit, že budeš táta,“ vrátila jsem mu to.
„Nejsme na to moc mladí nebo tak? Sotva jsme si udělali řidičák, ne?“
„Já vím, a co?“
Oba jsme zmlkli. Jay zíral před sebe, jako by to břemeno bylo moc těžké, než aby s
ním mohl udělat něco jiného.
„Jayi… jak se cítíš?“
„Nevím. Já… nebojím se o sebe, ale o Marnu a dítě. Chtěl bych, aby byly v bezpečí,
ale cítím se jako nula. Bezmocný nebo… nevím, jak to definovat.“
„Máš v sobě mnohem víc moci, než si uvědomuješ. To, že Marnu miluješ, jí dává sílu.
Je šťastná, Jayi. Vím, že to zní bláznivě, ale myslím, že poprvé v životě má pocit, že ji
miluje někdo jiný než Ginger, a to jí dává sílu.“
„Ale já nechci, aby umřela.“ Jeho hlas zněl přidušeně a moje hrdlo se stáhlo
emocemi. Nedokázala jsem na to odpovědět. Dokázala jsem jedině natáhnout ruku a
proplést si s ním prsty. Jako bychom tak spojili náš smutek a strach.
Když jsem tam tak ležela se svým nejlepším a nejstarším přítelem, měla jsem pocit,
jako by i naše mlčení bylo uklidňující.
K bazénu přiběhlo pár dětí a volaly na Jaye jménem. Trochu se rozveselil a skočil s
nimi do vody. Samozřejmě že už si tady za tu krátkou dobu udělal kamarády. Děti mu
lezly na ramena a skákaly z nich dolů. Zůstala jsem ležet na lehátku na břiše a
spokojeně jsem je pozorovala.
Poslouchala jsem šplouchání vody a pomalu mě přepadla dřímota.
A pak jsem zaslechla ten jedinečný hlas…
„Radši si zakryj zadek, ať nikdo nepřijde k úhoně.“
Zvedla jsem hlavu a spatřila, jak se nade mnou sklání Kaidan. Už je tady! Chtěla
jsem ho chytit kolem krku, když jsem si uvědomila, že jeho pohled ulpívá na mém
zadku a nehodlá se pohnout. A ty jeho bouřlivé oči…
Najednou mi bylo na slunci dvakrát takové horko než předtím.
Přetáhla jsem si přes tělo osušku a jeho oči se konečně zvedly k mým.
„Ahoj,“ zašeptala jsem.
Dotkl se mé tváře a já se naklonila k jeho dlani.
„Mám pocit, že už je to rok, co jsem tě viděl naposledy,“ pronesl mírně. „Stýskalo se
mi.“
 Natáhla jsem se a chytila ho za ruku. „Taky se mi stýskalo.“
„Ale pořád máš problém.“ Jeho hlas zněl tiše a chraptivě. „Chci tě.“
„Ehm…“ Rozhlédla jsem se kolem.
„Pojď sem.“ Vzala jsem ho za ruku a zvedla se. Ručník jsem si pořád držela kolem
těla. Jay nás zahlédl z bazénu a zamával nám, ale když spatřil Kaidanův odhodlaný
obličej, jen nazdvihl obočí. Nevinně jsem pokrčila rameny a Jay zavrtěl hlavou. Zrudly
mi tváře.
Kai mě vytáhl na nohy a vedl mě do dámské převlékárny.
Otevřel přede mnou dveře a já se od něj odtáhla a zděšeně se rozhlížela kolem.
„Nemůžeš dovnitř!“ vydechla jsem.
Postrčil mě dopředu. „Nikdo tam není.“
A pak už jsem jen věděla, že spolu stojíme ve sprchovém koutě a líbáme se za
zataženým závěsem.
„Co když sem někdo přijde?“ hlesla jsem.
Přitiskl mi záda k hladkým dlaždicím. „Já poslouchám.“ Odtáhl ze mě ručník a se
zasténáním ho nechal klesnout na zem.
Znovu jsme se políbili a moje tělo na to zareagovalo. Přitáhla jsem si ho blíž. Doteky
jeho dlaní na mém sluncem rozpáleném těle byly tak příjemné. Vážně to děláme?
Naveřejném místě?
Zmlkni, doporučilo mi moje tělo. Pár společných minut předtím, než se zase začneme
věnovat vážným věcem, nikomu neublíží.
Zvenčí se ozval nějaký zvuk a oba jsme znehybněli.
„Sakra, někdo sem jde.“
O dvě vteřiny později se z koupelny ozval ženský hlas. Kai přitiskl čelo k dlaždicím
vedle mě a pevně zavřel oči.
„Pojď sem, zlatíčko. Hodná holka.“ Bezva. Maminka vede osprchovat svoji holčičku.
Připadala jsem si jako úchyl.
Když jsem uslyšela zavření dveří z vedlejšího koutu, na chvíli jsem vykoukla a pak
se vytáhla na špičky proti Kaiovi.
Zadívala jsem se mu do planoucích očí.
„Později,“ zašeptala jsem.
Zůstal stát pod markýzou nad sprchovým koutem a sklonil ke mně čelo.
„Nemůžu se tam ještě vrátit. Mám menší problém se soustředěním.“
Tiše jsem se zasmála, ale věděla jsem, že to myslí vážně. Taky jsem to cítila.
„Já vím, miláčku,“ zašeptala jsem a stiskla mu biceps. Ne že by mi dotýkat se jeho
těla zrovna pomáhalo s mým problémem. Spustila jsem ruku. „Pojď do domu, tam si
můžeme všechno vysvětlit a pak… víš co.“
„Jo,“ vydechl s planoucíma očima.
Zachvěla jsem se.
„Stejně je to všechno tvoje vina.“ Na rtech se mu objevil hříšný úsměv. Začervenala
jsem se, když jsem si vzpomněla na tu fotku, kterou jsem mu poslala mobilem.
Matka a dcera vyšly z převlékárny a prošly kolem nás. Kaidan se na mě zadíval s
nadějí, ale já zavrtěla hlavou. Podruhé už jsem to nedokázala.
 „No tak, Kaie. Musím ti toho hodně povědět. Důležitý věci.“
Zkoumavě si mě prohlédl. „To myslíš vážně?“
Chtěla jsem mu povědět všechno, ale ne na takhle veřejném místě.
Natáhla jsem si oblečení na plavky, zavolala na Jaye a společně jsme se vydali k
domu. Kaidan po mně vrhal dlouhé pohledy a vysílal ke mně mlčenlivé přísliby, pod
jejichž náporem ve mně pěnila krev. „Ovládej se,“ zamumlala jsem k němu.
Patti Kaidana objala. Už dávno jsem ji neviděla tak šťastnou. Pobíhala po kuchyni a
pořád si něco pobrukovala, zatímco krájela a porcovala jídlo.
Posadila jsem se ke stolu s Kaidanem a Jayem a dali jsme se do hovoru.
„Můj otec se asi rozhodl změnit kostým,“ ozval se Kaidan. „Robert Rowe před třemi
dny zemřel.“
„Změnit kostým?“ opakoval nechápavě Jay.
„To se říká, když vymění tělo,“ vysvětlila jsem mu. „Starý zemře, když ho původní
duch opustí, a oni posednou jiný – začnou novej život.“
„Fuj,“ zamumlal Jay.
„Otec měl ještě pár let počkat, ale asi změnil názor,“ prohodil Kaidan a podíval se na
mě. „Bojím se, že se za tebou vydal jako duch, takže bys ho nepoznala. Ale aby tě mohl
zavětřit, potřeboval by tělo… takže asi máme ještě čas. Většinou to nějakou dobu trvá.“
„No…“ Nadechla jsem se. „Víš, on už si tělo našel.“
Kaidan se posadil zpříma. „Tys ho viděla?“
„Jo. Je asi v našem věku, možná o něco starší. Vysokej blonďák.“
Kaidanova čelist se křečovitě sevřela. „Tys ho viděla? Dotýkal se tě?“
Pověděla jsem mu všechno. Zíral přitom do zdi a bezděčně vytáhl z kapsy nůž.
Otevřel ho, zavřel. Zatočil s ním v dlani. Propletl si ho mezi prsty. Vyměnili jsme si s
Jayem nervózní pohledy.
„Sakra…“ Kaidan se na chvíli zamyslel, než zastrčil nůž do kapsy. „Chceš říct, že
vypadá líp než já? Sakra.“
Jay se rozesmál. „To je teda síla.“
„Jen se ptám.“ Kaidan se ušklíbl polovinou rtů.
„Kaie, to určitě ne. Takhle to vůbec nemůžu brát. Jeho oči jsou čiré zlo. Nechápu, jak
by se na něj někdo mohl dívat a nemít z toho hrozný pocit.“
„Nejspíš ho mají, ale líbí se jim to,“ prohlásil Jay. „Vzrušuje je to nebezpečí… nebo tak
nějak.“
Nebezpečí. Asi ano. Promnula jsem si spánky.
Někdo zazvonil a Jay málem zakopl o vlastní špičky, jak nadskočil.
Kaidan mě objal. „Zvládla jsi to. Je po všem a teď jsme na chvíli v bezpečí.“ Políbil
mě na spánek, kousl mě do ušního lalůčku a přitáhl si mě blíž. Zvedla jsem k němu
obličej, abychom se mohli políbit, dokud jsme sami. Sotva se jeho horké rty dotkly
mých, začala jsem si přát, aby naše samota trvala déle.
„Nemůžu na tebe přestat myslet,“ zašeptal. V jeho slovech i dotecích byla naléhavost
ještě silnější než před naším sňatkem, jako by se jeho sebekontrola omezila tím, že už
jsme svoji. Tušila jsem, že tenhle den bude dlouhý.
Z kuchyně jsem slyšela, jak Patti odkládá vařečku a říká. „Ahoj Kope! A vy jste
určitě Zania. Konečně vás poznávám.“
Usmála jsem se do Kaidanova krásného obličeje a odtáhla se od něj.
„Zet!“ Rozběhla jsem se do kuchyně. Objaly jsme se a já se přes její rameno usmála
na Kopana. Pokývl na mě a rty se mu šťastně roztáhly. Za ním přicházeli další lidé.
„No ne, moje sladká Ginger!“ zajásala Patti. „A Marna! Vy budete Blake, viďte?“
Ani jsem se nemohla ušklíbnout na „sladkou Ginger“. Najednou jsme měli dům plný
lidí a v kuchyni to božsky vonělo. Náš nečekaný svátek mohl začít.
 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Láska všude kolem nás

Všichni jsme stáli v kuchyni a mluvili jeden přes druhého. S Marnou jsme si obě
všimly, že se Zania postavila vedle Kopana a provlékla si ruku pod jeho loktem.
Vyměnili si tak něžný pohled, že se na mě Marna zadívala a zatvářila se… bylo mi
prostě jasné, co má na mysli. Pak objala kolem pasu Jaye a chvíli tak zůstali stát se
zavřenýma očima. Místnost naplňovalo tolik emocí, ale jedna z nich všechny
převyšovala…
Všude kolem nás byla láska.
Kromě jiného. Třeba kromě touhy. A vůně krocana. A dalších podivných věcí.
Kaidan se nakonec s vážným výrazem vydal do kuchyně. Se všemi se pozdravil, ale
když se jeho oči setkaly s mými, vzduch se rozpálil hmatatelným napětím. Téměř jsem
cítila, jak se na mě upírá horkost jeho pohledu, ale předstírala jsem, že si toho
nevšímám. Naši přátelé nás pozorovali. Dokonce i Patti si toho všímala.
Zvědavě sledovala Kaidana, jako by se ho snažila odhadnout. Když viděla, jak se na
mě dívá, obočí se jí zvedla. Odkašlala si, sklopila oči a zamumlala: „No tak jo,“ a
sklonila se nad krocana.
Připadalo mi to trapné. Podívala jsem se na Kaidana, jako bych mu chtěla naznačit.
Chovej se slušně! Naklonil hlavu ke straně, jako by mi chtěl odpovědět: Já si nemůžu
pomoct!
Když Patti odešla z kuchyně ustlat pokoje pro hosty, zdálo se mi, že cítím citrusovou
vůni z celé místnosti, a hlava se mi začala točit. Doufala jsem, že si toho nikdo jiný
nevšiml.
„Sakra, novomanželata jsou ale nažhavený,“ utrousila Ginger.
Takže jsem doufala marně. Horko mi z hrdla vystoupalo do tváře.
„Nechtěli byste se jít všichni projít?“ navrhl Kaidan.
Vytřeštila jsem oči. „Kaie, ne!“
Blake, Jay a Marna se začali chechtat. Ginger protočila oči. Na Kopana a Zanii jsem
se nedokázala ani podívat.
Ale Kope se rozhodl ignorovat sexuální napětí navzdory vlastním sklonům ke chtíči.
Popošel k nám a natáhl pravičku.
„Gratuluju, bratře. Tvoje štěstí mě těší.“
Kaidan ruku přijal a potřásl jí. „Díky, kámo. Taky mám radost, že jsi šťastný.“
Pokývl k Zanii, která mu posunek vrátila a obdarovala ho jedním ze svých královských
úsměvů. Když Kope přešel ke mně a nabídl mi ruku, místo abych ji stiskla, stoupla
jsem si na špičky a objala ho. Rozesmál se a také mě objal, než se zase obrátil k Zanii.
Kai nás celou dobu sledoval, ale zůstal naštěstí v klidu.
Kéž bych mohla říct, že poté se už napětí rozptýlilo. Kaidan se opřel o kuchyňskou
linku a sledoval mě, zatímco si přejížděl palcem po spodním rtu. Tělo mi zachvátila
vlna horka a snažila jsem se na něj nedívat. Jako by se jeho touha po mně proměnila ve
slona, kterého se každý v místnosti snažil ignorovat. Myslela jsem na to, jestli ho nemám
poslat nahoru, aby si dal studenou sprchu.
Patti přešla ke sporáku a já jsem na tváři vykouzlila nucený úsměv.
„Jak dlouho ještě?“ zeptala jsem se jí.
„Asi hodinu,“ odpověděla. Nasypala brambory do dřezu a začala je okrajovat.
„Nezapomněla jsi smetanu na koláč? Nějak ji nemůžu najít.“
„Ne.“ Sakra. Já věděla, že něco chybí.
„Zajedeme pro ni!“ navrhl rychle Kaidan. „S Annou. Za chvíli jsme zpátky.“ Popošel
ke mně a vzal mě kolem ramen. Po těle se mi rozlila horkost.
Na okamžik jsem zavřela oči a na rtech mi zůstal nucený úsměv.
„To budete hodní,“ pochválila nás Patti. Viděla jsem, že ostatní se jen tak tak drží,
aby se neušklíbali. Marna na mě posměšně povytáhla obočí. Dokonce i Kope a Zania si
vyměnili výmluvný pohled, než oba sklopili oči. Patti se skláněla nad brambory. Jestli
tušila, co máme za lubem, nechala si to pro sebe a já jí za to byla vděčná.
„Ať vám to netrvá moc dlouho,“ dodala, aniž vzhlédla.
Ano. Rozhodně to tušila.
Ale necítila jsem se trapně. Vzhlédla jsem ke Kaiovi, ale ten mě jen obdivně
pozoroval. Blake a Jay se snažili nesmát. Popadla jsem klíčky od auta a vystřelila z
domu s Kaiem v patách.
Sotva jsme nastoupili do auta, už jsem na sobě cítila Kaio vy ruce.
„Na příjezdový cestě ne!“ sykla jsem a odstrčila ho, když mi chtěl vklouznout pod
tričko. Jeho rty se přitiskly k mému krku, na to místo pod uchem, kde mě jeho doteky
přiváděly k šílenství. Zařadila jsem zpátečku a rozjela se od domu.
„Nemůžu na tebe přestat myslet,“ zamumlal mi do krku. „Je to horší než předtím.
Když si teď můžu nonstop přehrávat, jak vypadáš nahá, přivádí mě to k šílenství.“
Bylo vážně těžké soustředit se na řízení, když se na mě tisklo rozvášněné chlapecké
tělo a šeptalo mi slovíčka, ze kterých dělal můj mozek kotrmelce.
„Co když nás z domu poslouchají?“ zašeptala jsem.
„To je mi fuk,“ prohlásil Kaidan a dál bořil obličej do mého krku.
Na konci čtvrti stály tři nové domy, ještě nedostavěné. Byl víkend a brzo večer, takže
celé staveniště bylo liduprázdné. Zaparkovala jsem ve slepé uličce.
„Co tady?“ zeptala jsem se.
Místo odpovědi si mě zvedl na klín, jako bych nic nevážila. Líbali jsme se, strhávali
ze sebe šaty. Kaidan prudce sklopil opěradlo u svého sedadla.
„Bože, Anno, jsi tak krásná. Nemůžu vůbec myslet.“
„Tak nemysli,“ zašeptala jsem a přitiskla svoje rty na jeho.
Potom jsem mu ležela na hrudi a něžně jsme se dotýkali jeden druhého. Kaiovy oči
jako by se pročistily. Opřel se o loket a zadíval se na mě.
„Jsem zmetek.“
„Kaie…“
„Bastard.“ Posadil se zpříma i se mnou, vzal mi obličej do dlaní a přitiskl se čelem k
mému. „Promiň, lásko.“
„Není co.“
 „V pitomým autě, kousek od baráku tvý mámy! Neříkej, že ti to nevadí.“
„Nikdo nás neviděl. A bylo to… hezký.“ Bylo to plné vášně. Sklopila jsem oči a
přinutila se překonat stud, abych mu dokázala říct: „Kdybych to nechtěla, neudělala
bych to.“
Vrásky na čele se mu vyhladily. Tváře mu trochu zčervenaly a vypadal tak
neodolatelně, že se mi ho zase chtělo líbat.
Radši už ne.
„Hele, víš,“ sehnula jsem se na podlážku pro svoje kalhotky, „před ostatníma by ses
měl trochu krotit.“ Políbila jsem ho na tvář a natáhla si spodní prádlo. Udělat to na
jeho klíně byla dost složitá operace, ale nějak jsem to zvládla.
Objal mě kolem pasu a opřel si bradu o mou hlavu.
„Já vím. Promiň. Jenže po Grand Canyonu je to prostě katastrofa a studený sprchy
mi v tom vůbec nepomáhají. Dokážu myslet jen na tebe… a nejde jen o sex. Už předtím
jsem myslel, že je to hrůza, ale teď… Mám pocit, že jsi celou dobu se mnou. Jako bych
byl posedlý.“
Pohladila jsem ho po tváři a sklouzla za volant.
„Ale já tohle k tobě cítím už dlouho. Asi odjakživa.“ Když jsem to vyslovila, usmál
se na mě, jako by si myslel, že přeháním. „Tak zajedeme pro tu smetanu.“
„Víš,“ ozval se Kaidan, když jsem nastartovala, „třeba ti moje chování bude připadat
trochu přijatelnější, když ti povím, že si to Blake a Ginger zrovna teď rozdávají v
koupelně.“
„Ach!“ Škubla jsem sebou. „Doufám, že je neposloucháš!“
Rozesmál se a nakrčil nos. „Ne, přestal jsem, když mi to došlo… Ginger je jako moje
sestra.“ Zachvěl se. Já taky a pak jsme se oba rozesmáli.
V obchodě jsme to vyřídili rychle a rozjeli se zase domů. Blake a Ginger už byli
naštěstí zpátky mezi ostatními. Kaidan s Blakem na sebe krátce pokývli.
V kuchyni zatím vrcholily přípravy na výrobu dezertu. Ginger drtila sušenky, Marna
šlehala tvaroh. Kaidan zůstal stát ve dveřích se zkříženými pažemi a spokojeně to
pozoroval. Patti podlila krocana a zkontrolovala teplotu. Já začala šťouchat brambory,
když ke mně Kaidan zezadu přišel, objal mě kolem pasu a položil mi bradu na rameno.
„Pánům vstup zakázán,“ ozvala se Patti a natáhla ruku, aby mu pocuchala vlasy.
„Ledaže bys chtěl vařit.“
Kai našpulil pusu a všechny kromě Ginger jsme se rozesmály. Když jsem se vrátila
ke šťouchání brambor, přejel mě ode dveří bolestným pohledem, než zmizel v
sousedním pokoji za kluky a Zanií.
Povzdychla jsem si. Můj manžel vážně není kuchyňský typ.
„Mohli bychom si dneska večer něco zahrát,“ navrhla Patti. „Co říkáte, děvčata?“
Ginger se usmála. „To zní skvěle!“
Cože? Tohle říká Ginger? Ta drsná Ginger?!
Patti do ní šťouchla bokem a obě se zatvářily spokojeně. Marna se na ně z druhého
konce linky usmála.
„Jak ti je, Marno?“ zeptala se jí Patti. Ginger strnula.
„No… dobře. Jen jsem trochu hladovější než normálně.“
 Patti ji obezřetně pozorovala. „A psychicky?“
Marna prudce polkla a na její šťastné tváři se na chvíli objevil ten vír emocí skrytých
uvnitř. „V pohodě,“ zašeptala. „Nechci, abyste si se mnou dělali starosti.“
„Já vím, že nechceš, miláčku. Ale máme tě všichni rádi. Když se budeš potřebovat o
někoho opřít, jsme tady od toho.“
„Díky,“ zašeptala Marna, trochu popotáhla a pak už mlčela. Ginger ani nezvedla
hlavu. Ruce se mi roztřásly. Marna nechtěla, aby někdo z její situace dělal drama, a já to
respektovala. Ale všichni jsme cítili úzkost z toho, co ji čeká.
Když jsem dokončila práci, Patti se ke mně naklonila. „To vypadá skvěle, zlato. Je
načase prostřít stůl.“ Vlepila mi polibek.
Otevřela jsem skříňku a zadívala se na komínky talířů.
„To sis všechno koupila?“ zeptala jsem se jí. Talíře vypadaly mnohem přepychověji
než to, co by si podle mého názoru kdy sama vybrala.
„Ten dům už byl úplně vybavený, když jsem se sem nastěhovala.“
Její zasněný výraz jsem nedokázala tak úplně zařadit, ale věděla jsem, že má co dělat
s tátou. S tím, jak je k ní pozorný.
Odpočítala jsem talíře a Marna vytáhla příbory. Zania přišla za námi a ujala se
skleniček. Ginger míchala omáčku a vypadala, že si tu sváteční atmosféru užívá. Bylo
zvláštní, jak jsme se rozdělili podle pohlaví, jako by Pattina hospodyňská nátura přitáhla
pod její křídla všechny dívky. Kluci se v obýváku dívali na něco v televizi a do
kuchyně zazníval jejich smích. Patti zajiskřily oči. Konečně měla velkou rodinu, o které
vždycky snila a kterou mohla rozmazlovat. I když jen na jeden den.
Přinesly jsme talíře na velký dubový stůl v sousední jídelně a Patti ukázala Marně a
Ginger, jak správně prostírat. Popošla jsem k Zanii, která na stůl stavěla džbán s vodou,
v níž plavaly kostky ledu.
„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se jí.
Natáhla ke mně ruku. „Už se netřesu. Ale pořád mi to chybí. Každý den. Jenže se
nenapiju.“
Ten pocit jsem znala. Přikývla jsem a pohladila ji po zádech. „Jsem na tebe tak hrdá,
Zan.“
„Musím ti za tolik věcí poděkovat. A tvému tátovi.“
„Jak je v Bostonu? Líbí se ti tam?“
Zania se kousla do rtu a její olivové tváře zrudly. „V Bostonu je to fajn. Bratr
Kopano za mnou může chodit jen do zahrady, ale když to jde, navštěvuje mě každý
den.“
„To jsem ráda,“ přikývla jsem. Zajímalo mě, jak jsou na tom s Kopem, jestli už se
bavili o budoucnosti, ale nechtěla jsem se v tom šťourat, zvlášť když nás mohlo
poslouchat tolik uší. Zajímalo by mě taky, jestli jí Kope řekl o našem polibku. Bodlo mě
u srdce a zadoufala jsem, že snad ne.
Společně jsme rozlily vodu do sklenic a připravily hostinu. Měla jsem pocit, jako by
mě někdo pozoroval, a taky že ano. Když jsem se otočila, spatřila jsem Kaidana, jak sedí
na pohovce. Paži měl položenou na opěradle a zíral na mě horoucím pohledem. Proč
musí vždycky vypadat tak nebezpečně a svůdně?
 „Tak mládeži!“ zavolala Patti. „Večeře je hotová!“
Kluci se hned nahrnuli do jídelny. Patti se usadila do čela stolu. Na jedné straně
seděli Jay, Marna, Kopano a Zania, na druhé Ginger, Blake, Kaidan a já. Když jsem si
chtěla sednout vedle Patti, Ginger mě odstrčila, tak jsem jí nechala svou židli. Nežárlila
jsem na ni. Posadila jsem se na konec stolu vedle Kaie, naproti Zanii, takže jsem si
neměla nač stěžovat. Líbilo se mi pomyšlení, že nás osm vytvořilo dvojice. Každý tu
někoho měl, kromě Patti. Ta se rozhlédla kolem stolu se spokojeným mateřským
úsměvem, který ten den neopouštěl její tvář.
„Vadilo by vám, kdybych se pomodlila?“ zeptala se.
Ticho.
Blake, Kaidan a dvojčata strnuli. Patti to určitě vycítila, ale úsměv jí na rtech zůstal.
Viděla jsem, jak Kopano nepatrně strčil do Marny, která si odkašlala.
„Jak chcete, Patti.“
Všichni se zatvářili nejistě a pokukovali po sobě, dokud nás Patti nevyzvala: „Chyťte
se za ruce.“ Natáhli jsme se po rukou těch druhých. Srdce mi bušilo. Doufala jsem, že
naše rozpaky brzy pominou. Kaidan si se mnou propletl prsty. Jeho dlaň byla zpocená.
Sklonila jsem hlavu a zavřela oči.
Pattin hlas zněl něžně, a když promluvila, zdálo se mi, jako by se na místnost snesla
pokrývka míru. „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ Povzdychla si, jako by se i ona
nechala přemoci tím pocitem. „Chceš toho od těch drahých dětí až příliš a já chápu
proč. Jejich možnosti jsou nekonečné a já se modlím, aby v sobě cítily sílu. Nevíme
přesně, co nám přinese budoucnost, ale víme, že boj nebude snadný. Prosím tě, abys
obrnil jejich srdce, zpevnil jejich mysl a zbavil je strachu.“ Hlas se jí zachvěl. Slyšela
jsem, jak Marna popotáhla. Byla to chvíle naprostého klidu. „A prosím, pomoz mi, ať si
o ně nedělám takové starosti. Děkuju ti za tento den a požehnej prosím tomuto jídlu.
Amen.“
Rty kolem stolu opakovaly s ní: Amen, amen. Když jsme zvedli hlavy a otevřeli oči,
překvapeně jsem se nadechla – a nebyla jsem sama. Jídelnu zalévalo jasné světlo, které
sem proudilo shora. Musela jsem zamrkat. Světlo s námi zůstalo jen pár vteřin, ale
všichni nefové lapali po dechu.
„Co je?“ zeptala se Patti.
Ona ho neviděla.
Jay se rozhlížel kolem s vykulenýma očima. Ani on nechápal. „Co se to stalo?“
Marna ho objala. „Všechno bude dobrý,“ hlesla. Nechala ho, aby ji pohladil po pažích a
políbil na čelo.
Ginger zírala na prázdný talíř a ve tváři se jí střídaly emoce. Pořád se držela za ruce s
Blakem. Kaidan se díval na mě a jeho oči byly jako říční proud, v němž tryskaly
nezadržitelné pocity.
Všichni jsme stísněně čekali na to, co přijde.
„Ano, všechno dobře dopadne,“ řekl se stoickým klidem Kopano. Zania prudce
vydechla a přikývla. Marna si otřela oči a posadila se zpříma.
„Ano,“ opakovala Patti, pořád trochu zmatená tím, že jí očividně něco uteklo. „Tak se
mi líbíte. A teď už dobrou chuť.“
 KAPITOLA DVACÁTÁ

Velký Rotty
Asi v půlce večeře, zatímco jsme se všichni smáli a vyprávěli si historky, jsem udělala
tu chybu, že jsem bez rozmýšlení položila Kaidanovi ruku na stehno.
Zasténal tak hlasitě, že tím utišil všechny kolem stolu. Ucukla jsem rukou do klína a
Kaidan si odkašlal.
„Páni… ten pudink je fantastický.“
Odfrkla jsem si a ozvalo se pár významných uchechtnutí. Patti se na Kaidana usmála,
jako by jí tím udělal velkou radost.
„Viď? Anna na něj našla recept před pár lety. Je skvělá kuchařka.“
„Hmm.“ Kaidan se usmál sevřenými rty. „To vážně je.“
„Já vařila sladký brambory!“ hlásila se Ginger.
Blake ji objal kolem ramen. „A jsou báječný, kotě.“
Zamrkal a Ginger ho podezíravě pozorovala, dokud si nestrčil do pusy pořádný kus
sladké brambory. Pak protočil slastně oči a zasténal stejně hlasitě jako Kaidan. Všichni
jsme se rozesmáli, Ginger ho praštila do paže a utrousila: „Kašpare.“
Patti se zatvářila blaženě. „Ne, Ginger, vážně se ti moc povedly. Děkuju ti – všem vám
děkuju za pomoc. Tohle je nejlepší oslava v mém životě, a že už jsem jich pár zažila.“
Mrkla na mě.
„To vy máte všechno tak dobrý, Patti,“ pochválila ji rozzářeně Ginger.
„Tak koukejte všichni jíst.“
Nikdo se nenechal dlouho pobízet.
„Anno, podej mi brambory, prosím,“ otočila se ke mně Marna. Přisunula jsem k ní
mísu a Ginger se rozesmála. „To snad nemyslíš vážně. Už sis přidávala jednou, to ti
musí stačit.“
Marně zrudly tváře. „Možná, ale mám pořád hlad.“
Ginger sešpulila rty a káravě se na sestru zamračila.
Kaidan mi vzal mísu z ruky. „Nech ji v klidu najíst, Gin.“
Marna už ale byla moc rozčilená, než aby si přidala, takže se mísy ujal Jay. Vděčně se
podíval na Kaidana a naložil své přítelkyni plný talíř. Pak ji políbil na tvář. Marna
zírala do talíře a nehýbala se.
„Jestli přibereš kilo, Astaroth si toho všimne,“ pronesla ledově Ginger.
Patti si otřela koutky ubrouskem. Očividně se jí nelíbilo, kam tohle směřuje.
Marna se dál dívala do talíře, když zamumlala: „Všichni víme, že přiberu mnohem
víc než kilo. Budu se mu prostě muset vyhýbat. Stejně se skoro nevídáme.“
„Takže to prostě necháš plavat a budeš doufat, že se nepotkáte?“ vyjela na ni Ginger.
„No tak fajn. Jen si dej. Dobrou chuť.“ Mávla rukou k Marninu talíři.
„Ginger –“ začal Kopano, ale Zania mu položila dlaň na paži.
„Ne, Kope, v pohodě.“ Marna položila ubrousek na stůl. „Musím čůrat.“ Vyběhla od
stolu. Oči všech se upřely na Ginger.
 „Co je?“ vyjela na nás. „To byste radši, aby otec zabil Marnu i s tím pitomým dítětem
ještě dřív, než ho stačí porodit?“
„Neopovažuj se ještě někdy říkat něco takovýho,“ ozval se tichým hlasem Jay.
Zamračila se na něj. Kaidan mě vzal pod stolem zaruku.
„Vždyť je to pravda!“ Hlas Ginger vystoupal výš. „A nepředstírej, že tomu rozumíš,
když nic nechápeš. Seš jen pitomý smrtelník a všechno je to tvoje vina!“
„Já vím, že je v nebezpečí! A vím, že to je má vina, chápu, co je v sázce –“
„Nevíš vůbec nic!“ zaječela na něj.
„Vím, že teď potřebuje sestru víc než jindy a že její poslední vzpomínka bude, jak na
ni křičíš!“
„Já jsem jediná, komu záleží na jejím bezpečí!“
„Tak dost, vy dva,“ ozvala se Patti. „Prosím…“
Jay a Ginger prudce oddychovali a třásli se. Na jídelnu se snesl smutek.
„Oba Marnu milujete,“ prohlásila Patti. „Oba to dáváte najevo jinak. Ginger má
pravdu, Marna musí svoje těhotenství utajit co nejdéle, zdravým způsobem. A bude
přitom potřebovat lásku a podporu všech, hlavně tvoji,“ dodala k Ginger. „Jste rozčilení
a máte k tomu dobrý důvod, ale teď musíte držet při sobě.“
Jay zaťal zuby a přikývl. Ginger vydechla nosem, viditelně se trochu uklidnila, ale její
tvář byla kamenná.
„Ginger, zlatíčko,“ ozvala se Patti laskavě. „Já vím, že ona je tvůj celý svět. Ale musíš
si ten zbytek společného času s ní užít co nejlíp.“
Ginger se roztřásla brada.
„Pojď se mnou,“ vyzvala ji Patti. Objala ji kolem ramen a odvedla ji do vedlejší
místnosti.
Jay pořád ztěžka dýchal. Já si setřela slzu z tváře.
„Je to děs,“ zašeptal Blake.
„Pojďte na to nemyslet a užít si dneska trochu zábavy,“ navrhla jsem. Všichni
přikývli.
Dojedli jsme a odnesli nádobí do kuchyně. Kope a Jay ho hned začali oplachovat.
„Nechte to,“ kývla jsem na ně.
„Vy jste vařily,“ připomněl mi Jay. „Tak bude jen spravedlivý, když to umejeme my.“
„Co máme dělat my?“ zeptal se Blake. S Kaidanem vypadali uprostřed toho zmatku
trochu ztracení.
„Můžete vyhodit zbytky a umýt linku,“ poradila jsem jim.
Vyměnili si nechápavé pohledy. Vzala jsem Zanii za ruku a odtáhla ji z kuchyně.
Snažila jsem se nesmát.
Kluci si s úklidem poradili překvapivě rychle a brzo přišli za námi do obývacího
pokoje. Zania se posadila vedle Kopana na perský kobereček. Patti stála a vysvětlovala
všem, jak se hrají šarády. Já se vmáčkla na pohovku vedle Kaidana. Okamžitě si se
mnou propletl prsty. Byla jsem ráda, že Marna sedí na další pohovce mezi Jayem a
Ginger. Jay ji objímal kolem ramen. Blake seděl z druhé strany vedle Ginger, opíral se
lokty o kolena a poslouchal Pattiny pokyny.
„Takže máme prostě předvádět nějaký slovo a náš tým ho bude hádat?“
 Viděla jsem, jak na povrch vyplouvá jeho soutěživá povaha.
„Tys ještě nikdy nehrál šarády?“ zeptala jsem se udiveně.
Zavrtěl hlavou a všichni nefové s ním.
„Slyšel jsem o tom, ale nikdy jsem to nehrál,“ ozval se Kaidan.
„Páni,“ užasl Jay.
„Takže to budou chlapci proti dívkám a já budu soudce,“ rozhodla Patti. „Začne
Anna, aby vám ukázala, jak se to dělá.“
Kaidan mě s úsměvem postrčil a ušklíbl se nad mými rozpaky. Nikdy jsem nebyla
dost extrovertní na to, abych si tyhle hry zvlášť užívala.
„Takže hádat můžou jen dívky,“ připomněla ostatním Patti a podržela karty na
šarády. Jednu jsem si vytáhla.
Piráti z Karibiku. No bezva.
Patti postavila na stůl přesýpací hodiny a ukázala mi, že mám začít. Do žil mi vjel
adrenalin. Předstírala jsem, že mám v ruce kameru a natáčím.
„Film!“ vyhrkla Marna. Ukázala jsem jí palec vzhůru.
Pak jsem zvedla tři prsty a všechny holky zaječely: „Třislova!“
Přikývla jsem a ukázala jeden prst na znamení, že teď předvedu první slovo.
Zavřela jsem levé oko a nakreslila si kolem něj kolečko. Pak jsem se zatvářila
zlověstně, což je dost těžké, když se nesmí vydávat žádné zvuky. Všichni se rozesmáli.
Ukázala jsem si na rameno a pak jsem prsty předvedla mluvícího ptáka.
Další chichotání.
Už jsem říkala, že obvykle prohrávám?
„Já už vím,“ ozval se Blake a zkřížil paže na prsou.
„Já taky,“ přidal se Jay. Oba se tvářili potměšile.
„Pššt.“ Ginger praštila Blakea do stehna.
Znova jsem si namalovala na oko kolečko a udělala gesto, které jsem pokládala za
pirátské.
„To bylo sexy,“ ozval se Kaidan.
„Piráti z Karibiku!“ vykřikla Zania.
„Jo!“ Ukázala jsem na ni a holky jí zatleskaly.
„To je dost,“ popichoval nás Blake.
Dopadla jsem na pohovku vedle Kaidana a vydechla úlevou. Kai mě poplácal po
koleni.
Kdyby tak teď knížata viděla svoje děti.
„Teď já!“ hlásil Blake. Vydal se k Patti, ale ruku nad nabízenými kartami náhle
zastavil. Ucítila jsem, jak se Kaidan vedle mě taky napjal. Poznala jsem ten skelný
pohled, který měli vždycky, když naslouchali něčemu ve velké dálce. Celý pokoj
ztichnul. Srdce se mi rozeběhlo.
Kaidan nám ukázal znakovou řečí: Schovejte se.
Patti popohnala dvojčata, Zanii a Jaye po schodech nahoru. Kaidan se mě pokusil
postrčit za nimi, ale zavrtěla jsem hlavou a odvázala si od kotníku jílec. Pokud by došlo
na boj, ostatní by nám samozřejmě přišli pomoct, ale prozatím šlo spíš o to, udržet naše
spojenectví v tajnosti. Já a kluci jsme se mlčky vydali do přední části domu a vykoukli
mezi závěsy ven.
Na příjezdové cestě zastavilo malé, nenápadné šedé auto a z něj vystoupil obrovský
černoch, který vypadal, že se dovnitř sotva vejde. Jakmile vystoupil, auto prudce
poskočilo, jak se odlehčilo. Mozkem mi během vteřiny prolétla myriáda podrobností o
našem návštěvníkovi. Byl to jeden z největších chlapů, jaké jsem kdy viděla, vysoký a
svalnatý jako kulturista. Na hlavě měl černý šátek uvázaný na zátylku, na sobě těsné
tílko a vytahané džíny s tak nízkým pasem, že z nich vykukovaly jeho tmavé boxerky.
Při chůzi se pohupoval. Ale nejnápadnější na něm bylo jantarové znamení na hrudi. A
taky to, že vypadal vážně povědomě…
Ach. Můj. Bože.
„To mě poser,“ zašeptal Blake.
Kaidan prudce vydechl úlevou. „Je to Belial.“
Rozběhla jsem se ke dveřím a otevřela je. Dívala jsem se na něj a čekala, až přijde
blíž. Už v minulém těle byl mohutný chlap, ale teď působil doslova děsivě. A dohánělo
mě k šílenství, že jsem ho nedokázala nikam zařadit. Kdybych takhle nápadného chlapa
někdy viděla, musela bych si ho pamatovat, tak proč mi připadá povědomý?
„Copak je, holčičko?“ zeptal se. Hlas měl hluboký, ale už ne chraptivý. Teď to byl
hladký baryton.
Cítila jsem za sebou přítomnost tří nefů i Kaidanovu ruku na svém rameni.
„Tati?“ hlesla jsem.
„Jsem to já. To mě ani neobejmeš?“ Roztáhl obrovskou náruč.
Nebála jsem se, i když vypadal tak cize, ale jakmile jsem se k němu přitiskla,
nemohla jsem přestat dumat nad tím, proč je mi tak povědomý. Táta mě sevřel a já
jeho. Dovolila jsem si cítit se na chvíli v bezpečí.
Když jsme se otočili, že půjdeme dovnitř, Kaidan a Blake zůstali stát a sledovali ho s
vytřeštěnýma očima.
„Co je?“ zeptal se netrpělivě táta.
„Pane,“ ozval se Kaidan, „promiňte, ale… vážně jste chtěl…“
„Jste Velký Rotty!“ vyhrknul bez obalu Blake.
Zvedla jsem k tátovi oči. No jasně! Blake měl pravdu.
„Proč mi to všichni říkají?“ podivil se táta. „A kdo je sakra Velký Rotty?“
Rotty jako rotvajler. A velký… to asi není třeba vysvětlovat.
„Pojď radši dál,“ pobídla jsem ho. Vešli jsme a zavřeli za sebou dveře, ale zůstali jsme
stát v hale. „Ty si nepamatuješ nic z minulosti toho těla?“
Táta zavrtěl hlavou. „Lidská duše si vzala všechny vzpomínky s sebou. Řeknete mi
už, proč se tak tváříte?“
„Tati… to tělo máš z nemocnice ve Washingtonu?“
„Jo.“ Jeho hnědé oči se do mě pronikavě zabodly.
„Vzal sis tělo slavnýho rappera.“
O krok ucouvl.
„Je to ve všech zprávách, pane,“ doplnil Blake. „Byl v kómatu. Říkali, že včera v
noci umřel.“
Táta zaklel. Já poslední zprávy neviděla – slyšela jsem jen ty v baru, v nichž říkali, že
Velkého Rottyho postřelili.
„Aspoň si myslí, že je mrtvý,“ ozvala jsem se.
„Nepřežil by to,“ ujistil nás táta. Najednou vypadal šedivě. „V pokoji neměl žádnou
rodinu. Nechal jsem jeho duši odejít jen tak daleko, aby se to ukázalo na monitorech.
Prohlásili ho za mrtvého, odpojili od drátů a hadiček a já skočil dovnitř. Nechal jsem se
odvézt do márnice, ukradl si lékařské kalhoty a halenu a zmizel. Sakra… neměl jsem
čas ho zkoumat. Ale když jsem se zastavil v obchodě, abych si koupil oblečení, všichni
na mě zírali.“ Znova zaklel.
To nebylo dobré. Podezřelejší tělo si nemohl vybrat. Rodina, přátelé a fanoušci Velké
Rottyho budou chtít pohřeb známého rappera, jehož tělo záhadně zmizelo. Jestli se to
dostane do zpráv a lidi si vzpomenou, že viděli tátu…
Přejel si rukama po hlavě – nepochybně šlo o gesto Johna LaGraye.
„Ať sem přijdou ty děti, co se schovávají nahoře.“ Povzdychl si.
To už jsme slyšeli kroky. Jay byl dole první. Otevřel pusu a vytřeštil oči.
„Cože – Velký Rotty! No teda! Mám všechny vaše desky!“
Ach ne. Ukázka typické reakce hudebních fanoušků.
„Jayi,“ varovala jsem ho.
Došel až k nám a zmateně se zastavil. Otočil se ke schodům, po kterých přicházela
dvojčata. „Vždyť jste říkaly, že je to její táta.“
Rozhlédl se kolem a znovu přejel pohledem po obrovském černochovi.
„Táta Velkého Rottyho posedl,“ vyhrkla jsem.
Jay prudce polkl a položil ruku na stěnu.
Zania sešla do přízemí a postavila se vedle Kopana. Sledovala knížete s nedůvěrou.
Táta na ni pokývl. „Dcero Sonnelionova, vypadáš dobře. Stará se o tebe syn Alocerův
v Bostonu dobře?“
Odkašlala si a přikývla. „Ano, pane. A děkuju vám.“
„Dobře, tak to jsem rád.“ Táta se zadíval na schody. „Patti, rád tě vidím. Tak půjdeš
mě už přivítat, nebo co?“
Patti stála na posledním schodu, svírala zábradlí a třeštila na něj oči. Její auru tvořila
směs vzrušené oranžové protkané šedivými a tmavými stříkanci.
„Ahoj Johne,“ zašeptala.
Táta prošel mezi námi až k ní. Patti zvedla hlavu a zadívala se mu do očí.
Pak ze sebe navzdory nervozitě vypravila: „Vypadáš mladě a dobře, Johne… pokud ti
tak ještě můžu říkat.“
„Ty mi můžeš říkat, jak chceš, kočko.“
Ehm, tati. Nejvyšší čas dostat nové tělo a jeho výrazy pod kontrolu.
Táta nás všechny trochu překvapil, když si Patti přitáhl k sobě. Překvapeně se
zachichotala a nejistě objala jeho široký pas. Vsadila bych se, že jí táta přivoněl shora k
vlasům, a Patti ho na vteřinku pohladila po zádech. Celé to trvalo na můj vkus až moc
dlouho. Všichni kolem nás neklidně přešlápli. Kaidan do mě šťouchl loktem a já
nakrčila nos.
Patti se od táty odtáhla a zrudla, jak se snažila dostat svoji rozrušenou auru pod
kontrolu. Modlila jsem se, aby se neobjevila žádná rudá, a k mé neskutečné úlevě se to
nestalo.
„To tvoje nové já je rozhodně…“ Patti si zkřížila paže na prsou, ucouvla a zaváhala.
„Přecitlivělé?“ navrhla jsem významně. Ozvalo se několik uchechtnutí, která vzápětí
odumřela.
Táta se ke mně otočil a rozpačitě se zasmál.
„Pardon. Ještě se to tělo pořád učím ovládat.“
Velký Rotty měl zřejmě ve zvyku dávat okatě najevo svou náklonnost. Kromě své
gangsterské minulosti se koneckonců proslavil i jako lamač ženských srdcí.
Patti si přejela rukama po vlasech a dala se zase dohromady. „Tak, hlavně že jsme se
vyděsili zbytečně. Pojďte všichni do pokoje, je čas na dezert. Kdo si dá koláč?“ zeptala se
přes rameno, když už rázovala do kuchyně.
„Já teda určitě!“ odpověděl táta a zamířil do obývacího pokoje.
Všichni jsme na okamžik strnuli, než jsme se za ním vydali. Jay měl pořád ten výraz
přihlouplého obdivu, když tátu pozoroval.
Tohle bude chtít čas, než se to usadí.
„A kde jsi sehnal peníze na oblečení?“ zeptala jsem se táty.
Seděli jsme na pohovkách v obýváku, na klínech talířky s různými koláči. Kromě
Patti, která byla tak nervózní nebo rozčilená, že nedokázala jíst.
„Než jsem se zbavil starého těla, uložil jsem si peníze v bezpečnostní schránce na
Union Station. To byl další důvod, proč jsem potřeboval nové tělo z Washingtonu.“
„Možná byste měl trochu změnit image, pane,“ navrhla Marna. „Obléknout si něco, v
čem by Velký Rotty nikdy nechodil?“
„Jo,“ přikývl táta, „koupím si oblek. Bude ze mě gentleman.“ Usmál se a já jsem
naprosto chápala, proč z něj ženské tak šílely. Nad okem měl slavnou jizvu po rvačce a
na krku šrám po škrábnutí kulkou, ale vyzařovala z něj taková ta šibalská mužnost,
která přitahuje pohledy všech.
„Můžu tě změřit,“ navrhla Patti. „A na nákup pošleme někoho z chlapců.“
„Já tam zajdu,“ nabídl se Kopano.
„Výborně.“ Patti namířila dálkový ovladač na televizi. „Tak se podíváme, jestli o tom
těle nebude něco ve zprávách.“
Zatím nic nehlásili. Možná to policie drží v tajnosti.
Zadívala jsem se na Kaidanův prázdný talíř. Už spořádal tři kusy koláče: třešňový,
dýňový i jablečný.
„Který ti chutnal nejvíc?“ zašeptala jsem mu do ucha.
Jeho pohled se setkal s mým. Cítila jsem, jak mi začíná hořet krk a horko se mi šíří
do tváří. Najednou jsme si oba uvědomili, že nás pozoruje táta. Kaidanovi věnoval
zvlášť vražedný pohled.
Kai rychle vyhrknul: „Nejradši mám jablečný, zlato.“
„Aha.“
Táta se odvrátil a Kaidan na mě vykulil významně oči, jako by chtěl říct „no teda“.
Potlačila jsem smích. Patti k nám zezadu přišla a políbila Kaidana na temeno.
„Jak je, synku?“ zeptala se ho láskyplně.
Věnoval jí chlapecký úsměv. „Báječně, děkuju.“ Patti mu odhrnula vlasy z očí a
popošla ke křeslu.
„Tak mi pověz, co je nového,“ vyzval mě táta. „Viděla jsi ještě Pharzupha?“
„Od té doby, co jsme spolu mluvili na koleji, se vlastně nestalo vůbec nic,“ ujistila
jsem ho.
„Kdys viděla Pharzupha?“ podivil se Blake.
Pověděla jsem jim, jak mě Kníže smilstva překvapil svou návštěvou v novém těle.
„Jo, brácho,“ Blake se otočil ke Kaidanovi, „už je to tak – oba jsme zdědili jmění a
máme otce v tělech mladíků, který jsme v životě neviděli. Kolik lidí to může říct?“
„To je dost trapný,“ prohodil Jay. „Potkat svýho tátu a říct mu: ‚Čau, vole…‘“
„Zahulíme?“ navrhla Marna. Všichni se uchechtli.
„Tys svýho tátu v novým těle ještě neviděl?“ zeptal se Jay Blakea.
„Ne. Asi ho ani neuvidím, když teď žije v Číně, ale to mi nijak nevadí.“
„Víš něco novýho?“ zeptala jsem se táty.
Zavrtěl hlavou. „Jenom že dneska mají tu schůzku ve Švýcarsku. Poslal jsem pár
chlapců na toho Shaxova syna, ještě prověřují, jestli by z něj nemohl být spojenec.
Vypadá slibně, ale dokud to nebudu vědět na sto procent, nechci, abyste s ním jednali.
Jak ti připadal, když jste se viděli?“ zeptal se mě.
Všichni se na mě zadívali. Zamyslela jsem se nad tím.
„Ve srovnání s tou příšernou Caterinou působil normálně, ale stejně bych se k němu
radši neobracela zády. Je slizkej.“
Táta přikývl a prohrábl si rukou vlasy. „Doufal jsem, že se nám do téhle chvíle
podaří získat víc spojenců. Všichni tušíme, že už brzo k něčemu dojde.“
Zmlkli jsme. Dolehl na nás význam jeho slov. Měla jsem pocit, že čas ubíhá nějak
zrychleně.
„Co máme dělat?“ zeptala jsem se.
„Plavat s proudem,“ odpověděl táta. „Musíme být připravení, hlavně duševně, na to,
co proti nám můžou rozpoutat. Buďte silní. Mějte smysly v pohotovosti a využívejte
svůj důvtip. Knížata nebudou čekat, že se proti nim spojíme. Musíme bojovat chytře.“
Poklepal si na hlavu.
Měl pravdu. Nemohli jsme dát dohromady žádný plán, když jsme nevěděli, co proti
nám knížata chystají. Ale to neznamenalo, že jsme slabí.
„Takže… budeme čekat,“ přikývla jsem.
„Čekat,“ opakoval táta a sklopil oči k prázdnému talíři. „A jíst.“
Tak jako vždy, táta se nezdržel dlouho. S Patti jsme ho změřily a pak jsme poslaly
Kopana se Zanií a tátovou kreditkou do nejbližšího nákupního centra, aby mu sehnali
nějaké nenápadné oblečení.
Ti dva se brzo vrátili s velkými taškami.
„To vypadá dobře,“ přikývla Patti, když vytahovala nové konzervativní oblečení.
„Ale tvoje vlasy…“
„To je háro, co?“ zachechtal se táta a přejel si mohutnou rukou po kudrnách, které
potřebovaly ostříhat, nebo aspoň vykartáčovat.
Patti mu podala kšiltovku Miami Heat. Táta si ji nasadil na hlavu a ušklíbl se.
„Jo, ta mi sluší.“
 Všichni tři jsme se pak vydali do obýváku, kde seděli ostatní. I koutkem oka jsem si
všímala tátovy nápadné chůze, kvůli které lidé rappera zdaleka poznávali.
Zatímco se táta bavit s Blakem a děkoval mu, jak si poradil s mou svatbou, přišel za
mnou Jay.
„Hele, když si tvůj táta pamatuje, jak Velký Rotty chodil a mluvil, určitě by taky
dokázal rapovat.“
Jenom jsem zavrtěla hlavou a vyslala ke svému kamarádovi pohled se vzkazem, že je
cvok, ale stejně ho mám ráda.
„Co je?“ Rozchechtal se. Marna se na něj z pohovky pousmála.
Kaidan přišel za mnou a já se do něj zavěsila. Objala jsem ho kolem bicepsu. Táta k
nám přistoupil a položil Kaiovi paži kolem ramen. Vyměnili si vážný pohled.
„Postarej se o mou holčičku, rozumíš mi?“
Kai přikývl. „Jistě, pane.“
Táta ho poplácal po rameni a zadíval se na mě. Hluboko v těch hnědých očích jsem
ho skutečně viděla – tu lásku a starost o mě, které proudily z jeho duše. Pustila jsem
Kaie a natáhla se k tátovi. Objal mě a já ucítila ten hluboký smutek jako vždycky, když
mě měl opustit. Protože jsem nikdy nevěděla, kdy se zase uvidíme.
Políbil mě do vlasů a prohlásil: „Jsem na tebe hrdý. Den co den.“
„Mám tě ráda, tati,“ zamumlala jsem mu do košile.
Pak se otočil k Patti, která stála za mnou. Zatahal ji za vlnitý pramen vlasů jako malý
kluk a pak jí položil ruku na rameno. Mlčeli. Pak Patti poplácala tátu po ruce a usmála
se. Loučení není nikdy jednoduché.
Táta už bez ohlížení posbíral tašky s oblečením a vyšel z domu do tmy. V obývacím
pokoji zavládlo ticho.
 KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Jenom chlapci
Bylo už pozdě, když si Jay a Marna vyšli na procházku. Blake a Ginger hráli
videohry na Jayově konzoli a my s Kaidanem jsme si povídali s Kopem a Zanií. Mezi
Kaidanem, Kopanem a mnou pořád ještě zůstávaly stopy rozpaků, pozůstatek z doby,
kdy jsem s Kopem trávila hodně času a Kaidan žárlil.
Kopano se přes to napětí poctivě snažil přenést a vyptával se mě podrobně na setkání
se Shaxovým synem Markem.
„Jako spojenec by byl bezva,“ prohlásila jsem. „Ukradnul mi klíčky od auta doslova
pod nosem. Ale nedokážu se v něm moc vyznat. S Caterinou se choval dost nečitelně.
Rozhodně není její přítel, což mi dává jistou naději.“
„Je divné, že její otec je náš spojenec,“ poznamenal Kaidan.
„To je.“ Nejdivnější ze všeho mi připadalo říkat otec, protože Jezebet teď byla žena,
první kníže s ženským tělem.
K výměně těla muselo dojít až po početí Cateriny. Podle toho, co jsem se dozvěděla,
byla Jezebet mezi knížaty tátův jediný spojenec. Ale on se mi moc nesvěřoval, takže jsem
se možná pletla.
Když se Jay a Marna vrátili z vycházky, donesl si Jay kytaru. Hrál na ni slušně, ale
mnohem líp mu to šlo na pianu. Chvíli marně bojoval s nějakým akordem, pak to vzdal
a podal nástroj Kaiovi. Srdce mi poskočilo.
Vzpomněla jsem si, jak mluvil o tom, že hraje na kytaru, ale nikdy jsem ho neslyšela
ani neviděla hrát. Začal ladit jednu strunu za druhou, pečlivě poslouchal, jak znějí.
Dívala jsem se, jak se jeho ruce pohybují po strunách a dřevu nástroje, něžně a uctivě,
jak se jeho tělo přizpůsobuje tvaru kytary, která se stala jeho součástí… začaly se mi potit
ruce. Z pohledu na to, jak se Kaidan ztrácí v hudbě, jsem byla vždycky vedle. Začala
jsem dýchat přerývaně a nedokázala jsem od něj odtrhnout oči.
V tu chvíli Kai vzhlédl a zjistil, že na něm visím očima. On to věděl! Věděl, co se
mnou dělá. Poznala jsem to, protože jeho znamení na hrudi se zvětšilo.
Naklonil se stranou od ostatních a ukázal mi znakovou řečí: Chci být s tebou dneska v
noci sám.
V Pattině domě bude dneska určitě spát dost lidí… Odpověděla jsem mu stejným
způsobem: Já to zkusím zařídit.
„Skvělý,“ zašeptal a po tváři se mu rozlil neodolatelný úsměv.
„Hej, Kaie!“ zavolal na něj přes pokoj Jay.
„Co, kámo?“
„Jaký je rozdíl mezi bubeníkem a velkou pizzou?“
Kai se na něj usmál. „Nemám tušení.“
„Velká pizza nakrmí celou rodinu.“
Všichni se zasmáli.
„V tom případě díky za tatíkovy prachy, ne?“ ušklíbl se Blake.
 „To je sakra pravda.“ Kaidan se znova soustředil na kytaru. Začal hrát první noty
populární balady a já se zadívala na jeho předloktí a svaly na pažích. Pohybovaly se
zdánlivě bez nejmenšího úsilí. Fascinovalo mě, jak se Kaidan dokáže soustředit a
ponořit se do vlastního světa. Každý zvuk byl čistý a plný života a mně z nich pěnila
krev a v hlavě mi omámeně hučelo. Ano, dneska v noci si toho kluka odvedu domů.
Protože je můj.
Šla jsem nahoru, kde Patti zrovna připravovala pokoje pro hosty. Popadla jsem
prostěradlo na druhé straně, abych jí pomohla. „Víš… tak jsem si říkala, jestli by ti
nevadilo, kdybychom s Kaiem jeli na noc ke mně na kolej, když už máš stejně plný
dům a tak… Ráno se hned vrátíme, jo?“
Snažila se tvářit vážně, ale viděla jsem, že bojuje s pousmáním. „Samozřejmě,
miláčku.“ Sice to byla žena, která mě vychovala, ale vždycky taky byla velkou
romantičkou.
S Kaidanem jsme nebyli jediní, kdo se kolem půlnoci pohyboval po kampusu, ale
nejspíš jsme byli jediní střízliví. V jednu chvíli jsme zaslechli vzdálený jásot. Vzápětí Kai
vybuchl smíchy. Sledovala jsem jeho pohled a špicovala uši, až jsem rozeznala tři nahé
kluky, jak uhánějí přes univerzitní nádvoří.
Kaidan mi zakryl oči. Oba jsme se prohýbali smíchy.
Minuli jsme skupinu dívek, které si hlasitě povídaly a chichotaly se jako šílené. Když
uviděly Kaidana, zmlkly a soustředily veškerou energii, aby na něj zíraly. Kai se po nich
ani neotočil, ale jeho prsty se sevřely kolem mých těsněji, jako by mě chtěl uklidnit.
Sotva jsme kolem nich přešli, začaly se zase bláznivě chichotat a mluvily jedna přes
druhou o tom, jak jsou všichni nejlepší kluci zadaní. Připadalo mi zvláštní, že
vypadáme jako normální dvojice vysokoškoláků. Kaidan mi pustil ruku a objal mě
kolem ramen, já jeho kolem pasu a palec jsem mu zahákla za pásek kalhot. Opatrnost
jsme dnes hodili za hlavu, ale Kaidanovy oči stejně zůstávaly ostražité. Pořád pátraly
kolem.
Když jsme došli blíž ke koleji, napadlo mě, jestli nebude problém vzít ho dovnitř. Asi
bude – byla už noc a on tady ani nestudoval. Poslala jsem ho k postranním dveřím, aby
tam na mě počkal, než pro něj přijdu. Sotva jsem mu otevřela a zabouchli jsme za
sebou, přitiskl mě ke zdi a tvrdě políbil. Přitáhla jsem si ho k sobě a nechala své tělo
splynout s jeho, vychutnávala jsem si, že jsme konečně sami. Přiměla jsem se odtáhnout
rty od jeho, jen abych mu mohla říct:
„Jen pro příště – hrát na kytaru mi můžeš kdykoli.“
Tmavé vlasy mu visely do očí, když se nade mnou skláněl. Byl tak krásný. „Líbilo
se ti to, viď?“
Znovu se zmocnil mých úst a já zasténala, když jsem si vzpomněla, jak se jeho ruce
pohybovaly na kytaře. A teď na mně.
Ušklíbl se. „Mně se zase líbilo, jak jsi mě sem propašovala.“
„To víš, jsem rozená rebelka,“ zažertovala jsem. „Kolejní zvyky přejdou člověku do
krve a ani u toho nemusí chodit na přednášky.“
Kaidan nakrčil nos. „Něco tady páchne.“ Podezíravě se zadíval na podlahu.
„Vidíš? Další zkušenost. Pojď za mnou.“ Táhla jsem ho ke schodům a dávali jsme si
pozor, abychom se vyhýbali podezřelým loužím.
Když jsme se dostali do mého pokoje, Kaidan mi připomněl všechno, po čem se mi
stýskalo od svatební noci, a ještě mnohem víc.
Ve dvě ráno jsme napůl spali, přitulení k sobě jako dvě lžičky v příborníku na mé
velké posteli. Přejížděla jsem mu prsty po rameni.
„Dovolíš si někdy snít?“ zeptala jsem se ho. „O tom, jaká by mohla být budoucnost?“
Kaidan se zarazil. „Ne. Ale vsadím se, že ty ano.“ Políbil mě na nahé rameno.
„Jo.“ Když jsem zjistila, že patřím k nefilům, na čas jsem svoje sny odsunula. Ale
když jsem se dozvěděla o proroctví, probudily se ve mně nové. Sny mi dodávaly naději.
„Chci, abys snil se mnou.“
Kai zaváhal. Věděla jsem, že vyrostl ve strachu před tím, jak mohou být tyhle
toužebné představy nebezpečné.
Nakonec řekl: „Pověz mi, co čeká nás dva v tvých snech, moje sladká Ann.“
Usmála jsem se do tmy. „Začíná to tím, že porazíme knížata. Ona zmizí, my
přežijeme. Budeme si moct dělat se svými životy, co budeme chtít. Ty žiješ hudbou,
takže bys u ní asi zůstal. Já bych vystudovala vysokou a stala se sociální pracovnicí.
Mohla bych rozeznat, v jakém nebezpečí děti jsou, už podle jejich aury. V tom bych byla
proti lidem ve výhodě. Dokázala bych děti zachránit, než se jim stane něco špatnýho.“
„To si umím představit.“ Kaidan mi odhrnul vlasy z krku. Cítila jsem, jak jeho rty
putují dolů k mému rameni a kolem důlku ke krku, ale věděla jsem, že mě pořád
poslouchá. Pokračovala jsem.
„Bydleli bychom, kde bys chtěl. Patti by se asi přestěhovala za námi. Po pár letech v
práci bychom si mohli adoptovat první dítě.“
„Páni. Děti.“
„Jo… ráda bych jich měla pět nebo šest.“
„Pět nebo šest?“
Potlačila jsem zachichotání.
„Seš cvok,“ informoval mě. „Jednoho chlapečka. Maximálně dva, ale i to je moc.“
Nemohla jsem uvěřit, že tu hru hraje se mnou.
„Musíme mít i holčičky!“
Cítila jsem, jak za mnou strnul. Najednou kolem všechno ztichlo.
„Holčičky ne,“ pronesl smrtelně vážně.
Otočila jsem se tváří k němu. Než jsem stačila něco říct, posadil se a zachvěl.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
Promnul si unavené oči rukou. „Neumím si představit, že bych… že bych se staral o
děvče a díval se, jak kolem ní krouží všichni ti mizerové s rudou aurou… to by mě
zabilo. A zasloužil bych si to, protože já bych byl z těch mizerů ten nejhorší.“
„Kaie…“ dotkla jsem se jeho paže.
„Ne, kotě, promiň, ale děti k mým snům nepatří. Zvlášť ne holčičky.“
„Dobře,“ zašeptala jsem. Přisunula jsem se blíž a přejela mu rukou po předloktí.
„Pojď, zkusíme se trochu prospat.“
„Promiň,“ opakoval.
Natáhla jsem se na bok, aby si ke mně mohl přilehnout, a jemně ho vtáhla do
postele. Ucítila jsem na krku jeho dech.
„Zlobíš se na mě?“ zašeptal.
Rychle jsem se k němu otočila obličejem. „Ne, Kaie.“ Položila jsem mu dlaň na tvář,
kde mu rašilo strniště. „Chápu tě. Jen jsem to tak plácla. Nemyslela jsem to vážně.“
Rychle jsem ho políbila na rty. Pátral v mých očích.
„Zničil jsem ti sen.“ Pronesl to tak hrozně smutně.
„Ne, nezničil. Čeká nás společná budoucnost. A to je víc, než jsem si kdy myslela, že
budu mít. Miluju tě.“
Znova jsem ho políbila a cítila jsem, jak roztává.
„Zkus usnout,“ vybídla jsem ho. „V osm máme být u Patti na snídani.“
Naposledy jsem ho políbila a otočila se k němu zády. Cítila jsem horkost jeho těla,
když mě objal kolem pasu a přitáhl si mě blíž.
Když jsem se nořila do spánku, ještě napůl při vědomí jsem uslyšela jeho šepot. „Můj
sen jsi ty. Můj jediný sen.“
A najednou, tak strašně brzy, bylo sedm. A pak nám trvalo hrozně dlouho dostat se z
postele. Začal s tím Kaidan, ale já to rozhodně nechtěla ukončit. Odpoledne letěl do
Kalifornie a já netušila, kdy ho zase uvidím. Tiskli jsme se k sobě a hladověli po svých
dotecích. Tolik jsme se zdrželi, že jsme pak měli sotva čas dát si rychlou sprchu. Poté
jsme spěchali k Patti, abychom ještě mohli strávit poslední chvíle s ostatními, než se
budeme muset zase rozdělit.
Když jsme dorazili do domu, panovala tam melancholická nálada. Marna a Jay se
pořád drželi za ruce. Patti měla zarudlé oči, ale nebrečela, naopak se nás snažila
rozveselit omeletami a bramborovými placičkami. Já šla rovnou ke kávovaru a nalila
jsem dva šálky, pro Kaidana i pro mě – jemu černou, pro mě se smetanou a cukrem.
Vzal si ode mě vděčně hrníček. Když jsme upíjeli, klouzala jsem očima po jeho zarostlé
bradě a rozcuchaných vlasech – z postele i od mých prstů.
Přistihl mě, jak na něj zírám. Sklopila jsem oči do šálku a usmála se.
Ostatní probírali cestovní plány. Blake měl odvézt svým tryskáčem dvojčata do
Washingtonu a pak Kopana a Zanii do Bostonu. Navrhl Kaidanovi, jestli nechce letět s
ním, protože se pak vracel do Kalifornie, ale Kai už si koupil letenku na poledne do
Atlanty. Musel vyzvednout urnu s popelem Richarda Rowea a podepsat dokumenty v
realitní kanceláři na prodej sídla.
Nastal čas se rozloučit. Dívat se, jak se Marna nedokáže odtrhnout od Jaye, rvalo
všem srdce. Nakonec ji Kope musel vzít kolem ramen a odtáhnout ji ven.
Zůstala jsem mlčky stát v hale s Kaidanem, Patti a Jayem, zatímco ostatní odjížděli.
„Měli jsme štěstí, že jsme se ještě mohli takhle sejít, co?“ ozval se Jay.
„To měli,“ zašeptala jsem.
Patti ho pohladila po zádech a smutně se na něj usmála. Pak odešla do kuchyně.
Kaidan si odkašlal a podíval se na Jaye. „No… a máš nějaký nový věci, co bych si
moh poslechnout? Nějaký vlastní?“
„Jednu jo…“ Vydali se spolu do obývacího pokoje, mluvili o hudbě a já šla do
kuchyně pomoct Patti s nádobím.
Stála nad dřezem a oplachovala talíře, ale pořád si otírala mokré oči do trička.
Uslzeně se na mě usmála.
„Jsem hrozná. V poslední době pořád jen brečím.“
„To bude dobrý.“
Patti se ke mně natáhla s mokrýma rukama a já jí padla do náruče. S úlevou jsem se
nadechla její vůně, která mi připomínala ovesnou kaši.
„Mám tě tak ráda,“ vzlykla. „Děkuju, že jsi je sem všechny přivedla, že jste mě vzali
mezi sebe.“
Už jsem otevírala pusu k odpovědi, když se na okraji mého zorného pole mihlo něco
temného, hned za oknem. Do žil se mi vlil adrenalin. V panice jsem odskočila od Patti,
až vyjekla. Ale když jsem doběhla k oknu, venku už nic nebylo.
Kai vrazil k nám a rozhlédl se po kuchyni. Zhluboka jsem se nadechla, abych
uklidnila své roztřesené nervy, a ukázala mu znakovou řečí: Myslela jsem, že jsem něco
viděla za oknem, ale spletla jsem se. Asi to byl jen mrak nebo pták.
Sevřel rty k sobě. Půjdu to zkontrolovat, ukázal mi.
Jay s ustaraným výrazem přešel k Patti a objal ji ochranitelsky kolem ramen.
Naznačila jsem jim, aby zůstali, kde jsou. Jestli nás tady našli našeptávači, jsme
prozrazení. Knížata pochopí, proč jsme se sešli.
Kai vyšel předními dveřmi ven a já prohlédla celý dům a vykoukla ze všech oken.
Nic. Kai se vrátil a zavrtěl hlavou. S úlevou jsem vydechla.
„Promiň,“ hlesla jsem. „Jsem paranoidní.“
„Máš na to plné právo,“ ujistila mě Patti. Pořád držela Jaye za ruku a zamířila s ním
do obývacího pokoje.
Kai a já jsme se dívali jeden na druhého, oba napjatí a podráždění. Ve Švýcarsku
bylo o šest hodin víc než tady. Teď už knížata míří zpátky domů. Zanedlouho bude náš
svět zase plný našeptávačů.
Kai mi ukázal: Víš jistě, že to nic nebylo?
Temná skvrna, odpověděla jsem mu. Rychle zmizela, jako by se jen mihla. Oni
normálně… nevěděla jsem, jak stručně nazvat to, že duchové zůstávají viset ve vzduchu,
tak jsem to ukázala dlaní. Kai sevřel čelist a ve spáncích mu zapulsovala krev.
Měl odjet už za hodinu a já se měla vrátit do kampusu. Přednášky mi začnou až za
pár dní. Než k něčemu dojde, měli jsme předstírat, že dál vedeme naše všední životy.
Zůstali jsme v obývacím pokoji. Napětí nás nepouštělo. Pustili jsme si televizi.
Patti se najednou posadila zpříma, popadla ovladač a zesílila zvuk. Na obrazovce byl
snímek Velkého Rottyho. Všichni jsme se naklonili k televizi a poslouchali reportéra.
Pak se objevil policejní důstojník.
„Nejsme si jistí, jaké motivy za zločinem stojí, ale rozhodně to nebyla práce amatéra.
Krádeže těl jsou velmi vzácný, neobvyklý zločin. Psychologové varují, že ten nebo ti,
kdo se tohoto činu dopustili, jsou velmi pravděpodobně psychicky nemocní. Pokud
byste měli nějaké informace o krádeži těla zesnulého Jamese F. Coopera, známého jako
Velký Rotty, spojte se prosím okamžitě s tísňovou policejní linkou. Rozhodně se
nepokoušejte proti podezřelým sami nijak zasahovat.“
„Ježíši,“ zašeptala jsem.
Na obrazovce se objevila maminka Velkého Rottyho. Měla dlouhé, složitě upravené
vlnité vlasy a nalíčený obličej. Nevypadala tak smutně, jak by člověk čekal, naopak
zářila. „Mám na to vlastní teorii. Myslím, že můj chlapec není mrtvý. Ne, ne.“ Zavřela
oči a zavrtěla hlavou. „Myslím, že to všechno naplánoval. Vzal nohy na ramena a teď si
spokojeně žije na nějakém ostrově!“ Hrdě se rozesmála, jak její chytrý syn napálil svět.
„Proboha…“ ozval se Jay.
„Pořád nechápu, proč si vzal jeho tělo,“ zamumlala jsem. „Vždycky si dával pozor na
všechny detaily.“
„Má toho teď hodně,“ zastala se táty Patti.
„Když to začne působit problémy, může se toho těla zbavit,“ mínil Kaidan.
Patti přepnula televizi na kuchařskou show a já se o ni opřela jako za starých časů,
nechala jsem ji, aby si hrála s mými vlasy. Už jen ty doteky pro mě tolik znamenaly.
Pozorovala jsem Kaidana s Jayem na druhé straně místnosti. Jay něco přehrával na
kytaru a Kai si v rytmu bušil do kolene. Vždycky kousek přehráli, zapsali si noty,
upravovali rytmus. Za hodinu už měli hotovou nádhernou baladu.
Jay se zadíval na notový záznam a tvářil se užasle. Kaidan na mě zamrkal. Věděla
jsem, že pomáhá Jayovi přestat myslet na Marnin odjezd, a tohle byla jediná možná
metoda.
„Asi bych se měl osprchovat a vyrazit,“ povzdychl si Kaidan zdráhavě.
Při myšlence na jeho odjezd se ve mně všechno sevřelo.
„Ukážu ti, kde co je,“ nabídla jsem se a vstala.
Vyšli jsme po schodech nahoru a já mu vyndala z prádelníku ručník a osušku. Mohl
si to vzít i beze mě, ale chtěla jsem s ním ještě strávit pár chvil o samotě. Položila jsem
osušku na okraj umývadla a slyšela, jak za mnou zavírá dveře.
Kaidan mě zezadu objal a položil svoje ruce na moje na umývadle. Vzhlédla jsem k
zrcadlu a zachytila jeho zastřený a intenzivní pohled.
Z hrdla se mu tiše, chraptivě vydralo: „Nechci tě opustit.“
„Já to taky nechci,“ zašeptala jsem.
Objal mě kolem pasu a pořád se mi v zrcadle díval do očí. Otočila jsem se a políbila
ho na horké rty. Pak jsem se odtáhla, i když mě nechtěl pustit. Už jsem ho nesměla dál
zdržovat.
Nechala jsem ho ve sprše a vydala se zpátky do přízemí.
Už jsem byla na posledním schodu, když jsem zaslechla podivný zvuk, jako by Patti
někdo škrtil.
Jay vykřikl její jméno. Tak vyděšeného jsem ho ještě neslyšela.
V hrudi mi vybuchla panika a moje tělo se vymrštilo do akce. Sklonila jsem se,
vyhrnula si nohavici a vyškubla z pouzdra jílec. Pak jsem se rozběhla do obýváku.
Sotva jsem vnímala, jak mi kord radostně poskočil v dlani.
Na pohled, jaký se mi naskytl na prahu pokoje, mě nemohlo nic připravit.
Jay byl obklopený démony. Skákali jeden přes druhého, ale rozeznala jsem v nich tři
našeptávače. Čtvrtý poletoval nad pohovkou o kus dál. Patti jsem neviděla. Jay couval,
sténal, držel se za vlasy a škubal hlavou. Jeho strážný anděl se je snažil odehnat, ale
démoni ho neustále odstrkovali.
Cítila jsem, jak mi pravičkou projelo něco jako elektrický proud. Krev mi hučela v
uších tak, že jsem skoro neslyšela. Přiskočila jsem k démonům a chystala se zaútočit, ale
zarazila jsem se při pohledu na něco, co se svíjelo na zemi před pohovkou.
Patti.
Ten našeptávač, kterého jsem viděla, se vznášel nad ní, ale další démon už byl napůl
v jejím těle. Její strážný anděl zběsile poletoval kolem, ale nedokázal démonickému
útoku zabránit. Z Pattina hrdla se draly dávivé zvuky, jak se snažila bojovat, posadit, ale
jen se zmítala v křečích.
Švihla jsem paží směrem k démonům a z jílce vylétl proud oslnivě bílého světla,
horkého a ostrého. Zasáhl démona, který se snažil posednout Patti. Ozvalo se hlasité
zapraskání a démon se rozprsknul a zmizel. Patti klesla hlava na koberec. Rozkašlala se.
Strážný anděl ji okamžitě zakryl. Démon nad ní strnul v šoku a hrůze, jeho ohavnou
tvář stáhla křeč.
Vyrazila jsem proti němu, právě když se rozlétl k oknu. Ale stačilo švihnutí
světelným kordem, který se ho dotkl jen špičkou, a duch sebou bolestí zaškubal a
rozplynul se. Kord ho možná poslal zpátky do pekla, nebo ho úplně vyhladil – to jsem
nevěděla a bylo mi to jedno.
Shora se ozvaly nějaké zvuky. Došlo mi, že Kaidan nás slyšel a bude dole za pár
vteřin, ale nechtěla jsem, aby našeptávači podali zprávu, že tu byl.
„Nechoď sem!“ zaječela jsem.
Pak jsem se vrhla přes pokoj na dalšího ducha, který odlétl od Jaye a pokusil se
napadnout Patti. S hlasitým lupnutím zmizel.
Jay uskočil a při pohledu na kord v mé ruce se zatvářil zděšeně. Další dva démoni
neochotně vzhlédli jako supi, když je něco vyruší z hostiny na mršině.
V obličejích se jim mihl výraz prozření a vykřikli vysokými, pronikavě nelidskými
skřeky, jaké mohou slyšet jen jiní démoni a jejich děti.
Vykřikla jsem na Jaye: „Uhni!“ a ten bez váhání poslechl, zatímco moje pravička
opsala oblouk vzduchem. Světlo se zakouslo do jednoho z démonů a těsně minulo
druhého. Ten sebou švihnul a prolétl stěnou na zadní dvorek.
Slyšela jsem, jak Kaidan dusá po schodech.
„Sakra!“ Rozběhla jsem se k zadním dveřím a prudce je otevřela. Pak jsem se vyřítila
na dvorek. Ještě jsem zahlédla démona, jak odlétá mezi stromy a mizí z dohledu. Byl
pryč.
Ne!
Světlo kordu pohaslo, protože pominulo i nebezpečí. Ruka mi vychladla a
znecitlivěla.
Teď jsem byla v maléru. V pořádném maléru. Protožeten duch mě právě letěl
prásknout všem knížatům a legionářům. Teď se dozvědí o Kordu spravedlivých.
Normálně by mě zachvátila panika, ale na to nebyl čas. Nohy už mi poháněl čirý
adrenalin, když jsem se rozběhla dovnitř a našla Jaye a do půl těla nahého Kaidana, jak
se shýbají nad Patti. Ta seděla na zemi se zády opřenými o pohovku. Tvář měla bledou
a vlhkou potem.
Padla jsem na kolena vedle Patti a chytila ji do náruče. Sevřela mě v objetí, ale jen
slabě.
 „Jsi v pořádku?“ zašeptala jsem.
„Nevím, co se stalo. Je mi tak špatně a jsem vyděšená a…“ Zachvěla se. Přidržela
jsem ji těsněji u sebe.
„Kdo tady byl?“ zeptal se Kaidan.
Když jsem ho viděla, jak se tam polonahý sklání k Patti, došlo mi, jak hrozně rychle
se to všechno seběhlo. Vlasy měl mokré, na prsou a ramenou se mu třpytily kapky
vody.
„Vůbec nevím,“ vyhrknul Jay. „Bylo to tak divný, kámo. A měls vidět Annu! Co je to
za věc?“ ukázal na jílec, který jsem pořád držela. „Celý se to rozsvítilo. A jak rychle se
pohybovala! Ještě jsem nikdy nikoho neviděl tak lítat!“
Mně to rychlé nepřipadalo. Spíš žalostně pomalé, jako v noční můře.
Kaidan se přikrčil vedle mě, celý sevřený napětím, a vzal mi obličej do dlaní. „Co se
stalo?“
„Na Jaye se vrhli tři našeptávači. Dva na Patti. Jeden se ji pokusil posednout.“ Pattina
roztřesená ruka vylétla k ústům a ze rtů jí uniklo znechucené zasténání. Pokračovala
jsem: „Čtyři jsem zabila… ale pátý uletěl.“
„Uletěl,“ opakoval zděšeně.
Zírali jsme na sebe a oběma nám pomalu docházela míra ohrožení. Kaidan se
postavil, prohrábl si vlasy a vykročil ke zdi. Opřel se o ni dlaněmi a procedil: „Do
prdele. Do prdele, Anno…“ Pak zaječel a udeřil pěstí do stěny, až v ní udělal díru.
Jay vykročil k němu, jako by ho chtěl uklidnit, ale Patti ho zarazila.
„Nech ho. Musejí hned zmizet.“
„Vy byste měli taky,“ řekla jsem jí. Uvnitř jsem se chvěla. To já jsem je ohrozila.
„Předtím jsem viděla jednoho v kuchyni. Myslela jsem, že se mi to jen zdálo, ale musel
to být on. Viděl, jak se objímáme. Vy dva se musíte schovat. Musíte vyrazit na cestu a
být pořád v pohybu, nezůstávat na jednom místě víc než přes noc.“
Pomohla jsem jí na nohy a ona i Jay se rozběhli nahoru pro svoje zavazadla. Otočila
jsem se ke Kaiovi. Stál opřený zády o zeď a zakrýval si oči dlaněmi.
„Kaie.“
Spustil ruce a zadíval se na mě, v jeho očích jsem spatřila stejný strach jako tehdy ten
večer na shromáždění v New Yorku. Strachoval se o mě.
„Nejspíš nevědí, že jsi tady byl taky,“ ozvala jsem se. „To je naše výhoda.“
Zamyslel se nad tím a přikývl.
Museli jsme jednat rychle. „Ještě nejseš na seznamu podezřelých, takže se můžeš
pohybovat volně. Rozdělíme se a –“
„Ne.“ Kaidanův tón nepřipouštěl žádnou diskuzi. „Zůstanu s tebou.“
Ach ne. Tvářil se nesmlouvavě a neoblomně. Já s ním taky chtěla zůstat, ale nebylo to
moudré.
„Jak tě uvidí se mnou, dozví se, že seš na mojí straně, a udělají si terč i z tebe. Vezmi
to z týhle stránky –“
„Zůstaneme spolu.“ Jeho ocelový pohled mě varoval, abych se mu vůbec nesnažila
odmlouvat. Takhle odhodlaného jsem ho ještě neviděla. Věděla jsem, že kdybych se
bránila, klidně mě bude sledovat i proti mé vůli. A na hádky jsme neměli čas.
 Povzdychla jsem a odvrátila se. „Fajn. Sbalíme si věci a padáme.“
Kaidanovy rysy zjemnila úleva.
Popadli jsme tašky. Jay mě rychle objal a Patti si při táhl Kaidan.
„Prosím, buď opatrná,“ zašeptala jsem Patti.
„O mě si nedělej starosti,“ odbyla mě rychle a hlas se jí třásl, když vzala do dlaní můj
obličej. „Nezapomeň, že zvládneš všechno, když do toho vložíš celé své srdce. A já bych
pro tebe udělala všechno, Anno. Kdybych mohla, vybojovala bych tu bitvu za tebe.“
Pevně jsme se objaly.
Hrdlo se mi stáhlo, když jsem zašeptala, jako už tolikrát: „Mám tě ráda.“
„Já tebe taky, holčičko moje. A už běžte.“
Nejsilnější žena, jakou jsem kdy poznala, mě od sebe mírně odstrčila. Vyrazili jsme.
 KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Žoldák
Kaidan se natáhl pro moje klíčky od auta a posadil se za volant. V jedné z Jayových
kšiltovek jsem si sedla vedle něj a vyjeli jsme z rozestavěné čtvrti. Kai se podíval na
tachometr a zatvářil se, jako by to na něj udělalo dojem.
„To vozítko má docela páru.“
„Jo, na to asi táta dbal, když mi ho kupoval.“ Bylo trochu smutné, že mi táta vybíral
auto s předtuchou, že v něm jednoho dne budu utíkat.
Kaidan se na mě zadíval, jako by si až teď všiml mé pokrývky hlavy. Napadlo mě,
jestli vypadám směšně, ale vtom se jeho znamení zvětšilo a zapulsovalo. Odtrhl ode mě
oči a přišlápl plyn, až mě zrychlení vmáčklo do sedadla. Když jsme vyrazili na
Mezistátní 81, skoro jsem se bála podívat na tachometr.
„Kam jedeme?“
Pokrčil rameny. A když promluvil, znělo to naštvaně.
„Nemám ponětí. Asi do hor.“
Promnula jsem mu rameno, abych ho trochu uklidnila.
„Je to moje vina,“ ozval se. „Měl jsem letět dřív, tys mohla zůstat na koleji a nic z
toho by se nestalo.“
Zavrtěla jsem hlavou. Tohle je riziko lásky – člověk chce být s tím druhým co nejvíc.
Nenáviděla jsem pomyšlení, že jsem nás oba vystavila nebezpečí, ale nemohla jsem kvůli
tomu litovat našich společných hodin.
„Není to tvoje vina. I kdybys letěl brzo, stejně by mě mohli přistihnout, jak objímám
Patti. Jednou to muselo prasknout, Kaie.“
„Ale nemuselo to být teď.“ Prsty, kterými svíral volant, měl úplně bílé a křečovitě
zatínal čelist. Bylo mi ho líto. Věděla jsem, že vůbec nevěří tomu, že by to někdo z nás
mohl přežít.
„Musíme doufat,“ zašeptala jsem.
Už otevíral pusu, aby mi odpověděl, když mu zazvonil telefon. Vytáhl ho z kapsy a
srdce se mi rozeběhlo.
Oba jsme zírali na neznámé oregonské číslo a Kaidan zaklel.
Pharzuph.
Když přijal hovor, úplně jsem znehybněla.
„Prosím.“
„Tady Pharzuph. Tohle je moje nové číslo, tak si ho ulož do telefonu.“
Po páteři mi přejel mráz.
„Ano, otče.“
„Jsi v Atlantě?“
Kaidan se otočil na mě. Zadržovala jsem dech. Bylo tak podivné, že Pharzuph mluvil
mladým hlasem s americkým přízvukem.
„Ještě ne.“
 „Sejdeme se v našem starém domě v devět večer. Letím tam. Musíme něco probrat.“
Kaidan si odkašlal. Viděla jsem, jak mu na krku pulsuje tepna.
„Dobře, otče, v devět hodin.“
„Buď tam včas.“ Pharzuph zavěsil.
Kaidan sevřel telefon v ruce, až jsem měla strach, že ho rozdrtí. „Mluvil pořádně
povýšeně. Víc než obvykle.“
„V tom novým těle je naprosto nesnesitelnej. Až ho uvidíš, bude se ti chtít vrazit mu
rovnou pár facek.“
Odfrknul si a skoro se usmál. Vzala jsem mu telefon z ruky a propletla si prsty s
jeho. Oba jsme se chvíli pevně drželi.
Pak jsem se k němu otočila. „Jestli se nám povede dostat se do Georgie tak, aby nás
spolu nikdo neviděl, schovám se někde tak kilometr od domu a budu poslouchat.“
„Anno –“
„Ne. Tys chtěl zůstat pohromadě, takže mě to musíš nechat udělat. Kdyby ti chtěl
ublížit, Kaie, přísahám, že se tam objevím. A zabiju ho.“
Vážnost v mém hlase i moje slova ho přiměla zadívat se mi přímo do očí.
„Mluv ještě chvíli takhle, Anno Roweová, a budu muset zajet někam na
odpočívadlo.“
Ušklíbla jsem se. „Na to není čas. Lehnu si na sedadlo, aby na mě nebylo vidět.“
Přelezla jsem mezi sedadly dozadu a vysloužila si tak plesknutí po zadečku. Zakryla
jsem se dekou, kterou jsem si vzala od Patti. Takhle to aspoň zvenku vypadalo, že je
Kaidan v autě sám. Otočil se ke mně a přejel mě vášnivým pohledem.
Šťouchla jsem ho do ramene. „Koukejte na silnici, pane řidiči.“
Poslechl mě a pustil rádio. „Snaž se prospat.“
Všechno hrálo proti nám. Před rokem a půl jsem vztáhla ruce k nebesům a slíbila
jim, že se mnou můžou počítat. Teď se mělo naplnit proroctví, mělo dojít k pozemské
válce démonů s jejich dětmi a já budu stát v čele nefilů. Žaludek se mi sevřel.
Kvůli Kaidanovi jsem zavřela oči a předstírala spánek.
Kaidan dojel do Atlanty za sedm hodin. Zastavil jen jednou, aby nabral benzin.
Celou dobu jsem byla jako na trní a čekala na Kaidanův výkřik: „Našeptávač!“ Ale ten
nikdy nezazněl.
Když jsme se blížili k Atlantě, přestali jsme si povídat a Kaidan vypnul rádio. Když
zaparkoval a já se zvedla, překvapilo mě, kde to jsme. Katolický kostel? Tázavě jsem se
na něj zadívala a on mi ukázal znakovou řečí: Legendy tvrdí, že svěcená voda umí víc než
jen zahánět zlo. Pro démony je prý jako jed.
Nazdvihla jsem obočí. Ta představa se mi líbila.
Tiše jsme zamířili do kostela a zkoumali oblohu, ale neviděli jsme nic než letní
mráčky. Uvnitř bylo chladno, ticho a liduprázdno. Uviděli jsme sochu anděla s
obrovskou mušlí, ve které měl svěcenou vodu. Kaidan k němu přistoupil a naplnil
vodou prázdnou láhev, kterou si přinesl v kapse.
Někdo sem jde, začal ke mně znakovat. Připrav si nůž. Rychle.
Oba jsme vytáhli nože. Napodobila jsem Kaidana a namočila si čepel do svěcené
vody, ale zároveň jsem se styděla za to, že jsem tak poskvrnila posvátnou tekutinu.
 Vyběhli jsme z kostela, právě když se z vedlejší chodby ozvaly kroky. Naskočili jsme
do auta a ujížděli z parkoviště. Když jsem se otočila, spatřila jsem na schodech kostela
muže s kolárkem i s jeho strážným andělem. Kněz udělal za odjíždějícím autem laskavé
znamení kříže, jako by nám žehnal. Natáhla jsem se na zadní sedadlo a vydechla.
Další zastávkou bylo parkoviště u půjčovny aut. Bylo sedm večer, když jsme oba
vystoupili z mého vozu a zadívali se na sebe. Neodvažovali jsme se dotknout pro případ,
žeby tu někde byli našeptávači. Snažila jsem se mu dát najevo všechnu svou lásku a
podporu. Kaidan si tiše vzdychl, než se mě znakovou řečí zeptal: Máš taky tak hrozný
hlad?
Polkla jsem smích a přikývla. Když se o tom teď zmínil, došlo mi, jak jsem
vyhladovělá. Ale najíst spolu jsme se už rozhodně nemohli, bylo načase se rozdělit a
zůstat každý zvlášť, dokud odsud Pharzuph neodletí. Zmocnila se mě nervozita. Kaidan
se zadíval na oblohu, než se ke mně naklonil a vlepil mi rychlý polibek na rty.
Jak bude pryč, spojím se s tebou, znakoval.
Nechtěla jsem, aby se sešel s Pharzuphem. Co má jeho otec v plánu? Věří Kaidanovi
doopravdy, nebo je to past? Kai měl sice nůž a svěcenou vodu, ale co by mu to bylo
platné, kdyby se ho Pharzuph rozhodl zastřelit jako Mammon tam na ostrově svého
syna Flynna?
Nedělej si starosti, ukázal mi Kaidan.
Zavrtěla jsem hlavou. Trochu mě pobavilo, že mi tak snadno dokáže číst myšlenky.
Kaidan ucouvl a v mém nitru se rozevřela bolestná propast. Vydala jsem se ke svému
autu a se zdráhavým smutkem jsme se rozjeli každý jinam. Teď už jsem se mohla jen
modlit. A být připravená k činu, když to bude třeba.
Koupila jsem si večeři a pak si našla místo na zaparkování ve čtvrti, kde dřív
Roweovi bydleli. Zastavila jsem za několika vzrostlými stromy, v té části ulice, kterou by
Pharzuph neměl projíždět. Meditovala jsem, snažila se uklidnit rozjitřené nervy, které mě
pálily jako kyselina. Jestli se Kaidanovi něco stane…
Ne. Nemůžu, nesmím uvažovat takhle.
Zhluboka, neslyšně jsem dýchala. Kolem panovalo ticho.
Vyslala jsem svůj nadpřirozený sluch ke Kaidanovu domua pátrala po něm, až jsem
ho našla v jeho staré klubovně ve sklepě. Skoro jsem nadskočila, když se mi do uší
opřela hlasitá hudba – Kaidanův způsob, jak se uklidnit.
Za stromy jsem spatřila zářící reflektory auta, které vjelo do ulice. Tělem se mi rozlil
adrenalin. Zadržela jsem dech a srdce mi mocně poskakovalo, když auto zabočilo na
dlouhou příjezdovou cestu k domu Roweových. Kai asi taky poslouchal, protože hudba
se trochu ztlumila.
Když reflektory zhasly, už jsem neviděla nic, jen pruh stromů, který mě odděloval od
domu. Musela jsem spoléhat jen na svůj posílený sluch, což byl můj nejslabší smysl,
zvlášť když jsem byla nervózní. Jílec jsem měla pro všechny případy na klíně, abych
mohla vyskočit z auta a běžet Kaidana bránit, kdyby bylo třeba. S usilovným
soustředěním jsem nasměrovala sluch na Pharzuphovy kroky.
Srdce se mi rozbušilo ještě víc, když jsem zaslechla, jak kníže schází po schodech do
suterénu. Otevřel dveře a na ušní bubínky mi zaútočila divoká melodie. Nasměrovala
jsem se na oba muže.
„Vypni ten kravál,“ vyzval syna Pharzuph. Když hudba utichla, slyšela jsem
Pharzuphovo mumlání, jak postrádá ty časy, kdy se milenky sváděly vážnou hudbou a
vybraným chování. Představila jsem si ho, jak si jako obvykle dramaticky mne spánky.
Dokonce i démoničtí rodiče zřejmě pociťují generační propast mezi sebou a svými
potomky.
Kaidanův hlas zněl klidně a pokorně. „Rád tě zase vidím, otče. To nové tělo sis
vybral skvěle.“
„To je pravda,“ souhlasil Pharzuph. Slyšela jsem, jak šustí nějaké papíry. „Zítra máš
podepsat dokumenty v realitní kanceláři?“
„Zítra ráno, ano.“
„Tady je číslo mého nového účtu. Peníze na své potřeby dostaneš z mé životní
pojistky a z dědictví. Všechno ostatní přepošleš mně. Jestli bude scházet jediná penny,
poznám to.“
„Rozumím,“ odpověděl napjatě Kaidan.
„Dobře.“ Znělo to, jako by se Pharzuph zhluboka nadechl a větřil. „Cítím tady starý
dobrý chtíč. Vždycky jsi byl dobrý pracant.“
Žaludek se mi sevřel.
Následovalo ticho naplněné překvapeným mlčením. „Děkuju, otče.“
„Ale věci nejsou vždycky takové, jaké se zdají, co?“ Pharzuphův hlas zněl jako
pobavená výzva.
A sakra.
„V jakém smyslu?“ zeptal se Kaidan.
„Něco není, jak má být.“ Pharzuph se začal pohybovat malými sebevědomými
krůčky. Znělo to, jako by Kaidana obcházel. Představila jsem si, jak se kolem něj plíží
jako šelma na lovu, snaží se syna zastrašit. „Pořád jsem nedokázal přesně určit co. Už
od toho shromáždění, kam dorazili ti zatracení andělé, jsme sledovali dceru Belialovu.“
Kaidan si odfrknul. „Tu? Bez urážky, otče, ale nechápu, čím si tak bezvýznamná
nefka zasloužila vaši pozornost. Pracoval jsem s ní, je v tom dobrá, ale jinak je dost…
nudná.“
Au.
„Takže sis společné chvíle s ní neužil?“
„To netvrdím, užil, ale potom jsem zase rychle zmizel. Když není opilá, není s ní
žádná zábava.“
Pharzuph se zachechtal. „Vím, že to pro tebe s ní byla nepříjemná povinnost, ale
muselo se to stát. Jenže nějak nám stejně dokázala uniknout z radaru a teď se ukázalo,
že je pro nás hrozbou.“
„Hrozbou?“ Kaidan se rozesmál.
„Ty si myslíš, že žertuju?“ Pharzuphův hlas zazněl někde blíž u Kaie. „Myslíš, že je
čas na vtipkování?“
„Samozřejmě ne, otče, promiň. Ale strávil jsem s ní nějakou dobu a myslím, že to je
přehnané. Nezajímá ji nic než to, kde sežene další skleničku.“
„Pak ošálila i tebe.“ Pharzuphův mrazivý hlas studil tak, až mi z něj naskočila husí
kůže. „Ta nudná nefka, kterou pokládáš za neškodnou, byla dnes ráno přistižena, jak se
objímá se svou adoptivní matkou. Poslali jsme tam pět legionářů pro další informace a
ta holka čtyři zabila! Je to žoldák nebes.“
„Co – cože? Jak by to mohla udělat?“ Bravo, Kaidane. To znělo upřímně šokovaně a
nechápavě.
Pharzuph zřejmě zaváhal. Pak zdráhavě pronesl: „Nějakým způsobem byla schopná
použít Kord spravedlivých. S ním může zacházet jen anděl světla.“
Vteřina ticha a pak se ozval Kaidan. „Ale… jak by jí ta andělská zbraň mohla
dovolit, aby ji použila? Je dcera démona, sám jsem ji viděl svádět duše na scestí a… taky
jsem ji měl sám v posteli. Nic andělského na ní není.“
„To já… to my nevíme.“ Poprvé jsem slyšela Pharzupha promluvit jinak než s
naprostým sebevědomím. Skoro poraženecky.
„Není možné, že vám někdo něco nalhal? Aby vás svedl špatným směrem? Totiž, jak
jste se dozvěděli o tom kordu a že měla zabít ty duchy?“
Kaidan vystupoval přesvědčivě. Připadalo mi, že mu jeho otec uvěřil.
„Jeden z nich unikl.“
„Doufám, že si to všechno nevymyslel.“
„Jsou moc hloupí, než aby si dokázali vymýšlet nepravdy,“ namítl Pharzuph. „Ledaže
by ho někdo zneužil. Ale už od pádu jsem neviděl tak vyděšeného démona. Poslali jsme
ho vládci Luciferovi k dalšímu výslechu. Ten už z něj dostane pravdu.“
Zachvěla jsem se. Pharzuph mluvil dál.
„Poslali jsme legionáře, aby našli ji i jejího otce. Belial nám už nějakou dobu uniká,
takže je v tom očividně taky namočený.“
„Vidím, že máš s sebou pár našeptávačů, aby tě hlídali. To je dobrý nápad.“
„Nenechám se tou holkou zaskočit, aby na mě zaútočila někde ze zálohy. Já i ostatní
knížata budeme ozbrojení a připravení. Najdeme ji a svoláme naléhavé shromáždění, na
kterém zjistíme pravdu. A pak se jí zbavíme jednou provždy, andělé sem nebo tam.“
„A jak můžu pomoct?“ zeptal se Kaidan.
„Máš číslo na její mobil?“
„Ne.“
Pharzuph zaklel. „Tak ji najdi. Až ji najdeš, zajmeš ji a okamžitě mi dáš vědět.
Uděláš všechno pro to, abys jí zabránil v útěku, a odvezeš ji na místo, které vybereme
pro konání shromáždění. A co je nejdůležitější, musíš ji odzbrojit. Za žádných okolností
jí nesmí zůstat Kord spravedlivých.“
„Samozřejmě. Začnu hned. Mám pár nápadů, kde by mohla být.“
„Dobře.“ Další Pharzuphova slova už zase ťala ledovým ostřím. „Je ve tvém nejlepším
zájmu, abys mě při splnění toho úkolu nezklamal. Rozumíš?“
I na půl kilometru daleko jsem cítila chlad, jaký mezi nimi rázem zavládl.
„Rozumím,“ odpověděl tiše, bezvýrazně Kaidan.
Pharzuph se po chvíli znovu ozval. „Dnes jdu na noc k Marisse a ráno odjíždím.
Moje nové stanoviště bude v New Yorku, takže je načase, abych se tam usadil. Ty
nemarni čas a pusť se do svého úkolu.“
„Ano, otče, ale… vážně chceš jít k Marisse?“
 Znělo to zmateně a chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Marissa nebude mít ponětí, kdo
ten hezký mladík je. A její nelegální obchod s děvčaty byl přísně utajovaný.
Pharzuph se zasmál. „Marissa je velmi zvláštní lidská bytost. Ví o našem druhu.
Očekává mě a nemůže se dočkat, až zatne drápy do mé nové kůže.“
Málem jsem se pozvracela.
Kaidan si odkašlal. „Jistě je to výjimečná žena, když jsi jí svěřil něco tak důvěrného.“
„Ovšemže je výjimečná. A očekává, že jí budeš i nadále k službám, až tě bude
potřebovat. I když tady už nebydlíš.“
„Dobře, otče. Užij si příjemný večer. Já se dám hned do pátrání po té nefce.“
„Pokud budeš potřebovat pomoc od syna Melchomova, požádej ho o ni. Zdědil po
otci na západním pobřeží značný majetek, což se může hodit.“
Blake. To se ví, že budeme potřebovat jeho pomoc.
„Výborný nápad. Udělám to,“ souhlasil Kaidan.
Pak už nikdo nepromluvil. Byl slyšet jen zvuk kroků, jak oba stoupali ze suterénu a
šli ke dveřím. Pharzuph nastartoval auto a rozjel se pryč.
Tiše jsem vydechla a přehrála si ten hovor v hlavě. Uvažovala jsem o všem, co jsem z
něj zjistila, a byla jsem hrdá na Kaidanovu chladnokrevnost.
Žoldák nebes. Tak takhle mě teď vidí? Jako nebezpečného zabijáka démonů? Ta
představa se mi docela zamlouvala. Byla jsem odhodlaná najít způsob, jak ochránit naši
budoucnost. Kéž bych se jen já sama cítila jako nelítostný zabiják.
Začala jsem se bát. Kaidan nebude moci nechat démony dlouho čekat. Předpokládají,
že mě co nejdřív přivede, aby se se mnou mohli „vypořádat“. Tohle bylo tak rozsáhlé a
dělo se to velmi rychle. Netušila jsem, že budeme muset bojovat s tolika démony
najednou. Vynoří se další spojenci, až zazní bojový pokřik? Pokud ne, pak
napochodujeme do lvích chřtánů s pouhou nadějí, že jim dokážeme zabránit skousnout.
Už jednou předtím mě zachránil zázrak, ale připadalo mi pošetilé doufat v další.
Tentokrát to bude na nás. Musíme bojovat.
 KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Stanovení strategie
Pharzuph byl asi deset minut pryč, když jsem zahlédla, jak se z temné příjezdové
cesty noří reflektory Kaidanova auta. Vyjela jsem za ním a udržovala mezi námi
bezpečnou vzdálenost. Myslela jsem na Patti a Jaye – kam jeli, jestli jsou v pořádku.
Když jsem si vybavila obraz napůl posedlé Patti, všechno ve mně se sevřelo. Donutila
jsem Jaye přísahat, že kdyby se stalo něco podobného, musí mi okamžitě zavolat.
Okamžitě bych dorazila, i kdybych byla na druhém konci země.
Jeli jsme asi půl hodiny. Mlčky jsem sledovala Kaidanova zadní světla a už jsem
přemítala, kam asi jedeme, když zabočil na Vyhlídku.
Páni. Zavrtěla jsem hlavou. Kaidan mě zavedl přesně na to místo, kam mu otec před
dvěma lety nařídil, že mě má vzít a začít mě „cvičit“.
Na malém parkovišti na vrcholku kopce stála dvě auta, dost daleko od sebe.
Neviděla jsem v nich žádné světlo, ale tušila jsem, že určitě nejsou opuštěná. Kai a já
jsme zastavili vedle sebe a oba jsme bez domlouvání vystoupili a zůstali mlčky stát. Nad
námi jasně zářily hvězdy a všude kolem koncertovali cvrčci. Kai přešel k mému autu,
otevřel zadní dvířka a naznačil mi, abych si nastoupila. Obešla jsem auto a otočila se k
němu, zatímco mi držel dvířka. „A co tam budeme dělat?“ zeptala jsem se škádlivě.
Tvářil se vážně. „Domlouvat strategii.“
Kousla jsem se do rtu a pokusila se nasadit stejně seriózní výraz. „Tam vzadu je to
na strategie trochu stísněný.“
Když se ani teď neusmál a nepokusil se o žádnou svou neslavně proslulou sexuální
narážku, vklouzla jsem do auta a on za mnou. Otočila jsem se k němu a dlouze jsme na
sebe zírali. Naše situace byla kritická a Kaidan podle toho vypadal.
„Takže teď jsem tvoje zajatkyně?“ zašeptala jsem.
Moje slova neměla předpokládaný efekt, jeho tvář se stáhla v ještě větší křeči.
Naklonila jsem se a odhrnula mu vlasy z očí.
„Kaie…“
„Nemusíme to dělat,“ vyhrknul naléhavě. „Můžeš se schovat jako Zania.“
Srdce se mi svíralo, když jsem viděla, jaký má o mě strach. Slyšela jsem to v jeho
hlase. Toužila jsem ho nějak rozptýlit, ale už jsme museli čelit pravdě.
„Napořád se schovávat nemůžu. A co by to znamenalo pro tebe? Tvůj otec by čekal,
že budeš pracovat. Marissa by si tě zavolala.“
Zachvěl se. „Mohl bych se schovat s tebou.“
„Tak nemůžeme žít.“
„Copak ty se vážně nebojíš?“ Pátravě se mi zadíval do očí. „Ani trochu?“
„Jasně že se bojím,“ přiznala jsem. „Hlavně proto, že nevím, jak to udělat. Jak mám
čelit knížatům. Ale kolo událostí se už začalo točit a my ho nemůžeme zastavit.“
„Můžeme to zkusit.“ Oči mu v měsíčním světle zazářily vášnivým odhodláním.
Zavrtěla jsem hlavou. Připadala jsem si rozpolcená. Byla jsem vyděšená a netušila
jsem, jestli jsem připravená na ten grandiózní záhadný úkol. Ale potřebovala jsem, aby
mě v tom Kaidan podporoval, protože jen tak jsem se s tou představou mohla nějak
smířit.
Jeho hlas byl tvrdý. Neústupný. „Konečně tě mám, Anno.“
„A každá společná vteřina s tebou byla požehnáním, v jaký jsem ani nedoufala.“
Přejela jsem mu rukama po silných ramenou a zabořila do nich trochu prsty. Nic z
toho, co jsem říkala, nepomáhalo. Neznala jsem slova, která by ho mohla zbavit úzkosti.
Nebo mě. A tak jsem ho místo mluvení políbila.
Přejela jsem mu dlaněmi po krku, pohybovala se pomalu vzhůru a jeho rty se zoufale
vpíjely do mých, až se mi z toho točila hlava.
Zasténal hlubokým mužným zaúpěním na mých ústech. „Bože, Anno.“ Bylo v tom
mnohem víc než jen fyzická touha. Jeho křečovité sevření mi řeklo všechno, co jsem
potřebovala vědět.
Dokázala jsem jen tiše naříkat, takže mě k sobě přitáhl ještě těsněji.
„Co mám dělat?“ zeptal se s bolestí. „Nemůžu tě ztratit.“
„Přestaň o tom uvažovat takhle. Nemůžu proti nim bojovat, když nebudeš se mnou,
Kaie.“
Zadíval se na mě a čelo mu zvlnily vrásky. Věděla jsem, že se cítí sobecky, když si mě
chce nechat pro sebe, když si chce zachovat naši bublinu radosti co nejdéle, i s
vědomím, že nevydrží věčně. Věděla jsem, že mě chce podporovat a že bude, až na to
dojde. Ale právě teď to nezvládal.
Přitáhla jsem si jeho tvář co nejblíž a promluvila proti jeho rtům. „Neztrácíš mě,
Kaie. Jsem pořád s tebou. Drž mě.“
Zabořil mi tvář do krku a udělal, co jsem po něm chtěla. Přidržel mě u sebe a
nepouštěl.
V noci jsme se choulili k sobě pod dekou na zadním sedadle, Kai se opíral o dvířka,
já zády o jeho hrudník. Objal mě kolem pasu a já si s ním propletla prsty. Další dvě
auta postupně odjela. Dívali jsme se na hvězdy a byli ponoření v zamyšlení.
Zašeptala jsem: „Když jsem byla na Vyhlídce poprvý…“
Jeho prsty se křečovitě sevřely kolem mých, skoro to zabolelo.
„Ne s klukem!“ vyhrkla jsem. Málem jsem se rozesmála kvůli tomu, jak jeho stisk
hned povolil. „To bylo ten den, kdy jsem od tebe po tom shromáždění v New Yorku
dostala pohled.“ Znovu jsem cítila, jak se jeho tělo napíná, možná pocitem viny z toho,
jak to mezi námi tehdy dopadlo. Mluvila jsem dál. „Věděla jsem, že tě musím nechat jít
a žese stane něco důležitýho.“ Zaklonila jsem hlavu tak, abych viděla do jeho
ustaraných očí zalitých měsíčním světlem. „Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budeme
spolu. Máme takový štěstí.“
Vytáhla jsem jednu ruku z našeho propletence, abych ho mohla pohladit po tváři.
Zavřel oči, ale napětí z jeho obličeje nezmizelo.
„Kaidane, kdyby se mi něco stalo –“
Prudce zvedl víčka. „Ne. Vůbec se to neopovažuj vyslovit. Nic se ti nestane.“
Ztěžka jsem polkla. Oba jsme věděli, že to vůbec nemusí být pravda.
Oči se mu zablýskly vzrušením.
 „Jestli oba skončíme tam dole…“ Odkašlala jsem si. „V pekle. Tak to spolu
zvládneme. Budeme si navzájem dodávat sílu, než přijde den posledního soudu.“
Neřekl nic, ale koutkem oka jsem viděla, jak mu v krku poskočil ohryzek.
„Nikdy tě neopustím,“ zašeptal. „Přísahám.“
Povzdychla jsem si a přitulila se k němu. V jeho objetí jsem se cítila v bezpečí a
silnější. Jako by naše láska společně utkala pevný provaz, kterého jsme se oba mohli
držet.
A snad se ho nikdy nepustíme.
O pár hodin později mě vzbudilo světlo. Otevřela jsem oči proti prvním paprskům
růžového úsvitu. Choulili jsme se k sobě, napůl jsme seděli, napůl leželi. Srdce mi
roztálo při pohledu na Kaidana, na jeho sladkou spící tvář a vlnité lokny vlasů
přilepené k jeho pokožce. Vypadal mírně a nevinně. Tak klidně.
Asi jsme byli oba vyčerpaní z minulé noci, protože jsem si ani nevzpomínala, kdy
jsme usnuli. Teprve teď mě bodl šíp obav z toho, že nás takhle mohl někdo vidět spolu.
Nechtěla jsem Kaie budit, ale když jsem se pokoušela posadit, přerývaně se nadechl a
prudce se posadil. Přitáhl si mě k sobě a pátral očima po obloze.
„Čistý vzduch,“ ujistila jsem ho.
Vydechl a zase se natáhl.
„Neměli jsme takhle usnout,“ ozvala jsem se a zalovila v kabelce pro žvýkačku.
„Jo.“ Protáhl si krk, který ho nejspíš po spánku v té zkroucené poloze bolel. „To
zrovna nebyl náš nejlepší nápad.“
„Mohli nás přistihnout.“ Kam jsme dali rozum? Našeptávači mě všude honí a my si
klidně usneme venku v autě! Jak jsme jen mohli být tak hloupí?
Kaidanova tvář ztuhla. Zadíval se z okna a pokrčil rameny. Přimhouřila jsem na něj
oči.
„Co to mělo znamenat?“ Napodobila jsem jeho pokrčení.
„Stejně se jim chceš vydat.“
„Ano, ale za našich podmínek. A chci, aby se zmocnili jen mě, ne tebe. Tobě musí
důvěřovat.“
Dál se díval do nekonečného prostoru za okrajem útesu. Věděla jsem, jak moc se mu
nelíbí představa, že budu v nebezpečí „sama“, a nenávidí pomyšlení, že by měl
vystupovat proti mně. Ale dokud mu Pharzuph věřil, byl pro naši věc mnohem
cennější.
Dala jsem mu ruku na koleno, abych ho uklidnila a vysvětlila mu význam jeho role,
ale trochu se posunul a moje dlaň skončila mezi jeho stehny. Odtáhla jsem ji, ale už bylo
pozdě. Jeho rudé znamení se zvětšilo, pak se smrsklo do normálních rozměrů a začalo
pulsovat.
„Asi by bylo lepší přestat na chvíli mluvit,“ pronesl tiše.
Dech se mi vzpříčil v krku.
Ten kluk je vážně nebezpečný.
„Tohle nemůžeme.“ Snažila jsem se být silná, ale olízl si spodní ret, odhrnul vlasy a
auto naplnila pronikavá vůně citrusových feromonů. Zamžikala jsem a proklela se za
svou slabost pro jeho tělo. „Kaie, vážně ne. Nemůžeme dovolit, aby nás přistihli při
něčem tak kompromitujícím… vždyť víš.“
„Myslíš při milování?“ Zase ten ďábelský úsměv polovinou rtů.
Ano. To myslím.
Jeho horká ruka mi přistála na boku, ale otevřela jsem dvířka auta a vyskočila ven.
Bylo tam teplo a už dusno. Když jsem ucítila, jak se ke mně Kaidan zezadu blíží, celá
jsem se rozechvěla touhou. Prudce jsem se k němu otočila a ucouvla.
Tvářil se napůl pobaveně, napůl roztouženě. Zvedl dlaně v náznaku, že se chce jen
zeptat.
„Ty přede mnou utíkáš?“
Byla jsem ráda, že se trochu uvolnil.
„Jestli hodláš být dál takhle neodolatelný, tak jo. Není to bezpečný.“
„Chceš říct, že jsem nebezpečně neodolatelný?“
„Dělat to je nebezpečný.“
„Dělat co?“
„Já to myslím vážně, Kaie.“
Přistoupil ke mně a já ucouvla, až jsem narazila do jeho auta z půjčovny.
„Už žádný sex,“ vyhrkla jsem.
Po tváři se mu mihlo ohromení.
„Jen do shromáždění,“ dodala jsem rychle.
Při zmínce o shromáždění z něj okamžitě vyprchal všechen humor. Rysy mu znova
ztvrdly a zadíval se na mě.
„Kaidane,“ zašeptala jsem.
Dál na mě zíral bez výrazu, jako by se snažil skrýt všechny emoce pod maskou. Tu
jeho masku jsem nenáviděla. Chtěla jsem mu ji strhnout a shodit ji z útesu. Šla jsem k
němu a položila mu ruce na ramena. Nepokusil se mě znova dotknout. Přejela jsem mu
dlaněmi po pažích a vzala ho za ruce. Když jsem promluvila, snažila jsem se, aby to
znělo něžně, ale pevně.
„Budeš muset předstírat, že mě nemáš rád. Bude to těžký, ale je to ten nejlepší plán.
Jestli to máme přežít, a já věřím, že jo, tohle je naše nejlepší šance. Ty umíš skrývat city
líp než já, ale v tuhle chvíli nezáleží na tom, jestli si budou myslet, že jsem do tebe
zamilovaná. Můžeš klidně tvrdit, žes předstíral lásku, abys mě nalákal k sobě. Tvůj otec
věří, žemě najdeš a přivedeš na shromáždění. To je ohromný. Až do poslední chvíle si
bude myslet, že děláš pro něj. Budeme se spolu moct normálně bavit, varovat ostatní.
Přece nechceš ohrozit tu jedinou výhodu, kterou tady v tom máme?“
Zavřel oči a sevřel mi ruce. Když je otevřel, maska mu z tváře spadla.
„Ne, nechci,“ odpověděl. „Udělám všechno, co musím. Nebo neudělám.“
S úlevou jsem vydechla a pokusila se zaplašit vlnu pocitů.
„Děkuju ti. Takže od teďka žádný objímání, žádný držení za ruce ani doteky, dokud
nebude po všem. Nesmíme udělat nic, co by mohlo působit podezřele.“
Přikývl a našpulil rty. Pak mě pustil. Okamžitě jsem ucítila, jako bych ztratila něco
cenného. Už teď mi chyběl.
 KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Zajatkyně
Ráno jsme se s Kaidanem rozdělili. Já se musela schovat, zatímco on bude vyřizovat
věci kolem prodeje domu. Nechtěla jsem se pohybovat nikde na místech, kde je hodně
lidí a bývají tam našeptávači, takže jsem jezdila autem po zastrčených silničkách kolem
malých farem. Když jsem se zastavila pro benzin, koupila jsem si v obchodě pití, lepicí
pásku, lepidlo a velký pytel sladkostí.
Měli jsme v plánu oznámit odpoledne Pharzuphovi, že Kaidan splnil jeho úkol, a
pak odletět tam, kam určí. Při letu jsem musela skrýt Kord spravedlivých. Zahrabat ho
mezi sladkosti zatím vždycky zabralo, protože rentgenové paprsky nedokázaly zachytit
nebeský kov. Zaparkovala jsem ve stínu stromů u kostelíku a zabalila jílec pečlivě do
obalu od banánové tyčinky, kterou jsem si strčila do pusy.
Po obědě jsem dostala esemesku od Jamese Bonda, s jediným slovem: Hotovo.
Žaludek se mi sevřel. Rozjela jsem se na parkoviště u půjčovny aut, kde jsme si
předtím domluvili schůzku. Dorazila jsem tam za čtyřicet pět minut a čekala na
parkovišti, než Kai vrátí vůz. Když vyšel ven, přesunula jsem se na zadní sedadlo a
skrčila se. Kai nastoupil za volant, odsunul si sedadlo dozadu a nastartoval.
„Kam jedeme?“ zeptala jsem se.
„K nám domů, aby ses mohla osprchovat a převléct.“
Srdce se mi rozbušilo. „Myslíš, že je to bezpečný?“
„Otec je pryč. Dům jsem svěřil realitce, ale dokud ho neprodá, pořád mi patří.
Kdyby se ukázal našeptávač, ukážu mu, že tě teď střežím. Bude to v pořádku.“
„Tak jo.“ Nenáviděla jsem pomyšlení, že bych do toho Pharzuphova doupěte měla
ještě někdy vstoupit, ale moc jiných možností jsme neměli.
Když jsme tam přijeli, Kaidan mě vzal za paži, jako by mě vlekl dovnitř – pro
případ, že by nás sledovali duchové. Vyťukal kód alarmu, strčil mě dovnitř a zavřel
dveře. Dům byl strašidelně tichý a s povlaky na nábytku působil ještě děsivěji.
Kaidan mě odvedl do suterénu, abych mohla použít jeho sprchu. Šlehla jsem
pohledem na jeho obrovskou postel se šedivými hedvábnými pokrývkami, ale vybavila
jsem si Pharzuphův komentář, že tady cítí chtíč, a zvedl se mi žaludek. Já necítila nic,
ale stejně. Z pomyšlení, s kolika dívkami si tady Kaidan užíval, mi střeva dělala
kotrmelce.
„Na.“ Kai mi podal z prádelníku huňatou černou osušku. Netušila jsem, jestli se
chová tak odměřeně, aby si nacvičil roli mého věznitele, nebo jestli v něm tohle místo
vzbuzuje stejné rozpaky jako ve mně.
Vešla jsem do koupelny a slyšela, jak Kaidan okamžitě pustil muziku. V prostorné
místnosti bylo všechno černé a nablýskané. Výrazně mužské. Osprchovala jsem se,
použila přitom pánské mýdlo i deodorant a těšila se z představy, že teď budu celý den
vonět jako Kaidan. I když jeho vůně feromonů neměla s těmihle prostředky nic
společného.
 Když jsem si vykartáčovala vlasy a vyčistila zuby, natáhla jsem si šortky, protože už
jsem na sobě nemusela schovávat jílec – ten byl bezpečně ukrytý v sáčku sladkostí,
abych ho pronesla přes letištní kontrolu. Nůž jsem u sebe mít taky nemohla. Až
přiletíme do cíle – ať už to bude kdekoli – převléknu se tam a upevním si jílec zase pod
nohavici na kotník. Když jsem otevřela dveře, Kaidan seděl na kraji postele a v ruce
měl něco stříbrného. Tvářil se vážně.
„Ještě není pozdě na útěk,“ řekl. Otočil ten předmět v prstech a já poznala kovová
pouta. V břiše mě zašimralo úzkostí.
„Ale ano, je,“ zašeptala jsem.
Zůstala jsem stát, nevydala jsem se směrem k němu. Ztlumené světlo v místnosti a to,
jak pomalu se pohyboval, působily téměř zlověstně. Srdce se mi rozbušilo zbytečně
prudce, vzhledem k tomu, že jsem nebyla v bezprostředním nebezpečí. Kai ze mě
nespustil oči, když mi sundal z ramene brašnu s laptopem a nechal ji spadnout na
podlahu. Ucítila jsem, jak se mi kolem zápěstí obemkl chladný kov. Pak kolem
druhého.
Srdce mi letělo. Pádilo.
Dýchala jsem rychle a mělce.
Kaidanovy oči klouzaly po mém těle, když zašeptal: „Zatraceně.“
„Co je?“ vydechla jsem.
„Vypadáš v těch poutech tak sexy.“ V očích mu vybuchla smršť emocí. „A teď jsi
oficiálně moje zajatkyně.“
Kaidanova citrusová vůně mě obklopila ze všech stran, probouzela moje smysly,
postrkovala je k šílenství. Chytil mě za řetízek mezi okovy a přitáhl si mě blíž.
„To nemůžeme,“ zašeptala jsem, ale v mých slovech chyběla přesvědčivost, zvlášť
když se na mě díval s tou horoucí naléhavostí. Donutila jsem se mluvit dál, abych nám
oběma připomněla, co je v sázce, a že tenhle dočasný pocit bezpečí je jen iluze.
„Nezapomeň, jak jsi tvrdil otci, že ti připadám nudná. Nemáš po mně toužit a
našeptávači nás můžou objevit každou chvíli. Nesmíme se připravit o naši výhodu.“
Můj projev ta mračna v jeho očích nerozehnal.
„Musíš mu zavolat, Kaie. Povědět mu, žes mě našel. A pak musíme dát vědět
ostatním, že už to začalo.“
To ho vzpamatovalo. „Ještě ne –“
„Ano, už. Ať už je to za námi, než nad tím ztratíme kontrolu a všechno pokazíme.“
Oči mu klesly k podlaze. Dívala jsem se, jak se v něm svářejí pocity a úvahy.
Spoutanýma rukama jsem se natáhla k jeho kapse, vylovila z ní mobil a podala mu ho.
„Jsi tak statečná,“ hlesl.
„Už je čas,“ zašeptala jsem.
Bolelo mě, že ho od sebe musím odstrkovat, když jsem věděla, jaké hrůzy nám
přinese budoucnost. Ale nemohla jsem dopustit, aby nás tohle rozptýlilo. Čím déle
budeme čekat, tím víc šancí promeškáme. Kaidan zvedl zdráhavě telefon. Poprvé jsem
viděla, že nemá úplně jistou ruku.
„Miluju tě, Kaie.“ Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho na tvář. Nechala jsem rty
blízko jeho pokožky, zavřela oči a doufala, že pocítí moje slova stejně hluboko, jako jsem
je cítila já. „Porazíme je. Ty a já a naši přátelé, společně. Využijeme okamžik překvapení,
dokud to jde. Nastal náš čas.“
Kaidan pohnul čelistí, zvažoval to. Stála jsem tam a mlčky se o něj opírala. Po době,
která mi připadala jako celá věčnost, Kai konečně přikývl. Zaťal zuby, chvíli se díval na
telefon a pak zvolil číslo.
Rysy mu ztvrdly, když přiložil přístroj k uchu. Nastavila jsem svůj citlivý sluch,
abych slyšela celý rozhovor. Pharzuph telefon okamžitě vzal.
„Otče.“ Kai se na mě zadíval a oči měl ještě zmučenější, než jsem u něj kdy viděla.
„Mám ji.“
 KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

Cesta letadlem
„To si děláš legraci!“ zavyl Pharzuph zlovolnou radostí.
Znělo to mladě a rozjásaně. Možná až přehnaně.
Kaidan se zatvářil, jako by se chtěl pozvracet.
„Má pouta.“
„Našel jsi kord?“
„Ne, bohužel. Prohledal jsem ji i její věci, ale nikde ho nemá.“
Pharzuph zaklel. „Asi ho někde schovala, ale to nevadí. My už to z ní dostaneme.“
Jeho sebedůvěra mě dřela jako smirkový papír. Udělalo se mi špatně, když jsem si
představila jeho metody mučení. „Výborně, Kaidane. Povedlo se ti to, co nedokázalo pět
set legionářů. Prohledali každý hotel, bar a klub na východním pobřeží. Kde jsi ji sakra
našel?“
Kaidan se na mě ani nedíval. Všechno na něm křičelo, že už svého rozhodnutí lituje.
„Má pár kamarádů ve městě, kde bydlela, mají tam chatu u jezera, kde vždycky
pořádali mejdany. Napadlo mě, že se tam možná schovala, a měl jsem pravdu.“
Pharzuph se znovu strašidelně, pyšně zasmál. „Kde jsi teď?“
„V našem starém domě.“
„Výtečně. Svolám neprodleně mimořádné shromáždění do Vegas. Je to naše
nejbezpečnější lokalita a vždycky se vyplatí mít záminku pro návštěvu Města hříchu,
že?“
Kaidan se suše zasmál a protočil panenky. Copak pro ně není město hříchu každé?
Co může být na Vegas tak báječného?
„Fajn, takže se sejdeme za dvě hodiny na letišti v Atlantě.“
Vyměnili jsme si s Kaidanem polekané pohledy.
„Ehm, otče, je zbytečné, aby ses tady stavoval. Koupím nám letenky a přivezu ji
rovnou tam.“
„Ne, je to naprosto nezbytné. Chci ji na dnešní shromáždění dopravit osobně.“ Slyšela
jsem úsměv v jeho hlase a došlo mi, že se chce sám pochlubit mým zajetím. „Uvidíme
se v mém tryskáči.“
Tři a půl hodiny v letadle s Pharzuphem? Začala jsem si škrábat ruce, protože mi
připadalo, jako by mi po nich lezli pavouci.
„Budeme tam.“ Kaidan zavěsil a podíval se na mě. „Nikam nejdeme.“
„Kaidane!“
Hodil telefon na postel a zajel si prsty prudce do vlasů. „Co jsem to udělal?!“
Sehnula jsem se ke své brašně a vytáhla z ní mobil. Pak jsem všem našim spojencům
rozeslala domluvený bezpečnostní kód, abych jim dala vědět, že proroctví se začalo
naplňovat. Ruce se mi chvěly a s pouty jsem byla dost nešikovná. Nemohla jsem uvěřit,
že se to vážně děje. Jenže Kaidan byl vyděšený za nás za oba, takže jsem se musela
snažit zůstat v klidu. Odeslané zprávy jsem hned vymazala a telefon si strčila do kapsy.
 Zoufale se ke mně otočil. „Anno –“
„Tak dost!“ Probodla jsem ho vážným pohledem. „Už ani slovo. Vyžeň si to z hlavy,
Kaie! Před ničím neutečeme. Tohle se stane, ať chceme, nebo ne. Je načase převzít
iniciativu a nakopat pár zadků.“
Zíral na mě s otevřenou pusou. Byla jsem trochu v šoku sama ze sebe, ale kdyby
tenhle výraz slyšel táta, asi by byl na mě neskutečně hrdý.
Čekala jsem, jestli se se mnou zase začne Kaidan hádat. Místo toho polkl a krátce
přikývl.
„Máš pravdu.“ Zůstal chvíli stát a tvářil se šokovaně. Pak přešel ke mně, vzal mě za
pouta a odvedl mě do koupelny. Zavřel za námi dveře.
„Bude to tak uvěřitelnější, kdyby nás dal sledovat našeptávačem,“ prohlásil. „Musím
tě mít pořád na očích.“ Pak si svlékl šaty a zamířil do sprchy. Za chvíli zahučela voda.
Opřela jsem se o studené umývadlo a dívala se na kusy jeho oblečení poházené po
zemi. Asi bych se měla odvrátit nebo předstírat, že mě to vůbec nezajímá, ale nemohla
jsem. Kaidan byl prostě… Kaidan.
„Pokoušíš moje sebeovládání, lásko.“ Asi si všiml mého posedlého pohledu.
Odvrátila jsem se a zamumlala: „Zvládáš to skvěle.“
Ochraptěle zasténal. Moje tělo se napjalo.
„Začni se už sprchovat,“ doporučila jsem mu.
Když za sebou konečně přibouchl dveře sprchového koutu a ty zalila pára, vydechla
jsem a opřela se o umývadlo.
V mobilu mi zabzučela esemeska a já sebou trhla, ale byla to jen Veronica. Letim do
Spanelska!!! A posilam svuj vyhled…Následovala ememeska, v níž Veronica vyfotila sama
sebe a taky dva hezké tmavovlasé Španěly nebo Hispánce, kteří seděli za ní. Veronica se
do hledáčku významně usmívala. Odepsala jsem jí: Doufam, ze je na tebe Spanelsko
pripraveny. 3x objimam + 3x pusa.
Pak jsem to vymazala.
Když Kai vyšel ze sprchy a začal se utírat, radši jsem se dívala jinam, i když jsem na
sobě cítila jeho pohled. Zůstala jsem v koupelně, zatímco on šel do pokoje a oblékl se.
Po chvíli jsem se vydala za ním.
Měl na sobě černé kalhoty a nažehlenou košili ve světlemodrém odstínu, který mu
ladil s očima. Dva knoflíky u krku si nechal rozepnuté. Vlasy měl ještě mokré ze
sprchy.
„Fešák,“ prohodila jsem s úsměvem, což vůbec nevystihovalo, jak krásný mi
připadal. Ale snažila jsem se tvářit, jako by se nic nedělo.
Kai mi neodpověděl a zasunul si peněženku do zadní kapsy. Úzkost a obavy se na
něm projevovaly zlostným výrazem. Doufala jsem, že to před Pharzuphem bude mluvit
v náš prospěch.
Kaidan se náhle narovnal a střelil pohledem nad mou hlavu. Do místnosti vpluli dva
odporní našeptávači s ponurými tvářemi. Když se ocitli poblíž mě, oba sykli a stáhli se
ke Kaidanovi. Po tváři mu přelétl podrážděný, znechucený výraz.
„Už odcházíme. Nepotřebuju žádnou zatracenou eskortu.“
„Rozkazy jsou rozkazy,“ zachroptěl telepaticky jeden z duchů a šlehl po mně
podezíravým pohledem.
Kaidan hlasitě zavrčel nevolí. Popadl mou brašnu na laptop a nacpal ji do své
cestovní kabely. Pak tam naházel pár svých věcí, popadl mě za rameno a táhl mě za
sebou ven. Věděla jsem, že před našeptávači tu hru taky musím hrát, a pokusila jsem se
mu vyškubnout.
„Půjdu sama!“
Škubl se mnou a postrčil mě před sebe. Oba duchové nás obkroužili, obezřetně mě
pozorovali a očividně si užívali, že jsem spoutaná a v moci někoho, o kom si mysleli, že
je na jejich straně.
„Tak mi aspoň řekni, kam jedeme!“
„Sklapni,“ okřikl mě Kai. „Nenuť mě, abych ti dal roubík.“
Trochu jsem sebou ještě pro jistotu zazmítala a mračila se na něj, ale on se na mě
nedíval.
Našeptávači s námi zůstali až do chvíle, než se za námi zabouchly dveře Pharzuphova
soukromého tryskáče. Byl menší než Blakeův, ale vybavený až s přehnaným luxusem.
Kožené sedačky byly karmínové, stěny obložené jantarově zbarveným dřevem, stolky
byly ze stejného materiálu. Vpředu stála dvě masivní křesla, v zadní části pohovka ve
tvaru podkovy se stolkem uprostřed. Na ní se rozvaloval Pharzuph s rukama za hlavou
a nohama na stole. Byl oblečený podobně jako Kaidan, jen jeho kalhoty byly hnědé a
košile bílá. Pod krkem ji měl taky rozepnutou. V tomhle prostředí a v těch šatech
vypadal starší než minule, jako by mu bylo o pár let víc než Kaidanovi. Už to nebyl ten
studentík, jakého hrál při našem prvním setkání.
Když mě uviděl, oči mu rudě zaplály. Postavil se, ale ani na chvíli ode mě
neodtrhnul pohled.
„Pouta jsem musel nechat v autě,“ vysvětlil mu Kaidan. Pochopitelně nemohl vést
letištní halou dívku v okovech, pokud nechtěl vzbudit pozornost.
„Takhle to nenechám,“ pronesl chladně Pharzuph. Zvedl víko zabudované ve stole a
zevnitř vytáhl tenký provaz. S ním vstal a vydal se k nám. „Podrž jí ruce a já ji
prohledám.“
Doufala jsem, že nevycítil Kaidanovo lehké zaváhání.
„Já to udělám… otče.“ Musí být zvláštní říkat „otče“ někomu, kdo vypadá jako jeho
vrstevník.
„Řekl jsem, abys jí podržel ruce.“
„Nemám nic –“ začala jsem, ale Pharzuph mě přerušil tichým výhružným hlasem.
„Už ani slovo. A neodvažuj se pohnout.“
Kaidan přešel za mě a podržel mi paže za tělem, zatímco mě Pharzuph prohledával a
prohmatával úplně všude, ale díkybohu přes oblečení. Zatímco mě podroboval prohlídce,
Kaidanův stisk sílil a sílil. Modlila jsem se, aby se dokázal udržet, skřípěla jsem zuby a
vyhýbala se pohledu do Pharzuphových očí plných nenávisti. Nakonec ucouvl a otřel si
ruce o kalhoty, jako bych mu byla odporná.
„Svaž ji,“ přikázal Kaidanovi.
Kai ukázal na nejbližší sedadlo a nařídil mi, abych se posadila.
Tiše jsem si odfrkla a svezla se na karmínovou kůži. Pharzuph se ke mně zezadu
naklonil a zabořil mi nos do vlasů na temeni. Cítila jsem jeho horký dech a stálo mě
všechnu sílu, abych se od něj neodtáhla.
„Já vím, kdo jsi,“ zašeptal zrádně sladkým hlasem. „A vím, co máš v plánu. Ale to ti
nevyjde. Nikdy nevyhraješ.“
Pokusila jsem se odpovědět co nejklidněji. „Vůbec nechápu, o čem to mluvíte, ani co
se tady děje. Proč mi to děláte?“
Pharzuph se zachechtal. „Uvidíme.“ Pak štěkl na Kaidana: „Svaž ji.“
Když si přede mě klekl, zahlédla jsem za sebou nějaký pohyb u pilotní kabiny. Z
kuchyňky vedle ní vyšla krásná žena v uniformě letušky se sklenkou šampaňského v
ruce. Ulpěla jsem pohledem na nápoji s bublinkami.
Jestli jsem teď po něčem opravdu toužila, tak po šampaňském. Zhluboka jsem se
nadechla, abych zkrotila tu prudkou touhu v sobě.
Žena se zastavila, jak ji pohled na Kaidana s provazem v ruce překvapil, a její aura se
ze šťastné změnila na nervózní. Pharzuph se na sedadle za námi zachechtal.
„Toho si nevšímejte,“ doporučil letušce. „Jen si tak hrají.“ Střelil po mně varovným
pohledem.
Kráska se na mě tázavě zadívala.
Nepatrně jsem se na ni usmála a nastavila svoje zápěstí Kaidanovi. Začal mě
svazovat, ale ani jednou se mi nepodíval do tváře.
Letuščina nervozita trochu ustoupila. Přešla kolem nás, aby podala Pharzuphovi
šampaňské. Pak se vrátila dopředu, aby se přichystala na start. Když Kaidan skončil,
Pharzuph vstal a hodil do sebe zbytek sektu. Prohlížel si mě, jako bych byla hmyz,
který se chystá vyhladit.
Motory letadla naskočily, kabina se rozechvěla a vzduch se naplnil tichým vrčením.
Pharzuph se vydal do kokpitu promluvit s pilotem a cestou se stavil v kuchyňce, aby
letušce vrátil sklenku. Na ni jsem neviděla, zato jsem měla dokonalý výhled na
Pharzupha v novém těle, jak přistupuje se svůdným úsměvem ke kuchyňce. Něco
pronesl a letuška se rozesmála. Pak se kamsi natáhl, asi k jejímu pasu, a úsměv v jeho
tváři nahradil výraz chtíče. Když znovu promluvil, prostor mezi nimi vyplnil výbuch
rudé aury, která se šířila z ženina těla. Sklopila jsem oči a udělalo se mi špatně. Letuška
tady zřejmě nebyla jen na nalévání vína. Zalila mě hrůza, když mě napadlo, že to
Pharzuph udělá přímo tady, v tom malém prostoru, přede mnou a Kaidanem.
Pak mě napadla další hrozná myšlenka. Co když bude po Kaidanovi chtít, aby
„pracoval“? Ale kromě téhle letušky už tu jiná žena nebyla a tato měla zřejmě posloužit
k Pharzuphovu vlastnímu potěšení. Ano, určitě.
Pilot oznámil, že se máme všichni posadit a připoutat se. Pharzuph se ušklíbl a vrátil
se k nám. Když procházel kolem Kaidana, prohodil k němu: „Můžeš ji mít, až s ní
skončím. Nebo se můžeš přidat k nám a užijeme si ve třech.“
Ach. Můj. Bože.
Kaidan reagoval jen krátkým přikývnutím. „Díky. Tak asi po tobě. Včera v noci jsem
moc nespal, tak si zatím trochu zdřímnu.“
Možná se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, že při tom synovu očividném nezájmu
Pharzuph trochu ztuhnul. Pak se ale rychle zasmál a poplácal ho po rameni. „Tak se
prospi. Ta nefka nám potíže dělat nebude.“ Přejel po mně varovným pohledem a já
znova sklopila oči.
Ale moje tělo se odmítalo podřídit mé kontrole. Zvedal se mi žaludek, hlava se točila.
Co když bude Pharzuph Kaidana nutit, aby měl sex s letuškou? Kai odmítne a náš plán
bude v troskách.
Ale pak jsem se uvolnila. Protože v přihrádce na zavazadla nad naší hlavou byla
Kaidanova cestovní taška s Kordem spravedlivých. Pharzuph neměl ani ponětí, že ho
má ve vlastním tryskáči. Kdyby Kaidana k něčemu nutil, zabiju ho. A možná si to i
užiju.
Pak bychom se samozřejmě museli vypořádat s mrtvolou a vyděšenou letuškou, ale
to bychom zvládli. Opřela jsem se a zavřela oči.
Kaidan přišel ke mně a zapnul mi bezpečnostní pás. Trochu jsem doufala, že mi
přitom třeba stiskne ruku, ale hrál svou roli a dával najevo, že ho odpuzuju. Hned se mi
zase udělalo hůř.
Letuška vyšla z kuchyňky a připravila si sklápěcí sedadlo vedle dveří, naproti mně.
Přetáhla přes sebe pás a zapnula sponu. V její auře se pořád mihotala červená. S ženou,
která proti mně roztouženě zírala mezi sedadly na Pharzupha, byl start letadla dost
nepříjemnou záležitostí. Asi na ni dělal oči nebo jí něco naznačoval, protože se rozsvítila
rudě jak svíčky na vánočním stromku, stiskla kolena k sobě a skousla si spodní ret.
Bože, prosím, ať tenhle let rychle uteče.
Když jsme nabrali výšku a kráska v uniformě se vrátila do kuchyňky, Kaidan otevřel
panel ve stěně a stiskl nějaké knoflíky. Ze stropu se spustila velkoplošná obrazovka a
sjela na úroveň očí. Dívala jsem se, jak si bere z kapsy z boku sedadla sluchátka. Loupl
po mně rychlým pohledem. Posunula jsem se na sedadle tak, abych spoutanýma
rukama dosáhla do kapsy, a vytáhla jsem si sluchátka taky. Nebylo to snadné, ale
podařilo se mi je rozmotat, vsunout kolík do zástrčky a nasadit si je na uši, právě když
se letuška zase objevila mezi námi.
„Dáte si něco k jídlu nebo k pití, slečno? Máme panini s krůtím masem nebo –“
„Ona nic nebude,“ ozval se až příliš blízko mě Pharzuphův hlas.
Žena překvapeně vzhlédla. Pak zase sklopila oči ke mně. „Ani nic k pití?“
Knížata si o mně myslela, že se neobejdu bez alkoholu, takže jsem musela dostát své
pověsti. „Ehm, rum s kolou?“
„Je pod zákonem,“ zavrčel za mnou Pharzuph. „Nebylo jí jednadvacet.“
„Aha.“ Letuška se na mě zadívala trochu podrážděně. „Tak jenom kolu?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nic, děkuju.“
„Dobře, slečno.“ Ta chudinka očividně netušila, co si má o mně a o mé přítomnosti
tady myslet. Přemítala jsem, kolik jí je. O něco míň než Patti. Tak třicet.
Letuška donesla jídlo Pharzuphovi a Kaidanovi. Kai jedl rychle a vypadal, že se mu
žaludek zvedá stejně jako mně. Pak se postavil, vytáhl si z přihrádky polštář a zase se
posadil. U filmu zrovna začaly titulky, když se za námi ozval ženský smích, šepot a pak,
po nějaké době, tiché zasténání. Pokud možno nenápadně jsem zvedla spoutané ruce ke
sluchátkům a zesílila zvuk filmu na maximum.
Odvážila jsem se podívat na Kaidana. Měl polštář opřený o okno a hlavu položenou
na něm. Oči měl zavřené, ale věděla jsem, že spánek jen předstírá, protože měl zavřenou
pusu. Když opravdu spal, vždycky měl trochu pootevřené rty.
Napjatě jsem zírala na obrazovku a neodvažovala se pohnout hlavou. Pokožka na
zápěstí pod provazem mě pálila. Čas ubíhal tak pomalu. Když jsem konečně ucítila, že
klesáme, dovolila jsem si poprvé trochu uvolnit svaly. Kaidan se za celou dobu ani
nepohnul. Letuška si sklopila sedadlo proti mně a připoutala se. Vypadala bledá a
zírala před sebe do prázdna. V auře se jí držely zbytky rudé touhy, ale převažovala
temně šedá. Nechtělo se mi rozebírat její emoce.
Když tryskáč dosedl na přistávací dráhu ve Vegas, Kaidan zíral z okýnka. Sotva jsme
zastavili, letuška se odpoutala a vyběhla z letadla.
Zůstala jsem sedět. Kai vstal a vytáhl z horní přihrádky svou tašku. Pharzuph k nám
přešel zezadu s rukama nenuceně v kapsách. Tvářil se neutrálně.
„Čeká na nás auto,“ houkl na Kaidana. „Zakryj ji.“
Kai shora vytáhl tmavomodrou deku a hodil mi ji kolem ramen tak, aby nebyly
vidět mé spoutané ruce. Pak mě vzal kolem ramen a vyvedl mě po schodech z tryskáče
do čekajícího auta a parného suchého večera ve Vegas.
 KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

Město hříchu
Bylo šest večer, když jsem poprvé zahlédla neslavně proslulou vegaskou třídu Strip.
Vysoké budovy a hotely byly namačkané na sebe ve vyprahlé krajině. Ignorovala jsem
svoje instinkty, které se rozkřičely touhou při pohledu na lidi bezstarostně popíjející
alkohol na ulici. Jiní si zase nesli basy piv. Donutila jsem se nezírat na všechny ty
reklamy, které nabízely ženy na prodej. Pharzuph se na sedadle spolujezdce rozchechtal.
„Tady to jednomu nikdy nezevšední.“
Zastavili jsme před hotelem The Venetian a Pharzuph se otočil ke Kaiovi, který seděl
vzadu vedle mě. „Rozvaž ji, ale drž ji za ruku a nespouštěj ji z očí, dokud nebudeme v
pokoji.“
„Ano, pane.“
Uvolnil mi provaz a já si promnula zápěstí. Pak mě vytáhl z auta a pevně mi sevřel
ruku. Ve druhé nesl cestovní tašku. Našeho černého sedanu se ujal zaměstnanec hotelu,
který ho jel zaparkovat, a my tři vešli k recepci. Kaidan vypadal chladně, ale jeho ruka
byla horká. Byla jsem ráda, že se ho můžu dotýkat.
Pharzuph předběhl dlouhou frontu lidí, kteří čekali u recepčního pultu v rozlehlé
přepychové hale. Vřele se usmíval na všechny strany a nikdo si nestěžoval. Bylo úžasné
pozorovat jeho manipulativní chování na vlastní oči. Recepční se červenala a usmívala,
když mu podávala karty k odemčení našich pokojů.
Vydal se sebevědomě zpátky a zamrkal na tu nejvyšší, nejhubenější ženu, jakou jsem
kdy viděla. Měla stříbrné přiléhavé šaty a byla zavěšená do nějakého muže. Ten si ani
nevšiml, jak se jeho partnerka otáčí a jako uhranutá zírá na svůdného blonďáka.
Vypadala mnohem mladší než většina žen, které se na něm pásly pohledem, ale to mu
jen dodávalo na přitažlivosti. Vypadal mladý, sebevědomý, atraktivní, svalnatý… a
bohatý.
„Tohle město miluju,“ zabručel si Pharzuph pro sebe. Podal Kaidanovi kartu.
„Zůstaň s ní v pokoji, někoho pro tebe pošlu, až bude čas jít na shromáždění. Chvíli
potrvá, než se sem všichni dostanou, nejspíš to bude až pozdě v noci. Nejdřív v hodině
čarodějnic, ale možná dokonce až v hodině démonů.“ Pharzuph mě přejel pohledem a
ušklíbl se. „V tomhle oblečení ji do klubu nepustí. Sežeň jí něco slušnějšího.“
„Ano, otče.“
Pharzuph bez dalších slov odešel. Když se od nás trochu vzdálil, uvolnila se mi záda
od neustálého napětí. Vyslala jsem za ním svůj sluch, chtěla jsem zjistit, kam jde a co má
v plánu. Věděla jsem, že Kai poslouchá taky, ale potřebovala jsem to slyšet sama.
„Pojď,“ pobídl mě Kai a zatahal mě za ruku.
Byla to taková úleva, zbavit se Pharzuphovy přítomnosti. Až teď jsem začala vnímat
prostředí kolem nás – vypadalo to jako hotel, luxusní obchodní dům a zábavní
středisko v jednom. Kráčeli jsme širokou chodbou plnou nejrůznějších lidí a jejich
andělů strážných, kteří se s velkým nasazením věnovali svým povinnostem. Napadlo
mě, jestli tihle andělé tuší, jaké nebezpečí hrozí dnes v noci duším jejich svěřenců. Taky
jsem se pořád snažila poslouchat Pharzupha, zahalila jsem ho bublinou svého zesíleného
sluchu, jenže jsem ji musela neustále přesunovat, jak se pohyboval. Bylo obtížné
soustředit se na zvuk jeho kroků, zvlášť když mě rozptylovalo tolik jiných smyslových
podnětů.
Uvnitř v hotelu The Venetian byla vybudovaná replika benátských kanálů, po
kterých pluly gondoly se zpívajícími „Italy“ v červenobílých pruhovaných košilích.
Klenutý strop byl pomalovaný tak, že vypadal jako letní obloha nad náměstím Svatého
Marka. Působilo to živě a věrohodně, až na to, že se od jeho klenby s ozvěnou odrážely
všechny zvuky z chodníčků kolem výloh přepychových obchodů.
Kaidan se mě pokusil nasměrovat do butiku s dámským oblečením, ale všimla jsem
si sousední výlohy a zastavila se před ní.
Prodávali tam věci z kůže.
Kousla jsem se do rtu a popotáhla jsem ho ke vchodu. Zatvářil se zmateně, ale
podrobil se mi a vešli jsme dovnitř. Stačil mi jediný pohled na figurínu v hříšně
vyhlížejícím koženém kostýmku a měla jsem jasno. Dneska večer si nevezmu šaty.
Kaidan nazdvihl obočí, ale nesnažil se mě zarazit, když jsem přistoupila ke stojanům s
ramínky a začala si vybírat. Doufala jsem, že se mi povede odhadnout velikost i bez
zkoušení.
Zpátky v hale jsme se museli vmáčknout mezi všechny ty lidi, kteří chtěli vidět vodní
kanály a namalovanou oblohu. Dav tam byl tak hustý, že jsme se v něm skryli před
pohledy kohokoli, kdo by nás chtěl sledovat. Odtáhla jsem ruku z Kaidanovy a nízko
mezi těly mu ukázala znakovou řečí: Co je hodina čarodějnic a hodina démonů?
Čarodějnic je o půlnoci, démonů ve tři, odpověděl mi a zase si se mnou propletl prsty,
ale nedíval se na mě. Mohli jsme tam tak chvíli stát a předstírat, že jsme normální
dvojice, ale pak už nastal čas ztratit se v našem pokoji.
Protože jsme věděli, co nás dnes v noci čeká, připadalo mi všechno kolem podivně
zdeformované. Šťastné tváře turistů byly jako posměšné karnevalové masky. Mlčky jsme
se propletli mezi lidmi k výtahům a vyjeli do dlouhé chodby. Hotel mi připadal jako
bludiště, ale Kaidan se tu zřejmě vyznal.
Pořád jsem slyšela Pharzuphovy hlasité kroky, občas prohodil pár slov. Byla jsem na
sebe pyšná, že ho dokážu sledovat i na takovém rušném, přelidněném místě.
Slyšela jsem, jak kráčí dvě patra nad námi tichou chodbou na druhé straně hotelu.
Pak kroky ztichly, takže jsem musela našpicovat sluch víc, abych je slyšela i na měkkém
koberci. Zastavil se. Zaklepal a pak jsem slyšela, jak se otevírají dveře.
Kaidan a já jsme zahnuli do naší chodby.
„Bratře Pharzuphe, nerozloučili jsme se nedávno na sjezdovce ve Švýcarsku?“ ozval
se zevnitř posměšný hlas. Poznala jsem anglický přízvuk Knížete nevěry. Sevřel se mi
žaludek a Kaidan stiskl mou ruku.
Jak to, že už je Astaroth ve Vegas? Let z Londýna by mu musel trvat aspoň deset
hodin. Z nějakého důvodu musel být někde blíž. Napadlo mě, že se možná rozletěl do
Států už ve chvíli, kdy se doslechl o Kordu spravedlivých – věděl, že až mě chytí,
shromáždění bude tady.
 „Ha ha,“ odpověděl Pharzuph. „No, dnešní setkání bude mnohem zábavnější. Můžu
dál?“
Astaroth se taky zasmál a zavřel za Pharzuphem dveře. „Máš kord?“
„Ne, někde ho schovala. Ale proto tady nejsem. Potřebuju od tebe laskavost.“
Pharzuph začal vysvětlovat a my s Kaidanem zpomalili. „Potrvá to jen chvilku.
Zajímalo by mě možné pouto mezi dvěma jistými osobami, i když asi nic nezjistíš. Jen
mám divný pocit a potřebuju si to ověřit.“
„Copak, nějaká budoucí oběť?“ zeptal se se zájmem Astaroth.
Pharzuph se odmlčel. Když znovu promluvil, bylo to rusky.
Naskočila mi husí kůže.
Zastavili jsme se s Kaidanem v dlouhé chodbě a podívali se po sobě. Poslouchali
jsme hovor v cizím jazyce, do něhož teď obě knížata přešla, a podle Kaidanových
vytřeštěných očí jsem pochopila, že stejně jako já ruštině nerozumí. Existoval jen jediný
důvod, proč to Pharzuph udělal.
Nechtěl, abychom ho vyslechli. Abychom věděli, že k nám přivede Astarotha, aby
prozkoumal možné pouto mezi námi.
Donutili jsme se dojít vzdálenost k pokoji normálním krokem, lehkým, ale co
nejrychlejším. Pharzuph nás poslouchá a náhlý spěch by jen potvrdil jeho podezření.
Šla jsem za Kaidanem, až jsme dorazili k našemu pokoji, otevřeli dveře a vklouzli
dovnitř. Co budeme dělat? Cítila jsem se polapená, zahnaná do kouta, jen pár kroků od
vyzrazení.
Kaidan prošel kolem postele, sešel po třech schodech do obývacího pokoje, který byl
o něco níž, a prudce otevřel malou chladničku. Ano! Alkohol pouto mezi námi zakryje!
Rozběhla jsem se za ním a přidřepla si k němu. Ukázal mi znakovou řečí: Jeden z nás
musí zůstat střízlivý, aby poslouchal.
Ukázal jsem na něj. Poslouchání na dálku mu šlo líp. Jak jsem teď propadla panice,
ztratila jsem Pharzupha z doslechu a netušila jsem, jestli už se za námi vydali. To ale
znamená, že se musím napít. Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly. Zadívala jsem se na
řadu lahviček. Nepila jsem už tak dlouho. Netušila jsem, jaká je teď moje tolerance k
alkoholu. Musela jsem se napít pořádně, aby alkohol zamaskoval mé pouto ke
Kaidanovi, a zároveň počítat s tím, že můj organismus nefila alkohol rychle spálí. Ale
nemohla jsem se zase napít tolik, abych nad sebou ztratila vládu a plácla nějakou
hloupost. To jsme si nesměli dovolit. Musím vypít přesně tolik, aby to skrylo pouto, a až
odejdou, musím hodně rychle vystřízlivět. To zvládnu, ne? Musím být silnější než
alkohol a Kaidan je se mnou, aby se postaral, že se mi to nevymkne z ruky.
Kaidan vzal lahvičku s průzračnou tekutinou se zlatými tečkami, odšrouboval uzávěr
a podal mi ji. Ucítila jsem skořici. Přiložila jsem si hrdlo k puse, zaklonila hlavu a
nalila do sebe hustý sladký likér. Dlouze jsem vydechla. Kaidan už čekal s další
otevřenou lahvičkou. Přímo fyzicky jsem cítila, jak se alkohol dotýká zevnitř mého těla.
Pálil mě v prázdném žaludku.
Rychle jsem vypila další likér. Byl až moc sladký. Kaidanovi sjela obočí k sobě, když
mě pozoroval. Cítila jsem se příjemně, bylo mi teplo, trochu jsem se dokonce uvolnila.
Poklepala jsem si na zápěstí, abych se zeptala, kolik máme času. Ukázal mi trojku a
nulu. Třicet vteřin. Po dvou lahvičkách jsem čekala víc, alkohol na mě většinou působil
rychleji.
Pokusil se mi podat amaretto, ale zavrtěla jsem hlavou a natáhla se přes něj. Už nic
sladkého. Popadla jsem zlatou tequilu, odšroubovala ji a bleskově obrátila do sebe.
Je naše pouto pořád vidět? Cítila jsem se tak nervózní. Co Pharzuph udělá, jestli
Astaroth něco zahlédne? Mě nezabije, protože mě chtějí vyslýchat na shromáždění. S
Kaidanem to bylo něco jiného.
Polil mě studený pot strachu a natáhla jsem se po další lahvičce, pro jistotu. Podal mi
vodku a já protáhla obličej. Vodku jsem nesnášela, ale přemohla jsem se a obrátila ji do
sebe. Zadupala jsem nohama do koberce, jak si ďábelská tekutina propalovala cestu
mým hrdlem. Natáhla jsem ruku po další lahvičce.
Dívala jsem se, jak znakuje: Určitě chceš ještě?
Chvíli mi trvalo pochopit, co to znamená. Pak jsem přikývla. Podal mi rum a já ho
vypila, tentokrát jsem jeho palčivost ani necítila. Pokusila jsem se zvednout ze země a
zapotácela jsem se. Z hrdla mi uniklo zachichotání a Kaidan vykulil oči. Legrační.
Zadívala jsem se na řadu lahviček ve dvířkách, rozhodovala se, kterou si dám jako další,
a Kai si přejel hranou ruky po hrdle. Zmocnila se mě panika, když mi došlo, že jsem
možná vypila víc, než jsem měla. Alkohol už na mě silně působil, probouzel a dráždil
tu šelmu ve mně, kterou jsem se tak usilovně snažila krotit.
Kaidan otočil hlavu ke dveřím o pár vteřin dřív, než se ozvalo zaklepání. Prosebně se
na mě zadíval a položil si prsty ke rtům, abych zůstala tiše, než je přivede dovnitř. Cítila
jsem se tak volně, už vůbec ne nervózní jako předtím. Budu prostě sedět jako hodná
holka a mlčet, dokud neodejdou. To byl můj skvělý, velký plán.
Seděla jsem před otevřenou ledničkou, když trojice nakráčela přede mě. Pharzuph a
Kaidan stáli vedle sebe s pažemi na prsou. Zakryla jsem si pusu a vytřeštila na
Astarotha oči.
Vypadal mužně, jako by vypadl z nějakého romantického příběhu, s vlnitými zlatými
vlasy a ostře řezanou tváří.
Rozhlédl se mezi mnou a Kaidanem a pak ulpěl pohledem na mně. Zamračil se.
„Je opilá jako slíva. Nemůžu ji číst.“
„Jak, číst?“ zeptal se ostře Kaidan. Nikdo mu neodpověděl.
Došlo mi, že bych se asi měla v přítomnosti dvou knížat postavit, ale když jsem se
začala zvedat, alkohol na mě zaútočil plnou silou. Do háje! Neudržela jsem vůbec
rovnováhu, zapotácela jsem se a spadla na gauč. Byla to taková legrace, že jsem se
musela rozesmát.
„Neztrácela jsi čas,“ zavrčel na mě Pharzuph.
„Je tam toho víc, všechno jsem nevypila,“ ukázala jsem na ledničku. „Dáte si t-taky?“
Pohostinnost nikdy neuškodí. Patti by na mě byla pyšná.
„Já ani ne,“ prohodil Pharzuph. „Ale ty by sis měla ještě dát.“ Usmál se.
Usmála jsem se taky, protože to od něj bylo moc milé. Taky mi připadalo, že to je
báječný nápad.
Svezla jsem se na zem před ledničku. Vytáhla jsem dvě lahvičky a prohlédla si
etikety, ale nápisy se mi trochu rozplývaly před očima. Zadívala jsem se na ty tři muže
před sebou a nechápala jsem, proč se můj krásný Kai tváří tak rozzuřeně. Usmála jsem
se na ně.
„Jestli už nic dalšího nepotřebuješ, já půjdu,“ ozval se Astaroth.
„Ne, nic. Možná později,“ odpověděl Pharzuph. „Díky, bratře.“
Kníže nevěry odešel.
„Měli by do těch ledniček dávat víc tequily,“ prohlásila jsem a zahihňala se. Vybrala
jsem si gin.
Pharzuph se zasmál a podíval se na Kaidana, který se znuděně opíral o stolek s
televizí, paže zkřížené na prsou.
„Říkal jsem ti, že je to ubožačka. Pitomá ožralka,“ ozval se. „Nechápu, jak sis mohl
myslet, že je mezi námi pouto.“
Pharzupha jako by synovo rozčilení pobavilo. Přívětivě se usmál. „Nemůžeš mi
vyčítat, že mi připadalo podivné, jak jsi neprojevil žádný zájem o tu letušku. Normálně
by sis takovou šelmičku nenechal utéct.“
„Fúúúj!“ zavřískla jsem. Chtělo se mi ucpat si ušní kanálky.
„Vidíš?“ ozval se Kaidan. „Chová se jak malá.“
Najednou mě to rozzlobilo, i když jsem přesně nevěděla proč. Otevřela jsem si gin.
„Už jsi na mraky,“ ozval se Kaidan. „Další chlast už nepotřebuješ.“
„Ále. Sklapni.“
Pokusil se mi lahvičku sebrat, ale vytrhla jsem mu ji a pořádně se napila.
„Nesa-sa-sa-hat. Ne, ne, ne.“ Zahrozila jsem na něj prstem. „Co je? Jsme ve Vegas, z-
zlato!“
Postavila jsem se a chytila se ledničky, protože jsem málem upadla. Z hrdla se mi
vydral další smích. Cítila jsem se plná energie. Chtělo se mi skákat po posteli,
rozběhnout se po hotelu!
„Jsi odporná,“ procedil Kaidan skrz zuby. „Už tak je dost příšerný, že tě tady musím
hlídat. Nemysli si, že ti budu držet tvoje pitomý vlasy nad mísou, až budeš zvracet!“
Znělo to tak upřímně znechuceně a já se musela smát, protože mi bylo jasné, že to
hraje.
Když jsem se pokusila promluvit, slova mi lezla z pusy jen pomalu. „To je sranda,
když se z-zlobíš.“ Zabodla jsem mu prst do hrudi, která byla tak svůdně tvrdá, a
pokusila jsem se o něj opřít, protože jsem už zase padala. „Víš, vypadáš k nakousnutí,
když se z-zlobíš.“
„Na tvém místě bych si radši dával pozor,“ zavrněl mi Pharzuph do ucha. Nadskočila
jsem, protože už jsem zapomněla, že tam je – ten blonďák, ze kterého mi naskakovala
husí kůže. Ucítila jsem jeho ruce kolem pasu, jeho rty na mém uchu. „Když se rozzlobí,
je pořádně drsný.“
Něco ve mně vřískalo, že musím být opatrná a měla bych mít strach, ale za živého
boha jsem si nemohla vzpomenout proč. Vymanila jsem se z Pharzuphova objetí. Oba
mladíci do mě zabodávali zlověstné pohledy. Obrátila jsem do sebe zbytek ginu a
zahodila lahvičku na podlahu. Už mě nebavili. Chtěla jsem si trochu užít.
„Proč nic nehraje?“ Otočila jsem se ke stereu a všechno přede mnou se rozmazalo.
Pharzuph ke mně přistoupil, chytil mě za paži a zasyčel mi do ucha: „Kde je kord?“
 Z nějakého důvod jsem si představila zbraň zabodnutou do kamene jako v legendě o
Artušovi.
„Já žádnej kord nemám, pitomečku,“ zahihňala jsem se.
„Neopovažuj se s ním takhle mluvit!“ ozval se Kaidan a postavil se mezi nás.
Pharzuph se zasmál, ale netvářil se moc šťastně. „Uvidíme, holčičko.“
„Jóó, uvidíme!“ zavřískla jsem škodolibě a svalila se na gauč. Chytila jsem se za
břicho, odkud mi vycházelo další a další chichotání. „O čem to tady sakra pořád
blábolíme? Já myslela, že budeme tancovat.“ Sklouzla jsem z gauče a vydala se po
čtyřech k ledničce. Potřebovala jsem další pití. Možná bych měla dát něco i jim, protože
ti dva vůbec nevypadali vesele.
„Míchám ty nejlepšejší koktejly na světě. Počkejte. To si tááák pochutnáte.“
„To těžko,“ zavrčel Kaidan.
Pharzuph ho plácl po rameni a pokývl bradou ke mně. „No, tak si to s ní užij. Ale
pozor. Klidně by mohla zneužít tvůj chtíč, aby ti utekla. Nedovol jí, aby měla navrch,
víš, jak to myslím?“ Zamrkal a Kaidan přikývl. „Nikam z pokoje neodcházej a měj ji
pořád na očích.“
„Dobře.“
Pharzuph se zase zadíval na mě.
Otevřela jsem si pivo a hodila zátku Kaidanovi do obličeje. Mířila jsem přesně, ale
chytil ji v letu. Svalila jsem se zase na gauč a vykopla nohy do vzduchu. Kaidan si
přitiskl konečky prstů k čelu.
„Ale no ták, Kaidane Rowe. Ty seš tak hezkej kluk. Proč si nechceš hrát?“
Páni, byla jsem tak vtipná.
„Už chápu, jak jsi to myslel,“ prohodil Pharzuph. Znechuceně mě pozoroval. „Vážně
je to legrační představa, že by to měla být ona. Ale stejně. Musíme zjistit, co ví.“
Kaidan přikývl. Pomalu jsem otočila hlavu a dívala se, jak Pharzuph odchází.
Kaidan zvedl ruce a ukázal na zavřené dveře dva vztyčené prostředníčky. Pak se zase
opřel o stolek s televizí a zkřížil paže na prsou. Vypadal rozzlobeně. A sexy.
Kou-zel-ně.
Olízla jsem si rty. Když mi došlo, že jsme sami, cítila jsem se najednou tak odvážná a
odhodlaná. Odložila jsem pivo na konferenční stolek, postavila se a přešla k němu.
Cítila jsem, jak odhazuju poslední zábrany. Cítila jsem se neporazitelná. Mohla jsem
udělat cokoli. Ale vybrala jsem si to nejriskantnější.
 KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

Spojenci
Přitiskla jsem se tělem k němu.
Zatřásl mi rameny a pokusil se mě odstrčit. Dělal to něžně a vrtěl přitom hlavou, ale
moje ruce se ho tolik toužily dotýkat.
Nic jiného na světě pro mě v tu chvíli neexistovalo. Na ničem jiném mi nezáleželo.
Chtěla jsem jen jeho. Milovala jsem ho.
„Nedělej to,“ zaprosila jsem, když mě chytil za ruce. Rychle mi zakryl dlaní pusu a
zašeptal mi přímo do ucha.
„Sklapni. Hned.“ Dokonce i tohle bylo sexy.
Chtěla jsem na svých rtech cítit jeho. Přestala jsem se k němu tisknout a soustředila
se na jeho ruku. Vtiskla jsem na ni polibek a podívala se na něj. Jeho dech byl
přerývaný. Vzala jsem jeden z jeho prstů a pomalu ho zlíbala. Když ucouvl, olízla jsem
mu bříška.
„Zatraceně,“ zašeptal. V očích se mu zablýsklo a ruku mi vytrhl.
„Prosím,“ zabroukala jsem. Stáhla jsem si z vlasů sponu a zatřásla hlavou, aby se mi
vlasy rozsypaly po ramenou.
„Jestli se nezačneš chovat slušně, zase tě svážu,“ pohrozil mi.
„To by se ti líbilo, co?“
Náhlým pohybem mě popadl, otočil a přitiskl zády ke dveřím do obývacího pokoje.
Pak mě začal prudce líbat a tiskl své tělo tvrdě k mému. Vítala jsem jeho náruživé ruce
a horké rty. Ucouvli jsme k pohovce a on se na mě zřítil. Líbal mě se vší vášní, kterou
dosud zadržoval, a já zapomněla na všechno na světě. Ležela jsem omámeně pod ním,
naplněná uspokojením, a moje tělo tálo. Byl vším, po čem jsem toužila.
„Budeme mít společnost,“ ozval se, ale nepřestal mě líbat na krk a dotýkal se mě
všude kolem.
Společnost? Ale kvůli tomu snad nechce přestat, že ne? To by bylo špatné.
Ozvalo se dlouhé naléhavé zaklepání na dveře, ale Kaidan zamumlal přes rameno, že
dotyčný má táhnout někam. Jeho ruce byly pod mým tričkem, vpalovaly se mně do
kůže, až jsem zasténala a zalapala po dechu.
„Do háje!“ ozval se povědomý ženský hlas. „Otevři ty pitomý dveře!“
„Nemám čas.“ Kai mě zlehka kousl do spodního rtu. Tělem mi proběhlo zachvění.
„Čím větší parta, tím větší sranda,“ ozval se Blake. Jeho hlas zněl nějak podivně.
Odtáhli jsme se od sebe a podívali se navzájem do očí. Snažili se nás zastavit.
„Nevšímej si jich,“ poradila jsem Kaidanovi. Chytila jsem ho za košili, vyhrnula mu
ji a sama se posunula výš, abych ho mohla líbat na hruď.
Zasténal a políbil mě na rty.
„Chceš, aby ta ubožačka zneužila tvého chtíče a utekla ti, syne Pharzupha?“
Ginger! Tělem mi proběhla vlna hněvu a zaječela jsem ke dveřím: „Kdo je u tebe
ubožačka, ty –“
 Kaidan mi přitiskl dlaň na pusu.
Nakonec se ozval Kopanův klidný hlas, který jako by Kaidanovi vyčistil hlavu. Jen
na chvíli, ale to stačilo, aby se ode mě odtáhl a vzpamatoval se.
„Otevřete nám,“ pronesl vážně Kope.
Kaidan se prudce zvedl z gauče a zachvěl se. Zadíval se na mě, jak tam pořád ještě
ležím celá roztoužená. Přešel přes pokoj a opřel se o stěnu čelem. Chvíli tam mlčky stál,
než se vydal ke dveřím. Já zůstala na pohovce.
Slyšela jsem, jak se do pokoje tlačí čtveřice hostů, a měla jsem na ně vztek, že nám to
překazili. Oni se zase dívali vztekle na Kaidana a všichni znakovali tak rychle, že jsem
to nestačila registrovat. Poznala jsem slova opatrnost a pitomí.
No a co.
Vzala jsem si pivo z konferenčního stolku a napila se. Všichni se nahrnuli do pokoje.
Jejich hlasy zněly vzrušeně, ale tváře měli vážné.
Kaidan se zadíval na prázdnou láhev v mé ruce a zaťal čelist.
„Pusťte někdo muziku!“ vykřikla Marna, když vešla do obývacího pokoje za
ostatními.
„Moje žeč,“ souhlasila jsem. „Už jsem to navrhovala.“
Marna přitiskla rty k sobě, jako by se snažila nesmát. Nechápala jsem, co jí připadá
tak legrační.
Někdo roztáhl závěsy, takže se před námi rozprostřel nádherný výhled na město. Z
reproduktorů se ozvala hlasitá hudba. Dvojčata se postavila před skleněnou stěnu a dala
se do tance tak, aby to vidělo celé Vegas. Obě si dávaly záležet, protože nás z každé části
hotelu mohla vidět svým posíleným zrakem knížata.
„Pojď sem,“ zakývala na mě Marna svůdně prstem. Poslechla jsem ji.
Nemusela jsem toho moc dělat, protože Marna tančila a ovíjela se kolem mě, klesala
do dřepu až k podlaze a pak se zase nenuceně zvedala, ruce pořád na mém těle.
Nazdvihla jsem si z krku dlouhé vlasy a pohybovala boky do rytmu. Když jsem se
otočila ke Kaidanovi, který nás s oběma dalšími chlapci sledoval, šlehaly mu z očí
plameny.
Ginger k nim přešla, chytila Blakea za ruku a přitáhla ho k nám. Dala se s ním do
tance a byly to ty nejsmyslnější variace, jaké jsem kdy viděla. Blake vypadal, jako by ji
chtěl políbit, ale ona pořád držela rty několik centimetrů od jeho, krutě s nimi uhýbala
a házela hlavou, až jí do obličeje padaly vlasy. Marna se přesunula za Blakea, takže teď
tančil mezi nimi. Jejich pohyby působily tak nenuceně, až bych přísahala, že ten tanec
musí mít nějakou choreografii. Když si tyhle dvě vyhlídly nějakého muže, zřejmě neměl
šanci jim odolat.
Kaidan stiskl tlačítko a elektronicky ovládané závěsy se začaly pomalu zatahovat.
Jakmile se spojily, tanec skončil. Blake zůstal zmateně stát s rukama svěšenýma podél
boků, jako by se chtěl zeptat, „co sakra teď?“
Rozesmála jsem se tak divoce, až jsem málem přepadla na zem. Blake popošel ke
mně a zvedl pěst, ale když jsem mu o ni zkusila uhodit svojí, netrefila jsem se.
„Dáte si někdo něco k pití?“ zeptala jsem se hlasitě do hřmící hudby.
„Co máš?“ zeptal se Blake.
 Otevřeli jsme ledničku a objevili žalostně prořídlou řadu malých lahviček s tvrdým
alkoholem. Ale byla tam spousta piva a vína.
„Hej, Blakeu, ty se určitě potřebuješ napít.“ Hodila jsem mu pivo, ale špatně jsem
mířila. Láhev se rozbila o podlahu a tekutina syčivě vyšplíchla na koberec. Jako
všechno, i tohle mě divoce rozesmálo. Blake zavrtěl hlavou a pohoršeně zamlaskal.
„Já si vezmu sám.“ Natáhl se přese mě, vzal si pivo, otevřel zátku a cvrnknul ji na
Kaidana, který ji srazil rukou. Kopano posbíral střepy a odnesl je do koše. Pak hodil na
mokrý koberec ručník.
Rozhlížela jsem se po Zanii, ale nikde jsem ji neviděla. Chtěla jsem se zeptat, kde je,
ale jako by mi v tom něco nevysvětlitelného bránilo.
Ginger si vzala maličkou lahvičku vína a společně s Blakem jsme si přiťukli na
zdraví. Než jsem se stačila napít, někdo mi pivo vyškubl z ruky. Polkla jsem a zalapala
po dechu.
„Hej, dej to –“ Kaidan mi zakryl rukou pusu a tvrdě se na mě zadíval. Chtělo se mi
udělat scénu. Proč je na mě takový? Vždyť si jenom užíváme před… před čím vlastně?
Ginger si odfrkla, jak ji moje rozepře s Kaidanem pobavila. To se mi vysmívá?
Zachvátil mě hněv za všechny ty ošklivé věci, které mi kdy řekla, a vrhla jsem se na ni,
ale silné paže mě zezadu přidržely. Kaidan mě svíral pevně kolem pasu a já kopala
nohama a zuřila, protože jsem si to chtěla vyřídit s Ginger. Mou jedinou odměnou bylo
čiré překvapení na její tváři a to, že už se nesmála.
„Uklidni se,“ zavrčel mi Kaidan do ucha. Přestala jsem se prát, ale pořád jsem ztěžka
dýchala.
Všichni se na nás dívali. Blake chytil Ginger za ruku a odtáhl ji ode mě. Kaidan
kopnutím zavřel lednici a ukázal ostatním gesto podříznutého krku. Pak namířil prst na
mě. Vyšel po schůdkách do ložnice ve druhé části apartmá. Vypadal vystresovaně. Zlobí
se na mě? Neměli bychom se hádat kvůli… kvůli čemu to vlastně bylo? Proč jsem se tak
naštvala?
Hudba dál duněla a rozptylovala moje myšlenky ještě víc. Na chvíli jsem se cítila
ztracená a zmatená. Chtěla jsem jenom Kaidana. Vyšla jsem za ním na schody a opřela
se vedle něj o zábradlí. Podíval se na mě bez úsměvu. Pohladila jsem ho po hrudníku a
pažích. Strnul a zavřel oči. Někdo mě vzal za ruku.
Marna mě odtáhla na postel vedle sebe a zavrtěla hlavou. Co ne? Proč se tváří tak
smutně? Je tak krásná. Chtěla jsem jí to povědět. Otevřela jsem pusu. Marna vyděšeně
zavrtěla hlavou a přiložila mi dva prsty ke rtům.
Vážný pohled jejích očí se mi zaryl do mozku, jako by se tam snažil odkrýt něco, na
co si musím vzpomenout. Něco už se brzo stane. Něco velkého. Shromáždění.
Shromáždění těch, co se nechovají moc hezky, a já jim musím ukázat, kdo je tady šéf. Ne
já, samozřejmě, ale ten nahoře. Velký šéf. Teď mě vidí, sleduje, co jsem vyvedla, že se
nedokážu ovládat. Jsem vážně ubožačka. Zmocnila se mě taková hanba, až jsem musela
zabořit obličej do Marnina ramene. Hladila mě na zádech. Skoro jsem slyšela Pattin hlas,
jak mě nabádá, abych nebrečela. No tak, zlatíčko, ty to zvládneš.
Když jsem přestala tichounce ronit slzy, natáhly jsme se spolu na postel a já se ztratila
v huňatých pokrývkách. Bylo to tak měkké a příjemné a bylo mi teplo a všichni chtěli,
abych se cítila dobře. Viděla jsem teď, že na televizi běží nějaký hudební kanál.
Sledovala jsem obrazovku, aniž jsem doopravdy zaostřila, a najednou jsem úplně
vypnula. V mysli jsem měla prázdno a to bylo příjemné, stejně jako klid.
Ležela jsem tam v teple, nehybně a bezmyšlenkovitě, nevím jak dlouho a pak
všechno zčernalo.
O něco později jsem ztěžka otevřela víčka a místnost se začala točit. Napůl jsem se
posadila a zasténala. Ježíši, točilo se to se mnou čím dál rychleji jako na kolotoči. Ach.
Nebylo mi dobře. Zakryla jsem si pusu.
„Asi se půjdu osprchovat,“ prohlásila Ginger významně a ukázala na mě.
„Jo, jo! Nastává čas sprchování!“ přidal se k ní Blake.
Ginger mě vytáhla z postele a položila mi prst přísně na rty. Marna mě podepřela z
druhé strany.
V koupelně bylo ticho, ale dvojčata hned pustila televizi, zavěšenou na mramorovém
obložení v rohu. Televize v koupelně. Asi bych se neměla tak divit. Točení v žaludku
zesílilo a změnilo se ve víření.
Když jsme se my tři dívky otočily ke dveřím, stál tam Blake. Ginger se na něj
zamračila, zvedla nohu v lodičce s jehlovým podpatkem překvapivě vysoko, až k jeho
hrudi, a kopancem ho odstrčila. Blake zůstal stát za prahem a přihlouple se usmíval,
dokud mu Ginger nepřirazila dveře před nosem. Marna mě něžně políbila na tvář a
dotkla se ukazováčkem mých rtů, aby mi připomněla, že musím zůstat zticha. Pak mě
svlékla do spodního prádla a Ginger pustila vodu.
Předklonila jsem se a zasténala.
Obě mi rychle pomohly do sprchového koutu. Byl nejvyšší čas. Klesla jsem na
kolena, opřela se rukama o zem a zvracela zbytky alkoholu a žaludeční kyseliny, hnusné
a lepkavé, a když už jsem v sobě nic neměla, dávila jsem dál. Horká voda mě bodala do
citlivé pokožky, ve spáncích mi škubalo, v puse jsem měla sucho a kyselo. Chtěla jsem
zaklonit hlavu a nalokat se trochu vody, ale neměla jsem žádnou sílu. Žaludek se mi
pořád obracel naruby. Ještě několikrát jsem naprázdno dávila a pak jsem začala brečet.
Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že je uvnitř Kaidan. Sestry na něj vrtěly hlavou a
snažily se ho vytlačit ven, ale protáhl se kolem nich a otevřel dveře sprchového kouta.
Dvojčata ho obezřetně sledovala, když si svlékl košili a přehodil ji přes okraj umývadla.
Všechno mě bolelo. Zasténala jsem.
Kaidan se posadil na mramorovou podlahu vedle sprchového koutu a objal mě.
Přitáhl si mě zády k sobě a pevně mě držel. Přitiskla jsem se k jeho paži a položila si na
ni obličej, zatímco jsem se dál chvěla pod proudem horké vody.
Když se ze mě většina alkoholu dostala ven a moje myšlenky se zase vrátily do
reality, zastyděla jsem se za svou nahotu. Trochu jsem se pootočila na Kaidana. Naše oči
se setkaly a on přikývl. Vstal a otřel si mokrou paži a vyšel z koupelny.
Pořádně jsem se umyla, Marna mi podala osušku a vypnula vodu. Pořád jsem se ještě
chvěla a bylo mi špatně od žaludku. Fyzicky jsem se cítila slabá. Duševně jsem byla
vyděšenější než kdy předtím. Začala jsem se klepat a z vlasů mi kapala voda na
podlahu. Marna mi přinesla bílý froté župan a pomohla mi se obléknout. Byl obrovský.
Pokusila jsem se vysušit si vlasy ručníkem, ale skoro jsem nedokázala stát zpříma. Na
kocovinu jsem si nemohla vybrat lepší dobu.
Snažila jsem se vybavit si všechno, co se stalo, ale měla jsem okno. Udělala jsem nebo
řekla něco, co nás prozradilo? Vzpomínala jsem si na tanec… kdy se vlastně ostatní
nefové dostavili? Vybavilo se mi, jak jsem Kaidana líbala na pohovce, a zděsila jsem se,
jak neodbytně jsem si ho přitahovala. Podívala jsem se na Marnu a Ginger. To ony
zachránily situaci. Bez nich bych všechno pokazila.
Marna mě posadila na zavřenou mísu, vytáhla ze své kabelky kartáč a začala mi
pročesávat mokré vlasy. Ginger natočila do sklenice vodu a podala mi ji. Obrátila jsem ji
do sebe a pousmála se na ni, ale neoplatila mi to. Chytila jsem ji za ruku a Ginger
znehybněla.
Omlouvám se, ukázala jsem jí znakovou řečí.
K mému překvapení se zakřenila. Že se ale umíš rozzuřit. To mě potěšilo.
Zrudla jsem a zavrtěla hlavou. Ginger mě volnou rukou poplácala po rameni a
druhou zapojila do zásuvky fén.
Horký vzduch na hlavě byl příjemný. Tělo se mi pořád slabě třáslo a byla jsem
hrozně unavená.
„Objednej nějaký jídlo, Kaidane!“ zakřičela Ginger přes dveře. „Myslím, že už
bychom všichni něco zakousli!“ Žaludek mi při zmínce o jídle zakručel a došlo mi, že
už doslova umírám hlady.
Chytila jsem Marnu za zápěstí a podívala se na její hodinky. Bylo jedenáct večer. Do
rozpoutání pekla na zemi nám už možná zbývala jen hodina… maximálně čtyři.
Co mám dělat? Cítila jsem se naprosto nepřipravená. Jak v takovém stavu můžu
zahájit bitvu dobra se zlem? Co by udělala Patti?
Počkat. To je ono. Vím přesně, co by udělala.
Vyskočila jsem a rozběhla se do pokoje, nechala dvojčata s fénem a kartáčem
nechápavě zírat. Viděla jsem, jak si mě kluci prohlížejí v tom obrovském županu, ale
bylo mi to jedno. Doběhla jsem k prádelníku a vytahala šuplíky. Všechny prázdné. Ale
ne. Otočila jsem se a uviděla noční stolek. Proletěla jsem kolem zmateného Blakea,
vyškubla šuplík a otevřela ho.
Byla tam. Bible svatá.
Vytáhla jsem ji jako vzácný drahokam. V téhle místnosti ji nejspíš za celé roky
nikdo neotevřel. Je to vlastně dost zvláštní, dávat Bible do hotelových pokojů. Zajímalo
by mě, kdy ta tradice začala a proč se udržela až dodnes. Třeba právě kvůli tomuhle
jedinečnému okamžiku.
Vzhlédla jsem a viděla, jak na mě všichni zírají. V místnosti vládlo nervózní napětí.
Dávejte pozor na našeptávače, ukázala jsem jim.
Všichni souhlasně přikývli. Vylezla jsem si na velkou postel a položila Bibli na svůj
klín zahalený froté látkou. Pomalu a potichu jsem nalistovala stránku nazvanou
Slovník/Odkazy. Bylo těžké se soustředit, když byli všichni tak nervózní a televize běžela
naplno, ale přinutila jsem se k tomu. Kopano poodešel dál, posadil se v obývacím
pokoji ke stolu a se zavřenýma očima meditoval.
Marna vylezla ke mně a sedla si vedle. Blake a Ginger předstírali, že sledují televizi, a
Kai tiše přecházel sem a tam. Nejdřív jsem si našla výraz „démoni“. Věděla jsem, že je
tam toho o nich spousta, nebylo to poprvé, co jsem tohle hledala. Jenže v minulosti mi
nic z toho nepřipadalo použitelné. Myslím, že verše, které člověku padnou při čtení
samy do očí, pro něj mají nejvyšší důležitost. Jako v poezii. Ukázala jsem Marně řádek,
který jsem četla, aby se mohla přidat.
Čtyřicet pět minut jsem studovala všechny možné případy posednutí démony. Psaly
se tam divné věci o posedlých vepřích se sebevražednými tendencemi, ale neměla jsem
čas to rozebírat. Byla v tom spousta podobenství a nevysvětlených obratů, takže jsem
musela složitě luštit význam, což mi zrovna moc nešlo.
Když se ozvalo zaklepání na dveře, málem jsem vyletěla z kůže. Kaidan šel otevřít a
já zakryla Bibli huňatým polštářem. Marna mě chlácholivě poklepala po ruce. Pokusila
jsem se chytit znova dech a zklidnit rozbušené srdce, když mi došlo, že je to jenom
pokojová služba. Kai objednal spoustu jídla a mně se při pohledu na něj začaly sbíhat
sliny.
Nikdo jiný nehltal tak dychtivě jako já. Skoro jsem se ani nestačila nadechovat, když
jsem do sebe cpala obrovský hamburger a zapíjela ho kolou. Žaludek se mi zase trochu
zvedl, takže jsem se radši posadila zpátky na postel. S plným žaludkem jsem se cítila
ospalá. Poplácala jsem se po tvářích a štípla se do kůže. Vzpamatuj se, Anno.
Začala jsem hledat výraz „kord“, ale narážela jsem jen na spoustu symbolů války
nebo na přirovnání.
Četla jsem o andělech a jejich práci poslů a strážců duší. Kaidan znovu přecházel po
místnosti s pažemi zkříženými na prsou, špicoval uši a tvář měl pod náporem všech
těch zvuků trochu ztrhanou. Začala jsem si při čtení nervózně hryzat nehty, než mě
Marna jemně vzala za ruku a odtáhla mi ji od pusy.
Dlaně se mi potily. Bezmyšlenkovitě jsem si je otírala o župan. Můžeš zesílit
klimatizaci? zaznakovala jsem Blakeovi. Přikývl a upravil nastavení termostatu. Musela
jsem pořád pokukovat po hodinách. Bylo už po půlnoci a já se ještě neoblékla! Věděla
jsem, že Kaidan by mě varoval, kdyby už byl čas se chystat, ale paniky mě to stejně
nezbavilo. Kord spravedlivých byl pořád v tašce a museli jsme rozhodnout, kdo ho
ponese – očividně jsem to nemohla být já, protože mě prohledají ze všech nejvíc. Ale
jestli tam budou mít zase nefa, který bude příchozí prohmatávat jako na posledním
shromáždění… ach Bože, tolik jsem toho ještě nedomyslela!
Otáčela jsem stránky. Přece tam musí být něco, co můžu použít. Kopano zachytil přes
místnost můj pohled. Zaprosila jsem ho očima a naznačila, jestli neví o něčem, co by
nám mohlo pomoct. Přišel a posadil se vedle mě na postel. Jeho blízkost ve mně
probudila pocit bezpečí a naději.
Hledáš něco konkrétního? zeptal se mě. Cokoli, co by nám pomohlo s nimi bojovat a porazit
je, odpověděla jsem.
Podala jsem mu knihu a on rychle, sebejistě otáčel stránky. Dostal se k jedné pasáži,
přečetl si ji a zavrtěl hlavou. Začal znova listovat a zopakoval to ještě třikrát. Potřetí se
jeho rysy uvolnily. Co tohle? Položil mi Bibli na klín a ukázal na text. Efezským 6, 11–
18. Srdce se mi zachvělo. Přečetla jsem si to dvakrát a tep se mi zrychlil. Přečetla jsem to
potřetí a byla si jistá, že to je ono. Vyměnily jsme si s Marnou vzrušený pohled. Vděčně
jsem se na Kopana usmála, než vstal. Šel vyhlížet našeptávače a ke mně si přisedl
Kaidan. Společně jsme pasáž přečetli znovu.

Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti
lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti
nadzemským duchům zla.
Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor,
všechno překonat a obstát. Stůjte tedy‚ opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem
spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje a vždycky se štítem víry, jímž byste
uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je
slovo Boží‘.
V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se
přimlouvejte za všechny bratry…

Když jsem to četla, usmívala jsem se. Kaidan mě sledoval tím klukovským pohledem,
který znamenal, že nade mnou žasne, jako bych podle něj vykonala něco úžasného.
Boží zbroj byla jasně metaforická. Kromě Kordu spravedlivých jsem měla všechny
zbraně v sobě. Byla jsem naprosto dokonale vybavená na boj se zlem.
Pravda. Spravedlnost. Pokoj. Víra. Spasení. A modlitba. To bylo ono.
Přemohla mě taková vděčnost, že jsem sklouzla z postele a padla na kolena, ale
pořád jsem si připadala moc nahoře. Sklonila jsem čelo ke koberci a v duchu vyslovila
tu nejdůležitější, nejhoroucnější modlitbu v životě. Ležela jsem tam se zavřenýma očima
a tělo mi překypovalo vědomím mé výbavy do boje.
„Dcero Belialova,“ uslyšela jsem Kaidana. Stál vedle Kopana.
Rychle jsem se zvedla a otočila se k němu.
S tvrdým pohledem přikývl. „Je čas.“
 KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

Galaxie
Kaidan a Kopano ztichli. Oči měli vzdálené, jak něčemu naslouchali.
Ale ne. Co to slyší?
Kaidan těkal pohledem po podlaze a zadíval se na svou cestovní brašnu vedle skříně.
Rozběhl se k ní, roztáhl zip a vytrhnul z ní mou brašnu.
„Tady máš svoje věci. Obleč se!“ vyštěkl na mě hrubě. Ruce se mu zatím míhaly
znakovou řečí. Schovej jílec! Jde sem Shaxův syn.
Marek! To nebylo dobré. Možná byl při nás, ale teď jsem nemohla nic riskovat.
Rychle jsem přemítala. Co nejrychleji jsem vytáhla pytlík sladkostí s Kordem
spravedlivých a hodila ho do koše na odpadky. Pak jsem popadla pár zmačkaných
ubrousků z táců po našem jídle a nasypala je navrch. A je to.
Když se ozvalo zaklepání, sevřel se mi žaludek. Kaidan mi ukázal, ať si sednu na
postel. Posadila jsem se s vlastní taškou na klíně a Kai otevřel dveře. Marek vešel
dovnitř a k mému zděšení ho doprovázel našeptávač. Marek byl menší než Kaidan, asi
stejně vysoký jako Blake. Nevím, jestli mi předtím připadal přátelský jenom ve srovnání
s Caterinou, ale teď v jeho tváři rozhodně žádná vřelost nebyla. Oči měl jako led, když si
vyhrnul rukávy černé košile.
Zastavil se přede mnou a já si začala přát, abych se už dávno oblékla, ne tady pořád
seděla v tom hloupém županu. Mí nefilští přátelé kolem nás vytvořili těsný půlkruh.
„Tak se zase setkáváme,“ prohodil Marek. Bez ptaní mi sebral z klína kabelu, začal v
ní hrabat, vyhazoval ven moje spodní prádlo a trička.
„Hej!“ vyhrkla jsem. Snažila jsem se, aby to znělo pobouřeně. „Co to děláš?!“
Když byla taška prázdná a on prohledal i kapsy, rozhlédl se po místnosti.
„Co jsi z té tašky vyndala, než jsem přišel?“
„Cože? Nic –“
„Slyšel jsem to! Jako… zašustění. Co to bylo?“
Ne, ne, ne.
„Vyhodila jsem jen sladkosti. Už jsem je nechtěla.“
Otočil se a zkoumal očima pokoj, až zahlédl koš na odpadky. Ne! Bez váhání se pro
něj natáhl.
„To snad ne? Fuj, kámo,“ zamumlal Blake, ale Marek si ho nevšímal.
Panika ve mně vzplála jako padající meteorit. Všichni se přisunuli blíž a tvářili se
nepřístupně, jako by se chystali k boji.
Marek vytáhl z koše pytlík sladkostí a udělal to, co nenapadlo žádného pracovníka
ostrahy na letišti. Roztrhl sáček a vysypal jeho obsah na stůl. Pak začal rozbalovat jednu
čokoládku za druhou. Sklouzla jsem z postele a vrhla se k obnaženému kordu, ale už
bylo pozdě. Našeptávač zasyčel nad našimi hlavami. Marek mě odstrčil a odlepil z
pouzdra kousky čokolády. Kaidan přistoupil blíž, ale Kope ho zarazil nataženou rukou.
Doufala jsem, že Marek a našeptávač to pochopí tak, že Kai zuří nad tím, jak jsem ho
doběhla – ne nad tím, že se mé zbraně zmocnil Shaxův syn.
Jako by Marek nic z toho nevnímal. Nevypadal překvapeně, spokojeně ani… nijak.
Věcně otevřel pouzdro a vytáhl z něj lesklý nebeský kov.
„Páni, co to je?“ ozval se Blake. „Co s tím budeš dělat, čéče?“
Našeptávač se namáčkl na strop, aby byl od kordu co nejdál.
Marek zasunul jílec zase do pochvy a odpověděl Blakeovi: „O to se nemusíš starat.“
Viděla jsem na Kaidanovi, jak horečnatě uvažuje. Vypadal přichystaný zaútočit. Slabě
jsem zavrtěla hlavou a Kope se posunul nenápadně před něj, jako by mu chtěl bránit v
pohybu. Taky se mi chtělo skočit po Markovi a vyrvat mu můj kord, ale věděla jsem, že
tohle je klíčový okamžik. Ještě jsme nesměli dát najevo, že v tom jedeme společně. Zatím
mohla knížata považovat za nepřítele jen mě. Pak se můžeme zmocnit kordu násilím.
Kdybychom to udělali hned, našeptávač by nás letěl napráskat. A pak bychom přišli o
svou výhodu.
Pořád ještě byla šance, že se ho pak zase zmocníme. Musíme se ho zmocnit.
Marek se podíval na Kaidana a pokývl hlavou ke mně. „Měla ho celou dobu. Copak
nevíš, že hezké tvářičce nesmíš nikdy věřit? Nespouštěj ji z očí.“
„Nespustím,“ zavrčel Kaidan a zabodl do mě pohled. „Zvlášť ne teď.“
Marek se vydal ke dveřím. Cestou oznámil jakoby do vzduchu: „Mám to.“ Pak s
našeptávačem opustili pokoj.
Zůstali jsme ohromeně stát. Tímhle se všechno změnilo. Moje vina teď byla
prokázaná. Ztratila jsem svou nejmocnější zbraň. Co si bez ní počnu? Najednou jsem se
cítila malá, bezmocná, zranitelná. Dech mi začal váznout v krku, zaútočila na mě
panika.
Snažila jsem se myslet na něco pozitivního, zpomalit tlukot svého srdce. Pořád jsme
měli v rukávu překvapení, naši nefskou alianci, i když nás nebylo moc. Ale třeba se k
nám přidají i jiní nefové, až nás uvidí bojovat. Nemohla jsem předstírat, že s kordem v
Markově ruce nezmizel taky velký kus mé sebedůvěry, stejně jako naděje na Markovo
spojenectví. Ale nechtěla jsem dát před ostatními najevo, jak zoufalá se cítím.
Dostaneme ho zpátky, ukázala jsem svým přátelům.
Z jejich odhodlaných výrazů jsem si přečetla souhlas. V tu chvíli se Kaidanovy oči
rozšířily.
Kope začal znakovat. Shax právě řekl Markovi, aby se kordu zbavil.
Řekl mu: „Jestli bude zapotřebí, zakopej ho třeba v poušti,“ dodal rychlým pohybem
prstů Kaidan.
Ne! Musíme se k němu dostat!
Kaidanovi zabzučela na telefonu esemeska. Přečetl si ji a strčil ho do kapsy.
„Shromáždění začne za hodinu. Jeden z nás musí pořád hlídat dveře, aby neutekla.“
„Já je ohlídám,“ ozval se Blake. Šel se o ně opřít a zkřížil paže na prsou.
„My zůstaneme s ní, než se obleče,“ prohlásila Marna a ukázala na koupelnu.
Toužila jsem po tom, aby se vrátil ten povznášející pocit klidu a míru. Jestli má dojít
k boji, potřebuju aspoň naději. Když jsem si natahovala nové černé kožené kalhoty,
černý top a krátkou koženou bundu, opakovala jsem si v duchu tu pasáž z Bible a
probírala se svým pomyslným arzenálem. Říkala jsem si, že Kord spravedlivých byla
jen berlička, že ho ve skutečnosti nepotřebuju, ale… chtěla jsem ho! Byla to má jediná
hmatatelná zbraň.
Když jsem si zapnula černé kožené kotníkové boty a postavila se, moje sebedůvěra
odlétala a zase se skoky vracela. Dvojčata ohromeně pozorovala můj nový módní styl.
Ginger mě přejela pohledem a zatvářila se uznale.
Vyčesala jsem si vlasy do vysokého culíku a šla se namalovat. Démoni mě označili za
žoldáka nebes, ale dneska večer nebudu mít žádná bílá andělská křídla. Obtáhla jsem si
oči šedou oční linkou, nanesla si stříbrné stíny, zdravíčko na tváře a přejela si rty rudou
rtěnkou. Celkový dojem byl ještě působivější, než jsem doufala. Na krk jsem si pověsila
Kaidanův dárek, tyrkysový náhrdelník. Byla to jediná věc jiné barvy než černé, kterou
jsem na sobě měla.
Blake přišel do koupelny v černém obleku s kravatou v různých odstínech zelené.
Namočil si vlasy, nanesl si na ně gel a tu a tam je vytvaroval do špiček. Ginger mu gel
vzala, nastříkala mu ho dozadu, kam si neviděl, a pomohla mu vytvarovat účes i tam.
Viděla jsem, jak se pod jejími doteky viditelně uvolnil.
V zrcadle jsem zahlédla záblesk modré a zahlédla jsem Kaidana, jak se s rukama v
kapsách opírá o dveřní rám. Byl taky v černém, ale měl tmavomodrou košili, vedle
které vynikly jeho safírové oči. Ztěžka jsem polkla. Podíval se na mě a prohrábl si
rukou vlasy.
Teď budu pít já, ale jen tolik, abych zamaskoval naše pouto, ukázal mi. Přikývla jsem.
Chtěla jsem ho zase políbit. Aspoň jednou, naposledy. Asi ho napadlo totéž, protože
když jsem se otočila a chytila ho kolem krku, už na mě čekal. Přejela jsem mu rukama
po silných ramenou.
Rty měl měkké a chutnaly po bourbonu. Možná to bylo špatné, ale bylo mi jedno,
jestli se na nás naši přátelé dívají nebo co si o tom myslí. To jediné, co by mě přimělo
odtáhnout se od něj, byl strach z našeptávačů. Slyšela jsem, jak dvojčata a Blake za námi
zapínají televizi v koupelně a zesilují zvuk, než vyšli ven a nechali nás o samotě.
Kaidan mě přitiskl k umývadlu a vášnivě mě líbal.
Chtěla jsem mu povědět, že ho miluju, ale držel mě těsně u sebe a nepouštěl mě.
Nechala jsem si mysl otevřenou a ukázala mu svou růžovou auru na tak dlouho, aby si
jí stačil všimnout. Přitiskl si mě k sobě ještě víc.
Pak mě pustil, opřel se čelem o moje a ztěžka oddychoval. Věděla jsem, že má strach.
Viděla jsem mu to na očích. Zvedla jsem ruku a rozpohybovala prsty. Dneska zvítězíme.
Zadíval se na podlahu mezi námi a olízl si rty. Když znova zvedl oči, vytáhl mi z vlasů
sponku, která mi je držela vysoko v culíku. Blond prameny se mi rozprostřely po
ramenou.
Teď jsi připravená. Díval se na mě s pochmurným uznáním.
Přikývla jsem. Potřebovali jsme, aby měl čistou hlavu a mohl bojovat. Dívala jsem se,
jak se sklání, vytahuje si nože z kapes a pohrává si se silnými podrážkami bot. Měl v
nich otvory, kam se nože daly skrýt.
Štěstí, že má tak velké nohy.
Narovnal se, vytáhl z kapsy lahvičku whisky a vypil ji. Prázdnou nádobku zahodil
do koše. Zavanula ke mně palčivá vůně alkoholu a na okamžik jsem navzdory
přetrvávající kocovině ucítila prudkou potřebu se napít.
Ozvalo se ostré zabušení na dveře a žaludek mi prudce poklesl. S Kaiem jsme se na
sebe dlouze zadívali a odtáhli se od sebe. Vyšli jsme za ostatními do apartmá a Kopano
zamířil ke dveřím.
Všechno ve mně se sevřelo, když jsem na prahu uviděla syny Thamuzovy, jak si nás
pohrdavě prohlížejí. Dlouhé hnědé vlasy měli stažené do culíků a oblékli si hnědé
obleky. Oba už byli úplně zahojení a z tmavých očí jim proudilo čiré zlo. Když mě
uviděli, oba zavrčeli, jako by mi beze slov slibovali bolest a krutost, pokud k nim
dostanou šanci. Snažila jsem se nesklopit oči, ale dívat se na ně stejným pohledem.
Marna se vedle mě zachvěla a ucouvla.
„Dobrý večer, synové Thamuzovi,“ pronesl Blake s předstíranou zdvořilostí.
„Bude dobrý, až to potrestání konečně začne,“ odpověděl jeden z nich.
Zmocnila se mě silná, hořká hrůza při pomyšlení na všechno to zlo, se kterým se
dnes večer střetneme. Marna tiše vyjekla, ale když se na ni synové Thamuzovi zadívali,
postavila se Ginger před ní a vyzývavě zkřížila paže na prsou. V minulosti mi věnovala
spoustu zuřivých pohledů, ale žádný se nedal srovnat s tím, jak teď pozorovala bratrské
duo zabijáků.
Vycenili na ni zuby. Blake si ji přitáhl k sobě a vysunul výbojně bradu.
„Tak jdeme, nebo ne?“ vyjel na bratry.
Jeden šel před námi chodbou, druhý čekal, až všichni vyjdeme, aby nás hlídal
zezadu. Knížata budou hrdá na svoje potomky, kteří se tak sešikovali, aby chránili své
otce před údajným nebeským žoldákem.
Když jsme vyšli z pokoje, viděla jsem v chodbě před sebou dva našeptávače, jak se
honí v jejích zákrutách. Jako by tohle všechno byla jen velká legrace. Kéž by tu teď se
mnou mohl být táta. Kde vlastně je? Dozvěděl se od svých spřízněných duchů o tomhle
setkání? A co Luciferův posel a náš nepravděpodobný spiklenec Azazel? Kéž bych měla
víc informací, víc spojenců, víc času.
Mé tělo toužilo po klidu, abych se mohla soustředit na nadcházející úkol. Ale cesta
kolem obchodů a kasin útočila na moje smysly, dokonce i teď ve dvě ráno. Našeptávači
byli všude, míhali se vzduchem a hučeli do nic netušících uší. Byl tu obrovský hluk,
jako by se v jedné budově konalo deset různých karnevalů. Elektronické hry v kasinech
zběsile pípaly a cinkaly, stovky lidských hlasů se překřikovaly. Strážní andělé chránili
své svěřence, ale tvářili se zachmuřeně.
Každá rozesmátá tvář, která nás míjela, byla možnou obětí démonů. Chtělo se mi na
ně zavřísknout, ať utečou, ale věděla jsem, že by to bylo zbytečné. Knížata se tady
setkávala už od té doby, co začalo být Las Vegas oblíbené. A přezdívku Město hříchu si
tohle místo nevysloužilo jen tak.
Snažila jsem se mlčky meditovat, když jsme vyšli z hotelu The Venetian a přešli ulici
k samostatnému podzemnímu kasinu, do kterého se sestupovalo z boku budovy.
Hudba, která se odtamtud ozývala, jako by vycházela ze země pod našima nohama.
Na konci schodiště, kam už nebylo vidět z ulice, jsme se zastavili u pevných kovových
dveří. Nápis nad vchodem hlásal NOČNÍ KLUB GALAXIE. Srdce mi znova pokleslo,
když jsem viděla, kdo tam stojí na stráži. Marek. Silou vůle jsem se přiměla nedívat se
na Kaidana a nechovat se nijak podezřele.
Marek přejel detektorem kovu kolem prvního Thamuzova syna, pak kolem dvojčat,
Kopana, Blakea. Potom je všechny prohledal. Ucítila jsem šťouchnutí do zad. Když jsem
se otočila, viděla jsem za sebou druhého z bratrů zabijáků. Mračil se na mě s
netrpělivým vztekem v očích.
„Hni sebou,“ zavrčel.
Popošla jsem dopředu a Kaidan se jakoby bezděčně postavil mezi mě a soptícího
syna Thamuzova. Podívala jsem se na Marka, který se vyhnul mému pohledu.
„Zvedni ruce,“ zavelel mi.
Poslechla jsem ho. Když skončil s detektorem, prohmatal mě a soustředil se na moje
kapsy. Slyšela jsem, jak se Kaidan za mnou netrpělivě pohnul, když mi Marek
ohmatával kapsy vzadu na kalhotách. Naštěstí s tím brzo skončil, ještě mi prohmatal
kotníky a ukázal mi na dveře.
„Děkuju,“ prohodila jsem. Nevěděla jsem, za co mu děkuju – možná se do mě tak
obtiskly ty roky Pattiny výchovy. Ale on se na mě překvapeně podíval. Možná i trochu
otřeseně. Sklopila jsem oči a prošla dveřmi tam, kde už pod nízkým stropem v přítmí
čekali ostatní.
Postavila jsem se tak, abych viděla, jak Marek přejíždí detektorem kolem Kaidana,
který s kamennou tváří znehybněl. U pasu se ozvalo zapípání. Kaidan odhrnul sako a
jakoby znuděně ukázal kovovou sponku pásku. Marek přikývl. U bot se ozvalo další
zapípání. Kaidan se zul a čekal, až Marek jeho obuv prozkoumá. Viděla jsem ho, jak se
k nim sklání, a všimla si boule pod jeho košilí v pase, kde měl pouzdro s pistolí.
Srdce se mi rozbušilo.
Marek je Shaxův syn, zná všechny triky zlodějů. Ví, jak se ukrývají věci v podrážkách
bot. Jak může být Kaidan tak klidný? Celá jsem se chvěla a sotva jsem dokázala zůstat
stát. Dívala jsem se, jak Markovy prsty přejíždějí po silném podpatku, právě tam, kde
byla tajná skrýš. Jeho pohyby byly pomalé. Pak se mu ruce zastavily úplně. Viděla jsem,
jak Kaidan zaťal čelist. Zadržela jsem dech. Měla jsem pocit, že ten děsivý okamžik trvá
celou věčnost.
Poté se Marek prudce napřímil a pokývl Kaidanovi, aby pokračoval. Následně
namířil hůlku detektoru na druhého ze synů Thamuzových. Z plic mi unikl všechen
vzduch, když Kaidan vklouzl do bot a přidal se k nám. Jeho paže se otřela o mou.
Chtělo se mi zpívat. Tři nože na nás všechny nebylo nic moc ve srovnání se všemi
zbraněmi, které měli k dispozici démoni. Ale aspoň jsme nebyli úplně neozbrojení.
Na konci chodby jsme prošli dalšími dveřmi a sešli dolů po schodech do obrovské
temné místnosti, kde dunělo techno. Hlasitý zvuk hudby mě přiměl otevřít všechny
smysly. Cítila jsem těla, směs potu, kůže a parfémů. Taky jsem všude větřila alkohol,
jeho pach stoupal z každé praskliny a každého povrchu a taky jsem cítila pach
marihuany. Moje tělo se zachvělo bezděčnou touhou.
Kaidan mi položil dlaň na kříž, aby mě postrčil dopředu. Zalykavě jsem se nadechla,
jak mi byl jeho dotek neuvěřitelně příjemný. Kai na mě pohlédl vytřeštěnýma očima a
jeho znak prudce zavířil. Uvědomila jsem si, že jsem nechala posílený svůj smysl pro
doteky. Musela jsem to zase ovládnout. S velkým úsilím jsem uzpůsobila všechny
smysly normálu, ponechala jsem si jen noční vidění a šla jsem dál.
Ocitli jsme se v obrovském podzemním klubu velikosti skladiště nacpaném lidmi.
Nalevo byla budka dýdžeje, což ve mně probudilo bolestnou vzpomínku na Jaye. Celým
srdcem jsem doufala, že je v pořádku. A Patti. Radost ve mně probouzelo jen pomyšlení,
že po dnešním večeru už se snad nebudou muset schovávat.
Přes celou délku místnosti se táhl bar, za kterým si barmani pohazovali s láhvemi a
třásli šejkry. Synové Thamuzovi zamířili rovnou k baru. Nám oznámili, že pro nás
knížata pošlou, až bude čas, a Kaidanovi zdůraznili, že mě nemá pouštět z očí. Už
zřejmě neměli v úmyslu nás hlídat, protože odsud se stejně nedalo uniknout.
Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím druhý východ. Bylo dost těžké vidět, jak je
místnost vysoká, protože všechno bylo vymalované černou barvou. Na stěnách i stropě
blikala malá světýlka, takže to opravdu vypadalo jako galaxie – s hvězdami na noční
obloze. Jako v planetáriu.
„Kde bude shromáždění?“ odvážila jsem se zeptat Kaidana. Musela jsem křičet.
„Ve VIP salonku,“ odpověděl.
Přikývla jsem. Vešli jsme hlouběji do místnosti za našimi přáteli. Když nás obklopili
lidé, viděla jsem, jak se Kaidan shýbl a něco si dělal s botami. Snažila jsem se ho
nesledovat moc nápadně, ale koutkem oka jsem viděla, jak si z podrážek vytahuje nože.
Ucítila jsem, jak mi jeden vsunul do kapsy, a stiskla jsem rty k sobě, abych potlačila
úsměv. Pokračovali jsme za dvojčaty, Blakem a Kopanem, až jsme se setkali u baru.
Rozhlíželi se po klubu a snažili se tvářit klidně, ale byli jsme neustále ve střehu. I já se
zadívala kolem sebe.
Skoro celou plochu tady zabíral taneční parket. Předtím jsem si toho nevšimla, ale od
stropu visely obrovské klece s tanečnicemi, které využívaly mříže k obratným přemetům
nebo k zavěšení hlavou dolů a neustále se ladně pohybovaly v rytmu hudby, každá s
jedinečnou a dokonalou rutinou.
Když jsem je pozorovala, světla v už tak temném prostoru potemněla ještě víc.
„Legionáři,“ zamumlala Marna vedle mě.
Nad námi se prohnaly stovky démonů. Zadržela jsem dech a cítila se bezmocná při
pohledu na jejich útok. Každou vteřinu se některý z nich snesl k uchu hostů. Za
okamžik už davy lidí oblehly bar a také tanec vypadal trochu horečnatější. Dva mladíci
se na parketu začali prát. Ihned se k nim vrhli vyhazovači, zatímco lidé kolem vřískali.
Ginger a Marna se zadívaly na Kaidana a na mě a významně zatěkaly očima mezi
námi – naše pouto. Sakra! Kaidan mě opustil a vydal se k baru. Pokývla jsem vděčně na
dvojčata, že na nás tak dávají pozor, když do mě někdo zezadu vrazil.
Byla to dívka o něco starší než já, tak dvacet, jednadvacet. Potácela se, a když nás
minula, předklonila se a začala zvracet. Lidé kolem ní vřískali. Její zvratky postříkaly
boty páru vedle nás a dvojice se na ni zuřivě zadívala. Aura postižené ženy byla temná
hněvem, který ještě přiživovali našeptávači, již jí kroužili kolem hlavy. Žena vychrstla na
dívku obsah své sklenice, až ta chuděra upadla na koleno. Démon slétl i k muži, který
zvedl pivní láhev a napřáhl ji proti dívce, jako by ji po ní chtěl hodit.
„Ne!“ zaječela jsem.
Muž se na mě obrátil s uštvaným pohledem.
 „Ať tě to ni nenapadne,“ vyhrkla jsem udýchaně a přešla k dívce. Muž si všiml
Kopana a Blakea, kteří ho výhrůžně pozorovali, a svěsil paži.
Pomohla jsem dívce vstát. Ano, chovala jsem se hloupě, ale co? Moje tajemství už
stejně vyšlo najevo. Kopu za jiný tým a všichni to o mně vědí. Takže démoni mi můžou
políbit.
„Donno?“ zašeptala opilá dívka.
„Ne. Máš tady kamarádku, co se jmenuje Donna?“
Rozhlédla se zmateným pohledem kolem a neodpověděla. Vedla jsem ji k baru a
napůl ji podpírala. Tam jsem nabrala z krabice pár papírových kapesníčků, otřela jí
obličej a pokusila se jí očistit vlasy. To už se u nás objevila další dívka v jejím věku.
„Panebože! Tady seš, ty kozo pitomá! Já myslela, žes šla na záchod. Rob se po tobě
ptá, koupil nám další rundu. Tak pojď.“
„Ty seš Donna?“ zeptala jsem se jí.
„Jo, proč?“ Poprvé si mě všimla.
„Tvoje kamarádka se zrovna pozvracela. Asi bys ji měla vzít do hotelu.“
„Cože? Kdo si myslíš, že seš, že mi tady budeš vykládat –“
Na tohle jsem neměla čas. Použila jsem svůj přesvědčovací talent: Jestli ti záleží na
kamarádce, odveď ji do hotelu.
Vykulila na mě oči, jak se snažila zpracovat všechno, co v ní vřelo. Pak se na mě
zamračila, objala opilé děvče kolem ramen a vydala se s ní k východu.
Ach, díkybohu. Povzdychla jsem si. Slétl ke mně našeptávač, pak druhý a začali
vykřikovat svoje telepatické výtky.
„Co to mělo znamenat? Jsi nechutná! Fuj!“
Kopano se objevil vedle mě. Tvářil se vážně.
„Nechte ji na pokoji,“ oslovil našeptávače tichým zlověstným hlasem. „Brzo už
dostane, co si zaslouží.“
Zabralo to a duchové mě nechali na pokoji. Z dvojznačnosti Kopanových slov mě
zamrazilo na páteři, ať už to myslel vážně, nebo ne. Přežiju tuhle noc?
Démony musíme zničit. Jestli to bude za cenu mé smrti, budiž. Srdce se mi svíralo při
pomyšlení, že by tady Kaidan zůstal beze mě a musel se s tím vyrovnávat… ale on by to
zvládl. A jednoho dne bychom se zase setkali, sice jinak než teď, ale stejně bychom
skončili spolu. Snažila jsem se čerpat z těch myšlenek útěchu, ale bylo mi tak těžko.
Mí nefilští přátelé se shlukli kolem mě. Přemítala jsem, jestli se mě snaží chránit před
našeptávači, nebo mi jen zabránit, abych pomáhala dalším lidem. Ať už byl jejich důvod
jakýkoli, jejich přítomnost mi dodávala sílu.
Kaidan se k nám vrátil s jantarovou tekutinou na kostkách ledu. Ucítila jsem silnou
vůni bourbonu a chtělo se mi ho znova políbit. Jeho oči se vpily do mých. Díval se na
mě, když do sebe otočil skleničku, a pil, dokud v ní ještě něco zbývalo.
Dorazili jsme ke dvojitým dveřím s nápisem MĚSÍČNÍ SALON. Tělo mi ovládl
adrenalin. Tak tady k tomu dojde. V Měsíčním salonu se utká nebe a peklo.
Pharzuph málem prolétl dveřmi a zabodl do mě pohled. Vzápětí se zamračil.
„Tohle jsem zrovna neměl na mysli, když jsem ti řekl, že jí máš sehnat něco na sebe,“
zavrčel na Kaidana. Pak mě popadl za paži a táhl mě dovnitř. Synova odpověď ho
nezajímala. Setkala jsem se s Kaiovým ocelovým pohledem a věděla jsem, že jeho oči
mě nepřestanou ani na chvíli sledovat.
Zhluboka jsem se nadechla a s modlitbou v srdci vstoupila dovnitř.
Život, ač může být jen nahromaděním muk,
je pro mne drahý a budu jej bránit.
MARY SHELLEYOVÁ, FRANKENSTEIN
 KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Měsíční salon
Devět párů rudých očí se upřelo přímo na mě, takže se mi do žil rozlil adrenalin.
Byli tam všichni kromě mého táty, Rahaba a Jezebet. Devět přítomných knížat si mě
prohlíželo s naprostým pohrdáním, než pochvalně přikývli Pharzuphovi, že mě polapil.
Pharzuph mě s hrdým výrazem postrčil před sebe a vyzval mě: „Sedni si a počkej, až
si tě zavoláme.“
Vykročila jsem dovnitř a za sebou cítila svoje spojence. Rozhlédla jsem se po
místnosti, kde jsme se ocitli. Nikdy jsem si neuměla představit, kde se ten poslední střet
odehraje – a nakonec to bylo tady. Koho by napadlo, že se rozhodující bitva mezi
dobrem a zlem odehraje v luxusním VIP salonku ve Vegas.
Salon byl celý černý, podobně jako klub, a nad hlavami nám také blikaly „hvězdy“.
Hrála tu stejná hudba, jen ne tak nahlas. Stoly tu byly ve tvarech různých fází Měsíce a
mezi nimi se nacházela moderní křesla z černé kůže. Uprostřed plochy byl kulatý
taneční parket s naleštěným černým povrchem, ve kterém se odrážela stropní světla.
Poblíž dveří se nacházel bar, kde obsluhoval nef ve středním věku, kterého jsem neznala.
Nás si nevšímal a soustředil se na knížata. Tase shlukla kolem baru, povídala si a smála
se, jako by tohle byla jen běžná společenská událost.
Stěny salonu lemovaly podlouhlé černé pohovky. Vydali jsme se k jedné a posadili se
– Kaidan, já, Marna a Ginger jsme si sedli na jednu, Blake a Kope na tu sousední. Na
nikoho už jsme čekat nemuseli. V téhle vzdálenější části místnosti se shlukli všichni
přítomní nefové a posedali si na pohovky. Známí si mlčky kývali na pozdrav, ale nikdo
se nebavil.
Ke Kopanovi přišli dva jeho starší bratři a posadili se k němu. Naši další spojenci!
Moje naděje vzrostla, když jsem sledovala tuto trojici, jak stoicky sedí na vedlejším
gauči. Jeho bratři měli stejně vypracovaná těla jako Kope, ale jejich oči byly tmavší.
Žaludek se mi nepříjemně sevřel, když se objevila Caterina s vlasy staženými do tak
těsného drdůlku, že by z toho normální člověk dostal migrénu. Když došla k nám a
posadila se sama na prázdnou pohovku, usmála se na mě. Byl to ten nejděsivější úsměv,
jaký jsem kdy viděla. Asi tušila, proč jsme se tady sešli, a těšila se na to. Všimla jsem si,
že se na ni dvojčata zuřivě mračí, a šťouchla jsem do Marny nenápadně loktem, abych ji
přiměla s tím přestat.
Pak vešla kněžna Jezebet a Caterina se posadila zpříma. Dívala se na Kněžnu lží se
zbožňujícím obdivem, ale krásná Ruska v nažehleném šedivém kostýmku si své dcery
vůbec nevšímala. Místo toho klouzala očima mezi nefy, až našla mě. Naše pohledy se
střetly jen na okamžik, ale v tom jejím nebyla žádná nenávist. Když jsem si připomněla,
že to je tátův spojenec, dodalo mi to trochu kuráž, ale taky jsem v tu chvíli o to víc
zatoužila po otci.
Když se po nás Pharzuph a Astaroth ohlédli od baru, cítila jsem, jak se Kaidan vedle
mě napjal. Astaroth pak zavrtěl hlavou a oba se vrátili k popíjení. Marna se k nám
natočila tváří natolik, aby mohla zkontrolovat, jestli je mezi námi vidět nějaké pouto.
Krátce pokývla – bylo to v pořádku. Kaidan se zase uvolnil. Napadlo mě, jak dlouho
mu vydrží opilost natolik, aby náš vztah zamaskovala. Asi ne moc. Brzy už všechna
naše tajemství vyplují na povrch.
Když jsem se dívala, jak se knížata spokojeně baví mezi sebou a nijak zvlášť se
nezajímají o údajného žoldáka nebes, zmocnilo se mě zvláštní odhodlání. Démoni si
myslí, že jejich dnešním nepřítelem je jen jedna holka. Jediná hloupá holka, která možná
pro někoho pracuje, ale co na tom? Tonaprosté pohrdání mou osobou se mohlo stát
jejich největší slabostí.
Pošetilá pýcha. Zneužijeme ji proti nim.
Odhodlání mě trochu povzbudilo, ale tělo mě stejně zrazovalo nervozitou pokaždé,
když jsem si vzpomněla, že už nemám kord, a tudíž ani tušení, jak se mám fyzicky
zbavit démonů. Když jsem si začala hryzat nehet na palci, Kaidan do mě bouchl
stehnem. Spustila jsem ruku do klína. Dobře. Jen klid. Zatím se mě ještě nikdo zabít
nepokouší. Posadila jsem se zpříma.
Dovnitř vešel mladý Asiat se zeleným znamením, který vypadal jako čínská filmová
hvězda. Melchom, Kníže závisti. Zářivé černé vlasy měl trochu delší a ostříhané
podobným stylem jako Blake. Podívala jsem se na Blakea, který zíral na svého otce s
ohromeným zděšením. Rychle se vzpamatoval, když se Melchom k němu obrátil a
pokývl mu. Blake mu mlčenlivý pozdrav oplatil.
Zatímco se knížata bavila, pila a smála se veselým historkám, my seděli a zírali bez
výrazu před sebe. Snažili jsme se nepřitahovat k sobě pozornost. Teď už tu bylo deset z
dvanácti knížat.
Pak do místnosti vstoupil kníže Rahab s temně purpurovým znamením a na
společnost se sneslo ticho. Přísahala bych, že nás nefy všechny zamrazilo, když po nás
Kníže pýchy přejel očima. Při pohledu na mě mu rudě zazářily, ale hned se zase
vzpamatoval. Otočil se ke svým druhům a usmál se sevřenými rty. Někdo vypnul
hudbu. Za Rahabem vešel dovnitř Marek a zavřel za sebou dveře. Zamknul je a zůstal u
nich stát na naší straně na stráži. Nastalo ticho, které bylo v první chvíli až ohlušující.
Rahab pokývl knížatům u baru a všichni se přesunuli do křesel kolem stolků, které
lemovaly taneční parket. Rahab se vydal doprostřed černého kruhu a zůstal tam stát s
rukama spojenýma za zády jako nějaký diktátor. Připadalo mi, že za ten rok a půl, co
jsem ho viděla naposledy, viditelně zestárl. Tvář měl ztrhanou a moc zarputilou na to,
aby mohla být přitažlivá. Byl vysoký a elegantní, ale až moc hubený. Překvapilo mě, že
se ještě nepokusil vyměnit si tělo. Možná že ho přemíra pýchy nutila vydržet v jednom
těle déle než ostatní.
Začal hovořit zvučným hlasem s francouzským přízvukem.
„Dobrý večer, bratři… a sestro,“ pozdravil. „Děkuji, že jste se dostavili, i když to bylo
tak narychlo. Doufáme, že tu choulostivou záležitost vyřešíme co nejdřív, abychom se
mohli všichni věnovat příjemnějším záležitostem. Naše oblíbené město nás očekává.“
Mezi knížaty se šířily úsměvy i pochechtávání. „Začněme tím, že povoláme posla
Azazela, aby sledoval naše shromáždění a podal vládci Luciferovi zprávu o tom, k
jakému závěru jsme tu dospěli.“
 Obrnila jsem si nervy, když se vzduch naplnil zlověstným sykotem. Azazel se lví
hlavou prolétl podlahou přímo před Rahaba. Na chvíli rozevřel doširoka křídla, než je
zase stáhl ke svým průhledným zádům. Byl to děsivý pohled, ale ulevilo se mi, že je
tady další tátův přítel.
„Děkujeme, že ses k nám připojil, Azazeli,“ ozval se Rahab. „Snad tě nezdržíme
dlouho.“
Duch sklonil hlavu na souhlas.
Rahab se otočil ke knížatům. „A teď povolejme legionáře.“
Uslyšela jsem další kakofonii ohavného sykotu a z černých stěn se začali nořit
kouřoví duchové, kteří poletovali salonem sem a tam. Už jsem se nemohla dočkat, až
budou pryč. Navždycky pryč ze světa.
Místnost potemněla, když ji naplnili duchové, a já zase zapojila svoje noční vidění.
Když všichni znehybněli, kníže Rahab se zadíval ke dveřím.
„Synu Shaxův,“ oslovil Marka, „máš povinnost naslouchat, aby během našeho
shromáždění nedošlo k žádnému narušení jednání. Dnešní události si vyžadují plnou
pozornost knížat, takže my se tím rozptylovat nebudeme. Ro zumíš?“
„Ano, pane,“ odpověděl Marek s lehkou úklonou.
Naplnil mě smutek, když jsem si vzpomněla na našeho ztraceného spojence Flynna.
Hlídat u dveří býval jeho úkol, a kdyby tam dnes stál on, byla by to naše velká výhoda.
Rahab se rozhlédl po davu a zamračil se, když zkoumal asi stovku nefilů. Poté se
jeho pohled zastavil na mně a oči mu zaplály krvavě rudou.
„Popravdě řečeno,“ začal, „nevěřil jsem, že tohle shromáždění svoláme. Žel… visí nad
námi vážná hrozba mocného proroctví. Musíme být vděčni bratru Pharzuphovi, že dnes
pracoval tak rychle a přivedl sem zrádkyni, abychom ji dnes večer podrobili
spravedlivému soudu.“
Místností se rozlehlo mumlání knížat i nefilů. Rahab naznačil Pharzuphovi, aby k
němu přistoupil.
Ten ale místo toho přešel taneční plochu a vydal se ke stěně, kde jsme seděli. S
domýšlivým úsměvem mířil přímo ke mně.
A je to tady. Vnitřnosti se mi zkroutily.
Napřímila jsem se na pohovce, ale nepohnula se. Dívala jsem se na Pharzupha, jak se
ke mně blíží. Když se dostal až ke mně a viděl, že se před ním nekrčím, popadl mě za
ruku a vytáhl na nohy.
„Myslíš si, že můžeš být statečná i beze zbraně, co?“ Znechuceně po mně přejel
očima. „Uvidíme.“
Klopýtala jsem za ním, jak mě vlekl přes místnost na parket. Hruď i obličej mě pálily,
ale snažila jsem se nedávat najevo strach. Pharzuph mě pustil a otřel si ruku o košili v
obleku. Zůstala jsem stát mezi ním a Rahabem, který na mě zíral s čirým odporem.
„Všichni vidíte její znamení,“ oznámil Rahab. „Doufali jsme, že je to jen důsledek
toho, že si tak žalostně dlouho neuvědomovala svůj původ a neplnila svoje povinnosti.
Jenže i po dvou letech práce má její znamení pořád bílou barvu nevinnosti.“ Vyplivl to
jako nadávku. „Poprvé do věcí zasáhli andělé a zachránili jí život. Pak zmizel její otec,
když jsme ho chtěli vyslechnout. Ale až se postaráme o Belialova spratka, najdeme i
jeho a vypořádáme se i s ním. Za svoje zrádcovství se bude smažit v pekelných
plamenech.“
Čekala jsem, že na to knížata zareagují jásotem. Místo toho vše sledovala mlčky a se
šokovanými tvářemi, jako by jim až teď docházelo, že se nechala podvést jedním z
vlastních bratrů a jeho potomkem.
„Ale jak je to možné, bratře Rahabe?“ zeptal se Blakeův otec Melchom. „Vždyť to
proroctví je mýtus! Mluví o nefilovi, ve kterém se spojuje světlo i temnota, a všichni
víme, že to není možné.“
„Vážně?“ opáčil s klamnou přívětivostí Rahab. „Máme důvody věřit, že před
osmnácti lety jistý strážný anděl porušil své povinnosti a posedl lidskou ženu, aby mohl
být s knížetem. Možná si někteří z vás ještě vybavíte anděla Marianthu a to dojemné
pouto, které ji pojilo s Belialem.“
„Ten zrádce!“ zařval Sonnelion, Kníže nenávisti. Udeřil pěstí do stolu, až se nebohý
kus nábytku zakymácel. Sonnelionovy oči krvavě zaplály pomstychtivostí, stejně jako
oči několika dalších knížat. Začala jsem dýchat jen povrchně, zatímco všichni začali
útočit na mého otce. Jejich hněv nebral na nic ohledy, nebyla v něm žádná logika.
Dýchej, okřikla jsem se. Dýchej. Zvedla jsem oči k Azazelovi, který mě bedlivě
sledoval.
„Počkejte,“ ozval se klidný hlas a všichni se otočili ke Kopanovu otci Alocerovi. „Já
tomu takzvanému proroctví nevěřím. Jak víme, že je to pravda? Jaké máme důkazy?“
Rahab se zamračil. „Jak víte, vždy jsem měl důvěrný vztah s Pánem temnoty. Sám si
mě zavolal, aby mi pověděl o proroctví vyřčeném apoštolem Pavlem. Opovažuješ se
snad zpochybňovat jeho slova?“
„To samozřejmě ne,“ odpověděl Alocer a přimhouřil na Rahaba oči. „Ale opovažuju
se zpochybňovat zdroj téhle informace. Kdo byl svědkem toho proroctví? Kromě
apoštolova strážného anděla?“
„Důvěryhodný našeptávač.“ Knížata skepticky zasténala a Rahab zvýšil hlas. „Náš
Pán bere proroctví se vší vážností a vy byste ho měli brát zrovna tak!“
„Pověz nám, bratře,“ ozvala se Jezebet, „pověz nám ještě jednou, jak znějí slova
proroctví.“ Opřela se o stůl a zaťukala si nehty s francouzskou manikúrou do spodního
rtu.
„To proroctví tvrdí, že nefil zrozený z anděla a démona se stane zrádným nástrojem,
který vyhladí náš druh. Předpovídá, že ten nef vyžene všechny démony ze zemského
povrchu, aby navždy úpěli v pekelných řetězech.“ Oči mu divoce plály a mně se začala
točit hlava. „A tohle… tohle je to dítě z proroctví, které Bůh poslal na Zemi, aby se nás
zbavil! Tohle –“ dramaticky přejel rukou po mém profilu, „– je to nejlepší, co Bůh ve
chvíli zoufalství stvořil!“
Ozvaly se posměšné výkřiky a chechtot. Čekala jsem, jestli se Rahab zmíní o zbytku
proroctví, ale neudělal to. Jen tam stál a tvářil se samolibě. A pak mě napadlo… zná
vůbec to proroctví celé? Tu část o jejich možné spáse?
Pohlédla jsem na svoje spojence, kteří seděli na okrajích sedadel. Kaidan se tvářil, že
je připravený na všechno. Kopano na mě nepatrně, téměř neznatelně pokývl.
Naléhavost v jeho očích mě pobídla k činu. Nastal čas ujmout se slova. Odvaha mi
dodala sílu promluvit.
„To není všechno!“ přerušila jsem hlasitě knížata. „Vy všichni dostanete v nebi
druhou šanci!“
Odpotácela jsem se k okraji parketu a Rahab mě silně udeřil hřbetem ruky do
obličeje. Lícní kost mi bolestivě škubala. Už jsem zapomněla, jak rád mlátí lidi.
Mí spojenci vyskočili na nohy a já dostala strach o Kaidana. Vypadal, že se chystá
okamžitě zaútočit.
Rahab se nade mnou tyčil a jeho tvář sálala zlobou.
„Ty – nebudeš – mluvit!“
„Na co čekáme?“ vykřikl Thamuz. „Zabijeme ji rovnou! Tentokrát jí andělé
nepomůžou!“
Vzduch se naplnil souhlasným povykem. Zůstala jsem stát na místě a čekala, jak se
to vyvine.
„Počkejte!“ zahřměl Melchom. „O čem to mluvila?“
„Lže a špiní našeho Pána!“ odsekl Rahab.
„Ať nám Jezebet poví, jestli je to lež,“ navrhl Alocer.
Knížata podrážděně mumlala, ale nikdo nezabránil Jezebet, aby se postavila a
elegantním krokem došla po kruhovém parketu ke mně. Vzala mě štíhlými prsty za
bradu a zvedla ji.
„Mluv,“ vyzvala mě s pohledem upřeným do mých očí.
Spustila jsem tak hlasitě, jak jsem dokázala. Cítila jsem, jak se mi kněžniny dlouhé
nehty zarývají do kůže, ale hleděla jsem bez uhýbání do jejích křišťálově modrých očí,
aby viděla mou upřímnost.
„V proroctví je toho víc. Bůh je připraven vám odpustit a přijmout vás zpátky na
nebesa. Ale ti, kteří se i teď rozhodnou postavit proti němu, propadnou navždy peklu,
jak řekl kníže Rahab.“
Salon ztichl, zatímco se mi Jezebet upřeně dívala do očí. Jen našeptávači nad námi se
pohnuli jako bouřkové mračno. Kněžna mě pustila a odvrátila se ode mě. Otočila se k
davu a pronesla:
„Mluví pravdu.“
Knížata vyskočila z křesel a začala na sebe vzrušeně pokřikovat při vyhlídce na tuhle
netušenou šanci. Otočila jsem se na Kaidana, který tu scénu sledoval dychtivým,
vyrovnaným pohledem.
Už jednou mě na shromáždění zázrak zachránil před smrtí. Kdo jsem, abych
pochybovala o tom, jestli se zázrak nemůže odehrát i podruhé? A pokud ne… pak se
můj čas naplní. V mém srdci už nebylo místo pro strach ze smrti. Setřásla jsem ho ze
sebe, nechala ho odplynout a dovolila si pocítit sebevědomí, které pramenilo z náhlé
svobody.
„Děkujeme, Jezebet.“ Pharzuph kněžně ukázal, aby se zase posadila.
Jezebet se mi naposledy podívala do očí. Nebyla v nich žádná zášť. Pak se vydala
mezi knížata. Ta se obracela jedno na druhé, překřikovala se, jejich hlasy byly čím dál
horečnatější a vášnivější.
„Co když je to pravda?“ Alocerův pohled plný naděje se setkal s nadějí v očích u
jeho synů.
„Po takové době?“ zeptal se nedůvěřivě Melchom.
„A co na tom záleží?!“ vykřikl Kníže nestřídmosti Kobal. „Já se tam nevrátím!“
„Proč jsi tohle vynechal, Rahabe?“ ozval se Shax.
„Pověděl jsem vám proroctví tak, jak jsem s ním byl seznámen.“ Rahabovi docházela
trpělivost.
Zalapala jsem po dechu, když mi něco škublo zezadu za vlasy. Pharzuph si mě
přitáhl k sobě, jednou rukou mě chytil za krk, druhou objal můj hrudní koš a
přišpendlil mi paže k bokům.
„Od koho máš tu informaci?“ vyštěkl.
Skoro jsem nemohla dýchat. „Od jeptišky – byla potomkem nefilské linie strážného
anděla apoštola Pavla.“
„Vyloučeno!“ vykřikl Rahab. „Věděli bychom, kdyby takový potomek existoval.“ Ale
v hlase mu zaznívaly vlastní pochyby. Knížata se zběsile překřikovala a Rahab věděl, že
už je ztrácí. Zaklonil hlavu a vzteklým sykotem si přivolal jednoho z našeptávačů k
sobě.
„Je to pravda?“ zeptal se ho. „Žil tady nefil světla?“ Všichni ztichli, zatímco duch
knížeti něco telepaticky sděloval. Rahab mu odpověděl hlasitým výbuchem. „Tak ty jsi
to nepovažoval za důležité?! Andělský nefil, který žil bez dohledu?! Je mi sakra jedno, jak
neškodně vypadala nebo že nikdy neopustila klášter! Kliď se stranou, ty zatracený
pitomče!“ Švihl rukou a duch se ztratil v mračnu legionářů.
„Teď už je to jedno,“ ozval se Pharzuph. „Máme tu holku. A pokazit Boží plán není
něco, co bychom si mohli užít každý den!“
Dál mě pevně tiskl k sobě, zatímco Rahab hlasitě oslovil knížata.
„Nikdo z nás tady nechce zpátky do nebes, ledaže bychom se jich zmocnili násilím.
Ta hloupá holka se plete. Teď má všechnu moc Lucifer. Nemáme slitování se zrádci.
Bůh si možná myslel, že se necháme obloudit její sladkou tvářičkou, ale máme důkazy,
že se měla stát nástrojem našeho zničení. Vlastnila plamenný Kord spravedlivých a jen
tenhle týden s ním zabila tři naše duchy!“
Shora se ozvaly skřeky hrůzy a děsu.
Pharzuph mě dál držel. Rahab se zastavil před námi.
„Kde je?“ zeptal se Sonnelion.
Pharzuph procedil skrz zuby: „Byl jí odebrán –“
„Mým synem,“ ozval se hrdě Shax.
„A zničen,“ dokončil Rahab. Knížata i našeptávači vydechli úlevou.
„Jak je možné, že jí kord dovolil, aby s ním bojovala?“ zeptal se Alocer.
Pharzuph si odfrknul a pohodil hlavou. „To nevíme. Ale bojovala s ním. Viděl to
našeptávač.“
Mezi přítomnými se s mumláním začal šířit zmatek a strach.
Thamuzovy oči zazářily odporným karmínovým odstínem. „Dost řečí. Chci krev.“
„Jistě, bratře, budeš ji mít,“ zasmál se Pharzuph. „Vychutnáme si ji.“ Olízl mi lalůček
a já se zachvěla. „Ani nechci být na řadě jako první,“ dodal velkoryse. „Je to můj
dáreček pro vás, bratři. Jen si dejte pozor, abyste ji zatím nezabili, protože je třeba, aby
trpěla všemi možnými způsoby. Nebesa přihlížejí. Musíme je důkladně pobavit.“
Zavřela jsem oči.
„Já první,“ ozval se hlas s australským přízvukem.
„To se dalo čekat, že se budeš hlásit nejdřív, Mammone, ty zatracený lakomče,“
prohodil Pharzuph. Ozval se smích.
Otevřela jsem oči a zadívala se na svoje spojence. Všichni stáli. Kaidan už popošel
kupředu, ale knížata si jich nevšímala nebo jim to bylo jedno.
Mammon se vydal na parket a za ním Thamuz a Sonnelion. Z jejich rudých očí
sálala nezřízená nenávist.
Ach Bože, prosím, pomoz mi. Nevěděla jsem, kolik mučení vydržím. Co mi chtějí
dělat? Řezat mě? Znásilňovat? Pálit ohněm?
Ne. Kaidan a ostatní to nenechají zajít tak daleko.
Marně jsem se zazmítala v Pharzuphově ocelovém sevření, když mě natočil proti třem
knížatům.
„Otče…!“ vykřikl za námi Kaidan. V hlase mu zaznělo varování.
Pharzuph bez ohlížení zaječel: „Teď ne!“
Byl to jen další důkaz toho, jak se knížata nechala zaslepit touhou po krvi, když se
nikdo ani nepohoršil nad tím, že si nef dovolil promluvit během jejich shromáždění.
Mammon se nade mnou tyčil jako obluda a pusu měl plnou slin a v očích divoké
lovecké vzrušení. Ani jeho zlaté hodinky a řetězy kolem krku se v přítmí salonu tak
neleskly. Popošel ke mně a rozepínal si přitom kalhoty, což mi odpovědělo na moje
otázky, jakým mučením chtějí začít.
„Ne,“ zasténala jsem.
„Ano.“ Pharzuph se rozchechtal.
Mammon se po mně natáhl a v tu chvíli se to stalo. Koutkem oka jsem zahlédla
rychlé šlehnutí čehosi stříbrného, co se točilo ve vzduchu. Prosvištělo to kolem mé tváře
a ozvalo se vlhké křupnutí. V jedné vteřině stál Mammon přede mnou, ve druhé
klopýtal dozadu a v oku měl zabodnutou čepel nože.
Jeho rty vytvořily užaslé O. Klesl na kolena a zavřískl, jeho temná duše se snažila
dostat z těla. Pharzuph mi škubnul krkem a otočil se se mnou ke Kaidanovi. Když na
něj zařval, jeho hněv otřásl celým salonem.
„Co jsi to udělal?!?“
Kaidan stál nehybně na místě s dalším nožem v ruce. Zatočil s ním v dlani, než ho
zase uchopil za jílec.
„Jen trochu svěcené vody na čepeli,“ prohodil nenuceně, ale jeho oči metaly blesky.
Mammonovo tělo dopadlo na zem a jeho duch se nad ním zuřivě zmítal, jako by ho
někdo polil kyselinou. To máš za svého syna, hajzle, pomyslela jsem si.
„Vrať se do pekla, bratře!“ zavolal na něj Rahab. „Tam ze sebe tu svatost vypálíš.“
Mammonův duch prolétl podlahou a místnost strnula v děsivém tichu.
„Ty,“ zašeptal Pharzuph ke Kaidanovi. Jeho oči byly jasně rudé. Přiblížil se ke svému
synovi a mě táhl s sebou. „Věřil jsem ti.“
„Ne, nevěřil,“ odpověděl Kai.
Pharzuph vytřeštil oči a knížata strnula nad Kaidanovou troufalostí odmlouvat
svému otci.
„Ty slabošský idiote! Byl jsi mnohem slibnější než všichni mí minulí synové
dohromady! Jak ses mohl nechat okouzlit jako pes špinavou nefkou? Ty ubožáku!“
V Kaidanově tváři se na chvíli mihla bolest.
„Zabij ho,“ nařídil Rahab. Srdce mi prudce poskočilo v hrudi. Ne! Pokusila jsem se
Pharzupha odtáhnout, ale nebylo to třeba.
Dokud si Kaidan pohrával s nožem, nikdo se ani nepohnul.
Zbabělci, pomyslela jsem si. Všichni do jednoho. Mohli Kaidana přemoct, ale věděli,
že než by sáhli po zbraních, nejmíň jednoho z nich by zabil, a nikdo se nebyl ochoten
obětovat. I Pharzuph mě použil jako štít, přistrčil mě ke Kaidanovi a schovával si hlavu
za mou. Co by řekl Lucifer, kdyby viděl svoje neohrožené vůdce démonů?
Sobectví knížat nám hrálo do karet a já jsem za to byla vděčná. Kaidan se díval, jak
se mnou jeho otec pohybuje ze strany na stranu v odporném tanci.
„Bratře Pharzuphe,“ ozval se stále elegantní Astaroth, „obávám se, že je to ještě
nechutnější, než jsme si mysleli. Tvůj syn a dcera zrádce jsou do sebe… zamilovaní.“
„Žertuješ,“ zašeptal Pharzuph a sevřel mi hrdlo ještě víc.
„Ani v nejmenším,“ ujistil ho Astaroth. „A nejen to. Jsou manželé.“
Knížata šokovaně, nevěřícně vykřikla. Dokonce i přítomní nefové zalapali po dechu.
„Tak takhle jste to provedli,“ zasyčel mi Pharzuph do ucha.
Astaroth pronesl opatrným tónem: „Marno a Ginger, odstupte od syna Pharzuphova.
Nemáte s ním už nic společného.“
Dívky zíraly na svého otce a ani se nepohnuly.
„Řekl jsem: Běžte od něj!“ vykřikl Astaroth.
„Ne,“ odsekla Ginger.
Ohromený výraz na tváři jejich otce stál za všechny peníze.
„Co se to tady sakra děje?“ zavrčel Thamuz. „Andre, Ramóne!“ Jeho synové popošli
blíž a postavili se mimo řady nefů. „Aspoň někoho tady ještě poslouchají vlastní děti!“
pochlubil se Thamuz a otočil se k synům. „Postarejte se o něj!“ Oba zabijáci se zadívali
na Kaidana a zaváhali. „Dělejte!“ zaječel Thamuz. „Nemáme zbraně,“ připomněl mu
jeden z dvojčat. Thamuzovy oči zaplály hněvem. „Odkdy potřebujete zbraně? Vy dva
proti jednomu noži, to snad není žádný problém. Zabijte ho!“
Když oba vykročili proti Kaidanovi, vzedmula se ve mně panika a v duchu jsem na
ně se vší svou přesvědčovací silou vykřikla: Neubližujte mu! Nemusíte poslouchat otce!
Jejich kroky zpomalily. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jeden z bratrů se chytil za hlavu,
jako by ho rozbolela.
Thamuz zuřivě zařval a udeřil jednoho ze synů do spánku. Ten se zhroutil v
bezvědomí k zemi. Druhý padl na podlahu, aby se před otcem kryl.
„Nevím, co se stalo, otče! Někdo nás ovládal!“
„Idiota! Tvoje vůle zabíjet musí být silnější než něčí vliv!“
Rahab zavrtěl hlavou. „Žádný z knížat by se vás neopovážil ovlivňovat proti vůli
vašeho otce a žádný z nefů nemá takovou moc –“ Zarazil se a pomalu se otočil ke mně.
Touž se na mě dívali všichni. Pharzuph mě držel za krk tak, že jsem stěží mohla dýchat.
Jestli stisk trochu neuvolní, za chvíli omdlím.
 „Ty jsi to udělala!“ vykřikl na mě Thamuz. Cítila jsem se tak slabá, že už ve mně
nezbýval ani kousek místa pro strach.
Dokud ke mně nepřišel Rahab.
„Nezapomeň, s kým máš tu čest, dítě,“ pronesl. Pak vylétla jeho démonická duše z
těla, naklonila se zuřivě k mému obličeji a zavřískla. Z přízračné hlavy mu trčely
gigantické zahnuté rohy. Škubla jsem sebou zpátky k Pharzuphovi.
Cítila jsem, jak se mi Rahab tlačí do hlavy. Bojovala jsem s ním, ale byl silný. Naplnil
mě mrazivý pocit přítomnosti zla, zatímco se mi hlavou rozléhala jeho slova. „Jaké to je,
vědět, že budeš ještě dnes v noci hořet v pekle, až se nabažíme tvého utrpení? Vybrala sis
špatně, když sis zvolila boj proti silnější straně.“
Vybavila jsem si, jaký pokoj sálal z mé matky Marianthy, a na její slova o lásce.
„To ty sis vybral špatně a mýlíš se v tom, jaká strana je silnější,“ odpověděla jsem mu
klidně. „A teď vypadni z mé hlavy!“ S velkým úsilím jsem ho vystrčila ze své mysli. Bylo
to jako posunovat cihlovou zeď, ale donutila jsem ho, aby mou mysl opustil. Jeho
démonické oči se ponořily do mých. Byl v šoku z toho, že jsem se ho dokázala zbavit.
Vklouzl zpátky do svého těla. Pharzuph mě dál bolestivě držel za krk. Pokusila jsem se
ho chytit za předloktí a aspoň trochu stisk uvolnit, ale neuhnul ani o píď.
„Tvou divokost zkrotíme, ale už to začíná být únavné,“ zavrčel na mě.
„Její mysl a vůle je silná,“ prohlásil Rahab. „Ale existují způsoby, jak se dá zlomit
každý. Každý má svou slabost…něco, co je nutí pochybovat o jejich Stvořiteli.“
Nelíbilo se mi, jak se na mě díval. Jako by věděl o něčem, co mě spolehlivě „zlomí“.
„Pardon, kníže Rahabe,“ ozval se ode dveří Marek.
Všechny hlavy se otočily k němu.
„Omlouvám se za vyrušení, ale myslím, že přichází kníže Belial.“
V tu chvíli se ozvalo hlasité zaklepání. Rysy ve tvářích knížat ztvrdly a moje srdce
vylétlo vysoko do povětří.
„Ale ovšem,“ pronesl Rahab, „pusť ho dál.“
Dveře se rozlétly a dovnitř dolehl hluk z klubu. Vzápětí se zase zabouchly a Marek je
zamkl, zatímco můj otec v tmavomodrém pruhovaném obleku vešel dál. Vlasy měl
ostříhané nakrátko a moc mu to slušelo. Vedle něj šla Zania ve značkových džínech a
lodičkách s jehlovými podpatky. Zkřížila si ruce na prsou a zamračila se na knížata. Její
otec Sonnelion zuřivě zavyl.
„Tohle mě opravdu ranilo,“ řekl táta svým nádherným hlubokým hlasem. „Ani jste
mi neposlali pozvánku.“
„Zrádce!“ vykřikl Sonnelion. Vypadal, jako by se chystal skočit tátovi po krku, ale
ani on, ani nikdo jiný z knížat se nepohnul, aby se ho zmocnili. „To ty jsi za celým tím
spiknutím! Ty jsi mi ukradl dceru!“
Tomu se táta jen srdečně zasmál.
„Přišel ses nám vysmívat?“ obořil se na něj Pharzuph. Soustředil se na příchozího,
takže jsem cítila, jak jeho sevření povoluje. Plíce se mi naplnily vzduchem a s kyslíkem
se do mě vlila i nová energie.
„Nejsem tady, abych se vám vysmíval,“ odpověděl vážně táta. „Máme si hodně o čem
povídat. Ačkoli určitě nejsem jediný v téhle místnosti, kdo chápe, že po pádu nás
zneužili jako bandu pitomců. To Lucifer nás obelstil –“
„Jak se opovažuješ!“ vybuchl Rahab.
Sonnelion sáhl do saka pro revolver, ale otec na něj ukázal prstem. „Radši si to ještě
rozmysli, příteli. Vidíš tamhle mého zetě?“ Pokývl bradou ke Kaiovi. „Ano, jeho. Umí to
zatraceně dobře s noži, jak jste viděli. A míří s ním zezadu na tvou velkou palici.“
Salon se naplnil zuřivými rudými pohledy.
Táta mluvil dál, jako by už na svou vsuvku zapomněl. „Celou dobu jsme ze strachu
nebo možná z vlastní chtivosti sloužili peklu a vypadalo to, že ani nemáme jinou, lepší
možnost. Jenže my ji máme. Všichni víte, že nemůžeme zůstat na Zemi navždycky. Ale
nemusíme se ani vrátit tam dolů. Nevím jak vy, ale já se tentokrát rozhodnu správně.“
Všechna knížata se najednou snažila dostat ke slovu. Byl na nich znát hněv a
frustrace. Najednou nevěděli, čemu věřit. Nefové stáli v jednom šiku pospolu a co nejdál
od knížat. Jen Kai postoupil blíž a snažil se zhodnotit situaci. Rahab něco vykřikoval a
snažil se znovu zmocnit velení. Pharzuph mě jednou rukou pustil a já zalapala po
dechu, jak mě bolel oteklý krk. Teď už mě držel jen jedním zápěstím. Pak popošel k
ostatním, aby líp slyšel. Zuřivé dohadování nebralo konce, všude kolem byly vidět krví
podlité oči. Kaidan zachytil můj pohled a zadíval se na místo, kde mě Pharzuph držel.
Viděla jsem, jak usilovně přemýšlí a snaží se přijít na to, jak by mě mohl co nejlíp
osvobodit.
Stěží jsem zaslechla, jak někdo z druhého konce místnosti volá s povědomým
východoevropským přízvukem moje jméno. Když jsem se na Marka otočila, měl ruku
za zády. Pak s ní švihnul a vzduchem prolétl třpytivý kov. Pharzuph se po něm také
otočil, ale už bylo pozdě. Volnou rukou jsem popadla jílec a ucítila, jak mi paží prolétl
elektrický výboj. Marek na mě zamrkal a já se usmála tak vděčně, jako snad ještě nikdy
v životě. Kaidan přiskočil blíž ke mně.
Z konce kordu vyšlehlo jasné světlo a odhalilo čepel, která se mihotala modrými
plameny. Byla dlouhá, ale jako by nic nevážila. Pharzuph ode mě uskočil a rozběhl se k
ostatním knížatům. Celou místnost zalila ohromující záře a démoni zasyčeli, jak se v
nich probudily vzpomínky na tuhle zbraň. Víc než šest set duchů nad námi sebou
vystrašeně zazmítalo.
Dvojčata, Blake, Kopano, jeho bratři, Marek, Zania a můj otec jsme vytvořili spojený
kruh. Popadla jsem jílec oběma rukama.
„Ty jsi mě promyšleně zradil.“ Pharzuph se nevěřícně zadíval na svého syna.
„Nemusíme se rozdělit,“ připomněl mu Kaidan. „Býval jsi andělem světla –“
„Za takových podmínek se tam nevrátím! Abych byl pro smích celé nebeské říši!“
„Pýcha způsobila i Luciferův pád,“ podotkl můj otec.
Několik knížat na něj podrážděně zasyčelo a jejich rudé oči se zablýskly. Byli sice
děsiví, ale ulevilo se mi, že už se pozornost nesoustředí na Kaidana.
„Já se vás snažil před nefily varovat,“ ozval se zahořkle Rahab a upíral pohled přímo
na mě. „Jsou to nejhorší stvůry, přichystané zakousnout se každou chvíli do ruky, která
je krmí.“
„Nejsme stvůry,“ ohradila jsem se. „A už máme všech těch lží po krk. Nepatříme
vám.“
 Zatímco jsem mluvila, můj otec, Zania a Marek vytáhli zbraně a začali je rozdávat
ostatním nefům – několik revolverů a nožů, které si nefové mezi sebou podávali dál.
Všechny ty zbraně teď mířily na knížata, ale ta měla oči jen pro Kord spravedlivých. K
jeho planoucí čepeli by se ani nepřiblížila, ale viděla jsem, že zuřivě uvažují o tom, jak
mě zneškodnit.
„Podcenili jste nás,“ pronesl Kaidan ke svému otci.
Astaroth zamumlal něco o zatracené vzpouře a odplivl si na zem.
Rahab k nám přistoupil a já na něj okamžitě namířila zbraň.
„Počkej, počkej chvíli, dítě!“ Zvedl dlaně do vzduchu. „Tohle není žádná hračka. Jistě
se dnes v noci nechceš dopustit vraždy, že ne?“
„Nemám to v úmyslu, ale budu zabíjet, když mě k tomu donutíte. Chci jen, aby nás
všichni vyslechli,“ odpověděla jsem tak klidně, jak jsem dokázala. Rozhlédla jsem se po
knížatech i po temném mraku duchů nad námi. „Všichni jste byli podvedeni. Znovu.
Neměli jste čas si to rozmyslet. Dnes v noci se musíte rozhodnout –“
„To tady budeme stát,“ přerušil mě Rahab s krvavým pohledem, „a necháme tuhle
nefku, aby se pokoušela rozdělit šiky našeho chrabrého pána?!“ Hlas mu přeskakoval
rozčilením. „Budeme se třást strachy před jediným ohnivým kordem, který drží pouhé
dítě?!“
Z hloučku knížat se ozval další bouřlivý křik.
„Zabijeme ji!“ zařval Thamuz a vrhnul se k nám.
„Nechte ji mluvit!“ vykřikla Jezebet a strhla Thamuze zpátky. Byla silnější, než
vypadala.
„To je rouhání!“ zaburácel někdo další.
„Ale co když je to pravda?“ zeptal se Melchom.
„Navrhuju zkoušku,“ pronesl Rahab a salon se ztišil. „Tenhle úkol může to děvče
vykonat jen tehdy, pokud je její víra neochvějná. Jestli začne pochybovat, ztratí nad
kordem moc.“
Pochybovat? To se mi vůbec nelíbilo.
„Jak chceš zkoušet její víru?“ ozvala se Jezebet.
„Připravil jsem se na to.“ Rahab se zašklebil a mým tělem proběhlo zachvění. Dal
nějaké znamení rukou a od zadních dveří klubu se vynořili dva starší nefové. Někoho
mezi sebou drželi. Málem jsem upadla, když jsem poznala ty nazrzlé blond vlasy a
růžovou pleť. V ústech měla roubík, ale její starostlivé oči se okamžitě upřely na mě.
„Mami!“
Při mém výkřiku ovládla její auru láska, a když její pronikavá barva ustoupila, zůstal
levandulový odstín pokoje. Patti ne! zasténala jsem v duchu. Prosím, Patti ne!
Neušla mi ironie toho, že jsem ji poprvé v životě oslovila mami – ve chvíli, kdy se
vidíme naposledy.
Táta vytřeštil oči ohromením a hrůzou.
Ginger vylétla ruka k puse a ven se vydral přidušený výkřik.
„Kde je Jay?“ zašeptala horečnatě Marna. Rozhlédla jsem se kolem, ale Jaye nikdo
nepřivedl.
Posunula jsem si jílec v ruce a zoufale se snažila vymyslet, jak bych z toho Patti
mohla dostat. Propusť ji, vyslala jsem telepatický příkaz Rahabovi. S přimhouřenýma
očima se na mě otočil.
„Tak ty se mi opovažuješ přikazovat myšlenkami? To můžu dělat já vám bezcenným
nefům, ne vy mně.“ Oči mu zaplály potěšením z toho, jaké zlo teď hodlá způsobit.
„Někteří smrtelníci se sami nebojí smrti,“ prohodil. „Ale když mají přihlížet utrpení
těch, které milují, pak… jejich víra zakolísá. Dokonce zmizí. Tak by mě zajímalo, Anno,
jestli k nim patříš i ty? Jestli zahořkneš a ovládne tě nenávist, až spatříš, jak zabíjíme
tuhle ženu? Přestaneš věřit, když ji tvůj úžasný spasitel nezachrání?“
Chtělo se mi vřískat, křičet. Patti ne! Nechtěla jsem podstupovat takovou zkoušku. V
duchu jsem prosila, aby se tu zase objevila armáda andělů jako minule. Nebe přece
takovou ukrutnost nemůže připustit! Ona si to nezaslouží. To je tak nespravedlivé!
Cítila jsem vedle sebe Kaidana. Nepatrně natáhl paži s nožem. Připravoval se.
Žádní andělé se neobjevili. Zachvátila mě panika. Musím to vydržet. Víra je mým
štítem. A mučení Patti jsou jen jejich ohnivé šípy vystřelené proti mně.
Dala bych přednost skutečným.
„Nesmíte zabíjet lidi,“ vypravila jsem ze sebe s největším úsilím. Podle toho, co jsem
věděla, tohle bylo jejich jediné „pravidlo“.
„Má milá, tohle je válka!“ rozesmál se Rahab. „Ve válce běžné zákony neplatí.“
„Buď silná, Anno,“ ozval se vedle mě táta.
„Drž hubu, Beliale.“ Rahab francouzsky zaklel a otočil se k Thamuzovi. „Přenechám
ti tu čest.“
Thamuzovo černé znamení zaplálo, když poklekl vedle Mammonova těla a vytáhl
mu z oka nůž. Sakra. Mí spojenci se vedle mě zachvěli znepokojením, ale já nemohla
odtrhnout zrak od Thamuze. Ten přistoupil k Patti a šklebil se od ucha k uchu. Sekl
nožem od jejího spánku k bradě. Vykřikla jsem hrůzou. Patti slabě zaúpěla a škubla
sebou dopředu. Krev jí stékala z obličeje na krk. Její strážný anděl zoufale poletoval
kolem ní.
„Přestaňte!“ vykřikla jsem a zuřivě zavrtěla hlavou. „Nechte toho!“
Vtom jsem si s úžasem všimla, že Pattina aura vůbec nezměnila barvu. Byla pořád
tak klidná a tak plná lásky ke mně. Nitro se mi svíralo zoufalstvím. Patti byla ochotná
se pro mě obětovat. Když jsem viděla, jak ji obklopuje pokojná levandulová barva,
věděla jsem, že Patti nechce, abych se rozhodla jinak. Nenáviděla jsem svou bezmoc,
nenáviděla jsem se za to, že ji nedokážu zachránit.
„Modli se za to,“ vyzval mě Rahab. „Uvidíme, co se stane.“
Snad ještě nikdy jsem se necítila zoufalejší.
„Bože, prosím,“ zaškemrala jsem. „Prosím, ať to skončí. Zachraň ji. Prosím!“
Místnost ztichla. Zírala jsem na stěny, na strop. Nikdo nepřicházel. Proč? Naděje mě
opustila a nahradil ji hněv, frustrace, pochyby. Kord na chvíli potemněl. Když se Rahab
usmál, uvědomila jsem si, že jeho plán zabral.
Vtáhl mě do léčky, přiměl mě, abych po nevyslyšené modlitbě přestala věřit. Patti
nikdo nezachrání. Musím se s tím smířit a rychle. V mých očích byla jedinečná, ale v
Božím plánu to byla pouhá žena. Žena, která prožila dobrý život, které si vážili všichni,
kdo ji znali. Pokud pro ni teď nastal čas odejít, musím v sobě najít sílu smířit se s tím,
abych si uchovala svou víru. Musím věřit, že Pattino utrpení slouží vyšším cílům. Ano.
Ale stejně jsem ji nechtěla vidět trpět.
Výdech. Nádech. Potlačila jsem negativní pocity hořkosti a nespravedlivosti a ztráty,
které se hromadily v mém srdci a chtěly mě zlomit.
Pak jsem v sobě našla zbytky energie, abych promluvila. „Vidíte, ona se smrti
nebojí.“ Ztěžka jsem polkla a snažila se nebrečet. „A já se o ni nebojím. Vím, kam půjde
její duše.“
„Dobře.“ Rahabovy oči zaplály šílenstvím. „Tak ji tam pošleme hned teď! Expresně
první třídou!“
„Nééé!“ zavřískla Ginger a pokusila se k Patti vrhnout, ale Blake ji pevně chytil
kolem pasu.
„Nedívej se,“ varoval mě Kaidan. Dotkl se mé tváře a pokusil se ji obrátit k sobě, ale
já se nedala. Thamuz zvedl nůž a brutálně ho zabodl Patti do břicha – jednou, dvakrát,
třikrát. Ach Bože! modlila jsem se. Skoncuj to, vezmi ji k sobě, rychle! Předklonila jsem se
a naprázdno jsem dávila. Pokusila jsem se soustředit na to, jak svobodná bude za chvíli
Patti, zbavená vší bolesti a utrpení. Ubránit se v tu chvíli pocitům hněvu a
pomstychtivosti bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělala.
„Parchanti,“ zašeptal zmučeně Kaidan.
Thamuz zvedl nůž znova a já už toho měla dost. Patti už stejně umírala na rány, které
jí zasadil. Tohle už byla naprosto zbytečná krutost.
„Zastav ho, Kaie,“ zaprosila jsem. Přesně na to čekal.
V příští vteřině se jeho nůž zabodl zezadu do Thamuzova krku. Duše Knížete vražd
se s vřískotem vyškubla z těla. Rozlétla se zuřivě ke mně. Máchla jsem kordem, ozvalo
se prasknutí a z Thamuze zbylo jen černé smetí.
„Tati!“ zavyl jeden z jeho synů. Podívala jsem se na dvojčata, kteří cenili bílé zuby.
„Nesnažte se ho pomstít,“ vyzvala jsem je nahlas. „Jeho osud nemusí být vaším.“ Oba
se zarazili a zrychleně oddychovali.
Dřív, než se knížata stačila znovu sešikovat, oslovila jsem ostatní nefy. Věděla jsem, že
někteří z knížat mají zbraně, ale zatím se je nikdo z nich nepokusil použít, protože
věděli, že nad nimi máme početní převahu. Pánové démonů země nespouštěli oči, když
jsem postupně ukázala kordem na každého z nich a promluvila k nefům.
„Poprvé od počátku času máte na vybranou,“ řekla jsem jim. „Nemusíte se toho
zúčastnit, nebo se můžete přidat k nám a bojovat proti knížatům. Bez ohledu na vaše
rozhodnutí opustí vaši otcové dnes v noci zemi a vy se od nich osvobodíte. Zvolte si –
teď.“
Kolem nás se ozvalo horečnaté šeptání. Asi polovina nefů se hned vrhla ke stěně za
námi, co nejdál z dosahu knížat. Nemohla jsem jim mít za zlé, že se od toho chtějí držet
dál, a potěšilo mě, že ty nejmladší z nich odtáhla stranou jedna ze starších žen. Natlačili
se ke stěně za barem a přikrčili se pod něj.
Další nefové se rozhlédli mezi námi a knížaty a pak se postupně rozhodovali – buď
se postavili k nám, nebo ke knížatům. Synové Thamuzovi, Caterina a asi dvacet dalších
si zvolili démony. Asi třicet se jich postavilo za mě. Ale v tu chvíli se mi nechtělo jásat
nad naší početní převahou.
 Pattino tělo leželo na zemi v kaluži krve.
„Tati,“ zašeptala jsem.
Beze slova k ní přiskočil. Knížata se na něj mračila. Nikdo se mu ale nesnažil bránit,
když zvedl Patti do své mohutné náruče a donesl ji ke mně. Její hrudník se rychle
zvedal a klesal. Nesměla jsem pustit kord, ale sklonila jsem se a políbila ji na zpocené
čelo.
„Mám tě ráda, mami.“
Víčka se jí trhaně zvedla a přes zakrvácené rty jí přelétl úsměv. Něco zašeptala.
Musela jsem se sklonit, abych slyšela slova, která jí s krví bublala na rtech. „Miluju tě,
děťátko moje.“ Znova jsem ji políbila a na obličej jí kapaly moje slzy. Na rameni jsem
cítila Kaidanovu těžkou ruku.
„Mohl bych ji zachránit,“ ozval se táta tichým, nejistým hlasem.
Škubla jsem hlavou k němu.
„Mohl bych opustit svoje tělo a zkusit ji uzdravit –“
„Ne!“ zasípěla Patti. Slábnoucí rukou se natáhla po jeho paži a s námahou ze sebe
vypravila: „Nedělej to. Potřebuješ… svoje tělo. Abys chránil Annu.“
„Prosím!“ zaúpěla jsem zoufale, ale ona jen tvrdohlavě zavrtěla hlavou.
„Všichni… všichni s nimi musíte… bojovat.“
Snažila jsem se tátu uprosit očima, ale smutně zavrtěl hlavou. Bez Pattina souhlasu to
nemohl udělat. Sklonila jsem se k ní.
„Já se nebojím, zlatíčko,“ zašeptala. „Jsem připravená.“
Pak se moje maminka sípavě nadechla, v plicích jí zabublala krev a hlesla: „Gin…“
Ginger se protlačila k Patti vedle mě. Chytila ji za ruku a po tvářích jí stékaly slzy.
„Patti.“
„Holčičko… ty budeš… tak báječná teta…“ A Pattino tělo znehybnělo.
„Ne,“ zašeptala jsem.
Její strážný anděl vzal něžně a opatrně do náruče duši, která vystoupila z těla. Pak na
mě pokývl a zamířil vzhůru, aby Patti odnesl domů. Nechala jsem si na tváře stékat slzy
a ani se je nepokusila otřít. Táta ustoupil ke stěně a s nesmírnou něhou tam její tělo
odložil. Zavřel jí oči a vrátil se ke mně.
„Už toho bylo dost!“ zavrčel Sonnelion. „Čas her skončil. To proroctví je lež a vy
všichni za to zaplatíte.“ Sáhl si za záda a mí spojenci se napjali. Jestli vytáhne zbraň, boj
začne.
V tu chvíli mezi nás slétl duch Azazel a zůstal viset mezi našimi dvěma skupinami se
lví tváří obrácenou ke knížatům. Promluvil telepaticky ke všem přítomným, kteří
napínali uši, aby slyšeli, co jim chce říct Luciferův posel.
„Proroctví je skutečné. Sám jsem na Luciferův příkaz posedl člověka a zničil jeho zapsanou
verzi. To, co sdělil Lucifer Rahabovi, byla jen částečná pravda. Celá pravda je to, co říká tahle
dívka. Nabízí se nám nebe. Lucifer věděl, že v jeho armádě jsou ti, kdo o něm pochybují, a že
toto proroctví před konečnou bitvou ještě oslabí jeho šiky. Nefilská dívka dokázala svou víru.
Nechte ji pokračovat. Já sám volím Pána světla.“
Knížata strnula. Většina z nich se tvářila zděšeně, několik se dívalo na Azazela s
posvátnou úctou.
 Netušila jsem, kolik z padlých andělů v téhle místnosti se touží vrátit na nebesa. Ale
věděla jsem, že většina o to stát nebude a že do pekla neodtáhnou bez boje. Na Zemi se
jim líbilo, vychutnávali si svou moc. Nechtěli do pekla stejně, jako nechtěli do nebe.
Skrz slzy jsem se zadívala na své přátele a spojence, kteří stáli kolem mě. Byli jsme
připravení. Měli jsme početní převahu.
„Stvořitel se k nám obrátil zády!“ vykřikl Sonnelion. „Nepoběžím za ním s ocasem
staženým mezi nohama!“
„Má pravdu,“ souhlasil Shax. „A proč bychom to dělali? Můžeme si vzít Zemi i nebe
násilím.“
Pharzuph vypadal, jako by se ho zmocňovala panika. „Nesmíme dopustit, aby se
proroctví naplnilo!“
„Pak musí ona zemřít,“ ukázal na mě Kobal. „Hned.“
„Ne!“ vykřikl Alocer a skočil přede mě. „Nechte ji, nebo budete mít co dělat se
mnou.“
„Měj rozum, Alocere,“ ozval se chlácholivě Astaroth. „Ty chceš snad trávit věčnost
mezi anděly, kteří se na tebe budou dívat skrz prsty?“
Jezebet se postavila vedle Alocera. „Jestli se vrátíme, budou se k nám chovat
spravedlivě. To všichni víme.“
„To z tebe mluví ty zatracené ženské hormony, Jezi.“ Sonnelion se poškrábal v
rozkroku. „Měla by sis zase opatřit koule.“
Kněžna po něm loupla nenávistným pohledem. „V tomhle těle vidím svět mnohem
jasněji, než jsem viděla předtím, když jsem mívala koule.“
Vycenil na ni zuby a táta zasáhl.
„Tak dost. Byli jsme tehdy banda pitomců, když jsme si mysleli, že Jeho můžeme
svrhnout z trůnu,“ prohlásil. „A jestli pořád doufáte, že se vám to někdy podaří, tak jste
ještě větší hlupáci než tenkrát.“
„Neposlouchejte ty zrádce!“ zaburácel Rahab.
Vypukla nová vřava. Ale všichni už měli aspoň jasno a zvolili si stranu. Těkala jsem
očima kolem a čekala, kdo první vytáhne zbraň. Saka a vázanky odletovaly k zemi. Jen
tři ze zbývajících deseti knížat, včetně táty, se postavila kolem mě, aby mě chránila.
„Snažte se je odzbrojit!“ vykřikl táta přes rameno na nefy.
Sonnelion vyrazil s válečným pokřikem a vrhl se na Alocera. Za ním jsem viděla, jak
Pharzuph a ostatní sahají po zbraních. Vzduchem zahřměly výstřely a naši nefilští
spojenci se také vrhli na protivníka. Nestíhala jsem všechen ten pohyb kolem sledovat.
Kaidan a táta mi stáli pořád po boku. Zazněl další výstřel a Jezebet se přede mnou s
výkřikem chytila za paži. Vrhla vražedný pohled na Kobala chvíli předtím, než ho
Kopano srazil k zemi. Oháněla jsem se kordem a bodala každého ducha, který se k nám
odvážil přiblížit. Všechno se dělo tak rychle, salon burácel výstřely a řevem. V duchu
jsem si znovu opakovala pasáž o Boží zbroji. Co ještě zbývá? Něco musí být tím
katalyzátorem, který pošle padlé anděly tam, kam patří, ale co? Ze všech svých
pomyslných zbraní jsem zatím nepoužila dvě: modlitbu a víru. Moje víra prošla
zkouškou. Zbývala modlitba. Ale co mám udělat? Prostě požádat? Připadalo mi to až
moc jednoduché, a jak jsem z mnoha minulých případů věděla, prosebník vždycky
nedostane to, oč stojí. Jenže to bylo v mém arzenálu to poslední, co mi kromě kordu
zbývalo.
Nefové postupně zdolávali jednoho knížete za druhým. Sami v boji často utrpěli rány
nožem i zásahy kulkou. V rámusu kolem jsem uslyšela Zaniino zavřísknutí.
Kopano ležel na zádech. Zania mu tiskla obě ruce na díru v hrudi, kolem níž se
rozlévala červeň.
„Ne!“ zaječela jsem. Chtěla jsem se rozběhnout k nim, ale Kaidan mě strhl zpátky.
„Nemůžeš zasahovat do boje,“ napomenul mě.
Kope nehybně ležel uprostřed chaosu.
Sonnelion zařval jako útočící býk a vrhl se na mě. Rozkročila jsem se a připravila se
na něj. Když byl asi jen tři kroky od nás, vrhli se na něj táta a Blake. Podrazili mu
nohy a já ho bodla kordem do prsou. Kolem rány mu zavířila temnota a hruď se mu
propadla, zatímco jeho duše navždy odcházela.
Narovnala jsem se a otočila se na Kopana. Náhle mi zděšeně došlo, že nedýchá.
Alocer se protlačil mezi bojujícími a dopadl na podlahu vedle svého syna proti Zanii.
Zavrtěl zuřivě hlavou. „Jeho čas ještě nenastal.“ Pak nás všechny překvapil. Polovina
přítomných přestala bojovat, když se Alocerův duch zvedl z jeho těla. To sebou
zaškubalo, jako by utrpěl srdeční záchvat, a padlo bez života na zem. Alocerův duch
zůstal viset nad Kopanovým tělem a pak se pomalu spustil do synovy kůže.
Posedl Kopana.
Zadržela jsem dech. Zania držela na svém klíně Kopanovu hlavu a mumlala něco
arabsky. Po posednutí sebou jeho tělo škublo, ale jeho duše se nesnažila bránit – což byl
jen důkaz, jak se vzdálila. Pak se jeho hrudník náhle pohnul a Kope se nadechl.
Zania zalapala po dechu. „Žije! Uzdravuje se!“
S úlevou jsem se rozesmála, ale kord jsem pořád držela připravený.
Když se Kopanovo tělo zahojilo, začalo sebou zmítat, jak jeho duše bojovala s
Alocerovou. Než to došlo moc daleko, Alocer sám z těla vylétl a zůstal viset pod
stropem, odkud celou scénu pozoroval. Zachránil svého syna.
Z druhého konce místnosti jsem zaslechla povědomé vřískající hlasy. Caterina se tam
snažila útočit na Ginger, zatímco se ji Marna pokoušela zadržet. Dívenka byla jako
divoké zvíře, ale dvojčatům se ji nakonec podařilo zneškodnit s pomocí jedné starší
nefky, která ji chytila za nohy a pevně ji držela. Když Caterina zaječela a kousla Marnu
do ruky, Ginger jí vrazila takovou facku, až dívka omdlela.
Boj pokračoval a sílil. Nemohla jsem uvěřit, že kolem mě zuří takové násilí. Tolik
krve. Tolik násilí. Tolik zbraní. Tolik výstřelů a poletujících čepelí. Knížata nebyla
zvyklá prohrávat, a když teď jejich řady pod náporem útočících nefilů řídly, chovala se
čím dál zběsileji.
„Je čas,“ zašeptala jsem.
„Ano,“ souhlasil Kaidan. „Udělej, co musíš.“
Přitiskl mě ke stěně a zaštítil mě svým tělem, zatímco boj kolem nás pokračoval.
Soustředila jsem se na kord, protože jsem se uprostřed bitvy neodvažovala zavřít oči,
a začala jsem se modlit tak hlasitě, aby to všichni slyšeli.
„Otče náš –“ hlas se mi třásl emocemi, „– buď vůle Tvá –“
 Pharzuph se po mně vrhnul jako šílenec. Oči mu rudě svítily, nagelované vlasy měl
rozcuchané. Kaidan napřáhl ruku s nožem, ale než ho stačil hodit, můj otec srazil
Pharzupha na zem a přišlápl mu nohou krk, aby ho tam udržel. Kaidan k němu
poklekl na koleno.
„Je pozdě, otče. Máš ještě příležitost se napravit. Zvaž to, prosím.“
„Nebudu se Mu plazit u nohou!“ zasípěl Pharzuph.
Srdce se mi sevřelo, protože jsem viděla, že Kaidan asi pořád ještě v otce věřil, ale teď
o svou naději přišel.
Zvedl ke mně hlavu s bolestným, ale odhodlaným výrazem a pokývl na mě, abych
pokračovala. Představila jsem si Patti a Marianthu, všechnu tu lásku, kterou jsem v
životě dostala. Soustředila jsem se právě na to. Na lásku.
„Modlím se za odpuštění duším, které Tě kdysi zradily, ale teď to chtějí napravit.
Přijmi je zpět do jejich právoplatného domova a ty duše, které v sobě dál chovají
nenávist, sešli do pekel –“
Salon naplnily děsivé skřeky, které mě přiměly skrčit se do podřepu. Kord jsem
držela napřažený nad sebou. Kolem mě se mocně rozlévalo teplo a světlo. Temná
podzemní místnost se rozzářila.
„Zabírá to!“ vykřikl Kaidan. „Pokračuj!“
Z davu bojujících se vyřítil Kobal a s vyceněnými zuby se hnal ke mně. Blake a
Kopano ho chytili a Marek se postavil před něj s revolverem namířeným do jeho tváře.
Modlila jsem se ještě hlasitěji a rychleji, a když slova opouštěla mé rty, cítila jsem…
kouzlo. Nevím, jak jinak to popsat. Jako bych vyvolala k životu něco prastarého a
záhadného. Dnes je noc zúčtování. Připadalo mi to zároveň svůdné i děsivé.
Hlas se mi zachvěl přemírou citů, když jsem hlasitě požádala: „Prosím, vyžeň
démony z povrchu zemského!“
A pak se začalo třást i něco dalšího. Země.
V poslední vteřině jsem pochopila, že pro splnění mého úkolu je nezbytné ještě něco
– ještě jedna modlitba, která s proroctvím nijak nesouvisí. Zatímco se mi podlaha
zlověstně chvěla pod nohama, vychrlila jsem ze sebe:
„Celým svým srdcem Tě prosím, smyj skvrny démonů z duší všech nefilů tady na
světě i těch, kteří žili před námi. Prosím, dopřej nám šanci na spásu.“
Z hlubin země se ozvalo zuřivé zaburácení. Místnost se zakymácela a všichni jsme se
svalili na podlahu. Kord mi vylétl z ruky a jeho plamenná čepel okamžitě zmizela.
Chvíli se kutálel a pak zapadl do obrovské praskliny v podlaze, kde se otevírala země.
Kožená křesla a černé stolky poletovaly po místnosti. Ze vzduchu i z lidských těl byli
násilím vytrhováni andělé s černými křídly a neviditelná ruka je shazovala do průrvy.
Viděli jsme, jak mocná síla vyškubla z Pharzuphova hezkého mladého těla jeho duši a
odhodila ji dolů za ostatními. Kaidan hleděl do průrvy, kde zmizel jeho otec.
Ze všech stran se k nám slétla armáda nebeských andělů, nádherná a velkolepá, a
zbývající temní andělé uhýbali, aby jí udělali místo. Na místnost se snesla tak oslnivě
zářící mlha, že jsme si všichni museli stínit oči. Zmocnil se mě nádherný pocit pokoje a
moje srdce naplnila ta nejryzejší láska.
„Budiž tak,“ uslyšela jsem v uších šepot, když jsem se krči la u země.
 Otočila jsem se k tátovi. Vydal se k dalším temným duším, které se zásahem světla
měnily nejdřív v šedé a pak v zářivě bílé, než začaly stoupat vzhůru. S tátou jsme si
vyměnili poslední pohled.
„Zvládla jsi to skvěle, holčičko moje.“ Musel už odejít. Chytila jsem ho kolem krku.
Vděčně se na mě usmál a pak mě pustil. Jeho duše se odpoutala od těla Velkého
Rottyho. Byla sněhobílá a třepotala křídly, jak stoupala vzhůru.
„Sbohem,“ zašeptala jsem. Ale nebylo to smutné, protože jsem věděla, že se zase
setkáme a že bude s Marianthou. Všechno to šílené, co se stalo na Zemi, už teď nebylo
vůbec důležité.
Armáda andělů doprovázela duše, které se vracely do svého dávno ztraceného
domova, až nakonec všichni prolétli stropem. Kaidan mě pevně objal. Když jsme se na
sebe zadívali, ucítila jsem uvnitř sebe zvláštní záškub.
Z našich hrudí, v místech, kde jsme měli znamení, začal stoupat černý kouř, který se
po chvíli rozplynul ve vzduchu.
Zalapali jsme po dechu, když jsme viděli, jak se všechna naše znamení barví sněhově
bílou.
Záchvěv vzduchu nás přiměl otočit se k puklině v zemi. Duše padlých andělů i
zesnulých nefilů, kterým se teď dostalo odpuštění, vylétaly z podsvětí vzhůru. Sledovali
jsme jejich vzestup s obdivným úžasem.
Celá budova kolem nás zlověstně praskala a otřásala se. Salon se naplnil prachem a
padající hlínou.
„Musíme pryč!“ vykřikl Kaidan.
Chytili jsme se za ruce s nejbližšími nefy a navzájem se popoháněli k východu. Běželi
jsme co nejrychleji, přeskakovali těla na zemi i spadané kusy nábytku či hromady hlíny.
Zania zakopla a upadla, ale Kai a Kope ji zvedli. Hnali jsme se k zadnímu schodišti,
protlačili se ven otevřenými kovovými dveřmi a po schodišti se vyřítili do horké letní
nevadské noci.
 KAPITOLA TŘICÁTÁ

Nový život
Po nejhorším zemětřesení v historii Las Vegas se lidstvo předvedlo ve své nejlepší
podobě. Ulice byly přeplněné a v nastalém zmatku si úplně cizí lidé navzájem pomáhali
a utěšovali se. Jako zázrakem přišlo při zemětřesení o život jen třináct osob, nesourodá
skupinka jedenácti mužů a dvou žen z celého světa, kteří se nacházeli v Měsíčním
salonu nočního klubu Galaxie, přímo v epicentru otřesů. Nejvíc se omílal skandální
příběh Velkého Rottyho, který ve Washingtonu předstíral svou smrt, aby ho skutečná
dostihla tady.
Otřesy klub pobořily tak, že se už nedal zachránit. Stovky lidí tam utrpěly zranění a
došlo také k menšímu poškození sousedních budov. Jinak ale ve zprávách hovořili o
zázraku, že nezahynulo víc lidí.
Majitel nočního klubu Galaxie při výslechu uvedl: „Nechali jsme klub evakuovat
hned, jak otřesy začaly. Ale v Měsíčním salonu probíhala soukromá akce a měli
zamčené dveře. Bouchali jsme, jenže nikdo neodpovídal, a pak už jsme museli sami
budovu opustit.“
Někteří svědkové mluvili o tom, že se chvíli před vypuknutím zemětřesení z
Měsíčního salonu ozývaly výstřely, ale zůstalo to jen u spekulací.
My jsme co nejrychleji utíkali z klubu a Kaidan mě celou dobu držel za ruku. Na
ulici jsme se nenápadně vmísili do rozrušeného davu a dostali se do obrovské recepce
hotelu The Venetian, kde se také mluvilo jen o otřesech. Skleněnými dveřmi jsme viděli,
jak ulicí projíždějí sanitky.
Kai mě vtáhl do rohu, kde jsme byli částečně skrytí za bankomatem. Vzal do dlaní
můj obličej a já ho objala kolem pasu. Jen jsme na sebe užasle zírali.
„Dokázali jsme to,“ zašeptal nevěřícně.
Pravdivost jeho slov ve mně přímo explodovala. Je po všem.
„Dokázali,“ opakovala jsem po něm. „Doopravdy.“
Dál mi držel v dlaních obličej a začal mě všude líbat – na nos, na čelo, na tváře a
nakonec na rty. Byli jsme živí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když mě pevně objal, ucítila
jsem náhle s plnou silou obrovskou bolest ztráty. Jako bych se rozpadala na kusy.
„Patti…“
Kaidan mě pevně držel, zatímco jsem se zhroutila v slzách.
„Je mi to tak líto, miláčku,“ zašeptal. Cítila jsem, jak mě líbá na temeno, a tiskla jsem
se k němu. Tělem mi zachvívaly vzpomínky na její smrt.
Věděla jsem, že teď už je šťastná, ale to nijak neoslabilo mou bolest při vzpomínce, jak
musela trpět, když ji zajali a když ji pak Thamuz trýznivě pomalu zabíjel. A když jsem
si pomyslela, že na téhle zemi mě už nikdy neobejme, nikdy neuslyším její povzbudivá
slova… Věděla jsem, že mi bude chybět až do konce života.
A najednou jsem si na něco vzpomněla.
S děsivou předtuchou jsem se od Kaidana odtáhla.
 „Kde je Jay?“ vyhrkla jsem. Jak to, že jsem na něj nemyslela už dřív?
Rozhlédla jsem se po hale, až jsem spatřila skupinku našich přátel, jak postávají u
prosklených dveří a pozorují ten blázinec venku. Marna zrovna telefonovala. Když se
naše oči setkaly, zamávala, aby mě k nim přivolala. Oči se jí smály.
Zalila mě prudká, osvobozující úleva. Je v pořádku.
Rozběhla jsem se k Marně, abych ji objala.
„Kde je?“
„Tady, ve Vegas! Nevěděl, kde nás hledat. Ubytoval se v jiným hotelu, ale už sem
jede.“ Celá zářila.
„Jak věděl, že má přiletět sem?“ vyptávala jsem se. „Co se stalo?“
„Psala jsem mu to včera večer, ale co se s ním dělo, to nevím. Anno…“ Oči jí
zněžněly. „Je mi líto, co se stalo s tvou maminkou.“
Spolykala jsem další nápor slz.
Marna mě vzala za ruku a šly jsme vyhlížet Jaye. Kaidan se vedle mě postavil z
druhé strany a propletl si se mnou prsty. Zadívala jsem se do jeho unavených modrých
očí. Snažila jsem se být šťastná, že se nám to podařilo, radovat se z naší budoucnosti. Ale
nejdřív jsem potřebovala truchlit.
Podívala jsem se na Ginger, která stála o kus dál. Blake ji objímal, držel ji u sebe a
ona si otírala oči.
Šla jsem za ní a položila jí ruku na rameno. Ginger se otočila, a když mě uviděla,
chytila mě do náruče a rozbrečely jsme se obě. Všechno špatné, co mezi námi až do
téhle chvíle bylo, se rázem rozplynulo. Ginger neznala Patti dlouho, ale věděla jsem, že ji
viděla stejnýma očima jako já – jako milující ženu, která nás dokázala respektovat a
věřila nám.
„Byla pro mě jako maminka, kterou jsem si vždycky přála mít,“ vzlykla Ginger.
„Vím, že to zní hloupě, protože jsme se sotva znaly.“
Pustila jsem ji, abych se jí mohla podívat do očí. „Vůbec to nezní hloupě. Patti si tě
zamilovala hned, jak tě potkala.“
Ginger přikývla. Brada se jí chvěla a znova si otřela oči.
„Jay!“
Všichni jsme se otočili za zvukem Marnina hlasu. Vyřítila se z hotelu a běžela mu
naproti po chodníku. Jay ji zvedl ze země a přitiskl ji k sobě v objetí, které trvalo celou
věčnost.
„Vážně ji miluje,“ řekla Ginger.
Všichni jsme přikývli a dívali se, jak se ti dva od sebe odtahují a začínají mluvit.
Jayovy rysy se náhle protáhly a jeho aura se změnila na tmavomodrou. Asi se právě
dozvěděl o Patti. Srdce mě znovu zabolelo. Přitiskla jsem si dlaň na hrudník, jako bych
to chtěla potlačit, a napadlo mě, jestli se mnou ta bolest bude už napořád.
Když Jay s Marnou vešli do haly, zamířil Jay rovnou ke mně a mlčky mě objal.
Chtěla jsem se ho zeptat, co se stalo jemu, ale takhle na veřejnosti mi to nepřišlo vhodné
probírat. Byla jsem jen ráda, že je v pořádku. Dlouho jsme se drželi v náručí.
„Je mi to tak líto, Anno,“ zašeptal.
Nedokázala jsem odpovědět, ale Jay to chápal.
 Přidali se k nám Kopano a Zania. Kope měl na košili vpředu krvavou skvrnu a
malou dírku. Při tom pohledu jsem se zachvěla, protože mi došlo, jak málo stačilo,
abychom ho ztratili. Když jsem se rozhlédla po ostatních, viděla jsem, že všichni
vypadají trochu zbídačeně. Byli zakrvácení, s modřinami a šrámy a měli potrhané
oblečení. Ale naštěstí nebylo žádné z těch zranění vážné.
Kaidan a Kope se mužně objali a Blake s Jayem taky.
Jay ukázal na Kopanovu košili. „Kámo… no teda!“
„Jo, jak ti je?“ zeptal se starostlivě Kaidan.
Kope si rukou přejel po hrudníku. „Trochu to bolí a cítím se divně, ale jinak… jsem
v pořádku. Jen si musím převléknout košili.“
Zania se na něj dívala tak, že to bylo až dojemné.
„Pojďte nahoru do pokoje,“ navrhl Kaidan a všichni s tím souhlasili.
V hale jsme se zastavovali s dalšími nefily, kteří za nás bojovali, abychom jim
poděkovali. Bylo zvláštní, že všem teď znamení svítila bíle. Když jsem našla Kopanovy
bratry, oba jsem objala.
Marka jsem našla, jak s rukama v kapsách zírá do ulice, a praštila jsem ho do paže.
Otočil se, a když mě tam uviděl stát s rukama v bok, zatvářil se překvapeně.
„Vyděsils mě!“
Zasmál se. „Pracoval jsem pro tvého tátu.“
Takže táta stál i za tímhle. Vždycky měl v rukávu víc karet.
Ušklíbla jsem se. „A musels to tak dobře hrát?“
„Já ti to chtěl povědět, už když jsme se poprvé setkali, ale nepovedlo se.“ Zalétl očima
za mě a nazdvihl obočí. „Takže ty a syn Pharzuphův jste…? Hm. Vybrala sis dobře.“
Škádlivě povytáhl obočí.
„Ehm, díky.“ Otočila jsem se na Kaie, který se od nás s úsměvem odvrátil. No,
vybrala jsem si dobře. Pro svět je škoda, že Kaidan taky nemá bratra-dvojče, protože
dělit se o něj rozhodně nehodlám.
„Máš můj obdiv za to, co jsi udělala, dcero Belialova. Buď se svým úžasným
manželem šťastná. Zasloužíš si to.“ Zamrkal na mě.
Objala jsem ho a on mi to oplatil.
„Zůstaneme v kontaktu, jo?“ navrhla jsem.
Když poodešel, zahlédla jsem koutkem oka mladou dívenku. Zírala ven z okna a
objímala si hubené tělo. Tmavé vlasy měla rozcuchané. Takové dítě. Ztratila někde
rodiče? Musím to zjistit.
Šla jsem za ní.
„Poslyš, nepotřebuješ…“
Když se otočila, zatajila jsem dech. Caterina. Oči měla zarudlé a vzdálené, vlasy se jí z
těsného drdůlku uvolnily a visely všude možně.
„Kde je?“ vyhrkla.
„Kdo? Aha… Jezebet?“
Caterina přikývla.
Opatrně jsem volila slova. „Je v nebi.“
Ta ubohá holka vypadala žalostně. Zmateně. Vážně mi jí bylo líto. Jezebet už dávno
spolupracovala s naší stranou a Caterina se teď cítila podvedená.
„Nemohla ti to povědět,“ začala jsem, ale Caterina mě přerušila strohým pokývnutím.
„Nevěřila mi.“
Kousla jsem se do rtu. Co jsem na tohle mohla říct?
Caterina se zadívala na moje znamení. „Moje je taky…?“
„Bílý? Jo, taky.“
„A co to znamená?“
Zamyslela jsem se nad tím. „To, že když umřeš, nepřijdeš automaticky do pekla.
Nejsi už prokletá jen kvůli tomu, kdo je tvůj otec. Můžeš si sama vybrat, jaký život
povedeš. Jsi svobodná.“
Vypadala tak dětsky a vyděšeně. Ta holka nepoznala nic jiného než zlo.
„Caterino… máš kam jít?“
Rozhlédla se kolem. Vypadala ztraceně.
„Tak pojď se mnou,“ rozhodla jsem. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že nás zblízka
pozoruje Ginger.
Caterina vytřeštila oči. „Ne. Nu. Já se o sebe postarám.“
„Houby,“ ozvala se Ginger. Přistoupila k nám a odhrnula dívce rozcuchané vlasy z
obličeje. Caterina sebou trhla. „Neboj se, já tě neuhodím. Ale nebudu ti trpět lhaní ani
drzosti.“
Caterina zavrtěla hlavou a dívala se na podlahu. Ginger se nesnažila o milý tón,
mluvila s ní odměřeně. Vlastně upřímně a mě napadlo, že tyhle dvě se k sobě ideálně
hodí.
„Kolik ti je?“ zeptala se Ginger.
„Třináct.“
„Vím o různých věcech, které jsi udělala. Já jich mám taky dost na svědomí,“
prohlásila Ginger. „Ale to se teď změní. Pojď se mnou.“ Natáhla k ní ruku.
Caterina na ni zírala. Neuměla jsem si představit, že by Caterina souhlasila. Ale svět je
samé překvapení. Caterina se nabízené ruky chopila.
„Bezva,“ utrousila Ginger. Prošla s ní mezi náma a táhla Caterinu za sebou. Všichni
jsme za nimi zírali.
„Neuvěřitelný,“ hlesla Marna.
Blake se zašklebil. „Já tu holku miluju, sakra.“ Rozběhl se, aby Ginger dohonil.
Usmála jsem se na Kaidana, který se tvářil zaskočeně. Propletla jsem si s ním prsty.
Vždycky jsem se pokládala za člověka, který dokáže odpouštět, ale když šlo o
Caterinu, bylo těžké nepřipomínat si všechny ty zlé věci, které udělala, a vidět to tak, že
je ještě hodně mladá a nikdy se o ni nikdo nestaral. Teď mě zahanbilo, že má Ginger
otevřenější mysl než já. Asi chápala Caterinino chování tak, jak to nikdo z nás
nedokázal.
Bylo už skoro šest ráno, když jsme došli do našeho pokoje. Byli jsme ztrhaní únavou
a pokrytí vrstvou prachu. Nemohla jsem uvěřit, že právě odsud jsme jen před pěti
krátkými hodinami odešli. Tehdy jsme nikdo netušili, jestli to přežijeme, nebo ne.
Caterina se posadila do křesla. Zkřížila kotníky, sklopila hlavu a tvářila se nervózně.
Ginger jí poklepala na rameno a podala jí kolu s ledem.
 „Nemusíš se jich bát. Vědí, že bych jim nakopala zadky, kdyby si na tebe dovolovali.
Jasný?“
Caterina přikývla a zírala do skleničky.
Kaidan vylovil z tašky čisté tričko a hodil ho Kopanovi. Když Kope vyšel z
koupelny, tvářil se nejistě. Tričko bylo vypasovanější než věci, jaké normálně nosil.
Zamžourala jsem na Zanii, která seděla na podlaze se zkříženýma nohama a upřeně ho
pozorovala. Když se setkala s mým pohledem, pokusila se potlačit úsměv, ale… vypadal
vážně dobře.
„Chceš mě trumfnout, kámo, co?“ zeptal se Blake a napnul svoje skrovné bicepsy.
Všichni se rozchechtali a Kope se ostýchavě usmál i s dolíčky ve tvářích, než se
posadil na podlahu vedle Zanie.
Kaidan si sedl na kraj gauče a objal mě kolem ramen. Schoulila jsem se k němu a
vzala ho za ruku. Zvláštní. Poprvé vůbec jsme si mohli dávat najevo náklonnost bez
starostí nebo strachu. Usmála jsem se na něj. Páni.
Byli jsme všichni tady. Živí. A naši otcové navždycky zmizeli z povrchu zemského.
Ticho, které se sneslo na místnost, mi napovědělo, že všichni myslí na totéž. Připadalo
nám to neskutečné.
„Anno, co to znamená? Že jsou všechna znamení bílá?“ zeptal se po chvíli Blake a
ukázal mi na hrudník.
„Nevím,“ připustila jsem. „Modlila jsem se, aby všichni nefové, živí i mrtví, měli
stejnou šanci dostat se do nebe jako normální lidi.“
Blake přikývl. Pak přešel k ledničce a vytáhl z ní hrst malých lahviček
šampaňského.
„Budeme oslavovat?“ zeptal se všech. Překvapilo mě, když jsem ucítila staré známé
puzení vypít všechny tyhle lahvičky a ještě mnohem víc. Blake mě významně
pozoroval. „Co, Anno? Cítíš něco?“
Kousla jsem se do rtu a přikývla. „Je to pořád ve mně.“
„To ses moh zeptat rovnou mě a řek bych ti to taky, kámo,“ zamumlal Kaidan. Jay a
Blake se rozesmáli.
„A já pořád vidím pouta,“ přidala se Marna. Ginger přikývla.
Pořád tu byly i aury a strážní andělé.
Takže naše démonické nutkání nás neopustilo. Jen ty skvrny, které předurčovaly naše
zatracení. Ale byli jsme silní. To už jsme dokázali.
V pokoji se rozhostilo ticho. Blake vrátil lahvičky zpátky do lednice a mně se v
mozku protáčela kolečka. Nechtěla jsem ostatní rozrušovat, jenže… možná to vypadalo
morbidně, ale já potřebovala zjistit, čím vším si prošla Patti.
„Jayi?“ ozvala jsem se tiše. „Co se stalo?“
Nejdřív neříkal nic. Hladil Marnu po koleně a přemýšlel.
„Ona věděla, že se má něco stát. Nevím jak, jestli to byla intuice nebo co… ale trvala
na tom, že se musíme rozdělit. Objala mě a řekla mi, ať si nedělám starosti, že se zase
brzo uvidíme.“
Zajíkl se a mě zase začaly pálit oči.
„A tak jsem odjel jinam. Pak jsem dostal esemesku od Marny, že všichni letíte do
Vegas. Že už to začalo. Patti jsem se nedokázal dovolat a měl jsem pocit, že sem musím,
tak jsem se vydal na cestu. Je mi to líto, Anno.“
Chytila jsem ho za ruku. „Ty se nemáš za co omlouvat.“
„Pořád si říkám, že kdybych ji neposlechl a zůstal s ní – kdyby –“
„Nedokázal bys je zastavit,“ ozval se Kaidan. „Zabili bytě nebo by se tě pokusili
zneužít proti Anně. A kdyby tě tam přivlekli, viděli by tvoje pouto s Marnou.“
Jay zavrtěl hlavou a sklopil oči.
Marna ho objala kolem ramen a políbila ho na tvář. „Asi se to muselo stát zrovna
takhle, miláčku.“
Zalétla s ustaraným pohledem ke mně, jako by čekala, jak na to zareaguju. Přikývla
jsem. Ani já už nevěřila na náhody.
Zania se ozvala tichým, mírným hlasem: „Pro mě to byla hrdinka.“
„Ano,“ zašeptala Ginger.
Zabořila jsem obličej do prohlubně v Kaidanově krku. Byla jsem zahlcená city.
„Hele, Kope,“ ozval se Blake, „to, co pro tebe udělal tvůj táta… to bylo úžasný. Vždyť
tys byl mrtvej, čéče.“
Zvedla jsem hlavu a viděla, jak Kope přikývl.
„Vůbec si to nepamatuju. Jen bolest a tmu a pak jsem otevřel oči.“
Zania se posunula blíž k němu, jako by pro ni ta vzpomínka byla nesnesitelná. Kope
položil dlaň na její ruce. Nastalo další dlouhé ticho, které přerušil svým typickým
způsobem Blake.
„A jak se vám líbil exorcismus v podání Kaidana Rowea?“
Kai si pobaveně odfrknul.
„Ne, kámo, fakt,“ nevzdával se tématu Blake. „Jak hodils nůž a ten se zabodnul
Mammonovi do oka… to jsem jen čuměl!“
Nálada v místnosti se zlepšila.
„Jo, to bylo úžasný,“ potvrdila Marna.
„S tou svěcenou vodou to byl dobrý nápad,“ pochválil Kaie Kopano.
„Nevěděl jsem jistě, jestli to zabere,“ přiznal Kaidan. „Ale jsem zatraceně rád, že jo.“
Nakláněli jsme se jeden k druhému a asi hodinu probírali všechny události v
podzemním salonu, připomínali si podrobnosti a nepřestávali vděčně žasnout nad tím,
jak to dopadlo.
Caterina seděla v křesle a snažila se mít stále sklopenou hlavu, ale tu a tam ji se
zájmem zvedla a poslouchala něčí komentář, než ji zase svěsila. Ginger ji koutkem oka
pozorovala. Připadalo mi, že se zájmem sleduje její gesta a reakce.
Pak jsme ještě jednou rozebrali, kdo z knížat se rozhodl pro nebesa. Můj táta,
Kopanův otec a Jezebet. Melchom, Pharzuph a Astaroth odmítli. Probírali jsme to věcně,
nikdo neplakal. Dvojčata a Zania neměly ke svým otcům žádný citový vztah a byly
rády, že už je neuvidí. Kaidan neřekl ani slovo. Podívala jsem se na něj, ale odvrátil oči
stranou.
„Tvůj otec ze začátku vypadal, jako by ho to zaujalo,“ prohodila jsem k Blakeovi.
„Doufala jsem i v něj.“
„Jo.“ Pokrčil rameny. „Kdyby šlo jen o to, vybrat si mezi peklem a nebem, myslím,
že by si vybral nebe. Ale dokud měl pocit, že si vybírá mezi nebem a zemí, chtěl
rozhodně zůstat tady. Věřil, že můžou zabránit naplnění proroctví a zůstat na světě.
Špatnej odhad.“
Věděla jsem, že ho to trápí, stejně jako Kaie. Kaidan ke mně otočil hlavu, hrudník se
mu zvedl a z úst mu vyšel tichý vzdech.
„A co teď budete všichni dělat?“ ozval se Jay.
Jako první mu odpověděl Kaidan. „Já vím přesně, co udělám ze všeho nejdřív.“
Překvapeně a zvědavě jsem se k němu otočila, abych na něj líp viděla.
„Zavolám anonymně na policii a udám Marissu za obchod s nezletilými dívkami.“
„Jo!“ vyhrkla jsem a objala ho. Za tohle jsem ho milovala ještě milionkrát víc.
Rozhodl se tu kuplířku udat, i když se mu to mohlo vrátit a policie ho přes ni mohla
najít a obžalovat taky.
„Super,“ zaradoval se Jay. „A ty, Anno?“
Kai mě štípl do boku. „Anna je teď vysokoškolačka.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Stejně už jsem zmeškala nějaký přednášky a myslím, že si
potřebuju dát aspoň semestr volno. Vlastně je mi fuk, kde budu chodit do školy. Jestli
chceš zůstat v L. A.,“ obrátila jsem se ke Kaidanovi, „tak si převedu přihlášku tam.“
Podíval se na mě lesklýma očima. „To by bylo krásný.“
Usmála jsem se. Ano, bylo… moc.
„A co ty, Jayi?“ zeptal se Kaidan. „Mohl bych tě v L. A. seznámit s lidma z hudební
branže nebo znám různý týpky z rádií. Co takhle skládat písničky spolu?“
„To myslíš vážně?!“ Jayova aura vystřelila oranžově a my se všichni zasmáli. „Kámo,
jdu do toho! Co říkáš, Marno, chceš bydlet v L. A.?“
„To zní skvěle,“ přikývla, „hlavně jestli Ginger a Blake zůstanou v Kalifornii, aspoň
než… víte… než se to malý narodí.“
Nálada v místnosti zase poklesla. Ginger se natáhla po sestřině ruce a podívala se jí
do očí.
„Budu tam.“
Blake se k ní otočil. Sesterská láska ho zřejmě dojala. „Hej, Gin, nechceš taky do
chomoutu, dokud jsme ve Vegas?“ Zamrkal na ni. Dělal si nejspíš legraci.
Všichni jsme se zadívali na Ginger.
„Ne,“ odsekla tvrdě. „Já se nikdy nevdám.“
Caterina si odfrkla. Prohlížela si svoje nehty, když pronesla: „Myslí to vážně.“
Blake si promnul bradu. Očividně ho to neodradilo, protože se k ní znova obrátil.
„Fajn, a chceš se ke mně nastěhovat?“
Ginger na něj přimhouřila oči a poklepala špičkou chodidla do podlahy. „Děláš si
srandu?“
„Ne, to byl smrtelně vážnej návrh.“
„To byl,“ zamumlala Caterina.
Ginger si odfrkla. „Tak jo.“
„Bezva.“ Blake se široce usmál.
„Já s ním ale bydlet nebudu!“ vybuchla Caterina, zkřížila paže na prsou a zamračila
se. Přesně takhle jsem si ji pamatovala. Když si všimla, že se na ni dívám, spustila ruce
k tělu a sklopila znovu hlavu.
Ginger se usmála. Asi brala Caterininu drzost jako výzvu. „Až uvidíš Blakeův dům,
možná změníš názor.“
„Co ty, Kope?“ zeptala se Marna, aby změnila téma.
„Už brzo dokončím studia a vrátím se s bratry do Afriky. V mé zemi se toho musí
tolik udělat.“
„A ty jsi na to ten pravý,“ prohlásila Marna. Kope se na ni vděčně usmál.
Podívala jsem se na Zanii. „A ty, Zet?“
Pokrčila rameny. Najednou se tvářila nejistě.
„Nemusíš se rozhodnout hned,“ ujistila jsem ji právě ve chvíli, kdy Kopano
vyhrknul: „V Malawi se ti bude líbit.“
Všichni jsme se rozesmáli a dívali se po sobě. Nechtěli jsme, aby to pro ty dva bylo
moc trapné. Zania se zadívala na Kopana, který ji sledoval svým typicky upřeným
pohledem.
„Ano,“ prohodila. „Myslím, že v Malawi by se mi moc líbilo.“
Marna zatleskala. Caterina ze sebe vyrazila znechucené odfrknutí a pronikavým, ještě
dětským hláskem vyhrkla: „Ale já to nechápu! Jste všichni nefové… a on je člověk,“
ukázala na Jaye. „Já to nechápu. Vy se vážně máte všichni rádi?!“
Podívali jsme se po sobě, jak nás její otázka zaskočila. Tohle nahlas pronesené tvrzení
by nás ještě před pěti hodinami vyděsilo do morku kostí. A pak jsme vybuchli smíchy,
protože… ano. Ano, máme se všichni rádi. Vzepřeli jsme se útlaku, bojovali a zvítězili.
Už se nemusíme skrývat. Nemusíme utíkat. Nemusíme nic předstírat. A nemusíme se
bát.
Jsme svobodní.
 EPILOG

O šest let později…

Malawi bylo přesně tak krásné, jak nám Kopano líčil. S Kaiem jsme si to tam
zamilovali, jakmile jsme vystoupili z letadla. Drželi jsme se za ruce a usmívali se do
zářícího slunce. Zania a Kopano na nás čekali u vchodu do dětského domova. Byli už
pět let manželé. My se Zanií jsme se objaly, kluci si potřásli rukama.
„Tak váš velký den je konečně tady!“ usmála se Zania. Byli jsme s ní ve spojení už
celý rok a připravovali se na tuhle chvíli.
Kai mě zase vzal za ruku. Oba jsme se trochu chvěli. Byla jsem tak nervózní a
neskutečně vzrušená. Za chvíli poznám oba naše chlapečky. Byli to bratři.
Věděli jsme, že rodičovství nebude snadné. Prožívali jsme to oba s Jayem, když
Marnina duše po narození Anise odešla. Všichni jsme zoufale doufali, že se to nestane,
ale Marna si aspoň ty poslední měsíce svobody užila co nejlíp. Zářilo z ní takové štěstí,
že to obměkčilo dokonce i Ginger.
Vůbec mě nepřekvapilo, že Jay byl od prvního dne naprosto skvělým otcem – v
rockerském stylu, samozřejmě. Ale viděli jsme, jak je unavený. Pracoval na plný úvazek
a ještě se úplně sám staral o svoji holčičku.
Ginger a já jsme s Anise taky trávily hodně času. Hlídaly jsme ji pokaždé, když měl
Jay noční službu – pracoval jako dýdžej v jednom losangeleském rádiu. V Anise jako by
se dokonale spojovala Marnina dobrota s koketností Ginger. Byla tak sladká, když se
předváděla v růžové baletní sukýnce s rukou v bok. A svého tatínka zbožňovala. Smála
se jeho vtípkům i tomu, že jí říká Mrňavko.
Byla kouzelná.
Jenže Marna nám všem chyběla.
V jednu chvíli jsem při Anisině porodu doufala, že se stane zázrak. Slétl k nám anděl
světla a zůstal viset ve vzduchu nad Marnou. Ale když Anise poprvé zakřičela a Marna
naposledy vydechla, anděl zvedl její duši z těla. Marnin milující duch naposledy
zakroužil po pokoji a spolu s andělem se vydal domů, do nebe.
Šli jsme s Kaidanem za Kopem a Zanií do přízemní budovy. Byla nová, postavená z
peněz z Alocerových finančních fondů, stejně jako knihovna a nemocnice v tomhle
malém městě.
Ti dva nás odvedli do prázdné místnosti, kde byly jen židle a hračky.
„Já je přivedu,“ slíbil Kope a odešel.
Zania nám ukázala, ať se posadíme, ale nechtěli jsme. Mačkala jsem Kaidanovu ruku
a neměla stání. Zania si šťastně povzdychla.
„Tohle mám na té práci nejradši. Budoucí rodiče jsou vždycky tak dojemní.“
Poškrábala se na rameni a pokusila se úsměvem zahnat mou nervozitu.
Když se z chodby ozvaly kroky a Kopanův laskavý hluboký hlas, žaludek se mi
sevřel nedočkavostí.
Dveře se otevřely a vešel Kope. Na každém boku měl posazeného chlapečka.
Vypadali v jeho náruči tak maličcí, že jsem se málem neovládla. Nebreč, okřikla jsem se.
Nechtěla jsem je vyděsit. Mandala se držel Kopana jako klíště a pozoroval nás
obezřetným pohledem. Zato šestiměsíční Onani mával ručičkama a vyrážel bublavé
zvuky, až jsme se všichni rozesmáli.
Natáhla jsem paže a Onani se po mně bez váhání natáhl. Naše děťátko bude asi
společenské. Prohlédla jsem si jeho hubené tělíčko, na kterém se nějakým zázrakem
udělaly dolíčky na kolenou, loktech, kotnících a zápěstí. Tvářičky měl baculaté a
hlavičku porostlou hustými černými kudrnkami.
„Ahoj Onani,“ pozdravila jsem ho něžně.
Trochu zašilhal, jak si mě snažil prohlédnout a prozkoumat každý rys mého obličeje.
Pak mi chňapl po vlasech a zatahal. Spokojeně přitom zavýskl. Všichni jsme se
rozesmáli a já vyprostila pramen z jeho malých prstíků. Podívala jsem se na Kaidana a
viděla, jak nás obdivně pozoruje.
„Měla jsem tě varovat,“ ozvala se Zania. „Na vlasy je vysazený.“
Zatímco jsem chovala Onaniho a vychutnávala si tu slastnou tíhu v náručí, Kai a
Kope si přidřepli k Mandalovi. Chlapeček se pořád držel Kopana a Kaidana zatím
nedůvěřivě pozoroval.
„Myslím, že tady pro tebe něco mám,“ řekl mu Kai a vytáhl z kapsy třešňově rudé
autíčko.
To Mandalu zaujalo. Pustil se Kopana a udělal krok k cizinci.
„Je tvoje, kamaráde,“ ujistil ho Kai. „Přivezl jsem ho pro tebe.“ Natáhl ruku a náš
starší chlapeček si hračku vzal. Pak si přidřepl a popojel s autíčkem po zemi. Kaidan
začal vydávat zvuky, jako když startuje motor, a Mandala se usmál. Srdce se mi
zachvělo. Kai se na mě podíval a přísahám…nikdy bych netušila, že bych ho mohla
milovat ještě víc. Ale když jsem ho viděla, jak si hraje na zemi s Mandalou, srdce mi
překypovalo nesmírnou láskou.
Strávili jsme v sirotčinci celý den. Snažili jsme se, aby si na nás chlapci postupně
zvykli, než je odvezeme do hotelu. Zůstali jsme s nimi v herně a tu a tam se za námi
zvědavě trousily další děti. Zania mi dovolila, že jim můžu dát sladkosti, takže jsem se
mezi dětmi stala rychle populární. Celou dobu jsem seděla na zemi a dívala se, jak
Onani leze kolem mě.
„Je prostě k nakousnutí, co?“ ozval se s úsměvem Kai. Vtom k nám přišel Mandala s
červeným autíčkem, kterého se nikdo z dětí nesměl ani dotknout, a něžně poplácal
brášku po hlavičce, jako by chtěl Kaiova slova potvrdit.
„Ty jsi ale hodný kluk,“ pochválil ho Kaidan.
V tu chvíli se mi normálně roztavilo srdce.
Ten den si u mě Kai vysloužil to nejhlubší uznání.
Poté se do herny nahrnula další skupinka dětí a jedna holčička zůstala stát u dveří a
upřeně nás pozorovala. Vlastně hlavně Kaidana. Vypadala tak na tři, maximálně čtyři
roky a vlasy měla zapletené do silných copánků.
„Chceš taky?“ zeptala jsem se jí a natáhla k ní ruku s lízátkem.
Zadívala se na něj, zvážila to, ale pak se znovu otočila ke Kaidanovi a zavrtěla
hlavou.
 Aury dětí jsou vždycky zajímavá směsice, protože všechny svoje pocity neumějí
zpracovat. Ale dívenčina byla jasná a stálá. Vespod vířily temné emoce. Když jsem se jí
otevřela, ucítila jsem její strach. Užasle jsem od ní ucouvla a zvědavě ji pozorovala.
Protože všechen ten strach překrývala růžová barva lásky, žíhaná trochou nervózní šedi
a sršící oranžovými jiskrami vzrušení. Když se dívala na Kaidana, cítila lásku, kterou
jsem příliš nechápala. Zania a Kope se po nějaké době vrátili do herny za námi a oba si
holčičky taky všimli. Přelétli pohledem mezi ní a Kaidanem, který si zatím ničeho
nevšiml.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se dívenky Zania a přidřepla si k ní.
Holčička se na ni podívala velkýma temnýma očima a přikývla. Pak se zase otočila
na Kaie. Tady se dělo něco podivného.
„Kaie,“ ozvala jsem se tiše. „Myslím, že se s tebou chce někdo seznámit.“
Zvedl se ze země, kde předtím ležel a hrál si s dětmi. Posadil se a otočil se na
holčičku. Když viděl její barvy, zatvářil se zmateně, ale usmál se na ni.
„Ahoj, jak se jmenuješ?“
„Bambo,“ pípla tichým, příjemným hláskem.
Podívali jsme se na Zanii. Ta se nechápavě obrátila na Kopana.
Ten už si taky přidřepl k dětem.
„Jmenuje se Alile,“ informoval nás. „Znamená to ta, která pláče.“
Takové smutné, krásné jméno.
„Alile,“ ozval se Kopano, „zikuyenda bwanji?“
„Mluví čičevsky,“ vysvětlila nám Zania.
Alile se na Kopana sladce usmála, ale neodpověděla. V tu chvíli se k ní její strážný
anděl naklonil a něco jí zašeptal. Úzkost holčičku hned opustila – z toho bylo znát, jak
je na komunikaci s andělem naladěná. Pomalu se vydala ke Kaidanovi. Ten zůstal
nehybně sedět na podlaze a nechal ji, aby zkoumavými prstíky přejížděla po jeho
obličeji a prohlížela si ho pronikavým pohledem. On si zase na oplátku prohlížel ji.
Malá mu po chvíli vylezla na klín, jako by právě tam patřila, podívala se na něj a znovu
opakovala: „Bambo.“ Byl to neuvěřitelný, dojemný okamžik. Kaidan seděl s dlaněmi
opřenými o podlahu, jako by se jí bál dotknout.
„Co znamená bambo?“ zašeptala jsem.
My čtyři, všichni pořád u země, jsme si vyměnili pohledy.
„Je to táta,“ odpověděl Kopano.
Kaidanova hruď se prudce zvedala a klesala, když se díval na holčičku na svém
klíně.
Zania zvedla ruce a znakovou řečí nám sdělila: Přišla sem z jiného sirotčince, který
zavřeli, protože tam docházelo k sexuálnímu zneužívání dětí.
Kaidan na mě vytřeštil oči. Věděla jsem, že nás oba napadla stejná děsivá myšlenka.
Čím si asi tahle chudinka musela projít? Viděla jsem, jak Kaidan prudce sevřel čelist.
Kope na holčičku zase promluvil čičevsky. Padlo v tom Kaidanovo jméno.
„Vysvětluje jí, že Kai je jeho přítel a že chce vědět, proč mu říká tatínku,“ zašeptala
Zania.
Dívenka odpověděla a oba naši přátelé ohromeně strnuli.
 „Co řekla?“ vyhrkla jsem. Kaidan vypadal pobledle, jako by to snad ani nechtěl
slyšet.
Kope si odkašlal. „Povídala: , Protože se mi zdálo, že je to můj tatínek.‘“
Naskočila mi husí kůže.
Kaidanův pohled se setkal s mým. Zírali jsme na sebe.
A pak se stalo něco, o čem bych nikdy nevěřila, že to uvidím. Tolik jsme toho s
Kaidanem společně prodělali, ale jednu věc nikdy, vůbec nikdy neudělal. Nikdy
nebrečel.
Jenže když se podíval na Alile, objal ji a přitáhl si ji blíž, viděla jsem, jak mu po tváři
stéká slza a za ní další. Jeho tvář zvážněla a celé jeho tělo jako by obalilo Alile pláštíkem
prudké starostlivosti.
Dcery ne, řekl mi kdysi dávno. Během let jsem pochopila, že mít doma děvče by ho
vystavilo pokušení neviditelných démonů, kteří by mu našeptávali nevhodné myšlenky.
Ale v tu chvíli jsem věděla, že Alile bude naší dcerou a že Kaidan zvítězil nad svým
strachem. Téhle holčičce už nikdy nikdo beztrestně neublíží. Protože teď má svého
tatínka, který se o to postará.
Natáhla jsem se po Kaidanově ruce. Sevřel mi ji. A pevně jsme se drželi.
Život je často tak krutý a zlý. A pak, uprostřed všeho toho šílenství, vám v klíně
přistane vzácný dar.
Protože život umí být taky svůdně sladký.
 Jména knížat a jejich poslání
Jméno pekelného démona /jeho úkol/ potomek

Alocer /Hněv/ zavrhování lásky, nutkání k destrukci, vyvolávání zuřivosti, odmítání

odpuštění / Kopano

Astaroth /Nevěra/ porušování manželských slibů, podvádění partnera / Ginger a Marna

Belial /Závislost/ vzbuzování závislosti na návykových látkách, především alkoholu a

drogách / Anna

Jezebet /Lež/ povzbuzování k nečestnosti a klamu / Caterina

Kobal /Nestřídmost/ vyvolávání nezřízené chuti, konzumace většího množství potravy,

než tělo potřebuje; také Lenost / vyhýbání se fyzické nebo duševní práci, nečinnost,
apatie / Gerlinda (zesnulá)

Mammon /Lakomství/ vzbuzování touhy po pozemském materiálním zisku, hrabivost,

sobectví / Flynn (zesnulý)

Melchom /Závist/ touha po majetku druhých, po jejich postavení, schopnostech nebo

životní situaci, žárlivost, lačnost / Blake

Pharzuph /Smilstvo/ vyvolávání tělesného chtíče, sexuální touhy mimo manželství /

Kaidan

Rahab /Pýcha/ ponoukání k přehnané víře ve vlastní schopnosti, marnivost. Hřích, z

něhož pramení další hříchy

Shax /Zlodějství/ nutkání krást, připravovat jiné o jejich majetek bez náhrady / Marek

Sonnelion /Nenávist/ posilování předsudků, zlé vůle vůči druhým, nepřátelství / Zania

Thamuz /Vražda/ povzbuzování k zabíjení lidí / Andre a Ramón

 Poděkování
Nemůžu uvěřit, že už je po všem.
Nejdřív ze všeho bych chtěla poděkovat svým „svůdným“ čtenářkám, kvůli kterým
jsem ze sebe denně dostávala to nejlepší. Ať už jste vzdychaly po Kaiovi, Kopanovi nebo
Blakeovi, děkuju vám za neutuchající proud povzbuzujících zpráv. Přečetla jsem je
všechny do jedné a koupala se ve vaší lásce, i když jsem na ně vždycky nemohla
odpovědět. Vaše nadšení bylo přesně tím, co jsem tolik potřebovala a oceňovala. Mám
vás moc ráda.
Za podporu vděčím své milující rodině, té blízko i té v dálce, která mě podporuje a
která se mnou strávila uplynulé čtyři roky v nefilském světě a zajímala se o každou
podrobnost mé pouti. Bez vás bych to nezvládla. Vám všem patří mé díky: manželu
Nathanovi, našim dětem Autumn a Caydenovi. Našim rodičům Nancy a Daveovi
Parryovým, Jimu a Ilce Hornbackovým a Billu a Jane Higginsovým. Našim
sourozencům Franku Hornbackovi, Danu Parrymu, Jeffovi Parrymu, Lucy Hornbackové,
Bryanu Higginsovi, Andrew Higginsovi i všem jejich báječným partnerkám a
partnerům.
Děkuji Baptistické církevní školce za to, že mi dovolili psát v jejich budově, zatímco
byl malý ve třídě.
Obrovský pohár vděku patří mé tvrdě pracující agentce Jill Corcoranové.
A díky vám všem z mého týmu v Harperu! Musím přiznat, že ke svým editorům
vzhlížím s upřímným obdivem. Mnohokrát děkuji své redaktorce Alyson Dayové,
marketingové odbornici Jenně Lisnatiové a všem těm báječným redaktorům „za scénou“,
kteří pilovali a pulírovali můj příběh a dělali z něj něco úctyhodnějšího. A nakonec
dlužím pořádné objetí Alaně Whitmanové, která vždycky udělala cokoli, jen abych se
rozesmála.
Jsem také vděčná týmu, který připravoval obálky – TomuForgetovi, Howardu
Huangovi, báječné modelce Alexe Benkové a všem, kteří se na obálkách trilogie podíleli.
Byla to taková zábava! (P. S. Jestli víte, kdo je ten záhadný mladý model, ráda bych to
zjistila, ha ha. Není to Wade Poezyn, ale stejně mu chci poděkovat, že k té knižní
záležitost přistupoval tak sportovně :-))
Spousta vděčných slov musí putovat také na adresu mých přátel (mnozí z nich četli
dopředu rukopisy a jejich rady pro mě byly neocenitelným příspěvkem a otřásly světem
mých slov). Jsou to Kelley Vitollová (alias Nyrae Dawnová), Jolene Perryová, Evie J,
Carrie McRaeová, Jen Armentroutová, Chanelle Grayová, Courtney Fetchková, Jill
Chamberlin Powellová, Brooke Leichtová, Carol Marcumová, Jill Wilsonová, Hilary
Mahalchicková, Holly Andrzejewski, Christine Jonesová, Danielle Danielsová, Valerie
Friendová, Meghan Lublinová, Ann Kulakowská, Joanne Hazlettová, Janelle Harrisová (a
Jimmy za jeho další bubenické vtípky), Daniela Meilingerová, Sam Wilson a Carolee
Nouryová.
A pak zpátky tam, kde to všechno začalo – díky, Google. Díky, Bože.
 Byla to pořádně divoká jízda. Děkuji, že se vám na ní se mnou točila hlava, smáli jste
se a povykovali jste se mnou. Nevím, co bude následovat, ale už teď se těším, až na to
přijdu.
 Poznámka překladatelky
V knize jsou použity úryvky z následujících překladů:
Úryvek z Bible v ekumenickém překladu České biblické společnosti (1961–79,
revidovaný 1991)
Úryvek z románu Bídníci od Victora Huga v překladu Zdeňky Pavlouskové
Úryvek z románu Frankenstein od Mary Shelleyové v překladu Pavla Vilikovského
Úryvek z románu Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda v překladu Jiřího Zdeňka
Nováka
Úryvek z románu Rajská zahrada od Ernesta Hemingwaye v překladu Jitky Beránkové
 SVŮDNÉ
ZÚČTOVÁNÍ
WENDY HIGGINSOVÁ

Z anglického originálu Sweet Reckoning vydaného nakladatelstvím

Harper Teen, an imprint of HarperCollins Publishers,
New York, 2014, přeložila Jana Jašová
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2015
ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem
Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 19 181
Odpovědná redaktorka Barbora Doležalová
Technický redaktor Lubomír Kuba
Sazba GLYFA
1. vydání

www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
www.facebook.com/cooboo