POZLACENÝ

MĚSÍC
Text copyright © 2020 by Joy Jordan-Lake
This edition is made possible under a license arrangement
originating with Amazon Publishing, www.apub.com,
in collaboration with Kristin Olson Literary Agency s.r.o..

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Julie Tesla, 2022

Cover © DOBROVSKÝ s.r.o., 2022
© DOBROVSKÝ s.r.o., 2022

ISBN 978-80-277-2834-3 (pdf)

J OY J O R DA N - L A KE

POZLACENÝ
MĚSÍC
Tuto knihu věnuji své matce Diane Owenové Jordanové, která
zbožňuje lidi, památce své babičky Evelyn Hopsonové Woodové
Owenové, která mi předala lásku k horám, umění a slovům,
dále své rodině a přátelům, kteří mě učí laskavosti a odvaze,
a nakonec všem, kteří se snaží o to, aby byl náš svět soucitnější,
mírumilovnější a spravedlivější.
 PRVNÍ KAPITOLA

Říjen 1895

Oblaka páry vířící kolem komínů, kolejí a vzdouvajících se sukní

na nádraží Grand Central Depot proťal hvizd píšťalky na nej-
vzdálenějším nástupišti: čas postavit se tváří v tvář minulosti,
o které si myslela, že už ji dávno přelstila, předběhla a nechala
bezpečně za sebou. Cylindry, buřinky a peří na dámských klo-
boucích se pohupovaly, jak cestující spěchali k nástupišti –
vstříc dobrodružstvím, útěkům a tajným intrikám. Jen Kerry
MacGregorová v té chvíli, jíž se tak děsila, stála bez hnutí.
Zvuk píšťalky pro ni znamenal výzvu k cestě, za jejíž zruše-
ní by dala polovinu Manhattanu. Hlava i celé tělo jí pulsovaly
odporem.
„Tady jsi,“ ozval se hlas za jejími zády a pak se vedle ní po-
stavila starší žena. „Doufala jsem, že tě tu ještě najdu.“
Kerry se setkala s pohledem slečny Hopsonové. I když oči
její bývalé učitelky lemovaly vrásky, pořád byly plné klidné síly,
jako dub, o který se můžete opřít, když už nezvládáte udělat ani
krok. Kerry se snažila vymyslet něco, čím by je obě rozesmála,
což byl její celoživotní způsob řešení krizí. Její mysl, rozvířená
jako dým, se ale nedokázala soustředit.
Bylo před svítáním a venku ještě pořád vládla černočer-
ná tma, nástupiště ovšem osvětlovalo mlžné, zlatavé světlo
plynových luceren. Kerry se zahleděla do dálky na rovnoběž-
né ocelové linie, jako by tam snad mohla rozeznat siluetu své
budoucnosti – kterou tyto koleje za chvíli rozdrtí na prach.
„Děkuju, že jste přišla.“
 „Víš, že tě chápu, Kerry. Chápu, proč máš pocit, že nemáš
jinou možnost než se vrátit. A – odpusť mi, ale je třeba to říct –
chápu i to, co tě to může stát.“
Nechaly ta slova mezi sebou chvíli viset ve vzduchu spolu
s párou a nádražní vůní horké oceli, mokrého betonu a peče-
ných kaštanů. Kerry se zvedl žaludek. Na nevolnosti mělo svůj
podíl to, že od chvíle, kdy jí před třemi dny přišel ten telegram,
téměř nejedla. Mohly za to ale i ty kaštany… jejich vůni měla
spojenou s problémy.
Doma je sbírala do konví na mléko, aby pomohla zapla-
tit účty. I po těch dvou letech, co byla pryč, jí do krku pořád
stoupala žluč, když ucítila, jak se pečou na ohni. Nezaplacené
daně. Výběrčí u dveří srubu. Otec odjišťující svoji reming­
tonku.
„Kerry, určitě si vzpomínáš, že vím lépe než většina lidí,
jak daleko sahají chapadla chudoby. Jak tě ten svět dokáže
vtáhnout zpátky.“
Ozvalo se syčení vypouštěné páry. Kerry napadlo, jestli ne-
slyší i to, jak z jejích plic unikají poslední zbytky vzduchu.
„Tvrdě jsi dřela, aby ses dostala až sem. Tak nerada tě vi-
dím…“
„Zahazovat svůj život?“
„Víš, že máš jen jeden.“
„Až doma všechno vyřeším, můžu se vrátit.“
Odmlka. „Na správní radu Columbie jsme malí páni, zvlášť
když se o stipendium na Barnardu hlásí tolik dalších vynika-
jících mladých žen, ale víš, že se o to pokusíme. Pokud se ti
ovšem podaří vyhnout určitým… poutům.“
„Poutům.“ Kerry se nemusela ptát, co tím myslí. Slečna
Hopsonová byla před lety v jednotřídce u toho, když ta pouta
začala zapouštět kořeny.
Starší z žen si povzdechla. „Má drahá, chválím tvůj smysl
pro povinnost. Zvlášť vzhledem k tvému, řekněme, ne zrovna
jednoduchému dětství.“
 Kerry sebou trhla. Slečna Hopsonová měla pravdu, a to ještě
použila velice mírný výraz. Slyšet to nahlas ale zabolelo.
Na vzdáleném konci nádraží se ozvalo cinkání tramvaje
a melodie houslisty hrajícího za drobné od kolemjdoucích. Když
Kerry zavřela oči, slyšela svou malou sestru ťukat do kravského
zvonce, bratra hrát na banjo vyrobené z tykve a veverčí kůže
a otce, jak ze svých skřipek vyluzuje pomalou, truchlivou ba-
ladu.
Otce, který je dokázal rozplakat syrovou krásou svých bo-
lestných, teskných písní. Když byl střízlivý.
Otce, který – když střízlivý nebyl – je dokázal rozplakat z ne-
spočtu jiných důvodů.
Slečna Hopsonová pečlivě volila slova. „Mám strach o tvoji
budoucnost…“ Odmlčela se, jako by byly hory Severní Karolíny
od New Yorku příliš vzdálené na to, aby mohly být skutečné.
„… tam.“
Výpravčí na nástupišti zkontroloval své kapesní hodinky
podle nádražních hodin na zdobeném železném stojanu poblíž
Kerry. Snažila se necítit jejich tikot uvnitř své lebky.
„Rozumím,“ řekla Kerry. A opravdu rozuměla.
Právě proto ještě nenastoupila do vlaku a neusadila se
u okna, aby mohla sledovat, jak se kolem řítí města a obyčej-
né, zaměnitelné farmy, než se země začne vzdouvat a propadat
a zbarvovat do mlžné modři. Chápala, že to může být rozhod-
nutí, které její život obrátí o sto osmdesát stupňů. Úplně ho
vykolejí.
Slečna Hopsonová si odkašlala. „Protože už nemáme moc
času, dovol mi, abych byla upřímná: Jak se s Deargem Tatem
vypořádáš?“
„S trochou štěstí už bude mít manželku a trojčata,“ usmála
se Kerry. „Čímž by se vyřešily jakékoliv komplikace, které bych
ale i tak nejspíš zvládla.“
„Jinými slovy ti to dělá starosti, což by také mělo. Víš, Kerry,
na cizí lidi možná působím jako stará panna z Barnardu, která
o takových věcech nemá ponětí, ale můžu tě ujistit, že existují
síly vymykající se“ – uhladila si sukni – „zdravému rozumu,
které ženu dokážou svést daleko z cesty.“
U nádražních hodin kousek od nich se zastavil gentleman
v cylindru. Měl mladistvý obličej, ve kterém se však míhaly stí-
ny čehosi, co připomínalo sílící bouři. Mohl to být vztek. Nebo
smutek. Kerry sledovala jeho pohled směrem k plačícímu dítěti,
které kulhalo kolem hodin. Pán v cylindru vykročil vpřed, jako
by chtěl dítě chytit. Vtom ovšem přiběhl další muž, sesunul se
na kolena a chlapce objal.
„Nico!“ Muž s tvídovou čepicí nakřivo posazenou na černých
vlasech dítě pevně držel. „Ero cosi spaventato! Nemůžeš se ně-
kam zatoulat, jen co se k tobě na chviličku otočím zády.“ Vzal
chlapcovu tvář do dlaní. „Nedovolím, aby mi tě znovu odvedli.“
Kerry zkřížila ruce na prsou, aby potlačila bolestivou prázd-
notu, kterou způsobila nepřítomnost jejího bratra a sestry. Což
telegramu ještě dodalo na síle. „Čím si tihle dva proboha museli
projít?“ zašeptala své staré učitelce.
Gentleman poblíž hodin udělal pohyb, který ji přiměl znovu
se na něj podívat. Zvedal dva prsty pravé ruky k levé klopě –
jako nějaký reflex nebo znamení – a držel je na místě.
Otočil se a setkal se s jejím pohledem. Špinavě blonďaté
vlasy mu spadly do čela. Ztuhl a spustil ruku z klopy.
Rozpor, pomyslela si: elegantní cylindr, arogantní postoj –
a proti tomu cosi v jeho tváři, kterou nedokázala přečíst.
„Takže,“ ozvala se slečna Hopsonová, „nemoc vašeho otce
je vážná, jak jsem pochopila.“
„Už jenom to, že poslali telegram… Na to nemá nikdo pe-
níze. A Western Union se na placení křížalami většinou nedívá
s pochopením.“ Kerry zvedla obdélníkový papír.

TATA JE NEMOCNEJ. JA A DVOJCATA TE

CHCEME DOSTAT DOMU.
 „Nemocný znamená, že umírá, když poslali telegram, který
si nemůžou dovolit. Já a dvojčata znamená, že teta Rema sází
na to, že mi bratr se sestrou nesnesitelně chybí – což má prav-
du. Počítá s tím, že to vyhraje nad tou zuřivou silou, která mě
sem přivedla. Dostat není jenom řečnický obrat, říká mi tím, že
budu s návratem možná potřebovat pomoct. S návratem tam,
kde, ať se mi to líbí, nebo ne, jsem pořád doma.“
Slečna Hopsonová přikývla. „Když jsi mi o tom telegramu
řekla, věděla jsem, že budeš mít pocit, že bys měla jet. Tak-
že jsem se pokusila trochu pomoci a také jsem poslala jeden
telegram. V předním voze na tebe čeká překvapení, které tě
doufám potěší.“
Kerry se podívala na nejvzdálenější nástupiště a zpátky. „Ať
už jste udělala cokoliv, díky.“
Ozval se další hvizd a znovu zasyčela pára. Kerry cítila, jak
se jí stahují plíce.
„Nastupovat!“ zavolal výpravčí. „Rychlík Royal Blue do
Washingtonu!“
Kerry zvedla malý kožený kufr vypůjčený od slečny Hopso-
nové a svou vlastní hnědou tašku. Mlčky spolu došly k vlaku.
Pak slečna Hopsonová najednou vytřeštila oči a ukázala smě-
rem ke konci vlaku. „Božínku… podívej.“
„Připojili soukromý vagón?“
„A ne jen tak ledajaký. K tvému vlaku připojili Swannanoa
George Vanderbilta!“
Kerry naklonila hlavu na stranu. „Řekla bych, že je to spíš
jeho vlak než můj, vzhledem k tomu, že jeho rodina nejspíš
vlastní koleje.“
Kolem nich se kolébala žena ve fialových šatech, které se
nad krajkovým límečkem vrstvilo několik brad. „Prý je jeho
vůz elegantní jako salónek na Páté avenue. Nikde ale nevidím
samotného pana Vanderbilta, vy ano?“
Slečna Hopsonová se začervenala. „Nejsem si jistá, jestli
bych ho poznala.“
 „Ale určitě, ze společenských stránek přece! Říká se, že si
postavil nové sídlo, někde tam… dole.“ Kolébala se dál.
„‚Někde tam dole‘,“ mrkla Kerry na učitelku. „Protože si jako
každý z New Yorku představuje Jih jako pár bavlníkových polí,
hrstku tabákových farem a jedno město, Atlantu, která možná
ani není tak docela město.“
K jejímu vlaku se hrnuly dámy v přiléhavých béžových,
šedých nebo tmavomodrých cestovních kabátcích a sukních
stejné barvy, rukávy na předloktích těsné, ale od loktů až
k ramenům tak nadýchané, že musely chodit daleko od sebe.
Peří a květiny na kloboucích se jim při hovoru pohupovaly.
V další vlně nastupujících kolem prošli dva pánové v cylin-
drech.
„Tam,“ řekl vyšší z nich a odhrnul si z očí světlý pramen
vlasů – byl to ten muž z dřívějška. „Georgeův vagón je támhle
na konci.“
Druhý si oprášil rukáv kabátu. „Nemohl si pro to své nové
dobrodružství vybrat neuvěřitelnější místo. Pokud vím, není
s lidmi z těch hor lehké pořízení. Už jen kvůli tomu, jak jsou
divoce nezávislí.“
„Ano, četl jsem.“ Vyšší muž se krok před Kerry otočil a zkon-
troloval čas na nádražních hodinách. „A zoufale negramotní.“
Kerry sevřela pravou ruku na menší hnědé tašce – pytli od
mouky, který si obarvila bobulemi a cikorkou. Měl díky tomu
splynout s koženými zavazadly zbytku cestujícího světa, ačko-
liv vyšší gentleman, který k němu teď letmo sklopil oči, naklo-
nil hlavu, jako by šlo o muzejní exponát z primitivní kultury.
Obličej, krk i hruď jí zalilo horko. Opětovala jeho pohled.
„Divocí je slabé slovo,“ pronesla.
Překvapeně zamrkal.
Vlak ovšem znovu zahvízdal, a tak se Kerry otočila ke své
učitelce a spěšně ji objala. Nadřazená a lhostejná slova toho
muže jí pomohla přenést se přes poslední, srdceryvné rozlou-
čení a se vztyčenou hlavou jít vstříc tomu, co musela udělat.
 Slečna Hopsonová jí položila ruku v rukavici na paži. „Šťast-
nou cestu. A poslední věc.“ Oči nad vrásčitými tvářemi jí zajis-
křily. „Pamatuj si, ‚více měj, než vyjevíš‘.“
„‚Méně hovoř, nežli víš.‘“ Kerry zvedla pytel od mouky a šla
pozpátku k vozu.
„‚Víc nepůjčuj, nežli smíš.‘“ Slečna Hopsonová jejich výměnu
jako vždycky ukončila vzdušným polibkem.
„Počkejte.“ Kolébavá dáma ve fialovém se otočila. „Ten citát
znám. Není to z Krále Jakuba?“
Kerry už ale s pytlem a vypůjčeným kufrem nemotorně bě-
žela k nosiči. Nemířila ke konci vlaku, kde cestující se saténo-
vými klopami a v kloboucích s peřím nastupovali do dámských
vozů a do Swannanoa, nýbrž k prvnímu vagónu. Tam, kde se
vznášel dým a poletovaly jiskry, tam, kde seděli přistěhovalci
a méně majetní lidé.
Sama se rozhodla.
Zvolila si možnost, která její budoucnost – což věděla už teď,
když běžela k vagónu – pravděpodobně strhne daleko od smě-
ru, na němž tak tvrdě pracovala. Daleko od toho, o čem snila.
Ale budiž.
Měla na paměti varování své učitelky. Nenechá se svázat
žádnými pouty, i kdyby byla síla starých proudů sebevětší.
A udrží na uzdě vztek vůči otci, který ji spaloval až do morku
kostí. Bude muset – pokud nechce vybuchnout.
Nosič převzal s malou úklonou její kufr. Tašku z pytle si při-
táhla k sobě. „To si nechám u sebe. Ale děkuji vám. Mám v ní
své“ – otočila hlavu ke světlovlasému gentlemanovi, který stál
o pár metrů dál – „cennosti.“
Muž povytáhl obočí. Zastavil se, dotkl se okraje klobouku
a vykročil se svým společníkem směrem ke Swannanoa.
Divocí, měla chuť za ním zakřičet. A tvrdohlaví. Víc než si
vy, Vanderbilt a ti vaši milionářští přátelé dokážete představit!
 DRUHÁ KAPITOLA

Kerry nastoupila po schůdkách těsně za dámou ve fialovém,

které nahoru pomohl nosič. Procházela uličkou a její oči pořád
ještě přivykaly jasnému elektrickému světlu vlaku, stropům
královsky modré barvy, mahagonovým stěnám se dvěma řa-
dami lesklých dřevěných lavic směřujících dopředu a kouři
z doutníku vznášejícímu se kolem muže v hnědé buřince. Měla
jen okamžik, aby se připravila na šok, když se v přední části
vozu zvedli ze sedadel dva cestující a vrhli se k ní.
„Tully!“ Kerry objala nejdřív sestru a pak bratra. „Jursey! Jak
je to proboha možné?“
Tiskla je k sobě a cítila jejich bušící srdce. Její vlastní bilo
ještě hlasitěji, jako by si chtělo vynahradit ty poslední dva roky
slabého, neochotného tlukotu, kdy daleko od sourozenců jen
odbíjelo čas.
Tully si odhodila cop dozadu. „Zařídila to slečna Hopsonová,
zaplatila jízdenky, abysme mohli přijet. Řikala, že pro nás bude
dobrý, když pojedeme takhle pěkně pohromadě.“
Jursey nic neříkal, jen Kerry stydlivě držel za ruku, jako by
se bál, že zase zmizí v oblaku páry z nádraží.
Rema zvedla oči od pletení a rozzářila se. „To je pohled pro
moje bolavý voči! Božínku, tys nám ale chyběla, zlatíčko.“
„Vy jste mi taky chyběli.“ Kerry překvapilo, jak opravdový to
byl pocit. Jak prorocké bylo od učitelky zařídit jízdenky pro její
rodinu – dar v podobě kotevních lan, která měla Kerry dovést
zpátky domů.
Zvedla hlavu od dvojčat, ale nepřestala je objímat. Všichni
tři došli do přední části vozu. „Takže, teto Remo.“ Stála před
ženou, která zastřelila pěknou řádku baribalů a pum, a dokonce
jednou střelila do nohy jednoho záletného manžela. A přesto
se zdálo, že je z New Yorku vyplašená. „Co říkáš na město?“
Rema pokrčila rameny a jen se podívala z okna. „Hromada
baráků, co přerostly oblohu.“
Kerry se zasmála a usadila se na lavici mezi Tully a Jursey-
ho. Poslouchala, jak sourozenci štěbetají jeden přes druhého.
Škola ve vesnici už byla zase bez učitelky – od odchodu slečny
Hopsonové, která tam vydržela nezvykle dlouho, se vystřídaly
už čtyři. Otcův ohař Romeo je všechny budil svým chrápáním.
Vzduch doma voněl po jablkách, což byla jediná věc, která na
farmě ještě rostla.
Nikdo se nezmínil o důvodu celé cesty: o jejich tatínkovi.
Vlak vyjel z nádraží a začal nabírat rychlost a Reminy jehlice
cvakaly v rytmu jeho klikových hřídelí a kol. Šaty z domácího
žlutého sukna měla na ramenou nakřivo, jako by visely na po-
lámaném ramínku. Před dvěma lety si prosadila, že si dvojčata
vezme k sobě, aby mohla Kerry jít na Barnard. Možná jí to ale
Kerry neměla dovolit.
V Pensylvánii už dvojčata ležela roztažená na lavici a spala
a Kerry měla v klíně Tullyinu hlavu a Jurseyho chodidla. Na
podzim jim bylo třináct a oba se pořádně vytáhli. Jejich těla se
často pohnula ve stejnou chvíli, jako by do nich šťouchl stejný
sen, ale obličeje měli klidné, což ani u jednoho nebývalo zvy-
kem. Jako by teď, když je jejich starší sestra zase u nich, přece
muselo být všechno v pořádku.
Což, jak Kerry věděla, nebyla pravda.
Royal Blue vyrazil ještě před svítáním, dosahoval rychlosti až
sto čtyřicet kilometrů za hodinu a vzdálenost do Washingtonu
překonal za úctyhodných pět hodin. Jakmile ovšem najeli na
jižní spojku, začaly je zpomalovat časté zastávky. Na čtveřici
znovu čekala zvlněná zemědělská krajina Virginie. A teď, po
delší zastávce a výměně vlaku v Salisbury v Severní Karolíně,
kde od jejich předchozího vlaku odpojili vůz George Vanderbilta
a připojili ho k novému, se země rozvlnila ještě víc a z kopečků
se zvedla do nízkých hor.
Za pootevřenými okny byl cítit déšť, borovice a tlející listí.
V Kerry se vzedmula touha a pak strach, emoce tak silné a tak
protichůdné, jaké dokázala rozdmýchat jen cesta domů.
Světla lokomotivy prořezávala mlhu a osvětlovala červené,
žluté a zelené pásy úbočí kopců, jako by míjeli záhyby barevné
prošívané deky.
Kerry už zase seděla s dvojčaty, tentokrát vpravo v zadní
části prvního vagónu. Rema pletla na lavici těsně před nimi,
vedle mladého muže s kudrnatými černými vlasy a jarmulkou.
Kerry si vzpomínala, že byl v jejich voze už od začátku cesty
z New Yorku.
Otočil se a usmál se na ni. „Na dovolené?“
Přinutila se úsměv opětovat. „Jedu domů.“ Uhladila Tully
vlasy a Jurseymu nohavici kalhot. „Tohle jsou moji sourozenci.
A vedle vás sedí moje teta.“
Natáhl k ní ruku. „Aaron Berkowitz. Na služební cestě.“
Kerry mu rukou potřásla a prohlédla si jeho obličej, dychti-
vý, s doširoka otevřenýma očima. Z kapsy saka, jehož tvídová
tkanina už byla trochu roztřepená, mu vyčníval malý zápisník
a plnicí pero. „Takže jste novinář.“
„Investigativní reportér.“ Natáhl k ní krk. Vypadalo to, že
vyčkává.
„Nechte mě hádat. Z Heraldu. Nebo možná z Harpera.“
Otočil na lavici celé tělo, aby se jí mohl podívat do očí.
„Z New York Times.“
„No tedy, to je působivé. A tohle je váš první velký úkol?“
Zamrkal. „Jak to víte?“
Zasmála se. „Přímo to z vás sálá. Z vašich očí. Z celého ob-
ličeje.“
Nepatrně svěsil ramena. „Slíbil jsem si, že budu vypadat
víc ztrhaně, jako novinářští veteráni. Ale tohle jsem chtěl dě-
lat už od vysoké školy. Nebo spíš ještě dřív, od chvíle, kdy jsem
jako dítě přišel do téhle země. Síla svobodného tisku. Stře-
žení integrity demokracie. Určitě vám připadám tak trochu
směšný.“
„Naopak, myslím si, že tak jako vy by měl mít svoji práci
rád každý. Kam vás posílají?“
Zaváhal. „Jistě vám můžu důvěřovat, slečno…“
Bylo to troufalejší, než newyorské mravy obvykle dovolova-
ly, ale na druhou stranu tady nebyli v žádném společenském
salónku. A Kerry si nemohla pomoct, byl jí sympatický. „Mac­
Gregorová.“
„Posílají mě“ – rozhlédl se na obě strany – „do Ashevillu.“
„Dobrotivé nebe. Opravdu je v Ashevillu něco tak fascinu-
jícího – nebo tak ďábelského –, aby si toho všimly New York
Times?“
„Dalo by se říct, že jde spíš o lidi, které to místo přitahuje.
Lidi s tajemstvími, která by rádi udrželi pod pokličkou.“
„Nemáme snad všichni něco, co bychom rádi utajili, pane
Berkowitzi?“
„Jistě. Jenže vy a já máme svá běžná zahanbení a hříš-
ky. Ale tajemství, o kterých tu mluvím, stála spoustu životů
a hromady peněz.“ Naklonil se k ní. „A teď… teď máme nové
informace, na kterých můžeme stavět. A takříkajíc výhodu
nečekaného útoku. Klíčového hráče, který si myslí, že mu
všechno prošlo, zastihneme nepřipraveného. Teď vyjde prav-
da konečně najevo.“
„To zní velice dramaticky. A jak se k té pravdě chcete do-
stat?“
Poklepal na svůj blok a pero. „Vím, jak klást otázky. A jak
pozorovat.“
„Božínku, jak pozorovat!“ ozvala se vedle reportéra Rema.
„To zní docela jak naše Kerry!“
Kerry nad tetou zavrtěla hlavou, ale Rema, jejíž jehlice
pořád cvakaly v rytmu jedoucího vlaku, se jedinkrát ohlédla
a švitořila dál.
 „Páni, jak ta si dycky všímala i těch nejmenších věciček.
A dokázala z nich vykouzlit příběh. Řikali jsme tomu postřehy.
Dostala dar, jen co je pravda.“
„Vážně?“
„Není to žádný dar,“ odpověděla Kerry ostřeji, než měla
v úmyslu.
Věděla, co to je, ten její ne-dar: jen naučená dovednost. Její
boj o přežití. Způsob, jak ochránit dvojčata. Zkrátka umění
vnímat pohledy a tóny, kroky mimo rytmus.
Novinář na ni přátelsky kývl. „Čeho si všímáte právě teď?“
„Jenom toho, čeho by si všiml každý.“
„Například?“
Pohled jí zabloudil přes uličku k lavici, do které Tully na-
rážela chodidly. Tmavovlasý muž – ten v tvídové čepici, který
pronásledoval chlapce na nádraží – od nich byl mírně odvráce-
ný, tělo měl ochranitelsky shrbené nad dítětem spícím po jeho
levici a v ohbí pravého lokte držel papírovou ruličku. Očividně
Kerryin pohled vycítil, letmo se podíval směrem k ní a repor-
térovi a pak zase rychle odvrátil zrak. Levou ruku položil na
chlapcovu hruď, jako by ho uklidňoval už jen samotný pocit,
že dítě dýchá.
„Například…“ Kerry se naklonila dopředu a ztišila hlas. „Proč
má náš spolucestující na zátylku a nad horním rtem tak bledou
kůži? Všude jinde je jeho kůže snědá – hodně snědá. Musel si
nedávno ostříhat vlasy a oholit knír. Jeho oblek vypadá téměř
nenošený, ale švy na ramenou jen jen prasknout a manžety
mu končí vysoko nad zápěstím, jako by měl na sobě oblečení
menšího, ne tak aktivního muže.“
„Aha.“ Reportér zvedl obočí. Pak s hravým máchnutím vytáhl
blok a zašeptal: „Takže, slečno MacGregorová, otázka zní proč.“
Muž se jako na povel znovu ostražitě a nejistě podíval přes
uličku.
Tully mátožně zvedla hlavu a posadila se. Sledovala sestřin
pohled.
 „Kerry, todle je náš kamarád. Ukázal mně a Jurseymu krás-
nej obrázek domu pana Vanderbilta, těsně předtím, než jaks
v New Yorku nastoupila.“
Muž zbledl. Zjevně nechtěl, aby o tom někdo věděl.
Kerry k němu natáhla ruku – řádné způsoby ať jdou klidně
k čertu. „Kerry MacGregorová.“
Potřásli si rukama. „Marco Bergamini,“ představil se. Jeho
rty si dávaly záležet na každé slabice – zvláštní způsob, jak vy-
slovit vlastní jméno. „Tohle,“ ukázal na asi osmileté spící dítě,
„je Carlo. Můj bratr.“
Znovu ta záměrná pečlivost při vyslovování chlapcova jmé-
na. Které se navíc lišilo od toho, jakým ho muž oslovil na ná-
draží.
Kerry naklonila hlavu a usmála se. „Nová jména pro nové
místo?“
Teta Rema se pootočila a protočila panenky. „Někdy se
z daru může stát pořádná vosina v oslím zadku.“
Nikdy to nebyl dar, chtěla Kerry protestovat.
Vzpomněla si na svou ubohou maminku, věčně v posteli
a často tak nešťastnou, že nedokázala vstát – kvůli mnoha dě-
tem, které se narodily menší než panenky z kukuřičného šustí
a byly stejně tak nehybné. A její táta: nebyl to špatný člověk,
když byl střízlivý. Jenže když střízlivý nebyl, proměnil se v ně-
koho úplně jiného.
Jako by se mu whiskey vsakovala do mozku a rozžhavovala
každý uhlík zrady – každý pokles cen obilí, každé ponížení,
když chtěl obchodník peníze místo směny. To všechno se mu
propálilo do krve a usadilo se, jak to Kerry připadalo, v pravé
paži.
Brzy se naučila rozeznat lehké klopýtnutí nebo maličký
skluz v otcově kroku. Nepatrně zhoršenou artikulaci.
Uměla poznat, kdy má popadnout dvojčata a utéct.
Takže ne, žádný dar. Jen dovednost nutná k přežití, o kterou
se nikdy neprosila.
 Ne-Marco Bergamini otevřel ústa, jako by chtěl bránit sebe
i své jméno, které zpochybnila. Pak se ale jen dotkl okraje če-
pice. „Je mi potěšením.“
„Potěšení je na mé straně,“ opáčila Kerry a muž se otočil
zády.
Naklonila se těsně k tetinu uchu. „Remo, k čemu by ten člo-
věk měl obrázek Biltmoru?“
„Třeba by ti to řek sám, kdybys ho zrovinka málem nevoso-
čila, že si vymyslel vlastní jméno.“ Pustila přízi. „Už jsme skoro
doma a já bych dočista zapomněla, co jsem přivezla.“
Rozbalila červenou utěrku a po celém vagónu se rozlila vůně
opečené šunky a skořice. Z podlahy zvedla velkou zavařovací
sklenici a odšroubovala kovové víčko.
„Sladký mlíko už bude dávno teplý, ale podle tý zimy, co jde
vod země, se tu určitě nezkazilo.“ Do menší sklenice naplněné
smaženými jablky zabodla široký nůž. Pak na dvě housky položi-
la plátek slaného vepřového a jablka a podala je dvojčatům. Po-
tom jednu reportérovi a tři Kerry a ta dvě z nich nabídla ne-Mar-
covi Bergaminimu a jeho bratrovi, který se zrovna probouzel.
Rema kývla směrem k dítěti. „Chudák malej už musí z tý
dlouhý cesty hlady švidrat.“
„Musí být příšerně hladový,“ přeložila Kerry. A oba Italové
vypadali, že se jim ulevilo.
„Je to od vás velice laskavé,“ řekl reportér, ale svačinu od-
mítl.
Rema se zamračila. „Synku, byl to vepř, co už měl pořádnej
věk a moc chuti do života mu nezbylo, esi to tvý outlocitnosti
nějak pomůže.“ Kerry otevřela ústa, aby to tetě vysvětlila, ale
reportér Remu obdařil úsměvem, který ji obměkčil. „Děkuji vám,
madam, za vaši ochotu se podělit.“
Kerry se zakousla do jablek, slaného vepřového a housky,
které se jí rozplynuly v ústech. Pak Remě stiskla rameno.
„Todle,“ prohlásila Rema, „tam nahoře v tom bláznivým měs-
tě nemaj.“
 Starší z Italů zvedl Carla do sedu, aby si mohl sníst housku,
a sám se zakousl do té své. „Ach,“ zasténal. „Mio dio.“
Rema se zatvářila potěšeně a zase vzala do rukou pletení.
„Jenom si to mio dio užijte, drahoušku.“
Jehlice znovu zacvakaly. Venku už barvy slábly a šedly, ale
uvnitř vagónu se pohupovaly zavěšené žárovky, které vydávaly
teplé, žluté světlo. Vlak klapal a rachotil a všichni v předním
vagónu se ponořili do ticha. Jak se řítili krajinou, sahaly na ně
skrz okna paprsky pozdně odpoledního slunce.
Kerry se snažila naplánovat, co bude potřeba říct. Jak se
dneska cítíš, tati?
Zatím to šlo.
Prý jsi přestal pít. Tolik let poté, cos mámu přivedl do hrobu.
Ty sobecký mizero.
Povzdechla si. To po dvou letech odloučení nebyl zrovna
ideální úvod.
Ráda by ho viděla, jak se plazí a prosí o milost. Jak žadoní
o odpuštění.
Což by Johnny MacGregor, i kdyby mu hrozilo horoucí peklo
a šklebil se na něj sám satanáš, nikdy neudělal.
Cítila pod sebou kymácení a kodrcání vlaku a uklidňují-
cí zhoupnutí v širokých zatáčkách, když stoupali do hor Blue
Ridge. Muž s malým bratrem a papírovou ruličkou přitisknu-
tou k hrudi se na sedadle sesunul níž. Hlava mu klesla. Usnul.
Vlak začal zpomalovat a rozmazané zelené pruhy za oknem
získaly tvar stromů. Do uličky se připotácel cestující. Kerry
poprvé od obdržení telegramu ucítila, jak se její tělo uvolňuje.
Pak se najednou ozvalo skřípění brzd a hvizd píšťalky.
Škubnutí.
Ital po její levici vykřikl ze spaní a chytil svého bratra.
„Ne!“ Vyskočil na nohy. „Ne!“
 TŘETÍ KAPITOLA

Tmu prořízl vřískot parní píšťaly. Musí to být loď. Blíží se k pří-
stavišti.
Nebo… ne. Tentokrát to není loď. Nedokázal přemýšlet. Ujas-
nit si myšlenky. Kolem vířily jiskry a pálily ho na pažích.
Měli ho v pasti. Bylo jen otázkou pár okamžiků, než se objeví
jejich zlostné obličeje osvětlené pochodněmi.
„Nico,“ zamumlal. „Zůstaň u mě.“
Zem pod ním vibrovala. Za první vlnou mužů se hrnuli další,
všichni rozzuření.
I přes oblak svého strachu cítil dehet a smolu, slanou vodu
a pot.
„Mafiánský krysy,“ ušklíbl se jeden z nich. „Zatracený pro-
lhaný česnekožrouti.“
„Kdopak vodkrágloval náčelníka,“ posmíval se další. „Špi-
navý Taliáni.“
Kdyby byl sám, možná by jim utekl. Jenže dal slib.
Za přepravními bednami, kde se krčili, si bratra přitáhl blíž.
Další výkřiky, další otřesy pod nohama.
Přihodilo se to všechno najednou: hvízdání, rachot. Popadl
Nica a vyskočil na nohy. Jeho tělo teď narazilo do něčeho před
ním a on se svalil dozadu.
A s šokem se probudil.
Už nebyla tma, teprve se stmívalo, jako by se čas přetočil
zpět a vytrhl slunce z místa, kde se dřív před jeho zraky nořilo
do zálivu. Kolem už nezářily pochodně. Jen slabé zlatavé světlo
nad výrazně zbarvenými stromy a skleněná žárovka houpající
se u stropu o pár metrů dál.
 Padl zpět na lavičku. Tentokrát ne na lodi, ale ve vlaku.
Nepřekonával oceán, řítil se přes hory.
Malý Nico, který napůl stál, zapřený o jednu nohu, otevřel
ze spánku oko. Když uviděl Sala, znovu oči zavřel a sesunul se
na záda.
Nico byl na podobné výbuchy zvyklý.
Což se ovšem nedalo říct o všech těch cizích lidech kolem.
Všichni cestující ve vagónu se otočili a zírali – zpod stříšek
klobouků a zpoza černobílých novinových barikád. Úhledné
barevné stránky magazínu Godey’s Lady’s Book se třepotaly,
jak po straně vyděšeně vykukovala podsaditá dáma ve fialovém.
Věděl, že v nich zažehl strach. Nejen svým záchvatem před
chvílí, ale už předtím. Už jen svou přítomností, přestože vůbec
nic neřekl ani neudělal.
Za nimi se hlasitě otevřely dveře a Sal sebou trhl. Byl to ale
jen průvodčí procházející uličkou.
„Všichni mířící do Old Fortu vystupovat! Příští zastávka
Black Mountain!“ Zastavil se a důkladně si Sala prohlédl. „Jíz-
denky?“
Všem už jízdenky kontroloval. Sal váhavě znovu sáhl po
té své. Pro lidi, jako byl on a Nico, nepřipadaly v úvahu žádné
protesty.
Průvodčí si důkladně prohlédl lístek i jeho. „Helenc, ty. Ta
tvoje scéna…“
„Jenom sen.“
„Hm, já tady žádný sny, co moje cestující vyděsej k smrti,
trpět nebudu. Je ti to jasný, Taliáne?“
Helenc. Tihle Američané v těch svých oddělených částech
země – jako by ani nepoužívali stejný jazyk.
Průvodčí se otočil na podpatku a vyrazil ke dveřím. Za nimi
byl vestibul, nová spojnice mezi vagóny ve tvaru harmoniky,
kterou většina cestujících pravděpodobně vítala, protože za-
braňovala vypadnutí ven v ostré zatáčce. Pro Sala ovšem zna-
menala o jednu únikovou cestu méně.
 Jeho noční můra své sevření jako pokaždé povolovala velice
pomalu. Pořád se potil a srdce mu bilo, jako by s Nicem znovu
běželi o život.
Přímo naproti němu přes uličku seděla ta mladá žena jmé-
nem Kerry, která vyjádřila pochybnosti nad jeho jménem. Do-
statečný důvod k tomu, aby s ní raději nemluvil.
A před ní seděl reportér. On i Sal si dávali pozor, aby si je-
den druhého příliš nevšímali. Na to bude čas později. Pokud
všechno půjde podle plánu.
Hruď se mu stáhla starými známými křečemi obav. Sou-
středil se na tu dívku, na Kerry. Její tvář v sobě měla krásu, ale
také – co to bylo? – risentimento.
Ona i její bratr a sestra měli vlasy barvy palermských
střech, jejich tmavě červených tašek. A stejně tak i šedivějící
starší žena, která od pletení občas pokradmu zvedla pohled
k němu a Nicovi. Z drdolu jí trčely silné vlasy, blůzu na loktech
už měla pořádně obnošenou a z bot jí čouhaly prsty na nohou.
Vrhala na něj a na Nica soucitné pohledy. No dobrá.
„Teto Remo,“ ozval se Jursey a podíval se směrem k Salovi,
„ten pán támdle je padlej na hlavu?“
Stará žena si přiložila prst ke rtům.
„Von i celá ta jejich banda,“ ozval se muž před Remou – na-
hlas, jako by oslovoval celý vůz. Pošoupl si buřinku z obličeje
a plácl rukou do Baltimore Sun. „Noviny jsou plný toho, jak
vydíraj vlastní lidi. A taky vraždí.“
Vraždí.
Stovky kilometrů od přístavišť v New Orleans, a přesto je to
slovo pronásledovalo až sem. Jako by ho měl Sal načmárané
krví na tváři.
Možná ho ten muž v buřince poznal. Vedle novinových foto-
grafií zastřeleného policejního náčelníka, který žil dost dlouho
na to, aby jmenoval své vrahy.
Sal se podíval nejdřív na opačnou stranu vozu a pak dopře-
du. Venku se začalo stmívat, a tak teď mohl své spolucestující
sledovat v odrazu oken. Přes uličku si děvče jménem Tully ta-
halo za cop, jehož konec byl svázaný roztřepeným pruhem
pytloviny.
Žena jménem Rema oslovila chlapce. „Ticho, Jursey. Uka-
zovat je neslušný. A laskavě si zapamatuj, že Pán miluje i ty,
co přišli vo rozum.“ Ztišila hlas – i když ne natolik, aby ji Sal
nemohl slyšet. „Jenom se vod tý nebohý duše držte kousek dál,
kdyby mu zas přeskočilo.“
Sal si stáhl okraj čepice přes obličej.
Po dalších scénách jako ta, kterou právě způsobil, by zpo-
zorněl každý, kdo by si všiml, že tu s Nicem jsou – nemluvě
o někom, kdo by po nich pátral. Že jsou tady a naživu, i když
neměli být ani jedno z toho.
Přitáhl si bratra blíž a nadechl se horského vzduchu, svěžího
a plného vůní, které nedokázal pojmenovat. Úplně jiný svět než
dusné parno před čtyřmi lety.
Ten původní svět se však mohl každou chvíli vrátit. S jedním
konkrétním mužem, který by vtrhl do vozu a jehož vztek hnisal
a bobtnal celé čtyři roky.
Tomu parchantovi prošla vražda, řekl by. Kdyby ovšem dří-
ve promluvil, než vystřelil. Sal sáhl po ruličce z voskovaného
plátna trčící z ruksaku. Uvolnil provázek, který ji držel, a roz-
vinul si ji na klíně. Měla skvrnité, roztřepené okraje a obrázek
byl zvrásněný přehyby. Přesto i po všech těch letech a ujetých
kilometrech vystupovaly inkoustové čáry kresby téměř stej-
ně jasně, jako když ji viděl ve Florencii – a přidal k ní tehdy
vlastní tahy.
Přejel po obrázku prstem a žasl nad liniemi strmých střech
a nad propracovanými detaily. A úplně dole v rohu bylo naškrá-
bané jediné slovo: Biltmore. Tully se naklonila blíž. Dech jí voněl
mátou a v jedné pěsti svírala cukrátko. „Moc hezký, i podruhý,
co to vidím.“ Tiše hvízdla a pak se zarazila. „Teta Rema řiká, že
nemám pískat jako nějakej chlípnej námořník. Jenže neřekla,
co to znamená chlípnej.“
 Chlapec přikývl. „Jo, je to fakt strašně hezký. Odkud to máte,
pane?“
„Z Firenze,“ odpověděl Sal. Možná ale prozradil až příliš.
„Z velké dálky.“
Dívka znovu hvízdla a chlapec jen zašeptal: „Aha.“
Oba přikývli, jako by ta prostá, doslovná pravda nějak vy-
světlovala příběh rozprostírající se přes roky a oceány, příběh
milionáře a venkovana, jejichž cesty se nikdy neměly zkřížit.
Sal kresbu znovu spěšně sroloval.
Jursey se zvedl ze svého místa a poklepal mu na rameno.
„Jste se předtím teda rozdivočil.“
Sal odvrátil pohled. „To nic není.“
Tully chytla cop za mašli z pytloviny a přehodila si ho za
záda. „Něco to bejt muselo, když jste se vzepjal jak grošák, co
mu hoří vobrok.“
Vobrok. Salovi chvíli trvalo, než si její slova přebral.
Dívka se naklonila k bratrovi. „Já s Jurseym jsme dvojčata,
i když si nejsme ani trochu podobný.“ Chlapec se přitiskl blíž.
„Tam vepředu s tím pletením, to je naše teta Rema. A s Kerry
už jste se seznámil. Jenom vypadá, že nedává pozor.“
Kerry přelétla očima k Salovi a pak se znovu zadívala z okna.
Tully naklonila hlavu na stranu. „Nevypadáte jako ty lidi,
co sem jezděj za čerstvým vzduchem. Jsou takoví celí vyfešá-
kovaný.“
Jursey hlasitě zašeptal: „Bohatý jako Ježíš.“
„Jako Kroisos,“ opravila ho Rema, aniž vzhlédla od svých
jehlic. „Ježíš neměl ani zablešenýho vosla, co by mu řikal pane,
což je zvlášť těžký, když seš Bůh.“
„Vy se znáte s panem Georgem Vanderbiltem?“ zeptal se
Jursey spiklenecky.
Sal se odmlčel. „Z dávných dob.“
V zadní části vozu se najednou znovu rozletěly dveře vesti-
bulu a narazily do obložení. Srdce Salovi tlouklo do žeber, když
v okně sledoval odraz.
 Dovnitř ale vstoupili jen dva pánové v cylindrech. Znal ten
typ z dob, kdy v Itálii tahal turistům zavazadla: Britové a Ame-
ričané s bedekry hledící svrchu na všechno, co si zrovna pro-
hlíželi. Tito dva sem museli dojít z jednoho z těch luxusních
vagónů na druhém konci vlaku – možná je sem dovedla zvěda-
vost, chtěli si prohlédnout vůz pro prostý lid, bez čalouněných
křesel, křišťálových lustrů a filigránových zrcadel, jaké měli
oni. Neviděl to poprvé: bohatí lidé, kteří rádi okukovali nižší
třídy, jako aristokracie prohlížející si rolníky. Jako by se díky
té hluboké propasti cítili ještě bohatší.
Stáli jen pár metrů od něj a střídavě pokukovali po cestují-
cích a po obrysech krajiny, které byly ještě v soumraku vidět.
Sal si všiml, jak se Berkowitz po muži ohlédl a ztuhl na místě.
Z tváře se mu vytratila všechna barva.
Menší z mužů si pohladil hustý, hnědý knír, na koncích
navoskovaný. „Kuchyně v jídelním voze byla překvapivě při-
jatelná, nemyslíte, Cabote? Měli velice dobré ústřice. Nebyla
špatná volba spárovat je s Château d’Yquem Sauternes – ač-
koliv já bych možná vybral jiné bílé.“ Vyhlédl z okna. „Pozo-
ruhodné.“
Vyšší, hladce oholený Cabot sklonil hlavu, aby lépe viděl
ven, a přes jedno oko mu spadl pramen světlých vlasů. „Ano.
Pozoruhodně krásné.“
Mladá žena Kerry je sledovala v odrazu svého okna.
„Měl jsem spíš na mysli,“ – menší muž si pohladil knír – „jak
je pozoruhodné, že chce Vanderbilt ten svůj velkolepý zámek
postavit zrovna tady dole.“
Vyšší z nich, Cabot, nespouštěl oči z ubíhající krajiny. „Tak
to by mě zajímalo, co vidíte, Grante.“
„Není to snad jasné? Sruby zastrčené do země, stružky
protékající kolem. Celé svahy oholené až na pařezy. Žebra na
čtyřech nohách – předpokládám, že je to dobytek – volně se
potulující po lesích. Copak těm lidem tady nikdo neřekl o vy-
nálezu plotů?“
 „I tak je to dechberoucí.“
„Nemáte vlčí mlhu? Nebo vás oslepila země, která se nadou-
vá, jako by ji někdo nechal až moc dlouho na dešti?“
Oba, pomyslel si Sal. Oba tito muži mají pravdu.
Hory místy skutečně vypadaly žalostně. Vydrancovaně. Snad
i jako by v nich strašilo. Ale také… incredibilmente belle.
„Řeknu vám,“ dodal Grant, „je dost dobře možné, že tu bude
potřeba mé práce v oblasti ochrany divoké přírody. Bizoni z to-
hoto regionu už samozřejmě vymizeli, ale nepochybně tu mo-
hou být ohroženy i jiné druhy.“
Když projížděli další zatáčkou, farmář na polní cestě křižující
koleje přitáhl otěže svého povozu. Jeho mezci ovšem ignorovali
povely, svěsili hlavy a vrhli se kupředu.
Vlak znovu zahvízdal.
Salovi se zatajil dech.
Grant přistoupil k nejbližšímu oknu. „Člověk si říká, s jak
velkou překážkou bychom se mohli setkat, aniž by nás to zpo-
malilo. Rozhodně s oslem.“
Sal si představil, jak osel rotuje vysoko nad komínem loko-
motivy a pak padá bez života zpátky na zem.
Mezci, pobláznění houkáním vlaku, už byli jen pár metrů
od kolejí. Cestující v prvním vagónu se pevně chytili sedadel.
Zezadu se ozval Grantův nevzrušený hlas. „Myslím, že by-
chom za sebou nechali jen oslí maso, pár prken a farmáře.“
Cabot promluvil hlasitěji a napjatěji. „Proboha, Grante. Váž-
ně to pro vás není nic víc než intelektuální otázka?“
Grant, který se skláněl, aby mohl výjev sledovat, se ovšem
tvářil nevzrušeně.
Farmář se postavil a celou vahou se zapřel do otěží. Zrovna
když vlak dosupěl na jejich úroveň, oba mezci couvli. Muž se
zhroutil na kozlík.
Rozhostilo se ticho, jak cestující z prvního vagónu pomalu
vydechovali.
 „Možná bychom se měli vrátit do Swannanoa,“ řekl nako-
nec Cabot.
Grant ztišil hlas. „Možná bychom také neměli mluvit tak
otevřeně. V této zemi jsou v dnešní době lidé, kteří chtějí škodit
jejím vůdcům, a jakákoliv narážka na Vanderbilta…“
„Anarchista číhá za každým stromem, že ano?“ odpověděl
Cabot suše.
Sala stálo hodně sil, aby nereagoval.
„Jde o naprosto reálnou hrozbu,“ trval na svém Grant. „Bom-
ba na Haymarketu v Chicagu. Nebo Café Terminus v Paříži.
Anarchie. Zatracení cizinci. Mračte se, jak chcete. Vanderbil-
tovi – s výjimkou George – ale podřízli pěknou řádku korporát-
ních krků. Biltmore bude hostit mocné a vlivné…“ Grant mávl
rukou, čímž do těch sfér zahrnul i Cabota a sebe.
Nad obezřetností toho bastarda vůči anarchistům, pomys-
lel si Sal, právě převážila jeho potřeba být uznáván – dokonce
i cizími lidmi ve vagónu třetí třídy – za to, co považuje za svou
důležitost.
Ostatní cestující byli až přízračně tiší. Grantovi znovu padl
pohled na Sala. A pak na Berkowitze.
Dveře se opět otevřely. Sal se na sedadle instinktivně sesu-
nul ještě níž a sáhl po Nicovi. Musí ho chránit.
Nad cestujícími a jejich novinami se objevila plochá čepice
průvodčího. Sal si oddechl, ale ruku nechal ochranitelsky na
bratrově rameni.
„Zastávka Biltmore Junction! Dřív známá jako“ – průvodčí
se ušklíbl a podíval se na vesnici – „Best!“
Ve svitu plynových lamp na stojanech a několika luceren Sal
rozeznával louže, které působily jako rezavý řetěz spojených
hnědých jezer vedoucích od nástupiště až k neudržovaným
borovicím. Nádraží a jeho roubené štíty byly zahalené v mlze,
stejně jako náznak města za ním – byla z něj vidět jen změť
srubů a farem s několika novějšími stavbami.
 Vlak začal zpomalovat a žena jménem Rema se na Sala po-
dívala, posbírala si věci a kývla směrem k vesnici. „Místním se
novej název Biltmore Junction, co mu dal pan Vanderbilt, moc
nezamlouval. A to je eště slabý slovo.“
Přes uličku se k němu naklonila Tully MacGregorová. „Pane,
esi chcete na Biltmore, tak byste měl vyskočit tady.“
Sal jí roztržitě poděkoval. V odrazu okna uviděl, že si Grant
pořád střídavě prohlíží jeho a Berkowitze. Nakonec si uhladil
konečky kníru a otočil se ke svému společníkovi.
Berkowitz se na svém sedadle obrátil směrem k Salovi. Po-
zor, zašeptal neslyšně a kývl hlavou směrem k zádům obou
pánů, tady na toho.
Sal krátce přikývl. Předpokládal, že ví, kterého z těch dvou
má Berkowitz na mysli, ale pro jistotu si to ověří později – až
bude také čas zeptat se proč.
Kerry MacGregorová jejich výměnu názorů možná zachytila,
otočila ovšem tvář zpátky k oknu. Přinejmenším mohla vidět,
jak mezi nimi něco proběhlo – jako by si nebyli úplně cizí.
„Možná,“ řekl Grant, „bychom se opravdu měli vrátit do
Swannanoa, Cabote. Pokud vím, brzy se k naší skupině připojí
i hosté z řad něžného pohlaví.“
V odrazu to vypadalo, že Cabot hledí na vesnici – nebo mož-
ná na Kerry. „Vanderbiltova neteř, myslím,“ řekl bez špetky
nadšení. „Slečna Sloaneová.“
„Ano, a její přítelkyně, původem z New Orleans. Jistá slečna
Barthélemyová.“
Barthélemyová.
Salovi se sevřela hruď jako ve svěráku. Věděl sice, že pokud
pojede do Severní Karolíny, určitě to jméno uslyší, ale i tak to
s ním otřáslo.
Nejasně si uvědomil, že si Berkowitz něco čmárá do zápis-
níku.
V hlavě mu pulsoval skřípot brzd a hvízdání vlaku rozléhající
se nad kopci a kotlinami.
 Ještě hlasitěji se mu však teď, po čtyřech letech skrývání,
v hlavě ozývalo jméno. Čtyři roky doufal, že se z jeho dosahu
vymaní.
Barthélemy.
 ČTVRTÁ KAPITOLA

Lillian Barthélemyová si nikdy nedovolila ničeho litovat, a proto

nelitovala ani teď. A také si nepřipouštěla žádné pochybnosti.
Z nedalekého houkání vlaku jí však stydla krev v žilách. Zna-
menalo to totiž, že nadešel čas.
Střed těla jí sevřela křeč – a nebylo to z těsného korzetu ani
příliš úzkého pasu jezdeckého obleku. Možná se zachovala unáh-
leně, když to celé dojednala. V sázce ale bylo jméno její rodiny.
Posunula se kousek dopředu a popustila otěže. Navzdory
mokrému listí pod kopyty a šeřícímu se lesu pobídla koně do
cvalu.
Její přítelkyně Emily zůstala kdesi vzadu. Jak ovšem s obli-
bou říkával její otec: „Zpomalit, to naše Lilli nikdy neměla v po-
vaze.“
Řekl to někdy s hrdostí? napadlo ji teď.
„Lillian má až příliš mnoho z tebe, Maurici,“ měla v tom
vždycky jasno Lillina matka. „Příliš z té šílené, zbrklé energie,
která nás jednou všechny zahubí.“
Když Lilli s matkou loni v létě odjížděla do New Yorku, viděl
možná i Maurice Barthélemy ve své dceři příliš mnoho ze sebe.
„Pamatuj na lilie, ma chère,“ zavolal za ní.
Jednou nohou už stála na rampě přistavené k lodi. Překva-
peně se otočila. „Excusez-moi?“
„Lilie. Vždyť víš, na louce. Nesejí, nesklízejí. A ty, dcero, ne-
musíš na život tak spěchat.“
Znělo to absurdně, jako něco, co by během kázání drmolili
kněží od Panny Marie Guadalupské. Od Maurice Barthélemyho,
titána nábřeží, to ovšem znělo spíš jako žert. Poškádlení. Dobrý
cynický vtip.
„Tak jste ale své impérium nevybudoval, že, mon père?“
Pohladila otce po tváři. A všimla si, jak zhubl.
„Bojím se, že jsem ti šel příkladem v…“
Nenechala ho domluvit. Protože jí samozřejmě šel příkla-
dem. Samozřejmě že se z ní stala dcera svého otce. I když ji
zklamával a ubližoval jí, jako zrovna tento týden, chápala ho.
Byla totiž jako on.
Její tep dokonce i teď v plném trysku dělal pravý opak toho,
co by měl. Srdeční rytmus se jí zklidnil, ustálil se v pomalém
tlukotu – téměř jako by se zastavil v čase.
To s ní dělalo nebezpečí, zvláštním způsobem ji uklidňovalo.
Což, jak tušila, možná nebylo normální.
Muži z její vrstvy hledali poddajnou, andělskou ženu se
sklonem k mdlobám. Takovou, které k extázi stačí román od
Trollopa.
Zatímco Lilli, pokud se ocitla lapená v salónku plném žen,
přešlapovala u oken. Když se konverzace jako vždy stočila
k tomu, jak moc jejich děti vyrostly – Copak nerostou všech-
ny děti? Co je na tom tak pozoruhodného? –, začala vymýšlet
propracované výmluvy, proč musí odejít.
Ženy ze společnosti štěbetaly o posledních večírcích. Cigare-
tách ubalených ze stodolarových bankovek, které se rozdávaly
jako pozornost. Newportské hře na hledání diamantů, které
hostitelé zahrabali pro hosty v písku.
Lilli všechny ty ženy připadaly nevýslovně nudné.
Pánové z její vrstvy na tom nebyli o nic lépe. Žádný z nich
nehledal ženu, která touží po rychlosti, jde naproti riziku a dává
přednost přírodě před vnitřními prostorami. A žádný z nich
nehledal ženu stojící v centru zuřícího skandálu.
Sklonila se ke krku svého koně, o tvář se jí otřela vlající hří-
va. Vzrušení z neznámé cesty, rytmus koňských kroků na zlata-
vém listí: přesně to potřebovala, aby zahnala strach a paniku.
 S Emily si koně pronajaly ze stájí hotelu Battery Park, ovšem
ten její nebyl žádná lenivá stájová herka. Uháněl přes kamenný
most a jeho dominantní levá přední noha se pokaždé natáhla
o kousek dál.
Pravou nohou sevřela hrušku na levé straně dámského sedla
a nechala se unášet. Kolem ní se nad lesy a poli zvedal prste-
nec hor. Vypadaly jako velká modrá mísa s mlhou stoupající
jako kouř.
Konečně zpomalila a prohlédla si okolí: břízy, pěnišníky,
kapradiny. Kamenné lávky a potůčky.
Pár chvil o samotě, aby mohla přemýšlet a pokusit se poro-
zumět otcovu nedávnému chování. S Emily sem z New Yorku
přijely o týden dříve, aby se s ním mohly sejít.
ASHEVILLE, ZEME NEBES, psal v telegramu z New Orleans.
VELICE V MODE, PISOU V NOVINACH. KDYZ UZ TAM S PRITELKYNI
JEDETE, JAK PISES V POSLEDNIM DOPISE, CO KDYBYCHOM SE TAM
POTKALI? SPONTANNI NAVSTEVA ME MILOVANE DCERY?
Telegram jí nenapsal od doby, co se s matkou přestěhova-
la do New Yorku, a v tomto najednou nešetřil slovy – nechal
je plynout, jako by spěchal nebo ji chtěl ujistit o své vřelosti,
případně obojí. Během posledních měsíců jí vzácně naškrábal
dopis, ale byly to spíš poznámky obchodníka plné stížností na
výhrůžky dělnickou stávkou a spory o dovoz. Milovaná dce-
ra k jeho typickému vyjadřování rozhodně nepatřila. Vřelost
a spontánnost nebyly jeho styl.
Možnost strávit trochu času s nepolapitelným Napoleonem
z New Orleans, kterému se podobala – a kterého sotva znala –,
však uvítala. Ty čtyři dny, co tu s otcem a Emily prožila, si uží-
vala. Až do včerejšího rána, kdy otci předal recepční Battery
Parku telegram.
Z obličeje se mu vytratila všechna barva. „Zatracené New
York Times. Nemůžou tu kauzu po všech těch letech nechat
být. Bordel de merde. Mysleli si, že mě přechytračí a někoho
sem pošlou.“
 „Načasování nemohlo být horší,“ řekla Lilli spíš sama sobě
než jemu. „Kdyby se rozkřiklo, že existuje jakákoliv pochyb-
nost…“
„Přesně tak, ma chère. Ils sont cons, idioti. Copak jim nikdo
nezabrání v tom, aby mi pořád ztrpčovali život?“
Během hodiny si sbalil kufry a odjel – ani neřekl kam. A za-
pomněl se s ní rozloučit.
Zezadu se teď ozvaly údery kopyt: pomalým klusem se k ní
blížila Emily.
„Podle toho, jak tu sedíš jako zařezaná, tě ohromila Přístu-
pová cesta, Lils. Moc mě mrzí, že tu tvůj otec nemohl zůstat
a podívat se na ni.“ Odmlčela se, jako by si nebyla jistá, jestli má
dodat, jak byl jeho náhlý odjezd zvláštní. Očividně se tomuto
tématu ale rozhodla vyhnout a jen se usmála. „George bude
z tvé reakce nadšený.“
„Řekla bych, že tvůj strýc má naléhavější starosti než názory
dámy, kterou nikdy neviděl.“
„Počkej ale, až tě pozná. Pak se uvidí, jak moc mu záleží
na tom, co si o jeho projektu myslíš.“ Emily se rozzářila, což
pro ni bylo typické: dětská vřelost a naivita, kterou bylo těžké
nemít rád.
„Připadá mi, že tvůj strýc je naprosto spokojený tak, jak je:
cestuje po světě, sbírá to své umění, čte knihy, buduje si tady
to skryté sídlo…“
„Ano, to je. Ale správný typ ženy dokáže i spokojenému muži
ukázat, jak je ve skutečnosti nešťastný.“
Lilli se rozesmála.
„Myslím bez ní,“ dodala Emily.
„Aby bylo jasno, nejela jsem s tebou na Jih kvůli tomu, že
bych zoufale hledala manžela.“
„Nikdo tě nepodezírá, že bys zoufale hledala cokoliv, milá
Lilli. Zdá se, že si zajistíš, cokoliv chceš, aniž by ses o to musela
nějak extra snažit. Což mi připomíná, že jsem se chtěla zeptat,
co jsi dnes odpoledne říkala tomu muži u nádraží.“
 Lilli se otočila zpět k Přístupové cestě. „Je těžké představit
si tam na konci stavbu, která by dostála očekávání všech těch
zákrut a odboček.“
Emily si upravila záhyb jezdecké sukně. „Klidně si změň
téma. Jen doufám, že ten muž nebude dělat potíže. Připadal
mi jako ten typ se sklony k… přílišné důvěrnosti.“
Lilli cítila, jak jí tep znovu zpomaluje. Emilyina slova jako
by mezi nimi visela ve vzduchu. Nikdo neměl vidět, jak s tím
mužem mluví. Nejspíš špatně odhadla, jak dlouho bude Emily
trvat, než pošle telegram. Možná ji viděla, jak k němu přistou-
pila. Kdoví, co mohla slyšet.
„Byl to jen nějaký místní člověk. Ptal se po práci. Samozřej-
mě jsem ho poslala pryč.“
Otočila koně, jako by obdivovala hory.
Lehkým cvalem se k nim blížil hnědák s širokými plecemi.
Hannoverský teplokrevník, odhadovala Lilli, s pohyby elegant-
ními a zároveň plnými síly.
Součástí jezdcova oděvu byly lesklé černé holínky a pre-
cizně ušité jezdecké sako s přísně naškrobeným límečkem
a černou vázankou. Nad tím vším se skvěla pleť přesně tak
bledá, jakou by od muže, který je známý jako nenapravitelný
knihomol, čekala. Přesto byla jeho tvář příjemná a inteligentní,
mnohem hezčí než na zrnitých fotografiích ze společenských
stránek.
Pod černým, pečlivě zastřiženým knírkem jen nepatrně
­zvedl koutky úst. Jeho tmavé, oduševnělé oči s jemnými vrás-
kami však byly vřelé – snad dokonce veselé.
„Strýčku Georgi!“ Emily švihla bičíkem a dojela k němu. „Tak
ráda tě vidím! A než mi vyhubuješ…“ Zvedla dlaň na obranu.
„Zrovna jsem slečně Barthélemyové chtěla připomenout, že
jsem ti dala slovo, že s prohlídkou tvého nového domu počkáme
až do zítřka společně s ostatními návštěvníky.“
Nezdálo se, že by George Vanderbilt s hubováním nějak spě-
chal, ale Emily se i tak vrhla do obhajoby. „Vím, že brzy přijedou
i tvoji další hosté – vlastně jsme uvažovaly, že počkáme na ná-
draží. Už se ale začalo stmívat a blížil se déšť a my jsme si chtěly
prodloužit projížďku. A byla tu ta tvoje krásná klikatá cesta na
panství. Takže jsme dojely jen sem, dál už ne.“
„Pohled na věže nebudeme počítat jako porušení slibu.“
Ukázal vysoko doleva, kde se v mezeře mezi korunami stromů
tyčila střecha a dvě paralelní věže odrážející poslední zbytky
slábnoucího světla. A na straně jedné z nich cosi sedělo – jakýsi
tvor – a zíralo to dolů.
Lilli nechtěně zalapala po dechu. Na chrlič vykukující v dál-
ce přes les v Jižním Appalačském údolí ale nebyla připravená.
„Jednou“ – George Vanderbilt se otočil v sedle – „tady ty
stromy zakryjí veškerý výhled na dům do vzdálenosti pěti kilo-
metrů. Ale odpusťte mi, ještě jsem se řádně neseznámil s naším
hostem.“
Jeho tón byl na muže, kterému u nohou leží celý svět, pře-
kvapivě nejistý.
Skromný. Snad dokonce plachý.
Měl štíhlou postavu, čímž se jen potvrzovalo to, co se psalo
ve společenských rubrikách: že je to ten typ člověka, ve svých
kruzích velice zvláštní, který dává před jídlem přednost četbě.
Raději dlouho do noci diskutoval o filozofii s jediným blízkým
přítelem, než aby večeřel se zástupem dcer ocelářských baronů,
které na něj mrkají dlouhými řasami.
Na okamžik od ní odvrátil pozornost jinam. Vypadalo to,
že si měří oblouk kamenného můstku v další zatáčce a přesné
vrstvení zelené, vínové a zlaté výsadby.
U kohokoliv jiného by to Lilli možná považovala za známku
pasivity. U George Vanderbilta, vnuka jednoho z nejnelítost-
nějších podnikatelských titánů v dějinách, jí to však připadalo
zvláštně přitažlivé.
S přimhouřenýma očima si prohlížela místo na hřebeni,
kde se s mlhou mísila spirála dýmu. Ve vzduchu vířila vůně
vzdáleného ohně a popela.
 „Zbývá jeden nebo dva sruby,“ sledoval její pohled. „Rodiny
v horách, které mi – nebo tedy mému jednateli McNameemu –
ještě neprodaly pozemky.“
„A podle vašich zkušeností lidé vždycky nakonec prodají, co
mají rádi, když jim nabídnete dost peněz, pane Vanderbilte?“
Lilli si všimla zděšeného výrazu, který na ni Emily vrhla. Na
mírnější slova už ale bylo pozdě.
Nepřítomně přikývl, jakoby hypnotizován spirálovitým dý-
mem. „Ano, prodají.“ Zdálo se, že je z vlastní odpovědi téměř
smutný. „Jednoho dne prodá i ta poslední rodina.“
Pak jako by si náhle vzpomněl na své způsoby, vyrazil vpřed
a natáhl k Lilli ruku. „Ještě jednou mi odpusťte. George Van-
derbilt.“
Emily pobídla koně.
„Georgi, dovol mi představit ti slečnu Lillian Barthélemyo-
vou, původem z New Orleans. Teď žije v New Yorku. Její otec
Maurice Barthélemy – myslím, že jsem ti psala, že se tu s námi
setká – se k nám dnes bohužel nakonec nemohl připojit, pro-
tože ho náhle“ – soucitně se podívala na Lilli – „a nečekaně
odvolaly pracovní povinnosti. Lilli, dovol, abych ti představila
svého strýce, pana George Washingtona Vanderbilta II., pů-
vodem z New Yorku a teď, což mu závidím,“ – stočila pohled
k horám – „teď odsud.“
George Vanderbilt vzal Lilli jemně za ruku, jako by si nebyl
úplně jistý, co s ní má dělat. A ona znovu pocítila to zvláštní
zpomalení srdečního rytmu.
„Slečno Barthélemyová, je mi ctí vás poznat. Vaše teta, paní
Whartonová, je už léta mou drahou přítelkyní. Máme velice
podobný literární vkus.“
„Ach, ano, tetička Edith.“ Lilli do toho titulu vložila veške-
rou lásku, kterou si její teta zasloužila. „Můj otec jí v důvěrných
rodinných kruzích přezdívá Útok lehké kavalérie.“
Vanderbilt se usmál. „Je to žena s vlastním názorem.“
„Otec mě nařkl z toho, že jsem jí dost podobná.“
 Emily po Lilli střelila pohledem a jedinkrát zavrtěla hlavou.
Výraz jejich hostitele se však nezměnil. „Tím lépe pro vás, sleč-
no Barthélemyová.“
Takový je tedy pan George Washington Vanderbilt II. Inte-
lektuál. Plachý. A nebojí se silných žen.
„Pane Vanderbilte, mohu vám pochválit chůzi a stavbu těla
vašeho koně? Sama mám pro teplokrevníky slabost.“
„Ach.“ Oči se mu rozzářily. „Takže se zajímáte o plemenit-
bu?“
Emily se rozchichotala. Lilli by se možná rozesmála také,
kdyby jejich hostitel nebyl tak sladce vážný. Očividně si ani
v nejmenším neuvědomil, na co se zeptal. „Myslím, že to většina
z nás,“ opáčila Lilli. „Za správných okolností.“
Pohladil svého teplokrevníka po krku a otočil se v sedle. Vi-
děla, že si vysloužila jeho uznání. Samozřejmě ne náklonnost.
Ještě ne. Ale uznání a možná i zájem. Za tak krátkou dobu.
Získávají si i ošklivé ženy důvěru mužů tak rychle? napad-
lo ji.
George Washington Vanderbilt II. se zdál být neobyčejně
zajímavou výzvou.
Takovou, kterou stojí za to zkusit zdolat.
Z nádraží ve vesnici se už neozývalo žádné hvízdání, což
znamenalo, že vlak už musel přijet. Musel tam stát a jeho pára
se s tichým ššš prolínala s mlhou, ve velkých bílých oblacích
stoupala nad nástupiště a plula do lesa.
Vznášející se bílý závoj a temnota, které dokázaly zakrýt to,
co se teď stane.
To, co nepotřeboval nikdo vidět.
 PÁTÁ KAPITOLA

Kerry zírala na stoupající páru, jako by se v ní promítala její bu-

doucnost, třepotala se a poblikávala na bílé ploše jako pohyb­
livé obrázky z kinetoskopu. Po celém nástupišti se hemžily
dámy v těsných saténových korzetech a širokých kloboucích
a rukama v rukavičkách ukazovaly, které kufry s koženými
pásy jsou jejich. Černé buřinky a cylindry pánů se pokyvovaly
v hlouč­cích – jako hrnec s vířící smolou, pomyslela si Kerry.
Jursey poskakoval kolem schůdků vlaku a nad čelem se mu
pohupovala jeho rudá kštice. „Ty dva cylindráči předtím byli
ňáký nadutý,“ oznámil jim. „Ale ty druhý se mi líbili.“ Podíval
se nejdřív na reportéra a pak opačným směrem na oba Berga-
miniovy o pár metrů dál.
Aaron Berkowitz gestem nabídl Remě, která stála hned za
ním, aby se do něj zavěsila. Chytila se ho a sešla na nástupiště.
Kerry věděla, že je teta Rema i ve svém věku pořád silná jako
býk – rámě mladého muže ovšem vždycky ráda přijala.
Tully pohledem zkoumala malého Carla Bergaminiho, kte-
rý kulhal vedle svého bratra a táhl za sebou levou nohu. „Jaks
přišel k tý chromý noze?“
Chlapec na ni jen upřel své velké černé oči.
„Klopýtl,“ odpověděl jeho bratr. „Ze schodů.“ A rychle se
zase odvrátil.
Lež, viděla Kerry.
Lidé se od vlastních slov tak rychle odvracejí jen tehdy, když
jsou lživá. Jako by pokřivené pravdě, kterou sami vytvořili, ne-
dokázali čelit.
 „Ti nosiči,“ odfrkla si jedna z cestujících procházející kolem,
„si tady s vykládáním dávají pěkně na čas. To v Bostonu…“
Ti, kdo cestovali v dámském vagónu a ve Swannanoa, do-
hlíželi na předávání svých zavazadel od železničních nosičů
k zavalitým mužům vyvolávajícím „hotel Battery Park!“ a „Ke-
nilworth!“. Kufry se vyhouply na široká ramena a odtud pak
zamířily na střechy a zádě čekajících kočárů a drožek. Koně
ržáli.
Ital se otočil zpátky k Remě. „Kdybyste byla tak laskavá,
chceme jen vědět, která cesta vede k Biltmoru.“
„Chcete nejkratější cestu, zlato.“
„Nejbližší cestu,“ přeložila Kerry.
„Řiká se jí Přístupová – takže je jasný, proč ji postavili. Má
ale dobrejch pět kilometrů. Už je skoro tma a eště tam nikdo
nebydlí, takže byste se tam trmáceli pro nic.“
Otočil se směrem, kterým ukazovala.
„Esi jste ale rozhodnutej, že chcete Biltmore vidět eště
dneska, i s tou mlhou a vším, tak ten velikej kamennej vob-
louk, to je brána, drahoušku. Přístupová cesta vede skrz ni,
s celou hromadou zatáček a klikacení.“ Rukama udělala tvar
písmene S.
Rychle se uklonil, přehodil si pytel přes rameno, smekl če-
pici a hodil ji směrem k dvojčatům. „Per voi due.“
Jursey ji chytil a obě děti radostně vypískly. Tully ji bratrovi
vytrhla z ruky, nasadila si ji šejdrem na hlavu a hodila si cop
dozadu. Jursey sklesle ustoupil.
„Kristepane,“ řekla jim Rema. „Esi se nebudete hezky střídat,
tak vás tak vykrákám za pačesy, až vám vypadaj.“
Ne-Marco Bergamini zvedl ruku a chtěl se na pozdrav do­
tknout čepice – která už tam ovšem nebyla. Potom chytil Carla
za předloktí a šli dál.
Tully s Jurseym šli skákat přes kufry a krabice na klobou-
ky jako přes kozu. Kerry se zavěšená do Remy vydala hledat
svůj vypůjčený kufr. Pravděpodobně už byl pohřbený pod
hromadami zavazadel, která teď nakládali na kočáry směřují-
cí do největších ubytoven v okolí.
Najednou do Kerry zezadu někdo strčil. Zastavila se. Kolem
procházeli dva pánové z vlaku a ten menší s hustým knírem,
Grant, se k ní otočil. Hluboko se uklonil a s máchnutím smekl
cylindr. „Prosím za prominutí.“
„Nic se nestalo. Moji sourozenci tam“ – spolkla támdle –
„vpředu už porazili snad polovinu cestujících.“
Z několika metrů na ni zamával reportér Timesů. „Doufám,
že se ještě uvidíme, zatímco tu budu!“
„Hodně štěstí!“ odpověděla. Při odhalování všech těch ta-
jemství, dodala málem, ale včas se zarazila.
Možná je pro takovou práci ten pravý: drobná, neškodná
postava, milé vystupování a dychtivost – a za tím vším čich
na příběhy. Pokud mají zemi zdědit pokorní, pak by se možná
laskaví mohli chopit pravdy.
Předstoupil před ni gentleman s knírkem. „Dovolte mi,
abych se představil. Jsem Madison Grant z rodu newyorských
Grantů a odnedávna i z Yaleovy univerzity. A toto je John Quincy
Cabot. Z Beacon Hill v Bostonu.“
Očividně to na ni mělo zapůsobit, což ji pobavilo. Pod cylin-
drem měl Grant prořídlé vlasy, ale tvář měl bez vrásek. Mohlo
mu být kolem třiceti.
Vyšší z nich, John Cabot, kterého viděla na nádraží Grand
Central Depot, zvedl strnule klobouk. Vypadal, že je mu něco
málo přes dvacet. Odhrnul si z očí tmavě blond vlasy a kývl na
ni. „Těší mě.“ Čelist mu strnula.
Kerry napadlo, že by byl velice pohledný, kdyby neměl tak
tvrdý výraz. Téměř zlý. Jako by byl kus kamene, a ne skutečný
člověk.
Cabot se od ní začal odvracet. „Omluvte nás, prosím. Grante,
tamto musí být Vanderbiltův člověk, ten, co mluví s tím chla-
píkem na tom přestárlém koni.“
 Kerry sledovala jeho pohled. Chlapík na přestárlém koni byl
Robert Bratchett, kterému patřila farma vysoko na hřebeni,
nad MacGregorovými. Nebo možná patřívala. Možná už svůj
pozemek prodal Vanderbiltovi jako všichni ostatní.
Kůže Bratchettových rukou byla téměř stejně tmavá jako
srst jeho hnědáka. Jednou zdravou rukou svíral otěže a druhá,
zmrzačená, mu ochable visela. Zpod jednoduché tkané podlož-
ky, na které seděl, trčely boky jeho koně. Valach byl opravdu
starý, přední kopyta se mu vtáčela dovnitř a srst měl prokvet-
lou šedinami.
Přesto se Kerry při slově přestárlý naježila. Zvlášť když za-
znělo od tohoto cizince, Cabota, který nevěděl nic o tom, jaké
to je nemít jinou možnost než jezdit na svém jediném koni,
dokud nepadne buď on, nebo vy – nemít jinou možnost než být
vděčný za každý den, kdy dokážete oba dojít na pole.
Kerry studovala Cabotův strnulý profil. „Takže.“ Slyšela, jak
se jí do hlasu vkrádá chlad. „Vy jste hosté George Vanderbilta?“
John Cabot se jí podíval do očí. „Vy ho znáte?“
Zatvářil se překvapeně, jako by očividně nepatřila k lidem,
jejichž cesty by se mohly protnout s velkým Georgem Washing­
tonem Vanderbiltem II.
Zvedla bradu. „Měli jsme spolu… jednání.“
Rema si odfrkla.
Kerry ale jen zvedla bradu ještě výš. Cabot ztuhl a nic neřekl.
„V tom případě,“ ozval se Madison Grant, „doufám, že se
ještě uvidíme, slečno…“
„MacGregorová.“ Naznačila pukrle a chtěla se otočit, ale
zarazila se.
John Cabot si prohlížel vesnici – to málo ze statků, latrín
a chatek, co se ještě dalo v mlze a slábnoucím světle rozeznat.
Pak začal studovat Remu otočenou zády a dvojčata – v jejich sta-
rých děravých botách s potrhanými tkaničkami z veverčí kůže –,
která se honila kolem věží z kufrů po prknech nástupiště.
 „Všimněte si také nářadí, které visí venku před stanicí,“ řek-
la Kerry pichlavě, „sekery, železniční pes, dřevorubecké klí-
ny a kladiva. Pro místní muže, kteří železnici opravují, ne jen
vlastní.“
Stočil k ní pohled. Musel zaslechnout vzdor v jejím hlase.
Zvedl jedno obočí, ale pořád mlčel.
Rema jí položila ruku na paži. „Za mejch časů,“ pošeptala
jí, „jsme těm nejhezčím kohoutům dávaly aspoň nějakou tu
kapičku naděje.“
Kerry už ale měla ruce v bok. „Aby bylo jasno, my nejsme
žádný článek z National Geographic Society.“
Upřeně se na ni zadíval.
„Znám ten časopis.“ Pravdou bylo, že ho viděla přesně jed-
nou, u slečny Hopsonové. „Fotky chudých vesničanů někde
ve světě. Jejich svérázné, primitivní způsoby. Aby na ně mohli
civět arogantní cizáci.“
Kerry ignorovala tetino plácání po paži a stála si za svým.
John Cabot se jí podíval do očí a dotkl se okraje svého cy-
lindru.
Musela mu připadat jako nějaká bláznivá semetrika. Zrza­
vé vlasy celé rozcuchané větrem profukujícím okny vlaku,
tváře nejspíš skoro stejně rudé jako vlasy. Věděla o sobě, že
dokáže být až moc impulsivní, ale nehodlala ho jen tak ne-
chat, aby si ji a její lidi prohlížel jako vážky přišpendlené ve
vitríně.
„Dámy.“ Madison Grant vykročil vpřed. „Dovolte, abychom
vám pomohli se zavazadly.“
Cabot na Granta vrhl pohled, v němž se zračilo naprosté
pohrdání, a otočil se zpátky ke Kerry. „S radostí pomůžeme.“
Rozhodně se ale nijak radostně netvářil.
A Kerry neměla náladu na udělování milosrdenství. „Díky,
dokážeme se o sebe dost dobře postarat samy.“
Rema si hodila tašku na rameno. „Božínku, to je vod vás
milý. Akorát že Kerryin kufr, co si půjčila, ještě nevyhrabali zpod
tý hromady, co patří turistům, a já tu mám jenom todlencto.
To mi ušila Kerry, ale když se podíváte, ani byste nepoznali, že
to není koupený v obchodě.“
Kerry se pomalu nořila do hlubokého, ponižujícího ticha,
které následovalo. Grantovi se podařilo ze sebe vysoukat cosi
o tom, jak je taška krásná.
John Cabot si ovšem dál zachovával svůj prázdný výraz – až
na záblesk hněvu, když se podíval na Granta. Místo aby pytel
od mouky pochválil, jen se otočil pryč.
Grant se naposledy uklonil a následoval ho. A možná chtěl,
aby se jeho hlas donesl zpět k ženám. „Už je mi jasné, že když
Vanderbilt mluvil o kráse těchto hor, měl na mysli i mladé dámy
v nich.“
Rema do Kerry šťouchla, ale ta to ignorovala. I tak ovšem
nemohla přeslechnout Cabotovu odpověď.
„To je nějaký váš zvyk, pane Grante, ucházet se o pozornost
vesnické dojičky?“
Kerry se zprudka obrátila k zádům odcházejících pánů. „Ves-
nické dojičky?“
„Víš, zlato, možná seš krapet v nervech.“ Rema jí poklepala
na paži, aby se Kerry otočila. „Což je samozřejmě pochopitelný,
když se budeš muset vidět se svým tátou. Kdybych tak nemu-
sela vzít tu novou práci v kuchyni na Biltm–“ Zachytila Kerryin
pohled. „Před tebou vo tom radši nemám mluvit, co?“
Kerry zkřížila ruce na prsou a přinutila se soustředit. „Od-
pusť, Remo. Tvoje nová práce, to je důležité. Je to stabilní plat.
Jsem ráda, žes ji vzala. Jenom je to zkrátka něco, co bych já
nikdy nedokázala.“
„Život mě brzo naučil jedno, dítě: nikdy neřikej nikdy.“
„Při vší úctě, nikdy je přesně to, co na Biltmore říkám.“
Rema sešpulila rty. Potom se ale zjevně rozhodla nepouštět
se do hádky. „Ta práce znamená, že tam budu bydlet.“
Kerry se snažila necítit plnou tíhu toho všeho najednou.
Tetino rozhodnutí. Umírající otec. Rostoucí dvojčata. Záchrana
farmy před zabavením kvůli nezaplaceným daním nebo před
pohlcením Georgem Vanderbiltem. Teď, když dorazily, to na ni
každým okamžikem doléhalo víc a víc.
Zatímco se na střechy kočárů a drožek z hotelů vršily další
kufry, Kerry s Remou se probíraly těmi, které zbyly, a hleda-
ly Kerryino zavazadlo. V kanceláři na bližším konci nádraží
se telegrafista Farnsworth mračil na řadu, která se mu vy-
tvořila u okýnka. „Mám jenom jednoho poslíčka a jeden pár
rukou.“
Hned za ním stál člověk, o němž Kerry předpokládala, že je
tím jediným „poslíčkem“. Stoický, mlčenlivý muž, kterého před
dvěma lety jen letmo zahlédla ve městě. Linga Yonga, jediného
muže z Číny tady – jediného muže z celé Asie vůbec –, nebylo
snadné přehlédnout, když tedy občas vyšel ze svého obchodu
s trvanlivým zbožím na Haywood Street. Očividně si našel dru-
hou práci – nebo možná obchod zkrachoval. Hleděl přímo před
sebe a mlčky poslouchal, jak telegrafista vyjmenovává pokyny
k dodávce, než ho propustil.
Farnsworth vytáhl z kapsy vesty cigaretu. Když vyťukával
zprávu pro dalšího zákazníka, nezapálená cigareta mu visela ze
rtů – jako příslib budoucí přestávky, když se ještě chvíli udrží
a bude se chovat zdvořile.
Ling Yong podal Kerry kus papíru. „Telegram pro vás.“
Pak položil ruku na brašnu, jako by chtěl říct, že musí do-
ručit další, nasedl na kolo a vyjel do mlhy.
V životě jsem nedostala telegram, a teď rovnou dva během
tří dnů. Kerry se připravila a roztrhla obálku.
Byl obdržen a přepsán před několika hodinami a přišel
z přádelnického městečka vzdáleného minimálně den jízdy.
Nahoře se skvěly Farnsworthovy iniciály, EDF.

REMA RIKALA ZE SE VRACIS. MRZI ME ZE NESTIHAM TVUJ VLAK.

UVIZL JSEM VE WHITNELU. JSEM RAD ZE SES ZPATKY. DEARG
 Na Dearga Tatea to byl přímo vodopád slov. Jsem rád, že seš
zpátky. Za těmi slovy byla historie. A ona ji s ním bude muset
později vyřešit. Prozatím už toho ale měla až nad hlavu.
Ti dva v cylindrech si o několik metrů dál podávali ruce
s mužem ve vlněném jezdeckém saku a vysokých botách po-
krytých listím a blátem.
„Pánové, mé jméno je Charles McNamee. Pan Vanderbilt vás
srdečně vítá a doufá, že se k němu připojíte na pozdní večeři
v hotelu Battery Park, kde budete ubytováni spolu s dalšími
dvěma hosty – jsme ovšem rádi, že si Biltmore House v závě-
rečné fázi výstavby můžete alespoň prohlédnout. Pokud mě
omluvíte, musím dokončit jedno obchodní jednání.“ Bradou
ukázal na Roberta Bratchetta.
John Cabot by možná něco řekl, ale vtom do něj na stále
ještě přeplněném nástupišti někdo zezadu strčil. S brašnou
v jedné ruce a reportérským zápisníkem v druhé tam stál ­Aaron
Berkowitz.
Oba muži na sebe zírali a Kerry je zaujatě pozorovala. I když
byli zhruba stejně staří, výškový rozdíl mezi nimi byl víc než
dvacet centimetrů a podle jejich výrazů museli jeden druhého
poznat. Ani jeden se neomluvil, ani jeden toho druhého nepo-
zdravil jako starého přítele. Oba vypadali rozrušeně, dokonce
zděšeně, že na sebe narazili.
Reportér se otočil jako první, přitiskl si brašnu blíž k boku
a odkráčel.
Cabot ho sledoval odcházet.
„Kerry!“ zavolal na ni zezadu Jursey. „Kam se poděla Tu-
lly?“
Zvláštní, Tully se jí ztratila z dohledu. „Asi mi pomáhá hle-
dat kufr – popsala jsem jí, jak vypadá. Pojď, Jursey, jdeme je
společně najít.“
Grant zamžoural do soumraku. „Než se ubytujeme, bude
už na prohlídku Georgeova panství příliš velká tma. Co toho
McNameeho k čertu zdržuje?“
 Grant vyrazil dopředu, zahalený mlhou na vzdáleném konci
stanice. Cabot ho pozoroval, pak se nenápadně vydal opačným
směrem a zmizel.
Vlak znovu vypustil páru, dlouze zahvízdal a dal se zase do
pohybu. Reflektor lokomotivy vrhl do vířící bílé mlhy oštěp
světla.
Hlasy na nástupišti při hvizdu utichly. Dokonce i Jursey,
který pobíhal sem a tam a hledal své dvojče, se na mechem
pokrytých prknech zarazil.
Přesně ve chvíli, kdy hvizd zeslábl do ozvěny, se ze tmy na
opačném konci nádraží ozvalo překvapené zvolání.
Hned po něm následoval pronikavý bolestný výkřik.
A pak už nic.
 ŠESTÁ KAPITOLA

„Tully!“ vykřikla Kerry a rozběhla se. „Tully!“

Následovalo ale jen ticho – až příliš plné náhle přerušených
zvuků a tmy, která jako by se kolem kolejí najednou prohloubila.
„Tully!“
Kerry proběhla změtí sukní a zavazadel a přeběhla celé ná-
stupiště, jehož mokrá prkna pod ní duněla. Jursey ji střelhbitě
dohonil a chytil se jí. Jako by tomu, co na ně čekalo, museli
čelit ruku v ruce.
Na konci nádraží Kerry uviděla kruh přihlížejících, kteří
mlčky hleděli dolů: jednatel McNamee a další cestující. Scénu
osvětlovala jen tlumená záře měsíce, jediná pouliční lampa na
opačném konci nástupiště a lucerna, která se teď opilecky hou-
pala na pokrčené paži přednosty stanice.
„Co se k čertu sta–“ začal přednosta Jackson. Větu ale ne-
dokončil, odpověď mu totiž nabídlo jeho vlastní světlo. Dlouze,
chraptivě se nadechl.
Kerry projelo páteří zachvění. Seskočila z nástupiště a vpadla
doprostřed soustředných kruhů přihlížejících. Tváří k zemi tam
leželo bezvládné tělo. A vedle něj se krčila dívka.
Tully.
Kerry s výkřikem padla do bláta a oběma rukama sestru ob-
jala. „Jsi celá?“
Tully si hřbetem ruky otřela slzy. „Kerry, zkontroluj ho. Pro-
sím. Prosím, řekni, že je jenom vomráčenej.“
Jursey s Remou doběhli těsně za Kerry a Jursey vzal svou
sestru za ruku.
 Vedle Kerry si klekl John Cabot. Společně muže na zemi pře-
točili na záda.
Kerry si rukou zakryla ústa. „Aaron Berkowitz! Bože můj.“
Z rány nad jedním okem mu prýštila krev.
Sklonila se a přiblížila obličej k reportérovu nosu. „Dýchá.
Slabě.“
Rychle si sundala kabát. Bleskovým pohybem pravé ruky
vytáhla nůž, který nosila zastrčený v jedné botě, a rozřízla šev
na pravém rameni. Periferním viděním zahlédla, jak Cabot vy-
třeštil oči. V Beacon Hill v Bostonu si dámy zřejmě nevyhrnovaly
sukně a netahaly z bot nabroušené nože.
Kerry ovšem věděla, že jsou dny, kdy je nůž v botě potřeba.
Obrátila rukáv naruby a měkčí, bavlněnou stranou pevně
obvázala ránu. Nahmatala puls těsně pod linií čelisti. „Je tam.
Ale mělký.“
Pořád žádný pohyb.
Nahoře na nástupišti se na místě pohupovala žena ve fialo-
vém. Jak se její tělo potácelo pod světlem, hedvábí jejích příliš
lesklých šatů se blyštilo a třpytilo.
Z druhé strany si k reportérovi klekl McNamee a jemně ho
poplácal po obličeji. „Jste v pořádku, pane?“
Ve tmě se ozvaly kroky, klouzání a dupot bot na listí a blátě.
Z mlhy se vynořily tváře vesničanů. Vypadali jako herci, kteří si
nejsou jistí, jestli je jejich role na jevišti nutná. Všichni zírali dolů.
Ze stínů nádraží se vynořil Madison Grant a postavil se ve-
dle Cabota.
Kerry se podívala kolem sebe a prohlédla si to málo, co šlo
rozeznat v záři plynové lampy na nástupišti a ve světle před-
nostovy lucerny, které se rozlévalo v rozptýlených kalužích až
k okraji lesa. V temné zeleni se nepohnul ani lísteček.
Vedle těla uviděla změť stop – většinou užších, výrazných
otisků bot, jaké nosili Cabot s Grantem, s tvrdšími podpatky,
ostřejšími liniemi a vyznačeným tvarem pravé a levé boty vyro-
beným tak, aby padly na opačné nohy. K tělu ale vedly také širší,
jednolité otisky bez rozlišení pravé a levé: podomácku dělané
boty. Vesničané se začali přibližovat a ničit veškeré naděje na
rozlišení stop, které tam byly předtím, od těch, které vytvořil
přihlížející dav.
Ze tmy se vynořil Ling Yong, klouby prstů na řídítkách kola
úplně bílé. Po jeho pravici stál Robert Bratchett, který pustil
otěže svého koně, sundal si klobouk a držel si ho před srdcem.
„Stačí, dál ani krok,“ řekl přednosta přihlížejícím. Pohled
mu ovšem spočinul na Bratchettovi. Bratchett ustoupil a os-
tražitě se rozhlížel, jako by se dav mohl každou chvíli obrátit
proti němu a začít sahat po železničních psech, zbraních nebo
provazech. Pravá ruka mu reflexivně sjela k chromé paži.
Ozval se telegrafista Farnsworth. „Ty. Lingu. Jeď najít dok-
tora Randalla, ať to tvoje udělátko k něčemu je!“
Přidal se k němu přednosta stanice. „A někdo se proboha
běžte podívat, jestli je doma Wolfe.“
Ling přehodil nohu přes sedlo kola a s malou lucernou hou-
pající se na řídítkách vyrazil zpět do tmy.
Přednosta se otočil na Cabota a pak na Granta. „Tady ve
vesnici doktora nemají. Nejbližší je až v Ashevillu, to je zhruba
pět kilometrů. Nejspíš se dost načekáme.“
Jako by těm cizákům někdo dlužil vysvětlení, soptila v du-
chu Kerry.
Zvedla hlavu k Remě. „To zranění je…“
„Vážné,“ přerušil ji Cabot. „Potřebujeme lékaře. Rychle.“
Rema na něj upřela pohled. „Není horalky, co by se dožila
svýho prvního krvácení a nevěděla něco vo léčení.“
Kerry se zděsila, zahanbená šokem v Cabotově tváři ze slova
krvácení. Grant si odkašlal.
Rema ale ještě neskončila. „Tady Kerry vod svý mámy, chu-
dinky křehký, vodháněla smrt celý roky.“
Klečící Cabot narovnal záda a prohlédl si dav – a pak i sa-
motnou Kerry. „Máte tady na venkově problém se zloději číha-
jícími na nádraží?“
 Kerry se na něj chladně podívala. „Tady na venkově,“ řekla,
„se zloději problém nemáme.“
McNamee Berkowitzovi zatřásl ramenem. „Nemůžu ho pro-
brat. Nechce někdo přinést studenou vodu?“
Kerry se soustředila na reportérovu bledou tvář a rty. Někdo
ji zatahal za rukáv.
„Je ten milej novinář v pořádku?“ Tully měla hlas přiškrce-
ný hrůzou.
Kerry k sestře, která se třásla zimou, natáhla ruku. Zvedla
zbytek svého kabátu a přehodila ho přes Tullyin modrý, podo-
mácku vyrobený plášť.
„Ale Kerry, dyť…“
„Pšššt. O mě se nestarej. Tobě je zima, mně ne.“
Tully otevřela ústa a chtěla protestovat.
Kerry zavrtěla hlavou. „Věř mi, takhle to teď v New Yorku
nosí všichni – jenom s jedním rukávem.“ Zhluboka se nadechla,
aby skryla zachvění.
McNamee zvedl reportérovi zápěstí. „Má pravdu. Velice
mělký.“
Kerry se znovu sklonila nad bezvládným novinářem a jeho
laskavým, nehybným obličejem. Studená vlhkost bláta a boro-
vicového jehličí jí skrz sukni prosakovala až na kůži.
Čekala, poslouchala, cítila – a věděla, že ji všichni pozorují.
Z nástupiště se ozvala žena ve fialovém. „Ta přece nemá žádné
lékařské vzdělání.“
Kerry zvedla hlavu přesně na tak dlouho, aby se jejich po-
hledy setkaly. Ani by jí nedokázala vyjmenovat všechna ta těla,
nad kterými se za svůj krátký život skláněla: ta, která ztratila
vědomí, i ta, která odešla navždy. Opilecká otupělost i smrt
byly její důvěrné známé.
To všechno si nechala pro sebe. Dala to ale znát ve své ztuh-
lé čelisti.
„Možná že když tady v kopcích nemají doktora,“ dodala
žena mírněji, „naučí se zdejší, jak si poradit. Nemohla to být
jenom nešťastná nehoda? Možná ten muž uklouzl na nástu-
pišti a uhodil se hlavou o kámen?“
Dav ztichl. Nikdo jí neodpověděl. Kerry viděla, jak ji John
Cabot sleduje, když reportérovi znovu nahmatávala puls.
Přesunula pohled k severní zdi nádražní budovy s řadou
nářadí, na které Cabota předtím upozornila, když poukazo-
vala na změkčilost jemu podobných bohatých mužů, kteří
koleje vlastnili, ale nepracovali na nich. Když se zrovna ne-
používalo, viselo tam vždycky ve stejném pořadí. O zeď se
opíral přednosta a držel lucernu vrhající světlo na tělo – a na
nářadí za ním.
„Železniční pes,“ řekla.
Žena ve fialovém nakrčila nos. „Co je to za rasu? A co s tím
má pro Kristovy rány společného nějaký pes?“
Kerry si jí nevšímala a znovu si prohlédla zeď. „Ten želez-
niční pes tam visí pořád. Teď je ale pryč.“
Přednosta stanice se otočil, spočítal nářadí na zdi jed-
no po druhém a zabručel. „Ať se propadnu.“ A ke Cabotovi
s Grantem dodal: „Železniční pes je starej železnej nástroj
ve tvaru T s úchytem na jednom konci na zvedání kolejnic
při opravách. Jsou k tomu potřeba dva silný chlapi. Na mou
duši je pryč.“
Kerry si prohlédla okraj lesa v dosahu plynové lampy a zti-
šila hlas. „Remo. Ten trs kostivalu.“
„Musíš nahlas, zlato. Cvrlikáš jak jednonohej cvrček.“
Kerry ukázala k metr vysokému trsu polních květin s drob-
nými bílými kvítky slabě osvětlenými přednostovým světlem.
„Podívej se na tu mezeru.“
Došla k okraji lesa. Přednosta šel za ní. A opravdu, ston-
ky uprostřed byly polámané a ohnuté, jako by do nich někdo
něco hodil.
Proklestila si cestu, sehnula se a pak se znovu narovnala.
S železničním psem v ruce.
V hloučku to zašumělo.
 Madison Grant zavrtěl hlavou. „Zajímavé. I když kdoví, jest-
li to bylo použito při útoku, nebo to jenom někdo odložil při
poslední opravě kolejí.“
„Byl tam,“ odpověděla Kerry. „Čelní světlo lokomotivy svítilo
na zeď, když jsme zahýbali do zatáčky a vjížděli do stanice. Byl
na zdi. Těsně předtím.“
Grant se na ni usmál – pochybovačně.
A ona si v hlavě přehrála ten okamžik z vlaku, kdy reportér
ukázal směrem ke Grantovi a Cabotovi a pak k Marcu Bergami-
nimu neslyšně zamumlal něco, co vypadalo jako pozor.
Rema se otočila ke Grantovi a promluvila hlasem pomalým
jako čirok v zimě. „Drahoušku, bejt váma, nesázela bych na
svoji paměť proti tý Kerryiný. Valil byste oči, kdybyste slyšel,
co všecko si ta holka pamatuje.“
Kerry si prohlédla promodralou tvář novináře, cizího člo-
věka, který jí svěřil kousíček toho, proč byl poslán sem do hor.
Jeho mírné hnědé oči slepě hleděly do mlhy a ostrůvků světla.
Lidi s tajemstvími, řekl jí, která by rádi udrželi pod poklič-
kou… A teď máme nové informace, na kterých můžeme stavět.
S otupělým smutkem, protože už věděla, co zjistí, se ještě
jednou sklonila k Berkowitzovu krku a zkusila nahmatat puls.
Nakonec zkontrolovala dech.
Vyhledala oči tety Remy, a ne těch cizích lidí. A promluvila
přes nově příchozí.
„Byl zavražděn,“ oznámila všem.
 SEDMÁ KAPITOLA

Jakmile to vyslovila, uvědomila si, že nepoužila mírnější, zdvo-

řile neurčité zemřel.
Pravda z ní zkrátka vypadla dříve, než stačila ohladit její
ostré, řezavé hrany.
Po chvíli ohromeného ticha se začalo ozývat mumlání. Vzpo-
mínky, šepot a mručení, vybavování si toho, kdo kde byl, když
k útoku došlo.
Žena ve fialovém najednou zavzlykala. „Já jsem věděla, že
to tu je Bohem zapomenutá díra. Říkala jsem to Melvinovi, ale
copak mě poslouchal?“
Rema protočila panenky. „Ta zbledla jako smrtka v zimě.“
Kerry nic neřekla. John Cabot ji ještě pořád sledoval.
John Cabot, který se s reportérem musel nějak znát. John
Cabot, který těsně před útokem zmizel za budovou – takže
mohl mít čas proklouznout na vzdálený, neosvětlený konec
stanice, kde teď stáli.
Totéž platilo i pro Granta, který se vypařil opačným smě-
rem do mlhy, uvědomila si Kerry. A u něhož měl Berkowitz
pocit, že před ním musí varovat – pokud se to ovšem netý-
kalo Cabota.
S rukama zkříženýma na prsou, částečně kvůli chladu
a zčásti z náhlé, zuřivé potřeby chránit reportérovo tělo – jako
by ho snad teď mohla zachránit před nějakou další újmou –,
zůstala Kerry po jeho boku. Tully si tiše sundala její kabát s jed-
ním rukávem a položila ho reportérovi přes hruď.
 „Je nám to moc líto,“ řekla mu. „Hrozně nás mrzí, že se tu
stalo něco takovýho.“
Kerry, Rema a dvojčata tam společně stály a mlčky čekaly.
Najednou se s rachotem kovových pedálů a kol přiřítil dok-
tor Randall. Seskočil z bicyklu.
Při sesedání si natrhl nohavici kalhot a zaklel. Pak se sklonil
nad novinářovo tělo.
„Neviděla jsem to,“ zašeptala Tully. „Nic jsem neviděla. Bu-
dou se na mě zlobit, Kerry? Že nedokážu povědět, co se stalo?“
Madison Grant zvedl z bláta něco kulatého a oprášil to. Byla
to reportérova jarmulka. „Aha. Zdá se, že ten muž byl Žid.“
Kerry se otočila. „Podstatnější, pane Grante, je to, že ten
muž, který tu byl jako novinář, byl zabit.“
„Další novinář,“ – Grant se na ni klidně usmál – „který je Žid.
Nebo v tomto případě byl. Pozoruhodné, nemyslíte?“
Pozoruhodné? Co přesně tím chtěl naznačit? Jak by mohla
mít skutečnost, že byl Berkowitz Žid, nějaký vliv na… Frustro-
vaně zavrtěla hlavou.
„Jde o to,“ řekla a obrátila se zpět k oběti, „že novinář z po-
volání by mohl vědět různé věci, různá tajemství, která by ně-
kdo rád udržel v tajnosti a která by pro někoho mohla být mo-
tivem k tomu, aby ho zabil.“
Ticho. Jen čvachtání bláta, jak několik vesničanů nervózně
přešlapovalo na místě.
John Cabot sklonil hlavu a něco lékaři řekl. Navzdory chlad-
nému horskému vzduchu se mu obličej leskl potem a vlhké
vlasy, které už nezakrýval cylindr, se mu lepily na čelo.
Randall položil Berkowitzovi na hruď dřevěnou rýhovanou
trubičku a k druhému konci přiložil ucho. Volnou rukou se pak
rozmáchl, aby si zjednal klid.
Rema si odkašlala. „Charlie, klidně si tu trubičku nacpi až
do ucha, esi ti to pomůže, ale tady Kerry už poznala, že je ten
chudák…“
„Mrtvý,“ vyslovil Randall verdikt ponurým hlasem.
 „Zavražděnej,“ upřesnila Rema. „V tomdle se musím při-
dat na stranu svý neteře. Esi teda chceš věcem řikat pravým
jménem.“
„Myslím, že můžeme chvilku počkat, až se tady objeví zá-
stupce zákona a řekne nám, co a jak. Co můžeme nazývat neho-
dou a co… něčím jiným. Nemá smysl vynášet unáhlené soudy.“
„Ledaže by někoho bylo potřeba soudit.“ Rema se rozkro-
čila. „V tom případě by se hodilo dát si s tím trochu naspěch.“
Randall ji ignoroval a postavil se tváří v tvář Kerry. „Zjevně
dnes máte na všechno odpověď, slečno MacGregorová.“
V jeho prohlášení nebyla ani kapka obdivu a víc než jen
náznak varování. Překročila hranice a vstoupila na jeho území.
Kerry ovšem nebyla v rozpoložení, kdy by se jí chtělo ustu-
povat. „Rána do hlavy. A na zdi chyběl železniční pes a pak se
objevil tam.“ Ukázala směrem k lesu. „Co se týče toho, jestli je,
nebo není mrtvý, naše rodina i sousedé už viděli smrti víc než
dost.“ Mohla také dodat, že lidé jako její rodina, daleko v horách
a kotlinách, neměli peníze na to volat lékaře. A že lékaři svým
tvrdohlavým pouštěním žilou, když pacientův život už tak visel
na vlásku, často jen zpřetrhali poslední nitky.
„A zranění hlavy jsem viděla pěknou řádku,“ řekla jen.
John Cabot se k ní otočil, jako by se právě přiznala, že patří
k loupeživé bandě psanců. Střetla se s jeho pohledem.
Doktor Randall toho ale nejspíš o jejím otci věděl dost, aby
uhodl, co tím myslí, a tady tomu Cabotovi žádné vysvětlení
nedlužila.
S námahou se zvedla na nohy, protože ji mokré sukně táhly
dolů, a postavila se vedle Randalla. „Napadá mě, jestli bychom
se ještě před příjezdem šerifa neměli zamyslet nad tím, kdo to
mohl udělat.“
Ozvaly se údery kopyt.
„Zákon je tady!“ zavolal někdo zezadu.
Jezdec tlustý jako starý pařez, bez klobouku, držel za otěže
šedého valacha.
 Ještě ani nesesedl, a už začal do davu střílet otázky. Kerry
měla podezření, že to dělá spíš proto, aby ukázal, kdo tu velí,
než že by věděl, na co se má ptát.
Přihlížející začali mluvit jeden přes druhého a šerif otáčel
hlavu za salvami informací. Když uviděl Kerry, kývl na ni.
Doktor Randall ho vzal za paži. „Tak jo, Wolfe, pojďme vás
uvést do obrazu.“
Šerif si vyslechl Randallovo shrnutí, klekl si a potvrdil smrt.
Potom naklonil hlavu ke Kerry a dodal: „Při vší úctě k těm
tvejm postřehům z dřívějška…“
Rema poplácala Wolfa po rameni. „Řikáš to, jako bys mluvil
vo kravskejch lejnech, Donny. Po všech těch letech bys měl mít
k daru mý neteře vo kapku větší úctu.“
„I tak bude tuhle věc určitě chtít nechat na mužskejch.“
Kerry dál studovala okraj lesa a Wolfe se zatím ztěžka zvedl
zpět na nohy. „Tak co, viděl někdo z vás, že by se tu potuloval
někdo podezřelej?“
Kerry pohladila sestru po vlasech.
Tully zavrtěla hlavou a oči se jí zalily slzami. „To já u něho
byla první. Už byl ale vomráčenej.“
„Chceš mi říct, žes vůbec nic neviděla?“ Podíval se z Tully na
železničního psa a zpátky, jako by posuzoval, jestli by se dívka
její postavy dokázala ohnat takovou zbraní. „Ty nevážíš o moc
víc než hadrová panenka, co?“ řekl zřejmě jako závěr.
Pak vykročil mezi přihlížející. „Než se všichni rozejdete
domů ke krbu, chci vědět, jestli oběť někdo znal osobně.“
Ticho. Kerry sledovala, jak John Cabot otevírá ústa. Dokon-
ce udělal krok vpřed. Na okamžik se setkal s jejím pohledem.
Pak se ale odvrátil. Kerry promluvila s pohledem upřeným na
Cabota. „Mluvila jsem s ním ve vlaku, jestli se to počítá. O tom,
proč přijel do Ashevillu.“
„Mohlo by to bejt užitečný,“ řekl Wolfe, ale tvářil se pochybo-
vačně. „Potom za mnou přijď. Teď si poslechneme vás ostatní.
Kdo další se mohl chovat krapet podezřele?“
 Žena ve fialovém rozrušeně vypískla. „Myslíte včetně cestu-
jících, kteří vystoupili? Protože ve vlaku byl jeden muž, přímo
v mém vagónu. Ten v té zvláštní tvídové čepici.“ Najednou inkri-
minovaný předmět zpozorovala a ukázala na něj. „Tamté čepici!“
Jursey, který čepici právě zachraňoval ze země, kam musela
Tully spadnout z hlavy, se teď pod všemi těmi pohledy, které
na něj mířily, celý scvrkl.
„Todlencto,“ začala Rema, „byl dárek vod toho milýho…“
Zarazila se.
Kerry se rychle postavila vedle svého bratra. „Ta čepice pů-
vodně nebyla jeho.“
Jursey k čepici ochranitelsky zvedl ruku. „Ten hodnej pán
z vlaku to neudělal.“
Žena ve fialovém si ale dál vedla svou. „Vypadal podezřele,
ne že ne. Ten pán přede mnou si toho taky všiml, ještě ve vlaku.
‚On i celá ta jejich banda‘ – tak to řekl. Banda, která může za
všechnu kriminalitu, to měl na mysli.“
Všichni se k ní otočili. Hlas jí stoupl o oktávu výš a nabíral
na rychlosti.
„A při vystupování měl velice naspěch.“
Wolfe jí věnoval veškerou pozornost. „Kam ten chlápek šel?
Jak vypadal?“
„Vypadal jako cizinec. Prohnaně. Vytratil se, jak nejrychleji
mohl.“ Otočila se k hloučku a hledala v něm potvrzení svých
slov.
Do Kerry se opřel ostrý horský vítr. Přinutila se neklepat
a objala Tully kolem ramen.
Wolfe došel loudavým krokem až těsně k ní. Oči měl té-
měř na stejné úrovni jako ona, ale díky jeho rozložité postavě
se zdálo, jako by zabíral víc místa. Kerry se musela donutit,
aby neustoupila. Z jeho dechu cítila rybu, kterou měl k večeři.
A smaženou divokou cibuli.
„Ne že bych chtěl někoho jenom tak z plezíru vobviňovat,
ale vypadá to, že máme pravděpodobnýho podezřelýho.“
 Rema vyrazila dopředu. „Měl spoustu šancí čmajznout něco
z mý tašky, a nic nevzal.“
Všechny oči sjely dolů k Remině hnědo-modré kabele, oči-
vidně vyrobené ručně ze starého pytle na mouku.
Kerry se střetla s Cabotovým pohledem, když se podíval
z tašky na tetu a pak zpátky na ni. Věděla, na co on a jemu po-
dobní myslí: Proč by probůh chtěl nějaký zloděj té staré křupan-
ce krást něco z pytle?
Rozhostilo se ticho. Kerry cítila jeho ostří.
„Jenom řikám, že měl šanci,“ trvala Rema na svém. „Všimla
jsem si pár pomrknutí. Dvojčata si zrovna hrála spolu. Ani to
nezkusil.“
Znovu se ozval ječák ženy ve fialovém. „Všichni v našem
vagónu viděli, jak vyskočil na nohy a začal křičet jako nějaký
šílenec. Průvodčí mu musel pohrozit. A v ruce měl něco, co si
strašlivě chránil a byl kvůli tomu celý nesvůj. Klidně to mohla
být zbraň.“
„Ne,“ namítl Jursey ochraptěle.
Znovu se k němu obrátily všechny pohledy.
„Nebyla to žádná zbraň, to můžu vodpřísáhnout. Byl to je-
nom rukou nakreslenej náčrtek Biltmoru.“
Madison Grant přistoupil blíž. „Náčrtek? Něco jako plán
domu?“
Jursey zmateně zavrtěl hlavou. „Něco jako plánek, řek bych.
Nevim… prostě ten barák.“
Wolfe svraštil čelo. „Proč by s sebou nějakej cizinec vozil
nákres něčího domu?“
„Ledaže,“ nadhodil Grant, „by ten člověk chtěl někomu
uvnitř způsobit potíže. Zdráhám se někoho očerňovat, ale ta-
kové věci se v dnešní době stávají: prominentní osoby jako
rodina Vanderbiltů v New Yorku a Newportu se stávají terčem
útoků.“
Tully bratra praštila do ramene. „Jidáši,“ zasyčela. „Zatra-
cenej zrádče iškariotskej.“
 „Neřek jsem, že to udělal, Tuls. Jenom jsem řek, že neměl
zbraň.“
Wolfe se chytil za kšandy. „Tak to bysme měli. Dobrý místo,
kde začít s pátráním. Jak ten chlap vypadal? Někdo před chvílí
mumlal, že to byl Ital? Kudma se vydal?“
Někdo ukázal směrem k jedlovému porostu.
„Každý ví,“ zatrylkovala žena ve fialovém, „že Italům se nedá
věřit. Rozhodně ne těm na jih od Florencie.“
Wolfe se postavil za jedli a zatřásl jejími větvemi, jako by z ní
snad mohl spadnout sám podezřelý jako šiška. „No, počítám, že
v blátě najdeme jeho stopy, jak míří směrem k támdletý chatce.“
Jursey si pomalu stáhl čepici z hlavy a hodil ji na zem.
Kerry k němu došla a položila mu ruku na rameno. „Nic není
dokázané, Jursey. Ani zdaleka.“
Jursey zvedl bledý, vyhublý obličej. „Myslíš, že ho náš ka-
marád vážně zabil?“
Kerry si Itala s falešným příjmením znovu vybavila, jak si
stahuje čepici níž do čela a sesune se na sedadle pokaždé, když
se otevřou dveře vagónu.
„Taky mi to nepřipadá pravděpodobné, Jursey. Někdy se na
lidi svalí vina, i když si to nezaslouží. Ale taky se někdy stane,
že lidi, které nechceme vinit… že nás někdy zklamou.“
Jursey kopl do čepice a poslal ji i s kusem bláta mezi jedle.
Otočil se ke Kerry, jako by jí chtěl zabořit obličej do hrudi, ale
pak jako by si vzpomněl na svůj věk a na mužnost, která se od
něho očekává. Shrbil ramena a vypadal, že se rozpláče. „Chci
jít domů.“
Kerry ho pevně objala. „Já vím.“
Tully popotáhla. „Ten pán se ve vlaku tvářil, jako že je hod-
nej.“
Kerry se sklonila a políbila sestru na temeno hlavy. Před-
nostova lucerna rozlévala směrem k okraji lesa žlutou záři.
Kerry ji sledovala.
A pak se k mihotavému světlu rozběhla.
 Z bláta zvedla dvě malé černé dřevěné krabičky. Každá měla
zespodu připevněnou promočenou černou stuhu. Jedním prs-
tem z krabičky odhrnula bláto a odhalila zlatý symbol. „Fylakté-
ria. S hebrejským písmenem na boku. Musel je mít v kapse saka,
když spadl.“ Zvedla je, aby si je sourozenci mohli prohlédnout.
„Měla jsem na Barnardu kamarádku a její otec měl podobné
krabičky. Někteří lidé židovského vyznání je při modlení nosí
na ruce a na čele.“
„Takže ten chlapík, co mu vypadly, je Žid,“ řekl Wolfe.
„Což jsme už věděli,“ podotkl Madison Grant.
Kerry vstoupily do očí slzy, když jí pohled sklouzl zpět k re-
portérovu nehybnému tělu, a obrátila se k Wolfovi. „Dlužíme
mu zjistit, kdo to udělal a proč.“
„Proč si sakra myslíš, že jsem sem přijel takhle uprostřed
noci? Nech to na mužskejch, slyšíš mě, Kerry?“ Wolfe přelétl
pohledem dav. „Někdo zrovna řikal, že tu možná byl těsně před
útokem starej Robert Bratchett a pak se najednou“ – luskl prs-
ty – „vypařil.“
„Byli tu i další, kteří těsně před útokem zmizeli z dohledu.“
Kerry střelila pohledem k Johnu Cabotovi a Madisonu Grantovi,
kteří stáli pár metrů od ní. „Neměl byste si promluvit i s těmi?“
Cabot se na ni podíval, jako by ji slyšel.
„Lidé, které by možná nikdo ani nepodezříval,“ naléhala
na Wolfa.
 OSMÁ KAPITOLA

Sal se s Nicem na zádech namáhavě sunul vpřed. S Berkowi­

tzem se měl sejít až zítra a oni dva zatím potřebovali někde
přespat. A ještě víc potřebovali budoucnost tady v Ashevillu,
poté co s reportérem zaženou svého muže do kouta.
Byl to Berkowitz, kdo Sala našel v pensylvánských lomech,
kde pracoval od odchodu z New Orleans. Objevil se s otázkami
ohledně jiného Itala, který byl v New Orleans před čtyřmi lety
zatčen a stejně jako Sal uprchl. Druhý Ital v lomech, jednom
z mála míst, kde zaměstnávali Italy z jihu, nějakou dobu pra-
coval se Salem a pak skončil na Manhattanu. Letos na podzim
si zřejmě řekl, že čtyři roky jsou dost dlouhá doba a že je čas
prozradit, co ví – nebo tuší – o silách stojících za všemi těmi
úmrtími v New Orleans. Šel do Timesů. Ty vyslaly Berkowitze
na průzkum zahrnující i cestu do lomů, kde měl najít a naver-
bovat Sala.
Přesvědčit Sala nebylo těžké. Pro Nica nebyly čtyři roky
v chladných lomech nic snadného, ze zimy ho bolela noha.
Bylo načase se přestěhovat. S tímto místem v Jižních Appala-
čích, kam se sjížděli bohatí turisté, Sala pojilo vlastní, velice
dávné pouto.
A teď i šance na pomstu.
Zítra se sejde s Berkowitzem a celé to začne.
Zatím ale, ještě než najdou nějaký malý hostinec, kde by
s Nicem mohli přespat, musí vidět Biltmore. Musí se přesvěd-
čit, jestli ten roky starý náčrtek skutečně povstal z inkoustu
a nabyl tvaru.
 Nohy mu na mokrém listí klouzaly a hlava mu bušila v rytmu
srdce. Sehnul se, aby popadl dech.
Z mlhy se najednou s dupáním a praskotem větví vynořil
kůň. Předními kopyty kopal do vzduchu a vzpínal se ve světle
lucerny, kterou držela jeho jezdkyně. Sal skočil po uzdě a stáhl
koně dolů na všechny čtyři.
Jezdkyně se postavila do levého třmene, lucernu v opačné
ruce zvedla výš a praštila Sala po hlavě koncem svého bičíku.
„Che cavolo!“ vykřikl a pustil koně. Uskočil z dosahu, sundal
Nica ze zad a ochranitelsky mu položil paži na ramena. Rozzlo-
beně ukázal na bičík, který držela napřažený a chystala se ho
s ním znovu uhodit. „Za co jsem si to zasloužil?“
Jezdkyně couvla. „Jak se opovažujete chytat mého koně?“
Sal zvedl obě ruce dlaněmi vzhůru. „Když je kůň na zadních,
je třeba ho chytit.“ Potom jednu ruku položil zpátky na Nica,
který se choulil u jeho boku.
„Svého vlastního koně dokážu docela dobře zvládnout sama,
děkuji pěkně.“
„Vidím koně s oběma předníma nohama ve vzduchu: vidím
jezdce, který potřebuje pomoc.“
„Já jsem pomoc nepotřebovala. A byl jste to vy, kdo ho vy-
plašil.“ Držela klisnu několik metrů od nich a nechala ji hrabat
kopyty, jako by byla připravená na jakýkoliv Salův pokus o při-
blížení. Jako by říkala, že ho s Nicem může v jediném okamžiku
přejet.
„Jsem venku za tmy jen proto, že…“ začala, jako by si tu
větu v duchu nacvičovala. Pak se ovšem zarazila. „Nemám dů-
vod vám to vysvětlovat. Zbytek mé skupiny ale právě dorazil
na nádraží. Chtěla jsem je tam přivítat.“
Sal tomu ani na okamžik nevěřil – taková nóbl mladá dáma
sama ve tmě –, ale její motivy, proč se potlouká venku v mlze,
ho nezajímaly. „V tomto byste neměla jet tak rychle.“ Ukázal na
bláto. „Nohy koně, to není žádná koza. Mají dobrou základnu,
ale ne dokonalou, ne v takovém mokru. To je o zlomení nohy.“
Doufal, že pochopila, že mu nejde o její nohu, ale má starost
o klisnu.
„Měla bych vás upozornit,“ opáčila, „že jste na soukromém
pozemku.“
„Jsme pocestní.“ Přitáhl si Nica i ruličku papíru těsněji
k tělu.
„Aha. A co vás sem přivádí, pane…?“ Zvedla lucernu před
sebe, aby mu lépe viděla do tváře. Chvíli ho studovala.
Od takové bohaté dámy to byla zvláštní otázka. Narazit za
tmy na cizího muže a dívat se na něj s takovou jiskrou v oku…
Už věděl, že dámy, zvlášť ty krásné, které mají rády nebezpečí,
pro něj mohou znamenat potíže.
„Bergamini,“ odpověděl opatrně.
Pohled jí sklouzl k Nicovi. „To je váš syn?“
„Bratr.“
Změřila si ho se zvednutým obočím. „A co tu tedy přesně
děláte, pane Bergamini? Předpokládám, že pracujete pro pana
Vanderbilta, když jste na jeho pozemku.“ Věděl, že o tom po-
chybuje. Říká tím, že tady určitě nemá co dělat.
„Najali mě do stájí pana George Vanderbilta.“
Nico při té lži trhl hlavou. Nic ale neřekl.
Sal poklepal na ruličku s papírem, jako by se v ní snad stáje
schovávaly.
„Dobrá tedy. Jsem host pana Vanderbilta. Předpokládám,
že vás najal, protože máte zkušenosti s ovládáním koní, na
kterých jezdí jiní.“
Stupido, vyplísnil si Sal v duchu. Cosi dannatamente stupido.
Tak hloupé, lhát někomu, kdo může tak snadno zjistit pravdu.
I kdyby se jim s Nicem podařilo najít kohokoliv, kdo roz-
hoduje o najímání zaměstnanců, jakou měl teď šanci, že ho
přijmou? I kdyby dokázal skrýt všechny důkazy o své minulos-
ti – s mrtvým policejním náčelníkem u nohou.
I kdyby dokázal, že mu George Vanderbilt kdysi dávno slíbil
práci, mohli by ho odmítnout, pokud by si tato návštěvnice
Biltmoru promluvila se svým hostitelem. Nikdo by totiž záměr-
ně nenajal lháře.
O vrahovi ani nemluvě.
Sal přikývl a řekl, co se od něj očekávalo: „Přeji vám hezký
večer.“
Pak si Nica vyhoupl na záda, a aniž se podíval, jestli ho jezd-
kyně pořád sleduje, pokračoval dál po Přístupové cestě.
Nico se zachvěl, možná zimou a možná i strachem.
Sal si nedovolil třást se zimou. Z dob strávených v pensyl-
vánských lomech se naučil, že si člověk nikdy nesmí připustit,
jak nebezpečně chladno mu je.
„Zatni zuby,“ poradil mu starší Ital. „A nestěžuj si nahlas.
Senza parole. Zima tě uslyší a zakousne se do tebe o to víc.“
Jak čvachtal bahnem, cítil bolavá záda z dubové lavice ve
vlaku i z nošení Nica. V ponuré tmě se orientoval podle slabé-
ho měsíčního světla prosvítajícího tkaninou mlhy. Nohy mu na
mokrém listí měkce pleskaly.
Na rozeklaných špičkách javorových listů ulpívala v podlouh­
lých korálcích vlhkost – muselo být skoro k nule. Přesně jak říka-
la teta Rema z vlaku, Přístupová cesta byla samá zákruta. Vedla
přes kamenné můstky a pod stromy, které v Palermu nerostou.
Pokračovat dál do tmy nedávalo žádný smysl, ale Sal po všech
těch letech zkrátka musel vidět dům, který sledoval vznikat jen
s pomocí pera. Musel ho vidět i v tom nicotném světle měsíce
za závojem mlhy a s Nicem přilepeným na zádech jako vilejš na
jejich parníku do této země.
„Biltmore,“ řekl nahlas. A pak, aby Nica rozveselil, dodal:
„Pracoviště a domov nadaného Salvatora Francise Catalfama
a Nicholase Petera Catalfama. Sicilanů. Básníků. Jezdců. Gen­
tlemanů.“ Odmlčel se. „E fuorilegge. Al tuo servizio.“
A psanců. K vašim službám.
Kolikrát to řekl každý den u nich v pensione. Ne tu část
o psancích – to bylo předtím, než se jím stal. Ale větu K vašim
službám.
 Tehdy, když musel matku a Nica nechat v Palermu a najít
si práci, to řekl dvěma americkým gentlemanům, kteří do Flo-
rencie přijeli pro inspiraci. Celý večer se skláněli nad velkým
archem tlustého papíru s kroužky od kávových šálků v pravém
horním rohu. Ten s šedivými vousy držel nad papírem připrave-
né plnicí pero a při objednávce se ani neotočil. „Nejlepší víno,
jaké tu máte, garçon. Pan Vanderbilt i já máme před večeří rádi
dobré burgundské.“
Garçon. Přestože byli ve Florencii, a ne v Paříži, a Sal uměl
francouzsky jen málo. Anglicky rozuměl ještě méně, i když se
učil u otce D’Eridity. Pro případ, že by se mu jednou naskytla
příležitost z Itálie odjet.
Mladší gentleman s vážnýma tmavýma očima stále ješ-
tě soustředěně přivřenýma nad vystouplými lícními kostmi
a s pečlivě zastřiženým knírkem se letmo rozhlédl kolem. „Mer-
ci.“ Pak zrudl a přešel z francouzštiny do téměř bezchybné ital-
štiny: „Perdonami. Sono appena arrivato in Francia. Grazie per
aver portato il vino. Děkujeme za víno.“
Sal je oslovil lámanou angličtinou. „Dnes nám zbylo na víno
jen to nejlepší Chianti. Ale to je největší cena.“
Mezi oběma muži se mihlo pobavení.
Starší z nich se uchechtl. „Pokud máte na mysli, že je drahé,
tak na tom nezáleží. Přineste to nejlepší víno, jaké tu máte.“
Oči pod huňatým šedým obočím mu zajiskřily. „Pan Vanderbilt
dokáže docenit tu největší cenu.“
Ten s tmavým knírkem byl možná ještě mladší, než Sal pů-
vodně odhadoval. Když se kousl do spodního rtu, vypadal spíš
jako inteligentní, ale nejistý chlapec než jako zámožný muž,
jímž očividně byl.
Od doby, co byl Sal jedním z mála fyzicky zdatných mužů
pracujících v místních pensioni, protože mnoho dalších už emi-
grovalo do Ameriky, každé ráno sedlal panu Vanderbiltovi koně.
A všiml si, že si ve stáji umí vybrat toho nejlepšího. Samozřejmě
že pro něj při výběru vína cena nehrála žádnou roli.
 Mladší muž, Vanderbilt, natáhl krk k papíru. „Nechápu ale,
Richarde, co máš na mysli tím, že jsi hlavní schodiště přesu-
nul k jedné straně, aby se zvýraznila jeho role hlavního prvku
přední části.“
Starší muž sevřel pero nad archem. Pak se hrotem znovu
dotkl papíru.
Věže. A křídla. A římsy.
Sal tam fascinovaně stál, déle, než by se na dobrého číšníka
slušelo.
Oba gentlemani si šeptali nad stavbou vznikající na papíře
pod perem staršího muže – a najednou se zarazili. Podívali se
na Sala.
„Perdonami,“ omluvil se Sal. „Chiedo scusa.“ Odběhl pro
Chianti.
Oba muži, Vanderbilt a ten s perem, debatovali dlouho do
noci. Objednali si další Chianti. Další pecorino a talíř s červe-
nými hrozny, které si po dvou a po třech strkali do úst a často
při tom oba mluvili. A pak kolem třetí hodiny ráno dvě espressa.
Tu obkroužili věžičku, tam nakreslili šipky nebo přidali
okna. Když se okrajů vinic dotklo růžové svítání, vstali a pro-
táhli se.
Mladší muž, Vanderbilt, se unaveně usmál. A opět promlu-
vil bezchybnou italštinou. „Grazie. Grazie mille. Non avresti
dovuto rimanere sveglio con noi.“ Neměl jste s námi zůstávat
vzhůru.
Sal zavrtěl hlavou a zkusil odpovědět v angličtině. „K vašim
službám.“ Alespoň to už znal nazpaměť. Další větu sesmolil
dohromady na místě. „Jsem dobrý… jsem šťastný být vzhůru,
když já… když vy pracujete.“
Vanderbilt pod knírem znovu zvedl koutky úst. „Bene. Vaše
angličtina se hezky zlepšuje.“
A pak se Sal chopil příležitosti a zariskoval. Aniž se zamyslel
nad tím, jak moc je to troufalé, ukázal na olejomalbu v před-
ním salónku nad krbem, na krajinu Monte Bianco a její odraz
v třpytícím se jezeře, sklonil se nad stolem a načrtl další čáry,
prodloužil linii střechy, až mohla soupeřit s Alpami, a nechal ji
odrážet se v jezírku s fontánou, které nakreslil vepředu.
Oba Američané zírali nejdřív na drze upravený náčrt a pak
na domýšlivého mladého Sicilana.
„Bože,“ promluvil nakonec starší muž. „Vždyť on má pravdu.“
„Váhal jsem, jestli to mám říct, abych tě neurazil, Richarde.
Ale tady náš mladý přítel má smysl pro proporce. A velkolepost.“
Dalšího rána ve Florencii se starší muž, Richard, jehož pří-
jmení se ukázalo být Hunt, a mladší Vanderbilt odhlásili a Sal
jim pomohl naložit zavazadla na kočár mířící k molu, kde se
měli nalodit na parník do Londýna. Jakmile se ovšem drožka
rozjela, našel Sal u vstupu do pensione náčrt, na němž oba
Američané celou noc pracovali.
Byli už daleko, když se za nimi rozběhl a volal: „Aspetta!
Počkejte!“
Uběhl víc než kilometr, než Vanderbilt, který zřejmě zaslechl
jeho volání, konečně vystrčil hlavu z okýnka. Když Sala uviděl,
zakřičel na řidiče nad nimi, aby zastavil.
„Dobrotivý Bože!“ řekl Hunt, jakmile se Sal dopotácel ke
kočáru.
Těmto dvěma slovům Sal díky otci D’Eriditovi rozuměl.
„To běžel celou tu cestu?“ zeptal se Vanderbilt svého star-
šího společníka a zadíval se na silnici.
„Zdá se, že ano. Jsem zadýchaný už jenom z toho, když na
to pomyslím.“
Zachytil jen jednotlivá slova – to a běžel a ano – a snažil se
oběma mužům podat papír, který tam nechali. „Je importan-
te? Ano?“
Vanderbilt se zasmál – ne posměšně, ale jemným, tichým
smíchem.
„Pravda je, že máme mnohem lepší nákresy než tento. A věř-
te mi, že vaše revize jsme do nich už v duchu zahrnuli. Tohle
můžete zahodit.“
 Naznačil rukou odhození, ale pak ho zarazil – možná snad
i znepokojil – Salův výraz. „Nebo si to můžete nechat.“ Ukázal
na Sala a potom zkřížil ruce na hrudi, jako by něco svíral. „Lo
tieni tu. Nechte si to.“
„Grazie.“
Vanderbilt naklonil hlavu na stranu. „Najímám v Americe
spoustu vašich lidí na stavbu mého domu. Spoustu kameníků.“
Odmlčel se, jako by odhadoval, jestli mu Sal rozuměl, a nako-
nec to zopakoval italsky.
Sal se přinutil vděčně přikývnout.
Neřekl – ani zkomolenou angličtinou, ani v italštině –, že
„jeho lidé“ jsou Sicilané, a ne tady ti severní Italové, kteří se
na něj a jeho druhy dívají svrchu. Neupřesnil ani, že kame-
nictví je profesí severních Italů, zejména těch z blízkosti Alp,
jejichž otcové tomuto starobylému umění učili své syny. Jeho
lidé pěstovali citróny a pomeranče a vychovávali ze synů silné
muže, kteří byli povoláváni do armády nebo odváděli daně, až
dokud je nevysvobodila smrt nebo emigrace.
„Ano,“ řekl jen. „Líbí se mi to. Grazie.“
Protože jednoho dne – to nikdy nemůžeš vědět – bys mohl
chtít odjet do Ameriky.
Vanderbilt vytáhl z vnitřní kapsy kabátu malý papírový
obdélník. „Vezměte si moji vizitku. Vím, že šance je mizivá,
ale mám rád mladé muže, kteří předběhnou koně a kočár, aby
doručili zapomenutý náčrt. Kdybyste někdy přijel do Ameriky,
musíte pro mě jít pracovat.“ Usmál se plachým, chlapeckým
úsměvem. „Tedy pokud budete chtít.“ Znovu to zopakoval
italsky.
To se stalo už dávno.
Ještě předtím, než si Sal uvědomil, že se z Florencie ne-
může vrátit domů do Palerma, jak měl v plánu. Sicílie totiž
vyhladověla tak, že vyčerpaný ostrov už snědl všechno, co
nebylo úplně shnilé, zkyslé nebo páchnoucí. A teď pomalu
umíral hlady.
 Ještě předtím, než si uvědomil, že jeho budoucnost – a také
Nicova, až jejich matka zemře – bude potřebovat proškrtat
a překreslit jako plány toho velkého domu.
Bylo to už přinejmenším šest let, co si vzal vizitku od vá-
ženého pana George Washingtona Vanderbilta II., od něhož se
dalo těžko očekávat, že si bude pamatovat nějakého Sicilana,
co ho obsluhoval ve Florencii a zběsile se hnal za jeho kočárem.
Sal ho tedy bude muset přimět, aby si vzpomněl. Salvatore
Francis Catalfamo – s Nicholasem Peterem na zádech – bude
totiž potřebovat nějakou budoucnost. Po zítřku. Po vykonání
spravedlnosti a možná také pomsty.
Vycítil, že se blíží ke konci cesty, a zpomalil. Stezka se ote-
vírala na velkou mýtinu, která jako by ohlašovala pohled na sa-
motný dům. Vysoko mezi stromy byl vidět jeho náznak – temný
obrys strmé střechy osvětlené matným měsícem.
Vystoupil ze stromového tunelu a vykročil na rozlehlou pro-
menádu. Na opačném konci dokonale zarovnaného trávníku,
obklopená temně fialovými horami, které teď už téměř zčerna-
ly, stála stavba nepodobající se ničemu, co kdy viděl.
Spadla mu čelist. Udělal krok dozadu. Střechy Biltmoru byly
strmé jako Alpy, přesně jak je načrtl. A před domem se zrcad-
lilo jezírko.
„Mio dio,“ vydechl do ticha. „Magnifico.“
Jeho výdech však přerušil zvuk odjištění zbraně těsně za
zády a chladný kovový dotyk hlavně na jeho zátylku.
Oba ztuhli. Nico zakňučel hrůzou.
„Ruce vzhůru,“ řekl hlas stejně chladný a tvrdý jako hlaveň
zbraně.
 DEVÁTÁ KAPITOLA

Po pěti kilometrech chůze za slabého svitu měsíce zahaleného

v mracích a za vzpomínek na každou zákrutu potoka dorazila
Kerry s dvojčaty a Remou dlouho po setmění ke srubu. Z komí-
na stoupal kouř, který Kerry spíš cítila, než viděla.
„Kdo proboha kývl na to, že tu s ním zůstane?“ pošeptala
Remě za zády dvojčat.
Bylo totiž těžké – vlastně spíš nemožné – představit si sou-
seda, který by byl ochotný Johnnyho MacGregora hlídat, za-
tímco Rema odjela s dětmi do New Yorku vyzvednout Kerry.
Téměř žádní sousedé už jim nezbyli a s komunitou, která si
pomáhá stavět stodoly a dělí se o úrodu, Johnny Mac už dávno
zpřetrhal veškeré vazby.
Nebo to tak alespoň bylo před jeho nedávným údajným pro-
zřením a pokáním. A o tom si Kerry myslela své. Smrt na prahu
dokázala přimět ke zklidnění i staré darebáky, jen pro jistotu.
Kerry nestála o žádné slzavé prosby o odpuštění na smr-
telné posteli.
Někdo nechal pootevřené dveře, jak se to tady v domku bez
oken o jedné místnosti dělávalo. V mihotavém světle ohně ze-
vnitř uviděla koně s žalostně prohnutým hřbetem přivázaného
k zábradlí verandy.
Když z verandy vešla jedinými dveřmi do srubu, židle u krbu
zavrzala a z ní se zvedla Ella Bratchettová. Ze stínu u jediné
postele v domku k nim třemi kroky přešel Robert Bratchett.
Kerry spadla čelist, ale než se stačila na cokoliv zeptat, vrhla
se jí Ella kolem krku.
 „Vítej zpátky, zlato. Už je to věčnost. Bože, hrozně se mi
stýská po tvojí mámě, když ji v tobě vidím.“
„To je od tebe milé, že jsi tady. S ním. Ello, já…“
Ella jí stiskla ruku. „Ne, nesnaž se mi děkovat, že jsem tu zů-
stala. Udělala jsem to pro tebe a Remu a pro tvoji mámu, ať je jí
země lehká. Sama toho starého mizeru nemůžu vystát, Bůh mi
odpusť. A Remo, ty mě nepřesvědčuj, jak se změnil. Má štěstí,
že rozdávání milosrdenství nezáleží na mně, to by se načekal.“
Pohladila Kerry po tvářích. „Pověděla jsem mu, že přijedeš,
a to ho vzpružilo. Nejspíš ti toho má hodně co říct. Abych prav-
du řekla, já mám zase hodně co říct jemu, než bude po všem.
A teď si odpočiň.“
S těmi slovy vyrazila ze dveří a Robert Bratchett ji mlčky
následoval. Na verandě se vyhoupla na stařičkého hnědáka
a její manžel na zvíře mlaskl a šel vedle nich.
„Měli jsme nějaký trable,“ řekl své ženě, když se s koněm
vzdalovali od dveří. „Dole na nádraží. Jednoho chlápka tam
zavraždili…“
Muž v posteli si najednou přitiskl peřinu k hrudi a vykřikl,
jako by slyšel to poslední slovo, zavraždili. Jako by ho s tím
slovem vázala nějaká děsivá spojitost.
Už nehleděl slepě do stropu, oči měl teď vytřeštěné. Šílené.
Kerry se přinutila natáhnout k němu ruku. „Co se děje?“
U jejích nohou se něco pohnulo a zavrčelo. Romeo, otcův
starý ohař. Pojmenovala ho tak Kerry, už jako štěně, i když v ro-
dině nepřilnul k nikomu jinému než k Johnnymu Macovi.
„Možná že ho vystrašilo, žes domů přijela vlakem,“ zašep-
tala Rema.
Kerry sledovala, jak otec znovu zavřel oči. Spíš to vypadá,
že ho polekalo to slovo zavraždili, pomyslela si.
Ztišila hlas, aby ji neslyšela dvojčata sedící o kousek dál
u žhavých uhlíků krbu. „Vypadá…“
Ta vyhublá kostra, ty zapadlé oči.
Rema přikývla. „Jednou nohou v hrobě.“
 U kohokoliv jiného by se Kerry v tu chvíli sklonila a políbila
vyzáblou postavu na čelo. A na tvář nemocného by jí ukáply
slzy.
Ale u tohoto muže, který ji naučil podle zvuku skřipek přes-
ně odhadnout, kolik kukuřičné whiskey už vypil – když se hud-
ba proměnila v dlouhé, truchlivé sténání, nebo když se ozvaly
divoké, zběsilé tóny…
„Na střídačku se probírá z mdlob a zas se do nich propadá,
chudák. Dočista se vyždímá. Dávej mu celej den zábaly z rici-
novýho voleje a čaj ze zimozelenu tam, kde ho to prej bolí, na
játra. Všichni ale víme, co to je, roky pití a pití, a teďkonc už to
nejde vrátit.“ Rema poplácala Kerry po paži. „Bude moc rád, že
seš doma, až přijde k sobě, zlato.“
Společně pro Kerry připravily na zemi lůžko, aby se Rema
mohla s dvojčaty podělit o slamník, také na podlaze. Kerry se
sklonila a políbila tetu na dobrou noc.
„A děkuju ti. Tisíckrát díky.“
Rema ji pohladila po ruce. „Brzo se uvidíme, broučku.“ Ne-
řekla, co obě věděly: že bude ráno pryč ještě před rozedněním.

Kerry tu noc spala jako na vodě. Spánek jí narušovaly roztře-

pené obrazy těla ležícího na zemi. Lidé ve snu byli většinou bez
tváře, jen tu a tam se v něm mihly kudrnaté tmavé vlasy – někdy
s tvídovou čepicí nebo cylindrem, jindy s dlouhýma schlíplýma
ušima ohaře. Jejím snem také projížděl bicykl a kulhal v něm
starý kůň Roberta Bratchetta, zatímco někde v dálce kokrhal
kohout.
Navzdory chladu v domě se probudila celá zpocená. Když
se jí rozjasnila mysl, zamrkala a sklouzla na podlahu do sedu,
přičemž si dávala pozor, aby nestrčila do Tully po své pravici.
A aby nevzbudila otce, který ležel o kousek dál na jediné oprav-
dové dřevěné posteli v domě.
 Ze tří dek a násady od koštěte zapíchnuté uprostřed slam-
níku vyrobila stan, který jim během noci na podlaze zajistil
alespoň trochu tepla a chránil je před kousky shnilého dře-
va a mechu ze střechy. Ta se jim nad hlavami na několika
místech propadala. Hned po východu slunce měla v plánu
podepřít trámy, jak nejlépe to půjde, a nařezat pár šindelů
na vyspravení.
Ukázalo se, že dovnitř léta zatékalo – celé trámy byly pro-
hnilé. V dlouhodobém horizontu bude jakékoliv vyspravení
a podepření málo. V dlouhodobém horizontu jí ale pozemek
sebere banka, pokud nezvládne platit daně. Dlouhodobý ho-
rizont byl jako medvěd probouzející se z dlouhého zimního
spánku – a pouštět si dovnitř cokoliv dravého a hladového
nemělo smysl.
Zatím jí bude stačit den, který se před ní rozprostírá.
Blahoslavení chudí – a také ti, kdo vytvářejí mír, řekla by
teď Kerry její maminka, kdyby ještě žila.
Maminka ale zemřela dávno předtím, než Kerry odjela do
New Yorku. Předtím než si otec začal zoufat, že se mu na farmě
nedaří vyjít s penězi, a odešel pracovat do přádelny. Předtím
než se všechny přístavky, ploty i samotný dům rozpadly tak, že
s opravami bylo pět minut po dvanácté. Předtím než se vrátil
vyčerpaný a nemocný – a také se změnil k lepšímu, jak tvrdila
Rema.
Kerry potichu rozdělala oheň a dala vařit vodu v litinovém
kotlíku. Kávu bude dnes ráno muset udělat z pšeničných zrn
a rozemleté čekanky, protože nic jiného neměli. Vyšla ven na
verandu a rozhlédla se po mýtině, kde se v perleťové šedi svítání
rýsovala hospodářská stavení.
Kolem udírny se plížila vačice na cestě ke spánku. Kerry
popadla zadovku opřenou za dveřmi, tiše postoupila o několik
kroků vpřed a vystřelila, aniž si srovnala mušku. I tak se trefila
přímo do hlavy. Zbraň ovšem pomstychtivě kopla a tvrdě Kerry
praštila do čelisti. Tvor se překulil na záda a zůstal ležet.
 Kerry se jednou rukou dotkla bolavého místa na čelisti,
zvedla vačici za ocas a přehodila si ji přes levé rameno. Pravou
rukou oloupala kůru z dřínu. Když ji namočí ve vroucí vodě,
uleví jí to od tepání v hlavě – od kopance zadovky i tíhy toho,
co po ní teď život chtěl. S vačicí, kůrou a tou zatracenou za-
dovkou, kterou vždycky opovrhovala, došla Kerry přes mýtinu
zpět k domu.
Dvojčata se teď za zvuku praskání ohně – nebo spíš po ráně
z pušky – probudila a zvedla se na své vytáhlé třináctileté nohy.
Jursey si na svou spací košili oblékl jedinou další, kterou měl,
a cestou ze dveří popadl konev na mléko. Tully si s napůl za-
lepenýma očima natáhla tátův vlněný kabát a v pološeru se
dopotácela ke kurníku.
Jenom tři, pulsovalo Kerry v hlavě. Už jenom tři slepice, řekla
jí Rema ve vlaku. A mezek Malvolio, který byl už před dvěma
lety na prahu smrti. A z krávy Ofélie, jak ji Rema varovala, už
zbyla jen hýbající se kostra se špinavě hnědou kůží napnutou
na vyčnívajících bocích – i když se to Rema snažila trochu za-
obalit. „Krapet hubená,“ zaznělo mezi tetinými pečlivě volenými
slovy, ale Kerry věděla, co to znamená.
O půl hodiny později do domu doškobrtal Jursey s vědrem
čerstvého mléka od Ofélie a s vychlazeným podmáslím ze skle-
pa. Kerry z něj zamíchala kapku do těsta na housky a lžící pak
těsto nalila na plech zavěšený nad plameny. Otočila se k bra-
trovi zády a ukrojila dva tenké plátky soleného vepřového pro
dvojčata a žádný pro sebe. Nají se vestoje, aby neviděli, že na
jejím talíři něco chybí.
Tully s Jurseym se choulili u ohně a pojídali své housky
s vepřovým. Kerry jim dala oběma na talíř lžičku jablečného
másla a oni se rozzářili.
„Todle je určitě kvůli tomu, že je táta nemocnej,“ řekl Jursey.
Kerry se v duchu obrnila. V minulosti se bratra a sestru sna-
žila chránit před nejprudšími záchvaty jeho vzteku, ale nemohla
vědět, kolik si toho z těch horších bouří pamatují.
 „Konečně máme dost talířů, abysme se mohli najíst všichni
pohromadě,“ prohlásil.
Tully s Kerry si vyměnily pohledy. Jejich bratr měl technicky
vzato pravdu: už byli jen tři a vždycky měli tři talíře. To bylo pro
Jurseyho typické: ignorovat nemoc, smrt a strach z budouc-
nosti, které tam s nimi v místnosti byly, a soustředit se jen na
skrovné potěšení z dostatku talířů.
Tohle je dar, pomyslela si Kerry.
Zatímco dvojčata jedla, šla se postarat o otce, který s ná-
mahou otevřel oči. Převlékla mu špinavé povlečení a ani jed-
nou se mu nepodívala do očí. Podepřela ho a nakrmila kousky
housek s jablečným máslem. Ke rtům mu přiložila plechový
hrnek sladkého mléka.
„Kerry,“ zachroptěl.
„Potřebuješ něco?“ Zachovala si věcný tón.
„Chci…“ vysoukal ze sebe. Jedno ze změti slov, která pak
následovala, mohlo být líto.
S odporem pokračovala v povinnostech.
Zavolala na Jurseyho, aby otci pomohl na nočník. Jejich
maminka ho vytvarovala z červené hlíny, pomalovala barvami
z divokých květin – krvavěnky, krásnoočka a slunečnice – a vy-
pálila v malé peci, kterou postavila za stodolou.
Jak symbolické k máminu osudu, napadlo Kerry s takovou
hořkostí, až se jí udělalo špatně.
Když mu na nočník konečně zvedli boky, byl už Johnny Mac
příliš vyčerpaný na cokoliv jiného než padnout na záda a za-
vřít oči.
To je dobře, pomyslela si Kerry. Nechci se ti dívat do očí. Na
všechno to omlouvání už je pozdě.
Nakonec se posadila vedle starých skřipek, aby si také
snědla housku.
„Kdo dovopravdy proved tu hroznou věc dole na nádraží?“
chtěla najednou vědět Tully. Pevně stiskla rty, jako by se jí na
jazyk dralo slovo vražda.
 Jursey si houskou nabral jablečné máslo. „Nejspíš se po-
řád eště dohadujou, esi za to může náš pan Bergamini. Jenže
nemůže.“
Tully studovala Kerryinu tvář. „Proč se ti vobličej naráz zbra-
štěl jak vysušenej tuřín?“
„Obličej se svraštil,“ opravila ji Kerry.
„Určitě sis všimla víc než vostatní. Kdo asi čmajzl toho že-
lezničního psa, co myslíš? A proč?“
„Mohl by to být někdo, na koho zatím ani nepomysleli.“
Tully se zamračila. „Některý lidi tam přísahali, že za to nej-
spíš může pan Bratchett. Prej že barevný mužský se lehko roz-
čílí a…“
„Tully MacGregorová. Bratchettovi jsou naši sousedé už
odpradávna. Jsou laskaví a vždycky ochotní pomoct. Vůbec si
takových řečí nevšímej, slyšíš mě? Je to hloupé a ošklivé a ne-
dovolím, aby to moje sestra opakovala.“
Tully sebou při Kerryině příkrém tónu trhla. Jursey si jen
namočil housku do zbytku mléka v hrnku.
Kerry se pustila do drhnutí litinového plechu. „Budu celý den
v Ashevillu, musím si najít práci. O úrodu se celé léto nikdo moc
nestaral, takže potřebuju něco placeného. Vy dva pochytejte
a posbírejte, co se dá, zatímco budu pryč, a já vám pak večer,
až se vrátím, pomůžu.“
Jursey vyskočil na nohy. „V kaštanovým hájku je toho po-
padlýho až po kotníky.“
„Popadaného.“
„Jo. Nasbíráme toho tolik, že budeš čubrnět.“

Dopoledne strávila Kerry s dvojčaty ukládáním poslední ku-

kuřice a tuřínů do kořenového sklepa a vyztužováním střechy
prkny, která vylámali ze stěn udírny.
 Kerry se to snažila obrátit v legraci. „Nemá smysl udírnu
chránit, jako by to byla nějaká svatyně. Aspoň tam nezůstane
nic viset pro vlky.“
Tully s Jurseym na ni smutně zamrkali jako zdvojený obraz
stejného obličeje.
Kerry se začala připravovat na cestu do města. Uhladila si
vlasy do volného copu visícího na jednu stranu – nemělo cenu
pokoušet se o stylové účesy, jaké s kamarádkami nosily v New
Yorku. Tady v horách bylo příliš vlhko a při vší té fyzicky namá-
havé práci by natočené, natupírované a sepnuté vlasy dlouho
nevydržely.
Uhladila si sukni z jednoduchého modrého kepru a bílou
halenku, kterou zdědila po své spolubydlící z Barnardu, když
se do módy dostaly nabírané rukávy. Nebyla sice ze saténu
a nezdobila ji bruselská krajka, ale ani nebyla pokrytá mechem
a úlomky střešních tašek, což z ní pro dnešek dělalo nejlepší
volbu.
Nalila otci do úst zázvorový čaj s medem a rozpraskané rty
mu namazala včelím voskem. Spíš ale s profesionální efekti-
vitou než s něhou.
„Zabil,“ sípal s námahou. „Někdo… zabil… nádraží.“
Oči měl plné otázek. Jursey mu možná vyprávěl novinky,
zatímco Kerry venku vytloukala prkna z udírny. Na člověka,
který byl sám tak blízko konci, působila jeho urputná snaha
dozvědět se něco o útoku podivně.
„Jdu do města hledat práci,“ oznámila mu. „Dvojčata se za
chvíli vrátí, kdybys něco potřeboval. Já budu doma někdy ko-
lem soumraku.“
Políbila dvojčata na čelo – obě děti už ji skoro dorostly. „Jest-
li máte namířeno na kaštany, klidně vás kousek doprovodím.
Chyběli jste mi, vy uličníci.“
Dvojčata si přes ramena přehodila pytle od mouky a při-
tiskla se k ní, což byl jejich způsob, jak říct, že se jim po ní také
stýskalo. Kerry místo pytle vzala jedinou knihu, která tu zbyla
po slečně Hopsonové, sbírku Wordsworthových básní. Už jen
když držela její ošoupaný přebal, vybavily se jí verše uvnitř.
Pomohlo jí to odvést její pozornost od nekonečných myšlenek,
které se jí pořád dokola honily hlavou: útok na stanici. Reak-
ce jejího otce na Bratchettovo slovo zavraždili. Propadající se
střecha.
Bylo příjemné se jen tak toulat po jejich horách. Alespoň na
pár minut pustit z hlavy starosti, jak přežijí. A zahnat drásavý,
zuřivý vztek z toho, že musela opustit to, o co se tak usilovně
snažila.
Vdechovala slunce na borovicích.
Jursey kolem prstu otáčel tvídovou čepici, kterou s Tully za-
chránili z bahna. „Je moc dobře, že pana Bergaminiho nezatkli.“
„Zatím,“ zamumlala Kerry hlasitěji, než chtěla.
Dvojčata zvedla hlavy.
„To znamená, že pravda vyjde najevo. Nakonec,“ ujistila je.
Kerry si vybavila Johna Cabota a Madisona Granta a to, jak
reportér ztuhl, když je ve vlaku uviděl, jak na adresu jednoho
nebo obou zašeptal varování a jak zpozorněl, když ke konci
zmínili jméno nějakého hosta. Jak si dělal poznámky.
Poté co ho zabili, u sebe ovšem žádný zápisník neměl. Za-
vrtěla hlavou. Nebude dvojčata zneklidňovat vlastními zmate-
nými podezřeními. Nahlásí Wolfovi, co jí reportér ve vlaku řekl,
a poví mu o tichém varování proneseném směrem k Italovi
a namířeném vůči dvěma gentlemanům, kteří vstoupili do jejich
vozu. Řekne šerifovi, co viděla a slyšela, a pak ho nechá dělat
jeho práci. Ať už je jakkoliv neschopný.
„Takže dneska možná ve městě dostanu práci,“ prohodila
nejživějším hlasem, jakého byla schopná. Ale i ona sama v něm
slyšela únavu.
Jursey si vykračoval před nimi a vešel do kruhu ranního
slunce na širokém, strmě se svažujícím kopci jasně zelené bar-
vy. S altánkem s řeckou sochou přímo před nimi.
 „Ne.“ Kerry se zastavila. „Přece jsem se nenechala dovést
přímo k…“
Tully popotáhla. „Teta Rema řikala, že k nám bude hodně
chodit a pomáhat s tátou. Ale zatím je nastěhovaná tady na
zámku.“
Kerry je dohnala. „My žádný zámek nepotřebujeme!“
Tully s Jurseym odvrátili zrak, jako by se jim hlavy otáčely
na jednom krku.
Kerry zmírnila tón. „Ne, když máme jeden druhého.“
Jak začalo zlatavé slunce rozprostírající se nad vrcholky
hor stoupat po obloze, zbarvil se Biltmore House z šeříkové
do perleťově šedé. Obklopovaly ho podzimní tóny šarlatu, okru
a topazu promíchané se zelenými pásy jedlí a jedlovců.
Kerry zavrtěla hlavou. „Podívám se na hory. Ale nebudu se
dívat na ten dům. Zámek. Cokoliv to je.“ Otočila hlavu na stranu.
Jako první se znovu ozvala Tully. „Vypadá namouduši jako
vzor deky. Ty, co máma šila nejčastějc. Možná jako Medvědí
tlapa. Nebo Ztracený děti.“
„Mně to připadá jako Opilcova stezka,“ řekl Jursey. „Nebo
ne… Hádanka starýho mládence.“
Kerry si sedla do trávy a k hrudi si přitiskla kolena a knihu.
„Zamotaná láska. To je ono.“
Dvojčata sebou plácla vedle ní a zírala na rozlehlý šedo-fia­
lový dům.
Aspoň mají dost rozumu, aby to nekomentovali, pomyslela
si Kerry.
„Škola,“ řekla najednou. „Vy dva byste měli být ve škole
a vzdělávat se.“
Jursey pokrčil rameny. „Musíš si přes den najít práci. A my
s Tully se musíme postarat vo tátu a věci na farmě, než se vrá-
tíš a vystřídáš nás. Všecko zdělání, co by nás naučil učitel, se
můžeme naučit i sami.“
„Vzdělání. Všechno vzdělání,“ opravila ho Kerry s povzde-
chem. „Při těch posledních pár učitelích, kteří odešli v pololetí,
a s…“ Nedokázala dodat bydlením s tetou Remou. „A s tím,
jak tady spousta lidí mluví, by se vám věnovat se vzdělání ho-
dilo, nemyslíš? A já za to můžu víc než kdokoliv jiný, proto-
že jsem byla tak daleko. Možná bych si od slečny Hopsonové
mohla nechat poslat nějaké učebnice. Ať už tu budu jakkoliv
dlouho…“
Když Tully promluvila, měla hlas celý ochraptělý a roztře-
sený pláčem, který si málokdy dovolila pustit ven. „Myslíš, že
se táta nikdy nevzpamatuje?“
Kerry se k ní místo odpovědi naklonila a setřela jí jedinou
slzu. To byla celá Tully. A všechny horalky. Ovládaly se a potla-
čovaly smutek i naději, protože hned za rohem na ně vždycky
čekal další smutek a další naděje.
Oproti tomu Jurseymu už po tvářích stékaly dva potůčky slz.
Stejně jako když ráno hltal housky velkými zoufalými sousty,
teď se do pláče dal s gustem, pro případ, že by ho v životě už
žádné housky ani slzy nečekaly.
Všichni tři zírali na dlouhý zelený svah vedoucí k domu.
Jursey po trávě přejížděl podpatkem, který se mu odtrhl
od podrážky, a při tom přemítal. „Možná by ses mohla poptat
v tom hotelu, jak se tam ubytovali ti lidi ze stanice – v Battery
Parku. Třeba tam budou potřebovat výpomoc.“
„Já nevím…“ začala Kerry. Představila si Johna Cabota
a jeho pohled, který se do ní zabodával jako děrovač na kůži.
Pozoroval všechno jako exponáty v muzeu.
Primitivní lidé v primitivní zemi a jejich ubohé pokusy o pře-
žití, když je teď jejich domov ohrožen.
Vesnická dojička.
Nechtěla se k němu ani k Madisonu Grantovi a jim podob-
ným ani přiblížit.
„Nebudu…“ Zarazila se. Vzdychla a přitáhla si dvojčata
k sobě.
Jedno bylo jasné: ať chce, nebo ne, bude muset napochodo-
vat do dveří toho velkolepého hotelu a sledovat lesk mramoru,
třpyt dámských šatů i pohledy pánů, kteří se zastavují s brandy
v ruce. S hlavou hrdě vzhůru.
Sklopila oči ke svým rukám pokrytým puchýři a zbarveným
do tuřínové fialové. Což nedokáže zakrýt sebevíc vztyčená hlava.
Povzdechla si. „Kvůli vám si řeknu o práci v Battery Parku
i kdekoliv jinde na světě. Kdekoliv kromě Biltmoru.“
 DESÁTÁ KAPITOLA

Do soumraku Kerry prošla celou vesnici Best a velkou část

Ashevillu. A pořád žádná nabídka placené práce.
Minula vlakovou stanici. V telegrafní kanceláři seděl Farns­
worth a tiše kouřil, nohy opřené o stůl, na němž stál zarámo-
vaný erb se štítem obklopeným spletitými šlahouny. Kerry na-
padlo, že když se vesnice přejmenovala na Biltmore Junction,
možná si všichni zaměstnanci museli nechat zarámovat erb
rodiny Vanderbiltů – kdoví?
Ani nezvedl oči, když vešla, což bylo jen dobře. Potřebovala
poslat telegram, ale neměla peníze na zaplacení. Horalé ne-
prosili o laskavosti.
Zapátrala v kapse sukně po známce – poslední z dob na
Barnardu, kdy ještě dostávala malé stipendium –, přistoupila
k odpadkovému koši před telegrafní kanceláří a se vztyčenou
hlavou se začala probírat čistými, i když použitými kousky pa-
píru. Byl mezi nimi telegram pro Madisona Granta.

VLIV LNA ROSTE ZEJMENA MEZI VZDELANYMI.

GALSKY KOHOUT STEJNE JAKO REICHSADLER
A OREL BELOHLAVY NABIRA NA SILE.
SIRTE DAL ZPRAVU: BUDEME-LI TAKTO POKRACOVAT
DRUH BUDE ZTRACEN.

Zvláštní zpráva. Možná se týká ochrany přírody, o které se

Grant zmiňoval ve vlaku? Přeškrtla jeho slova a začala čmárat
zoufalý vzkaz pro slečnu Hopsonovou:
 Potřebuji učebnice pro dvojčata, teď je jim třináct. Jsou
bystrá, ale…

Zaváhala a přeškrtala poslední řádek, rozpolcená mezi

pravdou a loajalitou k sourozencům – a také ke svým horám.
A k jednotřídce, která své žáky dokázala dobře vzdělat jen se
vzácným typem učitelky, jakou měla ona sama – dvojčata pak
slečna Hopsonová učila jen čtyři roky, než odjela do New Yor-
ku. Po ní se ve škole vystřídalo několik téměř zaměnitelných
učitelů, jejichž reformátorské instinkty a dobré srdce je ani
zdaleka nepřipravily na tolik studentů na tak různých úrovních
a s tolika potřebami. Jeden po druhém chřadli, ztráceli naději
a pak odešli.

Jsou velice bystrá, ale potřebují vypilovat gramatiku…

Povzdechla si.

Prosím o matematiku, přírodní vědy, zeměpis, cokoliv

užitečného. Opravdu.
Srdečně zdraví
Kerry

Snažila se nepřipouštět si stud z toho, jak bude dopis vy-

padat – žádný pořádný dopisní papír, dokonce ani čistý list.
Přeložila bývalý telegram tak, aby byl na dvou vnějších stranách
prázdný, a pak přidala barnardskou adresu slečny Hopsonové
a známku. Aby ho zapečetila, došla k borovici, která rostla ne-
daleko kolejí, klacíkem otřela mízu, klekla si na koleje a zved-
la kousek dřevěného uhlí vyplivnutého z komína lokomotivy.
Kdyby mohla mízu a uhlík zahřát, bylo by lepidlo lepší, ale i tak
to stačilo.
Farnsworth ji při jejím sbírání a čmárání očividně pozoroval.
Pohladil si vousy.
 „Pane Farnsworthe, byla bych vám vděčná,“ podala mu do-
pis, „kdybyste dohlédl na to, aby to odešlo příští poštou.“ Ode-
šla, než se stačil na cokoliv zeptat.
Vracela se podél řady jedlovců a kolem altánu s mramorovou
bohyní. Dvojčata tu nebyla a nemohla ji přistihnout, jak se dívá
na Biltmore – skutečně dívá, poprvé po dvou letech –, a tak se
zahleděla dolů z dlouhého travnatého svahu.
Nemívala problém se závistí, dokonce ani jako stipendistka,
když se s vrstevnicemi z Barnardu procházely po Páté avenue
a kolem projížděly drožky a čtyřspřeží obchodních magnátů.
Ale teď, doma ve svých horách…
Nic takového si nepředstavovala, dokonce ani když dvojča-
tům četla ze staré otrhané knihy pohádek, kterou držel jediný
provázek a kousek jména Grimmové na vazbě. Ty pohádkové
věže. Ten lesk mědi na štítech. Ta naprostá nepravděpodobnost
zámku obklopeného lesem a většinou opuštěnými chalupami.
Většinou opuštěnými. Protože tu její ji přinutit opustit ne-
mohli.
Přesto tu ale stál, v ubývajícím světle, s vížkami, o které jako
by se zachytávaly plující mraky. S klenutou částí ze skla, která
odrážela oblaka a splývala s nimi. Jako by tu neplatily zákony
gravitace a nic neurčovalo, kde končí nebe a kde začíná stavba.
Uslyšela za sebou kroky a zastavila se u kamenného zábra-
dlí. Poznávala to rychlé lámání větviček, vrzání vlhké hlíny,
zadunění při každém druhém kroku. A věděla, že na ni Dearg
Tate nezavolá.
Muži z hor byli drsní a strozí a na dobré i zlé reagovali stej-
ným stoickým mlčením. Za Dearga teď mluvil jeho běh: něco
v něm pulsovalo.
Znervózněla. Starou radostí, starou přitažlivostí k jeho čiré
fyzické síle a starým přátelstvím.
Ale také strachem, který jí s brněním šplhal po páteři.
Vylezla na vrchol kamenného zábradlí a podívala se dolů
na dvojitou rampu klikatící se z kopce, s cihlovou terasou
a fontánami téměř pět metrů pod místem, kde stála a jen tak
tak balancovala. Vyrostla ale na skalách a rovnováhu měla jako
horská koza. A právě teď se potřebovala cítit vyšší.
Zámek viděla jen v jeho dřívějších fázích – velký trávník
hemžící se dělníky a plný bud, přístřešků a nahrubo postave-
ných dřevěných věží pro dohled nad stavbou. Dnes však poprvé
viděla víc než jen jeho velkolepost a velikost.
Dnes poprvé pochopila, co stavba znamená.
Dveře ke změně, které otevírala – ale zavírala cestu zpět.
Zdálo se jí, že v dálce slyší hvízdání vlaku. A za ním jako by
se valily tóny otcových skřipek z nocí, kdy měl ostrý pohled
a prsty věděly, kde se mají dotknout krku nástroje.
Teď se zpoza stráně pěnišníků ozývalo dunění, jak pažba
Deargovy zbraně při každém kroku dopadala vedle jeho nohy.
Došel k ní a zastavil se. Zvedl obličej k místu, kde stála na ka-
menném zábradlí.
Beze slova natáhli ruce a dotkli se konečky prstů: ten starý
známý proud. Pak Kerry ruku stáhla – proud byl silnější, než
by bylo bezpečné.
Sledoval její pohled směrem k domu a modrým zvlněným
horám, které ho obklopovaly.
„Všem se nám po tobě stejskalo, Kerry. Zatraceně moc.“
„Mně po vás taky.“
Seskočila dolů. Nechala se obejmout jeho silnýma, sval-
natýma rukama. Ta přitažlivost byla jedním z důvodů, proč se
od něj držela dál. Jako by ji struny, které je spojovaly, mohly
jednoho dne také uškrtit.
„Mrzí mě, že jsem tě nemoh počkat u vlaku,“ řekl, „musel
jsem zůstat ve Whitnelu kvůli trablům v přádelně. Když jsem
konečně dorazil, potkal jsem na nádraží Farnswortha. Prej ti
vyřídil vzkaz.“
Prsty jí sjely ke kapse sukně, k telegramu od Dearga, kte-
rý tam pořád ležel, k papíru šustícímu pod její rukou. Po tom
útoku na něj dočista zapomněla. „Děkuju. Slyšel jsi, co se
stalo – než ses vrátil do města?“ Znovu ty odvíjející se obrazy:
dychtivý reportér, jeho vlídnost, obličej v blátě.
„Hrozný. Celý nádraží o tom eště furt mluvilo, když jsem
přijel.“ Zavrtěl hlavou. „Jak je na tom tvůj táta?“
„Špatně. Ale to jsem věděla, ještě než jsem dorazila.“
Z kapsy vesty vytáhl hodinky z lesknoucí se mosazi.
„To jsou mi novinky.“ Zlehka se zaklonila a všimla si, že má
nový i klobouk: světle šedá plsť, na které bude vidět špína po
prvním zoraném řádku. A uvědomila si, že nemá svou starou
křesadlovku, ale novou pušku. Winchestrovku. „Z tvých dopisů
jsem myslela…?“
Místo odpovědi opřel winchestrovku o kamenný sloupek.
„Podívejme se na tebe, Kerry MacGregorová. U tebe se nikdy
nic nezmění.“ Ukázal na předmět, který svírala u boku. „Dycky
s knížkou v ruce.“
Na okamžik zapomněla, že ji má s sebou, i když si celé od-
poledne mezi jednotlivými odmítnutími četla úryvky.
Knihy vám připomenou, že si ze svého života můžete udělat
to, co chcete, říkala slečna Hopsonová.
Kerry se při té vzpomínce zamračila. Protože to zkrátka
nebyla pravda.
Dearg zvedl koutek v úsměvu. „Takhle jsem si tě představo-
val, cos byla pryč. I se všema těma lidma, co tě zvou na plesy
a večírky – představoval jsem si tě s knížkou. Když se mi po
tobě hodně stejskalo.“
Věděla, že tím posledním přiznáním riskoval. Obrátit stý-
skalo se nám na mi. Jako když se rys převalí na záda a odhalí
měkké, zranitelné břicho.
Věnovala mu jeden z těch starých úsměvů – se vší tou
sladkou tíhou jejich dospívání: křídou psané vzkazy na bři-
dlicových tabulkách, věnečky z pomněnek a bosé nohy v po-
toce.
Už ale nebyla stejný člověk, jako když odjížděla.
 Sklopila oči k Wordsworthovi jako k nějakému štítu proti
jejímu vyzáblému, sinalému otci, proti propadající se střeše,
proti příchodu zimy.
Kniha. Proti tomu všemu. Pěkně žalostný štít.
„Patřila slečně Hopsonové,“ řekla mu. To Dearg ale samo-
zřejmě věděl.
„Jak se jí vede?“
„Zbožňuje učení na Barnardu. A život v New Yorku. Myslím,
že by řekla, že to stálo za ty roky navíc, co musela dát do toho,
aby tam mohla učit.“
„Pamatuju, jak ti nosila věci na čtení pro mámu, když byla
nemocná. Tehdy jsi začala mluvit jako vona. A přemejšlet jako
vona.“
Byla to pravda. Slečna Hopsonová Kerry dovolila začít chodit
do školy, když jí byly čtyři – protože se každý den smutně chou-
lila na schodech před jednotřídkou. Čtyři roky nato jí učitelka
začala půjčovat domů své vlastní knihy, které musela schová-
vat před otcem a četla je mamince, většinu času upoutané na
lůžko. Pro Kerry i její maminku to byla záchrana.
„Byla hodná,“ řekl Dearg ochraptěle.
Právě ta chraplavost v jeho hlase, další připomínka toho,
že spolu sdílejí minulost – a okolní hory –, Kerry přiměla, aby
se k němu otočila.
Modré oči nad opálenými tvářemi. Hrubá košile, podle hor-
ské tradice doma upředená, ručně barvená a tuhá – věci, které
jí ty dva roky, co byla pryč, chyběly. Věčné strniště, o odstín
tmavší než jeho vlasy. Na širokém čele se mu perlily krůpěje
potu. Musel ujít několik kilometrů, aby ji našel. Pravděpodobně
začal ve srubu, kde ho dvojčata nasměrovala k městu, a on pak
sledoval otisky jejích koupených bot.
Zaznamenal její pohled směrem k zámku. „Chtěla bys patřit
mezi ty lidi, co se tam ubytujou?“
„Jistěže ne.“
 Znovu si to ale představila: ženy v třpytivých šatech, s dlou-
hými šňůrami diamantů, rubínů a perel, scházející po dlouhých
schodech, které nikdy nebudou muset vytírat. Ženy, které celé
dopoledne nevařily tuříny a jejichž sukně byly lemované kraj-
kou, a ne stébly sena a kousky hnoje.
A pak přijdou muži s tvářemi nezvrásněnými léty strávený-
mi na slunci a mrazu, čisťounké rukávy jejich košil nepáchnou
udírnou, zkvašenou kukuřičnou kaší a sladovaným ječmenem.
Muži, kteří se ženám hluboce klanějí.
Dearg se zakabonil. „Dívaj se na nás spatra. Jako kdybysme
jenom proto, že nějakej parchant může skoupit pozemky jako
nějaký panstvo, my ostatní museli bejt verbež.“ Sršel z něj
vztek. „Chápeš, co se tady stalo, viď? Z nás lidí s farmama blíz-
ko výstavby velkýho Biltmoru se stala jenom vostuda, co je
potřeba vodklidit.“
„Nejsme žádná ostuda,“ prohlásila. „A neodejdeme.“
Přinutila se soustředit na to, co tu bylo vždycky a vždycky
to bylo její: na sytou zeleň jedlovců, na nekonečné prosévání
světla skrz břízy, které se chvěly a třásly a jen zřídkakdy stály
nehybně. Na ohnivé cukrové javory. Na hučení a burácení vo-
dopádů v dálce. Na vlhkost borovicového jehličí. Na pižmovou
hnilobu listí.
Milovala podzim tady v horách. A žádný cizí milionář, žádná
stavba zámků, žádný nemocný otec, rozpadající se farma ani
prudké změny jí to nemohli vzít.
Než odjela do New Yorku, málokdy jen tak stála jako teď – ne
když bylo třeba přinést vodu z potoka, dohníst těsto a uvařit na
ohni spirály jablečných slupek. I teď viděla Tullyin a Jurseyho
obličej s velkýma, vyhladovělýma očima a otce v posteli. Byla
to jediné, co stálo v cestě mezi její rodinou a plíživou, hladovou
zimou před nimi.
Mezi vrcholky hor se na okamžik vkradly poslední paprsky
denního světla a zahalily vápencové stěny Biltmoru do bledé,
téměř průsvitné modři. Modři ledu na vodopádech poblíž srubu.
Věže vrhaly na obrovský trávník dlouhé stíny. Což znamenalo,
že je čas jít.
Dearg jí s náhlou jemností z vlasů vytáhl kousek ztrouch-
nivělého dřeva.
„Na farmě všecko dobrý?“
„Střecha potřebuje nové krovy.“ Přinutila se zasmát. „Ale
tam potřebuje podepřít všechno, včetně mě.“
„Stačí říct.“ Upřeně se na ni zadíval a vypadal, jako by měl
na srdci ještě něco.
„Já vím. Děkuju.“
Natáhl ruku a dotkl se její čelisti. „To je pořádná modřina.“
„To nebyl on.“ Dearg ale musel vědět, že její otec už je na
modřiny příliš nemocný. „To ta jeho zadovka, vždycky kopala
hůř než mezek.“
„Mělas mě nechat, abych to zastřelil za tebe. Udělal bych
mnohem víc. Kdybys mě nechala.“
Visela mezi nimi stará otázka.
„Farmu neprodám. Na tom jsme se s tátou shodli už tenkrát.
Musím ale najít nějakou cestu dál.“
„Kdybys jenom nebyla tak zatraceně paličatá…“ Měl hezký,
silný, široký obličej, stejně jako celý zbytek těla. Voněl po dře-
věných třískách a borovici.
Zvedla dlaň k jeho paži. „Deargu. Jak se máš – jak se do­
opravdy máš?“
Odvrátil pohled, ale opřel se do její ruky, jako by potřeboval
cítit její blízkost.
Zkoumala jeho tvář. „Něco přede mnou tajíš.“
Viděla, jak svraštil obočí, když se to z něj snažila dostat.
Muže jste ale nemohli donutit mluvit, zvlášť když jste svou
zadovku nechali doma.
Přitiskl svou ruku na její. „My dva se tu furt snažíme vypěs-
tovat jídlo ze skály.“
Kerry se ještě jednou podívala k Biltmoru, kde teď uviděla
muže na koni. Kůň pomalu cválal od vstupní brány přes široký
trávník k domu, jako by ho jezdec brzdil, aby se domem mohl
plně kochat. Pak se muž s koněm rozplynuli v pohádce. Jako by
se měly rozhořet svíčky, jako by měla začít hrát hudba na něja-
kém královském plese – jako by měl začít nějaký nový příběh.
Jezdec se zastavil a prohlédl si modrý půlměsíc hor. Když
se otočil a všiml si jich, zvedl ruku a zamával. Potom jel dál.
Dearg si znovu odplivl. „Ze skály nic nevyroste.“
Svých dalších slov litovala ještě dříve, než je vyřkla: „Zámky
z ní očividně rostou.“
Okamžik ticha.
A pak to přišlo.
„Dva zatracený roky jsem čekal, až se z toho města vrátíš.“
Hlas měl zastřený. „Myslel jsem, že až se vrátíš… myslel jsem,
že spolu…“
„Já vím.“ Dotkla se jeho hrubé, drsné ruky. V New Yorku měla
z doteku téměř každé mužské ruky husí kůži, jak byli všichni na
večeřích a plesech hebcí, všichni ti synové bankéřů a právníků,
kteří v ruce nikdy nedrželi nic hrubšího než tenisovou raketu
nebo pálku na pólo. Dearg jí chyběl.
A přesto se jí zpátky doma stýskalo po širším světě, který
ve městě našla. Po věcech, které lidé věděli, četli a mysleli si.
„Mám právo vědět, co si myslíš,“ prohlásil Dearg a objal ji
kolem pasu.
Znovu se ozvalo vzdálené zahvízdání, slabé a dlouhé. Něko-
lik okamžiků se vlnilo směrem k ní a pak skrz ni, jako by svůj
rytmus vysokých a nízkých, krátkých a dlouhých tónů odpo-
zorovalo od zvlněné linie modrých kopců.
„Teď nemůžu, Deargu. Nemůžu ti odpovědět. Je mi líto.“
„Esi čekáš, až s tebou Vanderbilt vodcválá při západu slun-
ce…“
„Nebuď hloupý, Deargu.“
„Takže to je vono. Jsem moc hloupej.“
„Myslela jsem tím, abys nebyl směšný. Zrovna teď si nemů-
žu dovolit myslet na nic jiného než na to, jak přežít – jak se
postarat o člověka, kterého jsem se v dětství naučila nenávi-
dět. Jak sehnat jídlo. Jak zařídit, aby se nám střecha nezřítila
na hlavu. Mrzí mě to, Deargu, ale to je všechno, na co se teď
dokážu soustředit.“
Spustila ruku z jeho paže a odešla. Slunce už sklouzlo za
hory a rychle se snášela tma. Kerry se dala do běhu. Dusot jejích
kroků tlumilo borovicové jehličí a vlhké, jasně zbarvené listí.
Všude kolem se pohupovaly jedlovce. Vedle ní se horským
vavřínem vinul potok.
Znovu se ozvala píšťala vlaku. Její zvuk se chvíli vznášel
nad jedlovci a nesl se dál údolím. Zdejší starousedlíci ji pořád
vnímali jako něco nového, cizího a smutného. I jí dříve připa-
dala truchlivá.
Dnes jí ale zněla jako oznámení. Něco přichází. Možná něco
děsivého. Něco, co rachotí a burácí, co otřásá zemí jako vlak.
Změna. Změna, na kterou musí být připravená.
Vlak znovu zahvízdal. Zdálo se jí, že jak běží, slyší drnčení
jeho náprav, pístů a kol: Něco se blíží, blíží, blíží. Něco…
 JEDENÁCTÁ KAPITOLA

„Takže dnes se konečně dočkáme,“ přemítala Lilli. Oknem

v Battery Parku pronikalo ranní slunce a rozptylovalo na mra-
morové podlaze bílé okvětní lístky světla.
Emily se zachvěla. „Těším se, až nám George Biltmore uká-
že, ale musím říct, že jsem pořád otřesená z toho, co se stalo
na stanici. Ta…“
Nedokázala vyslovit slovo vražda.
Lilli litovala, že se neumí třást jako Emily. Nebo pro chudáka
Aarona Berkowitze plakat – také jako Emily. Místo toho se cítila
ochromená. Otupělá.
A vyděšená, což nebyla emoce, kterou by si připouštěla pří-
liš často.
Jistě, učinila určitá opatření. Podstoupila obrovské riziko
ve snaze zachránit rodinné jméno. Určila, jak se k té věci má
přistoupit. Ale toto…
Emily si k boku připnula delší, levou stranu sukně svého
jezdeckého obleku, aby mohla chodit, a narovnala se. „Předpo-
kládám, že jsi zachytila, co včera večer říkal pan Grant o tom,
že existují důvody podezírat několik mužů – a dokonce vyšet-
řit, do čeho by pan Berkowitz mohl být zapleten, že si na sebe
přivolal něco takového.“
Lilli se donutila přikývnout. „Chápu, že novináři někdy za-
cházejí příliš daleko. Policie nejspíš ví, co dělá.“
Emily se slabě zasmála. „Upřímně, Lils, nevzpomínám si,
kdy jsi naposledy uznala názor policie nebo nějaké jiné au-
tority.“
 Lilli se přinutila zklidnit dech a posunula si klobouk odváž-
něji na stranu. Co se stalo, stalo se, a ať už to dopadlo jakkoliv
zle, nesměla panikařit. Samozřejmě se od toho zcela distancuje.
Ale neuteče. „Pojďme na Biltmore, ano?“

Když procházely kolem recepce, zrovna u ní stála mladá žena

v modré keprové sukni a bílé halence – ne špatně padnoucí,
i když pár let z módy – a říkala: „Ano, rozumím. Nemáte pro
mě žádnou práci.“
Potom se vztyčenou hlavou odkráčela. Lilli ji sledovala
s uznáním. Tomu být bez prostředků se nedalo vždycky vy-
hnout, vypadat tak bylo ovšem neomluvitelné.
Mladé ženě kolem obličeje divoce vlály vlasy uvolněné z ja-
kéhosi druhu copu. Mohla by být celkem hezká – stačilo by ji
jen trochu uhladit a zušlechtit.
Od recepce odcházel také Madison Grant.
„A jsme rádi, že jste se k nám tuto sezónu znovu vrátil, pane
Grante!“ zavolal za ním recepční.
Grant promluvil hlasitěji, než bylo nutné, jako by chtěl, aby
to slyšela a vzala na vědomí celá hala včetně mladé horalky.
„Bohužel se mi nepodařilo přesvědčit ředitele, aby přijal další
zaměstnance.“
John Cabot se vedle něj zamračil. „Vždycky vstříc vlastním
zájmům, co?“ zabručel.
Pokud to ovšem Grant slyšel – což musel, když stál tak blíz-
ko –, nenechal si tím vzít úsměv z tváře.
„Pane Grante, to je od vás tak galantní, že jste té ubohé
horalce nabídl pomoc!“ rozplývala se Emily.
Všichni čtyři společně vyšli ze vstupních dveří hotelu, kde
na ně čekali jejich koně.
Grant se uvelebil na vytáhlém hnědákovi, který se Lilli nelí-
bil ze stejného důvodu, z jakého odmítla přinejmenším jednu
nabídku k sňatku: disproporční části těla. Nebyla sice povrch-
ní, očekávala však manžela nejen značně movitého, ale také
přiměřeně vypadajícího. Tolik toho snad nežádala.
„Udělal jsem jen to, co by udělal každý gentleman z dobré
rodiny,“ usmál se Grant. Ta poslední slova Johnu Cabotovi
předhodil jako výzvu.
„S Georgem se máme sejít u brány,“ byla Cabotova jediná
poznámka – jeho tón byl čím dál úsečnější, pomyslela si Lilli.
Kývla na podkoního, který se k ní blížil s mnohem lepším
zvířetem, než bylo to Grantovo. Alespoň nějaká úleva. Ani
u koní, ani u mužů nesnesla průměrnost.
Vložila nohu podkonímu do dlaní, jedním rychlým, lad-
ným pohybem se vyhoupla nahoru a prohlédla si oba muže
zezadu: Madisona Granta z dobré rodiny a s dokonalými,
vlezlými způsoby. Začínal jí jít na nervy. Naproti tomu tu byl
John Quincy Cabot – všimla si rodokmenu přímo ve jmé-
ně – s těmi jeho nepoddajnými vlasy, které mu věčně padaly
do oka, a s neodmyslitelnými novinami pod paží. Kdykoliv
konverzace vázla, raději se díval do nich, než aby se věnoval
ostatním.
Zřejmě pocházel z nějakého aristokratického bostonského
rodu z Beacon Hill – ačkoliv při její otázce na rodinu zbledl.
Nejdřív jí připadal celkem pohledný. Pak se jí ale začal zdát
podivně lhostejný. Jeho vzhled kvůli tomu poněkud zfádněl.
Když teď míjeli mladou ženu v modré sukni, pohlédl ke
krajnici.
Lilli naklonila hlavu na stranu. „Soucítíte s dámou v nesná-
zích, pane Cabote?“
Překvapeně se k ní otočil. „Eh… pardon?“
„S tou mladou ženou, kterou právě odmítli zaměstnat. Pan
Grant se tuším zmínil, že se zajímáte o těžký život a bídu ho-
ralů, oui?“
Jeho tvrdé, nečitelné oči se setkaly s jejími a ona v nich
uviděla hněv, který ji překvapil.
 Před nimi se objevil sám George Vanderbilt s rukou zved-
nutou na pozdrav.
Lilli mu gesto s úlevou oplatila, když vtom ze stínu vystou-
pila postava. Její kůň se lekl a otočil se.
„Musím s váma mluvit,“ ozval se tichý hlas. „Vo tom na sta-
nici.“
Lilli otočila koně a postavila se k tomu muži čelem – a pak
se rychle obrátila pryč. „Už nikdy se ke mně nepřibližujte na
veřejnosti. Ani nikde jinde. Nikdy. Už mě nezastavujte.“
Pobídla klisnu vpřed. Jedna ruka se jí nezvykle třásla. Při-
pojila se k ostatním a ani jednou se neohlédla.

Podél cesty a pod kamennými můstky zurčely potoky. Včerejší

šedivá obloha ustoupila zářivě… snad až safírové. Lilli se sot-
vakdy poddávala teatrálnosti, ovšem takto barevnou oblohu
ještě nikdy neviděla.
U brány, těsně před obrovským trávníkem, George Vander-
bilt pobídl koně. „Pan Olmsted doufal, že když navrhne tak
dlouhou a klikatou cestu, vyvolá tím jakési rostoucí očekávání
vedoucí“ – pokynul ostatním dopředu, kde se teď vynořil celý
dům – „k tomuto.“
Ohromené ticho.
A pak: „Je ne peux pas y croire,“ vydechla Lilli. Nemohu tomu
uvěřit.
Tady v tom zablešeném zapadákově v Appalačském poho-
ří… palác.
Ne že by nikdy předtím neviděla nic velkolepého. Ještě v do-
bách, kdy do jejich rodinných pokladen neomezeně proudily
peníze, objela nespočet panství ve francouzském údolí Rhôny
i v anglickém Derbyshiru. V dobách, kdy její nevysoký, tvrdo-
hlavý otec vládl přístavišti, jak někteří říkali, železnou pěstí:
Napoleon z New Orleans.
 Ale toto… toto bylo něco úplně jiného.
Na opačném konci zeleného prostranství vyrůstal čtyřpatrový
palác a kolem se jako mohutné stráže tyčily tmavomodré hory.
Všichni čtyři hosté George Vanderbilta seděli na koních
v ohromeném tichu.
„Mon Dieu,“ zamumlala nakonec Lilli.
Emily se v sedle málem postavila. „Je třikrát větší než Bílý
dům. George není z těch, kdo by se tím chlubil, ovšem já jako
jeho neteř to klidně udělat mohu. Panství se rozrostlo na víc
než čtyřicet tisíc hektarů, je to tak, Georgi? Šedesát pět krbů…“
„Můj architekt,“ přerušil ji Vanderbilt jemně a změnil téma,
„umí zrealizovat všechno, co jsem si usmyslel, a ještě mnohem
víc.“ Odmlčel se a zamračil. „Uměl. Uměl mnohem víc. Biltmore
vytvořil génius našeho zesnulého pana Hunta a krajinářská
vize pana Olmsteda.“
Lilli vmanévrovala svého koně vedle jeho. „Upřímnou sou-
strast, pane Vanderbilte. O smrti vašeho hlavního architekta
letos v létě jsem četla v novinách.“
„Richard Hunt pro mě byl jako otec. A mentor. Nejlepší ame-
rický architekt, jaký kdy žil. A myslím, že toto byl jeho nejoblí-
benější výtvor ze všech.“
Přiklusal k nim Madison Grant. „Prostě nádhera. Další pří-
klad toho, čeho dosáhla západní civilizace díky staletím zu-
šlechťování.“
John Cabot po Grantovi střelil pohledem. Jejich oči se na
okamžik střetly.
Jako odjištění zbraní, pomyslela si Lilli. Ale kvůli čemu přes-
ně?
Emily se rozzářila. „Georgi, je ještě velkolepější, než když
jsem ho viděla naposled.“
Dál jeli mlčky. Všichni čtyři hosté byli zaražení, a dokonce
i jejich hostitel vypadal znovu zaskočený velikostí svého domo-
va. Lilli se každých pár kroků snažila promluvit, ovšem žádná
z jejích obvyklých lichotek jí nepřipadala příhodná.
 Když zastavili a začali sesedat u hlavního vchodu s masiv-
ními kamennými lvy po obou stranách schodů, přerušila ticho
Emily. „Ach, Georgi.“ Oči se jí zalily slzami. „Tvé matce se to
bude tak líbit.“
„Dvě stě padesát pokojů, jak jsem četl v newyorských
plátcích,“ žasl Grant při slézání z koně. „Čtyřicet tři koupelen.
A úžasná ukázka vrozeného talentu a vkusu.“
„Omlouvám se, že vás tentokrát nemohu ubytovat v domě.
Interiér, jak uvidíte, ještě zdaleka není dokončený, všude jsou
tesaři. Mohu jen doufat, že je pro vás Battery Park dostaču-
jící.“
Z domu najednou vyrazil muž v plné livreji. „Jo, a já vám
dneska odvedu koně do stájí, pane Vanderbilte.“
„Moncriefe.“ Vanderbilt se obrátil k ostatním. „Toto je jeden
z neohrožených lokajů Biltmoru, původem z Glasgow. Moncrief
dočasně zastupuje najatého komorníka, pana Waltera Harvey-
ho, než dorazí z Londýna.“
„Problém je to zatrackaný mezidobí, pane. Stáj je samej kůň
a žádná ruka.“ Moncrief vyrazil dopředu tak rychle, až koně
vyplašil, a sáhl po otěžích.
U vchodu stála se zkříženýma rukama hospodyně v černých
šatech s kruhem stříbrných klíčů u pasu. Její pleť měla v té
záplavě černé barvu sražené smetany.
„Bojím se, jestli to bude fungovat,“ poznamenala. „Když
máme tak málo řádného personálu, že jsme nechali komor-
níkování a údržbu stájí na lidech, co si ani neumějí zavázat
tkaničky.“
Vanderbilt vyšel schody a přivítal se s ní. „Uvědomuji si, že
dokončování stavby je výzva. Slibuji vám ale, že až se Biltmore
House skutečně otevře, budete mít plný počet zaměstnanců.“
Obrátil se k ostatním. „Toto je paní Smytheová, prozatímní
hospodyně Biltmoru, než si nová hospodyně, kterou jsme na-
jali, paní Emily Kingová, vyřídí rodinné závazky a bude moci
přijet. Paní Smytheová k nám přijela z Liverpoolu v Anglii.“
 „Rodilá Liverpoolačka,“ přiznala a zpomalila, jako by ze
svého přízvuku žehlila zbytky severní Anglie, „i když v poslední
době jsem žila v Londýně.“
Vanderbilt jí potřásl rukou a vesele při tom zapumpoval
celou paží.
„Tohle nepůjde, pane.“ Podívala se na jejich spojené ruce
a pak na lokaje – jako by její kritika patřila obojímu. „Ten kluk
v sobě má pořádný kus ořecha.“
Vanderbilt se usmál. „Ale paní Smytheová…“ Počkal, až
Moncrief se dvěma koňskými otěžemi v každé ruce odklusá
z doslechu. Osm dlouhých nohou běželo po obou stranách jeho
vlastních, spíše krátkých končetin. „Někdo, kdo má s vedením
velkého panství takové zkušenosti jako vy, ho určitě dokáže
naučit, jak na to.“
„Průměrný člověk by se to naučit mohl, to ano. Ale Skot…“
Nechala to slovo zlověstně viset ve vzduchu.
„Aha. To je vaše hlavní námitka?“
„Hlavní. Ale seznam je dlouhý, pane.“ S odfrknutím zavrtě-
la hlavou k opačné straně prostranství, kde Moncriefa jeden
z koní, který zahlédl trávu, strhl z cesty a vzal s sebou i zbytek
zvířat.
„Ach tak. Chápu, že to není úroveň chování, na jakou jste
zvyklá, paní Smytheová. Úřadující komorník vláčený koňmi.“
„Nechci vám do toho mluvit, pane, ale z komorníka v sobě
zrovna moc nemá.“
Moncrief se celou svou vahou zapřel proti otěžím a nako-
nec koně přesvědčil, aby ho skrz porte cochere následovali
k rozlehlému nádvoří.
Lilli s úžasem zírala. Jejich hostitel sledoval její pohled.
„Komplex stájí. Z mého sídla v Bar Harboru brzy dorazí
několik plnokrevníků.“ Sledovali Moncriefa, jak v úhlopříč-
kách pobíhá sem a tam a mizí v klenutých vratech, prav-
děpodobně vedoucích do stájí. „A dalších párů rukou, jak
doufám.“
 Emily se otočila ke své přítelkyni. „Jen samotné stáje mají
přes jedenáct tisíc čtverečních metrů, Lil. A George do nich
umístí dvacet kočárů.“ Pak oslovila svého strýce. „Abys věděl,
Georgi, Lilli je velká jezdkyně. Ze stájí bude naprosto unesená.“
Lillin úsměv přelétl přes stáje a její přítelkyni Emily a na-
konec přistál na jejich hostiteli. „Nemohla bych být unesená
víc, než už jsem.“
Bylo jí jasné, že to byl přímý zásah. Vanderbilt zrudl jako
dítě a nejistě se uklonil, když hosty odváděl k hlavnímu vchodu.
Paní Smytheová rozrazila dvoukřídlé dveře dokořán, pětice
jimi prošla a čtyři z nich zalapali po dechu, zatímco hostitel
sledoval jejich obličeje.
Lilli se zatočila kolem dokola. Hleděla na široké kamenné
schodiště, které jakoby bez podpory stoupalo do obrovské věže,
na vysoké stropy – na velikost toho všeho.
V hale kolem nich proběhli čtyři muži, každý s kladivem,
šroubovákem nebo pilkou v ruce.
„Horní patra si prohlédneme později – pokud nám dá předák
svolení. Musel jsem najmout víc týmů, abych měl dům hotový
do Štědrého večera, kdy dorazí rodina.“
Emily mu stiskla paži. „Budeme z toho všichni nadšení,
Georgi.“
Madison Grant se loudavým krokem vydal vpřed. „Troufám
si říct, Cabote, že je tu dost místa na to, abyste mohl uvnitř
odehrát celý zápas.“
Emily naklonila hlavu. „Celý zápas?“
Grant kývl směrem ke Cabotovi. „Fotbalový, slečno Sloa-
neová. Jako absolvent Yaleu jsem byl u loňského zápasu mezi
Harvardem a Yalem, kterému se později začalo přezdívat tuším
‚masakr v Hampden Parku‘. Pokud si vzpomínám, pan Cabot si
tam udělal docela jméno.“
Cabot se otočil jen napůl. „Pravda je, že moje… životní okol-
nosti nabraly právě ten týden nečekaný obrat. Přiznám se, že si
z něj mnoho nepamatuji. A ani po tom netoužím.“
 Grant jako by ho neslyšel. „Tady Cabot uměl bránit lajnu,
jen co je pravda. Měli jste ho vidět, jak uměl použít smrtící
létající klín.“
Lilli si všimla, jak sebou Cabot při slově smrtící trhl. Jeho
reakci bylo těžké přehlédnout.
„Mohla bych vědět, jaká je role létajícího klínu,“ zeptala
se Emily, „aniž bych si musela vyslechnout vysvětlení celé té
příšerné hry?“
„Nejde to k ničemu přirovnat, že, Cabote? Soupeři se střet-
nou tváří v tvář. Občas je některý hráč vyloučen za přílišnou
brutalitu.“
Cabotův strnulý, temný profil prozrazoval, že pro něj kon-
verzace skončila.
Jejich hostitel byl očividně myšlenkami jinde. Hodnotil, co
všechno je ještě třeba dokončit, a fotbalový zápas ani Cabo-
tova zjevně násilná role v něm ho evidentně ani v nejmenším
nezajímaly.
„Já bych zase ráda věděla, co je to za místnost tam,“ ozvala
se Lilli. „Ten zázrak ze skla a slunečního světla.“
„To je zimní zahrada,“ pronesl Vanderbilt s posvátnou úctou.
Zavedl je do zapuštěné kruhové místnosti v přední části
domu. Nad hlavami se jim klenul skleněný strop a kolem mra-
morové fontány v jejím středu stály palmy, orchideje a ratanový
nábytek zalitý světlem.
„Jako by člověk vstoupil do tropů,“ žasla Lilli.
„Dělníci brzy zapojí vodu ve fontáně. Přestože…“ George
Vanderbilt se náhle zatvářil vážně, zaklonil hlavu a podíval se
k vrcholku skleněného stropu. „Přestože většina lidí tady v ho-
rách nemá přístup k tekoucí vodě na vaření. Ani na hygienu.“
Cabot se k němu připojil. „Upřímně řečeno, právě jsem pře-
mýšlel o tomtéž. Což… odpusťte mi… v žádném případě nemy-
slím jako kritiku vašeho Biltmoru.“
„Chtěl bych se právě na takové věci zaměřit.“ Vanderbiltův
pohled sklouzl ze stropu na Cabota. „Připomeňte mi, abych
vám u večeře pověděl o svých plánech ve spolupráci s koste-
lem Všech duší, který stavíme ve vesnici. Doufám, že pomůže
vyřešit potřeby horalů. Také bych rád financoval školy. A ocenil
bych vaše podněty k Institutu mladých mužů pro zdejší čer-
nošskou komunitu – možná jste ho ve vesnici viděl. Komuni-
ta čelí značné diskriminaci, takže obchody, přednáškový sál,
knihovna…“ chrlil ze sebe s rozzářenýma očima.
Filantropie, udělala si Lilli v duchu poznámku. Hory, umění
a filantropie, to všechno byly cesty k hostitelovu srdci. Sou-
část výzvy, jak upoutat pozornost George Vanderbilta: for-
my koketování, v nichž Lilli vynikala, tu totiž vycházely na-
prázdno.
Poté zamířili do velké hodovní síně. Zírala na stůl asi pro
čtyřicet lidí, na strop sahající do výše tří pater, na varhany,
jejichž píšťaly se táhly po jedné straně místnosti, na gobe-
líny, které vyplňovaly celou čelní stěnu a vypadaly příšerně
staře.
„Čtrnácté století,“ ozval se hostitel, než se stačila zeptat.
Emily tleskla rukama. „Tvoji lidé pro naši návštěvu zapálili
všechny tři krby. A dokonce tu je smyčcové kvarteto. To je tak
krásné, Georgi.“
Čtyři hudebníci poblíž krbů teď zvedli smyčce a sálem se
rozezněla skladba „Sheep May Safely Graze“.
Za nimi se ozvalo tiché zabručení. S rukama zkříženýma
na prsou tam stála paní Smytheová. „Musela jsem pokojské
poučit o správném způsobu rozdělávání ohně uvnitř. Personál,
který sem nepřijel z Anglie, vyrostl napůl v divočině, na mou
duši. Je to jako trénovat veverky.“
George Vanderbilt hospodyni poplácal po paži. „Jen tak
dál, paní Smytheová.“
Naznačil ostatním, aby ho následovali kolem několika dal-
ších velkých místností a podél gobelínové galerie.
Lilli kývla směrem ke gobelínům. „Jsou krásné,“ pochválila
je. Což i jí samotné znělo chabě.
 Připojil se k ní John Cabot. „Slyšel jsem, že pocházíte z New
Orleans.“
„Ano.“ Měla by se pokusit o něco přátelštějšího, koneckonců
vypadal lépe než Grant. O New Orleans se jí ale mluvit nechtělo.
Zvlášť ne teď.
Cabot chlad v jejím hlase zřejmě nezachytil. „Když jsem byl
před čtyřmi lety v prvním ročníku na Harvardu, několik z nás,
zaměstnanců Crimsonu…“ Zarazil se, jako by si vzpomněl na
něco strašlivého. Potom ale pokračoval. „Zajímali jsme se o je-
den případ v New Orleans. Týkal se smrti vašeho policejního
náčelníka a jejích brutálních následků.“
Naježila se, ale zhluboka se nadechla a zachovala lehký tón.
„S matkou teď bydlíme v New Yorku. New Orleans si připomí-
nat netoužíme.“
„Pokud si vzpomínám, náčelníkova vražda nebyla nikdy vy-
řešena. Myslím, že se jmenoval Hennessy.“
„Rozhodně vyřešena byla,“ odsekla bez přemýšlení.
Cabot se překvapeně zastavil. „Ta skupina Italů, kterou za-
tkli…“
„Byli pachatelé,“ řekla. „Mafiánská vendeta. Policejní náčel-
ník ty Italy těsně před smrtí jmenoval.“
Otevřel ústa a chtěl znovu promluvit, ovšem Lilli zvedla
ruku.
„Pane Cabote, před chvílí jste měl své důvody – jakkoliv se
přihlížejícím mohou zdát záhadné –, proč jste nechtěl disku-
tovat o fotbalovém zápase, při němž jste byl zřejmě vyloučen
za… co to bylo? Přílišná brutalita?“
Viděla, jak sebou trhl. „Takže snad dokážete respektovat mé
přání, abychom se zcela vyhnuli tématu New Orleans.“
Hlas jí vystoupal do výšky, jakou nezamýšlela, a byl slyši-
telný i přes zvuk strun. Ostatní se otočili a zírali, jako by na
její tváři viděli strach, který tak pečlivě skryla, když se to ráno
oblékala ven. Jako by viděli otázky týkající se jejího otce, které
v sobě nosila jako vnitřní zranění.
 Cabotova tvář znovu ztvrdla. „Jako by se stalo,“ pronesl tiše
a pak se strnule odvrátil.
Lilli si uvědomila, že v Johnu Quincym Cabotovi přítele ne-
získala.
 DVANÁCTÁ KAPITOLA

Lilli se uprostřed všech těch pohledů donutila k úsměvu –

okouzlujícímu a nonšalantnímu.
Cabot sepjal ruce za zády a soustředil se na něco jiného:
Sargentovu podobiznu Vanderbiltovy matky.
V další místnosti pokrývala všechny čtyři stěny ještě ne-
dostavěná dvoupatrová knihovna. Po obvodu se táhl balkón
přerušený pouze krbem, který vévodil jedné straně místnosti.
Uprostřed lešení se najednou zjevil Moncrief, v jedné ruce
talíř s jednohubkami a v druhé tác s flétnami šampaňského.
Vypadal jako ta dáma držící váhy spravedlnosti – bez pásky
přes oči a s rudou, pihovatou tváří. Lilli se nahlas rozesmála
a musela to zamaskovat kašlem.
„Astrachaňskej kaviár,“ vyhrkl lokaj. „A minitoastíky. A šam-
paňský Pommery. To nejlepší z nejlepšího. Dobrýho pomálu,
jak se povidá u nás doma.“
Paní Smytheová po jeho boku zbledla a kysele zašeptala:
„Příště bez toho komentáře o nápojích.“
„Víc než deset tisíc svazků,“ oznámila jim Emily. „Tolik se do
ní vejde, až bude hotová – a další tisíce jinde. Je to tak, Georgi?
Většinu z nich nechal převázat, aby literární série a skupiny la-
dily dohromady. Na takových věcech Georgeovi záleží.“ Poslední
poznámku dodala, jako by na tom bylo něco velice zvláštního,
i když roztomilého.
Vypadalo to, že ho to nijak neurazilo, otočil se a dotkl se
hřbetů několika knih – důvěrně, jako by to byli staří přátelé.
 Lilli se snažila tvářit co nejuchváceněji a nejohromeněji, ale
všechen ten nehybný, tichý papír a inkoust ji svíral. Jako by jí
někdo stáhl tkanice korzetu a zablokoval jí cestu ven na vzduch.
„Emily často zmiňuje,“ podařilo se jí ze sebe vysoukat, i když
jí bylo nevolno, „jak jste sečtělý a jaký máte ná… náročný vkus.“
Málem už řekla nákladný. Což byla také pravda, jen se to neříka-
lo nahlas. „Je od vás velice ušlechtilé vytvořit pomník knihám,
kterých si ceníte.“
Hostitel naklonil zamyšleně hlavu na stranu. „Pomník by
ovšem implikoval statické zvěčnění, kdežto knihy, jakmile je
přečteme, se stávají plně naší součástí.“
Emily na Lilli vrhla soucitný pohled. Její šíp tentokrát zjevně
minul nejen cíl, ale i celý terč.
Lilli přešla k tesanému krbu z černého mramoru. Ostatní
postoupili do středu knihovny a studovali malbu na stropě.
„Aurořin kočár,“ poučil je jejich hostitel, „od Pellegriniho. Je
to vlastně třináct samostatných pláten, i když, jak vidíte, jich
zatím bylo instalováno jen něko…“
Dveře do knihovny se rozlétly.
„Odpusťte, pane Vanderbilte.“ Na prahu stál muž a ztěžka
oddechoval. Jezdecké boty měl zablácené a po stranách mu
z nich trčelo přilepené listí.
Za dveřmi se pohnul stín druhého člověka.
Vanderbilt oslovil své hosty. „Někteří z vás už se včera setkali
se správcem mého panství, panem McNameem.“ Otočil se zpět
k nově příchozímu. „Pojďte dál, Charlesi.“
McNamee vyrazil rychle vpřed a vůbec si nevšímal bláta, kte-
ré za sebou trousil. „Za normálních okolností bych sem takhle
nevtrhl, ale mám problém s vetřelcem, který na panství přišel
hledat práci.“
„I když bych rád zaměstnal všechny schopné muže z hor do
posledního…“
„Odpusťte, ale tento, jistý Marco Bergamini, s sebou při­nesl…“
McNamee sáhl do kapsy saka a vytáhl malou obdélníkovou
kartičku, pomačkanou a ušpiněnou. Lilli si všimla ozdobného
V v její horní části.
Přistoupila k místu, odkud bylo vidět do gobelínové galerie.
Stál tam muž se širokými rameny, tmavou kšticí a hranatou če-
listí, nějakou dobu neoholený. Jeho kůže měla olivový nádech.
Když zvedl oči, s leknutím si uvědomila, že se s ním už setkala.
Byl to ten bandita z lesa, který popadl jejího koně.
McNamee za ní zatím vysvětloval: „Nechal bych ho vyvést,
jenže trval na tom, že jste mu to dal sám a nabídl mu práci. Prý
když jste byl v Itálii.“
„Jméno Marco Bergamini mi nic neříká.“
„Pak tedy ihned…“
„Není ovšem pochyb, že jde o moji vizitku.“ Vanderbilt na-
hlédl do gobelínové galerie a pak se usmál. „A ten jeho příběh…
Pensione DiGiacomo. Mladý Ital, který k pracovnímu nákresu
domu přidal vlastní linie a pak pronásledoval naši drožku, aby
nám nákres, o kterém si myslel, že jsme ho tam nechali omy-
lem, vrátil. Mimořádné. Je to už tolik let.“
„Ach tak. Takže pak…“
„Mluví pravdu. Ano, skutečně.“
„Chtěl bych však upozornit, že o něm téměř nic nevíme.
Má s sebou mnohem mladšího bratra. Předtím těžil kámen
v Pensylvánii.“
Madison Grant přistoupil blíž. „Vzhledem k probíhajícímu
vyšetřování nedávné vraždy na stanici bych řekl, že by tento
vetřelec mohl být…“
„Jedním z podezřelých,“ dokončil za něj Cabot. „Ačkoliv
zatím nebyly nalezeny žádné důkazy, které by na tohoto muže
ukazovaly víc než na… kohokoliv z nás ostatních.“ Zabodl do
Granta ostrý a tvrdý pohled. „Kteří by možná udělali cokoliv,
aby si zachránili pověst.“
Určitě tím nechtěl naznačit, že by Madison Grant měl být
považován za podezřelého.
 Grant zvedl jeden koutek úst, ale oči se mu zúžily. „Nevinný,
dokud mu není vina prokázána, samozřejmě. Taková… bruta-
lita může vycházet téměř odkudkoliv.“
Cabot sebou při důrazu na to jediné slovo trhl.
„Ačkoliv nepředstírejme,“ pokračoval Grant, „že některé
kategorie lidí nejsou ke zločinu náchylnější než jiné.“
McNamee si odkašlal. „Pokud jde o tu tragédii, náhodou
vím, že šerif dnes pana Bergaminiho brzy ráno odvedl k výsle-
chu. Mohu vám říct, že je buď vynikající herec, což je docela
dobře možné, nebo byl skutečně v šoku, když se o té smrti na
nádraží dozvěděl. Zda ho úřady v tuto chvíli považují za vážně
podezřelého, to netuším.“
Cizinec v gobelínové galerii se znovu pohnul.
Vizitka nevizitka, toho banditu každou chvíli vypoklonkují,
pomyslela si Lilli.
Vanderbilt se zadíval na strop knihovny. „Bylo to v létě, kdy
jsem v Benátkách objevil Pellegriniho dílo, než jsem se vydal
dál na jih. Věřím, že bych ve Florencii zůstal navždy, obklopen
jen uměním a řekou Arno – kdybych už předtím nenašel tyto
hory. Mé vlastní plátno.“
Zůstal stát s rukama za zády a očima upřenýma na napůl
připevněné mistrovské dílo na stropě. „Víte, má zásluhu na
konečné podobě domu. Hunt byl k jeho návrhům zpočátku
skeptický, ale nakonec jich několik zapracoval.“
Nikdo nepromluvil, zatímco hostitel stále hleděl vzhůru.
„Pane McNamee, celý život je riziko.“
„Ano… pane.“
Vanderbilt vešel do gobelínové galerie. „Vítejte na Biltmoru,
pane Bergamini. Od Florencie jste byl v Pensylvánii?“
„Já i můj bratr,“ odpověděl muž. Odmlčel se, jako by počítal.
„Tři roky od odjezdu z Itálie.“
„Aha. Tak tedy vítejte také v nejkrásnějších horách světa.
A jak si podle vás, mohu-li se zeptat, vede skutečný Biltmore
House ve srovnání s náčrtem, který jste, pokud mě paměť ne-
klame, pomohl zdokonalit?“
„Spettacolare. Veramente.“
Vanderbilt muže poplácal po rameni. „Jsem rád, že si to
myslíte. Tady pan McNamee vám na panství najde místo, po-
kud chcete. A také vám pomůže najít ubytování s některými
dalšími zaměstnanci.“
„Grazie. Grazie mille,“ řekl muž. Zpoza jeho zad přibelhal
tmavovlasý chlapec.
„To je můj bratr. Carlo.“ Pak spěšně dodal: „Je mu osm let
a je hodný a tichý, když musím odejít do práce.“
Odmlka. „Pane McNamee, zjistěte prosím, jestli tu je něja-
ká vesnická škola, kterou by Carlo mohl přes den navštěvovat.
Pane Bergamini, odpusťte mi, mám tu hosty. Mimochodem,
jsem rád, že jste mě po všech těch letech vzal za slovo a zamířil
na Biltmore.“
Bandita Georgi Vanderbiltovi znovu potřásl rukou a nabídl
Lilli další pohled na svůj obličej. Jak se ovšem spolu s bratrem
vzdaloval, scéna jí před očima ztmavla.
Najednou měla pocit, že padá. Zpět v čase, zpět tam, na co
se tak usilovně snažila zapomenout.
Viděla ulici osvětlenou mihotavým světlem plynových
lamp – a blížícími se pochodněmi. Železné balkóny šplhaly je-
den na druhý, jako by chtěly uniknout žáru zespoda. Pochodně
zaplavily ulice jako hořící řeky.
A pak viděla dítě. Snažilo se doběhnout muže, který mlátil
rukama, rval se a křičel nějaké jméno, zatímco ho výtržníci táhli
pryč. Viděla dítě a muže, kteří mohli být právě tito dva v gobelí-
nové galerii George Vanderbilta. Ale to přece není možné. Jaká
je pravděpodobnost?
„Pojď od toho okna, Lilli,“ prosil ji otec toho večera před
čtyřmi lety.
Ona tam ale pořád stála a dívala se.
 Hleděla dolů, jak tam dítě sedí samotné na ulici a pláče. Pak
si ho hodil na ramena podsaditý muž a štěkl na něj, ať je zticha.
Chlapec ale vzlykal a volal něco v cizí řeči.
Lilli si pořád dokázala vybavit dětské oči a hrůzu v nich, když
s ním muž mrštil na dlažbu.
 TŘINÁCTÁ KAPITOLA

Nicovy oči Sala pronásledovaly ve snech. Malý Nico, vyčerpa-

ný a vyděšený, když se tu noc během hodin hrůzy škrábal po
schodech činžovního domu, kolem točitých zábradlí z tepa-
ného železa.
Sal Nica pevně objímal, když se spolu krčili v uličce za řadami
přepravních beden. Přes kontejnery pronikal jen proužek svět-
la, ale Sal i v té roztříštěné tmě viděl důvěru v Nicových očích.
„Mi fido di te,“ zašeptal Nico něžným, zastřeným hlasem.
Věřím ti.
Nico věřil, že je bratrova síla dokáže bezpečně provést da-
vem volajícím po krvi.
Dav se ke sloupu beden, kde se krčili, nahrnul tak blízko,
že Sal cítil pach potu a bourbonu. Sám by možná zariskoval
a pokusil se je nějak obejít. Sám by mohl zkusil utéct.
Nebyl tu ale nikdo, kdo by ochránil jeho bratra.
Výkřiky ve tmě, slova utopená v dusotu kroků, syčení po-
chodní, zvířecké vrčení rozzuřených mužů. Náraz kovu o sklo:
museli strhnout a zničit pouliční lampu o pár metrů dál.
A pak se hromada jejich beden zřítila na zem. Praskot lá-
majícího se dřeva.
„Chyťte je!“ zavelel hlas za jednou pochodní.
Sal vyskočil na nohy. „Nico!“ Natáhl se, aby bratra udržel,
a máchl pravou pěstí do tmy.
Viděl sám sebe, jak drží Nica, zatímco jeho táhnou směrem
k vězení. Kopání do břicha, do slabin, do hrudi. Bratra mu vy-
trhli z náruče.
 Ale ty Nicovy oči, ta důvěra, která v nich stále byla, když se
natahoval po Salovi…
Mi fido di te.

Sal nadskočil, když rytmus jeho práce najednou přerušila

ruka na jeho rameni. V hlavě se mu právě znovu odvíjela
vzpomínka a byl příliš ponořený do svých myšlenek, než
aby slyšel hlas.
Ruka na rameni patřila jednomu z dělníků tmavší ple-
ti, chlapíkovi jménem Bratchett. Měl pouze jednu zdravou
paži, druhá mu sloužila jen k přidržování věcí. Sal si ovšem
všiml, že i s jednou rukou toho napracoval a zvedl víc než
ostatní muži se dvěma. Teď ukazoval bradou k místu, kde
vedoucí lesní čety, Němec, shromažďoval muže u právě vysa-
zené břízy. Sal si přehodil lopatu přes rameno a přidal se ke
skupině.
„Máme tu dva nové členy party,“ oznámil jim Schenck se
silným přízvukem. „Oba nastoupili tento týden, ale možná
jste se s nimi ještě nepotkali. Jeden dělal na Přístupové ces-
tě a druhý u Bassova rybníka. Ten po mojí pravici je Marco
Bergamini.“
Sal uslyšel, jak to mezi nimi zašumělo. Některé oči na něj
hleděly nepřátelsky. Nemělo smysl snažit se vydávat za ne-Ita-
la, když už Vanderbiltovi ukázal vizitku a povyprávěl historku
z Florencie. I tak ale musí vystupovat pod falešným jménem,
tím spíš teď, když zabili Berkowitze.
Kdoví, co se kdo dozvěděl o kauze, kterou měl reportér
v plánu odhalit? Zřejmě ale věděl dost na to, že byl ochoten
zabíjet, jen aby mu v tom zabránil. Zda věděl i o Salově roli, to
se teprve uvidí. Přesto šerif očividně nevěřil ničemu, co se mu
Sal snažil vysvětlit, a díval se na něj jako na dítě, které tvrdí,
že má pod postelí bubáky.
 „Talián,“ zamumlal jeden z lesníků.
Ostatní se ale jen opřeli o lopaty a kývli na něj – byl to ten
typ mužů, kteří si udělají názor, až ho uvidí v akci. Sal věděl,
že jejich respekt si vyslouží tím, že vezme za svůj konec pily.
„A tohle vlevo je Dearg Tate. Je tu sice nový, ale tyhle hory
zná skvěle.“
Skfěle, vyslovil to Schenck. Jeho přízvuk byl pro Sala téměř
stejně těžko srozumitelný jako řeč místních horalů. Protože ale
Schenck patřil ke „starým přistěhovalcům“ ze západní Evropy,
byl jeho německý původ zřejmě přijatelný. A také měl pleť bílou
jako drcený česnek.
Dearg Tate si hřbetem ruky otřel prošedivělé vousy na bradě
a kývl na několik mužů ve skupině.
„No teda, Deargu,“ ozval se jeden starší muž. Pohladil si
huňatý plnovous a vyplivl tabák do strany. „Myslel jsem, že ty
budeš ten poslední, co půjde dělat pro Vanderbilta. Poslední
roky sis hodně bral do huby lidi, co se – jaks to řek? – upsali
ďáblu.“
Tate, už tak velký, se ještě víc napřímil. „Vypadá to, že jsem
změnil názor.“
„Vypadá to, že ho za něho změnil někdo jinej,“ zabručel muž
v plstěném klobouku, na jedné straně otrhaném tak, jako by
ho rozkousal pes.
Starší muž si znovu odplivl. „Stejně jako my ostatní sis spo-
čítal, že je lepší dostávat pravidelně zaplaceno, než se starat, co
si na tvoji mizernou úrodu nachystalo počasí, vysoká a brouci.
Akorát že je tu jedna věc: nikdo z nás až na tebe neřek, že jít
sem hledat práci je zbabělý.“
Tate vypjal hruď.
Bratchett se postavil před něj. „No tak ses rozhod spolknout
pýchu a dojít si říct vo práci. No a co?“
„Vo nic jsem si říct nepřišel.“
„Hele, klídek.“ Bratchett zvedl dlaň a chtěl Tatea zatlačit
o krok zpět.
 Tate jeho ruku odstrčil. Otočil se na Sala a pak zpátky na
Bratchetta. „Ty s Ellou jste mně a mojí rodině za ty roky tu a tam
vypomohli, ale nemysli si, že to z nás dělá kamarády.“
Bratchett se opřel o lopatu. „Něco takovýho bych si nemys­
lel ani ve snu.“ Mrkl stranou na Sala. „Náš pozemek roky leží
naproti tomu vašemu a možná jsme zažili spoustu hladovejch
let, ale proč by to z nás mělo dělat nějaký kamarády?“
Tate se rozmáchl krumpáčem nad hlavou a udeřil do ská-
ly takovou silou, až se ostatní muži na kopci otočili. Zvuk se
rozlehl po celém lese. Schenck, který o pár metrů dál mluvil
s jiným dělníkem, se obrátil v sedle.
„S takovou silou bysme zvládli vysázet celej les.“ Bratchett
mrkl na ostatní muže a trhl hlavou směrem k Tateovi. „A s tako-
vou zuřivostí bysme nejspíš všichni skončili svalený v jamách
na stromy.“
Nad pahorkem zaduněl smích. Když Tate odcházel pryč,
měla většina mužů sklopené hlavy a vyhýbala se mu pohledem.
Bratchett si rukávem otřel pot. „Neber si to nijak osobně,
Bergamini. Dearg byl druhej nejmladší z dvanácti. Na nějakou
dobu odsud odešel dělat do přádelny ve Whitnelu, na východ
vod hor. Nechal se najmout jako náborovej agent. Vrátil se te-
prve nedávno a zůstala v něm spousta hořkosti a žluči.“
O tom Sal něco věděl. „On byl farmář, ne?“
Bratchett pokrčil jedno rameno. „Jako každej v těchhle ho-
rách. Nějakej tabák, zelenina a pšenice. Hodně kukuřice. Pra-
sata. Bouda na solení masa. Ale něco ti řeknu. Farmaření mu
nikdy k srdci nepřirostlo.“
Sal zabořil lopatu do černé jílovité půdy, ve které se pro jed-
nou neskrýval žádný kámen. „Ano, ten odpor znám.“
„Počítám, že teďka mu hnulo žlučí, že musí dělat pro cizáky,
který nenávidí, protože jsou každým dnem bohatší. A mož-
ná i to, že musí dělat s takovejma, jako jsme my dva. Ne všu-
de v týhle zemi dávají bělochy do pracovních čet s lidma jako
my.“
 Bratchett odhodil další lopatu hlíny. „Pro půlku chlapů
v těch­hle horách, možná už pro většinu, je těžký vodmítnout
stálej plat, zvlášť po panice na burze před pár lety. Když se
to srovná s tím, jak má člověk strach z počasí nebo vo zdraví
dobytka nebo jestli se zem nevyčerpala, tady aspoň dostane
zaplaceno, ať se děje, co se děje.“
Sal znovu zabořil lopatu do hlíny a vybavil si Sicílii a vy-
prahlou půdu v citroníkovém háji za jejich chatrčí s červenými
šindeli. Zešedlou a vysušenou mnoha lety pěstování citrusů,
bez hnojiva od statkářových koní, které přestal chovat.
Schenck, drobný muž, sledoval napětí ve své četě a nervózně
si kroutil jeden konec kníru. „Tak dost. V této četě nechci vidět
žádné rozbroje.“
Tak tost. Šádné rrrozbrrroje.
Když Sal skočil do jámy vedle té Bratchettovy, Tate se jejich
směrem zamračil.
Muž tmavé pleti vedle Sala byl ovšem zaneprázdněný nará-
žením hlavice krumpáče zpátky na násadu. Pokud si zamračení
vůbec všiml, ignoroval ho.

V poledne, když slunce proniklo skrz poslední břízy, které byly

ještě pořád oděné do listí, vytáhl starší muž s žíhaným plno-
vousem z potoka ešus s obědem. Prohrabal ho, našel něco, co
Salovi připadalo jako koule z hnědé kukuřičné mouky, a celou
si ji strčil do úst.
„Psí koule,“ osvětlil Salovi s plnými ústy.
Sal viděl chudobu lidí tady v horách – bylo to podobné jako
doma v Palermu. Podíval se na Bratchetta s vytřeštěnýma oči-
ma. „Psí koule? To jsou opravdu…?“
Bratchett se uchechtl. „Není to ze psa.“
Bez oběda a bez peněz, které utratil za penzion ve vesnici,
kde teď byl Nico, si Sal lehl na zem a pozoroval, jak se mezi
červenými javory pohupují zelené jedlovce. Bratchett do něj
šťouchl. „Už toho pstruha nemůžu. Moje žena Ella mi dala po-
řádnýho macka.“
Sal se vší přesvědčivostí, kterou dokázal posbírat, zavrtěl
hlavou. „Nemám hlad.“ A pak o něco upřímněji dodal: „Nemohl
bych si od tebe vzít jídlo.“
„Ella nemá ráda, když jejím jídlem plejtvám.“
Bylo jasné, že to Bratchett říká ze soucitu, ale Sal byl hla-
dový.
„Já ti děkuji. Grazie.“ Zhltl pstruha na čtyři sousta a styděl
se za to, jak špatně svůj hlad maskoval. Alespoň že má přijít
výplata. A možná to Bratchettovi bude moct nějak oplatit.
Dlaněmi nabral vodu z potoka. Ledově studená voda chut-
nala sladce, jako by do ní prosákla chuť letních pryskyřníků.
„Pro každý ještě hlubší jámy,“ přikázal jim Schenck, když
projížděl kolem. Při jízdě na koni byl jeho přízvuk ještě vý-
raznější, jako by mu výslovnost v angličtině a ovládání zví-
řete zaměstnávaly stejnou část mozku. „A nezapomeňte, ne
v řadě.“
Sal skočil do jámy, kterou kopal, napřáhl se krumpáčem
a rozbil kámen. I sicilská půda byla plná kamení – sopečných
hornin. Vinaři, jimž patřily stupňovité pozemky zvedající se
v kopcích nad citrusovými háji jeho matky, tvrdili, že pórovitos-
ti sopečné půdy vděčí za dobře zavlažované hrozny i v suchých
letech a za jedinečná vína.
To ale byli lidé, kteří za obdělávání svých hektarů platili
jiným lidem. Pro Sala byla půda vždy jen nepřítel, se kterým
je třeba bojovat.
Najednou se ozval Bratchett: „Wolfe včera chodil po městě
a chtěl zavřít Linga Yonga, jenže neměl dost důkazů. Kterýho
z nás myslíš, že vodvlečou jako dalšího?“
Sal naházel do jámy rašelinový mech a ztvrdlý kravský hnůj.
„Já jsem Sicilan, to mi asi moc nepomůže.“
„To máš teda recht.“ Bratchettův pohled byl ale stále laskavý.
 „Byl jsem v tom vlaku,“ dodal Sal. „A na nádraží. Kvůli tomu
jsem se dostal na seznam sledovaných.“
Bratchett se krátce narovnal. „Jo. To jsme dva.“
„Ty? Ale ty tu žiješ mnoho let, ano?“
Bratchett si pravou rukou vyhrnul levý rukáv a pak, s volně
visící zmrzačenou levačkou, si pomocí zubů vyhrnul pravý ru-
káv. Bradou ukázal na své paže. „Tudlenctu barvu neschovám.
Ne před těma, co s ní maj problém.“
Sal ho zkoumal. „Takže jsme si podobní.“
Bratchett zvedl jeden koutek úst. „Vážně?“
„Muži s podezřením.“
Bratchett se zasmál. „Podezřelí chlapi. Jo. To jsme my.“ Po-
sunul si klobouk z čela. „A možná i to, co řikáš ty, chlapi s po-
dezřením. Mám totiž svoje teorie vo tom, kdo co schovává.“
Sal zvedl hlas směrem k Bratchettovi ve vedlejší díře. „Ten
Tate, on nemá rád nově příchozí? Majitele Biltmoru?“
Najednou se nad jeho jámou tyčil sám Dearg Tate. „Zaslech
jsem svý zatracený jméno.“
Bratchett dál v pravidelném rytmu zabíral lopatou a držel
si veselý tón. „Vrať se k práci, Tate.“
Sal se celé dopoledne držel na uzdě, jenže teď mu ta uzda
začala pomalu klouzat z rukou. Zvedl oči od skály, kterou právě
rozbil, a přehodil si lopatu přes rameno. „Na Sicílii, když muž…“
„Vypadám snad, že mě zajímá nějaká pitomá Sicílie?“ od-
sekl Tate.
Bratchett zavrtěl hlavou.
Kvůli němu se Sal přinutil vrátit ke kopání. „Ne, nezajímá.
K tvé škodě.“
Sal uslyšel zakřupání kamenité půdy, když vedle něj Tate
přistál v díře. Otočil se a uviděl, jak k nim Bratchett přiskočil
a škubl s Tatem za límec dozadu.
„Brzdi, Tate. Přemejšlej. Schenck vás voba vyhodí a ty se
vrátíš k pletí tuřínů.“
Tate si odplivl. „Kontaminace.“
 Bratchett měl jednu ruku položenou na Tateově hrudi, aby
ho udržel na místě. „Kdo by to byl řek, že budeš znát takový
vznešený slovo. Celejch pět slabik.“
Když Tatea táhli zpět dva další muži, Sal cvrnkl do nevidi-
telné čepice. „Skvělá země, tahle Amerika.“ A myslel to vážně.
Pak se ale zaslechl, jak dodává: „Místo, kde se z kontaminace
stává Američan. Brzy budeme Američané všichni dohromady,
ano? Znak výtečné země.“
Tate setřásl muže, kteří ho drželi za lokty, a otočil se k Sa-
lovi. „Poslouchej mě, Taliáne. Myslíš, že nikdo neviděl, jaks na
stanici mluvil s Kerry MacGregorovou? První, co slyším, když
se vrátím do města, je, jak ses s ní vybavoval, jako bys na to
měl nějaký právo.“
Sal dobromyslně pokrčil rameny. „Má Sicilany ráda, ano?“
Tate se rozběhl, natáhl ruce a už už sahal Salovi po krku.
Bratchett spustil ramena dolů, zasáhl Tatea do bránice a poslal
ho k zemi.
Schenck při Tateově vzteklém výkřiku a zadunění při dopa-
du jeho těla otočil koně a dojel k nim. „So to má snamenat?“
Bratchett natáhl ruku k Tateovi. „Kraj jámy je po tom vče-
rejším dešti jenom trochu kluzkej. Žádnej důvod ke starostem,
pane Schencku.“
Rozzuřený Tate se s rudým obličejem vyškrábal na nohy.
Na Sala se ani nepodíval. Bylo ale jasné, komu jsou jeho tichá,
hrozivá slova určena. „Některý jsou tady podezřelí z vraždy.
Některý maj ke starostem zatraceně dobrej důvod.“
Když se Sal vrátil ke své lopatě, uslyšel v hlavě matčin hlas,
stejně zřetelně, jako když naposledy stála, zkroucená bolestí.
Ve vzduchu byl cítit trh: oregano, máta a rozmarýn, mandle,
pistácie a piniové oříšky, citróny a sušená rajčata. Klesla k zemi
a promluvila k němu.
Zapřísahám tě, synku, chraň našeho malého Nica. Jsi silný.
Máš velké a dobré srdce. Musíš mi to slíbit.
Zavřel při té vzpomínce oči.
 Teď měli s Nicem šanci začít v této zemi znovu od začátku.
Ale i tady ho znovu obklopovalo podezření. Teď byl kromě
Hennessyho vraždy v New Orleans v hledáčku i kvůli vraždě
na nádraží.
A kvůli té vraždě policejního náčelníka před čtyřmi lety ho
klidně mohli vystopovat až sem.
S mlhou na tváři zvedl oči k prstenci zahalených modrých
hor. Možná je toto místo útočištěm. Bezpečným přístavem.
Možná tu bude konečně moct splnit svůj slib, že Nica ochrání.
Nebo by to mohlo být místo, kde ho nakonec chytí.
Smrt slibu. Konečná stanice.
 ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

Když Kerry stoupala s Tully a Jurseym po Patton Avenue do

centra Ashevillu, připadalo jí, jako by se jí podzimní změť ba-
rev obklopující město vysmívala, že se nemůže připojit k jejich
velkolepému večírku. Nebyla pozvaná, stejně jako Popelka z po-
hádkové knížky dvojčat.
Jenže Popelka se nemusela starat o dva mladší sourozence.
Stačilo jí jen okouzlit prince.
Majitel obchodu se smíšeným zbožím v Bestu – nyní Bilt­
more Junction – zavrtěl hlavou. Po panice na burze před pár
rokama nastaly těžký časy. Zaměstnal bych vás, kdybych moh.
Všichni majitelé obchodů po celém Ashevillu jí říkali po-
dobné věci:
Od recese v třiadevadesátém…
Zkuste to o kousek dál v ulici… Ptala jste se v…?
Tully k ní zvedla své kulaté oči. Vlasy jí trčely z copu a přes
rameno nesla velký vyboulený pytel, který občas poplácala.
Neprozradila, co v něm má. Bylo jí třináct a byla zodpovědná
až běda, nejspíš si zasloužila mít pár svých malých tajemství.
Kerry jí uhladila vlasy. „Ty máš hlad, Tuls. A nechceš mi to
říct.“
Zato Jursey se na Kerry pověsil, jako by se už nedokázal
udržet na nohou. „Snědl bych divočáka. Celýho.“
Tully na něj zamrkala. „To by si ses se mnou nepodělil?“
„By ses,“ opravila ji Kerry. „To by ses nepodělil.“
Jursey našpulil rty a vyfoukl vzduch. „No jo. Jako kdyby dvoj-
če mělo na výběr, esi se podělí, nebo ne.“
 Kerry vytáhla z kapsy, kterou měla našitou na vnitřní straně
sukně, dvě tvrdé housky a podala je sourozencům.
Jursey se zakousl do té své a pak provinile zamrkal. „A co
ty?“
Kerry mávla rukou. „Já nemám hlad, zlatíčko.“ Což byla zčás-
ti pravda, ale jen proto, že spolu s počtem odmítnutí rostla i její
nevolnost. „Možná byste měli radši utíkat zpátky na farmu. Je
možné, že se tu ještě nějakou dobu zdržím.“
Tully uždibovala housku a nad něčím dumala. „Teta Rema
nastoupila do nový práce v kuchyni. Možná budou mít něco
na Bilt…“
Kerry zvedla ruku. „A mají štěstí, že Remu mají.“
„Proč nechceš ani slyšet už jenom to samotný jméno Bilt-
more?“
„Zkrátka ho poslední dobou slýchám až moc často.“ Kerry
se zarazila. Dvojčata se nepotřebovala nakazit její záští. Proto-
že zášť, jakmile se dostane pod kůži, začne hnisat, jak věděla.
A šířit se dál. „Je spousta jiných míst, kde mě zaměstnají.“
Jurseyho obličej se rozzářil očekáváním. „Kam máš namí-
řený teďkonc?“
Tully byla sice jen o dvě minuty starší než její dvojče, ale
zato o několik let skeptičtější. „Takhle skleslou jsem tě moc-
krát neviděla.“
Kerry si zrovna vybavila své hodiny na Barnardu. Vzpomí-
nala na pyšný úsměv slečny Hopsonové, když se občas míjely
na chodbách s vysokými stropy. Otevřel se jí tam svět poezie:
Wordsworth, Spenser a Tennyson. Rozebírání, proč se báseň
vznáší: její aliterace, asonance, rytmy, někdy i její rýmy. Obrazy,
které báseň maluje.
Obrazy polí a útesů, hájků a mýtin, které ve mně tak často
vyvolávaly stesk po mých domovských horách, připomněla si
Kerry.
Napadlo ji, že dospělý život možná není ani tak o nalezení
svého dokonalého místa ve světě, ale spíš o stesku po všech
těch vzdálených místech a lidech, které člověk miluje – a o tom
naučit se dívat na místo, kde jste teď, skrz dlouhý okulár vděč-
nosti, jak by řekla Rema.
Pohladila dvojčata po hlavě. „Dělání si starostí nechte na
mně.“ Vytáhla z kapsy sukně dva centy, které předchozí večer
našla doma, když otci znovu převlékala ušpiněné ložní prádlo:
veškerá hotovost, kterou měli. „Jděte si koupit bonbóny. Já se
rychle zastavím tady v tom obchodním domě a za chviličku se
sejdeme zpátky tady.“
Jursey s mincí v ruce vyrazil vpřed, ale Tully zaváhala. „Furt
si děláš starosti s tím na nádraží. A musíš myslet na nás. Neza-
čínáš se už nervovat?“
Kerry sestru cvrnkla do brady. „Jsme přece MacGregorovi,
ne?“
Tully se zakřenila a s pohvizdováním se vydala za bratrem.
Což bylo jen dobře, protože Kerry se ve skutečnosti nervovala
tak, že málem vyvrhla snídani. A to měla jen hrst křížal a kousek
napůl shnilé brambory.
Zastavila se na prahu Bon Marché a prohlédla si figuríny
ve směšných pózách: Hřbet ruky na čele. Ruce nad hlavou,
obě dlaně rovnoběžně s oblohou. Hedvábí jejich šatů se lesklo
v dlouhých splývavých záhybech. Záda měla posetá perleťo-
vými knoflíky.
Jedna pořádná procházka lesem a hedvábí by se roztřepilo
na nitky.
V jedné polovině obchodu byly vystaveny šaty s tak nadý-
chanými rukávy a úzkým pasem, jako by je na sobě měla vážka.
V druhé polovině visely pruhované vesty pro muže, kteří nebyli
zdejší a víc se zajímali o módu než o to, jak naštípat pořádnou
hromadu dřeva. Na jednom stole ležely hřebeny z želvoviny
a šňůry perel, očividně určené k zapletení do složitých účesů.
Všechny prodavačky Kerry připadaly jako Gibsonovy model-
ky: pas stažený korzetem, vysoký naškrobený límec a vyčesané
vlasy s drobnými kudrlinkami kolem obličeje. Přejela rukou po
svých vlasech, které se jí uvolňovaly z matčiných napůl zrezivě-
lých sponek. Pěšky z farmy a pak přes Best to bylo víc než šest
kilometrů – když nepočítala to, že dnes prošla celý Asheville.
Její rozcuchaný účes byl jen symbolem těch mnohem horších
věcí, na kterých skutečně záleželo: hroutící se střechy, nemoc-
ného otce a ubohých tří slepic, které jim zbyly. A příchodu zimy
a příliš malých zásob kukuřice, tuřínu a brambor na to, aby
jim vydržely.
Sukně se jí ztuha pohupovala nad mramorovou podlahou.
Cítila, jak dveřník sklopil oči k jejímu zaprášenému hnědému
lemu. Nehodlala ovšem hrát roli ubohého místního děvčete.
Žebračky. Siroty.
Z druhého konce obchodního domu zaslechla mužský hlas.
Uhlazený. Sebevědomý. A známý. Jeden z gentlemanů z nádra-
ží – Grant, ten menší s hustým hnědým knírem.
„Postavit si palác v takovém zapadákově. Georgeův dědeček,
komodor, by se z toho určitě vyvrátil.“
Ať už na to jeho vyšší, zamračený společník Cabot řekl co-
koliv, Kerry to neslyšela. A ani ji to nezajímalo.
To, že se tu rozhodli zastavit nebo doprovodit dámy z Van-
derbiltovy skupiny, nebylo žádné překvapení – Asheville byl
malé město a Bon Marché byl jediný obchodní dům v okolí,
který měl alespoň malou naději dostát newyorským standar-
dům. I tak to ale bylo špatně načasované.
Měla v úmyslu kolem těch dvou projít dříve, než ji stihnou
poznat, jenže když jí John Cabot uhýbal z cesty, zavadil o sto-
jan s pestrobarevnými dámskými klobouky zdobenými péry
a mašlemi. Poslal ho k zemi a peří se při pádu vzneslo ve vzdu-
chu, jako by klobouky vzlétly.
Madison Grant se natáhl, aby stojan postavil zpět, a přitom
otočil hlavu a oslovil někoho za sebou. „Náš přítel Cabot, ne-
chvalně proslulý svou brutalitou v jiných sférách, nyní obrací
svou sílu proti nevinným, neozbrojeným kloboukům.“
 Možná to měla být jen škádlivá poznámka, ovšem Cabot si
Granta chvíli měřil a pak ztišil hlas. „Docela ironie, že zrovna
vy mluvíte o nevinných a neozbrojených.“
Kerry, uvězněná mezi nimi, předstírala, že si prohlíží klo-
bouky.
„C’est n’importe quoi.“ Mladá žena okukující večerní šaty
naklonila hlavu na stranu. „Pane Grante, pokud se nám snažíte
naznačit, že se tady pana Cabota máme bát kvůli záchvatům
násilí, tak mě jste zatím nepřesvědčil.“
Další mladá žena, která se otočila od stojanu s bílými ve-
černími rukavičkami, však zněla fascinovaně. „Ale k několika
úmrtím přece došlo, ne? Myslím při fotbale. Zní to skutečně
barbarsky.“
„Přesně v tom je jeho půvab.“ Grant na ni mrkl. „Pokud se
tedy člověk nestane cílem útoků Johna Cabota.“
Cabotova tvář opět ztvrdla v mramor. Otočil se a jeho pohled
spočinul na Kerry.
Z intenzity skrývající se za jeho očima se jí zastavil dech.
Zpoza zeleného závěsu se vyřítil prodavač a spěchal k ní.
„Vítejte v Bon Marché. Jak vám mohu…“ Hlas se mu zadrhl,
když si ji celou prohlédl. Viděla mu na obličeji, jak pochopil,
že někdo jako ona – s rozcuchanými vlasy, bez klobouku a bez
rukaviček – si rozhodně nemohl přijít něco koupit. Odkašlal si
a upravil kravatu. „Pomoci.“ To poslední slovo bylo jen tak pro
formu, zatímco ji studoval.
Kerry promluvila pevným, ale tichým hlasem. „Hledám za-
městnání.“
Prodavač trhl hlavou doprava a pak doleva, jako by hledal
majitele, pana Lipinského, nebo kohokoliv jiného, kdo by mu
mohl přijít na pomoc. Kromě dveřníka zaměstnaného prohlí-
žením vzorů na plechovém stropě však poblíž nikdo nebyl.
Prodavač našpulil a zase uvolnil rty. Jeho pokus o knírek na
horním rtu připomínal housenku plazící se na místě.
 „My zde v Bon Marché s vámi soucítíme, slečno. Nejsme tu
ovšem od toho, abychom krmili opuštěné lidi bez přátel.“
„Nejsem o nic víc bez přátel než vy,“ odsekla Kerry.
Prodavač přejel očima po ne úplně čistých manžetách její
halenky a jeho tón ještě víc ochladl. „Jakkoliv si Bon Marché
váží své komunity, nejsme charitativní organizace pro… dobré
lidi z hor.“
V hrdle jí bobtnal vztek. „Abychom si to ujasnili, ptala jsem
se na zaměstnání. Ne na charitu.“
„Odpusťte, ale všiml jsem si, že jste poněkud drobná – pro
tuto práci se příliš nehodíte.“
To řekl muž, který soudě podle jeho jemných, těstovitých
rukou v životě neoral pole – a už vůbec ne bez mezka. Nebo
nestloukal máslo, až mu z rukou stékaly na tlouk rudé potůčky.
„Máte raději tělnaté prodavačky?“
„Zřejmě jsem se nevyjádřil jasně. Jde spíš o to, že…“
Jste moc hubená a vypadáte hladově, vycítila z jeho tónu,
i když to neřekl nahlas.
„Na to nevypadáte,“ dokončil.
Snažila se potlačit své opovržení a vymyslet, co by asi řekla
slečna Hopsonová. Vztyčenou hlavou a dobrým citátem se ko-
neckonců nedá nic zkazit: „‚Tak zdání zevnější můž‘ nejméně se
shodovati s pravou podstatou. Svět okrasami stále mámen jest.‘“
Prodavač se na ni tupě podíval bez jakékoliv jiskry poznání
v očích. „Chápu.“
Samozřejmě ale nechápal. Vůbec tu narážku nepoznal.
„Kupec benátský,“ ozvalo se za nimi.
Kerry i prodavač se otočili a zjistili, že tam stojí John Cabot.
Už zase na ni upíral pohled a jeho výraz byl nečitelný.
Prodavač se otočil zpátky ke Kerry a přimhouřil oči – zřejmě
přehodnocoval protiklady v jejím vzhledu: šaty, které vypadaly,
že byly kdysi docela hezké, ale nejlepší měly dávno za sebou.
Cítila, jak zkoumá její rysy – celkem příjemné, říkal si nejspíš,
ale s očima vojáka.
 Otočila se zády k hloučku Vanderbiltových hostů, kteří na
ni teď zírali, a začala počítat do deseti, jak ji to učila teta Rema.
„Vnitřek,“ hloubala ráda Rema, „to je to, co je pro našeho
Pána důležitý – srdce. Jenže většina ostatních se řídí vnějškem,
takže esi chceš na tomdlectom světě něco dokázat, musíš si
krapet uhladit obal.“
„Děkuji vám za váš čas,“ rozloučila se Kerry.
Odešla s hlavu vztyčenou a ani se neohlédla. Stihla ale za-
chytit obličej Johna Cabota, nevyzpytatelný jako vždy. Pořád
na ni hleděl.
„Zdá se, že naše slečna MacGregorová z nádraží má potíže
najít práci,“ poznamenal Grant. „Nejdřív v hotelu a teď tady.
Přemýšlím, jak bychom jí mohli pomoci.“ Ani se nesnažil ztišit
hlas, jako by chtěl, aby jeho zájem slyšela.
S pohledem upřeným přímo před sebe mířila k východu.
Dveřník stále studoval vzory plechu.
John Cabot si musel myslet, že už je mimo doslech. „Vy si
dokonce vzpomínáte na její jméno, Grante…“
To bylo poslední, co zaslechla.
A už i to bylo mnohem víc, než ji zajímalo.
Přímo přede dveřmi obchodního domu se zarazila. Uviděla
Tully se slzami na krajíčku a šerifa Wolfa s rukama v bok.
Jursey držel jednou rukou sestru a druhou měl sevřenou
v pěst, jako by byl připravený se rozmáchnout.
„Tully?“ Kerry vyrazila dopředu. A zakopla o něco, co jí stálo
v cestě na chodníku.
„Přesně!“ zaburácel Wolfe. „Přesně proto jsem těm dvěma
řekl, že ty svoje vohavný kořeny nemůžou prodávat před nej-
hezčím vobchodem ve městě. Lidi vo ty věci budou zakopávat,
to je jistý. Vo takovejhle vobrázek majitel nestojí.“
Tully s Jurseym vyskládali do půlkruhu blízko dveří do Bon
Marché řady ženšenových kořenů. Hnědé sukovité hroudy
tam ležely jako těla zdeformovaných panenek. Kořen ženšenu
měl nespočet využití a dvojčata je během posledních pár dnů
musela hledat a vykopávat celé hodiny. Kerry ale věděla, jak
to vypadalo v očích lidí z města. Objala dvojčata kolem ramen
a litovala, že jim nemůže zacpat uši před tím, co šerif nazna-
čoval: že na chudé horaly, kteří se ze všech sil snaží přežít, je
nehezký pohled.
Ledaže by člověk byl jako John Cabot, pomyslela si Kerry
rozzlobeně, a všechno si to zaznamenával – to ponížení a strá-
dání její rodiny, jejích lidí, jejího života –, nejspíš pro nějakou
budoucí knihu.
„Odneseme je někam jinam,“ řekla Wolfovi.
A směrem ke dvojčatům dodala: „A prodáme je. Za peníze,
které vám za vaši pomoc patří. Za to, jak jste se nadřeli.“
Políbila oba sourozence na temeno hlavy – musela se sklo-
nit, aby na ně dosáhla – a ohlédla se na Bon Marché.
Za oknem tam stáli John Cabot s Madisonem Grantem. Sle-
dovali je. A teď se k nim připojily dvě dámy, každá kolem krku
šňůru bílých perel, které skvostně a výsměšně svítily přes sklo.
Jsem v pasti, chtělo se Kerry křičet. Uvězněná mezi stará-
ním se o dvojčata, která miluju, a o otce, kterého nemiluju,
uvězněná na tomhle místě bez práce, na polorozpadlé farmě,
bez jakékoliv cesty ven.
A vy tam stojíte a zíráte.
 PATNÁCTÁ KAPITOLA

Od chvíle, kdy jejich skupinku zastavil před Bon Marché poli-

cista a vyptával se na zavražděného reportéra, byla Lilli nesvá.
Soustředila se tedy na úsměv. Připomínala si, že se to nedá
vrátit. Co se stalo, stalo se.
Kdyby se jen mohla posunout dál. Přestat za sebou tahat
minulost jako kotvu. Přestat se nechat pronásledovat otcovým
hlasem.
Někdy musí člověk vzít věci do vlastních rukou, ma chère
petite. Jinak by mě každý zatracený Geppetto nechal platit
královské výkupné, aby se mohl válet v mých docích.
Vyhnala ten hlas z hlavy.
Od té smrti na nádraží ji pronásledovaly noční můry, v nichž
se nad její postelí tyčil reportér a ukazoval na ni prstem. Ně-
kdy se k němu přidal i ten malý italský chlapec z New Orleans
s chromou nohou tlustou jako kmen stromu, kterou tahal za
sebou. Bylo opravdu zvláštní, že se tu znovu setkala s tím stej-
ným dítětem, které viděla z balkónu v New Orleans – a to zrovna
ve chvíli, kdy ho zmrzačili. A jako by ani to nestačilo, musela
ho teď vídat ještě ve snech.
Navzdory veškerému pohodlí Battery Parku se jí nespalo
dobře. Dokonce, jak si všimla Emily, se v brzkých ranních ho-
dinách začala procházet – což Lilli každé ráno u snídaně odbyla
mávnutím ruky.
„Spánek je pro ty, kteří nemají představivost, co dělat s mě-
síčním světlem,“ prohlašovala.
 Teď se při procházce s Cabotem a Grantem po zimní zahra-
dě Biltmoru přinutila k lehkému zasmání. „Zajímavé, jak se
oba navzájem obviňujete ze zločinu…“ pro dramatický efekt
se odmlčela, „… zapamatování jména.“
Při vyslovení slova zločin se sama nad sebou zamračila.
Grant si s tím svým krokodýlím úsměvem strčil ruce do
kapes kalhot. Cabot se ale jen zahleděl na hory kolem panství.
Návštěvníci následovali svého hostitele kolem posledních
orchidejí ve skleníku a skrz obezděnou zahradu. Po jednom
boku mu kráčela Emily a na druhé straně se belhal bernardýn
Cedric, který byl svému pánovi neustále v patách.
„Pauvre petite bête. Myslím tu horalku. Chudinka malá.
Možná dokonce zaslechla, jak se hašteříte, jako by ten den už
neměla ponížení dost.“
Cabot ztuhl.
Grant nad tím ovšem mávl rukou. „Cabot se dle mého obává,
že bych si mohl zahrávat s city té mladé ženy, kdybych k tomu
měl příležitost. Naznačuje totiž, že mám pověst prostopášníka,
i když aristokratického. Nemohu se ovšem nezeptat: Proč na té
mladé horalce záleží jemu?“
Lilli se snažila hrát velkomyslnou. „Od vás obou bylo velice
velkorysé starat se o prostý horský lid, jakkoliv je to zvláštní.
Představte si to, zřídit si s těmi svými dvěma ušmudlanými
mladšími kopiemi pouliční stánek přímo u Bon Marché – s těmi
ohavnými kořínky, o kterých si mysleli, že by je snad někdo
mohl koupit? Předpokládám, že vás na tom zaujala ta tragič-
nost, pane Cabote.“
Podíval se na ni, ale nic neřekl.
Lilli sledovala Georgeův pohled. Teď už o něm přemýšlela
důvěrněji a říkala mu křestním jménem – alespoň v duchu.
Jeho oči přejížděly po zahradách. I na konci podzimu se tu mezi
chodníčky střídaly nejrůznější odstíny zelené, hnědé a vínové.
Snažila se pod tou svou proklatou sukní prodloužit krok.
„Ten váš pan Olmsted je opravdový umělec. Ten nápad
vybudovat tady uprostřed hor formální obezděnou zahradu.
A jaký je odtud krásný výhled na dům.“
„Přesně v tento efekt jsme doufali, přejít z francouzského
renesančního stylu domu do formální zahrady a odtud se lesní-
mi stezkami dostat ještě dál – do lesů Nového světa. Růže snad
budou do jara hezky vzrostlé a ještě předtím by měly vykvést
cibulky tulipánů dovezené z Holandska a azalky, které rostou
tady nahoře u břehu.“
Lilli se letmo dotkla jeho paže. „Růže. A tulipány! Tak ráda
bych to na jaře viděla.“ Podívala se Georgeovi bezelstně do
tváře.
„Pak je tedy uvidíte, slečno Barthélemyová. S těmi, kdo do-
káží ocenit krásu těchto hor, se o ně milerád podělím.“
Zpomalila a on se otočil a mimoděk se o ni otřel. „Doufám,
že mě k nim počítáte,“ řekla.
Strach, který se mu mihl ve tváři, byl nejspíš dobrým zna-
mením, protože se mísil s potěšením. Vzbudila v něm něco, co
nebyla nuda.
„Pane Vanderbilte, říkala jsem si, jestli byste mi ještě před
večeří dovolil prozkoumat vnitřek vašich stájí.“
Jeho rysy se uvolnily do upřímného úsměvu. „Vzhledem
k tomu, že dům ještě není oficiálně otevřen, předpokládám, že
večeře bude spíš takový test. Najali jsme nejen kuchaře z Paříže,
kterého nám doporučil Hunt, ale i několik lidí ze zdejších hor.
Očekávám, že padne pár výstřelů.“
Zasmála se s ním. „Nebylo by tedy bezpečnější zůstat ve
stájích a tu první večeři na bojišti úplně vynechat?“
Kousek od hlavního vchodu do domu se zastavil. „Je ab-
surdní, že mám jen pro hosty pětatřicet ložnic, a přitom vám
v současnosti mohu nabídnout jen tolik prostoru, abyste se
mohli převléknout na večeři. Ale s tou stavbou…“
„No tedy.“ Došel k nim Grant. „Opravdu bydlíte nad stájemi?
V Battery Parku máme všichni pohodlí – z verand je krásný
výhled –, ale nebylo pro vás poněkud předčasné přestěhovat
se z Brick Farm House sem, kde práce – snad nevadí, když to
řeknu – ještě zdaleka nejsou hotové?“
„Otázkou spíš je, jestli se teď, když jsem se usadil nad stá-
jemi, nechám přesvědčit, abych se někdy přestěhoval do svých
pokojů, až budou hotové.“
Lilli si s Georgem vyměnila pohled, který říkal, že přesně
ví, jak se cítí. Hezký okamžik propojení – na tom by se dalo
stavět.
Ze vstupních dveří se vyřítil Moncrief a nejistě balanco-
val s podnosem plným fléten. „Šampaňské?“ zeptal se tichým,
důstojným hlasem. Pak však jeho pokus o důstojnost a rezer-
vovanost prolomil úsměv. „Je to Delbeck, prej nejlepčí, co se
urodilo. Stoupne vám rovnou do hlavy!“
Vanderbiltovi zaškubal jeden konec pečlivě zastřiženého
kníru. Pozvedl sklenici k přípitku. „Takže na dobré šampaňské,
ano? A na nadšení.“
Ostatní zvedli sklenice do chladného horského vzduchu
a připili si s ním.
„A na váš pozoruhodný Biltmore,“ navrhla Lilli. „Na místo,
které nemá obdoby.“
Na Biltmore!
Sklenice cinkly. Moncrief jim nabídl další. Znovu cinkání
skla. Další přípitek. Za jejich zády se ozvalo křupání kroků na
makadamové cestě. A šepot. Lilli se od skupinky vzdálila, aby si
mohla prohlédnout dům od hlavních dveří. Při pohledu vzhůru
zaklonila hlavu téměř až na záda.
Poblíž jednoho z kamenných lvů stála starší žena s tváří
plnou vrásek a výrazným, nehezkým odstínem rudých vlasů
prokvetlých šedinami a mluvila s mladou horalkou, kterou toho
dne potkali.
Lilli Barthélemyová nebyla typ ženy, která by záměrně po-
slouchala cizí hovory – odposlouchávání bylo pod její úroveň.
Pokud se však někdo rozhodl obnažit svůj život v jejím dosle-
chu, odmítala si dělat násilí a nenápadně se vzdalovat.
 Kerry – to bylo to jméno, kvůli němuž se Grant s Cabotem
hašteřili? – se naklonila ke staré ženě, která si očividně ne­
uvědomovala, že by je mohl někdo zaslechnout.
„Tak sis to rozmyslela, co, zlato? Bůh žehnej tomu tvýmu
dobrýmu srdci, zažila sis toho dost. Vypadáš, že meleš z po-
sledního.“ Kerry, otočená k Lilli zády, zavrtěla hlavou.
„Táta se z postele už nikdy nezvedne. Došly nám peníze.
Nemám na výběr.“
„Já vím, zlato. Mrzí mě to.“
„Farmu neprodám. Nikdy. Ale jenom stáje tady jsou vět-
ší než všechny zbývající chalupy na našem hřebeni, všechny
farmy ve vesnici a obchod dohromady.“ Povzdechla si. „Což
znamená, že si Vanderbilt a jeho lidi můžou počkat, až už těch
našich vyčerpaných čtyřicet hektarů nevydá ani jeden vozík
obilí a hrst tenoučkých mrkví.“
Lilli si překvapeně uvědomila, že s horalkou soucítí. Rudo-
vlasá stařena dívku poplácala vrásčitou tlapou po ruce. „Zlato,
budeš potřebovat nějakou pomoc s tátou. Už teď seš utahaná
jako kotě, to je vidět. Počítej s tím, že za tebe sem tam zasko-
čím, jasný? Kvůli příbuznýmu, co je jednou nohou na druhým
břehu, mě určitě vobčas nechaj vyklouznout.“
„Potřebuju, aby dvojčata zůstala doma ze školy a posta-
rala se o něho, než ho večer zase převezmu, takže jsem po-
prosila slečnu Hopsonovou, jestli by nám mohla sehnat ně-
jaké učebnice. Myslím, že dokážou být dost ukáznění na to,
aby…“
Vtom se zarazila. Vypadalo to, že si uvědomila, že hosté
z Biltmoru ztichli.
Ani časopis Life by ten kontrast nevystihl lépe, pomyslela
si Lilli. Drsní a otrhaní, i když ne úplně neatraktivní horalé
stojící před velkolepou, nablýskanou budovou Biltmoru. A ta
je obklopená horami, kde tito lidé žili tolik desítek let – bez-
pochyby izolovaně.
Byl to malebný obraz. Ale také možná trochu znepokojivý.
 Moncrief, který vyměnil tác se šampaňským za malý stří-
brný podnos, se k ní klusem blížil po štěrku a už tak červené
tváře mu při běhu zrudly ještě víc. Paní Smytheová by to určitě
neschvalovala.
Lilli stačil jeden rychlý pohled na tu dychtivou tvář a čtve-
reček papíru, který jí lokaj podával, a ucítila, jak se jí svírají
vnitřnosti: nějaký nepředvídaný háček v jejích plánech, jak
si zajistit Georgeovu důvěru a katapultovat se mimo hrozbu
skandálu a zneuctění rodinného jména.
Špinavá, ručně vyrobená obálka ležící na stříbrném pod-
nose napovídala, že není od nikoho, koho by znala – ani od
nikoho, s kým by si chtěla dopisovat. I když tam lokaj s tím
svým bíglovským obličejem stál a čekal, až mu poděkuje,
popadla dopis mlčky. A cítila, jak se pod ní schody Biltmoru
zhouply.
Žádná zpáteční adresa. Poštovní razítko z Ashevillu. Bylo
tam naškrábané její jméno a na adrese George Vanderbilta –
žádného Váženého pána – panství Biltmore, Severní Karolí-
na. Řádky byly jen hrubými, kostrbatými pokusy o anglickou
abecedu.
Samozřejmě měla s otevřením počkat, zvlášť při tom, jak
se jí kroutily vnitřnosti. Ve stejný okamžik se jí ovšem zmocni-
la zvědavost i odpor – a ani jedno z toho si s trpělivostí příliš
nerozumělo. Roztrhla obálku a našla v ní ušpiněnou kartičku,
na níž byla stejným strnulým, trhavým rukopisem načmáraná
jen hrstka slov:

Musíme si promluvit. Brzo.

Lilli zalapala po dechu dříve, než svou reakci stihla potlačit.

Takhle riskovat komunikaci s ní. Spojit její jméno… Merde.
Ten lehkomyslný hlupák.
Emily, vzdálená několik kroků od ní, se teď otočila. „Co je
v tom dopise proboha tak hrozného, že jsi tak zbledla, Lil?“
 „V dopise?“
„V tom, který ti právě předal Moncrief. Držíš ho v ruce.“ Emily
se přitočila k jejímu boku. „Přece bys své nejbližší přítelkyni
nezatajila nějaké úžasně hanebné dostaveníčko. Kdo je to, Lil?
Už vím! Vévoda z Marlborough přijel do Států, aby si tě vyžádal
za manželku místo mé ubohé sestřenice Consuely.“
„Consuely,“ zvládla Lilli zopakovat.
„Consueliny pokusy o útěk jsou obecně známé, stejně jako
její křik a prosby za zamčenými dveřmi. Moje teta Alva je ­ovšem
rozhodnutá, že se její dcera za vévodu provdá. Je z toho pořádný
rodinný skandál.“
Lilli sebou při posledním slově cukla – a Lilli sebou cukala
jen zřídka.
Její matka to slovo naznačila těsně předtím, než Lilli odjela
na Biltmore. „Musíš být otevřenější k nabídkám k sňatku, Lilli.
Zvlášť vzhledem k našim neznámým.“
Až problémy před čtyřmi lety paní Barthélemyovou přiměly,
aby se z New Orleans, z města, které zbožňovala, přestěhovala
do snobské bídy New Yorku, jak tomu říkala.
A teď se tu Lilli najednou ocitla v mnohem větších problé-
mech, než když z New Yorku odjížděla.
Emily se zaculila. „Nakonec z tebe to tajemství stejně do-
stanu, ať už je to cokoliv, Lil.“
Mávla rukou směrem k horám za nimi. „George potřebuje
zkontrolovat svoje lesní dělníky a já jsem navrhla, abychom
jeli všichni s ním. Samozřejmě se snažím, abys měla na okouz-
lování mého nebezpečně svobodného strýce co nejvíc času.“
Lilli napadlo, že to je přesně to, co potřebuje. Svižná pro­
jížďka na čerstvém vzduchu. Pročistit si hlavu. Čas v sedle, aby
si promyslela, co ten dopis znamená. A co má dělat.
Otočila se a přistihla horalku Kerry, jak na dopis hledí.
Ta si v tu chvíli zřejmě uvědomila, že jí nepřísluší zírat na
soukromou korespondenci hostů, zrudla a vzhlédla. Lilli na ni
upřela ledový pohled.
 Jejich oči se setkaly. V těch dívčiných se zablýskl jakýsi šok.
Něco na tom vzkazu – snad rukopis? – musela poznat.
Emily vzala Lilli za rámě. „Tak co, pojedeme?“
Ta malá cuchta z hor z Lilli nespouštěla oči.
Nalevo od nich stál Moncrief s tím svým směšným psím
úsměvem na pihovaté tváři.
Emily ztišila hlas. „Myslím, že jeho rukavice jsou z jemnější
kůže než ty moje. Nemám nic proti demokracii, ale kam spě-
jeme, když jsou lokajové ti lépe oblečení? Člověka až mrazí,
když si to představí.“
Od stájí se spolu s podkoním, který mezi nimi vedl tři koně,
blížil George, a jen několik kroků za nimi jeli už na koních Grant
s Cabotem. Lilli se přinutila k úsměvu. Začínala být dobrá
v předstírání klidu, i když zrovna propadala panice. Nacpala si
dopis do jezdeckého saka.
Ta dívka Kerry na ni ale pořád zírala, jako by si mezi ode-
sílatelem a Lilli vytvářela nějakou spojitost. Jako by ten dopis
pochopila.
Hrozba pro Lilli Barthélemyovou z New Orleans, které se
ještě nikdo nikdy hrozit neodvážil.
 ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

Sal Vanderbiltovým hostům nechtěl vyhrožovat násilím.

A už vůbec neměl v úmyslu vzdalovat se od klikaté řady jam,
které kopal. Na hřebeni kopce ovšem uviděl hnědou klisnu,
jak napadá na levou přední nohu. Při příjezdu hostů zahlédl
její stoický výraz.
„Nezapomeňte,“ volal předák z druhého břehu potoka, „pan
Olmsted říká, že to bude vypadat přirozeně, jen když nebude
nic přímo v řadě. Kapradiny a keře vpředu, větší stromy vzadu.“
Sal se tak soustředil na koně, že nevěnoval pozornost niko-
mu jinému – ani jejich výrazům, když se k nim blížil s krumpá-
čem sevřeným v pravé ruce. Teprve když jezdci zadrželi koně
a jeden z mužů zamumlal „raději se mít vždycky na pozoru před
potenciálními anarchisty“, uvědomil si jejich pohledy upřené
na nástroj, který držel.
Před ním se zjevil Schenck. „Neměl byste pracovat, pane
Bergamini?“ Prasovat, vyslovil to.
„Mám tu starost,“ vysvětlil mu Sal.
„Moje starost je, abyste se vrátil k práci, Bergamini.“ Sal ho
neochotně poslechl, ale dál klisnu pozoroval zpovzdálí. Van-
derbilt v něm očividně žádnou hrozbu neviděl a obrátil se ke
Grantovi. „Pokud se chcete připojit ke Cabotovi, zatímco bude
zpovídat některé z mužů, nezapomeňte prosím, že i horalé mají
svou důstojnost.“
Cabot sesedl z koně a přivázal ho k dubu. Potom kývl na Sala
a zamířil k místu, kde postával Tate a hlouček dalších a pozo-
rovali ho.
 Grant ze hřbetu sklouzl o něco méně ladně. Kůň totiž uhnul
stranou a zvedl jednu nohu, zatímco se Grant snažil uvolnit
levačku ze třmenu, než konečně přehodil otěže přes dubovou
větev a připojil se ke Cabotovi.
Sal počkal, až se Grant otočí zády, a vešel do klisnina zorné-
ho pole, kde ho mohla periferním viděním nejlépe zhodnotit.
Tiše na ni promluvil.
„Necítíš dobře, cavallo. Vidím to. Non ti farò del male. Já
neublížím.“
Klisna zírala do dálky se skloněnou hlavou – další špat-
né znamení. Když jí rukou přejel po kohoutku, stála nehybně
a strnule.
„Starají se o tebe dobře, že? Vidím tvoji srst, brilla. Leskne,
amica mia.“
Ze vzdálenosti několika metrů viděl, jak se Cabot posadil
s pár lesníky na kládu. Vyptával se.
„Pane Tate, získal jsem dojem, že některým tady u vás v ho-
rách se možná dostalo překvapivě dobrého vzdělání – do jisté
míry. Zajímalo by mě, jestli byste mi o tom mohl něco říct.“
„Nejsme banda negramotů, esi myslíte todle.“
„To jsem nechtěl naznačit…“
„Jako děcko jsem měl učitelku, co svoji práci brala vážně.“
„Mohl byste mi o ní říct víc?“
„Slečna Annie Lizzie Hopsonová. Uznávali jsme ji, i když to
byla učitelka. Dokázala by naučit číst i starý prase. Rozdávala
knížky.“
„Knížky, které… odpusťte, ale byly to knížky, které sama
koupila a přivezla sem? Jako jakousi…?“
Tate si odplivl. „Esi myslíte charitu…“
„Ne, tak jsem to nemyslel.“
„Měla známý v New Yorku – na vysoký škole –, co jí posí-
lali krabice s knížkama. Začala je roznášet. Rozdávala nám
karamely, když jsme si zapamatovali dlouhý básničky. A taky
divadelní hry.“
 „Například,“ řekl Cabot po chvíli, „Kupce benátského?“
„Taky. Zůstala tu hodně dlouho. To bylo v době, kdy tady
lidi eště žili na svý vlastní půdě.“ Zarazil se, hrdlo se mu stáh-
lo. „Předtím než se sem dostali cizáci. Když tu eště bylo bez-
pečno.“
Sal zpozoroval, jak se Dearg Tate podíval na Granta. Na oka-
mžik mu připadalo, že na sebe kývli, jako by se znali. Okamžitě
to ale vyloučil, pocházeli přece ze dvou různých světů, stejně
jako Sal a Tate. Možná to byl jen stejný odtažitý výraz, který je
v jeho očích spojoval. Sal až příliš dobře věděl, že svět je plný
mužů, kteří se tváří přesně takto odměřeně, i když si ten svět
utvářejí podle svých představ.
Když se otočil zpět, jen matně si uvědomil, že hovor za ním
ustal. Jemně klisně přejel rukou po levé přední noze. Opřel se
o její tělo a zvedl jí kopyto.
„Bergamini!“
Sal nadskočil, ale kopyto udržel. To poslední, co kůň potře-
boval, bylo, aby mu nohu bolestivě upustil na zem.
Pomalu přejel prstem k místu, kde se mezi stěnu kopyta
a měkkou část spodní strany chodidla, žábu, zaklínil ostrý ka-
mínek. Poté co kamínek opatrně vytáhl, aby koni ještě víc ne-
ublížil, nahmatal tržnou ránu.
„Bergamini, rád bych věděl, proč jsi odešel od práce a hraješ
si tu na kováře!“ Schenckovo v opět přešlo v měkké f: kofáře.
Vanderbilt se však otočil k předákovi. „Rád bych panu Ber-
gaminimu položil pár otázek, pokud to nevadí.“
Vypadalo to, jako by se Schenck přinutil udělat pauzu, než
odpověděl. „Ale jistě.“
Vanderbilt si klekl vedle Sala. „Panu Grantovi se myslím zdá-
lo, že na tom posledním kopci lehce kulhá, byl ovšem hluboce
zabraný do hovoru.“
Salův zamračený výraz napovídal, že žádný hovor není tak
hluboký, aby opravňoval ignorovat bolest zvířete. Vanderbilt
spolu se Salem spustil kopyto na zem a poplácal klisnu po pleci.
 „Odpusť mi.“ Poslední poznámku směřoval Vanderbilt ke
koni. Pak se otočil k Salovi. „Předpokládám, že bychom ji zpát-
ky měli vést a nejet na ní?“
„Si. Ano. Žádná jízda. Arab v ní je její síla, ale i slabost. Nedá
na sobě znát, že ji bolí. Možná moc bolí.“
„Má v sobě arabskou krev, to máte pravdu. Kvůli vytrva-
losti.“
Sal klisnu pohladil po čenichu. „A pro vzhled. Arab je ze
všech koní nejkrásnější.“
„Chápu to správně, že s tím plemenem máte zkušenosti?“
„Na Sicílii jsme měli mnoho dobyvatelů. Ale dalo nám to ar-
chitekturu, krásnou a rozmanitou. A linii koní, kteří pocházejí
od koní pouště a koní rytířů. Ze středověku.“
„Takže vy dáváte přednost koním pouště?“
„Mají silné plíce. Kopyta jsou zdravá. Vypijí méně vody. Po-
třebují méně krmení. Inteligence, ta je vyšší. Hlavy“ – znovu
položil ruku na koňský čenich s výraznou prohlubní, širokými
nozdrami, velkýma a hluboko posazenýma očima – „nejkrás-
nější ze všech.“
Došli k nim ostatní z Vanderbiltovy skupiny včetně mladé
ženy, jejíž kůň tu první noc v lese jeho i Nica málem ušlapal.
Cabot sklonil hlavu k Vanderbiltovi. „Možná jste našel nový
přírůstek k osazenstvu svých stájí.“
Navzdory hluku z kopání jam se zdálo, že dáma, jejíž kůň
se tehdy před Salem vzepjal na zadní, poslouchá se zvláštním
zájmem.
Vanderbilt oslovil Sala. „Vy jste ten mladý muž, kterého
jsem potkal ve Florencii.“
„Si. Jsem.“
„Ale vyrostl jste až na jihu na Sicílii?“
„V Palermu už nebyla práce. Ale když jsem byl chlapec, můj
otec se staral o koně jednoho statkáře a také o koně na pro-
nájem.“
„V jízdárně?“
 „Ano, pro turisty, kteří do Palerma přijeli lodí. Od něho jsem
se hodně naučil.“
„Teď si vzpomínám, že jste měl v Pensione DiGiacomo na
starosti nejen zavazadla, ale také koně.“
„Si. To je pravda.“
„A vybavuji si, že o ně bylo výtečně postaráno.“
Sal věděl, že pýcha je slabost, ale to je i předstírání, že si není
vědom vlastní odbornosti. „Ano. Ta nejlepší péče.“
Vanderbilt poklepal na bičík. „Jak víte, vaše jméno bylo za-
řazeno mezi podezřelé v případu úmrtí na nádraží. Mnozí by
mi radili, abych si domů nevodil člověka, který je stále ještě ve
stínu podezření.“
Ve stínu podezření. Jako by to bylo něco nového.
Sal si představil sám sebe v temném pokoji poblíž Café du
Monde, pár bloků od přístaviště. Svítící konce cigaret a syka-
vý šepot, jak se dohadoval s Cernoiou a ostatními přístavními
dělníky.
Hennessy potřebuje dostat za vyučenou…
To je šílenství, tohle všechno! To poslední, co tady Italové
potřebují, je podezření z vraždy…
„Nepřinesu vám potíže,“ řekl Sal. I on sám ale slyšel, jak
chabě jeho prohlášení vyznělo. Žádné protesty, žádné přísahy
neviny. Žádné důkazy. Žádné alibi.
Vanderbilt vzal do ruky otěže své klisny a pokynul hlavou.
„Pane Schencku, předpokládám, že tohoto muže můžete po-
strádat, než se rozhodnu, jestli by se nehodil spíš jinde na
panství?“ Majitel Biltmoru počkal, až předák přikývne – sice
ne­­ochotně, ale přece jen kývl hlavou –, a pak se otočil zpět k Sa-
lovi. „Pane Bergamini, kdybyste byl tak laskav a šel se mnou.“
Sal na sobě cítil pohledy obou mladých žen, ale věděl, že se
nemá ani jedné z nich dívat do tváře. Zvlášť ne té, kterou potkal
v lese. Té nebezpečné.
„Vida, le bandit a trouvé une cachette,“ pronesla tiše, když
procházel kolem.
 Přeložit si to nebylo těžké, ani pro Sicilana, jehož jazykové
lekce sestávaly z tahání zavazadel Pařížanů a prostírání jejich
florentských pikniků.
Bandita našel úkryt.
Bez přemýšlení se otočil. A zjistil, že se na něj dívá.
Podle toho, co zaslechl ve vlaku, musela být jedna z těch žen
dcerou Maurice Barthélemyho. A on si teď s hrůzou uvědomil,
že to musí být ona.
Otočil se a rozběhl, aby dohnal George Vanderbilta a kul-
hající klisnu.
Bůh mu pomáhej.
Dcera Maurice Barthélemyho.
 SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

Kerry vstala před svítáním a pátrala v kurníku po vejcích, za-

tímco ji Goneril a Regan klovaly do ruky. Král Lear si vykračoval
sem a tam a odmítal se zapojit, aby si nerozcuchal peří. V koutě
se se skloněnou hlavou hrbila Cordelie.
„Cordy,“ oslovila ji Kerry. „Ty nemůžeš být nemocná. Mám
tu tři lidi, které musím nakrmit. Jestli onemocníš, tak mi to
nebude fungovat.“
Za zády se jí ozvalo šramocení. „Co nebude funglovat?“
Ve dveřích stál zívající Jursey s vlasy trčícími do všech stran.
„Fungovat.“ S vejci v levé ruce se otočila od hnízd a pravou
rukou mu po vlasech zlehka přejela. „Uhladila bych ti je, ale
dneska ráno vypadáš úplně jako Král Lear, takže ti ten kohoutí
hřebínek asi chvilku nechám.“
„Táta sténá. Tully dala vařit vodu a namáčet sadec, cos na-
trhala. Prej ale nepolkne ani doušek, ani aby mu to ulevilo vod
bolesti. Řiká, že si to nezaslouží.“
A taky že nezaslouží.
Nechala ale svou prvotní myšlenku, hořkou jako kořen zá-
zvoru, tak, jak by měla zůstat většina takových myšlenek: ne-
vyřčenou. Setřela ji, aby se na povrch dostalo něco laskavějšího
ležícího pod ní.
„Přijdu se podívat. A jestli máš na tom orobinci ještě nějaké
stonky…“
Jursey se rozzářil. „Lívance?“
Kerry ho políbila na hřebínek. „Není zrovna sezóna na mlsá-
ní pylu z orobince, co máš rád, ale prohrábněte s Tuls pořádně
uhlí, a než odejdu, namelu stonky do těsta.“
 Vklouzla zpět do chaty, překročila krabici, která předchozí
den dorazila z New Yorku, a sklopila k ní oči. Vzkaz od slečny
Hopsonové. Sehnala pro dvojčata učebnice, které by stačily na
otevření malé knihovny.
Tully málem omdlela vzrušením. Posadila se na podlahu
s McGuffeyho čítankou.
Jursey si jen zabrblal pod nosem: „Tolik chytrosti na jednom
místě, to jednoho dokáže votrávit.“
Kerry usmažila dvě vajíčka pro otce a čtyři pro dvojčata,
čímž spotřebovala celý včerejší i dnešní úlovek z kurníku. K nim
jim na talíře přidala pampeliškové listy, které nasbírala Tully.
Kořeny uvaří později.
Krmila otce snídaní a nespouštěla oči z vidličky. Zpod poste-
le se ozvalo Romeovo zasténání, jako by zaskakoval za svého
pána. Vytáhla z kapsy sukně dvě včerejší housky a hodila je
psovi pod postel.
„Kerry,“ zachroptěl její otec.
Ona mu ale ke rtům přitiskla hrnek. „Tohle je kořen noho-
listu, nestarka a zimozelen.“
Pokusil se říct něco dalšího, ale nešlo to.
„Je to dobré na játra,“ dodala a pořád se mu vyhýbala po-
hledem. Pro lidi, kteří svým pitím dostali druhé do hrobu a teď
tam míří sami, měla chuť dodat.
Některé dny, a dnešek byl jedním z nich, měla pocit, jako by
jí hořkost měnila vnitřnosti v borové suky a jiskry, které nemají
daleko ke vzplanutí. Vstala.
„Děkuju.“ Vypadalo to, že mu ta slova sebrala veškerou sílu,
kterou v sobě měl.
Otočila se.
Jeho prosebné oči. Zvedl prsty levé ruky, jako by se chtěl
dotknout těch jejích.
„Na nádraží,“ vysoukal ze sebe. „Ta vražda. Pověz mi to.“
Podle toho, jak jeho stav popisovala Rema, to bylo nejvíc,
co ze sebe za poslední dny dostal. A bylo v tom víc než jen
zvědavost. Jakési zoufalství, zběsilá a bolestná touha dozvědět
se víc, než co už mu řekl Jursey.
V hlavě slyšela novinářova slova: Tajemství, o kterých tu
mluvím, stála spoustu životů a hromady peněz… Přece to ale
nemohlo mít nic společného s jejím nemocným otcem.
A jediné, na co teď dokázala myslet, byla její maminka na té
stejné posteli, se zkřiveným obličejem, lapající po dechu. A ten-
to muž, o několik let mladší, se skleněným džbánem v jedné
ruce a smyčcem v druhé, jak kleje a odkopává máselnici přes
celý srub.
Zavřela oči. „Byl tu reportér z New York Times, kvůli člán-
ku.“
„Žid?“ zasípal.
To byla ta poslední otázka, jakou by od otce čekala.
Potkal vůbec Johnny Mac někdy nějakého jiného Žida kro-
mě Sola Lipinského, který vlastnil Bon Marché?
Upravila mu polštář čpící nemocí a potem.
„Ano, oběť byl Žid. Nikdo zatím neví, kdo to udělal a proč:
jestli proto, že to byl novinář a mohl odhalit nějaká tajemství,
nebo to bylo jenom kvůli jeho peněžence.“
Otec najednou vytřeštil oči. „Tate,“ zaskřehotal. Pokusil se
vstát, ale padl zpátky na postel.
Kerry ho položila, aby se mu zklidnil dech, a klekla si k jeho
hlavě. „Co je s Deargem?“
„Ten ne.“ Zavrtěl hlavou.
Oči se mu ale z té námahy znovu zavřely. Jakákoliv myš-
lenka, která mu vletěla do hlavy jako mince do gramofonu na
pouti, byla pryč.
Chvíli roztřeseně čekala, aby se ujistila, že je to všechno.
Mlčel.
„Dvojčata jdou se mnou do práce. Budou brzo zpátky, kdy-
bys něco potřeboval.“
Další slovo se podobalo tichému zasténání: „Kam?“ Nebo
to možná bylo jen zasténání – jeho nebo jeho starého psa.
 Nebo se možná ptal, kam jde do práce. A ona věděla, že před
ním nedokáže vyslovit jméno Biltmore.
Jaká ironie, že to jsem já, kdo se v tuhle chvíli stydí, pomy-
slela si.

Kerry se snažila soustředit na svou práci, a ne na to, kde je –

nebo na to, jak obrovské jsou místnosti v horním patře, ve
srovnání s nimiž vypadali lidé z Biltmoru jako mravenci.
Suterénní spižírny, prádelny a sklady byly jako bludiště cho-
deb, kde se na kamenných podlahách ozývaly spěchající kroky
služebnictva. Jen o jednu chodbu a celý svět dál hosté líně pře-
cházeli z kuželkárny k bazénu a pak zase do šaten.
Z kuchyňského dvorku vtrhla do cukrářské kuchyně Rema
a spolu s ní smršť listí a jehličí. „Brr, potřebuju naložit do whis-
key.“
Zastavila se a políbila Kerry letmo na tvář. „Ráda tě tu vi-
dím, zlato.“
„Kéž bych…“
Rema zvedla ruku. „Nemysli si, že seš první, co musí spolk-
nout svoje nikdy a málem se s ním udusit. Jsou dni, kdy můžeš
roztáhnout křídla jako vorel, ale většinu života člověk šmajdá
po zemi a snaží se nepadnout vobličejem do bláta.“
Kerry stála u krájecího prkénka. Zvládla ze sebe dostat něco
jako úsměv. „Čerstvé broskve. Na začátku listopadu. Bůh ví, jak
je sem dostali.“
„A taky ananasy. Neuhádneš, koho jsem viděla venku s koň-
ma: našeho přítele z vlaku, co dal dvojčatům tu čepici, toho
pana Bergaminiho, na mou duši.“
Ze dveří vedlejší kuchyně se vynořily dvě hlavy, Tully s copy
celými nakřivo a Jursey svírající roztočenou vrtulku na dřívku,
kterou před lety vyřezal otec. „Je s ním malej Carlo?“ chtěla
vědět Tully.
 Kerry si dala ruce v bok. „Jak to, že jste vy dva ještě tady?
Říkali jste, že se mnou půjdete pozdravit Remu a pomažete
zpátky. Paní Smytheové se nebude líbit, že jste tu. A doma máte
navíc někoho, kdo by mohl potřebovat vaši pomoc.“
„Mysleli jsme, že bude teta Rema třeba potřebovat, abysme
vochutnali její vdolky,“ vysvětloval Jursey. „Jenom aby věděla,
esi jsou dobrý.“
„Oui,“ ozval se z vedlejší místnosti mužský hlas se silným
přízvukem. „Jen abychom věděli, že nejsou tvrdé jako kámen
z Montmartru.“
„Člověk by řek,“ ozvala se Rema, „že většina nóbl kuchařů
dovezenejch až z Francie bude vědět, jak se dělá něco tak jed-
noduchýho jako rebarborovej koláč. To, že jste viděl stavět tu
velkou škaredou věž a potřásl si rukou se samotným panem
Eiffelem, vočividně eště neznamená, že budete co k čemu.“
„Pořád vás slyším!“ zavolal šéfkuchař z vedlejší místnosti.
Dvojčatům, která se zastavila u dveří a poslouchala, Rema
hodila po jednom smaženém vdolku. Ještě se z nich kouřilo
a na hnědé těsto vytékalo z otvorů skořicové zlato. „A už běžte.“
Jursey se rozzářil. „Jdeme se podívat na tátu a pak pude-
me trhat psí víno, esi eště nějaký zbylo. Tady dole u rybníka je
spousta orobinců. Myslíš, že jim bude chybět, kdybych utrhl
hrst stébel na vaření?“
Tully na něj ukázala prstem. „Z pozemků pana Vanderbilta
nic brát nebudeme. Kerry přece nemůže přijít vo poslední práci,
co tady může dostat.“
Dvojčata se otočila k odchodu a Rema na Kerry mrkla.
„Nezastavujte se s panem Bergaminim,“ zavolala za nimi
Kerry. „Utíkejte rovnou domů.“
Tully zvedla ruku jako vlajku na znamení, že ji slyšela, a oba
vyrazili pryč.
„A navíc,“ řekla Kerry, spíš k těstu, i když částečně i k Remě,
„se náš přítel pan Bergamini před něčím schovává. Nechá si ří-
kat jménem, které není jeho. Proslýchá se, že je možná vyděrač,
zloděj a vrah. A taky anarchista.“ Otočila se ke dřezu a začala
drhnout plechy od tuku a kousků těsta.
Rema nalila do koláčové formy směs vonící po másle, ty-
miánu, kuřecím mase a smetaně. „Mám spoustu počestnejch
přátel, je načase udělat si pár trochu darebnejch.“
Z vedlejší kuchyně se ozvalo Pierrovo bručení, ze kterého
se jen občas vynořila celá věta. „To těsto tam!“ zavolal v jednu
chvíli. „I na těch několik metrů slyším, jak bude tuhé!“
Rema se spokojeně usmívala, zatímco spojovala horní
a spodní vrstvu do vroubkovaného kruhu. „Ne s tou porcí sád-
la, co jsem tam přidala.“
„Sádlo! O sádle mi ani nemluvte. Už teď vidím, že budu na
krájení těch… koláčů z hrnce, nebo jak jim říkáte, potřebovat
sekeru.“
„Vsadím se, že se v Paříži mezi kuchařema nenajde větší
sprosťák! A to jsem myslela, že na místo, jako je Biltmore, by
nepřijali někoho nesnesitelnýho a zároveň schopnýho připálit
sejra.“
Dovnitř vtrhla paní Smytheová a překvapeně zamrkala, když
zjistila, že tam panuje ticho a ozývá se jen Kerryino drhnutí
a šplouchání a Remino tiché, falešné pobrukování. „Ach. Takže
na kuchyňské frontě žádné hašteření, žádná špatná nálada?“
Rema se na ni zářivě usmála. „Já a můj kamarád Pierre jsme
jako dvě hrdličky.“
„Výtečně.“ Pak si všimla Kerry a povzdechla si. „Slečno Mac­
Gregorová, opravdu oceňuji vaši pracovitost. Ani na chvíli si
nesednete.“
„Říkala jsem si, že když budu pracovat hlavně u servírova-
cích výtahů, až se pan Vanderbilt nadobro nastěhuje, a když tu
zrovna nejí nikdo kromě…“
„Dobrá. Tak se prozatím postarejte o lodžii v zadní části
domu. Po včerejší bouřce je všude napadané listí a vypadá to
nevzhledně.“
Kerry nepočítala s tím, že se s některým z hostů pana Van-
derbilta znovu potká tak brzy. Vlastně se jim plánovala úplně
vyhýbat.
Lodžie byla prázdná, což byla úleva. Přes všechnu tu nádhe-
ru Biltmoru – záchody uvnitř a teplou vodu z kohoutků, elek-
trická světla a vnitřní bazén, v němž se dalo plavat bez ohledu
na počasí – ji z jeho velikosti bolela hlava. Začínala si připadat
jako ten tvor, kterého otec před lety chytil do pasti z klacků
nastražené na všechny noční zloděje, kteří by se pokusili vkrást
do udírny. Mývalovy oči v černém obličeji byly tak truchlivé, tak
kajícné, že se Kerry k otci vrhla a prosila ho o milost.
Narovnala se od proutěného křesla, které sušila ručníkem,
a otočila se, aby se pokochala výhledem na zvlněnou oboru
a rybník s horami na pozadí. Vzduch v sobě měl pořád zemitou
vůni podzimu, ale s ostrým akcentem jedlí a nadcházejícího
štiplavého chladu. Byla si jistá, že v dálce slyší nejen šplouchání
biltmorských fontán, ale i tichý hukot vodopádů za nimi.
Pravdou bylo, že jí ty vůně, zvuky a výhledy v New Yorku
chyběly tak moc, až to bolelo. Přes všechno to, co ve městě
obdivovala, přes všechny způsoby, jakými jí rozšiřovalo obzo-
ry, tady v jejích horách znovu ožila jakási niterná část jí samé
ukrývající se hluboko v morku kostí.
Listopadová obloha měla barvu cínu a vypadala hrozivě. Ona
ale listopad vždycky milovala, zbožňovala výhledy odhalené
díky holým větvím stromů, výhledy, které v teplých měsících
nebyly vidět. Odhalená tajemství.
„Je to poněkud zneklidňující,“ ozval se za ní mužský hlas.
Kerry nadskočila. Paní Smytheová by ji v tuto denní dobu na
lodžii neposlala, kdyby tušila, že se někdo z hostů v takovém
větru odváží vyrazit ven.
Rozhlédla se na obě strany, jestli Madison Grant nemluví na
někoho jiného, a rázně smetla listí. „Zneklidňující?“
 Pouštět se do hovoru s hostem nejspíš nebylo správné,
­ovšem přímé oslovení by služka na druhou stranu nejspíš ig-
norovat neměla.
Při slově služka sebou cukla. Zaťaly se do ní drápy lítosti.
Grant mávl rukou směrem k horizontu. „Poněkud zneklid-
ňující, že je v den, jako je ten dnešní, těžké rozeznat mraky od
hor. Všude samá šeď a všechno jako by se vzdouvalo a pohy-
bovalo.“
Vypadalo to, že od ní nevyžaduje žádnou odpověď.
„A také je zneklidňující, jak panorama nenarušují žádné
známky lidského obydlí. Vám snad ta odlehlost nevadí, slečno
MacGregorová?“
„Vlastně je to jedna z věcí, které mám na našich horách
nejradši.“
Jedno obočí mu vystřelilo nahoru. „‚Našich‘,“ zopakoval
pomalu.
Neměla v úmyslu do toho zájmena zahrnout i jeho. „Těch
z nás, kteří tu žijí odjakživa,“ upřesnila.
Usmál se a otočil se zpět k horizontu. „Musím přiznat, že
když se na ty hory dívám, mám velice zvláštní, nezvyklý pocit
titěrnosti. Cítím se téměř bezvýznamný, v jakémsi velkém me-
tafyzickém měřítku.“
Kerry se pustila do otírání další židle.
„To světlo,“ pokračoval, „ta barva šterlinkového stříbra, jen
s pár bílými trhlinami. Ta nesmírnost.“
Na novém proutí se zatím ještě bezchybným, čerstvým čer-
ným nátěrem se leskly perličky ledu. Kdyby paní Smytheová
vykoukla ven z gobelínové galerie, alespoň by Kerry viděla pra-
covat, a ne okounět a tlachat s hostem.
„Zvláštní je, že se celý život dívám na oceán – většinou v létě
v Newportu. Ale tak jako teď jsem se ještě nikdy necítil.“ Otočil
se. „Vy jste asi oceán neviděla?“
Kerry se místo odpovědi sklonila a otřela další židli. Až do
chvíle před dvěma lety nevytáhla paty z Buncombe County.
Procházení kolem doků a činžovních domů na Lower East Side
a v newyorském přístavu by Madison Grant do „vidět oceán“
nejspíš nepočítal.
„Při pohledu na něj jsem si ale malý nikdy nepřipadal. Ne-
sčetněkrát jsem stál na samém srázu Cliff Walk v Newportu.“
Ukázal na okraj lodžie. „Je možná stejně strmý jako tady to.
A ten výhled… měl by působit stejně nesmírně. A přesto…“
Kerry se napřímila. „To je součást role, kterou hory v našich
životech hrají. Přimět nás cítit se malí. Pokorní.“ Řekla to, aniž
se na něj podívala.
„Ach tak.“ Došel k ní. „Zastavte se na chvíli a podívejte se.“
Kerry se otočila. Očima přelétla stoupající a klesající kopce,
vlnící se oceán temné šedomodré barvy. Cítila, jak se jí uvolnila
ramena.
Madison Grant se k ní naklonil a hřbetem ruky jí přejel po
paži. A pak přistoupil blíž, až se jeho hruď téměř dotýkala je-
jích zad.
 OSMNÁCTÁ KAPITOLA

Kerry se na okamžik nemohla pohnout.

Potom se koštětem natáhla pro zatoulaný list a ustoupila.
Nezvedla pohled. Předstírala, že jeho dotek na své kůži necítila.
„Víte, Kerry, nemyslím si, že by Georgeovi vadilo, kdyby se
někdo z jeho zaměstnanců na chvíli zastavil v úžasu nad tímto
výhledem, kvůli kterému tu svůj dům postavil.“ Hlas měl jemný
jako sladké mléko.
„A já si nemyslím, pane Grante, že by pan Vanderbilt platil
svým zaměstnancům za to, aby zírali na výhled.“
„Pak to berte tak, že pomáháte potěšit jednoho z jeho hostů.
Ostatní jsou venku v oboře a dům je prázdný.“
Jistě, protože armáda služebných, kuchařů a tesařů se ne-
počítá, řekla si v duchu.
„Kerry, chci, abyste věděla, že s vámi soucítím,“ – znovu
přistoupil blíž, takže viděla obavy v jeho očích a svraštělé obo-
čí – „v té vaší náhlé životní změně. Vím, jak se musíte cítit.“
„Opravdu, pane Grante?“ Nejasně si uvědomovala vnitřní
varovné signály, aby mlčela. Slova z ní teď ale vycházela na-
prosto bez cenzury. „Vyrostla jsem ve srubu o jedné místnosti.“
„To muselo být strašné.“
„Nebylo.“ Podívala se mu do očí. „Našimi dalšími místnostmi
byly horské doliny a vrcholky, našimi stropy byly modrá obloha,
mraky a mlha – jeden den nízké, druhý den nekonečné. Nikdy
jsem neměla víc než dvoje šaty, takže mě netížilo břemeno
rozhodování.“
„To zní…“
 Nečekala, až najde to správné slovo. „V dětství jsem nikdy
nespala ve skutečné posteli ani jsem nebyla na žádné symfonii,
ale slamník, o který jsem se dělila se sourozenci, voněl boro-
vicovým jehličím, a když byl otec doma a střízlivý, usínali jsme
za serenády cvrčků a potoka, který protínal naši mýtinu, a on
nám při tom hrával na skřipky ‚Barbara Allen‘ a ‚Nothing but
the Blood of Jesus‘.“
„To zní…“
„Půvabně, pane Grante? A taky to bývalo mizerné, studené
a vyčerpávající.“
Jako by to člověk jako vy mohl pochopit, zakázala si dodat
nahlas. Vy se svýma drobnýma, jemnýma rukama a obleče-
ním na míru. S tím svým přesvědčením, že můžete mít cokoliv
a kohokoliv.
Znovu k ní přistoupil blíž, přestože měla jednu ruku v bok
a druhou držela násadu koštěte. „Musí to pro vás být úžasná
úleva, pracovat teď tady.“
Nevěřícně na něj zírala.
Tady, kde mě závist pronásleduje na každém kroku? měla
chuť říct. Kde mi každá elektrická žárovka a klenutý strop při-
pomínají, že někteří lidé žijí bez strachu, že jim střecha spadne
na hlavu?
Madison Grant jí dvěma prsty – jen dvěma prsty – přejel po
hřbetu ruky a pak je odtáhl. „Rád bych se zmínil o dvou věcech.“
Napjatě vyčkávala.
„První je, že jsem si všiml, jak se k vám John Cabot chová.
Jak nepřátelsky často působí. Bezdůvodně.“
„Pan Cabot nemá důvod chovat se ke mně přátelsky, pane
Grante. Ani já k němu.“ Uvědomila si, že to vyznělo nezdvoři-
le. Už to ale bylo venku, jako hroznové želé vylité ze sklenice.
„Přesto mám pocit, že bych měl zmínit jistou informaci.
Mám pádný důvod se domnívat, že John Cabot a nebohý ze-
snulý pan Berkowitz se nejen znali, ale co víc, milovali stejnou
ženu.“
 Převalilo se to přes ni jako vlna.
Milovali stejnou ženu.
Což znamenalo, že John Cabot, který zmizel jen chvíli před
útokem a jehož bohatství a známost s Georgem Vanderbiltem
ho očividně dosud držely mimo podezření, by měl důvod A ­ arona
Berkowitze zabít.
Ten nejstarší důvod ze všech.
„Pane Grante, doufám, že jste to řekl policii.“
„Ujišťuji vás, že jsem musel zápasit se svým svědomím, ale
přesně to jsem udělal. Věřím, že se tím budou skutečně zabý-
vat.“
Milovali stejnou ženu.
Kerry táhla koště po kamenech, ale ta slova jí pořád zněla
v hlavě jako ozvěna.
Brutalita, pronesl kdosi v Bon Marché v souvislosti s Johnem
Cabotem. Mohly se tytéž instinkty znovu projevit ve výbuchu
žárlivosti tam na nádraží?
„A co se týče té druhé věci, jde o důvody, které vás sem za-
vedly. Chci vám nabídnout svou pomoc. Upřímně.“
Pořád svírala koště. Zkřížila ruce na prsou.
„Jsem si vědom, jak těžké to pro mladou ženu ve vašem
postavení musí být. Odpusťte, ale dovolil jsem si zeptat se na
vaši situaci paní Smytheové, když jsem viděl, že hledáte za-
městnání, a pak jste se objevila tady na Biltmoru. Smím-li to
říci, překvapilo mě, že by tak sečtělá mladá žena…“
„Pracovala jako služka v kuchyni?“
„No, ano. Poté co našla život v New Yorku. Najednou odvle-
čená zpět. Síla, jakou jste prokázala, svědčí o vašem původu
a předcích.“
Zachvěla se. A on možná viděl, že jeho soucit uhodil na cit-
livou strunu.
„Děkuji, pane Grante.“
Cítila na sobě jeho oči. Slyšela, jak její vlastní slova vyzně-
la – až příliš souhlasně, až příliš jako nějaké ano.
 Grant sledoval její pohled k šedočerným vlnám hor. „Vě-
řím, že tomuto světu něčím významným přispívám, Kerry –
svou právnickou praxí, ochranou divoké přírody, pomocí
krajině.“
Odmlčel se, jako by to měla okomentovat. Začala zametat
o něco zuřivěji.
„Hlavně ale prací, která bude mít dlouhodobý vliv na bu-
doucnost lidstva. Víte, je v naší moci vyhladit podřadné cha-
rakterové rysy a vyšlechtit ty žádoucí, nadřazené.“
Kerry se překvapeně zarazila. Určitě se přeslechla. „Omlou-
vám se. Řekl jste vyhladit, pane Grante? A vyšlechtit?“
„Pokud je člověk ochoten vymýtit lenost a kriminalitu, kte-
rou zřetelně vidíme u určitých národností. A zároveň šířit pra-
covitost a inteligenci jiných.“
Kerry na něj zírala. „Přece nemyslíte…“ začala.
„Jeden z našich předních badatelů dokázal, že chudší vrst-
vy, zejména v londýnských chudinských čtvrtích, mají také
nižší intelekt – národnosti, o nichž víme, že jsou geneticky
podřadné. Tady v Appalačském pohoří…“
Kerry zvedla ruku. „Pravděpodobně nejste zvyklý, aby vašim
názorům někdo oponoval, zvlášť ne někdo s koštětem v ruce.
Přece ale nechcete naznačit, že jsou lidé chudí proto, že jsou
geneticky podřadní.“
Znovu k ní popošel blíž a promluvil tím svým medovým
hlasem. „Musím vám říci, že vaše inteligence a pracovitost jsou
nesmírně přitažlivé. A vypovídají o vašem nordickém původu.“
Než stačila uhnout, přejel jí rukou po linii čelisti. „A stejně tak
vaše pozoruhodná krása.“
„Veranda je hotová,“ oznámila mu, naprosto ochromená.
Odhrnul jí zatoulaný pramen vlasů.
Nohy se jí konečně pohnuly. Vyrazila ke dveřím lodžie.
Grantův hlas visel ve vzduchu, zamlžený a jemný, jako trs
jedovatého břečťanu, který se vznítil a proměnil v dým – a stej-
ně smrtící, napadlo Kerry.
 „Nezapomeňte, Kerry, že bych vám rád pomohl.“
Jestli tu zůstaneš a vdechneš ho – rozběhla se ke schodům –
spálí ti vnitřnosti.
 DEVATENÁCTÁ KAPITOLA

Kerry utírala prach v pracovně George Vanderbilta, která byla

zastrčená v jihozápadním rohu knihovny – její dveře nebyly
v dřevěném obložení téměř vidět –, když vtom zaslechla své
jméno. A útržky hádky. Přešla blíž ke dveřím. Pokud si paní
Smytheová stěžovala na její práci, potřebovala to vědět. Tully
měla pravdu: toto zaměstnání mohla být jejich poslední šance.
„A nám je krucinálfagot do toho co? Odpotrošte se k čórtu!“
To byl Moncrief. Krk mu pravděpodobně zachránilo jen jeho
nesrozumitelné skotské nářečí – paní Smytheová zřejmě vůbec
nerozuměla, kam ji to posílá.
„Byla bych vděčná, kdyby se lokaj v mém domě choval sluš-
ně.“
„Odkdy je to váš barák?“
„Od té doby, co ho mám na starost! Neplula jsem přes celý
Atlantik, abych nečinně přihlížela, jak se čeleď druží s pan-
stvem.“
„A to má znamenat co?“
„Nebudu předstírat, že jsem slepá, zatímco služebná svádí
biltmorské hosty.“
Kerry cítila, jak se jí do tváře hrne krev.
Moncrief se uchechtl. „Nejsem žádnej práskač, ale jedno
vám povím: odsaď vítr nefičí.“
„Což znamená?“
„Což znamená, že né každý děvče k světu jako ona je ňáká
ludra…“
„Cože je?“
 „Že dělá nedobroty – plete hlavu mládencům. Mládenci
uměj lovit i sami.“
„I tak může taková mladá žena způsobit problémy.“
„Jo. A už někdy žil ňákej mladej chlop, co by byl něco jina-
čího než mrzení na dvou nohách?“
„Byla bych ráda, kdybyste si dával pozor na jazyk, mláden-
če,“ odpověděla paní Smytheová úsečně. Pak si povzdechla.
„Přiznávám, že se mi to děvče líbí. Ovšem i milá děvčata mohou
mít nejrůznější motivy. Promluvím s ní o nebezpečí mravního
úpadku. I bystré mladé děvče se dokáže chovat nerozumně,
když jde o pozornost bohatého muže.“
„Takže švarná paní Smytheová mluví z vlastní zkušenosti?“
„Řekněme, že jsem neměla nedostatek nabídek.“
Kerry škvírou ve dveřích viděla, jak se Moncrief teatrálně
uklonil. „A ať vám sopouch eště dlóóóho čadí.“
„Prosím?!“
„Ať se vám eště dlouho kouří z komína. Ať žijete a daří se
vám.“
Paní Smytheová si odfrkla a otočila se k východu z knihov-
ny. „Mravní úpadek!“ zavolala ještě přes rameno na Moncriefa,
který ji následoval ven z místnosti.
„Tak tak.“ V Moncriefových slovech byl slyšet smích. „Za-
trackanej mravní úpadek.“

S hořícími tvářemi – teď už spíš ze vzteku než z rozpaků – Ker-

ry vyklouzla z Vanderbiltovy kanceláře a hned za prosklenými
dveřmi knihovny zaslechla smích a výkřiky. Na hřišti na kuželky
lemujícím jižní stranu domu se najednou objevilo několik lidí
a koní. Na hřiště se šlo po kamenném schodišti, po kterém Lilli
Barthélemyová očividně právě vyjela na koni.
Sesedla, pohodila hlavou dozadu a předala komusi otěže.
Marcovi Bergaminimu, jak teď Kerry viděla. Musel přiběhnout
ze stájí, když zaslechl ten rozruch. Zatímco se ostatní hosté
motali kolem Vanderbilta a jeho koně, Lilli Barthélemyová se
na kratičký okamžik zastavila u oken knihovny, když k ní Ital
došel. Kerry viděla jen jeho tvář, ale z očí mu sršely blesky.
Blíž k Vanderbiltovi, na trávníku, se najednou otočil John
Cabot. Na rozdíl od ostatních stál bez hnutí. Vypadalo to, že
jeho pohled spočinul na Lilli Barthélemyové. Že ji sledoval.
Nehybný jako sova, když pozoruje myš, pomyslela si Kerry.
Jak to řekl Madison Grant? Milovali stejnou ženu.
„Ach, Kerry, tady jste!“
Kerry rychle zatáhla závěs a otočila se.
Paní Smytheová našpulila rty a naklonila se k oknu, jako
by se rozhodovala, co Kerry zaujalo. „Viděla jsem pana Granta.
S vámi na lodžii.“
Kerry se napřímila a vybalila z krabice hromádku knih. „Hos-
té se tu samozřejmě mohou pohybovat, jak se jim zlíbí. Dokon-
ce i na místech, kam se někdo jiný vydal s motivem“ – podívala
se hospodyni přímo do očí – „zametání.“
„Ano, zametání, ano. Přesně to bylo potřeba udělat.“ Hlas
paní Smytheové byl napjatý a nervózní. A pak najednou změnila
téma. „Tady ta váza, říkala jsem vám to? Je z dynastie Ming.“
Přejela její široký kruhový okraj péřovou prachovkou. „Která
vládla… nemám k čertu ponětí kdy. Hodně dávno.“ Ztišila hlas.
„A je z Číny. Tady máte ten jejich zákon o vyloučení. Už sem
nechtějí žádné pouštět, představte si to. Myslím lidi, ne vázy.
Podle mě je to slátanina.“
Kerry vzhlédla od magazínů Atlantic Monthly a American
Architect svázaných v kůži, které právě vybalovala. „Chtěla jste
se mnou mluvit o něčem konkrétním, paní Smytheová?“
Hospodyně se zamračila. „Ano. O tom, čeho jsem si všimla…“
Cedric se jako chlupatá hnědo-bílá šmouha přiřítil právě
ve chvíli, kdy se ve dveřích vedoucích na hřiště objevil George
Vanderbilt. Kývl na obě ženy a přistoupil k policím, u nichž
stála Kerry.
 „Ano, báječné. Děkuji vám,“ řekl. „Samozřejmě jen na ty poli-
ce, které už jsou dokončené. Zvládlo všechno cestu v pořádku?“
Paní Smytheová odpověděla jako první. „Všechny knihy do-
razily ve skvělém stavu, pane. Tady Kerry pracuje jako trajekt
na kanálu La Manche, ani na chvíli si neodpočine.“
Vanderbilt se na ni usmál. „To rád slyším.“
Pak mu ale úsměv z tváře zmizel. Ukázal na stoh American
Architect v Kerryině náručí a zavrtěl hlavou. „Vidíte tu záložku
v tom časopise?“
Kerry se na něj podívala a přikývla.
„Otevřete ho, prosím.“
Poslechla ho a otevřela magazín na stránce s článkem s vel-
kými fotografiemi dřevem obložených místností, mramorových
podlah a zdobených sloupů. „Smetánka na Louisburg Square,“
přečetla nahlas nadpis. Pak zvedla oči. „Jeden z vašich domů?“
Výraz paní Smytheové za jeho zády napovídal, že ta poslední
poznámka musela vyznít drze.
On ale jen zavrtěl hlavou. „Jde o rodinu mého přítele Johna
Cabota. Seznámili jsme se v Maine těsně předtím, než ten člá-
nek vyšel, a tak jsem si ho označil. Pak ovšem…“
Cedric zavrtěl ocasem a vyrazil ke dveřím.
„Ach, my o vlku… Tady jsi, Johne. Zrovna jsem zmiňoval…“
Vtom se však zarazil a přehodnotil to. Jedním prstem časopis
zavřel a podal ho zpět Kerry.
Cabot přelétl pohledem místnost a zastavil se u Kerry. Ta
mu pohled oplatila.
Pokud byl Cabot zamilovaný do stejné ženy jako reportér
Time­sů, mohl být on tím pachatelem? Madison Grant byl mož-
ná strašný člověk s ohavnými myšlenkami, ale i tak by John
Cabot mohl být hlavním podezřelým z novinářovy vraždy, zvlášť
pokud má takové sklony k násilí, jak bylo naznačováno.
Naznačováno Grantem, připomněla sama sobě.
Aaron Berkowitz se Marca Bergaminiho snažil přinejmen-
ším před jedním z těch gentlemanů varovat: Pozor. Zavražděný
reportér musel na jednoho nebo druhého, případně na oba,
vědět nějaké informace. A tyto informace možná stačily k jeho
vraždě.
Vanderbilt poplácal Cabota po rameni. „Nepůjdeme se projít
dolů k Bassovu rybníku?“
Cabot se nechal odvést ke dveřím. Jen jedinkrát se ohlédl,
Kerry se ale otočila k policím s knihami.
Muž, jehož rodinný dům byl tak velkolepý, že se o něm psa-
lo v magazínu o architektuře. Není divu, že policii, lékaře ani
představitele města Asheville – zkrátka nikoho očividně ani
na okamžik nenapadlo, že by mohl mít vznešený John Quincy
Cabot s útokem něco společného.
Otevřela další krabici. „Chtěla jste se mě na něco zeptat,
paní Smytheová? Ohledně lodžie?“
„Někteří muži,“ řekla nakonec hospodyně, „se musí na-
učit držet svoje choutky na uzdě, drahá.“ Ztěžka se opřela
o červené kožené křeslo u krbu. „No, jsem ráda, že jsme si
popovídaly.“
Kerry se snažila potlačit úsměv, ale i tak se jí zvedl jeden
koutek. „Já taky.“
Paní Smytheová kývla hlavou směrem ke krbu, kde se roz-
valoval Cedric. „Až budete mít chvilku uklidit po tom uslin-
taném vycpaném medvědovi, dohlédněte na to.“ Ztišila hlas.
„Není divu, že se pan Vanderbilt přes všechny svoje přednosti
ještě neoženil. Oblečení má v jednom kuse od hlavy až k patě
od srsti toho bernardýna, i když mu ta bestie zrovna necin-
tá na boty.“ Máchla rukou směrem ke stolu na druhé straně
místnosti. „A želbohu není moc mladých žen, které by se daly
namlouvat nad šachovnicí.“ S vrtěním hlavy došla zpět ke dve-
řím. „Ale i se všemi těmi šachy a knihami a tímhle obrovským
domem uprostřed ničeho to vypadá, že pan Vanderbilt nemá
o ženy nouzi. Je to milý hoch, to tedy ano.“
„Paní Smytheová,“ zastavila Kerry hospodyni na prahu. „Můj
nemocný otec.“
 Z obličeje paní Smytheové na okamžik zmizela odtažitost.
„Copak je s ním, zlato?“
„To kvůli němu mě pan Grant na lodžii oslovil. Vyjádřil…
nebo chtěl, aby to vypadalo, že mi vyjadřuje soucit. Kvůli mojí
situaci, o které jste mu, myslím, řekla vy.“
Hospodyně sešpulila rty a posunula je na stranu. „Možná
jsem tomu pánovi svěřila až příliš.“ Povzdechla si. „Po všech
těch letech ve službě si vám dovolím povědět jedno, zlato: člo-
věk je nevinný, dokud se mu neprokáže vina, jak se s oblibou
říká tady v koloniích.“
„Takže…“
Paní Smytheová se otočila. „Nevinný, dokud se mu nepro-
káže vina. S jednou výjimkou.“
„A to je jaká?“
„Pokud je tím člověkem muž, je třeba předpokládat opak.“
 DVACÁTÁ KAPITOLA

Lilli stála na prahu knihovny, když si všimla služebné – té, která

toho viděla, slyšela a pamatovala si příliš mnoho, která všechno
kolem nasávala jako nějaká zrzavá houba.
Cítila, jak se jí zpomaluje tep, což bylo neklamné znamení
rizika před ní.
Lilli nebyla jako ostatní mladé ženy její vrstvy, falešná a skry-
tě krutá. Byla však ctižádostivá a podobný vzkaz, jaký obdržela,
by jí mohl zničit budoucnost. A totéž platilo i o té malé služeb-
né, která mohla rozpoznat písmo a odvodit si nějaké spojení
mezi Lilli a odesílatelem vzkazu.
Nebo, což bylo mnohem horší, souvislost s novinářovou
smrtí.
A teď tu ta služebná stála v Georgeově knihovně, která ještě
voněla novým dřevem, starými knihami a lepidlem, s jehož po-
mocí připevnili na strop všechny ty andělíčky a oblaka.
Aurora, opravila se Lilli. Žádní náhodní andělíčci a oblaka,
ale mistrovské dílo, Aurořin kočár. Jestliže se chce ucházet
o Georgeovu náklonnost – a odvést pozornost od jakéhokoliv
zatoulaného náznaku skandálu –, bude muset myslet a mluvit
jako někdo, kdo rozumí umění. Pokud ovšem dokáže z paměti
vylovit termíny, které neslyšela od své poslední cesty do Evropy.
Chiaroscuro: Nebylo to jedno z těch slov, kterými se Ame-
ričané oháněli v Louvru, když rozpačitě postávali před Rem-
brandty?
Juxtapozice světla u Pellegriniho, mohla by zkusit zmínit.
Cokoliv, co udrží Georgeovu pozornost stranou od podivných
vzkazů pro ni, od zvěstí o tom, proč Maurice Barthélemy tak
narychlo opustil Asheville, a od toho, na co se sem přijel vy-
ptávat reportér Timesů.
A mezitím bylo třeba se vypořádat tady s tou služebnou.
Lilli narovnala ramena.
Nevěřila jiným ženám. Muže šlo zvládnout nejrůznějšími
způsoby, ale ženy, od kterých se na veřejnosti neočekávaly pro-
jevy přílišné inteligence, dokázaly být kluzkými stvořeními,
jejichž intelekt často nepředvídatelně zaútočil ze zálohy.
Ta malá služebná z těchto hor byla bystrá, to bylo jisté. Mož-
ná by se ale dala přesvědčit, aby držela jazyk za zuby.
Teď ovšem do místnosti vtrhla hospodyně, paní Smytheová,
prohodila jen „dobrý den, slečno Barthélemyová“ a pokračovala
dál. „Kerry, je vás potřeba v kuchyni, zlato. Škrábat brambory.
A vyjednat mír mezi Paříží a Appalačským pohořím.“
Služebná přestala vybalovat, otočila se a opětovala Lillin
pohled. Nesklopila oči, jak by se na služebnou slušelo, dohnala
hospodyni a spěchala ke schodům dolů do kuchyně.
Lilli si bude muset počkat na další příležitost zastihnout ji
v soukromí. Brzy.

George Vanderbilt stál vedle ní na mýtině na vrcholu prudkého,

křovinatého svahu za domem a podával jí brokovnici.
Šlo o jejich první lovecký výlet za celou návštěvu. Grant
s Cabotem, také se zbraněmi, postávali v uctivé vzdálenosti za
dvojicí, když lekce začala. Emily, oblečená do hezkého vlněného
sáčka, scénu s úsměvem sledovala několik kroků za ozbroje-
nými členy výpravy.
Lilli si dala záležet, aby po brokovnici sáhla s nejistotou,
jako žena, která má ze střelných zbraní strach. Trochu s ní zá-
pasila a pak zvedla pažbu k obličeji. Rukou v rukavici přejela
po hlavni.
 „Krásně naleštěná.“ Hloupá poznámka. Ale lepší poznám-
ka, která z ní udělá hloupou, než taková, která by prozradila,
jak se cítí: přidušená korzetem a unavená z vláčení sukně ve
vysoké trávě a z role, jakou musí hrát.
Taková byla cena za přežití: předstírat naivitu a neschop-
nost, když se celá třásla nedočkavostí jako ten funící kokr-
španěl u jejich nohou. Toužila psa vypustit a následovat ho
do houští, pak uprostřed náhlé, zoufalé kakofonie vyplaše-
ných ptáků zvednout dvouhlavňovku a vystřelit dvě hlasité
rány v tak rychlém sledu, že ptáci dopadnou na zem jako
jeden.
Ovládej se, Lilli.
„Celá se blyští,“ dodala. A zhrozila se nad vlastním hlasem.
„Člověk by se měl o všechno, co nazývá svým, pečlivě starat,
bez ohledu na hojnost či nedostatek majetku.“
Lilli se otočila a setkala se s Georgeovým pohledem. Měl tím
na mysli víc než jen řádnou údržbu střelných zbraní?
„Pokud chcete, abych vám předvedl, jak zaměřit, slečno
Barthélemyová…“
Usmála se na něj. „Byla bych vám velice vděčná.“
George ji jednou rukou objal kolem ramen a upravil jí zbraň.
„Až se křepelky vyplaší, zapřete se nohama do země. Uvědomte
si dřevo pažby na tváři a zaměřte se na jednoho ptáka, ne na
celé hejno.“
Cítila na uchu jeho dech. Dotkl se tváří té její a posunul
jí zbraň kousek dolů a doprava. „Namíříte zbraň nahoru a za
ptáka, přejedete od ocasních per přes tělo k zobáku a pak,
prásk – jakmile hlaveň mine zobák, stisknete spoušť. Důležité
je zhluboka dýchat. Zachovat klid.“
Přesto slyšela, jak jeho dech zrychluje. Jeho ruka v rukavi-
ci zakryla tu její na spoušti. „Budu hned za vámi.“ Opravdu si
myslel, že je nervózní ze stisknutí spouště?
Lilli, jejíž vlastní tep byl až nadpřirozeně pomalý, sotva vní-
mala, že za nimi stojí ostatní členové skupiny. Když Vanderbilt
konečně vypustil psa – „Lov, Gurthe,“ zašeptal jen – a ten vy-
razil do křoví, bez váhání ho následovala a všechny je rychle
nechala za sebou. Možná to byla chyba – impuls, který prozra-
zoval, že není žádný nováček. Ale ať, byli tu ptáci a bylo třeba
je zastřelit.
Pes byl vidět jen v krátkých záblescích, kdy se s čenichem
u země prodíral ostružiním, a vytrvale kličkoval k dalšímu ote-
vřenému prostoru. Jakmile Lilli zpozorovala, kam Gurth míří,
doběhla k okraji mýtiny a zaujala pozici. Když se pes prodral
posledním křovím a všichni tři muži ji s funěním dohnali, vy-
letělo do vzduchu hejno křepelek.
Lilli prokázala ohromnou sebekázeň a vypálila jen z jedné
hlavně. Křepelka padla k zemi. Grant s Cabotem vystřelili také,
jeden z nich minul, jeden křepelku trefil. Gurth se nadšeně
pustil do sbírání ptáků.
George se rozzářil. „Výborně, slečno Barthélemyová!“
„Merci beaucoup.“ Naklonila k němu hlavu. „Štěstí začá-
tečníka.“
Mezitím je došla Emily. Výmluvným, táhlým tónem napo-
dobila zbytky Lillina neworleanského přízvuku. „No teda, jak
ses naučila takhle střílet za jedinou lekci?“
Lilli po kamarádce střelila pohledem. Ženy se v těchto drob-
ných podvůdcích nikdy nezrazovaly. Alespoň ne ty, které si přály
zůstat přítelkyněmi.
Její mlčení bylo zamaskováno Georgeovým nadšením. „To
je opravdu pořádné začátečnické štěstí! Skvělá práce.“
Lehce se k němu naklonila a podala mu zbraň zpět. „Zásluha
patří výhradně mému učiteli.“
Pochopil to a zamrkal. A pak se usmál.

Po obědě se skupinka vydala na projížďku. Po chvíli sesedli

a i s koňmi se šli projít po zlatohnědých loukách a podél řeky
French Broad vinoucí se panstvím. Nad loukami se tyčil dům
a za ním modré hory.
George se zastavil a podrbal svého koně pod hřívou, ale oči-
ma sledoval dolinu rozprostírající se po obou stranách. „Dou-
fám, že časem bude panství zcela soběstačné. Les, obilí, mléko,
sádka – všechno.“
John Cabot se zastavil vedle něj. „Chápu, proč to sem ně-
koho tak silně táhne.“
„Navzdory bídě domorodců,“ poznamenal Grant, „a jejich
zoufalé omezenosti.“
Cabot odpověděl s takovou prudkostí, až se všichni otoči-
li. „Chudoba, to připouštím. Snad i bezútěšná bída. Byli jsme
­ovšem svědky příkladů pronikavé inteligence. Jistě, mají tu
horší přístup k formálnímu vzdělání, ale pozoruhodná inteli-
gence se jim nedá upřít.“
Chvíli nikdo nepromluvil a jediným zvukem široko daleko
byly jejich kroky a kroky koní v suché trávě.
Potom ticho přerušila Emily. „Proč mám pocit, že pan Ca-
bot myslí jednu konkrétní inteligenci, a ne celé obyvatelstvo
Appalačí?“
V jejím hlase bylo slyšet škádlení – a také náznak žárlivosti.
Usmála se jeho směrem.
Cabot si strčil ruce do kapes a otočil se zpět k jejich hostiteli.
„I na těch vašich horách je něco tajemného, něco magnetické-
ho, Georgi. Člověka to k nim přitahuje. Mocně.“
„Mohla by ta magnetická přitažlivost mít něco společného
s tou mladou zrzavou služebnou?“ zeptala se Emily.
Cabot se jen odvrátil.
Lilli ve vzácném záblesku soucitu s ním – soucit běžně ne-
byl jejím prvním instinktem – změnila téma a oslovila jejich
hostitele. „Jsem tak ráda, že jste naplánoval procházku po po-
zemku.“
„Připomíná mi to mé výpravy na západ na lov divoké zvěře,“
přidal se Grant. „Tam jsem se poprvé nadchl pro ochranu naší
krajiny. A také jsem se tam zavázal chránit americké bizony,
kteří se kdysi proháněli po celé naší velké zemi, ale jejichž po-
čet se nyní snížil na pouhé stovky. Ikona historie naší země,
téměř vyhynulá.“
„To mi připadá jako lepší využití času než některé vaše jiné
činnosti,“ zamumlal Cabot.
Sladká Emily naklonila svou nevinnou hlavu na stranu. „Od-
pusťte mi, pokud tomu nerozumím, pane Grante, ale vy jste
lovil zvěř, kterou chcete uchránit před vyhynutím?“
„Možná by vám pomohlo podívat se na to z opačné strany,
slečno Sloaneová. Pokud nebudeme usilovněji chránit divokou
zvěř a její přirozené prostředí, nebude už co lovit.“
Emily nevypadala přesvědčeně, Grant se už ovšem obrá-
til k Georgeovi. „Další přítel, kterého bychom mohli mít spo-
lečného, je můj kolega z Boone and Crockett Clubu Theodore
Roosevelt.“
„Ano, je to můj přítel. Netušil jsem, že se vy dva znáte.“
„Nejenže se známe, lovili jsme spolu a zjistili jsme, že sdí-
líme názory na mnoho důležitých věcí. Včetně potřeby zavést
naléhavá opatření k zabránění snižování stavu některých dru-
hů. Nejen v živočišné říši, ale i…“ Odmlčel se a vypadalo to, že
zvažuje, zda má pokračovat.
„Pak jsem tedy rád, že vím o dalším našem společném pří-
teli.“ Vanderbilt se usmál na Lilli. Znovu u něj viděla tu prostou
důvěru.
Přivedla svého koně blíž k jeho. „Když se vám svěřím a při-
znám, že mám tady to“ – rozmáchla se rukou přes scenérii –
„raději dokonce i než taneční sál paní Astorové, slíbíte mi, že
mě nenahlásíte strážcům newyorské společnosti?“
„Máte mé slovo. Času stráveného venku, zvláště tady v Blue
Ridge, si cením stejně, jako očekávám, že si budu cenit času
ve své knihovně.“
„Je to jeden z největších darů, jaké tato země nabízí, oui?
Mám na mysli přírodu. Nedotčenou. Nezkaženou. Úrodnou.“
 „Odpusťte mi, ale pokud jde o nezkaženost této přírody,
musím s vámi nesouhlasit.“ Vypadal upřímně zkroušeně, že jí
musí odporovat. Lilli žasla nad tím, jak mohl tento muž pochá-
zet ze stejné rodiny mužů, kteří už desítky let ovládají americký
obchod a pohlcují konkurenci. „Z tisíců hektarů, které můj jed-
natel McNamee až doteď skoupil, byla většina vytěžená a vy-
sátá až do úplného vyčerpání. Naším cílem je obnovit vitalitu
a úrodnost lesů a polí.“
„Všechno na vašem panství svědčí o vitalitě, pane Vander-
bilte.“ Podívala se mu do očí. „Tout le monde.“
Chtěla, aby slyšel, že do tohoto hodnocení zahrnuje i ma-
jitele Biltmoru. Sledovala, jak se mu rozšířily oči, když se přes
něj přelila vlna uvědomění, stvrzení všeho, čeho dosáhl. O čem
snil do budoucna. Kým byl.
Lilli Barthélemyová toho o mužích věděla dost a to hlavní
bylo, že většina z nich má jen zlomek sebevědomí, které nosí
jako šestnácterák své paroží.
Teď tu ale před ní stálo nejmladší z osmi dětí, umělec a uče-
nec, vnuk tyrana. Svým ujištěním si právě získala další kousek
jeho důvěry. S úžasem si uvědomila, že se jí George Washington
Vanderbilt II. upřímně líbí.
Jejich chvíli narušil bernardýn Cedric. Propletl se kolem
koní až ke svému pánovi a otřel si mokrý čenich o jeho vlněné
kalhoty.
Lilli se soustředila na to, aby nenakrčila nos odporem.
George se zastavil a podrbal zvíře za ušima. „Cedricův vrh
pochází z Bar Harboru.“
John Cabot si přesunul otěže do levé ruky, klekl si, aby mohl
slintající zvíře podrbat pod obojkem, a tiše a láskyplně na něj
promluvil. „Ty jsi ale krásné stvoření, Cedricu. Víš o tom, že
jsi první bernardýn, se kterým jsem měl tu čest se seznámit?“
George chvála jeho psa zjevně těšila, z čehož si Lilli vyvo-
dila, že se s tou cintající bestií bude muset spřátelit. A tudíž se
převlékat častěji než sedmkrát denně, jak byla zvyklá.
 „Ohledně té vraždy,“ ozval se najednou Madison Grant jen
tak mimochodem, a narušil tím jejich klid. „Odpusťte, že vyta-
huji téma, které si nikdo z nás nechce připomínat, mám o ­ všem
pocit, že bychom měli být v obraze. Došlo ve vyšetřování k ně-
jakému pokroku?“
Lillin tep zeslábl.
Cabot vedle ní ustal v drbání Cedricovy obrovské hlavy.
Jako by i jeho to téma znervózňovalo, pomyslela si.
George se zamračil. „Wolfe mě dnes ráno přijel informovat.
Vypadá to, že se objevilo něco nového.“
Cabot se napřímil. „A co?“
Lilli napadlo, jak velice provinile by John Cabot mohl znít –
uším každého, kdo neví, že je mimo podezření.
„Wolfe vyslýchá všechny svědky, které se mu daří najít,
aby zjistil, co viděli. Podle všeho se ve výpovědích opakova-
ně objevuje několik jmen, například Ling Yong nebo Robert
Bratchett. A mezi podezřelými je bohužel stále i můj vlastní
podkoní.“
„Snad ne pan Bergamini!“ vyhrkla Emily.
Grant naklonil zamyšleně hlavu na stranu. „Zajímavé.“ Let-
mo se podíval jejím směrem – nebo to bylo spíš na Cabota?
„I když sotva překvapivé.“
Lilli jako by se úplně zastavila krev v žilách. Vůbec necítila,
že by dýchala. Nikdo v jejich skupině kromě Emily a George
nevěděl, že tu byl její otec a že ve spěchu odjel. A u milé naiv-
ní Emily nebylo pravděpodobné, že by podezírala kohokoliv
z čehokoliv. Vypadalo to, že kromě Johna Cabota si tu historku
z New Orleans nikdo nepamatuje.
A ten hleděl přímo před sebe, jako by měl své vlastní důvody,
proč je mu to téma proti srsti.
Grant se přátelsky usmál. „U všech tří současných pode-
zřelých tu máme jedno společné: jsou to genetičtí potomci
Afriky, Asie a jižní Evropy – tak daleko na jih, že je to téměř
u Afriky a Blízkého východu. Nelze od nich očekávat, že budou
mít stejné morální zásady jako vy nebo já, Georgi. Nebo Cabot.
Nebo vaše znamenitá neteř.“
Lilli si všimla záblesku zaváhání, než ji s přikývnutím za-
hrnul také.
„Nebo naše skvělá střelkyně, půvabná slečna Barthéle-
myová.“
Cabot se uštěpačně podíval jejím směrem. „Zřejmě i po Fran-
couzích se brzy bude chtít, aby se nerozmnožovali.“
Grant se naježil.
Vanderbilt se pomalu, strnule otočil, jako by měl místo pá-
teře pevnou tyč. „Pokud rozumím tomu, co naznačujete…“
„Pouze to, že některé lidské rasy jsou zkrátka poražení
lidé z poražených národů, zvláště ti tmavšího odstínu, jak
bylo dokázáno. Se sklonem ke krádežím. Ke znásilňování.
K vraždění.“
„Dobrý Bože,“ vybuchl Cabot. „To citujete tu sebranku ko-
lem Francise Walkera a jejich pseudovědu. S dovolením navr-
huji, abyste se od prezidenta MIT nechal učit o číslech a vědu
hledal jinde.“
„Mírněte tu svou vznětlivost, Cabote.“
„Moje vznětlivost není to, co tu představuje hrozbu. A bývá
vyprovokována hloupostí.“
Lilli se v duchu připravila na Grantovo běsnění – a viděla, že
George dělá totéž, jako by čekal, že začnou létat pěsti.
Grant si však jen uhladil knír a usmál se. „Nemyslím si, že by
toto chování bylo hodné gentlemana. Vědecké bádání“ – zdů-
raznil obě slova – „by nemělo vést ke zvyšování hlasu.“
„Spíš vědecké šarlatánství,“ opáčil Cabot. Jeho tvář měla
nebezpečně rudý odstín.
„Je to zkrátka a jednoduše biologický determinismus. My,
autochtonní Seveřané, jsme se vyvinuli z Homo europaeus,
u nichž drsné zimy severoevropských lesů a stepí eliminovaly
defektní geny a vytvořily rasu lidí proslulých mužností, silou,
pracovitostí a inteligencí.“
 „S vámi jako ukázkovým příkladem, Grante? Takže o tom
to celé je – o vašem egu?“
„Jsme zkrátka takoví, jaké nás předurčily naše geny. A žádné
vzdělání, sentimentalita sociálních pracovníků ani náboženský
soucit s chudými a slabými na tom nic nezmění.“
„Ne,“ ozval se tentokrát George hlasem drsnějším, než ho
Lilli kdy slyšela – to jediné slovo udeřilo jako facka. „Mýlíte se.
A vaše myšlenky jsou nedemokratické.“
„Přesto jste vy sám, Vanderbilte, zářným příkladem: váš
holandský původ, pracovitost a důvtip vašeho dědečka, geny,
které vaší rodině daly schopnost vydělat a zasloužit si vaše
bohatství.“
Lilli napjatě zatajila dech.
George zvedl klacek a mrštil jím takovou silou, že všichni
na několik okamžiků ztuhli – až na Cedrica, který se rozběhl
za ním. „Řeknu vám jedno, Grante: nemám v úmyslu vykazo-
vat z Biltmoru jakéhokoliv hosta. Nikdy. A už vůbec ne jedno-
ho z předních ochránců krajiny a divoké přírody v této zemi.
A muže, s nímž mám řadu společných přátel.“
V horském vzduchu se vznášelo ale.
„Snad se tedy po dnešní konverzaci shodneme alespoň na
třech věcech.“
„A to jsou?“
George začal vypočítávat na prstech. „Za prvé, že útok na
pana Berkowitze je strašná věc. Za druhé, že útočník musí být
nalezen.“
„Jistě. A ta třetí?“
„Že do budoucna bude možná lepším tématem vaše vskutku
obdivuhodná angažovanost v ochraně divokých zvířat a pří-
rody.“
„Jediným cílem veškeré mé práce,“ pronesl Grant s klidem,
„je zachovat, co je dobré. Vytvořit prostor pro to, aby mohlo
vzkvétat to nejlepší.“
 Cabot se otočil a rozzlobeně vyskočil na koně. „Bez ohledu
na to, co – nebo koho – tím vymýtíte.“ Pobídl svého valacha
do běhu a zastavil se až na opačném konci louky, kde na sku-
pinu počkal.
Když si Grant odkašlal a promluvil jemným a úlisným hla-
sem, představila si Lilli, jak mu z konečků kníru kape olej. „Sa-
mozřejmě vyhovím každému přání našeho laskavého a velko-
rysého hostitele.“
Nikdo další nepromluvil. A George, jak si Lilli všimla, zlostně
upíral pohled na hory před sebou.

Klapot železných podkov jejich koní na dlážděné cestě, když se

vraceli k domu, Lilli uvítala jako zástěrku pro křehké mlčení.
Podkoní, Marco Bergamini, sáhl po otěžích jejího koně.
Chtěla se vyhnout jeho pohledu, ale když sesedala z koně, ocitla
se tváří pár centimetrů od jeho.
V očích mu blýskalo, jen jen vybuchnout.
Jako by ho vykolejil nějaký vztek. Jako by všechen ten hněv
byl namířený… na ni.
Převzal od ní otěže a přešel k levému boku koně blízko ní.
„Vy,“ zašeptal tak tiše, že to nemohl slyšet nikdo jiný. „Vy jste
z New Orleans.“
Dech se jí zasekl v hrdle. Takže její vzpomínka ze dne, kdy
ho George najal, byla správná. Tento Ital a jeho malý bratr byli
opravdu součástí té noci plné pochodní a smrti. Bylo to neuvě-
řitelné, ale skutečně se ocitli přímo pod jejím oknem.
Takže možná ví, kdo Lilli je. Co její otec možná zorganizoval.
A možná bude brzy hledat příležitost, jak se pomstít. Lilli
bude zřejmě muset přejít do útoku.
 DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

Sal se zrovna natahoval po hřeble, když vešla dovnitř a zamířila

k němu s jakýmsi promyšleným, tajuplným záměrem. Položil
hřeblo, zvedl hadřík a začal s ním vtírat olej do staršího kože-
ného sedla. Dal do toho veškerou sílu.
Neuměl si představit, o co dceři Maurice Barthélemyho jde,
když za ním přišla úplně sama. A netušil ani to, jestli v něm
poznala jednoho ze Sicilanů obviněných z Hennessyho vraždy
a jednoho z těch pár, kteří během té noci, kdy došlo k výtržnos-
tem a lynčům, uprchli z vězení. Sledoval její oči.
Beze spěchu si prohlížela postrojovnu, jako by na to měla
celý den a měla v plánu ho pozorovat. Jako prodloužená ruka
jejího otce. Krásnější – a možná stejně smrtící.
Z police vedle mýdla na sedla zvedla list papíru. Vykročil
k ní a chtěl jí ho vzít.
Zvedla obočí. „To je vaše práce, Marco? Tahle kresba domu?“
Zaváhal a zvažoval, jestli jí může věřit. Pravděpodobně ne,
ale v tomto případě zřejmě mohl říct pravdu. „Ano.“
„Poznám proporce a design, když je vidím.“ Obočí jí vyje-
lo ještě výš, když si ho prohlížela, jako by byl nějaká toulavá
kočka, která se naučila malovat. „Vlastně je to velice dobré.
Kreslíte je často?“
Znovu zaváhal a pak přikročil k nižší polici, kde měl ulože-
né další skici.
Prolistovala je. „Incroyable. Nebude vám vadit, když je ukážu
Georgeovi.“ Bylo to spíš konstatování než otázka.
 Ano, vadilo mu to. Jenže Nico je teď nejspíš schoulený v ku-
chyni v penzionu, kde paní domácí loupe brambory, a tvář má
zkřivenou starostmi, jako v těchto dnech neustále – a jako už
léta. Sal nemohl ohrozit své zaměstnání tady a riskovat, že
o Nica znovu přijde.
Beze slova na ni hleděl. Nepoložila mu otázku, a tak nebylo
třeba odpovídat.
Srovnala papíry a zastrčila je pod paži. „Víte, moc ráda bych
věděla,“ – ztišila hlas – „jaké to bylo na Sicílii.“ Její tón napo-
vídal, že to není všechno, co by chtěla vědět.
To, na co se ptala, ji ve skutečnosti nemohlo zajímat. Přesto
si ostrov vybavil, jako by tam právě byl: části Palerma shlížející
přes útesy k moři, části padající z terasovitých kopců vinic do
tyrkysového zálivu.
Znovu naolejoval a vyleštil sedlo a s očima upřenýma na
jeho hrušku a bočnici začal pomalu vyprávět a zároveň pátral
po náznacích pasti. „Z dálky je Palermo moc hezké. Stráně s ré-
vou. Dole jasně modré moře. Nahoře na kopcích jsou kostely,
mešity, náměstí. Klikaté ulice.“
„Kostely a mešity?“
„Přicházejí vetřelci. Mají rádi ostrov kvůli dobrému životu.
Kvůli počasí. Kvůli nadvládě – po moři. Nájezdníci, bylo jich
mnoho: Féničané, Řekové, Římané, barbarské kmeny, Arabové
a Španělé, Francouzi.“
„Zajímavé. Jestliže ale Sicílii dobylo tolik jiných, těžko mo-
hou být vaši lidé těmi loupeživými, vyděračskými darebáky,
jak se o nich říká.“
Ignoroval, co svou poznámkou naznačovala, a pokračoval
v leštění. Hodlal si zachovat výraz kamenný jako Michelangelův
mramor. Nedovolí, aby viděla jeho obavy z toho, že ví, kdo je –
co ví o jejím otci a co sem spolu s tím novinářem přijel odhalit.
Naklonila se blíž. Voněla po magnoliích a hlas měla jemný
jako okvětní lístky. Pozorovala ho při práci. „Povězte mi o své
zemi víc.“
 Žádost, která neměla nic společného s New Orleans. Možná
opravdu nevěděla, kdo je. Možná netušila, že on ví, kdo je ona,
dcera svého otce – a jak lehkomyslné od ní tedy bylo přijít za
ním bez doprovodu.
Zvedl oči a setkal se s jejím pohledem, když se k němu nepa-
trně přiblížila. „Budovy se rozpadají. Nová Itálie, sjednocená, má
centrum na severu. Jak to říkáte – obrození. Sever s bohatstvím
nemá zájem o byzantské mozaiky, které se ulamují, a gotické
oblouky, které se hroutí.“
„Byzantské,“ zopakovala, jako by si užívala bzukot toho slova
v ústech. Pomalu, zlehka si olízla rty.
Uvědomil si, že by je mohl políbit. Mohl by si ji přitáhnout
k sobě a políbit ty rty. Chtěla, aby to udělal – viděl, že alespoň
jedna část jejího já po tom touží. Tělo mu pulsovalo, když se
na ni díval. Ať už hrála jakoukoliv nebezpečnou hru, nemohl si
dovolit ji hrát s ní.
Znovu se zaměřil na sedlo, které se už teď měděně lesklo,
a zklidnil se. „Pro sever mé země je Sicílie obtíž, ostrov problé-
mů, který musí italská bota odkopnout.“
Přejela prstem po podbřišníku sedla na napínáku. „A co ženy?“
„Většinou tam zůstaly a musely nějak přežít samy.“
„A vy…?“
A bylo to tady. Otázky na Hennessyho smrt.
Pohrávala si s řetízkem uzdy visící na mosazném háčku. „Ne-
chal jste v Palermu nějakou ženu?“
Sal se pomalu napřímil. Vzduch byl cítit kůží, obilím a mag­
noliemi.
Nějakou ženu.
Nico ještě teď v penzionu občas těsně před spaním zamum-
lal: „Mamá, mamá umřela.“ Sal chlapce pokaždé políbil na tvář
a zašeptal: „Buono. Zvládl jsi celou větu.“ Protože za tím bylo
příliš mnoho dalšího, než aby s tím začínali.
„Naši matku,“ řekl teď Sal, aniž zvedl oči. „Moji a mého mlad-
šího bratra. Zemřela. To byl důvod, proč Nic– Carlo musel do
této země se mnou.“ Nesetkal se s jejím pohledem, aby zjistil,
jestli si všimla přeřeknutí při vyslovení bratrova jména.
„Moc… mě to mrzí,“ odvětila dcera Maurice Barthélemyho.
„To s vaší matkou.“ Skoro jako by to myslela vážně. Uběhlo ně-
kolik okamžiků. Ještě ztišila hlas. „A neměl jste žádnou dívku,
kterou jste tam nechal?“
Sal si vybavil Angelinu na trhu. Červené markýzy trčící do
ulice. Fialové, černé a zelené hrozny kupící se jí od pasu až
k hrudi.
Vrať se ke mně, Salvatore.
Sal mlčel. A nehýbal se.
„Byla,“ zašeptala Lilli Barthélemyová.
„Ano.“ Otočil se zpátky k sedlu. „Vzala si ale mého přítele.“
„Ach. To muselo být… těžké.“
Přinutil se pokrčit jedno rameno. „Pět let. To je pro krásnou
ženu příliš dlouho, aby čekala.“
Pět let.
Vytáhla to z něj. Nebo jí to nabídl s otevřenou dlaní. Jako
úplný hlupák. Měla teď důkaz, že byl v roce Hennessyho smrti
v zemi. A důkaz, že lhal o těch třech letech, které přiznal McNa-
meemu a Vanderbiltovi v den, kdy ho přijali. Možná to byl její
záměr: přistihnout ho při lži. Vypátrat, kdo je a co ví.
Popadl hřeblo, otevřel dveře nejbližšího boxu a vešel dovnitř.
Každý box byl až po koňský hřbet obložený dubovými prkny
a nad nimi se leskly kované mříže natřené černou barvou. Veš-
kerou energii, která ho nutila přiblížit se k Lilli Barthélemyové
a přitisknout ji k sobě, nasměroval do hřebla a drsně jím klisně
kroužil po krku.
„A váš dům?“ zeptala se. „Jak vypadal?“
Kdoví, co se z něj pokoušela vymámit teď.
„Měl štukové stěny.“ Drolící se, mohl dodat. „A střechu z čer-
vených tašek.“ Kde jich chybělo stejně tolik, kolik jich na střeše
ještě zbylo – některé během bouřek odfoukl vítr a jiné vypáčili
zloději. Nahlas to ale neřekl.
 Připlula k okraji boxu, chytila se dvou železných mříží a na-
hlédla dovnitř. „To zní kouzelně.“
„Ano,“ souhlasil.
Protože přesně to chtěla slyšet. Nic kouzelného na tom ale
nebylo.
Chvíli pracoval v tichosti, jen za zvuků koní chroupajících
obilí a hřebla přejíždějícího po srsti. A občas se ozvalo zadunění
kopyta na dřevěných hoblinách pokrývajících cihly.
Dcera Maurice Barthélemyho přejela ukazováčkem v jezdec-
ké rukavici po jedné z mříží. Bylo to jako pohlazení.
„Přemýšlela jsem, Marco.“
Celé tělo mu strnulo a jeho krouživé pohyby ztěžkly. Klisna
otočila hlavu, jako by se ptala, co to dělá a proč s takovou si-
lou. Omluvně ji pohladil po hřbetu nosu a přesunul se k jejímu
břichu a slabinám.
„Přemýšlela jsem o té vraždě.“
Na okamžik přestal kartáčovat. Zamrzl.
O té v New Orleans, nebo tady? zeptal se málem.
„Víte, Marco, někteří lidé si myslí, že jste to udělal vy.“
Srdce mu bušilo až v krku. Dlaně měl tak zpocené, že v nich
ten tvrdý dřevěný ovál sotva udržel. Otočil se k ní čelem a spus-
til ruce k bokům. Z toho, jak se tvářila, poznal, že jeho výraz
musel potemnět.
Hlas se jí ztišil do smyslného, pomalého šepotu. „Já ale ne.“
Pomalu pustila mříže. Přistoupila k němu tak blízko, že
v chladu stájí cítil teplo sálající z jejího těla. Zvedla k němu
obličej. Chvíli tam stála s pootevřenými rty.
A on se díval dolů na ni. Ruce držel podél těla. Chtěl ji k sobě
přitáhnout.
Nesměl se ani hnout.
„Možná bych vám měla říct, co o vás vím jistě, Marco Ber-
gamini.“
Vyčkával. V těle mu škubalo.
 „Vím,“ – naklonila se k němu tak blízko, až se její tvář při-
tiskla na jeho a její rty se dotkly jeho ucha – „že i přes všechnu
svou sílu byste nikomu neublížil. Nikdy.“
Pravou rukou mu projela kadeře až k zátylku. Na okamžik
si přitáhla jeho tvář blíž ke své.
Teď se však pomalu odtáhla, oči stále upírala do těch jeho.
A vyrazila ze stájí. Uprostřed kůže, sena a potu, který Salovi
stékal po zádech, za sebou nechala vůni magnolií.
 DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Od jejich rozhovoru na panství Kerry Dearga nenápadně vyhlí-

žela: jestli nečíhá ve stínu udírny, v kaštanovém háji u vodopá-
dů, v temných uličkách ve městě. Něco ho totiž změnilo – mož-
ná rány, které jeho hrdosti zasadili milionáři odjinud, nebo to,
že se sice vrátila z New Yorku, ale už nebyla stejná. Dearg Tate
byl jako divočák s loveckým nožem zabodnutým v hrudi – ra-
něný něčím hluboko v nitru. A jeho zranění se projevovalo spíš
řevem než sténáním v koutě.
I to o něm věděla: přes jeho velikost a sílu v něm bylo cosi
dětského, cosi, co se nechá snadno vystrašit. A právě kvůli tomu
byl nejzranitelnější a náchylný nechat se využít jako něčí hlásná
trouba. Něčí pěšák.
Zatím se Kerry vyhýbal. Rval se v hospodách a na nárožích
ulic po celém městě. Všechno se to doslechla.
Dearg Tate začal vyvolávat rvačky.
Říká, že se spolu stejně jednou usadíte.
Přesto se jí vyhýbal obloukem.
Když došlo k útoku na nádraží, nebyl ve městě. Na to existo-
val důkaz. Byl ale nakažený jakýmsi strachem a hněvem, které
v něm předtím nebyly.
Jedno ráno, kdy měla volno, posbírala vajíčka a převlékla
otci povlečení. Nakrmila ho ovesnou kaší oslazenou sušeným
zimolezem – sirup z mleté třtiny už došel. I když měl rozostřený
pohled a jeho mysl jako by odplula do nějaké jiné říše, nalila mu
do krku teplý čaj s kůrou z dřínu proti bolesti. Během výměny
košile za jedinou další, kterou Tully přinesla ze šňůry, se Kerry
rozhodla, že Dearga musí konfrontovat. Tváří v tvář snad v jeho
obličeji uvidí střípek pravdy.
„Jak to, že si ho nevemeš?“ chtěl vědět Jursey, když jim
oznámila, že se chystá na farmu Tateových. „Nežs odjela do
New Yorku, byl na tebe strašně upnutej.“
Tully se na něj povýšeně podívala. „Holka si nemusí vzít
každýho chlapa, co se na ni upne.“
Kerry se usmála. „Moje mladší sestra má rozumu za dva
dospělé.“

Nechala dvojčata na farmě natahovat vyčiněné veverčí kůže na

banja z tykví. Krk staršího banja, které vyrobil jejich otec, po
letech častého používání praskl.
„Pan Bratchett řikal, že to musíme udělat pevnější,“ nalé-
hala Tully.
„Když to bude pevnější, tak to pukne.“
„Ne, když to uděláš správně. Jako to mám já.“
Alespoň se měli čím rozptýlit.
Kerry se přinutila vystoupat poslední kopec. Vyčerpání
z práce na Biltmoru a z péče o otce ji na těch pár hodin, které
si dokázala ukrást, pokaždé poslalo do hlubokého spánku.
Dnes nad její potřebou odpočinku převážila potřeba dostat
odpovědi.
K potoku přicupital mýval a ztuhl na místě.
„Co děláš vzhůru přes den?“ zeptala se ho Kerry. Zvíře zvedlo
obě tlapky, pak kleslo na všechny čtyři a vydalo se za ní. „Radši
si jdi po svých, prcku. Tam, kam mířím já, jít nechceš.“
Ze zvyku se lesem pohybovala nehlučně a dávala pozor, aby
šlapala spíš po měkké houbovité půdě než po suchém listí.
Chata Tateových stála kousek před ní na mýtině obklopené
javory a hrstkou malých hospodářských budov: udírnou, sto-
dolou, kurníkem a latrínou. Na všech čtyřech sloupech verandy
byly přibité mývalí kůže i s hlavami a ocasy, jako by šelmy špl-
haly na střechu: celkem jich bylo osm.
Napadlo ji, že jsou jako kamenní lvi po obou stranách hlav-
ního vchodu Biltmoru: dekorace bez funkce. Jakési přivítání.
A také lidská potřeba ukázat hojnost a bohatství. Ať už je sku-
tečné, nebo ne.
Od zadních dveří srubu se podél mechem obrostlého potoka
vinula pěšina. Odněkud z toho směru se ozývalo řinčení kovu
o kámen.
Tiše sešla dolů za zvukem a zpoza porostu horského vavřínu
pozorovala Dearga. Skláněl se nad spirálovitě stočenými mědě-
nými rourami, čepy a sudy.
Když mu vstoupila do zorného pole, zvedl oči. Trhl hlavou
vzhůru, což byl pozdrav horalů.
„Potřebuju to vědět,“ řekla, protože nemělo smysl chodit
kolem horké kaše. „Co se s tebou děje? Všude se povídá o tvých
rvačkách. O věcech, které vykládáš. Nic z toho se člověku, kte-
rého si pamatuju, nepodobá.“
Čelist se mu pohybovala ze strany na stranu, ale nic neřekl.
Na obličeji mu poznala, že měla pravdu: ve výrazu drsného
horala, kterým vždycky byl, se mihl strach. A pak i pořádná por-
ce vzdoru. Připadala si, jako by se na ni díval skrz hlaveň pistole.
Možná nebyla jediným terčem jeho pocitů, ať už byly jakékoliv,
byla ale terčem, který měl přímo před sebou.
Rozkročila nohy víc od sebe. „Víš, že se tě nebojím.“
Několik okamžiků se na ni mračil a pak se podíval jinam.
„Todle je podle mýho jistej způsob, jak přijít k úrazu: chovat se,
jako kdyby ti nemohlo nic ublížit.“
Zírali na sebe. Možná to byla hrozba. Nebo varování.
Najednou se shora od cesty ozvaly hlasy a klapot kopyt.
Dearg na ni upřel pohled, v němž se zračilo zklamání ze zra-
dy. „Tys s sebou někoho přivedla?“
Kerry zavrtěla hlavou. „Jenom dvojčata věděla, kam jdu.“
Přes proud a zurčení potoka rozeznala mužské i ženské hlasy.
 Dearg popadl winchestrovku opřenou o pařez a trhl hlavou
směrem k rourám, kádím a sudům. Kerry přikývla. Destilační
přístroj ti bohatí cizinci ze Severu vidět nemuseli. Kerry s Dear-
gem spolu beze slova vyšplhali do poloviny cesty, kde lépe sly-
šeli, ale odkud je pořád nebylo vidět.
Ozvalo se vrzání kůže, jak skupina poblíž srubu sesedala
z koní. Kerry vykoukla skrz větve jedlovců. Stáli tam koně se
srstí lesknoucí se ve zlatém slunečním svitu pozdního odpo-
ledne. Museli to být koně a lidé z Biltmoru. George Vanderbilt
a jeho čtyři hosté.
Ze všech míst zrovna tady.
„Proč že ty lidi rušíme?“ zeptala se neteř.
Její přítelkyně mávla rukou v rukavici ke srubu. „Možná se
k nám budou chtít připojit na cestu zpátky a prohlédnout si
Rembrandty a Sargenty.“
John Cabot se zamračil. Možná nad tím snobstvím. Nebo
možná nad pachem kouře a spáleného cukru. Ať tak či onak, jeho
zamračený výraz se ještě prohloubil, když Grant zabušil na dveře.
„Čí srub jste říkal, že to je?“ zeptala se neteřina přítelkyně.
„Víme to?“
Vanderbilt, který vypadal nesvůj, ovšem neodpověděl. Bylo
slyšet jen slabé hvízdání větru v borovicích a vzdálený hukot
vodopádů.
Grant znovu zabušil, tentokrát koncem svého bičíku.
Dveře srubu se se skřípěním pootevřely. Objevila se několi-
kacentimetrová škvíra a z ní vykoukla hlaveň zbraně.
Těsně nad Grantovou hlavou se ozval výstřel a skrz bílý dub
za ním proletěla kulka.
„Dobrý Bože!“ vykřikl Grant a zapotácel se. Vypadalo to, že
snad omdlí.
Kerry ucítila síru vznášející se ve vzduchu. Následovalo pří-
zračné, duté ticho, jako by výstřel pohltily hory.
„Jak už jsem zmínil,“ ozval se za ním Vanderbilt, „k horalům
je třeba přistupovat opatrně. S ohleduplností.“
 Grant se otočil zpátky ke dveřím. „Proboha, nestřílejte.“
Ze škvíry vykouklo jedno oko a polovina čela.
Dearg to celé pozoroval napůl napjatě, napůl pobaveně. Pra-
vou rukou otočil winchestrovku nahoru a položil prst na spoušť.
Kerry věděla, že byl vždycky rychlý jako puma. Jako druhý nej-
mladší z dvanácti dětí měl nejspíš celá léta pocit, že musí vyni-
kat v něčem jiném než v tom být největší, nejsilnější a nejlepší.
Zavrtěla směrem k němu hlavou, natáhla ruku a sklonila
hlaveň winchestrovky dolů k zemi.
„Vy jste z vlády?“ ozvalo se zpoza dveří.
„Na to mohu s největší jistotou odpovědět záporně, dobrý
muži.“
„To znamená to si piš, že ne?“
„Ano. Tedy ne, rozhodně nejsem z vlády.“
Chlapec vystrčil ze dveří celou hlavu, ale zbytek těla pořád
schovával za hrubými borovicovými dveřmi. „Mluvíte strašně
srandovně.“
Dearg vydal tiché, cvrlikavé hvízdnutí, které se neslo mezi
stromy. Chlapec otočil hlavu. „Počkejte chvilku.“
Cabot vytáhl z kapsy kabátu něco, co vypadalo jako tlusté
pouzdro na doutníky, odvázal skládací měch s čočkou na jed-
nom konci a zacvakl dovnitř váleček, o němž Kerry předpoklá-
dala, že obsahuje film. Takové přenosné Kodaky vlastnili jen
turisté ze Severu a Kerry se nelíbilo, že ho používá tady.
Emily se na něj půvabně a sladce usmála. „No tedy. Navíjení
za denního světla.“
Cabot přikývl, ale ani na okamžik nezvedl oči od černého
papíru, který navíjel na cívku s mosaznou kličkou. Zvedl Kodak
do úrovně očí, namířil objektiv na mývalí kůže, posunul film
a pak zaostřil na další budovy.
Kerry se zhluboka nadechla a musela zadržet dech, aby nic
neřekla.
Chlapec zvedl ruku. „Nejdřív se mrknu támdle dolů, esi chvil-
ku udržíte kaťata. Jenom se kouknu, esi je všecko v pohodě.“
 „Kaťata,“ zamumlal John Cabot. K Vanderbiltovi pak tichým
hlasem pronesl: „Je to fascinující – vazby jejich jazyka na alž-
bětinskou Anglii, Skotsko a Irsko, ale výrazně i na Afriku. Jejich
řeč, stavba jejich obydlí, metody farmaření, hudební nástroje,
to všechno od dřívějších období za oceány sotva pokročilo. Je
to jako časová schránka tady v údolích Blue Ridge.“
Sotva pokročilo.
Jako by ona a její lidé byli jen nově objevenými opicemi
Charle­se Darwina, které si ještě neosvojily umění vzpřímené
chůze.
Kerry měla chuť je všechny praštit do těch jejich obličejů
nacpaných sedmichodovými večeřemi.
Chlapec otevřel dveře a zakřenil se. „Když o tom tak přemej-
šlím, Dearg mi řek, ať sedím na zadku, nebo mě stáhne z kůže.
Jenom doufejme, že vás nemá za lidi vod vlády, co mu přišli
rozšmelcovat práci. Je sakra dobrej střelec.“
„To opravdu doufejme.“
Kerry znechutilo, když si ti cizí lidé vyměnili pohledy. Jakým
právem si mysleli, že rozumí jejímu světu, ve kterém byli sotva
pár dní? A i ty strávili izolovaní v nóbl hotelu a na zámku.
„Naopak, mladý Tate,“ prohlásil Grant, „přišli jsme sem s na-
bídkou pomoci.“
Dveře, které se pomalu zavíraly, se teď znovu rozletěly. „Ne-
potřebujeme žádnou pomoc vod cizáků.“
„To je ta divoká nezávislost, kterou jste zmiňoval.“ Cabot opět
ztišil hlas a oslovil Vanderbilta, ale Kerry i tak slyšela každé slovo.
„Všude kolem nich zuří průmyslová revoluce, ale ani ty, kteří vědí,
že dnes existují místa, kde pro teplou vodu stačí otočit kohout-
kem a pro světlo cvaknout vypínačem, nic z toho neláká. Je to
fascinující, ta snaha zůstat oddělení od civilizovaného světa.“
Kerry se kousla do rtu. Ta jeho arogance, jako by tomu snad
mohl rozumět.
Grant se dotkl svého klobouku. „Tak tedy sbohem, mladý
muži.“
 „Tady někdo skončí s ustřelenejma koulema,“ řekl chlapec
a pookřál.
Grant zbledl. Zpoza stromů se vynořil Dearg, winchestrovku
zavěšenou pod paží.
Vanderbilt vykročil vpřed. „Pane Tate, někteří z mých hostů
projevili přání vidět víc z tradiční kultury v okolí Biltmoru. Ujiš-
ťuji vás, že nejste vůbec povinen nám svůj příbytek ukazovat.
Pokud byste raději, abychom odešli…“
Grant, který nechal svého koně stát vedle Cabotova, vykročil
k zástěně borovic vpravo od srubu.
„Grante.“ Ve Vanderbiltově hlase bylo slyšet ostré pokárání.
„Pan Tate nám nedovolil procházet se po jeho pozemku.“
Dearg vykročil vpřed a zvedl pušku, když vtom mu Kerry
položila ruku na záda. Zarazil se. Vypadalo to, že přemýšlí. Po-
díval se na Vanderbilta a nechal zbraň klesnout zpět k boku.
„Pane Tate,“ oslovil Vanderbilt znovu Dearga. „Cokoliv nám
ukážete, nebo neukážete, je vaše volba. Bez“ – vyměnil si s ním
pohled – „jakýchkoliv následků.“
Dearg to musel pochopit jako narážku na něco konkrétní-
ho, protože se ke Kerryinu naprostému překvapení otočil na
podpatku své zablácené boty. „K čertu s tím. Teď už je stejně
jedno, co uvidíte.“ Zamířil pryč po stezce a přes rameno křikl:
„Pojďte za mnou.“
„Je pro mě stěží představitelné nechat si od někoho rozka-
zovat,“ utrousil Grant směrem k ženám. „A zvlášť od někoho,
kdo ani neumí vyhláskovat slovo představitelné.“
Kerry, rudá vzteky, vklouzla na cestu za nimi. Jen John Ca-
bot, který kráčel jako poslední a psal si poznámky, zaslechl
vzadu za sebou šustění listí. Otočil se a překvapeně se dotkl
okraje klobouku.
Hleděli na sebe.
„Ach,“ pronesl Grant, když skupina dorazila na mýtinu. „Do-
mácí pálenka. Známá též jako bílý blesk. Příjem, který se vláda
už dlouho snaží zdanit.“
 Dearg uvolnil ventil na konci jedné spirálovité kovové trubky
a podržel plechový hrníček pod kapající čirou tekutinou. „Žádný
focení,“ nařídil, když Cabot zvedl Kodak.
Podal hrníček Grantovi – jako zkoušku odvahy.
Grant se otočil k ostatním. „Existuje přece důvod, proč chce
vláda výrobu alkoholu v rezavých kovových trubkách a hrncích
regulovat. Četl jsem, že to člověka může i oslepit.“
Mluvil, jako by byl Dearg hluchý. Nebo příliš hloupý, aby mu
rozuměl. Kerry pálila hruď.
Grant zvedl hrníček ke rtům, ale pak s ním mávl jakoby
v jakémsi přípitku. „Ne, děkuji, dobrý muži.“
Když hrníček strkal zpátky Deargovi, byl už napůl oto-
čený k ostatním. Jakmile vzadu ve skupině zahlédl Kerry,
překvapeně otevřel ústa. „Ach,“ řekl. „Ztělesněná krása zde
v divočině.“
Kerry couvla a nic neřekla.
John Cabot se díval z Granta na Kerry a zpět.
O pár metrů dál se neteřina přítelkyně, Lilli Barthélemyová,
snažila s odvrácenou hlavou proklouznout kolem destilačního
přístroje.
Dearg jí ovšem před nos strčil hrníček, čímž ji přinutil se
zastavit.
Neteřina přítelkyně ztuhla. Podívala se na Dearga.
„Myslím, že bych to ráda ochutnala,“ oznámila Lilli Barthé-
lemyová chladně. „Hodně jsem toho o domácí pálence slyšela.“
Vytrhla mu hrníček z ruky a naklonila si ho k ústům.
„C’est bon,“ pronesla chraplavě a olízla si rty. „Je to… velice
silné.“ Odmlčela se a podívala se Deargu Tateovi do tváře. Její
slova napjatě visela ve vzduchu. Prsty jí sklouzly z hrníčku.
„Merci,“ zašeptala.
Kerry se zatajil dech. Ať už byla právě svědkem čehokoliv,
něco to znamenalo. Neměla ovšem tušení co.
Skupinka se vrátila ke svým koním. Kerry se otupěle vydala
za nimi. To, že Dearg dovolil, aby mu tihle úplně cizí lidé bušili
na dveře, šlapali po jeho pozemku, dokonce viděli jeho desti-
lační přístroj – vůbec to nedávalo smysl.
Madison Grant si vykračoval vedle Dearga. Kamarádsky.
Jako by se už někdy potkali. Grant zvedl hlavu a řekl Deargovi
něco, co Kerry neslyšela.
Ostatní nasedli na koně a vyjeli napřed, zatímco John Cabot
s Vanderbiltem zůstali pozadu. Kerry na sobě cítila Cabotovy
oči. Cítila, že chce něco říct.
Vanderbilt se sklonil ze sedla a natáhl k Deargovi ruku. „Od-
pusťte nám prosím, že jsme narušili vaše soukromí. Jsem si
dobře vědom, že pozemek je až do konce roku stále váš. Chci,
abyste věděl, že to respektuji. A jsem rád, že jsme se nakonec
dokázali dohodnout, pane Tate.“
Kerry spadla čelist. Zírala na Dearga.
John Cabot pobídl koně směrem k ní. Naklonil se, jako by
chtěl tiše promluvit.
Ona ale prošla kolem něj a se zaťatými pěstmi kráčela
k Deargovi.
„Tys prodal?“ Sotva dokázala poskládat slova dohromady.
„Tak proto ti bylo jedno, co Vanderbilt a ti lidi uvidí – protože
už je to v podstatě jeho. Proboha, Deargu. Řekl jsi, že ty, Brat-
chett a já jsme poslední. Řekl jsi, že nikdy neprodáš. Ani kdyby
ti nabídl miliony.“
Dearg jedním pohybem zvedl pušku a vystřelil nad jejich
hlavy. Výstřel se ozýval nad stromy.
Věděla, že to je jeho odpověď. Všechno, co jí teď řekne.
A věděla, že ta exploze, když kulka opustila komoru, byla
zvukem jeho prohry. Kulka vystřelená do jasného nebe, ale
skrz borovice padající k zemi – teď už bezmocná. Muž, který
bude mít brzy v ruce balík peněz a sám sebe vyžene ze svého
domova.
Když Dearg vyšel na verandu a zabouchl dveře tak silně,
že z klád blízko konstrukce odpadly kousky hlíny, Kerry před
srubem zůstala sama.
 Nevěděla, kdy přesně John Cabot vzdal snahu promluvit si
s ní a odjel.
Slunce začalo zapadat za hory a ona zkřížila ruce na prsou.
Najednou jí byla zima a cítila se osamělá.

Kerry ten večer přesvědčila sama sebe, že na skřipky hraje pro-

to, aby uklidnila sourozence, protože se celý den museli trá-
pit se vzpurným Johnnym Macem, popudlivými a skoupými
slepicemi a Malvoliem, který celé hodiny hýkal, zatímco se na
tykvová banja snažili natáhnout kůže. Pravda ale byla taková,
že si potřebovala zahrát sama pro sebe.
Smyčec nevzala do ruky už léta. Otec ji naučil hrát dříve,
než uměla chodit. Teď ladila struny s jakousi horečnou po-
třebou udržet svůj život pohromadě tím, že zabalí zradu do
tónů hudby.
Všechny její písně byly dlouhé a truchlivé. Byly to písně,
které se předávaly po desetiletí, ba dokonce po staletí. Písně
o smutku, touze a ztrátě.
Pokračovala i poté, co dvojčata usnula. Tully a Jursey měli
ruce plné puchýřů, ale jejich obličeje vypadaly poprvé od jejího
návratu domů klidně. Hrála, zatímco její otec ležel a díval se
na stropní prkna jejich domku, jako by se tam míhaly obrazy
z jeho života.
Nebo možná vidí jeho konec, pomyslela si Kerry se záchvě-
vem lítosti.
Konečně se chystala pověsit nástroj zpátky na své místo na
stěně, když ji zastavilo tiché zachrastění z nitra skřipek.
Otočila je a zatřepala s nimi. Za strunami se objevil obdél-
níkový papír, který ale neprošel malým otvorem.
Zatřásla nástrojem, natáhla prsty a jako kleštěmi papírek
vytáhla. Na jedné straně byl prázdný. Možná dovnitř spadl omy-
lem.
 Na druhé straně na ni však hleděli dva muži na vybledlé fo-
tografii. Ruce měli kolem ramen a na sobě pomačkané vojenské
uniformy. Za nimi vlála americká vlajka. Kerry i přes tu rozma-
zanou černou a bílou věděla, že jejich uniformy musí být modré.
Dva vojáci. Dva kamarádi.
Dva sousedé.
Muž vedle mnohem mladší verze jejího otce byl Robert Brat-
chett.
Otočila se k posteli, kde ležel otec, a zvedla fotografii do
vzduchu. Upřel na obrázek oči a Kerry v nich i přes celou míst-
nost zahlédla jiskřičku poznání. Tiše došla až k němu.
„Tati?“ zeptala se něžněji, než ho od svého návratu domů
kdy oslovila.
Zvládl zvednout ruku jen pár centimetrů nad postel, ale
sáhl po fotografii. Otevřel ústa, jako by chtěl promluvit. Nic
z něj ale nevyšlo.
Místo slov mu začaly téct slzy. Otočil se tváří ke zdi.
 DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

Od Kerryiny návštěvy Deargova srubu uběhl týden a ona pořád

cítila zradu a hořkost. Připadalo jí, že s Bratchettovými zůstali
úplně sami, jako dva malé ostrůvky nezávislosti obklopené
stoupajícím oceánem bohatství, které nemohou udržet navždy.
Volný den plánovala jako pokaždé strávit na farmě, ale chtěla
s dvojčaty zajít i sem na hřbitov v Riverside.
Na opačné straně hřbitova zahlédla ty dva Italy. Starší z nich
kráčel kradmo a potichu a očima těkal na obě strany.
Jako liška, co čenichá po psech, napadlo Kerry.
Držel za ruku bratra, který zvedal nemocnou nohu v oblou-
cích, aby mu stačil.
Vedla Tully a Jurseyho za ohyb kopce a sledovala Italy, jak
se skloněnými hlavami přecházejí od jednoho náhrobku k dru-
hému.
„Z farmy je to k máminu hrobu strašně daleko.“ Tullyin hlas
se chvěl vyčerpáním.
Jursey si položil ruce na kolena, aby si odpočinul před dal-
ším stoupáním. Hřbitov byl jako deka, kterou někdo uprostřed
zvedl a jemně ji položil dolů, a její strmé, tuhé záhyby všude
kolem vedly nahoru k vrcholu. „Řek bych, že Kerry musí bejt
unavenější než my, když šla ve svoje volný odpoledne sem.“
Tully se zamračila nad tím, že je někdo v něčem lepší než
ona. Kerry je oba přátelsky šťouchla do ramene. V bratrově
poznámce slyšela to, co se za ní ve skutečnosti skrývalo: něž-
ný soucit a také postavení do pozice momentálně vlídnějšího
sourozence.
 Tully se pořád ještě zachmuřeně zeptala: „Kerry, myslíš, že
by se chtěl vrátit v čase a udělat všecko jinak?“
Kerry se nemusela ptát, koho tím myslí. Nadechla se a vy-
foukla vzduch. „Myslím, že každý z nás, kdo se dožije aspoň
třinácti, lituje, že něco neudělal líp.“
Tully se zamračila. Zjevně se ohlížela za svým krátkým ži-
votem.
„Podle mýho se snaží ukázat, že se změnil.“ Jursey vyrazil
dopředu.
Tully zkřížila ruce. „Tys ho dycky bránil. Pokaždý.“
„Protože dycky potřeboval bránit,“ odpověděl Jursey pro-
stě.
Zastavili se před jednoduchým náhrobkem bez data, jen se
jménem: Missy Murrayová MacGregorová. I ten je ovšem stál
kozu, o kterou si nemohli dovolit přijít.
Jursey svraštil čelo. „Proč nechtěla bejt pohřbená na farmě
s tátovou rodinou?“
„Protože…“ Kerry zaváhala. „Mámina rodina byla spíš
z Ashevillu.“ Ukázala na další hroby se jménem Murray.
A protože dvojčatům bylo jen třináct a teprve se potáce-
la na nebezpečné hraně dospělosti, nepřidala k tomu celou
pravdu: že jejich maminka měla farmy a života v nedostatku
před smrtí už plné zuby. Jejím posledním luxusem – prvním
po mnoha letech – bylo nechat se pohřbít ve městě, s výdajem
navíc v podobě jejího dívčího jména na náhrobku. Alespoň po
smrti si konečně prosadila svou.
Tully se pořád ještě kabonila. „Mohl přestat pít už dřív. Ker-
ry si pamatuje líp než my, jak to bylo zlý. A jak smutná z toho
byla“ – oči se jí zalily slzami a kývla hlavou směrem k náhrob-
ku – „ona.“
Na to Kerry neměla čím oponovat. Klekla si a smetla z ná-
hrobku listí.
Tully tam stála a dívala se stranou, jako by si znovu pro-
mítala scény, na jejichž pochopení tehdy nebyla dost stará.
„Myslím, že ho za to máma někdy nenáviděla. A jindy byla celá
zoufalá smutkem, kvůli všem těm miminkám, co vo ně přišla.“
Nikdo z nich nechtěl dál rozebírat jejich mrtvě narozené sou-
rozence. Všichni tři se ale podívali na náhrobek. Dobrý půltucet
bratrů a sester se narodil promodralý a nedýchal. Jejich matka
si přála, aby k jejímu jménu přidali nápis s dětmi, až zemře,
jenže když na to došlo, mohl si jejich otec dovolit jen její jméno.
„A jak by to sakra vypadalo,“ blábolil po její smrti, opilý tři
dny v kuse, „s dětma, když vy tři jste zdraví jako řípy?“
Kerry se se smutným výrazem otočila k Tully. „Milovala ho
dost na to, aby ho nenáviděla za to pití. Protože když pil, nebyl
sám sebou.“
Tully si klekla a dotkla se písmen v matčině jméně. „A my-
slím, že sebe nenáviděla taky. Za to, že dělala jakoby nic, když
začal řádit nebo prostřelil střechu. A co ty, Kerry – vodpustilas
mu už?“
Kerry ji oběma rukama objala kolem ramen. Snažím se, tak
ráda by řekla, už kvůli Jurseymu. Ani to ovšem nebyla pravda.
Prohlížela si zvlněnou zeleno-hnědou krajinu hřbitova –
pěnišníky s jejich voskově zelenými listy zkroucenými zimou.
Alespoň po Italech už nebylo nikde ani stopy. S úlevou vy-
dechla. Dost možná nechtěli nikomu ublížit. Ať už to ale bylo
cokoliv v jejich minulosti, co je sem přivedlo, donutilo je změnit
si jména a přimělo staršího z nich polekaně vyskočit pokaždé,
když se otevřely dveře vlaku, bude nejlepší, když se od nich
dvojčata budou držet dál.
„Ciao.“
Italové se vynořili zpoza řady mramorových pomníků. Malý
Carlo se za svým bratrem táhl jako stín.
„Jak dlouho jste tam byli?“ Zeptala se klidně, nemělo to být
obvinění ze špehování. Přesto musela Tully a Jurseyho chránit.
Obě dvojčata doběhla k malému Carlovi a Tully poskako-
valo celé tělo, jak pumpovala paží nahoru a dolů a potřásala
mu malou ručkou.
 Marco Bergamini – nebo jak se doopravdy jmenoval – uká-
zal bradou dozadu. „Hledám muže, který je možná tady. Muže,
který…“ Hledal správná slova. „… jednu noc nesl mého bratra.“
„Nesl vašeho bratra?“ zeptala se dvojčata současně.
„Když se myslelo, že jsem zemřel. Na jiném místě daleko
odsud.“ Kerryin zkoumavý pohled ho přiměl dodat: „V New Or-
leans.“
Jursey naklonil hlavu. „Myslel jsem, že jste z Pensylvánie.“
Bergamini přenesl váhu na druhou nohu. „Před Pensylvánií,
před těžbou kamene v lomech, jsme já a můj bratr žili v New
Orleans.“ Smutně se na ně usmál. „A ještě předtím v Itálii. Ve
Florencii. A v Palermu.“
Kerry neušlo jeho ošívání. Jeho neklid. Také v něm ale bylo
něco zlomeného, co nedokáže unést všechny ty lži. Jako by byl
připravený jim teď nabídnout pravdu – nebo alespoň její kousek.
„Ptám se po celém městě, když jsem… když mám odpoledne
bez práce. Ptám se na muže jménem Cernoia. Jestli sem přišel,
jak jsme slyšeli. Jestli tu ještě žije.“ Zavrtěl hlavou.
Tully vykulila oči. „To chcete zaklepat na úplně všecky dveře
na Blue Ridge?“
„Si.“
Jursey mávl rukou přes hřbitov. „Esi hledáte tady, zní to,
jako byste si ani nebyli jistý, esi je tendle Cernoia eště naživu.“
Tully ho praštila. „Nemusíš řikat, co ti visí přímo před no-
sem, Jursey.“
Kerry už ta slova a jejich váhu viděla v očích Marca Berga-
miniho.
Zavrtěl hlavou. „Non lo so. Ano, možná je mrtvý. A také…“
Tady jako by zvažoval, zda jim to říct, nebo ne. „Možná byl dů-
vod, aby si změnil jméno.“
„Jako vy?“ zeptala se Kerry – tentokrát ovšem vlídněji než
ve vlaku.
Znovu zaváhal. Zvedl hlavu a pak ji o kousek sklonil. Téměř
neznatelné přikývnutí. Ale i tak je to přiznání, uvědomila si Kerry.
 Zahleděla se na rozbrázděný kopec posetý náhrobky a na-
konec přesunula pohled k nápisu na matčině náhrobku: Missy
Murrayová MacGregorová.
„Znáte nějaká další jména, která by mohl používat? Třeba
dívčí jméno jeho matky? Nebo by možná mohla existovat ital-
ská jména, která pro něj měla nějaký význam.“
„Ano, jako třeba povolání. Na Sicílii máme takových jmen
hodně: Abate od kněze, Agricola od farmáře, Cavollo od jezd-
ce…“
„A Bergamini?“ zajímalo Kerry.
„Cože?“ Zamrkal.
„Vaše jméno.“ Nebo spíš jméno, které používáte. „Je jméno
Bergamini odvozené od povolání?“
„Ach. Naše jméno. Carlovo a moje. Bergamini. To také, ano.
Od slova bergamino, pasák krav, nebo tady by se řeklo chovatel
mléčného skotu. Grazie. Budu přemýšlet. A napíšu do Palerma
a zeptám se.“
Pak s nimi šel mlčky podél řeky zpátky k městu. V zákrutu
řeky zvedl Jursey zmuchlaný a špinavý kus papíru, který mu
vítr přivál k nohám.
Tully trhla hlavou. „Co ses tak zaškaredil?“
Jursey jí papír ukázal.

ZNEJTE SVÁ PRÁVA!

NENECHTE SI UKRÁST
PRÁCI,
DOMOV
NEBO RODINU
ZLODĚJSKÝMI CIZINCI

Na letáku byly nakreslené čtyři karikatury, jedna v každém

rohu. Vlevo nahoře se hrbil muž s vyholenou hlavou a tenkým
černým copem padajícím na holá záda. Na čele měl naškrábané
slovo Nemoc. V pravém horním rohu se krčil muž s Davidovou
hvězdou na holé paži, hrstí peněz v jedné ruce a jarmulkou
s nápisem Lži.
A v jedné kapse zastrčený reportérský zápisník, všimla si
Kerry. Jako by snad Aaron Berkowitz nějak mohl za svou vlast-
ní smrt.
Vlevo dole stál muž s tmavou kůží a vyboulenými svaly.
V pravé ruce třímal kosu, na jejímž ostří se skvělo slovo Násilí.
Vpravo dole byl muž s prošedivělými vousy a černými kudrli-
nami. Jeho obličeji dominovalo divoké černé obočí, obrovský
černý knír a hrozivý úšklebek s nápisem Anarchie na vyceně-
ných zubech.
Dole uprostřed stála jako podpis písmena LNA.
Kde už je jen viděla?
V duchu se jí vybavil obraz. Telegram, jehož slova zaškr-
tala, aby ho mohla použít na dopis s žádostí o učebnice pro
dvojčata. Telegram poslaný Madisonu Grantovi. Něco o ros-
toucím vlivu LNA, hlavně mezi vzdělanými lidmi. A ta podivná
část o kohoutovi, Reichsadlerovi, ať už to bylo cokoliv, a orlu
bělohlavém. A pak ta poslední věta, která jí obzvlášť utkvěla
v paměti.

SIRTE DAL ZPRAVU: BUDEME-LI TAKTO POKRACOVAT

DRUH BUDE ZTRACEN.

Takže Madison Grant musí mít s těmi letáky něco společ-

ného.
„Maj todle bejt vopice,“ zašeptal Jursey, „nebo vopravdický
lidi?“
Kerry mu položila ruku kolem ramen. „Myslím, že o to právě
jde. Mrzí mě, že jsme to všichni museli vidět.“
Zatahala za papír, aby ho Jurseymu vzala, a zariskovala let-
mý pohled na obličeje obou Italů. Ještě před chvílí před nimi
dvojčata sama chránila.
Zmačkala svůj konec letáku. Bergamini ji však zastavil.
 Přejel prstem po obrázku v pravém dolním rohu. „Moje vlasy.
Potřebují ostříhat.“
S úlevou se zasmála. Vyškubla mu papír z ruky, roztrhala ho
na maličké konfety a ty pak vyhodila do vzduchu.
Malý Carlo zvedl obě ruce a zatočil se kolem dokola. Zaklo-
nil hlavu a těšil se z malých bílých kousků padajících všude
kolem. „Evviva!“ vykřikl s radostí osmiletého dítěte nadšeného
z umělého sněhu.
Jursey ho zvedl na svá hubená ramena. „A všecek ten zlej
papír je pryč.“
Carlo se Jurseymu skláněl nad hlavou a všichni společně
pokračovali dál. Kerry se na chlapce usmála. Potom z ulice,
kterou míjeli, zaslechla rachot a podívala se doleva.
Za roh tam v šedém klobouku a červené košili právě zachá-
zel Dearg Tate, v jedné ruce tlustý štos bílých papírů. A na rohu
ulice byl na sloupu lampy přilepený jeden z letáků a vesele se
třepotal ve větru.
„Všechen není pryč,“ zamumlala směrem ke Carlovi, který
se Jurseymu chichotal na ramenou. „Ani zdaleka ne.“
 DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

Kerry měla neodbytný pocit, že ji někdo pozoruje. Když se ale

otočila, nikdy tam nikdo nebyl.
Kdyby si neslíbila, že otci zkusí dát jakýsi lék z lékárny na
ulici Haywood, zamířila by s dvojčaty domů. Představa otcovy
kostnaté tváře a bolesti v jeho očích, kterou nedokázal vyslovit,
ji ovšem donutila pokračovat v cestě městem.
LNA, přemítala. Co by to mohlo znamenat?
Jursey se dotkl její paže. „V žaludku mi škrouká tak nahlas,
že neslyším skoro nic jinýho.“
Tully po něm střelila pohledem plným opovržení. „Teta
Rema řikala, že kňourání je jenom pro domácí kočky.“
Jursey se zamračil a zastavil se. „Ty ji necháš, aby se mnou
takhle mluvila?“
Kerry na něj mávla, ať jde dál. „Žádné šarvátky ve vlastních
řadách, prosím.“
Ulice Ashevillu stoupaly nahoru a zase klesaly dolů, až to
vypadalo, že se obchody s vyztuženými markýzami a tlustě
omítnutými cihlami snaží za všech sil držet, aby nespadly do
dolíčků. Asheville byl oproti roztroušeným budovám pět kilo-
metrů vzdáleného Biltmore Junction větší a bohatší, ale pořád
dost malý na to, aby působil jako vesnice, která se pořád kutálí
dolů z dalšího a dalšího kopce.
Před nimi na Spruce Street jel nějaký gentleman na černém
koni. Když se sehnul, aby upravil uzdu, spadly mu do čela špi-
navě blonďaté vlasy.
 „Koukněte!“ ukázal Jursey. „To je jeden z těch boháčů z ná-
draží.“
Tully zvedla nos nahoru. „Teta Rema řikala, že to byl von,
co naši Kerry nazval vesnickou dojičkou. S tím se teda zdravit
nebudu.“
Vzduch voněl javorovým dřevem hořícím v krbech a jedlemi
z nedalekého lesa. Kerry v blízkosti balzámových jedlí nikdy
nedokázala myslet úplně jasně.
Cabot zastavil koně přímo před nimi a dotkl se okraje svého
cylindru. „Dobré odpoledne.“ Přes všechnu svou velkoměstskou
uhlazenost jako by tápal, co říct dál. „Doufám, že se vám všem
daří dobře.“
Jursey škrábal palcem pravé nohy o chodník. „Mohlo by to
bejt lepší.“
Kerry po něm střelila pohledem. „Daří se nám dobře,“ pro-
nesla klidně. „A doufáme, že i vám.“
„Byl jsem se projet. Ne… nehledal jsem nic ani nikoho kon-
krétního.“ Nejdřív to vyhrkl příliš rychle a pak až přehnaně
zpomalil. Jako by rozhodně něco nebo někoho konkrétního
hledal, tušila Kerry.
„To je hezké,“ řekla, čímž mu příliš nepomohla.
Znovu si vzpomněla na jeho zmizení za nádražím. Na to,
jak policii nepřiznal, že se s Aaronem Berkowitzem už někdy
setkal. Na to, že byl možná zamilovaný do stejné ženy jako za-
vražděný novinář.
Cabot si odkašlal. „Takže.“
„Nepochybně na vás čekají vaši přátelé na Biltmoru, pane
Cabote.“
On se ovšem jen pohnul v sedle, jako by chtěl něco říct, ale
nevěděl, kde začít.
„Povidá se,“ vyhrkl najednou Jursey, „že si sem pan George
Vanderbilt pořídil plný pole kočárů. Esi nám nakonec vopravdu
spadne střecha, třeba by se tady ten pán moh přimluvit, abysme
v nějakým prázdným mohli přespat.“
 Kerry se snažila setkat s Jurseyho pohledem, aby viděl
blesky v jejích očích. Ten teď ale štěbetal přímo k Johnu Ca-
botovi.
„Jasně že bysme s sebou mohli vzít i tátu. Odvezli bysme
ho Malvoliovi na hřbetě. Jenom my štyry skrčení uvnitř, nikoho
bysme nevotravovali.“
Ponížení Kerry stoupalo přes hruď a krk až do obličeje.
Jursey se konečně podíval jejím směrem a ztišil hlas. „Neměl
jsem to řikat, Kerry? Tak se nečil.“
Cabot na ni zíral. „Vaší střeše opravdu hrozí zřícení?“
Kerry hořely tváře. „Když nás omluvíte, musíme se vrátit.“
Chytila děti po obou stranách za ruku i přesto, že už byly na
držení za ruku staré, a vyrazila.
Cabot zaváhal a pak se rukou v rukavici dotkl okraje klo-
bouku.
Kerry se k dvojčatům otočila až na dalším kopci – obě se
bála špitnout. Dala si ruce v bok.
Jako první se odvážil promluvit Jursey. „Neměli jsme mu
odpovědět na tu střechu?“
Tully se k němu přidala – nejistě, jako by věděla, že kdyby
teď mluvila moc nahlas, mohla by se sestra znovu rozzlobit.
„Nechceme přece skončit úplně bez přátel jako Děvčátko se
sirkama z tý naší pohádkový knížky.“
„Nejsme bez přátel. A nejsme ani bez domova.“
„Ale ta střecha…“ zkusil to Jursey.
„Tak budeme spát ve stodole, když to bude třeba. Malvoliovi
nebude vadit podělit se o místo.“
Obě dvojčata jako by vycítila, že právě teď není vhodné zmi-
ňovat, jak v zimě mezi prkny stodoly kvílí vítr. Kerry položila
oběma ruku na rameno, částečně aby je utěšila, ale také aby
jim dala najevo, že mají chvíli mlčet.
V tichosti prošli kolem nejrušnějších a nejelegantnějších
obchodů na Patton Avenue. Ulice Haywood byla oproti Patto-
nu klidnější, pruhované markýzy tlumenějších barev a výlohy
méně oslnivě osvětlené. Působilo to ale příjemně, jako když je
malá knihomolka spokojená ve svém koutku třídy.
Výlohy obchodů byly plné čajových konvic a žehlicích prken,
červených vozíčků a v kůži vázaných svazků Charlese Dickense
a Arthura Conana Doyla. Žádná z nich však neměla ten soutě-
živý lesk a třpyt obchodů jako Bon Marché na Patton Avenue.
Jako by si majitelé zdejších obchodů radši odpočinuli, pře-
četli si pár kapitol dobrého románu a mezi jednotlivými zákaz-
níky si dopřáli doušek zimolezového vína, než se otočí zpátky
k pokladně, napadlo Kerry.
Vešli do lékárny na rohu a Kerry vytáhla z kapsy všité do
sukně několik bankovek.
„Hotový peníze,“ obdivovala Tully, „co ti dali na Biltmoru.“
Pak se na sestru vyděšeně podívala a spěšně dodala: „Co sis
sama vydělala.“
U pultu si obě dvojčata vybrala zelené bonbóny s bílým
proužkem.
„Jako byste měli společný mozek,“ zamumlala Kerry poba-
veně. Pak se zeptala lékárníka: „Myslíte, že je ten Chill Tonic
opravdu k něčemu?“
Otočil se k ní s hnědou lahvičkou v ruce. „Lidi na něj pří-
sahají. Na bušení srdce. Na vodnatelnost. Na jaterní potíže.“
Reklamy na Groveův Chill Tonic bez chuti byly všude, dokonce
i v časopisech v New Yorku.
„Ale léčí to opravdu něco?“
Lékárník na ni mrkl. „I kdyby neléčilo, vyvolává to v těle
dojem, že ano, což je někdy totéž.“
Kerry tonik koupila. Lékárník jí zpoza přístroje na limonádu
podal drobné a postrčil dopředu sklenici pěnící hnědé tekutiny.
„Pozornost podniku,“ řekl dvojčatům. „Vzorky zdarma.“
„Coca-Cola!“ Tully k lékárníkovi zbožně zvedla oči. „Eště
jsem ji nikdy nevochutnala.“
Usmál se na ni. „Má příjemný říz.“ Oba sourozenci vyprázd-
nili své sklenice.
 „Dost velký říz na to, abychom mohli rychle vyrazit domů,“
pobídla je Kerry.
Vydali se svižně na cestu, ale něco jim na tomto konci ulice
nesedělo. Bylo tam až moc velké ticho, jako v krajině s popada-
nými stromy těsně po bouřce. Kerry zpomalila. „To je obchod
pana Linga, Haywood 55. Ale…“
Tully dlouze hvízdla. „Sklo po celý ulici.“
Jursey se rozběhl dopředu. Před obchodem zamžoural na
výlohu. „Páni. Co znamená lutá prosba?“
Kerry s Tully došly až k němu. Na ostrých střepech, které
zbyly z výlohy z tabulového skla, byla vidět písmena namalo-
vaná ošklivou okrovou barvou.
Kerry se je snažila přečíst. „Myslím, že to má být žlutá.“
Zprudka se nadechla.
„A co teda znamená žlutá prosba?“
Haywood Avenue vypadala jako fotografie, scéna zastavená
v čase, jako by všechny ostatní ulice pokračovaly ve svém ruchu
a jen ona zůstala omráčená.
Kerry zvedla prst ke stále ještě mokré, kapající okrové barvě.
„To první písmeno bylo nejspíš H a řekla bych, že ten, kdo to
udělal, uměl myslet asi tak stejně jako hláskovat.“
„No a co tím chtěl říct?“
Uvnitř obchodu se něco pohnulo. Nějaký muž. Rukávy košile
měl vyhrnuté a jednu ruku potřísněnou barvou. Najednou se
obličejem otočil k rozbitému oknu.
„Nejspíš myslel žlutou hrozbu,“ odpověděla Kerry ztuhlá
vztekem.
A hleděla do tváře Johnu Cabotovi.
 DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

Kerry se nemohla nadechnout. Ani ona, ani John Cabot na opač-

né straně rozbitého skla se nepohnuli.
„No a co to je ta žlutá hrozba?“ chtěl věděl Jursey.
Za Cabotovými zády rozeznala regály převrácené na bok
a obsah konzerv, sudů a beden rozházený po podlaze. Na zemi
ležely podupané brambory a řepa, hnědý cukr a role kalika.
Znovu se podívala na Cabota. „Je to nehezký výraz, který
někteří používají pro jiné lidi.“
„Ale proč hrozba?“
„Protože je považují za nebezpečné.“ To bylo všechno, na
co se zmohla.
Tully ukázala na kus výlohy, který pořád ještě držel v rámu.
Velkými, sotva čitelnými písmeny tam bylo načmárané další slo-
vo – a znovu špatně. „Vrach,“ přečetla a s vytřeštěnýma očima
se otočila. „Kdo je vrah, Kerry? Je někde tady?“
V zadní části obchodu zakřupalo sklo.
Objevil se Ling Yong. Kopl do hromádky mouky a sledoval,
jak se na jeho naleštěnou podlahu snáší oblak bílého sněhu
s kousíčky skla připomínajícími led. „Zničené. Všechno.“
Cabot konečně spustil oči z Kerry a otočil se k majiteli ob-
chodu. „Kéž bych věděl, co na to říct.“ Ohlédl se na rozbitou
výlohu s namalovanými slovy. „Aby to celé bylo o něco méně
trestuhodné.“
Skrz zbytky výlohy Ling zahlédl dvojčata a Kerry. Jeho hně-
dé oči byly tak tmavé, že se zdály černé a bezedné. Kerry měla
pocit, jako by se propadala do propasti zoufalství.
 Beze slova prošla otevřenými dveřmi a natáhla ruku. Dvojča-
ta se s vytřeštěnýma očima rozhlédla po vyrabovaném obchodě
a následovala ji.
Zpoza sudu, jediného ještě stojícího předmětu, se vynořila
asi tříletá holčička. V botách, které jí byly velké, ťapala po tom
nepořádku, až se zastavila vedle otce a vsunula svou ručku do
jeho.
Tully na ni zírala. Zvedla ruku, jako by se chtěla dotknout
hedvábně černých vlasů splývajících holčičce na záda.
„Náš obchod,“ řekla dívka se vzdorem mnohem větším, než
odpovídalo její drobné postavě. „Přišli do našeho obchodu.“
Její slova visela ve vzduchu pořád ještě zamlženém něčím,
co musela být mouka a cukr. Kerry je cítila na jazyku.
„Moje dcera Zhen,“ představil ji Ling Yong a položil dítěti
ruku na záda. Ukázal na malůvky připevněné na zdi. Na několika
z nich bylo její jméno, které zřejmě načmárala sama: Z-H-E-N.
Jursey zakroutil pochybovačně hlavou. „Má tady Z, ale vy-
slovuje to špatně, jako by to bylo Č.“ To bylo pro Jurseyho typic-
ké – stát v samotném středu chaosu a najít kotvu v rozptýlení,
jak by se mělo psát nějaké slovo.
Zhen se dívala z jednoho na druhého, tmavé oči ostražité,
jako by u těch cizích lidí hledala stopy budoucí zrady.
Kerry si prohlédla obchod. „Jak zvládnete…?“ Přežít, chtěla
se zeptat. Jak nakrmíte svoji dceru? Jak znovu otevřete?
To všechno viselo spolu s mlhou z mouky a cukru ve vzduchu.
„V poslední době doručuji zprávy pro telegrafní úřad, jak jste
viděla. Jen brzy ráno. A pozdě večer. Když máme zavřeno. Ale
jen ta práce nestačí.“
Kerry sledovala Lingův pohled k oknu. Slovo Zavřeno jako
by se odráželo od ostrých kousků skla, které už neznamenaly
hranici mezi otevřeným a neotevřeným. „Ani si nic z toho ne-
vzali, aby to mohli využít.“
Slyšela ve vlastních slovech částečný soucit, ale zároveň, Bůh
jí odpusť, myslela na Tully s Jurseym, kteří celý den skoro nic
nejedli, a tady na podlaze leželo tolik jídla. Ovesné vločky, sko-
řice, podnosy s bílým pečivem kulatým jako měsíc v úplňku – to
všechno teď pokrývaly skleněné střepy a úlomky. Všechno to
bylo nepoživatelné.
John Cabot si klekl a posbíral větší střepy do plechového
kbelíku. Chvíli to byl jediný zvuk v celém obchodě, cinkot kusů
skla z rozbité výlohy.
Kerry přešla místnost a sáhla po koštěti. Podomácku vy-
robené, všimla si, stejně jako je vyráběla její rodina – březová
větev jako násada a široká sukně z tuhé slámy a kukuřičných
lusků svázaná v útlém pase provázkem. Pustila se do zametání.
Dvojčata stála a zírala na vydrancovaný obchod. Jakmile se
ovšem setkala s Kerryinýma očima, přiměl je její pohled k tomu,
aby se rozběhla najít malé kbelíky a slaměné košíky a začala
sbírat odpadky a kusy skla.
Zhen znovu prošla přes nepořádek a přidala se k dvojčatům:
tu rozmačkané pečivo s otiskem boty, tam prasklá hlava panen-
ky s rozřezaným měkkým tělem oděným do sametu. Tully z pa-
nenky nespouštěla oči a Kerry viděla, jak se při zametání kouše
do rtu. Kousala se silněji a divoce zametala, aby zadržela slzy.
Kerry zvedla pečivo s otiskem boty a studovala vroubky.
Měkké okraje s nepatrným náznakem stehů. A dokonale, sy-
metricky zaoblená špička, žádná pravá nebo levá. Takže ručně
vyrobená bota. Místní muž. Nebo přinejmenším někdo, kdo
nosí horalské boty.
Sehnula se pro špinavý, prázdný papír a otočila ho. Druhá
strana prázdná nebyla.
Zase ten leták se čtyřmi karikaturami a varováním. Když
k ní došel Ling, pustila ho tak náhle, jako by jí projel elektrický
proud pana Edisona.
Papír se s nervydrásající pomalostí snášel na podlahu.
A přistál potištěnou stranou nahoru.
Ling na něj ukázal bradou. „Tohle už jsem viděl. Po městě.“
„LNA,“ zamumlala Kerry, aniž to chtěla říct nahlas.
 Na letáku u jejích nohou se objevily kapky krve. Krčil se nad
ním Cabot a četl jeho text.
Jeho rty zformovaly písmena LNA. „Říkám si… Ligue Natio-
nale…“ Zřejmě si nevšiml, že má na pravé ruce pořezané prsty.
Kerry sáhla po panence s rozbitým porcelánovým obličejem,
vytáhla z boty nůž a od zničeného těla jí oddělila sukni. Pak
mušelínovou sukni rozpárala a klekla si s látkou vedle Cabota.
Vzala jeho pravou ruku a stiskla poraněné prsty, takže krvá-
cely ještě víc. Poté co mušelín ještě jednou protřepala, aby ho
zbavila všech úlomků dřeva a porcelánu, mu ruku obvázala. „Až
se vrátíte, bude to ještě potřebovat pořádně vyčistit, ale tohle
zabrání tomu, abyste si zakrvácel košili.“
Cabot k ní zvedl oči. „Díky. Vážete dobře.“
„Dojičky mají hodně talentů,“ opáčila.
Cabot překvapeně zamrkal.
Než ovšem mohl odpovědět, ukázala Kerry na leták. „Říkají
vám něco ta písmena LNA?“
Cabot sáhl obvázanou rukou po papíru. „Když jsem byl před
několika lety v Paříži, předtím než…“ V obličeji se mu znovu
mihl ten výraz, který Kerry předtím měla za vztek a aroganci –
možná měl ale blíž ke skrývané bolesti. „S několika přáteli jsme
byli krátce hosty Rothschildovy rodiny, která tam žila.“
Kerry to jméno znala z New Yorku. Měli něco společného
s bankovnictvím. Nebo se společenskou prestiží. Nebo obojím.
„Rothschildové i širší židovská komunita v Paříži byli různě
napadáni poměrně nově vzniklou skupinou, jak jsem pochopil.
Vedl ji nacionalista jménem Édouard Drumont, který organi-
zoval výtržnosti, pogromy a nejrůznější propagandu. Říkali si
Ligue Nationale Antisémitique de France.“
Kerry se jedním prstem dotkla letáku. „LNA.“
„Ano. I když co by to dělalo tady…“
Zaváhala a zvažovala, nakolik mu může věřit. „Možná byste
měl vědět, že jeden člen vaší skupiny na Biltmoru dostal tele­
gram se stejnými iniciálami.“
 „Grant.“
Přikývla a neušlo jí, jak měl okamžitě jasno, o kterého hos-
ta Biltmoru se musí jednat. „Zmiňoval se o nabývání síly mezi
vzdělanými.“
„To k LNA sedí. Zapustila kořeny v určitých koutech vyšší
vrstvy.“
„Proč by ale byl Grant napojený na nějakou skupinu ve Fran-
cii?“
„Podobné názory, jaké prosazuje LNA, se objevují i tady –
na Harvardu, Yaleu, Stanfordu, v soukromých klubech. Lidé se
brání změnám. Určitě jste to v New Yorku viděla na vlastní oči:
procházet se v dnešní době ulicemi našich měst je jako vydat
se na cestu kolem světa.“
Kerry mezi sklem vybírala všechno, co by se dalo zachránit.
„Jazyky, vůně, jídlo – dokonce i zvuky modliteb.“
„A to některé lidi děsí. Někteří reagují takto.“ Kývl hlavou
směrem k rozbité výloze. Zvedl leták z podlahy. „Nebo tím, že
se snaží vyděsit i ostatní.“
Kerry se napřímila a rozmáchlými, rozzlobenými pohyby
začala znovu zametat.
Ling se postavil před ni. Položil jí ruku na konec koštěte,
aby ji zastavil. Udělal to ale jemně, jako někdo, kdo nemá rád
jakoukoliv sílu, ani když jde o pouhé zastavení smetáku.
Kerry zvedla oči.
Ling se od ní otočil ke Cabotovi a k dvojčatům sbírajícím
střepy. „Já i Zhen vám děkujeme.“
Jursey se narovnal a vypjal hruď. „Nemáme rádi chuligány.“
„Zvlášť ty, co neuměj psát,“ dodala Tully a pohodila hlavou
směrem k okrové barvě.
John Cabot zvedl jeden koutek úst ve smutném úsměvu.
Pohledem se střetl s Kerry a zadíval se jí do očí.
Po páteři jí přeběhl mráz.
 DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

Lilli Barthélemyové se ruce nikdy netřásly. Až teď, když do nich

vzala obálku.
Proklouzla do prázdného snídaňového salónku Biltmoru,
zavřela dveře a dlouze a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.
Na příborníku ležel vedle bábovky tác s ovocem a sýry – brie,
gorgonzola, gruyère a rokfór v krásném půlměsíci.
Stáhl se jí žaludek. Ačkoliv to bylo absurdní, představila si
své vnitřnosti ve smyčkách, kterými podkoní Bergamini zajistil
klisnu, na níž dnes ráno jela. Po vyjížďce se znovu na chvíli zdr-
žela ve stájích, aby si s ním mohla popovídat, zatímco on bude
pracovat. A on si povídal s ní – tentokrát dokonce déle než mi-
nule –, dával si ovšem záležet, aby nestál na místě, a zřídkakdy
se jí podíval do očí. Až na jeden výmluvný okamžik, kdy sáhla
po jeho kresbě opřené vedle jemného kartáče ve stejný moment
jako on. Otočil se k ní čelem.
V tu chvíli sama sebe vyděsila. Měla totiž v plánu s ním ko-
ketovat jen natolik, aby mu zamlžila myšlení a zmírnila hněv,
který vůči ní možná cítil kvůli tomu, že pochází z New Orleans
a má bohatého otce a tamní Italové mohou k rodinám, jako je
ta její, cítit zášť.
Nad tím, jak se to celé bude vyvíjet, ale měla mít plnou kon-
trolu. A když tam dnes ráno stála naproti němu a držela v ruce
jeho kresbu domu, necítila, že by to pod kontrolou skutečně měla.
Mon Dieu, pokárala se. Sicilan, probůh! U kterého navíc hro-
zilo, že se obrátí proti ní. Ty jeho kudrnaté černé vlasy a tma-
vé oči a pot lesknoucí se na jeho hrudi. Ta jeho láskyplnost
k bratrovi a něžná péče o koně v jednu chvíli a pak, o moment
později, cosi divokého a nespoutaného, když se na ni podíval.
Její přerývaný dech a rozostřené plány.
Merde. Soustřeď se, Lilli.
Z myšlenek na něj nemohlo vzejít nic dobrého. Neriskovala
příliš, když s ním několikrát mluvila ve stájích? Když u něho
stála tak blízko?
Bon Dieu, Lilli, přestaň. Ten muž nebyl součástí jejího světa
a nikdy nemohl být.
Kdyby bylo po jejich, spojovaly by noviny jméno jejího otce
s těmi nepokoji a lynčováním, ačkoliv nevystrčil paty ze své
kanceláře na nábřeží. Přesto na něj před jejich domem čekali
novináři.
„Přece je jasné, mon père,“ řekla mu na druhý den ráno, kdy
byly ulice New Orleans ještě mokré od krve, „že za to nejste
zodpovědný.“
Pohladil ji po hlavě, jako by byla malé dítě, i když už jí bylo
čtrnáct. „Silný muž se tiskem nikdy nenechá zastrašit,“ odvětil.
Což tak úplně nezodpovědělo otázku, na niž se nikdy přímo
nezeptala. V tisku se o rodině Barthélemyových v souvislosti
s lynčováním nikdy nic neobjevilo. Její čtrnáctileté já to pova-
žovalo za důkaz, že její otec nemůže být vinen.
A věřila tomu i v následujících letech, dokonce i po občas-
ných nočních můrách, v nichž si tu strašnou noc znovu vyba-
vovala. Věřila tomu i tehdy, když jí v telegramu navrhl, aby se
s ním v Ashevillu sešla o týden dříve – věřila, že tam jede jen
proto, aby se mohl vidět se svou dcerou a nadýchat se čerstvého
vzduchu. Dokud do Battery Parku nedorazil telegram od jedno-
ho z jeho podřízených, který mu zřejmě oznamoval, že New York
Times vyslaly reportéra nejen do New Orleans, ale také, když
se dozvěděly, kde se nachází, do Ashevillu. Dokonce i když se
dozvěděla, že odjel bez rozloučení, i potom, co učinila opatření
k záchraně jejich rodinného jména, stále věřila v nevinu svého
nespravedlivě očerňovaného otce.
 Zamračila se na sebe v zrcadle a s hrůzou zjistila, jak rychle
se její půvabné rysy dokážou proměnit v téměř nevzhledné,
když se takto zkřiví. Dobrý důvod k tomu se nemračit.
Přejela prstem po zvlněných čarách inkoustové vlaječky
přes známku a po okraji obálky a zamžourala na místo, kde ve
spěchu poničila papír, když obálku roztrhla.
Doma v New Orleans by jí otec vynadal, že se chová jako
prosťačka a nepoužila stříbrný nůž na dopisy, který by jí při-
nesl komorník.
Brinkley, tak její otec jejich neworleanskému komorníkovi
říkal, přestože se jmenoval Tom Brown, syn zotročených lidí.
Lillin otec ovšem věřil v moc image a jména – a v moc moci
samotné.
Jejich bankéř jim doporučil, že by po krachu v devadesátém
třetím bylo rozumné šetřit, a to včetně propuštění komorníka.
A taktně dodal, že by to bylo vhodné také vzhledem k nepříjem-
nostem – úzkostně se vyhýbal slovům řízení, vyšetřování nebo
Barthélemy Shipping –, které následovaly po těch nepokojích
cizinců v New Orleans v roce 1891.
Lilli slyšela, jak se otec rozčiluje: Barthélemyovi měli vždyc-
ky komorníky. Bez ohledu na finanční problémy a bez ohledu
na to, že Lilli s matkou odjely do New Yorku, zůstal komorník
Brinkley s Lilliným otcem v neworleanském sídle. Teď už tam
pravděpodobně nezbyl ani kuchař.
Vytáhla papír složený v potrhané obálce. Přinutila se znovu
přečíst sotva čitelný rukopis:

Musíme si promluvit. Brzo.

I napodruhé jí ta pouhá hrstka slov dokázala vyrazit dech

z plic.
Co když tím, že vzkaz odmítla vzít na vědomí, všechno ještě
zhoršila? Viděla přece, jak v něm roste vztek. Jen jen vybuch-
nout.
 Na druhou stranu to byl on, kdo tu práci zpackal. Byla jeho
vina, že teď v noci nespala a slyšela hvízdání vlaku a volání
o pomoc. Jeho vina.
„Merde.“ Zmačkala dopis a mrštila jím přes celou místnost.
Dveře se rozletěly ještě dříve, než uslyšela kroky, a do salón-
ku se vřítila Emily. Z vycházkových šatů se převlékla do róby
ze zeleného moaré s flitrovanými motýly, kteří jako by vzlétali,
jak sukně vlála.
„House of Worth,“ vyhrkla Lilli. První rozptýlení, které ji na-
padlo. Módní dům v Paříži, kde je Emily pravděpodobně koupila,
a pokaždé bezpečné téma. Jedna Emilyina noha ovšem přistála
blízko zmačkaného papírku. Nepříjemně blízko.
„Koho to tu pro všechno na světě schováváš, Lil? Slyšela
jsem, jak něco říkáš, než jsem vešla.“
Lilli mávla rukou po salónku. „Jak vidíš, žádní spiklenci tu
nejsou. Pokud se ovšem někdo neskrývá přímo za sklem.“ Uká-
zala k oknům s výhledem na oboru.
Kéž by teď Emily přešla místnost a podívala se z okna.
Ona se ale místo toho teatrálně rozhlédla na obě strany.
„Žádní pohlední vévodové? Žádní uprchlí ničemové toužící po
tvé náklonnosti?“ Otočila se a dopis zašustil pod špičkou jejího
saténového střevíčku.
Lilli se přinutila zachovat klidný výraz. Nenuceně se pro
dopis natáhla.
Emily se k němu vrhla. „Voilà! Vzkaz od tajného ctitele!“
Lilli po něm skočila.
Emily ho ale uzmula dříve, než se ho její přítelkyně stihla
dotknout. „To tedy ne. Jako tvá nejbližší důvěrnice mám plné
právo vědět, co tě minulý týden nutilo procházet se po no-
cích. A na koho jsi právě teď směřovala tu svou francouzskou
zuřivost.“
Emily se s dopisem v pravé ruce nad hlavou otočila. Zvedla
oči a nakrčila nos. „Příšerné! Ze všech našich přátel a známých
nevím o jediném s tak nečitelným rukopisem.“
 Zoufalá Lilli vyskočila nahoru. Její přítelkyně se svalila ke
zdi.
Emily Vanderbiltová Sloaneová se zády opřela o ručně opra-
covanou koženou tapetu a sesunula se na podlahu. V jejím
výrazu se mísil zmatek a překvapení.
Obě přítelkyně na sebe chvíli hleděly.
Tímhle tempem se nejen ocitnu v centru skandálu, ale za
chvíli se s těmi, kdo se mi postaví do cesty, začnu prát.
Lilli natáhla ruku. „Odpusť mi to. Prosím.“
Emily nabídku pomoci ignorovala, plácla dopis Lilli do dla-
ně a zvedla se z podlahy. Pak prošla kolem ní a došla k oknu.
Promluvila s chladem, který u ní Lilli často neslýchala. „Už se
do tvých soukromých záležitostí nebudu vměšovat.“
Lilli zavrtěla hlavou. „Mrzí mě to. Ani během školních let mi
nikdy nebylo příjemné, když ostatní dívky znaly mou poslední
lásku.“
Bylo lepší, když si Emily bude myslet, že se s ní Lilli nechce
dělit o intimní podrobnosti svých milostných zájmů, než kdyby
tušila její skutečný vztah k pisateli dopisu.
Přinutila se sklonit hlavu v jakémsi rozpačitém gestu, které
u ní nepůsobilo ani trochu přirozeně. „To písmo, jak říkáš, není
písmo vzdělaného člověka.“
Emily se otočila a zkřížila ruce na prsou. Její výraz začínal
roztávat. „Mám tomu tedy rozumět tak, že ten tvůj tajný ctitel…
není gentleman z naší vrstvy?“
Lilli se začervenala. A když se v myšlenkách vrátila do stájí,
její ruměnec se ještě prohloubil.
„No tedy, Lilli. Věřím, že máš ctitele poněkud – jak to na-
zvat – plebejského rázu. Ale to je tak neromantické! Bože, jak
riskantní a vzrušující!“
Na dopis, který teď Lilli zmuchlala za zády, Emily zřejmě
úplně zapomněla a přeplula na opačný konec salónku. „Nech
mě hádat. Kdybych neviděla na vlastní oči to písmo, předpo-
kládala bych, že všechny tajné zprávy, které ti v těchto dnech
přicházejí, budou od mého strýce George. Ačkoliv můj předrahý
strýček postrádá v chování k ženám suverénnost na to, aby ti
v tak raném stádiu vaší známosti poslal tajný vzkaz. Nebo pan
Madison Grant – ach, máme tu jiskřičku poznání! Máme tedy
někoho, na koho si dát pozor. Nebo pan Cabot.“
Emily si prstem poklepávala na rty a kroužila kolem své pří-
telkyně jako detektiv řečnící k podezřelému. „Pořád tu ovšem
máme ten problém s neškolenou rukou – ten otřesný rukopis.
Který by těžko mohl patřit kterémukoliv z těchto gentlemanů.“
Lilli se donutila k dívčímu úsměvu, zatímco její přítelkyně
pokračovala v inkvizici.
„A znovu vidíme ten ruměnec na tvých tvářích. U tebe, Lilli,
jsou možnosti milostných aférek nekonečné. Už vím! Recepční
z Battery Parku. Dělá na tebe oči pokaždé, když projdeme ko-
lem, a neustále si hledá záminky, aby si tě mohl zavolat stra-
nou.“
Lilli zatajila dech a zamrkala tak, jak si představovala, že
to dělají jiné ženy, když jsou rozrušené. Nechala vystoupat žár
paniky hluboko v útrobách až do tváře.
„Ale ne, ten to nebude. Ten by psal uhlazeněji, tím jsem si
jistá. Každý muž, který mluví anglicky, francouzsky a italsky
jako on…“ Vtom se zarazila. Prudce se otočila. „Italsky. Ten Ital
mého strýce George? Ten nový podkoní?“
Lilli se odvrátila. Bylo to špatné – ne, příšerné. Pořád to
­ovšem bylo mnohem lepší, než kdyby se Emily dopátrala daleko
nebezpečnější pravdy.
Emily se ztěžka posadila. „Ten Ital.“
Když se Lilli otočila, zjistila, že obličej její kamarádky už
nezdobí ten šibalský úsměv, který měla ještě před chvílí. Její
výraz teď byl zmatený. Nevěřícný.
A bylo v něm cosi… co to jen bylo?
Lilli si s trhnutím uvědomila, co vidí na zachmuřené tváři
své přítelkyně. A na to, aby vrátila lež, kterou se snažila zakrýt
pravdu, už bylo příliš pozdě.
 Nesouhlas. Silný a prudký.
Emily měla za to, že odhalila Lillinu aférku s Italem pode-
zřelým z vraždy – a co bylo ještě znepokojivější, s podkoním.
Koketování byla jedna věc, jenže Lilli Barthélemyová vždyc-
ky zacházela téměř za hranu.
A tentokrát podle Emilyina výrazu hranice vhodného cho-
vání překročila.
 DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Kerry se s tácem plným sušenek a koláčků zastavila na prahu

snídaňového salónku, zrovna když neteř George Vanderbilta
mířila pryč od své přítelkyně. Zjevně se kvůli něčemu ostře po-
hádaly. Dveře byly pootevřené, a tak Kerry zaváhala a nevěděla,
jestli má předstírat, že nic neviděla.
Od rozhodování ji zachránil Moncrief, jehož skotský přízvuk
se rozlehl po hlavním schodišti. Čtyři patra nad ní zavolal: „De-
pak je ta americká děvenka z hor?“
Kerry rychle couvla do chodby pro služebnictvo, proběhla
za snídaňovým salónkem a hodovní síní, položila tác na stůl
v hale a doběhla k úpatí schodiště dříve, než si někdo mohl
začít stěžovat na hluk.
Na schodišti ve druhém patře se objevila paní Smytheová.
„Můj personál tu nebude vřískat jako opilý…“ Rozzlobeně se
podívala nahoru.
„Chtěla říct jako ožralej klan Skotů, slyšeli jste?“
Paní Smytheová uvolnila cestu třem procházejícím malířům
a zvedla k Moncriefovi svůj baculatý prst. „Jako by nestačilo, že
kolem nás celý den dupou pluky dělníků, na služebním scho-
dišti je nepořádek jako na pile a všichni ti dělníci a navíc slu-
žebnictvo musí používat hlavní schodiště jako pan Vanderbilt
a hosté. To se může stát jenom v koloniích.“
Kerry se na ni soucitně podívala. „Děláte, co můžete, abyste
udržela nějaký standard, paní Smytheová.“
„A ještě k tomu pán pořád nemá ženu, která by převzala
vedení.“ Paní Smytheová zavrtěla hlavou.
 „Ále, to nebude zas tak horký, dyž dá Bůh.“ Moncriefův glas-
gowský přízvuk se odrážel od kamene.
Paní Smytheová zalomila rukama a pak si položila prst na
rty. „Ztraťte se, než ten váš zpropadený obličej vykážu z domu.
A už žádný křik!“ Našpulila rty, jak se pro něj snažila najít tu
správnou nadávku. „Skot,“ ulevila si nakonec a odsupěla.
Kerry s lokajem si vyměnili pohled, podle kterého bylo obě-
ma jasné, že ze všech nejvíc byl na schodišti slyšet hlas paní
Smytheové. Moncrief na ni mrkl.
Zvenčí přiklusal George Vanderbilt se Cedricem. Vstupní
dveře se za nimi zabouchly s takovou silou, že se ozvěna roz-
lehla po celé vstupní hale.
John Cabot se zvedl ze svého místa v zimní zahradě, kde
si zjevně četl. Ve dveřích vedoucích do kulečníkového sálu se
objevil Madison Grant.
Ze snídaňového salónku se náhle vynořila Lilli Barthélemyo-
vá spěchající do zimní zahrady z opačné strany. Za pas sukně
si zastrčila útržek papíru.
„Ach.“ George Vanderbilt vykročil směrem ke Kerry, která
právě ze stolu v hale zvedala tác. „Skvělý nápad, podávat v deš-
tivém listopadovém dni čaj v zimní zahradě.“
Kerry sešla do místnosti s prosklenou kopulí a naaranžovala
na stolek poblíž fontány stříbrné nádobí: čaj, smetanu a cukr
vedle hromádky vdolků vlevo a podmáslových sušenek vpravo –
Pierre s Remou si i tady na tácu značili bojové linie.
Lilli Barthélemyová zvedla ze svého talířku čokoládový
croissant. Jeho vůně se linula až ke Kerry, která musela nap-
nout všechny síly, aby k talířku nenechala sklouznout hladový
pohled. „Bože, jak se mi bude po Biltmoru stýskat.“
Vanderbilt zvedl šálek čaje v jakémsi přípitku a odpověděl:
„V tom případě se na Biltmore musíte všichni vrátit. Po Novém
roce.“
Lilli Barthélemyová si položila ruku na hruď. „To je od vás
milé.“
 Potom přešla k leptu visícímu ve výši očí. Když kolem ní
procházela Kerry, zvedla šálek až téměř ke rtům a naklonila
ho. Čaj jí vyšplíchl na šaty – aniž se jí Kerry dotkla.
„Comme c'est triste,“ vyhrkla a přejela rukou po saténu.
Vanderbilt se rychle otočil. „Moc se omlouvám. Došlo k ně-
jaké nehodě?“
Lilli se na Kerry sladce usmála. „Neviňte ji, prosím. Mohlo
se to stát komukoliv – stačilo jedno neúmyslné šťouchnutí. Jen
spolu skočíme dovnitř napravit škody.“
Než mohla Kerry zaprotestovat, že se jí ani nedotkla, odtáhla
ji Lilli na chodbu a zavřela za nimi dveře.

Lilli Barthélemyová vytáhla zpoza opasku útržek papíru. „Ráda

bych se vás na něco zeptala.“
Kerry se nadechla a zadržela dech. S výdechem by ze sebe
totiž mohla vychrlit nejrůznější slova, která by ji o tuto práci
mohla připravit, a ona by pak neměla jak uživit dvojčata. Sklo-
pila oči k ženinu oblečení. „Vaše šaty vypadají, že poškození,
které jsem nezpůsobila, vydrží.“
Lilli Barthélemyová zvedla obočí. „Nejste trochu drzá?“
„Pokud tou drzostí myslíte přímočarost…“
„Já budu tedy na oplátku také přímočará. Možná byste mi
mohla vysvětlit, proč jste onehdy tak zbledla, když jste uviděla
dopis, který mi byl doručen.“
Kerry váhala a v duchu filtrovala, co jí může říct – jako když
se tuřín odděluje od plevele, se kterým byl vytrhán. „Připomně-
lo mi to písmo jednoho starého přítele.“
Lilli Barthélemyová si ji změřila pohledem. „A?“
„A překvapilo mě to.“
„Chci říct, co jste z toho usoudila?“
Kerry opětovala její pevný pohled. „Možná si umíte předsta-
vit, proč se zdráhám říct víc.“
 Lilli Barthélemyová zkřížila ruce na prsou. Vypadala, že
zvažuje, co dál. „Kdyby to písmo, které jste viděla, náhodou
skutečně patřilo vašemu starému příteli – což je samozřejmě
velice nepravděpodobné –, zeptala bych se vás na jedno: Dá
se mu věřit?“
„Bývaly doby, kdy bych bez váhání řekla, že ano.“
„A teď?“
„Teď v něm v některých ohledech… nepoznávám stejného
člověka.“
„Chápu. Buďme tedy upřímné – jako jedna žena k druhé,
které moc dobře vědí, jaké to je, když o ně muži usilují.“
Kerry mlčky vyčkávala.
„Jsem si vědoma toho, že se každá nacházíme v jiném spo-
lečenském postavení. Řeknu to ale na rovinu: váš vzhled je
ohromující. A vaše vyjadřování je překvapivě na úrovni, na to,
že jste… z hor.“
„Překvapivě?“
Lilli Barthélemyová pokračovala. „Nepochybně víte, jaké to
je, když se vám dostává nevyžádané – a často nechtěné – po-
zornosti od mužů, které sotva znáte.“
Kerry jen naklonila hlavu na stranu.
„Každopádně bych vás chtěla požádat, abyste o těch dopi-
sech nikomu nic neříkala.“ Zarazila se, jako by si příliš pozdě
uvědomila, že použila množné číslo. Přistoupila blíž. „Mohu vás
ujistit, že je mi jejich přijímání proti srsti.“
„To vidím.“
Lilli Barthélemyová vypadala, že je z jejich rozhovoru rozča-
rovaná.
Zamračila se. „Můžete jít.“
Kerry se místo pukrle zmohla jen na kývnutí a odkráčela
chodbou pro služebnictvo.
S bernardýnem klusajícím těsně vedle ní se Kerry vydala ke
knihovně. Neměla příliš mnoho času, za chvíli si někdo všimne,
že je pryč. Přejela prsty po prvních vydáních Dickense, Auste-
nové a Eliota na zpola vybalené bedně.
Nebyl ale čas nazbyt.
Předtím než uviděla Lingův obchod, mohla sama sebe pře-
svědčovat, že zmínka v Grantově telegramu o orlu bělohlavém
a jistém druhu kohouta – a o čemkoliv, co znamenalo to ně-
mecké slovo – jsou jen narážky na ptáky, jimž hrozí vyhynutí,
nebo možná na druhy, které chtěl zajistit pro svůj nový projekt,
zoologickou zahradu v Bronxu. Každý sluha, který servíroval
jídlo nebo odpolední čaj nebo hostům George Vanderbilta i jen
bral kabáty, toho o Grantově ochraně přírody zaslechl víc než
dost. Leták pokrytý kousky skla na podlaze Lingova zničeného
obchodu měl ovšem nějakou spojitost se skupinou LNA cito-
vanou v tom telegramu – nebo byla LNA možná dokonce jeho
autorem. Telegram tedy musel odkazovat na něco mnohem
zlověstnějšího, než jsou vymírající ptáci.
Vytáhla stoh svázaných vydání Atlantic Monthly, které před-
tím očistila a uložila do polic. Slečna Hopsonová měla časopis
předplacený. Fotografie zachycující postupně americkou inte-
lektuální kulturu, jak ráda říkala. Skutečnost, že je Vanderbilt
považoval za hodné uchování a svázání do jemné kůže podle
ročníků, to jen podtrhovala.
Pokud tedy mohlo nějaké periodikum obsahovat klíč k ná-
zorům, které šířil Madison Grant a jemu podobní…
S bušícím srdcem listovala jedním číslem po druhém a hle-
dala zmínky o Ligue Nationale Antisémitique nebo o čemkoliv
jiném, co by jen vzdáleně odpovídalo písmenům LNA. Mohla
se zeptat Johna Cabota, co si o té zmínce o orlu a kohoutovi
myslí, nejdřív ale chtěla zkusit, jestli nějakou stopu dokáže
najít sama.
Jeden po druhém pročítala komentáře o Groveru Clevelan-
dovi. O přelidněnosti amerických měst – přetékajících kanálech
a špinavých ulicích. O životě v bídě nájemního bydlení. O zlo-
dějských magnátech a jejich honosných domech.
Často se tam objevovalo jméno Vanderbilt. Železnice, kte-
ré vlastnili. Sídla v Newportu a New Yorku. Dokonce i několik
zmínek o Biltmoru. Jeden článek se zabýval rostoucí nedůvě-
rou vůči Židům a přistěhovalcům v Evropě i Spojených stá-
tech. Rychle ho prolétla a její pohled upoutaly symboly národní
­hrdosti v Anglii (berberský lev, růže, svatojiřský kříž), Německu
(erb s černou orlicí) a také ve Francii (mimo jiné fleur de lys).
Žádný z článků se nezmiňoval o Ligue Nationale Antisémitique.
Několik z nich však naráželo na nacionalistický zápal sílící ne-
jen ve Spojených státech, ale po celém světě.
Spěšně listovala nejnovějšími čísly. Pořád nic o LNA. Slyšela
hlasy, jak několik hostů procházelo halou a mířilo k hlavnímu
schodišti. Což znamenalo, že se budou převlékat k večeři a že
ji bude brzy potřeba v servírovací místnosti.
Z jednoho vydání American Architecture stále trčela záložka.
Rychle svazek vzala a otevřela článek.
Ačkoliv to byl Grant, kdo se zdál být s letáky spojen nejvý-
razněji a na koho by nějakou spojitost s útokem našla nejraději,
zdálo se jí moudré zjistit co nejvíc i o Johnu Cabotovi. Než sama
sebe přesvědčí, že do toho nemůže být zapletený jen proto, že
se jí v jeho přítomnosti tají dech.
Prolétla řádky a rychle pochopila, že městský dům na Louis­
burg Square na Beacon Hill vlastní rodina Cabotů, větev po-
tomků Johna Quincyho Adamse. Článek podrobně popisoval
ozdobné římsy, naleštěné podlahy upevněné dřevěnými kolíky,
vykládaný mramor a mahagonové obložení. Jedna z fotogra-
fií zobrazovala stříbrnou čajovou soupravu ručně vyrobenou
stříbrníkem Paulem Reverem, který se proslavil svou půlnoč-
ní jízdou Lexingtonem a Concordem. Další ukazovala salónek
vymalovaný žlutozlatou barvou, jak hlásal titulek, kterou pro
ně vybral rodinný přítel Henry Wadsworth Longfellow, jehož
dřevěný dům v Cambridgi měl stejný odstín.
 Bylo to, jako by John Quincy Cabot pocházel z úplně jiné
planety, než na jaké se narodila Kerry. Takový člověk musel být
zvyklý nenechat si nikým zkřížit plány.
Zamilovaný do stejné ženy jako Berkowitz, řekl Madison
Grant.
V jeho žilách kolovala modrá krev. A možná i pořádně chlad-
ná – i když po jeho pomoci ve zpustošeném obchodě Linga
Yonga tomu teď bylo těžší uvěřit.
Ještě jednou ten výčet bohatství a výsad přelétla očima.
Zaklapla magazín s větší razancí, než měla v úmyslu, a sotva
ho vrátila na místo, zavřely se v horním patře knihovny dveře.
Otočila se a zjistila, že se zpoza komína na balkóně ve druhém
patře vynořil Vanderbilt oblečený do večerního fraku.
„J-já…“ vykoktala. Jsem neměla číst vaše knihy, byl jediný
způsob, jak tu větu dokončit. A netušila jsem, že jsou za ko-
mínem dveře.
Jako by jí četl myšlenky, ukázal bradou za sebe. „Jeden
z mých nejoblíbenějších Huntových nápadů. Mohu vyklouznout
ze své budoucí ložnice a během pár vteřin dojít do své oblíbené
místnosti, aniž bych narazil na kohokoliv z personálu.“ Zčerve-
nal a dodal: „Totiž, jsou chvíle, kdy s úžasnou paní Smytheovou
večerní menu probírám raději až po ranní chvilce na čtení.“
„Rozumím.“
Takový nepředstavitelný luxus, chtělo se jí říct. Moct si hned
ráno číst – žádné zvonění zvonku pro služebnictvo, žádné hla-
dové děti, žádný oheň k rozdělání.
Rychle sešel po schodišti stáčejícím se z balkónu dolů do
prvního patra a přistoupil k ní. „Četla jste ten článek, o kterém
jsem se zmiňoval. O Cabotově domově.“
Nezbylo než přikývnout.
„Jsem rád, že jste to udělala. Nepíše se v něm ovšem o tom,
co se stalo později. O tom, proč bychom s ním měli soucítit.“
„Soucítit?“ Nebylo to zrovna slovo, které jí po zhlédnutí ob-
rázků v magazínu vyvstalo na mysli.
 „Poznal jsem se s ním v Maine právě to léto, kdy ten článek
vyšel. Úzce spolupracoval s Jacobem Riisem.“
Zřejmě v jejích očích nezahlédl žádný záblesk poznání.
„Napsal knihu Jak žije druhá polovina. Velice diskutova-
nou.“
„Obávám se, že v mém světě se o ní tolik nediskutuje.“
Budiž mu ke cti, že se alespoň začervenal. „Zabývá se chu-
dobou v newyorských činžovních domech.“
„A pan Cabot teď zkoumá chudobu na jihu Appalačského
pohoří. Zřejmě pro svoji vlastní knihu,“ odtušila Kerry.
George Vanderbilt se na ni pomalu usmál. „Možná vás ne-
překvapí, že mě to k panu Cabotovi od začátku táhlo. Stejně
jako já totiž vyrostl v bohatství, ale snažil se“ – podíval se do
ohně a potom zpět na ni – „přijít na to, jak bychom mohli řešit
problémy chudých.“
Chudých.
Kerry ucítila políček toho označení. Její lidé. Její svět. Ale
bylo to tak.
Vanderbiltovi se obličej stáhl soustředěním. Snažil se s ní
i přes propast mezi nimi mluvit upřímně, i když to vyznívalo
rozpačitě.
„S Johnem Cabotem nás tedy spojil náš společný zájem
o filantropii. O řešení chudoby pomocí činů.“ Ukázal na ma-
gazín. „Nelze než obdivovat důstojnost, s jakou se Cabot drží.
Vzhledem k… tomu všemu.“
Z toho, co na těch stránkách viděla, si Kerry jen těžko do-
kázala představit, proč by měl mít John Quincy Cabot problém
chovat se důstojně. Vždyť vyrostl jako princ Beacon Hill, jezdí
navštěvovat Vanderbiltovy a pravděpodobně v životě prohrál
maximálně partii karet.
Vanderbilt najednou mrkl na hodiny nad krbem a otočil se.
„Zapomínám na čas, měl bych se vrátit ke svým hostům. Ne-
cháme tedy toto téma na jindy?“ A se Cedricem v patách zmizel
za dveřmi vedoucími k hřišti na kuželky.
 Kerry v knihovně zůstala sama. Zaklonila hlavu a zahleděla
se na strop. Z Pellegriniho obrazu byly přilepeny okraje a něko-
lik vnitřních částí, zbytek ještě čekal na připevnění.
Možná se ve svém prvotním dojmu z Johna Cabota jako
chladného a arogantního člověka zmýlila. Občas dokázala být
ve svých úsudcích impulsivní. Možná si z kousků, které viděla,
poskládala něco, co nebyl celý obraz.
Přesto to byl člověk, který o životě, jaký žila ona, nevěděl
zhola nic. Nevěděl o bojích a prohrách, o dlouhých, vyčerpá-
vajících hodinách práce, o hledání důvodů, proč se smát se
sourozenci a nedávat najevo starosti, které ji každý den hlodaly.
Najednou do knihovny strčila hlavu paní Smytheová. „Á, tady
jste, Kerry – vidím, že ještě pořád vybalujete. Nějakou dobu nám
to ještě zabere. Skočte nahoru do observatoře a kulečníkového
sálu pro pití, co tam hosté nechali. Dnes teklo tolik brandy, že
by to uneslo archu. Pak se hlaste v servírovací místnosti.“
Kerry vyšla po hlavním schodišti a pak ještě výš po malých
točitých schodech do Vanderbiltovy observatoře na samém
vrcho­lu budovy, kde si majitel domu nebo některý z hostů často
užíval samotu, přemýšlel nebo si četl. Daleko od ruchu stále
ještě rozestavěného sídla.
Teď byla observatoř prázdná a otevřeným oknem dovnitř
vanul studený horský vítr. Kerry k němu došla, vyklonila se
a podívala se dolů. Ucítila, jak se země o čtyři patra níž točí.
Zavřela okno a odpotácela se pryč od vlastní závrati. Takový
dlouhý pád. Kdyby měla na výběr, už by sem nahoru nevkročila.
Oželela výhled a posbírala sklenice. Pak tiše seběhla zpět
do hlavní haly, proběhla zimní zahradou a vešla do kuleční-
kového sálu. Rychle se rozhlédla a zjistila, že až na dvě skle-
ničky, které přidala na tác, je tam čisto a uklizeno. V přepy-
chové místnosti obložené dřevem byla navzdory ohni v krbu
nepříjemná zima.
Zrovna když se na chodbě ozvaly kroky, všimla si, že na roštu
něco oranžově svítí. Rychle došla ke krbu a holou rukou škubla
za tu část látky, kterou ještě nestrávil oheň. Bílá bavlna. Rukáv.
Jako od pánské košile.
Když z roštu vytáhla celou košili, jejíž druhý rukáv už hořel,
všimla si šmouhy na rukávu. Vypadalo to jako malířská barva –
v okrovém odstínu.
Odporná, kapající barva slov na zbytcích výlohy Lingova
obchodu.
Což znamenalo, že to byla buď košile Johna Cabota, nebo
patřila někomu jinému, kdo byl na místě činu předtím. Možná
někomu jako Madison Grant.
Vtom vzal kdosi za kliku.
 DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

Kerry možná stihla hodit hořící košili zpátky do ohně dříve, než
Madison Grant otevřel dveře, ale určitě nestihla znovu nasadit
neutrální výraz.
Pohled mu zalétl ke krbu a pak se usadil na ní. „Inu. Jsem
šťastný muž, že jsem vás zastihl o samotě.“ Přistoupil k ní a na-
táhl ruku. Ustoupila o krok vzad.
Do dveří se s cinkáním klíčů na kroužku nahrnula paní
Smytheová. „Kerry, drahoušku…“ Když uviděla Granta, zarazila
se. Hlas jí zpřísněl. „Promiňte, pane, ale personál je třeba dole.“
Jiného gentlemana by výtka v jejím hlase přiměla zrudnout.
Grant se na hospodyni ovšem jen sladce usmál. „Samozřejmě.“
Kerry kolem něj proběhla a vyhnula se mu pohledem.

Při večeři Grant během cinkání stříbra a hry smyčcového kvar-

tetu celou dobu mžoural směrem ke dveřím servírovací míst-
nosti na opačném konci hodovní síně – vypadalo to, že vyhlíží
Kerry.
Když Kerry vykládala talíře ze servírovacích výtahů a předá-
vala je sluhům, všimla si, jak se otáčí pokaždé, jakmile se roz-
létly dveře pro služebnictvo. Většinou se jí ale podařilo uhnout
z jeho zorného pole.
Pro jednou byla za své místo na dně biltmorské hierarchie
vděčná: díky tomu ji dnes večer od návrhů a požadavků těchto
lidí, kteří během jediného dne vystřídali tolik šatů jako chodů
při večeři, bezpečně dělila zeď. A také jí to pomohlo skrýt se
před vlastními rozvířenými emocemi a otázkami ohledně toho,
komu může věřit a komu ne, na které si ještě nedokázala od-
povědět.
Jak se dveře otevíraly a zase zavíraly, zahlédla občas třpytící
se diamanty, škrobené límečky a dlouhé šňůry perel. Škvírou
ve dveřích se linuly útržky hovoru. Kousky postřehů z cest.
Občasné koketování. Pár otázek ohledně biltmorského lesa.
„To je ta akustika naší hodovní síně,“ prohlásila paní
Smytheová během prostírání stolu tak hrdě, jako by dům sama
navrhla. „Člověk může na jednom konci stolu šeptat a je slyšet
na opačném konci. Pozoruhodné.“
Což by vysvětlovalo, proč se během dlouhé večeře všichni
několikrát zastavili a naslouchali Madisonu Grantovi.
„Vidloroh,“ ozval se v jednu chvíli, „je ve skutečnosti sudo-
kopytník, nikoliv antilopa, i když je tak často hovorově ozna-
čován. V Boone and Crockett Clubu jsme zjistili, že mu hrozí
vyhubení. Je na nás, abychom ho i jeho životní prostředí chrá-
nili. Pokud nezakročíme, nejen že se přestane rozmnožovat,
přestane existovat.“
Později byl přes ostatní znovu slyšet Grantův hlas: „Ten je-
jich druh sem proudí z východní Evropy, z Ruska. Je tedy zá-
sadní omezit jejich imigraci. Už jen nemoci, které sem s sebou
přinášejí, ohrožují…“
Elektrické i ruční výtahy bzučely a rachotily, když Kerry na
stříbrné podnosy nakládala talířky s Reminým hroznovým kolá-
čem a Pierrovou smetanou navrch. Celý večer jí ale v hlavě zněla
Grantova slova z onoho večera na nádraží a z toho dne na lodžii.
Další novinář, který je Žid. Pozoruhodné, nemyslíte?
Vyhlazení… Vyšlechtění…
Slova z těch okamžiků i z večeře ji provázela celým zbytkem
večera, když drhla hrnce a pak šla v noci potmě domů.
Pozoruhodné, nemyslíte? Invaze… Nemoci… Vyhlazení. Po-
zoruhodné.
 Jako by slovem pozoruhodné myslel Grant spíš znepokojivé.
Jako by Berkowitze rád viděl usazeného do patřičných mezí.
Nebo možná úplně odstraněného z cesty, aby byla pověst
Madisona Granta v bezpečí před čímkoliv, co by na něj reportér
mohl vědět.

Druhý den ráno ji paní Smytheová gestem vyzvala, aby se při-

pojila k ostatním služebným venku. „Je to žalostná podívaná,
takové chabé rozloučení, které se v Americe hostům dostane
dokonce i v tak velkém domě. U nás doma nastupují všichni
sluhové náležitě do řady, tak jak to má být.“
Kerry zaujala místo před vstupními dveřmi s výhledem na
promenádu.
Madison Grant pomalu couval a přitom si oprašoval cylindr.
„Poslední pohled na tu vaši velkolepou halu, Vanderbilte. Těším
se,“ – vrazil do Kerry, otočil se a nepatrně se uklonil – „že se
sem brzy vrátím.“ Významně se jí zadíval do očí.
Emily Sloaneová se na Kerry usmála, když ji s přítelkyní mí-
jely. Obě byly oblečené do elegantních šatů s pevně staženým
pasem spadajícím do ostrého V. Peří jejich klobouků se o sebe
otřelo, jak Emily naklonila hlavu a něco přítelkyni zašeptala.
Pohled jí při tom zabloudil k místu, kde podkoní přidržoval koň-
ské spřežení.
Marco Bergamini ovšem upřeně hleděl na Lilli Barthélemyo-
vou. Rukávy košile měl i v mrazivém listopadovém vzduchu
vyhrnuté až k loktům, paže svalnaté a chlupaté – a zvláštně
napjaté. Jako by se soustředil na to, aby se nepohnul.
Lilli Barthélemyová si však jeho pohledu zřejmě nevšimla.
Kerry si zakázala rozhlížet se po Johnu Cabotovi.
Grant, jehož kufry z Battery Parku už byly naložené, si teď
povídal s hostitelem. „Doufám, že v případu toho útoku nastane
další pokrok, Georgi.“
 Společně přešli ke vzdálenější straně kočáru.
„Je to smutné,“ povzdechla si paní Smytheová, „když všich-
ni hosté odjíždějí. Jediné vzrušení teď bude dohlédnout, aby
sluhové kouřili venku, a ne uvnitř.“
Všichni hosté, řekla.
Dámy si v kočáru upravovaly šaty ze saténu a hedvábí. Nikdo
další se z domu na poslední chvíli nevyřítil.
John Cabot tedy zřejmě odjížděl také, jen se s nimi jediným
slovem nerozloučil. Ne že by Kerry něco dlužil, sdíleli spolu jen
pár hodin úklidu zdemolovaného obchodu, což z nich těžko
dělalo důvěrné přátele. A těžko to zodpovědělo všechny její
otázky o něm.
Nechala ruce sepnuté před sebou. Při čištění a úklidu če-
hokoliv, co jí paní Smytheová zadá, se sedře do úmoru a pak
se vrátí domů a většinu noci zůstane vzhůru a bude se místo
dvojčat starat o otce.
Do úsvitu na Johna Cabota zapomene.
Marco Bergamini vylezl s napjatými čelistmi na kozlík a vzal
do rukou otěže. Sladěné spřežení hnědáků vyrazilo dokona-
le synchronizovaným krokem. Se srstí lesknoucí se v ranním
slunci nevypadali ani vzdáleně příbuzní koním, kteří se volně
proháněli po údolích a kopcích.
Kočár vyrazil po pravé straně promenády. Když odjel, Van-
derbilt už tam nestál, což bylo zvláštní.
Kerry za sebou ucítila vůni borovice.
„George se zmínil, že už je skoro čas nařezat věnce na dveře.
A pověsit je na krk těm dvěma mramorovým lvům tady.“
Kerry se otočila a zjistila, že tam s jedlovým věncem přeho-
zeným přes rameno stojí John Cabot.
„Trval na tom, že až vyprovodí hosty na nádraží a vrátí se
domů, společně si tu práci vyzkoušíme.“
Kerry se přinutila spustit oči z těch jeho a zahledět se na
hory. „Myslela jsem, že jste odjel s ostatními.“
 „Ano, to jsem měl v plánu. Neměl jsem ale na svátky kam jít
a George byl tak laskavý a nabídl mi, abych zůstal.“
Zamilovaný do stejné ženy jako novinář, varoval ji hlas v hla-
vě.
Možná jen slova z nedůvěryhodného zdroje. I tak bylo ale
kolem Johna Cabota až příliš mnoho nezodpovězených otázek.
A příliš velká propast mezi nimi. Dost důvodů na to, aby svou
impulsivní povahu držela na uzdě.
„To jsem ráda. Tedy za vás. Že zůstáváte.“ Rychle se otočila
a proklouzla dveřmi dovnitř.
Ze zadního schodiště vedoucího dolů do kuchyně někdo
křičel její jméno. Z plných plic. Se silným skotským přízvukem.
Klopýtala přes dřevo naskládané na obslužném schodišti,
když vtom se po něm nahoru vyřítil Moncrief. „Kerry, děvče.
Mám pro vás zprávu. Mrzí mě to…“
„Můj otec.“ Zatočila se jí hlava.
„Ne ne, šmarja, to ne. Co mě to napadlo, takhle vás vystra-
šit! Jde o barák. Přiběh s tim váš bratr. Nikomu nic neni, ale
spadla střecha.“
 DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

Kerry s dvojčaty dřela celý zbytek dne a většinu noci. Střecha se

propadla mezi kamny a postelí, kde ležel otec, který byl alespoň
během toho všeho v bezvědomí.
„Prosím vás, nikomu se o té střeše nezmiňujte,“ požádala
Kerry Moncriefa a paní Smytheovou, než odešla. Kdyby se o tom
totiž dozvěděl John Cabot, nebo když na to přijde i George
Vanderbilt nebo ostatní, a chtěli by pomoct, bylo by jí trapně,
kdyby viděli zřícenou střechu i samotný srub. A kdyby se o tom
dozvěděli, a nic neudělali, také by to raději nevěděla.
A dvojčatům přikázala: „Nikdo z nás o tom neřekne Brat-
chettovým, dokud to neopravíme, slyšíte? Už tak jim toho dlu-
žíme až hanba.“
Střecha už se nedala nijak vyspravit ani podepřít, shnilé
šindele a trámy nakonec nevydržely tíhu sněhu a ledu. Na má­
sel­nici, na houpacím křesle, které otec vyrobil pro matku před
narozením dvojčat, i v nohách jeho postele ležely bílé kopečky
sněhu.
Nemocného zabalili do přikrývek a na vlněné dece sloužící
jako nosítka ho odnesli do stodoly. Tam se u svého pána uvelebil
Romeo a znovu se mu rozvalil u nohou. Kerry s Jurseym vytáhli
kamna a vyřízli ve zdi díru na komínovou rouru.
Ne že by kouř nepropustily ven všechny ty škvíry mezi prkny.
A dovnitř zase pustí všechnu tu lezavou zimu.
Znovu vycpali slamník suchým borovicovým jehličím, které
vyhrabali zpod ledu, a uložili na něj otce.
„Takhle už dlouho nevoněl,“ zhodnotil Jursey.
 Zachránili, co se dalo: jako první učebnice – bohudík ne-
poškozené v hromádkách podél vzdálené stěny – a pak stůl,
tři židle a litinový rošt. A v neposlední řadě skřipky, ústní luk
a dvě čerstvě vyrobená banja z háčků na stěně.
Když procházeli kolem místa, kde stávala postel, sehnu-
la se Kerry pro starý zažloutlý čtvereček papíru s obrázkem
ženy. Musel vypadnout odněkud z prostoru mezi roštem postele
a slamníkem. Srdce se jí zastavilo.
Tu tvář znala. Vzhledem k tomu, že neexistovaly žádné její
fotografie, to byla jediná dochovaná podobizna Missy Mur­
rayo­vé MacGregorové, skica, kterou musel před lety nakreslit
její manžel Johnny Mac. Stála tam s úsměvem, mladá a ještě
nezraněná světem ani vlastním manželstvím. A v náručí svírala
košík s vajíčky, z něhož na jedné straně viselo luční kvítí. Na
zemi za ní se popelilo pár slepic a kohout, kterého museli mít
ještě před Králem Learem.
Kerry nic neřekla, počkala, až budou zpátky ve stodole, kde
se topilo v kamnech, a pak kresbu podala dvojčatům. Nemusela
jim říkat, kdo to je.
Sourozenci usnuli na přikrývce, bez matrace nebo slamníku,
s obrázkem mezi hlavami.
„Zítra vyhrabeme další borovicovou slá…“ začala Kerry, ale
možná usnula ještě dříve, než stihla dokončit slovo. Dvojčata
už chrápala.

Rema dorazila na druhý den za svítání a trvala na tom, že je

v péči o Johnnyho Maca bude střídat častěji.
„Paní Smytheová má teď celej regiment kuchařů. Nejsou
ani zdaleka tak dobrý, takže nehrozí, že bych přišla vo místo.“
Mrkla na ně. „Ale jak se teď za panem Vanderbiltem z New Yor-
ku sjíždí jako švábi na pivo celá rodina, nebudou příští tejden
jíst nic jinýho než nóbl pofrancouzštělý jídla. Pan Vanderbilt by
sice dal dycky přednost mejm sušenkám před croissantama,
ale aspoň mám díky tomu čas vám tady pomoct.“
Prohlédla si stodolu, jako by nebyla cítit hnojem a na podla-
ze nekřupala sláma. „Tak jo. Tady ve stáji pověsíme nějaký deky
proti tomu nejhoršímu větru. Bude to krásně útulný a domácký.
Kamna. Stůl. Židle. Máme všecko, co potřebujeme.“
„A skřipky, co táta miloval, a další nástroje,“ upozornil Jur-
sey.
Rema ho políbila na temeno hlavy. „To se rozumí samo se-
bou, žes to všecko přinesl.“
Vyměnily si s Kerry pohledy. Všechna ta tíha, co Kerry cíti-
la – starost o otce, dohlížení na dvojčata, práce ve dne v noci,
stesk po životě, který opustila –, se zřícením střechy a přestě-
hováním do stodoly ještě zvětšila. Měla pocit, že se jí pod tou
vahou propadne hrudník.
Rema ji ale svým pohledem pevně držela. Pomáhala jí dý-
chat.

Johnnyho Maca teď hlídala Rema, a tak Kerry dovolila dvojča-

tům, aby ji doprovodila do práce. Všichni tři se napůl klouzali
a napůl prodírali zpátky na Biltmore a dorazili právě včas na
to, aby se Kerry převlékla do černých šatů a bílé zástěry, které
nesnášela. Alespoň že celý dům voněl borovicí, skořicí a hře-
bíčkem. Všechny krby na hlavním poschodí plápolaly.
Z Přístupové cesty se ozvaly zvonky saní a od hlavní brány
přiklusalo dokonalým krokem spřežení clydesdaleů, kterým
se z kopyt při dopadu na zem sypal jemný poprašek sněhu.
Kerry ze schodů Biltmoru rozeznala jejich náklad, impozantní
jedli Fraserovu.
Tully s Jurseym a dětmi ostatních zaměstnanců panství,
mlékařů a lesníků se koulovali na okraji promenády. Najed-
nou se všichni zastavili a zírali – Kerry si s úsměvem všimla,
jak dvojčata naklánějí hlavy doleva ve stejném úhlu. Úžasný
dar, být mladý, pomyslela si. Nezávidět lesk Biltmoru a ty jeho
stovky místností. Nedělat si starosti s tím, co bude člověk zítra
jíst nebo kde bude spát. Jen si užívat okamžiku, sněhu, krásy,
zvonků.
Snažila se rozpomenout, jestli se někdy cítila mladá.
Ke svému překvapení si ale uvědomila, že se usmívá. Mohl
za to sníh. A dvojčata. A vůně borovic. To všechno jí na několik
požehnaných minut pomohlo zapomenout.
Charles McNamee přes řadu zaměstnanců shromážděných
venku kvůli příjezdu stromku pokynul Vanderbiltovi. „Z Dou-
glassovy farmy. Jeden z větších pozemků koupených hned ze
začátku.“
Kerry stála kousek od Vanderbilta a neměla v úmyslu pro-
mluvit nahlas. „Moji sousedé.“
Oba muži se na ni ovšem zadívali, zatímco sledovala přijíž-
dějící saně se stromkem.
Tentokrát se k nim otočila čelem. „Douglassovi byli moji
sousedé.“
McNamee po krátkém zaváhání přistoupil blíž. „Má pravdu.
Při těch desítkách tisíc hektarů si bez nahlédnutí do záznamů
samozřejmě nevybavuji polohu všech farem, ale na ty nejstarší
a nejnovější si vzpomínám. Pamatuji si, že MacGregorovy po-
zemky sousedily s bývalou Douglassovou parcelou.“
„Sousedí,“ opravila ho – s úsměvem, aby to neznělo ne-
zdvořile. „Odpusťte, pane McNamee, ale pořád je to přítomný
čas. Moje farma pořád ještě sousedí s Douglassovým starým
pozemkem.“
Muži si vyměnili pohledy – zvláštně znepokojené pohledy,
připadalo jí.
Ticho přerušil Vanderbilt, který svou pozornost přesunul
k saním klouzajícím po dlouhé příjezdové cestě. Koně pohazo-
vali hlavami a tři muži na kozlíku, ošlehaní větrem, celí zářili.
„Jsem rád, že mohl Cabot zůstat déle.“
 „Chudák,“ dodal McNamee.
Při představě luxusního domu na bostonském Louisburg
Square vyobrazeného v American Architect zvedla Kerry hlavu.
Nebyl ale čas se zeptat, proč McNamee nazývá majitele tako-
vého domu chudákem.
Clydesdaleové zastavili pod schody. Všichni si povídali
a smáli se, zvonky na saních pořád zvonily, jak koně vrtěli hla-
vami, a shromážděný hlouček vykročil dopředu, aby pomohl
odvázat stromek.
Ze svého místa na kozlíku mezi Marcem Bergaminim a Ro-
bertem Bratchettem seskočil John Cabot s tvářemi zrudlými
chladem. V náručí měl větvičky borovice vejmutovky, jedlovce
i jedle. Chvíli s nimi zápolil a pak podal ruku nejdřív Vanderbil-
tovi a po něm McNameemu.
Otočil se ke Kerry, svázal konce jedlové větvičky do věnce
a podal jí ho. „Možná lvovi na krk?“ Padl na kolena do sněhu
a obtočil další větvičku kolem krku druhého mramorového lva.
Pak se kousek odtáhl. „Co myslíte, paní Smytheová?“
Hospodyně souhlasně přikývla. „Myslím, že máte dobré oko,
pane Cabote.“
Podíval se na Kerry očima tak rozzářenýma, jaké u něj ještě
neviděla. „Ten hřeben tam nahoře – ten je blízko vaší farmy,
že? Vaší, Tullyiny a Jurseyho?“
„Ano. A…“
„Ano?“
„Vzpomněl jste si na jejich jména.“
„Je to vaše rodina.“ Vstal a vypadal, že se chystá ještě něco
říct. Zdálo se ale, že si to rozmyslel, a mávl rukou směrem k hře-
benu. „Ve sněhu je to úžasné. Ty výhledy. Ty jedlovce a listnáče.
Není to tam úplně odlesněné jako spousta pozemků, které
George koupil.“
Sevřelo se jí srdce, když si to představila. „Přesně proto
to tam nikdy nemůžeme prodat. To si radši sedřu ruce až na
kost.“
 Viděla, jak se mu oči rozšířily a upřely se na ni – skoro až
příliš, jako by byl rozhodnutý nevyměnit si pohled s nikým
jiným, pomyslela si.
„Říkal jsem si,“ odhodlal se, „zda byste byla ochotná mi
svou farmu někdy v dohledné době ukázat. Vím, že se blíží vá-
noční období a paní Smytheová vás tu zaměstnává dlouho do
večera. Kdybyste ale měla pár hodin volna, byli byste s bratrem
a sestrou svolní mi to tam ukázat?“
Věděl o jejím životě překvapivě mnoho. V místě, kde byla
jedle přivázaná k saním, Kerry uvolnila další dlouhý provázek.
Pak zvedla obočí. „Abyste mohl prozkoumat další zvláštnosti
života venkovských vidláků, pane Cabote?“
„Ach. Chápu.“ Do čela mu spadl pramen vlasů. Usmál se.
„Nebudu předstírat, že těmto horám rozumím tak jako vy. Řek-
nu vám ale, že mě to sem táhne. Způsobem, který dokážu jen
těžko vysvětlit. Jako bych přijel domů.“
Kerry se k němu otočila s uvolněným provázkem v jedné
ruce. A úsměv, který mu oplatila, byl upřímný. „Vlastně jste to
vysvětlil docela dobře, pane Cabote.“

Každý volný člověk na panství včetně několika pracovníků

z farmy a lesa – a také samotného majitele Biltmoru – přiložil
ruku k dílu a pomáhal obří jedli přetáhnout dovnitř do hodov-
ní síně. Děti zaměstnanců poskakovaly a hemžily se kolem,
s pištěním chňapaly po větvičkách a navzájem si je strkaly za
uši a do roztřepených límců.
„Pěkné nadělení, pro samou drobotinu není kam šláp-
nout,“ zabručela paní Smytheová – ale potichu, mimo do-
slech rozjařeného George Vanderbilta. „Jde mi z toho hlava
kolem.“
Vedle Kerry se postavil muž, z něhož byl cítit tabák a spá-
lený cukr, a vzal za část kmene.
 „Deargu.“ Samotnou ji překvapilo, že má zároveň radost –
dlouholetý zvyk –, ale také je z toho setkání nesvá. „Dlouho
jsme se neviděli.“
„Já tě párkrát zahlíd. Z dálky. Tys mě pořádně neviděla.“
„Vlastně jsem tě jednou z dálky viděla taky, když jsem pro-
cházela Ashevillem. Na rohu ulice tam na lampě visel příšerný
leták.“
I když oba drželi jedli a posunovali se krok za krokem po
straně, věnoval jí pohled plný hromů a blesků.
Pak se podíval na Marca Bergaminiho. A zpátky na ni. Bylo
to zvláštní.
Že by je spolu viděl jít od hřbitova a něco si z toho vyvodil?
Na konci síně, naproti třem krbům, vylezl Dearg s Ro-
bertem Bratchettem po vysokých žebřících opřených o stě-
nu. Ital jim zespodu každému hodil jeden konec dlouhého
lana, jehož střed byl omotaný kolem vrcholu jedle. Zatímco
skupina mužů dole zvedala kmen a umisťovala ho do ple-
chového vědra s vodou, ti dva na žebřících zvedali vrchol
stromu, až dokud nestál rovně. Děti dole vytvořily půlkruh,
tleskaly a se zakloněnými hlavami zíraly vzhůru na tu obrov-
skou, nádhernou jedli. Tully pak začala zpívat hlasem čistým
a průzračným jako zimní vzduch a postupně se k ní přidali
i ostatní:
Vánoční zvoneček tiše zvoní, v pokoji jedlička lesem voní…
Blízko místa, kde stála Kerry, řídil Bratchett zajišťování
stromku. „Tendle provaz jsem vypěstoval, upředl a upletl sám.
Namáčel jsem ten stromek kolik měsíců, než jsem nařezal
proužky. Tady ten přivaž vejš.“
Dearg se zamračil. „Řek bych, že poznám sám, kde bude
držet,“ štěkl ze žebříku.
Dětský zpěv utichl.
„Trochu vejš,“ ukázal Bratchett. „Dobře. Teď eště aspoň tři.
Ale ne tolik, aby byly zespoda vidět. Tak je to správně. Konce
uvažte nahoře u varhan. To by mělo držet.“
 „Buono.“ Marco Bergamini ustoupil, aby si jejich práci pro-
hlédl. „Sembra buono.“
Dearg seskočil z poslední čtvrtiny žebříku a přistál vedle
něj. „Co takhle mluvit anglicky, Geppetto?“
Místností se začalo šířit ticho, až postupně celá umlkla.
Dearg tam stál doširoka rozkročený, s hlavou mírně skloněnou
jako býk připravený zaútočit. „Takovejch, jako seš ty, už mám
plný zuby.“ Ze rtů mu vytryskly sliny. Otřel si je rukávem košile.
Ital zvedl jedno obočí, ale nic neřekl.
„Vtíráte se sem a za tesání do kamene dostáváte víc než já
za to, že si lámu záda při kopání hlíny.“
„Teprve jsem sem přišel,“ namítl Bergamini. Dearg ho ale
neposlouchal.
Kerry připadalo, že Deargovými rty pohybuje jako loutkou
nějaká neviditelná ruka. Nějaká cizí síla zpomalovala jeho po-
hyby a komolila jeho slova.
„Lezete sem se všema svejma nemocema a potulujete se tu
a děsíte slušný vobčany, co dodržujou zákony. Nemysli si, že
mi není jasný, vo co vám jde.“
McNamee si odkašlal. „Pan Tate, že? Možná by to chtělo
krátkou přestávku.“
Kerry proklouzla dopředu a položila Deargovi ruku na ra-
meno. „Deargu, co to do tebe vjelo?“
Trhl sebou, jako by její ruka byly kleště právě vytažené z jed-
noho z krbů na opačném konci místnosti. „Nemysli si, že lidi
nevidí, co se sakra děje.“
Do cesty mu vstoupil George Vanderbilt. „Pane Tate, myslím,
že je načase, abyste odešel. Hned.“
Dearg se zakabonil a vyřítil se směrem k hlavní hale.
„Padej přes kuchyňský dvorek, pobudo!“ zavolala za ním
paní Smytheová. „Nenechám si trousit další bahno tam, kudy
chodí hosté pana Vanderbilta.“
Dearg se otočil a zaťal pěsti. Hlouček ustoupil blíž ke stro-
mu. Nějaké dítě zanaříkalo a přitisklo se ke svému otci.
 Deargovy kroky se rozlehly hodovní síní, jak vyrazil dveřmi
v rohu směrem ke kuchyni. Ještě několik okamžiků poté, co
ozvěna jeho kroků odezněla, nikdo nepromluvil.
Vanderbilt zaklonil hlavu, aby viděl až na samotný vrchol
stromu, a promluvil italsky. „Buono. Sembra buono. Nejen
dobré, vynikající. A teď, paní Smytheová, kdybyste mohla ke
zdobení prvního biltmorského stromku všem přinést trochu
svařeného moštu.“
Paní Smytheová se vynořila ze snídaňového salónku s ob-
rovským stříbrným tácem v rukou. Vzduch v hodovní síni se
naplnil skořicí, hřebíčkem, hnědým cukrem a jablky a k tomu
se místností linula vůně jedle a žhnoucího javorového dřeva
ze tří krbů.
Zdola se ozvala rána, jako by na podlahu spadla celá řada
měděných pánví.
Dearg, bylo Kerry jasné. Vydal se ven přes dvorek. S něčím
divokým a zuřivým uvnitř sebe.
 TŘICÁTÁ KAPITOLA

Štědrý večer 1895

Kerry seskočila z dlouhonohého ryzáka, kterého jí paní

Smytheová pro tuto pochůzku ve městě vnutila, a vedla ho za
otěže směrem k nádraží. Nebyla žádná velká jezdkyně. Jejich
mezek Malvolio byl přesně tak tvrdohlavý, jak napovídalo klišé
o jeho druhu, a jen přimět ho k chůzi vyžadovalo maximální
úsilí. Tento valach ale vypadal dost ochotný na to, aby splnil
všechno, o co ho požádá, a byl rád, že je venku na zimním
vzduchu – stejně jako ona. Přivázala ho k borovici na slunci.
Když se ocitla zpátky na nádraží, celé se jí to v hlavě znovu
přehrálo. Obrazy se střídaly v rychlých záblescích jako v jednom
z filmů pana Edisona, ale všechno to viděla dokonale jasně:
rozdrcený kostival v místech, kam dopadl železniční pes, re-
portérovo nehybné tělo, jeho fylaktéria – malé černé krabičky
k modlitbě – v blátě… A jak se k ní předtím ve vlaku otočil
a začal si s ní povídat. Ten jeho odvážný, odhodlaný výraz, když
mluvil o novinách a demokracii.
Cestou k okénku Western Union zpomalila a kopala do sně-
hu před sebou. Telegrafista Farnsworth, který seděl v nejruš-
nější části vesnice a víc poslouchal, než mluvil, bude s větší
pravděpodobností než kdokoliv jiný vědět, kdo se kde v Bes-
tu – vlastně v Biltmore Junction – nachází. A ona dnes během
několika minut, než bude objednávka paní Smytheové hoto-
vá, potřebovala najít Dearga. Na hřebeni se proslýchalo, že se
s bratrem nadobro odstěhoval z farmy.
 Jak tak nakopávala sníh, znovu si vzpomněla na to, co ten
večer zahlédla na zemi. Fylaktéria. Symboly reportérovy víry
a původu. Malé černé krabičky, které zmizely… kam? Má je
teď policie?
Došla k okénku. „Pane Farnsworthe.“
Kovové rameno přístroje na jeho stole vyťukávalo zprávu.
Kulaté brýle mu sklouzly na špičku nosu a on se na ni podí-
val, aniž zvedl hlavu, jako by jí chtěl připomenout, jak je za-
neprázdněný.
„Chci se jen zeptat, jestli náhodou nevíte, kde bych našla
Dearga Tatea.“
Farnsworth nespustil oči z kovového ramena. „Vypadám
snad, že mě platí dost na to, abych vodpovídal na hloupý do-
tazy?“
„V rámci práce asi ne. Ptala jsem se vás ale jako člena této
vesnice.“
„Vesnice jde do háje, jestli vás to zajímá. Pomohlo vám to?“
Vedle Farnswortha ležel na stole zarámovaný erb, kterého
si všimla už dříve. Teď si ho ale prohlédla pozorněji. Mezi vše-
mi jeho kudrlinkami vynikala fleur de lys a uvnitř středového
štítu měl siluetu, která vypadala jako její Král Lear pózující za
úsvitu nad slepicemi.
Kohout.
„Galský kohout?“ Byl to jen odhad, impuls, záblesk vzpo-
mínky na fleur de lys ve vydání Atlantic Monthly zobrazujícím
symboly národní hrdosti, včetně Francie. Vyslovila to ale dříve,
než ji napadlo, že by při jednání s Farnsworthem mohla být na
místě opatrnost.
Telegrafista zvedl hlavu a přimhouřil oči.
„Edward Farnsworth, to není zrovna francouzské jméno,“
pokračovala. Farnsworthovy rty zůstaly sevřené, ale jedna po-
lovina úst se mu zvedla téměř do úsměvu. Jako šachovému
mistrovi, který konečně našel důstojného soupeře.
„Takže Ligue Nationale Antisémitique…“
 Ze rtů mu visela nezapálená cigareta – stejně jako ten večer,
kdy došlo k útoku. „Na co se mě to k čertu snažíte vyptávat?“
„Vy jste večer, kdy se tu stala ta vražda, taky zmizel těsně
předtím, než toho reportéra – židovského reportéra – zabili.“
Farnsworth zvedl obočí, jako by ji vyzýval, aby pokračovala.
Kerry se stáhl žaludek.
Z několika metrů k ní došel přednosta stanice a zavrtěl smě-
rem k telegrafistovi hlavou. „Farnsworth se poslední dobou
chová jako větší vosina v zadku než normálně.“
Telegrafista sevřel tenké rty do úzké linky a hleděl Kerry
upřeně do očí. Nic v nich neviděla, ani pocit viny, ani pokus
o popření. Jen… co to bylo? Něco jako hrdost. Možná i krutost.
A výzvu.
„Náhodou vám můžu vodpovědět, Kerry,“ pokračoval před-
nosta. „Sám jsem Dearga neviděl vod doby, co se vrátil z Whit-
nelu – jeho vlak přijel den po tom útoku. Slyšel jsem ale, že se
bratři Tateovi ubytovali v penzionu na Spruce 48 v Ashevillu.
Vím to, protože jsem tam bydlel, když jsem se sem přistěhoval.
Poptejte se paní Reynoldsový, co to tam vede.“
„Děkuju, to je od vás milé.“ Kerry se podívala na slunce.
Musela by ryzáka pobídnout do cvalu, kdyby chtěla z vesnice
dojet skoro pět kilometrů na Spruce Street, krátce si promluvit
s Deargem – pokud ho najde –, vyzvednout objednávku pro
Biltmore a vrátit se v očekávaném časovém rozmezí. A hlavně
před setměním. Při pomyšlení na tmu a Dearga dohromady se
jí udělalo mdlo.
To se jí ovšem dělalo i při pomyšlení, že tu stojí s Edwardem
Farnsworthem a jeho erbem.
Farnsworth. K obrazům, které se jí pořád honily hlavou, se
teď přidaly nové: telegrafista, jak obchází nádražní budovu,
sundává z háků železničního psa a zvedá ho vysoko nad hlavu.
A pak ho zuřivým obloukem pouští na novináře.
„Je tady,“ potvrdila jí paní Reynoldsová. „Což je zvláštní, protože
tu bejvá zřídkakdy.“ Kriticky a nesouhlasně si odfrkla. Přimhou-
řila na Kerry oči. „Můžete se s ním sejít tadyhle v salónku.“
Ukázala doleva na místnost přecpanou čalouněnými křesly
a lampami s třásněmi. „Nebo za ním můžete jít do pokoje ve
třetím patře. To záleží.“
To záleží na tom, jaký typ ženy jste, zůstalo nevyřčeno. Kerry
to však slyšela velice jasně.
To bylo na tom, pocházet z vrstvy lidí, kteří jsou automaticky
podezřelí, to úžasné. Mohli jste si dělat, co jste chtěli, protože
toho od vás nikdo moc nečekal.
„Bude to jen chvilka. Vyběhnu nahoru.“
Domácí se ušklíbla, ale Kerry už běžela po schodech, jak jen
jí to sukně dovolovaly.
Dearg otevřel hned po prvním zaklepání – zřejmě čekal ně-
koho jiného. Při pohledu na Kerry vykulil oči.
Se zábleskem strachu, než se do nich znovu vrátil vzdor,
napadlo ji.
Ustoupil, aby mohla vejít dovnitř, ale nepozdravil ji a jeho
obličej se stáhl do defenzivy. Uzavřel se do sebe.
Pokynul jí k židli, sám ale zůstal stát. Kerry se neposadila.
„Nezdržím tě dlouho, Deargu.“
Zkřížil ruce na širokém hrudníku.
„Ráda tě vidím,“ začala. Pravdou bylo, že by raději žvýkala re-
zavé hřebíky, než se sem jít zeptat na to, na co se zeptat musela.
Jeho hlas zněl ochraptěle, bylo za ním víc emocí, než na
sobě dal znát. „Já tebe taky.“
„Deargu, nepřišla jsem kritizovat tvoje rozhodnutí prodat
pozemek. Vím stejně dobře jako kdokoliv jiný, jak je těžké vy-
držet. Zvlášť teď, když nás zbylo tak málo.“
Tvář se mu trochu uvolnila. Znovu ukázal na židli a tento-
krát si oba sedli.
Kerry bloudila očima po místnosti. Jen malá postel v že-
lezném rámu, dřevěný prádelník a v jednom rohu vojenský
kavalec – nepochybně pro Jeroma, který teď byl nejspíš ve
škole. Dearg si s sebou z domova přinesl jen pár věcí. Matčin
kolovrátek, máselnici a tkalcovský stav nejspíš nechal děl-
níkům, kteří teď, když byl pozemek součástí Biltmoru, srub
s největší pravděpodobností začnou rozebírat. Vzal si ale tři
zbraně: nad postelí visela pradědečkova stará křesadlovka,
u dveří stála opřená winchestrovka a na malém stolku ležela
pistole. Jako by potřeboval být připravený na nějaké násilí,
které může každou chvíli dorazit k jeho dveřím.
Podívala se na dveře, na jeho zbraně a zpátky na něj.
„Svět už není bezpečnej,“ zabručel.
„A byl někdy?“
Jeho ruměný, pohledný obličej se zkřivil – téměř jako by se
mu chtělo plakat. „Dřív to bejvalo dobrý. Nebylo to jednoduchý.
Ale dobrý. Podívej se teď. Na sebe a na mě, na naši zemi. Vytla-
čili nás. A čím? Nějaký bohatý Yankeeové si myslej, že můžou
shrábnout půlku Blue Ridge. A cpe se sem banda cizáků s těma
svejma zatracenejma zločinama.“
„Myslíš tu vraždu?“
Odvrátil pohled. „Nejenom tu.“
„Co ještě?“
„Páchaj tu všelijaký škody.“ Jantar v jeho očích na oka-
mžik zjihl. „Potřebuješ chránit.“ Natáhl svou velkou mozol-
natou ruku a dotkl se jejího kolene, ale pak se rychle podíval
jinam.
„Ne, Deargu, nepotřebuju. Mám se dobře.“
Chvíli se na ni díval a pak zatnul čelist. Oči, které na ni ještě
před okamžikem hleděly tak hřejivě, teď byly chladné. Vzdoro-
vité. „Tvař se pochybovačně, jak chceš, Kerry MacGregorová.
Uvidíš. Nebude to dlouho a tadlencta zatracená země už možná
nebude naše. Přebíraj ji.“
„Kdo?“
„Všichni ti, co sem vůbec neměli chodit – ti, co sem nepa-
třej. Taliáni. Židi. Barevný. Ti všichni.“
 Kerry si vzpomněla na radu tety Remy a napočítala do dese-
ti. „Nejde ve skutečnosti spíš o to, že se cítíš vytlačený?“
„Jenom počkej. S celým naším zatraceným druhem bude
ámen, esi to takhle pude dál.“
„S jakým druhem?“
„Bílým. Bílej druh má na kahánku. Tady. Ve Francii. V Němec-
ku. Všude. Existujou výzkumy – vědecký –, co to dokazujou.
Je to jenom votázka času. Nic z nás nezbude, esi se věci rychle
nezmění.“
Bílý druh. Kerry zamrkala a v duchu si vybavila telegram
pro Madisona Granta: galský kohout. Součást erbu visícího ve
Farnsworthově kanceláři a symbol francouzské hrdosti. Reichs­
adler musí být německé slovo, i když netušila, co znamená –
určitě nějaký symbol německé hrdosti. Takže orel bělohlavý
musí znamenat Spojené státy, a ne žádnou Grantovu snahu
o ochranu přírody. A poslední slova telegramu: budeme-li takto
pokračovat, druh bude ztracen.
„Panebože, Deargu. Jak tě mohli Madison Grant s Farns-
worthem a jim podobnými nakazit?“
Vytáhl kapesní hodinky a položil si je na stehno. Kerry měla
pocit, jako by jejich sekundová ručička v místnosti pulsovala.
„Kerry MacGregorová a její slavný postřehy, co?“
„Deargu. Já tě znám.“ Jeho oči se setkaly s jejími a ona na
okamžik viděla jen břidlicové tabulky v jejich staré škole, vě-
nečky z pomněnek, bosé nohy v ledových jarních potůčcích.
„Tyhle věci po někom papouškuješ. To, co říkáš, to není ten
chlapec a mladý muž, kterého jsem znala.“
Znovu očima přelétla pokoj a pohled jí tentokrát padl na
stůl po její levici. Předtím si všimla jen pistole, ale teď uviděla
i štos papírů vedle ní. Hrubě vytištěných, s tučným písmem
a karikaturami.
Zvedla jeden leták. „Člověk jako Madison Grant sice vypa-
dá slušně, uhlazeně a chytře, ale dokáže tě namočit do moře
problémů. A způsobit ti oceán bolesti.“
 V pohledu, který na ni Dearg upřel, se zračila hořkost. Vy-
zařovala z něj zloba.
A také zmatek z toho, že zůstává pozadu za světem, který
se tak rychle a zásadně mění, pomyslela si. Snaží se stát pevně
na místě a země mu ujíždí pod nohama.
„Deargu, to tys zdemoloval obchod Linga Yonga?“
Vstal a vykročil ke dveřím. Přejel rukou po hlavni své win-
chestrovky, což byl jeho způsob, jak říct, že je rozhovor u konce.
„Deargu, je Štědrý den. Známe se celý život. Jsme…“
„Jeden pro druhýho zatraceně důležitý,“ dokončil za ni
ochraptěle.
Otevřel jí dveře. K odchodu.
„Veselý Vánoce, Kerry MacGregorová,“ řekl.
Čekala a pátrala v jeho očích, jestli ji opravdu chce vypro-
vodit takovým způsobem. Vyhodit.
Zavřela oči před sladkými obrazy z minulosti: tanečky ve
stodole, ukradené polibky u vodopádů.
Když je otevřela, hranatou čelist měl pevně stisknutou
a v sevřených rtech uvězněná slova, která nemohl – nebo ne-
chtěl – vyslovit. Jeho pohled na okamžik znovu změkl a on
zvedl ruku, jako by se chtěl dotknout její tváře. Pak ale ruka
klesla. Oči se odvrátily.
„Veselé Vánoce, Deargu Tate,“ zašeptala a odešla.
 TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

Leblanc se zahleděl na hubeného telegrafistu s vypelichaným

plnovousem – a zuby skvrnitými jako kapky psí moči ve sně-
hu, všiml si Leblanc – na opačné straně skla. „Slyšel jste mě.
Telegram do New Orleans. A nemám na to celý den.“
U saní poblíž nástupiště čekal podkoní v plné livreji a po-
dupával nohama, aby se zahřál. Plná livrej. Tady. Kilometry za
koncem světa. Co má tohle ksakru znamenat?
Vypadalo to, že telegrafista nenese dobře, když ho někdo
cizí popohání. K čertu s těmihle provinčními idioty – a s celou
touhle ubohou parodií na město. Muž se s přehnanou pomalostí
posadil k přístroji. „Ten telegram chcete poslat… komu že do
New Orleans jste to říkal?“
„Panu Maurici Barthélemymu.“
„Vyhláskujte mi to.“
Leblanc to udělal.
„Jméno odesílatele?“
„L-E-B-L-A-N-C.“
Ticho. „A chtěl byste napsat… co?“
„Sledoval jsem stopu z pensylvánského lomu. Stop. Jsem
blízko Catalfamovi. Stop.“
„To je všechno?“
„To je sakra všechno, co je potřeba.“
„Vzhledem k tomu, že je Štědrej večer, přidala většina dneš-
ních zákazníků aspoň pitomý přání.“
Leblanc si odfrkl. „Abych si mohl připlatit za Užijte si pe-
kelně veselé Vánoce, které já musím trávit v nějakých Bohem
zapomenutých horách stovky kilometrů od jakékoliv civiliza-
ce?“
„Předpokládám, že to znamená ne.“
Podkoní nebo lokaj nebo co to bylo za člověka v té směš-
né livreji, všiml si Leblanc, vypadal jako z nějaké pohádkové
knížky. Čepici staženou do očí, vysoko vyhrnutý límec a zlaté
výšivky na červeném kabátci.
„Vypadá jako nějaká zpropadená hlídka z Buckinghamského
paláce. Tady v tomhle zapadákově.“
Telegrafista vypadal, že se možná urazí, ale pak jen pokrčil
rameny. „George Vanderbilt si svoje lidi na dnešek pořádně
vyparádil. Má tu dům, co zrovna dokončuje. Příštím vlakem při-
jede celá jeho rodina.“ Kývl směrem ke štíhlému muži s pečlivě
zastřiženým knírkem, který se zastavil a mluvil s chlapíkem
v livreji. „A tady máme samotnýho Vanderbilta.“
Leblanc si na zabláceném rohu ulice odfrkl. Dech mu z úst
vycházel v obláčcích páry. „Takže. Je tu nějaký hotel vhodný
pro muže s vybraným vkusem? Připadá mi, že tu není nic než
borovice a sníh.“
„To jste měl vystoupit vo zastávku dál v Ashevillu. Asi pět
kilometrů vodsud je Kenilworth, Battery Park a pár dalších.“
Ukázal na silnici směřující na západ.
„Takže teď mám jít v tom sněhu pěšky pět kilometrů? Já
jsem sem přijel chytit nebezpečného zločince a vy mi říkáte, že
se mám trmácet pět kilometrů do slušného hotelu?“
Za oknem, které už nějakou dobu nikdo neumyl, Farnsworth
lhostejně zvedl pohled od kovového ramena. „Vypadám snad,
že mě platí dost na to, abych zařizoval telegramy lidem, co se
chovají jako hulváti, a ještě k tomu řešil jejich problémy?“
Leblanc si ho prohlédl. „Naštěstí pro nás oba jsem já place-
ný dost na to, abych se mohl chovat jako hulvát a ještě k tomu
dostal odpovědi, které chci.“ Z náprsní kapsy kabátu vytáhl
sponu na bankovky, dvě z nich oddělil a strčil je do otvoru, kde
končilo sklo a začínal úzký dřevěný pult.
 Telegrafista si peníze beze slova strčil do kapsy. „Támdle
vo blok dál je konírna,“ – trhl hlavou na východ – „jestli tam
v tudle dobu, na Štědrej večer, ještě někdo je. Kvůli jakýmu
zločinu ho hledáte?“
Detektiv se pro dramatický efekt odmlčel a pak pomalu, ve
dvou oddělených slabikách, jako by je obě převaloval v ústech
a ochutnával je, pronesl: „Vraž-du.“
Telegrafista přimhouřil oči. „A koho že měl zabít?“
„Ne měl. Oběť vrahy před smrtí sama jmenovala.“
„Takže řekla přímo jeho jméno?“
„Řekněme zkrátka, že vrahy identifikovala. Tohle byl jeden
z těch, co utekli.“
Farnsworth zkřížil ruce. „V jakým to bylo roce?“
„Stalo se to v devadesátém. V jednadevadesátém ten
parchant vyklouzl spravedlnosti.“
„Počkejte, vy toho chlápka pronásledujete čtyři pět let?“
„Zhruba tak nějak.“
„Takže vás tahá za nos půl dekády.“
Leblanc odpověděl velice úsečně. „Pinkertonovy detektivy
nikdo netahá za nos.“
„Jenom mě překvapilo, že jste ho ještě nechytili, to je celý.“
„Idiot,“ zamumlal detektiv cestou pryč.
Farnsworth dvakrát poklepal na kovové rameno svého pří-
stroje. „Zpráva přijata,“ zavolal za ním.
Země se teď ale začala třást, větve jedlovců se chvěly a sha-
zovaly sníh. Od hor se odrážel hvizd vlaku a nesl se údolím.
Než se Leblanc vrátil na narychlo vypůjčeném koni, který
měl deku pod sedlem zmuchlanou a předním kopytem hrabal
v závěji, vlak už byl vyložený. Přes stoupající páru rozeznal cosi,
co vypadalo jako několik hnědých medvědů balancujících na
dvou nohách. V tlumeném světle lampy se ovšem ukázalo, že
jsou to ženy od hlavy až k patě zachumlané v kožešinách.
Ze zvědavosti – což byla koneckonců jeho zatracená práce –
pobídl koně dopředu, aby lépe viděl i slyšel.
 Nejstarší z žen natahovala ruku k Vanderbiltovi. „Georgi,
drahoušku. Nemůžeme se dočkat, až tvůj Biltmore uvidíme
v celé jeho kráse, synku.“
Vanderbilt ji políbil na tvář. „Ložnice byla navržena speciálně
pro vás, matko. Jsem tak rád, že jste tady.“
K podkonímu – nebo kdo to vlastně byl – se přidali další,
kteří z vlaku vyložili kufry a krabice s klobouky a teď je nakládali
na druhé a třetí saně zaparkované za prvními.
Vanderbiltovi, zabalení do kožešin a držící se služebnictva,
se naskládali do prvních dvou saní a jejich kufry se právě na-
kládaly na třetí.
Další z žen, mladší, snad něco po čtyřicítce, se rozhlédla
kolem dokola. „Dobrý Bože. Takové zapadlé místo, Georgi. Jak
snášíš tu izolaci od společnosti?“
Leblanc neslyšel, co k ní Vanderbilt zamumlal – podle tónu
nějakou nudnou, mdlou zdvořilost.
„I tak je úleva být pryč z New Yorku,“ pokračovala žena.
„Opravdu, Georgi, tři čtvrtiny města teď tvoří cizinci. Bože, ty
jejich guláše a česnek, prasata a kuřata a houfy dětí, polovina
čpící nemocemi. A ten zápach. Naprostý nedostatek základní
hygieny.“
Nechala sluhu ve směšné livreji, aby jí pomohl do saní, za-
stavila se na stupátku a oslovila ostatní. „Jsem si jistá, že ten
Georgeův tajemný domov tady bude příjemným oddechem – už
jen kvůli tomu čistému, nezamořenému vzduchu.“
Sluhovi v tu chvíli musela sklouznout ruka a málem ženu
upustil do sněhu. Vzpamatoval se ovšem včas na to, aby ji za-
chytil.
Když byly saně naložené, Vanderbiltovi a jejich kožichy
a kufry vyrazili s cinkáním směrem k otvoru mezi stromy a ma-
sivnímu oblouku jakéhosi vchodu.
„Ztráta času tohle sledovat,“ zabrblal Leblanc. Pobídl koně
do klusu a se sněhem odlétajícím od kopyt při každém kroku
zamířil směrem, kterým ukazoval ten idiotský telegrafista.
 TŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Stačila jediná věta, kterou jí zašeptal ode dveří, a Kerry se roz-

klepaly ruce, což si uvědomila ne při pohledu na ně, ale podle
odlesků nádobí. Od okrajů kymácejícího se stříbrného podno-
su, který v rukou svírala, se odrážely záblesky zlaté, červené
a zelené.
Tully s Jurseym tehdy byli pozváni na Biltmore a směli s Ker-
ry přespat v prázdném pokoji pro služebnictvo, protože měla
pracovat dlouho do noci. Ella Bratchettová se znovu nabídla,
že se v její nepřítomnosti postará o Johnnyho Maca.
Kerry ji chytila za ruku. „Prosím, nech mě ti ten čas zapla-
tit.“
„Jestli se o sebe horalé nedokážou navzájem postarat –
zvlášť když jsme v těchhle místech asi jediné dvě farmy, co ještě
nejsou koupené, a vy navíc bydlíte tady ve stodole –, potom šel
svět rovnou do pekla a všechny nás vzal s sebou.“
„Prosím. Jedině tak se nebudu cítit hloupě, když zůstanu
na Biltmoru.“
„Promluvíme si o tom pak. Hlavně jsem ráda, že mi Rema
konečně prozradila to s tou střechou a víme, že se vám hodí
pomoc. A teď už jděte.“
Robert Bratchett ignoroval téma peněz a zavrtěl hlavou.
„S Johnnym Macem si musíme pár věcí vyjasnit. Zůstanu s Ellou
a proberu to s ním.“
Kerry ztěžka polkla. Pak z jejich jediného stolu zvedla foto-
grafii otce a Bratchetta v uniformách Unie. „Tohle bylo v jeho
skřipkách.“
 Bratchett zvedl obočí. „Jo?“ Nepohnul se, aby si fotografii
prohlédl zblízka, jako by ji měl důkladně uloženou v paměti.
Elle ztuhla ramena, jako kdyby se připravovala na nějakou
silnou emoci.
Následovalo ticho, bobtnající a pulsující nevyřčenými věc-
mi.
„To mi o tom obrázku nemá ani jeden z vás co říct? A o tom,
proč ho tak rozrušuje?“ Pohledem zkoumala otce, který byl
celý den bez sebe. „Myslím kromě vzpomínek na válku.“
Robert Bratchett upíral oči na jeho nehybné tělo. „Víš, že
ne všichni tady v horách bojovali na tý straně.“
„Věděli jsme, že byl na straně Unie. Nikdy o tom ale moc
nemluvil.“
„Ne, to nemluvil.“
„Je na té fotce něco, co by si otec spojoval s tím útokem na
nádraží? Je zvláštní, že…“
Manželé se na sebe podívali a ona věděla, že uhodila na
správnou strunu.
Nakonec promluvila Ella Bratchettová. „Nejlepší bude, když
si Robert nejdřív promluví s tvým otcem, jestli to během těch
příštích pár dnů půjde. Uvidíme, jestli si něco vyjasní. Potom
se můžeš zeptat na všechno, co chceš.“

Dvojčata s vydrhnutými, zářícími obličeji vykukovala z chodby

vedoucí ke kulečníkovému sálu. Paní Smytheová jim přikázala,
aby se držela stranou, až dorazí hosté.
Kerry už tak dost znervózňovala představa, co by dvojčata
mohla provést nebo říct. Až slova Marca Bergaminiho, která
jí před chvílí zašeptal, však způsobila, že se jí roztřásly ruce
a na stříbrném podnose zarachotily poháry s horkým kakaem.
Do saní byli ten večer znovu zapřažení clydesdaleové a je-
jich stříbrné zvonky cinkaly, když se v chumelenici vraceli
naložení hnědými kožešinami a cylindry, cestujícími přikrytými
dekami a jejich zavazadly.
Lokajové a podkoní vysazovali lidi a vykládali jejich majetek
a Kerry stála stranou s podnosem s horkým kakaem v jedné
ruce a Pierrovými kouřícími croissanty v druhé. Rema si na
poslední chvíli prosadila, že do kakaa přidá víc smetany, čímž
dole v kuchyni rozpoutala bitvu.
„Protože,“ trumfovala Rema, „při tom všem žvanění o oce-
ňovanejch jersejskejch dojnicích pana Vanderbilta by měla do-
stat slovo i smetana.“
Kerry se pro sebe uchechtla a natáhla k hostům ruce s pod-
nosy.
„Je tu problém,“ zašeptal Marco, když kolem ní škobrtal
s kufrem k nákladnímu výtahu.
„Ano?“ Otočila se a málem vyšplíchla horké kakao na George
Vanderbilta, který vyskočil z prvních saní, jakmile se s cinko-
tem zastavily.
Při další cestě s kufrem Marco dodal: „Mám přiznání.“
To bylo všechno, co si stihli říct. Jeho oči ale byly napjaté
a potemnělé.
Kerry se srdce rozbušilo až v krku. Jestli to mělo být přiznání
k vraždě novináře, raději by se nahá vyválela v louhu, než ho
slyšela. Přes všechny nejasnosti ohledně dvojice Italů a jejich
minulosti jim teď věřila a nechtěla, aby se to změnilo.
O pár metrů dál pomáhal John Cabot vítat hosty. „Jen po-
zdravím a půjdu,“ řekl Vanderbiltovi.
„Jste vítán, jak dlouho budete chtít. Nechci, abyste byl o Vá-
nocích zavřený sám v Battery Parku.“
„Pozdravím se s vaší matkou a krátce i s ostatními. Je to ale
rodinná sešlost.“ Poplácal Vanderbilta po rameni. „A já budu mít
ze svého okna úchvatný výhled na zasněžené hory.“
„Přijďte tedy alespoň zítra odpoledne na předávání dárků
dětem zaměstnanců, ano?“ Do Vanderbiltových očí se vrátila
plachost. „Očekávám, že právě vám se to bude obzvlášť líbit.“
 „Dobrá. A děkuji.“ Cabotovi sklouzl pohled ke Kerry. A pak
pryč.
Poté co Kerry vrátila podnos s prázdnými poháry do výtahu
a poslala ho dolů do kuchyně, vytáhla z ručního výtahu u pro-
tější stěny tác s horkým punčem v šálcích s monogramem V.
Tully s Jurseym se míhali sem a tam jako střevle, když je paní
Smytheová posílala nahoru a dolů po schodech mezi kuchyně-
mi a servírovací místností jako třetí, mnohem hlučnější systém
přepravy jídla.
„Vidělas všecky ty kožichy, Kerry, vidělas je?“ švitořila Tully.
„Divím se, že na světě zbyla eště nějaká liška.“
„Myslím, že tohle nebyly lišky, Tuls.“
„Musela jsem se držet, abych si je neběžela pohladit.“
Kerry se zašklebila a rozesmála se. „Hlavně nic takového
nedělej.“
Jursey jí uskočil z cesty, když se otočila s podnosem plným
šálků punče. „Ten Cabot, ten s těma smutnejma očima – jak
to, že je pořád tady, když všichni ostatní jejich přátelé před pár
tejdnama odjeli?“
„Nevím. Každý ale nemá rodinu.“
Jurseymu se v očích zaleskly slzy, jako by si to představoval.
Možná dvojčatům důležitost soucitu zdůrazňovala až pří-
liš – jejich srdce byla o kapku citlivější, než bylo v tomto světě
bezpečné.
Když hledala lokaje, kterému by mohla podnos předat, při-
řítila se paní Smytheová. „Pan Vanderbilt mě ujistil, že je mu
úplně jedno, jestli obsluhuje lokaj, nebo služka, ale já se na to
nemůžu dívat.“ Zničeně zavrtěla hlavou. „Jenže nám chybí dva
lokajové a dole ze sklepa se vysvobodila ta bahenní příšera.
Chytili jsme ho až za spižírnou, toho našeho Cedrica. Chaos,
v tom se Američané vyžívají.“ Povzdechla si. „Pošlu vás ven, Ker-
ry, kde, Bůh nám odpusť, nemá pomocná kuchařka co dělat.“
Kerry opatrně sestoupila do zimní zahrady. Palmy se kýva-
ly v proudech vzduchu vytvářených procházejícími se hosty
a znovu to tam vonělo hřebíčkem, skořicí a jablky z punče, který
nesla, a také orchidejemi rostoucími kolem fontány.
Hosté se rozhlíželi a zasypávali Vanderbilta otázkami.
Ukaž nám, kam ses rozhodl pověsit matčin obraz od Sar-
genta.
Je s podivem, že jsi tak daleko od civilizace našel kvalifi-
kované dělníky, Georgi. Říkal jsi, že ne všichni byli dovezeni
z Anglie. Takže i jen sehnat kompetentní personál…
A dokonce všichni vypadají, že se nedávno koupali…
Kerry se otočila tak prudce, až se jí podnos naklonil na stra-
nu.
Najednou pod něj však vklouzla něčí ruka a právě včas ho
zachytila.
John Cabot se jí díval přímo do očí. „Pomalu,“ zašeptal.
Kerry se napřímila. „Díky.“
Nabídla punč Vanderbiltovu nejstaršímu bratrovi, který po
její levici se zakloněnou hlavou hodnotil skleněnou kopuli.
„Hunt se znovu překonal. Ani nechci vědět, kolik jsi ze svého
dědictví utratil, Georgi. Pořád žasnu nad tím, že sis vybral tak
odlehlé místo, že jsi k němu musel postavit železnici. A tak
blízko místnímu obyvatelstvu, které, řekněme…“
„Mně připadají místní obyvatelé inspirující, Fredericku,“
přerušil ho Vanderbilt. „Jejich vřelost a soběstačnost. Jejich
zpěv podle tvarových not ve zdejších kaplích. Banja a housle,
které si sami vyrábějí. Jejich humor.“
Cabot zvedl pohár s punčem. „A také jejich pronikavá in-
teligence.“
Všechny oči se obrátily k němu a on na okamžik ztuhl s ru-
kou ve vzduchu.
Pravá špička Vanderbiltova kníru se zvedla v polovičním
úsměvu. „Cabot studuje Jižní Appalače. Správce Battery Par-
ku mi říkal, že do svého remingtonu bušil v tak nekřesťanské
hodiny, že si na hluk od něj stěžovali hosté po obou stranách
i pod jeho pokojem.“
 „Nejsem zrovna ukázkový hotelový host,“ připustil Cabot.
„Díky Bohu, že byly pokoje pro hosty na Biltmoru dokončeny
dřív, než mě vyhodili ven na sníh.“
Pak se ozvala Emily Sloaneová, zřejmě obklopená nejbližší
rodinou. „Říkal vám George o té vraždě, co se tu stala? Její vy-
šetřování je celkem oříšek.“
Jedna z Vanderbiltových sester nakrčila nos. „Bože, na to
jsem úplně zapomněla. Četli jsme o tom v novinách – psali
o tom samozřejmě kvůli Georgeovi a Biltmoru. Ten chudák Ber-
kowitz. Sice to byl Žid, ale to snad ještě není důvod k vraždě.“
„Jsem si docela jistý, že není,“ zabručel Cabot do svého šál-
ku.
„Pokud vím,“ přidal se k nim Frederick Vanderbilt, „tak toho
chlapíka možná poslaly Timesy. Prý se měl šťourat v nějakých
odborářských sporech.“
Další Vanderbiltův bratr se zatvářil vylekaně. „Proboha, my-
slel jsem, že jsme na ty spory nasadili své lidi.“
Frederick Vanderbilt zavrtěl hlavou. „Uklidni se, Willy. Nejde
o železnici ani ocel, tohle mělo něco společného s New Orleans.
Nějaká stará kauza, u které si v Timesech řekli, že o ní nebylo
řečeno všechno, a poslali toho Berkowitze, aby zjistil víc. Znáš
tyhle novináře a tu jejich zvrácenou vášeň pro pohřbená tajem-
ství a melodramata.“
„Ale proč proboha tady?“ zeptala se matka Emily Sloaneové.
„Úplně mimo civilizaci?“ Rozhlédla se kolem, jako by hledala
primitivní muže s kyji.
John Cabot se letmo podíval na Kerry a pak zase rychle
uhnul pohledem.
Něco ví nebo tuší, pomyslela si Kerry. Něco, co nikomu neřekl.
Frederick Vanderbilt pozvedl sklenku. „Téma, které jsme
ještě neprobrali, když pominu krásu Blue Ridge, je, čím George
místním prospěl. Stoupající příliv zvedá všechny lodě a už je-
nom samotná existence Biltmoru zdejším zaostalým obyvate-
lům v těch jejich žalostných boudách otevře příležitosti.“
 „Zaostalým?“ vyhrkla Kerry dříve, než se stačila kousnout
do jazyka. „V žalostných boudách?“
Ruce ztuhly při zvedání punče ke rtům. Všechny oči se ob-
rátily k ní.
„Tedy Georgi,“ pronesla Emilyina matka, aniž se obtěžovala
ztišit hlas, „doufám, že svou služebnou za tento výlev pokáráš.“
„Popravdě si myslím,“ řekl George Vanderbilt bez mrknutí
oka, „že kdyby sis našel čas a zůstal na Biltmoru déle, Frede-
ricku, viděl bys to, co já: krásnou krajinu a obyvatele s velkým
talentem a dovednostmi, které se často předávají po generace.“
Frederick místo odpovědi jen zavrčel a očima přelétl Kerry.
„Rád bych si poslechl, co přínosného jste tu při svém výzkumu
objevil, Cabote.“
John Cabot se nuceně zasmál. „Varuji vás, dokážu hodiny
vyprávět o tom, čím mě tyto hory a jejich obyvatelé překvapili
a… ohromili.“
Pohled mu zalétl ke Kerry.
Ta stála s hlavou vztyčenou a dívala se přímo před sebe.
„Já osobně,“ ozvala se jedna ze sester, zatímco je jejich hos-
titel vedl k hodovní síni, „bych si ráda poslechla víc o té děsivé
a zřejmě nevyřešitelné vraždě.“
Při těch slovech Kerry s podnosem plným prázdných šálků
obešla palmu a našla Marca Bergaminiho přikrčeného, téměř
schovaného, přímo za dveřmi kulečníkového sálu.
Vypadalo to, že tam čeká na ni.
Aby se mohl přiznat k něčemu, co by raději neslyšela.
Hrůzou se jí sevřel žaludek. Gestem mu naznačila, aby šel
za ní, a spěchala zpátky k servírovacím výtahům.
V hlavě jí stále zněla ozvěna slov vražda a přiznání.
 TŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

Sal se snažil dýchat, snažil se, aby ho nikdo neviděl, a všechno

pozoroval od dveří spižírny, kde Kerry MacGregorová vykláda-
la servírovací výtahy. Na tácu se mezi máslem a šalvějí hrbil
pečený krocan, celý posetý rozmarýnem. Potřeba říct někomu
pravdu ovšem Salovi vzala veškerou chuť k jídlu.
Alespoň že ho Leblanc na nádraží nepoznal. Sal se zhrozil,
když nový komorník Harvey podkoním oznámil, že budou bě-
hem návštěvy Vanderbiltovy rodiny muset nosit livrej. Nízko
posazená čepice, vysoký límec a rukavice – a práce, při níž byl
k Leblancovi otočený zády – ho ale zachránily.
Leblanc. Ten bastard. Jen on se mohl objevit na Štědrý večer.
Po těch čtyřech letech pátrání po Salovi se mu podbradek jen
svěsil níž a bradka mu ještě víc zešpičatěla.
Kerry k němu naklonila hlavu. „Mrzí mě, že se teď nemůžu
zastavit a poslechnout si vás. Po sedmi chodech a úklidu vás
můžu někde najít. Nebo jestli se chcete držet poblíž, možná
budu mít v průběhu minutku nebo dvě.“
Když se otevřely a zavřely dveře pro služebnictvo v zadní
části hodovní síně, zahlédl Sal rodinu, všechny ty Vanderbil-
tovy, Sloaneovy, Shepardovy, Barkerovy a Kissamovy, všechny
v hedvábí a špercích, nablýskané a bohaté, shromážděné kolem
hodovní tabule. Bylo jich snad třicet nebo čtyřicet. V koutě za
Salem se choulil Nico, pozoroval bratra těma svýma velkýma
očima a usrkával kakao od paní Smytheové.
Věřím ti, říkaly jeho oči. Mi fido di te.
 Ta důvěra jim však v minulosti ne vždy posloužila.
Sal se zhluboka nadechl a vydechl. Máslo, šalvěj a rozmarýn.
Čerstvě nařezané květiny na třech obřích krbových římsách.
Jedle Fraserova, kterou přivezli na saních. A pach mokrého, za-
bláceného Cedrica čekajícího s nadějí v očích a velkou chlupa-
tou hlavou nakloněnou na stranu u psí branky blokující vchod
do vedlejší místnosti.
Kolem se s miskami meruňkové zavařeniny potácel Mon-
crief. „Kdyby moje nohy uměly foukat kolenama, kvílely by jako
dudy.“
Nico na podlaze nadskočil, když se otevřel servírovací
výtah a v něm se objevilo cosi červeného a bílého s velkými
klepety.
„To je humr,“ poučila ho Kerry. „Je to spíš máslo než maso,
ale bohatí lidé se navzájem přesvědčují, že ho zbožňují.“
Štědrovečerní večeře ubíhala chod za chodem v rytmu smyč-
cového kvarteta hrajícího na jedné straně síně. Sal hledal příle-
žitost zastihnout Kerry o samotě. Mohl by se sice vytratit bez
doznání, chtěl ale, aby o tom někdo věděl.
Obsluhující sluhové měli svůj vlastní tanec, ladný a rytmic-
ký, vznášející se chůzi bez prudkých pohybů a strkání, úklon
k levému rameni hosta, pak tříčtvrteční otočka a rychle pryč.
Hudebníci na jednom konci sálu klouzali od jedné melodie
k druhé – „Coventry Carol“, „I Saw Three Ships“, „The Holly
and the Ivy“ – doprovázení cinkotem stříbra o porcelán místo
perkusí.
Salovi však srdce bilo jako splašené. Nebudou mít s Nicem
příliš času na to, aby Leblanca předběhli. Vzhledem k tomu,
že do města teprve přijel a dnes večer a zítra na Boží hod
bude všude klid, budou mít snad alespoň den a půl na to, aby
všechno naplánovali a pak zmizeli. Také ale potřebovali po-
radit, kam se v těchto horách vydat. Což byl jeden z důvodů,
proč Kerry MacGregorové svěřit pravdu. Vyslechnout si, co
jim řekne.
 Jako cvičení pudlíci v černých vestách, které Sal kdysi viděl
na pouličním představení ve Florencii, se sluhové ve stejnou
chvíli sehnuli, aby dolili víno – vypadalo to, že ke každému
chodu jiné –, pak se napřímili a otočili v synchronizované řadě.
Sal se přistihl, že je uchvácený světlem, filigránovými okraji
talířů, od nichž se odrážela záře svícnů, tří lustrů a tří plápo-
lajících ohňů a také diamantů, smaragdů a safírů na krcích,
v ušních lalůčcích a v pasech. Ve florentském pensione vídal
bohaté turisty z celého světa, ale nikdy nic takového. Větve
vánočního stromku byly obtěžkány girlandami, skleníkovými
květy, sametovými mašlemi a pozlacenými balíčky. Pod ním
se vršily další stovky balíčků a spolu s nimi tam stál malovaný
dřevěný houpací kůň a bílý proutěný kočárek pro panenky, ar-
máda vojáčků a panenka, které ze zeleného čepečku splývaly
kudrlinky a v ručkách svírala slunečník.
Sal se snažil nemyslet na matčin obličej, na stříbrné prame-
ny jejích vlasů spadající na ošuntělý zelený slamník, na štuko-
vanou zeď za ní drolící se na podlahu. Zatřásl hlavou, aby se té
představy zbavil, a otočil se. Možná by s Nicem měli odejít ještě
před tím přiznáním. Ještě než si vyslechnou, kde by domorodec
jako Kerry MacGregorová doporučil ukrýt se cizincům, kteří
o tomto údolí ani o modravých horách kolem nic nevědí. Za
předpokladu, že by jim byla ochotná pomoct.
V servírovací místnosti se točili sluhové a Kerry jim zno-
vu nakládala tácy. Sal si v hlavě promítal celou řadu možných
úkrytů ve vesnici, žádný z nich ale nebyl dobrý.
„Naše jméno,“ prohodil nenuceně ze vzdálenosti několika
metrů. Kerry i sluha čekající na porcelánovou polévkovou mísu
zvedli hlavy. „Bergamini. Naše jméno. Doufám, že si ho zapama-
tujete. Kdyby někdy jste dala sama sobě otázku – kdyby někdy
jste musela přemýšlet.“
Kerry naklonila hlavu na stranu. Sal viděl, že jeho podivná
poznámka nedává smysl. Kerry MacGregorová si ale vybavovala
spoustu věcí. A později nad nimi přemítala.
 Počká si na příležitost, aby mohl říct víc. Mezitím ale Nico-
vi položil ruku na rameno, aby mu dal najevo, že je všechno
v pořádku.
Což nebylo. Nico se bude až příliš brzy muset dozvědět, že
se zase schovávají.
„Želví polévka,“ řekla Kerry přes rameno. „A po ní nebo mož-
ná po chodu s lososem, po skopovém hřbetu nebo po chaud­
froid, po křepelce nebo snad po kávě a moka sušenkách a ko-
ňaku – dobrý Bože –, možná pak budu mít třicet sekund na to,
abych si vás poslechla. Opravdu chci.“
Poznal na ní, že nechce. Že se děsí toho, co se možná dozví.
Alespoň to ale řekla, což od ní bylo laskavé. A právě kvůli té las-
kavosti dnes večer riskoval a přišel sem. Její laskavost mohla
být to jediné, co zabrání tomu, aby je s Nicem znovu rozdělili.
Hřbetem jedné ruky si odhrnula vlasy z obličeje. „Omlouvám
se, že je to tak…“
Najednou se v hlavní hale ozval hluk, který přiměl cello
a housle váhavě zastavit. Přes rozzuřenou paní Smytheovou
se do hlavních dveří dral nějaký muž.
Na černém svrchníku měl poprašek sněhu a spodní polo-
vinu obličeje mu zakrýval vyhrnutý límec. Obočí se mu divoce
hýbalo, jak se přes rameno mračil na hospodyni, která ho pro-
následovala. Obě ruce měla zvednuté k ramenům a rty jí z toho
neslýchaného vyrušení vytvořily zděšené O.
Sal za škvírou ve dveřích ztuhl. Dech se mu zastavil.
„Nezdržím pana Vanderbilta dlouho, jenom na pár minut.“
Obešel paní Smytheovou, která se mu vrhla do cesty, a zvedl
lokty jako hroty na kolech vozu, aby ji od sebe udržel.
„Ale ze všech dní zrovna na Štědrý večer!“
„Přesně tak. Sledováním stop, které nikam nevedly, už jsem
strávil dost času. Tentokrát nebudu čekat, až se to někomu
bude hodit. Chci svého muže.“
George Vanderbilt se zvedl ze svého místa uprostřed hostů,
kde seděl v rozhořčeném tichu. „Toto je ovšem velice nevhodné.“
 Paní Smytheové hořely tváře. „Poslala bych toho šílence
pryč, jenže se nenechal zastavit.“
Muž ve svrchníku blýskl odznakem. „Pinkertonova detek-
tivní agentura. Možná jste o nás slyšel.“
Samolibý úšklebek na vetřelcově tváři napovídal, že odpo-
věď zná: Pinkertonové byli legendou. Detektivové, kteří sto-
povali vrahy a bankovní lupiče, potlačovali stávky a zastrašo-
vali dělníky. Vyšetřovatelé, kteří vždycky našli, co jejich klienti
hledali. „Jmenuji se Leblanc. Najala si mě prominentní rodina
z New Orleans. Abych vypátral vraha.“
Sal už neviděl, jak se Kerry MacGregorová při slovech New
Orleans nepatrně otočila jeho směrem. Vypadala však, že jí
téměř nic neunikne, a on nepochyboval, že si pamatuje jeho
zmínku z onoho dne na hřbitově o místě, kde kdysi žil. Bezpo-
chyby už si dávala dohromady změnu jeho jména a jeho slova
z dnešního večera, mám přiznání, a spolu s tím i další dílky
obrazu.
Obrazu, který nyní obsahoval slovo vrah. Spojené s jeho
tváří.
 TŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

Kerry viděla, jak se škvíra ve dveřích za ní zavřela právě ve chvíli,

kdy smyčcový kvartet na opačném konci hodovní síně spustil
„Tichou noc“. Ani nemusela otočit hlavu, aby věděla, že malý
Nico už v koutě nebude. Že Italové utekli. Cedric při zvuku vzda-
lujících se kroků naklonil hlavu, zakňučel a zvedl zablácenou
tlapu, jako by se chtěl na něco zeptat.
Nad stolem se vznášelo jméno Pinkerton. Ten člověk má
ale drzost.
Víte přece, že Pinkertonovi zastavili Jesseho Jamese.
Ano a sami je využíváme. Vyčmuchají zdroj stávky lépe než
ohař.
„Proč by proboha živého Pinkertonův muž hledal někoho
tady na Biltmoru?“ zeptal se George Vanderbilt.
Kerry neunikl výraz nejméně dvou mužů v místnosti, jimž
se v obličeji mihl strach a v obraně se odstrčili od stolu. Mož-
ná to bylo krutou a všežravou povahou obchodního světa,
v němž tito muži žili. Bodnutí mohlo přijít zpoza jakéhokoliv
pláště.
Přinutila se hledět přímo před sebe.
Vetřelec, který vypadal jako jeden ze zamračených obrů
z pohádkové knížky dvojčat, vykročil vpřed. „Vidím, že tu máte
rodinu, takže budu stručný.“
„Nebo byste mohl přijít za dva dny, po Vánocích,“ navrhl
Vanderbilt mírně, „a povědět mi všechno dle libosti.“
Pinkertonův muž jeho návrh ignoroval. „Dostal jsem rozkaz
přivést člověka, kterého sleduju už léta. Mám důvod si myslet,
že je nejen někde v místních horách, ale konkrétně“ – napřímil
se – „tady.“
Divoce se rozhlédl nejprve vlevo a pak vpravo, jako by chtěl
demonstrovat své pátrací schopnosti. U stolu znovu zašuměly
komentáře hostů.
Kerry si ze svého místa všimla, že se většina rodiny tváří spíš
pobaveně než znepokojeně, jako by to pro ně byla vítaná zábava
při večeři. Jen ti dva muži, kteří se při záblesku jeho odznaku
zatvářili tak vyděšeně, si dál tahali za límečky, jako by se jim
najednou těžce dýchalo.
Cedric se za ní přitiskl k brance. Znovu zakňučel a zvedl
zablácenou tlapu. Prosba.
„Buď trpělivý,“ zašeptala mu Kerry. „Zůstanou zbytky.“
„Leblanc,“ oznámila hospodyně svému zaměstnavateli. „Ten
chlap se jmenuje Tom Leblanc. To je všechno, co jsem slyšela,
než se kolem mě prohnal. Obtěžovat rodinu na Štědrý večer!
Co bude příště, říkala jsem si.“
Vanderbilt zvedl ruku. „Nemáme vám to za zlé, paní
Smytheová. Pane Leblancu, myslím, že chápu vaši naléhavost
a potřebu dokončit svou práci a vrátit se domů do…“
„New Orleans,“ zahřměl Leblanc. „Taky je nejvyšší čas, abych
se vrátil. Nejdřív ale musím chytit jednoho kluzkého Taliána.
Jmenuje se Sal Catalfamo.“
Kerry se ohlédla a doufala, že to dvojčata neslyšela. U dveří
servírovací místnosti ovšem zahlédla nejdřív Tullyin a pak hned
Jurseyho výraz: vykulené oči a dva stejné kousíčky zmatku nad
jeho slovy – a nad tím neznámým jménem.
Když se otočila zpátky, všimla si ve tváři George Vanderbilta
jakéhosi záblesku – škubnutí obočí, jiskry v očích –, ale v dal-
ším okamžiku už to bylo pryč.
Vanderbilt pozvedl sklenku s vínem, zatímco smyčcový kvar-
tet spustil „God Rest You Merry, Gentlemen“. „A opravdu se
hon na toho muže musí konat na Štědrý večer? Pane Leblancu,
přece…“
 „Na Štědrý večer a předtím celé čtyři zpropadené roky až
doteď!“ zaburácel muž.
Smyčcové kvarteto se zadrhlo, smyčec violy zaskřípal na
strunách.
„Opatrně s tím vyjadřováním, pane Leblancu, jsou tu dámy.
Čím si ty čtyři roky zasloužil?“
Leblanc se odmlčel a nechával tu chvíli vygradovat. V tichu
se ozýval jen praskot a vzdychání tří ohňů.
Ztišil hlas, takže se k němu celý dlouhý stůl hostů musel
naklonit. „Tak já vám to tedy řeknu.“
Syčení a prskání polen. Hosté ověšení třpytivými šperky,
s očima dokořán upřenýma na detektiva.
„Pátrám po Taliánovi, který má na svědomí vraždu newor-
leanského policejního náčelníka v roce 1890. V okolí viděli
člověka, co Catalfamovi popisem dost odpovídá. Přišel jsem
prohledat váš dům a stáje.“ Máchl mohutnou paží. „Navíc mám
zprávu od spolehlivého zdroje, který zná vaše panství, že existu-
je důvod spojovat Catalfama s tou vaší říjnovou vraždou tady.“
Kerry si později nebyla jistá, jestli se její pohled setkal s Van-
derbiltovým, nebo se jí to jen zdálo. Věděla však, že se v tom
zlomku vteřiny rozhodla.
„Cedricu,“ zašeptala a zvedla bránu. „Večeře.“
Bernardýn vběhl do místnosti, Georgeovy sestry zaječely
a všichni vyskočili na nohy, když začalo bláto létat všemi směry,
jak se zastavil a začal si vyklepávat hustou srst. Sklenice s ví-
nem se naklonily dopředu a stříbrné nádobí zařinčelo, zatímco
se velký pes otáčel a hledal svého pána. Nakonec k němu nad-
šeně přiskočil a zvedl na stůl špinavé přední tlapy.
Možná to bylo nárazem psího těla nebo se lokaj sklánějící se
nad stolem s mísou jen lekl, ale na hosty po levici George Van-
derbilta vystříkla želví polévka: jedné ženě promočila živůtek,
druhé pocákala diamantovou tiáru a Fredericku Vanderbiltovi
potřísnila přední část smokingu a zbarvila jeho hruď do tmavě
zelené, želatinové barvy.
 Tomu, co pronesl poznámku o žalostných boudách, pomy-
slela si Kerry se zadostiučiněním.
Georgeova matka všechny hlasitě vyzvala, aby se posadili.
Kapky, ne-li celé cákance zelené si našly cestu nejméně k půl-
tuctu strávníků.
Znechucený Leblanc vytáhl z kapsy vesty hodinky a zamračil
se na jejich ciferník.
Vanderbilt si prohlédl spoušť, v níž si jeho příbuzní utírali
fraky a klenoty zdobené korzety a několik z nich odstoupilo od
stolu. „Samozřejmě nechám všechno důkladně vyčistit. A co
nepůjde vyčistit, nahradím.“
V servírovací místnosti se objevila paní Smytheová. Vypada-
la, že se o ni pokouší infarkt. „Dole mi řekli, že ta potvora… Pa-
nebože, to je horší než katastrofa!“ Mávla na nejbližšího lokaje.
„Pojďte, chlapče, hned. Odneste ten čtyřnohý kožešinový pytel
dolů a zamkněte ho. Propána, všechno to oblečení, co zničil!“
Kerry vešla do hodovní síně a odkašlala si. Jako vždycky
jednala impulsivně – v tomto případě proto, aby Bergamini-
mu zajistila víc času. Co když to ale znamenalo, že ji propustí
a dvojčata teď budou hladovět? „Je mi to moc líto, pane Van-
derbilte. Je to moje…“
Vanderbilt ovšem zvedl ruku. „Popravdě je to moje vina. Měl
jsem svého psa řádně vychovat.“ V pohledu, který si krátce vy-
měnili, zachytila Kerry náznak úsměvu.
Postavil se tváří v tvář Leblancovi. „A vy, pane. Mohu vám
říci, že jsme ještě před několika měsíci zaměstnávali doslova
stovky mužů z Itálie. Pokládali, ohlazovali a opracovávali pro
Biltmore vápenec. Nemusím snad zmiňovat, že jsem neznal
všechna jejich jména. Od té doby se většina nebo možná i všich-
ni vrátili do své země. Mohu vás však ujistit, že v současné době
na mém panství není zaměstnán nikdo tohoto jména.“
Leblanc sežehl pohledem celý dlouhý stůl. „Vražda. V New
Orleans. A možná i ta tady. Takže zkrátka prohledám dům
a stáje.“
 Hosté vzhlédli od svých potřísněných šperků, zničených
šatů a fraků.
Z opačného konce stolu se ozval váhavý hlas – sotva hlasi-
tější než pípnutí. „Strýčku Georgi? Ohledně toho Itala…“
Emily Sloaneová se lehce zakymácela, obličej bílý jako stěna.
„Ano?“
„Ten tvůj italský podkoní. Možná má pan Leblanc na mysli
jeho?“
Kerry to zděšeně pozorovala. Emily Vanderbiltová Sloa­neo­
vá, která tu byla na podzim, když Marca Bergaminiho najali.
Která ví nejen to, že je tu, ale i to, že ho minimálně někteří
s úmrtím na nádraží spojují.
A teď se tatáž Emily Vanderbiltová Sloaneová, stojící zpříma
v těch svých diamantech a hedvábí potřísněných želví polévkou,
Leblancovi chystala potvrdit, že je na správném místě.
 TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

Sal se s Nicem na zádech vydal přes dvůr stáje osvětlený jen

lucernou po každé straně dveří a čerstvě napadaným sněhem.
Spoléhal na to, že potom, co sníh pozdě odpoledne odhrnul
a zametl, budou cihly ještě čisté, ale ne, každý krok teď ozna-
čoval jejich cestu z hlavní budovy.
Jeho nohy na kluzkém povrchu zápasily s rovnováhou. Nico
se ho oběma rukama držel kolem krku, jako by na jeho pevném
objetí závisely jejich životy – což závisely.
Nebyl čas trápit se kvůli stopám. Nebyl čas ptát se na nej-
lepší úkryt. Nebyl čas nikomu říkat, proč mají všechny důvody
utíkat.
Myslel si, že když se Kerry MacGregorové přizná, mohlo by
je to ochránit, kdyby se s Nicem znovu ocitli ve víru obvinění.
Měli by alespoň jednoho člověka, který by stál při nich. Teď se
ale proklínal, protože neodhadl, že se Leblanc odváží vrazit na
soukromé panství. Bez dovolení. Na Štědrý večer.
Stupido. Cosi dannatamente stupido. Jak mohl být tak za-
traceně hloupý?
Klouzal a vrávoral a proklínal se, až nakonec Nica pronesl
stájemi a vyběhl dvoukřídlými dveřmi směrem k lesu. Neměl
žádnou jasnou představu, kam jdou. Právě teď chtěl jen co
nejdál od Leblanca. Nicovo přežití záviselo na tom jeho.
Prodíral se nejhustšími částmi lesa a spoléhal na to, že se
ho Leblanc pokusí vypátrat na koni. Čím víc horských vavřínů,
zamrzlých potoků a ostružiní, tím lépe.
 Jak běželi, padal z větví borovic sníh. Nico se k Salovu krku
přitiskl pevněji a ztěžoval mu dýchání.
Sal musel rychle vymyslet ne příliš vzdálené místo, kde by
se mohli schovat. Běh po ledu a sněhu byl i tak namáhavý, ale
s osmiletým chlapcem na zádech byl Sal už teď unavený, a to
měli ještě pořád na dohled věže Biltmoru.
Nico mu na krk přitiskl svůj ledový obličej. Vzkaz byl jasný:
důvěra. Věřil, že je Sal ochrání. Že na tom dalším místě už ne-
budou muset používat falešná jména, bát se cizích lidí a pře-
mýšlet, pro koho jsou cizinci nevítaní a kdo udělá všechno pro
to, aby je vyštval.
Důvěra, kterou jsem si nezasloužil, pomyslel si s úzkostí.
Pevně sevřel bratříčkovy nohy a s pálícími plícemi běžel dál.
 TŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

Kerry zírala na Emily Sloaneovou a modlila se, aby náhle přišla

o hlas. Nebo ochrnula. Cokoliv, co by jí zabránilo promluvit.
Dívka stála před detektivem. „Jediný Ital, kterého můj strýc
George zaměstnával, byl ve stájích, pane Leblancu. Včera ale
odešel. Sama jsem ho viděla. Slyšela jsem ho, jak říká, že míří na
nádraží a odjíždí z města. I když jsem ho přirozeně nesledovala
a neviděla jsem, jestli skutečně nastoupil.“
A pak se zasmála s takovou lehkostí, jako by vyrostla na
jevišti. Její smích detektivovi ukázal, nakolik se jejím slovům
dá věřit – mladá dědička přece nemůže mít žádný motiv lhát.
Kerry se otočila a uviděla, že se její sourozenci plíží vpřed.
Natáhla k oběma ruce a oni ji za ně vzali.

Teď, o několik hodin později, zatímco o střechu stájí cinkaly

ledové krystalky, stála Kerry u vjezdu na nádvoří a poslouchala,
jestli se někde neozve praskání větviček, běžící kroky, hlas ze
stínů – cokoliv. I když uprchlíci už určitě museli být dávno pryč.
Ve stáji zařehtal kůň. Pak se znovu rozhostilo ticho, přeru-
šované jen pleskáním sněhu.
Za Kerry se ozvaly mužské kroky.
Prudce se otočila a sáhla po lopatě opřené o zeď.
Cabot tiše prošel dveřmi vedoucími k porte cochere. „Už
jsem měl být zpátky v Battery Parku, jak jsem plánoval.“
Kerry lopatu pomalu odložila.
 „Přiznávám, že jsem odjezd z panství protahoval – možná
jsem v Battery Parku nechtěl být sám. A když jsem pak viděl
Bergaminiho, jak s bratrem na ramenou vyběhl z kuchyně…“
Kerry byla za to ticho vděčná. Jestli na ni měl nějaké otázky,
neměla pro něj žádné pořádné odpovědi. Postavit se na stra-
nu proti Leblancovi ji přiměl jen její instinkt. A ten se někdy
může mýlit.
Od Přístupové cesty se ozvalo klapání kovu o kámen – koň-
ský cval. Mohlo to znamenat, že Leblanc odjel. Nebo se možná
jen vydal hlouběji na pozemky panství.
Kerry se skloněnou hlavou studovala obvod dvora, jehož
východní zeď se stáčela k severu, kde stála klenutá vrata ve-
doucí do stájí. Cabot její pohled po zasněžené dlažbě beze slova
sledoval.
„Jen jeden pár stop. Pořád nese Carla,“ usoudil Cabot a po-
díval se na ni.
„Musí, jestli chce být dost rychlý.“
Cabot odvrátil pohled. „Majitel Bon Marché řekl Georgeovi,
že se bojí, aby o vině za smrt toho novináře nerozhodl rozzu-
řený dav. Ten detektiv a jeho hon na Bergaminiho tomu moc
nepomůže.“
Kerry sebou při slovech rozzuřený dav škubla, jak se jí hla-
vou mihla mlhavá vzpomínka – tvář jejího otce mezi dalšími
křičícími muži, zdvižené pěsti, sekery zvednuté nad hlavou
jako zbraně. Zavřela oči a snažila se vybavit si víc, ale nepo-
dařilo se jí to.
Uvnitř stáje se obrysy stop ve sněhu ztrácely. Nebylo však
těžké uhodnout, kterým směrem se v tu chvíli vydali. Zdržovat
se na jakémkoliv místě spojeném s hlavní budovou Biltmoru
by nebylo bezpečné. A dvojitá vrata na opačné straně byla po­
otevřená do lesa za nimi.
Kerry znovu napadlo, že John Cabot nemusí být důvěryhod-
ný, ovšem vzhledem k tomu, že dvojčata byla v domě a Rema
měla směnu ve srubu, neměla žádné jiné spojence. Snad kromě
George Vanderbilta, který se k tomu, že nechala Cedrica vběh-
nout do hodovní síně a odvést pozornost od pátrání po vraho-
vi, stavěl zvláštně lhostejně, a možná to dokonce i schvaloval.
Odtrhla oči od Cabota a vykročila k severním vratům stodo-
ly vedoucím na mýtinu a pak do lesa. Drobné ledové krystalky
sněhu se měnily ve větší vločky a obloha teď měla oslnivě bílou
barvu, jako vnitřek letního orobince. Teplota klesla a škvírami
ve vratech svištěl vítr.
A tam uviděla stopy, které se začínaly ztrácet pod sněhem.
Mířily do lesa. Do bouře. „Když si pospíšíme…“ začala Kerry.
Jak je ale pozorovali v mdlém světle lucerny, stopy jim před
očima rychle zahaloval bílý poprašek.
 TŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Kerry sundala z háčku na stěně stáje jednu z luceren, v duchu

se obrnila proti zimě a vydala se sledovat to málo, co ještě do-
kázala vyčíst z polámaných větviček, podupaného listí a kousků
otisků bot na cestě. Cabot šel těsně za ní.
Při pohledu na padající sníh zavrtěla hlavou. „V tomhle je
nemůžu vystopovat. Poslední část jejich stop bude za pár minut
úplně zasněžená.“
Při cestě zpět se Cabot zařadil vedle ní.
Kerry udělala krok směrem ke sklepní místnosti, kterou měla
s dvojčaty na svátky přidělenou. Před pár hodinami je viděla
tvrdě spát. Byla vyčerpaná. Přesto se s nimi za pár hodin, za roz-
břesku, bude muset trmácet sněhem, aby mohli strávit vánoční
ráno s otcem – ať už ho najdou v jakémkoliv stavu.
„Díky,“ řekla a napůl se otočila. „Za to, že jste hledal se mnou.“
John Cabot se ale dotkl jejích prstů. „Je po půlnoci, takže…
jsou Vánoce.“
Zamrkala a zvedla obličej k jeho. „Ano, to je pravda.“
„Zřejmě to nejsou ty nejšťastnější Vánoce, jaké jsme zažili.“
Smutek, který se mu mihl v obličeji, zase ustoupil. „Přesto vám
přeji radostné zvěsti. A klid.“
Chvíli tam stála a její prsty se stále dotýkaly jeho. Pulsoval
mezi nimi proud, nepatrné jiskření. A pod ním plynulo ještě něco
jiného, ustálenějšího. Společný smutek, ztráta a syrová bolest,
které se k Vánocům jaksi zvláštně hodily, místo aby působily
nepatřičně. Jako by měly své místo v radosti, jako by patřily
k tomu, co ji dělá skutečnou.
Veškerý personál i celý klan Vanderbiltů se shromáždil a sledo-
val, jak majitel Biltmoru rozdává dárky.
Kerry neustále zabíhaly myšlenky ke dvojici Italů někde
tam venku ve sněhu a také k otci, který se toho vánočního
rána, kdy mu s Tully a Jurseym převlékali povlečení, vůbec
neprobral k vědomí. Prošli les, nasbírali další dříví do kamen
a pořádně zatopili, i když jen u otcovy postele, přisunuté ke
kamnům tak blízko, že by se peřiny snad vznítily, kdyby ve
stodole nebyla tak strašlivá zima. Kerry přemístila deky pově-
šené na stěnách, aby lépe blokovaly severní vítr. Tiše zpívali
staré appalačské koledy a snažili se otci mezi rty nalít teplý
čaj z borovicového jehličí.
„Na zápal,“ řekla Kerry dvojčatům. „A potřebuje víc tekutin.“
Skřipky na stěně přímo volaly po tom, aby je o Vánocích
někdo vzal do ruky, a tak se opřela do chytlavé melodie „Green-
sleeves“, zatímco Jursey hrál na jedno z tykvových banj a Tully
na luk. Jursey držel hlavu skloněnou, aby nikdo neviděl slzy
malého horala. Tully znala slova koledy napsaná na starou ang­
lickou lidovou melodii, a tak se do ticha stodoly vznesly tóny
jejího jemného sopránu.
Copak je to za dítě, uložené ke spánku…
Jejich otci se při těch slovech zachvěla víčka, ale jinak se
nepohnul.
Teď seděli Tully s Jurseym mezi ostatními dětmi zaměstnan-
ců panství a každý z nich si rozbaloval osobně vybraný dárek.
Kerry ale nejpozorněji sledovala majitele panství rozdávajícího
s rozzářenýma očima balíčky.
„Myslím, že jsem George ještě nikdy neviděl ani zdaleka tak
šťastného,“ ozvalo se za jejími zády. O rám dveří se tam opíral
John Cabot.
Kerry sledovala George Vanderbilta, jak předává dárek další-
mu dítěti – panenku v zeleném sametu a se zeleným slunečníkem.
Dítě na porcelánovou tvářičku zamrkalo v němém úžasu a pak
vzhlédlo k majiteli Biltmoru, kterému svítily oči.
„Vypadá ještě šťastnější než se svými knihami a obrazy,“
souhlasila Kerry. „A stejně šťastný jako se svými horami.“
Vyměnila si s Cabotem úsměv a byla vděčná, že se v jeho
tváři vedle toho pousmání objevil i smutek, stejně jako věděla,
že se objevil v té její.
V domě jedné přítelkyně z Barnardu obdivovala zarámované
grafiky od Curriera a Ivese. Cosi v ní však tušilo, že lidi v těch
kreslených saních a zářících domovech také tíží tajemství, sta-
rosti a nemoci.
Možná proto bylo některé dny těžké snést neodbytné, veselé
cinkání zvonků těch saní. A jindy možná zvuk zvonků všechno
přehlušil.

Z chladicích místností, kde právě dokončila svou práci, se Kerry

vydala po zadních schodech nahoru. Když se smyčcové kvarteto
přesunulo z hodovní síně do zimní zahrady, mohla nepozoro-
vaně proklouznout zadní částí domu.
Nikoho jiného by jít dnes večer do knihovny určitě nenapad-
lo. Z javorových polen v krbu se vznášel poslední náznak kouře.
Z jedné rozbalené krabice vytáhla Mikuláše Nicklebyho
a Middlemarch a přitáhla si křeslo blíž ke žhavým uhlíkům.
Ani knihy neotevřela, jen si je držela u nosu. Cítila vůni jejich
kůže, přejížděla po jejich poddajných hřbetech. Obě je četla
během svého pobytu v New Yorku a teď měla pocit, že kolem
sebe jejich postavy shromažďuje jako přátele.
Bolely ji nohy. Zavřela oči. Ze zimní zahrady se domem nes-
la Händelova skladba v podání smyčcového kvarteta, zesílená
vápencovými stěnami a mramorovými podlahami.
Pár metrů od ní se ozval jediný krok.
Napřímila se v křesle.
 Ve stínu napravo od krbu stál John Cabot. Vlastně tam klid-
ně mohl být celou dobu, byla příliš vyčerpaná, než aby si ho
všimla.
„Odpusťte mi. Vylekal jsem vás.“
Vstala. „Můžu odejít.“
„Ne. Chci říct, nechoďte, prosím.“ Stál natočený k ohni, pro-
filem k ní. „George se zmínil, že vám dal do knihovny volný
přístup. Na tu trochu volného času, co byste snad mohla mít.“
„I tak bych měla jít.“ Už se otáčela, když si uvědomila, co drží
Cabot v ruce: vydání magazínu American Architect. To s tmavě
vínovou záložkou.
„Někdo ho nechal ležet venku.“ Jako by si najednou vůbec
neuvědomoval, že tam Kerry je, položil si dva prsty pravé ruky
na levou klopu. Stejné znamení, jaké ho viděla udělat na ná-
draží v New Yorku.
„Článek o domově vaší rodiny na Beacon Hill.“
„Bývalém domově.“
Čekala, až bude pokračovat.
John Cabot svazek odložil, strčil si ruce do kapes a zadíval
se do krbu. „Dovolíte mi povědět vám příběh, který se za tím
článkem skrývá – nebo spíš příběh, který následoval po něm?“
„Samozřejmě.“ Viděla bolest, která mu stáhla koutky očí.
„S lidmi, které dobře neznám, a tak nemám dostatek důvodů
jim důvěřovat, se mi o mém životě nemluví snadno. Doufám,
že nebude příliš troufalé, když… odpusťte mi, když řeknu, že
na mě působíte naprosto důvěryhodně.“
„Myslím, že to vám odpustit můžu,“ odpověděla tiše.
„Připadá mi jaksi nečestné vám o tom neříct.“ Odmlčel se
a pak kývl bradou k časopisu. „Stalo se to krátce potom, co ten
článek vyšel. Oba moji rodiče i sestra Adelaide se koncem toho
léta utopili při nehodě na plachetnici u Nantucketu. Já jsem se
zrovna vrátil do posledního ročníku na Harvardu.“
„To…“ Stáhlo se jí hrdlo a těžko hledala slova. „To muselo
být strašné.“
 Oči mu sklouzly ke krbu. „Myslím, že jsem pak žil trochu
jako v mlze, jako bych to zvládal dobře. Bohužel musím říct, že
nezvládal. A když navíc právníci vypořádali pozůstalost, vyšlo
najevo, že měl můj otec dluhy. Celé roky. Ze dne na den jsem
se stal jediným dědicem – a jediným dlužníkem. Dům byl na-
konec prodán, jen pár měsíců“ – kývl směrem ke svazku, který
teď Kerry držela otevřený – „po zveřejnění.“
Také se zadívala na oheň. Najednou jí i blízko krbu bylo
chladno. Zachvěla se. „To je mi moc líto.“
„Stavím si v životě zdi. Ani ne tak proto, abych od sebe ostat-
ní odehnal, ale abych se udržel na nohou. Ale toho už jste si
určitě všimla.“
Cedric, který si sem musel najít cestu spolu s Cabotem, se
zvedl od krbu a postavil se Kerry přímo pod levou ruku. Hladi-
la ho po hedvábně hladkých uších a pořád hleděla do uhlíků.
„Někdy si všímám střípků, které ostatní nevidí. Zjevně je ale
občas poskládám dohromady úplně špatně.“
Setkala se s jeho pohledem. Smutek v jeho tváři byl tak
živý, že se jen stěží udržela, aby neodvrátila zrak. „Ztratit celou
rodinu najednou…“
Přikročil ke krbu, sáhl po pohrabáči a prohrábl uhlíky. „Pů-
sobíte na mě jako velice soucitný člověk. Řekl bych, že jste
zažila dost vlastních ztrát. Což podle mého platí pro všechny,
kdo v sobě mají skutečný soucit.“
Otočil se. Podívali se na sebe přes světlo ohně mihotající se
ve tmě. „Ztráta nás mění. Ze mě se stal mnohem méně žoviální
člověk. Obávám se, že už se mnou není tolik legrace.“ Jeden
koutek úst se mu zvedl v úsměvu. „Doufám ale, že se ze mě bez
jmění stal laskavější a soucitnější člověk, než jsem byl s ním.“
Chvíli počkala, než znovu promluvila. „Mohla bych se na
něco zeptat? To znamení, které děláte…“ Položila si dva prsty
pravé ruky na levou stranu hrudi.
„To moje matka. Je to nevyslovené miluji tě v prostředí, kde
jsme nemohli mluvit. Nebo když slova nestačila. Když jsme byli
malí, ukládala nás s ním do postele a posílala nás s ním do
školy.“ Setkal se s jejím pohledem. „To znamení jsme si dávali,
když někdo z nás odjížděl na výlet. Včetně toho na Nantucket.
Když se nalodila na trajekt z mysu Cape Cod.“
Kerry se při té představě oči zalily slzami: matka usmívající
se na palubě trajektu, dva prsty pravé ruky na srdci, zatímco
levou mávala na rozloučenou synovi, který mířil zpět na vyso-
kou školu. A o několik dní později zmizí i s manželem a dcerou
v moři.
Cabot pokračoval, tentokrát velice tiše. „A vy? Předpoklá-
dám, že jste neměla snadný život.“
Dál hleděla do ohně. „Až do doby před dvěma lety se můj
každodenní život točil kolem toho, jak obstarat další jídlo. Jak
ho chytit do pasti nebo na návnadu, jako ho stáhnout z kůže
nebo vytáhnout ze země. Netušila jsem, že člověk může prožít
celou zimu, každý den, aniž by mu byla zima až na kost, aniž
by byl v noci vzhůru a cítil, jak stěnami profukuje vítr, jak se
hluboko v peřinách a slámě usazuje vlhkost.“
Zvedla k němu oči. „Poslední dva roky jsem strávila jako
stipendistka na Barnardu – na doporučení své bývalé učitelky
odsud. Vrátila jsem se až letos na podzim, když mi onemoc-
něl otec a teta, která se starala o mého bratra a sestru, odešla
pracovat sem na Biltmore.“ Aspoň už to slovo dokážu vyslovit,
aniž bych se při tom dusila, pomyslela si trpce.
Zavrtěla hlavou. „Upřímně řečeno, myslím, že jsem až do
návratu nevěděla, jak zoufale chudí jsme. Kéž bych mohla stejně
jako vy říct, že jsem díky tomu lepším člověkem.“
„To další vzdělání, které jste získala, přece…“ Kývl na dva
romány, které pořád ještě svírala na hrudi.
„Byl to velký dar. A také prokletí. Naučilo mě to závisti, jakou
jsem nikdy předtím nepoznala. Dozvěděla jsem se, co všechno
je tam venku na tomto velkém světě. Čím jsem se mohla stát.
Pronásleduje mě to. Ne pořád, ale některé dny se mi ta ošklivá
závist vkrádá do hlavy.“
 „Muset se vrátit za vašich okolností… Nepochybuji, že to
bylo těžké.“ Pohled mu zamířil k vysokým oknům, kde jasný
zimní měsíc osvětloval obrysy jedlovců. „A přesto… odpusťte
mi, pokud si tyto hory romantizuji, ale je tu něco, co k nim člo-
věka přitahuje – a co ho určitě musí táhnout zpět. Téměř bez
ohledu na to, zda přitahován být chce, nebo ne.“
„To je pravda,“ zašeptala. „To je přesně ono.“
Znovu se jí zadíval do očí. „Pokud mohu být neuvěřitelně
dotěrný…“
Vyčkával v napjatém tichu. Kerry se zatvářila ostražitě.
„Mohl bych se vás zeptat na vaše… přátelství… s Madiso-
nem Grantem?“
Byla by méně ohromená, kdyby se jí zeptal na recept na
louhové mýdlo. „Moje přátelství s Madisonem Grantem?“
„Na jeho… zájem o vás.“
Znovu před sebou uviděla Grantovu tvář, když jí nabízel
pomoc na nádraží a v Battery Parku, když k ní přistoupil na
lodžii a přejel jí rukou po paži. Myslela si ale, že si toho všimla
jen ona. A paní Smytheová.
Cabot uhnul očima a pak se zase podíval zpátky. „Dělá mi
to starosti.“
Kerry si vzpomněla na to, co u Johna Cabota vnímala jako
hrubost: jeho odměřenost na nádraží, vyplísnění Grantovi za
koketování s vesnickou dojičkou, za to, že si pamatuje její jmé-
no.
„Že se na vás zaměřil jako na mladé, nevinné děvče, které
by mohl…“
„Svést?“
„Inu, odpusťte mi, ano.“
„My horalky, jak jste si možná všiml, jsme zuřivě neústup-
né.“ Studovala jeho tvář. „Pan Grant ale něco naznačil. Že Aaron
Berkowitz i jeho útočník milovali stejnou ženu, a já myslím,
že šlo o slečnu Barthélemyovou. Která se před příjezdem sem
mohla s oběma nějak znát.“
 „Ale ten útočník…? Dobrý Bože. Vy myslíte mě.“ Odvrátil
pohled. „Existuje řada důvodů, proč by mě měli zařadit mezi
podezřelé, ale láska k Lillian Barthélemyové mezi ně nepatří.“
V galerii se vznášely a vířily tóny Strausse, kterého teď hrá-
lo kvarteto, a pod nimi praskaly uhlíky. John Cabot jí opatrně
vzal knihy z rukou a položil je na šachový stolek poblíž krbu.
Pak rozevřel náruč. „Myslíte… že bych vás mohl požádat
o tanec?“
Viděla, jak se mu do tváře vkradly rozpaky, jakmile to vyslo-
vil. „To je… valčík. Nejsem si jistý, jestli umíte…“
Usmála se na něj. „Ano, naučila jsem se ho. V New Yorku.
Patřilo to ke vzdělání zaostalých vidlaček, kterého se mi dostalo
od mých přítelkyň.“ Právě se chystala vložit své ruce do jeho,
ale zaváhala. „Co kdyby ale někdo přišel…“
„Pak si musí vzít partnera a přidat se k nám.“ Přistoupil blíž.
Frak mu voněl kouřem z hořícího dřeva, koženými vazbami knih
a venkem. A také trochu Cedricem.
Vzal ji za ruku a otevřel prosklené dveře vedoucí na tera-
su. Měsíc osvětloval sněhové vločky jako třpytky snášející se
k zemi.
V dálce zněla hudba a oni vyšli ven, tváře otočené k zářivým
vločkám. V rytmu valčíku kroužili mezi padajícím sněhem.
Když se pomalu zastavili, zvedla Kerry obličej a přikročila
k vysoké postavě Johna Cabota ještě blíž. Ponořila se do po-
libku.
Kolem ní vířily zvuky a vjemy, vzrušení z jeho polibku, sníh
dopadající na trámy pergoly a uschlé liány vistárií. Vzdálené
vlnění houslí. A tiché bučení krávy z opačné strany údolí. Měla
pocit, jako by skočila z horského útesu a zjistila, že dokáže
plach­tit na proudech vzduchu. Přitiskla se k němu ještě víc, aby
si vychutnala polibek, a paže mu pevně obtočila kolem krku.
Pomalu, pomaličku odtáhla hlavu dozadu – ale jen proto,
aby viděla jeho tvář, jeho nevýslovně něžný výraz a jasné oči
vpíjející se do těch jejích.
 Stála tam a slyšela, jak jí buší srdce – a najednou ztuhla.
„Marco Bergamini,“ zašeptala. Nebyla to zrovna vhodná chvíle
na to, vyslovit jméno jiného muže, ale už bylo pozdě, slova už
byla venku. „Od bergamina.“
Cabot ustoupil a zatvářil se tázavě – ale ne rozzlobeně. Če-
kal, až promluví.
„Asi je to nepravděpodobné. A Leblanc určitě… Ale jestli
zůstali v lese, zatímco ho prohledával…“
„Obávám se, že vám nerozumím.“
„Myslím, že vím, kde je hledat.“
 TŘICÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

Leblanc se zamračil na noční oblohu. Sněhové vločky se na něj

a jeho koně ještě před chvílí snášely jemně a s lehkostí, zatímco
se trmácel po panství. Teď však dopadaly s ledovým, zlověst-
ným cinkáním, jako by se přizpůsobovaly jeho náladě. Alespoň
jedna věc ho mohla těšit: Catalfamo a ten jeho zmrzačený bratr
nemohli utéct daleko – ledaže by odjeli vlakem z města, jak
tvrdila ta holka, Vanderbiltova neteř. Pokud ale byli pořád tady
v té zimě, těžko mohli spát venku, aniž by umrzli.
Ta poslední možnost by jeho misi přinejmenším urychlila,
snažil se sám sebe povzbudit. Pokud by se mu nepodařilo od-
vléct Catalfama do New Orleans, alespoň by tam mohl doručit
kopii úmrtního listu.
Neměl žádný důvod Georgi Vanderbiltovi, který by zaplete-
ním do případu nic nezískal, nedůvěřovat. Přesto mu ale nedů-
věřoval. Bylo na něm cosi – možná mírnost v očích –, díky čemu
působil jako někdo, kdo by klidně mohl ukrývat uprchlíka se
zmrzačeným kumpánem a nějakou ubohou historkou.
Vanderbiltovo panství bylo na to, aby ho mohl celé projet,
příliš velké – něco kolem čtyřiceti tisíc hektarů, možná i víc.
Zima a teď navíc i sněžení mu však oblast pátrání výrazně
zúžily. Pokud byli ti dva Taliáni tady na pozemcích, museli se
ukrýt někde uvnitř. Ten proklatý dům velký jako zámek a stá-
je, pro změnu velké jako pořádný dům, prozatím prohledal
jen zběžně, protože Catalfamo by stejně jako každý zločinec,
kterého Leblanc stopoval, od svého pronásledovatele pádil
co nejdál.
 Jen proto, že Vanderbiltova neteř vypadala tak přihlouple
mile a nevinně, se obtěžoval zkontrolovat nádraží, kde prý Itala
viděla odjíždět z města. Přednosta stanice i telegrafista se na
něj ovšem nechápavě podívali a řekli, že v poslední době nevi-
děli přijíždět ani odjíždět žádnou dvojici přistěhovalců z Itálie.
Telegrafista Farnsworth začal být sdílnější, jakmile mu
Leblanc přistrčil další bankovku, ale nakonec z něj vylezlo jen
to, že během posledních několika let, kdy Vanderbilt začal sta-
vět svůj dům, je v těch končinách vidět Taliánů až až. A ano,
jeden z nich byl spolu s kulhavým klukem na nádraží ten večer,
kdy tam došlo k pořád ještě nevyřešené vraždě.
„Vymýtit, přesně to by potřebovali,“ prohlásil telegrafis-
ta, dlouze potáhl z cigarety a vyfoukl kouř na opačnou stranu
okna své telegrafní kanceláře. „Ani náhodou si sem nemůžeme
pouštět další. Celá země jde do háje. Takhle začne náš genom
upadat.“
Leblanc se při posledních slovech s úsměvem otočil. „Ge-
nom?“ Docela nóbl výraz pro vidláckého telegrafistu v takovém
zapadákově. Kde to ksakru pochytil?
Poté co se vrátil na panství a prohledal zimní zahradu a Van-
derbiltův vepřín, ze kterého mu páchly boty, nasměroval koně
ke svému zatím nejslibnějšímu cíli. Vyburcoval ze spánku bilt-
morského vedoucího lesníka jménem Beadle a vyptal se ho na
další hospodářské budovy na panství. Beadle mu při pohledu
na Pinkertonův odznak ospale odpověděl a odpotácel se zpát-
ky do postele.
Mlékárenská stodola. To dávalo dokonalý smysl. Bude tam
tepleji než ve většině ostatních budov a je od domu dál než stáj
nebo zimní zahrada. A Italové se v těch primitivních podmín-
kách pro zvířata budou cítit jako doma.
Teď seděl Leblanc s lucernou v ruce na koni, oba je bičoval
mokrý sníh a on z kopce pozoroval mlékárnu. Věž s hodinami
tyčící se nad předními vraty byla vidět jen díky slabé záři mě-
síce, která se odrážela od zasněžené střechy a pastvin pod ní.
 Odplivl si do strany. Kdo má tolik peněz, aby kravám po-
stavil věžní hodiny? I když boháči jako Vanderbilt financovali
jeho práci a umožňovali jeho profesi vzkvétat, někdy je nemohl
vystát.
V nočním tichu vedl herku kolem stodoly, v natažené ruce
svíral lucernu a hledal stopy. Ačkoliv se sněhem neměl zkuše-
nosti, byl si jistý, že muž a malý mrzák, kteří by šli pěšky až
z hlavního domu nebo ze stájí, by určitě chtě nechtě zanechali
nějaké stopy, ne-li přímo otisky bot, kdyby tudy šli. A jak mu
chlad v kostech přerůstal v bolest, usoudil navíc, že by se v tom
mrazu a s těžce zmrzačeným dítětem nejspíš vůbec nemohli
dostat tak daleko.
Přesto se tam porozhlédne. Rychle. Dříve než mu nohy
ztuhnou v sloupy.
Sesedl u vchodu, přivázal herku ke kůlu přímo pod věží
a otevřel velká vrata. Snažil se nevdechovat pach sena – sto-
dolami všeho druhu pohrdal a to, že musel o Vánocích vkročit
do páchnoucí mlékárny, považoval za obzvláštní potupu.
Zastavil se a poslouchal: až na vrtění a oddychování dobytka
a šramocení myší úplné ticho. Sluch měl snad ještě lepší než
zrak. Žádný člověk, natož dva, se ve stodole neskrývali.
Ignoroval herku, která při jeho příchodu mírně zvedla hlavu,
jako by to bylo znamení, že můžou jít, a znovu budovu obešel
zvenčí. V řadě tam stály zakryté zásobovací vozy s nápisem Bilt­
more po straně. Leblancovi byla čím dál větší zima a také byl
čím dál unavenější a rozzlobenější, ale i tak každý z nich zkon-
troloval: nic než stříbrné kovové nádoby. A nikde žádné stopy.
Jen osamocený vůz se senem v severozápadním rohu sto-
doly. Přistoupil k němu, ale už skoro necítil nohy a ještě mu-
sel dojet zpátky do Ashevillu, aby si před svítáním dopřál pár
hodin spánku.
Pro jistotu, a také protože byl důkladný člověk, ovšem po-
padl dvoje vidle opřené o stěnu. Prvními mrštil takovou silou,
že se jejich hroty zařízly hluboko do sena. Druhé hodil ještě
silněji, až v seně zmizela celá násada. Přesně jak si myslel, žád-
ný zvuk. Vůbec nic.
Takže pro Catalfama a jeho bratříčka, ať už byli dnes v noci
kdekoliv, bude lepší, když umrznou. Protože až je zítra Leblanc
konečně najde, a on je zatraceně najde, budou litovat, že ho
stáli nejen čtyři roky, ale teď ke konci – věděl, že už je má na
dosah – ještě skoro celou noc beze spánku a za chvíli i nehybné
prsty na nohou.
Vydal se zpět ke vchodu. Několika trhnutími, jimiž se do ru-
kou snažil vrátit cit, odvázal koně, nasedl a zamířil k zásobovací
cestě. Měl k dispozici jen světlo lucerny a mdlý svit měsíce, a tak
nemohl vidět hory, ale i tak věděl, že tam jsou, a znervózňovaly
ho, svíraly a drtily, jak to hory umí.
Projel pod věžními hodinami a zamračil se na ně – hodiny
na zatracené stodole. Jakkoliv se mu hnusili kriminálníci, které
celé dny pronásledoval, a jakkoliv nesnášel Taliány, hory a sto-
doly, usoudil, že možná ze všeho nejvíc nenávidí bohaté lidi.
 TŘICÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

Sal zaslechl rachot, drnčení a vrzání blížícího se vozu. Přijížděl

ovšem ve špatnou denní dobu.
Mlékárna na Biltmoru to ráno ožila před svítáním. Oddíl
místních mužů přijel ještě za tmy, rozsvítil lucerny, rozmístil
stoličky a posbíral plechové konve. S Nicem byli zahrabaní na
půdě nad stodolou, která ležela pod kopcem a přes lagunu od
hlavního domu, v nížině poblíž řeky French Broad.
Po útěku ze stájí se nejdřív schovali v zimní zahradě za trsy
orchidejí a palem, ale jen na pár hodin té předvánoční noci.
Sal věděl, že to tam Leblanc zanedlouho prohledá, a tak odešli
za tmy – odhadoval, že hodně po půlnoci – a trmáceli se le-
sem na vzdálenou pastvinu. Tam se znovu zastavili a ohřáli se
v přístřešku, který byl z jedné strany otevřený, ale ze tří dalších
stran je chránil před větrem. Zahrabali se pod hromadu sena
a udržovali se když už ne v teple, tak alespoň naživu. Dole pod
kopcem stála velká mlékárenská stodola.
„Za stodolou stojí vůz se senem,“ pošeptal Sal Nicovi. „Scho-
váme se tam, jenom pro případ, že by přišel prohledat…“
V okolním tichu zaslechli podkovy kopyt Leblancova koně
na zledovatělé krustě sněhu ještě dříve, než za ohybem záso-
bovací cesty zahlédli jeho lucernu. Zůstali na místě, zatímco
Leblanc prohledával stodolu a pak se znovu vynořil a s lucernou
v ruce se rozhlédl po dvoře. Když do vozu se senem mrštil dvoje
vidle, vyměnili si vyděšené pohledy.
Jakmile Leblanc znovu nasedl na koně, stojícího až po kot-
níky ve sněhu, a zmizel z dohledu, dopotáceli se Sal s Nicem
dovnitř. Sal už také kulhal, nohy měl ztuhlé z dlouhého krčení
v lese, a navíc nesl Nica, který už zimou usínal. Zahřívalo je
požehnané teplo krav a také to, že se spolu na půdě zahrabali
hluboko do sena.

Těsně po rozednění, když to vypadalo, že se na půdu chystá

vyšplhat dělník, vylezl Sal s Nicem na zádech oknem u věž-
ních hodin a slezl po blízkém javoru. Když dělníci skončili
s ranním dojením a rozešli se, vklouzli oba zpátky do stodo-
ly. Podojit a nakrmit krávy a dokončit dodávky bylo potře-
ba i na Štědrý den a dnes, den poté, ale ostatní práce v mlé-
kárně byly zjevně pozastaveny, jako by tiše čekaly na večerní
dojení.
Teď bylo odpoledne a všechny vozy dávno odjely rozvézt
mléko od jerseyských krav do hlavního domu a rodinám děl-
níků a přebytečné mléko bylo na cestě do nemocnice jako
dar od Biltmoru. Alespoň tolik toho Sal díky práci ve stájích
o rozvrhu mlékárny věděl.
V tuto denní dobu by tu neměl rachotit žádný vůz.
Sal neměl žádnou zbraň, a tak sáhl po vidlích. S Leblanco-
vou pistolí se nemohly rovnat, alespoň se ale při návalu bez-
moci měl o co opřít. Vykoukl zpoza hromady sena a podíval se
dolů na dvůr, kde viděl jen vršek koňské hlavy.
Až na malou kůrku sýra a patku chleba po jednom dělníko-
vi a spoustu mléka od předminulého večera pořádně nejedli.
Hlavní ovšem bylo, že se jim podařilo zmizet.
„Pane Bergamini!“ ozval se dětský hlas – nebo ne, téměř
mužský. Sal se připlížil blíž. Jursey MacGregor si ze svých vel-
kých, už skoro chlapských rukou udělal kolem rtů hlásnou
troubu. „Pane Bergamini! Jste tam? Kerry řiká, že jo.“
„Musíme sebou hnout!“ zakřičela jeho sestra Tully – na
takovou piccola ragazza, malou dívku, měla dost zvučný hlas.
 Kerry si na kozlíku zastínila oči a prohlížela si horní patro
mlékárny, jako by je snad mohla zahlédnout skrz škvíry v prk-
nech.
Nico k Salovi natáhl ruku, čímž mu dal najevo, že by měli
slézt dolů.
„Mi fido di te,“ zopakoval Sal tiše Nicova slova. Věřím ti.
Vzal Nica za paži a oba sešli po schodech z půdy a došli před
vůz. Na oblečení i ve vlasech měli seno.
Tully natáhla ruku na pozdrav. „Asi jste neměli moc na vy-
branou, ale jsme vážně rádi, že jste vylezli zrovna kvůli nám.“
„Ten povoz nám dal sám pan Vanderbilt,“ zašeptal Jursey,
jako by příliš hlasité mluvení jejich misi mělo přinést smůlu.
Kerry seskočila z kozlíku. „Pane Bergamini z rodu Bergami-
niů, kteří se zabývají chovem krav a mlékárenstvím, jsem ráda,
že jste s Carlem v bezpečí.“
„Jsem vděčný, že jste pomyslela na“ – ukázal na stodolu –
„toto místo.“ Vřele jí potřásl rukou. „Jmenuji se Sal. Salvatore
Catalfamo. Toto je můj bratr Nico.“
Kerry došla k zadní části vozu, odhrnula deku a odhalila,
co přivezli. „Jsem si celkem jistá, že pan Vanderbilt věděl, proč
o půjčení toho vozu žádám. Neptal se, kam s ním jedu – takže
na jakékoliv dotazy může odpovědět, že to neví.“
„Rád bych vám řekl pravdu. O New Orleans.“ Podle toho, jak
jí ztuhla ramena, poznal, že si není jistá, jestli ji chce slyšet. Že
se jim rozhodla pomoct jen na základě instinktu.
„Díky. Brzy. Teď si ale musíme pospíšit, jak říkala Tully.“ Vlo-
žila mezi housky kuře pečené na másle a tymiánu a jedno podala
Nicovi a druhé Salovi. „Přivezli jsme toho mnohem víc. Odjeli
jsme ve spěchu, hned jak jsem mohla vyklouznout, aniž mě vidě-
la paní Smytheová, a když měla Rema čas nám pomoct něco sba-
lit.“ Mrkla na oba. „Bez toho by nás z kuchyně nepustila.“ Zvedla
plátno, pod kterým ležel ostružinový koláč. Ještě se z něj kouřilo.
Sal se na nic neptal, ohromený nadějí, kterou se bál zfor-
mulovat do slov.
 Jursey se zrzavými vlasy padajícími mu do očí nesměle při-
stoupil blíž. „Řek bych, že bysme se měli znovu seznámit. Rád
vás poznávám, pane Salvatore Catalfamo.“ Zakřenil se nad tím,
jak mu to nové jméno poskakovalo na jazyku. „Tebe taky, Nico.“
Než stihl Sal odpovědět, vzhlédl Nico od velkého sousta ko-
láče, s ostružinami rozmazanými kolem rtů. „Grazie,“ zašeptal
a oči se mu zalily slzami. „Grazie mille.“
Podíval se na Sala a tiše, až se dvojčata musela předklonit,
aby ho slyšela, dodal: „Věříme vám.“
 ČTYŘICÁTÁ KAPITOLA

Kerry se z vchodových dveří Biltmoru tiše vykradla do světa

zahaleného do bílé. Paní Smytheová by při pohledu na služeb-
nictvo používající hlavní vchod celá zbrunátněla, ale Kerry už
to bylo jedno.
Bylo pár dní po Vánocích a ona ještě dvakrát proklouzla
s jídlem do mlékárny, pokaždé po setmění, jakmile odešel po-
slední dělník. Dnes, protože byla neděle, měla volno – alespoň
od Biltmoru. Strávila ho péčí o otce, jako to časně ráno a pak
ještě večer dělala celý týden. Pokoušela hranice toho, jak málo
člověk může spát a přitom pořád ještě fungovat. Brzy však musí
přijít okamžik, kdy se jí vlna vyčerpání, která na ni ne­ustále
dorážela, převalí přes hlavu a odnese ji pryč.
Dnes bude s Tully a Jurseym. To jí zlepšilo náladu, když se
otočila a obdivovala měděné dešťové stříšky a věžičky Biltmoru
třpytící se vysoko nad sněhem.
Dva shrbení zahradníci, kteří zrovna odhrnovali cestičky,
se narovnali a zamávali jí. Když hosté spali, George Vander-
bilt nejspíš seděl ve své observatoři v nejvyšším místě domu
a služebnictvo chodilo po špičkách, byl Biltmore až na tiché
škrábání lopat na sněhu úžasně klidný.
Kerry bylo při chůzi zvláštně teplo, přestože otcův kabát
nechala dvojčatům. Jako by jí ty společné chvíle s Johnem Ca-
botem během Vánoc pořád ještě zrychlovaly krev v žilách.
A proto se musí mít na pozoru, jak si tu v jasném denním
světle přísně přikázala.
 Navzdory omamné, přitažlivé síle oné noci i jeho příběhu
měla stále důvody k opatrnosti. Jako u toho klišé o služce, kte-
rá se zamiluje do pohledného gentlemana na velkém panství,
přesvědčená, že ji miluje, a nakonec zjistí, že pro něj byla jen
kratochvílí. John Cabot sice působil upřímně, ale neříkala to
snad každá opuštěná dívka, když se ohlížela zpátky? A přestože
Aarona Berkowitze nějak znal už před tím večerem na vlakovém
nástupišti, Wolfovi se o tom nezmínil. U člověka, který si dle
vlastních slov vysoce cení průzračného srdce, bylo na zatajení
toho, že oběť vraždy znal, cosi znepokojivého.
Nesmí se tím jeho nedbalým půvabem ani svým soucitem
k němu nechat unést jako rozvodněnou řekou. Musí být opa-
trná.
Odbočila do lesa, do vysoké vrstvy sněhu. Včelí vosk, který si
vetřela do bot, sice chránil proti vlhkosti, ale nedokázal zázraky,
takže už měla punčochy promočené skrz naskrz.
Tully s pečlivě spletenými vlasy a Jursey s tím svým obvyk-
lým divokým rozcuchem už byli vzhůru a oblečení. Společně
otci převlékli povlečení – jakmile skončili, voněl vzduch po
slamníku z borovicového jehličí.
Kerry políbila každé z dvojčat na temeno hlavy. „Tak co,
řekl něco?“
Sourozenci si vyměnili pohledy.
„Dobře, vy dva, o co jde?“
Jursey se zamračil nejdřív na Tully a pak na otce, který se
právě začal probouzet. „Prej to nemám řikat.“
„Mně je to jedno, Jursey. Já před Kerry nebudu mít žádný
tajemství.“
Kerry si dala ruce v bok. „Ať je to cokoliv, vypadá to, že bych
to měla vědět.“
Jursey si povzdechl, ale nic neřekl, jen zkřížil ruce na hrudi.
Kerry se zaměřila na sestru, která si každou povinnost brala
na bedra stejně, jako si voják nasazuje svůj batoh. Nedokázala
nebýt zodpovědná.
 „Včera řek pár slov, jenom poprosil Jurseyho, aby vyřídil
vzkaz,“ vyhrkla.
„Vzkaz?“
„Dal mu nějakej dopis nebo něco takovýho. Aby ho vodnesl
na Biltmore.“
„Na Biltmore.“ Kerry zírala na bratra. „A tys mi to neřekl?“
Jursey se zakabonil. „Měl jsem ho donýst přímo panu Van-
derbiltovi. A hlavně jsem ti to prej neměl řikat.“
Kerry se nadechla a snažila se ovládnout vztek. „A co přesně
v tom dopise stálo?“
„To nevim. Měl ho pevně složenej a řikal, že ho nemám vot-
vírat.“
„Kde vůbec vzal papír nebo pero?“
„To taky nemám ponětí. Přišlo mi, jako kdyby to byl nějakej
nóbl papír, co mu někdo musel nějak dát. Vim jenom, že chtěl,
ať to tam donesu.“
Kerry se otočila k otci, který měl teď otevřené oči a dýchal
mělce a přerývaně. „Nechceš mi říct něco o tom dopise, co jsi
Jurseyho nechal doručit?“
Pokud ji slyšel, nepohnul se mu v obličeji ani sval.
„Nebo bys mi možná mohl říct o té fotografii s Robertem
Bratchettem. Co má společného s tím, že pokaždé když přijde,
úplně to s tebou zamává?“
Pořád se nepohnul. Jen zavřel oči.
Tully zatahala Kerry za rukáv. „Zas usnul. Teta Rema ho při-
jde vohlídat, ať můžeme do kaple.“

Když Rema dorazila, políbila ji Kerry nejistě na tvář a necha-

la se od dvojčat odtáhnout pryč. Se dvěma rybářskými pruty
a oštěpem nepozorovaně proklouzli po okraji mýtiny a pak do
zadní části kaple. Jejich metodistický kostel stál u ramena řeky
proudícího u malé čtvercové stavby tak blízko, že když se řeka
na jaře rozvodnila, šplouchala na základy a obložení. Později
měl přijet putující kazatel z Black Mountain, ale oni se zdrželi
jen na chvalozpěvy, truchlivé i radostné zároveň. Dnes se ne-
hrálo na žádné nástroje. V kostele se shromáždila jen otrhaná
malá kongregace, celá promáčená od brodění sněhem. Kamna
syčela a zpěv stoupal k ručně tesaným trámům. Zněly tu hlasy
plné bolesti i naděje, hlasy lidí, kteří věděli, že zoufalství je život
a život je zoufalství – a milosrdenství je na dosah.

Přijď, zdroji všech požehnání,

nalaď mé srdce, nechť ti pěje chválu,
prameny milosrdenství, nikdy nevysychající…

Kerry přestala zpívat a zaposlouchala se do žbluňkání říčky,

přes hudbu sotva slyšitelného. Tento pramen alespoň neviděla
nikdy vyschlý, ovšem boží milosrdenství se oproti tomu zdálo
mnohem méně jisté – minimálně z jejího pohledu po čtyřech
hodinách spánku, denní službě na zámku americké aristokra-
tické rodiny a noční péči o umírajícího otce.
Vyklouzli zadem, zatímco uvnitř se stále ještě rozléhal a pul-
soval zpěv, a vydali se podél břehu proti proudu. Před desítkami
let postavili Čerokézové po celých horách jezy, včetně tohoto,
z kamenů navršených ve tvaru V s širokým ústím proti proudu,
aby nasměrovali pstruhy k užšímu rameni, kde byli snadněj-
ší kořistí. Tully s Jurseym odvinuli provázky z koňských žíní
potřených včelím voskem a začali pod sněhem v měkké půdě
na břehu potoka vyhrabávat červy. Tully k prutu místo olůvka
přivázala kulku, kterou roztavila a udělala do ní díru.
Kerry je chvíli pozorovala a pak se přebrodila ke špičce jezu.
Jursey ji s úšklebkem pozoroval. „Podle mě je to nebezpečný.
Můžeš uklouznout a voda je ledová. A umělas sice pstruha bez
mrknutí trefit do žaber, jenže po těch dvou rokách…“
Kerry se napřáhla, namířila oštěp – čepel nože připevněnou
pruhy veverčí kůže k násadě motyky – a hodila.
Zpátky ve stodole pstruhy očistili a vyfiletovali a pak je obalili
v kukuřičné mouce a pepři a upekli venku na roštu.
Tully přidusala zpátky z kurníku se vším rozhořčením svých
třinácti let. „Dneska ráno snesla jenom Goneril. Král Lear si tam
jenom tak vykračuje, jako kdyby bylo všecko v pořádku a celý
to byla jeho zásluha.“
Kerry sestru zatahala za cop. „Takže uděláme kukuřičné
placky, na ty nejsou vajíčka potřeba. Všechny slepice snesou
zítra.“
Tully stáhla rty k jedné straně. „Vidím ti ve vobličeji nějaký
starosti. Jako kdyby ses bála, že nesnesou.“
Kerry se pokusila o smích. „Tak se mi nedívej do obličeje
a obě budeme prostě předstírat, že věříme, že zítra snesou.“

Venku nad ohněm prali ve velkém železném hrnci špinavé prá-

dlo – šťouchali do něj a otáčeli ho dlouhým pádlem a každý
několikrát došel k potoku pro další vodu. Kerry měla ruce rudé
a bolavé od žáru a louhu a ze vší té páry se jí vlnily vlasy.
Skláněla se nad hrncem a přemítala o lidech z Biltmoru.
Lilli Barthélemyová, která zbledla pokaždé, když kolem pro-
šel italský podkoní. A z dopisu s Deargovým rukopisem se jí
roztřásly ruce.
Madison Grant a to jeho pozlátko bohatství a uhlazenosti,
ale také chlípné pošilhávání. Ty nenávistné řeči o přistěhoval-
cích, Židech a kdovíkom ještě.
Deargovy rozhořčené reakce na nově příchozí a záchvat
vzteku při vztyčování vánočního stromku. Cosi v něm vřelo
a mohl za to něčí vliv – s největší pravděpodobností Grantův.
Nebo Farnsworthův. Nebo obou. Vliv někoho, kdo v něm přiži-
voval jeho strach.
 Salova počáteční snaha zamaskovat cokoliv, co by ho mohlo
spojovat s New Orleans, a pak jeho útěk před detektivem od
Pinkertonů.
Dokonce i John Cabot: část jeho příběhu teď dávala smysl –
tragédie jeho rodiny, jeho hněv při Grantově koketování s Ker-
ry. Na druhou stranu ale zatajil pravdu, nepřiznal, že nějakým
způsobem znal zavražděného reportéra.
Pořád se ještě skláněla nad kouřícím louhem, když se nad
pramínkem napůl zamrzlých vodopádů ozvalo chrastění uzd,
vrzání sedel a tiché dunění hlasů. Na okraji mýtiny se objevili
tři muži na koních.
První jel George Vanderbilt a těsně za ním jeho jednatel
Charles McNamee, který se už léta, dlouho před Kerryiným
odjezdem do New Yorku, pokoušel odkoupit pozemky MacGre-
gorových. Už jen jeho přítomnost stačila k tomu, že měla chuť
rozběhnout se pro zadovku.
Sotva slyšela, co jí McNamee říká – za ním totiž jel John
Cabot. Vypadal zahanbeně, že je tam s nimi.
Ale byl tam, účastnil se této nevyžádané návštěvy, tohoto
narušení soukromí.
„Mohli bychom si tedy s vaším otcem promluvit o obchod-
ních záležitostech?“ dokončoval McNamee.
Přes mlhu zmatku a narůstajícího vzteku viděla, že se jed-
natel usmívá a podle nenuceného vystupování předpokládá,
že tu bude vítán. Už přenášel váhu na jednu stranu a chystal
se sesednout.
Odhrnula si vlasy z obličeje. „Náš otec dnes nemůže přijímat
návštěvy. A nedovedu si představit žádný důvod, proč by s vámi
měl mluvit o nějakých obchodních záležitostech.“
Vanderbilt vypadal zmateně. McNamee se tvářil vyrovnaně
a sebejistě.
A Cabot… působil zkroušeně. „Kerry,“ začal.
Ignorovala ho. To, že tu byl s nimi, z něj dělalo jejich spo-
jence.
 Charles McNamee vytáhl z kapsy složený dopis. „Omlouvám
se, pokud není vhodná doba. Samozřejmě můžeme přijet jindy.“
„Nemyslím si,“ slyšela se Kerry odpovídat chraplavým, vlast-
ním uším neznámým hlasem, „že by k tomu byl důvod.“
McNamee zvedl papír s vyraženým Vanderbiltovým erbem
a několika řádky úhledně plynoucího písma. Viděla teď, že je
obrázek se spletenými lístky a písmenem V uprostřed velice
odlišný od erbu s fleur de lys a siluetou galského kohouta v te-
legrafní kanceláři, o němž se předtím domnívala, že patří Van-
derbiltovi.
McNamee ale ukazoval pod úhledný rukopis. Tam, kde bylo
uhlem nebo něčím podobným naškrábáno šest stručných slov.
Kerry věděla, co ve vzkazu bude, ještě předtím, než rozluštila
rozmazané řádky. Se staženým žaludkem a dvojčaty pozorují-
cími její tvář je přečetla nahlas. „Můžem se bavit vo prodání
farmy.“
 ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

Konec zimy 1896

Lilli byla od odjezdu z New Yorku v zimním mrazivém dešti jako

omámená. Jména vesniček, které míjeli, když vlak stoupal do
hor, jí nic neříkala a ani ji nezajímala – ne s tím vším, co se jí ho-
nilo hlavou. Uhladila si hnědý satén svých cestovních šatů, těsně
obepínajících pas a splývajících z boků jako bronzový zvon. Ani
to, jak v šatech vypadá, u ní ale teď nebylo na prvním místě.
Jediná část cesty, které se hrozila, byl příjezd na stanici
Biltmore Junction, kde zemřel ten novinář.
Odmítala byť i jen pomyslet na výraz byl zabit. A certaine-
ment na slovo vražda.
„Víte,“ ozval se za jejími zády mužský hlas, „celou cestu pů-
sobíte roztržitě a zamlkle, což se vám příliš nepodobá, slečno
Barthélemyová, pokud to smím říci.“
Madison Grant. Jak toho člověka nesnášela. To byla další
věc, které se bála: že s ním bude muset sdílet cestu.
Chabě se na něj usmála a přemýšlela, jestli jí v obličeji vidí
pohrdání. „Opravdu, pane Grante? Pár týdnů na Biltmoru to
nepochybně vyléčí. Ta krásná krajina.“ Cítila, jak ji Grant pozo-
ruje ze svého čalouněného sedadla, zatímco ona hledí z okna.
Křišťálový lustr uprostřed vozu se rozhoupal, když projeli další
zatáčkou.
Cvakání kol pod nimi odbíjelo čas – všechny ty minuty pro-
marněné s Grantem civícím na ni. Protože jediné, co chtěla
udělat, bylo otevřít ten dopis.
 A pravda byla taková, že krajina byla v tomto ročním obdo-
bí krásná jen v případě, že jste měli rádi holé stříbrné pahýly
a borovice rostoucí přímo ze skal. Lillian Barthélemyová se
narodila a vyrostla v New Orleans a nic z toho jí krásné ne-
připadalo.
Měla by se ovšem vynasnažit v nich tu krásu vidět. To, že
byla znovu pozvána na Biltmore, znamenalo, že ji tam George
chce. Přes všechen ten jeho zájem o umění, farmaření a filant-
ropii ho musela přitahovat dost na to, aby hned po Novém roce
obnovil své pozvání a spolu s malou skupinkou přátel ji znovu
přijal v Blue Ridge.
Jak se dozvěděla ze společenských tamtamů, Madison Grant
nebyl výslovně pozván. Nechal se slyšet, že se chce dozvědět
víc o biltmorských pokrocích v lesnictví, a v podstatě se pozval
sám jako vůdčí osobnost v oblasti ochrany americké přírody.
Měl ve stejných společenských a intelektuálních kruzích jako
George dost dobré konexe na to, aby se výslovný zákaz vstupu
na Biltmore stal ústředním tématem společenských drbů –
jimž se George, jak Lilli dobře věděla, za každou cenu vyhýbal.
Už jen to, jak daleko od New Yorku si odjel vybudovat domov,
mluvilo za vše.
„Opravdu?“
Grant zněl jako každý Američan, který si přál být Angliča-
nem: nabubřele. „Dokonale krásná,“ odsekla a rychle se naklo-
nila k oknu. Řekla to nahlas a tentokrát se to kvůli Georgeovi
snažila myslet vážně.
„Jistě. Vzhledem ke své práci bych měl ovšem upozornit na
pustošení přírodních zdrojů. Tito lidé se svou půdu rozhodli
znesvětit.“
Lilli nebyla žádná sociální reformátorka, ale napadlo ji, že
měli v tomto ohledu zřejmě menší možnost volby než člověk
jako Madison Grant, který v životě nepotřeboval pokácet strom
nebo zasadit nějakou plodinu a vypěstovat si jídlo. S obličejem
u okna začala prstem zlehka otevírat obálku.
 Grant blábolil dál. „Koupí té půdy George toto drancování
díky promyšlenému, trvale udržitelnému lesnímu hospodářství
napraví a navíc…“
Teď už byl dopis z obálky venku. Prsty přejížděla po papíře,
jako by za ni dokázaly vzkaz přečíst.
Grant přešel od těch svých drahocenných jehličnanů k maš-
karnímu plesu u paní Astorové. Copak nikdy nezmlkne? Jedna
věc byla tolerovat pózy a přetvářky mužů, kteří by jí mohli být
nějak užiteční, ovšem člověk, který jí nemůže přinést žádný
osobní prospěch…
„Muž z Yaleu, jako jste vy, pane Grante, s tolika konexe-
mi – nemluvě o vašich snahách o záchranu amerických bizonů
a ušlechtilých vidlorohů –, musí být neuvěřitelně zaneprázdně-
ný.“ Tato lichotka ho měla na chvíli zklidnit a přimět k mlčení,
jako kost hozená štěkajícímu psovi.
„Myslím, že jsem vás v zimě několikrát viděl v Metropolitní
opeře, slečno Barthélemyová. Ačkoliv k mému překvapení ni-
kdy s naším přítelem Vanderbiltem.“
Lilli na něj upřela pohled. A na naznačenou otázku neod-
pověděla.
„Přesto,“ pokračoval, „nám oběma prokázal tu čest a pozval
nás zpět na Biltmore.“
Odmítala před ním ukázat vlastní zklamání z toho, že ji
George, o němž bylo známo, že operu navštěvuje někdy i čty-
řikrát do týdne, během sezóny ani jednou nepožádal, zda by ji
mohl doprovodit. Přesto ale teď seděla v jeho soukromém voze
s jeho neteří Emily spící v křesle v opačném rohu a tentokrát
bude ubytovaná přímo v domě, když už se Biltmore oficiálně
otevřel.
„Což je mnohem víc, než se zatím podařilo jakékoliv jiné
mladé ženě,“ poznamenala Emily ráno na nádraží a stiskla Li-
lli ruku.
Grant zvedl z mahagonového stolku po své levici časopis.
„Zbožňuji operu.“
 „Ano,“ souhlasila, aby ho mohla ignorovat.
Nesnášela operu. Za prvé se odehrávala uvnitř. Za druhé
přitahovala lidi, kterým záleželo na společenských pravidlech.
Jediné riziko, které jí tam hrozilo, bylo, že se příliš vykloní ze
sedadla v lóži nebo že její jméno nebude uvedeno v New York
Times v rubrice „Události z dobré společnosti“ mezi přítomnými
oslnivými osobnostmi.
A při vysokých tónech se jí navíc vždycky chtělo křičet.
Madison Grant otevřel časopis Harper’s. Lilli, pořád tváří
k oknu, sklopila oči. Nedostala se však dál než k rozpoznání
stejného, téměř nerozluštitelného rukopisu jako v předchozích
dopisech. Grant – nemožný chlap – se totiž zvedl ze sedadla
a přistoupil k ní s otevřeným Harperem v ruce.
„Možná by vás mohl zajímat tento článek o přádelnách
v appalačském Piedmontu.“
Obdařila ho tím nejmdlejším úsměvem, jakého byla schop-
ná – uhlazenější verzí toho, kdyby stála u opěradla jeho křesla
a vřískala mu do ucha: Proč by mě to k čertu mělo zajímat?
Zjevně ovšem patřil k těm mužům, kteří úsměvy číst neumějí.
Držel jí časopis tak blízko u obličeje, že ho musela o pár cen-
timetrů odstrčit, aby mohla zaostřit. Před očima se jí objevily
fotografie malých dětí před obřími špulkami. Místo pročtení
samotného článku si jen prohlédla popisky – poté co svůj dopis
otočila lícem dolů.
„Pozoruhodné.“ Fotografie v ní proti její vůli vzbudily zájem.
„Jak jsou ti dělníci mladí! Vždyť jsou to ještě děti.“
„Člověka ovšem napadá, zda mají genetickou výbavu na to,
aby mohli dosahovat vyšších výkonů. Pravděpodobně ne. Přá-
delny tak vlastně mohou být prospěšnou alternativou k chu-
dinským čtvrtím.“
Lilli chtěla tu odpornou věc odstrčit z dohledu. Další zne-
pokojivé obrázky – holčičky s copánky šplhající na stroje, ve-
dle kterých vypadaly maličké jako panenky – ji ovšem vtáhly
dovnitř. A pak uviděla jméno autora.
 „John Cabot!“
„Předpokládám, že jde o rané nahlédnutí do knihy, na níž
pracuje.“
„Ráda bych si od vás Harpera půjčila, pane Grante. Jen co
budu mít příležitost vyřídit svou korespondenci.“
„Samozřejmě.“ Položil časopis na stůl před ní.
„S vracením nemusíte spěchat, už jsem měl možnost si ho
pročíst.“
Počkala, až se usadí zpátky do svého křesla vínové barvy,
a prolétla očima zprávu. Jakmile před svátky odjela z Biltmoru,
přestaly jí podobné dopisy chodit. Zrovna když ale odcházela
od matky na Park Avenue a chystala se nastoupit do kočáru
Sloaneových mířícího na nádraží Grand Central Depot, před-
ložil jí komorník tento. Až doteď se na něj ani nepodívala, jako
by se ta příšerná věc snad mohla rozplynout v mracích a páře
na nádraží, když bude předstírat, že ji nemá v kabelce.
Ale teď… si dopis přečetla. Opět jen pár slov:

Byla u mě policie. Zůstal jsem u svojí verze příběhu.

Zjistil jsem, proč jste chtěla B. zastavit. Vsadil bych se,

že toho teď litujete.

Výhrůžka, kterou chtěl naznačit – budoucí vydírání –, byla

naprosto jasná.
Lilli si položila ruku na hrdlo.
 ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Na straně místnosti u krbů, které dnes večer všechny hořely,

hráli tři hudebníci klasické skladby. Cellista s flétnistou kývali
hlavami do rytmu Strausse, jednoho ze skladatelů, které se Ker-
ry naučila poznat během svého pobytu v New Yorku. Houslista,
který měl kdysi farmu nedaleko MacGregorových, svíral přísně
smyčec, jako by se bál, že se mu každou chvíli splaší a z jeho
pečlivě provedeného houslového partu se vyklube nějaká appa-
lačská lidová balada.
Zatímco Kerry vykládala výtahy a plnila lokajům podnosy,
Moncrief komentoval hosty a řeč hustě protkával svým náře-
čím. „Celý našponovaný tam jsou, to vám povim. A ten jeden,
to je řádnej rapl.“
Položila mu na podnos dort Charlotte. „Který?“
„Ten panák přes právo, co furt přežvejkává to chránění pří-
rody. Copak vim, jak mu nadávaj. Má takovou bledou čuňu, jak
votrávenej bubák.“
Kerry se zasmála. „Sice jsem vám rozuměla každé třetí slovo,
ale vím, koho myslíte, pana Granta.“
„Bílej jak stěna. Pěknej kazimír, celej hyn z toho, když může
pejchat do vosího hnízda a vířit trable.“
Kerry si také něčeho všimla. Grant prstem ohmatával malou
vybouleninu v kapse saka. Vířit trable na něj sedělo.
Po večeři si ji zavolala paní Smytheová.
„Rozhodli se, že půjdou… do kuželkárny.“ Konec věty vyslo-
vila tak, jako by mluvila o londýnské kanalizaci – části města,
o níž je lepší se nezmiňovat. „Protože ten skotský ňouma musí
stavět kuželky a všichni ostatní teď mají plné ruce práce v Du-
bovém pokoji, ráda bych, abyste odnesla tohle. Je to portské
pro hosty, kteří se rozhodli“ – nasála vzduch – „jít hrát kuželky.“

Moncrief pobíhal sem a tam a stavěl kuželky, které zůstaly ležet

na obou souběžných drahách. Kerry stála na prahu a čekala,
až připraví stůl pro portské, díky čemuž měla čas skupinku
nenápadně pozorovat.
Byly tu Lillian Barthélemyová i neteř pana Vanderbilta Emily.
Stály tam v ležérnějších šatech, než měly u večeře, a odložily
i šperky.
Když vešla, John Cabot se otočil a zadíval se jí do očí. Kerry
po několika okamžicích odvrátila zrak a Lilli Barthélemyová na-
klonila hlavu na stranu, jako by tím říkala, že to zaznamenala.
Cabot studoval svou kouli. Pak do ní nešikovně strčil tři prs-
ty, vší silou ji vrhl směrem ke kuželkám a poslal je do vzduchu.
Moncrief předvedl přes metr dlouhý horizontální skok a jed-
nu z nich zachytil ve vzduchu dříve, než s ní dopadl na dřevěnou
podlahu. „Air leth, math dha-rìridh!“ zavolal skotskou gaelšti-
nou. „Výborně, pane!“
Madison Grant zvedl z Kerryina podnosu sklenici portské-
ho. „S kuželkami zachází stejně brutálně jako s těly na hřišti.“
„Mon Dieu,“ ozvala se Lilli Barthélemyová. „Už dost s tím
fotbalem.“ Napochodovala k levé dráze a poslala kouli přímo
do řady kuželek. Nechala stát jen jednu.
Grant pozvedl sklenici k žertovnému přípitku. „Sport, který
dělá muže. Čímž myslím nejen fotbal, ale i bowling, když se na
dráhu postaví slečna Barthélemyová.“
 Ignorovala ho.
„Fotbal se mimo hrstku míst nikde neuchytí,“ prohlásila
Emily Sloaneová. „Ne natrvalo. Pamatujte na má slova.“
Grant zavrtěl hlavou. „Řeknu jen toto: vidět hráče, jako je
tady Cabot, skákat s ladností gazely přes hromady padlých
mužů, to bylo něco krásného. Ach, úplně jsem ovšem zapo-
mněl – jsem to ale neomalený.“ Obrátil se k ostatním. „Cabot si
nepřeje, abychom se o tom konkrétním zápase Harvardu proti
Yaleu bavili. Kvůli, pokud si vzpomínám, mimořádné brutalitě
několika hráčů.“
Lilli Barthélemyová nad tím mávla rukou. „Nic, co by nevy-
řešilo zavedení přihrávky dopředu.“
V ohromeném tichu, které následovalo, si jemně přiložila
ruku na hruď. „Tedy, myslím, že jsem to někde četla. Sama ten
sport samozřejmě nesleduji.“
U vchodu do kuželkárny se zjevila brblající paní Smytheová.
„Už zase za vámi přišel pan Leblanc, pane.“ Ztišila hlas, a jak
byla ve stresu, vymizela z její řeči kultivovanost a projevil se
její liverpoolský původ. „Pověděla jsem tomu pobudovi, že tu
není zvaný, jenomže se prodral dovnitř. No tohle!“
Kerry se opřela o studenou kamennou zeď a kolem paní
Smytheové se zatím protlačila Leblancova mohutná postava.
Neplýtval časem na zdvořilosti.
„Navzdory vlastnímu úsudku jsem se vydal po stopě mimo
město, která vedla do velkého zpropadeného nikam.“ Zamračil
se na Emily Sloaneovou. „Teď jsem ještě víc přesvědčený, že
mezi vrahem, který uniká spravedlnosti v New Orleans, a tím,
co se stalo tady, musí být spojitost – a společný faktor je Ca-
talfamo. Takže vzhledem k tomu, že místní policie je neschop-
ná pakáž, kdo mi tu chce prozradit oficiální biltmorskou verzi
vraždy na nádraží?“
Kerry upírala oči přímo před sebe na protější stěnu. Cítila
ale, jak se Lilli Barthélemyová po její pravici jakoby v obraně
narovnala a ztuhla.
 Vanderbilt se Leblancovi podíval chladně do očí a pak mu
z Kerryina podnosu podal sklenici portského. „Dohodněme se,
že to je naposledy, co jste mi bez pozvání vtrhl do domu, ano?“
Leblanc zvedl horní ret v počínajícím úšklebku. Potom ale
pohledem přeletěl kuželkárnu, a jako by si najednou vzpomněl
na velikost Biltmoru a vliv jeho majitele, zatvářil se neutrálně.
„Dohodnuto.“
George Vanderbilt mu stručně vylíčil, co se stalo.
Když skončil, přikročil k nim Madison Grant. „Pane Leblan-
cu, s tím Italem s vámi souhlasím.“
„Proboha,“ zamumlal Cabot. „Už je to tu zase.“
Grantova ruka znovu přejela přes čtvercové linie v kap-
se jeho saka. Na čele se mu leskly krůpěje potu, na rozdíl
od ostatních pánů totiž nehrál jen v košili. „Jak jsem pocho-
pil, vytratil se ten člověk z dohledu chvíli předtím, než došlo
k útoku.“
Cabot přešel k pravé dráze. „Pokud to považujete za krité-
rium, potom by měli podezírat i mě.“
Emily Sloaneová si držela kouli u hrudi, ale zůstala stát
mimo dráhu. „Nikdo vás nepodezírá, pane Cabote.“
Cabotův pohled se přesunul ke Kerry, která vykročila dolít
Vanderbiltovi portské.
Grant poslal kouli po pravé dráze – jeho hod byl tak špatně
mířený, že Moncrief musel uskočit, aby mu koule nepodtrhla
nohy. „Předpokládám,“ otočil se k ostatním, „že všichni vidíme,
co mají skuteční podezřelí společného, ano?“
Hřmot koulí a kuželek utichl. Dokonce i Moncrief se přestal
hýbat.
„Tak já to tedy řeknu,“ pokračoval Grant, „když to neudělá
nikdo jiný.“
Emily Sloaneová zabubnovala podpatky na dřevěnou pod-
lahu. „Přece s tím nebudete zase začínat.“
„Buďme upřímní, všichni víme o sklonech některých ras ke
kriminalitě.“
 Vanderbilt sáhl po dalším portském, ale jen s ním zakroužil
ve sklenici. „Opravdu to všichni víme?“
„Shodují se na tom naše přední univerzity, nejlepší mozky
zabývající se eugenikou. A Amerika je v současnosti v čele snah
o rozvoj nadřazených genetických kmenů.“
Cabot zvedl kouli a Kerry na okamžik napadlo, že ji po Gran-
tovi mrští. Místo toho mu ji jen vrazil do ruky. „Přiznám se, že
musím opravit své předchozí hodnocení vaší osoby. Nejste jen
směšný, namyšlený a hloupý. Jste nebezpečně hloupý.“
Leblanc udělal několik kroků vpřed. „Podívejte, mám tady
případ, který musím vyřešit.“
Grant si vzal kouli, jako by neslyšel. „Nedovolíme, aby nábo-
ženství nebo falešný sentiment zastínily naše poznatky o raso-
vém a společenském pokroku.“
„Jako například péče o hladové, vyděděnce, cizince?“ pronesl
Cabot kousavě.
Grant svěsil ramena. Kerry napadlo, že se pod tím jeho hlad-
kým povrchem skrývá křehkost. Že je jako horský jíl, který by
v sobě bez vypalovací pece udržel jen stíny. „Rád vás odkáži
na naše kolegy v Německu, kteří nám v naší průlomové práci
pomáhají.“
„Upřímně,“ vložil se do toho Leblanc, „mě nic z toho ani za
mák nezajímá. Potřebuju tu chytit vraha.“
Grant se napřímil a znovu pohladil hranaté linie čehosi
v kapse kabátu.
„Pořád přemýšlím…“ Kerry svá vlastní slova uslyšela dříve,
než si uvědomila, že je vyslovila.
Všichni k ní obrátili oči, jako by začala mluvit jedna z kuželek.
„Pokud chce slečna MacGregorová něco říct…“ podpořil ji
Cabot.
„Ale jistě,“ odfrkl si Leblanc. „Proč mým časem neplýtvat
ještě víc? Klidně tu zatracenou služku nechte žvanit.“
Vanderbilt se ale otočil ke Kerry. „Pokračujte, pokud k tomu
máte co dodat…“
 Kerry narovnala ramena. „O nové vědě snímání otisků prstů
toho vím poměrně málo. Nicméně…“ Jejich nevěřícné zamrká-
ní – jak absurdní, že by služka mohla zmínit něco, co zřejmě
patřilo k jejím vědeckým znalostem – ji zarazilo jen na krátký
okamžik. „V jedné hodině na Barnardu jsme se letmo dotkli
toho, jak se z otisků stane významný nástroj pro policii. Je
škoda, že věda není dál, protože fylaktéria, černé krabičky po-
užívané k modlitbám, které se našly na místě činu, by mohly
poskytnout nějaké vodítko.“
Leblanc se zamračil. „Hm. A co jako s tím?“
Vanderbilt promluvil vlídněji. „Ovšem vzhledem k tomu,
že ty krabičky patřily samotné oběti, si nejsem jistý, zda by to
pomohlo.“
John Cabot naklonil hlavu na stranu. „Řekl bych, že má na
mysli něco víc.“
Kerry střelila pohledem po Grantovi, jehož ruka se znovu
dotkla hranatých výčnělků v kapse. Byl to pouhý odhad zalo-
žený jen na čtvercových obrysech, po nichž tak často přejížděl
prsty, a na jeho jedovatých poznámkách o novinářově židov-
ském původu – možná to ale za to riziko stálo.
Oslovila Vanderbilta. „Máte pravdu, že otisky pana Ber­ko­
wi­tze by tam samozřejmě byly. Stejně tak by tam ovšem byly
otisky osoby, která ty předměty odnesla z místa činu. Nemusely
by nutně ukazovat na vraha, ale vyvstává tu zajímavá otázka:
Proč by někdo bral předměty související s náboženstvím a pů-
vodem oběti?“
V nebezpečném tichu – jen se vznítit, napadlo Kerry – se
nikdo z hostů na nikoho nepodíval.
Pohled teď upírala na Madisona Granta, i když dál mluvila
k Vanderbiltovi. „Vzhledem k tomu, že byl jeden z vašich hostů
dost bystrý na to, aby fylaktéria dnes večer přinesl, by na to
možná mohl odpovědět sám.“
Všichni se jako jeden muž podívali na Granta. Ten stál jako
přimražený, s bowlingovou koulí připravenou k hodu. Z obličeje
mu rychle mizela barva a vypadal, že si snad kouli upustí na
nohy.
Pomalu ji spustil dolů. Kerry v jiskřičkách jeho přimhouře-
ných očí viděla, jak mu mozek pracuje na plné obrátky. Celá
skupina zírala na jeho levou kapsu.
Na tváři se mu objevil bezstarostný úsměv. „Podle všeho
máme přímo tady, v biltmorské kuchyni, potenciální posilu
Pinkertonů, Leblancu. Má naprostou pravdu, že jsem právě tyto
předměty dnes večer přinesl, abych je ukázal Vanderbiltovi.
Ačkoliv jsem úplně zapomněl, že je mám s sebou – až do této
chvíle.“ Otočil se ke Kerry a jeho oslnivý úsměv ostře kontras-
toval s pohledem, jímž ji probodával. „Dovolte mi, abych vám
za to připomenutí poděkoval.“
Z kapsy vytáhl dvě krabičky.
Prasklé, všimla si Kerry. Jako by na ně někdo vzal klacek.
Jako by Grantovi dělalo potěšení je rozbít.
Stejně jako když někdo vzal železničního psa a rozbil jím
reportérovi hlavu.
Grant je předal Vanderbiltovi a ten je otočil v rukou. „Dobrý
Bože, Grante. Jako kdybyste je rozbil schválně.“
Leblanc si pomocí loktů prorazil cestu. „Vypadají pěkně dobi-
tě. Tady služka má vážně pravdu: v některých částech světa, třeba
v Argentině, už díky otiskům prstů vyřešili zločin. Jestli se jim tu
metodu podaří vylepšit, změní to celý obor. Například přiřadíte
otisky k těm z železničního psa – a presto, vražda je vyřešená.“
„Zajímavé,“ poznamenal Madison Grant, „že si to italské
slovo presto spojujete s vraždou. Velice příhodné.“
Leblanc se k němu otočil. „Přesně tak. I když musím říct, že
je zatraceně divné, že tyhle věci máte. Už vám někdo řekl, že si
z místa činu nemůžete brát suvenýry?“
John Cabot vyslal ke Kerry pátravý pohled – jako by se snažil
uhodnout, jak to věděla. Leblanc se teď obrátil k němu.
„A vy, pane Johne Quincy Cabote. Trochu jsem si vás prověřil.
Vy a ten Berkowitz jste ve stejnou dobu studovali na Harvardu.“
 Kuželkárna znovu ztichla.
„Ano,“ přiznal Cabot tiše.
„A stejně jste se neozval,“ pokračoval Leblanc, „když se
ten idiotský místní šerif ptal, jestli mrtvého někdo nezná
nebo nemá jakékoliv informace.“ Vyfoukl vzduch z úst. „Tady
ta věc na nádraží sice není můj případ, ale i tak vám můžu
říct, že je kolem něj spousta lží. Spousta lidí, kteří neřekli,
co vědí.“
Kerry sledovala, jak Johnu Cabotovi znovu ztvrdly oči a od-
vrátil pohled.
Grant nenuceně zvedl kouli. „Je směšné si myslet, že by to
mohl být Cabot. Ať už byl ovšem vrahem kdokoliv, rozhodně
musel mít atletickou postavu, aby se mohl rozmáchnout něčím
takovým, jako je ten železniční pes.“
Leblanc si strčil obě ruce do kapes kabátu, pohledem pře-
jížděl po místnosti a zastavoval se na každém z hostů. „S de-
tektivní prací se to má tak…“ Ostatní stáli nehybně. „Člověk
si myslí, že to nikam nevede, a pak… presto.“ Zadíval se na
Granta. „Najednou něco zapadne na svoje místo.“
Grant jako by se schoulil do sebe, oči přimhouřené. Jako
chřestýš těsně předtím, než zaútočí, pomyslela si Kerry.
Leblanc hosty znovu přelétl pohledem.
Kerry zaznamenala, že přeskočil Lilli Barthélemyovou, kte-
rá se tvářila povýšeně a odměřeně.
Pak zvedla bradu. „To zatím stačí, Leblancu.“ Řekla to chlad-
ně – ale také jako by k tomu muži měla nějaký vztah nebo nad
ním měla moc.
Zhluboka se nadechla, snad aby se uklidnila, a letmo se po-
dívala na Vanderbilta. Jako by si právě uvědomila, že nechala
své podráždění z Leblanca převážit nad obezřetností, díky níž
tento vztah nepřiznala dříve.
George Vanderbilt se skutečně otočil a tázavě se na ni po-
díval. Nic ale neřekl.
 Leblanc si rukou přejel po černém trojúhelníku vousů a ote-
vřel ústa, jako by chtěl promluvit. Pak je zase zavřel, otočil se
na podpatku a odkráčel.
 ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

„Lils?“ zeptala se zmateně Emily. „Přece toho pana Leblanca

neznáš, ne?“
Lilli na sobě cítila jejich oči jako závaží. Odhalila toho až
příliš.
„Omluvte mě,“ odpověděla, „myslím, že mě trochu bolí hlava.“

Předpokládali, že odešla do svého pokoje Chippendale, v němž

visely dva obrazy od Renoira. Ráno se nad nimi rozplývala před
Georgem, i když ve skutečnosti viděla jen nudnou dívku s po-
merančem.
Jako mořský tvor přitahovaný k vodě se vkradla do klenuté
místnosti s bazénem na konci chodby a při svlékání si roztrhla
hedvábné punčochy. Vyhrnula si sukně a sedla si na okraj ba-
zénu. Bosé prsty jí klouzaly po hladině, která byla, bon Dieu,
teplá. Zvláštně smyslná.
Připomněla jí toho Itala. Sílu jeho paží, když z postrojov-
ny vynášel sedla. To, jak v její přítomnosti horečně zaměstná-
val ruce – kartáčoval, mazal, napínal a zapínal, často opako-
val úkon, který právě udělal. To doutnání a oheň v jeho očích,
když se na ni podíval. Když se k ní přiblížil s pažemi napjatými
podél těla.
Propnula ve vodě chodidla.
Pozoruhodné, jak Biltmore dokáže vyhovět každému rozma-
ru a potřebě svých hostů. Kromě klidu v duši.
 Povzdechla si. Pokud s takto vyhrnutou sukní a holými lýtky
vypadá skandálně… tak ať. Lýtka má hezká. Ještě kdyby tak
mohla přeříznout šňůry korzetu, to by byl pokrok.
Po té chvilce o samotě cítila, jak se jí uvolňuje páteř. Pak se
z druhé strany chodby na opačném konci bazénu ozvaly zvuky
odrážející se od kamenných zdí. Z tělocvičny.
Lilli se zvedla, přeběhla ke dveřím a nahlédla dovnitř: lano
na šplh, bradla, činky úhledně seřazené na jedné stěně. Směli
ji ale využívat jen mužští hosté.
Madison Grant se otočil. Neviděl ji. Na sobě měl nátělník,
ruce měl ústřicově bílé a měkké a břicho vypouklé jako naky-
nutou koblihu. Zvedl z podlahy tyč se zátěžovými kotouči.
„Jednoduchá fyzika,“ mumlal si pro sebe, zatímco se ji ze
všech sil snažil zvednout nad hlavu. „Spíš úhly než pouhá síla
svalů.“
Vtom se kolem širokého vchodu do tělocvičny prohnala ta
služebná. „Á, Kerry!“ zavolal Grant.
Kerry vklouzla do místnosti s bazénem a opřela se zády o zeď.
Obě ženy se dlouhou chvíli beze slov pozorovaly. Lilli si ji
zkoumavě prohlížela: zrzavé vlasy stažené pod čepcem, nezbed-
né pramínky kroutící se kolem obličeje. Tváře spálené od slunce,
dokonce i teď v zimě. Drsné ruce s popraskanou, téměř krváce-
jící kůží na kloubech, jak v jedné dlani svírala láhev portského
a v druhé sklenici.
Služebná k Lilli beze slova přistoupila, naplnila sklenici a po-
dala jí ji.
„Jak příhodné, že jste se tu objevila, abyste mi doplnila skle-
nici.“ Dál se navzájem pozorovaly. „Způsobila jste pěkný roz-
ruch, víte to? Čeleď účastnící se rozhovoru. To je tady v Appa-
lačích běžné?“
Dívka si zachovala klidný výraz. Nebála se, to jí Lilli musela
nechat.
Lilli se k ní naklonila blíž. „Abych pravdu řekla, líbilo se mi,
když jsem Granta viděla přistiženého při činu.“
 „Kerry!“ Grantův hlas se odrážel od kamenných zdí tělo-
cvičny.
Lilli naklonila hlavu na stranu, jako by brala na vědomí
Kerryin výraz v očích. Postavila se ke dveřím bazénu a přes
chodbu zavolala do tělocvičny: „Copak, pane Grante, hledal
jste někoho?“
„Ach.“ Grant došel ke dveřím bazénu a zmateně se zastavil.
„Slečno Barthélemyová. Jaké překvapení.“
„To se vsadím.“
Přelétl očima od Lilli ke služce, kterou teď zahlédl opřenou
o zeď.
Obličej služebné nabral sytě růžovou barvu, která jí kon-
trastovala s vlasy. Její oči však byly pozoruhodné. Vzdorovité.
Možná ji Lilli předtím podcenila.
„Takže, pane Grante.“ Lilli povytáhla jedno obočí. Právě to
zdvižené obočí dokázalo muže mnohem mocnější, než byl tento
ubohý newyorský advokát, postavit zpátky do latě.
Pocházela z New Orleans a byla Francouzka. Dva velice dob-
ré důvody pro to, nenechat se vystrašit mužem, který v rekreač­
ním sídle svého přítele koketuje s krásnou služebnou. Přesto
nebyla zvyklá to vidět na vlastní oči. Možná proto, že muži na
její oběžné dráze obvykle obíhali kolem ní.
Grant jí věnoval úsměv, z něhož zářila uhlazenost a vyrovna-
nost – a také peníze. „Slečno Barthélemyová, musím vám říci,
jak osvěžující je v éře vycházkových sukní a cyklistických oděvů
připomínajících mužské oblečení vidět dámu tak elegantně
oblečenou nejen k večeři, ale dokonce i na kuželky.“
Přestože jeho hru prohlédla, reflexivně si uhladila sukni. Na
snídani si vzala šaty z vrstvené krajky navržené tak, aby se za
nimi muži otáčeli, i když se skromným výstřihem. Oproti tomu
její současná róba skromný výstřih rozhodně neměla. Z času
stráveného s Georgem Vanderbiltem hodlala vytěžit co nejvíc.
„Náš hostitel je komplikovanější muž než většina ostatních,
není-liž pravda?“ dodal Grant.
 Lilli místo odpovědi zvedla druhé obočí.
„Bude vyžadovat choť, která si bude raději číst u krbu v od-
lehlém koutě Blue Ridge než do svítání tančit valčík. Nemyslíte?“
Služebná tiše vykročila ke dveřím. Grantova ruka však vy-
střelila k jejímu rameni.
„Monsieur,“ řekla Lilli, „člověk vždycky nemůže mít všech-
no, co chce.“
Grant si urovnal jednu klopu a odkašlal si. Pak vytáhl z kapsy
saka telegram a podal ho služebné. „Doručil ho ten člověk Ling.
Přiznám se ovšem, že jsem na něj až do této chvíle nepomyslel.“
Služebná zvedla hlavu. „Stejně jako na ta fylaktéria?“
Lilli se rozesmála.
Služebná od něj telegram převzala. Vypadalo to, že ji pře-
mohla zvědavost – nebo podle jejího výrazu spíš hrůza. Ote-
vřela ho.
Lilli jí jakoby nic nakoukla přes rameno a zprávu si přečetla.

CHTEJI VASE STIPENDIUM PRIDELIT JINE ZAJEMKYNI.

MUZETE RADU UJISTIT O SVEM NAVRATU DO NY?

Zmačkala telegram v pěsti a s láhví portského stále v druhé

ruce utekla chodbou pryč.
Madison Grant ji sledoval pohledem.
Lilli počkala, dokud se neotočil. „Jedna taková malá vzpo-
mínka z dětství, pane Grante. Jako dítě jsem jednou stála na
mole v otcově přístavišti v New Orleans a pozorovala žraloka,
jak krouží kolem zraněné ryby, kterou právě hodili zpátky do
moře. Vzpomínám si, že jsem z toho mola chtěla skočit a tu
ubohou rybku zachránit, i když byla maličká.“
Několik okamžiků ani jeden z nich nepromluvil a nepo-
hnul se.
„Je zajímavé,“ poznamenal nakonec Grant, „že policie do-
sud nepojala podezření ohledně vašeho spojení s Aaronem
Berkowitzem.“
 Lillin tep se proměnil ve slaboučké pulsování.
Grant to věděl. Viděla mu v očích výzvu. Triumf. Nemohla
dýchat.
„Netuším, co tím myslíte, pane Grante.“
„Skutečně, slečno Barthélemyová? Protože jeden můj
newyorský přítel, který pracuje jako právník pro Timesy, mi
odpověděl na dopis. Napsal mi, že noviny vyslaly reportéry do
New Orleans i Ashevillu, aby vyzpovídali jistého louisianského
obchodníka, o němž mají nové a velice zajímavé informace.
Jestliže to vím já, předpokládám, že teď už to bude vědět i ně-
kdo od policie. Nemyslíte?“
 ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

Lilli sledovala, jak se Emily na Johna Cabota usmívá zpod řas,

které jí v tento mlhavý zimní den zdobily půvabné kousíčky
ledu. Pod kopyty jejich koní křupalo medově hnědé listí bilt-
morské obory.
Cabotův profil, když se od nebohé Emily odvrátil, byl však
ještě méně vřelý než obličeje mužů ve vlysech nad krby v ho-
dovní síni. Lilli pobídla koně blíž.
„Hlavu vzhůru, chérie. Uznávám, že má hezkou tvář, ovšem
bez patřičného příjmu, který by se k ní pojil.“
Emily si povzdechla. „Kéž bych se tak dokázala přimět ke
koketování s vhodným příjmem pojícím se k pudinkovému
obličeji. Ale co.“ Pohladila svého valacha. „Alespoň mi dnes
podkoní dali tady toho drahouška.“
Lilli se ušklíbla. „Ale trochu loudala.“
„Jen pro ty, kteří se loudat neumějí.“
„Ach. C’est vrai. To máš pravdu.“
„Všimla jsem si, že ten zmizelý podkoní“ – stočila pohled
k Lilli – „toho věděl hodně o tvých… konkrétních preferen-
cích.“
Lilli vyčkávala s nečitelným výrazem. Emily nemohla vědět,
kolikrát loni na podzim otálela ve stájích a povídala si s ním.
Ledaže by něco prozradilo služebnictvo.
„Myslím tím, jakého koně pro tebe osedlat.“ Emilyin obličej
však říkal víc.
Lilli uhnula pohledem. „Ano, sedlal pro mě Georgeovy nej-
temperamentnější lovce.“
 „Ano. Musel to z tebe vycítit. Že si libuješ v riziku.“
Lilli se zasmála, ale i jí samotné to znělo falešně. „Buď to,
nebo se mi snažil dopomoci k tomu, abych si zlomila vaz.“
Rukou si zastínila oči před sluncem. „Tak kdepak je ten tvůj
strýc?“
„Lils.“
Lilli se otočila ve svém dámském sedle. Pravé koleno teď
měla zvednuté téměř ke klisninu krku.
„Lils, je dobře, že ten Ital zmizel – myslím kvůli tobě. Ne,
nemusíš odpovídat. Jen mi řekni jedno: Máš o mého strýce
zájem? Upřímně.“
„Ehm…“ Lilli zpomalila a pečlivě volila slova. „Tvůj strýc
George v sobě má něco, co u mužů z naší vrstvy nacházím jen
výjimečně.“
„Ano?“
„Všeobjímající laskavost.“
Emily se rozzářila. „Ano, to je naprostá pravda.“
Druhá pravda byla, že ji to mátlo. A také ji všechna ta las-
kavost trochu nudila. Ta naprostá konzistentnost a předvída-
telnost.
Laskavost je u muže ovšem něco, s čím se člověk jistě na-
učí žít.
„Asi víš, co si lidé povídají, že?“ zeptala se Emily.
Lilli ztuhla. „O… New Orleans?“
„Myslím o tom, že tě George znovu pozval na Biltmore. Spo-
lečenské stránky praskají očekáváním nad chystaným ozná-
mením.“
Lilli sklopila oči. Sladká, věrná Emily, zasloužila si pokor-
nou odpověď. A laskavý, důvěřivý George, ten si zase zasloužil
vděčnost.
Lilli zvedla oči a zvládla se na svou přítelkyni usmát. „Zdá
se, že společenské stránky o mém životě vědí víc než já sama.“
Přiklusal k nim Cabot a seskočil ze sedla.
„Vanderbilt chová opravdu pozoruhodné koně.“
 „To tedy ano.“ Lilli zamžourala k úpatí kopce před nimi.
„Předpokládám, že tam u řeky to jsou lesníci.“
Cabot na ně ukázal bradou. „Černí a bílí pohromadě. Pra-
cují vedle sebe v jedné četě. To se tady dole moc často nevidí.“
„Ani v New Yorku ne,“ podotkla Emily.
Lilli přejel mráz po zádech. Stranou v nejvzdálenějším hlouč­
ku bělochů seděl statný Dearg Tate a zíral na ni. Někde zaslech-
la, že už pro Biltmore nepracuje a že Georgeovi konečně prodal
svou farmu. Přesto byl ale tady na panství.
Grant k nim dovedl svého koně a přejel si rukou po čelisti.
„Vypadá to, že se na vás ten muž dívá, slečno Barthélemyová.
Velice upřeně.“
Vzhledem k tomu, že byla Lilli svědkem Grantova proná-
sledování služebné poblíž tělocvičny, by se ji před ostatními
neodvážil odhalit. Naklonila k němu hlavu. „To je tak těžké
pochopit, že na mě zírá nějaký muž?“
„Ach. Máte samozřejmě naprostou pravdu.“
Zoufale se snažila změnit téma. „Pane Cabote, dnes jste
velice zamlklý. Rozptyluje vás snad vaše zevrubné studium
horalů?“
„Nepochybně,“ odvětil a nevzrušeně se na ni podíval.
„Zvlášť Kerry MacGregorová musí být náročná výzva. Zčásti
kultivovaná dáma, zčásti koželužka a chovatelka vepřů. Zčásti
služka, zčásti horkokrevná divoška.“
Emily zatajila dech. „Ale no tak, Lils.“
„Souhlasím,“ řekl nakonec Cabot. „Je to skutečně mladá
žena mnoha talentů.“
Do kopce k nim cválal George Vanderbilt.
„Možná,“ zašeptala Lilli směrem k Emily, „bych George moh-
la odlákat od skupiny. Jen na chvilku, samozřejmě.“
„A riskovat, že se bude cítit jako štvaná zvěř?“ Emily se za-
tvářila skepticky.
„Skutečným uměním je samozřejmě přesvědčit lišku, že je
ve skutečnosti honicí pes.“
 Lilli pobídla klisnu, dojela George a zastavila u něj. „Jistě
rád uslyšíte, že jsme veškerou vzrušující konverzaci nechali až
na váš příjezd.“
Usmál se těma svýma hodnýma, přátelskýma hnědýma oči-
ma. Vlastně byly velice podobné očím jeho bernardýna.
„Odpusťte mi, že jsem přijel se zpožděním. Měl jsem nějaké
povinnosti ve stájích. Máme nedostatek personálu.“
Neměla v úmyslu na to téma zavádět řeč, na druhou stranu
ale nečekala, že se o stájích zmíní. A tak to z ní zkrátka vypadlo:
„Říkala jsem si, kam se poděl ten váš podkoní, ten Ital.“
„Jistě… Bergamini.“
Lilli zaslechla jeho zaváhání. Jako by s jistotou věděl, že se
tak nejmenuje.
Salvatore, vybavila si jeho jméno, které jí svěřil. Svěřil se jí
a v další chvíli se na ni podíval – jen na okamžik, ale přesto to
viděla –, jako by přemýšlel, jestli jí může plně důvěřovat. Tehdy,
když s ním byla naposledy sama a cítila jeho drsnou tvář na své,
zatímco šeptala jeho jméno. Cítila jeho ruku na zádech. Tehdy
to bylo poprvé, co v rukou neměl sedlo nebo balík slámy. I to
byly jen okamžiky.
George svraštil obočí a obličej mu zahalilo znepokojení.
„Je přirozené, že o něj máte strach, když oba pocházíte z New
Orleans.“ Viděla na něm, že z velké části věří, že je to pravda
a její pohnutky jsou čisté jako sníh, který to ráno pokryl louky.
Že i kdyby snad zachytil nějaký pohled mezi ní a Salem, dávno
sám sebe přesvědčil, že si to jen namlouvá. Z velké části.
„Ano, mám. My z New Orleans jsme loajální.“ Levou nohou
otočila klisnu tak, aby jí George už neviděl do tváře. Zašla pří-
liš daleko, byl čas změnit směr. „Zajímalo by mě, který z těch
našich dvou lovců je rychlejší.“
„No…“ začal.
„A říkám si, jak bychom to mohli dokázat.“ Ohlédla se
a usmála se na něj, přenesla váhu dopředu a pravou nohou
sevřela hrušku sedla. Vyrazila vpřed.
 Ohlédla se a viděla, jak George na svém koni nejistě pře-
chází v půlkruhu. Při dalším ohlédnutí ho už pobídl k plné
rychlosti a hnal se za ní. Lilli se sklonila a nasměrovala klisně
hlavu k dřevěnému hrazení, o němž doufala – ale nebyla si tím
úplně jistá –, že ho oba přeskočí.
Teď to byl George Vanderbilt, kdo pronásledoval ji. A to
doslova.
Puls se jí zpomalil, když se přiblížila k hrazení, jehož příč-
ná prkna připomínala velké dřevěné stehy přes pole. Cítila,
jak klisna zvedá tělo, jak soustřeďuje sílu do zadních nohou
a vyráží nahoru. A ještě výš. Ten okamžik, kdy už nebyly při-
poutány k zemi. Už nepodléhaly jejím zákonům a omeze-
ním.
Ten okamžik, kdy se teprve uvidí, jak přistanou.
Kdyby byl John Cabot se svým Kodakem připraven tento
okamžik vyfotografovat, byl by to dokonalý obraz jejího života
právě teď. Bezvadně oblečená, s promyšlenou strategií. Půvab-
ně plachtící vzduchem.
A možná těsně před přistáním na hromádce trosek, podle
toho, jaká tajemství vyplují na povrch.
Když její tělo vstřebalo otřes z předních nohou klisny, které
se znovu dotkly země, ještě jednou se ohlédla – a uviděla, že
se George Vanderbilt žene těsně za ní.
Zvláštní však bylo, že to nebyla jeho laskavá tvář, kterou při
jízdě viděla. Ne, byla to tvář toho Itala. Myšlenky jí s každým
klisniným tempem vířily v bouři vlastních zájmů a soucitu.
A, Bůh jí odpusť, touhy.

Lilli si dávala pozor na sukně, vyhýbala se syčícím hrncům

a hromádkám pečiva v kuchyni a kráčela lehce a bezstarostně.
Ale ne bez autority. „Dobrý den, paní Smytheová.“
„Ach, slečna Barthélemyová!“
 Hlas hospodyně prozrazoval to, co Lilli dobře věděla: tady
dole nemá co dělat. Není paní Biltmoru – zatím.
I tak ale hospodyně Georgeovu návštěvu nemohla vykázat.
Zvlášť když služebnictvo nejspíš vědělo lépe než kdokoliv jiný,
že je jejich zaměstnavatel dědičkou z New Orleans pravděpo-
dobně poblázněný.
Dědičkou. Znělo to mnohem lépe než to, co se tady dole
také možná šeptalo. Například o tom, jak ji několikrát viděli
ve stájích dlouze a živě hovořit s tím Italem.
Nebo o tom, jak se ke služebnictvu možná doneslo, že má
za sebou v New Orleans nějakou krvavou minulost.
Nebo si možná šeptali o tom, že má něco společného s úmr-
tím na nádraží.
Lilli se otřásla. Začínala být podezíravá a bázlivá, což se jí
vůbec nepodobalo.
„Jenom jsem se sem zaskočila podívat, jestli tu nenajdu tu
služebnou… jak se jmenuje? Kerry, myslím.“
Paní Smytheová naklonila hlavu. „Je hned vedle, drhne pán-
ve, ta naše Kerry. Nerada bych ale viděla, jak si tady dole zničíte
to krásné hedvábí.“
Z cukrářské kuchyně zaburácely hlasy, mužský se silným
francouzským přízvukem a ženský mluvící místním horalským
nářečím. „Zut! Říkám vám to jednou, říkám vám to tisíckrát,
pusinky se musí šlehat do tuha, až stojí jako věž!“
„Neměla jsem s vašima pusinkama žádnej problém, dokaď
jsem nezmerčila, jak se sesunuly a převalily na záda jako vačice,
co se schovává před lovcema!“
Paní Smytheová se zatvářila provinile. „Prosím o odpuštění
za náš kuchyňský personál. Máme tu pár neshod, které ještě
musíme urovnat.“
„Jistě.“ Lilli to využila jako příležitost protáhnout se kolem
hospodyně. „Ani ve snu by mě nenapadlo zmiňovat se o nepo-
kojích tady dole panu Vanderbiltovi. Zvlášť když máte zbytek
domu tak krásně pod kontrolou, paní Smytheová.“
 Uklidněná paní Smytheová Lilli k její úlevě nenásledovala
do vedlejší místnosti, ale stáhla se do cukrářské kuchyně, kde
se ty dva hlasy hašteřily čím dál vášnivěji.
Služebná Kerry se u dřezu narovnala. Zrzavé vlasy se jí na
spáncích kroutily jako vývrtky. Podle její ztuhlé čelisti Lilli po-
znala, že už tuší, co ji sem přivedlo – její diamanty se tu v mlze
z vroucí vody a páry nepochybně nepatřičně blyštěly.
„Ten Ital.“ Lilli to vyhrkla dříve, než si stačila uspořádat slova
jako karty ve whistu. Litovala své ukvapenosti, ale už se sta-
lo. „Pan Bergamini a jeho bratr. Zajímá mě, jestli jsou v bez-
pečí.“
Služebná se otočila od umyvadla a otřela si ty své rozpras-
kané ruce o sukni. Zdálo se, že studuje Lillinu tvář. Vyčkávala.
Lilli sebou při pomyšlení, co by její tvář mohla prozradit,
nepatrně trhla. Mohla by být před služebnou zranitelná. Tedy
ještě víc, než už byla, protože tady ta Kerry MacGregorová u ní
viděla a rozpoznala Tateův rukopis.
Navzdory svému vždy vznešenému postoji a varovně zved-
nutému obočí Lilli tušila, že služebná vidí, jak je nervózní.
Kerry pomalu zamrkala, jako by se rozhodla neříkat nahlas,
co si myslí.
Lilli se setkala s jejím pohledem. Ta vědoucnost v něm.
Všechny ty věci, které služebná možná tušila.
Lillino zasmání zaznělo o okamžik později a o oktávu nuce-
něji, než mělo. „Je samozřejmě směšné, že se tím vůbec zabý-
vám. Jen jsem si dělala starosti, když tak náhle zmizeli.“
Ticho. Lilli byla pod služčiným zkoumavým pohledem čím
dál nervóznější.
Pak Kerry konečně promluvila: „Prozatím jsou v bezpečí.
Jak dlouho to tak zůstane, to říct nedokážu.“
Lilli se chtěla zeptat na víc. Mohla by tím ovšem odkrýt další
karty.
Z cukrářské kuchyně, kde se dva hlasy hádaly nad pusinka-
mi, se ozvalo zavřeštění.
 „Nikdy by toho nebyl schopnej!“ křičela horalka. „Nevěřím,
že to byl von, prostě ne! A ten jeho chudák malej bratr, co se
s ním…“
Na dlaždicích zaduněly kroky.
Lilli i služebná se otočily, když do místnosti vpadla starší
zrzavá žena, kuchařka s obličejem hlemýždí barvy, naprosto
Lilli ignorovala a promluvila ke služebné. „Kerry, musíš zjis-
tit, esi je to pravda. Seshora zrovna přikvačil Moncrief, že prej
ten hroznej chlap, co má voči jak krvelačnej vohař, ten s tim
podbradkem…“
Služebná vytřeštila oči. „Leblanc?“
„Zas se vrátil, řikal Moncrief. Ne do baráku. Je někde na
panství.“
 ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

Kerry ten večer prožila jako v mlze. Večeře na Biltmoru ubíhala,

jako by se čas téměř zastavil. Když v jídelně pro služebnictvo
procházela kolem hodin, překvapilo ji, že se jejich kyvadlo hou-
pe – jako by si z ní někdo tropil žerty. Čas pořád běžel.
Zrovna dnes večer, kdy v gobelínové galerii znělo cello a cin-
kalo stříbrné nádobí, si dovolila pomyslet, že se život na Bilt-
moru téměř ustálil. Pořád jí byl cizí, příliš uzavřený v mramoru
a skle, ale měl svůj vlastní rytmus – šustění hedvábí, cinkot
křišťálu, pobíhání služebných v zadních chodbách.
„No nazdar!“ zděsila se paní Smytheová, když Kerry znovu
narazila do zdi. „Neříkejte mi, že zrovna vy jste opilá.“
„Nejsem opilá,“ ujistila ji Kerry. „Jenom nešikovná.“ Nedo-
kázala jí říct pravdu: že je myšlenkami u Italů v mlékárenské
stodole a u toho, že je ani nemůže varovat, aby ji tam Leblanc,
který všechny bedlivě pozoroval, náhodou nesledoval.
Hned po koňaku a kávě vyklouzla z porte cochere, aby se
nadechla nočního vzduchu plného vůně tajícího sněhu a roz-
mrzající země.
Stejně jako všechny ostatní na panství – všechny ostatní
tady v horách – ji od podzimu pronásledovaly otázky, čímu
smíchu může věřit a čí úsměv je jen zástěrka, kdo je chřestýš
ve staré kůži.
Možná byl Leblancův příchod na panství jen fáma.
Možná se stejně jako Pellegrini, kterého konečně celého
připevnili na strop knihovny, vymanili z temnoty a směřovali
ke světlu a k pravdě o tom, co se loni na podzim stalo.
 Cítila to dnes ráno, ten jasnější tón: smích mužů na jednom
konci haly, praskání polen v krbu, tiché bublání hlasů, jako když
potok zurčí přes kameny.
Cítila to i předtím na schodišti, tu jasnější náladu: ženské
podpatky vyťukávaly čas na schodech a kámen konzolového
schodiště jako by se vznášel přes čtyři patra.
„Kerry,“ zašeptal John Cabot, když šla kolem, „musíme si
promluvit. Je to… naléhavé.“
Podle jeho hlasu, napjatého jako struna ústního luku, to
bylo skutečně naléhavé.
Zastavila se, jen lehounce k němu natočila hlavu a nepatrně
přikývla. Dost na to, aby si toho všiml.
Dost na to, aby si toho možná všimli i ostatní. Byl to risk,
kterého by mohla litovat.
Předtím kolem ní prošla Lilli Barthélemyová a pozorně ji
sledovala.
Kerry zvedla bradu a setkala se s jejím pohledem.
Teď byla ale sama, i když jen na těch pár ukradených oka-
mžiků, a mohla se připravit na to, co John Cabot považoval za
tak urgentní. Jen ona a její hory. Země voněla rozvíjejícími se
listy pérovníků, krvavěnkou a nejrůznějšími mechy.
Na přední promenádě se jako jemné hedvábí usadila mlha,
stoupala po hlavní věži domu a zachytávala se na menších vě-
žičkách. Svět se třpytil v elektrickém světle z oken Biltmoru.
Její pozornost se stočila k tmavému obrysu altánu na kopci
zvedajícím se na opačném konci za trávníkem. Opravdu to bylo
jen pár měsíců, kdy stála na jeho okraji, v den podobný tomu-
to – mlžný, s vlnící se modří hor všude kolem?
Jen pár měsíců a celý život.
Zevnitř se ozvaly tóny smyčcového kvarteta, které tento tý-
den přijelo z New Yorku. Cello vedlo kvartet v dalším pomalém,
krouživém valčíku.
Vysoká brána za ní se najednou otevřela. Zvuky kroků na
kameni: ostré a hlasité, protože byl vysoký a klapání podpatků
jeho bot nezměkčila léta pohybu po mokré zemi jako to její. Za
každým krokem následovala pauza, jako by se ptal na svolení
připojit se k ní.
Otočila se a setkala se s Cabotovým pohledem.
Počkal dost dlouho na to, aby ostatním nebylo hned jasné,
co zamýšlí, než za ní vyšel ven.
I tak se ovšem najdou tací, kteří to uhodnou.
Udělal ještě jeden krok.
Zkřížila ruce na hrudi o něco pevněji. „Potřebuju vědět,
komu můžu věřit.“
„To my všichni.“ Mluvil tiše, přes smyčcový kvartet a hlasitý
sbor skokanů, kteří se zabydleli v zahradních tůních, ho bylo
sotva slyšet.
„Skokani se probouzejí ze zimního spánku,“ řekla mu. „A ně-
kdy, když je v hájích a na kopcích ještě sníh, takhle volají.“
„Volají… co?“
Neodpověděla. Určitě i v Bostonu na sebe tvorové volali tak
zoufale jen z jediného důvodu.
„Kerry, mám nějaké novinky.“ Došel na místo, odkud jí viděl
do tváře. „A než vám je řeknu, potřebuji, abyste něco věděla.“
Natáhl ruku, jako by se chtěl dotknout linie její čelisti, ale ovládl
se. „Jsem na vaší straně.“
V jeho hlase slyšela věrnost, tichou, ale pevnou.
Nemohla se mu však podívat do očí – zatím. Nerozuměl by
zmatku, jaký v ní vyvolávají.
Na vaší straně.
Žila teď ve dvou světech a připadala si jako hadrová panen-
ka, kterou vyrobila pro Tully, ta, která zůstala ležet u krbu. Ot-
covi dva ohaři – včetně Merkucia, který zemřel už před lety – ji
objevili ve stejnou chvíli a každý vzal do zubů jednu látkovou
ruku. Přesně to se z ní v těchto dnech stalo, panenka s trhají-
cími se švy.
Na mé straně? A jaká strana to má být? chtělo se jí zeptat.
Místo toho nechala ruce zkřížené, ale zvedla obličej.
 Všude kolem ní byly hory a život chystající se znovu propuk-
nout ve vlhké, závratné zeleni. A pak tu byl on: součást toho
tepání a hučení a všeho toho nového. Součást otázek. Součást
škubání, při kterém se trhají švy.
„Kerry, potřebuji také, abyste věděla…“ Vypadalo to, že na
ni čeká.
Otočila se.
„Znal jsem Aarona Berkowitze. Ještě před tím dnem na sta-
nici.“
„Ano,“ řekla. Dodávat, že jim to tenkrát viděla na obličeji,
by teď ničemu nepomohlo. „Tehdy jste ale nic neřekl.“ A mě to
donutilo přemýšlet, jestli se vám dá věřit.
„Říkejte tomu třeba zbabělost. Říkejte tomu, že jsem se
styděl za minulost. Obojí by bylo fér.“ Nadechl se. „Když jsme
studovali na Harvardu, shodovaly se naše zájmy nejen v oblasti
klasiků a politického dění, ale i…“
„Byli jste zamilovaní do stejné ženy,“ dokončila za něj za-
střeným hlasem.
„Věřím, že on zamilovaný byl. Do jedné dívky ze staré rodiny
na Brattle Street v Cambridgi. Z mé strany ovšem o nic tak vzne-
šeného nešlo.“ Počkal, dokud k němu Kerry znovu nezvedla oči.
„Říkal jsem vám, že jsem byl v těch měsících po smrti mé rodiny
nezodpovědný a rozzlobený. Usiloval jsem o ni, o tu ženu, kte-
rou miloval, snad jen proto, že se mi líbil ten pocit moci, to, že
její pozornost dokážu přitáhnout k sobě. Ve skutečnosti jsem
o ni vlastně neměl zájem. Což bylo…“
„Kruté.“
„Ano, k ní i k němu. Myslím, že jsem byl v té době otupělý.
Rozbíjel jsem věci, jen abych zjistil, jestli jsem schopný něco
cítit. Cokoliv. Té mladé dámě jsem nejspíš nezpůsobil trvalou
újmu. Poté co jsem ji přestal navštěvovat, se vzpamatovala
a vzala si jiného našeho spolužáka. Zničil jsem však Berko­wi­
tzovu důvěru v ni i ve mě – ať už před sebou měli jakoukoliv
budoucnost.“
 Povzdechl si. „Měl jsem to policii přiznat hned, jenže jsem se
za celou tu záležitost a za to, jak jsem se v ní zachoval, styděl.
A pak, když jsem s tím tak dlouho otálel, jsem se bál, že bych
mohl působit…“
„Nedůvěryhodně. Ano, to jste působil.“
„Tehdy jsem si myslel, že na tom jednom opomenutí příliš
nezáleží. Ale teď… mám namířeno do vězení. Upozornit na další
podezřelé, které policie přehlédla, včetně sebe.“
Kerry v hlavě dunělo kuňkání skokanů. Představila si ty dva
bratry schoulené pod senem. Otočila se směrem k mlékárně,
jako by viděla za samotný Biltmore i za ty hektary obory, past­
vin a lesů.
„Kerry, mám ještě jednu naléhavou věc, kterou vám musím
říct. Leblanc zřejmě dostal tip, kde se Bergaminiovi ukrývají.“
Otočila se zpátky k němu. „Ne. Jsou…?“
„Našli je, Kerry. Byli zatčeni.“
 ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

Sal chytil mříže cely a jednou rukou objal bratrova třesoucí se

ramena. Nico se k němu přitiskl, jako by síla, kterou v bratrovi
cítil, dokázala proniknout skrz vlhkou kůži a promáčené ob-
lečení. Sal sáhl po tenké přikrývce na posteli a pevně ji kolem
Nica omotal.
„Musíme tě udržet v teple.“
V chladném tichu betonu rezonovala matčina slova: Zapří-
sahám tě, synku, chraň našeho malého Nica.
„Snažím se,“ pronesl Sal do ticha. „Nepřestanu se snažit.“
Leblanc dorazil k mlékárenské stodole v prudkém dešti
a přivedl s sebou Wolfa. Sal skrz škvíry v prknech viděl, jak si
Leblanc vyhrnuje límec černého kabátu.
„Nejlepší bude, když vyjdete ven,“ zavolal na něj Wolfe. „Ne-
můžu říct, že by se mi nějak chtělo ublížit dítěti.“
Leblanc teatrálně namířil revolver nahoru k půdě. „Je to
jenom Talián, nebude ho žádná škoda.“
Neustálé šumění strachu o Nica, který Salovi sídlil v hrudi,
se změnil v burácení.
Teď ve vězení už pár metrů od sebe Sal neviděl Wolfa, ale
mnohem staršího muže. Ocelové oči. Shrbený za mahagono-
vým stolem, který jako by odrážel jeho osobní sílu.

„Jak mám vědět,“ zeptal se ho Maurice Barthélemy toho dne

před čtyřmi lety, „že zrovna vy nejste Hennessyho vrah? Jak
mám vědět, že jste to nebyl vy, koho náš chrabrý náčelník vi-
děl v té uličce, kde ho zastřelili? Jak mám vědět, že nejste ten
Talián, o kterém se zmínil, než vydechl naposledy?“
Sal mu mohl říct, že to skutečně byl jeho obličej – a Franka
Cernoii –, který Hennessy v té uličce viděl. Přeskočil ale rovnou
k tomu, na čem mu záleželo nejvíc.
„Můj bratr se ztratil. Včera v noci. Ty výtržnosti.“
Muž si zapálil doutník. „Vy Taliáni nemůžete věřit ani jeden
druhému.“
Sal i po všech těch letech cítil ten běs, který mu škubal ce-
lým tělem. „Můj bratr je malý.“
A vystrašený.
Muž žvýkal konec doutníku. „Comme c’est triste, jak říkáme
v naší rodině. Jak smutné.“ Z jeho tónu sršel sarkasmus.
Vtom se za Salem zabouchly dveře kanceláře a ozval se du-
pot jednoho z Barthélemyových hromotluků.
„Pane Barthélemy, bylo mi řečeno, že tady ten chlap potře-
buje odklidit.“
„Ano, Leblancu. Tady ten přivandrovalec má očividně dojem,
že bych ze všech lidí zrovna já mohl být nějak zodpovědný za
ty politováníhodné nepokoje, které se v našem krásném městě
včera v noci odehrály.“ Lokl si skotské. „Dokážete si to předsta-
vit?“ Barthélemy se rozesmál. Chraptivě, jako by mu ze skotské
nebo z jeho vlastních slov vyschlo hrdlo.
Sal nic takového neřekl. A do té chvíle ho to ani nenapadlo.
Za mužem, jemuž patřila velká část přístavišť, přišel jen proto,
že doufal v jeho pomoc při hledání Nica.
A teď, tady v té vězeňské cele, se mu v mysli najednou roz-
pohybovaly bloky myšlenek a poskládaly se do obrazu podobně
jako malba na stropě knihovny na Biltmoru. Jen místo nataže-
né holé paže chystající se podělit o pochodeň poznání měl Sal
před očima obraz paže tohoto muže v lesklé bílé košili s perle-
ťovými manžetovými knoflíčky, který kyne svému hrdlořezovi
Leblancovi.
 „Tady Catalfamo byl právě na odchodu.“
Sal sebou trhl, vyrazil ke dveřím a tam se otočil. „Tato země
nemá žádné krále.“
Barthélemy ohrnul horní ret v úšklebku. „Vy taliánské špíny
nevíte, kdy jste prohráli.“
Sal se rozkročil. „Můj bratr Nico. Neodejdu, dokud ho ne-
najdu.“
„Comme c’est triste. Škoda. Lůza se nepáře s nikým, ani
s malým Taliánem. Nemůžu nést zodpovědnost za jejich dnešní
náladu, ale vsadil bych se, že vzhledem k tomu, žes byl jeden
ze souzených, poznají tvůj obličej, Catalfamo.“
V Salovi se teď rozhořel vztek, protože na své místo zapadly
další střípky.
Hlavou mu probleskla vzpomínka na tu temnou uličku: šli
tam s Cernoiou jako vyslanci, aby si promluvili s Hennessym.
Ne proto, aby mu vyhrožovali. A už vůbec ne proto, aby ho
zabili. Sal nebyl ani ozbrojený a Cernoia měl u sebe jen nůž
pro případ, že by je někdo přepadl. Přišli Hennessymu připo-
menout, že Italové z New Orleans nedovolí, aby je rozeštvali
a udělali z nich znepřátelené rodiny. Že požadují spravedlivé
zacházení.
A pak, právě ve chvíli, kdy k náčelníkovi, který k nim stál
zády, došli, se za nimi ozval výstřel. Hennessy se otočil a uviděl
dva Italy, jak tam stojí a zděšeně zírají.
Sal se nad ním sklonil. Viděl, kam pronikla střela, a věděl,
že má náčelník před sebou jen pár chvil života. Uslyšel běžící
kroky. Někdo náčelníka hledal a volal jeho jméno, příhodně
několik vteřin poté, co byl postřelen. Někdo, kdo by mohl po-
sloužit jako svědek něčeho, co nebyla pravda.
Sal s Cernoiou utekli na opačný konec uličky. Kdosi je ale
zahlédl, když přelézali cihlovou zeď. I bez toho by ovšem byli
obviněni Italové z New Orleans, jak si Sal uvědomil.
Následovaly zběsilé zátahy na podezřelé a hlasité opakování
údajného Hennessyho posledního slova: Taliáni.
 Ve městě vzrostla nenávist vůči Sicilanům. Bylo zatčeno
devatenáct Italů. Soudní proces. Nedostatek usvědčujících
důkazů. Zproštění obvinění. Shromáždění davu, který chtěl
vzít spravedlnost do vlastních rukou. Vloupání do vězení. Křik:
Chceme ty Taliány! Italové prošpikovaní kulkami a pověšení
jako kusy hovězího na trhu.
Osm mužů uprchlo.
A teď, tady v té vlhké cele se studenou kamennou podlahou,
dával příběh konečně smysl.
„Byl to Barthélemy,“ řekl Sal Nicovi, přestože se jeho bratr
choulil v neklidném spánku. „To on si objednal Hennessyho
vraždu. Věděl, koho obviní. A to by mu dalo kontrolu nad pří-
stavišti.“
Barthélemy musel už tehdy na Salově tváři vidět, že mu to
začíná docházet. Přimhouřil oči.
„Tady ten česnekožrout,“ pronesl nevzrušeně směrem
k Leblancovi, „už nás připravil o dost času.“
A vydýchal nám dost vzduchu, což sice neřekl nahlas, ale
viselo to mezi nimi.
Šéfův rozkaz byl jasný. Leblancova dlaň na rukojeti pistole
ho jen potvrdila. Sal vyrazil z Barthélemyho kanceláře a bral
schody po čtyřech, zatímco mu nad hlavou svištěly kulky.
Jakmile nohama dopadl na prkna přístaviště, začal kličko-
vat ze stínu do stínu. Bodyguard znovu vystřelil. Kulka Salovi
škrábla ucho.
Nakonec ho setřásl u Café du Monde, kde se až do sou-
mraku skrýval ve skladu plném cikorky, kávy a moučkového
cukru.
Když se kavárna po setmění rozsvítila a ve vzduchu se vzná-
šel smích a oblaka cukru, proklouzl Sal mezi hosty zpět do
čtvrti, které se říkalo Malé Palermo. Vybíhal po schodištích,
krčil se v uličkách a vyptával se každého, koho našel: Ztratil
se můj bratr Nico, malý chlapec, ocitl se v těch nepokojích.
Neviděli jste ho?
 Dveře však byly zamčené, lidé se krčili uvnitř a schovávali
se před lůzou stále se potulující ulicemi jako smečka vzteklých
psů.
Konečně mu jedna stará žena, shrbená jako pastýřská hůl,
pootevřela dveře svého činžáku – jen na škvíru, ale po Salově
vysvětlení pak o něco víc.
„Stará žena, ta je v každém davu nejkřehčí i nejstatečnější.
Co mi můžou udělat? Ukončit můj život, když už jsem i tak
blízko konci? Vystrašit mě, když už jsem viděla hlad a smrt?
Doufala jsem, že je zastavím.“
Zavrtěla hlavou. „To John Parker je vyburcoval, aby křičeli,
zvedali pěsti a vláčeli naše nevinné muže ulicemi. Srazili mě
k zemi. Úplně se splašili.“
„Sì, ano, a ten chlapec?“
„Viděla jsem chlapce, co plakal a volal mio fratello. Celý po-
dupaný. Měl zraněnou nohu. Nějaký muž, jeden z nás, ho zvedl
a utíkal s ním směrem k nádraží.“
Stařena si přitáhla Salovu tvář tak blízko, až se jejich čela
dotkla. „Dio ti benedica. Bůh ti žehnej při tvém hledání.“
Celý zaprášený od uhelného popela Sal několik hodin pro-
hledával jeden vagón za druhým. Nakonec svého bratra našel
přikrčeného za bednami rumu a madeiry spolu s Cernoiou,
který další den utekl hledat kamenickou práci. Mnohem poz-
ději se od jiného Sicilana, se kterým pracoval v lomech, Sal
dozvěděl, že Cernoia odešel na panství v Severní Karolíně
najímající Italy na práci na fasádách z vápence. Panství s roz-
lehlým domem, o němž si Sal až do té doby neuvědomil, že
skutečně existuje i mimo vzpomínky, sny a papír potřísněný
espressem.
Vytvořil si svého vlastního Pellegriniho – úplný obraz: proč
tak bohatý, mocný muž nikdy nevzdal pátrání po někom tak
nicotném, jako je Salvatore Catalfamo. Sal si totiž dal dohro-
mady, kdo stojí za vraždou náčelníka Hennessyho. To, jestli by
chudému Sicilanovi vůbec někdo uvěřil, Barthélemy zřejmě
nehodlal ponechat náhodě. Přece jen i mocnější muže, než byl
Napoleon z New Orleans, už svrhly menší aféry.
Už když se s Nicem ukryli ve voze mířícím na sever, viděl Sal
tvář stojící za těmi lynči: ne tvář Johna Parkera, hlásnou troubu
nepokojů, který rozvášnil a sjednotil dav, ale samotného Mauri-
ce Barthélemyho, dohlížitele na plynulý proud dovozu a vývozu
obohacující slanou, životadárnou krev přístavu.
Barthélemy, jehož největšími konkurenty byly dvě moc-
né italské rodiny, Provenzanové a Matrangové, které bojovaly
o získání kontroly nad přístavišti.
Muž, který by víc než kdokoliv jiný těžil z toho, kdyby se
New Orleans náhle obrátilo proti svým italským obyvatelům
a přestalo jim důvěřovat.
Muž, který by teď nábřeží zcela ovládl, pokud by ho ovšem
nikdo nepodezíral. Pokud by se Salvatora Catalfama a kohoko-
liv dalšího, kdo by na něj mohl ukázat prstem, podařilo najít
a umlčet.
Maurice Barthélemy, na jehož dceři se Sal mohl pomstít.
Místo spánku přemýšlel o těch dobách, kdy pro něj byla pou-
hým jménem, představou dcery muže, který stojí za tolika mrt-
vými. Chtěl ji nenávidět stejně jako jejího otce.
Její koketování bylo nejspíš jen bezhlavým, nebezpečným
manévrem majícím za cíl Sala rozptýlit a zmanipulovat – zpo-
čátku. Pro oba se to však rychle proměnilo v něco víc, ve smrtící
přitažlivost, v jakýsi pohyblivý písek.
V zámku cely zacinkal klíč. Nico se mu přitiskl k boku a Sal
ho pevně objal, zatímco se do malého prostoru šoural Wolfe.
Jeho nervózní obličej kontrastoval se snahou o ležérní chůzi.
Wolfe trhl hlavou směrem k Nicovi. „Hlouček lidí z města
venku povykuje, že není správný držet děcko ve vězení. Takže
si toho kluka teď převezmu.“
„Ne.“ Sal Nica objal oběma rukama. Chlapec mu zabořil tvář
do hrudi.
„Klid. Ubytujeme ho. Někde.“
 „To vám nedovolíme.“
Do cely nakráčel šklebící se Leblanc. „Dobře, že jsem ještě
neodjel. Vždycky rád posloužím, i když už jsem svého muže
dostal.“ Namířil Salovi na nos svůj revolver. „Nebudu s sebou
do New Orleans k soudu tahat nějakého osmiletého kluka –
jestli tě teda kvůli obvinění z vraždy nechtějí i tady. Chci tebe,
Catalfamo, jenom tebe.“
Sal ho ignoroval a obrátil se k Wolfovi. „Prosím vás. Můj bratr
se nebude cítit bezpečně. Je zvyklý jen na mě.“
Wolfe natáhl ruku a vzal Nica kolem pasu.
Sal měl silnější paže než Wolfe a pevně bratra držel. „Prosím,
poslouchejte, prosím. Můj bratr nemůže dobře chodit. Potře-
buje pomoc. Nerozdělujte nás!“
Nico Sala pohladil po tváři. „Ti amo.“
Přiskočil k nim Leblanc a praštil Sala do čelisti.
Sal se bolestí sesunul na stranu, ale Nica nepustil. „Nebude
beze mě jíst. Prosím…“
Leblanc znovu zvedl revolver. Tentokrát namířil Nicovi na
hlavu.
Sal viděl, jak Nico otočil obličej k ústí zbraně a najednou
celý ztuhl. Oči upíral na Sala.
„Mi fido di te,“ zašeptal. Věřím ti.
„Radši toho kluka pusť,“ vyštěkl Leblanc, „jinak mu moje
další kulka proletí hlavou.“
 ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Kerry stála sklíčeně u otcovy postele.

Z druhé strany slamníku ji pozorovali Tully s Jurseym a sna-
žili se odhadnout, jak se mají cítit. Sama Kerry ale necítila nic,
jen ostré, rozeklané okraje díry, kde by se měl ozývat smutek.
Měla by být ve vězení ve městě a pomáhat Catalfamovým.
Představovala si malého Nica, jak se schoulený, vyhublý až na
kost, třese na studené podlaze.
Nebo by měla být na Barnardu, poslouchat výklad profesor-
ky anglické literatury o romantických básnících a jejich přemí-
ře emocí a zapisovat si každé slovo. A přemýšlet o tom, jak se
tam, odkud pochází, dává smutku, vzteku a touze průchod jen
v písních a teskném tahu smyčce po strunách.
Místo toho ale stála tady a dohlížela na muže, který tu ležel
v bezvědomí a jen občas tiše zasténal. Ten, který z její matky
vyždímal veškerou sílu. Ten, který za sebou nechal jen spoušť.
Zvedla pohled od jeho sinalé, vyčerpané tváře k dvojčatům.
Jejich oči byly jako zrcadlový odraz, dva páry modré bolesti.
„Když jsi pro mě přišla, říkala jsi, že na něm byla vidět změ-
na?“
„Zlepšil se,“ potvrdila Tully. „Posadil se. Dokonce zvládl za-
sípat: ‚Přiveď svoji sestru.‘“
„Vrtěl se,“ přidal se Jursey. „Chtěl se sám postavit.“
Kerry k nim přes lůžko natáhla ruku. „Já vám věřím. Po-
slední…“ V tu chvíli se zarazila. Přece jen si nemohla být jistá.
„Různá stádia nemoci můžou vypadat zvláštně. Udělali jste
dobře, že jste pro mě přišli.“
 Zapraskání větviček a tlumený zvuk hlasů odněkud zvenčí
je všechny přiměl otočit se ke dveřím.
Stodola neměla okna, a tak Kerry rychle přešla ke vchodu,
aby se podívala, kdo se to blíží. Za ní zavrčel Romeo, hnědou
srst celou naježenou.
Kerryina ruka sklouzla k pravé botě. K noži.
Připojil se k ní Jursey, nohy rozkročené v tom nejmužněj-
ším horalském postoji, jaký jen třináctiletý chlapec dokázal.
Podíval se na její ruku. „Dyckys dokázala trefit pstruha do žaber
z dobrejch štyr metrů.“
Přeháněl, ale oba je to v tu chvíli uklidnilo.
Těsně pod hřebenem, kde cesta klesala přímo dolů k vodo-
pádům, se ozvalo další praskání větviček. Tiché zařehtání koně.
A pak tlumený dětský vzlykot.
Kerry s bratrem se na sebe podívali. Teď už k nim došla i Tu-
lly, napjatá a s vykulenýma očima.
Na hřebeni cesty se objevil Robert Bratchett na svém stařič-
kém koni. A těsně před ním se na tomtéž koni choulil malý Nico.
Dlaň Bratchettovy nehybné levé paže ležela něžně na chlapcově
rameni a plačící Nico se k němu pevně vinul.
Nejvíc ohromující ze všeho ale bylo, jak se Bratchett zhoupl
z koně, sundal dítě, posadil si ho na ramena a jednou zdravou
rukou ho přidržoval, když prošli skrz vrata stodoly. Kývl na
tři mladší MacGregorovy a zastavil se až u provizorního lůžka
jejich otce.
Johnny MacGregor zamrkal a otevřel oči.
Poprvé od chvíle, kdy Kerry celá udýchaná přiběhla z Biltmo-
ru, byl při vědomí, jako by pouhá síla Bratchettovy přítomnosti
spolu s jejich společnou minulostí rozehnala mlhu nad jeho
myslí. A ne právě jemně.
„Johnny Mac,“ promluvil Bratchett. Jeho hlas jako by otevřel
jakési tajné dveře. Kerry ohromeně sledovala, jak se otci plní
oči slzami a jak zvedá pravou ruku pár centimetrů nad slamník.
„Bobby Bratch,“ zachroptěl.
 Bratchett Nica opatrně položil na podlahu a zdravou rukou
uchopil dlaň, kterou k němu nemocný jen stěží zvedl. „Potřebu-
jeme tady toho kluka někam schovat, Johnny. Můžeme s Ellou
přinýst jídlo, ale víš líp než kdo jinej, že u nás by nebyl zrovna
v bezpečí.“
Kerry viděla, jak mezi oběma muži něco proběhlo. Johnny
Mac přivřel oči, jako by tam bylo něco, co by raději neviděl.
„Vím,“ řekl.
„Řek bych,“ pokračoval Bratchett, „že dlužíš laskavost ne-
jenom mně, ale taky světu obecně.“
„Jo,“ bylo jediné, co Johnny Mac zašeptal hlasem rozpadají-
cím se v prach. Přesto se mu to podařilo vyslovit ještě jednou.
„Jo.“
 ČTYŘICÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

Dalších několik hodin Kerry obstarávala Nica. Dvojčata mu

připravila slamník vedle svého vlastního u Malvoliovy stáje
a ukázala mu, kde má mezka hladit po měkkém čenichu, aby
mrkal. Kerry nalévala otci lžičkou do krku mátový čaj a kuku-
řičnou kaši.
Podržela mu před očima fotografii. A jemně – jemněji než
kdykoliv předtím od chvíle, kdy se vrátila domů – mu rukou
podepřela hlavu, aby lépe viděl.
Usmál se zvláštním, nepřítomným úsměvem. „Bobby
Bratch,“ zašeptal. A pak se poddal tíze své klesající hlavy.

Následujícího rána proklouzla vyčerpaná Kerry lesem zpátky

na Biltmore. Během chůze dokázala myslet jen na Madisona
Granta. Viděla před sebou jeho dokonale vyžehlené obleky
a uhlazené vlasy. Za vším musel nějakým způsobem stát on:
za útokem na nádraží, za obviňováním nevinných lidí, za dítě-
tem v její stodole odtrženým od bratra.
Nebyla si jistá, co a jak udělá, a tak se nejdřív ohlásila v ku-
chyni. Rema stála před řadami zavařovacích sklenic plných
maličkých zelených kopí. „Prohlašuju, že do chlapa, co umí
vypěstovat dobrou okru, bych se dokázala zakoukat.“
Kerry jí nepřipomněla, že Vanderbilt nepleje vlastní pole ani
nezavařuje vlastní úrodu, a jen nepřítomně přikývla. A zmizela
nahoru. Vystopovala zvuk Grantova hlasu do kulečníkového
sálu, kde zaslechla ťukání koulí o sebe a ucítila vůni doutníko-
vého kouře linoucího se do haly.
Což znamenalo, že má alespoň pár okamžiků na to, aby
proklouzla nahoru do jeho pokoje.
Neměla o Grantově podílu na útoku na nádraží žádný důkaz,
jen pocit hluboko v nitru. Možná kdyby ho mohla sledovat, jako
když lovila divočáky, nebo kdyby ho mohla podrobit křížovému
výslechu, jako to měla udělat policie. To ovšem u pomocné síly
v kuchyni, která měla právě teď péct brambory, nepřipadalo
v úvahu.
Rychle vykročila – neběžela, aby nepřitáhla pozornost –
zpátky ke konečně hotovému schodišti pro služebnictvo. Vyšla
do druhého patra pánského křídla a rozhlédla se po chodbě.
Služebná tam z mnoha důvodů neměla co dělat, ale ona si po-
spíší a nenechá se přistihnout.
Každý pokoj pro hosty na Biltmoru měl na dveřích mosazné
kování pro vizitku aktuálního obyvatele, takže najít pokoj, který
hledala, trvalo jen chvíli. Grant nechal svůj kabát ze vzorované-
ho tvídu přehozený přes židli poblíž krbu. S bušícím srdcem mu
jednu po druhé zkontrolovala kapsy. Nic kromě staré jízdenky
na vlak do Bestu, účtenky z Bon Marché a útržku papíru poč-
máraného slovy, která nedokázala rozluštit.
Očima přelétla místnost. Všechno ostatní bylo na svém mís-
tě. Na malém stolku ležela hromádka dopisních papírů. Došla
k nim a prolistovala je: všechny papíry na sobě měly reliéfní
znak Vanderbiltů, ale jinak byly prázdné.
I když ne tak docela.
Ten úplně nahoře na sobě měl obtisk čehosi, co někdo na-
psal na papír před ním. Kerry ho podržela ve světle pronikajícím
ze vzdáleného okna.
Rozeznala písmeno F. Žádný pozdrav, jen slovo začínající
na F…
Na mramorové chodbě se ozvaly kroky. Srdce jí bilo jako
splašené, když mžourala na obtisknuté řádky.
 F… Farma… ne. Farnost… trh?
Kroky se zastavily přede dveřmi pokoje. Kovové cvaknutí,
jak ruka otočila kulatou klikou.
Nebo možná jméno. Třeba… Farnsworth…
Někdo další, koho tu Grant ovlivňuje. Další z dílků skládačky
týkající se LNA.
Zmačkala papír a strčila si ho hluboko do kapsy zástěry,
zrovna když se dveře otevřely.
Obličej Madisona Granta se vyhladil do mdlého, nuceného
úsměvu. „Kerry. Jak… zajímavé vás tu najít. V pánském křídle.
Měl jsem za to, že mužským hostům pomáhají jen komorníci
a lokajové. Zřejmě se pravidla změnila v můj prospěch.“
Stáli tam a měřili si jeden druhého. Kopl do dveří a zavřel je
za sebou. Pak mu jedna ruka vystřelila dozadu a otočila páčkou
na dveřích. Zamkl je. A pak vykročil vpřed.
Cítila, jak ji opouští dech.
Stála pevně na místě, když došel až těsně k ní.
Letmo se podíval na hromadu kancelářských papírů a rysy
v obličeji se mu uvolnily. Zřejmě se ujistil, že tam ten dopis
nenechal.
Kerry ustoupila dozadu a ucítila, jak ji do lopatek tlačí krbo­
vá římsa. Nebylo kam utéct.
Grant sice nebyl žádný svalovec, byl to ale muž, který má
co ztratit. A zoufalí muži, stejně jako kanci zahnaní do kouta,
bývají zuřiví.
Chytila se opěradla židle s kabátem, který měl na sobě v den,
kdy se ucházela o práci v Battery Parku. Hlavou jí probleskl ob-
raz: Grant v hotelu ve svém tvídovém kabátě a recepční volající
přes vstupní halu: Jsme rádi, že jste se k nám tuto sezónu znovu
vrátil, pane Grante!
„Byl jste tu už před tím loňským podzimem,“ řekla mu. „Na
podzim jste v Ashevillu nebyl poprvé. Byl jste tu už dřív a šířil tu
své prohnilé, nenávistné myšlenky. Na místě, kam bohatí jezdí
už od příchodu železnice, takže tu vaše přítomnost nikomu
nepřipadala zvláštní, a vy jste zatím manipuloval s lidmi, o kte-
rých jste věděl, že jsou ze všech těch změn rozzlobení a vystra-
šení a jen hledají obětní beránky.“
Pořád měl na tváři úsměv. Nezmizel, ani když ji přitlačil ke
stěně vedle krbu. Přitiskl k ní slabiny tak silně, až páteří na-
razila na zeď.
„Nemám tušení,“ zašeptal jí do ucha, „o čem to mluvíte.“
Kerry se uvnitř celá chvěla. Nepatrně zvedla pravou nohu
a sáhla dolů k lýtku. Položil jí ruce na tělo. Ještě ale nebyl čas
začít se bránit.
Divoce ji políbil na krk, jako by se jí chtěl zakousnout do
hrdla – a pak zatřásl hlavou tak silně, že jí to málem zlomilo
vaz.
Ruku měla pod lemem sukně. Konečky prstů se teď lehce
dotýkala rukojeti nože. Ještě centimetr… Kdyby se jí Granta
podařilo alespoň na okamžik rozptýlit, mohla by sáhnout níž
a dostat se k němu.
Z přimáčknuté hrudi se jí vydral přiškrcený hlas. „Za vším
stojíte vy: za těmi nenávistnými letáky, za tou skupinou ve Fran-
cii i lidmi tady, se kterými jste v kontaktu, za strachem, který
se pokoušíte vyvolat.“
Maličko uvolnil stisk a oči mu vítězoslavně zajiskřily. Jako
lovci s laní na mušce.
Využila jeho mírného záklonu a pomalu se jí podařilo zved-
nout nohu dost vysoko na to, aby dvěma prsty vysunula nůž
z boty. „Takže,“ vysoukala ze sebe, „zabil jste Berkowitze sám,
nebo jste si na to najal Farnswortha?“
Rty se mu roztáhly do úšklebku. „Takže to já jsem podle vás
ten vrah, ano?“
Nebyla si vůbec jistá, jestli se trefila a jestli toho muže za-
bil – z čiré nenávisti nebo snad ze strachu, co by mohl novinář
vědět a čím by mohl pošpinit jeho reputaci. Madison Grant
i přes všechnu svou nadřazenost a uhlazenost vypadal, že by
na někoho, koho nenávidí, byl schopen zaútočit stejně, jako
rozbil ta fylaktéria – a ona potřebovala vidět jeho reakci. Ob-
točila prsty kolem nože.
„Měl na vás a LNA nějaké usvědčující informace? Něco, co
by třeba mohlo poškodit váš veřejný obraz, kdyby se lidé do-
zvěděli, jaký jste darebák?“ Začala zvedat ruku.
Povytáhl jedno obočí. „A co, prosím vás, ví nějaká kuch­tič­
ka o LNA?“
Její pravá ruka už byla v téměř dokonalé pozici pro útok.
Pak jí ale přitiskl obě paže k bokům. „Nikdo, pochopte, nikdo
neuvěří hezké služtičce, chudé jako kostelní myš, proti slovu
muže z Ivy League, z prominentní newyorské rodiny. Zkuste
to a přísahám, že vás zničím.“ Znovu se do ní tvrdě opřel a její
páteř znovu narazila do zdi.
Při nárazu uvolnila sevření a nůž nehlučně sklouzl na ko-
berec.
Grant si nevšiml, co právě upustila, prudce jí vykasal suk-
ně a vsunul pod ně ruku. Kerry před ním ucukla a současně se
natáhla k noži.
Grant ji však strhl zpět. „Ty malá děvko.“
Přesně jak se chlubil v kuželkárně, měl své triky a věděl, jak
dosáhnout svého. Sevřel jí zápěstí, zkroutil jí jednu ruku za zády
tak silně, až si byla skoro jistá, že se zlomí, a sklonil se k jejímu
uchu. „Samozřejmě si uvědomuješ, že když budeš křičet o po-
moc, prozradíš se, že ses vplížila do pánského křídla – z vlastní
vůle, hnána zřejmě ctižádostí a chtíčem do hostovy ložnice.
Ostudný konec zaměstnání chudého děvčete z hor.“
Kerry zašmátrala prsty zkroucené ruky a zaryla mu nehty do
měkkého zápěstí. Jeho sevření povolilo přesně na tak dlouho,
aby stihla o metr odskočit a střemhlav se vrhnout po noži, za-
tímco Grant skočil před dveře. Popadla nůž, pár kroky doběhla
na opačnou stranu místnosti a mávla čepelí tak, aby ji viděl.
„Ach, asi bych neměl být překvapený, že se vidlácká chátra
umí prát.“ Vypadal pobaveně – ani v nejmenším se jí ani její
zbraně nebál.
 Připravila se na to, o čem věděla, že bude její jediná šance,
až se na ni vrhne. Bude mít jen zlomek vteřiny na to, aby nožem
trefila pohyblivý cíl.
Pak zničehonic vyrazil proti ní a ona se napřáhla.
A najednou se ozvalo bušení na dveře. Oba se zastavili a ob-
rátili se k nim.
„Je tam všecko v cajku, jo?“ ozval se hlas z druhé strany.
Kerry se vzpamatovala jako první a hodila nožem.
Madison Grant ze sebe vyrazil hrůzostrašný výkřik.
Jursey měl pravdu: alespoň občas ještě dokázala trefit
pstruha mezi žábry.
Aniž z Granta spustila oči, rychle běžela odemknout dveře.
Moncrief otevřel dokořán.
„U všech ďasů.“
Kerry, s vlasy rozcuchanými a divoce trčícími z čepce, který
jí visel na jedné sponce, vykročila zpátky do místnosti. Vytáhla
nůž z dřevěného obložení jen o kousíček napravo od Granto-
va stehna. Ten stál jako přimražený a z obličeje mu vyprchala
veškerá barva.
„Můžete poděkovat tady Moncriefovi,“ prohodila k němu
Kerry přes rameno, když došla až k lokajovi. „Jenom díky
tomu, že se objevil, kdy se objevil, jsem mířila“ – naposledy
se ohlédla – „vedle.“
 ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

Poté co bratra odtáhli, se Sal musel smířit s tím, co bylo třeba

udělat. Z hloučku před věznicí vystoupili Robert a Ella Brat-
chettovi a nabídli se, že se o Nica přes noc postarají. Sal jim
důvěřoval.
Na druhou stranu ale viděl bratrův obličej a bylo to horší,
než kdyby se tvářil vyděšeně.
Nico měl najednou prázdný, lhostejný pohled, stejně jako
když ho Sal našel po tom lynčování. Chlapcova mysl se očividně
přesunula na místo, kde nic necítil, nic ho nebolelo a nesvírala
ho panika. Také to ovšem znamenalo, že nebude jíst ani mluvit.
Aby Nico přežil, bude se Sal muset dostat ven.
Leblanc ho přistihl, jak zírá na mříže. „Plánuješ je prokousat
svýma ostrýma zubama, kryso?“ Otočil se k Wolfovi. „Na vašem
místě bych si na něho dal pozor.“
Wolfe se zakabonil. „Vím, jak dělat svoji práci.“
„Očividně nevíte. Na vašem nádraží se už několik měsíců
zpátky stala vražda a vrah je pořád na svobodě – jestli to teda
není Catalfamo a já tu práci v tom případě neudělal za vás.
Abych řekl pravdu, nemůžu si být jistý, že takový neohrabaný
venkovský šťoural jako vy nezmrví i tak jednoduchou věc, jako
je ohlídat toho Itala přes noc. Zůstanu tu radši sám a zítra ho
pak odvezu zpátky do New Orleans k soudu.“
„Neříkal jste, že on a ostatní už před soudem před čtyřma
rokama stáli a vyvázli?“
Leblanc si Sala prohlédl od hlavy až k patě a pak pokrčil ra-
meny. „Najali mě, abych ho přivezl, a přesně to dělám. Někteří
z nás totiž svoji práci umí. Co se s ním stane, až ho tam dostanu,
to už není moje starost.“
Wolfe se setkal s vězňovým pohledem, ale přes rameno oslo-
vil detektiva. „Ne, to není.“
Salovi bylo jasné, že žádný druhý soud nebude. A podle vý-
razu místního strážce zákona usoudil, že to ví i Wolfe.
Leblanc začal teatrálně přesunovat jeden z kavalců k Salově
cele. Wolfe sobě a Leblancovi zamračeně naservíroval plátky
solené zvěřiny a čirou tekutinu, kterou označil pouze jako „do-
mácí pálenku“, když Leblancovi přistrčil plechový hrnek.
„Takže, panáčku,“ oslovil Leblanc Wolfa při jídle, „je načase
vám ukázat, jak se to dělá.“
Wolfe strčil pod pohyblivou kovovou klapku u paty dveří
Salovy cely večeři. Nic neřekl, jen stál bez hnutí před mřížemi,
zatímco si Sal bral kovový tác.
Wolfe k tácu sklopil oči. Sal sledoval jeho pohled. Byl tam
hrnek s vodou a plechový talíř se zvěřinou, podle vzhledu hlav-
ně chrupavky. Jedna kovová lžíce. Žádná vidlička, žádný nůž.
Obojí by se dalo použít jako zbraň.
Pod okrajem talíře ovšem ležely dva dlouhé, tenké hřebíky,
jeden s mírně ohnutou špičkou.
Sal se podíval na Wolfa, ale jejich pohledy se setkaly jen na
okamžik, než se šerif otočil.
„Jdi k čertu spát, Catalfamo,“ řekl mu Wolfe. „Bůh ví, že to
s tou cestou, co máš před sebou, budeš potřebovat.“
Sal nejedl, ale přiměl se alespoň vypít vodu. A donutil se
lehnout si na lůžko a přitáhnout si hrubou vlněnou přikrývku
až k bradě. A ležet tam celé hodiny.
Ty hřebíky mohly být léčka, součást Wolfova plánu, jak uká-
zat důvtip místního strážce zákona při chytání vězně, který
se pokouší o útěk. Byla to ovšem Salova jediná šance, takže ji
stálo za to využít, i kdyby si za ni měl vysloužit kulku do zad.
Počkal, až jeho celu zaplavilo měsíční světlo. Leblanc hla-
sitě chrápal.
 V zámcích se moc nevyznal, i když jednou před lety odemkl
truhlu patřící jednomu oxfordskému profesorovi ubytovanému
ve florentském pensione. Potichu ho zaučovala stará kuchařka,
která zřejmě zamlada vedla docela jiný život. Šeptala mu do
ucha rady: kde má držet sekáček na led a nožík na brambory
vypůjčený z kuchyně. Profesor, který hned první den ztratil
brýle a klíče od truhly, jim každému dal půlkorunu spropitného.
Teď Sal opatrně pohyboval s hřebíky. Nemohl si dovolit žád-
né cvaknutí zámku. Už půl hodiny dloubal a šťoural, přičemž
rovný hřebík používal jako napínák a ohnutým pak v zámku
jemně tahal. Záda a ramena měl napjatá k nesnesení a z obli-
čeje se mu navzdory chladu kamenné podlahy a stěn řinul pot.
Pokus za pokusem, jeden za druhým. Nic.
Pak páčka konečně vyskočila. Stavítka se posunula.
Strčil hřebíky do kapsy, proklouzl dveřmi cely a proplížil se
kolem chrápajícího Leblanca. Ohlédl se k místu, kde na židli
u stěny seděl shrbený Wolfe se skloněnou hlavou. Zdálo se mu,
že šerif hlavu o kousíček zvedl, ale nezdržoval se, aby se ujistil.
Netušil, jakým směrem se má Nica vydat hledat. Věděl jen
to, že se Kerry MacGregorová jednou zmínila, že Bratchettovi,
její nejbližší sousedé, pomáhali pečovat o jejího otce. Měl ale
jen mlhavou představu, jakým směrem Kerry chodívala, když
se večer vracela domů: na sever od stájí a dál na hřeben.
Venku na ulici se vyhnul ostrůvku zlatavého světla pouliční
lampy a vklouzl do stínu. Panství Biltmore bude první místo,
kde ho začnou hledat. Také to ovšem bylo místo, kde bude
muset začít hledat cestu k Nicovi.
 PADESÁTÁ KAPITOLA

Lilli stála nehybně u dveří stájí vedoucích do chodby poblíž po-

strojovny a naslouchala. „Hledáte někoho?“ Její hlas se odrážel
od leštěných cihel.
Za dveřmi se znovu ozvaly kroky – pomalé a rozvážné. Dveře
se otevřely a dovnitř vstoupil muž.
„Jmenuju se Leblanc. Ale vy dobře víte, kdo jsem.“ Odmlka.
„V současnosti u Pinkertonovy detektivní agentury.“
„Bien sûr. Pořád ale pracujete i pro mého otce, non?“
Znovu pauza. „Řeší teď radši věci přes Pinkertony. Přitahuje
to míň pozornosti.“
„Odkdy na sebe chce můj otec méně upozorňovat? Je to
rodinný rys. Co tu dnes děláte, pane Leblancu?“ Klidně bude
hrát hloupou, když to bude potřeba.
„Ten Talián, co mě ho váš tatík poslal najít – a já ho zatra-
ceně chytil –, včera v noci upláchl z té plechovky, co jí tady ti
říkají vězení.“
Lilli cítila, jak jí tep děsivě zpomalil.
„Utekl? Mon Dieu. To je pro vás velice nešťastné. Vím, jak
moc jste doufal, že budete vypadat alespoň trochu kompe-
tentně.“
Leblanc se od ní právě odvrátil, ale teď se prudce otočil zpát-
ky. V rudém obličeji a vypoulených očích se mu zračila vulgární,
rozzlobená slova, která si však dceři Maurice Barthélemyho
nemohl dovolit říct.
„Víte,“ pokračovala Lilli, „má přítelkyně Emily, neteř pana
Vanderbilta, mi vyprávěla o té vaší vánoční návštěvě.“
 „Ten parchant. Ale já mu to sakra vrátím a donutím ho za-
platit za všechny ty trable.“
Lilli udělala krok doprava, narazila do napínáku a s racho-
tem ho shodila na zem. „To jsem ale nešikovná. Máte namířeno
támhle k boxům?“
Bojovala s napínákem a snažila se ho postavit zpět. „Páni,
ten je ale těžký.“ Slova bezmoci jí nešla přes jazyk, ale zoufalá
doba si žádala zoufalé činy. I kdyby to znamenalo předstírat
slabost, kterou nikdy v životě nepocítila. „Pane Leblancu, my-
slíte, že byste mi s tím mohl pomoci?“
Hlas mu nepatrně změkl. „Rád. Kde jsou ale ti zatracení
podkoní, co by dámě měli pomáhat?“
„Určitě tu někde jsou, možná ve stodole na kočáry na opač-
ném konci nebo uklízejí nádvoří. Ovšem jak říkáte, pan Van-
derbilt kvůli vašemu honu samozřejmě přišel o jednoho ze
svých čeledínů.“
Natáhla ruku ke klopě detektivova kabátu a přitáhla si ho
blíž. Dlaň druhé ruky mu položila na hruď. Viděla, jak se na ni
hladově dívá, a ucítila, jak se v ní vzdouvá její vlastní síla.
„Pane Leblancu, buďme k sobě jako rodáci z New Orleans
naprosto upřímní. Chci vám něco říct.“
 PADESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

Lillin puls jako by klesl na pouhé vzdálené vlnění. Necítila žád-

ný tlukot.
Někde tam v lese, na poli nebo možná v zapadlých uličkách
vesnice byl muž, za jehož vystopování její otec detektivovi zřej-
mě čtyři roky platil. Určitě se ale nemohl dostat daleko. Leblanc
sem zajisté vyrazil hned, jakmile se na útěk přišlo.
Jedno bylo jisté: čím déle tu detektiv zůstane, tím dál bude
Sal moci utéct. Jestli se od Napoleona z New Orleans něco na-
učila, pak to, že některé muže lze přimět udělat věci, které
předtím v žádném případě udělat nehodlali.
Lilli věděla, že zbledla jako stěna. Tady ten Leblanc u ní
­ovšem žádný strach neuvidí ani neuslyší.
Naklonila se k němu. „Comme c’est triste.“ Měla tichý hlas.
Svůdný. Pevný. „Pane Leblancu, musím se vám k něčemu při-
znat.“ Zvedla si jeho ruku k pasu, těsně pod ňadro.
„Říkám vám to jen proto, že jsem si jistá, že vám mohu dů-
věřovat. Cítím totiž, že víte, jaké to je nechat se strhnout váš-
ní.“ Upřeně se zadívala do jeho slídilského obličeje s malýma
povadlýma očima a laloky kůže spadajícími hluboko pod linii
čelisti. Na světě snad nebyl muž, který by vypadal méně, že by
se nechal strhnout vášní, než on.
Jeho dlaň na jejím těle zvlhla potem.
„Lillian!“ ozvalo se od kočárů na druhém konci komplexu.
„Lilli, jsi tu?“
Emily. Která mohla celou scénku a Salovu šanci na útěk
snadno zničit. Lilli si přiložila prst na rty, dramaticky vzlykla
a odvrátila pohled. „Než mě najdou, přiznám se vám k něčemu,
co nikdo jiný neví.“
Emilyiny kroky už byly jen pár metrů od nich, za pootevře-
nými dveřmi. Ještě krok a bude v doslechu.
Lilli stála ke dveřím zády, takže Emily nemohla vědět, že její
přítelkyně slyšela, jak se blíží.
„Pane Leblancu, přiznám se vám ke svému trápení. Mějte
prosím s tím Italem, který se právě teď skrývá uvnitř domu,
slitování. Pokud jste byl někdy sám šíleně, zoufale zamilovaný,
smilujte se nad mým milencem, pane Leblancu.“
Emilyino zalapání po dechu napovídalo, že ji slyšela.
Okamžik ohromené nedůvěry. Pak Emily dveře rozrazila
a vyrazila k nim. „Dobrý Bože, Lilli, jak jsi mohla? A ještě to
takhle vyžvanit před cizím člověkem!“
Leblanc nejdřív zmateně couvl. Škubl si za límec, jako by
nemohl popadnout dech. Pak se za Emilyina hlasitého spílání
na obě mladé ženy ušklíbl.
Někdo tak milý a bezelstný jako Emily, pomyslela si Lilli, by
nikdy nepředvedl takovou scénu, kdyby věděl, že to její přítelky-
ně jen hraje. Lilli poslouchala se skloněnou hlavou – postoj, kte-
rý si nikdy předtím nezkoušela. Konečně vzhlédla k Leblancovi.
„Prosím vás, pane, neprohledávejte sklepy domu…“ Ruka jí
vylétla k otevřeným ústům. „Mon Dieu! Neměla jsem nic říkat!“
Leblanc si odfrkl. „Můžu vám slíbit jedno: vašemu tatíkovi
to hlásit nebudu. Ale co se týče toho, abych zpomalil, než se
zase vydám za Catalfamem a odvleču ho zpátky před spravedl-
nost…“ Dotkl se krempy klobouku. „Je to moje zatracená práce.
Bonjour, slečno Barthélemyová.“
Lilli odpočítávala vzdalující se kroky. Věděla, že se za oka-
mžik bude muset otočit, podívat se Emily do očí a tvrdit, že
lhala. A byla to velice přesvědčivá lež, protože žádná mladá žena
z jejich společenské vrstvy by svou pověst nedala na gilotinu za
něco, co by nebyla pravda. Právě proto Leblanc neváhal a vyrazil
prohledat rozlehlá sklepení.
 Lilli se točila hlava. Využila přízrak vlastního skandálu, aby
zachránila někoho jiného. Pokud má být v některých očích za
poběhlici, ať je alespoň za takovou, která má dost odvahy ris-
kovat vlastní krk.
„Pojď se se mnou projít,“ řekla své oněmělé přítelkyni.
„A promluvit si.“
Než ale stihly přejít nádvoří, vyběhla z porte cochere slu-
žebná Kerry s děsivě zrudlým obličejem a roztrženou sukní.
A, svatá matko boží, čepec jí visel na levé straně hlavy, zá-
stěru měla příšerně pomačkanou a zrzavé vlasy rozcuchané
jako nějaká pouliční běhna po rvačce.
Těžce oddychovala. Setkala se s Lilliným pohledem.
Dobrosrdečná Emily k ní vyrazila jako první. „Jste v pořád-
ku, Kerry?“
Služebná dál upírala oči na Lilli, jako by snad věřila, že slyší
i to, co nebylo vyřčeno.
Lilli zamumlala jediné slovo – a nebyla to otázka. „Grant.“
A pak přidala další dvě, protože zkrátka musela být vyslovena.
„Le bâtard.“
Než se však stačily pohnout, vyřítila se ze dveří vedoucích
k zásobovacímu vchodu do kuchyně paní Smytheová. Hospo-
dyně, tolik dbající na dobré mravy, tolik rozrušená z uvolněné
kultury Američanů… běžela. A vedle ní utíkala ta menší kopie
Kerry.
„Táta!“ zavolala dívka. „Kerry, táta! Jsou s ním Rema a Jur-
sey, ale Rema řiká, že je jistojistě ve smrtelný křeči. A ptá se
po tobě.“
 PADESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Kerry mu ke rtům přiložila poslední zbytek teplého medu

s whiskey a vstala. Whiskey tomuto muži většinu života jen
škodila a jí se zvedal žaludek při vzpomínkách, jaké jí ta hutná,
nasládlá vůně přinášela. Teď mu ale snad pomůže odejít z to-
hoto světa s menší bolestí.
Rema jí položila ruku na záda. „Dalas tátovi všecko, cos
mohla. A to, co by potřeboval teď, už není v naší moci.“
Váhavě, jako by se bála narušit ticho, sáhla Tully po svém
luku a pak bratrovi podala skřipky. Kerry napadlo, že Jursey
už teď hraje lépe, než kdy hrála ona sama. Jeho hraní stejně
jako to otcovo strhávalo ze srdce všechny štíty a nechávalo ho
obnažené před smutkem jeho tónů.
V rohu stáje se u kamen pod přikrývkou choulil Nico. Rema
si klekla a nabídla dítěti housku. Kerry ucítila vůni šunky a pe-
čených jablek, které teta musela přinést s sebou a naložit je
na housku.
„Grazie,“ zašeptal chlapec. „Grazie mille.“
„Dá-li Pánbůh a potok se nezvedne, tak tvýho staršího bratra
najdeme, zlato,“ pohladila ho Rema po vlasech. „Nic se neboj.“
Nico na ni zamrkal a pak se zřejmě rozhodl, že to měla
být útěcha. Zakousl se do housky a slabě se usmál. Potom se
k Remě naklonil a políbil ji na tvář. Oči se jí zalily slzami.
Místností se jako jeden tiše rozezněly hlasy dvojčat. Měly
úplně stejné zabarvení. Pak se rozdělily do dvou harmonických
hlasů. Bylo to dojemné.
 Pojď domů, pojď domů,
ty, kdož jsi znaven, pojď domů…

Kerry se opřela o nízkou zídku stáje, zavřela oči a posloucha-

la. Zezadu se ozvaly známé kroky. Blížily se pomalu a opatrně.
Robert Bratchett a hned za ním Ella.
Děkuju, šeptla Kerry neslyšně, vylekaná slzami, které jí vhrk-
ly do očí už jen kvůli tomu daru, že přišli. Už jen kvůli tomu, že
stojí bok po boku s otrhanými a ošklivými.
Vydržela pár dalších slok, ale pak už se musela zeptat. Na-
klonila se k Robertu Bratchettovi. „Řekněte mi to prosím. To
o té fotce.“
Překvapeně se k ní otočil. Uběhlo několik slov staré písně.

Ach, pro tu nádhernou lásku, kterou slíbil,

slíbil ji mně i tobě…

Zvedl obočí. Vykročil k vratům stodoly a hřbetem pravé ruky

si přejel po čele. Pak sklonil hlavu těsně k její. „Oba jsme se
dobrovolně přihlásili do armády. Do armády Unie.“

I když jsme zhřešili, on se smiluje a odpouští…

„Moc kluků z hor se nepřihlásilo – ani k jedný straně. Ne-

cítili žádný zvláštní pouto ani k federální vládě na Severu, ani
k bandě votrokářů, co v životě nehnuli prstem. Já a tvůj táta
jsme ale šli dobrovolně. Přidělili nás ke stejný jednotce. Oba
jsme to přežili a vrátili se domů.“
Kerry se musela opřít o vrata.
„Po válce to tu začalo vřít. Bandy chlapů, většinou z konfe-
derační armády, v noci vyjížděly na koních terorizovat vokolí.“
Kerry sevřela provaz, který byl na vratech místo kliky. Za
ní se rozléhala hudba a někde nad ní se vznášela Bratchettova
slova. „A můj táta?“
 „Tvůj táta s nima nejezdil, to ne. Tehdy jsme se spolu ještě
přátelili. Naše ženy taky.“
Zadržela dech a čekala, co přijde.
„Ale jednou v noci za ním přišli a chtěli, aby s nima jel ke
mně. Nejel.“
Bratchett si zdravou rukou znovu přejel přes čelo a oči. Ker-
ry viděla, že chce přestat. Nechat poslední slovo té staré písni.
Nedovolila mu ale odvrátit pohled.
„Tvůj táta s nima nejel, ale ani je nezkusil zastavit. Pozdějc
mi řekl, že byli vopilí a znudění a hledali, na kom se vybít. Zkrát-
ka a dobře měl strach. Odjeli z vaší farmy a dorazili ke mně.
Bránil jsem se jim, jak nejlíp jsem uměl. Jenom já, jich bylo
možná sedm.“
Kerry sklouzl pohled k jeho paži.
„Jediný štěstí bylo, že Ella zůstala přes noc u sestřenice
v Black Mountain. Nevím, co by jí provedli, kdyby tam byla.
Jednoho nebo dva bych musel zabít a určitě by mě pověsili.
Takhle zapálili srub a nechali mě tam, abych umřel.“
„Zapálili,“ zopakovala Kerry.
„Vypálili ho do základů. Tvůj táta se cejtil provinile. Dost
provinile na to, aby mi srub pomohl postavit znovu – měli jsme
tři zdravý ruce.“ Smutně se usmál. „Myslel si, že je možná mohl
zastavit.“
Robert Bratchett se jí podíval do očí. „Nejspíš měl pravdu.
Možná byli dost nabuzený na to, aby mu dali pár ran, ale nejspíš
by ho poslechli. Tehdy si lidi tvýho táty vážili.“
Kerry věděla, že slovo tehdy nemyslí nijak kousavě. Byl to
prostý fakt. Většinu jejího života ho všichni v údolí znali jen
jako opilce. Opilce, který na skřipky dokázal zahrát tak, že pa-
daly hvězdy.
„Zločin, kterej si tvůj táta položil na práh, byl ten, že možná
mohl něco říct. Možná mohl Tatea zastavit.“
Kerry otevřela ústa. Zvuk z ní ale vyšel velice pomalu. „Ta-
tea?“
 „Deargova tátu, ten je tehdy vedl. Ta smečka vždycky hle-
dala, koho by mohla nenávidět dalšího. Vypadalo to, že čím víc
chudnou a čím víc přicházej vo půdu, práci nebo ženský, tím
víc hledaj potíže.“
„Tate,“ zopakovala a znovu viděla oči Johnnyho Maca, vy-
třeštěné hrůzou, když se ptal na ten útok na nádraží. Ani jeden
z Tateů s tím ovšem nemohl mít nic společného – Deargův otec
byl dávno mrtvý a Dearg ani nebyl ve městě.
„Kerry, vím, že tvůj táta měl svý démony a byl vzteklej jako
samo peklo. Ale kolikrát mě napadlo, esi za tu jeho zuřivost
nemohla taky vina – za to, jak byl tenkrát až moc potichu.“
Zvedl se vítr, venku se zachvěl jedlovec a jeho větve pleskaly
o stodolu. Mlčky tam stáli bok po boku.
Pak se Bratchett vrátil dovnitř k ležícímu muži, který už mís-
to dechu jen slabě sípal. Kerry sledovala, jak se Robert Bratchett
natáhl a vzal Johnnyho Maca za ruku. Zpod postele se ozvalo
Romeovo zasténání.
Následovala Bratchetta zpátky do stodoly a tóny skřipek,
luku a hlasů dvojčat kolem sebe nechala plynout jako potok
za starou kaplí.

Ty, kdož jsi znaven, pojď domů…

Ne že by slovům písně právě teď uvěřila, bylo jí ale útěchou

stát poblíž a poslouchat. Vnímat, jak se kolem ní hudba točí
a objímá ji. Trhliny v jejím nitru se rozšiřovaly a jí konečně za-
čaly téct slzy. A ta část, která byla vůči otci léta zatvrzelá, se
teď naplno otevřela – zatím ještě ne v odpuštění, ale v syrovém,
nehlídaném smutku.
 PADESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

Jediné, na čem teď záleželo, byl Nico.

Sal ztuhl a naslouchal rytmu úderů kopyt na makadamu
Přístupové cesty. Zpoza pěnišníků sledoval blížícího se jezd-
ce. Byl to ale štíhlý a dobře oblečený muž, který seděl na koni
s krásně klenutým krkem a ocasem hezky vysoko: Sal i na tu
dálku poznal arabskou krev. Rozhodně to nebyl Leblanc a jeho
pronajatý kůň s nazlátlou hřívou.
Kolem projel George Vanderbilt. Otočil hlavou doprava a pak
doleva, jako by něco hledal.
Sal se vyhýbal ranním paprskům a rychle procházel lesem.
Měl v plánu se k Biltmoru přiblížit jen natolik, aby se zo­rien­
toval ve směru, kterým Kerry MacGregorová mířila, když se
vracela domů. Tak by se mohl dostat alespoň do blízkosti Brat-
chettovy farmy – kde bude Nico zírat na svět stále stejným
nepřítomným pohledem.
Cítil sílu své hrudi, svých paží. Byl připraven Leblanca za-
stavit, ať už pro to bude nutné udělat cokoliv.
Naslouchal vzdalujícímu se Vanderbiltovu koni. Pak se však
ozvaly další kroky. Cválaly z druhé strany ohybu Přístupové
cesty blízko Sala.
Když se koně dostali do jeho zorného pole, Sal se přikrčil.
První jezdec s kloboukem staženým nízko do čela se však podí-
val jeho směrem, jako by si všiml pohybu za pěnišníky. Naklonil
se dopředu a doprava a sjel s koněm z cesty do lesa tak rychle,
že Sal stihl uběhnout jen pár kroků.
 Se zuřivostí všech těch let na útěku před zločinem, který
nespáchal, se vší bolestí z toho, že byl v zemi, kterou přijal za
vlastní, označen za barbarskou bestii, vzal ze země větev a se
zdviženou paží se otočil čelem ke svému pronásledovateli.
Kůň prudce uhnul doleva a jezdec se sotva udržel v sedle.
„Cabote! Mi dispiace. Myslel jsem…“
„Myslel jste, že jsem Leblanc. V tom případě mohu být jen
vděčný, že mám hlavu pořád ještě pevně na krku.“
Skrz jedlovce se k nim prodral arab s těžce oddechujícím
Georgem Vanderbiltem v sedle. Za arabem byl teď uvázaný
další kůň bez jezdce. „Díky Bohu, Catalfamo. Doufali jsme, že
vás najdeme na cestě k Bratchettovým. Leblanc vás tam ale
bude hledat, a to nejspíš brzy, takže Nico u nich není. Jsme tu,
abychom vás za ním zavedli.“

Sal jedoucí za Vanderbiltem a Cabotem se na svém koni na-

klonil dopředu, jako by snad ostatní mohl silou vůle přeskočit
a dostat se k Nicovi jako první. Protože však neznal cestu, mohl
jen zůstat sehnutý a jeho valach zmateně otáčel hlavu, jako by
se chtěl zeptat, proč dává tělo jeho jezdce signály k rychlosti,
když kamenitá, kořeny protkaná stezka a dva koně před ním
nedovolují nic víc než rychlou chůzi.
Stoupali k mezeře mezi stromy. Když se vynořili z hustě
zalesněné stezky, musely se Salovy oči přizpůsobit ostrému
slunečnímu světlu.
Na mýtině stála roztroušená dřevěná stavení. Přímo před
nimi se krčil zhroucený malý srub bez oken, s pootevřenými
dveřmi a zřícenou střechou.
Za srubem stála další, ještě menší stavba s několika vy-
páčenými prkny, jako by je někdo potřeboval k jinému účelu.
Nalevo trůnil kurník, v němž kohout se slepicemi povykováním
a máváním křídly oznamovali přítomnost někoho cizího. Z nej-
většího stavení, stodoly, se ozývalo tiché hýkání.
Ve vratech stodoly se objevily dvě identické hlavy s rudými
vlasy plápolajícími ve sluneční záři.
„Všecko dobrý,“ oznámil Jursey MacGregor. „Není to ten,
co jsme mysleli.“
Zpoza hlavně staré flinty na ně mžourala Tully.
„To vidím i sama,“ řekla. Flintu ale neodložila, jako by po
tom, co na světě v poslední době viděla, tyto návštěvníky raději
přivítala se zbraní v ruce.
„Kde je…“ začal Sal. Nemusel ale větu dokončovat.
Ve vratech se objevila třetí hlava, skloněná tak, že byl vidět
jen chomáč tmavých vlasů. Ozvalo se šustění sena, jak se jedna
noha sunula po zemi.
Sal seskočil z koně a ani se ho neobtěžoval uvázat. „Nico!“
Pevně k sobě přitiskl třesoucí se hubené tělíčko a cítil, jak
mu do bratrových vlasů stékají slzy. „Nico. Můj Nico. Jsi v bez-
pečí.“
Za jejich zády se ozývala slova, ale on držel bradu nad Ni-
covou hlavou a oběma rukama pevně objímal jeho drobnou
postavu, aby se jeho bratr cítil v bezpečí ze všech stran.
„Můžeme mluvit s vaší starší sestrou?“ ptal se zrovna Cabot
dvojčat. I když měl Sal bratra u sebe, i když ho zaplavila úleva,
že je Nico v pořádku, uvědomil si teď ve vzduchu napětí, kte-
rého si předtím nevšiml.
Dvojčata si vyměnila pohledy.
Tully jim gestem naznačila, aby šli za ní. „Je tady vzadu s na-
ším tátou. A s pár sousedama, co… se přišli…“ Podívala se na
svého bratra.
„Rozloučit.“ Vzal sestru za ruku, jako by se mu mluvilo lépe,
když cítil svou druhou polovinu. „Přišli se rozloučit.“
Sal s Nicem se drželi jeden druhého a následovali ostatní do
zadní části stodoly, do bývalého kravína, který byl vymetený
a dveře měl vylomené z pantů. Uprostřed ležel slamník pokrytý
vzorovanými přikrývkami a pod nimi nehybně odpočíval muž
s šedivou pletí. Na jedné straně stála Rema s Kerry. A na druhé
Robert Bratchett.
Muž na slamníku se snažil zvednout ruku směrem ke Kerry
a promluvit. Slova ale tvořily spíš jeho rty než chrčivý hlas: „Je
mi to… moc… líto.“
Pak k Salovu překvapení umírající otočil hlavu k Bratchetto-
vi a zopakoval stejná slova: „Je mi to… moc… líto.“
Bratchett se zdravou rukou dotkl té chromé a přikývl.
Dlouhou chvíli tam všichni jen tak stáli, MacGregorova star-
ší dcera ho držela za pravou ruku a soused za levou, Rema ob-
jímala dvojčata kolem ramen a nikdo nepromluvil.
Potom se k němu Kerry sklonila. „Tati,“ řekla, zarazila se
a zvedla oči k Remě a Robertu Bratchettovi, jako by snad věděli,
jak to za ni dokončit. Dva gentlemany, kteří přijeli se Salem,
jako by ani neviděla, protože stáli mlčky za jejich zády.
Znovu se podívala na umírajícího. Ve tváři měla něhu, ale
i hněv. Zvláštní směs emocí jí zkřivila obličej. „Tati. Mám tolik
otázek.“
Muž k ní otočil hlavu. Po obou sinalých lícních kostech se
mu kutálely slzy.
Celá stodola ztichla. Dokonce i mezek ve vedlejším boxu
přestal mávat ocasem.
„Hrozně… moc… líto,“ zašeptal.
Ale to bylo všechno.
I Kerry tekly slzy. „To nestačí,“ zašeptala. Proud jejích slz se
zrychlil. „To nestačí.“ Z hrdla se jí vydral vzlyk. „Bůh mi odpusť,
nemůžu prostě říct, že je to v pořádku – že je celá minulost
v pořádku. Já ti nechci odpustit.“ S pláčem klesla na kolena.
„Nechci. Nechci.“
„Já vím,“ vysoukal ze sebe. „Já vím.“
 Schovala si obličej do dlaní. Ramena se jí otřásala. „Mám
tě ráda.“
Otci stékaly slzy po propadlých tvářích a jeho oči hleděly
do jejích hlubokých studní bolesti – s něhou a lítostí, která se
zdála nesnesitelnější než fyzická bolest.
Po chvíli se Kerry dotkla jeho ruky a pak sáhla po něčem
vedle jeho slamníku. Když vstala, uviděl Sal, že drží v jedné ruce
smyčec a v druhé housle. I když tady to možná byly skřipky.
Kerry MacGregorová začala hrát a její bratr, sestra, teta
i soused se zatím jeden po druhém sklonili nad mužem na lůžku
a políbili ho na tvář.
Její otec dál nehybně ležel a ona hrála jednu píseň za dru-
hou – pomalé a teskné, jako by smyčec přejížděl přímo po srdci.
Hlavu měla skloněnou nad tělem nástroje a slzy jí kapaly na
jeho zvětralé dřevo. Ruce se jí při hře třásly a tóny se prohlu-
bovaly, zpívaly a stoupaly vzhůru střechou stodoly, korunami
lesa i mlhou, která dnes visela nad horami.
Sal si k sobě Nica přitáhl blíž a nechal bratra, aby se oto-
čil a zabořil mu svou malou hlavičku do hrudi. Nico, kterého
nedokázal ochránit tak, jak měl. Nico, jehož rozdrcená noha
už nikdy nebude v pořádku, už navždy ho bude bolet. Salova
chyba. Kdyby jen bojoval zuřivěji. Kdyby jen vydržel.
A přesto byli tady, v bezpečí, alespoň na příštích pár hodin.
Pevně stiskl víčka.
Mezi tklivými tóny se proplétala slova, která tu zazněla, jako
by byla podstatou toho, co to znamená být zlomený, raněný
a lidský: je mi to líto, hrozně moc líto, to nestačí, mám tě ráda.
 PADESÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

Pastor mluvil o zemi, kde radost nikdy nekončí.

Kerry si ale představovala srub, když byla ještě malá. U ohně
stála její matka a míchala králíka v hustém guláši s houbami
a divokou cibulí, které ten den nasbírala v lese. Na stole z bo-
rovicových prken ležel tenký koláč s vařenými jablky a skořicí
slazený čirokem. Dvojčata se batolila blízko plamenů, ale otec
jim do cesty postavil židli a položil si na ni jednu nohu. Zvedl
k bradě skřipky a smyčcem přejížděl po strunách v širokých,
truchlivých obloucích, které z dutého těla nástroje vyluzovaly
žal.
Dvojčata se jednou rukou držela jedno druhého a v druhé
mělo každé panenku z kukuřičného šustí a kolébala se do ryt-
mu, zatímco jejich otec zpíval:

Jsem jenom chudej tulák

na tomhle světě plným hoře,
ale tam, kam si teď kráčím,
není žal, jen štěstí moře,
jdu tam za svým tátou…

Kerryin otec odešel ze školy ve třetí třídě, aby mohl pomá-

hat na farmě svého otce. Krk skřipek ale uměl zmáčknout jako
nikdo a melodie předl jako přízi na kolovrátku.
Kerry si jen matně uvědomovala lidi v lavici kolem sebe:
dvojčata po obou stranách a Remu po její pravici, po levici Ro-
berta a Ellu Bratchettovy a hned za nimi slečnu Hopsonovou,
která zjevně jen pár hodin poté, co dostala Kerryin telegram,
vyrazila z nádraží Grand Central Depot. Přítomnost všech těch
lidí ji uklidnila, přesto měla ale pořád strach, že by se mohla
skácet k zemi.
Za nimi stálo několik lidí z Ashevillu a z Bestu – Kerry dnes
neměla náladu přemýšlet o osadě jako o Biltmore Junction.
Seděl tam Ling Yong a kolem ramen objímal Zhen, která to
shromáždění zvědavě pozorovala s doširoka otevřenýma očima.
Za Lingem stál Moncrief s paní Smytheovou a několika dalšími
členy personálu Biltmoru.
Sal s Nicem byli v bezpečí – Bože, prosím – v nevyužívané
cihelně ve vesnici, kde se vyráběly cihly pro Biltmore. I když
Leblanc neměl žádný důvod s nimi Kerry spojovat, mohl by se
na sousedy Bratchettových zaměřit – zvlášť teď, když se farma
MacGregorových chystala k prodeji – a Sala vypátrat. Kerry z té
myšlenky znovu ucítila bodnutí v hrudi.
V kapli byl i John Cabot, sledoval ji a čekal, až se na něj
podívá. Což udělala – na jeden rozechvělý okamžik. Ta bouře
emocí, kterou v jeho přítomnosti cítila, na ni ale byla příliš.
Než od něj odtrhla oči, jeho rty zformovaly neslyšná slova:
Moc mě to mrzí. Jeho tvář skutečně vypadala zkřivená, snad
dokonce ztrhaná bolestí.
Mrzela ho smrt jejího otce, její, Tullyina a Jurseyho ztráta?
Mrzelo ho, že byl s Vanderbiltem a McNameem, když přijeli na
farmu se smlouvou? Mrzelo ho, že ji před několika týdny políbil
mezi padajícími vločkami a pak si dál držel odstup?
Dlouhou chvíli na sebe hleděli, a než Kerry sklopila oči, zvedl
dva prsty pravé ruky k levé straně hrudi.
Poprvé za ten den cítila, že se jí ze srdce nepatrně zvedla
tíha, která ho hrozila rozdrtit.
Vedle něj stáli Charles McNamee a George Vanderbilt.
Jsou tu z laskavosti a sounáležitosti s komunitou, pomysle-
la si Kerry. A nejspíš i proto, aby se ujistili, že prodej pozemků
proběhne podle plánu.
 Což možná nebylo úplně fér, ale dnes snad měla dovoleno
nechat emoce bouřit.
Odmítla se jim podívat do očí.
Madison Grant alespoň neměl tu drzost se ukázat. K něče-
mu ten nůž v její botě přece jen byl.
Daleko v koutě malé kaple stál se sklopenou hlavou Dearg
Tate.
Kerry se zhluboka nadechla a snažila se znovu soustředit
na kazatelnu.
„Protože Johnny MacGregor,“ říkal pastor, „byl člověkem,
jehož chování možná nebylo každý den jeho života doko-
nalé.“
Rema jen nepatrně ztišila hlas a zamumlala: „No esi todle
není slabý slovo, tak už nic.“
„Ale jehož cesta, děkujme Pánu, mu nakonec přinesla mou-
drost požádat o odpuštění. Odvahu se změnit. Ctnost zpytovat
svědomí.“
Kerry se snažila spolknout výkřik, který se jí dral z hrdla,
protest, že se změnil příliš pozdě na to, aby napravil všechen
chaos, který způsobil. Příliš pozdě na to, aby její usouženou
maminku přivedl zpátky k životu.
Věděla, že si kázání vybaví později, že si ho bude moct pře-
hrát jako nahrávku z voskového fonografu. Teď však cítila jen
otupělost.
Hlava se jí zhoupla zpátky k lavicím plným zpívajících vě-
řících. Někteří z nich plakali. Kerry tušila, že ani ne tak kvůli
Johnnymu Macovi, jako spíš kvůli té zvláštní a znepokojivé
nespravedlnosti božího milosrdenství.
Pastor ustoupil stranou, harmonie se rozvětvily a tóny na-
bíraly na síle.

Je země, jasnější než den,

skrz víru ji vidíme jak sen…
 Bohoslužba se chýlila ke konci. Lidé se ztuha zvedli z lavic
na závěrečné verše.

A naše duše již neucítí žal…

na tom krásném břehu a z něj dál.

A pak bylo po všem. Oba Bratchettovi ji objali a uvolnili

místo dalším truchlícím postupujícím vpřed.
Kerry, Rema a dvojčata stáli u borovicové rakve a třásli si
rukama s farníky. Na rakev postavili fotografii jejího otce s Ro-
bertem Bratchettem – uniformy Unie měli čisté a nažehlené,
knoflíky se jim leskly a jejich mladé tváře se usmívaly do fo-
toaparátu. A vedle stála jediná dochovaná podobizna Missy
Murrayové MacGregorové, důvěřivé, usměvavé a plné naděje
se svými vejci, slepicemi a kohoutem. Obrázek, který musel
nakreslit Johnny Mac.
„Vážně celá vona,“ prohlásila Rema. „Dycky byla he­zouč­
ká.“
„Kohout,“ řekla Kerry.
Rema se na ni podívala, jako by se pomátla žalem. „Cože?“
Znovu se zahleděla na obrázek. „No jo, vážně je tam kohout.“
Otočila se zpátky ke Kerry a pohladila ji po ruce. „Ten je nakres-
lenej taky pěkně, zlatíčko.“
Kerry však byla myšlenkami u jiného kohouta, u toho na
erbu ve Farnsworthově telegrafní kanceláři. Nebyla to jen tak
ledajaká drůbež s hřebínkem, ale galský kohout, symbol Fran-
cie – a v tomto případě takové Francie, jakou si představovala
Ligue Nationale a další: bez Židů, přistěhovalců a kohokoliv,
kdo byl jiný než bílý.
Farnsworthovo jméno zůstalo obtisknuté na stohu papírů
Madisona Granta – to jemu Grant psal. Telegrafista byl jedním
z nepochybně mnoha lidí ve městě nakažených Grantovými
názory.
Co když to nakonec byl on?
 Ne vrah, jak si v jednu chvíli myslela, ale ten, kdo po­
skytl krytí. To on přijal Deargův telegram z Whitnelu a spolu
s Jacksonem a dalšími dosvědčil policii, že ho den po útoku
viděl přijet vlakem, čímž poskytl důkaz, že Dearg za tou vraždou
stát nemohl. Dearg se však mohl vrátit několik kilometrů pěšky
po trati do Black Mountain nebo Round Top, nasednout tam na
vlak a druhý den se objevit v Biltmore Junction. Jen Farnsworth
ale mohl napsat telegram, který z Whitnelu ve skutečnosti
nebyl nikdy odeslán. A šerif Wolfe, rozptýlený tolika dalšími
podezřelými a svedený ze stopy, si to v ostatních kancelářích
možná vůbec neověřil.
Co když Dearga někdo z nějakého důvodu dohnal k útoku
na reportéra a Farnsworth mu pak poskytl alibi v podobě smy-
šleného telegramu a lživého svědectví.
Kerry se musela chytit otcovy rakve.
„Tate,“ zachroptěl tehdy její otec jakoby v panice. Možná
v něm jen ožila stará vzpomínka – nebo se v něm možná v těch
několika málo jasných okamžicích probudil instinkt, že i fru-
strovaný, zoufalý syn nočního jezdce Tatea mohl dát průchod
své zlosti.
Kerry tam stála, svírala rakev a nechtěla pátrat po jeho tváři.
Několik smutečních hostů na ni kývlo, což byl jejich způsob,
jak říct, že se její smutek snaží nést spolu s ní.
Jeden pár očí daleko vzadu se ovšem setkal s jejími a pak
rychle uhnul.
Jeden pár očí jí prozradil, že se bojí toho, co by v nich mohla
vidět.
„Nechci,“ pronesla nahlas.
„Co, zlato?“ zeptala se Rema.
„Nechci to vědět,“ šeptla Kerry. Mluvila k Deargovi v zadní
části kaple.
Už ale bylo pozdě. Všechno se jí to v hlavě spojilo, jako by ob-
razy, které jí vyvstávaly v paměti, byly jen tečky barvy na mno-
hem větším plátně jako u Seurata, oblíbeného malíře slečny
Hopsonové. Dearg Tate se za ní s bolestným výrazem naposledy
ohlédl a vyklouzl zadním vchodem ven.
S otcovou otevřenou rakví v přední části malé kaple a hud-
bou proudící kolem ní, nad ní a pod ní Kerry cítila, jak obraz
konečně nabývá tvaru. Nemohla dýchat.
Během několika dalších minut – i když vzhledem ke sta-
vu, do jakého upadla, to možná trvalo déle – se kaple téměř
vyprázdnila. Kromě Linga a Moncriefa, kteří si spolu povídali,
zatímco Zhen odhopsala ven, zůstaly jen Kerry s Remou a dvoj-
čaty a poslední truchlící. S vážnou tváří a něžnýma očima se
k ní váhavě blížil John Cabot. „Kerry…“
„Děkuju, že jste přišel,“ přerušila ho. Hlas se jí začínal třást.
„Opravdu.“ V koutku duše mu chtěla padnout do náruče – chtě-
la útěchu, oporu, která by ji držela na nohou. Měla ale pocit, že
kdyby se teď o kohokoliv opřela, úplně by se zhroutila.
„Kerry,“ začal znovu.
Najednou se však před kaplí ozvaly hlasy. Nějaký muž tam
rozčileně křičel.
Kerry si vyměnila pohled s Remou a před Johnem Cabotem
a ostatními vyrazily ke dveřím kostela.
 PADESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

„Udělejte ke mně jedinej krok a vystřelím. Slyšíte mě?“

Hlas Dearga Tatea zaburácel z opačného konce mýtiny. Stál
pod borovicemi, necelých deset metrů od nich, v ruce držel
pistoli a nejistě mířil na hlouček ve tvaru půlměsíce, který se
utvořil nalevo od vchodu do kaple.
Kerry ztuhla ve dveřích.
Třetí bod trojúhelníku tvořil šerif Wolfe, pistoli měl namí-
řenou na Dearga a očima těkal po přihlížejících přikrčených
několik metrů od jeho cíle.
Vedle Wolfa se o dubový sloupek opíral Madison Grant v cy-
lindru a s dokonale naškrobeným límcem. Vypadalo to, že ho
krize ani v nejmenším nevyvedla z míry – téměř jako by si ji
užíval. „Ale no tak, Tate,“ ozval se. „To, že Wolfe zjistil, že všech-
ny důkazy ukazují vaším směrem, ještě neznamená, že strávíte
pod zámkem celý život. Snad. Přišel vás zatknout. Nechte ho
dělat svou práci.“
„Ani o krok blíž!“ Dearg se letmo podíval Wolfovým směrem,
ale stále mířil na dav.
Wolfe udělal krok zpět. „Klid, Tate. Skloň tu zbraň, jo? Ne-
chceš přece nikomu ublížit.“
„Určitě ne,“ řekl Grant. „Alespoň ne znovu.“
Dearg zakolísal, jako by ho ta poslední poznámka fyzicky
zasáhla, ale ustálil mušku.
„Zatraceně, Grante!“ zasyčel Wolfe. „Držte sakra hubu.“
K Deargovi pak promluvil laskavějším tónem: „Uklidni se, skloň
tu zbraň a promluvíme si. Jenom promluvíme.“
 Ze vzdálenějšího okraje davu se najednou vynořila malá
Zhen, jejíž otec stál ve dveřích kaple a nahlížel Kerry přes ra-
meno, a v okamžiku se od hloučku oddělila. Ze vzdálenosti asi
pěti metrů se vydala směrem k Deargovi, jehož obličej křivil
šílený výraz – a k jeho zbrani.
Toužila po té strašlivé lesklé věci v jeho ruce. Její tmavé oči
jako by byly hypnotizované hlavní pistole lesknoucí se v jar-
ním slunci.
Ling ze sebe vyrazil přidušený výkřik a protlačil se kolem
Kerry. Dearg ale máchl pistolí a zamířil nejdřív na něj, pak na
ohromený dav a pak zpátky na Linga, který ztuhl na místě a vy-
děšeně těkal očima z dcery na Dearga a zpět.
„Deargu,“ vyslovila Kerry přiškrceně jeho jméno. Musela ho
ale přimět poslouchat – opravdu poslouchat.
Malá Zhen pokračovala s hlavou nakloněnou na stranu přes
mýtinu k pistoli. Přibližovala se k té blýskavé stříbrné věci, jako
by to byla hračka.
Deargovi se ruce třásly tak, až se hlaveň pistole celá chvěla.
„Ty,“ zavrčel na dítě. „Drž se dál.“
„Deargu. Je to jenom malá holčička.“ Kerry se vrátil hlas.
Udělala krok směrem k němu a pak ještě jeden. Snažila se mlu-
vit klidně a pevně. „Polož tu zbraň. Prosím. Poslouchej mě.“
„Nechtěl jsem tomu Židovi ublížit. Slyšíš mě? Nechtěl jsem.“
„Já vím, že ne, Deargu. Jenom klid. Odlož tu zbraň.“
„Chtěl jsem ho jenom trochu zřídit,“ křičel. „Ta dáma mi
zaplatila, abych ho vystrašil a von se vrátil do New Yorku, to
je celý. Jenom ho vyplašit vod článku, vod nějakýho případu
z New Orleans, kterej prej špatně pochopil a nechtěl ho ne-
chat bejt.“
Lilli Barthélemyová. Musela to být ona.
„Měl jsem ho v plánu jenom postrašit. Jenže pak tam najed-
nou stál a já si řikal, jak nás lidi jako von vytlačujou, všichni se
sem hrnou a hrnou a zamořujou všecko dobrý tady.“ Hlas měl
teď naříkavý, téměř dětský.
 Kerry se k němu pomalu přibližovala. Jeden opatrný krok
za druhým. „Deargu. Prosím. Skloň tu zbraň.“
Jeho pohled na okamžik přistál na Grantovi. Pak se vrátil
ke Kerry a začal se hájit. „Von má pravdu, Kerry. Všecko do
posledního slova, co řiká, je pravda. Lidi jako ty a já, jako my
všichni tady, budou nakonec vyhnaný, a kým? Lidma, co ne-
jsou jako my.“
„Deargu, ne.“ Slyšela, jak se jí do hlasu vkrádá panika. Jako
by se s holčičkou ocitly v jakémsi snovém závodě směrem
k němu a k té příšerné věci v jeho ruce. Udělala ještě jeden
krok a pak další. „Deargu, poslouchej mě.“
Zhen přelétla očima ke Kerry, ale pak se podívala zase zpát-
ky, fascinovaná mihotavým stříbrem pistole.
„Deargu…“
Hlas se mu zlomil. „Já nechtěl, Kerry. Nechtěl jsem.“
Kerry postoupila o další tři kroky. Ještě poslední tři a do-
sáhne na holčičku. „Všechen ten strach,“ zašeptala. „Všechna
ta nenávist, kterou chce, abys cítil.“
Dearg shrbil ramena a zavrtěl hlavou.
„Deargu, poslouchej mě. Prostě v klidu polož tu pistoli, pří-
mo na zem k nohám, ale za sebe, ať se k ní to děvče nedostane.
Pak mi to celé povyprávíš.“
Dearg se centimetr po centimetru otočil. Sklopil hlaveň.
A Kerry se k němu centimetr po centimetru přibližovala.
Holčička však také pomalu cupitala dál – až už to najednou
nemohla vydržet. Natáhla ruce a skočila po té zvláštní, lesklé
stříbrné tyčce.
Dearg se k ní vylekaně otočil a zvedl pistoli…
Výstřel se ozval ve stejném okamžiku jako Kerryin výkřik.
Ve stejném okamžiku, kdy se Deargovy rty zakulatily do O, do
výrazu věčné lítosti.
Zhen se odrazila zpátky, zhroutila se na zem a její lesklé
tmavé vlasy se rozprostřely po trávě. Dearg Tate k ní vykročil,
ale když viděl, že leží bez hnutí, zastavil se a klesl na kolena.
 Za Kerryinými zády zaječel Ling Yong. Slyšela, jak k nim
běží, ale Kerry byla u holčičky jako první. Vzala bezvládné tě-
líčko do náruče.
Po tváři se jí jemně rozlil dívčin dech. Nikde na tělíčku ne-
měla žádnou krev. Nebyla zraněná, k zemi ji musel srazit jen
zvuk výstřelu a strach. S úlevným vzlykem ji předala jejímu otci.
Ling se Zhen v náručí klesl do trávy.
Za nimi se ozvalo Deargovo zasténání, nepřirozený zvuk,
jakoby vycházející z morku kostí. Klečel tam s obličejem zkřive-
ným utrpením a obrátil zbraň ke své hlavě. „Podívej,“ zakřičel.
„Podívej, co všecko jsem udělal.“
Kerry ho teď měla téměř na dosah ruky. Zavolala jeho jméno,
jméno chlapce, kterého znala od dětství a který vyrostl v muže
tak plného strachu a zlosti a teď najednou i lítosti.
„Deargu, ne! Deargu!“
Ještě pořád volala jeho jméno, když pistole znovu vystřelila
a jeho mrtvé tělo se sesunulo do trávy.
 PADESÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

Kerry vystoupala po schodech do čtvrtého patra a celá udýcha-

ná došla k observatoři.
Ještě před chvílí klečela otupělá hrůzou u Deargova zniče-
ného těla, dokud nedorazil doktor Randall. Nebylo potřeba, aby
Dearga prohlašoval za mrtvého: ze zranění, které mu na hlavě
způsobila jeho zbraň, to bylo nad slunce jasné.
Teprve s Randallovým příchodem se však mohla přestat
chovat jako ta stoická velitelka, která posílá dvojčata pryč
s Remou, stráží mrtvolu a vysílá někoho, aby tu zprávu sdělil
Deargovu mladšímu bratru Jeromovi. Teď, když s dusivým
vzlykem ustoupila stranou, mohla celou tu událost začít sama
prožívat.
Přistoupil k ní John Cabot. „Kerry, můj Bože. Řekněte mi,
jak vám mohu pomoci.“
Proces, kdy se v ní začaly probouzet potlačené pocity, v ní
však rozvířil spalující, oslepující, zoufalý hněv.
„Můžete mi říct, kam šel Grant?“ Její hlas zněl cize. Byl hlub-
ší a monotónnější, jako by patřil někomu úplně jinému.
„Předpokládám, že zpátky na Biltmore. George odjel dřív,
než… se stalo to s Tatem. Prosím, dovolte mi odvézt vás zpátky
na farmu.“
Kerry se však vyhoupla na Malvolia. Dvojčata ji poprosila,
jestli by na něm směla jet na pohřeb, a dnešek jí připadal jako
den, kdy by se mělo říkat ano, dokonce i na přítomnost staré-
ho mezka. Na Přístupové cestě ho pobídla do pomalého klusu,
což bylo nejrychlejší tempo, jaké zažil za celá léta. Ani jednou
neucítila otřes jeho kroku. Ani jednou se nezamyslela nad ne-
bezpečím, které jí hrozí, když bude Granta sledovat právě teď.
Ne později, až bude mít čas přemýšlet, jak by mohl zareagovat,
ale teď, když se jí v žilách vařila krev.
Stačila jedna jediná otázka položená jednomu jedinému
sluhovi na Biltmoru.
„Nevim, co to do toho chlopa vjelo,“ přísahal Moncrief. „Musí
mít něco s kebulou. Dones sem mu skotskou, co si o ni řek –
žádnou sklínku, celou zatrackanou karafu, představte si to – až
navrch na observatoř. Celej nabuzenej byl.“
Když vpadla do spodního patra observatoře, ozvaly se přímo
nad ní v nejvyšším patře kroky. Vyrazila po úzké železné spirále
schodiště ústícího do kruhového výhledu.
Navzdory hluku, který při stoupání po schodech dělala, stál
zády k ní. Pomalu se otočil se skotskou v ruce. „Myslel jsem
si, že to budete vy.“ Stejně zdvořilý a elegantní jako vždycky.
Jako by kolem něj všechny jeho peníze a konexe vytvořily ja-
kési brnění, které mu umožňovalo na ni po tom všem hledět
s vítězoslavným a nedotčeným výrazem.
Nevěřila vlastním očím, když zvedl sklenku k přípitku. „Při-
pojte se ke mně, Kerry. Slavím takové malé politické vítězství.
I když při něm létaly třísky, jak už to někdy bývá. Ať už mé me-
tody schvalujete, nebo ne, obyvatelstvo si zaslouží být infor-
mováno o tom, co nás čeká, pokud nás budou dál zaplavovat.
Jak vám řeknou všichni naši vědci do jednoho, bílá rasa musí
být chráněna.“
„Jako bizoni,“ odsekla opovržlivě.
„Vlastně ano, podobně jako bizoni. Ti jsou také ohroženi.
Bez… zásahu.“
„Jste netvor. A šílenec. Za tou vraždou stály vaše myšlenky,
váš vliv.“ Znovu to celé měla před sebou: obraz milého, idealis-
tického novináře ležícího v blátě. „Aaron Berkowitz na vás díky
své práci v Timesech něco věděl. Nejspíš to ukazovalo na to, že
jste typ člověka, který by klidně zabíjel, jen aby si udržel svoji
pověst ochránce divoké přírody a kultivovaného gentlemana.“
To poslední slovo téměř vyplivla.
„A přesto, jak jsme viděli, jsem to nakonec nebyl já, kdo
zredukoval stádo, abych tak řekl.“
„Jste vážně opovrženíhodný.“
„Očividně jsem vám stál za to, abyste se za mnou hnala
až sem nahoru – kdoví z jakých chlípných důvodů. Šla jste za
mnou, i když jste věděla, že si ten malý židáček myslel, že bych
kvůli své pověsti zabíjel.“ Udělal krok směrem k ní, jako by tím
chtěl demonstrovat svou ochotu to skutečně udělat.
Stála na místě. „Všechny ty teorie, že vrahem byl ten Ital
nebo Robert Bratchett nebo Ling… ty jste také pomáhal šířit vy.“
Grant se ušklíbl. „Kdokoliv z nich to mohl udělat, nebo i něco
horšího – při těch sklonech k násilí, jaké tyto druhy lidí mívají.
Kdoví, co už kdo z nich provedl? Každopádně ale ano, všechno
to dokonale zapadá do našich záměrů. Šlo pouze o to rozdmý-
chat oheň.“
Strach jako taktika u místních bohatých turistů i domo-
rodců. U kohokoliv, kdo spolkne, co mu Grant a jemu podobní
nabídnou.
Protáhl se, jako by pro něj jeho malé přiznání bylo úlevou,
a opřel se o zeď dál od schodiště.
„Galský kohout,“ řekla. „Ten erb. LNA.“
„A Farnsworthův strýc Édouard Drumont… Ach, vidím, že
v tom samozřejmě pořád ještě nemáte jasno. Hezká kuchtička si
i navzdory té své chytrosti a tomu, že postřehla erb v telegrafní
kanceláři, nevyvodila příbuzenský vztah… Náš nepříliš přívěti-
vý telegrafista Edward Drumont Farnsworth – možná si vyba-
víte jeho iniciály EDS na telegramech – je, zdá se, bratrancem
z druhého kolene Édouarda Drumonta, který je v současnosti
ve Francii velmi dobře známý.“
„Někdo by řekl, že spíš nechvalně proslulý.“
Grant její poznámku ignoroval. „Naši vůdci spolupracují
s podobně smýšlejícími kolegy v Německu a Francii, s národy,
které stojí za to před nákazou zvenčí ochránit, podobně
jako…“
„Tuto zemi, jak vy a Farnsworth věříte,“ dokončila za něj.
V hlavě jí tepala krev, ale snažila se udržet mysl v klidu.
V duchu uviděla obrazy rozložené vedle sebe jako na výstavě:
Lilli Barthélemyovou, která původně chtěla jen někoho vyděsit
a přimět ho k mlčení. Granta, který útok nepodnítil, ale spatřil
v něm příležitost šířit podezření.
A Dearga Tatea, který sice nechtěl zabíjet, ale stal se nejdřív
pěšákem a pak vrahem. A nakonec mrtvolou.
Grant na ni přimhouřil oči a pak se podíval na její pravou
botu.
Viděla, že nezapomněl, kde nosí nůž.
Znovu zvedl pohled k jejímu obličeji. Pořád se usmíval. „Víte,
Kerry, nemohu se nepodivovat, zda bylo moudré přijít sem úpl-
ně sama, s úmyslem najít mě tu, jak předpokládám.“
Věděla, že by se tomu měla také divit. Jednala bez rozmyslu,
hnána zděšením z Deargovy smrti i smrti novináře, kterou způ-
sobil, z těch zmařených životů, ze vší té krve prolité na nádraží
a na mýtině u kaple – a ohněm, který jí v žilách vzplál poté, co
si uvědomila pravdu. Pořád v ní ještě hořel. Ať už to dopadne
jakkoliv, byla přesně tam, kde být musela.
„Je to škoda, přišel jsem sem totiž jen kvůli poslednímu
pohledu na krajinu, než večer odjedu vlakem. Samozřejmě
nemám žádný důvod utíkat, když jsem nespáchal žádný zlo-
čin, už ale nemám chuť tu zůstávat. Škoda že o mně máte tak
nízké mínění. Jak jste to říkala? Netvor? A šílenec?“ Ústa se
mu pod hustým knírem zkřivila. „Mám pověst inteligentního
a spořádaného muže. Muže, jehož jméno se zapíše do dějin
díky zakládání národních parků a záchraně celých druhů před
vyhynutím – samozřejmě včetně nadřazené rasy. Političtí vůdci
se budou řídit mými spisy a výzkumy, které jsem provedl a ještě
provedu, a budou mi děkovat. Nemohu si tuto pověst nechat
pošpinit, to jistě chápete.“
 Ještě k ní nevykročil, ale Kerry věděla, že se na to chystá.
Skočila doprava, vyhnula se mu a zamířila ke schodům. Jenže
Grant byl stejně rychlý jako ona. Paže se mu prodloužila jako
nějaká mokrá šňůra, chytil ji v pase a přitáhl k sobě.
„Jste chytrá, až vám to škodí, nemám pravdu?“ Tělem za-
blokoval schody, jediný východ, a pustil ji. Oči se mu leskly.
Kerry couvla a chytila se parapetu otevřeného okna za se-
bou. Pohled jí zaletěl ven a pak dolů k zemi, o čtyři patra níž.
„Bude to smutný příběh, co si o vás budou vyprávět: okouz-
lující, ale snadno nahraditelná služka s nešťastným nutkáním
ukončit svůj život, hnána žalem z otcova pohřbu. A ze ztráty
svého pozemku, chudinka. Vskutku tragické.“
S posledními slovy se ji pokusil chytit.
Tentokrát však spustil jedno rameno, naklonil se do strany
jako hráč fotbalu a nabral ji v pase. Převážila se dozadu a začala
mávat rukama, aby udržela rovnováhu. V jednu chvíli seděla na
okně a držela se rámu a v další už padala na uzoučký balkón
s nízkým kamenným zábradlím.
A přes něj.
 PADESÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Kerry zoufale mávala rukama a jednou se jí podařilo zachytit

okraje kamenného zábradlí. Nejistě z něj visela a držela se ze
všech sil. Instinktivně se rozmáchla a chytila se i druhou rukou.
S nohama volně visícíma nad čtyřpatrovou propastí se pokusila
zakřičet, ale vyšlo z ní jen přidušené zachroptění.
Zvedla pohled a uviděla, jak k okraji balkónu přistoupil
Grant s očima přimhouřenýma soustředěním. Měl stejný vý-
raz – analytický, kalkulující, nezaujatý, téměř pobavený – jako
tehdy před všemi těmi měsíci, když sledoval farmáře s povo-
zem, jak se se svými mezky řítí na koleje.
Pak otočila hlavu a podívala se dolů. Někde v dálce, možná
v obezděné zahradě, se v počínajícím jaru rozprostíraly žlu-
té, červené a růžové květy tulipánů, ze kterých se jí zatočila
hlava.
Nemohla si dovolit se tam znovu podívat.
Hluboko pod ní se ozvalo volání o pomoc. Předpokládala,
že zaměstnanci panství zahlédli, jak se tam kymácí. Nesměla
k nim sklopit pohled.
Grant se teď naklonil přes zábradlí a prohlédl si scénu pod
sebou. „Pomoc!“ zavolal. „Pomoc! Skočila dolů a já nevím, jestli
se k ní dostanu! Snažil jsem se jí to rozmluvit, uklidnit ji, ale
ona skočila!“
Kerry viděla, jak se Grant vyklání ven a v očích nemá vydě-
šený a starostlivý výraz, ale tvrdý a sebejistý pohled. Natáhl
k ní ruce – ne proto, aby ji vytáhl do bezpečí, ale aby uvolnil
její sevření na římse. Jestli tam zůstane a bude se snažit udržet
zábradlí, postará se Grant o to, aby spadla, i když to bude vy-
padat, že se jí pokouší pomoct.
Bez sebemenšího plánu uvolnila prsty pravé ruky a chyti-
la se kamenného sloupku vpravo. Zuřivě ho svírala a zároveň
houpala tělem tak, aby se levačkou mohla chytit sloupku vedle.
Znovu natáhla pravačku a snažila se zachytit co nejlépe, paže
i záda ji bolely, ale dostala se až ke konci řady sloupků.
Grant se však pohyboval spolu s ní. Pořád křičel o pomoc.
Probodl ji pohledem a ohnul se, aby dosáhl na místo, kde se
teď držela.
„Už ji skoro mám!“ zavolal dolů na přihlížející a předváděl
při tom, jak se sklání a pokouší se na ni dosáhnout.
Okamžik předtím, než se jí dotkl, Kerry pustila pravou ruku,
levou se jen tak tak držela, a natáhla se k měděnému okapu
u okraje břidlice na severní straně věže. Přesně v momentě,
kdy k ní vystřelila Grantova paže, udělala totéž i s levou rukou.
Visela tam a slyšela sténání hřebíků, které okap držely –
hřebíků, které se mohly každou chvíli rozhodnout, že už tu
novou váhu neudrží. Co nejrychleji šplhala po okapu dolů a ruce
jí krvácely. Dostala se až na místo, kam na ni Grant nedosáhl,
ale prsty jí pomalu vypovídaly službu.
Už byla skoro, skoro u další části střechy. Kdyby jen doká-
zala…
Několik hřebíků se s vrzavým skřípáním uvolnilo a okap se
odlepil od břidlice. Na přemýšlení nebyl čas. Švihla oběma no-
hama ke svažující se střeše čelní strany domu a vrhla se na ni.
Narazila na horní okraj vikýře ve čtvrtém patře, vyškrábala
se na něj a oběma rukama objala vyřezávanou hlavici na jeho
vrcholu. Hřeby hlavice, která byla jen na ozdobu a neměla nést
ničí váhu, se však téměř okamžitě začaly uvolňovat.
Pod sebou i nad sebou slyšela křik. Grant stále ještě volal
o pomoc pro ubohou truchlící kuchařku, která si, jak bude urči-
tě tvrdit, tragicky vzala život – své rozhodnutí se v té tak časté
lítosti poslední chvíle sice pokusila zvrátit, ovšem příliš pozdě.
 Věděla, že počítá s vítězstvím gravitace a úhlů. Hlavice se
uvolnila, pod tělem jí klouzala břidlice a ona se neměla čeho
chytit a sunula se dolů. Věděla, že tři patra pod ní leží vápen-
cové bloky přední terasy.
Pak její nohy našly další hranu měděného okapu, což její
sestup na okamžik zastavilo.
Zdola se ozývaly hlasy, které ji vyzývaly, ať se drží, ať klouže
dolů, ať se nepouští.
Pomalu získala rovnováhu, jako tolikrát v dětství, kdy balan-
covala na horském útesu. Opatrně našlapovala podél okapu,
přitisknutá ke stále ještě ostře se svažující střeše.
Byla už téměř u druhého vikýře, umístěného tak, že by se
mohla na chvíli přidržet a napřímit.
Podél střechy se dostala k okraji vikýře a zariskovala další
pohled dolů. Vápencové desky byly ještě pořád tři patra pod ní,
ale naproti se teď tyčila skleněná kopule zimní zahrady.
Část okapu, na které se potácela, začala povolovat. Přidržela
se vikýře, aby udržela rovnováhu, přikrčila se a skočila směrem
k měděným rámům skleněné střechy. S bolestivým žuchnutím
dopadla na její okraje. Nechala tělo sklouznout po tabulích
z mědi a skla až k dolní hraně klenuté střechy. Celé tělo měla
pohmožděné, poškrábané a bolavé. Dřepěla ale na spodním
okraji kopule a dlažba už byla jen o patro níž. Běžel k ní hlou-
ček lidí, jejichž tváře kvůli mžitkám před očima nedokázala
rozeznat. Natahovali k ní ruce, aby jí usnadnili poslední sestup.
Těsně předtím než se z kopule zimní zahrady zhoupla dolů,
se zastavila a zvedla hlavu. Madison Grant se nakláněl přes ka-
menné zábradlí a hleděl na ni přimhouřenýma očima.
„Díky bohu!“ zavolal a zamával v jakémsi poděkování při-
hlížejícím.
Kerry v tu chvíli věděla, jak to dopadne. Znala verzi příbě-
hu, který bude Grant vyprávět. Sám v něm bude vystupovat
jako téměř zachránce nebohé služky, která onoho osudného
dne v zoufalství skočila ze samého vrcholu Biltmore House,
v poslední chvíli si to ovšem rozmyslela a snažila se zachrá-
nit. Naštěstí nespadla celé ty desítky metrů a nezemřela, ale
vzpomínky na tu událost se jí, chudince, pochopitelně celé
pomotaly.
Bylo by to jeho slovo proti jejímu a většina lidí by věřila
jeho příběhu. A tak alespoň zvedla hlavu, aby viděl její tvář,
bezpochyby pohmožděnou a zkrvavenou. Ať vidí, že to ví. Na-
vzdory všem těm lidem, které svedl svým bohatstvím, konexemi
a leskem, bez ohledu na to, kolik lidí přesvědčil, aby viděli svět
stejně jako on, ona věděla, co je zač.
 PADESÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

Lilli se otočila, když ji George vzal za ruku, aby jí pomohl sejít

schody před hlavním vchodem, a na okamžik se téměř zasta-
vila. Téměř zaklonila svůj půvabný obličej a řekla mu, že její
rozhodnutí vrátit se do New Yorku byl omyl.
Biltmore teď celý kvetl – dříny, tulipány a azalky, vyjme-
noval jí George, a kdoví co dalšího. Krajinářství ji nijak zvlášť
nezajímalo, ale měla v životě ráda výraznou barevnou paletu.
A tou Biltmore na jaře byl.
Dům se nad ní tyčil, jako by ji vábil. Připomínal jí, že ještě
není pozdě. Že možná přece jen nemusí odejít… že to celé po-
řád ještě může být její.
Onen lokaj s ohavným nářečím možná zachytil její neroz-
hodnost, když zpomalila a ohlédla se na dům. Zvedl na ni
obočí.
George – Bůh žehnej jeho srdci – jí stiskl ruku. „Mrzí mě,
že nemůžete zůstat.“
Naklonila se k němu, protože ani teď nedokázala úplně za-
přít svůj lovecký instinkt, a stiskla mu záda. „Kéž bych mohla.“
Tvář mu ještě víc zjihla. „Plně chápu, že rodinné starosti
vyžadují pozornost.“
„Ano,“ řekla. Protože to chápal. Zlatý George, muž věrný
své rodině.
Zadívala se mu hluboko do hnědých očí, poetických a té-
měř smutných. A uviděla v nich muže, který by se při lehkém
nasměrování – ještě pár dlouhých procházek s Cedricem, pár
jejích vážných otázek na Sargenty a Renoiry na stěnách, pár
vyjížděk do jeho drahocenných hor – dal přesvědčit, že je za-
milovaný.
Už několik týdnů plave v síti, plísnila sama sebe. Už ji stačí
jen vytáhnout. Přesto ke svému zděšení zjistila, že to nedokáže.
Že má George Vanderbilta na to, aby se za něj provdala, ráda
až příliš.
George Vanderbilt měl totiž i přes své světoběžnictví stále
srdce chlapce, který očekává, že bude milovat a bude milován.
Očekává, že bude důvěřovat a že mu bude důvěřováno.
Upřímnost, jak si uvědomila, se jí stala osudnou.
Čím víc se jí líbil, tím víc zjišťovala, že mu nemůže lhát
o tom, kdo je a kam až ji její pudy a instinkty ženy činu mo-
hou zavést. Stejně tak zjistila, že ho nedokáže klamat ohledně
svých citů. Ty se k její hanbě ubíraly zcela jiným směrem, jímž
se nikdy nemohla vydat.
A ten směr k ní právě teď přicházel. Blížil se k ní italský
podkoní následovaný svým mladším bratrem.
Srdce se jí sevřelo.
Srdce se ale dá ignorovat.
„Pane Salvatore Catalfamo,“ oslovila ho.
Zastavil se vedle svého zaměstnavatele. „Slečno Bar…“ Její
jméno jako by mu uvízlo v hrdle. Odvrátil zrak. A pak se na ni
znovu podíval. Pohled jeho černých očí byl jako vždy intenzivní
a teď navíc i smutný. Tak obrovsky, nevýslovně smutný.
„Pane Catalfamo,“ vysvobodila ho Lilli, „chtěla jsem se vám
i vašemu zaměstnavateli zmínit o tom, co jsem se dozvěděla.
Leblanca najal můj otec a nadobro opustí Asheville. Otci jsem
poslala telegram, aby pátrání po mužích, kteří“ – nechtěla po-
užít slovo zavraždili – „byli obviněni ze smrti náčelníka He-
nnessyho, odvolal.“
Vyměnila si se Salem drásavý a bolestný pohled.
Sal Catalfamo měl plné právo jejího otce veřejně odhalit
jako možného strůjce nepokojů a lynčů a někoho, kdo vydělal
na tom, že italská komunita ztratila kontrolu nad nábřežím.
A možná to i udělá. I když pro jeho dobro zoufale doufala, že
ne. Její otec a jemu podobní uměli rozdrtit každého, kdo se jim
postavil do cesty.
Sklopila pohled k malému Nicovi. Když dokulhal dopředu
a opřel si hlavu o bratrův bok, ozval se v ní zvláštní pocit viny.
Za jeho chromou nohu mohly nepokoje, které viděla toho ve-
čera pod svým oknem v New Orleans a které byly podníceny
kdovíjakými silami zažehnutými jejím otcem.
Později – zítra, za týden nebo za rok – o tom možná bude
přemýšlet víc. Možná kvůli tomu otce dokonce konfrontuje.
Prozatím věděla jen to, že svým odjezdem přináší oběť.
Víc než jednu, a obě bolestné. Odmítá postavení, bohatství
a George ještě dříve, než ji mohl požádat, aby tu zůstala jako
jeho žena. A odmítá také vášeň, která by s sebou přinesla chu-
dobu a společenský pád, o němž věděla, že by ho neunesla.
Náhle trhla hedvábnou šňůrkou kabelky a sáhla do ní. Vy-
táhla složený štos zmuchlaných, ošuntělých papírů. Rozložila
je a podala Georgeovi. „Měla jsem vám je dát už dávno.“
Prohlížel si kresby a v očích mu narůstalo překvapení. Pak
k ní zvedl hlavu. „Jsou vynikající. Ty jste…“
Zasmála se. „To rozhodně ne. Nakreslil je tady váš podkoní.
Možná by měl syn Richarda Hunta zájem přijmout učedníka,
pokud pro vás ještě pracuje.“
Jen jednou, rázně, kývla na Sala Catalfama, aby nikdo,
a hlavně ne George, neviděl její zvlhlé oči, a odvrátila se.
„Nesmírně jsem si váš Biltmore oblíbila,“ zašeptala.
George si položil její ruku na tvář a chvíli ji tam držel. Ges-
to opravdového přítele, pomyslela si. Na okamžik se toužebně
zamyslela nad tím, jaké by to asi bylo být se svým manželem
dobrými přáteli.
„Au revoir, Georgi,“ šeptla.
Po těch slovech jí Moncrief pomohl do kočáru.
Protože to patřilo ke slušnému vychování, zvedla Lilli
Barthélemyová ruku v rukavici a zamávala hostiteli a také muži,
jehož by si tak ráda dovolila milovat. V nějakém vzdáleném
světě, kde nezáleží na příjmech, původu a postavení.
A protože se Lilli Barthélemyová nikdy neohlížela, obrátila
tvář k obezděné zahradě a horám za ní. A snažila se dýchat přes
železné obruče, které jí svíraly srdce.
 PADESÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

Kerry škubla Malvoliovými otěžemi, ale mezek už stejně za-

stavoval. Na tak prosté stvoření si dokázal vždycky neomylně
udělat přestávku na kousku cesty zalitém sluncem, s dříny a ji-
dášníky lemujícími jeho šedivé, kostnaté tělo, a pak se pokaždé
ohlédl za sebe, jako by tam na něj číhal fotoaparát. Právě teď
se rozhodl zastavit na kopci svažujícím se k Biltmoru poblíž
sochy Diany, jako by si s bohyní byli rovni.
Kerry mu sklouzla z hřbetu. „Stejně si myslím, že by na něm
měl jet jeden z vás.“
Jursey zavrtěl hlavou. „To ty ses málem nechala zabít.“
„Hrůza a děs, čím sis prošla,“ přidala se Rema a rychle Kerry
objala kolem ramen.
„Jsem v pořádku. Opravdu.“
Ve skutečnosti ale v pořádku nebyla. Celé tělo měla po-
hmožděné a bolavé, což ovšem nebylo to nejhorší. I když už se
se smrtí setkala, nikdy ne takovým způsobem a ne tak krátce
po sobě. Znovu si vzpomněla na Aarona Berkowitze, který věřil
v prospěšnost odhalování zla a pravdy.
Smrt jejího otce se teď pro ni stala skutečnou ztrátou –
zármutkem nad něžným, rozesmátým šumařem ze střízli-
vých dnů v jejím dětství i zármutkem nad kajícným, fyzicky
zlomeným, ale nakonec úplným člověkem na smrtelné po-
steli.
A také truchlila pro muže, jímž mohl být, pro rodinu, kte-
rou mohli mít, pro klid, který je mohl obklopovat místo těch
hromů a blesků.
 Tíhu toho zármutku ještě zvětšovala ztráta půdy, na níž
otcova rodina hospodařila po celé generace.
„Když jsem se dívala, jak sypou hlínu na tátovu rakev,“ na-
klonila se Kerry k Remě, „a věděla, že těsně před smrtí podepsal
tu smlouvu, aniž se poradil s živou duší, připadalo mi to jako
pohřeb celé naší rodiny. Naší hrdosti.“
Rema zavrtěla hlavou. „Tvoji hrdost nemůže pohřbít nikdo
kromě tebe. To si pamatuj, slyšíš? Počítám, že to celý vyřídili
pěkně uctivě, co?“
„Ano. A s omluvou za načasování.“
„A za vyšší cenu, než co se dohodli s tvým tátou.“
Kerry se zamračila. Pravda, bylo to víc peněz, než kdokoliv
z MacGregorových kdy v životě viděl. Ale na druhou stranu to
byly jen peníze. Ne půda, kde její rodina sto let tahala kamení
a orala pole. Kde se její předkové milovali v hájcích. Kde pozo-
rovali východy slunce nad jedlovci. Kde rodili děti, jejichž pláč
se rozléhal údolíčky. A kde pak ve své půdě spočinuli k posled-
nímu odpočinku.
„Bylo to nevyhejbatelný, to prodání farmy,“ strčil mezi ně
hlavu Jursey.
„Nevyhnutelné,“ opravila ho Kerry. „A máš pravdu, Jursey,
bylo. A taky se můžete vrátit do školy, což je dobře.“
Slečna Hopsonová, která právě vyšla kopec a přidala se
k nim, se na Kerry usmála. „Jaká byla schůzka s panem Vander-
biltem ohledně té smlouvy? Doufám, že ne plná hluku a vzte-
ku?“
„Zrovna jsme skončili, v zimní zahradě. Bylo to“ – do svého
posledního prostého, drobného slova vložila celou tíhu toho
dne – „smutné.“
„Doufám ovšem, že z ní vzešla částka, která vám s dvojčaty
otevírá nejrůznější možnosti.“
„A s Remou. Trvám na tom, že se s ní podělíme. I když prý
chce ještě chvíli zůstat v kuchyni na Biltmoru. Myslím, že má
ráda pořádné hašteření nad pečením.“
 „Takže se do New Yorku nevrátíš?“
Kerry zavrtěla hlavou. „Ne, dokud mě dvojčata potřebují.
A možná se nevrátím vůbec. Je to zvláštní, když si vzpomenu,
jak jsem byla zničená, že musím odjet. Teď se mi ale v hlavě
rodí tolik nápadů, co bych tu chtěla dělat.“ Natáhla ke své
bývalé učitelce ruku. „Děkuju vám za všechno, co jste pro
mě udělala. Nenechám to, co jste mě naučila, přijít nazmar,
slibuju.“
Přes biltmorský trávník se k nim blížili Bratchettovi, Ling
Yong se Zhen a Catalfamovi, které Kerry pozvala – s nadšeným
svolením George Vanderbilta –, aby se rozloučili se slečnou
Hopsonovou před jejím návratem do New Yorku. Tully se po-
stavila na špičky a zamávala na skupinku.
Jursey si pohladil své teprve rašící chmýří na bradě. „Pře-
mejšlel jsem. Máme fůru peněz, abysme si koupili něco jinýho.
Rema řikala, že kousek vocaď je na prodej farma, na Sunset
Mountain u Ashevillu. Je z ní sakra pěknej výhled. Nebo bysme
si mohli postavit malej hostinec.“
Slečna Hopsonová přelétla očima dům a hory. „Úchvatné.“
Tully se opřela Malvoliovi o plec a zkřížila ruce. „Myslela
jsem, že bude ten vodchod z farmy hroznej. Jenže teď už takovej
pocit nemám, ani když se snažím.“
Jursey se naklonil ke Kerry. „Myslíš, že všichni ti hosti z Bilt­
moru už vodjeli?“
„Asi.“
Rema se jí pokusila podívat do očí. „Řikalas, že ten gauner
Grant se vytratil zpátky do New Yorku?“
„Ano.“
„Vodplazil se,“ poznamenala Tully. Nikdo nic nenamítl. Ulo-
mila větvičku jidášníku a zastrčila ji Kerry za ucho. „Myslíš, že
pude před soud?“
Kerry si povzdechla. „Nepřekvapilo by mě, kdyby mu nemoh-
li připsat žádný zločin. Šlo o myšlenky, které pomáhal šířit, to
se stíhá hůř.“
 Rema jí položila ruku na rameno. „Takovýho prolhanýho
prevíta, jako je von, dobrý lidi zavčas prokouknou.“
Kerry jí stiskla ruku, ale hleděla k horám. „Třeba budeš mít
nakonec pravdu.“
Stáli tam v řadě vedle sebe a stínili si oči před ranním jarním
sluncem a odlesky vší té čerstvé zeleně.
Jursey pohladil Malvolia po uchu. „Takže ti poslední hosti
a ten jejich vodjezd…“ Kerryin bratr nikdy nevynikal taktem
a jemností. „Ten Cabot, co přišel na pohřeb… To vod něho bylo
moc hezký, že dorazil.“
„Stejně jako spousta dalších lidí,“ podotkla Kerry.
„Myslíš,“ nenechal se odbýt, „že vo tom panu Cabotovi eště
někdy uslyšíš?“
Kerry se přinutila pokrčit rameny. „Nezdá se mi to pravdě-
podobné. Předpokládám, že už odjel.“ Bez rozloučení. „Což je
podle mě dobře.“ Přitiskla si dvojčata k sobě. „Máme spoustu
plánů. Jestli si postavíme hostinec. Nebo obchod. Nebo farmu
jenom pro nás – kde budeme místo stodoly spát v domě.“
Tully natáhla ruku, objala Malvoliovu hlavu a přitáhla si ji
blíž. Nepřítomně ho pohladila po čenichu a mezek naklonil
hlavu na stranu v nové ostýchavé póze. „Takže kdyby se někde
zčistajasna vobjevil, tak by sis ho zkrátka nevšímala?“
Kerry sledovala Tullyin pohled dolů z dlouhého travnatého
svahu.
Usmívající se George Vanderbilt zpomalil krok, jako by mu
stačilo, že tu scénu může sledovat zpovzdálí.
John Cabot k nim do kopce kráčel rychleji. V pravé ruce držel
cylindr, ale když ji zvedl na pozdrav, jarní vánek mu klobouk
odfoukl pryč. Vypadalo to, že si toho ani nevšiml, a vytrvale po-
kračoval dál, zatímco se klobouk zmítal v čerstvě vyrostlé trávě.
K altánku dorazil ve stejnou chvíli jako Bratchettovi, Lingovi
a Catalfamovi. Všichni si potřásli rukama.
„Jsem rád, že mám možnost setkat se s nejslavnější učitel-
kou, slečnou Hopsonovou,“ prohlásil Sal Catalfamo.
 John Cabot se beze slova postavil vedle Kerry. Jejich pohledy
se setkaly. Pak se spolu zadívali na modré vlny hor a on se hřbe-
tem ruky letmo dotkl té její. Kerry narovnala prsty a přitiskla
k němu celou ruku. A něco v ní – něco úzkostného, zlostného
a zahořklého – začalo povolovat.
Když Cabot nakonec promluvil, měl oči stále upřené na vlní­
cí se kopce před nimi. „Neumím si představit větší štěstí než
prožít zbytek života v těchto horách.“
Všichni tam stáli a pozorovali, jak si slunce pohrává s kot-
linami a vrcholky. Poupata raných pěnišníků už se pomalu
rozevírala a vzduch voněl jetelem, růžemi, fialkami a mechem.
Už zítra je čeká tvrdá práce. Čeká je boj, smích, vášeň a smrt.
A svět čeká ošklivost, která se jako hniloba šíří od lidí obcho-
dujících se strachem.
Ale teď, v této chvíli, se Kerry před svými horami cítila malá,
pokorná a užaslá. Připomínaly jí, že je spojena s těmito lidmi
vedle sebe – i s lidmi spojenými s nimi, v nekonečných vlnách.
Jako samotné hory. Dál a dál, kam až oko dohlédne.
A pak ještě dál.
 HISTORICKÉ POZNÁMKY

I když je kniha Pozlacený měsíc samozřejmě fikcí, mnoho jejích

postav buď představuje historické osobnosti, nebo jimi bylo
inspirováno. Některé z nich jsou dnes považovány za neznámé,
přestože ovlivnily běh dějin – například Madison Grant. Níže
je uvedeno několik historických souvislostí, které by čtenáře
mohly zaujmout. K tomu bude autorka na své webové stránky
www.joyjordanlake.com do sekce BEHIND THE SCENES také
pravidelně přidávat historické fotografie a informace.

George Washington Vanderbilt II. byl prvním majitelem a spolu

s Richardem Morrisem Huntem a Frederickem Lawem Olmste-
dem jedním z vizionářů Biltmoru. Postava Emily Vanderbiltové
Sloaneové je inspirována jednou z jeho neteří, která se stejně
jako její strýc stala zapálenou filantropkou.

Jméno Madisona Granta je dnes sice téměř neznámé, byl ale

významnou postavou eugenického hnutí konce devatenáctého
a počátku dvacátého století, angažoval se také v ochraně kraji-
ny a divoké přírody. Neexistují sice žádné důkazy o tom, že by
Biltmore někdy navštívil, znal se ovšem s rodinou Vanderbiltů,
z níž někteří její členové přispěli na jeho projekt Bronx Zoo,
a Georgi Vanderbiltovi byl věkově blízký. Sdíleli zájem o přírodu
a v New Yorku měli společné významné přátele včetně Theo-
dora Roosevelta. Grantovo úsilí v oblasti ochrany přírody sice
přispělo ke vzniku národních parků a k záchraně amerických
bizonů, jak je v románu naznačeno, jeho dalším odkazem však
byl neuvěřitelně toxický pohled na rasovou nadřazenost, který
později pomohl podnítit holokaust. V letech 1895–1896, kdy
se děj románu odehrává, byl Grant přinejmenším v některých
kruzích známý svým pitím a hýřením, přestože na veřejnosti byl
veleben pro řízení ochrany přírody. V té době také teprve začí-
nal formulovat ideologii nadřazenosti bílé rasy, kterou později
přetavil do své knihy The Passing of the Great Race (Pomíjivost
velké rasy) z roku 1916. Kniha byla přeložena do němčiny a stala
se jakýmsi vzorem pro argumenty rasové hygieny později přeja-
té Třetí říší. Adolf Hitler napsal Grantovi před druhou světovou
válkou obdivný dopis, v němž knihu označil za „svou bibli“.

Ze skutečných osob vychází i řada postav personálu panství.

Hlavní podkoní v počátcích Biltmoru byl Ital, a i když jsou Sal-
vatore Catalfamo a jeho podíl na architektonických náčrtech
Richarda Morrise Hunta fiktivní, příjmení pochází z rodiny au-
torčina manžela. Násilnosti namířené proti Italům v New Or­
leans v letech 1890–1891 jsou bohužel skutečné, i když Maurice
Barthélemy jako jejich strůjce je výplodem autorčiny fantazie
(podpořené skutečností, že z obvinění italské komunity ze smr-
ti policejního náčelníka měli zjevně někteří obchodníci skuteč-
ně prospěch). Stejně jako v tomto románu byl i ve skutečnosti
biltmorským šéfkuchařem Francouz a mezi další členy perso-
nálu patřil odborník na lesnictví Carl Schenck i Vanderbiltův
jednatel Charles McNamee. První význačnou a dlouholetou
vrchní hospodyní Biltmoru byla Angličanka Emily Kingová,
protože ale dorazila až v roce 1897, vymyslela si autorka fiktivní
paní Smytheovou.

Postava Lilli Barthélemyové byla inspirována, jak fanoušci Edith

Whartonové jistě uhodli, hlavní hrdinkou Lily Bartovou z knihy
Whartonové Dům radovánek. Whartonová, která je v tomto ro-
mánu zmíněna jako Lillina teta, byla blízkou přítelkyní George
Vanderbilta a návštěvnicí Biltmoru.
Letmo zmíněný Sol Lipinsky byl židovský obyvatel Ashevillu
a majitel obchodního domu Bon Marché na Patton Avenue.
Dům byl elegantním doplňkem města, které začalo vzkvétat
s příchodem železnice a návštěvníků ze Severu.

Annie Lizzie Hopsonová je pojmenována po autorčině praba-

bičce, která přijela do Jižních Appalačí jako mladá žena a učila
tam v jednotřídce.

Ling Yong (uváděný také jako Ling Gunn, což podle autorčina
předpokladu vzniklo přeslechnutím tohoto jména) je inspiro-
ván skutečným mužem žijícím v Ashevillu v letech 1895–1896.
Výstřižky odkazující na jeho život a zřejmě brutální smrt v době
po skončení děje tohoto románu byly nalezeny hluboko v měst-
ském archivu.

Postava Roberta Bratchetta vznikla podle Afroameričana žijící-

ho v té době v regionu. Jeho život skončil tragicky v roce 1897,
rok po skončení tohoto příběhu, při rasově motivovaných ná-
silnostech v Biltmore Junction. Jeho památku připomíná také
Národní památník míru a spravedlnosti, který v alabamském
Montgomery založil Bryan Stevenson.

K dalším historicky podloženým skupinám a událostem zmíně-

ným v románu patří Ligue Nationale Antisémitique de France,
čínský zákon o vyloučení z osmdesátých let devatenáctého
století a lynčování Italů v New Orleans v roce 1891. Centrum
pro mír a spravedlnost uvádí, že v devadesátých letech deva-
tenáctého století došlo ve Spojených státech k většímu počtu
lynčování Afroameričanů a dalších skupin než v kterémkoliv
jiném desetiletí.

Panství Biltmore, dodnes vlastněné potomky George Vanderbil-

ta, zůstává největší soukromou rezidencí ve Spojených státech
a stalo se jedním z největších zaměstnavatelů a turistických
cílů v oblasti Ashevillu v Severní Karolíně.

Jen pro zábavu a jako lahůdku pro vnímavého čtenáře jsem

do knihy zařadila několik adres historického a literárního vý-
znamu. Například penzion na adrese Spruce Street 48, v němž
Kerry navštíví Dearga Tatea, v té době skutečně vlastnila paní
Alice Reynoldsová, později v něm ovšem jako chlapec bydlel
spisovatel Thomas Wolfe a právě tento penzion je středobodem
jeho románu K domovu pohleď, anděle! Lingův fiktivní obchod
na Haywood Street 55 je adresou dnešního oblíbeného knih-
kupectví a kavárny Malaprop’s.

Milovníky psů jistě potěší, že postava čtyřnohého Cedrica,

věrného slintajícího bernardýna, je inspirována skutečným
milovaným psem George Vanderbilta. Na Cedricovu počest
je pojmenován hostinec v Antler Village na panství Biltmore.
 PODĚKOVÁNÍ

K úkolu vyjmenovat ty, kterým jsem zavázaná, přistupuji vždy

s ohromující vděčností – jako bych si připomínala, že zatím-
co jsem zarputile plavala, nedržela mě nad vodou ani tak má
vlastní tempa, jako spíš vlny mých přátel, rodiny a neuvěřitelně
talentovaných kolegů spisovatelů a profesionálů v nakladatel-
ském oboru.
V minulosti jsem přátele a příbuzné často uváděla jednotli-
vě, ale součástí bohatství čím dál delšího života a psaní je stále
delší seznam lidí, kteří si zaslouží být jmenováni – což může
být i zrádné, pokud nemůžete snést myšlenku, že byste někoho
vynechali. Chci, abyste věděli, že jsem za vás, mí přátelé, díky
nimž je můj život bohatý, dobrý a plný výzev, velice vděčná, a že
při psaní myslím na vaše tváře a jména. Obrovské díky patří
jako vždy mé rodině: mému manželovi Toddu Lakeovi, mým
dětem Jasmine, Justinovi a Julii Jordan-Lakeovým, mé matce
Diane Jordanové, mému bratrovi Davidu Jordanovi, mé švag-
rové Beth Jackson-Jordanové, jejich dětem Olivii, Catherine
a Chrisi Jackson-Jordanovým, mé tchyni Gině Lakeové, mému
švagrovi Stevenu Lakeovi, kmotrům mých dětí Ginger Brasher-
-Cunninghamové a jejímu muži Miltonovi, rovněž spisovateli,
a celé řadě mých drahých vyvdaných bratranců a sestřenic po
celých Spojených státech.
Stejně jako u každé knihy jsem vděčná své agentce Elisa-
beth Weedové z The Book Group za její moudrost, povzbuzení,
důvtip a obecně za to, jak je báječná. Vedoucí redakce Danielle
Marshallové z Lake Union jsem znovu zavázaná za to, že byla
ochotná risknout to s mým posledním románem A Tangled
Mercy a že ji zaujal i nápad na tuto knihu, přestože byl tehdy
ještě v nejhrubší rané podobě. Danielle, jsem ti moc vděčná
za podporu, postřehy, sílu a to, s jakou vervou bojuješ za kni-
hy, na kterých ti záleží. Co se týče redakce, ještě nikdy jsem
u žádné své knihy neměla redaktora, kterého bych neměla
ráda a nevážila si ho za to, jak mi pomáhá psát lépe, ovšem
vývojový redaktor David Downing patří k těm nejlepším, ať
už jde o jeho zasvěcený pohled na lov křepelek a zacházení
s brokovnicí, nebo pomoc při posuzování, zda určitá postava
není až příliš svatá či zlá nebo zkrátka jen nudná. Erin Calli-
ganová Mooneyová a Blake Leyersová mi k textu poskytly ne-
ocenitelné připomínky. Emma Rehová, Lindsey Alexanderová
a Carrie Urbanicová mě při editaci a korekturách neoblomně
upozorňovaly na nejrůznější detaily, které bych jinak pře-
hlédla. Grafický designér Rex Bonomelli navrhl obálku, která
krásně naznačuje nejen tenzi mezi bohatstvím pozlaceného
věku a appalačskou kulturou, ale i tajemství, v něž jsem dou-
fala. Byla pro mě radost spolupracovat s celým týmem Lake
Union/Amazon Publishing, od manažerky pro styk s auto-
ry Gabrielly Dumpitové až po PR guru Dennelle Catlettovou
a Maggie Sivonovou a mnohé další.
Mám to štěstí, že se mohu učit, smát a projevovat po boku
mnoha přátel z řad spisovatelů včetně těch z báječného spiso-
vatelského kmene Dutch Lunch, skupiny NINC 4Ever, Lake Uni-
on Authors, skupiny SCBWI Mid-South, Historical Novel Society
of the Midsouth a jednotlivých kamarádů a kolegů, mezi něž
patří Suzanne Robertsonová, Susan Bahnerová Lancasterová
a Elizabeth Rogersová, má první čtenářka, která mi poskytla
zpětnou vazbu. Spisovatel Bob Dugoni a všestranně nadaná
Cristina Dugoniová se stali mými a Toddovými povzbuzovateli
a přáteli v době, kdy můj spisovatelský život nutně potřeboval
malé pošťouchnutí. Je mi ctí, že s vámi se všemi mohu jezdit
po bláznivé horské dráze spisovatelského života. Děkuji vám za
chvíle, kdy jste se mi otevřeli se svými zklamáními a nesnázemi,
i za okamžiky, kdy jste mi dovolili oslavit s vámi vaše úspěchy.
Někdy se jako autor ohlédnete daleko do minulosti a uvě-
domíte si, že jste se do rešerší ke knize pustili dlouho před-
tím, než jste román začali psát nebo vůbec plánovat. Ve svých
dvaceti letech – což už je hodně dávno – jsem měla možnost
strávit několik letních prázdnin prací na dvou různých a stejně
krásných letních táborech na západě Severní Karolíny, v táboře
Rockmont v Black Mountain a Gwynn Valley v Brevardu. Tato
dlouhá a krásná letní období pomohla upevnit mé nadšení pro
pohoří Blue Ridge Mountains a můj respekt ke kultuře, která
tam rostla a rozvíjela se.
Jedno léto, kdy jsem pracovala v táboře Rockmont, byli ně-
kteří z nás, zaměstnanců tábora – všichni zpocení a spálení od
slunce –, pozváni do domu v areálu panství Biltmore patřícímu
mladé ženě mého věku Dini Cecilové (později Pickeringové). Ta
byla s Rockmontem spojena díky mladému muži, s nímž tehdy
randila a nakonec si ho i vzala. Z Dini, kterou si pamatuji jako
laskavou a skromnou dívku s nohama na zemi, se vyklubala
osoba, která spolu se svým bratrem Billem Biltmore později
zdědila. Tato kniha mi připadá jako vhodné místo k tomu jí po
tolika letech znovu poděkovat za pohostinnost a pizzu a také
vyjádřit díky současnému personálu panství Biltmore, který ne-
ochvějně, trpělivě a se zájmem odpovídal na všechny mé otázky.
Měla bych se přiznat, že jsem o Georgi Vanderbiltovi začala
bádat s plánem vylíčit ho jako pouhou jednorozměrnou po-
stavu na pozadí, nic víc než privilegovaného mecenáše svých
bez­ohled­ných kapitalistických příbuzných. Čím víc jsem o něm
však četla, tím víc mě fascinovala komplexita této reálné oso-
by: jeho láska k umění a přírodě, náruživá záliba ve čtení, jeho
mladická touha stát se episkopálním knězem, dlouholetý zá-
jem o otázky víry, přínos lesnictví a udržitelnému rozvoji, jeho
pohostinnost, štědrost a odhodlání přinést západu Severní
Karolíny stovky nových pracovních míst, výcviků a škol.
 Děkuji majitelům a zaměstnancům Parnassus Books, mého
lokálního nezávislého knihkupectví, kteří jsou oddaní jak čte-
nářům, tak spisovatelům.
Děkuji Bryanu Stevensonovi a Národnímu památníku míru
a spravedlnosti. Díky vaší práci jsem objevila skutečného his-
torického Roberta Bratchetta ze Severní Karolíny a vytvořila
postavu na jeho počest.
Děkuji strážcům Archivu veřejné knihovny v Ashevillu, kde
jsem jednoho večera těsně před zavírací dobou v jednom z tlu-
stých stohů novinových výstřižků, které mi přinesl trpělivý ar-
chivář (přestože jsem vypadala přesně jako taková ta roztěkaná
badatelka, co ztrácí pojem o čase a zůstává do posledních na-
nosekund před zavíračkou), našla Linga Yonga (neboli Gunna).
Stejně jako u všech historických románů byl i při psaní této
knihy zapotřebí rozsáhlý průzkum. Ráda bych poděkovala ze-
jména následujícím autorům a jejich knihám, které patřily
k těm nejpřínosnějším: Denise Kiernanové za The Last Castle:
The Epic Story of Love, Loss, and American Royalty in the Na-
tion’s Largest Home, Ellen Erwinové Rickmanové za Biltmore
Estate (Images of America), Emmě Bellové Milesové za The
Spirit of the Mountains, Dremě Hallové Berkheimerové za Ru-
nning on Red Dog Road and Other Perils of an Appalachian
Childhood, Jerrymu E. Pattersonovi za The Vanderbilts, Wi-
toldu Rybczynskému za A Clearing in the Distance: Frederick
Law Olmsted and America in the Nineteenth Century, Johnu
Alexanderu Williamsovi za Appalachia: A History, Arthuru T.
Vanderbiltovi II. za Fortune’s Children: The Fall of the House
of Vanderbilt, Seanu Dennisi Cashmanovi za America in the
Gilded Age a v neposlední řadě sérii Foxfire o životě v Jižních
Appalačích. Biografie Jonathana Petera Spira Defending the
Master Race: Conservation, Eugenics, and the Legacy of Ma-
dison Grant podnítila mou představivost o komplikovaném
a strašlivém Grantovi. (Více se o něm dočtete v kapitole His-
torické poznámky.)
 V knize jsem se snažila zachovat přesné historické detaily,
které jsou při čtení historických románů samozřejmě součástí
zábavy. V několika případech, jako například u rychlíku z New
Yorku do Washingtonu, jsem si ovšem dovolila drobné umělec-
ké zásahy: elegantní Royal Blue ve skutečnosti odjížděl z jiného
nádraží v New Yorku než z Grand Central Depot, které jsem si
vybrala kvůli jeho poloze a proto, že jako předchůdce Grand
Central Station bude mít u čtenářů větší odezvu.
Na závěr děkuji knižním klubům i jednotlivým čtenářům
za jejich příběhy a postřehy k zamyšlení k mým předchozím
románům i k této knize. Jednou z mých nejoblíbenějších částí
často izolovaného spisovatelského života je to, když se s čtenáři
mohu setkat, ať už osobně, nebo prostřednictvím sociálních
sítí. Navždy tisíceré díky.
 JOY JORDAN-LAKE

POZLACENÝ
MĚSÍC
Z anglického originálu Under A Gilded Moon
přeložila Julie Tesla.
Vydal DOBROVSKÝ s. r. o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4,
v edici Kontrast v roce 2022,
jako elektronickou knihu.
Odpovědná redaktorka: Veronika Vajglová
Jazyková korektura: Kamila Žihlová
Obálka: DOBROVSKÝ s. r. o.
Elektronické formáty
Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-277-2834-3 (pdf)

Více informací o edici Kontrast naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz