DCERA

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.cooboo.cz www.albatrosmedia.cz

Kiera Cassová
Dcera
ekniha
Copyright © Albatros Media a, s.,

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
 DCERA

KIERA CASSOVÁ

Přeložila Jana Montorio Doležalová

Jimovi a Jennie
Cassovým. Za mnoho věcí, ale obzvlášť za to, že zplodili
Callawaye.
 Kapitola 1

Dech na sedm minut zadržet nedokážu. To ani na jednu. Kdysi

jsem zkusila uběhnout za sedm minut kilometr a půl, jelikož mi někdo
řekl, že sportovci to zvládnou i za čtyři, ale naprosto jsem pohořela,
když mě asi v polovině odrovnalo píchání v boku.
Každopádně něco jsem za sedm minut dokázala a leckoho by to
ohromilo: Stala jsem se královnou.
O pouhých sedm minut jsem při narození předběhla svého bratra
Ahrena, čímž jsem získala trůn, který měl být původně jeho. Ještě v
předchozí generaci by na tom nezáleželo a Ahren by byl právoplatný
dědic jenom proto, že je muž.
Bohužel máma s tátou nepřipustili, aby se jejich prvorozeněti odňal
titul jen kvůli nešťastnému, ač poměrně rozkošnému páru ňader. Proto
změnili zákon, což lid jedině přivítal, a mně začal dennodenní trénink
na příští vládkyni Illey.
Rodičům ovšem nedošlo, že jejich snaha o spravedlnost v mém
životě byla podle mě poněkud nespravedlivá.
Ne že bych si stěžovala, vždyť mi bylo jasné, jaké mám štěstí, ale
byly dny, někdy i měsíce, kdy to na mě všechno padlo a na jednoho
člověka bylo té tíhy opravdu přespříliš.
Zalistovala jsem v novinách a narazila na článek o dalších
nepokojích v zemi, tentokrát v Zuni. Když se můj otec stal před dvaceti
lety králem, nejprve nechal zrušit kasty. Trvalo celý můj život, než se
od starého systému pozvolna úplně upustilo. Vždycky mi přišlo šílené,
že lidi podle těchto omezujících a zároveň náhodných nálepek kdysi
skutečně žili. Máma byla Pátá, kdežto táta byl První. Nechápala jsem
to, vždyť na pohled mezi nimi nebyl jediný rozdíl. Podle čeho bych
měla poznat, jestli vedle mě jde Šestý nebo Třetí? A proč by na tom
mělo vůbec záležet?
V době, kdy otec vyhlásil, že se kasty ruší, lidé v celé zemi byli
nadšení. Táta předpokládal, že během jedné generace se provedené
změny ujmou a dnes už bude všechno klapat jako po drátkách.
 Jenže to se nestalo a poslední rozbroje v Zuni byly jen další
známkou neklidu v řadě.
„Káva, Vaše Výsosti,“ oznámila Neena, přičemž na stůl přede
mnou položila šálek.
„Děkuju. Talíře už můžeš odnést.“
Zběžně jsem si očima projela článek. Tentokrát šlo o jakousi
restauraci, kterou spálili na popel, protože majitel odmítl povýšit
číšníka na kuchaře, přestože mu to prý slíbil. Číšník tvrdil, že povýšení
nedostal kvůli své rodinné minulosti.
Při pohledu na ohořelé trosky jsem opravdu nevěděla, na čí stranu
bych se měla postavit. Majitel má přece právo povýšit či propustit, koho
chce, a na číšníka by se zase nemělo pohlížet jako na něco, co už
technicky neexistuje.
Odložila jsem noviny stranou a vzala do rukou šálek kávy.
Tátu to muselo rozladit a bylo mi jasné, že už hloubá nad tím, jak
to dát do pořádku. Jenže i kdybychom dokázali napravit škodu, všechny
projevy diskriminace založené na bývalých kastách jsme zarazit
nemohli. Daly se vysledovat jen těžko a docházelo k nim příliš často.
Vrátila jsem prázdný šálek na stůl a přešla jsem k šatně. Den právě
začínal.
„Neeno!“ zavolala jsem. „Kde jsou ty šaty ve švestkové barvě? Ty
se stuhou v pase.“
Přiběhla mi na pomoc a soustředěně přivřela oči.
V paláci byla poměrně nová. Začala pro mě pracovat teprve před
půl rokem, když moje předchozí komorná na dva týdny onemocněla. A
jelikož byla mnohem příjemnější a navíc dokonale rozuměla mým
potřebám, nechala jsem si ji. Taky jsem obdivovala její cit pro módu.
Teď zírala do rozlehlého prostoru. „Asi bychom to tu měly
přeorganizovat.“
„To klidně můžeš, jestli najdeš čas. Já se do takových projektů
nehrnu.“
„Jistě, protože na hledání oblečení máte mě,“ rýpla si.
„Přesně tak!“
Pochopila, že to myslím z legrace, a se smíchem se dala do pátrání
mezi sukněmi a kalhotami.
„Dnes jsi hezky učesaná,“ pochválila jsem ji.
 „Děkuju.“ Třebaže nosila čepec jako všechny komorné, stále si
dokázala se svými vlasy vyhrát. Někdy jí obličej lemovalo pár černých
kudrlinek, jindy si všechny prameny zapletla dozadu. Tentokrát měla
kolem hlavy obtočené silné copy, které se ztrácely se zbytkem vlasů
pod čepcem. Líbilo se mi, že dokáže svůj stejnokroj zkrášlit a odlišit od
ostatních.
„Aha! Tady jsou.“ Vytáhla šaty dlouhé po kolena a rozhodila si je
po tmavé paži.
„Výborně! A našla bys mi k nim i sáčko? To šedé s tříčtvrtečními
rukávy.“
S kamenným výrazem na mě zůstala hledět. „Rozhodně to tu
musím přeorganizovat.“
Zahihňala jsem se. „Ty hledáš, já oblékám.“
Převlečená a učesaná jsem byla připravená na další den jakožto
budoucí tvář monarchie. V šatech a sáčku jsem působila stále jemně
žensky, zároveň ale dost silně na to, aby mě okolí bralo vážně.
Dosáhnout takového souladu nebylo jednoduché, nicméně jsem se o něj
snažila každý den.
Podívala jsem se do zrcadla a promluvila ke svému odrazu.
„Jsi Eadlyn Schreaveová, příští vladařka téhle země a úplně první
žena na trůně. Nikdo…“ pronesla jsem, „… nemá takovou moc jako
ty.“

Táta už byl u sebe v pracovně a se staženým obočím četl onu

novinu. Kromě očí jsem se mu ničím nepodobala. To ale ani mámě.
S tmavými vlasy, oválným obličejem a pletí, která zůstávala po
celý rok lehce snědá, jsem nejvíc připomínala svou babičku. Na chodbě
ve třetím patře visel její portrét z korunovace. Jako malá jsem si ho
často prohlížela ve snaze odhadnout, jak budu vypadat, až dospěju.
Babička na obraze byla asi tak ve stejném věku jako já teď, a třebaže
jsme nebyly úplně stejné, občas jsem si připadala jako její odraz.
Přešla jsem na protější konec místnosti a políbila tátu na tvář.
„Dobré ráno.“
„Dobré. Četla jsi noviny?“ zeptal se.
„Četla. Tentokrát aspoň nikdo neumřel.“
„Ještěže tak.“ Nejhorší zprávy byly o lidech, kteří umírali na ulici
nebo se pohřešovali. Svíralo se mi srdce, když jsem četla o mužích,
které někdo zmlátil jen proto, že se s rodinou přestěhovali do hezčí
čtvrti, nebo o ženách napadených za to, že se pokusily najít si
zaměstnání, jež by pro ně v minulosti bylo tabu.
Pachatele těchto zločinů a jejich motiv jsme někdy vypátrali
okamžitě, ale velmi často jsme naráželi na hanebné osočování a plané
pomluvy. Bezmocně sledovat všechen ten chaos mě vyčerpávalo a pro
tátu to bylo nepochybně ještě těžší.
„Já to nechápu.“ Sundal si brýle na čtení a promnul si oči.
„Sami o kasty nestáli, tak jsme jim je zrušili, a to hezky pomalu,
aby si mohli zvyknout. A oni teď podpalují budovy.“
„Nedá se tomu nějak předejít? Nemůžeme vytvořit výbor
zabývající se jen stížnostmi?“ Podívala jsem se znovu na fotku u
článku. V jejím rohu byl vidět syn majitele restaurace, jak pláče nad
ztrátou rodinného podniku. V hloubi duše jsem tušila, že stížnosti by
přicházely rychleji, než by se na ně stíhalo odpovědět, zároveň jsem ale
věděla, že táta nesnesl nicnedělání.
Pohlédl na mě. „To bys udělala ty?“
Usmála jsem se. „Ne, já bych požádala o radu svého otce.“
Povzdychl si. „Na to se nemůžeš spoléhat navždycky, Eadlyn.
Musíš být silná a rozhodná. Jak bys řešila tenhle konkrétní
případ?“
Zauvažovala jsem. „Podle mě to vyřešit nejde. To, že číšníkovi
upřeli povýšení kvůli minulým kastám, se nedá nijak dokázat. Můžeme
jedině vypátrat, kdo založil požár. Ta rodina přišla o své živobytí a za to
musí někdo nést odpovědnost. Spravedlnosti se žhářstvím nedomůžeš.“
Táta zavrtěl nad novinami hlavou. „Asi máš pravdu. Rád bych jim
pomohl. Kromě toho ale musíme přijít na způsob, jak zabránit tomu,
aby se něco podobného opakovalo. Dochází k tomu stále častěji,
Eadlyn, a to je děsivé.“
Hodil noviny do koše, pak vstal a přešel k oknu. I na jeho postoji
bylo poznat, jak je celý napnutý. Role, již zastával, mu přinášela mnoho
radosti třeba při návštěvách škol, které se snažil neúnavně zlepšit, nebo
při pohledu na prosperující obyvatelstvo poválečné éry, již započal.
Jenže takových okamžiků stále ubývalo. Poslední dobou si dělal velké
starosti o stav země a úsměvy před kamerami pouze předstíral. Snad v
naději, že se jeho očividný klid přenese na všechny ostatní. S těžkým
břemenem mu hodně pomáhala máma, ale osud země spočíval jen na
jeho ramenou. A jednou měl spočívat na mých.
Podle toho, jak zoufale se to zatím vyvíjelo, jsem se obávala, že
předčasně zešedivím.
„Poznamenej si, Eadlyn, že musím napsat guvernéru Harpenovi v
Zuni. A upřesni, že jde o Joshuu Harpena, a ne o jeho otce. Pořád
zapomínám, že v posledních volbách vyhrál on.“
Všechno jsem to zapsala elegantním psacím písmem, protože jsem
věděla, že tátu potěší, až ho později uvidí. Ohledně krasopisu mi dával
pořádné kapky.
Sama pro sebe jsem se potichu zahihňala, ale smích mě přešel,
sotva jsem se otočila zase na tátu. Mnul si čelo a zoufale se snažil
vymyslet, co se všemi těmi problémy.
„Tati?“
Obrátil se na mě a instinktivně se narovnal, jako by musel vypadat
silný dokonce i přede mnou.
„Proč si myslíš, že se to děje? Vždycky to takové přece nebylo.“
Nadzvedl obočí. „To rozhodně ne,“ uznal tiše, skoro jako by to
říkal sám sobě. „Zpočátku to vypadalo, že jsou lidi rádi. Slavili
pokaždé, když jsme zrušili další kastu. Takhle je to teprve pár let. Jde to
z kopce od doby, kdy se oficiálně smazaly všechny rozdíly.“ Zahleděl
se ven z okna. „Kdo vyrostl v kastách, ví, že dnes je to mnohem lepší.
Pracovat a ženit se je o moc snazší. Rodinné příjmy nezaručuje jen
jediný pracovní obor. Větší výběr existuje, i pokud jde o vzdělání.
Ovšem kdo vyrůstá bez kast, a přesto není spokojený… Podle mě asi
nemá co na práci.“ Podíval se na mě a pokrčil rameny. „Potřebuju čas,“
zamumlal. „Potřebuju to všechno nějak zastavit, opravit a pak spustit
znovu.“
Všimla jsem si hluboké vrásky mezi jeho obočím. „To asi nebude
možné, tati.“
Uchechtl se. „V minulosti jsme to už přece udělali. Vzpomínám
si…“
Výraz v jeho očích se změnil. Chvíli na mě hleděl, jako by se mě
beze slov na něco ptal.
„Tati?“
„Ano?“
„Jsi v pořádku?“
 Několikrát zamrkal. „Ano, drahá, v naprostém. Proč se nepustíš do
těch škrtů v rozpočtu? Odpoledne si projdeme tvoje návrhy. Teď si
musím promluvit s tvou matkou.“
„Jistě.“ Jelikož mi matematika zrovna moc nešla, na jakémkoli
návrhu na škrty v rozpočtu či na finanční plán jsem musela makat
dvakrát déle než otec. V žádném případě jsem si ale nehodlala vzít na
pomoc některého z jeho rádců, aby mi stál s kalkulačkou za zády a
opravoval chyby. Třebaže jsem leckdy musela zůstat vzhůru celou noc,
vždycky jsem odevzdala pečlivě odvedenou práci.
Ahren byl na matematiku samozřejmě přirozený talent, jenže on na
schůzích o rozpočtu, o přerozdělování pozemků a zdravotní péči sedět
nemusel. Beztrestně se z nich vykroutil už po sedmi pitomých
minutách.
Než táta zmizel z místnosti, poplácal mě po rameni. Ještě dlouho
potom jsem se na čísla před sebou nedokázala soustředit. Pořád jsem
měla před očima ten zvláštní výraz v jeho obličeji a něco mi říkalo, že
souvisí se mnou.

Kapitola 2

Po několika hodinách práce na rozpočtovém plánu jsem uznala, že

si zasloužím přestávku, a šla jsem do své komnaty za Neenou, od které
jsem si chtěla nechat namasírovat ruce. Podobný luxus jsem si
dopřávala velmi ráda. Šaty šité na míru, exotické zákusky každý čtvrtek
a nekonečné zásoby krásných věcí patřily mezi výhody mého postavení
a na své práci jsem je měla rozhodně nejradši.
Z oken mé komnaty byl výhled do zahrad. S plynoucím dnem se
světlo v ní zbarvilo do hřejivé medové a stěny ozařovalo až k vysokým
stropům. Vnímala jsem jen teplo a Neeniny šikovné prsty.
„Tvářil se prostě divně. Jako by byl na chvíli myslí někde jinde,“
pokoušela jsem se jí popsat tátův podivný odchod, což se mi zrovna
moc nedařilo. Ani jsem nevěděla, jestli mámu nakonec našel, nebo ne,
protože do pracovny už se poté nevrátil.
 „Myslíte, že by mohl být nemocný? Poslední dobou vypadá
opravdu unaveně.“ Neena při řeči pokračovala v kouzlení rukama.
„Opravdu?“ podivila jsem se. V jeho výrazu ale nebyla únava. „To
bude nejspíš jen stres. Žádný div, má toho příliš moc na rozhodování.“
„A jednoho dne to bude na vás,“ poznamenala tónem, v němž se
mísila upřímná obava se škádlením.
„Což znamená, že mi budeš muset masírovat ruce dvakrát tolik.“
„No, nevím,“ pronesla. „Myslím, že za pár let bych mohla dělat už
něco jiného.“
Zašklebila jsem se na ni. „Co jiného? Nejlepší zaměstnání je v
paláci.“
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a Neena mi nestačila
odpovědět.
Vstala jsem, znovu jsem si oblékla sáčko, abych vypadala úředněji,
a kývla jsem na ni, ať uvede hosty.
Do dveří vstoupila nejdřív usměvavá máma a táta v jejích patách
vypadal taky spokojeně. Neuniklo mi, že takhle to bylo vždycky. Při
státnických událostech a důležitých večeřích stála máma obvykle vedle
něj nebo za ním, ale když někam vystupovali jen jako manželé a nikoli
jako královský pár, táta všude následoval ji.
„Ahoj mami.“ Vyšla jsem jí vstříc a objala ji.
S úsměvem mi zastrčila vlasy za ucho. „Sluší ti to.“ Pyšně jsem
před ní ustoupila a dlaněmi jsem si uhladila šaty. „Ty náramky tomu
dodávají šmrnc, nemyslíš?“
Zahihňala se. „Vynikající smysl pro detail.“ Máma mi už párkrát
dovolila, abych pro ni vybrala šperk nebo třeba boty, ale to bylo
opravdu spíš vzácné. Pro ni móda nepředstavovala velkou zábavu a na
doplňky moc nedala. Je pravda, že to ani nepotřebovala. Líbilo se mi, že
byla taková klasická.
Otočila se na Neenu a dotkla se jejího ramene. „Můžete jít,“
pověděla jí tiše.
Neena se okamžitě uklonila a nechala nás samotné.
„Děje se něco?“ vyzvídala jsem.
„Nic, zlatíčko. Jen s tebou chceme mluvit o samotě.“ Táta nám
rukou naznačil, abychom se všichni posadili ke stolu.
„Rádi bychom si s tebou promluvili o jisté příležitosti.“
 „Příležitosti? Někam pojedeme?“ Zbožňovala jsem cestování.
„Prosím, řekněte mi, že vyrazíme k moři. Jen nás šest.“
„To zrovna ne. My nikam nepojedeme, to spíš někdo přijede k
nám,“ vysvětlila máma.
„Aha. Budeme mít společnost? Kdo přijede?“
Podívali se jeden na druhého a máma pokračovala: „To ještě není
úplně jisté. Víš, lidé v téhle zemi jsou teď neklidní a nespokojení a my
nevíme, jak to napětí zmírnit.“
Povzdychla jsem si. „To vím.“
„Snažíme se přijít na způsob, jak jim zvednout náladu,“ dodal táta.
Zbystřila jsem. Zvedání nálady obvykle zahrnovalo nějakou
slavnost. A mě slavnosti děsně bavily.
„A co vás napadlo?“ V duchu jsem si už začala navrhovat nové
šaty, ale rychle jsem tu myšlenku zaplašila. Tím se teď zaobírat
nemůžu.
„No…“ Táta poněkud zvážněl. „Veřejnost reaguje nejlépe na dobré
zprávy týkající se naší rodiny. Když jsme se s tvou matkou vzali, v
zemi zavládl klid, jaký tu dlouho předtím nebyl. A vzpomínáš, jak lidé
oslavovali v ulicích, když se dozvěděli, že Osten je na cestě?“
Usmála jsem se. Bylo mi osm, když přišel na svět, a nikdy
nezapomenu, jak byli z toho oznámení všichni nadšení. Tehdy jsem ze
své komnaty slyšela hudbu venku až do úsvitu.
„Vzpomínám, bylo to úžasné.“
„To opravdu bylo. Nyní lidé upírají pozornost k tobě. Zanedlouho
budeš jejich královna.“ Táta se na okamžik odmlčel. „Napadlo nás, že
bys možná ráda udělala něco veřejného, něco, co by lidi nadchlo a co by
zároveň bylo přínosné i pro tebe.“
Podezřívavě jsem přivřela oči. Kam tím míří? „Poslouchám.“
Máma si odkašlala. „V minulosti se princezny často provdávaly za
prince z jiných zemí, aby se tak upevnily naše mezinárodní vztahy.“
„Slyšela jsem správně, že jsi použila minulý čas, že ano?“ Máma
se zasmála, ale mě to moc nepobavilo. „Ano.“
„Dobře, protože princ Nathaniel vypadá jako zombie, princ Hector
tančí jako zombie, a pokud se princ z Německé federace do vánočního
večírku nenaučí základy osobní hygieny, neměl by patřit mezi
pozvané.“
 Máma si ze zoufalosti začala mnout spánek. „Eadlyn, ty jsi
odjakživa hrozně vybíravá.“
Táta pokrčil rameny. „To se možná hodí,“ řekl, čímž si od mámy
vysloužil ostrý pohled.
Zamračila jsem se. „O čem to proboha mluvíte?“
„Víš přece, jak jsme se tvoje matka a já seznámili,“ nadhodil táta.
Zakoulela jsem očima. „To ví každý. Prožili jste hotovou
pohádku.“
Při těch slovech jim zněžněly oči a na tváři se jim objevil úsměv.
Jejich těla se k sobě mírně přiblížila a táta se při pohledu na mámu
kousl do spodního rtu.
„Promiňte, je tu s vámi vaše prvorozená, když dovolíte!“ Máma
zrudla, táta si odkašlal a pokračoval: „Nám to v Selekci vyšlo, a
přestože mí rodiče měli své problémy, vyšla vlastně i jim. Takže…
doufali jsme…“ Najednou jako by se vyhýbal mým očím.
Jejich narážky mi docházely hodně pomalu. Věděla jsem, co je
Selekce, ale nikdy, ani jedinkrát nepadlo slovo o tom, že by mohla
potkat někoho z nás, natož mě.
„Ne.“
Máma zvedla ruce jako na obranu. „Jen si poslechni…“
„Selekce?“ vypěnila jsem. „Vy jste zešíleli!“
„Eadlyn, uklidni se.“
Pohlédla jsem na ni. „Slíbila jsi mi – slíbili jste mi, že mě nikdy
nebudete nutit, abych si vzala někoho jen kvůli spojenectví. V čem je
tohle jiné?“
„Vyslechni nás,“ naléhala na mě.
„Ne!“ vykřikla jsem. „To nikdy.“
„Nerozčiluj se, zlatíčko.“
„Nemluv na mě takhle. Nejsem malé děcko!“ Máma si povzdychla.
„Ale chováš se tak.“
„Zničíte mi život!“ Zabořila jsem si prsty do vlasů a několikrát se
zhluboka nadechla v naději, že mi to pomůže přemýšlet. Tohle nemůže
být pravda. Tohle se netýká mě.
„Je to velká příležitost,“ trval na svém táta.
„Chcete mě předhodit naprosto cizímu člověku!“
„Já ti říkala, že bude paličatá,“ zamumlala máma k tátovi.
„Po kom to asi má?“ ucedil k ní s úsměvem.
 „Nedělejte, jako bych tu nebyla!“
„Nezlob se,“ řekl táta. „Chceme jenom, abys to vzala v úvahu.“
„A co Ahren? Nemůže to udělat on?“
„Ahren není budoucí panovník. Kromě toho má Camille.“
Princezna Camille byla dědička francouzského trůnu a před pár lety se
jí podařilo promrkat si cestu až do Ahrenova srdce.
„Tak jim vystrojte svatbu!“ žadonila jsem.
„Z Camille bude královna, až přijde její čas, a stejně jako ty, i ona
bude muset požádat svého partnera o ruku. Kdyby to bylo na Ahrenovi,
tak bychom o tom uvažovali, jenže na něm to nezávisí.“
„A co Kaden? Nemůže to udělat on?“
Máma se zasmála bez špetky pobavení. „Vždyť je mu čtrnáct! Tak
dlouho čekat nemůžeme. Lidé se potřebují pro něco nadchnout hned
teď.“ Upřela na mě oči a přivřela je.
„A upřímně řečeno, není už čas, aby sis našla někoho, kdo by vládl
po tvém boku?“
Táta přikývl. „Pravda. Tohle břemeno nemůžeš nést sama.“
„Jenže já se nechci vdávat,“ zaúpěla jsem. „Nenuťte mě do toho,
prosím vás. Je mi teprve osmnáct.“
„Což mně bylo také, když jsem se vdala za tvého otce,“
poznamenala máma.
„Nejsem připravená,“ přemlouvala jsem je. „Nechci manžela.
Prosím, tohle mi nedělejte.“
Máma se natáhla přes stůl a zakryla mi hřbet ruky svou dlaní.
„Nikdo ti nic nedělá. Zato ty bys mohla udělat něco pro svůj lid.
Potěšila bys ho.“
„Chceš říct svým falešným úsměvem, když bych přitom radši
brečela?“
Na okamžik se zamračila a podotkla: „To je odjakživa součást tvojí
práce.“
Zůstala jsem na ni hledět a v tichosti jsem čekala na nějakou lepší
odpověď.
„Eadlyn, proč si nenecháš čas na rozmyšlenou?“ navrhl táta
klidným hlasem. „Vím, že tě žádáme o hodně.“
„Takže mám na výběr?“
Táta se zhluboka nadechl a zauvažoval. „No, drahoušku, ve
skutečnosti jich máš na výběr třicet pět.“
 Vyskočila jsem z židle a ukázala ke dveřím.
„A ven!“ rozkázala jsem. „Okamžitě! Ven!“ Bez dalšího slova
opustili mou komnatu.
Copak nevědí, kdo jsem? Na jakou roli mě celý život připravovali?
Já jsem Eadlyn Schreaveová. Nikdo nemá takovou moc jako já.
Takže pokud si myslí, že se vzdám bez boje, tak se šeredně mýlí.

Kapitola 3

Rozhodla jsem se, že se navečeřím u sebe v komnatě. Neměla jsem

chuť vidět kohokoli z rodiny. Zlobila jsem se úplně na všechny. Na
rodiče za jejich štěstí, na Ahrena, že si před osmnácti lety nepospíšil, a
na Kadena a Ostena za to, že jsou tak mladí. Neena mě obešla, a
zatímco mi nalévala šálek, nadnesla:
„Myslíte si, že se tomu dokážete vyhnout, slečno?“
„Ještě pořád se snažím přijít na to jak.“
„Co kdybyste řekla, že už jste do někoho zamilovaná?“ Zavrtěla
jsem hlavou a rýpla vidličkou do jídla. „Tři nejpravděpodobnější
nápadníky jsem před nimi shodila.“
Doprostřed stolu položila talířek s čokoládkami, jelikož správně
uhádla, že ty mi přijdou k chuti asi víc než losos obložený kaviárem.
„A co třeba do nějakého strážce? Komorným a služkám se to stává
často,“ navrhla s chichotáním.
Ušklíbla jsem se. „Pro ty jsou strážci akorát, já až tak zoufalá
nejsem.“
Její chichotání ustalo.
Došlo mi, že jsem ji urazila, ale byla to pravda. Já bych nemohla
klesnout k tomu, abych se zamilovala do někoho starého, natož do
některého ze strážců. Jen myšlenka na to byla ztráta času. Potřebovala
jsem se z té situace nějak vymotat.
„Nemyslím to zle, Neeno. Jde o to, že lidi ode mě očekávají jistou
úroveň.“
„Samozřejmě.“
 „Pro dnešek stačí, můžeš jít. Jídelní vozík nechám po jídle na
chodbě.“
Přikývla a beze slova odešla.
Než jsem vzdala jakékoli další sousto, zhltla jsem čokoládky a
převlékla se do noční košile. S mámou a tátou jsem momentálně mluvit
nemohla a Neena mi nerozuměla. Potřebovala jsem to probrat s jediným
člověkem, který se mohl vžít do mé situace a jenž mi občas připadal
jako moje spřízněná duše. Potřebovala jsem Ahrena.

„Neruším?“ zeptala jsem se mezi pootevřenými dveřmi.

Ahren seděl u psacího stolu a něco sepisoval. Blonďaté vlasy měl
ke konci dne už rozcuchané, ale jeho oči nevypadaly ani zdaleka
unavené. Až děsivě se podobal tátovi, jak jsem ho znala z fotek, na
kterých byl mladý. Ahren se od večeře ještě nepřevlékl, jen si sundal
sako a kravatu, aby mu bylo pohodlněji.
„Neumíš klepat, proboha?“
„Já vím, já vím, ale tohle je naléhavé.“
„Tak si sežeň strážce,“ ucedil a vrátil se ke svým papírům.
„To už mi někdo navrhoval,“ zamumlala jsem si pro sebe.
„Mluvím vážně, Ahrene. Musíš mi pomoct.“
Ahren se na mě ohlédl přes rameno a bylo poznat, že to vzdává.
Jednou nohou nedbale postrčil židli, která stála kousek od něj.
„Vstup do mojí kanceláře.“
S povzdychem jsem se posadila. „Co píšeš?“
Honem na rozepsaný papír naskládal hromádku dalších.
„Dopis pro Camille.“
„Můžeš jí přece jednoduše zatelefonovat.“
Zazubil se. „To taky udělám. Potom jí ale pošlu tohle.“
„To je na hlavu. Netvrď mi, že toho máte na povídání tolik, že si
musíte telefonovat a ještě k tomu psát.“
Naklonil hlavu na stranu. „Pro tvou informaci, tyhle dvě věci
slouží každá k něčemu jinému. Telefonáty jsou k tomu, abychom si
řekli, co je nového a jaký byl den, kdežto v dopisech můžeš napsat to,
co obvykle nahlas neřekneš.“
„Vážně?“ Natáhla jsem se pro papíry, ale než jsem se k nim stihla
jen přiblížit, Ahren mě popadl za zápěstí.
„Uškrtím tě,“ pohrozil mi.
 „Fajn,“ odsekla jsem. „Tak se z tebe aspoň stane dědic, Selekce
bude na tobě a se svou milovanou Camille se můžeš rovnou rozloučit.“
Ahren nakrabatil čelo. „Cože?“
Otráveně jsem se svezla na židli. „Lidi potřebují zvednout morálku
a naši se rozhodli, že v zájmu Illey…“ Uchechtla jsem se. „… si mám
projít Selekcí.“
Čekala jsem, že se upřímně zhrozí nebo mi možná soucitně položí
ruku na rameno, jenže Ahren zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál.
„Ahrene!“
Nepřestával kvílet, zlomil se v pase a plácal se do kolen.
„Zmačkáš si oblek,“ varovala jsem ho, což ho akorát víc
rozesmálo. „Panebože, přestaň! Co mám podle tebe dělat?“
„Jak to mám vědět? Nechápu, jak si naši můžou myslet, že by to
mohlo vyjít,“ dodal stále s úsměvem.
„Co tím chceš říct?“
Pokrčil rameny. „Nevím, tak nějak jsem si myslel, že pokud se
vůbec někdy vdáš, tak hodně pozdě. Podle mě to tak viděl každý.“
„A co chceš říct tímhle?“
Vzal mě za ruku a konečně mi věnoval onen hřejivý dotek, v který
jsem doufala. „Ale no tak, Eady. Odjakživa jsi nezávislá. Je v tobě
skutečná královna. Líbí se ti rozhodovat a jednat podle svého. Nevěřil
jsem, že by sis někoho našla předtím, než budeš nějakou dobu panovat.“
„Ne že bych tedy měla na vybranou,“ zamumlala jsem, přičemž
jsem sklonila hlavu, ale oči jsem nechala upřené na svého bratra.
Našpulil rty. „Chudinko princezničko, ty nechceš vládnout světu?“
Plácla jsem ho po ruce. „Sedm minut. Měl jsi to být ty. Mnohem
radši bych posedávala sama a něco si smolila, než abych musela věčně
procházet to stupidní papírování. A k tomu tenhle nesmysl s pitomou
Selekcí! Copak nechápeš, jak je to všechno příšerné?“
„Jak tě do toho vlastně uvázali? Myslel jsem, že je s tím už konec.“
Protočila jsem panenky. „Nejhorší na tom je, že to se mnou nemá
nic společného. Veřejnost teď není zrovna spokojená a táta ji chce
něčím rozptýlit.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je to čím dál horší, Ahrene.
Lidi si navzájem ničí domovy a podniky. Už jsou i mrtví. Táta neví
přesně, kdo je na vině, ale podle něj by to mohli být mladí v našem
věku, generace, která už vyrostla bez kast.“
 Ahren se zašklebil. „To nedává smysl. Jak by mohli být
nespokojení, když vyrostli bez všech těch omezení?“
Na okamžik jsem se zamyslela. Jak bych mohla vysvětlit něco, co
se dá pouze odhadovat? „No, já jsem vyrostla s tím, že jednou budu
královna. Bylo to dané. Neměla jsem na výběr. Ty jsi vyrostl s
vědomím, že máš různé možnosti. Mohl bys vstoupit do armády, mohl
by z tebe být velvyslanec, mohl bys toho dělat spoustu. Co kdyby to tak
ale nebylo? Co kdybys neměl všechny příležitosti, které jsi očekával?“
„Ehm,“ zarazil se. „Chceš říct, že jim někdo upírá zaměstnání?“
„Zaměstnání, vzdělání, peníze. Slyšela jsem, že někteří nedovolují
svým dětem, aby se oženily nebo vdaly, a to jen kvůli starým kastám.
Neprobíhá to zrovna tak, jak si táta myslel, a téměř se to nedá ani
kontrolovat. Jak můžeme lidi donutit, aby byli spravedliví?“
„A na to se teď táta snaží přijít?“ zeptal se skepticky.
„Ano a já jsem takový zastírací manévr, který by měl upoutat jejich
pozornost, než táta něco vymyslí.“
Ahren se uchechtl. „Tak tomuhle rozumím víc, než kdyby z tebe
zničehonic byla romantická duše.“
Zvedla jsem pyšně bradu. „Nech toho, Ahrene. Tak mě manželství
nezajímá, co na tom záleží? Jiné ženy můžou zůstat svobodné.“
„Jenže od jiných žen se neočekává, že porodí dědice trůnu.“ Znovu
jsem ho plácla. „Pomoz mi! Co budu dělat?“
Očima vyhledal ty moje a stejně jako já jsem v něm mohla číst
jako v knize, tak i on poznal, že jsem doopravdy vyděšená. Ne
podrážděná nebo naštvaná. Ani pobouřená nebo znechucená.
Byla jsem vystrašená.
Jedna věc byla vládnout a nést tíhu milionů lidí na svých bedrech.
To byla moje práce, můj úkol. Odškrtávat provedená zlepšení ze
seznamu, pověřovat zástupce. Jenže tohle bylo něco mnohem
osobnějšího. Další kousek mého života, který měl patřit jenom mně, ale
nepatřil.
Ahrenovi se z tváře vytratil pobavený úsměv. Přiblížil se ke mně i
se svou židlí. „Jestli jim jde o to, aby se lidi zatím rozptýlili, mohla bys
jim navrhnout nějaká další… řešení. Vyhlídka na svatbu není jediná
možnost. Pokud ale máma s tátou došli k tomuhle závěru,
pravděpodobně už všechny jiné návrhy vyčerpali.“
 Skryla jsem si hlavu do dlaní. Nechtěla jsem mu přiznat, že jsem se
to pokusila hodit na něj, a dokonce i na Kadena. Došlo mi, že má
pravdu a že Selekce je pro rodiče poslední nadějí. „Jde o to, Eady, že ty
budeš první žena, která získá trůn naprosto po právu. Lidi toho od tebe
hodně očekávají.“
„A podle tebe to nevím?“
„Ale,“ pokračoval, „to ti dává taky velkou moc při smlouvání.“
Zvedla jsem k němu malinko hlavu. „Jak to myslíš?“
„Jestli to od tebe vážně potřebují, tak zkus vyjednávat.“ Posadila
jsem se zpříma a z toho, jak jsem se snažila přijít na to, co bych po nich
mohla chtít na oplátku, mi úplně vířilo v hlavě. Nakonec bych to mohla
mít i celkem rychle z krku a vůbec by to nemuselo skončit žádostí o
ruku.
Žádná žádost o ruku!
Když budu mluvit dost rychle, možná se mi tátu podaří přesvědčit,
aby mi kývl prakticky na cokoli, pokud mu slíbím, že do Selekce půjdu.
„Vyjednávat!“ zašeptala jsem vzrušeně.
„Přesně tak.“
Vstala jsem, popadla Ahrena za obě uši a vlepila jsem mu pusu
přímo doprostřed čela. „Jsi můj hrdina!“
Usmál se. „K vašim službám, má královno.“
Zahihňala jsem se a dloubla jsem do něj. „Díky, Ahrene.“
„Dej se do práce.“ Mávl směrem ke dveřím, jako že musím přece
utíkat a vymyslet nějaký plán, ale já jsem spíš pojala podezření, že se
hlavně nemůže dočkat, až se vrátí ke svému dopisu.
Vyběhla jsem z jeho komnaty a spěchala do své, abych honem
sehnala kus papíru. Musela jsem si to celé promyslet.
Jak jsem zahnula za roh, do kohosi jsem vrazila, a to tak prudce, že
jsem pozadu spadla na koberec.
„Au!“ postěžovala jsem si, když jsem zvedla oči a uviděla Kilea
Woodworka, syna paní Marlee.
Kile a ostatní Woodworkovi bydleli na stejném podlaží jako naše
rodina, což byla neobyčejná pocta. Nebo spíš otrava. Záleželo na tom,
komu se Woodworkovi líbili a komu ne.
„Jsi normální?“ vyštěkla jsem na něj.
„Já jsem neutíkal,“ namítl, zatímco sbíral knihy, které mu
popadaly. „To ty ses měla dívat, kam se ženeš.“
 „Džentlmen by měl teď dámě nabídnout ruku,“ připomněla jsem
mu.
Kile na mě upřel oči a přitom mu do nich spadly vlasy. Nutně
potřeboval ostříhat i oholit a na sobě měl moc velkou košili. Nevěděla
jsem, za koho se mám stydět víc – jestli za něj a za jeho neupravený
vzhled, nebo za svou rodinu, která byla s takovým exotem k vidění.
Ještě víc mě štvalo, že Kile nebyl takhle zanedbaný odjakživa a
rozhodně nemusel být ani nyní. To je tak těžké projet si vlasy
hřebenem?
„Ty jsi mě ale za džentlmena nikdy nepovažovala, Eadlyn.“
„Taky pravda.“ Zvedla jsem se bez jeho pomoci a uhladila jsem si
šaty.
Posledního půlroku jsem byla jeho ani zdaleka příjemné
společnosti ušetřená, jelikož byl na Fennleyho univerzitě. Zapsal se tam
na nějaké souhrnné kurzy a jeho matka od jeho odjezdu jen naříkala, jak
jí chybí. Netušila jsem, co tam jel studovat, a bylo mi to celkem jedno.
Jenže teď byl zpátky a jeho přítomnost byla jen další položkou na mém
stále rostoucím seznamu stresů.
„A jak to, že tady taková lady takhle pobíhá?“
„Na to, abys to pochopil, jsi moc tupý.“
Rozesmál se. „Jasně, protože jsem hrozný hlupák. Je vůbec zázrak,
že se dokážu sám vykoupat.“
Málem jsem se zeptala, jestli se skutečně vykoupal, protože
vypadá, jako by prchal před čímkoli, co se jen podobá mýdlu.
„Doufám, že máš mezi těmi knihami nějakou učebnici o slušném
chování. Opravdu by sis ho měl zopakovat.“
„Ještě nejsi královna, Eadlyn, takže si dej pohov.“ Načež odkráčel
a já jsem málem pukla vzteky, že jsem neměla poslední slovo.
Pospíšila jsem si do své komnaty. Život mi otravují větší problémy
než jen Kileovo hulvátství. Nějakým hašteřením nemůžu ztrácet čas a
taky nesmím dovolit, aby mě rozptylovalo cokoli, co neodvrátí Selekci.

Kapitola 4
 „Tak na rovinu,“ řekla jsem, když jsem se posadila u táty v
pracovně. „Nemám nejmenší chuť se vdát.“
Přikývl. „Chápu, že zatím se vdávat nechceš, ale odjakživa víme,
že svatba tě nemine, Eadlyn. Ty se musíš vdát, aby pokračovala
královská rodová linie.“
Nesnášela jsem, když se takhle vyjadřoval o mé budoucnosti. Jako
by intimní styk, láska a děti nebyly šťastné události, ale povinnosti, na
kterých závisí fungování celé země. Bralo mi to veškerou radost.
Neměly by právě tyhle věci být skutečným potěšením, tím
nejlepším, co mě v životě potká?
Zaplašila jsem černé myšlenky a zaměřila se na svůj úkol.
„Rozumím. A souhlasím, že je to důležité,“ odpověděla jsem
diplomaticky. „Vzpomeň si ale, když jsi byl v Selekci ty. Copak ses
nikdy nebál, že mezi vybranými dívkami nenajdeš tu pravou? Nebo že
jsou tam všechny ze špatných důvodů?“
Jeho rty se zkroutily do úsměvu. „Toho jsem se bál neustále.
Myslím, že dokonce i ve spánku.“
Kdysi mi vyprávěl historky o jakési dívce, která mu tak podlézala,
že ji nemohl vystát, a o jiné, která se snažila soutěž opakovaně
zmanipulovat. Žádná jména či další podrobnosti jsem neznala, ale to mi
vyhovovalo. Nedokázala jsem si představit, že by se táta tehdy mohl
zamilovat do někoho jiného než do mámy.
„Jelikož budu první ženou, která bude vládnout naší zemi,
nemyslíš, že by se měly vzít v úvahu… jistá kritéria pro toho, kdo by
jednou mohl sedět po mém boku?“
Zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Pokračuj.“
„Předpokládám, že existuje způsob, jak prověřit, že se takhle do
paláce nedostane nějaký psychopat. Je to tak?“
„Samozřejmě.“ Zazubil se, jako by tahle obava byla naprosto
zbytečná.
„Jenže já nemůžu důvěřovat jen tak komukoli, pokud mě čeká tak
důležitá práce. Takže…“ Zhluboka jsem se nadechla a dlouze vydechla.
„… na tuhle směšnou frašku přistoupím, pokud mi slíbíš pár
maličkostí.“
„Není to fraška. Dosud měla vynikající výsledky. Ale dobře,
holčičko, řekni mi, co bys chtěla.“
 „Za prvé chci, aby měli účastníci právo dobrovolně odstoupit.
Pokud někdo z nich nebude mít zájem o mě ani o korunu, nebudu ho
nutit, aby zůstal.“
„S tím plně souhlasím,“ pronesl důrazně. Nejspíš jsem tnula do
živého.
„Výborně. Tohle se ti možná líbit nebude, ale pokud na konci
nenajdu nikoho vhodného, celé to odvoláme. Žádný princ, žádná
svatba.“
„Aha,“ zamumlal. Pak se ke mně naklonil a namířil na mě vyčítavý
prst. „Pokud na tohle přistoupím, všem jim dáš košem hned první den.
Ani to nezkusíš!“
Na okamžik jsem se zamyslela. „A co když ti zaručím, že po určitý
čas vydržím? Že v Selekci zůstanu… řekněme… tři měsíce a během té
doby opravdu zvážím své možnosti. A pokud poté nenajdu vhodného
kandidáta, všechny je pošleme domů.“
Táta si přejel prsty po rtech a poposedl na židli, načež se očima
zabořil do mých. „Eadlyn, uvědomuješ si, jak moc je tohle důležité, že
ano?“
„Jistě,“ odvětila jsem bez váhání, naprosto uvědomělá. Tušila jsem,
že stačí jeden špatný krok a můj život se stočí cestou, po které se už
nebudu moct vrátit.
„Ty to musíš udělat a musíš to udělat dobře. Kvůli všem. Posláním
nás všech je sloužit našemu lidu.“
Odvrátila jsem od něj pohled. Připadalo mi, že máma, táta a já
jsme jako obětní trojice, zatímco ostatní dělají, co je jim libo.
„Nezklamu tě,“ slíbila jsem mu. „Poskytnu ti dostatek času na to,
abys vymyslel plán, abys našel způsob, jak veřejnost uklidnit.“
Zamyšlený upřel oči do stropu. „Tři měsíce? A přísaháš, že tomu
dáš opravdu šanci?“
Zvedla jsem dlaň. „Dávám ti své slovo. Klidně ti to podepíšu, jestli
chceš, ale to, že se zamiluju, ti slíbit nemůžu.“
„Na tvém místě bych si nebyl tak jistý,“ prohlásil vševědoucně.
Jenže já jsem nebyla on a nebyla jsem ani máma. Podle něj to bylo
možná romantické, ale já jsem měla před očima pouze třicet pět
hlasitých, protivných, podivně zapáchajících kluků, kteří se chystali
okupovat můj domov. Na tom mi nepřišlo nic kouzelného.
„Tak domluveno.“
 Vstala jsem a nejradši bych se dala do tance. „Vážně?“
„Vážně.“
Potřásla jsem si s ním rukou, čímž jsem svůj osud zpečetila.
„Děkuju, tati.“
Honem jsem odešla z jeho pracovny, aby neviděl, jak moc se
usmívám. V hlavě už se mi rodily všelijaké plány na to, jak většinu
kandidátů donutím, aby ze své vlastní vůle odstoupili. Pokud bude
třeba, klidně je zastraším nebo jim velice znepříjemním pobyt v paláci.
Jako tajnou zbraň bych mohla použít Ostena, který byl největší rošťák z
nás všech a jistě by se nenechal dvakrát přemlouvat, aby mi pomohl s
nějakou tou zákeřností.
Na jednu stranu jsem obdivovala, že i nějaký obyčejný kluk může
mít dost kuráže na to, aby čelil takové výzvě, jakou je možnost stát se
princem, na druhou stranu jsem nehodlala nikomu dovolit, aby mě
svázal ještě předtím, než budu připravená. Rozhodla jsem se, že těm
pitomým ubožákům ukážu, do čeho se to přihlásili.

V natáčecím studiu se netopilo, ale jakmile se rozsvítily reflektory,

člověk měl pocit, že je snad v peci. Už před lety jsem se naučila, že na
Zprávy se musím oblékat do vzdušných šatů, a proto jsem si na dnešní
večer zvolila model se spadlými rukávky. Jako obvykle jsem vypadala
velice nóbl, přitom jsem netrpěla vedrem.
„Tyhle šaty jsou dokonalé,“ poznamenala máma a přejela rukou po
voláncích na mém rameni. „Moc ti to sluší.“
„Děkuju. I tobě.“
Usmála se a začala mi upravovat šaty. „Děkuju, zlatíčko. Já vím,
že je toho na tebe trochu moc, ale myslím, že Selekce bude mít přínos
pro každého. Jsi hodně sama a nakonec bychom ti stejně navrhli, aby
sis…“
„Já vím. A navíc to potěší lidi.“
Pokusila jsem se zakrýt smutek v mém hlase. Od handlování s
královskými dcerami jsme technicky vzato upustili, nicméně… tohle mi
nepřipadalo moc odlišné. Copak to máma nevidí?
Pohledem vyjela od mých šatů k mému obličeji. Cosi v jejích očích
mi prozradilo, že je jí to líto.
 „Vím, že to bereš jako velkou oběť, a je pravda, že v životě, který
má sloužit ostatním, je mnoho věcí, které neděláme, protože bychom
chtěli, ale protože musíme.“ Ztěžka polkla.
„Díky tomuhle jsem ale našla tvého otce a své nejbližší přátele a
zjistila jsem, že jsem mnohem silnější, než jsem si myslela. Vím, na
čem jste se s tatínkem dohodli, a pokud nenajdeš toho pravého, ať je
tedy po tvém. Moc tě ale prosím, aby sis z toho doopravdy zkusila něco
odnést. Třeba tě to posílí, třeba se naučíš něco nového. Taky doufám, že
nás za tohle nebudeš nenávidět.“
„To se nestane.“
„Možná jsi nás nenáviděla, když jsme ti to navrhli,“ nadhodila s
úsměvem. „Možná jen na vteřinku?“
„Je mi osmnáct. Jsem geneticky naprogramovaná k tomu, abych se
hádala s rodiči.“
„Hádky mi nevadí, pokud nikdy nezapomeneš, jak moc tě mám
ráda.“
Objala jsem ji. „Já tě mám taky ráda. Opravdu.“
Na chvíli mě sevřela, pak se odtáhla, a než odešla za tátou, ještě mi
naposledy uhladila šaty. Šla jsem se posadit na své místo vedle Ahrena,
který na mě škádlivě zastříhal obočím.
„Vypadáš hezky, sestřičko. Hotová nevěsta.“
Podržela jsem si sukni po stranách a elegantně jsem se posadila.
„Ještě slovo a ve spánku ti oholím hlavu.“
„Taky tě mám rád.“
Přestože jsem se snažila, nedokázala jsem se ubránit úsměvu.
Ahren věděl, jak na mě.
Místnost naplnili naši nejbližší v paláci. Paní Lucy přišla sama,
jelikož generál Leger sloužil, a pan a paní Woodworkovi se posadili i s
Kilem a Josie za kamery. Vzhledem k tomu, že máma paní Marlee
zbožňovala, nechávala jsem si mínění, že obě její děti jsou naprosto
příšerné, jen pro sebe. Kile nebyl tak protivný jako Josie, ale během
všech těch let, co jsem ho znala, jsem s ním nezapředla jedinou ani
vzdáleně zajímavou konverzaci. Pokud bych někdy trpěla nespavostí,
pozvala bych si ho na pokec k sobě do pokoje. A měla bych po
problému. Co se týče Josie… ta holka byla tak mimo, že slova nestačí.
Dostavili se i tátovi poradci a řádně se nám poklonili. V tátově
úřadu byla jen jediná žena, lady Brice Mannorová. Byla moc hezká a
drobná a já jsem nikdy nepochopila, jak se někdo tak plachý dokáže v
politice udržet nad hladinou. Nikdy jsem nezažila, že by zvýšila hlas
nebo se rozčílila, přesto na ni ostatní dali. Mě muži poslouchali, jen
pokud jsem působila přísně. Její přítomnost ve vládě mě inspirovala. Co
kdybych měla jednou v úřadu pouze ženy?
Mohl by to být zajímavý experiment.
Poté, co předsedové výborů a poradci přednesli svá oznámení a
sdělili, co je nového, na scéně se objevil Gavril.
Gavril Fadaye měl dozadu ulízané stříbřité vlasy a velmi pohledný
obličej. Poslední dobou mluvil o odchodu do důchodu, ovšem kvůli
jisté veliké události ho musel ještě odložit.
„Dnes večer, Illeo, uzavřeme náš program velmi vzrušujícím
oznámením, kterého se nezhostí nikdo menší než samotná budoucí
královna, krásná Eadlyn Schreaveová.“
Vznešeně mávl rukou mým směrem a já jsem se s širokým
úsměvem a za zdvořilého potlesku vydala po koberci na pódiu až k
němu.
Gavril mě zlehka objal a políbil mě na obě tváře. „Vítejte,
princezno Eadlyn.“
„Děkuji, Gavrile.“
„Musím být upřímný. Připadá mi to jako včera, když jsem na
tomto místě oznamoval, že jste se vy a váš bratr Ahren narodili.
Nemůžu uvěřit, že od té doby uběhlo už osmnáct let!“
„Pravda. Oba jsme už vyrostli.“ Otočila jsem se ke své rodině a
věnovala jsem jí vřelý pohled.
„Jste jen kousek od toho, abyste se zapsala do historie. Myslím, že
celá Illeá netrpělivě očekává, co v prvních letech po své korunovaci
učiníte.“
„To bude jistě velmi vzrušující období, jen si nejsem jistá, jestli se
mi na onen zápis do historie chce ještě čekat.“ Škádlivě jsem do něj
dloubla loktem a on zahrál překvapeného.
„Proč nám, Vaše Výsosti, neprozradíte, co máte na mysli?“
S úsměvem jsem se napřímila před kamerou C. „Naše velká země
prošla v posledních letech mnoha změnami. Během vlády mého otce
rebelské síly v naší zemi prakticky zanikly, a přestože ještě stále čelíme
různým výzvám, náš lid netrpí pod vlivem žádného kastovního
systému, který by ho rozděloval do pomyslných škatulek. Žijeme v éře
neobyčejné svobody a s očekáváním se těšíme, že náš národ využije
všech možností, které má.“
V duchu jsem si připomněla úsměv a správnou artikulaci.
Mnohaleté lekce veřejného vystupování do mě vryly tu správnou
techniku a já jsem si byla moc dobře vědomá toho, jak přesně mám
svoje oznámení předložit.
„To všechno je úžasné, ale… já jsem přece osmnáctiletá dívka.“
Malé publikum složené z poradců a hostů ve studiu se zahihňalo. „Víte,
trávit většinu dne v pracovně s vaším otcem je malinko nuda. Bez
urážky, Vaše Veličenstvo,“ dodala jsem k tátovi.
„V pořádku,“ odpověděl mi.
„Proto jsem se rozhodla, že se potřebuji trochu rozptýlit. Nastal
čas, abych si našla nejen spolupracovníka k tomuto velice náročnému
zaměstnání, které mě čeká, ale také partnera, jenž by mě v životě
doprovázel. Upřímně doufám, že mě Illeá podpoří v mém přání vyhlásit
Selekci.“
Lidé kolem zalapali po dechu a začali si šuškat. Všude jsem viděla
šokované výrazy. Najednou bylo jasné, že o tom věděl jen Gavril, což
mě překvapilo.
„Zítra budou všem způsobilým mladíkům v Illeji rozeslány dopisy.
Budou mít dva týdny na to, aby se rozhodli, zda se chtějí o mou ruku
ucházet, či ne. Samozřejmě si uvědomuji, že tohle je pro naši zemi něco
naprosto nevídaného. Dosud jsme nezažili Selekci, kde by se vše točilo
kolem ženy.
Přestože mám tři bratry, velice se těším na shledání s dalším
illejským princem. Doufám také, že celá Illeá bude oslavovat se mnou.“
Mírně jsem se uklonila a vrátila jsem se na své místo. Máma s tátou se
úplně dmuli pýchou, tak jsem si zkoušela namluvit, že mi stačí tahle
jejich reakce. Cítila jsem ale, jak mi krev v žilách divoce pulzuje. Jako
by mi cosi říkalo, že jsem něco neodhadla dobře, že v síti, do které jsem
se dobrovolně lapila, je díra.
Nedalo se ale nic dělat. Prostě jsem seskočila z římsy.
 Kapitola 5

Věděla jsem, že máme v paláci celou armádu služebnictva, ale byla

jsem přesvědčená, že až do dneška byla většina z nich někde zalezlá.
Jakmile se zpráva o nečekaně vyhlášené soutěži rozšířila, neběhali
kolem mě pouze komorné a komorníci, ale i lidi, které jsem nikdy
předtím neviděla.
Moje každodenní nálož hlášení, která jsem musela přečíst, a
schůzek, jichž jsem se musela účastnit, šla stranou. Teď jsem byla
ústředním bodem příprav na Selekci.
„Tahle je o něco levnější, Vaše Výsosti, nicméně stále neuvěřitelně
příjemná a ladila by i s dosavadní výzdobou.“ Neznámý muž přede
mnou roztáhl široký kus látky a zakryl jím dvě předchozí.
Na dotek mě látka okouzlila, ačkoli bylo jasné, že není určená k
nošení.
„Nechápu, proč tohle děláme,“ přiznala jsem se.
Muž, který patřil k dekoratérům paláce, stiskl uraženě rty.
„Máme za to, že některé z pokojů pro hosty jsou poněkud dámské
a že vaši nápadníci by se cítili lépe v něčem, jako je tohle,“ vysvětlil a
vytáhl další vzorek. „Stačí obyčejná přikrývka a komnata bude vypadat
úplně jinak,“ ujistil mě.
„Dobře,“ přikývla jsem, třebaže se mi zdálo naprosto zbytečné, aby
se někdo vzrušoval kvůli povlečení. „Musím to ale rozhodnout já?“
Vlídně se usmál. „Na všem, co se týká Selekce, budou vaše otisky
prstů, slečno. I pokud tu látku nevyberete vy, lidi budou předpokládat,
že jste ji vybrala. Proto s vámi radši probereme všechno.“
Zahleděla jsem se na látku. Už jsem byla unavená přemýšlením o
tom, jak by mi tyhle malicherné detaily mohl někdo vyčítat. „Tahle.“
Zvolila jsem tu nejlevnější variantu. Tmavozelenou a na tříměsíční
pobyt rozhodně dostačující.
„Velmi moudré, Vaše Výsosti,“ pochválil mě dekoratér.
„Nyní přejdeme k výběru nových uměleckých předmětů, ano?“
Zatleskal a do místnosti se začala hrnout řada komorných s obrazy v
rukou. S povzdychem jsem se rozloučila s celým odpolednem.
 Následujícího rána si mě nechali zavolat do jídelního sálu.
Doprovodila mě tam pouze máma, protože táta se nemohl uvolnit z
práce.
Muž, který byl pravděpodobně náš šéfkuchař, se před námi uklonil
tak akorát, jak mu dovolilo jeho velké břicho. Obličej měj spíš červený
než růžový, ale nepotil se, což mě přivedlo na myšlenku, že léta
strávená v naší kuchyni ho nejspíš jednoduše podusila.
„Velice děkuji, že jste se k nám připojily, Vaše Veličenstvo, Vaše
Výsosti. Personál kuchyně pilně pracoval celý den a celou noc, aby
vymyslel vhodné pokrmy pro možné menu k první večeři s vašimi
nápadníky. Budeme servírovat sedm chodů, samozřejmě.“
„Jistě!“ zvolala máma.
Šéfkuchař se na ni usmál. „Přirozeně bychom rádi, abyste finální
menu sestavily vy samy.“
V duchu jsem zabručela. Večeře o sedmi chodech by mohla od
prvního loku koktejlu až po poslední kousek čokolády trvat i šest hodin.
Jak dlouho zabere ochutnávka všech možností ke každému chodu?
Asi osm hodin, jak se ukázalo, a po celý zbytek dne mě příšerně
bolelo břicho. Tím méně jsem byla nadšená, když mě kdosi požádal,
abych na první večer vybrala i hudbu.
Chodby paláce připomínaly zalidněné ulice. Na každém rohu se
hlučelo a spěchalo. Snažila jsem se to vydržet, jak se dalo, dokud mě
jednoho dne na chodbě nezastavil táta.
„Napadlo nás, že bychom nechali připravit jeden sál pouze pro tvé
nápadníky. Co bys řekla…“
„Dost!“ povzdychla jsem si, celá podrážděná. „Je mi to úplně
jedno. Nemám potuchy, co by v něm nějaký kluk chtěl, takže ti radím,
aby ses zeptal někoho s testosteronem. Budu v zahradě.“
Táta pochopil, že nemám daleko k psychickému zhroucení, a tak
mě nechal odejít bez dohadování. Za malou přestávku jsem byla
neskonale vděčná.

Na trávníku před lesem jsem si rozložila deku a natáhla jsem se na

ni jen v bikinách. Tak jako už mnohokrát předtím jsem zalitovala, že
nemáme bazén. Obvykle jsem dokázala dosáhnout svého, ale ohledně
bazénu táta nikdy nepovolil. Až budu vládnout já, bazén bude první,
čím palác vylepším.
 Abych se trochu uvolnila, kreslila jsem si do skicáku návrhy šatů.
Sluníčko mě hřálo a škrábání tužky o papír společně s šustěním listí
vytvářelo příjemnou, uklidňující hudbu na pozadí. V duchu jsem
oplakávala nadcházející ztrátu soukromí. Tři měsíce, opakovala jsem si.
Tři měsíce a všechno se vrátí do normálu.
Klid v zahradě zkazil pronikavý smích. „Josie,“ zamumlala jsem si
pro sebe. Otočila jsem hlavu, dlaní jsem si zastínila oči a uviděla jsem ji
kráčet směrem ke mně. Byla s jednou ze svých kamarádek, s dívkou z
lepší rodiny, kterou si vybrala, jelikož společnost z paláce jí nestačila.
Zavřela jsem skicák, abych své kresby schovala, překulila jsem se
na záda a vystavila se slunci.
„Pro všechny to bude skvělá zkušenost,“ zaslechla jsem, jak povídá
své kamarádce. „S kluky se do řeči moc často nedostanu, takže bude
fajn s nějakým si promluvit. Až mi jednou vystrojí svatbu, ráda bych
byla schopná vést slušnou konverzaci.“
Protočila jsem panenky. Kdyby mě kluci v Selekci jen minimálně
zajímali, asi by mě celkem štvalo, že si je Josie přisvojuje. Jenže Josie
si myslela, že všechno na světě existuje jen pro ni. A k smíchu byla i ta
její představa, že je natolik důležitá, aby jí někdo vystrojil svatbu.
Mohla by si vzít kohokoli z ulice a každému by to bylo úplně jedno.
„Moc ráda bych tě navštívila během Selekce,“ nadnesla její
kamarádka. „To by byla legrace!“
„Samozřejmě, Shannon! Pozvu všechny svoje kamarádky. I pro
vás to bude přínosné.“
To je od ní skutečně milé, že svým malým přítelkyním nabízí můj
domov a významnou událost mého života jako studijní příležitost.
Zhluboka jsem se nadechla. Musím se soustředit na relaxaci.
„Eadlyn!“ vykřikla Josie, když mě zmerčila.
Se zabručením jsem zvedla ruku na znamení, že ji vnímám.
Doufala jsem ale, že moje mlčení jí naznačí, že si přeju soukromí.
„Jak se těšíš na Selekci?“ zavolala, přičemž se stále blížila ke mně.
Neměla jsem chuť pokřikovat na ni jako nějaký nádeník, tak jsem
prostě neodpověděla. Chvíli nato mi Josie a její kamarádka zastínily
slunce.
„Ty jsi mě neslyšela, Eadlyn? Těšíš se na Selekci?“ Josie mě nikdy
neoslovovala, jak měla.
„Jistě.“
 „Já taky! Podle mě bude úžasné, že budeme mít tak velkou
společnost.“
„Ty nebudeš mít žádnou společnost,“ připomněla jsem jí.
„Ti kluci budou moji hosté.“
Rychle kývla hlavou, jako bych říkala něco naprosto zřejmého. „Já
vím! I tak ale bude fajn, že tu kolem bude víc lidí.“
„Josie, kolik ti je?“
„Patnáct,“ odvětila hrdě.
„To jsem si myslela. Pokud opravdu chceš, jsem si jistá, že venku
si můžeš najít spoustu kamarádů úplně sama. Jsi už dost velká.“
Usmála se. „To asi ne. To by se neslušelo.“
Tohle jsem s ní znovu probírat nechtěla. To já se nemůžu jen tak
sbalit a odejít z paláce bez dovolení. Než by mě to vůbec stačilo
napadnout, už by bylo nutné zaručit bezpečnostní opatření, vydat úřední
oznámení a důkladně naplánovat celý průběh takové procházky.
Navíc jsem musela brát neustále v potaz, v čí společnosti se
pohybuju. Nemohla jsem si dovolit, aby mě lidi viděli jen tak s kdekým.
Stačila jedna nelichotivá fotografie, která by navždycky zůstala v
databázi, odkud ji noviny mohly vytáhnout, kdykoli měly chuť mě
kritizovat. Neustále jsem byla ve střehu, abych zabránila čemukoli, co
mohlo jakkoli pošpinit můj obrázek, obrázek mé rodiny či celé země.
Josie byla prostá občanka. Na ni se podobná omezení
nevztahovala.
To ji ovšem nezabránilo v tom, aby se tak nechovala.
„No, alespoň že máš společnost na dnešek. Pokud dovolíte, snažím
se odpočívat.“
„Samozřejmě, Vaše Výsosti.“ Její kamarádka se mírně uklonila.
Fajn, nebyla tak špatná.
„Uvidíme se na večeři!“ zvolala Josie trochu moc nadšeně.
Pokusila jsem se opět ukolébat do relaxace, ale pořád ke mně doléhal
Josiin pronikavý hlas. Nakonec jsem sebrala deku i skicák a vydala
jsem se dovnitř. Když tu nemůžu mít klid, nebudu tu ztrácet čas.
Jakmile jsem ze zahrady zalité sluncem vstoupila do haly paláce,
moje oči si potřebovaly zvyknout na její příšeří. Musela jsem několikrát
zamrkat, abych rozpoznala tvář člověka, který se ke mně spěšně blížil.
Osten proběhl halou s dvěma sešity v rukou.
 Strčil mi je do náruče a řekl: „Schovej je u sebe v komnatě, dobře?
Kdyby se někdo ptal, neviděla jsi mě.“
A stejně rychle, jako se objevil, taky zmizel. Zmohla jsem se jen na
povzdychnutí, jelikož jsem věděla, že nemá smysl snažit se ho
pochopit. Někdy jsem opravdu nesnášela všechen ten tlak, který se na
mě jako na prvorozenou vyvíjel, ale naštěstí jsem ho musela trpět já, a
ne Osten. Kdykoli jsem si představila, že by měl jednou u kormidla stát
on, rozbolela mě z toho hlava.
Zvědavá, co má zase za lubem, jsem sešity prolistovala, načež jsem
zjistila, že nepatří jemu, ale Josie. Poznala jsem její dětské písmo, ale
to, že sešity jsou její, by mi prozradila i nakreslená srdíčka s jejím a
Ahrenovým jménem uvnitř. Kromě Ahrena milovala očividně i všechny
čtyři členy oblíbené chlapecké kapely Lepší včerejšek a taky jakéhosi
herce. Pravděpodobně jí stačil kdokoli s nějakým vlivem.
Rozhodla jsem se, že sešity nechám na podlaze u dveří do zahrady.
Ať už měl Osten v plánu cokoli, nemohlo to Josie vyděsit tak, jako když
o ně klopýtne, sotva vejde dovnitř, a nebude tušit, kde se tu vzaly, ani
kdo všechno je viděl.
Na někoho, kdo se považuje za osobu blízkou královské rodině, se
má ještě hodně co učit o diskrétnosti.
Jakmile jsem se vrátila do své komnaty, Neena už čekala
připravená a vzala mi deku z rukou. Neměla jsem náladu zabývat se
svým oblečením, tak jsem na sebe jen něco hodila. Chystala jsem si
sepnout vlasy, když jsem si všimla nějakých svazků na stole.
„To vám tady nechala lady Brice,“ vysvětlila Neena.
Zůstala jsem na složky bezradně hledět. Přestože to byla moje
první skutečná práce za celý týden, nedokázala jsem se jí teď věnovat.
„Podívám se na to později,“ slíbila jsem, ačkoli jsem věděla, že to
tak pravděpodobně nebude. Možná až zítra. Dnešek je můj.
Sepnula jsem si vlasy, zkontrolovala si makeup a vydala jsem se
hledat mámu. Měla jsem chuť na společnost a byla jsem si poměrně
dost jistá, že máma po mně nebude chtít, abych vybírala nějaký nábytek
či jídlo.
Našla jsem ji samotnou v Dámském salónu. Cedulka na dveřích
tvrdila, že místnosti se nově říká Knihovna C. Newsomeové, ale kromě
mámy jí tak nikdo neříkal. Scházely se v ní dámy, takže původní název
mi připadal vhodnější.
 To, že je máma uvnitř, jsem poznala ještě předtím, než jsem
otevřela dveře, jelikož jsem ji slyšela hrát na klavír. Nikdo nehrál tak
jako ona. Strašně ráda nám vyprávěla historku o tom, jak ji táta po
svatbě nechal, aby si vybrala čtyři úplně nové klavíry, každý s malinko
odlišnými vlastnostmi. Všechny je rozmístili různě po paláci. Jeden stál
v mámině apartmá, jeden v tátově, další byl tady a poslední v
nepoužívaném salónku ve třetím poschodí.
Máma hrála tak, jako by to bylo nesmírně snadné, a to jsem jí
záviděla. Pamatovala jsem si, jak mi jednou řekla, že čas ubere jejím
prstům na šikovnosti a pak že zvládne ťuknout tak akorát do jedné či
dvou kláves zároveň. Zatím ovšem nad časem vítězila.
Ačkoli jsem se snažila být jako myška, stejně mě zaslechla.
„Ahoj miláčku,“ zavolala a sundala prsty z klávesnice. „Pojď si
sednout ke mně.“
„Nechtěla jsem tě vyrušit.“ Přešla jsem místností a posadila jsem
se vedle ní na lavičku.
„To nevadí. Jen jsem si čistila hlavu a už je mi líp.“
„Děje se něco?“
Pobaveně se usmála a pohladila mě po zádech. „Ne. Jen
každodenní třenice.“
„Já vím, jak to myslíš,“ řekla jsem, přičemž jsem prsty přejela po
klávesách, aniž by vydaly jakýkoli zvuk.
„Myslela jsem si, že se jednou dostanu do bodu, kdy už budu
všechno znát a budu mít svou práci jakožto královna dokonale
zvládnutou. Než se to ale stane, všechno se změní. Jsou věci… Ne,
dneska máš svých starostí dost. Nebudeme se tím teď zabývat.“
Trochu namáhavě vykouzlila na svém obličeji opět úsměv, a
třebaže jsem chtěla vědět, co ji trápí (protože nakonec to byly i moje
starosti), dala jsem jí za pravdu. Dneska to řešit nedokážu.
A zdálo se, že ona je na tom podobně.
„Litovala jsi toho někdy?“ zeptala jsem se jí, když jsem v jejích
očích uviděla smutek, který se jí přes všechny snahy nedařilo skrýt.
„Toho, že jsi vstoupila do Selekce a stala se královnou?“
Ulevilo se mi, když okamžitě neodpověděla ano nebo ne, ale mou
otázku opravdu zvážila.
„Určitě nelituju toho, že jsem si vzala tvého otce. Někdy si říkám,
jaký by můj život byl, kdyby mě do Selekce nevybrali nebo kdybych z
ní vypadla. Myslím, že bych se měla i tak dobře. Nebyla bych méně
šťastná, jen bych nevěděla, o co přicházím. Každopádně ta cesta nebyla
vůbec jednoduchá, hlavně proto, že jsem po ní jít nechtěla.“
„Nechtěla?“
Zavrtěla hlavou. „Přihlásit se do Selekce nebyl můj nápad.“
Překvapením mi poklesla čelist. Tohle mi nikdy neřekla.
„A čí teda?“
„Na tom nesejde,“ odvětila honem. „Můžu tě ale ubezpečit, že
rozumím, proč se ti do ní nechce. Uvidíš, že se z ní dozvíš hodně o sobě
samé. Doufám, že mi nepřestaneš důvěřovat.“
„Důvěřovala bych ti mnohem víc, kdybych věděla, že to děláš
kvůli mně, a ne proto, aby sis zajistila klid.“ Ta slova ze mě vypadla
mnohem ostřeji, než jsem je mínila.
Máma se zhluboka nadechla. „Teď ti to od nás přijde sobecké, já
vím, ale uvidíš sama. Jednoho dne bude blaho téhle země na tvých
bedrech a samotnou tě překvapí, co všechno budeš schopná podniknout,
jen abys ji zachránila před pádem. Nikdy mě nenapadlo, že by byla
nějaká další Selekce, jenže když se to po tobě žádá, musíš své plány
změnit.“
„Po mně se toho teď žádá trochu moc,“ ucedila jsem.
„Za prvé, dávej si pozor, jakým tónem se mnou mluvíš,“ pokárala
mě. „A za druhé, ty zatím vidíš jen zlomek práce, která tě čeká. Neumíš
si představit, pod jakým tlakem je tvůj otec.“ Zůstala jsem mlčky sedět.
Měla jsem chuť odejít. Jestli se jí nelíbí můj tón, tak proč mě k němu
nutí?
„Eadlyn,“ promluvila klidně. „Tohle přišlo, protože to asi přijít
mělo. Nicméně dřív nebo později bych nejspíš stejně něco udělala.“
„Jak to myslíš?“
„Připadá mi, že se trochu moc straníš. Vzdaluješ se svému lidu.
Vím, že se pořád bojíš, co všechno se po tobě jako královně bude chtít,
ale nadešel čas, aby ses starala i o potřeby ostatních.“
„A podle tebe se nestarám?“ Copak nevidí, co celé dny dělám?
Na okamžik semkla rty. „Ne, zlatíčko. Ne, pokud to narušuje tvoje
pohodlí.“
Nejradši bych na ni začala řvát. A na tátu taky. Jistě, zvykla jsem si
na dlouhé koupele a na drinky po večeři, ale to snad neznamenalo tolik
– alespoň vzhledem k tomu, co jsem obětovala.
 „Netušila jsem, že si o mně myslíš, že jsem tak špatná.“ Vstala
jsem a otočila se k východu.
„Nic takového neříkám, Eadlyn.“
„Ale ano. Dobře.“ Vydala jsem se ke dveřím. Její obvinění ve mně
vyvolalo vztek, jaký jsem udržela jen stěží.
„Eadlyn, miláčku, chceme jenom, aby z tebe byla nejlepší
královna, jakou můžeš být, to je celé,“ zavolala za mnou úpěnlivým
hlasem.
„To taky budu,“ odpověděla jsem jednou nohou v chodbě.
„A rozhodně nepotřebuju, aby mi nějaký kluk ukázal, jak se to
dělá.“
Cestou pryč jsem se snažila uklidnit. Bylo mi, jako by se proti mně
spikl celý vesmír, jako by mě svými dlaněmi střídavě přimačkával k
zemi. Znovu jsem si v duchu opakovala, že půjde jen o tři měsíce, jen o
tři měsíce… dokud jsem neuslyšela jakýsi pláč.
„Seš si jistá?“ Znělo to jako hlas generála Legera.
„Mluvila jsem s ní dneska ráno. Rozhodla se, že si to nechá.“ Paní
Lucy se přerývaně nadechla.
„Řekla jsi jí, že tomu dítěti můžeme dát úplně všechno? Že máme
víc peněz, než utratíme? Že bysme ho milovali, i kdyby nebylo
dokonalé?“ Slova generála Legera se podobala jednomu rychlému
šeptavému přívalu.
„To i všechno ostatní,“ trvala na svém paní Lucy. „Že víme, jak
vysoké je riziko, že se narodí s duševní poruchou, a že bysme se
postarali o všechno, co by potřebovalo. Že by nám s tím pomohla i
sama královna. Řekla, že o tom mluvila se svou rodinou a že jí
pomůžou. A že původně vůbec neuvažovala o tom, že by se ho vzdala.
Adopce ji napadla jen proto, že se bála, že zůstane sama. Stále dokola
se mi omlouvala, jako by to tak mohla napravit.“
Paní Lucy popotahovala a snažila se utišit svoje vzlykání. Natáhla
jsem se blíž k rohu, abych slyšela lépe.
„Moc mě to mrzí, Lucy.“
„To je v pořádku. Není to tvoje chyba,“ pronesla laskavým a
statečným hlasem. „Asi bysme si měli přiznat, že je po všem. Všechny
ty roky léčení, všechny ty potraty, tři nevydařené adopce… nejspíš to
máme prostě vzdát.“
Nastala dlouhá pomlka a po ní promluvil generál Leger.
 „Jestli myslíš, že to tak bude nejlepší.“
„Myslím,“ potvrdila pevným hlasem, ale hned nato opět propukla v
pláč. „Nemůžu uvěřit, že nikdy nebudu matka.“
O vteřinu později se její vzlyky ztlumily a mně došlo, že si ji
manžel přitáhl na svou hruď, aby se ji pokusil ukonejšit.
Vždycky jsem si myslela, že Legerovi se k bezdětnému partnerství
rozhodli sami. To, že má paní Lucy podobné problémy, se během
žádného rozhovoru v mojí přítomnosti ani nezmínilo, a když jsem byla
malá, připadalo mi, že je spokojená, že si s námi může pohrát a pak nás
zase poslat za rodiči. Nikdy mě ani nenapadlo, že by mohli mít tak
velikou smůlu.
Má snad moje matka pravdu? Že bych se o ostatní nestarala tolik,
kolik si myslím? Paní Lucy byla jedním z mých nejoblíbenějších lidí na
světě. Jak to, že jsem si jejího trápení nikdy ani nevšimla?

Kapitola 6

V pracovně stálo třicet pět velkých košů naplněných snad

desítkami tisíc přihlášek v obálkách beze jména. Kvůli přítomným
kamerám jsem se snažila působit natěšeně, ale bylo mi, jako bych se
měla každou chvíli do jednoho z těch košů vyzvracet.
Tím by se alespoň výběr zúžil.
Táta mi položil ruku na rameno. „Tak, Eady. Prostě běž a z
každého koše vytáhni jednu obálku. Já ti je budu držet, abys měla volné
ruce. Otevřeme je během živého vysílání dneska večer. Snadné, že
ano?“
Snadné, a přece až neuvěřitelně strašlivé. Na druhou stranu, od
vyhlášení Selekce mě věčně něco ohromovalo, takže tohle by mě zase
nemuselo tolik šokovat.
Upravila jsem si svou oblíbenou korunku a uhladila si měňavé šedé
šaty. Chtěla jsem vypadat jako vždy oslnivě, ale když jsem se ještě ve
své komnatě podívala do zrcadla, dívka v něm vyděsila dokonce i mě
samotnou.
 „Takže si je vyberu sama?“ zašeptala jsem, přičemž jsem doufala,
že mě nezabírají kamery.
Táta se na mě malinko usmál a řekl: „Tohle je privilegium, které
jsem já neměl. Do toho, zlato.“
„Jak to myslíš?“
„Později. Teď už běž.“ Ukázal na hromady a hromady přihlášek.
Zhluboka jsem se nadechla. Tohle zvládnu. Ať už lidi doufají v
cokoli, já mám plán. A to spolehlivý. Z tohohle vyjdu bez újmy. Jen pár
měsíců života (což zase není tak moc) a vrátím se ke své práci a k
přípravám na pozici královny. Sama.
Tak proč ještě váháš? Zmlkni.
Přistoupila jsem k prvnímu koši označenému cedulkou, která
prozrazovala, že všichni přihlášení pocházejí z Clermontu. Vytáhla
jsem jednu obálku, blesky foťáků se zablýskly a hrstka lidí v místnosti
zatleskala. Rozrušená máma objala Ahrena, který se na mě nenápadně
zašklebil. Paní Marlee potěšením vydechla, zatímco paní Lucy v
pracovně chyběla. Nebyl tu ani Osten, což mě nepřekvapilo, zato Kaden
to všechno sledoval s nelíčeným zájmem.
Pro každý koš jsem použila jinou techniku. Z jednoho jsem vzala
hned vrchní obálku, do jiného jsem ponořila celou paži. Diváci se
výborně bavili, když jsem došla ke koši z Karolíny, máminy domoviny,
a vytáhla jsem z něj dvě obálky. Chvíli jsem je jako by vážila v rukou,
načež jsem jednu z nich vhodila zpátky.
Nakonec jsem tátovi předala i úplně poslední obálku. V místnosti
se ozval ještě jednou potlesk a foťáky opět zacvakaly. Než přítomní
reportéři opustili pracovnu a šli své exkluzivní svědectví zpracovat,
věnovala jsem jim úsměv, který měl být nadšený. Odešli i Ahren a
Kaden, kteří si neodpustili pár vtípků, máma mě rychle políbila do
vlasů a spěchala za nimi. Sice jsme spolu zase mluvily, ale neměly jsme
toho moc, co bychom si řekly.
„Vedla sis skvěle,“ pochválil mě táta, když jsme zůstali sami. V
jeho hlase byl znát upřímný obdiv. „Opravdu. Umím si představit, jaké
to musely být nervy, ale byla jsi úžasná.“
„Víš jistě, že si to umíš představit?“ Dala jsem si obě ruce v bok.
„Vždyť ty sis přece sám nevybíral.“
 Polkl. „O tom, jak jsme se s tvojí matkou našli, nevíš úplně
všechno. Jsou jisté podrobnosti, které je lepší nechat pod pokličkou.
Tohle ti říkám jen proto, abys pochopila, že máš velké štěstí.“
Přikývla jsem, ačkoli jsem nechápala, kam tím míří. Zhluboka se
nadechl. „Moje Selekce nebyla fraška, ale neměla do ní daleko. Můj
otec vybral kandidátky sám, přičemž chtěl dívky vhodné pro politické
styky, dívky z vlivných rodin nebo dívky natolik okouzlující, že by jim
lidé zobali z ruky. Aby výběr vypadal náhodný, přidal do něj i tři dívky
z páté kasty, ale do nižší už nesáhl. Páté mu měly posloužit jen k tomu,
aby nikdo nepojal podezření.“
Došlo mi, že mám otevřenou pusu, tak jsem ji okamžitě zaklapla.
„Máma?“
„Měla ze soutěže co nejdřív vypadnout. Popravdě řečeno, otec se
mi ji snažil několikrát vymluvit, a málem ji dokonce sám vyloučil. A
podívej se na ni dnes.“ Výraz v jeho obličeji se rázem změnil. „Nikdy
bych tomu nevěřil, ale ona je ještě oblíbenější než moje matka. K tomu
mi dala čtyři krásné, chytré a silné děti. A je neustálým zdrojem štěstí v
mém životě.“
Líně převrátil obálky, které měl stále v rukou. „Nevím, jestli
existuje něco jako osud nebo úděl. Někdy se ale stává, že ten, po kterém
jsi vždycky toužila, jednoho dne projde dveřmi, odhodlaný ti odolat. A
ty mu přesto dokážeš, že jsi ho hodna.“ Až dosud jsem byla
přesvědčená, že zamilovaný příběh svých rodičů znám úplně celý.
Ovšem poté, co mi táta prozradil, že máma původně nepřipadala jako
královna v úvahu, a co se mi máma svěřila, že nejdřív do Selekce vůbec
nechtěla, jsem moc nechápala, jak se ti dva mohli dát vlastně
dohromady.
Z výrazu tátovy tváře bylo jasné, že to stěží chápe i on sám.
„Zvládneš to, neboj se,“ povzbudil mě, celý hrdý.
„Proč si to myslíš?“
„Jsi jako tvoje matka a taky jako moje matka. Jsi odhodlaná. A
navíc, což je asi nejdůležitější, nerada selháváš. Jsem si jistý, že to
vyjde, i kdyby jen proto, že nedovolíš, aby to skončilo jinak.“
Málem jsem mu to řekla. Málem jsem se mu přiznala, že jsem
popsala několik stránek různými nápady, kterými jsem chtěla ty kluky
odpálkovat. Měl totiž pravdu: Nechtěla jsem selhat. Jenže pro mě by
selhání znamenalo, kdyby mi život řídil někdo jiný.
 „Všechno určitě dopadne tak, jak má,“ řekla jsem trochu
posmutněle.
Zvedl ruku a přiložil mi ji k tváři. „Tak to obvykle bývá.“

Kapitola 7

Pódium ve studiu bylo mírně upravené. Obvykle jsme na něm

vedle rodičů seděli jen já s Ahrenem, ale dnes večer dostali křesílka i
Kaden s Ostenem.
Na protější straně seděl hlouček tátových úředníků a uprostřed
mezi námi stála skleněná nádoba s obálkami, které jsem dopředu
vylosovala. Hned vedle byla prázdná nádoba, do níž jsem je měla
vkládat po otevření. Původně jsem měla výhrady k tomu, abych jména
četla nahlas já, ale nakonec jsem uznala, že alespoň na pohled to mohlo
dělat dojem, že mám vše pod kontrolou.
Za kamerami byly řady sedadel zaplněné dalšími členy naší
domácnosti. Viděla jsem generála Legera, jak vtiskl polibek na čelo
paní Lucy a cosi jí zašeptal. Od toho, co jsem zaslechla jejich rozhovor,
uplynulo už několik dní a pořád mi jí bylo líto. Ze všech lidí na světě,
kteří si zasluhovali být rodiči, to byli právě Legerovi. A ze všech lidí na
světě, kteří měli pomáhat a nacházet řešení na cokoli, to byli právě
Schreaveovi.
Přesto jsem nedokázala přijít na to, jak bych jim mohla pomoct.
Paní Marlee šeptem okřikla Josie. Nespíš za to, že se smála
nějakému vlastnímu vtipu, který postrádal jakýkoli humor. Nikdy jsem
nepochopila, jak někdo tak báječný mohl porodit tak strašné děti. Moje
nejoblíbenější korunka? Ta, kterou jsem měla právě na hlavě? Tak ta
byla moje nejoblíbenější jenom proto, že Josie mou první nejoblíbenější
ohnula a z mé druhé nejoblíbenější ztratila dva kamínky. Přitom na ně
neměla vůbec co sahat. Nikdy.
Hned vedle ní seděl Kile a četl si. Jelikož všechno, co se týkalo
naší země a našeho domova, ho samozřejmě příliš nudilo. Takový
nevděčník.
 Zvedl oči od knihy, a když viděl, že se na něj koukám, zašklebil se
na mě a vrátil se ke čtení. Proč tu vůbec je?
„Jak se cítíš?“ Najednou u mě byla máma a objala mě kolem
ramen.
„Fajn.“
Usmála se. „Fajn ti není ani náhodou. Vždyť je to příšerná
situace.“
„Proč, jo, to je, ano. To je od tebe opravdu laskavé, že mě
vystavuješ takové příjemnosti.“
Zkusmo se zahihňala, aby poznala, jestli jsme spolu opět zadobře.
„Nemyslím si, že jsi špatná,“ pronesla tiše. „Myslím si, že jsi tisíc
nádherných věcí. Jednoho dne sama poznáš, jaké to je, dělat si starosti o
své děti. A o tebe si dělám starosti víc než o ostatní. Ty nejsi jen tak
ledajaká dívka, Eadlyn. Ty jsi ta dívka. A já pro tebe chci úplně
všechno.“
Nevěděla jsem, co bych jí na to měla říct. Rozhodně jsem se s ní
nechtěla hádat, ne před tak velkou událostí. Její ruka spočívala stále na
mém rameni, tak jsem se k ní přivinula a ona mě políbila do vlasů, hned
pod korunku.
„Je mi dost nepříjemně,“ svěřila jsem se jí.
„Tak mysli na to, jak je asi těm klukům. Pro ně je to taky ohromná
událost. A mysli na to, že potěšíte celou zemi.“
Soustředila jsem se na svůj dech. Tři měsíce. Svoboda. To je
hračka.
„Jsem na tebe pyšná,“ řekla a naposledy mě sevřela. „Hodně
štěstí.“
Nato odešla pozdravit tátu a ke mně se došoural Ahren. Cestou si
uhlazoval oblek. „Pořád nevěřím, že se to fakt děje,“ nadhodil a v jeho
hlase bylo poznat upřímné vzrušení.
„Vážně se těším na společnost.“
„Prosím tě, to ti Kile nestačí?“ Znovu jsem očima přelétla ke
Kileovi, který byl stále zabořený nosem do knihy.
„Já nevím, co proti němu máš. Je děsně chytrý.“
„To má být slovo pro nudný?“
„Ne! Těším se ale, že potkám nové lidi.“
„Já ne.“ Založila jsem si ruce na hrudi, zčásti ze vzteku, zčásti na
obranu.
 „No tak, sestřičko. Bude to legrace.“ Rozhlédl se po místnosti a
ztišil hlas. „Jsem vážně zvědavý, co sis pro ty chudáky připravila.“
Snažila jsem se potlačit smích, ale při představě, jak se budou
svíjet, se mi to moc nedařilo.
Ahren zvedl jednu z obálek a plácl mě s ní přes nos. „Teď se
připrav. Jestli ovládáš jen základy naší řeči, měla bys tuhle část v
pohodě zvládnout.“
„Moc vtipný,“ odsekla jsem a praštila ho do nadloktí.
„Mám tě ráda.“
„Já vím, že máš. A neboj se. Tohle bude brnkačka.“
Pak nás všechny vyzvali, abychom se posadili, a Ahren vhodil
obálku zpět do nádoby, vzal mě za ruku a doprovodil mě na místo.
Začalo se natáčet a táta Zprávy zahájil novinkami o obchodní dohodě,
kterou měl co nevidět uzavřít s Novou Asií. Poslední dobou jsme s
touto zemí spolupracovali tak úzce, že bylo těžké představit si, že jsme
proti sobě kdysi válčili. Krátce promluvil o nových imigračních
zákonech a po něm se slova ujali jeho poradci, včetně lady Brice. Měla
jsem zvláštní pocit, jako by se čas nekonečně vlekl a zároveň jako by
uběhl jako voda.
Když mě Gavril ohlásil, na okamžik jsem nevěděla, co přesně mám
dělat. Pak jsem ale vstala, přešla jsem po pódiu a zaujala své místo za
mikrofonem.
Podívala jsem se přímo do kamery a blýskla oslnivým úsměvem.
Věděla jsem, že dnes večer bude před televizními obrazovkami snad
celá Illeá. „Jsem si jistá, že se nemůžete dočkat stejně jako já, a proto
přejdu rovnou k tomu, co chceme všichni slyšet. Dámy a pánové, zde je
třicet pět mladíků, které tímto zvu k účasti v letošní převratné Selekci.“
Sáhla jsem do nádoby a vytáhla z ní první obálku. „Z Likely,“
přečetla jsem a před otevřením udělala krátkou pauzu.
„Pan MacKendrick Shepard.“
Zvedla jsem jeho fotografii a osazenstvo místnosti zatleskalo.
Vložila jsem obálku do druhé nádoby a natáhla se pro dalšího
kandidáta.
„Ze Zuni… pan Winslow Fields.“
Po každém jméně následoval povrchní potlesk.
Holden Messenger. Kesley Timber. Hale Garner. Edwin Bishop.
 Když jsem sahala pro poslední obálku, měla jsem pocit, jako bych
jich otevřela už stovku. Pálily mě tváře a doufala jsem, že se máma
nebude zlobit, když se neobjevím na večeři a najím se u sebe v
komnatě. Podle mě jsem si to vážně zasluhovala.
„Á! Z Angeles.“ Roztrhla jsem papír a vytáhla údaje o posledním
kandidátovi. Úsměv mi určitě ochabl, nedokázala jsem ho dál předstírat.
„Pan Kile Woodwork.“
V místnosti to zašumělo. Někdo zalapal po dechu, kdosi se zasmál,
ale úplně nejzřetelněji jsem slyšela Kileovu reakci. Upustil knihu na
zem.
Prudce jsem se nadechla. „Tak tady je máte. Zítra k těmto třiceti
pěti kandidátům pošleme poradce, aby je začali připravovat na
dobrodružství, které je čeká. Už za týden všichni dorazí do paláce. Do
té doby se ke mně, prosím, připojte s gratulacemi.“
Zatleskala jsem jako první a ostatní v místnosti se ke mně přidali.
Pak jsem se vrátila na své místo, přičemž jsem se snažila nevypadat tak
hrozně, jak jsem se cítila.
Proč mě Kileovo jméno mezi ostatními kandidáty tolik šokuje?
Nakonec z nich přece nikdo nedostane šanci. Něco se mi na tom ale
nezdálo.
Sotva Gavril přímý přenos ukončil, kolem propukl chaos. Máma s
tátou šli za Woodworkovými. Já jsem zamířila za nimi a jako maják mě
naváděl Josiin smích.
„Já jsem se nepřihlásil!“ trval na svém Kile. Když jsem se
přiblížila, setkali jsme se pohledem. Poznala jsem, že je stejně
rozladěný jako já.
„Záleží na tom?“ nadhodila máma. „Soutěž byla otevřená pro
kohokoli, kdo splňoval věkovou podmínku.“
Táta přikývl. „To je pravda. Je to sice trochu zvláštní situace, ale
není na ní nic nelegálního.“
Kile se na něj prosebně podíval. „Jenže já se toho účastnit nechci.“
„Kdo tě přihlásil?“ zeptala jsem se.
Kile zavrtěl hlavou. „To netuším. Bude to omyl. Proč bych se
hlásil, když nechci soutěžit?“
Máminy oči přelétly ke generálu Legerovi a připadalo mi, jako by
se oba smáli. Na tomhle ale není k smíchu vůbec nic.
 „Pardon!“ protestovala jsem. „Tohle je nepřípustné. Bude to někdo
nějak řešit?“
„Vyber někoho jiného,“ navrhl Kile.
Generál Leger zavrtěl hlavou. „Eadlyn tvé jméno vyhlásila před
celou zemí. Jsi kandidát za Angeles.“
„Správně,“ souhlasil táta. „To, že Eadlyn ta jména přečetla veřejně,
je jako úřední potvrzení. Nemůžeme tě nahradit.“
Kile obrátil oči v sloup. To dělal často. „Tak ať mě vyloučí hned
první den.“
„A kam tě asi tak pošlu?“ zeptala jsem se. „Vždyť jsi doma.“
Ahren se uchechtl. „Promiňte,“ řekl, když si všiml našich přísných
pohledů. „To by se ostatním klukům asi nelíbilo.“
„Pošli mě někam pryč,“ snažil se ještě Kile. Zněl upřímně zděšeně.
„Kile, říkám ti to už po sté, nikam nepojedeš!“ pronesla paní
Marlee tak rozhodně, jak jsem ji nikdy dřív neslyšela. Přiložila si jednu
ruku ke spánku, pan Carter ji objal a cosi jí pošeptal do ucha.
„Ty chceš někam jinam?“ užasla jsem. „To ti palác není dost
dobrý?“
„Není to můj palác,“ řekl Kile, přičemž mírně zvýšil hlas.
„A abych byl upřímný, mám ho už trochu dost. Nebaví mě všechna
ta pravidla a to, že jsem tady jenom host, a to tvoje namyšlené chování
už mi taky leze krkem.“
Zalapala jsem po dechu a paní Marlee mu dala pohlavek.
„Omluv se!“ nařídila mu.
Kile semkl rty a sklopil oči. Založila jsem si ruce na prsou.
Nepůjde nikam, dokud se mi neomluví. Donutím ho k tomu tak jako
tak.
Nakonec potřásl hlavou a jakousi omluvu zabrblal pod vousy.
Odvrátila jsem se od něj, aby viděl, že je mi úplně jedno, jak se snaží.
„Jedeme prostě dál podle plánu,“ prohlásil táta. „Tohle je Selekce
jako všechny před ní. Jde tu o možnosti a volby. Zrovna teď je na tom
Kile stejně jako ostatní a určitě se shodneme, že Eadlyn mohla
dopadnout mnohem hůř.“
Díky, tati. Letmo jsem se podívala, jak se tváří Kile. Civěl pořád
do země a zdálo se, že je mu trapně a je naštvaný.
„Prozatím bychom se měli najíst a trochu to oslavit. Tohle je
výjimečný den.“
 „Pravda,“ přitakal generál Leger. „Pojďme se najíst.“
„Jsem unavená,“ řekla jsem a otočila se k nim zády. „Budu ve své
komnatě.“
Ani jsem nečekala na dovolení. Po dnešním večeru nikomu nic
nedlužím. Dala jsem jim všechno, co chtěli.

Kapitola 8

O víkendu jsem se všem vyhýbala a zdálo se, že to nikomu nevadí,

dokonce ani mámě. Když jsem teď znala jména kandidátů, Selekce mi
připadala jaksi reálnější a s každým ubývajícím dnem o samotě jsem
byla stále smutnější.
V pondělí před příjezdem soutěžících jsem se konečně vrátila do
světa lidí a zašla jsem si do Dámského salónu. Našla jsem tam i paní
Lucy, která vypadala opět veselá jako obvykle. Pořád jsem si přála,
abych jí mohla pomoct. Jasně, štěně není jako člověk, ale nic lepšího
mě zatím nenapadalo.
Máma mluvila s paní Marlee, a jak jsem prošla dveřmi, hned na mě
zamávaly.
Když jsem se k nim posadila, paní Marlee mě vzala za ruku.
„Chci ti vysvětlit to s Kilem. Nechce odjet kvůli tobě. Mluví o tom
už dlouho a já jsem doufala, že pokud stráví semestr na škole mimo
palác, přejde ho to. Kdyby odjel, utrápila bych se.“
„Dřív nebo později mu budeš muset dovolit, aby se rozhodl sám,“
naléhala na ni máma. Legrační, zrovna ona, která se snaží provdat dceru
za úplného cizince.
„Já ho nechápu. Josie o odchodu nikdy nemluví.“ Protočila jsem
panenky. Jistě že nemluví.
„Co chceš ale dělat? Nemůžeš ho přece nutit, aby zůstal.“ Máma
nalila do šálku čaj a postavila ho přede mě.
„Najala jsem pro něj nového učitele. Tenhle má hodně praktických
zkušeností a může Kileovi předat mnohem víc než knihy. Snad tak
získám víc času. Pořád doufám…“
 Vtom do místnosti vtrhla teta May. Vypadala, jako by právě
vystoupila z módního časopisu. Vyskočila jsem a rozběhla jsem se k ní.
Do náruče jsme si doslova vletěly.
„Vaše Výsosti,“ pozdravila mě.
„Mlč, prosím tě.“
Se smíchem si mě odtáhla od těla na délku paží a pohlédla mi
přímo do očí. „Chci slyšet všechno o Selekci. Jak je ti? Podle těch fotek
tam máš i hezouny. Už ses zamilovala?“
„To ani náhodou,“ odpověděla jsem, celá rozesmátá.
„Však jim dej pár dní.“
Taková byla teta May. Každých pár měsíců nová láska. K nám
čtyřem (a k naší sestřenici Astře a k bratranci Leovi) se chovala jako k
vlastním dětem, jelikož se sama nikdy neusadila. Já jsem její společnost
milovala a v paláci s ní byla vždycky větší legrace.
„Jak dlouho se zdržíš?“ zeptala se jí máma, když mě May vzala za
ruku a společně jsme se vydaly k ní.
„Odjíždím zase ve čtvrtek.“ Hrklo ve mně.
„Já vím. Přijdu o všechnu zábavu!“ Našpulila rty. „Jenže Leo má v
pátek odpoledne zápas a Astra má v sobotu taneční před stavení. Slíbila
jsem jim, že se přijdu podívat. Astra je vážně moc šikovná,“ řekla a
obrátila se na mámu. „Je poznat, že měla mámu umělkyni.“
Usmály se na sebe. „Taky bych se šla ráda podívat,“ postěžovala si
máma.
„Tak proč nejdeme?“ navrhla jsem a vzala si k čaji pár máslových
sušenek.
Teta May na mě zvědavě pohlédla. „Ty snad nevíš, že na víkend už
máš plány? A to velké? Takové, co ti změní život?“
Pokrčila jsem rameny. „Klidně si je nechám ujít.“
„Eadlyn,“ pokárala mě máma.
„Pardon! Je toho na mě prostě moc. Já bych nechala všechno tak,
jak je.“
„Kde máš ty fotky?“ vyzvídala May.
„V komnatě na stole. Snažím se naučit jejich jména, ale zatím mi
to moc nejde.“
May mávla na služku. „Zlatíčko, mohla bys nám z princezniny
komnaty přinést přihlášky všech kandidátů Selekce, které by měly ležet
na stole?“
 Služka se rozzářila, uklonila se a odběhla. Vsadila bych se, že si je
cestou zpátky prohlédne.
Máma se ke své sestře naklonila. „Chci ti jen připomenout, že
nejsou k mání, a i kdyby byli, jsou asi o polovinu mladší než ty.“
Paní Marlee i já jsme se rozesmály, zatímco paní Lucy se jen mírně
usmála. Nikdy si z tety May neutahovala tak jako my.
„Nechte ji,“ bránila ji. „Určitě má s těmi fotkami jen ty nejlepší
úmysly.“
„Děkuju ti, Lucy. Nedělám to pro sebe, ale pro Eadlyn!“ přísahala.
„Pomůžeme jí, aby získala náskok.“
„Takhle to nefunguje,“ poznamenala máma a s nadřazeným
výrazem se napila z šálku.
Paní Marlee se nahlas rozesmála. „Zrovna od tebe to sedí! Mám ti
snad připomenout tvůj náskok?“
„Cože?“ užasla jsem. Kolik mi toho rodiče o jejich seznámení
neřekli? „Jak to myslí, mami?“
Máma odložila svůj šálek a zvedla jednu ruku na obranu.
„Náhodou jsem na tvého otce narazila večer před oficiálním
začátkem soutěže a měla bys vědět,“ nadnesla spíš k paní Marlee než ke
mně, „že mě za to mohli vyloučit. Neudělala jsem na něj úplně nejlepší
první dojem.“
Hleděla jsem na ni s otevřenou pusou. „Mami, kolik pravidel jsi
tehdy porušila?“
Očima se zatoulala kamsi ke stropu, jako by v duchu vážně
počítala. „Fajn, víte co? Tak si ty fotky proberte, vyhrály jste.“ Teta
May se potěšeně zasmála a já jsem se pokusila zapamatovat si ladný
způsob, jakým naklonila hlavu na stranu, a jak jí přitom zajiskřily oči.
Aniž by se o to snažila, byla naprosto půvabná. Měla jsem ji ráda
podobně jako svou matku. V dětství jsem měla jako jedinou kamarádku
Josie, z čehož jsem nebyla zrovna nadšená, ale když jsem dospěla,
mámin okruh přítelkyň mi vše vynahradil. Teta May a její elán, paní
Lucy a její laskavost, paní Marlee a její chuť k životu byly společně s
máminou silou nedocenitelnými lekcemi, které mě toho naučily úplně
nejvíc.
Pak už se vrátila služka a položila přede mě hromádku přihlášek a
fotek. K mému překvapení to byla paní Marlee, kdo se na ni vrhl jako
první. Ani teta May dlouho neváhala, a přestože si máma žádnou fotku
nevytáhla, natáhla se přes rameno paní Marlee, aby se taky mrkla. Paní
Lucy se chvíli tvářila, že nechce být zvědavá, ale nakonec měla v klíně
taky slušný paklíček.
„Jééé, tenhle vypadá slibně.“ Teta May mi strčila fotku přímo před
nos. Zahleděla jsem se do tmavých očí vsazených hluboko do ebenové
pokožky. Krátce střižené vlasy a zářivý úsměv. „Baden Trains,
devatenáct, ze Sumneru.“
„Ten je hezký,“ rozplývala se máma.
„To teda je,“ souhlasila May. „A s příjmením Trains bude nejspíš z
rodiny Sedmých. Tady se píše, že studuje prvním rokem marketing. To
znamená, že je velmi odhodlaný. On, anebo někdo z jeho rodiny.“
„Pravda,“ přidala se paní Marlee. „To není tak snadné.“ Přitáhla
jsem si k sobě pár přihlášek a začala jsem je ledabyle procházet.
„No a jak ti teda je?“ zeptala se teta May. „Je všechno připravené?“
„Asi ano.“ Obrátila jsem jeden list ve snaze najít něco, co by mi
připadalo alespoň vzdáleně zajímavé. Celé mi to bylo ukradené. „V
jednu chvíli byli všichni tak nervní, až jsem se bála. Všechny komnaty
jsou už přichystané, v kuchyni jsou připravení a teď, když máme
oficiální seznam účastníků, už stačí jen zajistit dopravu.“
„Koukám, že jsi doopravdy nadšená,“ poškádlila mě May, přičemž
do mě dloubla.
Povzdychla jsem si a podívala se vyčítavě na mámu. „Měly byste
ale vědět, že to není tak úplně o mně.“
„Jak to myslíš, zlatíčko?“ zeptala se paní Lucy, zatímco
přeskakovala ustaraným pohledem mezi mnou a mámou.
„My samozřejmě hlavně doufáme, že si Eadlyn najde skvělého
partnera pro život,“ začala máma mazaně. „A tahle příležitost náhodou
přichází vhod, protože potřebujeme vymyslet plán, jak uklidnit
nepokoje kvůli starým kastám.“
„Ames!“ vykřikla May. „Vaše dcera má být návnada?“
„Ne!“
„Ano,“ zamumlala jsem a teta May mě pohladila po zádech. Bylo
mi mnohem lépe, když byla u mě.
„Dříve nebo později bychom stejně museli nějaké nápadníky
pozvat a tahle soutěž nemusí dopadnout tak, že si Eadlyn určitě někoho
vybere. Má s Maxonem dohodu, že pokud se nezamiluje, skončí to bez
výsledku. Nicméně, ano, pro Eadlyn je to i určitá práce, jelikož jakožto
členka královské rodiny vytváří trochu… rozptýlení, aby se obyvatelé
zklidnili a my jsme mohli vymyslet, jak dál. A ráda bych dodala, že to
funguje.“
„Vážně?“ podivila jsem se.
„Nečetla jsi noviny? Jsi teď středem veškeré pozornosti. Všechny
možné plátky zpovídají kandidáty a v každé provincii se na počest
nápadníka pořádají večírky. V časopisech se rozebírá, kdo by mohl být
tvým favoritem, a ve zprávách jsem viděla kousek reportáže o tom, jak
dívky zakládají fanouškovské kluby a oblékají se do triček se jmény
svých oblíbenců. Selekce celou zemi doslova pohltila.“
„To je pravda,“ potvrdila paní Marlee. „Taky už všichni vědí, že
Kile žije přímo v paláci.“
„A zjistili taky, že se mu do Selekce vůbec nechce?“ nadhodila
jsem podrážděněji, než jsem zamýšlela. Přece si nemůžu vylívat zlost
na jeho mámě.
„Ne,“ odvětila se smíchem. „Znovu ale zdůrazňuju, že s tebou to
nemá co dělat.“
Usmála jsem se na ni. „Slyšela jste mámu. Kile se nemá čeho bát.
Myslím, že oba už dávno víme, že by z nás nebyl zrovna fajn pár, navíc
existuje možnost, že si ze soutěže neodnesu žádného snoubence.“
Stoprocentní možnost, abych byla přesná. „A nemusíte si dělat starosti,
že by mohl nějak ranit moje city, protože já už stejně vím, jak to půjde,“
pronesla jsem, jako by bylo úplně normální, že mi přivedou bandu
kluků a já si z ní možná vyberu. „Nevadí mi to.“
„Říkala jsi, že tím teď lidi žijí,“ ozvala se poněkud ustaraně May.
„Myslíš, že to vydrží?“
„Podle mě je to zaujme na dost dlouho, aby zapomněli na
nespokojenost, která u nás poslední dobou vládne, a abychom stihli
přijít na řešení, pokud by si zase začali stěžovat,“ odpověděla máma a
zněla přitom velmi přesvědčivě.
„Až si zase začnou stěžovat,“ opravila jsem ji. „Můj život je bude
bavit možná chvíli, ale nakonec se stejně vrátí ke svým problémům.“
Dala jsem se zase do prohlížení fotek a najednou mi těch kluků bylo
skoro líto. Neměli žádnou šanci na výhru a netušili, že jsou součástí
plánu na pobavení veřejnosti.
„To je ale hrůza,“ prohodila jsem a zvedla jednu přihlášku.
 „Nechci nikoho soudit, ale koukněte. Má tady plno pravopisných
chyb.“
Máma si ode mě papír převzala. „Možná byl jen nervózní.“
„Nebo idiot,“ ucedila jsem. May se zasmála.
„Nebuď tak zlá, miláčku. Víš, jak musejí být vyděšení?“
Máma mi přihlášku vrátila a já jsem ji přicvakla zpátky k fotce
kluka s nevinným výrazem ve tváři a s divokými blonďatými kučerami
na hlavě.
„A ty jsi taky vyděšená?“ zeptala se teta May s hlasem naplněným
starostí o mě.
„Samozřejmě že ne.“
Rysy v jejím krásném obličeji se opět uvolnily. „Tebe přece
nedokáže vyděsit nic na světě.“ Načež na mě mrkla.
Uklidňovalo mě, že si to myslí alespoň jedna z nás.

Kapitola 9

Když se začali sjíždět, utekla jsem do své komnaty a na sluníčku

na balkoně jsem se dala do kreslení. Příliš mnoho bouřlivého smíchu a
přehnaně nadšené zdravení. To jsem zvědavá, jak dlouho jim to
kamarádství vydrží. Tohle je koneckonců soutěž. V duchu jsem si na
svůj seznam úkolů přidala, že musím najít způsob, jakým je poštvu
proti sobě.
„Dneska mi, Neeno, vyčešeme vlasy nahoru. Chci vypadat jako
zralá žena.“
„Skvělá volba, má paní,“ uznala, zatímco mi čistila nehty na rukou.
„Máte nějakou představu o šatech?“
„Asi večerní róbu. Nejlépe černou.“ Uchechtla se. „Chcete je
vyděsit?“
Nedokázala jsem potlačit prohnaný úsměv. „Jen trochu.“ Společně
jsme se zahihňaly. Byla jsem ráda, že ji mám u sebe.
Po několik příštích týdnů budu potřebovat její konejšivá slova a
uklidňující doteky.
 Poté co mi vysušila vlasy, spletla mi je do copů a zamotala do
vysokého drdolu, s kterým moje korunka vypadala ještě lépe. Vybrala
jsem si černé šaty, které jsem měla loni na silvestrovské oslavě. Byly z
větší části krajkové a úzké až ke kolenům, od kterých pak volně
splývaly na zem. Na zádech byly vykrojené a jejich drobné motýlí
rukávy začínaly až mírně pod rameny. Musela jsem uznat, že na slunci
byly ještě krásnější než před rokem při světle svíček.
Komnatu jsem opustila přesně v okamžiku, kdy hodiny odbily
jednu odpoledne. Jednu z knihoven ve třetím patře jsme nechali předělat
na Pánský salónek, ve kterém kandidáti mohli během svého pobytu v
paláci odpočívat a trávit volný čas. Byl asi stejně velký jako Dámský
salón a bylo v něm spousta místa k sezení, hromady knih a dvě televize.
Právě tím směrem jsem se vydala. Rozhodli jsme se, že přede mě
předvedou jednoho nápadníka po druhém, abychom se v soukromí
pozdravili, a pak ho doprovodí do Pánského salónku, kde se seznámí s
ostatními.
V chodbě před sebou jsem uviděla hlouček lidí, v kterém nechyběli
mí rodiče ani generál Leger, tak jsem k nim vyrazila. Přitom jsem se
snažila, aby nebylo poznat, jak moc jsem nervózní. Jakmile mě
postřehli, táta se zatvářil ohromeně a máma si zakryla ústa dlaní.
„Eadlyn… vypadáš tak dospěle,“ vydechla a dotkla se mé tváře a
mých vlasů. Nic neupravovala, jen kontrolovala.
„Asi proto, že jsem dospělá.“
Přikývla a do očí se jí nahrnuly slzy. „Jsi dokonalá. O sobě jsem si
nikdy nemyslela, že bych mohla být doopravdy královna, ale ty jsi… ty
jí prostě jsi.“
„Přestaň, mami. Lidi vás přece zbožňují. S tátou jste téhle zemi
přinesli mír. Já jsem ještě nic nedokázala.“
Zvedla mi prstem bradu. „Zatím. Jenže jsi natolik odhodlaná, že
toho dokážeš hodně.“
Než jsem mohla zareagovat, přerušil nás táta. „Připravená?“
„Ano,“ odvětila jsem a napřímila jsem se. Takovou motivační řeč
jsem nepředvídala. „Dneska nikoho nevyloučím. Myslím, že si všichni
zaslouží alespoň jeden den.“
Táta se usmál. „To se mi zdá moudré.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Tak dobře. Jdeme na to.“
 „Chceš, abychom zůstali?“ zeptala se máma. Zvážila jsem to. „Ne.
Zatím vás nepotřebuju.“
„Jak si přeješ,“ pronesl táta. „Generál Leger s několika strážci
budou hned poblíž. Kdybys něco potřebovala, obrať se na ně. Hezky si
to užij.“
„Děkuju, tati.“
„Ne,“ namítl a objal mě, „to já děkuju tobě.“
Pak se odtáhl, nabídl své rámě mámě a vydali se pryč. Dívala jsem
se za nimi a připadalo mi, jako by kolem nich zářila bublina štěstí.
„Vaše Výsosti,“ ozval se jemně generál Leger. Obrátila jsem se na
něj. „Jste nervózní?“
Zavrtěla jsem hlavou a málem jsem přesvědčila i samu sebe.
„Přiveďte prvního.“
Přikývl a potom mávl na komorníka na konci chodby. Z jedné z
knihoven vyšel kluk a cestou ke mně si upravil manžetové knoflíčky.
Byl štíhlý, spíš menší, ale měl poměrně příjemný obličej.
Postavil se přede mě a uklonil se. „Fox Wesley, Vaše Výsosti.“
Pokynula jsem mu na pozdrav. „Těší mě.“ Nahlas se nadechl. „Jste tak
krásná.“
„To se o mně říká. Můžete jít.“ Mávla jsem rukou směrem k
Pánskému salónku.
Fox se zamračil, pak se ale znovu uklonil a odešel.
Další kluk, který se přede mě postavil, mě pozdravil kývnutím
hlavy.
„Hale Garner, Vaše Výsosti.“
„Vítejte, pane.“
„Děkuju mockrát, že jste nás vpustila do svého domu. Doufám, že
vám každý den víc a víc dokážu, že si vaši ruku vážně zasloužím.“
Překvapeně jsem naklonila hlavu na stranu. „Opravdu? A jak to
chcete provést dnes?“
Usmál se. „No, dnes vám prozradím, že pocházím z výborné
rodiny. Můj otec býval Druhý.“
„To je celé?“
Nezastrašeně pokračoval: „Podle mě je to celkem působivé.“
„Ne tak jako mít otce, který býval První.“ Jeho úsměv povadl.
„Můžete jít.“
 Uklonil se a vydal se pryč. Po několika krocích se ale ještě ohlédl.
„Mrzí mě, že jsem vás urazil, Vaše Výsosti.“
A tvářil se přitom tak smutně, že jsem mu skoro řekla, že neurazil.
Jenže to by bylo proti mému plánu.
Vystřídal se přede mnou nekonečný průvod nezapamatovatelných
kluků. Asi v polovině se objevil Kile. Pro jednou měl vlasy jakžtakž
učesané, takže jsem mu alespoň viděla do očí.
„Vaše Výsosti,“ pozdravil.
„To je ale opruz, co, pane?“ Uchechtl se.
„Tak jak se k tobě chovají? Tvoje máma říkala, že novináři
vyžvanili, že bydlíš v paláci.“
Ohromeně potřásl hlavou. „Myslel jsem, že mi za to partička
žárlivých blbečků dá okamžitě do držky, ale ukázalo se, že mě berou
jako užitečný zdroj.“
„Cože?“
„Myslí si, že o tobě už všechno vím, a od rána mě bombardují
otázkami.“
„A co přesně jim o mně říkáš?“
Trochu potutelně se ušklíbl. „Že jsi skvělá, samozřejmě.“
„Jasně.“ Zakoulela jsem očima. Nevěřila jsem mu ani na vteřinu.
„Běž, prosím tě.“
„Poslyš, chci se ti znovu omluvit. Za to, že jsem o tobě mluvil jako
o spratkovi.“
Pokrčila jsem rameny. „Byl jsi rozčilený.“
Přikývl a vzal to. „Stejně to ode mě ale nebylo fér. Pořád teda platí,
že jsi neuvěřitelně rozmazlená.“ Zavrtěl hlavou. „Jsi ale taky tvrdá,
protože musíš být. Budeš královna a já sice žiju v paláci, ale nikdy mě
netížila tak důležitá práce, jakou máš ty. Takže zrovna já tě nemám co
soudit.“
Povzdychla jsem si. Teď by se slušelo, abych mu poděkovala. Tak
dobře, budu slušná. „Děkuju.“
„Za málo.“
Nastala dlouhá pomlka.
„Ehm, Pánský salónek je tudy,“ pronesla jsem a ukázala mu prstem
správný směr.
„Jasně. Tak zatím ahoj.“
 Když se vzdaloval, všimla jsem si, že celou tu dobu schovával za
zády notes, a musela jsem se usmát. Díky povinným zkrášlujícím
úpravám, které museli kandidáti podstoupit, to Kileovi slušelo o něco
víc, ale pořád to byl nudný, protivný knihomol.
Zato džentlmen, který přišel po něm, byl přesný opak.
Vlasy v barvě karamelu měl sčísnuté dozadu a kráčel s rukama v
kapsách tak, jako by se těmito chodbami procházel běžně. Jeho
sebejisté vystupování mě na okamžik rozhodilo. Přišel, aby se seznámil
se mnou, nebo abych se já seznámila s ním?
„Vaše Jasnosti,“ pozdravil jemným hlasem a uklonil se.
„Výsosti,“ opravila jsem ho.
„Ne, ne. Pro vás jen Ean.“ A usmál se jedním koutkem rtů.
„To bylo pěkně trapné,“ zasmála jsem se.
„Musel jsem to risknout. Je tu se mnou třicet čtyři dalších kluků.
Jak jinak byste si mě mohla zapamatovat?“
Upřel na mě pronikavý pohled, a kdybych nebyla zvyklá jednat s
politiky, možná by mě i okouzlil.
„Moc ráda jsem vás poznala, pane.“
„Já vás taky, Vaše Výsosti. Snad se zase brzy setkáme.“ Kluk,
který přišel po něm, drmolil tak, že jsem se musela setsakramentsky
soustředit, abych mu rozuměla. Další nápadník chtěl vědět, kdy dostane
zaplaceno. Jeden se potil tak příšerně, že jsem po jeho odchodu
požádala komorníka o ručník, abych si mohla utřít ruku. Další mi po
celou dobu našeho rozhovoru zíral na prsa. Hotová přehlídka monster.
Později ke mně přistoupil generál Leger. „Pokud jste ztratila
přehled, už zbývá poslední.“
S úlevou jsem zaklonila hlavu. „Díkybohu!“
„Možná byste pak měla zajít za rodiči a povyprávět jim své první
dojmy.“
Střelila jsem po něm pohledem. „Pokud na tom trváte.“ Uchechtl
se. „A šetřete je malinko. Na vašeho otce je toho teď trochu moc.“
„Na něj že je toho moc? Viděl jste toho upocence?!“
„Vy se mu divíte? Jste princezna. Kdybyste chtěla, mohla byste ho
poslat na smrt.“
Generál Leger měl jiskřivé zelené oči, v kterých mu hrály rošťácké
plamínky. Patřil k těm mužům, kteří jsou s přibývajícím věkem stále
pohlednější. To jsem věděla, jelikož paní Lucy mi kdysi ukázala fotku z
jejich svatebního dne. Generál skutečně stárl do krásy. Občas, když byl
unavený nebo bylo špatné počasí, mírně dopadal na jednu nohu, ale
určitě kvůli tomu nebyl pomalejší. Věděla jsem, jak moc ho paní Lucy
miluje, a možná i proto jsem k němu vždycky chovala velkou důvěru.
Kdybych se nebála, že stojí na straně mámy a táty, zeptala bych se ho
na radu ohledně toho, jak ty kluky donutit, aby žebrali o návrat domů.
Cosi v jeho očích mi říkalo, že by mi uměl poradit.
„Někteří mi nebyli moc příjemní,“ svěřila jsem se mu. Sladká
slovíčka a pošilhávání. Ačkoli jsem vyrostla s vědomím, že jsem
zvláštní, neměla jsem ráda, když se na mě pohlíželo jako na trofej.
Generál se zatvářil lítostivě. „Je to divné, já vím. Nikdy ale
nemusíte být sama s někým, kdo se vám nelíbí. Můžete je poslat domů i
jen proto, že z nich máte špatný pocit, a není nutné, aby vám někdo z
nich ublížil,“ ujišťoval mě. „A věřte mi, kdyby se mezi nimi takový
hlupák našel, osobně se postarám, aby neodešel po svých.“
Načež na mě mrkl a pak mávl na komorníka, aby ke mně pustil
posledního kandidáta.
Trochu mě zarazilo, když se místo jednoho objevili dva. Ten první
měl na sobě vyžehlený oblek, kdežto ten druhý jen košili bez saka.
Kráčel pár kroků za prvním a hlavu měl sklopenou k podlaze. Ten první
byl samý úsměv a zdálo se, že někdo se mu pokusil zkrotit vlasy, ale
neuspěl.
„Ahoj Výsosti,“ pozdravil se silným přízvukem, který jsem
nedokázala určit. „Jak to jde?“
Zmatená, ale odzbrojená jeho neuvěřitelně vřelým úsměvem jsem
odpověděla: „Dobře. Byl to ale dlouhý den. Pro vás určitě taky.“
Mladík za jeho zády se k němu přiblížil a zašeptal mu cosi v jakési
hatmatilce, které jsem nerozuměla.
Ten první přikývl. „Ó ano, ano, ale… moc rát tě poznat.“ Při řeči
hodně gestikuloval, jako by se snažil vyjádřit i rukama. Natáhla jsem
krk, snad v naději, že zblízka jeho přízvuku porozumím lépe.
„Promiňte?“
Slova se ujal jeho doprovod. „Říká, že vás moc rád poznává.“ Stále
nechápavě jsem zamrkala.
„Má jméno je Henri.“ Uklonil se a z výrazu jeho tváře bylo poznat,
že to chtěl udělat už dřív, ale zapomněl.
 Nechtěla jsem být hrubá, tak jsem jen přikývla. „Dobrý den,
Henri.“
Jakmile uslyšel své jméno, celý se ještě víc rozzářil. Nicméně
zůstal jen mlčky stát a očima přeskakoval mezi mnou a mladíkem za
sebou.
„Neunikl mi váš přízvuk,“ poznamenala jsem tónem, který měl být
pokud možno přátelský. „Odkud pocházíte?“
„Ehm, Swend…?“ začal, ale aniž by větu dokončil, otočil se na
svůj doprovod.
Mladík přikývl a promluvil za Henriho. „Pan Henri se narodil ve
Swendway, a proto má silný finský přízvuk.“
„Aha,“ odvětila jsem. „A mluví vůbec anglicky?“
Vtom se do toho vložil sám Henri. „Anglicky ne, ne.“ A nezdálo
se, že by mu za to bylo trapně. Jednoduše to přešel se smíchem.
„A jak se máme blíž seznámit?“
Tlumočník se otočil k Henrimu. „Miten saat tuntemaan toisensa?“
Henri ukázal na tlumočníka a ten odpověděl: „Přese mě, jak se
zdá.“
„Dobře. No. Ehm.“ Na tohle jsem nebyla připravená. Bylo by
hrubé, kdybych ho hned vyloučila? Už i jednání mezi čtyřma očima s
těmito mladíky pro mě bylo nepříjemné. Nepočítala jsem ještě s někým
třetím.
V té chvíli mi na mysl vyskočila Henriho přihláška. To proto v ní
byly chyby.
„Děkuju. Moc mě těšilo, Henri.“
Při zvuku svého jména se opět usmál a já jsem měla dojem, že na
ničem jiném nezáleží. Nemůžu ho poslat pryč.
„Pánský salónek je tamhle.“
Henri se uklonil, zatímco tlumočník mu pošeptal instrukce, a pak
se společně vzdálili.
„Generále Legere!“ zavolala jsem a schovala si obličej do dlaní.
„Ano, Vaše Výsosti?“
„Řekněte tátovi, že za ním přijdu za hodinu. Potřebuju se projít.“
 Kapitola 10

Celý první den, první společná večeře a první večer proběhly bez
dalších rozruchů. V jídelně natáčely kamery a mně neuniklo, že muži z
televizního štábu zívají nudou. Nepromluvila jsem na nikoho ze
skupiny a kluci byli tak nervózní, že se nedokázali bavit ani sami mezi
sebou.
Tátovy myšlenky jsem četla s takovou přesností, jako by byly
moje.
Tohle je na nic! Na tohle se nikdo dívat nebude! Tímhle nezískáme
ani vteřinu, natož tři měsíce.
Několikrát na mě upřel oči a mlčky mě vyzýval, ať něco udělám,
cokoli, co nám zajistí sledovanost. Jenže já jsem v sobě sváděla ukrutný
boj. Na jednu stranu jsem ho nechtěla zklamat, na druhou jsem se
nemohla prokázat jako milá hostitelka, protože tou jsem být nechtěla. Ti
kluci musí okamžitě pochopit, že jim nebudu nijak podlézat.
V duchu jsem se uklidnila, ať si nedělám starosti. Zítra ráno bude
všechno jinak.
Následujícího dne se kluci dali do parády, jelikož nás čekal
slavností průvod městem. Po trávníku před palácem pobíhala celá
armáda lidí a služebnictva, připravená vypravit nás na cestu za brány.
Táta byl na mě za tento nápad hrdý. Byl to dosud můj první přínos
Selekci. Měla jsem za to, že by bylo hezké, kdybychom si udělali tenhle
malý průvod, který jsme nikdy předtím nepodnikli. Nepochybovala
jsem o tom, že lidi pak budou mít o čem mluvit.
„Dobré ráno, Vaše Výsosti,“ pozdravil mě jeden z mladíků. Hned
se mi vybavilo jeho jméno, Ean, a po včerejšku nebylo divu, že na mě
promluvil jako první.
„Vám taky.“ Aniž bych zpomalila, šla jsem dál, zatímco ostatní se
mi klaněli a volali moje jméno. Zastavila jsem se až u jednoho ze
strážců, aby mě krátce poučil o celém procesu.
„Uděláme takové kratší kolečko, Vaše Výsosti. Rychlostí asi
dvacet kilometrů v hodině nám to celé zabere tak dvacet třicet minut. Po
cestě jsou pro jistotu rozestavěné stráže, ale lidi jsou tak nadšení, že by
to měla být příjemná legrace.“
 Jemně jsem tleskla rukama. „Děkuju, praporčíku. Oceňuju, že jste
to celé připravil.“
Semkl rty ve snaze skrýt pyšný úsměv, který se mu dral na tvář.
„Pro vás cokoli, Vaše Výsosti.“
Vydal se pryč, ale já jsem ho zavolala zpátky. Tolik ho potěšilo, že
ho ještě potřebuju, že se celý zapýřil. Rozhlédla jsem se po hejnu
mladíků, přičemž mě znovu ohromil jejich počet, a pokusila jsem se
vybrat co nejlépe.
Jakmile jsem zmerčila Henriho čupřinu divoce vlající ve větru,
neubránila jsem se úsměvu. Stál od skupiny bokem, poslouchal, co si
ostatní říkají, a přikyvoval, přestože mi bylo jasné, že nerozumí ničemu,
co se kolem něj děje. Jeho tlumočníka jsem neviděla a napadlo mě,
jestli ho Henri na dnešní den nepropustil.
Hledala jsem dál a připadala jsem si jako lovec, dokud jsem
nenašla kluka, který skutečně věděl, jak se správně nosí oblek. Ne že by
vypadal jako nějaký model, ale spíš se zdálo, že rozumí krejčovině a že
se svým komorníkem nejspíš provedl nějaké úpravy na svých dnešních
šatech. Kromě toho jsem nemohla zapomenout na jeho dvoubarevné
boty, takže jsem si dokonce vybavila jeho jméno.
„Až budu tam nahoře, ráda bych měla po jednom boku pana
Garnera a po druhém pana Jaakoppiho, prosím.“
„Zajisté, Vaše Výsosti. Zařídím to.“
Otočila jsem se a pohlédla na vůz. Konstrukce pocházela z jednoho
z vánočních alegorických vozů, tentokrát ji ovšem zdobily tisíce letních
květin. Vypadal velmi svátečně a vesele a vůně květin se nesla
vzduchem. Nadechla jsem se a to svěží, sladké aroma mě uklidnilo.
Za zdmi paláce byly slyšet výkřiky lidí, kteří tam na nás čekali.
Pokud jsem je včera příliš nepobavila, dnes na to zapomenou.
„Tak dobrá, pánové,“ ozval se nad vzruchem kolem hlas generála
Legera. „Hezky se seřaďte a my vám pomůžeme nahoru.“
Kousek za vozem byla i máma s tátou. Táta zvedl ze země pár
květů, které odfoukl vítr, a zastrčil je mámě do vlasů. Ta naprosto
zamilovaně sledovala, jak od ní odchází s foťákem.
Obešel si celou skupinu mladíků a přitom cvakal jednu fotku za
druhou. Měl jich už spoustu, samí kluci, nějaká ta fontána a pak taky já.
„Tati!“ sykla jsem na něj. Bylo mi trapně.
Mrkl na mě a vzdálil se. Dál si fotil, ale už nenápadněji.
 „Vaše Výsosti,“ řekl generál Leger a položil mi ruku na rameno.
„Vás vysadíme jako poslední. Prý si u sebe přejete mít Henriho a Halea,
je to tak?“
„Ano.“
„Vybrala jste si dobře. Jsou to oba slušní hoši. Fajn, za chvíli
vyrazíme.“
Načež se vydal za mámou, aby jí něco sdělil. A to něco ji očividně
rozrušilo. Podle gestikulace generála Legera jsem poznala, že se ji snaží
ujistit. Z výrazu a postoje táty jsem naopak nic nevyčetla. Buď ho to
nezajímalo, anebo svůj pocit velice dobře skrýval.
Zatímco všichni kluci postupně lezli na vůz po zamaskovaném
žebříku, já jsem čekala, až na mě přijde řada. Vtom jsem si všimla, že
podél zdi mezi několika strážci a hosty stojí i Henriho tlumočník a se
založenýma rukama celou scénu sleduje. Kousal si nehty, a jak jsem se
k němu blížila, vrtěla jsem hlavou.
„To nedělejte,“ začala jsem tónem, který byl pevný, ale ne hrubý.
„Přece nechcete, aby vás kamery natočily s prsty v ústech.“
Okamžitě spustil ruku k tělu. „Promiňte, Vaše Výsosti.“
„Vy tam nahoře nebudete?“ Kývla jsem k masivnímu vozu. Usmál
se. „Ne, Vaše Výsosti. Henri jistě zvládne mávat i bez tlumočníka.“
Přesto jsem vnímala, že je nervózní.
„Bude hned u mě,“ uklidnila jsem ho. „Pokusím se, aby chápal, co
se to vlastně děje.“
Tlumočník si hlasitě oddychl. „To by se mi vážně ulevilo. A Henri
bude nadšený. Mluví o vás v jednom kuse.“
Zasmála jsem se. „Vždyť jste tu sotva den. To ho přejde.“
„To si nemyslím. Je z vás v naprostém úžasu. Ze všeho, opravdu.
Tohle je pro něj neuvěřitelná zkušenost. Jeho rodina musela strašně dřít,
aby se u nás mohla usadit, a to, že je teď Henri v paláci a může mít i jen
vteřinu vaší pozornosti… je štěstím bez sebe.“
Pohlédla jsem na Henriho, který si právě před naším vozem
upravoval kravatu.
„To vám řekl?“
„Něco ano, něco ne. On si je moc dobře vědomý, jaké má štěstí, a
ve vás vidí tolik dobrého. Mluví o tom pořád dokola.“ Posmutněle jsem
se usmála. Bylo by hezké slyšet to přímo od něj. „Vy taky pocházíte ze
Swendway?“
 Zavrtěl hlavou. „Ne. Patřím k první generaci, která se narodila v
Illeji. Moji rodiče si ale velmi potrpí na starých zvycích a podobně,
takže bydlíme v malé swendwayské komunitě v Kentu.“
„Jako Henri?“
„Ano. Takových komunit je stále víc a víc. Když jste Henriho
vybrala do Selekce, jeho rodina začala hledat tlumočníka, tak jsem jim
poslal svůj životopis, letěl jsem do Soty a tu práci jsem dostal.“
„Takže vy se s Henrim znáte teprve…?“
„Týden. Za tu dobu jsme spolu ale strávili tolik času a rozumíme si
tak dobře, že mám pocit, jako bych ho znal už roky.“ Mluvil o něm
skutečně s citem, téměř bratrsky.
„Nezlobte se, ale neznám ani vaše jméno.“ Uklonil se. „Jsem
Erik.“
„Erik?“
„Ano.“
„Ehm, čekala jsem něco trochu jiného.“
Pokrčil rameny. „Tohle je nejbližší překlad.“
„Vaše Výsosti?“ ozval se generál Leger a to byl signál, že už jsem
na řadě.
„Dám vám na něj pozor,“ slíbila jsem a pospíšila jsem si k vozu.
Žebřík byl docela výzva. Musela jsem ho zdolat na podpatcích a
jen s jednou rukou, protože druhou jsem si přidržovala šaty. To
znamenalo, že mezi střídáním příček jsem se na vteřiny vůbec nedržela.
Když jsem to zvládla úplně sama, byla jsem na sebe patřičně hrdá.
Upravila jsem si vlasy a šla jsem se postavit na své místo. Henri se
ke mně hned nadšeně otočil.
„Ahoj dnes, Vaše Výsosti.“ Blonďaté kudrny se mu pohupovaly ve
větříku a jeho úsměv byl doslova zářivý.
Dotkla jsem se jeho ramene. „Dobré ráno, Henri. Říkej mi
Eadlyn.“
Nechápavě zkřivil obličej. „Říkat tobě Eadlyn?“
„Ano.“
Ukázal mi palce nahoru a já jsem se v duchu pochválila za to, že
jsem si ho sem k sobě vybrala. Během několika vteřin mě rozesmál.
Zaklonila jsem se za jeho záda a podívala jsem se na ostatní dole na
zemi. I Erik na mě ukazoval oba palce nahoru. S úsměvem si sáhl na
srdce, jako by říkal, že mu z něj spadl kámen.
 Otočila jsem se na Halea. „Jak se dnes máte?“
„Dobře,“ odpověděl zkusmo. „Poslyšte, za ten včerejšek bych se
vám rád znovu omluvil. Nechtěl jsem…“
Zarazila jsem ho mávnutím ruky. „Nic se neděje. Určitě chápete,
že je to pro mě poněkud stresující.“
„Ano. Nechtěl bych být ve vaší kůži.“
„Zato já bych chtěla být ve vaší!“ zvolala jsem a prohlédla si ho.
„Vypadáte skvěle a ty boty!“
„Děkuju. Hodí se mi ke kravatě? Rád zkouším nové kombinace,
ale teď mám trochu pochybnosti.“
„Nemějte. Sekne vám to.“
Hale se zapýřil, celý šťastný, že jsem přešla první dojem a dovolila
jsem mu druhý.
„To vy jste mi chtěl každý den něco dokazovat, že ano?“
„Ano, přesně tak.“ Zjevně mu lichotilo, že jsem si vzpomněla. „A
jak to provedete dnes?“
Zamyslel se. „Kdybyste se cítila jen malinko nestabilní, moje ruka
je tu pro vás. A slibuju, že vás nenechám upadnout.“
„To se mi líbí. Jestli si myslíte, že je to tu vratké, zkuste to na
podpatcích.“
„Otvíráme brány!“ zakřičel kdosi. „Držte se!“
Zamávala jsem rodičům a pak jsem se pevně chytila zábradlí, které
lemovalo vršek vozu. Nebyli jsme dost vysoko na to, abychom si při
případném pádu ublížili, ale nám vepředu hrozilo, že by nás v takové
situaci vůz přejel a rozmáčkl. Hale a Henri byli klidní, jak jsem doufala,
že budou, ale spousta ostatních kluků tleskala a různě výskala.
Například Burke pořád vykřikoval „Jdeme na to!“, přestože jeho
úkolem bylo pouze stát a mávat.
Když se brány konečně otevřely, lidé venku propukli v jásot. Hned
za rohem zdi paláce jsem uviděla první tábor televizního týmu, který
natáčel každou vteřinu. Někteří z lidí měli cedule se jménem svého
oblíbence v Selekci, jiní mávali illejskou vlajkou.
„Henri, podívej!“ vybídla jsem ho a prstem jsem ukázala na ceduli
zasvěcenou jemu.
Chvíli mu trvalo, než mě pochopil. Když konečně uviděl své
jméno, zalapal po dechu. „Hej!“ Byl tak nadšený, že zvedl mou ruku a
políbil ji. Od kohokoli jiného bych to brala jako urážku, ale od něj to
bylo natolik nevinné gesto, že mi to nijak nevadilo.
„Milujeme vás, princezno Eadlyn!“ zavolal někdo a já jsem tím
směrem zamávala.
„Ať žije král!“
„Ať žije princezna!“
Neslyšně jsem jim děkovala za podporu a opravdu jsem se cítila
povzbuzená. Nestávalo se každý den, že bych své občany viděla tváří v
tvář, slyšela jejich hlasy a vnímala, jak moc nás potřebují. Jistě, věděla
jsem, že mě mají rádi. Byla jsem jejich budoucí královna. Když jsem
mezi ně ale zavítala, obvykle se soustředili na mámu nebo na tátu.
Najednou věnovali veškerou svou pozornost jen mně. Třeba mě jednou
budou mít rádi tak jako mého otce.
Průvod pokračoval, lidé nám provolávali slávu a házeli nám
květiny. Přesně v tohle představení jsem doufala. Libovala jsem si až do
chvíle, kdy jsme dorazili do posledního úseku naší trasy.
Tehdy mě cosi zasáhlo a rozhodně to nebyla květina. Shlédla jsem
na své šaty, po nichž právě stékalo prasklé vejce. Poté mě udeřila
polovina rajčete a pak něco neurčitého.
Klesla jsem na zem a zakryla jsem se rukama.
„Chceme práci!“ zařval někdo.
„Kasty pořád existujou!“
Podívala jsem se skrz prsty a uviděla jsem hlouček protestujících,
kteří na vůz házeli zkažené jídlo. Někteří z nich mávali cedulemi s
urážlivými nápisy, které museli až do téhle chvíle skrývat před strážci.
Jiní na mě volali sprosté nadávky, které, alespoň podle mě, nepatřily do
úst ani toho nejhoršího z lidí.
Hale přiskočil přede mě a jednou rukou mě objal kolem ramen.
„Nebojte se, držím vás.“
„Já to nechápu,“ mumlala jsem.
Henri poklekl na jedno koleno a snažil se rukama odrazit všechno,
co se k nám přiblížilo. Hale mě zatím neustále kryl, přestože jsem ho
párkrát slyšela zaúpět a cítila jsem, jak sebou škube, když ho trefilo
něco tvrdšího.
Pak jsem poznala hlas generála Legera, který křičel na ostatní
kluky, aby se skrčili a pořádně se drželi. Vůz vyrazil vpřed, a to dost
možná rychlostí, ke které nebyl přímo uzpůsobený. Lidé, kteří se na
průvod doopravdy těšili, nesouhlasně bučeli, protože jsme kolem nich
prosvištěli a okradli jsme je o možnost zahlédnout mě i s celým
doprovodem.
Pak vůz najel na štěrk příjezdové cesty k paláci, a sotva zastavil,
odtáhla jsem se od Halea a vyskočila na nohy. Honem jsem začala
slézat po žebříku.
„Eadlyn!“ vykřikla máma.
„Jsem v pořádku.“
Táta byl jako opařený. „Zlato, co se stalo?“
„To kdybych věděla.“ Naprosto ponížená jsem se řítila pryč. A
jako by to nebylo už dost trapné, všichni kolem na mě hleděli
smutnýma očima, které to ještě zhoršovaly.
Chudinka, říkaly výrazy v jejich obličejích. A tu jejich lítost jsem
nenáviděla ještě víc, než jsem nenáviděla lidi, podle kterých tohle bylo
přijatelné.
S hlavou dolů jsem běžela palácem a přitom jsem se modlila, aby
mi nikdo nevkročil do cesty. Tenhle den ale prostě nebyl můj šťastný,
jelikož hned v prvním patře jsem narazila na Josie.
„Fuj! Co se ti stalo?“
Bez odpovědi jsem zrychlila. Za co? Proč jsem si tohle zasloužila?
Neena právě uklízela, když jsem vtrhla dovnitř. „Slečno?“
„Pomoc!“ zaúpěla jsem, než jsem se rozbrečela.
Hned byla u mě, a jak mě objala, zašpinila si ode mě svou
uniformu bez poskvrnky. „Neplačte. To vyčistíme. Svlékněte se a já
připravím koupel.“
„Proč mi něco takového udělali?“
„Kdo to udělal?“
„Můj lid!“ odpověděla jsem zhrouceně. „Moji poddaní. Proč to
udělali?“
Neena polkla, smutná, že tak trpím. „Já nevím.“
Utřela jsem si obličej. Cosi zeleného se mi odlepilo od ruky a
spadlo na zem. Znovu jsem se rozvzlykala.
„Jdu napustit vanu.“
Odběhla a nechala mě tam stát naprosto zoufalou.
Jistě, voda a mýdlo mě zbaví špíny i puchu, ale tuhle vzpomínku
nevydrhne nic.
 O pár hodin později jsem seděla schoulená v tátově křesle,
oblečená do svého nejpříjemnějšího svetru. Přestože bylo teplo,
oblečení mi momentálně sloužilo jako jediná zbroj a pod jeho vrstvami
jsem se cítila bezpečně. Máma s tátou popíjeli něco silnějšího, než bylo
víno – vzácná příležitost – ovšem nezdálo se, že by jim to nějak
zklidnilo nervy.
Ahren sice zaklepal, ale vstoupil bez vyzvání. Podívali jsme se na
sebe a já jsem se rozběhla do jeho náruče a pověsila jsem se mu kolem
krku.
„Mrzí mě to, Eady,“ řekl a políbil mě do vlasů.
„Díky.“
„Dobře, že jsi přišel, Ahrene.“ Táta si prohlížel fotky z průvodu,
které mu poskytli fotografové. Před sebou měl kromě fotek i štos
několika dnešních novin.
„To je přece jasné.“ Vzal mě jednou rukou kolem ramen a
doprovodil mě zpátky ke křeslu, na kterém jsem se znovu schoulila do
klubíčka, zatímco on šel za tátou.
„Pořád nemůžu uvěřit, že se něco takového stalo,“ pronesla máma,
když dopila svou sklenku. Poznala jsem, že se rozmýšlí, jestli si má dát
druhou. Nakonec to zavrhla.
„Já taky ne,“ zabrblala jsem, stále zničená tou nenadálou nenávistí,
kterou mi ti lidé projevili. „Co jsem jim udělala?“
„Nic,“ ujistila mě máma a přisedla si ke mně. „Jsou naštvaní na
monarchii, ne na tebe. Dneska jsi tam venku byla jediná, koho mohli
napadnout. Mohl to být kdokoli z nás.“
„Vážně jsem si myslel, že jim Selekce zvedne náladu. Že jim udělá
radost.“ Táta stále v šoku zkoumal fotky.
Chvíli jsme seděli v tichosti. Pořádně se zmýlil.
„No,“ nadnesl Ahren, „možná by to tak bylo, kdyby nešlo o
Eadlyn.“
Všichni jsme na něj vytřeštili oči.
„Pardon?“ Z jeho krutých slov mi bylo zase do breku.
„Máma přece zrovna řekla, že to mohl být kdokoli z nás. Tak proč
z toho viníš mě?“
Našpulil rty a rozhlédl se kolem. „Fajn. Tak si o tom promluvíme.
Kdyby byla Eadlyn normální holka, která se od malička nemusí
kontrolovat, všechno by vypadalo nejspíš jinak. Zkuste se ale podívat
do jakýchkoli novin,“ řekl a ukázal na štos. Táta ho poslechl a jedny si
vzal. „Eadlyn v nich působí většinou hodně odtažitě a na její fotky z
včerejší večeře se nedá skoro ani dívat. Jsi na všech zakaboněná.“
„Kdybys byl na mém místě, věděl bys, jak je to těžké.“ Ahren na
mě zakoulel očima. Byl jediný, kdo dobře věděl, že si nemíním vybrat
ani jednoho kandidáta.
Máma přešla k tátovi a nahlédla mu přes rameno. „Má pravdu. Jsi
jako ostrov a vůbec se k těm klukům nemáš. Není v tom žádná
romantika.“
„Poslyšte, já se nebudu před nikým předvádět. Rozhodně se
odmítám chovat jako poblblá z bandy kluků jenom proto, aby se lidi
pobavili.“ Neústupně jsem si založila ruce na prsou. Trvá to teprve dva
dny a už je to katastrofa. Já jsem věděla, že to nebude fungovat, a teď
trčím v pěkně ponižující situaci. Copak po mně opravdu chtějí, abych
ve své ostudě klesla ještě hlouběji?
V místnosti nastalo ticho a já blázen jsem si na okamžik myslela,
že mám vyhráno.
„Eadlyn.“ Pohlédla jsem na tátu a strašně moc jsem se přemáhala,
aby mě jeho žadonící oči nedojaly. „Slíbila jsi mi tři měsíce. Tvrdě
pracujeme na tom, co jsme si předsevzali, ale ty nepokoje nedokážeme
uklidnit, pokud musíme řešit ještě další. Potřebuju od tebe, aby ses
snažila.“
V té chvíli jsem si všimla něčeho, čemu jsem do té doby
nevěnovala pozornost: jeho věku. Táta nebyl v žádném případě starý,
ale za svůj život udělal víc, než by zvládli lidé dvakrát starší než on.
Neustále se pro někoho obětovalpro mámu, pro nás, pro svůj lid – a už
byl vyčerpaný.
Ztěžka jsem polkla. Musí to vypadat, jako že mi na Selekci záleží.
Už kvůli němu. „Určitě dokážeš svolat nějaké novináře, kamery a tak,
že ano?“
Táta přikývl. „Dokážu. Známe spolehlivé novináře a fotografy,
kteří přijedou na zavolání.“
„Zítra ráno ať jsou v Pánském salónku i nějaké kamery. Nebudeš
litovat, slibuju.“
 Kapitola 11

Následujícího rána jsem vynechala snídani s rodinou, protože jsem

se potřebovala dát dohromady. Nechtěla jsem, aby někdo viděl, jak mě
události předchozího dne zdrtily. S každým klidným nádechem mi
připadalo, jako bych si kolem sebe vytvářela štít.
Neena si při úklidu mé komnaty prozpěvovala, což bylo skvělé.
Nejen že na mě byla včera milá, ale navíc mi nepoložila jedinou otázku
a nevracela se k tomu. Mohla jsem se na ni stoprocentně spolehnout a
právě proto nesměla z paláce nikdy odejít. Co bych si počala?
„Dnes máme kalhotový den, Neeno!“ zvolala jsem. Přestala si
pobrukovat. „Chcete být zase v černé?“
„Aspoň trochu.“ Usmály jsme se na sebe a Neena mi podala úzké
černé kalhoty, k nimž jsem si obula lodičky s tak vysokými podpatky,
že do oběda jsem nemohla přežít. Oblékla jsem si i vzdušnou halenku,
na ni vestičku a nakonec jsem si vybrala ošperkovanou korunku, která
se k tomu všemu skvěle hodila. Byla jsem připravená.
Rozhodla jsem se, že udělám přesně to, co kdysi v Selekci udělal
táta. Hned první den poslal domů šest dívek. Já jsem si plánovala
vyloučit téměř dvojnásobek. Tím, že vypleju nepravděpodobné
kandidáty, jistě prokážu, jak vážně celou soutěž beru a že konečný
výsledek je pro mě důležitý.
Kéž by to šlo provést bez přítomnosti kamer, jenže ty byly nutným
zlem. V duchu jsem měla připravený seznam a víceméně jsem tušila, co
chci říct, ovšem stačila by jedna chybička před novináři a dopadlo by to
jako včera… tudíž musím být dokonalá.
Dámský salón byl zasvěcený královně a žádný muž do něj nesměl
vstoupit bez dovolení. Pánský salónek ovšem připravili díky mně, takže
bez jakýchkoli formalit jsem prostě zatlačila do dvoukřídlých dveří a
díky průvanu, který mi rozevlál vlasy, jsem poměrně oslnivým
způsobem vešla dovnitř.
Všichni kandidáti se seběhli ke mně, přičemž někteří doslova
vyskočili z pohovek a odtrhli se od reportérů, se kterými právě natáčeli
rozhovor.
 Zamířila jsem k Paisleymu Fisherovi, a když jsem se před ním
zastavila, uslyšela jsem, jak hlasitě polkl. S úsměvem jsem mu položila
ruku na rameno.
„Můžete jít.“
Rozhlédl se na lidi kolem. „Jít?“
„Ano, jít. Ve smyslu, že vám děkuju za účast, ale vaše přítomnost v
paláci není déle žádána.“
Jelikož se pořád zdráhal, natáhla jsem k němu hlavu a pošeptala
mu: „Čím déle tu budete stát, tím trapnější to bude. Měl byste odejít.“
Odtáhla jsem se a uviděla vztek v jeho očích. Pak pomalu opustil
místnost.
Nechápala jsem, proč je naštvaný. Vždyť jsem ho nevykopla, ani
jsem na něj nekřičela. V duchu jsem se pochválila za to, že jsem se
zbavila někoho tak dětinského. Nato jsem se vrátila ke svému seznamu.
Kdo dál? Aha… tak tenhle si to vážně zaslouží.
„Blakely, že ano?“
„An…“ Hlas se mu zlomil, tak to zkusil znovu. „Ano, Vaše
Výsosti.“
„Při našem prvním setkání jste mi neustále civěl na prsa.“ Zbledl,
jako by si snad doopravdy myslel, že byl tak nenápadný, že si toho
nikdo nevšiml. „Až budete odcházet, nezapomeňte si mě dobře
prohlédnout i zezadu.“
Tohle jsem mu řekla schválně nahlas, aby to slyšeli ostatní kluci i
kamery. Doufala jsem, že tímhle veřejným ponížením si zajistím, aby se
o něco podobného už nikdo ani nepokusil. Blakely svěsil ramena a
odešel.
Postavila jsem se před Jamala. „Můžete jít.“ Vedle něj se zase
začal potit Connor. „Vy můžete jít s ním.“
Oba kluci si vyměnili zmatené pohledy, a zatímco společně
opouštěli salónek, nechápavě kroutili hlavami.
Poté jsem došla ke Kileovi. Na rozdíl od ostatních ode mě
neodvrátil oči. Naopak je na mě upřel tak intenzivně, že jsem viděla, jak
moc mě prosí, abych jeho utrpení skončila a poslala ho pryč.
Možná bych to udělala, kdybych se nebála, že mě jeho matka
zabije. Kile by totiž určitě odjel z paláce. Navíc včera v ulicích jsem na
většině cedulí zahlédla právě jeho jméno. Jistě, místní mu fandili
nejspíš jenom proto, že pocházel odtud, ale stejně jsem ho nemohla
vyloučit. Ještě ne.
Vedle něj stál nervózní Hale. Během slavnostního průvodu mě
chránil a schytal za mě nemálo ran, z nichž některé musely pořádně
bolet.
Přistoupila jsem k němu a něžným hlasem jsem řekla: „Děkuju
vám za včerejšek. Byl jste velmi statečný.“
„To nic nebylo,“ ujistil mě. „I když jsem si zničil oblek.“ Pronesl
to v žertu ve snaze nadlehčit situaci, která zas tak veselá nebyla.
„To je škoda.“
Sklopila jsem oči a postoupila jsem dál. Kamery náš krátký
rozhovor pravděpodobně nezachytily, ale určitě jim neunikly naše
úsměvy.
„Issire,“ oslovila jsem čahouna s nagelovanými vlasy. „Děkuju, ale
ne.“
Ani nic nenamítal. Zrudl a zmizel, co nejrychleji to šlo. Vtom jsem
zaslechla nějaké mumlání a překvapilo mě, kdo si to tu v takové chvíli
dovoluje šuškat. Otočila jsem hlavu a uviděla Henriho tlumočníka, jak
svému pánovi rychle a tiše vysvětluje celou scénu. V Henriho očích
byla nervozita, ale když si tlumočníka doposlechl, podíval se na mě a
usmál se. Jeho úsměv byl tak potrhlý a vlasy měl tak legračně zvlněné,
že vypadal, jako by to bral všechno jako zábavnou hru.
Uf. Původně jsem ho chtěla poslat zpátky domů, ale zdálo se, že ho
vážně moc těší, že je v paláci. Někdo z nich tu stejně zůstat musí a
Henri je neškodný.
Nolanovi jsem to, že ho propouštím, naznačila jednoduše gestem
ruky a Jamiemu jsem oznámila, že jeho dotaz na výplatu byl tím
nejurážlivějším způsobem, kterým se mi mohl představit.
Dál jsem procházela místností, přičemž jsem si kontrolovala, že
jsem na nikoho nezapomněla. Reakce ušetřených kluků se různily od
zajímavých po bizarní. Holden při čekání na svůj ortel dokola polykal,
kdežto Jack se divně usmíval, skoro jako by mu to připadalo vtipné a
vzrušující. Nakonec jsem přistoupila k Eanovi, který pohledem
neucukne a dokonce na mě mrkl.
Neušlo mi, že sedí sám jen se svým deníkem vázaným v kůži a
psacím perem. Zřejmě se sem nepřijel kamarádit.
 „Nezdá se vám trochu troufalé, takhle na mě mrkat?“ zeptala jsem
se klidně.
„Jaká princezna by po svém boku chtěla muže, který není
troufalý?“
Pobaveně jsem nadzvedla jedno obočí. „Vy své přehnané
sebevědomí nijak neskrýváte, co?“
„Neskrývám. Takový prostě jsem. Taky před vámi nemíním cokoli
tajit.“
Cosi na něm mě děsilo, ale na druhou stranu jsem oceňovala jeho
kuráž. Všimla jsem si, že se za ním objevila kamera ve snaze zachytit
můj výraz. Potlačila jsem smích a jen jsem nad ním zavrtěla hlavou.
Popošla jsem dál a k řadě vypuzených jsem přidala Arizonu, Bradyho,
Paulyho a MacKendricka. Pokud jsem napočítala správně, vyloučených
bylo celkem jedenáct.
Když všichni nadbyteční odešli, vydala jsem se ke dveřím a na
jejich prahu jsem se otočila ke zbylým kandidátům. „Pokud jste stále
zde, znamená to, že jste na mě od našeho prvního setkání buď udělali
něčím dojem, anebo jste měli dost rozumu na to, abyste mě ničím
neurazili.“ Někdo se usmál, nejspíš při vzpomínce na Blakelyho,
zatímco jiní stáli jako solné sloupy. „Ráda bych vás vyzvala k
obezřetnosti, protože osobně to beru velmi vážně. Tohle není hra,
pánové. Tohle je můj život.“
Sotva jsem za sebou zavřela dveře, uslyšela jsem vzrušený rozruch,
který jsem svou návštěvou v salónku vyvolala. Někdo se smál, někdo
vzdychal, někdo jednoduše opakoval:
„Panebože, panebože.“ Pak se nade všemi ozvaly hlasy reportérů,
kteří je vyzvali, aby s nimi před kamerou probrali pocity z první
eliminace. Dlouze jsem vydechla úlevou a sebejistě jsem se vydala
pryč. Podnikla jsem skutečně rozhodný krok a táta může být v klidu.
Selekce se rozjela a já ho nezklamu.
Abych napravila nezáživný první večer a taky naprostý nedostatek
komunikace během včerejšího průvodu, pozvala jsem kluky před večeří
na čajový dýchánek, při kterém se měli seznámit s celou mojí rodinou a
mohli si samozřejmě promluvit se mnou, se svou milovanou nastávající.
Dostavili se máma s tátou i s Ahrenem, Kadenem a Ostenem. Josie
přišla s Woodworkovými (kteří se drželi, aby se nemotali jen kolem
svého syna) a paní Lucy se jen tak procházela místností, aniž by s
někým doopravdy zapředla rozhovor. Velké zástupy lidí ji nikdy
nelákaly, nicméně působila jako pravá dáma.
Ještě před dýchánkem jsem se převlékla do šatů a obula jsem si
lodičky, v kterých moje palce u nohou neskutečně trpěly. Moje dosud
přetrvávající nadšení z eliminace a z toho, že pomáhám otci, vyprchalo
hned, jakmile za mnou přišel Ahren s nasupeným pohledem.
„Co jsi jim to probůh provedla?“ spustil vyčítavě.
„Nic,“ bránila jsem se. „Vyloučila jsem je. Chtěla jsem všem
ukázat, jak je to pro mě důležitý. Jako táta.“
Ahren si nevěřícně přitiskl dlaň na čelo. „Četla jsi vůbec dnešní
noviny?“
„Jistě,“ odpověděla jsem. „Možná sis nevšiml, ale to je součást
mojí práce.“
Ahren se ke mně naklonil. „Vždyť tě v těch článcích popisují jako
černou vdovu. U toho vyhazování vypadáš děsně nafoukaná. Navíc ses
zbavila celý třetiny, Eadlyn. Takhle to nevypadá, že jsou pro tebe ti
kandidáti důležití, ale že je máš jen na jedno použití.“ Ucítila jsem, jak
blednu, zatímco Ahren šeptem pokračoval: „Dva z nich se velmi
opatrně a co nejslušněji zeptali, jestli nejsi náhodou na holky.“
Z úst se mi vydral zvuk podobný smíchu. „Jasně, protože kdyby se
mi líbili muži, tak bych před nimi přece padla na kolena, ne?“
„Tohle není chvíle, abys za něco bojovala, Eadlyn. Teď musíš být
půvabná a…“
„Promiňte, Vaše Výsosti.“
Ahren i já jsme se při tom oslovení otočili a já jsem se ocitla tváří v
tvář jakési reportérce. Výraz v jejích očích i její úsměv hraničily s
šílenstvím.
„Omlouvám se, že vás vyrušuju, ale chtěla jsem požádat princeznu
o krátký rozhovor, než pojedu zpracovat všechen materiál.“ Žena opět
vycenila zuby a mě přepadl nepříjemný pocit, že mě sní zaživa, ať už v
doslovném či přeneseném smyslu slova.
„A princezna vám ho moc ráda poskytne,“ odpověděl za mě Ahren,
načež mě políbil na čelo a vypařil se.
Zrychlil se mi pulz. Na tohle jsem se nepřipravila. Ať už se mělo
ale dít cokoli, v žádném případě nedovolím, aby mě veřejnost viděla
upocenou.
 „Vaše Výsosti, dnes jste vyloučila jedenáct ze svých nápadníků.
Nemyslíte si, že to byl poněkud drastický počin?“
Narovnala jsem se v ramenou a sladce jsem se na ni usmála.
„Samozřejmě chápu, proč to tak někomu může připadat,“ začala
jsem laskavě, „nicméně tohle pro mě bylo velmi důležité rozhodnutí.
Podle mě by nebylo moudré, abych svůj čas věnovala mladíkům, kteří
jsou hrubí či na mě nijak nezapůsobili. Doufám, že když je jich teď
méně, tím spíš je lépe poznám.“
Všechna slova jsem si nejdřív dobře promyslela. Hlavně žádné
ponižování ani obviňování.
„Ano, ale proč jste byla tak tvrdá? Několik kandidátů jste vyloučila
pouhým ‚ne‘ či jen mávnutím ruky.“
Pokusila jsem se zamaskovat svou nervozitu. V Pánském salónku
mi to takhle přišlo docela vtipné.
„Mého otce za přísnost nikdo nekárá. Nezdá se mi fér, aby mě
ostatní považovali za krutou, pokud se chovám podobně jako on. Jde tu
o velké rozhodnutí a já se k němu snažím přistupovat co nejmoudřeji.“
Třebaže bych ta slova nejradši zakřičela, pronesla jsem je hlasem
vytrénovaným ke klidu během rozhovorů, a dokonce jsem se zvládla i
usmívat.
„Jeden z nich se ale po vašem odchodu ze salónku rozplakal,“
poznamenala.
„Cože?“ podivila jsem se, načež jsem se lekla, jestli jsem náhodou
nezbledla.
„Jeden z kandidátů po vaší eliminaci plakal. Myslíte si, že to je
normální reakce, nebo že jste ji vyvolala právě svou přísností?“
Ztěžka jsem polkla a v mysli jsem hledala, co bych mohla říct.
„Mám tři bratry. Všichni z nich občas pláčou a ujišťuju vás, že velmi
často nechápu proč.“
Reportérka se zahihňala. „Takže podle vás jste na ně nebyla příliš
tvrdá?“
Věděla jsem, o co jí jde. Chtěla neustále vrtat do jedné a té samé
otázky, aby mě vyprovokovala. A málem se jí to povedlo. „Neumím si
představit, jaké to je na druhé straně Selekce a ve chvíli, kdy vás
vyloučí tak brzy. Jenže kromě mého otce si vůbec nikdo nedokáže
představit, jaké to je, být na mém místě. Já se zde pokouším najít si co
nejvhodnějšího manžela, a pokud nějaký muž nedokáže ustát tvrdé
slovo, jako princ rozhodně neobstojí. V tom mi můžete věřit.“ Položila
jsem jí přitom ruku na rameno, jako by šlo o nějaký drb či žert. Tahle
technika odzbrojila každého. „A teď doufám, že mě omluvíte, ale
musím si jít ještě popovídat se svými nápadníky.“
Otevřela ústa, jako by mi chtěla položit další otázku, ovšem já jsem
se už otočila a vyrazila pryč. Co mám teď dělat? Zajít si pro něco na pití
ještě nemůžu, nesmím si ani sprostě zanadávat a do náruče svých rodičů
taky nepoběžím. Musím se tvářit spokojeně. Takže jsem jen s úsměvem
proplouvala místností a na kluky, které jsem míjela, jsem spiklenecky
mrkala.
Zjistila jsem, že i taková maličkost u nich vyvolává úsměv a docela
jiný postoj. Místo toho, aby se přede mnou krčili, rysy v jejich
obličejích zjemněly a já jsem poznala, že tak málo laskavosti stačí k
tomu, aby se jim vzpomínky na dnešní šok v Pánském salónku
vymazaly z paměti. Z celého srdce jsem si přála, aby stejně jednoduše
zapomněla i veřejnost.
Čekala jsem, že jeden z nich se nakonec odváží a přijde si se mnou
promluvit. Jak se ukázalo, byl to Hale.
„Takže čajový dýchánek,“ pronesl a srovnal se mnou krok.
„Jaký čaj má princezna nejradši?“ Usrkl si z vlastního šálku a
nesměle se usmál.
Hale byl přirozeně příjemný, podobně jako paní Marlee, a zapříst
rozhovor s ním bylo snadné. V téhle chvíli jsem byla za to, že se ke
mně přiblížil jako první právě on, mnohem vděčnější, než si uměl
představit. Zachránil mě rovnou dvakrát.
„Záleží na tom, jakou mám náladu. A taky na ročním období.
Například během zimy si bílý čaj neužiju. To bych vsadila spíš na
černý.“
„Souhlasím,“ přikývl.
„Doneslo se mi, že dneska ráno po eliminaci někdo brečel. Je to
pravda?“
Hale vytřeštil oči a tiše hvízdl. „No ano, to byl Leeland. Nejdřív
jsem si myslel, že si zlomil nohu nebo tak něco. Trvalo nám skoro
hodinu, než jsme ho uklidnili.“
„Co se stalo?“
 „Vy jste se stala! Vtrhla jste dovnitř, plížila jste se jako na lovu a
namátkově jste posílala lidi domů. Řekl bych, že Leeland má citlivou
duši a vy jste s ním opravdu otřásla.“
Zmerčila jsem Leelanda, jak v jednom rohu stojí úplně sám.
Kdybych si doopravdy hledala manžela, už by tu nebyl. Taky mě trochu
udivovalo, že sám nepožádal o možnost odejít.
„Nejspíš to ode mě vypadalo bezohledněji, než jsem zamýšlela.“
Hale se zasmál. „Vy nemusíte být bezohledná. Všichni vás známe
a víme, co dokážete. Respektujeme vás.“
„Povězte to tomu klukovi, který si řekl o peníze,“ zamumlala jsem.
Na to odpověď neměl a mně bylo líto, že jsem tím náš rozhovor
uťala.
„A co bude dneska?“ nadhodila jsem, přičemž jsem se pokusila
opět uklidnit.
„Co, prosím?“
„Jak mi dnes hodláte dokázat, že si mě zasloužíte?“
Usmál se. „Dneska vám čestně slibuju, že vám nikdy nepřinesu
bílý čaj v zimě.“ Aniž by se rozloučil či uklonil, plný naděje se vzdálil.
Přes jeho rameno zachytil můj pohled Baden. Můj první dojem z
něj nepocházel z našeho setkání, ale z toho, co o něm řekla teta May. Že
vypadá slibně.
Poznala jsem, že váhá, jestli za mnou má jít, nebo ne. Sklopila
jsem oči k podlaze a pohlédla na něj zpoza řas. Připadala jsem si trapně,
že musím takhle hrát, ale zabralo to a on se skutečně vydal ke mně.
Vzpomněla jsem si na reportérku a na to, kolik odzbrojujících technik
pro rozhovory a vyjednávání mě v paláci naučili. Když ovšem došlo na
kluky, musela jsem si poradit sama. Baden vypadal, že se těší, až si se
mnou promluví, jenže oba nás překvapilo, když se odnikud v tentýž
moment zjevil další nápadník.
„Gunnere,“ pozdravil se s ním Baden. „Jak se bavíš?“
„Parádně. Právě jsem chtěl poděkovat Její Výsosti, že pro nás
tenhle dýchánek uspořádala. Moc rád jsem poznal vaše mladší bratry.“
„A jéje. Co provedli?“
Baden se zasmál a Gunner se pokusil úsměv potlačit.
„Osten je neuvěřitelně… energický.“
Povzdychla jsem si. „Dávám to za vinu svým rodičům. Zdá se, že u
čtvrtého dítěte vaše touha vštípit potomkům ty správné hodnoty mizí.“
 „Na mě udělal ale ohromný dojem. Doufám, že se s ním ještě
setkám.“
„To je těžké říct. Osten je nevyzpytatelný a nedá se kontrolovat.
Ani jeho chůva – kterou Osten mimochodem nesnáší – ho nezvládá.
Buď vyvádí skopičiny, nebo se schovává.“
Vtom se do toho vložil Baden a mě napadlo, jestli se snaží
flirtovat, nebo působit odvážlivě. „To jsou dvě naprosto jiné nálady! Je
každý ve vaší rodině takový?“
Došlo mi, na co se ptá: Jsem dívka, která se buď snaží najít klid,
nebo způsobit rozruch, ale nic mezitím?
„To bezpochyby.“
Baden pokýval hlavou. „Tak to abych si koupil štít a dalekohled.“
A čert aby to vzal, já jsem se zahihňala. Nechtěla jsem, ale
neubránila jsem se tomu. V duchu jsem bojovala s výčitkou, že jsem se
přestala hlídat. Utěšila jsem se tím, že z toho budou alespoň hezké
fotky. Uklonila jsem se jim a vydala se zase na procházku po místnosti.
Na protější straně jsem uviděla Henriho s Erikem věčně v patách.
Když jsme se střetli pohledy, Henri vyrazil s úsměvem od ucha k uchu
okamžitě ke mně.
„Ahoj! Hyvää iltaa!“ Políbil mě na tvář, což by od kohokoli jiného
bylo opět šokující.
„Říká ‚Dobrý večer‘.“
„Aha, ehm… hývá ítlá,“ pokusila jsem se jeho slova napodobit.
Nad mou zkomoleninou se zasmál. „Dobře, dobře!“ To je pořád
takhle veselý?
Obrátila jsem se na Erika. „Jak špatné to bylo?“
Tón jeho hlasu byl laskavý, přestože mi nelhal. „Mrzí mě, že to
musím říct, ale nikdy bych neuhádl, co by to mohlo být.“
Upřímně jsem se zasmála. Ti dva byli tak nenároční, a to i přesto,
že Henri se musel cítit úplně mimo.
Než jsem mohla v rozhovoru pokračovat, objevila se u mě Josie.
„Skvělá párty, Eadlyn. Vy jste Henri, že ano? Viděla jsem vaši fotku,“
vychrlila, načež k němu vystrčila ruku na pozdrav. Přestože byl
pravděpodobně zmatený, Henri jí rukou potřásl. „Já jsem Josie. Eadlyn
a já jsme prakticky sestry,“ rozplývala se.
„Až na to, že nejsme vůbec příbuzné,“ dodala jsem.
 Erik se snažil přetlumočit všechno tiše a rychle Henrimu, což Josie
zarazilo.
„A kdo jste vy?“ vyzvídala. „Nepamatuju si, že bych viděla vaši
fotku.“
„Já jsem tlumočník pana Henriho. On mluví pouze finsky.“ Josie
se zatvářila velmi zklamaně a mně došlo, že se k nám připojila nejspíš
proto, že se jí Henri zdál přitažlivý.
Rozhodně vypadal mladší než ostatní a navíc byl pořád veselý a
usměvavý, takže si asi myslela, že víc než ke mně se hodí k ní.
„A…“ začala, „… jak tady vůbec dokáže žít?“
Erik odpověděl sám, aniž by se nejdřív poradil s Henrim.
„Pokud jste prakticky sestra Její Výsosti, pak jsem si jistý, že se
vám v paláci dostalo vynikajícího vzdělání. Tudíž určitě víte, že vazby
mezi Illeou a Swendway platí už odedávna a jsou pevné. Mnoho
Swendwayanů se usídluje tady, vytváří malé komunity a naopak. Vůbec
to není složité.“
Semkla jsem rty, abych se nerozesmála. Skutečně výřečně ji usadil.
Josie přitakala. „Aha, jistě. Ehm…“ A víc se už ani nesnažila.
„Omluvte mě.“
„Mrzí mě to,“ zašeptala jsem, když zmizela z doslechu.
„S vámi dvěma to nemá nic společného. Ona je prostě příšerná.“
„My se neurazíme,“ odvětil Erik otevřeně. Pak spolu s Henrim
prohodili pár vět finsky, z čehož jsem usoudila, že si vyjasňují, co se
právě stalo.
„Omluvte mě, prosím. Musím si jít s někým promluvit. Uvidíme se
u večeře.“ Uklonila jsem se a vzdálila jsem se od nich ve snaze najít si
nějaké útočiště.
Předchozí rozhovor s reportérkou mě trochu rozladil a já jsem si už
už libovala, že jsem se dala zase dohromady. Josie mě ovšem dokázala
vždycky bezpečně rozdráždit.
Jakmile jsem uviděla, že je máma sama, pospíšila jsem si k ní v
naději, že mě utěší. Místo toho mě zpražila pohledem podobným tomu
Ahrenovu na začátku dýchánku.
„Proč jsi nám neřekla, co se chystáš udělat?“ zeptala se mě tiše a s
falešným úsměvem, jako by se nic nedělo.
Stejně falešně vesele jsem jí odpověděla. „Myslela jsem, že to bude
správné. Táta udělal totéž.“
 „Ano, jenže on vyloučil mnohem méně dívek a udělal to v
soukromí. Ty jsi je veřejně zahanbila. Za to tě nikdo obdivovat
nebude.“
Povzdychla jsem si. „Mrzí mě to. Vážně. Tohle mi nedošlo.“
Máma mě vzala jednou rukou kolem ramen. „Nechci ti nic vyčítat. Já i
tvůj otec víme, že se snažíš.“ Právě v té chvíli k nám přiskočil fotograf
a vyfotil momentku. Napadlo mě, jaký k tomu asi dají titulek. Možná
něco o starší účastnici Selekce dávající rady té mladší.
„Co mám teď dělat?“
Máma se rozhlédla po místnosti, aby zkontrolovala, že nás nikdo
neposlouchá. „Jen… pouvažuj o malém flirtu. Hlavně nic skandálního,
proboha,“ dodala rychle. „Lidi chtějí vidět, jak… se zamilováváš.“
„To nemůžu jen tak zařídit. To nejde…“
„Americo, drahá,“ ozval se táta. Vyšlo najevo, že Osten se něčím
polil, a máma ho šla odvést.
Vsadila bych se, že Osten by udělal cokoli, jen aby se dostal z
místnosti ven.
Zůstala jsem stát na místě a nenápadně jsem si prohlížela všechny
přítomné. Tolik cizích lidí. Tolik upřených očí čekajících, že se
předvedu. Ještě před čtyřmi hodinami jsem si myslela, že je po Selekci.
Zhluboka jsem se nadechla. Tři měsíce a budu svobodná. To zvládnu.
Musím.
S jasným cílem jsem se vydala na druhou stranu místnosti. Věděla
jsem, s kým potřebuju mluvit. Jakmile jsem ho našla, natáhla jsem se k
jeho uchu.
„Přijď do mé komnaty. Přesně v osm hodin. Nikomu ani slovo.“

Kapitola 12

Zatímco jsem čekala na zaklepání na dveře, přecházela jsem sem a

tam po komnatě. Kile byl skutečně jediný, komu jsem mohla takový
úkol svěřit, přestože mě štvalo, že ho o to musím požádat. Doufala
jsem, že si plácneme, ačkoli jsem dosud nevěděla, co mu nabídnu na
oplátku. Ale nepochybovala jsem, že s něčím přijde sám.
Zaťukání bylo tak tiché, jako by obsahovalo skrytou otázku: Co
tady dělám?
Otevřela jsem dveře a na vteřinu přesný tam stál Kile.
„Vaše Výsosti,“ pozdravil a komicky se přitom uklonil. „Přišel
jsem vás okouzlit.“
„To těžko. Pojď dovnitř.“
Kile vešel do komnaty a rozhlédl se po poličkách. „Když jsem u
tebe byl naposled, měla jsi tady sbírku dřevěných poníků.“
„Z toho jsem už vyrostla.“
„A z panovačné tyranky jsi nevyrostla?“
„Ne. Stejně jako ty jsi nevyrostl z nesnesitelného knihomola.“
„Takhle si získáváš každého nápadníka?“ Ušklíbla jsem se.
„Víceméně. Posaď se. Mám pro tebe návrh.“
Zmerčil víno, které jsem si nechala donést, a neztrácel čas.
Okamžitě si nalil sklenku. „Dáš si taky?“
Povzdychla jsem si. „Prosím tě. Budeme ho potřebovat oba.“
Zaraženě si mě prohlédl a pak pokračoval: „Teď jsi mě znervóznila. Co
po mně chceš?“
Vzala jsem svou sklenku a snažila jsem si vzpomenout, jak jsem
mu to vlastně chtěla vysvětlit. „Kile, ty mě znáš. Znáš mě odjakživa.“
„To je pravda. Zrovna včera se mi připomněla jistá mlhavá
vzpomínka na to, jak kolem mě pobíháš jenom v plínce. To byl prima
pohled.“
Obrátila jsem oči v sloup, přičemž jsem potlačila smích.
„No nic. Ty do určité míry znáš mou osobnost a víš, jaká jsem,
když mě zrovna nenatáčí kamery.“
Zatímco zvažoval moje slova, usrkl si vína. „Řekl bych, že vím,
jaká jsi, i když tě natáčí, ale pokračuj, prosím.“
Je pravda, že za všechny ty roky Kile poznal obě moje tváře, před
kamerou i mimo ni. Když jsem byla v záběru, musela jsem přepnout a
on to věděl.
„Selekce nebyl můj nápad, ale musím se v ní doopravdy snažit.
Osobně si myslím, že to dělám, ale veřejnost ode mě očekává, že z vás
budu omdlívat. To ale nedokážu. Nemůžu se chovat jako husa.“
„Ačkoli…“
 „Neříkej to!“
Uličnicky se usmál a znovu se napil vína.
„Ty jsi hrozný. Proč s tebou vůbec ztrácím čas?“
„Ne, pokračuj. Nechceš se chovat jako husa.“ Odložil svou sklenku
a naklonil se blíž ke mně.
Zhluboka jsem se nadechla, přičemž jsem v duchu hledala vhodná
slova. „Chtějí vidět romantiku, ale já nejsem připravená ukazovat něco
takového veřejně. Obzvlášť pokud s nikým necítím skutečné spojení.
Jenže něco jim dát musím.“
Sklonila jsem hlavu a pohlédla jsem na něj zpoza řas.
„Jako co třeba?“
„Pusu.“
„Pusu?“
„Jen jednu malou. A ty jsi jediný, koho o to můžu požádat, protože
ty pochopíš, že to nebude skutečné, a tím pádem se nic nezkomplikuje.
Taky jsem ochotná se ti za to odvděčit.“
Nadzvedl obočí. „Jak?“
Pokrčila jsem rameny. „Jakkoli, opravdu. V rámci možností. Můžu
ti nabídnout pozemek nebo tak.“
„Mohla bys domluvit mojí mámě? Pomoct mi, abych se dostal
odtud?“
„A kam přesně bys chtěl jít?“
„Kamkoli,“ povzdychl si zoufale. „Máma… Já nevím, co se mezi
ní a tvými rodiči stalo, že je k nim tak děsně loajální, ale je prostě
rozhodnutá, že tohle je náš domov už navždycky. Víš, co mě to stálo,
abych odtud mohl vypadnout a odjet aspoň na semestr na tu školu? Já
chci cestovat, chci budovat, chci dělat víc než jen číst knihy. Někdy
mám pocit, že další den za těmihle zdmi už nepřežiju.“
„Chápu,“ zašeptala jsem bezmyšlenkovitě. Napřímila jsem se.
„Postarám se o to. Hned jak se naskytne nějaká příležitost, pokusím se
tvé rodiče přimět, aby tě nechali opustit palác.“
Kile se na chvíli odmlčel a pak do sebe obrátil zbytek vína ve
sklence. „Jedna pusa?“
„Jen jedna.“
„Kdy?“
„Dneska večer. V devět bude na chodbě čekat fotograf. Snad bude
dobře schovaný, protože bych ráda předstírala, že o něm nevím.“
 Kile přikývl. „Fajn. Jedna pusa.“
„Děkuju.“
Nadále jsme seděli v tichosti, přičemž jsme sledovali ručičky
nástěnných hodin. Po třech minutách jsem to už nevydržela.
„Co přesně bys chtěl budovat?“
Najednou úplně obživl. „Právě proto studuju architekturu a design.
Baví mě vymýšlet různé stavby a zkoumat, jak by se daly zkonstruovat
a jak by se daly udělat opravdu krásné.“
„To je… vážně zajímavé, Kile.“
„Já vím.“ Usmál se na mě tím svým rošťáckým úšklebkem, který
měl i jeho táta. Líbilo se mi, jak je do toho zapálený.
„Chceš je vidět?“
„Vidět co?“
„Moje nákresy. Mám je u sebe v komnatě. Ve svojí staré komnatě,
ne v té nové pro Selekci, takže jsou hned tady na patře.“
„Jasně.“ Naposledy jsem si usrkla vína a šla jsem za ním. Cestou
do jeho komnaty jsme potkali jen pár strážců, jinak v chodbě nikdo
nebyl.
Když otevřel dveře a rozsvítil, málem jsem vyjekla. To. Byl. Ale.
Bordelář!
Neustlaná postel, oblečení nakupené v rohu na podlaze a na jedné
straně psacího stolu několik špinavých talířů naskládaných na sobě.
„Vím, co si teď říkáš. Jak to tady dokáže udržovat v takové
čistotě?“
„Čteš mi myšlenky,“ ucedila jsem a snažila jsem se zamaskovat
svůj odpor. Naštěstí to tam nepáchlo.
„Asi tak před rokem jsem požádal služebnictvo, aby mi tady už
neuklízelo. Že to budu dělat sám. Jenže nedávno mi do toho jaksi vlezla
Selekce, takže jsem to nechal, jak to bylo.“
Pár předmětů na zemi kopl pod postel a to, na co dosáhl rukama,
alespoň trochu narovnal.
„Proč nechceš, aby ti tu uklízeli?“
„Jsem dospělý. Dokážu se o sebe postarat sám.“ Pravděpodobně
tím nenarážel na mě, přesto jsem si to vzala osobně a trochu mě to
zabolelo.
„Každopádně moje pracoviště je tady.“
 V protějším rohu místnosti byly obě zdi pokryté fotkami a plakáty
všech možných budov od mrakodrapů až po hliněné chatrče. Kileův
psací stůl přetékal výkresy, modely z dřívek a tenkých kovových
proužků.
„Tyhle všechny jsi vyrobil ty?“ zeptala jsem se a dotkla se
konstrukce, která se mírně kroutila do výšky.
„Jo. Navrhl jsem si to i zhotovil jako model. V budoucnu by se mi
vážně líbilo stavět skutečné budovy. Studuju, ale bez tvoření rukama to
nejde, chápeš?“
„Kile…“ Vnímala jsem to všechno, barvy a linie, ale i množství
času a energie, které do toho musel vložit. „To je úžasné.“
„Jen tak blbnu.“
„Neshazuj to. Já bych nikdy nic takového nezvládla.“
„Jasně že zvládla.“ Sáhl po pravítku ve tvaru T a přiložil ho k
jakémusi rozpracovanému nákresu. „Vidíš? Je to jen otázka linií a
matematiky.“
„Uf, další matika. Té už mám až až.“ Zasmál se. „Tohle je ale
zábavná matika.“
„Zábavná matika, tomu říkám oxymóron.“
Přesunuli jsme se spolu na pohovku a Kile mi ukázal několik knih
o svých oblíbených architektech, přičemž mi popisoval jejich styl.
Obzvlášť se pozastavoval nad tím, jak se někteří snaží splynout s okolní
krajinou a jiní se naopak schválně odlišují. „Koukej na tohle!“ vybízel
mě nadšeně téměř nad každou stránkou.
Zdálo se mi neuvěřitelné, že tuhle jeho tvář objevuju až teď. Kile
se přede všemi v paláci uzavřel do ulity, protože si tu připadal jako
lapený v pasti. Za jeho knihami a drzými poznámkami se schovávala
zvědavá, sympatická a někdy dokonce velmi okouzlující osobnost.
Bylo mi, jako by mi lhali. Co když na mě někdo vyskočí zpoza
rohu a řekne mi, že Josie je ve skutečnosti svatá?
Poté se Kile podíval na své hodinky. „Už je deset minut po
deváté.“
„No, tak to bychom měli jít.“ Vůbec se mi ale nechtělo zvedat.
Kileova neuklizená komnata byla tím nejpohodlnějším místem, v
kterém jsem kdy byla.
„No jo.“ Kile zavřel knihu a vrátil ji na polici. Přestože měl v tom
rohu stejný nepořádek jako všude jinde, bylo vidět, jak o něj pečuje.
 Počkala jsem na něj u dveří a zničehonic mě přepadla nervozita.
„Ruku,“ nadnesl a natáhl ke mně svou. „Končí nám přece rande,
ne?“
Chytila jsem se ho. „Díky. Za to, žes mi ukázal svou práci, a za to,
že pro mě děláš tohle. Slibuju, že ti to oplatím.“
„Já vím.“
Otevřel dveře a vyvedl mě do chodby.
„Kdy jsme se podle tebe drželi za ruce naposled?“ zauvažovala
jsem nahlas.
„Nejspíš, když jsme hráli Rybičky, rybičky, rybáři jedou nebo něco
podobného.“
„Nejspíš.“
V tichosti jsme zamířili zpátky k mojí komnatě. Jakmile jsme k ní
došli, otočila jsem se na Kilea a on ztěžka polkl.
„Jsi nervózní?“ zašeptala jsem.
„Ne,“ usmál se, ale zároveň se ošíval. „Tak… dobrou noc.“ Sklonil
se ke mně, přitiskl své rty na moje a nechal je tam. Pak je pootevřel,
potom zase zavřel a pak opět pootevřel. Mezi polibky jsem se nadechla,
protože jsem cítila, že přijde další. A přišel – díkybohu, jelikož takhle
mě dosud nikdo nelíbal a chtěla jsem víc.
Těch pár pus, co jsem od kluků kdy dostala, bylo uspěchaných a
nedbalých. Buď jsme se na chvíli schovali v šatně, nebo se vmáčkli za
nějakou sochu. Ovšem tohle, se vším tím volným prostorem a
vědomím, že mě nikdo nekontroluje, bylo… jiné. Pořád jsme se přitom
drželi za ruce. Přitulila jsem se k němu a on mi druhou rukou sáhl na
tvář. Tiskli jsme se k sobě rty snad celou věčnost, než se ode mě Kile
odtáhl.
Dál se ale dotýkal nosem mého nosu, a když šeptal, cítila jsem v
jeho dechu víno.
„Myslíš, že to stačí?“
„No… ehm… já nevím.“
„Tak jen pro jistotu.“
Znovu se mi rty nalepil na moje a natolik mě tím překvapil, že mi
připadalo, jako by se mi všechny kosti v těle roztekly na kaši. Zajela
jsem mu prsty do vlasů a samotnou mě šokovalo, jak silnou mám touhu
udržet si ho v téhle pozici po celou noc. Když se znovu odtáhl, pohlédl
mi do očí a něco jako by se změnilo. Taky má ten zvláštní pocit, že se
mu do rukou, do hrudníku a do hlavy dere příjemné teplo?
„Děkuju,“ zamumlala jsem.
„Kdykoli. Teda…“ Potřásl hlavou a zasmál se sám sobě.
„Víš, jak to myslím.“
„Dobrou noc, Kile.“
„Dobrou noc, Eadlyn.“ Vlepil mi rychlou pusu na tvář a nato se
vydal ke schodišti, které vedlo k jeho prozatímní komnatě.
Dívala jsem se za ním a v duchu jsem si namlouvala, že se
usmívám jen kvůli fotografovi, který je tu někde schovaný, a ne kvůli
Kileovi.

Kapitola 13

„Tak si myslím, že se mi alespoň na chvíli povedlo všechny trochu

rozptýlit.“
Při procházce v zahradě jsem byla zaklesnutá do Ahrenova rámě.
„To bych řekl.“ Malinko se na mě zašklebil a už už jsem ho plácla.
„Jaké to bylo?“
To už jsem ho plácla doopravdy. „Prase! O tom dáma nemluví.“
„Copak pravá dáma se nechává fotit při večerním dostaveníčku s
nápadníkem?“
Pokrčila jsem rameny. „Hlavně že to zabralo.“
Moje fotky s Kilem veřejnost hltala jako jídlo, přesně jak jsem
předpokládala. Trochu mi vadilo, že právě po tomhle lidi hladoví, ale
nejdůležitější bylo, abych je nakrmila. Nicméně jejich reakce na náš
polibek se různily. Podle některých novin šlo o romantiku, ale většina
plátků mě kritizovala za to, že rozdávám pusy takhle brzy.
V jednom bulváru dokonce rozebírali, jestli jsem moc povolná,
nebo jestli jde o skutečnou lásku vzhledem k tomu, že Kilea znám už od
malička. Snažila jsem se to nevnímat. Brzy se bude mluvit o něčem
jiném.
 „Prolistovala jsem několik novin,“ řekla jsem s radostí Ahrenovi,
„a ani jeden projev diskriminace kvůli bývalým kastám.“
„A co si plánuješ na dnešek? Zase ty kluky rozbrečíš?“ Obrátila
jsem oči v sloup. „To byl jen jeden. Nevím. Možná se s nimi dneska ani
neuvidím.“
„Tak na to zapomeň,“ opáčil Ahren a odbočil se mnou na jinou
cestičku. „Nezlob se na mě, Eadlyn, ale pokud budu muset, dotáhnu tě k
nim za pačesy. Ty se Selekce účastnit musíš.“ Pustila jsem se ho.
„Nevěřím, že pro tátu to bylo takhle těžké.“
„Ptala ses ho?“
„Ne a ani nebudu. Teprve nedávno mi o tom s mámou pověděli
něco víc, aby mi pomohli. Pravděpodobně mají dobrý důvod, proč si
určité podrobnosti nechávají pro sebe, a nechci na ně dotírat. Kromě
toho pochybuju, že dva lidi by tuhle situaci zvládli úplně stejně, a taky
se nechci dozvědět, že se tátovi třeba líbila i jiná kandidátka.“
„To by bylo divné, co?“ Ahren se posadil na lavičku. „Třeba jsme
mohli mít úplně jinou mámu!“
„To těžko,“ poznamenala jsem a přisedla jsem si k němu.
„Na světě jsme jen díky tomu, že našli jeden druhého. Z jakékoli
jiné kombinace bychom se nenarodili my.“
„Teď jsem zmatený, Eady.“
„To nic. Tahle situace mě prostě ničí.“ Prstem jsem přejela po
kamenném povrchu lavičky. „Chápu, proč je Selekce lákavá. Možná
tam na mě někde venku čeká ten pravý a já náhodou vylosuju jeho
jméno, setkám se s ním a bezhlavě se do něj zamiluju. Jenže na druhou
stranu si připadám jako výstavní kůň a všichni mě kritizují ještě víc než
předtím. A všichni ti kluci, když se na ně podívám, vypadají úplně jinak
než lidi, se kterými se běžně setkávám, a to se mi moc nelíbí. Jsem z
toho nesvá.“
Ahren chvíli mlčel. Poznala jsem na něm, že pečlivě vybírá slova,
což mě znervóznělo.
Nebyla jsem si jistá, jestli je to tím, že jsme dvojčata, nebo mezi
sebou prostě máme silné pouto, ale kdykoli jsme byli v jakémkoli
rozporu, cítila jsem to téměř fyzicky. Jako by se mezi námi natahovala
gumička.
„Poslyš, Eady, vím, že tohle možná není zrovna nejlepší cesta, ale
opravdu si myslím, že by ti prospělo, kdybys měla někoho ve svém
životě. Já jsem s Camille už dlouho, a i kdyby to mezi námi zítra
skončilo, díky ní bych byl už navždycky lepším člověkem. Jsou věci,
které se o sobě dozvíš, jenom když někoho jiného vpustíš do
nejintimnějších míst ve svém srdci.“
„Jak se něco takového může dařit vám dvěma?
Vždyť jste většinu času daleko od sebe.“
Zazubil se na mě. „Camille je moje spřízněná duše. Tak to prostě
je.“
„Já na spřízněné duše nevěřím,“ pronesla jsem s očima sklopenýma
ke svým botám. „Ty jsi potkal francouzskou princeznu prostě proto, že
se scházíme jen se šlechtou. A líbí se ti jednoduše víc než všechny
ostatní. Tvoje pravá spřízněná duše teď třeba dojí krávu a ty se to nikdy
nedovíš.“
„Co ti na ní pořád vadí?“ Tón jeho hlasu znovu natáhl gumičku.
„Mluvím jen o možnostech.“
„Ty máš teď tucet možností přímo před sebou a odmítáš je vidět.“
Uchechtla jsem se. „To tě navedl táta?“
„Ne! Podle mě bys měla otevřít nejen oči, ale i mysl. V téhle zemi
patříš k těm nejizolovanějším lidem, ale to neznamená, že kolem sebe
musíš mít zdi úplně pořád. Alespoň jednou v životě si prožij nějaký
románek.“
„Hele! Já už jsem si románky prožila!“
„Fotka v novinách se jako románek nepočítá,“ namítl rozčileně. „A
neplatí ani ta muchlovačka s Leronem Troyesem na vánočním plese v
Paříži.“
Zalapala jsem po dechu. „Jak o tom víš?“
„O tom ví každý.“
„I máma s tátou?“
„Táta ne. Teda pokud mu to máma neřekla, a to bych se vsadil, že
řekla.“
Zakryla jsem si obličej dlaněmi a vydala ze sebe jakési skřípavé
zaúpění, které dobarvilo moje naprosté ponížení.
„Říkám jen, že by to mohlo být dobré i pro tebe.“
Takhle jeho věta udusila veškerý můj stud a nahradila ho vztekem.
„Tohle mi opakují všichni. Že by to pro mě mohlo být dobré. Jak
to vůbec myslíte? Jsem chytrá, krásná a silná. Nepotřebuju zachránit.“
 Ahren pokrčil rameny. „Ty možná ne, ale nikdy nevíš, jestli to
nepotřebuje některý z nich.“
Zůstala jsem civět na trávu, zatímco jsem jeho slova zpracovávala.
Nakonec jsem zavrtěla hlavou. „Co to na mě zkoušíš, Ahrene? Jak to,
že jsi najednou změnil názor? Myslela jsem, že stojíš na mojí straně.“
Cosi mu zaplálo v očích, ale Ahren to zaplašil a jednou rukou mě
objal kolem ramen. „Stojím, Eadlyn. Ty, máma a Camille jste
nejdůležitější ženy v mém životě. Proto se mě snaž prosím pochopit,
když si občas dělám starosti o to, jestli jsi vůbec šťastná.“
„Já jsem šťastná, Ahrene. Jsem princezna. Mám všechno.“
„Mám dojem, že si pleteš pohodlí se štěstím.“
Tímhle mi připomněl můj nedávný rozhovor s mámou. Nato mě
pohladil po paži, vstal a očistil si oblek. „Slíbil jsem Kadenovi, že mu
pomůžu s francouzštinou. Jen se nad tím, co jsme si tady řekli, zamysli,
dobře? Třeba se mýlím. To by nebylo poprvé.“
Usmáli jsme se na sebe.
Pak jsem přikývla. „Zamyslím.“
Ahren na mě ještě mrkl. „A běž na rande nebo tak něco. Žij
trochu.“
Chvíli jsem před Pánským salónkem přecházela sem a tam. Bála
jsem se, že zase půjde jen o ztrátu času. Po rozhovoru s Ahrenem jsem
měla jít radši rovnou do pracovny. Popravdě jsem se nemohla dočkat,
až se vrátím ke své dřívější rutině a k hromadě papírování. Jenže
bratrova slova mě víc než slova kohokoli jiného přiměla k úvaze, že
bych se asi měla vážně víc snažit. A nejen na oko kvůli foťákům, ale
doopravdy a upřímně.
Rozhodla jsem se, že si s každým z kandidátů vyjdu na rande. To
bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat. A vůbec to neznamenalo, že si
mezi nimi vyberu. Chtěla jsem jen dodržet slib, který jsem dala tátovi, a
dělat to, co ode mě ostatní očekávali.
S povzdychem jsem komorníkovi předala obálku. „Fajn, běžte.“
Uklonil se, a když vešel do salónku, počkala jsem na něj v chodbě.
Nechtěla jsem tam už chodit sama. Přála jsem si sice, aby byli
kluci neustále ve střehu, ale každý potřebuje nějaké útočiště. O tom
jsem věděla své.
O chvíli později se komorník vrátil a podržel dveře Haleovi, který
vyšel s ním. Jak se ke mně blížil, hlavou mi probleskly dvě myšlenky.
Za prvé mě napadlo, co na to asi řekne Kile, což bylo upřímně divné. Za
druhé jsem poznala, že Hale ještě pořád neví, co si o mně má myslet,
jelikož ke mně přistoupil velice opatrně a zastavil se asi půl metru ode
mě. V úkloně pozdravil: „Vaše Výsosti.“
Jemně jsem spráskla ruce. „Můžete mi říkat Eadlyn.“ V jeho očích
zasvítilo pobavení. „Eadlyn.“
Nikdo na světě nemá takovou moc jako ty.
„Zajímalo by mě, jestli byste si se mnou chtěl dnes po večeři dát
dezert.“
„Jen vy a já?“
Povzdychla jsem si. „Chcete přizvat ještě někoho jiného?
Potřebujete taky tlumočníka?“
„Ne, ne!“ řekl honem a na tváři se mu roztáhl úsměv. „To jen…
mile jste mě překvapila.“
„Aha.“ To byla po tak sladkém přiznání pěkně hloupá odpověď,
ale nebyla jsem prostě připravená.
Hale zůstal stát s rukama v kapsách, celý rozzářený, a já jsem si
nějak nemohla představit, že bych ho taky poslala domů.
„Ehm, no nic. Stavím se pro vás tak dvacet minut po večeři a
půjdeme spolu do jednoho ze salónků v horním patře.“
„To zní skvěle. Tak nashle večer.“ Vydala jsem se pryč. „Na
shledanou.“
Trochu mě štvalo, že jsem se na to začala doopravdy těšit. Jeho
nadšení bylo roztomilé. Ovšem ještě horší než pocit, že se mi Selekce
dostává pod kůži, byl vítězný výraz v Haleově obličeji, když mě
přistihl, jak se na něj ohlížím.

Kapitola 14

Bude divné, když se mezi večeří a dezertem převléknu? Převlékne

se i on? Poslední dny jsem nosila stále korunky, ale hodí se na rande?
Na rande.
 Tohle bylo úplně mimo mou komfortní zónu. Připadala jsem si tak
zranitelná a nedokázala jsem to pochopit. Už jsem vedla rozhovory se
spoustou mladíků. Na vánočním večírku jsem měla ten famózní úlet s
Leronem a Jamison Akers mě za stromem na jednom pikniku nakrmil
jahodou z pusy do pusy. Zvládla jsem i minulou noc s Kilem, ačkoli to
nebylo vůbec žádné rande.
Setkala jsem se se všemi pětatřiceti kandidáty v Selekci a ustála
jsem každou minutu. Nemluvě o tom, že jsem pomáhala řídit celou
zemi. Jak to, že mě vyvádí z míry rande s klukem?
Rozhodla jsem se pro ano – převléknu se. Vybrala jsem si žluté
šaty, vpředu kratší než vzadu, a v pase jsem si je stáhla tmavomodrým
opaskem, abych vypadala méně jako „jsem připravená na zahradní
párty,“ a spíš jako „pojďme si vyrazit.“ A tentokrát žádnou korunku.
Jak mě to mohlo vůbec napadnout?
Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a připomněla jsem si,
že to on se snaží získat mě, a ne naopak.
Když se ozvalo zaklepání na dveře, leknutím jsem nadskočila.
Mám ještě pět minut! Navíc jsem řekla, že já vyzvednu jeho! Kazí mi
celou přípravnou strategii, takže ať se na mě nezlobí, ale pošlu ho pryč
a začnu znovu.
Bez vyzvání nakoukla dovnitř teta May. A hned za ní se usmívala
máma.
„Teto May!“ Rozběhla jsem se k ní a padla jsem jí do náruče. „Co
tady děláš?“
„Napadlo mě, že budeš potřebovat podpořit, tak jsem se vrátila.“
„A já jsem tu proto, aby to bylo trapnější, než to musí být,“
zasmála se máma.
Taky jsem se zasmála, ale nervózně. „Na tohle nejsem zvyklá.
Nevím, co mám dělat.“
Teta May nadzvedla jedno obočí. „Podle toho, co píšou v
novinách, si vedeš skvěle.“
Zrudla jsem. „To je něco jiného. Nešlo o skutečné rande. Nic to
neznamenalo.“
„A tohle něco znamená?“ zeptala se laskavým hlasem. Pokrčila
jsem rameny. „Není to totéž.“
„Já vím, že tohle říká každý,“ začala máma, přitom mi uhladila
vlasy, „ale nejlepší, co ti můžu poradit, je, abys byla sama sebou.“
 To se snadno řekne, hůř udělá. Kdo vlastně jsem? Polovina z
dvojčat. Následnice trůnu. Jeden z nejmocnějších lidí na světě. Největší
rozptýlení pro veřejnost.
Nikdy jenom dcera. Nikdy pouze dívka.
„Nesmíš to brát příliš vážně.“ Teta May si upravila vlasy v zrcadle
a pak se zase obrátila na mě. „Musíš si to hlavně užít.“
Přikývla jsem.
„May má pravdu,“ souhlasila máma. „Nikdo po tobě přece nechce,
aby sis vybrala ještě dnes. Na to máš čas, takže jen poznávej nové lidi a
bav se. Vždyť my víme, jak je to pro tebe vzácné.“
„To je pravda. Přijde mi to akorát divné. Budu s ním sama a on o
tom pak bude vykládat ostatním a potom o tom budeme muset mluvit i
do televize.“
„Zní to hůř, než to ve skutečnosti je. Většinou je to zábava,“
přísahala máma.
Zkusila jsem si ji představit jako náctiletou, jak se červená studem
svěřovala o svých schůzkách s tátou. „Takže tobě to nepřišlo divné?“
Semkla rty a chvíli zamyšleně hleděla do stropu. „No, zpočátku to
bylo těžké. Nelíbilo se mi, že jsem středem pozornosti. Ty jsi v tom ale
skvělá, takže to ber jako jakoukoli jinou oslavu či událost, o které děláš
rozhovory obvykle.“
May se na ni pochybovačně zadívala. „Tohle ale nebude zrovna
jako shrnutí Svátku vděku,“ poznamenala a pak se soustředila opět na
mě. „Nicméně tvoje matka má pravdu v tom, že v záři reflektorů jsi
lepší. V tvém věku byla žalostně nemožná.“
„Díky, May.“ Máma protočila panenky.
„Nemáš zač.“
Uchechtla jsem se a na okamžik jsem zalitovala, že taky nemám
sestru. Mámina starší sestra, moje teta Kenna, před lety zemřela na
selhání srdce. Strýček James byl skromný muž a nechtěl vychovávat
Astru a Lea v paláci, přestože jsme mu to vícekrát nabídli. Stále jsme
spolu byli samozřejmě v kontaktu, ale Astra a já jsme byly velmi
odlišné. Pořád jsem měla v živé paměti, jak máma po Kennině smrti
strávila týden v posteli a přitom u sebe měla May i babičku Singerovou.
Kolikrát jsem přemýšlela, jestli ztráta sestry pro mámu znamenala, že
ztratila i část sebe samé. Byla jsem si jistá, že pro mě by to tak bylo,
kdyby se něco stalo Ahrenovi.
 Teta May dloubla loktem do mámy a obě se usmály. Nikdy se
spolu nehádaly, alespoň ne kvůli důležitým věcem. Díky nim jsem se
trochu uklidnila.
Mají pravdu. O nic nejde.
„To zvládneš, neboj se,“ ujišťovala mě máma. „Ty ani neumíš něco
nezvládnout.“ Načež na mě mrkla a já jsem se bezděky napřímila.
Pak jsem se podívala na hodiny. „Měla bych jít. Díky, že jste
přišly,“ řekla jsem, přičemž jsem vzala tetu May za ruku.
„Žádný problém.“
Vyšly jsme spolu na chodbu a tam jsem objala nejdřív tetu a pak i
mámu.
„Hezky se bav,“ zašeptala máma, pak chytla svou sestru za ruku a
vydaly se opačným směrem. Uhladila jsem si šaty a zamířila jsem o
patro níž.
Když jsem došla k Haleově komnatě, před zaklepáním na dveře
jsem se zhluboka nadechla. Neotevřel mi jeho komorník, ale on sám a
vypadal upřímně rozrušený.
„Vypadáte fantasticky,“ prohlásil.
„Děkuju,“ odvětila jsem a neubránila jsem se úsměvu. „Vy též.“
Taky se převlékl, díky čemuž se mi ulevilo. Navíc se mi opravdu
líbilo, že si sundal kravatu a u krku měl košili na pár knoflíčků
rozepnutou. No a s vestičkou vypadal… prostě hezky.
Nervózně si zastrčil ruce do kapes. „Tak kam půjdeme?“ Ukázala
jsem do chodby. „Tudy a nahoru.“
Párkrát se zhoupl na chodidlech a pak mi váhavě nabídl rámě.
„Veďte mě.“
„Dobře.“ Společně jsme se vydali ke schodišti. „Takže, to základní
o vás vím. Hale Garner, devatenáct let, z Belcourtu. Jenže ty přihlášky
jsou trochu moc stručné. Co mi o sobě ještě povíte?“
Uchechtl se. „No, jsem nejstarší z rodiny.“
„Vážně?“
„Ano. Ze tří bratrů.“
„Uf, to lituju vaši matku.“
Usmál se. „Ne, jí to nevadí. Připomínáme jí tátu, takže kdykoli je
někdo z nás trochu moc hlučný nebo se směje tak, jak to dělal on, máma
si jen povzdychne, že jsme po něm.“
 Bála jsem se zeptat, ale chtěla jsem mít jasno. „Vaši jsou
rozvedení?“ otázala jsem se, přičemž jsem tušila, že to nebude ten
případ.
„Ne. Táta zemřel.“
„To je mi líto,“ řekla jsem a bylo mi hrozně, že jsem nepřímo
urazila vzpomínku na něj.
„V pohodě. Tyhle věci člověk neví, dokud mu je někdo neřekne.“
„A můžu se zeptat, kdy zemřel?“
„Asi před sedmi lety. Teď to bude znít divně, ale někdy závidím
svému nejmladšímu bratrovi. Beauovi bylo jen šest, když se to stalo, a
tátu si pamatuje jinak než já. Rozumíte mi? Někdy lituju, že jsem s ním
toho prožil tolik, protože jsem o to všechno přišel.“
„Vsadila bych se, že on vám zase závidí tohle.“ Posmutněle se na
mě usmál. „To mě nikdy nenapadlo.“ Vydali jsme se po hlavním
schodišti nahoru, soustředění jen na naše kroky. Ve třetím poschodí
jsem znovu promluvila.
„Co dělá vaše matka?“
Hale nahlas polkl. „Právě teď pracuje jako sekretářka na místní
univerzitě. Ona… no, měla trochu problémy udržet si dobrou práci, ale
tahle se jí líbí a je v ní už dlouho. Teď mi došlo, že jsem o tom začal
mluvit jako o právě teď. To proto, že jsem byl zvyklý, že strašně často
práci měnila, ale to už vlastně nějakou dobu neplatí. Jak jsem řekl, když
jsme se potkali poprvé, můj otec byl Druhý. Byl to sportovec. Šel na
operaci s kolenem, jenže se mu tam udělala sraženina a dostala se mu až
do srdce. Máma nikdy předtím nepracovala. Nejdřív ji živili její rodiče
a pak můj táta. Když zemřel, máma byla dobrá jen jako manželka
basketbalisty.“
„Ach ne.“
„No jo.“
Byla jsem ráda, že jsme došli k salónku. Jak tohle táta zvládl? Jak
si všechny ty dívky dokázal prověřit a otestovat, aby našel tu pravou?
Mě vyčerpávalo už seznamování s jediným člověkem a to naše schůzka
netrvala ještě ani pět minut.
„No páni,“ zašeptal Hale obdivně.
Z oken salónků ve třetím patře bylo vidět před palác a malinko i
přes zdi. Angeles ve tmě nádherně zářilo a já jsem schválně nechala
světla ztlumená, abychom si ten pohled mohli pořádně vychutnat.
 Uprostřed místnosti byl nachystaný stolek s různými zákusky a
lahví dezertního vína. Tohle bylo poprvé, co jsem zkusila přichystat
romantický večer, a na první pokus to snad nebylo tak špatné.
Hale pro mě odsunul židli od stolu a pak se šel posadit naproti
mně.
„Nevěděla jsem, co vám chutná, tak jsem toho nechala přinést víc.
Tyhle jsou čokoládové,“ řekla jsem a ukázala na množství drobných
zákusků. „Pak tu máme citronové, vanilkové a skořicové.“
Hale zůstal na ty hromady sladkostí zírat, jako bych pro něj udělala
kdovíco. „Nechci být neslušný,“ začal, „ale jestli máte na něco chuť,
radši si to honem vezměte, protože až se na to vrhnu, nezbude už nic.“
Zasmála jsem se. „Jen si dejte.“
Vzal do ruky jeden čokoládový dortíček a celý si ho vhodil do úst.
„Mmmmmmm.“
„Zkuste i ten skořicový. Změní váš život.“
Chvíli jsme si pochutnávali a já jsem měla pocit, že to by pro jeden
večer docela stačilo. Dostali jsme se na velice bezpečné území – o
zákuscích bych s ním mohla mluvit hodiny! Jenže Hale se poté bez
varování vrátil k povídání o svém životě.
„Takže moje máma dělá na univerzitě a já pracuju u jednoho
krejčího ve městě.“
„Aha.“
„Móda mě opravdu zajímá. Teda teď už ano. Když táta zemřel,
neměli jsme na nové oblečení, a tak jsem se naučil záplatovat bratrům
košile a prodlužovat jim lemy, jak rostli. Máma měla kupu šatů, které
chtěla prodat, abysme měli peníze, ale dvoje z nich jsem si nechal a ušil
jsem jí z nich jedny úplně nové.
Nebyly dokonalé, ale ukázalo se, že mi to jde a že bych možná
mohl dostat práci. Tak jsem začal číst a studovat Lawrencův styl. To je
můj šéf. Občas mě nechá, abych si i něco sám navrhl. A tomu bych se
chtěl asi dál věnovat.“
Ušklíbla jsem se. „Ze všech kluků, co jsou tady, se oblékáte
rozhodně nejlíp.“
Nesměle se usmál. „Se vším tím materiálem, co mám u vás k
dispozici, je to snadné. A taky můj komorník je skvělý a pomáhá mi,
aby všechno sedělo tak, jak má. Myslím, že ne všechny moje
kombinace se mu líbí, ale rád bych vypadal jako džentlmen a zároveň
pořád jako já sám, jestli mi rozumíte.“
Nadšeně jsem přikývla a spolkla kousek dortíku. „Víte, jak těžké je
být princeznou, která miluje džíny?“
Uchechtl se. „Vy chodíte ale skvěle oblečená! Snad v každém
časopise jsou fotky vašich outfitů, takže jsem jich viděl spoustu. Máte
velmi ojedinělý styl.“
„Myslíte?“ To mi polichotilo. V posledních dnech jsem slyšela jen
samé negativní kritiky a tahle špetka pochvaly pro mě byla jako voda v
poušti.
„Rozhodně!“ rozplýval se. „Oblékáte se jako princezna a zároveň
ne úplně jako princezna. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste byla ve
skutečnosti vůdkyně nějakého dívčího gangu.“
Vyprskla jsem víno a ušpinila celý stůl. To Halea šíleně rozesmálo.
„Omlouvám se!“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Kdyby to viděla
máma, dostala bych pořádnou lekci.“
Hale si otřel slzy a naklonil se blíž ke mně. „Oni vás ještě poučují?
Vždyť prakticky vládnete celé zemi, ne?“
Pokrčila jsem rameny. „To ne. Všechno zatím řídí táta. Já stojím za
ním.“
„To je už ale jen formalita, že ano?“
„Jak to myslíte?“ Nejspíš jsem to pronesla tvrději, než jsem mínila,
jelikož Haleovy oči najednou zvážněly.
„Nechci ho urazit nebo tak podobně, ale spousta lidí tvrdí, že
vypadá unaveně. Taky pořád spekulují o tom, kdy už konečně na trůn
nastoupíte vy.“
Sklopila jsem oči. Opravdu si lidi povídají, že je táta unavený?
„Poslyšte,“ promluvil zase Hale a přitáhl si mou pozornost.
„Moc mě to mrzí. Snažil jsem se jen o rozhovor. Nechtěl jsem vás
rozrušit.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to je v pořádku. Sama nevím, co mě to
popadlo. Nejspíš mě rozesmutnila myšlenka na to, že jednou budu
vládnout bez táty.“
„Stejně je legrační, že říkáte králi ‚táta‘.“
„To on ale je!“ Znovu jsem se usmála. Způsob, jakým ke mně Hale
mluvil, mě uklidňoval a bavil. Líbilo se mi to.
 „Já vím, já vím. Dobře a teď zpátky k vám. Kromě toho, že jste
nejmocnější žena na světě, co máte ráda?“
Ukousla jsem si zase z dortíku, abych zamaskovala svůj široký
úsměv. „Možná vás to překvapí, možná ne, ale já se taky zajímám o
módu.“
„Nepovídejte?“ podivil se na oko.
„Kreslím a navrhuju. Vlastně celkem dost. Vyzkoušela jsem si i
koníčky svých rodičů, takže vím něco málo o fotografování a trochu
umím hrát na klavír, ale vždycky jsem se vrátila ke skicáku.“
Věděla jsem, že se usmívám. Mezi stránkami počmáranými
pastelkami jsem se cítila nejbezpečněji na celém světě.
„Mohl bych je vidět?“
„Co?“ Překřížila jsem kotníky a posadila jsem se víc zpříma.
„Vaše skicy. Ukážete mi je někdy?“
Nikdo je nikdy neviděl. Ukázala jsem je jen svým komorným,
protože sama bych je zhotovit nedokázala. Ovšem na každý model, o
který jsem se podělila, připadalo tucet těch, jež jsem schovávala.
Většinou to byly oděvy, o kterých jsem věděla, že pro mě nejsou
vhodné. Všechny ty návrhy jsem nosila v hlavě nebo jsem je měla
založené na papíře, protože jsem měla pocit, že jenom když je budu
držet v tajnosti, budou skutečně moje.
Bylo mi jasné, že Hale nechápe moje náhlé odmlčení ani to, proč
tak křečovitě svírám opěrky židle. To, že se mě na ty skicy zeptal a snad
předpokládal, že ho vpustím do svého největšího soukromí, ve mně
vyvolalo pocit, že do mě vidí – skutečně vidí – a to se mi vůbec
nelíbilo.
„Promiňte,“ řekla jsem a vstala. „Myslím, že jsem to trochu
přehnala s vínem.“
„Můžu vám pomoct?“ nabídl se a taky vstal.
„Ne, prosím, zůstaňte a ještě si pochutnejte.“ Co nejrychleji jsem
se vydala pryč.
„Vaše Výsosti!“
„Dobrou noc.“
„Eadlyn, počkejte!“
V chodbě jsem ještě víc přidala do kroku a neuvěřitelně se mi
ulevilo, že za mnou nešel.
 Kapitola 15

Byla jsem skutečně přesvědčená, že za můj momentální stav

nemůžu já sama, a to ani v nejmenším. Moc dobře jsem věděla, na koho
ukázat prstem. Na všechny Schreavesovy.
Mámu a tátu jsem vinila z toho, že nebyli schopní udržet zemi pod
kontrolou a vnutili mě do téhle hrozivé situace, Ahrena jsem vinila z
toho, že se mě snažil přimět, abych ty kluky vůbec vzala v úvahu.
Bude ze mě královna a královna může být jakákoli… jen ne
zranitelná.
Dostaveníčko z předchozího večera mě ujistilo o několika věcech.
Za prvé, se Selekcí jsem měla pravdu. Neexistuje, abych si našla
partnera za těchhle podmínek. A považovala jsem za zázrak, že v
minulosti se to někomu povedlo. Nutit člověka, aby se otevřel desítkám
cizinců, nemůže prospět jeho duševnímu zdraví.
Za druhé, pokud se vůbec někdy vdám, šance na to, že půjde o
vášnivou a nehynoucí lásku, jsou mizivé. Láska jen nabourává obranný
štít a to si nemůžu dovolit. Už své rodině jsem věnovala tolik citu, že se
pro mě stala osobní slabinou. Obzvlášť táta a Ahren. Nedokázala jsem
si představit, že bych se do podobně nebezpečného vztahu uvázala
dobrovolně.
Ahren věděl, že dám na jeho slova a taky jak moc ho mám ráda. A
právě proto jsem ho po své schůzce s Halem chtěla uškrtit víc než
ostatní.
Sešla jsem na snídani pevným krokem, jako by se nic nezměnilo.
Pořád jsem se dokonale ovládala a banda hloupých kluků rozhodně
nemohla otřást mým světem. Dnes jsem měla v plánu vrátit se do práce.
Poslední dobou jsem byla příliš roztržitá a potřebovala jsem se znovu
soustředit. Táta mluvil o tom, že bych si měla najít někoho, kdo by mi s
prací pomáhal, ale kdokoli to zatím zkusil, vždycky mi to jen
zkomplikoval.
 Ahren a Osten seděli vedle mámy a já jsem se posadila na své
místo mezi tátou a Kadenem. Dokonce i z druhé strany stolu jsem
slyšela, jak Osten u jídla mlaská.
„Jsi v pohodě, ségra?“ zeptal se mě Kaden mezi dvěma
vrchovatými lžícemi ovesné kaše.
„Jistě.“
„Vypadáš nějak vystresovaná.“
„Taky bys tak vypadal, kdybys měl vládnout zemi,“ popíchla jsem
ho.
„Někdy o tom přemýšlím,“ řekl úplně vážně. „Co kdyby třeba
celou Illeu postihla nějaká hrozná epidemie a ty, máma, táta i Ahren
byste umřeli? Pak bych na trůn nastoupil já a musel bych si poradit
úplně sám.“
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se táta naklonil dopředu a
poslouchal. „To je trochu morbidní, Kadene.“
Kaden pokrčil rameny. „Člověk musí myslet dopředu.“
Podepřela jsem si bradu rukou. „A co by měl král Kaden na pořadu
jednání jako první?“
„Očkování, samozřejmě.“
Uchechtla jsem se. „Dobrý nápad. A pak?“
Zamyslel se. „Asi bych se chtěl setkat s lidmi. S těmi zdravými,
abych se dozvěděl, co ode mě potřebují. Z jejich pohledu vypadá
všechno nejspíš trochu jinak, než jak to vidíme my odtud.“
Táta přikývl. „To je chytré, Kadene.“
„Já vím.“ Načež svou imaginární vládu ukončil a vrátil se ke
svému talíři. Ten má ale štěstí.
Chvíli jsem se vrtala v jídle a pokradmu jsem sledovala tátu. Ano,
nedávno jsem si všimla, že vypadal unaveně, ale to se stalo jednou.
Jistě, poslední dobou potřeboval brýle a kolem očí měl vrásky od
smíchu, ale to bych si nevysvětlovala jako vyčerpání. Hale neví, o čem
mluví.
Opatrně jsem se rozhlédla po místnosti. Kluci si spolu tiše povídali.
Ean rozebíral cosi s Badenem. Burke si něčím potřísnil kravatu a snažil
se ji nenápadně vyčistit, ale nešlo mu to. Pohledem jsem přelétla i přes
Halea, šťastná, že se na mě zrovna v té chvíli nedíval.
Až vzadu u stolu jsem uviděla Henriho s Kilem. Erik jim trpělivě
tlumočil a podle toho, jak se všichni tři tvářili, se nejspíš dobře bavili.
 Zaujalo mě to. Chvíli jsem se snažila přijít na to, o čem spolu
mluví, ale marně. Prohlížela jsem si Kilea a jeho ruce. Jak gestikulují k
ostatním, jak drží vidličku… Připadalo mi zvláštní vidět je takhle,
protože nejvíc jsem je znala s tužkou při kreslení. Nebo ještě lépe – jak
mi odhrnují vlasy z tváře, aby mě mohl políbit.
Pak mě Kile přistihl, že na něj civím, a s úsměvem na mě mírně
kývl hlavou. Henri si toho všiml, a když se otočil ve směru Kileova
pohledu a uviděl mě, zamával mi. Taky jsem je pozdravila kývnutím,
přičemž jsem doufala, že nejsem moc rudá. Henri honem řekl něco
Erikovi, který to přetlumočil Kileovi, a ten nadzvedl obočí a přikývl.
Zcela očividně mluvili o mně a mě najednou napadlo, jestli se Kile
klukům svěřil o našem polibku.
Já bych mohla takové podrobnosti vysypat jedině tetě May. Před
kýmkoli jiným bych se propadla hanbou. Lhala bych, kdybych tvrdila,
že jsem si na ten okamžik v chodbě už ani jednou nevzpomněla.
Vlastně vícekrát.
Ahren vstal, políbil mámu na tvář a obrátil se k odchodu.
„Počkej, potřebuju s tebou mluvit,“ zarazila jsem ho a taky jsem se
zvedla.
„Uvidíme se za malou chvíli, srdíčko, ano?“ nadnesl táta a mrkl na
mě.
„Za vteřinku půjdu nahoru. Slibuju.“
Ahren mi nabídl rámě a společně jsme vyšli z místnosti. Cítila
jsem, jak přitahujeme pozornost všech kolem. Podobalo se to energii,
která mě doprovázela, téměř kamkoli jsem se hnula. Často jsem si v ní
libovala.
„O čem chceš mluvit?“
Skrz úsměv jsem procedila: „To ti povím až na chodbě.“ Mírně
zpomalil. „A jéje.“
Když jsme se dostali za roh, zatáhla jsem ho ke zdi a praštila jsem
ho do ramene.
„Au!“
„Včera večer jsem šla na rande a bylo to hrozný. A za to můžeš
ty!“
Mnul si bolavé místo. „Co se stalo? Byl k tobě zlý?“
„Ne.“
„Pokusil se…“ Ztišil hlas. „Pokusil se tě zneuctít?“
 „Ne.“ Založila jsem si ruce na prsou.
„Byl hrubý?“
Povzdychla jsem si. „To ne, ale bylo to… divný.“
Ahren v zoufalství rozhodil ruce do vzduchu. „No jasně, že bylo.
Až se s ním uvidíš příště, bude to lepší. Tak to prostě bývá. Chvíli trvá,
než se dva lidi dobře poznají.“
„Já nechci, aby mě znal! Nechci, aby mě znal kdokoli z nich!“
Zmateně se zamračil. „Vždycky jsem si myslel, že tobě rozumím ze
všech lidí na světě nejvíc. A taky jsem si myslel, že pro tebe je to stejné.
Nejdřív si mě dobíráš za to, že jsem zamilovaný, a když máš příležitost
najít si někoho pro sebe, nelíbí se ti to.“
Píchla jsem ho nataženým prstem do hrudníku. „Nebyl jsi to právě
ty, kdo řekl, že nedává smysl, abych byla v Selekci? Nebyl jsi to ty, kdo
se těšil, až ty kluky budu trápit? Myslela jsem, že jsme se oba shodli na
tom, že je to jen vtip. A zničehonic je z tebe největší fanda téhle
frašky.“
V chodbě nastalo hrobové ticho. Čekala jsem, že se se mnou bude
hádat nebo se mi to alespoň pokusí vysvětlit.
„Mrzí mě, že jsem tě zklamal. Podle mě tady jde ale o víc než jen o
rande. Měla bys přijít na to, proč máš takový strach.“
Napřímila jsem se do celé své výšky. „Já jsem příští illejská
královna. Já nemám strach z ničeho.“
Ahren se ode mě začal vzdalovat. „Tohle si pořád říkej, Eadlyn, a
uvidíme, jestli to tvůj problém vyřeší.“
Moc daleko se nedostal, protože v chodbě se objevila Josie s
kamarádkami a zahradily mu cestu. Ty holky při pohledu na mého
bratra úplně roztály. Poznala jsem mezi nimi tu, která byla nedávno v
zahradě. Pamatovala jsem si ji, protože mě tehdy oslovila správně.
Dívala jsem se, jak se na něj stydlivě usmívaly a klopily oči. Ahren
byl skutečný džentlmen, slušný jako vždycky.
„Josie nám pověděla, že vaše znalost literatury je obdivuhodná,“
pronesla jedna z dívek.
Ahren mávl rukou. „Josie přehání. Rád čtu, to je pravda, a taky
trochu píšu, ale nic, co by stálo za přečtení.“
Pak se odhodlala jiná dívka. „Tomu nevěřím. Vsadila bych se, že
náš učitel by byl nadšený, kdybyste nás někdy přišel učit vy. Strašně
ráda bych znala váš názor na některé knihy, které čteme.“
 Josie spráskla ruce. „Ó ano, prosím, Ahrene. Přišel bys k nám do
hodiny?“
Její kamarádky se zahihňaly tomu, že Josie říká princi křestním
jménem. Holt vyrůstala s námi.
„Obávám se, že momentálně mám moc práce. Snad někdy jindy.
Krásný den vám přeju, dámy.“ Hezky se jim uklonil a pokračoval
chodbou dál. Dívky ani nepočkaly, dokud Ahren nebude na doslech, a
rozhihňaly se jako malé.
„Je tak pohledný,“ rozplývala se jedna a samým obdivem div
nevybouchla.
Josie si povzdychla. „Já vím. A taky je ke mně laskavý. Tuhle jsme
se spolu procházeli a on mi řekl, že jsem jedna z nejhezčích dívek, které
kdy potkal.“
To už jsem nevydržela. Vyrazila jsem ke schodišti, a jak jsem je
míjela, ani jsem nezpomalila. „Jsi na něj moc mladá, Josie, a navíc je
zadaný. Pusť ho z hlavy.“
Vydala jsem se nahoru do tátovy pracovny. Věděla jsem, že práce
mi udělá dobře. Potřebovala jsem si něco odškrtnout jako hotové.
„Co jsem vám říkala,“ zaslechla jsem za sebou Josie, která ani
neztišila hlas. „Je příšerná.“

Kapitola 16

Ani práce mi nepomohla. Pořád se mě držel nepříjemný pocit

ohledně předchozího večera s Halem a jako po každé rozepři s Ahrenem
jsem byla vykolejená. Jako by se celá planeta vychýlila z osy. A Josiiny
trapné poznámky byly jen třešničkou na dortu. Hlavou mi vířily slova
dalších lidí i mé vlastní otázky a byla jsem si jistá, že tenhle den bude o
ničem.
„Víš,“ nadhodil táta a zvedl oči od práce, „na začátku jsem byl taky
zmatený, ale jak se bude skupinka zmenšovat, bude to pořád lepší a
lepší.“
 Usmála jsem se. Fajn, ať si třeba myslí, že jsem do někoho
zakoukaná. „Promiň, tati.“
„Nemáš se za co omlouvat. Mám to vzít dneska za tebe? Chceš si
udělat odpoledne volno?“
Srovnala jsem si papíry. „V žádném případě. Zvládnu to.“
„O tom nepochybuju, zlatíčko. Já jen…“
„Kvůli Selekci jsem si už vzala volna až dost. Nechci zanedbávat
svoje povinnosti. Jsem v pohodě.“
Nechtěla jsem na něj být tak protivná.
„V pořádku.“ Posunul si brýle na nose a dal se znovu do čtení.
Pokusila jsem se o totéž.
Jak to Ahren myslel, že jde víc než jen o rande? Já přece vím, proč
jsem naštvaná. A kdy jsem si ho dobírala kvůli Camille? Jasně, moc
ráda jsem o ní nemluvila, ale to proto, že jsme neměly mnoho
společného. Ne že by se mi nelíbila.
Potřásla jsem hlavou a zkusila jsem se soustředit na papíry.
„Možná by ti to pomohlo utřídit myšlenky,“ navrhl zase táta.
„Mohla bys strávit chvilku s jedním z kandidátů a sem by ses vrátila po
obědě. Navíc potřebuješ materiál, o kterém budeš mluvit ve Zprávách.“
Přepadla mě nervozita. Před kamerou přece nemůžu mluvit o tom,
jak obnažená jsem si připadala na schůzce s Halem nebo jak…
ohromená jsem zůstala po polibku s Kilem. Už jen snaha vypořádat se s
těmihle dvěma protichůdnými pocity mi neskutečně zamotala hlavu.
„Jedno rande jsem měla už včera, tati. Copak to nestačí?“ Zamyslel
se a přitom pomalu polkl. „Měla bys nám dávat vědět, kdy máš
schůzky. Nebylo by na škodu, abychom z každé nechali pořídit pár
fotek. Do pátku bys měla jít ještě minimálně na jednu.“
„To jako vážně?“ zaúpěla jsem.
„Dělej přitom něco, co tě baví. Nemusíš to brát jako práci.“
„Jenže pro mě to práce je!“ namítla jsem a nevěřícně jsem se
uchechtla.
„Může to být i legrace, Eadlyn. Dej tomu šanci.“ Pohlédl na mě
přes brýle tak, jako by mě vyzýval.
„Fajn. Jedno rande. Víc nedostaneš, starče,“ poškádlila jsem ho.
Zasmál se. „Stařec má pravdu, uvidíš.“
Nato se táta spokojeně vrátil k dokumentům. Zůstala jsem sedět na
místě a po očku jsem ho sledovala. Sem tam se protáhl, promnul si
zátylek, a třebaže dnes neměl žádné naléhavé povinnosti, zajížděl si
rukou do vlasů, jako by ho něco trápilo. Od té doby, co mi Hale nasadil
brouka do hlavy, jsem tátu pozorovala prakticky neustále.

Jako dalšího jsem si rozhodla vzít na mušku Badena. Teta May se

možná nemýlila, že na něm něco je, protože Baden nepůsobil ani
suverénně, ani uťápnutě. A pokud mu na čajovém dýchánku jiný mladík
ukradl chvíli, která měla být jen jeho, nedělal z toho vědu. Když jsem
mu navrhla schůzku o samotě, pozorně se na mě zadíval.
„Vy hrajete na klavír, že ano?“ zeptal se mě.
„Ano. Ne tak dobře jako moje matka, ale celkem mi to jde.“
„Já hraju na kytaru. Mohli bysme to zkusit dohromady.“ To mě
vůbec nenapadlo. Při hraní jsme alespoň nemohli mluvit, takže jsem
byla pro všemi deseti.
„Dobrý nápad. Zamluvím nám Dámský salón.“
„A smím do něj vůbec vkročit?“ nadhodil skepticky.
„Když jste se mnou, tak ano. Zařídím, aby tam nikdo nebyl. Je tam
můj oblíbený klavír. Mám vám sehnat kytaru?“ Ušklíbl se. „Ne. Vzal
jsem si svou.“
Baden si rukou projel vlasy a vypadal naprosto v pohodě.
Ještě pořád jsem měla nutkání vystupovat jako chladná a
nedostupná, ale zdálo se, že hrstku kluků moje chování nezastrašovalo,
a Baden byl rozhodně jedním z nich.
„Jaká je šance, že tam bude volno teď?“ zeptal se.
Jeho netrpělivost mě pobavila. „Vlastně docela vysoká. Jenže já
mám práci.“
Sklonil se ke mně s ďábelským pohledem v očích. „Vy máte ale
práci pořád, ne? Vsadím se, že jste schopná pracovat i do tří do rána,
pokud musíte.“
„To je pravda, ale…“
„Práce vám přece neuteče.“
Spráskla jsem jemně ruce a zamyslela jsem se. „Tohle bych
skutečně neměla…“
Tiše mě začal povzbuzovat: „Kašlete na ni, kašlete na ni, kašlete na
ni!“
Pevně jsem semkla rty, abych zamaskovala úsměv. Měla bych to
nejdřív někomu říct, protože takhle budu mít další rande bez fotek… ale
myslím, že si zasloužím ještě trochu soukromí. Příští týden, slíbila jsem
si v duchu. Fotky budou až v dalších Zprávách.
„Běžte si pro kytaru,“ řekla jsem odevzdaně.
„Dejte mi dvě minuty!“ Baden se rozběhl chodbou a já jsem jen
zavrtěla hlavou. Doufala jsem, že ostatním nenamluví, že se dám
snadno přemluvit.
Šla jsem do Dámského salónu, o kterém jsem si myslela, že bude
prázdný. Až na to, že v něm seděla paní Marlee.
„Vaše Výsosti,“ pozdravila mě. Vždycky mě to rozesmálo, protože
takhle formálně mě oslovovalo sice hodně lidí, ale máminy přítelkyně
by mi mohly říkat klidně zlato, holka nebo moje milá. Nevadilo mi to,
ale vždycky mě to trochu zarazilo.
„Kde je máma?“
Paní Marlee zavřela svou knihu. „Má migrénu. Šla jsem se na ni
podívat, ale poslala mě pryč. Nesnese ani ten nejmenší hluk.“
„Aha. Mám teď mít rande, ale možná bych měla jít za ní.“
„Ne,“ namítla. „Potřebuje klid a navíc tvým rodičům udělá radost,
že máš schůzku.“
Zvážila jsem to. Pokud se máma opravdu cítí tak zle, asi bude
lepší, když počkám.
„Ehm, dobře. Nebude vám vadit, když zůstanu tady? Chceme si s
Badenem zahrát.“ Trhla jsem s sebou. „Myslím jako hudbu.“
Zahihňala se a vstala. „Žádný problém.“
„Je to pro vás divné?“ vyhrkla jsem zničehonic. „Že Kile je toho
součástí? A že se chystám na rande s někým jiným? Nevadí vám to?“
„Musím přiznat, že to byl docela šok, vidět vás spolu na titulní
stránce všech novin,“ řekla a zavrtěla hlavou, jako by nechápala, jak k
tomu došlo. Pak se ke mně přiblížila, jako bychom si svěřovaly nějaké
tajemství. „Nezapomínej ale, že tví rodiče nejsou jediní, kdo zažil
Selekci.“
Najednou jsem si připadala jako idiot. Jak to, že mi to nedošlo
dřív?
„Pamatuju si, jak se tvůj otec musel ohánět, aby měl čas na každou
kandidátku. Snažil se potěšit všechny a zároveň si k sobě hledal tu
pravou. A proto tebe je to ještě těžší, protože nejde jen o soutěž.
Zatímco se snažíš rozptýlit veřejnost, zapisuješ se do historie. Říct o
tom, že je to drsné, nestačí.“
 „Pravda,“ připustila jsem a pod tou vší tíhou mi klesla ramena.
„Nevím, jak jste s Kilem skončili… ehm… v té pozici, ale divila
bych se, kdyby se dostal na vrchol tvého seznamu. I tak ti ale děkuju.“
Tím mě zaskočila. „A za co? Nic jsem přece neudělala.“
„Ale udělala,“ opáčila. „Poskytuješ čas tvým rodičům, což je od
tebe moc šlechetné, ale zároveň ho poskytuješ i mně. Nejsem si jistá,
jak dlouho tu Kilea ještě udržím.“
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Otočila jsem se. „To bude
Baden.“
Položila mi ruku na rameno. „Zůstaň tady. Já ho pustím dovnitř.“
„Jé!“ zvolal překvapeně Baden, když mu otevřela dveře salónu
paní Marlee.
Zasmála se. „Nebojte se, jsem právě na odchodu. Princezna na vás
čeká.“
Baden se podíval za ni, a když uviděl, jak se na něj zdálky
usmívám, zatvářil se vítězoslavně. Zjevně ho velice těšilo, že se mnou
může být sám.
„To je ono?“ zeptal se a ukázal za mě.
Otočila jsem se ke klavíru. „Ano. Krásně zní a v téhle místnosti je
skvělá akustika.“
Vydal se za mnou a při chůzi bylo slyšet, jak mu do nohy bouchá
pouzdro s kytarou. Když procházel bludištěm sedaček, narazil s ním i
do jedné pohovky.
Beze slova vzal židli a postavil ji vedle klavíru. Na rozehřátí jsem
v rychlosti zahrála jednu stupnici.
Baden si naladil tmavou a opotřebovanou kytaru. „Jak dlouho už
hrajete?“
„Od malička. Máma mě ke klavíru posadila nejspíš ještě jako
batole. Nejdřív jsem se po ní prostě jen opičila.“
„Říká se o ní, že je skvělá hudebnice. Jednou jsem ji, myslím, viděl
hrát v televizi v nějakém vánočním pořadu nebo tak něco.“
„O Vánocích hodně vystupuje.“
„Její oblíbené období?“ nadhodil.
„Ano i ne. Obvykle hraje, když je smutná nebo ustaraná.“
„Jak to myslíte?“ Napnul jednu strunu a nástroj doladil.
„Vždyť víte,“ zkusila jsem to obejít, „svátky můžou znamenat i
hodně stresu.“ Nepřišlo mi správné, abych rozebírala máminy teskné
vzpomínky na to, že právě o Vánocích přišla o otce i sestru, nemluvě o
tom příšerném útoku, při kterém málem zemřel můj táta.
„Neumím si představit, že tady v paláci může být někdo o
Vánocích smutný. Chápal bych to, kdyby byla chudá.“
„Jak to?“
Usmál se sám pro sebe. „Je těžké koukat se na hromady dárků,
které dostali vaši kamarádi, když sama jste nedostala ani jeden.“
„Aha.“
Rovnou nadnesl, že pocházíme z jiných společenských vrstev, ale
nevyčítal mi to, ani mi nenadával do snobů, což já bych možná udělala.
Prohlédla jsem si ho ve snaze dozvědět se o něm víc. Měl sice starou
kytaru, ale jelikož byl oblečený v nových šatech ušitých v paláci, těžko
bych odhadovala, jak je na tom s penězi. Vzpomněla jsem si, co teta
May řekla o jeho příjmení.
„Vy studujete, že ano?“ zeptala jsem se.
Přikývl. „No, teď zrovna mám odklad. Některým profesorům se to
nelíbí, ale většina z nich mi dovolila, abych studoval na dálku a
dokončil semestr odtud.“
„To je skvělé.“
Pokrčil rameny. „Vím, co chci. Takže dělám všechno proto, abych
toho dosáhl.“
Zvědavě jsem nadzvedla obočí. „A jak do toho zapadá Selekce?“
„Páni, vy jdete rovnou k věci.“ Opět v tom nebyla žádná zášť. Bral
to spíš v žertu.
„Řekla bych, že to je oprávněná otázka.“ Začala jsem hrát jednu z
klasických skladeb, které mě naučila máma. Baden ji poznal a přidal se.
Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela zahranou na strunný nástroj.
Hudba nás pohltila a od rozhovoru jsme upustili. Komunikovat
jsme spolu ale nepřestali. Baden sledoval moje oči a já jsem se dívala
na jeho prsty. Nikdy předtím jsem nehrála s nikým jiným než s mámou
a líbilo se mi to víc, než bych kdy řekla.
Celou skladbu jsme zvládli jen se třemi chybičkami. Když jsme
dohráli, Baden úplně zářil.
„Z klasiky toho moc neznám. Jen něco od Beethovena a
Debussyho.“
„Jste vážně nadaný! Nikdy jsem skladby, jako je tahle, neslyšela na
kytaru.“
 „Díky.“ Zrozpačitěl jen docela malinko. „Abych vám odpověděl na
otázku, jsem tady, protože se chci oženit. Nikdy jsem na randění moc
nebyl, ale když přišla tahle příležitost, napadlo mě, že by mohla stát za
zkoušku. A jestli jsem do vás zamilovaný? No, dneska ne. Chtěl bych
ale zjistit, jestli bych mohl být.“ Cosi v tónu jeho hlasu mi napovídalo,
že je ke mně naprosto upřímný. Chtěl si najít partnerku a já jsem byla
někým, koho by nikdy nepotkal, kdyby své jméno nedal do slosování.
„Rád bych vám něco slíbil, pokud souhlasíte,“ navrhl.
„A co?“
Rozezněl pár strun. „Týká se to nás dvou.“
„Pokud mi chcete vyznat neochvějnou lásku, tak na tu je ještě
brzy.“
Baden zavrtěl hlavou. „Ne, to v plánu opravdu nemám.“
„Dobře. Poslouchám.“
Jeho prsty zabrnkaly melodii, která mi byla povědomá. Nic
klasického, ale znala jsem ji. Nedokázala jsem ji ovšem určit.
„Jestli zjistíte, že pro vás nejsem ten vhodný, pošlete mě domů, ať
se můžete soustředit na další kandidáty. A já vám slíbím tohle: Pokud
poznám, že nejste ta pravá pro mě, povím vám to. Nechci, aby někdo z
nás ztrácel čas.“
Přikývla jsem. „To oceňuju.“
„Fajn,“ odpověděl rázně a pak se dal do halasného zpěvu:
„Vtom si k nám přisedne a na tváři úsměv má, má, má a své nohy,
dlouhé snad míli, si přes sebe dá, dá, dá! Očima hledá, jak by se
pobavila!“
Rozesmála jsem se, jelikož mi konečně došlo, co to hrál. Šlo o
písničku kapely Lepší včerejšek, kterou jsem si ve vaně zpívala častěji,
než by se mi líbilo přiznat.
„Nemůžu jinak, vidím jen její tvář, tvář, tvář, pak začne tančit,
kolem je samá zář, zář, zář! Už je to jasné, srdce mé zastavila!“
Pokusila jsem se ho doprovodit na klavír, a jelikož to byl docela
oříšek, náramně jsem se bavila. Společně jsme u toho i zpívali a bylo
nám úplně jedno, že melodii úplně packáme.
„Ó, přes sedmnáct jí nehádám, je dospělá, to uznávám, na světě
hezčí nepotkám, ó, své královně se,“ BUM, BUM!
„své královně se poddávám!“
 Vydržela jsem s ním hrát až do konce, třebaže jsem uměla jen
klasické skladby.
„Proč se otravujete s vysokou školou? Měl byste jezdit na turné,“
povzbudila jsem ho.
„To je můj plán B, když mi to nevyjde s princem.“ Byl tak
otevřený, tak opravdový. „Díky, že jste se kvůli mně ulila z práce.“
„Žádný problém. Teď už bych se k ní ale měla vrátit.“
„Tohle bylo nejkratší rande v historii!“ postěžoval si. Pokrčila jsem
rameny. „Kdybyste počkal do večera, mohlo být delší.“
Otráveně si povzdychl. „Tak jo, poučil jsem se.“
Zakryla jsem klávesy a on zatím uložil svou kytaru zpátky do
pouzdra.
„Měl byste ji vzít k ostatním,“ pronesla jsem. „Vsadím se, že by
byli nadšení, kdyby si na ni zkusili zahrát.“
„Cože, na mou kytaru? Ne, ne, ne. Je to můj miláček!“ Něžně
pohladil ošuntělé pouzdro. „Kdyby mi ji někdo zničil, nepřežil bych to.
Koupil mi ji táta a nadřel se na ni. Snažím se o ni pečovat.“
„Já to mám stejné s korunkami.“
„Pche!“ zasmál se mi přímo do očí.
„Co je?“
Zakryl si oči a zavrtěl hlavou. „Korunky!“ uchechtl se potom. „Vy
jste opravdu princezna.“
„Copak jste si myslel, že posledních osmnáct let jsme vás vodili za
nos?“
„A víte co? Líbí se mi, že své korunky bráníte jako já svou kytaru.
Děláte správně.“
Zatlačila jsem do dveří a společně jsme vyšli na chodbu.
„To jsem ráda, že to uznáte. Jsou totiž překrásné.“ Usmál se. „Díky
moc, že jste se mnou strávila aspoň chvilku.“
„Já děkuju vám. Bylo mi potěšením.“
Pak nastalo ticho. „Potřeseme si jen rukama, nebo se obejmeme?“
„Můžete mi políbit ruku,“ odvětila jsem a nastavila mu hřbet ruky.
Vzal ho do dlaně. „Tak zase příště.“
Spěšně mi ruku políbil, uklonil se a vydal se ke své komnatě.
Cestou pryč jsem si představovala, jak mi teta May, až ji zase uvidím,
poví, že mi to říkala.
 Bylo mi jasné, že nejžhavějším tématem ve Zprávách budu já.
Vystupování na veřejnosti a řečnění mi obvykle nevadilo, ale dnes
večer to mělo být jiné. Za prvé to bude poprvé, co se před publikem
ukážu od toho propadáku v průvodu, a za druhé budou určitě chtít
vyzpovídat Kilea.
Oblékla jsem se do červené. V červené jsem si připadala silná.
Vlasy jsem si nechala vyčesat nahoru v naději, že tak budu působit
dospělejší.
Teta May na mě mrkla ze zadní části studia, máma pomáhala tátovi
s kravatou. Uslyšela jsem, jak někdo z kluků vyjekl, a když jsem se k
nim otočila, uviděla jsem, jak Alex svírá něco ostrého v ruce a druhou
si masíruje zadek, jako by si na to něco právě sedl. Očima jsem
vyhledala Ostena, který schovaný v jednom rohu zadržoval smích.
Se vší tou společností bylo v místnosti úplně narváno, což mě jen
víc znervózňovalo. Proto jsem leknutím přímo nadskočila, když na mě
někdo zavolal. Přitom moje jméno spíš jen zašeptal.
„Omlouvám se, Vaše Výsosti,“ řekl Erik.
„To nic, jsem jen trochu přepjatá. Co potřebujete?“
„Nechci vás otravovat, ale nevím, koho bych se měl zeptat. Kam si
mám nejlépe sednout, abych tlumočil pro Henriho?“
Potřásla jsem hlavou. „To mě mrzí, na to jsem úplně zapomněla.
Ehm, pojďte za mnou.“
Doprovodila jsem Erika k režisérovi pořadu, společně jsme pro
Henriho našli místo v zadní a nejvyšší řadě sedadel a pro Erika stoličku
tak nízkou, že za Henrim nemohl být vidět. Počkala jsem, dokud se oba
neusadili. Henri mi ukázal oba palce nahoru a Erik mi poděkoval.
„Příště půjdu rovnou za režisérem a nebudu vás otravovat. Moc se
omlouvám.“
„To nevadí, opravdu. Záleží mi na tom, abyste měli pohodlí. Oba
dva.“
Erik sklonil hlavu a stydlivě se usmál. „O moje pohodlí si nemusíte
dělat starosti, Vaše Výsosti. Já nejsem nápadník.“
„Eadlyn! Eadlyn, kde jsi?“ zavolala máma.
Odvrátila jsem se od Erika a pospíchala jsem k ní. „Tady jsem,
mami.“
Máma si položila ruku na srdce. Nejspíš jí splašeně tlouklo.
 „Nemohla jsem tě najít. Lekla jsem se, že nás možná necháš na
holičkách,“ řekla tiše, když jsem k ní dorazila.
„Mami, uklidni se.“ Vzala jsem ji za ruku. „Nejsem dokonalá, ale
taky nejsem zbabělec.“
Dnešní Zprávy byly ve znamení žen. Máma promluvila o
novinkách v systému pomoci na úrovni provincií, přičemž vyzvala
veřejné správy, aby si vzaly za příklad tři severní provincie, které
pomáhaly bezdomovcům tím, že jim kromě jídla poskytovaly i školení
ohledně toho, jak mají hospodařit s penězi a jak se mají připravit na
pracovní pohovor. Lady Brice přednesla návrh na zorganizování
vojenského výcviku v šesti provinciích střední Illey, který by znamenal
velký přínos pro celou zemi. Nejprve by si ho ovšem tato území musela
odhlasovat. Poté se veškerá pozornost přenesla na účastníky Selekce.
Na pódium vystoupil Gavril, elegantní jako vždy a velmi energický.
Tohle byla pro Illeu celkem pátá Selekce a Gavril z nich moderoval už
tři. Všichni jsme věděli, že v televizi ho bude muset brzy nahradit
někdo mladší, a Gavril vypadal velmi potěšeně, že může královské
rodině v tomto směru ještě naposledy posloužit.
„Dámy a pánové, po zbytek dnešního pořadu se budeme
samozřejmě věnovat okouzlujícím mladým mužům ze Selekce.
Prozatím bychom se mohli pozdravit alespoň s některými z nich.“
Přešel po pódiu k sedadlům kandidátů a hledal mezi nimi, koho by
oslovil. Zajímalo by mě, jestli mu dělalo potíže zapamatovat si jejich
jména tak jako mně.
„Pane Harrisone,“ zvolal a předstoupil před kluka se špinavě
blonďatými vlasy a s roztomilým obličejem s dolíčky.
„Dobrý večer,“ pozdravil Harrison.
„Jak se vám v paláci líbí?“
Kluk se rozzářil. „Je to tu překrásné. Vždycky jsem si přál dostat se
do Angeles, takže už jen to samotné je paráda.“
„Došlo už na nějaké problémy?“ rýpnul si Gavril. Harrison pokrčil
rameny. „Bál jsem se, že se tu budeme kvůli princezně od rána do
večera prát…“ Při řeči kývl bradou směrem ke mně. Okamžitě jsem
nahodila úsměv, jelikož jsem věděla, že mě zabere kamera. „… ale
nakonec spolu všichni kluci skvěle vycházíme.“
Gavril strčil mikrofon před Harrisonova souseda. „A co vy? Mohl
byste mi připomenout vaše jméno?“
 „Fox. Fox Wesley,“ odpověděl kluk, který byl snědý, ale ne tak
jako já. Poznala jsem, že se tak nenarodil, spíš trávil hodně času venku
na sluníčku. „Musím přiznat, a doufám, že nejsem sám, že největším
problémem je pro mě zatím stolování. Před každého z nás vždycky
položí snad tucet různých vidliček.“
Několik přítomných ve studiu se zasmálo a Gavril pokýval hlavou.
„Nejspíš se sám sebe ptáte, kde tolik příborů uskladňujeme.“
„Je to vážně šílené,“ zamumlal kluk za Foxem.
„Ó, pan Ivan, že ano?“ Gavril k němu natáhl mikrofon.
„Ano, pane. Moc rád vás poznávám.“
„Já vás také. Jak si vedete při jídle vy?“
Ivan sepnul dlaně, jako by šlo o něco strašně vážného.
„Momentálně k tomu přistupuju tak, že na každé sousto používám jinou
vidličku a ty pak odkládám doprostřed stolu, kde se všechny nakupí.
Zatím mi to prochází.“
Ivanova vtipná odpověď pobavila celou místnost. Gavril odstoupil
od mladíků a obrátil se na kameru.
„Vypadá to, že s kandidáty bude velká legrace. Promluvme si tedy
s mladou dámou, která musí jejich počet dřív nebo později snížit jen na
jednoho. Dámy a pánové, Její královská Výsost, princezna Eadlyn
Schreaveová.“
„Běž do nich,“ pošeptal mi Ahren, když jsem se zvedala z křesla.
Přešla jsem ke Gavrilovi a na pozdrav jsem ho krátce objala. „Moc rád
vás zase vidím, Vaše Výsosti,“ řekl a posadili jsme se spolu na židle
uprostřed pódia.
„A já vás, Gavrile.“
„Máme za sebou první týden velmi netypické Selekce, totiž první,
ve které se muži ucházejí o ženu. Jak podle vás zatím probíhá?“
Usmála jsem se tak, že bych si zasloužila ocenění. „Podle mě
probíhá dobře. Jistě, začátek byl poměrně pomalý, jelikož mám stále
spoustu dalších povinností.“
Gavril se na okamžik ohlédl na mladíky. „Soudě podle ztenčeného
zástupu vašich nápadníků bych řekl, že zas tak pomalý začátek to
nebyl.“
Zakmitala jsem řasami a zahihňala se. „Ano, asi třetinu mladíků,
které jsem vylosovala, jsem už vyloučila. Dala jsem na první dojem,
který na mě udělali při našem úvodním setkání, a také na informace, jež
jsem o nich dostala, a jsem přesvědčená o tom, že jsem udělala
správně.“
Gavril naklonil hlavu. „Zdá se, že zatím používáte spíš svou hlavu
než srdce.“
Pokusila jsem se nezačervenat. Nevěděla jsem, jestli se mi to
povedlo, ale nechtěla jsem si sahat na tvář, abych zkontrolovala, jestli
mi nehoří.
„Copak podle vás bych se mohla zamilovat do všech pětatřiceti
najednou?“
Nadzvedl obočí. „No, když to podáte takhle…“
„Takhle to je. Mám jen jedno srdce a to si šetřím.“
Ve studiu se ozvalo několik „ách,“ a já jsem poznala, že jsem
zvolila správnou taktiku. Kolik dalších výmluv si budu schopná v
následujících měsících vymyslet, abych všechny pobavila a zároveň si
nikoho nepustila k tělu? Pak mi došlo, že tahle slova jsem si
neplánovala. Vlastně jsem je tak opravdu cítila a pod nátlakem mi
unikla.
„Ovšem minimálně jednou jste se svým srdcem řídila,“ nadhodil
vševědoucně. „Mám na to důkaz.“
Na velké obrazovce se objevila fotka se mnou a s Kilem a lidé
přítomní ve studiu se dali do tleskání či do hvízdání.
„Zkusme si ho na chvíli přizvat sem k nám, co vy na to? Kde je
pan Kile?“
Kile k nám dohopsal a posadil se na židli vedle mě.
„Tohle je pro mě skutečně zvláštní chvíle,“ prohlásil Gavril,.
„protože vás znám oba už od malička.“
Kile se zasmál. „Zrovna nedávno jsem na to myslel. Máma říkala,
že jsem se jako malý dobatolil při jednom natáčení na pódium a vy jste
Zprávy uzavřel se mnou v náručí.“
Gavril vytřeštil oči. „To je pravda! Úplně bych na to zapomněl!“
Dívala jsem se na Kilea s pobavením. K tomuhle muselo dojít ještě
před mým narozením.
„No, z fotek to vypadá, že vaše dětské přátelství přerůstá v něco
jiného, je to tak?“
Kile na mě pohlédl a já jsem zavrtěla hlavou. Na tohle rozhodně
nezareaguju jako první.
 Nakonec se odhodlal. „Myslím, že ani jednoho z nás nikdy
nenapadlo, že bychom si mohli být bližší, dokud nás k tomu nedonutily
okolnosti.“
Naše rodiny se nespoutaně rozesmály.
„Ačkoli kdyby se nechal už před lety ostříhat, možná bych ho vzala
v úvahu,“ zažertovala jsem.
Gavril zavrtěl hlavou. „Všichni umírají touhou dozvědět se, jaký
byl tento, teď už proslulý polibek.“
Třebaže jsem tuhle otázku tušila, úplně mě ochromila. Vystavit mé
soukromí veřejnosti bylo mnohem horší, než jsem čekala.
O její zodpovězení se milosrdně postaral Kile. „Myslím, že budu
mluvit za oba, když řeknu, že nás překvapil. A přestože byl speciální,
není to tak, že bychom mu přikládali velkou váhu. Už týden trávím čas
s těmito ostatními kandidáty a mnozí z nich by jako princové byli
skvělí.“
„Skutečně? A vy s tím souhlasíte, princezno? Měla jste nějakou
další schůzku mezi čtyřma očima?“
Gavrilova slova jsem si uvědomila až s lehkým zpožděním, protože
nejdřív jsem musela zpracovat ta Kileova. Mluví vážně? Copak on
vůbec nic necítil? Nebo jen mlží, aby chránil naše soukromí?
Honem jsem se vrátila do přítomnosti a náruživě přitakala.
„Ano, pár.“
Gavril na mě upíral oči. „A?“
„A proběhly moc dobře.“ Už od začátku jsem neměla náladu to
nějak podrobněji rozebírat a díky Kileovi se mi do toho chtělo ještě
méně.
„Hmm,“ zamručel Gavril a otočil se ke skupině mladíků.
„Možná se dozvíme něco víc od džentlmenů, kterých se to týká.
Pane Kile, vy se můžete vrátit na své místo. Takže, kdo byli ti šťastní?“
Přihlásil se Baden a po něm Hale.
„Pojďte k nám, pánové.“
Gavril začal tleskat a celá místnost se připojila k němu, zatímco
Hale s Badenem došli k nám a asistent přinesl další židli. Považovala
jsem se za poměrně inteligentní, ale na způsob, jak bych je beze slov
požádala, ať pomlčí o podrobnostech, jsem nepřišla.
Teprve v tom okamžiku mi došlo, že s Kilem se to povedlo.
Pravděpodobně to bylo tím, že jsme se znali odjakživa.
 „Ze všeho nejdřív nám připomeňte vaše jména. Vy jste pan?“
zeptal se Gavril.
„Hale Garner.“ Narovnal si kravatu, přestože už byla rovná.
„Ach ano. Co nám povíte o vaší schůzce s princeznou?“ Hale se na
mě nesměle usmál a pak se otočil zpátky na Gavrila. „No, třeba to, že
naše princezna je tak chytrá a tak laskavá, jak jsem si o ní vždycky
myslel. Ehm, a že máme něco společného. Například, oba jsme nejstarší
z dětí v rodině. A mluvit s tak dobře oblékanou mladou dámou o své
práci krejčího pro mě bylo skutečné potěšení. Ona je prostě nádherná.“
Kompliment jsem přijala skromně se sklopenýma očima, přitom
jsem ale zůstala ve střehu.
„Co se týče dalšího, doufám, že se na mě nebudete zlobit, když si
podrobnosti nechám pro sebe,“ dodal Hale.
Gavril se zašklebil. „Nic víc nám nepovíte?“
„Romantické schůzky patří obvykle do soukromí a mluvit o tom
tady na pódiu mi přijde zvláštní.“
„Třeba vytáhneme víc informací z dalšího pána,“ nadhodil Gavril
uličnicky do kamery. „Vy jste?“
„Baden Trains.“
„Co jste s princeznou podnikli?“
„Zahráli jsme si spolu na klavír a na kytaru. Princezna Eadlyn je
stejně talentovaná jako její matka.“
Zaslechla jsem, jak máma v pozadí zavzdychala.
„A?“
„A i vsedě krásně tančí. Jen pro zajímavost bych uvedl, že
princezna Eadlyn zná velmi dobře současnou hudbu,“ zasmál se Baden
a několik lidí se přidalo.
„A?“ tlačil na něj Gavril.
„A políbil jsem jí ruku… a samozřejmě doufám, že v budoucnosti
bude polibků víc.“
Nejradši bych umřela. Při tomhle Badenově náznaku mi bylo
trapněji, než když jsme mluvili o mém polibku s Kilem, který se
skutečně stal. Obecenstvo znovu nadšeně zahlučelo a já jsem poznala,
že Gavril se pokusí dostat z Badena co nejvíc podrobností. Bohužel pro
něj žádné pikantní neexistovaly. Kile byl jediný, kdo mohl mluvit o
něčem, co alespoň vzdáleně připomínalo skandál, jenže to už jsme měli
za sebou.
 „Vypadáte zklamaně, Gavrile,“ poznamenala jsem honem.
Malinko našpulil rty. „Všechno je to neuvěřitelně vzrušující, Vaše
Výsosti, a já bych chtěl vědět o všem, co se děje. A kdybychom se
mohli zeptat milionů našich diváků, jistě by se mnou souhlasili.“
„Nic se nebojte. Vy i celá Illeá dostanete příležitost nahlédnout do
procesu Selekce, jelikož pro její účastníky i pro své nejbližší uspořádám
už zítra malou slavnost. Celý její průběh pro vás natočí náš štáb.“
Ve studiu se ozval bouřlivý potlesk. Všimla jsem si, že Josie je tak
nadšená, že div nevzlétne ze svého sedadla.
Gavril poslal Halea a Badena zpět na jejich místa a poté spustil
další salvu otázek.
„O jakou slavnost půjde, Vaše Výsosti?“
„Bude se konat v zahradě, užijeme si sluníčka a zase se o něco lépe
poznáme.“
„To zní úžasně. Jako velká pohoda.“
„To také bude, až na jeden drobný detail,“ dodala jsem a naznačila
onu maličkost dvěma prsty.
„A jaký?“
„Po slavnosti bude následovat vyloučení.“
V místnosti to zašumělo. Věděla jsem, že bez ohledu na to, jestli se
publiku líbím nebo ne, bude zvědavé, kdo z mladíků, které dnes večer
poznalo, zítra vypadne a kdo z nich zůstane.
Pokračovala jsem i přes hluk ve studiu, který tam postupně ustal.
„Možná půjde jen o jednu osobu, možná půjde o tři… To já nevím.
Tudíž, pánové,“ řekla jsem otočená ke svým nápadníkům, „připravte se
i na nejhorší.“
„Nemůžu se dočkat, jak se to všechno vyvine, a jsem si jistý, že to
bude skvělá událost. Než se rozloučíme, mám pro vás ještě poslední
otázku.“
Posadila jsem se zpříma. „No, prosím.“
„Jaký by měl váš budoucí manžel být?“
Jaký by měl být? Měl by mi nechat nezávislost. Klid, svobodu… a
štěstí, které jsem si myslela, že mám, dokud to Ahren nezpochybnil.
Pokrčila jsem rameny. „Nemyslím si, že člověk ví, kdo je pro něj
ten pravý, dokud ho nepotká.“
 Kapitola 17

Jak se Josie povedlo sebrat mi další korunku? Měla jsem sto chutí
vyřídit si to s ní přímo na místě. Načančaná se právě promenádovala
před kamerami a foťáky, přičemž po milionté předstírala, že patří ke
královské rodině.
S úsměvem, ovšem bez zastavení, jsem pozdravila každého, koho
jsem minula na cestě za Kilem. Našla jsem ho zase ve společnosti
Henriho. Popíjeli studený čaj a sledovali utkání v badmintonu. Henri se
mi hned uklonil.
„Ahoj dnes, Vaše Výsosti,“ pronesl se svým přízvukem.
„Dobrý den, Henri. A Kile.“
„Čau Eadlyn.“
Možná se mi jen zdálo, že je v Kileově hlase něco nezvyklého, ale
snad poprvé v životě jsem ho chtěla slyšet mluvit. Potřásla jsem hlavou
a pokusila jsem se soustředit.
„Kile, mohl bys prosím domluvit své sestře?“
Radost v jeho očích rychle vystřídalo zklamání. „Proč? Co
provedla tentokrát?“
„Vzala mi další korunku.“
„Vždyť jich máš stejně tisíc, ne?“
Rozčileně jsem zafuněla. „O to tady nejde. Je moje a ona na ni
nemá co sahat. Když se takhle producíruje s korunkou na hlavě,
vyvolává dojem, že patří ke šlechtě. To se nehodí. Mohl bys jí laskavě
promluvit do duše?“
„A proč bych ti měl pořád dělat nějaké laskavosti?“ Pohledem jsem
přeskočila na Henriho a Erika, kteří o našem fingovaném polibku nic
nevěděli. Nezdálo se, že by jim to došlo.
„Prosím,“ požádala jsem ho šeptem.
Jeho oči zněžněly a najednou jsem v nich poznala člověka, který
mi ukázal svou komnatu, který byl milý a plný nadšení.
„Fajn, ale Josie má prostě ráda pozornost, nemyslím si, že by ti to
dělala naschvál.“
„Děkuju.“
„Tak já jdu. Hned jsem zpátky.“
 Vyrazil pryč, zatímco Erik Henrimu tlumočil, co se stalo. Henri si
odkašlal, a když promluvil, jeho slova měla zvláštní skákavou intonaci.
„Jak se dnes máš, Vaše Výsosti?“
Nebyla jsem si jistá, jestli mám využít Erika, nebo ne… Zkusila
jsem to přímo na Henriho. „Moc dobře. A vy?“
„Dobře, dobře,“ odpověděl vesele. „Já líbit se mi… ehm.“ Načež
se obrátil na Erika a svou myšlenku mu dopověděl v rodné řeči.
„Tahle oslava se mu moc líbí. Má rád společnost.“
Nevěděla jsem, jestli tu Kileovu nebo mou, nicméně v každém
případě to od něj bylo milé.
„Kdy jste se přistěhoval ze Swendway?“
Henri přikývl, jako by potvrzoval, že je ze Swendway, ale na
otázku mi neodpověděl. Erik mu rychle něco pošeptal a Henri mu podal
poměrně zdlouhavé vysvětlení, které mi měl Erik přetlumočit.
„Henri se do Illey přistěhoval minulý rok, když mu bylo sedmnáct.
Pochází z rodiny kuchařů a to je i jeho práce. Připravují speciality z
jejich rodné země a setkávají se hlavně s ostatními přistěhovalci ze
Swendway. Mluví tedy jenom finsky. Má mladší sestru, která studuje
angličtinu. Je to obtížný jazyk.“
„No páni. To bylo hodně informací na zapamatování,“ řekla jsem
Erikovi.
Mávl rukou. „Snažím se.“
Bylo mi jasné, že pracuje tvrdě, a jeho skromnost jsem opravdu
oceňovala. Obrátila jsem se na Henriho. „Někdy v blízké době se spolu
musíme setkat o samotě. Promluvíme si ve větším klidu.“
Erik to přetlumočil Henrimu a ten nadšeně přitakal. „Ano, ano!“
Zahihňala jsem se. „Tak zatím.“
Ostatní kandidáti byli všude kolem. Generál Leger s paní Lucy si
povídali s hloučkem kluků u fontány, táta obcházel jednotlivé skupinky
a sem tam někoho poplácal po zádech a pozdravil, než se zase přesunul
dál. Máma seděla v křesílku pod slunečníkem a několik kluků se motalo
kolem ní. Měla jsem z toho rozporuplné pocity – je to milé, nebo divné?
Byla to skutečně příjemná slavnost s nabídkou různých her, s
bohatým občerstvením a smyčcovým kvartetem v zahradním altánku.
Kamery a foťáky zaostřovaly na všechno dění kolem a já jsem doufala,
že lidem to bude stačit. Netušila jsem, jak daleko je táta s vymýšlením
plánu na to, aby zemi uklidnil napořád.
 Mezitím jsem musela přijít na způsob, jak dnes večer vyloučit
nejméně jednoho kluka tak, abych k tomu měla věrohodný důvod.
Vtom ke mně přiskočil Kile. „Tady máš.“ V rukou držel mou
korunku.
„Nemůžu uvěřit, že se jí vzdala.“
„Stálo mě to trochu přesvědčování, ale pak jsem jí připomněl, že
pokud tady udělá scénu, máma ji na žádnou další párty nepustí. To na ni
zabralo. Takže na.“
„Nemůžu si ji vzít,“ řekla jsem se sepjatýma rukama.
„Vždyť jsi ji chtěla,“ postěžoval si.
„Chtěla jsem, aby ji neměla na hlavě tvoje sestra. Já s ní teď
nemůžu chodit kolem. Mám tu práci.“
Kile, očividně podrážděný, přešlápl na místě. Trochu mě bavilo
rozčilovat ho.
„To ji teď mám jako držet celý den nebo co?“
„Celý den ne. Jen dokud nepůjdeme dovnitř, pak si ji vezmu.“ Kile
zavrtěl hlavu. „Ty jsi vážně neuvěřitelná.“
„Pšt. Běž se bavit. Nejdřív ale počkej, musíme ti sundat tuhle
kravatu.“
Shlédl dolů na svou kravatu, kterou jsem mu začala rozvazovat.
„Co se ti na ní nezdá?“
„Všechno,“ řekla jsem. „Úplně všechno je na ní špatně. Vsadím se,
že pokud ji spálíme, dosáhneme světového míru.“
Sundala jsem mu ji a srolovala do ruličky.
„Takhle je to mnohem lepší.“ Vtiskla jsem mu ji do dlaně, načež
jsem mu z druhé ruky vzala korunku a umístila mu ji na hlavu. „Skvěle
ti padne k vlasům.“
Kile se ušklíbl, ale jeho oči se na mě pobaveně usmály. „Takže,
jestli tu korunku zatím nechceš, mohl bych ti ji vrátit dneska večer.
Stavil bych se k tobě, jestli chceš.“ Kousl se do rtu a já si vzpomněla,
jak je má měkké.
Polkla jsem, protože jsem jeho nevyřčenou otázku pochopila. „To
by bylo fajn,“ odpověděla jsem a snažila jsem se nečervenat. „Třeba
kolem deváté?“
„V devět,“ přikývl a vzdálil se.
Ve Zprávách byl tedy jenom diskrétní! Zamyšleně jsem se
zamračila. Nebo si třeba plánuje, že bude svůj volný čas trávit líbáním
se mnou. Nebo je do mě už od svých sedmi let hluboce zamilovaný a
teprve teď sebral odvahu k tomu, aby mě přestal prudit a vyznal se mi.
Nebo třeba…
Najednou ke mně přistoupil Ean a propletl se mnou paži.
„Ó!“ vyjekla jsem leknutím.
„Vypadáte nazlobeně. Čímkoli vás ten usmrkanec naštval, už na to
nemyslete.“
„Pane Eane,“ pozdravila jsem ho. Překvapilo mě, že ze mě není ani
trochu nervózní. „Co pro vás můžu udělat?“
„Pojďte se se mnou projít. Ještě jsem neměl příležitost, abych si s
vámi promluvil jen mezi čtyřma očima.“
Jeho vlasy v barvě karamelu zářily na slunci jako zlato, a třebaže
neměl tak vytříbený styl jako Hale, oblek mu sedl víc než většině
ostatních. Některým mužům obleky prostě nesluší.
„Tak teď mě máte jen pro sebe. O čem byste chtěl mluvit?“ Ušklíbl
se. „Jsem hrozně zvědavý. Vždycky jsem vás považoval za velmi
nezávislou, a proto mě překvapilo, že si chcete najít manžela tak mladá.
Podle toho, jak jsem vás viděl ve Zprávách a v různých pořadech o vaší
rodině, jsem myslel, že si ještě počkáte.“
On to ví. Mluví o tom s takovým klidem, že určitě chápe, že jde jen
o show.
„To je pravda. Plánovala jsem si, že počkám. Jenže moji rodiče
jsou tak šťastně zamilovaní, že mě napadlo, že to taky zkusím.“
Ean na mě zkoumavě pohlédl. „Podle vás je mezi kandidáty někdo,
kdo by mohl být skutečně vaším partnerem?“
Nadzvedla jsem obočí. „Snad se nepodceňujete?“
Zarazil se v chůzi a postavil se ke mně čelem. „To ne, ale o vás
mám velmi vysoké mínění. Nedokážu si představit, že byste se usadila
ještě předtím, než něco doopravdy zažijete.“
Zdálo se mi neuvěřitelné, že by do mě cizí člověk tak dobře viděl.
Obzvlášť když jsem si své myšlenky a city tak urputně střežila. Jak moc
mě Ean v těchhle dnech pozoruje?
„Lidé se mění,“ odpověděla jsem neurčitě.
Přikývl. „To nejspíš ano. Pokud byste si ale v téhle soutěži někdy
připadala… ztracená, bude mi potěšením vám pomoct.“
„A jak přesně byste mi pomohl?“
 Ean mě v klidu doprovodil zpět k davu. „To můžeme probrat jindy.
Vězte ale, že jsem tu pro vás, Vaše Výsosti.“
Zahleděl se mi upřeně do očí, jako by si snad myslel, že pokud se
mi do nich vydrží dívat dost dlouho, vyklopím mu všechna svoje
tajemství. Když jsme náš oční kontakt konečně přerušili, musela jsem
se několikrát zhluboka nadechnout.
„Tohle je vážně krásný den.“
Podívala jsem se do strany a zjistila jsem, že hned vedle mě stojí
další kandidát. Akorát mi totálně vypadlo jeho jméno.
„Ano, to je. Bavíte se dobře?“ Prosím, prosím, jak se jmenuje?
„Výborně.“ Měl velmi sympatickou tvář a příjemný hlas.
„Právě jsem vyhrál jedno kolo kroketu. Hrajete?“
„Trochu.“ Jak z toho ven? „Hrajete často u vás doma?“
„Ne. Moc ne. Nahoře ve Whites se lidi věnují spíš zimním
sportům.“
Whites! Ne, to mi nepomohlo.
„Abych byla upřímná, nejsem moc na venkovní aktivity.“
„Tak to by se vám ve Whites líbilo,“ zasmál se. „Já se ven dostanu,
jen když musím.“
„Promiňte.“
Kluk z Whites i já jsme se otočili na nově příchozího. Tohohle
znám.
„Nezlobte se, Vaše Výsosti, ale doufal jsem, že bych vás mohl na
chvilinku ukrást.“
„Samozřejmě, Holdene.“ Vzala jsem ho za rámě. „Ráda jsem si s
vámi popovídala,“ řekla jsem klukovi z Whites, který se tvářil poněkud
zklamaně.
„Mrzí mě, jestli to ode mě bylo hrubé,“ řekl Holden, když jsme se
vydali pryč.
„Vůbec ne.“
Pomalu jsme se procházeli a Holden byl tak přirozený, jako by se s
princeznou vodil už stokrát.
„Nechci vás dlouho zdržovat. Chtěl jsem vám jen říct, že obdivuju,
jak jste nás minulý týden zkrouhla.“
To mě šokovalo. „Vážně?“
„Rozhodně! Obdivuju ženy, které vědí, co chtějí. Líbí se mi, že jste
asertivní. Moje matka pracuje doma v Bankstonu jako vedoucí
laboratoře. Moc dobře vím, jak je těžké řídit i něco tak malého, takže si
ani neumím představit, pod jakým tlakem musíte být vy. Vedete si ale
skvěle a to oceňuju. Jen jsem chtěl, abyste to věděla.“
Ustoupila jsem od něj. „Děkuju, Holdene.“
Přikývl a pak jsem se od něj, ztracená v myšlenkách, vzdálila.
Tahle situace pouze potvrdila to, co už jsem věděla: Pokud budu milá a
laskavá, nikdo mě nebude brát vážně. Kdybych každého přátelsky
plácala po zádech a na rozloučenou ho objímala, obdivoval by mě
Holden méně? Celé to bylo…
„Ó!“ Zakymácela jsem se do strany a na zem jsem nedopadla jen
díky dvěma pevným pažím.
„Vaše Výsosti.“ V náručí mě svíral Hale a pomáhal mi nahoru.
„Nezlobte se, neviděl jsem vás.“
Uslyšela jsem cvaknutí foťáku nedaleko od nás a donutila jsem se
k úsměvu.
„Smějte se,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.
„Co?“
„Pomozte mi nahoru a zasmějte se tomu.“ Načež jsem se zahihňala
a Hale se párkrát uchechtl.
„Co to bylo?“ zeptal se s falešným úsměvem na tváři. Uhladila
jsem si šaty a vysvětlila jsem: „Sleduje nás celý televizní štáb.“
Hale se rozhlédl kolem.
„Nedělejte to,“ zarazila jsem ho. Honem se zase podíval zpět na
mě.
„Ježiši, to si musíte dávat takový pozor pořád?“ Tentokrát jsem se
zasmála upřímně. „Víceméně.“
Jeho úsměv ochabl. „To proto jste tuhle večer utekla?“ Taky jsem
zvážněla. „Mrzí mě to. Nebylo mi dobře.“
„Nejdřív utečete a pak lžete.“ Zavrtěl zklamaně hlavou.
„Ne.“
„Eadlyn,“ zašeptal. „Dotklo se mě to. O smrti svého otce a o tom,
jak moje matka sháněla horko těžko práci nebo jak jsme přišli o rodinný
status, nemluvím zrovna rád. Bylo pro mě těžké svěřit se vám o tom. A
když jsme začali konečně mluvit trochu o vás, nechala jste mě tam.“
Znovu mě přepadl nepříjemný pocit, jako bych byla nahá.
„Opravdu se omlouvám, Hale.“
 Zkoumavě se na mě zadíval. „Podle mě to nemyslíte upřímně.“
Nervózně jsem polkla. „I tak vás mám ale rád.“
Užasle jsem k němu zvedla oči.
„Až budete připravená popovídat si – skutečně si popovídat –
počítejte se mnou. Pokud mě tedy, samozřejmě, ninjovsky nevykopnete
jako ty kluky minulý týden.“
Trapně jsem se zasmála. „To už se, myslím, nestane.“
„Doufám.“ Zůstal na mě hledět. Měla jsem pocit, že mi jeho oči
proniknou až pod kůži, což se mi vůbec nelíbilo. „Jsem rád, že jste si
neušpinila šaty. To by byla škoda.“
Obrátil se k odchodu, ale já jsem ho popadla za loket.
„Poslyšte. Děkuju. Že jste to ve Zprávách víc nerozváděl.“ Zazubil
se na mě. „Každý den něco, vzpomínáte?“

Kapitola 18

„Výborně, Vaše Výsosti. Jak budete připravená.“

Naposledy mě zkontrolovala maskérka a pak už jsem se
naaranžovala do správné pozice, zatímco v duchu jsem si opakovala
jména. Na moje kývnutí se na kameře rozsvítilo červené světlo, což
znamenalo, že se natáčí.
„Měli jste možnost sledovat naši extravagantní zahradní slavnost,
slyšeli jste o výtečném pohoštění a viděli jste i dechberoucí oděvy.
Koho bych ale podle vás měla vyloučit? Ano, pan Kile nevypadal s
mou korunkou na hlavě právě mužně a pan Hale do mě narazil tak, že
jsem mu málem padla k nohám… to myslím ve špatném slova smyslu,“
zasmála jsem se. „Ovšem po důkladné úvaze jsem se rozhodla, že
dvěma pány, kteří dnes ze Selekce vystoupí, budou Kesley Timber z
Whites a Holden Messenger z Bankstonu. A jak si vede váš oblíbenec?
Rádi byste se dozvěděli víc o zbylých soutěžících? Toužíte po dalších
novinkách ze světa Selekce? Pusťte si každý pátek Zprávy a dozvíte se
víc nejen ode mě, ale i od samotných džentlmenů. Nezapomeňte také
sledovat exkluzivní pořady věnované Selekci, které pro vás připravuje
Veřejný kanál.“
Ještě několik vteřin jsem udržela úsměv.
„Střih!“ zvolal režisér. „Skvělé. Pro mě super, ale pro jistotu to
vezmeme ještě jednou.“
„Dobře. Kdy to odvysíláte?“
„Dneska večer se udělá sestřih z odpolední slavnosti a ten se bude
vysílat zítra, takže tohle by se mělo vypustit v pondělí.“
Přikývla jsem. „Výborně. Tak ještě jednou?“
„Ano, Vaše Výsosti, pokud vám to nevadí.“
Polkla jsem a celou řeč jsem si pro sebe přednesla ještě jednou, než
jsem se nastavila do stejné pozice jako předtím.

V devět hodin a deset minut jsem uslyšela zaklepání na dveře své

komnaty a přiskočila jsem k nim, abych je otevřela. Za nimi stál Kile,
opřený o zárubeň a s mojí korunkou v ruce.
„Prý se sháníš po tomhle,“ nadhodil v žertu.
„Pojď dál, troubo.“
Prošel dveřmi a znovu se zvědavě rozhlédl kolem, jako bych si
snad každý den měnila tapety. „Tak co, vykopneš mě už?“
Zazubila jsem se na něj. „Ne. Kesleyho a Holdena. Zatím ani muk.
Nemůžu je poslat domů ještě před vysíláním.“
„Buď klidná. Ani jeden z nich se mnou stejně nemluví.“
„Ne?“ podivila jsem se a převzala od něj korunku.
„Doneslo se mi, že podle nich jsem se do Selekce dostal
podvodem. A když pak v novinách viděli, jak se spolu líbáme, jen se v
tom utvrdili.“
Vrátila jsem korunku na polici k ostatním. „Tak to jsem vybrala ty
správné, co?“
Uchechtl se. „Jo, mám pro tebe ještě něco.“
„Miluju dárky!“
„Tenhle se ti líbit nebude, věř mi.“ Sáhl si do kapsy a vytáhl z ní tu
svou nechutnou kravatu. „Napadlo mě, že jestli jsi měla těžký den,
možná by ti pomohlo, kdybys ji vzala do zahrady a spálila ji. Vylila by
sis vztek na něčem, co se nerozbrečí. Na rozdíl od Leelanda.“
„Já jsem se ho nesnažila rozbrečet.“
„Jasně že ne.“
 S úsměvem jsem od něj převzala i srolovanou vázanku.
„Tenhle dárek se mi náhodou zamlouvá. Alespoň mám jistotu, že
už ji nikdo nikdy nebude nosit.“
Když jsem k němu vzhlédla, k jeho širokému úsměvu, na moment
jako bych zapomněla na všechno ostatní. Jako by žádná Selekce
neprobíhala. Byla jsem jen holka naproti klukovi. A naprosto jasně jsem
věděla, co bych s tím klukem dělala nejradši.
Upustila jsem jeho kravatu na zem a položila jsem mu jednu dlaň
na hruď. „Kile Woodworku, chceš mě políbit?“
Hvízdl. „Ty teda nejsi zrovna stydlivka, co?“
„Přestaň. Ano, nebo ne?“
Našpulil rty a předstíral, že si to rozmýšlí. „Asi by mi to nevadilo.“
„A rozumíš tomu, že i když se líbáme, neznamená to, že se mi líbíš
nebo že bych si tě někdy vzala?“
„Ještě aby.“
„Správná odpověď.“
Položila jsem mu ruku na zátylek a přitáhla jsem si ho k sobě blíž.
Hned nato jsem měla kolem pasu jeho ruce. Dokonalý balzám po
dlouhém dni. Kileovy polibky byly přímé a pomalé a nedovolovaly mi
myslet na cokoli jiného.
Se smíchem jsme se spolu svalili na postel.
„Když jsi mě vylosovala, myslel jsem na všechno možné, ale nikdy
by mě ani nenapadlo, že se s tebou budu líbat.“
„Mě by zase nikdy nenapadlo, že ti to tak půjde.“
„Hej,“ ohradil se. „Náhodou jsem trochu trénoval.“ Zvedla jsem se
na lokty. „S kým ses líbal naposledy?“
„S Caterinou. V srpnu, když nás navštívila italská rodina. Předtím,
než jsem odjel.“
„Tak to mě vůbec nepřekvapuje.“
Kile pokrčil rameny, naprosto v pohodě. „Co ti mám povídat?
Italové jsou děsně přátelští.“
„Přátelští,“ zopakovala jsem s očima v sloup. „To sedí.“ Uchechtl
se. „A co ty?“
„Zeptej se Ahrena. Prý o tom vědí už všichni.“
„Leron Troyes?“
„Ty o něm víš taky?“
 Vleže jsme se rozesmáli tak, že jsme málem brečeli. Začali jsme se
znovu líbat, přičemž já jsem si pohrávala s knoflíčkem u jeho košile a
on si natáčel jeden pramen mých vlasů na prst. Svět jako by se scvrkl
jen na nás dva.
„Takhle jsem tě nikdy neviděl,“ poznamenal. „Netušil jsem, že je
tak snadné tě rozesmát.“
„To není. Dneska jsi nejspíš ve skvělé formě.“
Kile mě objal jednou paží a z dálky jen několika centimetrů mi
pohlédl do očí. „Jak se cítíš? Musí to teď pro tebe být šílené.“
„Nedělej to,“ zašeptala jsem.
„Co nemám dělat?“
„Nekaž to. Jsem ráda, že jsi tady, ale nepotřebuju spřízněnou duši.
Zmlkni a zase mě líbej, nebo běž.“
Překulil se na záda a pár minut byl zticha. „Promiň. Chtěl jsem si
jen povídat.“
„To můžeme. Akorát ne o tobě, ani o mně a rozhodně ne o tobě a o
mně dohromady.“
„Jenže ty mi přijdeš strašně osamělá. Jak to všechno dokážeš sama
zvládnout?“
S podrážděným zafuněním jsem vstala a vytáhla ho na nohy.
„Kdybych potřebovala poradit, zeptala bych se rodičů. Kdybych se
chtěla vypovídat kamarádskému uchu, šla bych za Ahrenem. Na minutu
jsi mi ulehčil, jenže pak jsi musel začít s těmihle otázkami.“
Otočila jsem ho čelem ke dveřím a začala ho tlačit k nim.
„Uvědomuješ si, jak je to nezdravé?“ nadhodil.
„Ty mi chceš dávat lekce jako dospělý? Vždyť sám nejsi schopný
přestřihnout pupeční šňůru se svou matkou.“
Kile se na mě obrátil a sjel mě nasupeným pohledem. Jeho vztek se
odrážel v mém obličeji. Čekala jsem, že mě pokárá, jak bylo jeho
zvykem, ale oči mu zněžněly, a než jsem se nadála, rukou mě chytil za
zátylek a přitáhl si mě k sobě.
Rty se mi přitiskl k mým a já jsem ho za to zároveň nenáviděla i
zbožňovala. Soustředila jsem se pouze na to, jak jeho ústa kloužou po
mých a jak si v jeho náručí připadám křehká. Vášeň postupně ochabla,
až se naše polibky podobaly spíš jemnému lechtání.
Když se ode mě konečně odtáhl, nechal mi jednu ruku na krku
hned u vlasů a nepřítomně mě hladil.
 „Jsi příšerně rozmazlená a příšerně protivná… ale jsem tu pro
tebe.“ Naposledy mě políbil, pak otevřel dveře a odešel.
Jako v mlze jsem se zmatená rozhlédla po komnatě. Proč se mě
snaží přimět k tomu, abych se mu otevřela, když mě přitom zcela jasně
nedokáže vystát? Já ho taky nemám ráda! Někdy je to stejný spratek
jako Josie.
Přešla jsem k šatníku, abych se převlékla do postele, a na podlaze
jsem zmerčila jeho ohavnou kravatu. Jestli ji teď vyhodím, každému
tím jenom prospěju.
Možná bych ji mohla spálit po nějakém dalším mizerném dni.
Prozatím jsem ji schovala do zásuvky.

Následujícího rána jsem měla v hlavě naprostý chaos. Pořád jsem

se sama sebe ptala, o co Kileovi předchozí noc vlastně šlo. A nechápala
jsem jak to, že jsem se s ním cítila podobně nepříjemně jako s Halem,
když mi začal pokládat příliš mnoho otázek. Byli to dva úplně jiní kluci
a oba mě znali úplně jinak, přesto se jim oběma podařilo přijít na
způsob, jak mě rozhodit. To budou všichni kluci takoví? To mě budou
všichni takhle rozlaďovat?
„Neeno?“ Projela jsem si kartáčem vlasy, které jsem se snažila
zkrotit. Moje komorná vyšla z koupelny, z níž se vyvalila pára, a z
podlahy zvedla pyžamo, které jsem tam nechala.
„Ano, Vaše Výsosti?“ Mluvily jsme spolu přes zrcadlo.
„Už nějakou dobu jsme spolu nemluvily o tvém příteli. Jak že se
jmenuje?“
Na tvář se jí vedral úsměv. „Mark. Proč se ptáte?“
„Momentálně jsem v obklíčení milionu kluků a jen mě napadlo,
jaké to je, když máš jen jednoho.“
Zavrtěla na mě hlavou. „Moct se soustředit jen na jednoho je
paráda,“ pronesla a její očividné štěstí donutilo k úsměvu i mě. „Daří se
mu skvěle. Dostal se na univerzitu a pořád studuje. Volá mi tak jednou,
dvakrát za týden. Není to moc, ale oba máme spoustu práce.“
„No jo, potřebuju neustálý dohled,“ prohodila jsem s mrknutím
oka.
„Amen.“
„A nevadí mu, že jsi tak daleko a pořád pracuješ?“ Uhladila
svršky, které měla přehozené přes jednu ruku.
 „Ne. Má dost plný rozvrh, takže zatím je to tak vlastně lepší.“
Naklonila jsem hlavu na stranu a pokračovala v česání. „To je zajímavé.
Co studuje?“
„Mark je chemik.“
Vykulila jsem oči. „Opravdu? To je mezi vašimi profesemi dost
podstatný rozdíl.“
Neena se zamračila. „Kastovní systém už nefunguje, Vaše Výsosti.
Lidi si můžou brát, koho chtějí.“
Odvrátila jsem se od zrcadla a podívala jsem se na ni přímo.
„Tak jsem to nemyslela. Jen mi přijde fascinující, jak to ve vašem
vztahu musí vypadat. Ty máš na starosti prádlo a on by mohl třeba léčit
choroby. To jsou přece dvě naprosto odlišné role ve světě.“
Neena polkla a upustila všechno oblečení na zem. „Já se vám o
prádlo nebudu starat věčně. To, že jsem u vás ve službě, jsem si
rozhodla sama a sama taky můžu kdykoli odejít.“
„Neeno!“
„Není mi dobře,“ vyhrkla. „Pošlu vám sem někoho jiného.“ Ani se
neuklonila.
„Neeno, nic tak hrozného jsem přece neřekla!“
Zabouchla dveře a já jsem na ně zůstala šokovaně hledět. Jak
mohla takhle beze studu a bez dovolení odejít? Nechtěla jsem ji urazit.
Byla jsem jen zvědavá a vlastně jsem se ještě ani nedostala k tomu, co
mě zajímalo doopravdy.
Dočesala jsem se a nalíčila úplně sama. Když se objevila Neenina
náhradnice, poslala jsem ji zase zpátky. Neena se nemůže vykroutit z
práce jen proto, že má špatnou náladu. Postarám se o sebe sama a ona
uklidí až zítra.
Vzala jsem do ruky přihlášky zbylých účastníků Selekce. Ať se mi
to líbí nebo ne, vím dobře, co se ode mě očekává. Potřebuju najít
situace, při kterých nebudeme moct zacházet do hloubky.
Ean byl rozhodně přitažlivý, ale jeho charisma bylo trochu moc
silné. Na to, abych s ním strávila nějaký čas o samotě, jsem asi ještě
nebyla připravená. Zato Edwin byl neškodný. Vytáhla jsem Apselovu
složku a pročetla jsem si ji. Nic zvláštního jsem v ní neobjevila.
Nejradši bych ho poslala domů jen za to, že je tak nezajímavý, ale po
reakci na první eliminaci by mi to nejspíš neprošlo. Pak mi přišla pod
ruku Kileova přihláška, ale toho jsem zatím vyloučit nechtěla. Winslow
byl, s prominutím, významně ošklivý. Čím častěji jsem ho vídala, tím
jsem si byla jistější. Neměla jsem vyloženě nějaký svůj typ, ale při
pohledu na něj jsem uvažovala, jestli nemám náhodou antityp. Ivan…
to byl ten kluk, co páchl podivně chlórem?
Skoro vespod štosu na mě vyskočila fotka Jacka Rangera. Na
slavnosti jsem si všimla, že po mně pokukoval, ale nemluvili jsme
spolu. Pravděpodobně se přede mnou ještě příliš stydí, takže by ve mně
na schůzce nemusel vyvolat ten nepříjemný pocit jako ostatní.
Na dopisní papír jsem mu napsala, že ho dnes večer zvu na film.
To by mělo být bezpečné, žádné zbytečné tlachání. Pošlu mu to po
komorníkovi, až bude společně s ostatními. Měla jsem v plánu
ohlašovat schůzky vždycky tak, aby u toho byli všichni kluci. Aby to
bylo zajímavější.
Se snídaní jsem si pospíšila, natěšená do práce. Ne že by mě
nekonečné žádosti, účty, rozpočty a návrhy tolik bavily, ale zaměstnaly
mou mysl na celý den. Večery a víkendy jsem v příštích třech měsících
musela věnovat pánům, ovšem po zbytek času jsem měla svou práci.

„Eadlyn, drahá,“ nadnesl táta během přestávky na čaj. „Ještě jsem

neměl čas ti říct, že podle mě byla ta zahradní slavnost opravdový
úspěch. Dnes ráno jsem o ní četl pár článků a všechny jsou velice
kladné.“
„Taky jsem je prolétla. Všimla jsem si, že ten speciál, který o ní
udělali, vypadá vážně dobře.“ Protáhla jsem se v křesle. Z neustálého
sezení mě už bolelo celé tělo.
Usmál se na mě. „To tedy ano. Možná bys měla zase brzy něco
podobného zorganizovat. Aby lidi viděli celou skupinu pohromadě.“
„Něco, po čem by následovalo další vyloučení?“
„Jestli myslíš, že to pomůže.“
Přešla jsem k jeho pracovnímu stolu a nalila si čaj. „Podle mě je to
tak zajímavější. Lidi budou víc napjatí, když uvidí, že je jejich
oblíbenec v ohrožení.“
Táta to zvážil. „To zní dobře. A máš představu, jak by to
probíhalo?“
„Ne, ale napadlo mě, že jelikož si mám hledat prince, mohli
bychom je testovat z oblastí, které takový princ musí znát. Například z
dějepisu nebo z politiky. Podle mě by se to mohlo dělat zábavnou
formou, trochu jako hra.“
Rozesmál se. „To by se veřejnosti určitě líbilo.“
Usrkla jsem si čaje. „Já mám totiž skvělé nápady. Žádného prince
nepotřebuju.“
„Kdybys musela, tak bys určitě dokázala řídit sama i celý svět,
Eadlyn. Jenže o to tady nejde,“ řekl stále pobaveně.
„Uvidíme.“

Kapitola 19

Po večeři jsem zamířila pro Jacka do jeho komnaty. Čekal na mě

už venku na chodbě. Přišlo mi to trochu zvláštní, ale vysvětlila jsem si
to tím, že musí být opravdu hodně nervózní.
„Dobrý večer, Jacku,“ pozdravila jsem ho, jak jsem se k němu
blížila.
„Vaše Výsosti,“ odpověděl a uklonil se.
„Říkejte mi Eadlyn.“
Usmál se. „Skvělé, Eadlyn.“
Nastalo trapné ticho, během kterého jsem čekala, že mi nabídne
rámě. Nehybně stál s křečovitým úsměvem na tváři a rychle těkal
očima. Nakonec jsem pochopila, že mu to nedojde, a ukázala jsem ke
schodišti.
„Tudy.“
„Super.“ Načež ihned vyrazil přede mnou, třebaže neznal celou
cestu.
„Ne, Jacku. Tady musíme zahnout.“ Takhle jsem ho musela
upozornit asi třikrát či čtyřikrát a Jack se ani jednou neomluvil. Prostě
zamířil tam, kam jsem mu řekla, a nejspíš hodlal jít pořád dál a dál.
Tyhle jeho přešlapy jsem se snažila ze všech sil přecházet, protože v
duchu jsem měla už připravený seznam kluků, které jsem mínila
vyloučit, a nechtěla jsem ho opět prodloužit.
 Palác měl kromě přízemí další tři patra, ale jeho podzemí bylo ještě
hlubší. V minus jedna se nacházelo studio, v němž se natáčely Zprávy,
pak sklad a kinosál. Na stejném podzemní podlaží a taky v minus dva
byly pokoje strážců, ovšem v jiném křídle než kino. Pod tím vším byl
monstrózní úkryt. Musela jsem do něj jen dvakrát, co jsem si
pamatovala, a to jednou, když mi byly tři, během nacvičování poplachu,
a pak nedlouho potom při útoku poslední hrstky rebelů.
Zvláštní, pomyslela jsem si. Rebelové jsou pryč, ale proti
monarchii teď bojují různé sorty lidí. Skoro jsem si přála, aby rebelové
ještě existovali. Náš nepřítel by měl alespoň jméno. V minulosti jsme
věděli, proti komu stojíme.
Potřásla jsem hlavou a vrátila se zpátky do přítomnosti. Jsem na
rande. Sotva jsem si to připomněla, v duchu jsem se pokárala. Táta by
chtěl, aby to někdo vyfotil. No nic. Tak příště.
„Doufám, že máte rád filmy.“
„Mám,“ odvětil Jack nadšeně.
„Fajn. Já taky, ačkoli moc často se do kina nedostanu. Nemáme
sice velkou zásobu, ale dole jsou i nějaké novinky. Možná budeme mít
štěstí a kápneme na něco dobrého.“
„To je skvělé.“ Choval se divně. Byl pořád jakoby na pomezí mezi
hulvátem a slušným klukem. Zajímalo by mě, jestli vůbec tuší, kolika
chyb se zatím dopustil.
Komorník pro nás připravil popcorn. Vzala jsem do ruky ovladač a
začala projíždět naše možnosti.
„Co třeba Vražedná náklonnost?“ navrhla jsem. Krátký popisek
poukazoval na romantické drama a stejně tak i doprovodný obrázek.
„To zní celkem fajn. Je v tom ale nějaká akce?“
„To asi ne. Jinak třeba Černé diamanty.“ Podle obrázku se siluetou
muže s puškou jsem odhadla, že atmosféra filmu bude dost ponurá a
tísnivá. Tenhle bych si z vlastní vůle asi nevybrala.
„Jo! Ten bude super.“
„Pak jsou tu ještě další,“ řekla jsem a zkusila jsem se vrátit do
hlavní nabídky.
„Já chci ale vidět tenhle. To nebude zas tak strašidelné. A jestli jo,
můžete se ke mně přitulit.“
Zašklebila jsem se, přičemž mě napadlo, jestli jsem neměla dát
šanci radši Apselovi. Sedadla kinosálu byla široká a velmi měkká.
Kdybych se k němu chtěla přitulit, musela bych se vmáčknout k němu
do sedadla, což jsem rozhodně odmítala. Navíc bych nikdy v životě
nepřiznala, že mám strach.
Jenže strach nebyl důvod, proč jsem se na tenhle film nechtěla
koukat. Prostě mě nijak nelákal.
Povzdychla jsem si. Měla jsem Jacka celkem dost. Přitom on si
snad vůbec neuvědomoval, jak příšerně se chová. Nechala jsem to být a
jen jsem si v duchu slíbila, že tátovi navrhnu, abychom těmhle klukům
zařídili hodiny etiky navíc. Pak jsem film pustila.
Ve zkratce: Otce Hlavního hrdiny zabil Padouch. Hlavní hrdina
pátrá celý život po Padouchovi, ale ten mu několikrát unikne. Hlavní
hrdina se vyspí se Super blondýnou. Super blondýna zmizí. Hlavní
hrdina zabije Padoucha a Super blondýna se zase objeví. Jo a něco tam
vybouchne.
Jack se viditelně bavil, ale mě to nudilo. Kdyby Super blondýna
aspoň někoho zabila, tak by mě to možná nadchlo o něco víc.
Hlavně že jsme spolu nemuseli mluvit.
Když skončily závěrečné titulky, ovladačem jsem rozjasnila v sále.
„Tak co říkáte?“ zeptal se mě Jack s očima až navrch hlavy.
„Celkem to ušlo. Viděla jsem lepší.“
Byl po tom filmu jakýsi hyperaktivní. „Efekty byly ale
neuvěřitelné!“
„Jistě, ale příběh nestál za nic.“ Přimhouřil oči. „Mně se líbil.“
„Fajn.“
„Štve vás to?“
Protáhla jsem obličej. „Ne. Akorát to znamená, že máte špatný
vkus.“
Temně se zasmál. Neznělo to moc přátelsky, spíš zlověstně.
„Miluju, když tohle děláte.“
„A co dělám?“ Vstala jsem a odnesla jsem svou misku na popcorn
k pultu, kde jsem ji nechala pro uklízečky.
„Celý večer čekám, kdy se trochu projevíte.“
„Prosím?“
„Doufal jsem, že se naštvete.“ Taky svou misku odnesl. „Jak jste
po průvodu v Pánském salónku vyrazila dveře s těmi kluky, to bylo
super. Já se teda domů vrátit nechci, ale nevadilo by mi, kdybyste mě
seřvala.“
 Zůstala jsem na něj hledět. „Jacku, uvědomujete si, že jsme spolu
ještě ani pořádně nemluvili a vy mi při prvním rozhovoru sdělujete, že
vás vzrušuje, když se vztekám? To jste možná trochu nedomyslel, ne?“
Znovu se nezastrašeně rozesmál. „Myslel jsem, že mou upřímnost
oceníte. Mám pocit, že se strašně snadno rozčílíte, a chtěl bych, abyste
věděla, že mi to nevadí. Vlastně se mi to líbí.“
Vzal mě za ruku, ale vytrhla jsem se mu. „Tak to jste se spletl.
Tahle schůzka skončila. Dobrou noc.“
Doběhl za mnou a znovu mě popadl za ruku. Nechtěla jsem dát
najevo, jak moc jsem z něj vyplašená, ale cítila jsem, jak mi žilami
proudí ledový strach. Jack byl větší než já a zdálo se, že se v násilí
vyžívá.
„Neutíkejte mi,“ řekl slabým hlasem. „Snažím se vám jen říct, že
podle mě bych se k vám skvěle hodil.“ Přejel mi prsty po tváři a pod
čelist. Zřetelně se mu zrychlil dech a mně bylo jasné, že nesmím ztrácet
už ani minutu. Musím se odtud okamžitě dostat.
Přimhouřila jsem oči. „A já se vám snažím jen říct, že jestli mě
hned nepustíte, bude po vás a nebudete se hodit už k nikomu.“
„Sexy,“ ušklíbl se. On si snad vážně myslí, že se mi to líbí!
„Tahle malá hra se mi zamlouvá.“
„Hned. Mě. Pusťte.“
Pustil mě, ale v očích měl pořád divoký pohled. „To byla legrace.
Zase si to brzy zopakujeme.“
Vydala jsem se ke schodišti a modlila jsem se, aby nešel za mnou.
Odteď už budou při každé mé schůzce foťáky.
Když jsem bez dechu dorazila do přízemí, uviděla jsem dva strážce
a honem jsem se k nim rozběhla.
„Vaše Výsosti!“ zděsil se ten z nich, kterému jsem padla do
náruče.
„Vyveďte ho odsud!“ zvolala jsem s prstem namířeným ke
schodišti. „Jacka! Ať je pryč z mého domu!“
Strážci mě poslechli a vyrazili pro něj. Vyděšená jsem se schoulila
do dřepu.
„Eadlyn?“
Zezadu ke mně přistoupil Ahren. Zaúpěla jsem a vyskočila mu do
náručí.
„Co se stalo? Je ti něco?“
 „To Jack,“ koktala jsem. „Chytil mě za ruku. Sáhl na mě.“ Vrtěla
jsem zmateně hlavou. Všechno se to semlelo tak rychle, až na to, že ve
skutečnosti to vůbec rychlé nebylo.
Od začátku mě sledoval, nikdy se nepřiblížil, ale klidně vyčkával. I
dnes večer postupoval pomalu, díval se, jak začínám supět, a v duchu se
z toho radoval. Schválně mě vytáčel, dokud jsem to nevydržela.
„Říkal mi divné věci a taky se na mě tak díval… Ahrene, ještě
nikdy jsem se tolik nebála.“
Oba jsme se otočili ke schodišti, kde se ozval rámus. Dva strážci
vyváděli Jacka do přízemí a museli se s ním přitom prát. Jakmile na mě
padly jeho oči, zavrčel.
„Líbilo se ti to!“ vykřikl. „Zkoušela jsi to na mě!“
Ahren mě popadl za ruku a táhl mě za Jackem, přestože instinkt mi
velel utéct opačným směrem. Postavil mě přímo před Jacka.
„Vraz mu jednu, Eadlyn,“ nařídil mi Ahren. Pohlédla jsem na něj,
jestli si dělá legraci, ale vztek v jeho očích mi potvrdil opak. Lákalo mě
to. Když mi někdo nadával do různých jmen a kritizoval moje oblečení,
nemohla jsem mu to nijak oplatit. Nemohla jsem se ani vrátit do
průvodu a vyřídit si to s těmi šílenci. Ovšem tady, pro jednou, jsem se
mohla pomstít někomu, kdo mi skutečně ublížil.
A možná bych to i udělala, nebýt Jackova zlomyslného úšklebku.
Jako by doufal, jako by snil o tom, že se ho dotknu. Sex a násilí byly v
jeho hlavě jedno a to samé, takže bych ho vlastně potěšila.
„Nemůžu,“ zašeptala jsem.
Jack našpulil rty jako dítě. „Seš si jistá, zlatíčko? Mně by to ne…“
To bylo poprvé, co jsem Ahrena viděla někoho praštit. Šokovalo
mě to téměř stejně jako Jackovo ochablé tělo po bratrově ráně, která mu
málem otočila hlavu.
Ahren zaúpěl a chytil se za ruku. „Au! To bolí!“
„Pojď honem do nemocničního křídla,“ naléhala jsem a už už jsem
ho odváděla do chodby.
„Vaše Výsosti, máme ho tam vzít taky?“
Podívala jsem se na schlíplého Jacka, který ovšem zjevně stále
dýchal.
„Ne. Posaďte ho do letadla klidně i v bezvědomí.“
 Vtiskla jsem se na postel mezi Ahrena a Kadena. Ahren pohyboval
ošklivě pohmožděnými, zavázanými prsty.
„Bolí to?“ zeptal se Kaden spíš nadšeně než ustaraně.
„Trochu, ale bez váhání bych to udělal znovu.“ Vděčně jsem se na
své dvojče usmála.
„Kdybych u toho byl já,“ začal Kaden, „vyzval bych ho na
souboj.“
Zahihňala jsem se, kdežto Ahren se přese mě natáhl a rozdrbal mu
vlasy. „Promiň, brácho, semlelo se to tak rychle, že to mě vůbec
nenapadlo.“
Kaden zavrtěl hlavou. „Všechny ty roky šermu a nic z toho.“
„Stejně jsi byl vždycky lepší než já,“ řekl mu Ahren, když dovnitř
vešel bez zaklepání Osten s telefonem u ucha.
„Měl jsi víc trénovat!“ vyčetl Ahrenovi Kaden.
Osten dopadl na postel a přitom mluvil do telefonu. „Jo, jo. Fajn,
vydrž.“ Oddálil si telefon od ucha a podíval se na mě.
„Eady, odkud ten Jack byl?“
Pokusila jsem si vybavit jeho přihlášku. „Myslím, že z Palomy.“
Kaden přikývl. „Z Palomy.“
„Super.“ Osten se vrátil zpět k telefonu. „Slyšel jsi to? Ozvu se ti.“
Zavěsil a strčil si telefon do kapsy, zatímco my ostatní jsme na něj
oněměle zírali.
Pak jsem se zasmála. „Ať už máš za lubem cokoli, normálně bych
se ti to snažila vymluvit, ale radši asi nechci nic vědět.“
„Děláš dobře.“
Pohlédla jsem na všechny své bratry, tři milující a vychytralé
rošťáky. Kolikrát jsem se na ně zlobila, že nejsou starší než já a tlačí mě
do role, o kterou jsem nikdy nestála. Dnes večer jsem je snad poprvé
milovala přesně za to, jací jsou. Kaden mě uměl zabavit, Ahren mě
vždycky chránil a Osten… no, ten přispíval svým vlastním způsobem.
Do dveří, které nechal Osten otevřené, vstoupili máma s tátou a
našli všechny své potomky pohromadě.
Máma byla očividně šťastná, že je její rodinka v bezpečí, ale táta
vypadal dost otřeseně.
Jednu ruku si dal v bok a druhou divoce gestikuloval. „Jste všichni
v pořádku?“
„Jen mírně vyplašení,“ přiznala jsem.
 „A trochu pohmoždění,“ dodal Ahren.
Táta ztěžka polkl, přitom si nás všechny prohlížel. „Eadlyn, je mi
to tak líto. Nechápu, jak mohl projít výběrem. Myslel jsem, že se
všechny přihlášky kontrolují. Netušil jsem…“
Zarazil se a zdálo se, že má na krajíčku.
„Nic se mi nestalo, tati.“
Přikývl, ale nedostal ze sebe už ani slovo.
Místo něj promluvila máma. „Rádi bychom stanovili nějaká
pravidla. Odteď by měl být na každé schůzce alespoň jeden strážce
nebo by měly probíhat pouze mezi lidmi.“
„Buď to, anebo bych s sebou mohla mít vždycky fotografa. Ten by
se taky hodil.“ Proklínala jsem se, že jsem to tak podcenila.
„Skvělý nápad, zlatíčko. Musí to být bezpečné.“
„To mi připomíná,“ pronesl táta, už uklidněný. „Co chceš udělat s
Jackem? Máme to ututlat? Zažalujeme ho? Osobně bych ho nejradši
roztrhl vejpůl, ale záleží opravdu jen na tobě.“ Usmála jsem se. „Žádná
žaloba, ale tutlat to nebudeme. Ať se všichni dozví, co je to za člověka.
To pro něj bude dostatečný trest.“
„Velmi moudré,“ souhlasil Ahren.
Táta si založil ruce na hrudi a zvážil to. „Pokud si to tak přeješ,
uděláme to. Doslechl jsem se, že už je na cestě domů, tak tímhle to s
ním ukončíme.“
„Děkuju.“
Táta vzal mámu kolem ramen a společně se obrátili k východu.
Máma se na nás ještě naposledy ohlédla.
„Mimochodem,“ řekl táta přes rameno, „přestože ti schvaluju, že
jsi ho vykopla, aniž by ses ujistila, že zase nabude vědomí, chci tě jen
upozornit, že kdyby umřel, byl by to opravdu pořádný průšvih.“
Semkla jsem rty, ale můj smích byl určitě znát i na mých očích.
„Dobře. Slibuju, že už s nikým takhle bezcitně dveře nevyrazím.“
„Chtělo by to víc soubojů v šermu!“ vykřikl Kaden. Zatímco
Ahren a já jsme se rozesmáli, rodiče jen zavrtěli hlavami. „Dobrou noc.
A nebuďte vzhůru moc dlouho,“ varovala nás máma.
To jsme ani nechtěli, jenže nakonec jsme spolu protlachali celé
hodiny. Když jsme konečně usnuli, Kaden se zády tiskl k mým zádům,
Ahren mi pod hlavou nechal jednu ruku a Osten se mi tulil k jedné
noze.
 Ráno jsem se probudila jako první a při pohledu na své bratry, na
své ochránce, jsem se musela usmát. Jakožto sestra bych nejradši
zůstala s nimi, ale jakožto princezna jsem se musela jít připravit na
nový den.

Kapitola 20

Během snídaně jsem se přistihla, že prohlížím zbylé kandidáty ve

snaze odhalit, jestli je mezi nimi někdo další jako Jack. Neustále jsem si
říkala, že kdybych jim už v prvních dnech věnovala větší pozornost,
všimla bych si, že s ním není něco v pořádku. Očima jsem přejela k
těm, které jsem už trochu znala. K Haleovi a Henrimu. Dokonce i
Erikova přítomnost mi byla příjemná. Kvůli jednomu šílenci přece
nebudu mít strach i ze všech ostatních. A popravdě řečeno, strach je
výsada, kterou si nemůžu dovolit.
Proto jsem se vzchopila a připomněla jsem si, kdo jsem. Mě jen tak
něco nevyděsí a rozhodně neuteču.
Ke konci snídaně jsem vstala a požádala o pozornost.
„Pánové, mám pro vás překvapení. Za patnáct minut vás očekávám
ve studiu. Zahrajeme si malou hru.“
Několik kluků se zasmálo, jiní zatleskali, třebaže vůbec netušili, co
je čeká. Bylo mi jich skoro líto. Odešla jsem ještě před nimi, abych se
na natáčení řádně upravila.
Krátce nato se kluci začali hrnout do místnosti studia, viditelně
zaražení připravenou scénou.
Na pódiu v přední části jsem seděla já, trochu jako paní učitelka,
kdežto pro každého z nich jsem nechala přistavit stoličku, papíry, fixu a
velkou cedulku se jménem, jak jsem viděla v televizních soutěžích.
„Vítejte, pánové!“ zapěla jsem. „Posaďte se, prosím.“ Zapnuté
kamery už zachytily jejich nervózní úsměvy a to, jak nechápavě vrtí
hlavou nad dopředu určenými místy s jejich jmenovkami.
„Dnes si dáme malý kvíz ze všeho, co se týká Illey. Zabrousíme do
dějepisu, mezinárodních vztahů i domácí politiky. Za každou správnou
odpověď vám jedna ze zde přítomných služek…“ Ukázala jsem na
dívky stojící kolem. „… nalepí na oblek zlatou značku. Za každou
nesprávnou od ní obdržíte černé X.“
Kluci se zasmáli, trochu pobaveně, trochu úzkostlivě, a podívali se
na košíky s nálepkami.
„Nebojte se, jde hlavně o zábavu. Nicméně výsledek mi může
pomoct v rozhodování při dalším vyloučení. Pokud spletete úplně
všechno, neznamená to, že jste automaticky vypadli, ale… budu si to
pamatovat,“ poškádlila jsem je s varovně zdviženým prstem.
„První otázka,“ oznámila jsem. „Přímo zásadní! Kdy jsem se
narodila?“
Kluci se se smíchem sklonili nad papíry a naškrábali odpověď,
přičemž někteří nenápadně pokukovali po odpovědích svých sousedů.
„Dobře, zvedněte papíry,“ nařídila jsem. Škála různých dat mě až
šokovala.
Kile samozřejmě věděl, že jsem se narodila 16. dubna, a nebyl
zdaleka jediný, ovšem jen málokdo uvedl i správný rok.
„Víte co? Uhádli všichni, kdo napsali alespoň duben.“
„Paráda!“ vykřikl Fox nadšeně a vzadu si Lodge s Calvinem
vítězně plácli. Na pódium vystoupily služky a neúspěšní kluci s
komicky protáhlými obličeji, nicméně bez odporu převzali svá
zasloužená X.
„Na další otázku existuje několik odpovědí. Kdo je podle vás
největší spojenec Illey?“
Někdo správně uvedl Francii, Itálii či Novou Asii, kdežto Henri se
vytasil se Swendway a zvýraznil ji několika vykřičníky. Julian na papír
namaloval šipky mířící ke slovu JÁ uprostřed. Ukázala jsem na něj.
„Moment, moment! Co to má znamenat?“ zeptala jsem se, přičemž
jsem se snažila potlačit smích.
S širokánským úsměvem pokrčil rameny. „Prostě si myslím, že
jsem doopravdy velký spojenec.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To je směšné.“ Nevyznělo to ale tak vážně,
jak jsem chtěla.
Přihlásila se jedna služka na kraji pódia. „Takže dostane X,
nebo…?“
„Rozhodně X!“ ujistila jsem ji a kluci, dokonce i Julian, se zasmáli.
 Jakožto otcova partnera v rozprášení rebelů uvedla většina z nich
správně Augusta Illeu a historii čtvrté světové války znali všichni. Na
konci kvízu jsem s potěšením mohla shrnout, že obecně jejich znalosti
nebyly vůbec špatné.
„Tak ukažte, kdo má nejvíc zlatých značek?“ Počítat mi pomohly
služky, které procházely mezi řadami, a jelikož značky rozdaly ony,
mohla jsem se spolehnout. „Hale jich získal celkem šest. Taktéž i Raoul
a Ean. Bravo, pánové!“
Zatleskala jsem jim a ostatní kluci, netušíc, co bude následovat, se
ke mně připojili.
„Dobře. Teď se podíváme, kdo obdržel nejvíc X.“
Služky okamžitě ukázaly do zadního rohu, kde seděl chudák Henri
pokrytý černými značkami.
„Ach ne, Henri!“ zvolala jsem se smíchem ve snaze ukázat, že mi
na výsledku hry zase tolik nezáleží.
Ve skutečnosti jsem doufala, že tímhle způsobem opravdu někoho
vyloučím, ale Henriho nedostatek znalostí plynul samozřejmě z toho, že
v naší zemi žil teprve rok a navíc určitě nerozuměl otázkám.
„A kdo je další? Burke a Ivan… zas tak hrozně na tom nejsou.“
Vedli si poměrně špatně, ale pořád měli o tři správné odpovědi víc než
Henri. Alespoň se mi potvrdilo, že Ivan skutečně nestojí za to, abych
mu věnovala pozornost.
„Děkuju vám, že jste mi vyhověli. Informace, které jsem tu dnes o
vás získala, se mi budou hodit během příštích týdnů, kdy budu postupně
snižovat váš počet. Gratuluju vám k tomu, že jste tak inteligentní!“
Zatleskala jsem jim a každého jsem jednotlivě poplácala po zádech.
Kamery přestaly natáčet.
„Než půjdete, pánové, mám pro vás poslední otázku. Vztahuje se k
velmi čerstvé události, takže se dobře soustřeďte.“
Ve skupince to nervózně zašumělo. Všichni se připravili na výzvu.
„Pokud znáte správnou odpověď, klidně ji rovnou vykřikněte.
Můžeme? Kdy se mě smíte dotknout bez mého svolení?“
S kamenným výrazem v obličeji jsem si je očima sjela jednoho po
druhém. Běda tomu, kdo se odváží zasmát. Kluci si mlčky vyměnili
pohledy, ale jenom Hale měl dost kuráže, aby odpověděl.
„Nikdy!“ zvolal.
 „Správně. Všichni si to dobře zapamatujte. Jack Ranger schytal
pouze ránu pěstí od mého bratra a ostudou je mu i vyloučení ze Selekce.
Pokud se mě někdo další pokusí dotknout bez mého svolení, nechám
vás zmrskat nebo hůř. Je to jasné?“
V místnosti bylo hrobové ticho.
„Beru to jako souhlas.“
Načež jsem odešla a přitom jsem doufala, že moje slova zůstanou
ještě chvíli viset ve vzduchu. Hra skončila a kluci o tom nemohli mít
pochyb.

Když jsem přišla po obědě do pracovny, táta tam překvapivě ještě

nebyl. Takhle mě lady Brice zastihla samotnou.
„Vaše Výsosti,“ pozdravila. „Váš otec tu není?“
„Ne. Nevím, co ho zdrželo.“
„Hmm.“ Zamyšleně si srovnala štos papírů, co měla v rukou. „A já
bych s ním zrovna potřebovala mluvit.“
Lady Brice mi někdy připadala neuvěřitelně mladá. Jistě, byla
mnohem starší než já, ale mladší než táta. Nikdy jsem přesně nevěděla,
co si o ní mám myslet. Ne že by mi nebyla sympatická, ale vždycky mě
udivovalo, že je jediná žena, se kterou táta pracuje.
„Nemůžu vám pomoct já?“ nabídla jsem se.
Sklopila hlavu a chvíli přemýšlela. „Nejsem si jistá, jak moc chce
váš otec tyhle informace šířit. Asi radši ne. Nezlobte se.“ Usmála jsem
se, jelikož byla upřímná. „To nevadí. Lady Brice, můžu se vás na něco
zeptat? Jste tak inteligentní a laskavá. Proč jste se nikdy nevdala?“
Malinko se zahihňala. „Já jsem vdaná. Za tuhle práci! Hodně pro
mě znamená, a než abych si hledala manžela, to se radši budu pořádně
věnovat jí.“
Zakoulela jsem očima. „Jak já vám rozumím!“
„Navíc se vídám pouze s dalšími poradci a s těmi opravdu nechci
být v jiném vztahu než v tom pracovním. Chci jen pracovat.“
Přikývla jsem. „To respektuju. Lidi jsou přesvědčení, že ženy
nemůžou být bez manžela a dětí šťastné, ale vy vypadáte spokojeně.“
Pokrčila rameny. „Taky na to myslím. Možná jednou nějaké dítě
adoptuju. Roli matky považuju za velkou čest. Ne každá žena ji
zvládne.“
 Náznak hořkosti v tónu jejího hlasu mě přiměl k myšlence, že
možná naráží na svou vlastní matku, ale nechtěla jsem se ptát.
„To jistě. Já mám štěstí, že moje je skvělá.“
Lady Brice si povzdychla a jako by se mírně rozněžnila.
„Vaše matka je tak přirozená. Když jsem byla mladší, byla pro mě
trochu jako druhá máma. Moc jsem se toho od ní naučila.“
Zmateně jsem zamrkala. „Nevěděla jsem, že jste v paláci tak
dlouho.“ V duchu jsem si zkusila vybavit, jestli vůbec existovala doba,
kdy bych ji na chodbách nevídala. Ačkoli až do třinácti, kdy jsem
začala pracovat s tátou, jsem poradce moc nevnímala. Nejspíš jsem si jí
jednoduše nevšimla.
„No ano, slečno. Jsem tu téměř tak dlouho jako vy,“ odpověděla se
smíchem. „Vaši rodiče jsou příliš štědří.“
Udržet si osmnáct let místo v paláci, natož jako poradce, bylo
skutečně neobvyklé. Táta většinu svých lidí měnil každých pět až osm
let, což záleželo na doporučeních a na náladě v zemi. Jak to, že lady
Brice tu zůstává tak dlouho?
Zkoumavě jsem se na ni zahleděla. Přehodila si vlasy z ramene na
záda a usmála se na mě. Nechává si ji tu táta, protože je přitažlivá? Ne.
Za myšlenku, že by mohl být tak nízký a sobecký, jsem se okamžitě
cítila provinile.
„Mrzí mě, že vám nemůžu pomoct, ale řeknu tátovi, že jste tu
byla.“
„Děkuju, Vaše Výsosti. Nejde o nic strašně urgentního, takže
nemusí spěchat. Hezký den.“
„Vám taky.“
Uklonila se a odešla. Ještě chvíli jsem pak s očima upřenýma na
dveře přemýšlela o téhle ženě, kterou jsem znala očividně celý svůj
život, aniž bych si to dosud uvědomovala. Pak jsem nad tím mávla
rukou a vrátila jsem se k rozečteným dokumentům. Mezi Selekcí a prací
už pro lady Brice nebylo v mé hlavě místo.

Kapitola 21
 Večeře byla ten večer velmi příjemná, protože kluci se viditelně
poučili z Jackovy chyby. Když jsem vstoupila, všichni se napřímili a
kývli mi na pozdrav. Cítila jsem, že mám zase všechno pod kontrolou.
Táta vypadal o něco klidnější, ačkoli jsem poznala, že starosti ho
úplně neopustily. Ahren se naklonil přes stůl a spiklenecky na mě mrkl.
Jako by se díky té hrozné příhodě pročistil vzduch. Táta mi navrhl,
abych se u večeře pokusila o konverzaci, ale přišlo mi neslušné, abych
na kluky volala přes celou síň. To by asi moc pěkně nevypadalo, a
přirozeně už vůbec ne. Bohužel i přesto, co jsem zažila, jsem musela
myslet na další schůzky. Konverzaci jsem vynechala a radši jsem
zkoumala své možnosti…
Ze všech kluků, co zůstali, mě nejvíc děsil Ean. Ne že by vypadal
jako nějaký násilník, ale působil neuvěřitelně sebejistě a až podivně
vyrovnaně. Jako by s ním nepohnulo ani zemětřesení, pokud by nechtěl.
Pokud si vyjdu s ním, možná určitým způsobem překonám svůj
strach. Ean přece nemůže být tak lhostejný, jak vypadá. Podniknu s ním
něco na veřejnosti a zajistím, aby u toho byli novináři.
V té chvíli ke mně Ean, jako by mi četl myšlenky, vzhlédl.
Odvrátila jsem oči a předstírala jsem, že se věnuju svému bratrovi.
Kaden si pod stolem zrovna četl noviny.
„O čem je ten článek?“ zeptala jsem se.
Odpověděl mi, aniž by se odtrhl od písmenek, jako by se ještě před
koncem večeře snažil dodělat nějakou důležitou práci. „V Midstonu
probíhá sbírka pro holku, která chce jít na výtvarnou akademii. Má
talent, ale nemůže si zaplatit studia. Říká… počkej. Tady: ‚Pocházím z
rodiny, jejíž předci byli Třetí. Přestože kasty dnes už neexistují, rodiče
mi odmítají přispět na studia, protože umění je podle nich pod mou
úroveň. Připomněla jsem jim, že naše královna se narodila jako Pátá a
je brilantní, ale ani to s nimi nehne. Proto prosím o pomoc, abych mohla
jít za svým snem.‘ Koukni na její obrazy. Nejsou špatné.“
Odmalička jsem umění velmi obdivovala, a třebaže díla této dívky
nebyla zrovna podle mého vkusu, musela jsem uznat, že je skutečně
šikovná.
„Ano, jsou dobré. Stejně je to děs. Kasty se zrušily právě proto,
aby se lidi mohli svobodně rozhodovat, jakou si zvolí profesi, a oni toho
vůbec nevyužívají. Skoro jako by ani nechtěli, aby to fungovalo.“
 „To, že se stanoví nějaký systém, ještě neznamená, že lidi se podle
něj budou řídit.“
„Jak jinak,“ poznamenala jsem suše a usrkla si svého nápoje.
„Klíč vězí v tom, že to musí pochopit. Pamatuješ si, jak nám máma
ukázala ty staré dějepisné knihy a v nich se psalo, že Spojené státy měly
ten dokument…“ Na chvíli se zamyslel. „… Deklaraci nezávislosti? A
ta hlásala, že lidi mají právo jít za svým štěstím. Jenže nikdo z těch, kdo
tuhle listinu sepsali, ve skutečnosti nedokázal štěstí předat.“
Usmála jsem se. „Ty jsi neuvěřitelně chytrý.“
„Vzal bych to jako kompliment, ale minulý týden tě přistihli, jak
ses ve tmě líbala s Kilem.“
„Ha ha ha.“ Musela jsem se držet, abych na něj nevyplázla jazyk.
„Na mém názoru stejně nikdy moc nezáleželo.“
„Vdáš se za něj?“
Málem mi zaskočilo. „Ne!“
Kaden se rozesmál na celé kolo a přitáhl k nám pozornost většiny
přítomných.
„Beru to zpátky,“ ucedila jsem a ubrouskem jsem si očistila rty.
„Jsi jedinečně nadaný idiot!“
Načež jsem vstala a na odchodu jsem zatahala Kadena za ucho.
„Hej!“
„Díky, že mě tolik podporuješ, Kadene. Jsi opravdu skvělý
brácha.“
Zatímco si třel ucho, nepřestával se na mě zubit. „Snažím se.“ Vdát
se za Kilea, pomyslela jsem si a měla jsem co dělat, abych nevybouchla
smíchy. Pokud zůstane i nadále diskrétní, šance na to, že se spolu
budeme znovu líbat, je velmi vysoká… ale že bych si ho vzala, to jsem
si opravdu nedokázala představit.
Nedokázala jsem si představit ani to, že bych se vdala za kohokoli
z kandidátů.
Nedokázala jsem si představit ani to, že bych se vůbec kdy vdala.
Zpomalila jsem a při chůzi jsem se zadívala na jejich obličeje. Jaké
by bylo usínat vedle Halea? Jaké by to bylo, kdyby mi Baden navlékl
snubní prsten?
Všechno jsem si to zkusila představit, ale nešlo to. Vtom se mi
připomnělo, že někteří z kandidátů se ptali Ahrena, jestli nejsem na
holky. Už samotná myšlenka na to mě nutila k smíchu. Tohle určitě
nevysvětluje, proč si s kluky nerozumím, ale… nějaký důvod k tomu
mít budu. Nejde jen o mou touhu po nezávislosti. Je to, jako bych
kolem sebe měla zeď, a sama si nejsem jistá proč vlastně.
Zeď nezeď, něco jsem slíbila.
Když jsem došla na úroveň Eana, zastavila jsem se.
„Pane Cabele?“
Vstal a uklonil se. „Ano, Vaše Výsosti.“
„Jezdíte na koni?“
„Jezdím.“
„Chtěl byste mě zítra doprovodit při projížďce?“ V očích se mu
darebně zablýsklo. „Moc rád.“
„Výborně. Tak zítra.“

Rozhodla jsem se pro šaty a pro dámské sedlo. Jízda bokem nebyla
nejpohodlnější, ale to odpoledne se trochu ženskosti hodilo. Když jsem
zamířila ke stájím, Ean tam už byl a sedlal si koně.
„Eane!“ zvolala jsem na pozdrav.
Zvedl hlavu a zamával mi. Byl opravdu přitažlivý, přesně ten typ,
kterého by si vedle mě lidi představovali. Choval se velmi vyrovnaně a
já jsem byla odhodlaná dělat totéž. Určitě jsem nechtěla dopustit, aby
mě nějak rozhodil.
„Jste připravená?“ zeptal se.
„Skoro. Ještě si osedlám koně.“ Prošla jsem kolem něj do stájí.
„Vy na sobě budete mít tohle?“
Ohlédla jsem se na něj přes rameno. „Za deset minut v těchhle
šatech toho dokážu mnohem víc než většina mužů za celý den v
kalhotách.“
Zasmál se. „O tom nepochybuju.“
Karamelka byla až úplně vzadu, v o něco prostornější stáji, než
měli ostatní koně. Princeznina klisna si zasluhovala víc místa a dobrý
výhled.
Připravila jsem ji a vyvedla ven za Eanem. „Nebude vám vadit,
když se nejdřív vyfotíme v zahradě?“
„Ne, vůbec ne.“
Společně jsme odvedli své koně za uzdy do zahrad. Čekal tam na
nás fotograf, který si krátil dlouhou chvíli focením oblohy a stromů.
Sotva nás uviděl, vyšel nám vstříc.
 „Vaše Výsosti,“ pozdravil a potřásl mi rukou. „Jsem Peter. Pokud
dovolíte, udělám vám pár snímků pohromadě.“
„V pořádku.“ Pohladila jsem Karamelku. „Kam se máme
postavit?“
Peter se rozhlédl. „Koně můžete zatím uvázat ke stromu. Nejdřív
vyfotím vás dva u fontány.“
Jelikož jsem věděla, že moje klisna nikam neuteče, jednoduše jsem
ji pustila.
„Tak pojďte,“ vyzvala jsem Eana a vzala jsem ho za ruku. Uvázal
svého koně k větvi a vydal se se mnou na krátkou procházku. Peter
neztrácel čas. S Eanem jsme se na sebe usmívali a nesměle jsme
odvraceli pohledy, zatímco on to všechno dokumentoval. Chvíli jsme
postáli před fontánou, pak jsme se posadili na její okraj a nakonec nás
vyfotil i s koňmi.
Když nám oznámil, že má dostatek materiálu, skoro jsem nahlas
zajásala. Rychle pobral své tašky, zkontroloval foťáky a zmizel. Sami
jsme ale naštěstí nezůstali. Podél zdí paláce byli rozestavění strážci a v
zahradě pracovalo několik lidí, kteří se starali o údržbu trávníků a
cestiček.
„Tady jsem, Karamelko!“ Došla jsem k ní a ona několikrát švihla
ocasem.
Ean se elegantně vyšvihl do sedla a mně se ulevilo, že to na koni
umí tak, jak tvrdil.
„Promiňte, ale nebyly ty fotky trochu moc naaranžované?“
nadhodil Ean, zatímco jsme vedle sebe pomalu klusali.
„Já vím. Když jim ale dovolím, aby si mě postavili, kam chtějí,
nemusím se bát, že otisknou nějaké soukromé momentky.“
„Zajímavé. A ta scéna s Kilem byla tedy naaranžovaná, nebo
soukromá?“
Ušklíbla jsem se. Páni, ten je ale bystrý.
„Když jsme spolu mluvili naposledy, připadalo mi, že jste měl
něco na srdci,“ připomněla jsem mu.
„Pravda. Chci k vám být naprosto upřímný, ale to znamená, že vy
byste měla být zase naprosto upřímná ke mně. Můžu se na vás
spolehnout?“
Pohlédla jsem mu do tváře. Nebyla jsem si zrovna jistá, jestli mu
můžu dát, co po mně žádá. Ne dnes.
 „To záleží…“
„Na čem?“
„Na spoustě věcí. Obvykle svou duši neodhaluju lidem, které znám
sotva dva týdny.“
Několik minut jsme klusali v tichosti.
„Oblíbené jídlo?“ zeptal se a samolibě se usmál.
„Počítá se šampaňské smíchané s pomerančovým džusem?“
Uchechtl se. „Samozřejmě. A co… místo, kde se vám zatím líbilo
nejvíc?“
„Itálie. Zčásti kvůli kuchyni a zčásti kvůli příjemné společnosti.
Pokud přijedou na návštěvu naši italští přátelé, musíte se s nimi
seznámit. Jsou velmi zábavní.“
„To bych rád. Fajn, co oblíbená barva?“
„Červená.“
„Barva moci. Pěkné.“
Na chvíli mě přestal zpovídat a mlčky jsme pokračovali v jízdě
kolem paláce. Cítila jsem klid. Projeli jsme kolem hlavní brány, kde se
několik zahradníků zastavilo při práci, aby se nám uklonili. Když jsme
se jim dostali z doslechu, Ean přiblížil svého koně k mému.
„Možná se budu mýlit, ale zkusím o vás uhodnout pár věcí.“
„Jen do toho,“ vyzvala jsem ho.
Zaváhal. „Počkejte. Zastavme se tamhle.“
Nedaleko před námi stála u zdi paláce lavička a k té jsme zamířili.
Seskočila jsem z Karamelky a posadila jsem se vedle Eana.
„Vaše Výsosti.“
„Eadlyn.“
„Eadlyn.“ Hlasitě polkl – první trhlina v jeho neuvěřitelně
sebejistém brnění. „Mám pocit, že jste si Selekci doopravdy nepřála.“
Nic jsem na to neřekla.
„Pokud ano, tak nejspíš nesplnila vaše očekávání a teď jste v
situaci, která se vám zrovna nezamlouvá. Většina žen by byla nadšená,
kdyby se o ně ucházely desítky nápadníků, ale vy působíte hodně
odtažitě.“
Mírně jsem se usmála. „Jak jsem řekla, neotvírám se lidem, které
ani neznám.“
Ean zavrtěl hlavou. „Už roky vás sleduju ve Zprávách. Nepřipadáte
mi jako někdo, kdo by potřeboval Selekci.“
 Zhluboka jsem se nadechla. Nevěděla jsem, co bych na to měla
říct.
„Chtěl bych vám udělat nabídku. Třeba o ni nebudete vůbec stát,
ale i tak bych vám ji rád přednesl.“
„Co byste, pane, rád nabídl budoucí královně?“ Usmál se a opět to
byl sebejistý Ean. „Vysvobození.“
Zeptat se ho, co tím myslí, bylo riskantní, jenže já jsem byla příliš
zvědavá. „Jak?“
„Nikdy vás nebudu svazovat. Nikdy vás nebudu zdržovat. Nikdy
po vás nebudu chtít, abyste mě milovala. Pokud si vyberete mě, získáte
manželství bez tradičních omezení.
Udělejte ze mě svého krále a budete si moct vládnout, jak se vám
zlíbí.“ Smetla jsem si neviditelný prach z šatů. „Nikdy z vás nebude
král.“
Komicky naklonil hlavu na stranu. „Nejsem váš typ?“ Zakoulela
jsem očima. „O to tady nejde. Ať se provdám za kohokoli, nikdy z něj
nebude král. Stane se z něj princ choť. Nikdo nemůže mít vyšší titul než
já.“
„To beru.“
Opřela jsem se o opěrku lavičky. „Jen ze zvědavosti, proč mi něco
takového navrhujete? Jste velmi charismatický, pohledný muž.
Nepochybuju, že byste se mohl šťastně oženit. Zaráží mě, proč byste se
měl uvázat v manželství, které by bylo, jak jste sám právě řekl, bez
lásky.“
Pokýval hlavou. „Férová otázka. Osobně si myslím, že láska se
přeceňuje.“
Tomu jsem se musela usmát.
„Pocházím z velké rodiny. Je nás šest dětí. Dokážu se jakžtakž
uživit, ale rozhodně tak nechci žít napořád. Šance na pohodlný život s
příjemnou ženou je lepší než cokoli, v co můžu doufat.“
„Jsem příjemná?“ Nadzvedla jsem jedno obočí. „Jen to?“ Uchechtl
se. „Líbíte se mi. Ať se děje cokoli, zůstáváte svá.
Tak chytrou, krásnou a mocnou ženu bych jinde samozřejmě
nenašel. Já vám můžu nabídnout prostředek, abyste mohla soutěž co
nejdřív ukončit, pokud nenajdete nikoho vhodnějšího. Upřímně řečeno,
většina těch kluků je k smíchu. A vy mi můžete dát něco, co jsem nikdy
neměl.“
 Zamyslela jsem se. Selekce mi zatím nic dobrého nepřinesla. Jen
lidi, co mě napadli jídlem, stížnosti kvůli první eliminaci a kritiky mého
polibku s Kilem. Navíc jsem se stále víc utvrzovala v přesvědčení, že
manželství mě ani trochu neláká. Pokud bych si někoho vybrala, udělala
bych to nejspíš jen proto, abych potěšila tátu. Kdykoli jsem se mu
podívala do očí, víc a víc jsem si všímala, jak moc je unavený.
Svého tátu miluju.
Miluju ale taky sebe samu.
A se sebou budu muset žít déle.
„Nemusíte mi odpovídat hned,“ řekl Ean, čímž mě vtáhl zpátky do
přítomnosti. „Chci jen, abyste věděla, že jsem tu pro vás, pokud mě
budete potřebovat.“
Přikývla jsem. „Nemůžu vám slíbit, jestli to vůbec vezmu v
úvahu.“ Vstala jsem. „Prozatím budeme pokračovat v naší projížďce.
Ke Karamelce se moc často nedostanu.“
A naše projížďka trvala poměrně dlouho. Ean toho moc nenamluvil
a to, že mě nenutil konverzovat, bylo opravdu příjemné. Nechal mě
mlčet. Bylo by to s ním pořád takové, nebo by ho to časem omrzelo?
Nenápadně jsem si ho prohlížela. Pohledný, pyšný, přímý. Byl
sebejistý nezávisle na tom, jestli mu svůj souhlas dám či ne. A pokud
bych se pro něj rozhodla, nemusela jsem se bát, že by mě odmítl.
Možná bych se opravdu mohla vdát, aniž bych cítila, že jsem…
Nakonec kdo ví, Ean je skutečně velmi přitažlivý nápadník.

Kapitola 22

Po projížďce jsem Eana propustila. Nijak neprotestoval, snad mi

tak chtěl okamžitě dokázat, že umí být poslušný, jak potřebuju. Jeho
nabídka byla jistě zajímavá, nicméně jsem musela v Selekci postoupit
dál, abych pochopila, jestli ji využiju, anebo ne.
Než jsem se nadála, byl čas připravit se na večeři. Odvedla jsem
Karamelku zpátky do stájí a trochu jsem si očistila holínky. Ani jsem se
moc neušpinila.
 „Dobrou,“ zašeptala jsem své klisně, přičemž jsem ji odměnila
kostkou cukru, a pak jsem zamířila do paláce.
„Eadlyn!“ zavolal na mě kdosi, sotva jsem vstoupila do haly. Byl
to Kile. Mluvil právě s Henrim, Erikem, Foxem a Burkem. Naznačil
jim, aby na něj počkali, a doběhl ke mně.
„Ahoj,“ nadhodil s rošťáckým úsměvem. Zdál se mi ale poněkud
nervózní.
„Jak se vede?“
„Dobře. Zrovna jsem mluvil tamhle s kluky a máme pro tebe
návrh.“
Povzdychla jsem si. „Další návrh?“
„Co?“
„Nic.“ Potřásla jsem hlavou, abych si ji vyčistila. „Mám si je jít
vyslechnout?“
„No, ano, ale nejdřív se tě chci na něco zeptat.“
„Jistě.“
Kile si strčil ruce do kapes. „Je to mezi námi v pohodě?“ Zmateně
jsem zamrkala. „Kile, je ti doufám jasné, že ve skutečnosti spolu
nechodíme?“
Uchechtl se. „Jo, to je mi jasné, ale… já nevím. Tuhle večer to
bylo fajn, jak jsem ti ukazoval svoje výkresy a jak jsme se spolu
zasmáli a tak, když jsem slyšel o Jackovi, chtěl jsem se tě zeptat, jestli
jsi v pořádku, jenže jsem se bál, že bys o tom asi nechtěla mluvit. A pak
jsem se zase bál, že když se tě na to nezeptám, budeš se zlobit. Víš
vůbec, jak je to s tebou těžké?“
„Někdy na to zapomenu, ale ty mi to vždycky připomeneš!“
poškádlila jsem ho.
Kile sebou trhl. „Tak já uberu. Jinak je to mezi námi v pohodě?“
Dívala jsem se, jak si kouše rty, a musela jsem se přemáhat, abych
si nezačala představovat, jak mu je líbám. Slíbil mi přece, že tu bude
pro mě, když budu potřebovat, takže mi je třeba zase nabídne.
„Ano, Kile. Je to mezi námi v pohodě. Neboj se.“
„Tak fajn. Pojď se mnou. Myslím, že se ti náš nápad bude líbit.“
Otočili jsme se a zamířili k hloučku čekajících kluků. Henri mi
okamžitě políbil ruku.
„Ahoj dneska,“ pozdravil, čímž mě rozesmál.
„Ahoj Henri. Burke, Foxi. Dobrý den, Eriku.“
 „Vaše Výsosti,“ začal Burke. „Možná nám do toho nic není, ale
říkali jsme si, že Selekce pro vás musí být náročná.“
Uchechtla jsem se. „Ani nevíte, jak moc je náročná.“
Fox se usmál. S Burkem vedle sebe vypadali trochu komicky.
Burke byl hromotluk a Fox byl zase dlouhán. „Musí to být šílené. Máte
spoustu práce a do toho si musíte najít ještě čas na schůzky mezi čtyřma
očima a starat se všem o zábavu. Pěkně vyčerpávající.“
„Proto nás něco napadlo,“ pronesl Kile. „Co kdybys tento týden
podnikla něco s námi čtyřmi pohromadě?“
To je naprosto úžasné.
„Ano!“ vykřikla jsem. „To by bylo skvělé. Co byste rádi dělali?“
„Mysleli jsme, že bychom mohli společně vařit.“ Burke vypadal
šťastný jako blecha.
Třebaže to pro mě není obzvlášť lákavá činnost, přece je nemůžu
odmítnout.
„Vařit?“ zopakovala jsem s úsměvem natištěným na tváři.
„No tak,“ naléhal Kile. „Bude to legrace.“
Nervózně jsem vydechla. „Tak dobře. Budeme vařit. Co třeba zítra
večer?“
„Super!“ vyhrkl Fox honem, jako by se bál, abych nezměnila
názor.
„Fajn. Čtvrtek, v šest hodin večer. Setkáme se v hale a do kuchyně
můžeme jít spolu.“ Tohle bude moje noční můra.
„Teď mě omluvte, musím se jít připravit na večeři.“
Vydala jsem se po schodech nahoru a přitom jsem přemýšlela,
jestli existuje způsob, jak bych se z toho mohla vyvléct. Jen těžko.
„Neeno!“ zavolala jsem, sotva jsem vešla do své komnaty.
„Ano, slečno?“
„Můžeš mi napustit vanu? Před večeří se vykoupu.“
„Jistě.“
S obtížemi jsem se vyzula z holínek a shodila jsem ze sebe šaty. V
poslední době jsme toho s Neenou moc nenamluvily. Já jsem
přikazovala a ona jen krátce odpovídala. Musela jsem si přiznat, že je to
pro mě těžké. Moje komnata byla místo, kde jsem mohla odpočívat a
kreslit si schovaná před světem. Neena byla součástí tohohle mého
útočiště a tím, že se na mě zlobila, narušovala jeho rovnováhu.
 Přešla jsem do koupelny a potěšilo mě, když jsem uviděla, že
Neena hází do vany rozdrcenou levanduli, aniž by se mě předem
zeptala.
„Neeno, ty snad umíš číst myšlenky.“
„Snažím se,“ řekla nesměle.
Opatrně, abych ji znovu nenaštvala, jsem se zeptala: „Slyšela ses
teď někdy s Markem?“
Jako by nedokázala potlačit úsměv. „Ano, zrovna včera.“
„Cože jsi říkala, že studuje?“ Vlezla jsem si do horké vody a hned
se mi udělalo lépe.
„Chemii. Konkrétně biochemii.“ Sklopila oči. „Přiznávám, že
spoustě slov, která používá, nerozumím, ale víceméně chápu, o čem
mluví, když mi o tom vypráví.“
„Nenarážela jsem na to, že bys byla hloupá, Neeno. Byla jsem jen
zvědavá. Podle mě to bylo jasné.“ Biochemie. To zní přece neuvěřitelně
zajímavě.
S povzdychem vhodila do vany další trošku levandule. „Vyznělo to
mnohem ošklivěji.“
„V Selekci jsou kluci, kteří mají úplně jiné životní zkušenosti než
já. Ani s jedním z nich skoro nevydržím v jedné místnosti, proto mě
zajímalo, jak to zvládáte vy dva, když máte tak odlišná zaměstnání.“
Neena zavrtěla hlavou. „Klape nám to. To nemůžete vyčíslit na
papíře. Někteří lidé jsou si prostě souzení.“
Položila jsem se ve vaně. Pokud neexistuje racionální vysvětlení,
proč bych se měla vůbec snažit? Znovu jsem si vzpomněla na Eanovu
nabídku, na Kileovy obavy a Haleovy otázky. Všechno je najednou tak
ponuré. Už ani sama nevím, co vlastně cítím. Vím jistě, že chci svou
nezávislost, a představa, že přijde nějaký muž a bude mi mluvit do
práce nebo se ji bude snažit dělat za mě, je nepřijatelná. Jenže pak jsou
tu tátovy šediny, co se pomalu mísí s jeho blonďatými vlasy. Jak daleko
jsem schopná zajít proto, abych mu ulehčila život?
Zvláštní. Kdybych si skutečně musela vybrat, prakticky každý ze
zbylých kandidátů byl možnost. A každý z nich mohl můj život snadno
strhnout do nového směru. To se mi nelíbilo. O své cestě jsem si chtěla
rozhodovat jen já. Možná právě obava z toho, že kdokoli by mi ji
zkřížil, by mě zbavil kontroly, byla důvod, proč jsem se ohradila
plotem.
 Jenže co když je ta kontrola jen iluze? I kdybych odmítla všechny
kluky v Selekci, mohl by se nakonec objevit někdo, kvůli komu by mi
na nějaké kontrole už nezáleželo? Komu bych ji dokonce dobrovolně
přenechala?
To se mi zdálo nepravděpodobné. Ještě pár týdnů předtím by mě
ani nenapadlo o něčem takovém uvažovat.
Z mnoha důvodů je pořád lepší, abych se držela na pozoru, a to
taky budu. Akorát nevím, jak dlouho ještě odolám vlivu, který na mě
tihle kluci očividně mají.

Kapitola 23

Následujícího večera jsem nervózně čekala ve foyer paláce. Nebyla

jsem si jistá, co bych si měla vzít na sebe (jak se lidi k vaření oblékají?),
ani jak bych měla předstírat, že mám v kuchyni nějaké zkušenosti, ani
jestli budu schopná rozdělit svou pozornost spravedlivě mezi čtyři
nápadníky.
A třebaže jsem věděla, že přítomnost fotografa bude dobrá jak pro
veřejnost, tak i pro moje osobní bezpečí, představa, že bude dnešní
večer někdo zaznamenávat, jen zhoršovala moji úzkost.
Narovnala jsem si košili, poměrně obyčejnou pro případ, že bych
se ušpinila, a sáhla jsem si na vlasy, jestli mi stále drží účes. Podle
nástěnných hodin měli kluci už čtyři minuty zpoždění a já jsem začínala
být netrpělivá.
Už už jsem se chystala, že pro ně pošlu komorníka, když jsem
zaslechla hlasy v chodbě. Jako první se zpoza rohu vyloupl Kile. Těsně
za ním jako za vůdcem smečky šel Burke, který se mu očividně snažil
sekundovat. Poté se objevili Fox s Henrim, oba usměvaví. Kousek za
nimi byl Erik s rukama v kapsách. Musel tu být, jistě, ale na skupinové
schůzce si musel připadat jako páté kolo u vozu.
Kile si zamnul ruce. „Těšíš se na jídlo?“
„Na jídlo ano, ale na vaření? Uvidíme, jak to půjde.“ Pokusila jsem
se zakrýt své obavy úsměvem, ale Kile mě prokoukl.
 „Takže je to pravda, že vy dva se znáte od malička?“ zeptal se
Burke. Zaskočil mě a nedokázala jsem hned odpovědět.
„Věř mi, že to není žádná výhra,“ odpověděl Kile v žertu a přitom
ho dloubl loktem do žeber.
„To je pravda,“ potvrdila jsem. „Je to přesně, jak Kile řekl ve
Zprávách. Taky jsem v něm nikdy neviděla potenciálního partnera,
dokud mě k tomu nedonutila Selekce. Je pro mě jako rodina.“
Všichni se zasmáli a mně došlo, že je to tak. Kdykoli se Josie
někomu vychloubala, že je jako moje sestra, rozčilovalo mě to, ale ji a
Kilea jsem skutečně znala víc než vlastní příbuzné.
„Kuchyně je tudy,“ řekla jsem a ukázala jsem k jídelně.
„Personál nás očekává, tak pojďme vařit.“
Kile jen beze slova zavrtěl hlavou nad mým falešným nadšením.
Prošli jsme až do zadní části Hodovní síně a kolem prostorného
výtahu, kterým se převážely vozíky s jídlem. Hned vedle bylo schodiště
vedoucí dolů do hlavní kuchyně. Burke ke mně přiskočil a nabídl mi
rámě, aby mě doprovodil po širokých schodech.
„Co byste chtěla dneska večer vařit?“ zajímal se.
Je mi na obličeji poznat, že jsem v šoku? Doufala jsem, že
rozhodovat bude dnes večer někdo jiný.
„No, mně je to celkem jedno,“ dostala jsem ze sebe.
„Vytvoříme si menu, co říkáte?“ navrhl Kile. „Předkrm, hlavní
chod a taky moučník.“
„To zní dobře,“ souhlasil Fox.
Erik vzadu se přidal: „Henri a já uděláme moučník, jestli
můžeme.“
„Jasně,“ přitakal Kile.
Vtom jsem ucítila večeři, kterou v kuchyni připravovali pro ostatní
v paláci. Nepoznala jsem všechno, ale vzduch slabě voněl česnekem.
Další důvod k tomu, abych tohle rande nesnášela – musela jsem kvůli
němu odložit skutečné jídlo.
V místnosti s nízkým stropem pobíhal asi tucet lidí s vlasy buď
pevně staženými, nebo zastrčenými pod šátkem. Někdo vhazoval
zeleninu do hrnců s vařící vodou, někdo kontroloval koření v
omáčkách, a přestože ještě dokončovali večeři pro obyvatele paláce,
vyklidili pro nás téměř polovinu prostoru.
Přistoupil k nám muž s vysokou šéfkuchařskou čepicí.
 „Vaše Výsosti. Budete mít dost místa?“
„Víc než dost, děkuju.“
Pamatovala jsem si ho, protože mi několik týdnů předtím předložil
ochutnávky pro první večeři s kandidáty Selekce. Tehdy mě to
otravovalo a většinu chodů vybrala máma. Já jsem mu snad ani
nepoděkovala. Při pohledu na to, kolik práce je za každým jednotlivým
jídlem, jsem se zastyděla.
„Missä pidät hiivaa?“ zeptal se Henri laskavým tónem. Obrátila
jsem se na Erika, který tlumočil: „Promiňte, pane, kde máte kvasnice?“
Fox a Burke se zachechtali, ale mně se připomnělo, co mi Erik
jednou řekl a co bylo taky napsané v Henriho přihlášce, totiž že Henri je
kuchař.
Šéfkuchař na Henriho mávl a ten šel i s Erikem za ním, při čemž se
dali do rozhovoru. Šéfkuchaře jistě těšilo, že je v místnosti někdo
zkušený. Ostatní kluky… zase tolik ne.
„Fajn, takže… pojďme se kouknout, co je v ledničce.“ Fox se
váhavě vydal k jedné z širokých lednic postavených podél zdi. Podívala
jsem se na uspořádané suroviny uvnitř – kusy masa zabalené v papíru
popsaném tužkou, čtyři různé druhy mléka a všemožné omáčky či
předkrmy připravené dopředu – a jen se mi potvrdilo, že jsem mimo
svou parketu.
Vtom se ozvalo cvaknutí, a jak jsem se otočila, uviděla jsem, že
právě dorazila fotografka.
„Dělejte, jako bych tu nebyla!“ zašeptala zvesela.
Kile sáhl pro máslo. „Máslo je vždycky třeba,“ ujistil mě. Přikývla
jsem. „To je dobré vědět.“
Burke objevil hromádku čehosi na jednom z pultů. Obrátil se na
šéfkuchaře. „Co je to?“
„Filo těsto. Z něj se dá udělat spousta věcí. Rozpusťte si trochu
toho másla a já vám seženu nějaký recept.“
Kile se na mě zašklebil. „Vidíš?“
„A jak rozhodneme, kdo s kým bude vařit?“ zeptal se Burke a bylo
zřejmé, že doufá, že budu s ním.
„Kámen, nůžky, papír?“ navrhl Fox.
„To mi přijde fér,“ souhlasil Kile. Postavili se s Foxem čelem k
sobě, a aniž by si to řekli nahlas, každý pochopil, že dva, kteří prohrají,
budou v týmu spolu.
 Kile porazil jak Foxe, tak i Burkeho. Fox to vzal sportovně, ale
Burke neuměl své zklamání zamaskovat. Zvolili si, že se postarají o
předkrm – chřest obalený v šunce a ve filo těstě – kdežto na Kilea a na
mě zbylo jakési kuře, na které jsme zůstali zmateně hledět.
„Takže jaký je první krok?“ nadhodila jsem.
„Když jsem bydlel na Fennley, dělal jsem si kuře často, ale
potřebuju aspoň nějaký recept. Vsadím se, že tamhle v těch knížkách
něco najdeme.“
Přešli jsme ke skříňce, která obsahovala tucty kuchařek. Ve většině
z nich byly na různých místech záložky a vedle ležely kartičky s dalšími
poznámkami a nápady.
Zatímco Kile jimi listoval, já jsem si pohrávala s dózami na
bylinky. Kuchyň se podobala mojí představě o vědecké laboratoři, až na
to jídlo kolem. Otevřela jsem jednu dózu a nasála vůni v ní.
„Přivoň si,“ vyzvala jsem Kilea a natáhla jsem ruku s dózou k
němu.
„Co je to?“
„Šafrán. Nevoní hezky?“
Usmál se a v knize, kterou držel, přelistoval až úplně dozadu.
„Aha!“ zvolal a přelistoval zase dopředu. „Kuře na šafránu. Zkusíme
to?“
„Jasně.“
Vítězoslavně jsem svírala dózu, jako by šlo o významné přispění k
večeři.
„Takže… kuře na šafránu. Musíme předehřát troubu.“ Postavila
jsem se vedle něj a upřela oči na knoflíky a tlačítka. Běžné domácnosti
měly pravděpodobně jiné spotřebiče, ale tohle masivní zařízení
vypadalo, že pokud stiskneme něco špatně, rovnou vystřelí raketu.
Dlouho jsme na tu troubu jen zírali, jako bychom od ní čekali nějaké
instrukce.
„Mám přinést víc másla?“ nadhodila jsem.
„Zmlkni, Eadlyn.“
Vtom kolem nás prošel šéfkuchař a zamumlal: „Levý knoflík, sto
osmdesát stupňů.“
Kile se natáhl a otočil knoflíkem, jako by celou dobu věděl, co má
udělat.
 Podívala jsem se na Burkeho s Foxem. Burke byl zjevně šéf,
jelikož vydával velmi hlasitě rozkazy. Foxovi to nejspíš nevadilo, smál
se a vtipkoval, aniž by se urazil. Občas po nás taky pokukovali a Burke
na mě sem tam mrkl. Za nimi pracovali v tichosti Henri s Erikem. Erik
toho moc nedělal, jen Henrimu asistoval, když bylo třeba.
Henri měl vyhrnuté rukávy a kalhoty měl potřísněné moukou.
Líbilo se mi, že si z toho vůbec nic nedělá. Ani Erik, který byl taky
trochu ušpiněný, se o to nestaral.
Kile byl stále zahloubaný do kuchařky.
„Hned jsem zpátky,“ řekla jsem mu.
„Fajn.“
Jak jsem se od něj vzdalovala, slyšela jsem, jak tiše sykl na
šéfkuchaře.
„To vypadá dobře, pánové,“ nadnesla jsem, když jsem došla k
Foxovi.
„Díky. Je to celkem uklidňující. Doma jsem nikdy moc nevařil,
nebo aspoň nic podobného, ale těším se, že si to vyzkouším.“ Ruce se
mu na moment zastavily, jak se snažil najít správný rytmus.
„Tohle bude ten nejlepší chřest, co jste kdy jedla,“ chvástal se
Burke.
„Už se nemůžu dočkat,“ odpověděla jsem a vydala se na druhý
konec stolu.
Erik ke mně zvedl hlavu a usmál se. „Vaše Výsosti. Jak to vypadá
s naší večeří?“
„Velmi špatně,“ přiznala jsem. Zasmál se a řekl o našem mizerném
hlavním chodu Henrimu.
Oba měli ruce pokryté těstem a všimla jsem si, že si připravili
misky se skořicí a s cukrem. „Zato tohle vypadá slibně. Vy taky vaříte,
Eriku?“
„Nejsem zrovna kuchař, ale žiju sám, takže si vařím. Mám moc rád
tradiční swendwayská jídla. Tohle je moje nejoblíbenější.“
Nato se otočil k Henrimu a bylo poznat, že debatují o jídle, protože
Henri se celý rozzářil.
„No, ano! Henri právě mluvil o jedné polévce, kterou si dělá, když
je nemocný. Jsou v ní brambory, ryby a… ó, jak na ni myslím, hned se
mi stýská po mámě.“
 Usmála jsem se. Představila jsem si, jak se Erik sám ve svém bytě
snaží napodobit jídla své matky a jak Henri, který pracuje v restauraci,
už dokonale zvládá všechny rodinné recepty. Pořád jsem měla obavy,
aby se Erik v paláci necítil jako vyvrhel. Bylo vidět, že si dává pozor,
aby nevypadal jako jeden z kandidátů v Selekci. Oblékal se jinak než
oni, chodil pomaleji a jakoby přikrčeněji. A když jsem viděla, jak se
baví s Henrim, který byl příliš laskavý na to, abych ho vyloučila, byla
jsem za jeho přítomnost vděčná. Přinášel Henrimu, jemuž se už dvakrát
radikálně změnil život, kousek domova.
Nechala jsem je pracovat a vrátila jsem se ke svému stanovišti.
Kile mezitím nashromáždil nějaké suroviny, a když jsem k němu došla,
právě na dřevěném prkénku krájel česnek. Vedle měl přichystanou
misku s čímsi, co se podobalo jogurtu.
„Tady jsi,“ přivítal mě. „Fajn, rozdrť trochu toho šafránu a pak ho
vsyp do misky.“
Chvíli jsem zmateně hleděla, ale potom jsem vzala do rukou
mističku a paličku, které jsem odhadla na vhodné k drcení, a začala
jsem mačkat šafrán. Bylo to kupodivu celkem uspokojující cvičení.
Většinu práce odvedl Kile. Nejdřív kuře pokryl jogurtovou směsí a pak
ho strčil do trouby. Ostatní dva týmy měly taky ještě co dodělávat a
nakonec byl připravený jako první dezert, po něm předkrm a náš hlavní
chod přišel jako poslední.
Příliš pozdě nám s Kilem došlo, že ke kuřeti nemáme žádnou
přílohu, tak jsme se rozhodli servírovat ho společně s obaleným
chřestem. Všichni jsme se smáli tomu, jak špatně jsme si to naplánovali.
Postavili jsme se kolem jednoho konce dlouhého stolu, přičemž já
jsem byla stisknutá mezi Burkem a Kilem, naproti mně stál Henri a Fox
byl v čele. Erik se držel mírně mimo, ale očividně se pořád dobře bavil.
A upřímně řečeno já taky. Původně jsem byla z vaření dost
nervózní, protože mi bylo naprosto cizí. Neuměla jsem krájet, ani
restovat, ani nic podobného a nesnášela jsem, když se mi něco nedařilo
nebo když jsem se ztrapnila. Jenže stejné omezené zkušenosti měla
většina z nás, takže nešlo o stres, ale spíš o legraci, a navíc to byla
nejvíc uvolněná večeře, kterou jsem kdy zažila. Žádné zásady stolování,
žádný zasedací pořádek, a jelikož veškerý porcelán potřebovali v
Hodovní síni, jedli jsme z talířů, které vypadaly tak staré, že si je v
kuchyni nechávali snad jedině z nostalgie.
 „Fajn, vzhledem k tomu, že jsme měli začínat předkrmem, asi
bychom měli ochutnat nejdřív chřest,“ prohlásil Kile.
„Jdeme na to.“ Burke si na vidličku napíchl jeden chřest a ukousl si
z něj. My ostatní jsme ho napodobili. Reakce na něj byly rozporuplné.
Henri souhlasně přikývl, ale můj chřest byl příšerný. A z Foxovy špatně
skrývané grimasy jsem poznala, že jemu taky nechutnal.
„To je… Nic tak hnusného jsem ještě nikdy nejedl,“ řekl Fox,
přičemž se snažil žvýkat.
„Můj je dobrý!“ bránil se Burke. „Pravděpodobně nejsi zvyklý jíst
tak kvalitní jídlo.“
Fox sklonil hlavu a já jsem si uvědomila, co mi dosud unikalo: Fox
byl chudý.
„Můžu ochutnat kousek z vašeho?“ zašeptala jsem Henrimu a
naznačila jsem mu rukama, o co mi jde. Potěšilo mě, že mi porozuměl i
bez Erikovy pomoci.
„No dovol?“ ohradil se Fox tiše. Předstírala jsem, že se soustředím
na jídlo, ale poslouchala jsem ho. Henriho kousek byl skutečně o moc
lepší. „Co když je to tím, jak jsi to uvařil?“
„Možná kdybych měl jiného parťáka…“ nadhodil kousavě Burke.
„Hej, klídek!“ tišil je Kile. „Nebojte, váš chod nemůže být horší
než ten náš.“
Ve snaze uvolnit napětí jsem se zahihňala. Burkeho vztek visel ve
vzduchu jako téměř hmatatelný a já jsem si rozhodně nechtěla kazit
úžasný pocit uvolnění, který jsme měli, když jsme se posadili.
„Tak dobře,“ pronesla jsem s povzdychem, „ze všeho nejdřív si to
kuře asi každý rozkrojte a zkontrolujte, jestli je vůbec propečené.
Nerada bych někoho otrávila.“
„Ty o mně snad pochybuješ?“ urazil se na oko Kile.
„Jistěže!“
Zkusmo jsem maso ochutnala a… bylo celkem dobré. Nebylo
nedopečené, naopak v místech, kde ho v pekáči nepokrýval jogurt, bylo
mírně vysušené. Bylo ovšem k jídlu! Vzhledem k tomu, že já jsem se na
jeho přípravě zrovna moc nepodílela, jsem byla asi trochu příliš hrdá.
Při jídle jsme se podělili o ty lepší kousky chřestu, ačkoli jsem
měla upřímné obavy, aby mi později nebylo špatně.
 Když jsem se dostatečně najedla, prohlásila jsem: „Jsem
připravená na moučník!“
Henri pochopil a zasmál se. Vstal a zašel pro své buchtičky, které
nechával vychladnout. Přestože nevypadaly úplně křehce, přendal je
opatrně dvěma prsty na talíř a donesl k nám.
„To jsou korvapuusti,“ představil nám svůj výtvor jménem. Nato
mě vzal za ruku a přednesl mi jakousi řeč. Z jeho intenzivního pohledu
jsem poznala, že je pro něj důležitá. Kéž bych mu rozuměla.
Jakmile domluvil, Erik se na mě s úsměvem otočil.
„Henri korvapuusti nejen rád jí, ale taky připravuje. Říká, že jestli
vám nebude chutnat, máte ho poslat domů ještě dnes večer. Je si totiž
jistý, že váš vztah by nemohl přežít, pokud tenhle moučník nemáte ráda
tak jako on.“
Fox se zasmál ohromenému výrazu v mé tváři, ale Henri přikývl na
znamení, že to myslí vážně.
Zhluboka jsem se nadechla a vzala si jednu ze zavinutých
buchtiček. „To jsem teda zvědavá.“
Ze všeho nejdřív jsem na jazyku ucítila skořici. Pak chuť podobnou
grepu… věděla jsem ale, že grep to není. Byla to výtečná sladkost,
ovšem nejen kvůli báječnému receptu. Poznala jsem z ní, že ji připravil
báječný kuchař. Henri dal do pečení sám sebe a já bych se vsadila, že
zčásti to bylo kvůli mně… Jistě se ovšem snažil i proto, že by si
nedovolil připravit něco méně než neuvěřitelného.
Zůstala jsem naprosto paf. „Je to dokonalé, Henri.“
Ostatní si taky vzali každý jednu buchtičku, strčili si ji do úst a
souhlasně zahuhlali.
„Moje máma by se teď úplně rozplývala. Je strašně na sladké!“
řekla jsem.
Kile jen s vykulenýma očima přikyvoval. Moc dobře to o mé
mámě věděl. „Je to výborné, Henri. I ty sis vedl dobře, Eriku.“
Erik zavrtěl hlavou. „Skoro vůbec jsem mu nepomáhal.“
„Že to bylo zmanipulované?“ nadhodil Burke s plnou pusou.
Všichni jsme se na něj nechápavě podívali.
„Na ten nápad s vařením jsem přišel já a Henri se toho hned chytil,
aby nám všem ukázal.“ V obličeji byl rudý a celou místnost znovu
vyplnila nepříjemně napjatá atmosféra. Fox mu položil ruku na rameno.
„Klídek, kamaráde. Je to jen skořicová buchta.“
 Burke jeho ruku setřásl a mrštil zbytkem svého moučníku na
druhou stranu kuchyně. „Ten chřest by se mi povedl mnohem líp,
kdybys mi to celou dobu nekazil!“
Fox protáhl obličej. „Hele, to ty jsi tam celou dobu jen postával a
tlachal o tom, jak je princezna sexy, místo toho, abys…“ Burke Foxovi
vrazil pěstí tak, že Fox klopýtl o několik kroků dozadu. Prudce jsem se
nadechla a ztuhla jsem. Fox vyrazil na Burkeho a ten se zase rozmáchl,
přičemž mě loktem srazil k zemi.
„HEJ!“ Kile mě přeskočil a začal Burkeho odtahovat od Foxe, na
kterého zase Henri křičel finsky. Po tom, co se mi přihodilo s Jackem,
mi můj nový instinkt napovídal, abych se honem zvedla a bránila se.
Nikdo mi nebude ubližovat a nikomu to neprojde. A nejspíš bych
někoho i praštila, kdyby nebylo Erika.
Nejdřív se choval jako tichý pozorovatel a pak se ke mně vrhl přes
stůl.
„Pojďte,“ pobídl mě.
Neměla jsem ráda, když mi někdo něco přikazoval, ale jelikož to
řekl dost naléhavě, poslechla jsem ho.

Kapitola 24

Erik mě hnal nahoru po schodech do jídelny. Celý palác byl právě

uprostřed večeře a místnost se zdála až příliš hlučná.
„Eadlyn?“ vykřikl táta, ale Erik se mnou spěchal dál, jako by tušil,
že se tam teď nechci zastavovat. Až na konci síně zpomalil a popsal
problém strážci.
„Promiňte, v kuchyni se strhla rvačka mezi několika kandidáty
Selekce. Je poměrně drsná a nejspíš bude gradovat.“
„Děkuju.“ Strážce mávl na další dva kolegy a společně se rozběhli
ke schodišti do kuchyně.
Uvědomila jsem si, že se držím za ramena, jako bych se strachy a
snad i vzteky objímala. Erik mi jemně přiložil dlaň na záda a popohnal
mě dál. Rodiče za mnou volali, ale v té chvíli jsem skutečně nemohla
čelit otázkám tolika lidí.
V chodbě Erik zpomalil a tiše se mě zeptal: „Kam chcete jít?“
„Do své komnaty.“
„Tak mě veďte.“
Ne že by se mě úplně dotýkal, ale z jeho občasného pobídnutí mi
došlo, že má pro jistotu celou dobu připravenou ruku za mými zády.
Když jsem otevřela dveře, Neena právě leštila stůl a komnata slabě
voněla citronem.
„Moje paní?“
Zarazila jsem ji zvednutou dlaní.
„Co kdybyste princezně připravila čaj?“ navrhl Erik. Přikývla a
okamžitě odběhla.
Přešla jsem k posteli, posadila jsem se a několikrát jsem se
zhluboka nadechla. Erik zůstal tiše a poklidně stát.
„Nic podobného jsem ještě neviděla,“ svěřila jsem se mu. Poklekl
přede mnou, aby měl obličej na stejné úrovni jako já.
„Můj otec mě nikdy ani neplácl po ruce. Vždycky nás vedl k tomu,
abychom hledali co nejmírumilovnější řešení. S Kilem jsme se přestali
prát ještě předtím, než jsme se naučili mluvit.“ Při té vzpomínce jsem se
zasmála. „Tam dole se mi připomnělo, jak jsem utíkala před Jackem.
Když mě Burke srazil k zemi, chtěla jsem se bránit, ale došlo mi, že ani
nevím, jak se to dělá.“
Erik se usmál. „Henri říká, že když se zlobíte, pohled vašich očí je
jako rána pěstí. Úplně bezbranná nejste.“
Naklonila jsem hlavu a vzpomněla si, jak jsem si často dokola
opakovala, že nikdo na světě není tak mocný jako já. Určitě na tom bylo
něco pravdy, ale kdyby mě Jack přitiskl k zemi nebo kdyby se Burkeho
pěsti obrátily proti mně, koruna by mi moc nepomohla. Po činu bych je
mohla nechat potrestat, ale zabránit mu bych stejně nedokázala.
„Víte, podle mě je agresivita, jak u mužů, tak u žen, znakem
slabosti. Mnohem větší dojem na mě udělá, když někdo dokáže vyřešit
napjatou situaci slovy.“ Z jeho očí bylo poznat, že v myšlenkách je
někde jinde a v jinou dobu. „Možná proto mám rád jazyky. Můj otec
vždycky říkával: ‚Eikko, slova jsou zbraně. Jiné nepotřebuješ.‘“
„Ejko?“ podivila jsem se.
 Trochu nesměle se zazubil. „EIKKO. Jak jsem řekl, ve vaší řeči je
nejbližším překladem jméno Erik.“
„Hezké. Opravdu.“
Obrátil pozornost zase na mě a s očima upřenýma na mou ruku
řekl: „Jste zraněná?“
„Ehm… ne, myslím, že ne.“ Z toho, jak jsem spadla na zem, mě
trochu bolela paže, ale nešlo o nic vážného. „Pořád nemůžu uvěřit, jak
rychle se to semlelo.“
„Nechci se rozhodně nikoho zastávat – bylo to naprosto
nepřijatelné – ale slyšel jsem, když se kluci bavili, a je fakt, že jsou dost
vystresovaní. Všichni na vás chtějí udělat dojem, ale nikdo neví jak,
vzhledem k tomu, že nejste obyčejná dívka. Někteří si plánují, jak
budou podrážet ostatní. Jiní vyhledávají takové situace, ve kterých
můžou prokázat svou fyzickou převahu. Chápu, že jsou pod velkým
tlakem, a nejspíš proto Burke takhle vyjel, ale to samozřejmě nikoho
neomlouvá.“
„Mrzí mě, že se to musí týkat i vás.“
Pokrčil rameny. „To nevadí. Většinu času trávím s Henrim a
Kilem, občas s Halem a to jsou dobří kluci. Ne že bych se vás snažil
ovlivnit, ale s těmihle třemi si můžete být přinejmenším jistá, že vám
neublíží.“
Usmála jsem se. „Myslím, že máte pravdu.“ Přestože jsem zatím
nebyla na schůzce mezi čtyřma očima úplně s každým, věděla jsem už,
že Hale je fajn. A když jsem dnes večer viděla, jak se Henri raduje z
vaření, které je součástí jeho života, měla jsem pocit, že i přes naši
jazykovou bariéru vidím, jaký je to člověk. A Kile… no, sice jsem
nevěděla, co si s ním mám počít, ale byl určitě lepší společník, než jsem
si o něm původně myslela.
„Vyřídíte pak ode mě Henrimu, že mi jeho moučník moc chutnal?
Vím, že to pro něj bylo důležité, a tuhle jeho vášeň skutečně obdivuju.“
„Vyřídím. Moc rád.“
Podala jsem mu ruku, on ji vzal do své a položil je obě na moje
koleno.
„Mockrát vám děkuju. Dnes večer jste se opravdu překonal a já
jsem moc ráda, že jste tu byl pro mě.“
„To je to nejmenší.“
 Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se mu přímo do očí. V
hloubi duše jsem ucítila, jako by se něco stalo, ale nevěděla jsem co
přesně.
Erik, aniž by mě znal, se zachoval nejsprávněji, jak mohl. Odvedl
mě ještě předtím, než jsem mohla situaci zhoršit, zajistil mi soukromí,
abych se nezhroutila někde na veřejnosti, a zůstal se mnou, poslechl si
moje obavy a obyčejnými slovy mě uklidnil. Na moje zavolání čekal
houf lidí připravených vykonat, cokoli jsem řekla.
Zvláštní bylo, že s ním jsem nemusela o nic ani žádat.
„Nikdy na to nezapomenu, Eikko.“
Jakmile zaslechl své skutečné jméno, malinko se usmál a docela
nepatrně mi stiskl ruku.
Vzpomněla jsem si na svou první schůzku s Halem, kdy mi byla
nepříjemná představa, že by mohl oloupat všechny moje vrstvy a dostat
se k mému jádru. Tentokrát jsem měla pocit, že jsem na druhé straně.
Skrz Erikův smysl pro povinnost, jeho obavy a taky jeho status jsem
viděla jeho ryzí srdce.
Bylo překrásné.
Vtom se do komnaty vrátila Neena s tácem a s Erikem jsme se
honem pustili.
„Jste v pořádku, moje paní?“
„Jsem, neboj se,“ ujistila jsem ji, načež jsem vstala. „V kuchyni se
strhla bitka a Erik mě odvedl pryč. Co nevidět určitě dostaneme hlášení
od stráže. Do té doby se potřebuju trochu uklidnit.“
„Čaj vám pomůže. Připravila jsem vám heřmánkový. A ještě než se
po vás budou shánět, převlečeme vás do něčeho pohodlnějšího,“
pronesla Neena. Při jejím plánu jsem si oddychla.
Obrátila jsem se zpátky na Erika, který už stál u dveří. Hluboce se
uklonil.
„Dobrou noc, Vaše Výsosti.“
„Dobrou noc.“
Pak odešel a Neena mi podala šálek čaje. Zvláštní bylo, že ruce
jsem měla už docela zahřáté.

Asi o hodinu později jsem se v pracovně setkala s rodiči, abychom

probrali, co se stalo.
„Pan Fox je na tom dost mizerně,“ oznámil nám strážce.
 „Pak Henri se ho snažil odtáhnout, ale pan Burke se nedal zastavit.
Pánové Henri a Kile jsou potlučení jen z toho, jak se je pokoušeli
odtrhnout od sebe.“
„Jak špatně na tom jsou?“ zeptala jsem se.
„Pan Henri má pohmožděný hrudník a otevřenou ránu nad jedním
okem. Pak Kile má roztržený ret, a přestože nemá další vnější zranění, z
toho, jak se snažil držet pana Burkeho, ho bolí celé tělo.“
„Burkemu už ‚pane‘ říkat nemusíte!“ prohlásil táta. „Okamžitě
odjíždí! A totéž platí pro Foxe!“
„Maxone, rozmysli si to. Fox nic neprovedl,“ domlouvala mu
máma. „Souhlasím, že se nezachoval nejsprávněji, ale nerozhoduj za
Eadlyn.“
„To teda budu!“ vykřikl. „Tohle jsme zorganizovali, abychom
potěšili lidi a dali naší dceři možnost najít stejné štěstí, jako je to naše.
Od začátku ji ovšem už dvakrát napadli! Taková MONSTRA pod svou
střechou nestrpím!“ Na závěr praštil pěstí do servírovacího stolku tak
moc, že shodil šálek čaje na zem.
Ztuhla jsem a křečovitě jsem sevřela opěrky křesla. „Tati, přestaň,“
pronesla jsem hlasem nejistým z obavy, abych to jen nezhoršila.
Ohlédl se na mě přes rameno, jako by si teprve teď uvědomil, že
máma a já jsme v místnosti s ním. V tom okamžiku pohled v jeho očích
výrazně změkl. Otočil se zase čelem od nás a zavrtěl hlavou.
Potom si s hlubokým nádechem upravil sako a promluvil ke stráži.
„Selekce se dočasně pozastavuje, dokud mi nezkontrolujete všechny
kandidáty. Proveďte to tajně a použijte k tomu všechny dostupné
prostředky. Pokud se někdo z nich dostal jen do potyčky na základní
škole, chci ho venku.“
Opět uklidněný se posadil vedle mámy. „Na vyloučení Burkeho
bezpodmínečně trvám. O tom se nebudeme bavit.“
„A co Fox?“ zeptala se máma. „Podle toho, co víme, žádnou hádku
nevyvolal.“
Táta zavrtěl hlavou. „Nevím. Nelíbí se mi představa, že tu
necháme někoho, kdo se na té rvačce podílel.“
Máma si položila hlavu na tátovo rameno. „Kdysi jsem se v
Selekci taky podílela na rvačce a ty jsi mě tu nechal. Co kdybys to
tehdy neudělal?“
„Mami, ty ses poprala?“ užasla jsem ohromeně.
 „To je pravda,“ potvrdil táta s povzdechem.
Máma se usmála. „Na tu dívku vlastně vzpomínám docela často.
Nakonec se ukázala jako celkem fajn.“
Táta neochotně zabručel. „Dobře. Fox může zůstat, ale jenom
pokud si Eadlyn myslí, že by s ním mohla být šťastná.“
Oba se podívali na mě a já jsem v té chvíli byla tak zmatená, že mi
to museli vyčíst z obličeje. Obrátila jsem se na strážce.
„Děkuju za zprávy. Vyprovoďte Burkeho z paláce a Foxovi
vyřiďte, že si s ním za chvíli promluvím. Můžete jít.“
Sotva odešel, vstala jsem z křesla a pokusila jsem si utřídit
myšlenky.
„Na tu dávnou rvačku se vás vyptávat nebudu, ačkoli opravdu
nechápu, proč mi toho o vaší Selekci tolik tajíte a proč se o vašich
zkušenostech dozvídám až teď. Až potom, co jsem zažila věci, které
potkaly i vás.“
Rodiče jen provinile mlčeli.
„Máma se s tebou seznámila dřív, než měla,“ vyčetla jsem tátovi,
„všechny tvé kandidátky vybral tvůj otec… O tom, jak se vypořádat s
bitkou, jsi mě mohl poučit už před dvěma týdny.“ Vyčerpaná jsem si
založila ruce na prsou. „Slíbila jsem vám tři měsíce a ty taky
dostanete,“ řekla jsem, zatímco na mě ustaraně hleděli. „Budu chodit na
schůzky a nechám se přitom fotit, ať máme nějaký materiál pro noviny
a ať máme o čem mluvit ve Zprávách, ale nemůžete si myslet, že pokud
to bude trvat dost dlouho, tak se jako zázrakem zamiluju.“ Zavrtěla
jsem vážně hlavou. „To se nestane. Mně ne.“
„Ale mohlo by,“ zašeptala máma něžně.
„Určitě vás zklamu, ale o něco takového ani nestojím. Ti kluci jsou
fajn, jenže… s některými z nich mi není zrovna příjemně, a navíc si
nemyslím, že by dokázali ustát tlak, který k té pozici patří. Jen kvůli
exkluzivnímu titulku v novinách si nemíním uvázat na nohu kouli.“
Táta vstal z křesla. „To přece nechceme ani my, Eadlyn.“
„V tom případě…“ Zvedla jsem ruce jako na obranu. „… mě
nenuťte zamilovat se do někoho z lidí, které jsem tu původně ani
nechtěla.“ Spráskla jsem ruce. „Tahle soutěž je jedna velká pohroma.
Už se po mně házelo jídlem, kritizovali mě za polibek, jeden kluk na
mě sáhl proti mé vůli a jiný mě srazil na zem. Ať dělám, co dělám,
noviny si na mě stejně vždycky smlsnou.“
 Táta s mámou si vyměnili smutné pohledy.
„Když jsem souhlasila s tím, že vám pomůžu rozptýlit lidi, netušila
jsem, jak ponižující to pro mě bude.“
„Zlatíčko, nikdy jsme ti nechtěli ublížit.“ Máma se tvářila skutečně
zničeně, jako by měla na krajíčku.
„Já vím a nezlobím se na vás. Chci jen svou svobodu. Pokud ji
získám tak, že si projdu Selekcí, tak si jí projdu. Jestli chcete rozptýlení,
poskytnu vám ho. Nic víc ode mě ale, prosím vás, nečekejte, protože
vás nechci zklamat ještě víc, než jsem vás už zklamala.“

Kapitola 25

Na dveře Foxovy komnaty jsem zaklepala s nadějí, že snad ani

neotevře. Po tak vyčerpávajícím večeru jsem netoužila po ničem jiném
než zalézt si pod peřinu.
Samozřejmě že mi jeho komorník otevřel, a navíc natolik dokořán,
že mě ani nestihl ohlásit, protože Fox mě okamžitě uviděl. Vypadal tak
mizerně, jak mi řekli. Jedno oko měl opuchlé a zbarvené do různých
odstínů fialové, zatímco druhou stranu hlavy měl obvázanou stejně jako
klouby pravé ruky.
„Eadlyn!“ zvolal, přičemž vyskočil z postele. Hned se ovšem
zkroutil bolestí a popadl se za žebra. „Promiňte, chtěl jsem říct Vaše
Výsosti.“
„Můžete jít,“ propustila jsem urychleně komorníka a pospíšila jsem
si k Foxovi.
„Sedněte si,“ vybídla jsem ho. „Neměl jste radši zůstat v
nemocničním křídle?“
Zavrtěl hlavou a zase se posadil. „Ošetřili mě a i podle nich bude
lepší, když si odpočinu ve své komnatě.“
„A jak se cítíte?“ zeptala jsem se, přestože bylo jasné, že trpí.
„Myslíte kromě modřin?“ nadhodil. „Cítím se ponížený.“
„Můžu si přisednout?“ Ukázala jsem na místo vedle něj.
„Jistě.“
 Uvelebila jsem se a najednou jsem nevěděla, kde bych měla začít.
Nechtěla jsem ho hned posílat domů. Zčásti proto, že mi ho bylo líto.
Ještě před schůzkou s rodiči jsem se mrkla znovu na přihlášky Burkeho
a Foxe a dočetla jsem se toho dost o Foxově rodině, jelikož se o ní
celkem rozepsal. Při prvním čtení všech přihlášek jsem se soustředila
jen na věci, které jsme mohli mít společné a o nichž jsme si mohli
povídat, takže takovéto podrobnosti jsem přeskakovala.
Byl z Clermontu, kde pracoval jako plážový plavčík, což
vysvětlovalo jeho snědou kůži a vyšisované vlasy. Z papírů to nebylo
úplně jasné, ovšem získala jsem dojem, že není placený dostatečně, aby
přispíval rodině. Jeho matka s nimi nežila. Nevěděla jsem, jestli
zemřela, nebo ne. Taky jsem se dozvěděla, že jeho otec je smrtelně
nemocný, což nejspíš znamenalo, že on rodinu neživí.
Kdybych těmhle informacím věnovala pozornost hned na začátku,
všimla bych si, jak se mu v porovnání s fotografií přiloženou k
přihlášce vyplnily tváře, jelikož v paláci se mohl pořádně najíst.
Chtěla jsem, aby ještě zůstal. Chtěla jsem, aby si udržel příspěvek,
který se mu jakožto kandidátovi Selekce pravidelně vyplácel. Chtěla
jsem, aby před odchodem z paláce ukradl z komnaty pár věcí, které by
pak mohl doma prodat.
Kdybych ho tu ovšem nechala, dávala bych mu tak falešnou naději.
„Princezno,“ začal, „pochopím, jestli mě teď pošlete domů.
Opravdu. Nechci odejít, ale znám pravidla. Jen bych… Nerad
bych, abyste si myslela, že jsem stejný jako Burke nebo Jack. Až
odejdu, nevzpomínejte na mě ve zlém, prosím.“
„To ne. To nebudu.“
Fox ke mně vzhlédl s posmutnělým úsměvem. „Tolik jsem vám
toho nestačil říct. Třeba jak bych si přál mít takový respekt jako vy.
Skutečně, klobouk dolů. Nebo jak se vám třpytí oči, když si děláte
legraci. To je něco tak krásného.“
„Vážně se mi třpytí? Počkat, já si někdy dělám legraci?“ Zasmál
se. „No ano. Většinou jen docela nenápadně, ale vždycky vás prozradí
vaše oči. Taky se v nich dá poznat, jak vás těší, když si nás dobíráte.
Jako nedávno při tom kvízu.“
Usmála jsem se. „Ano, ten byl vtipný. Dnes večer jsem se taky
dobře bavila… až na ten závěr.“
 „Nikdy nezapomenu na to, jak jste se zatvářila, když jste kousla do
toho chřestu.“
Semkla jsem rty. Jeho výraz byl tehdy podobný tomu mému. Líbilo
se mi, že ačkoli se opravdu snažil a neuspěl, nijak ho to nerozladilo. A
teď si dělal starosti jen o to, abych si ho nepamatovala jako hrubiána.
„Foxi, chci se vás zeptat na pár věcí a potřebuju, abyste byl ke mně
naprosto upřímný. Pokud budu mít pocit, že mi lžete, konec. Do hodiny
budete na cestě domů.“
Ztěžka polkl a pobavení posledních několika minut se mu vytratilo
z obličeje. „Dávám vám své slovo.“
Přikývla jsem. Věřila jsem mu. „Dobře. Povíte mi o vašem otci?“
Vzdychl a bylo poznat, že tohle téma nečekal. „Ehm, je nemocný,
což už asi víte. Má rakovinu. Pořád se ale snaží. Pracuje, i když jen na
částečný úvazek. Bývá hodně unavený. Onemocněl, když odešla máma,
a… O ní ale mluvit nechci, jestli vám to nevadí.“
„Nevadí.“
Upřel oči na podlahu a pokračoval: „Mám bratra a sestru. Oba
pořád mluví o tom, jak se máma určitě vrátí, jenže já vím, že to se
nestane. Kdyby se vrátila, odešel bych já.“
„Opravdu o ní nemusíme mluvit, Foxi.“
„Nezlobte se. Víte, bál jsem se, že až budu tady, bude pro mě
nejhorší ta dálka, ale co mě bolí nejvíc, je pohled na vás s vaší
rodinou.“ Zdravou rukou se poškrábal ve vlasech. „Vaši rodiče se mají
pořád rádi a vaši bratři k vám vzhlížejí jako ke svaté. Taky bych si to
přál. Moje rodina je úplný opak.“
Položila jsem mu ruku zlehka na rameno. „Nejsme tak dokonalí,
věřte mi. A připadá mi, že vy a váš táta si rozumíte velmi dobře.“
„To ano.“ Letmo na mě pohlédl. „Nechtěl jsem si stěžovat. O své
rodině obvykle moc nemluvím.“
„To je v pořádku. Mám pro vás i další otázky.“
Znovu se napřímil, což ho zjevně zabolelo. Stáhla jsem ruku z jeho
ramene a zakoulela jsem očima. „Ačkoli tahle bude asi taky těžká.“
Usmál se. „Klidně se ptejte.“
„Fajn… Přišel jste sem kvůli mně, nebo proto, abyste se dostal
pryč od nich?“
Fox se na chvíli odmlčel, přičemž se mi díval upřeně do očí.
 „Kvůli obojímu. Tátu mám moc rád. Neumím vám ani vypovědět,
kolik pro mě znamená, a opravdu mi nevadí, že o něj musím pečovat.
Na druhou stranu je to taky hodně únavné. Tady si připadám jako na
dovolené. A myslím, že mí sourozenci začínají konečně oceňovat, co
pro ně dělám, což je taky dobré. A potom jste tu vy.“ Potřásl hlavou.
„Podívejte, já žiju od výplaty k výplatě. Pocházím z opravdu chudé
rodiny. Uvědomuju si, že nejsem nic moc,“ řekl s dlaní přiloženou k
srdci. Nato ztišil hlas a jeho tón byl nesmělý. „Sleduju vás v televizi
celý život a vždycky jsem obdivoval, jak jste krásná a zároveň ostrá.
Nemyslel jsem si, že byste mi kdy dala šanci, ale… musel jsem se
alespoň přihlásit. Nevím, napadlo mě, že kdybyste mě náhodou
vylosovala, dokázal bych vám, že stojím alespoň za tu šanci. Pak jsem
se ale dostal do té rvačky…“ Pokrčil rameny. „No a tímhle to končí.“
Ze zklamání v jeho hlase mi bylo úplně smutno. Nechtěla jsem,
aby mě jeho příběh zasáhl. A věděla jsem, že jestli si ho pustím blíž k
tělu, dopadne to špatně. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale tušila jsem, že
pokud se s těmi kluky víc sblížím, bude to katastrofa. Tak proč – proč –
si je teda vůbec pouštím k tělu?
„Mám ještě jednu otázku.“
„Jistě,“ odpověděl poraženě.
„Jaké to je, pracovat celý den na pláži?“
Ani se nepokoušel zakrýt úsměv. „Je to paráda. Oceán je
fascinující. Každý den jako by měl jinou náladu. Někdy je jeho hladina
klidná a jindy rozbouřená. Jsem hrozně rád, že v Angeles je pořád teplo,
protože chladno bych asi nesnesl.“
„Taky mám zdejší počasí ráda, ale k moři se moc často nedostanu.
Rodiče pláž neláká, a kdykoli jsme si na ni vyjeli s Ahrenem sami,
vždycky se kolem nás seběhl dav lidí a to není zrovna příjemné.“
Fox do mě jemně dloubl. „Jestli se někdy dostanete do Clermontu,
přijďte za mnou. Dovedu vás na soukromou pláž, kde můžete plavat a
slunit se, jak se vám zlíbí.“
Zasněně jsem si povzdychla. „To zní nádherně.“
„Myslím to naprosto vážně. To je to nejmenší, co pro vás můžu
udělat.“
Shlédla jsem na své ruce a pak jsem zvedla oči zpátky k Foxově
obličeji plnému naděje. „A co třeba tohle? Pokud se dostanete,
řekněme, mezi tři poslední kandidáty, pojedeme do Clermontu na tu
soukromou pláž spolu a navštívíme třeba i vašeho otce.“
Když mu došlo, co to znamená, ohromením ztuhl. „Vy mě
nevyloučíte?“
„Za ten dnešek jste nemohl. A oceňuju, že jste mi nelhal ohledně
důvodů, kvůli kterým jste tady. Zůstaňte ještě a uvidíme, jak se to
vyvine, dobře?“
„Moc rád.“
„Tak dobře.“ Vstala jsem, naplněná tolika rozličnými pocity. Fox
pro mě ještě dnes odpoledne nic neznamenal, a teď jsem se těšila, že ho
budu potkávat. „Promiňte, ale už musím běžet. Mám ještě nějaké
povinnosti.“
„To chápu,“ řekl a doprovodil mě ke dveřím. „Děkuju, Vaše
Výsosti, že mi dáte ještě šanci.“
„Tu jste si přece přál, ne?“ usmála jsem se. „A opravdu mi můžete
říkat Eadlyn.“
Zazubil se na mě a zdravou rukou mě vzal za mou. Jemně mi ji
políbil. „Dobrou noc, Eadlyn. A ještě jednou děkuju.“
Spěšně jsem přikývla a pak už jsem vyběhla z jeho komnaty na
chodbu. Jeden problém vyřešen… zítra na mě ovšem čeká tisícovka
dalších.

Fotografka se uměla tak výborně zamaskovat, že mi vůbec

nedošlo, že byla i u rvačky. Burke s Foxem vyplnili titulní stránku
novin a titulek hlásal, že prvního vyloučili, kdežto druhého ušetřili.
Následovaly další dvě fotografie se mnou – jak vedle Kilea drtím šafrán
a vedle Erika mluvím s Henrim, ale obě zastínil rozvzteklený obličej
Burkeho, když se vrhal na Foxe.
Vytrhla jsem si jen ty dvě menší, a aniž bych tušila proč, vložila
jsem je do zásuvky ke Kileově příšerné kravatě.
Když jsem přišla na snídani, cítila jsem, jak se na mě upírají
všechny oči v síni. Obvykle mě to nijak nerozhodilo, ale při zvědavých
pohledech kluků jsem si připadala jako zavalená jejich nevyřčenými
dotazy. Mí rodiče se navíc tvářili nanejvýš ustaraně.
Znejistěla jsem. Vyznělo to včera snad tak, že je viním z toho, co
se stalo? Snažila jsem se jim jen vysvětlit, jak těžké to pro mě v Selekci
je. Nechtěla jsem jim nic vyčítat. Přestože jsem se Selekce účastnit
nechtěla, věděla jsem, co jsem jim slíbila. Burkeho pěsti zastínily
všechno dění v zemi. Alespoň pro dnešek.
„Co se stalo?“ zašeptal Kaden.
„Nic.“
„Lhářko. Naši jsou od rána nesví.“
Nenápadně jsem se podívala. Táta si masíroval čelo těsně nad
obočím a máma předstírala, že jí, přitom jen posouvala jídlo vidličkou
po talíři.
Povzdychla jsem si. „Záležitosti dospělých. Tomu bys nerozuměl.“
Zakoulel očima. „Takhle se mnou nemluv, Eadlyn. Je mi čtrnáct,
ne čtyři. Čtu všechny noviny a dávám pozor i při Zprávách. Mluvím
více jazyky než ty a učím se všechno, co ty, i když mě do toho nikdo
nenutí. Nechovej se, jako bys byla něco víc než já. Já jsem princ.“
Znovu jsem si povzdychla. „Ano, ale já budu královna,“ opravila
jsem ho a usrkla jsem si kávy. Na tohle jsem teď opravdu neměla
náladu.
„Jasně a tvoje jméno bude jednou v učebnici dějepisu a otrávení
desetiletí žáci se ho budou muset naučit na test a pak ho zase rychle
zapomenou. Tvoje práce bude jako každá jiná na světě, takže přestaň
dělat, jako bys byla víc nebo míň než kdokoli jiný.“
Zůstala jsem úplně paf. Tohle si o mně Kaden doopravdy myslí?
Myslí si to o mně všichni?
Rozhodla jsem se, že dneska budu silná, že mámě a tátovi ukážu,
jak jsem odhodlaná pokračovat, a klukům zase, že události jako ta z
předchozího večera mě jen tak nezlomí. Jenže Kadenova slova mě – a
veškeré moje úsilí – naprosto uzemnila. Vstala jsem a vydala se pryč,
přičemž jsem přemýšlela, co všechno si potřebuju vyzvednout v
pracovně, protože tam dneska pracovat nezvládnu.
„Eadlyn, počkej na mě!“
To za mnou zavolal Kile, který mě hned nato dohonil. V Hodovní
síni jsem si ho ani nevšimla. Měl oteklý ret, ale jinak vypadal v
pořádku.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se.
Přikývla jsem… a pak jsem zavrtěla hlavou. „Já ani nevím.“
Položil mi ruce na ramena. „Všechno bude dobré.“
Bylo toho na mě tolik, že jsem jen rychle přitiskla své rty na jeho,
protože jsem tušila, že alespoň na minutu na všechno zapomenu.
 „Au!“ zaúpěl a odstoupil dozadu.
„Promiň! To jsem…“
Chytil mě za zápěstí a zatáhl mě do nejbližší místnosti, zabouchl za
námi dveře a natlačil mě na zeď. Vrhl se na moje rty mnohem
agresivněji než já předtím na jeho, jako by ho teď, když věděl, o co mi
jde, bolavý ret nezajímal.
„Co to děláme?“ vydechl.
„Nechci na nic myslet. Prostě mě líbej.“
Bez dalších slov si mě přitáhl k sobě a zajel mi rukama do vlasů. Já
jsem oběma pěstmi sevřela jeho košili a těsně jsem se k němu přitiskla.
A ono to fungovalo. Zatímco jsme se věnovali jeden druhému,
všechno ostatní se na malou chvíli odsunulo na vedlejší kolej. Kile se
mi rty přesunul na krk a tam byly jeho polibky ještě vášnivější,
žádostivější a úplně mě strhly s sebou. Bez přemýšlení jsem mu
vykasala košili z kalhot.
Kile se mi ďábelsky zasmál do tváře. „Dobře, jestli se budeme
svlékat, musíme někam do komnaty. A taky bys asi měla znát moje
prostřední jméno.“
„Ashton? Arthur? Bylo to něco na A.“
„Samá voda.“
Povzdychla jsem si a nechala jsem jeho oblečení být. „Fajn.“
Odstoupil ode mě o krok, přičemž ruce mi nechal stále v pase, a
zašklebil se na mě. „Jsi v pohodě? Ten včerejšek byl trochu drsný.“
„Vůbec jsem to nečekala. Šlo jen o chřest… On ho praštil doslova
kvůli zelenině.“
Kile se zasmál. „Vidíš, proto je lepší zůstat u másla.“
„Ty a to tvoje máslo.“ Zavrtěla jsem hlavou, zatímco jsem mu
přejížděla prstem dolů po hrudníku. „Ten tvůj ret mě vážně mrzí. Bolí
tě ještě něco?“
„Břicho. Dostal jsem do něj párkrát loktem, ale mohl jsem skončit
mnohem hůř. Henri má roztržené obočí. Ještěže ho Burke nepraštil o
něco níž.“
Při představě, že to mohlo být ještě horší, jsem se ušklíbla.
„Kile, vyloučil bys je oba dva? Kdybys byl na mém místě?“
„Na tvém místě bych možná vyloučil i Henriho a sebe,“ odpověděl.
„Vy jste se je ale přece snažili zastavit.“
 Zvedl jeden napřímený prst. „To je pravda. Ty ji znáš, protože jsi u
toho byla, ale ostatní to četli v novinách a na fotkách to vypadalo, že
jsme se rvali i my.“
„Takže to, že jsem Foxe, Henriho a tebe nevyloučila, vypadá, jako
by vám prošlo něco špatného?“
„A že by mohlo leccos projít i ostatním.“
„Dnešek je vážně hrozný,“ povzdychla jsem si, přičemž jsem si
zajela prsty do vlasů a opřela se o zeď.
„Ty se se mnou líbáš nerada?“
Rozesmála jsem se. Připomněla se mi ta noc, kdy byl u mě v
komnatě a já neměla chuť si s ním povídat. Proč se mi to teď vybavuje?
Že bych to najednou viděla jinak?
„Proč jsme si spolu nikdy předtím nepovídali? Vždyť je to tak
snadné.“
Pokrčil rameny. „To vysvětli spíš ty mně.“
Zahanbeně jsem sklopila oči. „Myslím, že jsem ti dávala za vinu
Josie. To její opičení mě vytáčí.“
„A já jsem ti asi dával za vinu to, že žiju v paláci. Za to ale můžou
naši rodiče, a ne ty. Nejspíš proto, že budeš královna, jsem se kvůli
tomu zlobil na tebe.“
„To chápu.“
„Já zase chápu, že tě Josie štve, jenže pro ni je vážně těžké vyrůstat
v tvém stínu.“
Problém s Josie se mi na seznam věcí, pro které se cítím provinile,
už nevejde. Uhladila jsem si šaty a rozhodla se jít do práce, protože
jedině tak jsem mohla přijít na jiné myšlenky.
„Co kdybychom spolu někdy brzy něco podnikli? Nemyslím rande,
ale že bychom prostě strávili nějakou chvíli spolu.“
Rty se mu roztáhly do toho jeho rošťáckého úsměvu. „To bych
moc rád.“
Začal si zastrkávat košili zpátky do kalhot a já jsem při tom
pohledu ucítila, jak rudnu v obličeji. Jak to, že jsem se takhle přestala
kontrolovat?
„Poslyš,“ řekl. „Selekcí se netrap. Ty jsi mnohem výš než nějaká
pitomá soutěž.“
„Díky, Kile.“ Políbila jsem ho na tvář a zamířila do své komnaty.
 Vzpomněla jsem si, jak jsem zuřila, když jsem tehdy vylosovala
jeho jméno. Připadala jsem si podvedená. Teď už mi bylo jedno, jak se
k nám jeho přihláška dostala – byla jsem za ni ráda.
Doufala jsem, že on to cítí stejně.

Kapitola 26

Páteční večer pro mě měl být velkou výzvou. Ano, fotky s Eanem
vypadaly v tisku dokonale, a ano, krátký záznam z našeho kvízu měl
jistě pobavit, ale netušila jsem, jestli se Gavril nebude místo na ostatní
kandidáty soustředit spíš na vyloučení Jacka a Burkeho.
Ještě horší bylo, že jsem toho o klucích zatím moc říct nemohla.
Nenápadné prošetřování zbylých kandidátů stále pokračovalo, a
přestože se strážci snažili postupovat co nejrychleji, v příštím týdnu
jsem ještě neměla mít žádné nové schůzky… Tudíž v příštích Zprávách
nebudu mít už vůbec o čem mluvit. Ty dnešní by proto měly být
záživné. Jak to ale zařídit?
Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi něco uniká. Jako by mi
chyběl důležitý prvek, kterým by se Selekce rázem vylepšila.
Pro mě osobně to nebyla naprostá pohroma, protože jsem alespoň
poznala lépe Kilea a seznámila jsem se s Henrim, Halem a Foxem.
Jenže u široké veřejnosti jsme se soutěží zatím pohořeli.
Ačkoli ten den po průvodu jsem se do novin mrkla jen zběžně,
pamatovala jsem si fotku, na které jsem se na alegorickém voze krčila
ne právě elegantně. A co bylo ještě horší, pořád jsem měla před očima
lidi stojící kolem silnice, kteří si na mě ukazovali prstem a smáli se mi.
Jen za poslední týden jsme vykopli dva kandidáty za neslušné chování a
to zastínilo jakýkoli chabý pokus o romantiku.
Navenek to celé vypadalo opravdu mizerně.
Seděla jsem ve své komnatě a při kreslení jsem si snažila utřídit
myšlenky. Musí přece existovat způsob, jak to roztočit a zvrátit v něco
zajímavého a dobrého.
 S každým tahem tužky jako bych rýsovala další a další problém.
Ve Zprávách bych o schůzkách asi vůbec mluvit neměla. Kdybych
zmínila jednu, musela bych zmínit i ostatní, a opravdu nerada bych
rozebírala, jak na mě Jack vztáhl ruku.
Místo toho bych mohla mluvit třeba o tom, co jsem se o klucích
dozvěděla. Mohla bych je trochu vychválit, a pokud se mi podaří
vzbudit dojem, že mě někteří z nich zaujali, bude se zdát normální, že
jsem zmatená a nevím, koho z nich si vybrat. Takhle nepůjde o to, že
Selekce nefunguje, ale o to, že je v ní příliš mnoho kvalitních
kandidátů.
Než jsem si svůj proslov naplánovala, měla jsem i povedený nákres
úzkých šatů, jejichž horní lem končil nad prsy a spodní dosahoval do
poloviny stehen. Přikreslila jsem na ně i dlouhou průsvitnou a
nadýchanou sukni. Jako barvy jsem zvolila bordó pro šaty a
zlatohnědou pro suknimodel tak získal příjemný podzimní nádech.
Dokázala jsem si přesně představit, jaký bych k nim nosila účes a
jaké šperky by na nich vynikly nejlépe.
Zatímco jsem si je prohlížela, uvědomila jsem si, že by se hodily
spíš pro nějakou mladou hvězdu showbyznysu než pro princeznu. V
mých očích byly naprosto úžasné, ale bála jsem se, co by na ně řekli
lidé. Na jejich názoru záleželo momentálně víc než kdy jindy.
„Jé, slečno!“ zvolala Neena, když okem zachytila mou kresbu.
„Líbí se ti?“
„To jsou nejparádnější šaty, co jsem kdy viděla.“
Upřela jsem na nákres oči. „Myslíš, že bych si je mohla obléct na
Zprávy?“
Udělala na mě obličej, který říkal, že odpověď na to znám přece
sama. „Zakryly by vás, myslím, dostatečně, a pokud je nechcete celé
pošít štrasovými kamínky, nevidím důvod, proč byste nemohla.“
Pohladila jsem papír, jako bych se jich mohla dotknout.
„Mám se dát hned do práce?“ zeptala se s nadšením v hlase.
„A co kdybys mě vzala s sebou do dílny? S těmihle bych ti ráda
pomohla. Chci je na dnešní večer.“
„Moc ráda,“ pronesla zvesela.
Popadla jsem svůj skicář a natěšená jako nikdy předtím jsem s ní
vyšla do chodby.
 Když jsem vešla do natáčecího studia a uviděla Josiin pohled
naplněný závistí, věděla jsem, že ten maraton stříhání a šití v krejčovské
dílně stál za to. Ke svým novým šatům jsem si obula zlaté lodičky na
podpatku a vlasy jsem si navlnila tak, aby mi volně splývaly přes
ramena. Takhle krásná jsem si snad ještě nikdy nepřipadala.
Neskrývané zírání kandidátů Selekce mi jedině potvrdilo, že vypadám
obzvlášť dobře, ale zároveň mě uvedlo natolik do rozpaků, že jsem se k
nim musela otočit zády, abych se neuculovala.
V tom okamžiku jsem vycítila, že je něco špatně. Ve vzduchu jako
by se vznášelo napětí a bylo mnohem silnější než moje pýcha nad šaty
nebo nad tím, že mě kluci obdivují. Dopadlo na mě tak těžce, že mě až
zamrazilo.
Rozhlédla jsem se kolem ve snaze přijít na to, odkud vítr vane. V
jednom rohu stáli máma s tátou, docela nenápadní. Podle tátova
zamračeného obočí a máminých gest jsem ovšem poznala, že se něco
děje. Nebyla jsem si jistá, jestli si s nimi můžu jít promluvit. Stačilo
nám těch pár dní mlčení?
„Dobrý večer!“ přiskočil ke mně Baden.
„Dobrý večer.“
„Polekal jsem vás?“
Podle slušnosti jsem odpověděla: „Ne, vůbec. Jen jsem se zrovna
zamyslela. Potřebujete něco?“
„No, napadlo mě, že bych vás mohl v týdnu pozvat na večeři nebo
tak něco. Mohli bysme si třeba zase zahrát.“ Prsty zabrnkal na
neviditelnou kytaru, přičemž se v úsměvu kousl do rtu. „To je milé, ale
ve skutečnosti bych to měla být já, kdo na vrhuje schůzky.“
Pokrčil rameny. „No a? I na to vaření vás přece pozvali kluci, ne?“
S přimhouřenýma očima jsem zapátrala v paměti.
„Technicky to tak asi bylo.“
„Je to snad tak, že Kile může, a já ne, protože jsem nevyrostl v
paláci?“
„Ujišťuju vás, že Kile žádné výhody, které si představujete, nemá,“
namítla jsem se smíchem při vzpomínce na všechny ty roky trápení.
Baden chvíli pochybovačně mlčel. „Jasně.“
Načež odkráčel, s rukama v kapsách a rázným krokem, a nechal mě
v naprostém šoku. Copak jsem k němu byla hrubá? Byla jsem jen
upřímná. A ani jsem mu nedala košem.
 Radši jsem nad tím mávla rukou, protože mě čekaly povinnosti:
Musela jsem být okouzlující a elegantní a musela jsem všechny
přesvědčit o tom, že se dokážu zamilovat.
Vtom kolem prošel táta a vzal mě jemně za nadloktí.
„Co se děje?“
Zavrtěl hlavou a poplácal mě po ruce. „Nic, drahoušku.“ Jeho lež
mnou otřásla víc než to, že se Baden urazil. Po místnosti pobíhali
asistenti, rozdávali rozkazy a kontrolovali vše podle seznamů. Zaslechla
jsem Josiin smích a to, jak ji někdo tiší. Kluci si spolu povídali trochu
víc nahlas, než by bylo vhodné. Baden trucoval vedle Henriho a nikoho
si nevšímal. Přiložila jsem si dlaň k břichu a snažila jsem se uklidnit.
Vedle Henriho, ve tmě mimo pódium, jsem zahlédla mávající ruku.
Patřila Erikovi, který se ještě neposadil na své skryté místo. Jakmile
upoutal mou pozornost, ukázal mi palce nahoru, ovšem výraz v jeho
obličeji mi prozradil, že to myslí jako otázku. Pokrčila jsem rameny.
Semkl rty a pak neslyšně vyslovil To je mi líto. Věnovala jsem mu
upjatý úsměv a palce nahoru, přestože ty nebyly na místě. Nic jiného
mě ale nenapadlo. Erik zavrtěl hlavou a to mě kupodivu utěšilo.
Alespoň někdo chápe, jak mi je.
S hlubokým nádechem jsem se šla posadit mezi mámu a Ahrena.
„Něco se děje,“ zašeptala jsem mu.
„Já vím.“
„A víš co?“
„Vím.“
„Tak mi to řekni?“
„Později.“
Vzdychla jsem. Jak se mám soustředit, když mám hlavu plnou
starostí?
Začalo se jako obvykle aktualitami, po kterých krátce promluvil
táta. Ani jsem nevnímala, co říká. Viděla jsem jen jeho vrásky kolem
očí a ramena ohnutá pod tíhou kdovíjakého problému.
V půlce programu vystoupil doprostřed pódia Gavril a oznámil, že
má několik dotazů na kandidáty v Selekci. Neuniklo mi, jak si všichni
kluci upravili kravaty či manžety a posadili se vzpřímeněji.
„Nuže, co třeba… pane Ivane?“ V první řadě se přihlásil Ivan a
Gavril se ho začal vyptávat: „Jak se vám dosud v Selekci líbí?“
 Ivan se uchechtl. „Líbilo by se mi v ní víc, kdyby se mi povedlo
setkat se s princeznou mezi čtyřma očima.“ Načež na mě mrkl a mně se
rozhořely tváře.
„Pro princeznu musí být určitě obtížné vidět se zvlášť s každým z
vás,“ pronesl Gavril taktně.
„To jistě! Já si nestěžuju. Jen pořád doufám,“ upřesnil Ivan a dál se
pochechtával, jako by šlo o vtip.
„Třeba dnes večer Její královskou Výsost přesvědčíte, aby si na
vás udělala čas. Povězte nám, co bude podle vás nejdůležitějším
posláním budoucího prince?“
Ivana smích přešel. „To netuším. Podle mě je důležité, aby byl fajn
společník. Princezna Eadlyn je kvůli práci nucená stýkat se s mnoha
lidmi a bylo by hezké být jedním z těch, které vidí vždycky ráda. Jen
tak, kvůli zábavě.“
Měla jsem co dělat, abych neobrátila oči v sloup. To s tebou se
stýkám z donucení, zlato.
„Zajímavé,“ okomentoval Gavril. „A co vy, pane Gunnere?“
Gunner byl menší postavy a vedle protáhlého Ivana vypadal i
drobný. Sice se natahoval, ale nijak to nepomáhalo.
„Podle mého názoru by měl být budoucí princ připravený kdykoli
pomoct. Sám jste zmínil, jak moc je princezna zaneprázdněná. Kdokoli
v jejím životě by se měl snažit být co nejvíc nápomocný. My ještě
samozřejmě nevíme, co všechno taková pozice obnáší, ale myslím, že je
důležité uvědomit si, jak by se mohl změnit náš život a naše hodnoty.“
Gavril se zatvářil souhlasně a táta dokonce zatleskal, což vedlo k
tomu, že ho napodobili i ostatní. Taky jsem se přidala, ačkoli mi to
přišlo divné. Byla to velmi vážná otázka a moc se mi nelíbilo, že se z ní
dělá fraška.
„Pane Kile, vy jste v paláci prožil celý život,“ nadnesl Gavril a
přešel přes pódium. „Jak si myslíte, že by se váš život změnil, kdybyste
se stal princem?“
„No, určitě bych se musel starat víc o osobní hygienu.“
„Pche!“ Honem jsem si zakryla ústa rukou. Styděla jsem se, ale
nemohla jsem se přestat smát.
„Ale! Zdá se, že někdo s vámi souhlasí.“
Za Kilem se o něco později rozesmál Henri. Musel si počkat na
Erikovo přetlumočení. Gavril si ho všiml a přešel na jeho stranu.
 „Ano, pane Henri?“
Henri přikývl, ale v očích měl hrůzu.
„Jaký na to máte názor vy? Jaká by podle vás mohla být
nejdůležitější role budoucího prince?“
Henri se pokusil zamaskovat svůj strach a naklonil se do strany k
Erikovi. Jakmile otázku pochopil, přitakal.
„Ó, ó ano. Prínc být pro príncesu… ehmmm…“ Vstala jsem. Tohle
jsem nesnesla.
„Henri?“ vyzvala jsem ho.
Všechny oči se otočily na mě, zatímco jsem na Henriho mávala,
aby šel za mnou doprostřed pódia. Nesměle sešel dolů ze svého místa.
„Eriku? Vy taky, prosím.“
Henri počkal na svého kamaráda, který vyšel zpoza poslední,
nejvyšší řady. Erik se tvářil nervózně – nebyl připravený postavit se
před kamery – ale Henri mu s úsměvem pošeptal cosi, co ho očividně
uklidnilo, a společně došli za Gavrilem.
Přijala jsem Henriho rámě a Erik se postavil hned za něj, stále jako
jeho stín.
„Gavrile, pan Henri vyrostl ve Swendway. Jeho mateřským
jazykem je finština, a proto má s sebou tlumočníka.“ Ukázala jsem na
Erika, který se krátce uklonil, připravený vrátit se do tmy. „Jsem si jistá,
že Henri by na vaši otázku velice rád odpověděl, ale myslím si, že to
bude mnohem snadnější, když se Erik nebude schovávat za sedadly.“
Když Erik Henrimu přetlumočil moje slova, Henri se usmál a
volnou rukou mi jemně stiskl nadloktí. Tak nějak mě to potěšilo.
Henri se zhluboka nadechl a pak odpověděl. Poznala jsem, že svá
slova promýšlí, a přestože byl jistě zaskočený, mluvil plynule a klidně.
Sotva dořekl, co měl na srdci, oči všech přítomných se upřely na Erika.
„Podle pana Henriho by si měl budoucí princ pamatovat, že nemá
jen jednu roli, ale má jich mnohem víc. Manžel, rádce, přítel a tucet
dalších. Měl by být připravený se dál vzdělávat a pracovat stejně tvrdě
jako Její Výsost. Nemělo by mu činit potíže odložit své ego stranou.“
Erik spojil ruce za zády a já jsem poznala, že se snaží vybavit si
Henriho poslední slova.
„Měl by chápat, že princezna nese velmi těžké břemeno, které on
nikdy nést nebude, a měl by být taky ochotný dělat ze sebe občas
klauna.“
 Při pohledu na Henriho širokánský úsměv jsem se zahihňala.
Sálem se rozlehl obrovský potlesk. Stoupla jsem si na špičky a do ucha
jsem mu zašeptala: „Dobré, dobré.“
Celý zářil. „Dobré, dobré?“ Přikývla jsem.
„Vaše Výsosti, tohle může být v Selekci velmi komplikované,“
prohlásil užasle Gavril. „Jak to zvládáte?“
„Momentálně mi k tomu stačí dvě věci: trpělivost a Erik.“ Sál
propukl v smích.
„Jak dlouho to ale takto může fungovat? To přece nemůže
vydržet.“
To bylo poprvé v mém životě, když jsem měla chuť rozběhnout se,
popadnout svou židli a mrštit ji na Gavrila.
„Myslím, že existují horší věci než jazyková bariéra.“
„Mohla byste nám uvést nějaký příklad?“
Naznačila jsem Henrimu a Erikovi, aby se šli posadit, a při pohledu
na Erika, který pospíchal do tmy, jsem musela potlačit smích. Henri mi
před odchodem věnoval laskavý úsměv, kterým mě inspiroval.
„No, jelikož jsme o tom začali kvůli Henrimu, dovolte mi použít
jako příklad právě jeho. Máme sice potíže domluvit se, ale je to
neuvěřitelně milý člověk. Jack a Burke mluvili naším jazykem
dokonale, přitom se chovali velmi nevhodně.“
„Ano, o Burkeho rvačce jsme všichni četli a jsem opravdu rád, že
jste z ní vyvázla bez úhony.“
Bez zranění? To jistě. Ale bez úhony? O tom by se dalo diskutovat.
Jenže to by nikdo poslouchat nechtěl.
„Naštěstí se zdá, že ti dva byli skutečně jen výjimkami. Mezi
kandidáty je mnoho mladíků, které bych mohla naopak pochválit.“
„Opravdu? Jen do toho, prosím.“
Usmála jsem se a ohlédla se na kluky. „Pan Hale má vybraný vkus
a pracuje jako krejčí. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se jednou celá
Illeá oblékala do jeho modelů.“
„Máte nádherné šaty!“ zavolal Hale.
„Moje vlastní práce!“ křikla jsem na něj. Nedokázala jsem potlačit
svou pýchu.
„Jsou dokonalé.“
„Co jsem říkala?“ Obrátila jsem se zpátky ke Gavrilovi. „Má
skutečně dobrý vkus.“ Pak jsem se znovu rozhlédla. „O hudebním
talentu pana Badena jsem mluvila už minule, určitě ovšem nezaškodí,
když ho připomenu znovu, protože je opravdu výjimečný.“
Baden rychle přitakal, a pokud byl ještě podrážděný, nedal to na
sobě znát.
„O panu Henrim jsem zase zjistila, že je to výborný kuchař. A v
téhle oblasti mě není snadné ohromit, protože, jak víte, naši kuchaři
jsou jedni z nejlepších na světě. Proto mi věřte, když vám říkám, že je
mi co závidět, jelikož já mám možnost jeho jídla ochutnat.“
Sál vyplnil další smích a na jedné obrazovce jsem koutkem oka
zahlédla, že se táta potěšeně usmívá.
„Pan Fox zase… teď možná ne každý ví, jak hodnotná je to
dovednost, ale pan Fox dokáže na každé situaci vidět to pozitivní.
Selekce může být velmi stresující a on vždycky najde to dobré. V jeho
společnosti je mi skvěle.“
Pohlédli jsme s Foxem na sebe. Přestože měl šrám na hla vě a
modřinu kolem oka mírně zapudrovanou, nevypadal ani zdaleka
hrozivě. Byla jsem ráda, že jsem ho v paláci nechala.
„Někdo další?“ vyzvídal Gavril, zatímco jsem hledala mezi kluky.
Ano, byl tu ještě jeden.
„Většina lidí nechce věřit, že přestože s panem Kilem bydlíme od
malička ve stejném domě, ve skutečnosti se moc neznáme. Díky Selekci
jsem ho poznala o něco lépe a dozvěděla jsem se taky, že je to velice
slibný architekt. Pokud bychom někdy potřebovali postavit druhý palác,
obrátila bych se rovnou na něj.“
V místnosti se ozvalo několik dojatých povzdychnutí. Zřejmě se
jim líbila představa, že z dětského přátelství by se mohla vyvinout
láska.
„Ačkoli musím tedy potvrdit, že by se potřeboval víc věnovat
osobní hygieně,“ dodala jsem s úsměvem, načež se všichni znovu
rozesmáli.
„Zdá se, že jsou to skutečně úžasní mladí pánové!“ zvolal Gavril a
spustil pro ně další potlesk.
„To rozhodně.“
„Když na vás tedy udělali takový dojem, musím se vás zeptat:
Našel si už někdo z nich výsadní místo ve vašem srdci?“
Docela nevědomky jsem si začala pohrávat se svými vlasy.
„No, nevím.“
 „Ale, ale!“
Se sklopenýma očima jsem se zahihňala. Tohle se doopravdy
neděje… že ne?
„Je to snad někdo z pánů, které jste právě zmínila?“ Laškovně jsem
ho plácla. „Ale no tak, Gavrile!“
Gavril se zachichotal jako většina přítomných ve studiu. Ovanula
jsem se dlaní jako vějířem a opět vážně jsem pronesla: „Pravda je
taková, že se mi o tom takhle veřejně mluví ještě pořád špatně.
Nicméně doufám, že v blízké budoucnosti vám o tom povím víc.“
„To je skvělá zpráva, Vaše Výsosti. Dovolte mi, abych vám za
celou Illeu popřál hodně štěstí v hledání toho pravého.“
„Děkuju.“ Přikývla jsem skromně a nenápadně jsem se mrkla na
tátu.
Tvářil se nevěřícně a snad dokonce optimisticky. To ve mně
vyvolalo poněkud hořkosladký pocit. Na jednu stranu jsem si svým
výstupem nebyla moc jistá, na druhou jsem viděla, že i docela malý
náznak možnosti ubral tátovi tolik na starosti.
To mi prozatím stačí.

Kapitola 27

„Je to zlý.“
Ležela jsem na Ahrenově posteli a poslouchala jsem, zatímco mi
vyprávěl o událostech, které mi rodiče nechtěli říct.
„Prostě to řekni.“
Ztěžka polkl. „Jak se zdá, začíná to vždycky v chudších
provinciích. Nejde o rebelie jako v dobách, kdy byli naši malí… Je to
spíš jako povstání.“
„Co přesně to znamená?“
„Chtějí svrhnout monarchii. Z rozpuštění kast jim neplyne to, co
čekali, a mají dojem, že nám je to jedno.“
„Že je nám to jedno?“ užasla jsem. „Táta se může přetrhnout, aby
to vyřešil, a já kvůli nim randím s cizími kluky!“
 „Já vím. Netuším, kde se to v tobě vzalo, ale dneska večer jsi byla
skvělá.“
Jeho pochvalu jsem přijala s potěšením, ale pomalu mi začínalo
vrtat hlavou, nakolik byl můj dnešní výstup předstíraný a nakolik byl
upřímný.
„Jenže i přesto, co máme dělat? Starat se jim jen věčně o zábavu?“
„To tak!“ odfrkla jsem si. „Tebe by se to stejně nikdy netýkalo.
Musela bych to být pořád já, a to se mi opravdu nechce. Už teď mám
pocit, že se dusím.“
„Mohli bychom odstoupit,“ nadnesl. „Jenže co by bylo potom?
Kdo by vládl zemi? A když neodstoupíme, vyženou nás?“
„Podle tebe by to udělali?“ zalapala jsem po dechu.
Ahren se zahleděl do dálky. „To opravdu nevím, Eady. Lidi dělají i
horší věci, když mají hlad nebo jsou unavení nebo žijí pořád v bídě.“
„My ale přece nemůžeme nakrmit úplně každého. Nemůžeme
zařídit, aby všichni vydělávali stejně. Co od nás vlastně chtějí?“
„Nic,“ odpověděl upřímně. „Chtějí jen víc pro sebe. Já jim to ani
nevyčítám. Problém je v tom, že jsou příliš zmatení. Mají pocit, že
jejich životy jsou v našich rukou, což ovšem není pravda.“
„Za své životy si přece zodpovídají sami.“
„Přesně tak.“
Dlouhou chvíli jsme zůstali v tichosti, zamyšlení nad tím, co by
pro nás povstání lidu mohlo znamenat. Popravdě řečeno jsem ale
věděla, že nejvíc ze všech by zasáhlo mě. Nevěděla jsem, jak přesně k
takovým věcem dochází, ale vlády se měnily. Království vznikala a
zanikala. Jedna ideologie střídala druhou. Mohli by mě taky spláchnout
do kanálu?
Při té představě jsem se zachvěla.
„A to už po mně házeli jídlem,“ zamumlala jsem.
„Cože?“
„Byla jsem tak hloupá,“ pronesla jsem a přitom jsem zavrtěla
hlavou. „Vyrostla jsem v domnění, že mě zbožňují… jenže to není
pravda. Až máma s tátou odstoupí, nezbude nic, co by zemi zabránilo,
aby se mě zbavila.“
Jako by mě ten omyl dosud nadnášel. Když jsem teď pochopila, že
jde o lež, celé tělo mi příšerně ztěžklo.
 Ahren se tvářil ustaraně. Čekala jsem, že mi bude oponovat, ale to
zrovna neudělal.
„Eadlyn, ty je můžeš přimět k tomu, aby tě milovali.“
„Já nejsem tak okouzlující jako ty. Ani tak chytrá jako Kaden, ani
tak roztomile bouřlivá jako Osten. Nejsem ničím zvláštní.“
Vyčerpaně bouchl hlavou o pelest postele a zabručel: „Teď si děláš
legraci, že ano? Jsi první dědička trůnu. Představuješ něco, co tahle
země nikdy předtím nepoznala. Jen se musíš prostě naučit, jak s tím
naložit a jak jim ukázat, kdo jsi.“
Jsem Eadlyn Schreaveová a nikdo na světě nemá takovou moc já.
„Nemyslím si, že by mě měli rádi, kdyby věděli, kdo opravdu jsem.“
„Jestli nepřestaneš fňukat, tak tě odtud vykopnu.“
„A já tě nechám zbičovat.“
„Tím mi vyhrožuješ už od doby, kdy nám bylo šest.“
„Jednou k tomu dojde. Dávej si bacha.“
Uchechtl se. „Neboj se, Eadlyn. Šance na to, že by lidi
zorganizovali něco velkého, je malá. Mluví jen tak do vzduchu. Až se
vykřičí, uleví se jim a věci se vrátí do normálu, uvidíš.“
S povzdychem jsem přikývla. Možná jsem se trápila zbytečně,
nicméně pořád jsem slyšela jejich řev během průvodu a pořád jsem
viděla nesnášenlivé reakce v novinách na můj polibek s Kilem. O
svrhnutí monarchie určitě neslyšíme naposledy.
„Našim neříkej, že o tom vím, dobře?“
„Jak myslíš.“
Seskočila jsem z postele a políbila ho na tvář. V té chvíli jsem
litovala holky, které neměly bratry. „Uvidíme se zítra.“
Zazubil se na mě. „Běž se trochu prospat.“
Z jeho komnaty jsem odešla s tím, že se vrátím do své. Jenže
cestou jsem si uvědomila, že mám hlad. A jelikož teď už jsem kuchyn
znala, napadlo mě, že si do ní zajdu pro nějaké ovoce. V lednici by
mohl být i sýr. Na to, abych někoho otravovala, už bylo pozdě, a tak
jsem zamířila ke schodišti.
Moje domněnka, že v kuchyni nikdo nebude, byla ovšem
nesprávná. Narazila jsem tam na hrstku mužů a žen, kteří váleli těsta a
krájeli zeleninu. Chvíli jsem užasle sledovala, jak jsou rychlí a šikovní.
Líbilo se mi taky, že všichni jsou i přes pozdní hodinu veselí a energičtí
a při práci spolu klábosí.
 Byla jsem jimi tak zaujatá, že jsem si nejdřív nevšimla čupřiny
rozevlátých blonďatých kučer v zadním rohu místnosti. Henri si pověsil
košili na háček a modré podvlékací tričko měl zaprášené od mouky.
Začala jsem se k němu potichu přibližovat, ale personál mě poznal, a
jak se mi klaněl, upozornil Henriho na mou přítomnost.
Sotva mě uviděl, pokusil se trochu očistit, což se mu ale
nepovedlo. Pročísl si vlasy a usmál se na mě zeširoka jako vždycky.
„Bez Erika?“
„On spát.“
„A proč nespíte vy?“
S přimhouřenýma očima se snažil dát si v duchu moje slova
dohromady. „Ehm. Pardon. Já vařit.“
Přikývla jsem. „Můžu vařit s vámi?“
Ukázal na hromadu jablek a na těsto na stole. „Chceš? Ty vařit?“
„Ano.“
Celý se rozzářil a přitakal. Pak si mě prohlédl, načež sebral z háčku
svou košili, obvázal mi ji kolem pasu a z rukávů mi na zádech udělal
uzel. Zástěra. Chce, abych měla zástěru.
Sama pro sebe jsem se usmála. Vždyť jsem na sobě měla jen noční
košili. Jelikož nám ale chyběla slova, nemělo smysl se s ním dohadovat.
Vzal do ruky jedno jablko a odkrojil z něj slupku jako jeden dlouhý
pruh. Když byl hotový, odložil vše na pult a natáhl se pro jiný nůž.
„Pidäveitsi näin,“ řekl a ukázal mi, jakým způsobem se drží rukojeť.
„Pidäomena huolellisesti.“ Druhou rukou si přidržel jablko, odtáhl od
něj prsty a začal ho krájet.
Dokonce i já se svýma nezkušenýma očima jsem poznala, že k
tomu vynakládá minimální úsilí a ještě si skvěle chrání prsty.
„Ty,“ vybídl mě a podal mi nůž.
„Dobře. Takhle?“ Naznačila jsem, jak budu držet jablko.
„Dobré, dobré.“
Nebyla jsem ani zdaleka tak rychlá jako on a moje plátky nebyly
jeden jako druhý, ale podle jeho úsměvu by si člověk mohl myslet, že
jsem vyrobila hotové dílo.
Henri mezitím zpracoval těsto, smíchal skořici s cukrem a rozehřál
fritovací hrnec.
To má doma na starosti moučníky, nebo jsou prostě jeho
nejoblíbenější?
 Pomohla jsem mu rozdělit těsto a naplnit ho jablky, a přestože jsem
se bála horkého oleje, jeden z košíků jsem ponořila. Když olej zasyčel a
vystříkl, vyjekla jsem, ale Henri se jen zasmál, což bylo milé.
Když přede mě konečně položil tác, měla jsem už hlad jako vlk a
tolik jsem se těšila, že jsem se málem neudržela. Ovládla jsem se, a
sotva mě Henri vyzval, ať ochutnám, popadla jsem jednu z těch dobrot
do ruky a zakousla jsem se do ní.
Bylo to jako dar z nebe. Ještě lepší než ty záviny, co dělal minule.
„Ó, mňam!“ zvolala jsem, zatímco jsem žvýkala. Henri se
rozesmál a taky se pustil do jídla. Zdálo se, že je dostatečně spokojený,
nicméně na očích jsem mu viděla, jak svůj výtvor posuzuje.
Podle mě to bylo dokonalé.
„Jak se jim říká?“
„Hmm?“
„Ehm, jméno?“ Ukázala jsem na jednu plněnou kapsu.
„Aha, omenalörtsy.“
„Ominalortsí?“
„Dobré!“
„Určitě?“
„Dobré.“
Pousmála jsem se sama pro sebe. Musím se pochlubit Kadenovi, že
umím vyslovit názvy několika swendwayských moučníků. Snědla jsem
dva kousky a byla jsem plná. Henri poté obešel s tácem ostatní kuchaře,
kteří na jeho dovednosti pěli jenom chválu. V hloubi duše mi bylo
hrozně líto, že nerozumí jejich slovům.
Výtečný. Bezchybný. Lahoda.
Odhadovala jsem, že kdyby jim rozuměl, řekl by jim, že přehánějí.
Těžko jsem si ale mohla být jistá. To byla jen moje domněnka ohledně
toho, jaký vlastně je. Doopravdy jsem to nevěděla.
A, připomněla jsem si, ani to vědět nechci.
Poslední dobou jsem na to zapomínala stále častěji.
Když se ke mně Henri vrátil s tácem, na kterém nezbyl ani drobek,
nesměle jsem se na něj usmála.
„Měla bych jít spát.“
„Ty spát?“
„Ano.“
„Dobré, dobré.“
 „Ehm. Dnes večer… Ve Zprávách… Rozumíte?“ Snažila jsem se
to co nejvíc zjednodušit.
Přikývl. „Zprávy, ano.“
Položila jsem mu dlaň na hrudník. „Byl jste tak sladký.“
„Sladký? Ehm, cukr?“
Zasmála jsem se. „Ano, jako cukr.“
Přikryl mi dlaň svojí a přitiskl si ji ještě víc k srdci. Jak ke mně
shlížel dolů, úsměv mu ochabl. Ztěžka polkl. Jen mě takhle držel za
ruku, jako by si přál, aby tenhle okamžik trval co nejdéle. Po delší
chvíli jsem poznala, že v duchu hledá slova a ze všech sil se snaží najít
alespoň jedno, kterému bych rozuměla…
Dál ovšem mlčel.
Nejradši bych mu řekla, že vím, co cítí. Že z každého jeho úsměvu
i gesta je mi jasné, že mu na mně záleží. A přestože jsem se tomu
bránila, taky mi na něm záleželo. Bála jsem se sice, že toho budu
litovat, ale napadal mě jediný způsob, jak mu to dát najevo.
Přistoupila jsem k němu blíž a druhou ruku jsem mu přiložila k
tváři. Díval se mi upřeně do očí, jako by právě objevil něco doopravdy
cenného, něco vzácného, co už možná nikdy neuvidí. Pomalu jsem
přikývla a on se ke mně sklonil.
Měl strach. Poznala jsem to. Bál se mě dotknout, bál se mě
obejmout, bál se pohnout. Nevěděla jsem, jestli to bylo kvůli tomu, že
jsem princezna, nebo proto, že nikdy nic podobného ještě nedělal, ale
jeho polibek byl tak křehký.
Právě proto se mi líbil.
Přitlačila jsem se k jeho rtům ještě víc, abych mu beze slov dala
najevo, že je všechno v pořádku a že chci, aby mě objal. Po chvíli
váhání odpověděl. Sevřel mě tak opatrně, jako by mě při pevnějším
objetí mohl rozmačkat. I jeho polibky byly podobně něžné, až na to, že
teď je neovládal strach, ale něco jako úcta. Byl to tak nádherný pocit, že
se málem nedal vydržet.
Odtáhla jsem se od něj mírně omámená. Pohled v jeho očích byl
skoro bolestný, ale jeho ústa se malinko usmívala.
„Měla bych jít,“ zopakovala jsem. Přikývl.
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“
 Pomalu jsem odešla, ale sotva jsem se mu dostala z dohledu,
rozběhla jsem se. Hlavou mi vířily myšlenky, kterým jsem nerozuměla.
Proč mi tak vadilo, když Gavril rýpal do Henriho? Proč jsem Foxe
nechala v paláci, když měl odejít? Proč se mi na mysl dere pořád –
panenko skákavá! Kile?
A proč mě tak moc děsí už tyhle samotné otázky?
Ve své komnatě jsem se svalila na postel naprosto dezorientovaná.
Třebaže mě Gavril svou poznámkou ohledně jazykové bariéry popudil,
ve skutečnosti mě štvalo, že s Henrim nemůžu mluvit normálně.
Nemohla jsem mu svěřit nic osobního, protože bych to musela udělat
přes Erika, což by bylo nepříjemné. A k povídání o svém soukromí
bych si ze všech kluků vybrala pravděpodobně právě Henriho. Cítila
jsem se s ním v bezpečí. Navíc byl chytrý a obdivovala jsem jeho
vášeň. Henri byl vážně dobrý.
Jenže já jsem nemluvila finsky. A to dobré nebylo.
Zhrzeně jsem se převrátila na záda a vtom mě něco dloublo do
páteře. Vyjekla jsem, a jak jsem si sáhla za záda, zjistila jsem, že tam
mám uzel. Pořád jsem na sobě měla Henriho košili.
Odvázala jsem si ji, a přestože jsem si připadala hloupě, přivoněla
jsem si k ní. Samozřejmě. Samozřejmě že voněla po skořici, medu a
vanilce. Samozřejmě že voněla jako moučník.
Hloupý swendwayský kuchař a to jeho hloupé koření. A já jsem ze
všech nejhloupější!
Proto jsem se nechtěla zamilovat – láska oslabuje.
A na světě není nikdo, kdo by měl takovou moc jako já.

Kapitola 28

U snídaně mě překvapilo hned několik věcí. Nejdřív to, že Henri se

Erikovi svěřoval o všem, co se mezi námi odehrálo předchozí noc. Jeho
tlumočník přeskakoval pohledem ze mě na něj a zdálo se, že se ho snaží
uklidit. Čekala jsem, že Henri bude z toho, že ode mě dostal pusu jako
druhý v Selekci, celý rozradostněný, ale místo toho vypadal rozrušeně.
 Kile, který seděl naproti nim, je oba zmateně sledoval a
samozřejmě jim nemohl rozumět ani slovo. Nepokoušel se je ani
přerušit, jen přitom pomalu jedl.
Taky jsem si všimla, jak se mou pozornost snaží upoutat Baden.
Nenápadně na mě zamával a kývl hlavou ke dveřím. Neslyšně jsem na
něj zaartikulovala „Později.“ Už mě začínalo štvát, že pořád porušuje
protokol.
Nejvíc mě ale zarazili máma s tátou, kteří po mně neustále
pokradmu pokukovali. Určitě je zajímalo, kolik toho vím o nepokojích
v zemi.
Odkašlala jsem si. „Tak vedla jsem si včera večer dobře?“
Táta se konečně usmál. „Mě jsi ohromila, Eadlyn. Přestože jsi měla
opravdu těžký týden, zvládla jsi být naprosto vyrovnaná. Když
vystoupil Henri a ty jsi k němu byla tak milá, bylo to něco úžasného. A
taky mě těší, že se ti někdo z nich možná… zamlouvá. Dává mi to
naději.“
„Uvidíme, jak se to vyvrbí.“ Víc jsem to rozebírat nechtěla.
„Slíbila jsem ti tři měsíce a myslím, že minimálně tak dlouho mi
bude trvat, než se to ukáže.“
„Tomu úplně rozumím,“ řekl a zdálo se, jako by mu mysl zaplavily
vzpomínky. „Děkuju ti.“
„Prosím.“ Z jeho laskavého a tesklivého úsměvu jsem poznala, že
to pro něj opravdu moc znamená. „Byl bys zklamaný, kdyby na konci k
žádným zásnubám nedošlo?“
„Nebyl, drahá. Já určitě ne.“ To zájmeno zdůraznil téměř
neznatelně, ale na mě z toho padly obavy.
Co by to pro mě znamenalo, kdybych došla až na konec soutěže a
zůstala pořád bez partnera? Pokud už nečelíme jen postkastovnímu
zmatku v nové generaci, ale potřebujeme potlačit skutečné povstání, tři
měsíce na vyřešení nestačí. Vždyť poslední dva týdny uběhly jako
voda.
Tohle stačit nebude.
A vtom mi došlo, proč přede mnou nejspíš chtějí všechny náznaky
nepokojů zatajit: Kdybych si myslela, že Selekce ničemu nepomůže,
ukončila bych ji? A kdybych ji ukončila, už by vážně nezbylo vůbec
nic.
 „Nedělej si starosti, tati,“ pronesla jsem a zakryla jsem mu dlaní
ruku. „Všechno dobře dopadne.“
Položil svou ruku na mou a jemně ji stiskl. „Určitě máš pravdu,
drahoušku.“ Pak se zhluboka nadechl a vrátil se ke své kávě. „Chtěl
jsem ti ještě říct, že jsme je už všechny prošetřili. Kdybychom to udělali
před Selekcí, dávno bychom se dozvěděli, že Burke má problémy se
zvládáním vzteku a že na Jackovo nevhodné chování si už stěžovala
jedna spolužačka. Taky vyšlo najevo, že Ean tráví většinu času o
samotě. Nemyslím si, že je to něco, za co bychom ho měli poslat domů,
ale dáme si na něj pozor.“
„Ean je ale dost fajn.“
„Opravdu?“
„Ano. Toho, že je samotář, jsem si ale všimla taky. Moc to
nechápu, protože se s ním dobře povídá.“
Táta si usrkl kávy s očima upřenýma na Eana. „Zvláštní.“
„Mám si dát pozor ještě na někoho?“ zeptala jsem se, jelikož jsem
Eana nechtěla rozebírat dlouho. To, že je rád sám, ještě neznamená, že
je nebezpečný.
„Jeden z nich se špatně učil, ale kvůli tomu se nebudeme
rozrušovat.“
„Tak v pořádku. To nejhorší je za námi.“ Nasadila jsem
povzbudivý obličej.
„No, to doufám. Každopádně zřídím speciální tým, který na ně
bude dál dohlížet. Zpočátku jsem nebyl opatrný, jak jsem měl být, a
moc mě to mrzí,“ přiznal se mi.
„Dobré na tom je, že můžu v klidu chodit na rande. Alespoň budu
mít o čem mluvit příští pátek.“
Táta se uchechtl pod vousy. „Taky pravda. Dej možná šanci
někomu, komu ses ještě nevěnovala. Přísahám ti, že je opravdu možné
jít na schůzku se všemi.“
Rozhlédla jsem se po skupině kluků. „Tenhle týden se v pracovně
možná neukážu.“
Pokýval hlavou. „Žádný problém. Vezmi si čas, ať je trochu
poznáš. Pořád ti fandím, že najdeš někoho fajn, i když ty sama tomu
možná nevěříš.“
„Ráda bych ti jen připomněla, že tohle nebyl tvůj původní záměr.“
„To je jedno.“
 „Stejně je jich hrozně moc. Je mezi nimi někdo, kdo se ti nelíbí?“
Táta přimhouřil oči. „Když už se ptáš…“ Pohledem přejel přes
obličeje kandidátů, než našel jednoho konkrétního. „Ten v zelené
košili.“
„Ten černovlasý?“
„Ano.“
„To je Julian. Co je s ním?“
„Možná to vypadá jako maličkost, ale když jsi včera chválila
ostatní, vůbec se neusmál ani nikomu nezatleskal. To není dobrý
přístup. Pokud se mu nelíbí, že je na chvíli v jejich stínu, jak zvládne
být v tom tvém po zbytek svého života?“
Všechny moje dosavadní pochybnosti o tom, jestli ve mně
skutečně vidí budoucí vládkyni, se rázem ukázaly jako zbytečné.
Samozřejmě že mě tak vidí.
„A tohle je asi taky maličkost, ale nemyslím, že by se ti s ním
povedly hezké děti.“
„Tati!“ vyjekla jsem, čímž jsem v síni vzbudila menší rozruch.
Schovala jsem si obličej do dlaní a táta se smíchem zlomil v pase.
„To jen tak!“
„Dobře. Odcházím. Díky za tvůj názor.“
Jídelnou jsem se prakticky prohnala, i když jsem si tedy dávala
pozor, abych spěchala pořád ještě jako dáma. Jakmile jsem se ocitla o
samotě, dala jsem se do běhu. U sebe v komnatě jsem si prohlédla
přihlášky zbylých kandidátů ve snaze najít někoho, kdo by byl
zajímavější než ostatní. Zastavila jsem se u Julianovy fotky. Táta má
pravdu. Ať už bych naše nosy, oči, ústa, tváře zkombinovala jakkoli,
výsledek by byl příšerný.
Ne že by mi o nějaký výsledek vůbec šlo.
Brzy ho pošlu domů, ale nejspíš počkám ještě pár schůzek, aby měl
na cestu společnost. Být vyloučený jako jediný je velmi nepříjemné.
Prozatím potřebuju plán. Deset schůzek. Takový je můj cíl před dalšími
Zprávami. A nejméně tři z nich musím dostat do novin. Jak by fotky z
nich mohly vypadat co nejlépe?
Máma a paní Lucy měly v Dámském salónu oficiální schůzku s
jednou starostkou. V zemi tuhle pozici nezastávalo moc žen, proto jsem
je všechny znala. Dnes palác navštívila Milla Warrenová z Calgary.
Nechtěla jsem je vyrušovat, jenže teď jsem neměla na výběr.
 Na pozdrav jsem se jim uklonila.
„Vaše Výsosti!“ zapěla paní Warrenová, která hned vstala a úklonu
mi opětovala. „Moc mě těší, že vás vidím, a navíc v tak vzrušujícím
období!“
„Taky nás těší, že vás tu máme, madam. Prosím, posaďte se.“
„Jak se dnes máš, Eadlyn?“ zeptala se máma.
„Dobře. Později na tebe mám pár otázek,“ dodala jsem tiše.
„Určitě ohledně nějakého mladíka, že ano?“ Paní Warrenová na mě
mrkla a máma s paní Lucy ji podpořily smíchem. Zatímco jsem se
usmívala, v duchu mě napadlo, že by měla znát pravdu.
„Věřte mi, že Selekce není taková, jak si představujete.“
Překvapeně nadzvedla obočí. „Ale prosím vás! Taky by se mi
líbilo, aby o mě bojovalo třicet pět mužů.“
„Opravdu, je to spíš práce než zábava,“ přísahala jsem. „My se sice
snažíme, aby to vypadalo zajímavě, ale je to poměrně vyčerpávající.“
„To můžu potvrdit,“ pronesla máma. „Na obou stranách je to těžké.
Dlouhé hodiny se třeba nic neděje a pak jedna událost střídá druhou.“
Zavrtěla hlavou. „Ještě teď, když si na to vzpomenu, se z toho cítím
unavená.“ Podložila si hlavu rukou a zahleděla se na mě. V jejích očích
byl mateřský, laskavý pohled, který mě utěšoval a byl plný porozumění.
Zároveň v něm ale byla i jistá starost. Náznak stresu, který jsem to
ráno viděla i na tátovi. Máma se vzchopila a obrátila se na paní
Warrenovou. „Millo, podle toho, co jsem slyšela naposled, je v Calgary
všechno v nejlepším pořádku.“
„No, ano, žijeme si poklidně.“
Pak si ještě chvíli povídala, jak bylo na návštěvě vhodné, a já jsem
celou dobu seděla v dokonalé pozici, dokud se nerozhodla odejít. To se
ovšem stalo jenom proto, že jsem služce podsunula vzkaz, ve kterém
jsem ji žádala, aby vyšla ven a znovu vstoupila s tím, že je po mámě
sháňka.
Sotva byla paní Warrenová pryč, máma si upravila šaty a
prohlásila: „Jdu se podívat, co se děje.“
„Klid, to jsem byla jen já.“ Prohlížela jsem si právě nehty.
Potřebovaly nutně upravit.
Máma a paní Lucy na mě oněměle zíraly.
„Chtěla jsem s tebou mluvit a ona se pořád neměla k odchodu. Tak
jsem ti vymyslela povinnosti.“ Věnovala jsem jí drzý úsměv.
 Máma zavrtěla hlavou. „Eadlyn, občas jsi pěkná manipulátorka.“
Povzdychla si. „A občas se to hodí. Uf, už jsem myslela, že snad nikdy
neskončí.“
Všechny tři jsme se spiklenecky zahihňaly.
„Je mi jí trochu líto,“ pronesla máma provinile. „Moc často se sem
nedostane a v práci to nemá snadné. Moc se mi ale nelíbilo, jak s tebou
jednala.“
Zašklebila jsem se. „Už jsem zažila horší.“
„Pravda.“ Ztěžka polkla. „Co jsi potřebovala?“ Pohledem jsem
přeskočila k paní Lucy a zase zpátky.
„Samozřejmě,“ odpověděla mámina kamarádka na mou
nevyřčenou otázku. „Dej vědět, jestli mě budeš potřebovat.“ Uklonila se
mámě, mě políbila do vlasů a vzdálila se. Bylo to od ní skutečně milé
gesto.
„Je na mě tak hodná,“ řekla jsem. „A na moje bratry taky. Někdy
mi připadá, jako bych měla několik matek,“ usmála jsem se.
Máma přikývla. „Ty, které mám ráda, jsem si vždycky držela při
sobě. Nad tebou se rozplývali ještě předtím, než ses narodila.“
„Moc bych jí přála vlastní dítě,“ řekla jsem posmutněle.
„To já taky.“ Máma hlasitě polkla. „Všichni už nejspíš vědí, že se
o dítě dlouho, a bohužel bez výsledku snaží. Udělala bych cokoli, abych
jí pomohla.“
„A zkusila jsi to?“ Ne že by v tomhle Schreaveové zmohli mnoho.
Máma párkrát zamrkala, aby zahnala slzy. „Tohle bych ti říkat
neměla, je to soukromé, ale ano, zkusila jsem to. Zašla jsem dokonce
tak daleko, že jsem jí nabídla, že dítě odnosím za ni.“ Pevně semkla rty.
„Tehdy jsem litovala, že jsem královna. Jako by moje tělo nepatřilo
jenom mně. Jsou věci, které s ním dělat nesmím.“
„Říká kdo?“ zeptala jsem se.
„Všichni, Eadlyn. Nejde o zrovna běžnou záležitost a podle našich
poradců by to lidi nevzali dobře. Někteří dokonce tvrdili, že jakékoli
dítě, které bych měla v břiše, by mělo nárok na trůn. Strhla se směšná
diskuze, tak jsem od toho musela upustit.“
Chvíli jsem mlčky sledovala, jak se vyrovnává s dávným smutkem,
který vlastně ani nebyl její.
„Jak to děláš?“
„A co?“
 „Pořád se rozdáváš. Zbude ti vůbec něco pro sebe? Někdy si
připadám vyčerpaná, jen když se na tebe dívám.“
Usmála se. „Pro lidi, na kterých ti záleží, se rozdáváš ráda. Nejde o
žádné obětování se. Jsou tací, pro které bych bez váhání položila svůj
život. A pak jsou tu naši poddaní, illejský lid, pro které pokládám svůj
život jiným způsobem.“ Sklopila oči a uhladila si už rovné šaty. „I ty
máš pravděpodobně pár lidí, pro které by ses obětovala, a nevíš o tom.
Jednou to ale pochopíš.“
Na okamžik jsem zapochybovala, že jsme skutečně příbuzné.
Všichni, kdo mi přišli na mysl – táta, Ahren, paní Lucy, teta May – pro
mě byli důležití, ale to spíš já jsem potřebovala pomoc od nich, ne
naopak.
„Co že jsi to potřebovala?“ zeptala se.
„No ano, vlastně. Táta usoudil, že zbylí kluci nejsou úplní šílenci,
takže tenhle týden se budu soustředit na schůzky,“ odpověděla jsem a
naklonila jsem se k ní. „Hledám nějaké nápady, které by byly
jednoduché a zároveň by vypadaly dobře na fotkách.“
„Aha.“ Zamyšleně zvedla oči ke stropu. „Nevím, jestli ti v tomhle
dokážu pomoct. S tvým otcem jsem se skoro při všech schůzkách
procházela v zahradě.“
„Vážně? Jak jste se mohli dát vy dva vůbec dohromady? Taková
nuda!“
Rozesmála se. „No, zase nám to dalo možnost pořádně si
promluvit. Nebo se pohádat. To jsme dělali prakticky pořád dokola.“
Pochybovačně jsem přimhouřila oči. „Vy jste se hádali?“
„Neustále.“ Kupodivu se u toho usmívala.
„Musím přiznat, že čím víc se toho o vaší Selekci dozvídám, tím
víc jsem zmatená. Neumím si představit ani to, že jste se s tátou hádali.“
„Já vím. Museli jsme zapracovat na spoustě věcí. Popravdě řečeno
bylo fajn, že jsme jeden k druhému mohli být upřímní. Ačkoli někdy to
bylo těžké.“
Ne že bych si nepřála upřímného partnera (pokud se někdy vůbec
rozhodnu vdát), ale musel by umět dobře volit svá slova, pokud by se
mnou chtěl zůstat.
„Takže schůzky,“ nadhodila, načež se opřela do křesla a zamyslela
se. „Mně lukostřelba nikdy moc nešla, ale když se to umí, vypadá to
opravdu hezky.“
 „To by šlo. Jo, na koni už jsem si vyjela, takže to vynech.“
„Jistě. Vaření taky.“ Usmála se pod vousy, jako by nemohla uvěřit,
že jsem k něčemu takovému svolila.
„A skončilo to katastroficky.“
„Náhodou Kile a Henri z toho vyšli skvěle! A Fox taky nebyl
špatný.“
„To je pravda,“ uznala jsem. Vtom se mi připomněl předchozí
večer s Henrim v kuchyni. O téhle schůzce nikdo nevěděl.
„Zlatíčko, podle mě by ses neměla snažit o nic výstředního. Zkus
obyčejné schůzky. Dejte si spolu čaj, projděte se v zahradě. A večeře
jsou klasika, co funguje vždycky. Navíc při takových činnostech tě
nafotí lépe než při jízdě na koni.“
Původně jsem se snažila vyhýbat čemukoli, co by mohlo být příliš
osobní či intimní. Jenže tohle byl přesně ten typ schůzek, které by
veřejnost pravděpodobně uvítala. Máma se nemýlí. Pokud si připravím
seznam bezpečných témat a otázek, třeba to nebude zase tak hrozné.
„Díky, mami. Zkusím dát na tebe.“
„Rádo se stalo, miláčku. Jsem tu pro tebe.“
„Já vím.“ V rozpacích jsem si pohrávala se svými šaty. „Nezlob se,
jestli jsem poslední dobou nesnesitelná.“
Natáhla ke mně ruku. „Eadlyn, je toho na tebe moc. My to
chápeme. Ať uděláš cokoli, vždycky tě budu mít ráda. Pokud se z tebe
tedy nevyklube vrah se sekyrou.“
Zasmála jsem se. „Vrah se sekyrou? Takovou mi dáváš hranici?“
„No… já bych tě měla ráda nejspíš i tak.“ Mrkla na mě.
„Teď běž. Tenhle týden tě čeká několik schůzek, tak si je dobře
naplánuj.“
Přikývla jsem, a aniž bych si byla úplně jistá proč, vrhla jsem se jí
na klín.
„Uf!“ zaúpěla, když jsem na ni dosedla celou vahou.
„Mám tě ráda, mami.“
Pevně mě objala. „Já tebe taky. Víc, než si umíš vůbec představit.“
Políbila jsem ji na tvář a pospíchala jsem ke dveřím s myšlenkou,
že mám před sebou týden, který snad každého uspokojí. Ta se mi ovšem
z mysli vytratila v okamžiku, kdy jsem vstoupila do chodby a objevila
Badena, který tam na mě čekal.
 Kapitola 29

Baden vstal a přešel po chodbě. Okny dovnitř pronikalo polední

slunce a zalívalo všechno hřejivou jemně žlutou. I Badenova pleť se
zdála jasnější.
„Vy mě špehujete?“ nadhodila jsem v žertu.
Tvrdý pohled v jeho očích mi prozradil, že na vtípky nemá náladu.
„Už jsem nevěděl, jak jinak bych vás měl zastihnout. Jste k nenalezení.“
Založila jsem si ruce na prsou. „Vidím, že jste pořád naštvaný. Co
kdybyste mi vysvětlil proč, ať se hneme z místa?“
Protáhl obličej, jelikož ho můj návrh nepotěšil. „Chci pryč.“ Jako
bych v plné rychlosti narazila do zdi. „Co prosím?“
„Včera večer to byl trapas. Pozval jsem vás na schůzku a vy jste se
na mě vykašlala.“
Jako na obranu jsem zvedla otevřenou dlaň. „Neřekla jsem vám ne.
Nenechal jste mě ani domluvit.“
„A chtěla jste mi snad říct ano?“ V jeho hlase byl skeptický tón.
Rozhodila jsem ruce. „To se nikdy nedozvím, protože jste se
zachoval, jak jste se zachoval, a odešel jste.“
„Zrovna vy mi budete dělat přednášku o špatném chování?“
Zalapala jsem po dechu. Jak se opovažuje?
Přistoupila jsem k němu blíž, ačkoli i ve své plné výšce jsem před
ním vypadala jako trpaslík. „Víte, že za to, jak se mnou mluvíte, bych
vás mohla nechat ztrestat?“
„A teď mě budete ke všemu zastrašovat? Nejdřív mě odmítnete,
pak mě využijete k zábavné vložce během Zpráv a potom vás musím
celé dopoledne nahánět, protože u snídaně jste mi slíbila, že se uvidíme
později.“
„Jste jeden z dvaceti! Mám práci! To jste tak sebestředný?“
Vytřeštil oči a ukázal si na hruď. „Sebestředný? Já?“
Snažila jsem se nebrat si to osobně. Odmítala jsem se nechat
urážet. „Abyste věděl, byl jste jeden z mých oblíbenců. Chtěla jsem vás
tu nechat ještě hodně dlouho. Líbil jste se i mojí rodině a obdivovala
jsem váš talent.“
„Nepotřebuju, aby mě vaše rodina schvalovala. Byla jste ke mně
milá asi tak hodinu, pak jste se vytratila a od té doby děláte, jako by se
nic nestalo. Mám právo odejít a jsem k tomu připravený.“
„Tak si běžte!“
Načež jsem se vydala pryč. Tohle nebudu trpět.
Ještě za mnou zakřičel, aby si do mě naposledy kopl.
„Kamarádi mi říkali, že jsem blázen, když se hlásím do Selekce!
Měli zatracenou pravdu!“ Šla jsem dál.
„Jste neohleduplná! Sobecká! Co jsem si, já blázen, myslel?“
Zahnula jsem za roh, přestože tudy jsem původně jít nechtěla.
Někudy se do své komnaty dostanu. Držela jsem to v sobě a navenek
jsem zachovala statečný výraz, jak mě tomu učili. Nikdo by nepoznal,
jak moc se mě to dotklo.
Cesta mi trvala dvakrát tolik co normálně, a když jsem konečně
dorazila do třetího patra, déle jsem se už ovládnout nedokázala a
rozplakala jsem se. V hlavě jsem pořád slyšela Badenova slova. Chytila
jsem se za břicho, jako by mnou doslova otřásala. Ještě než se kluci v
paláci vůbec objevili, měla jsem seznam způsobů, jak se jich postupně
zbavím. Plánovala jsem si, že je budu natolik štvát, že mi budou
nadávat tak, jako to udělal právě Baden. Až na to, že jeho jsem k tomu
nijak nevyprovokovala. Přesto mi nadal. Co to se mnou je? To mě
každý odmítne jen za to, jaká jsem?
A jeho poslední slova na mě zapůsobila přesně, jak chtěl. Před
necelým měsícem, když jsem losovala jména účastníků, jsem měla
pocit, že o mě stojí miliony mladíků. Kolik mužů v zemi se ale
nepřihlásilo, protože jsem se jim už tehdy nezamlouvala? Vidí mě lidi
jako neohleduplnou? Sobeckou?
Jaké momenty v Selekci baví publikum nejvíc? Ty romantické
mezi mnou a jednotlivými kluky, nebo ty, ve kterých se mi nedaří?
Před dveřmi komnaty na mě čekal Erik a zcela jasně poznal, že
jsem brečela.
Osušila jsem si tváře, ale opuchlé rudé oči jsem zamaskovat
nemohla. To, že mě takhle vidí, mě zabolelo téměř stejně jako
Badenova slova. Aby to vypadalo, že o nic nejde, musím jednat, jako že
o nic nejde.
 Jak jsem se k němu blížila, vnímala jsem smutek v jeho očích.
Když jsem k němu došla, uklonil se mi.
„Tohle asi není právě vhodná chvíle,“ pronesl s lehkým náznakem
ironie v hlase.
Usmála jsem se. „Ta nejméně vhodná,“ odpověděla jsem a
samotnou mě překvapilo, že se mu přiznávám. „I tak vám ale ráda
pomůžu, pokud budu moct.“
Erik semknul rty, nejistý, jestli má pokračovat. „Chtěl jsem s vámi
mluvit o Henrim. Neposlal mě za vámi!“ přísahal se zvednutou rukou.
„Myslím, že kdyby s vámi dokázal mluvit, vyhledal by vás sám. Stydí
se.“ Erik polkl. „On, ehm… pověděl mi o tom polibku.“
Přikývla jsem. „To jsem tušila.“
„Bojí se, jestli nezašel příliš daleko. Vyprávěl mi, že vás objal a že
to asi neměl dělat, ale že to udělal a…“
Zavrtěla jsem hlavou. „Takhle to zní mnohem hůř, než jak to ve
skutečnosti bylo. On… my…“ Najednou jsem ztratila nit. „Zkoušeli
jsme spolu mluvit, a když to nešlo slovy, tak to šlo jinak.“
Přestože Erik už všechno věděl, z nějakého důvodu mi vadilo, že
mu o tom říkám.
„Takže se na něj nezlobíte?“
Ta představa byla tak absurdní, že mi přišla až k smíchu.
„Ne. Henri je jeden z nejmilejších lidí, co znám. Ani trochu se na
něj nezlobím.“
Erik přikývl. „A smím mu to říct?“
„Samozřejmě.“ Znovu jsem si otřela oči, přičemž jsem si
rozmazala oční linky. „Uf.“
„Jste v pořádku, Vaše Výsosti?“ zeptal se něžným hlasem, v
kterém naštěstí chyběla lítost. Málem bych mu vyklopila všechno, co se
mi právě stalo, ale to už by hraničilo s tím, co je pro princeznu vhodné.
Mluvit s ním o Henrim byla jedna věc, ale probírat s ním ostatní
nápadníky bylo nepřijatelné.
„Jsem. Nebo spíš budu. Se mnou si nedělejte starosti. Ujistěte se
jen, že je v pořádku Henri.“
Erikův výraz v obličeji se malinko změnil. Jako by ho jeho role
tížila. „Pokusím se.“
Zkoumavě jsem se na něj zahleděla. „Henri o to opravdu stojí, že
ano?“
 Erik zavrtěl hlavou. „Tady nejde o žádné ‚to‘. On stojí o vás.“ Po
Badenových slovech se mi tomu nechtělo věřit, ale Erik mi to potvrdil,
když mluvil dál.
„Stále o vás mluví. V Pánském salónku mu každý den překládám z
politologických knih nebo mu vysvětluju rozdíly mezi absolutní
monarchií, kterou máme v Illeji, a konstituční monarchií, ve které
vyrostl ve Swendway. Dokonce…“ Erik se krátce zasmál sám pro sebe.
„Dokonce sleduje, jak se pohybují a chovají vaši bratři. Chce si vás
zasloužit ve všech směrech.“
Tohle přiznání mě ohromilo. Pokusila jsem se ten pocit potlačit a
namítla jsem: „Vždyť se mnou ani nemůže mluvit.“
„Já vím,“ odpověděl vážně. „Proto si říkám…“
„Co si říkáte?“
Přejel si prsty po rtech, jako by se rozhodoval, jestli mi to má
prozradit. „Cizí jazyky se člověk naučí nejsnadněji v dětství. Dají se
naučit i později, ale to už většinou zůstává přízvuk. Henri jím navíc
nemluví doma. Tímhle tempem bude trvat roky, než bude schopný vést
běžné rozhovory. A aby se naučil rozumět jazykovým odlišnostem v
různých krajích země, to zabere další roky. Chápete, co to znamená?“
Že s ním nebudu moct komunikovat ještě kdovíjak dlouho.
Až bude Selekce u konce, pořád se nebudeme doopravdy znát.
„Chápu.“ Jedno slůvko a vyznělo tak hrozivě. Jako by zatřáslo celou
chodbou. I mnou.
„Jen jsem si myslel, že byste to měla vědět. Chtěl jsem vás
upozornit na to, jaké by to mohlo být, pokud byste k Henrimu taky něco
cítila.“
„Děkuju,“ vydechla jsem.
„Je to tak?“ zeptal se zničehonic. „Cítíte k němu něco?“ Emočně
jsem byla už natolik zničená, že mě jeho otázka akorát dorazila.
„Upřímně, zrovna teď nevím, co cítím ke komukoli.“
„No tak.“ Natáhl ke mně ruku, ale honem si to zase rozmyslel.
„Promiňte. Vrtám do věcí, do kterých mi nic není. Navíc jste měla
očividně těžký den. Jsem idiot.“
Otřela jsem si nos. „Ne. Snažíte se být dobrým přítelem. Pro
Henriho i pro mě. To je v pořádku.“
Dal si ruce za záda. „Vážně jsem, věřte mi.“
„Prosím?“
 Povzdychl si, očividně v rozpacích. „Váš přítel. Jestli nějakého
potřebujete.“
Tak prostá nabídka a tak neuvěřitelně štědrá. „Lepšího si neumím
představit.“
Celý se rozzářil, ale mlčel. Být zticha s ním bylo tak nějak snadné.
Po chvíli si odkašlal. „Určitě máte práci, ale nechce se mi vás
nechávat samotnou, když jste smutná.“
„Naopak, radši bych teď byla sama.“
Erik se na mě váhavě usmál. „Když myslíte.“ Uklonil se.
„Doufám, že se vám dnešek vylepší.“
„Už se stalo,“ řekla jsem a s laskavým úsměvem jsem kolem něj
prošla do své komnaty.
„Slečno?“ zděsila se Neena, když jsem vešla dovnitř. Musela jsem
vypadat příšerně.
„Ahoj Neeno.“
„Jste v pořádku?“
„To zrovna ne, ale už je to lepší. Podáš mi, prosím, přihlášky do
Selekce? Mám nějakou práci.“
Přestože byla zjevně zmatená, poslechla mě. Přinesla mi i krabičku
s kapesníky.
„Děkuju.“ Myslela jsem si, že nejhorší mám za sebou, ale jak jsem
procházela fotky, padlo to na mě znovu. Přemýšlela jsem, kdo z kluků
je v soutěži i přesto, že ke mně má výhrady, a všechny jsem je
nenáviděla za to, že to mohl být kterýkoli z nich.
„Neeno, můžeš mi podat nějaký papír?“
Znovu mě poslechla a společně s notesem mi přinesla i šálek čaje.
Byla prostě zlatá.
Pokusila jsem se naplánovat si týden. Apsel v přihlášce uvedl, že
hraje na klavír, tak jsem nám na další den ráno zařídila, že si spolu
zahrajeme. Později odpoledne si vyjdu na procházku s Tavishem. V
pondělí čaj s Gunnerem a fotografická procházka s Harrisonem. Ta by
se určitě líbila tátovi.
Když jsem měla plány hotové, odložila jsem štos papírů stranou.
Neena mi beze slova začala připravovat koupel. Dopila jsem čaj a
postavila šálek hned vedle konvičky, aby ho pak bezpečně našla.
Koupelna se zatím naplnila párou. Stoupla jsem si před zrcadlo a
vytáhla si sponky z vlasů. Zvuk tekoucí vody a Neenina přítomnost mě
uklidňovaly. Než se vykoupu a osuším se, na Badenova hrubá slova
zapomenu.
„Chcete o tom mluvit?“ zeptala se Neena tiše, zatímco mi kartáčem
projížděla vlasy.
„Vlastně nemám, co bych řekla. Lidi po mně hází jídlem i slovy a
já musím být ještě silnější, abych přežila.“
Nesouhlasně zamručela a v zrcadle jsem viděla její znepokojený
pohled.
„Copak?“
Na okamžik mě přestala česat a zahleděla se na můj odraz.
„Ať už mám jakékoli problémy, za vaše bych neměnila. Moc mě to
mrzí.“
Vstala jsem. „To nemusí. Pro tohle jsem se narodila.“
„Trochu nespravedlivé, ne? Myslela jsem, že po zrušení kast se lidi
budou rodit jen svobodní. Platí to snad pro všechny až na vás?“
„Zjevně ano.“

Bylo úplně jedno, že Apsel hrál skvěle a jak moc jsem ho

vychvalovala. Bylo jedno i to, že fotky z procházky s Tavishem v
zahradě vyšly naprosto krásně. Po vší námaze, kterou jsem schůzkám
věnovala, titulní strany pondělních novin nezdobila ani jedna z nich.
Důležitější než moje romantická setkání bylo očividně něco jiného.
JE TO DŘINA! hlásal titulek nad momentkou, která mě
zachycovala, jak zívám. „Exkluzivní zdroj,“ prozradil, že Selekci beru
„spíš jako práci než zábavu,“ a že „se snažíme, aby to vypadalo
zajímavě.“ Nejradši bych Millu Warrenovou uškrtila.
Celé jsem jí to ale za vinu nedávala. Přispěl tomu i Badenův
veřejný proslov o tom, že je Selekce zkonstruovaná. Mě popsal jako
chladnou, odtažitou a falešnou. Vyprávěl o naší kouzelné chvilce o
samotě a o tom, jak jsem se mu pak schválně nevěnovala, a řekl, že v
paláci v žádném případě nezůstane, když jde vlastně o lež. Bylo mi
jasné, že za tenhle rozhovor dostal velice dobře zaplaceno, a nemusel se
tudíž strachovat o to, jak si zaplatí studia. Na druhou stranu jsem ale
měla pocit, že by to řekl i zadarmo.
Tyhle události odsunuly moje víkendové schůzky na druhou kolej.
Moje úsilí přišlo vniveč a nejhorší na tom bylo, že neúspěch si očividně
vyžádal daň na tátovi. Uplynuly týdny a on pořád nevěděl, jak řešit
problémy plynoucí z někdejších kast. Navíc se stále víc lidí bouřilo
proti monarchii.
Zklamala jsem ve všech směrech.
Po snídani jsem se vrátila do své komnaty a podívala se, co mám
dnes v plánu. Mají ty schůzky vůbec ještě cenu? Dají se nějak vylepšit?
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře, a když jsem se otočila, stál v
nich Kile. Bez rozmyšlení jsem se mu rozběhla do náruče.
„Copak je?“ zeptal se a pevně mě sevřel.
„Nevím, co si mám počít. Všechno se mi teď hroutí pod rukama.“
Odtáhl se a sklonil ke mně hlavu. „Někteří kluci jsou zmatení.
Nejsou si jistí, jestli je jen nevyužíváš. Eadlyn,“ pokračoval šeptem, aby
nás Neena neslyšela, „já vím, že ta naše první pusa byla fingovaná, ale
platí to snad o celé Selekci? Jestli ano, musíš to vyjasnit.“
Zahleděla jsem se mu do očí. Jak jsem si kdy mohla myslet, že
není chytrý, vtipný, pohledný a hodný? Nechtěla jsem mu odpovědět
šeptem, a proto jsem Neeně naznačila, aby nás nechala o samotě.
Jakmile za sebou zavřela dveře, obrátila jsem se znovu na Kilea.
„To je složité, Kile.“
„Jsem poměrně inteligentní. Vysvětli mi to.“
Jeho tón vyzněl klidně, jako by mi pouze dodával kuráž, ale
nenutil.
„Kdyby ses mě na to zeptal večer předtím, než všichni přijeli, řekla
bych ti, že je to jen fraška. Jenže tak už to není. Ne pro mě.“ Samotnou
mě ta slova překvapila. Vzpírala jsem se tomu, aby mi na těch
mladících záleželo, a pořád jsem se bála pustit si je víc k tělu. Dokonce
i teď, kdy se Kile pohyboval na hranici mé komfortní zóny, jsem si
nebyla jistá, jak bych se vyrovnala s tím, kdyby ji překročil.
„Mám vás celkem ráda,“ přiznala jsem se mu. „Některé z vás. Že
bych se ale za jednoho z vás vdala?“ Pokrčila jsem rameny. „To
nevím.“
„To nedává smysl. Buď to chceš, anebo ne.“
„Nebuď nespravedlivý. Když tě vyhlásili jako kandidáta, chtěl ses
účastnit? A vidíš to dneska stejně?“
Dokud dlouze nevydechl a nezavřel oči, ani jsem netušila, jak moc
je napjatý. „Fajn. Chápu tě.“
„Je to těžší, než jsem čekala. S tím vším, co se zatím odehrálo.
Neumím svoje city dávat najevo jako jiné holky, takže se zdá, že je mi
to všechno jedno, ale přitom není. Nechávám si to pro sebe. Navenek
vypadám chladná, ale ve skutečnosti to dost prožívám.“
Kile mě znal natolik dlouho, aby věděl, že mluvím pravdu.
„Musíš s tím ven. Musíš o tom všem popovídat veřejně,“ zatlačil s
očima upřenýma do mých.
Promnula jsem si spánek. „Nevím, jestli je to dobrý nápad. Co
když to jenom zhorším?“
Dloubl mě prstem do břicha, což jsme dělávali jako děti.
„Jak by mohla pravda něco zhoršit?“
To mě jenom utvrdilo v obavách. Pokud přiznám, kolik pro mě
Selekce teď znamená, vyjde najevo, jak jsem ji brala zpočátku.
Nevěřím, že by mi to získalo nějaké sympatie.
Otočil mě čelem ke stolu a židlím. „Pojďme se na chvilku posadit.“
Začala jsem ze stolu sbírat návrhy šatů, na kterých jsem pracovala.
„Ty jsou úžasné, Eadlyn,“ poznamenal.
Věnovala jsem mu chabý úsměv. „Díky, ale jsou to jen
čmáranice.“
„Nech toho,“ namítl. „Neshazuj to.“
Vzpomněla jsem si, že totéž jsem mu tehdy večer řekla já. Potěšil
mě tím.
Kile si vzal několik tužek a dal se do kreslení.
„Co kreslíš?“ zeptala jsem se při pohledu na jakési krabičky.
„To je takový můj nápad. Čtu trochu o chudších provinciích.
Jedním z největších problémů jsou pro ně obytné domy.“
„Kvůli současnému rozvoji průmyslu?“
„Přesně tak.“ Pokračoval v kreslení prakticky dokonalých rovných
linií.
Táta dělal, co mohl, aby v některých převážně zemědělských
oblastech podpořil vznik průmyslu. To, že se pěstované suroviny
zpracovávaly přímo na místě, bylo obecně prospěšné. Kvůli tomu se ale
do oblastí stěhovalo stále víc lidí a ti potřebovali někde bydlet.
„Zjistil jsem si, kolik by asi stálo postavení těchhle chat, a bylo by
to vlastně poměrně levné. Jsou to takové rodinné kabiny. S touhle
myšlenkou si pohrávám už pár týdnů.
Kdyby se mi podařilo nabídnout někomu tenhle návrh, mohl by ho
celkem jednoduše zrealizovat.“
 Prohlížela jsem si krabičku pod jeho rukou, velkou sotva jako moje
koupelna a nalepenou na další úplně stejnou. Každá měla dveře a
postranní okno. Malý okap na vršku, malý soudek na dešťovou vodu
hned u dveří. Větráky na střeše a plachtu nataženou tak, aby stínila
prostor před vchodem.
„Jsou hrozně prťavé, ne?“
„Kdybys byla bezdomovec, připadaly by ti jako palác.“ Vydechla
jsem. V tom má asi pravdu. „Vždyť se tam nevejde ani koupelna.“
„Nevejde, ale toalety a sprchy jsou v továrnách. To jsem si alespoň
přečetl. Tyhle chatičky by dělníkům poskytly jenom základní přístřeší,
kde by si mohli odpočinout, měli by soukromí… Mít prostor jen sám
pro sebe je důležité.“
Dívala jsem se na něj, jak se soustředí a přidává krabičkám
malinkaté detaily. Věděla jsem, že mu připomínají domov, po kterém
toužil a který by byl skutečně jeho. Nakonec papír položil na štos mých
návrhů.
„Není to tak krásné jako plesové šaty, ale já jinak kreslit neumím,“
uzavřel se smíchem.
„Kreslíš výborně.“
„Hm. Chtěl jsem tě jen na chvíli rozptýlit a nic jiného mě
nenapadlo.“
Natáhla jsem se pro jeho ruku. „Mně stačí, že jsi vůbec přišel.
Neměla jsem se nechat tolik rozhodit. Potřebuju vymyslet plán.“
„Vyjdeš s tím na světlo?“
Pokrčila jsem rameny. „Možná. Nejdřív si musím promluvit s
tátou.“
Poznala jsem, že si o mně myslí, že jsem praštěná, jenže on netušil,
co všechno za Selekcí stojí. A i kdyby to věděl, asi jen těžko by to
pochopil.
„Díky, že ses stavil, Kile. Dlužím ti.“
„Teď už dvakrát. Pořád čekám, kdy si promluvíš s mou mámou.“
Mrkl na mě, aniž by se doopravdy zlobil, že jsem to ještě neudělala.
Na svůj slib jsem nezapomněla a ve skutečnosti jsem měla už
několik příležitostí, abych si s paní Marlee pohovořila, ale momentálně
nebyla problém ona, ale já. Představa, že bych Kilea nevídala kolem,
pro mě byla den ode dne těžší.
„Samozřejmě. Myslím na to.“
 Znovu mě dloubl prstem do břicha, až jsem se zahihňala.
„Já vím.“
„Půjdu teď za tátou. Musím si promyslet, co udělám.“
„Dobře.“ Vzal mě jednou rukou kolem ramen a vyprovodil mě ze
dveří a pak až ke schodišti, kde jsme se rozešli.
Odtud jsem zamířila rovnou do pracovny, a když jsem vstoupila a
odkašlala si, znervózněla jsem, protože táta vypadal opravdu hodně
unaveně. Zvedl hlavu od papírů a část jich schoval do zásuvky, abych je
snad neviděla. „Ahoj zlatíčko. Myslel jsem, že tento týden se věnuješ
výhradně Selekci.“
„To jsem měla v plánu, ale momentálně nevím, jestli to vůbec k
něčemu je.“
Zatvářil se sklíčeně. „Netuším, jak k tomu došlo, Eadlyn.
Omlouvám se.“
„To já bych se měla omluvit. Baden v tom rozhovoru přeháněl, ale
zčásti měl pravdu. A co se týče starostky, tak před ní jsem tak opravdu
mluvila. Jenže jsem to myslela trochu jinak. Zeptej se mámy, byla u
toho. Celé to překroutili.“
„Už jsem s ní o tom mluvil, drahoušku. Nezlobím se na tebe. Jen
nechápu, proč to Milla udělala. Jako by se teď do nás každý
strefoval…“ Otevřel ústa, jako by chtěl pokračovat, ale nemohl. Jako by
ho nespokojenost lidí natolik trápila, že ani nevěděl, kde začít.
„Já se vážně snažím, tati, ale očividně to nestačí. Proto mě napadlo,
že bychom mohli zkusit něco jiného.“
Pokrčil rameny. „V téhle chvíli jsem téměř pro cokoli.“
„Zkusme jejich pozornost přenést na něco jiného. Mně zrovna teď
nikdo nevěří. Pozvěme si na návštěvu Camille a ukažme lidem, jak je
do ní Ahren zamilovaný. On to před kamerami umí líp než já. Mohla
bych do toho vstoupit a promluvit o tom, jak to na mě působí, načež se
vrátíme k Selekci a spojíme jeden zamilovaný příběh s druhým.“
Táta zamyšleně zíral do stolu. „Netuším, kam na ty nápady chodíš,
ale tenhle se mi zamlouvá. Taky si myslím, že Ahren bude nadšením
bez sebe. Nejdřív jí ale zavolám a zjistím, jestli vůbec může přijet. Do
té doby ani muk, dobře?“
„Jasně.“
„Musíš pro ni zorganizovat oslavu. A měly byste se spolu víc
sblížit.“
 Jako bych neměla žádné jiné starosti. „Provedu.“
Zvedl sluchátko a já jsem se vrátila do své komnaty s nadějí, že
tímhle se snad všechno zase spraví.

Kapitola 30

O dva dny později jsem stála u přistávací dráhy vedle svého

nedočkavého bratra, který v rukou svíral nepřístojně obrovský pugét.
„Proč mi nikdy nedáváš takové kytice?“
„Protože tebe se nesnažím okouzlit.“
„Jsi horší než kluci v Selekci,“ postěžovala jsem si a zavrtěla
přitom hlavou. „Camille je budoucí královna Francie. Holky jako my se
dají okouzlit jen těžko.“
„Já vím,“ uculoval se jako blbeček. „Asi mám prostě štěstí.“
Schůdky letadla dosáhly na zem a ještě před princeznou po nich sešli
dva strážci. Camille byla útlá, drobná blondýnka s věčně odpočatou a
veselou tvářičkou. Osobně i v tisku jsem nikdy neviděla, že by se
jedinkrát zamračila.
Měli jsme předepsaný protokol, ale Ahren s Camille ho obešli a
rozběhli se jeden druhému do náručí. Ahren ji pevně objal a zlíbal jí
celý obličej, přičemž zničil dobrou polovinu kytice. Camille se jeho
projevům lásky smála a mně bylo trochu trapně, že tam jen tak stojím
bokem a čekám, až ti dva skončí, abych ji mohla taky přivítat.
„Tolik jsi mi chyběl!“ vykřikla a s jejím přízvukem znělo každé
slovo jako velké překvapení.
„Chci ti toho tolik ukázat. Požádal jsem rodiče, aby ti zařídili stálé
apartmá, takže kdykoli přijedeš, budeš u nás jako doma.“
„Ó, Ahrene! To je od tebe tak šlechetné!“
Nato se bratr s úsměvem od ucha k uchu otočil a jako by si zrovna
vzpomněl, že jsem na letišti taky. „Na mou sestru si určitě pamatuješ.“
Obě jsme se uklonily a Camille se elegantně narovnala.
„Vaše Výsosti, ráda vás zase vidím. Přivezla jsem vám dárky.“
„Mně?“
 „Ano. Zatím vám prozradím jen to, že si je můžete všechny
obléct.“
Zpozorněla jsem. „Nádhera! Možná se mi některý z nich bude
hodit už dnes večer na oslavu, kterou pořádám na vaši počest.“
Camille zalapala po dechu a oběma rukama se chytla za srdce. „Na
mou počest?“ Pak své modré oči obrátila na Ahrena.
„Opravdu?“
„Opravdu.“
Takhle jsem Ahrena ještě nikdy neviděla. Díval se na ni, jako by ji
uctíval, jako by byl připravený cokoli pro ni obětovat.
„Vaše rodina je ke mně příliš štědrá. Tak pojďme. Nemůžu se
dočkat, až uvidím vaši matku.“
Při zpáteční cestě do paláce jsem se snažila držet krok s jejich
konverzací, jenže Ahren kvůli Camille mluvil většinou francouzsky, a
jelikož já jsem studovala španělštinu, zůstávala jsem celkem mimo.
Když jsme dorazili domů, na předním schodišti na nás čekali máma s
tátou i Kaden s Ostenem. Po krajích stáli připravení fotografové, kteří
se pokoušeli být co nejnenápadnější.
Ahren vystoupil jako první a za ruku pomohl ven své milované. Já
jsem se po něm natáhla úplně zbytečně, jelikož na mě zapomněl a
odběhl s Camille, která spěchala do máminy náruče.
Mí rodiče i Kaden mluvili francouzsky a všichni ji vřele vítali. Šla
jsem za Ostenem, který se ošíval, jako by nevydržel stát na místě.
„Co máš dneska za lubem?“ zeptala jsem se ho.
„Nevím.“
„Běž najít kluky ze Selekce a ptej se jich na nějaké hloupé otázky.
Pak mi o tom podej zprávu.“
Zasmál se a utekl.
„Kam se žene?“ pošeptal mi táta.
„Nikam.“
„Pojďme dovnitř,“ rozhodla máma. „Měla byste si před večerem
zdřímnout. Eadlyn si dala tolik práce, aby byla vaše oslava nádherná.“

Myslela jsem na všechno. Živá hudba (dokonalá pro ploužáky),

illejské i francouzské pochoutky, a dokonce i několik Henriho
výtečných jablečných kapes. Těšila jsem se, až je uvidí naaranžované
na stole s občerstvením.
 Mámě to slušelo jako obvykle a táta vypadal o něco méně ustaraný.
Josie byla ve svém živlu a potěšila mě, protože mi tentokrát neukradla
ani jednu korunku. Kaden připomínal malého velvyslance, procházel se
po sále a všem potřásal rukou.
Já jsem se samozřejmě držela v blízkosti šťastného páru, což bylo
na jednu stranu fascinující, na druhou vyčerpávající. Ahren se na
Camille díval, jako by byla jeho slunce. Připadalo mi krásné, jak očima
hltá každý výdech, co jí vychází z úst, ale zároveň mi bylo trochu
smutno, že pro mě nikdo nic takového nikdy nedělal a já pro nikoho
taky ne.
Vlastně jsem na Camille žárlila. Ne proto, že jí patřila neochvějná
láska mého bratra (která byla jednou z nejstálejších věcí na světě), ale
proto, že cokoli dělala, vypadalo naprosto přirozeně.
Jak přesně ji asi francouzská královna vychovávala? Camille byla
jemná a něžná, a přesto by nikoho ani nenapadlo, aby se po ní vozil. Z
mezinárodního tisku jsem věděla, že ji její lid zbožňuje. Loni se v den
jejích narozenin rozpoutaly nepřipravené oslavy v ulicích, které trvaly
celé tři dny. Tři dny!
Vzhledem k tomu, že se mi dostalo řádné a všestranné výchovy i
vzdělání, znamenalo to jediné – moje nedostatky neplynuly z toho, co
nebo jak mě učili, ale ze mě samotné.
Když jsem si tohle uvědomila, odstoupila jsem od Camille i od
Ahrena stranou. Vedle nich mi bylo jenom hůř. Než jsem se ale
dostatečně vzdálila, objevil se přede mnou Ean a nabídl mi rámě.
„Dlouho jsme se neviděli.“
Zakoulela jsem očima. „Vidíme se každý den.“ I tak jsem se do něj
zavěsila.
„Ale nemluvíme spolu. Zajímá mě, jak se máte.“
„Výborně. Vy to nevidíte? Skáču z jedné schůzky do druhé, přitom
mě obviňují, že to jenom hraju. A můj bratr je zamilovaný do dokonalé
dívky, která mi ho nakonec ukradne.“
„Ukradne?“
Přikývla jsem. „Až se konečně vezmou, což bude ovšem vyžadovat
souhlas její matky a vleklé zásnuby, během kterých se naplánuje ta
nejhonosnější svatba, jakou kdo kdy viděl, se Ahren odstěhuje za ní do
Francie.“
 „Hmm,“ zamumlal, zatímco mě s rukou okolo mého pasu odváděl
na taneční parket. „S vaším bratrem vám pomoct nemůžu, ale pokud
nakonec skutečně odejde, pořád budete mít někoho, na koho se můžete
spolehnout.“
„Nemluvíte náhodou o sobě?“ poškádlila jsem ho při tanci.
„Samozřejmě,“ odpověděl. „Moje nabídka stále platí.“
„Na to nezapomínám.“
Jak jsem se rozhlédla po místnosti, po záplavě elegantních šatů a
po důležitých hostech, musela jsem uznat, že mezi ně dokonale zapadal.
Od začátku měl postoj, který vlastnil jen málokdo. Kdybych neznala
jeho původ, hádala bych, že taky vyrostl v paláci.
„Pokud je na tom, co píšou v novinách, něco pravdy, nemusíte se s
těmi ostatními usmrkanci zdržovat. Já pro vás budu vším, co byste od
manžela mohla požadovat. Budu vám věrný, budu na vás hodný a budu
vám doopravdy pomáhat. Nikdy po vás nebudu chtít, abyste mě
skutečně milovala. Ke štěstí mi postačí, že budu moct žít po vašem
boku.“
Pořád mi unikala jeho motivace. Vždyť s jinou by mohl získat
mnohem víc.
„Znovu vám za vaši nabídku děkuju. Ještě jsem ale Selekci úplně
nevzdala.“
Ean naklonil hlavu na stranu a šibalsky se usmál. „Já myslím, že
ano.“
„A jak jste na to přišel?“ Pokusila jsem se napodobit jeho
vševědoucí výraz.
„Protože jsem pořád tady. Kdybyste doufala, že najdete lásku,
nenechávala byste mě tu.“
Oba jsme se jeho kurážnému tvrzení zasmáli. Přestala jsem tančit a
pomalu jsem se ho pustila.
„Mohla bych vás poslat domů hned teď.“
„To ale neuděláte,“ pronesl stále s tím uličnickým úsměvem na
tváři. „Vy víte, že vám můžu dát to, co chcete. A vy jste jediná, kdo mi
může dát to, co chci já.“
„A co vlastně chcete?“
„Pohodlí. Pohodlí výměnou za svobodu.“ Pokrčil rameny. „To je
podle mě slušný obchod.“ Nato se uklonil.
„Na shledanou zítra, Vaše Výsosti.“
 Štvalo mě, že je v soutěži pravděpodobně ještě vypočítavější než
já. Odhadl přesně, o co mi jde a jak moc jsem odhodlaná si za tím jít, a
to mě rozčilovalo.
Postranní dveře sálu byly nedaleko, tak jsem jimi proklouzla na
chodbu, abych byla chvíli sama. Promasírovala jsem si tváře unavené z
úsměvů. Venku bylo chladněji a lépe se tam přemýšlelo.
„Vaše Výsosti?“
Chodbou se ke mně blížil Erik, elegantní jako doposud nikdy. Byl i
lépe učesaný, s vlasy mírně ulíznutými dozadu. Působil vyšší a hrdější.
Málem mi z té změny poklesla čelist. Vypadal naprosto úchvatně.
„Vám to ale sluší!“ prohlásila jsem a pokusila jsem se o normální
výraz.
„Ach.“ Shlédl ke svému obleku. „Chtěl jsem líp zapadnout.“
„Povedlo se vám víc než to.“ Odlepila jsem se od zdi a postavila se
před něj.
„Myslíte? Podle Halea bych měl nosit tenčí vázanky.“
Zahihňala jsem se. „No, Hale toho ví o stylu sice hodně, ale takhle
vypadáte vážně dobře.“
Zůstal stát, očividně v rozpacích z mé pochvaly. „Bavíte se
dobře?“
Nahlédla jsem zpátky do sálu. „Docela se to povedlo, co říkáte?
Dobré jídlo, skvělá hudba, velká společnost… lepší oslavu jsem snad
ještě neuspořádala.“
„Velmi diplomatická odpověď,“ řekl.
S úsměvem jsem se otočila zpátky na něj. „Mám pocit, jako bych
dnes večer soutěžila já.“
„A s kým?“ zeptal se ohromeně.
„S Camille, samozřejmě.“ Schovaná za dveřmi jsem znovu
nakoukla dovnitř. Erik přišel blíž a společně jsme sledovali
francouzskou princeznu, která právě tančila s Ahrenem.
„To je směšné.“
„Jste milý, ale já vím své. Ona je vším, o co se já jen snažím.“
Tohle jsem si myslela už dávno, ale nikdy jsem to nikomu nepřiznala.
Netušila jsem, jak je možné, že právě Erikovi se s tím svěřuju.
„Proč byste se snažila být jako ona, když Eadlyn je víc než dost?“
Trhla jsem k němu hlavou, jako bych jeho slovům nerozuměla.
Odjakživa jsem jen dřela a nikdy jsem nebyla dost.
 Málem mi to vehnalo slzy do očí. Vzala jsem ho za ruku jako
nedávno v mé komnatě.
„Jsem tak ráda, že jsem vás potkala. Ať už to dopadne jakkoli,
krásné na tom je i jen to, že jsem zkřížila svou cestu s některými z vás.“
Usmál se. „A já vám nikdy nebudu moct vyjádřit, jaká čest je pro
mě, že vás znám.“
Nejspíš jsem mu tou rukou chtěla potřást, ale nakonec jsme tam jen
stáli a v tichosti jsme se drželi jeden druhého.
„Hlásil jste se taky?“ zeptala jsem se ho zničehonic.
„Myslím, do Selekce?“
S úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Proč ne?“
Pokrčil rameny a hledal odpověď. „Protože… Kdo vůbec jsem?“
„Jste Eikko.“
Když slyšel své křestní jméno, znovu ho to mírně ohromilo. Pak se
zase usmál.
„Ano, jsem Eikko. Jinak mě ale vůbec neznáte.“
„Znám Eikka tak dobře, jako on zná Eadlyn. A můžu vám říct, že i
vy jste dost.“
Ucítila jsem, jak mi docela nepatrně přejel palcem přes hřbet ruky.
Poznala jsem, že oba myslíme na totéž. Co by se stalo, kdyby v jednom
z těch košíků bylo jeho jméno? Třeba by se dostal mezi kandidáty, třeba
bych ho nevylosovala… Bylo těžké říct, jestli by ten risk stál nakonec
za to.
„Měla bych se tam vrátit.“ Ukázala jsem si za rameno.
„Jistě. Hezký večer.“
Napřímila jsem se do celé své výšky, která byla díky lodičkám s
vysokými podpatky, které mi Camille přivezla, mnohem výraznější.
Ladně jsem vstoupila do sálu a při chůzi jsem na pozdrav kývala hlavou
do všech stran. Měla jsem snad tucet příležitostí k tomu, abych se
zastavila, ale pokračovala jsem, dokud jsem nenašla Henriho.
„Ahoj,“ pozdravil mě.
Tento týden jsem měla nesčetněkrát chuť za ním zajít, jenže jsem
přebíhala z jednoho rande na druhé, abych zmírnila škody napáchané
novináři, a připravovala jsem se na Camille, takže jsem na něj neměla
vůbec čas. Viděla jsem na něm, jak je nervózní, a přestože jsem si byla
jistá, že mu Erik řekl, že se na něj nezlobím, cítila jsem, že oba víme, že
si potřebujeme promluvit jen mezi čtyřma očima.
„V pořádku?“ zeptala jsem se. Přikývl. „A vy v pořádku?“ Přikývla
jsem.
Nato si dlouze oddychl a obličej se mu zase rozzářil tak, jak jsem
doufala. Pokusila jsem se vzpomenout si na všechny rozpory a
nedorozumění, které jsem v životě už zažila. Pochybovala jsem, že
nějaké z nich skončilo s méně než pěti slovy.
Jenže od Henriho mi stačilo tak málo, abych věděla, jak moc se
bál, že mě urazil, aniž by ovšem chtěl vzít svůj polibek zpátky. Třeba se
Erik plete. Třeba spolu s Henrim zvládneme komunikovat bez
problému.
„Tanec?“ navrhla jsem a ukázala jsem na parket.
„Prosím!“
V lodičkách od Camille jsem byla skoro stejně vysoká jako on.
Nebyl moc dobrý tanečník, ale nedostatek ladnosti vynahrazoval svým
nadšením. Několikrát mě otočil a dvakrát mě dokonce zaklonil. Když
mě zvedl ze záklonu podruhé, celou rozesmátou, zahlédla jsem přes
jeho rameno Erika.
Možná jsem se mýlila, ale jeho nesmělý úsměv vypadal malinko
posmutněle.

Kapitola 31

Camille vypadala na titulních stranách všech novin a několika

bulvárních plátků, které si naši rodinu pletly s hvězdami showbyznysu,
naprosto bezvadně. Náladu v Dámském salónu dokázala zvednout jen
tím, že v něm seděla. Na několik dní kvůli ní přijela i teta May.
Svůj problém s Josie jsem chápala velmi dobře. Byla drzá,
neomalená a pořád se po mně opičila. Kdykoli byla kolem, měla jsem
dojem, že si na ni musím dávat pozor. S Camille to bylo složitější.
Nijak se nepředváděla. Jako by o své dokonalosti ani nevěděla. Ačkoli
jsem se tuhle roztomilou, skromnou Francouzku opravdu snažila
nenávidět, věděla jsem, že bych tím ublížila víc sobě než jí.
„Jak se daří vaší matce?“ zeptala se jí máma a z jejího tónu jsem
poznala, že se na královnu Daphne ptá víceméně ze slušnosti. Tohle
bylo jediné téma, které mezi nimi bylo skoro povinné.
Máma jí přitom podala šálek čaje, který od ní Camille s radostí
přijala. Než odpověděla, na okamžik se zamyslela.
„Velmi dobře. Moc vás pozdravuje.“
„Nedávno jsem s ní viděla nějaké fotky a zdála se mi zatím snad
nejspokojenější, jak jsem ji kdy viděla.“ Máma si složila ruce do klína a
vlídně se usmála. Tuhle poznámku pronesla už upřímněji.
„Ano, to je,“ souhlasila Camille. „Nevím, co se jí přihodilo, ale
takhle veselá ještě nikdy nebyla. A z jejího štěstí jsem šťastnější i já.“
Při vzpomínce na matku jí změkly oči a mě znovu napadlo, co přesně se
ve francouzském paláci asi děje.
„Takže,“ ozvala se Josie a převzala slovo, přičemž si téměř
dramaticky přehodila nohu přes nohu. „Kdy už se rozezní svatební
zvony?“
Camille stydlivě odvrátila hlavu a všechny dámy kolem se
zasmály.
„Uvidíme,“ vyhnula se odpovědi. „Ahren je ten pravý, o tom
nepochybuju, ale ještě hledáme tu správnou chvíli.“
Paní Marlee si povzdychla. „Předpokládám, že uprostřed Selekce
to asi nebude.“
„To nikdy!“ Camille mi položila ruku na stehno. „Tenhle okamžik
patří mé drahé přítelkyni!“
Paní Marlee a paní Lucy se při té myšlence chytily za ruce.
„Což mi něco připomíná.“ Camille se napřímila. „Eadlyn, ještě jste
mi neřekla nic o vašich nápadnících.“
Uchechtla jsem se. „Protože ani nestojí za řeč.“
„Ale no tak,“ pokárala mě na oko máma.
„Hlavně mi, prosím tě, neříkej nic o Kileovi! Fuj!“ protestovala
Josie. Její matka ji plácla do nohy.
„Taky bych chtěla slyšet nějaké novinky!“ přidala se teta May.
„Dost mi toho uteklo. Naposledy jsem slyšela, že se strhla nějaká
rvačka!“
 „Strhla.“ Při vzpomínce jsem zakoulela očima. „Pravda je taková,
že většinu z nich ještě pořádně neznám,“ přiznala jsem. „Jsou nějaké
výjimky, ale každý den se to mění, takže nedokážu dost dobře
odhadnout, kdo z nich by mohl být lepší než jiný.“
„Odhadnout?“ podivila se Camille a zněla přitom smutně.
„Nejde o žádný odhad. Je mezi nimi alespoň jeden, který naplňuje
vaše srdce láskou a okupuje všechny vaše myšlenky?“
Jak to řekla, napadlo mě jedno jméno. Tolik mě překvapilo, že mi
vůbec někdo přišel na mysl, že jsem neměla čas zpracovat, kdo to
vlastně je.
Přinutila jsem se soustředit na odpověď. „Pravděpodobně nejsem
taková romantická duše jako jiní.“
„To zjevně ne,“ zabrblala Josie pod vousy.
Buď ji Camille neslyšela, nebo si jí nevšímala. „Já věřím, že
najdete skvělého manžela. A nemůžu se toho dočkat!“
Potom se rozhovor stočil jiným směrem a já jsem jen v tichosti
poslouchala. Váhala jsem, jestli mám v Dámském salónu zůstat celé
odpoledne, nebo mám jít radši do práce za tátou. Poslední dobou jako
bych všechno jen kazila a nechtěla jsem si přidat něco dalšího na stále
se zvětšující seznam chyb.
Holčičí povídání mě sice bavilo, ale potřebovala jsem pauzu.
Omluvila jsem se a vyšla jsem do foyer, aniž bych věděla, kam přesně
mám namířeno. Patnáct minut. Slíbila jsem si, že po nich se za dámami
vrátím úplně čerstvá a sympatická.
Čirou náhodou jsem narazila na Halea, který šel právě do zahrady s
tácem karaf naplněných vodou. Jak mě uviděl, rty se mu roztáhly do
širokého úsměvu.
„Kam pospícháte?“ zeptal se mě.
„Vlastně nikam. Dávám si jen přestávku.“
„My hrajeme zrovna baseball, jestli se chcete jít podívat.“ Přešla
jsem k oknu, za kterým si asi osm kluků skutečně házelo s míčkem.
„Kde jste k tomu vůbec vzali věci?“
„Od Ostena.“
Jak jinak. Osten měl všechno. Kluci si vyrolovali nohavice a
odkopli elegantní boty. Žoviálně se mezi sebou postrkovali.
„Nikdy jsem baseball nehrála,“ přiznala jsem se.
„Další důvod, abyste se k nám přidala.“
 „Vy to umíte?“
„Jsem lepší jako nadhazovač, na pálce mi to moc nejde, ale nejsem
nejhorší. Naučím vás to.“ Tvářil se tak upřímně, že jsem skutečně
uvěřila, že by se o mě tam venku postaral.
„Dobře, ale nejspíš budu stát za houby.“
„Kdy vy jste stála u něčeho za houby?“ nadhodil a vyšel se mnou
do zahrady.
Mezi hráči byli Kile, Apsel, Tavish i Harrison. Hrál s nimi i Axel,
kterého jsem po tom, co Milla napovídala novinářům, měla chuť poslat
zpátky do Calgary. Ještě mě úplně nepřešla.
Poblíž Lindeho se protahoval Henri, tak jsem se instinktivně
rozhlédla po Erikovi. Seděl na jedné z kamenných laviček.
„Vaše Výsosti!“ zavolal Edwin, a přitáhl tak mou pozornost.
„Budete se dívat?“
„Ne, pane. Přišla jsem si zahrát.“
Kluci zatleskali či zajásali, ačkoli jsem vážně pochybovala o tom,
že by mě některý z nich považoval za skutečnou posilu. „Dobře, dobře,“
řekla jsem nahlas se zvednutýma rukama. „Mějte prosím na paměti, že
za chvíli se musím vrátit dovnitř a že baseball jsem ještě nikdy nehrála.
Nikdy v životě. Jen mě napadlo, že to zkusím, než půjdu zase do práce.“
„To zvládnete!“ ujistil mě Tavish. „Dejte mi boty, uklidím je k
mým.“
Sundala jsem si lodičky a podala mu je.
„Uf, ty jsou ale těžké. Jak vůbec dokážete zvednout nohu?“
„Silná lýtka.“
Zasmál se a odnesl je stranou.
„Tak jo, Eadlyn, nejdřív pár pravidel,“ rozhodl Kile.
Poučili mě alespoň o základech hry. Tři nepovedená máchnutí a
jsem venku, čtyři mety. Jak to všechno funguje, jsem ale nepochopila.
Hale se postavil doprostřed hřiště ve tvaru diamantu a s Apselem si
zkusil pár nadhozů. Raoul, který měl chytat, se připravil za mě.
„Teď musíte udělat tohle,“ řekl se silným hispánským přízvukem a
mile a jasně mi podal instrukce. „Chytněte pálku tady a tady.“ Názorně
mi to předvedl. „Rozkročte se a přední nohu zabořte do trávy, dobře?“
„Dobře.“
„Pak jen sledujte míček.“
„Sledovat míček… dobře.“
 Předal mi pálku, která vážila víc, než jsem čekala. „Hodně štěstí.“
„Děkuju.“
Postavila jsem se k improvizované metě a pokusila jsem se Raoula
ve všem napodobit. Předpokládala jsem, že když Hale nadhazuje, jsme
protivníci, ale on se na mě i přesto usmíval.
„Půjdu na to zlehka, dobře?“ Přikývla jsem.
Mrštil míčkem a já jsem máchla moc vysoko. Totéž se mi povedlo
i při druhém hodu. Při třetím jsem se nějakým nedopatřením celá
otočila.
Hale se smál a stejně tak i Raoul, a zatímco normálně bych si
připadala trapně, tady tomu tak nebylo.
„Eadlyn! Eadlyn!“
Poznala jsem mámin hlas, a když jsem se otočila k otevřeným
oknům z Dámského salónu, viděla jsem, že v nich stojí všechny dámy.
Čekala jsem, že mi přikáže, ať se vrátím dovnitř.
„Nandej jim to!“ zakřičela. „Odpal to!“
Teta May zvedla ruce do vzduchu. „Jen do nich, Eady!“ Přidaly se
k nim i ostatní dámy, tleskaly a skandovaly. Se smíchem jsem se
obrátila čelem zpátky k Haleovi. Kývl na mě, já na něj a sevřela jsem
pálku pevně v rukou.
Konečně jsem se trefila a míček odletěl doleva k zemi. Vyjekla
jsem, upustila jsem pálku, posbírala sukni do rukou a vyrazila na první
metu.
„Běž, Eady, běž!“ křičel Kile.
Viděla jsem, že Henri míček ještě nedohonil, tak jsem zamířila na
druhou metu, přičemž jsem z něj nespustila oči. Nevěřila jsem, že to
stihnu. Bez rozmyslu jsem skočila po metě a dopadla na ni.
Porazila jsem ho!
Všichni zajásali. Teoreticky jsem už měla vypadnout a nešlo ani o
kdovíjaké vítězství, ale byl to ohromný pocit. Vtom mě Edwin zvedl ze
země a zatočil se mnou dokola.
O něco později se venku objevily i máma, Josie a ostatní dámy,
zuly se a chtěly si to taky vyzkoušet.
Někdo na hru upozornil i tátu a moje bratry. Kaden nám všem
ukázal, jak výborný je sportovec. Máma s tátou stáli v objetí po straně
hřiště. Kluci ze Selekce se plácali vzájemně po zádech a Ahren si
nenápadně odváděl Camille pryč, přičemž ji na každém kroku líbal.
 „Do toho, Henri!“ zakřičela jsem, když přišel na pálku. Erik se
postavil kousek ode mě a taky mu fandil.
Na to, abychom poskakovali, jsme byli oba trochu moc
rezervovaní, ale mávání pěstmi ve vzduchu nám šlo.
„Není to úžasné?“ pronesla jsem. „Že může hrát bez toho, aby si
dělal starosti se slovy?“
„To je pravda,“ souhlasil Erik. „Nemůžu uvěřit, že jste se trefila!“
Zasmála jsem se. „Já taky ne! Tyhle špinavé šaty za to ale
rozhodně stojí.“
„To určitě. Je vůbec něco, co nezvládnete?“ poškádlil mě.
„Celá spousta,“ odpověděla jsem vážně při myšlence na vlastní
chyby.
„Co třeba?“
„Ehm… mluvit finsky.“
Rozesmál se. „Dobře. To je jen jedna věc a ta se dá odpustit.“
„A co vy?“
Erik se rozhlédl kolem. „Nedokážu vládnout zemi.“
Mávla jsem rukou. „Jestli to zvládnu já, dokáže to každý, věřte
mi.“
V té chvíli ke mně doběhla máma a objala mě. „To byl báječný
nápad.“
„To vymysleli kluci,“ vysvětlila jsem. „Já jsem se k tomu jen
přichomýtla.“
Pohlédla jsem za ni na tátu, který se postavil na místo pálkaře.
„Do toho, tati, do toho!“
Zvedl ruku a ukázal do dálky. Máma jen zavrtěla hlavou.
„To se mu nepovede,“ zamumlala.
Jak správně odhadla, ani se netrefil. Stejně od nás ale sklidil
potlesk, a aniž bychom počítali body, hráli jsme a bavili se ještě dál.
Alespoň na chvíli jsme byli šťastní. Moje rodina a přátelé kolem,
všichni jsme se veselili a užívali si sluníčka. V jedné chvíli mě máma
znovu objala, políbila mě do vlasů a řekla mi, jak moc je na můj odpal
pyšná, a to i přesto, že další se mi za celé odpoledne už nepovedl. Osten
běhal kolem hřiště jako ztřeštěný, pletl se všem do cesty a dělal šaška.
Josie ukradla někomu z kluků košili a oblékla si ji přes šaty. Vypadala
jako blázen, ale naprosto nadšená.
Bublina čirého štěstí.
 Nebyly u toho žádné foťáky, které by to zachytily, žádní reportéři,
kteří by o tom pověděli světu. A díky tomu to bylo kupodivu ještě lepší.

Kapitola 32

Přála jsem si, aby to tak zůstalo. Abychom zapomněli na všechny

starosti, které mou rodinu sužovaly a hrozily, že se každou chvílí zhorší.
Jenže do večeře bylo po klidu. Někteří z kandidátů, již o hru přišli, si
stěžovali, že se jim o ní mělo říct. Prohlašovali, že ostatní tak se mnou
strávili víc času, a dožadovali se podobné hromadné schůzky.
Jako mluvčího si zvolili Winslowa, který mi nespokojenost svých
kolegů popisoval s psíma očima. Mluvili jsme spolu před jídelnou, kde
mě odchytil, když jsem se vracela do své komnaty.
„Chceme jen, abyste se věnovala i naší skupině. Aby to bylo
spravedlivé.“
Promnula jsem si spánek. „To ale nebyla opravdová schůzka.
Nebylo to plánované a byla u toho i moje rodina, včetně mých mladších
bratrů.“
„To chápeme a rádi pro vás naplánujeme něco sami, pokud slíbíte,
že přijdete.“
Zoufalá jsem si povzdychla. „Kolik vás přesně je?“
„Jen osm. Ean se účastnit nechce.“
V duchu jsem se ušklíbla. Samozřejmě že Ean nechce mít nic
společného s tlupou kluků, kteří brblají, že chtějí víc příležitostí.
Kdybych teď pozvala na rande jen jeho, určitě by po tom okamžitě
skočil.
„Tak si něco připravte a já se pokusím udělat si na vás čas.“
Winslow se rozzářil. „Děkujeme, Vaše Výsosti.“
„Ale,“ dodala jsem honem, „vzkažte ostatním, že takovým
remcáním si mě nijak nezískáte. Naopak mi to připadá dětinské. Proto
byste se měli snažit, aby to byla nejlepší schůzka na světě.“
Winslowa přešel smích. Nechala jsem ho tam stát a vydala jsem se
ke schodišti.
 Ještě dva měsíce. To zvládnu. Připadalo mi, že špatných momentů
bylo v Selekci stejně jako těch dobrých, ale cítila jsem, že nejhorší je za
mnou. Po baseballu jsem z kluků přestala mít takový strach a taky jsem
se ujistila v tom, že budu schopná poskytnout tátovi čas, který
potřebuje.
Se svým srdcem jsem si ale rady nevěděla.
Zabočila jsem do třetího patra a narazila na Ahrena, který právě
vycházel ze své komnaty. Byl bez saka, jenom ve vestičce, a
nepochybovala jsem o tom, že se chystá za Camille do jejího nového
apartmá.
„Přestaneš se vůbec někdy usmívat?“ nadhodila jsem. Nemohla
jsem uvěřit, že to jeho rty zvládnout tolik dní po sobě.
„Ne, dokud je Camille tady.“ Narovnal si vestu. „Vypadám
dobře?“
„Jako vždycky. Vsadím se, že jí na tom stejně nesejde. Je do tebe
blázen tak jako ty do ní.“
Povzdychl si. „Taky si myslím. Teda doufám.“
Jako by už ani nebyl tady. V myšlenkách byl v Paříži, kde
zaplavoval Camille polibky a společně s ní vymýšlel jména pro jejich
děti. Cítila jsem, že mě opouští… Nejsem na to připravená.
Polkla jsem a odhodlala jsem se, že mu řeknu, co jsem měla na
srdci už hodně dlouho. „Poslyš, Ahrene, Camille je úžasná. To se nedá
popřít. Třeba ale není jediná.“
Jeho úsměv konečně ochabl. „Co tím myslíš?“
„Jen to, že by ses možná měl porozhlédnout i jinde. V Illeji je tolik
vhodných dívek a ty jsi je úplně zazdil. Nespěchej do něčeho, z čeho
nebude cesty zpátky. Kdybyste se s Camille rozešli, nic se nestane.
Kdybyste se ale rozvedli, mohli bychom ve Francii ztratit našeho
spojence.“
Upřeně na mě zíral. „Eadlyn, vím, že se bojíš zamilovat, ale já
jsem si svými city ke Camille jistý.“
„Já se nebojím!“ ohradila jsem se. „Snažím se ti pomoct. Mám tě
ráda víc než kdokoli jiný. Udělala bych pro tebe téměř cokoli a myslela
jsem si, že ty to máš stejně.“
Z obličeje se mu vytratila každá špetka štěstí. „Mám. Ty víš, že
mám.“
 „Tak si to nech projít hlavou, prosím. To je všechno, o co tě
žádám.“
Přikývl, přičemž si prsty přejel přes tváře a ústa. Tvářil se ustaraně,
až zmateně.
Pak se na mě malinko usmál a otevřel náruč. Pevně mě v ní sevřel.
Jako by nikdy v životě nepotřeboval objetí právě tak jako teď.
„Mám tě rád, Eady.“
„Já tebe taky.“
Políbil mě do vlasů, pustil mě a pokračoval do apartmá své
milované.
Neena na mě čekala už s přichystanou noční košilí. „Máte dnes
večer nějaké plány, nebo se chcete převléknout do postele?“
„Do postele,“ odvětila jsem. „Nejdřív ti ale povím, co ti kluci
dneska provedli.“
Vyprávěla jsem jí, jak po mně jedna skupina požaduje náhradní
schůzku a jak se k nim Ean nehlásí.
„To je od něj chytré,“ souhlasila se mnou.
„Já vím. Akorát teď nevím, jestli to zaručuje zvláštní schůzku i pro
něj samotného.“
„Myslíte, aby to bylo fér, nebo abyste to těm ostatním udělala
naschvál?“
Zasmála jsem se. „Sama nevím. Uf, co si mám se všemi těmi kluky
počít?“
„Vyplejte je! Ha! Našla jsem kousek trávy, co nám unikl.“ Vytáhla
mi z vlasů stéblo, a než ho vyhodila do koše, ukázala mi ho.
„To byla taková legrace,“ řekla jsem. „Nikdy nezapomenu na
mámin obličej, jak na mě z okna volala, ať jim to nandám. Myslela
jsem, že mi vynadá!“
„Škoda že jsem to neviděla.“
„Vážně se nemusíš celý den schovávat u mě v komnatě. Je tu
pořádek a ráno mi oblékání moc dlouho netrvá. Měla bys jít občas se
mnou, vidět z paláce i něco jiného než jen tuhle místnost a tvůj
pokojík.“
Pokrčila rameny. „Možná někdy.“
Z jejího hlasu jsem ale poznala, že ji ta představa láká. Třeba bych
ji s sebou mohla vzít na nějakou cestu. Bylo by fajn mít ji s sebou, až
pojedu příště do zahraničí. Pokud se ale opravdu chystá opustit palác,
možná to nemá cenu. Věděla jsem, že si nemůžu udržet jednu
komornou po celý život, ale myšlenka na to, že by ji měl někdo
nahradit, mě přímo děsila.

Následujícího dne jsem si u snídaně všimla, že se nedostavil

Ahren. Lekla jsem se, jestli na mě není naštvaný. Nikdy jsme se na sebe
nevydrželi zlobit moc dlouho, ale nesnášela jsem, když k tomu došlo.
Jako by byl mou součástí.
Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že chybí i Camille. Napadly
mě dvě věci, které se mohly stát: Ahren se vzpamatoval a pověděl jí, že
se musí ještě rozmyslet, takže se teď jeden druhému vyhýbají… nebo
spolu strávili noc a možná jsou ještě v posteli.
To by mě zajímalo, co by na to řekl táta.
Jenže na snídani nepřišlo i několik kluků. Možná že Camille a
Ahren spolu nakonec neleží v objetí. Třeba se roznesl nějaký virus. To
se mi zdálo pravděpodobnější… a o dost méně vzrušující.
Po odchodu z Hodovní síně jsem potkala Leelanda a Ivana, kteří na
mě čekali. Oba se mi hluboce uklonili.
„Vaše Výsosti,“ pozdravil mě Ivan. „Očekávají vás ve Velkém sále
na nejlepší schůzce na světě.“ Ušklíbla jsem se. „Opravdu?“
Leeland se uchechtl. „Zůstali jsme vzhůru celou noc. Prosím,
řekněte, že máte čas.“
Podívala jsem se na nástěnné hodiny. „Mám asi tak hodinu.“ Ivan
zpozorněl. „To je spousta času. Pojďte s námi.“ Každý mi nabídl rámě,
tak jsem se do nich do obou zavěsila a nechala jsem je, aby mě
doprovodili do Velkého sálu.
U zadní stěny bylo přichystané malé jeviště pokryté něčím, co
vypadalo jako vánoční ubrusy. Doprostřed byly namířené reflektory,
které jsme někdy používaly při oslavách, a jak jsme se blížili, kluci
seřazení na pódiu se ztišili.
Leeland s Ivanem mě odvedli k osamocenému křeslu před
jevištěm. Zvědavá a zmatená jsem se posadila.
Winslow zeširoka rozpažil. „Vítejte na vůbec prvním Kabaretu
Selekce, v němž se vám předvede tlupa vyřízenců soutěžících o vaši
pozornost.“
Zasmála jsem se. Alespoň to si ode mě zasloužili.
 Z řady kluků vyskočil Calvin a posadil se za klavír. Spustil jakýsi
ragtime a všichni až na Winslowa jeviště opustili.
Ten se velice uctivě uklonil, a když se s širokánským úsměvem
znovu narovnal, držel v rukou tři míčky, se kterými se dal do
žonglování. Bylo to tak hloupé, že jsem se musela smát. Winslow se
otočil do strany a někdo mimo jeviště mu hodil čtvrtý míček. Pak pátý a
šestý. Vydržel s nimi žonglovat několik vteřin, než mu všechny
popadaly na zem, přičemž jeden z nich ho uhodil do hlavy.
Všichni zabědovali, ale zatleskali mu za jeho snahu. Dokonce i já.
Lodge se vytasil s lukem, šípy a terčem pokrytým balonky. Jeden
po druhém pak prostřelil, a jak praskly, vylétly z nich třpytky a pomalu
se snesly na podlahu. Calvin k tomu celou dobu hrál, ke každému
vystoupení jinou melodii.
Fox, a to mě překvapilo, že se přidal k druhé skupině, se vyšvihl na
pódium a kreslil. Příšerně. Byla jsem si jistá, že i Osten jako malý
kreslil mnohem povedenější panáčky, ale jelikož tahle show měla
jednak zviditelnit jejich dovednosti formou hry a zároveň komicky
ukázat jejich nedostatky, bylo to nako nec celkem kouzelné. Přemýšlela
jsem, jak mu později nenápadně ukradnu můj portrét, který nakreslil,
což byla prakticky jen hlava ve tvaru balonku, z které vystupovalo pár
hnědých vlnek. Kreslili a malovali mě už mnohokrát, ale takhle
roztomilá podobizna se ještě nikomu nepovedla.
Leeland zazpíval, Julian točil obručí v pase, Ivan vydržel
neuvěřitelně dlouho kopat do fotbalového míče a Gunner přednesl
báseň.
„Naše krásná princezno Eadlyn, těžko najít pro vaše jméno rým. I
když jsme pěkní neřádi, stejně vás máme moc rádi.“
Společně se mnou se mu smáli i ostatní kluci.
Velkým finále bylo, když se všech osm dalo na jevišti do tance.
Nebo se o tanec spíš pokusilo. Vrtěli zadky a naráželi o sebe boky tak,
že jsem se až červenala. Když kabaret skončil, zůstala jsem skutečně
ohromená. Celé to připravili za jednu noc. Pokusili se mě tak pobavit,
ale zároveň se mi i omluvit.
Skoro mě to až dojalo.
Zatímco se mi naposledy ukláněli, tleskala jsem jim dokonce
vestoje.
 „Fajn, teď bych se měla vrátit do práce, ale… co kdybych nám sem
místo toho nechala přinést něco k pití a trochu si popovídáme?“
Jeden přes druhého souhlasili, tak jsem poslala komorníka pro čaj,
vodu a nějaké chlazené nápoje. Stoly jsme nechaly uklizené po stranách
sálu a posadili jsme se přímo na zem. Občas mi tihle kluci lezli na
nervy, ale jindy mi s nimi bylo opravdu příjemně.
Ahren se neukázal ani na večeři. Dívala jsem se, jak do síně
přicházejí kluci a všichni naši hosté, pak máma, která měla malé
zpoždění… ale Ahren nikde.
Táta se ke mně natáhl. „Kde je tvůj bratr?“
Pokrčila jsem rameny a uřízla si kousek kuřete. „Já nevím.
Neviděla jsem ho celý den.“
„To se mu nepodobá.“
Rozhlédla jsem se po místnosti, kde už sedělo všech devatenáct
kandidátů. Kile na mě mrkl a Henri zamával. Kdykoli jsem se podívala
na Gunnera, vybavila se mi jeho hloupá básnička. Když jsem se setkala
s Foxovýma očima, kývl mi na pozdrav, a při pohledu na Raoula jsem
si vzpomněla, jak trpělivě mě učil máchnout.
O ne. Stalo se to. I kluci, se kterými jsem moc času nestrávila, se
mi začínali dostávat pod kůži. Tušila jsem, že někteří z nich na moje
vyděšené srdce už dotírají, ale jak to, že najednou mi záleží na každém
z nich?
V hrudníku jsem ucítila zvláštní úzkost. Tihle halasní, cizí kluci mi
budou chybět. I kdybych se nějakým zázrakem nakonec rozhodla, že s
jedním z nich zůstanu, neexistuje, abych si je tu nechala všechny.
Vzpomínala jsem právě na to, jak jsem se před začátkem soutěže
obávala, že přijdu o svůj klid, když najednou vešel do síně Gavril a v
patách mu byl jeden z novinářů, který spolupracoval na Zprávách.
Gavril se zastavil před čelním stolem a uklonil se tátovi.
„Opravdu nerad vás ruším, Vaše Veličenstvo.“
„Nic se neděje. Copak je?“
Gavril se letmo ohlédl po všech zvědavých očích. „Smím se k vám
přiblížit?“
Táta přikývl, a když mu starý konferenciér zašeptal cosi do ucha,
nevěřícně zamrkal.
„Oženil?“ zeptal se tak potichu, že jsme ho slyšely nejspíš jen já a
máma. Odtáhl se od Gavrila, aby se mu mohl podívat do očí.
 „Její matka svolila. Všechno proběhlo legálně. Odjel.“ Zalil mě
studený pot. Vyrazila jsem ze síně pryč.
„Ne, ne, ne,“ mumlala jsem si, zatímco jsem vybíhala schody.
Nejdřív jsem zkontrolovala Ahrenovu komnatu. Nic. Všechno v ní
vypadalo v naprostém pořádku. Žádná známka toho, že by si můj bratr
něco sbalil či narychlo odjel. Jenže v ní nebyla žádná známka ani po
něm.
Vyřítila jsem se z jeho komnaty a zamířila jsem do apartmá
Camille. Nahlédla jsem tam den předtím a viděla jsem otevřené truhly,
které doslova přetékaly oblečením. Truhly tam stále byly, ale nic víc.
Po Camille ani stopy.
Plácla jsem s sebou o stěnu. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nic
z toho nedokázala zpracovat. Ahren je pryč. Utekl a nechal mě tu
samotnou.
Jen jsem tam stála jako v mlze a nevěděla jsem, co si mám počít.
Mohla bych ho dostat zpátky? Gavril mluvil o něčem legálním. Co tím
myslel? Existuje způsob, jak to vrátit?
Můj svět jako by potemněl, vychýlil se a zkazil. Jak můžu cokoli
udělat bez Ahrena?
Aniž bych si uvědomila, kam jdu, dostala jsem se do své komnaty.
Neena mi podala obálku.
„Tohle donesl asi před půlhodinou komorník vašeho bratra.“
Vytrhla jsem jí papír z rukou.
Eadlyn, pokud ses to dřív nedozvěděla z novin, dovol mi, abych ti
v tomhle dopise vysvětlil, co jsem udělal. Odjel jsem s Camille do
Francie, a pokud její rodiče svolí, chci si ji okamžitě vzít. Mrzí mě, že
jsem utekl bez tebe a že jsem vás všechny vyloučil ze dne, který bude
bezpochyby mým nejšťastnějším v životě, ale nemám jinou možnost.
Po našem včerejším rozhovoru jsem pochopil, jak to ty poslední
roky vlastně bylo. Vždycky jsem si myslel, že nemáš Camille ráda,
protože jste obě dědičky trůnu. Jste obě mladé a krásné, ale každá
zvládáte tuhle roli jinak. Zatímco ona je všemu a všem otevřená, ty si
držíš lidi od těla. Ona svou moc přijímá s pokorou, kdežto ty se tou
svou oháníš jako mečem. Mrzí mě, že jsem tak necitlivý, ačkoli tuším,
že ty už to o sobě víš. Přesto mě netěší, že ti to píšu.
Jenže vaše podobné pozice nejsou důvodem tvojí zášti vůči ní. Ty
nemáš Camille ráda, protože ona je jediná, kdo nás dva od sebe dokáže
odtrhnout. Tvoje slova mě opravdu zasáhla, Eadlyn. Chtěl jsem ti věřit.
Chtěl jsem si tě vyslechnout a zvážit to, k čemu jsi mě vybízela.
Vím, že kdybych to udělal, jednoho dne bych se nechal přesvědčit,
abych se pro tebe vzdal úplně všeho. Možná bych si nechal posadit na
hlavu i tvou korunu. Byl bych to vážně udělal. Udělal bych pro tebe
všechno.
Proto svůj život, ještě než o něj požádáš ty, dávám Camille.
Přál bych ti, abys našla lásku. Lehkomyslnou a neoblomnou, která
tě úplně pohltí. Kdyby se ti to povedlo, pak mi třeba porozumíš.
Doufám, že se to jednoho dne stane.
Moje štěstí s Camille má jen jednu skvrnku: že se mi možná
odcizíš, pokud se rozhodneš, že mi neodpustíš. Z toho budu neskutečně
smutný, ale snesu to spíš, než kdybych se rozloučil se svou spřízněnou
duší.
Už při psaní tohohle dopisu mi chybíš. Neumím si představit, že od
sebe budeme tak daleko. Prosím tě, aby ses mi pokusila odpustit a abys
nikdy nezapomněla, že tě mám rád. Možná ne tak hluboce, jak by sis
přála, ale pořád moc, moc rád.
Abych ti dokázal, že tu chci být pořád pro tebe, mám pro tebe
poslední kousek informace, který by ti v příštích měsících mohl
pomoct.
Proti monarchii protestuje víc provincií, než bys řekla. Sice ne
všechny, ale je jich opravdu hodně. A věř, že ti to píšu s bolavým
srdcem, ale problém, který lidi vidí v monarchii, je jedna osoba: ty.
Sám nevím proč – možná je to tvé mládí, možná je to skutečnost,
že jsi žena, možná k tomu mají jiné, nám neznámé důvody – ale vadíš
jim. Táta stárne stále rychleji. Během své vlády toho dokázal víc než
jeho předchůdci, ale čelil taky mnohem většímu stresu než oni.
Veřejnost čeká, že ho na trůnu vystřídáš už brzy, a necítí se na to
připravená.
Opravdu mě mrzí, že ti to píšu, ale ty už něco z toho víš. Nechci tě
tím dál trápit a doufám, že se přes to přeneseš. Svěřuju ti to, protože
jsem přesvědčený, že dokážeš změnit jejich názor. Přestaň si od všech
držet takový odstup, Eadlyn. Můžeš být silná a přitom pořád žena.
Můžeš vládnout zemi a přitom pořád obdivovat květiny. A co je ze
všeho nejdůležitější, můžeš být královna a přitom se vdát.
 Myslím, že kdybys doopravdy pouvažovala o manželovi, tak ti,
kteří tě neznají tak jako já, by konečně dostali příležitost vidět i tvou
druhou, ženskou stránku. Možná se mýlím, ale jen pro případ, že bys se
mnou už nikdy nechtěla mluvit, ti musím dát tuhle jedinou radu, kterou
pro tebe mám.

Doufám, že mi dokážeš odpustit. Tvůj bratr, tvoje dvojče, kousek

tebe, Ahren

Kapitola 33

Snad celou věčnost jsem na ten dopis zůstala jen zírat. Opustil mě.
Opustil mě kvůli ní. Když mi došlo, že je to nevratné, ovládl mě šílený
vztek. Popadla jsem nejbližší rozbitelnou věc a vší silou jsem s ní
mrštila přes celou komnatu.
Slyšela jsem, jak se Neena při zvuku roztříštěného skla lekla, a to
mě probralo. Zapomněla jsem, že je v místnosti se mnou. Zatímco jsem
ztěžka oddechovala, potřásla jsem hlavou.
„Promiň.“
„Já to uklidím.“
„Nechtěla jsem tě polekat. On… je pryč. Ahren je pryč.“
„Cože?“
„Utekl s Camille.“ Zabořila jsem si prsty do vlasů. Připadala jsem
si jako pomatená. „Nechápu, jak jim k tomu mohla dát francouzská
královna souhlas, ale očividně dala. Gavril řekl, že je to legální.“
„A co to znamená pro vás?“
Polkla jsem. „Camille je dědička trůnu a Ahren její princ choť.
Jeho povinnosti se teď vážou k Francii. Illeá pro něj není ničím víc než
jen zemí, kde se narodil.“
„Vědí to vaši rodiče?“
Přikývla jsem. „Nevím ale, jestli jim taky poslal nějaké dopisy.
Měla bych jít za nimi.“
 Neena ke mně přistoupila, uhladila mi šaty i vlasy. Kapesníčkem
mi osušila obličej a smazala šmouhy.
„Tak. Moje budoucí královna vypadá takhle.“
Vrhla jsem se jí kolem krku. „Jsi na mě tak hodná, Neeno.“
„Ale to tak. Běžte za rodiči. Potřebují vás.“
Odstoupila jsem od ní a hřbetem ruky jsem si setřela slzy, které se
mi vedraly do očí. Pak jsem prošla chodbou až ke dveřím tátovy
komnaty, kde s ním byla obvykle i máma, a zaklepala jsem.
Nikdo neodpověděl. Dovolila jsem si nahlédnout opatrně dovnitř.
„Tati?“ Vstoupila jsem do rozlehlé místnosti. Tak dlouho jsem tu
nebyla. Naposledy snad jako dítě. Ani jsem si nepamatovala, jestli to v
ní vždycky vypadalo takhle. Byla spíš podle mámina vkusu. Teplé
barvy na stěnách, všude samé knihy. Pokud je tohle jeho útočiště, proč
tady nic nepřipomíná jeho?
Bez rodičů jsem si tu připadala jako vetřelec, tak jsem se obrátila k
odchodu.
Jakmile jsem ale uviděla stěnu za sebou, zarazila jsem se jako na
povel. Visela na ní spousta širokých zarámovaných fotografií. Máma s
tátou asi tak v mém věku. Táta v obleku a s šerpou vedle mámy v
krémových šatech. Jejich svatební den, obličeje ušpiněné od dortu. Pak
máma se zpocenými vlasy a s dvěma miminky v náručí. Táta, jak ji
přitom líbá na čelo a po tváři mu stéká slza. Několik momentek bylo v
černobílé a dodávalo jejich polibkům a úsměvům klasičtější nádech.
Vtom se mi vyjasnily dvě věci. Zaprvé, tátova komnata nedělala
dojem, že patří zcela jemu, protože nepatřila. Udělal z ní něco jako
chrám zasvěcený mámě. Nebo spíš zasvěcený jim oběma a jejich
hluboké lásce.
Tu jsem měla na očích dennodenně, ale na fotkách, které vídali
každou noc před usnutím, to bylo jiné. Patřili k sobě, a to i přes všechny
překážky, a rádi si to připomínali.
Zadruhé mi došlo, proč se mě Ahren vzdal – proč se vzdal nás
všech. Chtěl mít přesně tohle. I kdyby získal jen drobek z lásky, jako
byla ta mezi našimi rodiči, měl na to právo.
V té chvíli jsem věděla, že jim musím vysvětlit, o čem Ahren v
dopise vlastně mluví. A oni pochopí (snad víc než kdokoli jiný na
světě), proč nás musel opustit. Pochopí to určitě lépe než já.
 Nenašla jsem je ani v Hodovní síni, ani v tátově pracovně, ani v
mámině komnatě. I chodby byly nezvykle prázdné. Nepotkala jsem v
nich jediného strážce.
„Haló!“ zakřičela jsem do potemnělého prostoru. „HALÓ!“
Nakonec zpoza rohu vyběhli dva strážci.
„Díkybohu,“ řekl jeden. „Běžte za králem a povězte mu, že jsme ji
našli.“
Druhý strážce odběhl a první si mě nejdřív prohlédl, pak se
zhluboka nadechl. „Doprovodím vás do nemocničního křídla, Vaše
Výsosti. Královna měla srdeční příhodu.“
Přestože to vyslovil potichu, připadalo mi, jako by to zařval.
Nedokázala jsem na to nijak zareagovat, věděla jsem jen, že musím
okamžitě za ní. Vyrazila jsem, jak nejrychleji jsem zvládla, a dokonce i
na podpatcích jsem strážce předběhla.
Hlavou se mi honily myšlenky na to, jak jsem jí často odmlouvala,
jak jsem na ni někdy vyjížděla, když jsem chtěla, aby bylo po mém.
Byla jsem si jistá, že ví, jak moc ji mám ráda, ale potřebovala jsem jí to
říct.
V nemocničním křídle seděla teta May vedle paní Marlee, která se
soustředěně modlila. Osten tam naštěstí nebyl, zato Kaden ano. Poznala
jsem, jak moc se snaží vypadat statečně. Lady Brice přecházela sem a
tam, ale největší strach byl vidět na tátovi.
Visel na generálu Legerovi a zoufale ho svíral, prsty hluboko
zaryté do zadního dílu jeho uniformy. Naprosto neskrývaně plakal a já
jsem v životě neslyšela bolestnější zvuk. Doufala jsem, že už nikdy
neuslyším.
„Nemůžu ji ztratit. Nemůžu… Nesmím…“
Generál Leger ho popadl za ramena. „Na tohle teď nemyslete.
Musíme věřit, že se z toho dostane. Musíte taky myslet na vaše děti.“
Táta přikývl, ale v té chvíli zjevně nevěřil, že to zvládne.
„Tati,“ ozvala jsem se a hlas se mi přitom zlomil.
Otočil se na mě a otevřel svou náruč. Doslova jsem mu do ní padla
a pevně jsem ho objala. Dovolila jsem si brečet a snad poprvé jsem
nehleděla na svou pýchu.
„Jak se to stalo?“
„Nevím, zlatíčko. Nejspíš jí otřáslo to, že nás Ahren takhle opustil.
Problémy se srdcem mají v rodině a poslední dobou byla hodně
ustaraná.“ Vtom se změnil tón jeho hlasu a já jsem poznala, že ve
skutečnosti už nemluví ke mně, ale k sobě. „Měl jsem ji nechat víc
odpočívat. Neměl jsem toho po ní tolik chtít. Dělala pro mě úplně
všechno.“
Generál Leger mu stiskl nadloktí. „Víte přece, jak je tvrdohlavá,“
pronesl laskavě. „Copak si myslíte, že by vás poslechla, kdybyste jí
řekl, ať si odpočine?“
Oba se smutně usmáli.
Táta přitakal. „Dobře, budeme tedy čekat.“
Generál Leger ho pustil. „Musím jít domů za Lucy a převléct se.
Zavolám vaší tchyni, jestli jste to ještě neudělal.“
Táta si povzdychl. „Na to jsem vůbec nemyslel.“
„Já to zařídím. Do hodiny jsem zpátky. Jestli budete cokoli
potřebovat, dejte mi vědět.“
Táta se ode mě odtáhl a ještě jednou objal generála Legera.
„Moc vám děkuju.“
Přešla jsem ke dveřím do operačního sálu. Zajímalo by mě, jestli
mohla cítit mou přítomnost. Byla jsem naštvaná. Na všechny i na sebe.
Kdyby toho lidi tolik nechtěli a kdybych toho já dělala víc… Nejsem
vůbec připravená na to, abych ji ztratila.
Pořád jsem myslela na to, že nedokážu žít svůj život pro ostatní a
že láska představuje jenom pouta. Možná to tak skutečně bylo, jenže já
jsem ta pouta potřebovala. Nechala jsem na sebe dopadnout tíhu
Ahrenova odjezdu, tíhu tátových starostí a hlavně tíhu mámina života,
který právě visel na vlásku. A kupodivu jsem se necítila slabší. Všechny
tyhle nepříjemnosti mě držely při zemi a já jsem byla odhodlaná, že už
před nimi nebudu utíkat.
Otočila jsem se za zvukem kroků, podle kterého jsem poznala, že
se blíží zástup lidí. Dojalo mě, když zpoza rohu vyšli všichni kandidáti
Selekce.
Kile promluvil za všechny. „Přišli jsme tě podpořit.“
S očima plnýma slz jsem přikývla. Mladíci se rozestoupili, někteří
se postavili stranou do koutů, jiní se posadili na lavice.
Ať už sklopili hlavy nebo je zvedli ke stropu, všichni mysleli na
mou matku. Život mi prakticky obrátili naruby… a já jsem jim za to
byla vděčná.
 Hale se s pěstí u úst nervózně pohupoval na chodidlech. Ean, jak
jsem čekala, zůstával velmi vyrovnaný s rukama založenýma na hrudi.
Henri seděl na lavici opřený lokty o kolena a kudrny mu padaly do očí.
Potěšilo mě, že vedle něj stál Erik, přestože přijít nemusel.
Kile se připojil ke své matce a objal ji. Byl kvůli mé mámě
viditelně naměkko a jeho něha mi překvapivě dodala sílu.
Přejela jsem pohledem i po ostatních a napadlo mě přitom, jak
jsem se od každého z nich něco naučila. Nakonec jsem se zastavila u
táty. Obličej měl od pláče úplně rudý, oblek pomačkaný a z celého jeho
těla vyzařovala úzkost a hrůza z představy, že by jeho manželka
zemřela.
Nebylo to tak docela dávno, kdy byl ve stejné pozici jako já a
mámin obličej pro něj byl jen jedním z mnoha na světě. I tak se dnes,
přes všechny překážky a po všech těch letech, stále hluboce milovali.
A jejich láska byla patrná ve všem – od jejich společné komnaty
přes jejich občasné hašteření až po skutečnost, že spolu i v dlouholetém
manželství neustále flirtovali.
Kdyby se mě někdo před měsícem zeptal, jestli stojím o něco
podobného, obrátila bych oči v sloup a rovnou bych odešla. Ale teď?
Teď už mi to tak bizarní nepřipadalo. Nečekala jsem, že získám lásku,
jakou mají moji rodiče, nebo takovou, kterou našel Ahren s Camille.
Nicméně… něco bych možná získat mohla. Třeba někoho, kdo by mě
chtěl políbit, i kdybych měla rýmu, kdo by mi promasíroval ramena po
dlouhém dni plném pracovních schůzek. Třeba někoho, kdo by mě tolik
neděsil, kdo by překročil hranici tak přirozeně, že bych ho nechala.
Možná ale žádám příliš.
Každopádně teď zpomalit nemůžu. Už kvůli sobě a kvůli své
rodině musím Selekci dokončit.
A na jejím konci budu mít na prstu prstýnek.
 DCERA
KIERA CASSOVÁ

Z anglického originálu The Heir vydaného nakladatelstvím

HarperTeen, New York, 2015, přeložila Jana Montorio Doležalová
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2016 ve společnosti
Albatros Media a, s, se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo
publikace 24 183
Odpovědný redaktor Michal Kolezsar Technický redaktor Lubomír
Kuba Sazba Petra Mejstříková Copyright © 2015 by Kiera Cass
Translation © Jana Montorio Doležalová, 2016

ISBN tištěné verze 9788075441379

ISBN eknihy 9788075441447 (1. zveřejnění, 2016)

www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
www.facebook.com/cooboo

Kompletní nabídku titulů naleznete na www.albatrosmedia.cz