Kroniky

PRACHU
Šaty, plesy, plané řeči a na konci toho všeho… ideální manžel. Tak si
představuje Animantina matka nejbližší budoucnost své dcery. Jenže
Animant je tento svět pozlátka na hony vzdálený. Ona se nejraději
pohybuje na mnohem zajímavějším místě – ve světě knih a příběhů.
Ačkoliv se s pomocí vtipu a sarkasmu snaží odehnat realitu od sebe co
nejdál, stejně ji doběhne. Nabídce pracovat jeden měsíc v univerzitní
knihovně se nedá odolat, a tak plna očekávání opouští nudné provinční
městečko a odjíždí do Londýna.
V obklopení tolika knihami se jen těžko dokáže soustředit na své
pracovní povinnosti. Její už tak rozptýlenou pozornost narušuje vrchní
knihovník – nejprotivnější muž na světě, se kterým není lehké vyjít.
Přesto v ní začne probouzet city, které předtím neznala. A ani ta
nejučenější kniha jí neporadí, jak se s nimi vypořádat.
Copyright © 2017 by Drachenmond Verlag
Cover design © Marie Graßhoff, 2017
Cover photos © Manuel Alvarez; Annmarie Young; Irina Alexandrovna;
tomertu; normallens; Rachel McGrew / Shutterstock.com
Translation © Dagmar Heeg, 2019
Published by agreement with Ferly.

ISBN 978-80-253-4482-8
 Doře
Neboť tvými žilami proudí slova a sny
 Prolog

Opírala jsem se o mramorový sloup, v hloubi duše proklínala svou matku

a přitom jsem s milým úsměvem na tváři prahla po tom, aby alespoň
jediné slovo z úst mého protějšku dávalo nějaký smysl.
Právě mi vykládal: „No a lední medvěd povídá: ‚Já jsem baron
Prášil!‘. A pak tučňákovi ukousl hlavu.“ Jenže já v sobě bohužel ještě
neměla dost punče na to, abych mohla alespoň předstírat, že jde o
povedený vtip.
Tvář měl celkem pohlednou, ovšem jeho celková vizáž byla
groteskní. Ať už současná móda diktuje cokoli, vestu v šeříkové barvě by
muži nosit prostě neměli. Vypadá to příšerně.
„Vy se vůbec nesmějete,“ zaznamenal svým tupým rozumem a já
bych si nad jeho absencí důvtipu nejradši povzdechla. Jenže to nešlo, na
povzdechnutí se mi nedostávalo vzduchu. Můj korzet byl totiž tak těsný,
že jsem sotva mohla dýchat, a jelikož tělu scházel prostor, kudy by mohla
proudit krev, měla jsem pocit, že pomalu přestávám cítit nohy.
Takhle mě sešněrovala Mary-Ann, abych se vešla do monstrózních
bleděmodrých večerních šatů, které mi mamá nechala dovézt speciálně z
Londýna. To aby pohledem na mě obšťastnila mladé venkovské
šlechtice. Podle mé matky je prý takové těsné sešněrování v Londýně
momentálně v módě a všechny mladé dívky ho v dnešní době nosí. Jenže
pro mě bylo nesnesitelné a měla jsem pocit, že kdybych se vzdálila od
otevřeného okna, skonám nedostatkem kyslíku.
Považuju za nesmysl přizpůsobovat tělo oblečení, místo aby se
přizpůsobilo oblečení tělu. Ale co já o tom vím? Jsem přece jen líné
budižkničemu, které musí mladé muže okouzlovat světle modrým taftem,
jen aby zůstala bez povšimnutí jeho nepovedená povaha.
Mladík se na mě pořád ještě s očekáváním díval.
„Ta historka nedává smysl,“ spustila jsem a chystala se udělat něco,
od čeho mě matka vždy vytrvale zrazovala: chtěla jsem ho poučovat.
Jenže kterému mladému muži by zalichotilo, že ho přechytračí žena, již
se právě snažil přesvědčit, že je tou nejlepší partií v celém sále? „Pominu
skutečnost, že zvířata neumějí mluvit, protože ta se dá omluvit tím, že by
se mělo jednat o vtip. Ovšem nehledě na to by podle mého lední medvěd
něco takového stejně nedokázal,“ chtěla jsem rozvést svoji myšlenku, ale
on mě hned přerušil.
„No, podle mého má lední medvěd dostatečnou sílu na to, aby
tučňákovi ukousl hlavu. Je to přece šelma,“ namítl trochu dotčeně onen
mladík – jmenoval se myslím Hilton nebo Milton – a dal si ruce v bok,
aby zastřel svoji nejistotu.
„To ano,“ odvětila jsem. „Ale nevěřím, že by přešel ze severní na
jižní polokouli jen kvůli tomu, aby se s tučňákem pohádal o kulaté
vajíčko.“
Milton či Hilton se na mě přihlouple podíval, když vtom ho k našemu
oboustrannému štěstí pozdravil nějaký známý. Zběžně nás vzájemně
představil, pak se zdvořile omluvil a odešel. Hlupák jeden.
Osaměla jsem a v duchu jsem slyšela hlas své matky, jak mě peskuje,
že s takovou zůstanu na ocet a samotou si přivodím deprese. Přitom sama
rozhodně nejsem. Kvůli matce trávím nekonečně nudné hodiny na
společenských dýcháncích a plesech, na nichž vedu jen bezduché hovory.
Většinou s lidmi, kteří si o sobě myslí, kdovíjak nejsou vzdělaní,
poněvadž si kdysi zvenčí prohlédli jakousi knihu, ovšem zábavu
nacházejí pouze v trapasech jiných lidí.
A přitom bych místo toho mohla sedět doma ve svém starém křesle a
zabývat se myšlenkami brilantních myslitelů. Mé životní lásky se mnou
přece už jsou a já si užívám každého okamžiku s nimi. Po jejich boku
řeším kriminální případy pomocí techniky porovnávání otisků prstů. Ty
jsou totiž u každého člověka tak jedinečné jako sněhové vločky.
Dobývám města tak, že postavím dřevěného koně a schovám se v jeho
útrobách. Sleduju literární diskurzy a historická převyprávění, studuju
člověka, jeho mysl i duši. Absolvovala jsem cestu kolem světa za
osmdesát dní, naučila se, jak se staví letadla, složila melodii, vyvolala
válku.
Ovšem moje matka to považuje za hlouposti. Vyšívání, to je podle ní
činnost, která se hodí pro mladou ženu mého postavení. V duchu jsem si
povzdechla. Kdo si to jen proboha vymyslel?
 Kapitola první
aneb
Jak přijel na návštěvu
můj strýček

„Ta ti ho ztrapnila, Charlesi! Beze studu si pustí pusu na špacír a ohání se

přemoudřelými větami,“ stěžovala si matka mému otci a já jsem obrátila
oči v sloup. Ona vždycky všechno tak strašně dramatizuje.
„Pokaždé, když ji osloví nějaký mladý muž, všechno zhatí. Proč
nemůže být jednoduše zticha jako všechny ostatní dívky?“ hartusila dál a
já si živě představovala, jak přechází po místnosti sem a tam, jednu ruku
má položenou na prsou a druhou se ovívá, jako by se jí nedostávalo
vzduchu. „Julia Goodmanová, to je tichá dívka a už v sedmnácti se
zasnoubila. Nebo nejstarší ze sester Bordleyových. Ta věděla, kdy je
dobré mlčet, a už v osmnácti byla dokonce vdaná!“
Můj otec se nejspíš jako obvykle opíral o krbovou římsu nebo si
přisedl na hranu svého psacího stolu a možná se stejně jako já divil, proč
mamá neustále mluví o tichých dívkách, a sama přitom nikdy neutichne.
„Jen tvoje nezvedená dceruška vysedává, jak je den dlouhý, v
podkroví v tom starém křesle a hltá knihy, místo aby se učila slušnému
chování!“ láteřila dál a já si živě představila, jak se mezi obočím mého
otce rýsuje příkrá vráska.
„Naše Ani ví, jak se má člověk slušně chovat, drahá!“ bránil mě otec
a já se usmála.
Pomalu jsem přestávala cítit svoji pravou nohu a zkoušela si sednout
nějak jinak, aniž bych oddělala ucho z větrací mřížky komínu, který vedl
z kuchyně přes otcovu pracovnu až nahoru do podkroví.
„A proč to tedy nedělá?“ zvolala matka a já si tiše povzdechla, jelikož
mi bylo jasné, co bude následovat. „Už je jí devatenáct, Charlesi!
Devatenáct! Pomalu začínám mít pocit, že vůbec nechce vést skutečný
život. Pořád jen knihy, knihy a knihy. A za pár let z ní bude stará panna,
kterou už nikdo nechce, protože svá nejlepší léta promrhá na staré
špinavé půdě!“ rozvzlykala se matka a otec zamumlal pár utěšujících
slov.
Zvedla jsem hlavu a protáhla krk, až mi zapraskalo v zátylku. Matka
si prostě dělá zbytečné starosti kvůli věcem, které mi připadají naprosto
nepodstatné. Je přesvědčená, že vdát se a vést vlastní domácnost je tím
největším štěstím mladé ženy. Zato já to vidím úplně jinak. I kdybych se
nikdy neprovdala, tak co by se stalo? Možná nebudu bohatá, nebudu mít
vlastní kočár a nebudu si moct každého půl roku pořídit novou
garderobu, ale veřejná knihovna je zdarma a tam budu určitě šťastnější
než s nějakým tupým manželem v extra nóbl domě.
Setřásla jsem si prach ze sukně, potáhla halenku a odhrnula si z čela
pramen vlasů, který se mi uvolnil z účesu. Takřka toužebně jsem
pohlédla na své staré křeslo, jehož tmavě zelený samet byl na područkách
trochu ošoupaný. Mamá křeslo před lety vyřadila, protože se jí zdálo
příliš ošuntělé. Jenže mě s ním pojilo množství krásných vzpomínek a
patřilo k mému životu tak jako knížky. Nejradši bych se opět schoulila do
jeho opotřebovaných pér, rozevřela knihu, kterou jsem předtím začala
číst, a jednoduše zapomněla, že existuje nějaký svět společenských
dýchánků a sňatkuchtivých matek. Jenže za chvíli zazvoní Mary-Ann k
obědu a pak stejně budu muset jít dolů. Hlasitě jsem si povzdechla,
sevřela do podpaží útlý román a s vykasanými sukněmi sešla po příkrých
schodech do prvního patra.
Náš dům je větší, než máme zapotřebí. Alespoň mně to tak připadá.
Já mám ráda malé místnosti a stěny, které mi poskytují pocit bezpečí.
Zato moje matka chce mít všechno prostorné a nesnáší, když stojí nějaký
kus nábytku na nesprávném místě, a místnost tak opticky zmenšuje.
Neslyšně jsem se plížila kolem otcovy pracovny, abych rodiče
nevyrušila a aby mě neslyšeli, jenže přesně v tu chvíli se otevřely dveře.
„Ani!“ oslovil mě překvapeně otec a mamá se kolem něj spěšně
protáhla, aby se dostala ke mně na chodbu. Zavěsila se do mě se
spikleneckým úsměvem na rtech a dočista mě svou náhlou změnou
nálady zmátla. Copak před chvilkou nevzlykala a nezlobila se na mě?
 „Hádej, kdo tu dneska ráno byl. Dělal, jako by tu potřeboval nechat
něco pro tvého otce, ale já jsem si jistá, že tu byl kvůli tobě,“ ševelila
matka a mně bylo jasné, koho má na mysli. George Michelse. Svého
nového vyvoleného, se kterým se mě marně snaží dát dohromady.
„No kdo by to jen mohl být? Snad ne pan Michels!“ zvolala jsem s
přemrštěným nadšením a matčin úsměv se vytratil. Jestli se mamá za ta
léta se mnou něco naučila, tak to bylo prohlédnout ironii.
„Animant! Mysli si, co chceš, ale fakt je, že tenhle muž by mohl být
tvůj a ty bys mohla prožít spokojený život v blahobytu,“ pronesla a
nesouhlasně svraštila obočí.
Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy, a radši jsem se kousla
do spodního rtu. Pan Michels je sice milý chlapík, ale duchaplný je asi
jako krajíc chleba, a přitom ještě neobyčejně nemotorný, takže je
schopen zakopnout i o vlastní nohy.
„Šťourá se v nose, když si myslí, že se na něj nikdo nekouká,“
namítla jsem, když jsme sestupovali po schodech do přízemí. A to jsem
si nevymyslela.
„Animant!“ rozhořčila se matka a otec za námi vyprskl smíchy,
ovšem hned se ovládl, když vrhla ostrý pohled i na něj. „Je pohledný a
vydělává tři tisíce liber ročně. Nebuďte tak nevraživí,“ vyčetla nám a
odtáhla ruku.
Zbylé schody pak sešla sama a zmizela v salónu. Svůj naštvaný
odchod podtrhla přehnaným šustotem krajky na spodničce, čímž nám
dávala najevo, jak jsme v jejích očích pošetilí.
Jen jsem pokrčila rameny a otec se pobaveně usmál. Nezastával sice
názor, že by se pro mladou dámu slušelo zůstat na ocet, občas se však
musel marným pokusům mé matky, která se mě vší silou snažila přimět k
náklonnosti vůči mužům, pobaveně zasmát. Byl přesvědčen, že to
jednoho dne potká i mě, tak jako všechny ostatní dívky v mém věku, a že
moje srdce vzplane pro jednoho z oněch mladých mužů, kteří vyhledávají
moji společnost.
Prý mi zatím jen chybí motivace, řekl kdysi mé matce, načež jsem já
nahoře u komína jen zavrtěla hlavou. Nedokázala jsem si představit, co
by to mělo být za motivaci. Peníze to nebudou. Samozřejmě jsem nikdy
nezažila, jaké to je být opravdu chudá, ale i bez manžela se svým
dědictvím vystačím do vysokého věku. Za předpokladu, že mě už
předtím neskolí nějaký zápal plic.
Nebude to ani sociální status. Veřejné akce, společenské dýchánky
ani plesy mě nezajímají a urozené manýry nižší šlechty už vůbec ne.
Nemám zájem o tituly ani o mocenské soupeření společenské smetánky a
připadá mi, že do těchto kruhů vůbec nezapadám.
Jediné, co zbývá a co mi je, přiznávám, trochu záhadou, je láska.
Četla jsem o ní, hltala květnaté prožitky a příběhy tlukoucích srdcí v
básních a povídkách, a stejně jsem jí nerozuměla. Jak jen je možné, že
může člověk najít jiného člověka, který je jeho spřízněnou duší? Na této
planetě přece žijí milióny lidí. Jak velká asi může být pravděpodobnost,
že někdo potká právě tu osobu, která je pro něj předurčena?
Mamá tvrdí, že šťastná může být žena s kterýmkoli mužem, pokud
šťastná být skutečně chce. Jak to tak vypadá, já patrně tak docela šťastná
být nechci. U žádného z matčiných vyvolených jsem si totiž zatím
nedokázala představit, že bych byla schopna předstírat déle než hodinu,
že ve mně budí sebemenší zájem. Ale je chyba skutečně ve mně, nebo za
to mohou muži, se kterými jsem se dosud setkala?
Mlčky jsem se posadila k matce do salónu a dospěla k závěru, že
tento druh myšlenek je naprosto nesmyslný a k ničemu nevede. Otevřela
jsem útlý román, který jsem si za pouhé tři pence pořídila v knihkupectví
v Gardner Street. Za tu cenu byl docela obsáhlý a vyprávěl o příběhu
Jacksona Througa při jeho cestě do Indie a zpátky. Byla jsem právě na
místě, kde se mu podařilo nastřádat dostatek peněz na plavbu a nalodit se
na malou obchodní loď, jejíž kapitán mi připadal značně podezřelý.
„Animant,“ oslovila mě matka a vytrhla mě z děje knihy zpátky do
reality. „Já to prostě nechápu. Co ty vlastně chceš?“ dotazovala se a já
skepticky povytáhla obočí.
„Chci si v klidu číst, mamá,“ odvětila jsem, ačkoli mi bylo jasné, že
to není odpověď na její otázku. Ta se vztahovala na moji budoucnost, na
typ muže, který by se mi zamlouval, a na činnost, kterou jsem si pro sebe
vysnila. Jenže mně se vůbec nechtělo s ní o tom diskutovat a jejímu
vyptávání se většinou vyhýbám právě tím, že ji záměrně špatně
pochopím.
 Znovu si hlasitě povzdechla a já jsem viděla, jak se její čelo pomalu
barví do červena ze snahy potlačit vztek a zoufalství, které jsem v ní
vyvolávala.
„Ale co bude zítra nebo pozítří?“ snažila se mě vyprovokovat. „Co
bude příští rok nebo za dva roky?“ Její hlas zněl zatím docela klidně, ale
přesto poněkud přiškrceně. Bylo mi jí trochu líto. Tak strašně se snaží, a
přitom mě stejně nikdy nedokáže pochopit.
„Nedělej si starosti, mamá,“ řekla jsem vlídně a očima se vrátila zpět
ke knize, jejíž hladkou vazbu jsem cítila v prstech. „O knížky nemám
nouzi,“ řekla jsem chlácholivě a čekala na povzdech, který bude jistojistě
následovat. Byl hlasitější, než jsem očekávala, a nepřehlušila ho dokonce
ani Mary-Ann, která zazvonila k obědu.
Při jídle zpočátku vládlo ticho. Otec pronesl modlitbu a pak si talíř
vrchovatě naložil bramborami a dýní. Mamá dělala uraženou, jedla
demonstrativně málo, aby zdůraznila, jakou měrou trpí její nervy kvůli
mému chování, a já si dál pokradmu četla o situaci v kajutě, ve které měl
Jackson Throug strávit následující týdny.
„To musíš číst i při jídle?“ napomenula mě matka, a tak jsem knihu
raději zaklapla.
„Promiň, mamá. Nechala jsem se strhnout zvědavostí, jak se bude
příběh odvíjet dál,“ prohlásila jsem a protáhla si záda. Pro dnešek jsem ji
vydráždila ažaž. V jejích očích byla zajisté na místě trocha pokory.
Jen něco zabručela, pak odsunula talíř, jako by se na jídlo nemohla
ani podívat, a já jsem si neslyšně povzdechla a vložila si do pusy kousek
jehněčího. Byl to takový ten okamžik, kdy hrozí, že kvůli zatikání hodin
nastane konec světa, a každý v místnosti přemýšlí, co by řekl, aby učinil
tomu tísnivému tichu konec. Když vtom nás vysvobodil domovní
zvonek.
„Kdo to jen může být?“ zvolala okamžitě mamá s rozjasněnou tváří a
naklonila hlavu, aby nakoukla přivřenými dveřmi do chodby. „Ty někoho
očekáváš?“ obrátila se na otce a přestala natahovat krk, jelikož ze svého
místa stejně nemohla dohlédnout až ke dveřím.
„O nikom nevím,“ odvětil otec, když polkl sousto, a setřel si
ubrouskem olej z knírku.
 Matčiny oči se rozsvítily, jako kdyby někdo zapálil svíčku, a její
pohled se obrátil ke mně. „A ty?“ vyzvídala tónem plným očekávání a já
jsem jen obrátila oči v sloup.
„Ale mamá!“ odbyla jsem ji. „Třeba přišel nějaký dopis nebo nám
pan Smith jde říct, že si Dolly zase pochroumala nohu,“ začala jsem
plytkými domněnkami hasit světlo v jejích očích a mamá se zatvářila
uraženě.
„To by tak ještě scházelo. Mám v plánu vyrazit na výlet k jezerům a
Dolly potřebuju zapřáhnout dopředu do drožky. Její srst se totiž krásně
hodí k mým odpoledním šatům,“ chytla se toho, ačkoli šlo z mé strany
jen o divoké spekulace. Z chodby bylo slyšet, jak Mary-Ann zvyšuje
hlas.
„Sire, váš kabát. Prosím vás, pane…,“ pokoušela se někomu
domluvit, ale očividně marně. Vzápětí totiž někdo prudce rozevřel dveře
a do pokoje vpadl vysoký vousatý muž v mokrém kabátě a s cylindrem
na hlavě. Jeho flanelový šál s modrými kostičkami vlál v průvanu a on
rozevřel náruč.
„Překvapení!“ zvolal svým příjemným hlasem a já překotně
vyskočila, div že jsem nepřevrátila židli.
„Strýčku Alfrede!“ vypískla jsem způsobem, který se pro dámu vůbec
nesluší, a byla jsem celá hrr vrhnout se mu jako malé dítě do náručí.
Vtom se za ním protlačila dveřmi Mary-Ann a postavila se mi do cesty
tak nešťastně, že okamžik spontánní reakce pominul, a mně došlo, že už
nejsem dítě a že by mi matka zakroutila krkem, kdyby mi dešťová voda
udělala na hedvábné halence skvrny.
„Alfrede!“ zvolal i můj otec. „To je mi ale příjemné překvapení. Co tě
sem k nám přivádí?“
Strýček Alfred si svlékl šál z krku a podal ho čekající Mary-Ann.
„Ale, jen nějaké zařizování. Nic podstatného,“ vysvětlil a rozepínal si
knoflíky u těžkého kabátu, podle něhož jsem usoudila, že v Londýně je
větší zima než tady u nás na venkově. Nebydlíme samozřejmě tak úplně
na venkově. Jenže když člověk naše městečko srovná s městem, jako je
Londýn, tak může s klidem mluvit o značně venkovském kraji.
Strýček Alfred podal kabát chudince Mary-Ann, která se pod horou
látky dočista ztrácela a opatrně s ním vycouvala z pokoje.
 „Posaď se a něco pojez. Mary-Ann ti prostře,“ vybídla ho moje matka
a usmála se, i když na ní bylo vidět, že je rozladěná. Na vině ovšem
nebyl strýček Alfred, nýbrž matčina přílišná touha po návštěvě, která
pokud možno nepatří k rodině a je ve věku vhodném na ženění.
Jenže strýček Alfred měl příliš dobrou náladu na to, aby si všiml
stažených vrásek v koutcích jejích úst, a vysunul si židli vedle mého otce.
Když svojí mohutnou vahou dopadl na drobnou mahagonovou židli,
nebezpečně to zavrzalo a mamá nenápadně zatnula prsty v klíně.
Vypadala, jako by se tiše modlila, aby váha mého strýčka jejím
milovaným židlím neuškodila.
Nedá se říct, že by byl strýček Alfred v pravém slova smyslu tlustý.
Ale byl velký, stejně jako můj otec, a měl od přírody širokou hruď
přístavního dělníka. K tomu nabral pár kil v důsledku svého
blahobytného života a stal se z něj kus chlapa. Otec vedle něj působil spíš
útle. Tomu bylo dopřáno, aby se podobal více své mamince, zatímco jeho
bratr zdědil vzhled po otci.
Já strýčka Alfreda miluju. Je vtipný a oduševnělý, poznal kus světa a
skvěle by se hodil jako postava do nějakého románu. Jako dítě jsem mu s
vykulenýma očima visela na rtech a nasávala každé jeho slovo a každou
historku. Vyprávěl o cizích zemích, o městech a stavbách, o lidech a
kulturách. O všem, o čem jsem si mohla nechat jen zdát nebo o čem jsem
mohla akorát tak číst.
Teď už to takový světák není, usadil se, našel si ženu a nastoupil na
vysoký post v personálním oddělení Královské univerzity v Londýně, ale
na důvtipu a smyslu pro humor mu to neubralo.
„Animant,“ oslovil mě poté, co s mou matkou probral obvyklé
nicotnosti o tom, jak se kdo má a jak se daří rodině, a Mary-Ann mu
prostřela na stůl. „Tak co, holčičko, copak zrovna čteš?“ obrátil se na mě
a nabral si z mís se zeleninou, masem a bramborami.
Stydlivě jsem se usmála. Celý svět věděl, že ráda čtu, že vlastně
nedělám nic jiného, ale málokdo se mě ptal na moji aktuální četbu.
Dokonce i můj otec se jednoho dne přestal zajímat o názvy děl, které se
mění stejně rychle jako dny v týdnu.
„Diskurs o moderní matematice a jejím vlivu na náš pohled na
fyzikální zákonitosti, dál zprávu o založení americké burzy v roce 1792 a
román o cestě Jacksona Througa do Indie,“ vyjmenovala jsem svou
aktuální četbu a strýček Alfred propukl v hlasitý smích.
Otec se smál spolu s ním, prostě proto, že mu dělalo dobře sdílet
nevázanou náladu svého bratra, a matka na mě hleděla, jako kdybych
prohlásila, že umím vyléčit choleru. Já jsem se dál rozpačitě usmívala.
Netušila jsem, co to má znamenat. Cítila jsem se nezvykle při pomyšlení,
že nejsem ten, kdo má nadhled nad situací, a na klín jsem z kraje stolu
nenápadně stáhla knížku, která mi ležela vedle talíře, aby se moje prsty
mohly něčeho držet.
„Ty jsi opravdu neuvěřitelná, Ani,“ vyprskl strýček a já jsem to vzala
jako kompliment. „Znám jen hrstku lidí, kteří čtou tolik, co ty,“ dodal a
tentokrát jsem jasně slyšela uznání v jeho hlase. Rozpačitě jsem pokrčila
rameny, protože jsem nevěděla, jak s onou neočekávanou poctou naložit,
a snažila jsem se opanovat, abych nezrudla v obličeji.
„Mě udivuje, že vůbec znáš nějaké lidi, kteří tolik čtou,“ přisadila si
moje matka, kterou by ani ve snu nenapadlo mě za něco takového
chválit. Kdyby to dělala, možná bych se uvolila být milejší k jejím
vyvoleným zeťům.
„To vám byl na Novém Zélandu jeden člověk, který přečetl
jednoduše všechno, co mu přišlo pod ruku, a když mu to nestačilo, začal
sám psát,“ spustil rozšafně strýček Alfred a strčil si do pusy vidličku
plnou jídla. „A v Londýně je jeden knihovník…,“ huhňal mezi masem a
bramborami a jeho oči, ve kterých se zprvu zračil jas a chuť vyprávět,
vmžiku potemněly a zastínilo je jeho husté obočí. „Ach jo, chlapík
jeden!“ zabručel zarputile a jeho zuby skřípavě rozmělnily maso. Ale pak
se zhluboka nadechl, setřásl svůj nenadálý nával hněvu a snažil se o
neutrální výraz obličeje.
„Copak se děje?“ zeptal se otec a přitom si krájel svůj třetí kus masa.
Strýček Alfred mávl rukou.
„Ach,“ řekl rezignovaně a tři páry očí se na něj s očekáváním
podívaly. Vzbudil naši zvědavost. Podíval se z otce na matku a na mě a
pak zase zpátky. „Jen máme nějaké personální problémy,“ vysvětlil suše
a jeho velké ruce se pevněji chopily příboru. „A ty mě přivádějí k
šílenství!“ dodal energicky a já si trochu začala dělat starosti. Strýček byl
obvykle veselý společník, starosti se k němu nehodily.
 „Jez, Animant,“ napomenula mě šeptem matka, načež jsem spustila
prsty z knihy na svém klíně a vzala do ruky příbor, aniž bych odvrátila
pohled od strýčka.
„Působí ti mrzutosti?“ vyzvídal otec a strýček Alfred odfrkl, hned se
však zase pustil do jídla, což bylo dobré znamení.
„Mrzutosti není to správné slovo, Charlesi,“ odvětil mezi dvěma
sousty a zašermoval vidličkou. „Je to úzkoprsý kozel úřednický,
knihovník jeden knihovnická!“ spustil strýček bandurskou a moje matka
sebou při tom hrubém výběru slov trhla, což mě rozesmálo, a také tvář
strýčka Alfreda se začala znovu vyjasňovat. „Měli byste ho vidět,“
prohlásil a do jeho hlasu se vrátil smích. „S těmi jeho směšnými brýlemi
na čtení, nažehlenými košilemi a staženým zadkem. Je vedoucím
Královské univerzitní knihovny a má tolik práce, že potřebuje asistenta.
Jenže všichni absolventi literární vědy, kteří jsou ochotni nastoupit na
tuhle pozici, dávají výpověď někdy už i po několika dnech, nebo je pošle
ke všem čertům on sám. Nikdo neobstojí jeho požadavkům, nikdo
nedostačuje jeho nárokům a já snad za chvíli budu ochoten zaplatit
dvojnásobek tomu, kdo na tom místě vydrží.“
„To je tak panovačný?“ ptala se opatrně moje matka a strýček se dal
do smíchu.
„Ne, jen svérázný a schopný čehokoli. Kdybych nevěděl, že
hospodyně v traktu pro personál neustále spílá na jeho nepořádnost,
myslel bych si, že v knihovně snad dokonce i spí.“ Strýček Alfred vytřel
bramborou olej z dýňového ragú a pak si ji strčil do pusy. Olej mu kapal
do vousů a on vypadal jako nějaký neotesaný dlaždič.
Napíchla jsem si na vidličku kousek dýně a zkoušela nemyslet na to,
jak to vypadá v mém pokoji. Na všechny ty knihy, které mi přetékají z
poliček a vrší se pod mou postelí. Když se to tak vezme, tak já už spím v
knihovně dávno. Jenže o mě tu nešlo. Já jsem prostě holka, která žízní po
vědění, a žádný nevraživý prašivý starý knihovník.
„Kdyby mi v zádech nesedělo vedení univerzity, tak by to všechno
nestálo za řeč. V klidu bychom si spolu sedli a já bych tomu
holobrádkovi dal co proto,“ pronesl strýček Alfred pobaveně a já jsem se
zarazila nad slovem holobrádek, protože odporovalo představě, kterou
jsem si o knihovníkovi v duchu udělala. V mých představách byli
knihovníci staří dědci, a žádní mladí holobrádci.
 „A mohl bych ti nějak pomoct?“ nabídl se otec, jak měl ve zvyku.
Jeho ochota pomáhat totiž patřila mezi jeho silné stránky. Tedy z pohledu
mé matky by se jednalo spíš o slabou stránku. Kvůli své nápomocnosti
totiž často býval mimo domov a mamá se pak k smrti nudila nebo
spřádala do nejmenšího detailu své sny o mojí brzké svatbě, aby měla
nějakou kratochvíli.
„Hlavně si s tím nelamte hlavu,“ poznamenal strýček Alfred. „Však já
snad někoho najdu, kdo je do knih zamilovaný tak jako tenhle bláznivý
knihovník,“ zvolal se smíchem a ubrouskem si otřel vousy.
„Třeba naši Animant,“ sykla na mě mamá a já jsem dělala, jako bych
to neslyšela, protože mě tím chtěla jen popíchnout. Jenže otec to slyšel
moc dobře. Zhluboka se nadechl, náhlým nápadem se mu rozšířily oči a
pak se obrátil na svého bratra.
„A proč vlastně ne?“ zeptal se a strýček Alfred se na něj
pochybovačně podíval v očekávání, že si z něj otec dělá legraci.
Ale žádná legrace to nebyla. Nic v jeho obličeji nenasvědčovalo
tomu, že by to otec nemyslel naprosto vážně, a ten nápad se mu navíc
bezpochyby zamlouval. Na chvíli se mi zastavilo srdce, jak mě tím
vylekal, a omylem jsem si kousla do zrníčka pepře, které se ukrylo v
zelenině. Pusa se mi stáhla, ale snažila jsem se navenek zachovat
chladnou tvář.
„Sice není študovaná, ale v knihách se každopádně vyzná,“ začal otec
formulovat svůj nápad, avšak matka mu hned skočila do řeči.
„Ty ses snad zbláznil! Je to mladá dáma z vyšší společnosti a ty
navrhuješ, aby šla pracovat?“ začala hartusit a rozhořčením jí zrudlo
čelo. „To by byl skandál!“
„Ale nebyl, drahá,“ snažil se ji chlácholit otec. „Dostala by se ven a
byla by nucena začít svoji chytrou hlavičku konečně taky používat.“
„Ale to by musela sama do Londýna,“ pokračovala matka a tentokrát
ji přerušil strýček Alfred.
„Sama by přece nebyla, Charlotto,“ vyjádřil svůj nesouhlas a
skepticky stáhl tvář. „Bydlela by u Lillian a u mě.“
Otec se na svého bratra udiveně podíval.
„Tobě se ten nápad zamlouvá?“ zeptal se a mně z toho začínala jít
hlava kolem. To se vážně baví o tom, že mě pošlou do Londýna, abych
tam pracovala v knihovně? A chci to vůbec?
 Myšlenka, že budu trávit dny stupidní prací, místo abych pohodlně
seděla ve svém křesle a četla si, se mi moc nezamlouvala. Ale kdyby to
znamenalo, že půjdu do Londýna, naučím se něco nového a minimálně
na nějakou dobu uniknu svatebním plánům své matky, zněl ten návrh
docela lákavě.
„Tvoje dceruška je chytrá a hned tak někdo ji nezdolá. Byla by
perfektní alternativou k mé dosavadní strategii. A kdyby z toho přece jen
nic nebylo, tak bych tím toho přechytralého pana knihovníka alespoň
trochu pozlobil,“ zašeptal strýček Alfred spiklenecky a otec se rozesmál.
„Zlobit tu nikdo nikoho nebude! A mě už vůbec ne!“ vmísila se jim
okamžitě do řeči moje matka. „Zůstane tady! U svých společenských
povinností. Není přece žádný pokusný králík, kterého můžete dotáhnout
do Londýna a donutit ho k práci, jen abyste viděli, co se z toho vyvine!“
Sevřela ruce v pěst a já jsem jen čekala, až jimi praští do stolu jako
licitátor v aukční síni svým kladívkem.
* * *
Poprvé, podruhé, potřetí. Prodáno. Animant Crumbová, prodána za tři
tisíce liber ročně mladému muži s blonďatým knírem a ošklivou vestou
šeříkové barvy.
* * *
Zahnala jsem své nesmyslné myšlenky, ze kterých mi naskočila
nepříjemná husí kůže, a položila jsem příbory na talíř. Zcela jistě zde
nezůstanu sedět a čekat na to, až mě mamá natolik zdrtí, že se jednoho
dne jejímu nátlaku poddám a vdám se za muže, kterého nechci, jen aby
mi dala pokoj. Tahle představa se mi ani trochu nezamlouvala, a byla
jsem dokonce připravená jít i pracovat, jen abych matce na nějakou dobu
unikla.
„Nemusí to být na dlouho,“ prohlásil strýček Alfred a ušklíbl se nad
tvrdohlavostí své švagrové. „Kdyby s tím člověkem vydržela měsíc, bude
to ažaž.“
„To ne!“ vykřikla mamá a demonstrativně vstala ze židle, která s
vrzáním zaškrábala po parketách. „Do Londýna nepojede! A to je moje
poslední slovo!“
 Kapitola druhá
aneb
Jak se moje staré křeslo
stěhovalo do Londýna

Seděla jsem v kočáru do Londýna, svírala mezi prsty své rukavice a

hladila jejich hladkou kůži, abych sama sebe uklidnila. Kolem ubíhala
krajina, žlutá strniště, barevné stromy, které už začínaly ztrácet listy.
Venku se mi nabízela podívaná na nádhernou, pozdně podzimní krajinu,
kterou jsem v tu chvíli bohužel nedokázala tak docela docenit.
Byla jsem na cestě do Londýna. Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje
matka byla proti, bědovala a láteřila, až si ji otec vzal stranou a potom s
ní a se strýčkem Alfredem zmizel v salónu. Jenom maličkou chviličku
jsem pak vydržela sedět na židli v jídelně, než jsem vyskočila a spěchala
za nimi, abych mohla poslouchat za zavřenými dveřmi.
„Jen si představ, jaké možnosti by se jí tam mohly naskytnout. Kolik
lidí tam potká,“ řekl otec a mamá mu skočila do řeči.
„Ale Charlesi,“ spustila plačtivě a mně bylo jasné, jaký pohled teď asi
nasadila. Ten úpěnlivý, se sklopenou hlavou, ze kterého je otec vždycky
naměkko. Ale jak se zdálo, tentokrát se obalamutit nenechal.
„Charlotto, společenské dýchánky londýnských rozměrů, možná
dokonce plesy na královském dvoře. Mladí muži s hodnostmi a dobrým
jménem, inteligentní a se smyslem pro humor. Jeden měsíc, drahá, a
půjde jí hlava kolem ze všech pozoruhodných obdivovatelů, mezi
kterými se bude muset rozhodnout!“
Zděšeně jsem zalapala po dechu. To od mého otce skutečně vzešel
takový návrh? Odkdy se v těchhle záležitostech přiklání na matčinu
stranu? Nevěděla jsem, zda být rozhořčená, nebo šokovaná.
Zdálo se, že i matce to vyrazilo dech, protože nevydala ani hlásku.
 „Vždyť to nemusíte nikomu říkat. Budeme jednoduše tvrdit, že ji s
sebou beru, aby dělala Lillian společnici. Aby nebyla celý den sama,
když budu mít v příštích týdnech tolik práce. Komu by to mělo připadat
divné, když pojede Animant na návštěvu ke strýčkovi do Londýna?“
nadhodil strýček Alfred. „A je tam taky Henry. Ten bude mít radost, až
svou sestru uvidí.“
Slyšela jsem, jak si mamá vzdychla. A z jejího povzdechu bylo jasné,
že se poddala, že nad ní papá a strýček Alfred vyhráli a že mi dovolí do
Londýna odjet.
„Jeden měsíc!“ pronesla přísně. „A to jenom za předpokladu, že to
jeden měsíc vydrží. O čemž silně pochybuju.“
Odlepila jsem ucho od dveří, ustoupila o pár kroků a opatrně se
usadila na schodech. Protože teď bylo načase, abych si rozmyslela, co já
vlastně chci. Chci jet do Londýna a stát se asistentkou nějakého
pomateného knihovníka? Stačí mi vidina určité svobody k tomu, abych
se vytrhla ze své každodenní rutiny a odjela do jiného města?
Společenské dýchánky mě jistojistě nezlákají a ani zmínka o
množství bytostí, které se mnou budou konverzovat a které já pak budu
muset nějak setřást, ve mně žádnou euforii nevyvolávala.
Ovšem představa, že bych odmítla a zůstala tady, mě zase bodala
přímo do mé hrdosti. Matka prohlásila, že to měsíc nevydržím.
Považuje mě za naivní a nezkušenou, protože jsem se zatím nikdy
nemusela realizovat a protože ve mně všichni stále vidí ubohé zranitelné
dítě. Když odmítnu, dám jim za pravdu, a to by moje pýcha neunesla.
Takže prostě musím souhlasit a užít si jízlivého výrazu obličeje své
matky, která tajně doufá, že se rozhodnu proti Londýnu a pro její
společnost. Jenže toho se nedočká.
Trvalo dva dny, než jsem si sbalila všechny věci a než se matka
spokojila s výběrem mého šatníku. Strýček Alfred u nás zůstal a zabydlel
se v pokoji pro hosty. Přes den byl ale po celou dobu s tatínkem na
pochůzkách, takže se nenaskytla žádná příležitost, kdy bych se ho mohla
vyptat na Londýn a na knihovnu.
Nad námi to zarachotilo a strýček Alfred se probral z polospánku.
„Co to bylo?“ ptal se rozespale a já jsem nervózně sevřela rty do úzké
čárky.
 „Nejspíš jen moje křeslo,“ odvětila jsem a strýček Alfred potřásl
hlavou a poškrábal se ve vousech.
„Proč musíš tu starou věc táhnout s sebou?“ zabručel, ale koutky úst
mu pohrával úsměv.
„Prostě ke mně patří. A navíc všichni moji předkové by určitě
považovali za velkou ostudu, kdybych nebyla alespoň v něčem trochu
výstřední,“ namítla jsem sebejistě a strýček Alfred se hlasitě zasmál.
„To máš teda pravdu, Ani! Jako vždy,“ zvolal a usmál se.
V rodině Crumbově už se zrodila celá řada výstředních osobností, ve
srovnání s rodokmeny jiných rodin jich bylo vskutku nápadně mnoho.
Moje prateta Rose měla zálibu v přehnaně velkých kloboucích, jeden
bratranec ze třetího kolena se zase vyjímal talentem na vyprávění
příběhů, aniž by kdy prozradil jejich konec, a můj dědeček vždycky
tvrdil, že jeho vlastní matka byla námořním admirálem. Ve srovnání s
nimi bylo úplně neškodné, že já cestuju s křeslem.
Po cestě jsme udělali dvě přestávky. První, abychom se naobědvali v
jedné nádherné hospůdce, a druhou na čaj o páté. Strýček Alfred mi
vyprávěl o své poslední cestě po Evropě, o Lillianině nadšení pro
německý chléb a o tom, jaká mě v Londýně čeká báječná doba.
Ale ať jsem se snažila sebešikovněji stočit hovor na knihovnu, svoji
novou práci či na onoho knihovníka s nevalným věhlasem, strýčkovi
Alfredovi se z toho pokaždé podařilo nějak vyvléct, až jsem to po osmém
pokusu vzdala. Očividně mi o tom nechtěl nic říct, což mě znervózňovalo
a zároveň to budilo moji zvědavost. Ale slíbil, že se hned zítra ráno
postará o to, aby se vše oficiálně zařídilo. A s tím jsem se musela
spokojit. Prozatím.
* * *
Do Londýna jsme dorazili krátce po setmění a já jsem toho v temných
ulicích, které byly jen sporadicky osvětlené lucernami, mnoho neviděla.
Teprve když jsme dojeli do centra a přiblížili se k areálu univerzity, ulice
se rozšířily a projasnily a já jsem mohla obdivovat temné vysoké domy,
které byly namáčknuté jeden na druhý, jako by takto lépe snášely chlad.
V Londýně jsem samozřejmě nebyla poprvé, byl to však můj první
pobyt bez rodičů, a přestože zdejší vzduch nebyl tak čerstvý jako u nás
na venkově, voněl svobodou a nekonečným množstvím nových
možností.
Zrovna když jsme celí rozlámaní vylézali z kočáru, přišla nás tetička
Lillian přivítat ke dveřím. Jakmile mě spatřila, překvapeně se usmála.
„Animant!“ zvolala radostně, a sotva jsem zdolala tři schody k
domovním dveřím a vešla k ní do teplé chodby, sevřela mě v náručí.
V Londýně bylo opravdu velmi chladno, až to v člověku budilo
dojem, jako by tu zima byla už mnohem dál než u nás.
„Čím jsme si zasloužili takovou čest?“ zeptala se mě a kolem jejích
úzkých očí se vytvořily drobné vrásky od smíchu. Přidržela si mě od sebe
na délku paže a důkladně si mě prohlížela.
„Strýček Alfred mě chce na zkoušku zaměstnat jako asistentku
vedoucího knihovny,“ odpověděla jsem bez obalu, načež se v jejích očích
objevil nejprve záblesk překvapení a pak jiskra hněvu.
„To ji chceš předhodit tomu neurvalci?“ zvolala rozhořčeně, když
vešel do dveří i její manžel, a dala své útlé ruce v bok.
„Nedělej si starosti, drahá. Naše malá Ani ho roztrhá na cimprcampr,“
prohlásil strýček netečně, rozepnul si knoflíky kabátu a celý ten velký
kus oblečení ze sebe svlékl.
„Tyyy…,“ spustila tetička Lillian nazlobeně a se vztyčeným prstem,
pak ale jen zakroutila hlavou a tiše si vzdychla. „Ach jo, tak pojď sem, ty
můj dobrodruhu!“ Její hlas nabyl laskavého tónu a ona k němu
přistoupila, aby se nechala obejmout jeho medvědími tlapami.
Ti dva byli velmi nesourodý pár, a přece jako stvoření jeden pro
druhého. On byl vysoký a silný, ona malá a drobná. On měl tmavé vlasy
a snědou pleť, kdežto ona svými světlounkými vlasy a pletí bílou jako
mramor nabývala takřka andělského vzezření. Jenom jejich humor byl
tentýž a to byl evidentně i důvod, proč si tak dobře rozuměli.
Rozepnula jsem si knoflíky u kabátu a podala ho tichému staršímu
pánovi, který mi nastavil ruku, abych na ni mohla oděv odložit. Zdvořile
jsem mu pokývla, on také pokývl a pak jsem svou pozornost zaměřila
opět na svoji tetu.
„Jídlo je na stole, Alfrede,“ řekla právě a výmluvně nadzdvihla obočí.
„A čeká na tebe jeden host, který trvá na tom, že si s tebou ještě dnes
musí promluvit,“ dodala a v koutcích úst jí přitom pohrával úsměv.
 „Host, aha,“ pronesl strýček a tetička Lillian ho laškovně šťouchla do
boku.
„Copak nejste hladoví?“ obrátila se teď tetička i na mě.
Teď, když jsme byli konečně na místě, na mě padla únava a pocítila
jsem velký hlad. Mimoto bych dobré jídlo nikdy neodmítla.
Jídelna byla menší než naše. Vlastně tu byly všechny místnosti menší
než u nás, což neplynulo ze strýčkovy nemajetnosti, nýbrž z nedostatku
místa v londýnských ulicích.
Teta šla napřed, já jsem ji následovala a strýc prohodil ještě několik
slov se svým sluhou, který se měl postarat o zavazadla. Měla jsem takový
hlad, že jsem nepociťovala ani potřebu se před jídlem převléknout, a ani
teta v tom očividně neshledávala žádný problém. U ní a u strýčka
probíhalo vše o poznání nenuceněji než doma u mých rodičů. Kdyby
existovala sebemenší naděje, že by zmíněnou návštěvou mohl být nějaký
mladý a svobodný muž, hnala by mě mamá okamžitě po schodech
nahoru a navlékla mě do nějakých roztomilých hadříků.
A mladý svobodný muž to skutečně byl. Znenadání jsem stanula proti
páru světlehnědých medových očí a musela se mít ihned na pozoru, aby
mě tetička svými širokými šaty nestrčila onomu muži rovnou do náručí. I
tak jsem klopýtla a zachytila se o stoleček, abych zase získala rovnováhu.
„Promiňte,“ vykoktala jsem, aniž bych přijala ruku, kterou mi
ochotně nastavil, aby mě v případě potřeby zachytil.
„To nic,“ odpověděl tichým, ale pevným hlasem a já na něj hleděla
jako vyjukaný králík.
Muž přede mnou byl mladý, tak kolem pětadvaceti, a měl polodlouhé
špinavě blond vlasy, které mu dodávaly smělé vzezření. Měl souměrné
rysy obličeje, hranatou čelist a nápadné rty, aniž bych dokázala říct, čím
mě vlastně upoutaly.
Strýčkovy těžké kroky po parketách mě vytrhly z pozorování cizince
a vrátily zpět do reality. Dokázala jsem si v duchu udělat pro mě
překvapivý závěrečný úsudek o vzhledu mého protějšku: Vypadal tak
dobře, že na mě nemohl neudělat alespoň trochu dojem.
„Winstone!“ zvolal strýček, když mladého muže zahlédl, a široce se
usmál. „Příteli, myslel jsem, že už jsi na půl cesty do Glasgow.“
I oslovený se usmál a udělal krok vpřed, aby strýčkovi potřásl rukou.
 „Teprve zítra ráno, Alfrede. Proto si také dovoluji tu troufalost
vyrušovat tě v takto pozdní hodinu.“
„Ale kdeže,“ odvětil strýček Alfred. Pak ho evidentně najednou zase
napadlo, že stále ještě stojím namáčknutá vedle obou mužů u zdi.
„Jé, promiň,“ omluvil se mi a ustoupil trochu stranou, abych se svou
sukní měla více místa na stání. „Ani, můžu vás představit? Tenhle mladý
muž je Winston Boyle, nový právní poradce mého oddělení,“ představil
mi pana Boyla, který zdvořile uklonil hlavu, s šibalským úsměvem v
koutku úst. „Winstone, to je moje neteř Animant Crumbová. Vzal jsem ji
s sebou do Londýna, aby si vyzkoušela místo asistentky vedoucího
knihovny.“
Panu Boylovi při těchto slovech zmizel úsměv z tváře a překvapeně
povytáhl obočí.
„Cože? V naší knihovně? U pana Reeda?“ ptal se udiveně a já jsem si
pomalu začala připouštět, že bych si asi přece jen měla začít dělat
starosti.
„To musí být nějaký vskutku hrozný člověk, že všichni reagují tak
zděšeně, když se téma stočí na něj,“ pronesla jsem s lehkostí v hlase a
něžně se usmála, abych nevyzradila své pocity. Kdybych celou věc
nebrala s humorem, dostala bych nakonec možná skutečně strach, a já
byla pevně rozhodnutá, že se tak snadno zastrašit nenechám. To by se
matce líbilo, kdybych všechno hodila za hlavu a s prosíkem utíkala
domů. Ale tuhle radost jí zaručeně neudělám.
„Není hrozný,“ pospíšil si pan Boyle, aby mě uklidnil, a když spatřil
úsměv na mých rtech, vrátil se i ten jeho. „Jen to s ním… není
jednoduché.“
Nadzvedla jsem jedno obočí, lehce naklonila hlavu a rozhodla se, že
využiju příležitosti a vytáhnu z pohledného pana Boyla co nejvíce
informací. Když už se nikdo jiný nemá k odpovědi na moje otázky, tak
mi bude muset posloužit on.
„Tak se přece nejprve posaďte a pusťte se do jídla,“ přerušila tetička
přívětivým hlasem moje myšlenky a rukou mi pokynula, abych se usadila
na její stranu stolu. „Bavit se můžete i při jídle.“
Usmála jsem se na ni, i když jsem si v duchu povzdechla, vykasala
jsem si sukně a protáhla se mezi strýčkem Alfredem a panem Boylem,
kteří mi ochotně uvolnili cestu.
 Moje matka by mě určitě nikdy nepřerušila, když bych si zrovna
povídala s milým mladým mužem. Ale takový je život, na každé situaci
člověk najde něco, na co by si mohl stěžovat.
Posadili jsme se, strýček Alfred pronesl modlitbu a korpulentní paní
se špičatým čepečkem přinesla mísu s polévkou, kterou nám jednomu po
druhém nalila do talíře. Jen jsem zvedla lžíci, už jsem znovu navázala na
rozhovor s panem Boylem.
„Pane Boyle,“ pronesla jsem tichým hlasem, se vztyčenou hlavou,
bradu jsem ale zároveň držela trochu schýlenou, přesně tak, jak mi vždy
vtloukala do hlavy moje matka, že se má mluvit s mladým mužem.
„Předpokládám správně, že znáte onoho pana Reeda osobně?“ zeptala
jsem se na rovinu a pan Boyle s plnou pusou přikývl.
„Předpokládáte správně, slečno Crumbová,“ odpověděl šarmantně a
na jeho neobvyklých rtech se objevil lehký šibalský úsměv. „Strávil-li
člověk v téhle knihovně tolik času co já, nelze se s tímto pánem osobně
nesetkat.“
Poposedla jsem si na okraj židle, abych mohla pozorněji poslouchat a
podtrhla svůj zájem o toto téma.
„Strýček mě přemluvil, abych zkusila své štěstí v pracující třídě, ale
zatím mi zamlčel vše, co se mi v tomto ohledu zdá být důležité. Budete
mi muset odpustit, že dávám svoji zvědavost tak nepokrytě najevo,“
vysvětlila jsem a pan Boyle se zasmál nakažlivým smíchem. Opřel se
předloktími o okraj stolu a také se naklonil směrem ke mně.
„Bude mi potěšením vám vaše dotazy zodpovědět, budu-li je schopen
objasnit,“ ujistil mě spiklenecky a pak se podíval na strýce Alfreda, jako
kdyby mu došlo, že se nesluší slibovat něco, co třeba nebude moct splnit.
„Pokud to vašemu strýci bude po vůli,“ dodal kvapně a jeho hlas nabyl
střízlivého tónu.
Strýček Alfred hlasitě povzdechl a strčil si do úst další lžíci polévky,
čímž svoji odpověď oddálil a mě tím ještě víc napnul.
„Jen mluvte,“ řekl nakonec. „Mně to přijde jedině vhod. Alespoň o
tom člověku nebudu muset mluvit já. Nesvědčí to mému srdci,“ prohlásil,
ale já jsem mu to tak docela nevěřila, protože usmívat se v tu chvíli
začala i tetička Lillian, a měla dokonce co dělat, aby nevyprskla smíchy.
Ale mohlo mi být úplně jedno, jaké důvody strýc Alfred ve skutečnosti
má, pokud mi dovolil ukojit moji zvědavost jinak.
 Medové oči pana Boyla se ke mně s očekáváním otočily a pro mě
bylo těžké rozhodnout se v rychlosti, kterou z přehršle otázek bych chtěla
položit jako první.
„Strýček mi naznačil, že pro pana Reeda není možné najít asistenta.
Čím to podle vás může být?“ začala jsem hezky polehoučku a vzpomněla
si, že jsem vlastně chtěla zahnat hlad. Ponořila jsem tedy svou lžíci do
horké polévky, která voněla po bramborách, kuřecím masu a různém
koření.
„No, to jste narazila hned na jádro věci,“ řekl pan Boyle a jeho lžíce
se zastavila na půl cesty ve vzduchu, jak s pokrčeným čelem usilovně
přemýšlel, co říct. „Řekl bych, že jsou na vině vysoké nároky, které na
lidi klade a které nikdo není schopen splnit.“
„A jaké nároky to jsou?“ řekla jsem hned, jak si pan Boyle přiložil
lžíci k ústům.
„Nevyhrazuje si dostatek času, aby lidi správně zaučil. Má rád svůj
klid, někdy odpoledne jednoduše zmizí, aniž by řekl, kam jde, a očekává,
že bude člověk schopen zvládnout zadané úkoly, aniž by od něj dostal
nějaký pokyn. Dovolím si tvrdit, že je špatný učitel, který ale očekává
dokonalost jako výsledek,“ rozvedl svoji myšlenku a pak si ještě na něco
vzpomněl. „Ach!“ řekl a jeho ústa se stočila do nenápadného úsměvu. „A
vůbec mu není po chuti, pokud svou práci neberete vážně. Člověk, pro
kterého je důležitější zábava než práce, u něho nemá sebemenší šanci.“
To byla spousta vlastností, která poukazovala na velmi svérázného a
upjatého muže, s nímž to nebudu mít jednoduché. Pokud dostanu
příležitost zůstat dostatečně dlouho, abych se s tím vůbec mohla
konfrontovat. Ze slov pana Boyla vyznívalo, že nastoupím do knihovny,
udělám nějakou chybu a hned mě vyhodí.
Ještě nikdy jsem v žádné knihovně nepracovala. Co to říkám? Ještě
vůbec nikdy jsem nepracovala! Nemám žádné vzdělání, nevystudovala
jsem literární vědu a chybí mi zkušenosti v pozici asistentky vedoucího
knihovny. Ale zase mám silné stránky, které by mi mohly být ku
prospěchu. Vyznám se v knihovnách. Sice ne zrovna v téhle, ale už jsem
jich viděla hodně a systém je ve všech podobný. Umím rychle číst, mám
logiku v krvi a sklon k pečlivosti.
 A hlavně jsem tvrdohlavá. Jestli to bude nutné, tak si na mně tenhle
pan Reed vyláme zuby. A i kdyby se ukázalo, že je to jen vzdorovitá
reakce dcerušky na slova její matky, stejně to nevzdám!
Toto rozhodnutí mi dodalo sílu a fouklo mi vítr do plachet, i když by
mě slova pana Boyla měla spíš odradit.
„Odkud o tom zákazu zábavy víte?“ zeptala jsem se.
„To není zákaz, slečno Crumbová. Prostě se mu nelíbí, když někdo
dává přednost plesům a společenským dýchánkům před prací a do práce
ráno dorazí nevyspalý,“ objasnil mi a já se nedokázala ubránit dojmu, že
si nejspíš myslí, že přesně takový člověk, který miluje plesy a ráno si rád
pospí, bych mohla být já.
„A abych odpověděl na vaši otázku. Několik mých bližších známých
se již do poroby tohoto muže dostalo a všichni z ní uprchli,“ řekl a
rozesmál se, protože v tom shledával něco vtipného, ale já nevěděla co.
„Ovšem na obranu pana Reeda musím říct, že tito zmínění známí jsou
líní budižkničemové a nic jiného si nezasloužili.“
Takže v tom spočíval onen vtip. Elegantně jsem se usmála, stejně
jako pan Boyle. Myslela jsem si, že odpovědi na mé otázky mi leccos
objasní. Ale ve skutečnosti jen vrhly na stěny nové stíny, které jsem si
dokázala vyložit ještě méně než předchozí temnotu. Jednoduše jsem
nebyla schopná udělat si ucelený obrázek, což ještě podnítilo moji
zvědavost.
„Ale abych panu Reedovi s jeho nechvalnou pověstí nekřivdil, rád
bych vám vyjmenoval i některé z jeho pozitivních vlastností,“ řekl pan
Boyle takřka milosrdně a strýc Alfred se sarkasticky pousmál. Zdálo se,
že má jiné mínění, a tak jsem si položila ruku před pusu, aby neviděl můj
úsměv. Panu Boylovi to neuniklo a jeho oči se třpytily tak příjemným
způsobem, až jsem si nedokázala vysvětlit, odkud pochází ona
náklonnost, kterou vůči němu pociťuju, přestože ho téměř neznám.
Možná to je jeho pohlednou tváří nebo jeho stylovým oblečením. Ale to
měli před ním už i jiní a žádné takové pocity ve mně nevzbudili. Sama
sobě jsem se zasmála a připustila jsem, že to může být tím, že zatím
neřekl nic, co by poukazovalo na nedostatek důvtipu.
Pan Boyle spolkl ještě jednu lžíci polévky a dál rozváděl svůj pohled
na věc.
 „Pan Reed je nekonvenční a otevřený novým náhledům, pokud se na
to díváme jako na pozitivní vlastnost. Prahne po vědomostech, téměř ke
každému tématu má vlastní názor, nebo k němu zná alespoň nějakou
knihu, na kterou vás může odkázat, a jeho smysl pro pokrok se mi
vyloženě zamlouvá.“
Lehce jsem přikývla a mlčela, oddávala se vlastním myšlenkám a
pokoušela se poskládat si o něm obrázek.
„Pomohl jsem vám trochu, slečno Crumbová?“ zeptal se pan Boyle
zničehonic poněkud nejistě a já jsem opět upřela pohled jeho směrem a
snažila se na rtech vykouzlit zpátky svůj úsměv.
„No samozřejmě, pane Boyle. Pomohl jste mi dokonce hodně. Ale
musím přiznat, že z toho všeho nejsem moc moudrá.“
„Tak to si asi budete muset počkat, až se s ním setkáte osobně,“
zasmál se pan Boyle a v jeho hlase byla jakási naděje, která mě
přesvědčila o tom, že to bude zajímavé setkání.
Po jídle se strýček Alfred a pan Boyle uchýlili do pracovny a probírali
nějaké smlouvy. Víc se mi toho však zjistit nepodařilo, jelikož mě teta
Lillian málem přistihla, jak poslouchám za dveřmi, a já jsem se s ní pak
usadila v obývacím pokoji u krbu. Nechala si povyprávět o mých
rodičích, o cestě a pak mi povídala o všech těch vzrušujících věcech,
které se mnou chce v Londýně podniknout.
Nepřipomínala jsem jí, že zítra nastupuju do práce, a že tedy
pravděpodobně nebudu mít tolik času na kdovíjaké podniky. Místo toho
jsem se jen usmívala a poslouchala, jak mi s radostí líčí londýnské
atrakce. A když se k nám znovu přidružili pánové, bylo už pozdě a dalo
se očekávat, že nás pan Boyle brzy opustí.
„Jak dlouho se hodláte v Londýně zdržet, slečno Crumbová?“ zeptal
se a mně imponovala míra pozornosti, kterou mi věnoval. Postavil se
poblíž pohovky, na které jsem seděla, a pohled upíral na mě. Laškovně a
vážně zároveň.
Nevěděla jsem, jak na to mám reagovat. Jeho pohledy mě mátly.
Pomyšlení, že chce svou otázkou dosáhnout toho, abychom se znovu
viděli, ve mně totiž vyvolávalo příjemné pocity, a zároveň jsem z něj
byla nesvá.
 „To ještě nevím,“ odpověděla jsem neurčitě a myslela na to, že mamá
trvala na tom, abych nezůstala déle než měsíc. Ale kdo to může předem
tak přesně vědět? Strýček Alfred se usmíval pod vousy.
„Neboj, ještě ji uvidíš,“ pronesl svým bručivým hlasem, jehož podtón
se mi vůbec nelíbil. Zněl tak kuplířsky. A teta Lillian nebyla o nic lepší.
„Za šest dní se koná večírek u Kentových,“ prohodila, vstala z
protějšího křesla a usmála se na pana Boyla. On úsměv opětoval a
pohledem se stále vracel ke mně. Zdálo se, že ode mě očekává něco jako
potvrzení, které jsem mu však nemohla dát, protože jsem si jeho úmysly
nedokázala tak docela vyložit.
„Animant nás tam zajisté doprovodí,“ slíbila tedy místo mě tetička a
také ona se na mě s očekáváním dívala. Nejistě jsem se rukou opřela o
opěradlo pohovky a zvedla se na nohy. Když všichni v místnosti stáli,
bylo nezdvořilé zůstat dál sedět.
Moje pocity byly stále ještě zmatené, ovšem část mé hlavy, která
myslela čistě analyticky, zaznamenala, že ve slovech tety Lillian něco
nesedí.
„Moment. Za šest dní? Neříkal strýček, že se chystáte na cestu do
Glasgow? To je na světě nějaký kočár, který dojede za šest dní do
Skotska a zase zpátky?“ vyhrkla jsem hlasitěji, než jsem zamýšlela, a pan
Boyle se navzdory nezdvořilosti, kterou jsem tím projevila, rozesmál.
„Takový kočár není, slečno Crumbová, to máte pravdu. Ale
vzducholodí to jde,“ odpověděl a jeho pohled se proměnil. Nechtěně
jsem změnila téma a hned mi bylo lehčeji u srdce. Jako kdyby zmizel
nepříjemný tlak, který na mě všichni přítomní vyvíjeli.
Když mi došla jeho odpověď, vykulila jsem oči. To bylo
neuvěřitelné!
„Vzducholodí?“ zeptala jsem se udiveně a přistoupila k němu blíž.
„Už jsem o ní četla, ale ještě nikdy jsem žádnou neviděla na vlastní oči.“
„A copak jste četla?“ zajímal se a do mě vjela euforie. Na to se mě
ještě žádný muž v mém věku nikdy nezeptal.
„Pojednání o létání od Louise Sanderse a Od stavby až po let od
bratrů Thillových,“ vychrlila jsem a pak mě napadla ještě třetí kniha, ve
které byl rovněž detailní popis létání se vzducholodí, ale která nepatřila
mezi knihy populárně-naučné. „A Klářinu cestu na Měsíci,“ řekla jsem
přesto a čekala, co na to pan Boyle. Doufala jsem, že toho na něj nebude
moc. Jestli žádnou z těch knížek nezná, bude si připadat nevzdělaný. A
poprvé v životě jsem nechtěla, aby si nějaký muž v mé přítomnosti
připadal trapně.
„Pozoruhodná odborná literatura,“ poznamenal pan Boyle a šibalsky
se usmál. „Především ta poslední,“ zavtipkoval a já jsem rozladěně stáhla
rty. Nesnáším, když si ze mě někdo utahuje kvůli knížkám, které jsem
přečetla.
„Jak se vám líbil konec?“ zajímal se však pan Boyle a já jsem se
rychle vzpamatovala. „Robert se rozhodne pro svoji Kláru a kvůli ní se
vzdá létání. Romantická četba, jako stvořená pro mladé ženy, podle
mého,“ poznamenal. Udiveně jsem zamžourala.
„Vy jste to četl?“ zeptala jsem se, i když to bylo jasné. Znal přece
konec.
„Ano, četl. A co ten konec?“ zůstal u své otázky a já jsem potřásla
hlavou. Dobře jsem si vzpomínala, jak jsem dočetla až do konce a pak
zmateně i naštvaně třískla knihou o noční stolek.
„Musím vás zklamat. Mně ten konec připadal příšerný,“ řekla jsem a
teď to byl pan Boyle, koho moje odpověď uvedla v údiv. „Žena, která od
svého milého vyžaduje, aby se vzdal nejdůležitější věci ve svém životě,
ho přece nemůže opravdově milovat!“ pronesla jsem rozhořčeně a viděla,
jak teta Lillian vedle mě potlačuje úsměv.
„Skutečně neobvyklý názor od mladé ženy,“ prohlásil pan Boyle a já
jsem přesně věděla, co má na mysli. Znala jsem mladé dívky ze svého
rodného městečka a všechny měly v hlavě jen hezké šaty, milostné
dopisy, růže a jiné romantické bláboly.
„To říká jen proto, že netuší, co je to láska,“ prohlásila zničehonic
tetička Lillian a její slova mě ranila, přestože jsem věděla, že to nemyslí
zle.
„O lásce jsem četla,“ ohradila jsem se a snažila se přitom nepůsobit
moc přísně.
„Drahoušku,“ obrátila se na mě teta Lillian a položila mi
dobromyslně ruku na paži. „Někdy nestačí o něčem jen číst.“
 Kapitola třetí
aneb
Jak jsem se zamilovala

Ráno bylo chladné, studený vzduch mi táhl pod sukně a zábly mě nohy, a
to jsem na sobě měla dlouhé vlněné punčochy. Nebe bylo pod mrakem a
zůstalo zatažené i poté, co vyšlo sluníčko.
Po ranní toaletě mi teta Lillian pomohla při oblékání, protože jsem
byla strašně nervózní a nebyla s to si roztřesenými prsty zapnout
knoflíčky. Oblékla jsem si jednoduchou bavlněnou halenku krémové
barvy a tmavou kostkovanou sukni z těžké vlny. Obojí byly kousky, které
se mojí matce ani trochu nezamlouvají. Podle jejího názoru jsou příliš
fádní a bez života. Ale já si myslím, že se jenom bojí, že v nich budu
vypadat příliš přísně, a vystraším tak mladé pány, kteří jsou u dam z
venkovské šlechty zvyklí na papouščí nádheru.
Cítila jsem se ve svých šatech velmi dobře, mnohem lépe než v
nějakých pevně sešněrovaných kanýrech, a měla jsem radost, když si mě
tetička Lillian prohlédla a prohlásila, že s touto vizáží vypadám starší a
zralejší. Pak mi sepnula vlasy do výšky a půjčila mi svoje drobné perlové
náušnice.
Přestože jsem si připadala vhodně oblečená, měla jsem v duši neklid,
bylo mi slabo od žaludku a srdce mi bušilo až v krku.
Strýček Alfred šel vedle mě, nabídl mi rámě, abych se do něj mohla
zavěsit, a já jsem byla za tuto oporu vděčná. Dlážděná cesta vedla od
strýčkova domu kousek podél silnice a pak zahýbala kovaným železným
průchodem do parku, který už byl součástí univerzitního areálu. Strýček
ukazoval na velké okázalé budovy z rezavého a tmavě šedého kamene,
říkal mi, co ve které je, a mně údivem div nevypadly oči z důlků.
 Už to bylo nějaký ten pátek, co jsem tu byla naposledy. Tenkrát jsem
byla ponořená do Olivera Twista a po celou dobu našeho pobytu v
Londýně jsem vyhlížela malé žebráčky. Ke knihovně jsme se tenkrát
radši ani nepřiblížili, protože se rodiče obávali, že bych se jim tam
ztratila a už by mě nikdy nenašli.
Park, přes který jsme procházeli, byl rozlehlý a protkaný dlážděnými
cestami. Lemovaly je staré platany, kterým už opadalo téměř všechno
listí. Univerzita byla zasazená do zeleně a tyčila se do zamračeného nebe.
Její nádherně konstruované budovy s úzkými sloupy, věžičkami a
typickým londýnským stříbrným cimbuřím měly stovky úzkých oken,
velké dřevěné brány a všechny dohromady vyzařovaly auru tak mocnou,
že jsem pociťovala úctu před všemi těmi vědomostmi, které se tu v
univerzitním kampusu předávaly a o kterých jsem měla jen vágní
představu.
Všude se hemžili mladí muži. Bylo ještě časně zrána, a přitom už byli
všichni na cestě na ranní přednášky, do studentské menzy, kterou jsme
minuli po pravé straně, či do studijních kroužků, které se setkávaly po
celém kampusu a v okolních kavárnách.
Knihovna se nacházela uprostřed areálu a já jsem se s pokorou
nadechla, když jsme vykročili směrem k hlavnímu vchodu. Přede mnou
se tyčila zdobná fasáda, skláněla se ke mně a já jsem si vedle ní připadala
strašně malá.
Strach, který se mi dosud dařilo celkem úspěšně potlačovat, se mi s
ranním chladem vplížil do útrob a s ním se tam vloudil i pocit, že na to
nebudu stačit. Neměla jsem ani zdání, kolik je v této budově knih. Jak já
se mohla domnívat, že mám byť jen sebemenší ponětí o literatuře tohoto
světa?
Strýček Alfred mě poplácal po ruce, otcovsky se na mě usmál a pustil
moji paži, aby otevřel těžké dveře. Zadržela jsem dech a snažila se dbát
na svůj postoj: zvedla jsem hlavu, vypnula ramena a vstoupila do
budovy.
Když za námi strýček zavřel dveře, rozhostilo se kolem mě ticho.
Vítr, který šustil ve větvích stromů, krákání vran, klapot kočárů, to
všechno zůstalo venku. Tady vevnitř byl takový klid, že by bylo slyšet i
spadnout špendlík.
 Mohutné kroky mého strýčka se rozléhaly vestibulem jako údery
kladivem a já rychle pospíchala za ním. Když jsem vzhlédla vzhůru,
srdce se mi zastavilo a mé oči nemohly uvěřit tomu, co vidí. Vestibul byl
velký, vévodila mu přepážka ve tvaru písmene U z černohnědého dřeva,
která stála ve středu vstupní haly a u které tiše pracovali dva mladí muži.
V pozadí se otevíral kulatý sál, velký jako divadlo a zastřešený skleněnou
kupolí. A i když nekonečná výzdoba z řezeb a zlatých aplikací určitě
stála za zhlédnutí, veškerou moji pozornost přitahovaly knihy. Podél celé
stěny se táhly police tvarované tak, že v nich vznikaly výklenky, které
oddělovaly jednotlivé tematické oblasti. Police byly tak vysoké, že na
posledních pět nebo šest přihrádek se muselo lézt po vysokých žebřících.
Totéž se opakovalo nahoře na širokém ochozu, na který vedlo dvoje
schodiště. Kniha za knihou, stránky, slova, ve vzduchu vůně papíru a
prachu, a mně bylo v tu ránu jasné, že se do tohoto místa zamiluju.
Vůbec jsem si nevšimla, že jsem pokročila kupředu, až jsem se málem
srazila s jedním studentem, který na své místo poněkud nešikovně
manévroval stoh knih.
„Promiňte,“ špitla jsem potichoučku, ale i tak to bylo příliš hlasité v
tomto místě klidu a vědomostí.
Student jen pokývl a usadil se u jednoho z nespočetných stolů, které
byly rozestaveny v kulatém sálu. Seděli tu i další lidé, sklonění nad
tlustými sbírkami zákonů, lexikony, cizokrajnou literaturou, stavebními
plány, a četli, zapisovali a učili se.
Kdybych byla mužem, už dávno bych sem zasedla, studovala a
nasávala všechny ty informace. Tak jako můj bratr Henry. Jenže mužem
nejsem. Na druhé straně Londýna sice nedávno vznikla malá univerzita
pro ženy, ovšem studium u žen nepatří k nijak zvlášť pozitivně
hodnoceným činnostem. Jak jsem se dočetla, jsou i nabízené studijní
obory doposud jen velmi omezené a pro mě mezi nimi zatím není nic, co
by mě oslovilo. Henry tvrdí, že univerzita pro ženy je ve srovnání s touto
naprosto směšná a že uplyne ještě mnoho let, než se na tom něco změní.
Natáhla jsem krk, dívala se z jednoho studenta na druhého a
pokoušela se mezi nimi najít svého bratra. Ale nebyl tu.
Strýček Alfred si vedle mě odkašlal a já sebou trhla. Úplně jsem na
něj zapomněla, i na důvod naší návštěvy. Jakmile jsem uviděla knihy,
ustoupilo do pozadí vlastně úplně všechno. Radostné chvění v mém nitru
zastřelo dokonce i strach z toho, co mě čeká.
„Á, tamhle je,“ pošeptal mi strýček Alfred a já jsem se podívala
směrem, kterým letmo ukázal. Ale i bez tohoto gesta bych byla rychle
přišla na to, že pán, který scházel ze schodů, nemůže být nikdo jiný než
sám vedoucí knihovny.
Výrazně se odlišoval od sehnutých studentů, kterým se kouřilo z hlav.
Byl nápadně velký, vzpřímeného držení těla a výrazně štíhlé postavy.
Měl velmi tmavé vlasy, byl pečlivě oholený a nemohlo mu být víc než
třicet, což vysvětlovalo, proč ho strýček označil za holobrádka. Na
vysokou vedoucí funkci, kterou zastával, byl opravdu ještě velmi mladý.
Šel téměř neslyšně, a i když byl ponořený do nějaké knihy, scházel po
širokém schodišti tak jistým krokem, jako by tu prošel už nesčetněkrát.
Měl na sobě jednoduchý, tmavě hnědý oblek, který mu dobře padl. Na
obličeji měl brýle, které se mu svezly až ke špičce nosu. Bylo těžké říct,
jaký první dojem na mě vlastně udělal. Očekávala jsem někoho úplně
jiného, a přesto se zdálo, že se sem naprosto hodí.
„Pane Reede,“ oslovil ho strýček Alfred, načež oslovený zdráhavě
zvedl pohled od řádků knihy. Když spatřil mého strýce, nenápadně si
povzdechl a stačil zastavit protočení panenek v pravý okamžik, kdy to
ještě nebylo tak docela zjevné. Ale stejně jsem to viděla.
„Pane Crumbe. Takhle rychle jsem s vámi nepočítal,“ řekl a jeho hlas
zněl zdvořile a překvapeně. Vůbec to nehrálo s nepatrnými výrazy v jeho
tváři, které dohromady signalizovaly napětí a podrážděnost. Stejně jako u
mého strýce, když v posledních dnech o panu Reedovi mluvil. Tito dva si
museli jít v minulosti pěkně na nervy.
„Ne? To je zvláštní. A přitom se oba dva snažíme vyřešit stejný
problém,“ opáčil vesele strýček, ale já jsem v tom zřetelně slyšela lehkou
špetku ironie. „Dovolte, abych vám představil Animant Crumbovou,
dceru mého bratra,“ pokračoval a položil mi ruku na záda, abych
postoupila o krok dopředu. „Je to vynikající mladá dáma s důvtipem a
smyslem pro humor. Je slušná, zdvořilá a asi neznám nikoho, kdo přečetl
tolik knih jako ona. Myslím, že v tom se s ní nemůžete rovnat ani vy,“
vychvaloval mě strýček až do nebes a já jsem byla chvíli poněkud
zmatená volbou jeho slov. Proč mu to vlastně všechno říká?
 Pan Reed si sundal brýle z nosu, složil je a zahákl za nožičku do
výstřihu své decentně vyšívané vesty. Jeho pohled se skepticky přesunul
ze strýčka směrem ke mně, protože ani jemu nebylo jasné, kam to celé
spěje.
„A já jsem se rozhodl, že ji zaměstnám jako vaši novou asistentku,“
pronesl strýček Alfred poněkud moc nahlas na tento posvátný sál, načež
několik studentů otočilo hlavy naším směrem. Ale strýček se tím
evidentně natolik bavil, že mu to vůbec nevadilo. Jeho pohled plně
spočíval na rysech pana Reeda, jehož normální barva obličeje se změnila
nejprve na chorobně bledou a po pár vteřinách na vzteklou rudou.
„Prosím. Na slovíčko!“ vydechl zarputile, otočil se na podpatku a
jako nějaký polní maršálek kráčel směrem ke schodům, ze kterých právě
sešel. Jen co se pan knihovník otočil, objevil se na rtech strýčka Alfreda
ďábelský úsměv a dlouhými kroky ho následoval.
Když pánové odešli, nevěděla jsem, kam se mám uchýlit já, tak jsem
tam jen tak dál postávala. Byla jsem tu jako pěst na oko, vystavená
pohledům studentů, kteří seděli kolem a dívali se na mě. Nebylo od těch
dvou pánů vůbec hezké, že mě tu takhle nechali. Rázně jsem se rozhodla,
vykasala si sukni a šla za nimi.
Když jsem došlápla na poslední schod, ještě jsem je zahlédla, jak mizí
za dveřmi, které byly stranou od vrchního ochozu. Tady nahoře nikdo
jiný nebyl, a když jsem šla těsně podél polic, studenti zezdola mě
nemohli vidět. Popošla jsem tedy k zavřeným dveřím a se zatajeným
dechem na ně přitiskla ucho.
„To snad nemyslíte vážně!“ slyšela jsem pana Reeda až příliš zřetelně
a jeho hlas zněl opravdu rozzlobeně.
„Ale ano, myslím to naprosto vážně. Za posledních pár měsíců jste
odmítl, znechutil nebo propustil dvacet čtyři asistentů. A co je moc, to je
moc!“ prohlásil strýček Alfred stejně naštvaně a já jsem se musela
přidržet za hranu jedné z polic, abych do korzetu dostala dostatek
vzduchu a přitom mohla dál poslouchat za dveřmi.
„Je to žena, pane Crumbe. A nestudovaná k tomu. Co si myslíte, že
bude náplní její práce? Vaření čaje?“ zvolal pan knihovník jízlivě a já
jsem sebou v duchu trhla. Jeho slova se mě dotkla. Samozřejmě mi bylo
jasné, že nikdy nedosáhnu takového respektu, jaký by v mé pozici budil
muž, ale když někdo hned od začátku tvrdil, že budu k ničemu jenom
proto, že jsem žena, dohánělo mě to k zuřivosti.
„Je ctižádostivá a chytrá a bude zajisté schopná plnit úkoly, které jí
svěříte,“ bránil mě strýček a jeho hlas už byl zase klidnější. „Navíc
nemáte na výběr, pane Reede. Buď si ji tu minimálně na měsíc necháte,
nebo vyrozumím finančního radu, aby tomu vašemu kurióznímu stroji již
neposkytoval další finanční prostředky.“
Pan Reed se odmlčel a já jsem napětím zatajila dech. Strýček se ho
právě pokoušel vydírat, a to se mi ani za mák nelíbilo. Na to jsem nebyla
dostatečně bezohledná.
„Je to navíc moje neteř. Budete s ní tedy jednat ohleduplně,“ přisadil
si strýček, což panu Reedovi evidentně pomohlo zase se vzpamatovat.
„No, dobrá. Jak myslíte. Ale když to bude pro slečnu příliš namáhavé,
budu poslední, kdo jí bude bránit v odjezdu,“ zabručel, ale bylo mu stěží
rozumět, protože jeho hlas zanikl v šustění papíru. „A to se nastěhuje i do
pokoje v budově pro zaměstnance?“ zeptal se téměř výsměšným tónem a
strýček Alfred pohrdavě vydechl.
„Samozřejmě nikoli. Nedělejte ze sebe hlupáka. Bude bydlet u mě a u
mé ženy.“
„Pak je vše vyjasněné. Pěkný den přeji a doufám, že vás teď dlouho
neuvidím,“ pronesl nevlídně pan Reed a já jsem zalapala do dechu nad
jeho nezdvořilostí, přestože jeho hlas nabyl znovu příjemnějšího
podtónu.
„Na shledanou, pane Reede. A nápodobně,“ opáčil nestydatě strýček.
Rychle jsem ustoupila od dveří. Jako zkušený slídil s letitou praxí jsem
věděla, kdy se hovor chýlí ke konci.
Popošla jsem několika spěšnými kroky k balustrádě, abych působila
nezúčastněně a získala trochu nadhled. Za mnou se prudce otevřely dveře
a já uslyšela těžké kroky svého strýce. Když mi položil ruku na rameno,
otočila jsem se k němu a nasadila tázavý pohled, aby to vypadalo, že
vůbec netuším, co bude následovat.
„Tak, formality jsme si vyjasnili,“ sdělil mi a na rtech se mu podařilo
vykouzlit falešný úsměv. Opětovala jsem jeho úsměv a povzbudivě ho
poplácala po paži.
 „Takže můžu hned začít?“ zeptala jsem se odhodlaně a sklouzla
pohledem ze strýčka na pana Reeda. Ten si mě ostře měřil přes hranu
svých brýlí, které si během rozhovoru v kanceláři opět nasadil.
„Už to tak asi bude,“ odvětil a vypnul ramena. „Váš strýc má zajisté
naspěch, aby se mohl věnovat jiným pracovním povinnostem,“ řekl
zostra a koutkem oka se podíval po strýčku Alfredovi, „tak já vám ukážu,
kde si můžete odložit kabát, a pak budete mít půl hodiny, abyste se
seznámila se systémem. Bohužel jsem dnes totiž do svého pracovního
rozvrhu nezahrnul zaučení asistenta, slečno Crumbová.“
Mluvil stále stejně chladným hlasem a já jsem nad ním v duchu
potřásla hlavou. Pomalu jsem začínala chápat, proč ostatním připadá tak
strašný. Byl skutečně značně nezdvořilý a mistrně dokázal dát ostatním
najevo, že jsou hloupí a zbyteční.
Strýček Alfred si hlasitě odfrkl a já se nadále usmívala, jako bych si
očividného vyhazovu svého strýce ani opovržlivého postoje vůči mé
přítomnosti ani nevšimla. Tím si jako dáma zachovám dekorum. Člověk
se musí nad všechno povznést, nad urážky především.
„Sbohem, pane Reede,“ rozloučil se stroze strýc Alfred, vedl mě
kousek podél zábradlí ochozu a pak se ke mně sklonil. „Ty to zvládneš,
Ani. Jen to tomu záprdovi ukaž,“ špitl mi do ucha a já jsem se musela
zasmát jeho výrazivu. I strýčkovi se vloudil úsměv do koutků úst. Pokývl
mi, ještě jednou mi krátce stiskl ruku, která do té doby spočívala na jeho
paži, a vykročil směrem ke schodům. Naposledy ke mně otočil svůj
pohled, který byl na můj vkus příliš ustaraný, a pak zmizel.
Pan Reed už byl zase ponořený v knize, kterou předtím držel v rukou,
a vzhlédnul teprve tehdy, když jsem se postavila přímo před něj.
„Kabát,“ oslovila jsem ho co možná nejvlídněji a on dvakrát mrkl,
jako kdyby už zapomněl, že tu jsem.
„Ale ovšem,“ odvětil a já si nebyla jistá, jak si mám vyložit výraz v
jeho očích. Vedl mě ke dveřím vedle své kanceláře. Vstoupili jsme do
úzké místnosti, v níž se nacházel malý, hrubě opracovaný stůl, dvě židle,
celá řada harampádí, zpola zaplněná police, věšák a ještě jedny dveře,
které vedly někam dozadu.
Bez vyzvání jsem si svlékla rukavice a odložila je na poličku, pak
jsem si rozepnula knoflíky od kabátu a pověsila ho na měděný hák
věšáku. Ani na chvíli jsem neočekávala, že by mi pan Reed při svlékání
pomohl, a on se také ani nenabídl.
„Už jste v této knihovně někdy byla?“ zeptal se knihovník přímo a já
jsem semkla rty.
„Nebyla,“ musela jsem s pravdou ven, což se mi vůbec
nezamlouvalo. Znělo to, jako kdybych ještě nikdy nedržela knihu v ruce,
a pohrdavý pohled, který na mě pan Reed vrhl, ve mně vzbudil hněv. „V
téhle ne,“ dodala jsem, ale to ponechalo knihovníka chladným, pokud mě
vůbec poslouchal.
„V tom případě navrhuju, abyste se trochu porozhlédla, než dodělám
své povinnosti, a pak vás seznámím s polem vaší působnosti,“ promluvil,
jako kdyby říkal dítěti, že bude vykonávat důležitou práci, když si uklidí
svoje hrací kostky. Pak se prostě otočil ke dveřím, nechal mě bez dalšího
slova stát a odešel zpátky do své kanceláře, jejíž dveře za sebou zavřel,
jako kdyby na mě chtěl hned zase zapomenout.
Semkla jsem rty ještě pevněji, abych nad touto troufalostí nezačala
křičet. Strýček Alfred mě tu zaměstnal na jeden měsíc. Jeden měsíc mi
dávala i moje matka. Jeden měsíc, řekla jsem si. Jeden měsíc s tímhle
člověkem. To se přece musí dát nějak zvládnout.
 Kapitola čtvrtá
aneb
Jak jsem se naučila
nenávidět pana Reeda

Rovnala jsem své oblečení a nadále si namlouvala, že to není tak hrozné

a že je moje hrdost silnější než pár neotesaných slov tohohle člověka.
Pečlivě jsem si uhladila sukni, zkontrolovala si vlasy a narovnala brož na
halence, kterou jsem měla přímo pod krční jamkou. Pak jsem se v duchu
připravila a vyšla ze dveří zpátky na ochoz.
Dalo se po něm v kruhu obejít kolem dokola. Stěny byly zaplněny
knihami do takové výše, až se mi z toho točila hlava. Což ale mohlo být i
povznášejícím pocitem, který ve mně takové množství literatury
vyvolávalo.
Naproti byly dveře a ty vedly na dlouhou chodbu, která byla také
nacpaná policemi plnými knih a na jejíž konec jsem odsud ani
nedohlédla. Šla jsem kolem dokola, pomalu a pozorně, a nasávala ticho i
zdejší atmosféru. Spěšně jsem si zkoušela zapamatovat rozložení
tematických okruhů, prohlížela si malé kovové štítky, které byly přibité
na hřbetu každé knihy a na kterých byly vyražené zkratky oddělení,
umístění a autora. Líbilo se mi, že mělo pořadí jednotlivých oddělení
systém a bylo logicky řazené.
Sestupovala jsem po druhých schodech zpět dolů a se zalíbením
pozorovala, jak se mi při tom pohupuje moje úzká krinolína. Musela jsem
konstatovat, že pan Reed není žádný přívětivý člověk. Ale jeho
nevlídnost ustoupila do pozadí, jakmile jsem ucítila tlukot svého srdce,
které bylo naprosto uchvácené tímto místem.
Odjakživa jsem milovala knihovny. Ale knihovna v našem městečku
byla ve srovnání s Královskou univerzitní knihovnou jen pouhým
piknikovým altánkem. Ty nádherné sály byly pro mě jako stvořené a já
byla ochotná zůstat tu navždy. I s tím nevlídným knihovníkem.
Nasávala jsem dojmy okolo sebe: nakyslý štiplavý puch běleného
papíru, vůni zatuchlých knih, čerstvého inkoustu, vyčiněné kůže, kování
knih, prachu a starého i nového dřeva, a pozorovala světlo, které sem
dopadalo obrovskou skleněnou kupolí a proměňovalo kulatý sál v
třpytivý palác plný tajemných vědomostí.
I dole byly stěny plné knih a systém pokračoval dál. Vytáhla jsem z
kapsy u sukně malý poznámkový blok a obyčejnou tužku a načrtla si
rychlou skicu tematického rozdělení. V řazení se sice dala vysledovat
jistá logika, ale stejně jsem si nebyla schopná všechno hned zapamatovat.
Vpravo i vlevo vedly vysoké dveře do širokých chodeb plných knih,
které předtím unikly mé pozornosti. Tam jsem našla méně důležitá
témata, všeobecnou literaturu a také nečekaně velké množství románů a
sbírek poezie.
Police, schodiště, zábradlí i dřevem obložené stěny byly umělecky
zdobené řezbami, zlatým vykládáním a sochami. Umělec se při tom sice
držel jen několika motivů, ty se zde však opakovaly v nejrůznějších
variantách. Heraldická zvířata Velké Británie, lev a nosorožec, a k tomu
celá řada lilií.
Čas plynul, aniž bych si toho všimla. Právě jsem si ve stoje četla v
knížce o Napoleonově vzestupu a pádu, když si vedle mě někdo
zdrženlivě odkašlal. Ještě jsem dočetla řádek do konce a pak jsem
pozvedla oči a vyděšeně sebou trhla. Nechtěně jsem knihu příliš hlasitě
zaklapla, až se zvuk nepříjemně rozlehl celým sálem. Přede mnou stál
pan Reed s tázavě pozdviženým obočím a upíral na mě zrak přes
obroučky svých brýlí.
„To nemáte hodinky, slečno Crumbová?“ zeptal se mě tak mírným
hlasem, že mi bylo okamžitě jasné, že něco nehraje.
„Ne, pane Reede,“ odpověděla jsem zdráhavě a všimla si tvrdých tahů
kolem jeho úst. Znovu mě uhodilo do očí, že nemá vousy, což bylo
neobvyklé na muže v jeho mladém věku. Ale možná prostě jen
nepřikládá žádnou váhu módním výstřelkům dnešní doby, čímž by si
přinejmenším v mých očích získal určité sympatie.
 „Uběhlo tři čtvrtě hodiny od doby, co jsem vás propustil. A já
opravdu nemám čas hledat vás po celé budově,“ obořil se na mě a
mírnost z jeho hlasu zmizela, stejně jako moje povznesená nálada.
Vždycky jsem se uměla ohánět slovy a dělat lidem proslovy. Ale na
jeho nevlídná slova jsem jednoduše neuměla nijak chytře reagovat, aniž
bych sama nebyla nezdvořilá. A to mě nadmíru rozčilovalo.
„Pojďte se mnou!“ pokynul mi přísně a já jsem ho následovala skrz
regály zpátky do studovny. „Každá kniha má své místo,“ spustil. „K
tomu jsou na knihách uvedeny signatury,“ vysvětloval, jako bych byla
úplně hloupá, a já jsem ani nechtěla vědět, co musel dosud zaučovat za
lidi, že teď považoval za nutné vysvětlovat mi takovou banalitu. Možná
to však dělal jen proto, že jsem žena.
„Povinností asistenta vedoucího knihovny je tyhle věci vědět. Tahle
knihovna musí být vaším druhým domovem a vy to celé musíte brát
velmi vážně.“ Obrátil se tváří ke mně a sundal si brýle. „Poněvadž já to
velmi vážně beru,“ přisadil si a jeho hlas dodával jeho slovům mnohem
větší význam než dosud. Byl to intenzivní moment, jak tam tak stál a
díval se na mě. Zkoušel mi sdělit, že knihy jsou jeho největším
bohatstvím a já to mám ctít. Tahle knihovna je pro něj opravdu velmi
důležitá.
Potom opět odvrátil zrak a zastrčil si brýle za vestu stejně jako už
jednou předtím.
„Budete muset vyřídit veškeré úkoly, ke kterým se sám nedostanu, a
často toho bude víc, než si myslíte, že můžete zvládnout,“ vylíčil mi mé
vyhlídky, zatímco jsem se poslušně sunula za ním. „Očekávám vás ráno
o půl osmé. Převezmete od poslíčka aktuální noviny a zaplatíte mu
odměnu. Noviny pak musíte napnout do držáků a zavěsit tamhle vepředu
na stojany.“ Ukázal do vestibulu, kde jsem viděla vysoký stojan s
nespočtem novin. „Zastaralá vydání zanesete do archívu. Budete se starat
o výpůjčky a vracení knih. Vrácené exempláře je třeba předem roztřídit.
Poškozené knihy budete střádat a po dosažení určitého počtu je zašlete
knihvazači, aby je mohl zrestaurovat.“
Pan Reed mluvil stále rychleji. Bylo na něm vidět, že už to za
posledních pár měsíců vyjmenovával často, a tak jsem si rychle vytáhla z
kapsy bloček, abych si udělala poznámky. Jestli mu skutečně chci
dokázat, že mě podceňuje, tak teď musím dávat obzvlášť dobrý pozor.
 „Nové přírůstky zanesete do katalogu, opatříte je signaturou a
zkontrolujete základní hesla pro vyhledávací stroj.“
To jsem si sice také zapsala, ale význam jeho slov jsem nepochopila.
Co je to vyhledávací stroj?
„Mohu se vás na něco zeptat?“ přerušila jsem ho a nenechala se
vyvést z míry, když se ke mně podrážděně obrátil. Jeho pohled padl na
bloček a na tužku v mých rukou a mě napadlo, jestli bez brýlí vůbec něco
vidí. Potřebuje je jen na čtení?
„Vy si děláte poznámky?“ vysoukal ze sebe překvapeně a já jsem
přikývla, ale nevěděla jsem, jestli to měla být urážka, nebo pochvala.
„K mé otázce,“ připomněla jsem mu, když nepřestával zírat na moje
ruce a stále zmateněji mrkal. „Ten vyhledávací stroj. Jak si ho mám
představit? Je to opravdový stroj? Stojí tady v knihovně?“ Teď byla řada
na mně, abych ho zahrnula otázkami, a vypadalo to, že jsem mu tím na
chvíli vyrazila dech.
„Je to skutečný stroj, slečno Crumbová. A stojí v této budově. Abych
byl přesný, je přesně vedle místnosti, ve které jste si odložila svůj kabát.
Překvapuje mě, že jste si ho nevšimla,“ chytil zase svoji nit a zdrženlivě
si odkašlal. „Ale na toto téma si promluvíme později. Zatím budete mít
práce víc než dost.“
Jeho hlas nečekaně opět nabyl onoho strohého tónu a krátký okamžik
lidskosti, který jsme sdíleli, minul rychleji, než jsem si ho stačila začít
užívat. Pan Boyle měl pravdu. S tímhle člověkem to opravdu nebude
jednoduché.
Vyšli jsme po schodech na ochoz, obešli ho kolem dokola a sešli zase
dolů, pan Reed mi přitom zhruba vysvětloval agendu zdejší knihovny, a
to tak vágně, že jsem si musela půlku domyslet sama. Můj seznam se
neustále prodlužoval a mně začínalo být jasné, proč všichni ti mladí muži
tak rychle hodili flintu do žita. Tohle se jednoduše nedá zvládnout. Tolik
věcí za tak krátkou dobu a já se budu muset zatraceně snažit, jestli chci
splnit svůj plán a dokázat mu, čeho jsem schopna.
Po nějaké době, která mi připadala jako několik hodin, a přitom to
mohla být nanejvýš půlhodinka, mě vedoucí knihovny propustil se slovy,
že se na něj mám obrátit, pokud budu mít ještě nějaké dotazy, a s jasným
příkazem v jeho pohledu, abych se neopovažovala tuto nabídku využívat
příliš často.
 Nakonec odkráčel a v podpaží svíral poštu, kterou si vyzvedl dole u
přepážky. Což bude další z mých budoucích úkolů. Dívala jsem se za
ním, jak mizí ve své kanceláři, aniž by se jedinkrát otočil, a postávala
jsem váhavě v sále.
Měla jsem zařídit gigantický počet věcí a všemi těmi úkoly jsem se
cítila tak přemožená, že mě to dočista ochromilo. Do čeho jsem se to já
jen pustila? Do čeho mě to strýček dostal? Určitě už litoval, že mě
odevzdal do spárů pana Reeda. Jeho pohled a falešný úsměv ho
prozradily. Co zprvu považoval jen za malý žert, se očividnou averzí
pana Reeda značně zkomplikovalo, a strýčkovi teď určitě došlo, co své
milované neteři vlastně učinil.
Ale teď už se nedalo couvnout. Alespoň ne, pokud jsem si chtěla
zachovat svou čest. Kdybych to takhle rychle vzdala, pan Reed by si jen
mnul ruce, zamumlal by: „Vždyť jsem to říkal!“ a na ženy by dál shlížel
svrchu, jako by byla jeho úřednická zadnice něco lepšího.
Kromě toho to tu bylo jako v sedmém nebi, všude plno knížek, a já
jsem jen musela najít příležitost, abych se do několika z nich ponořila.
Zneklidněná svou novou odpovědností jsem se kousala do spodního
rtu, na což jsem si na veřejnosti jinak dávala pozor, a přitiskla si svůj
poznámkový blok pevněji na prsa. Prostě se do toho pustím, využiju svou
ctižádostivost a inteligenci, abych dala svým povinnostem řád a
strukturu, a pak to bude určitě hračka. Alespoň doufám.
Spěšně jsem se posadila k jednomu ze stolů a prohlédla si veškeré
úkoly, které jsem měla plnit. Jejich utřídění nebylo těžké. Některé úkoly
byly každodenní, jiné se vyskytly jen sporadicky. Vytvořila jsem si denní
program, abych tomu všemu dala náležité pořadí. Důležité úkoly jsem
zařadila před méně důležité a velké jsem rozdělila na vícero menších.
Když jsem byla hotová, cítila jsem se mnohem lépe, měla jsem první
přehled o svých povinnostech a byla jsem připravená s nimi začít.
Poznámkový blok jsem si zastrčila do kapsy u sukně a vydala se ke
dvěma mladým mužům, které mi pan Reed představil a kteří pracovali za
přepážkou. Jmenovali se Cody a Oscar a skepticky si mě měřili, když
jsem k nim svižně zamířila.
„Dobrý den, pánové,“ pozdravila jsem je vlídně a v návalu
činorodosti jsem se na ně dokonce usmála. „Jelikož se zdá, že pan Reed
je velmi vytížen a já se mám ještě hodně co učit, ráda bych vás při práci
chvíli sledovala. Bylo by to možné?“ otázala jsem se zdvořile a hleděla
do dvou vykulených tváří. Na chvíli jsem měla pocit, jako kdyby mi ti
dva nerozuměli.
„Ehm, jistě, slečno. Jak si přejete,“ odpověděl Oskar ledabyle a
neohrabaně pokrčil rameny, přičemž pokukoval po Codym, jako by se
chtěl ujistit, že to, co říká, je v pořádku.
I když byli oba řádně oblečení, nemohla jsem se zbavit dojmu, že
nejspíš nepochází z bohatých rodin, a že se jim tím pádem zajisté
nedostalo žádného obsáhlého školního vzdělání a tříbení charakteru.
Možná to bylo stylem, jakým Oskar mluvil, nebo možná spíš Codyho
vyhýbavým chováním, kvůli kterému působil jako zbitý pes. Nevěděla
jsem, jak s tím mám nakládat, dál jsem se tedy nutila do úsměvu a
vstoupila za přepážku, abych se na vše podívala zblízka.
Celá spodní část přepážky byla plná šuplíků popsaných podle
abecedy. Přistoupil k nám mladý muž ve světle hnědé, bohatě vyšívané
vestě. V podpaží nesl tři knihy, které následně položil před Codyho na
přepážku.
„Pane Lassitere,“ oslovil ho Oscar, zatímco Cody ustrašeně sklopil
zrak a otevřel šuplík s písmenem L. Za chvilinku vytáhl podlouhlý lístek
z těžkého papíru a nechal si od Oscara nadiktovat názvy knih, které si
chtěl pan Lassiter vypůjčit. Oscar otevřel každou z knih na zadních
deskách, vyjmul odtamtud vložený lístek a natiskl na něj razítkem datum,
do kdy je třeba knihu vrátit. Tenhle postup jsem znala a dělalo mi dobře,
že se tahle knihovna od naší místní přece jen zas až tak neliší.
Pak padl pohled pana Lassitera na mě a jeho mírně netrpělivý
nezájem, který projevoval vůči oběma mladým mužům, se změnil v
překvapení.
„Kdopak je ta slečna?“ optal se, přičemž neoslovil nikoho
konkrétního, jako kdyby tu otázku pokládal sám sobě. Jeho hlas byl
příjemně jasný a zároveň natolik úlisný, že jsem neměla zájem, aby mě
někdo tomuto muži představil, protože svědčil o aroganci a prohnanosti.
Prohlížel si mě tak neskrývaně, že jsem se za jeho chování styděla.
Nemohla jsem si pomoct, trucovitě jsem zvedla hlavu a vzdorovala jeho
nestydatému pohledu.
„To je nová asistentka pana knihovníka,“ vysvětlil Oscar, který byl
evidentně hovornějším z obou mladíků, a vrhl na mě výmluvný pohled,
který obsahoval vše od nejistoty až po nevěřícnost, a prozrazoval mi, že
nevěří, že zůstanu dlouho.
„Co? Opravdu?“ vypadlo pobaveně z pana Lassitera, jako kdyby to
byl nějaký vtípek, a s námahou se snažil nezvedat hlas.
Na mě to začínalo být moc. Nejsem přece žádné zvíře v kleci. Ať si
tenhle nabubřelec myslí, co chce. V duchu jsem nad ním zakroutila
hlavou, svižným pohybem se odvrátila a vykročila zpoza přepážky.
Prošla jsem kolem onoho muže, aniž bych se na něj podívala, a on mi
ochotně uhnul z cesty.
„Neměla by si taková krásná žena raději hledat manžela, než se
nechat komandovat tyranem, jako je pan Reed?“ zeptal se mě pobaveně a
lesk v jeho očích mi prozradil, že si ze mě dělá legraci.
Hned mě napadla odpověď, že přece není žádný rozdíl v tom, jestli
bude tyranem můj nadřízený, nebo můj choť, ale nevyslovila jsem ji.
„To je ale smutné,“ řekla jsem místo toho a počastovala ho soucitným
výrazem. „Mluvíte staromódně jako moje matka.“ A tak jsem ho tam
nechala stát.
V jednom z postranních křídel jsem objevila místnost, která byla
nejspíš určená k mnoha mým úkolům, a zlobila jsem se, že se pan Reed
neuráčil mě o její existenci informovat. Byla velká jako salón, s
vysokými okny vedoucími do parku. Kolem stěn stály světlé police a
kartotéky naplněné lístky, zápisy o objednávkách knih, o jejich
dodávkách a veškerými výpůjčními kartičkami bývalých studentů, kteří
si tu kdy půjčili nějakou knihu. Na masivním dřevěném stole stálo vícero
podivných strojů, které jsem však dokázala rychle identifikovat. Jeden
byl na ražení kovových štítků, které patřily na hřbety knih, a já jsem ho
hned vyzkoušela. Bylo to snazší, než jsem myslela. Druhým strojem se
štítky nýtovaly na hřbety knih. Na stlačení páky jsem potřebovala
takovou sílu, že jsem musela využít veškerou svoji tělesnou váhu, abych
ji dokázala stlačit.
V této místnosti jsem našla také celou řadu dřevěných destiček o
velikosti a šířce ruky, tenkých jako plátek salámu a se dvěma dírkami ve
vrchní části. I na nich byl vyražen název knihy, autor, její umístění a
klíčová slova k obsahu. Ale bohužel mi nebylo zcela zřejmé, k čemu jsou
určené. Mají snad co do činění s oním zmíněným vyhledávacím strojem?
Bez ladu a skladu zde ležely i poškozené knihy, až mi těch chudáků bylo
skoro líto.
Pomalu jsem procházela jednotlivé body svého seznamu, hledala v
knihovně odpovídající stanoviště a trvalo mi nakonec několik hodin, než
jsem se zorientovala. Čas postupoval a já jsem na stojacích hodinách,
které stály v pravém křídle u stěny mezi teologií a filozofií, viděla, jak
plyne rychle.
Měla jsem pocit, že jsem zatím vůbec nic nestihla. Změť vrácených
knih se hromadila v několika stojanech vedle přepážky ve vestibulu, a i
když by pro mě mělo být snadné je roztřídit, aby je mohl Cody nebo
Oscar odvézt naráz zpátky do patřičných oddělení, měla jsem pocit, že mi
to trvá celou věčnost a ruce s knihami zachází neobratně.
Nebyla jsem zvyklá stát tak dlouho na nohou, jelikož jsem svůj
dosavadní život trávila sezením na pohodlných křeslech a čtením. V
poledne už mě bolela lýtka natolik, že jsem se musela na chvíli posadit
na jednu ze židlí ve studovně. Pálila mě chodidla, měla jsem nateklé
kotníky, ruce mě bolely a hlava prahla po přestávce.
Knihovna se kolem poledne začala pomalu vyprazdňovat a studenti
odkládali knihy, které už nepotřebovali, na vozík nebo si je půjčovali
domů. S povzdechem jsem se znovu zvedla na bolavé nohy a kráčela
rychlými kroky k přepážce ve vestibulu, u které se začínal tvořit nával.
Cody a Oscar měli plné ruce práce a množství otrávených a unavených
studentů čekalo, až přijdou na řadu.
Postavila jsem se kousek od nich za vysokou přepážku a troufale
vzala z ruky knihu jednomu mladému muži se světle blonďatými vlasy.
„Dobrý den. Vaše jméno?“ oslovila jsem ho klidně. Překvapeně na
mě zamžoural.
„Higgins,“ odpověděl a já otevřela šuplík s písmenem H, jako bych
celý den nedělala nic jiného. Konečně něco, co mi připadalo snadné.
„Charles, nebo James?“ zeptala jsem se, když jsem našla dvě kartičky
se stejným příjmením, a mladý muž se zasmál, čímž se rozzářily jeho
nápadně zelené oči.
„Charles. James je můj bratranec,“ vysvětlil mi a já jsem vytáhla
odpovídající kartičku. Vzala jsem si z keramického kalíšku plnicí pero a
spěšně napsala název knihy a autora do dalšího volného řádku.
 Krátce jsem se podívala na různé rukopisy na lístku, z nichž většina
byla pěkný škrabopis. Pouze poslední dva zápisy byly dobře čitelné.
Přemítala jsem, jestli je to Cody, kdo tak pěkně píše.
„Jste tu nová,“ poznamenal pan Higgins mile.
„Zbrusu nová, doručili mě dnes ráno,“ odvětila jsem žertovně a on se
decentně zasmál. Sice to připouštím nerada, ale přece jen musím uznat,
že někteří muži tady v Londýně nejsou tak tupí, jako ti u nás na venkově.
Natiskla jsem dozadu do knihy razítko a podala mu ji.
„Na shledanou,“ rozloučil se zdvořile, naznačil poklonu a zmizel s
úsměvem na rtech. Za ním už čekal další a já jsem spatřila frontu, která
se za ním utvořila.
„Zachary Bostick,“ prozradil mi své jméno netrpělivým hlasem dřív,
než jsem se stihla zeptat, a mně bylo jasné, že musím zrychlit.
Když byla knihovna konečně prázdná, začala jsem po studentech
uklízet. Odkládala jsem knihy, třídila je na vozíky a jednu jsem zanesla
do pracovny, protože v ní bylo několik stránek vytržených. Zapsala jsem
si závadu na lísteček a zastrčila ho pod desky.
S povzdechem jsem k sobě přitáhla dřevěnou bednu, ve které bylo
pohozeno několik dalších poškozených knih, a jednu po druhé jsem si
prohlédla. Ke každé jsem napsala krátkou poznámku, a když jsem držela
asi padesátou knihu, proklínala jsem svůj život, který se ubíral tímhle
nešťastným směrem. Bolela mě záda i ruce a pálila mě chodidla, a to i
když jsem si dala nohy nahoru. Zlomený hřbet knihy, uvolněné stránky v
zadní části, psala jsem právě a přála si, abych byla zpátky doma ve svém
podkroví. Tam by mě záda nebolela.
Položila jsem knihu jaksepatří zpátky do bedny a promnula si oči.
Kdybych teď byla doma, šla by mi na nervy moje matka, pily bychom čaj
a ona by mi vyprávěla už nejmíň o třetím mladém muži, který připadá v
úvahu a na kterého se zatím nezaměřila. Já bych protočila panenky, ale
mým nohám by se dařilo výborně.
Zamžourala jsem, pokoušela se nemyslet na domov a pohledem jsem
klouzala po místnosti. Ke svému zděšení jsem objevila další dřevěné
bedny.
* * *
Zaslechla jsem nezaměnitelnou melodii Big Benu a přičetla k dnešnímu
dni další hodinu. Bylo šest večer a já jsem byla s nervy v koncích.
Kručelo mi v žaludku, protože jsem dneska vlastně ještě vůbec nic
nejedla. Moje ruce byly jako z olova a hlavu jsem držela zpříma už jen
silou vůle.
Byla jsem na dně. Klesla jsem dokonce tak hluboko, že jsem si v
posledních hodinách přála, aby mě matka někomu zaprodala, jen abych
tady už nemusela stát a dávat to tu do pořádku.
Netušila jsem, jak dlouho už tady všechna ta práce stojí, ale musela to
být pořádná doba, když se toho nasbíralo tolik. Většinu poškozených
knih jen někdo prohlédl, zabalil do beden a převázal provázkem. Ale to
byly jen knihy poškozené. Stály tady ještě minimálně dvě bedny knih
nových, u kterých si zatím nikdo nedal tu práci, aby je zařadil do
kartotéky a opatřil etiketou. O klíčových slovech nemluvě.
Roztřídila jsem vrácené knihy ve vestibulu, prošla mezi regály, abych
posbírala knihy zatoulané, a pomohla jsem přinejmenším třiceti
studentům při hledání různých děl. S povzdechem jsem si promnula záda,
zavřela za sebou dveře pracovny a pomalu prošla dlouhou chodbou mezi
policemi do studovny. Sedělo tady ještě několik studentů a listovalo v
knihách.
Prošlo mi dnes pod rukama tolik papíru, že jsem je měla úplně suché
a moje prsty byly plné inkoustových skvrn, a přesto jsem toužila po svém
křesle a po několika řádcích, které by patřily jenom mně. Ještě dnes
dopoledne jsem toto místo vychvalovala do nebe a cítila se naplněná
atmosférou, která zde panovala. Jenže teď, po celém dni práce, už jsem
nebyla schopná takovýto druh magie vnímat a cítila jsem se prostě jen
unavená a otupělá.
„Vy jste ještě tady?“ oslovil mě někdo udiveně a já jsem byla příliš
unavená, abych se lekla. Přede mnou stál pan Reed, obočí překvapením
pozdvižené a v rukou držel otevřenou knihu. Moc toho neřekl, ale stejně
jsem jeho slova cítila jako útok. Bylo to stylem, jakým je pronášel, jako
kdyby očekával, že jsem se už dávno vypařila.
„No jistě. Byla jsem tu celý den a pracovala jsem,“ odbyla jsem ho
rozhořčeně a nedbala přitom na zdvořilý tón. Tenhle člověk přece taky
nebyl zdvořilý, proč bych tedy měla být zdvořilá já?
 „Od půl dvanácté do jedné máte polední přestávku a v pět hodin
můžete odejít domů,“ vysvětlil mi a já bych se na něj v tu chvíli nejradši
vzteky vrhla.
„A to mi říkáte teprve teď?!“ vyhrkla jsem ohromeně, když moje
zloba dosáhla takové míry, že jsem ji už ani nedokázala vyjádřit.
„Půl dne jsem vás neviděl. Myslel jsem, že už jste to vzdala,“
prohlásil pan Reed, jako by si ani nevšiml, jak jsem rozčilená.
„Byla jsem v pracovně a třídila poškozené knihy. Ty už se
mimochodem pěkně nahromadily, tak je klidně můžete odeslat
knihvazači,“ sykla jsem a bylo mi jasné, že mám obličej rudý a horký
vztekem. Ještěže mě korzet příliš nestahoval, jinak bych určitě začala
lapat po dechu.
„Cože?“ podivil se pan Reed s lehkým výsměchem v hlase. „A víc
jste toho za celou tu dobu nestihla?“
Utahoval si ze mě, viděla jsem to i cítila a bylo mi do breku. Musela
jsem se hodně snažit, abych zadržela slzy. A jedno mi v tu chvíli bylo
nad slunce jasné. Toho člověka z celého srdce nenávidím.
 Kapitola pátá
aneb
Jak jsem vytrvala

Bylo přesně sedm hodin dvacet devět minut a já jsem stála před
zavřenými dveřmi Královské univerzitní knihovny. Ráno bylo chladné,
ještě chladnější než včera, a tak jsem si oblékla teplejší kabát. Prsty mi
mrzly, i když jsem měla rukavice, a celá jsem se klepala.
Kdyby se mě někdo zeptal, co mě přimělo, abych sem dnes ráno opět
přišla, nevěděla bych, co na to odpovědět. Strýček nebyl doma, když mě
jeho sluha, pan Dolls, vyprovázel ze dveří. Teta Lillian mi řekla, že se
vrátí nejspíš až zítra večer, a já jsem mu v duchu nadávala do zbabělců,
jelikož tímto se vyhnul konfrontaci s mým čerstvě vzkypělým hněvem.
Když mě teta včera večer pobídla do večeře, klepaly se mi nohy a bez
jakýchkoli společenských manýrů jsem zhltla celé jehněčí stehýnko, pět
velkých brambor a dva čokoládové pudinky se šlehačkou. Ptala se, jak se
mi v knihovně dařilo, ale já jsem na to neodpověděla. Dlouho do noci
jsem se neklidně převalovala, druhou půlku noci se mi zdály samé
ošklivé sny a už v šest ráno jsem seděla bdělá v posteli a přemítala, co
mám teď dělat. Chci do toho dnes jít zase?
Mohla jsem jednoduše zůstat v posteli, říct, že to není nic pro mě, a
vrátit se do svého provinčního hnízda. Mohla jsem s tím prostě praštit a
pan Reed si o mně mohl ponechat své nevalné mínění. Ale co mi bylo do
názoru toho nezdvořáka, který shledával zálibu v přetěžování ostatních
prací, aby se mohl dívat, jak se pod tou tíhou složí? Navíc by se to doma
nikdo nedozvěděl. Rodiče o mých pracovních plánech nikomu neřekli a
nikdo by se mě na to v životě nezeptal. Leda moje matka.
V duchu mi to připadalo jako skvělé řešení, ale přesto jsem se
vypotácela z postele, umyla se a oblékla. Do jídelny jsem vešla ještě před
tetou Lillian, abych se v rychlosti nasnídala. Teta se mě ptala, jestli jsem
si jistá. Já se jen pousmála a zeptala se, jestli by pro mě neměla nějaký
teplejší kabát.
A teď jsem tu stála, byla mi zima, cítila jsem se nerozhodná a čekala,
až se otevřou dveře. Potkala jsem jen pár lidí, což potvrzovalo můj
předsudek, že studentský život začíná teprve po deváté hodině ranní.
Ranním oparem se blížila šedá postava. Byl to pan Reed. Kráčel
dlouhými kroky, s límcem ohnutým vzhůru a s teplou šálou kolem krku,
oči sklopené k zemi a myšlenkami někde daleko. Zatočil na cestu
vedoucí ke knihovně a šátral v kapse od kabátu po svazku klíčů, pak
zvedl zrak a zůstal stát jako přikovaný.
„Dobré ráno, pane Reede,“ řekla jsem, protože jsem cítila nutkání být
zdvořilá, a zkoušela vydržet a nepřešlapovat zimou z nohy na nohu.
Nechtěla jsem totiž vypadat jako nějaká třasořitka. Můj hněv vůči němu
mezitím vyprchal. Přestože jsem ho pořád nemohla vystát, nebylo pro mě
snadné ho celou svou duší nenávidět jako předchozího dne.
„Slečno Crumbová,“ vypustil překvapeně z úst, jako kdyby mě v noci
unesli vzdušní piráti a já se jako zázrakem znovu ocitla před dveřmi
knihovny. „Vy jste tu?“ dodal a já se rozhodla, že s tím budu nakládat
jako u své matky a budu se tvářit, že nevím, o čem je řeč.
„Je půl osmé. Kde jinde bych měla být?“ odvětila jsem tedy a
zachovala si svůj neutrální výraz.
Pan Reed přikývl a dal se znovu do pohybu. Klíče cinkaly při
odemykání jeden o druhý a jeho zrak přitom spočíval zkoumavě na mně.
Snažila jsem se na něj nedívat a svůj pohled jsem namířila rádoby
znuděně na dveře.
„Jste jedna ze šesti, kteří dorazili i druhý den ráno,“ řekl nenadále.
Jen jsem netečně pozvedla obočí, i když bych si nejraději pohrdavě
vzdychla. Vůbec mě neudivovalo, že někteří nedorazili, jestli s nimi
jednal tak jako se mnou.
„Z kolika celkem?“ zeptala jsem se, když se otevřely dveře.
„Z pětadvaceti,“ odpověděl pan Reed a rukou udělal gesto, kterým mi
naznačil, že mám do teplých útrob budovy vstoupit jako první.
Vykasala jsem si sukně a vstoupila na schod vedoucí nahoru do
vestibulu. Bylo to první zdvořilé gesto, které mi pan Reed prokázal, a
velmi mě překvapilo, poněvadž jsem došla k závěru, že zdvořilost není
jeho parketa.
Ráda bych mu řekla, že mě neudivuje, že těch ostatních devatenáct
druhý den nedorazilo, ale to už pan Reed prošel kolem mě a kráčel
dlouhými kroky ke schodišti, které vedlo směrem k jeho kanceláři.
„Pojďte, slečno Crumbová. Nedělejte, že jste unavená!“ zavolal na
mě a jeho hlas se rozezvučel kulatou studovnou, což znělo zvláštně.
Pozvednout v knihovně hlas bylo jako znesvětit kostel, nehledě na to, že
tu kromě nás nikdo nebyl.
Zamrkala jsem, předsevzala si, že budu v budoucnu reagovat rychleji,
a i přes jeho výzvu jsem kráčela tak, jak se na dámu sluší. Vystoupala
jsem pomalu po schodech nahoru a prošla kolem dveří jeho kanceláře, za
kterými se ozvala rána, jako by spadlo na zem něco těžkého. Následovalo
hlasité zaklení.
Ve vedlejší místnosti jsem si spěšně svlékla kabát. Jen co jsem vyšla
ven, stál pan Reed přede mnou. Měl na sobě tmavě hnědý oblek, světlou
vestu a béžovou košili. Slušelo mu to a podtrhovalo to tmavou barvu jeho
očí.
„Tady,“ řekl a podával mi malý hedvábný měšec. „Poslíček s
novinami dostane dva šilinky a ani o penci víc. Nenechte se od něj
oškubat,“ dal mi instrukce a já od něj měšec převzala. Byl těžký.
Zasunula jsem si ho do kapsy u sukně a jedním tahem z ní vytáhla
zápisník a tužku. 2 šilinky, zapsala jsem si k bodu s novinami na svém
seznamu a přitom jsem kráčela za panem Reedem, který šel zpět ke
schodišti.
„Pane Reede, můžu se vás na jednu věc zeptat?“ oslovila jsem ho,
když sestoupil prvních pár schodů. Otočil se na podpatku a pronikavě se
na mě podíval. Byl to zvláštní pocit dívat se na něj svrchu, ale on si toho
evidentně nevšímal. Jedinou výzvou, kterou jsem od něj dostala, bylo
netrpělivé cukání obočí.
„Kde najdu archív a jak mám najít místo, kam patří staré noviny?“
zeptala jsem se. Jeho tvář se téměř nepohnula.
„To se ptáte hned na dvě věci,“ odvětil puntičkářsky a já jsem stiskla
rty. Moje nálada, kterou se mi dosud dařilo držet na neutrálním poli, se
začala zhoršovat.
 „Uznávám,“ připustila jsem a donutila se zvednout koutky úst, abych
zastřela své pocity. Pan Reed přikývl, znovu se otočil a scházel zbývající
schody.
„V zadní části západního křídla je průchod, který vede ke schodišti,“
vysvětloval a ledabyle ukázal doprava vysokými dveřmi. „Vyhraďte si
volnou chvilku a porozhlédněte se tam. Vypadá to, že vám tak jako tak
trvá všechno o něco déle,“ dobíral si mě. Aniž by se ke mně otočil,
zmizel pod ochozem, a tím i z mého zorného pole.
Já jsem stále ještě stála nahoře na schodech a svírala ruce v pěst tak
pevně, že jsem v jedné ruce rozmačkala svůj zápisník. Tohle bylo víc než
pouhá nezdvořilost. To byla urážka a já bych se za tím člověkem tak ráda
rozběhla a hodila mu něco na hlavu. Nejspíš bych se nakonec sice stejně
ohradila jen slovy. Ale nejraději bych po něm mrskla nějakou knihou
nebo velkým kamenem. Místo toho jsem se přinutila zhluboka se
nadechnout, uhladila stránky svého bloku a se vztyčenou hlavou začala
scházet ze schodů.
Pan Reed stál poblíž schodů u jedné police, přejížděl ukazováčkem
po hřbetech knih a pak jednu z nich vytáhl. Sevřel ji do podpaží a začal
hledat další. Nezastavila jsem se, abych ho pozorovala, musela jsem jít za
svojí prací. Ovšem jenom proto, že zatím nejsem tak zběhlá a mám sklon
k důkladnosti, se mi tenhle namyšlenec nemá co vysmívat.
Došla jsem ke stojanu s novinami, vyjmula z něj všechny deníky a
opřela se do šroubovacího uzávěru dřevěných držáků na noviny. Byly
utažené tak pevně, že mě už po povolení třetího bolely prsty, ale vytrvala
jsem, snažila se to na sobě nedat znát a rovnala noviny na velkou kupu
vedle sebe na stoličku, kterou jsem našla u stěny.
Když jsem byla skoro hotová, přišoural se do knihovny nějaký
chlapec. Mohlo mu být tak deset, měl na sobě velikánskou bundu a
čepice na hlavě mu neustále sjížděla do očí. Pod paží nesl štos novin a s
nimi zamířil rovnou k přepážce. S tupým zvukem dopadl potištěný papír
na desku stolu. Šla jsem mu naproti, a když si stáhl čepici z hlavy,
podívaly se jeho oči mým směrem. Z hlavy mu nedbale trčely rezavé
vlasy, tváře měl červené mrazem a jeho obličej zdobily miliony drobných
pih.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem tiše a z kapsy jsem vytáhla hedvábný
měšec.
 „Bré ráno,“ zamumlal kluk a prohlížel si mě neskrývaně od hlavy až
k patě. „Vy jste pěkná kočka,“ řekl s tónem v hlase, jakým mluví
námořníci, a samolibě na mě mrkl jedním okem.
Zadržela jsem dech.
Ještě jsem v sobě měla čerstvý hněv na pana Reeda a vůči nemytému
svévolnému klukovi z ulice jsem se neostýchala ho projevit.
„Zaprvé se jmenuju slečna Crumbová!“ vyhrkla jsem na něj zostra, až
klukovi vcukuletu zmizel jeho úsměv. „Zadruhé v budoucnu nebudeš ani
nezdvořilý, ani nestydatý. Jestli mě ještě jednou nazveš podle zvířete,
které se živí hlodavci, vyvedu tě odtud za ucho a postarám se o to, aby se
tvé práce ujal nějaký jiný kluk s lepšími manýry.“
Kluk zbledl a sklopil oči, kterými na mě ještě před chvilkou tak bez
ostychu civěl, ke špičkám svých ošuntělých bot.
„Je ti to jasné?“ chtěla jsem se ujistit, že mě pochopil, a s
uspokojením jsem se dívala, jak nervózně hněte svoji čepici mezi prsty.
„Ano, madam,“ vypustil nesměle z úst a já se zhluboka nadechla a
vydechla, pak jsem otevřela hedvábný měšec a vyndala z něj dva šilinky.
„Pan Reed říkal, že dostaneš dva šilinky,“ prohlásila jsem. Chlapec
bázlivě přikývl. Podávala jsem mu mince, on si je ode mě zdráhavě vzal
a strčil si je do kapsy u bundy.
„Děkuju, madam,“ zamumlal a odkašlal si. Jeho pohled kmital z
místa na místo, protože nevěděl, kam se má dívat, až se pak zhluboka
nadechl. „Můžu odejít?“ zeptal se a já jsem sama na sebe udělala dojem.
Nikdy jsem neměla s dětmi moc co do činění. Od té doby, co už jsem
sama nebyla dítě, pro mě byly nezajímavé a jen mi napínaly nervy. Proto
jsem si o sobě myslela, že bych určitě nebyla schopná vzbudit v nějakém
z nich respekt. Mamá mým tmavým sukním často spílala do šatů pro
guvernantky. Možná že vlastně ani nebyla daleko od pravdy.
„Ano, když se ukloníš a popřeješ mi Pěkný den, jak se sluší v
přítomnosti dámy,“ požadovala jsem a říkala si, jestli jsem už trochu
nepřestřelila. Jenže nikde jinde by se tohle asi nedozvěděl a ovládat pár
dobrých manýru ještě nikomu neuškodilo.
Kluk poslechl, neobratně se poklonil, jako kdyby to dělal poprvé v
životě, popřál mi tiše Pěkný den a pak odsud pelášil tak rychle, až se jeho
hlučné kroky nepříjemně rozléhaly po celém vestibulu.
 A mně se ulevilo. Vybila jsem si na něm zlost, cítila se svobodněji a
znovu jsem nabyla své duchapřítomnosti. Teď šlo jen o to si toto
rozpoložení zachovat.
Rázně jsem sebrala noviny z přepážky a snažila se dávat pozor, abych
si manžety své krémové halenky neumazala tiskařskou barvou.
„No,“ uslyšela jsem za sebou hluboký hlas, ale podařilo se mi sebou
netrhnout, přestože ve mně pěkně hrklo. „Nechtěl bych být váš žáček,
slečno Crumbová,“ pronesl pan Reed téměř káravě. Naráz jsem se k
němu otočila. Nevypadala jsem s tím stohem papíru v náručí zrovna
elegantně, ale alespoň mě hned napadlo, co bych mu na to mohla říct.
„Ovšem vaše manýry by to možná měly zapotřebí,“ odvětila jsem
stroze a potrestala ho krátkým přísným pohledem. Pak jsem udělala
zdvořilé pukrle a nechala ho tam stát vedle knih, které položil na
přepážku.
Zdálo se, že ho v té rychlosti nenapadlo nic trefného, protože se za
mnou jen překvapeně díval, a tak jsem se s dobrou náladou pustila do
zavěšování novin na dřevěné držáky. Cítila jsem v sobě záplavu
činorodosti, postavila noviny zpátky do stojanů a popadla staré výtisky,
abych je zanesla do archívu.
Byl to dobrý pocit, když se člověku podaří odrazit úder a vztek pořád
jen nepolykat. Cítila jsem se takřka euforicky. Jenže moje povznesená
nálada rychle zmizela, když jsem začala sestupovat po kamenných
schodech do archívu. Měla jsem s sebou svítilnu, kterou jsem našla viset
nahoře na háku, ovšem stěny jako by světlo pohlcovaly a proměňovaly
vše v ponuré tančící stíny.
Schodiště končilo tak náhle, že jsem v očekávání dalších schodů
málem upadla. Byl to ošklivý pocit stát v přítmí se srdcem bušícím od
leknutí a neslyšet žádný jiný zvuk než svůj vlastní dech. Odkašlala jsem
si, narovnala se a pozvedla svítilnu do vzduchu. Přede mnou vedl dveřní
oblouk do dlouhé klenuté chodby a já se sunula kupředu s novinami
přitisknutými na hruď v neutuchající naději, že tady dole snad nikoho
nepotkám. Protože kdyby se tu někdo vynořil ze stínu, moje srdce by to
neustálo.
Sukní mi hýbal děsivý průvan, hladil mě po tvářích a já jsem
vyděšeně vypískla, i když se vůbec nic nestalo. Cítila jsem potřebu se
pokřižovat, abych se ochránila před zlem, a to jsem přitom vědecky
založená bytost a na zlé duchy vůbec nevěřím. Bohužel jsem měla plné
ruce, a tak jsem přinutila sama sebe vkročit dále do temného prostoru.
Nebuď takový strašpytel, napomenula jsem se v duchu, ale přesto jsem si
netroufla vypustit ze sebe ani hlásku.
Pokoušela jsem se držet svítilnu trochu více vepředu, abych lépe
viděla, když vtom se světlo odrazilo od nějakého hladkého předmětu a na
malinkou chvilku se mi zjevila obrovská místnost plná skříní, která hned
zase zmizela, jak jsem leknutím ucukla.
Co to jen bylo?
Pomalu jsem si svítilnou posvítila znovu kupředu. Vedle mě u stěny
stál stoleček se zrcadlem podobný toaletce a na něm svítilna. Sundala
jsem ji na zem a postavila na její místo svoji vlastní. Celá klenba se
vmžiku osvítila mihotavým světlem. Naproti mé svítilně totiž viselo na
zdi další zrcadlo, od něhož se světlo odráželo, a naproti tomu zase další
se stejným efektem. Tak to pokračovalo až do nejzazšího kouta archívu.
Od zrcadla k zrcadlu, osvíceno jednou jedinou svítilnou.
Byla jsem stejnou měrou fascinovaná i vyjevená, ale ani tento
neobvyklý objev ve mně nezahnal nepříjemný pocit, který tohle sklepení
v mém nitru vyvolávalo. Okolo mě byl cítit slabý průvan a vzduch byl
tak suchý, že se mi už po chvíli těžko polykalo.
Nechala jsem svítilnu na stolečku a odvážila se vstoupit dál do
prostoru. Skříně zde stály v dlouhých chodbách postavené zadními
stranami k sobě a byly opatřeny nápisy na kovových štítcích. Skříň s
novinami byla hned zkraje. Když jsem ji otevřela, našla jsem v ní několik
krabic, pro každé periodikum jednu. Pospíchala jsem, abych rychle našla
správné krabice pro noviny, které byly v mé hromádce, a zase jsem skříň
zavřela.
Bojácně jsem sebou trhla, když jsem koutkem oka zaznamenala
pohyb. Couvla jsem a zády narazila do jedné ze skříní, ve které to hlasitě
zarachotilo. Srdce mi tak divoce bušilo do žeber, až to bolelo. Ale po
chvilce jsem si uvědomila, že mě vyděsil můj vlastní odraz v zrcadle na
jedné z vitrín. Musela jsem odsud pryč. A to rychle.
Spěšnými kroky jsem kráčela zpátky chodbou ke své svítilně, která
mi osvětlovala cestu ke schodišti. Neohrabaně jsem ji vzala ze stolečku a
prostor za mnou se vmžiku opět zahalil do tmy.
 Na celém těle mi naskočila nepříjemná husí kůže a já vyběhla po
schodech nahoru tak rychle, jak jen mi to sukně dovolovala. Zkoušela
jsem nemyslet na stíny, které jako by se po mně zespodu sápaly. Nahoře
nad schody jsem za sebou spěšně zabouchla dveře a opřela se o ně zády,
abych popadla dech.
Tento archív byl to nejděsivější místo, kde jsem kdy byla, a vůbec
jsem si nechtěla připustit, že sem budu muset chodit den co den.
Zhluboka jsem se nadechla, uvolnila křečovité sevření prstů na
držadle svítilny a nakonec v ní sfoukla svíčku. Dopolední slunce svítilo
vysokými okny na kamennou podlahu a zahnalo husí kůži z mých paží.
Moje halenka byla celá špinavá od tiskařské černě. No výborně.
* * *
Několik následujících hodin jsem pak strávila vybalováním nových knih
a zanášením jednotlivých titulů do kartotéky, kam jsem zapisovala název
knihy, autora, téma, rok vydání, původ a údaje pro případnou pozdější
doobjednávku. Když Big Ben odbíjel jedenáctou, cítila jsem se zmožená,
a přitom jsem před sebou měla nespočet knih, které jsem ještě ani
nevybalila.
Co jen dělalo mých čtyřiadvacet předchůdců? To jenom posedávali a
tloukli špačky? Není přece možné, že tady ty knihy mohly jen tak ležet,
aniž by se o ně někdo postaral.
Měla jsem prsty celé od inkoustu, rukávy poseté tmavými skvrnami,
které nešly vyklepat, a na krk se mi potem přilepil pramínek vlasů.
Bolela mě záda a já se rozhodla, že budu pokračovat později a nejdřív
roztřídím vrácené knihy.
U přepážky jsem našla Oskara, samotného. Když jsem se opatrně
zeptala, dozvěděla jsem se, že tu Cody bude zase až zítra a že tady jsou
ve dvou jen v pondělí a v pátek. S díky jsem se na něj usmála, načež on
rozpačitě sklopil zrak k zemi. Abych ho neuváděla dále do rozpaků,
začala jsem bez dalších slov třídit knihy. Šlo mi to rychleji než včera, a
když začal před polední přestávkou zase onen velký nával, měla jsem
hotovo. Možná to ale bylo také tím, že se toho od včerejška tolik
nenakupilo.
 Pomohla jsem Oskarovi s výpůjčkami knih, ptala se na jména,
zapisovala tituly, když vtom jsem zaslechla jméno, které mi bylo tak
povědomé, jako by bylo moje vlastní.
„Henry Crumb“, prohlásil muž přede mnou, na kterého jsem se
podívala, teprve když mi podal svou knihu, a já ze sebe vypravila mírně
hysterické výkřik.
„Henry!“ zvolala jsem přehnaně nahlas a nejradši bych bratrovi padla
kolem krku. Jenže jsme byli na veřejnosti, já jsem tu byla zaměstnaná a
mezi námi stála přepážka.
„Kdy budeš mít přestávku?“ ptal se Henry v rychlosti a já jsem jen s
nevolí odvrátila pohled, abych v šuplíku s písmenem C našla kartičku s
jeho jménem.
„O půl dvanácté,“ informovala jsem ho a Henry se usmál.
„Takže před pěti minutami,“ odvětil. Sjela jsem pohledem k hodinám,
které visely za námi ze stropu jako na nějakém nádraží.
„No jo,“ přikývla jsem a Oskar za mnou si povzdechl.
„Zapište tuhle knihu a jděte. Já to tu zvládnu,“ řekl mrzutě, ale jeho
tón přitom nebyl opovržlivý.
Vytáhla jsem Henryho kartičku, zaznamenala knihu a kartičku zase
zastrčila.
„Díky,“ zašeptala jsem směrem k Oskarovi a klidně bych přísahala,
že jsem na jeho tvářích zahlédla růžový nádech.
Spěšně jsem vyběhla nahoru pro kabát, pak mi Henry nabídl rámě a já
se do něj zavěsila.
„Tetička Lillian mi psala, že tu jsi. Je to bláznovství. Když jsem četl,
že pracuješ v knihovně, myslel jsem, že se spletla,“ rozpovídal se Henry,
když jsme sešli po schodech ven a loudali se po dlážděné cestě.
Od doby, co Henry začal v Londýně studovat práva, jsem ho viděla
jen o svátcích a na matčiny narozeniny. A protože měl hodně práce, byly
i jeho dopisy postupem času kratší a kratší.
Prohlížela jsem si ho ze strany a s překvapením zpozorovala několik
změn. Nechal si dorůst své špinavě blonďaté vlasy a oholil si kotlety i
knírek, který mi odjakživa připadal směšný.
„Přiznávám, že jsem nevěděla, do čeho jdu, když mě strýc Alfred a
tatínek přemluvili. Ale mamá mi vyhrožovala, že mě zasnoubí s nudným
panem Michelsem, jestli se budu nadále zdržovat nahoře v podkroví,“
vtipkovala jsem, i když to ve skutečnosti vtipné vůbec nebylo. Henry se
zasmál, ale jeho pohled zůstal vážný.
„Opravdu s panem Michelsem?“ zeptal se skepticky a pozvedl obočí.
„Ten se přece šťourá v nose, když si myslí, že se na něj nikdo nedívá,“
potvrdil Henry mou vlastní zkušenost, až jsem se musela zasmát. „Máš
hlad?“ zeptal se a já jsem horlivě přikývla. Měla jsem totiž hlad jako vlk.
Henry mě zavedl do univerzitní menzy, která v minulém století
sloužila jako oranžérie. Poněvadž venku panovalo pochmurné počasí,
osvítili sál svítilnami, a přestože byl prostor rozlehlý, panovala tu útulná
atmosféra. Ve vzduchu byla cítit vůně pečených brambor a mně se začaly
sbíhat sliny ještě dřív, než jsme si donesli vydatný oběd, čaj a dva kousky
moučníku.
„No a jakpak se činíš v roli asistentky pana knihovníka?“ zeptal se
Henry provokativně, když jsme se posadili k jednomu z nekonečného
množství stolů. Hlasitě jsem si povzdechla. Ale alespoň mi nevadilo být
k němu upřímná. Henry mi rozuměl. Vždycky jsme si rozuměli a já se už
od dětství obracela přednostně na něj, když se objevil nějaký problém. Je
to chápavý, veselý a dobromyslný člověk, který mě vždycky bere vážně a
na kterého se můžu plně spolehnout. Tak jako on na mě.
„Myslím, že moc dobře ne. Je tam strašně moc práce a mně to jde
hrozně pomalu. Leží tam ladem stovky knih, o které se nikdo nepostaral.
Všechno je tam tak rozlehlé, že mě bolí nohy už jen z toho, když přejdu
jednou z jedné strany knihovny na druhou. A k ničemu jinému jsem se
zatím nedostala,“ přiznala jsem.
„To chce čas. Děláš to teprve druhý den, Ani. Máš na sebe moc velké
nároky,“ radil mi Henry.
„Tobě se to mluví. Ty nemáš v zádech toho ďábla, který nečeká na
nic jiného, než že selžeš, a on si tě bude moct dobírat,“ postěžovala jsem
si, vzala do ruky vidličku a pustila se do jídla. Jídlo bylo dobré a
uklidňovalo mě.
„Myslíš pana Reeda?“ zasmál se Henry a já mu viděla na očích, že se
musí ovládat, aby se nerozesmál na celé kolo.
„Jistě, koho jiného?“ vyštěkla jsem a napíchla na vidličku kousek
krůtího masa ze zelného salátu. „Je nevychovaný, prostořeký a o
zdvořilosti v životě neslyšel. Chová se ke mně, jako bych měla tak jako
tak každou chvíli selhat a jako bych nebyla hodna, aby se se mnou vůbec
bavil,“ nadávala jsem potichu dál a Henry se rukou snažil skrýt svůj
smích.
„Nenecháš na něm nit suchou, co?“ prohlásil a pokrčil rameny. „Proč
bys taky měla? Co jsem slyšel, nikdo ho nemůže vystát.“
V duchu jsem se otřásla, když jsem na něj pomyslela, jak na mě shlíží
shůry a tváří se, jako kdybych tu místo práce jen tak zbůhdarma
posedávala.
„Já ho mám rád,“ řekl Henry najednou a mně zděšením spadla
brambora z vidličky. Podívala jsem se mu do jeho modrých očí, abych se
ujistila, že si ze mě nedělá blázny, a nevěděla jsem, co na to říct.
„Nekoukej na mě tak, Ani. Není to žádná pekelná stvůra,“ pokračoval
a já bych mu nejradši oponovala, kdyby mě neopustil hlas. „Nestěžuje ti
to ze zlomyslnosti, ale aby ti dal příležitost zvládnout to sama, bez
pomoci, jako dospělý člověk.“
„Nejednej se mnou, jako kdybych byla ještě dítě,“ ohradila jsem se.
„Tak se přestaň jako dítě chovat!“ předhodil mi bez servítek a odložil
šálek s čajem. „Přestaň reptat, dělej, co můžeš, a všechno ostatní už se
poddá. Když se necháváš vyprovokovat, je to jen důkaz toho, že se
nedokážeš ovládat. A pak se k tobě ostatní budou dál chovat jako k
dítěti.“
S námahou jsem spolkla knedlík, který se mi udělal v krku a který mi
signalizoval, že má Henry nejspíš vlastně pravdu. Musím přestat divoce
šermovat rukama kolem sebe a začít dělat věci proto, že je dělat chci, a
ne proto, abych panu Reedovi nebo své matce vytřela zrak.
Ale to se snáze řeklo, než udělalo.
Henry mi každopádně přinejmenším otevřel oči a dal mi konečně
dobrý důvod, proč vytrvat. A sice kvůli sobě samotné, a ne proto, abych
něco dokazovala někomu jinému.
„Ani.“ Podíval se na mě smířlivějším pohledem. „Ty to zvládneš.“
Přikývla jsem, odsunula talíř, ze kterého jsem snědla jen pár soust, a
pustila jsem se do moučníku. Koneckonců jsem dospělá. Dospělí mohou
svobodně rozhodovat i o tom, že se pustí nejdřív do moučníku.
„Mimoto si vy dva vjíždíte do vlasů hlavně proto, že jste celkem
podobného ražení,“ prohlásil najednou Henry, až mi z toho zaskočilo.
„Co prosím?!“ sykla jsem ostře a jen taktak, že mi kus moučníku
nevypadl z pusy. „To teda docela určitě nejsme. Copak jsi neslyšel, jak
jsem říkala, že je nevychovaný a prostořeký a bez jediné stopy
zdvořilosti?“ rozhořčila jsem se, když jsem spolkla sousto, a do Henryho
očí se vrátil smích. Místo aby odpověděl, jen výmluvně pozvedl jedno
obočí.
„Já nejsem ani nevychovaná, ani prostořeká,“ zopakovala jsem.
Henry se mlčky pustil do jídla, čímž mi dal ještě silněji najevo svůj
výsměch.
„Naše mamá tvrdí něco jiného,“ opáčil. Z jeho hlasu jsem vyčetla
špatně skrývané pobavení, které mě rozčilovalo. Měl totiž už zase
pravdu. Mamá si neustále stěžovala, že ve správnou chvíli nedokážu
mlčet a vždycky vím všechno líp.
„Ale jsem zdvořilá,“ zkoušela jsem se nějak zachránit.
Henry přikývl.
„No jo. Máš na mysli, že svoji nezdvořilost skrýváš lépe než on,“
okomentoval to pobaveně a já ho probodla zlostným pohledem. Slyšet
tohle od vlastního bratra mě zasáhlo víc, než bych si byla myslela, a
nevěděla jsem, jestli to vůbec unesu, když mu dám i v tomto bodě za
pravdu.
 Kapitola šestá
aneb
Jak jsem našla spřízněnou duši

Když mě Henry zavedl zpátky do knihovny a na rozloučenou mě objal

tak pevně, že jsem se mohla sotva nadechnout, zmizela jsem zase do své
pracovny, abych pokračovala, kde jsem předtím přestala. Přestože se na
mé situaci vlastně nic nezměnilo, alespoň jsem si po našem rozhovoru
připadala lépe.
Přejela jsem prsty po kožené vazbě tlusté knihy, kterou jsem vybalila
z hedvábného papíru. Do nosu mi stoupala vůně čerstvé tiskařské černě,
pozorovala jsem, jak se z ořízky stránek vznáší prach a tančí ve vzduchu,
a užívala si slunečních paprsků, které sem dopadaly oknem a celé situaci
dodávaly nádech nostalgie. Když jsem si knihy takto vychutnávala, a ne
je jen bezduše zpracovávala, tak mě to zpomalovalo, ale v tu chvíli mi to
nepřipadalo důležité.
Vzala jsem si Henryho slova k srdci a dopřávala si čas. Byl to můj
druhý den a já jsem se dnes večer a ve všech večerech následujících
nechtěla domů potácet tak vyčerpaná jako včera. Přišla jsem sem s tím,
že budu pracovat v knihovně, a ne, že budu otrokyní bláznivého
knihovníka. Nechci být odkázaná na jeho názor. Udělám, co bude v
mých silách, jen abych se už nenechala vyvést z míry a abych tím s
konečnou platností dokázala, že jsem plnohodnotná dospělá osoba.
Jediné, co se může stát, je, že na mě bude dál vrhat arogantní pohledy
a častovat mě nehoráznými komentáři. Vyhodit mě nemůže.
Přinejmenším ne v průběhu následujícího měsíce, o to se postaral strýček
Alfred.
I přes to přese všechno jsem v následujících hodinách zvládla udělat
mnohem víc, než jsem původně zamýšlela. Před odchodem jsem
roztřídila knížky tak, aby byly řazené podle určitého řádu a já zítra
nemusela tolik dohledávat. Pak jsem zašroubovala kalamář, vyklepala si
prach z tmavé látky své sukně a opustila pracovnu v uklizenějším stavu,
než když jsem do ní původně vstoupila.
Na pana Reeda jsem narazila ve velké kulaté studovně. Tiše hovořil s
nějakým mužem, který měl na sobě ještě kabát a klobouk a který se po
chvilce zase odporoučel. Využila jsem příležitosti ještě jednou se
vedoucímu knihovny ukázat, aby věděl, že odcházím v přesnou dobu a že
jsem se nevypařila už dřív.
„Slečno Crumbová,“ oslovil mě, když viděl, že se k němu blížím.
Nepůsobil, že by měl zrovna radost. Jeho obočí bylo zachmuřené a čelo
plné zlostných vrásek. I když jsem viděla, že se pokouší nasadit neutrální
výraz obličeje, moc se mu to nedařilo.
„Ano, pane Reede,“ odvětila jsem a bezděčně přemítala, co jsem asi
zase provedla, když vtom si povzdechl, sundal si brýle a dvěma prsty si
třel kořen nosu.
„Omlouvám se za své rozčilení. Onen gentleman mi právě pěkně
zahrál na nervy,“ přiznal otevřeně a zase si nasadil brýle. „Jak vám mohu
pomoct?“ optal se s povzdechem, a přinutil se dokonce do mírného
úsměvu.
Nevěděla jsem, co si mám myslet o tom, že mi najednou začal
projevovat jistý způsob vstřícnosti. Byla to snad nějaká finta, jak mě
znovu urazit, nebo se skutečně upamatoval a začal se zkrátka chovat
zdvořileji?
Předpokládám, že moje pokárání za jeho špatné manýry v něm tuhle
proměnu nevyvolalo. Možná že za to mohl ten gentleman, který právě
odešel a který pana Reeda tak rozčílil, že jsem se mu ve srovnání s ním
zdála být menším zlem.
„Jen jsem vám chtěla oznámit, že odcházím,“ řekla jsem tiše a tak
mírným hlasem, jak jen to šlo. Nevěděla jsem proč, ale z nějakého
důvodu jsem ho teď nechtěla vyprovokovat ještě víc. Pan Reed se na mě
překvapeně podíval a otočil hlavu k hodinám ve vestibulu. Podívala jsem
se stejným směrem. Bylo už pět hodin a dvanáct minut.
„Jé, to už je tak pozdě? Dobrá, ehm… dobrá,“ prohlásil poněkud
roztěkaně a začal si ohmatávat kapsy u saka, jako by něco hledal, ale pak
jen krátce zavrtěl hlavou a ruce opět svěsil. Ten člověk v kabátu a
klobouku ho musel vskutku značně rozčílit, že byl teď tak roztržitý.
„Mám ještě jednu prosbu,“ obrátila jsem jeho pozornost zpátky k
sobě a on se na mě podíval přes skla brýlí, přes něž jeho oči vypadaly o
něco větší, než ve skutečnosti byly. „Zítra mi musíte ukázat svůj
vyhledávací stroj. Není mi totiž jasné, k čemu jsou vlastně klíčová
slova,“ žádala jsem ho.
„Zítra?“ zopakoval, jako kdyby stále ještě považoval za naprostý
nesmysl, že mám skutečně v úmyslu zítra opět přijít.
„Ano, zítra,“ potvrdila jsem a udělala mírné pukrle. „Pěkný večer.“
„Pěkný večer, slečno Crumbová,“ popřál mi se zmatením vepsaným
na čele. Odcházela jsem s úsměvem na tváři, jelikož tentokrát jsem
vyhrála já.
* * *
Po návratu domů jsem měla jasnou představu o tom, jak strávím večer. A
sice ve svém křesle s knihou v ruce. Moje hlava toužila po rozptýlení, má
duše po napínavém příběhu a tělo po opotřebovaných pérech mého
křesla, které tetička Lillian trpěla dokonce v salónu.
Jenže tetička měla jiné plány. Naservírovala mi pozdní čaj a nějaké
pečivo, jen aby mi mohla nadšeně vyprávět o malém večírku, na který
byla dnes ráno nečekaně pozvána, protože ve městě potkala starou
známou.
„Ona ani nevěděla, že tu bydlím. No chápeš to? Už tak dlouho jsme
se neviděly,“ vyprávěla se smíchem v hlase a blaženým pohledem v
očích. „Půjdeš přece se mnou, Ani, že ano?“ zeptala se náhle a já jsem se
málem zakuckala čajem. Dráždilo mě to na kašel, ale jen jsem si trochu
odkašlala, abych zakryla svoje překvapení.
„Já myslím, že po dnešním dlouhém dni není radno, abych ještě
chodila mezi lidi.“
„Ale nepovídej,“ odbyla mě tetička a mávla rukou. „Bude to jenom
malá sešlost. Jen drobné pohoštění, posezení a poslech klavírní hudby,“
snažila se mě nalákat a hleděla prosebným pohledem. „Prosím, Ani.
Alfred se ještě na jeden den omluvil, že prý jeho pracovní jednání
potrvají o něco déle, a mně se tam za žádnou cenu nechce samotné,“
prosila. V tichosti jsem si povzdechla.
 Matce bych tuhle laskavost nejspíš neudělala. Ale tetička Lillian mě
obměkčila rychle. Jednak proto, že výtečně ovládala prosebný pohled,
dále proto, že jsem se jí cítila zavázána, že mohu bydlet v jejím domě, a
také proto, že jsem velmi milovala klavírní hudbu. Já sama hraju dost
mizerně, a to nejspíš proto, že jsem toho o klavírech víc přečetla, než na
ně nahrála, ale neexistovalo pro mě nic příjemnějšího, než se ponořit do
knížky a poslouchat při tom nějakou pěknou skladbu.
Možná že má teta Lillian pravdu a okruh pozvaných hostů bude tak
úzký, že se společně sesedneme kolem krbu, trochu si popovídáme,
vypijeme odpolední čaj a nějaká z dam se s námi podělí o svůj klavírní
um. A já si přitom budu moct trochu číst. Je přece jedno, jestli si budu
číst tady, nebo tam.
„Tak dobrá,“ přiznala jsem porážku a tetin obličej se rozzářil.
„Děkuju, Ani!“ vykřikla radostně, zvedla se ze židle a šibalsky se
usmála. „Už jsem ti dokonce připravila šaty,“ oznámila mi a spěchala z
pokoje.
* * *
O dvě hodiny později jsem nevěřícně přemítala, jak jen jsem se mohla
nechat tak ošálit. Velká místnost byla plná lidí. Nebyl to žádný malý ani
střední večírek. U nás na venkově se tak velký počet lidí scházel jen při
plesech. Ale nejspíš to byl zase jen jeden z rozdílů mezi Londýnem a
venkovem. Tady se to považovalo za malý večerní dýchánek a já jsem
chtěla být někde hodně, hodně daleko.
Do místnosti, která mě takřka omráčila hlukem hlasitých rozhovorů,
jsme vešly společně, a ani ne o pět minut později mi už teta Lillian
představovala svoji milou starou známou paní Glenwoodovou, se kterou
po dvou třech větách zmizela v davu. A tak jsem tu stála, sama, mezi
nespočtem cizích lidí.
Vzala jsem si skleničku se sodovkou, abych měla něco, čeho se můžu
držet. Protáhla jsem se v tom světle zeleném hábitu, který jsem měla na
sobě, mezi postávajícími lidmi a hledala si klidné místečko u krbu, když
mi jako natruc přesně v tu chvíli zasedla křeslo, které jsem si vyhlédla,
nějaká starší dáma s šedými do výšky vyčesanými vlasy a fialovými
hedvábnými šaty. Chtělo se mi křičet. Moje nervy byly v posledních
dnech v tak slabé kondici, že by mi přišlo vyloženě vhod strávit dnešní
večer podle svého vlastního gusta.
Kde je vlastně strůjkyně, která mě do této situace dostala? Nemohla
jsem tetu Lillian nikde najít. Uraženě jsem supěla a vzala si sendvič z
jednoho talíře, který stál nedaleko na stole. Naštěstí mě teta Lillian
nesešněrovala tak pevně, jako to vždycky dělá Mary-Ann, a já si budu
moct dát alespoň pár takových sendvičů.
„Ó, odkudpak máte ten sekt?“ oslovil mě najednou ze strany švitořivý
hlas. Překvapeně jsem obrátila hlavu a hleděla do pórovité tváře mírně
podsaditého muže, kterému mohlo být k mému zděšení sotva víc než
pětadvacet. Tmavě blond vlasy už mu ale ustupovaly, značně nelichotivě
obnažovaly vysoké čelo, a jeho hlava tak vypadala jako velké slepičí
vejce. Bezprostředně jsem si vzpomněla na Alenku v říši divů.
„To je sodovka,“ opravila jsem ho, zdvořile se na něj usmála a
nejradši bych se na místě rozplynula.
„Sodovka?!“ zopakoval muž zděšeně a vytřeštil svá malá očička. Pak
spiklenecky naklonil hlavu k mojí, což mi bylo značně nepříjemné.
Neměla jsem totiž dostatek prostoru, abych mu uhnula, aniž by voláními
mé sukně nehrozilo, že vzplanou od krbu. „Nedávno jsem slyšel, že je
prý soda kyselina,“ řekl s takovým rozhořčením, jako by to byla vyložená
troufalost něco tak strašného lidem vůbec nabízet.
V duchu jsem obrátila oči v sloup. Tenhle muž, který se mi neráčil
ani představit, se nejspíš považoval za mimořádně inteligentního, na mě
však působil spíš nevzdělaným a teatrálním dojmem.
„Je to zásaditý roztok,“ opravila jsem ho tedy a hned jsem v duchu
slyšela hlas své matky, jak mě nabádá, abych neustále někoho
nepoučovala. Podíval se na mě, jako kdyby mi na hlavě vypučela
tykadla. Nerozuměl mi.
„Směs,“ objasnila jsem mu a odsunula ho obezřetně a jakoby
náhodou kousek od sebe, aby mezi námi vznikl odstup a já mohla opět
volně dýchat. Neboť k neuvěřitelnému množství výrazných vlastností
mého nezvaného společníka, které mi nebyly po chuti, patřilo i to, že
nevycítil, když dotírá na dámu. On však jen přikývl s falešným úsměvem,
který mi měl nejspíš naznačit, že přesně ví, o čem mluvím, i když měl
hlavu dutou jako špalek.
 „Nechcete tuhle nebezpečnou věc radši odložit a já vám místo toho
přinesu punč? Náhodou znám paní domu osobně a její punč je vskutku
znamenitý,“ řekl pyšně, jako by ten punč vlastnoručně namíchal. Pevněji
jsem stiskla svou skleničku.
„To je od vás milé,“ procedila jsem mezi zuby. „Ale ne, děkuju. Není
mi dopřáno, abych si zítra mohla pospat.“
„Ach, ne?“ zvolal pán překvapeně a já bych si nejradši vlepila
pohlavek, protože jsem mu právě nabídla téma ke konverzaci, a přitom
jsem se ho tak snažně chtěla zbavit. „Copak může mít mladá a krásná
dáma, jako jste vy, po ránu na práci?“ začal přirozeně hned vyzvídat.
Rozhodla jsem se, že změním taktiku.
Podprahovým odmítnutím se ho nezbavím, na to je příliš
duchaprázdný, než aby si takových jemných náznaků všiml. Tak to
zkusím s bezohlednou upřímností. Panu Reedovi to také vychází. Stačilo
se jen podívat na jeho spotřebu čtyřiadvaceti asistentů za čtyři měsíce.
„Chodím do práce.“ A bylo to venku. Jsem žena, která pracuje!
Oči onoho muže se viditelně zvětšily úžasem.
„To… ó. Ale slečno…,“ zajíkal se a zdálo se, že ho nenapadá nic, jak
by mohl reagovat.
Doufala jsem, že ho přivedu do rozpaků natolik, že se rozloučí a
půjde dál. Ale podcenila jsem vytrvalost mužů, kteří nebyli od Boha
obdařeni krásou a elegancí. Zhluboka se nadechl, opanoval se a nasadil
drobný prasečí úsměv.
„Jak je to ode mě nezdvořilé. Ještě jsem se ani nepředstavil. Jmenuju
se…,“ spustil klidným hlasem a já si toužebně přála, aby mě někdo
zachránil. Samozřejmě jsem byla samostatná mladá žena, se smyslem pro
humor a s dobrou, občas ostrou rétorikou, jenže vůči nevychovanosti
jsem byla i nadále bezmocná. Pan Reed mě tím ze začátku zaskočil a i
ten chlapík, co stál přede mnou, drásal mé nervy natolik, že mě kvůli
zmatenému toku myšlenek ne a ne napadnout něco, čím bych se ho v
rychlosti zbavila.
„To není důležité, stejně vám tuto mladou dámu teď odvedu,“ přerušil
chlapíka s vejčitou hlavou něčí hlas dřív, než se stihl představit, a štíhlá
paže se ovinula kolem té mé.
„Ó,“ vypravil ze sebe překvapeně a stejně překvapená jsem byla i já,
když jsem otočila hlavu ke svému zachránci.
 Byla to žena, ne o moc starší než já. Měla tmavě hnědé vlasy, bledou
pleť a byla asi o půl hlavy vyšší než já, a to jsem patřila spíš mezi vyšší
dámy. Nápadná byla její postava štíhlá jako proutek, měla oválný obličej
a nos špičatý jako myší čumáček. Očima se pobaveně dívala na onoho
chlapíka, kterému právě vypálila rybník, a na jejích úzkých rtech se
rozhostil drzý úsměv.
Rychle mě táhla s sebou, až mi sodovka šplouchala ze skleničky, a
chlapík za námi ještě dva kroky popošel.
„Mohu dámy doprovodit?“ snažil se přehlušit ruch v místnosti, ale
mladá žena po mém boku zatočila hlavou jako opilá.
„Panebože, jen to ne!“ zvolala přemrštěně a obrátila pobaveně oči
směrem ke mně, když jsme odtamtud kráčely pryč.
Nebránila jsem se a ona mě zavedla do sousední místnosti, ve které
bylo méně lidí, protože zde bylo otevřené okno a dovnitř proudil studený
zimní vzduch.
„Tady je to mnohem lepší, co říkáš?“ Její ledově modré oči mě
zasáhly jako kyblík studené vody.
Opatřila nám dvě židle s rudým polstrováním. S úlevou jsem se
usadila a nenápadně si natáhla nohy, což díky krinolíně stejně nebylo
vidět. Dnes jsem se nastála ažaž.
„To bylo vskutku…,“ začala jsem větu, ale ta slečna vedle, která si
mě prohlížela se šibalským úsměvem, mě přerušila.
„Neuvěřitelné? Fantastické? Dechberoucí?“ nabídla mi řadu adjektiv
a její sebejistota mě rozesmála.
„Ohavné, to jsem chtěla říct,“ ujasnila jsem a slečna se na mě tak
sladce usmála, jako bych jí udělala kompliment.
„Óóóó,“ řekla. „Rádo se stalo.“
A já jsem se opět musela zasmát. I když byla nezdvořilá,
nevychovaná a podlá, za její zlomyslnou fasádou se skrývalo cosi, co se
mi zamlouvalo a co ji činilo sympatickou. Moje matka by ji nenáviděla.
A to byl o důvod navíc, proč se mi líbila.
„Elisa Hemmiltonová. Vždy k službám, když se o slečnu v nesnázích
uchází obtloustlý holohlavý mládenec,“ prohlásila a já si vyděšeně
zacpala pusu, jako bych to byla vyřkla sama.
 „Nedívej se tak vyjukaně, zlatíčko. Všichni si to myslí. Jen já jsem
jediná, kdo to říká nahlas,“ vyčetla mi. Přikývla jsem, protože i moje
myšlenky se nepochybně ubíraly tímto směrem.
„Animant Crumbová,“ představila jsem se a Elisa Hemmiltonová mě
radostně popadla za ruku.
„To je mi ale neobvyklé jméno. Jsem nadšená,“ doznala se mi, čímž
mi doslova vehnala růž do tváří. Pustila moji ruku a značně neelegantně
si zastrčila za ucho pramen vlasů. „Musím přiznat, že jsem tě před panem
Prasečím Ksichtem nezachránila zcela nezištně,“ spustila. Překvapeně
jsem zamrkala, jelikož jsem si nedokázala představit, co by ode mě
mohla chtít. „Stála jsem kousek od tebe, když jsi řekla, že chodíš do
práce. A to bylo zdaleka to nejzajímavější, co někdo dnes večer v houfu
těchhle nalakovaných bohatých tajtrlíků pronesl,“ zakončila větu a já si
musela dávat pozor, abych se kvůli jejímu hrubému způsobu projevu
nezarděla.
„Děkuju,“ vypadlo z mých úst a znělo to klidněji, než jsem se cítila.
„Pracuješ, aby sis vydělala na živobytí?“ vyptávala se mě Elisa
Hemmiltonová. Skepticky jsem pozvedla obočí.
„Kdepak,“ přiznala jsem, a i když jsem očekávala, že bude zklamaná,
zdálo se, že se její ledově modré oči rozsvítily ještě víc.
„Máš tedy majetného otce.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka. A ve
mně to probudilo domněnku, že tomu u Elisy bude jinak. Její otec
majetný nejspíš není. Otázkou tedy bylo, jak docílila toho, že byla
pozvána na tento večírek.
„A z jakého důvodu tedy pracuješ?“ vyptávala se a já jsem cítila, že je
to stěžejní bod této konverzace, tajemství, které chce Elisa
Hemmiltonová poodhalit.
„Aby mě moje matka nemohla provdat,“ řekla jsem, aniž bych o tom
předem přemýšlela. Elisa vytřeštila oči a pak se hlasitě rozesmála.
Několik gentlemanů a tři dámy se po nás dotčeně ohlédli a já jsem
byla jen ráda, že mě tu nikdo nezná.
„Já to věděla. Jsme si podobné,“ prohlásila Elisa a setřela si konečky
prstů slzu smíchu z koutku oka.
„Ty taky pracuješ?“ zeptala jsem se jí a užila stejně jako ona důvěrný
způsob oslovení, který mi sice nenabídla, ale se samozřejmostí používala.
„Ne,“ odpověděla a široce se usmála. „Já studuju.“
 To mě velmi překvapilo. Ještě nikdy jsem se nesetkala se studující
ženou, ale v mých představách musela být přesně tak sebevědomá, jako
byla Elisa. Univerzitě pro ženy bylo teprve pár let a stále ještě bojovala
za plnohodnotné státní uznání. Její prostředky byly omezené, studijní
obory co do počtu nuzné a už sama pověst, která se ke studující ženě
vázala, by stačila k tomu, aby mě odstrašila.
„Tak to je opravdu neuvěřitelné,“ uniklo mi a já jsem cítila obdiv k ní
a její odvaze.
„Ani ne,“ odmítla Elisa s mávnutím ruky a dělala, jako by to nebylo
nic neobyčejného. Jenže náznak úsměvu v koutcích jejích úst ji
prozrazoval. „Univerzita je malá a až ji jednou dokončím, tak ani není
jisté, jestli vůbec dostanu závěrečný diplom.“
„A proč to tedy děláš?“ byla řada na mě, abych se zeptala. Elisa se
vřele zasmála.
„Ze stejného důvodu jako ty. Abych se nemusela provdat za syna
jednoho obchodníka s rybami,“ odvětila a mně se tak potvrdila
domněnka, že její rodiče nejspíš nejsou příliš majetní. Moje matka by mě
nikdy neprovdala za syna obchodníka s rybami. Přinejmenším ne, dokud
měla na výběr a já jí ho nepředstavila jako svou životní lásku.
Usmála jsem se a Elisa vypravovala dál, aniž bych musela projevit
neomalenost a vyptávat se.
„Mám velké štěstí, že mám mecenášku, která mi studium financuje,“
vypravovala a já jsem přikývla. „Ale bohužel trvá na tom, abych ji
doprovázela na takovéto naškrobené večírky. Chodím s ní, ale nesnáším
to. Hlavně takovéhle skvosty.“ Lehce si zatahala za klobouček, který
měla připevněný na vyčesané vlasy, a cvrnkla do dlouhých
pestrobarevných per. „Co to má jako symbolizovat? Že jsem papoušek?“
ptala se s hraným zděšením a obě jsme se zároveň rozesmály, protože to
znělo absurdně.
„Já nevím. Já takové věci odmítám nosit. A kdyby mě teta
nepřemluvila, vůbec bych tu nebyla,“ vypravovala jsem otevřeněji, než
jsem byla sama u sebe zvyklá, ale zdálo se, že to Elise nevadí. Usmívala
se a se zájmem se ke mně naklonila.
„A co bys teď dělala, kdybys měla na vybranou?“ vyzvídala a já jsem
nemusela dlouho přemýšlet.
„Seděla bych ve svém křesle a četla bych si,“ řekla jsem.
 „Taková tedy jsi: peciválka,“ odvětila, a i když to bylo přímé, necítila
jsem to jako urážku.
„A co bys dělala ty?“ chtěla jsem tedy také vědět a ona si položila
ukazováček na rty a na chvíli se zamyslela.
„Hm. Asi bych seděla někde v hospodě a poslouchala povídačky
svých bratranců o tom, že se vůbec nechovám jako dáma a že takhle se
nikdy nevdám,“ vypravovala.
„Taková tedy jsi: násoska,“ okomentovala jsem to se skrývaným
smíchem a Elisa se zachichotala.
„Trefa,“ opáčila a udělala hloupý obličej. „Mám pocit, že jsem se do
tebe na první pohled zamilovala, Animant,“ řekla se šarmantním
zamrkáním, které sama nemyslela tak docela vážně, a já jsem zničehonic
pocítila radost, že jsem nezůstala doma.
 Kapitola sedmá
aneb
Jak jsem se pohroužila
do sfér stroje

Když jsem toho rána stála před knihovnou, už se tomu pan Reed nedivil.
A jestli přece jen ano, skryl to lépe než předchozího dne. Nezřetelně
pozdravil, aniž by se mi podíval do tváře, a zdálo se, že má velmi špatnou
náladu. Ale to mi dnes bylo jedno, protože jsem toho moc nenaspala a už
od probuzení mě trápila lehká bolest hlavy. Rozhodně jsem v tuhle chvíli
nepotřebovala, aby to pan Reed nějakým způsobem komentoval.
V tichosti jsem šla za ním po schodech nahoru na ochoz a viděla, jak
beze slova mizí v kanceláři, jejíž dveře zavřel s větší vervou, než bylo
nutné. Já si ve vedlejší místnůstce odložila kabát a přemítala, co se asi tak
mohlo stát a jestli to má nějakou spojitost s oním gentlemanem ze
včerejška. Je možné, že byl ještě rozladěný kvůli tomu?
Pustila jsem se do novin ve vstupní hale, vyndávala je z držáků a
žaludek se mi svíral strachem při pomyšlení na ponurý archív. Ovšem
tentokrát jsem věděla, co mě tam dole čeká. Takže to půjde mnohem
rychleji. Alespoň doufám.
Novinový poslíček už nebyl tak vyplašený jako včera, ale držel si
odstup a choval se přehnaně zdvořile. Dala jsem mu dva šilinky a on mi
prozradil, že se jmenuje Phillip Tams. Chvíli jsem si pohrávala s
myšlenkou dát mu nějaký peníz navíc, aby za mě šel dolů do archívu.
Jenže to by bylo příliš velké doznání vlastní slabosti, a tak jsem Phillipa
nechala zase odejít, chopila se svých povinností a strachu se postavila
čelem.
Tedy to jsem si alespoň namlouvala, jelikož můj strach z toho
ponurého místa, kde vál ustavičný průvan a sápal se mi do týlu a kde
jsem sebou trhla před každým stínem, nebyl o nic menší. Zase jsem
vyběhla po schodech nahoru a s bušícím srdcem zůstala stát mezi
policemi s knihami v postranním traktu knihovny, v němž se nacházel
vchod do archívu.
Třicet jedna dní v měsíci minus dva, které už uběhly, minus čtyři
neděle, kdy do práce nemusím, rovná se dvacet pětkrát dolů do děsivého
archívu, počítala jsem v duchu a naskočila mi nepříjemná husí kůže.
Ještě dvacet pětkrát budu muset tam dolů, a to mi v tu chvíli připadalo
přespříliš.
Když jsem se vrátila zpátky do studovny, byla jsem ráda, že vidím
Codyho. Bylo to lepší, než se ještě vyděšená zdržovat v těchto velkých
prostorách úplně sama. Nejdřív se na mě ustrašeně podíval, pak si ale
spěšně stáhl čepici z hlavy a lehce se uklonil na pozdrav. Všechno bez
jediného slova. Vlastně jsem ho ještě nikdy neslyšela promluvit.
„Dobré ráno, Cody,“ odpověděla jsem slovy na jeho úklonu a pak
jsem mu pomohla sesbírat knihy, které zůstaly ležet ve studovně na
stolech, a srovnat je podle témat, aby je potom mohl odklidit.
Do vestibulu se začali trousit první studenti a vytřeštěnýma očima na
mě zírali jako na cirkusovou atrakci.
„To je nová asistentka pana knihovníka,“ slyšela jsem, jak někdo
šeptá kolegovi, uhladila si letmo halenku a zmizela jim z očí. Zalezla
jsem si do své pracovny. Ještě tu byl celý stoh knih bez etiket, které
čekaly na to, až se na ně vrhnu.
Kolem půl desáté někdo k mému překvapení zaklepal na dveře. Tady
v pracovně mě ještě nikdy nikdo nehledal.
„Dále,“ zvolala jsem napjatě a opřela se přitom do páky stroje, který
nýtoval kovové etikety na hřbety knih.
„Slečno Crumbová,“ oslovil mě pan Reed, ale já ho poznala jen podle
hlasu, protože jsem zrovna neměla možnost, abych se na něj podívala.
Na dřevěné podlaze se tlumeně ozvaly tři spěšné kroky a přes moje
rameno sáhla něčí ruka. Silná dlaň sevřela páku, zatlačila se mnou a
přístroj zapadl. Nemusela jsem vynaložit téměř žádnou sílu. Pan Reed ten
mechanismus, na který jsem já musela vynaložit váhu celého svého těla,
uvedl v činnost pohybem jedné jediné ruky.
Se zadrženým dechem jsem hned pustila rukojeť a vystrašeně otočila
hlavu k muži, který stál těsně za mými zády. Měl ebenově hnědé oči. Ve
chvíli, kdy uviděl můj vystrašený výraz obličeje, si uvědomil, jak
choulostivá je situace, do které mě dostal, a okamžitě ode mě
poodstoupil.
„Omlouvám se, slečno Crumbová,“ řekl rychle, jako by se cítil
donucen to říct, a pak se opět vzpamatoval. Krátce se nadechl. „Pojďte,
už dorazil mechanik,“ sdělil mi, otočil se, a než jsem se mohla
vzpamatovat, byl už zase skoro ze dveří.
Všechno se ve mně při jeho slovech vzpínalo, ale překonala jsem
sama sebe a šla za ním. Jak to, že mě tak komanduje, jako bych neměla
vlastní vůli? „Byla byste tak laskavá a doprovodila mě?“ „Mohla byste
na chvíli přerušit práci a jít se mnou?“ Copak může být tak těžké říct to
nějak takhle? To je pro něj natolik nemožné chovat se slušně?
Moje srdce už zase bilo příliš rychle. Z předchozího leknutí a vzteky.
Tenhle knihovník mě dokázal pokaždé jedinou větou tak strašně naštvat,
že bych ho nejradši přetáhla pohrabáčem. A to jsem obyčejně nebyla
žádný násilník.
Následovala jsem ho zpět do studovny a po schodech nahoru na
ochoz, ale byla jsem natolik rozezlená, že jsem se ani nedokázala zeptat,
nač potřebuje knihovna mechanika a proč bych se s ním měla setkat.
Přirozeně bych na to přišla sama, kdybych si uvědomila, že pan Reed na
začátku zmínil, že se u vyhledávače jedná o opravdový stroj. Ale v
myšlenkách jsem byla natolik zaměstnána představou, jak knihovníka
zasypávám všelijakými nadávkami, že jsem nebyla schopná dojít k
nějakému jasnému úsudku.
Až když jsme vešli do malé místnosti, ve které jsem si odložila kabát,
byla jsem jedním rázem opět přístupná jiným myšlenkám. Druhými
dveřmi na opačné straně místnosti se mi totiž naskytl pohled na les
ozubených koleček. Někde vzadu něco rachotilo, kov narážel na kov a
pak někdo tiše zaklel.
„Pane Lennoxi!“ zvolal pan Reed do dveří a zmizel za jedním
ozubeným kolem velkým jako kolo u vozu, skrz které bylo vidět na
několik řemenů, na obrovské kovové péro a několikero klik. Měď, ocel a
mosaz se třpytily jako o závod ve světle, které sem dopadalo úzkými
okny, a já jsem na chvíli celá zkoprněla.
„Jamie?“ slyšela jsem pana Reeda, jak zvýšil hlas, a někde vzadu to
zařinčelo.
 „Tady jsem,“ ozval se ze stroje něčí hlas a pak jsem viděla, jak mezi
kyvadlem a zvláštní kovovou konstrukcí probleskly vlasy černé jako
uhel. „U převodní tyče mezi M a L se jen posunulo ložisko. Nejspíš se
uvolnil šroub,“ vysvětloval hlas a pak jsem ho uviděla. Prolézal mezi
díly, přeručkoval po tyči, která visela nad ním, přes shluk ozubených kol,
a necelé dva metry ode mě dopadl svými těžkými botami na zem.
Byl velký asi jako já, možná o kousek větší, obličej a koženou vestu
měl umazané od oleje, černé kalhoty celé zaprášené a u pasu široký pás s
nářadím. Měl široká ramena, černé vlasy vzadu spletené do copu a na
tvářích výrazné strniště. Jeho věk se dal přes všechen ten černý olej těžko
odhadnout, ale určitě mu nebylo o moc víc než mně.
„Pane Ree…,“ spustil a pak překvapeně zamžikal. „Ó, slečno. Ééé,
promiňte,“ vykoktal, zatvářil se rozpačitě a také zmizel za oním
obrovským ozubeným kolem. „Pane Reede?“ zvolal a já jsem zalapala po
dechu.
Co to jen je za obrovský stroj a proč něco takového postavili v
knihovně? Zvědavě jsem popošla krůček za krůčkem, došla k rámu dveří
a najednou jsem byla uvnitř. Stáhla jsem si sukni rukama, abych se nikde
nezahákla, kráčela úzkými chodbičkami mezi jednotlivými díly, četla
štítky a nápisy, které mi nic moc neříkaly, a nemohla jsem se vynadívat.
Bylo to tu cítit mazacím olejem a kovem, horkem i silou, a přestože jsem
moc praktických věcí o strojích nevěděla, tohle dílo na mě nadmíru
zapůsobilo.
„Tady jste. Tady se přece nemůžete jen tak procházet!“ obořil se na
mě pan Reed a já si uvědomila, že jsem zapomněla na svůj vztek vůči
němu. Ani jeho hrubá slova v tuto chvíli nemohla zmenšit moje nadšení.
„To je neuvěřitelné,“ vysoukala jsem ze sebe a otočila se jednou
kolem své osy, abych pojala celou tu nádheru. „Co to umí?“ zeptala jsem
se a zahořklý výraz pana Reeda se mi rozplynul přímo před očima.
„Umí najít knihy,“ vysvětloval klidně, ale já jsem bohužel nedokázala
pochopit, co tím myslí. „Ukážu vám to,“ nabídl se poněkud příliš horlivě
a v koutcích jeho úst se skrýval úsměv.
Následovala jsem ho spletí ozubených koleček po cestě, kterou bych
sama jen těžko našla, a přešla napříč malou místností, která dělila stroj od
ochozu. Pan Reed prošel několik metrů podél stěny a pak se otočil k
přepážce, která předtím úplně unikla mojí pozornosti. Byla totiž obložená
dřevem stejně jako zbytek stěny.
Pan knihovník vytáhl svazek klíčů a přepážku odemkl. S trochou úsilí
se opřel do širokých dveří a odsunul je ke straně. Přede mnou se objevil
podstavec, na kterém byla připevněna klávesnice od psacího stroje.
Vzadu byla celá řada destiček a nad nimi pár kovových kolejniček, které
trčely ze zdi.
„Představte si, že hledáte nějakou knihu. Nějakou o fyzice nebo
společenských vědách,“ začal mi vysvětlovat a poprvé za celý den se na
mě skutečně podíval. I když to byl nadále onen upjatý pohrdavý
knihovník, nepůsobil už tak strašně nepřístupně jako předtím. Tenhle
stroj v něm probouzel nadšení a já jsem ho napjatě poslouchala.
„Napíšete na klávesnici slovo, které popisuje hledanou knihu, a stroj
pro vás najde všechny knihy, které jsou s tímto slovem spojené,“
vysvětloval dále a já jsem nemohla uvěřit tomu, co mi tu povídá. To bylo
skutečně senzační.
Nejdřív jsem na něj jen ohromeně zírala, než se mi podařilo znovu
zavřít pusu. Přejela jsem si špičkou jazyka přes spodní ret, abych ho
trochu navlhčila, a teprve pak jsem promluvila.
„Smím… to vyzkoušet?“ zeptala jsem se na své poměry značně
ostýchavě a na tváři pana Reeda se objevil úsměv. Skutečný, takový,
který mě překvapil a zároveň mátl.
„Ale samozřejmě, slečno Crumbová,“ svolil a obrátil se ke klávesám.
„Pane Lennoxi?“ zavolal do jednoho z otvorů, kudy vedly kolejničky
dovnitř a kudy se člověk mohl podívat na stroj, který se za nimi nacházel.
„Hned to bude!“ odpověděl hlas mladého muže z hloubi místnosti a
následoval hlasitý skřípot. „Opraveno a nataženo, sire! Ale dejte mi
chvilku, abych se odsud dostal, než tu krásku nahodíte.“ Následoval
rachot a hřmotné kroky a pak už se mladý muž s olejem v obličeji vynořil
ve dveřích.
Pan Reed udělal rukou vyzývající gesto a já jsem odtrhla pohled od
mechanika, který se na mě taktéž usmíval. Váhavě jsem přistoupila k
podstavci, chvilku přemýšlela a pak jsem položila prsty na klávesy. Daly
se neuvěřitelně snadno stisknout a každé písmeno, které jsem zvolila, se s
tichým zařinčením objevilo na destičce v pozadí. T, E, R a M,
termodynamika dopsala jsem a zhluboka se nadechla v očekávání, že se
okamžitě něco stane. Jenže se nestalo vůbec nic.
„Udělala jsem něco špatně?“ zeptala jsem se a mechanik vedle mě se
zasmál. Vytáhl z kapsy u kalhot hadřík a setřel si olej z obličeje.
„Musíte to jen potvrdit,“ upozornil mě pan Reed a ukázal na páčku
vedle kláves. Opatrně jsem ji uchopila, popotáhla ji dopředu a stroj začal
okamžitě příst jako kočka, která chce, aby ji někdo hladil. Ozubená
kolečka se dala do pohybu, péra se napnula, popruhy se otáčely. A já
jsem si nemohla pomoct, sehnula jsem se a otvorem ve zdi zírala jako
dítě, které se nalepilo nosem na výlohu od cukrárny. Bylo to, jako když
se člověk dívá poprvé na hvězdy, a já bych se nejradši hlasitě rozesmála
překypujícím pocitem ve své hrudi.
A pak se ke mně začalo něco přibližovat. Vystrašeně jsem ustoupila a
z otvoru vylétly tři tenké dřevěné kartičky, narazily na konec kolejničky
a vrávoravě se zastavily. Tyhle kartičky už jsem viděla ve své pracovně.
Ty dvě dírky v horní části tedy sloužily k zavěšení na kolejničku. Ovšem
nejúžasnější bylo, že na všech třech kartičkách byly uvedeny tituly knih,
které pojednávaly o termodynamice. Termodynamika chemických
procesů od Helmholtze, Termochemický výzkum od Hermanna Heinricha
Hesse a učebnice fyzikální chemie.
„Neuvěřitelné,“ vypravila jsem ze sebe a na rtech pana Reeda
setrvával úsměv. Vypadal docela pohledně, když se usmíval. Ale pak to
najednou zmizelo, on znovu vypjal ramena a na tvář se mu vrátil jeho
vážný zakaboněný výraz. Decentně si odkašlal a přitom vytáhl svoje
stříbrné kapesní hodinky.
„No, dobrá. Teď už víte, co to umí, tak vás předám panu Lennoxovi,“
prohlásil, podíval se na hodinky a přitom už se skoro odvrátil.
„On tohle monstrum postavil a on vám taky vysvětlí, jak můžete v
budoucnu zavěsit kartotéční lístky do kolejniček.“ Sundal brýle z vesty a
posadil si je na nos. „Ale dávejte si pozor na čtvrtý schůdek. Je
uvolněný,“ řekl, schoval hodinky zpátky do kapsy a odešel.
Udiveně jsem se za ním dívala, jak mizí v kanceláři, a nevěděla, co si
o tom mám myslet. Co je to vlastně za člověka? Upjatý zpátečnický
knihovník, nebo pokrokový vizionář? A jak se tyto dvě stránky, které mi
doposud ukázal, mohou slučovat v jedné osobě?
S ním to opravdu nebude jednoduché.
 Kapitola osmá
aneb
Jak jsem plánovala
šíleně odvážný čin

Nebylo snadné pochopit, jak jsou lístky ve stroji seřazeny, aby je stroj
dokázal automaticky vyhodnotit. Jamie Lennox byl sice hovorný chlapík,
ale mizerný učitel. Než jsem ten systém konečně pochopila,
nedobrovolně jsem se dozvěděla také to, že rodina pana Lennoxe pochází
ze severní Anglie, všichni jsou hodináři, že jeho tatínek tento stroj navrhl
a maminka tuto práci s velkými součástkami vůbec neoceňuje.
Byl zdvořilý, milý a z nějakého důvodu se mi zamlouval, a to i přesto,
že toho tolik namluvil. Nebyl hloupý, i když se nevyjadřoval tak vybraně
jako společenská smetánka, a já jsem mu dokonce odpovídala na osobní
otázky. Třeba jak došlo k tomu, že tady teď pracuju. A přitom obvykle
není můj styl věšet něco takového cizím mužům na nos. Třikrát se mu
podařilo mě rozesmát a ke konci jsem se nemohla ubránit dojmu, že se
mě pokouší okouzlit svým šarmem.
Při zvuku Big Benu sebou však po uplynulé hodině trhl, spěšně se
omluvil a sbalil si své nářadí.
„Vyřiďte panu Reedovi, až se vrátí, že o ten schod se postarám příští
týden. Teď musím jít,“ sdělil mi. Svraštila jsem čelo.
„Až se pan Reed vrátí? On někam šel?“ ptala jsem se a pan Lennox
jen pokrčil rameny.
„Co já vím. Mně je jen známo, že každou středu kolem poledne beze
stopy mizí,“ prohlásil.
Dívala jsem se za ním, jak sbíhá ze schodů, zdraví Codyho a pak
vybíhá hlavním vchodem, a nemohla jsem se zbavit myšlenky, že pan
Reed jednoduše mizí. Popošla jsem pár kroků k jeho kanceláři, abych
nenápadně naslouchala za dveřmi. Už první dojem mi napovídal, že
uvnitř nikdo není, a po pár vteřinách se moje domněnka potvrdila. Měla
jsem dostatek zkušeností s nasloucháním za dveřmi, proto jsem rychle
věděla, jestli v nějaké místnosti někdo je, nebo není.
Přešla jsem tedy po ochozu, roztřídila pár knih, které mi padly do
oka, a vyhlížela ho. Nebyl ani ve studovně, ani ve vestibulu. Sestoupila
jsem po schodech dolů a krátce se podívala do postranních křídel. Ale po
panu Reedovi nebylo ani památky. Jediné místo, kam jsem se nedívala,
byl archív. Pokud je tam, je to mimo sféru mého zájmu, protože tam bych
ho určitě hledat nešla.
Loudala jsem se zpátky do své pracovny, pustila se do nýtování
kovových destiček na hřbety knih, až se mi námahou třásly ruce, a pak
šla zpátky do vestibulu, abych roztřídila vrácené knihy. Pohled na hodiny
mi připomněl, že jsem zapomněla na svou polední přestávku, a trochu
jsem se proto sama na sebe zlobila.
„Cody, můžu se vás na něco zeptat?“ oslovila jsem chlapce, který se
právě vrátil, aby ode mě převzal další snůšku knih. Kradmo se díval na
svoje ruce a nesměle přikývl. Nebyla jsem si jistá, jestli mi odpoví,
koneckonců v mé přítomnosti zatím ani nepípl.
Protože jsem ho nechtěla dostat do situace, která by mu byla
nepříjemná, rozhodla jsem se, že otázky formuluju tak, aby na ně mohl
odpovědět pohybem hlavy.
„Mizí pan Reed každou středu odpoledne?“ ptala jsem se a Cody
přikývl. První drobný úspěch pro moji taktiku.
„A vrací se pak ještě?“ ptala jsem se dál a Cody zavrtěl hlavou.
To bylo skutečně krajně podivné. Pan Reed v poledne odchází a
odpoledne si bere jen tak volno? To byla další věc, která se k jeho povaze
vůbec nehodila. Považovala jsem ho za člověka, který tu zůstává spíš
déle, než že by odcházel dřív. Navíc mi sám řekl, že bere svou práci
velmi vážně. Co může být důležitějšího než jeho milovaná knihovna?
„A víte, kam odchází?“ zeptala jsem se. Cody zavrtěl hlavou a přitom
přendával knížky ze stojanu na vozík.
Na jednu stranu mě zneklidňovalo, že jsem teď v těchto prostorách
sama a bez dozoru pana Reeda, na druhou stranu jsem si teď mohla
jistým způsobem vydechnout. Vytratil se jeho neviditelný pohled, jehož
tíži jsem na sobě neustále cítila, a já jsem si připadala mnohem méně
sledovaná, i když mě všude nadále provázely skeptické pohledy studentů.
Pracující žena neprošla u nikoho z nich bez povšimnutí a často si o mně
něco šuškali. Jenže na takovouto nevraživost jsem byla zvyklá. Doma v
našem městečku se na mě takhle dívá většina lidí, mužů i žen, a šuškají si
o divném děvčeti, které se neustále schovává za knížkami.
Jen ať si mluví. Co je mi do toho?
* * *
Odešla jsem a přinesla si z kavárny čaj a kousek plundrového pečiva.
Jelikož tu pan Reed nebyl, neměla jsem špatné svědomí, když jsem
jednoduše zmizela mimo dobu vyhrazenou pro přestávku. Koneckonců
jsem dnes vynechala pauzu na oběd.
Když jsem si nesla hrníček s čajem přes dvůr po nerovné cestě do
knihovny a musela se soustředit, abych si při tom nespálila hřbet ruky,
přemýšlela jsem, jak zařídit, abych si v budoucnu mohla připravit čaj v
knihovně, protože stávající metoda byla značně nepraktická.
Když jsem dorazila do místnůstky, kterou se dalo projít dovnitř do
stroje, usadila jsem se ke stolu a vybalila plundrové pečivo. Tady uvnitř
to nebylo ani trochu útulné a já si předsevzala, že celou zadní stěnu
zbavím toho harampádí, jen co mi zbude trochu času.
Moje myšlenky se neustále točily kolem pana knihovníka. Copak asi
právě teď dělá? tanula mi na mysli stále tatáž otázka, nad kterou jsem
dumala, a upíjela jsem z čaje, který mi mezitím vychladl.
* * *
Čtvrtek začal stejně jako předchozí den. Byla jsem před knihovnou opět
o pár minut dřív než pan Reed a jeho ranní pozdrav byl zase o něco
přívětivější než předchozího dne. Roztřídila jsem noviny, zaplatila
Phillipu Tamsovi, absolvovala pochůzku do archívu se stejnou hrůzou v
kostech a zmizela pak ve své pracovně, abych natiskla kartotéční lístky
pro stroj. Zvládla jsem vybalit sotva polovinu nových knih z krabic,
zanesla je do katalogu, popsala, přinýtovala štítky a zběžně prohlédla
klíčová slova, ale stejně jsem měla pocit, že jsem toho za uplynulé tři dny
zvládla strašně moc. Sice jsem si neuměla představit, že by na mě pan
Reed dokázal být pyšný, ale já jsem na sebe pyšná byla, a určitě si ten
pocit nenechám vzít.
Sama jsem nové knihy naložila na vozík a odvezla je na místa, na
kterých budou v budoucnu stát.
„Promiňte, slečno, ale tady nemáte co dělat,“ zaslechla jsem najednou
o pár polic dál Oscarův hlas. V tichu, které v knihovně vládlo, zněl
trochu moc hlasitě.
„Musím jenom rychle něco dohledat,“ odpověděla mu nějaká žena,
jejíž drsný tón mi připadal povědomý.
„To ne, slečno. Tahle knihovna je vyhrazena výhradně studentům
Královské univerzity a jejím mecenášům. To…,“ domlouval jí Oscar, ale
ona ho přerušila.
„To jsou všichni muži! Já to pochopila. Ale kašlu na to!“ obořila se
na něj a já v tu chvíli nabyla jistoty. Elisa Hemmiltonová.
Položila jsem knihu, kterou jsem právě chtěla zařadit, zpátky na vozík
a vykročila rychlými kroky jejich směrem.
„Slečno, dejte sem tu knihu!“ osopil se na ni Oscar podrážděně a já
jsem viděla, jak uchopil tlustou bichli za hřbet. Do mého zorného pole se
dostala i Elisa, obličej zkřivený námahou, prsty sevřené kolem kožené
vazby, za kterou zoufale táhla.
Postavila jsem se vedle těch kohoutů, kteří působili značně komicky.
Elisa totiž byla o půl hlavy větší než Oscar, ovšem ten byl zase ve
srovnání s její útlou postavou přinejmenším dvakrát tak široký. Jejich
ústa byla zkřivená vzteky a oba vypadali jako své vlastní karikatury.
Hlasitě jsem si odkašlala. Oba sebou polekaně trhli, jako bych jim
dala pohlavek. Oscarovy ruce sklouzly z knihy a Elisa se zapotácela o
krok zpět.
„Dejte mi tu knihu,“ řekla jsem přísně a natáhla po ní autoritativně
ruku. Elisa se na mě nejprve překvapeně podívala, když jsem její pohled
opětovala, jako by byla někdo cizí, a pak si mě s přimhouřenýma očima
nedůvěřivě měřila. Knihu mi ale bez odporu podala.
Byla těžká, ale já se nemohla podívat na titul, protože jsem je
nechtěla spustit z očí, abych neztratila autoritu.
„Slečno Crumbová,“ zahájil Oscar své vysvětlování, ale já jsem mu
skočila do řeči.
 „Já se o to postarám,“ opáčila jsem pevným hlasem. „Děkuju, Oscare.
Můžete odejít.“
Oscar se na mě podíval vytřeštěnýma očima, v obličeji celý rudý, pak
přikývl a vzal nohy na ramena. Počkala jsem, až se jeho kroky dostatečně
vzdálí, a nechala na rty vklouznout úsměv, který tam už celou dobu
vyčkával.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a Elisa si s úlevou oddechla.
„Zatraceně, tys mě vyděsila,“ zašeptala a ovívala se rudou
rukavičkou. „Totéž bych se mohla zeptat já tebe. Proč tě ten úzkoprsý
poskok u všech čertů poslouchá?“
„Já tady pracuju,“ přiznala jsem a podala jí zpátky její knihu. Byl to
manifest o občanských právech ras v Americe. „Jsem nová asistentka
vedoucího knihovny.“
Zdálo se, že Elise každou chvíli vypadnou oči z důlků, jak vyjeveně
na mě zírala.
„To mě podrž,“ ujelo jí a mně došlo, že by pro nás bylo
pravděpodobně lepší, kdybychom se bavily někde, kde nás nikdo
neuvidí.
„Pojď se mnou,“ pokynula jsem jí, došla na konec uličky a podívala
se do chodby. Na dlouhé chodbě nikdo nebyl a studenti ve studovně,
kteří by nás mohli vidět, byli pohrouženi do četby. Přešly jsme přes
chodbu a já jsem Elise otevřela dveře do pracovny, ve které na mě stále
ještě čekalo strašně moc úkolů.
„To je nepředstavitelné!“ vyhrkla Elisa, jakmile se za námi zavřely
dveře. Pobaveně jsem potřásla hlavou nad její zanícenou povahou.
„Kdybych to byla věděla! Nepředstavitelné!“ zopakovala a začala
přecházet sem a tam.
„Nezeptala ses,“ opáčila jsem věcně. Elisa se na chvíli zarazila,
odložila knihu a pak přecházela dál.
„To máš naprostou pravdu. Já myslela, že to není tak důležité, a teď
se ukázalo, že sedíš přímo u zdroje. Bylo ode mě arogantní, že jsem se
nezeptala. Ani jsem si nemusela roztrhat punčochy o keříky růží, když
jsem sem lezla oknem,“ blábolila a já na ni upřela pochybovačný pohled.
Měla sklon k přehánění a určitě i k teatrálnosti.
„Eliso, proč lezeš do knihovny oknem?“ zarazila jsem její nesmyslný
tok řeči a ona se na mě překvapeně podívala.
 „Protože potřebuju knížky!“ řekla, jako by to byla samozřejmost.
„Naše knihovna je ve srovnání s touhle směšná. Máme stovky knížek o
vedení domácnosti a umění. Ale právo, politika a filozofie jsou neustále
rozpůjčované. Buď máme málo exemplářů, nebo v knihovně vůbec
nejsou,“ stěžovala si Elisa a já se posadila na židli. Přitáhla jsem ještě
jednu, kterou jsem postavila šikmo vedle té své v naději, že Elisa nechá
svého přecházení a posadí se ke mně. Ale zdálo se, že je příliš rozrušená,
než aby dokázala vyslyšet tuto tichou výzvu.
„Servírují nám vědomosti jen drobek za drobkem, jako bychom byly
příliš hloupé a víc toho stejně nepochopily. Člověk by si zoufalstvím rval
vlasy z hlavy, jenže to by mě moje mecenáška zase kárala, že vypadám
jako běhna.“
Nebylo to k smíchu, ale stejně jsem se mu nemohla ubránit. Její
originální způsob, kterým spojovala důležité a nedůležité věci do jediné
věty, působil v tu chvíli vyloženě vtipně.
„No, jen se směj, Animant,“ napomenula mě, ale z jejího hlasu bylo
patrné, že i jí je do smíchu.
„Omlouvám se,“ pokusila jsem se o omluvu a trochu se ovládla. „To
ses sem tedy vloupala, aby sis přečetla knihu?“ zeptala jsem se a
nedokázala potlačit úsměv. Já byla do knih blázen, a přesto by mě ani ve
snu nenapadlo vlézt kvůli tomu oknem do budovy, do které mám vstup
zakázán.
Konečně se Elisa svezla na židli, kterou jsem jí přistrčila, a hlasitě si
vzdychla. To popocházení sem a tam mě hrozně iritovalo.
„Jo, vloupala,“ doznala se a toužebně se dívala na bichli, která ležela
na hraně stolu. „Chtěla jsem si přečíst pár odstavců, i když bych vlastně
potřebovala celou knihu. A pak mě při tom přistihl ten chlapík,“
nadávala, a i když se snažila působit klidně, viděla jsem, jak zoufalá za
svou klidnou fasádou je. Však taky musí být vskutku frustrující, když
člověk nemůže číst to, co chce nebo potřebuje. Náhle se ve mně zrodilo
přání jí pomoct. Je to tak nespravedlivé, že jí je odpírán přístup ke
knihám, a já to tak prostě nemohla nechat.
„Já ti ji vypůjčím,“ řekla jsem a Elisin pohled se upřel mým směrem.
„To nesmíš,“ odvětila chladně a přece s nadějí v očích.
„No a. Kdo se to dozví? Dám ti tu knihu na týden a pak mi ji zase
vrátíš,“ navrhla jsem a Elisa dlouho neodporovala.
 „A co když si všimnou, že chybí?“ zeptala se a já jen pokrčila
rameny. Nebylo nic jednoduššího.
„Napíšu na kartičku, že je vypůjčená, a pak ji nikdo hledat nebude,“
vysvětlila jsem, ale zdálo se, že jsem ji tím zatím tak docela
nepřesvědčila.
„A na jaké jméno ji chceš vypůjčit?“ zajímala se a už se po knize
natahovala, aby si ji zase vzala k sobě.
„Můžeš si nějaké vymyslet,“ navrhla jsem a přemítala, jestli mi tahle
troufalá odvaha, která mi v tu chvíli propůjčovala povznášející pocit,
nepřinese následný pád.
 Kapitola devátá
aneb
Jak svévole ničila knihy

Na Elisinu výpůjční kartičku jsme napsaly jméno Edward Teach a já se

po celý den cítila roztřesená strachy a připadala si zkažená jako nějaký
pirát. Nevzpomínala jsem si, že bych kdy udělala něco natolik
zakázaného, jako bylo tohle, a když jsem někde spatřila pana Reeda, bilo
mi srdce až v krku strachy, že mi můj prohřešek vyčte z tváře.
Ale ať jsem o tom přemýšlela sebevíc a ať jsem se na to dívala z
jakékoli perspektivy, svého činu jsem nelitovala a věděla jsem, že bych
ho udělala znovu. Bylo prostě nespravedlivé odpírat ženě vzdělání,
kterého se mužům dostávalo. Je úplně jedno, co diktuje společnost, když
i tu utváří výhradně mužské mínění.
Uklidila jsem zbývající knihy do polic, donesla panu Reedovi poštu
ke dveřím jeho kanceláře a postarala se o všeobecný pořádek. Na oběd
jsem šla s Elisou, která na mě čekala u menzy a zaplatila mi moučník.
Byla celá nadšená a nekonečně šťastná a já jsem jí taktak zabránila, aby
mi nekoupila celý čokoládový dort. Když jsme odcházely z menzy,
začalo lehce mrholit a my se rychle rozloučily, protože ani jedna z nás s
sebou neměla deštník.
V Elisině společnosti mi bylo dobře a doufala jsem, že se s ní ještě
párkrát setkám. Nestávalo se často, že bych se s někým spřátelila. Ale
lidé v Londýně byli prostě jiní než u nás doma.
Když Big Ben odbíjel pátou, nechala jsem práci prací, rozloučila se s
panem Reedem a s Oscarem, který se za mnou díval rozmrzelým
pohledem. Evidentně ho drásalo, že jsem si dovolila rozhodovat o tom,
co má udělat, a on se mi podvolil. Mně tato skutečnost ale nijak zvlášť
nevadila.
 Spěchala jsem deštěm domů, kde mě uvítal bouřlivý strýc Alfred.
Povinnosti ho zdržely mimo domov až do dnešního dopoledne. Teta
Lillian byla celá blažená, že má svého muže zpět doma, a oba celý večer
vtipkovali, zatímco já jsem dočetla Cestu Jacksona Througa po Indii a
poté si vyslechla strýčkovo povídání o jeho cestě. Vyhýbal se tomu
zeptat se mě na práci a já jsem se o ní taktéž nezmiňovala, aby se mohl
ve svém špatném svědomí ještě chvíli koupat.
Do postele jsem šla brzy a naslouchala sílícímu dešti. Měl jiný zvuk
než u nás doma, nedával mi usnout a mně v hlavě začaly kroužit
myšlenky. I když uběhlo teprve půl týdne, cítila jsem se v knihovně
mnohem lépe než na začátku. Skutečně se mi podařilo zapracovat se a už
jsem také nebyla tak strašně pomalá. Od té doby, co jsem se díky
Henrymu nepokoušela panu knihovníkovi zaimponovat tím, že všechno
vyřídím co možná nejrychleji, mě mnohé věci začaly dokonce i bavit.
Vybalovat nové knihy nebo pozorovat, jak rozdílné jsou oblasti, ze
kterých si studenti knihy vypůjčují. Líbila se mi klidná atmosféra
knihovny, s potěšením jsem se dívala, jak dopadá světlo skleněnou
kopulí, a poslouchala tichý bzukot ozubených koleček vyhledávače, který
se od včerejška opět nesl studovnou. Jen archív pro mě zůstával i nadále
postrachem a stačilo, když jsem na něj jen pomyslela, a už mi naskočila
strašná husí kůže.
Netrvalo dlouho a moje myšlenky se rozplynuly a proměnily ve sny.
Z deště se stalo moře, z mojí postele velká loď a vůně sfouklé svíčky se
přetavila do vůně indického koření.
Pršelo vytrvale dál a strýček se mě ráno snažil přesvědčit, abych jela
ke knihovně kočárem. Ale mně přišlo hloupé na ten krátký kousek
zapřahat koně. Tak jsem si jen nechala přinést deštník, po několikáté ho
ujistila, že to zvládnu sama, a vyrazila na cestu.
Déšť nebyl zas až tak silný, ovšem opakované poryvy větru mou
cestu proměnily v pořádné dobrodružství. Trvala mi asi dvakrát tak
dlouho, měla jsem mokré punčochy, málem jsem ztratila klobouk a tiše
jsem nadávala, když mi vítr ohnul deštník dozadu.
Protože jsem přišla později než v předchozích dnech, dorazil pan
Reed do knihovny přede mnou a už bylo odemčeno. S úlevou jsem strčila
do těžkých dřevěných dveří a vystoupala po několika schodech do
vestibulu. Nedbale jsem položila zničený deštník vedle dveří a nejprve ze
sebe setřásla dešťové kapky. I když jsem to přiznávala nerada, možná
měl strýček s tím kočárem přece jen pravdu. Setřela jsem si déšť z
obličeje a zaslechla hlas, který hlasitě klel. Zdálo se, že má pan Reed
špatnou náladu. Ještě horší než obyčejně.
S povzdechem jsem si sundala klobouk a rychlými pohyby si
urovnala vlasy a přitom jsem pospíchala vestibulem do studovny. Jen
jsem do ní vstoupila, ucítila jsem nečekaný poryv větru a spatřila velké
kapky deště, které přede mnou pleskaly na podlahu. Zůstala jsem stát
jako přikovaná a nemohla uvěřit svým očím. Pak jsem zvedla hlavu a
zírala ohromeně nahoru na skleněnou kupoli, na jejíž zadní straně zela
díra o velikosti člověka.
To přece není možné! Kdy se to stalo?
A pak mi to došlo. Do knihovny prší! Zachvátila mě panika.
„Panebože, knížky!“ vyhrklo ze mě hlasitěji, než jsem zamýšlela.
Vykasala jsem si sukně a rozběhla se naprosto nezpůsobně ke schodům,
které byly nejblíž.
„Slečno Crumbová. Ještě štěstí, že tu jste!“ zvolal pan Reed s úlevou,
když se vynořil na horním odpočívadle. Měl na sobě ještě kabát, jen
kostkovaný šál mu visel z krku, jako by ho začal svlékat a něco ho přitom
vyrušilo. Jeho tmavé vlasy byly celé zmáčené a lepily se mu k hlavě. „Už
jsem si myslel, že mě zrovna dneska necháte na holičkách,“ prohlásil a
nervózně si rukou pročísl vlasy, z kterých mu do všech stran stékaly
kapky.
„Co se to stalo?“ ptala jsem se a ve stejném okamžiku jsem na ochozu
spatřila mokrý lodní kufr, který měl nepochybně všechno na svědomí.
Podlaha byla posetá střepy, několik dřevěných parket bylo vylomených,
chyběl celý kus zábradlí a svrchu šplouchal déšť do velkých kaluží, které
se tu za tu dobu vytvořily. Na polici v pozadí bobtnal z kožených vazeb
papír nasáklý vodou, ve vzduchu byl cítit mokrý pach starého inkoustu a
mně se zastavilo srdce při pohledu na zničené knihy. Na prsou se mi
usadila tvrdá hrouda a já se musela ovládnout, abych nezačala brečet, což
by působilo velmi neprofesionálně.
Mého křečovitě staženého ramena se dotkla ruka, ovšem já byla příliš
vyjevená situací, než abych na to mohla reagovat.
„Jen klid. To zvládneme,“ řekl pan Reed jemným hlasem, který mě
natolik překvapil, že mě vytrhl z mého strnutí. Vyděšeně jsem k němu
vzhlédla a podívala se do jeho unavených očí, pod kterými se rýsovaly
tmavé kruhy. Snažila jsem se ovládnout, pomaleji dýchat, uklidnit pulz.
Má pravdu. To zvládneme a panika mi teď určitě nepomůže. Pěkně jedno
po druhém.
Pan Reed svoji ruku zase stáhl a zůstalo po ní jen studené místo.
„Já půjdu a přivedu někoho, kdo vyleze na střechu a zakryje rozbité
tabulky. Vy začněte přendávat knihy z polic na druhou stranu místnosti,“
nařídil mi a přitom si uvazoval šál. „Nebudu pryč dlouho. Nepouštějte
dovnitř žádné studenty, leda když se nabídnou, že vám pomohou.“
Přikývla jsem a pokusila se o úsměv, což se mi žalostně nepovedlo.
Byla jsem mokrá, byla mi zima a déšť, který sem dál tekl proudem, už
zničil přinejmenším sto knih. Nemohla jsem se vzpamatovat a vůbec
jsem si nechtěla představit, kolik nás čeká práce.
„Slečno Crumbová,“ zaslechla jsem své jméno a pohled, který mi
sklouzl na chaos ze skla, rozbředlého papíru a dřevěných třísek, jsem
znovu upřela na pana Reeda. Pozorně se na mě díval, zaujal vyčkávající
postoj a jeho ruce sebou škubaly, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se
mě má dotknout, nebo ne. „Teď vás potřebuju,“ domlouval mi klidně a já
znovu přikývla.
On mě potřebuje. I když jsem jen žena, kterou komanduje, jak se mu
zachce. Potřebuje mě tady a teď a já udělám, co bude v mých silách,
abych mu pomohla.
„Ano, pane Reede,“ vypravila jsem ze sebe lámaně a vypjala ramena.
Zacukalo mu v koutku úst. Jeho pohled na mně ještě chvíli setrval a pak
se s povzdechem vydal dolů po schodech. Sálem doznívaly jeho kroky,
ale teprve prásknutí dveřmi mě vytrhlo z mé nečinnosti.
Sama jsem si dodala odvahy a snažila se uklidnit tím, že je moje
práce důležitá. Pak jsem si posadila klobouk zpátky na hlavu. Spěšně
jsem si došla pro prázdný vozík na knihy, vstoupila do deště a vytáhla z
regálu první knihu. S mlasknutím se uvolnila od své sousedky, a když
jsem trochu stiskla desky, vytekl z ní proud tmavě modré vody. Krvácelo
mi srdce. Tuhle knížku už nejspíš nikdo nezachrání.
Zasažena byla část medicínského oddělení, od G do M, a také knihy
nahoře na ochozu. Knížky pod nimi schytaly pouze pár stříkanců, které
udělaly na kožených deskách tmavé skvrny. Podařilo se mi vyklidit a
odnést stranou tři přihrádky ze zasažené police a pak se vrátil pan Reed.
Byl úplně promočený a nařídil mi, abych ve společenské místnůstce
rozdělala oheň v krbu, o jehož existenci jsem až dosud neměla nejmenší
tušení. Odešla jsem hledat krb a našla ho za několika krabicemi, které
jsem měla už dávno v plánu odklidit.
Krb byl malý, spíš jako kamna, a za ním se pod štosem zažloutlých
novin skrýval koš se dřevem. Poprvé mi připadalo jako výhoda, že
pocházím z venkova, protože rozdělávání ohně pro mě byla každodenní
rutina. Netrvalo dlouho a narovnala jsem pár tenkých dřívek do komínku,
přes ně položila několik silnějších polínek a zbytek jsem vycpala
pilinami. V koši jsem našla sirky a použila noviny na podpal. Když se z
krbu začalo rozlévat teplo a dosáhlo nejen na mé ruce, ale i na obličej a
na zbytek těla, blaženě jsem si vzdychla a dopřála si pár vteřin, kdy jsem
prostě jen dřepěla před ohněm. Pak jsem zavřela klapku a spěšně vyšla
ven na galerii.
Pan Reed mi přisunul vozík s knihami a já s úlevou konstatovala, že
nebyly poničené tolik jako ty, které jsem vyndala z regálů já. „Zavezte je
dovnitř na usušení!“ nařídil mi a odhrnul si mokré vlasy z očí.
„Zatraceně,“ zaslechla jsem Oscara, který s Codym v závěsu vyběhl
na ochoz.
„Dojděte si pro vozík a odkliďte knihy ze zasažené oblasti!“ obrátil se
na hochy pan Reed, ale přesně v tu chvíli najednou přestalo pršet.
Pohledy nás všech se obrátily vzhůru, kde právě několik mužů
natahovalo voskované plátno přes rozbité tabulky.
„Změna plánu, hoši. Dojděte do budovy pro personál a řekněte paní
Christyové, ať vám dá hadry na vytírání,“ instruoval je pan Reed a ti dva
beze slov zmizeli po schodech dolů.
Pan Reed obrátil pohled ke mně a usmál se. Byl to ten nejabsurdnější
moment, který jsem si dokázala představit. Stál ve své knihovně,
promočený od hlavy až k patě, v každé ruce jednu naprosto
zdevastovanou knihu, a i tak se dokázal radovat z toho, že do jeho
svatyně přestala kapat voda.
„Jak to vypadá s ohněm?“ zeptal se, položil obě dvě knihy na kupu k
ostatním promočeným spisům, které byly nenávratně ztraceny, a
přistoupil ke mně. Snažil se to na sobě nedat znát, ale viděla jsem, že mu
je zima.
 „Oheň hoří,“ informovala jsem ho a on překvapeně nadzvedl jedno
obočí. Evidentně nečekal, že mi něco takového půjde tak snadno od ruky.
„Pocházím z venkova, pane Reede,“ vysvětlila jsem mu a on jen přikývl.
„Měl byste se na chvilku posadit ke krbu a sušit knížky, já budu mezitím
pokračovat tady,“ nabídla jsem mu a ani jsem nečekala na jeho odpověď.
Přistrčila jsem mu vozík, který mi právě přidělil, vykasala si sukně,
abych překročila kaluž, a začala jsem z podlahy sbírat cáry papírů. Za
sebou jsem uslyšela drkotat kolečka vozíku a potají se usmívala nad tím,
že mě poslechl.
* * *
Trvalo to jistě přinejmenším další hodinu, než bylo vše do sucha vytřeno
a zameteno. Několik studentů, kteří se toho dne dopoledne objevili v
knihovně, mi pomohlo vynést ven střepy a třísky a oddělit od rozbitých
knih kovové štítky.
Dešti padlo za oběť sto dvacet tři knih. Poničených bylo ještě pár
dalších, o kterých jsme si mysleli, že se je možná podaří zachránit. Bylo
to k pláči a každý kovový štítek, který putoval do krabice, pro mě byl
jako bodnutí do srdce. Všechny tyhle knížky budeme muset znovu
pořídit. Ještě štěstí, že o všech dílech existují detailní záznamy.
Rezignovaně jsem si povzdechla, protože vyhledání všech adres a
zapsání údajů o knihách bude zajisté můj úkol.
Právě jsem si třela ruce, abych je trochu zahřála, a chtěla jsem ve
studovně začít štítky rovnat podle abecedního pořadí autorů, když přede
mě někdo postavil šálek čaje. Pohledem jsem sjela po povědomé štíhlé
ruce až k jejímu majiteli. Henry si povytáhl židli vedle mě.
„Slyšel jsem, co se stalo,“ řekl. Smutně jsem se na něj usmála.
„Děkuju za čaj,“ odpověděla jsem a uchopila horký šálek do
zkřehlých prstů.
„Mám s sebou celou konvici,“ odvětil a zasmál se. Henry byl vskutku
starostlivá bytost. Stejně jako naše matka. Jenže ta to se starostlivostí
často přeháněla.
„Měli bychom zanést jeden šálek nahoru panu Reedovi,“ řekla jsem
rychle a už jsem se zvedala ze židle.
 „Slyšte, slyšte. Pro pana Reeda,“ poškleboval se můj bratr a vykouzlil
z kapsy od kabátu druhý šálek. „Že by opustil svůj trůn pro pekelné
kreatury, co?“ provokoval mě a já se na něj nesouhlasně podívala.
„Pokud člověka zrovna nekomanduje jako osobního otroka, pak
možná ano,“ uznala jsem a vzala od něho šálek, který Henry naplnil
čajem z čínské konvičky.
„Jsem na tebe pyšný,“ řekl Henry a usmál se, jak se starší bratři
usmívají. Nevěděla jsem sice, jak to přesně myslí, ale nechala jsem to
plavat a měla radost, že mě za nic nepokáral.
Se šálkem v ruce jsem vstoupila do místnůstky, kde pan Reed právě
přikládal do krbu polínko.
„Dole je můj bratr a přinesl čaj,“ informovala jsem ho a položila šálek
na volné místo mezi knihy. Pan Reed je rozložil s otevřenými deskami na
stůl, aby mohl zvlněný papír v teplém vzduchu místnosti uschnout.
„Děkuju,“ odpověděl a zvedl se od krbových kamen. Jeho oblečení už
nebylo tak mokré jako předtím, ale tmavé vlasy mu teď rozcuchaně
odstávaly od hlavy. Potlačila jsem úsměv, neboť jeho takřka nepořádný
vzhled budil podstatně sympatičtější dojem než ona rezervovaná a upjatá
vizáž úředníka, za kterého se jinak vydával.
„Váš bratr?“ otázal se pan Reed a uchopil šálek do ruky. „Henry
Crumb?“
„Ano,“ potvrdila jsem. Byl to zvláštní pocit, že se ti dva znají.
„Dobrý student, váš bratr,“ odpověděl mi jakoby mimochodem a lokl
si čaje, který si očividně vychutnával. Pak si povzdechl a obrátil se ke
mně. „Tak, teď by bylo nejlepší, kdybyste se chopila poškozených knih a
vyhledala mi seznam adres vydavatelů,“ vybídl mě a já jsem vypjala
ramena.
„Už jsem s tím začala,“ odvětila jsem a obrátila se ke dveřím. Pan
Reed se ode mě také odvrátil, aby se znovu věnoval knihám, ale ještě
jsem stačila zahlédnout úsměv, který se potají vloudil na rty. A já jsem na
sebe byla na chviličku opravdu pyšná.
* * *
Už po prvních patnácti knihách, které jsem dohledala ve spisech, jsem
zjistila, že mi chybí veškeré podklady za poslední dva roky. Neměla jsem
tušení, kde je mám hledat, a ani po opakovaném listování jsem nenašla
žádnou informaci o tom, že by je kdo zanesl někam jinam nebo že by
byly odstraněny.
Když jsem se na to zeptala pana Reeda, jen mi vysvětlil, že má tyto
údaje u sebe v kanceláři a že mi je přinese, jen co ukončí rozhovor se
zástupci metropolitní policie. Dorazili k nám před pár minutami, aby se
ujali záležitosti s lodním kufrem. Vyslovili teorii o úmyslném poškození
majetku, možná o atentátu. Ale pan Reed zastával názor, že se jedná o
nehodu a že zase jednou spadlo nějaké zavazadlo ze vzducholodě. Slíbili,
že záležitost vyšetří, a o tři čtvrtě hodiny později ke mně pan Reed přišel
s několika jednotlivými listy papíru. Bylo to pár listů, které mi chyběly,
ale zdaleka ne všechny.
Vedle tlustých knižních spisů se nahromadilo mnoho jiných
povinností, které mi dávaly zabrat. Noviny a pochůzka do archívu
například. Když jsem je vyřídila, dohledala jsem všechny knižní
záznamy, které s tím málem, jež mi dal pan Reed dispozici, dohledat šly,
a zase jsem přitom zameškala polední přestávku. Seznam v mých rukou
byl každopádně čím dál tím delší a nakonec mi chybělo jen osm knih,
které jsem ve spisech nemohla najít.
Hledala jsem pana Reeda, abych se ho na ně zeptala, ale nebyl k
nalezení. Oslovil mě přitom starší pán s čepicí a mokrými kalhotami a
ptal se mě na nové skleněné tabule, které bylo třeba instalovat.
Odbyla jsem ho s tím, že mu v této záležitosti nemohu posloužit
žádnými informacemi, a dále hledala pana knihovníka. Teprve Oscar mě
upozornil, že pan Reed po poledni beze stopy mizí obyčejně nejen ve
středu, ale i v pátek.
Přestože jsem dnes o tomhle člověku nemohla říct nic špatného, začal
se teď ve mně opět probouzet hněv. Jak může během tak chaotického dne
jednoduše zmizet? Musí mu být přece jasné, že na nás čeká spousta práce
a kupa věcí, které je třeba rozhodnout, a že já nemám ani dostatek
zkušeností, ani oprávnění zvládnout všechno sama.
Čas ale běžel dál, ještě tři další lidé se mě ptali na důležitá
rozhodnutí, a když Big Ben konečně odzváněl pátou, byla jsem naprosto
vyčerpaná, vzteklá a na seznamu mi stále chybělo oněch osm knih.
Zlobilo mě, že to nemůžu uzavřít, a tak jsem se rozhodla, že si podklady
opatřím na vlastní pěst. Nemůže přece být tak těžké dohledat pár spisů v
kanceláři.
 Půjčila jsem si od Oscara klíč od knihovny a vyčkala, až s Codym v
šest hodin odejdou. Pak jsem za nimi zamknula dveře a pokradmu vyšla
nahoru. Ráda bych tvrdila, že jsem měla špatné svědomí, když jsem se
vloupávala do kanceláře svého nadřízeného, ale není to pravda. Letité
odposlouchávání za dveřmi mé svědomí otupilo.
Napůl jsem čekala, že budou dveře zamčené, ale nebyly. V hlavě
jsem měla spoustu představ, jak asi místnost za nimi vypadá. Ovšem
když jsem uviděla soukromé prostory pana Reeda, zůstala jsem stát jako
opařená. S něčím takovým jsem vůbec nepočítala.
Místnost vypadala jako bitevní pole. Veškerá volná místa pokrývaly
knížky a papíry. Psací stůl nebyl kvůli stohům na něm a kolem něj téměř
vidět. Okna byla zatemněna závěsy, které visely křivě z garnýže, a ze
všech skříní přetékal do místnosti chaos.
Zhluboka jsem se nadechla a ucítila vůni prachu. Najít spisy, které
potřebuju, bude evidentně těžší, než jsem si myslela.
 Kapitola desátá
aneb
Jak jsem v tom udělala jasno

Byla jsem unavená jako ještě nikdy předtím za celý svůj krátký život,
jehož náplní bylo dosud jen lenošení a čtení v posteli. Veškeré
zodpovědnosti a povinnostem jsem se dosud vyhýbala a teď už mi bylo
jasné i proč.
Dlouho po půlnoci jsem se potácela ve světle lucerny domů a cestou
jsem neusnula pouze díky tomu, že mě nepřetržité mrholení chladilo ve
tváři. Byla jsem příliš unavená dokonce i na to, abych se ve tmě bála.
Strýčkův dům vypadal v noci úplně stejně jako domy vpravo a vlevo
od něj a jeho šedivá okna zela do tmy. Lehce jsem zaklepala klepátkem a
modlila se, aby byl v tuto hodinu ještě někdo vzhůru a slyšel mě.
Otevřel mi pan Dolls. Byl způsobně oblečen a vzhůru, z čehož jsem
usoudila, že na mě nejspíš čekal. Znepokojeně mě pozoroval, nijak však
nekomentoval, že jsem se vrátila domů teprve uprostřed noci.
„Neříkejte to strýčkovi a tetičce,“ poprosila jsem ho a on přikývl, aniž
by ztratil laskavý výraz na svém vrásčitém obličeji.
„Chtěla byste ještě něco k jídlu, slečno?“ zeptal se tiše a odebral mi
lucernu, která ve svíčkami osvětlené chodbě nebyla zapotřebí.
„Chci jen spát. Děkuju,“ odpověděla jsem mu slabě a cítila, jak mi
těžkne jazyk.
S námahou jsem se dovlekla nahoru do svého pokoje, vysvlékla se a
nechala všechno nedbale ležet na zemi. Bylo mi jedno, že vznikne
nepořádek a že tím vlhkost od deště dostane příležitost zanechat na látce
fleky. Za posledních několik hodin jsem udělala tolik pořádku, že z toho
pocitu budu moct těžit ještě dlouho.
 Ovšem když jsem konečně složila hlavu na polštář, ne a ne se
zklidnit. Pořád dokola mi hlavou kroužily myšlenky kolem věcí, které je
ještě potřeba udělat. I kolem těch, které už jsem zařídila. Veškeré
dokumenty, veškeré dopisy, každičkou knihu, každičkou složku, každou
listinu, každou poznámku jsem roztřídila, uspořádala do sloupečků a
zařadila do spisů. Při tom vypluly na povrch i chybějící dokumenty za
poslední dva roky a já si ani nechtěla představit, od kdy už ten chaos asi
přetrvává.
Jak jen může pan Reed takto pracovat?
Poháněla mě představa, že by se ten nepořádek mohl rozšířit, a když
už jsem s tím začala, musela jsem to prostě dotáhnout do konce. Když
jsem knihovnu opouštěla, byla kancelář pana Reeda vzorně uklizená.
Klidně by zde mohl přijímat hosty, jak byla spořádaná.
Na desce stolu, která teď byla opět volná, aby na ní člověk mohl
pracovat, ležel sepsaný seznam knížek, které bylo třeba nahradit,
seřazený do skupin a podle abecedního pořádku, včetně odpovídajících
adres. Možná by mě člověk mohl nařknout z jistého perfekcionismu, ale
já bych takový nepořádek na svém pracovním stole prostě nikdy
nestrpěla.
Trvalo dlouho, než jsem konečně usnula, a čekala mě krátká bezesná
noc, během které mě několikrát vzbudilo bubnování deště na střechu. Po
pouhých třech a půl hodinách spánku mi někdo zaťukal na dveře a mně
bylo jasné, že je načase zase vstávat. Moje hlava byla překvapivě lehká
na to, že jsem téměř nespala, ale bylo mi bolestně jasné, že tento zvláštní
pocit nemůže vydržet dlouho a že mě odpoledne únava určitě přemůže.
Oblékla jsem se, učesala si rozcuchané vlasy a sepnula je do
jednoduchého drdolu. Na nic jiného jsem se nezmohla. Strýček a tetička
se ke mně usadili ke snídani a já se přinutila sníst toast s máslem, aby
nepoznali, že je něco v nepořádku. Teta však byla příliš pozorná na to,
aby jí to uniklo, upírala na mě své světlé oči a usrkávala při tom čaj.
„Animant, můžu se tě zeptat, kde jsi včera večer byla?“ zeptala se
opatrně a strýček Alfred odložil noviny.
„Byla jsem v knihovně,“ odvětila jsem bez okolků a zamíchala si do
kávy trochu mléka.
 „V knihovně? To tě ten knihovník nechává dřít až do noci?!“
rozhořčil se strýček Alfred a já bych nejradši obrátila oči v sloup. Ale
teta Lillian mě sledovala a já se jí nechtěla dotknout.
„To ne, strýčku. Byla jsem tam dobrovolně,“ uklidnila jsem ho rychle
a podívala se na něj přes stůl. V jeho očích se zračil hněv a husté obočí
zatemnilo celý jeho obličej. „Skleněnou kupolí propadl lodní kufr a déšť
zničil část medicínského oddělení. Nemohla jsem odejít,“ vysvětlovala
jsem a zamlčela, že pan Reed si klidně odešel. Nechal mě v té šlamastyce
samotnou a já jsem pak vpadla do chaosu v jeho kanceláři jako Alenka
do králičí nory. Jenomže mě za všemi těmi papíry nečekala říše divů, ale
jen další papíry.
„To je hrozné!“ zvolala teta Lillian vyděšeně. „Věděl jsi to, Alfrede?“
obrátila se na svého muže. Tvářil se bezradně, takže bylo jasné, že o tom
ještě neslyšel.
„Předpokládám, že bych se to za chvíli dozvěděl,“ zabručel si pod
vousy a já jen přikývla. „Když dnes pracuješ jen dopoledne, Ani, co bys
řekla tomu, kdybych tě vyzvedl o půl jedné s kočárem? Zašli bychom si
spolu na oběd,“ změnil strýček Alfred šikovně téma, aby nemusel
rozvádět, že se na jeho univerzitě dějí věci, o kterých nic neví.
Jen jsem se na něj podívala vykulenýma očima. Nevěděla jsem, že
dnes pracuju jen dopoledne. Zase něco, co mi pan Reed zapomněl sdělit.
Strýček Alfred si odkašlal a zmínil, že bychom potom mohli zajet na
letiště vzducholodí, na kterém bude o půl druhé přistávat pan Boyle.
Protože jsem ještě nikdy neviděla vzducholoď zblízka, byla by to dobrá
příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou.
Když jsem souhlasila, spiklenecky se usmál na tetu Lillian, a teď jsem
opravdu potají obrátila oči v sloup. Nejspíš už mě a pana Boyla
považovali téměř za snoubence jen proto, že jsme si jednou příjemně
popovídali. To bylo naprosto pošetilé. Za celé dny jsem si na něj
vzpomněla nanejvýš dvakrát a žádná z těchto myšlenek nebyla
zamilovaného charakteru. Moje srdce se nedalo obalamutit tak rychle a já
už jsem delší dobu pochybovala, zda jsem vůbec schopná se doopravdy
zamilovat.
* * *
Po cestě do knihovny jsem v duchu procházela úkoly, které bych dnes
měla zařídit. Zanedbala jsem noviny a spousta práce čekala i v mé
pracovně. Kromě toho jsem předpokládala, že to dnes do knihovny
přitáhne více studentů než jindy. Zaprvé proto, že je dnes sobota, a tím
pádem se nekonají žádné přednášky. Zadruhé proto, že mnoho z nich
včera nemělo příležitost se v knihovně učit. A zatřetí proto, že lidé jsou
tvorové zvědaví a spousta studentů si bude chtít půjčit knížku z knihovny
jenom jako záminku, aby se mohli podívat na chaos, který způsobil onen
lodní kufr. O důvod víc, proč bych měla mít radost, že dnes budu moct
odejít už v poledne.
Přestalo pršet, parkem se táhly mlžné cáry a mně proudil pod sukni
chlad. Byla jsem přede dveřmi knihovny opět dříve než pan Reed, a když
jsem ho viděla přicházet lehkou mlhou, připadal mi už takřka důvěrně
známý. Pokaždé, když na něj padl můj pohled, rozhostil se v mém nitru
skličující pocit, výbušná směs strachu a hněvu.
Jenže dnes ráno byl hněv silnější než ostatní pocity. Poněvadž včera v
noci jsem zjistila něco, co mi umožňovalo přestat tohoto muže na slovo
poslouchat.
„Dobrý den, pane Reede,“ pozdravila jsem ho celkem neutrálně a on
se na mě bez zájmu podíval.
„Dobré ráno, slečno Crumbová,“ opětoval pozdrav a přehraboval se v
kapse, aby našel klíče. V mém nitru to vřelo.
„Pane Reede, je pravda, že můžu v sobotu odejít už v poledne?“
zjišťovala jsem hned, zatímco otvíral dveře.
„Je to tak,“ odpověděl mi, jako by se jednalo o samozřejmost, o které
jsem měla už dávno vědět.
„A proč jste nebyl tak laskav, abyste mi to sdělil? Kdyby to strýček
dnes ráno náhodou nezmínil, tak bych o tom nevěděla,“ vytkla jsem mu,
když jsme vcházeli do knihovny. Odfrkl si, otočil se ke mně a přitom si
urovnával kravatu.
„Slečno Crumbová,“ povzdechl si, jako bych byla malé dítě, jenže to
já si tentokrát líbit nenechám.
„Toho mě ušetřete,“ vpadla jsem mu do řeči a zachmuřeně na něj
upírala zrak. „Radši si přiznejte, že nejste bezchybný. Není to moje
chyba, že takovéto věci nevím, ale vaše,“ doslova ze mě vyhrklo, a i když
jsem se nedokázala udržet, zároveň jsem se obávala, že jsem na začátek
této konverzace zvolila příliš ostrá slova.
Překvapeně se na mě podíval.
„Evidentně jste se špatně vyspala,“ okomentoval to pouze, pak se
otočil na podpatku ke schodům.
„Vyspala jsem se dokonce velmi špatně, ale určitě to není důvod
mého rozčilení,“ navázala jsem na nit hovoru, kterou pan Reed tak náhle
přetrhl, a vykasala si sukně, abych ho mohla následovat nahoru do
schodů.
„Je to tedy moje vina, že nejste spokojená se svojí prací?“ překroutil
moje slova a já jsem zlostně supěla, jak jsem za ním chvátala.
„Nic takového jsem neřekla,“ ohradila jsem se.
„Já vás tady nedržím. Můžete kdykoli odejít a pozdravovat ode mě
strýčka,“ prohlásil kousavě a sáhl po klice od dveří své kanceláře.
„To by se vám tak líbilo!“ sykla jsem a pan Reed na mě pronikavě
upřel zrak.
„Ano, to by se mi líbilo!“ zasykl v odpověď a rozrazil dveře, aby
mohl před konverzací utéct do místnosti za nimi. Ale z kroku, kterým
zamířil do místnosti, se stalo malé zaškobrtnutí a on se s vyjeveným
výrazem v obličeji zachytil dveřního rámu.
Nejradši bych mu omlátila o hlavu, jak mi ještě včera tvrdil, že mě tu
potřebuje, ale jen jsem ohrnula rty. Stejně by mě neposlouchal.
„Panebože, co je zase tohle?!“ vyrazil ze sebe a jeho oči se rozšířily
vzteky.
„Vaše kancelář, pane Reede. A sice v takovém stavu, v jakém by
měla být, aby v ní člověk mohl efektivně pracovat!“ opáčila jsem
rozpáleně a zkřížila paže přes prsa. Bylo mi jedno, jak umíněně při tom
vypadám. Obětovala jsem přece svůj spánek, abych ten chaos opanovala.
„To jste byla vy?“ osopil se na mě a z očí mu sršel vztek. Ale teď už
mě zastrašit nemohl. Znám totiž jeho slabé stránky.
„Samozřejmě že jsem to byla já! Ovšem nebyl to můj úkol, ale váš!“
odpověděla jsem mu stejným tónem a jeho prsty křečovitě sevřely rám
dveří, až mu začaly bělat klouby.
„To je moje kancelář, slečno Crumbová. Tady nemáte co
pohledávat,“ vypěnil a povážlivě zvedl hlas.
 „To tvrdíte vy. Ale já jsem se snažila dělat svoji práci. Vy jste mi
nezvládl připravit ani potřebné podklady. Kdybyste tu byl, tak bych se
vás zeptala. Ale považoval jste za důležité jednoduše zmizet,“ vyštěkla
jsem na něj.
„Měl jsem neodkladné povinnosti,“ bránil se k mému překvapení a já
vytušila slabinu, na kterou jsem okamžitě zaútočila.
„V té největší nouzi jste mě tu nechal samotnou, a to zrovna v takový
den, jako byl ten včerejší. Mohl jste mi dát alespoň vědět, vy nelido!“
obořila jsem se na něj a hněv mi vháněl slzy do očí.
„To vás ale zdaleka neopravňuje k tomu vloupat se do mojí kanceláře
a prohrabovat se mi v přihrádkách,“ snažil se mi vytknout, ale jeho
obrana začala kolísat. Slzy v mých očích ho obměkčovaly. Setřela jsem
je. Chtěla jsem mu čelit jako rovnocenný partner, a ne jako někdo, kdo
budí soucit.
„Přihrádky? To je k popukání,“ zvolala jsem. V tlustém kabátě mi
pomalu začínalo být horko. Ostrá hádka mě tlačila na prsou a já jsem si
prsty začala rozepínat knoflíky, aniž bych z něj spustila oči. „Pokud mi
teď budete tvrdit, že v tom nepořádku byl nějaký systém, tak vás označím
za lháře, pane Reede!“
„Jak to můžete vědět?“ ohradil se proti mému obvinění.
„Ale vím, ať se vám to líbí, nebo ne. Honíte mě a shlížíte na mě
svrchu, a to už od chvíle, kdy jsem do knihovny vkročila. Pohrdáte mnou
a nadáváte mi do pomalých a neschopných osob. Děláte ze mě
méněcennou, abyste se sám cítil silně, přitom nejste o nic lepší než já!“
spustila jsem svoji tirádu a nedopřála si nádech, aby mě nemohl přerušit.
„Žijete v nepořádku, který vám přerůstá přes hlavu. Jste natolik
neorganizovaný, že svoji práci nemáte pod kontrolou, a svoji zlobu si
vyléváte na mně. Abyste věděl, myslela jsem si, že mě chcete šikanovat
tím, že mi zamlčujete důležité informace, ale mýlila jsem se. Teď už vím,
že jste mi je jen zapomněl sdělit, protože ve vaší hlavě panuje stejný
nepořádek jako ve vaší kanceláři!“
Zhluboka jsem se nadechla, jedním pohybem si svlékla kabát z
ramen, pana Reeda jsem nechala jednoduše stát a prošla kolem něj do
vedlejší místnůstky.
 „Slečno Crumbová,“ spustil a jeho hlas duněl vzteky. Ale nenechala
jsem ho domluvit. Teď ne. Tohle byla moje chvilka a já jsem si ji chtěla
pro sebe uchovat.
„Běda, jak mě ještě někdy budete kritizovat, pokud si předem
zatraceně nezajistíte, že budete sám perfektní!“ sykla jsem jako vzteklá
toulavá kočka a počastovala ho tak pohrdavým pohledem, že mu
odpověď uvízla v hrdle a on beze slova zmizel v kanceláři, jako by odtáhl
z bojiště.
Pověsila jsem si kabát na věšák, nadechla se z plných plic a pak
vzduch zase pomalu vypustila. Třásly se mi ruce, v hlavě jsem měla
prázdno a veškerý vztek, který jsem v sobě nosila od svého prvního
pracovního dne, zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Vykřičela
jsem ho a byla jsem si vědoma, že odteď se pro mě budou mít věci v
knihovně jinak. Větší změna ale čekala na pana Reeda. To jsem mu
mohla zaručit!
 Kapitola jedenáctá
aneb
Jak mi poskočilo srdce

Čas plynul a já ho naplnila tříděním knih, otravnou pochůzkou do

archívu a hromadou vrácené literatury. Právě jsem zařazovala knihy,
když si vedle mě zčistajasna odkašlal strýček a já leknutím málem
upustila tři dějepisné bichle. Byla jsem naprosto překvapená, že už je
poledne. Ovšem pohled na hodiny ve vestibulu potvrdil správnost jeho
zjevení, takže jsem vyrazila pro kabát.
Na chvilku jsem se zastavila před dveřmi pana Reeda a přemýšlela,
jestli mám jednoduše odejít a nechat ho v kanceláři trucovat. Protože to
on dělal. Od naší hádky dveře místnosti neotevřel a já jsem od něj už
neslyšela ani slovo.
V duchu jsem si povzdechla. Pokud teď odejdu, aniž bych s ním ještě
jednou promluvila, zajisté se situace mezi námi přes neděli zhorší. A
bude mě stát značné sebezapření se tu v pondělí znovu objevit.
Nesměle jsem zaklepala na dveře. Byl to slabý zvuk v tak tiché
budově, přesto se zdálo, že zcela mizí v místnosti za mnou. Slyšela jsem
tiché zašustění papíru, zaskřípání dřeva, na kterém se přenesla váha, a
unavený povzdech.
„Dále,“ zvolal pan Reed. Pootevřela jsem dveře.
Kancelář vypadala pořád ještě skoro tak, jak jsem ji včera opustila.
Knihy na poličkách, spisy ve skříních, závěsy roztažené. Jen na stole se
rodil náznak chaosu, který jsem včera odstranila. Pan Reed seděl na své
židli, před sebou měl kupičku dopisních papírů, otevřený kalamář,
dopisní obálky a seznam zničených knih, který očividně právě
zpracovával. To píše na všechny ty adresy on sám? Padesát pět adres,
padesát pět dopisů?
 „Slečno Crumbová?“ oslovil mě, když jsem nereagovala a jen strnule
stála v rámu dveří. Zamrkala jsem.
„Vy píšete všechny ty dopisy osobně?“ zeptala jsem se překvapeně, i
když jsem se vlastně chtěla pouze rozloučit.
„Ano,“ odpověděl mi stroze a choval se ještě rezervovaněji než
obvykle. Stále mezi námi visela ve vzduchu ona hádka, kterou jsem já
započala. Takže bylo na mně ji opět ukončit.
„Mohla bych vám s tím pomoct,“ nabídla jsem se a on se mi upřeně
podíval do tváře. Sundal si brýle z nosu, pohledem měřil rysy mého
obličeje a nejspíš hledal význam, který se skrýval za mými slovy. Ale
žádný tam nebyl, kromě toho, že jsem mu nabízela svou pomoc.
Sevřel rty, zase je uvolnil a sklopil zrak na dopisy, které ležely před
ním.
„To je od vás laskavé, slečno Crumbová. Ale znám mnoho těchto lidí
už léta. Urazili by se, kdybych jim nenapsal osobně.“
Přikývla jsem, upamatovala se, proč jsem vlastně původně zaklepala,
a na mých rtech se rozhostil úsměv. Nevěděla jsem přesně proč, ale něco
na této situaci mi dodávalo dobrý pocit.
„No dobrá. Tak já půjdu. Chtěla jsem vám jen popřát hezký den,“
sdělila jsem panu knihovníkovi a on přikývl.
„Hezký den, slečno Crumbová,“ odpověděl mi klidným hlasem a já
jsem se obrátila k odchodu. „Slečno Crumbová!“ zastavil mě, odsunul
židli a spěšně vstal. Otočila jsem k němu hlavu a tázavě zvedla obočí.
„Přijdete v pondělí ještě?“ zeptal se. Překvapilo mě, že jsem mu
evidentně dala důvod, aby o tom pochyboval.
„Ano, pane Reede,“ potvrdila jsem tedy a pak jsem za sebou opatrně
zavřela dveře.
Spěšně jsem sestoupila ze schodů a připojila se ke strýčkovi, který na
mě čekal ve vestibulu. Nabídl mi rámě, já se do něj zavěsila a vtom mi to
došlo. Důvod pro můj dobrý pocit, který mě právě přivedl k úsměvu: pan
Reed byl ke mně zdvořilý! Poprvé vložil do volby slov, do tónu řeči i do
svého postoje mimořádnou zdvořilost a bylo příjemné vědět, že jsem v
jeho očích konečně získala úctu, ve kterou jsem doufala. Byla jsem
hodna, aby se ke mně choval zdvořile. Byla to maličkost, ale mně se v tu
chvíli zdálo, že je to to nejlepší, co se v uplynulém týdnu událo.
* * *
Nejedli jsme v menze, nýbrž v malé restauraci poblíž kampusu. Byla
luxusně zařízená a jídlo bylo natolik dobré, že jsem si objednala druhý
dezert. Strýček mě škádlil, že prý jsem pěkný nenasyta, a ve čtvrt na dvě
jsme odešli a vydali se kočárem na letiště. Z jakéhosi nepochopitelného
důvodu jsem byla poněkud rozrušená, nedokázala jsem však říct, jestli za
to mohou vzducholodě, které za chvilku uvidím, nebo návrat pana Boyla.
Dojeli jsme k letišti a kočár zastavil na kraji cesty. Strýček Alfred
otevřel dvířka, vystoupil a nabídl mi ruku, abych na schůdku
nezavrávorala. Cítila jsem se rozklepaná a poněkud nejistá, zároveň jsem
se však nemohla dočkat, až vstoupím do budovy před námi. Byla vysoká
a přepychově stavěná, s kamennými oblouky, obrovskými okny a
nádherně zdobenými hodinami uprostřed průčelí, až téměř předčila Big
Ben. Byl tu čilý ruch jako na nádraží. Davy lidí proudily dovnitř a ven a
já jsem se držela v těsném závěsu za strýčkem, abych se mezi všemi těmi
lidmi, zavazadly a vozíky na kufry neztratila.
Strýček Alfred kráčel bez váhání směrem k budově a já jsem ho
následovala. I když mě nádherná budova fascinovala a všeobecný neklid
lidí ve mně vzbuzoval chuť někam se vypravit, vyrušil mě každou chvíli
někdo, kdo se kolem mě příliš těsně protáhl. Šustot sukní, hektická změť
hlasů, stovky bot, jejichž kroky se rozléhaly prostorem, vydýchaný
vzduch, rameno, které do mě vrazilo, kufr, jemuž jsem se jen taktak
vyhnula.
Přestože jsem si předsevzala, že budu ruch města milovat více než
monotónnost venkova, nemohla jsem si pomoct a cítila se čím dál
stísněněji, nedostávalo se mi vzduchu a měla jsem pocit, že čím
postupujeme halou dál, tím těsněji se kolem mě chtějí semknout davy
lidí. Přitiskla jsem se blíže ke strýčkovi, držela hlavu vzhůru a snažila se
soustředit na své vlastní kroky. Už to nemůže být daleko.
Před námi se otevřel pohled na gigantický prostor, na který jsme
shlíželi vysokými okny. A když můj pohled dopadl na obrovitánskou
vzducholoď, která právě přistávala, zapomněla jsem vmžiku na všechno
kolem sebe. Jako by svět zadržel dech, tlačenice kolem mě zmizela a s ní
i hlasy, dupot a shon.
Spatřila jsem balón velký jako obytný blok, protáhlý jako míč na
ragby, naplněný plynem a horkým vzduchem. Gondola pod ním vypadala
malinká, i když s jistotou nabízela místo nespočtu lidí. Umělecky
vyřezávané dřevo jako na pradávných lodích. Jako kdyby kapitán Nemo
svoji loď Nautilus naučil létat. Vypadalo to jako reálný pohled do
románu, jako by se písmena proměnila ve skutečnost.
Bylo to neuvěřitelné a úchvatné a já jsem se na vzducholoď nemohla
vynadívat. A to ani tehdy, když už přistála a z gondoly proudili lidé.
Dělníci napínali lana a vylézali po úzkých žebřících po prohnutém
balónu nahoru. Pasažéři opouštěli prostor a vstupovali do budovy, jiní
spěchali ven a nastupovali do gondoly k následující cestě, která mi
připadala tak fantastická, že bych šla nejradši hned s nimi.
„Taková čest, slečno Crumbová,“ zaznělo najednou ze strany a já
jsem se tak vylekala, že mi z pusy uniklo slabé vypísknutí. Srdce mi
divoce bušilo leknutím, když jsem se obrátila k panu Boylovi, který se
nepozorovaně postavil vedle mě.
Stála jsem úplně vepředu u kovového zábradlí s rukama položenýma
na studenou trubku, aniž bych si vzpomínala, jak jsem sem vlastně došla.
„Odpusťte. Nechtěl jsem vás tak vylekat,“ omlouval se hned pan
Boyle a v koutcích úst se mu rýsoval úsměv. Vypadal stejně dobře jako v
mých vzpomínkách.
„Naše Ani je snílek,“ smál se strýček.
„Přišla jste se podívat na vzducholodě? Co na ně říkáte?“ zeptal se
pan Boyle, aniž by reagoval na strýčkův komentář, za což jsem mu byla
vděčná.
„Vskutku fascinující,“ přiznala jsem a usmála se, protože jsem si
nemohla pomoct. „Jsou o hodně větší, než jsem si je představovala.“
Pan Boyle se na mě usmál přátelským a sympatickým úsměvem a
stejně jako při našem prvním setkání jsem mezi námi hned pociťovala
jistou důvěrnost.
„Povězte mi, kolik lidí se do takového dopravního prostředku vejde?
A jak vypadají gondoly zevnitř? A jaké to je s nimi letět? Je cítit, jak se
snižuje gravitace, když člověk stoupá do výšky?“ prýštila mi slova z úst a
já se trochu zastyděla za svoji zvědavost, kterou jsem jinak takto
otevřeně projevovala jen před Henrym, před tatínkem a před strýčkem.
Jenže pan Boyle mě ani jinak neznal, poněvadž při našem prvním
setkání před týdnem jsem ho také zahrnula otázkami. Ale on se na mě za
moji zvědavost vůbec nezlobil a přívětivě se mému proudu řeči zasmál.
 „Pokusím se odpovědět postupně na všechny otázky, slečno
Crumbová,“ slíbil mi a já v nitru ucítila, jak jsem napnutá zvědavostí.
„Ale ne tady, moji milí,“ vstoupil nám rázně do hovoru strýček a
ukazoval na hlavní vchod, kterým jsme do haly vstoupili. „Běžte už ven.
Já se postarám o tvé zavazadlo.“
„To není nutné, Alfrede,“ namítl hned pan Boyle, ale strýček to
mávnutím zamítl.
„Moje neteř touží po odpovědích. Neudělám laskavost jen tobě, když
vás dva nechám o samotě,“ namítl, vesele se usmál a s mrknutím oka
odkráčel opačným směrem.
„Tak tedy,“ mínil pan Boyle a zdálo se, že se musí na chvíli zamyslet,
aby se rozpomněl na moji první otázku. „Gondoly pojmou až třicet osob.
Zajisté by jich mohlo být i více, co se místa týče. Ale nevím přesně, zda
zde nehraje roli i váha,“ začal povídat a přitom jsme pomalu zamířili k
východu.
Dav houstl a já jsem byla nucena držet se u něj blíž, než bylo
obvyklé. Ráda bych se do něj zavěsila, abych se v tlačenici necítila tak
ztracená, ale nedokázala jsem se překonat, abych to udělala z vlastní
iniciativy, když mi rámě sám nenabídl.
„Gondoly vypadají pokaždé jinak. Tentokrát bylo celé vnitřní zařízení
hotové umělecké dílo. Už jsem ale letěl i podstatně prostšími
prostředky,“ povídal dál.
Vtom do mě nějaký muž vrazil tak nešťastně, že mě odstrčil do
strany. Vykřikla jsem leknutím, zabolelo mě rameno a vmžiku jsem se
ocitla v náručí pana Boyla, který se na mě díval trochu zděšeně. Jeho
medové oči shlížely ke mně dolů a já jsem svírala prsty kolem jeho paží.
Teprve když mi pomohl znovu se napřímit a já získala pevnější půdu
pod nohama, všimla jsem si, že jsem leknutím přestala dýchat.
„Pro… miňte, pane Boyle,“ vykoktala jsem a chvíli mi trvalo, než se
mi podařilo uvolnit svoje ruce z jeho paží. Lidé se kolem nás nadále
tlačili a on mě stále ještě nepustil. Opatrně vzal moji ruku a položil si
mou paži kolem své, takže jsem stála pevně po jeho boku zavěšená do
jeho rámě.
„Nic se nestalo, slečno Crumbová, s radostí vás kdykoli zase
zachytím,“ doznal se s drzým úsměvem, a ať už jsem chtěla, nebo ne,
srdce mi v tu chvíli poskočilo. V mém nitru se rozhostil zvláštní pocit,
ale já ho přisoudila tomu leknutí.
Letmo jsem se kolem sebe rozhlédla, ale člověk, který do mě vrazil,
už dávno zmizel v davu. Pan Boyle nám razil cestu k východu, kde se
dav lidí rozplynul a propustil nás ven na svobodu. Alespoň jsem teď
věděla, že mi velké davy lidí nedělají dobře. A že je příjemné mít po
boku zachránce s jantarovýma očima.
 Kapitola dvanáctá
aneb
Jak jsem se přiučila něco o létání

Na večírek u Kentů jsem vlastně dočista zapomněla, dokud mě na něj

neupozornil pan Boyle, když se zeptal, jestli se tam večer uvidíme.
Usmíval se a upřeně se mi díval do očí. Slíbila jsem mu, že přijdu, aniž
bych o tom dál přemýšlela, a zaplavilo mě jakési radostné očekávání.
Byla jsem z toho trochu nervózní a cítila nutkání udržovat na koutcích
úst neustálý úsměv. Ale zahánělo to únavu, kterou bych už dávno měla
pociťovat.
Dojeli jsme kočárem zpátky k univerzitě. Strýček Alfred a pan Boyle
totiž museli zpátky do kanceláře, aby probrali výsledky služební cesty
pana Boyla a zahájili další kroky. Nevěděla jsem, o co jde, a v hlavě jsem
měla evidentně příliš velký zmatek, než abych se o to mohla zajímat, což
u mě bylo velmi nezvyklé.
Kočí mě zavezl domů a já jsem se s úlevou těšila na volné odpoledne.
Jenže teta Lillian chytila příležitost za pačesy a vytáhla mě do města, kde
mi chtěla koupit nové šaty. Ty samozřejmě nebudou hotové do dnešního
večera, ale příští sobotu se má konat ples. I když jsem obyčejně plesy
neměla v oblibě, zmocnil se mě i tentokrát onen zvláštní pocit radosti při
představě, že se tam setkám s panem Boylem.
Látku a střih šatů jsem si mohla vybrat sama. Teta Lillian mi radila a
k mé úlevě nerozhodovala nic proti mé vůli, jak to s oblibou činila moje
matka. Poté jsme si vypily čaj v roztomile zařízené cukrárně, k tomu si
daly kousek dýňového koláče, a než jsme se vrátily domů, abychom se
připravily na večer, přemluvila jsem tetičku ke krátké návštěvě
knihkupectví.
 Vzájemně jsme si pomohly při oblékání. Nebesky modrá róba pro
tetičku a pro mě šaty v barvě slunce. Tetička si upravila účes a pak jsem
se posadila na stoličku před toaletkou já. Dívala jsem se sama sobě do
očí, zatímco mi teta Lillian česala vlasy a pak je začala splétat. Prohlédla
jsem si svou světle modrošedou duhovku, sledovala své začervenalé
tváře a bezděčně přemítala, jestli se panu Boylovi líbím.
Pak jsem se však zarazila. Panu Boylovi? Mělo mě to přirozeně
napadnout mnohem dřív, jsem přece osoba s analytickým myšlením. Ale
v tomhle speciálním případě mi moje vlastní pocity byly natolik cizí, že
jsem je v rychlosti nedokázala zařadit. Já snad o někom začínám
zamilovaně blouznit. A to o panu Boylovi. Byla jsem překvapená sama
sebou.
Dosud jsem byla zamilovaná jen do knížek a trochu také do
mandlových sušenek svojí pratety, ale ještě nikdy do žádného muže. Jak
s tím mám naložit? Mám se proti tomu nějak bránit? Nebo si můžu
dovolit tomu prostě propadnout? A jaké to bude mít důsledky?
Chvíli jsem přemýšlela, jestli se s tím mám obrátit na tetičku. Se
srdečními záležitostmi měla koneckonců svoje zkušenosti. Ale obávala
jsem se, že by to řekla strýčku Alfredovi, ten tatínkovi, a když to bude
vědět tatínek, tak si nebudu moct být jistá ani před svojí matkou.
Tedy raději ne.
Strýček Alfred přišel domů brzy a za pomoci své ženy se připravoval,
aby mohl vyrazit do společnosti. Já jsem se zatím usadila dole v salónu
ve svém tmavě zeleném křesle a četla si jednu z nově nabytých knih,
která pojednávala o událostech v rozrůstajících se afrických koloniích.
V poslední době jsem se ke čtení téměř nedostala a užívala si teď
chvilky, kdy můžu nehnutě sedět a pohledem ubíhat po řádcích. Slova v
mé hlavě tvořila věty a ty se mi svým smyslem vrývaly do paměti. V
takovýchto okamžicích jsem bez výjimky sama sebou, nikdo jiný mě
nezajímá, je to můj únik před okolním světem.
„Animant,“ vytrhla mě tetička z ticha okamžiku a já jsem zvedla
hlavu, abych se na ni podívala. „Půjdeme?“ zeptala se a vklouzla útlými
prsty do světlých rukaviček.
Málem jsem se zeptala kam, když vtom mi padly do oka mé krásné
žluté šaty a naráz se mi rozbušilo srdce. Přestože jsem byla uprostřed
odstavce, zabouchla jsem knížku, položila ji na odkládací stolek a se
zašustěním sukní se zvedla. Strýček Alfred právě halasně scházel ze
schodů a já jsem užasla, jelikož vypadal nezvykle elegantně.
Před domem zastavil kočár a my jsme vyšli ven. Cesta trvala asi čtvrt
hodiny a já jsem se celou dobu netrpělivě přesouvala po lavici sem a tam,
až jsme konečně dorazili k nádherně osvětlenému domu rodiny
Kentových, který osvěcoval celou ulici zlatou září. Strýček Alfred nám
nabídl ruku, abychom mohly vystoupit, a pak jsme vešli do příjemně
vytopeného domu. Odložili jsme si kabáty a strýček mě představil
Kentovým, starším manželům s laskavým úsměvem a přátelskýma
očima. Přivítali nás, paní Kentová mi vystřihla kompliment o mé pěkné
tvářičce a jedním dechem poznamenala, že má nezadaného vnuka.
Tetička se začala chichotat a já se také nuceně zasmála, pak jsem však
udělala mírné pukrle a utekla do vedlejší místnosti.
Na tomto večírku se na rozdíl od toho minulého, na který mě teta
Lillian vzala, sešla opravdu menší společnost. Bylo tu přítomných asi
dvacet lidí, většina z nich naštěstí vdaných a ženatých. Jen dvě slečny
byly v mém věku nebo mladší. Jedné z nich nebyla dána krása do vínku,
což bohužel nedokázaly napravit ani bohatě zdobené šaty. A ta druhá,
slečna Walkerová, ukazovala každému, ať už chtěl, nebo ne, svůj
přehnaně velký zásnubní prsten, který jí minulý týden navlékl její po uši
zamilovaný Herold. Nemusela jsem s ní ani mluvit, abych se to
dozvěděla. Mluvila totiž tak nahlas, že to nešlo přeslechnout.
Pan Boyle tu ještě nebyl, což mě trochu zklamalo. Ale zachovala
jsem postoj a snažila se na sebe nijak nepřístojně neupozorňovat. Aby mi
čas rychleji utíkal, vzala jsem si sklenku punče, o kterém mi tvrdili, že
není silný, protože Kentovi prý alkoholu příliš neholdují. Poněkud
ztracená jsem se postavila znovu ke krbu. U krbu jsem totiž vždy a všude
nabyla opět trochu pevnější půdu pod nohama. Samozřejmě jsem se
mohla přidružit k některé ze skupinek a povídat si o nicotnostech, ale to
se mi odjakživa příčilo.
Můj pohled těkající kolem dokola zachytil jeden mladý muž, uvolnil
se z hovoru, u kterého jen stál, a kráčel rovnou ke mně. Byl štíhlý, pěkně
oblečený, a i když měl velmi vysoké čelo, jeho pěknému obličeji to nijak
neškodilo.
„Slečna Crumbová, nemýlím-li se?“ oslovil mě a opřel se vedle o krb.
 „Správně,“ potvrdila jsem. „S kým mám tu čest?“ odpověděla jsem a
zatím jsem si nebyla jistá, zda bude slovo čest odpovídat skutečnosti.
„William Kent,“ představil se a mně bylo hned jasné, že to musí být
onen zmíněný nezadaný vnuk. „Hostitelé jsou moji prarodiče,“ dodal,
jako by se to z jeho jména nedalo odvodit. Radši jsem si lokla punče,
abych sama sobě připomněla, že nemám ve společnosti obracet oči v
sloup. Punč byl skutečně slabý, což mi nejdřív přišlo vhod, ale teď jsem
toho litovala.
„Vy jste na návštěvě u svého strýce? Jste v Londýně už dlouho?“
zahájil rozhovor a já jsem si všimla, jak se snaží udržet ruce v klidu. Byl
nervózní.
„Jsem tu týden,“ odpověděla jsem a rozhodnutí o tom, zda je to
dlouho či nikoli, jsem nechala na něm.
„Ó, a už jste si nechala všechno ukázat?“ zjišťoval pan Kent vesele,
ale soustředěně, aby nepropásl moji reakci. „Londýn je vskutku
velkolepé město, co říkáte?“
Samozřejmě vycházel z předpokladu, že nemám v životě nic jiného
na práci, než si prohlížet londýnské pamětihodnosti. Pravděpodobně by u
všech ostatních děvčat měl pravdu, jen u mě se netrefil.
„To vás musím zklamat, pane Kente. Na to jsem zatím neměla čas,“
přiznala jsem tedy a pan Kent se na mě překvapeně podíval. V první
chvíli nevěděl, co na to má říct, protože takovou odpověď evidentně
nečekal. Pravděpodobně si celý rozhovor připravil předem a já ho teď
vyvedla z rovnováhy.
„A jak jste tedy trávila čas?“ zeptal se s nejistým úsměvem na rtech.
Nevěděla jsem s jistotou, jakou reakci vyvolám, když mu řeknu
pravdu, ale bylo mi jasné, že do toho půjdu.
„Nastoupila jsem do zaměstnání. Svůj čas trávím prací,“ ozřejmila
jsem mu a pozorovala výraz jeho obličeje, který byl na chvíli vyveden z
míry. Zíral na mě překvapeně a s otevřenou pusou.
„Vědí o tom vaši rodiče?“ zeptal se překvapeně a já jsem zatajila
dech, protože jsem se nemohla rozhodnout, jestli se tomu mám zasmát,
nebo se mám cítit hluboce uražena.
„Byl to nápad mého otce,“ vysvětlila jsem tak neutrálně, jak jsem jen
mohla, ale sama jsem slyšela napětí ve svém hlase. Aniž bych o tom
sama rozhodla, získala uraženost převahu. Přitom mi bylo jasné, že jsem
tuto otázku nejspíš vyprovokovala sama.
„Williame, ne každý zastává názor, že ženy nemají společnosti co
nabídnout, kromě toho, že rodí děti a mlčky se usmívají,“ vmísil se náhle
do hovoru nějaký hlas a já jsem okamžitě otočila hlavu oním směrem.
Moje tělo reagovalo rychleji než můj rozum. Začalo to v něm totiž
příjemně šimrat ještě dřív, než jsem hlas vědomě přiřadila k jeho
původci.
„Pane Boyle,“ pozdravila jsem a málem jsem sama sebe nepoznávala,
jak nadšeně zněl můj hlas. Byla jsem jako nějaký zamilovaný hlupák. A
zalekla jsem se sama sebe.
„Nic takového jsem netvrdil, Winstone,“ pobouřil se pan Kent a jeho
výraz se zachmuřil. Bylo zřejmé, že se ti dva znají blíže, a soudě podle
kousavých komentářů k sobě nemají příliš dobrý vztah.
„Že ne? Tak bys možná mohl přestat slečnu Crumbovou tak hrubě
urážet,“ vyslovil pan Boyle a já se dívala z jednoho na druhého, jak proti
sobě stojí a jejich pohledy zápasí v tichém duelu. Vyhrál pan Boyle, když
se pan Kent kousl do spodního rtu a na chvíli zavřel oči. Zase je otevřel,
vypjal ramena a přitom ke mně obrátil tvář.
„Promiňte, slečno Crumbová. Zvolil jsem nevhodná slova, měl jsem
se vyjádřit odpovídajícím způsobem,“ omluvil se značně strojeně a já
jsem pokývla. „Pouze jsem chtěl poznamenat, jak je neobvyklé, že se
mladá žena vašeho stavu věnuje takovéto činnosti.“
„V tom vám musím dát za pravdu,“ vyšla jsem mu vstříc, aby věděl,
že mu odpouštím. Neboť to člověk přece dělá, je-li světu otevřená
dospělá osoba, za kterou jsem sama sebe považovala. Už jen proto, že
vedle nás stál pan Boyle. „Já jsem si před dvěma týdny také ještě
nemyslela, že se najednou ocitnu v Londýně a dny budu trávit tříděním
knih.“
Pan Kent pokývl, ale pak stáhl obličej, jako by ho najednou rozbolely
zuby.
„Omlouvám se, slečno Crumbová. Ale já to prostě nedokážu
pochopit. Proč chodíte do práce, když přece máte možnost dělat mnohem
příjemnější věci?“ zeptal se a já se sama sebe ptala na totéž. Mohla jsem
zůstat doma a číst si knížky. A přesto jsem teď tady a v pondělí půjdu
opět do knihovny, abych sama sebe unavila. Co mě vlastně pohání? Proč
je pro mě tahle práce tak důležitá?
Protože důležitá pro mě je. Zpočátku mě do Londýna hnala myšlenka
na útěk, pak mě tu držela moje hrdost. Ovšem teď, když jsem se přestala
řídit výhradně míněním pana Reeda, mi už nebylo jasné, proč to všechno
dělám.
„I ženy usilují o to, aby daly svému životu nějaký smysl,“ prohlásil
pan Boyle, protože jsem nejspíš trochu moc dlouho váhala s odpovědí.
„Považuji slečnu Crumbovou za ctižádostivého a nadmíru zvídavého
člověka. A objevitelský pud po nových věcech se dá jen těžko zadržet,“
rozvedl a já jsem na něj hleděla vykulenýma očima.
Řekl ctižádost a zvědavost, a přestože jsme se znali teprve tak krátkou
dobu, vystihl moji situaci lépe než já.
„Pan Boyle má pravdu,“ potvrdila jsem tedy a nedokázala potlačit
úsměv na rtech. V nitru mě to šimralo čím dál víc a srdce mi bušilo
rychleji, přitom pro to nebyl žádný pádný důvod.
„Ano, jako vždycky,“ prohlásil pan Kent se zaťatými zuby a působil
přitom značně zahořkle. Jeho reakce mě překvapila. Tázavě jsem se na
něj podívala. Pan Kent si povzdychl, těžce polkl a pohled upřel strnule na
pana Boyla. „To je věc mezi Winstonem Boylem a mnou, slečno
Crumbová, nechci vás tím nadále obtěžovat. Omluvte mě prosím,“
vyjádřil stručně, strnule se poklonil a odešel.
Byla jsem z toho zmatená a okamžitě jsem pocítila potřebu všechno
dopodrobna vyzvědět. Upřela jsem zrak zpět na pana Boyla, jemuž byla
tato situace očividně nepříjemná. Viděl můj pohled a rozpačitě si
odkašlal.
„Promiňte, slečno Crumbová, nejspíš vám to připadá dost
zastrašující,“ začal se omlouvat, ale já jsem ho hned přerušila tím, že
jsem mu položila ruku na paži. Konečky prstů mi lehce cukaly.
„Pane Boyle, jak jste sám poznal, nenechám se tak snadno zastrašit.
Jsem totiž zvědavá,“ spustila jsem a usmála se na něj.
Pan Boyle si oddechl a přistoupil o krok ke mně, takže jsme stáli
blízko sebe u krbu jako dva důvěrní přátelé, kteří si vzájemně šeptají
tajemství.
„William Kent je na mě mírně řečeno značně naštvaný, jelikož jsem
loni zrušil zasnoubení s jeho sestrou,“ doznal se a ve mně hrklo. Podívala
jsem se směrem, kterým hleděl on, a můj pohled padl na ono nenápadné
děvče s bledým obličejem, o kterém jsem si předtím pomyslela, že k
němu krása nebyla zrovna štědrá.
Pan Boyle byl zasnoubený? S ní?
Musel vytušit moje překvapení, neboť okamžitě začal vysvětlovat.
„Byl to svazek, který naši rodiče uzavřeli už v našem raném dětství.
Odjakživa bylo jejich cílem spojit naše rodiny, a jelikož nemám žádné
sourozence a Kentovi mají jen jednu dceru, byla to hotová věc, už když
se Vanessa narodila.“ Jeho hlas byl klidný a vysvětlující a já jsem se
vnitřně trochu uvolnila.
„A co vás přimělo k tomu, že jste přání vašich rodičů nevyhověl?“
ptala jsem se téměř šeptem a srdce mi bušilo v hrudi ještě mnohem
hlasitěji. Pan Boyle se usmál a jeho rty nabyly tak příjemného tvaru, že
jsem na nich chvíli zůstala viset očima.
„Vanessa je milá dívka a já o ní nechci v žádném případě říct nic
špatného,“ řekl a sklonil obličej ještě blíže k mému, aby nikdo kromě mě
neslyšel jeho slova. „Ale radši bych měl ženu, která mi je rovnocenná a
kterou zastaralé názory ve výchovných metodách jejích rodičů
nezformovaly do němé panenky.“
Na rukou mi naskočila husí kůže, když jsem pochopila, co mi tím
chce říct. Zhluboka jsem se nadechla, zadržela dech a pak se mu podívala
do očí, v jejichž medově zlaté barvě tancoval odraz krbového ohně.
„Ale navrhuji, abychom se teď věnovali nějakému lehčímu tématu,
abych se nemusel tak potit,“ vtipkoval, aniž by přerušil náš oční kontakt.
„Pokud vám to pomůže,“ odpověděla jsem žertovným tónem, jako by
to byl on, kdo byl právě vyveden z duševní rovnováhy, a nikoli já.
„Pomůže, slečno Crumbová. Koneckonců vám ještě dlužím zprávu o
své cestě vzducholodí,“ pronesl a pokynul rukou k úzké pohovce,
abychom se posadili.
Způsobně jsem uchopila sukni do dvou prstů a nadzvedla její lem
malinko nad podlahu, abych se mohla usadit. Měla jsem pocit, jako by se
moje nohy vznášely ve vzduchu jako lem šatů a s roztřesenými koleny
jsem se posadila na malou pohovku. Pan Boyle se usadil vedle mě, v
očích se mu mísil odlesk zábran a sebejistoty a začal mi podávat zprávu o
letu, kterou jsem přerušovala nespočtem otázek.
 O něco později usedla slečna Walkerová k drobnému křídlu, tetička
Lillian nás obšťastnila dvěma krásnými pěveckými skladbami a mně tu
bylo tak dobře, že jsem si ani nevzpomněla na svoje knihy.
Pan Boyle vyprávěl, naslouchal, a dokonce se i smál mým ironickým
poznámkám. A i když bych to ráda připsala punči, bylo mi jasné, že to
není jediný důvod, proč je mi tak teplo u srdce.
 Kapitola třináctá
aneb
Jak mě dohnal můj starý život

Mé prsty přejížděly po nové kožené vazbě. Usmála jsem se a zastrčila

poslední knihu na její místo na poličce. Zhluboka jsem se nadechla a
cítila se dobře. Zvládla jsem to. Přestože jsem byla přesvědčená, že se
nikdy nedoberu konce, stačil mi jediný týden, abych veškeré krabice s
knihami, které stály v pracovně, vybalila, zanesla do kartotéky a opatřila
etiketou. Pracovna je teď uklizená a já jsem ji nově uspořádala podle
vlastních představ.
Dopřála jsem si chvilku klidu, přistoupila k zábradlí u ochozu a
klouzala pohledem po studovně. Cítila jsem se báječně, plná energie a
pozitivních myšlenek. Bylo pondělí krátce před polednem a mně za chvíli
začne polední přestávka.
Neděle uběhla tak rychle, že mi připadala skoro neskutečná. Když se
večírek u Kentů chýlil ke konci, zeptal se mě pan Boyle, jestli bych s ním
chtěla strávit neděli, že bychom mohli podniknout výlet do podzimních
lesů za Londýnem. Jeho nabídku jsem však přijmout nemohla, jelikož
pro mě byla neděle bez návštěvy kostela nepředstavitelná. Můj otec je v
tomto ohledu velmi přísný. Nedělní mše je pro něj prioritou. Já jsem sice
jeho přísnost často pokládala za přítěž, ale stejně jsem se od svého zvyku
nedokázala oprostit. Neděle bez mše by byla jako rebarborový koláč bez
šlehačky. Vždycky bych měla pocit, že něco chybí.
Jenže pan Boyle se nenechal odradit. Teta Lillian ho po mši pozvala
na oběd a nabídla mi, jestli nechci místo výletu podniknout malou
okružní jízdu po Londýně.
* * *
Z kanceláře vyšel pan Reed s nosem zabořeným do knihy a vykročil
mým směrem. Zůstala jsem stát na místě a v duchu se usmívala při
představě, že možná projde kolem, aniž by si mě povšiml.
Dnes ráno mě pozdravil s tak špatnou náladou jako ještě nikdy, ale
mě se to vůbec nedotklo. Ať si má špatnou náladu, mně to může být
úplně jedno. Byla jsem spokojená sama se sebou, se svojí prací i s
uplynulým víkendem.
* * *
Nedělní mše nebyla ničím výjimečná. Navštívila jsem s tetičkou Lillian
jeden malý kostelík v sousedství. Strýček Alfred se po včerejším
dlouhém večeru nedokázal vzchopit, aby nás doprovodil, a já jsem se
sama pro sebe rozhodla, že o tom se tatínkovi zmiňovat nebudu. Byla
jsem trochu neklidná, že jsem sotva dávala pozor na to, co kněz vepředu
říká, a na zpáteční cestě mi v mém zimním kabátu bylo takové horko, že
jsem si musela stáhnout rukavice ze zpocených rukou a přiložit je k
chladným okenním tabulkám kočáru.
Jídlo už na nás čekalo a čekal na nás i pan Boyle, který přišel, jak
slíbil. Dobře jsme se bavili a já jsem nervozitou málem snědla ještě třetí
porci, jen abych se něčím zabavila a neustále na něj nezírala. Je to
vskutku krásný muž a i jeho vstřícné chování mi je velmi příjemné.
Tetička Lillian se na nás mile usmála a zamávala nám, když jsme
nastoupili do kočáru a vyrazili na výlet. Přestože bych se měla cítit jako
ve snu, vyvstalo ve mně při tom líbezném pohledu v jejích očích špatné
svědomí. Jako kdyby doufala v něco, co nemůžu splnit.
Ale já tyto myšlenky zahnala, nechala se panem Boylem provést po
Londýně a diskutovala s ním o výhodách a nevýhodách moderní
architektury. Prohlédli jsme si obrovské staveniště v blízkosti Tower of
London, kde prý má vzniknout most, který jednou zajistí cestu přes
Temži, a přesto i nadále zaručí hladkou lodní dopravu. Nechal mě
dokonce vyzkoušet si i parní tramvaj, se kterou jsme popojeli o jednu
stanici, z čehož jsem dostala těžký záchvat kašle.
Bylo to fascinující a vzrušující a na sklonku dne mě předal zase v
pořádku doma. Usmál se na mě a popřál mi sladké sny. A mě zase
přepadl ten podivný pocit špatného svědomí. Nuceně jsem se přiměla k
úsměvu a zmizela v domě.
 Nemohla jsem se dopátrat, odkud se bere onen pocit, který mě lehce
kouše, když myslím na pana Boyla. Ale nejpravděpodobnější bylo, že
mám jednoduše trochu strach. Koneckonců je prvním mužem, který ve
mně budí jistý zájem, a všechny ty pocity, které k tomu patří, mi byly
ještě tak cizí, že jsem je v rychlosti neodkázala zařadit. Ale věřila jsem,
že se to brzy poddá, a snažila se soustředit jen na pozitivní stránky
včerejšího dne.
* * *
„Nemáte nic na práci, slečno Crumbová?“ vytrhl mě z myšlenek hluboký
hlas. Pořád ještě jsem stála u zábradlí ochozu s rukama na hladkém dřevě
a zasněně se dívala do studovny.
„Já…,“ spustila jsem, aniž bych měla v hlavě připravenu nějakou
odpověď, a obrátila pohled k panu Reedovi, který vedle mě zůstal stát a
zřejmě se očima snažil najít, co že to přitáhlo moji pozornost.
„Ale mám, pane Reede,“ přiznala jsem, když jsem zase přišla k sobě,
a doufala jsem, že si nevšiml, že jsem se tu jen tak zasnila. „Půjdu teď na
polední přestávku a potom se postarám o vrácené knihy,“ ujistila jsem ho
a jemně se usmála.
„Vida, to se zrovna hodí,“ řekl pan Reed a v jeho hlase se ozvala
činorodost. „Necelých pět minut od menzy se nachází pošta. Byla byste
tak laskavá a podala tam dopisy, které jsem napsal?“ zeptal se zdvořile a
nejistě mě pozoroval.
Ovšem ve mně ten mír budil nedůvěru. Zdvořilost, o kterou se od naší
rozepře snažil, přišla podle mého mínění příliš rychle, a já jsem
přemítala, co za tím asi vězí. Lidé se přece nemění ze dne na den. A už
vůbec ne tací, kteří na člověka vrhají kritické pohledy, když si myslí, že
si toho nevšímá.
„Ale jistě, pane Reede,“ uvolila jsem se přesto.
„Poštovnímu úředníkovi jednoduše řekněte, že jste zaměstnankyní
knihovny, a on poštovné připíše na účet univerzity,“ řekl mi a k mému
uchu najednou pronikl zvuk, který sem naprosto nepatřil.
Vyděšeně jsem sebou trhla, když jsem poznala hlas, který se k nám
zespodu nesl, a můj pohled se okamžitě upřel na vysoký průchod, který
vedl z vestibulu do studovny. Poznala jsem její kabát a velikánské péro
na klobouku. Jen to ne! stihla jsem si pomyslet a bleskově jsem
odstoupila od zábradlí, jak nejdále to šlo, až jsem zády narazila na police
s knihami.
„Slečno Crumbová?“ oslovil mě pan Reed tázavě a jeho oči se
zmateně zúžily, když se na mě díval, jak tam stojím se sevřenými rty,
zírám dolů a zděšením nedýchám.
I on si povšiml oněch hlasů, které byly na prostředí knihovny příliš
hlasité, a navíc to byly hlasy ženské. Přistoupil blíž k zábradlí a podíval
se dolů.
„Znáte ty ženy?“ zeptal se a já si uvědomila, jak trapně se chovám.
Znovu jsem se nadechla, potlačila svůj úlek a vypnula ramena. Hlas se
přitom přibližoval a přesně ve chvíli, kdy jsem postoupila od police o
krok kupředu, dosáhl vrcholu schodů.
„Animant,“ zvolala mamá radostně, když mě spatřila, odtrhla se od
tetiččina boku a spěchala rychlými kroky ke mně.
„Odpusťte. To je moje matka,“ sdělila jsem panu Reedovi, který stále
ještě stál vedle mě a nesouhlasně pozoroval ženu s hlučným hlasem. Po
tomto výroku však obrátil pohled ke mně a překvapeně pozvedl obočí.
Odstoupila jsem od něho a šla matce naproti.
„Prosím, mamá. Tohle je knihovna,“ šeptala jsem jí, ale ona na to
nedbala, ovinula kolem mě svoje paže a ponořila moji tvář do svého
hebkého kašmírového šálu.
„Ó, Animant, tak strašně jsi mi chyběla. Už bych to bez svojí Ani
nevydržela ani jediný den,“ pronášela stále ještě příliš nahlas a já bych se
studem nejradši propadla do země. Vůbec jsem si nechtěla představit, co
si teď o mně asi myslí pan Reed. Jestli jsem ho správně odhadla, tak se
mi teď směje. Sice to nebylo slyšet ani vidět, ale ve své zlomyslné hlavě
se směje docela určitě nahlas a škodolibě.
„Mamá,“ vyjela jsem na ni o něco energičtěji a ona ode mě s
ohromeným výrazem odstoupila.
„Lillian říkala, že máš teď přestávku,“ prohlásila zmateně a zdálo se,
že to je pro ni dostatečný důvod, aby tu takhle nahlas mluvila.
„Mám ji já, ne celá knihovna!“ pokárala jsem matku ostře a ona
afektovaně obrátila oči v sloup. Jako bychom si na chviličku vyměnily
role.
 V duchu jsem si povzdechla, ale hned jsem se opanovala. Uvolnila
jsem se z jejího sevření a podívala se na tetičku, která k nám pomalu
přicházela.
„Předpokládám, že mě chcete vzít na oběd,“ obrátila jsem se na ni a
teta Lillian s úsměvem přikývla a zavěsila se do mojí matky. „Pak
navrhuju, abyste na mě počkaly venku. Ještě rychle něco zařídím a dojdu
si pro kabát,“ vysvětlila jsem spěšně v naději, že budu mít ještě pár minut
sama pro sebe. K mému překvapení s tím obě dámy souhlasily.
„Tady panuje tak skličující atmosféra, Animant. Jak to tu můžeš celý
den vydržet?“ ptala se mě matka užasle a úzkostlivě se rozhlížela. Její
pohled padl na část zábradlí, kterou rozbil lodní kufr, a ona vytřeštila oči.
„Panečku, co se to tu stalo?“ zvolala opět příliš nahlas a já jsem ji rychle
postrčila směrem ke schodišti.
„Hned za vámi přijdu,“ slíbila jsem naléhavě a byla jsem velmi
vděčná, když ji tetička Lillian vzala za rámě a vedla ji dolů. Když
scházely po dolních schodech a s tichým klábosením zamířily k východu,
podařilo se mi zhluboka se nadechnout a přejet si rukama přes obličej. S
něčím takovým jsem vůbec nepočítala. Přijela jsem přece původně do
Londýna proto, abych před matkou unikla, a ani na vteřinu mě
nenapadlo, že by sem za mnou mohla přijet.
Byla to katastrofa, holé neštěstí, učiněná tragédie. Moje klidné večery
s knihou a mými vlastními tichými myšlenkami se teď naplní veškerou
možnou zábavou, kterou Londýn člověku skýtá. Večírky, koncerty, čaje,
plesy, divadlo, a jestli dojde na nejhorší, tak dokonce i opera. Moje
matka bude chtít všechno vidět a bude mě nutit, abych ji doprovázela.
Vyfintěná, znuděná a s hlavou plnou jejích neustálých komentářů, které
se všechny budou točit jen a jen kolem mladých mužů z londýnské
společnosti.
Můj život, který jsem si právě začala užívat, se vmžiku proměnil v
bezednou čerň. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a teprve pak se
dala do pohybu. Snažila jsem se vzchopit a situaci příliš nedramatizovat.
Jsem přece dospělá, tak to zvládnu.
Rozvážnými kroky jsem se vydala směrem k panu Reedovi, který se
na mě díval s potutelným úsměvem v koutcích úst. Ten zatracený
chlapík! Moje utrpení mu bylo pro zábavu.
 V duchu se ve mně opět zdvihla vlna hněvu a já ho počastovala
roztrpčeným pohledem ještě dřív, než stihl něco říct, aby okomentoval
situaci, která se tu právě odehrála.
„Dejte mi ty dopisy, pane Reede,“ připomněla jsem mu a on jen
pokývl se značně pobaveným úsměvem, otočil se a šel po mém boku až
ke kanceláři. Otevřel dveře a já jsem proklouzla spolu s ním rámem
dveří, přestože mě nevyzval, ať vstoupím.
Jeho psací stůl vypadal opět katastrofálně.
„Jak jen můžete takhle pracovat?“ vyšlo mi káravě z úst. Aniž bych o
tom kdovíjak přemýšlela, vytáhla jsem z chaosu papírů první listiny,
které se nahromadily, a shrnula je do úhledné hromádky. Byly to dopisy,
jeden účet a několik listů, které patřily do přihrádky.
Zakroutila jsem hlavou. Takhle to prostě nepůjde.
„Slečno Crumbová,“ oslovil mě pan Reed, a i když jsem očekávala,
že se na mě bude zlobit, protože se už zase přehrabuju v jeho podkladech,
zněl jeho hlas nezvykle mírně. Na můj vkus příliš mírně a já jsem k němu
nedůvěřivě obrátila hlavu. Stál ještě u dveří, které za námi zavřel, jednu
ruku měl položenou na polici a druhou si nervózně projížděl vlasy.
„Jak vám můžu zabránit v tom, abyste uklízela moje věci?“ ptal se
rezignovaně a díval se na mě. Alespoň že z jeho výrazu zmizel ten
posměch.
„Dokud to nebudete dělat sám, tak nijak!“ odvětila jsem přísně a
nepřipustila prostor pro diskuzi. Můj pohled se zavrtával do jeho a on mu
odolával. „Jsem vaše asistentka, pane Reede. Jsem tu tedy od toho, abych
vám ulehčovala práci. A když to nejde jinak, než že po vás budu uklízet,
tak to budu dělat,“ vyjasnila jsem situaci zcela věcně a mohla bych v tu
chvíli přísahat, že na jeho rtech probleskl úsměv.
„No dobrá,“ ustoupil, popošel o pár kroků ke mně, vzal mi z ruky
papíry, které jsem stále ještě držela, a vyměnil je za snůšku dopisů. „Ale
nejdříve si užijte polední přestávku s vaší roztomilou maminkou,“ řekl, a
i když se snažil o neutrální tón, jasně z něj vyzníval sarkasmus.
Pohrdavě jsem si odfrkla. Dostal mě.
„Jste neuvěřitelně jízlivý člověk, pane Reede,“ předhodila jsem mu ve
vší vážnosti, aniž bych se nad tím zamyslela, což by bylo bývalo dobré.
Začal se smát a v levé tváři se mu udělal dolíček. Je to tak zvláštní
člověk. Nejdřív to je ztělesněný mrzout a pak se mi vysmívá.
 „To je možné. A teď zmizte!“ zvolal, přistoupil ke dveřím a otevřel
mi je s mírnou poklonou jako galantní muž, jen aby se mi ještě víc
vysmál.
Se vzpřímenou hlavou jsem prošla kolem něj a musela se silně držet,
abych na něj přitom nevyplázla jazyk. Spěšně jsem si došla pro kabát a
zastrčila dopisy do kapsy. Na přepážce jsem se rozloučila s Oscarem a
Codym. Ti měli co dělat s vracením knih studentů, kteří všichni taktéž
chtěli zmizet na polední přestávku, a vyběhla jsem ven do studeného
podzimního dne.
Bylo zataženo a znovu začal foukat studený vítr. Mamá a tetička stály
nedaleko v závětří velkého platanu a mávaly na mě, když mě uviděly
vycházet z knihovny.
„To je dost, že jdeš. Člověk přece nenechá svoji maminku čekat v
mrazu,“ kárala mě hned moje matka, aniž by však ztratila široký úsměv,
který se jí prostíral po tváři a díky kterému vypadala vyloženě šťastně.
Jenže její štěstí znamenalo moji zkázu.
Cílevědomě mě vzala pod paží, abych se do ní mohla zavěsit, a v
očích se jí rozhostil onen spiklenecký pohled, který měla vždycky, když
šlo o mladé, dobře vypadající svobodné muže. Na rukou mi naskočila
husí kůže, přestože jsem je měla až po lokty zastrčené v teplých
kožených rukavicích a reakce určitě neměla žádnou spojitost s mrazem.
„Tak povídej, Animant,“ vyzvala mě a tetička Lillian se vedle nás
zachichotala jako mladá holka „Kdo je to ten pan Boyle, o kterém mi
moje švagrová nechce nic říct?“ snažila se zjistit moje matka a mně se
sevřel žaludek. Ví o panu Boylovi. To je můj konec.
 Kapitola čtrnáctá
aneb
Jak mi Henry svěřil tajemství

V žádném z předchozích dní jsem po konci polední přestávky netoužila

tak jako dnes. Mamá se mě dopodrobna vyptávala na pana Boyla. Tetička
jí bez mého svolení nechtěla prozradit žádné detaily, což její zvědavost
ještě posílilo. Ptala se mě, jak vypadá, co má rád, na jeho kariéru a ještě
na mnoho jiných věcí, které jsem většinou vůbec nebyla schopná
zodpovědět, protože jsme se ještě neznali dostatečně dlouho, abychom se
bavili o takových detailech.
„Jsi do něj zamilovaná, Ani?“ byla však ta nejzávažnější otázka ze
všech, při které se matčiny oči rozzářily jako letní slunce a mně úplně
vyschlo v krku, že mi nepomohl ani čaj, který stál přede mnou.
Na matčinu otázku jsem neodpověděla, ani v duchu, a nebyla jsem si
jistá, jestli by bývalo bylo správné říct, že do něj zamilovaná jsem. Sama
jsem si tím nebyla jistá. Ještě nikdy jsem do nikoho zamilovaná nebyla a
neměla jsem tušení, jestli to, co cítím, je skutečně zamilovanost. Jak jsem
to mohla vědět, když jsem neměla s čím srovnávat?
Vrátila jsem se zpátky do knihovny a strávila zbylé pracovní hodiny
tříděním dokumentů pana Reeda a vyklízením místnosti, kterou se
procházelo k vyhledávacímu stroji a která byla očividně určena pro
personál, jako jsem já.
Prohlédla jsem všechny krabice, které byly z velké části naplněné
zažloutlým bulvárním tiskem, vycpávacím materiálem do balíků a
všelijakým jiným odpadem. Našla jsem mezi tím malé nefunkční kapesní
hodinky, šest knih, z nichž tři byly opatřeny kovovou etiketou knihovny,
tři bez ní a dvě konzervy s pečenými fazolemi. Objevila jsem ještě dvě
židle, jednu z nich jen se třemi nohami, skříňku s nádobím a celý svazek
topného dřeva do krbu. Když jsem mezi zaprášenými šálky spatřila
konvici na vodu, málem jsem samou radostí zapomněla, že se hněvám na
svoji matku. Ale jen málem.
Večer probíhal přesně tak, jak jsem se obávala. Mamá tetičku navedla
a obě byly rozhodnuté, že mi nedají pokoj, dokud nebudu souhlasit a
nedoprovodím je na malý koncert. Neměla jsem na výběr, nechala se od
mamá upravit a jen taktak jsem unikla jejímu požadavku na užší
sešněrování mého korzetu, a to jedině díky poznámce, že se dnes večer
nesetkáme s panem Boylem. Zmínil se mi totiž letmo, že má tolik práce,
že se uvidíme až ve středu.
Na koncertě účinkoval průměrný smyčcový soubor, skladby byly
voleny nejednotně a židle byly tak měkké, že mě z nich rozbolela záda.
Jediným světlým okamžikem pro mě byla přítomnost Elisy
Hemmiltonové, která se ke mně o přestávce přidružila a bez zbytečných
slov mi do ruky vtiskla skleničku punče, silnějšího, než jsem snesla.
„Tvoje matka tedy jela celou cestu do Londýna, protože se jí po tobě
stýskalo?“ zeptala se skepticky Elisa a pobaveně pozvedla obočí.
„Alespoň to tvrdí. Já si ale spíš myslím, že jí byla dlouhá chvíle, a
proto se rozhodla, že mi bude ze života dál dělat peklo,“ odvětila jsem
otráveně a byla jsem ráda, že se můžu tímhle způsobem svěřit
kamarádce. „Určitě mi nedopřeje žádnou volnou chvilku a teď má na
svojí straně i moji tetičku,“ stěžovala jsem si a Elisa se tiše smála.
„Možná bys měla využít příležitosti a prosadit svou vlastní vůli,“
navrhla a usrkla si punče.
„To by nebyl dobrý nápad. Matku by to ranilo, tetička by se postavila
na její stranu a strýček by zdůrazňoval, jak je od něj velkorysé, že mě u
sebe nechává bydlet,“ zamítla jsem její návrh a napila se notného doušku
ze své skleničky, což nebylo zrovna elegantní, ale veskrze nutné. Alkohol
mě pálil v krku, ale jen krátce jsem zkrabatila obličej a vrhla kradmý
pohled na skupinku, ve které stála mamá a tetička Lillian. Povídaly si s
paní Glenwoodovou, tetinou starou známou, na jejímž večírku jsem se
před týdnem seznámila s Elisou.
„No, holčičko, tak to buď budeš muset najít způsob, jak se s matkou
snést, nebo si najít nové bydlení,“ pronesla Elisa pobaveně a podívala se
na mě se skrývaným úsměškem v koutku úst. Jen jsem si povzdechla a
jedním douškem jsem dopila svoji skleničku.
 „Potřebuju ještě,“ posteskla jsem si a Elisa se zachichotala.
„Nedokážeš si představit, jak tě uctívám,“ smála se a její ledově
modré oči se třpytily ve světle lustru, který visel ze stropu. Vzala si ode
mě skleničku a se zářivým úsměvem zmizela směrem ke stolu, na který
pořadatelé koncertu postavili ještě další skleničky s pučem. Vypila jsem
ještě dvě, vyslechla si Elisiny stížnosti na současnou módu a nechala si
od ní po koncertě dát lísteček s názvy knih, které potřebuje ke studiu a
které pro ni mám vypůjčit.
* * *
Moje nálada v úterý po ránu nebyla zrovna nejlepší. Mohly za to jednak
ty tři skleničky punče, ze kterých mi teď třeštila hlava, a zadruhé moje
matka, která byla odjakživa ranní ptáče, a od chvíle, kdy jsem sešla
schody dolů ke snídani, až do okamžiku, kdy jsem vykročila z domu, do
mě v jednom kuse hučela. Jak báječný byl včerejší večer, jak vybraně se
lidé v Londýně oblékají, jak příjemně se tady člověk může bavit a že si
dnes večer každopádně musíme zase někam vyrazit.
Už dávno jsem mamá neviděla s takovou chutí něco podnikat.
Venkovský život nabízí jen sporé příležitosti, kdy se člověk může
elegantně obléknout, a i lidé, se kterými se člověk na takovýchto akcích
setkává, se omezují na malý počet rodin. Matka už plánovala naši
garderobu na dnešní večer a také tetička Lillian byla celá blažená, že má
konečně společnici, která vyráží do společnosti tak ráda jako ona.
Zmínila jsem se, že uvažuju o tom, že se k nim nepřipojím, ať už mají
v plánu cokoliv, a ony se chichotaly, jako bych pronesla nějaký vtip.
Mamá prohlásila, že se tomu nevyhnu, a tetička mi žertovně spílala do
peciválů. Na rozdíl od své matky jsem totiž za celý týden ani jednou
sama od sebe nenavrhla, že si někam vyrazíme.
„To je celá ona. Člověk ji k jejímu štěstí musí nutit,“ pronesla mamá
směrem k tetičce a ve mně se zvedla vlna hněvu. Jak může být člověk
takhle po ránu tak rozverný?!
Mlčky jsem snědla toast s pečenými fazolemi a tři vydatné muffiny, i
když jsem měla z přemíry požitého punče předešlého večera žaludek na
vodě. Jenže jídlo mě uklidňovalo a já jsem prchla z domu dřív, než bylo
nutné. Jednoduše jsem to nemohla vydržet. Už i matka, která člověka
neustále do něčeho nutí a nemá pro něj pochopení, mi nijak neprospívala.
Ovšem nyní, kdy v přemíře činorodosti plánovala veškerý můj volný čas,
mi to s ní připadalo naprosto neúnosné. Asi budu muset vážně vzít v
úvahu Elisin návrh poohlédnout se po jiném bydlení a od strýčka se
odstěhovat. Při tomto pomyšlení se mi nepříjemně stáhl žaludek a já
litovala, že jsem snědla ten třetí muffin.
Když jsem dorazila ke knihovně, pan Reed tu samozřejmě ještě nebyl,
protože jsem vyrazila příliš brzy.
Elisa mi nabídla, že mě ubytuje, u sebe. Ale vlastně jsme si obě
neuměly představit, že by s tím její mecenáška souhlasila. A kromě Elisy
jsem v celém Londýně znala jen tři lidi: pana Boyla, pana Reeda a
Henryho. První dva s tímto problémem zcela jistě zatěžovat nebudu.
Zbýval tedy jen Henry a já si předsevzala, že mu pošlu zprávu, abychom
se brzy setkali.
Uslyšela jsem kroky dřív, než jsem pana Reeda spatřila vyjít zpoza
rohu. Už jsem mrazem skoro necítila nos. Zabručel jako obvykle na
pozdrav a dnes jsem jeho náladu sdílela i já. Ale když jsme stoupali po
schodech na ochoz, přesto jsem ho oslovila.
„Pane Reede, mohla bych se vás na něco zeptat?“ Nedbale ke mně
otočil hlavu, čímž mi dal najevo, že můžu mluvit dál. „Ráda bych poslala
zprávu svému bratrovi. Jak bych mu ji mohla doručit?“ zeptala jsem se
ho a on se ke mně teď přece jen obrátil tváří.
„Bydlí na studentských kolejích?“ zeptal se. Přikývla jsem a
stahovala si přitom rukavice z rukou. „Tak to bude nejlepší, když ji dáte
tomu malému poslíčkovi od novin. Ať ji po cestě domů zanese na koleje.
To bude nejspíš nejrychlejší metoda,“ poradil mi a sáhl po klice své
kanceláře. Otevřel dveře, ale nevstoupil do nich. Jeho obočí se stáhlo a
upřel na mě zkoumavě zrak. Ale já před jeho pohledem uhnula. Hlava mi
třeštila a já vroucně doufala, že to jeho zkoumavému pohledu unikne.
„Je všechno v pořádku, slečno Crumbová?“ zeptal se mě najednou a
já si v duchu povzdechla. Byl to ten nejhorší možný okamžik, aby mi
začal projevovat empatii, protože s ním jsem se o svých problémech
naprosto jistě bavit nechtěla.
„Jistě, pane Reede,“ odpověděla jsem, nasadila neutrální výraz a
opětovala jeho pohled, abych zachovala zdání normality.
Pan Reed jen pokývl.
„No dobrá,“ řekl po chvíli mlčení. „Tak tedy do práce.“
 Zmizel ve své kanceláři a já si nejprve protřela studený obličej. Byla
jsem ráda, že se dál nevyptával, přestože bylo očividné, že jsem lhala.
Když jsem vstoupila do malé společenské místnosti a viděla všechny
předměty řádně vyrovnané na poličkách, trochu mě to zahřálo u srdce a
já si předsevzala, že koupím jeden nebo dva druhy čaje, abych po ránu,
jako bylo to dnešní, mohla držet v prstech něco teplého.
Nejprve jsem však napsala zprávu bratrovi, aby mě navštívil a já si s
ním mohla promluvit o matce a jejím šílenství. Zastrčila jsem si ji do
kapsy u sukně a odebrala se k novinám do vestibulu, abych započala
svoji každodenní rutinu.
Phillip Tams dnes dorazil pozdě a já už měla za sebou pochůzku do
archívu. Moje hlava dnes nebyla v úplně bdělém stavu a mně to dole
připadalo ještě strašidelnější než v předešlých dnech. Studené pařáty
temnoty mě pronásledovaly až do vestibulu, nejspíš i proto, že nebe bylo
zatažené hustými mraky a slunce vycházelo stále později.
Ale když do knihovny vkročil zrzavý kluk se štosem novin, ten
stísňující pocit poněkud ustoupil.
„Dobré ráno, slečno Crumbová,“ pozdravil mě trochu protáhlým
hlasem, takže jeho slovům skoro nebylo rozumět.
„Dobré ráno, Phillipe,“ opětovala jsem jeho pozdrav a vyndala z
kapsy dva šilinky. „Tady máš,“ řekla jsem a podala mu peníze, které
přijal se širokým úsměvem. „Phillipe, byl bys tak laskav a doručil pro mě
jednu zprávu?“ zeptala jsem se ho přímo a on na mě zvědavě zamrkal.
„Jasně, kam to má být?“ ptal se hned a neelegantně si popotáhl.
„Do studentských kolejí. Tam ji předáš,“ vysvětlila jsem rychle a
podala mu pečlivě složený kousek papíru. Přijal ho ode mě, zahýbal
nosem ze strany na stranu, až se mu roztančily pihy, a nadzvedl roh
papíru, aby rozluštil písmo, které se pod ním skrývalo.
„Ale ne abys to četl,“ napomenula jsem ho přísně a on si lístek
ostýchavě zastrčil do kapsy od bundy.
„Je to pro vašeho milého?“ zeptal se mě troufale a já jsem káravě
pozdvihla obočí.
„Pro mého bratra,“ odpověděla jsem mu přesto. Kluk se široce usmál.
„Protože žádného milého nemáte?“ vyptával se dál.
„Proč tě to zajímá? Nejsem pro tebe trochu moc stará?“ otočila jsem
kopí na opačnou stranu a úsměv z jeho dětské tváře vmžiku zmizel.
Přehnaně protáhl pusu a stáhl své světlé obočí, až se mezi jeho očima
vytvořila malá vráska.
„Asi jo,“ zamumlal ve vší vážnosti a sklopil oči. „Ale jste tak
krásná,“ vypadlo z jeho úst a jeho bledé tváře tak zrudly, že mu horko
stouplo až do čela. Nevěděla jsem, co na to říct, jeho slova mi vyrazila
dech a já jsem váhala, jestli mi má ta věta lichotit, nebo se jí mám
zasmát.
„Děkuju, Phillipe,“ pokusila jsem se prolomit ticho. Phillip Tams
rychle naklonil hlavu a pak si zase nasadil čepici přes červené uši a
zmizel.
Ujala jsem se vrácených knih a začala je třídit, než dorazil Oscar a při
zařazování mi pomohl. Právě jsem byla v duchu ponořená do odříkávání
abecedy pozpátku, abych našla správné místo pro knihu, kterou jsem
držela v rukou, když mě zezadu někdo oslovil.
„Ani,“ ozval se důvěrně známý hlas.
„Henry!“ zvolala jsem překvapeně a hned jsem se snažila mluvit o
něco tišeji. „To už jsi dostal moji zprávu?“ zeptala jsem se zmateně a
nedokázala si představit, že by se k němu mohla dostat za tak krátkou
dobu.
„Ne, ale musíš mi prokázat laskavost, sestřičko,“ začal s prosíkem a
podle jeho lichotivého tónu jsem poznala, že po mně bude chtít, abych
pro něj lhala. Takhle mluvil vždycky, když něco provedl a já se za něj
měla zaručit.
Hlasitě jsem si povzdechla a dala mu pokynutím hlavy na
srozuměnou, aby mě následoval. Zašli jsme do pracovny, kde jsem za
námi zavřela dveře.
„Co pro tebe mám udělat, Henry?“
Bratr si roztržitě projel prsty skrz vlasy. Působil rozrušeně, byl
neklidný a nervozita mu do tváře vháněla červené skvrny.
„Mamá je ve městě,“ prohlásil.
„Já vím,“ vzdychla jsem hlasitě. A jak jsem to věděla!
„Byla za mnou. Na kolejích. Neohlášeně. Ani jsem nevěděl, že tady
je!“ vypravoval bratr dále a zdálo se, že je tou příhodou úplně rozhozený.
„Je tu od včerejšího poledne,“ informovala jsem ho. „V čem je
problém? Neměls na sobě kalhoty?“ vtipkovala jsem, jen abych zmírnila
napětí, které mezi námi panovalo, i když mi do legrácek moc nebylo. Ale
nepomohlo to, protože Henry se tomu evidentně vůbec nedokázal zasmát.
„Brož, asi o velikosti tvojí dlaně, se symbolem jeřába, osazená
malými modrými kameny,“ vyhrklo z něj najednou. „Musíš říct, že je
tvoje. Prosím, Ani! Vím, že mi mamá nevěří. Bude se tě na to ptát a ty jí
musíš říct, že je tvoje!“ přemlouval mě naléhavě a přitom postoupil o pár
kroků směrem ke mně.
„To je všechno?“ zeptala jsem se překvapeně a zahleděla se do jeho
uštvaných očí. „Jde o brož?“
„Ano,“ potvrdil mi Henry a popadl mě za ruce. „Uděláš to?“ ptal se s
nadějí v hlase a já se usmála tomu srdečnému gestu. Když mě popadl za
ruce, přidalo mi, jako bychom byli zase děti, které žijí spolu, sdílí spolu
jeden pokojík a společně vymýšlejí lumpárny, které maminku dohánějí k
šílenství. Celé to znělo trochu směšně. Podle toho, jaké tu předvedl
divadlo, jsem počítala s nejhorším, a přitom šlo jen o brož. Jednu jedinou
brož, kterou mamá evidentně identifikovala jako majetek nějaké ženy a o
které Henry tvrdil, že je moje.
Zvědavost klepala na dveře a hned do nich bez vyzvání vstoupila. A
tím se bezděčně pozvedla i moje nálada, o které jsem si myslela, že se
dnes už vůbec nezlepší.
„Samozřejmě,“ souhlasila jsem a stiskla jeho prsty, které se pevně
sevřely kolem mých.
Spadl mu kámen ze srdce, na jeho rty se vrátil úsměv a on si oddechl.
„Díky, Ani. Jsi moje záchrana. Zase,“ uznal a já se na něj usmála.
Ovšem už jsem měla připravenou lest.
„Pod jednou podmínkou,“ vypustila jsem z úst a Henry křečovitě
zavřel oči, jako kdyby se ta věta mohla rozplynout, když se na mě přitom
nebude dívat.
„Ó, Animant. Nedělej to,“ prosil mě a odtáhl svoje ruce.
„Když mi prozradíš, komu ta brož ve skutečnosti patří a proč o tom
mamá nesmí vědět,“ objasnila jsem svoje podmínky s takřka lstivým
úsměvem. Henry si křečovitě povzdychl.
„Jsi stejně zvědavá jako ona!“
Přisunula jsem si židli, která stála za mnou u stolu.
„Něco společného mít přece musíme,“ opáčila jsem a afektovaně
jsem se posadila.
 Bratr mě ze strany nedůvěřivě pozoroval, několikrát se nadechl a
vydechl a pak přiznal porážku.
„V žádném případě to nesmíš nikomu prozradit. A už vůbec ne otci
nebo matce. Je to jasné?“
„Spolehni se,“ řekla jsem. Henry se posadil naproti mně. Protřel si oči
pěstmi a hlasitě si odfrkl.
„Mám snoubenku,“ vypustil tiše z úst a moje srdce se rozbušilo
leknutím.
„Ty jsi zasnoubený?!“ vykřikla jsem mnohem hlasitěji, než mu bylo
milé, a on okamžitě sňal ruce z očí a přitiskl mi je na rty.
„Zbláznila ses, Ani?! Přestaň tak křičet!“
Musela jsem to nejdřív strávit. Můj bratr se zasnoubil a nikomu o tom
neřekl. Dokonce ani mně. Dotklo se mě to a cítila jsem to trochu jako
zradu.
„Jak to, že něco takového tajíš?“ zeptala jsem se ho a on nejspíš
vyčetl bolest z mé tváře, protože těžce polkl a odvrátil pohled, aby se
nemusel dívat do mých obviňujících očí.
„Není to tak snadné,“ odfrkl si a já se snažila sama sebe uklidnit, najít
pochopení pro něco, o čem jsem nevěděla, a utěšovala se vírou, že má
zajisté dobré důvody, proč mi o tom říká až teď.
„Je vdaná?“ zeptala jsem se, protože to bylo první, co mě napadlo.
Henry se na mě vylekaně podíval.
„Ne!“ vyvrátil hned moji domněnku, jako by to byl úplný nesmysl, a
pak překonal své zábrany. „Je to židovka,“ přiznal a já jsem zadržela
dech. Židovka? Jak se jen k takovému děvčeti dostal?
Židé nemají ve společnosti moc dobré postavení. Jsou považováni za
chátru, za méněcenné a fanatické. Já jsem nikdy neměla dojem, že by ti
lidé byli jiní než všichni ostatní, ale bohužel jsem se svým míněním byla
dost osamělá.
„Otec tě zabije,“ zasténala jsem, když jsem zadržený dech, který mi
málem roztrhal plíce, vydechla spolu se slovy.
„Já vím.“ Henry si položil tvář do dlaní. Bylo mi ho líto. Něco
takového bych našemu hluboce anglikánskému otci také říkat nechtěla.
Ale Henry se opět vzchopil, setřásl starosti z hlavy a vážně se na mě
podíval.
 „Jak to, žes mi poslala zprávu?“ zeptal se a mě udivilo, že si na to
vůbec vzpomněl. Jen jsem mávla rukou.
„Ach, Henry, moje problémy jsou ve srovnání s tvými takřka
směšné,“ odpověděla jsem mu.
„Řekneš mi to i tak?“ zeptal se.
„Mamá mě dohání k šílenství,“ spustila jsem a na Henryho tváři se
rozhostil úsměv.
„To si dokážu představit.“ Jeho úsměv mi dělal dobře. Takhle zase
vypadal jako můj starší bratr, který tu je pro mě a vyjasní moje myšlenky,
když jsem se v nich zamotala.
„Myslím, že už to s ní moc dlouho ve strýčkově domě nevydržím.
Buď bude muset jít ona, nebo já. A protože mi dala najevo, že
každopádně zůstane, dokud neuplyne můj měsíc, budu to muset být já,“
oznámila jsem své rozhodnutí. Henry se na mě překvapeně podíval.
„Ty se chceš odstěhovat?“ zeptal se skepticky a já zarytě přikývla.
„Máš nějaký lepší návrh?“ zeptala jsem se a doufala v pozitivní
odpověď. Ale jeho pohled byl přemýšlivý, rezignující.
„A kam chceš jít?“
„Doufala jsem, že s tím mi pomůžeš ty,“ dala jsem mu na
srozuměnou a složila ruce do klína.
Zhluboka se nadechl, otřel si dlaně do kalhot a narovnal se na židli.
„No a vyděláváš dost peněz, aby sis mohla dovolit byt?“
„To já vůbec nevím,“ pronesla jsem nesměle a snažně doufala, že z
této místnosti nebudu muset vyjít, aniž bych našla nějaké řešení.
„A co je s pokojem pro personál?“ zeptal se Henry s trochou naděje v
hlase a já jsem zbystřila.
„Pokoj pro personál?“ zopakovala jsem.
„Ano. Jeden můj známý v něm bydlel, když se pokoušel obstát na
téhle pozici. Vydržel tři dny a pak se odstěhoval zpátky ke své rodině do
Walesu,“ vypravoval bratr. „Pro asistenta knihovníka je vyhrazen malý
pokoj v budově pro personál. Budeš se muset obrátit na pana Reeda a
zjistit od něj, jestli by to pro tebe připadalo v úvahu.“
Zalila mě vlna úlevy. Zvedla jsem se ze židle a ovinula Henrymu ruce
kolem krku.
„Děkuju,“ zašeptala jsem mu do ucha a on se tiše zasmál.
 V životě by mě nenapadlo, že by mohlo existovat takhle rychlé
řešení. Nastěhuju se na tři týdny do najatého pokojíku a dopřeju si tak
možnost získat trochu větší odstup od své matky. Bylo to jednoduché a
praktické a velmi se mi to zamlouvalo. Jenom se budu muset přemoct,
abych se na to pana Reeda zeptala. Ta představa mi přivodila ještě větší
bolesti břicha než toast s fazolemi a tři muffiny.
 Kapitola patnáctá
aneb
Jak se mi stal
nadmíru trapný malér

Vypůjčila jsem knížky pro Elisu a podala jí je oknem své pracovny.

Nemohly jsme si povídat moc dlouho, protože se musela vrátit zpátky na
přednášky, ale ujistila mě, že se brzy zase uvidíme a budeme mít víc času
si promluvit. Spěšně jsem se s ní rozloučila a zavřela okno dřív, než si
nás někdo všimne.
Znovu se mě zmocnila euforie, kterou jsem ucítila hned napoprvé,
ovšem hned se zase rozplynula, když jsem potkala pana Reeda a
uvědomila si, že se ho chci zeptat na onen pokoj. Nepodařilo se mi však
ze sebe vypravit ani slovo, trochu jsem se mu vyhýbala a radši utřídila
jeho poštu a položila mu ji v kanceláři na stůl.
Blížilo se poledne a já jsem se pokoušela nemyslet na to, že si moji
polední přestávku pro sebe nárokuje moje matka. Došla jsem si pro kabát
a spěchala ven o chvíli dřív, abych na ni počkala venku a ona mě před
panem Reedem zase nepokořila.
Jak mi předpověděl Henry, skutečně se ptala na brož, kterou u něj
viděla. Sehrála jsem absolutně překvapenou a s úlevou jsem prohlásila,
jak už jsem si myslela, že jsem ji ztratila. Mamá vypadala spokojeně a já
jsem spolkla knedlík, který se mi utvořil v krku, když jsem si vzpomněla
na Henryho a jeho situaci. Přísahala jsem mu, že to rodičům ani nikomu
jinému neřeknu, a on mi na oplátku slíbil, že se s jeho milou Rachel už
brzy seznámím. Důvěřoval mi a já jeho důvěry nezneužiju.
Nechala jsem kolem sebe proudit hovory mezi matkou a tetičkou o
správném podzimním šatníku, o plese, který se bude konat příští sobotu,
a o perfektním počasí na svatbu a mlčky jsem popíjela čaj, který mi
pomáhal proti lehké bolesti hlavy a trochu mě zase probudil. Neklid v
mém nitru se však čajem zahnat nedal.
„Co si o tom myslíš, Ani?“ zeptala se mě mamá, jenže já jsem je
vůbec neposlouchala, byla jsem ponořená do šumu hlasů v sále a větru za
okny a přála si, abych s sebou měla knihu.
„Co prosím?“ zeptala jsem se zdvořile a mamá nesouhlasně svraštila
obočí.
„Tvoje šaty, Ani. Na sobotní ples,“ zasvětila mě do tématu a já jsem
pevněji stiskla svůj šálek čaje.
Ples. Na ten jsem teď neměla ani pomyšlení. Ještě v sobotu jsem si
myslela, že se na ples těším, představovala jsem si, jak si budu příjemně
povídat s panem Boylem a jak jednou konečně nebudu muset myslet na
to, že musím každého muže při prvním kontaktu odstrašit, jen aby mamá
nepřišla na nápad dát mě s ním dohromady.
Jenže teď tu byla zase, tahle žena s dobrými úmysly. Perfektní matka,
o kterou by se jiné zanedbané dcery mohly přetrhnout. Ovšem tahle
angažovaná dáma měla samozřejmě nevděčné a zarputilé dítě, které se
radši zabývá zaprášenými knihami než batistovou látkou a jemnými triky
ženského flirtování. Teď bude blížící se ples jen jedním z mnoha utrpení,
které budu muset přetrpět.
„Už jsem s tetičkou u krejčího objednala šaty,“ informovala jsem ji, i
když jsem si nedokázala představit, že by s ní o tom tetička zatím
nemluvila. Ty dvě si neskutečně dobře rozuměly. Sdílely lásku k detailu
a vytříbenou podnikavost, která z nich dělala perfektní kamarádky.
„Ale dítě, ve světle hnědé přece na svého nejmilejšího Boyla
nezapůsobíš. Myslely jsme na červenou se zlatými bordurami a světlou
krajkou,“ začala básnit moje matka a hned si malovala, jak budu sálem
proplouvat jako královna.
Na chvíli jsem zavřela oči, abych se vzpamatovala. Cítila jsem se
zničená a vzteklá zároveň a nedokázala jsem pochopit, že mi nedovolí
ani v této věci vyjádřit vlastní názor.
„Ne,“ řekla jsem tvrdě a tak pevně, jak jsem se vůči své matce
odvážila jen málokdy. „Chci jít ve světle hnědé. A vyprošuju si, abyste
pana Boyla nazývaly mým nejmilejším,“ prohlásila jsem vážně. Mamá na
mě překvapeně zamrkala.
 Za celý svůj život jsem dala jen při několika málo příležitostech
takhle jasně najevo svůj názor a v matčiných očích jsem viděla, že jsem ji
tím ranila.
„Animant,“ vyslovila moje jméno, jako bych byla zarputilé dítě, které
jednoduše nechce pochopit, co je pro něj dobré. „Svoje city nemusíš
zapírat. Lillian mi vyprávěla, jak jste se vy dva na sebe dívali, a já jsem
tím unešená. Nebuď hloupá a nezhať si tuhle příležitost jenom proto, že
podléháš pokušení mě všemi možnými prostředky zlobit,“ předhodila mi
a já jsem popuzeně zalapala po dechu.
Zase všechno pochopila špatně. Moje city vůči panu Boylovi, které ve
své touze po dobré partii příliš romantizuje, i důvod mého vzdoru.
„Ujišťuju tě, že v tomto případě tomu tak není, mamá. Skutečnost, že
jsem nějakému muži nakloněna, přece hned neznamená, že je to moje
životní láska,“ pokoušela jsem se o vysvětlení, ale jako naschvál mi hned
skočila do řeči.
„Ale samozřejmě, jen si to musíš chtít přiznat. Když jsem se
seznámila s tvým otcem, podívali jsme se do očí a hned jsme věděli, že
jsme jeden pro druhého stvoření. Jak můžeš takové city popírat?“
domlouvala mi tiše a na mě už toho bylo moc.
Já jsem nebyla ona, já se nedokázala podívat nějakému muži do očí,
ať byly sebekrásnější, a hned vědět, že je to pravá láska. Nevěděla jsem
vůbec nic, cítila se příšerně a zuboženě a pochybovala o všem, o čem
jsem si v tomto ohledu myslela, že už to vím.
Energicky jsem potřásla hlavou. Takhle to dál nešlo. Tahle žena mi
nesmí poplést hlavu tak, že už sama nebudu vědět, čemu mám věřit.
Protože jestli ztratím sama sebe, začnu věřit tomu, co mi říká ona, a to
bude mít za následek, že budu v nejkratší době stát před oltářem s
mužem, jako je pan Boyle, a sama sobě budu namlouvat, že jednám
správně.
„Budu se stěhovat,“ vypustila jsem z úst.
Mamá se zarazila uprostřed věty, kterou právě pronášela směrem k
tetičce, a vyjeveně na mě zírala.
„Co to má znamenat, Animant?“ zeptala se mě tetička.
Polkla jsem i přes vyprahlost v krku a vypjala ramena.
 „Ze srdce tobě a strýčkovi děkuju, že jste mě tak velkoryse přijali, ale
na konci tohoto týdne se nastěhuju do pokoje pro personál,“ sdělila jsem
tetičce, která byla natolik překvapená, že nebyla schopná reagovat.
„Nebuď směšná, Ani. Čeho tím chceš dosáhnout? Komu tu zkoušíš
něco dokázat?“ domlouvala mi mamá a svýma drobnýma rukama
afektovaně mávala ve vzduchu. Odložila jsem šálek čaje na talířek s větší
vervou, než bylo nutné.
„Nikomu, mamá! Jsem dospělá. Činím svá vlastní rozhodnutí,“
prohlásila jsem chladně a zvedla se ze židle, která po podlaze přejela se
skřípavým zvukem, jak jsem ji odsunula dozadu. „A rozhodně si
neobléknu červené šaty,“ dodala jsem, udělala mírné pukrle na
rozloučenou a nechala dámy jednoduše sedět u stolu v kavárně. Při chůzi
jsem si natáhla kabát a opustila budovu tak naštvaná, že bych nejraději
hlasitě křičela. Rychlým krokem jsem došla zpět do knihovny. V tlustých
zdech staré budovy a v tichu mezi knihami jsem se cítila bezpečněji.
Jenže můj vztek nezmizel, ani když jsem si svlékla kabát a došla do své
pracovny, abych neviděná upustila své zlosti.
Když jsem za sebou zavřela dveře, vydala jsem ze sebe bolestný
zvuk, který ztělesňoval zašeptaný výkřik. Divoce jsem bušila pěstmi do
vzduchu a jen taktak se udržela, abych nezačala dupat do země i nohama
jako malé dítě. Takhle vydráždit mě dokáže jen moje matka. Byla jsem
tak rozzuřená, že bych nejradši rukama něco rozbila, tak jsem je tlačila
pevně proti hrudi, abych to opravdu neudělala. Srdce mi divoce bušilo,
tlouklo mi do dlaní a já jsem se rozechvěle nadechla a zase vydechla.
Řekla jsem jí, že se odstěhuju. Jen tak, bez předchozí domluvy s
panem Reedem. Bylo to riskantní a hloupé a já jsem snažně doufala, že to
nebudu muset vzít zpět, pokud mi možnost nastěhovat se do pokoje pro
personál z nějakého důvodu nebude dopřána.
Pevně jsem zavřela víčka a přinutila se vzchopit. Půjdu se věnovat
opět své práci. Nemůžu tu přece postávat věčně a nechat se otrávit
hněvem. Musím si zachovat svou profesionalitu. Ovšem nebyla jsem
ještě připravená jít zpátky mezi lidi a hrát před nimi, že je vše v
nejlepším pořádku. Jenže o všechno, co bylo v pracovně za práci, už jsem
se postarala. Až na jednu věc.
 Můj pohled spočinul na kartotéčních lístcích určených pro
vyhledávací stroj. Už jsem je pro všechny nové knihy narazila, ale ještě
jsem nesebrala odvahu vstoupit do stroje, abych je zavěsila.
S povzdechem jsem se vymanila z vynucené strnulosti, popadla v
rohu prázdnou krabici a vložila do ní všechny kartičky. Se sklopeným
zrakem jsem vyklouzla ze své pracovny, prošla chodbou do studovny a
rychlými kroky nahoru na ochoz.
Zahlédla jsem z dálky pana Reeda, ale snažila jsem se na něho
nedívat. Při pohledu na něj se mi stáhl žaludek. Teď jsem totiž byla
nucená oslovit ho ohledně onoho pokoje co nejrychleji a zároveň tento
nepříjemný pocit rozdmýchával hněv na mou matku.
Spěšně jsem zmizela v malé společenské místnosti a ze všeho nejdřív
se zhluboka nadechla. Plíce mi nepříjemně svíral korzet a mně se
nedostávalo vzduchu. Veškeré rozčílení, rychlá chůze a zloba v mém
nitru mi braly dech a já se musela na chvíli posadit, než se mi přestala
točit hlava. Pak jsem do ruky vzala onu krabici a seřadila lístky abecedně
podle nejdůležitějšího klíčového slova tak, jak mi to vysvětlil mechanik,
pan Lennox. Na chvíli to odvedlo moji pozornost od mého hněvu.
Vložila jsem si krabici pod paži a sáhla po klice. Prudce jsem otevřela
dveře do strojovny a snažila se nenechat se zastrašit všemi těmi řinčícími
ozubenými kolečky a otočnými prvky. V myšlenkách jsem si dodávala
odvahy tím, že jsem si říkala, jak jsem silná a odvážná, a snažila se
potlačit zvláštní pocit, že vnikám do světa někoho jiného. Jako nějaké
cizí těleso jsem se zanořila do kovově lesklé změti, držela si sukni při
těle a sunula se až na místo, ze kterého vedly schůdky nahoru. Tady mě
pan Lennox před necelým týdnem zasvětil do systému a já jsem doufala,
že si ještě na všechno vzpomenu.
Abych si to ulehčila, postavila jsem krabici na zem, vytáhla z kapsy
od sukně zápisník a zběžně prolétla poznámky, které jsem si na toto téma
udělala. Vypadalo to složitě, ale já jsem doufala, že to snad ve
skutečnosti nebude zas až tak těžké. Koneckonců nejsem padlá na hlavu.
Já to dokážu. Ať si o mně mamá myslí cokoli. I když mě považuje za
vzdorovité dítě, které neví, co chce.
Cílevědomě jsem stoupla na první schůdek, až kovová mřížka pod
mými podpatky hlasitě zarachotila. Však já jí ukážu, že sama dobře vím,
jak člověk může být šťastný. Že i moje cesta, jak procházet životem,
může vést k dobrému výsledku.
Supěla jsem vzteky a překonala ještě jeden schod a pak ještě třetí.
Vzpurně jsem dupla a užívala si hlasitého zvuku svého hněvu pod
nohama. Jenže kov pode mnou najednou povolil. Šok bolestně škubl
mým tělem, když jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a propadla se
dolů. Podvědomě jsem se chytala všeho, na co jsem dosáhla, prsty se
zachytila za trubku a pevně ji stiskla. Slyšela jsem trhání látky a nějak se
mi podařilo najít pod nohama úzkou oporu.
Kovový schůdek se pode mnou propadl dolů, narazil do rotující tyče a
ta ho odmrštila do strany. Přejel mi mráz po zádech. Netroufala jsem si
podívat se dolů mezi ozubená kolečka, která se vytrvale točila dál. Srdce
mi bušilo až v uších, krev mi proudila v žilách a lapala jsem po dechu.
Jak se mi jen něco takového mohlo stát? Nedávala jsem pozor.
Teprve teď jsem si vzpomněla, že mě pan Reed na uvolněný schod
upozorňoval. Můj hněv mě zaslepil a teď jsem musela nést důsledky.
Vzhlédla jsem vzhůru k trubce, kterou jsem křečovitě svírala, abych
nepřepadla dolů do stroje. Byla mosazná a já jsem v rychlosti nedokázala
zjistit, ani k čemu slouží, ani zda dokáže takhle dlouho udržet moji váhu.
U nohou to bylo ještě těžší, protože mi výhled zastírala sukně, ale
cítila jsem, jak je kolejnička, na které balancuju nohama, velmi úzká a
jak se začíná kývat, když se příliš rychle pohnu.
S námahou jsem zamžikala a snažila se soustředit. Nebudu mít věčně
sílu takhle se tu držet. A jestli spadnu, nebude to žádná příjemná
zkušenost. Zlomím si přinejmenším jednu kost, jestli ne víc.
„To ne, to ne,“ šeptala jsem pisklavým hláskem a snažila se zahnat
paniku ve svém nitru. Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédla, spatřila
schůdky vedle sebe a bylo mi jasné, že musím udělat jen jeden velký
krok, abych sama sebe zachránila. Pravděpodobně to bude ještě
jednodušší, než si představuju. Skousla jsem spodní ret, aby se mi přestal
třást. Pevněji jsem sevřela trubku, ztěžka polkla, sundala opatrně jednu
nohu z kolejničky, abych mohla udělat krok, ale dál jsem se nedostala.
„To ne,“ zvolala jsem o něco hlasitěji, když jsem si uvědomila, že se
odsud nedostanu. Spěšně jsem položila nohu zpět na kolejničku, kterou
jsem s námahou nahmatala, a poté otočila hlavu tak daleko, jak jen mi to
moje pozice dovolila.
 „Zatraceně, to snad není pravda!“ zvolala jsem nelibě a chtělo se mi
brečet. Při pádu se mi za něco zahákla obruč od spodničky, krinolína mi
teď vzadu trčela do výšky jako otevřená stříška od dětského kočárku a
sukně byla navíc na straně roztržená. Vypadalo to skandálně a bránilo mi
to, abych se posunula byť jen o pět centimetrů do strany. Měla jsem
možnost pohnout se jen do dvou směrů: nahoru nebo dolů. Byla jsem
zoufalá.
„Slečno Crumbová,“ zaslechla jsem najednou hlas pana Reeda a
vyděšeně zalapala po dechu. „Jste tam vevnitř? Slyšel jsem nějaký hluk.
Slečno Crumbová?“
„Tady jsem,“ zvolala jsem přidušeně a sama jsem téměř nepoznávala
svůj hlas. Pevně jsem sevřela oči, aby se mi netvořily slzy, a cítila jsem,
jak se mi čím dál tím víc potí ruce.
„Je všechno v pořádku?“ ptal se hned pan Reed a jeho hlas zněl
znepokojeně. Ihned poznal, že se něco děje. Jeho kroky mi hlasitě duněly
v uších a srdce mi téměř vyskočilo z hrudi. Až vyjde zpoza rohu a uvidí
mě takhle, tak se na místě propadnu studem.
„Nepřibližujte se!“ vykřikla jsem hystericky a jednou rukou jsem se
chytila pevněji, abych neztratila oporu.
Kroky se zastavily a já jsem nedokázala potlačit drobný vzlyk.
Jak jsem se jen mohla dostat do tak strašné situace? Co jsem
provedla, že jsem si to zasloužila?
„Slečno Crumbová,“ uslyšela jsem znovu své jméno, ale bylo pro mě
těžké ho vnímat. „Co se stalo? Něco vám je?“ ptal se pan Reed, zatímco
mě pod mojí vahou pomalu začínaly bolet ruce. Jak to, že jsem takový
slaboch? To je trest za to, že jsem celý život jen vysedávala a tělesně
jsem se neutužovala, jak mi radila mamá.
Chudák mamá. Určitě si bude dělat hrozné výčitky, jestli se mi něco
stane. Je jedno, že pro mě někdy vůbec nemá pochopení. Když budu
nemocná, bude sedět ve dne v noci u mé postele. A já si přála, aby tu teď
byla a aby mi svým osobitým způsobem, jak vidět věci, dodala sílu.
„Propadl se pode mnou schod,“ vyrazila jsem ze sebe zajíkavě a
cítila, jak mi teče z nosu a já to nemůžu zastavit. Popotáhla jsem.
„Jste zraněná?“ zvolal pan Reed a teď už zněl zděšeně i jeho hlas.
Vzchopila jsem se a odlepila jazyk od suchého patra.
 „Já… já jsem tady uvízla,“ přiznala jsem se a zkoušela se nějakým
způsobem jednou rukou pustit trubky, abych vyprostila sukni. Ale pokud
jsem nechtěla riskovat, že se mi druhá ruka smekne, tak to nešlo.
„Jdu tam a pomůžu vám,“ prohlásil pan Reed rozhodným hlasem.
Zvonilo mi v uších, jak mi krev prudce proudila v žilách.
„Ne,“ vykřikla jsem v panice a zalapala po dechu.
„Slečno Crumbová,“ odpověděl pan Reed rozčileně, ale já ho
nenechala domluvit.
„Nesmíte mě takhle vidět!“ vypískla jsem a vysílením se mi začaly
třást ruce. Bylo to to nejhloupější a zároveň nejtrapnější, co se mi kdy v
životě stalo, a já se studem propadala do země. Nevěděla jsem, co je
horší, jestli zlomené kosti, nebo ostuda, že cizímu muži ukážu svoje
punčochy. Nevěděla jsem přesně, co všechno moje spodnička odhaluje,
ale byla jsem si jistá, že mi je vidět až na krajkový lem spodního prádla.
„Moje sukně, moje… sukně,“ koktala jsem a z očí mi vytryskly slzy.
„Já už nemůžu… já…,“ začala jsem brečet a přála si, abych byla někde
jinde, zpátky na venkově, na nějakém nudném večírku s bezduchými
lidmi, jen ne tady.
Pan Reed si hlasitě povzdechl. Nedalo se to přeslechnout, i když mi
srdce bušilo jako zvon a v uších mi šumělo.
„V pořádku, slečno Crumbová, jdu k vám a pomůžu vám ven. A
přísahám na svůj život, že si vás nebudu prohlížet a že o téhle příhodě
nikdy nikomu neřeknu ani slovo,“ domlouval mi a já popotáhla, tak jako
to ráno udělal Phillip Tams.
„Já už nemůžu,“ opakovala jsem a začaly se mi podlamovat i nohy.
Určitě spadnu a nikdo tomu nezabrání.
„Animant,“ oslovil mě pan Reed přísně křestním jménem a já sebou
vyděšeně trhla. „Zavřete oči, jdu pro vás,“ varoval mě a já jsem se
odevzdala osudu. Stejně jsem tomu nemohla zabránit.
Pevně jsem stiskla víčka, cítila jsem, jak mi ze špičky nosu kapou
slzy, a pak jsem vedle sebe uslyšela rachot kovových schůdků. Někdo
zatáhl za moji sukni, zvuk trhající se látky skřípavě rozřízl vzduch a
kolem mých boků se semkly silné ruce.
Okamžitě jsem ucítila odlehčení v končetinách, jak mě pan Reed
vytáhl k sobě nahoru, a nakonec mě vyzvedl do náručí. Klepala jsem se
po celém těle jako strom v bouři a moje bolavé prsty neměly ani sílu, aby
se chytly mého zachránce.
Sestoupil po schodech dolů, ale nepouštěl mě, a mechaniku
vyhledávacího stroje opustil se mnou v náručí. Teprve když mě opatrně
posadil na židli ve společenské místnosti, troufla jsem si otevřít oči.
První, co jsem spatřila, byly mé dlaně, které svítily sytě červenou barvou,
jako by byly v plamenech, a takový jsem měla i pocit. Byla jsem
vyčerpaná, bolela mě hlava, necítila jsem ruce ani nohy.
Pohled na sukni mi potvrdil, že je na pravé straně roztržená až ke
koleni a trčí z ní volány mé spodničky. Alespoň jsem však měla opět
zakryté nohy. Znovu jsem popotáhla, než mě napadlo, že už se můžu
vysmrkat. Než jsem ale začala hledat kapesník po kapsách, pan Reed mi
jeden podával. Měl na sobě tmavě modré kostičky. Zdrženlivě jsem mu
ho vzala z prstů. Netroufala jsem si pohlédnout mu do tváře, tak moc
jsem se styděla za to, co se právě odehrálo. Hlasitě jsem se vysmrkala a
setřela si z tváří stopy slz. Musela jsem vypadat hrozně, byla jsem
naprosto zničená a účes byl zajisté učiněná katastrofa. A moje důstojnost
utrpěla pořádnou trhlinu.
„Chtěla byste se něčeho napít?“ zeptal se pan Reed a já jsem přece
jen zvedla hlavu. Díval se na mě, starostlivě a upřímně, jak jsem to u něj
ještě nikdy neviděla.
„Ano, prosím,“ zaskuhrala jsem tiše a odkašlala si, abych se zbavila
tíživého pocitu v krku.
„Hned se vrátím,“ ujistil mě a odešel z místnosti.
Zůstala jsem sama se svým zrychleným tlukotem srdce a s úlevou, že
se mi podařilo nehodě o vlásek uniknout. I když jsem se cítila naprosto
zničená, nic mi nebylo, neměla jsem nic zlomeného a až na pálící dlaně a
lehké táhnutí ve svalech jsem z té nehody neměla žádné následky.
Snažila jsem se nemyslet na to, jaký výhled na moje punčochy se asi
naskytl panu Reedovi, stejně jsem ale cítila, jak mi horko stoupá do tváří.
Ovšem i přesto, že jsem v této nepříjemné situaci nebyla moc pozorná,
dokázala jsem si vzpomenout, že mi přísahal, že se o této události už
nikdy nezmíní. A tomu jsem prostě musela věřit. Rozpačitě jsem si strčila
spodní ret mezi zuby a čekala.
 Pan Reed se vrátil se skleničkou vody a podal mi ji. Vodní hladina se
v mých zesláblých rukou třásl. Vypila jsem pár doušků a snažila se
vzchopit.
„Čaj vám bohužel nabídnout nemohu,“ omlouval se a pátravě se
rozhlížel. „Ale ve spodním šuplíku bych měl mít likér,“ nabídl mi a já se
musela usmát.
„Ne, alkohol ne,“ odmítla jsem. Představa, že by mi teď ještě přitížil
alkoholem, mi přišla absurdní. „A navíc jsem ho uklidila do skříně za
dveřmi,“ pronesla jsem a pan Reed vyprskl smíchy.
Zdálo by se zvrácené smát se v takovéto situaci, jenže já byla natolik
na konci svých sil, že mě to strhlo a také jsem se začala tiše hihňat. Byl
to dnes ale psychicky náročný den.
„Měla byste jít pro dnešek raději domů, slečno Crumbová. Ať si
odpočinete,“ prohlásil nakonec a já si rázem znovu vzpomněla na svoji
matku. A na to, co jsem jí řekla, než jsem od ní v poledne odešla. Můj
úsměv ztuhl a zhořkl mi na jazyku.
„Já domů jít nemůžu,“ bránila jsem se, když jsem si kradmo lokla
doušku vody. Pan Reed se na mě tázavě podíval. „Pohádala jsem se s
matkou. Řekla jsem jí, že si najdu nějaké nové bydlení,“ prozradila jsem
mu. V jakémkoli jiném okamžiku bych určitě měla zábrany vyjevit mu
takovéto osobní doznání. Ale teď, po tom všem, co se stalo za posledních
pár minut, už mi jednoduše nepřipadalo tak důležité zachovat si svoji
přísnou fasádu.
„A kam chcete jít?“ otázal se a já si povzdechla. Teď bylo načase se
ho zeptat.
„Můj bratr mi říkal, že je v budově pro personál k dispozici nějaký
pokoj, a já se vás chtěla zeptat…,“ spustila jsem a potřebovala jsem se
nadechnout, abych sebrala odvahu na dokončení věty. Ale pan Reed už
mě pochopil.
„Jste si tím jistá, slečno Crumbová? Je to opravdu malý pokojík a
určitě není zdaleka tak pohodlný, jak jste zvyklá,“ vysvětlil mi. Přesto
jsem přikývla.
„I kdyby to byl jen kumbál na košťata, byla bych připravená v něm
bydlet,“ vysvětlila jsem vážně a podívala se mu přímo do tváře, aby mohl
vidět rozhodnost v mých očích. I když jsem si před chvílí ve stroji ještě
přála strávit život v ubíjející nudě, bylo mi teď, kdy jsem měla opět
jasnou hlavu, zřejmé, že je vše stále ještě tak, jako před oním neštěstím.
Chci pryč a určitý odstup zajisté prospěje mně i mojí matce, abychom
neměly tolik třecích ploch.
Pan Reed si povzdechl a projel si rukama rozcuchané vlasy.
„No dobrá, jak myslíte. Kdy se chcete nastěhovat?“
„Zítra,“ řekla jsem spěšně a on zavrtěl hlavou.
„Zítra mám jiné povinnosti,“ odvětil a já jsem si vzpomněla.
Zítra je středa a to on v poledne zase beze stopy zmizí. „Ale zítra
večer se můžete na pokoj podívat, pokud vám to vyhovuje, a ve čtvrtek
se nastěhovat. Jestli na to skutečně tak spěcháte.“
„Spěchám na to,“ přitakala jsem a dopila skleničku do dna. Už mi
bylo mnohem lépe a v hlavě se mi probudila nečekaná zvědavost. „Jaký
druh povinností vás váže, pane Reede?“ zeptala jsem se ho co
nejnenápadněji a snažila se nasadit nevinný výraz.
Pan Reed se na mě podíval, chvíli pozoroval moji tvář a pak
nedůvěřivě přimhouřil oči.
„Jste příliš zvědavá,“ vytkl mi a měl samozřejmě pravdu.
I když jsem byla v pokušení ještě trochu v tom vrtat, upamatovala
jsem se na slušné chování a držela jazyk za zuby. Pan Reed přenesl váhu
z jedné nohy na druhou, zneklidněl a začal v pravé ruce převracet kapesní
hodinky. Pochopila jsem, že ho musím propustit, aby se zase mohl
věnovat své práci.
„Pane Reede,“ oslovila jsem ho tedy a on upřel svoji pozornost znovu
na mě. „Děkuju vám.“ Došlo mi, že jsem mu dosud vůbec nepoděkovala
za službu, kterou mi prokázal. „Zachránil jste mě.“
Vyhnul se mému pohledu, nevěděl, kam se má dívat, potom se krátce
podíval na hodinky a odkašlal si.
„Já… Půjdu se věnovat opět své práci,“ přešel můj dík docela
jednoduše a já jsem přemítala, jestli to udělal z rozpačitosti. „Zůstaňte
tady, a až se na to budete cítit, jděte jednoduše domů,“ nabídl mi, tvářil
se ale naschvál lhostejně. Pak spustil hodinky do kapsy u vesty a odešel.
Zůstala jsem v tichu místnosti sama, jen s lehkým bzukotem stroje v
pozadí. Představovala jsem si, jaké to asi bude bydlet sama, a čekala
jsem, až se moje roztřesené nohy zase zmátoří natolik, aby unesly moji
váhu.
 Kapitola šestnáctá
aneb
Jak jsem obhajovala pana Reeda

Abych nemusela jít domů, loudala jsem se uličkami po areálu univerzity,

než jsem našla, co jsem hledala: krejčovství, obchod s čaji a
knihkupectví.
Nechala jsem si od starého krejčího rychlými stehy zašít roztrženou
sukni, aby to nebylo tak strašně vidět, a koupila si v čajovně půl libry
anglického čaje. Několik hodin jsem strávila procházením regálů malého
zaprášeného knihkupectví a začetla se do různých knížek, což mi udělalo
nesmírně dobře na duši. Koupila jsem si tři romány, pojednání o
dopadech války na lidskou psychiku a dva drobné sešity o obraně
židovské víry. Myslela jsem při tom na Henryho a věděla jsem, že mu
svým způsobem pomůžu, když si něco přečtu, a alespoň v malém měřítku
se tak postarám o trochu osvícenství.
Když jsem kolem páté hodiny nenápadně vklouzla do strýčkova
domu, cítila jsem se unavená, vystrašená a vřele jsem si přála, aby mamá
nebyla doma.
Naštěstí mě pan Dolls informoval, že obě paní Crumbové opustily
dům a odjely na čaj do města. Neřekl mi však, že je přítomen strýček
Alfred, a já do něj málem vrazila, když jsem vstoupila do salónu.
„Animant! To už jsi tady?“ zeptal se mě a ještě jednou vrhl pohled na
malé stojací hodiny v chodbě. Ustoupil o krok stranou a nechal mě
vstoupit do salónu.
Měla jsem v nitru neblahý pocit, jelikož jsem nevěděla, jestli mu
mamá a tetička prozradily, co jsem jim v poledne tak nestydatě oznámila.
V žádném případě jsem nechtěla, aby se na mě strýček zlobil. Ne on,
který za celou věc nenesl žádnou zodpovědnost a kterého bych tím i tak
možná ranila.
„Animant, můžu si s tebou o něčem promluvit?“ zeptal se strýček,
když jsem kolem něj procházela, a mně se začal svírat žaludek.
Takže už to ví.
Zdráhavě jsem přikývla, cítila se provinile a napjatě jsem se usadila
na jednu z malých pohovek. Nervózně jsem si kousala spodní ret a dívala
se, jak si strýček rozepíná knoflík u žaketu a sedá si naproti mně.
„Lillian mi říkala, že máš v úmyslu opustit můj dům a nastěhovat se
do budovy pro personál,“ vyjádřil se hned k věci. Cítila jsem se opět celá
roztřesená, jako ve chvíli, kdy mě pan Reed zachránil ze stroje. Bolela
mě hlava, moje nohy i ruce byly měkké jako pudink a pohled strýčka
Alfreda mě provrtával skrz naskrz a ulpíval na mně jako olověná závaží.
„Je to tak,“ řekla jsem téměř šeptem.
„Můžu vědět, z jakého důvodu?“ chtěl vědět strýček a já si všimla
napětí v jeho hlase a nádechu zloby.
Se sklopeným pohledem jsem vzdychla a nevěděla, jak to mám
nejlépe říct.
„Nesnesu svoji matku,“ spustila jsem a strýček Alfred si souhlasně
povzdechl, což mi dodalo odvahy pokračovat. „Vyčerpává mě, jak se
neustále snaží dát mému životu jiné priority. Jestli chci tento měsíc
úspěšně zvládnout, tak se její neustálou přítomností nemůžu nechávat
rozptylovat od práce.“ Zvedla jsem oči a konečně se odvážila na strýčka
podívat. Pokývl. „Opravdu se tě nechci dotknout, ty ani tetička za to
nemůžete, ale…“
„Je mi to jasné,“ přerušil mě strýček Alfred, naklonil se lehce
kupředu a v jeho tváři se rozhostil přemýšlivý výraz. „Ani, zatím jsem se
tě na to nikdy neptal, ale…“ Udělal malinkou pauzu a podíval se na mě
svýma zkoumavýma očima, které zastiňovalo husté obočí. „Líbí se ti v
práci? Uspokojuje tě, když trávíš hodiny v knihovně?“
Uzel, který mi tlačil na prsa, se uvolnil a já jsem mohla znovu volněji
dýchat. Strýček totiž změnil téma. Kromě toho tvrdil, že mě chápe, a to
byla pro mě neskutečná úleva.
„Ano,“ řekla jsem prostě a byla to pravda. Na rty se mi vloudil úsměv
a dělalo mi vskutku dobře být si jistá alespoň jednou věcí. Pracuju v
knihovně opravdu ráda. Líbí se mi, že vím, co je potřeba udělat, že to v
přiměřeném čase zvládnu a že tím něčemu prospívám. Dávám jiným
lidem k dispozici knihy, pomáhám jim je najít a sama sobě se líbím, jak s
přísným pohledem procházím po chodbách.
Dokonce i pan Reed, kterého jsem považovala za nejhorší pohromu
lidstva, mi je teď o něco sympatičtější. Což asi není jeho chováním, ale
spíš skutečností, že ho umím lépe odhadnout. Jeho nehorázné projevy se
nedají interpretovat vždy tak nehorázně, jak jsem to činila na začátku, a
ode dne, kdy jsem mu vytkla všechny jeho chyby, se začal chovat do jisté
míry zdvořile.
Můj úsměv se přenesl i na strýčka a také on pozvedl koutky úst.
„Tvoje matka tady strašně hartusila. Sice mě nejprve hrozně
šokovalo, že nás chceš opustit, ovšem její největší starostí bylo, že si
odmítáš obléct červené šaty,“ vyprávěl mi strýček a já se rozesmála. To
je celá moje matka.
Zase jsem zvážněla, podívala se strýčkovi do očí a vzdychla si.
„Opravdu ti nechci ublížit,“ řekla jsem a strýček se opřel dozadu do
fialkových polštářů.
„Se mnou si nedělej starosti, Ani,“ opáčil a mávl rukou. „Teď už
tomu rozumím.“ Pak se ale jeho pohled v tu ránu zakabonil jako
černočerná noc. „Ale jestli ti ten knihovník nějakým způsobem i jen…,“
spustil najednou bandurskou, jenže já ho přerušila dřív, než se dostal do
ráže.
„Strýčku, i když jsem o tom ze začátku sama pochybovala, mohu tě
ujistit, že pan Reed je slušný člověk,“ vysvětlila jsem mu, i když bych
ještě před pár dny považovala za nemožné, že kdy něco takového řeknu.
Ale byla to pravda. Už jen proto, že mě dnes zachránil před velmi
nepříjemnou nehodou a našel v sobě sílu si mě kvůli tomu nedobírat.
Strýček Alfred si hlasitě odfrkl, přehodil si nohu přes nohu, hned ji
ale zase sundal a zvedl se.
„Jak myslíš, dítě,“ zabručel, jako by mi nechtěl věřit. „Ale kdyby
něco bylo, přijdeš s tím za mnou!“
„Ano, strýčku,“ přitakala jsem, aby se uklidnil. Projel si prsty skrz
vousy a odešel.
Mamá a tetička se vrátily domů krátce po večeři, aby se rychle
převlékly a pak navštívily o dvě ulice dále nějaké čtení. Když se vrátily,
byla jsem už u sebe v pokoji, ale mamá se neuráčila vyjít nahoru, aby se
na mě podívala. Tetička mi řekla, že je dotčená a uražená a že se nejspíš
ještě nějakou dobu bude v tomhle pocitu vyžívat. Jen jsem potřásla
hlavou a byla jsem ráda, že se s ní dnes už nemusím setkat.
Když jsem se připravila do postele a v klidu si listovala v textech o
židovské víře, procházela jsem si v myšlenkách zítřejší den. Bude středa,
pan Reed kolem poledne zase zmizí a mě pozval na oběd pan Boyle.
Zděšením mi vypadly manuskripty z ruky a sklouzly z peřiny na podlahu.
Na to jsem docela zapomněla. Pan Boyle mě v sobotu opakovaně
ujišťoval, že má tento týden bohužel málo času, ale že mě s jistotou ve
středu chce pozvat na oběd. Těšila jsem se na to a přemýšlela, o čem si
asi budeme povídat. Ale od té doby, co se ve městě objevila moje matka,
jsem se v hlavě zabývala jen myšlenkami na útěk a bylo velké štěstí, že
jsem si na oběd s panem Boylem zase vzpomněla už dnes, a ne až zítra,
nebo na něj dokonce úplně nezapomněla. To by se býval objevil v
knihovně a já bych byla dočista vyjevená. Pro mě by to bylo hrozně
trapné a jeho by to nejspíš ranilo.
Pracně jsem sesbírala ze země papíry. Teď už v hlavě určitě nenajdu
klid na čtení. Zhasla jsem lampičku na nočním stolku a snažila se
rovnoměrně dýchat. Tlukot mého srdce se opět zpomalil, až jsem
konečně usnula.
* * *
Bylo poněkud zvláštní setkat se následujícího rána s panem Reedem.
Celá jsem zrudla, když jsem pomyslela na včerejší událost. Ale jak slíbil,
nezmiňoval se o tom, a choval se stejně mrzutě jako obvykle.
Na hodinách bylo právě půl deváté, když se otevřely dveře knihovny
a do vestibulu vkročila žena s tak výrazným kloboukem, že jsem od ní na
chvilku nedokázala odtrhnout zrak. Právě jsem třídila knihy a Cody je
vyrovnával v knihovně zpátky na regály. Stále ještě se mnou neprohodil
jediného slova a zdálo se, že je rád, že to od něj nevyžaduju.
Dáma svůj klobouk nesundala, ani když prošla obloukem do
studovny, z čehož jsem usoudila, že slouží především pro okrasu a méně
pro ochranu před nevlídným počasím, které venku od rána panovalo.
Ještě štěstí, že včera odpoledne zasadili do kupole nové sklo. A nepotrvá
to dlouho a v interiéru knihovny nebude po události s kufrem ani
památky.
 Dívala jsem se za onou ženou a viděla, jak se Cody schovává pod
schodištěm, aby se s ní nepotkal. Žena elegantně cupitala po schodech
nahoru a její příliš široký honzík, který se jí vrstvil nad turnýrou, se
přitom houpal sem a tam jako loď v bouři.
Poodešla jsem od přepážky k obloukům a sledovala ji zpoza jednoho
ze sloupů. Zamířila rovnou ke dveřím kanceláře pana Reeda a já jsem
tázavě pozvedla jedno obočí. Co od něj asi chce?
Zaklepala, afektovaně vyčkala a zaklepala znovu. V kanceláři se nic
nedělo a já si matně vzpomněla, že jsem pana Reeda viděla, jak před pár
minutami spěšně prošel studovnou. Ale kam pak zmizel?
Žena zaklepala potřetí, pokradmu se rozhlédla a pak zacloumala
klikou. Dveře byly zamčené, což mi připadalo neobvyklé. Ještě nikdy
jsem se nesetkala s tím, že by byly dveře od jeho kanceláře zamčené.
Asi po deseti minutách, během kterých přešlapovala před kanceláří,
pročítala si tituly na hřbetech knih a udělala velký oblouk kolem konzole
vyhledávacího stroje, to nakonec vzdala. Zaklepala ještě naposledy, pak
se prudce obrátila a začala sestupovat ze schodů. Cody zmizel někde
vzadu do stínu tak, že jsem ho už neviděla dokonce ani já.
Cizí dáma nescupitala ještě ani polovinu schodů, když upřela pohled
na moji maličkost. Dívala se na mě se směsí nedůvěry a zvědavosti a
kráčela přímo ke mně. Zachovala jsem svůj neutrální výraz obličeje a
nijak se nesnažila zmizet ze svého místa u sloupu, přestože můj instinkt
křičel, že se mám okamžitě vytratit.
„Dobrý den,“ oslovila mě něžným hlasem, když došla dostatečně
blízko, abych slyšela její šepot. Byla mladší, než jsem si myslela, možná
něco ke třiceti, a měla pěkný pravidelný obličej. Koketně na mě upírala
svoje pronikavě modrozelené oči.
„Dobrý den,“ opětovala jsem suše její pozdrav a přistoupila o krok k
ní, abych jí dala najevo, že se od ní nenechám zastrašit. Přišlo mi to sice
nehorázné, ale spontánně mi vytanulo přirovnání k Milady od Alexandra
Dumase.
„Copak není ženám zakázáno číst knihy z této knihovny?“ ptala se
mě sladce a její úsměv byl přitom stejně falešný jako její hraná
zdvořilost.
„Ano, je,“ potvrdila jsem její poznámku a na chviličku se oddala
představě, jak by jí asi bylo, kdybych tu situaci z vlastní iniciativy
neobjasnila a ona by byla nucena se zvědavě vyptávat. Ale moje dobré
vychování mi bránilo, abych si něco takového dovolila. „Jenže já také
nečtu. Já zde pracuju,“ vysvětlila jsem tedy a zároveň přemítala, zda by
někomu v téhle budově vadilo, kdybych si tu nějakou knihu četla.
Pochybovala jsem o tom, spíš se zdálo, že jsem první žena, která v tomto
sále smí brát knihy legitimně do ruky a otvírat je.
Dáma vytřeštila oči a její nalíčená pusa se sevřela do malinkatého O.
„Ach, opravdu?“ tázala se, jako kdyby si o mně myslela, že jí lžu. Už
jsem chápala, proč Cody zmizel ve stínu. Tahle žena byla jednoduše
nesnesitelná. Byla mi nesympatická, a to už po těch pár větách, které
jsme dosud prohodily. Byla namyšlená, blazeovaná, a navíc nepůsobila
nijak zvlášť inteligentně.
„Ano, paní,“ odpověděla jsem a měla jsem co dělat, abych se
neušklíbla. Jí se to očividně moc nedařilo, neboť takřka zhnuseně
svraštila nos.
„Slečno,“ opravila mě zostra. „Slečno Brandon-Weldersonová!“
„Promiňte,“ omluvila jsem se beze spěchu a s mými rty si pohrával
skrývaný úsměv, neboť jsem onu dámu evidentně urazila, aniž bych něco
takového měla v úmyslu. „Nebyla jste tak laskavá, že byste se
představila, proto mi musíte tento přehmat prominout,“ prohlásila jsem s
jistou upřímností v hlase, která ji donutila moji omluvu přijmout.
„Ale samozřejmě, slečno…,“ řekla hned, svůj hněv ale skrývala jen
stěží, neboť jsem jasně viděla, jak napíná čelist a vrhá na mě vyzývavé
pohledy.
„Crumbová,“ prozradila jsem jí své jméno a ona nenápadně vypjala
ramena. Natáhla hlavu vzhůru a snažila se budit dojem, že je větší než já,
což ještě podtrhl její široký klobouk. Ale ať dělala, co dělala, já malá
nejsem a ona mě převýšit nemohla.
„A jakou funkci zastáváte, slečno Crumbová?“ zeptala se mě přímo.
Její oči na chvilku sklouzly jinam, když se vedle nás zvedl jeden ze
studentů, mrzutě se na nás podíval a šel si pro další knihu z právnického
oddělení. Nejspíš stále ještě vyhlížela pana Reeda. A já jsem pomalu
začínala věřit, že v kanceláři není záměrně, a dveře dokonce zamkl právě
kvůli této dámě.
 „Jsem asistentkou vedoucího knihovny,“ řekla jsem s nevolí a
přemýšlela jsem, jak bych jí nejlépe dala najevo, že se teď opět musím
věnovat své práci, a nemůžu si tu s ní tedy dále povídat.
Jenže pohled, který na mě upírala, byl tak zlověstný, že mi připadalo
rozumnější, když ji nebudu ještě více dráždit.
„Á, tedy asistentkou pana Reeda,“ upřesnila za mě a dívala se na mě s
nedefinovatelným výrazem v obličeji.
„Ano, slečno Brandon-Weldersonová!“ opáčila jsem a doufala, že
jsem si její jméno zapamatovala správně.
„A kde je pan Reed?“ žádala po mně, abych jí ho vydala na pospas, a
její hlas zněl natolik autoritativně, jako bych ho před ní osobně schovala.
Možná jsem toho ale do jejích vět hodně sama interpretovala, protože
jsem k ní pociťovala silnou averzi a nemohla jsem pustit z hlavy srovnání
s pokryteckou Milady.
„To nevím. Pan Reed není vázán povinností informovat mě o tom, na
jakém místě se zdržuje,“ vysvětlila jsem zdvořile a slečna Brandon-
Weldersonová si odfrkla jako nějaká klisna.
„Určitě se schovává, ten lotr. Máme neuvěřitelně důležité věci, o
kterých je nutné si pohovořit, a on se zašívá za neužitečné hračičky, jako
je ten jeho stroj.“ Plivla mi slovo stroj doslova pod nohy a mě se její
nepřátelský výbuch nepříjemně dotkl.
Pan Reed je sice roztržitý člověk, ale když ho nazvala lotrem a jeho
stroj označila za neužitečnou hračičku, bodlo mě u srdce. Možná také
proto, že mě tímto slovem vždy častovala moje matka, když jsem jako
obvykle nevycházela z pokoje, protože jsem byla příliš připoutaná ke
knize. „Neužitečné“ – káravé označení z mého dětství.
„Snaha pana Reeda o pokrok není neužitečná,“ namítla jsem a
nedokázala zastřít svoji podrážděnost.
„Technické hračičkování není žádný pokrok, slečno Crumbová,“
opravila mě a zpražila svýma jedovatě zelenýma očima. „Kdyby mohly
ženy studovat na téhle univerzitě nebo alespoň kdyby mohly využívat
tuhle knihovnu, to by byl pokrok!“ osopila se na mě hlasitěji, než se
slušelo na knihovnu, pak dotčeně zvedla nos a odcupitala, aniž by se
rozloučila.
 I když to ve mně z její nestydatosti vřelo hněvem, nemohla jsem jí
nedat trochu za pravdu. Kdyby tu ženy mohly oficiálně studovat a číst,
byl by to vskutku pokrok, který bych ze srdce uvítala.
* * *
Pan Boyle mě vyzvedl přesně o půl dvanácté u přepážky v knihovně.
Usmála jsem se na něj, když jsem ho uviděla, a rychle jsem Codymu
pomohla vyřídit poslední výpůjčky, aby mohli odejít na polední
přestávku i studenti.
Pan Boyle mi nabídl rámě, abych se mohla zavěsit, a já jsem to velmi
ráda učinila. Byl to povznášející pocit zase se s ním shledat a přišlo mi to
k duhu po všech těch vážných rozhovorech uplynulých dní.
Courali jsme se mokrou cestou z knihovny směrem do města. Přestalo
pršet, ale podzimní nebe bylo potažené temnými mraky a nevěštilo žádné
lepší počasí. Pan Boyle se mě ptal, jak jsem strávila předešlé dny, a já
jsem mu vyprávěla, že v práci je vše při starém a že mi jde hrozně na
nervy moje matka. O své včerejší nehodě jsem se nezmínila. Ani by mě
nenapadlo ho do takové trapné příhody zasvětit.
Nešli jsme daleko, jen k malé restauraci s tmavě modrými
polstrovanými židlemi a zdobnými dečkami na stolech. Byla útulná a
panovala zde příjemná atmosféra. Děvče, které nás obsluhovalo, dokonce
zapálilo na našem stolu svíčku, a já se těšila na jídlo a na teplý čaj.
„A pak ji napadlo, že si mám na sobotní ples obléct červené šaty.
Takový skandál, jako kdyby mě chtěla vystavit celému světu na odiv,“
vypravovala jsem mu právě a on se smál. Smála jsem se s ním, protože
od téhle příhody mezi mnou a mou matkou už uběhla taková doba, že
můj hněv stihl vyprchat.
„Ale dokážu si představit, že by vám červená barva mohla velmi
slušet, slečno Crumbová,“ řekl pan Boyle, a když jsem se podívala do
jeho medových očí, začalo se v mých prsou šířit lehké chvění. Nejspíš to
bylo něco jako zamilovanost, lehká euforie. Naše konverzace plynula
sama od sebe, já jsem zažívala libé pocity a po těle se mi rozlévalo
příjemné teplo.
Přestože mi to připadalo nové a vzrušující, přemítala jsem, jestli to je
všechno. V jedné sbírce básní jsem četla o hořících ohních a touhách,
které člověku dočista trhají srdce. Ale to, co jsem pociťovala já, nebyl
žádný planoucí žár, ale jen malý útulný oheň v krbu.
Myslela jsem na matku, která mě zapřísáhla, že si musím svoje pocity
konečně přiznat. A vzpomněla si také na tetiččina slova, že někdy nestačí
o lásce jenom číst. Znamenalo to snad, že už jsem zamilovaná a jen mám
příliš vysoká očekávání? Nebo je možné, že jsem jednoduše příliš zarytá,
zarputilá a svobodomyslná, než abych byla schopná pocítit opravdovou
lásku? Možná že se budu muset jednou opravdu spokojit s tím, že budu
pociťovat jen tohle lehké teplo a příjemné šimrání. Nebo že si to celé
zase vymlátím z hlavy a rozhodnu se, že život bez muže je prostě
jednodušší.
„To je od vás velmi hezké. Ale mně je milejší, když mě nikdo
neuvidí, než aby se mi všichni vysmívali,“ řekla jsem, aniž bych přerušila
oční kontakt, a i přes moje zmatené myšlenky jsem se na pana Boyla
usmála. Nemusím se přece rozhodovat teď. Teď si budu prostě užívat, že
jsem tu a cítím se dobře.
Děvče z obsluhy nám přineslo čaj. Pára z horké vody mizela nad
světlem svíčky.
„Co by mohlo být důvodem, aby se vám někdo mohl vysmívat?“ ptal
se nevěřícně a úsměv na jeho rtech měl jistý rys, který by se dal
považovat skoro za drzý.
„No, vlastně ledacos,“ spustila jsem a obepnula studené prsty kolem
šálku. „Neumím například moc dobře tancovat. Byla bych lidem pro
smích,“ vtipkovala jsem.
„To si neumím představit. Když muž dobře vede, tak je skoro
nemožné, aby žena špatně tancovala,“ nadhodil a já jsem měla hned na
jazyku odpověď, ale váhala jsem, jestli ji vyslovit.
Dívala jsem se do jeho šibalských očí, na jeho smělý účes, na výrazné
špičáky, které ještě více zdokonalovaly jeho úsměv, a rozhodla se, že to
risknu.
„A vy umíte dobře vést, pane Boyle?“ zeptala jsem se, aniž bych se
přestala usmívat, a vstoupila touto větou do nových vod. Do vod umění
ženského flirtu. Tajně jsem četla Casanovu a Nebezpečné známosti,
několikrát jsem o tom slyšela mluvit svoji matku, ale nikdy jsem neměla
příležitost, abych to sama použila. Tedy alespoň doteď ne.
 „To každopádně, slečno Crumbová,“ odpověděl. Ve svém nitru jsem
cítila nervózní šimrání. „Nemusíte se tedy ničeho obávat.“
Usmívala jsem se a neměla nejmenší tušení, jak bych na to měla
odpovědět. Flirtování se říká také „hra s ohněm“, ale mně při tom ani
tentokrát nebylo teplo u srdce. Možná pro mě tenhle druh hry prostě není.
Stejně jako láska. O všem přemýšlím tak dlouho, až se mi to rozpadne
mezi prsty a zbydou z toho jen realistické stránky věci.
Způsobně jsem si lokla čaje a zeptala jsem se, jak strávil poslední dny
on. Vypadal lehce zmateně, ale reagoval na otázku a vyprávěl mi o nudné
byrokracii, o právním případu bývalého spolužáka, který se ho zeptal na
radu, a o mém strýčkovi, který se v každé větě, která nemá spojitost s
prací, negativně vyjadřuje o mé matce a o tom, jak dalece se jí nechává
teta Lillian strhnout.
Nebyla jsem tedy jediná, kdo má problém s mou matkou, a to pro mě
byla úleva. Teď jsem si totiž mohla být jistá, že mě strýček Alfred
skutečně chápal, když jsem mu řekla, že se musím odstěhovat.
„Přitom moje matka není žádný hrozný člověk. Má jen strašně
nepříjemný způsob, jak projevit svoji odhodlanost udělat pro všechny to
nejlepší,“ vysvětlila jsem panu Boylovi, aby ji nepovažoval za nestvůru.
Je to láskyplná žena, která však s oblibou přestřeluje přes cíl.
„Jak dlouho má v úmyslu tu zůstat?“ zajímal se.
„Ještě minimálně dva nebo tři týdny,“ vypravovala jsem a koutkem
oka viděla, že k nám přichází děvče s předkrmem. Tiše mi kručelo v
žaludku, což naštěstí tlumil můj korzet.
„Panečku,“ prohlásil pan Boyle. „A já vůbec neznám žádnou dobrou
radu, jak byste tu dobu měla přestát, protože moje matka je tichá a velmi
vyhýbavá osoba.“
„Nedělejte si se mnou žádné starosti. Já už jsem ten problém
vyřešila,“ snažila jsem se ho uklidnit, přitom jsem si podala ubrousek a
rozprostřela si ho přes klín.
„Aha, a copak zamýšlíte udělat?“ zajímal se překvapeně a právě se ke
mně chtěl naklonit blíže, když před něj na stůl postavili talíř s horkou
polévkou. Voněla božsky a já se musela ovládnout, abych nejprve
pronesla tichou modlitbu, než jsem vzala lžíci do ruky a polévku
ochutnala. Byla skutečně vynikající, s brambory, zeleninou a velkým
kusem másla.
 „Odstěhuju se,“ prozradila jsem a do tváře se mi vrátil úsměv. Byla
jsem na sebe totiž pyšná, že jsem se k tomuto kroku odhodlala. „Bavila
jsem se se svým bratrem Henrym a on mi poradil, abych se pana Reeda
zeptala na pokoj pro personál, do kterého se zítra nastěhuju.“
Přestože pan Boyle již smočil lžíci do polévky, strnula jeho ruka na
půl cesty ve vzduchu a on se na mě s otevřenou pusou vyděšeně podíval.
„Chcete se nastěhovat do budovy pro personál? Do pokoje pro
asistenta vedoucího knihovny?“ zeptal se tak ohromeně, že mě jeho
rozhořčení trochu vylekalo. Znělo to jako pokárání, kterému jsem se
hned vzepřela.
„Přesně tak!“ potvrdila jsem.
„To… tedy…, slečno Crumbová. Promiňte, ale nemyslím si, že je to
dobrý nápad,“ oponoval mi z počátku neobratně, ale konec věty zněl o to
rozhodněji.
„Ale už je rozhodnuto, pane Boyle,“ zůstala jsem neoblomná a můj
hlas zněl poněkud nevlídně. „Ovšem můžete mi své pochyby věcným
způsobem vylíčit,“ dodala jsem, i když nerada, a snažila se svoji mírně
rozjitřenou náladu nedat navenek najevo, abych zachovala zdvořilost.
Zkoušela jsem se chovat normálně, snědla jsem lžíci polévky, vzala si
kousek chleba a čekala na argumenty, které vznese pan Boyle.
„Už jste ten pokoj viděla?“ ptal se vyzývavě a mě zlobilo, že to řekl,
jako by si byl jistý, že svůj názor změním, až ten pokoj uvidím.
„Ne,“ připustila jsem se skřípotem zubů. „Ale dnes večer se na něj
půjdu podívat.“
„Dobrá,“ řekl pan Boyle a jeho vážný pohled spočíval stále ještě na
mně. Své polévky se už ani nedotkl. „Tak se připravte, že ten pokoj bude
nejen malý a že nebude skýtat žádné pohodlí, ale také, že když budete
chtít jít na toaletu, budete muset vyjít do nevytopeného schodiště, abyste
mohla použít koupelnu na konci chodby,“ spustil a jeho hlas rozhodně
nebyl klidný. Byl podrážděný, ustaraný a vyvedený z míry. „A nebudete
ji užívat sama,“ pokračoval a já jsem mu udiveně naslouchala. Tato
stránka onoho šarmantního a vyrovnaného pana Boyla pro mě byla nová.
A to ji činilo zajímavou.
„Budete tu koupelnu sdílet s osobou, k jejímuž bytu pokoj, do kterého
se chcete nastěhovat, patří. A sice s podivínem panem Reedem,“
předhodil mi fakta a já jsem zamrkala, dvakrát.
 O tom jsem nevěděla. Že to nebude pohodlné bydlení, mi naznačil už
pan Reed. Ale že se nastěhuju k němu, to už nikoli.
„S panem Reedem? Jak si to mám představit? To je ten pokoj součástí
jeho bytu?“ zeptala jsem se přece jen a ohromilo mě, že mi to pan Reed
nesdělil. Ale vlastně by mě ani nemělo udivovat, že zase jednou
zapomněl zmínit nějaký důležitý detail.
„Ano i ne,“ odpověděl mi pan Boyle nejednoznačně a bylo vidět, že
se mu ulevilo, když jsem věc začala brát stejně vážně jako on. „Je to
pokoj, který patří k jeho bytu a je s ním spojený dveřmi. Ale má svůj
vlastní vchod ze schodiště. Což je nepodstatné, když člověk uváží, co je
pan knihovník za člověka.“
Potřebovala jsem chvíli, než jsem všechny ty nové informace
promyslela a zhodnotila. Ale moji pozornost upoutala ta druhá
poznámka, po které jsem svraštila čelo.
„Promiňte, ale co tím myslíte, když říkáte, co je pan knihovník za
člověka?“ zjišťovala jsem rozhořčeně a teď jsem lžíci odložila i já.
Pan Boyle si tiše odfrkl a nevrle zachmuřil obočí.
„Slečno Crumbová, přece jste ho musela poznat. Je to veskrze
podivný chlapík se svéráznými manýry a pochybnou morálkou. Bylo by
lehkovážné nastěhovat se jako mladá žena vedle takového člověka,“
vysvětlil mi svůj postoj a já jsem na moment oněměla.
Měl samozřejmě pravdu, že je pan Reed zvláštní i že projevuje
pramálo zdvořilosti. Ale nikdy bych o něm neřekla, že má nedostatek
morálky, ani se od něj nenadála, že by této situace zneužil. Zachránil mě
ze stroje a prokázal při tom neobyčejnou počestnost.
„Ano, poznala jsem ho, pane Boyle. A stejně jako strýčka mohu i vás
ujistit, že je pan Reed rozhodně schopen chovat se jako gentleman,“
obhajovala jsem svého nadřízeného, až mě to samotnou zarazilo. Už zase
jsem se za pana Reeda přimlouvala, abych u druhých zmírnila špatné
mínění o něm. Ale co ze mě najednou udělalo jeho obhájce? Ani já o
něm přece nemám valné mínění. Tedy to jsem si alespoň myslela.
Nezdálo se, že bych pana Boyla přesvědčila. Jeho pohled se dokonce
ještě víc zachmuřil. Byla to katastrofa. Takhle jsem si oběd s ním
nepředstavovala. Těšila jsem se na uvolněnou konverzaci, lehké šimrání
v mém nitru a na zajímavá témata hovoru, a nikoli na namáhavé slovní
přestřelky, nepřetržitý obranný postoj a obhajobu svých stanovisek. A to
jsme byli teprve u předkrmu.
Rozhodla jsem se, že to změním, a to hned. Položila jsem lžíci do
polévky, složila ruce na prsa a zhluboka se nadechla. Pak jsem sebrala
sílu a pozitivní myšlenky a nechala napětí spadnout z tváře.
„Pane Boyle,“ oslovila jsem ho a dodala svému hlasu něžný a
smířlivý tón, který tak často používá moje matka, když chce otce přimět,
aby odřekl nějaký termín a oni spolu mohli vyrazit na společnou
procházku. „Poslyšte, velmi si vážím vaší starostlivosti, ale jsem dospělá
žena, která se umí rozhodovat sama. Já se na ten pokoj půjdu dnes večer
podívat a pak o tom budu důkladně přemýšlet. Uklidní vás to?“ zeptala
jsem se ho a doufala v pozitivní odpověď.
Hlasitě si povzdechl a svůj odpor vzdal. Svěsil ramena, rozvážně
přikývl a přejel si rukou přes oči. „Samozřejmě, slečno Crumbová, máte
pravdu. Míchám se do věcí, do kterých mi vůbec nic není. Já…,“ začal
zadrhávat a v koutcích jeho úst se objevil nesmělý úsměv. „Já…, slečno
Crumbová, vaše blaho mi jednoduše leží na srdci,“ vypravil ze sebe
nakonec a já jsem cítila, jak se mi do nitra pomalu vrací teplo. Byla to
jednak úleva, že jsme tu slovní přestřelku konečně ukončili a také že se v
jeho očích znovu objevil onen krásný strhující lesk.
„No, dobrá. Pojďme si povídat o něčem jiném, než se svými slovy
ještě více zesměšním,“ navrhl čtverácky, čímž mě rozesmál.
 Kapitola sedmnáctá
aneb
Jak jsem byla donucena
k dobrému skutku

Se smíšenými pocity jsem se vrátila zpět do knihovny. Kolísala jsem

mezi povážlivým pocitem štěstí a obavou, že svoje zamilované
pobláznění možná neberu dostatečně vážně. Byla jsem z toho dost
zoufalá. Jednoduše jsem nevěděla, jak mám ve vztahu k panu Boylovi
myslet a cítit. Byla jsem z toho zmatená a o to bylo těžší o tom logicky
uvažovat.
Ale stejně nikomu nevadilo, že jsem při práci poněkud roztržitá a že
jsem několikrát vstoupila do chodby a zapomněla, co tam vlastně chci.
Pan Reed tu přece nebyl. Byl zase někde na pochůzkách a věnoval se
svým důležitým „povinnostem“.
Ať už to bylo ve skutečnosti cokoli, už delší dobu jsem tušila, že se za
tím skrývá nějaké temné tajemství. Jeho mlčenlivost o tomto tématu byla
značně podezřelá a nespočet románů, které jsem přečetla, mojí fantazii na
střízlivosti zrovna nedodával. Hned mi na mysli vytanula tajná milenka,
nemanželské děti, špionáž na královském dvoře nebo spiklenecká
bratrstva, která skrytě provozují své temné intriky.
Bylo samozřejmě také možné, že prostě jen navštěvuje knižní klub,
ale to by nebylo dostatečně vzrušující na to, abych své myšlenky
zaměstnávala takovými malichernostmi. Kromě toho mi logika říkala, že
to musí být něco důležitějšího než nějaké obyčejné věci, poněvadž jinak
by kvůli tomu přece nenechával stát svoji práci. Svoji zvědavost jsem se
snažila uchlácholit tím, že se musím jen obrnit trpělivostí, abych tomuto
tajemství přišla na kloub. Koneckonců budu zanedlouho u pana Reeda
bydlet.
 Zmateně jsem potřásla hlavou. Už samotná myšlenka na to mě
iritovala, jelikož jsem si jednoduše nedokázala představit, že to, co říkal
pan Boyle, je skutečně pravda. Nepovažovala jsem pana Reeda za
nečestného a také ne za člověka, který by u sebe nechal bydlet mladou
svobodnou ženu a ohrozil tak její pověst. Ať už je roztržitý, jak chce, o
tomhle se mohl alespoň zmínit. Je to přece natolik důležité, že si na to
musel vzpomenout.
Byli jsme domluveni, že se kolem šesté půjdu na pokoj podívat. A
pokud je pravda, co mi říkal pan Boyle, budu stát opět na začátku svého
problému. Protože u pana Reeda bych bydlet určitě nechtěla.
* * *
Za mnou zašustila nepoddajná látka a já letmo otočila hlavu, abych se
podívala, kdo že se to vkradl do mojí řady polic. Byl to Cody, se
staženou hlavou, lomil rukama a ve tváři se mu zračil naléhavý výraz.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se a hned mi bylo jasné, že něco není v
pořádku. Cody jen pokývl a já mu v duchu spílala, proč to nemůže říct
rovnou a místo toho se jen otočí a spěchá napřed.
Odložila jsem stranou knihu, kterou jsem se právě chystala zařadit, a
následovala ho rychlými kroky, které se na vyleštěné mramorové podlaze
ozývaly tichou ozvěnou. Cody spěchal zpátky do studovny, která byla
dnes odpoledne překvapivě prázdná, a zůstal stát tak nenadále, až jsem
do něj málem vrazila. Jeho oči se obrátily vzhůru a nataženou rukou
ukazoval nahoru na ochoz.
Právě jsem ho chtěla nevrle vyzvat, aby mi konečně řekl, co se děje,
když jsem ho spatřila. Malého špinavého kluka, jak vytahuje z
lékařského oddělení všelijaké knihy a jen tak je rozkládá po podlaze.
Leknutím jsem vytřeštila oči, můj tep se zrychlil a pumpoval mi tělem
rozbouřenou zlobu.
„Já se o to postarám,“ vydechla jsem tiše a dala se znovu do pohybu.
Ten kluk se má na co těšit.
Vykasala jsem si sukně, abych mohla vyběhnout schody nahoru.
Když mě kluk uslyšel přicházet, obrátil hlavu a kniha, kterou právě
vytáhl z regálu, mu spadla na zem. Hřmotně práskla o parketovou
podlahu. Píchlo mě u srdce, když jsem viděla, jak se převrátila na stranu
s promáčknutou vazbou a zavřela se tak, že se na několika stránkách
udělaly oslí uši.
„Co to tady děláš?“ sykla jsem na chlapce tak zostra, až vyděšeně
couvl a přitom svými zablácenými holínkami stoupl na učebnici
anatomie.
Chtělo se mi vykřiknout, ale za žádnou cenu jsem na nás nechtěla
přitáhnout pozornost, a tak jsem si vystačila s tím, že jsem udělala tři
kroky dopředu a zvedla knihu ze země. Když jsem se narovnávala, naše
pohledy se střetly. Můj jedovatý a jeho vystrašený. Ke svému zděšení
jsem spatřila, že ten hoch musí být o poznání mladší, než jsem si
původně myslela. Mohlo mu být tak šest nebo sedm let a tváře měl tak
špinavé, že člověk jen stěží rozeznal, jak je pod tou špínou bledý.
Ve stejném okamžiku se můj hněv rozplynul a já jsem si hlasitě
vzdychla. Smetla jsem z knihy do ruky hrudky hlíny, s úlevou, že na kůži
nezůstaly skvrny, a zastrčila ji zpátky do police.
Kluk zůstal zkoprněle stát, zíral na mě a já si usmyslela, že se nejprve
uklidním, než ho vykážu z knihovny. Sklonila jsem se pro další knihu, a
to pro tu, která se poškodila. Nevypadalo to s ní dobře. V kůži se udělala
dlouhá prasklina, protože jak ji minulou sobotu poškodila voda, tak kůže
zkřehla, a promáčknutí poškodilo vazbu. Narovnala jsem opatrně prvních
pár stran, zkusila setřít drobný otisk ruky, který ale nešel odstranit, a
odložila ji na poblíž stojící vozík, abych ji později poslala na opravu.
Koutkem oka jsem viděla, jak se kluk pohnul. Právě si dřepl a natáhl
svoji ušmudlanou ruku po Sbírce pojednání o operativním odstranění
jednotlivých částí orgánů. Obrátila jsem se k němu.
„Ruce pryč,“ okřikla jsem ho a on ruku ihned stáhnul a vytřeštil na
mě oči.
„Ale já musím…,“ spustil tiše, jenže já jsem mu skočila do řeči.
„Ne, nemusíš,“ odvětila jsem a sebrala knihu z podlahy. „Tady nemáš
co pohledávat. Běž domů!“
„Ale,“ ozval se dětský hlásek a nebezpečně se třásl. „Ale, madam,
musím přece najít lék,“ vysvětloval mi. Nevěřícně jsem zvedla obočí.
„Lék? Tohle přece není lékárna, ale knihovna. A tyhle knihy navíc
nepojednávají o bylinkářství,“ vysvětlila jsem mu věcně a sevřela v
podpaží další knihu.
 „A v které knize stojí něco o lécích?“ vyptával se a jeho obočí se
zoufale stáhlo. Spodní ret se mu začal třást a já si vroucně přála, aby se
vzchopil.
„V žádné,“ řekla jsem příkřeji, než jsem chtěla, a nevěděla jsem, co
bych měla nejlépe říct, aby pochopil, že tohle je lékařská literatura, a
žádné lékopisy.
Jeho rty se roztřásly ještě víc, roztřáslo se celé jeho dětské tělíčko a
pak to z něj vyhrklo.
„Ale moje babička jinak umře!“ rozbrečel se a z očí se mu kutálely
veliké slzy.
Stála jsem tam jako zařezaná, nevěděla jsem, co mám dělat, a cítila se
krajně neužitečná.
Moje matka odjakživa tvrdila, že péči o děti má každá žena zasazenou
v srdci. Ale mně se to evidentně vyhnulo, protože já jsem si největší
starosti nedělala o brečící dítě, ale o studenty ve studovně, které ten hluk
možná ruší od studia. Samozřejmě mi ho bylo líto. Ale jak bych měla
svůj soucit nejlépe vyjádřit?
Sevřela jsem ruce v pěst a zase je rozevřela, natáhla prsty po klukovi,
ale pak jsem je zase stáhla, protože jsem si nebyla jistá, jestli je správné
dotýkat se cizího dítěte.
„Ehm, poslyš, nemůžeš…,“ řekla jsem nesměle a pláč přerušilo
hlasité vzlyknutí. „Přestaň prosím tě plakat,“ zkoušela jsem to ještě
jednou, a když ani to nezabralo, přestala jsem se pokoušet najít ve svém
nitru schopnost pečovat o dítě a začala se soustředit na věci, které umím.
Vystihnout logické souvislosti například.
Chlapec do knihovny přišel podle všeho proto, aby našel něco o
lécích, a mohl tak pomoct svojí na smrt nemocné babičce. Přimět ho k
tomu, aby přestal plakat, jsem ho tedy mohla, jen když v něm vzbudím
naději, že bychom jeho problém mohli vyřešit.
„No dobrá,“ řekla jsem hlasitěji, abych přehlušila pláč. „Já ti tedy
pomůžu a udělám vše, co je v mých silách, aby tvoje babička neumřela.
Ale přestaň prosím tě brečet!“
Chlapec na mě upřel zrak a zatajil dech. S úlevou jsem si vydechla.
První věc jsem zvládla.
 „Pomůžete mojí babičce? Nějakým lékem?“ ptal se mě kluk a
popotahoval, a když jsem přikývla, uvědomila jsem si, jaké břímě jsem si
právě naložila na bedra.
„Pojď se mnou,“ pokynula jsem mu a prošla po ochozu až do
společenské místnosti, kam jsem ho vpustila a zavřela za námi dveře.
Váhavě se po místnosti rozhlížel a teklo mu při tom z nosu.
„Posaď se,“ vyzvala jsem ho. Přistoupil nesměle k jedné ze židlí.
Teprve včera jsem na této židli seděla já, také uplakaná, a pan Reed mi
podával kapesník. Bohužel teď jsem u sebe žádný neměla a kapesník
pana Reeda byl v tetiččině domu, abych ho mohla vyprat a vrátit. Ale
zdálo se, že to klukovi vůbec nevadí. Jen si rukávem od bundy přetřel
zarudlé oči a houpal nohama.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se a on se mírně usmál.
„Timothy,“ odpověděl.
„Dobrá, Timothy. Co přesně má tvoje babička za nemoc?“ zjišťovala
jsem a doufala, že alespoň tohle bude kluk vědět.
„Strašně kašle,“ povídá kluk. „Říká, že ji všechno bolí a že se to s ní
chýlí ke konci,“ rozvedl dál a v jeho očích se opět začaly sbírat slzy.
Spěšně jsem se rozhlédla, jestli nenajdu něco, co by mohlo přitáhnout
jeho pozornost, aby nezačal zase brečet, a objevila jsem růžek ručníku,
který se přiskřípl do dveří od skříně. Rychle jsem se sklonila, zatáhla za
ručník, který vlastně sloužil jako hadr, a vytáhla ho ven. Nic lepšího jsem
po ruce bohužel neměla a čistší než klukův obličej byl ten hadr
každopádně.
„Tady máš, utři si do toho nos,“ přerušila jsem jeho emocionální zvrat
a byla jsem překvapená, že to skutečně zafungovalo. Vzal si ode mě hadr
a vysmrkal se.
„Děkuju, slečno,“ zašeptal.
Cítila jsem se v jeho přítomnosti čím dál tím hůř a méně užitečná.
„Crumbová,“ představila jsem se. „Slečna Crumbová.“ A pak jsem se
vrátila k tématu. „Vykašlává babička i krev?“ zeptala jsem se hned na ten
nejtypičtější příznak tuberkulózy, ale chlapec vehementně zavrtěl hlavou.
„Moje babička v sobě přece nemá moly!“ zamračil se, ale i přes
rozzlobený tón vyslovil slovo babička neskutečně laskavě. Tenhle kluk
svoji babičku opravdu nade vše miloval.
 „No dobrá,“ řekla jsem zase a přemýšlela, co by to tak ještě mohlo
být. „Zápal plic? Chřipka?“ zkoušela jsem dál. Timothy jen pokrčil
rameny. Nevěděla jsem, jestli je radno volat doktora. Nedokázala jsem si
představit, jak budu svému otci nebo dokonce strýčkovi vysvětlovat, proč
jsem musela platit za doktora, aniž bych byla sama nemocná. Kdybych
už sama měla takovou sumu k dispozici, tak by to rozhodně připadalo v
úvahu. Ale v tomhle případě to musím nejdřív zkusit nějak jinak.
„Mám pro tebe návrh. Ještě do pěti hodin musím pracovat. Ty na mě
budeš čekat před vchodem do knihovny a půjdeme spolu do lékárny.
Tam koupíme lék. Souhlasíš?“ zeptala jsem se. Chlapec přikývl.
„Ano! Ano, slečno Crumbová,“ zvolal nadšeně a obličej se rozzářil.
Jeho úsměv odhalil chybějící přední zuby, tak typické pro jeho věk, a já
si v duchu povzdechla.
Zbývající hodiny do páté jsem strávila značně činorodě a zvládla jsem
toho víc než před událostí s plačícím dítětem. Moje myšlenky se přestaly
točit kolem pana Boyla a mých citů a obrátily se směrem k problémům
Timothyho, ke kterým jsem dokázala přistupovat podstatně věcněji.
Knihy na ochozu jsem vyrovnala zpátky do polic, poškozenou knihu
opatřila poznámkou, a otevřela jsem dokonce poštu pana Reeda, kterou
nechal několik dní nedotčenou. Bylo v ní několik nedůležitých dopisů o
různých literárních tématech, dvě velmi důležité žádosti, které bylo nutné
ještě tento týden zodpovědět, a psaní od děkana Královské univerzity v
Londýně, ve kterém pana Reeda vyzýval, aby se konečně uvolil a ukázal
se na univerzitním plese, který se bude konat na konci tohoto týdne. Nad
posledním dopisem jsem se musela pousmát, protože jsem si při nejlepší
vůli nedokázala představit, jak by si pan Reed počínal na plese.
Seřadila jsem dopisy podle naléhavosti, uklidila jeho psací stůl,
založila spisy a dopisy umístila tak, aby si jich všiml.
* * *
Pátá hodina se přiblížila rychleji, než jsem čekala. Když jsem si oblékla
kabát, sešla dolů a rozloučila se s Codym, pocítila jsem v žaludku
nepříjemný pocit. Nebyla jsem si jistá, jestli je správné, co právě dělám.
Pochybovala jsem o poctivosti lidí a byla jsem zaujatá svými předsudky
vůči chudším vrstvám společnosti. Co když chlapec slouží jen jako
návnada, která mi má vytáhnout peníze z kapsy, nebo mě dokonce naláká
do pasti, když se s ním vydám na cestu?
Navíc jsem cítila, že mě trochu tlačí čas. Za hodinu jsem měla být
zpátky v areálu univerzity, abych se mohla jít podívat na ten pokoj v
budově pro personál.
Ale když jsem spatřila Timothyho, jak se třese zimou a čeká na mě s
velkýma očima plnýma naděje, moje obavy se rozplynuly a já jsem k
němu zamířila.
„Do-do-dobrý večer, s-s-slečno Crumbová,“ zašeptal roztřeseně a teď
se to přece jen stalo. Moje srdce se obměkčilo a já jsem si sama nad
sebou povzdechla.
Sáhla jsem si ke krku, odmotala svůj teplý vlněný šál a podala ho
chlapci, který na sobě neměl nic jiného než tenkou látkovou bundu, o
které jsem si nedokázala představit, že by ho skutečně zahřívala.
„Tady máš, jinak taky nastydneš,“ řekla jsem a omotala mu šál kolem
krku dřív, než se mohl začít bránit. Doslova se do úpletu zanořil a já jsem
hned pocítila mírnou úlevu. „A teď pojď. Nemám moc času,“ pokynula
jsem mu a slyšela přísnost ve svém hlasu, kterou jsem sama sebe
zkoušela přesvědčit, abych své myšlenky držela i nadále na racionální
úrovni.
Šla jsem napřed a Timothy mě spěšně následoval. Beze slov jsme
opustili kampus a zamířili do města, kde jsem včera našla i krejčího a
knihkupectví. Dnes ale byla ještě větší zima než včera, venku bylo jen
málo lidí a mlha vše ponořila do pochmurného světla. Vyhrnula jsem si
límec kabátu nahoru, abych neměla tak nechráněný krk, a obrátila se na
chlapce, který běžel vedle mě a snažil se se mnou udržet krok. Zabořil
ruce do šály a já jsem viděla, jak si nechává prokluzovat měkkou vlnu
mezi prsty, jako by byla něco báječného.
„Jak jsi přišel na nápad jít hledat lékařské knihy do knihovny?“
zeptala jsem se ho jen proto, abych něco řekla, protože mlha byla čím dál
tím hustší a já se necítila zrovna dobře, když jsem se procházela po
špinavých londýnských ulicích jen v doprovodu dítěte.
„Nemůžeme si dovolit doktora,“ odpověděl Timothy. „Tak jsem si
myslel, že si o lécích něco přečtu a pak nějaký sám připravím a babičce
pomůžu,“ rozvedl svůj jednoduchý plán. Pochybovačně jsem pozvedla
obočí.
 „Umíš vůbec číst?“ zeptala jsem se a Timothy na mě vrhl hněvivý
pohled.
„No jistě. Chodím přece do školy!“ zabrblal.
To mě vskutku překvapilo. Navštěvovat školu bylo totiž také hodně
nákladné. Spíš jsem počítala s tím, že řekne, že se to naučil od nějakého
příbuzného.
„Skutečně?“ řekla jsem tedy jen a nevěděla, jestli mu mám věřit. Ale
to už jsme spatřili nápis na lékárně a já zapomněla, co jsem ještě chtěla
dodat.
„Tady to je,“ informovala jsem chlapce a on přidal do kroku. „Ale
chovej se slušně. Neházej sebou a mluv, jenom když se tě někdo na něco
zeptá,“ instruovala jsem ho a on spěšně přikývl, přičemž jeho obličej
napůl zmizel v teplé šále.
Vstoupili jsme do lékárny. Zezadu vyšel starší muž a přistoupil k
pultu.
„Dobrý večer. Přejete si?“ oslovil mě zdvořile a pak si všiml
špinavého kluka, který se za mnou protáhl dveřmi.
„Patří ke mně,“ ujistila jsem hned lékárníka, který nasadil výraz, jako
by chtěl chlapce na místě vyhnat koštětem. Lékárník tedy opět odtrhl
svůj pohled od Timothyho a na jeho letitou tvář se vrátil profesionální
úsměv.
„Přejete si, slečno?“ zeptal se znovu a opřel se rukama o pult.
„Léky pro starší paní. Silně kašle a stěžuje si na bolesti kloubů,“
vysvětlila jsem, co jsem věděla, a lékárník se podíval ze mě na
Timothyho a pak zase na mě.
„Kupujete to pro něj,“ konstatoval a bradou pokynul směrem k
Timothymu.
„Pro moji babičku!“ vyhrklo z kluka a já jsem na něj vrhla ostrý
pohled, že má okamžitě zmlknout.
Lékárník si hlasitě odfrkl a pak si odkašlal.
„Vykašlává babička krev, nebo hlen?“ zeptal se a mě překvapilo, že
se skutečně sám od sebe obrátil na kluka.
Timothy se krátce zamyslel. „Hlen,“ řekl nakonec.
„Jakou má barvu?“ ptal se dál lékárník a Timothy teď odpověděl
rychleji.
„Žlutou,“ prohlásil. Lékárník přikývl.
 „Zápal plic,“ zamumlal stařík a pak se podíval zpátky na mě. „Platit
budete vy?“ zeptal se a já jsem přitakala.
Usmál se na mě, otočil se a otevřel několik šuplíků. Vyndal z nich
pytlík léčivých bylinek na inhalaci, prostředek proti bolestem a mast na
prsa. Radil pít dostatek převařené vody a jíst výživná jídla. Zaplatila jsem
za léky, které byly velmi drahé. Nejspíš po mně chtěl záměrně vyšší
cenu, protože mě považoval za movitou dobrodinku nebo něco
podobného.
Zlobila jsem se na lékárníka, ale snažila jsem se to kvůli Timothymu
na sobě nedat znát a u zelináře na rohu jsem mu koupila ještě pytel
brambor, malou dýni, svazek mrkví a šest jablek.
Náklad byl na chlapce trochu moc velký a já se obávala, jestli jsem to
v návalu emocí poněkud nepřehnala, ale byl tak šťastný, že mi
přinejmenším stokrát poděkoval a ještě ke všemu mě objal svýma
tenkýma rukama kolem pasu. Konečky prstů jsem ho od sebe odstrčila,
řekla mu, že šálu si může nechat, a popřála mu šťastnou cestu domů.
Ztěžka odešel, pytel se zeleninou na svých malých zádech, a já jsem se za
ním dívala, dokud nezmizel v mlze.
Zamžikala jsem a přemítala, jestli ho ještě někdy uvidím a jestli se
dozvím, jak to s ním a jeho babičkou dopadlo. Ale když věžní hodiny v
blízkosti odbily tři čtvrtě na šest, trhla jsem sebou, vytrhla se z myšlenek
a spěchala zpátky k univerzitě.
Hustou mlhou se kolem mě občas prokmitla nějaká postava, a když
jsem vstoupila na důvěrně známé dlážděné cesty univerzitního kampusu,
slunce už bylo za obzorem. Pak jsem uslyšela, jak Big Ben odzvání
šestou. Přidala jsem do kroku a zlobila se na sebe, že jdu pozdě. Nerada
chodím pozdě, považuji to za nezdvořilé.
Na pana Reeda jsem narazila ve vstupním prostoru budovy pro
personál, kde se právě bavil s nějakým mužem středních let.
„Dobrý večer, slečno Crumbová,“ zvolal, když mě spatřil. Udýchaně
jsem k nim přistoupila.
„Dobrý večer, pane Reede,“ odpověděla jsem na pozdrav a uvědomila
si, že evidentně netuší, že jsem dorazila pozdě.
I druhý muž mě pozdravil a pozoroval mě zdrženlivým pohledem
podřízeného.
 „Slečno Crumbová, dovolte, abych vám představil pana Christyho,
domovníka této budovy a kontaktní osobu pro veškeré stížnosti a nutné
opravy,“ objasnil mi pan Reed a zdálo se, že je v povznesené náladě, což
mě velmi udivovalo, protože moje vlastní nálada byla spíš sklíčená.
Musela jsem nejdřív popadnout dech, připravit se na novou situaci a
vyhnat z hlavy, že jsem ještě před chvilkou chodila zamlženým
Londýnem se špinavým klukem. Připadalo mi to jako dva různé světy,
které za sebou následovaly tak bezprostředně, jako by člověka někdo
vyrušil při čtení nějaké dobré knihy a vytrhl ho zpět do reality.
„Jeho žena zde pracuje jako hospodyně a kuchařka. Pokud skutečně
uvažujete o tom, že byste se sem nastěhovala, máte na výběr sníst si jídlo
v sedm hodin na pokoji, nebo se přidružit k ostatním a sejít tamhle
naproti do jídelny,“ pokračoval a ukázal na dveře po naší levé ruce.
Proud jeho řeči mi připomněl můj první den v knihovně, kdy jsem si ještě
zapisovala každé jeho slovo.
„Pěkný večer, pane Christy,“ obrátil se pan Reed krátce na
domovníka, který se dotkl kšiltu své čepice, pak se otočil a zmizel ve
dveřích.
„Pojďte za mnou, slečno Crumbová,“ vyzval mě knihovník, prošel
přes skřípající palubky ke schodům napravo od nás a začal po nich po
dvou schodech stoupat nahoru. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a
vyrazila za ním.
Každé mezipatro mělo osm schodů a každé patro dvě odpočívadla.
Budova byla třípatrová, a tak jsem musela vystoupat po čtyřiceti osmi
schodech, než jsem dohnala pana Reeda, který na mě čekal úplně nahoře.
Vypadal značně netrpělivě a já byla vděčná, že si nedovolil nijak
komentovat mou špatnou kondici.
Došla jsem nahoru, potila se námahou a ze všeho nejdřív se chytla za
zábradlí, než jsem opět mohla začít důvěřovat svému krevnímu oběhu.
Tady nahoře bylo zapálených několik lamp a i zbytek schodiště mi
připadal velmi světlý a teplý. Chodba byla úzká a nijak moc dlouhá.
Vedly z ní troje dveře.
„Tady to je,“ informoval mě pan Reed a vytáhl ze svého žaketu
svazek klíčů. Chvíli hledal ten správný, pak ho strčil do zámku
prostředních dveří a s rachocením jím otočil. Nevěděla jsem, co vlastně
očekávám, a srdce mi bušilo rozrušením.
 Pustila jsem se zábradlí a přistoupila blíž, zatímco pan Reed sňal ze
zdi jednu lampu a podal mi ji. Dal mi přednost a já jsem vstoupila do
pokojíku, který se dal světlem jedné jediné lampy osvítit téměř celý.
Pan Reed nepřeháněl. Pokojík byl skutečně malý a ani zdaleka to
nebylo to, na co jsem byla zvyklá z domu, ale nějakým zvláštně
důvěrným způsobem se mi líbil a mně se pomalu začal vracet můj vnitřní
klid.
Stěny byly potažené světlou tapetou s jemným vzorem, nábytek –
stůl, židle, postel a dvě police – byl z tmavého dřeva a na palubkách pod
mýma nohama neležel žádný koberec. V rohu vedle malého okna stála
černá kamna podobná kamnům ve společenské místnosti knihovny. Byla
dostatečně velká, aby vytopila pokoj a abych si na nich mohla uvařit čaj.
Malé místnosti a blízké stěny mi odjakživa připadaly útulné. Naše pokoje
sice byly dvakrát tak velké, ale stísněně jsem se tady necítila.
Pověsila jsem svítilnu na hák vedle dveří a všechno si podrobně
prohlížela. Starý nábytek, který už byl od mnoha mých předchůdců
opotřebovaný, měl určitý šarm. Na polici stála sem tam nějaká knížka.
Postoupila jsem pár kroků dál do pokoje, změřila si pohledem místo mezi
druhou policí a malými kamny a usmála se, když jsem zjistila, že je tu
dostatek prostoru, abych sem mohla postavit své tmavě zelené křeslo.
Pomalu jsem se zase otočila, prohlédla si úzkou postel, na kterou si
budu muset zvykat asi nejvíc, a pak jsem se obrátila na pana Reeda, který
stál ve dveřích opřený ramenem o rám a vyčkávavě mě sledoval.
Nevím proč, ale bylo mi nepříjemné, že mě sleduje, jak tu tak stojím a
rozhlížím se. Tvářila jsem se, jako bych si toho nevšimla, a v tu chvíli
padl můj zrak na druhé dveře. Byly nenápadné, protože byly také
vytapetované, ale mě při jejich odhalení píchlo u srdce.
Nenápadně jsem si odkašlala, nasadila neutrální tón hlasu a podívala
se po panu Reedovi.
„Kam vedou tyhle dveře?“ zeptala jsem se. Teď konečně sklopil
pohled, který na mě předtím tak vytrvale upíral. Stiskl rty a klidný výraz
mu zmizel z tváře.
„Do vedlejšího bytu,“ řekl neurčitě a já cítila, jak mu je nepříjemné na
tuhle otázku odpovídat. Ale nemohla jsem to nechat jen tak.
„A kdo tam bydlí?“ ptala jsem se dál a vyzývavě se na knihovníka
podívala.
 „Já,“ odpověděl prostě a zvedl zrak, jako by čekal, že v příštím
okamžiku zděšením upadnu do mdlob. Což se nestalo, protože už jsem to
věděla. Pan Boyle měl tedy pravdu a já jsem tu teď stála. V pokoji, který
se mi líbil, který však patřil k bytu cizího muže.
Ale tak rychle se přece nevzdám.
„Dají se ty dveře zamknout?“ zjišťovala jsem a pan Reed překvapeně
nadzvedl obočí.
„Jsou celou dobu zamčené,“ ujistil mě s vážnou tváří. Začala jsem se
zamyšleně kousat do spodního rtu a přitom se dívala na dveře, které se
ztrácely ve světlé barvě zdi. Říkala jsem si, že jestli jsou ty dveře
vždycky zamčené, tak to přece není žádný rozdíl oproti normální zdi.
„Kdo má klíč?“ byla moje poslední a rozhodující otázka. Podívala
jsem se zpátky na pana Reeda, který se odrazil od dveřního rámu a stál
teď opět vzpřímeně.
„Jestli se sem nastěhujete, tak jenom vy, slečno Crumbová,“ řekl
přesně to, v co jsem doufala, a na mé rty se vloudil úsměv.
„Tak to pak ano,“ řekla jsem a teď jsem byla já ta, kdo měl
povznášející náladu. Zamířila jsem k východu a pan Reed udělal pár
kroků pozpátku, aby mi udělal místo.
„V tom případě se zítra nastěhuju.“
 Kapitola osmnáctá
aneb
Jak jsem nečekaně
dostala kompliment

Večer mi tetička sdělila, že s ní strýček mluvil a že je teď také srozuměna

s tím, že je zítra opustím. Prosila mě však, abych se alespoň dvakrát
týdně s matkou a s ní přes poledne sešla a abych v sobotu přišla na oběd,
že mě pak učeše na večerní ples.
Přislíbila jsem to a vysvětlila jí, že jsem stejně měla v plánu strávit
sobotu doma u strýčka a jet na ples společně s nimi. Teta z toho byla
nadšená, nezapomněla ale zmínit, že mamá mi ještě neodpustila. Jen jsem
pokrčila rameny. To přežiju. Věděla jsem, že se to časem poddá. Je to
přece moje matka a miluje mě.
Přišel čtvrtek a můj vnitřní neklid narůstal. I když jsem z racionálního
hlediska věděla, že jsem schopná bydlet sama, moje pocity si to nechtěly
tak docela přiznat a mě přepadla tíseň, která se nedala tak snadno setřást.
Podobně jako tréma, která také pomine teprve, až když to má člověk za
sebou.
Odešla jsem do práce, pozdravila nevyspalého pana Reeda, který své
„Dobré ráno“ zamumlal do tlustého šálu, a i když bych toto gesto ještě
před týdnem považovala za strašně nezdvořilé, teď jsem se nad ním
musela usmát. Zakroutila jsem hlavou nad tímhle člověkem, který se
navenek prezentoval jako jakýsi podivín, ale uvnitř byl muž jako každý
jiný.
Když se na to člověk díval objektivně, dalo by se říct, že je velmi
pohledný. Kdyby nebyl tak vystresovaný, občas se usmál a s ostatními
jednal o trochu vlídněji, nepřekvapilo by mě, kdyby za ním mladá
děvčata běhala v houfech. Ale nevěřila jsem, že by byl schopen být
vlídnější, ani že by takový posun uvítal.
Jako každé ráno jsem začala s novinami, a když jsem sestupovala do
archívu, tiše jsem si pobrukovala dětské písničky, abych sama sebe
rozptýlila.
Potom se objevil Phillip Tams. Nos celý červený, s velikou čepicí na
hlavě a stohem novin pod paží. Když jsem z kapsy vytáhla pytlík s
penězi a podala mu dva šilinky, zmocnil se mě příjemný pocit z této
všednodenní chvilky. Zvykla jsem si tu a cítila se tady dobře. Zahánělo to
i nervózní svrbění v mých prstech, které se mi snažilo namluvit, že
nedokážu sama řídit svůj život. Ale já tady pořád ještě byla, v téhle
knihovně. Prosadila jsem se, snažila jsem se a fakt, že jsem něčeho
dosáhla, mi poskytoval velké zadostiučinění, které vycházelo přímo z
mého nitra.
A bylo to sice zvláštní, ale vděčila jsem za to panu Reedovi. Proháněl
mě, ale přiměl mě tím k tomu, abych všechno zdolala sama. Ze začátku
jsem to nenáviděla, ale teď jsem na sebe byla pyšná. Vzpomněla jsem si,
že přesně tohle mi na začátku řekl i Henry a že se teď jeho slova skutečně
potvrdila.
Potichu jsem zaklepala na dveře kanceláře pana Reeda a čekala na
vyzvání ke vstupu, které také hned následovalo. Listoval složkou se
záznamy naplněnou k prasknutí a ani nezvedl zrak, když jsem k němu
přistoupila. Měl soustředěný výraz ve tváři, jeho tmavé obočí bylo
stažené, brýle na nose mu sklouzly dolů.
„Vaše pošta,“ sdělila jsem a podala mu hromádku dopisů, které mi
právě předal pošťák. Natáhl po nich ruku, aniž by se na mě podíval,
dopisy odložil bez povšimnutí někam na hromadu papírů a dál listoval ve
své složce.
Povzdechla jsem si a zvedla dopisy znovu ze stolu. Nedokázala jsem
pochopit, že tenhle člověk považuje za zbytečné udržet si pořádek ve
svých papírech. Bokem jsem se opřela o masivní psací stůl a začala
probírat obálky. Byla to běžná korespondence, pak jeden dopis, který byl
podstatně tlustší než ostatní, a luxusní obálka z drahého papíru se
stříbrnou pečetí na zadní straně. Na těžkém papíru stálo rozmáchlými
písmeny Thomas Reed. Pozvánka na slavnostní ples univerzitní rady.
Byla to pozvánka na sobotní ples, kterou podle mého názoru dostává
příliš pozdě.
Thomas. Nechala jsem si v duchu jeho jméno rozplynout na jazyku a
sama jsem nevěděla, proč mi přijde tak zvláštní, že znám jeho křestní
jméno. Bylo to, jako by se z nepřístupného nadřízeného stal zničehonic
normální člověk jenom proto, že teď vím, jak se jmenuje.
Znovu jsem přemítala, jak by si pan Reed asi počínal na plese. Jestli
by to byl tento přísný a nevlídný nezdvořák, nebo onen nadšený vizionář,
který s jasem v očích mluví o knihách a strojích. Nebo docela jiný pan
Reed, takový, jakého jsem dosud ještě nepoznala.
Ale ať by byl, jaký byl, v tuto chvíli to byl nepořádný knihovník,
který vévodil svému chaosu a nechal mě tu jen tak stát. A který ani přes
osobní prosbu děkana nepovažoval za nutné vyrazit na akci, kterou
pořádá jeho univerzita.
Odhodlaně jsem vyjmula obálku z ostatních a položila mu ji přímo
pod nos, doprostřed odstavce, který právě četl.
„Měl byste tam jít,“ řekla jsem, ale pan Reed dopis jen otráveně
odstrčil stranou, aby znovu našel řádek, kde skončil.
„Akce takového druhu nemám rád,“ informoval mě a posunul si brýle
zpátky na kořen nosu. Téměř si mě nevšímal, krčil čelo, listoval v
podkladech zase dozadu a něco konkrétního v nich hledal. Ale já se
nenechala tak snadno odradit. Venku na mě čekaly jen neroztříděné
knihy a dosud mě odtud pan Reed nevykázal.
„Já také ne,“ přiznala jsem a pokrčila rameny. „Ale stejně tam půjdu,
protože mě k tomu nutí moje matka,“ prohlásila jsem a těšila se na to
ještě o něco méně.
Pan Reed našel stranu, kterou potřeboval, a napsal si pár poznámek
na papír s oslíma ušima.
„Jenže moje matka už na mě naštěstí nemá žádný vliv,“ sdělil mi
netečně a mě pobavilo, že se mnou přes svůj soustředěný postoj nejspíš
přece jen vede rozhovor. Konečky prstů jsem sáhla po listu, který jsem
včera večer odložila na roh psacího stolu, a vytáhla ho zpod dalších
dokumentů, které na něj jednoduše navršil.
„Vaše matka možná ne. Ale on ano,“ sdělila jsem mu a nechala do
jeho zorného pole dopadnout dopis od děkana Královské univerzity v
Londýně, jako předtím onu pozvánku.
 Pan Reed se zarazil ve své horlivé rešerši a chvíli zíral na onen papír,
o kterém jsem si byla téměř jistá, že ho ještě nečetl, i když jsem mu ho
tak okatě položila na stůl. Přelétl očima přes řádky a odfrkl si.
„To už čtete i moji poštu?“ bylo jediné, co konstatoval, a i tenhle
dopis odstrčil jednoduše stranou.
„Když to neděláte vy,“ odvětila jsem drze.
Pan Reed nade mnou zakroutil hlavou a přitom dál listoval ve svojí
složce.
„Jednou při svém zvědavém slídění narazíte na něco, o čem si budete
přát, abyste to radši neviděla,“ prorokoval mi mrzutě a já se musela
usmát, protože to už jsem si vyslechla několikrát.
„To je docela možné,“ uznala jsem, ostatní dopisy odložila a odrazila
se od hrany stolu, abych se zase postavila plnou vahou na nohy. Tahle
výhrůžka byla tak směšná, že jsem si z ní mohla dělat jen legraci. „A pak
poslušně poběžím domů a budu brečet do polštáře,“ dodala jsem s hranou
vážností a pan Reed se zastavil uprostřed slova, které si právě zapisoval.
Překvapeně povytáhl obočí a poprvé od chvíle, kdy jsem vstoupila do
místnosti, zvedl zrak přes okraj brýlí a podíval se přímo na mě. Jeho oči
byly tmavě hnědé jako kaštany.
„Ten sarkasmus vám sluší,“ prohlásil a lehký úsměv v koutcích jeho
úst mi prozradil, že mám jeho slova chápat jako kompliment.
„Děkuju,“ odvětila jsem překvapeně a rychle se upamatovala, proč tu
vlastně jsem. „A čtěte svoji poštu!“ napomenula jsem ho, ukázala na
hromádku a opustila kancelář, zatímco on se na mě výmluvně díval.
 Kapitola devatenáctá
aneb
Jak se samostatnost
ukázala být těžší, než jsem čekala

Elisa se otočila kolem dokola a pak pokrčila rameny.

„Je přece dostatečně velký,“ vyřkla své mínění o mém novém pokoji,
když otevřenými dveřmi vešel Henry a vedle postele postavil moji
cestovní truhlu.
„Promiňte, slečno Hemmiltonová, ale velký rozhodně není,“
odporoval jí, opřel se rukama o moji truhlu a také si pokoj prohlížel. Měl
svléknuté sako a rukávy košile vykasané nahoru jako nějaký dělník. Elisa
na něj koketně zamrkala.
„Já jsem také neříkala, že je velký, pane Crumbe, nýbrž dostatečně
velký,“ opravila ho s drzým úsměvem na tváři. Henry se zaculil a zavrtěl
hlavou.
Ti dva se nabídli, že mi pomohou se stěhováním, a mě udivilo, když
jsem viděla, jak dobře si spolu rozumí. Ale Henry byl tak družný člověk,
že mě to vlastně udivovat nemělo.
„Ještě štěstí, že s sebou nemáš všechny knížky,“ obrátil se na mě
Henry žertovně, když jsem vytahovala z kufru šaty.
„To bych holt musela spát na chodbě,“ okomentovala jsem to.
„Kam ji mám postavit?“ zeptal se Henry a podíval se na truhlu.
„Před ty dveře,“ odpověděla jsem a ukázala na nenápadný vchod do
bytu pana Reeda. Henry přikývl, pokrčil kolena a znovu tu těžkou věc
přizvedl, aby nepoškrábala dřevěnou podlahu.
„A tyhle dveře skutečně vedou do bytu pana knihovníka?“ zajímala se
Elisa. Přitáhla k sobě tašku, kterou jsem předtím postavila na malý psací
stolek, otevřela ji a začala těch pár knížek, které jsem už stihla během
svého londýnského pobytu nashromáždit, stavět do protější police.
„Ano, ale jsou zamčené,“ ujistila jsem ji, i když jsem měla slabé
tušení, že ji netrápí stejná starost jako ostatní lidi. Rukama jsem uhladila
vlněnou látku svých sukní a pak jsem vytáhla další kus oblečení.
„Ale máš od nich klíč,“ řekla a troufale se na mě podívala přes
rameno. Přesně tak, jak jsem čekala.
„To sice ano, ale to na situaci nic nemění, protože tyhle dveře
neotevřu a do bytu za nimi nikdy nevstoupím!“ řekla jsem káravým
tónem a Elisa se opět zasmála jako nevychované dítě.
„To je přece taková nuda,“ zvolala s hranou teatrálností a s gustem se
bavila nad Henryho skeptickým výrazem obličeje. Pak se zase sklonila k
mým knihám, u nichž vždy nejprve přečetla název a pak je teprve
postavila k ostatním na poličku.
Henry se dotkl mé ruky.
„Je všechno nahoře?“ zeptal se a já se rychle rozhlédla. Dvě truhly s
oblečením, dvě příruční tašky a křeslo. Zdálo se, že je tu vše.
„Asi ano,“ potvrdila jsem a Henry přikývl.
„Tak já půjdu. Mám domluvenou ještě jednu schůzku,“ informoval
mě a já si všimla, jak mu zčervenaly tváře. Bylo jasné, že jde za Rachel.
„Děkuju za pomoc,“ řekla jsem a krátce ho objala. I on mě k sobě
přitiskl, shrnul si rukávy košile zpátky dolů a navlékl si sako a kabát.
„A Ani,“ oslovil mě ještě a já pozvedla zrak od halenek v kufru.
„Zůstaň nudná,“ poprosil mě.
Usmála jsem se jeho naprosto neopodstatněné starosti.
„No jistě. Přece mě znáš,“ ujistila jsem ho, on se na mě taky usmál a
vykročil ke dveřím.
„Na shledanou, slečno Hemmiltonová,“ rozloučil se s Elisou a ta jako
odpověď udělala galantní pukrle jeho směrem.
„Potěšení bylo na mé straně,“ odpověděla mu se smíchem. Henry si
nasadil cylindr na hlavu, zavřel za sebou dveře a nechal nás o samotě.
Elisa přerušila svoji činnost, počkala, až na schodech utichnou
Henryho rychlé kroky, a pak se ke mně obrátila.
„Tvůj bratr je opravdu skvělý muž,“ prohlásila zasněně a položila si
při tom ruku na prsa.
 „A své srdce už věnoval jiné,“ dodala jsem, aby na tyhle myšlenky
rychle zapomněla. Ale víc jsem neříkala, abych se snad nedostala do
vnitřního konfliktu kvůli Henryho tajemství.
„Ó, jaká škoda,“ prohlásila Elisa mrzutě, a přesto nevypadala
zklamaně nebo že by si byla dělala naděje. Jednoduše jen jako vždy
říkala to, co si myslí, bez obalu a etiketě navzdory.
Vytáhla z tašky oba manuskripty o židovské víře, chvíli je pozorovala
s povytaženým obočím a pak je bez komentáře postavila k ostatním
knihám na poličku.
„Myslíš, že ho teď budeš potkávat častěji?“ zeptala se mě, když jsem
sáhla po hromádce světlých halenek.
„Henryho?“ otázala jsem se zmateně a Elisa zakroutila hlavou.
„Ne, pana Reeda,“ objasnila mi.
„To nevím. Ale myslím, že spíš ne.“
Jak by také mohl člověk potkávat někoho, kdo i na pracovišti sotva
vychází z kanceláře a je stále zahloubaný v knihách. A já nejsem o nic
lepší.
„Škoda,“ vzdychla si Elisa a já se na ni překvapeně podívala.
„Jak to?“
„No, víš,“ spustila a oči se jí zase začaly laškovně lesknout. „Už jsem
toho o něm tolik slyšela a ještě jsem se s ním nikdy nesetkala,“ prohlásila
a opřela se zadečkem o můj psací stůl. „Moje mecenáška ho nenávidí
jako mor a tak hrozně na něj nadává, až si jsem jistá, že je do něj po uši
zamilovaná!“
To mě vskutku překvapilo.
„Tvoje mecenáška a pan Reed se znají?“ zeptala jsem se a na
Elisiných rtech se objevil onen prohnaný úsměv, který jasně ukazoval na
to, jak málo vážně bere okolní svět.
„Zběžně. Ona pracuje v právním oddělení mé univerzity a ti dva
spolu mají příležitostně co do činění,“ vysvětlila a mávala přitom ve
vzduchu svou útlou rukou.
„Nedokážu si představit, jak by se někdo mohl do pana Reeda
zamilovat,“ zvolala jsem takřka zděšeně a pověsila do přeplněného
výklenku ve stěně poslední kus oblečení. Tu druhou truhlu budu otvírat
nejspíš jen v případě, že z ní budu nějaké šaty opravdu potřebovat.
 „Neříkej to moc nahlas,“ pokárala mě Elisa a zahihňala se. „Co když
poslouchá za dveřmi?“
Při té myšlence jsem sebou tak hrozně trhla, až jsem se tomu také
začala hihňat, a obě jsme se chichotaly jak malé holky.
Smích mi dělal dobře, protože od té doby, co jsem odešla ze
strýčkova domu a mamá mě objala na rozloučenou, jsem se cítila celá
nesvá. Ujistila jsem svou matku, že se budeme velmi často vídat, a ona
sama sebe uklidňovala tím, že už tu stejně budeme jen dva týdny a pak se
zase vrátíme domů.
Na to jsem teď vůbec nechtěla myslet.
Elisa si ode mě půjčila Cestu Jacksona Througa do Indie, a když se
venku začalo pomalu stmívat, odešla. I když jsem měla námitky kvůli
pokročilé hodině, jen nad tím mávla rukou a ujistila mě, že už byla ve
městě i v úplně jinou denní dobu. Tvrdila, že v London City se člověku
nemůže nic stát. Nebyly jsme přece ve čtvrti Whitechapel.
Teprve když byla pryč, pocítila jsem, jakou měrou naplnila můj nový
pokoj životem, a přestože jsem vždycky ráda trávila čas sama v podkroví,
cítila jsem se teď přece jen trochu stísněně.
Teď jsem byla opravdu sama.
Přiložila jsem polínko do kamen a pak jsem zašla do koupelny na
konci chodby, abych si naplnila konvici vodou.
Koupelna byla také malá, ale dostačující. Byla vykachlíčkovaná
modrými kachlíky s květinovým vzorem a její součástí bylo široké
umyvadlo, otlučené zrcadlo, splachovací záchod a mosazná vana se
lvíma nohama, kterou už šlo dokonce napustit horkou vodou přímo z
kohoutku. Doma jsme něco takového měli samozřejmě už dlouho, ale v
budově pro personál jsem to tak docela nečekala. Asi to bude tím, že
jsme v Londýně. Londýn byl často o krok napřed a mně to mohlo být
jedině vhod.
Uvařila jsem si čaj, posadila se do křesla, které stálo v perfektní
vzdálenosti od kamen, a vytáhla z police vedle sebe knihu o afrických
koloniích, kterou jsem si půjčila od strýčka. Našla jsem stranu, kde jsem
minule skončila, a pustila se do čtení. Jenže i když jsem věděla, že mě u
toho nebude nikdo rušit, nedokázala jsem se do vyprávění tak docela
ponořit. Dřevo v kamnech praskalo, jak ho pomalu pohlcoval oheň, sem
tam tiše zařinčely okenní tabulky, se kterými si pohrával vítr, a když to
na druhé straně zdi lehce zarachotilo, trhla jsem sebou leknutím.
Pan Reed tedy dorazil domů. Možná se v téhle budově nikdy
nepotkáme a stejně o něm budu podobné věci vědět. To byla zvláštní
představa. Budu vědět, kdy odchází a kdy se vrací. Možná dokonce, když
bude mít návštěvu. I když jsem trochu pochybovala, že by tenhle člověk
vůbec kdy nějakou návštěvu měl. Nechoval se přece zrovna družně, a
kdybych měla soudit podle jeho kanceláře o jeho bytě, tak by v takovém
absolutním chaosu zajisté hosty ani nemohl přijmout.
Snažila jsem se na zvuky na druhé straně zdi zapomenout, přečetla si
ještě jednu kapitolu a pak se rozhodla jít spát. Zbytek vody z konvice,
teď už jen vlažné, jsem použila na umytí a pak jsem se převlékla. Měla
jsem ze všeho zvláštní pocit, nebylo to jako doma a připadalo mi, jako by
mě stěny pozorovaly. Pokoj sice působil docela útulně, když v něm byly
všechny moje věci, ale srdcem jsem si tu ještě tak docela nepřivykla a
stálo mě jistou dávku přemáhání, abych se uložila do úzké postele a
nakonec zhasla i lampu. Zahalila mě temnota a podivný pocit zesílil. Jen
praskání ohně v kamnech byl známý zvuk a já se snažila ignorovat, že
moje povlečení nevoní tak, jak jsem zvyklá.
Měla jsem pocit, že trvalo celou věčnost, než se mi podařilo usnout,
za což mohla i skutečnost, že pan Reed si evidentně ještě lehnout nešel a
každou chvíli prošel bytem, přičemž se ozývalo vrzání dřevěné podlahy.
* * *
Když mi zazvonil budík, byla jsem nevyspalá, bolela mě hlava a záda
jsem měla ztuhlá, jako bych celou noc prospala na podlaze. Zamáčkla
jsem ten nervy drásající přístroj a vážně se sama sebe ptala, proč jsem jen
proboha přišla na nápad opustit dům svého strýčka, jen abych strávila
takovouto strašnou noc.
Z postele mě hnalo kručení žaludku a já s těžkým vzdechnutím
rozhodila teplé přikrývky. Dotkla jsem se nohama studené podlahy a na
těle mi naskočila nepříjemná husí kůže. Nutně si budu muset pořídit buď
pantofle, nebo koberec. To je jisté.
Navlékla jsem si teplé punčochy, vzala si z přihrádky ručník a
malinko pootevřela dveře. Venku na chodbě byla mnohem větší zima,
než jsem čekala, a mně konečně došlo, na co obyčejní lidé potřebují po
ránu župan. Ne každý si může dovolit luxus, že si topí v celém domě.
Když jsem se ujistila, že na chodbě nikdo není, proběhla jsem
zimomřivě do koupelny a zběžně se omyla. Voda byla tak horká, že jsem
se málem opařila, zatímco na zbytek těla mi byla strašná zima. Nevěděla
jsem ani, co mě bolí víc – jestli horká voda, nebo ledový vzduch.
Když jsem se vrátila do pokoje, cítila jsem se tak strašně, že jsem se
si musela zalézt zpátky do postele, abych se zahřála. Takhle jsem si to
nepředstavovala. Z rozčarování jsem zabořila obličej do polštáře. Chtěla
jsem se cítit nezávislá, svobodná a silná. A ne vystřízlivělá, vysílená a
zmrzlá. Ale možná že to bude brzy lepší, snažila jsem se sama sebe
přesvědčit. Mé první dny v knihovně také nebyly zdaleka radostné a teď
se tam cítím velmi dobře.
Tato myšlenka mi dodala sílu, abych odlepila obličej od polštáře a
znovu přehoupla nohy přes okraj postele. Spěšně jsem se oblékla, učesala
si vlasy a jednoduchým způsobem si je vzadu sepnula do výšky. Na
komplikovanější účes jsem neměla náladu. Prostou vizáž jsem doplnila
tetiččinými perlovými náušnicemi, které mi včera s vřelým úsměvem
dala s sebou.
Stýskalo se mi po ní a po její veselé náladě po ránu. A pokud mám
být upřímná, stýskalo se mi i po mé matce, která mě vždycky popohání,
abych ze sebe dostala to nejlepší. Dnes jsem ze sebe to nejlepší rozhodně
nedostala a spokojila se s průměrným výsledkem. Mamá by spokojená
nebyla. Vzpomínka na ni mi vykouzlila úsměv na rtech. Nakonec jsem si
navlékla boty, zabalila se do kabátu a začala scházet po schodech dolů do
jídelny.
Spíš než sál to byla útulná místnost, která připomínala starý hostinec.
Stála tu velká kachlová kamna, která místnost vyhřívala na příjemnou
teplotu.
Kabát jsem si zase svlékla a pověsila ho na věšák na zdi. Pak si mě
všimla paní Christyová. Včera jsem ji spatřila jen letmo, a když jsme se
zběžně představily, popřála jsem jí pěkný den. Byla to malá mírně
podsaditá žena s měkkými tahy obličeje a s očima dobrácké babičky.
„Slečno Crumbová, vy jste ale brzy vzhůru,“ přivítala mě a pokynula
k místu na lavici v blízkosti kamen, abych se usadila.
 „Když já strašně dlouho snídám,“ odpověděla jsem na vysvětlenou.
Paní Christyová se vesele zasmála.
„To mě těší,“ odpověděla radostně a vypočítávala mi dobroty, které
už dnes ráno připravila a ze kterých si můžu vybrat.
Když přede mnou za chvilku přistál přeplněný talíř, nemohla jsem se
rozhodnout, jestli si mám dát nejdřív meruňkový kompot, vajíčko, špek,
čerstvě upečený chleba, nebo ovesnou kaši. Pustila jsem se do kompotu a
zachvátil mě pocit, že dnešní den je zachráněn. Jídlo bylo vynikající a
paní Christyová byla dar z nebe, který se slitoval nad mojí ubohou
maličkostí. Ta dobrá žena mi přinesla ještě velký šálek čaje a konvičku
mléka a já bych jí nejradši padla štěstím kolem krku. Ale na to mi
bohužel ještě chyběla síla.
„Líbíte se mi, slečno Crumbová,“ řekla paní Christyová, když jsem
snědla půlku talíře. „Máte zdravou chuť k jídlu,“ dodala a kolem očí se jí
udělaly vrásky. „Ne jako pan Reed. Kdybych mu sem tam nepřinesla
něco nahoru, tak už by nejspíš umřel hlady,“ stěžovala si a pozdravila
muže, který právě vstoupil do sálu a kterého mi představila jako pana
Hainze.
Pan Hainz byl vědecká pomocná síla jednoho profesora Královské
univerzity. Byl skoupý na slovo a vypil jen černou kávu, jak bylo u
obyčejných lidí zvykem.
Když jsem dojedla a s příjemně naplněným žaludkem děkovala paní
Christyové za jídlo, přišli do sálu na snídani ještě další tři pánové. Rychle
jsem se rozloučila a vzala svůj kabát, abych si po ránu nemusela
zapamatovávat hned tolik jmen.
Vzduch venku byl ledový, ale kachlová kamna mě tak prohřála, že mi
mráz na tvářích dělal vyloženě dobře. Nemusela jsem spěchat, protože
jsem vyrazila brzy, a tak jsem si dopřála chvilku a prohlédla si cestu a
tuto část univerzitního parku ve světle pomalu vycházejícího slunce.
Nebyla to nejkrásnější část kampusu, ale když teple oranžové slunce
zasvitlo z bezmračné oblohy, působilo to jako to nejlepší místo, na
kterém člověk může být.
Londýnské počasí je vskutku nevypočitatelné. Neustále zatažené a
mlhavé, deštivé a bouřlivé, ale pak tu jsou tyto vzácné chvilky, kdy
vysvitne slunce a udělá z Londýna nejhezčí město na světě.
 „Dobré ráno, slečno Crumbová,“ pozdravil mě hluboký hlas a mně se
jen taktak podařilo zakrýt leknutí.
„Dobré ráno, pane Reede,“ odpověděla jsem na pozdrav a otočila k
němu obličej. Přidružil se ke mně, přitom si natahoval rukavice a
urovnával šál a já ho pozorovala v ranním slunci. Vypadal unaveně, což
už mě neudivovalo, protože jsem věděla, že toho moc nenaspal a taky že
nesnídal. A přece měly jeho tahy nečekanou sílu.
V myšlenkách jsem ho srovnávala s velikány dějin, o kterých jsem
toho už tolik četla. S vojevůdci, vynálezci a vizionáři z knih, kteří také
určitě měli tenhle pohled. Alespoň jsem si to tak představovala. Lidé,
kteří námaze navzdory hledí vždy kupředu. Kteří sice nevědí, co jim
život přinese, ale stejně jsou odhodláni ke všemu.
Rozhodla jsem se, že si z nich vezmu příklad. Ani já se nenechám
zastrašit, předešlé noci natruc. I já zůstanu vytrvalá a půjdu svojí cestou.
 Kapitola dvacátá
aneb
Jak jsem podlehla
radostnému očekávání

Páteční dopoledne uběhlo jako voda, a přestože mi mamá stále ještě plně
neodpustila, nebyl oběd s ní a tetičkou nepříjemný. Vypravovala jsem
jim o svém novém bydlení. Moje matka sice občas nedokázala skrýt
překvapený výraz, ale lichotilo jí, když jsem se vyznala, že jsem to u ní
měla vždy snazší a že to není situace, které bych chtěla čelit trvale. Jen tu
neuvěřitelně dobrou snídani jsem nezmínila, abych nepřidusila matčinu
veselou náladu.
Velkoryse mě ujistila, že i takovéto zkušenosti patří k životu. Jenže já
dobře věděla, že kdyby bylo po jejím, všichni bychom ještě seděli
znuděně v našem městečku. Ale nezmínila jsem ani to, jen jsem se
usmívala a nechala jsem se od ní hladit na rukou.
Odpoledne pan Reed zase kamsi zmizel a já mohla prasknout
zvědavostí. Musí přece existovat nějaký způsob jak zjistit, kam pořád
chodí. Nebo ne? Plížit se za ním by šlo jen stěží. Ale možná by se našel
někdo jiný, kdo by ho mohl sledovat méně nápadně než já.
Kolem třetí hodiny už jsem neměla co na práci. Nebyly tu žádné
knížky, které bych musela roztřídit nebo opatřit etiketou a ani žádné jiné
věci, které bych měla zařídit. Kancelář pana Reeda byla opět v
bezvadném stavu, jeho dopisy otevřené a roztříděné podle důležitosti.
Pozvánku na ples jsem mu vystavila na psací stůl, aby ji měl neustále na
očích, když sahá po plnicím peru.
Znuděně jsem procházela různými knižními odděleními, zašla jsem
dokonce i do koutů, kde se nikdy nikdo nezdržuje, a postavila sem tam
nějakou knihu na správné místo, když jsem si všimla, že stojí tam, kde
nemá.
Bez pana Reeda jsem neměla nic nového na práci a byla jsem
překvapená, že k takovému stavu vůbec může dojít. Na začátku jsem byla
přesvědčená, že je ta práce nekonečná, a teď jsem tu stála a všechno bylo
hotové.
Moje prsty sevřely exemplář novější knížky a vytáhly ji ven, protože
svazek o dějinách nemá mezi politickými diskuzemi co pohledávat.
Název knihy zněl Kurdsko-osmanské války a já se zájmem pozvedla
jedno obočí. O Osmanské říši jsem toho dosud moc nečetla. A
koneckonců na mě momentálně nečekaly žádné povinnosti.
Nahoře na ochozu bylo mnoho studijních stolků, které nikdy nikdo
neužívá, protože plocha stolu je pro běžného studenta příliš malá. Ale
křesílka, která ke stolkům patří, jsou vyloženě pohodlná a já se usadila
tak, že mě nikdo nemohl vidět, ale já sama jsem měla dobrý výhled do
vestibulu, kdyby mě Cody potřeboval.
Odložila jsem knihu na stůl, sedla si do křesílka a těšila se na četbu.
Ten pocit už jsem dlouho nezažila. Bylo to napjaté očekávání vůči knize,
která je příliš tlustá, aby ji člověk přečetl v kuse, a navíc pojednává o
tématu, ve kterém nejsem vůbec zběhlá. Otevřela jsem první stranu.
Teprve když na mě dopadl stín, vytrhla jsem se ze sporu mezi
Osmany a Safíovci zpátky do reality. Cítila jsem se omámeně, bolela mě
záda a netušila jsem, kolik uběhlo času. Přede mnou stál Cody, svíral rty
a ukazoval dolů.
Zvedla jsem hlavu a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mi chce
říct. Ve vestibulu stála moje matka. Byla naštěstí zticha, ale vesele
nevypadala. Vrhla jsem pohled na hodiny a překvapeně vyskočila z
křesílka, jako bych se spálila. Bylo už půl šesté. Před půl hodinou mi
končila pracovní doba a teta a mamá na mě čekaly u krejčího.
„Děkuju, Cody,“ obrátila jsem se rychle na mladého muže, který stále
ještě stál u mého stolu a vypadal trochu zmateně. „Zapomněla jsem
sledovat čas,“ vysvětlila jsem mu a usmála se, aby věděl, že je všechno v
pořádku. „Nechte ji pro mě prosím odloženou,“ instruovala jsem ho,
když jsem vycházela ze svého výklenku a letmo jsem ukázala na knihu.
„Já půjdu, přeju vám pěkný večer,“ rozloučila jsem se spěšně a ještě
viděla, jak nade mnou Cody s úsměvem zakroutil hlavou.
 Přemítala jsem, zda mluví s ostatními lidmi. Je úplně němý, nebo za
jeho mlčenlivost můžu já?
Vběhla jsem do malé společenské místnosti, spěšně vklouzla do
kabátu, zapnula si jeden knoflík a spěchala dolů ze schodů.
„Je mi to strašně líto,“ omlouvala jsem se hned a mamá se na mě
zasmušile podívala.
„Došly jsme pro šaty bez tebe,“ odvětila přísně a měřila si mě. Pak mi
vzala z ruky klobouk a posadila mi ho na hlavu. „Zapni si kabát, musíme
vyrazit!“ poručila mi a já jsem na cestě k východu udělala, jak přikázala.
„O čem pojednávala?“ zeptala se, když jsme vykročily na cestu.
„Co prosím?“ vypadlo ze mě, protože mi nebylo jasné, kam tím míří,
a podle jejího nenuceného tónu jsem nedokázala zjistit, jestli se na mě
stále ještě zlobí.
„Ta knížka, Animant. Určitě jsi nás nenechala čekat kvůli práci. Já tě
znám: když dočista ztratíš pojem o čase, je to vždycky kvůli knize!“
vyčetla mi.
„O osmanských válkách,“ odpověděla jsem. Jen si odfrkla. Ale na
jejích rtech jsem zachytila úsměv.
„Jak jen můžeš něco takového číst? Není to trochu suchá četba?“
zvolala afektovaně a zavěsila se do mě. Zasmála jsem se a překvapilo
mě, že jsem se dnes za přítomnosti své matky cítila tak dobře.
Skutečnost, že jsem noc strávila někde jinde, představovala přelom.
Konec jedné éry a začátek jiné. A ve mně vzklíčila naděje, že budeme
mít s maminkou v budoucnu lepší vztah, než jaký jsme měly doposud.
Možná jsem musela odejít, abych si tohle mohla přiznat. Protože teď už
jsem nebyla nucená ji na slovo poslouchat. Oprostila jsem se od nutkání
setřásat ze sebe její nápady a mohla jsem jí začít naslouchat.
Tetiččiny šaty byly vskutku nádherné a ty maminčiny, které si v
rychlosti nechala zhotovit, za nimi zaostávaly jen o malinko. Moje ale
předčily oboje dvoje a i mamá byla nadšená, jak pěkně vyniká
jednoduchá světle hnědá ve svitu svíčky.
„Budeš se třpytit jako zlatý skvost,“ básnila uchváceně. A pak ji něco
napadlo. „Mohly bychom jí do vlasů navléknout perly,“ navrhla tetičce a
ta se hned nechala strhnout její euforií.
„Nebo zlaté hvězdičky,“ doplnila hned a obě se hihňaly jako malé
holky. A já jsem jim to dopřála. Protože radostné očekávání v mém nitru
bylo ještě mnohonásobně silnější než to, které jsem pocítila u oné
dějepisné knihy, a mně bylo jasné, že jsem se na žádný večer ještě nikdy
netěšila tak jako na ten zítřejší.
Okázalé a velké slavnosti jsem nikdy nepokládala za něco, o co by
měl člověk stát. Vždycky jsem upřednostňovala knihy před společností.
Ale dnes večer s vidinou šatů, které si zítra obléknu, jsem si
představovala, jak budu stát vedle pana Boyla. Bude se smát a sledovat
mě svýma medovýma očima, s elegantní sklenkou sektu v ruce a za svitu
nádherného lustru, který na mé sukni vykouzlí stovky malých jisker. A ta
tam byla Osmanská říše, knihovna i veškeré nepříjemnosti předešlé noci.
Zítra si dovolím snít.
* * *
Noc z pátku na sobotu byla podstatně lepší než ta první. Moje myšlenky
se zaobíraly plesem natolik, že jsem téměř nevnímala cizorodost
okolního prostředí. Ani pana Reeda nebylo slyšet. Dočetla jsem ještě
jeden ze svých románů a šla brzy spát, abych trochu vyrovnala spánkový
deficit z předcházející noci.
Po ránu jsem se sice cítila zase ztuhlá a zmrzlá, ale vidinou dobré
snídaně jsem pookřála. Paní Christyová mě srdečně pozdravila a
přistrčila šálek čaje na mé místo ještě dřív, než jsem si stihla sednout.
Řekla jsem jí, že tu v neděli ráno nebudu, protože po plese přespím ve
strýčkově domě, a paní Christyová mi popřála okouzlující večer. A v ten
jsem také doufala.
Když jsem vycházela z jídelny, potkala jsem pana Reeda. Právě
scházel ze schodů a zapínal si poslední knoflíky kabátu. Pak si uvázal šál
a jeho konce zastrčil pod klopu. Zrovna jsem ho chtěla pozdravit, když v
tom zvedl zrak a já se zarazila. Něco bylo jinak než obvykle.
„Dobré ráno, slečno Crumbová,“ předběhl mě s pozdravem a já se
musela dvakrát podívat, než jsem zjistila, co mě na jeho zjevu tak irituje.
Bylo překvapivé, že nevypadal unaveně. Pod jeho očima chyběly výrazné
tmavé kruhy a měl spořádaně učesané vlasy. Vzpřímený postoj, který byl
jedním z jeho osobitých rysů, podtrhoval jeho urostlou postavu. Bylo
skutečně podivuhodné, co takové maličkosti dovedou.
„Dobré ráno, pane Reede,“ odpověděla jsem stále ještě překvapeně,
ale jeho pozornost už dávno nepatřila mně. Ještě jednou si popotáhl za
šál, druhou rukou odsunul těžké vstupní dveře a vykročil na ranní ulici.
Připojila jsem se k němu a šli jsme společně ke knihovně. Nemluvili
jsme, a i když mi to jindy připadalo přirozené, dnes mi to přišlo trochu
sužující. Zdálo se, že se dnes změnilo ještě něco jiného než jen upravený
vzhled pana Reeda, ale nepřišla jsem na to, co by to mělo být.
V knihovně jsem se nejprve věnovala svým ranním povinnostem a
pak jsem dostala od pana Reeda za úkol shromáždit asi dva tucty knih na
různá témata, přičemž mi velmi pomohl vyhledávací stroj, ke kterému
jsem však od své veskrze trapné nehody chovala jistý odstup. Poslíček
mezitím přinesl velkou dřevěnou krabici, která byla, jak jsem zjistila,
plná nových knih. Všechno výtisky titulů, které došly k úhoně při
události s lodním kufrem a které jsme museli nově objednat.
Dnes jsem si tedy nemohla stěžovat na dlouhou chvíli, a to bylo také
dobře, protože dneska by mě od mého vzrušeného rozjímání o večerním
plese nerozptýlila ani sebelepší dějepisná kniha. Pouze díky
autoritativnímu tónu pana Reeda a jeho úsilí produktivně naplnit každou
vteřinu mé pracovní doby jsem zůstala stát nohama pevně na zemi.
Nevěděla jsem, jestli mu za to mám být vděčná, nebo jestli se mám
zlobit, že se nemůžu oddat svému snění.
Netrpělivě jsem počítala minuty do půl dvanácté. Když jsem se
konečně dočkala, nechala jsem z vteřiny na vteřinu všechno ležet a
utíkala si pro kabát.
„Pěkný den, pane Reede,“ rozloučila jsem se s ním, když jsem
procházela kolem, a nadšeně se na něj usmála. Pan Reed si kriticky
posunul brýle nahoru na nos. „Uvidíme se dnes večer na plese,“
prohlásila jsem jen tak, abych ho ještě jednou upamatovala na jeho
povinnosti, a ještě jsem zahlédla, jak skepticky povytáhl obočí. Nečekala
jsem, až odpoví, ale hned jsem se rozběhla dolů ze schodů a spěchala pak
studovnou ven do vestibulu.
„Pěkný den, slečno Crumbová,“ volal za mnou Oscar. Usmála jsem
se na něj a otevřela dveře knihovny.
Uvítal mě silný poryv větru. Přidržela jsem si klobouk, aby mi
neuletěl, a v duchu jsem se smála, i když k tomu nebyl žádný důvod.
Cítila jsem, že dnešní večer bude nevšední. Večer, který může změnit
celý můj život.
A já jsem na to byla připravená.
 Kapitola dvacátá první
aneb
Jak se rozzářila světla

V mém nitru to šimralo vzrušením, když jsem uchopila ruku lokaje, který
mi pomáhal z kočáru. A i když jsem prokřehlému muži chtěla tiše
poděkovat, rozplynulo se mi poděkování na jazyku, když jsem zvedla
zrak a spatřila nádhernou fasádu budovy.
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Nikdy se mi ani nesnilo, že by
mohlo nějaké místo vypadat takhle pohádkově. Široké kamenné
schodiště španělského typu vedlo nahoru k sloupové chodbě, za kterou se
skrývala nádherná dřevěná brána. Vysoká okna po stranách budovy byla
jasně osvětlená. Celé to působilo ještě kouzelněji, protože odpoledne
začalo sněžit. Cesta byla osvětlená malými lucernami, v jejichž světle se
sníh třpytil, a moje srdce se rozbušilo ještě rychleji.
„Pojď, Animant, nebo nám umrznou nosy,“ zavolala na mě mamá,
která již byla v půlce schodů, a vtáhla mě tím zpátky do reality. Zhluboka
jsem se nadechla ledového vzduchu a snažila se uchovat si trošku z toho
pocitu. Pak jsem se dala do pohybu a připojila se k matce.
I sloupová chodba byla osvětlena nádherně tvarovanými svícny a
každé ze světýlek kouzlilo na látce mých šatů hvězdný prach. Nikdy jsem
si nemyslela, že bych měla romantickou duši, ale právě teď ze mě
prýštila, vykouzlila mi na tváři andělský úsměv a já se cítila jako
princezna.
Když nás uviděli přicházet, brána se otevřela a ze sálu sem dolehla
hudba jako teplý průvan, zahalila mě a nesla nás do nitra budovy.
Dokonce i předsálí bylo hezky vyzdobené, s květinovou dekorací,
vysokým červeným kobercem a všudypřítomným světlem svíček.
 Strýček Alfred se obrátil na muže ve vchodu do sálu a k nám
přistoupili dva lokajové v bílých livrejích a galantně nám odebrali
kabáty. Vyměnili si se strýčkem pár letmých slov a pak jsme byli
vpuštěni do sálu.
Jestli mě fascinovala už fasáda budovy, tak sál mi přímo vyrazil dech.
Ani jsem nedutala, dívala se na vše s očima dokořán a byla si jistá, že
jsem na tom nejluxusnějším místě, kam jsem kdy vstoupila. Sál byl
světlý a teplý. Stěny a podlaha byly z bílého mramoru, se štukováním a
zlatým zdobením. Obě postranní stěny lemovala vysoká okna a ze stropu
viselo několik křišťálových lustrů, které ozařovaly sál.
„Alfred Crumb. V doprovodu choti Lillian, švagrové, paní Charlotty
Crumbové, a její dcery, slečny Animant,“ představil nás strýček
ceremoniáři, který čekal za dveřmi a vítal hosty. Tetička Lillian, mamá i
já jsme před vychrtlým pánem s kudrnatou barokní parukou udělaly
pukrle a kráčely dál do sálu. V pozadí hrál tiše smyčcový orchestr a četní
lidé, kteří přišli před námi, postávali v hloučcích a povídali si.
Zvedla jsem hlavu a vyhlížela Elisu, která by tu měla být se svojí
mecenáškou. A také pana Boyla, který mi po strýčkovi vzkázal, že se
těší, že mě dnes konečně zase uvidí, a chtěl si zamluvit první tanec.
Chvěl se mi žaludek, měla jsem sucho v puse a skoro jsem to
rozrušení nemohla vydržet.
Přistoupil ke mně strýček, pozdravil dva pány, kteří kolem nás
procházeli, a pak se obrátil na mě.
„Tvoje matka a Lillian si hledají místa k sednutí. Chceš mě
doprovodit ke stolům s občerstvením?“ zeptal se a já viděla za jeho
hustým vousem radostný úsměv.
„Ale ovšem, strýčku,“ odpověděla jsem vesele. Strýček mi nabídl
rámě a já se do něj zavěsila.
„Věděl jsem, že na tvoji chuť k jídlu se můžu spolehnout. Když bych
se tam objevil sám, byl bych osazenstvu zase jenom pro smích,“ řekl a
zasmál se.
Byla jsem tedy jeho alibi, aby se mu nesmáli, že je jedlík. Ale přišlo
mi to vlastně docela vhod. Potřebovala jsem se soustředit na něco jiného.
Jídlo mě vždycky uklidňovalo a také mě lákalo podívat se na bohatě
prostřené stoly, které byly umělecky rozestaveny v čele sálu. Už kolem
nich obcházeli lidé, brali si ovoce a jemné listové pečivo, a když jsem si
strčila do pusy první kuličku hroznového vína, hned mi bylo lépe.
Strýčka oslovil starší muž, kterému mě obřadně představil. Usmála
jsem se, udělala elegantní pukrle, nechala je obdivovat svou mladistvou
krásu, ale pak mě vyloučili z rozhovoru, když se začali bavit o
pracovních záležitostech.
Využila jsem příležitosti a nechala na sebe zapůsobit zdejší
atmosféru. Dřív jsem považovala plesy a všelijaké společenské dýchánky
za muka. Ale od té doby, co jsem v Londýně, potkávám oduševnělé lidi a
už na sobě necítím tlak, který na mě doposud vyvíjela matka, jsem jim
přišla docela na chuť.
„Věděla jsem, že tě najdu u občerstvení,“ oslovil mě někdo. Když
jsem se otočila, zavrtěla Elisa s úsměvem hlavou a zcela neelegantně si
jedním douškem strčila do pusy celou taštičku z listového těsta.
Měla tmavě modré šaty zdobené černou krajkou. Byly luxusní, a
přitom na sebe nijak nepatřičně nepřitahovaly pozornost. Složitě
vyčesané vlasy zdůrazňovaly její vystouplé lícní kosti a dodávaly jí velmi
elegantní vzhled.
„Vypadáš nádherně,“ řekla jsem jí zcela upřímně, ale ona jen
protočila oči. Jenže já si všimla, jak jí lehce zrůžověly tváře, a z
rozpačitosti si strčila do pusy ještě druhý kousek pečiva.
„Ještě nikdy jsem na sobě neměla tak drahé šaty,“ přiznala. „Navíc
stejně nikdy nebudu tak krásná jako ty.“
Jen jsem se zasmála. Bylo jednoduše směšné, jak tu spolu stojíme,
skládáme si vzájemně komplimenty a přitom s tím neumíme naložit. I
Elisa se rozesmála a já ji vzala za ruku, kterou ona přátelsky stiskla. Mít
kamarádku je skutečně krásné. Společně se radovat z hezkých věcí je
zábavnější než na ně být sama.
„Slečno Hemmiltonová, tady jste,“ ozval se ženský hlas, který mi byl
odněkud povědomý, a já zvedla hlavu. Žena v narůžovělých šatech se
podívala nejdřív na Elisu a pak na mě a já se dokázala jen tak tak
ovládnout, abych sebou leknutím netrhla.
Byla to slečna Brandon-Weldersonová, ta obtížná osoba, která mě
minulou středu v knihovně tak vytočila. Teď stála tady, se zdviženou
hlavou, obrovským drdolem na hlavě, který nemohly tvořit ani z
poloviny její vlastní vlasy, a snažila se dosáhnout stejné úrovně očí s
Elisou a mnou tím, že ještě víc natahovala krk. Její šaty byly skandálně
úzce sešněrované a splývavá sukně ji opticky ještě natahovala.
„Ó, slečno Brandon-Weldersonová. Smím vám představit svoji milou
přítelkyni, Animant Crumbovou?“ představila nás spěšně Elisa a já si
hned všimla, jak jí je nepříjemné, že se my dvě potkáváme. Budu se jí
později muset zeptat proč. „Animant, to je moje velkorysá mecenáška,
slečna Franzin Brandon-Weldersonová.“
Elisin úsměv vypadal strojeně, což u její jinak tak srdečné povahy
působilo nepřirozeně. V mých očích byla vždycky někým, kdo se chová
tak, jaký skutečně je, aniž by si lámala hlavu nad míněním ostatních.
Ovšem před svojí mecenáškou cítila evidentně přece jen jistou povinnost
spoutat svůj ostrý jazýček.
Celkem jsem to chápala. Pokud bych měla zapotřebí se před nějakou
bohatou dámou prezentovat v nejlepším světle, aby mi umožnila takový
život, o jaký stojím, jednala bych zajisté také tak. Ale stejně jsem si
přála, aby to byl někdo jiný. Ne tahle ženská, která mi přišla strašně
směšná a kterou teď k Elisině dobru budu muset přinejmenším na oko
brát vážně. Co bych to byla za člověka, kdybych jí špatným chováním
způsobila potíže, když mě představila jako svou milou přítelkyni.
„Už jsme měly to potěšení,“ pronesla jsem líbezně jako dobře
vychovaná mladá dáma – tak, jak bych to podle matčiných představ měla
dělat v přítomnosti mužů. „Dobrý večer, slečno Brandon-Weldersonová.
Moc vám to sluší,“ vypravila jsem ze sebe s mírným úsměvem a byla
jsem sama šokovaná chladnokrevností, s kterou jsem jí lichotila, aniž
bych to myslela vážně.
Slečna Brandon-Weldersonová překvapeně zamrkala a zdálo se, že
nemůže uvěřit tomu, že jsem ji tak srdečně pozdravila, přestože naše
poslední setkání proběhlo spíš v napjaté atmosféře.
„Slečna Crumbová, ach ano, už si vzpomínám,“ odvětila a její hlas
zněl trochu nejistě. „Vy jste zaměstnaná v knihovně Královské
univerzity, že ano?“ zeptala se, i když jsem na ní viděla, že to moc dobře
ví.
„Je to tak,“ potvrdila jsem, aniž bych hnula brvou, a zachytila přitom
Elisin takřka nevěřícný pohled, který na mě upírala. Na jazyku mě
svrbělo několik kousavých komentářů a spousta uštěpačných poznámek,
které by tuto ženu mohly urazit, aniž by mi to mohla následně vyčítat.
Ale mlčela jsem, dál se usmívala a koketně mrkala.
„Pak mi jistě můžete podat informaci, zda zde dnes večer můžeme
očekávat pana Reeda. Už několik týdnů se pokouším si s ním promluvit
kvůli jedné naléhavé záležitosti a nikdy ho nemůžu zastihnout tam, kde
by měl údajně být,“ rozhorlila se a její hlas byl čím dál tím ostřejší.
Opravdu se na pana Reeda zlobila, ale zároveň z ní zaznívala i určitá
zahořklost, která mi při našem posledním setkání unikla.
Vzpomněla jsem si, jak mi Elisa vyprávěla, že podle ní její
mecenáška na pana Reeda nadává natolik, že do něj snad musí být
zamilovaná. A teď, když jsem to slyšela na vlastní uši, mi přišlo, že by
klidně mohla mít pravdu.
„Bohužel vás musím opět zklamat. Několikrát jsem pana Reeda
upozorňovala, že je jeho přítomnost na dnešním univerzitním plese velmi
žádaná. Ale on je vyložený paličák a odmítl mi sdělit, jak se nakonec
rozhodl,“ vysvětlila jsem jí květnatě a omluvně jsem se usmála.
„To je celý on,“ zamumlala, dotčeně našpulila rty a klouzala
pohledem po okolí. Překvapeně zvedla obočí, když v davu objevila
někoho známého, a zacukaly jí koutky úst.
„Ó, tamhle je profesor Buttons. Omluvte mě,“ poznamenala rychle
směrem k nám, ani se neobtěžovala nás ještě jednou počastovat
pohledem a odcupitala.
S úlevou jsem si vydechla a pomalu se uvolňovala, tedy jen tak, jak
mi to dovolil můj úzký korzet. Obrátila jsem se k Elise, která mě stále
ještě udiveně sledovala, a hlasitě jsem vzdychla.
„Teď se musím ze všeho nejdřív něčeho napít, abych spláchla z
jazyka všechny ty lichotky,“ prohlásila jsem a Elisa se s úlevou usmála.
„Ještě štěstí, Ani! Už jsem začínala pochybovat o tvé inteligenci!“
zvolala hlasitěji, než bylo vhodné, a já se musela zasmát. Byla jsem
evidentně velmi přesvědčivá.
„Buď bez starosti. Jsem zcela při smyslech. Ale v šoku! Slečna
Brandon-Weldersonová?! Jak je možné, že se právě jí odevzdáváš do
poroby?“ zeptala jsem se, zavěsila se do Elisy a táhla ji s sebou k
dlouhému stolu s krásně ozdobenými skleničkami.
„No, to je dlouhá historie plná chudoby, zoufalství, zraněné pýchy a
láhve rumu. Je prostě bohatá a já nemůžu být vybíravá,“ vysvětlila mi a
potvrdila tím mé vlastní tušení. Nezáviděla jsem jí to. Určitě to v životě
neměla jednoduché a využila příležitosti, ať už je její mecenáška směšná,
jak chce.
„Ale ty mě stále znovu přivádíš k údivu,“ vrátila se zpátky k
původnímu tématu. „Kdybych nevěděla, že uvažuješ stejně
svobodomyslně jako já, věřila bych ti každé slovo, které jsi vypustila z
úst. Tomu říkám herecké nadání!“
Mávla jsem rukou a uchopila dvě úzké sklenky. Jednu jsem vtiskla do
ruky Elise, z druhé jsem si lokla sama.
„Nepřeháněj. Udělala jsem to jen pro tebe, aby se moje uštěpačné
poznámky neobrátily proti tobě. Mělo by ti to lichotit, málem jsem se
všemi těmi nepravdami udusila!“ tvrdila jsem, i když to samozřejmě
nebylo zdaleka tak strašné, ale Elisa to pochopila a smála se mým
legráckám.
„Děkuju ti a opravdu si z tebe budu muset vzít příklad. Jsem si plně
vědoma, jak náročná je konfrontace s mojí mecenáškou pro rozum i pro
duši. Někdy, když už prostě nejde neříct nějakou uštěpačnou poznámku,
předstírám záchvat kašle, abych se mohla spěšně omluvit a zmizet z její
blízkosti,“ přiznala se šibalským úsměvem.
„To také vysvětluje, proč trávíš večery po hospodách,“ nadhodila
jsem a Elisa protočila oči.
„Všechno je lepší než s ní sedět v salónu před krbem a poslouchat, jak
předčítá kázání blahoslaveného Johna Henryho Newmana,“ přitakala mi
a zakývala skleničkou, až z ní vystřikovaly kapky, div že jí nepopadaly
na šaty. „Panebože, ta by mě zabila, kdybych na látku udělala skvrny,“
sykla Elisa a uhlazovala si záhyby sukně, aby se přesvědčila, že skutečně
nic nerozlila.
„Drž skleničku oběma rukama. Pak nic nerozliješ a ještě u toho budeš
vypadat roztomile elegantní,“ radila jsem jí s lehkým posměchem v hlase
a zase jsme se musely smát. Protože roztomile elegantní my dvě
rozhodně nejsme.
Napila jsem se ještě jednou ze své skleničky. Tekutina v ní byla čirá,
chutnala trochu nasládle a zanechávala na jazyku příjemné šimrání. A
pak můj pohled padl na pár medových očí, které se na mě dívaly, a ať
jsem chtěla nebo ne, vkradl se mi na rty něžný úsměv a moje srdce se
rozbušilo.
 Elisa zmateně zachytila můj pohled a otočila se, aby se podívala,
koho že jsem to objevila. Bylo to zřejmé, protože oční kontakt mezi
mnou a panem Boylem se stále ještě nepřetrhl a i on se na mě
spiklenecky usmál.
„Poslyš, Animant, zdá se mi to, nebo jsi mi něco decentně zamlčela?“
zeptala se Elisa se znalým výrazem kolem úst.
V nitru jsem pocítila lehké chvění a sklopila zrak.
„Jmenuje se Winston Boyle a pracuje pro mého strýčka,“ odpověděla
jsem, aniž bych reagovala na její narážku. Elisa našpulila rty.
„A dál?“ zkoušela mě přimět k podrobnějšímu povídání.
Musím přiznat, že jsem nečekala, že se budu cítit takhle dobře jen
díky jednomu jedinému pohledu do jeho očí. A to jsme spolu ještě ani
nemluvili. Bylo fascinující, jak reagovalo moje tělo, jak se mi udělalo
jakoby mdlo a současně jsem se k němu chtěla rozběhnout, abych se s
ním pozdravila.
„Je moc milý,“ řekla jsem jen a Elisa nevěřícně odfrkla.
„Moc milý? Měla by ses vidět. Jako by se tvoje oči proměnily v
hvězdy. Učaroval ti, Ani! Ať to zkoušíš popřít, jak chceš, je zjevné, že tě
to k němu přitahuje,“ konstatovala pobaveně.
„Asi máš pravdu,“ připustila jsem a s potěšením zaznamenala, že se
dal pan Boyle do pohybu a směřuje k nám. „Je milý, pohledný,
inteligentní a přitahuje mě,“ připustila jsem a můj hlas přitom zněl velmi
klidně, i když moje ruce začínaly být nervózní a já byla ráda, že se můžu
držet skleničky.
Elisin výraz náhle nabral kritické rysy a v koutcích úst se jí zračila
nevole.
„Máš v plánu ho pojmout za svého chotě?“ zeptala se mě a zkusila
své otázce dodat nádech nedůležitosti. Ale myslela to vážně a vypadalo
to, že se odpovědi jakýmsi zvláštním způsobem obává.
Sama jsem se nad tím musela nejdřív zamyslet, než jsem jí na to
mohla odpovědět. Samozřejmě jsem věděla, že zasněné blouznění vede k
zamilovanosti, zamilovanost k zasnoubení a zasnoubení k manželství, ale
tak docela vědoma jsem si toho zatím nebyla. A myšlenka na manželství
mě na okamžik vylekala přesně tak, jak se to dalo vyčíst i z Elisiny tváře.
Že mám pana Boyla ráda, bylo jisté. Ale že bych si ho měla vzít za
manžela, jsem si v tuto chvíli vůbec nedokázala představit. Já že bych
měla být provdaná, ženuška advokáta, která vede jeho domácnost, stará
se o něj a plní všelijaké společenské povinnosti? Možná jsem trochu
zamilovaná, ale na tohle moje zamilovanost zdaleka nestačila.
Položila jsem jí ruku na paži a pokusila se o úsměv.
„Ne, Eliso. Tak snadno se mé kamenné srdce obměkčit nedá, že bych
se bez dostatečného rozmýšlení vrhla do takového kroku.“
Na tvář se jí vrátil úsměv a do očí její obvyklý čtverácký výraz.
„Tak já tě přenechám tvému ctiteli. Uvidíme se později,“ řekla mi
rychle šeptem, drze se usmála a rychle se obrátila.
„Dobrý večer, slečno Crumbová,“ ozval se vedle mě hned nato hlas
pana Boyla. Zvedla jsem k němu oči. A i když mě představa, že bych si
ho měla vzít za muže, před chvilkou ještě tak vyděsila, bylo mi jasné, že
pokud by k tomu dojít mělo, nebyla by to ta nejhorší volba.
 Kapitola dvacátá druhá
aneb
Jak se rozplynula světla

Zatleskali jsme předsedovi univerzitního výboru za jeho zahajovací

proslov a já byla celá rozrušená, když se hudebníci začali chystat k
zahájení prvního tance.
Jelikož se naše Výsost, královna Viktorie, necítila na to, aby přijala
pozvání univerzity a poctila tento ples svou přítomností, byl vstupní
tanec určen pro všechny. Cítila jsem se poněkud troufale, když mi pan
Boyle nabídl rámě, já se do něj zavěsila a společně jsme jako první
vkročili na taneční parket.
Asi tucet párů se postavilo po naší pravici a levici a já jsem nervózně
polkla. Nikdy jsem nebyla dobrá tanečnice, což zcela jasně spočívalo v
nedostatku cviku. Po svém uvedení do společnosti jsem pro nedostatek
zájmu tancování zanechala a mladí muži mě po nějaké době přestali k
tanci stále dokola vyzývat.
Zazněly první tóny úvodní skladby a já byla tak nervózní, že jsem si
nedokázala vzpomenout na kroky k danému tanci. K mému štěstí začaly
páry kolem nás s figurami, točily se kolem sebe, vracely se zpět na místo
a já tak musela jen jednoduše napodobit, co kolem sebe vidím.
Pan Boyle a já jsme přistoupili k sobě. Usmál se na mě, ale já se
musela soustředit na své nohy a nemohla jeho úsměv opětovat. Když se
jeho ruka dotkla té mojí, srdce se mi rozbušilo ještě rychleji.
Musela jsem upřímně přiznat, že by asi bývalo bylo lepší, kdybych se
nevrhla hned na první taneční kolo, ale teplé oči pana Boyla mě
jednoduše nechaly zapomenout, jaká špatná jsem tanečnice.
A vadilo to snad něčemu? Pan Boyle mi vždy dával znamení, abych
nepropásla svoje nástupy, prováděl mě figurami, a dokonce mě přiměl k
tomu, abych se smála. Sukně se mi točila kolem nohou, látka šatů se
třpytila ve světle svíček a bylo neuvěřitelně snadné se po jeho boku bavit.
Zvládli jsme zahajovací tanec, čtverylku a jeden z moderních
anglických country tanců, aniž bych někomu stoupla na nohu nebo se
nějakému jinému páru připletla do cesty. Podařila se nám dokonce i
výměna partnerů křížem, neboť muž v tmavě modrém fraku, který
uchopil moji ruku, byl velmi energický tanečník a jasně mě dostal na
správné místo. I přes tyto úspěchy jsem byla ráda, když taneční kolo
skončilo a my jsme opouštěli taneční parket a přitom tleskali
hudebníkům.
„Tak jsem to zvládla,“ oddychla jsem si tiše a pan Boyle se zasmál.
„A přitom vám to vyloženě šlo,“ prohlásil. Skepticky jsem se na něj
podívala.
„Směle se odvažuji tvrdit, že tento komentář sloužil k tomu, abyste
mi polichotil, a nikoli, abyste mi sdělil pravdu,“ žertovala jsem sama o
sobě a pana Boyla tím rozesmála. Jeho oči se přitom zúžily a on ke mně
nepatrně sklonil hlavu.
„Je docela možné, že můj náhled na věc není tak docela objektivní,
jelikož zastávám názor, že jste nádherná v každé životní situaci,“
prohlásil a mně žert, který jsem si mezitím vymyslela, uvízl v krku.
„Děkuji,“ vypravila jsem ze sebe s námahou, abych nebyla
nezdvořilá, a cítila jsem, jak se mi začínají zahřívat tváře. Nevěděla jsem,
co mám dělat. Pan Boyle však trapný okamžik šikovně přešel, nabídl mi
rámě, abych se do něj mohla zavěsit, a pomalu jsme kráčeli podél
tanečního sálu.
„Jsou na venkově také takovéto plesy?“ zeptal se mě nonšalantně.
Byla jsem velmi ráda za to, že mi dal možnost, abych opět nabyla své
obvyklé duševní rovnováhy.
„Plesy ano, ale vypadají jinak,“ zareagovala jsem a vděčně se na něj
usmála. „Nemáme tam tak velké sály ani tak velký počet hostů. Plesy
nejsou nijak obzvlášť luxusní, hudebníci jsou často jen průměrní, a když
má člověk hodně štěstí, najde se tam i společnost, se kterou má cenu se
bavit,“ rozvedla jsem. Pan Boyle překvapeně zvedl obočí.
„To vypadá na dost velké zklamání.“
„Ne, pane Boyle, zklamání může člověk pocítit, pouze pokud měl
příliš vysoká očekávání. A život na venkově ve mně taková očekávání
nikdy nevzbudil.“ Protože tam byla nuda prostě vždycky, tak jak bych
mohla očekávat, že by měl být ples napínavější?
„Ani plesy v knihách?“ ptal se se zájmem a mně od něj připadalo
vskutku milé, že svedl téma na knihy, přestože jsme se právě nacházeli
na tak nevšedním plese. Pousmála jsem se a stiskla jeho ruku, už jen
proto, že bylo tak příjemné být v jeho blízkosti a já nad sebou snadno
ztrácela kontrolu.
„O plesech se v knížkách, které obvykle čtu, moc nepíše, a ještě
nikomu se nepodařilo mi skutečnost přiblížit tak dobře, jako to teď dělají
moje smysly,“ vysvětlila jsem a teprve pak mi došlo, co jsem vlastně
řekla. Právě jsem připustila, že je realita lepší než fiktivní světy, a to mě
samotnou překvapilo. Vždycky jsem byla přesvědčená, že mě lidi
nemůžou bavit tak dobře jako kvalitní kniha. A teď jsem musela
zapřemýšlet, jestli to je tím, že teď kolem sebe mám jiné lidi, nebo jestli
jsem se změnila já. Nebo možná od každého trochu.
Srdce se mi mezitím zase uklidnilo a mně se podařilo opět se otevřít
vnějším dojmům.
Začalo další taneční kolo a páry se točily na hudbu kolem dokola,
stoly s občerstvením byly znovu doplněny. Na chvilku jsem kdesi
zahlédla svou matku, která se srdečně smála, a měla jsem pocit, jako by
se svět po dlouhé době zase vrátil do rovnováhy. Jako šťastný konec
nějakého příběhu, ze kterého si člověk odnáší pocit spokojenosti.
„To rád slyším,“ zasmál se pan Boyle a položil mi další otázku.
Panovala zde harmonická atmosféra, přestože bych si něco takového
o formálním plese nikdy nepomyslela. Měla jsem jen trochu sucho v
krku. Odkašlala jsem si a pan Boyle okamžitě zpomalil krok.
„Mám vám dojít pro něco k pití?“ zeptal se hned a prokázal tím
obzvláštní všímavost.
„Ano, prosím, to je od vás velmi pozorné,“ odpověděla jsem a pan
Boyle mě zavedl k mramorovému sloupu a tam se ode mě opatrně
odpojil. Usmál se na mě šarmantním úsměvem a lehce nahnul hlavu.
„Hned budu zpátky u vás,“ ujistil mě a vydal se ke stolům s nápoji na
druhé straně sálu. Dívala jsem se za ním, obdivovala jeho lehký krok i
šlechetnost a zdvořilost, kterou prokazoval všem ostatním hostům.
* * *
Na mé rameno se nečekaně položila teplá ruka, až mi z úst unikl tlumený
výkřik, který však zanikl ve zvuku smyčců. Vylekaně jsem se otočila a
stanula tváří v tvář panu Reedovi.
„Omlouvám se, že jsem vás vyděsil, ale potřeboval bych na chvíli
využít vaše odborné znalosti,“ sdělil mi bez pozdravu. Vůbec ho
nenapadlo, že existuje možnost, že za ním slepě nepoběžím.
Ale zdálo se, že mu to je upřímně jedno, protože jen pokynul směrem,
kam mě chtěl odvést, a vyrazil ještě dřív, než jsem měla šanci situaci
vyhodnotit.
„Vy jste jednoduše nemožný,“ sykla jsem a mrzutě zatřásla hlavou.
Strašně ráda bych podlehla svému vzdoru. Jenže moje zvědavost mi to
ztěžovala. Zatím jsem totiž ještě nikdy nezažila, že by muž, jako je pan
Reed, potřeboval moje odborné znalosti. Přidala jsem se k němu a on ke
mně obrátil zrak, aniž by zpomalil.
„Jste rozladěná,“ konstatoval suše. Jen jsem zakroutila očima nad
jeho nedostatkem zdvořilosti. V tomto ohledu byl absolutním
protikladem galantního pana Boyla. „Líbilo by se vám, kdybych byl
nejdřív vychválil vaši krásu a vaše krásné šaty,“ prohlásil pan Reed svým
neomaleným způsobem, aniž by čekal na odpověď, a já jen zahořkle
stiskla rty.
„Nikoli, pane Reede. Nejsem ješitná,“ opravila jsem lehce dotčená
jeho omyl. „Úplně by mi stačilo obyčejné Dobrý večer.“
Pan Reed se zastavil tak nenadále, že jsem do něj málem vrazila, a
jeho pohled se obrátil přímo na mě. Bylo nezvyklé vidět ho tak pěkně
oblečeného. Měl na sobě elegantní černý oblek, tmavě modrou vestu a
decentní bílou, ovšem vyloženě padnoucí košili. Vlasy měl sčesané
dozadu a jeho pohled nebyl zkreslený brýlemi. Zaujímal svůj vzpřímený
postoj, což mu v jeho parádním úboru nedodávalo strnulý, ale spíš
aristokratický vzhled.
„Promiňte,“ pronesl směrem ke mně s vážným výrazem ve tváři.
„Máte naprostou pravdu. Dobrý večer, slečno Crumbová.“
To mě tak zarazilo, že jsem se stěží zmohla na odpověď.
„Dobrý večer, pane Reede,“ odpověděla jsem nakonec a on decentně
pokývl.
„Smím vás teď prosím odvést, abyste jednomu pánovi zodpověděla
otázky, k nimž nedisponuji dostatkem informací?“ spadl pan Reed
okamžitě zpátky do svého mírně otráveného tónu řeči a já si lehce
povzdechla.
„O jakého pána se jedná?“ zeptala jsem se, abych tak dala najevo své
svolení.
„Profesor Serway je profesorem praktického lékařství na naší
univerzitě a má dotaz k jedné z knih, které se zničily při té události s
lodním kufrem,“ vysvětlil mi vágně pan Reed a já jsem byla skoro
zklamaná banalitou tématu.
Postoupili jsme o pár kroků dál, ke staršímu pánovi s hustými šedými
vlasy, který zcela nevhodně zahákl palce do kapes svého žaketu.
„Tady jste, pane Reede!“ řekl ostře a pak jeho pohled padl na mě.
Výraz obličeje se mu vymkl kontrole. Díval se na mě tak vyjeveně, jako
bych měla na hlavě kočičí uši. Snažila jsem se potlačit nepříjemný pocit,
který se mě okamžitě zmocnil, a mile se usmívala, jako jsem to předtím
udělala u slečny Brandon-Weldersonové.
„Pane profesore, dovolte, abych vám představil svoji asistentku,
slečnu Crumbovou,“ představil mě spěšně pan Reed a já jsem dokonce
vystřihla drobné pukrle. „Ta vám bude schopna vaše otázky podrobně
zodpovědět,“ doplnil. Vřele jsem doufala, že tomu tak opravdu bude.
Profesor Serway si odkašlal, takřka s odporem se ke mně obrátil a
mžoural na mě svýma malýma očima.
„Už jsem se ptal pana Reeda, ale on mi tvrdí, že měl v poslední době
tolik práce, že si není jistý,“ spustil profesor Serway a já jsem trpělivě
čekala na více informací a snažila se nerozhlížet se přitom příliš okatě po
panu Boylovi. Jednoduše jsem opustila svoje místo u sloupu, aniž bych si
na něj vzpomněla, a teď bych ráda věděla, jestli mě najde, až se vrátí.
„V povinné četbě k mé aktuální přednášce se nachází kniha Moderní
diagnostika od Alberta J. Millera. Ale mnozí moji studenti tvrdí, že toto
dílo padlo za oběť škodě způsobené vodou,“ začal rozvádět téma, a i
když to ještě nebyla faktická otázka, bylo mi jasné, v čem spočívá
problém. Dokonce jsem si vzpomínala, že jsem podklady pro tuto knihu
vyhledávala a že byla u autora uvedena americká adresa.
„To je pravda. Došlo u nás k nešťastné události, při které skleněnou
kupolí knihovny propadl lodní kufr a déšť zničil část knih z lékařského
oddělení. Mezi nimi byla i kniha, kterou uvádíte,“ vysvětlila jsem
zdvořile a profesor Serway zamračil svoje už tak vrásčité čelo.
 „Jste si tím jistá?“ ptal se nevrle.
„Ano, pane profesore,“ odpověděla jsem chladně a bylo mi jasné, že
tenhle člověk definitivně patří mezi lidi, kvůli jejichž přítomnosti jsem se
vyhýbala jakýmkoli společenským dýchánkům.
„A bude zase brzy k dispozici?“ vyptával se dál.
Cítila jsem, jak se mi napínají tváře, když jsem se nutila k úsměvu.
Dnes dopoledne dorazila celá krabice plná nových exemplářů, ale tahle
kniha mezi nimi nebyla.
„Pan Reed už ji objednal, ale dopis se musí nejprve dostat za oceán.
Velmi by mě udivilo, kdyby k nám kniha dorazila dřív než za šest
týdnů,“ rozvedla jsem a zachytila uznalý pohled pana Reeda, který byl
evidentně spokojený s důkladností mých odpovědí. A to jsem si myslela,
že budu dnešní večer trávit jen a jen vlastní zábavou, a vůbec ne
myšlenkami na práci.
„To je velmi mrzuté,“ zlobil se tiše profesor a zlostně semkl ústa. Ta
záležitost pro něj byla očividně důležitější, než jsem považovala za
možné.
Moje hlava začala pracovat rychleji a pátrala po informacích, které v
ní byly někde hluboko ukryté a které jsem teď musela oživit.
„Mám pocit, že si vzpomínám na dvě knihy, které pojednávají o
podobném tématu,“ prohodila jsem a profesor Serway se skepticky
zamračil. Ale já se nenechala zastrašit. Vzpomněla jsem si na název i na
autora, a že jsem jednu z nich četla u tatínkova přítele, když jsme byli
před třemi roky na návštěvě na jeho venkovském sídle. Byl lékařem a
pyšnil se vlastní sbírkou aktuálních lékařských děl.
„Jedna z nich je třetím svazkem sbírky odborné lékařské literatury s
názvem Tělo a duch a ta druhá se nazývá Aplikovaná diagnostika. Možná
v těchto knihách najdete alternativu k tomu chybějícímu dílu,“ nabídla
jsem své znalosti, ale profesor vehementně zakroutit hlavou.
„Tělo a duch je nedostačující a o tom druhém jsem ještě v životě
neslyšel,“ vyjel na mě podrážděně. S námahou jsem se ovládla, abych to
nebrala jako útok. Snažila jsem se mu přece jenom pomoct.
„Napsal ji Adram Sirasch,“ spustila jsem znovu, aby měl alespoň
možnost si knihu dohledat, ale zdálo se, že profesorovi zděšením
vypadnou oči z důlků.
„Muslim?!“ zvolal hlasitě a já vyděšeně stáhla hlavu.
 „Peršan!“ opravila jsem ho energicky, jelikož jsem nezastávala názor,
že by mělo náboženství vliv na inteligenci či vědomosti v otázkách
medicíny. I když jsem byla vychována silně anglikánsky, v jistých
bodech musím přenechat místo toleranci.
„Slečna Crumbová chce říct…,“ pokusil se do hovoru vstoupit pan
Reed, ale profesor ho neomaleně přerušil.
„Je mi naprosto jasné, co mi chce slečna Crumbová říct, a je holá
drzost předložit mi takovýto návrh. Kdybych dal na seznam povinné
četby takovouto knihu, podlomilo by to veškerou mou autoritu ve
vědeckém světě. Měl jsem tendenci vás považovat za výjimku, ale teď už
vím, že jsem naprosto v právu, když ženy nepovažuji za plnohodnotné
lidi. A vy, pane Reede, byste udělal dobře, kdybyste se takového balastu
co nejrychleji zbavil!“ hartusil dál a já se nezmohla na nic jiného, než že
jsem na něj ohromeně zírala a snažila se si jeho slova k sobě
nepřipouštět. Nikdy jsem nepřikládala velkou váhu tomu, co o mně lidé
říkají, ale takto otevřená urážka mě přesto zasáhla tvrději, než jsem
čekala.
„Pane profesore!“ oslovil ho pan Reed přísně.
Bylo mi nepříjemné tu stát, cítila jsem se hrozně a korzet mi bránil se
pořádně nadechnout.
„Pánové mě omluví,“ zašeptala jsem, a aniž bych se ujistila, zda mě
slyšeli, jednoduše jsem se obrátila k odchodu a málem přitom vrazila do
pana Boyla.
„Slečno Crumbová,“ oslovil mě a pak se mi podíval do tváře. „Je s
vámi všechno v pořádku? Stalo se něco?“ ptal se hned starostlivě.
Podal mi skleničku a nabídl rámě, abych se o něj mohla opřít.
Když jsem spatřila jeho tvář, jeho něžný pohled a úctu v očích, byla
pro mě tato situace hned o něco snesitelnější a já jsem se snažila upřít své
myšlenky k němu. Koneckonců to byla jen slova starého protivného
profesora. Toho člověka neznám, nevážím si ho a jeho urážky pro mě
vlastně vůbec nic neznamenají.
„To nestojí za řeč,“ řekla jsem tedy, vypila sklenici do dna a odložila
ji na jeden ze stolků. Pak jsem si položila ruku na břicho a snažila se
klidněji dýchat.
 „Chtěla byste se posadit?“ zeptal se pan Boyle, ale já jen zakroutila
hlavou. Potřebovala jsem vyjít na chvíli ven ze sálu, uniknout hlasům
stovek lidí, hudbě a těžké vůni parfémů.
„Omluvte mě, pane Boyle. Musím se nadýchat čerstvého vzduchu,“
řekla jsem a on hned přikývl.
„Ale samozřejmě. Smím vás doprovodit?“ zeptal se mě ochotně.
Bezděčně jsem se usmála.
„S radostí,“ odvětila jsem a nechala se od něj odvést.
Přešli jsme napříč tanečním sálem, abychom se dostali k oknům, a
pan Boyle otevřel skleněné dveře, které vedly na úzký kamenný balkón.
Dal mi přednost a já jsem vykročila ven do ledové noci.
V budově bylo takové teplo, že bylo příjemné cítit na kůži studený
vzduch, a po holých rukou mi naskočila příjemná husí kůže.
Atmosféra tady venku byla úplně jiná. Hlasy ztichly, hudba byla
tlumenější a z nebe se na okolní park sypaly malinké lucernami osvětlené
sněhové vločky. Všechny nepříjemné pocity se v mém nitru rozplynuly a
vystřídal je duševní klid.
„Dnes je opravdu krásná noc,“ pronesla jsem okouzleně a pozorovala
třpyt sněhu ve sporém světle. Bylo to kouzelné.
„Nejen noc,“ řekl pan Boyle tiše a já udiveně zvedla zrak. Otočila
jsem se k němu a viděla jeho pohled, který těžce a významně spočíval na
mně. A já jsem pochopila, že tím myslí mě.
Moje euforie se rozplynula stejně rychle, jako přišla, a v krku se mi
utvořil knedlík. Nevěděla jsem, jak mám na jeho slova odpovědět. Pan
Boyle ke mně přistoupil o krok blíž, pak ještě o jeden a potom mi
nečekaně položil ruce kolem pasu. V první chvíli jsem byla natolik
překvapená, že jsem nedokázala zareagovat.
„Animant, já vás zbožňuju,“ zašeptal a upřel na mě své zlaté oči.
Najednou toho na mě bylo moc. Nejdřív podivné zjevení pana Reeda,
pak urážky zatvrzelého profesora a teď ještě pan Boyle, který se mi
přiblížil příliš blízko. Jeho ruce se mě něžně dotýkaly, ale mně se to
nelíbilo a snažila jsem se mu uhnout dozadu. Jenže balkón byl moc úzký
a moje šaty příliš široké.
„Prosím vás, pusťte mě,“ prosila jsem ho přátelským tónem a pan
Boyle se na mě svým šarmantním způsobem usmál.
 „Nikdy. Chci vás držet celý svůj život,“ odvětil a zdálo se, že si ve
svém romantickém rozpoložení nevšiml, že to myslím vážně. Jeho objetí
mi bylo nepříjemné a vyvolávalo ve mně myšlenky na útěk. Cítila jsem,
jak se mi zrychluje tep.
„Pane Boyle!“ řekla jsem energičtěji. „Běžte ode mě dál!“ upozornila
jsem ho ještě jednou, ale výsledkem bylo jen to, že se jeho ruce posunuly
na moje záda. Snažila jsem se z jeho objetí vyvléknout, ztížit mu ho, jak
jen to šlo, ale měl velkou sílu a mě v pohybu omezovaly těsné šaty.
„Nemusíte dělat okolky, Animant. Moje city k vám jsou upřímné a vy
nemáte důvod, proč se přede mnou stydět.“
Jeho hlas byl sametově měkký, pohled intenzivní, jeho rty se
přibližovaly k mým. Kdybych do něj byla zamilovaná, byl by to perfektní
okamžik. Sníh, sporé světlo, tlumená hudba. Romantická scéna, jakou
člověk jinak najde jen v románech a kterou nakonec završí nabídka k
sňatku.
Ale já do něj evidentně zamilovaná nebyla, protože se mi tahle
situace ani trochu nelíbila. Pan Boyle byl příliš dotěrný a můj obdiv k
němu, který jsem až dosud pociťovala, vmžiku vyhasl.
To snad není pravda. Jak jsem se jen do téhle situace mohla dostat?
Nejdřív jsem musela přestát urážku a teď si ještě vyslechnu vyznání
lásky!
Pan Boyle byl evidentně přesvědčen, že moje pokusy o obranu jsou
jen známkou falešné cudnosti, a moje rozčarování nad jeho nechápavostí
se pomalu měnilo v hněv.
„Pane Boyle!“ okřikla jsem ho, jenže v tu chvíli si mě přitáhl k sobě.
To ne, to vůbec nevypadalo dobře!
„Ne!“ zvolala jsem skoro zoufale, když sklonil obličej k mému. Bylo
jasné, že jestli se nestane něco, co ho zastaví, určitě mě políbí.
„Okamžitě ji pusťte!“ zahřměl náhle hluboký hlas takovou silou, že
by mě nepřekvapilo, kdyby se roztřásla země.
Bleskově jsem zvedla zrak a ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná, že
vidím pana Reeda, i když jsem se na něj pořád ještě zlobila.
Pan Boyle sebou trhnul leknutím, jeho objetí povolilo a já od něj
mohla konečně poodstoupit.
„Nepleťte se do cizích záležitostí!“ vyjel podrážděně a jeho tvář se
zlobně stáhla. „Rušíte nás!“
 Výraz pana Reeda byl kamenný, ale z jeho očí čišela nenávist, kterou
šlo rozeznat dokonce i v sporém světle balkónu. Byla jsem překvapená,
ale hlavně vděčná, že se objevil a vyrušil nás.
„To je možné,“ odpověděl netečně a ani na okamžik nespouštěl pana
Boyla z očí. „Ale mám právo vyzvat dámu k tanci.“
Zírala jsem na něj s vytřeštěnýma očima.
„Co prosím?!“ uklouzlo překvapenému panu Boylovi a já měla chuť
říct to samé. Přitiskla jsem se dozadu k balkónovému zábradlí, abych se
vymanila z jeho dosahu, a pomalu se podél něj posunula směrem ke
dveřím.
Abych se odsud dostala pryč, šla bych si zatancovat klidně i s panem
Reedem.
 Kapitola dvacátá třetí
aneb
Jak se roztančila světla

Protáhla jsem se kolem pana Boyla a krátce se na něj podívala, čehož

jsem hned vzápětí zalitovala. V jeho očích se zračilo zranění a zklamání.
Právě mi vyznal lásku, je docela možné, že mi chtěl tady a teď učinit
nabídku k sňatku, a já ho nezdvořile odmítla tím, že jsem před ním
utekla.
Nebyl to od něj samozřejmě nejlepší způsob, takhle mě tím zaskočit,
ale soudě podle šoku v jeho tváři byl skutečně přesvědčený, že jeho lásku
opětuju.
Sklopila jsem zrak, bylo mi hrozně. Stále ještě myšlenkami jinde jsem
přistoupila k panu Reedovi, který mi galantně nabídl rámě. Kradmo jsem
je přijala, snažila se neohlížet a nechala se dovést zpět do teplého sálu.
Útrpný pohled pana Boyla mě tlačil na svědomí a ani úchvatná krása
sálu mě od toho nedokázala plně odpoutat. Naštěstí za námi nešel a já
jsem až příliš pevně svírala paži pana Reeda. On to ovšem nijak
nekomentoval.
Právě probíhalo taneční kolo a my museli vyčkat, až začne další,
abychom se mohli vmísit mezi tanečníky. A mně přišla krátká přestávka
na vydechnutí vlastně velice vhod.
Pan Reed mě vedl po okraji taneční plochy a zastavil se u jednoho ze
sloupů. Bylo mi jedno, kam jdeme. Chtěla jsem jen utéct před svými
nepříjemnými pocity.
„Co jste hledal venku na balkóně?“ zeptala jsem se ho, abych sama
sebe trochu rozptýlila a zaměřila svoji pozornost na něj. Vzhlédla jsem k
němu, sledovala jeho hranatý obličej, rovný nos, tmavé vlasy, uzavřený
výraz tváře, ze které se nedalo vyčíst, co se mu honí hlavou.
 „Vás, slečno Crumbová,“ řekl po krátké prodlevě a také ke mně
obrátil hlavu. To tedy vysvětlovalo, proč se právě v tu chvíli objevil na
balkóně. „Po příhodě s profesorem Serwayem jste tak rychle zmizela a já
chtěl zjistit, jak vám je.“
Překvapeně jsem zamrkala. S tím jsem nepočítala.
„To je… velmi milé, pane Reede,“ přiznala jsem jemu i sobě a v
duchu jsem se snažila najít nějakou spojitost mezi tímto náhlým přívalem
starostlivosti a zbylou částí jeho povahy.
Pan Reed zaměřil znovu pohled na tanečníky před námi.
„Pan profesor se moc nepředvedl, zatímco vy jste mu předtím ukázala
mimořádnou profesionalitu,“ vysvětlil a mluvil tak, aby se na mě
nemusel dívat. „A já jsem vás do té nepříjemné situace dostal.“
Nevěřícně jsem svraštila čelo. Že by si dělal výčitky kvůli
opovážlivým slovům toho starého zatvrzelého člověka? A měl to být vůči
mně kompliment? Oboje jsem si dokázala jen těžko představit. Opatrně
jsem pustila jeho ruku.
„Odpouštím vám,“ odvětila jsem pomalu, protože jsem si nebyla jistá,
jestli svou omluvu myslí vážně, nebo jestli si ze mě tropí žerty. „Protože
zrovna tak jste mě právě z jedné nepříjemné situace zachránil,“ dodala
jsem a teď se ve tváři pana Reeda přece jen něco hnulo.
Povytáhl jedno obočí, těžko říct, jestli otráveně, nebo pobaveně.
„To se stává, když si člověk hraje s city druhých lidí,“ pronesl bez
ostychu a sklopil svůj temný pohled znovu na mě.
Zatajil se mi dech, cítila jsem tlak na prsou a bylo mi jasné, že je to
opět jen špatné svědomí, které jsem ze sebe nedokázala setřást.
„Já jsem si s nimi nehrála!“ rozhořčila jsem se a pokoušela se o tom
přesvědčit stejnou měrou pana Reeda i sebe. Protože to opravdu nebyla
žádná hra. Nepřiblížila jsem se panu Boylovi přece s úmyslem, abych mu
takhle netaktně zlomila srdce. To opravdu ne. Ale pan Reed se na mě jen
překvapeně podíval.
„Vy ho tedy milujete?“ vyvodil z mých slov. Jeho hlas zněl skepticky
a mně bylo jasné, že v to ani na okamžik nevěřil.
Bylo zvláštní mluvit o tom právě s tímto nepřístupným knihovníkem.
Ovšem zdálo se mi, že je to jediný člověk, který je schopen se na moji
situaci dívat objektivně. Kdybych se obrátila na Elisu nebo na tetičku,
určitě by hovor neprobíhal tak distancovaně. A na názor své matky jsem
radši ani nechtěla myslet.
„Myslela jsem si, že jsem do něj zamilovaná,“ svěřila jsem se mu
tedy a v duchu si povzdechla. Tu a tam jsem si skutečně myslela, že se z
mého obdivného blouznění stalo něco víc. Moje pocity mi sice vždy
připadaly vlažné, ale v některých chvílích jsem podléhala pokušení to
považovat za dostatečné.
Ovšem teď jsem tu stála s těžkou hlavou a ptala se sama sebe, odkud
se vůbec všechny ty city vzaly. Poněvadž teď už po nich zbyl jen mdlý
dozvuk v mých vzpomínkách.
„Myslela jste si?“ opakoval pan Reed a na můj vkus zněl trochu moc
pobaveně.
Vrhla jsem na něj zlostný pohled a koutky jeho úst sebou zrádně
zaškubaly.
„Slečno Crumbová, promiňte, ale jestli jste si to myslela a necítila,
tak to z podstaty věci nemohla být zamilovanost,“ prohlásil a já si
posteskla. Zahanbovalo mě, že mě takhle poučuje, a klíčila ve mně
potřeba mu to vpálit.
„Jak vy to můžete vědět?“ vyjela jsem na něj podrážděně, aniž bych
se nad tím předem zamyslela. Jenže vtom jsem se překvapeně zarazila.
Pohled pana Reeda, který byl jindy tak distancovaný, pod mými slovy
roztál a v jeho očích se zračila nespokojenost a jiskra zklamání.
„Asi mě považujete za necitlivého a nevrlého podivína, slečno
Crumbová. Ale moje srdce není z kamene a rozhodně jsem schopen se
zamilovat,“ řekl přísně, a přesto, že svá slova, co se tónu týče, pronesl
celkem věcně, přejel mi z nich mráz po zádech.
„Odpusťte. Bylo ode mne nerozvážné tvrdit něco takového,“
prohlásila jsem tiše a svěsila hlavu. Srdce mi při vší té otevřenosti tlouklo
až v krku. To byl za dnešní večer už druhý muž, kterého jsem svou
nerozvážností zranila. I když úplně jiným způsobem.
Naštěstí právě v tom okamžiku skončilo taneční kolo. Orchestr
zařadil krátkou přestávku a taneční páry se na parketu vyměnily. Pan
Reed mi znovu nabídl rámě, já se do něj zavěsila a společně jsme kráčeli
do středu sálu.
„Slečno Crumbová, bohužel vás musím upozornit, že jsem hrozně
špatný tanečník,“ vysvětlil mi, když se postavil proti mně, a já pocítila
velkou úlevu, že to zmínil. Prolomil tím nepříjemné mlčení, které jsem si
netroufla přetrhnout, když jsem se předtím zachovala tak necitlivě, a
navíc mě tím zprostil požadavku dostačit jistému standardu, jelikož moje
taneční schopnosti byly taktéž dosti nuzné.
„Tak to jsme dva,“ odvětila jsem tedy, a i když jsem to jen tak
utrousila, protáhly se rty pana Reeda do širokého úsměvu.
„Co já jsem si vlastně od toho sliboval, když jsem vás vyzval k
tanci?“ zasmál se pan Reed a mě velmi překvapilo, že se v takové situaci
mohl začít smát. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak upřímně pobaveného.
Jeho smích byl nezvykle vřelý a dokonce veskrze nakažlivý.
„Můžu si za to sama. Svolila jsem,“ odpověděla jsem žertem, a když
spustila hudba, snažila jsem se oprostit od svého napjatého držení. Já
jsem na začátku tance udělala drobné pukrle a pan Reed se mi na oplátku
poklonil. Tancovala se naštěstí jen velmi pomalá polonéza, kterou určitě
nějak zvládneme.
Přistoupili jsme k sobě, pak zase odstoupili a já jsem nechtěně vrazila
do dámy po své pravici. Začervenala jsem se. Pan Reed se zasmál a ani
se nepokoušel svůj úsměv potlačit. Bral s humorem, že neví, kam se
starší paní, která k němu přistoupila ze strany. Jeho otočky vypadaly,
jako by balancoval se stohem knih, a oba jsme si neustále stáli v cestě.
Bylo to neuvěřitelné, ale tancoval ještě hůř než já. Když mi pak dokonce
šlápnul na nohu, až jsem málem spadla na zem, nedokázala jsem udržet
vážnost ani já a začala se smát.
„Jste ten nejhorší tanečník, kterého jsem kdy potkala,“ vytkla jsem
mu, když se naše cesty potkaly v jedné ze sekvencí.
„Já vás varoval,“ odvětil pobaveně. Nedokázala jsem pochopit, jakým
neuvěřitelně podivným směrem se tento večer ubírá. Ještě před chvílí
jsem se těšila, že strávím příjemné hodiny s panem Boylem a jeho
medovýma očima, a teď tady tancuju groteskní šarádu s panem Reedem.
„Nutně musíte začít chodit do hodin tance, jinak už nikdy žádnou
dámu k tanci nevyzývejte,“ řekla jsem mu a postrčila ho do směru, do
kterého měl jít. Já sama jsem nebyla žádné měřítko tanečního umění, ale
byla jsem alespoň schopná okoukat figury od ostatních tanečníků. Zato
pan Reed byl ztělesněný chaos, a jak bylo zvykem, tak mu to vůbec
nevadilo.
 „Obvykle to také nedělám,“ odvětil, když jsme se dostali zase k sobě
a společně cupitali čtyři kroky dopředu a čtyři kroky zpět. „Ale extrémní
situace vyžadují extrémní opatření, slečno Crumbová. A abych vás
zachránil před vaší vlastní necitlivostí vůči mužským citům, musel jsem
riskovat, že se veřejně ztrapním,“ zašeptal mi. Pochybovačně jsem se na
něj podívala. Umně jsem přeslechla výtku v jeho slovech a uvědomila si
svoji povznesenou náladu, se kterou jsem po události na balkóně už
nepočítala.
„Vy tedy chodíte na ples, ale nikdy netancujete?“ položila jsem mu
otázku a bylo mi jasné, že zrovna tak by se mohl ptát on mě. Já jsem také
vždycky chodila na plesy a nikdy netancovala. Ale on měl na rozdíl ode
mě na výběr, jestli půjde, nebo ne. Mě donutila matka.
Dřív než mi mohl odpovědět, se naše cesty znovu rozdělily a já jsem
musela počkat, než odtancuje jednoduchou otočku s onou dámou, do
které jsem předtím vrazila. Když ji pustil, vrhla na něj opovržlivý pohled
a pak nevrle sledovala, jak si s ní měním místo a opakuju tytéž kroky s
jejím partnerem. Byl vynikající tanečník a já jsem se po další figuře v
pořádku vrátila na své místo.
„Já jinak na plesy nechodím,“ informoval mě pan Reed, když jsem se
mu zase dostatečně přiblížila. Protáhla jsem se poněkud nemotorně pod
jeho rukou, kterou nedržel dostatečně vysoko. „Nemám rád tu
nesmyslnou demonstraci bohatství, nucené manýry a všeobecné nutkání
prezentovat sám sebe za účelem nalezení té nejlepší možné partie,“ dodal
pohrdavě, když jsem se objevila vedle něj a udiveně zjistila, že jsem
vyšla na špatné straně. Když nám to oběma došlo, začali jsme se chechtat
jako malé děti po nějaké lumpárně a sklízeli přitom zlostné pohledy ze
všech stran.
Skladba dozněla, lidé kolem nás tleskali orchestru a my jsme se
zařadili s ostatními páry k nejlehčímu country tanci sezóny. Bůh to s
námi myslel očividně dobře, protože většinu času jsme jen stáli na místě
a dělali prostor párům, které tančily kolem nás, aby nás mohly obejít.
„Navštěvuji plesy, jen když tam mám nějaké pracovní povinnosti
nebo když mě do toho nutí moje asistentka a neuvěřitelně mi s tím leze
na nervy,“ vysvětlil mi pan Reed. Protočila jsem oči nad tak očividnou
uštěpačnou poznámkou.
 „Vymyslete si něco lepšího než svádět vinu na mě,“ odvětila jsem a
viděla, jak někde úplně vepředu, na druhém konci formace, zahájil první
pár krokovou pasáž. Jestli budeme mít opravdu štěstí, tak až do konce
skladby ani nepřijdeme na řadu.
Pan Reed se zasmál a já jsem se upřímně divila jeho uvolněné náladě.
Takový normálně nebyl, ani náhodou. Ovšem musela jsem uznat, že mu
to sluší. Vypadal spokojenější a taky o něco šťastnější než ve své
normální přísné upjatosti. Smály se i jeho oči a v jejich koutcích se mu
tvořily drobounké vrásky. Jeho tvář působila veseleji, vypadal najednou o
dost mladší. Přemítala jsem, kolik mu asi může být let.
Soudě podle stop zpustošení, které se daly najít v systému úředních
akt v knihovně, byl ve své funkci asi tři roky, což samo o sobě o věku
moc nevypovídalo. Podle stylu oblékání a podle sebejistoty, která se
zračila v jeho osobnosti, jsem mu hádala něco kolem třiceti. Určitě ne o
moc víc než pětatřicet, protože ve vlasech neměl žádné šediny a na čele
ani jedinou vrásku.
„A jaká je vaše výmluva pro nedostatek tanečního nadání?“ zeptal se
mě přímo, vytrhl mě z mého přemýšlení a díval se mi přitom do očí.
Byl to zvláštní pocit, když mě takhle pozoroval, protože pan Reed a já
jsme spolu ještě nikdy předtím nemluvili takto otevřeně o
malichernostech.
Ironicky jsem se jeho otázce zasmála.
„Jsem nešikovná, což jen potvrdila moje nehoda ve vyhledávacím
stroji,“ spustila jsem, ale on mě hned přerušil.
„V tom bych s vámi plně souhlasil,“ řekl rychle a vážně se na mě
podíval. „Jenže já se zapřísáhl, že o té události nikdy před nikým nebudu
mluvit.“
Přikývla jsem. Budu tedy muset vyrukovat s druhým bodem.
Odhalení mé pravé osobnosti.
„Byla jsem v životě už na spoustě plesů a jen na málokterém jsem
tancovala, protože jsem si ty hodiny radši odseděla někde za závěsem
ponořená v knížce,“ přiznala jsem a cítila, jak mi rudne obličej. Pravda
mě uváděla do rozpaků, když jsem ji nezabalila do vrstev kvalitní
rétoriky, cynického vtipu a špetky arogance. Ale stejně mi dělalo dobře ji
vyslovit.
 „Rád bych řekl, že mě to překvapuje. Ale není to pravda,“ řekl suše
pan Reed a pak se náš oční kontakt přerušil, protože se mezi nás postavil
tančící pár a odtancoval kolem nás své taneční kolečko. Po něm
následovaly v krátkých rozestupech další páry a na náš rozhovor jsme už
nemohli navázat. Skladba skončila a my se téměř nepohnuli z místa.
Právě jsem si chtěla s úlevou oddechnout, když vtom ceremoniář
ohlásil další tanec. Málem se mi zastavilo srdce. Ještě před chvilkou jsem
si myslela, že jsme zůstali ušetřeni, zato teď na nás osud udeřil hned
dvojnásob tvrdou ranou.
Vzhlédla jsem ke knihovníkovi, který se postavil vedle mě, a spěšně
jsem o krok ustoupila.
„Je mi líto, pane Reede, ale tenhle tanec neumím,“ uhnula jsem se mu
dřív, než mohl něco říct, a odtáhla své ruce, právě když je chtěl uchopit.
Pan Reed si odfrkl a podíval se na mě s podrážděným výrazem
obličeje, který jsem od něj tak dobře znala a který už mi připadal tak
důvěrně známý.
„Slečno Crumbová. Valčík je jediný tanec, který ovládám,“ odvětil
přísně, přes můj odpor mě popadl za ruce a vytáhl mě do taneční pozice,
která pro mě byla naprosto cizí.
Stáli jsme u sebe mnohem blíž, než jsme stát měli. Mé myšlenky
propadly strachu, chaosu a nejistotě. Moje ruce nemohly najít své místo,
moje nohy neměly nejmenší tušení, co budou muset dělat, a když pan
Reed posunul svou ruku na má záda, dočista se mi zatočila hlava.
Chvilku jsem přemýšlela, jestli nemám z tanečního parketu utéct. Ale
to bych si utrhla ještě větší ostudu a zahanbila bych tím pana Reeda,
jehož jsem do této situace vlastně dostala.
„To zvládnete, Animant. Jste chytrá a já jsem paličák,“ řekl mi, jenže
já se nedokázala soustředit natolik, abych ho mohla poslouchat.
Uchopil mě pevně za ruku. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Pak
spustila hudba. Pan Reed udělal první krok, odtlačil mě přitom dozadu a
já jsem byla nucená nechat se vést.
„Dozadu, do strany, k sobě. Dopředu, do strany, k sobě…,“ broukal
mi v taktu do ucha a já se snažila držet jeho instrukcí.
K mému ohromení jsem na to po pár taktech přišla. Nepatřily k tomu
žádné složité pohyby ani žádné strašně dlouhé krokové pasáže, které si
člověk musí zapamatovat, jako ve všech těch country tancích. Jen pár
kroků a vznikl kompletní tanec. Tohle byl nový způsob tance a mně bylo
hned jasné, proč ještě před pár lety ve vyšší společnosti vyvolával takové
pohoršení, přestože obyčejný lid s ním podobné problémy evidentně
neměl. Jsou to pohyby dvou lidí, kteří splynuli v jednoho. Když jsem na
to myslela, cítila jsem se strašně nejistě.
Pan Reed mě vedl s jistou dávkou přísnosti, která mě nenechala
vypadnout z rytmu, a teprve když to zabolelo, všimla jsem si, že si celou
dobu nervozitou koušu do spodního rtu.
„Teď se zatočíme,“ stihl mě ještě varovat pan Reed a už nás jeho
kroky vedly do otočky. Šaty se mi houpaly, mé nohy se sotva dotýkaly
země a já měla najednou dočista lehkou hlavu.
„Jde vám to,“ pochválil mě. V jeho hlubokém hlase jsem slyšela
pobavení.
Chtěla jsem mu odpovědět něco sarkastického a skrýt svoje rozpaky
za masku z dobře volených slov. Ale nedokázala jsem to. Nemohla jsem
dělat nic jiného než se jím nechat vést, a když pak najednou hudba
dohrála, lidé začali tleskat a pan Reed mě zase pustil, bublina praskla a
propustila mě zpátky do reality sálu.
Zavrávorala jsem do strany, protože jsem ještě nenabyla rovnováhy,
ovšem pan Reed okamžitě zareagoval. Chytil mě za ruku, podržel mě ve
vzpřímené poloze a spiklenecky se na mě usmál. A já se přistihla, že si to
docela užívám.
 Kapitola dvacátá čtvrtá
aneb
Jak mě mamá
nedokázala pochopit

Byla jsem vzhůru, ležela v posteli a zírala na temný strop. Ve strýčkově

domě panovalo ticho a já jsem byla ráda, že dnešní noc nemusím trávit
ve svém pokoji v budově pro zaměstnance. Jenom jedny dveře od pana
Reeda.
Nedokázala jsem zastavit proud myšlenek, které se neustále vracely k
němu a k našemu valčíku. Po něm mě pan Reed propustil do péče mé
kamarádky Elisy, popřál mi pěkný večer a zmizel v davu.
Elisa na mě zírala vytřeštěnýma očima a nechala si vyprávět celou
historku do nejmenšího detailu. Bylo to náročné, ale prospělo mi to,
protože mi to pomohlo urovnat si myšlenky.
Zbytek večera jsme strávily tím, že jsme obě plenily stoly s
občerstvením a bavily se vizáží jiných lidí.
Když se ples schyloval ke konci, musela jsem přesvědčit svoji matku,
aby nehledala pana Boyla a nezvala ho na zítřejší oběd. Což bylo hrozně
nepříjemné. Naštěstí nebyl k nalezení a mě znovu píchlo svědomí.
Dlouho to však nevydrželo. V hlavě mi totiž kroužily myšlenky,
opakovaly se a neustále se vracely k panu Reedovi. K tomu, jak se smál,
k jeho pronikavému pohledu, k důvěrnosti jeho tahů, k tomu, jaké to bylo
cítit mou ruku v jeho, jeho prsty na mých zádech.
Spílala jsem si za takové chování. Jak bláhový může člověk být, aby
vkročil z jednoho falešného pobláznění rovnou do druhého? To rozhodně
nesmím dopustit. Tentokrát ne! Jsem přece inteligentní žena, měla bych
být schopná neopakovat stejné chyby.
 Zarputile jsem se obrátila na stranu, přála si, abych neměla tak plnou
hlavu a plány na zítra nebyly tak prázdné. Jelikož za těchto podmínek
bude úspěšné rozptýlení pozornosti zhola nemožné.
* * *
Když jsem se ráno vzbudila, měla jsem pocit, že jsem ani nezamhouřila
oko. Do oken neúnavně bušil déšť a z mé zimní pohádky nezbyla ani ta
nejmenší třpytivá jiskřička. Ani v mé hlavě.
Vzchopila jsem se, vysoukala se z postele a připravovala se na
nedělní mši. Kromě mě se o to dnes ráno nikdo jiný nesnažil. Dokonce i
mamá dál klidně podřimovala a já si trochu přála, aby tu teď byl můj otec
a vytrhl celý dům ze snů, aby mě doprovodili.
S vědomím své povinnosti jsem si nechala od pana Dollse zapřáhnout
koně do kočáru, zabalila se do teplého kabátu a vypůjčila si matčin šál,
protože já sama jsem si ještě žádný nový neopatřila.
Venku lilo jako z konve a já se snažila vzpomenout si, jestli tomu tak
bylo už včera při našem návratu z plesu. Neurčitě jsem si vzpomínala na
bubnování na střechu kočáru, a že mě mamá napomenula, abych si
dávala pozor na látku svých šatů. Takže pršelo už včera. Moje myšlenky
byly jednoduše příliš zmatené na to, abych byla schopná správně
vyhodnotit všechny smyslové vjemy.
Během mše jsem na lavici třikrát klimbla, a to přesto, že lavice byla
značně nepohodlná a kázání se jevilo velmi poutavé. Tento druh rutiny
mi přesto přese všechno dodával jistotu, že jsem stále ještě sama sebou.
Nic se nezměnilo, všechno je jako dřív. Jsem Animant Crumbová, dcera
svého otce, poslušná anglikánka, tvrdě pracující asistentka vedoucího
knihovny, děvče s logickým myšlením a nepřístupným srdcem. A cítila
jsem se dobře taková, jaká jsem.
Po mši jsem se nechala dovézt zpět k domu svého strýce. Byla jsem
příliš unavená, než abych se vrátila do svého pokojíku, sama si rozdělala
oheň a pak podlehla svým myšlenkám.
Když mi pan Dolls otevřel dveře a odebral mi kabát, seděly mamá a
tetička Lillian v salónu a smály se. Pan Dolls byl tichý muž, který se
snažil člověku vycházet vstříc, a já mu vděčně poděkovala, i když jsem
věděla, že je to jen součást jeho práce. Lehce mi pokynul hlavou a zmizel
v pozadí.
 „Ani, posaď se k nám!“ zavolala na mě matka, ještě než jsem vešla do
dveří, a vzrušeně na mě mávla, abych k nim přišla. „Musím ti říct, že
jsem měla strašnou radost, když jsem tě včera viděla tancovat s tím
úchvatným panem Boylem. Bylo to rozkošné,“ spustila hned a já si přála,
abych se mohla obrátit na podpatku a před schylujícím se hovorem utéct.
Ale stejně se tomu budu muset brzy postavit tváří v tvář, a tak jsem se
poddala osudu a posadila se vedle tetičky na světlou pohovku.
„Mamá, prosím,“ snažila jsem se ji brzdit, ovšem k mé značné lítosti
evidentně ještě zdaleka nebyla hotová.
„Vypadali jste prostě kouzelně, jako stvoření jeden pro druhého,“
blouznila dál a já na to vzpomínala. Bylo mi potěšením s ním tancovat.
Bylo to příjemné a povznášející, ale pak se všechno zvrtlo. Onen balkón,
jeho vyznání lásky a moje odmítnutí. Všechno se ve mně vzpíralo.
„Je to, jako by…,“ pokračovala dál se zasněným pohledem, ale já ji
přerušila, protože jsem neunesla, jak už v hlavě slyší zvonění svatebních
zvonů a vymýšlí, jak budou vypadal moje svatební šaty.
„Dala jsem mu košem,“ řekla jsem stroze a viděla, jak matce mizí
zasněný úsměv z tváře.
„Cože? Skutečně? Učinil ti nabídku k sňatku?“ zvolala tetička vedle
mě a popadla mě za ruku, až jsem sebou vylekaně trhla.
Mamá na mě jen zírala s otevřenou pusou.
Bolela mě hlava a potřebovala jsem čaj, ale jen jsem si vzdychla a
rovnala myšlenky do směru, který byl schopen produkovat souvislé věty.
„Nabídku k sňatku mi neučinil. Ale nejspíš by to udělal, kdyby měl
víc času,“ přiznala jsem jim a také sama sobě. Protože tak by to jistě
bylo, kdyby se mi býval nepřiblížil tak rychle a kdyby mě pan Reed z té
nepříjemné situace nezachránil.
Moje myšlenky se znovu vrátily k panu Reedovi a já bych nejradši
zabořila tvář do dlaní. Jak to, že mám hlavu plnou takových nesmyslných
myšlenek?
„To ne, Ani, cos to udělala?“ zašeptala mamá celá vyjevená a pak
jsem spatřila, jak jí stoupá krev do tváří a do čela. Zuřila, což bylo
naprosto očividné. „Byl dokonalý! Naprosto dokonalý muž! Šarmantní,
pohledný, oduševnělý. Byl tě hoden a tys to také cítila, to vím!“ obořila
se na mě hněvivě a já jsem stiskla rty a snažila se nic neříkat.
 „Jak jsi jen mohla udělat něco tak ohavného, Animant?“ hartusila dál
a najednou se zvedla z křesla. Vylekaně jsem sebou trhla. „Napíšeš mu
dopis. Vysvětlíš, že byla chyba dát mu košem, a pak ho sem pozveš na
oběd!“ pokračovala a vypadala čím dál tím větší a hrozivější.
Ale na mě to bylo už moc. Vyjeveně jsem zalapala po dechu.
Nedokázala jsem pochopit, co že to po mně právě požaduje, a také jsem
se zvedla ze svého místa. Nikdy mi to nepřipadalo důležité, ale v tuto
chvíli mi dělalo dobře, že jsem větší než ona.
„To neudělám, mamá. Já k panu Boylovi nic necítím a určitě nebudu
dál předstírat, že je tomu jinak!“ odvětila jsem přísně a sevřela ruce v
pěst. Moje špatné svědomí mi uštědřilo další políček a já jen doufala, že
už s tím brzy přestane.
Ale bylo to prostě tak. Dopustila jsem, aby se do mě pan Boyle
zamiloval, ať už vědomě, nebo nevědomě, a pak jsem ho nechala bez
vysvětlení stát. Myslela jsem si, že se do něj zamiluju, ale jenom jsem
podlehla své vlastní fantazii. A chudák pan Boyle za to teď tvrdě platí.
Matčin nos sebou začal trhat a já jsem čekala, že bude dál hartusit.
Ale stalo se něco úplně jiného. Roztřásla se jí ramena a do očí jí stouply
slzy. Začala plakat a já tam stála, jako bych byla z vosku. Tetička k ní
opatrně přistoupila, starostlivě jí položila ruku kolem ramen a zavedla ji
zpátky ke křeslu.
„Pšš, pšš,“ chlácholila ji a tiše mamince domlouvala, zatímco ta
prolévala zoufalé slzy, které v tomto případě nebyly ani teatrální, ani
žádným jiným způsobem hrané. Byla upřímně otřesená a zraněná.
Cítila jsem se hrozně, nevěděla jsem, co mám dělat, nedokázala jsem
se pohnout a znovu jsem si uvědomila, že s hlubokými emocemi vůbec
neumím nakládat. Nejspíš mám srdce z kamene. Já totiž necítila
jednoduše vůbec nic. Bolest mojí matky pro mě byla naprosto
nepochopitelná a jediné, co jsem teď dokázala udělat, bylo opustit salón,
ukrást ze strýčkovy pracovny tři knížky a zalézt si do svého pokoje.
Kvapně jsem otevřela první stránku, aniž bych se podívala na název
knihy, a začala číst, jen abych už dál nemusela přemýšlet o životě.
Nechtěla jsem myslet ani na svoji matku, ani na pana Boyla, a už vůbec
ne na pana Reeda.
S námahou jsem se prokousávala stránkami a pak jsem se s bolestí
hlavy svezla na postel. Byla jsem unavená, vyčerpaná a měla dost těch
právnických spletitostí, kterými jsem se již několik hodin při četbě
prokousávala.
Netroufala jsem si sejít dolů. Ale strašně mi kručelo v žaludku a
toužila jsem po šálku čaje. Podle mého odhadu už muselo být pozdní
odpoledne. Neměla jsem hodinky, a jelikož nebe halily tmavé dešťové
mraky, nedokázala jsem odhadnout, jak daleko už den pokročil.
Stále ještě pršelo a já jsem chvíli zírala z okna, sledovala, jak kapky
deště buší do skla, jak po něm stékají, a připustila k sobě konečně
myšlenky na svoji matku. Zklamala jsem ji, toho jsem si byla vědoma.
Vkládala do pana Boyla naděje a já je zničila. Ale jde přece o můj život!
Proč se my dvě v tomto bodě prostě nedokážeme shodnout?
S povzdechem jsem sama sebe vytrhla ze zádumčivosti a rozhodla se,
že se té věci ještě jednou postavím tváří v tvář, aby v ní bylo jasno. Vyšla
jsem z pokoje a seběhla dolů do přízemí. V jídelně jsem našla jen tetičku
před šálkem čaje, která mě unaveným hlasem vyzvala, abych se posadila.
Šla jsem pomalu k ní a zkoušela vyčíst z jejího obličeje, v jakém je
rozpoložení, ale nedalo se to.
„Jak se daří mamince?“ zeptala jsem se zdráhavě a sedla si na protější
židli.
„Přežije to,“ odpověděla mi a zazvonila na pana Dollse, aby mi také
přinesl čaj. Bylo krátce po páté. „Je s nervy v koncích a nedokáže tě
pochopit. A mně se také nepodařilo jí to v jejím momentálním
rozpoložení vysvětlit,“ informovala mě tetička, přejela si unaveně po čele
a já jsem pokorně sklopila zrak ke svým rukám.
„Ty mi tedy rozumíš?“ zeptala jsem se tiše, protože z její výpovědi se
tento logický závěr dal vyvodit. Viděla jsem v koutku oka, jak zahoupala
hlavou ze strany na stranu a pak se napila čaje.
„Chápu, že se ti nechce vdávat se jenom proto, že by se to líbilo tvojí
mamince. Ovšem nedokážu pochopit, jak se ti podařilo se do pana Boyla
nezamilovat, když jsme z něho my všichni tak hluboce unešeni,“
vysvětlila.
Pan Dolls mi přinesl čaj, a když vedle něj postavil malý tácek se
sendviči, tiše jsem mu poděkovala očima. To jsem opravdu potřebovala.
„Možná vůbec nejsem schopná se zamilovat,“ zamumlala jsem, vzala
si sendvič a hned se do něj zakousla.
 „To je nesmysl, Animant!“ odvětila tetička skoro zlostně a já se na ni
překvapeně podívala. Opřela se svým drobným loktem o stůl a její jindy
hladké čelo bylo plné vrásek. Vypadala starší než jindy a unavenější.
„Mně bylo už šestadvacet, když jsem poznala tvého strýčka. Rodina už
mě dávno odepsala a považovala mě za starou pannu. Vždycky jsem si
myslela, že pro mě prostě na světě žádný muž neexistuje,“ vypravovala.
To jsem nevěděla. A také jsem netušila, že je tetička podle všeho
starší, než jsem se domnívala.
„A pak jsem potkala Alfreda a v mé duši se strhla učiněná bouře.
Byla jsem tak zamilovaná, že bych mu na místě darovala celé své srdce, a
v tu ránu mi bylo jasné, co je to pravá láska,“ mluvila dál. Naslouchala
jsem jejím slovům, aniž bych tušila, kam povedou. Ale spoutala mě
pohledem, jako by to, co teď přijde, bylo skutečně důležité. „Animant!
Nechybí ti finanční prostředky ani nejsi zoufalá. Prosím tě, nikdy
nepřipusť, aby sis vzala za muže někoho, koho nemiluješ přinejmenším
tak, jako miluju já tvého strýčka. Protože jinak ti budu muset pořádně
domluvit, moje milá!“ pohrozila mi a v mé hrudi se začalo rozlévat
příjemné teplo.
To byla slova, která jsem už dlouhou dobu toužila slyšet.
Usmála jsem se – konečně jsem se cítila pochopená. A možná jsem i
trochu doufala, že se mi jednou také strhne ona bouře v duši a já pak
budu moct své srdce někomu darovat.
„Děkuju,“ zašeptala jsem a tetička se na mě usmála.
„O maminku si nedělej starosti. Ona to překoná,“ prohlásila a pohnula
rukou, jako by něco odhazovala. „Možná bys měla jít domů a nechat ji
pár dní o samotě trucovat. Pošlu ti zprávu, až se zase budeme moct sejít u
oběda.“
Přikývla jsem, napila se čaje a snědla všechny sendviče do posledního
drobečku.
 Kapitola dvacátá pátá
aneb
Jak jsem nemohla jíst

Dopila jsem, objala tetičku Lillian a nechala si od pana Dollse objednat

kočár, abych se suchou nohou dostala zpátky do budovy pro personál.
Déšť neustával, dokonce ještě zesílil a venku byla taková tma, jako by už
byla noc.
Když jsem se vrátila zpátky do svého studeného pokojíku, narovnala
jsem pár věcí, rozdělala oheň a pak sešla na večeři do jídelny. Měla jsem
hrozný hlad a slupla tak velké množství palačinek, že je paní Christyová
ani nestačila ve velké pánvičce smažit.
Jen se tomu smála, postavila přede mě domácí jablečný kompot a já
se potom se spokojeným pocitem plného žaludku vrátila nahoru do svého
teď už příjemně vytopeného pokoje. Byla jsem tak unavená, že jsem už
nemohla přečíst ani řádku. Místo toho jsem se připravila do postele a
během chvilky usnula.
Můj spánek byl naštěstí bezesný a klidný, a to přesto, že za okny
zuřila bouře. Spala jsem dokonce tak hluboce, že mě ze spánku vytrhlo
až hlasité zaklepání. Byla jsem rozespalá a v první chvíli jsem si nemohla
uvědomit, odkud se ten zvuk bere a co znamená. To už jsem však slyšela
paní Christyovou.
„Slečno Crumbová. Je s vámi všechno v pořádku?“ volala mateřským
hlasem přes dveře a já se s námahou posadila. Protřela jsem si oči,
pokoušela se najít rovnováhu, ujasnit si myšlenky a přitom jsem
vrávorala bosýma nohama přes studenou podlahu. Jako v transu jsem
otočila klíčem ve dveřích a otevřela.
„Ale ovšem. Proč bych neměla být v pořádku?“ zeptala jsem se
tichým hlasem a dívala se rozespale do její kulaté tváře.
 „No, slečno. Nepřišla jste na snídani, a tak jsem si myslela…,“ začala
zdráhavě a kradmo mě pozorovala, jak před ní stojím v noční košili.
Moment, říkala snídaně?
Vjelo do mě hrozné lehnutí. Obrátila jsem hlavu a vrhla pohled na
ručičku budíku. Který nezazvonil! Bylo už čtvrt na osm a mně skoro
vyskočilo srdce z hrudi. Vmžiku jsem byla vzhůru.
„To ne. Já jsem zaspala!“ zvolala jsem vyděšeně a projela si prsty
skrz rozcuchané vlasy. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo! Nejspíš
jsem si zapomněla nařídit budík.
„Omluvte mě, prosím,“ řekla jsem rychle směrem k paní Christyové,
která jen s potutelným úsměvem na rtech přikývla, zavřela dveře a
nechala mě v mé panice o samotě.
Spěšně jsem se šla umýt a obléknout, dvakrát si přiskřípla prsty do
háčků u korzetu a teprve na několikátý pokus se mi podařilo správně si
zapnout knoflíčky u halenky. Byla jsem zmatená a roztěkaná, rvala si
hřebenem vlasy, které jsem jen provizorně sepnula, a hned vklouzla do
kabátu.
Na snídani mi už bohužel nezbýval čas a já jen spěchala po schodech
dolů v naději, že mě snad před kručícím žaludkem zachrání moje včerejší
bohatá večeře. Musím to přece vydržet jenom do oběda. Ale u dveří na
mě čekala paní Christyová a do ruky mi strčila balíček ovinutý látkou.
Padla bych jí vděčností kolem krku, kdybych neměla tak naspěch.
„Vy jste anděl!“ zavolala jsem za ní alespoň ještě. Jenom mi se
smíchem zamávala.
Běžela jsem po cestě do knihovny drobným mrholením, které
následovalo po bouři, a do vestibulu jsem vkročila celá bez dechu,
uřícená a s vlasy promočenými deštěm s přesně šestiminutovým
zpožděním. V běhu jsem si rozepla kabát, proběhla jsem studovnou a
spěchala po schodech nahoru na ochoz. Jako naschvál mi uvízla ruka v
rukávu a já se z něho jen stěží vymanila, aniž bych si při tom utrhla
knoflík. Následkem své nepozornosti jsem málem vrazila do pana Reeda,
který přesně v tom okamžiku vykročil ze dveří.
Zastavil se přede mnou ve svém hnědém obleku a s brýlemi na nose a
namířil na mě svůj zachmuřený pohled. Srdce, které mi spěchem už tak
divoce bušilo do prsou, při pohledu na něj klopýtlo, rozbušilo se ještě
rychleji a bralo mi už tak mělký dech.
 „Jdete pozdě,“ zavrčel nevrle, posunul si brýle ze špičky nosu nahoru
a zase se ode mě odvrátil.
Udělalo se mi zle. Bylo mi najednou tak mdlo, že jsem se rukou
musela opřít o rám dveří, kterými zmizel, aniž by se na mě ještě jednou
podíval.
„Omlouvám se,“ vypravila jsem ze sebe nesměle a roztřeseně se
nadechla, abych své pálící plíce naplnila vzduchem. „Já…,“ spustila
jsem, abych mu vysvětlila, jak k tomu došlo, ale on mě hrubě přerušil.
„Mě to nezajímá. Běžte dělat svou práci!“ obořil se na mě a přitom
sebral z psacího stolu několik lejster. Ucítila jsem píchnutí v prsou. V
duchu jsem ho kladla za vinu své špatné tělesné kondici, ale bylo mi
jasné, že skutečnou příčinou byla rozzlobená slova pana Reeda.
„Ano, pane Reede,“ vypravila jsem ze sebe zaraženě, málem se zalkla
vlastními slovy a rychle utekla do malé společenské místnosti vedle.
Tam jsem se ze všeho nejdřív posadila, přehodila kabát přes opěradlo
vedlejší židle a tak dlouho jsem dýchala, až mě přestaly pálit plíce a
přetrvávala už jen tupá bolest hlavy. Snažila jsem se pochopit chování
pana Reeda, ale nedokázala jsem to. Copak jsme ještě předevčírem
nebyli na plese a netančili spolu? Nebyl příjemný, duchapřítomný, a
dokonce vtipný?
Zakroutila jsem hlavou sama nad sebou. Co jsem proboha čekala? Že
takový bude i nadále? Že mě odteď bude zdravit úsměvem a bude se mi
dvořit? To jistě ne. Je to můj nadřízený a já jeho asistentka. To je vše, a
když se to tak vezme, choval se právě přesně tak jako vždycky:
nezdvořile a hrubě.
A asi to tak bylo i dobře. Už jsem cítila, jak mi myšlenky začíná plnit
další zamilované blouznění, které bylo stejně nesmyslné jako nemístné.
Pan Reed a já? Ani za nic!
Tu studenou sprchu jsem měla zapotřebí, abych se zase dostala
zpátky do reality. Všechno je v pořádku. Já jsem v pořádku. Moje duše se
jen po tíhou událostí zmýlila.
Postarala jsem se o noviny, zaplatila nachlazenému Phillipu Tamsovi
a absolvovala nenáviděnou pochůzku do archívu, které jsem se pořád
ještě bála stejnou měrou jako první den. Pak jsem se posadila do
pracovny, zpracovala knihy, které v sobotu dorazily, a stávající záznamy
jsem doplnila o přílohy. Schovávala jsem se za práci, jen abych se
nemusela setkat s panem Reedem. Sama jsem přitom nevěděla, proč se
při myšlence na něj cítím tak bídně.
Vyndala jsem z krabičky kovové destičky, které patřily ke zničeným
knihám, roztřídila je a pak jsem přistoupila k nýtovacímu stroji. Napnula
jsem knihu a s heknutím sáhla po páce. To mě zase bude stát spoustu sil.
Vzchopila jsem se, opřela se do páky celým svým tělem, abych s ní
pohnula, a s úlevou si oddychla, když přístroj s mlasknutím zacvaknul.
První jsem zvládla, ale už teď mě bolely ruce. I když jsem se tomu
snažila bránit, přece jen mi to připomnělo, jak tenkrát do pracovny vešel
pan Reed. Stačila mu jen jedna ruka na to, aby s pákou pohnul, a já pořád
ještě nechápala, jak je to možné. Odkud má člověk, který celý život sedí
za psacím stolem a listuje knížkami, takovou sílu?
Také když mě vytáhl ze stroje, nebylo pro něj těžké mě zvednout. A
to nejsem zrovna nejlehčí. Na ženu mám celkem vysokou postavu, a to
už by stačilo samo o sobě. Ale můj sklon k dobrému jídlu k tomu ještě
přispívá.
Zamyšleně jsem si přejela rukama přes břicho a cítila pod korzetem
prázdno v žaludku. Vždyť já jsem zapomněla sníst snídani, kterou mi
dala paní Christyová. Ale překvapivě jsem na jídlo neměla pomyšlení.
Moje myšlenky byly z jakéhosi důvodu stále ještě tak zmatené jako
včera, i když se mi před chvílí dostalo toho nejlepšího důkazu, proč své
zvrácené city pustit k vodě. A přesto jsem tu stála a cítila se hrozně.
To mě rozčílilo. Život mohl být tak snadný, ale můj vlastní rozum to
odmítal akceptovat.
Zvedla jsem páku zpátky nahoru, uvolnila knihu z napínáku a sáhla
po další. Takhle můj vztek alespoň k něčemu bude.
Právě jsem byla u deváté knihy, když mě melodie Big Benu
upomněla, že už je jedenáct a Oscar a Cody budou brzy u přepážky
potřebovat moji pomoc. Vztek, který ve mně vzplanul, už se vykouřil a
mě bolely ruce. Ale chuť k jídlu jsem stále ještě neměla.
Otřela jsem si zaprášené ruce do utěrky a upravila si vlasy, kterým
jsem po ránu dopřála tak málo času. I bez zrcadla jsem si zvládla zaplést
svou blonďatou kštici do copu a ten si vzadu sepnout do drdolu. Nebylo
to žádné umělecké dílo a taky ne žádný zázrak. Ale stačilo to, abych se
mohla ukázat mezi lidmi.
 Spěšnými kroky jsem kráčela do vestibulu, stále ještě s tichým
strachem v týlu, že zase nečekaně narazím na pana Reeda a on mi hrubě
vynadá. Takový pošetilý strach, říkal mi můj rozum, ale stejně jsem se ho
nedokázala zbavit.
Před přepážkou se kupily vrácené knihy a já jsem v rychlosti
pozdravila Oscara a Codyho a začala knihy spěšně rozdělovat na vozíky.
Oba byli zaměstnáni u výpůjček odbavením nespočtu studentů, kteří dnes
dopoledne zaplavili knihovnu a přinesli s sebou jistou hladinu hluku, na
kterou tyto prostory nebyly zvyklé.
„Co se to dnes děje?“ zeptala jsem se tiše, když ke mně Oscar
přistoupil dostatečně blízko.
„Blíží se první termín odevzdání domácích prací. To je tu vždycky
týden peklo,“ informoval mě rychle a vytáhl z šuplíku kartičku, kterou
hledal. Jen jsem přikývla a nechala ho pracovat dál.
Cítila jsem, jak si mě studenti prohlížejí. Většina z nich už mě v
uplynulých dvou týdnech v knihovně viděla a možná už si na můj zjev
zvykli. Už jsem nepůsobila jako atrakce, což bylo vyloženě uklidňující.
Právě jsem dokončila třídění a odstrčila první vozík směrem k
právnímu oddělení, když jsem na sobě ucítila pohled. Ignorovala jsem
ten pocit, odstavila vozík pod schody, aby nestál v cestě, a pokoušela se
ve stínu ochozu rozluštit název knihy, kterou jsem z něj vzala, abych ji
vrátila zpět na její místo.
K mému překvapení si vedle mě někdo odkašlal. Zmateně jsem
otočila hlavu. Skoro se mi zastavilo srdce, když jsem spatřila pana Boyla.
Stál přímo vedle mě, v nervózních prstech držel klobouk a upíral na mě
svůj něžný pohled.
„Dobrý den, slečno Crumbová,“ pozdravil mě teplým hlasem a já
nedokázala pomyslet na nic jiného než na útěk. Chtěla jsem pryč,
nechtěla jsem tenhle rozhovor vést, ale nevěděla jsem, jak se mu
vyhnout.
„Pane Boyle,“ vypravila jsem ze sebe a sevřela knihu, kterou jsem
právě vzala do ruky. Nedokázala jsem nic říct a cítila jen tlak v hrdle,
který mi ztěžoval polykání.
„Přišel jsem, abych se vám omluvil,“ prohlásil a já zmateně
zamžikala. Představa, že by se mi měl omlouvat, byla zvláštní. Vždyť
jsem to byla já, kdo se odmítnutím jeho citů zachoval tak neomaleně.
 Něco mi uniklo?
Nervózně polkl, kousl se do spodního rtu a rozpačitě sklopil zrak.
„Mně… mně došlo, že jsem byl v sobotu trochu moc rázný Vyděsil
jsem vás a je pochopitelné, že jste se jako slušné děvče dala na útěk,“
vysoukal ze sebe s obtížemi.
Stále ještě jsem nevěděla, co na to říct, ale on ještě nebyl se svou řečí
hotov.
„Proto jsem přišel, abych se vám omluvil. Osobně. Já… Totiž… Rád
bych vás pozval na oběd. Jestli mi odpustíte,“ dokončil tiše a natáhl ke
mně ruku, čímž mě vyzýval, abych ji uchopila.
Sevřel se mi žaludek. K mému zděšení pan Boyle nepochopil, že můj
sobotní útěk opravdu znamenal odmítnutí. Stále ještě byl přesvědčen, že
nás dva spojuje něco víc, a dostával mě tím do úzkých, protože já mu teď
budu muset říct, jak to je doopravdy.
Nejradši bych omdlela, jen abych se odsud dostala. Ale mdlo už mi
nebylo, a tak jsem byla nucena se nové situaci postavit čelem.
Dál jsem svírala knihu a vzpomněla si na svoji matku. Jak jednoduše
bych ji mohla učinit šťastnou, kdybych přijala jeho ruku, a na všechno
bychom zapomněli. Ale tím bych oklamala sama sebe a vrhla se do
neštěstí. A pana Boyla bych vzala s sebou.
„Já nemůžu,“ vypravila jsem ze sebe a ve zlatých očích pana Boyla se
čím dál víc zračila lítost.
„Je mi to moc líto. Byl jsem v euforii. Ten ples mě…,“ zahájil další
omluvu, ale já jsem ho přerušila.
„Ne, pane Boyle. Já vám odpouštím,“ udělala jsem rychle jasno a
osvobodila ho od jeho vnitřního trápení, jen abych mu uštědřila ještě
horší. „Já s vámi na oběd nemůžu jít proto, že bych ve vás nerada
zanechala dojem, že jsou moje city k vám silnější než k příteli,“ řekla
jsem a můj hlas zněl klidněji, než jsem se cítila. Bylo hrozné říct něco
takového druhému člověku do tváře.
Četla jsem o dámách, žádaných dámách, které odmítly stovky
nápadníků. Znělo to, jak by to byla zábava, jako by si tím jen potvrzovaly
svoji krásu a grácii a cítily se tak silnější. Ale tak to nebylo. Já se cítila
hrozně, jako jedovatý had, jako nějaká prohnaná čarodějnice.
Pan Boyle zalapal po dechu a já jsem sklopila zrak na svoje prsty,
které stále svíraly koženou vazby knihy.
 „Vy mi dáváte košem?“ uniklo mu nevěřícně, hlasitěji než obvykle a
příliš hlasitě na prostředí knihovny. Viděla jsem koutkem oka, jak se
zapotácel a rukou se opřel o schody vedle sebe. Zakroutil hlavou a hořce
se zasmál, jako by nemohl uvěřit, že jsem to právě opravdu řekla.
Kolem nás najednou všechno ztichlo. Žaludek se mi začal kroutit a v
obličeji jsem zrudla studem. Nedívala jsem se tam, vůbec jsem nechtěla
vidět, jak na nás teď určitě všichni hledí.
„Já…,“ vypravila jsem ze sebe, ale pan Boyle mě vůbec
neposlouchal.
„Nejsem pro vás dost dobrý?“ vyhrklo z něj a já uslyšela bolest v jeho
hlase. To jsem nechtěla. Tohle všechno ne. A už vůbec jsem nechtěla,
aby se kvůli mně cítil méněcenný. Protože to rozhodně není. Je to skvělý
a šarmantní muž, zdvořilý, galantní a pohledný.
Jen ho prostě nemiluju.
„O to přece vůbec nejde,“ snažila jsem se mu vysvětlit.
„Ale ano, Animant, o to jde,“ bránil se pan Boyle a jeho hlas se
rozléhal studovnou. Svět kolem nás zadržel dech.
Znělo to nevhodně, že mě oslovil jménem.
„Mluvte prosím tišeji,“ prosila jsem ho a nejradši bych se propadla do
země. Teď všichni vědí, že jsem dala někomu košem. Byla to informace,
kterou jsem s londýnským studentstvem rozhodně sdílet nechtěla.
„Mluvím tak, jak mi připadá přiměřené s ohledem na to, že mi právě
trháte srdce z hrudi!“ rozhněval se.
A mě nenapadalo absolutně nic, co by mě z té situace zachránilo. Ale
možná to tak mělo být, jako trest pro mě za rouhání se na zamilovaném
muži.
Trhla jsem sebou, když nade mnou najednou někdo začal hřmotně
sbíhat ze schodů. Jako ztělesněná pekelná stvůra se zpoza rohu vynořil
pan Reed. Jeho tvář byla křečovitá a nepřívětivá, ale moje srdce se přesto
rozbušilo, protože už zase přišel, aby mě zachránil.
Jenže on přišel spíš proto, aby znovu nastolil klid ve své knihovně,
snažila jsem se sama sebe vrátit k jasnému rozumu. Ale mně se teď hodil
jakýkoli důvod, proč přišel.
„Pane Boyle,“ pronesl nevrle, když se k nám přiblížil, a tvář pana
Boyla se protáhla do rozhořčené grimasy.
„Už zase vy!“ osopil se na něj, ale pan Reed nehnul ani brvou.
 „Ano, čirou náhodou zase já. Přišel jsem vás poprosit, abyste opustil
budovu,“ odpověděl pan Reed mrzutěji než kdykoli předtím.
„Právě rozmlouvám se slečnou Crumbovou,“ prohlásil pan Boyle.
Strnula jsem, protože kdyby navrhl, abych ho doprovodila ven, nemohla
bych odmítnout. To bych nepřenesla přes srdce.
„Pane Boyle,“ opáčil pan Reed s podrážděným povzdechem v hlase.
„Tohle skutečně není to pravé místo a slečna Crumbová by se měla
věnovat své práci. Pokud ji budete od práce nadále zdržovat, budu nucen
vás odsud vykázat.“
Jeho tón byl stále ostřejší, držení těla hrozivější a k nepřívětivému
výrazu ještě přispíval zachmuřený pohled, jak se mu pod očima už zase
rýsovaly tmavé kruhy.
Pan Boyle si odfrkl.
„Já půjdu,“ poddal se a já si oddechla úlevou. „Ale jen proto, abych
slečně Crumbové nezpůsobil nepříjemnosti. Ne že bych si od řeznického
synka nechal něco přikazovat!“ sykl, prudce se otočil zpátky ke mně a já
jsem znovu ztuhla. Podíval se na mě se smutkem a zklamáním v očích a
chvilku to vypadalo, že mi ještě něco řekne. Ale neřekl. Jen lehce uklonil
hlavu na rozloučenou, já udělala automaticky lehké pukrle a pak odešel.
Studenti, kteří stáli kolem a civěli na nás, se trapně dotčeni znovu
odvrátili, snažili se hlavně na nikoho nedívat, a dokonce ustoupili z cesty,
aby mohl pan Boyle vyjít nejkratší cestou ven.
Konečně jsem se mohla nadechnout. Odešel, ta hrozná konfrontace
byla za námi. Alespoň prozatím.
Pan Reed ke mně přistoupil, napřáhl ruku a hrubě mi odebral knihu,
kterou jsem stále ještě tiskla na prsou. Vzhlédla jsem k němu, viděla jeho
nevraživý pohled, kterým se nadále díval směrem, kudy zmizel pan
Boyle, a já se nemohla zbavit dojmu, že se ho jeho slova skutečně dotkla.
Nehýbal se, lidé v knihovně se zase vrátili ke svým úkolům a já
zůstala stát, kde jsem byla – ve stínu schodů vedle pana Reeda. Nikdo z
nás neřekl ani slovo. V myšlenkách jsem si znovu přehrávala posledních
pár minut. Zklamání pana Boyla, jeho hněv, svoji neschopnost situaci
vyřešit a pana Reeda, který mě z ní vysvobodil. Opět. Srdce mi bušilo
stále ještě příliš rychle a já se posunula ještě o malinký kousek směrem
ke svému zachránci, abych mu byla o trošičku blíž. Ať už to bylo hloupé,
jak chtělo.
 „Váš tatínek je řezník?“ zeptala jsem se tiše a byla překvapená sama
sebou, že ze zmatených myšlenek v mé hlavě našla cestu přes mé rty
zrovna tahle otázka. Ale teprve teď, kdy jsem ji položila, se z ní stala
konkrétní myšlenka. Zatím jsem o panu Reedovi vlastně skoro nic
nevěděla, ale přesto jsem nepočítala s tím, že by pocházel z dělnické
třídy. Tím, jak shlížel na lidi svrchu, jsem ho považovala za svérázného
potomka bohatých rodičů. Ale že by byl synem řezníka?
Zdráhavě se ke mně obrátil, unaveně se na mě díval a navzdory mé
blízkosti zůstal stát vedle mě.
„Ano,“ řekl rezervovaně.
Ať jsem chtěla, nebo ne, vzbudilo to moji zvědavost. A moje
myšlenky toužily po lehkém rozptýlení stejně jako po vyprávění pana
Reeda. Chtěla jsem, aby se mnou mluvil. V sobotu na plese to dělal a
bylo to osvěžující. Ale dnes řekl sotva pár slov a cokoli vyšlo z jeho úst,
bylo nevlídné a nepřívětivé.
„Jak to, že jste se stal knihovníkem?“ vyzvídala jsem dál a další
otázka už mě pálila na jazyku. Cítila jsem nutkání vyptávat se ho tak
dlouho, dokud mi neodpoví. „To jste se odjakživa zajímal o knihy?
Nikdy jste nechtěl převzít povolání svého otce?“ vyšlo z mých úst a
pohled pana Reeda nebyl ani o chlup přívětivější. Naopak. Stáhl se mi
žaludek.
„Nevyptávejte se tak,“ osopil se na mě a očima se podíval na název
knihy, kterou mi vzal. „Ne každý má tu čest pocházet z bohaté rodiny,“
řekl ostře a já okamžitě pochopila, že to bylo to, co ho na obvinění pana
Boyla tak zasáhlo.
Pan Reed si neobratně nasadil brýle na nos, odvrátil se ode mě a
přistoupil k polici, aby postavil knihu na místo. Já jsem vzala z vozíku
další, otočila ji krátce v rukou a podala mu ji. On ji ode mě bez
komentáře převzal a zařadil do police.
To obyčejně nebyla náplň jeho práce, ale neudivovalo mě, že to dělal.
Zařazování knížek na jejich místo člověka uklidňuje. Mě zrovna tak jako
jeho, a tak jsem sáhla po další. Ale tentokrát jsem ji nepustila, když ji ode
mě chtěl vzít, a jeho pohled se na mě tázavě upřel. Zhluboka jsem se
nadechla, sebrala odvahu a otevřela pusu.
 „Já toho o světě nevím tolik jako mnozí jiní, pane Reede,“ řekla jsem
a všimla si, že se konečky našich prstů na vazbě knihy dotýkají. „Ale
jestli něco vím, tak to, že čest a bohatství nejdou nutně ruku v ruce.“
Pan Reed mi neodpověděl a já jsem ani žádnou odpověď
nevyžadovala. Stáhla jsem ruku a přenechala mu knihu. Od špiček prstů
až po lokty mnou projelo příjemné chvění.
Tiše jsem mlčenlivému knihovníkovi podávala knihy a on je
zastrkával na jejich místo na poličce. Nacházel správné místo mnohem
rychleji než já, skoro jako by je znal zpaměti. Jen zřídka se obrátil tváří
ke mně, ale stejně jsem si stále více všímala, jak unaveně a zničeně
vypadá. Když zhluboka zakašlal, ale hned to zkoušel zakrýt, nabyla jsem
jistoty.
„Pane Reede, vy jste nemocný?“ zeptala jsem se ho přímo. Mrzutě
stáhl obočí.
„Nachlazení ještě nikoho nezabilo,“ zavrčel a vrhl na mě pohled přes
skla svých brýlí. Měl skelné oči. Určitě byl nemocný.
A to mnohé vysvětlovalo. Jeho ještě drsnější vyjadřování, jeho
špatnou náladu a zlostné pohledy. Nebylo to tím, že by mě najednou
nenáviděl, jenom se prostě necítil dobře.
Při tomto zjištění mi srdce pookřálo, ale okamžitě jsem své pohnutky
potlačila racionálním uvažováním. Jelikož nemocný člověk by neměl
pracovat, a už vůbec ne, když se kvůli tomu špatně chová ke svým
podřízeným.
Neupozorňovala jsem ho na to, že na nachlazení už spousta lidí
zemřela, ale rázně jsem k němu přistoupila a k jeho překvapení mu
položila ruku na čelo. Bylo rozpálené a já cítila, jak se celý třese.
Ucukl před dotekem mé ruky, s povzdechem si sňal brýle a protřel si
unavené oči. Hned jsem si o něj začala dělat starosti.
„Máte chřipku. Měl byste jít do postele,“ domlouvala jsem mu, ale on
jen vehementně zavrtěl hlavou.
„Slečno Crumbová. Mám tu spoustu práce. Nemůžu přece promarnit
čas…,“ začal se bránit, ale tentokrát jsem přerušila já jeho.
„Ale ano, můžete. Už celé dopoledne máte mizernou náladu a já si
nedovedu představit, že jste toho v tomto stavu hodně zvládnul,“ řekla
jsem střídmě a byla ráda, že jsem znovu našla svůj vnitřní klid.
 „Musím odpovědět na dopisy,“ zamumlal a já skepticky zvedla obočí.
Ještě jsem nezažila, že by považoval za důležité vyřídit svoji
korespondenci včas.
„Pánové, kteří čekají na odpověď už pár týdnů, budou mít určitě ještě
pár dní strpení,“ odvětila jsem.
„Já budu… já…,“ zajíkal se pan Reed, pak si sáhl na hlavu a zakryl si
oči rukou. „Zatraceně, to přece není možné, že s vámi nezvládnu
diskutovat ani o něčem tak banálním,“ zlobil se sám na sebe. Musela
jsem potlačit úsměv, protože jsem cítila, že jsem vyhrála. Poslechne mě a
půjde domů, a já budu moct s dobrým svědomím odvést svoji práci, aniž
bych cítila nutkání skrývat se před jeho špatnou náladou.
„Běžte domů, pane Reede. Lehněte si do postele a nechte si od paní
Christyové uvařit slepičí polévku,“ řekla jsem mu, což nebylo myšleno
jako návrh. Byl to rozkaz a on to věděl.
Nejprve se na mě nedůvěřivě podíval svýma tmavýma očima, které
jako by mě provrtávaly, a moje zrádné srdce se znovu rozbušilo. Ale pak
sklopil zrak, téměř rezignovaně, a zkřížil ruce na prsou.
„No dobrá,“ vzdal se a zkrabatil čelo. „Budete mě zastupovat,
postaráte se o právo a o pořádek a svatosvatě mi slíbíte, že se v mé
kanceláři ničeho nedotknete!“ vychrlil ze sebe. Teď můj úsměv přece jen
pronikl na povrch a rozprostřel se mi na rtech.
„Samozřejmě, pane Reede,“ přislíbila jsem a on nade mnou zavrtěl
hlavou. Ještě jednou se na mě rozmrzele podíval a pak se odvrátil.
„Musíte zůstat do šesti,“ slyšela jsem ho, když už byl za rohem a
stoupal po schodech nahoru.
„Provedu, pane Reede,“ zavolala jsem za ním a sklidila za to zlostné
pohledy od několika studentů, kteří vzhlédli od svých knih.
 Kapitola dvacátá šestá
aneb
Jak jsem si dělala starosti

Oscar nepřeháněl, když říkal, že tu teď bude peklo. Skoro celé odpoledne
jsem strávila uklízením vrácených knížek a zbytek času mi zabralo
přeřazování exemplářů, které studenti zasunuli na špatné místo. Ale
zvládnout se to stejně nedalo. Chaos se šířil čím dál víc, a to jsem se
přitom zřekla dokonce i své polední přestávky. Stejně bych do sebe sotva
něco dostala. Do pusy jsem si sem tam strčila ždibec chleba, který mi s
sebou dala paní Christyová, ale na víc mi nezbyl čas.
Když se kolem půl šesté začala knihovna pomalu vyprazdňovat, s
úlevou jsem si vydechla, položila knihu zákonů, kterou jsem právě
vytáhla z police filozofického oddělení, jednoduše na nejbližší vozík a
vběhla do studovny, abych odklidila literaturu, kterou studenti nedbale
nechali ležet na stolech. Cody a Oscar mi přitom pomáhali a Oscar mě
ujistil, že zítra dorazí oba dva, aby mi vypomohli, dokud se pan Reed
neuzdraví z chřipky.
Poděkovala jsem jim, rozloučila se a do půl sedmé jsem ještě
odklízela knížky. Ke konci jsem potlačila nutkání projít ještě jednou
všechny police, abych našla zbylé chybně zařazené svazky. Protože to by
trvalo dalších pár hodin a já už jsem byla úplně vyřízená.
Ale alespoň mě všechen ten zmatek odvedl od mých myšlenek. To
bylo na této práci skutečné požehnání – člověk mohl dotěrné myšlenkové
pochody na chvíli vytlačit do pozadí, a vyčistit si tak hlavu. Teď jsem
měla jasno o chudáku panu Boylovi, o všech těch zapeklitých situacích, o
své zklamané matce i o zmatených citových pohnutkách vůči panu
Reedovi.
 Pan Boyle bude potřebovat prostě jen čas a odstup a já nemůžu dělat
nic jiného než mu jít z cesty. I moje matka potřebuje čas. Ale já se přesto
rozhodla, že si s ní ještě jednou promluvím. Je na čase, abych si to s ní
střízlivě vyříkala a vysvětlila jí svůj postoj ke všem jejím představám.
Vždycky jsem se vůči ní bránila, ale ještě nikdy jsem ze své iniciativy
nevyhledala rozhovor, který by situaci mezi námi vyjasnil.
Konfrontace s panem Boylem před pár hodinami mě naučila, že
upřímné slovo často způsobí méně problémů, než když člověk nechává
věci jednoduše běžet a doufá, že z toho na konci vzejde ten nejlepší
výsledek.
A co se týče pana Reeda, může to všechno být jen dozvuk
emocionálního plesu. Vysvobodil mě z nepříjemné situace a pak mě mile
zabavil, což v mé hlavě vyvolalo pochopitelnou reakci náklonnosti. Ale
takovýmto pocitům se nedá důvěřovat, jsou jen snůškou klamů a zase
rychle zmizí, tak jako to, co jsem pociťovala k panu Boylovi. Předsevzala
jsem si tedy, že už o tom nebudu přemýšlet, a vyrazila na cestu domů.
Déšť zesílil a já byla vskutku ráda, když jsem proklouzla vstupními
dveřmi budovy pro personál a uvítalo mě teplo domu. Vstříc mi zavála
vůně pečeného masa z kuchyně, a i když bych měla mít hlad, moc velkou
chuť k jídlu jsem nepociťovala. S povzdechem jsem za sebou zavřela
dveře. Možná budu taky nemocná. Na nedostatek chuti k jídlu jsem si
doposud stěžovat nikdy nemohla.
Setřásla jsem si kapky deště z kabátu a obrátila se ke schodům, abych
hned zmizela ve svém pokoji. Jenže přesně v tom okamžiku se otevřely
dveře od jídelny a do chodby vstoupila paní Christyová. Nesla v rukou
koš s polínky a překvapeně se na mě podívala.
„Slečno Crumbová, dobrý večer,“ pozdravila mě a já se na ni usmála.
„Dobrý večer, paní Christyová,“ opáčila jsem a postávala poněkud
nerozhodně dole pod schody.
„Nechystáte se na večeři?“
Cítila jsem, jak ve mně stoupá povzdech, který jsem rychle potlačila.
Místo toho jsem se dál usmívala a s díky odmítla.
„Měla jsem dnes velmi napilno. Raději se stáhnu do ústraní,“
vysvětlila jsem. Paní Christyová zakabonila čelo.
„Ale slečno Crumbová. Snad mi taky nezačnete stonat?“ prohlásila
hned s ustaraností v hlase. „Pan Reed také nechtěl nic jíst, což tedy u něj
není nic neobvyklého. Ale neotevřel mi dveře, ani když jsem mu přinesla
čaj,“ povzdechla si a já jsem cítila, jak se mi v hlavě rodí starost.
„A odpověděl vám? Jste si jistá, že se mu nic nestalo? Když jsem mu
říkala, že má jít domů, měl vysokou horečku,“ zjišťovala jsem překotně.
Paní Christyová se zatvářila bezmocně.
„Slečno Crumbová, musíte pochopit, že pan Reed je mrzout. Nikdy
bych si nedovolila vstoupit do jeho bytu bez dovolení,“ snažila se mi
vysvětlit a já jsem pokývla. Má z něho evidentně strach. Ale jestli u něj
nebyla ona, tak toho pan Reed dnes určitě nesnědl víc než já, a to pro
maroda není zrovna nejlepší.
Byla jsem z toho sklíčená a napjatá. Sváděla jsem to na to, že si přeju
jeho rychlé uzdravení, abych se zbavila tíže odpovědnosti a mohla se
oddat svým každodenním povinnostem. Protože chaos v knihovně dnes
vypukl sám od sebe a já jsem na něj nestačila.
„Dejte ten čaj mně. Já to ještě jednou zkusím,“ nabídla jsem se
poněkud stroze a paní Christyová horlivě přikývla.
„Vy jste tak hodné děvče,“ prohlásila, zatímco já pochybovala, že by
v tom měla pravdu. Nedělám to přece z dobroty srdce.
Postavila košík na podlahu a spěchala dveřmi do kuchyně. Ani ne za
pět minut vyšla s podnosem. Na něm byla miska s hutnou polévkou, pár
obyčejných sendvičů, konvice čaje a dva šálky. To mě udivilo. Snad
nečeká, že bych s panem Reedem pila společně čaj? To sotva.
„Hodně štěstí,“ popřála mi paní Christyová, předala mi podnos a
vzápětí s plachým úsměvem zmizela v kuchyni. Vypadala, jako by se jí
ulevilo, že už nemusí u pana Reeda klepat, a já jsem přemítala, jak se asi
k té nebohé paní dosud choval, že z něho má takový strach.
Začala jsem stoupat po schodech, což pro mě bylo stále ještě náročné,
a celou svou zbylou pozornost jsem upínala na to, abych nerozlila nic z
toho, co jsem nesla na podnosu. Pak jsem odložila podnos na skříňku v
chodbě, odemkla svoje dveře, svlékla si kabát a vyšla zpět ven, abych
zaklepala na dveře pana Reeda.
Nic se neozvalo. Zaklepala jsem ještě jednou, přemítala, jak byt za
dveřmi asi vypadá, a přenesla váhu z nohy na nohu. Ale stále se nic
nedělo. Přece pan Reed neodešel, nebo snad ano? To sotva. Zaklepala
jsem potřetí, tentokrát o něco hlasitěji a energičtěji, stále jsem ale nic
neslyšela. Paní Christyová měla pravdu. Je marné tady čekat a nechat se
ignorovat. Odložila jsem podnos na skříňku v chodbě a zašla zpátky do
svého pokoje.
Dveře za mnou zapadly do zámku a já se ze všeho nejdřív sesunula
do křesla. Zničená prací jsem si povzdechla. Konfrontace s panem
Boylem mi najednou připadala strašně vzdálená. Jako by mezi tím uběhlo
už několik týdnů. Ovšem moment, kdy se moje prsty dotkly na vazbě
knihy prstů pana Reeda, jsem viděla před očima tak živě jako v
okamžiku, kdy k tomu došlo.
Pan Reed byl velmi mrzutý, ale když jsem zjistila, že má horečku,
bylo v tu ránu všechno odpuštěno a zapomenuto. Určitě se pak dopotácel
domů, lehl si do postele a teď neotvírá, protože tvrdě spí.
V to jsem doufala. Nemohla jsem přece vědět, jak vážně svou nemoc
bere. Možná že ho napadlo, že by mohl doma ještě trochu pracovat,
přecenil se, zkolaboval a bouchnul se přitom do hlavy.
Zvedla jsem se z křesla a zkoušela podobné myšlenky zahnat, ale
neustále se mi vracela představa muže ležícího na podlaze, který sám ve
svém bytě vykrvácel, protože se jeho hospodyně neodvážila vejít do
dveří.
Udělalo se mi horko a stoupalo ve mně nutkání ujistit se, že panu
Reedovi opravdu nic není. Neklidně jsem přecházela po pokoji, sama
sebe uklidňovala, vzala z police knihu, otevřela ji, přečetla jednu větu a
zase ji odložila. Nebylo to k ničemu, protože nutkání přetrvávalo.
I kdyby to s ním nebylo tak zlé a on jen ležel v posteli, kdo se o něj
postará? To to má zvládnout sám, s bolavými údy, těžkou hlavou a příliš
zesláblý na to, aby otevřel dveře?
Říkala jsem si, že to není můj problém. Vyslovila jsem to dokonce
nahlas, abych se o tom přesvědčila, ale nefungovalo to. Netrvalo ani pět
minut a já jsem rozrazila dveře svého pokoje, vyběhla na chodbu a zase u
něj zaklepala, tak tvrdě, až mě bolely klouby. Ale stále žádná odpověď.
Položila jsem ucho na studené dřevo, naslouchala se vší
vynalézavostí, kterou jsem si během let osvojila, ale neslyšela jsem
vůbec nic. Rozum mi říkal, že jsou moje obavy jen produktem přehnané
fantazie. Ale mé srdce se tím nechtělo dát přesvědčit a bušilo mi v hrudi
čím dál tím silněji.
„Pane Reede!“ zavolala jsem. Zalapala jsem po dechu, přišla si trochu
hystericky a pak jsem jeho jméno zavolala ještě jednou. Na zkoušku jsem
stiskla kliku, jen abych viděla, jestli jsou dveře skutečně zamčené, což
samozřejmě byly.
Zalomila jsem rukama a zkoušela myslet ve změti zmatených
představ, které mi zamlžily hlavu, a pak mi došlo, že mám řešení ve
svých rukou. Chybělo mi jen odhodlání ho uskutečnit.
Zaklonila jsem hlavu dozadu, cítila napjaté svalstvo za krkem, na
chvíli jsem zavřela oči a vsunula si spodní ret mezi zuby. Ještě jsem se
proti tomu bránila a zároveň jsem věděla, že to stejně udělám. Tak proč s
tím otálet?
Běžela jsem zpátky do svého pokoje, zavřela za sebou dveře a
popošla k jedné z polic. Stála tam škatulka s vyřezávaným víčkem, o
které jsem si myslela, že zůstane nedotčená, dokud se z tohoto pokoje
zase neodstěhuju. Konečky prstů jsem vyjmula klíč a můj pohled se
přesunul ke dveřím. K oněm dveřím, o kterých jsem přísahala, že je
nikdy neodemknu. O kterých jsem bratrovi i své kamarádce Elise tvrdila,
že je nikdy nepoužiju.
A teď jsem k nim přistoupila, vší silou odsunula truhlu na šaty
stranou a vsunula těžký klíč do útlé klíčové dírky. Zámek zaskřípal, jak
jsem klíčem otočila, a když jsem pokládala ruku na kliku, v mém nitru
zatrnulo. Stiskla jsem studený kov, zadržela dech a přitáhla dveře k sobě.
Přímo ve dveřích před mýma nohama ležela hromádka knížek.
Nevěděla jsem, co jsem vlastně očekávala, ale tohle mě z nějakého
neznámého důvodu překvapilo. Bylo to jako bariéra, která mě měla
zadržet, abych do tohoto bytu nevstupovala, ale zároveň i jako pozdrav z
mého vlastního světa. Byly to přece knížky.
Opatrně jsem hromádku odstrčila stranou a naslouchala do ticha.
Nebylo nic slyšet, jen tlukot mého vlastního srdce.
Pomalu jsem vstoupila do chodbičky vykládané dřevem. Vpravo ode
mě byly vstupní dveře, vlevo vedly dveře do sousedního pokoje. Byly
jenom přivřené. Chodbička byla úzká a na zdi se nacházelo několik
věšáků, na kterých visela různá saka, kabát, šál a klobouk.
Zhluboka jsem se nadechla, cítila prach ve vzduchu a musela se
doslova překonat, abych se odvážila dále do bytu.
„Pane Reede?“ zvolala jsem nesměle tenkým a zastřeným hlasem.
„Pane Reede?“ zkusila jsem to ještě jednou, ale nebylo to o nic lepší než
předtím.
 Položila jsem ruku na hladké dřevo dveří a pomalu je odsunula. Bylo
tu nadále strašidelné ticho, jen podlaha vrzala pod mýma nohama, a ať
jsem tu představu zkoušela potlačit sebevíc, měla jsem strach, že ho
najdu mrtvého. Možná jsem některé romány radši neměla číst. To by mi
zajisté ulehčilo i moji každodenní pochůzku do archívu.
„Pane Reede? To jsem já, Animant Crumbová,“ zkoušela jsem na
sebe upozornit. Mohlo se přece také stát, že si pan knihovník sedí v dobré
náladě ve svém křesle a hned se na mě zlostně osopí, co že to prosím
pěkně pohledávám v jeho bytě. Vlastně by mi to bylo stokrát milejší, než
abych ho našla na podlaze zalitého krví.
Byla tu neuvěřitelná zima. Mráz mi pomalu přejížděl po těle a já si
zkřížila ruce přes prsa a pokoušela se přestat třást.
„Neotevřel jste a já… já si dělala starosti,“ přiznala jsem a pokusila se
polknout navzdory knedlíku v krku. Odsunula jsem dveře dokořán a
vstoupila do temné a chladné místnosti. Kamna byla vyhaslá, plynové
lampy zhasnuté a jen z chodby za mými zády vycházela slabá záře, která
pronikala z mého pokoje až sem.
Místnost přede mnou musela být obývací pokoj. Kolem nízkého
dřevěného stolku tu stálo křeslo a malá pohovka, všechno velmi tmavé,
nikde nic pestrého. Na stolku ležely rozložené knihy. Koberec na podlaze
byl prošlapaný, ale když jsem vstoupila do místnosti, tlumil moje kroky.
Pokoj se táhl za roh, otvíral se do pracovního koutu a mně se takřka
zatajil dech, když jsem po něm klouzala pohledem. I když tu byla tma,
rozeznávala jsem nespočet knížek, seřazených na policích podél stěn celé
zadní části místnosti až nahoru ke stropu.
Bylo mi jasné, že stojím bez dovolení v bytě svého nadřízeného, o
kterého se bojím, že se mu možná něco přihodilo, ale přesto jsem
nedokázala odtrhnout oči z knih a zabránit své duši, aby si nepřála mít
tenhle pokoj pro sebe. Jestli se jednou nastěhuju do nějakého domu nebo
bytu, ať už vdaná, nebo svobodná, při všem, co je mi svaté, budu mít také
takovýto pokoj.
Trhla jsem sebou leknutím, když jsem zaslechla tlumený kašel, který
mě vytrhl z mého obdivu. Srdce se mi znovu rozbušilo a po kůži se mi
plížil pocit, že mě někdo sleduje. Hekticky jsem se rozhlédla, nervózně
zamrkala a vedle sebe mezi policemi jsem objevila dveře. Byly otevřené
jako zející černá díra a já vystrašeně zírala do tmy.
 Donutila jsem se klidně dýchat, znovu nabýt chladné hlavy a po
několika trýznivých minutách ve strnulosti jsem se rozhodla nejprve
rozdělat světlo. K čemu mi je stát tady ve tmě a bát se každého stínu?
Vzala jsem lampu, která mi byla nejblíž. Stála na pracovním stole,
sirky ležely hned vedle a já ji odhodlaným pohybem zápěstí zapálila.
Teplé světlo plamene osvítilo místnost a dodalo mi vmžiku úplně jiný
pocit.
Teď už se daly přečíst názvy na hřbetech knih, bylo vidět skvrny od
čaje na stolku, na jehož dřevěný povrch nějaký hrníček nakreslil kulaté
kruhy. Lehce jsem prstem obtáhla jeden z kruhů a ujistila sama sebe, že
duchové neexistují. Uchopila jsem lampu, zvedla tu těžkou mosaznou
věc ze stolu a otočila se, abych konečně vnesla světlo do temnoty. Svit
lampy pronikl temným otvorem dveří a dopadl na velkou postel. Popošla
jsem o pár kroků tím směrem a spatřila, jak se pohnula peřina. Pak jsem
zaslechla další zakašlání a potom konečně uviděla jeho tvář. Pan Reed
ležel ve své posteli, duchnu vytaženou až k bradě. Jeho pleť byla bledá,
čelo orosené potem a rty zčervenalé horečkou.
Vypadal hrozně, ale mně stejně spadl kámen ze srdce. Je naživu, leží
ve své posteli a nic nenasvědčuje tomu, že by dveře neotvíral záměrně.
Očividně mu není dobře a skutečně tu není nikdo, kdo by se o něj
postaral.
„Pane Reede,“ oslovila jsem ho tiše, přistoupila ještě blíž k jeho
posteli a odložila lampu na noční stolek. Jenom těžce oddychoval, oči
však neotevřel a místo toho obrátil hlavu na propoceném polštáři. Světlo
lampy mu nakreslilo pod očima ještě temnější stíny a moje nitro zachvátil
soucit. I kdybych chtěla, nemohla bych odejít. Já se o něj prostě musím
postarat, a to ne kvůli svému nemístnému zamilovanému blouznění, které
s sebou stále ještě vleču, ať to popírám, jak chci, ale protože mi připadá
morálně naprosto zavrženíhodné, abych ho tu v tomto stavu ponechala
samotného. A protože mi dělá starosti.
Vzdychla jsem si, nechala svítilnu stát a vrátila se k psacímu stolu,
abych donesla sirky. Horlivě jsem prošla obývacím pokojem, zažehla
každou druhou lampu a cítila se hned o poznání lépe. Byt pro knihovníka
byl malý a prostý, ale zcela dostačující. Mně se malé místnosti líbí stejně
víc.
 Vyšla jsem z bytu předními dveřmi a donesla z chodby podnos, prošla
s ním chodbičkou a nakonec ho odložila na stůl v obývacím pokoji.
Činorodost mě výborně rozptýlila od mých myšlenek a potlačila city,
které se teď omezily především na starost.
Čaj už byl vlažný a já se rozhodla, že rozdělám oheň. Tak jako tak tu
byla strašná zima, a to zdraví zrovna neprospívá. Ani mému, ani pana
Reeda.
Nacvičenými pohyby ruky jsem nastrkala do kamen dříví, které jsem
našla v koši v rohu místnosti, zatopila v nich a nechala pak klapku kamen
otevřenou, aby se do místnosti dostalo co možná nejvíc tepla. Na plotnu
jsem položila konvici a zase vyšla z bytu. Tentokrát jsem šla do koupelny
pro misku a hadr. Naplnila jsem misku studenou vodou a donesla ji k
posteli pana Reeda. Rozvážně jsem namočila hadr do vody, chvilku
váhala a pak lehkým poťukáváním opatrně otřela perličky potu z jeho
čela.
Drahnou chvíli jsem tam pak jen tak postávala. Nerozhodná, co mám
dělat dál. Vzpomněla jsem si, jak jsem byla naposledy nemocná já. Bylo
to sice už dávno, ale ještě jsem viděla před očima, jak mamá sedí u mé
postele, drží mě za ruku a zpívá mi. Starala se tenkrát o mě, nosila mi čaj,
nutila mě do jídla, a dokonce mě zásobila novými knihami.
Byla to významná část její bytosti, a i když jsem si často myslela, že
jsme my dvě naprosto rozdílné, v tuto chvíli se jasně ukázala naše
podobnost. I já jsem teď stála u postele nemocného a cítila potřebu se o
něj postarat.
Přinesla jsem si z obývacího pokoje židli, kterou jsem přistavila k
posteli, přiložila pár polínek do kamen, zavřela klapku a sňala z desky
kamen kouřící čaj. Místnost se znatelně oteplila. Ještě chvilku a bude tu
příjemné teplo.
S podnosem jsem se vrátila do ložnice, postavila ho na noční stolek
vedle lampy a posadila se na židli. Teď jsem byla přece jen ráda, že mi
dala paní Christyová dva šálky. Nalila jsem si čaj, uchopila šálek do prstů
a přitom pozorovala spícího pana Reeda. Dosud jsem si jen zřídka
dopřála čas, abych si ho prohlédla. Ale od valčíku na plese, od té doby,
co mi moje duše nalhávala, že by mé srdce mohlo bít pro něj, jsem ho
viděla ve zcela novém světle.
 Rysy jeho obličeje byly i ve spánku přísné. Jeho tmavé řasy ležely na
tvářích, obočí bylo stažené námahou z horečky. Měl rovný nos s lehkým
náznakem orlího zahnutí, ale tak nenápadného, že by si ho člověk ani
všiml. Jeho tváře a brada nebyly tak hladce oholené, jak jsem tomu u něj
byla jinak zvyklá, a tmavé vlasy měl rozcuchané a slepené potem. A
přesto mi v tu chvíli připadal vysloveně přitažlivý.
Lokla jsem si čaje, který nebyl zrovna chutný, protože se nejspíš
jednalo o silný odvar z bylinek. Postavila jsem šálek stranou, znovu vzala
hadr a položila mu ho na čelo. Snažila jsem se nedotýkat jeho kůže, a
stejně jsem přitom ve svém nitru cítila šimravý pocit vzrušení.
Leknutí mnou projelo až k nohám, když se mu začala třepat víčka.
Sílily ve mně myšlenky na útěk, ale už bylo pozdě. Než jsem se stihla
pohnout z místa, otevřel pan Reed oči a jeho pohled okamžitě padl na
mě. Trochu sebou trhl leknutím, pak zakašlal a všiml si přitom hadru na
svém čele.
Byla jsem nervózní, cítila se nejistě a netušila jsem, co mě čeká. Ale
byla jsem rozhodnutá zůstat a ze zkušenosti jsem věděla, že když seberu
dostatečně silnou vůli, je moje paličatost větší než ta jeho.
Sáhla jsem po konvici s čajem a naplnila druhý šálek, jen abych něco
dělala a nedopřála prstům příležitost, aby se mohly jakkoli třást.
„Neměla byste tu být,“ ozval se hlas pana Reeda. Byl hluboký a drsný
od spánku a nachlazení. Proběhl mi mráz po zádech.
„Buďte zticha a vypijte to!“ řekla jsem přísně, abych zakryla záplavu
svých pocitů, a podala mu šálek.
„Myslím to vážně, Animant. Neměla byste být sama v bytě cizího
muže,“ zdůraznil ještě jednou a nejevil nejmenší známku, že by si ode
mě chtěl čaj vzít.
Oslovil mě jménem.
Polkla jsem knedlík v krku, a i když to bylo nezvyklé, neměla jsem
pocit, že by na tom bylo něco špatně. Ne jako u pana Boyla.
„Jak jste se sem vůbec dostala?“ zeptal se, aniž by čekal na moji
reakci, a pomalu se začal trochu narovnávat. Měl na sobě jednoduchou
lněnou košili, která byla jen nedbale zapnutá. Odtrhla jsem od něj zrak a
namířila ho na tmavý povrch čaje v mých rukou.
 „Dveřmi,“ odpověděla jsem potichu. Ačkoli tato odpověď nebyla
zcela jednoznačná, pan Reed přikývl a na jeho tváři se objevil výraz
porozumění.
„Samozřejmě,“ zamumlal. Využila jsem chvilky, kdy se ponořil do
svých myšlenek, a podala mu šálek čaje, který si ode mě podvědomým
pohybem převzal. Teprve když ho držel, všiml si toho a jeho obočí se
mrzutě svraštilo.
„Napijte se,“ přikázala jsem mu a tentokrát to učinil. Přiložil si šálek
k ústům, celý obsah vypil naráz a se zhnuseným výrazem ve tváři mi ho
podal.
„Uéé, co je to za lektvar?“ zeptal se a já musela potlačit úsměv. Jeho
vlasy trčely všemi směry, tvář měl ještě bledou, ale protažená ústa jeho
vzezření dodala na životě.
„Já nevím. Je od paní Christyové. Udělala vám také pár sendvičů a
polévku,“ řekla jsem a obrátila se k podnosu, abych mu šálek ještě
jednou naplnila.
„Nemám hlad. A pro vás bude lepší, když teď půjdete,“ bránil se.
Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy, a byla jsem
odhodlaná, že se jen tak odbýt nenechám.
„Neodejdu, dokud něco nesníte,“ kladla jsem si podmínku, odhodlaně
jsem vysunula bradu dopředu a stiskla rty.
Pan Reed na chvilku zavřel oči a povzdychl si.
„Vy jste ten nejtvrdohlavější paličák, který mi kdy šel na nervy,“
zavrčel, a i když jeho slova zněla velmi hrubě, přesto to znamenalo, že
mám zase jednou téměř vyhráno.
„Přijímám to jako kompliment,“ odvětila jsem pohotověji, než bych
do sebe byla řekla, a pan Reed na mě znovu upřel pohled.
Ve světle lampy nabyly jeho oči něžné čokoládově hnědé barvy a v
koutku úst se schovával potutelný úsměv. Pak nade mnou lehce potřásl
hlavou. Nedokázala jsem se dívat jinam a při pohledu, který na mě upřel,
se celá moje pracně vybudovaná sebejistota jednoduše zhroutila. Můj tep
se zrychlil, krev se mi hrnula do uší, žaludek se mi mihotal a srdce stálo v
plamenech.
A z jedné chvíle na druhou jsem věděla, jaké to je být zamilovaná.
 Kapitola dvacátá sedmá
aneb
Jak jsme pili čaj

Pan Reed snědl asi polovinu teplé polévky, dokonce si dvakrát kousl do
sendviče a pak pomalu usnul. Nebránila jsem mu, naopak jsem spíš
pocítila úlevu, že už nemusím udržovat svou přísnou masku, a na čelo
jsem mu znovu položila studený hadr. Pak jsem se neslyšně zvedla,
přinesla mu knížku, kterou jsem položila k posteli, a zhasla lampy.
Abych ještě chvíli udržela teplo, přiložila jsem pár polínek do kamen a
zakázanými dveřmi jsem nakonec odešla z bytu. Pomalu jsem je za sebou
přitáhla, otočila klíčem v zámku a nechala ho tam.
Nadechla jsem se a vydechla a už asi posté se ptala sama sebe, jak jen
se to mohlo stát. Moje srdce rychle bilo, podlamovala se mi kolena a já
opřela hlavu o dřevěné dveře.
Proč zrovna pan Reed? Takový nesmysl! Je to mrzout, nezdvořák, má
sklon k nehorázným komentářům a ke škodolibosti a je to skrz naskrz
svérázný podivín. Nepořádný, neorganizovaný a naprostý opak toho, co
si představuju.
Ale už to nemůžu popírat. Cítila jsem šimrání ve svém nitru, které mi
bralo chuť k jídlu, ve vzpomínkách mi neustále tanuly jeho oči a moje
hlava s tím ne a ne přestat. Jeho pobavené pohledy, jeho skrytý úsměv,
způsob, jakým mě pozoroval přes obroučky svých brýlí. Jak mi
přispěchal na pomoc, aby mě zachránil ze stroje, a jak se trapně dotčený
díval do země, když jsem mu děkovala. Jak mě opakovaně zachránil z
nepříjemné situace s panem Boylem. Nejvíc se mi ale líbilo, jak stál na
kůži promočený mezi knihami, z rozcuchaných vlasů mu kapala voda a
stejně měl úsměv na rtech, protože do knihovny přestalo pršet.
 Prudce jsem odstoupila od dveří, polkla, otočila se kolem dokola a
nakonec se svezla na postel. To je katastrofa! Tohle se nikdy nemělo stát.
Už jsem začínala věřit, že je moje srdce opravdu z kamene a že se nikdy
nezamiluju. A teď tohle!
Mamá se to nesmí dozvědět. Nikdy!
* * *
Úterý bylo ještě náročnější než předchozí den, což mi přišlo vhod.
Doufala jsem totiž, že se moje těžká hlava bude moct soustředit na práci.
Ale žalostně jsem selhala. Ve chvílích, kdy bych jindy mohla efektivně
pracovat, jsem myšlenkami neustále odbíhala. Neklidně, takřka bezhlavě
jsem odbyla nejen snídani, ale i oběd. Neustále jsem přemítala, jak se asi
daří panu Reedovi, co právě dělá a jestli uslyší paní Christyovou, až
zaklepe na jeho dveře. Jedl něco? Má ještě horečku? Myslí občas i on na
mě? Bylo to nesmyslné a rozptylující, odporovalo to veškeré logice, ale
já to prostě nedokázala zastavit.
Nepodařilo se mi dostat pod kontrolu ani chaos v knihovně, a zůstala
jsem proto o dvě hodiny déle v práci, abych to alespoň trochu dohnala.
Jestli bude pan Reed zítra zase na nohou, v žádném případě jsem
nechtěla, aby mě považoval za neschopnou.
Povzdechla jsem si, zamkla za sebou dveře knihovny a ztěžka se
vlekla drobným deštěm domů. Nad Londýnem ležela mlha jako studená a
vlhká peřina, a přestože jsem nevěděla, odkud mi najednou vytanula
tahle myšlenka, vzpomněla jsem si na Timothyho a jeho babičku. Kdo ví,
jestli přežila? A jak se asi daří tomu chlapci? Setkala jsem se s ním jen
onoho odpoledne, byla jsem na pár hodin součástí jeho života a pak jsem
zase odešla. A přece to na mě udělalo dojem a ráda bych věděla, jestli
můj vynucený dobrý skutek skutečně pomohl.
V budově pro personál jsem se ze všeho nejdřív posadila do jídelny a
nechala si od paní Christyové naservírovat čaj. Dívala se na mě trochu
soucitně, postavila přede mě sendviče a k tomu sladký pudink a já jsem
se přinutila k jídlu, abych jí nedodala další důvod ke starostem. Bezděčně
jsem míchala pudinkem, když vyšla z kuchyně a chystala se odnést
prázdný šálek.
„Paní Christyová?“ zadržela jsem ji rychle. „Mohla byste mě
informovat, jak se daří panu Reedovi? Pustil vás dnes dovnitř?“
vyzvídala jsem, a i přes značnou snahu se mi nepodařilo zastřít zájem v
hlase.
„Pustil, slečno. Ale moc toho nesnědl,“ informovala mě přívětivě a
moje otázka v ní naštěstí nevzbudila zvědavost. Pro ni jsem byla nejspíš
jen jeho starostlivá asistentka, a ne zkažené děvče, které se zamilovalo do
svého nadřízeného.
„Byl hrozně bledý, ale už mu bylo natolik dobře, aby si zareptal na
čaj,“ postěžovala si a v jejím kulatém obličeji se objevily pomačkané
vrásky.
Tiše jsem se zasmála, strčila si do pusy ještě dvě lžičky pudinku a pak
jsem se omluvila. Jenže tentokrát zadržela pro změnu paní Christyová
mě.
„Slečno Crumbová,“ řekla a ostýchavě se na mě podívala. „Byla
byste tak hodná a vzala s sebou zase podnos pro pana Reeda?“ zeptala se
nesměle a já přikývla. Mám-li být upřímná, dokonce mě potěšilo, že mě o
to poprosila. Dala mi tím legitimní důvod, abych mohla zaklepat na jeho
dveře.
Nechala jsem si předat podnos a vystoupala s ním do schodů, jichž mi
dnes připadalo nějak méně než jindy. Nejdřív jsem se zbavila kabátu,
zkontrolovala v zrcadle účes a garderobu a pak jsem znovu vyšla na
chodbu a zaklepala na dveře pana Reeda.
Byla jsem nervózní. Doufala jsem, že mi otevře, ale zároveň jsem se
toho bála. A navíc nebylo jisté, jestli mě vůbec pozve dál. Je přece
nemocný a potřebuje klid. Na druhou stranu je už celý den sám a možná
touží po rozhovoru, po troše společnosti, po někom, kdo by ho donutil
sníst polévku. Ale možná také ne a já se jen zesměšním, když tu takhle
stojím a klepu na jeho dveře jako pitomý hlupáček s vyšňořenými vlasy.
Podobnými úvahami bych mohla strávit celou věčnost, převalovat své
myšlenky sem a tam, ale dveře přede mnou se náhle otevřely a vytrhly
mě z přemýšlení.
„Slečno Crumbová,“ řekl pan Reed, vlasy rozcuchané, oči rozespalé a
s hlasem chraplavým od kašle.
Už jsem se s ním setkala tolikrát, vlastně denně, ale přesto jako bych
zapomněla, jak je přitažlivý. Nebo jsem to do té doby neviděla. A taky
necítila. Ale teď jsem tu stála a celé mé nitro se vzrušením tak strašně
chvělo, že jsem nemohla nalézt slova.
 „Je všechno v pořádku?“ zeptal se mě pan Reed a já se musela silně
soustředit, abych se nezačervenala. To by totiž mému veskrze trapnému
výstupu nasadilo korunu. Vzpamatovala jsem se a snažila se křečovitě si
vzpomenout, proč tu vlastně jsem. Zachránila mě vůně slepičí polévky.
„Přinesla jsem vám něco k snědku od paní Christyové,“ vypravila
jsem ze sebe, aniž bych se mu podívala do tváře. Musím se začít chovat
normálně, přestat se honit za svými nanicovatými myšlenkami, jinak si
hned všimne, že se se mnou něco děje. A to poslední, co jsem chtěla,
bylo takhle se před ním ztrapnit. Co by si asi pomyslel, kdyby věděl, že
jsem se do něj zamilovala, a jak mi buší srdce, když na něj myslím?
Vysmál by se mi nebo by se rozzlobil. Nebo ještě hůř: propustil by mě a
už nikdy by se se mnou nechtěl setkat.
Otočila jsem se k podnosu, zhluboka se přitom nadechla a vzala ho do
rukou. Pan Reed jen nepřítomně kývl, převzal ho ode mě a zůstal s ním
stát ve dveřích.
„A teď?“ ptal se a shlížel na mě poněkud zmateně. Možná proto, že
jsem tam pořád ještě stála. Možná ale taky proto, že jsem jen stěží
dokázala potlačit svůj pohled plný očekávání.
„Teď mě můžete pozvat dál,“ řekla jsem směle ve snaze působit tak
jako jindy, i když jsem si nebyla vůbec jistá, jestli bych něco takového
normálně řekla. Pan Reed posměšně nadzvedl jedno obočí.
„Abyste mě mohla donutit to všechno sníst? To by bylo jako střelit si
do vlastní nohy,“ prohlásil, a i když jsem podle tónu jeho hlasu poznala,
že to nemyslí tak docela vážně, stejně mě píchlo u srdce.
„Jak myslíte,“ odpověděla jsem chladně a zkřížila ruce na prsou. „Pak
se ale budete muset obejít i bez mojí společnosti,“ dodala jsem, jen abych
něco namítla, a obrátila se, abych odešla.
Nemůžu popřít, že jsem byla zklamaná. Samozřejmě bylo
nepravděpodobné, že bych dnešní večer skutečně strávila s panem
Reedem, ale naděje přece umírá poslední.
„Slečno Crumbová?“ zadržel mě pan Reed a já k němu otočila hlavu.
Posměch z jeho očí zmizel. „Mám za sebou velmi nudný den,“ přiznal se
skřípotem zubů a já se nemohla ubránit úsměvu. S tímhle člověkem to
opravdu není jednoduché.
„Možná bych vám měla podat zprávu o dnešních událostech v
knihovně,“ navrhla jsem a on skutečně přikývl. Můj tep se ihned zrychlil.
 „To by se určitě hodilo. Jsem přece vedoucí knihovny,“ opáčil,
ustoupil o krok stranou a udělal mi tak místo v úzké chodbičce, což se
rovnalo tichému pozvání.
Okamžitě mě polilo horko i zima zároveň, ale nezaváhala jsem,
vstoupila do dveří a protáhla se kolem muže, který ve mně vyvolával
tyhle nezvyklé city, se kterými jsem si nevěděla tak docela rady.
V obývacím pokoji hořelo pár lamp, ale kamna byla už zase vyhaslá a
v bytě byla neútulná zima.
„Proč si nezatopíte? Ještě v té zimě zmrznete!“ zvolala jsem hned
rozhořčeně a přistoupila rovnou ke kamnům. Bylo vskutku
nezodpovědné pobývat v takovémto stavu ještě ve studených pokojích.
Ta starost mě rozčílila a přes rameno jsem na pana Reeda vrhla
rozzlobený pohled. Ten mezitím postavil podnos na stolek mezi
pohovkou a křeslem. Potom se viditelně vyčerpaný svezl do křesla a
zavřel oči. Nevypadal vůbec zdravě. Sice lépe než včera, ale stále ještě
rozhodně ne na vrcholu sil.
„Zkoušel jsem to, slečno Crumbová, ale nebyl jsem ve stavu, abych to
provedl,“ odpověděl mi unaveně a já litovala, že jsem v sobě tak rychle
nechala vzplanout hněv. Nic jsem na to neřekla, otevřela jsem kamna a
shrábla popel do nádoby pod nimi. Během chvilky jsem do kamen
narovnala dřevo o různé tloušťce, zažehla ho a pak jsem zase zavřela
klapku.
„Tohle vám jde,“ zamumlal pan Reed, pohled upřený na mě, ale
myšlenky někde jinde. Otřela jsem si ruce do utěrky, která visela na
košíku se dřevem, zvedla se ze dřepu a uhladila si sukni.
„A vy byste měl jít zpátky do postele,“ prohlásila jsem, ale hned se
mi dostalo v odpověď slabé zavrtění hlavou.
„To byste pak seděla zase vedle postele a já bych se cítil jako nějaký
stařík,“ vysvětlil mi a třel si studené ruce jednu o druhou. Měl na sobě
vlněný župan, ale asi ho před chladem místnosti tak docela nechránil.
„Bude pro nás pro oba lepší, když zůstaneme v obývacím pokoji. Pro
mě kvůli mé hrdosti a pro vás kvůli vaší cti.“
Pochopila jsem, co tím myslí, a tak jsem se jeho návrhu podrobila.
Mé pověsti by zajisté neprospělo, kdyby se rozneslo, že jsem vstoupila
do ložnice cizího muže. Samozřejmě jsem to udělala proto, abych se
postarala o nemocného, ale koho by zajímal důvod, kdyby se tahle
informace dostala mezi lidi. Znala jsem pomlouvače z řad venkovské
šlechty, znuděné staré dámy, svévolné mladé ženy. A mužskému
pokolení se klevetění také nevyhýbalo. O té věci by se mluvilo tak
dlouho, až by se skutečností neměla nic společného, a jediné, co by
zůstalo, by bylo tvrzení, že jsem byla s panem Reedem v jeho ložnici.
Sice jsem se nepokládala ani za důležitou, ani za dostatečně známou,
aby se o mně skutečně tolik mluvilo, ale stačilo by, kdyby se to doneslo
ke strýčkovi, a byl by se mnou konec. Kdyby se dozvěděli o ztrátě mé cti,
matce by se rozlomilo srdce a otce by určitě leknutím trefil šlak.
Posadila jsem se na pohovku, v uctivé vzdálenosti od pana Reeda,
vzala z podnosu konvici a nalila mu čaj. Šálky byly opět dva. Pan Reed
uchopil šálek, přičichl si k bylinkovému odvaru a pokrčil nos, takže
vypadal jak malý kluk. Tím, jak protáhl obličej, se mu na levé tváři
udělal dolíček.
„Jen to pěkně vypijte,“ vyzvala jsem ho a zakryla svou nervozitu
přísností, tak jako jsem to udělala už včera. Tak jsem alespoň věděla, jak
se můžu chovat, abych se necítila roztržitě a nejistě.
Pan Reed si přiložil šálek k ústům a jedním douškem ho vypil, jako
by do sebe lil pivo z korbele. Určitě už pivo někdy pil. Já jsem s ním do
kontaktu přišla zatím jen zřídka, protože pivo se považovalo za nápoj
pracující třídy a v mém společenském postavení se neslušelo něco
takového pít.
Zase mě napadlo, že je otec pana Reeda řezník, a zkoušela jsem si
představit, jak asi dřív vypadal jeho život. Pan Reed jako špinavý kluk,
který žene prasata přes dvůr a snídá chleba se salámem a pivo. Viděla
jsem to před očima, ale ta představa se neslučovala s mužem, který tu
přede mnou seděl. Hranaté rysy jeho obličeje, který byl příliš hubený,
než aby byl v očích okolního světa považován za nápadně krásný. Jeho
oči byly hluboké a tmavé a dychtily po vědění. Měl dlouhé prsty, jako
stvořené pro obracení stránek, ale při důkladném pohledu člověk spatřil,
že jsou jeho dlaně velké jako dlaně dělníka. A také jsem věděla, že je
silnější, než by do něj člověk řekl. Ale když se to tak vezme, vlastně jsem
ho skoro neznala.
Odložil šálek na podnos a já jsem ho k jeho nelibosti naplnila
podruhé.
 „Udělala byste mi jednu laskavost?“ zeptal se mě pan Reed a protrhl
ticho, které se mezi námi rozhostilo. Zhnuseně zíral na šálek čaje, který
jsem mu už zase podávala. Větřila jsem příležitost, že budu moct trochu
ukojit svoji zvědavost.
„To záleží na tom, co to bude,“ odpověděla jsem a nechápala, jak je
možné, že navenek zůstávám tak klidná, když v mém nitru panuje takový
zmatek.
„Uvařte mi prosím opravdový čaj. Já to pít nechci,“ prosil téměř
úpěnlivě a upíral na mě své tmavé oči. Co asi vidí, když se na mě dívá?
Odložila jsem šálek, zachovala neutrální výraz a využila příležitost,
že se na něj nemusím dívat. Myšlenky se mi honily hlavou a já zapojila
praktickou stránku své osobnosti. Čaj mám ve svém pokoji a pan Reed
tady v bytě určitě také nějaký má. Ale nemusím mu to hned tak
ulehčovat.
„Jak dlouho už jste vedoucím knihovny, pane Reede?“ zeptala jsem
se a mezi jeho obočím se utvořila příkrá vráska.
„Co to má společného s čajem?“ zeptal se hned a já se snažila
zachovat klid a dívat se mu zase do tváře.
„Nic,“ přiznala jsem a pokrčila pravé rameno. „Ale můžete mi
odpovědět na moje otázky a dostanete za to čaj. Nebo na to nepřistoupíte
a já vás donutím pít tohle,“ řekla jsem střízlivě, znovu vzala do ruky
šálek, který jsem právě postavila na podnos, a vyzývavě mu ho držela
pod nosem. Pan Reed na mě chvíli ohromeně zíral a pak se nadechl.
„A to říkáte, že já jsem jízlivý,“ rozhořčil se s mrzutým výrazem ve
tváři, který jsem u něj už tolikrát viděla, a trochu se sesunul do křesla.
„Jsem nemocný. Buďte shovívavá,“ reptal jako malé dítě a mně se jen tak
tak podařilo se nerozesmát.
„Něco takového jsem vám nikdy neřekla,“ opáčila jsem místo toho na
svoji obranu. Pan Reed významně pozvedl obočí.
„Ale ano, řekla. Dobře si na to vzpomínám,“ prohlásil, ještě chvíli se
mi snažil bránit a pak hlasitě vzdychl. „Tři roky.“
„Co prosím?“ zeptala jsem se zmateně, protože moje myšlenky se
ještě pokoušely si vzpomenout, kdy že jsem pana Reeda označila za
jízlivého.
„Už asi tři roky jsem vedoucím knihovny,“ zopakoval a já jsem
přikývla.
 „No jistě, to jsem si mohla myslet.“
„Ach tak. A jak to?“ zeptal se užasle a díval se na mě, když jsem se
zvedla z pohovky.
„Prozrazuje vás stopa zpustošení,“ prohlásila jsem s úsměvem a měla
tím na mysli knihovnické spisy, které byly ještě před třemi roky
bezvadně vedené, pak asi půl roku lajdácký doplněné a ke konci byly už
jen vysloveně mezerovité.
Vyšla jsem z bytu, abych došla pro konvici a naplnila ji v koupelně
vodou. Čaj jsem měla ve svém pokoji a konvičku taky. Když jsem
postavila konvici na plotnu kamen, měla jsem už na jazyku další otázku a
cítila vzrušení ve svém nitru.
„A co jste dělal, než jste se stal knihovníkem?“ zeptala jsem se a
podívala se na pana Reeda, který se nepohnul z křesla.
„Vy máte vážně v úmyslu mě zpovídat?“ položil mi protiotázku a já
jen pokrčila rameny. Nevěděla jsem vlastně, jak vážně to mám v úmyslu.
Jen jsem chytla příležitost za pačesy, ale nutit jsem ho k tomu vlastně
nechtěla.
„Jenom trochu,“ řekla jsem tedy a udělala nevinný obličej.
Pan Reed si opřel bradu o ruku a zakryl si tak ústa prsty, abych
neviděla úsměv, který se na nich právě rozprostřel. Jeho oči ho však
prozrazovaly i tak.
Otevřela jsem balení anglického černého čaje, které jsem přinesla, a
ucítila vůni bergamotu. Zmocnil se mě pocit klidu. Možná to bylo
známou vůní čaje nebo ohněm v kamnech, který ohříval místnost. Ale
možná za to mohl i pan Reed. Proč, to jsem si nedokázala vysvětlit.
„Dělal jsem vaši práci. Také tři roky,“ řekl najednou pan Reed a mně
chvíli trvalo, než jsem pochopila, že skutečně odpověděl na moji otázku.
„Byl jste asistentem vedoucího knihovny?“ zvolala jsem překvapeně
a on přikývl. Přestala jsem plnit sítko konvičky čajem a snažila se v hlavě
sečíst roky. Spolu se studiem mu to muselo zabrat asi deset let.
Podívala jsem se na pana Reeda, pozorovala ho, přemítala už po
několikáté, kolik mu může být asi let, a když konvice na kamnech začala
tiše pískat, sundala jsem ji z plotny.
Pan Reed se pomalu naklonil dopředu a vzal do ruky knihu, která
ležela před ním na stole. Jeho pohyby byly unavené, držení těla vysílené,
a i když se snažil zachovat normální výraz tváře, bylo na něm zřetelně
vidět, že je opravdu hodně nemocný.
Zalila jsem čaj a vrátila se s konvičkou k pohovce, na kterou jsem se
zase usadila.
„Kolik vám je vlastně let, pane Reede?“ vyslovila jsem, co mě
zaměstnávalo, protože tuhle otázku už mu možná nikdy nebudu moct
takhle snadno a bezelstně položit. Abych se mu zase nemusela dívat do
očí, vzala jsem konvičku a nalila trochu čaje do druhého šálku na
podnosu. Ruce se mi lehce třásly.
„Dvacet sedm. A vám?“ Pan Reed zaklapl knížku, položil si ji na
nohu a vzal si ode mě šálek. Část mé hlavy už odečetla deset let a divila
se, že to tedy musel začít studovat nejspíš už v sedmnácti. Ale ta druhá,
větší část mé koncentrace se zaobírala otázkou, kterou pan Reed položil
mně.
„Mně je devatenáct,“ řekla jsem a poprvé v životě jsem se za svůj věk
styděla. Jednak že už mi je tolik, a přitom jsem v životě zatím ničeho
nedosáhla, zatímco on už byl v mém věku uprostřed studia. A zadruhé, že
jsem ještě tak mladá, a přesto se opovažuju pokládat se za zajímavého
partnera k rozhovoru.
Dělilo nás osm let, což se v dnešní době ve svazku považuje za
zanedbatelný, a možná dokonce ideální věkový rozestup. V tomto
okamžiku to však ve mně vzbuzovalo pocit, jako bychom si byli na míle
daleko.
Pan Reed zase pozvedl obočí, tázavě, vyzývavě, ale nevyjádřil se k
tomu. Přála jsem si, aby něco řekl, jen abych neměla nejistotu o jeho
myšlenkách. Ale ticho přetrvávalo. Pan Reed si přiložil šálek ke rtům,
zavřel oči a očividně si tento první doušek vychutnával. Jako by za celý
den po ničem jiném netoužil.
Zkoušela jsem přestat ho tak nápadně pozorovat a hledala očima
něco, čím bych mohla rozptýlit své myšlenky. Můj pohled padl na knihu,
která stále ještě ležela na jeho noze. Byla to útlá sbírka básní nějakého
mně neznámého autora.
„Vy čtete básně?“ zeptala jsem se tiše, protože jsem nevydržela nic
neříkat. Dokázala jsem si představit, že jsme oba dva typy lidí, kteří se s
mlčenlivostí svých protějšků dokážou spokojit. Ale právě teď jsem byla
příliš nejistá, než abych sebrala vnitřní duševní rovnováhu, která k tomu
byla zapotřebí.
„Vy ne?“ odpověděl pan Reed a odložil šálek s čajem, aby mohl
knihu znovu vzít do ruky.
„Moc ne. Dávám přednost naučné literatuře,“ přiznala jsem a doufala,
že to je vlastnost, která se mu bude zamlouvat. Stejně jsem si přála,
abych se mu zamlouvala i já celá. Ještě nikdy v životě jsem si nad něčím
takovým hlavu nelámala. Co si asi myslí, co asi chce? Jestli mu
dostačuju, nebo jestli dělám všechno špatně? Možná se mu moje snaživá
povaha líbí, možná to však ze mě v jeho očích dělá nevhodnou ženu,
protože si ke svému střízlivému chování přeje nějakou zasněnou duši.
Nebo jsem si hned od začátku všechno pokazila, když jsem si troufla
postavit se mu čelem, vniknout do soukromé sféry jeho kanceláře a jeho
korespondence, a dokonce jsem ho přemoudřele pokárala.
Kdo by dokázal uhádnout, co si může člověk, jako je Thomas Reed,
asi tak myslet?
„Já mám básně rád,“ sdělil mi a já si hned všimla přívětivého tónu v
jeho hlase. Byla to jenom drobná změna, ale z výslechu, který jsme vedli
doteď, se rázem stal rozhovor.
„A co se vám na nich líbí?“ našla jsem odvahu zeptat se a nevěděla
přitom, kam s prsty.
Pan Reed zkrabatil čelo a zamyšleně se díval do místnosti.
„Lyrika má něco do sebe,“ začal neurčitě a pak si posteskl. „Možná
ale jen proto, že sám nejsem schopen žádnou zplodit,“ prohlásil prostě a
položil knihu zpátky na stůl. Zase se odmlčel, vzal si z podnosu šálek a
mlčky upíjel svůj čaj, zatímco já cítila, jak ubíhají vteřiny. Pak najednou
zamžoural a rázem se v křesle narovnal.
„Panebože, jak je to ode mě nezdvořilé,“ spíš zamumlal, než skutečně
vyslovil, a chystal se zvednout z křesla.
„Kam chcete jít?“ zvolala jsem zděšeně a rovněž jsem se zvedla.
Co ho to jen zase napadlo?
„Chci vám dojít pro hrníček,“ vysvětlil mi pan Reed unaveným
hlasem a já cítila, jak se mým nitrem rozlévá teplo. To bylo dosud to
nejzdvořilejší gesto, které mi kdy prokázal.
„Zůstaňte sedět,“ zarazila jsem ho přesto hned, napřáhla ruce a
donutila ho tak, aby zase poklesl do křesla. „Dojdu si pro něj sama. O
zdvořilost se můžete pokoušet, až se zase uzdravíte,“ řekla jsem s
minimem vážnosti a kapkou ironie a nedokázala přitom potlačit úsměv,
který se mi v důsledku šimrání v mém nitru rozhostil na rtech. Bylo
skoro groteskní, jak málo vstřícnosti ze strany tohoto muže stačilo, aby se
moje myšlenky začaly točit jenom kolem něho.
„Já zdvořilý být umím, když takový být chci!“ bránil se hned pan
Reed, kterému moje narážka neunikla, a ohrnul svým mrzutým způsobem
rty.
„Tak to asi většinou moc nechcete,“ vyšlo ze mě prostě, protože to
odpovídalo mému charakteru a protože jsem svoje vlastní myšlenky
neměla dostatečně pod kontrolou. Rychle jsem se obrátila ke skleněné
vitríně, ve které jsem předtím zahlédla hrníčky, přistoupila k ní a otevřela
dvířka.
„Asi ne,“ přitakal pan Reed, popíjel čaj a usmíval se.
 Kapitola dvacátá osmá
aneb
Jak jsem se odhodlala
odhalit tajemství

Jako předchozího večera jsem pana Reeda i tentokrát přinutila, aby se

alespoň trochu najedl, a v přiměřenou dobu jsem se rozloučila.
Poděkoval mi za čaj a řekl mi, že má v plánu se zítra zase objevit v práci.
Úspěšně jsem mu to rozmluvila, jen své odpolední povinnosti prý
odsunout nemůže.
A byly tu zase. Ty záhadné povinnosti ve středu a v pátek odpoledne,
které mi dosud zůstávaly záhadou. Zlobilo mě, že to je evidentně tak
důležitá součást jeho života, že není ochoten ji nechat odpadnout ani v
takovémto stavu, a já přitom nemám ani tušení, o co jde.
Přichystala jsem se do postele a šla spát. Spánek na sebe však nechal
čekat. Byla jsem podrážděná, převalovala se z boku na bok a myslela na
svérázný styl pana Reeda, při kterém dokáže být přívětivý a distancovaný
zároveň. Není zrovna hovorný a je těžké z něj něco dostat. Věděla jsem
toho o něm strašně málo, ale to, co jsem věděla, mi napovídalo, že se
jedná o dobrého člověka. Nebo jsem alespoň byla přesvědčená, že ho v
něm vidím, když nahlédnu za masku jeho mrzoutských návalů a za sklon
k nezdvořilosti. Jenom ty jeho tajuplné povinnosti mi byly trnem v oku a
ležely mi na srdci jako kámen.
Co když to je přece jenom špión nebo je vyznavačem nějakého kultu,
který praktikuje zlé rituály? To by přinejmenším vysvětlovalo, proč tak
málo spí. Ale mnohem horší mi připadala představa, že má milenku. Ať
už ta skutečnost měla zůstat tajemstvím z jakéhokoli důvodu, bylo by pro
mě hrozné vědět, že miluje někoho jiného. Ovšem ještě horší bylo to
nevědět.
 Možná že by mě dokonce osvobodilo, kdybych to věděla. Moje srdce
by seznalo, že je nesmyslné snít o muži, kterého nemůžu mít, a dopřálo
by konečně zase dostatek prostoru mé logice, abych se mohla správně
rozhodnout. A sice proti zamilovanosti, která k ničemu nevede.
Konečně jsem usnula, ale před půl šestou jsem se zase probudila.
Zdály se mi šeredné sny, cítila jsem tíži celého těla a v první chvíli jsem
si myslela, že budu taky nemocná. Ale nesužovaly mě ani bolesti
končetin, ani horečka, neteklo mi z nosu a můj krk byl v naprostém
pořádku. Jen mě trochu bolela hlava.
Přestala jsem se trýznit pokusy ještě na chvíli usnout, vstala jsem a
šla se do koupelny umýt. Opečovala jsem si vlasy, upravila nehty a pleť a
pak jsem si dopřála čas na rozmyšlenou, co si dnes vezmu na sebe.
Byla jsem samozřejmě první, kdo se dnes objevil v jídelně, a paní
Christyová na mě vrhla udivený pohled, když mě viděla vcházet. Udělala
mi čaj a ovesnou kaši se švestkovým kompotem a já ji snědla, i když
jsem vůbec neměla chuť k jídlu. Rozum mi říkal, že se po tom budu cítit
lépe. A skutečně tomu tak bylo.
Šla jsem do knihovny dřív, než jsem musela, vrhla se na práci a
srovnala pár složek, které se válely v kanceláři pana Reeda, a to přesto,
že jsem mu slíbila, že mu tam uklízet nebudu. Ale říkala jsem si, že to
přece není žádný úklid. Pak jsem si hlasitě vzdychla a zůstala stát s
hromádkou papírů v ruce.
Mohla jsem se z celé té věci zbláznit. Kdybych bývala věděla, jaké to
je být zamilovaná, tak bych si nikdy nepřála, abych to sama jednou
zažila. Stačilo, když jsem se podívala na dřevěnou židli za psacím
stolem, a už jsem před očima viděla mrzutý pohled pana Reeda. Jak mě
podrážděným tónem komanduje a přitom soustředěně prochází nějaké
dokumenty. Jak jeho prsty přejíždí přes řádky, když něco konkrétního
hledá. Jeho skeptické pohledy, skrytý úsměv nebo nějakou uštěpačnou
poznámku na rtech, která slouží výhradně k tomu, aby mě vyvedla z
míry.
Shrnula jsem papíry pečlivě do jedné hromádky a pak je začala třídit.
A nepřestávala jsem na něj myslet. Ale čekala na mě práce a já se budu
snažit, jak jen to půjde, abych se na ni soustředila.
Opustila jsem kancelář pana Reeda a zavřela za sebou dveře. To už
jsem slyšela dole ve vestibulu Oscara. Měl s sebou Codyho a já jsem jim
uložila vyřídit pochůzku do archívu, abych měla alespoň na jeden den od
téhle hrůzy klid.
Naštěstí dnes přišlo zrovna tolik studentů jako včera a já měla spoustu
práce. Podařilo se mi být produktivní, cítila jsem se prospěšná a zvládala
svoje každodenní povinnosti. Právě jsem stála v oddělení filozofie, když
moji pozornost přitáhlo nervózní odkašlání. Vsunula jsem knihu, kterou
jsem právě držela v ruce, na místo a pak jsem otočila hlavu, abych se
podívala, kdo mě to vyrušuje od práce.
Byla to slečna Brandon-Weldersonová a její našpulená ústa mi jasně
prozrazovala, že ji něco nahněvalo. V návalu své občasné vypočítavosti
jsem nasadila falešný úsměv, ovládla se, abych neobrátila oči v sloup, a
sestoupila ze žebříku.
„Dobrý den, slečno Brandon-Weldersonová,“ pozdravila jsem ji
zdvořile, i když bez vzletné radosti, kterou jsem dokázala předstírat na
plese. K tomu jsem momentálně nebyla dostatečně otrlá a měla jsem jen
slabé nervy.
„Dobrý den, slečno Crumbová,“ zadrmolila rychle a v jejím pohledu
se zračilo něco bodavého, nenávistného, když se snažila dívat se mi do
očí. Na její hlavě trůnila obluda z květinové dekorace nazdobená perlami
a všelijakými tretkami, která musela být hodně těžká, soudě podle toho,
že slečna Brandon-Weldersonová stěží udržela hlavu rovně, aniž by se
potácela.
„Hledám pana Reeda. Jako už tolikrát,“ spustila. To jsem si mohla
myslet. „Ten mladík u přepážky už mi zase neřekl ani slovo a ten druhý
mě poslal za vámi,“ bědovala a já jsem se snažila, seč jsem mohla,
zachovat svůj úsměv. „Takovéto chování je nestydatost a já chci vědět,
kde se pan Reed zdržuje. Chodím do knihovny už šest týdnů každou
středu dopoledne a ještě ani jednou jsem tu toho zatraceného knihovníka
nezastihla. Taková fraška. Pracuje ten člověk vůbec?“ sykla. I když byla
velmi rozčílená, byla si evidentně vědoma, že se nacházíme v knihovně,
a nepozvedla ve své zlobě hlas. „A neopovažujte se mi přijít s falešnými
vytáčkami, vy, vy, osobo.“ Pobouřeně mě svým malým prstíkem v
rukavičkách píchla do hrudníku.
Její hněv se tak náhle obrátil proti mně, že jsem byla naprosto
překvapená a nedokázala mu čelit. Snažila jsem se něco říct a tu
rozčílenou ženu uklidnit, ale nenechala mě.
 „Tancovala jste na plese s panem Reedem. Já jsem vás spolu viděla.
Táhnete za jeden provaz!“ pokračovala zarputile dál a mně to došlo. Ona
se na mě nezlobí, ona na mě žárlí. Protože jsem s panem Reedem
tancovala.
Srdce se mi rozbušilo, když jsem si na ten tanec vzpomněla a viděla,
že někdo jako slečna Brandon-Weldersonová v našich gestech spatřoval
víc, než v nich ve skutečnosti bylo. Dodávalo mi to totiž naději, že v nich
možná přece jen něco bylo. To ale slečna Brandon-Weldersonová
popravdě řečeno nemusela zrovna vědět.
„Netáhneme, slečno. O tom vás mohu ujistit,“ řekla jsem mírným
hlasem a přemítala, jestli právě teď lžu, nebo jestli si jen namlouvám, že
tomu tak je. „Pan Reed mě pouze zachránil z jedné velmi nepříjemné
situace, tak jak se sluší na gentlemana, nic víc,“ prohlásila jsem a tiše se
modlila, aby to nebyla pravda.
„Ó,“ pronesla slečna Brandon-Weldersonová, zakroutila zmateně
svým myším čumáčkem a zamrkala nalíčenými řasami. „Já… já jsem
myslela…“ Zhluboka se nadechla, snažila se uklidnit a já jsem toho
využila, abych ji zachránila z trapné chvilky, že bude muset dokončit
načatou větu.
„Už o tom nemluvme,“ prohlásila jsem a můj úsměv byl o trochu
méně hraný. Ovšem nikoli proto, že bych se jí cítila nakloněna, ale
protože jsem se na její úkor bavila. Nebylo to milé a určitě ne slušné, ale
taky se o tom nikdy nedozví. „Ale bohužel vám musím sdělit, že pan
Reed dnes není přítomen,“ pokračovala jsem a tvář slečny Brandon-
Weldersonové se hned zase zasmušila.
„A pročpak, smím-li se ptát?!“
„Je zaneprázdněn,“ řekla jsem neurčitě, protože jsem se instinktivně
snažila neprozradit jí pravý důvod. Sama jsem přesně nevěděla proč.
Možná proto, že jsem se obávala, že by ho pak navštívila a chtěla pro něj
dělat to, co dělám já. A já pokládala za privilegium, že jsem jediná, kdo
se o něj stará.
„Zaneprázdněn? To ho skutečně bez rozpaků kryjete takovýmito
neoriginálními výmluvami a on se mezitím schovává, aby se vyhnul
důležitým věcem?“ předhodila mi směle a já překvapeně vytřeštila oči,
protože bych do ní takové nestydaté chování neřekla. Musí být vskutku
zoufalá, když na mě takovýmto způsobem útočí. Budu jí to muset říct.
Teď už ano. Už jen proto, abych jí dokázala, jak moc mi křivdí.
Všechno se ve mně vzepjalo, brada se mi sama od sebe vysunula o
něco výše a můj pohled se vyostřil.
„Pan Reed se neschovává. Od pondělního poledne leží v posteli a léčí
se z těžkého nachlazení,“ vytroubila jsem, co jsem ještě před chvílí
střežila jako tajemství. „A jestli mi nevěříte, můžete se informovat u jeho
hospodyně,“ zakončila jsem svoje kázání a snažila se nenechat se vyvést
z míry. Normálně by pro mě mělo být snadné se nad takovéto primitivní
výčitky povznést, ale v této chvíli mi to prostě nešlo. Ne, když šlo o pana
Reeda.
Slečna Brandon-Weldersonová přestala ovládat svůj striktní výraz a
na tváři se jí zračilo zděšení.
„Panebože, chudák pan Reed!“ zvolala trochu příliš hlasitě, ale stály
jsme v dostatečné vzdálenosti od studovny, takže to nebylo tak hrozné.
„Má horečku? Uzdraví se? Byl u něj lékař?“ vyptávala se mě v rychlosti
a z jejího hlasu byla jasně slyšet starostlivost. Pokud bych potřebovala
ještě nějaký důkaz, abych prokázala city slečny Brandon-Weldersonové
vůči panu Reedovi, tak tímto bych jej měla. Tato žena evidentně není
schopná zakrýt city jakéhokoli druhu, protože z její tváře se dalo číst jako
z otevřené knihy.
A ošklivá také není. Pokud člověk odhlédne od deficitů jejího
dotěrného charakteru, tak to je ještě přijatelně mladá a hezká žena. Je
bohatá, možná dokonce vzdělanější, než jsem z našich skrovných
rozhovorů mohla poznat, a snad je i určitým způsobem sympatická, když
člověk rozloupne její pichlavou slupku. Když se to tak vezme, byly z nás
vlastně rivalky. Dvě ženy s náročným charakterem, které bojují o přízeň
jednoho muže, který navíc na jejich přízeň není ani trochu zvědavý.
Podívala jsem se na slečnu Brandon-Weldersonovou a bylo mi jasné,
že má u pana Reeda přese všechno pramalé šance. Zároveň jsem v ní ale
viděla i sama sebe.
„Stará se o něj paní Christyová. Určitě se brzy uzdraví,“ ujistila jsem
ji neslyšně a cítila se hrozně. Vroucně jsem doufala, že se téhle dámy
brzy zbavím. Vysvětlila jsem jí tedy, že se musím vrátit ke své práci, a
skutečně se mi tímto způsobem podařilo přimět ji k odchodu.
 Od této chvíle se čas začal vléct. Neustále jsem myslela na pana
Reeda a slečnu Brandon-Weldersonovou. Bez ohledu na to, jak nemožný
mi jejich svazek připadal, srovnání se mnou se mi usadilo v hlavě. Se
mnou to také není zrovna jednoduché. Určitě dokážu být i milá a
šarmantní, ukázat se ze své nejlepší stránky a přívětivě se usmívat. Ale v
jádru nejsem nijak zvlášť sympatická osoba. Mám sklony k logickému
uvažování, ráda si udržuju kontrolu nad situací a na lidi, kteří nejsou
požehnáni takovou inteligencí jako já, shlížím shůry. Jsem přísná, mám
sklony k perfekcionismu, jímž jdu ostatním pravidelně na nervy, a teď, v
této chvíli, jsem určitě i příliš sebekritická. Ale když člověk jednou začne
pozorovat své negativní stránky, je těžké se obrátit zpátky k těm
pozitivním.
A navíc tu byla ještě moje nejistota ohledně tajných aktivit pana
Reeda. Pokud se ukáže, že je to něco strašného, stejně se budu muset
téhle zamilovanosti vzdát. Ale copak je to tak snadné? Ještě nikdy jsem
nečetla nic o tom, jak se člověk jednoduše zbaví srdečního trápení, a
pochybovala jsem, že vůbec nějaká taková metoda existuje.
Kolem poledne už jsem z toho byla natolik deprimovaná, že jsem si
usmyslela, že si zajdu do univerzitní menzy pro něco k jídlu. Jelikož
moje kamarádka neměla čas, s matkou jsem se pohádala a svého ctitele
jsem úspěšně zapudila, nezbylo mi nic jiného, než popadnout knížku,
kterou jsem měla v kapse kabátu, a najíst se sama. Poručila jsem si
vydatný oběd, a přestože se mi stále ještě nedostávalo chuti k jídlu, téměř
všechno jsem snědla, jednoduše proto, že jsem zvyklá zahánět stres
jídlem.
Při posledních padesáti stranách mé naučné knihy a u druhého kousku
moučníku padlo rozhodnutí ohledně mého aktuálního problému. Musím
zjistit, jaké že to pana Reeda obestírá tajemství. A teprve až to budu
vědět, tak budu o celé té věci dál přemýšlet. I kdybych ho kvůli tomu
musela osobně sledovat!
Ale osud mi vyšel vstříc, když jsem to z menzy vzala malou oklikou
přes park a přitom procházela kolem nespočtu malých pekáren a
lahůdkářství. Počasí dnes bylo takové, o jakém by si člověk pozdě na
podzim mohl nechat jen zdát. Slunce zářilo na střechy Londýna a
hnědošedé listy tancovaly v silném větru.
 Už zdálky jsem ho poznala podle jeho veliké bundy, zašpiněných
holínek a zrzavých vlasů, které mu vykukovaly z šály. Byl to Phillip
Tams a lepil svůj začervenalý nos na jednu z výkladních skříní, za kterou
byly sladké zákusky všeho druhu. I když jsem od něj teprve dnes ráno
přebírala noviny a dala mu za to dva šilinky, došlo mi až teď, že bych ho
vlastně mohla využít pro svoji záležitost. Bude nejspíš mnohem méně
nápadné, když bude pana Reeda sledovat on, než kdybych za ním šla já.
„Dobrý den, Phillipe,“ pozdravila jsem ho a vytrhla ho z jeho
sladkého snění. Postavila jsem se vedle něj před výkladní skříň a
prohlížela si výlohu.
„Dobrý den, slečno Crumbová,“ opětoval můj pozdrav a mně to
připomnělo první den, kdy jsme se spolu setkali. Drze mi tenkrát řekl
„kočko“ a já jsem ho za to vyhubovala. Od té doby už nikdy neudělal nic,
za co bych ho musela pokárat.
Phillip od výkladní skříně o krok couvl a já se podívala směrem,
kterým upíral pohled. Spatřila jsem bílý smetanový dortík, který si při
své nuzné životní situaci pravděpodobně nikdy nebude moct dovolit.
„Phillipe, měl bys čas vyřídit pro mě jednu záležitost?“ zeptala jsem
se prostě a podívala se na něj dolů. Tázavě můj pohled opětoval a prsty si
třel nos.
„Zpráva pro vašeho bratra?“ zeptal se. S úsměvem jsem zatřásla
hlavou.
„Ne, tentokrát ne. Je to o něco choulostivější,“ přiznala jsem a Phillip
zakabonil své bledé čelo. „Víš o tom, že má pan Reed každou středu a
pátek nějaké zvláštní povinnosti?“ ptala jsem se a Phillip pokrčil rameny,
což v jeho veliké bundě vypadalo legračně.
„Né. Jaký povinnosti?“ zeptal se a jeho pohled neustále zabíhal
zpátky k zákusku, jehož cukrová poleva se ve slunečním svitu krásně
leskla.
„To právě musíš zjistit,“ řekla jsem a chlapcovy oči se zděšeně
obrátily zpátky ke mně.
„To chcete, abych pana Reeda sledoval?“ zvolal vyjeveně. Moje
odhodlání na chvíli zakolísalo.
„Ano,“ řekla jsem však přesvědčivě, protože mi bylo jasné, že nemám
na výběr. Ve Phillipově tváři se dál zračily pochybnosti, a tak jsem sáhla
po motivaci, kterou nebude moct tak snadno odmítnout. „A za odměnu
dostaneš jeden z těch smetanových dortíků. Půjdeme spolu sem do
cukrárny, posadíme se ke stolu a já ti koupím to, co si vybereš,“ nabídla
jsem mu a jeho oči se zakulatily jako kola od vozu.
„Jestli mě načapá, tak mě vyhodí,“ zašeptal, ale já na něm viděla, jak
se mu sbíhají sliny. Vskutku jsem se s jistotou trefila do jedné z jeho
slabin, a to jsem ji nemusela ani hledat.
„Můžeš to samozřejmě odmítnout,“ prohlásila jsem se strojenou
velkorysostí a musela si přiznat, že mi ta věc působí přehnané potěšení.
„Ale podívej!“ zvolala jsem s nadšením v hlase a ukázala prstem na
jeden ze zákusků, který stál hlouběji ve výloze. „Mají ho i s čokoládovou
polevou,“ rozvášnila jsem se a Phillipova tvář se ještě více zakabonila.
„Vy jste pěkně zlá, slečno Crumbová,“ zabručel si do šály a já se na
něj usmála. Protože nemohl odolat a já získala to, co jsem chtěla.
 Kapitola dvacátá devátá
aneb
Jak jsme spolu snídali

Zvedla jsem zrak od snídaně, celá zkoprněla a srdce mi začalo divoce

bušit. Spatřila jsem totiž pana Reeda, jak si proti mně vysunul židli a
posadil se na ni.
„Dobré ráno, slečno Crumbová,“ řekl svým mrzutě unaveným
způsobem a já se musela jaksepatří ovládnout, abych překonala leknutí a
odpověděla mu na pozdrav.
„Dobré ráno, pana Reede,“ vypravila jsem ze sebe jen s malým
zaškobrtnutím, které se dalo snadno přeslechnout. Jenže po tomhle
nečekaném zjevení jsem nedokázala zabránit tomu, aby se mi krev
nevehnala do tváří, a rozpačitě jsem sklopila zrak ke knize, ze které jsem
si teď přirozeně nemohla vzpomenout ani na jediné slovo.
„No ne, pane Reede!“ zvolala naštěstí paní Christyová a odpoutala
tak moji pozornost. „Snad jste nepřišel na snídani?“ zeptala se hospodyně
s vykulenýma očima, přistoupila k nám blíž a otírala si přitom ruce do
zástěry.
„Přišel, paní Christyová,“ potvrdil jí pan Reed a ona si se smíchem
položila ruku na hrudník.
„Tak jsem se toho přece jen dočkala!“ smála se s údivem, a i já jsem
se musela zasmát její přehnané teatrálnosti. Pan Reed se nesmál. Ale já
jsem viděla potutelný úsměv v koutcích jeho úst, který uměl tak dobře
skrýt, že ho člověk viděl, jen když ho hledal.
„Přineste mi jednoduše to, co má slečna Crumbová,“ prohlásil
nevýrazně a paní Christyová se zase rozesmála.
„Pochybuju, že jste schopen jen v náznacích zhltnout takové
množství, které sní slečna Crumbová,“ žertovala pobaveně a mně smích
uvízl v krku. Určitě to nemyslela zle, ale mě se její výpověď trapně
dotkla. Pan Reed nemusí zrovna vědět, že jsem takový jedlík. To se na
dámu nesluší a já teď vypadám jako nějaká děvečka.
„Vy tedy ráda jíte?“ obrátil se na mě pan Reed s pozdviženým
obočím a sáhl po hrníčku s čajem.
Cítila jsem, jak se mi tváře začervenaly ještě víc, a přála si, aby se mě
na takové věci neptal. Nejistě jsem si skousla spodní ret, podívala se na
všechno to jídlo na mém talíři, které jsem vskutku měla v plánu sníst, a
bylo mi jasné, že nemá cenu lhát.
„Já… ehm… ano,“ vysoukala jsem ze sebe a zašilhala k panu
Reedovi, který si opět opřel hlavu o ruku, abych neviděla, jak se směje, i
když ho stejně prozrazovaly jeho oči. Pak si decentně odkašlal, přesunul
si hrníček z jedné ruky do druhé a trochu z něj upil.
„To je určitě dobře. Já jsem jídlo vždycky považoval za ztrátu času,“
přiznal se mi.
Nemohla jsem přijít na to, co si mám s touto informací počít. Celá ta
situace mi tak jako tak připadala velmi bizarní, jako bych ve skutečnosti
ještě ležela v posteli a všechno se mi to jenom zdálo. Snídám společně s
panem Reedem. Nic podivnějšího se stát nemohlo. A navíc se ten člověk
snaží i o něco jako rozhovor. Téma sice vybral špatně, ale z tónu jeho
hlasu zaznívala jakási bezstarostnost.
„Proto jste taky tak hubený a máte sklon k silným nachlazením,“
opáčila jsem a nebyla přitom o nic jemnocitnější, než byl on.
„To je také pravda,“ potvrdil mi.
Překvapilo mě, že se ho moje dost přímá kritika nedotkla. Očividně
umí rány nejen dobře rozdávat, ale i přijímat. Jestli se ho tahle věta vůbec
nějak dotkla. Kvůli jeho přímosti jsem ho často považovala za
nezdvořáka. Ale možná to celé jen vidí jinak než já. A kde já slyšela
nezdvořilost, vnímá on obyčejnou výpověď.
Paní Christyová mu přinesla talíř a misku s ovesnou kaší. Přesně to,
co jsem měla i já, a pan Reed vykulil oči.
„Toho je opravdu hodně,“ prohlásil a já si v duchu povzdychla a tváře
mi nechtěly přestat hořet.
Společně jsme dojedli, vklouzli do kabátů a opustili budovu pro
personál, aniž bychom si vyměnili mnoho dalších slov. Nevěděla jsem,
co bych měla říkat, a pan Reed byl nejspíš ponořen do myšlenek nebo
ještě nebyl úplně zdráv, což se projevovalo únavou.
Počasí nebylo zdaleka tak hezké jako včera a vítr, který ještě
předchozího dne tak příjemně tahal za šaty, byl dnes opět ledově studený
a řezal do tváří.
Krátce před tím, než jsme dorazili ke knihovně, si ode mě pan Reed
nechal vrátit klíč a sám odemkl, tak jako to dělal vždycky. Vstoupili jsme
do vestibulu, který dnes působil ještě značně ponuře. Všechno bylo jako
obvykle a stejně bylo všechno jinak. Byli jsme tu spolu, pan Reed a já,
sami mezi všemi těmi knihami. Ten moment, kdy jsme mířili ke
studovně, byl stejně všední jako v předchozích dvou týdnech. Ale já jsem
se přitom cítila tak strašně jinak, cítila jsem stejnou měrou cizost a
spojení. Jako bych se na svět najednou dívala z nějakého jiného úhlu. Z
úhlu, kde knihy ustupují do pozadí a pan Reed nabývá na významu.
Sundala jsem si z krku teplý kašmírový šál, který jsem si stihla
pořídit, když jsem včera v podvečer hledala nějaké rozptýlení, a vylekala
jsem se, když pan Reed nevyběhl schody nahoru na ochoz jako vždy
přede mnou, ale pod schodištěm se zastavil a dal mi s téměř znuděným
pokývnutím přednost. Bylo to drobné gesto a u každého jiného muže by
ho člověk očekával. Ale tohle byl pan Reed a ten nikdy na takovéto
drobnosti nedbal. Moje srdce se rozbušilo, v žaludku mi to lehce
plápolalo a já se usmála, aby věděl, že si jeho snahy o zdvořilost vážím.
Vyšla jsem po schodech nahoru, pan Reed za mnou, a pak jsem
zmizela ve společenské místnůstce, abych se uklidnila. Bylo to velmi
pozoruhodné ráno plné podivných překvapení, která jsem si neuměla
vyložit, a stejnou měrou mě to uklidňovalo i činilo šťastnou.
Čekala na mě spousta práce a já jsem místnůstku opustila podstatně
svižněji než v posledních dnech. Pan Reed nechal dveře do své kanceláře
otevřené a přecházel z jedné strany místnosti na druhou, shromažďoval
dokumenty a soustředěně si posouval brýle na nose.
„Vy jste v mojí nepřítomnosti uklidila, slečno Crumbová?“ zeptal se,
když jsem procházela kolem, aniž se na mě podíval. Slyšela jsem v tom
jasnou výčitku, ale jeho slova nebyla myšlena tak docela vážně.
„Možná trošku,“ přiznala jsem tedy. Pan Reed mě za to počastoval
mrzutým pohledem přes okraj brýlí a mně se z toho začala podlamovat
kolena.
 Dál se přehraboval ve svých lejstrech, jeho dlouhé prsty se probíraly
stohem papírů, ve svém zápalu si začal kousat spodní ret a já bych klidně
ještě celou věčnost stála ve dveřích, jen abych se na něj mohla dívat.
Opravdu se mi moc líbil. Jeho hranatý obličej, který měl i přes jistou
vyhublost silné mužné rysy. Jeho úzké tmavé oči, které pozorně prolétaly
přes řádky. Jeho ramena, která byla širší, než se na první pohled zdálo,
protože je skrývalo jeho oblečení.
„Slečno Crumbová.“
Znělo to jako kombinace zdvořilé výzvy a mírné výhrůžky.
Bezdůvodně jsem na něj zírala a on si toho všiml. Rychle jsem zamrkala,
kvapně ustoupila o krok dozadu a vroucně doufala, že jsem se snad zatím
dočista neprozradila.
„Omlouvám se,“ zamumlala jsem tiše, odvrátila se a spěchala s
divokým šimráním v nitru po schodech dolů do studovny.
Jelikož dnes byl čtvrtek, očekávala jsem Oscara, který měl mít
službu. Ale ještě tu nebyl, a tak jsem se pustila do svých každodenních
úkolů. Rozepnula jsem si manžety u halenky, ohrnula si rukávy a teprve
potom se pustila do sundávání novin z držáků. Za poslední týdny jsem se
to naučila a přišla na to, že tohle je nejefektivnější metoda, jak si halenku
nezašpinit tiskařskou černí. Sáhla jsem po prvních novinách a jako blesk
mnou projela vzpomínka na Phillipa Tamse, jehož jsem teprve včera
podplatila čokoládovým dortíkem, aby pro mě špehoval pana Reeda. Jak
jsem na něco takového mohla zapomenout?
Okamžitě se mi udělalo špatně od žaludku a bylo mi jasné, ve kterém
okamžiku mi tato veskrze důležitá událost vypadla. Bylo to ve chvíli, kdy
si ke mně pan Reed přisedl při snídani. Jestli za ním Phillip včera
skutečně šel, tak se už za pár minut dozvím, jaké že to má pan Reed
tajemství. A pokud to tajemství přece jen neodhalím tak docela, tak mu
budu alespoň podstatně blíž než dosud.
Zatočila se mi hlava, padla na mě tíseň, udělalo se mi nejdřív horko a
pak zima a najednou jsem si nebyla tak docela jistá, jestli to celé byl
opravdu dobrý nápad. Co když se dozvím něco hrozného? Něco, co
nebudu chtít slyšet, tak jak mi to jednou prorokoval pan Reed. Co když
mě moje zvědavost zavedla příliš daleko a já se budu muset zaobírat
věcmi, o nichž budu později litovat, že jsem se je dozvěděla? Je už
pozdě, abych ještě couvla?
 Musela jsem stát notnou chvíli bez pohnutí, protože když mi Oscar
popřál „Dobré ráno“ a vytrhl mě tím z myšlenek, měla jsem noviny stále
ještě v rukou a ještě jsem ani nezačala odšroubovávat úchytku.
Zdvořile jsem mu odpověděla na pozdrav, příliš lapená ve vlastních
obavách, než abych se k němu mohla skutečně obrátit, povzdechla jsem
si a pak jsem energicky odšroubovala držák. Uvolnila jsem všechny
noviny, narovnala je na hromádku a čekala. Samozřejmě jsem měla ještě
další věci na práci. Jenže jestli tohle neudělám teď, nebudu se moct na
nic jiného soustředit.
Několikrát jsem se kradmo ohlédla za panem Reedem, který stále
ještě setrvával ve své kanceláři pohroužen do práce, a já jen doufala, že
tam také zůstane.
Uběhla celá věčnost, která podle hodin ve vestibulu trvala jen osm
minut, když se konečně otevřely dveře a do vstupní haly se protáhla
zrzavá kštice schovaná za velkým stohem papíru. Kvapně jsem mu vyšla
vstříc, vzala mu dokonce snůšku novin z ruky a sama ji položila na
přepážku vedle té své.
„Dobré ráno, slečno Crumbová,“ vyžíval se Phillip ve zdvořilostech,
které se mi v tu chvíli jevily jako neuvěřitelně malicherné. Podala jsem
mu dva šilinky, které si donáškou novin každý den vydělal.
„Dobré ráno, Phillipe,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně, zatímco
kluk schoval peníze. Rozpačitě se zaškrábal na hlavě a rozhlédl se na
všechny strany, zrovna tak, jako jsem to předtím udělala já. Pokud nás
někdo sledoval, hned si musel všimnout, že něco kujeme, podle toho, jak
nápadně jsme se u toho chovali. Vlastně jsem normálně docela dobrá
herečka, ale moje vlastní rozrušení mi v tuto chvíli všechno kazilo.
Phillip vklouzl rukou do kapsy u bundy a vytáhl kousek novin, který
mi podal. Vzala jsem ho od něj, tázavě svraštila čelo a opatrně ho
rozbalila.
„Sledoval jsem ho až k téhle adrese. Tam zmizel v domě a vyšel až
po třech hodinách,“ vysvětloval mi Phillip tiše a já jsem ze škrabopisu,
který se táhl přes natištěný novinový článek, vyčetla adresu.
Cítila jsem, jak se ve mně rodí zklamání, ale zároveň i úleva.
„Stačí to na zákusek?“ ptal se Phillip s nadějí v hlase a přitom si hnětl
prsty. „Netroufl jsem si totiž přiblížit se blíž.“
Přikývla jsem. Snažil se a riskoval svoji práci.
 „Samozřejmě že to stačí,“ přitakala jsem a lehce se usmála, abych ho
uklidnila. „Co bys řekl na příští pondělí? V poledne?“ navrhla jsem mu
hned a on kvapně přikývl.
„Jo, to mám čas. Já mám pořád čas,“ brebentil, až jsem se musela
usmát jeho překotné horlivosti, kterou v něm vyvolala myšlenka na
zákusek.
„Tak domluveno. Děkuju, Phillipe,“ stvrdila jsem naši úmluvu a
podala mu ruku, kterou však přijal jen váhavě a stiskl velmi lehce.
Všimla jsem si, jak má na svůj věk velké ruce. Větší než já. Určitě z něj
jednou bude urostlý muž. Tak za deset let.
Nemotorně se uklonil, popřál mi hezký den a zmizel lehkými
poskoky, ze kterých čišela jeho bujarost. Usmála jsem se nad ním, cítila
to ale jen na půl srdce, jelikož onen kousek novinového papíru v mých v
rukou mi ležel na srdci jako těžké břemeno. Teď bylo na mně, abych
zjistila, co že se to nachází na této adrese. Nebyla jsem si ale jistá, jestli
chci po téhle indicii skutečně dál pátrat.
Zastrčila jsem lístek do kapsy své modře kostičkované sukně,
vzchopila se a co nejrychleji se upnula k jiným myšlenkám tím, že jsem
se vydala do obávaného archívu.
V průběhu dopoledne dorazily tři krabice od knihaře, který opravil
všechny poškozené svazky. Nechala jsem si krabice zanést do pracovny,
otevřela je a na vrchu našla zprávu pro mě. Knihař, pan Clockwood, mi
děkoval za detailní soupis škod a náležitý způsob zabalení, které v
posledních dvou letech tak postrádal. A já jsem měla radost, že existuje
někdo, kdo si váží mé práce, aniž bychom se kdy osobně setkali.
Roztřídila jsem knihy zpátky na jejich místa, aktualizovala knižní
spisy, uklidila po studentech a třem jsem pomohla najít za pomoci stroje
nějakou knihu. Jeden mladý muž na několik minut zaujal moji pozornost,
když se se mnou bavil o přednostech dvou různých knih o fyzice, které
jsem obě skutečně četla, a já jsem se přitom zoufale snažila vzpomenout
si na jméno tohoto studenta, kterému jsem už více než jednou půjčovala
knihu. Ale ne a ne na něj přijít, a tak jsem se z diskuze rychle vyvázala,
abych zbytečně neupadla do rozpaků.
Když bylo konečně půl dvanácté, došla jsem si pro kabát a vyšla z
knihovny do pošmourného počasí, které dnes v Londýně vládlo. Pana
Reeda jsem od dnešního rána neviděla. Byl zalezlý ve své kanceláři a
nejspíš plně zaměstnaný tím, aby dohnal zameškané tři dny. Neodvážila
jsem se ho zeptat, jestli mě doprovodí na oběd, i když jsem si s tou
myšlenkou pohrávala. Ale kousek novinového papíru v mé kapse jako by
vážil několik tun a já si připadala, jako kdyby přes silnou látku mé sukně
svítilo do světa, že mám kapsy naplněné tajemstvím.
Sklíčená a roztěkaná jsem kousek popošla, když se mi v dálce zjevila
známá silueta.
„Ani!“ zavolala na mě radostně Elisa, vzrušeně mi zamávala,
nadzvedla si okraj sukně a doběhla ke mně, jak by si to dovolila jen
nějaká pouliční holka. Moje radost, že ji vidím, byla každopádně větší
než mé pochybnosti a teprve teď, když jsem spatřila její vesele mrkající
oči a šibalský úsměv, jsem si uvědomila, jak moc mi v posledních dnech
chyběla.
„Chtěla jsem s tebou jít na oběd. Ale opozdila jsem se. Měla jsem
strach, že tě propásnu,“ vysvětlila mi Elisa, když se ke mně přiblížila, a já
byla opravdu šťastná, že budeme mít čas si popovídat. Pocítila jsem
úlevu a potřebu sdílet s ní svá tíživá tajemství. Takovou potřebu jsem
zatím neznala a přepadl mě náhlý příval emocí. Objala jsem překvapenou
Elisu a v přátelském gestu ji krátce, ale pevně stiskla.
„Oběd je dobrý nápad,“ řekla jsem, když jsem ji zase pustila. Shlížela
na mě s udiveným úsměvem, ale v jejích rysech se zračila mírná starost.
„Je všechno v pořádku, Animant?“ zajímala se a můj strnulý úsměv
se začal rozpadat.
„Já nevím,“ přiznala jsem a připadala si zatraceně upřímná. Nejen
vůči Elise, ale i vůči sobě samotné. Můj sklon k logice a moje paličatost
mě držely při zemi, dál mi tvrdily, že mám všechno pod kontrolou, jenže
já se prostě bezhlavě zamilovala do svého nadřízeného, nehorázně jsem
za ním slídila, abych přišla na kloub jeho dobře střeženým tajemstvím,
mé vlastní city mi přerůstaly přes hlavu a já si přála, aby mi někdo
jednoduše řekl, že to, co teď právě prožívám, je naprosto normální a
může se to stát každému.
A tenhle někdo měla být Elisa. Vlastně jsem nikoho jiného neměla.
Matce jsem to říct nemohla, ta by udělala z komára velblouda, můj bratr
měl své vlastní problémy a tetička Lillian se právě starala o mou matku.
A přestože mi vylučovací metodou jako jediná možnost zůstala Elisa,
byla mi tak jako tak nejmilejší.
 Posadily jsme se do hostince, do kterého bych sama od sebe nejspíš
nikdy nevstoupila a který odpovídal spíš Elisině letoře, a ona mě ujistila,
že zdejší jehněčí je to nejlepší v celém Londýně. Místnost byla malá a
spletitá, podepřená tmavými dřevěnými trámy a s hrubými nebělenými
lněnými ubrusy na stolech. Obě jsme si objednaly jehněčí s bramborem a
Elisiny oči svítily očekáváním, když od nás odcházela starší paní, která si
zapsala naši objednávku, aby ji předala kuchaři a udělala nám mezitím
čaj.
I přes Elisinu zvědavost jsem se zvládla nejprve zeptat, jak se má ona
a jak strávila posledních pár dní. Ale ona tohle téma rychle ukončila,
když prohlásila, že se jen učila a že je její život jinak protkán jen samou
nudou. Což nás přivedlo rovnou ke mně, protože Elisa prahla po
napínavých novinkách.
„Tak co je nového? Copak tě vyvedlo z rovnováhy tolik, že mě vítáš
objetím?“ zeptala se s potutelným úsměvem a já si hned vzpomněla na
pana Reeda. Ten mě z rovnováhy v poslední době vyváděl skutečně
často. A i když jsem to už tak dlouho potlačovala, a i teď jsem dělala
všechno proto, abych tomu zabránila, stejně se mi to nepodařilo a moje
tváře se začaly barvit do červena.
„Panebože!“ zvolala Elisa nahlas, s upřímným překvapením ve tváři,
v důsledku čehož sklidila zlostné pohledy od sousedních stolů, které byly
teď v poledne slušně obsazené. „Ty ses zamilovala!“ dodala hned,
tentokrát sice tišeji, ale stejně vyjeveně.
Do tváře se mi vehnalo ještě větší horko a musela jsem sklopit zrak,
abych se studem nepropadla do země. Jak jen to mohla Elisa tak rychle
poznat? To to bylo skutečně tak zjevné? A řekla bych jí to vůbec, kdyby
na to nepřišla hned sama? Nejspíš ne, pomyslela jsem si a snažila se
srovnat si myšlenky.
Vlastně jsem byla pevně rozhodnutá, že Elise řeknu o záhadných
povinnostech pana Reeda a o tom, jak jsem podplatila Phillipa Tamse,
aby mi opatřil adresu cíle jeho tajných cest. Chtěla jsem se jí v té věci
zeptat na radu a zbytek decentně zamlčet. Ale to už teď nešlo.
„Kdo to je? Snad ne pan Boyle? Omluvil se ti za tu příhodu na plese?
Obtočil si tě kolem prstu?“ začala v tom Elisa hned šťourat a já jen
zavrtěla hlavou.
 „Pan Boyle to není. I když se v pondělí skutečně objevil v knihovně a
prosil mě za odpuštění,“ vysvětlila jsem a Elisa se opřela naproti mně s
očima dokořán.
„A co jsi mu řekla?“ zajímala se a já na chvíli podlehla naději, že tím
odvedu její pozornost od oné záležitosti se zamilováním. Bylo mi však
jasné, že tohle rozptýlení bude mít jen krátkého trvání.
„Jeho omluvu jsem přijala a musela jsem mu pak bohužel vysvětlit,
že už se s ním nechci vidět,“ shrnula jsem hádku z předešlého pondělí a
divila se, že to bylo skutečně teprve začátkem tohoto týdne, i když mi
připadalo, jako by se od té doby změnil celý svět.
„To si opravdu myslel, že si tě tak snadno získá?“ pošklebovala se
Elisa a na její úzké rty se vrátil úsměv. „Takový hlupák. A jak to přijal?“
„Špatně,“ řekla jsem a vybavila si jeho rozhněvaný obličej, zraněný
výraz v tváři a jeho drsná slova. A stále ještě jsem se styděla za to, že to
došlo tak daleko. „Udělal mi scénu.“
„V knihovně?!“ přitiskla si Elisa ruce na prsa. Bylo to evidentně to
nejnapínavější, co tento týden slyšela, a ona si to plnými doušky užívala.
„Ano,“ odpověděla jsem stručně, protože hostinská se právě vrátila s
naším čajem – tmavým odvarem, ve kterém plavaly čajové bylinky. „Co
to má být?“ zeptala jsem se šeptem Elisy se zhnuseným výrazem v tváři a
bylo mi jasné, že tohle pít nebudu. Protože ať to je cokoliv, čaj to
rozhodně není.
„Ty jsi teda snob,“ zasmála se Elisa, vzala hrníček do ruky a přiložila
si ho ke rtům. Její slova sice měla být urážkou, ale já jsem to jako útok
necítila a musela jí dát jednoduše za pravdu. Nejspíš jsem vážně snob. Já
totiž neměla ani tušení, že poživatelný čaj se servíruje jen v mé
společenské vrstvě.
„Jak ses pana Boyla vlastně zbavila?“ vrátila se Elisa zase rychle k
našemu rozhovoru.
„Pan Reed ho vykázal kvůli rušení klidu,“ řekla jsem prostě a snažila
se to říct co možná neutrálně. Ovšem moje srdce se při té myšlence
rozbušilo.
Elisa přikývla.
„No jistě. Ten knihovník,“ řekla, napila se té břečky a najednou
vytřeštila oči. „No jistě! Ten knihovník!“ vykřikla a bylo to venku.
Věděla to a já jsem nemohla dělat nic, abych ji přesvědčila o opaku,
pokud jsem jí nechtěla lhát.
Vroucně jsem doufala, že se na mě nerozzlobí nebo že nebude
zklamaná. Na plese nebyla zrovna nadšená, když jsem se tak očividně
zajímala o pana Boyla. Musela jsem ji ujistit, že se za něj v žádném
případě nebudu chtít vdávat, aby se uklidnila. Jenže teď, když šlo o pana
Reeda, mě moje city vynášely do výšin, které jsem neznala a z kterých
jsem se mohla propadnout do propastí, o jejichž existenci nemám ani
potuchy. A já si nebyla jistá, jestli bych jí to tentokrát mohla slíbit taky.
Jenže ona se nerozzlobila. Naopak. Její oči se zúžily a zbystřily, ústa
protáhla do drzého úsměvu a pak se zahihňala.
„Slečna Brandon-Weldersonová tě bude nenávidět!“ vyprskla a
zdůraznila přitom každé slovo. Ani nečekala na moji odpověď, věděla i
tak, že má pravdu, a já jsem jí neodporovala. „Kdo o tom ví?“ zajímala se
dál a poposedávala na místě sem a tam jako na trní, takže bylo neustále
slyšet šustění látky její spodničky.
„Vůbec nikdo! A ty mi musíš přísahat, že to nikomu neprozradíš,“
nutila jsem ji energicky a ona hned rezignovaně pozvedla ruce.
„Budu mlčet jako hrob,“ slíbila mi a opřela se dozadu o opěradlo. „A
mohla jsem si toho všimnout už dřív,“ prohlásila se zavrtěním hlavy a já
byla v tu chvíli vyloženě zmatená.
„Jak by sis toho mohla všimnout?“ zeptala jsem se provokativně,
protože jsem jí nevěřila.
„Ale Ani,“ vzdychla Elisa a spiklenecky se na mě usmála. „Viděla
jsem, jak se na tebe díval, když jste dotančili ten valčík. A věř mi, tenhle
pohled by obměkčil každé srdce.“
 Kapitola třicátá
aneb
Jak jsem jednala ze vzteku

Elisa začala v hlavě spřádat příběhy, které by dělaly všechnu čest

lacinému románu. A já jsem si musela dávat pozor, abych se nenechala
strhnout. Vystavěné naděje se těžko dají zase zbořit a já si netroufala
přiřknout panu Reedovi city, o kterých vlastně nic nevím.
Samozřejmě jsem si všimla, že se ke mně teď chová jinak. Je
zdvořilejší a pozornější, snaží se vést konverzaci, a váží si dokonce mé
společnosti. Všechno věci, které na začátku naší známosti neexistovaly.
Ale to všechno mohly být i prosté známky lepšího pracovního vztahu.
Elisa se mně a mému obrannému postoji jen smála a já jí raději
zamlčela, že jsem byla v bytě pana Reeda. Jen by v tom viděla víc, než v
tom skutečně bylo, a mně celá ta věc byla i tak trapná. Navíc jsem
očekávala, že bude spíš proti. Pana Boyla předtím přece taky odmítala.
Když jsem se jí na to ale zeptala, jen pokrčila rameny a prohlásila, že je
pan Boyle vyloženě nudný člověk a že by mě někomu takovému v životě
nedala.
Nakonec mi Elisa předala ještě knihy, které si vypůjčila, stokrát mi
poděkovala a rozloučily jsme se krátkým objetím, které tentokrát vyšlo z
její iniciativy. Rozešly jsme se do různých směrů a já se snažila nemyslet
na pana Reeda ani na to, co by pro mě mohla znamenat Elisina slova.
Byly by to stejně jen zbytečné myšlenky, které by k ničemu nevedly, jen
by mě mátly a ještě víc zastřely moji schopnost úsudku. A dokud neznám
jeho tajemství, mohlo se tak jako tak všechno ještě úplně zvrátit.
Tiskla jsem k sobě knihu o sporných precedentních případech a jednu
o občanských právech v jižní Anglii a kráčela sychravým počasím zpátky
ke knihovně. Když jsem vstoupila do budovy, postavila jsem se rychle za
přepážku ve vestibulu, abych Elisiny knihy vyškrtla z falešné výpůjční
kartičky a uklidila oba svazky zpátky na jejich místo. Když jsem se
obrátila zpět k přepážce, právě se vrátil Oscar, přívětivě se na mě usmál a
podával mi dvě hromádky dopisů.
„Jé, děkuju,“ řekla jsem, položila je na sebe, zamířila ke schodům a
začala je procházet. Bylo to několik dopisů od různých autorů, zpráva od
nějakého profesora, jehož jméno jsem na dopisech pro pana Reeda viděla
už víckrát, a formální psaní od děkana, které jsem měla sto chutí otevřít.
Ale zadržela jsem se a přešla k dalšímu dopisu. Byl to lístek, jednoduše
přehnutý a nadepsaný mým jménem. Překvapeně jsem zvedla obočí a
vyšla schody nahoru. Lístek byl od Henryho, který mě zval v sobotu na
oběd, aby se mnou oslavil zvláštní setkání. V prsou jsem cítila radost,
protože to asi znamenalo, že má v plánu představit mi svoji snoubenku, a
já se nedokázala ubránit úsměvu.
Radost mě však hned přešla, když jsem se podívala na další dopis,
který vykukoval za Henryho zprávou. Papír byl bělený a těžký a já
zůstala stát uprostřed schodiště, když jsem i na něm přečetla své jméno.
Spěšně jsem otočila obálku a našla na zadní straně jen iniciály. C. C.,
ozdobené červeně vybarvenou růží. Byl to dopis od mé matky!
Už jsem v knihovně pracovala tři týdny a za tu dobu jsem nedostala
jeden jediný dopis. A dnes odpoledne přišly hned dva naráz. Udiveně
jsem vyšla poslední schody a teď mi došlo, proč mi dal Oscar dopisy ve
dvou hromádkách. Jedna z nich byla pro mě. Netroufla jsem si otevřít
matčin dopis jen tak za pochodu, a tak jsem ho zastrčila spolu se zprávou
od Henryho do kapsy a začala si rukou rozepínat knoflíky u kabátu.
Ovšem do společenské místnůstky, kde jsem ho chtěla odložit, jsem
nedošla, protože mě upoutala zvláštní podívaná. Otevřenými dveřmi
kanceláře pana Reeda jsem spatřila modrou stuhu a můj pohled se zarazil
na pompézně zdobeném ovocném koši monstrózní velikosti, který stál na
jeho stole. Pan Reed stál opřený o protilehlou zeď, ruce zkřížené na
prsou, zachmuřeným pohledem mířil přes brýle na ono monstrum z
modrých hedvábných mašlí a zářivě červených jablek, jako by se
pokoušel dar zažehnout a spálit pouhou silou svého hněvu.
Měla jsem se otočit a pověsit svůj kabát, ale moje vrozená zvědavost
mě nutila něco říct.
 „Co to je?“ vypravila jsem ze sebe a pozornost pana Reeda se obrátila
ke mně.
„To je dar, který mi museli osobně předat. Od ctěné slečny Franzin
Brandon-Weldersonové k mému brzkému uzdravení,“ vyplivl slova, jako
by mu hořce ležela na jazyku.
Měla jsem radši projít nepozorovaně kolem, pomyslela jsem si a hned
jsem cítila, jak se mi v žaludku začíná tvořit hrouda.
„Vy jste jí řekla, že jsem nemocný?“ zeptal se mě pan Reed přímo a
já ucukla před jeho divokým pohledem. Tušila jsem, že si tím přivodím
jeho hněv. Vzdychla jsem a vstoupila na krok do kanceláře.
„Něco jsem jí říct musela. Chudák ženská sem už celých šest týdnů
chodí a ani jednou vás tu nezastihla,“ zkoušela jsem se bránit a doslova
jsem cítila, jak se v místnosti tvoří napětí.
Pan Reed se kvůli téhle záležitosti opravdu zlobil a já jsem nevěděla,
jak se k tomu mám postavit. Nebyla jsem si vědoma viny, nebylo to
přece žádné tajemství. Ale tak docela dobře mi přitom taky nebylo.
„Chudák ženská?! Ale prosím vás,“ vysmíval se pan Reed a jeho
pohled se obrátil zpátky ke koši s ovocem. „Je to vyčerpávající, hlučná a
impertinentní osoba.“
Cítila jsem se jako zkoprnělá, svírala dopisy v ruce a přitom se
zděšeně dívala na pana Reeda. Ještě nikdy jsem ho neslyšela takhle o
někom mluvit. Samozřejmě se svými slovy nikdy nezacházel obezřetně,
ale takovéto urážky ze sebe zatím nikdy nevypustil.
„Nezastihla mě tu proto, že se všemožně snažím se s ní nesetkat,“
dodal ještě. A i když jsem ani já slečnu Brandon-Weldersonovou
nepovažovala za vítanou společnici, bylo mi jí náhle líto. Snažila se a
angažovala a nebylo zrovna fér nedat jí ani šanci, aby mohla přednést
svoji žádost.
„Nebylo by jednodušší vyslechnout si, co má na srdci, abyste od ní
měl pak pokoj?“ zeptala jsem se tedy a snažila se jeho odmítavý postoj
nevztahovat na sebe. Jeho hněv mě tlačil na duši, ale dřív bych se přece
takhle snadno zastrašit nenechala.
Pan Reed se odrazil od stěny, popošel o dva kroky k psacímu stolu,
jen aby se zase otočil a vrátil se na své místo u zdi.
„Já si myslím,“ pokračoval, „ne, já vím, že bych se jí pak už nezbavil.
A nic nového mi stejně neřekne,“ odfrkl si a zase se opřel zády. Byl
neklidný a podrážděný a já přemítala, co mu asi slečna Brandon-
Weldersonová udělala, že o ní mluví s takovou zlostí. Stávalo se častěji,
že nebyl svými bližními zrovna nadšen, ale nikdy ho to nevydráždilo k
takovým výpadům.
„Chce se mnou mluvit o otevření této knihovny pro ženy z řad jejích
studentek,“ vysvětlil mi pan Reed, sňal si brýle a přitlačil si palcem a
ukazováčkem na kořen nosu. „Přestože musí moc dobře vědět, že to je
věc, kterou nemám ve svých rukou.“
Proto tu tedy byla. Zasazuje se o ženy, jako je Elisa. V mých očích
tím o něco stoupla. V očích pana Reeda však nikoli.
„Copak to není chvályhodné, že se o něco takového zasazuje?“
snažila jsem se ho upozornit, místo odpovědi se mi však dostalo jen
odfrknutí.
„Slečno Crumbová, nebuďte tak naivní a neskočte jí na její
pokrytectví. Slečna Brandon-Weldersonová není nic jiného než hloupá
ženská, která ze sebe dělá důležitou a hraje si na mecenášku,“ vysmíval
se a mně přejel mráz po zádech, i když jsem si stále ještě nesundala
kabát. Tváří v tvář takové nevraživosti se mě zmocnila hrůza, a to u
člověka, kterého jsem si začala tak velice vážit.
Jen jsem tam stála, v ruce stále ještě svírala dopisy a přepadla mě
myšlenka na rychlý útěk.
„Myslí si, že moc dobře ví, co je dobré pro lidi, které tak velkoryse
podporuje,“ hartusil pan Reed dál a jeho zápal byl děsivý. „Chlubí se
svou ochotou pomáhat a svou láskou k bližním, a přitom nemá sebemenší
tušení o světě tam venku. Je to namyšlená patolízalka, která se jako
bohatá už narodila, zdobí se peřím poctivé práce, ale ještě nikdy
nevkročila ani jednou patou do londýnských chudinských čtvrtí.“
Zasáhlo mě to jako rána do žaludku. Mluvil sice o slečně Brandon-
Weldersonové, ale já už jsem se s ní jednou srovnala, a i tentokrát se mi
tento příměr vybavil. Tím, co říkal, by pan Reed mohl myslet klidně i
mě. Také jsem se jako bohatá už narodila, vykonávám práci, kterou k
přežití nepotřebuju, a ještě nikdy jsem nebyla v londýnských
chudinských čtvrtích. I já znám pouze svůj svět a přes okraj talíře svého
poklidného světa, mezi dobrým jídlem a knihami, nahlížím jen
zřídkakdy.
 Slova pana Reeda mě proto ranila a stejnou měrou mě i rozohnila.
Jeho opovržení mě tak rozčilovalo proto, že jsem byla proti jeho
předsudkům bezmocná. Šlo tu o něco, čemu jsem nerozuměla, protože se
mi evidentně nedostávalo informací o pozadí této věci, takže jsem si
připadala, že na to prostě nestačím. Srdce mi bilo příliš rychle, krev se mi
vařila v žilách a v hlavě se mi začal tvořit přetlak.
„Nese se, jako by byla sama královna, a hází kolem sebe
přemoudřelými nicotnostmi, místo aby se postavila tváří v tvář
skutečným problémům naší společnosti,“ prohlásil pan Reed a já už s
jeho pohrdavým postojem nechtěla být dále konfrontována. Přišlo to jako
rána z čistého nebe a příliš to bolelo.
„Přestaňte,“ uhodila jsem na něj, protože jsem nevěděla, jak jinak si
pomoct. Pan Reed se ke mně s udiveným pohledem otočil. Měl
rozcuchané vlasy, protože si jimi ve své zlobě projížděl rukama, a na
košili se mu rozepnul poslední knoflíček.
Výraz tváře se mi nejspíš vymkl kontrole, protože pan Reed si
evidentně okamžitě všiml, že je něco jinak, než očekával.
„Slečno Crumbová, je s vámi všechno v pořádku?“ zeptal se mě
přímo a z jeho hlasu náhle zmizela veškerá nenávist a nahradila ji stopa
starostlivosti. Jenže to jsem nechtěla. Byla jsem rozčílená. Ať si svoji
starostlivost strčí za klobouk!
„S tím na mě nechoďte!“ obořila jsem se na něj a bylo mi jedno, jestli
je to chytré nebo jestli tím do toho ještě více zabřednu. „Nemůžete kolem
sebe házet urážkami a pak se na mě dívat, jako bych je nechápala!“
zvolala jsem hněvivě a v jeho hlavě lítaly myšlenky tak viditelně, až se to
zrcadlilo v hnědi jeho očí.
„Nemluvil jsem o vás, slečno Crumbová,“ vysvětloval téměř
chlácholivým tónem, když mě konečně pochopil.
„Zatraceně, pane Reede! Mluvil jste o bohatých ženách, které v životě
neumí dělat nic lepšího, než že berou pracující vrstvě její práci,“ vyložila
jsem mu jeho slova a rozmačkala dopisy ve svých rukou. „A jestli se mě
teď z této skupiny snažíte vyloučit, tak je to pokrytecké!“
„Vy přece vůbec nevíte, o čem mluvím,“ vyštěkl na mě a jeho hlas
zase zesílil, nabyl ostřejšího tónu, a i když to bylo zvláštní, srdce mě
přitom bolelo méně než při mírných slovech, která na mě namířil
předtím. Jenže já toho měla dost. Jestli mě považuje za hloupou a
neznalou, tak co? Já si poradím i bez jeho názoru!
Přinutila jsem se znovu ke klidu, shrábla na kupičku poslední zbytky
důstojnosti, které jsem v sobě ještě našla, a popošla strnulými kroky k
psacímu stolu.
„No dobrá,“ řekla jsem a můj hlas zněl chladně a tvrdě. „Tak já teď
radši půjdu a budu kolem sebe házet přemoudřelými nicotnostmi někde
jinde.“ Položila jsem dopisy na hranu stolu a snažila se nedbat na to, jak
hodně jsem papír vzteky pomačkala. Ale ještě jsem neskončila. „A vy si
můžete znovu sednout na váš v chudobě narozený zadek a blýskat se
moudrostí,“ sykla jsem směrem k zaraženému knihovníkovi, který tam
strnule stál a díval se za mnou zmateným pohledem, když jsem vykročila
z místnosti a zavřela za sebou dveře.
Musela jsem sebrat veškeré své sebeovládání, abych je vzteky
nezabouchla. Na ochozu jsem se otočila ke společenské místnosti, a aniž
bych se rozhlédla, vyrazila jsem tím směrem. Zalezla jsem si tam, svlékla
si kabát a snažila se neztrácet rovnováhu. Kdybych se teď oddala svým
pocitům, tak bych křičela až do němoty, a potom bych s jistotou brečela,
až by mi v těle nezbyly žádné slzy. Ani jedno jsem si teď však nemohla
dovolit, protože bych tu pak stála ještě slabší, než jak jsem se už tak
cítila. Držela mě teď jen moje hrdost a já se upínala na hněv, který jsem v
sobě nesla, abych nemusela vnímat tu bolest.
Seběhla jsem dolů do studovny a věnovala se svým úkolům, kterých
jsem měla naštěstí dost a mohla jsem jimi zabít čas. Jako posedlá jsem
třídila knihy. Cítila jsem, jak na mě Oscar sem tam vrhá kradmé pohledy
a evidentně si netroufá mě oslovit, a nakonec jsem si zalezla do své
pracovny, kde ještě stála část knižních přírůstků, které bylo zapotřebí
opatřit etiketami, protože na všechny najednou mi předtím nezbyla síla.
Ale teď jsem v břiše zase cítila onen hněv, který jsem při této činnosti
mohla vypustit. Proč jen je pan Reed zrovna takový? Proč to nemůže být
přívětivý zdrženlivý gentleman, který si myslí své, ale neohání se
neustále nevlídnými slovy, na ostatní neshlíží svrchu, a kterému není
jedno, jak se pak člověk cítí?
Ke své mrzutosti jsem v duchu najednou slyšela Henryho, jak se
potutelně usmívá a říká mi, že mám přesně ty samé sklony. Ignorovala
jsem tu myšlenku, nechtěla se jí teď zabývat a rozdmýchávala jsem
pěkně dál svůj hněv, abych si nemusela připustit svou vlastní
nedostatečnost.
Právě jsem ve studovně posbírala pár knih, když jsem uslyšela řadu
drsných hlasů, které se příliš hlasitě smály, což zde bylo nepatřičné.
Otočila jsem se a podívala se oblouky do vestibulu, odkud na mě Oscar
vrhl úpěnlivý pohled. Můj zrak zaletěl k hodinám. Bylo půl páté. Už jen
půl hodiny a budu mít konečně volno, abych se pak doma mohla koupat
ve své sebelítosti.
Odložila jsem hromádku knih, které jsem posbírala, na jeden z vozíků
a protáhla se mezi stoly směrem k Oscarovi. Pohledy studentů, kteří tu
ještě byli, mě sledovaly, ale já už jsem to dávno přestala vnímat.
Cílevědomě jsem prošla jedním z klenutých oblouků a hned jsem
spatřila, kdo je původcem onoho hlasitého smíchu. Bylo to asi půl tuctu
mužů v robustních bundách, špinavých botách a vypouklých kloboucích.
Vypadali divoce a já jsem si při nejlepší vůli nedokázala vysvětlit, co
tady pohledávají. Protože číst si sem tihle pánové určitě nepřišli.
Nenechala jsem se však znejistět, moje špatná nálada naopak ještě
posílila mou rozhodnost a já jsem se vztyčenou hlavou přistoupila k těm
narušitelům klidu.
„Pánové,“ pozdravila jsem je tlumeným hlasem, který byl však
dostatečně ostrý, aby mě slyšeli. „Jste příliš hluční,“ přešla jsem
okamžitě k podstatě věci a muži rychle ztichli, jen aby hned ve skrytu
vyprskli pod vousy.
„Promiňte, slečno,“ obrátil se na mě jeden z nich a smekl klobouk.
Vypadal trochu starší než ostatní, něco kolem pětatřiceti, ale měl
přívětivé oči a vřelý a upřímný úsměv. „My takoví jinak nejsme,“ snažil
se mě ujistit, ale já se nenechala tak snadno obměkčit.
„Můžu vám být nějak nápomocná?“ ptala jsem se a donutila se k
mírnému distancovanému úsměvu.
„Ta hezká lady se nás chce zbavit,“ zasmál se jeden z nich s šedou
čepicí na hlavě a opřel se staršímu rukou o rameno. Oba ke mně shlíželi
se širokým úsměvem na tváři.
Všichni byli nápadně vysocí a já jsem k nim musela vzhlížet, což pro
mě bylo dost nezvyklé. Obyčejně jsem dosahovala většině mužů takřka
do výšky očí.
 „Přišli jsme, abychom pozvali Thomase Reeda na pivo,“ prohlásil ten
starší a pobaveně zacukal obočím.
Jeho prohlášení mě tak překvapilo, že jsem chvíli nevěděla, jak
zareagovat. Tihle muži, kteří vypadali jako obyčejní dělníci, sem přišli,
aby zašli s panem Reedem na pivo? To bylo jednoduše tak
nepředstavitelné, že jsem o pravdivosti téhle věty silně pochybovala.
Nebo mám pochybovat spíš o představě, kterou jsem si o panu Reedovi
udělala?
„Pan Reed pracuje obvykle do šesti nebo sedmi hodin. Pochybuji, že
si teď najde čas, aby se připojil k vaší výpravě,“ prohlásila jsem, i když
jsem to vlastně vůbec nemohla vědět. Ale důvěřovala jsem své intuici.
„On vás navedl, že tohle máte říct, že ano?“ prohodil mrzutě třetí z
nich, který měl jako jediný z mužů blonďaté vlasy. Měl rovný a nápadně
úzký nos a vousy protkané zrzavým nádechem.
„Kdo to vůbec je?“ zeptal se někdo za nimi, kterého jsem přesně
neviděla, ale nečekala jsem, až mu někdo odpoví.
„Já jsem asistentka pana knihovníka,“ objasnila jsem jim a pak se mi
ten muž přece jen ukázal. Byl vysoký jako jeho společníci, měl úzký
obličej, velmi tmavé vlasy, které mu padaly do čela, a i když měl vousy,
lekla jsem se, když se na mě z jeho tváře podívaly oči pana Reeda.
„Vy tu pracujete?“ bavil se chlapík s čepicí a šibalsky ohrnul rty. Oči
ostatních si mě se zájmem prohlížely a já jsem cítila, jak se mě pomalu
zmocňuje nejistota.
„Thommy má teda hezkou asistentku. Úplně mu závidím,“ prohlásil
pátý z nich s baculatou postavou a zacuchal šestému, podstatně mladšímu
klukovi vlasy.
„To já taky,“ přidal se k němu muž s čepicí a ten nejstarší se zasmál.
„Jste příliš hluční!“ sykla jsem ve snaze nenechat se vyvést z míry a
všech šest hned zase ztlumilo hlasy. Pět z nich si šuškalo jako nějaké
pradleny, stále znovu se smáli a jen ten jeden se skoro nehýbal a stál jako
tichá socha mezi svými rozpustilými společníky. Jeho hnědé oči si mě
prohlížely, oči, které mi tak učarovaly, jenže tentokrát se nacházely ve
tváři jiného muže.
O krok jsem ustoupila, odtrhla od nich pohled a odolávala pokušení
jednoduše odejít, jen abych unikla oněm očím, když vtom jsem uslyšela
důvěrně známý hlas, který mi už tolikrát přispěchal na pomoc.
 „Panebože, co tady děláte?“ uslyšela jsem pana Reeda a otočila se k
němu. Tvář měl mrzutě staženou, z nosu si sundal brýle a podrážděně
zaklapl knihu, kterou držel v rukou. S úlevou jsem si vydechla.
„Nedělej, jako bys o ničem nevěděl. Jen proto, žes nám neodpověděl,
to neznamená, žes nedostal náš dopis,“ obořil se na něj ten nejstarší a
vyzývavě si dal ruce v bok.
Evidentně se znali. V první chvíli mě to udivilo. Ale vlastně by ani
nemělo, protože pan Reed přece nebyl muž z vyšší třídy. Byl potomkem
řezníka a tohle byli možná opravdu něco jako jeho kamarádi.
Zamžourala jsem a přemítala, proč mi připadá tak zvláštní, že by pan
Reed mohl mít kamarády.
„Říkal jsem vám, že s vámi nepůjdu,“ ohradil se pan Reed, zavěsil si
brýle do výstřihu vesty a ruce zastrčil provokativně do kapes od kalhot na
znamení znuděnosti.
Možná to přece jen nejsou kamarádi.
„To nám řekla tvoje půvabná asistentka taky,“ prohlásil muž s čepicí
a drze na mě mrknul, jako bych byla lehká žena, kterou chce zaujmout na
ulici. Nehnula jsem ani brvou, i když mě to v duchu docela vyděsilo.
„Skutečně? Tak ji poslechněte a zmizte! Všechno tu ušpiníte,“ osočil
se na ně pan Reed, a i když to v mých uších znělo velmi tvrdě a útočně,
muži se tomu zasmáli, jako by řekl nějaký vtip.
„Dej pokoj, ty nóbl poseroutko. Už celou věčnost jsme tě neviděli,“
zkoušel to dál ten nejstarší a rozmáchl se rukama.
„Bylo domluveno jednou za měsíc,“ nadhodil ten obtloustlejší a
nejmladší vedle něj zkřížil své ještě útlé ruce na prsou.
Pan Reed se na ně díval zcela netečně.
„Řeknu mamince, žes s náma nešel!“ vyhrkl ten nejmladší a přitom
mu přeskočil hlas, což bylo typické pro kluky v jeho věku.
Pan Reed sebou trhl.
„Mamince nic říkat nebudeš,“ osopil se na něj, vyndal ruce z kapes a
o krok k němu přistoupil. „A odkdy vlastně může mrňous s vámi?“
Konečně došlo i mně, co se to tu právě děje. Vykulila jsem oči a
snažila se si ty muže lépe prohlédnout. A teď byla podoba u každého z
nich zjevná.
„Už je mi šestnáct!“ pobouřil se mladík a moje zvědavost neskutečně
vzrostla.
 „Vy jste všichni bratři pana Reeda?“ zeptala jsem se a všechny
pohledy se najednou upřely na mě. Většina z nich už nejspíš zapomněla,
že tu jsem, ale chlapík s čepicí se na mě mile usmál.
„Všichni do jednoho, slečno,“ potvrdil mi a já jsem byla najednou
celá rozrušená. „A s kým my máme tu čest?“
Byl možná trochu moc přímý, ale ve zdvořilých frázích svého bratra
definitivně předběhl.
„Animant Crumbová,“ představila jsem se a úsměv toho s čepicí
nabyl šibalského rázu.
„Hej, Thommy, když s námi nepůjdeš ty, tak s sebou určitě můžeme
vzít tvoji asistentku,“ řekl najednou a moje pozornost se upřela na pana
Reeda. Nedokázala jsem si totiž představit, co na to asi řekne.
„Ani náhodou!“ vyrazil ze sebe tak ostře, že by jeho slova klidně
rozřízla i papír. Jeho pohled byl zamračený a zaujal takřka hrozivý
postoj. S probíhající situací to sice nemělo nic společného, ale v tu chvíli
jsem si vzpomněla, že jsem na něj vlastně rozzlobená.
„A proč ne, bude to určitě legrace,“ prohlásil blonďák a ten obtloustlý
se zasmál.
„Copak na to říká slečna?“ zeptal se ten nejstarší. Vůbec jsem
netušila, jak se k tomu postavím, protože jsem v první chvíli ani
nepočítala s tím, že by své pozvání mysleli vážně. Ale zdálo se, že to
vážně míněné je. Natolik mě přemohly všechny nové dojmy, že jsem
nebyla schopná hned odpovědět.
„Ona na to neříká vůbec nic, protože já vám to zakazuju!“ vstoupil do
toho pan Reed a demonstrativně se postavil mezi mě a své bratry.
I když jsem při všech těch zajímavých událostech na svůj hněv vůči
němu málem zapomněla, v tu chvíli zase vzplanul.
„Nejste můj otec, nemůžete mi nic zakazovat!“ postavila jsem se mu
vehementně a nejradši bych ho nakopla do holeně. Jak to, že je dnes tak
neuvěřitelně nepříjemný? Co jsem mu proboha udělala, že mě tak strašně
ponižuje? Upřela jsem se na svůj hněv a zkušeně ignorovala bodnutí do
srdce.
Pan Reed se ke mně otočil. Jeho oči byly temné a jeho výraz
neoblomný.
„Vůbec netušíte, do čeho jdete. Nemůžete přece jít s naprosto cizími
muži!“ zkoušel mě po svém způsobu přivést k rozumu, jenomže on už
šanci, kdy jsem mu chtěla naslouchat a řídit se rozumem, promrhal. Ve
mně se totiž vzbudil vzdor a ten se nedal tak snadno potlačit.
„Nejsou naprosto cizí. Jsou to přece vaši bratři! A pochybuju, že by
jejich manýry mohly být horší než ty vaše!“ odvětila jsem vzpurně a
vystrčila bradu, aby zřetelně viděl, že na mně si od teď vyláme zuby.
Vyprovokoval mě k tomu a já teď určitě neustoupím, jen aby si potom
mohl sám klepat na rameno, že chudáka hloupou holku zachránil před
sebou samou. Už zase se mi chtělo hlasitě křičet.
„Zatraceně, vy člověku nedáte ani trochu na výběr,“ zavrčel pan Reed
vyčerpaně a hlasitě si odfrkl. „Sejdeme se v sedm hodin před knihovnou.
A běda, jestli tu nebudete včas!“ přikázal nevlídně svým bratrům, ale ti
se na sebe jen vzájemně usmáli, zatímco on se s konečnou platností otočil
a zmizel v kanceláři.
 Kapitola třicátá první
aneb
Jak jsem se příliš vyptávala

Bylo za pět minut tři čtvrtě na sedm a já už jsem stála před knihovnou.
Bylo mi samozřejmě jasné, že tu jsem moc brzy, ale byla jsem tak
nervózní, že jsem to ve svém pokojíku už nemohla vydržet.
Převlékla jsem se, ale dbala jsem na to, abych byla i nadále oblečená
jednoduše. Naprosto jsem netušila, co mě čeká, a nic by nebylo trapnější
než přijít v příliš nóbl šatech. Vzala jsem si tedy tmavě modrou lněnou
halenku a vlněnou sukni s rudými kostičkami. Bylo to barvou i
materiálem nenápadné, ale nevypadalo to nedbale, a halenka nebyla tak
přísná jako ta, kterou jsem nosila v práci. To aby mě nepovažovali za
příliš konzervativní.
Krátce jsem sama nad sebou zavrtěla hlavou a třela si ruce, abych je
zahřála. Evidentně jsem si příliš lámala hlavu nad tím, co si vezmu na
sebe. A to jenom proto, že strávím večer s panem Reedem. Snažila jsem
se si od toho nic neslibovat, moc na to nemyslet a hlavně si udržet svůj
hněv vůči němu. Protože když se toho nebudu striktně držet, tak bych se
musela zamyslet nad tím, že jsme se pohádali, že má odporné mínění o
ženách, jako jsem já, a že ke mně určitě nikdy nebude cítit to, co cítím já
k němu.
Ale hleděla jsem večeru vstříc, snažila se co možná nepřemýšlet a
vzkřísit v sobě pozitivní pocity. Pan Reed totiž podlomil moji hrdost, což
mi dodalo o motivaci navíc, abych vytáhla z jeho bratrů tolik informací
ze života protivného pana knihovníka, kolik budu moct, a tím své
hlodající zvědavosti dopřála trochu úlevy.
 Asi deset minut jsem stála sama v houstnoucí mlze poblíž knihovny,
než jsem spatřila stíny blížící se skupinky mužů. Otočila jsem se k nim,
když jsem je uslyšela. Oni mě taky evidentně hned objevili.
„Vidíš, já jsem ti to říkal,“ řekl jeden a nastavil druhému ruku. Ten si
sáhl do kapsy, vytáhl minci a vtiskl mu ji do dlaně. Skepticky jsem
zvedla obočí. Očividně se spolu vsadili, že nepřijdu.
V jakémkoli jiném případě bych nejspíš taky vsadila na to, že
nepřijdu. Nejsem člověk, který si rád vyrazí ven, a už vůbec ne, když
nevím, kam se půjde. Muži nikdy nebyli mým preferovaným
doprovodem a k tupým hovorům, které se vedly jenom jako záminka ke
spotřebě alkoholu, jsem měla vyložený odpor.
Ale tentokrát se věci měly jinak. Dopustila jsem, aby byla do celé
věci zatažena má hrdost, když mi pan Reed zakázal se k této výpravě
připojit, a tak jsem nemohla couvnout. Moje hrdost je silná, silnější než
strach nebo pohodlnost, silnější než hněv i nešťastná láska. Musela jsem
panu Reedovi nějak dokázat, že svoje plány můžu uskutečnit tak, jak chci
já, a že on na můj život nemá žádný vliv. A už vůbec ne, když mě celé
odpoledne jen zahanboval.
Jenže možná jsem to v první řadě zkoušela dokázat sama sobě. Bylo
to hloupé a dětinské, a já jsem si toho byla zcela vědoma. Ale stejně jsem
si nemohla pomoct.
„Dobrý večer, slečno,“ řekl muž s čepicí, kterou měl na hlavě i teď, a
usmál se od ucha k uchu. Právě si do kapsy zastrčil minci, již vyhrál, a
jeho bratři přistoupili blíž.
„Dobrý večer,“ odpověděla jsem a ostatní mi pozorně pokývli.
Nikdo nic neříkal, většina z nich působila nervózně. Jen ten jeden tam
tiše postával, pohled upřený do dáli, a já byla ráda, že mu nevidím do očí.
Vzdychla jsem si a rozhodla se, že prolomím napětí, aby mezi námi
nepanovalo celý večer a abych já nebyla ta, která setkání s jejich bratrem
ubere na lehkosti.
„No, ještě deset minut, než se pan Reed uráčí odložit svoji práci.
Jestli to vůbec zvládne včas. Navrhuji tedy, abychom využili času a
seznámili se,“ prohlásila jsem a snažila se, aby můj hlas nezněl příliš
strojeně. Nechtěla jsem přece napětí ještě zhoršit.
„To je vskutku dobrý nápad,“ přitakal mi muž s čepicí a já se musela
usmát nadšení, které přitom vyjádřil. „Tak já jsem Tobias Reed,“
představil se a mně teprve teď došlo, že mají všichni stejné příjmení.
Takže jsou všichni pan Reed. Bylo to fascinující a matoucí zároveň a
hned mi došlo, že budu nucena je oslovovat jménem, abych si alespoň
minimálně zachovala přehled.
„Těší mě,“ odpověděla jsem mu stejným tónem, a dokonce jsme si
podali ruce, což pro ženy mého stavu nebylo moc obvyklé.
„Já jsem Jonathan Reed,“ vmísil se ten, kterého jsem považovala za
nejstaršího z bratrů. I on mi podal ruku a já je v řadě obešla kolem
dokola. Ten trochu podsaditý se jmenoval Lucas. Tomu s blonďatou
kšticí říkali Jimmy. Nejmladší byl Finley. Když mi podával ruku, podíval
se na mě, jako by ještě nikdy žádné ženě ruku nepodal. A nakonec mi
Tobias představil ještě bratra, který byl panu knihovníkovi
nejpodobnější.
„To je Ian. Ale je nesmělý,“ vtipkoval Tobias a šťouchnul Iana
loktem do boku. Ten se na něj jen zachmuřeně podíval, podal mi ruku,
ale do očí se mi nepodíval.
Jen jsem doufala, že si všechna ta jména zapamatuju. Na chvíli jsem
cítila potřebu vytáhnout svůj poznámkový bloček a udělat si seznam
podle jejich věku. Ale normálně jsem si jména pamatovala dobře a
musela jsem prostě věřit, že i bez toho si získám za nějakou dobu
přehled.
Pan Reed vyšel z knihovny chvilku před sedmou a já se snažila držet
svého předsevzetí, že mu budu věnovat tak málo pozornosti, jak jen to
jde. Moje hrdost mi v jednom kuse našeptávala, že nepotřebuju žádného
dozorce, a také jsem neměla nervy na to nechat se od něj dnes ještě více
peskovat. Navíc jsem se tímhle způsobem snažila potlačit své city, které
mi v posledních dnech přerostly přes hlavu. Jakmile mi byl na blízku,
tonula jsem ve své zamilovanosti, která se z hodiny na hodinu
prohlubovala. Ale teď, kdy jsem se od něj navenek i vnitřně distancovala,
jsem si namlouvala, že dokážu myslet jasněji.
Ale i přes moje silná předsevzetí a přes všechny bariéry, které jsem si
dnes v hlavě vybudovala, se mi rozechvělo nitro, když k nám přicházel a
zůstal stát vedle mě. Právě si utahoval šál pevněji kolem krku, pohlédl na
nás značně mrzutým pohledem a já si okamžitě všimla, že se mu lehce
klene levá kapsa kabátu. Bylo to přesně jako u mého a důvodem byla
nepostradatelná kniha, kterou jsem s sebou všude nosila, když mi
nehrozilo, že mě za to mamá pokárá. V žaludku mě šimralo ještě víc a
určitě mi začínaly červenat tváře, což se naštěstí dalo svést na mráz.
Taková maličkost, jako je kniha v našich kapsách, stačila k tomu, aby ve
mně vytvořila pocit spojenectví, který jsem mohla jen těžko definovat.
„Tak kam půjdeme?“ zeptal se pan Reed a ani se neobtěžoval někoho
z nás pozdravit. Ani mě.
„Co říkáte na The Thimble Inn?“ odpověděl mu Jonathan, nejstarší, a
pomalu jsme se dali do pohybu.
„Tam půjdeme celou věčnost,“ opáčil pan Reed otráveně a Jimmy mu
neohrabaně položil ruku na rameno.
„Odkdy se ti nechce chodit? Asi moc sedíš na své byrokratické
zadnici, co?“ dobíral si ho. Pan Reed se na něj podíval pohrdavým
pohledem.
„Ne kvůli mně. Poženete dámu přes půl města,“ odrazil útok a já
udiveně pozvedla zrak. Nebyl sice nijak zvlášť zdvořilý, ale tak docela
mě přece jen nepřehlédnul. Sem tam se objevily podobné momenty, kdy
jsem podlehla představě, že mu nejsem tak úplně lhostejná.
„Ať už je to daleko, jak chce, u nás na venkově patří dlouhé
procházky k běžným činnostem,“ sdělila jsem, ještě než se mě někdo
zeptal. Ještě štěstí, že jsem zvolila pohodlnější pár bot.
„Vy tedy nejste z Londýna?“ zeptal se mě Lucas a posunul svoje
poněkud širší tělo vedle mě, takže pan Reed musel uhnout dozadu, aby
nesešel z cesty. Krátce jsem se za ním podívala. Ke svému uklidnění
jsem viděla, že zůstal hned za mnou, a obrátila jsem tedy svoji pozornost
k Lucasovi.
„Ne, bohužel ne. Pocházím z malého městečka poblíž Bathu,“
vysvětlila jsem a on přikývl. Výraz jeho obličeje mi napovídal, že ví, o
čem mluvím.
„Prý tam je teplo,“ řekl a potvrdil tím moji domněnku. Jeho obličej
byl trochu odulejší než tváře jeho bratrů, ale i on měl onu silnou linii
brady, která jeho tváři dodávala jistou, i když poněkud drsnou
přitažlivost.
„No, teplo je relativní. Ale je tam rozhodně tepleji než v Londýně,“
odpověděla jsem a přitom jsme dál kráčeli mlhou. „Způsobuje to Golfský
proud a jihozápadní vítr,“ doplnila jsem poněkud přemoudřele, protože
jsem nedokázala nesdílet svoje vědomosti. Moje matka by při těchto
slovech určitě pokrčila nos. Musela jsem se při té myšlence usmát a
pocítila jsem, jak se mi po ní stýská, i když jsme se neviděly teprve čtyři
dny. Ani jsem dnes neměla příležitost otevřít její dopis.
„Jak je tedy možné, že teď pracujete v londýnské knihovně?“ zeptal
se Tobias, který šel před námi a napůl se k nám otočil. S mírným studem
jsem se rozhlédla po ostatních, protože na tolik pozornosti jsem nebyla
zvyklá, a pokrčila jsem rameny, což pod mojí teplou šálou skoro nebylo
vidět.
„To je dlouhá historie,“ řekla jsem tiše a Tobias se zasmál.
„Však taky máme před sebou dlouhou cestu,“ namítl a jeho úsměv
byl tak šarmantní, že jsem se skutečně nechala přemluvit. Šarmantní
muže mám ráda, tak už to prostě je. Ale očividně nejsem schopná se do
nich zamilovat, poněvadž moje srdce evidentně upřednostňuje svérázné
mrzouty.
„No dobrá,“ vzdala jsem se a také se na něj usmála. Tobias mi
nedával jinou možnost. „Doma jsem nedělala vlastně vůbec nic jiného,
než že jsem si četla,“ spustila jsem a všichni se začali široce usmívat a
vrhali významné pohledy na zamlklého knihovníka, který šel stále ještě
přímo za mnou.
„Jednoho takového taky známe,“ prohlásil Jimmy, který šel vedle
pana Reeda, a provokativně ho šťouchl loktem. Ten ale nezúčastněně
upíral zrak jiným směrem, ruce měl zastrčené v kapsách od kabátu a šel
dál, jako by se ho to vůbec netýkalo. Občasné zakašlání a bledá tvář
prozrazovaly, že se z nachlazení ještě úplně nevyléčil.
Vyšli jsme z univerzitního parku a vykročili do změti ulic centrálního
Londýna. Za námi zůstala mlha a na město se pomalu snášela tma.
„A pak?“ nedal se Tobias a vrátil se zpátky k původnímu tématu,
zatímco já jen stěží zaháněla představu mladého pana Reeda, jak sedí
doma na lavici u kamen a hltá očima stránky knihy.
„Pak k nám přijel na návštěvu strýček. Pracuje v personálním
oddělení univerzity a zrovna naléhavě hledal asistenta vedoucího
knihovny,“ pokračovala jsem a připadalo mi, jako by to všechno bylo už
před několika měsíci. Všechno, co se od té doby stalo, byla taková
přehršle událostí, že jsem to skoro nedokázala pochopit. Poznala jsem
úplně nový svět, nové lidi, nové hodnoty, nové city.
 „A vy jste se na to místo hned přihlásila?“ zeptal se mě Lucas a já se
smíchem zavrtěla hlavou.
„Ne. Já jsem vlastně chtěla spíš zůstat v podkroví u svých knížek,“
vyprávěla jsem a zaslechla za sebou pana Reeda, jak si odfrknul.
Neotočila jsem se k němu, abych se podívala, jak si mám ten zvuk
vyložit, na prsa mi však padl tísnivý pocit, protože jsem měla obavu, že
si vroucně přeje, abych tam byla zůstala. Ale zahnala jsem tuhle
myšlenku a zavřela ji k ostatním těžkým pocitům. Měla jsem přece v
plánu o něm moc nepřemýšlet.
„Ale moje matka je posedlá nutkáním mě co nejrychleji vdát a já jsem
využila příležitosti k útěku,“ pokračovala jsem a snažila se o lehký tón
řeči. Muži se rozesmáli. Také jsem se snažila, abych nezněla příliš vážně,
aby nikoho nenapadlo, že to je ten pravý důvod, proč tu stále ještě jsem.
Protože tak to nebylo. „Přijela jsem do Londýna a tady se doslechla
spoustu děsivých historek o přísném a nevrlém knihovníkovi, kterému
všichni asistenti utíkají, protože je neuvěřitelně krutý a protivný,“
vypravovala jsem dál a využila příležitosti trochu pana Reeda před jeho
bratry zostudit, jelikož mi to pomohlo dál si udržet převahu nad svým
nitrem. Odjakživa jsem se dokázala lépe ovládat, když jsem byla ten, kdo
tahá za delší provaz.
„Thommy, co jsi to proboha za nestvůru!“ vykřikl Jimmy smíchy a na
Tobiasově tváři se objevil čtverácký výraz.
„Opravdu ti utíkají asistenti?“ zeptal se svého bratra. Pan Reed se
snažil zachovat neutrální výraz tváře, ale já jsem dobře viděla, jak je
dopálený, že na tuhle otázku musí odpovídat.
„Slečna Crumbová zatím neutekla,“ snažil se odrazit útok a já jsem ze
sebe vypustila posměšné „pf“.
„To se nepočítá! Sám jste mě označil za nejtvrdohlavějšího paličáka,
který vám kdy šel na nervy,“ zopakovala jsem jeho vlastní slova a Tobias
se skvěle bavil naší slovní bitkou, zatímco pan Reed vypadal, jako by
kousl do něčeho hořkého.
„A jak se vám práce v knihovně líbí?“ padla najednou otázka někde
zepředu a podle přeskakujícího hlasu jsem i přes pokročilou tmu poznala,
že to musel být nejmladší Finley. Na mé rty sám od sebe přiletěl úsměv a
já ucítila příjemné teplo ve svém nitru.
 „Líbí se mi velice,“ přiznala jsem a pocítila nelibost, že se bavíme
vlastně skoro pořád jenom o mně. Šikovně se mi podařilo stočit hovor na
život ostatních, aniž bych se na to přímo zeptala. Dozvěděla jsem se, že
otec pana Reeda není žádný obyčejný řezník, ale vlastník hovězí farmy
za městem s velmi dobrou pověstí. Krávy tam chovají, vykrmují a
porážejí a pak je dovážejí do nejvybranějších londýnských domácností. A
až na jednoho podivína mezi nimi, který se stal knihovníkem, pracují
všichni na farmě a jsou statkáři každým coulem.
„Thomas byl odjakživa jiný. Udělal by všechno pro to, jen aby mu
člověk obstaral něco na čtení. A když my jsme si hráli venku, on si sedl
někde do stínu a četl si,“ vypravoval mi Jonathan to, co přesně
odpovídalo představě v mé hlavě.
Jonathan teď šel vedle mě, protože mohutný Lucas se dál za mnou
bavil s panem Reedem. Ian a Jimmy byli také poblíž nich, ale tady
zepředu jsem nerozuměla, o čem si povídají.
„A jak se stalo, že se dostal do Londýna a stal se knihovníkem?“
zeptala jsem se přímo, protože jsem si byla jistá, že když neslyším já
pana Reeda, neslyší ani on mě. Jonathan nadzvedl jedno obočí.
„Proč se na to nezeptáte jeho?“ otázal se a já si teatrálně vzdychla.
„Já jsem se ho ptala, jenže on většinou není zrovna hovorný,“ opáčila
jsem a sklidila široký úsměv.
Bratři pana Reeda byli úplně jiní než on. Nejenom povoláním, ale
především pohodovým a veselým charakterem, který většina z nich měla
a který mi pan Reed ukázal dosud jen velmi zřídka. Věděla jsem z večera
na plese, že je schopen se tak chovat, tento charakterový rys si však
očividně schovává jen na zvláštní příležitosti.
„Skutečně? Když byl mladší, mluvil neustále. Ztichnul jen tehdy,
když mu dal člověk knihu,“ prohlásil Jonathan a teď jsem se musela
zasmát já. S něčím takovým jsem vůbec nepočítala.
Jonathan mě nezklamal – skutečně přesně znal sled událostí, který
dostal pana Reeda až ke knihovně.
Došli jsme k jedné z cedulí, která upozorňovala na parní tramvaj, jež
mě tak neuvěřitelně fascinovala, a u ní jsme se zastavili a čekali na příští
jízdu.
„Vždycky směl jet s tatínkem do města, když rozvážel zboží, protože
z nás všech uměl nejlíp počítat,“ vypravoval Jonathan během čekání a já
jsem pokývla. Jonathanova slova zaujala mou pozornost natolik, že jsem
zapomínala dbát na přizvedávání sukně, abych se vyhnula nepořádku a
špíně londýnských ulic. Ale když jsem se konečně jednou mohla
dozvědět něco o muži, pro kterého bije moje srdce, nějaký ušpiněný lem
sukně mi byl ukradený.
„Poblíž univerzity se konala nějaká slavnost a právě probíhaly zběsilé
přípravy. Museli jsme celou věčnost čekat, než jsme zjistili, kdo od nás
převezme maso a kdo nám za něj zaplatí. A netrvalo dlouho, Thomas
prohlásil, že musí něco vyřídit, a zmizel,“ vyprávěl mi dál.
Za rohem se ozvalo rachocení stroje, které se pomalu blížilo. A to už
zvláštní lokomotiva od tramvaje zahnula do zatáčky a blížila se k nám.
Její interiér byl jasně osvětlen a já si všimla, jaká je venku už tma. V
blízkosti právě zapalovali plynové lampy, které svou ponurou září
osvětlovaly lehce zamlženou ulici.
Byl to Londýn z úplně jiné stránky, jeho noční život, který bych
nikdy nespatřila, kdybych byla zůstala poslušně doma nebo jela kočárem
na nějaký večírek. Londýn se svými stíny a nepříjemnými pachy,
tmavými uličkami a sykotem tramvaje. Ale také s jedinečnou atmosférou
dobrodružství a svobody.
Tramvaj zpomalila, ozvalo se skřípění brzd, a když se zastavila, se
vzdychnutím do nočního nebe vypustila hustý proud černého dýmu.
Jonathan odjistil dveře nedaleko od nás a já ucítila vzrušení ve svém
nitru, když jsem si jednou rukou nadzvedla sukni a druhou se chytla
držátka, abych se přitáhla po schůdkách do vagónu.
„A kam to šel?“ zeptala jsem se Jonathana, abych navázala na náš
předchozí hovor, a málem jsem zakopla o poslední schůdek. Jonathan ke
mně vztáhl ruku, ale já se stihla zachytit tyče.
„V pořádku?“ zeptal se. Gentleman by mi teď jistě nabídl rámě a
zavedl mě k některému ze sedadel, ale muže, který pracoval na hovězí
farmě, něco takového evidentně nenapadlo. Beze slova jsem to přijala,
protože jsem nevěděla, jaké jsou v tomto ohledu společenské zvyklosti v
jeho vrstvě. Napadlo mě, že to možná vysvětluje i nějakou tu
nezdvořilost pana Reeda.
Posadila jsem se na jednu z dřevěných lavic s mosazným kováním a
cítila, jak mi v těle stoupá euforie při představě, že teď pojedeme touto
dráhou. Sice jsem si troufla svést se tímto prostředkem už s panem
Boylem, ale jeho očividná nevole k jízdě dopravou nižších vrstev moji
radost značně zakalila.
I ostatní pánové nastoupili do vagónu a pan Reed za sebou nakonec
zavřel dveře, které zacvakly, když zaklapla západka. Potom zvedl zrak a
naše pohledy se na chvilku střetly. Usmála jsem se na něj, protože jsem
byla příliš rozrušená, abych to dokázala potlačit, a on nade mnou jen
lehce zavrtěl hlavou. Posadil se o kus dál vzadu vedle svého nejmladšího
bratra, který byl naším dopravním prostředkem také očividně fascinován.
Jonathan zůstal stát vedle mě. Rozhlédl se, jako by kontrolovat, zda tu
opravdu všichni jsou, a pak se dala tramvaj s vrzáním a rachocením do
pohybu. Vyzývavě jsem se na něj podívala, aby pokračoval ve vyprávění,
a on přikývl.
„Určitě alespoň hodinu jsme Thommyho hledali,“ uchopil zase nit
svého vyprávění. „Tatínek málem vyletěl z kůže. A pak jsme ho našli v
knihovně, za obrovským stohem knih,“ vyprávěl a já si dokázala
představit, jak se tenkrát pan Reed asi cítil. Mě ta knihovna také
uchvátila, jenže já jsem v životě neměla problémy obstarat si nové čtivo.
Pro něj to muselo být, jako by vstoupil do ráje.
„Museli jsme ho donutit, aby nechal knížky ležet a vrátil se s námi
domů. A potom už nebyl nikdy jako dřív. Už se nezajímal ani o zvířata,
ani o práci na farmě, už s námi nikdy nešel na žádnou taneční zábavu a
vždycky se vzdálil, když jsme se Londýnu třeba jen přiblížili.“
Venku za oknem ubíhala londýnská světla a já nadskočila leknutím,
když se vedle mě zničehonic přes opěradlo lavice naklonil Tobias.
„Jo, na to si vzpomínám. To se tenkrát přece objevilo to děvče a
nabídlo mu, že ji bude moct políbit, když půjde na ples,“ přidal k dobru a
drze se usmál. „Nikdy nezapomenu na její výraz, když jí řekl natvrdo své
Ne,“ zasmál se a já pocítila kámen v žaludku, i když se tahle příhoda
musela stát už před lety.
Tramvaj zadrkotala přes nějakou nerovnost a já se musela přidržet
studené kovové tyče. Tramvaj byla sice nepohodlná a byl tu průvan, ale
stejně bych tenhle zážitek za jízdu v kočáru nevyměnila.
„Nezapomněl jsi to jen proto, žes ji mohl políbit ty, když ji Thommy
odmítl,“ prohodil Jonathan a zavrtěl hlavou, zatímco Tobiasův úsměv
získal trochu lechtivý přídech.
 „Někdo ji přece utěšit musel,“ prohlásil a já jsem si pomalu začala
utvářet představu, jaké to asi je mít šest bratrů.
Potlačila jsem svoji zvědavost ohledně toho, jestli za panem Reedem
běhalo už hodně děvčat, a soustředila se radši na původní téma.
„A jak se seběhlo, že pan Reed ve městě zůstal a stal se z něj
knihovník?“ zeptala jsem se zase a Jonathan pobaveně zakroutil nosem.
„Koukám, že vás to opravdu zajímá,“ řekl pobaveně a já jen mlčky
odhodlaně přikývla, abych zakryla svoji nejistotu.
„Je zvláštní, když Thomasovi říkáte pan Reed,“ prohodil Tobias ze
strany. Ale odpověď asi stejně žádnou nečekal, a tak jsem svou pozornost
zaměřila zpátky na Jonathana, abych se konečně dobrala své odpovědi.
„Byl tam jeden starý knihovník, který si ho všiml, vzal ho pod svá
křídla, poskytl mu pokojík a zaplatil mu studium. Myslím, že se
jmenoval Hitchens,“ řekl Jonathan a Tobias zavrtěl hlavou.
„Ne, Higgens,“ opravil ho a posadil se zpátky na své místo za mnou.
„Hillwich,“ zaznělo zezadu a já se polekaně otočila. Byl to pan Reed,
který se stále ještě bavil s Jimmym a Lucasem a o kterém jsem si
myslela, že nás ani neslyší, ani našemu rozhovoru nevěnuje pozornost.
Domnívala jsem se, že se můžu bez ostychu na všechno ptát, aniž by si
toho všiml.
„Jo, přesně tak,“ přitakal Jonathan a zdálo se, že jemu vůbec nevadí,
že nás celou dobu poslouchá. „Byl to takový starý podivín, dost
svéhlavý. Viděl v něm syna, kterého nikdy neměl.“
„Už skoro nejezdil domů, a když přijel, neustále se hádal s naším
tátou,“ řekl Tobias a žertovný tón z jeho hlasu se vytratil. I Jonathan
zvážněl v obličeji. Očividně to v nich hlodalo. „Matce to málem zlomilo
srdce, když ho otec vyhodil,“ dodal Tobias a rozpačitě se poškrábal na
čele, přičemž se mu trochu posunula čepice.
„Ale to vás určitě nezajímá,“ prohodil Jonathan a ostře se na Tobiase
podíval, aby změnil téma.
Jenže mně to vůbec nevadilo. Naopak. Konečně jsem získala
představu o citech muže, který mi byl už tři týdny hádankou, a pomohlo
mi to nově si utřídit některé dojmy.
„Ale zajímá,“ ujistila jsem ho tedy. „Když zná člověk pozadí věcí,
leccos lépe pochopí,“ vysvětlila jsem a oba muži přikývli. „Pročpak ho
vyhodil?“ zeptala jsem se, přestože mi bylo trochu trapné v tom dále
šťourat. Možná bych měla změnit téma, už jen proto, abych je neuváděla
do rozpaků.
Prodrncali jsme zatáčkou a se mnou to tak zatřáslo, až mi o sebe
bolestivě narážely zuby a já málem sklouzla z lavice, ovšem ostatní na to
byli očividně zvyklí. Nikdo totiž nevypadal překvapeně.
„Cítí to nejspíš jako zradu, že je teď Thommy študovanej a potlouká
se po nóbl večírcích se sebrankou z vyšší společnosti,“ odpověděl mi
Tobias o něco hlasitěji, aby přehlušil kodrcání. A i když se hovor ubíral
tak tíživou cestou, stále ještě jsem viděla úsměv v koutcích jeho úst. Byl
trochu šibalský a silně mi připomínal skrytý úsměv, který jsem často
vídala u pana Reeda.
„To by ale na takové večírky nejdřív musel začít chodit,“ řekla jsem
rozhodně a usoudila, že už toho vím dost. Byla jsem sice zvědavá, ale
vlastně mi vůbec nepříslušelo, abych se v tom všem vrtala ještě hlouběji.
„A on nechodí?“ vyzvídal Tobias a vypadal upřímně překvapený.
Zasmála jsem se, snažila se o bezstarostný tón a zároveň přemítala,
jakou asi mají bratři pana Reeda představu o tom, jak tu žije.
„Alespoň o tom nic nevím. Když se konal oficiální univerzitní ples,
tak jsem ho musela přinutit, aby se tam vůbec ukázal,“ vypravovala jsem
a Tobias se také zasmál.
„Tak to se tedy přece jen tak moc nezměnil,“ prohlásil a i Jonathanovi
se vrátil úsměv na tvář. Byl to příjemný pocit dávat lidem radostnou
náladu. To jsem si dřív neuvědomovala.
„Určitě s nikým netancoval a vedl jen intelektuální hovory se
zapšklými profesory,“ vmísil se do hovoru Jimmy, který se nenápadně
vsunul k Tobiasovi na lavici s Finleym v těsném závěsu a začali se
pošklebovat tomu, jak umí být jejich bratr někdy nespolečenský.
„Tak nějak,“ řekla jsem jen, usmála se a můj pohled sám od sebe
zaletěl k panu Reedovi, který stále ještě seděl vzadu na lavici vedle Iana
a Lucase. I on se na mě podíval, určitě dobře slyšel, o čem jsme mluvili,
a naše pohledy se opět střetly. Moje srdce se rozbušilo, v nitru mi začalo
šimrat a kolem páteře mi projela teplá vlna, když jsem se podívala do
jeho tmavých očí, které mi vyprávěly o valčíku, o jeho ruce na mých
zádech a o blízkosti našich těl, když jsme se pohybovali po taneční ploše.
Možná je pan Reed vskutku spíš nespolečenský člověk. Ale se mnou
si povídal, smál se, a dokonce se mnou tancoval. Pustil mě do svého
bytu, když mu nebylo dobře, vážil si mé společnosti, i když už nejednou
zdůraznil, jak dokážu jít člověku na nervy. A i když byl často hrubý a
nezdvořilý, rozčiloval se nad tolika věcmi a záměrně i nevědomě mě
urážel, cítila jsem, že by mezi námi mohlo být něco víc, než jsem dosud
považovala za možné.
 Kapitola třicátá druhá
aneb
Jak jsem podlehla zábavě

Odhaduju, že jsme jeli asi čtvrt hodiny, než jsme z parní tramvaje zase
vystoupili. Měla jsem ze všech těch vibrací úplně roztřesená kolena a
žaludek na vodě. Ale zážitek to byl zajímavý a mně bylo jasné, že do té
kouřící skřípající mašiny příště zase ráda nastoupím a nechám se vozit.
Šli jsme už jen kousek, jen přes malé náměstí, kde jsme se míjeli s
hloučkem mužů v tesařském oblečení, prošli jsme kolem pumpy na vodu
a zahnuli do jedné z uliček. Kdyby mě tu teď nechali a já bych musela
najít cestu domů sama, byla bych zoufale ztracená. Ani jsem netušila, v
jaké jsme čtvrti.
Došli jsme k malému hostinci. Mléčnými okny pronikalo teplé světlo
na ulici, která byla ve srovnání s ostatními ulicemi, kterými jsme
procházeli, takřka čistá. Na dřevěné ceduli nad vchodem stálo velkými
písmeny The Thimble Inn. Jonathan otevřel těžké dveře. Usmál se na mě
a dal mi přednost. Já jsem se tomuto gestu musela zasmát, protože se
vůbec nehodilo k jeho drsnému zevnějšku. Jeho divoký plnovous,
vypoulený klobouk a široká postava, která se dala i přes silnou bundu
dobře rozeznat, toto gesto poněkud zesměšňovaly.
Sešla jsem po dvou schodech dolů do šenkovny. Dřevo mi skřípalo
pod botami a mým směrem se otočila spousta hlav. U stolů seděli hlavně
muži – drsní muži, dělníci. Zmocnil se mě pocit, že tady nemám co
pohledávat. Tohle není můj svět a vyrazit si večer ven není můj styl. Jak
se má člověk suverénně chovat v šenkovně? Nebo je nevhodné chovat se
tu suverénně?
Jonathan mi odebral kabát a usadili jsme se ke stolu v zadní části
místnosti. Nejistě jsem se zasunula se svou širokou sukní na hrubou
dřevěnou lavici, což nebylo tak docela snadné, a neudivilo mě, že si po
mojí pravici a levici sedli zrovna Tobias a Jonathan. Pan Reed se usadil
na židli šikmo proti nám a já jsem se zakaboněným čelem přemítala, proč
jsem to neudělala také tak, místo abych se tady vzadu těsnala na úzké
lavici, kde ke mně oba muži po mém boku nemuseli zachovat žádný
přirozený odstup. Ale už bylo pozdě a já si určitě nebudu stěžovat, jinak
by mi mohl říct, že jsem s nimi nemusela chodit.
Objednávku jsem nechala na mužích a Tobias mi slíbil, že za chvíli
ochutnám to nejlepší pivo v celé Anglii. Na moji poznámku, že nemám s
čím srovnávat, protože jsem pivo ještě nikdy nepila, vytřeštil vyjeveně
oči a prohlásil, že jsem si nejspíš ještě nikdy neužívala života.
Panovala bujará nálada a to mi trochu pomáhalo potlačit mou
stoupající nervozitu. Pan Reed moc nemluvil, do většiny hovorů se
nezapojoval, i když se ho jeho bratři neustále snažili do nich vtáhnout.
Byl to i nadále onen uzavřený mrzutý chlapík, jakým byl dennodenně v
knihovně, a mě to z nějakého důvodu hněvalo. Trochu jsem doufala, že
se více odváže. Je to přece jeho rodina. Ale záměrně se od nich izoloval,
a když si pak ještě vytáhl knížku, nejradši bych ho pokárala za jeho
nestydatost.
Ale neudělala jsem to, protože jsem v něm v tu chvíli spatřila samu
sebe. Viděla jsem se, jak sedím v salónu se svými rodiči. Na návštěvu
tenkrát přijely maminčiny sestry a já celou dobu nedělala nic jiného, než
že jsem se zabývala Julesem Vernem. Tety byly dotčené mým
odmítavým chováním a já je v duchu označila za hloupé klepny.
Nejsem ani za mák lepší než pan Reed a musela jsem se nad tím
zamyslet. Když jsem to viděla takhle z vnějšku, otevřelo mi to nový úhel
pohledu a já se začala zlobit sama na sebe. Protože já jsem taková vůbec
být nechtěla.
Henry měl tenkrát pravdu. Skutečně jsme si s panem Reedem
podobní. Nechtěla jsem si to sice připustit, ale jsem zrovna tak nezdvořilá
jako on a jen si namlouvám, že to není pravda. Navíc vůbec nejsem
družná a odmítám navštěvovat společenské akce jakéhokoli druhu.
Teprve můj pobyt v Londýně mě trochu změnil, a možná že to byl
dokonce pan Boyle, kdo přispěl k vývoji mého charakteru. A to, i když
bych někdy ráda zapomněla, že existuje a co jsem tomu chudákovi
udělala.
 Náhle přede mnou přistála velká sklenice, což mě vytrhlo ze
zamyšlení. Obsah sklenice byl tmavý, skoro černý a navrchu seděla
vysoká čepice z pěny krémové barvy. Ostatní dostali totéž. Dokonce i
pan Reed. Pak si muži ještě rozdělili malinké skleničky, ve kterých
šplouchala tekutina jantarové barvy.
„Co to je?“ zeptala jsem se Jonathana a dívala se, jak tu malou
skleničku vzal, a tak jak byla, si ji nalil do piva.
„To je whiskey,“ vysvětlil mi, zatímco jsem se se zájmem dívala, jak
si i někteří z ostatních nalili whiskey do piva. „Chcete taky?“ nabídl mi.
„Ne, děkuju. Nejdřív ochutnám pivo takhle,“ prohlásila jsem.
Jonathan se široce usmál, pozvedl svoji sklenici a upil.
„Napijte se,“ vyzval mě Tobias a já jsem poněkud zdráhavě uchopila
sklenici.
„Proč je to takové tmavé?“ ptala jsem se a několikrát ji otočila v ruce.
Už jsem pivo viděla. Dokonce jsem o něm i četla. Ale vždycky jsem si
myslela, že musí být světlejší.
„Tohle je irské pivo,“ vysvětlil mi Ian, od kterého jsem to čekala ze
všech nejméně. Seděl vedle pana Reeda, přímo naproti mně, a jeho
pohled měl takovou zvláštní něhu, která mě vyváděla z míry a které jsem
zároveň nemohla odolat, protože mi tak strašně připomínala jeho bratra.
Ale ten upíral zrak do knihy, jejíž název jsem nemohla rozeznat. Nebyla
nijak zvlášť tlustá a ani ne moc velká, proto jsem usoudila, že to budou
básně nebo nějaká beletrie.
„Aha,“ řekla jsem jen, přiložila si velikou sklenici k ústům, ucítila
šimrání pěny na horním rtu a poprvé si lokla. Bylo to mnohem hořčejší,
než jsem čekala, a já si nemohla pomoct a svraštila jsem obličej. Muži se
rozesmáli. Napila jsem se ještě jednou, ale nebylo to o nic lepší.
„Tohle je to vůbec nejlepší pivo,“ ujistil mě Tobias, který měl od
smíchu slzy v očích, a přistrčil mi malinkou skleničku s whiskey, které
jsem se však nedotkla. I když jsem dosud pivo nikdy nepila, věděla jsem,
že whiskey obsahuje mnohem více alkoholu, a já jsem nikdy nebyla
žádný požitkář, co se vysokoprocentních nápojů týče.
„Tak, Thommy. Teď jsi na řadě s vyprávěním ty,“ prohlásil Jimmy a
já jsem zpozorněla. Rychlým hmatem vytrhl panu Reedovi knihu z ruky,
přesně ve chvíli, kdy se jeho pozornost na chviličku vrátila do reality.
Vypadalo to, jako by měl Jimmy už cvik v tom vyčíhat si ten správný
okamžik.
„Nemám, co bych vyprávěl,“ opáčil pan Reed a zkoušel se dostat
zpátky ke svojí knížce. Hned to ale vzdal, protože Jimmy ji držel daleko
od něj a bylo by pošetilé se po ní bezvýsledně natahovat.
„Už jsme tě měsíc neviděli. Něco se za ten měsíc přihodit muselo,“
namítl Jimmy a ostatní mu přitakali.
„Nepřihodilo,“ odpověděl pan Reed stručně.
Otráveně jsem zasténala.
„Nebuďte tak uzavřený. Já vím, že umíte být i jiný,“ pokárala jsem
ho, přestože jsem si předsevzala, že nic takového dělat nebudu. Ale
nemohla jsem snést, že svou rodinu tak málo vidí a pak ještě reaguje
takhle odmítavě. Třeba je takový pořád. Jenže dneska jsem tu s nimi já a
postarám se o to, aby se se svými bratry bavil.
„Takže on není pořád nevrlý a protivný?“ vtipkoval vedle mě
Thomas.
„Ne, někdy se dokonce směje,“ odpověděla jsem a hrozně se mi
chtělo na pana Reeda vypláznout jazyk. Ten člověk jednoduše vynášel na
světlo moje nejhorší stránky a strhával celý můj citový svět do
gigantického chaosu. „Ale dneska má obzvlášť špatný den,“ vyklouzlo
mi a hned mi bylo jasné, že tuhle informaci už jsem říkat neměla.
„Copak se stalo?“ ptal se samozřejmě hned Tobias a já se vyhnula
smrtícímu pohledu pana Reeda a radši jsem se napila piva.
„Že by to bylo počasím? Nebo ti šel někdo na nervy?“ vyptával se dál
Jimmy a pan Reed jen tiskl rty. I když tam jen strnule seděl, viděla jsem,
jak to v něm vnitřně žhnulo. Samozřejmě mi ho mělo být líto, protože
jsem se do jeho pocitů dokázala velmi dobře vcítit. Zažívala jsem je,
když to se zvědavostí přeháněla moje matka. Ale v hrudi jsem pociťovala
spíš jakousi škodolibost. A znovu jsem si uvědomila paralelu mezi mnou
a panem Reedem. Také se mi smál, když mě před ním moje matka
ztrapnila. Tak jsem to přece mohla hodnotit skoro jako odvetu.
„To bude kvůli ženský,“ nadhodil Lucas a pana Reeda prozradilo
trhnutí rukou. „Vždycky je to kvůli ženský!“
Vmžiku mi zaskočil hořký doušek piva, který jsem zrovna měla v
puse, a tlumeně jsem si odkašlávala do dlaně.
 „Je to Margret?“ začal se ho vyptávat Tobias. „Nebo jak se jmenuje ta
holka, co pro něj vždycky pekla?“
„Jane nebo tak nějak,“ nadhodil Jimmy a zdálo se, že toto téma
všechny zaujalo. Dokonce i mě. Jenže mně se u toho svíral žaludek a
srdce mi zaškobrtával v hrudi.
„Už je to tak dávno. Ta pekařka byla nádherná. Ale nedokážu si
představit, že by mezi tím neulovila někoho jiného,“ prohodil Jonathan a
mně bylo nejen zvláštně, ale také čím dál tím bídněji.
Sama jsem přece před delší dobou konstatovala, že je pan Reed
zajisté muž, kterému by mohly být dívky nakloněny. Jenže protože jsem
se dosud kromě slečny Brandon-Weldersonové nesetkala s nikým jiným,
považovala jsem se bláhově za jedinou přijatelnou partii. A to byla
evidentně chyba.
Pozvedla jsem sklenici s pivem a nalila si do žaludku hořkou tekutinu
v naději, že se tím toho nevalného pocitu zase zbavím. Jenže to
nepomáhalo.
„Nezajímala se o něj i Montyho sestra?“ zeptal se Finley a výraz pana
Reeda se ještě více zachmuřil. I on upíjel pivo a snažil se přitom na
nikoho nedívat. A už vůbec ne na mě.
Cítila jsem se hrozně. Proč jen jsem vypustila tuhle hloupou narážku?
Bible měla naprostou pravdu: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
„Jo, Mary-Jane. Několik měsíců trénovala krasopis. Pořád ještě ti píše
dopisy?“ popichoval ho Tobias, který byl očividně ve zpovídání druhých
nejlepší, ale teď toho bylo očividně přespříliš i na pana Reeda.
„Ne, žádné dopisy mi už nepíše,“ odpověděl zarputile a jeho pohled
zaletěl ke mně, ale nesetrval dostatečně dlouho, abych mu mohla
přikládat nějaký význam.
„A tebe to štve?“ zkoušel z něj vytáhnout Jimmy a pan Reed si odfrkl.
„Jé! Já už vím!“ vyhrklo z Tobiase, ale já už nechtěla slyšet o
žádných dalších ženách. „To bude ta vyfintěná nána, která za tebou
slídila,“ prohlásil a já si spontánně vzpomněla na slečnu Brandon-
Weldersonovou. Ale proč by měl mít na mysli právě ji?
„Která?“ zeptal se Johathan a Tobias se k němu nahnul, až jsem se
cítila poněkud sevřená.
„No, taková ta. Vozili jsme jejím rodičům strašně dlouho každý pátek
maso. Jako dítě to byla příšerná koza a teď už ani neví, že ten kluk, co ho
vždycky tak trýznila, je Thommy,“ rozvedl Tobias. Jonathanova tvář se
rozjasnila, když mu také došlo, koho míní.
„Franzin!“ zvolal a já v tu chvíli nabyla jistoty. Mluvili skutečně o
slečně Brandon-Weldersonové! A byly to úplně nové informace.
„Brandon-Weldersonová?“ uniklo mi, protože moje zvědavost
spontánně zastínila všechny ostatní pocity.
„Vy se znáte?“ zeptal se Jonathan. Pokrčila jsem rameny.
„No, znáte by bylo přehnané. Už jsme se párkrát setkaly,“ zkoušela
jsem to bagatelizovat a podívala se směrem k panu Reedovi, který
rezignovaně zavřel oči. Hovor se očividně ubíral směrem, který mu
vůbec nebyl po chuti. Jenže své bratry nejspíš tak snadno nezastaví.
„Byla to dřív hrozná potvora,“ prohlásil Jimmy a v jeho hlase se
zračila jistá drsnost. Evidentně s panem Reedem sdílel nenávist k této
ženě a já si pomalu začala uvědomovat, že tato nenávist nemůže spočívat
jen v tom, že má slečna Brandon-Weldersonová tak dotěrný způsob
chování.
„To byla ta, která tvrdila, že jí Thommy ukradl tu brož?“ vmísil se do
hovoru Lucas a ostatní přikývli.
„Proč to udělala?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Byla prostě rozmazlený dítě. Brož někam zašantročila a hodila to na
Thommyho, aby z toho neměla oplétačky,“ opáčil Jonathan a já jsem si o
celé věci začala tvořit jasnější obrázek. „Později se to samozřejmě
vysvětlilo, ale mezitím se rozkřiklo, že je jeden z Reedových synů
zlodějíček a otec přišel o spoustu zákazníků,“ vysvětlil a já jen zavrtěla
hlavou. To samozřejmě vysvětlovalo vyloženou nenávist pana Reeda
vůči slečně Brandon-Weldersonové. A zároveň to znamenalo, že ve svém
záchvatu vzteku dnes odpoledne nejspíš skutečně nemluvil o bohatých
pracujících ženách obecně.
„Kvůli takové maličkosti?“ vzdychla jsem a pevně se držela svojí
sklenice. Radši bych svírala knížku, kterou jsem měla s sebou, ale tu
jsem měla v kabátě a ten položil Jonathan mimo můj dosah.
„Tak už to u společenský smetánky chodí. Ti nás mají od začátku
všechny za zloděje,“ odpověděl Jonathan a jeho slova zněla tak drsně, až
ve mně hrklo. Na základě jeho slov jsem se začala stydět, že přesně k
těmto lidem patřím i já. Sice jsem byla přesvědčená, že jsem nikdy
nikoho nepovažovala za zloděje, ale možná jsem na to jen neměla
dostatek zkušeností.
Z rozpačitosti jsem se napila dalšího doušku piva. Pěna už klesla, ale
jinak se mi zdálo, že piva vůbec neubývá. Hořká chuť mi zůstávala na
jazyku, ale s každým novým pokusem už to nebylo tak hrozné, takže
jsem teď už dokázala cítit i lehce nasládlou příchuť a všimla si, že mě
trochu pálí v krku.
„Podle mě bychom se měli bavit radši o tom, proč Ian celou dobu
zkouší zakrýt ten cucflek na krku,“ řekl najednou pan Reed a jako kdyby
s tím počítal, jeho bratři na změnu tématu hned skočili.
„Co?!“ vykřikl Jimmy, vyskočil spěšně z lavice a hned sáhl po Ianově
šále, kterou si jeho bratr ani v šenkovně nesundal.
„Je to pravda?“ zvolal hned Tobias a i ostatní se vrhli k Ianovi, po
malém boji mu strhli šálu a opravdu pod ní obnažili malou
červenomodrou skvrnu, která se skvěla na pravé straně jeho krku. A i
když jsem ohledně lásky neměla absolutně žádné zkušenosti, věděla jsem
moc dobře, jak takové znamínko vzniká.
Bylo mi teď Iana vyloženě líto, jak tam tak seděl s hlavou celou
rudou a zkoušel všechno popřít, zatímco si pan Reed nepozorovaně sáhl
pro svoji knihu a spokojeně ji otevřel na stránce, na které přestal číst.
Úspěšně se mu podařilo odpoutat od sebe pozornost. A i ode mě. Protože
já bych si teď určitě nechtěla vyslechnout žádnou litanii o vyšších
společenských vrstvách.
Vypila jsem pár doušků piva, poslouchala, jak se bratři z nesmělého
Iana snaží vytáhnout jméno děvčete, které nese odpovědnost za tento čin,
a dokonce jsem se zasmála, když se Tobias rozčiloval, jak mohl Ian
získat děvče, na kterém si on vylámal zuby.
„To přežiješ,“ prohlásil Jonathan žertem a Tobias protáhl pusu.
Ještě chvíli jsme se Tobiasovi smáli, nechali si od Jimmyho vyprávět,
jak jednou po ránu stála v ložnici jejich rodičů jedna z krav, a pak mě
donutili vyjmenovat všechny názvy knih, které už jsem četla, jen aby
pěkně po řadě při každém slově, ve kterém bylo Y, vypili štamprli
whiskey. Na mé přání mě z toho vynechali. Také pan Reed se vzepřel
hrát takovou nesmyslnou hru a raději se schoval za svojí knihou.
Sem tam jsem si cucla piva, zatímco ostatní už pili svoji třetí nebo
čtvrtou sklenici, a čím déle jsme tu seděli, tím lépe jsem se cítila.
Netušila jsem, jaká může být legrace, když se člověk připojí k takové
nenucené společnosti. Už mi bylo jasné, proč má Elisa tak ráda podobné
večery. Smála jsem se tolik, jako ještě nikdy v životě, a zcela zapomněla
na všechny své starosti.
„Thomasi, odlož konečně tu knížku,“ zasmál se Jimmy a zase se
pokusil vzít bratrovi knihu z rukou. Jenže tentokrát se pan Reed nenechal
tak snadno převézt a včas ji odtáhl z jeho dosahu.
„Kazíš nám zábavu!“ stěžoval si Jimmy a ostatní souhlasně zabručeli.
„Fakt, Thommy. Je to vyloženě nezdvořilé,“ přidala jsem se bez
ostychu, protože jsem zrovna měla tak dobrou náladu, a nedokázala jsem
potlačit smích, který mi stoupal krkem a lechtal mě na rtech.
Pan Reed okamžitě otočil hlavu mým směrem. Při zvuku mého
smíchu nedůvěřivě přivřel oči a pak knihu skutečně odložil. Já se zatím
hihňala dál. Cítila jsem, jak se místnost sesunula trochu na stranu, a
zasmála jsem se ještě hlasitěji a přitom se nešikovně držela stolu, abych
nespadla z okraje zeměkoule.
„Co to měla ve sklenici?“ dožadoval se pan Reed odpovědi a já vůbec
nechápala, proč musí být pořád tak přísný. Neustále měl tak špatnou
náladu. To nebylo vůbec legrační.
„Pivo?“ prohlásil Tobias a drze pozvedl obočí.
Sáhla jsem po své sklenici piva, a dokonce jsem na ni i dosáhla, i
když se zdálo, že se ode mě vzdaluje, zvedla jsem ji a snažila se napít
toho hořkého moku, který s každým douškem víc a víc pálil v krku. Ale
najednou mi sklenice zmizela z ruky a já jsem v té rychlosti nedokázala
rozpoznat kam.
„Uáá, kolik jste jich tam nalili?“ slyšela jsem naštvaný hlas pana
Reeda.
„Ale, dej pokoj. Je to jen legrácka. Chceme si z ní jen trochu
vystřelit!“ bavil se Tobias vedle mě a já se smála, i když jsem nevěděla
čemu.
„Tak kolik?“ zopakoval pan Reed přísně a probodával Tobiase
pohledem.
„Čtyři,“ odpověděl mu Jonathan a já si zoufale přála, abych chápala,
o co jde. Vůbec se mi nelíbilo, když byli ostatní chytřejší než já.
„Čtyři?!“ vykřikl pan Reed a jeho pohled padl zpátky na mě. Jeho oči
byly tmavé a sršely hněvem. A mně přitom připadal tak neuvěřitelně
přitažlivý, že bych mu to byla nejradši hned řekla, ale vtom někde začaly
hrát smyčce. Odkud to jen přicházelo?
„Vždyť vypila jen necelou půlku,“ bránil se Tobias a já cítila, jak se
mi kolem ramen položila něčí ruka. Smyčce utichly.
„Vždyť je to Guinness se čtyřmi štamprlemi whiskey! Buď rád, že
vypila jen půlku. Vy jste se dočista zbláznili!“ zlobil se pan Reed a
zamračil se, jako by v jeho hlavě řádila bouřka.
„Měl byste se víc smát, Thommy,“ prohodila jsem pobaveně a
slyšela, jak se mi přitom kroutí hlas. „Strašně vám to sluší, když se
smějete,“ prohlásila jsem a ostatní vedle mě vyprskli smíchy.
„Jdeme!“ poručil pan Reed. Jeho pohled byl neúprosný a nestrpěl
absolutně žádné odmlouvání.
Moment, to myslel mě? Proč bychom najednou měli jít pryč?
„Ne, já nechci!“ odmlouvala jsem jako malé dítě, i když mi bylo
jasné, že proti jeho zarytosti nemám žádnou šanci, a zkoušela jsem
dosáhnout na sklenici, která ale z nějakého důvodu stála příliš daleko.
„Ale, dej pokoj, Thomasi! Nezlob se. Chtěli jsme si jen udělat
legraci,“ vysvětloval vedle mě Jonathan a já jsem přikývla, protože jsem
zaslechla slovo legrace. Tady byla skutečně legrace.
„Legraci si dělejte z někoho jiného! A teď ji pusťte ven. Zavedu ji
domů,“ řekl pan Reed, jehož hlas už naštěstí nezněl tak rozzlobeně jako
před chvilkou.
„Jak myslíš,“ ustoupil Tobias a já ucítila, jak se ode mě odsunul.
Lavice vedle mě se uvolnila a pan Reed obešel stůl směrem ke mně.
„Podejte mi ruku, slečno Crumbová,“ poprosil mě a napřáhl ke mně
ruce. Vzhlédla jsem vzhůru, zamžourala na něj, ucítila divokou směs
emocí, která ve mně začala bublat, a způsobně jsem mu podala ruku.
„Chcete se mnou tančit?“ zeptala jsem se ho rozjařeně a obdařila ho
tím nejšarmantnějším úsměvem, jakého jsem byla schopná.
Bratři pana Reeda se rozesmáli tak hlasitě, že to bylo slyšet snad na
druhém konci Londýna, a já se nechala od pana Reeda zvednout na nohy.
Můj úsměv okamžitě ustrnul, když se mi najednou zúžilo zorné pole,
okraje mého vnímání zčernaly a místnost kolem mě se začala točit.
„Panebože, vy jste takoví idioti!“ zaslechla jsem hlas pana Reeda ve
své těsné blízkosti a ucítila jsem, jak mě rukama chytil kolem pasu a
držel mě ve vzpřímené poloze v tom kolotoči, který se kolem mě točil.
 „Za měsíc tu budeme zase,“ prohlásil někdo a já už jsem ty hlasy
nedokázala rozlišit. Někdo mi pomohl do kabátu, aniž by mě ruce kolem
mého pasu pustily, a já to prostě všechno nechala plynout.
„No jo,“ zabručel pan Reed a začal mě někam postrkovat. Poslušně
jsem šla, držela se ho za ruku a měla co dělat, abych vůbec dokázala klást
nohu před nohu.
„Pozdravujte maminku a nespouštějte Finleyho z očí,“ obrátil se ještě
jednou na své bratry a pak už jsem se potácela po schodech ven k těžkým
dřevěným dveřím.
Dveře hlasitě zavrzaly a už jsme byli venku. Studený vzduch mě
uhodil, jako bych narazila do zdi, svět se ještě více rozhoupal a já ucítila,
jak se mi obrací žaludek. Začala jsem se dávit, cítila jsem, že padám, a
snažila se rukama najít oporu. Moje prsty narazily na hrubý kámen.
Alkohol ze mě tekl zpátky nahoru, pálil mě v trávicí trubici a já se
vyzvracela vedle stěny domu. Zase jsem se začala dávit, vyzvracela se
ještě jednou a teprve pak se mi břicho uvolnilo a já se mohla znovu
nadechnout.
Bolelo mě v krku, na jazyku jsem cítila hořkou pachuť a hnusnou
žaludeční kyselinu a s každým nadechnutím na studeném vzduchu se mi
opět rozjasňovalo vidění. Najednou na mě padla neuvěřitelná únava,
nohy mě sotva dokázaly unést, a teprve když jsem se snažila se znovu
narovnat, ucítila jsem ruce, díky jejichž sevření jsem se udržela na
nohou.
Byl to pan Reed, který stál za mnou, držel mě, a dokonce mi podával
kapesník, abych si mohla očistit ústa. A jako by mi už nebylo dostatečně
zle, nejradši bych se teď propadla do země studem. Něco takhle
nezpůsobného se mi ještě v životě nestalo. Dokonce ani moje nehoda ve
stroji nebyla tak trapná jako tohle.
Opila jsem se a na veřejné ulici se pozvracela. A muž, do kterého
jsem byla zamilovaná, mě přitom viděl. Dokonce mi pomohl, abych ve
své důstojnosti neklesla ještě hlouběji.
Nemohla jsem se mu podívat do očí, bylo mi hanba a nechtěla jsem
nic jiného než se dostat domů.
„Hej, ty tam,“ zvolal pan Reed a ze stínu na začátku ulice se vyloupla
postava. Byla útlá a ne moc velká. Nějaký kluk, mohlo mu být tak
dvanáct nebo třináct let. Pan Reed mě jednou rukou pevně držel a druhou
rukou si sáhl do kapsy od kabátu, vytáhl z ní minci a vtiskl ji klukovi do
ruky. „Obstarej nám drožku, pak dostaneš ještě jednu,“ pobídl kluka a ten
hned vyběhl z postranní uličky směrem k hlavní třídě, aby nám sehnal
odvoz. Naštěstí tedy nebudu muset zpátky tramvají. To by na mě bylo
vskutku moc.
„Myslíte, že jste schopná jít kousek pěšky?“ obrátil se na mě tiše pan
Reed a já se zastyděla ještě víc, protože teď byl ke mně navíc ještě milý.
„Je mi to strašně líto,“ zašeptala jsem a hlas mě škrábal v krku.
„Není to vaše vina. Moji bratři si dovolili žertík a opili vás,“ odvětil
pan Reed a teď byl v jeho hlase znovu slyšet i hněv.
Pomaličku jsme se rozešli směrem k hlavní třídě a opustili místo, kde
ve vzduchu visel zápach zvratků. Proti nám zavál vítr, ale já byla ještě
tak rozpálená, že jsem zimu necítila. Moje myšlenky plynuly ztuha a
připadala jsem si, jako bych se nacházela v cizím těle.
„Jenže já s nimi přece nemusela chodit,“ vypravila jsem ze sebe s
námahou a snažila se celou svou silou stát sama, aby mě pan Reed
nemusel držet. Ale nešlo to, stále mě to naklánělo do strany.
Cítila jsem se hrozně a byla mi taková hanba, že jsem si vůbec
nedokázala užívat pocit zamilovanosti, který mi každou chvíli projel
tělem a který alkohol v krvi ještě zesílil.
„No, tak v tom máte naprostou pravdu,“ odpověděl pan Reed. Pohled
upíral dopředu na silnici a výraz jeho obličeje byl uvolněný. Nechápala
jsem, jak může být v téhle hloupé situaci tak vyrovnaný.
K uchu mi dolehl dupot koní, ale rozeznala jsem ho, teprve když už
bylo vidět i drožku. Zastavila u nás na kraji silnice, z jejího kozlíku
seskočil ten kluk a kočí nás pozdravil lehkým nadzdvihnutím cylindru.
Pan Reed vtiskl klukovi do dlaně ještě jednu minci a pak otevřel dvířka
drožky.
Unaveně jsem zamrkala a uvažovala, jak jen se dostanu po schůdkách
nahoru, když vtom mě pan Reed uchopil rukama kolem pasu a vyzvedl
mě.
Polekaně jsem vypískla, hned jsem se ale chytila rámu dvířek a
sesunula se na spoře vypolstrovanou lavici. Jako stín za mnou následoval
pan Reed, který na chvíli zaplnil celý rám dveří, a pak se posadil těsně
vedle mě do mrňavého prostoru drožky. Ještě zavolal na kočího, kam že
má jet, a zavřel za sebou dvířka.
 Snažila jsem se sedět rovně, držela jsem se, abych zůstala ve
vzpřímené pozici, jenže když kolem mě pan Reed položil ruku, sesunula
se mi hlava sama od sebe na jeho rameno.
Drožka se dala do pohybu, nadskakovala přes hrubé dláždění a já
jsem zasténala, když se mi začal ozývat žaludek.
„Animant?“ oslovil mě pan Reed, ale byla příliš velká tma a já mu
neviděla do obličeje.
„Už nikdy nebudu pít alkohol,“ bědovala jsem a držela se za břicho,
které mi naštěstí docela dobře podpíral korzet. Nechtěla jsem si ani
představit, jak mě zítra bude bolet hlava.
„To by bylo určitě lepší,“ okomentoval to pan Reed a já si v duchu
povzdechla. Co to s námi jen je? V jedné chvíli je milý a v druhé zase ne.
Co dělám špatně?
Mohla jsem si nad tím lámat hlavu, jak jsem chtěla, ale v tu chvíli
všechny moje myšlenkové pochody narážely na mlhavou zeď vystavěnou
alkoholem.
„Proč mě nenávidíte, pane Reede?“ vyšla mi samovolně slova z úst,
protože jsem měla mnohem uvolněnější jazyk než obvykle.
„Nenávidím? To přece není pravda,“ odpověděl mi a já nedokázala
odhadnout, jestli jeho tvrzení odpovídá skutečnosti.
Připadalo mi neuvěřitelně těžké zůstat v přítmí drožky vzhůru,
protože tlumené světlo pouličního osvětlení sem vnikalo vždy jen po
několika metrech.
„Ale říkáte mi pořád takové nepěkné věci,“ vyčetla jsem mu a svým
slovům navzdory jsem přitiskla tvář ještě těsněji na jeho rameno. Zítra se
budu k smrti stydět i za to, ale v tuto chvíli mě před tím chránila moje
opilost.
Jeho paže, která ležela kolem mě, byla teplá. Bylo tak příjemné cítit
jeho ruku na mém boku a mé myšlenky, které pomalu ale jistě
sklouzávaly do snu, mě nesly zpátky na ples.
„Na plese jste byl mnohem milejší,“ zamumlala jsem do látky jeho
kabátu a přála si, abychom tam byli zase a tančili spolu. On by si se
mnou povídal a pak bychom se smáli.
„To máte pravdu,“ vytrhl mě hlas pana Reeda z dřímoty, do které
jsem upadala. „Byl jsem milejší.“
 „Byl jste opilý?“ zeptala jsem se a nebyla si jistá, jestli ta otázka dává
smysl. Ale bylo to první, co mě napadlo.
„Ne,“ odpověděl. „Nebyl jsem opilý.“ Udělal pauzu, drožka
naposledy zarachotila po nerovném podloží a dál jela výrazně klidněji.
Asi jsme opustili dělnickou čtvrť, protože ulice ve středu Londýna byly
dlážděny rovnoměrněji a byly mnohem lépe osvětlené. „To jsem si ale
ještě nebyl vědom následků,“ pokračoval pan Reed.
Chtěla jsem se ho zeptat, co tím myslí, když vtom ke mně obrátil
hlavu, položil mi tvář na temeno hlavy a mně se zdálo, že mě k sobě
rukou přitáhl o něco blíž. Ale možná jsem to byla jen já, kdo se k němu
přitulil. Kdo ví?
Zastavilo se mi srdce, po kůži se mi rozběhlo příjemné brnění a
připadalo mi, že každou chvíli omdlím.
Pan Reed se téměř nehýbal, takže nebylo pochyb, že to gesto bylo
záměrné, a já se roztřeseně nadechla. Jen jsem doufala, že se to opravdu
děje, že jsem už dávno neusnula a že to všechno není jen zmatený sen.
„Musím se vám omluvit za dnešní odpoledne,“ pronesl pan Reed a
jeho hlas byl hlubší než obvykle, chraplavý a taky trochu unavený. Na
rukou mi naskočila husí kůže. „Hodně věcí jsem řekl ze vzteku, aniž
bych je tak myslel. A určitě to nebylo namířeno proti vám, ale pouze
proti slečně Brandon-Weldersonové,“ rozvedl to dál.
Naslouchala jsem zvuku jeho hlasu, svému srdci, které mi dunělo v
prsou, a cítila jsem, jak moje pozornost neustále někam uniká.
Pan Reed si povzdychl a já jsem ucítila ve vlasech jeho dech.
„Může za to ona. Nedokážu zapomenout, jak svou zbabělostí jen tak
zničila tolik věcí, z čiré ignorance a nevědomosti. A když ji teď vidím,
jak se naparuje, dohání mě to k šílenství!“ vrčel a já jsem se spádu jeho
řeči musela zasmát. Byl to jen drobný unavený smích, ale pomohl mi,
abych neusnula. „Ale nejhorší je,“ pokračoval a zvedl hlavu z té mé, aby
se podíval z okna, „že evidentně vůbec netuší, že já a ten kluk tenkrát
jsme jedna a tatáž osoba. Jak tam pak stojí se svými trapnými klobouky a
mluví se mnou, jako bychom si my dva byli podobní. Já už to nevydržím.
K tomu mi jednoduše chybí sebeovládání, uštěpačnost nebo to grandiózní
svatouškovství, které vy tak špičkově ovládáte,“ pokračoval dál a já se
zase musela zasmát, jak se panu Reedovi neustále daří udělat mi
kompliment a zároveň mě urazit.
 „Dnes večer jste nějaký hovorný,“ konstatovala jsem tiše, ale
nedokázala jsem pozvednout hlavu, protože jsem se nechtěla odvrátit od
jeho ramene. Možná jsem toho však nebyla ani schopná.
„Jen se snažím udržet vás vzhůru,“ prohlásil pan Reed a já jsem
slyšela úsměv v jeho hlase. Měl pravdu. Dávno bych byla usnula, kdyby
se mnou nemluvil.
„To je od vás šlechetné,“ odpověděla jsem a stěží udržela oči
otevřené.
Pan Reed si hlasitě povzdychl.
„Ne, Animant. Nejsem šlechetný,“ odporoval mi a tentokrát zněl jeho
hlas velmi vážně. „To rozhodně ne. Nemám charakter rytíře. A taky
nikdy nebudu dostatečně zdvořilý a šarmantní, abych vám dostačoval.“
To není pravda, pomyslela jsem si. Chtěla jsem to říct, ale už jsem to
nedokázala. Moje vědomí se definitivně zatemnilo a jediné, co jsem si
vzala s sebou do snů, byl příjemný pocit, který se zahnízdil v mém srdci.
 Kapitola třicátá třetí
aneb
Jak jsem odhalila
tajemství pana Reeda

Bylo mi hrozně. Všechno mě bolelo, hlava mi třeštila, bylo mi zle a v

puse jsem měla vyprahlo. Ještě jsem se ani o milimetr nepohnula, a i tak
mi bylo jasné, že rozhodně nechci vstát.
Ležela jsem v posteli ve svém pokojíku pro zaměstnance, mžourala
do ponurého světla a asi posté se snažila vzpomenout, jak jsem se dostala
domů. Někdo mě sem musel zavést a já se silně domnívala, že ten někdo
byl pan Reed.
Závěsy byly pečlivě zatažené, moje boty stály u dveří, jen svůj kabát
jsem nikde neviděla. Zasténala jsem a obrátila se na bok. Cítila jsem, jak
mě svírá korzet, který jsem stále ještě měla na sobě, a v hlavě jsem ucítila
takový tlak, až jsem sebou trhla. Moje oči se podívaly po budíku, ale ten
tu nebyl. Snažila jsem se vší silou rozpomenout, co je dnes za den, a
zároveň se pokoušela nevnímat silné táhnutí v šíji, které pokračovalo
jako píchání v hlavě.
Na úzkém nočním stolku vedle mé postele stála sklenice s vodou a
složený lístek. Zamžourala jsem, ještě chvíli se rozhlížela po budíku, a až
pak jsem si všimla, že na lístku stojí mé jméno. Asi mě to mělo udivit,
ale na to jsem ještě nebyla dostatečně při smyslech.
S námahou jsem se posadila, pocítila ještě silnější nevolnost a
posouvala se jen po milimetrech, abych se nepozvracela. V hlavě mi
najednou vytanula vzpomínka. Viděla jsem sama sebe, jak se ve tmě
opírám o zeď a zvracím obsah svého žaludku na silnici.
Zadržela jsem dech, snažila se ty obrazy zachytit, ale neustále mi
unikaly. Hlavou se mi honila mlha citů a myšlenek a jednoduše se nedala
prohlédnut. Jako sen, který se po probuzení rozplynul. Co jsem to jen
provedla? Dobře jsem si vzpomínala, že se v knihovně objevili bratři
pana Reeda. Na naši hádku, na svůj vzdor, a že jsem pak s hordou mužů
vyrazila do výčepu. Vzpomínala jsem si i na parní tramvaj, na hospodu,
na lavici, na které jsem seděla. Na Tobiasovy vtipy a Jonathanovo
vyprávění. Pamatovala jsem si i hořkou chuť irského piva. Ale někde
tady se moje vědomé vnímání vytrácelo.
Co jsem asi tak čekala? Jak jsem mohla být tak hloupá a vyrazit si s
tolika muži? Co všechno se mohlo stát! Jenže já od samého počátku
spoléhala na to, že na mě dá pan Reed pozor. Včera jsem si to tak
neuvědomovala, ale dnes mi spadly klapky z očí a mně došlo, že když je
v mé blízkosti, troufám si na ty nejneuvěřitelnější věci, protože vím, že
vždycky přijde, aby mě zachránil. Jak jsem mohla být tak hloupá a něco
takového předpokládat a ještě tomu věřit.
Roztřesenou rukou jsem sáhla po skleničce a do dna ji vypila, jako
bych už týden nepozřela žádnou tekutinu. Chladná voda dělala mému
bolavému krku dobře a ani polykání už mi nešlo tak ztěžka. Zhluboka
jsem se nadechla a vydechla, postavila sklenici zpátky na noční stolek a
vzala lístek, který teď, když jsem se trochu probudila, nabyl na
přitažlivosti. Zvědavě jsem pozorovala písmo, které mi bylo povědomé, a
rozbalila papírek. Byl to jen jeden řádek, a i když písmo nebylo ani
vzletné, ani spořádané, bylo dobře čitelné.
Dávám vám dnes volno. Pořádně se vyspěte.
T.R.
Zrychlil se mi tep, i když to k milostné zprávě mělo na míle daleko.
Už jen skutečnost, že to napsal pan Reed, mi jitřila nitro a v hlavě jsem se
cítila hned o kousek lehčeji. Jako láskou omámená venkovská holka jsem
dopis přitiskla na prsa, zavřela oči a cítila, jak mi srdce překypuje radostí.
Byl to jen takový pocit, který se vynořil z mlhy v mé hlavě a činil mě
šťastnou, aniž by se dal pojmenovat.
Pomalu jsem klesla zpátky na polštář, dál k sobě tiskla dopis a hlavou
mi ještě stihla problesknout myšlenka, jestli by nebylo lepší sundat si
korzet. Než jsem to ale stihla udělat, zase jsem usnula.
 Když jsem se znovu vzbudila, byl můj povznášející pocit ten tam.
Zato se ve mně povzneslo něco jiného. Překotně jsem vyskočila z
postele, zapotácela se jako na lodi v bouři a přeběhla bosa do koupelny.
Obrátil se mi žaludek a já se vyzvracela do záchodové mísy. Vyhrkly mi
u toho slzy z očí, vlasy mi v pramenech visely z rozpadlého účesu a já se
cítila potupně.
Ještě chvíli jsem dřepěla na podlaze, než jsem si byla jistá, že se mi
žaludek hned zase nezvedne, a pak jsem s námahou vstala, abych se
dopotácela k umyvadlu. Otočila jsem kohoutek se studenou vodou,
nechala ji proudit přes ruce a pak si vypláchla ústa. Bylo to odporné a já
jsem se hnusila sama sobě za to, co jsem provedla. Co jsem to jen vypila,
že je mi teď tak zle? Může to být skutečně z jedné jediné sklenice piva,
kterou jsem navíc ani nedopila? To těžko.
Zvedla jsem hlavu, která mi přišla neskutečně těžká, jako by byla
naplněná olovem, a odvážila se pohlédnout do zrcadla. Z něho se na mě
díval duch a já se vyděsila svého vlastního obrazu. Moje jinak tak růžová
pleť byla bledá, oči jsem měla zarudlé a mé vlasy tvořily špinavě
blonďatý chuchvalec, ze kterého všude trčely prameny a sponky.
Nejradši bych si zalezla do postele a už z ní nikdy nevylezla. Pálilo
mě v krku, v nose mi visel kyselý pach a mně se zase vybavila ta temná
ulička, kde jsem se včera vyzvracela. Muselo to být před hospodou. A
pak jsem si najednou vzpomněla na ruce, které mě držely. Někdo tam byl
a pomohl mi. Studem jsem si rukama zakryla oči. Ten někdo byl Thomas
Reed. Držel mě, když jsem zvracela. Všechno viděl.
Chtělo se mi na místě umřít. To byl ten nejděsivější scénář, který
jsem si dokázala představit. A možná že to ještě nebylo to nejhorší.
Nemohla jsem si přece téměř na nic vzpomenout. Kdo ví, co hrozného se
stalo ještě potom? Co když jsem se pak chovala nemožně nebo řekla
něco, co už nikdy nebudu moct vzít zpátky? Co když jsem mu vyznala,
co k němu cítím?
Svezla jsem se na studené kachličky, jen abych cítila pevnou půdu
pod nohama, a koupala se v kaluži sebelítosti a katastrofálních
domněnek. Třeba jsem vůbec nevyjevila své city, nýbrž svůj pravý
charakter, kterému moje matka odjakživa spílala a který už tolik mužů
zahnal do zaječích. Možná jsem byla namyšlená a přechytralá, hrubě
urazila bratry pana Reeda nebo někým z nich pohrdala.
 Elisa měla pravdu. Jsem snob, dítě společenské smetánky a nemám
tušení o světě tam venku. Považuju se za někoho lepšího, aniž bych jím
byla. A teď tu sedím v koupelně, ve které se šíří nakyslý pach zvratek, a
naříkám sama nad sebou.
V lebce mi třeštilo a já se snažila ovládnout, abych nepropukla v pláč.
Připadala jsem si strašně trapná, a kdyby mě teď viděl pan Reed, hned
bych si sbalila kufry a nikdy bych se nevrátila. Protože takovou potupu
bych neunesla.
Vytáhla jsem se na nohy, snažila se pravidelněji dýchat a namlouvala
si, že za to, že jsem se takovou měrou zamotala do myšlenkových
pochodů, které nejsou založeny na žádném logicky uchopitelném
podkladě, může jen můj mizerný fyzický stav. Povzdychla jsem si, cítila,
jak mě zebou nohy, a uvědomila si, že se mi stýská po mamince. Chtěla
jsem jít k ní a nechat se obejmout. Přála jsem si, aby mi řekla, že se
všechno zase spraví, a aby mi k posteli přinesla čaj a pečivo. Mamá měla
spoustu chyb, ovšem její starostlivost se k nim řadila jen někdy.
Unavená jsem se dovlekla zpátky do pokoje, pomalu se svlékla a
vybrala si nové oblečení. Provizorně jsem si vytahala sponky z
rozpadlého účesu, rozčesala si vlasy a spletla je do jednoduchého copu.
Na víc jsem neměla sílu. Navlékla jsem si boty, což mi zabralo celou
věčnost, a pak jsem začala hledat kabát. Ale v mém pokoji nebyl. Zmizel
i můj šál a já se marně snažila vzpomenout, co se s nimi stalo. Ale v
hlavě jsem měla prázdno, a tak jsem nakonec sáhla po vlněné dece, která
mi ležela na peřině, přehodila si ji přes ramena a vyrazila na cestu.
Snažila jsem se jít potichu a rychle, abych se nepotkala s paní
Christyovou, a kvapně jsem vyběhla ven do chladného dopoledne. Tedy
alespoň jsem si myslela, že je ještě dopoledne. Zmizel totiž nejen můj
kabát, ale i můj budík, a venku byla taková mlha, že na věžní hodiny
nebylo vidět.
Malátně jsem se šourala univerzitním parkem, počítala pouliční
lampy a konečně došla k bráně, která slibovala brzký konec mé
strastiplné cesty. Přede mnou se tyčil úzký a vznešený dům mého strýčka
a mně připadalo, jako by uplynula spousta času od doby, kdy jsem tu
byla naposledy. Neměla jsem nervy, abych si lámala hlavu nad tím, jak
budou tetička a mamá reagovat na mou nenadálou návštěvu. Na to se
moje myšlenky zaobíraly příliš mnoha jinými věcmi. Navíc mi byla
zima, protože deka nebyla dostatečně silná, a bolely mě nohy. Zatahala
jsem za zvonek a čekala. Naštěstí ne dlouho, protože pan Dolls byl velmi
spolehlivý majordomus.
„Dobrý den, pane Dollsi,“ pozdravila jsem ho ještě dřív, než mě s
dekou přehozenou přes hlavu poznal, načež překvapeně nadzdvihl obočí.
„Dobrý den, slečno Crumbová,“ řekl, vpustil mě do domu a vzal si
ode mě deku s takovou samozřejmostí, jako by to bylo něco naprosto
všedního. „Váš strýček je mimo domov, ale dámy sedí v salónu,“
informoval mě a já se na něj unaveně usmála. Podíval se na mě s
ustaraným výrazem. Já ale zůstala rezervovaná, čímž jsem mu naznačila,
že nemám potřebu mluvit o svém zdravotním stavu.
„Přejete si čaj?“ zeptal se jen a já přikývla.
„Děkuji, pane Dollsi,“ odvětila jsem krátce.
„Bude mi potěšením,“ prohlásil a v koutcích jeho úst se objevil
úsměv. Hlavou mi proběhlo, že musel být jako mladý muž vysloveně
pohledný.
Obrátila jsem se k salónu, došla po vysokém koberci až ke dveřím a
už jsem zaslechla bujaré hlasy své matky a tetičky. Byly tak důvěrně
známé, že mě to zahřálo u srdce. Letmo jsem zaklepala na světle natřené
dřevo a otevřela dveře. Obě seděly zády ke mně u hořícího krbu a
hihňaly se něčemu jako malé holky. Tetička natočila hlavu za zvukem a
všimla si mě jako první.
„Ani!“ zasmála se radostně a spěšně se zvedla ze židle.
Malinkou chvilku jsem měla strach, že mamá ze mě radost mít
nebude. Ale ten strach byl neopodstatněný, protože vyskočila stejně
rychle jako tetička a hned se ke mně rozběhla.
„Animant,“ vyslovila i ona mé jméno se smíchem, který se jí však z
tváře hned vytratil, když její pohled dopadl na mě. „Ó, dítě moje, tobě
není dobře? Vypadáš příšerně!“ zvolala ustaraně a sevřela mě v náručí.
„Vždyť jsi úplně studená! Pojď se ohřát ke krbu,“ zlobila se na mě tak,
jak to umí jen moje matka, a táhla mě za sebou.
Toho, co by mě dřív zcela jistě zlobilo, jsem si najednou užívala, a
nechala se od ní usadit do jednoho z křesel. Přinesla mi velký pletený
pléd, od pana Dollse hned převzala čaj a chovala se ke mně tak mateřsky,
jako bychom se v neděli vůbec nebyly pohádaly. Cítila jsem se natolik
zesláblá, že bych skoro brečela, ale díky tetiččiným žertíkům jsem se
tomu dokázala ubránit a konečně jsem alespoň na chvilku mohla
zapomenout na svět tam venku.
„A jak ses rozhodla ohledně zítřejšího večera?“ zeptala se mě mamá.
Tázavě jsem se na ni podívala přes svůj druhý šálek čaje.
„Zítřejšího večera?“ zeptala jsem se a ona zakabonila čelo.
„Tys nedostala můj dopis?“ zeptala se překvapeně a já si teprve teď
uvědomila, že jsem matčin dopis vůbec neotevřela. Nejdřív mi do toho
vlezla hádka s panem Reedem, potom můj vztek a pak večer v hospodě,
který byl i nadále tak mezerovitý jako předtím. A můj kabát, v jehož
kapse se dopis nacházel, nebyl k nalezení, takže jsem to ani nemohla
napravit.
„Dostala. Jen jsem si ho zapomněla přečíst,“ přiznala jsem se jí tedy a
sklidila rezignovaný povzdech.
„Ach dítě, přeháníš to s prací,“ pokárala mě a já se tomu musela
usmát. Zaprvé proto, že bych si nikdy dřív nepomyslela, že mi někdo
něco takového řekne. A zadruhé proto, že v tomhle případě za to práce
nemohla.
„A proč vlastně nejsi v práci?“ došlo jí najednou a můj úsměv se
vytratil. Hned jsem si vzpomněla na pana Reeda a na zprávu, kterou mi
zanechal, což ve mně vyvolalo tak rozporuplné pocity, že se mi udělal
uzel na žaludku.
„Mám dnes volno,“ řekla jsem jednoduše, protože to odpovídalo
pravdě, a přesto nic nevyzrazovalo. Matka by určitě omdlela hrůzou,
kdyby se dozvěděla, že jsem se včera večer se sedmi muži
neodpovídajícího stavu opila v dělnické hospodě. Sama jsem tomu
nemohla uvěřit. Přitom jsem já jinak vždycky ta rozumná a můj bratr je
ten, kdo se pouští do různých dobrodružství. Já jsem zůstávala doma u
knih, zatímco on se potloukal s pochybnými kamarády a vymýšlel
lumpárny.
„To je ale shovívavé. Když ti dnes není dobře,“ mínila matka s
úsměvem a já jsem se na ni také usmála. Skutečně to bylo shovívavé. Z
nějakého důvodu jsem to včera přepískla s alkoholem, a pan Reed mi
proto dal volno.
Svraštila jsem čelo. Svědčilo to o tom, že dokázal být milý, když něco
takového udělal. Jenže já jsem pana Reeda nepovažovala za někoho, kdo
by byl milý z dobroty srdce. Přirozeně to nebyl onen nevychovanec, za
kterého jsem ho zpočátku považovala, ale podivín to byl stejně. Zmocnil
se mě neurčitý pocit, že by za tím mohlo být něco víc a že to nejspíš
souvisí se včerejším večerem. Ale co se to včera večer jen stalo?
Ukázalo se, že i dopis od matky byla pozvánka. V sobotu večer
pořádají Wintergloweovi, jedna spřátelená rodina mojí tetičky, večírek a
laskavě mě zvou, jestli se ho také nechci účastnit, aby se se mnou mohli
konečně seznámit. K matčině velké radosti jsem účast přislíbila a mně
samotné u toho bylo dobře, protože to bude společnost, kde vím, jak se
mám chovat. Čišela z toho normalita v mém momentálně značně
turbulentním životě a trocha nudy by mi pro změnu neuškodila.
Zůstala jsem na oběd a nechala se pak ještě donutit k moučníku.
Mamá byla celá vyjevená, když viděla, jak málo jím, a prohlásila, že si
musím nutně odpočinout, abych se zase zmátořila. Souhlasila jsem s ní,
netečně se rýpala ve zbytcích moučníku a myslela na pana Reeda. Na
Thomase Reeda, muže, pro kterého bije moje srdce. A u něhož nemám
ani tušení, co si o mně právě myslí. Včera se na mě ještě zlobil, protože
jsem se na něj hněvala. Svou zatvrzelostí jsem zavinila, že nemohl odříct
schůzku svým bratrům, a já se nakonec pozvracela v tmavé uličce.
Chtělo se mi umřít studem. Musí teď o mně mít katastrofální mínění.
Jsem pro něj hloupá holka, která se pustila do něčeho, co neuměla
odhadnout a na čem ztroskotala. Ale stejně jsem cítila nutkání ho vidět.
Postavit se mu tváří v tvář a zjistit, jak se věci mezi námi mají. Zda jsem
všechno zničila, nebo jestli je to úplně jinak, než se obávám.
Odešla jsem pod záminkou, že si musím trochu odpočinout, a
podařilo se mi dokonce setřást svou matku, která nechápala, proč si
nemůžu odpočinout tady v pokoji pro hosty. Ještě mi popřála rychlé
uzdravení a snažila se mě pozvat v sobotu na oběd, ale já si vzpomněla
na Henryho a řekla jí, že máme tajné sourozenecké setkání, protože se
tak málo vidíme. Mamá se jen zachichotala. Přišlo jí to roztomilé, a tak
mi ani nekladla žádné zvědavé otázky.
Kočár mě zavezl k budově pro zaměstnance, kde jsem potkala paní
Christyovou. Měla u sebe můj kabát. Zlobila se, že jsem šla ven bez něj,
a podala mi ho.
„Vyčistila jsem vám ho,“ oznámila mi. „Pan Reed mi ho ráno přinesl
a říkal mi, že vám není dobře. Už jsem si myslela, že jste něco chytla,“
vyjádřila své obavy a já se usmála. Překvapivě už mi bylo mnohem lépe.
Matčinou péčí jsem pookřála a jídlo mě posilnilo. Stále ještě jsem se
cítila velmi malátně, ale moje životní síla se zase probudila.
„Ne, už mi je lépe. Byla jsem dnes dopoledne u maminky,“ vysvětlila
jsem krátce, abych paní Christyovou uklidnila, a skutečně to zapůsobilo.
Hospodyně se blaženě usmála a poplácala mě po ruce.
„Ach, holčičko. Ale buďte opatrná. Slabý žaludek tak rychle všechno
nesnese,“ dodala, otočila se zpátky ke dveřím do kuchyně a vrátila se ke
svým hrncům.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mi tím chtěla říct, a pak jsem
přizvedla kabát, abych ho protřepala. Jestli jsem se nemýlila, tak na něm
přistály zvratky, a pan Reed se postaral o to, aby byl zase čistý. Už zase
tahle neobvyklá péče, kterou jsem si nedokázala vysvětlit a která mě
nijak zvlášť netěšila, protože z ní plynul strach, že za tím vězí něco, co se
mi vůbec nebude líbit. Pan Reed není starostlivý typ člověka.
Kabát voněl mýdlem a já byla ráda, že z něj necítím kyselý zápach.
Pomalu jsem vyšla nahoru do svého pokoje, krátce se umyla a pak jsem
vyrazila ke knihovně. Sice jsem měla volno, ale mé vnitřní napětí mi
nedovolilo v klidu se posadit a něco si číst. Musela jsem vidět pana
Reeda. Prostě jsem musela. V důsledku bolesti hlavy jsem byla naměkko
a emocionální. Sice jsem netušila, čeho chci svou návštěvou vlastně
dosáhnout, ale doufala jsem, že na to přijdu, až před ním budu stát.
V knihovně jsem však narazila na jiný problém. Byl pátek odpoledne.
Pan Reed tu vůbec nebyl. Na to jsem úplně zapomněla. Šel za svými
tajemnými povinnostmi.
Cítila jsem v sobě zklamání a napětí se stupňovalo. Zdálo se, že se
vše hroutí, a mně bylo bídně. Nějak nic nešlo tak, jak jsem si přála.
Zmateně a trochu ztraceně jsem vyšla z hlavního vchodu na cestu a ušla
pár kroků po parku. Nevěděla jsem, co chci vlastně dělat. Moc lidí tu
nebylo, protože dnes zase mrzlo, a jen sem tam bylo vidět nějakou
postavu v tmavém kabátu, jak spěchá přes kampus.
Chvíli jsem šla, aniž bych měla před očima nějaký cíl, prošla jsem
kolem univerzitní menzy a pak jsem z dálky spatřila výlohu malé
cukrárny, před kterou jsem před pár dny potkala Phillipa Tamse. Kradmo
jsem si rozepnula knoflíky od kabátu, i když takhle mi do šatů mohl
pronikat studený vzduch, a strčila ruku do kapsy od sukně. Byla to sukně,
kterou jsem měla včera v práci, a já z ní teď pomalu vytáhla kousek
novin, který mi předal Phillip.
V krku se mi udělal knedlík a bránil mi v polykání. Měla jsem adresu,
na které se nejspíš pan Reed právě nachází. Bylo by tak jednoduché dojít
k silnici, mávnout na drožku a nechat se na tu adresu dovézt. A nebyl to
vlastně i můj plán?
Nemohla jsem se rozhodnout mezi rozumem a vlastní zvědavostí.
Mezi přáním respektovat soukromí pana Reeda a nutkáním se s ním
vidět. Zároveň to ale bylo úplně hloupé. Neměla jsem přece vůbec tušení,
co mě tam čeká. A kdyby to měla být jiná žena, tak by mě to dnes ranilo
ještě víc než jindy. Ale copak bylo lepší jít zpátky domů a vymýšlet si ty
nejhorší scénáře? Copak jsem to dosud nedělala až dost?
Zafoukal vítr, opřel se do zašedlých spadaných listů, které ležely na
okraji cesty, a popohnal mě dopředu směrem k ulici. Nechala jsem se jím
nést. Nejprve jsem šla pomalu, pak stále rozhodněji, až mi bylo jasné, že
to opravdu udělám. Vyrazím a přijdu na kloub tajemství pana Reeda.
Došla jsem k ulici a nedaleko čajovny jsem objevila neobsazenou
drožku. Kočí zdvořile pozdravil a já mu podala kousek novin s adresou.
Přikývl, poněkud váhavě se na mě podíval a pak seskočil z kozlíku, aby
mi pomohl do kočáru. Posadila jsem se na ledově studenou
nepolstrovanou lavici, stáhla si kabát těsně kolem sebe a vydechla
vzduch, ze kterého se udělal obláček páry. Dnes byla skutečně třeskutá
zima, mnohem větší než předešlé noci, a mně najednou vytanula
vzpomínka.
Drožka se právě dala do pohybu, nadskakovala po dláždění a
vykouzlila ve mně vybledlý pocit ruky kolem mého pasu, mé hlavy na
silném rameni a teplého dechu v mých vlasech. Zamrkala jsem, abych
vidinu odehnala jako sen. Nebyla jsem si jistá, zda se to skutečně stalo,
nebo jestli to je jen výplod mé představivosti.
Projeli jsme centrem města, vjížděli do ulic, kterými jsem ještě nikdy
nešla, a z dálky jsem zahlédla dokonce i Temži. Ještě štěstí, že jsem si
vzala drožku a nezkoušela adresu najít na vlastní pěst. Nevěděla jsem ani,
do které tramvaje bych měla nastoupit, abych se dostala do správného
směru.
Svět kolem mě plynul, domy a lidé, klapot kopyt a zvuky všedního
dne, a mé myšlenky se soustředily na to, co přijde. Půjdu k té adrese a
pak budu vědět víc. Slibovala jsem si od toho spoustu odpovědí. Už to
nebyla jen pouhá zvědavost, co že to pan Reed asi provozuje. Chtěla
jsem vědět, jestli se na mě ještě zlobí, co všechno se stalo dnešní noci a
jestli moje chování všechno zničilo.
Ale zároveň to byla i zkouška jeho charakteru a ukazatel pro moje
city. Budu pak vědět, co si mám o tom člověku myslet, budu se moct buď
plně oddat svým citům, nebo je naopak zadusit, dříve než mě rozpoltí.
Svět visel na vlásku a já jsem směřovala k významnému momentu.
Hlava a ramena mě bolely při každém příliš hrubém zadrkotání vozu
a moje pozornost se zase upnula k silnici. Opustili jsme London City a
projížděli jednou z dalších čtvrtí, kde lidé očividně nebyli tak majetní.
Domy byly sešlé, okenní tabulky špinavé a přes ulici byly natažené
prázdné šňůry na prádlo. I tady bylo venku jen pár lidí, kteří vzdorovali
mrazu. Přemítala jsem, kde to asi jsme.
Drožka se zastavila ve chvíli, kdy jsem to vůbec neočekávala, a já se
překvapeně otočila ke kočímu. Ten seskočil z kozlíku, otevřel dvířka a
podával mi ruku k výstupu. Sestoupila jsem na silnici, zaslechla
mlaskavý zvuk a ucítila, jak se mi nohy zabořily do bláta. Hned jsem si
nadzvedla sukni, ale už bylo pozdě. Její lem už se dotkl země.
„Jsme tu opravdu správně?“ ptala jsem se nejistě kočího, který jenom
přikývl.
„Ano, slečno. Dům, který hledáte, je tamhle,“ odpověděl mi a ukázal
nataženým prstem na starou budovu na druhé straně ulice. Byla vyšší než
okolní domy, okna stejně slepá a za některými plápolalo teplé světlo.
Nebe se zatáhlo tak, že byla už odpoledne skoro tma, a mě ve studeném
větru záblo.
Kolem nás přešel nějaký muž, důkladně si mě prohlížel, a dokonce se
za mnou otočil, když přecházel na druhou stranu ulice. Měla jsem na
sobě šaty, které jinak nosím do práce v knihovně. A i když jsem je
považovala za jednoduché, byla jsem tu ve všem tom blátě a chudobě
jako pěst na oko. Doslova ze mě čišelo, že mám peníze, a mě se vmžiku
zmocnil strach. Kdybych na téhle ulici zůstala sama, určitě by mě hned
přepadli.
Vytáhla jsem měšec a vtiskla kočímu do ruky minci.
„Mohl byste tu na mě chvilku počkat?“ poprosila jsem ho a on
nadzvedl obočí, když se podíval na minci.
 „Samozřejmě, slečno. Jak si přejete,“ odpověděl a já se na něj lehce
usmála. Sevřel se mi žaludek, srdce mi tlouklo hrozně rychle a ve fantazii
mi vytanuly všechny ty děsivé obrazy, které jsem si vymyslela a které mě
teď svíraly na prsou. Pan Reed s bandou spiklenců. Pan Reed v červené
róbě skloněný nad lidskou obětí. Pan Reed v ložnici v náručí nádherné
ženy, které nesahám ani po kolena.
Mého nosu se dotkla studená vločka, roztála a já se stále ještě
nepohnula z místa. Zírala jsem přes ulici na dům s opadávající omítkou a
z nebe se začaly sypat velké chuchvalce sněhu.
„Slečno Crumbová?“ oslovil mě najednou někdo. Trhla jsem sebou
tak silně, div že jsem na rozblácené zemi neuklouzla. Hekticky jsem se
rozhlédla a v první chvíli nikoho nenašla, až když jsem ucítila dotek na
své ruce. Znovu jsem sebou trhla, když mě po hřbetu ruky pohladily
ledové prsty. Zapomněla jsem si navléknout rukavice. Vedle mě stál kluk
se střapatými vlasy, ve kterých se zachytávaly vločky. Usmíval se na mě,
ale jeho obličej byl skoro celý zakrytý teplou kašmírovou šálou.
Mojí šálou.
„Timothy!“ vykřikla jsem překvapeně, když jsem ho poznala, a
nemohla jsem uvěřit, že ho vidím. Kde se tu jen vzal?
„Co tu děláte? Jdete za mnou na návštěvu?“ zeptal se mě a jeho
růžový obličej mě nechal zapomenout na všechny obavy, které jsem před
chvílí cítila.
„Já… ehm…,“ koktala jsem, dočista vyvedená z rovnováhy, a pak
jsem se přece jen vzpamatovala. „Jak se daří babičce?“ zeptala jsem se a
vroucně doufala, ba modlila se, aby to nebyla chybná otázka. Ale úsměv
v Timothyho tváři se ještě rozšířil.
„Moc dobře!“ zvolal radostně a mně spadl kámen ze srdce.
Usmála jsem se a cítila upřímnou radost, že můj tehdejší vynucený
dobrý skutek skutečně přinesl nějaké ovoce. Možná by všechno dopadlo
takhle i beze mě, ale možná jsem zachránila jeden lidský život a malému
klukovi zachovala babičku. Nikdy bych byla neřekla, že to ve mně
vyvolá tak příjemný pocit.
„Pojďte se mnou. Babička vás určitě bude chtít vidět,“ prohlásil, strčil
mi do dlaně svoji malou ruku a táhl mě přes ulici rovnou do domu, ve
kterém se nejspíš nacházel pan Reed. Šla jsem za Timothym a srdce mi
hlasitě bušilo. To nevěštilo vůbec nic dobrého. Ještě jsem nebyla
připravená. Nemohla jsem se teď s panem Reedem jednoduše setkat. Co
si pomyslí, když mě tu takhle uvidí? Hned mu bude jasné, že za ním
slídím. Tohle tajemství si střežil a moji zvědavost mi vytýkal.
Timothy rozrazil dveře a já byla natolik zachvácena svou náhlou
panikou, že mě nenapadlo se ho pustit. S klopýtnutím jsem šlápla na
schod a vstoupila do předsíně, která byla plná lidí. Nevěděla jsem, kam
se mám podívat dřív. Musím teď jednat opatrně, chovat se nenápadně,
abych se vyhnula nevrlé reakci pana Reeda a nesklidila trest za svoji
zvědavost.
„To je moje babička,“ řekl právě Timothy a vtom jsem ho spatřila.
Stál hned vedle dveří, zády ke mně. Poznala jsem ho podle držení těla,
podle způsobu, jakým nakláněl hlavu, podle nožičky jeho brýlí, která mu
vykukovala za uchem. Tmavě hnědý odstín jeho vlasů, jeho oblek, jeho
nádherné ruce, které měl zkřížené za zády.
Timothy mě zatahal za prsty a já automaticky otočila hlavu jeho
směrem. Přede mnou stála starší paní. Obličej měla plný hlubokých
vrásek, oči vodově modré a zpod prostého šátku jí vykukovaly téměř
úplně bílé vlasy. Její shrbené držení těla působilo dobrotivě a koutky úst
měla od přírody obrácené vzhůru.
„Slečno Crumbová?“ uslyšela jsem hlas pana Reeda za svými zády a
srdce se mi zastavilo.
Bože, stůj při mně.
„Pane Reede, pane Reede,“ volal vzrušeně Timothy. Byla jsem tak
ztuhlá, že jsem se mezi všemi těmi lidmi mohla sotva pohnout. Kluk
pustil moji ruku a vzrušeně před panem Reedem poskakoval.
Moje oči k němu vzhlédly, k onomu vysokému muži s lehce
pohublým obličejem. K jeho hnědým očím, ve kterých se zračilo
zmatení.
„To je ta lady, co mi zachránila babičku. Koupila pro ni medicínu,“
referoval horlivě Timothy a já stydlivě sklopila zrak. Tahle situace mě
jednoduše přemohla a já jsem neměla ani tušení, kam jsem se to vlastně
dostala. Jasné bylo jenom jedno. Tohle nebylo ani spiknutí proti
královně, ani tajné bratrství a už vůbec ne tajná milenka. Kradmo jsem se
rozhlédla, viděla jsem ale jen děti všech věkových skupin a několik
rodičů, kteří je oblékali do bund nebo je vedli za ruku ven. Ať to bylo
cokoli, očividně to právě skončilo.
 „No, vlastně mě zachránila spíš ta zeleninová polévka,“ prohodila
stařenka vedle mě a usmála se na mě. Podívala jsem se na ni, ale
nevěděla jsem, jak se mám chovat. „Děkuju vám. To byl ten nejhezčí
dárek, který nám kdy kdo připravil. Skutečně jste mi zachránila život.“
Sáhla po mé ruce, přitáhla ji k sobě a přitiskla své svraštělé rty na její
hřbet. „Jste opravdový anděl,“ dodala a Timothy se na mě smál tak
zářivě, až jsem měla pocit, že mu koutky úst dosáhnou až k uším.
„P… prosím,“ vykoktala jsem a podařilo se mi odtáhnout ruku, aniž
bych působila příliš odmítavě. Ale s něčím takovým jsem se vůbec
nedokázala vypořádat. Nikdo mi ještě v celém mém životě nebyl tak
vděčný, aby mi políbil ruku. Ještě jsem ale také nikdy nikomu
nezachránila život.
„Na shledanou, pane Reede,“ zvolal někdo od dveří a pan Reed zvedl
ruku na rozloučenou.
„Na shledanou za týden,“ zvolal v odpověď a já se snažila se
vzpamatovat. Vpadla jsem sem do něčeho, do čeho jsem nepatřila, a celý
ten zmatek kolem mě mátl. Příliš mnoho dojmů a nedostatek kontroly.
Davy lidí jsem neměla ráda.
„Chtěla bych vám to oplatit,“ řekla právě stařenka a sáhla po
sedřeném měšci. Rychle jsem zavrtěla hlavou.
„Ne, to ne. To není třeba. Já vaše peníze nepotřebuju,“ pokoušela
jsem se ji zadržet. Vtom se mé paže dotkla něčí ruka.
„Slečno Crumbová,“ oslovil mě pan Reed a mnou i přes teplý kabát
projela husí kůže. Zase jsem k němu vzhlédla a snažila se rozeznat, jestli
se na mě zlobí. Na jeho tváři se zračila jen maska profesionální
neutrality, ze které jsem vytušila to nejhorší.
„Promiňte, nechtěla jsem vás vyrušit,“ snažila jsem se vymluvit a o
krok jsem ustoupila. Narazila jsem přitom do asi dvanáctiletého děvčete,
které na mě zíralo s vykulenýma očima.
„Nerušíte,“ odbyl pan Reed moji prázdnou frázi a jeho pohled nabyl
poněkud drsnějších rysů. „Rád bych si s vámi promluvil,“ řekl přísně a já
bych v tu chvíli nejradši utekla.
Co jsem asi tak čekala? Jak jsem byla hloupá, když jsem si myslela,
že je dobrý nápad za ním slídit. Ale něco takového patřilo prostě k mé
zvědavé nátuře. Stejně jako poslouchání za dveřmi nebo otevírání cizí
pošty. Ale stejně jsem se styděla, že mě při tom přistihl. Hlavně proto, že
se nepotvrdila žádná z mých obav a já se tím pádem neměla čím obhájit.
„Pane Reede,“ spustila jsem ještě jednou, ale to už mě táhl davem lidí
a dveřmi do sousední místnosti. Stálo tu mnoho stolů, na kterých byly
postavené židle. Vepředu na stěně visela břidlicová tabule a v krbu po
straně doutnalo poslední polínko.
Byla to školní třída. A všechno najednou dávalo smysl. Všechny ty
děti venku v předsíni, pečlivost pana Reeda a jeho snaha dostát pokaždé
ve stejném čase této povinnosti.
„Vy učíte děti?“ vypravila jsem ze sebe a očima se vrátila zpátky k
němu.
„Ano,“ přitakal, ovšem jeho hlas přitom zněl velmi podrážděně. „Ale
mnohem důležitější je otázka, co tu děláte vy,“ předhodil mi nevrle.
Tohle tedy bylo ono tajemství? Všechny moje starosti a bezesné noci
byly naprosto zbytečné. Já si o tomto muži představovala tak hrozné věci,
že jsem byla celá nesvá, když jsem tu teď stála a viděla tuto jednoduchou
pravdu, která se vůbec nedala srovnat s mými divokými představami.
On odcházel, aby učil děti. Styděla jsem se teď ještě víc.
„Ale proč něco takového tajíte?“ zeptala jsem se. Vylekaně jsem
sebou trhla, když mě znovu uchopil za paže a upíral na mě přísný pohled.
Srdce se mi zběsile rozbušilo, zalévalo mě horko a netroufala jsem si
jeho pohled opětovat.
„Slečno Crumbová,“ napomenul mě přísně a já si vzpomněla na jeho
otázku. Chtěl vědět, co tady dělám. Rozpačitě jsem si odkašlala a bylo mi
jasné, že teď nesmím lhát. To by celou situaci jen zhoršilo.
„Sledovala jsem vás,“ přiznala jsem se a čekala výbuch hněvu. Bude
mi spílat a kárat mě, a to naprosto zaslouženě.
Ale nic takového se nestalo. Pan Reed pouze zvedl levé obočí.
„To je mi jasné,“ pronesl se stínem sarkasmu v hlase a jeho pohled se
zachmuřil. „Ale proč jste tady, a ne v posteli? Nedal jsem vám volno,
abyste jela na projížďku přes půl Londýna, ale abyste se vyspala z
kocoviny!“ vyjel na mě a já jsem zmateně zamrkala. Jeho intonace byla
káravá, ale jeho slova nikoli.
„Vy si snad o mě děláte starosti?“ zeptala jsem se udiveně.
„Ano, zatraceně! Samozřejmě že si dělám starosti!“ zaláteřil
knihovník hlasitě a já jsem nemohla věřit tomu, co říká.
 „Ale za svoji situaci si přece můžu sama. Co je vám do toho, že se
necítím dobře?“ zeptala jsem se ho. Byla jsem příliš udivená, abych na
prudkost v jeho tónu mohla reagovat hněvem.
„Co prosím?“ řekl pan Reed, očividně vyvedený z rovnováhy. Pak si
odfrkl, sňal si brýle z nosu a zarputile zavrtěl hlavou. „Vy si na to
nevzpomínáte,“ konstatoval a jeho zloba jako by se vypařila.
„Moc si toho nepamatuju,“ přiznala jsem a na okamžik jsem měla
pocit, že se v jeho očích zračí něco jako zklamání. Ale pak sklopil zrak
na svoje brýle a já už si tím nebyla tak docela jistá.
„Nebyla to vaše vina,“ řekl s povzdychem. „Moji bratři vám do piva
nalili whiskey, protože si mysleli, že bude legrace, když vás opijí. A já se
vám za to omlouvám,“ vysvětlil mi a zahákl si brýle nožičkou za tmavě
hnědou vestu.
„Aha,“ řekla jsem jen a v mé hlavě se začaly honit myšlenky. Takhle
to tedy bylo. To se jevilo mnohem logičtěji, než že jsem se opila vědomě.
A ještě něco mi došlo. Jestli se pan Reed omlouval za své bratry, pak
proto, že za jejich jednání cítí zodpovědnost. Proto mi dal volno a nechal
mě se vyspat. Proto si o mě teď dělal starosti. Dělal to z pocitu viny.
Tiše jsem si vzdychla, protože jsem byla přesvědčená, že jsem
odhalila tajemství nenadálé starostlivosti pana Reeda. Ale zároveň mě to
bodlo do srdce a bolelo to víc než ty nejhorší bolesti hlavy.
Trpělivě jsem čekala, než si pan Reed sbalí svoje věci a než kluk s
usmrkaným nosem širokým koštětem vymete třídu a předsíň. Mlčela
jsem a připadala si, že tu překážím. Pak jsme vyšli ven a on za námi
zamkl dveře.
„Pěkný večer, pane Reede,“ rozloučil se s ním ten kluk a vrhl na mě
kradmý pohled.
„Tobě taky, Jime,“ odpověděl knihovník a spustil si svazek klíčů do
kapsy od kabátu.
„To je vaše snoubenka?“ zeptal se náhle kluk, a i když jsem se snažila
ovládnout, okamžitě mi začaly rudnout tváře. Už jen myšlenka na to, že
bych byla s panem Reedem zasnoubená, ve mně vyvolávala neuvěřitelné
vzrušení.
„Ne, Jime. Běž domů, než se nastydneš ještě víc!“ přikázal mu pan
Reed stroze, ale kluk se jen zasmál, posunul si čepici a rozběhl se sněhem
dolů po ulici. Pan Reed nad ním zavrtěl hlavou a podíval se na nebe. K
zemi se snášely husté a velké vločky a pomalu vše pokrývaly cukrovou
čepicí.
„A máte snoubenku?“ zeptala jsem se jakoby mimochodem a
vstoupila poněkud nejistě na kluzkou zem.
„Slečno Crumbová, kde bych na ni měl vzít čas?“ odpověděl mi
podrážděně a já jsem se tomu musela trochu zasmát. Tímhle tónem mluví
vždycky, když jsem podle jeho mínění příliš zvědavá. Každopádně se
předtím nerozzlobil, že jsem odhalila tajemství o jeho zvláštních
povinnostech. Skoro se mi zdálo, jako by počítal s tím, že něco takového
udělám. To se mi teď celkem hodilo, i když by se mi nemělo líbit, že má
o mně takovýto obrázek.
Na druhé straně ulice stále ještě čekala moje drožka. Kočí se opíral o
kozlík a kouřil cigaretu.
„Ta je vaše?“ zeptal se pan Reed a já přikývla. „Alespoň že jste sem
nešla pěšky,“ zamručel a nabídl mi rámě. Byla jsem překvapená a chvíli
jsem váhala, než jsem se do něj zavěsila. Toto gesto bylo vzhledem ke
kluzké zemi sice vyloženě patřičné, ale skýtalo mnohem větší blízkost,
než jakou jsme k sobě obyčejně měli. Hned jsem cítila větší jistotu v
nohou a společně jsme přešli přes ulici.
„Já teď hodlám jet domů. Jaké máte plány vy?“ zeptal se mě a já se
usmála, aniž bych k tomu měla nějaký pádný důvod. Prostě proto, že se
mě pan Reed na něco zeptal.
„Také bych ráda jela domů,“ informovala jsem ho a on mě bleskově
zachytil, když jsme na druhé straně vstoupili na chodník a mně podjely
nohy. Kočí odhodil nedopalek cigarety do břečky u silnice a obešel
kočár, aby mi otevřel dvířka. Pan Reed mi poskytl pomocnou ruku a v
mém nitru to začalo neskutečně šimrat, když se naše dlaně dotkly. Jeho
štíhlé prsty se semkly kolem mé drobné ruky a já jsem na schůdek
vstoupila o něco pomaleji, jen abych ho nemusela hned zase pustit.
Byly to jen naše ruce, ale byl to nádherný pocit, který mou fantazii
přiměl k tomu představit si, jaké by to asi bylo, kdyby mě tyto ruce
objaly. Byla bych docela blízko u něho, s hlavou na jeho hrudi, jeho paže
kolem mě. Cítila bych teplo a bezpečí, protože by mě ochraňoval, i když
by mě přitom škádlil uštěpačnými poznámkami.
Ale to už mou ruku zase pustil a mé sny se rozplynuly.
Kočí se chystal zavřít dveře, ale já jsem ho hned zadržela.
 „Počkejte,“ řekla jsem mu a podívala se na pana Reeda, který si
vyhrnul límec od kabátu a zabořil ruce do kapes. „Vy se mnou
nepojedete?“ zavolala jsem na něj. Podíval se na mě poněkud ohromeně.
„Já jezdím vždycky tramvají,“ prohlásil. Prudce jsem zavrtěla hlavou.
„Ale ne za takovéhoto počasí! A hlavně ne, když máme stejný cíl. To
by byla hloupost!“ pokárala jsem ho a pan Reed si viditelně povzdychl.
Ve vzduchu se vytvořil obláček páry z jeho dechu a ve vlasech se mu
zachytávaly vločky.
„Asi máte pravdu,“ uznal. Ještě chvíli váhal a pak se vytáhl do napůl
otevřeného interiéru drožky. Posunula jsem se do strany, abych mu
udělala místo, a když si sedl, tak blízko vedle mě, přepadl mě pocit, že už
se to jednou stalo. Polkla jsem a složila ruce do klína, protože jsem
nevěděla, kam s nimi. Drožka se dala do pohybu.
„Nejeli jsme včera taky drožkou?“ zeptala jsem se tiše a můj hlas
téměř zanikl v klapotu kol.
„Ano, jeli,“ odpověděl mi stručně, pohled upřený na ulici, a já se
snažila si vzpomenout. Vybavila se mi rozmazaná světla pouličních lamp
a zase onen letmý pocit paže kolem mého pasu. Ale tak docela
vzpomenout jsem si nedokázala.
„Byla jsem…,“ spustila jsem a bála se, že to vyzní hloupě. „Byla
jsem při vědomí?“ položila jsem přesto otázku a na tváři pana Reeda se
objevil potutelný úsměv.
„Ano, slečno Crumbová. Dokonce jsme si spolu povídali,“ prohlásil s
jistým pobavením v hlase, které nejspíš pramenilo z toho, že mu muselo
být jasné, jak mi to je asi trapné.
„A o čem?“ zeptala jsem se a pan Reed na mě obrátil pohled.
Šibalsky se usmál jako malý kluk, který mi schoval učebnice, a moje
srdce začalo bít v hrudníku tak silně, až to skoro bolelo.
„Na to si asi budete muset vzpomenout sama,“ škádlil mě a já
neodolala pokušení ho za tuhle nehoráznost potrestat. Zvedla jsem pěst a
provokativně ho udeřila do paže jako malé dítě, načež se rozesmál.
„Vy jste tak hrozný!“ nadávala jsem mu, ale nemyslela jsem to vážně.
„To říká ta pravá, slečno Všetečková. Vaše zvědavost byla očividně
silnější než vaše slušné vychování,“ předhodil mi a já zase cítila, jak se
mi rozpalují tváře. Podle mého názoru byl takřka zázrak, že pan Reed
nevyletěl z kůže a neudělal ze mě fašírku, když mě objevil ve své škole.
Zato teď využíval každé příležitosti, aby mi podsunul trapnost mého
jednání. To byl asi také jakýsi druh trestu.
„Já jsem si totiž myslela, že tajíte něco mnohem horšího, než že učíte
děti číst a psát,“ zkoušela jsem se bránit, ale bylo mi jasné, že jsem přes
to přese všechno v neprávu. I kdyby za tím bylo něco víc než jen
zvědavost, dělat jsem to neměla. Ale bylo mi jasné, že teď takhle
smýšlím jenom díky vědomí, že jeho tajemství není nic, co by člověk
musel tajit.
„Například?“ zeptal se samozřejmě hned pan Reed.
„Myslela jsem…, že jste…,“ koktala jsem a sklopila oči, abych
neviděla, jakou měrou se mou nepříjemnou situací baví. „Že jste třeba
spiklenec. Nebo že patříte k tajné sektě. Nebo tak něco,“ vypravila jsem
ze sebe a připadala si vysloveně trapně. Pan Reed nade mnou nevěřícně
zakroutil hlavou.
„Přeháníte to se čtením,“ prohlásil a opřel se dozadu o nepohodlnou
lavici. „Sice nechodím pravidelně do kostela, ale jsem zcela jistě
anglikán.“
„Ale byl jste tak odmítavý a tajnůstkářský. Co jsem si měla myslet?
Myslela jsem, že to musí být něco strašného, když to nechcete prozradit,“
vysvětlila jsem a třela si prsty, které mi pomalu začínaly křehnout
mrazem. Kde jen jsem nechala rukavice? „Proč něco takového vůbec
tajíte? Copak není chvályhodné, že něco podobného děláte?“ zeptala
jsem se a on si hlasitě vzdychl.
„Já ale nechci, aby mě za to někdo chválil, slečno Crumbová,“
pronesl a zase se narovnal. „Samotná skutečnost, že cítím zodpovědnost
a chci trochu narovnat nesrovnalosti naší společnosti, mě ještě zdaleka
nedělá dobrým člověkem. Nechci se tím holedbat a taky nechci, aby mě
ostatní považovali za lepšího, než jsem,“ bručel rozladěně a obrátil
pohled zpátky do ulice. Jeho povznesená nálada zmizela a dosavadní
nevázanost znovu vystřídal přísný postoj.
Dál jsem se na něj dívala, chápala, co tím myslí, ale nemohla mu dát
za pravdu. Protože teď znám jeho tajemství a byla jsem tak smělá, že
jsem si troufala podle něho soudit na jeho charakter. Je o tolik lepším
člověkem, než za kterého se považoval. Než ten, za kterého jsem ho
dlouho považovala já. Protože nejen že pomáhá chudým dětem, které si
školu nemohou dovolit, ale už několikrát pomohl i mně. Vždycky to
zlehčil, udělal sám ze sebe toho zlého a bravurně ovládal svůj otrávený
výraz, ale uvnitř, za všemi těmi nehoráznými projevy, nevlídným
zacházením a nezdvořilými komentáři, to byl člověk se slušným
chováním, s odvahou a s dobrým srdcem. Držel své sliby, vždy mi
přispěchal na pomoc, když jsem ho potřebovala, a přiměl mě dostat ze
sebe to nejlepší.
A já jsem ho za to milovala.
Možná že jeho pichlavá slupka navždy zůstane taková, jaká je. Ale s
tím bych se už naučila žít.
 Kapitola třicátá čtvrtá
aneb
Jak jsem se setkala s Rachel

V sobotu ráno jsem snídala sama. I když jsem vřele doufala, že by se

mohla zopakovat naše společná snídaně, nakonec jsem byla zklamaná.
Nesnědla jsem ani polovinu toho, co mi paní Christyová nandala na talíř,
a jímal mě hrozný neklid. Byla jsem jako na trní a nemohla se dočkat, až
vyrazím do knihovny, jen abych viděla pana Reeda.
V sedm hodin dvacet minut jsem nervózně opustila jídelnu. Právě
když jsem si v chodbě zapínala kabát, sbíhal pan Reed s dupotem ze
schodů. Vypadal unaveně jako vždycky a s jistou podrážděností si
obmotával šál kolem krku. Jeho ramena byla napjatá, vlasy rozcuchanější
než obvykle a v pohledu se mu zračil výraz štvaného zvířete. Ale
nenechala jsem se zmást. Už jsem ho zažila v téměř každé náladě a
povznášející pocit v mých prsou při pohledu na něj k tomu ještě
přispíval.
„Dobré ráno, pane Reede,“ oslovila jsem ho a snažila se nasadit
pokud možno neutrální tón, aby mě nepovažoval za vyplašenou slepici.
Kdo je po ránu zvědavý na veselé lidi?
Pan Reed zvedl zrak. Zdálo se, že si mě všiml až teď, a vrásky na
jeho čele se okamžitě vyhladily.
„Animant,“ uteklo mu a pak se znovu upamatoval. „Chci říct, slečno
Crumbová,“ opravil se rychle, roztržitě zamrkal a zamotal se do šály.
Musela jsem se hodně přemáhat, abych se neusmála, a nevěděla jsem, co
si mám o této reakci myslet.
„Je s vámi všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, uvázala si vlastní
šálu a otevřela dveře ven. Vykročila jsem do okouzlující zimní krajiny,
ve kterou se Londýn přes noc proměnil a která se i přes hustou mlhu
třpytila v bledém denním světle.
„Ne,“ zabručel pan Reed. Se zájmem jsem zvedla obočí. Vrhl na mě
rychlý pohled a zase zakabonil čelo. Skoro jsem se bála, že z toho zase
udělá jedno velké tajemství a do svých myšlenek mě nezasvětí, ale
nakonec spustil dál. „Mám schůzku se dvěma členy představenstva.
Přijdou dnes dopoledne do knihovny a já budu muset vést nekonečné
zdrcující diskuze, které nakonec stejně nepovedou k žádnému výsledku,“
stěžoval si, když jsme vedle sebe kráčeli sněhem. Kdyby po obou
stranách cesty nebyly svítilny, bylo by těžké cestu rozpoznat.
Schovala jsem úsměv do šály, aby neviděl, jak se jeho nevolí bavím,
a zastrčila jsem ruce ještě hlouběji to kapes. Na počátku svého pobytu
tady v Londýně jsem se divila, co to asi musí být všechno za hrozné lidi,
kteří pana Reeda tak štvou. Ale teď mi bylo jasné, že žádný z nich nebyl
zlý. Pan Reed je prostě jen škarohlíd, který je rád, když ho ostatní nechají
na pokoji, a kterému vadí jakékoli vměšování. Je prostě trochu svérázný.
„Tihle nalakovaní urození opičáci, kteří pro své místo v
představenstvu nemuseli udělat nic jiného, než že uvedli své příjmení,“
lamentoval dál pan Reed a já ho nechala.
„Udělám vám čaj. Pak to vydržíte,“ zkoušela jsem ho chlácholit, ale
on si jen otráveně odfrkl.
Vstoupili jsme společně do knihovny, jako by se jednalo o docela
rutinní záležitost, a pustili se do každodenní práce. Panovala mezi námi
zvláštní uvolněná nálada, a to mi dodávalo jakýsi povznášející pocit.
Vyřídila jsem noviny, přestála archív, trochu jsem uklidila a pak už
přišli pánové, o kterých pan Reed mluvil. Neodpověděli mi na pozdrav,
když jsem k nim přistoupila, ovšem kabáty si ode mě odebrat nechali.
Celkově se ke mně chovali jako ke služebné a mně bylo najednou
naprosto jasné, proč pan Reed nemá nejmenší chuť se s těmito dvěma
ulízanými gentlemany dohadovat.
Svůj hněv jsem si však vybila jen na čajových lístcích. Připravila
jsem podnos a pak jsem tiše zaklepala na dveře kanceláře vedoucího
knihovny. Přese všechno jsem se chovala vstřícně, tvářila se, jako bych
byla perfektní dobromyslné děvče, a přitom jsem stihla na
vynervovaného pana Reeda udělat za zády jeho hostů grimasu, abych ho
povzbudila. Skutečně se tomu usmál.
 Bylo to strašně dětinské, ale stejně jsem se za to nestyděla. Jen jsem
se sama musela smát, rychle jsem tedy za sebou zavřela dveře a snažila
se zase věnovat své práci. Třídila jsem knihy, převzala krabici ze zámoří
a zkoušela přimět Codyho, aby mi řekl alespoň jedno slovo. Ten však po
pár minutách utekl do chemického oddělení a já tak jen dál přemítala,
proč mám dnes asi tak dobrou náladu.
Cítila jsem se povzneseně, a dokonce trochu zasněně, a to přesto, že
se ke mně pan Reed nechoval nijak jinak než doposud. Nebo možná
právě proto. Viděl mě ve velmi nepříjemné situaci. Držel mě, když jsem
zvracela na silnici. Dovedl mě domů, nejspíš mě dokonce vynesl do
schodů, a stejně bylo mezi námi vše tak jako předtím.
Nebo ne? Byl stejně mrzutý a svérázný jako vždy. Ale zmizelo
napětí. Bylo to skoro, jako by se mi v nitru přetrhl uzel a já mohla volněji
dýchat. Protože jsem teď chápala, co je to za člověka. Protože pan Reed
je dobrý člověk a není pravda, že by mě nenáviděl, i když už viděl
všechny moje negativní stránky. Tak jako já ty jeho.
* * *
Blížilo se poledne a pohovor stále ještě nedospěl ke konci. Nechtěla jsem
pány rušit, jen jsem se tedy rychle rozloučila s Codym a vyběhla ven do
sněhu. Byla sobota, pro dnešek mi práce skončila a já se za chvíli sejdu s
bratrem na obědě.
Ve své zprávě se vyjádřil velmi neurčitě, ale předpokládala jsem, že
mě vyzvedne. Připravila jsem si pár sněhových koulí pro případ, že by
Henry přišel na hloupé myšlenky, a cítila jsem euforii, že se za chvíli
seznámím se ženou, která získala srdce mého bratra.
Musím přiznat, že jsem o nich v poslední době moc nepřemýšlela. V
myšlenkách a především v srdci jsem se totiž zabývala úplně jinými
věcmi. Traktáty o židovství jsem ale přečetla a byla jsem zvědavá na to,
co přijde.
Henry dorazil se čtvrthodinovým zpožděním a mně už mrznul nos,
když jsem ho konečně spatřila, jak ke mně spěchá po cestě. Když jsme
byli děti, zimu jsme milovali. Bylo to moje nejoblíbenější roční období a
také doba, kdy jsme spolu já a Henry trávili nejvíc času. V létě byl pořád
někde venku se svými kamarády, ale v zimě, když napadlo tolik sněhu,
že jsme se stěží dostali k sousednímu domu, jsme byli jen my dva.
 Aniž bych o tom přemýšlela, vzala jsem sněhovou kouli, potěžkala ji
v ruce a pak ji hodila, jak daleko jsem mohla. Jakmile Henry kouli
spatřil, trhl sebou a uhnul do strany. Sníh proletěl kolem něj a trefil osobu
za ním, které jsem si předtím nevšimla. Lekla jsem se své vlastní
nezbednosti a v první chvíli nevěděla, jestli se tomu mám zasmát, nebo
se co nejrychleji omluvit.
Oba se zastavili. Henryho záda mi zastínila výhled a já si kvapně
přizvedla sukni a spěchala k nim. Za Henrym stála mladá dáma, která se
snažila osušit si mokrý obličej a které můj bratr pomáhal oklepat sníh z
kabátu. To je určitě ta jeho tajná snoubenka! Zpomalila jsem a zalila mě
vlna soucitu i studu. Trefila jsem ji chudinku přímo do obličeje.
„To jsem nechtěla, je mi to hrozně líto,“ zvolala jsem omluvně. To
byl ten nejhorší první dojem, jaký jsem mohla udělat. Henry bude vzteky
celý bez sebe. „Chtěla jsem trefit Henryho. Vůbec nevím, co to do mě
vjelo,“ zkoušela jsem se nějak ospravedlnit.
Cizinka na mě zamrkala. Byla hezká, měla kulatý obličej a pěkné
plné rty. Zděšeně se na mě dívala svýma velkýma očima, zatímco já se
rozpačitě kousala do dolního rtu.
„To nic, byla to moje chyba,“ prohlásil Henry a já ke své úlevě
viděla, že potlačuje úsměv. Takže se na mě nezlobí. „Neměl jsem se
uhýbat do strany. Byl to reflex,“ vysvětlil a úsměv pomalu pronikal na
povrch. „To je moje mladší sestra Animant,“ představil mě a slečna vedle
něj se na mě stydlivě podívala. „Ani, to je Rachel Cohenová. Děvče,
které si chci vzít za ženu.“
„Těší mě,“ řekla jsem, udělala lehké pukrle, protože jsem nevěděla,
co jiného dělat, a rozpačitě jsem se usmála. To bylo popravdě to nejhorší
první setkání všech dob. Co si teď o mně asi myslí?
„Nápodobně,“ opáčila Rachel tiše a odsunula si z tváře tmavou kadeř.
„Myslela jsem, že jsi říkal, že je tvoje sestra velmi umírněná osoba,“
otočila se najednou k Henrymu a zdálo se, že se jí zase vrací duševní
rovnováha.
Tak mě tedy Henry popsal? Umírněná osoba. To byl obraz, který
navenek vyzařuju?
„Pokud zrovna není trochu poblázněná, tak ano,“ odvětil Henry
uvolněně a oba se na mě zadívali. Henry s potutelným úsměvem, Rachel
se zvědavýma očima.
 „Nejsem poblázněná!“ bránila jsem se hned a přála si, aby mě Henry
nepotupil ještě víc. „Jsem jen… Byla jsem…,“ koktala jsem a nevěděla,
co chci vlastně říct. „Ten sníh mi učaroval,“ vypravila jsem ze sebe
nakonec s povzdechem a sklopila zrak ke svým rukám.
A Rachel se najednou rozesmála. Smála se hlasitě a jasně a její prsty
v rukavicích sáhly po těch mých a stiskly je.
„To je v pořádku, Animant. Já se na tebe nezlobím,“ ujistila mě.
Naštěstí byla Rachel evidentně dobrosrdečnější než já, protože já bych
teď byla na jejím místě určitě pěkně vzteklá. „Pojďme se konečně najíst a
bavit se o radostnějších věcech,“ prohodila, aby změnila téma, a přijala
rámě, které jí můj bratr nabídl. Já jsem nic neříkala, jen jsem se usmívala
a nechala věci běžet.
„Henry mi říkal, že pracuješ,“ spustila Rachel, když jsme se dali do
pohybu. S úlevou jsem přijala nenucenost, se kterou se mnou mluvila a
která mi okamžitě dodala dobrý pocit.
„Ano. Pracuju jako asistentka vedoucího knihovny,“ potvrdila jsem a
začaly jsme se bavit o mé práci a o těžkém postavení žen v pracující
společnosti.
Rachel byla otevřená a zvědavá, stavěla se k věcem bez velkých
předsudků a měla radostnou náturu, která ji činila velmi sympatickou.
Projevila samozřejmě i určitou naivitu, zdálo se, že ve všem vidí jen to
dobré, a chovala se velmi nesměle, když se hovor stočil na ni. Ale s
bratrovým výběrem jsem byla spokojená. A on evidentně taky, soudě
podle pohledů, kterými se na sebe dívali a které mě tížily na srdci.
Záviděla jsem jim a zároveň přemítala, jestli něco takového taky
jednou zažiju. Samozřejmě to mezi mnou a panem Reedem vypadalo
zrovna docela dobře. Ale to v našem případě neznamenalo nic jiného, než
že jsme se právě nehádali a nikdo nebyl na toho druhého naštvaný.
Zdaleka to neznamenalo, že ve mně vidí něco jiného než příjemnou
společnici. Možná dokonce kamarádku. Vždycky mi přece přispěchal na
pomoc, a dokonce měl o mě starosti, když mi nebylo dobře.
Ale jak mám přimět muže, jako je pan Reed, aby ve mně viděl něco
víc? Jsem vůbec schopná dokázat, aby se do mě nějaký muž zamiloval?
U pana Boyla jsem neměla pocit, že bych pro to vědomě něco udělala.
Proto jsem nevěděla, jak se mám v takovém případě chovat.
 Jídlo bylo dobré, dezert ještě lepší a Henry vypravoval, jak se s
Rachel poznali. Byli v malém obchodě s čaji a oba současně sáhli po
posledním balíčku čaje Darjeeling. Jako v nějaké klasické kýčovité
romanci jí Henry balíček přenechal, ale musela se mu zavázat, že ji za to
ještě jednou uvidí.
„Nebylo to jednoduché. Nemůžu si jen tak vyrazit do města, můj
tatínek je v tomhle ohledu dost přísný,“ vypravovala Rachel a rozpačitě
se usmála. Moc toho nesnědla, každou chvíli si pohrávala s krajkou
svého rukávu a pozorně si mě prohlížela, když si myslela, že se nedívám.
„Má neustále strach, že by se mi mohlo něco stát,“ prohlásila a rozpačitě
pokrčila rameno. Její perlové náušnice se houpaly ze strany na stranu.
„Kvůli našemu společenskému postavení,“ dodala a podívala se nejprve
na mě, pak na Henryho a pak zase na mě.
Předpokládala jsem, že tím asi nemíří na majetnost či nemajetnost své
rodiny, ale že naráží na svůj židovský původ.
„Já jsem jí to řekl,“ potvrdil Henry její tázavý pohled. Rachel na své
židli takřka strnula a oči upřela na mě. Nevěděla jsem, co mám říct. Jak
má člověk na takový pohled odpovědět?
„Ráda bych se tě na něco zeptala,“ řekla jsem a chystala se udělat to
jediné, co skutečně umím. Reprodukovat vědomosti. „Jezdíte dodnes na
svátek sklizně ještě celou tu cestu až do Jeruzaléma?“ vypustila jsem
první, co mě napadlo, a Rachel vykulila oči ještě víc.
„Na to ses chtěla zeptat?“ zeptala se nevěřícně a já jsem přikývla.
Vypadala rozjitřeně. Ani jsem nechtěla vědět, co čekala, že řeknu.
Chudák holka musela zažít už hrozné věci, když se na mě dívala tak
vyděšeně.
„Vždyť jsem ti říkal, že pro ni nebude důležité, odkud pocházíš,“
pronesl Henry už téměř ležérně, uchopil svůj šálek čaje a napil se.
„Děkuju,“ zašeptala Rachel a já si teprve teď všimla, že má slzy na
krajíčku. „Znamená to pro mě opravdu moc,“ popotáhla. Radši jsem se
podívala jinam – nechtěla jsem to půvabné stvoření naproti mně vidět
plakat a nevěděla jsem, jak na to mám reagovat. Ale na to tu byl naštěstí
Henry. Vzal ji za ruku, lehce ji stiskl a oba si pohlédli do očí. Já se
mezitím nimrala v moučníku.
 „Ty na naší svatbě být každopádně musíš,“ řekla najednou Rachel a
mně zaskočila čokoládová poleva. Decentně jsem pokašlávala a teprve
pak se zmohla na odpověď. Žilami mi proudila čirá nedůvěra.
„Z jakého důvodu bych neměla být na vaší svatbě?“ chtěla jsem vědět
a upřela jsem zdrcující pohled na svého bratra, který se díval všude
kolem, jen ne na mě. Hned mi bylo jasné, že tady něco nehraje.
„Přemýšleli jsme, že bychom se vzali tajně. Když otce postavíme
před hotovou věc, už proti tomu nebude moct nic namítnout,“ prozradil
mi Henry a mně se úžasem otevřela pusa.
„To nemůžeš v žádném případě udělat!“ zvolala jsem popuzeně a
vrhla na něj zlostný pohled. „Matku by ranila mrtvice a já si nedokážu
představit, že by pak otec projevil větší snahu váš svazek akceptovat,“
řekla jsem a odložila dezertní vidličku. Kdyby to Henry skutečně udělal,
tak by se otec nejen rozzuřil, ale ještě by byla raněná jeho hrdost, a
nejspíš by trvalo roky, než by se naše rodina zase usmířila.
„Ale Ani, tak co tedy máme dělat?“ ptal Henry a já si povzdechla. V
hlavě se mi začaly honit myšlenky. Snažila jsem se přijít na to, jak situaci
co nejlépe vyřešit. Byla jsem přesvědčená, že nějaké řešení tohoto
problému existovat musí. K čemu bych jinak prosím četla v životě
všechny ty knížky, kdyby mi vědomosti z nich nebyly k užitku? Četla
jsem o náboženstvích, o válce a taktických manévrech, a stejně jsem
nebyla dostatečně kreativní, abych sama na něco přišla. Ale na něco už
prostě přijít musím.
„Já něco vymyslím,“ prohlásila jsem tedy a Henry na mě nevěřícně
upřel zrak.
„Ty? A co chceš dělat?“ zeptal se a z jeho hlasu zaznívala lehká
podrážděnost. To téma ho zasahovalo a já jsem nepochybovala o tom, že
už si nad tím nejednou lámal hlavu. Ale já byla pevně rozhodnutá těm
dvěma pomoct.
„Vždycky jsem ti pomáhala z průšvihu. Tak mi trochu důvěřuj,“
odvětila jsem přísně a cítila hněv ve svém nitru. Henry se zhluboka
nadechl.
„Máš pravdu,“ prohlásil a znovu stiskl ruku Rachel, která náš
rozhovor jen tiše sledovala. „Napiš mi, až tě něco napadne.“
 Kapitola třicátá pátá
aneb
Jak se mi nedostávalo vzduchu

„Animant, dávej si pozor na lem sukně,“ pokárala mě mamá. Jen jsem

otočila oči v sloup. „A nekruť očima. Už nejsi dítě,“ pokračovala stejným
tónem, zatímco jsem se chytla strýčkovy pomocné ruky, abych
vystoupila z kočáru. Korzet mi nepříjemně tlačil na žebra a já nechápala,
proč mě mamá vždycky musí tak pevně sešněrovat.
„Tak se mnou nemluv, jako by mi bylo pět,“ odvětila jsem a dokázala
přitom, aby můj hlas zněl naprosto neutrálně. Mamá se na mě ohromeně
podívala. Dotáhla jsem si šálu a srovnala sukni svých šatů.
„Tak tys tedy dospěla,“ řekla najednou s jistou dávkou úcty a teď
jsem to byla já, kdo se na ni překvapeně podíval. Co se jí to dnes jen honí
hlavou?
„Pojďme rychle dovnitř, tady venku je strašná zima,“ vmísila se
tetička Lillian a my jsme s ní souhlasily.
Ulice před domem byla zametená a dalo se po ní snadno přejít. Ve
sporém světle pouličních svítilen se všude kolem třpytily zářící ledové
krystaly. Z jasně osvětleného domu před námi k nám tlumeně doléhaly
veselé hlasy a hudba. Stáli jsme před domem rodiny Wintergloweových,
kde se dnes konal uzavřený společenský dýchánek, k němuž jsem včera
matce přislíbila účast. Ale samozřejmě jsem nepočítala s tím, že vyrazí
do města a koupí mi speciálně pro tuto příležitost nové šaty. Tmavě
červené se zlatým lemováním. Šaty, ve kterých se nedá dýchat, když se
do nich člověk chce vejít. V zájmu zachování křehkého míru, který mezi
námi zrovna panoval, jsem si je však bez reptání navlékla.
Tak mě tedy přece jen nakonec přemluvila k červeným šatům, jimž
jsem se před plesem tak vzpírala. Nezbývalo mi než doufat, že mě na
tomhle večírku nebude nikdo znát, protože mamá a tetička mě vyparádily
jako výstavní panenku.
Strýček Alfred nabídl své choti i své švagrové rámě, takže kráčel s
jednou dámou po každém boku po schodech nahoru k domovním dveřím
jako nějaký světák. A podle jeho dobré nálady jsem soudila, že se tak
trochu také cítí.
Nadzvedla jsem svůj zdobný lem sukně, který byl těžší, než bylo
nutné, a následovala za nimi po několika schodech k domovním dveřím.
Zaklepali jsme, byli jsme okamžitě vpuštěni a přísně oděné služebnictvo
nám odebralo kabáty.
„Lillian, Alfrede. To mě opravdu moc těší, že vás vidím,“ pozdravila
strýčka a tetičku nějaká žena, krátce Lillian objala a Alfredovi věnovala
blahovolnou úklonu hlavy. Byla asi ve věku mé matky, měla úhledně
spletené zlaté vlasy a kolem krku pověšený nápadný modrý šperk.
Tetička Lillian ji oslovovala Jane a vyjadřovala taktéž svou radost ze
shledání, která však působila poněkud strojeně.
„Toto je moje švagrová, Charlotte Crumbová, a má neteř, Animant,“
představil nás rychle strýček Alfred. Mamá vystřihla galantní pukrle, ale
paní domu jí nevěnovala pozornost. Obrátila se totiž přímo na mě,
napřáhla ke mně ruce a tak dobrosrdečně se na mě usmála, jako bychom
byly letité přítelkyně.
Vzbudilo to ve mně značnou nelibost. Byla jsem si jistá, že jsem se s
touto paní ještě nikdy nesetkala, a její radostná reakce mi přišla silně
přehnaná.
„Mám velkou radost, že vás poznávám, Animant,“ zašvitořila a objala
mě stejně, jako objala tetičku Lillian. „Mé jméno je Jane
Wintergloweová. Už jsem toho o vás tolik slyšela,“ prohlásila.
To na mě bylo trochu moc. Přílišná přepjatost, přehnaná úcta a
především přemíra tělesného kontaktu.
„A od koho?“ zeptala jsem se troufale, když mě zase pustila, a ona se
decentně zasmála, jako bych žertovala. To mě zmátlo.
„Od svého synovce, samozřejmě. Nemluví o ničem jiném než o vás,“
prohlásila se spikleneckým úsměvem a obrátila hlavu směrem k salónu,
aniž by pustila moje ruce. „Williame, podívej se, kdo přišel!“ zvolala a
velmi pohledný muž v jejím věku se odpojil od jedné ze skupinek a přišel
k nám. „To je Animant Crumbová,“ rozzářila se paní Wintergloweová a
její muž se také usmál.
Nejradši bych se na místě obrátila a zase odešla. Byla to pro mě
nepříjemná situace být ode všech obdivovaná jako cirkusové zvíře a
zároveň nemít ani tušení, o co tu vlastně jde. Kdo je onen zmíněný
synovec, kterému bych za tohle nejradši zakroutila krkem?
„Já jsem pan Winterglowe a jsem velmi rád, že jste naše pozvání
přijala a přišla jste,“ pronesl pan Winterglowe podstatně formálněji než
jeho žena a podával mi ruku jako nějakému obchodnímu partnerovi.
Paní Wintergloweová mě pustila ze svých spárů a já zmateně potřásla
jeho velkou rukou. S pohledem volajícím o pomoc jsem se ohlédla po
strýčkovi, ale ten už se svými dvěma dámami zmizel v salónu. Ti tři mě
nechali jednoduše ve štychu. Na chvíli jsem nevrle stiskla rty. Tak už to u
rodiny chodí. Zmizí vždycky, když je člověk potřebuje.
Vtom se ale ve dveřích objevila docela jiná tvář – tvář, se kterou jsem
vůbec nepočítala – a mně projel mráz po zádech. Byl to pan Boyle. A
cílevědomě se ke mně blížil. Vymanila jsem svou ruku ze sevření pana
Winterglowea a zděšeně o krok ustoupila.
„Dobrý večer, slečno Crumbová,“ oslovil mě pan Boyle se
šarmantním úsměvem na rtech a se třpytem v očích. Nevěděla jsem, co
mám říct. Nevěděla jsem, jak se mám cítit. Ovšem zato se pomalu začala
vysvětlovat situace. To on byl nejspíš oním zmíněným synovcem a od
něho o mně věděli.
„Omluvte prosím dotěrnost mého příbuzenstva. Tady se evidentně
někdo nedokázal udržet,“ řekl a jeho pohled se přesunul ze mě k jeho
tetě, kterou počastoval téměř káravým pohledem. Bylo mu nejspíš trapné,
že na mě tak dotírala, a gestem mě vybídl, abych vstoupila do salónu. S
radostí jsem přijala jeho pozvání, i když jsem neměla v úmyslu se v
následujících chvílích dobrovolně oddat jeho společnosti.
Pohledy pana a paní Wintergloweových nás sledovaly. Ani jsem si
nechtěla představit, co teď asi běží v jejich hlavách. Pan Boyle mi přinesl
sklenku punče a shodou náhod jsme se ocitli opět u krbu. Já jsem zírala
do ohně a on se uvolněně opíral o římsu.
Místnost byla plná lidí, které jsem neznala a s kterými jsem se ani
nechtěla seznámit. Naštěstí byl salón docela velký, a tak jsem se
množstvím přítomných necítila stísněná.
 „Jak se vám daří, slečno Crumbová?“ zeptal se pan Boyle zcela
nenuceně.
Jak vedle mě může stát, přívětivě se usmívat a dělat, jako by se mezi
námi nic nestalo?
„Docela dobře,“ odpověděla jsem a bylo mi jasné, že o moc víc toho
neprozradím. Co bych mu taky měla říct? Že jsem prožila několik
turbulentních dní, protože jsem se zamilovala do svého nadřízeného,
jehož bratři mě opili, a já se vzápětí vrhla na problémy svého bratra, které
převrátí život naší rodiny vzhůru nohama? Ne, to rozhodně ne!
„A vám?“ vyšlo automaticky z mých úst a až pak mi došlo, na co se
to vlastně ptám.
Pan Boyle se na mě podíval, rozpačitě si odkašlal a napil se doušku ze
své skleničky. Byla jsem vskutku ten nejnecitelnější člověk v celé jižní
Anglii.
„Mně se také daří dobře,“ prohlásil, což mě překvapilo, ale znělo to
upřímně. „Pár dní jsem se sebou zápasil, ale došel jsem k rozhodnutí,
které mě povzbudilo,“ svěřil se mi a já přitom pevněji sevřela svoji
sklenku punče, ze které jsem se ještě ani jednou nenapila a ani jsem
neměla v úmyslu to změnit. Přinejmenším ještě nějakou dobu jsem se
chtěla od alkoholu držet dál.
„Byl jsem v minulosti příliš rázný a příliš sebejistý. Navíc jsem různé
věci špatně odhadl, což jste mi dala jasně na srozuměnou,“ prohlásil a
mně se na žaludku udělal uzel. Znovu se ve mně ozvalo špatné svědomí a
já si vzpomněla na svou drsnou reakci na plese a na tu nepěknou
konfrontaci, kterou jsme měli minulé pondělí v knihovně. Nic, na co
bych byla pyšná. Ale zdálo se, že pan Boyle pochopil moje stanovisko,
což mě trochu uklidňovalo.
„Ale tuhle chybu už nedopustím. A příště to udělám šikovněji,“
pokračoval a díval se mi přitom přímo do očí, abych nemohla mít
pochybnosti, že tím příště myslí pořád ještě mě, a ne nějaké jiné děvče.
Tep se mi zrychlil a já cítila, jak se mi v úzkém korzetu těžko dýchá.
Nechápala jsem to. Myslela jsem, že to vzdal, že pochopil, že z nás dvou
nic nebude, a že se zaměří na někoho jiného. Ale evidentně nebyl proces
odmilovávání tak jednoduchý, jak jsem předpokládala. Pan Boyle se
mnou ještě neskoncoval. A i když ho skutečnost, že se mě při první
nesnázi hned nevzdá, ctila, bylo to pro mě o to těžší.
 „Pane Boyle, já vás prosím…,“ spustila jsem, ale pan Boyle zvedl
ruku, aby mě přerušil.
„Nic z toho, co řeknete, mě neodradí, abych bojoval za své cíle. A teď
nám dopřejte, abychom si užili večera a nemluvili o takovýchto tíživých
věcech,“ odvětil, usmál se svým neodolatelným úsměvem, který mě ze
začátku tak přitahoval, a lehce mi položil ruku na záda, aby mě
nasměroval k volné pohovce.
Povzdychla jsem si a pocítila, jak ve mně stoupá určitý hněv. Bylo mi
jasné, že to pan Boyle myslí dobře, ale vadilo mi, že si dovolil nechat
tohle téma jen tak plavat. Já jsem ještě nedomluvila a on to moc dobře
věděl. Jen nechtěl ještě jednou slyšet, že ho stále odmítám, a já jsem
chápala, že by ho to bolelo. Ale nelíbilo se mi, že mi zakázal o tom
mluvit, a také mě udivilo, že to udělal. Pan Boyle nejednou zdůrazňoval,
že se mu na ženách líbí, když se chovají svobodně. Zdálo se mi však, že
možná nepřemýšlel o tom, co ta slova přesně znamenají.
Usadila jsem se na malou pohovku a nařasila si sukni tak, že musel
zachovat jistý odstup.
„Vypadáte dnes vskutku nádherně,“ řekl a tento kompliment mě ještě
víc pobouřil. „Říkala jste sice, že červenou nenosíte ráda, ale tyto šaty
vám nesmírně sluší,“ přisadil si a já se přinutila k úsměvu, který vyzněl
možná poněkud ironicky.
„Že ano?“ řekla jsem. „Jsou vskutku dechberoucí,“ dodala jsem a
narážela přitom spíš na sešněrování korzetu než na samotné šaty. „Moje
matka byla tak laskavá a koupila mi je.“
Nejpozději teď mu muselo dojít, že svá slova nemyslím vážně, ale
jeho pohledy na mně visely příliš, než aby si toho všiml. Doslova po mně
prahnul a já se nemohla nepozastavit nad tím, co ho na mně vlastně tak
přitahuje.
V minulosti jsem se v jeho přítomnosti chovala mile, a dokonce
půvabně. Usmívala jsem se a flirtovala, zkoušela jsem sama sebe a
nechávala se strhnout jeho šarmem. Jenže já vlastně taková nejsem, že
ne? Já jsem uštěpačná, zvědavá, ráda odmlouvám, když mi něco vadí, a
zdvořilost používám jako nástroj, aby lidé věřili tomu, čemu chci. Když
se na to člověk podívá zblízka, nejsem příliš sympatická osoba a pan
Boyle se do mě zamiloval jen proto, že spoustu částí mého charakteru
ještě neviděl.
 Začal mi vyprávět o legračních událostech, které zažil v posledních
dnech, ale já ho poslouchala jen napůl. Příliš mě zaměstnávala otázka,
jak asi vypadá Animant, kterou si představuje v hlavě. Je mi skutečně
podobná? Určitě je milejší než já. A poddajnější. A má ráda večerní
společenské akce.
Přikývla jsem na to, co mi pan Boyle říkal, odložila svou sklenku s
punčem na malý stoleček za sebou, abych neupadla v pokušení ji přece
jen vypít, a přála jsem si, abych s sebou měla nějakou knížku. Přitažlivost
pominula. Pan Boyle se stal jedním z mnoha mladých mužů, kteří byli
sice šarmantní a pohlední, ale které jsem mohla určitým způsobem
prohlédnout. A nemohla bych ani říct, že bych byla ráda, kdybychom
zůstali přáteli. Protože poté, co mi vyhlásil válku, by pro mě kontakt s
ním navždy znamenal vyhrocenou situaci. Tak strašně se to
zkomplikovalo, i když to mezi námi bylo ze začátku tak prosté.
Ne tak jako u pana Reeda. U něj bylo od samého počátku všechno
komplikované a jeho prohlédnout bylo v podstatě nemožné, protože v
jeho duši panoval stejný chaos jako dříve v jeho kanceláři. Ale v hlavě
mu bohužel tak snadno neuklidím. On je jako hádanka, kterou člověk
musí uhádnout, jako tajemství, které bych ráda odhalila, a ať na to budu
mít času, kolik chci, jemu nikdy nepřijdu na kloub zcela a úplně.
Myšlenky se mi ubíraly pryč ze salónu a točily se kolem pana Reeda.
Myslela jsem na jeho tmavé oči, na mrzutý tah kolem jeho úst, který mu
neubíral na atraktivitě, nýbrž dodával hádance ještě větší přitažlivost.
Myslela jsem na jeho styl, jakým lidem říká věci na rovinu přímo do
tváře, a stejně si pravdu ponechává pro sebe.
Šílela jsem z něho a byla jsem do něj jednoduše zblázněná.
„Jé. Pan Graham si sedá ke klavíru,“ vrátila mě pozměněná intonace
pana Boyla zpět do reality. Podívala jsem se směrem, kam upíral zrak, a
spatřila černě lakovaný klavír. „Je to opravdu talentovaný klavírista.
Jsem přesvědčený, že ho teta zve pokaždé jenom proto, aby nám zahrál,“
vtipkoval a já se usmála, abych se mu zavděčila.
Ale vlastně jsem se cítila jen nepříjemně. A tak jsem to nechtěla a
nemohla nechat. Musela jsem téma, které pan Boyle předtím tak
jednoduše ukončil, ještě jednou nastolit. Možná že tím sice nezměním
jeho názor, ale alespoň pak bude znát on ten můj.
 „Pane Boyle,“ pronesla jsem pevným hlasem a on se na mě
překvapeně podíval.
„Ano?“
Podívala jsem se do jeho jantarových očí, které byly plné naděje, až
mě fyzicky zabolelo, co mu teď chci říct.
„Musíte s tím přestat,“ začala jsem a vyhnula se jeho pohledu.
„Nemůžete dělat, jako by se mezi námi nic nestalo.“
Zazněly první tóny známé klavírní skladby a já jsem musela ztišit
hlas, abych na sebe nepřitáhla pozornost. Všechny rozhovory kolem nás
utichly a já se cítila jako ještě větší idiot než předtím.
„Jak se toho můžete nadále držet?“ zeptala jsem se ho a nečekala
žádnou odpověď. Ale stejně jsem ji dostala.
„Proč bych nemohl? Co bych to byl za člověka, kdyby se moje láska
nechala tak snadno zmást?“ zašeptal a snažil se o přívětivý tón. Ale jeho
držení těla strnulo a ruce se sevřely v pěst.
„Ale s námi dvěma by to nedělalo dobrotu,“ zkoušela jsem mu
vysvětlit a zlobila se na něj pro jeho nesoudnost. On však zavrtěl hlavou.
„To je nesmysl,“ oponoval mi vehementně a já na něm viděla, že se
hned zase pokusí odvrátit mě od tohoto tématu pryč. Ale tentokrát se mu
to nepodaří.
„To tedy není. Možná si myslíte, že víte, co chcete. Ale ve
skutečnosti to není to, co ode mě očekáváte,“ odvětila jsem přísně a panu
Boylovi se kolem úst rozhostil onen smířlivý tah, který jsem teď vůbec
nepotřebovala.
„Nechceme teď prostě poslouchat klavírní hudbu?“ zeptal se a ve
mně něco vybuchlo.
„Ne, já nechci!“ pronesla jsem nahlas a s takovou vervou, že se
chudák pan Graham přehmátl a všichni přítomní v sále se podívali na mě.
Nejraději bych se na místě propadla. Ale můj hněv mě donutil vstát z
pohovky a vyběhnout z místnosti. Sama jsem věděla, jak hloupě se právě
chovám, jak málo zralosti tím ukazuju, ale stejně mi to v tu chvíli
připadalo správné.
Pan Boyle vyšel za mnou na chodbu a někdo za námi zavřel dveře od
salónu, ve kterém klavírní hra zase nabrala obrátky.
„Animant,“ oslovil mě. Demonstrativně jsem si zkřížila ruce před
prsy. Nechtěla jsem, aby mě oslovoval jménem.
 „Jste přesvědčen, že chcete mít svobodomyslnou ženu,“ navázala
jsem plynule na to, co jsem řekla předtím. Nechtěla jsem mu dát
příležitost, aby si mě obmotal svou přívětivostí. „Ale když se ta žena
rozhodne, že vás nechce, vůbec její slova neakceptujete,“ předhodila
jsem mu.
„Hledáte děvče, které se s vámi bude bavit na večírcích, navštěvovat
plesy a bude mít potěšení ze společnosti druhých lidí. Ale taková já
nejsem,“ snažila jsem se mu vysvětlit a on znovu zavrtěl hlavou, jako by
k sobě moje slova nechtěl připustit. „Kdybyste zůstal neoblomný a já
bych po čase vašemu dvoření podlehla, vzali bychom se a oba bychom
byli k smrti nešťastní,“ prorokovala jsem mu a on trpně zavřel oči.
Bolelo mě ho takhle vidět. Hrudník se mi sevřel, břicho jsem měla
naplněné kameny. Nechtěla jsem mu způsobovat bolest, byl ke mně
vždycky milý. Ale kdybych ho dál nechala v jeho mýlce, bolelo by ho to
jednou ještě mnohem víc.
„Já bych se podle své nátury oddala knihám a vás by zničilo, že vás
nemiluju tak, jak si zasloužíte!“ zakončila jsem důrazně a cítila, jak tlak v
mojí hlavě sílí. Ještě pár minut a rozbolí mě hlava.
„Jak to, že jste taková…,“ podíval se na mě opět pan Boyle, polkl tak
výrazně, že mu poskočil ohryzek, a hledal odpovídající slovo.
„Taková…“
„Jízlivá?“ nabídla jsem mu a přála si, abych se mohla někam posadit.
Ten korzet mě zabije. „Protože taková jsem. Já taková jsem! A nejsem si
jistá, zda jsem schopná se změnit,“ přiznala jsem a bylo skoro smutné, že
něco takového musím říct.
„Možná máte pravdu,“ odpověděl pan Boyle neslyšně, zlomeně, a
přitom sám nevěřil žádnému svému slovu.
Najednou se rozrazily dveře od salónu a k nám na chodbu vpadla
moje matka. Jen to ne, to byla ta poslední osoba, kterou jsem teď chtěla
vidět! V patách jí následoval strýček Alfred, který za sebou tiše zavřel
dveře.
„Co se to tady děje?“ rozvášnila se mamá celá rozčílená a z jejího
hlasu zaznívalo něco jako strach.
Neodpověděla jsem jí, snažila se na ni nedívat a upírala jsem pohled
na pana Boyla, který na mě také zíral. Rovněž mlčel, ale jeho oči říkaly
víc než tisíc slov.
 „Tvůj křik byl slyšet až do salónu. Co to do tebe vjelo?“ chtěla vědět
matka a já jsem odvrátila zrak. Viděla jsem všechno, co jsem potřebovala
vědět.
„Já chci domů,“ řekla jsem jen a bylo mi jasné, že jsem hrozný
člověk. Tak hrozný, že i pan Boyle je přesvědčen, že někdo jako já si
lásku nezaslouží.
A já mu dávala za pravdu.
 Kapitola třicátá šestá
aneb
Jak se mamá smála

Vzbudily mě kroky na chodbě a já si chvilku nemohla uvědomit, kde to

jsem. Ale ten pokoj mi byl povědomý, a když jsem poznala hlas své
matky, došlo mi, že jsem ve strýčkově domě.
Přijeli jsme sem kočárem, poté co jsem žádala, abychom večírek u
Wintergloweových co nejrychleji opustili. Tetička Lillian se paní
Wintergloweové za náš předčasný odchod nejmíň tucetkrát omluvila a ta
se jen s pochopením usmívala a vrhala na mě a na svého synovce
soucitné pohledy.
Když mi strýček pomáhal do kočáru a já se sesula na polstrování,
cítila jsem se bídně až do morku kostí. Mamá mi zkoušela klást otázky,
aby pochopila, co se stalo, ale vstoupila do toho tetička Lillian a navrhla,
abychom celou tu věc probraly zítra ráno. Mamá se s tím spokojila,
posadila se vedle mě a celou cestu domů mě držela za ruku, což mě
uklidňovalo.
Odložili jsme si kabáty, já jsem se spěšně omluvila a hned jsem
zmizela nahoře v hostinském pokoji. Pronásledoval mě pocit, že jsem
provedla něco hrozného, svíral mi srdce a moje hlava nedokázala
pojmout žádné logické myšlenky. Strhla jsem si červené šaty z těla,
přičemž látka mým hrubým zacházením povolila a jeden šev v horním
dílu se roztrhl.
Přesně to vystihovalo moji náladu. Nechala jsem šaty ležet na zemi,
sundala si úzký korzet a konečně mohla volně dýchat. Urychleně jsem
nasála vzduch do plic. Zhluboka jsem dýchala, dokud se mi nezačala
točit hlava, a pak jsem si zalezla do postele.
 Dnešní večer mě sebral víc, než měl, a mně bylo jasné proč. Mohla
jsem tvrdit, že to je kvůli panu Boylovi a jeho zlomenému srdci. Ale to
by byla jen poloviční pravda. Protože ve skutečnosti mě zdrcoval pohled,
kterým se na mě naposledy podíval. Zračilo se v něm zklamání, hněv a
bolest, ale co hůř: opovržení. Protože poznal, co jsem ve skutečnosti za
člověka.
Hlodaly ve mně pochyby o sobě samé, a tak jsem se schovala pod
ochranu své peřiny, až jsem konečně usnula.
* * *
Někdo mi zaklepal na dveře a já jsem několikrát zamžourala, abych se
zase dostala do přítomnosti. „Jsem vzhůru,“ zvolala jsem rozespalým
hlasem, s námahou se zvedla a opřela se o polštář. Někdo pomaličku
stiskl kliku a skulinou dovnitř nahlédla moje matka.
„Dobré ráno, zlatíčko,“ řekla s náklonností, kterou umí projevit jen
matky, a bokem rozevřela dveře, aby se s podnosem, který držela v ruce,
protáhla jejich rámem. Odložila podnos na můj noční stolek a posadila se
na hranu postele. Na podnosu stála konvice s čajem, šálek a talířek s
máslovými sušenkami.
„Jak ti je?“ zeptala se. V její tváři se zračila jakási pozornost, jako by
ode mě něco očekávala. Přišlo mi také velmi zvláštní, že je ke mně tak
milá. Ne že by mamá neuměla být milá. Ale tohle starostlivé chování si
nechávala na speciální příležitosti. Když jsem byla nemocná nebo když
mi měla oznámit, že museli nechat zastřelit mého psa.
„Já nevím. Dobře? Zmateně?“ řekla jsem bez rozmýšlení.
„Chceš mi říct, co se včera stalo?“ zeptala se a já viděla, že počítá s
tím, že rovnou řeknu ne. V minulosti jsem matku jen zřídkakdy
zasvěcovala do svého života. Nerada jsem mluvila o svých citech a
většinu věcí jsem radši v tichosti spolkla, než abych se s nimi někomu
svěřila. Navíc jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem v matce dosud
neviděla partnera, který by byl hoden rozhovoru.
Nikdy jsem si jí moc nevážila, protože jsem disponovala mnohem
většími vědomostmi než ona. Ale teď, když jsem tu seděla a nerozuměla
životu, mi byly všechny moje vědomosti k ničemu. Nejsem kvůli nim
lepším člověkem a nepomáhají mi ani k tomu se za něj považovat.
Nejsem o nic lepší než ona a ona není hloupá. Pokud jde o city, je díky
svým zkušenostem o hodně dál než já a mně by určitě prospělo, kdybych
se jí v téhle situaci zeptala na radu.
„Pan Boyle mi sdělil, že o mě zamýšlí i nadále bojovat,“ prozradila
jsem a mamince se rozšířily oči. Viděla jsem na ní, že se musí silně
přemáhat, aby mi hned nezačala domlouvat, že si tuhle šanci nesmím
nechat uniknout. Ale zdálo se, že je natolik citlivá, aby pochopila, že mi
musí dopřát svobodu si na to vytvořit vlastní názor. To u ní bylo
nezvyklé a já jsem si jí za to vážila.
„Cítila jsem to od něj jako útok,“ zopakovala jsem, co se stalo včera,
a ještě jednou se nad tím sama zamyslela. „Protože už jsem mu jasně
řekla, že k němu žádnou lásku necítím. A on tohle moje rozhodnutí
nerespektoval.“ Vzdychla jsem si, vzpomněla si na svůj hněv a na
nutkání všechno vyjasnit. Včera jsem si byla jistá, že jednám správně.
Dnes jsem se za své chování strašně styděla.
„Chovala jsem se dětinsky a křičela na něj, protože nechtěl pochopit,
že by svazek mezi námi skončil nešťastně.“ Nevědomky jsem vtáhla
dolní ret mezi zuby.
„Jsi o tom doopravdy přesvědčena?“ chtěla vědět matka a složila si
ruce do klína.
„Ano, jsem,“ odpověděla jsem a byla jsem ráda, že jsem si jistá
alespoň tím. I když jsem vůbec nevěděla, jaký vztah mám vlastně sama k
sobě, věděla jsem velmi dobře, jak se stavím k panu Boylovi. Nechci ho
a na tom se nikdy nic nezmění. A tohle rozhodnutí bylo nezávislé na
citech, které chovám k panu Reedovi.
Mamá si znovu vzdychla, hluboce a hlasitě, a mně bylo jasné, na co
myslí. V duchu se loučila s krásnou svatbou, kterou už pro pana Boyla a
pro mě plánovala, a odložila i tyto plány ke všem ostatním neúspěšným
pokusům dát mě s někým dohromady.
„Musím přiznat, že jsem byla minulý týden velmi zklamaná. Ještě
nikdy jsem tě neviděla, že bys byla někomu tak nakloněna jako panu
Boylovi,“ spustila mamá věcným hlasem. Tento způsob otevřenosti,
který jsme si právě projevovaly, byl pro nás pro obě nový, a dělalo nám
to vyloženě dobře. „Myslela jsem, že je to ten pravý. Muž, který tě učiní
šťastnou,“ pokračovala a do hlasu se jí vmísila lehká zasněnost. Ale pak
zase zavrtěla hlavou a přání v ní uhynula. „Ale poté, co jsem do noci
seděla s tvojí tetou u krbu a nechala si vyprávět, jak se člověk cítí, když
se potká s mužem a pak zjistí, že to není ten pravý, leccos jsem se
přiučila,“ vysvětlila mi k mému velkému překvapení. Seděla jsem tam
jako opařená a napjatě čekala, co bude následovat.
„Například, že jsme ještě rozdílnější, než jsem si vždycky myslela. A
že jsem asi byla děvče, které dokázalo svoje srdce darovat velice rychle,“
prohlásila a dívala se trochu stydlivě na svoje ruce. „Tvůj otec byl první
muž, který se mi kdy dvořil, a já jsem mu hned doslova padla do náručí.
Ne abys mě pochopila špatně, já tvého otce miluju,“ ujistila mě a nejistě
se na mě usmála. „Ale uvědomila jsem si, že jsem v životě nikdy nebyla
obzvlášť vybíravá.“ Na chvíli se odmlčela, zdálo se, že neví, kam s
rukama, a proto sáhla po konvici, aby mi nalila čaj. „Ne tak jako ty,
miláčku,“ dodala. Vzdychla jsem si. Tolik upřímnosti mě takřka ubíjelo a
zároveň jsem přemítala, proč jsme tenhle rozhovor nevedly už před lety.
„Já nejsem vybíravá, mamá. Jen jsem nepovedená,“ vypravila jsem ze
sebe to, co mě od včerejška tlačilo na hrudi, a dívala se přitom, jak tmavý
čaj teče z konvice do šálku. Polkla jsem, cítila knedlík v krku a zároveň
jsem proklínala svou sebestřednost, jak tu tak sedím a lituju sama sebe.
Jak slaboduchý může člověk být?
„Ale Ani, to není pravda!“ čertila se mamá a s vervou postavila
konvici zpátky na podnos. „Nejsi nepovedená. Jen to s tebou není úplně
jednoduché,“ vysvětlila mi. „Tedy pro mě to s tebou není jednoduché,“
dodala, pozvedla šálek a vtiskla mi ho do ruky. Překvapeně jsem
zamrkala a mamá pokrčila rameny. „Ale co já vím,“ řekla uvolněně. „Já
jsem za celý svůj život nepřečetla víc než pět knížek,“ zavtipkovala,
zamáchala rukama ve vzduchu a pošetile se na mě usmála.
I když jsem stále ještě neměla jasno sama o sobě, musela jsem se
tomu zasmát a mamá se smála se mnou.
 Kapitola třicátá sedmá
aneb
Jak jsem neměla co číst

Příliš pozdě jsem si všimla, že už je skoro deset hodin, a s těžkým srdcem

jsem vzdala návštěvu kostela, která by mi zrovna dnes přišla vyloženě k
duhu. Místo toho jsem tedy strávila dopoledne s matkou a tetičkou před
krbem a po obědě jsem vyrazila domů.
S povzdechem jsem otevřela vstupní dveře budovy pro personál,
oklepala si sníh z bot a s námahou stoupala nahoru po schodech ke
svému pokojíku. Pravou rukou jsem začala v kapse u kabátu hledat klíč
ke dveřím a můj pohled přitom padl na dveře pana Reeda. Stála jsem
šikmo naproti nim a zvedaly se ve mně velmi podivné pocity. Dveře mě
vnitřně odpuzovaly, ovšem stejnou měrou mě přitahovaly, jako vstup do
tajemného, ale nebezpečněho světa.
Kdo ví, jestli je pan Reed doma?
Zahnala jsem nutkání poslouchat za dveřmi, zašla do svého pokoje a
zakázala si na vrchního knihovníka myslet, abych si na ramena
nenaložila ještě více vnitřních konfliktů, než se kterými jsem už i tak
bojovala. Nehnutě jsem seděla na kraji postele, zírala do prázdna a
nevěděla, co si mám sama se sebou počít. Ráda bych z hlavy vyhnala
veškeré myšlenky. Cítila jsem se totiž mizerně. I když bych na to ráda
zapomněla, musela jsem už zase myslet na včerejší večer. Odrazování
mužů mi odjakživa šlo, ale tentokrát jsem to přehnala. Vznikla přitom
škoda, která se nedala napravit skleničkou punče a milým rozhovorem s
jiným děvčetem.
Zamžourala jsem a zimomřivě si třela paže. S postesknutím jsem se
vzchopila, došla si pro teplý šátek na ramena a tlusté vlněné ponožky na
nohy a přitom jsem objevila svůj budík. Od onoho rána, kdy jsem se
vzbudila s následky svého omámení alkoholem, nebyl k nalezení. Někdo,
nejspíš pan Reed, mi ho položil do skříně. Ale proč to udělal, mě
nenapadalo.
Bylo teprve půl druhé, když jsem budík postavila zpátky na noční
stolek. Měla jsem před sebou celé odpoledne a budu si muset rozmyslet,
co budu celý den dělat. Asi si budu číst. Už delší dobu jsem nic nečetla.
Něco takového by se mi v mém životě před Londýnem nikdy nemohlo
stát. Tenkrát můj život sestával výhradně z knih. Lidi jsem vnímala jen
letmo a byli mi do značné míry ukradení. Celý život jsem prosnila,
přesně tak, jak to tvrdila moje matka, a sama jsem si toho nevšimla,
protože jsem se nikdy nedívala přes okraj vlastního talíře. A přitom jsem
za úzkoprsé považovala všechny ostatní.
Ale dneska jsem se nutně potřebovala vrátit ke svým starým zvykům,
zatopit si v kamnech, posadit se s knihou do svého zeleného křesla a
přivést hlavu na jiné myšlenky. Udělá mi to určitě dobře a s trochou
odstupu se bude všechno jevit mnohem lépe.
Nejdřív jsem navrstvila dřevo do kamen a přitom přemýšlela, jaká
kniha by mi nejlépe pomohla přivést mě na pozitivnější myšlenky.
Uprostřed pohybu, s polínkem v ruce, jsem se zarazila. Rychle jsem se
zvedla z podřepu a popoběhla k polici, na které stálo jen pár knih.
Všechny už jsem měla přečtené. Byla jsem z toho úplně mimo. Tak
často jsem si dělala legraci, že tohle se mi nikdy nestane, a dnes se to
skutečně stalo: došly mi knížky.
Mamá by se určitě smála, kdyby tu teď byla. Jenže já nevěděla, jak s
tím mám naložit. Polínko, které jsem stále ještě držela v ruce, jsem
položila před sebe na psací stůl. Jak se to jen mohlo stát? Mně?
Měla jsem toho v poslední době hodně. Práce, všechny ty události,
noví lidé, nová tajemství a přespříliš nových citů. Moje myšlenky se
tolikrát točily kolem pana Reeda, že jsem svoji starou lásku ztratila z očí.
Podrážděně jsem se kousla do spodního rtu a přemítala, co se mi teď
nabízí za možnosti. Mohla jsem si jednu z knížek přečíst znovu. Ale to
mě nebavilo, protože to bývala nuda. Žádná jiná alternativa odpoledního
programu mě ale nenapadala. Na procházku se mi vyrazit nechtělo a
zpátky do strýčkova domu jsem se vrátit taky nechtěla. Mohla jsem se tu
tedy buď nudit, nebo si někde nějakou knihu opatřit.
 Protože byla neděle, nemohla jsem si jít žádnou koupit. A nějakou si
vypůjčit skrývalo nové komplikace. Klíč od knihovny jsem neměla. Z
ostatních obyvatel domu jsem vlastně skoro nikoho neznala a paní
Christyová se mi nejevila jako někdo, kdo by rád četl. Zbýval tedy jen
pan Reed. Když jsem o tom začala uvažovat, rozbušilo se mi srdce.
Příčilo se mi k němu jít, ale zároveň jsem po tom toužila.
Tolik se toho stalo, od té doby, co jsme se naposledy viděli, a to
přesto, že od té chvíle uběhlo jen nějakých čtyřiadvacet hodin. Měl
nějaký pohovor a já jsem na něj vyplázla jazyk a obrátila oči v sloup jako
malé dítě, abych ho rozesmála.
Jenže potom jsem se setkala s Henrym a Rachel. A odhalila problém,
kterým jsem se zatím nestihla zabývat, protože mě rozptýlila snaha mé
matky vyfintit mě na večírek. A pak se mi otřásl svět, když jsem
pošlapala touhy pana Boyla.
Přitom jsem včera z knihovny vyrazila v tak dobré náladě. Byla jsem
rozpustilá, hodila jsem dokonce sněhovou koulí a teď jsem se cítila
prostě jen ubitá všemi těmi negativními myšlenkami a city.
Jak jsem se v takovém stavu měla postavit tváří v tvář panu Reedovi?
Byl tak nevypočitatelný, že člověk musel počítat se vším možným. Buď
se na mě podívá a hned bude vědět, že se něco stalo, nebo to naprosto
přehlédne. Možná bude nadávat, vysmívat se mi, nebo mě povzbudí.
Ale ať by se stalo cokoli, viděla bych jeho tvář a cítila jeho
přítomnost. Alespoň na chvilku. A možná že by to proběhlo docela
jednoduše. Prostě zaklepu na jeho dveře, poprosím ho o knihu a hned
budu zpátky u sebe v pokoji.
Dodala jsem si odvahy, nechala všechno ležet a opustila jsem svůj
malý domov. Musela jsem to udělat hned, než si to zase rozmyslím.
Dřív jsem taková nebyla. To jsem si nad tím, jaký na lidi zanechám
dojem, hlavu nelámala. Prostě jsem vyrazila, svůj cíl před očima a logiku
po boku. Ale city všechno mění. Dokonce i mě.
S přiměřenou intenzitou jsem zaťukala na tmavé dřevěné dveře a
čekala. Přiměla jsem se nepřešlapovat z jedné nohy na druhou a teprve
teď jsem si všimla, že na sobě nemám boty, ale jen teplé vlněné ponožky.
Ovšem už bylo pozdě. Bylo slyšet kroky, skřípání dřevěné podlahy a pak
se pohnuly dveře. Za nimi stál pan Reed. Překvapeně zvedl obočí a
koutkem jeho úst zacukal úsměv.
 Vzhlédla jsem k němu. Už jsem zapomněla, že je tak vysoký, a v
mém nitru se při pohledu na něj ozvalo vzrušené šimrání.
„Slečno Crumbová,“ oslovil mě.
Moje city vzplanuly a mně došlo, že se mi po něm stýskalo víc, než
jsem si přiznávala.
„Omlouvám se za vyrušení,“ řekla jsem rychle a propletla si prsty
obou rukou. Snažila jsem se o vzpřímené držení těla, abych zakryla své
rozpaky, jenže ani to mi dnes nešlo tak snadno jako jindy.
„Omluveno,“ opáčil hned pan Reed a jeho oči se na mě dívaly tak
přímo, že jsem si musela dávat pozor, abych nezčervenala. „Copak
potřebujete?“
„Knížku,“ vypravila jsem ze sebe a doufala, že to v jeho uších nebude
znít jako hloupá výmluva. Ale vlastně mě znal dostatečně dobře, aby
věděl, že to klidně může odpovídat pravdě.
„Nějakou konkrétní?“ zeptal se a opřel se rukou o rám dveří. Působil
velmi nenuceně a měl skoro až moc dobrou náladu na jeho jinak dost
pochmurný charakter. Nejspíš včera zažil příjemnější večer, než byl ten
můj. Copak asi dělal?
„Ne. Vlastně jen nějakou, která mě zaměstná,“ přiznala jsem.
„Aha, takových mám hodně,“ odpověděl, ustoupil o krok do strany a
udělal rukou gesto, kterým mě zval dál.
V první chvíli jsem byla jako opařená. S tím jsem z nějakého důvodu
nepočítala. Srdce mi tlouklo až v krku. Váhavě jsem se pohnula dopředu,
styděla se za své vlněné ponožky a doufala, že si jich pan Reed
nevšimne. Vstoupili jsme do jeho obývacího pokoje a pohled na tolik
knih mě opět uvedl do stavu blaženosti. Tolik věcí na čtení, tolik knížek,
které bych mohla prozkoumat. Ale bylo to jiné než dřív. Protože teď už
se mi knížky nezdály být tím nejzajímavějším, co se v pokoji nacházelo.
I když jsem je měla strašně ráda, tak toho muže, který za mnou zavřel
dveře, jako by předpokládal, že tu ještě zůstanu, jsem měla radši.
„Můžu si prostě nějakou vybrat?“ zeptala jsem se a nechala pohled
klouzat po knihách.
„Jak je vám libo,“ odvětil pan Reed klidně, přistoupil ke kamnům, ve
kterých praskal oheň, a postavil na plotnu konvici s vodou.
Povzdychla jsem si, snažila se nehodnotit jeho přívětivé chování jako
zvláštní a obrátila se k polici po své pravici. Byla tu všelijaká literární
díla vyrovnaná na poličky bez ladu a skladu. Ale nic jiného jsem od pana
Reeda ani nečekala. I tak tu bylo až moc uklizeno, když jsem to srovnala
se stavem jeho kanceláře. Ale asi to bylo tím, že tam tráví mnohem víc
času než tady a že uklízecí um paní Christyové zabraňuje tomu
nejhoršímu.
Přelétla jsem jednotlivé tituly, snažila se soustředit a ukazováčkem
jsem přejížděla po kožených vazbách knih. Jednu knihu, která se mezi
ostatními trochu vyjímala, jsem vytáhla a prolistovala první stránky. Ale
na první pohled mě nezaujala, a tak jsem ji postavila zpátky.
Můj pohled se přesunul k panu Reedovi, který pořád ještě dělal něco
u kamen a stál ke mně zády. Je od něj vskutku milé, že mi dává k
dispozici svoje knížky.
Znovu jsem si povzdychla, dnešní den už po kolikáté, a obrátila zrak
zpátky k polici. Vlastně bych teď měla být celá šťastná, že jsem v bytě
pana Reeda mezi všemi těmi knihami. Ale přesto mi v žaludku ležely
starosti jako těžký kámen. Prsty jsem si začala pohrávat s třásněmi svého
plédu a očima sledovala další tituly. Vlastní vrtkavost mě znervózňovala
a pochyby o sobě samé mě unavovaly.
Padl na mě stín a já jsem pozvedla zrak k panu Reedovi, který se
opřel vedle mě o polici a sám si vytáhl knížku. Možná proto, aby měl
něco v ruce, protože se na ni ani nepodíval.
„Jak se vám daří, slečno Crumbová?“ zeptal se.
„Dobře,“ prohlásila jsem, protože tak nějak se to přece říká a protože
to všichni ostatní chtějí slyšet. Pan Reed nevěřícně zvedl obočí a díval se
na mě, jako bych byla lhářka.
„Když jsem vás včera viděl naposledy, byla jste v podstatně lepším
rozpoložení,“ předhodil mi. „Copak se stalo?“
Na mysli mi okamžitě vytanul pan Boyle a ten nepěkný večer v domě
jeho tety.
„Došly mi knížky,“ řekla jsem suše, protože to koneckonců také
odpovídalo skutečnosti, a snažila jsem se nedat na sobě nic znát.
Gentleman by si teď všiml, že o tom nechci mluvit. Jenže já zapomněla,
že pan Reed žádný gentleman není.
„A co se stalo doopravdy?“ šťoural dál. Stiskla jsem rty. Tento druh
zvědavosti jsem od něj vůbec neznala.
 „Nemyslím si, že bych s vámi o tom chtěla mluvit,“ řekla jsem tedy
tiše a přála si, aby to nebylo tak složité. Protože nejradši bych se mu
svěřila úplně se vším, kdyby byl ochoten mi naslouchat.
„Kdepak, to byste chtěla,“ vyjádřil pan Reed mé myšlenky a věděl, že
má pravdu.
Lehce jsem otočila hlavu. Koutkem oka jsem viděla, jak stojí příliš
blízko u mě, a srdce mi bušilo do žeber jako zběsilé. Stačilo by, kdyby
natáhl ruku, a mohl by se mě dotknout.
Se slyšitelným povzdechem jsem sama sebe překonala. Nebude to
přece poprvé, kdy se bavíme o panu Boylovi. Mluvili jsme o něm už na
plese. Bylo to sice zvláštní, ale velmi mi to pomohlo.
„Moje matka mě přemluvila a včera večer jsme vyrazily na jeden
večírek,“ spustila jsem, vzala si z police náhodnou knihu a obracela ji v
rukou. „Ukázalo se, že hostitelkou je teta pana Boyla.“
„A on tam byl samozřejmě také,“ usoudil pan Reed a jeho hlas
obratem nabyl podrážděného podtónu, který jsem tak dobře znala.
„Měli jsme velmi nepěknou rozepři,“ přiznala jsem.
Pan Reed se pohnul, odrazil se od police s knížkami a projel si nevrle
rukou skrz vlasy.
„Zase vám nadával?“ zeptal se však celkem neutrálně.
„Ne. Vlastně toho moc nenamluvil. To já jsem ho vyplísnila,“ řekla
jsem i přes své špatné svědomí, postavila knížku zase zpátky, aniž bych
se vůbec podívala na její název, a vzala si jinou.
„To si dokážu představit,“ poznamenal pan Reed a z jeho hlasu
vyzníval lehký výsměch. Stáhnul se mi žaludek a zůstala jsem stát s tváří
obrácenou k polici s knihami, aby neviděl můj útrpný výraz. Takhle mě
tedy viděl, jako hašteřivou ženskou. A určitě to nebyl špatný odhad, když
si člověk uvědomil, jak jsem se k němu ze začátku chovala. Pan Reed ví,
jaká jsem. A už to zjistil i pan Boyle.
„On si teď myslí, že jsem tak špatný člověk, že si ani nezasloužím,
aby se do mě někdo zamiloval,“ vypravila jsem ze sebe a čekala na
reakci pana Reeda. Zírala jsem na knihy, ale nevnímala jsem je. Jen jsem
doufala, že se mi nebude smát ani nedá panu Boylovi nějak jinak za
pravdu.
„To řekl?“ zeptal se pan Reed klidně a přistoupil ke mně ještě o něco
blíž.
 Myslela jsem na pana Boyla a jeho pohled plný zklamání, který se mě
tak dotkl. Protože podpořil moje pochyby o sobě samé, které ve mně v
poslední době klíčily.
„Ne,“ řekla jsem a podívala se kradmo po panu Reedovi. „Alespoň
slovy ne.“
Pan Reed si hlasitě odfrkl a obrátil oči v sloup. Teď jsem pochopila,
jak se asi cítí moje matka, když ji neberu vážně.
„To není pravda, Animant,“ pokáral mě klidně, jako bych řekla něco
naprosto nesmyslného, a já se zlobila sama na sebe, že jsem o tom vůbec
začala. Co jsem vlastně čekala?
Ale najednou se ke mně pan Reed naklonil a já jsem překvapeně
uhnula, až jsem nešikovně narazila ramenem do police s knihami.
Nenechal se tím vyvést z míry. Koutek jeho úst sebou dokonce pobaveně
trhl.
„Na světě existují určitě ještě stovky idiotů, kteří se do vás zamilují,“
prohlásil troufale. Znělo to vyloženě nevhodně, dokonce trochu
neomaleně, ale pohled v jeho očích mi říkal, že je docela možné, že
jedním z těchto idiotů by mohl být i on.
 Kapitola třicátá osmá
aneb
Jak jsme spolu mlčeli

„Dáte si čaj?“ zeptal se mě zničehonic, ovšem já byla tak zmatená, že

jsem se nezmohla na odpověď. Namáhavě jsem spolkla knedlík, který se
mi utvořil v krku, a poroučela jsem svému nitru, aby se zase uklidnilo a
přestalo s tím bláznivým třepotáním, které mě šimralo až do konečků
prstů.
Pan Reed se čtverácky usmál, odstoupil ode mě a vrátil se ke
kamnům, aby z nich sňal konvici. Nevěděla jsem, jestli to mám cítit jako
lichotku, nebo jako urážku. Na jednu stranu jeho slova mohla znamenat,
že mě má rád, na druhou stranu mi bylo naprosto jasné, že mu dělá radost
mě škádlit, když je v dobrém rozpoložení.
Možná je správně oboje, vydedukovala jsem a zhluboka se nadechla.
Nešikovně jsem se shýbla pro knihu, která mi předtím leknutím
vyklouzla z rukou, a přihlížela jsem, jak pan Reed nalívá čaj do konvice a
pak ji spolu se dvěma šálky staví na stolek v obývacím pokoji.
Překvapeně jsem zamrkala, když mi to konečně došlo. Pan Reed mě
opravdu pozval na čaj! Tak to tu nejspíš zůstanu.
Uzel v mém žaludku se začal postupně uvolňovat. Váhavě jsem
zamířila k pohovce s knihou přitisknutou k sobě a posadila se, přičemž
jsem si celou dobu dávala pozor, aby nebyly vidět moje vlněné ponožky.
Pan Reed nalil čaj do šálků a já jsem očima sledovala pohyby jeho
rukou. Jak jeho štíhlé prsty obemkly ouško šálku.
Jak se mu na předloktí napínaly šlachy, když nadzdvihl plnou
konvici. Jeho ruce se mi líbily a hned jsem si představovala, jaký by to
asi byl pocit, kdyby mě jeho prsty hladily po tváři. Podal mi šálek na
jednoduchém talířku a já si hned vyhnala toužebné myšlenky z hlavy.
Vzala jsem si od něj čaj. Naše pohledy se setkaly. Snažila jsem se na nic
nemyslet, a zároveň jsem si přála, abych tu mohla zůstat navždy.
Pan Reed se trochu nemotorně spustil do křesla, vzal si do ruky svůj
šálek s čajem a sáhl po knize, která ležela na stolku mezi námi. Beze
slova ji otevřel, jako by to bylo samo sebou, posadil si brýle na nos, pak
v ní chvíli listoval a začal si číst. Mně trvalo ještě chvíli, než jsem se
uklidnila natolik, abych se také dokázala věnovat knize, která mi ležela v
klíně, a nejdřív jsem vypila pár doušků čaje. Byl dobrý, jemný, jak jsem
ho měla ráda. Na chvíli jsem zavřela oči.
Srdce mi bušilo stále ještě trochu moc nahlas, ale jinak bylo příjemně
klidné. Vítr venku občas zalomcoval okenicemi, někde tikaly hodiny a v
kamnech praskalo dřevo, které požíral oheň.
Opět jsem otevřela oči. Připadalo mi tak trochu zvláštní číst si v
přítomnosti cizího muže, i když jsem nevěděla, proč vlastně. Dříve mi
něco takového přece taky nevadilo. Pan Reed otočil stránku, posunul si
nepřítomně brýle nahoru na nos a já se musela usmát, protože na něj
přitom byl moc pěkný pohled. I já jsem otevřela knihu, kterou jsem si
vybrala, a k mému překvapení jsem zjistila, že se jedná o autobiografii
jednoho španělského filozofa. Spokojila jsem se s ní, začala číst a přitom
popíjela čaj.
Čas běžel a my jsme tu seděli, aniž bychom museli mluvit. Moje
srdce to naplňovalo jistotou, že pan Reed nemá jen stinné stránky a že
jsme si tak podobní. Poprvé jsem měla pocit, že je to něco příjemného
číst si v přítomnosti někoho jiného. Nemusela jsem se přetvařovat, tvářit
se společensky nebo se stydět za to, že společenská prostě někdy nejsem.
Seděli jsme tu oba spolu, v jedné místnosti, každý se svou vlastní knihou,
myšlenkami v různých tematických oblastech, a přesto jsme spolu sdíleli
jakýsi společný svět.
V duchu jsem se usmála a natáhla si nohy na pohovku, aby se mi
pohodlněji sedělo. Jestli mi někdy někdo bude skutečně rozumět, tak to
asi bude Thomas Reed, pomyslela jsem si a vrhla na něj kradmý pohled
přes okraj své knihy. Nejspíš to ucítil, protože i jeho oči vzhlédly ke mně,
jen docela krátce, a v koutcích úst se mu objevil skrytý úsměv.
Zase jsem se schovala za knihu, ale nedokázala jsem zabránit tomu,
aby mi nestoupla červeň do tváří. Ale takhle mě alespoň nemohl vidět a
já jsem se rychle rozptýlila slovy, která stála přede mnou na stránce,
abych se nenechala příliš strhnout svou zamilovaností.
* * *
Když se slunce začalo sklánět k obzoru a setmělo se natolik, že už se
písmo na stránkách nedalo rozeznat, zaklapl pan Reed svou knihu, zvedl
se a zapálil lampy. Jednu zvedl a postavil ji přímo vedle mě.
„Děkuju,“ zamumlala jsem a rychle dočetla odstavec do konce.
Pan Reed stál nehnutě za opěradlem pohovky a já k němu tázavě
zvedla zrak od knihy. Dívala jsem se na něj, jak tam tak stojí a shlíží ke
mně. A na malou chvíli se mi zdálo, že v jeho očích cosi problesklo,
něco, z čeho se mi rozbušilo srdce až v krku, něco, z čeho se mi
podlamovala kolena, takže jsem byla ráda, že sedím.
Lehounce se naklonil ke mně dolů, jen trošičku, a mně projelo celým
tělem vzrušení. Nevěděla jsem, co mám dělat, a jestli mám vůbec něco
dělat. A pak pan Reed zamrkal a prudce se zase narovnal.
„Co byste řekla na večeři?“ zeptal se mě a jeho hlas zněl naprosto
uvolněně.
U mě ale nebylo uvolněné vůbec nic. Seděla jsem tam úplně strnule.
Rozum mi říkal, že je vlastně nebezpečně sedět v bytě cizího muže.
Ovšem srdce se ptalo, proč mě tenhle okouzlující muž pořád ještě
nepolíbil.
„Dobrý nápad,“ řekla jsem poněkud tenkým hlasem a sklopila zrak ke
svým nohám, které ležely pokrčené na pohovce. Bylo mi horko a sotva
jsem dýchala.
Ještě nikdy v životě jsem netoužila po tom, aby mě někdo líbal.
Naprosto nikdy. A teď ve mně tahle myšlenka jednoduše rozkvetla jako
květina na slunci. Jak se jen něco takového mohlo stát? Odkud se takové
myšlenky berou?
Rozpačitě jsem si přejela jazykem po rtech, zaklapla knihu a zhoupla
nohy na zem.
„Měla byste si ale radši obout boty,“ poznamenal pan Reed pobaveně
a odstoupil od pohovky.
Stud nad jeho poznámkou nijak nepřispěl k tomu, aby se mi do tváře
vrátila přirozená barva. Podrážděně jsem si povzdechla, protože tenhle
člověk mě pokaždé dokázal kvůli maličkostem vyvést z míry.
 Oblékl si žaket a já jsem rychle odběhla do svého pokoje, abych si
obula boty. Čekal na mě na chodbě, a když jsem za sebou zavírala dveře,
stál opřený o zeď.
Společně jsme sešli po schodech dolů. Celou cestu jsem se snažila za
žádných okolností rozrušením nevtahovat spodní ret mezi zuby.
„Jak se vám ta kniha líbí?“ zeptal se. Šel blízko mě, s rukama v
kapsách svých tmavomodrých kalhot, a díval se na mě. Jeho pohled byl
nezvyklým způsobem něžný a pravé obočí se zájmem povytažené.
V mém nitru se točily teplé víry, a když se na mě díval, cítila jsem se
dočista malátná.
„Překvapivě dobře,“ odpověděla jsem a na mých rtech se objevil
úsměv, který jsem nedokázala kontrolovat.
„Už je to dávno, co jsem to četl,“ pronesl a zamyšleně nakláněl hlavu
ze strany na stranu. „Ale vzpomínám si na španělské růže, kterými byl
autor evidentně jaksi posedlý.“
„Já myslím, že ty růže jsou aluze,“ prohlásila jsem přemoudřele a pan
Reed se na mě překvapeně podíval, což mě rozesmálo.
„Skutečně? A to aluze na co?“ zeptal se udiveně, když jsme sešli dolů
ze schodů.
„Na milostné poměry, pane Reede,“ dala jsem mu pobaveně na
srozuměnou a on vypadal tak trochu zmateně.
„Aha,“ řekl jen a pustil mě před sebe.
Dveře do jídelny byly dokořán, takže jsem viděla, že tam dnes panuje
čilý ruch. Ale nenechali jsme se tím znejistit a vstoupili jsme dovnitř.
Jedna lavice v zadní části byla ještě prázdná a pan Reed mi položil
lehoučce ruku na záda, aby mě provedl místností.
Okamžitě mě polilo horko a skoro jsem nemohla vydržet zběsilé
nárazy svého srdce do hrudního koše. Kdyby v místnosti nebylo tolik
lidí, kteří vytvářeli nezanedbatelnou zvukovou kulisu, určitě by to musel
slyšet.
Jemně mě postrčil k jedné straně lavice a mně to gesto okamžitě
připomnělo ples. Vzpomněla jsem si na náš tanec, na jeho ruku na svých
zádech, jeho tělo blízko mého, na mou ruku v jeho. A jako bych nebyla
dostatečně kompromitována samotným chaosem svých citů, stoupla mi
znovu i červeň do tváří, protože se mi do myšlenek vkradly tužby po
tělesné blízkosti.
 Jenže takhle to se zamilovaností chodí a já to budu muset vydržet,
protože to k tomu prostě patří. A i když mi to bylo trapné, zároveň mě to
naplňovalo štěstím, které člověk musí zažít, aby to pochopil. Tetička
Lillian mi řekla, že nestačí o lásce číst, aby ji člověk chápal. A teď jsem
věděla, že měla pravdu.
„A co jste četl vy?“ zeptala jsem se ho, když se posadil naproti mně.
„Nic obzvlášť napínavého,“ odpověděl mi a opřel se lokty o hranu
stolu.
Musela jsem se pousmát, protože něco takového by muž z vyšší
společnosti nikdy neudělal. Ale tak nějak se mi líbilo, že pan Reed
nevyrostl pod tlakem etikety. Pro mě z toho vyplývalo, že ani já nemusím
být v jeho přítomnosti perfektní, protože člověk, jako je on, si toho
nevšimne a ani mu to nebude vadit. A to pro mě byla velká úleva. Mně
totiž být perfektní moc nešlo. Tu a tam se mi povedlo to předstírat, ale
bylo to vyčerpávající, skličující a pro mě spíše jen nástroj k zapadnutí do
společnosti než jeden z rysů mojí osobnosti.
„Jako spousta jiných knížek. Povídka o muži, kterého řídí jeho žena, a
on se zadluží. Je to zdlouhavé a předvídatelné,“ stěžoval si. Zavrtěla jsem
nad ním hlavou.
„Proč to čtete, když se vám to nelíbí?“
„Začal jsem to číst a nemám rád, když nějakou knížku nedočtu,“
zabručel a opřel se bradou o levou ruku.
„To chápu,“ přiznala jsem a pokrčila rameny. „Ale to skutečně
existuje tolik knih o mužích, kteří se nechají ovládat ženami?“ zeptala
jsem se skepticky.
„Ach, strašně moc,“ povzdychnul si a já jsem koutkem oka zahlédla
paní Christyovou, jak vychází z kuchyně. Uviděla nás, usmála se a
zamířila rovnou k nám.
Nedokázala jsem jí ale věnovat plnou pozornost, protože jsem v
duchu procházela těch pár románů, které jsem kdy četla. Spontánně jsem
si však vzpomněla na Klářinu cestu na Měsíc, ve které vzdal hlavní
hrdina Robert svůj sen o létání kvůli své velké lásce Claire, aby mohli
být spolu. Možná měl pan Reed skutečně pravdu.
„Buďme upřímní. Ženám se sice říká slabé pohlaví, ale jsou zkázou
každého muže. Ať už chce, nebo nechce,“ řekl opovážlivě, ale já jsem na
to nemohla nijak zareagovat, protože k nám právě s vítězným úsměvem
ve tváři došla paní Christyová a dívala se z jednoho na druhého, jako by
viděla víc než jen dva lidi, kteří přišli společně na večeři.
Jenže to v mých myšlenkách naprosto zapadlo, protože mi v hlavě
utkvělo prohlášení pana Reeda. Hned jsem si vzpomněla na Henryho a na
to, do jaké míry propadl své Rachel. A pak na svého otce, který se
úšklebky mé matky nechal přemluvit skutečně k všeličemu. A mně
najednou došlo, co že to budu muset udělat, abych bratrovi dopomohla ke
štěstí.
 Kapitola třicátá devátá
aneb
Jak jsem dostala strach

Plán byl velice jednoduchý a já jsem se divila, proč mě to nenapadlo už

dřív. Klíčem k úspěchu bude moje matka. Snadno se pro něco nadchne,
rychle si někoho zamiluje, a když ji přiměju, aby si zamilovala Rachel,
tak jí ani otec nezabrání, aby s ní Henryho neoženila. Teď už musím
vytvořit jen nějakou vhodnou příležitost, jak svést Rachel a mamá
dohromady, a zbytek už se poddá sám. Jak prosté.
Ovšem radši bych nad tímto plánem ještě nějakou chvíli hloubala, jen
abych nemusela celou dobu myslet na Thomase Reeda. Na jeho tmavé
oči, jeho pohledy, které na mě vrhá a při kterých se rozplývám blahem.
Na jeho hnědé vlasy, které si každou chvíli projíždí svými dlouhými
prsty a kterých bych se tak ráda dotýkala. Na jeho rty – jak je mrzutě
ohrnuje, jak si zabraný v myšlenkách kouše do toho spodního nebo jak je
pomaličku roztahuje do úsměvu, který mi pokaždé přivodí rozrušení v
celém těle.
Proč jsem si jen představovala, jak by bylo příjemné, kdyby mě líbal?
Teď totiž tuhle představu jednoduše nedokážu dostat z hlavy.
Válela jsem se v posteli ze strany na stranu, představovala si, jak mě
jeho ruce drží kolem pasu, jak mě k sobě přitahuje a jak se jeho rty
přiblíží k mým, a to jen abych si při té představě navodila pocit horka ve
svém nitru.
Zoufalá a zostuzená svými vlastními touhami jsem zabořila tvář do
polštáře a divoce kopala nohama jako malé dítě. Byla jsem v pokoji
sama, takže to nemohl nikdo vidět, a já jsem nějak potřebovala uvolnit
své vnitřní napětí.
 Zamilovaný stav mi doslova nedával spát a já díky němu zapomněla
na vše, co o mně předtím řekl nebo neřekl pan Boyle. Já a pan Reed jsme
totiž spolu byli na večeři a já neměla zdaleka takový hlad jako jindy,
protože mi zamilovanost ubírala chuť k jídlu. Dobře jsme se bavili,
žertovali a smáli se a vyšli jsme pak dokonce společně i zpátky do
schodů.
„Dobrou noc, Animant,“ řekl mi Thomas Reed tiše a v jeho očích se
znovu objevil onen něžný výraz, ze kterého jsem byla úplně naměkko.
„Dobrou noc, pane Reede,“ vymáčkla jsem odpověď, i když jsem ze
sebe rozrušením málem nedostala ani hlásku. Začala jsem totiž cítit, jak
ve mně klíčí naděje a zapouští kořínky do mojí duše. A přestože jsem
dobře věděla, že naděje je klamná, stejně jsem nedokázala zabránit, aby
ve mně nevzklíčila.
Co když Thomas Reed cítí totéž co já? Co když ony momenty, kdy se
mi přiblížil, nebyly jen provokace, nýbrž skutečný pokus být mi
nablízku? Rukama jsem si bezděčně vjela do vlasů, které byly od koupele
ještě trochu vlhké. Co já vlastně vím o mužských citech? Všechno, co
jsem si myslela, že vím, mám z knih, a ty mi v tomhle případě moc
nepomůžou.
Bylo už dlouho po půlnoci, když jsem konečně usnula. Zdálo se mi o
anglickém černém čaji a o teplých prstech, které se propletly s mými.
* * *
I přes nedostatek spánku jsem se druhý den necítila tak zničená jako
jindy a pohodlně jsem se vypravovala do práce. Umyla jsem se, upravila
si zacuchané vlasy a vybrala si vhodné oblečení.
Bylo úplně obyčejné pondělí, ale já jsem byla i přesto rozrušená.
Myšlenka, že budu za chvilku stát panu Reedovi tváří v tvář, mi
zvyšovala tep, a když jsem scházela dolů na snídani, snažila jsem se
příliš nepospíchat.
Pan Reed tam bohužel nebyl a já jsem si představovala, jak ho budík
právě vytáhl z postele a jak se potácí s rozespalým výrazem a příšernou
náladou do koupelny. Škodolibě jsem se tomu usmála a zároveň jsem
přemýšlela, jestli existuje něco, co by přispělo k obveselení jeho mysli.
Poděkovala jsem paní Christyové za jídlo, přichystala se a vyšla do
chodby. Už bylo sedm hodin a dvacet minut a po panu Reedovi ani stopa.
Netrpělivě jsem čekala, přecházela kolem dokola, vyšla jsem dokonce do
prvního patra, abych se odtamtud podívala nahoru na schody, ale stále po
něm nebylo ani vidu, ani slechu.
Těsně přes půl osmou jsem zmateně vykročila ven. Nebe bylo
zatažené a byla taková zima, že mě vzduch pálil v plicích.
Že by vyrazil beze mě? Možné to bylo. V nitru se mi rozhostilo
zklamání jako černá prázdnota a já si rozladěně zkřížila ruce před
hrudníkem. Od domu vedla spousta stop. Ale jestli mezi nimi jsou i stopy
pana Reeda, to jsem nevěděla. Sherlock Holmes by to věděl, pomyslela
jsem si a rozčilovalo mě to ještě víc.
Najednou se vedle mě rozrazily dveře a Thomas Reed do mě málem
vrazil, jak spěšně vyrazil z budovy.
„Panebože, slečno Crumbová, co tu ještě děláte?“ zvolal překvapeně
a také trochu nevrle.
„Čekám na vás,“ odpověděla jsem mu v podobném duchu. To už ale
chvátal po cestě. Šla jsem o krok za ním a netušila, co se mohlo stát.
„V tomhle mrazu?“ bafnul na mě, když jsem se k němu přidružila, a
ani se na mě přitom nepodíval. Co mu to po ránu tak hnulo žlučí?
„Ne, na chodbě. Ale co se vám stalo?“ zkoušela jsem to méně zostra a
musela si dávat pozor, kam šlapu, abych na hladkém ledě neuklouzla.
„Svedl jsem lítý boj se svými botami!“ zaklel pan Reed z plna hrdla a
jeho pohled se snad ještě o něco zachmuřil. Čelo měl plné vrásek, nos byl
ohrnutý nevolí. Ale alespoň že neodešel beze mě. Skutečnost, že jeho
hněv patřil botám, v sobě skrývala jistou komičnost.
Na rty se mi vkradl úsměv a jeho hlava se okamžitě obrátila mým
směrem, jako by to vycítil.
„Jestli se teď budete smát, dám vám okamžitou výpověď!“ hrozil mi
nevlídně, a dokonce mi pohrozil prstem, což můj úsměv jen rozšířilo.
„Ale nedáte,“ odporovala jsem mu hned a zvedající se smích mi otřásl
hrdlem, jak jsem se pracně snažila ho potlačit. Jenže pan Reed na tom ani
nadále neshledával nic legračního.
„Jen abyste se nedivila! Moje odplata bude hrozná!“ procedil přes
sevřené zuby a já už jsem to nevydržela. Rozesmála jsem se na celé kolo
a tak otevřeně se vysmívala, že mu nezbylo než jen mrzutě zastrčit ruce
do kapes od kabátu a nějak to přetrpět.
 Ke knihovně jsme došli se čtyřminutovým zpožděním. Pan Reed si
něco zamrmlal pod vousy, ale nerozuměla jsem mu. Jednoduše jsem ho
nechala na pospas jeho mrzutosti, odložila si kabát a zkoušela nasadit
vážný obličej, ale když jsem viděla, jak praštil v kanceláři se spisy o stůl,
musela jsem skrýt svůj úsměv rukou, abych jeho špatnou náladu ještě
nezhoršila.
Rychle jsem se postarala o noviny a zaplatila Phillipu Tamsovi, který
už neměl takovou rýmu a se kterým jsem se domluvila, že se sejdeme o
půl dvanácté před knihovnou, aby mohl dostat svůj slíbený zákusek.
Pozdravila jsem Oscara a Codyho, kteří právě přišli, a oni zdvořile
smekli klobouky.
„Pan Reed je dnes po ránu mimořádně rozladěný,“ varovala jsem je,
když jsme se míjeli, a ti dva se na mě jen zděšeně podívali.
Zavěsila jsem aktuální noviny do držáků a pak mě vyrušil Oscar,
který potřeboval poradit s několika knihami. Potom dorazily poštou dvě
nové knihy, které jsem musela zanést do dokumentace a opatřit
etiketami.
Cestu do archívu jsem oddalovala, jak jen to šlo. Už jsem tam byla
tak často, že by to pro mě vlastně nemělo být vůbec nic zvláštního. Jenže
já to pořád ještě nenáviděla úplně stejně jako prvního dne.
Odklidila jsem knihy, našla ještě některé, které byly chybně zařazené,
začetla se tajně do knížky o architektuře a provedla několik tápajících
studentů odpovídajícími odděleními. Jenže pak prostě nadešla chvíle, kdy
už nebyly žádné akutní věci na práci a já jsem si musela přiznat, že se
tomu nemůžu dál vyhýbat a musím staré noviny do archívu zanést.
Váhala jsem, jestli ještě nemám pro pana Reeda a pro sebe uvařit čaj, ale
to už mi moje chování přišlo opravdu směšné.
Vyhrnula jsem si tedy rukávy u halenky, popadla stoh novin, který
stále ještě ležel na lavici vedle držáků, a vypjala ramena. Přesvědčovala
jsem sama sebe, že jsem silná a odvážná, ráznými kroky jsem prošla do
západního křídla knihovny a tam ke dveřím, které vedly do sklepení
hrůzy. Zapálila jsem svítilnu, která visela na zdi, a sestoupila po
schodech dolů do sklepa. Moje nohy šly už mnohem jistěji než na
začátku, už jsem věděla, kde jsou ve starých kamenných schodech
nerovnosti a jak se schody dolů točí.
 Se vztyčenou hlavou jsem se snažila vzdorovat a sama sobě
nepřipustit svůj strach. Jsem přece dospělá žena, která nevěří na duchy, a
nějaký temný sklep mě nerozhází.
Postavila jsem svítilnu na určené místo na úzkém stolku a zrcadlo
vrhlo její světlo do celého prostoru. Zavanul ke mně slabý proud větru
jako chladný dech nějaké příšery, která rozevřela chřtán, abych se do něj
mohla vpotácet. Snažně jsem zkoušela spolknout knedlík v krku, ale
nešlo to, a na hrudníku jsem cítila tlak, kterého se zbavím teprve tehdy,
až zase vyběhnu po schodech nahoru.
Vzchopila jsem se, vstoupila do místnosti a zamířila rovnou k chodbě
se skleněnými vitrínami, ve kterých stály krabice na noviny. Kvapně
jsem otevřela dvířka skříně a rychlostí větru začala rozdělovat šustivý
papír na odpovídající hromádky. Alespoň v tomhle jsem se mezitím
výrazně zrychlila. Zpočátku mi všechno trvalo hrozně dlouho, to jsem si
teď dokázala přiznat, a když jsem si vzpomněla, jak si mě kvůli tomu pan
Reed tenkrát dobíral, viděla jsem to teď ve zcela jiném světle.
Kolem mě prokmitl stín a já jsem zděšeně zvedla hlavu. Srdce mi
bušilo v prsou a dýchala jsem jako o závod.
Ale nic tu nebylo. Zavrtěla jsem hlavou. Nebylo by to poprvé, co
jsem si smyslela nějaké ty stíny, které však pramenily jen z mého
strachu. Spěšně jsem se zase začala věnovat novinám. Hrobové ticho
přerušilo děsivé zapištění a já sebou tak strašně trhla, že mi zbylé noviny
vypadly z rukou na zem a já se bouchla loktem o skříňové dveře. Rukou
mi prolétla bolest a musela jsem skousnout zuby, abych hlasitě nezaklela.
Někdo tu je!
Napjatě jsem poslouchala, doufala, že jsem si ten zvuk jen vymyslela,
jenže když jsem uslyšela škrábání, zalil mě studený pot. Pomalu jsem
couvla, až jsem zády narazila na skříň za sebou.
Moje prsty hmataly po něčem, čeho bych se mohla přidržet, když
vtom se škrábání ozvalo znovu, a mé prsty se něčeho dotkly. Semkla
jsem kolem toho ruku a zvedla to. Byl to dřevěný držák na noviny, který
jsem uchopila do obou rukou jako zbraň.
Škrábání sílilo a následoval tupý náraz, jako by na zem spadlo něco
těžkého. Zoufale jsem zkoušela aktivovat svoji schopnost logického
myšlení, abych našla nějaké vysvětlení. Ale nedařilo se mi to a před
očima mi tanuly obrazy strašných kreatur, vampýrů a čarodějnic, ze
kterých se mi začala třást kolena. S očima rozšířenýma hrůzou jsem se
sunula podél skříní. Můj první impulz byl utéct, nechat prostě všechno
ležet a vyběhnout nahoru tak rychle, jak mě nohy ponesou.
Jenže kdybych to udělala, už bych se sem dolů nikdy neodvážila.
Musela jsem najít zdroj toho zvuku a jednoduše doufat, že je to jen
nějaká krysa. Nějaká hodně velká krysa.
Pomalu jsem se plížila kupředu, ramena stažená ke krku, prsty
křečovitě sevřené kolem držáku, připravená udeřit, bude-li to zapotřebí.
Čím hlouběji do místnosti jsem postupovala, tím bylo sporé světlo slabší,
skoro nic se nedalo rozeznat a nebyly tu ani žádné stíny, podle kterých
bych poznala, co je zdrojem těch zvuků.
Moje nervy byly napjaté k prasknutí, chvěla jsem se po celém těle a
byla připravená na všechno. Opatrně jsem nahlížela do chodeb, plížila se
od jedné k druhé a snažila se v tmavých výklencích něco rozeznat.
Nebylo nic vidět, panovalo ticho a já si na chvíli myslela, že jsem si
přece jen všechno pouze vymyslela.
Najednou jsem se naprosto nenadále srazila s něčím temným. Šok mi
projel celým tělem a z hrdla se mi vydral žalostný výkřik. Ztratila jsem
rovnováhu, zavrávorala dozadu a z roztřesených prstů upustila držák na
noviny. Žilami mi projela smrtelná úzkost, když po mně sáhly velké ruce,
popadly mě a vytáhly zpátky na nohy.
V tu chvíli jsem ho poznala. Jeho lehce pohublý obličej, tmavé vlasy,
dokonce i jeho příjemnou vůni. Byl to Thomas Reed a mě se zmocnila
tak silná úleva z toho, že to je skutečně jen on, až mi z očí vyhrkly slzy.
„Slečno Crumbová,“ řekl překvapeně a já bych se mu nejradši vrhla
do náručí, jak jsem byla ráda, že ho tady dole vidím. Jenže to jsem
nesměla, a tak jsem musela chaosu svých pocitů upustit ventil nějak
jinak.
„K smrti jste mě vyděsil!“ vyštěkla jsem na něho, ale nevyznělo to
tak drsně, jak jsem chtěla, protože se mi příliš třepal hlas a já jsem
pomrkávala, abych zahnala slzy.
„Nevěděl jsem, že tu jste,“ snažil se bránit. Sundal ruce z mých paží a
na jeho rty se pomaličku vkrádal potutelný úsměv. „Snad se tady dole
nebojíte?“ zeptal se mě prohnaně a po jeho hrozné náladě z dnešního
rána nebylo ani památky.
 Nevěděla jsem, co na to mám říct. Přiznání by moje hrdost nepobrala.
Ale na popření se mi v tu chvíli nedostávalo sil. Srdce mi pořád ještě
bušilo, a i když se můj strach zase umírnil, když tu teď byl se mnou,
stejně jsem se tady dole pořád ještě necítila dobře.
„Co je tohle?!“ zvolal najednou zděšeně a ukazoval nataženou rukou
za mě. Jeho úlek ke mně vystřelil jako gumová páska. Vyjekla jsem
strachy a skočila dopředu, ztratila jsem nad sebou kontrolu a zoufale se
ho chytila za vestu. On se však začal jen hlasitě smát, až se to odráželo
od stěn, a já jsem ucítila, jak strašně mě ztrapnil. Dobíral si mě, hrál si s
mým strachem, dělal si ze mě legraci. A já jsem mu na to tak jednoduše
skočila.
Strach vystřídal hněv a já jsem sevřela ruce v pěst.
„Vy jste prevít!“ osopila jsem se na něj zahořkle a káravě jsem ho
uhodila pěstí do prsou. Byla jsem příliš slabá a stála příliš blízko u něj,
než aby ho to mohlo bolet, ale nenapadlo mě nic jiného, jak bych mohla
ulevit svému rozčarování.
Pan Reed se rozesmál ještě víc a položil mi ruce na záda, aby zmenšil
odstup mezi námi a já ho nemohla uhodit podruhé.
V jakékoli jiné situaci by mě tento dotek určitě naprosto vyvedl z
míry. Jenže tady dole v archívu, poté co jsem právě přestála takový
strach, jsem byla jednoduše jen rozzlobená a nedokázala si užívat
blízkosti, ke které tak náhle došlo.
„Říkal jsem vám, že moje pomsta bude strašná,“ žertoval a pobaveně
nadzvedl jedno obočí. Zdálo se, že je se situací spokojený. Zlostně jsem
se na něj zadívala.
„Já vás nenávidím, Thomasi Reede,“ zvolala jsem v zápalu boje, ale
hned jsem toho litovala. Něco takového jsem muži, kterého ve
skutečnosti miluju, říkat neměla.
Pan Reed to ale naštěstí evidentně nebral příliš vážně, protože jeho
smích se změnil v prohnaný úsměv a jeho sevření kolem mého pasu v
něco jako objetí.
„Vždyť to já přece vím,“ prohlásil klidně se stopou ironie a přitom mě
pomaličku pustil.
Zmateně a už ne tak rozzlobeně jsem poodešla o pár kroků dozadu a
nevěděla jsem, jak mám všechny tyhle nové dojmy zpracovat.
 „Půjdu se věnovat zase své práci,“ řekla jsem tedy přísně, neohrabaně
jsem se obrátila a spěchala zpátky do chodby, kde jsem upustila zbývající
noviny.
Pan Reed se tiše zasmál a šel za mnou. Zůstal stát beze slov v chodbě,
ruce si strčil do kapes kalhot a vytáhl malé stříbrné kapesní hodinky,
které si nechával proklouzávat mezi prsty, aniž by je otevřel. Díval se na
mě, jak jsem zase shrnula noviny a třídila je do krabic. Jako by neměl nic
jiného na práci než mě sledovat při mé vlastní činnosti.
„Přestaňte na mě zírat,“ vycedila jsem až příliš vzdorovitě a on se ke
mně bez odmlouvání obrátil zády. Ale úsměv na jeho tváři jsem viděla i
tak. Bylo to jednoduše neslýchané a já bych se klidně mohla dál
pohoršovat nad tím, že se chová jako rošťák. Ale pod hněvem jsem jasně
cítila, že je to jen tím, že mě ztrapnil. Nechtěla jsem před ním ukázat tak
očividnou slabost.
Pan Reed trpělivě počkal, až dodělám svou práci, a pak mě
doprovodil nahoru do knihovny. Když jsem sfoukla svíčku v lampě, vrhl
na mě ještě krátký pohled, který mohl znamenat cokoli, a pak mě nechal
jednoduše stát na místě.
Omámeně jsem zavěsila svítilnu na hák na stěně, pomalu zase
začínala normálně dýchat a nechala ze sebe spadnout leknutí. Srdce mi
dál zběsile bušilo a pozvolna mi začínaly červenat tváře.
Thomas Reed mě objal, a i když jsem si to v té chvíli nedokázala užít,
bylo to pro mě strašně důležité.
 Kapitola čtyřicátá
aneb
Jak se na mě dívaly hnědé oči

Rychlými kroky jsem se vrátila zpátky do studovny. Uvnitř jsem byla

stále ještě nesmírně rozjitřená a tiše děkovala bohu, že už je skoro půl
dvanácté. Polední přestávku jsem teď potřebovala jako sůl a přišlo mi
také velmi vhod, že ji nemusím trávit sama.
Rychle jsem si došla pro kabát, dávala si pozor, abych nevběhla panu
Reedovi zase do náručí, a zmizela jsem ven, kde už se netrpělivý Phillip
Tams pohupoval z nohy na nohu. Ruce měl zavrtané hluboko v kapsách
své veliké bundy a šála mu jako vždy zakrývala půlku obličeje.
„Dobrý den, Phillipe,“ pozdravila jsem ho, a udělala dokonce drobné
pukrle, jako kdyby to byl vážně rovnocenný společník, se kterým
vyrážím na oběd.
„Dobrý den, slečno Crumbová,“ pospíšil si s odpovědí a na očích mu
bylo vidět, jak se těší na zákusek. Musela jsem se nad tak očividným
radostným očekáváním usmát.
„Půjdeme?“ zeptala jsem se a Phillip se dal okamžitě do pohybu.
Vzduch už nebyl tak strašně řezavě mrazivý jako dnes ráno, ale stále
dostatečně studený na to, aby mi zchladil hlavu. Zhluboka jsem se
nadechla a snažila se nevyvolávat si neustále vzpomínku na to, jaké to
bylo cítit ruce pana Reeda kolem svého pasu a jak krásně voněl.
Zamířili jsme s Phillipem k malé cukrárně, u které jsme se tenkrát
potkali. Zvonek nad dveřmi zazvonil, když jsme vstoupili do malého
obchůdku, a ze zadní místnosti hned vyšla pěkně oblečená žena středních
let a přívětivě se na mě usmála.
„Dobrý den. Čím posloužím?“ ptala se horlivě a snažila se dívat jen
na mě a pouze výjimečně sklouzla pohledem k Phillipovi, kterému mohly
při pohledu na všechny ty zákusky, dortíky a pečivo vypadnout oči z
důlků.
„Posadíme se,“ oznámila jsem ženě, která si svůj názor na to, že
mladá žena jako já bude jíst zákusek společně s rezavým uličníkem, jako
je Phillip Tams, naštěstí ponechala pro sebe.
Zběžně jsem se podívala na výběr a cítila v sobě stále ještě onu
rozjitřující zmatenost, která se nedala setřást tak snadno, jak jsem si
přála. Neustále jsem myslela na Thomase Reeda a jeho smích, což mi
zrovna nepomáhalo v tom rychle se rozhodnout. Tak tedy ne, pomyslela
jsem si a hlasitě vzdychla.
„Dobrá,“ řekla jsem a prodavačka se na mě pozorně podívala.
„Vezmeme si jeden tenhle,“ spustila jsem a ukázala na jeden z předních
zákusků, které byly potažené čokoládou a zdobené cukrovými detaily.
„Tenhle, tenhle, pak tenhle…,“ pokračovala jsem a prošla namátkou
celou výlohu. Žena mi sotva stačila a Phillip vedle mě zatajil dech.
Zaplatila jsem a nakonec jsme usedli se čtyřmi zákusky, třemi
malými smetanovými dortíky a jedním tvarohovým koláčem u jednoho
ze zadních stolků. Samozřejmě toho bylo moc, ale já jsem se nenechala
odradit. Jídlo mě ve stresových situacích odjakživa uklidňovalo.
Svlékla jsem si kabát. Phillip mě napodobil a spěšně se vymotal i ze
šály. Pečlivě mě pozoroval a snažil se dělat všechno jako já. Bylo velmi
zábavné sledovat, jak se snaží, aby nic nepokazil.
„Posaď se,“ pokynula jsem mu s úsměvem a on se neklidně zasunul
na jednu ze zdobně vyřezávaných židlí. „A ber si, na co máš chuť. A
jestli bude něco chybět, určitě si o to můžeme té dámě ještě dodatečně
říct,“ pronesla jsem a Phillip hned zavrtěl hlavou.
„Je tu všechno. Je toho tady tolik,“ zašeptal a já se začala obávat,
jestli jsem toho na chudáka kluka nenaložila trochu moc. Jeho oči
skákaly z jednoho zákusku na druhý a evidentně se nemohl rozhodnout,
do kterého se má pustit nejdřív.
Vzala jsem si půlku vanilkového dortíku a druhou půlku přisunula k
němu, abych mu ulehčila rozhodování. Pustili jsme se do toho a s
každým kouskem piškotu a s každou lžičkou šlehačky se moje srdce víc a
víc uklidňovalo. Viděla jsem budoucnost pozitivněji a přehodnotila další
kroky svého jednání, zatímco Phillip do sebe s mlaskáním nasoukal půl
třetího zákusku, dva smetanové dortíky a půlku tvarohového koláče.
 „To je taková dobrota,“ mumlal přitom neustále s plnou pusou.
Nechala jsem ho v klidu jíst, sama jsem zvládla jen jeden a půl
zákusku, a objednala pak u vyjevené prodavačky ještě čaj. Abych
nemyslela na pana Reeda, kula jsem svůj plán ve věci mého bratra.
Vytáhla jsem si zápisník, napsala krátkou zprávu matce a delší Henrymu,
abych mu plán blíže vysvětlila. Měla jsem v úmyslu poprosit matku, aby
se mnou vyrazila na nákupy. Odůvodnila jsem to tím, že už nemám
žádnou halenku, která by na rukávech neměla skvrny od tiskařské černi, a
dodatečně jsem naznačila, že se k nám přidruží jedna kamarádka.
To byla návnada, na kterou mamá nemohla neskočit. Stávalo se
zřídkakdy, že bych ji prosila o takovouto laskavost, a ona se této
příležitosti zajisté s blaženými pocity chytí.
Větší problém představovala Rachel. Nezbývalo mi než doufat, že
bude ochotná převzít roli kamarádky, která nás doprovodí. Měla spíš
stydlivý charakter, a i když jsem nepochybovala o tom, že si ji mamá
díky jejímu očividnému půvabu okamžitě zamiluje, dokázala jsem si
představit, že se Rachel bude bát. Musela jsem to risknout a doufat, že jí
její láska k Henrymu bude dostatečnou motivací.
Moje rozhodnutí padlo na zítřejší odpoledne, abych měla dost času na
přípravu, ale ne přespříliš, abych si to ještě nerozmyslela. Možná bych
mohla dokonce poprosit pana Reeda, aby mě pustil o hodinu dřív, a ve
středu tu hodinu pak doženu, abychom měly víc času.
Vypila jsem poslední doušek čaje, nechala zbytek jídla zabalit do
papíru a dala to Phillipovi s sebou domů. Ten byl nadšený, ujišťoval mě,
že mi kdykoli zase prokáže jakoukoli službu, a já mu s úsměvem podala
oba lístky, které pro mě má doručit.
Byl to osvobozující pocit mít plán a vědět, co mě čeká.
U Thomase Reeda jsem to však nevěděla. K obratu ve vztahu mezi
námi došlo postupně. A když si člověk uvědomil, že jsem ho zpočátku
nenáviděla a on mnou pohrdal, dospěli jsme teď do úplně jiného bodu.
Teď jsem do něj byla zamilovaná a on ke mně projevoval stále větší
náklonnost. City moc interpretovat neumím, ovšem způsob, jakým se mi
přibližoval, ve mně budil naději, že ke mně také něco cítí.
Nebylo však jednoduché rozlišit přání a naději od skutečnosti. A
skutečnost byla taková, že se pan Reed o svých citech nikdy jasně
nevyjádřil. Neměla jsem tedy v ruce nic jiného než domněnku, že by v
tom mohlo být něco víc než jen jakýsi druh přátelství. Jenže na co jsou
mi domněnky?
Moje polední přestávka končila až za půl hodiny, zbylý čas jsem tedy
strávila v blízkém knihkupectví. Přečetla jsem si něco o mušelínu a taftu,
obstarala si nové čtivo a pak jsem se ocitla zpátky v knihovně. Zanesla
jsem si knížky do společenské místnůstky a potkala na cestě dolů ze
schodů pana Reeda, který se pozvolna vlekl nahoru s nosem zabořeným v
knize.
Musela jsem se usmát, protože pohled, který se mi naskytl, se mi moc
líbil. Brýle na čtení mu sklouzly na nos, čelo se mu soustředěním pokrylo
vráskami, kousal si dolní ret a očima skákal po stránkách. Srdce mi
začalo bušit rychleji, duše ve mně vzkypěla a já jsem cítila, že bych se
mu bez váhání znovu vrhla do náručí. Stačilo by, kdyby jen naznačil
objetí.
Nemohla jsem to popírat, tenhle muž byl pro mě jako dělaný. Kde
bych mohla najít někoho jiného, kdo by se mnou sdílel moji vášeň pro
knihy tak jako Thomas? Nejspíš nikde. Je nekonvenční, často příkrý a
také velmi svérázný. Ale dokáže dodávat odvahu, je upřímný, má
podmanivý smysl pro sarkasmus a v mých očích byl den ze dne
přitažlivější. Naprosto si mě získal a já přemítala, jestli o tom vlastně ví.
Ví o tom, že ho mám ráda? Všiml si toho už? A zajímá ho to vůbec?
Šli jsme naproti sobě, každý na své straně schodiště a já už jsem ho
téměř minula, když vtom najednou pozvedl zrak.
„Ó, slečno Crumbová,“ zadržel mě tiše a moje srdce poskočilo.
„Hledám pro jednoho externího docenta knihu o konfliktu mezi biblickou
interpretací stvoření a Darwinovým učením. Jsem si jistý, že jsem kdysi
nějakou četl, ale nemůžu si vzpomenout na název,“ řekl, přistoupil ke
mně a podíval se na mě svýma tmavýma očima. Měly teplou hnědou
barvu a v odpoledním světle, které sem dopadalo skleněnou kupolí, jsem
rozeznávala hvězdicovitou strukturu jeho duhovky.
Polilo mě horko a můj mozek sotva stíhal přemýšlet o tom, co pan
Reed právě říká. To se mě ptá na nějakou knihu?
„Copak jste nevyvinul speciální stroj, který si s takovýmito dotazy
poradí?“ opáčila jsem střízlivě, abych získala čas a mohla v hlavě hledat
odpovídající knihy. Pan Reed povytáhl obočí, přičemž vypadal ještě
přitažlivěji.
 „Animant,“ oslovil mě jménem a já cítila, jak se mi podlamují kolena.
„Kdyby můj stroj pracoval jen zpola tak efektivně jako vy, tak bych za
něj už určitě vyhrál nejrůznější ceny,“ prohlásil a mně chvíli trvalo, než
jsem pochopila, že to je kompliment. Měla jsem dojem, že pýchou
prasknu.
„Kvůli panujícímu konfliktu stojí u přírodních věd, a ne u
náboženství,“ spustila jsem a přemítala, jak to že pan Reed něco
takového neví. „Vznik živočišných druhů z pohledu církve od
Fraysonona, Kacíř od Steela a Jed darwinismu, kde mi autor vypadl,“
doplnila jsem a na jeho rtech se objevil prohnaný úsměv.
„Vy jste skutečně to nejlepší, co jsem kdy měl,“ prohlásil žertem,
zaklapl knihu, kterou držel v rukou, nechal mě jednoduše stát a vyběhl po
schodech nahoru. Já jsem zůstala, kde jsem byla, cítila se jako v sedmém
nebi a celé mé tělo planulo.
Co to s námi jen je? Má mě Thomas Reed rád, nebo jen ve svém
zamilovaném opojení ve všem vidím nějaký náznak? Kdybych se mu
mohla podívat do hlavy, byla bych určitě chytřejší. Ale to jsem nemohla,
a tak mi nezbylo nic jiného než seběhnout dolů ze schodů a schovat se v
pracovně, než mě přejde to horko a přestanou se mi červenat tváře.
Namířila jsem si to tedy do východního křídla a zkoušela přitom
neběžet, abych na sebe nepoutala pozornost. Byla jsem ráda, že mě po
cestě nikdo nezdržel. Vstoupila jsem do malé místnosti, myšlenkami stále
ještě u Thomase Reeda a u slov, která mi řekl. Právě jsem za sebou tiše
zavřela dveře, když jsem koutkem oka zaregistrovala pohyb.
S vyděšeným vypísknutím jsem se otočila, ale naštěstí jsem osobu,
která seděla na mé židli, okamžitě poznala. Byla to Elisa, která si s
pobaveným úsměvem pochutnávala na jablku. Měla přehozenou nohu
přes nohu, což skandálně odhalovalo krajku její spodničky, vypadala
spokojeně a žvýkala s koutky úst zahnutými nahoru.
„Nechtěla jsem tě vyděsit,“ huhňala s napůl plnou pusou. Potom
jablko odložila na stůl a s hranou elegancí se zvedla ze židle. Nevěřila
jsem jí ani slovo.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem s ironií v hlase, snažila se ignorovat
bušení srdce a otočila se ke dvěma balíkům, které ležely na stole, abych
tím zakryla svůj úlek. Proplouvala jsem z jedné vypjaté situace do druhé
a přála si, aby v mém životě zase existovaly i nudné dny. „Ale musím tě
zklamat. Dnes totiž nejsi první,“ zkusila jsem vzít Elise vítr z plachet a
příliš pozdě si uvědomila, že jsem tím rozdmýchala úplně jinou bouři.
„Jé, řekni prosím, že to byl pan Reed!“ zvolala hned vzrušeně a
přiskočila ke mně jako zvědavá pradlenka. Jen jsem si povzdechla a přála
si, abych bývala byla zticha.
„Byl to pan Reed,“ potvrdila jsem jí tedy, pustila se špičkami prstů do
uzlu na šňůře prvního balíčku a snažila se zůstat nenápadná. Ale Elisa
zůstala stát vedle mě, oči plné očekávání, ruce přitisknuté na hrudníku.
Chybělo už jen, aby se začala třást, jak byla napnutá.
Její očekávání zachvátilo i mě, cítila jsem na sobě tlak a ani na mě
nemusela moc dlouho zírat a já se podvolila,
„Překvapil mě v archívu,“ odhodlala jsem se prozradit víc
podrobností a na Elisině obličeji se objevil široký úsměv.
„Naschvál?“ vyzvídala vzrušeně a s jiskrami v očích. Neurčitě jsem
pokrčila rameny. Uzel pod mými prsty nechtěl povolit a já jsem bez
přemýšlení sáhla po noži na řezání papíru, který visel přede mnou na
hřebíčku na zdi.
„Poprvé ne,“ uvedla jsem a přeřízla šňůru energickým pohybem,
který zrcadlil mé vnitřní napětí. Elisin úsměv byl ještě o chlup drzejší.
„Podruhé už ano?“ zjišťovala a zdálo se, že se jí velmi líbí se tímto
tématem nadále zaobírat. Tentokrát jsem jí neodpověděla. Ale to jsem ani
nemusela. Elisa měla bujnou fantazii, a tak mohla uhádnout, co se dnes
ráno událo.
„A ty ses ho ze strachu chytla?“ zeptala se s jistou teatrálností a
ovinula přitom sama sobě dlouhé ruce kolem útlého trupu. Jen si mě
dobírala a já bych se tomu určitě zasmála, kdyby se mi v hlavě znovu
nezjevily mé vlastní vzpomínky. Jen jedna jediná myšlenka na paže
Thomase Reeda, které se položily kolem mého pasu, a mně okamžitě
stoupla červeň do hořících tváří.
„Panebože! Že je to tak?“ zvolala Elisa se smíchem a já jsem se ještě
víc zastyděla za své zřetelné tělesné reakce.
„Jak ses sem vůbec dostala?“ zeptala jsem se příkře a ukázala nožem
směrem ke kamarádce.
„Nezavřela jsi západky,“ uvedla, jako by to, že mi sem vlezla oknem,
byla naprosto podružná informace. Z očí jí svítilo čtveráctví. „A jaké to
bylo? Užila sis to?“ šťourala dál a její rty se protáhly do uštěpačného
úsměvu.
„Ne, neužila!“ obořila jsem se na ni a praštila nožem o stůl, až to
zacinkalo. „Dole je tma a průvan. Já se tam opravdu bála!“ Elisa
symbolicky o krok ustoupila a omluvně zvedla ruce do vzduchu.
„Chápu,“ řekla, lehce protočila panenky a zároveň vší silou
potlačovala smích. „Přišla jsem vlastně, abych tě pozvala,“ sdělila mi,
sáhla si do kapsy u sukně a vytáhla složený kus papíru.
Byla jsem vskutku vděčná za změnu tématu a přejala od ní listinu, ze
které se vyklubal dopis. Bylo to písemné uznání Elisiných vynikajících
studijních výsledků a zpráva o jejím vyznamenání diplomem a finanční
odměně za nejlepší výkon.
„To je fantastické! Gratuluju,“ blahopřála jsem jí udiveně a ještě
jednou si dopis přečetla. Nevěděla jsem, že je Elisa tak dobrá studentka,
ale nepřekvapovalo mě to. Je chytrá a má potřebnou schopnost se
prosadit.
„Za to vděčím jen tobě,“ řekla Elisa s úsměvem. „Bez tebe bych na to
nikdy neměla potřebnou literaturu,“ rozvedla, udělala rozšafné gesto a
ukázala na všechny ty knihy, které tu ještě ležely.
I já jsem se musela usmát a radostí se mi udělalo trochu slabo od
žaludku. Možná že Elisa mojí pomoci přikládala poněkud přehnaný
podíl, ale stejně jsem byla šťastná, že jsem jí skutečně pomohla.
Nedokázala jsem pochopit, proč je ženám odpíráno privilegium
vědomostí. Přišlo mi, že takové smýšlení je nespravedlivé a zaostalé.
Možná jsem to nemohla změnit, ale cítila jsem zadostiučinění, že jsem
mohla alespoň trošku přispět k ženské revoluci.
„A proto si s tebou chci vyrazit. Dnes večer!“ vytrhla mě Elisa z
myšlenek a popadla mě za ruce. Vypadala tak radostně a mně došlo, že se
mi její nezdolná letora opravdu zamlouvá. Velmi jsem si jí jako
kamarádky vážila. Navzdory tomu, že měla někdy přílišné potěšení z
toho mě zahanbit.
„Samozřejmě pouze pokud už nemáš nějaké jiné povinnosti,“ dodala,
jako by četla moje myšlenky, a koketně zamrkala.
„Nemám,“ odvětila jsem vyzývavě. Elisa se jen usmála.
„To je škoda,“ prohlásila významně a obě jsme se rozesmály.
 Kapitola čtyřicátá první
aneb
Jak jsem si vyrazila s Elisou

Přesně v sedm stála Elisa před mými dveřmi a já jsem si ještě v rychlosti
zastrčila peněženku, i když mě ujišťovala, že dnes večer neutratím ani
penci, protože veškeré náklady jdou na ni. Jen jsem se zasmála, zavřela
za sebou dveře a otočila klíčem v zámku.
„Kam půjdeme?“ zeptala jsem se jí a na Elisiných rtech se objevil
onen sladký, dalo by se říct skoro podlý úsměv, který mi prozrazoval
vlastně vše. Ona mi to stejně neřekne.
„Nech se překvapit,“ zaševelila. Hravě jsem ji klepla přes ruku.
„Musím ti ovšem dát na vědomí, že jsem se zřekla alkoholu,“
informovala jsem ji rychle, jen pro případ, že by měla v úmyslu se se
mnou dnes večer opít. Elisa ale jen potřásla hlavou.
„Opravdu? A odkud pramení taková změna životního stylu?“ ptala se
hned plná zvědavosti. Vlastně mi to mělo být jasné. Před její brilantní
předtuchou dobrých historek není úniku.
„To je trapná historie plná bláhovostí,“ vzdychla jsem a bylo mi
jasné, že bych jí celou tu věc stejně musela prozradit. Je to přece moje
kamarádka, pomyslela jsem si a snažila se srovnat se skutečností, že
kamarádky vzájemně sdílejí svá tajemství.
„S tím mohu jedině souhlasit,“ doplnil hluboký hlas a mně po celém
těle naskočila husí kůže. Zděšeně jsem se otočila a ocitla se přímo před
panem Reedem, který ke mně unaveně shlížel a přece v koutku úst
skrýval potutelný úsměv.
„Pane Reede,“ vyhrkla jsem značně pronikavě a udělala uhýbavý
krok dozadu, abych u něj nestála tak blízko. Přitom jsem nešikovně
narazila do Elisy, která si ho měřila vykulenýma očima.
 „Vy jste tedy pan Reed,“ oslovila ho prostě, vyzývavě si dala ruce v
bok a tak neskrývaně si ho prohlížela, až mi to bylo trapné. Jenže ona
měla poprvé příležitost prohlédnout si vrchního knihovníka zblízka, a tu
musela řádně využít. Duševně jsem se připravila na to, že to pro mě bude
kvůli její přímočarosti pěkně trapné. Ale alespoň jsem si mohla být jistá,
že se takováto přímost pana Reeda nijak nedotkne.
„Ano, to jsem. A kdo jste vy?“ zeptal se bez okolků a z jeho hlasu
zazníval onen mrzutý tón, který jsem si za tu dobu tak oblíbila. Nebyl tak
distancovaný, jak jsem si zpočátku myslela. Dolehla na mě slabost
nutkající mě k tomu, abych se mu ještě více přiblížila.
„Elisa Hemmiltonová,“ představila se Elisa a vystrčila bradu. Ani jí s
její na ženu velmi pozoruhodnou výškou se nepodařilo pana Reeda
převýšit. I ona k němu musela vzhlížet. „Ani a já jsme nejlepší
kamarádky,“ prohlásila lehce provokativně a já jsem si přitom
uvědomila, že tomu tak skutečně je. Elisa je moje nejlepší kamarádka.
„Ani,“ zopakoval pan Reed poněkud nepřítomně, jako by jen chtěl
slyšet, jak zní, když to člověk vysloví. Opět mě zalilo horko.
„Už jsme se letmo setkali. Na univerzitním plese,“ prohodila Elisa, i
když neočekávala, že by si na ni pan Reed pamatoval. „A už jsem toho o
vás hodně slyšela,“ přisadila si tedy drze.
V duchu jsem si povzdechla a dotkla se její ruky, abych jí dala
najevo, že bychom měly jít. Jak se mohla představit jako moje nejlepší
kamarádka a pak mě chtít před mým nadřízeným takhle ztrapnit?
Nehledě na to, že moc dobře věděla, že jsem do něj po uši zamilovaná.
„Doufám, že jen v dobrém,“ řekl pan Reed takřka posměšně a zkřížil
ruce na hrudníku, čímž působil širší, než ve skutečnosti byl. Nejspíš
věděl, jaké o něm panuje převažující mínění, a je docela možná, že se o
něj záměrně přičiňoval.
„Hm,“ vypravila ze sebe uvážlivě Elisa a mně bylo jasné, že se zase
chystá provést nějakou špatnost. „Musela bych lhát, abych mohla
přisvědčit,“ řekla skutečně, zatímco já přemítala, proč jsem tenkrát na
plese vlastně zkoušela udělat na slečnu Brandon-Weldersonovou dobrý
dojem, když mi Elisa tuhle laskavost nedokáže ani trošku oplatit. Ale
zdálo se, že pana Reeda to nijak nezaskočilo, a dokonce jsem viděla, že
mu lehounce cuká koutek úst.
 Celá scéna byla nejspíš mnohem trapnější pro mě než pro něj. Cítila
jsem se, jako by mě někdo polil kýblem studené vody. On se naopak
díval na Elisu takřka netečně a ona jeho pohled ostře opětovala. K
obecnému blahu všech shromážděných jsem se rozhodla tuhle slovní
potyčku ukončit.
„Tak my půjdeme,“ přerušila jsem tichý duel jejich pohledů, stiskla
Elisu za paži silněji a nešetrně ji táhla směrem ke schodům. „Pěkný
večer, pane Reede,“ dodala jsem ještě rychle a Elisa se začala tiše hihňat.
„Ano, pěkný večer, pane Reede,“ zopakovala samolibě. Štípla jsem ji
do nadloktí. „Aua,“ sykla tiše a začala se hihňat.
Pan Reed na to nic neřekl a já jsem se za ním radši neotáčela. Bez
dalších incidentů jsme došly k východu, ale jen co jsme vyšly do
ledového chladu večera, začala se Elisa hlasitě smát.
„To bylo tak zahanbující!“ vyčetla jsem jí vztekle, ale ona se dál
smála a z mého zachmuřeného pohledu si vůbec nic nedělala.
„No zatraceně. Teď už leccos chápu!“ zvolala strašně hlasitě a já se
do ní rychle zavěsila, abychom se daly do pohybu. Co kdyby nás pan
Reed seshora ještě slyšel.
Co si teď asi myslí? O Elise? O mně? Nebo mu to možná je úplně
jedno a já si nad tím přehnaně lámu hlavu? Protočila jsem sama nad
sebou panenkami. Tak to nejspíš bude.
„A co chápeš?“ zeptala jsem se a Elisa se ke mně přitiskla blíž.
„Proč jsi mu tak propadla,“ prohlásila.
„Já jsem mu nepropadla!“ zvolala jsem, i když to tak docela
neodpovídalo pravdě, a snažila jsem se dávat pozor, abych se na kluzké
zemi nesmekla. Mrazem sníh umrznul do ledové vrstvy a my jsme se
držely po straně cesty, kde ještě sněhová pokrývka nebyla udupaná úplně
dohladka.
„Nevěřím ti ani slovo,“ opáčila Elisa okamžitě. „Je pohledný,
uštěpačný a pevný jako žula. Tomu říkám muž! Franzin Brandon-
Weldersonová si na něm vyláme zuby. Zato ty, moje milá…,“ blouznila a
v úsměvu na jejích rtech se zračilo takové uznání, až mi z toho bylo
divně. „Jsem si jistá, že už sis ho obtočila kolem prstu natolik, že pro tebe
udělá cokoliv,“ prohlásila.
 „To sotva,“ namítla jsem a připadalo mi nepředstavitelné, že by
Thomas Reed skutečně tancoval, jak pískám, i kdybych to náhodou
zkusila. On takový není. A já taková taky nejsem.
„Ale má tě rád, že ano?“ zeptala se najednou s jistou dávkou vážnosti.
Zavřela jsem oči. Protože tohle teď byla ta naprosto rozhodující otázka.
Má mě rád, nebo je to všechno jen bláznivá slátanina v mé hlavě?
„To kdybych věděla, Eliso,“ vzdychla jsem hlasitě a svezla se na
kamarádčino rameno.
„Určitě se to brzy dozvíš,“ snažila se mě povzbudit a poklepala mi po
ruce. „Koneckonců už mu nezbývá moc času, aby se rozhodl,“ prohlásila
a já jsem se zarazila.
„Co prosím?“ zeptala jsem se zmateně, než mi to samotné došlo.
„Neříkala jsi snad, že tě strýček v knihovně zaměstnal na jeden
měsíc?“ vyslovila moje myšlenky. Kvapně jsem začala počítat.
Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Elisa měla skutečně pravdu.
Od té doby už uběhly tři týdny, a když se to tak vezme, můj pobyt v
Londýně bude v pátek u konce. Mamá tenkrát trvala na tom, že to bude
jen na měsíc. Experiment, ve který sama nevěřila, protože si myslela, že
tak dlouho nevydržím.
„Ani. Je všechno v pořádku?“ zeptala se Elisa ustaraně. Rychle jsem
přikývla.
„Ano,“ odpověděla jsem, ale nebyla si ani trochu jistá, jestli to je
pravda. Nechtěla jsem zpátky do svého starého života. Můj domov byl
teď jaksi tady. Co na mě doma čeká jiného než nudný a nesmyslný život,
který umím naplnit jen tím, že ho obohatím čtením knih? Tady můj život
získal novou perspektivu. Líbilo se mi trávit čas v knihovně, pracovat,
být k užitku. Líbilo se mi být nezávislá, sama rozhodovat o svém volném
čase a nenechat se od matky honit na všechny možné společenské
události. Líbilo se mi, že si teď lépe rozumíme, když od sebe máme větší
odstup.
A hlavně se mi líbil pan Reed, a to víc než cokoli jiného, a nebyla
jsem připravená se toho teď jednoduše vzdát jen proto, že to tak bylo
domluvené. Jestli si mě bude chtít Thomas Reed jako svoji asistentku
nechat, tak tady taky zůstanu. Proti vůli mé matky. Navzdory
všeobecnému názoru, že ženy mého společenského postavení by neměly
pracovat. Neprospěje to ovšem blahu mého otce, kterému by mohlo mé
setrvání v Londýně zlomit srdce. Mamá je na naše vzájemné konflikty
zvyklá, ale otce se to silně dotkne, když se rozhodnu pro život v
Londýně. Nebyla bych však na konci světa. Henry je tu přece taky, a
přesto ho jednou za čas vídáme.
Smutné bylo, že existovala docela jednoduchá možnost, jak
přesvědčit matku, že je lepší, když tu zůstanu. Stačilo by, kdybych jí
prozradila, že chovám romantické city k Thomasi Reedovi, a hned by
byla připravená svolit. Ale to jsem právě nechtěla. Byla by to sice ta
nejjednodušší cesta, ale nebyla by to cesta správná. Nechtěla jsem jim
mazat med kolem pusy – chtěla jsem docílit, aby akceptovali moje
rozhodnutí.
„Já z Londýna neodjedu,“ řekla jsem rozhodným hlasem, abych
přesvědčila nejen Elisu, ale i sebe.
„Kdypak padlo tohle rozhodnutí?“ zeptala se mě kamarádka
překvapeně a já se lehce usmála.
„Právě teď,“ odpověděla jsem.
Elisa mi pevně stiskla ruku.
„Tak to jsem ráda,“ řekla a její pohled dočista zněžněl. „Nechtěla
bych totiž o tebe přijít,“ přiznala se mi.
„Jako kdyby ses beze mě neobešla,“ oponovala jsem, abych se
nenechala strhnout její lítostivostí, a šťouchla jsem ji rozverně do boku.
„Se slečnou Brandon-Weldersonovou pod jednou střechou a s houfem
zdvořilých pitomců, kteří nerozumí mým vtipům. Děkuji, nechci!“
rozhorlila se Elisa a pak se začala zase smát.
Její smích mi dělal dobře. S příjemnými pocity v nitru jsme opustily
univerzitní areál a vstoupily do uliček londýnského centra. Lampáři už se
vrhli na své dílo, aby vzdorovali postupujícímu soumraku. Procházely
jsme zasněženými ulicemi, které byly na mnoha místech pokryté už jen
šedou špinavou břečkou, a Elisa mě táhla dopředu.
„A teď mi řekni, jak jsi to myslela s tím alkoholem,“ vrátila se v
dobré náladě k tématu, které v mé hlavě mezitím upadlo v zapomnění, a
přitom mě navigovala na protější stranu ulice, na které bylo i přes
snášející se tmu stále ještě překvapivě velké množství lidí.
„Ach, musí to být?“ zasténala jsem a už v tu chvíli mi bylo jasné, že
mi bude trapné každičké slovo.
 „A jak to musí být,“ opáčila Elisa vzrušeně a div že vedle mě
nezačala netrpělivě poskakovat. „Vždycky když se takhle vzpíráš, jsou to
pak ty nejlepší historky!“ zvolala a já jsem svůj odpor hned vzdala,
protože proti Elisině entuziasmu stejně nic nezmůžu.
„No dobrá,“ řekla jsem a přemýšlela, kde mám začít, aby hned
nezačala výskat nadšením. „Bylo to minulý čtvrtek,“ spustila jsem a Elisa
se na mě napjatě podívala. Tohle ještě šlo. „V knihovně se objevili bratři
pana Reeda,“ pokračovala jsem a v tu chvíli jsem byla ztracená.
„Fakt?“ vpadla mi Elisa do řeči a její oči doslova prahly žízní po
informacích. Musela jsem jí bratry do nejmenších detailů popsat,
vypravovala jsem o konfliktu, při kterém jsem slíbila, že je doprovodím,
a že s námi pan Reed nakonec přece jen šel. Elisa byla vzrušením celá
bez sebe a takto jsme vešly do malého lokálu, který vypadal jako každý
jiný a kde měli vskutku dobrou rybu s hranolky. Dokonce i čaj se dal pít
a Elisa se chvástala, že při výběru na tento detail kladla obzvláštní důraz.
Ovšem taky mě donutila historku dopovídat až do konce a téměř
vyskočila ze židle nevolí, když jsem se doznala k tomu, že jsou mé
vzpomínky od určitého bodu jen velmi vágní.
„To snad není pravda. To ti musela vypadnout zrovna ta nejlepší část
příběhu?“ stěžovala si trucovitě a přesouvala zbylé hranolky sem a tam,
zatímco já už jsem všechno dávno snědla. Ale musel být přece nějaký
důvod k tomu, proč je Elisa tak vychrtlá a já ne.
„Jen si představ, že tě Thomas třeba líbal a ty už si to jednoduše
nepamatuješ,“ řekla najednou. To mě probralo.
„Neříkej mu tak,“ zlobila jsem se a nebyla si jistá, jestli byl dobrý
nápad, že jsem jí prozradila jeho křestní jméno. Ale vůbec jsem si
nedokázala představit, že by mě Thomas líbal. Že by se jeho rty přiblížily
k mým, jaký by to byl asi pocit a co by to pro mě znamenalo.
„Tak to rozhodně neudělal,“ snažila jsem se to vehementně popřít.
Elisa se na mě skepticky podívala.
„A co když jo? Byli jste spolu v drožce, jeden vedle druhého. Byli
jste připití, ty trochu víc než on, a pak…,“ vyprávěla tlumeným hlasem a
mně se přitom tak toužebně rozbušilo srdce v hrudi, že se mi dočista tajil
dech.
„Přestaň,“ obořila jsem se na ni a sklopila zrak k šálku čaje, který
jsem pevně svírala v rukou. „Na to bych si pamatovala,“ prohlásila jsem.
 „Jsi si jistá?“ zeptala se Elisa provokativně.
Pozvedla jsem zrak, abych se na ni zlobně podívala.
„Chvíli před tím jsem se na ulici vyzvracela,“ připomněla jsem jí. Jen
protočila oči.
„Dobrá, uznávám, že to nejsou zrovna nejlepší podmínky. Ale dá se
líbat i jinam než jen na rty,“ prohlásila teatrálně a našpulila ty své mým
směrem jako ryba ve sklenici. Zasmála jsem se jejím hloupůstkám a
zamaskovala tím své vzbouzející se pochyby.
Už jsem ten večer dávno zahnala z mysli – rozptýlila mě bolest hlavy,
tajemství pana Reeda a hádka s panem Boylem. Jenže Elisa mi ukázala,
že je možná důležité si vzpomenout, o čem že jsem si s Thomasem v té
drožce vlastně povídala.
Cítila jsem jakousi důvěrnost, když jsem na to vzpomínala, paži, která
mi dodávala oporu, a melodii někde v mé hlavě. Ale všechno bylo tak
prchavé jako sen po procitnutí. Nedokázala jsem to pochopit ani popsat.
Ale věděla jsem, že existuje člověk, který mi může říct, co všechno se
onoho večera stalo. A tím člověkem byl Thomas Reed.
 Kapitola čtyřicátá druhá
aneb
Jak jsem seděla ve skříni

Ozvalo se pronikavé zvonění budíku, které mě vytrhlo z hlubokého

spánku. Dezorientovaná jsem se vybojovala z peřin, rozespale se natáhla
po budíku a zamáčkla ho, aby konečně ztichl. S námahou jsem mžourala
na ručičky, které v polotmě skoro nebylo vidět. Půl sedmé. Musela jsem
vstávat.
Se zasténáním jsem zabořila těžkou hlavu do polštáře, ale netroufala
jsem si znovu zavřít oči. Kdybych to udělala, okamžitě bych usnula.
Příliš dlouho jsme si s Elisou povídaly, smály se a bavily se o všech
možných tématech. O zamilovanosti, o politice, o životě ve městě a pak
mi Elisa začala vyprávět o své rodině, o svých sestrách a o neuvěřitelném
množství bratranců a sestřenic, které má.
Přicházela s jednou zábavnou historkou za druhou a najednou bylo po
půlnoci. Byly jsme tak unavené, že jsme se dokázaly už jen smát, a když
se pak chvíli před jednou hodinou vynořil jeden z Elisiných bratranců,
aby nás doprovodil domů, byla jsem vděčná, že v tuto pozdní hodinu
nemusím temnými londýnskými ulicemi jít sama.
Byl to vysoký mladý muž s přesně takovými rysy obličeje, které byly
tak výrazně vidět i na Elise. Doprovodil mě až k domovním dveřím a jen
mi pokývl na rozloučenou, kdežto Elisa mě vřele objala. S každým
schodem, který jsem zdolala, má dobrá nálada klesala a já cítila čím dál
tím větší a větší únavu. Když jsem došla nahoru, sotva jsem zvládla
odemknout dveře svého pokoje. Rychle jsem se převlékla a tak, jak jsem
byla, jsem jednoduše padla do postele.
A teď, následujícího rána, kdy jsem pociťovala bolest hlavy a únavu
jako ochromující tíži, která mě vší silou tlačí do matrace, jsem litovala,
že jsem domů nešla dřív. V hlavě mě píchalo a jen stěží jsem se posadila.
Jednou rukou jsem si vytáhla z účesu poničeného spánkem sponku a
druhou jsem se chytila za hranu postele, abych nepodlehla nutkání si zase
lehnout.
Ale nebylo to nic platné. Musela jsem do práce a tenhle osud jsem si
zvolila dobrovolně. Vyhrabala jsem se tedy z teplých peřin, abych se v
chladu svého pokoje oblékla a pak se postarala o své vlasy, které na mé
hlavě trůnily jako velký blonďatý chuchvalec. Ani studená voda v
obličeji mi moc nepomohla a mně bylo jasné, že existuje jediný
prostředek, jak můj stav skutečně zlepšit, a tím byl čaj. Vrhla jsem tedy
ještě rychlý pohled do zrcadla, který mi potvrdil, že vypadám stejně
unaveně, jak se i cítím, a spěšně jsem sešla dolů do jídelny.
Paní Christyovou jsem hned informovala, že dnes nemám moc chuť k
jídlu a že si přeju jen šálek silného čaje, černého a bez cukru. Paní
Christyová se jen mlčky usmála, nechala mě, abych si svoji špatnou
náladu v tichosti odseděla, a ochotně mi přinesla požadovaný čaj. Stačil
jediný doušek, abych se cítila o něco lépe, a když jsem šálek dopila do
dna, byla jsem zase jako nová. Dokonce jsem zvládla sníst jedno jablko a
misku ovesné kaše, než jsem si navlékla kabát a vykročila do chodby.
Pod schodištěm stál Thomas Reed, v rukou stříbrné kapesní hodinky,
které vytáhl vždy, když potřeboval zaměstnat své prsty. Bylo to jako
moment z knihy, kdy hlavní postava vstupuje do místnosti a zraky všech
se upírají jen na ni. Jenže v tomto případě jsem byla hlavní postavou já a
zrak upíral Thomas – jako by na mě čekal. A nejspíš na mě skutečně
čekal. Srdce se mi rozbušilo o poznání rychleji.
Podívala jsem se na něj – na onoho vysokého tmavého muže, který
pro mě znamenal všechno – a bylo mi jasné, že tohle je pohled, který
bych si chtěla dopřávat každý den po zbytek života. Představa, že
zahájím každé ráno s ním, byla takřka na dosah ruky, až se mi z ní
rozechvělo celé nitro.
„Dobré ráno, slečno Crumbová,“ pozdravil mě a působil tentokrát pro
změnu mnohem bděleji než já.
Zůstala jsem před ním stát a nedokázala z něj odtrhnout zrak. Z
nedostatku jiné činnosti pro svoje ruce jsem si obmotala šálu ještě jednou
kolem krku.
 „Dobré ráno, pane Reede,“ odpověděla jsem mu a naše pohledy
setrvaly zaklesnuté v sobě. Trvaly tak dlouho, až mě na prsou zalilo
úplné horko.
„Půjdeme?“ zeptal se mě, aniž by přerušil oční kontakt. Přikývla jsem
jako v transu. Brada mu poklesla, ukázala na jeho paži a já jsem očima
sledovala jeho pohyb. Měl předloktí vybízivě vysunuté mým směrem, a
to mi překvapením vyrazilo dech. Bylo mi jasné, co má toto gesto
znamenat, ale přesto jsem se obávala, že to chápu špatně. Jenže když
ještě vyzývavě nadzvedl jedno obočí, musela jsem to považovat za
skutečnost. Thomas Reed mi nabízel rámě!
Rozpačitě jsem postoupila o krok k němu, cítila ono zběsilé šimrání
ve svém nitru a opatrně zasunula svoji paži do jeho. Pan Reed se potají a
tak nějak záludně usmíval, jako by věděl, jak moc mě toto gesto rozjitří.
Bez jediného dalšího slova však otevřel dveře a dlouhými kroky mě
vytáhl ven do chladného rána. Brodili jsme se sněhem, bok po boku, a
mně připadalo, že dnes není raková zima jako jindy. Ale možná mi prostě
jen bylo teplo u srdce.
Usmívala jsem se, přestože jsem se to snažila všemožně potlačit. Sice
jsme spolu za celou cestu nepromluvili jediné slovo, ale nebylo to
nepříjemné ticho. Bylo příjemné jít mlčky vedle muže, kterého jsem tak
strašně uctívala a z jehož blízkosti jsem byla dočista opojená láskou. Jeho
paže byla silná a podržela mě, když mi na zledovatělé zemi dvakrát
podklouzla noha. Bohužel jsme byli během chvilky u dveří knihovny a
kouzlo se rozplynulo. Pan Reed začal hledat klíče a já jsem odtáhla ruku,
aby je mohl vylovit z kapsy.
Zatímco hledal ve svazku ten správný klíč, prohlížela jsem si jeho
obličej. Jen díky chladu se mi tváře nezbarvily ještě víc, když můj pohled
ulpěl na jeho rtech a mou hlavu zaplavily neslýchané představy polibků a
tělesné blízkosti.
Otřásla jsem se, snažila sama sebe mermomocí rozptýlit a najednou si
vzpomněla na Elisina slova ze včerejšího večera. Mluvily jsme o mém
výpadku paměti, na základě čehož ona vznesla některé velmi bezuzdné
domněnky, které jsem všechny vehementně popírala. Ale co když mě
Thomas Reed skutečně políbil? Byla to nesmyslná myšlenka, to mi bylo
jasné, potají jsem však doufala, že se třeba mýlím a že se někdy mohou
stát i nemožné věci. Jenže pokud se na to nezeptám, nikdy jistotu mít
nebudu.
„Pane Reede,“ oslovila jsem ho, když odstrčil dveře a nechal mě
projít jako první.
„Ano, slečno Crumbová?“ odpověděl.
Užívala jsem si pocitu, že mám celou jeho pozornost.
„Víte, už nějakou dobu mě pronásledují myšlenky, které se týkají oné
cesty drožkou minulý čtvrtek,“ formulovala jsem odtažitě, abych se svou
věcností sama uklidnila. Thomas za námi zavřel dveře a v přítmí na mě
shlížel.
„Vy si tedy zase vzpomínáte?“ zeptal se a jeho hlas zněl tak
neutrálně, až jsem byla přesvědčená, že to musí dělat také proto, aby
zastřel své pravé citové pohnutky.
„To ne,“ přiznala jsem a vzdychla si. „V tom právě spočívá ten
problém.“
Z Thomase viditelně spadlo napětí. Vykročil ze stínu a nasadil
falešný úsměv. Něco mi tajil, něco důležitého, a byl očividně rád, že si na
daný večer nevzpomínám.
„To je jistě nepříjemné, slečno Crumbová. Ale věřte mi, některé věci
by prostě měly upadnout v zapomnění,“ prohlásil, jako by to byla
naprosto podružná věc, a vešel do studovny.
Moje srdce se rozbušilo ještě rychleji, protože jsem si jeho chování
jednoduše nedokázala vysvětlit. Co to má znamenat? Stalo se skutečně
něco, co má zůstat pod rouškou zapomnění? Udělal něco neslýchaného?
Nebo to bylo ještě horší a něco neslýchaného jsem udělala já?
Vytrhla jsem se ze strnulosti, spěchala za ním a dohnala ho na
schodech nahoru na ochoz.
„Udělala jsem něco nebo jsem řekla něco, co vás uvedlo do rozpaků,
takže o tom se mnou nechcete mluvit?“ vyzvídala jsem a Thomas se ke
mně náhle otočil s nechápavým výrazem v tváři.
„Kdepak,“ zdůraznil a zmateně zakabonil čelo. „Kdepak, vůbec ne.
Byla jste jako anděl, slečno Crumbová. Po většinu času dokonce spící,“
vysvětlil mi a já jsem mu věřila. Jenže to mě bohužel nepřiblížilo k řešení
mého problému ani o kousek blíž.
„Ale co to tedy potom je?“ šťourala jsem v tom dál a vystoupila k
němu na stejný schod, abych se necítila tak podřízeně. Neúprosně jsem
na něj upírala zrak a předsevzala si, že ho nenechám odejít, dokud se to
nedozvím. Ale Thomasovy oči pod mým pohledem najednou docela
zněžněly, a když ke mně vztáhl ruce, udělal se mi v krku knedlík.
„Prosím, Animant,“ spustil tiše. Když vyslovil mé jméno, srdce se mi
na chvilku zastavilo.
Jenže dál se nedostal, protože dole se ozvalo hlasité bouchnutí dveří a
my od sebe vyděšeně odstoupili. Na mramorové podlaze vestibulu se
ozvaly kroky a o pár vteřin později se ve studovně objevil Oscar.
„Dobré ráno, slečno Crumbová,“ zavolal poněkud příliš hlučně.
Letmo jsem mu pokývla na pozdrav, abych se mohla zase rychle věnovat
Thomasi Reedovi. Jenže ten evidentně popadl příležitost za pačesy a
potají zmizel. Ještě jsem ho zahlédla, jak za sebou tiše zavírá dveře
kanceláře. Z rozhořčení a frustrace jsem si hlasitě vzdychla.
Ten člověk je zbabělec! pomyslela jsem si v duchu, ovšem bylo mi
jasné, že bych se nad ním při pohledu, kterým se na mě před chvilkou
podíval, stejně slitovala a nechala ho jít. Ale protože k tomu nedošlo,
namlouvala jsem si, že jsem ta silnější z nás dvou. S touto myšlenkou
jsem odložila kabát a vrhla se na práci.
Když však nastal čas sejít dolů do archívu, cítila jsem, jak se mi do
srdce zase tiše vkrádá strach. Nechala jsem noviny ležet na přepážce a
odebrala se nahoru do kanceláře pana Reeda. Nesměle jsem zaklepala –
netušila jsem, v jaké náladě na pana knihovníka natrefím – a byla jsem
připravená na vše. Nečekala jsem na vyzvání, prostě jsem stiskla kliku a
energicky otevřela dveře.
Thomas pracoval. Ležel ve spisech, dělal si poznámky, vypracovával
seznamy a knížky vedle jeho psacího stolu už se zase kupily až k desce.
Když jsem vstoupila, ani nevzhlédl a jen mi pokynul na znamení, že o
mně ví.
„Půjdu teď do archívu,“ sdělila jsem mu a on si posunul brýle zpátky
ke kořeni nosu, aby rozluštil něco ve svém vlastním písmu.
„A to mi říkáte proč?“ zeptal se nepřítomně. Z tónu jeho hlasu jsem
poznala, že mi nevěnuje moc pozornosti. Nebo nechce věnovat.
Jak to, že je najednou zase takový? V poslední době byl vůči mně v
jádru otevřený a důvěrný, dokonce svým specifickým způsobem celkem
šarmantní, jen aby teď jako ze začátku zase hrál nepřístupného. Dává to
nějaký smysl, nebo se jen snaží mi zabránit, abych mu kladla další otázky
ohledně svého výpadku paměti? Co se toho večera jen mohlo stát? Co
bylo tak hrozné, že o tom nechce mluvit?
„Protože se chci vyhnout tomu, abyste si na mě tam dole zase
počíhal,“ opáčila jsem energicky, rozzlobená jeho chováním. Dokonce
jsem trucovitě zkřížila ruce na prsou. Thomas Reed se zarazil, podržel
prst na řádku, který právě četl, a já spatřila, jak se mu v koutku úst zračí
skrývaný úsměšek.
„Já jsem si na vás nepočíhal,“ prohlásil jakoby mimochodem a zase si
opřel bradu do ruky, aby si zakryl ústa. Ale dolíček ve tváři ho prozradil.
Smál se mi, a to se mi v mém rozčarování vůbec nelíbilo.
„Já vás varuju, Thomasi Reede! Rozčtvrtím vás nožíkem na papír,
jestli vás tam dole ještě někdy potkám!“ obořila jsem se na něj. To už
nedokázal zadržet smích. Smál se tak nahlas, že nebylo pochyb o tom, že
je to slyšet po celé knihovně, a jeho smích zněl tak škodolibě, že bych
mu nejradši uštědřila políček.
Na rozdíl od něho jsem na této situaci neshledávala nic zábavného.
Evidentně mu činilo opravdové potěšení mě tam dole vyděsit. Jenže já
jsem se teď těch strašlivých prostor pod knihovnou bála ještě víc. A to
mě kvůli mé výbušné povaze přivádělo k šílenství.
„Myslím to naprosto vážně!“ přisadila jsem si tedy a sklidila ještě
větší smích, při kterém mu dokonce stouply slzy do očí. „Vy jste idiot!“
vyštěkla jsem, otočila se na podpatku a naštvaně odkráčela z kanceláře.
Smích Thomase Reeda jsem slyšela až dolů do studovny a bylo mi
jasné, že je vlastně dobře, že mě tak rozčílil, protože vztek je lepší než
strach. A tak jsem se dovlekla dolů do archívu, hlasitě si pro sebe
nadávala, roztřídila noviny do krabic a jen s mírným tlukotem srdce
dospěla opět na denní světlo.
Před polednem se v knihovně objevil Henry a odvedl mě na oběd, a to
ještě dřív, než mě napadlo zeptat se Thomase, jestli mě třeba nechce
doprovodit on. Jenže po příhodě z dnešního rána bych se nejspíš stejně
nepřekonala. Už tak bylo až dost trapné, že kvůli každé maličkosti
ztrácím nervy a vrhám se do rozepře. Na to, aby moje hrdost klesla ještě
hloub, jsem nepotřebovala ještě Thomase, který by se mi vysmíval.
„Rachel souhlasí,“ zahájil Henry bez okolků hovor, když jsme
opustili knihovnu. Mráz mi lezl do rukávů a já jsem doufala, že
nepůjdeme na oběd nikam daleko. Ale jak jsem znala Henryho, zamíří do
univerzitní menzy, s čímž bych se já naprosto spokojila.
„To je dobře. Můžeš jí vyřídit, že na ni budu čekat chvíli po čtvrté u
té malé cukrárny na University Street?“ prosila jsem ho.
Dneska mám před sebou důležité plány, důležité pro Henryho, a své
vlastní myšlenky prostě musím na chvilku nechat stranou. Alespoň jsem
se o tom snažila přesvědčit.
„Vyřídím,“ odpověděl Henry a přikývl. Pak se na mě ale najednou
otočil. „Nemusíš ale pracovat do pěti?“ Povzbudivě jsem se na něj
usmála.
„Zeptám se pana Reeda, nelam si s tím hlavu,“ ujistila jsem ho a
poplácala ho po ruce.
Měl starostlivě zakaboněné čelo, sevřené rty a já jsem si v duchu
povzdychla. Odjakživa to byl značně emocionální člověk. Na rozdíl ode
mě. Mě často označovali za bezcitnou. On byl milý, otevřený, vtipný a
uměl se nadchnout. Ovšem problémy, ať už jeho vlastní, nebo problémy
jiných, zatěžovaly jeho mysl a já jsem pak cítila povinnost stát mu po
boku jako nosný sloup. Zakázala jsem si jakékoli pochybnosti o svém
plánu, abych Henryho dokázala podpořit. Však si dělal dostatek starostí
za nás za oba.
„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Mamá a Rachel. Z toho by mohla
vzejít pěkná polízanice,“ vyjádřil stav své mysli, ale já jsem rozhodně
zavrtěla hlavou.
„Nebuď směšný. Rachel je ta nejpůvabnější bytost v celé Británii. To
spíš zamrzne peklo, než že by si ji mamá bezhlavě nezamilovala,“ ujistila
jsem ho. Bratr se rozesmál.
„No, snad máš pravdu,“ řekl mi a jeho oči se začaly toužebně
lesknout, z čehož jsem usoudila, že myslí na Rachel. V prsou jsem ucítila
jemné bodnutí žárlivosti, když jsem ho takto viděla. Byl zamilovaný a
měl naprostou jistotu, že je jeho láska opětována. Udělala bych všechno
pro to, aby dosáhl svého štěstí, protože jinak bych si to nadosmrti
vyčítala.
Dali jsme si hovězí paštiku se zeleninou a bramborami. O dnešním
odpoledni už jsme se moc nebavili, zato jsme probírali samé
malichernosti. I tak mi dělalo dobře trávit čas s bratrem a zpátky do
knihovny jsem se vracela s cílem poprosit Thomase, aby mě pustil z
práce o hodinu dřív.
Spěchala jsem mrazem, který den ode dne přituhoval, a přemítala, jak
chladno v Londýně asi může být. Vzpomněla jsem si na domov, kde
bývaly zimy mírné, a trochu se mi zastesklo při pomyšlení, že si budu
muset přivyknout na londýnské klima. Teď přece bydlím tady.
Spěšně jsem vstoupila do vyhřátých prostor knihovny, která mě
přivítala jako můj nový domov, a já si uvědomila, že rozhodnutí zůstat tu
bylo správné.
Zanesla jsem si kabát do společenské místnůstky, potáhla si halenku,
narovnala sukni a zkontrolovala účes. Obecně mi přišlo těžké někoho o
něco prosit, ale prosit o něco Thomase bylo ještě horší. Myslela jsem na
to, jak jsem se ho ještě dnes ráno držela za rámě, a jak pak mezi námi
propukla rozepře. Můj temperament mi neustále stál v cestě a moje
hrdost celou tu věc nijak neusnadňovala. Přitom vlastně neexistovalo nic
hezčího než trávit čas v jeho přítomnosti. Co mě to jen neustále nutilo k
tomu být tak neomalená?
Vypnula jsem ramena, ignorovala nedočkavé chvění ve svém nitru a
zaklepala na dveře kanceláře rázněji, než jsem zamýšlela.
„Dále,“ zamumlal důvěrně známý hlas. Zpocenýma rukama jsem
stiskla kliku. Thomas seděl za psacím stolem, stále ještě se probíral spisy
a já jsem se silně domnívala, že se od dnešního rána sotva pohnul.
Nejspíš v poledne ani nic nejedl.
V duchu jsem si posteskla a snažila se potlačit svoji zlobu nad jeho
nezdravými návyky. Teď nebyla ta pravá chvíle, abych se nad něčím
takovým rozčilovala.
„Pane Reede,“ oslovila jsem ho a vstoupila na dva kroky do
místnosti. „Mohla bych s vámi o něčem mluvit?“ spustila jsem a Thomas
soustředěně zakabonil čelo. Byl uprostřed nějaké práce a já jsem mu
dopřála ještě chvilku, než bude ve stavu mi odpovědět.
Mezitím jsem se na něj dívala. Na onoho vysokého muže, který se
skláněl nad svými spisy, na jeho široká ramena, která bylo tak dobře
vidět, protože si svlékl žaket a pověsil ho přes opěradlo židle. I rukávy
jeho košile byly vyhrnuté nahoru, což odhalovalo jeho předloktí, a mě
začaly šimrat konečky prstů, které toužily něžně hladit jeho kůži.
 Hned jsem tu myšlenku potlačila, ovšem vzápětí mě přepadly další,
ještě horší. Dívala jsem se, jak naklání hlavu a odhaluje tak své temeno,
na jeho tmavé vlasy, kterými si v posledních hodinách evidentně
projížděl rukama. Tvořily změť, která vyloženě křičela po tom, aby ji
člověk urovnal.
„Promiňte, slečno Crumbová,“ řekl Thomas najednou a vytrhl mě z
mých hanebných myšlenek. Jeho tmavě hnědé oči se na mě podívaly a já
jsem měla pocit, že mi každým okamžikem vyskočí srdce z hrudi.
„Dovolíte, abych ještě rychle dokončil tuhle práci?“ zeptal se s
vyčerpaným výrazem ve tváři a myšlenkami někde daleko.
„Samozřejmě, pane Reede,“ odpověděla jsem a ustoupila o krok
dozadu, aby se necítil pod tlakem. Znala jsem totiž ten pocit, když
člověka kousek před koncem někdo vyruší. Ať už to bylo při práci, nebo
při čtení, bylo to k vzteku a jen těžko to člověku dopřálo, aby se v
myšlenkách v klidu zabýval něčím jiným.
„Jen rychle dojdu pro jednu knihu. Pak můžeme…,“ spustil, ale
nedomluvil a místo toho se zvedl ze židle a přitom přesunul několik
poznámek.
V duchu jsem se usmála a jen si povzdychla nad tím nepořádkem. Na
jeho psacím stole už zase panoval učiněný chaos z papírů, dopisů, knih a
spisů a já budu muset brzy opět přiložit ruku k dílu, abych tomu učinila
přítrž. Jak může být tento člověk na jednu stranu tak logicky založený, a
zároveň nebýt schopen udržet určitý základní pořádek? To je evidentně
skutečnost, která pro mě zůstane navždy záhadou.
„Chvilku tu počkejte, hned se vrátím,“ sdělil mi ještě rychle, usmál se
na mě jakýmsi zvláštním roztržitým způsobem a protáhl se kolem ke
dveřím.
Zmateně jsem zamrkala. Byla jsem ještě rozrušenější než předtím a
pokoušela se ovládnout. Přece ho chci jen poprosit o hodinu volna a nic
víc. Moje nervozita neměla žádné opodstatnění, a přece jsem ji v sobě
cítila. Některým pocitům člověk logikou na kobylku nepřijde.
Nemohla jsem si pomoct, musela jsem nějak zabavit své prsty, a tak
jsem přistoupila k jedné z polic a začala v ní třídit knihy. Vytáhla jsem z
ní pár listů, které bylo evidentně třeba založit do složek, a několik
volných poznámek shrnula na jednu kupičku. Vtom za mnou zapadly
dveře do zámku, až jsem se vyděšeně otočila. Thomas byl zpět. To byla
ale rychlost.
Hned na druhý pohled jsem ovšem viděla, že něco není v pořádku.
Nejen, že se vrátil bez knihy, ale jeho pohled byl uštvaný, měl zrychlený
dech a napjatá ramena. Jako by venku potkal nějaké divoké zvíře. Nebo
strašidlo.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se ustaraně a nemohla si
pomoct, abych k němu nepřistoupila o krok blíž.
Thomas se sebral, trvalo mu vteřinku, než přišel zase k sobě, a pak se
znovu otočil ke dveřím a rychlým pohybem otočil klíč v zámku.
Zarazila jsem se. Co to má znamenat?
„Ve vestibulu je slečna Brandon-Weldersonová,“ vyhrklo z něj
konečně a já jsem kvapně odstoupila od dveří, jako by se jimi měla
každou chvíli prolomit. „Přitom je dneska úterý. Jsem si jistý, že je dnes
úterý,“ mrmlal více sám pro sebe než ke mně. „Je přece úterý, nebo ne?“
obrátil se na mě a já jsem musela potlačit úsměv.
Choval se jednoduše nejapně. Je to přece jenom ženská. Samozřejmě
připouštím, že má určité slabé stránky a že mi není vítanou společnicí.
Ale ztropit takovýhle tyátr jen kvůli tomu, že je nablízku, se mi zdálo
neopodstatněné.
„Ano, je úterý,“ potvrdila jsem a musela jsem se notně ovládnout,
abych se mu nezačala smát. „Ale je jedno, jaký je den, měl byste s ní
promluvit,“ radila jsem mu a zkřížila si ruce před břichem.
„Ne, slečno Crumbová,“ sykl Thomas směrem ke mně a ztlumil hlas.
„Nemůžu ji vystát. Stačí, když otevře ústa, a já se přestanu ovládat a
pošlu tu namyšlenou krůtu ke všem čertům,“ vrčel a já jsem dumala nad
tím, proč asi slečnu Brandon-Weldersonovou tak strašně nenávidí.
Zamrkala jsem a k mému překvapení mi došlo, že to vlastně vím.
Obvinila ho z krádeže, když byli ještě mladí. Thomas mi to vyprávěl. A
sice oné noci, na kterou si nevzpomínám.
Toto zjištění mě zahřálo na srdci. Snažila jsem se vzpomenout si na
víc, na celou situaci, na drožku, na další věci, o kterých jsme mluvili. Ale
bylo tam prázdno. Jen tahle jedna vzpomínka se vrátila a zbytek ležel
dále ve stínu.
Moje radost se rozplynula ještě dřív, než si Thomas mohl něčeho
všimnout, a já jsem se snažila zklamání sama nad sebou příliš
neukazovat. Bylo by to příliš krásné vzpomenout si, než aby to mohla být
pravda.
„A co teď chcete dělat? Zůstat tady uvnitř a čekat, až zase zmizí?“
zeptala jsem se s přídechem sarkasmu, načež se na mě Thomas
zachmuřeně podíval.
„Přesně to mám v plánu!“ sdělil mi.
„Tak to je špatný plán,“ odvětila jsem. „Ctižádostivý vyzvědač si
všimne, že je někdo v místnosti. I když budeme zticha,“ vysvětlila jsem a
on se na mě vyjeveně zadíval. S posloucháním za dveřmi jsem přece
měla svoje zkušenosti. Stačilo, když člověk přenese váhu z nohy na nohu
a podlaha zavrže, příliš hlasitý dech, odkašlání, samotná aura osoby,
která se v místnosti nachází. „To bychom museli sedět ve skříni, aby nás
neslyšela,“ řekla jsem tedy, abych poukázala na bezvýchodnost jeho
situace, která podle mého mohla vést k jedinému konci. Bude se muset
slečně Brandon-Weldersonové postavit čelem!
To jsem ale nepočítala s tím, že Thomas Reed přijde na úplně jiný
nápad. Jeho oči hned zalétly ke skříni, která stála u stěny a kterou jsem
ke své smůle uklidila tak důkladně, že dole vznikl úložný prostor. A pak
se podíval na mě. Hned jsem věděla, co bude následovat. Popuzeně jsem
do sebe nasála vzduch, zdvihla ruce v obraně a o krok ustoupila.
„To ne!“ vykřikla jsem, ale Thomas ke mně přistoupil. „Nebudete se
přece… Vždyť je to směšné! Jste dospělý muž!“ vyčetla jsem mu a
pokoušela se získat si od něj větší odstup. Šel ale stále za mnou a vypadal
velmi odhodlaně.
„Animant!“ zvolal rozzlobeně a já jsem před ním utekla za psací stůl.
„Já s vámi za žádných okolností do té skříně dobrovolně nevlezu!“
rozhořčila jsem se nahlas, když vtom mě jeho ruce popadly v pase a
jednoduše mě zvedly do vzduchu. Vyděšeně jsem vyjekla, srdce se mi
zastavilo, v nitru mě to tak strašně šimralo, až se to začalo šířit do celého
těla, a mně se na chvíli zatočila hlava všemi těmi city, které mě najednou
zaplavily.
Thomas Reed se mě pokouší unést do skříně!
„Vy mi nedáváte na výběr,“ zamumlal mi do ucha a moje myšlenky
popadaly jedna přes druhou.
 „Nemůžete se přece schovat ve skříni!“ pokoušela jsem se apelovat
na jeho rozum, než mi došla slova. Nadechla jsem se, abych ještě něco
řekla, ale Thomas mi rukou zacpal ústa jako pouliční lupič.
„To myslíte vážně?“ chtěla jsem se ohradit, ale vyšlo ze mě jen „Mpf,
hm, hm!“
Zkoušela jsem se mu vytrhnout, bránit se, ale byl o hodně silnější, a
než jsem se nadála, seděli jsme najednou na dně skříně a za námi se
zavřely těžké dřevěné dveře. Popuzeně jsem se proti němu vzepřela,
pokoušela se uchopit ho za paži, nějakým způsobem se osvobodit, ale
výsledkem bylo jen to, že mě držel v sevření stále pevněji a znemožňoval
mi veškerý pohyb.
Nemohla jsem uvěřit, že se to právě skutečně stalo. Seděla jsem v
temné skříni na klíně muže, do kterého jsem byla po uši zamilovaná,
namáčknutá na něj tak těsně, že jsem cítila teplo jeho těla. A to vše jen
kvůli jedné naprosto pošetilé situaci.
Alespoň že pomaličku sundal ruku z mých úst, takže jsem mohla lépe
dýchat. Nezměnilo to ale nic na tom, že mi srdce bušilo do žeber tak
divoce, až to bolelo, a mihotavý pocit v mém nitru mi téměř
znemožňoval racionálně myslet. Moje hlava byla nejspíš už celá rudá
studem a já jsem se pokoušela nedbat na to, že jsou rukávy Thomasovy
košile vyhrnuty nahoru a moje prsty se tak dotýkají jeho kůže.
Zalilo mě horko a zima a zase horko. V uších mi šumělo tak, že jsem
málem přeslechla zaklepání na dveře.
„Pane Reede?“ zvolal ženský hlas, který k nám dolehl jen velmi
tlumeně, a Thomas mě k sobě přitiskl ještě o něco pevněji.
„To je tak směšné,“ zašeptala jsem, jelikož jsem nedokázala zůstat v
klidu. To ticho bylo pro moji hlavu nesnesitelné. Nebyla jsem ve stavu
současně zpracovat všechny své emoce.
Thomas mi neodpověděl, téměř se nehýbal a snad se styděl za své
dětinské chování. Poněkud uvolnil svoje ruce kolem mého pasu a já jsem
se trošičku narovnala, abych na něj nebyla tak nestydatě nalepená.
Neobratně jsem si zkoušela dát nohy do pohodlnější polohy, aniž
bych se k němu dostala ještě blíže, a potáhla jsem si za sukni. Látka
neležela zrovna ideálně, cítila jsem, že mám na svůj vkus příliš odhalené
nohy, a byla jsem opravdu ráda, že je tady uvnitř taková tma.
 „Pane Reede? Jste tam?“ ozvalo se znovu zvenčí a já jsem zmateně
zavrtěla hlavou.
„Proč jsem musela do skříně i já?“ zeptala jsem se tiše a už teď jsem
cítila, jak bude namáhavé neopírat se zády.
Žádnou odpověď jsem vlastně nečekala, ale Thomas ke mně sehnul
hlavu a přiblížil se mi natolik, že se jeho rty téměř dotýkaly mého ucha.
Hned se mi začala točit hlava a musela jsem se silně ovládat, abych
nezačala dýchat ještě rychleji.
„Protože byste mě zaručeně vyzradila,“ zašeptal a já jsem na krku
ucítila závan jeho dechu. Hned se mi na tom místě udělala husí kůže a já
jsem si znovu uvědomila, jak hluboký má hlas. Možná to ale bylo hlavně
tím, že šeptal. Nebo proto, že se zavřel s mladou ženou do skříně.
Moje myšlenky sklouzly do temnějších luhů a já jsem ucítila horko,
které mě spalovalo zevnitř. Byla jsem mu příliš blízko. Naše ruce ležely
tak blízko vedle sebe, že by stačil malinký pohyb, a mohli bychom si
semknout prsty. Stačilo by, abych se trošičku otočila, a mohla bych ho
políbit na rty.
Ale neudělala jsem jedno ani druhé a bylo mi jasné, že musím rychle
odvést svoji pozornost, abych na místě nepropadla šílenství.
„Potřebovala bych dnes odejít o hodinu dřív,“ řekla jsem tiše a jen
lehce přitom otočila hlavu k Thomasovi, aby mě lépe slyšel.
„Co máte v plánu?“ zeptal se, ale já jsem z jeho tichého hlasu
nedokázala poznat, jestli ho to skutečně zajímá.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu mám říct o Henrym a jeho trablech,
ale zavrhla jsem to. Bylo to přece tajemství a Thomas by se mi stejně
jenom vysmál, kdybych mu vyzradila, že zrovna já zkouším dopomoci
dvěma lidem k jejich lásce.
„Rodinné záležitosti,“ opsala jsem tedy problém a Thomas se za
mnou pobaveně pousmál. Samozřejmě jsem mu neviděla do obličeje, a
tak jsem si mohla jen domýšlet, co si o tom asi myslí.
„Sedíte se mnou ve skříni, Animant,“ prohlásil poté s tichým
smíchem. „Mám pocit, že vám dlužím laskavost.“
I když to všechno bylo tak absurdní a mně se zdálo, že v mém nitru
každou chvíli propukne čirý chaos, i tak jsem se musela usmát, když řekl
moje jméno. Dělal to v poslední době často. Ale jen málokdy jsem měla
příležitost si to opravdu vychutnat.
 „To máte pravdu, Thomasi,“ odvětila jsem a připadalo mi velmi
nezvyklé oslovit ho jménem. Nezvyklé, ale příjemné. Důvěrné. A mé
nitro se rozechvělo ještě víc.
Bolela mě záda a v nepřirozené poloze, kterou jsem zaujala, mi
pomalu začínala tuhnout šíje. Ráda bych věděla, jak dlouho tu vevnitř asi
ještě zůstaneme. Ale bohužel jsem už zjistila, že je slečna Brandon-
Weldersonová značně vytrvalá osoba a určitě před kanceláří vydrží
několik minut, než se uráčí opět odejít.
Tak dlouho to ale já už určitě nevydržím. A tak jsem se jednoduše
rozhodla, že to vzdám. Prostě jsem se svezla opět dozadu, na Thomasovu
hruď, a opřela se hlavou o jeho rameno, abych si to v následujících
minutách udělala alespoň trošku pohodlnější.
Jaký v tom je teď už rozdíl?
Jakmile jsem se o něj však opřela, okamžitě jsem ucítila, že v tom
rozdíl je. Předtím jsme byli dva lidé v jedné skříni. Teď jsme byli dva
lidé v jedné skříni, kteří si jsou velmi blízko.
Cítila jsem, jak se v atmosféře mezi námi něco změnilo, jak se sevření
jeho rukou kolem mého pasu mění v objetí, jak se z nejistoty stává
důvěrnost. Slyšela jsem tlukot Thomasova srdce, které bušilo stejně
divoce jako moje. Zavřela jsem oči a cítila, jak se jeho ruka zlehounka
pohybuje po mém boku, a když se opřel tváří o moji hlavu, zdálo se mi,
že ztrácím vědomí.
A pak mi najednou svitlo v hlavě. Minulý čtvrtek v drožce. Přepadla
mě vzpomínka, rozjitřila mě a já myslela na všechno zároveň.
Seděli jsme vedle sebe. Já se o něj opírala a on mě držel. Jeho tvář na
temenu mé hlavy, jeho ruka na mém boku. A řekl mi, že není rytíř, že
neumí být zdvořilý ani šarmantní, a že mi proto nikdy nebude dostačovat.
Měla jsem tak sucho v puse, že jsem sotva mohla polknout, a
nevěděla jsem, čemu mám věřit. Existuje možnost vyložit si to nějak
jinak, než že mě má Thomas Reed rád? Může za tím být něco jiného?
Na chvíli se mi zatmělo před očima a cítila jsem se jako při volném
pádu. Všechno ve mně šílelo vzrušením, srdce, rozum, moje tělo i má
duše. A já si toužebně přála, aby o tom nebylo pochyb, abych si mohla
být jistá, že mě má Thomas rád. A tak jsem sebrala veškerou svoji
odvahu, nadzdvihla jsem ruku z látky své sukně, kterou jsem po celou
dobu pevně svírala, posunula ji vedle sebe a pomaličku ji propletla s
Thomasovými prsty.
 Kapitola čtyřicátá třetí
aneb
Jak se můj plán vydařil

Připadalo mi to, jako bychom ve skříni seděli už celou věčnost, a přitom

přece příliš krátce. Byli jsme ticho, téměř se nehýbali. Thomas mě držel,
nechal naše prsty tak, jak byly, a já jsem si vychutnávala blízkost, kterou
k sobě máme.
Venku se znovu ozvalo zaklepání na dveře, pak ještě naposledy a
potom zavládl klid. Po chvíli nám oběma bylo jasné, že slečna Brandon-
Weldersonová nejspíš odešla.
Mohli jsme jednoduše vstát, opustit vydýchaný a horký vzduch skříně
a konečně si protáhnout nohy. Ale setrvávali jsme, nerozhodní, kdo z nás
dvou udělá první krok a zničí naši důvěrnou chvilku.
Setrvávala jsem v tichosti, jako bych nevěděla, že už je po všem, a
snažila se vštípit si do paměti pocity, které mi přivodily tento stav
blaženosti. Bušení srdce, šimrání v žaludku, nádherný dotek
Thomasových rukou – jedné na mém boku, druhé propletené s mojí.
Ale vtom se Thomas pohnul a já věděla, že se blíží konec. Jemně
odtáhl ruku, rozpačitě si odkašlal a zevnitř odtlačil dvířka skříně. Ta
chvilka skončila a s chladným čerstvým vzduchem k nám zavanula i
realita. A realita byla, že sedím ve skříni na klíně cizího muže.
Cítila jsem, jak se mě zmocňují rozpaky a rudnou mi tváře. Podepřela
jsem se o stěnu skříně, abych se zvedla a vyhoupla se do místnosti. Skoro
jsem necítila nohy, ale když jsem se postavila, hned začaly strašlivě
brnět. Udělala jsem dva vratké kroky, opřela se o psací stůl, abych se
narovnala, a snažila se za žádných okolností nedívat na Thomase, který
rovněž vylezl ze skříně a rovnal si košili a vestu.
 Naštěstí nás přitom nikdo neviděl. Vůbec jsem si nechtěla představit,
jaká by to byla ostuda, kdyby se o tom kdy dozvěděl strýček. Nebo můj
otec, chraň Bůh!
Rozvážně jsem se nadechla a pak si uvědomila, že to přece nebyl můj
nápad. Nahlas a zřetelně jsem řekla, že do té skříně dobrovolně nevlezu,
a taky jsem to neudělala. Byla jsem donucena. Thomas mě popadl a
zatáhl mě tam. Ale i když jsem to z morálního hlediska nemohla
schvalovat, bylo to nádherné.
Tady venku v kanceláři mi byla zima, byl tu průvan, stýskalo se mi
po Thomasově teplu a po pocitu bezpečí, který mi tam vevnitř ve skříni
dával.
„Je vám dobře?“ zeptal se Thomas, který ke mně přistoupil, a teď
jsem k němu přece jen zvedla zrak. Díval se na mě, jeho pohled byl
zmatený a vzrušený stejnou měrou. Měl rozcuchané vlasy a ruce příliš
daleko ode mě. Jeho rty měly magickou přitažlivost, která mě sváděla se
na ně neustále dívat. Ale ovládla jsem se. Poslední minuty byly přece
vzrušující až dost.
„Ano,“ odpověděla jsem tenkým hlasem, který mě však neudivoval.
„Jenom jsem si přeseděla nohy,“ řekla jsem mu a Thomas se pousmál.
Srdce mi překypovalo v hrudi.
„Ještě že nenosíte moc široké sukně, jinak bychom se tam v životě
nevešli,“ žertoval s rukama zastrčenýma do kapes. Byla jsem ráda, že to
bere s takovou lehkostí. Situaci to značně ubíralo na trapnosti.
Obrátila jsem oči v sloup, ale nemohla si pomoct a taky jsem se
usmála.
„Vy jste blázen,“ řekla jsem mu netaktně do obličeje. Jenom se
zasmál, aniž by to popíral.
„Zato se se mnou nikdy nenudíte,“ prohlásil drze a v tom jsem mu
mohla dát jedině za pravdu. V jeho přítomnosti jsem se už dávno
nenudila. Dokonce i když jsem s ním seděla v pokoji a četla, panovala
přitom velmi příjemná atmosféra. A já jsem si přála, abychom měli čas a
mohli spolu usednout s knihou v ruce, jen abychom dál byli spolu. Jenže
jsme byli v knihovně. A čekala na nás práce.
Zahýbala jsem v botách prsty u nohou, abych zjistila, jestli zase můžu
plně zatížit nohy, a když mě v nich přestalo píchat, pustila jsem se hrany
stolu. Thomas se na mě dál upřeně díval, doslova si mě prohlížel, a já
jsem pod tíhou jeho tichého pozorování zčervenala.
„Půjdu zase za svou prací,“ řekla jsem o něco pevněji, protože mě
jeho zkoumavý pohled uváděl do rozpaků. Ráda bych věděla, co asi cítí,
když se na mě dívá. Cítí zamilovanost, jako ji cítím já, nebo jsou takové
pocity vyhrazeny jen ženské nátuře?
„Dobrá, jděte,“ propustil mě s potutelným úsměvem a já jsem se
mohla rozplynout, když na mě upřel své kaštanově hnědé oči, jako by se
mi díval až do duše. Polkla jsem knedlík v krku a zkoušela se bránit proti
malátnému pocitu ve svém nitru. Pak jsem uchopila sukni do dvou prstů,
aby se mi lépe šlo, a utekla z jeho blízkosti. Odemkla jsem dveře
kanceláře, doslova jsem vyběhla na ochoz a málem se srazila s jedním
studentem, který před sebou nesl stoh knih. Spěšně jsem se omluvila, tiše
doufala, že mě přitom Thomas neviděl, a koukala se co nejrychleji dostat
dolů do své pracovny, abych se ze všeho nejdřív uklidnila. Stále ještě mi
divoce bušilo srdce a v hlavě jsem sotva dokázala pochopit, co se právě
všechno seběhlo.
Jen jedna myšlenka se vyjímala před všemi ostatními: Thomas Reed
mě má rád. Určitě to tak je. Je rád v mojí společnosti, směje se a žertuje
se mnou. Cítila jsem, jak rychle mu buší srdce, když jsem byla tak blízko
u něj, neodtáhl ruku, když jsem se ho dotkla, prakticky mě objímal a jeho
pohledy mluvily za vše.
Možná že nemám moc zkušeností s city a u pana Boyla jsem spoustu
náznaků přehlédla. Ale musela bych být slepá a hluchá, abych si toho
nevšimla ani tentokrát.
Po zádech mi proběhlo horko a mráz a celým tělem se mi rozlévala
nezkrotná radost. Bylo pro mě neskutečně těžké se po tomto zjištění
znovu soustředit na práci. Udělala jsem toho jen málo a neustále se někde
potkávala s Thomasem, jako by i on tato setkání provokoval. Usmíval se
na mě, v očích se mu odrážela jakási záludnost a já jsem se snažila
rozpomenout se, jaký byl na začátku naší známosti. Přinejmenším se
tolik neusmíval, tím jsem si byla jistá. A já taky ne.
Začala jsem si malovat, jak asi bude vypadat naše budoucnost.
Zůstanu v Londýně, budeme pracovat bok po boku v knihovně, tak
dlouho, dokud jeden z nás nesebere odvahu a nevyjeví tomu druhému
pravdu. Nebo se to prostě poddá. Bez velkého povyku a hluku k sobě
prostě najdeme cestu a oba budeme vědět, co ten druhý cítí, i bez toho,
abychom to vyslovili.
V duchu jsem se usmála, cítila se povzneseně a téměř bezstarostně,
než jsem si vzpomněla na Henryho. Bylo už krátce před čtvrtou a do mě
jako by uhodilo, když jsem si uvědomila, co mám dnes ještě před sebou.
Měla jsem jít na nákup do města. Se svou matkou. A s Rachel.
Na ramena mi okamžitě znovu padla tíha, postavila mé vznášející se
nohy zpátky na zem a já jsem se pokoušela vnitřně připravit na to, co mě
čeká.
Došla jsem si pro kabát, teple se zabalila do šály a vyběhla ke
schodům. Thomas stál poblíž opřený o zábradlí ochozu. Zastavila jsem se
na prvním schodu, abych se s ním rozloučila, než odejdu. Krátce jsem ho
pozorovala, jak se s námahou dívá do knihy, jak mu po nose sjíždějí
brýle a jak ve volné ruce zamyšleně pohybuje stříbrnými hodinkami. Mé
srdce se zatřepetalo a do mého nitra se opět vplížil onen příjemný pocit.
„Přeji vám pěkný večer, pane Reede,“ oslovila jsem ho opatrně a on
okamžitě zvedl zrak z knihy.
„Vy už jdete?“ konstatoval poněkud zmateně a otočil se, aby se
podíval na hodiny ve vestibulu.
„Ano,“ odpověděla jsem mu prostě a usmála se.
Thomas se zase podíval ke mně, spěšně si zastrčil hodinky do kapsy a
v jeho tváři se jasně zračilo, že se mi chystá něco říct, ale že to ze sebe z
jakéhosi důvodu nemůže hned vypravit. Trpělivě jsem čekala, nespěchala
na něj a využila příležitosti, abych mohla ještě chvilku pobýt v jeho
přítomnosti.
„Budete dnes večeřet v naší jídelně?“ zeptal se mě po delší přestávce
a se mnou cloumala zamilovanost tak nebezpečně, až jsem se obávala, že
každou chvíli přijdu o rozum. Domnívala jsem se, že to neříká z pouhého
zájmu o věc, ale že zamýšlí se ke mně přidružit. Jenže záplava mých citů
rychle opadla, když jsem si uvědomila, že k tomu pravděpodobně
nedojde, jelikož já si přece vymyslela, že strávím večer ve strýčkově
domě. Téměř fyzicky mě zabolelo, když jsem se odhodlala, že dnes
postavím Henryho štěstí nad svoje vlastní. Omluvně jsem protáhla
obličej.
„Obávám se, že budu muset strávit večer se svojí matkou,“ řekla jsem
trochu zajíkavě a přála si, aby tomu bylo jinak.
 Thomas přikývl, a jestli byl mojí odpovědí zklamán, uměl to dobře
zakrýt. Z koutků jeho úst se pouze vytratil úsměv.
„Tak to vám přeji příjemně strávený čas, slečno Crumbová,“ rozloučil
se se mnou, naklonil hlavu jakoby k pokloně a teplo v mém nitru se
změnilo v neskutečně šimrání.
„Děkuji, pane Reede,“ odpověděla jsem, užívala si oční kontakt, který
nás spojoval, a pak jsem se donutila odvrátit hlavu a sejít dolů ze schodů.
Cítila jsem Thomasův pohled v zádech a snažila se soustředit, abych
nezakopla o vlastní nohy nebo neudělala něco podobně trapného. Ale
podařilo se mi bez nehody dojít k východu a pak ven do mrazivého
zimního dne.
Čerstvý vzduch mi pomohl utřídit si myšlenky a svižná chůze přes
univerzitní areál mi dodala potřebný rozhled, abych se vnitřně připravila
na to, co bude následovat.
Zaklepala jsem na dveře strýčkova domu, a ještě než jsem stihla
odtrhnout klouby prstů od dřeva, rozletěly se dveře a v nich stála moje
matka.
„Tady jsi!“ zvolala v radostném očekávání a napřáhla ke mně ruce.
Dopřála jsem jí to potěšení a nechala se od ní obejmout. Byla už
kompletně oblečená, v kabátě, šále a teplých vlněných rukavicích, a hned
začala radostně brebentit. O dnešní módě, o nejlepších londýnských
obchodech a o malé čajovně, ve které byla v předešlém týdnu s tetičkou
Lillian a kterou mi musí nutně ukázat.
Nabídla jsem jí rámě, aby se do mě mohla zavěsit, a ona se na mě sice
trochu udiveně podívala, neváhala však ani vteřinu, abych si to náhodou
zase nerozmyslela. Moje vstřícné gesto ji určitě udivilo, ale dnes bych
udělala vše, co si ode mě jinak přeje, jen abych ji nerozzlobila. A byla
jsem přesvědčená, že si nebude stěžovat. Nepatří mezi nedůvěřivé lidi.
Když jí člověk nabídne vhodné podněty, má velmi radostnou náturu.
Naslouchala jsem jí, dokonce to komentovala a snažila se nemyslet
během toho na Thomase Reeda. Což se mi moc nedařilo, protože doslova
zaplňoval moji mysl. Dívala jsem se na matku a přemítala, co by na to asi
řekla, kdyby to věděla. Vždycky si přála, abych se zamilovala a chtěla se
za někoho provdat. A i když její volba vždycky padla na zámožné mladé
muže z vážených rodin, neznamenalo to, že pro ni je důležité pouze to.
Na vině byla spíš skutečnost, že to jsou jediní svobodní muži, kteří se
pohybují v našich kruzích.
Ale co by si myslela o Thomasi Reedovi, jsem nedokázala dost dobře
odhadnout. Ovšem i kdyby jí vskutku nevadilo, že jsem se oddala muži,
který nepochází z mé společenské vrstvy, neměl pan knihovník zrovna
dobrou pověst. Můj strýček o něm neměl valné mínění a zbytek světa
nejspíš také ne. Byl mrzutý, nezdvořilý a ne zrovna společenský. To by
bylo příšerné první setkání, pomyslela jsem si a vytřásla myšlenky z
hlavy. Stejně bylo k ničemu o něčem takovém jen přemýšlet.
Vedla jsem svou matku směrem k cukrárně, u které jsme se měly
potkat s Rachel. Skutečně už tam stála na mrazu, v teplém kabátu, s
napjatými rameny. Z dálky jsem na ni zamávala a viděla jsem, jak ještě
více strnula. Musela mít opravdu strach. Měla doširoka otevřené oči, svá
srdíčková ústa semknutá, obočí ustaraně stažené.
„To je moje kamarádka Rachel,“ upozornila jsem na ni matku a ona
pozvedla zrak do směru, kam jsem se dívala.
„Ó,“ řekla překvapeně a pak se na mě ohromeně podívala. „To ale
není to děvče, se kterým se potloukáš jindy, že ne?“ vyzvídala.
„Ne, mami. To byla Elisa,“ přitakala jsem a mamá to jednoduše
přijala. Nadzvedly jsme si sukně, abychom překročily břečku, která se
tvořila na okraji vozovky, a přešly jsme na druhý chodník.
„Dobrý den, Rachel,“ pozdravila jsem ji s úsměvem, jako bychom už
byly kamarádky léta.
„Dobrý den, Animant,“ opáčila tenkým hláskem stydlivě a
pomrkávala po mé matce.
„Smím vás představit? Tohle je moje matka, Charlotte Crumbová.
Mamá, tohle je moje milá kamarádka, slečna Rachel Cohenová,“
představila jsem je vzájemně a nasadila široký úsměv, abych oběma
sblížení usnadnila.
I Rachel se pokoušela o úsměv, povedl se jí ale jen velmi stydlivý,
což však mamá nijak nevadilo. Jen si zvědavě prohlížela Rachelin
půvabný obličej a přátelsky jí pokývla.
„No tak pojďte, vyrazíme a prohlédneme si ty báječně londýnské
obchody,“ prohlásila pak činorodě a úsměv na Racheliných rtech nabyl
hned o něco přirozenějšího rázu. „Řekněte mi, slečno Cohenová, bydlíte
v Londýně?“ zeptala se mamá bez okolků a Rachel spěšně přikývla.
 „Ano, už přes pět let,“ odvětila a matčiny oči se rozšířily.
„No to je fantastické,“ zvolala a spráskla ruce v rukavicích. „Byla
byste ochotná nám ukázat vaše oblíbená místa?“ ptala se, zatímco jsme
se pomalu daly do pohybu.
„Ráda, paní Crumbová. Pokud si přejete,“ souhlasila Rachel a mamá
vykročila vpřed tak svižně, až se jí vesele rozhoupala sukně.
Potlačila jsem pobavené zakroucení očima a měla radost z toho, že
jsem matku doteď neodhadla špatně. Vždycky byla otevřená novým
známostem, byla společenská a čilá, když ji člověk nechal, a nové
prostředí tady v Londýně její přirozeně veselé povaze ještě dodalo na
vzletu.
„Kampak půjdeme nejdříve?“ obrátila se na mě a já zamrkala, abych
se vymanila ze zamyšlení.
„No, vlastně toho moc nepotřebuju,“ přiznala jsem a už předem si
připravila, co jí chci říct. „Šlo mi spíš o to, něco společně podniknout,“
dodala jsem. Matka zmateně zvedla obočí.
„To má být ironie?“ otázala se skepticky a já jsem se musela zasmát.
Protože měla naprostou pravdu, když mi v tuto chvíli nedůvěřovala.
Něco takového bych dřív nejspíš nikdy neřekla. Ale i když jsem v tuto
chvíli měla v této věci postranní úmysly, nepřipadalo mi až zas tak
nepravděpodobné, že bych chtěla dobrovolně trávit čas se svou matkou.
Pobyt v Londýně nás svedl dohromady a já jen doufala, že náš lepší
vztah přetrvá i do budoucna.
„Ne, mamá. Jen jsem se něco nového přiučila,“ ujistila jsem ji tedy a
matčin výraz získal tak čtverácké rysy, až jsem si dokázala představit, jak
asi vypadala jako mladé děvče. Naklonila se ke mně.
„Vůbec nevíš, jakou mi právě děláš radost,“ řekla, což mi vyvolalo
úsměv na tváři.
„Ale vím,“ prohlásila jsem a odstrčila ji rozverně kousek od sebe.
„Ale je nezdvořilé si něco šuškat, když tím člověk vyloučí třetí osobu z
hovoru,“ poučila jsem ji, jak to tak často dělala ona mně.
„Samozřejmě,“ přitakala mamá a obrátila se k Rachel, která šla tiše
vedle nás a sledovala náš krátký rozhovor.
„Promiňte, slečno Cohenová. Měla byste vědět, že moje dcera umí
být velmi nevlídná,“ prohlásila, nad čímž jsem jen zavrtěla hlavou. Ale
Rachel se jen zasmála a snažila se tlustými palčáky odsunout z čela
zbloudilou kadeř.
„Ano, já vím,“ potvrdila se sladkým úsměvem. „Při našem prvním
setkání mě trefila sněhovou koulí přímo do obličeje,“ vyzradila. Mamá se
na mě překvapeně podívala a já bych se studem nejradši propadla do
země.
„Já jsem nechtěla!“ ujistila jsem ji energicky. Procházely jsme
širokou ulicí a nechaly se Rachel navigovat do užší uličky londýnského
centra.
„Ona skutečně nechtěla,“ smála se Rachel a mamá se přidala k jejímu
smíchu.
„To si ani neumím představit. Jinak je totiž strašně nevrlá,“ prohlásila
matka.
„Já nejsem nevrlá,“ bránila jsem se neutrálním tónem a vzpomněla si
na Thomase. Na svého báječně nevrlého Thomase, kterému jsem byla s
jeho zachmuřeným pohledem a rozcuchanými vlasy nakloněna stejně
jako jeho veselé, mírně čtverácké stránce.
„Až na naše nekonvenční seznámení se ke mně chovala vždycky
velmi mile,“ postavila se Rachel na moji stranu a mamá si vzdychla.
„Alespoň někde se moje výchova projevit musí,“ vtipkovala a Rachel
se smála. Mohla jsem se urazit, ale nechala jsem to plavat. Protože můj
plán se začal dařit. Mamá a Rachel si rozuměly. Měly stejně naivní
způsob, jakým pozorovaly věci, rády se smály a radovaly se z maličkostí.
Rachel má dobré srdce a moje matka slabost pro stydlivé dívky – to
prostě musí zafungovat.
Rachel nás zavedla do malého obchůdku s čaji, ve kterém se s matkou
živě bavila o různých druzích čaje a jejich chuti. Všechny tři jsme něco
koupily a vydaly se na cestu ke krejčímu, abychom mu zadaly ušití tří
jednoduchých halenek, které jsem potřebovala. Mamá se zlobila, že ve
vybraných střizích budu vypadat ještě přísněji, a Rachel mě kvůli tomu
přemluvila alespoň k elegantnímu lemování na manžetách.
Člověk by se skoro zděsil, jak rychle se ty dvě proti mně spikly.
Hihňaly se, zakrývaly si rukama ústa a já byla ráda, že se dala Rachelina
stydlivost tak snadno překonat.
Uběhla teprve hodina a my už jsme byly promrzlé z ledového chladu
začínající londýnské zimy. Netoužila jsem po ničem jiném než po šálku
čaje a kousku plundrového pečiva. Mamá to viděla také tak a Rachel nás
zavedla k parčíku, po jehož stranách stála jedna čajovna vedle druhé.
Právě když jsme chtěly přejít přes ulici, abychom mohly vejít do
lákavého tepla jedné z nich, míjely jsme se se skupinkou čtyř mladých
mužů. Měli na sobě tmavé kabáty, cylindry vyšších vrstev a hlasitě se
smáli. Když je však spatřila Rachel, zděšeně stáhla hlavu.
Všimla jsem si toho, protože jsem stála hned vedle a protože, když
sebou trhla, lehce do mě narazila. Jen o chviličku později na nás vrhli
bližší pohled i muži a jeden z nich utkvěl svým zrakem na Rachel.
„Hej, koukněte, není to dcera toho bláznivého Izáka?“ zvolal
mnohem hlasitěji, než se slušelo, a ostatní se na ni podívali také.
„Ano, máš pravdu!“ odpověděl mu jiný. V Rachel vedle mě byla
malá dušička, i když se je snažila ignorovat. Její pohled však neustále
zalétával k mé matce, která se po mužích lehce zmateně ohlédla, ovšem
evidentně nechápala, co se tu právě děje.
Mně to ovšem bylo jasné hned. Věděli, že je Rachel židovka, a takhle
na veřejnosti si ji dobírali. A to bylo nejen nezdvořilé, ale i značně
nehorázné. Prošli těsně kolem nás, a jeden z nich se dokonce uklonil
naším směrem. „Hep-Hep,“ udělal a mně spontánně vyklouzla ruka.
Jedním rychlým pohybem jsem tomu mladíkovi šlehla políček do týlu.
Zděšeně ucukl hlavou, přičemž málem ztratil klobouk. Vykulenýma
očima na mě v úžasu zíral, neschopný pochopit, že jsem si skutečně
troufla s ním takhle nevychovaně jednat.
Ale já jsem si z toho nic nedělala, a i když jsem jednala v afektu a bez
rozmyslu, necítila jsem sebemenší lítost. Elisa na mě má evidentně větší
vliv, než jsem si dosud myslela.
„Koukej se starat o svoje věci,“ sykla jsem na něj, zvedla hlavu, že
jsem ho málem převýšila, a zachmuřeně se na něj zahleděla. Nic na to
neřekl, jen se rozhlédl na všechny strany, jestli nás nepozoruje ještě
někdo jiný kromě jeho kumpánů, a rychlými kroky odešel.
Teprve když jsem si byla jistá, že už se nevrátí, pustila jsem je z očí a
obrátila se zase na chudáka Rachel, která se zrudlou tváří zírala do země
a mrkala, aby nezačala brečet. V duchu jsem si povzdychla a zároveň
nevěděla, co si mám počít se svým vnitřním vztekem. Proč jen jsou
někteří lidé takoví idioti? Samozřejmě jsem byla poslední, kdo mohl říct,
že se sám chová vždycky korektně, ale k takovémuto odpornému chování
bych se nikdy strhnout nenechala.
„Je ti dobře, Rachel?“ zeptala jsem se a dotkla se její ruky. Opatrně
zvedla hlavu. Dál mrkala, aby zahnala slzy, ale zdráhavě přikývla.
„Já, ehm, ano…,“ vysoukala ze sebe a vtom se jí kolem pasu ovinula
ruka mojí matky.
„Měly bychom si nejdřív vypít čaj,“ řekla starostlivým tónem, kterým
umí mluvit jenom matky. „To uklidňuje nervy,“ dodala, rozhlédla se,
jestli se neblíží nějaký kočár, a táhla Rachel na druhou stranu ulice.
Následovala jsem je a obdivovala matčinu obětavou ochotu pomoci.
Pravděpodobně ani nevěděla, co se právě stalo. Ale nevyptávala se a
místo toho se starala o Rachelino blaho.
Vstoupily jsme do velké čajovny. Uvnitř nás uvítalo teplo a mladá
dáma, která nás zavedla ke stolečku v zadním výklenku. Velké okno v
tomto poněkud zastrčeném zákoutí skýtalo výhled na zasněžený park.
Objednaly jsme tři čaje a tři moučníky, odložily si kabáty a pak se teprve
v klidu usadily. Rachel se vrátila do tváře její přirozená barva a mamá
mluvila o samých nedůležitých věcech, aby ji rozptýlila.
Čaj přinesli rychle, protože kvůli množství sněhu venku si moc lidí
netroufalo vycházet ze svých domů a byla tu spousta volných míst.
Horký nápoj byl výborný a moučník ještě lepší. Právě jsme si povídaly o
počasí v minulých dnech, když se Rachel najednou omluvila, aby odešla
na toaletu. Nechaly jsme ji odejít, usmály se za ní, ale sotva zmizela za
rohem, matčina radostná přetvářka se rozplynula. Na tváři se jí zračila
starost a tázavě se na mě dívala.
„Co to předtím bylo? Proč se k ní ti muži chovali tak špatně?“
vyzvídala a já jsem byla překvapená rychlou změnou její nálady.
Nenadála jsem se, že by matka tu věc mohla vůbec brát vážně a že by
radostnou tvář hrála jen kvůli milé Rachel.
„Dělali si z Rachel legraci,“ vysvětlila jsem, i když jsem si byla jistá,
že tohle matce uniknout nemohlo.
„Ale proč něco takového dělají?“ zeptala se zděšeně a vrhla pohled
směrem, kterým Rachel zmizela. Zachmuřila čelo, zamyslela se a já jsem
se rozhodla, že nadešla ta pravá chvíle vyjít s pravdou ven. Protože bylo
očividné, že se matce líbí, a toho jsem musela využít dřív, než se její
vlastní úvahy uberou špatným směrem.
 „Protože je židovka, mamá,“ sdělila jsem jí tedy a hned jsem viděla,
jak se jí rozšířily oči. „Ale to není důvod ke znepokojení,“ nadhodila
jsem vzápětí a snažila se přitom znít zcela klidně a navodit dojem, že v
tom mám jasno. Protože jsem si nedokázala představit, že by matka měla
o židech nějaké solidní povědomí. Nejspíš věděla jen to, co se o nich
povídalo.
„Ó,“ pronesla a poděšeně složila ruce na prsa. „Ale nebyli to židé,
kdo ukřižoval Ježíše Krista?“ položila mi otázku, která shrnovala přesně
ty předsudky, jež jsem očekávala.
Uchopila jsem svůj šálek čaje mezi prsty.
„Ano,“ potvrdila jsem, ale nespokojila se s tím. „A Ježíš byl taky žid.
Taky svatý Petr byl žid a všichni ti mladší také.“ Lokla jsem si čaje,
abych matce dala najevo, že toto téma není tak ožehavé, jak se obyčejně
pojímalo. Samozřejmě tomu tak nebylo, ale nikomu by neprospělo,
kdyby se kvůli této věci můj plán zhatil. „A muži, kteří při křížových
výpravách pod záminkou, že nesou na Střední východ misijní zprávu,
povraždili milióny lidí, byli křesťané,“ vyložila jsem jí a bylo mi jasné,
že dokonce ani moje matka v tomto ohledu nemůže nic namítnout. „Lidé
prostě dělají hrozné věci, ale nemá to nic společněho s jejich
náboženským zaměřením, ale pouze s tím, že jsou to prostě lidé.“
Dívala jsem se na ni plná očekávání. Čekala jsem, zda mi přisvědčí,
nebo se ohradí, a po celou dobu jsem svírala svůj šálek, přestože jsem se
navenek snažila zachovat klidný dojem. Mamá několikrát zamrkala a pak
zdráhavě přikývla.
„Ty to určitě víš,“ pronesla nakonec a já si s úlevou vydechla.
„Protože, když ne ty, tak kdo?“ přiznala mi dokonce.
Musela jsem se usmát, protože skutečně začala oceňovat moji
sečtělost. Možná to bylo ale taky jen proto, že jsem ji konečně začala
uplatňovat k užitečným věcem a neseděla jen o samotě v koutě schovaná
za knihou a nevytěsňovala jsem kvůli tomu celý okolní svět.
Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb a zvedla hlavu. Vracela se
Rachel. Přesně ve správný okamžik.
„Podívej se na ni,“ řekla jsem a pokynula bradou směrem k Rachel.
„Myslíš, že by byla schopná ukřižovat Ježíše Krista?“ zašeptala jsem jí a
mamá se na Rachel podívala se smířlivým úsměvem. Rachel byla
vskutku půvabná. Její kulaté tváře byly lehce zarudlé, tmavé kadeře
půvabně spletené. Měla na sobě světle růžové šaty, jednoduché, ale velmi
elegantně zdobené, a široká sukně se houpala do taktu jejího kroku.
Všechny její pohyby měly zvláštní něhu, která odhalovala její laskavou
duši.
„Ne, máš pravdu,“ vzdychla si matka a její úsměv byl ještě o něco
milejší. „Je okouzlující.“
Rachel se k nám posadila, stydlivě se podívala z matky na mě a já
jsem začala vychvalovat zákusky z cukrárny, před kterou jsme se setkaly,
jen aby nenastalo nepříjemné ticho. Mamá na to hned skočila. Chvíli s
Rachel mluvila o přednostech máslového krému oproti obyčejnému
kopečku šlehačky a já zatím dopila svůj čaj. Pak na chvíli dokonce daly
hlavy dohromady a moje myšlenky v nepozorované chvíli odletěly jinam.
Opravdu jsem se snažila zůstat při věci, směřovat svoji pozornost
plně na Rachel a svůj plán, který už překonal druhou obtíž. Jenže moje
myšlenky stále zabíhaly k Thomasovi, k jeho dlouhým silným prstům, ve
kterých držel šálek čaje, k výrazu jeho obličeje, když se poprvé napil a
pak otevřel oči a vrhl na mě přes okraj šálku onen vyzývavý pohled.
Moje srdce začalo bušit rychleji, v nitru jsem cítila vzrušené šimrání,
jenže pak mě najednou uchopila matčina ruka a vtáhla mě zpět do reality.
„Měly bychom na zpáteční cestě koupit pár těch zákusků, Ani,“
zvolala v radostném vzrušení a já jsem přikývla, i když jsem právě jedla
kousek, který jsem si vybrala. Ale zákusky se hodily vždycky. Hlavně na
napjaté nervy a na žaludek na vodě. „A ty musíš rozhodně zůstat na
večeři, moje milá,“ obrátila se najednou na Rachel, která na ni jen zůstala
zděšeně zírat. Mamá si toho ale ve svém zápalu sotva všimla. „Můj syn
Henry přijde také. Je to báječný mladý muž. Musím ti ho představit,“
pokračovala a já viděla, jak Rachel zbledla, když uslyšela Henryho
jméno.
Měla strach z konfrontace, ke které dojde, až se budou Henry a ona
nacházet s naší matkou a pravděpodobně i se strýčkem a tetičkou Lillian
v jedné místnosti. Rachel určitě není žádná dobrá herečka a Henrymu je
každičká lež vidět na špičce nosu. Nebude to trvat ani deset minut, než
přinejmenším tetička Lillian pojme podezření. Jenže Rachel taky
nevěděla, co vím já. Totiž že tón v matčině hlasu prozrazoval, že má v
plánu dát je dohromady.
 Vždycky jsem si myslela, že nutkání najít dobrou partii je namířeno
jenom vůči mně. Ale evidentně to platilo i pro Henryho. A bylo to skoro
až příliš slibné, než aby to mohla být pravda: mamá si dokázala z vlastní
vůle představit, že by Henryho oženila s Rachel. A to bylo víc, než v co
jsem doufala. Já jsem měla v plánu docílit pouze toho, aby se Rachel
matce zalíbila a aby ta tím pádem souhlasila se sňatkem. Ale že by
sňatku chtěla sama dosáhnout, bylo grandiózní.
Na posedlost mojí matky, co se plánování svateb týče, je prostě
vždycky spoleh.
 Kapitola čtyřicátá čtvrtá
aneb
Jak jsem jako jediná
zůstala klidná

Mamá nakoupila celý arzenál zákusků, protože se mezi nimi nemohla

rozhodnout, a objednala v cukrárně donášku až do domu. Potom jsme
vyrazily na cestu.
Rachel se výmluvami zkoušela z pozvání na večeři vyvléct, jenže
mamá byla jako vždy odhodlána dát impulz k manželství a nepřipustila
jakýkoli odpor. Takhle mě také vždy přiměla chodit na recepce, plesy a
jiné společenské radovánky.
To už jsme stály přes strýčkovým domem a i mě přepadla jistá
nervozita, když mamá zaťukala klepátkem. Rachel vedle mě pevně
sevřela mou paži, kterou jsem jí nabídla, a výraz jejího obličeje se
neustále měnil. Byla neklidná, ustrašená, vyplašená, ale zároveň i
radostně rozrušená, protože se uvidí s Henrym a protože v ní po tomto
velmi úspěšném odpoledni vzklíčila jiskřička naděje, že by se všechno
mohlo vyvinout v dobrý konec. Poklepala jsem jí po cestě po ruce,
ujistila ji, že si ji moje matka zamilovala a že nemusí mít strach.
Z chodby jsme uslyšely kroky a já jsem očekávala tichou a milou tvář
pana Dollse, když vtom se dveře energicky otevřely a v nich nestál nikdo
jiný než můj otec.
Když jsem ho poznala, chtělo se mi v první chvíli hlasitě vykřiknout a
radostně se mu vrhnout do náručí. Stýskalo se mi po něm a teprve teď mi
došlo, jak moc. V druhé chvíli jsem ale na ruce ucítila Rachel a moje
radost mi uvízla v krku. Je tu můj otec a to znamená, že konfrontaci se
nedá zabránit.
 S tím ale můj plán nepočítal. Doufala jsem, že mamá odjede zpátky
na venkov, jakmile oznámím, že ji tam nedoprovodím. Tam otci
povypráví o okouzlujícím děvčeti, které je jako stvořené pro jejího
milého Henryho. A že i když je to židovka, člověk jí nemůže nic
vytknout. Otec bude uražený, možná i trochu dotčený, ale mamá už bude
vědět, jak ho přesvědčit. Jenže teď bylo všechno jinak. Pomalá
bezbolestná metoda byla v tu ránu ta tam a já cítila, jak se na mě valí vlna
hrůzy.
„Charlesi!“ zvolala mamá nadšeně a s manželskou láskou v hlase,
takže Rachel nemohla mít nejmenších pochyb, že před ní stojí pan
Charles Crumb. Za ním do chodby přispěchal Henry. Jeho pohled padl
nejprve na mě a nejistě se usmál. Ale pak spatřil Rachel a já na něm
doslova viděla, jak mu tuhne krev v žilách.
Jeho pohled se přesunul zpátky ke mně, byl zmatený a zračilo se v
něm volání o pomoc, jenže já nemohla udělat nic jiného než zastírat svůj
vlastní strach a povzbudivě se na něj usmát.
Otec nás pozval dovnitř, pozdravil se se mnou pevným objetím a pak
teprve si všiml, že jsme nepřišly samy.
„To je moje milá kamarádka Rachel,“ představila jsem ji otci. Otec
uklonil hlavu a Rachel vystřihla zdráhavé pukrle. „Jak je možné, že jsi
teď v Londýně i ty?“ zjišťovala jsem a snažila se, aby to znělo radostně,
což bylo těžké, když jsem koutkem oka viděla Rachelin bledý obličej.
„Stýskalo se mi po vás. Dům byl tak prázdný a já jsem si usmyslel, že
zajedu do Londýna, strávíme tu spolu pár pěkných dní a pak společně
odjedeme domů,“ vyprávěl otec nadšeně a očividně se považoval za
mistra v osnování plánů.
Ale tím bohužel ohrožoval plán můj. Nejen že naprosto nevhodně
vpadl do večera, který se tak slibně vyvíjel, ale navíc byl přesvědčen, že s
ním a s mamá odjedu zpátky domů. Teď ale nebyla vhodná chvíle na to,
abych vyrukovala s tím, že jsem se rozhodla v Londýně zůstat. Situace
byla i tak dostatečně ošemetná, abych do ní musela zaplétat ještě svoje
záležitosti. Pokud bychom navzdory očekávání tenhle večer přestáli bez
úhony, budu to moct nakousnout zítra ráno, a to bude úplně stačit.
Otec vedl matku do salónu a přitom jí začal vypravovat o své cestě.
Henry, Rachel a já jsme zůstali na chodbě.
 „To je katastrofa,“ zašeptal Henry a Rachel vedle mě začala panicky
mrkat.
„Ale není. To zvládneme,“ snažila jsem se namítnout, vzala Rachel za
ruku, abych ji do sebe zavěsila, a táhla ji s sebou do salónu. Kdybychom
stáli venku déle, jen bychom na sebe zbytečně upozornili.
Posadily jsme se s Rachel na malou pohovku naproti rodičům a
Henry se postavil ke krbu. Byl neklidný a já bych s ním nejradši zatřásla,
protože takhle celou věc jen zhoršoval. Ale alespoň já jsem zvládla
zachovat klid a zapředla Rachel do povrchního rozhovoru o používání
pudru. Mluvila jsem tiše a ona se mi snažila odpovídat, aniž by se
neustále dívala k Henrymu. Ti dva ale vůbec neuměli skrývat své city.
Chyběla už jen cedule, na které by stálo: Milujeme se a naše láska je
zakázaná! Jak patetické.
Za nějakou dobu dorazil domů i strýček Alfred, s nadšením přivítal
otce a hlasitě se radoval, že mají dnes večer tak početnou návštěvu.
Samozřejmě uvítal i moji kamarádku Rachel a ujistil ji, že jejich domácí
vepřová pečínka je jedna z nejlepších v celém Londýně.
Rachel se vytratil její skrovný úsměv z tváře. Tiskla jsem jí ruku a
nedokázala pochopit, jak může mít člověk za jeden jediný večer takovou
smůlu. To nemohlo být k večeři něco jiného? To jsme museli židovce
naservírovat zrovna prase? Ale ještě než jsem stihla vymyslet něco, čím
bych Rachel omluvila, vynořila se tetička Lillian, zářila radostí a všechny
nás svolávala k večeři. Byla velice pohostinná, dokonce vtipkovala o
tom, že bychom se při tomto počtu lidí mohli klidně považovat za malý
večírek.
Všichni jsme se usadili u prostřeného stolu – Rachel po mojí levé a
Henry po mé pravé straně – a já jsem takřka i fyzicky cítila napětí, které
panovalo v naší řadě. V čele stolu seděl strýček Alfred, vedle něho
tatínek a naproti nám tetička Lillian a maminka, které si hned začaly něco
šuškat a neustále vrhaly letmé pohledy na Henryho, který se snažil tvářit
nezainteresovaně. Mamá se s tetičkou určitě dělila o svůj záměr dát
Henryho s Rachel dohromady a já bych to více než nadšeně uvítala,
kdyby tu nebyl přítomen můj otec.
Během několika minut přinesli jídlo. Vypadalo to výborně a já byla
tak napjatá, že jsem vyloženě toužila po kousku masa. Ale musela jsem
zůstat silná, kvůli Rachel. Otec vyslovil modlitbu a pak se servírovalo.
Pan Dolls obcházel kolem stolu a každému položil na talíř velký kus
vepřové pečínky. Obsloužil strnulého Henryho a přistoupil ke mně, jenže
já zavrtěla hlavou.
„Děkuju, pane Dollsi, ale já si dnes pečínku nedám,“ řekla jsem mu a
tetička Lillian na druhé straně stolu překvapeně zamrkala. I matka na mě
nevěřícně zírala a otec si zmateně odkašlal. „Obávám se, že mi dnešní
pozdní čaj trochu rozhodil žaludek. S tím moučníkem jsem to asi krápět
přehnala,“ omluvila jsem se pokrytecky a otočila se k Rachel. „Že je to
tak?“ obrátila jsem se na ni, aby mi to potvrdila, a Rachel se trochu
vrátila rovnováha.
„Ano, to máš pravdu. Také se necítím úplně dobře. Možná bychom se
dnes večer měly omezit jen na lehčí jídla,“ přitakala mi a já jsem ji vzala
za ruku na znamení vděčnosti, že drží se mnou. Přitom vůbec netušila,
jakou oběť pro ni na sebe právě beru. To mi bude muset Henry pořádně
oplatit. Protože ať ho miluju sebevíc, jakmile jde o jídlo, je s legrací
konec.
„No, jak myslíš,“ zamumlala mamá poněkud zmateně, odbyla to ale
pokrčením ramen a věnovala se svému talíři. Jenže tetička Lillian se tak
snadno oklamat nedala. Upírala na mě zrak, zkoušela přijít mému
podivnému chování na kloub, ale byla natolik obezřetná, že se mě
nezeptala přímo.
Strýček Alfred a otec začali probírat nějaké pracovní záležitosti, moc
na nás nedbali a na matce bylo jasně vidět, že už plánuje atentát na
Henryho.
„Rachel,“ oslovila stydlivou dívku a ta zvedla hlavu s vytřeštěnýma
očima jako vyplašený králík. „Kolik let že už jste v Londýně?“ ptala se
matka, jako by to zapomněla.
„Pět let,“ zopakovala jí Rachel poslušně a mamá se podívala na
Henryho.
„Můj syn studuje už dva roky tady v Londýně práva. To už jste se
určitě někdy někde potkali,“ prohlásila mamá jakoby náhodou a Henry
vedle mě zbledl.
„Londýn je strašně velký, mamá. A já moc do společnosti nechodím,“
prohlásil rychle. Sice ne tak klidně, jak by mohl, ale dostatečně neurčitě,
aby ho člověk nemohl vinit ze lži. A to byla ta nejlepší taktika, kterou
měl v dané chvíli k dispozici. Jedl, aby něco dělal, zatímco Rachel po
mém boku jen nervózně přesunovala zeleninu ze strany na stranu.
„Rachel, vy chodíte do společnosti ráda?“ zeptala se tetička Lillian.
Rachel přikývla.
„Ano, velmi ráda,“ potvrdila a na jejích plných rtech se objevil lehký
a skutečně sladký úsměv. „Miluji hlavně operu,“ vypravila ze sebe a
mamá překvapeně vytřeštila oči.
„Lillian,“ zvolala takřka rozhořčeně a obrátila se na svoji švagrovou.
„Jak je možné, že už jsem tak dlouho v Londýně a ještě nikdy nás
nenapadlo, abychom navštívili operu?“ ptala se a já jsem nad ní tajně
kroutila hlavou, ale nestěžovala jsem si. Dokud zůstane hovor takhle
nevinný, mohli bychom večer možná přestát.
„Protože mě z toho jódlování bolí hlava,“ zabručel strýček Alfred, ale
zůstal z většiny nevyslyšen. Jen otec se potutelně usmál a žvýkal přitom
svoje maso.
„Copak právě hrají?“ zjišťovala mamá zase u Rachel, jejíž tváře se
začínaly pomalu barvit do červena.
„La Traviata a Carmen,“ vypravovala Rachel a její hlas zase zněžněl.
Zadrhávání ustoupilo a ona se pomalu uvolnila. Zrovna jako já. Jen
Henry dál seděl strnule a díval se výhradně do talíře.
„Rozhodně bych ještě chtěla jít do opery, než odjedeme!“ prohlásila
mamá a podívala se k mému otci, který jen blahovolně přikývl.
Strýček Alfred zavrtěl hlavou.
„Ale beze mě,“ zavrčel a Lillian se začala hihňat. Povzbudivě na
svého muže mrkla a krásně se na něj usmála, což ho evidentně udobřilo.
„Doprovodila byste nás?“ oslovila mamá Rachel. Ta se podívala
váhavě z matky na mě a pak zase na matku.
„Já půjdu samozřejmě s vámi,“ řekla jsem jí to, co ke svému
uklidnění potřebovala slyšet, a doufala přitom, že toho nebudu litovat. Ne
kvůli opeře, ta bude určitě grandiózní, ale další večer s mými rodiči a
Rachel v těsné blízkosti určitě povede jen k ještě většímu rozruchu.
„V tom případě mi bude potěšením,“ svolila Rachel a past sklapla.
„Henry nás musí samozřejmě doprovodit,“ prohlásila totiž mamá
vzápětí.
 Tuhle hru jsem já znala, byla jsem už dostatečně často jejím
předmětem a teď jsem byla jen nevýslovně ráda, že jednou nejsem cílem
matčiných pokusů o námluvy já.
Henry otočil hlavou, protože netušil, jak by měla znít správná
odpověď. Nakonec se podíval na mě, stejně jako to udělala Rachel. Ale
mamá to nenechala jen tak.
„Už i tak tě vídáme strašně málo. Udělej mamince laskavost a
doprovoď nás do opery,“ snažila se ho udolat pocity viny a já jsem
musela potlačit úsměv, protože jsem dobře věděla, že se Henry podvolí, a
to moc rád.
„Ale samozřejmě, mamá,“ svolil a poprvé si dovolil pohled na
Rachel.
I ona právě zvedla hlavu, jejich pohledy se setkaly a zrodil se velmi
vroucí moment, který byl v téhle situaci značně nepatřičný.
S hlukem jsem upustila vidličku na talíř, až sebou oba trhli. Ale
alespoň na sebe přestali vrhat zamilované pohledy. Zdálo se však, že
pozornosti tetičky Lillian to neuniklo. Zbytek to ale naštěstí evidentně
přehlédl.
„Povězte mi, slečno…,“ spustil otec, který se opřel zápěstími o hranu
stolu a snažil se příborem potřísněným od omáčky nezanechat na bílém
ubruse žádné skvrny.
„Cohenová,“ doplnila nápomocně mamá a mnou to projelo jako úder
blesku. Protože na to jsem vůbec nepomyslela.
Otec otevřel ústa, aby dokončil svou otázku, ale to už se stejná
myšlenka zrodila i v jeho hlavě a on se zarazil.
„Cohenová?“ obrátil se ohromeně na matku. „To je ale přece velmi
židovské jméno,“ vypravil ze sebe. Zadržela jsem dech. Samozřejmě že
to tak je a bylo tak nějak jasné, že si něčeho takového otec všimne jako
první.
„Ó, skutečně?“ zeptala se mamá překvapeně, čímž mi nachystala
výbornou přihrávku pro výmluvu. Jenže jsem nebyla dost rychlá. Právě
jsem se nadechla, když mamá řekla: „Však také je židovka.“ V návalu
frustrace jsem zavřela oči.
Teď už se katastrofa nedala odvrátit.
Otci trvalo vteřinu, než tu informaci zpracoval, pak vyjeveně vytřeštil
oči a rukama sevřel příbor tak pevně, až se mu nehty zaryly do dlaní.
 „Je to židovka?“ vypravil ze sebe přehnaně vysokým hlasem a
podíval se nejprve na matku a s šokovaným výrazem na Rachel, jako by
se to křehké děvče před jeho očima najednou proměnilo v nestvůru.
Rachel se ustrašeně schoulila na židli. Hned jsem sáhla po její ruce,
aby věděla, že tu pro ni budu.
„Ale…,“ spustila matka a já viděla odhodlanost v její tváři. Jenže otec
jí okamžitě skočil do řeči.
„To jsi chtěla vážně zkusit dát našeho syna dohromady s židovkou?“
rozhořčil se kousavým tónem, že sebou trhla i matka. Dokonce i já jsem
musela přiznat, že mi sice bylo jasné, že bude proti, ale ne, že bude
reagovat takhle nenávistně.
Cítila jsem se nucena zasáhnout. Matka byla vyděšená, Rachel
hromádka neštěstí a Henry jakoby zkameněl. A od tetičky Lillian a
strýčka Alfreda člověk v tuto chvíli pomoc očekávat nemohl, na to
neměli dostatečně povědomí o vážnosti situace.
„A jaký to má mít význam?“ zeptala jsem se a snažila se do svého
hlasu vložit jistou lehkost, abych mu ukázala, že se takovým náhlým
návalem vzteku nenechám zastrašit.
„Ty teď radši mlč, Animant,“ sykl otec a zdálo se, že jeho hněv
teprve klíčí. „Tys nám sem to děvče přivedla a moc dobře jsi věděla, kdo
to je!“ osopil se na mě hlasitě.
Rachel mi div nerozmáčkla ruku.
„Papá!“ řekla jsem ostře a vystrčila bradu dopředu, abych ukázala
svou sílu. Protože to, jak se právě choval, nebylo zrovna zdvořilé.
Naopak. Hraničilo to s otevřenou urážkou, a ať jsem si jakkoli vážila
skutečnosti, že křesťanskou víru bere se vší vážností, teď zašel podle
mého názoru příliš daleko.
Otec sevřel rty, takže na chvíli vypadal velice staře a zahořkle, a pak
si odfrkl.
„No dobrá, ať je to tedy tvoje kamarádka,“ ustoupil o krok, jen aby
pak s novým odhodláním pokračoval. „Ale nikdy nedovolím, aby o ni
Henry projevil zájem!“ dodal vzápětí a Rachel vedle mě vyhrkly slzy.
Začala hlasitě vzlykat, čímž vytrhla ostatní z jejich vyděšené strnulosti.
Mamá upustila příbor a sáhla po ruce svého muže. Tetička okamžitě
vytáhla krajkový kapesníček, stále ještě příliš vyjevená nad vývojem
událostí, než aby byla schopna něco říct.
 A u Henryho se konečně prolomila tvrdá skořápka. Když se po
Rachelině tváři skutálela první slza, vyskočil, přistoupil k ní a jedním
pohybem plným síly ji vytáhl ze židle rovnou do svého náručí. Ona
okamžitě pustila moji ruku, chytila se svého milého a zabořila nos do
jeho košile, oči pevně semknuté.
„Panebože! Já to věděla!“ zvolala tetička Lillian otřeseně a prolomila
tím napětí.
„Ať si říká, co chce, Rachel,“ šeptal Henry do ucha plačící dívce.
Opakoval to neustále dokola jako mantru a líbal ji na vlasy, zatímco ona
se ho dál držela, jako kdyby se topila.
„Henry!“ zahřměl otcův hlas, ale náhle z něj byla slyšet nejistota. Pro
něj to přišlo stejně překvapivě jako pro matku a pro strýčka Alfreda.
„Já se s ní ožením, papá. Ať se ti to líbí, nebo ne!“ prohlásil bratr
rozhodně a matka si bez dechu položila ruce na prsa. Bylo toho na ni
moc. A na mě taky. Já bych se teď tak ráda jednoduše omluvila, nandala
bych si na talíř kousek masa a s jídlem bych zmizela v pokoji pro hosty,
abych si mohla v klidu trochu číst a snít o Thomasi Reedovi.
Mohla jsem dnešní večer strávit s ním, jenže jsem přišla na pošetilý
nápad, že chci pomoct svému bratrovi tím, že v rodině strhnu hádku.
Proto teď taky nemůžu jednoduše odejít. Musím tu zůstat a všechno to
vydržet. A když se všichni dostatečně rozčílí, budu se snažit zamést
střepy.
„To tedy neoženíš!“ oponoval otec rozčilený stejnou měrou jako
Henry a také se zvedl ze židle, aby byl se synem ve stejné výšce.
„Ale Charlesi,“ vypadlo najednou z mé matky, která k němu zděšeně
vzhlížela. „Je to skutečně okouzlující mladá žena. Neměli bychom…,“
spustila, ale otec ji opět nenechal domluvit.
„Prosím tě, Charlotto! To si myslíš, že ty dnešní nákupy byly náhoda?
Byl to plánovaný podvod, aby tě v té věci přesvědčili!“ láteřil otec, a i
když bych nejradši hlasitě protestovala, věděla jsem, že má pravdu.
Alespoň v tomto bodě.
„Ty si myslíš, že se mě Henry pokusil oklamat?“ zeptala se mamá
nejistě. Otec energicky zavrtěl hlavou, odvrátil pohled od své ženy a
upřel ho na mě.
 „Henry? Ne. Takové plány pocházejí vždycky od Animant. Je to
tak?“ oslovil mě vyzývavě, ale já zůstala dál zticha, i když mě to stálo
neuvěřitelné přemáhání.
„Možná bude lepší, když půjde Rachel prozatím domů,“ navrhla
tetička Lillian chlácholivým tónem a také pomalu vstala ze židle.
„Jestli půjde ona, půjdu já taky!“ oznámil nám Henry a jeho pohled se
přitom i nadále upíral na otce.
„Ty nikam nepůjdeš, Henry!“ okřikl ho otec. Trhla jsem sebou. Ještě
nikdy jsem ho neviděla takhle rozzlobeného.
Fronty se začaly vyostřovat a já jsem dala nadobro sbohem všem
svým plánům. Jak to máme za těchto okolností dovést k dobrému
výsledku pro všechny zúčastněné?
„A jak mi v tom chceš zabránit?“ ohradil se Henry, propletl prsty s
Rachelinými a spěšnými kroky ji táhl kolem mě na chodbu.
Pan Dolls spěchal pro kabáty.
„Já tě varuju, Henry! Jestli teď odejdeš, tak je mezi námi konec!“
vyhrožoval otec. Tvrdost jeho slov mě vyděsila.
Bože, stůj při nás!
Pan Dolls podal Henrymu rychlým pohybem kabáty a ten s Rachel
zmizel z domu ještě dřív, než si je navlékli. Dveře zapadly do zámku a
zpečetily naše neštěstí. V místnosti zavládlo ticho. Ubíjející, otrávené
ticho, které mi tlačilo na hrudník natolik, že jsem sotva mohla dýchat.
Všechno bylo špatně. Všechno se zhatilo a já přemítala, co jsem mohla
udělat, abych tomu zabránila.
„Ne,“ prolomila náhle ticho moje matka, odsunula židli dozadu a
postavila se vedle svého muže. „Ne!“ řekla o něco hlasitěji a pak rukou
udeřila otce do ramene. „Že zpochybňuješ moji schopnost úsudku a
neustále mi skáčeš do řeči, to si líbit nechám. Ale abys mého syna
vyloučil z rodiny, to nikdy nedopustím!“ obořila se na něj příkře.
Nedokázala jsem uvěřit, že to je skutečně moje matka, která tu stojí a
hubuje mého otce za jeho názor. A zdálo se, že to překvapilo i otce.
Váhavě se vymanil ze svého ustrnutí a užasle se podíval na svoji ženu.
„Ale Charlotto…,“ spustil zdrženlivě a natáhl ruku, aby se dotkl její
paže. Ona mu však uhnula.
„Nesahej na mě!“ sykla tak nebezpečně, až mi přejel mráz po zádech.
„Ty se teď vzpamatuješ, Charlesi Harrisone Crumbe. Změníš svůj názor,
Henryho a také Rachel náležitě požádáš za odpuštění a dáš oficiální
souhlas k svatbě!“ kladla si bez servítek podmínky a její pohled byl
přitom temný jako bezměsíčná noc. „A do té doby se nejspíš budeš muset
přesunout do jiného hostinského pokoje,“ zakončila, hodila povýšeně
svoji vlečku dozadu, se vztyčenou hlavou prošla kolem něj a vyšla pryč z
místnosti.
Ohromeně jsem se za ní dívala. Nikdy bych nepovažovala za možné,
že by se něco takového někdy mohlo stát. Vždycky jsem si myslela, že se
podobám otci. Ale teď jsem zjistila, že toho mám z matky víc, než bych
čekala. A to mě naplňovalo pýchou.
 Kapitola čtyřicátá pátá
aneb
Jak něco nehrálo

Seděla jsem jako jediná v jídelně a pořádala vydatnou snídani, abych

uklidnila svoje nervy. Moc jsem toho dnes v noci nenaspala. Nejdřív
propukla nekonečná diskuse mezi otcem a tetičkou Lillian, ve které jsem
se snažila celou věc, jak jen to šlo a co možná nejpozitivněji, objasnit.
Ale ničeho podstatného jsem nedosáhla, což bylo velmi frustrující.
Potom vyšla mamá ze svého pokoje a strávili jsme v salónu
nekonečně dlouhou hodinu, ve které všichni jen mlčeli, až byly nervy
napnuté k prasknutí. Oproti očekávání měl toho jako první po krk strýček
Alfred. Hlasitě reptal, že tu chybí klid duše, stěžoval si na rozbitou
rodinnou harmonii a strhnul nás tím jen do další nekonečně diskuze o
vážnosti víry a o lidském rozumu.
Bylo dlouho po půlnoci, když se mi konečně podařilo otce uklidnit,
matku utvrdit v jejím postoji, strýčka Alfreda ujistit, že se to nějak vyřeší,
a tetičce Lillian poděkovat, že se dokázala udržet a ve svém značně
podlomeném stavu mysli neprezentovala svůj názor.
Všichni jsme se stáhli do svých ložnic, přičemž matka své hrozbě
skutečně dostála a vykázala otce ze svého pokoje.
Když se za mnou konečně zavřely dveře a já se pohroužila do ticha
hostinského pokoje, unaveně jsem vydechla, spěšně se připravila do
postele a zalezla si pod peřinu. Bolela mě hlava, moje šíje byla tak
přepjatá, že jsem se jen převalovala ze strany na stranu a nemohla najít
žádnou pohodlnou pozici, ve které bych mohla usnout.
Hlavu jsem měla plnou myšlenek. Myslela jsem na rodiče, které jsem
ještě nikdy neviděla se takhle pohádat. Na strýčka a na tetičku, které jsem
do celé té šlamastyky také zatáhla. A na Rachel a na Henryho, kteří se
právě museli cítit hrozně. A já jsem začínala pochybovat, jestli byl můj
plán skutečně tak dobrý nápad, protože jediné, k čemu zatím vedl, bylo
rozpolcení naší rodiny.
Ale co jiného jsem měla dělat? Dovolit, aby se ti dva tajně vzali a
celá hádka vypukla teprve pak? Nedokázala jsem si představit, že by
potom byl otec shovívavější. Spíš naopak.
Možná byla tato konfrontace jednoduše nevyhnutelná. Musela jsem si
to alespoň namlouvat, abych uklidnila své nervózní tělo a přiměla ruce,
aby se přestaly třást.
Myšlenky se mi točily kolem dokola, i když bych nejradši nedělala
nic jiného, než prostě usnula. Všechna ta hlasitá slova, která dnes padla,
mi najednou tlačila na duši a já bych se nejradši někomu svěřila. A ten
někdo byl Thomas Reed. Toužila jsem po něm, po jeho pronikavém
pohledu, jeho kousavém vtipu, jeho přímosti, která mi už víckrát
pomohla vyčistit hlavu. Jenže on u mě nebyl a nebyla jsem ani já u něho.
Ale i pouhé vzpomínky na něj mi pomáhaly vymanit se z víru
negativních myšlenek.
Myslela jsem na jeho zacuchané vlasy, když si jimi projížděl. Na
gesto, kterým si posouval brýle ke kořeni nosu. Myslela jsem ale i na to,
co jsem cítila, když mi byl na blízku, na jeho teplo, jeho vůni, když jsme
u sebe seděli v těsné blízkosti ve skříni. Na jeho prsty spletené s mými,
jeho rty u mého ucha, jeho hluboký hlas, který vyslovoval mé jméno. A
než jsem se nadála, přece jen jsem nakonec usnula, ponořena do krásných
vzpomínek.
* * *
Probuzení bylo těžké a jen výhled na to, že dostanu něco k jídlu, mě
vyhnal z mé vyhřáté postele. Bylo mi bídně, při vzpomínce na
vyčerpávající hovory včerejšího večera se mi třásly ruce a zdálo se, že
nepomáhá ani čaj. Naštěstí nikdo jiný nepovažoval za nutné být takhle
časně na nohou, protože přítomnost ostatních jsem v tu chvíli vůbec
nepotřebovala, a bylo mi vyloženě vhod, že mě pan Dolls nechal v
jídelně po většinu času samotnou.
Když jsem vstoupila do chodby, stál tam již připravený s mým
kabátem. Pomohl mi dokonce ho obléknout a já jsem mu děkovně
pokynula hlavou, což přijal s mírným úsměvem. Pak jsem vyrazila do
pošmourného rána, které se ponuře a zamračeně vznášelo nad Londýnem
a tlačilo moji mysl do postupně se špinícího sněhu.
Vlekla jsem se po cestě, která mi už byla mezitím důvěrně známá, a
sledovala kouř komínů v blízkém okolí, abych nemusela myslet na nic
jiného. Vzduchem vířily černé saze, tancovaly ve větru a splývaly s
šedivými mraky. Byla mi zima, ale nevadilo mi to. Chlad mě totiž
probouzel. Ovšem s bdělostí přišlo i prozření a mě se zmocnila skleslost.
Jelikož teprve uplynulá noc mi ukázala rozsah celého maléru.
Otec a matka se pohádali. A i když mamá svoji hašteřivou povahu
projevila už častěji, nedošlo to ještě nikdy tak daleko, že by to otce
takovou měrou vyvedlo z rovnováhy. On byl vždycky ten klidný a
rozumný a já jsem doufala, že se svou rozvahou bude řídit i v této situaci.
Jenže to se nestalo a teď spali každý v jiném pokoji.
A mohla jsem za to já.
V dohledu se objevila knihovna – ta elegantní budova, ve které jsem
se už cítila jako doma – a svou velikostí a vznešeností mi vrátila
vytoužený pocit neměnnosti a klidu. Spěšně jsem vstoupila dveřmi
dovnitř a na velkých hodinách ve vestibulu hned viděla, že jdu o čtyři
minuty pozdě.
V duchu jsem si vzdychla a rozhodla se, že si nepůjdu nahoru odložit
kabát. Protože Thomas už tu určitě je a z toho, jak dobrá a dlouhá byla
jeho noc, se bude odvíjet i jeho nálada. A já jsem zrovna neměla sílu
nechat se od něj vypeskovat kvůli čtyřem minutám zpoždění. Kromě toho
mi bylo jasné, že by si hned všiml mé stísněné nálady, a já ještě nebyla
připravená o tom všem mluvit.
Zanesla jsem si tedy kabát, šálu a rukavice rychle do své pracovny a
pustila se do novin, abych vzbudila dojem, jako bych tu už celou dobu
byla. Po nějaké době se objevil i Oscar, který tu měl vlastně být až zítra.
Krátce mi vysvětlil, že si s Codym vyměnili službu, a já jsem se dál
nevyptávala, protože mě to moc nezajímalo. Do knihovny se přišoural
Phillip Tams a Oscar se s lehkým pobrukováním pustil do práce a rovnal
knížky z vozíků na police.
Mezitím jsem se trochu sebrala, dala chlapci, kterému už zase teklo z
nosu, jeho dva šilinky, a on se mě přitom snažil rozveselit nějakými
vtípky, když si všiml mé sklíčené nálady. Donutila jsem se kvůli němu
dokonce k drobnému úsměvu, aby mohl s dobrým svědomím zase
zmizet, a poté se rozhodla, že dnes nejsem ve stavu jít dolů do archívu.
Položila jsem tedy staré noviny ke svému kabátu do pracovny a ještě
jednou se zhluboka nadechla. Nutně jsem si potřebovala dát ještě jeden
čaj a pak se teprve postavím Thomasi Reedovi.
Vyběhla jsem nahoru a zvolila přitom delší cestu, tedy tu po druhé
straně ochozu, abych nemusela projít kolem dveří Thomasovy kanceláře.
Trvalo jen chvilku, než jsem ve společenské místnosti zatopila v
kamnech. Využila jsem času, během kterého oheň pomalu ohříval
plotýnku, abych si došla pro vodu do konvice.
Myšlenkami jsem se neustále vracela ke včerejšímu večeru, k
výhrůžkám svého otce, který byl v jádru tak dobromyslný člověk, a k
rozhodným požadavkům mé matky, kterou jsem sice odjakživa
považovala za velmi umíněnou a tvrdohlavou ženu, ale nikdy ne za
takhle výbušnou.
Manželství, o které Henry usiloval, nás všechny rozpolcovalo, ale já
jsem mu to nedokázala vyčítat. Protože jsem viděla, jak se na sebe on a
Rachel dívali. Byla to láska a teď jsem sama dobře věděla, že ta má velmi
silnou moc.
Zalila jsem čaj, zavřela oči, a když se v horké vodě rozvinulo jeho
aroma, přála jsem si, aby byl život jednodušší a problémy se prostě
rozpustily v teplé vodě. Vyčkala jsem jen krátce, vyndala čajové lístky ze
sítka a naplnila si šálek, ze kterého jsem hned upila. Horká voda mi
spálila jazyk, ale to mi bylo jedno. Na drobný podnos jsem postavila
konvičku s čistým šálkem. Chvíli jsem ji postrkovala sem a tam a
zkoušela prodloužit čas, než půjdu k němu, ale po druhém doušku
horkého čaje jsem se už pomalu cítila připravená na střetnutí s Thomasen
Reedem.
Nesměle jsem zaklepala na dveře jeho kanceláře, i když byly
otevřené, a viděla jsem, jak nadzvedl hlavu. Měl brýle na nose, plnicí
pero v ruce a před sebou několik archů papíru.
„Dobré ráno, pane Reede,“ pozdravila jsem ho a popošla k němu,
zatímco on kvapně odložil pero, aby mi na psacím stole udělal místo pro
podnos.
„Dobré ráno, slečno Crumbová,“ odpověděl docela klidně a já jsem si
užívala zvuku jeho hlasu. „Odkdy mi vaříte čaj?“ zeptal se skepticky.
 V mém nitru se zase ozvalo ono šimrání, zalilo mě teplo a v
myšlenkách mi vytanulo přání, aby mě objal. Věděla jsem, že by mi to
dodalo pocit jistoty. A jistotu jsem teď nutně potřebovala.
„Od té doby, co jsem si ho sama nutně potřebovala uvařit,“ přiznala
jsem naprosto střízlivě, zatímco Thomas mě zvědavě sledoval přes
obroučky brýlí.
Tenhle pohled jsem stejnou měrou milovala i se ho bála. Naskakovala
mi z něj husí kůže po těle a v srdci se mi probouzela touha. A zároveň
mnou pronikal, jako by Thomas uměl vytušit i tu nejmenší myšlenku v
mé hlavě.
„A kde je tedy váš šálek?“ zeptal se jen a v koutcích jeho úst se usadil
skrytý úsměv. Tropil si ze mě žerty a jeho vyzývavý pohled mě také
rozesmál. Moje rty se lehounce roztáhly, náklad na mých ramenou se
začal malinko drolit, a to i když vyslovil jen takovou bezvýznamnou
větu.
„Ten ještě stojí ve vedlejší místnosti,“ přiznala jsem a Thomas
netečně sáhl po konvici, aby si nalil.
„Možná byste si pro něj měla dojít,“ navrhl jakoby mimochodem.
Přikývla jsem a nenápadně si otřela zpocené dlaně do sukně. Takovému
pozvání jsem nemohla odolat, i když jsem z něj byla celá roztřesená.
Vyběhla jsem z místnosti, uchopila šálek teď již příjemně teplého čaje a
vrátila se zpátky.
Thomas do své blízkosti postavil druhou židli, po straně svého
psacího stolu, a já jsem k ní zamířila. V ruce držel šálek, usrkával z něj a
zároveň se svraštělým čelem četl dopis, který držel před sebou ve výši
očí. Písmo, které prosvítalo papírem, bylo úhledné, z čehož jsem
usoudila, že dopis psala žena.
Thomas ale z toho, co četl, nevypadal právě nadšeně, a tak jsem si
nad onou neznámou ženou nelámala hlavu. Posadila jsem se na židli,
napila se doušku čaje, a přitom jsem se dívala z okna. Začalo pršet a
kapky lehce ťukaly na okenní tabulku. Počasí si vybralo tu nejvhodnější
chvíli, aby se takhle zhoršilo.
Myslela jsem na bratra, kterého hádky mrzely odjakživa víc než mě.
Musí se teď cítit hrozně. A co teprve Rachel. Představovala jsem si, jak
teď sedí doma a k smrti zarmoucená zírá do deště.
 Nevědomky jsem zvedla šálek k ústům a napila se, pohled upřený do
dáli, myšlenky někde jinde. Nevyhnula jsem se tomu, aby mě netrápilo
špatné svědomí, protože jsem si vyčítala, že to kvůli mně je teď všechno
mnohem horší, než bylo nutné.
Něco se dotklo mé paže a já jsem se vrátila do reality. Leknutím jsem
upustila šálek a ten mi přistál na klíně. Naštěstí jsem předtím nevědomky
dopila. Můj pohled se obrátil na Thomase Reeda, který sám zmateně
stáhl ruku, jíž se mě právě dotkl.
„Nechtěl jsem vás vyděsit,“ omlouval se a zdrženlivě si odkašlal.
„Promiňte, pane Reede. Byla jsem ponořená v myšlenkách,“
vysvětlila jsem rychle. Nepodařilo se mi ale usmát se a jemu se zúžily
oči. Zase si mě měřil pohledem, vraštil obočí a já uhnula jeho očím.
Věděla jsem, že si všimne, že něco není v pořádku.
„Stalo se něco? Není vám dobře?“ ptal se opatrně. Nejradši bych mu
všechno řekla. O té věci s Henrym a Rachel, o hádce mých rodičů, která
mě tížila víc, než mi bylo milé, i o svých citech. O lásce, která mě k
němu tak táhla. A já si přála, aby mi ji také vyznal.
Ale co jsem měla říct? Sama jsem dobře věděla, že se chovám
zvláštně. Thomas si jednoduše musel všimnout, že něco nehraje. Ale
zároveň jsem mu nemohla všechno prozradit. Byly to přece záležitosti
mojí rodiny. A tak jsem jen mlčky zvedla šálek z klína.
„Se mnou si nemusíte lámat hlavu,“ řekla jsem stroze, zvedla se ze
židle a odložila šálek zpátky na podnos. „Jdu se zase pustit do práce.
Vychutnejte si čaj,“ popřála jsem mu, otočila se a rychlým krokem
opustila kancelář.
Cítila jsem zádumčivost ve svém srdci a stálo mě notné přemáhání
vrátit se zase zpátky k práci, aniž bych se s Thomasem podělila o své
starosti. Nechtěla jsem ho přece urazit tím, že uteču před jeho dotazy.
Možná že jsem si nad tím jednoduše příliš lámala hlavu.
Povzdechla jsem si a začala rovnat knihy na své místo, abych si to
urovnala i sama v sobě. Nemusí to přece být tak zlé, jak se mi teď zdálo.
Možná že ta hádka pomine stejně rychle, jako začala, všichni se usmíří a
příští rok na jaře se bude konat nádherná svatba.
Znovu jsem si vzdychla, protože moje logicky myslící hlava nemohla
takové pošetilé přikrášlení skutečnosti v životě považovat za pravdu, ať
si to moje srdce přálo, jak chtělo. Ale alespoň jsem si mohla říct, že
všechny starosti, které si dělám, k ničemu nevedou. Když se budu cítit
takhle zarmoucená, nic tím nenapravím a nikomu tím nepomůžu. A
nejméně sama sobě.
„Dobré ráno, slečno Crumbová,“ oslovil mě ze strany nějaký hlas.
Otočila jsem hlavu, aniž bych se opravdu podívala, a několikrát jsem
zamrkala, než jsem zaregistrovala Jamieho Lennoxe, ušpiněného od
oleje, který měl na obličeji veselý úsměv, jako by se s ním už narodil. Už
nějakou dobu jsem ho neviděla.
„Dobré ráno, pane Lennoxi,“ odpověděla jsem na pozdrav a
mechanikovy koutky úst se povytáhly ještě o kousek výš.
„Vy si na mě vzpomínáte?“ prohodil potěšeně a neobratně se uklonil,
přičemž nářadí na jeho opasku lehce zarachotilo.
„Samozřejmě,“ opáčila jsem přívětivě a odložila knihu, kterou jsem
právě chtěla postavit na polici. „Přišel jste, abyste natáhl stroj?“ zeptala
jsem se a pan Lennox přikývl.
„Je to neodkladně nutné. Už jsem tu měl být vlastně minulý týden, ale
nastaly neobvyklé okolnosti, které mi to nedovolily. A taky jsem slyšel,
že se prolomil jeden ze schůdků,“ pokračoval nevázaně a mně se
vybavila vzpomínka. Den, kdy jsem uvízla ve stroji. Den, kdy mě
Thomas Reed poprvé zachránil. Když jsem si na to vzpomněla, došlo mi,
že to byl moment, kdy jsem si pana knihovníka začala vážit více než jen
jako pouhého nadřízeného. Přišlo mi, jako by od té doby uplynula celá
věčnost.
„Ale vlastně jsem vás oslovil, protože vám mám předat tohle,“
pokračoval pan Lennox a podával mi kousek papíru, který jsem od něj
překvapeně převzala. „Jedna vskutku okouzlující mladá dáma mě právě
poprosila, abych vám to předal. Stojí venku v dešti,“ vysvětlil mi. Spěšně
jsem papírek rozbalila.
V první chvíli jsem pomyslela na Rachel a v rychlosti přelétla obsah.
Na lístečku stálo škrabopisem napsáno Otevři mi okno. Zakabonila jsem
čelo a pak jsem pochopila svůj omyl. Nebyla to Rachel. Byla to Elisa. A
měla v plánu zase vstoupit oknem do mé pracovny.
Upřímným úsměvem jsem poděkovala panu Lennoxovi a ujistila ho,
že jsem vzkaz pochopila. S mrknutím přikývnul, smekl přede mnou
promočenou čepici a vydal se ráznými kroky po schodech nahoru na
ochoz a odtud k vyhledávacímu stroji. Zato já jsem se snažila po cestě do
své pracovny příliš nespěchat, abych na sebe zbytečně nepoutala
pozornost.
Tiše jsem za sebou zavřela dveře, přistoupila k oknu a odklopila
západky. Netrvalo ani minutu a už jsem viděla deštěm přicházet nějakou
postavu. Otevřela jsem okno na malou štěrbinu. Elisa skrz ni hned
prostrčila malou tašku a vzápětí se mokrýma rukama chytila za rám a
vyšvihla se nahoru. Elegantněji, než bych do ní byla s její širokou sukní
řekla, prolezla oknem a zavřela ho za sebou.
„Takové příšerné počasí!“ nadávala, promočenými rukavicemi si
odhrnovala z obličeje mokré pramínky a přitom se otřásla.
„Vždyť jsi úplně mokrá! Přivodíš si smrt!“ hartusila jsem a Elisa se
rozesmála.
„Ále, tak zlé to není,“ bránila se a svezla se na jednu ze židlí. Byla
trochu udýchaná a pracně si svlékala rukavičky, které se jí lepily na kůži.
„Ještě žes dostala moji zprávu,“ prohlásila a na tváři se jí rozhostil
šibalský úsměv. „A když mi teď ještě prozradíš, kdo byl ten nádherný
chlapík, kterého jsem odchytla, budu moct odpočívat v pokoji, jestli mě
opravdu skolí zápal plic,“ žertovala. Jenom jsem nad její lehkomyslností
zavrtěla hlavou.
„Já to myslím vážně, Eliso. Venku je strašná zima!“ snažila jsem se jí
domluvit, ale ona jen zavrtěla hlavou.
„Prozradíš mi jeho jméno?“ ptala se a já jsem to vzdala. Do její
paličaté hlavy stejně nikdy neproniknu.
„Jamie Lennox, hodinář a mechanik,“ sdělila jsem jí tedy. Elisa se
začala hihňat.
„Jamie Lennox,“ nechala si jméno rozplynout na jazyku a sáhla po
své tašce. „Konečně jméno, které se vyplatí si zapamatovat,“ prohlásila a
otevřela zavírání, které lehce zaskřípalo.
„Co tu vlastně děláš? Mohly jsme se domluvit později na oběd,“ řekla
jsem.
„Nebyla jsem si jistá, jestli tě třeba už nepozval tvůj milý Thomas,“
prohlásila Elisa provokativně.
Moje srdce začalo okamžitě tepat rychleji a tváře mi polilo horko.
„Není to můj Thomas!“ informovala jsem ji rozhodným hlasem, ale
Elisa se tomu zasmála. „A kromě toho je dnes středa, což znamená, že
má odpoledne jiné povinnosti,“ dodala jsem. Elisa jen přikývla, ale celou
dobu hledala něco v tašce. Byla to malá škatulka, kterou také hned
otevřela a vykouzlila z ní piškotový košíček se šlehačkou.
„Ten je pro tebe,“ sdělila mi a přidržela mi ho před nosem.
Několikrát jsem zamrkala, protože mi vzniklá situace připadala
poněkud zvláštní. To Elisa opravdu právě vyndala ze své tašky košíček
se šlehačkou?
„A co s ním mám dělat?“ vypravila jsem ze sebe. Elisa nad mým
skeptickým výrazem obličeje se smíchem zatřásla hlavou.
„Máš ho sníst,“ upozornila mě na to nejočividnější a já jsem natáhla
ruku, abych si od ní košíček vzala. Přitom jsem na ni vrhla ještě jeden
nedůvěřivý pohled.
„A co za to budeš chtít?“ zeptala jsem se a hned jsem viděla, že jsem
trefila do černého. Elisa se kousla do spodního rtu a její pohled vypadal
trochu provinile. Něco ode mě potřebuje a já jsem pojala silné podezření,
že se jedná o knihu.
„Potřebuju si něco vyhledat v jedné knize,“ přiznala mi to, co jsem
stejně už věděla, a rozpačitě se poškrábala na krku.
Vzala jsem od ní košíček, který voněl vanilkou.
„Ale za to mi přece nemusíš nosit dárky,“ vysvětlila jsem a ona si
hlasitě povzdechla.
„Ale musím, Ani. Nechci, aby sis myslela, že se s tebou kamarádím
jenom proto,“ odmlouvala mi. Musela jsem se zasmát. Bylo moc milé
Elisu zase vidět. Její nenucené chování a její upřímnost rapidně pozvedly
moji náladu a mé starosti ustoupily trochu do pozadí.
„To bych si přece nikdy nemyslela,“ ujistila jsem ji a nechala si od ní
napsat, co že to potřebuje, abych jí to mohla přinést k obědu, na který
jsme se při té příležitosti domluvily. Udělá mi jedině dobře, když strávím
čas s ní, a každopádně mi to pomůže, abych se odreagovala.
Elisa zase zmizela oknem do deštivého dopoledne a já jsem vyšla z
pracovny, abych vyhledala ony dvě knížky ze svého lístečku. Zanesla
jsem je do pracovny, položila si je pod kabát, abych na ně nezapomněla,
a potom jsem vyšla do vestibulu, abych knížky zapsala do naší falešné
výpůjční kartičky. Košíček se šlehačkou jsem si vzala s sebou, protože
jsem měla v plánu zanést ho hned poté nahoru do společenské místnosti.
Postavila jsem ho vedle sebe na přepážku a pěkně úhledně napsala názvy
knih pod knížky, které mi Elisa minulý týden vrátila. Opravdu jsem si na
ni nemohla stěžovat. Vždycky knížky zase přinesla, rychle a v
bezvadném stavu.
„Mohl bych se vás na něco zeptat?“ ozvalo se najednou přede mnou a
já sebou trhla, až mě píchlo v šíji. Loktem jsem přitom málem shodila
košíček se šlehačkou ze stolu. Cítila jsem se přistižená při činu, byla jsem
celá vyjevená a srdce mi bušilo leknutím.
Přede mnou stál nějaký muž, student, kterého jsem tu viděla už častěji
a který se na mě zcela nevinně díval. Měl blonďaté vlasy, na sobě přísný
oblek a mrkal na mě malýma očkama.
„Samozřejmě,“ snažila jsem se vyslovit a přes rty mi prolétl zdvořilý
úsměv. Zdálo se, že mu je trochu trapné jen tak oslovit ženu.
„Pomohla byste mi s hledáním jedné knihy?“ zeptal se. Rychle jsem
přikývla.
„Ale jistě,“ řekla jsem bez okolků a s jistou dávkou profesionality,
abych zastřela své leknutí a zrychlený tep. Popadla jsem výpůjční
kartičku, která ještě ležela přede mnou na přepážce, a spěšně ji zastrčila
zpátky na místo. Nenápadně jsem obešla přepážku, bezmyšlenkovitě
jsem vzala do ruky košíček se šlehačkou a přitom si nechala vysvětlit, co
přesně mladík hledá.
Nebylo to nijak náročné, když se člověk v knihovně vyznal, a já ho
brzy dovedla k polici ve střední části západního křídla, kde hledanou
knihu nakonec skutečně našel.
I já jsem ale při této cestě našla něco, co mi připravilo další práci,
protože někdo v tomto oddělení knížky tak strašně přeházel, že jsem je
musela zase porovnat. Košíček se šlehačkou, který jsem s sebou úplně
zbytečně pořád ještě nosila, jsem odložila do police a začala jsem
vyndávat knížky, které sem nepatřily. Ostatní jsem rovnala podle
abecedního pořadí autorů. Byl to namáhavý úkol, ale skvěle odpoutal
moji pozornost od ponurých myšlenek, které se tak daly mnohem snáze
potlačit.
Uslyšela jsem kroky. Někdo přicházel mým směrem, ale já si toho
nevšímala a dál zastrkovala knihy na jejich místo. Teprve když na mě
padl stín a já ucítila přítomnost jiného těla za mými zády, přerušila jsem
práci, sundala ruce z kožených knižních vazeb a překvapeně se otočila.
 Za mnou nestál nikdo jiný než Thomas Reed, který se soustředěným
výrazem vytáhl jednu knihu z police nade mnou, zatímco já vyděšeně
ustoupila a lehce se přitom uhodila do hlavy o jednu z přihrádek.
Thomas si mého pohybu všiml a nejspíš ucítil i můj pohled, protože
když jsem se k němu obrátila, shlédl ke mně dolů. Jeho výraz byl nejdřív
docela neutrální, ale i u něj to trvalo jen malinkou chvilinku, než mu
došlo, že se mi svým bezprostředním přístupem dostal do těsné blízkosti.
Doslova jsem cítila, jak se atmosféra mezi námi velmi rychle přeměnila z
nenucené normality v elektrizující napětí. Teprve včera jsme spolu seděli
zavření ve skříni a já si najednou zcela přesně vzpomněla, jaké to bylo
cítit jeho ruce kolem svého pasu.
„Hledám jednu knihu,“ prohlásil Thomas, ale znělo to teď jen jako
výmluva, i když to možná předtím odpovídalo pravdě. Kaštanově hnědé
oči nespouštěl z mých a já strnula. Vůbec jsem nevěděla, co se to se
mnou děje. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak jsme se dostali do
takovéto situace, když před chviličkou ještě panoval naprostý klid.
Dnes ráno jsem mu ještě udělala čaj a pak jsem od něj utekla, a teď
jsme tu stáli a mně se téměř zastavilo srdce, když položil ruku na polici
vedle mě a přiblížil obličej kousek od mého. Můj pohled hned padl na
jeho rty a myšlenka, že mě možná políbí, zatemnila všechno ostatní. Svět
kolem nás se potopil do bezvýznamnosti, po celém těle se mi rozběhlo
slabé brnění a začala se mnou cloumat fantazie. Už jsem si
představovala, jaké to bude, co pak budu asi dělat a co všechno to pro mě
bude znamenat.
Ale na to nedošlo, protože Thomasovy oči se najednou zaměřily na
něco jiného a jeho obočí se překvapeně stáhlo.
„Stojí na polici košíček se šlehačkou?“ zeptal se dočista zmateně a já
potřebovala chvilku, abych zase sebrala své smysly a myšlenkami se
vrátila zpět do reality.
„Ano,“ vydechla jsem, jelikož mě hlas ještě nechtěl tak docela
poslouchat, za což jsem se styděla.
Thomas zakroutil hlavou, několikrát zamrkal a pak se odrazil od
police, aby mezi námi vytvořil odstup.
Stoupala mnou vlna zklamání, kterou jsem se však snažila okamžitě
potlačit. Nemám přece na polibek žádné právo. Rozhodně ne teď a tady.
 Sklopila jsem zrak, byla jsem v rozpacích z toho, že jsem skutečně
doufala, že mě políbí, a absolutně jsem nevěděla, co říct, abych prolomila
to trapné ticho, které se mezi námi rozprostřelo jako šedý závoj.
„Proč jste dnes taková zasmušilá?“ zeptal se mě Thomas a já díky
tomu nemusela něco říct jako první.
Protože jsi mě nepolíbil, odpověděla bych ráda, ale neudělala jsem to,
protože to nebylo to, co chtěl vědět. Byla to nešťastná situace mezi
Henrym a mými rodiči, kterou jsem se předtím v myšlenkách zaobírala a
u které jsem stále ještě neměla jasno, co si o ní mám myslet.
Ale bylo mi jasné, že už o tom nebudu moct dlouho mlčet. Ne po oné
blízkosti a následném zklamání, které mě opět vrátilo zpátky do
deprimované nálady. Neměla jsem dnes dostatečně pevné nervy, abych
dokázala tohle rychlé střídání pocitů strávit. Jestli se nechci pod tíhou
svých starostí v příští chvíli zhroutit, budu s jednou z nich muset
vyrukovat.
„Animant?“ vyslovil Thomas moje jméno, aby mě ještě jednou
vyzval, že mu mám sdělit, co mě tíží. A byla to právě ona důvěrnost, se
kterou užil mého jména, která mě teď nakonec zlomila.
„Můj bratr se rozhodl, že se ožení s jednou dívkou,“ spustila jsem a
zůstala přitom velmi neurčitá. „Ale můj otec to zakázal a celá moje
rodina je teď rozhádaná,“ pokračovala jsem dál a udivilo mě, jak málo
slov stačilo, abych celou problematiku shrnula.
„Rozumím,“ odvětil Thomas něžně a naklonil hlavu na stranu, aby
znovu zachytil můj pohled. Jenže já se mu nechtěla dívat do očí, nato
jsem ještě nenabyla dostatečně rovnováhy.
Snažila jsem se nemyslet na Henryho ani na svého otce, ale nešlo to.
Možná že bylo vlastně dobře, že mě Thomas nepolíbil. To by v mém
nitru všechno ještě víc zkomplikovalo.
„Jak to, že to váš otec zakázal?“ vyptával se Thomas opatrně a já
jsem věděla, že cítí, o jak choulostivou situaci se jedná. Přemýšlela jsem,
jak mu mám odpovědět. Protože to bylo tajemství, které nepatřilo mně. A
já jsem v žádném případě nechtěla Rachel nebo někoho jiného
kompromitovat jenom proto, že nejsem schopná se vzchopit.
„Nepovažuje ji… za dobrou partii,“ vyjádřila jsem se tak
diplomaticky, jak jen to bylo možné.
 Thomas se na mě podíval zvláštním pohledem, který jsem si
nedokázala vysvětlit. Přemýšlela jsem, co bych ještě mohla říct, když
jsem znovu uslyšela blížící se kroky.
Thomas se vyprostil ze své strnulosti a vystoupil do chodby, aby se
podíval, kdo se k nám blíží. Byl to Oscar, který se jen o pár vteřin
později dostal i do mého zorného pole, a tím naprosto rozbil pocit
důvěrnosti, který mezi Thomasem a mnou stále ještě přetrvával.
„Promiňte, pane Reede. Potřeboval bych vaši radu,“ oslovil tiše
vedoucího knihovny a vrhl na mě letmý pohled. Thomas přikývl. Dal
Oscarovi na srozuměnou, aby šel napřed, a pak se znovu podíval na mě.
„Promluvíme si o tom později,“ řekl stroze. Ztěžka jsem polkla a
cítila hrozné sucho v krku. Něco najednou nehrálo a já jsem to
pociťovala jako hrozící nebezpečí, jako blížící se bouřku, která nad námi
propukne, když to budeme nejméně čekat.
„V pořádku,“ opáčila jsem stejně stroze a můj pohled setrvával na
muži, kterého miluju, i když svět se už začínal hroutit.
 Kapitola poslední
aneb
Jak jsem odešla

Dívala jsem se za Thomasem, cítila neklid a snažila se své neblahé tušení

utopit v třídění knih. Moc to ale nefungovalo.
Pokládala jsem knihy na správné místo, čímž jsem chtěla srovnat i
svoje myšlenky, ale stejně jsem nedokázala pochopit, co se to právě
stalo. V hlavě mi zůstával chaos, a když jsem na polici znovu objevila
košíček se šlehačkou, zmocnil se mě vztek. Vložila jsem veškeré své
rozhořčení a zmatení do nenávisti, kterou jsem namířila proti
vanilkovému zákusku, a předsevzala si, že se do konce života už nikdy
žádného košíčku ani nedotknu.
Bylo to pošetilé a naprosto nesmyslné, ale já jsem se po tomto
rozhodnutí cítila skutečně o něco lépe. Popadla jsem košíček a s jistým
zadostiučiněním ho vyhodila do odpadkového koše. Potom jsem se
vrátila ze západního křídla zpátky do studovny, ve které panovala
absolutní normalita. U stolů seděli studenti, nakláněli se nad knihami a
studovali vědění světa. Byl to naprosto běžný pohled a já jsem se
několikrát zhluboka nadechla. Vyvíjím na sebe příliš silný tlak, ztěžuju si
život a už začínám malovat čerta na zeď i tam, kde není vůbec žádný
důvod si nad něčím lámat hlavu.
Právě jsem procházela vrácené knihy z dnešního dopoledne, když
jsem spatřila Oscara, jak sbíhá ze schodů. Evidentně byl u Thomase v
kanceláři. Krátce jsem se zamyslela, o čem se asi tak mohli bavit. Pak
jsem nad sebou zavrtěla hlavou a energicky se přinutila dělat dál svoji
práci. Nic jiného jsem ani dělat nemohla.
Minuty ubíhaly, prokluzovaly mi mezi prsty jako zrnka písku a můj
pohled se neustále obracel nahoru k ochozu v naději, že Thomas znovu
vyjde ze své kanceláře. Jenže dveře zůstávaly zavřené a já si netroufala
vyjít nahoru a sama se mu postavit. Napětí, které panovalo při našem
posledním rozhovoru, mě znejišťovalo.
Netrvalo dlouho a hodiny ve vestibulu ukázaly půl dvanácté. Jenže ve
mně se něco vzpíralo jen tak si odejít na polední přestávku. Samozřejmě
jsem věděla, že na mě čeká Elisa, ale taky jsem nemohla zmizet, aniž
bych Thomase ještě jednou spatřila. Věděla jsem, že tu po poledni už
nebude, a že kdyby se náš rozhovor měl přesunout až na zítra, nejspíš se
z té nervozity zblázním.
Snažila jsem se dopřát si čas, vypomohla jsem u přepážky s
výpůjčkami knih, trochu jsem poklidila a neustále pokukovala nahoru ke
schodům. Když už se blížilo poledne a moje špatné svědomí, že
nechávám Elisu tak dlouho čekat, zesílilo na neúnosnou mez, konečně
jsem ho spatřila. Thomas Reed zamknul dveře své kanceláře, narovnal si
límec u kabátu a rychlým krokem sbíhal ze schodů.
To byla moje šance. Nechala jsem všechno ležet a spěchala mu
naproti. Jeho pohled se na mě ale neupřel. Čelo měl plné vrásek, ústa
stažená do úzké čárky a zdálo se, že je myšlenkami někde hodně daleko.
Ráznými kroky se ubíral směrem k východu, a tak jsem přidala do kroku
a doběhla až na úroveň jeho boku. V mém nitru se okamžitě ozvalo ono
známé chvění a já si přála, abychom byli někde o samotě a mohli si v
klidu promluvit. Netušila jsem, co se v něm děje, ale panovalo mezi námi
takové napětí, že to volalo po vyjasnění.
„Pane Reede,“ oslovila jsem ho a on ke mně konečně obrátil zrak.
Jeho pozornost jsem ale nezískala, to jsem mu viděla na očích.
„Později, Animant,“ odvětil jen velmi stroze, přitom si přitáhl šál,
sáhl po klice a bez dalšího slova zmizel v dešti.
Dveře se mi zavřely přímo před nosem a já nedokázala pochopit, že
mě tu skutečně nechal jen tak stát. Co se to s ním jen stalo? Mohla jsem
za to já? Něco nepatřičného jsem řekla? Nebo to celé nemá se mnou nic
společněho a byl to Oscar, který mu sdělil něco, co ho tak rozptýlilo, že
mi nedokázal věnovat pozornost?
Ať to bylo cokoli, bude mě to provázet až do večera. To bylo
každopádně jisté.
Oběd s Elisou šel tak nějak mimo mě. Snažila jsem se chovat
otevřeně a radostně, ale bylo to pro mě neuvěřitelně těžké. Elisa byla
naštěstí zaměstnaná svými vlastními tématy hovoru. Vypravovala mi o
své nové seminární práci, o knihách, které jsem pro ni vypůjčila, a o
nápadu, že by se jednoho dne chtěla zapojit do britské politiky a bojovat
za práva žen. Bylo mi docela vhod, že si mé stísněné nálady nevšimla,
poněvadž jsem neměla sebemenší chuť, aby se mě vyptávala i ona.
Po zbytek dne jsem se trápila prací, která mi dnes připadala naprosto
bezvýznamná, a když jsem kolem třetí hodiny neměla už nic důležitého k
dodělání, rozhodla jsem se, že si zalezu do společenské místnůstky s
knihou o osmanských válkách, kterou jsem před časem začala číst.
Jen stěží jsem se na ni však dokázala soustředit. Moc jsem toho
nepřečetla, a když jsem jeden řádek četla už popáté a pořád ho ještě
nechápala, svou marnou snahu jsem vzdala. S povzdechem jsem se
podívala z okna, zírala do deště a proklínala svůj vnitřní neklid.
Jak jen k tomu mohlo dojít? Copak jsem se ještě včera nevznášela
blažeností, kterou mi propůjčilo poznání, že mě má Thomas Reed rád?
Jenže dnes jsem vůbec nic z toho necítila. Byla jsem si jistá, že se mě
dnes ráno pokusil políbit. A přesto teď mezi námi panoval tenhle zvláštní
odstup, jakási nejistota, neviditelná zeď, která nás od sebe oddělovala. A
já jsem cítila nenávist k tomuto pocitu, vůči kterému jsem byla tak
bezmocná.
Když už jsem nemohla vydržet jen tak posedávat a zaobírat se svými
myšlenkami, které mě ve víru stahovaly do stále větší hloubky, vzchopila
jsem se, bezhlavě se potloukala po knihovně a hledala nějaké rozptýlení.
Kéž by byl život jen kniha, pomyslela jsem si, vyšla na ochoz a prsty
klouzala po kožených hřbetech knih. Knížku může člověk otevřít
jednoduše na poslední stránce a podívat se, jak to skončí – jestli se
všechno zhroutí, nebo se to přece jen nakonec spraví. Co bych jen dala za
to, abych znala konec svého příběhu. Abych věděla, co teď bude
následovat. Sice jsem doufala ve šťastné rozuzlení, ale z čekání jsem byla
celá zkřehlá a zesláblá.
Když bylo konečně pět hodin a já mohla jít domů, doslova jsem
vyletěla, abych si došla pro kabát a co nejrychleji jsem mohla opustit
knihovnu. Ještě jsem Oscarovi popřála pěkný večer a vyběhla ven do
deště. Vlastně jsem nikam nespěchala. Thomas přece v tuto hodinu sám
ještě nebude doma. Ale nemohla jsem si pomoct, nechala si studené
kapky bubnovat do tváře a šla tak rychle, že když jsem vklopýtala dveřmi
do budovy pro personál, byla jsem celá udýchaná.
Potřebovala jsem dobrou minutu, než se můj tep zase zklidnil a já se
cítila schopná vystoupat nahoru. Už na schodech jsem si svlékla svůj
mokrý kabát a ze všeho nejdříve jsem v kamínkách ve svém pokojíku
rozdělala oheň. Déšť venku zesílil, stále hlasitěji mi bubnoval do okna a
zanechával ve mně stísňující pocit.
Netrvalo dlouho a neklid mě začal sžírat i tady. Rozhodla jsem se
tedy pro koupel a následnou vydatnou péči o vlasy, jen abych se sebou
mohla něco dělat. Mydlila jsem se, teplá voda trochu uklidňovala moje
nervy a já jsem netrpělivě čekala na večeři. Ne že bych měla hlad, ale
předpokládala jsem, že se při ní setkám s Thomasem. Určitě přijde, tím
jsem si byla naprosto jistá.
Ovšem čekalo mě zklamání. Seděla jsem v jídelně celou hodinu,
čekala, postrkovala bez motivace jídlo po talíři ze strany na stranu a
neustále vzhlížela ke dveřím. Ale Thomas se neukázal. Když mi paní
Christyová přinesla třetí šálek čaje, musela jsem si pomalu bolestně
přiznat, že už nepřijde. A já si přitom byla tak jistá.
Bolelo mě u srdce, ruce se mi lehce třásly napětím, které mi svíralo
tělo, a začínala mě bolet hlava. Poděkovala jsem paní Christyové za
večeři, které jsem se téměř nedotkla, a s námahou jsem vystoupala do
schodů.
Po celou cestu jsem se sama se sebou přela. Mám zaťukat na jeho
dveře? Nebo by to bylo dotěrné, kdybych se takhle chovala? Copak by se
neobjevil na večeři, kdyby mě chtěl vidět? Ale co když na to ve změti
svých myšlenek jen zapomněl a bude mít radost, když se chopím
iniciativy, abych nejistotu mezi námi vyjasnila?
Ale mohla jsem si namlouvat cokoli – stejně jsem věděla, že u něj
zaťukám, protože jinak bych dnes v noci určitě neusnula. Klouby mých
prstů se vznášely ve vzduchu, stále ještě nerozhodné, zda mají zaklepat
na tmavé dřevo přede mnou. Vzchopila jsem se, narovnala krk a vypjala
záda, abych sama sobě nalhala rozhodnost. Energicky jsem zaklepala na
dveře a vyčkávala. Nic se nedělo.
Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a zopakovala zaklepání.
Chvíli jsem vyčkávala a pak jsem přiložila ucho ke dveřím, abych
zjistila, jestli tam Thomas skutečně není, nebo jestli se mnou třeba jenom
nechce mluvit. Sebrala jsem veškeré své soustředění a dospěla stejně jen
k neuspokojivému závěru, že to nevím. Nebylo nic slyšet, ale to ještě
nemuselo nic znamenat. Zaklepala jsem potřetí, ale už jsem cítila, jak
moje naděje klesají, a po chvilce jsem zalezla zpátky do svého pokoje.
Jak jsem předpokládala, moc jsem toho tu noc nenaspala. Převalovala
jsem se ze strany na stranu a do snů se mi neustále motala hádka mých
rodičů, neštěstí Henryho a Rachel i moje vlastní starosti.
* * *
Když další ráno vyšlo slunce a slibovalo mnohem hezčí den, než byl ten
včerejší, věděla jsem, že jsem připravená postavit se svým citům tváří v
tvář. Po všech těch vyčerpávajících snech, nočním strachu a vnitřním
napětí jsem byla rozhodnutá vyznat Thomasi Reedovi svoji lásku.
Hodně jsem přemýšlela, události probrala odpředu dozadu a zase
zpátky a došla jsem k závěru, že mezi námi muselo dojít k nějakému
nedorozumění. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit, proč by mi v
posledních týdnech projevoval takovou náklonnost, jen aby mezi námi
najednou znovu nastolil odstup.
A i kdybych se mýlila a jeho napětí pramenilo z nějaké úplně jiné
věci, neudělá mé doznání situaci horší, než byla. Musím jen najít odvahu
a nechat pak volný průběh přirozenému běhu věcí.
Vstala jsem, připravila se a svému účesu věnovala mnohem více času,
než kolik jsem mu věnovala dosud. Jenže dnešní den dá mé budoucnosti
nový směr a já jsem mu chtěla propůjčit důležitost i tím, že se pečlivě
upravím.
Bylo mi slabo od žaludku, takže na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.
Ještě chvilku jsem se pozorovala v zrcadle, než nadejde čas vyrazit do
práce. Dívala jsem se na sebe a pozorovala odhodlanost ve svých očích,
která mi vykouzlila bezděčný úsměv na rtech. Včera jsem se topila v
pochybách sama o sobě a ve starosti o svoji rodinu. Ale taková být
nechci a s novým dnem jsem nabyla i novou činorodost. Jeden den
sebelítosti byl víc než dost a já jsem byla spokojená s tím, že jsem znovu
získala svůj střízlivý styl myšlení.
Samozřejmě jsem nebyla zrovna klidná, a také nervozita mě dělala
podrážděnější než kdykoli dřív, ale byl to dobrý pocit mít věci zase ve
svých rukou, vytvářet svou vlastní budoucnost, stát si za svými názory.
 Zvedla jsem se ze stoličky, uhladila si tmavou sukni a sáhla po
kabátu. Přes noc přestalo pršet a já jsem věděla, že je to dobré znamení.
Ovšem i tohoto rána jsem na Thomase čekala marně. Stále se neukázal a
já se snažila nedělat si kvůli tomu hned zase starosti. Thomas Reed je
dospělý muž, určitě se mu nic nestalo. Přesto jsem se neubránila
pochybám, zda byl dnes v noci vůbec doma.
„Jé, dobré ráno, slečno Crumbová,“ vytrhla mě ze zamyšlení paní
Christyová. S nelibostí jsem se k ní otočila, protože jsem se tím musela
vzdát výhledu na schody.
„Dobré ráno, paní Christyová,“ odpověděla jsem jí na pozdrav.
„Nemusíte už jít?“ zjišťovala ta dobrosrdečná baculatá žena a utírala
si umoučené ruce do zástěry.
„Čekám na pana Reeda,“ vypravila jsem ze sebe. Už jen tato slova
způsobila, že se mi zrychlilo srdce.
Paní Christyová poněkud zaraženě zamžourala a svraštila čelo.
„Tak to čekáte marně, holčičko. Pan Reed odešel už před dobrou půl
hodinou,“ sdělila mi a úplně mě tím zmátla.
„Skutečně?“ zeptala jsem se ještě pro jistotu a paní Christyová horlivě
přikývla.
„Zrovna jsem chtěla jít s prádlem po schodech nahoru a on mě div
neporazil. Zase jednou měl strašně mizernou náladu, to si ani nedovedete
představit,“ začala láteřit.
To už jsem ji ale pořádně neposlouchala. Thomas byl pryč. Dnes v
noci tu tedy byl a pak odešel. Beze mě. Znovu se ve mně probudil onen
nedobrý pocit ze včerejška. Vší silou jsem ho potlačila. Nejspíš to vůbec
nic neznamená, a jakmile budu v knihovně, určitě se to divné chování
vyjasní.
Poděkovala jsem paní Christyové, čímž jsem jí zabránila, aby dál
hubovala na manýry pana Reeda, a co nejrychleji jsem vyrazila do práce.
Vyběhla jsem ven a okamžitě si přitáhla šálu, protože se mi pod ni
vloudil ledový vítr. Kroky mě samy nesly po cestě do knihovny. Bylo mi
námahou strašné teplo a k budově jsem dorazila se zpocenými dlaněmi a
s nepříjemným tepáním ve spáncích.
Bylo právě sedm hodin dvacet šest minut, když jsem za sebou zavřela
vchodové dveře. Vykročila jsem vestibulem rovnou do studovny a tam
vystoupala po schodech nahoru na ochoz. Aniž bych si odložila kabát,
přistoupila jsem ke dveřím Thomasovy kanceláře a tam jsem se zarazila.
Zírala jsem na zavřené dveře. Bylo mi jasné, že odpovědi na moje
otázky se skrývají za nimi, ale cítila jsem, jak mi do týlu pomalu stoupá
strach. Dnes ráno jsem se však rozhodla a na tom, že už nechci dál žít v
téhle nejistotě, se nic nezměnilo. Ta slova ze mě musela ven a odkládat to
by pro mě bylo ještě těžší. Takže teď zaklepu na tyhle dveře, vejdu
dovnitř a vyznám Thomasi Reedovi lásku.
Srdce mi začalo bušit, zrychlil se mi dech a strach, že dělám všechno
špatně a že budu jen blábolit hlouposti, byl horší, než jsem si myslela.
Ta chvíle nadešla. Teď, nebo nikdy.
Zvedla jsem ruku a zaťukala na dveře. A pak jsem čekala. A čekala.
Skoro jsem se už bála, že tu Thomas zase není, že mě nechá stát přede
dveřmi zrovna tak jako včera večer. Ke své úlevě jsem však zaslechla
vrzání dřevěné podlahy a pak se pohnula i klika. Dveře se otevřely a
přede mnou stál Thomas Reed.
Měl rozcuchané vlasy, z jeho pohledu šel strach a kruhy pod jeho
očima byly mnohem tmavší než obvykle. Vypadal, jako by probděl celou
noc, zrovna tak jako já. Když mě spatřil, ostře nasál vzduch, napřímil se a
rty sevřel do úzké čárky. V duchu jsem se vyděsila. Takovou reakci jsem
nečekala a ubližovalo mi, že cítím odmítnutí už z jeho postoje.
„Dobré ráno, pane Reede,“ pozdravila jsem, jen abych něco řekla, a
přišlo mi to dočista prázdné vzhledem ke skutečnosti, že jsem měla v
plánu říct mu něco mnohem hlubšího.
„Slečno Crumbová,“ ozval se Thomas. Při ostrosti v jeho hlasu jsem
zbystřila. Byl na mě rozzlobený. Jak to, že je na mě rozzlobený?
Neobratně o krok ustoupil a vpustil mě do místnosti, přestože jsem si
po tomto pozdravu nebyla jistá, jestli chci skutečně vstoupit. Instinkt mi
radil vzít co nejrychleji nohy na ramena a utéct, protože se nade mnou
právě schylovalo k něčemu hroznému.
Thomas za námi zavřel dveře. Šel nápadně pomalu zpátky ke svému
psacímu stolu a já jsem zůstala stát, kde jsem byla – ve středu místnosti.
Bušilo mi srdce, myšlenky padaly jedna přes druhou a absolutně jsem
nedokázala odhadnout, co se v příštím okamžiku stane. Jisté bylo jen to,
že to nebude nic dobrého.
 „Včera za mnou přišel Oscar, aby se mě zeptal na jednoho studenta,“
spustil téměř neslyšně, zatímco se nadále snažil skrýt přede mnou své
negativní emoce. Znejišťoval mě tím ještě víc, než jsem už tak byla.
„Přinesl mi výpůjční kartičku, která nebyla správně zastrčená do šuplíku.
A podotknul, že mu jméno na kartičce nic neříká,“ pokračoval dál.
Otevřel složku, která ležela na samém vrchu celého stohu dokumentů,
a vytáhl zažloutlý proužek tvrdého papíru. Položil ho před sebe vzhůru
nohama, abych mohla přečíst písmo, a mně spadlo srdce do kalhot. Na
kartičce totiž stálo mým vlastním úhledným a dobře čitelným rukopisem
Edward Teach.
Byla to Elisina kartička. Ta, kterou jsem zfalšovala, abych jí mohla
tajně půjčovat knížky a ona mohla pokročit ve svých studiích. Krev se mi
vehnala do uší, obrátil se mi žaludek a musela jsem být najednou
mrtvolně bledá. Oči pana Reeda se zúžily do škvírek, ze kterých sršela
zloba.
„Předpokládám správně, že jste tuto kartičku vystavila vy?“ zeptal se
a oba jsme věděli, že už odpověď na svoji otázku zná.
„Ano,“ řekla jsem a kvapně si odkašlala, když jsem slyšela, jak
zlomeně můj hlas zní. Není důvod k panice. Odhodlaně jsem vystrčila
bradu, abych sama sobě dokázala svoji sílu. Protože ať si Thomas myslí,
že jsem provedla cokoli, byla to ve skutečnosti jen malá laskavost pro
moji přítelkyni.
„Musím říct, že jste to provedla šikovně. Oscar mi podal kartičku a já
jsem mu hned řekl, že mi to jméno připadá povědomé,“ sykl Thomas a já
na vteřinu sklopila zrak, abych se mu nemusela dívat do očí. Do očí,
které jsem milovala a které mi právě projevovaly pramalý respekt.
„Můžu to vysvětlit,“ ujistila jsem ho a doufala, že tu věc konečně
přestane tak zveličovat. Jeho hněv byl opravdový a připadal mi
nepřiměřený s ohledem na to, že neznal vůbec žádná fakta.
„Skutečně? Pak mi vysvětlete, proč kradete knihy z mé knihovny?“
obořil se na mě zarputile. Okamžitě jsem zavrtěla hlavou. On si myslí, že
kradu knihy? Jak si může něco takového myslet?
„Nic jsem neukradla. Vypůjčila jsem je!“ zvolala jsem překotněji, než
jsem chtěla, ale hned jsem se zase vzpamatovala. Pokud oba ztratíme
nervy, nikomu tím nepomůžeme. A už vůbec ne, když jsem vlastně měla
zájem o smírné řešení.
 „Ach tak?“ zvýšil vedoucí knihovny okamžitě hlas a zloba z něj
čišela ještě výrazněji než dosud. „Pro nějakého piráta? Který je skoro dvě
stě let po smrti?“ rozčílil se a já jsem věděla, že má pravdu. Ale takhle
celá ta věc dopadnout neměla. Nechtěla jsem se tím Thomase dotknout.
Vlastně se o tom nikdy neměl dozvědět.
Krátce jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Skutečnost, že jsem
na sobě cítila jeho hněv, mi drtila srdce, svírala hrudník a nejradši bych
se rozbrečela, tak hrozně jsem se v té chvíli cítila. Ale musela jsem se
ovládnout. Když ukážu svoji slabost, nikomu tím nepomůžu. Protože teď
nastal okamžik, kdy musím s pravdou ven, pokud nechci všechno zničit.
„Ne. Samozřejmě že ne,“ uznala jsem a snažila se na věc dívat
statečně. Nenechat se příliš zastrašit, zachovat si svoji hrdost. „Dala jsem
je své přítelkyni Elise. Studuje u Svatého Alberta práva a…,“ zahájila
jsem svoje vysvětlování, ale dál jsem se nedostala, protože Thomas mi
hned skočil do řeči.
„Vy jste půjčila knihy ženě?!“ zvolal s takovým zděšením v hlase, že
jsem si skoro přála, abych mu to byla neřekla. Byl celý bez sebe, oči
dokořán a ústa zlobou sevřená. Zatnula jsem prsty do sebe a snažila se
nepřestávat dýchat.
„Prosila mě o to. Knihovna její univerzity jednoduše není pro její
studia dostačující,“ snažila jsem se bránit, ale Thomas mě neposlouchal.
Pěstí uhodil do psacího stolu, až šálky, které stále ještě stály na podnosu,
hlasitě zařinčely.
„Ale je to žena, slečno Crumbová!“ zdůraznil, jako kdybych to
nevěděla. „A to je přestupek!“
Pohrdavě jsem sykla. Přestupek. To byl jeho argument, proč na mě
má takovou zlost?
„A co má být? Komu to vadí?“ zvolala jsem rozezleně a cítila, jak se
zkracuje i nit mojí trpělivosti. Předsevzala jsem si, že tuhle záležitost
urovnám harmonicky. Jenže mi bylo jasné, že práh mé tolerance není
vysoký, když mě někdo verbálně napadá. A to platilo i o Thomasi
Reedovi.
„Vy to nechápete!“ namítnul stejně hlasitě a sevřel ruce v pěst. „Mám
povinnost nahlásit to univerzitní radě. Vy, slečno Crumbová, dostanete
výpověď, mě čeká ne zrovna příjemné vyšetřování a vaši kamarádku
exmatrikulují. Její akademická dráha vezme za své, a jestli bude mít
štěstí, bude to moct vyrovnat peněžitou pokutou. V opačném případě
uvidí vězeňskou celu zevnitř,“ vychrlil ze sebe pan Reed, aniž by se
nadechl, a mně se udělalo ještě o něco hůř.
To byly důsledky toho, že jsem pro kamarádku vypůjčila knihu?
V jakém zaostalém světě to žijeme, že se něco takového trestá
vězením?
„Přece není fér odepírat jí přístup ke knihám jenom proto, že je
žena!“ zvolala jsem, protože jsem to jednoduše nedokázala pochopit.
Thomas Reed v mých očích nebyl člověk, který by něco takového
schvaloval. „Jak to můžete podporovat?“ vyčetla jsem mu. Hlasitě si
odfrknul, až se mu roztáhly nosní dírky, a opřel se rukama o desku stolu,
čímž se mu ramena vysunula nahoru a dodala mu ještě podrážděnějšího
vzezření.
„Panebože, já jsem ta pravidla nevymyslel! Já se jimi jen řídím!“
ohradil se drsným tónem a uhnul mému pohledu. A já jsem v tu chvíli
vypěnila. Nemohla jsem unést, jak zbaběle se schovává za pravidly
jiných lidí.
„Jen hloupí lidé se řídí hloupými pravidly!“ prohlásila jsem rozzuřeně
a Thomasovy oči se bleskově podívaly zase nahoru.
„Ano,“ pronesl zarputile. „A také ti, kteří si chtějí udržet své pracovní
místo, protože by jinak na ulici pošli hlady!“ sdělil mi bez okolků a
zachmuřeně stáhl obočí. „Ne každý si může dovolit postavit na první
místo ideály,“ prohlásil. Bylo mi jasné, co tím chce říct. Tvrdil, že takhle
můžu smýšlet jenom proto, že vlastním peníze. Ale tomu jsem nemohla a
nechtěla uvěřit.
„Tohle si o mně tedy myslíte?“ vydechla jsem, protože mě zahanbil.
Skoro jsem v ten okamžik zapomněla, jak se na něj zlobím. Můj vzdor se
rozplynul a zůstala po něm jen tvrdá hrouda ze strachu a beznaděje.
„Tímhle jste to dokázala,“ odpověděl Thomas a vzal do ruky výpůjční
kartičku, která mezi námi stále ještě ležela jako nějaká upomínka. Zvedl
ji, jednou rukou ji rozmačkal a hodil dobře mířeným hodem do
odpadkového koše. Už nic neřekl, ale jeho postoj mi jasně naznačoval, že
náš rozhovor považuje za ukončený.
Moje myšlenky zase padaly jedna přes druhou a já jsem jednoduše
nedokázala najít důvod toho, jak jsme se dostali do tohoto bodu. Ani ne
před deseti minutami jsem ještě měla v úmyslu říct Thomasi Reedovi, že
ho miluju, a teď jsme tu proti sobě stáli, oba se zklamáním v nitru, a mně
se chtělo jen a jen brečet.
Protože tenhle pohovor může skončit jedině tím, že budu muset
odejít. A to nikoli jen z jeho kanceláře, ale i z mé pozice asistentky
vedoucího knihovny. Thomas mi přece už řekl, že kvůli svému jednání
přijdu o práci.
„Takže bych teď asi měla odejít,“ řekla jsem a cítila se vnitřně
rozpolcená. Já totiž odejít nechtěla. Jak může mít taková maličkost
takovéto následky? Jak se mohlo stát, že stačil jeden jediný skutek, aby
se zničilo vše, co jsem si za poslední měsíc vybudovala? Jak se mohlo
stát, že se mezi mě a Thomase postavil můj smysl pro spravedlnost?
„Ten jeden měsíc už stejně skoro uplynul,“ dodala jsem, aby věděl,
jak jsem jeho slova pochopila. Aby věděl, že odejdu, jestli mi neukáže,
že jeho hněv není tak hluboký, jak se mi jeví.
Thomas si ještě jednou odfrkl. Nedíval se na mě, tvář měl stále ještě
staženou do podrážděné grimasy.
„To byste skutečně měla. Koneckonců není žádný důvod, proč byste
tu nadále zůstávala,“ prohlásil. Pozvedl zrak a zarputile se mi podíval do
očí.
Zasáhlo mě to tak, že jsem bolest cítila i fyzicky. Tlak na hrudníku se
zhoršil, pálily mě oči a já mrkala, jen aby mi nevyhrkly slzy.
„Skutečně žádný důvod?“ zeptala jsem se s poslední jiskrou naděje a
úžas mi byl jasně znát v hlase, až jsem se styděla, že dávám své city tak
okatě najevo. Ale moje hlava to jednoduše nechtěla pochopit a moje
srdce už vůbec ne. Byla jsem tak pevně přesvědčená, že ke mně Thomas
Reed něco cítí, že pro mě bylo těžké přijmout jeho tak zjevné odmítnutí.
A to i v případě, že je na mě právě hrozně rozzlobený.
To přece nemůže být pravda!
„Žádný mě nenapadá,“ vypadlo monotónně z jeho úst a každé slovo
mě bodalo do prsou jako nůž a působilo mi ještě mnohem větší bolest než
předtím jeho obvinění. Jeho pohled byl stále ještě tvrdý, výraz obličeje
distancovaný, postoj přísný a odmítavý.
Cítila jsem, že mi každou chvíli vyhrknou slzy, jak se zoufalství v
mém nitru zvětšovalo a všechny smysluplné myšlenky v mojí hlavě
usychaly. Srdce mi ustrnulo, ruce jsem měla dočista studené a nejradši
bych se ho ještě jednou zeptala, jestli si je opravdu jistý. Ale i když jsem
měla zlomené srdce, moji hrdost to nezlomilo. A já teď určitě nezačnu
prosit jako nějaká ženská opojená láskou, která není schopná akceptovat
odmítnutí. Už mi více než jasně ukázal, že mě nechce.
Byl to šok. On mě nechce! Jsem zamilovaná holka, která dostala
košem, i když na svoji lásku vsadila veškeré naděje a plány. Byl to ten
nejhorší ze všech konců a já cítila, že už se nedokážu dlouho ovládat.
„No dobrá,“ vypravila jsem ze sebe a můj hlas zněl stejně zlomeně,
jak jsem se i cítila. „Tak tedy sbohem, pane Reede,“ vypravila jsem ze
sebe z donucení a snažila se v jeho očích najít poslední znamení, že není
pravda, že ho můj odchod vůbec nezasahuje. Že cítí něco jiného než jen
zlost. Ale on pouze zahořkle odvrátil zrak a díval se z okna do slunečního
svitu, který mi teď přišel tak neuvěřitelně nemístný. Kde vězí déšť, bouře
a vítr, když je člověk potřebuje?
„Šťastnou cestu domů,“ odpověděl už téměř klidně, jako by se mi
svými slovy vysmíval. Měla jsem na krajíčku. Určitě se každou chvíli
začnu topit v slzách a bylo mi jasné, že přinejmenším téhle potupy se
chci ušetřit. Otočila jsem se tedy ke dveřím a šla.
Spěšnými kroky jsem opustila kancelář a prošla kolem Codyho, který
měl nějakou práci na ochozu a zíral na mě vykulenýma očima. Zkusila
jsem před ním odvrátit tvář, aby neviděl moji bolest, a seběhla jsem po
schodech dolů do studovny a odtud do vestibulu. Překážela mi sukně,
nedovolila mi být tak rychlá, jak bych ráda byla. Už jsem byla skoro u
dveří, když se mi Cody postavil do cesty. S rozpaženýma rukama mi
zatarasil východ, takže jsem se zarazila kousek před cílem.
„Cody, prosím,“ spustila jsem chvějícím se hlasem a cítila, jak mi
uklouzla první slza. Stékala mi po tváři a já ji rychlým pohybem setřela.
„Ne!“ řekl. Naprosto jsem se vyděsila, i když jsem si myslela, že mě
v tomto stavu už nic nepřekvapí. Jenže Cody promluvil, a to se mi za celé
ty čtyři týdny, které jsem tu strávila, nestalo ani jedinkrát. „N-n-n-
nesmíte o-o-odejít,“ koktal tak silně, že mi ho bylo hned líto, a už mi
bylo jasné, proč ze sebe nikdy předtím nevypravil ani slovo.
Určitě se k tomuto gestu muset přemoct, a i když jsem si toho vážila,
tuhle laskavost jsem mu udělat prostě nemohla.
„Je mi to líto, Cody,“ omluvila jsem se, obloukem se mu vyhnula a
třesoucími prsty odsunula dveře. Jakmile byla skulina dostatečně velká,
že jsem se do ní vešla, vyběhla jsem ven. Slepě jsem běžela rovnou za
nosem a zastavila se teprve, když mi vzlyky začaly brát dech. S pláčem
jsem se sesypala na parkovou lavičku, svíjela se a otřásala a bylo velké
štěstí, že tu v tuto ranní hodinu ještě nebyl nikdo, kdo by mě takhle viděl.
Protože ovládnout bych se nedokázala, ani kdybych chtěla. Slzy mi tekly
proudem, stékaly mi po tváři, zaplavovaly mou utrýzněnou duši. Cítila
jsem své srdce, jak se s každým úderem láme. Nikdy v životě bych si
nedokázala představit, že může neopětovaná láska takhle strašně bolet.
A přesto ve mně stále ještě doutnalo přání, aby to všechno byl jen
hloupý žert, a zaplavovala mě nezkrotná touha vrátit se. Doufala jsem, že
Thomas přijde a sevře mě do náručí, aby mě utěšil.
Nedokázala jsem to pochopit. Jak jsem si jen mohla všechno tak
špatně vyložit? Byla jsem si tak jistá, že mě také miluje. Ale teď jsem
zjistila, že to všechno byl strašný omyl. Ve své zamilovanosti jsem si
namluvila věci, které nikdy neexistovaly, a teď jsem za to měla platit.
Trvalo dlouho, než jsem se uklidnila natolik, že jsem byla schopná
vstát a odejít. A bylo to na poslední chvíli, protože z dálky jsem už viděla
přicházet první hlouček mladých mužů, kteří byli na cestě do knihovny a
kteří by za chvilku prošli těsně kolem mě.
Sklopila jsem zrak, stáhla si šálu do tváře a pomalu šla svou cestou.
Kladla jsem jednu nohu před druhou, až jsem došla k domu svého
strýčka. Protože to teď bylo jediné místo, kde jsem chtěla být.
Nesměle jsem zaklepala. Cítila jsem naprosté vyčerpání, které
plynulo z vydatného pláče, a byla jsem šťastná, když mi pan Dolls
otevřel dveře. Podíval se na mě, zase sklopil oči a beze slov mě nechal
vejít. Odebral mi kabát, zavedl mě do jídelny a hlasitým odkašláním ke
mně přitáhl pozornost přítomných.
Byli tu všichni. Otec, matka, strýček Alfred i tetička Lillian. Všichni
zvedli hlavy a dívali se na mě. Mamá pochopila jako první, že něco není
v pořádku. Vyděšeně nasála vzduch a okamžitě vyskočila ze židle.
„Panebože!“ zvolala zděšeně a spěchala ke mně.
Musela jsem vypadat příšerně. Určitě jsem měla zarudlé a napuchlé
oči. Asi jsem si vjížděla rukama do vlasů a zničila si přitom účes. Ale
určitě jsem nevypadala tak příšerně, jak jsem se cítila.
Mamá si mě přitáhla do náručí a její milující ruce na mých zádech
stačily k tomu, aby mi opět vyhrkly slzy. Zastřely mi tvář a můj svět se
ještě více zhroutil, když mi došlo, co se chystám říct.
 „Já chci domů,“ vzlykla jsem a mamá mě k sobě pevně přitiskla.
„Ach, Ani,“ začala, ale já jsem nečekala na to, co mi řekne.
„Ještě dnes!“ naléhala jsem energicky a vysmýkla se z jejího objetí.
Chtěla jsem z Londýna co možná nejrychleji odjet, chtěla jsem mezi
sebou a Thomasem Reedem získat prostorový odstup, chtěla jsem si
zalézt do podkroví a už odtamtud nikdy nesejít.
Co jsem asi tak čekala? Doma jsem byla v bezpečí, doma mi bylo
dobře, doma jsem se nikdy necítila tak zničená.
„To myslíš vážně?“ slyšela jsem matku, jak se nejistě ptá, zatímco
jsem si rukávem od halenky přejížděla přes oči.
„Ano,“ vyhrkla jsem a přála si, aby byla moje zlost opravdová.
Protože zlost je pocit, který člověk může vykřičet, je to něco, co ho nutí
jednat. Jenže já jsem cítila jen prázdnotu a bolest a byla jsem odsouzena
k tomu poprat se s nimi v nečinnosti.
Nikdo se neodvážil zeptat, co se stalo, a já jsem o tom nemluvila.
Strýček Alfred se postaral o to, aby někdo vyzvedl z mého pokoje v
budově pro personál mé věci, tetička Lillian pomohla matce při balení a
otec zajistil, aby nám přistavili náš kočár. Já si zatím zalezla do pokoje
pro hosty, který jsem při svém zdejším pobytu sem tam obývala, a
posbírala těch pár věcí, které tu po mně ještě zůstaly. Jenže když jsem
otevřela šuplík nočního stolku, ztuhla jsem jako ledová socha.
V šuplíku ležel pečlivě složený kapesník. Patřil Thomasi Reedovi –
dal mi ho tenkrát, když mě zachránil ze stroje. Nikdy jsem mu ho
nevrátila a teď už mu ho také nikdy nevrátím. Ale nemůžu ho tu přece
jen tak nechat. Opatrně jsem ho vyndala, držela ho v rukou, jako kdyby
se měl při neopatrném pohybu rozpadnout na prach, a pomalu se posadila
na ustlanou postel. Zavřela jsem oči a přiložila si kapesník na prsa.
Takhle tedy bolí nešťastná láska, řekla jsem si a přála si, abych tenhle
pocit nikdy nezažila. Strašně to bolelo, bodalo, bylo mi hrozně zle. Cítila
jsem se nemocná a zlomená a nejradši bych celý den probrečela.
Nenáviděla jsem to.
A stejně jsem zabořila nos do kapesníku, myslela na Thomase, držela
jsem se své neopětované lásky vším, co jsem měla, vším, čím jsem byla.
Protože kdybych ji pustila, znamenalo by to, že pouštím Thomase Reeda,
a na to jsem nebyla připravená. Ne teď, ne zítra a možná na to nebudu
připravená nikdy.
 Kapitola skutečně poslední
aneb
Jak se vše srovnalo

Zase nasněžilo a sníh proměnil celý svět v cukrové homole. Nebe bylo
zatažené a venku byla taková zima, že už jsem několik dní nevytáhla paty
z domu. Sněhu bylo stejně tolik, že by se člověk daleko nedostal, a já
jsem jen dál zírala ven z okna.
Seděla jsem na lavici v arkýřovém okně, nohy nahoře, s otevřenou
knihou na klíně, ale myšlenky mi neustále odbíhaly pryč. Bylo pro mě
těžké vrátit se zpět do starých kolejí. Unavovalo mě trávit dny lenošením
a čtením, nudilo mě to a znovu se ve mně probudil pocit, že jsem k
ničemu. Za ten jeden měsíc v Londýně jsem toho zažila tolik, že mě to
změnilo. V mých očích stoupla hodnota lidí a knihy už mě nenaplňovaly
takovou měrou, abych mohla zapomenout na všechno ostatní.
Občas se mi podařilo se do stránek pohroužit, zaplnit svou mysl
jinými světy a udělat z dobrodružství jiných lidí svá vlastní. Jenže o to
víc mě bolelo, když jsem se odtamtud vrátila a znovu pocítila, že můj
vlastní život svoje kouzlo ztratil.
Mamá seděla ve svém křesle u krbu a něco vyšívala. Každou chvíli
jsem cítila, jak se na mě dívá, ale neoslovila mě. Od té doby, co jsme se
vrátili z Londýna, jsem mluvila jen málo, ale domnívala jsem se, že svým
mateřským citem vytušila, co se asi událo.
„Mám pocit, že má zlomené srdce,“ poznamenala jednou tiše k mému
otci, když si mysleli, že si čtu a neposlouchám.
„Ale kdo jí ho zlomil?“ zeptal se otec. Na to matka neměla žádnou
odpověď.
Moje mlčenlivost přinesla alespoň jednu dobrou věc. Matka a otec
spolu zase začali mluvit. Nejdřív jen na velmi povrchní témata, o počasí
nebo o sousedech. Později rozmlouvali i o tom, jak se má ten druhý, a
nakonec se začali zabývat příčinou své hádky. K moc dobrým výsledkům
to však zatím nevedlo. Otec stále ještě trval na svém a matka se zlobila
na jeho nepatřičnou umíněnost.
Já si nad tím příliš hlavu nelámala, protože jsem cítila, že otec začíná
měknout. Překvapivě za to ale nemohly matčiny požadavky, nýbrž moje
mlčenlivost, díky které si uvědomil, jak moc své děti miluje a přeje si pro
ně jen to nejlepší.
Jenže já to, co chci, nikdy nedostanu, a to mi pokaždé znovu vhánělo
slzy do očí, když jsem na něj myslela. Zpočátku jsem byla jen zraněná.
Zalezla jsem do svého pokoje a dlouhé hodiny jenom brečela. Nejedla
jsem a hodně spala. Ale po nějaké době se to začalo zlepšovat.
Měla jsem pocit, že jsem to překonala. Objevila jsem se u večeře a
zase jsem začala číst. Ale pocit úlevy netrval dlouho. Protože s vnitřní
prázdnotou přišla zloba. Byla jsem na Thomase Reeda rozzlobená – na
jeho nehoráznost, kdy mi dal pocit, že pro něj něco znamenám, a pak mě
nechal jen tak odejít.
Co to jen je za hrozného člověka? To si ze mě tropil žerty? Nebo snad
v prostopášnosti mužského pohlaví prostě jen vyhledal blízkost ženy,
aniž by k ní cítil náklonnost?
Ale ať jsem si vymýšlela cokoli, ať jsem na něj sebevíc nadávala a
spílala mu, nic z toho se neslučovalo s mužem, o kterém jsem si myslela,
že ho znám. A tak časem opadl i můj hněv.
Dny kolem mě ubíhaly, svítání i soumrak pozbyly na významu a já
jsem se cítila jako prázdná schránka. Jako slaměná panenka, oblečená a
učesaná, ale bez myšlenek a bez vlastního směru.
„Ani?“ oslovila mě matka a já sebou ani necukla, když mě vytrhla z
nekonečněho prázdna v mé hlavě. Sundala jsem nohy z lavice, aby se
mohla posadit naproti mně. „Otec a já jsme se dohodli, že v pátek
uspořádáme večírek,“ řekla mi a já jsem jen pokývla. „A byli bychom
rádi, kdyby ses ho taky zúčastnila,“ pronesla opatrně a já jsem zase
přikývla. Bylo mi to totiž jedno. Jestli tu budu sedět sama, nebo v
místnosti plné lidí, kteří mě tak jako tak považují za podivínku, v tom
jsem neshledávala žádný rozdíl.
 Ale když nadešel pátek, bylo to přece jen něco jiného. Oblékla jsem si
jednoduché krémové šaty, které mamá vždycky označovala za nudné, a
následně ji nechala, aby mi zapletla a sepnula vlasy.
„Děkuju,“ řekla jsem jí, když byla hotová a ještě jednou si své dílo ze
všech stran prohlížela. Zamrkala, zatvářila se překvapeně a pak se
usmála.
„Rádo se stalo, miláčku,“ opáčila tak radostně, že mi to připadalo
skoro zvláštní, a začala povídat o tom, kdo všechno by měl dnes večer
přijít. Byly to rodiny z okolí, které jsem znala odjakživa, takže jsem
neočekávala, že by to byla nějak zvlášť zajímavá sešlost.
Ale když dorazili první hosté, děkovali za pozvání a nadávali na
všechen ten sníh, pocítila jsem přece jen dobrý pocit z toho, že zase
vidím i jiné tváře než jen tváře svých rodičů.
Dřív jsem si nikdy nevšimla, jak nudné jsou u nás zimy a jak osamělý
je náš čas na venkově. Vždycky jsem se schovávala za svými knihami a
nechápala, proč mě matka nutí jezdit s ní na každičkou společenskou
událost, na kterou je pozvána. Ale teď už mi to bylo jasné. Pochopila
jsem, že to dělá z nudy. Svůj čas trávila vyšíváním a vysedáváním a
čekala celý den na to, až se otec vrátí domů, aby měla alespoň jednoho
člověka, se kterým si může povídat.
Jak jsem se jen mohla divit, že se neustále zaobírá plánováním mé
svatby? Určitě to byla také jen jedna z mnoha drobností, jak trochu
obohatit svůj nudný život.
Místnost se plnila, servírovalo se občerstvení, naléval se punč a
netrvalo dlouho a paní Dolbinová usedla ke klavíru, aby nás potěšila
tichou táhlou hudbou. Poslouchala jsem klavírní skladbu a zaklapla
román, který jsem si připravila. Klavírní hudbu mám velmi ráda a dřív to
byl jediný opravdový důvod, proč jsem se při večírcích neschovávala v
podkroví, ale seděla se všemi ostatními v salónu. Příjemnou chvilku mi
teď kazilo jen kdákání několika děvčat, která stála v mé blízkosti, a tak
jsem k nim z donucení obrátila svou pozornost.
„A pak smeknul klobouk a řekl: ‚Jestli slečna nenastoupí do kočáru,
bude muset jít domů pěšky,‘“ vyprávěla právě jedna z nich a druhé dvě s
vykulenýma očima poslouchaly její vyprávění.
 Byly to Julia Goodmanová, která mohla být asi v mém věku, její
mladší sestra Mildred a Cassandra Brownová. Všechny tři držely v ruce
sklenku punče a měly hlavy dohromady jako vždy.
„To přece nemohl doopravdy říct!“ vypravila ze sebe Julia se
zatajeným dechem, načež Cassandra pokrčila rameny.
„A co jsi pak udělala?“ vyzvídala Mildred a nervózně přešlápla z
nohy na nohu.
„Samozřejmě jsem šla pěšky! I já mám svoji hrdost!“ odpověděla
Cassandra a děvčata se zase začala smát.
Byly tak trapné a roztomilé, šaty v pestrých barvách, tváře zmalované
a ve svých vysokých účesech všelijaké tretky. Tyhle tři odpovídaly
přesně typu děvčat, o němž si moje matka odjakživa přála, abych k němu
patřila, zatímco já jsem se jim vždy snažila na míle vyhnout, abych
nemusela poslouchat tlachy z celého okolí. Měly vždy vynikající náladu,
byly velice hovorné a mohli jste je potkat na všech společenských
událostech, kde vyhlížely toho nejlepšího z mužů. Jestli si správně
vzpomínám, tak Julia toho svého už dokonce našla a bude se na jaře
vdávat.
I když bylo to srovnání velmi groteskní, vzpomněla jsem si na Elisu. I
ji jsem opustila, když jsem tak nenadále uprchla z Londýna, a od té doby
jsem se jí neozvala. Ani jsem nevěděla, jak se jí daří. Pokud pan Reed
můj přestupek skutečně nahlásil, nemohlo se jí dařit nijak valně. Jenže já
jsem stále doufala, že je to onen dobrý člověk, kterého jsem v něm
viděla, a nic nenahlásil. Muselo mu přece stačit, že jsem já dala výpověď.
Rychle jsem tu myšlenku zahnala, zakázala si na něj myslet, a
všímala si místo toho těch tří děvčat, jen abych odvedla svoji pozornost.
Ale pak se přímo před nás postavil Edmund Collins a zastínil mi výhled.
Byl to pohledný mladý muž s velkým majetkem, kterého se mi matka už
víckrát pokoušela prezentovat jako žádoucího muže. Ale já jsem na něm
nic neshledávala. Je to náfuka, rychle rozdává uštěpačné poznámky, ale
je v koncích, když je člověk odehraje proti němu. A není ani za mák
inteligentní. Domýšlivě pozdravil skupinku a pak upil ze své sklenky
punče.
„Dámy, už jste určitě slyšely, že jsem zakoupil jedno z oněch nových
vozidel, která se momentálně vyrábějí v Německu,“ začal sám sebe
stavět do popředí a děvčata se jen ostýchavě usmívala. „Říká se mu
automobil a já jsem přesvědčen, že takovou projížďku byste tak hned
neodmítla, jako jste to provedla politováníhodnému Georgovi, slečno
Brownová,“ obrátil se na Cassandru, která na něj hleděla poněkud
ustrašeně. Pravděpodobně nepočítala s tím, že ji osloví takhle přímo.
„Místo abyste jako obyčejná služebná šla celou cestu pěšky,“ začal být
pan Collins poněkud uštěpačný a mně se celý ten hovor začal silně
protivit. „Povídá se, že byl lem vaší sukně šest coulů od země úplně
špinavý,“ popichoval ji dál svým nehorázným stylem a mě z nějakého
důvodu bolelo se na to dívat, aniž bych zasáhla.
Edmund Collins je nevychovanec, který se baví tím, že mravným
dívkám vyráží urážkami dech, aby se přitom sám cítil lépe. Nevědomky
jsem se zvedla a přistoupila ke skupince.
„Pane Collinsi,“ vmísila jsem se do hovoru a oslovený ke mně
zmateně otočil hlavu. Když mě spatřil, překvapeně pozvedl obočí.
Bezděčně jsem vzpomínala, jestli jsem vůbec kdy z vlastní iniciativy
nějakého člověka z naší společnosti oslovila. Ale pochybovala jsem o
tom.
„Vím, že musí být smutné, když člověk nestojí ve středu vesmíru. Ale
Země se bohužel točí kolem Slunce, a ne kolem vás,“ vysmívala jsem se
mu v rádoby omluvném tónu, jak to dobře uměla Elisa, a Edmundovi
mohly vypadnout oči z důlků.
Dřív bych nikdy nedokázala být tak okatě nezdvořilá. Jenže za svého
pobytu v Londýně jsem se naučila, jak se má nejlépe nakládat s
podobnými očividnými nehoráznostmi. A sice tím, že je člověk sám
užije.
„Měl byste tedy přestat nudit dámy těmi nesmysly,“ přisadila jsem si
ještě a pan Collins se začal čepýřit, aby mohl čelit mojí urážce.
„Slečno Crumbová, s takovýmto chováním pro vás bude těžké najít v
blízké budoucnosti manžela!“ vyčetl mi a já jsem pokrčila rameny. To mi
mamá říkala už léta.
„Pokud jsou k dispozici jen muži, jako jste vy, tak to se manželství
ráda zřeknu,“ odvětila jsem nedotčeně a pan Collins se zakuckal vlastní
slinou. Rozpačitě pokašlával, sám nevěděl, co na to má říct, a pak se jen
stroze poklonil a spěšně se vzdálil.
Dívala jsem se, jak odchází, s hlavou sklopenou, uši potlačovaným
studem celé rudé, a zase jsem si, aniž bych to chtěla, vzpomněla na
Thomase Reeda. Ten by se takovémuto výroku jen zasmál, s dolíčkem v
levé tváři a s rošťáckým výrazem v očích. Opět jsem pocítila ono hrozné
pnutí ve svém srdci.
„Panebože! Animant, to bylo brilantní!“ vytrhla mě Cassandra z
mých ponurých myšlenek a položila mi ruku na paži. I ostatní dvě dívky
se na mě radostně usmívaly a rozestoupily se, abych se k nim mohla
postavit.
„K tomu bych se v životě neodvážila,“ prohlásila Julia s jistým
uznáním v hlase a Mildred mi tajně zatleskala.
„To ses naučila v Londýně?“ zeptala se Cassandra bez okolků a
mrkala na mě svýma naivně hledícíma očima. „Říká se, že jsi tam
bydlela měsíc u strýčka,“ vyzvídala hned dál a já jsem přikývla a nutila
se do mírného úsměvu.
„Já myslím, že ano. Takhle to dělá moje kamarádka Elisa,“ vysvětlila
jsem a snažila se, aby to znělo upřímně. „To je pravé londýnské městské
děvče,“ dodala jsem a ani jsem nevěděla, proč to vlastně říkám. Ale ty tři
dívky mi visely na rtech, vyptávaly se mě na všechno možné o Londýně
a mém životě tam, na počasí a na společenské dýchánky, a byl to
nezvykle dobrý pocit být jednou z nich. Dřív pro mě lidé nebyli důležití,
ale to se změnilo, a mně teď chybělo vést s ostatními hovory.
Večer dozněl v pohodové náladě a Julia a Mildred odešly se svými
rodiči jako jedny z prvních. Cassandra mi ale ještě zůstala nablízku.
„Musím se ti s něčím svěřit,“ řekla mi a já jsem se na ni překvapeně
podívala. Co by mi asi tak mohla chtít říct? My dvě jsme se spolu přece
bavily dnes večer úplně poprvé.
„Dřív jsme se ti obloukem vyhýbaly, protože jsme si myslely, že jsi
namyšlená a že nás považuješ za hloupé husy,“ pokračovala se smíchem
a mně uvízla sušenka, kterou jsem si právě vzala, v krku. „A přitom jsi
tak milá. Chtěla jsem se ti za naše zlé myšlenky omluvit,“ dokončila větu
a já jsem cítila píchnutí špatného svědomí. Jen jsem se však usmála a nic
na to neřekla. Cassandra přece nemusí nutně vědět, že mě za namyšlenou
kozu považovaly naprosto právem.
Jenže i ona odešla domů a pak nastal čas, kdy jsem zase osaměla.
Seděla jsem sama ve svém arkýřovém okně a zírala do tmy. Ale něco se
změnilo. Jestli jsem předtím byla prázdná schránka, teď mi bylo jasné, že
takhle to dál nejde. Musím svůj život žít, a to i bez Thomase Reeda. Jen
jsem ještě nevěděla jak. Zpátky do starých kolejí jsem se vrátit
nedokázala, protože tyhle návyky už mi nepřipadaly dostačující, aby mě
naplňovaly. Potřebovala jsem víc. Přátelé přitom byli dobrý začátek, ale
stále ještě to nestačilo. Potřebovala jsem nějaké zaměstnání, nějakou
práci, něco, v čem bych mohla být produktivní a kde bych se cítila
smysluplně zaměstnaná.
„Jdeme do postele,“ informovala mě matka. Usmála se takovým
zvláštním způsobem a vypadala přitom nádherně.
„Dobrou noc, mamá,“ popřála jsem jí a ona se začala tiše smát.
„Musím ti ještě něco povědět, Ani,“ zvolala vzrušeně a přistoupila
blíž ke mně. Hned jsem začala doufat, že nepřišla na slabomyslný nápad
mě znovu s někým dávat dohromady. Posadila se ke mně a naklonila se
mým směrem.
„Papá souhlasí, abychom pozvali Henryho a Rachel přes svátky k
nám,“ oznámila mi celá šťastná a teď jsem se musela zasmát i já. Koutky
mých úst se protáhly nahoru, moje břicho se napjalo, a když z mých úst
vyšel jasný zvuk smíchu, cítila jsem, že už jsem se dlouho nezasmála. A
zdálo se, že si toho všimla i moje matka, protože po mně vztáhla ruce a
přitáhla si mě do náručí.
„Rány se zahojí,“ zašeptala, políbila mě na čelo a pak vstala a odešla.
A i já jsem se brzy odebrala do postele s předsevzetím, že od zítřka
svůj život zase vezmu pevně do svých rukou.
* * *
Vycházelo slunce a já už jsem byla drahnou dobu vzhůru. Vklouzla jsem
do županu a spěchala po schodech do přízemí. Mary-Ann a kuchařka se k
smrti vyděsily, když jsem vpadla do kuchyně a ptala se, jestli nepřišla
nějaká pošta. A skutečně tu pro mě bylo hned několik dopisů.
Za dobu, co jsem byla zpátky doma, jsem dostala dopisů celkem šest.
Čtyři byly od Elisy, která se mě vyptávala, proč jsem tak náhle odjela, a
informovala mě o svých nových podnicích. Evidentně se jí dařilo dobře,
z čehož jsem usoudila, že nás Thomas nevyzradil. Jeden z dopisů byl od
Rachel, která si o mě také dělala starosti. A poslední mi prozradil teprve
po otevření, že je od pana Boyla.
Dopoledne jsem strávila tím, že jsem všem třem odepisovala. Přitom
jsem nejpodrobněji všechno vysvětlila Elise a panu Boylovi jsem
přívětivým způsobem sdělila, že už mi psát nemá. Že se má dívat
kupředu, pustit mě k vodě a soustředit se na lepší budoucnost.
Těžce jsem polkla, když jsem ten dopis pečetila, a znovu jsem ucítila
bolest v prsou a zklamání, které mě pronásledovalo. Protože to nebyla jen
rada pro pana Boyla – bylo to také motto pro mě samotnou. A já jsem
byla odhodlaná se ho držet.
* * *
Přišly svátky a proběhly skvěle a radostně. Rachel se výborně začlenila
do našich rodinných radovánek. Hodně se smála a obměkčila otcovo
srdce, takže na Nový rok skutečně udělil souhlas k Henryho sňatku s ní.
A tak se mamá plně vrhla do svatebních příprav, a já jsem se proto
snažila být co nejméně doma. Hojně jsem se setkávala s Cassandrou, Julií
a Mildred, které se sice nikdy nepřiblíží Elise, ale jsou to velmi
dobrosrdečně bytosti, které obohacují mé všední dny.
„Hodlám si otevřít knihkupectví,“ řekla jsem jednoho odpoledne, kdy
jsme společně seděly v čajovně.
„Vlastní obchod? Jde to vůbec?“ zeptala se Julia zmateně a já jsem se
zcela klidně napila čaje.
„Proč ne?“ položila jsem protiotázku. Julia se podívala na Mildred a
ta na Cassandru.
„Protože to není tak jednoduché, když je člověk žena,“ vypravila ze
sebe Cassandra plaše, jako kdyby si myslela, že mě bude muset poučit o
zvyklostech naší společnosti.
„To mi v tom nezabrání,“ objasnila jsem jim s vědomím, že by na mě
Elisa byla pyšná. Tak trochu pyšná jsem na sebe byla i já sama. Protože
tohle rozhodnutí byl každopádně krok správným směrem.
„Ty jsi opravdu blázen, Ani,“ smála se Cassandra a ostatní se také
začaly chichotat, jak to umí jen děvčata v určitém věku.
„Zato se mnou není nikdy nuda.“
Jen co jsem ta slova vyslovila, došlo mi, že to jednou řekl Thomas, a
moje veselá nálada dostala pořádnou sprchu.
Tak jako tak jsem na něj myslela příliš často. Ať jsem si to
zakazovala sebevíc, každou chvíli jsem prohrávala boj sama se sebou a
probírala se ve vzpomínkách. V dobrých i v těch špatných.
 A ať jsem dělala cokoli, domlouvala si, snažila se něčím rozptýlit,
stále znovu jsem ho viděla před očima. Jak mě opovržlivě sleduje přes
okraj svých brýlí. Jak tancuje čtverylku úplně naopak a směje se tomu.
Jak se vedle mě opírá o polici s knihami, s oním zvláštním pohledem v
očích, který mi zvyšuje tep, a jak mi říká, že jsou na světě určitě ještě
stovky idiotů, kteří se do mě zamilují.
Ale proč nemůže být jedním z těchhle idiotů on?
Tuhle otázku jsem si mohla klást každý den, a stejně jsem neznala
odpověď, která by mi dala pocit, že to můžu uzavřít. A tak se pomalu
zkracovaly noci a brzy se začalo ohlašovat jaro. Sníh roztál a já jsem v
kalendáři mohla označit třetí měsíc, který jsem trávila zpátky doma.
Londýn mi mezitím připadal na míle daleko a já jsem sama sebe
přesvědčovala o tom, že je to dobré znamení. Moje rány se hojily a brzy
snad na to budu moct vzpomínat bez bolesti u srdce.
Děvčata mě pozvala na procházku po parku a já jim slíbila, že přijdu,
protože jsem právě dočetla svoje učebnice o vedení firmy a volném
hospodářském trhu a neměla nic jiného v plánu. Připravila jsem se,
ledabyle si sepnula vlasy a nechala si od Mary-Ann letos poprvé přinést
lehčí kabát.
Myšlenkami jsem byla ještě u posledních odstavců knihy, kterou jsem
právě dočetla, a úplně bezelstně jsem sáhla po klice a otevřela domovní
dveře. Když jsem vzhlédla a můj pohled padl do kaštanově hnědých očí,
bylo mi, jako by do mého těla uhodil blesk.
Celá vyjevená jsem dveře zase zabouchla a musela se opřít zády o
těžké dřevo, abych neztratila rovnováhu. Srdce mi tlouklo až v krku, v
břiše mě tak strašně šimralo, až se mi z toho dělalo zle, a rychle jsem
dýchala, abych překonala úlek. Jenže to nepomáhalo.
Přede dveřmi stál Thomas Reed. Tmavé vlasy totálně rozcuchané,
obličej unavený a zároveň vyděšený, na sobě tmavě modrý kabát, který
mu strašně slušel.
Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, jak s tím mám naložit. City mi
vřely v prsou, hlavě dodávaly pocit lehkosti, ale srdce mi z nich těžklo.
Bylo mi jasné, že stavu překonané zamilovanosti jsem na hony vzdálená.
Ale kdo také mohl počítat s tím, že se Thomas Reed objeví před
naším domem? Co tady jen dělá? Teď, když jsem konečně na dobré
cestě. Dělá to úmyslně, aby mě zničil, nebo to je jen hloupá náhoda, že se
po třech měsících rozhodl mi zničehonic zase vstoupit do života?
Jenže to já si jen tak líbit nenechám. Takhle se mnou jednat nebude.
Brečela jsem, trpěla jsem, chtělo se mi umřít, zdálo se mi tolik
srdceryvných snů. A teď, když se cítím zase trochu lépe, nemá žádné
právo mi to zase vzít.
Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla, napřímila jsem se,
přitáhla si kabát a zdatně ignorovala zmatený Mary-Annin pohled.
Zůstanu nad věcí, mě rozhodně nedostane a určitě mu nepodlehnu.
Odhodlaně jsem znovu sáhla po klice. Chvilku jsem doufala, že jsem se
zmýlila a Thomas tu vůbec není, jen abych tuhle myšlenku zároveň
proklela a přála si, aby přijel kvůli mně. Rozrazila jsem dveře, energičtěji
než poprvé, vykročila po schodech dolů na cestu a dveře za sebou
zabouchla.
„Slečno Crumbová,“ uslyšela jsem vedle sebe jeho hluboký hlas, ze
kterého mi na rukou naskočila husí kůže a který jsem tak často slýchala
ve svých snech. Zdráhala jsem se na něj podívat, snažila se nevnímat ho
ani koutky očí a jednoduše jsem vyrazila vpřed. Po cestě dolů k bráně a
odtud na ulici.
Thomas šel za mnou, cítila jsem to. Cítila jsem jeho blízkost,
přitažlivost, kterou na mě stále ještě působil, a já jsem násilím odpoutala
své myšlenky od něj k děvčatům, která na mě už určitě čekají.
„Slečno Crumbová. Musím s vámi mluvit,“ oslovil mě opět. Jeho hlas
zněl nejistě. Stiskla jsem rty, abych mu neodpověděla. Šla jsem dál po
ulici, která byla rušnější než v poslední době, protože vlahý vzduch a
sluneční svit vylákal lidi ven.
„Nemohla byste se na chvilku zastavit?“ řekl o něco energičtěji.
Obrátila jsem oči v sloup a cítila, jak ve mně stoupá hněv a ztrácím
kontrolu nad svým jazykem.
„Mám domluvenou schůzku,“ sdělila jsem mu chladně a neměla ani
pomyšlení na to, že bych se zastavila. On za mnou však šel stále dál.
Když kolem nás přesně na místě, na kterém jsem chtěla přejít přes silnici,
projížděl povoz, musela jsem zastavit.
„Slečno Crumbová, jen na minutu,“ přemlouval mě hned Thomas a
přistoupil ke mně blíž, než mi bylo milé. Ucukla jsem, dívala se dál
strnule dopředu a snažila se ho neposlouchat.
 „Nic z toho, co mi chcete říct, nechci slyšet,“ zamítla jsem jeho
prosbu a proklínala řidiče povozu, který se pohyboval rychlostí šneka.
„Jel jsem sem zatraceného půl dne ve velmi nepohodlném parním
omnibusu. Dopřejte mi alespoň, abych vám řekl, co mám na srdci,“
rozhorlil se Thomas a já jsem slyšela, jak se jeho trpělivost napíná.
Natolik dobře jsem ho znala. I ve mně začal sílit hněv, který pramenil z
frustrace a z odmítnutí a v posledních měsících měl čas, aby uzrál.
„Co mi je do toho, jak jste se sem dostal!“ odvětila jsem podrážděně a
konečně se dala zase do pohybu, protože silnice byla opět volná. Park už
nebyl daleko a já jsem viděla břízy, které bez listí vypadaly stále ještě
velmi hole.
„Mělo by vás zajímat alespoň to, proč tu jsem,“ pronesl Thomas
zarputile a nevykazoval sebemenší snahu nechat mě v klidu a vrátit se,
odkud přišel. Bylo to k zbláznění! Co ode mě ještě chce?
„Jenže mě to nezajímá. Nastupte zase do omnibusu a jeďte zpátky do
Londýna, kam patříte!“ vyštěkla jsem takřka zahořkle a vstoupila první
možnou cestou do parku. Někde tady na mě čeká Cassandra, Julia a
Mildred.
„A kam byste měla patřit i vy!“ zavolal za mnou Thomas a ta slova
mě ranila do prsou jako nůž, protrhla ránu, která se právě začínala hojit, a
sevřela mi srdce.
Nevědomky jsem se zastavila, snažila se popadnout dech, abych se
nepřestala ovládat. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, ale Thomas ještě
přitvrdil.
„Chtěl bych, abyste se mnou odjela zpátky do Londýna,“ řekl a to
byla poslední kapka. Energicky jsem se otočila, zvedla zrak a podívala se
na něj. To, jak tam stál, s vyzáblým obličejem, zachmuřeným pohledem a
vzpřímeným postojem, stačilo, aby mě to vyvedlo z rovnováhy.
„Tři měsíce!“ vykřikla jsem mu do tváře a on sebou trhl. „Tři měsíce
jste o sobě nedal vědět. Žádná zpráva, žádný dopis, dokonce ani jeden
jediný vzkaz, a teď se tu ve vší vážnosti objevíte a chcete, abych se s
vámi vrátila do Londýna?!“ vykřičela jsem ze sebe svůj hněv a bolest a
Thomas na chvíli rezignovaně zavřel oči.
„Já vás potřebuju,“ vypravil ze sebe tiše. Nevěděla jsem, co
smysluplného na to mám odpovědět. Zároveň se mi rozbušilo mé zrádné
srdce a v nitru se mi zase začalo šířit šimrání, i když jsem si přála, aby
mě to všechno nechalo chladnou.
Ale bohužel to nebylo tak snadné a už jen skutečnost, že se zde zjevil,
ve mně znovu probouzela naději. Bylo mi jasné, že bude pekelně bolet,
až ji ze sebe budu muset opět vytrhnout.
„Ne!“ řekla jsem tak zřetelně, jak jsem jen mohla, otočila se na
podpatku a bez dalšího ohlédnutí kráčela dál po cestičce. Nedaleko jsem
spatřila děvčata, která na mě už čekala a teď natahovala krky, jen aby
něco z toho, co se tu před očima ostatních odehrávalo, nepropásla.
„Slečno Crumbová, v Londýně jsou jen samí zabedněnci! Všichni
před vámi i po vás byli nekompetentní hlupáci s chápavostí mrtvé myši!“
vychrlil ze sebe Thomas a já jsem doufala, že jsem se přeslechla. Bylo
jednoduše neslýchané, jak necitlivý tenhle člověk je. To po mně skutečně
žádá, abych se vrátila do Londýna jen kvůli tomu, abych mu dělala
asistentku v knihovně, protože nenašel nikoho, kdo by se téhle práce
dokázal náležitě ujmout? Copak mu není jasné, jak moc mi tím ubližuje?
Nedokázala jsem si představit, že by mu za dobu, kterou se mnou
strávil, mohlo uniknout, že k němu něco cítím. Jak moc k němu něco
cítím. I když byl někdy neuvěřitelně neotesaný, takhle slepý nemůže být
přece ani on. Měla jsem toho dost. Definitivně. Už jsem nechtěla slyšet
nic dalšího, co by trýznilo moji duši.
„Mám domluvenou schůzku s kamarádkami. Měl byste odejít,“
vyzvala jsem ho a vložila do hlasu tolik chladu, kolik jsem ve svém
zlomeném stavu dokázala sebrat.
„Kdepak, Animant. My nikam nespěcháme. Jen si to vyříkejte,“
vpadla mi do zad svým líbezným hláskem Cassandra a Julia s Mildred
horlivě přikyvovaly.
Myslela jsem, že se zblázním. Ale byla to další typická věc pro lidi z
venkova. Tady se dělo tak málo věcí, které by se daly označit za
vzrušující, že člověk využíval každé příležitosti, která se mu naskytla.
„Slyšíte, máme si to vyříkat,“ zopakoval Thomas drze Cassandřina
slova a já jsem se na něj škaredě podívala.
„Buďte zticha!“ okřikla jsem ho a rozhořčeně dupla nohou. Hlavou
mi vířily zmatené myšlenky a já nevěděla, jak mám tuto konfrontaci
přestát, aniž bych se rozbrečela. Prostě si musím dál namlouvat, že jsem
silná, a pak už to nějak zvládnu. Prostě musím.
 „Jak jen můžete být tak nehorázný?! Propustil jste mě!“ spustila jsem
a bylo mi jasné, že o to tu vůbec nejde. On přece nejen že mě propustil.
On mi navíc vyrval srdce z hrudi a teď po něm ještě dupe.
„Byla to chyba,“ přiznal a jeho hlas zněl mnohem klidněji. „Všechno.
Chápete? Já vás vůbec neměl nechat odejít,“ prohlásil. Zavrtěla jsem
hlavou. Nechtěla jsem to slyšet. A hlavně jsem nechtěla do jeho slov zase
začít vkládat víc, než v nich skutečně bylo.
„Jak si jen můžete myslet, že bych se kvůli práci vrátila zpátky do
Londýna?“ zeptala jsem se ho výsměšně a zdůraznila slovo práce, abych
mu ukázala, jak nesmyslná jeho žádost je.
„Panebože, Animant!“ vykřikl Thomas a zhrzeně si projel rukama už
tak rozcuchané vlasy. „O tu zatracenou práci tu přece vůbec nejde!“
vypadlo z něj. Zmateně jsem zamrkala a bránila se vložit do jeho slov to,
co by v mém srdci mohla znamenat. „Jde mi o tebe. Chci tě zpátky. Já
bez tebe prostě nedokážu žít!“ vyslovil to, co jsem si na celém světě přála
ze všeho nejvíc. A já jsem v první chvíli nemohla uvěřit, že se to
skutečně stalo.
Co jsem se natrápila, zkoušela hodit všechno za hlavu, vytlouct si
tohoto muže a svoji zamilovanost z hlavy. A on mi teď říká, že beze mě
nedokáže žít? Bylo to frustrující a nádherné zároveň a já jsem ustrnula v
jakémsi šoku, který mi bránil na to jakkoli zareagovat.
„To myslíte vážně?“ vyšlo mi zajíkavě z úst. Thomas ke mně
přistoupil o krok blíž. „A to vážně mluvíte nejdřív o neobsazeném
pracovním místě?“ zeptala jsem se rozhořčeně, protože jsem nedokázala
pochopit, proč mě tím muset ranit, jen aby mi vzápětí vyznal svoji
náklonnost.
„Není to pro mě tak snadné,“ rozhorlil se a uhnul mému pohledu.
„Copak nestačí, že jsem potřeboval tři měsíce a nakopnutí od tvého
bratra, abych se sem vůbec vydal? Jak já mám ze sebe vypravit taková
slova?“ vysvětlil a jeho hlas byl slovo od slova mrzutější. Ale pak zavrtěl
hlavou a začal si prohledávat kapsy od kabátu, až našel lístek, který
rozložil.
Odkašlal si a rozhlédl se. To už jsem si i já všimla lidí, kteří se
mezitím kolem nás seskupili. Už to zdaleka nebyla jen Cassandra, Julia a
Mildred, kdo sledoval náš rozhovor, nýbrž i mnoho dalších, kteří se
odpoledne procházeli po parku, a dokonce i tací, kteří vyšli z okolních
domů, jen aby viděli, co se to tu právě děje.
„Doufám, že víš, že nemám ani romantické založení, ani nejsem nijak
zvlášť výmluvný. Ale opsal jsem si jednu báseň, kterou ti přednesu, jestli
si to přeješ,“ vysvětlil mi Thomas a mně začaly rudnout tváře.
„Ne, jen to ne!“ zvolala jsem energičtěji, než jsem chtěla, a srdce mi
bušilo do hrudníku tak tvrdě, že jsem měla pocit, že mi každou chvíli
vyskočí. „Na to mám zrovna tak málo romantických rysů, než abych
dovolila, abyste nás na veřejnosti ještě více ztrapnil.“
Thomas se na mě naléhavě podíval, zhluboka se nadechl a zastrčil si
lístek zpátky do kapsy. Působil nervózně, ale i já jsem cítila, jak se mi
chvěje celé tělo až ke konečkům prstů. A přesto jsem na něj měla pořád
ještě šílený vztek. On mě miluje, zatraceně! Nejspíš už mě taky miloval
celou tu dobu a já jsem se vůbec nemýlila. A to dělalo způsob, jakým mě
před třemi měsíci poslal pryč, ještě krutější. Ten prevít!
„No dobrá, pak už zbývá jen jedna věc, kterou ti musím říct a o které
bys měla vědět, že ji myslím vážně,“ řekl a přistoupil ke mně. Pomaličku,
krok za krokem, zmenšoval vzdálenost mezi námi dvěma. „A přísahám,
že už nebudu hledat žádné další výmluvy, abych sám sebe přesvědčil, že
je pro tebe lepší, když budeš žít beze mě,“ pokračoval a zůstal stát na
dosah ode mě.
Musela jsem zaklonit hlavu, abych k němu mohla vzhlédnout, a bylo
pro mě neskutečně těžké se na něj i nadále hněvat. Jeho pohled byl totiž
tak něžný, že jsem od něj nedokázala odvrátit zrak.
„Animant, chtěla by ses stát mou ženou?“ zeptal se mě ve vší
vážnosti a mně to vyrazilo dech. Myšlenky mi skákaly jedna přes druhou
a já se v návalu vzdoru vzepřela – nemohla jsem mu říct prosté ano.
Nedokázala jsem si vysvětlit, jak jsem tak najednou došla k této jasné
myšlence, ale byla jsem rozhodnutá, že se mu pomstím za to, že mě
nechal tři měsíce trpět, než sem přišel, aby se mě na tohle zeptal.
„Pod jednou podmínkou, Thomasi!“ vypravila jsem ze sebe takřka
nevlídně a uviděla, jak ztěžka polkl. „Už nikdy…,“ řekla jsem, „už
nikdy,“ zopakovala jsem, aby to bylo skutečně jasné, „nevkročím dolů do
archívu!“ dokončila jsem větu s bradou hrdě vystrčenou dopředu a s
naprostým odhodláním, že to nikdy neodvolám.
A Thomasovy koutky úst se roztáhly do úsměvu.
 „Už nikdy,“ přísahal mi, překlenul odstup mezi námi tím, že mě
uchopil v pase, přitáhl mě k sobě a pak jako ve snu přitiskl svoje rty na
moje a políbil mě.
Když kolem mě ovinul své paže a přitiskl mě k sobě, můj paličatý
vzdor se pod jeho doteky rozplynul. Jeho rty byly tak něžné, až mi
podklesávala kolena, celým mým tělem se rozlévalo příjemné chvění a
cítila jsem brnění na každém milimetru kůže. V mém nitru řádil
ohňostroj pocitů, když jsem cítila pohyb jeho rtů na svých, a za mými
zavřenými víčky se objevovaly tmavé skvrny, jak jsem vzrušením
zapomínala dýchat.
K mému uchu pronikl hlasitý zvuk a vytrhl mě zpět do reality tak
náhle, až jsem zděšeně zalapala po dechu. I Thomas omámeně pozvedl
hlavu, ale to už jsem rozeznala onu stále ještě trvající zvukovou kulisu.
Byl to potlesk. Lidé, kteří naše obsáhlé představení sledovali, tleskali,
výskali, pískali a dupali. A rychlý pohled do strany mi ukázal, že Julia
vedle nás dokonce omdlela.
Thomas mě však nepouštěl. Jeho ruce pořád ještě spočívaly kolem
mého pasu, držely mě v tak báječněm objetí, že jsem ani já neviděla
důvod, proč bych se z něho měla kdy vyprostit.
Thomas Reed, knihovník a mrzout, mě totiž miluje, a to je jediná
důležitá věc.
Zabořila jsem tvář do jeho hrudi, skryla před všemi červeň, která mi
rozpalovala tváře, a najednou jsem si vzpomněla na svoji matku.
Jak já jí tohle jen vysvětlím?
 Poděkování

Kniha nevzniká sama od sebe. Ke vzniku této knihy přispělo mnoho lidí
a já jsem vděčná za to, že jste mě na mé cestě všichni provázeli.
* * *
Na prvním místě děkuji svému muži Manuelovi. Za jeho pochopení, za
lásku a za čaj, který mi vařil.
Děkuji Astrid, která mě tak srdečně přijala do rodiny nakladatelství
Drachenmond. Avě za veškerou koordinaci a povzbudivá slova, když je
člověk potřeboval. Marii za nádhernou obálku a její schopnost budit
nadšení. Vice za skvělou spolupráci při korektuře a tvorbě anotace a za
všechny milé komentáře. A Michaele za grandiózní doladění detailů. Jste
všichni tak báječně osobnosti a já jsem ráda, že vás mám po svém boku a
že jste z mých čmáryfuků udělali opravdovou knihu.
Děkuji mamince, která mě odjakživa podporuje a povzbuzuje, abych
překonávala sama sebe a nikdy nepřestala věřit, že z mého pisálkovství
jednou vznikne kniha. A také své sestře Rebecce. Jsi moje nejdrsnější,
ale také nejmilejší kritička. Každou logickou chybu jsi mi omlátila o
hlavu a naslouchala jsi mi, když jsem se zamotala do svého vlastního
děje. Děkuji za stovky hodin na telefonu. Srdečný dík a objetí Jessice a
Jule. Že jsem si s vámi mohla na dálku psát. Jste ty nejlepší
spolubojovnice v boji proti apatii, prokrastinaci a tvůrčím blokádám.
A samozřejmě děkuji i svým čtenářům z platformy Wattpad, kteří knihu
od začátku provází, kteří netrpělivě čekali na další kapitoly a zahrnovali
mě komentáři. Děkuji Waldkind, LinoPee, BlackLady8, MissAurelia,
Azyrit, Lotrfan4eva, nimeda, Clarencehoho, DreamOn-Emi,
Inspirationsquelle, Sophie_Fechter, Funkentanz, urmelinchen,
mockingbird 1801, die Stalker-Zwillinge PippaPhilippa und Originella,
littlePandaxD, Fachlinchen, Storydragon, musical-lover_00,
DanielaFranka, Storytimeisnow, MisteryMo a mnoha dalším.
A velký dík patří samozřejmě také Bohu, který je stále se mnou a
provází mě v dobrém i ve zlém. Děkuji, že mohu psát, neboť to je mi
dopřáno jen díky tvé milosti.
Lin Rina
Kroniky prachu

Z německého originálu Animant Crumbs Staubchronik,

vydaného nakladatelstvím Drachenmond Verlag v roce 2017,
přeložila Dagmar Heeg.
Vydalo nakladatelství Fragment v Praze roku 2019
ve společnosti Albatros Media, a. s.
se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4,
číslo publikace 36 475
Odpovědná redaktorka Jana Olivová
Technická redaktorka Lucie Mikešová
Obálku vytvořilo Grafické a DTP studio Albatros Media, Kamila Flonerová
Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Albatros Media, Julius Muránsky
Vytiskl FINIDR, s. r. o., Český Těšín
1. vydání

www.fragment.cz
e-shop: www.albatrosmedia.cz
www.facebook.com/nakladatelstvi.fragment

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.