JEHO TEMNÉ ESENCE

SVAZEK III

JANTAROVÉ
KUKÁTKO
Philip Pullman

ARGO

2
Přeložila Dominika Křesťanová

HIS DARK MATERIALS

The Amber Spyglass

© ARGO, 2007
Cover illustration by Davis Scutt
Cover illustration by © Dominic Harman / Arena, 2007 (vydání pro mládež)
Cover Illustrations reproduced by permission of Scholastic Ltd.
Text and inside Illustrations copyright © Philip Pullman 1997
Translation © Dominika Křesťanová, 2007

ISBN 978-80-7203-963-0
ISBN 978-80-7203-964-7 (vydání pro mládež)

3
O jeho moci mluv, o jeho milosti,
jenž světlem oděn jest, obklopen věčností,
jenž v hněvném povoze hromová mračna tvoře
na cestu temnotou pohání bouřné oře.

Robert Grant, Zpěvy dávné i novodobé

Ach hvězdy,
není snad vaše přičinění, co zdvíhá milencovu touhu
po drahé tváři? A když se tajně vpíjí v její čisté rysy,
nevnímá spíše odraz vašich čistých seskupení?

Rainer Maria Rilke, Třetí elegie z Duina

Z esence, která tvoří život, stoupají jemné páry.

Mrazivá, křehká noc je plná andělů
drtících na prach živé. Továrny září všemi okny,
nikdo neslyší vyzvánění.
Konečně jsme spolu, byt daleko od sebe.

John Ashbery, Klerik. Ze sbírky Řeka a hory

4
 Jantarové kukátko je třetí, závěrečná část trilogie JEHO TEMNÉ
ESENCE, která začíná svazkem Zlatý kompas a pokračuje knihou
Jedinečný nůž. Děj třetího dílu osciluje mezi naším světem a několika
dalšími.

5
 1
V ZAKLETÍ SPÁNKU

V údolí stíněném rododendrony, na dosah spodního

…KDYŽ SE okraje sněhu na vrcholech hor, kde šplíchal potůček
ZE SLUJÍ zbarvený mléčně bílým odstínem roztálé vody a kde
ŠELMY VYNOŘÍ, mezi obrovitými borovicemi poletovali holubi a
SPÍCÍ DÍVKU
ZŘÍ… čečetky, ležela jeskyně, skrytá před zvědavými
WILLIAM BLAKE
pohledy shora skalním převisem a odspodu
těžkými, tuhými listy hustého podrostu.
Lesy zvučely pestrou škálou zvuků: mezi
kameny bublal potůček, jehličím borovic svištěl vítr, do bzíkání a
povrzávání hmyzu se mísily občasné hlásky stromových zvířat a
vytrvalý zpěv ptáků, a když někdy silnější poryv otřel dvě větve cedru
či borovice o sebe, zazněly táhlým, hlubokým tónem cella.
Bylo to místo zalévané jasnou sluneční září, drobenou za každého
počasí do nepravidelných skvrnek. Mezi pruhy a jezírky hnědozeleného
stínu pronikaly k zemi paprsky citrónově žlutého svitu a světlo tu nikdy
nebylo stejné či neměnné, protože mlžný opar táhnoucí se co chvíli
mezi vrcholky stromů tlumil sluneční jas do třpytně perleťového závoje
a potahoval šišky borovic vrstvičkou vláhy, lesknoucí se ve slunci poté,
co mlha ustoupila. Někdy se oblačná vlhkost srážela do drobounkých
kapiček, které se v podobě napůl mlhy, napůl deště spíše snášely než
padaly dolů a tichounce šelestily mezi miliony zelených jehliček.
Hned vedle potůčku se táhla úzká stezička vedoucí z vesnice, čítající
sotva pár pasteveckých chatrčí, k polorozpadlé svatyni na úbočí jen
kousek od ledovce, kde se v neutuchajícím horském větru třepetaly

6
vybledlé hedvábné praporky a kam pobožní vesničané přinášeli obětiny
v podobě sladových koláčků a sušeného čaje. Díky zvláštní hře světla v
těsném sousedství ledu se v parách zahalujících vystouplé čelo údolí bez
ustání mísily všechny barvy duhy.
Jeskyně ležela ve svahu o něco výš nad stezkou. Kdysi v ní přebýval
jakýsi světec, meditoval tu, postil se a modlil, a úcta k jeho památce se
přenesla na celé okolí. Jeskyně byla přibližně deset metrů hluboká a
díky suchému podloží mohla poskytnout dokonalé přístřeší medvědu
nebo vlkovi, ale po dlouhá léta tu hnízdili jen ptáci a netopýři.
Stvoření, které se teď krčilo v jejím ústí a s nastraženýma ušima
těkalo černými očky sem a tam, však nepatřilo ani k jedněm, ani k
druhým. Do husté zlatavé srsti se mu ztěžka opíral sytý sluneční svit a v
hbitých opicích prackách převracelo borovou šišku, špičatými prsty
odlupovalo šupinu za šupinou a vyškrabovalo zpod nich sladká jadérka.
Za ním, na samé hranici dosahu slunce, ohřívala paní Coulterová v
mělkém hrnci na petrolejových kamínkách trochu vody. Její daemon
krátce varovně zarepetil a paní Coulterová zvedla hlavu.
Po lesní stezičce se sem od vesnice blížilo děvčátko. Paní Coulterová
ho dobře znala: Ama sem nosila jídlo už pěknou řádku dní. Hned jak
sem dorazila, postarala se paní Coulterová, aby se rozneslo, že je svatá
žena zabraná v meditacích a modlitbách a že se přísahou zavázala nikdy
nepromluvit s mužem. Ama byla ze všech místních jediná, čí návštěvy
byla ochotná přijmout.
Tentokrát však děvčátko nepřicházelo samo. Otec, který ji
doprovázel, se ale držel stranou a nechal holčičku vystoupat k jeskyni
samotnou.
U vchodu do jeskyně se Ama poklonila.
„Otec vzkazuje uctivé pozdravení a přání všeho dobrého,“ řekla.
„Zdravím tě, dítě,“ odpověděla paní Coulterová.
Děvčátko přinášelo raneček zabalený ve vybledlém bavlněném
hadříku. Položilo ho paní Coulterové k nohám a nesměle jí podalo
skromnou kytičku, asi tucet sasanek svázaných bavlnkou. Rychle,
nervózně přitom něco drmolilo. Paní Coulterová jazyku místních horalů
trochu rozuměla, ale soudila, že je lepší nedávat najevo, jak dalece je
schopná se domluvit. Usmála se tedy a gestem holčičce naznačila, aby

7
byla zticha a sledovala jejich dva daemony. Zlatý opičák nastavoval
drobnou černou dlaň a Amin daemon se k ní v podobě motýla obezřetně
třepotal blíž a blíž, až se nakonec usadil na zrohovatělém ukazováčku.
Opice si ho pomalu přiložila k uchu a paní Coulterové dolehl do
vědomí tenounký pramínek porozumění, v jehož světle začala dívčina
slova dávat zřetelný smysl. Vesničany těšilo, že se v jeskyni usadila
svatá žena, ale proslýchalo se, že s ní přebývá jakýsi podle všeho mocný
a nebezpečný společník.
Právě jeho přítomnost dělala vesničanům těžkou hlavu. Je ta druhá
bytost sluha paní Coulterové, nebo její pán? Nemá ona sama v úmyslu
škodit okolí? A proč vůbec přišla právě sem? Jak dlouho tu hodlají
zůstat? Ama proplétala svěřené dotazy tisícem vlastních obav a
pochybností.
Zatímco paní Coulterová vstřebávala daemonovým prostřednictvím
smysl otázek, začalo se jí v mysli rýsovat krajně nezvyklé řešení: vždyť
může děvčátku říct pravdu! Pochopitelně ne celou, ale přinejmenším
část ano. Nejradši by se při tom pomyšlení rozesmála, ale když
promluvila, nezněla v jejím hlase ani špetka pobavení.
„Ano, je tu se mnou ještě někdo další. Ale bát se jí opravdu
nemusíte. Je to moje dcera a je zakletá do spánku. Proto jsme přišly
sem, ukrýváme se před čarodějem, který ji zaklel, a já se pokouším přijít
na to, jak jí pomoci. Jestli chceš, pojď se na ni podívat.“
Její vlídný hlas už Amu zpola upokojil, ale přece jen se ještě trochu
bála, zvlášť po všech těch řečech o kouzelnících a čárech. Zlatý opičák
ale držel jejího daemona jemně jako peříčko, a navíc byla zvědavá.
Opatrně vešla za paní Coulterovou do jeskyně.
Otec na pěšince pod nimi o krok postoupil a jeho vraní daemon
jednou dvakrát máchl křídly, ale oba zůstali na místě.
Paní Coulterová zapálila svíčku, protože světla rychle ubývalo, a
vedla děvčátko až dozadu do jeskyně. Holčička v šeru poplašeně
blýskala očima do všech stran a prsty obou rukou se střídavě dotýkala
palců, aby zmátla a zahnala zlé duchy.
„Vidíš?“ řekla paní Coulterová. „Nikomu neublíží. Nemáte se čeho
bát.“

8
 Ama sklopila oči k postavě zachumlané ve spacím pytli. Leželo před
ní děvče o nějaké tři čtyři roky starší než ona, s vlasy, jaké jakživa
neviděla – byly světlé, ale jejich zvláštní sytý odstín připomínal ze
všeho nejvíc lví hřívu. Rty měla dívka pevně stisknuté a skutečně spala,
o tom nebylo pochyb, protože stejně zhluboka oddychoval i její
daemon, stočený do klubíčka těsně u jejího hrdla. Vypadal trochu jako
promyka, jen barvu měl zlatavě rezavou a byl o něco menší. Zlatý
opičák se spícímu zvířátku láskyplně probíral srstí mezi ušima a Amě
neušlo, jak sebou druhý daemon neklidně zavrtěl a slabounce, chraplavě
zakníkl. Amin daemon se v podobě myšky přitiskl děvčátku na krk a
vystrašeně jí vykukoval zpod vlasů.
„Tak tatínkovi pěkně pověz, co jsi viděla,“ nabádala ji paní
Coulterová. „Žádného zlého ducha tu nemám. Je tu jen má dcerka,
uvržená kouzlem do spánku, a já na ni dávám pozor. Ale nezapomeň
otci říct, prosím tě, že to musí zůstat mezi námi. Kromě vás dvou se
nesmí nikdo dozvědět, že je Lyra tady. Kdyby se k tomu čaroději
doneslo, kde ji najít, přišel by sem a zahubil ji, ji i mě a všechno v okolí.
Tak koukej mlčet. Tatínkovi to pověz, ale jinak nikomu.“
Přiklekla vedle Lyry, dlaní jí shrnula z obličeje zavlhlé vlasy a pak se
sklonila a políbila dceru na tvář. Když znovu zvedla hlavu a statečným
úsměvem zakryla lítost, spatřila Ama v jejím pohledu tolik smutku a
lásky, že se jí samotné zalily oči slzami.
Paní Coulterová holčičku za ruku odvedla k ústí jeskyně a neušlo jí,
že je otec zdola nepřestává ustaraně sledovat. Sepjala ruce a uklonila se
jeho směrem, načež muž odpověděl stejným gestem. Bylo znát, jak se
mu ulevilo, když se jeho dcerka uklonila ženě v jeskyni i očarované
spící dívce, otočila se k nim zády a rozběhla se v houstnoucím šeru po
pěšince dolů. Otec i dcerka se ještě jednou uklonili směrem k jeskyni a
pustili se ze svahu, kde zanedlouho zmizeli v temných stínech květy
obtěžkaných rododendronů.
Paní Coulterová se vrátila ke svému rendlíku. Voda už se skoro
vařila.
Přidřepla si a začala do ní drolit suché listí, dvě špetky z jednoho
pytlíčku, jednu z druhého, a k tomu tři kapky bledě žlutého oleje.
Energicky všechno promíchala a v duchu počítala, dokud neuplynulo

9
pět minut. Pak odstavila rendlík z plotny a položila ho na zem, aby
odvar vychladl.
Všude kolem leželo vybavení z tábora u modrého jezera, kde zemřel
sir Charles Latrom: spací pytel, batoh s náhradním oblečením a
pomůckami na praní a tak podobně. Byl tu také plátěný kufřík s pevným
dřevěným rámem a vyložený látkou z vláken kapoku, kde přechovávala
nejrůznější nástroje, a kožené pouzdro s pistolí.
Odvar v řídkém vzduchu rychle chladl, a sotva dosáhl tělesné
teploty, paní Coulterová ho opatrně přelila do plechového pohárku a
odnesla dozadu do jeskyně. Opičák zahodil šišku, ze které vybíral
semínka, a pustil se za ní.
Paní Coulterová si odložila pohárek na plochý kámen a přiklekla k
Lyře. Zlatý opičák se jí přikrčil k druhému boku, připravený chytit
Pantalaimona, kdyby se náhodou probudil.
Lyra měla vlhké vlasy a oči se jí pod víčky pohybovaly. Začínala
sebou vrtět. Už když ji předtím políbila, ucítila paní Coulterová slabé
zakmitání řas a věděla, že když si nepospíší, Lyra se co nevidět probudí.
Zajela jí dlaní pod hlavu a druhou rukou odhrnula dceři z čela
zavlhlý pramínek vlasů. Lyra pootevřela rty, slabounce zasténala, a
Pantalaimon se jí přisunul o kousek blíž k hrudníku. Zlatý opičák
nespouštěl z Lyřina daemona oči a drobnými černými prstíky přitom
nervózně poškubával lemem spacího pytle.
Pod přísným pohledem paní Coulterové pustil látku a nepatrně
ucouvl. Žena dceři jemně nadzvedla ramena a Lyře se bezvládně svezla
hlava do strany, ale vzápětí se spící dívka prudce nadechla, zaškubala
ztěžklými víčky a pootevřela oči.
„Rogere,“ mumlala nezřetelně. „Rogere, kde jsi? Nevidím tě…“
„Pssst,“ konejšila ji matka šeptem. „Pssst, zlatíčko, hezky vypij
tohle.“
Naklonila Lyře pohárek k ústům a nechala jí na rty stéct pár kapek. I
v polospánku je jazyk ucítil, pohnul se a slízl je, a paní Coulterová
nalila dceři do úst druhý drobný doušek a po něm další a další, pomalu a
trpělivě, aby Lyra měla dost času každý spolknout.
Trvalo to několik minut, ale nakonec byl pohárek prázdný a paní
Coulterová Lyru znovu uložila. Sotva se hlavou dotkla země, přesunul

10
se jí Pantalaimon opět ke krku. Nazlátle rezavou srst měl vlhkou,
podobně jako Lyra vlasy. Oba dva už zase tvrdě spali.
Zlatý opičák se lehkými poskoky vrátil k ústí jeskyně a jako prve se
usadil s pohledem upřeným na pěšinku pod sebou. Paní Coulterová
namočila v umyvadle studené vody žínku a otřela Lyře tvář. Pak
rozepnula spací pytel a omyla jí paže, krk a ramena, protože Lyra byla v
jednom ohni. Nakonec vzala hřeben a jemně rozčesala zcuchané
prameny, shrnula je dívce z čela a uprostřed rozdělila úhlednou
pěšinkou.
Nechala spací pytel rozepnutý, aby se Lyra trochu ochladila, a
rozbalila raneček od Amy. Bylo v něm pár chlebových placek, kotouček
lisovaných čajových lístků a trocha lepkavé rýže zabalené ve velkém
listu. Bylo načase rozdělat oheň.

* * *

Chlad z hor sem v noci doléhal obzvlášť pronikavě. Zručnými

pohyby naškrabala nožem troud, připravila ohniště a škrtla sirkou. I
tohle bylo třeba mít na paměti: sirky docházejí, a stejně tak petrolej do
kamínek. Od téhle chvíle musí myslet na to, aby nenechala oheň
vyhasnout ve dne ani v noci. Její daemon byl rozladěný. Nezamlouvalo
se mu, co se v jeskyni děje, ale kdykoli se pokusil s ní promluvit, rázně
ho odbyla. Obrátil se k ní zády, v každé křivce tělíčka jasně čitelné
pohrdání, a rozmrzele cvrnkal do tmy oloupané šupiny z šišky.
Nevěnovala mu pozornost a dál se soustředila na práci. Zkušeně
rozdělala oheň a dala nad něj vařit trochu vody na čaj.
Jeho pochybnosti ji ale přece jen nakazily, a zatímco drolila tmavě
šedou kostku čaje do vody, vrtalo jí hlavou, co ji to vlastně napadlo,
jestli se snad úplně nezbláznila, a hlavně jedna stále se vracející otázka:
co se stane, až to zjistí církev? Zlatý opičák měl pravdu. Nejenže tu
schovávala Lyru, skrývala i skutečnost sama před sebou.

11
 Chlapeček se vynořil ze tmy, vystrašený a plný naděje. „Lyro…
Lyro… Lyro…“ šeptal pořád dokola.
Za jeho zády viděla další postavy, ještě přízračnější než on, a
ještě tišší. Připadalo jí, že patří všichni k témuž společenství, že
jsou téhož druhu, ale neměli tváře viditelné jejím očím ani hlasy,
kterými by promluvili. Ani jeho hlas nikdy nepřesáhl sotva
slyšitelný šepot a tvář měl zastíněnou a rozmlženou jako napůl
zapomenutou vzpomínku.
„Lyro… Lyro…“
Kde to byli?
Na jakési rozlehlé pláni, kam olověná obloha nepropouštěla
žádné světlo a obzor byl kolem dokola zahalený mlhou. Pod sebou
měli holou půdu, na mlat udupanou miliony nohou, byt tyhle nohy
nevážily ani tolik co pírko; musel ji tedy upěchovat čas, i když čas
v tomhle místě už odedávna znehybněl, takže to nejspíš byla daná
věc. Tohle byl konec všeho prostoru, poslední ze všech světů.
„Lyro…“

12
 Proč jsou tady?
Jsou uvěznění. Kdosi se něčím provinil, i když nikdo nevěděl,
jaký zločin to byl, kdo ho spáchal ani jaká instance vynesla ortel.
Proč ten klučík pořád volá Lyřino jméno?
Naděje.
Co jsou zač?
Duchové.
Lyra se jich nemohla dotknout, byt se o to snažila ze všech sil.
Bezradně tápající ruce procházely znovu a znovu skrze ně, a ten
hošík se jí pořád nepřestával doprošovat.
„Rogere,“ řekla, ale i její hlas zněl jako tlumený šepot,
„Rogere, kde to jsi? Co je to za místo?“
„To je svět mrtvých, Lyro,“ odpověděl. „Vůbec nevim, co mám
dělat… nevim, jestli tu zůstanu navěky, nevim, jestli jsem třeba
neproved nějakou špatnost nebo co, sice jsem se vždycky snažil
chovat dobře… ale nemůžu to tu vystát, nahání mi to všechno
hrůzu, nesnáším to tady –“
A Lyra řekla: „Já…

13
 2
BALTHAMOS A BARUCH

„Buďte zticha,“ řekl Will. „Buďte prosím vás

zticha. Nerušte mě.“
KDYŽ JAKÝSI
DUCH MĚ MÍJEL, Bylo to vzápětí po tom, co Lyru unesli, vzápětí
CHLUPY SE MI po tom, co Will sešel z vrcholku hory, vzápětí po
ZJEŽILY PO TĚLE. tom, co mu divoženka zabila otce. Will pomocí
JÓB suchých sirek nalezených v otcově brašně rozsvítil
plechovou lucerničku, kterou nesl tamtéž, přikrčil
se do závětří převisu a otevřel Lyřin batůžek.
Zdravou rukou zašátral uvnitř a nahmátl těžký, v sametu zabalený
alethiometr. Zatřpytil se ve svitu lucerny, když Will napřáhl ruku a
ukázal ho těm dvěma, kteří mu stáli po boku, dvěma nezřetelným
obrysům, které se nazývaly anděly.
„Umíte s tím zacházet?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl hlas. „Pojď s námi. Musíš. Hned s námi pojď za
lordem Asrielem.“
„Kdo po vás chtěl, abyste sledovali mého otce? Říkali jste, že o vás
nevěděl, ale není to pravda,“ pokračoval Will rozhorleně. „Řekl mi,
abych vás očekával. Věděl toho víc, než jste vůbec tušili. Kdo vás
poslal?“
„Nikdo nás neposlal. Přišli jsme sami,“ promluvil znovu hlas.
„Chceme sloužit lordu Asrielovi. A ten mrtvý – co po tobě chtěl? Jak
máš s tím nožem naložit?“
Will se neubránil rozpakům.
„Říkal, že ho mám donést lordu Asrielovi,“ připustil.

14
 „Tak pojď s námi.“
„Ne. Nejdřív musíme najít Lyru.“
Zavinul alethiometr do sametu a uložil ho do svého batohu. Zavřel
chlopeň, přehodil přes sebe otcův těžký plášť, aby se chránil před
deštěm, a ještě pořád přikrčený na místě upřel na oba stíny pevný
pohled.
„Mluvíte pravdu?“ zeptal se.
„Ano.“
„Jak to tedy s vámi je, jste silnější než lidé, nebo slabší?“
„Slabší. Vy jste z opravdového masa, my ne. Ale stejně musíš jít s
námi.“
„Ne. Jestli jsem silnější, musíte mě poslouchat. A krom toho, nůž
mám já. Proto vám nařizuji: pomozte mi najít Lyru. Je mi jedno, jak
dlouho to bude trvat, ale nejdřív najdeme ji a teprve pak půjdu za
lordem Asrielem.“
Obě postavy se na několik vteřin odmlčely. Pak poodpluly o kousek
dál a o něčem se dohadovaly, i když Will z jejich hovoru nezaslechl ani
slovo.
Nakonec se znovu vrátily k němu a on uslyšel: „Tak dobrá. Děláš
chybu, ale nemáme na vybranou. Pomůžeme ti najít to děcko.“
Will napínal oči do tmy, aby je viděl zřetelněji, ale do tváře se mu
řinul déšť.
„Uvidím vás ve dne líp?“
„Ne, hůř. Nepatříme k andělům vyššího řádu.“
„Dobře, to znamená, že když vás neuvidím já, nevšimne si vás ani
nikdo jiný, takže se snadno ztratíte. Pokuste se tedy zjistit, kam se
poděla Lyra. Určitě nebude daleko. Byla tu jedna žena, a Lyra bude
nejspíš – to ona ji unesla. Dejte se do hledání a přijďte mi pak povědět,
co jste zjistili.“
Andělé se zvedli do bouřlivého větru a zmizeli. Will cítil, jak na něj
doléhá nesmírná tupá tíha. Už před tím, než zápasil s otcem, mu
nezbývalo moc sil, a teď už byl téměř u konce. Přál si jedině zavřít oči
bolavé pláčem, sklopit přes ně ta neuvěřitelně těžká víčka.
Přetáhl si plášť přes hlavu, na prsa přitiskl batoh a v tu ránu usnul.

15
 * * *

„Nikde nic,“ ozvalo se.

Hlas dolehl do hlubin Willova spánku, a ten se ztěžka vytrhl do
bdění. Po chvíli (trvalo to skoro minutu, natolik byl ponořený do
nevědomí) přece jen otevřel oči do svěžího jitra, které se před ním
rozprostíralo.
„Kde jste?“ zeptal se.
„Vedle tebe,“ odpověděl anděl. „Tady.“
Slunce vyšlo teprve před nedávnem a skály i lišejníky a mechy,
kterými byly porostlé, zářily v ranním světle křehkou čerstvostí, ale
žádná postava nebyla široko daleko k vidění.
„Říkal jsem ti, že v denním světle nebudeme moc k rozeznání,“
mluvil dál hlas. „Nejlíp nás uvidíš v polosvětle, za svítání nebo
soumraku. Ve tmě je to o něco horší a za slunečního svitu jsme vidět
úplně nejmíň. Hledali jsme s mým společníkem od úbočí hor níž, ale
nenašli jsme žádnou ženu ani dítě. Objevili jsme ale jezero s modrou
vodou, u kterého nepochybně tábořila. Zůstal tam jeden mrtvý muž a
divoženka vysátá fantomem.“
„Mrtvý muž? Jak vypadá?“
„Mohlo mu být tak kolem šedesáti, tělnatý, s hladkou pletí. Stříbřitě
šedé vlasy. Oblečený v drahých šatech, a táhla z něj nějaká těžká
voňavka.“
„Sir Charles,“ dovtípil se Will. „To musí být on. Paní Coulterová ho
nejspíš zabila. Tak přece aspoň nějaká dobrá zpráva.“
„Nechala za sebou stopy. Můj společník je sleduje, a až zjistí, kam
vedou, vrátí se za námi. Já zatím zůstanu s tebou.“
Will vstal a rozhlédl se kolem sebe. Bouřka pročistila vzduch a ráno
bylo vymyté a svěží, což ovšem vrhalo okolní scénu do ještě děsivějšího
světla – nedaleko totiž ležela mrtvá těla několika divoženek, které je s
Lyrou doprovázely vstříc jeho setkání s otcem. Ve tváři jedné z nich už
se činila černá vrána s ukrutným zobanem a Willovi neušlo, že nahoře
krouží jakýsi větší pták a vyhlíží si nejtučnější hodovní tabuli.
Will všechny mrtvoly popořadě prohlédl, ale Serafinu Pekkalu,
královnu jednoho z divoženčích klanů a Lyřinu oddanou přítelkyni,

16
mezi nimi nenašel. Pak si vzpomněl – neodletěla snad krátce před
soumrakem za nějakou jinou záležitostí?
To znamená, že je možná ještě pořád naživu. Trochu ho to pomyšlení
vzpružilo a rozhlédl se po obzoru, jestli ji snad v dálce nezahlédne, ale
ať se díval na kterou stranu chtěl, všude se táhlo jen modré nebe
prošpikované ostrými vrcholky skal.
„Kde jsi?“ obrátil se k andělovi.
„Vedle tebe,“ odpověděl hlas, „jako vždycky.“
Will se ohlédl doleva, odkud k němu hlas doléhal, ale neviděl nic.
„Takže vidět nejsi. Může tě někdo kromě mě slyšet?“
„Když budu šeptat, tak ne,“ odpověděl anděl jízlivě.
„Jak se jmenuješ? Máte vůbec jména?“
„To máme. Já jsem Balthamos a můj společník se jmenuje Baruch.“
Will zvažoval, co podniknout dál. Jakmile si člověk zvolí jednu cestu
z mnoha, všechny ostatní, jež si nevybral, v tu chvíli zhasnou jako
svíčky, jako by nikdy neexistovaly. V tenhle okamžik měl Will všechny
možnosti ještě pořád před sebou. Jenže dopřát jim všem život
znamenalo nedělat nic. Málo platné, nezbývalo mu než volit.
„Vrátíme se po úbočí dolů,“ rozhodl. „Sejdeme k tomu jezeru. Třeba
tam najdeme něco, co by se mi mohlo hodit. A krom toho začínám mít
žízeň. Půjdu směrem, kterým podle mě leží, a kdybych sešel z cesty,
navedeš mě zpátky.“
Teprve když měli za sebou několik minut chůze po kamenitém
svahu, kudy nevedla ani stezička, Will si uvědomil, že ho nebolí ruka.
Vlastně od chvíle, kdy se probudil, na ránu nepomyslel ani jedinkrát.
Zastavil se a prohlédl si hrubý hadřík, kterým mu ji otec po boji
ovázal. Byl nasáklý onou mastí, jíž ránu potřel, ale po krvi nebylo ani
stopy. Od chvíle, kdy přišel o prsty, neustalo krvácení ani na chvíli, a
tohle byla tudíž tak úžasná novina, že mu srdce poskočilo téměř čirou
radostí.
Zkusmo pohnul prsty. Rány ještě pořád bolely, pravda, ale nějak
jinak, už to nebyla ona hluboká, zničující bolest, která z něj ještě včera
vysávala život, ale mělčí, jakoby otupělý pocit. Připadalo mu, že se ruka
hojí. A byla to zásluha jeho otce. Kouzlo divoženek selhalo, ale otec ho
vyléčil.

17
 V mnohem lepší náladě pokračoval ze svahu dolů.
Než dorazil k jezeru, uplynuly tři hodiny a anděl mu musel
několikrát poradit. Byl už tou dobou vyprahlý žízní a v těžkém plášti
mu bylo pod ostrými slunečními paprsky k nesnesení horko. Když si ho
ale sundal, scházela mu jeho ochrana a holé paže a šíje ho co nevidět
začaly pálit. Na dohled jezera odhodil plást i batoh na zem a poslední
metry k vodě doběhl, svalil se na břicho a lačně lokal doušek za
douškem mrazivého osvěžení. Voda byla tak studená, že mu z ní trnuly
zuby a rozbolela ho celá lebka.
Jakmile uhasil žízeň, posadil se a rozhlédl se kolem sebe.
Předchozího dne nebyl schopný vnímat okolí, ale dnes si jasně
uvědomoval, jak je voda sytě modrá a jak pronikavě tu bzučí hmyz.
„Balthame?“
„Jsem pořád s tebou.“
„Kde je ten mrtvý?“
„Za tou vysokou skálou napravo.“
„Nejsou tu v okolí fantomové?“
„Nejsou.“
Will zvedl batoh a plášť a po břehu jezera došel až ke skále, o které
mluvil Balthamos.
Hned za ní stál nevelký tábor čítající pět šest stanů a zbytky několika
ohnišť. Will obezřetně sklouzl mezi ně, ve střehu, kdyby tu snad přece
jen zůstal někdo naživu a číhal teď v záloze.
Panovalo tu ale naprosté ticho, které nedokázalo plně narušit ani
vytrvalé cvrkání hmyzu. Stany stály bez hnutí a hladina byla klidná, jen
z místa, kde před chvílí pil, se ještě pořád rozbíhaly do stran drobné
vlnky. Na okamžik sebou škubl, když zahlédl kousek od nohy zákmit
čehosi zeleného, ale byla to jen maličká ještěrka.
Stany byly z maskovací látky, a o to byly na pozadí jednotvárně
červených skal nápadnější. Will nakoukl do prvního a zjistil, že je
prázdný Stejně tak druhý, ale ve třetím přece našel něco užitečného:
plechovou jídelní misku a krabičku sirek. Kromě toho tu byl pruh jakési
tmavé hmoty, dlouhý a tlustý jako jeho předloktí. Nejdřív ho napadlo,
že je to kus kůže, ale na denním světle poznal, že drží sušené maso.

18
 A měl koneckonců svůj nůž. Ukrojil tenký plátek – byl tuhý a
chutnal maličko slaně, ale stačilo chvíli žvýkat a rozvinula se hutná,
příjemná chuť. Přidal maso, sirky i jídelní misku do batohu a prohledal i
další stany, ale v těch nezbylo nic.
Největší si nechal nakonec.
„Tady je ten mrtvý?“ zeptal se nazdařbůh do vzduchu.
„Ano,“ přitakal Balthamos. „Otrávený.“
Will stan obezřetně obešel až ke vchodu obrácenému k jezeru. Vedle
překocené plátěné židle leželo na zemi mrtvé tělo muže, jenž byl ve
Willově světě znám jako sir Charles Latrom a v Lyřině coby lord
Boreal, muže, který jí ukradl alethiometr a v důsledku přiměl Willa
získat jedinečný nůž. Sir Charles, úlisný podvodník vládnoucí v obou
světech značnou mocí, byl mrtvý. Jeho nehezky zkřivené tváři se Will
vyhýbal pohledem, ale i letmé nakouknutí do stanu mu prozradilo, že by
se tu dalo leccos sebrat. Překročil mrtvolu a pustil se do zevrubnější
obhlídky.
Jeho otec, zkušený voják a badatel, by jistě věděl, co stojí za to vzít s
sebou. Will se mohl jenom dohadovat. Vzal malou lupu v ocelovém
pouzdře, protože tou se dá zapálit oheň a on aspoň ušetří sirky, klubko
pevného provázku, polní láhev z jakési tenké slitiny, mnohem lehčí než
čutora z kozí kůže, kterou až dosud používal, malý triedr, v papíru
zavinutou ruličku zlatých mincí velikosti palce, lékárničku, tablety na
čištění vody, sáček kávy, tři balíčky lisovaného sušeného ovoce, pytlík
ovesných sušenek, šest tubiček měkkých mentolových bonbonů,
pytlíček háčků na ryby i s vlascem a nakonec zápisník, několik tužek a
příruční baterku.
Zabalil všechno do batohu, ukrojil si další plátek masa a naplnil si po
řadě žaludek i polní láhev vodou z jezera.
„Myslíš, že by se mi hodilo ještě něco?“ obrátil se k Balthamovi.
„Trocha rozumu by neškodila,“ zněla odpověď. „Aspoň abys
rozeznal, co je moudré, a nahlédl, že se máš podvolit a jednat podle
toho.“
„Ty jsi moudrý?“
„Mnohem moudřejší než ty.“

19
 „To já nemůžu vědět, chápej. Co jsi zač? Podle hlasu bych myslel, že
muž.“
„Baruch byl muž, já ne. Teď je z něj anděl.“
„Takže…“ Will zvedl hlavu od batohu, kde právě přerovnával obsah,
aby měl nejtěžší věci u dna, a pokoušel se Balthama zahlédnout.
Neviděl ale vůbec nic.
„Takže byl muž,“ pokračoval v řeči, „a pak… Znamená to, že se z
lidí po smrti stanou andělé? Je to tak?“
„Ne vždycky. V naprosté většině případů ne. Stává se to opravdu
mimořádně.“
„Kdy teda žil?“
„Zhruba před čtyřmi tisíci lety, tak nějak. Já jsem mnohem starší.“
„A žil v mém světě, nebo v Lyřině? Nebo v tomhle?“
„Ve tvém. Ale světů je nesčetně, sám to víš.“
„Jak se tedy může z člověka stát anděl?“
„Co to má za smysl, tyhle metafyzické spekulace?“
„Prostě mě to zajímá.“
„Radši si hleď svého úkolu. Vybrakoval jsi tomu mrtvému
pozůstalost a máš všechny tretky, co potřebuješ, aby ses udržel naživu.
Tak můžeme jít dál?“
„Až budu vědět, kudy se dát.“
„Ať půjdeme kamkoli, Baruch nás najde.“
„V tom případě nás najde stejně dobře, když tu zůstaneme. Ještě
potřebuj u pár věcí udělat.“
Posadil se na místě, ze kterého nebylo na mrtvé tělo sira Charlese
vidět, a snědl tři mentolové bonbony. Bylo až neuvěřitelné, jak báječně
ho jídlo osvěžilo a posílilo. Pak se znovu zahleděl na alethiometr.
Každý z šestatřiceti drobounkých obrázků vymalovaných na slonovině
byl naprosto zřetelný: tohle například bylo docela určitě malé dítě, tohle
loutka, pecen chleba a tak dál. Zjistit, co který znamená, bylo ale
mnohem složitější.
„Jak to s ním Lyra dělala?“ zeptal se Balthama.
„Dost možná si jenom vymýšlela. Učenci musí studovat dlouhou
řadu let, aby se s ním naučili zacházet, a i pak k tomu potřebují spousty
knih s výkladem.“

20
 „Nic si nevymýšlela, opravdu z něj uměla číst. Řekla mi věci, o
kterých by jinak nemohla vědět.“
„V tom případě to nechápu o nic líp než ty, to mi věř,“ odpověděl
anděl.
Při pohledu na alethiometr si Will vzpomněl, jak mu jednou Lyra
popisovala stav, do kterého se musí dostat, aby mohla s přístrojem
komunikovat. Právě tahle zkušenost mu ohromně pomohla, když se učil
procítit dotyk stříbrného ostří.
Ze zvědavosti vytáhl nůž a prořízl přímo před sebou malé okýnko.
Viděl jím jen nekonečnou modravou oblohu, ale pod ním, hluboko dole,
se rozkládaly stromy a pole úrodné krajiny – nepochybně to byl jeho
vlastní svět.
To znamená, že se místní hory nekryjí s horami jeho světa. Znovu
okno zavřel, tentokrát poprvé levou rukou. Ta radost, že je už zase k
užitku!
V tu chvíli mu, nečekaně jako rána elektrickým proudem, vytanula
na mysli otázka. Jestli existuje nekonečně různých světů, proč mu nůž
otevírá okna jen mezi tímhle a jeho vlastním?
Musí se přece umět dostat kamkoli!
Znovu ho pozvedl a nechal vědomí volně plynout až do samé špičky
ostří, jak ho to učil Giacomo Paradisi, až se duchem ocitl mezi
jednotlivými atomy a cítil každou nepatrnou nerovnost, sebemenší
hrbolek ve vzduchu.
Místo aby řízl hned při prvním zadrhnutí, jak to obvykle dělával,
nechal nůž klouzat k další a další trhlině. Bylo to jako sledovat řádku
stehů, jen musel mít dostatečně lehkou ruku, aby žádný neporušil.
„Co to děláš?“ vytrhl ho ze soustředění hlas odkudsi z prázdna.
„Chci něco vyzkoušet,“ odpověděl Will. „Buď zticha a nepleť se
moc blízko. Když si nedáš pozor, můžeš se říznout raz dva, a já tě
nevidím, takže se ti nemůžu vyhnout.“
Balthamos jen polohlasem nespokojeně zabrblal. Will znovu zvedl
nůž a hmatal ostřím po drobounkých zarážkách a přeryvech. Bylo jich
mnohem víc, než vůbec tušil. A když je teď zkoumavě ohmatával, aniž
se snažil proříznout dál, všiml si, jak výrazně se od sebe liší – jeden byl

21
zřetelný, s jasným ohraničením, další rozmlžený, třetí se kluzce smekal
a čtvrtý působil křehce a lomivě.
Uvědomil si, že některé body nachází snáz než ostatní, a i když tušil,
co to znamená, přece jen prokrojil další okno, aby se přesvědčil: ano,
byl za ním jeho svět.
Znovu otvor zavřel a zapátral špičkou nože po místě s jinými
vlastnostmi. Narazil na jedno, které pod tlakem pružilo a kladlo odpor, a
nechal špičku nože proklouznout skrze něj.
A skutečně! Svět, který se objevil v novém okně, nebyl ten jeho.
Země neležela tak hluboko pod ním a netvořila ji zelená pole a křoviny,
nýbrž protáhlé písečné duny pouště.
Zavřel ho a otevřel další: zakouřené nebe nad průmyslovým městem
a dole řada do řetězů zakovaných dělníků vlekoucích se zachmuřeně do
továrny.
Zavřel i tohle okno a vymanil se ze soustředění. Trochu se mu točila
hlava. Teprve teď začínal aspoň vzdáleně chápat, co všechno tenhle nůž
umí. Zlehka ho položil na kámen před sebou.
„To tu chceš trčet celý den?“ ozval se Balthamos.
„Přemýšlím. Z jednoho světa do druhého se dá bez potíží přejít jen
tehdy, když je země stejně vysoko. Dost možná je takových míst celá
řada, a třeba se v nich lidé prořezávají sem tam často… A taky člověk
musí po hmatu poznat svůj vlastní svět, jinak by se vůbec nemusel
dostat zpátky. Ztratil by se navždycky.“
„Správně. Ale co takhle –“
„A taky musí vědět, ve kterých světech je země na stejné úrovni,
jinak ani nemá cenu otvírat okno,“ pokračoval Will stejně tak pro sebe
jako pro anděla. „Takže to není tak snadné, jak jsem si myslel. Nejspíš
jsme v Oxfordu a Cittàgazze měli prostě kliku. Ale stejně…“
Znovu sáhl po noži. Kromě jasného, jednoznačného pocitu, kterým
vnímal body propojené s jeho vlastním světem, ho na řadě dalších míst
zarazil podobně intenzivní dojem. Cítil z nich určitou rezonanci, jako by
udeřil do těžkého dřevěného bubnu, byť to samozřejmě byla, stejně jako
v jiných případech, ozvěna neslyšná, tenounce se chvějící v prázdném
vzduchu.

22
 Tohle je přesně ono! Ucouvl, zašátral o kousek dál a našel znovu
totéž.
Prořízl se na druhou stranu – tušení ho neklamalo. Ozvěna
označovala místa, kde je v protilehlém světě země stejně vysoko jako ve
výchozím. Měl před sebou travnatou náhorní plošinu, na níž se pod
zataženou oblohou poklidně páslo stádo zvířat, jaká ještě v životě
neviděl – byla velká asi jako bizon a vyznačovala se rozložitými rohy,
kosmatou modrou srstí a hřebenem tuhých chlupů, který se jim táhl po
celé délce hřbetu.
Prošel na druhou stranu. Nejbližší tvor po něm bez zájmu obrátil
hlavu, načež se nevzrušeně vrátil k pastvě. Will nechal okno otevřené a
špičkou nože zkusil nahmatat povědomé škvírky.
Ano, i odsud se dá dostat do jeho světa, a i tady leží statky a keře
hluboko pod ním. A stejně snadno dokáže rozeznat sytou, rezonující
hutnost světa Cittàgazze, odkud sem přišel.
S hlubokou úlevou pozavíral, co bylo potřeba, a vrátil se do tábora na
břehu jezera. Teď už bude vědět, jak se dostat domů, nemůže se ztratit,
a kdyby se potřeboval někam schovat, půjde najisto.
Čím víc věděl, tím rostla i jeho síla. Vrátil nůž do pochvy u pasu a
přehodil si batoh přes rameno.
„Tak můžeme vyrazit?“ ozval se sarkastický hlas.
„Ano. Vysvětlím ti to, jestli chceš, ale nemám pocit, že by tě to nějak
zajímalo.“
„Ale naopak, všechno, co děláš, je pro mě zdrojem nevyčerpatelného
úžasu. Ale na mě nedbej. Co řekneš těm lidem, co tamhle přicházejí?“
Will se vyděšeně rozhlédl. Na stezce pod nimi, o hodný kus cesty
níž, zvolna, vytrvale stoupal k jezeru průvod poutníků s naloženými
soumary. Ještě si ho nevšimli, ale když tu bude otálet, nebude to dlouho
trvat.
Sebral otcův plášť, rozložený přes skalku na slunci. Suchý teď vážil
mnohem méně. Ještě jednou se rozhlédl: nic dalšího si brát nebude.
„Tak půjdeme dál,“ řekl.
Rád by si ještě převázal ránu, ale to počká. Vykročil po břehu jezera
na opačnou stranu od poutníků a anděl ho provázel, v jasném denním
světle neviditelný.

23
 * * *

Na sklonku dne sešli z holých hor na výběžek porostlý trávou a

zakrslými rododendrony. Will si nutně potřeboval odpočinout a už se
rozhodl, že co nevidět zastaví.
Anděl o sobě nedával příliš vědět. Čas od času jen poznamenal:
„Tudy ne,“ nebo „Nalevo je schůdnější cesta,“ a Will se zařídil podle
jeho rady, ale v podstatě šel jen proto, aby se pohyboval a aby si udržel
odstup od poutníků vzadu. Dokud se nevrátí druhý anděl s dalšími
zprávami, mohl stejně dobře zůstat na místě.
Když se teď slunce nížilo k západu, napadlo ho, že už třeba svého
podivného společníka uvidí. Ve slábnoucím světle se rýsoval
nezřetelný, chvějivý obrys lidské postavy a vzduch uvnitř jako by byl o
něco hustší.
„Balthame?“ řekl. „Potřeboval bych najít potok. Je tu poblíž
nějaký?“
„Tak v půlce svahu je pramen,“ odpověděl anděl. „Tam, co začínají
ty stromy.“
„Děkuju.“
Našel pramen, zhluboka se napil a nabral si do láhve. Než ale stačil
sejít k nevelkému lesíku, zaslechl Balthamův výkřik, a když se otočil,
uviděl, jak třaslavý obrys spěchá podél svahu – ale za čím? Anděl byl
patrný jen jako mihotavý pohyb a Will ho rozeznával líp, když se na něj
nedíval přímo. Teď jako by se zarazil, naslouchal, a pak znovu vyrazil
do vzduchu a rychle se hnal zpátky k Willovi.
„Tady!“ vyhrkl, výjimečně beze stopy nelibosti nebo sarkasmu v
hlase. „Baruch šel tímhle směrem! A je tu jedno z těch oken, jen není
moc vidět. Pojď, honem. No tak pojď.“
Will zapomněl na únavu a dychtivě se pustil udaným směrem.
Okýnko, jak se ukázalo, když k němu došel, vedlo do ponuré, tundře
podobné krajiny. Země tu byla rovinatější než hory na straně světa s
Cittàgazze, vzduch chladnější a obloha zatažená. Will prošel dál a anděl
bez váhání proklouzl za ním.
„Co je tohle za svět?“ zeptal se Will.

24
 „Svět toho děvčátka. Tudy do něj prošly. Baruch šel napřed, sleduje
je.“
„Jak můžeš vědět, kde je? To mu čteš myšlenky, nebo co?“
„Ovšemže mu čtu myšlenky. Ať jde kam jde, mé srdce putuje s ním.
Vnímáme jako jedna bytost, i když jsme dva.“
Will se rozhlédl. Široko daleko neviděl žádné známky lidského
osídlení, a sotva se zešeřilo, vzduch se citelně ochladil.
„Tady se mi přespávat nechce,“ řekl. „Na noc zůstaneme ještě ve
světě Cittàgazze a projdeme až ráno. Tam je aspoň dříví a můžu
rozdělat oheň. Když teď vím, jaký je na dotek její svět, snadno ho
nožem najdu. Poslyš, Balthame? Umíš na sebe vzít nějakou jinou
podobu?“
„Proč bych to dělal?“
„V tomhle světě má každý člověk daemona, a když se tu objevím bez
něj, budu podezřelý. Lyru to vyděsilo, když mě viděla poprvé. Takže
jestli se máme vydat do jejího světa, chtělo by to, abys na sebe vzal
podobu nějakého zvířete a dělal, že jsi můj daemon. Zkus třeba ptáka,
ať aspoň můžeš lítat.“
„To je přece strašná otrava!“
„Ale uměl bys to, ne?“
„Uměl, což o to…“
„Tak to udělej, teď hned. Ukaž mi to.“
Andělův obrys jako by se ve vzduchu smrštil, stáhl se do drobného
víru a najednou na trávě u Willových nohou přistál kos.
„Poleť mi na rameno,“ řekl Will.
Pták poslechl a pak promluvil andělovým obvyklým kousavým
tónem. „Ale udělám to jen v nejkrajnějším případě. Je to neskutečně
ponižující.“
„Tak to máš smůlu,“ odtušil Will. „Jakmile v tomhle světě uvidíme
nějaké lidi, změníš se v ptáka. Nemá cenu kvůli tomu vyvádět a
handrkovat se, prostě to uděláš.“
Kos se vznesl do vzduchu, zmizel a na jeho místě se v šerém světle
objevil podmračený uražený anděl. Než prolezli okénkem zpátky, Will
se ještě jednou rozhlédl a vtáhl nosem vůni světa, v němž byla Lyra
uvězněná.

25
 „Kde je ten tvůj společník teď?“ zeptal se.
„Sleduje tu ženu na jih.“
„V tom případě se ráno pustíme za nimi.“

* * *

Následujícího dne šel Will celé hodiny, aniž potkal živou duši.
Krajina sestávala převážně z nízkých pahorků porostlých krátkou
suchou trávou, a kdykoli vystoupal na jen trochu vyvýšené místo,
rozhlížel se po známkách lidské přítomnosti, ale nic neviděl. Jedinou
změnu v prašné hnědozelené pustině představovala skvrna tmavší
zeleně na obzoru, a právě k ní Will mířil, protože se od Balthama
dozvěděl, že je to les a protéká jím řeka vedoucí na jih. Když stálo
slunce nejvýš, pokusil se chvíli prospat v nízkých keřících, ale spánek
nepřicházel. Jak se teď blížil večer, bolely ho nohy a byl k smrti
unavený.
„Jde to pomalu,“ podotkl Balthamos nevrle.
„Já za to nemůžu,“ odsekl Will. „Jestli nemáš, co bys řekl
užitečnějšího, tak radši mlč.“
Než došli k okraji lesa, slunce se naklonilo nad obzor. Vzduch tu byl
tak prosycený pylem, že Will několikrát kýchl, a nedaleko od něj s
křikem vyletěl poplašený pták.
„To je první živoucí stvoření, co dneska vidím,“ poznamenal Will.
„Kde se chceš utábořit?“ otázal se Balthamos.
V dlouhých stínech stromů ho Will tu a tam zahlédl. Pokud mohl
soudit, tvářil se anděl značně nevrle.
„Budu muset zůstat někde tady. Mohl bys mi pomoct vybrat nějaké
příhodné místo. Slyším tu někde potok, mrkni se, jestli bys ho nenašel.“
Anděl zmizel. Will se vlekl dál mezi nízkými keříky vřesu a
voskovníku a přál si najít alespoň uzounkou prošlapanou stezičku.
Zároveň s obavami sledoval ubývající světlo – musí se někde uložit co
nejdřív, jinak padne tma a nebude mít na vybranou.
„Nalevo,“ ozval se Balthamos na dosah ruky od něj. „Je tam potok a
uschlý strom na oheň. Tudy.“

26
 Will šel za hlasem a brzy našel místo, které mu anděl popsal. Mezi
omšelými kameny bublal svižný potůček a v temném úžlabí převislých
stromů prudce přepadal do úzké rozsedliny K nejbližšímu propletenci
křovin a podrostu se od vody táhl široký travnatý břeh.
Než se uložil k odpočinku, vydal se nasbírat dříví na oheň a
znenadání přitom v trávě objevil kruh začernalých kamenů, jak tu před
časem tábořil kdosi jiný. Nanosil hromádku tenčích větviček, ty silnější
přiřízl nožem do potřebné délky a pak se je pokusil zapálit. Moc
zkušeností s tím neměl a zbůhdarma vypotřeboval několik sirek, než
přiměl plameny k životu.
Anděl přihlížel, na tváři výraz těžce zkoušené trpělivosti.
Jakmile se oheň rozhořel, dopřál si Will dvě ovesné placičky, kousek
sušeného masa a pár mentolových bonbonů, a zapil to všechno studenou
čerstvou vodou. Bathamos seděl mlčky opodál.
„To na mě budeš takhle civět pořád?“ neudržel už se Will po chvíli.
„Nikam ti neuteču.“
„Čekám na Barucha. Vrátí se co nevidět, a pak si tě ani nevšimnu,
jestli ti to tak vyhovuje.“
„Nechceš něco k jídlu?“
Balthamos se ošil. Willova nabídka ho lákala.
„Já vlastně nevím, jestli něco jíte,“ pokračoval Will. „Ale jestli máš
chuť, klidně si posluž.“
„Co je v tomhle?“ ukázal anděl mlsně na tubičku bonbonů.
„Nejspíš hlavně cukr, řekl bych, a máta. Tumáš.“
Vysypal jeden bonbon na dlaň a vztáhl ji k andělovi. Balthamos
sklonil hlavu, přičichl si a pak cukroví zvedl. Will ucítil lehounký,
chladivý dotek jeho prstů.
„Řekl bych, že mi dodá energii,“ podotkl anděl. „Jeden kousek úplně
stačí, díky.“
Sedl si a v tichosti uždiboval. Will přišel na to, že když se dívá do
ohně a anděla vnímá jen na samém okraji zorného pole, vidí ho
mnohem zřetelněji.
„Kde je Baruch?“ zeptal se. „Můžete se dorozumívat na dálku?“
„Cítím, že je nablízku. Bude tu co nevidět a pak si promluvíme. Řeč
je na tohle nejlepší.“

27
 Netrvalo ani deset minut a k uším jim dolehlo tiché šelestění křídel.
Balthamos dychtivě vyskočil na nohy a v příští chvíli už se oba andělé
objímali. Will upíral oči do plamenů, ale ani tak mu neušla síla jejich
vzájemného citu, nebo spíš víc než citu – tohle byla vášnivá láska.
Baruch se posadil po boku svého společníka a když Will prohrábl
oheň, zavál k oběma oblak kouře a zdůraznil každý rys jejich tváře i
postavy, takže je poprvé uviděl zřetelně. Balthamos byl štíhlý, úzká
křídla měl elegantně složená vzadu na zádech a v jeho výrazu se mísilo
povýšené opovržení s něžným, vroucím soucitem, jako by ochotně
zahrnul láskou všechno a všechny, nemít v povaze onu věčnou
nespokojenost s jejich nedostatky. Na Baruchovi mu ale nevadilo nic, to
bylo nad slunce jasnější. Baruch vypadal o něco mladší, jak ostatně
podle Balthama také byl, měl robustnější postavu a ohromná sněhobílá
křídla. Podle všeho byl i prostší a vzhlížel k Balthamovi jako ke studnici
všeho vědění i radosti.
Willa jejich vzájemná láska zaujala a hluboce dojala.
„Zjistil jsi, kde je Lyra?“ neudržel už na uzdě nedočkavou zvědavost.
„Ano,“ přikývl Baruch. „Vysoko v Himálaji je jedno údolí, kousek
od ledovce, jehož odraz láme světlo do duhových oblouků. Nakreslím ti
do hlíny mapku, aby sis ho nespletl s jiným. Ta malá je v jeskyni
uprostřed stromů, hlídá ji tam ta žena a udržuje ji ve spánku.“
„Ve spánku? A ta žena je sama? Nemá s sebou vojáky?“
„Sama, správně. Skrývá se.“
„A Lyra je v pořádku?“
„V pořádku, jen spí. Sní. Ukážu ti, kde je najdeš.“
Bledým prstem načrtl Baruch do holé země kolem ohniště
jednoduchou mapku. Will vyndal notýsek a přesně si ji obkreslil.
Znázorňovala podivně zakroucený ledovec sunoucí se z úžlabí mezi
třemi téměř totožnými horskými vrcholy.
„A teď se přesuneme blíž,“ upozornil anděl. „Údolí, kde leží ta
jeskyně, probíhá nalevo od ledovce a jeho středem teče řeka z tajícího
ledu. Tady někde začíná…“
Narýsoval další mapku a Will ji pozorně překreslil, a pak třetí,
pokaždé z větší blízkosti, až měl Will jistotu, že tam spolehlivě trefí, za
předpokladu, že se mu podaří překonat čtyři nebo pět tisíc mil od tundry

28
k horám. Nůž mu mohl otevřít cestu mezi světy, ale vzdálenost v rámci
jednoho zkrátit nedokázal.
„Kousek od toho ledovce leží svatyně,“ uzavřel Baruch, „kolem jsou
červené hedvábné praporky potrhané větrem. A do jeskyně nosí jídlo
jedna místní holčička. Lidé si myslí, že je to svatá žena, a když se o ni
postarají, splatí jim svým požehnáním.“
„Vážně?“ podivil se Will. „Tak ona se skrývá? To mi nejde do hlavy.
Před církví?“
„Vypadá to tak.“
Will si mapky pečlivě schoval. Už dřív si na kameny ohraničující
ohniště postavil plecháček s vodou, a když se teď ohřála, přisypal
dovnitř trochu mleté kávy a zamíchal větvičkou. Než hrneček zvedl do
dlaní, omotal ho kapesníkem.
V ohni se svezla hořící větev, opodál zavolal noční pták.
Najednou, i když Will netušil proč, zvedli oba andělé tvář k obloze.
Podíval se stejným směrem, ale nic neviděl. Jednou si všiml něčeho
podobného u své kočky: v polospánku zbystřila, zvedla hlavu a
sledovala, jak někdo nebo něco neviditelného prochází místností.
Naskočila mu z toho tenkrát husí kůže, a teď zrovna tak.
„Uhas ten oheň,“ zašeptal Balthamos.
Will přihrábl zdravou rukou trochu hlíny a udusil plameny. V tu
chvíli ho rozrazil chlad až do hloubi kostí, až se celý roztřásl. Přitáhl si
plášť těsněji a znovu zvedl hlavu.
Teď už přece jen něco viděl: nad mraky cosi zářilo a měsíc to nebyl.
„Že by válečný vůz?“ bručel Baruch. „Je to možné?“
„Co se děje?“ zašeptal Will.
Baruch se k němu naklonil. „Vědí o nás,“ zašeptal. „Našli nás.
Vytáhni ten nůž, Wille, a –“
Než stačil domluvit, přiřítilo se cosi shůry a vrazilo přímo do
Balthama. Ve zlomku vteřiny visel útočníkovi na zádech Baruch,
Balthamos se pokoušel vykroutit křídla ze sevření a všichni tři se ve tmě
zmítali sem tam jako ohromné vosy chycené v gigantické pavučině.
Nikdo z nich nevydal ani hlásku, bylo slyšet jen praskání větviček a
šustění listů pod nohama zápasníků. Will nemohl použít nůž, na to se
přesouvali příliš rychle. Místo toho vytáhl z batohu baterku a rozsvítil.

29
 To nikdo z nich nečekal. Útočník máchl křídly do vzduchu,
Balthamos si zakryl oči rukama a jedině Baruch měl dost
duchapřítomnosti, aby nepovolil sevření. Konečně Will viděl, kdo je
napadl: další anděl, mnohem větší a statnější než oni dva. Baruch mu
dlaní zakrýval ústa.
„Wille!“ vykřikl Balthamos. „Ten nůž – prořízni cestu ven –“
V tu chvíli se útočník vyškubl z Baruchova sevření. „Regente! Pane!
Mám je!“ zvolal.
Z jeho hlasu se Willovi div nerozskočila hlava, jakživ neslyšel tak
mocný výkřik. V příští chvíli se anděl už už chystal vznést do vzduchu,
ale Will pustil baterku a vrhl se dopředu. Zabil už svého času útesového
běsa, ale zaútočit nožem na tvora stejného jako on sám bylo mnohem
těžší. Přesto sevřel ohromná bijící křídla do náruče a oháněl se nožem v
peří, znovu a znovu, až ve vzduchu zavířily útržky bělostných vloček. I
v návalu bojovné zuřivosti si vybavoval, co slyšel od Balthama: Vy jste
z opravdového masa, my ne. Lidé jsou silnější než andělé, v tom měl
jeho průvodce pravdu. Tiskl anděla svou vahou k zemi.
Útočník ale nepřestával volat hlasem, ze kterého Willovi div
nepraskly bubínky: „Pane! Ke mně! Ke mně!“
Will letmo pohlédl vzhůru a viděl, jak se oblaka přeskupují a víří, jak
ona podivná, nad pomyšlení skvoucí záře sílí víc a víc, jako by se
energie v podobě plazmatu přelila přímo do mraků a ty teď vydávaly
vlastní světlo.
„Wille,“ volal Balthamos. „Nech toho a otevři okno, než sem dorazí
–“
Ale anděl se vytrvale bránil, podařilo se mu uvolnit jedno křídlo a
zvedal se ze země, takže Willovi nezbývalo, než ho držet, jinak by
uletěl. Baruch mu přiskočil na pomoc, popadl útočníka za hlavu a
zakláněl mu ji dozadu.
„Ne!“ vykřikl Balthamos znovu. „Ne! Ne!“
Vrhl se na Willa, tahal ho za paži, třásl mu ramenem i rukama, a
útočník se pokoušel znovu zavolat, ale Baruch mu tiskl ústa dlaní. Shora
k nim dolehlo pravidelné chvění, jako by se rozběhlo nezměrné
dynamo. Byl to zvuk bezmála hlubší, než mohou uši zachytit, byť
rozechvíval nejmenší atomy vzduchu a otřásal Willem do morku kostí.

30
 „Už se blíží!“ Balthamos měl slzy na krajíčku a jeho strach se začínal
přenášet i na Willa. „Prosím, Wille, prosím tě –“
Will zvedl hlavu k nebi.
Oblaka se rozestupovala a temnou trhlinou mezi nimi se rychle
snášela jakási postava, zprvu maličká, ale s každou vteřinou se blížila,
větší a hrozivější. Mířila přímo k nim a čišela z ní neskrývaná zloba,
Will měl dokonce dojem, že rozeznává planoucí, nenávistné oči.
„Wille, musíš!“ přidal se Baruch naléhavě.
Will se zvedl. „Držte ho pevně,“ měl ještě na jazyku, ale než stačil
promluvit, anděl se zhroutil k zemi, zřídl a rozplynul se jako pára,
nezbylo z něj vůbec nic. Will se rozhlédl. Připadal si hloupě, žaludek se
mu zvedal.
„Já ho zabil?“ vypravil ze sebe roztřeseně.
„Neměl jsi na vybranou,“ odpověděl Baruch. „Ale teď –“
„Já to nechci!“ rozkřikl se Will prudce. „Vážně, na mou duši, mám
všeho zabíjení po krk! Kdy už to skončí?“
„Musíme pryč,“ ozval se Balthamos stísněně. „Rychle, Wille, pospěš
si, prosím tě!“
Oba byli k smrti vyděšení.
Will zašátral špičkou nože ve vzduchu: ať je to kterýkoli svět, jen
když se dostanou pryč. Rychle řízl, pohled upřený k nebesům. Anděla
sestupujícího shůry od nich dělily pouhé vteřiny a výraz jeho tváře byl
děsivý. I takhle na dálku, v jediné letmé vteřině Will cítil, jak ho od
hlavy k patě, do nejmenší částečky jeho bytosti prohledává a zkoumá
jakýsi nezměrný, krutě nelítostný intelekt.
A co víc, tenhle anděl třímal kopí – zvedal ho a chystal se jím
mrštit… Právě tahle chvíle, kratičký okamžik, kdy anděl vyrovnával let
a napřimoval se, aby mohl zacílit, Willovi stačila, aby proskočil za
Baruchem a Balthamem do neznámého světa a zavřel za sebou okno.
Ještě svíral mezi prsty poslední škvírku otvoru, když k němu dolehl
prudký závan vzduchu – ale vzápětí se okno dovřelo a Will byl v
bezpečí. Byl to jen svistot kopí, které by se mu v tom původním světě
právě teď zarylo do těla.

31
 Stáli na písčité pláži zalité jasným svitem měsíce. Dál směrem do
vnitrozemí rostly obří stromy podobné kapradinám a podél pobřeží se
na míle daleko táhly pozvolné hrboly dun. Vládlo tu vlhké vedro.
„Kdo to byl?“ Will se ještě třásl, když se obracel k andělům.
„Metatron,“ odpověděl Balthamos. „Měl jsi –“
„Metatron? Kdo je to? Proč na nás zaútočil? A chci slyšet pravdu.“
„Musíme mu to říct,“ obrátil se Baruch ke svému společníkovi. „Měl
jsi to udělat už dávno.“
„Já vím, měl,“ přiznal Balthamos. „Ale měl jsem na něj vztek a dělal
jsem si starosti o tebe.“
„Tak mi to řekněte aspoň teď,“ dožadoval se Will. „Ale pamatujte si,
že nemá cenu vykládat mi, co bych měl a neměl dělat, protože mně je to
srdečně jedno, rozumíte? Záleží mi jen na Lyře a na mamince. V tom,“
obrátil se k Balthamovi, „je smysl veškerých metafyzických spekulací,
nebo jak tomu říkáš.“
„Asi bychom ti měli říct, co jsme zjistili,“ začal Baruch. „Abys
věděl, Wille, proč jsme tě hledali a proč tě musíme dovést k lordu
Asrielovi. Odhalili jsme tajemství jeho království, světa, kde žije
Nejvyšší, a musíme ho Asrielovi prozradit. Jsme tady v bezpečí?“
rozhlédl se nejistě. „Nedá se sem nijak proniknout?“
„Jsme v úplně jiném světě. V úplně jiném vesmíru.“
Písek, na kterém stáli, byl měkký, a táhlý svah nejbližší duny
vyzýval k odpočinku. Ve svitu měsíce bylo vidět na míle daleko – byli
tu naprosto sami.
„Tak mluvte,“ vyzval je Will. „Povězte mi, co je zač ten Metatron, a
jaké tajemství jste odhalili. Proč mu ten anděl říkal regente? A kdo je
ten Nejvyšší? To myslíte Boha?“
Posadil se a dva andělé, ve svitu měsíce patrní mnohem zřetelněji,
než je viděl kdy dřív, si přisedli.
Balthamos spustil tichým hlasem: „Nejvyšší, Bůh, Stvořitel, Pán,
Jahve, El, Adonai, Král, Otec, Všemohoucí – to všechno jsou jména,
která si přisvojil. Žádným stvořitelem ale nikdy nebyl. Byl jedním z
andělů tak jako my, sice první, uznávám, nejmocnější ze všech, ale
vznikl z Prachu stejně jako my ostatní, a Prach je jen označení pro to, co
se stane, když si hmota začne uvědomovat samu sebe. Hmota má v lásce

32
hmotu. Snaží se zjistit o sobě víc, a tehdy se objevuje Prach. První
andělé vznikli koncentrací Prachu a Nejvyšší z nich byl nejprvnější.
Řekl všem, kdo přišli po něm, že je stvořil on sám, ale byla to lež. Jedna
z těch pozdějších byla moudřejší než on. Odhalila pravdu a on ji
vykázal, ale my jí dodnes sloužíme. Zatímco Nejvyšší dál vládne svému
království a Metatron je jeho regentem.
Ale to hlavní, co jsme zjistili v Oblačné hoře, ti nemůžeme prozradit.
Přísahali jsme si navzájem, že jako první to od nás uslyší sám lord
Asriel.“
„Tak mi řekněte, kolik můžete. Nenechávejte mě tápat ve tmě.“
„Zjistili jsme, jak se dostat do Oblačné hory,“ ujal se slova Baruch a
vzápětí omluvně dodal: „Promiň, mluvíme o ní, jako bys mohl rozumět.
Někdy se jí také říká válečný vůz. Nemá ustálené místo, pohybuje se,
jak si zamane. A tam, kde právě je, se nachází srdce jeho království,
jeho pevnost, jeho palác. Dokud byl Nejvyšší mladý, nehalil ji do
mraků, ale jak ubíhal čas, nabaloval je kolem sebe v čím dál tlustší
vrstvě. Vrcholek nikdo neviděl už celá tisíciletí. Takže teď se jeho
pevnosti říká Oblačná hora.“
„Co jste tam uvnitř zjistili?“
„Nejvyšší sám přebývá v komnatě v samém nitru hory. Až k němu
jsme se nedostali, ale viděli jsme ho. Jeho moc –“
„Většinu své moci přenesl na Metatrona,“ skočil mu do řeči
Balthamos, „jak už jsem říkal. Sám jsi viděl, jaký je. Už jsme mu unikli
jednou, jenže teď nás viděl znovu, a co hůř, viděl i tebe a viděl tvůj nůž.
Říkal jsem ti –“
„Balthame,“ přerušil ho Baruch jemně. „Nemůžeš Willovi nic
vyčítat. Potřebujeme jeho pomoc a nemůžeme mu klást za vinu, že neví
věci, po kterých jsme my sami pátrali celou věčnost.“
Balthamos odvrátil pohled.
„Takže mi nepovíte, co jste odhalili za tajemství?“ zeptal se Will.
„No dobře. Tak mi místo toho řekněte, co se stane, když člověk umře?“
Balthamos se po něm překvapeně podíval.
„Existuje něco jako svět mrtvých,“ řekl Baruch. „Kde to je a co se
tam děje nikdo neví. Můj duch se tam díky Balthamovi nikdy nedostal –

33
vlastně jsem teď tím, co kdysi bývalo Baruchovým duchem. Svět
mrtvých je pro nás neznámé temné místo.“
„Je to zajatecký tábor,“ promluvil Balthamos. „Nejvyšší ho zřídil
hned v začátcích. Proč tě to zajímá? Dozvíš se to, až přijde čas.“
„Právě mi zemřel otec, proto to chci vědět. Kdyby ho ta divoženka
nezabila, řekl by mi všechno, co věděl. Říkáte, že je to svět – tím
myslíte svět jako třeba tenhle? Jiný vesmír?“
Balthamos se podíval na Barucha, ale ten jen pokrčil rameny.
„Jak to v tom světě mrtvých vypadá?“ vyzvídal Will dál.
„Těžko říct,“ odpověděl Baruch. „Dělají se kolem toho strašné
tajnosti. Ani žádná z církví to neví. Tvrdí věřícím, že se dostanou do
nebe, ale není to pravda. Kdyby lidé věděli, jak je to doopravdy…“
„A otcův duch tam odešel?“
„Bezpochyby ano, stejně jako nesčetné miliony těch, kdo zemřeli
před ním.“
Will nenašel dost odvahy dál se tou představou zabývat.
„Proč jste vlastně nešli s tím svým veledůležitým tajemstvím přímo
za lordem Asrielem, ať už mu chcete říct cokoli?“ zeptal se. „Proč jste
hledali mě?“
„Nebyli jsme si jistí,“ odpověděl Balthamos, „jestli by nám uvěřil,
pokud mu nepředložíme důkaz svých dobrých úmyslů. Dva
bezvýznamní andělé mezi všemi silami a mocnostmi, se kterými jedná –
proč by nás měl brát vážně? Ale mít s sebou nůž a jeho nositele, to už
by nás mohl vyslechnout. Tvůj nůž je mocná zbraň a Asriela potěší, že
jsi na jeho straně.“
„Teda, nic proti nikomu,“ zavrtěl hlavou Will, „ale to je dost chabé
vysvětlení. Kdybyste věřili, že je to tajemství vážně taková bomba,
nepotřebovali byste vymýšlet záminky, jak se k Asrielovi dostat.“
„To taky není všechno,“ odpověděl Baruch. „Věděli jsme, že nás
Metatron bude pronásledovat, a chtěli jsme mít jistotu, že nůž nepadne
do jeho rukou. Kdyby ses nechal přesvědčit, že máme nejdřív zajít za
Asrielem, přinejmenším by –“
„Ani náhodou, s tím nepočítejte,“ odbyl ho Will. „Vůbec mi
nepomáháte najít Lyru, spíš mi to ztěžujete. A na ní přitom záleží ze
všeho nejvíc, jenže vy na ni úplně zapomínáte. Ale budiž, aspoň že na ni

34
myslím já. Co kdybyste mě teda nechali na pokoji a zašli za lordem
Asrielem? Přesvědčte ho, aby vás vyslechl. Vzduchem se k němu
dostaneme mnohem rychleji než já pěšky, a já chci beztak ze všeho
nejdřív najít Lyru, ať se děje co chce. Tak to udělejte. Jděte si, nechte
mě tady.“
„Ale ty mě potřebuješ,“ ohradil se Balthamos odměřeně, „protože se
můžu vydávat za tvého daemona, a v Lyřině světě jinak budeš moc
nápadný.“
Will nebyl vzteky mocný slova. Vstal a odkráčel v měkkém
hlubokém písku o dvacet kroků dál, než se zastavil. Vedro a vlhko bylo
omračující.
Když se otočil, uviděl, jak se andělé s hlavami u sebe důvěrně radí.
Pak se vydali k němu, celí schlíplí a nesví, i když jim ani teď nescházela
určitá hrdost.
„Omlouváme se,“ řekl Baruch. „Zaletím k lordu Asrielovi sám,
řeknu mu, co jsme zjistili a požádám ho, aby za tebou poslal někoho,
kdo ti pomůže najít jeho dceru. Za dva dny letu bych měl být u něj,
jestli udržím správný směr.“
„A já zůstanu s tebou, Wille,“ dodal Balthamos.
„Tak děkuju,“ přikývl Will.
Andělé se objali a pak Baruch sevřel do náruče i Willa a políbil ho na
obě tváře. Jeho polibek byl chladivý a lehounký jako dotek Balthamovy
ruky.
„Když půjdeme dál za Lyrou,“ zeptal se Will, „najdeš nás?“
„Já Balthama nikdy neztratím,“ ujistil ho Baruch a Ucouvl o krok.
Pak vyskočil do vzduchu, bleskurychle vystoupal k obloze a zmizel
mezi roztroušenými hvězdami. Balthamos ho provázel pohledem plným
zoufalé touhy.
„Vyspíme se tady, nebo půjdeme dál?“ obrátil se po chvíli k Willovi.
„Přespíme tady,“ odpověděl Will.
„Tak spi, zůstanu na stráži, kdyby nám něco hrozilo. Wille, byl jsem
na tebe protivný a mrzí mě to. Neseš obrovské břemeno a já bych ti měl
pomáhat, ne tě peskovat. Odteď se vynasnažím chovat se k tobě líp.“
A tak se Will uložil do teplého písku. Někde nedaleko stojí na stráži
anděl, pomyslel si ještě, ale nijak zvlášť ho to neuklidnilo.

35
 … dostanu nás pryč, Rogere, slibuju. A Will je na cestě sem,
spolehni se.“
Nepochopil, co říká. Rozhodil bledýma rukama a zavrtěl hlavou.
„Nikoho takovýho neznám, a sem nepřijde,“ řekl. „A i kdyby,
nebude vědět, kdo jsem.“
„Jde sem za mnou,“ vysvětlovala, „a spolu s Willem vám
pomůžeme, Rogere, to ještě uvidíš, nevím sice jak, ale pomůžeme
vám. A nezapomínej, že na naší straně stojí další. Je s námi
Serafina a Iorek a

36
 3
MRCHOŽROUTI

Serafina Pekkala, královna divoženek od jezera

RYTÍŘOVO TĚLO Enara, letěla kalnou arktickou oblohou a z očí se jí
TLÍ, MEČ LEŽÍ RZÍ hrnuly slzy. Plakala vztekem, strachy a lítostí:
PROKVETLÝ, vztekem na tu ženu, Coulterovou, kterou se
DUŠE VŠAK,
VĚŘ, V NEBI DLÍ. zapřísáhla zabít; strachem z toho, co se děje s její
S. T. COLERIDGE
milovanou krajinou; a lítostí… S lítostí se vypořádá
později. Zatím měla pod sebou sníh, odtávající z
vrcholku hory, zaplavené lesy v nížinách a
vzedmuté moře, a srdce jí při tom pohledu div nepuklo. Nezastavila se
ale, aby navštívila rodný kraj nebo ukonejšila sestry a dodala jim
odvahu. Ne, letěla pořád dál a dál na sever, vstříc vichrům a bouřím v
okolí Svalbardu, kde kraloval medvědí kyrysník Iorek Byrnison.
Hlavní ostrov stěží poznala. Hory pod ní ležely černé a holé, jen v
chráněných koutech několika zapadlých údolí, odvrácených od slunce,
zůstalo trochu sněhu. Co tu mělo slunce co dělat, v tuhle roční dobu?
Všechno v přírodě bylo vzhůru nohama.
Trvalo jí skoro celý den, než medvědího krále konečně našla.
Nakonec ho zahlédla mezi skalisky na severním výběžku ostrova, kde
rychlými tempy plaval za mrožem. Zabíjet ve vodě nebylo medvědům
vlastní a činilo jim to obtíže – dokud byla země pokrytá ledem, měli na
bílém pozadí výhodu kamufláže, když se velcí mořští savci vynořili, aby
se nadechli, a nacházeli se tudíž mimo své obvyklé prostředí. Takový
byl přirozený stav věcí. Ale Iorek Byrnison měl hlad, a ani rázné
rozmachy mrazových mohutných tesáků ho nedokázaly udržet v

37
bezpečné vzdálenosti. Serafina sledovala nelítostný zápas, při němž se
bílá mořská pěna zbarvila do ruda, a viděla, jak Iorek vytahuje mrtvé
zvíře z vln na širokou skalní římsu. Z uctivé vzdálenosti přihlížely i tři
lišky, rozježené vypadávajícími chumáči zimní srsti, a trpělivě čekaly,
až dojde s hodováním řada i na ně.
Když medvědí král dojedl, Serafina sletěla dolů, aby si s ním
promluvila. Přišel čas vypořádat se s lítostí a výčitkami svědomí.
„Králi Iorku Byrnisone,“ oslovila ho, „smím s tebou promluvit,
prosím? Odkládám zbraně na zem.“
Složila luk a šípy na mokrou skalku mezi nimi. Iorek je přejel
letmým pohledem a divoženka si domyslela, že kdyby se z medvědovy
tváře daly vyčíst pocity, našla by v ní překvapení.
„Mluv, Serafino Pekkalo,“ zamručel. „My dva jsme přece nikdy
nestáli proti sobě.“
„Králi Iorku, zklamala jsem očekávání tvého druha Leeho
Scoresbyho.“
Medvědova malá černá očka a zkrvavená tlama se ani nepohnuly.
Serafina viděla, jak mu vítr čechrá svrchní, smetanově bílou srst na
hřbetě. Neřekl nic.
„Pan Scoresby je mrtvý,“ pokračovala divoženka. „Než jsme se
rozešli, dala jsem mu kvítek, kterým mě mohl přivolat, pokud by
potřeboval mou pomoc. Zaslechla jsem jeho volání a letěla za ním, ale
dorazila jsem pozdě. Zemřel v boji proti Muskvanům, ale co je do těch
míst přivádělo, to netuším, ani proč je za cenu života zdržoval, když
mohl snadno utéct. Králi Iorku, strašlivě si to vyčítám.“
„Kde se to stalo?“ zeptal se Iorek Byrnison.
„V jiném světě. Je to na dlouhé vyprávění.“
„Tak začni.“
Pověděla mu, co si Lee Scoresby uložil vykonat: chtěl najít muže,
známého pod jménem Stanislaus Grimman. Vyprávěla, jak lord Asriel
prolomil hranici mezi světy a zmínila se i o některých následcích,
například tání ledu. Řekla mu také, jak se divoženka Ruta Skadiová
pustila za anděly, a pokusila se ty podivné okřídlené bytosti medvědímu
králi popsat co nejpřesnějšími slovy, která slyšela od Ruty: mluvila o

38
nezemském světle, které je zalévá, o jejich křišťálově jasném vzezření a
hluboké moudrosti, kterou vládnou.
Pak se dostala k tomu, co našla na místě, kam ji Lee přivolal.
„Zahalila jsem jeho tělo kouzlem, aby nepodléhalo zkáze,“ řekla.
„Dochová se, dokud se s ním nepřijdeš rozloučit, pokud o to budeš mít
zájem. Ale dělá mi to starosti, králi Iorku. Je toho hodně, co mě trápí,
ale tohle víc než co jiného.“
„Kde je ta malá?“
„Nechala jsem ji v péči svých sester, protože jsem musela spěchat za
Leem.“
„V tom samém světě?“
„Ano, v tom.“
„Jak se tam odsud dostanu?“
Vysvětlila mu cestu. Iorek Byrnison poslouchal, aniž dal najevo, co
si myslí. „Půjdu za Leem Scoresbym,“ řekl. „A pak musím na jih.“
„Na jih?“
„Z našich krajů zmizel led. Už o tom přemýšlím dlouho, Serafino
Pekkalo. Najal jsem si loď.“
Tři lištičky trpělivě čekaly opodál. Dvě se uložily na zem s prackami
pod hlavou, i když z medvěda nespouštěly oči, a třetí seděla a
poslouchala. Polární lišky, byť obyčejní mrchožrouti, se během času
naučily pochytit pár slov v té či oné řeči, ale myšlení měly vyvinuté
pouze do té míry, že rozuměly jen promluvě v přítomném čase. Většina
z toho, o čem Iorek a Serafina rozprávěli, pro ně nebyla víc než
nesrozumitelné zvuky. Navíc když mluvily ony samy, vykládaly
většinou lži, takže bylo celkem jedno, jestli někomu poví, co vyslechly:
nikdo nedokázal rozmotat, co z toho je pravda. Jedině důvěřiví útesoví
běsi brali jejich žvanění za skutečnost a nikdy se nepoučili z následného
zklamání. Medvědi i divoženky byli zvyklí, že si lišky odtrhávají z
jejich hovoru stejně jako z masa, o které už velké šelmy nestály.
„A co ty, Serafino Pekkalo?“ ptal se Iorek. „Co chceš dělat teď?“
„Poletím najít Romuny,“ odpověděla. „Myslím, že je budeme
potřebovat.“
„Lorda Faa,“ přikývl medvěd. „Správně. Jsou dobří bojovníci. Dobře
doleť.“

39
 Obrátil se, vklouzl do vody, že ani vlnka nevyšplíchla, a
rovnoměrnými vytrvalými rozmachy silných tlap plaval k novému
světu.

* * *

Po nějakém čase prošel Iorek Byrnison zčernalým podrostem, kde

kameny popraskaly žárem, až k okraji spáleného lesa. Kalným
kouřovým oparem sem pronikavě pražilo slunce, ale Iorek si ho
nevšímal, stejně jako si nevšímal prašného mouru, jenž mu zbarvoval
bílou srst do černá, ani drobných mušek, které marně hledaly kůži, do
níž by zabodly sosák.
Urazil dlouhou cestu a dobře si uvědomoval místo, kde přeplaval do
jiného světa. Všiml si, že voda chutná jinak a změnila se i teplota
vzduchu, ale protože se i tady dalo dýchat a voda ho dostatečně
nadnášela, plaval dál. V tuhle chvíli už nechal moře za sebou a nebyl
daleko od místa, které mu popsala Serafina Pekkala. Pátravě se
rozhlížel, černé oči upřené na balvany v hradbě vápencových útesů
odrážejících oslnivé sluneční paprsky.
Na kamenitém svahu mezi okrajem vypáleného lesa a horami si
uprostřed roztroušených balvanů a suti povšiml nazdařbůh poházených
pokroucených kusů ohořelého kovu: části rámů a podpěr původně
patřily k témuž složitému stroji. Iorek Byrnison si je prohlédl očima
kováře i válečníka, ale nenašel nic, co by se dalo použít. Silným drápem
zkusmo zaryl do podpěry, která vypadala zachovalejší než ostatní, ale
sotva rozeznal nevalnou kvalitu materiálu, obrátil se k troskám zády a
znovu se zadíval na horský masiv.
Vtom uviděl, co hledal: úzkou soutěsku ustupující mezi ježaté
vrcholy á u jejího ústí velký nízký balvan.
Odhodlaně se pustil přímo k němu. Pod ohromnými tlapami mu v
tichu zvučně praskaly suché kosti, protože to bylo místo, kde našlo smrt
mnoho mužů a jejich ostatky čistě obrali kojoti, supové a drobní
přičinliví tvorečci, ale mohutný medvěd na ně nedbal a pozornými
kroky mířil k balvanu. Podloží tu bylo sypké, a protože byl těžký,
nejednou se pod ním štěrk sesunul, takže se ocitl v oblaku prachu a

40
kamínků o hodný kus níž. Po každém smeknutí se ale bez meškání začal
znovu drápat vzhůru, trpělivě a neúnavně, až se dostal na úroveň skalky,
kde byla půda o něco pevnější.
Odštípnutá místa a důlky v povrchu kamene svědčily o zásahu kulek.
Všechno, co slyšel od divoženky, byla čistá pravda. A jako na potvrzení
jejích slov uviděl na nejméně pravděpodobném místě ve štěrbině
balvanu kvést povědomou polární rostlinku, purpurový lomikámen,
který mu sem zasadila jako orientační znamení.
Iorek Byrnison stoupal dál po obvodu balvanu. Jeho horní strana
skýtala příhodný kryt před nepřítelem útočícím zdola, ale úplně
dokonalý štít to přece jen nebyl, protože z krupobití kulek, které
zbrázdily a osekaly jeho povrch, jich přece jen několik našlo svůj cíl a
odpočívaly nyní, kde se zarazily, totiž v těle muže ležícího ztuhle ve
stínu.
Bylo neporušené, ne pouhá kostra jako ostatní mrtvoly, protože ho
divoženčino kouzlo chránilo před rozkladem. Iorek měl před očima
zkřivenou, bolestí staženou tvář svého starého souputníka a všiml si
roztřepených děr v oblečení, kudy kulky pronikly do těla. Divoženčino
kouzlo se nevztahovalo na krev, jež se nepochybně vylila a kterou
hmyz, slunce a vítr společnými silami odklidily do poslední kapky. Lee
Scoresby nevypadal, jako by spal, natož pak pokojně. Bylo vidět, že
zemřel v boji, ale jeho výraz napovídal, že to byl boj úspěšný a že si
toho byl vědom.
A protože vzduchoplavec z Texasu byl jedním z hrstky lidí, kterých
si Iorek upřímně vážil, neváhal přijmout přítelův poslední dar. Několika
obratnými tahy drápů strhal z mrtvého šaty, rázným trhnutím otevřel
tělo a s chutí se pustil do masa a krve svého věrného spolubojovníka.
Nejedl už několik dní a měl hlad.
Složité předivo myšlenek, které se medvědímu králi honilo hlavou,
se ale neomezovalo na hlad a jeho ukojení. Vzpomínal na tu malou
holčičku, Lyru, které dal přízvisko Stříbroústá a kterou naposledy viděl
ve svém království na Svalbardu, jak přechází po vratkém ledovém
můstku nad hlubokou průrvou. Myslel na rozruch mezi divoženkami, na
zvěsti o paktech, spolcích a nadcházející válce i na onen sám o sobě
neuvěřitelný úkaz, při kterém se objevil docela nový svět. Ta divoženka,

41
s níž mluvil, byla přesvědčená, že podobných světů je nespočet a že
osud všech tak či onak závisí na osudu té malé.
A k tomu všemu tání ledu! Iorek a jeho lid odjakživa žili na tlustých
ledových krustách, led byl jejich domov, jejich pevnost. Od chvíle, kdy
se v Arktidě začal rozpadat přirozený řád, mizel led hrozivou rychlostí a
Iorek věděl, že pokud pro své plemeno nenajde spolehlivě zaledněné
místo, je s nimi konec. Lee mu kdysi vyprávěl, že na jihu leží hory tak
vysoké, že nad ně nevystoupá ani jeho balon, a ty že jsou pokryté
sněhem a ledem po celý rok. Jeho dalším úkolem bude tyhle hory najít a
prozkoumat.
V tuhle chvíli mu ale opanovalo srdce něco mnohem jednoduššího,
pocit průzračně jasný, pevný a neotřesitelný: touha po odplatě. Lee
Scoresby, který Iorka vynesl v balonu z nebezpečí a bojoval po jeho
boku v polárních krajích svého světa, byl po smrti. Iorek ho pomstí.
Maso a kosti toho čestného muže ho nasytí a zároveň mu nedopřejí klid,
dokud ho prolitá krev neupokojí.
Než dojedl, slunce se sklonilo k západu a rychle se ochladilo. Iorek
nakupil poslední zbytky na hromádku, vzal do tlamy květinku a upustil
ji doprostřed, jak s oblibou činí lidé. Divoženčino kouzlo se zlomilo a
ostatky Leeova těla byly volně k dispozici každému, kdo přijde.
Zanedlouho budou živit desítky nejrůznějších forem života.
Pak se Iorek obrátil po svahu dolů a zamířil k moři – na jih.

* * *

Útesoví běsi měli lišky rádi, i když příležitost se nenaskytla příliš

často. Šelmičky byly mazané a nebylo snadné je chytit, ale maso měly
křehké a nádherně čpělo.
Než zabije tuhle, nechá ji útesový běs vypovídat, protože ty jejich
hloupoučké žvásty jsou vždycky náramně k smíchu.
„Medvěd musí na jih! Vážně! Divoženka má starosti! Pravda!
Vážně! Přísahám!“
„Medvědi patří na sever, špíno prolhaná.“
„Pravda! Král medvěd musí na jih. Ukážu mrože, moc dobrý, tučný –
“

42
 „Král medvědů jde na jih?“
„A létavci mají poklad. Létavci – andělově – poklad křišťál.“
„Létavci – jako útesoví běsi? Poklad?“
„Jako světlo, ne běsi. Bohatství! Křišťál! A divoženka má starost – je
smutná – Scoresby mrtvý –“
„Mrtvý? Ten chlápek z balonu je mrtvý?“ Mezi vyschlými útesy se
rozletěla ozvěna běsova chechotu.
„Divoženka ho zabila – Scoresby mrtvý, král medvěd jde na jih –“
„Scoresby je mrtvý! Ha ha, Scoresby je mrtvý!“
Útesový běs se smíchem utrhl lišce hlavu a o střeva se porval s
bratry.

43
 oni přijdou, přijdou!“
„Ale kde jsi, Lyro?“
Na to nedokázala odpovědět. „Myslím, že se mi to jen zdá,
Rogere. „Nic jiného ji nenapadalo.
Za chlapcovými zády viděla spousty dalších duchů, desítky,
stovky, tísnili se hlava na hlavě, natahovali krk a lapali každé
slovo.
„A co ta ženská?“ ptal se Roger. „Doufám, že není mrtvá.
Doufám, že zůstane naživu, jak nejdýl to jen půjde. Protože kdyby
přišla sem, nebylo by se kam schovat, měla by nás v hrsti už
napořád. To je jediná výhoda na tom, když je člověk mrtvej, že
ona není. Akorát škoda, že je mi jasný, že jednou bude…“
Lyra se zděsila.
„Myslím, že se mi to jen zdá, ale kde je ona, to vážně nevím!“
řekla. „Bude někde nablízku, ale já se nemůžu

44
 4
AMA A NETOPÝŘI

Amě, pastýřově dcerce, se obraz spícího děvčete

LEŽÍ, pevně vryl do paměti, nedokázala na ni přestat
JAK BY SI HRÁLA,
ŽIVOT KDES myslet. Ani na okamžik nezapochybovala o tom, že
V DÁLI CVÁLÁ, jí paní Coulterová řekla pravdu. Kouzelníci existují,
VRÁTÍ SE ZPĚT, to je jasná věc, a je nanejvýš pravděpodobné, že
ALE NE HNED…
jsou schopní zaklít člověka do spánku a že matka se
EMILY DICKINSONOVÁ
o svou dceru bude starat právě s takovou něžnou a
vášnivou oddaností. Amin obdiv k oné krásné ženě
v jeskyni a její zakleté dceři přerostl bezmála ve zbožnění.
Přicházela za nimi do údolíčka, kdykoli měla chvíli času, vyřizovala
pro ně nejrůznější pochůzky nebo se stavovala na kus řeči, okouzlená
fantastickými příběhy, které žena vyprávěla. Pokaždé přitom doufala, že
aspoň na okamžik zahlédne spící dívku, ale kromě oné jediné
příležitosti se to už nestalo a Ama se smířila s tím, že to matka nejspíš
už víckrát nedopustí.
A ani jindy, když dojila ovce, česala a spřádala vlnu nebo drtila
ječmen na chlebové placky, nešlo jí z hlavy kouzlo, kterým kdosi děvče
spoutal, a otázka, proč to udělal. Paní Coulterová jí to nijak
nevysvětlila, a tak měla Amina představivost volné pole.
Nakonec vzala pár kousků nízkého chleba slazeného medem a vydala
se na tříhodinovou cestu do Cho-Lung-Se, kde byl klášter. Stálo ji to
spoustu přemlouvání a trpělivosti, musela dokonce podplatit vrátného
trochou medového chleba, ale nakonec přece jen získala audienci u

45
proslulého léčitele tulku Pagdzina, který vloni zažehnal propukající
epidemii bílého moru a byl známý svou nekonečnou moudrostí.
Ama vešla do cely velkého muže s hlubokou úklonou a co
nejpokorněji mu nabídla zbývající medový chléb.
Mnichův daemon v podobě netopýra kolem ní poletoval tak rychle,
že jí její vlastní daemon Kulang poplašeně zalezl do vlasů, ale ona sama
stála, jak nejklidněji dokázala, a mlčky čekala, až ji tulku Pagdzin
osloví.
„Copak chceš, dítě? Mluv rychle,“ pravil a dlouhý šedý plnovous se
mu při každém slově pohupoval ze strany na stranu.
V šeru Ama nerozeznávala víc než mužovy vousy a jasné oči. Jeho
daemon se konečně upokojil a zavěsil se na trám nad mnichovou
hlavou. „Prosím tě, tulku Pagdzine,“ vyhrkla Ama, „chtěla bych
dosáhnout moudrosti. Chtěla bych se vyznat v kouzlech a zaříkávání.
Můžeš mě to naučit?“
„Ne,“ odpověděl stručně.
Ama na to byla připravená. „A mohl bys mi aspoň poradit, jak jedno
z nich zrušit?“ zeptala se pokorně.
„Možná. Ale neřeknu ti, jak se to dělá. Můžu ti dát lék, ale jeho
tajemství ti neprozradím.“
„Dobře, děkuji ti,“ uklonila se Ama několikrát. „Je to od tebe velká
laskavost.“
„Co je to za nemoc a kdo ji má?“ zeptal se stařec.
„Spává nemoc,“ odpověděla Ama. „Postihla syna otcova bratrance.“
V duchu se chválila, jak mazaně zaměnila pohlaví postiženého, pro
případ, že by se snad léčitel doslechl o ženě v jeskyni.
„Jak je ten chlapec starý?“
„O tři roky starší než já, tulku Pagdzine,“ odhadla, „takže je mu
dvanáct. Pořád jen spí a nemůže se probudit.“
„Proč za mnou nepřišli jeho rodiče? Proč poslali tebe?“
„Protože žijí daleko na druhou stranu od mojí vesnice a jsou velice
chudí, tulku Pagdzine. Teprve včera se mi doneslo, že je můj příbuzný
nemocný, a hned jsem se vydala poprosit tě o radu.“

46
 „Potřeboval bych toho nemocného vidět, důkladně ho vyšetřit a
zjistit, v jakém postavení se nacházely planety v hodinu, kdy upadl do
spánku. Tyhle záležitosti není dobré uspěchat.“
„Tak mi nemůžeš dát žádný lék, který bych mu donesla?“
Mnichova netopýřice se pustila trámu a jako černý třepotající se stín
se těsně nad zemí zvedla do vzduchu a začala nehlučně přeletovat po
místnosti sem tam, rychleji, než ji Ama stihla sledovat. Léčitel z ní ale
nespouštěl jasné oči, ukládal si do paměti směr jejího letu, a když se
znovu zavěsila hlavou dolů na trám, pevně obtočená svými temnými
křídly, zvedl se a přecházel od police k polici, od džbánku k džbánku a
krabičky ke krabičce, tuhle nabral lžíci prášku a onde přidal špetku
bylinek, přesně v pořadí, v jakém mezi nimi poletoval jeho daemon.
Všechny přísady sesypal do moždíře a pečlivě je rozdrtil; tiše u toho
mumlal jakési zaříkadlo. Pak zvučně oklepal paličku o horní okraj
moždíře, aby z ní opadala i ta poslední zrnka, vytáhl štětec a inkoust a
načrtl na list papíru několik znaků. Když inkoust uschnul, vysypal
prášek na písmo a zručně papír složil do malého čtverečku.
„Tenhle prášek ať tomu spícímu děcku po špetičkách sypou do nosu,
aby ho vdechlo,“ nařídil Amě, „a probudí se. Musí to ale dělat nanejvýš
opatrně. Stačí jediná moc velká dávka, a ten chlapec se udusí. Ať si na
to vezmou co nejtenčí štěteček.“
„Děkuji, tulku Pagdzine,“ řekla Ama, sáhla po čtverečku papíru a
uložila ho do kapsy nejspodnější košile. „Škoda že pro tebe nemám víc
medového chleba.“
„Jeden stačí,“ usmál se léčitel. „Teď běž, a až přijdeš příště, chci
slyšet celou pravdu, ne jen část.“
Zahanbená Ama se uklonila co nejníž, aby zakryla zmatek a rozpaky.
Doufala, že muži neprozradila příliš mnoho.

* * *

Následující večer spěchala do údolí, jen co skončila s prací. V listu

srdcovníku nesla trochu sladké rýže a nemohla se dočkat, až ženě poví,
co podnikla, a dá jí léčivý prášek. Už v duchu slyšela její vděčnou

47
chválu a děkování, ale ze všeho nejvíc se těšila na to, že se zakletá spící
dívka probudí a promluví na ni. Třeba se spolu ještě skamarádí!
Když ale v posledním ohybu stezky zvedla hlavu, neviděla ani zlatou
opici, ani ženu trpělivě usazenou v ústí jeskyně. Nebyla tu živá duše.
Ama poslední metry vyběhla, polekaná, že jsou nadobro pryč – ale
židle, na které žena sedávala, tu byla pořád, stejně jako potřeby k vaření
i všechno ostatní.
Ama upřela oči do tmy v hloubi jeskyně. Srdce se jí rozbušilo. Přece
se ta zakletá ještě neprobudila, v šeru se zřetelně rýsoval podlouhlý
spací pytel, světlá skvrnka dívčiných vlasů a bílá křivka hřbetu jejího
spícího daemona.
Přikradla se o něco blíž. Ano, teď už to viděla jasně – někam si vyšli
a nechali tady zakleté děvče samotné.
Amě se v hlavě jasným tónem rozezvučel báječný nápad: co kdyby
se probudilo teď, a až se žena vrátí…
Ale nestihla tu myšlenku ani jaksepatří vychutnat, když zaslechla na
pěšince blížící se zvuky. Zalily ji výčitky svědomí a rychle, provinile se
i se svým daemonem prosmekla za skalní výběžek po straně jeskyně.
Nemá tu co dělat! Špehovala, a to se nedělá!
Zlatý opičák už se krčil ve vchodu do jeskyně, otáčel hlavou sem tam
a čenichal. Ama viděla, jak ve šklebu cení ostré zoubky, a cítila, jak se
její daemon chvěje a v podobě myšky jí zalézá pod vrstvy šatů hlouběji.
„Copak je?“ uslyšela ženin hlas. Mluvila k opičákovi a zároveň se v
jeskyni sešeřilo, jak její postava zastínila světlo pronikající vchodem.
„Byla tu ta holka? Ano, nechala tu jídlo. Ale neměla by chodit dovnitř.
Musíme se s ní domluvit, aby ho nechávala někde na pěšině.“
Aniž věnovala spícímu děvčeti jediný pohled, sklonila se ke
skomírajícímu ohni, rozdmýchala ho a dala vařit rendlík vody. Její
daemon se uvelebil opodál s pohledem upřeným na stezku. Čas od času
zvedl hlavu, rozhlédl se po jeskyni a Ama, které bylo ve stísněné skrýši
čím dál nepohodlněji, zoufale litovala, že nezůstala venku. Nebude trvat
dlouho a najdou ji, a co pak?
Žena zatím míchala do vody nad ohněm nějaké prášky a bylinky,
jejichž pronikavá vůně se s párou nesla po celé jeskyni. Vtom se zezadu
jeskyně ozval jakýsi zvuk: dívka se převracela a mumlala cosi

48
nesrozumitelného. Ama naklonila hlavu. Opravdu, ta zakletá se hýbala,
neklidně sebou házela a zakrývala si paží oči. Probouzela se!
A její matka si toho vůbec nevšimla!
Musela ji slyšet, protože na okamžik zvedla hlavu, ale hned se zas
soustředila na svoje bylinky a vřící vodu. Slila odvar do pohárku,
postavila ho stranou a teprve pak obrátila pozornost k probouzející se
dívce.
Ama nerozuměla, co říká, ale samotný zvuk jejích slov v ní
probouzel údiv a podezření.
„Psst, holčičko,“ říkala žena. „Ničím se netrap. Jsi v bezpečí.“
„Rogere –“ broukala dívka z polospánku. „Serafino! Kam se poděl
Roger? Kde je?“
„Nikdo tu není, jen ty a já,“ konejšila ji matka zpěvavě. „Posaď se a
maminka tě umyje… Hezky se nadzvedni, zlato moje…“
Ama sledovala, jak dívka sténá, pokouší se probrat a odstrkuje matku
stranou, a žena zatím namáčí v misce vody žínku, omývá ji a nakonec
ručníkem utře do sucha.
To už bylo děvče skoro úplně vzhůru a žena očividně spěchala.
„Kde je Serafina? A Will? Pomozte mi! Pomoc! Já nechci spát,
nechci! Ne, už ne! Nechci!“
Žena v jedné ruce pevně svírala pohárek a druhou se snažila
zvednout Lyře hlavu.
„Jen klid, pusinko, uklidni se… no tak, hezky si vypij čajíček…“
Ale dívka sebou házela, div pití nevylila. „Pusť mě!“ křičela už
hlasitěji. „Nech mě jít! Já chci pryč! Wille, Wille, pomoz mi! Pomoz
mi!“
Žena ji pevně svírala za vlasy, zakláněla jí hlavu a okraj pohárku
těsně tiskla k jejím rtům.
„Já nechci! Jestli na mě jenom sáhneš, Iorek ti utrhne hlavu! Iorku,
kde jsi? Iorku Byrnisone! Pomoz mi, Iorku! Já nechci… Nechci!“
Vtom zlatý opičák na ženin pokyn skočil po Lyřině daemonovi a
pevně ho stiskl do tvrdých černých prstů. Zvířátko začalo střídat
podoby, měnilo se rychleji, než Ama kdy viděla: kočka, had, liška, pták,
vlk, gepard, ještěrka, tchoř…

49
 Ale opičák ho svíral pořád stejně pevně – dokud ze sebe Pantalaimon
neudělal dikobraza.
Opičák vyvřískl a pustil ho. Z pracky mu trčely tři dlouhé ostny. Paní
Coulterová nespokojeně zavrčela a volnou rukou uhodila Lyru do tváře,
srazila ji tvrdým úderem hřbetu dlaně na zem, a než se Lyra
vzpamatovala, měla okraj pohárku v ústech a nezbylo jí než polykat,
aby se neudusila.
Ama by nejradši pevně zavřela uši, protože všechno to hlasité
polykání, pláč, kašlání, vzlyky, prosby a dávení se skoro nedalo snést.
Postupně ale zvuky slábly a utichaly, dívka naposledy jednou dvakrát
roztřeseně zavzlykla, už zase napůl ponořená ve spánku. Zakletá do
spánku? Vůbec ne, otrávená! Omámená, uspaná násilím a podvodem!
Ama si všimla, jak se dívce u hlavy znenadání objevilo cosi bílého – to
se její daemon z posledních sil proměnil do ladného, protáhlého zvířátka
se sněhobílou srstí, lesklýma černýma očkama a černou špičkou ocásku,
a přitiskl se jí ve spánku ke krku.
Žena spustila jakousi tichou písničku, něžnou dětskou ukolébavku,
odhrnovala dcerce vlasy z čela, otírala rozpálenou tvář do sucha a
broukala melodie, ke kterým neznala slova, jak poznala i Ama, protože
místo nich řadila nesmyslné slabiky, lalala, dadadudu, zpívala sladkým
hlasem, co jí slina na jazyk přinesla.
Po chvíli toho nechala a udělala něco nečekaného: vytáhla nůžky a
začala děvčeti přistřihovat vlasy, pečlivě natáčela spící hlavu ze strany
na stranu, aby byl výsledek co nejlepší. Jeden tmavě plavý pramínek
stočila a uložila si ho do zlatého přívěsku na krku. Ama dobře věděla,
proč to dělá: bude se jí hodit při dalším čarování. Zvláštní ale bylo, že si
ho nejdřív přitiskla ke rtům… To bylo opravdu podivné.
Zlatý opičák si vytáhl z pracky poslední dikobrazí osten, něco ženě
řekl a ta se zvedla a strhla ze stropu jeskyně spícího netopýra. Černé
zvířátko se třepotalo a pískalo pronikavým tenoulinkým hláskem, ze
kterého se Amě div nerozskočila hlava. Podala ho daemonovi a ten
začal jedno z černých křídel natahovat do strany, napínal ho víc a víc,
dokud neprasklo, nezlomilo se a nezůstalo viset na bílé šňůrce šlachy.
Umírající netopýr zoufale vřeštěl, jeho druhové nechápavě, vyděšeně
poletovali kolem, a zlatý opičák – lup – křup – prask – trhal nešťastného

50
tvorečka na kusy, zatímco se žena nevrle rozložila na spací pytel u ohně
a pomalu uždibovala z tyčinky čokoláty.
Čas běžel, světla ubývalo a vyšel měsíc. Žena i její daemon usnuli.
Ama, celá zkroucená a ztuhlá, vylezla ze skrýše, po špičkách se
proplížila kolem spících těl a dávala si dobrý pozor, aby nenadělala
žádný hluk, než bude přinejmenším na půl cesty k vesnici.
Strach ji popoháněl, takže pádila po úzké stezičce jako o život, a její
daemon se na tichých křídlech sovy držel těsně u ní. Teprve chladný
čerstvý vzduch, neustálé kolébání špiček stromů a jasné, měsícem
osvětlené mraky na temné obloze poseté milionem hvězd ji trochu
uklidnily.
Na dohled od hloučku kamenných stavení se zastavila a její daemon
se jí uvelebil na zápěstí.
„Ona lhala!“ vydechla Ama nevěřícně. „Lhala nám! Co budeme
dělat, Kulangu? Můžeme to říct taťkovi? Co jen budeme dělat!“
„Neříkej to,“ varoval ji daemon. „Byl by z toho další průšvih. Máme
přece lék. Můžeme ji vzbudit. Můžeme tam zajít, až bude ta ženská zase
pryč, probudíme tu holku a odvedeme ji pryč.“
Oba se při té představě zachvěli strachem. Ale jednou už ta slova
padla, zabalený čtvereček papíru byl bezpečně uložený v Amine kapse a
oba věděli, jak se s práškem nakládá.

51
 probudit, nevidím ji – myslím, že je blízko – ublížila mi…“
„Ale ne, Lyro, neboj se! Jestli se bojíš i ty, zblázním se…“
Chtěli se sevřít navzájem v náručí, ale paže jim bez odporu
prošly vzduchem. Lyra se pokusila vysvětlit, jak to myslela.
„Snažím se probudit,“ šeptala zblízka té bledé tvářičce ve tmě.
„Hrozně se bojím, že celý život prospím, a pak umřu – chci se
nejdřív probudit! Třeba jen na hodinu, to je jedno, jen když budu
doopravdy živá a při smyslech. Vlastně ani pořádně nevím, jestli
je tohle skutečnost, nebo sen – ale pomůžu ti, Rogere! Pomůžu,
přísahám!“
„Ale jestli se ti jen zdál, Lyro, třeba tomu nebudeš věřit, až se
probudíš. Já bych to tak rozhodně udělal, řekl bych si, že to byl
jen sen.“
„Ne!“ odsekla přesvědčeně a

52
 5
KŘEMENCOVÁ VĚŽ

Jezero roztavené síry se rozlévalo po celé délce

A Z PUPNÉ nedozírného kaňonu, v nepravidelných návalech ze
HRDOSTI PROTI
STOLICI A VLÁDĚ sebe chrlilo odporně páchnoucí výpary a tarasilo
NEJVYŠŠÍ VOJNU, cestu osamělé okřídlené postavě na břehu.
DRZÍ VOJNU Když vzlétne do vzduchu, znovu ho uvidí
ZTROPIL NA NEBI.
nepřátelští zvědové, kteří ho už dřív zahlédli, ale
JOHN MILTON
podařilo se mu je setřást, jenže kdyby šel po zemi,
bude tuhle pekelnou propast obcházet celou věčnost
a mohlo by se stát, že nedoručí zprávu včas.
Nezbývalo než zvolit riskantnější cestu. Počkal, až se ze žlutavé
hladiny vzedme smrdutý oblak kouře, a rychle zamířil přímo do jeho
středu.
Rychlý pohyb upoutal v různých částech oblohy čtyři páry očí a
vzápětí se do zakouřeného vzduchu opřelo čtvero párů křídel, nesoucích
pozorné strážce mohutnými rozmachy přímo k mračnu.
Rozpoutal se hon, při němž pronásledující neviděli kořist a kořist
neviděla vůbec nic. Výhodu získá ten, kdo se na opačném konci jezera
vynoří z mraku jako první – pro jednoho znamenala výhoda šanci na
přežití, pro druhé jistotu úlovku.
První letec měl ale smůlu, protože vyrazil do čistého vzduchu o pár
vteřin později než jeden z pronásledovatelů. Vmžiku se pustili do sebe,
byť za nimi ještě vlály závoje par a oběma se z odporných výparů točila
hlava. Zpočátku měl navrch štvanec, ale pak se z oblaku vymanil druhý
lovec a všichni tři se propletli v zuřivém, prudkém boji, vířili v rychlých

53
otáčkách vzduchem jako odštěpky ohně, padali, vzlétali a znovu klesali,
až se nakonec zřítili mezi skaliska na opačném břehu. Zbývající dva
pronásledovatelé se z mračna vůbec nevynořili.

* * *

Na západním konci zubatého řetězu hor, na vrcholku skýtajícím

široký výhled na pláně pod sebou i do údolí za zády vyvstávala přímo z
hory čedičová pevnost, jako by ji tu před miliony let vyvrhla některá ze
sopek.
V prostorných jeskyních pod hrdě vztyčenými stěnami se ukládaly a
označovaly zásoby všeho druhu: ve zbrojnicích a vojenských skladištích
se kalibrovaly, seřizovaly a zkoušely válečné stroje, v továrnách pod
horami rozpaloval žár sopečných ohňů mohutné pece a roztavený fosfor
se v nich kombinoval s titanem ve slitinách, jaké dosud nikdo
nevyzkoušel a nevyužil.
Na nejméně krytém místě pevnosti, hluboko ve stínu opěrných pilířů,
kde se z prastarých vrstev lávy příkře zdvíhaly do výše mohutné zdi, se
nacházela malá dvířka, boční vchod, u něhož ve dne v noci stála stráž a
prověřovala každého, kdo chtěl vstoupit.
O něco výš na hradbách se právě střídala hlídka. Strážný u vchodu
několikrát zadupal a rukama v rukavicích se poplácal po nadloktí, aby
se trochu zahřál. V nejchladnější noční hodině, která právě panovala, ho
nevelká petrolejová pochodeň v držáku nemohla zahřát, i když stál těsně
u ní. Teď už ho ale do deseti minut vystřídají, a tak se mohl těšit na
hrnek čokoláty, dýmkové listí, a především na teplou postel.
Jestli něco nečekal, bylo to bušení na dveře, které se právě rozlehlo.
Byl ale ve střehu a pohotově otevřel špehýrku a zároveň otočil
kohoutem, který přiváděl petrolej k plamínku hořáku na vnější straně
pevnosti. V jeho záři uviděl tři postavy zahalené v kapucích, které
společnými silami nesly čtvrtou. Její obrysy strážný nerozeznával, ale
zdálo se, že je nemocná nebo zraněná.
Postava v popředí shodila kapuci z hlavy. Strážný tuhle tvář znal, ale
muž přesto řekl heslo a pokračoval: „Našli jsme ho u sirného jezera.
Říká, že se jmenuje Baruch a nese lordu Asrielovi důležitou zprávu.“

54
 Strážný odstrčil závoru a jeho daemon v podobě teriéra se otřásl,
když trojice s obtížemi pronášela své břemeno úzkým vchodem. Vzápětí
se psovi bezděky vydralo tiché zavytí, které stejně rychle umlklo, a
strážný uviděl, že muži přinášejí anděla; raněného anděla. Byl to anděl
nižšího řádu a tudíž omezené moci, ale i tak anděl.
„Uložte ho ve strážnici,“ obrátil se na muže, a zatímco plnili jeho
pokyn, zatočil klikou telefonního zvonku a nahlásil událost
nadřízenému.

* * *

Na vysokých hradbách pevnosti stála křemencová věž; vedlo sem

krátké schodiště a vnitřek tvořilo několika pokojů s okny obrácenými na
sever, jih, východ a západ. Zařízení největší místnosti sestávalo ze stolu,
židlí a pořadače na mapy, v další bylo pouze polní lůžko a celek
doplňovala malá koupelna.
Lord Asriel seděl ve věži a přes stůl zanesený listinami a dokumenty
hleděl do tváře kapitánovi svých zvědů. Nad stolem visela petrolejová
lampa a koš žhavého uhlí zaháněl nevlídný noční chlad. Na skobě
kousek ode dveří seděl modrý jestřáb.
Velitelem zvědů byl lord Roke. Hned na první pohled poutal
pozornost svým zjevem: byl stěží větší než dlaň lorda Asriela a
štíhlounký jako vážka, ale všichni ostatní Asrielovi velitelé s ním
jednali s nejhlubší úctou, protože v ostruhách na patě skrýval smrtelně
jedovaté žihadlo.
Měl ve zvyku sedávat na stole a jeho vystupování spolu se zpupným,
uštěpačným jazykem nepřipouštělo ze strany jeho společníků nic než
nejvybranější zdvořilost. Stejně jako ostatní Galivespiané měl nepatrně
vlastností, jimiž se vyznačuje dobrý zvěd, samozřejmě s výjimkou
mimořádně malého vzrůstu. Patřil k hrdému, nedůtklivému plemeni,
jehož příslušníci by nikdy nemohli zůstat nenápadní, pokud by se
velikostí rovnali lordu Asrielovi.
„Ano,“ říkal právě jasným, pronikavým hlasem a oči mu zářily jako
kapičky inkoustu. „Vaše dítě, lorde Asrieli, vím o ní. Jak vidno, vím
podstatně víc než vy.“

55
 Lord Asriel se mu zahleděl zpříma do očí a mužíček pochopil, že
zneužil velitelovy zdvořilosti. Síla Asrielova pohledu ho zasáhla, jako
by do něj cvrnkl prstem, takže na okamžik zavrávoral a musel se
zachytit velitelovy skleničky na víno, aby znovu získal rovnováhu. V
příští vteřině už se lord Asriel zase tvářil nezúčastněně a zdvořile,
přesně jak to uměla jeho dcera, a lord Roke si nadále dával větší pozor
na jazyk.
„O tom nepochybuji, lorde Rokeu,“ přikývl lord Asriel. „Ale z
nějakého nepochopitelného důvodu se o tuhle malou soustavně zajímá
církev, a já bych rád věděl proč. Co o ní říkají?“
„V Magisteriu to jen vře nejrůznějšími dohady. Jedni tvrdí ono, druzí
zkoumají cosi dočista odlišného a hlavně se všichni snaží, aby se o
jejich objevech nedověděli ostatní. Nejaktivnější činnost vykazuje
Konzistorní disciplinární sbor a Společnost díla Ducha svatého,“
odpověděl lord Roke. „V obou mám svoje zvědy.“
„Takže se vám povedlo získat některého z členů Společnosti?“ zeptal
se Asriel. „Blahopřeju, dlouho se mezi ně nedalo vůbec proniknout.“
„Ve Společnosti pro nás pracuje lady Salmakie,“ vysvětloval lord
Roke, „velice schopná agentka. Vyhlédla si jistého kněze, jehož
daemonem je myš, a když spali, vnukla jeho daemonovi myšlenku, aby
provedl jistý zakázaný obřad, jehož prostřednictvím lze vyvolat
ztělesněnou moudrost. V pravou chvíli se pak před ním objevila ona
sama, a kněz je teď přesvědčený, že Moudrost má podobu
Galivespiánky, přebývá v jeho knihovně a on se na ni může obrátit,
kdykoli ho napadne.“
Lord Asriel se usmál. „A co zjistila?“ zeptal se.
„Společnost pokládá vaši dceru za nejdůležitější dítě, jaké kdy na
světě žilo. Věří, že co nevidět dojde k nějakému zásadnímu zvratu a že
osud všeho závisí na tom, jak se v tu chvíli zachová ona. Pokud jde o
Konzistorní sbor, zabývá se právě vyšetřováním svědků z Bolvangaru i
odjinud. Můj zvěd ve Sboru, rytíř Tialys, mě pomocí magnetovcového
rezonátoru denně informuje o všem, co se dozvědí. Zkrátka, řekl bych,
že Společnost díla Ducha svatého brzy zjistí, kde ta malá je, ale nic v té
věci nepodniknou. Konzistornímu sboru to potrvá o něco déle, ale
jakmile budou vědět, co potřebují, zasáhnou rozhodně a účinně.“

56
 „Dejte mi okamžitě vědět, jakmile se dozvíte něco nového.“
Lord Roke se uklonil, luskl prsty a jestřáb usazený na skobě u dveří
roztáhl křídla a snesl se na stůl. Měl na sobě uzdu a sedlo s třmeny.
Lord Roke mu bez meškání vyskočil na hřbet a vzápětí vylétli z okna,
které jim lord Asriel podržel otevřené.
Nechal ho dokořán ještě chvíli, bez ohledu na štiplavý chlad venku,
opřel se o okenní sedátko a zamyšleně si pohrával s ušima svého
daemona, sněžné levhartice.
„Přišla za mnou na Svalbard, a já si jí nevšímal,“ řekl. „Pamatuješ,
jak mě tenkrát vyděsila? Potřeboval jsem oběť, ale že první dítě, které
mi přijde do cesty, bude moje dcera… Pak jsem si ale všiml, že je s ní
ještě ten hošík, a to mě uklidnilo, protože jí tím pádem nic nehrozilo.
Byla to osudová chyba? Od té doby jsem na ni vůbec nepomyslel, ani na
okamžik, Stelmarie, ale ona je opravdu důležitá!“
„Zamysli se nad tím s chladnou hlavou,“ řekla levhartice. „Co může
udělat?“
„Udělat? Moc asi ne. Ale co když něco ví?“
„Umí zacházet s alethiometrem, takže má možnost leccos zjistit.“
„Na tom zas tolik mimořádného není, mají ho i jiní. Kde ale může
být, krucinál?“ Na dveře za jeho zády kdosi zaklepal a Asriel se otočil.
„Pane,“ hlásil důstojník, sotva vešel dovnitř, „k západnímu vchodu
právě dorazil anděl. Je raněný a trvá na tom, že s vámi musí mluvit.“
Za okamžik už Baruch ležel na polním lůžku, které mu sem přenesli
odvedle. Zdravotník sice byl na cestě, ale bylo zřejmé, že andělovi
nezbývá mnoho naděje. Byl těžce zraněný, měl potrhaná křídla a oči se
mu začínaly kalit.
Lord Asriel si k němu přisedl a přihodil na uhlíky v ohřívadle hrst
bylin. Jak už díky kouři svého ohně zjistil i Will, bylo tak andělovo tělo
lépe k rozeznání.
„Nuže, pane?“ obrátil se k němu. „Co jste mi přišel povědět?“
„Tři věci. Nechte mě je prosím vypovědět, než něco řeknete. Jmenuji
se Baruch. Spolu s mým společníkem Balthamem patříme k odbojné
skupině, takže nás vaše korouhev lákala od první chvíle, kdy jste ji
vztyčil. Chtěli jsme vám ale přispět něčím cennějším, než jsou naše
slabé síly, a před nedávném se nám podařilo proniknout v Jeho

57
království do samého srdce Oblačné hory, kde má Nejvyšší svou tvrz. A
tam jsme zjistili…“
Na okamžik se musel odmlčet, aby se nadechl kouře z bylin, který
mu patrně dodával sílu.
„Zjistili jsme,“ pokračoval pak, „jak je to s Nejvyšším doopravdy.
Ukázalo se, že odešel do ústraní, stáhl se do křišťálové komnaty v
hlubinách Oblačné hory a o běžné záležitosti svého království se už
nestará. Rozjímá teď o hlubších mystériích. Místo něj vládne jeho
jménem anděl Metatron. Z jistého důvodu toho anděla dobře znám, i
když v době, kdy jsem ho znával…“
Baruchovi vypověděl hlas. Lordu Asrielovi planuly oči nedočkavostí,
ale držel jazyk za zuby a čekal, až bude anděl pokračovat.
„Metatron je pyšný,“ pokračoval Baruch, když nabral trochu sil, „a
má nekonečné ambice. Před čtyřmi tisíci let si ho Nejvyšší zvolil za
svého zástupce, regenta, a společně naplánovali, co bude dál. Teď se
ovšem usnesli na novém plánu a nám s Balthamem se podařilo zjistit, o
co v něm jde. Nejvyšší soudí, že myslící bytosti všeho druhu začínají
být nebezpečně nezávislé, a Metatron se proto hodlá aktivněji podílet na
lidských záležitostech. Má v úmyslu Nejvyššího tajně přesunout do
pevnosti kdesi na stálém místě a přeměnit Oblačnou horu v obrovský
bitevní stroj. Je přesvědčený, že církve všech světů jsou příliš slabé a
úplatné, příliš ochotné ke kompromisu, a proto chce ve všech světech
zřídit stálou inkvizici řízenou přímo z Království. Především hodlá hned
prvním tažením zničit vaši republiku…“
Oba, anděl i muž, se teď třásli, jeden slabostí, druhý rozčílením.
Baruch sebral poslední zbytky sil a pokračoval:
„Teď ta druhá věc. Existuje nůž, jímž je možné proříznout otvor
mezi světy, krom toho, že pronikne vším, co se v nich nachází. Má
neomezenou moc, ale pouze v rukou toho, kdo s ním umí zacházet. Je to
jistý chlapec…“
Znovu se musel zarazit a odpočívat. Cítil, že se začíná rozplývat, a
měl strach. Lord Asriel viděl, kolik úsilí ho stojí udržet se pohromadě, a
napjatě svíral opěradla židle, dokud se Baruch znovu nevzchopil.
„Můj společník teď toho chlapce doprovází. Chtěli jsme ho k vám
přivést rovnou, ale odmítl, protože… a to je ta třetí věc, kterou vám

58
musím povědět: přátelí se s vaší dcerou. Proto nechce přijít, trvá na tom,
že ji nejdřív musí najít. A ona je…“
„Co je ten chlapec zač?“
„Syn jednoho šamana, Stanislause Grummana.“
Lord Asriel samým překvapením bezděky vyskočil na nohy, až se
kouř kolem anděla rozvlnil.
„Grumman měl syna?“ vyhrkl.
„Grumman se nenarodil ve vašem světě a nejmenoval se doopravdy
Grumman. Dovedla nás k němu jeho vlastní touha najít ten nůž.
Sledovali jsme ho, já a můj společník, protože jsme věděli, že nás
dovede k jeho nositeli. Chtěli jsme ho pak přivést za vámi, ale ten
chlapec odmítl…“
Baruch se znovu odmlčel. Lord Asriel se usadil zpátky na židli,
nazlobený na vlastní netrpělivost, a přihodil na oheň další byliny. Jeho
levhartice ležela opodál, ocasem pomalu pomrskávala po dubové
podlaze a zlaté oči nehnutě upírala na andělovu tvář staženou bolestí.
Baruch se několikrát zvolna nadechl. Lord Asriel zachovával mlčení a
bylo slyšet jen pleskání provazu o vlajkový stožár kdesi nad nimi.
„Žádný spěch, pane,“ řekl lord Asriel laskavě. „Vy víte, kde je moje
dcera?“
„V Himálaji… jejího světa,“ zašeptal Baruch. „Ve velehorách. V
jeskyni nedaleko údolí mnoha duh…“
„To je pořádná dálka, v obou světech. Letěl jste rychle.“
„To je jediné, co mi bylo dáno,“ řekl Baruch, „kromě Balthamovy
lásky, ale toho už víckrát neuvidím.“
„To znamená, že pokud jste ji našli tak snadno vy…“
„Najde ji i kterýkoli jiný anděl.“
Lord Asriel vylovil ze skříňky s mapami velký atlas, otevřel ho a
nalistoval stránky s vyobrazením Himaláje.
„Můžete to upřesnit?“ zeptal se. „Ukázal byste mi, kde přesně to je?“
„S tím nožem…“ vypravil ze sebe Baruch s námahou a Asriel si
uvědomil, že začíná blouznit. „S tím nožem může vcházet do jiných
světů, jak se mu zlíbí, a zase z nich vycházet… Jmenuje se Will. Ale
hrozí jim nebezpečí, jemu i Balthamovi… Metatron ví, že známe jeho
tajemství. Pronásledovali nás… Mě samotného dostihli na hranici

59
vašeho světa… Byli jsme bratři… Proto jsme pronikli v Oblačné hoře
až k němu. Metatron býval svého času Henochem, synem Jeredovým,
jenž byl synem Mahalalela… Henoch měl mnoho žen. Potrpěl si na
tělesné rozkoše… Můj bratr Henoch mě zapudil, protože jsem… Ach
Balthame, lásko moje…“
„Kde je ta malá?“
„Ano, já vím. V jeskyni… s matkou… údolí plné větrů a duhy…
roztřepené praporky na svatyni…“
Nadzvedl se nad atlas.
Vtom sněžná levhartice pružně vyskočila na nohy a vrhla se ke
dveřím, ale pozdě – sluha, který na ně právě zaklepal, vstoupil bez
vyzvání. Byl to obvyklý postup, nic, co by si někdo mohl vyčítat, ale
když lord Asriel spatřil výraz, s jakým se muž díval za jeho záda, rychle
se otočil zpátky k Baruchovi. Anděl se chvěl po celém těle, jak se z
posledních sil snažil udržet své rozdrásané tělo pohromadě, ale bylo
toho na něj příliš. Závan vzduchu z otevřených dveří zakroužil nad
lůžkem a částice seskupené v tělesném tvaru, beztak už rozvolněné
dlouhým vypětím slábnoucích sil, se v nahodilém víru vznesly do výšky
a zmizely.
„Balthame!“ zaševelilo to ještě vzduchem.
Lord Asriel položil ruku na krk svého daemona a když levhartice
ucítila, jak se chvěje, zklidnila ho svým pochopením. Obrátil se ke
sluhovi.
„Pane, snažně se omlouvám –“
„Nemůžeš za to. Vyřiďte mé pozdravení králi Ogunwemu. Byl bych
rád, kdyby se mohl i s ostatními veliteli neprodleně dostavit. A prosil
bych i pana Basilida s alethiometrem. Kromě toho ať druhá letka
gyroplánů okamžitě vyrazí směr jihozápad, plně vyzbrojená, s
doplněným palivem a tankovacím zeppelinem k ruce. Další rozkazy
obdrží ve vzduchu.“
Sluha zasalutoval a s posledním kradmým, nejistým pohledem k
lůžku vyšel ven a zavřel za sebou.
Lord Asriel poklepal mosazným odpichovátkem o stůl a pak přešel k
otevřenému jižnímu oknu. Hluboko pod ním vysílaly nehynoucí ohně

60
do temnějícího vzduchu jasnou záři a kotouče kouře, a v poryvech větru
se až k němu neslo zvonění kladiv.
„Dozvěděli jsme se toho hodně, Stelmarie,“ poznamenal tiše.
„Ale ne dost.“
Znovu někdo zaklepal na dveře a vstoupil znalec alethiometru. Byl to
bledý, hubený mužík na prahu středních let, jmenoval se Teukros
Basilides a jeho daemon měl podobu slavíka.
„Dobrý večer přeju, pane Basilide,“ pozdravil ho lord Asriel. „Máme
jistý problém, a rád bych, abyste nechal všechno ostatní stranou a
soustředil se na něj.“
Vypověděl mu, co se dozvěděl od Barucha, a ukázal na atlas.
„Nejděte mi přesnou polohu té jeskyně,“ řekl. „Chci znát co
nejpřesnější souřadnice. Je to nejdůležitější úkol, s jakým jste se kdy
setkal. Buďte tak laskav a neprodleně se dejte do práce.“

61
 dupla tak rázně, že ji to i ve snu zabolelo. „Sám nevěříš, že bych
to udělala, Rogere, tak to neříkej. Uvidíš, že se probudím a že na
to nezapomenu, tak si toho nech.“
Rozhlédla se, ale všude kolem viděla jen vytřeštěné oči a
zoufalé, rezignované tváře, sinalé tváře, snědé tváře, staré tváře,
mladé tváře, stahující se dav mrtvých tísnící se kolem ní, tichý a
úpěnlivý.
Roger se od nich lišil. Jemu jedinému planula v očích naděje.
„Proč se tváříš takhle?“ zeptala se. „Proč nevypadáš zdrchaně
jako ti ostatní? Proč pořád ještě doufáš?“
A Roger odpověděl: „Protože

62
 6
PŘEDBĚŽNÉ ROZHŘEŠENÍ

„Tak tedy, bratře Pavle,“ promluvil inkvizitor

OSTATKY
A RŮŽENCE, Konzistorního disciplinárního sboru. „Žádám tě,
ROZHŘEŠENÍ, aby ses co nejpřesněji rozpomněl na všechno, co
PÁSKY, BULE, ona divoženka na lodi vypověděla.“
ODPUSTKY
HŘÍČKOU Dvanáct členů Sboru upřelo v kalném
VĚTRŮM. odpoledním světle pohled na posledního
JOHN MILTON předvolaného, duchovního na lavici svědků. Muž
vypadal jako člověk oddaný vědě a měl daemona v
podobně žáby. Sbor zasedal ve starobylé Koleji svatého Jeronýma,
známé řadou vysokých věží, a vedl výslech svědků k tomuto případu už
osmý den.
„Nedokážu si doslova vybavit, co ta divoženka říkala,“ pravil bratr
Pavel unaveně. „Nikdy dřív jsem neviděl torturu, jak jsem váženému
dvoru vysvětlil už včera, a dělalo se mi při tom pohledu mdlo.
Nezopakuji vám tudíž její přesná slova, ale vzpomínám si na jejich
smysl. Ta divoženka řekla, že se klany na severu shodují v tom, že se na
to děvčátko Lyru vztahuje dávné proroctví. Podle něj bude na ní, aby
učinila osudovou volbu, která rozhodne o budoucnosti všech světů.
Kromě toho říkala, že pro ni mají jméno, které by připomnělo obdobný
případ a přivolalo na její hlavu nenávist a obavy církve.“
„Prozradila ta divoženka, co je to za jméno?“
„Ne. Než ho mohla vyslovit, objevila se jiná divoženka, skrytá až
dosud kouzlem neviditelnosti v našem středu, zabila ji a uprchla.“
„Takže při téhle příležitosti se Coulterová to jméno nedozvěděla?“

63
 „Určitě ne.“
„A záhy nato paní Coulterová odešla?“
„Přesně tak.“
„Co jsi zjistil pak?“
„Dozvěděl jsem se, že ta dívenka přešla trhlinou, kterou otevřel lord
Asriel, do jiného světa. Tam získala na svou stranu chlapce, kterému
patří, nebo spíš který užívá nůž obdařený mimořádnými vlastnostmi.“
Bratr Pavel si nervózně odkašlal, než pokračoval v řeči. „Mohu před
tímto sborem mluvit zcela otevřeně?“
„Naprosto otevřeně, bratře Pavle,“ ujistil ho pronikavý, jasný hlas
předsedy. „Nebudeme tě trestat za to, co ses sám dozvěděl z jiných
zdrojů. Pokračuj, prosím.“
Duchovní ulehčené mluvil dál: „Nůž, který má v držení dotyčný
chlapec, dokáže otevírat průchody mezi světy. Má ale zároveň daleko
větší moc – a ještě jednou prosím o shovívavost, protože mě samotného
děsí, co teď řeknu. Dokáže zabít i nejvýše postavené anděly a toho, kdo
je nad nimi. Je to nůž, kterému neodolá vůbec nic.“
Obličej se mu leskl potem a celý se třásl. Jeho žabí daemon se
samým rozrušením svalil ze stupínku na zem, až bratr Pavel sykl
bolestí. Rychle žábu zvedl a dal jí napít ze sklenice před sebou.
„Ptal ses na to děvče ještě dál?“ chtěl vědět inkvizitor. „Zjistil jsi to
jméno, o kterém mluví divoženky?“
„Ano, zjistil. Předem ale musím ještě jednou požádat soud o
ujištění…“
„Už jsi ho dostal,“ skočil mu do řeči předseda. „Ničeho se neboj.
Nejsi žádný kacíř. Přestaň ztrácet čas a pověz nám, co jsi zjistil.“
„Hluboce se omlouvám. Tedy, to dítě je ve stejném postavení jako
Eva, manželka Adamova, matka nás všech a zdroj všeho hříchu.“
Stenografky, které zapisovaly každé slovo, byly vybrány z řádu svaté
Filomely a byly vázány přísahou věčného mlčení, ale při slovech bratra
Pavla se jedna z nich neubránila tlumenému zajíknutí a ruce všech se
rozletěly k rychlému pokřižování. Bratr Pavel sebou trhl, ale mluvil dál:
„Mějte prosím na paměti, že alethiometr nepředpovídá, co se stane,
říká jen, že pokud se jisté události vyvinou tím a tím způsobem, bude to
mít ty a ty následky. Říká tedy, že pokud bude tohle dítě vystaveno

64
pokušení, jako se stalo Evě, s největší pravděpodobností mu podlehne.
Na jejím budoucím jednání závisí… úplně všechno. Jestli dojde k
pokušení a to dítě mu podlehne, pak bude slavit vítězství Prach a hřích.“
V soudní síni zavládlo hrobové ticho. Bledé sluneční světlo
pronikající sem velkými okny z olověných rámečků rozsvěcelo šikmými
paprsky miliony zlatavých tečiček, ale byl to jen prach, ne Prach, byť si
nejeden přísedící představoval onen neviditelný Prach právě takhle,
zvířený a klesající na každičkou lidskou bytost bez ohledu na to, jak
svědomitě dodržuje zákony.
„A teď nám ještě pověz, bratře Pavle,“ promluvil inkvizitor, „zda je
ti známo, kde se to dítě nachází teď.“
„Je v rukou paní Coulterové,“ odpověděl bratr Pavel. „Jsou v
Himálaji. Víc se mi prozatím nepodařilo zjistit. Hned se do toho pustím,
zeptám se na přesnější určení a jakmile ho budu vědět, samozřejmě to
soudu oznámím, ale…“
Zarazil se, strachy celý přikrčený, a roztřesenou rukou si přiložil ke
rtům sklenici vody.
„Nuže, bratře Pavle?“ obrátil se k němu otec MacPhail. „Nic před
námi neskrývej.“
„Domnívám se, otče předsedo, že Společnost díla Ducha svatého je v
tomhle ohledu dál než já.“
Jeho hlas ševelil sálem, jen o málo silnější než šepot.
„Že by?“ pozvedl předseda obočí. V planoucích očích jako by se
odrážela soustředěná síla jeho zaujetí.
Daemon bratra Pavla tichounce, naříkavě zakuňkal. Duchovní dobře
věděl o soupeření obou sekcí Magisteria a chápal, že uvíznout mezi
jejich mlýnskými kameny by bylo velice nebezpečné. Ještě
nebezpečnější by ale bylo zamlčet, co ví.
„Domnívám se,“ pokračoval roztřeseným hlasem, „že mají k určení
místa pobytu toho děcka mnohem blíž než já. Používají zdroje
informací, které jsou mně zapovězené.“
„Chápu,“ pokývl inkvizitor. „Tohle ti taky pověděl alethiometr?“
„Ano.“

65
 „Výborně. Bratře Pavle, uděláš dobře, když se budeš držet
dosavadního směru zkoumání. Kdybys potřeboval jakoukoli duchovní či
administrativní pomoc, je ti plně k dispozici. Můžeš jít.“
Bratr Pavel se uklonil, shrábl svoje poznámky a s žabím daemonem
na rameni vyšel ze soudní síně. Jeptišky si protáhly unavené prsty.
Otec MacPhail zaklepal tužkou o dubovou desku před sebou.
„Sestro Agnes, sestro Moniko,“ pravil, „můžete jít. Do večera chci
mít přepis na stole, buďte tak laskavé.“
Jeptišky sklonily hlavu a odešly.
„Vážení pánové,“ obrátil se předseda na členy Konzistorního sboru
obvyklým oslovením. „Odeberme se k poradě.“
Dvanáct členů, od nejstaršího (kterým byl stařičký otec Makepwe s
věčně uslzenýma očima) po nejmladšího (jímž byl bledý otec Gomez
vibrující fanatickým zanícením) posbírali listy s poznámkami a
následovali předsedu do poradního sálu, kde se mohli sesednout tváří v
tvář kolem stolu a promluvit si v nerušeném soukromí.
Současným předsedou Konzistorního sboru byl Skot jménem Hugh
MacPhail. Byl zvolený v raném věku, něco po čtyřicítce, a vzhledem k
tomu, že předsednictví byla doživotní funkce, dalo se očekávat, že bude
utvářet osud Konzistorního sboru a tudíž celé církve ještě dlouhou řadu
let. Byl to muž ponurých rysů, vysoký a impozantní, s hustými šedými
vlasy. Měl sklony k tloušťce a vzdoroval jim nejpřísnější tělesnou
disciplínou: pil jen vodu, jedl výhradně chleba a ovoce a hodinu denně
cvičil pod dohledem trenéra sportovních přeborníků. V důsledku tohoto
režimu byl vychrtlý, vrásčitý a neklidný. Jeho daemon měl podobu
ještěra.
Jakmile se usadili, otec MacPhail zahájil rokování:
„Nyní tedy víme, jak se věci mají. Musíme se soustředit na několik
hlavních bodů.
Za prvé tu máme lorda Asriela. Jistá divoženka spolupracující s
církví nám nahlásila, že sbírá obrovskou armádu, jejíž součástí jsou dost
možná i oddíly andělů. Jeho úmysly, pokud mohla ona divoženka
soudit, jsou nepřátelské církvi a potažmo samotné Nejvyšší autoritě.
Za druhé Absoluční výbor. Jejich aktivity při zřízení výzkumného
programu v Bolvangaru a financování činnosti paní Coulterové svědčí o

66
tom, že by rádi zatlačili Konzistorní disciplinární soud do pozadí a stali
se nejmocnějším a nejvýkonnějším nástrojem Svaté církve namísto něj.
Mají před námi náskok, pánové. Postupují obratně a bezohledně. Je
trestuhodné, že jsme jim vlastní nedbalostí umožnili dostat se tak
daleko. K tomu, co je zapotřebí v té věci podniknout, se co nevidět
vrátím.
Za třetí ten chlapec, co o něm vypověděl bratr Pavel, ten s tím
podivuhodným nožem. Pochopitelně ho musíme co nejdřív najít a získat
jeho nůž.
Za čtvrté Prach. Podnikl jsem jisté kroky, abych zjistil, co o něm
Absoluční výbor vyzkoumal. Přesvědčili jsme jednoho z
experimentálních teologů zaměstnaných v Bolvangaru, aby nám
pověděl, k čemu přesně na výzkumné stanici došli. Dnes odpoledne si s
ním hodlám dole pohovořit.“
Jeden či dva kněží se znepokojeně zavrtěli. „Dole“ znamenalo ve
sklepeních pod budovou, v bíle vykachlíčkovaných místnostech s
rozvody anbarického proudu, zvukotěsných a opatřených dostatkem
kanálků pro snadnou údržbu.
„Ať už se o Prachu dozvíme cokoli,“ pokračoval předseda, „nesmíme
pouštět ze zřetele svůj hlavní cíl. Absoluční výbor pracoval na
pochopení účinků Prachu. My ho musíme zničit, s ničím menším se
nesmíme spokojit. Kdyby nebylo možné zničit Prach, aniž bychom
zničili Absoluční výbor, Biskupské kolegium či kterýkoli jiný orgán,
jehož prostřednictvím vykonává Svatá církev dílo Nejvyššího, budiž. Je
možné, pánové, že sama Církev svatá vznikla proto, aby splnila tento
úkol, byť přitom sama zahyne. Ale radši svět bez církve a bez Prachu
než svět, v němž se člověk musí den co den vzpírat strašlivému
břemenu hříchu. Radši svět očištěný od toho všeho!“
Otec Gomez s horečně planoucíma očima vášnivě přikyvoval.
„A konečně,“ uzavřel otec MacPhail, „to dítě. Aspoň myslím, že je
ještě dítětem. Ta Eva, kterou potká pokušení, která podlehne, pokud lze
soudit na základě precedentu, a jejíž pád nás všechny strhne do záhuby.
Pánové, je řada způsobů, jak se vypořádat s problémem, který pro nás
představuje. Já hodlám navrhnout ten nejradikálnější a pevně doufám ve
vaši plnou podporu.

67
 Navrhuji, abychom vyslali muže, který ji najde a zabije ještě dřív,
než bude pokušení vůbec vystavena.“
„Otče předsedo,“ vyhrkl otec Gomez bez rozmýšlení. „Po celý svůj
dospělý život provádím denně předběžné pokání. Studoval jsem, cvičil
se –“
Předseda pozvedl dlaň. Předběžné pokání a rozhřešení byly doktríny,
které v širších církevních kruzích nebyly známy, ale Konzistorní sbor je
po léta zkoumal a rozvíjel. V jejich rámci bylo možné činit pokání za
dosud nespáchaný hřích, pokání horlivé a intenzivní, doprovázené bitím
důtkami a umrtvováním těla. Jeho účelem bylo získat zásluhy takříkajíc
do zásoby. Pro každý hřích byla stanovená příslušná hodnota pokání, a
jakmile jí kajícník dosáhl, měl předem zaručené odpuštění, jakkoli
nebylo jisté, zda bude vyzván, aby hřích spáchal. Někdy bylo například
nutné někoho zabít a vrah měl mnohem klidnější svědomí, když svůj čin
spáchal ve stavu milosti.
„Myslel jsem na tebe,“ přikývl otec MacPhail laskavě. „Mám svolení
Sboru? Ano. Jakmile otec Gomez s naším požehnáním odejde, všechno
další zůstává jen a jen na něm a my nebudeme mít možnost jakkoli se s
ním spojit ani ho odvolat. Ať se kolem bude dít cokoli, zamíří jako Boží
šíp přímo k tomu dítěti a jako Boží šíp ho srazí. Bude neviditelný. Vejde
v noci jako anděl, jenž zahubil Asyřany, bude nehlučný. Oč líp by se
nám všem žilo, kdyby byl takový otec Gomez už v rajské zahradě!
Nikdy bychom nevyšli z ráje.“
Mladý kněz se div nerozplakal hrdostí. Sbor mu udělil požehnání.
V nejtemnějším koutě u stropu, skrytý mezi tmavými dubovými
trámy, seděl po celou dobu mužíček ne větší než dlaň. V ostruze na
patách skrýval jedovaté žihadlo a slyšel každé slovo, které tu bylo
proneseno.

* * *

Muž z Bolvangaru stál pod holou žárovkou ve sklepní místnosti. Měl

na sobě jen špinavou bílou košili a volné kalhoty bez pásku. Jednou
rukou si je přidržoval, ve druhé svíral králičici, svého daemona. Přímo
před ním seděl na jediné židli otec MacPhail.

68
 „Pane doktore,“ oslovil muže, „posaďte se přece.“
Jediné vybavení místnosti představovala židle, dřevěná pryčna a
kbelík. Bíle vykachlíčkované stěny a strop odrážely předsedův hlas
nepříjemně dutou ozvěnou.
Doktor Cooper se posadil na kavalec. Neodvažoval se spustit pohled
z vyhublého, šedovlasého muže před sebou. Olízl si vyschlé rty a čekal,
jaká další nepříjemnost ho potká.
„Takže vám se skoro podařilo odříznout to děvče od jejího
daemona?“ zeptal se otec MacPhail.
„Soudili jsme, že nemá smysl čekat,“ odpověděl doktor Cooper
nejistým hlasem, „protože k tomu pokusu mělo tak jako tak dojít.
Umístili jsme to dítě do experimentální místnosti, ale pak se do toho
osobně vložila paní Coulterová a odvedla si ho k sobě.“
Králičice otevřela kulatá očka a vyplašeně se zadívala předsedovi do
tváře. Pak je zase zavřela a zabořila se muži hlavou do šatů.
„Muselo to být psychicky vyčerpávající,“ poznamenal otec
MacPhail.
„Celý program byl nesmírně náročný,“ souhlasil doktor Cooper
ochotně.
„Překvapuje mě, že jste nepožádali o pomoc Konzistorní sbor. My
máme dobré nervy.“
„My… Já… Měli jsme za to, že ten program povolil… Šlo o projekt
Absolučního výboru, ale řekli nám, že ho schválil Konzistorní
disciplinární sbor. Jinak bychom na něj nikdy nepřistoupili. V žádném
případě!“
„Ne, pochopitelně. Ale k další záležitosti. Měl jste tušení,“ obrátil se
otec MacPhail ke skutečnému důvodu své návštěvy ve sklepení, „co je
předmětem výzkumů lorda Asriela? Víte, co by mohlo být zdrojem té
mohutné energetické erupce, kterou vyvolal na Svalbardu?“
Doktor Cooper polkl. V nastalém tichu mu sklouzla z brady kapka
potu a oba zřetelně slyšeli, jak dopadla na betonovou zem.
„Totiž…“ začal, „měli jsme v týmu člověka, který si všiml, že se při
procesu odtržení uvolňuje energie. Nasměrovat ji za určitým cílem by
vyžadovalo ohromnou sílu, ale dalo by se toho dosáhnout soustředěním
dostatečně silného anbarického proudu, stejně jako umíme nastartovat

69
atomový výbuch konvenčními třaskavinami. Nikdo to ale nebral vážně.
Já si těch jeho nápadů vůbec nevšímal,“ ujišťoval předsedu horlivě.
„Věděl jsem, že bez oprávnění to zavání kacířstvím.“
„Velice moudrý přístup. A co ten váš kolega? Kde je teď?“
„Patřil k těm, kdo při tom útoku zahynuli.“
Předseda se usmál. Při pohledu na jeho laskavý výraz se králičice
otřásla a v mdlobách se svezla doktorovi do klína.
„Odvahu, doktore,“ pravil otec MacPhail povzbudivě. „Musíte být
silný a statečný! Čeká nás všechny velká práce, máme před sebou
rozhodující bitvu. Jestli vám má Nejvyšší odpustit, musíte s námi plně
spolupracovat. Nic nám nezamlčujte, ani ty nejdivočejší teorie, ba ani
fámy a klevety. Plně se teď soustřeďte na všechno, co vám kdy ten váš
kolega řekl. Prováděl nějaké pokusy? Zůstaly po něm zápisky? Svěřil se
někomu dalšímu? S jakým vybavením pracoval? Zajímá nás všechno,
doktore, do nejmenších podrobností. Dostanete papír a pero a
dopřejeme vám času, kolik ho budete potřebovat.
Tenhle pokoj ale není dvakrát pohodlný. Necháme vás přestěhovat
na nějaké vhodnější místo. Máte nějaké požadavky, pokud se týká
například zařízení? Píšete radši u stolu nebo na psacím pultíku? Chtěl
byste psací stroj? Nebo byste radši diktoval stenografce?
Vzkažte nám po strážích a dostanete, co si budete přát. Ale na
oplátku, pane doktore, budete dnem i nocí přemýšlet, co víte o tom
svém kolegovi a jeho teorii. Vaším hlavním úkolem je vybavit si,
případně znovu objevit všechno, k čemu dospěl. Jakmile budete vědět,
jaké přístroje jsou k tomu zapotřebí, opatříme vám samozřejmě i ty. Je
to závažný úkol, doktore! Máte štěstí, že ho svěřujeme právě vám!
Děkujte Nejvyššímu!“
„Já vím, otče předsedo, a jsem nesmírně vděčný.“
Filozof si přidržel volné kalhoty v pase, postavil se, a aniž pořádně
věděl, co dělá, znovu a znovu se ukláněl po celou dobu, než předseda
Konzistorní disciplinární komise vyšel z jeho cely.

* * *

70
 Téhož večera se rytíř Tialys, galivespianský zvěd, proplétal
postranními uličkami Ženevy na místo, kde se měl sejít se svou
kolegyní lady Salmakií. Byla to pro oba nebezpečná pouť, a nebezpečí
hrozilo i všemu a všem, kdo by se jim postavili do cesty, nicméně
drobouncí Galivespiané čelili riziku v podstatě bez přestání. Nejednu
kočku na lovu už stálo život střetnutí s jedovatou ostruhou, a nebylo to
ani týden, co rytíř div nenechal ruku v zubech prašivého psa, a nepřišel
o ni jen díky pohotovému zásahu lady Salmakie.
Sešli se na sedmém z domluvených míst, mezi kořeny platanu na
zpustlém náměstíčku, a vyměnili si novinky. Lady Salmakie se od svého
zdroje ve Společnosti dozvěděla, že dnešního večera obdrželi přátelské
pozvání od předsedy Konzistorního sboru, v němž je zve k projednání
záležitostí oboustranného zájmu.
„Pospíšil si,“ podotkl rytíř. „Ale sto ku jedné, že o tom vrahovi se
jim nezmínil.“
Pověděl Salmakii o Lyřině plánované vraždě, což ji nijak
nepřekvapilo.
„Je to naprosto logický krok,“ řekla, „a tihle lidé vždycky uvažují
logicky. Myslíš, Tialysi, že tu holčičku někdy uvidíme?“
„To nevím, ale rád bych. Dávej na sebe pozor, Salmakie. Zítra u
kašny.“
Mezi slovy jejich krátkého hovoru jako obvykle zůstala nevyřčená
pravda o délce jejich života ve srovnání s lidmi. Galivespiané se
dožívali devíti, deseti let, zřídka víc, a Tialys i Salmakie byli oba
osmiletí. Stáří se nebáli, protože jejich lid umíral náhle, v plné síle a
rozkvětu, a také jejich dětství bylo kratičké, ale ve srovnání s jejich
životem mělo dítě jako Lyra před sebou budoucnost tak nedozírnou, jak
se naopak jí musel jevit život divoženek.
Rytíř se vrátil na kolej svatého Jeronýma a začal sestavovat zprávu,
kterou pošle pomocí magnetovcového rezonátoru lordu Rokeovi.

* * *

V době, kdy si špion na dostaveníčku vyměňoval informace s lady

Salmakií, dal si předseda zavolat otce Gomeze. Hodinu se v jeho

71
pracovně společně modlili a pak otec MacPhail udělil mladému knězi
předběžné rozhřešení, na jehož základě se Lyřina vražda nebude vůbec
pokládat za vraždu. Otec Gomez skoro nebyl k poznání, jak mu jistota o
správnosti jeho poslání rozžíhala oči takřka nezemským světlem.
Projednali spolu praktická opatření týkající se peněz a podobných
věcí, načež předseda řekl: „Jakmile odsud odejdeš, otče, budeš navždy a
ve všem všudy odříznutý od jakékoli pomoci, kterou bychom ti mohli
poskytnout. Nesmíš se sem nikdy vrátit a my tě nikdy nevyhledáme.
Můžu ti dát jednu jedinou radu: nehledej to dítě. Mohl by ses tím
prozradit. Místo ní hledej pokušitele. Drž se pokušitele a počkej, až tě k
tomu dítěti sama dovede.“
„Sama?“ zarazil se otec Gomez.
„Ano, je to žena,“ přisvědčil otec MacPhail. „Zjistili jsme to pomocí
alethiometru. Pochází z velice zvláštního světa. Uvidíš nemálo věcí,
které tě překvapí a polekají, otče. Nenech se jejich nezvyklostí odvést
od posvátného úkolu, jenž jsi na sebe přijal. Já ale věřím,“ dodal vlídně,
„v sílu tvé víry. Tu ženu vedou síly zla na místo, kde se dost možná
setká s tou dívenkou právě včas, aby ji vystavila pokušení. Mluvím teď
pochopitelně o možnosti, že se nám nepodaří zbavit toho děvčete tam,
kde se právě nachází. To je náš prvořadý plán. Ty, otče, jsi naší
konečnou zárukou, že i když neuspějeme, nebudou slavit vítězství
pekelné síly.“
Otec Gomez přikývl. Jeho daemon, velký lesklý brouk se zeleným
hřbetem, zacvakal krovkami.
Předseda sáhl do zásuvky a podal mladému knězi přeložený štůsek
papírů.
„Tady máš všechno, co jsme o té ženě zjistili,“ řekl, „včetně
informací o jejím světě a místě, kde byla naposledy spatřena. Pozorně si
to pročti, můj milý Luisi, a buď s mým požehnáním.“
Bylo to poprvé, co kněze oslovil jeho křestním jménem. Když se s
předsedou na rozloučenou políbili, cítil otec Gomez, jak se mu do očí
hrnou slzy radosti.

72
 jsi Lyra.“
Vtom jí došlo, jak to myslí. I ve snu cítila, jak se jí zatočila
hlava, měla pocit, že jí na ramena dosedlo jakési těžké břemeno. A
jako by ani to nestačilo, znovu ji začal obestírat spánek a
Rogerova tvář se rozplývala ve stínu.
„Tak teda… Já vím… Na naší straně je spousta lidí, třeba
doktorka Maloneová… Věřil bys, Rogere, že existuje ještě další
Oxford, skoro jako ten náš? Tak ona… Právě v něm jsem ji
našla… Pomohla by nám… Ale vlastně vím jen o jednom člověku,
co…“
V tuhle chvíli už hošíka skoro nerozeznávala a myšlenky se jí
rozbíhaly do všech stran jako stádo ovcí na pastvině.
„Ale na něj se můžeme spolehnout, Rogere, vážně,“ vypravila ze
sebe z posledních sil,

73
 7
MARY MEZI SVĚTY

POSLÉZ JAK V Bezmála přesně v tu chvíli se pokušitelka, po

TANCI jejíchž stopách se otec Gomez právě pouštěl, sama
VSTALI VÝTEČNÍ
STROMOVÉ
bránila pokušení.
A ROZKLÁDALI „Děkuju, ne, vážně, víc toho opravdu
VĚTVE SVÉ nepotřebuju. To stačí, opravdu, děkuju vám,“
S HOJNÝM
OVOCEM…
opakovala doktorka Mary Maloneová stařičkým
manželům, kteří se jí v olivovém hájku pokoušeli
JOHN MILTON
nabalit víc jídla, než mohla unést.
Žili tu v ústraní, bezdětní, ve strachu z fantomů, které vídali mezi
stříbřitými kmeny stromů, ale když si to po silnici přiřazovala Mary
Maloneová s batohem na zádech, fantomové se jí polekali a odpluli po
větru dál. Stařečci ji srdečně uvítali ve svém malém, révou obrostlém
hospodářství, nakrmili ji chlebem, sýrem a olivami, napojili vínem a teď
ji nechtěli pustit.
„Musím dál,“ bránila se Mary znovu, „děkuju vám, je to od vás
strašně milé… už neunesu… tak dobře, ještě jeden kousíček sýra…
děkuju…“
Zjevně ji pokládali za amulet proti fantomům. Mrzelo ji, že jim
nemůže pomoct. Za jediný týden ve světě Cittàgazze viděla dostatek
zkázy, dost fantomy vysátých dospělých a zdivočelých rabujících dětí,
aby se naučila těchhle nehmotných upírů děsit. Věděla jen, že když se k
nim přiblíží, dají se před ní na útěk. Jenže ona nemůže zůstat se všemi,
kdo by si to přáli, musí dál.

74
 Vmáčkla do batohu poslední kozí sýr zabalený v listu vinné révy,
usmála se, ještě jednou se uklonila a naposledy se napila z pramene
vybublávajícího v úžlabí šedých kamenů. Pak stiskla dlaně k sobě, jak
to viděla u stařečků, kvapně se otočila a odešla.
Chovala se rázně, ale v duchu byla nejistá. S částicemi, kterým říkala
Stíny a které Lyra nazývala Prachem, byla naposledy ve spojení
prostřednictvím monitoru počítače, který pak podle jejich pokynů
zničila. Teď nevěděla, co si počít. Poslaly ji, aby otvorem ve vzduchu
vyšla z Oxfordu, kde až dosud žila – z Oxfordu ve Willově světě –, a
když je poslechla, ocitla se celá rozechvělá a jako u vidění ve světě
docela odlišném. A co víc, jejím jediným úkolem bylo najít to děvčátko
a chlapce a sehrát úlohu hada, ať už to znamenalo cokoli.
A tak kráčela dál, pátrala, vyptávala se, a nezjistila nic. Nastal čas,
pomyslela si v prvním ohybu stezky, která ji vedla od olivového hájku
výš, poohlédnout se po nějakém vodítku.
Jakmile byla od nevelkého hospodářství dost daleko a byla si jistá, že
ji nikdo nevyruší, posadila se pod borovice a otevřela batoh. Na samém
dně, zabalenou v hedvábném šátku měla knihu, kterou dostala před
dvaceti lety: výklad čínské metody věštění, i-ťingu.
Přibalila ho s sebou ze dvou důvodů. První byl sentimentální: dal jí
ho dědeček a jako školačka si podle něj často zkoušela věštit. Druhý byl
ten, že když Lyra přišla do její laboratoře poprvé, zeptala se: „Co je
tohle?“ a ukázala na plakát se symboly i-ťingu na dveřích. Brzy nato,
při své grandiózní ukázce práce s počítačem, se Lyra dozvěděla (nebo to
aspoň tvrdila), že Prach promlouvá k lidem v mnoha dalších podobách a
jednou z nich že je právě tahle čínská metoda pracující s jednoduchými
znaky.
Když si tedy ve spěchu balila na pouť z vlastního světa, přihodila
Mary Maloneová do batohu i Knihu proměn, jak se svazek jmenoval, a
drobné stonky řebříčku, s jejichž pomocí věštila. Teď přišel čas poradit
se s nimi.
Rozprostřela hedvábný šátek na zem a pustila se do složitého procesu
přesunování a počítání. Rozdělovala, počítala a odkládala stébla
stranou, jako tolikrát v době zvědavého, nedočkavého dospívání, a pak
už stěží kdy. Málem už zapomněla, jak na to, ale brzy se jí pravidla

75
rituálu začala vybavovat a spolu s nimi i ona klidná, soustředěná
pozornost, která hrála při komunikaci se Stíny tak zásadní roli.
Konečně se dopracovala k číslům tvořícím vlastní hexagram věštby,
skupinu šesti přerušovaných či úplných řad, a vyhledala si jejich
význam. Teď přišlo to nejtěžší ze všeho, protože kniha se vyjadřovala v
kryptických obratech.
Četla:

Obrátit se k vrcholku,
chceš-li získat pokrm,
přináší štěstí.
Rozhlížet se ostražitým pohledem
jako tygr, jehož hlad je nenasytný.

Znělo to povzbudivě. Četla dál, nechala se komentářem provádět

skrz bludiště významů, až se dostala ke slovům: Nehybnost je hora,
postranní pěšinka, znamená kamínky, dveře a průniky.
Nezbylo jí, než se dohadovat. Zmínka o „průnicích“ jí připomněla
tajemné okno ve vzduchu, kterým prošla do tohohle světa, a z prvních
slov vyrozuměla, že má stoupat výš.
Zmatená i povzbuzená zároveň sbalila knihu i stonky řebříčku a
pustila se po pěšince vzhůru.

* * *

Uběhly čtyři hodiny, bylo jí vedro a měla žízeň. Slunce se sklánělo

nízko nad obzorem. Kamenitá pěšinka, po které stoupala, se vytratila, a
ona se teď s čím dál většími obtížemi drápala mezi rozvalenými balvany
a drobnou sutí. Po její levici spadal sráz do krajiny poseté olivovými a
citroníkovými hájky, zanedbanými vinicemi a osiřelými větrnými
mlýny rozmlženými večerním přísvitem. Po pravé straně se pole štěrku
a drobného kamení zvedalo k odrolenému vápencovému útesu.
Unaveně si znovu nahodila na záda batoh a zvedla nohu na nejbližší
plochý kámen – ale zarazila se dřív, než na ni přenesla váhu. V

76
podvečerním světle ji cosi zaujalo. Zastínila si oči a pokusila se znovu
tu zvláštní věc najít.
Tady byla: připomínala skleněnou tabuli zavěšenou jen tak ve
vzduchu, ale bylo to sklo bez zvláštních odrazů, které ji snad mohly
upoutat, jen čtverhranný výřez čehosi odlišného. Vybavila si slova i-
tingu: postranní pěšinka, kamínky, dveře a průniky.
Bylo to okno podobné tomu na Sunderland Avenue, a všimla si ho
jen díky světlu. Kdyby slunce stálo o něco výš, nejspíš by nebylo vůbec
vidět.
Podivný čtvereček ve vzduchu v ní vzbuzoval neodolatelnou
zvědavost. Ten první si neměla kdy pořádně prohlédnout, protože
musela co nejrychleji zmizet. Tento zkoumala do nejmenších
podrobností, dotýkala se jeho okraje, přecházela sem tam, aby viděla,
jak jí z jiného úhlu mizí ze zřetele, všímala si zásadních odlišností mezi
světem tady a tam, a mozek se jí div nerozskočil vzrušením, že něco
takového může vůbec existovat.
Nositel nože, který otvor prořízl někdy v dobách americké války za
nezávislost, si nedal práci s tím, aby ho zase zavřel, ale přinejmenším ho
otevřel v místě v obou světech podobném, u skalní stěny. Byly to ale
jiné skály, ta druhá nebyla z vápence, ale ze žuly, a když Mary prošla do
vedlejšího světa, nestála na úpatí vysokého útesu, nýbrž skoro na
samém vrcholku nevysoké vyvýšeniny s výhledem na rozlehlou pláň.
I tady byl večer. Usadila se na zem, aby se nadýchala neznámého
vzduchu, odpočinula si a v klidu si celý ten zázrak vychutnala.
Široko daleko zalévalo zlatavé světlo nekonečnou prérii či savanu
nepodobnou ničemu, co kdy viděla ve svém světě. Už jen to, že byla
skoro celá porostlá krátkou trávou v nekonečně rozmanitých odstínech
žlutohnědé, hnědé, zelené, okrové, žluté a zlaté barvy, a jak se nepatrně
pohupovala sem tam, což bylo v šikmých paprscích večerního světla
zřetelně vidět, zdálo se, že ji jako krajkoví protkává jemná síť čehosi, co
vypadalo jako řeky světlounce šedého kamene.
A za druhé, po celé pláni se tu a tam tyčily skupinky těch nejvyšších
stromů, jaké kdy Mary viděla. Jednou se zúčastnila konference o fyzice
vysokých energií v Kalifornii a při té příležitosti si našla čas na
prohlídku obřích sekvojí. Už ty jí svými rozměry vyrazily dech, ale

77
tyhle stromy byly přinejmenším o polovinu vyšší. Měly husté, tmavě
zelené listy a široké kmeny hrály v hutném večerním světle zlatavě
červenou barvou.
Krom toho se na prérii pásla stáda jakýchsi zvířat, příliš daleko, než
aby si je mohla prohlédnout, ale cosi na jejich pohybu ji upoutalo, i
když si nebyla jistá, co to je.
Byla strašlivě unavená a krom toho měla žízeň a hlad. Nedaleko ale
zaslechla nadějné zurčení pramínku a za minutku ho našla. Z mechem
obrostlé štěrbiny tu prosakoval čůrek čisté vody a pokračoval jako tenký
potůček ze svahu dolů. Zdlouha, vděčně se napila, naplnila si láhve a
začala se chystat ke spaní, protože se rychle stmívalo.
Opřená o skálu a zabalená ve spacím pytli snědla kousek tmavého
chleba s kozím sýrem a pak tvrdě usnula.

* * *

Probudily ji paprsky časného slunce na tváři. Vzduch byl chladný a

na vlasech a spacím pytli se jí usadily drobounké kapičky rosy. Ještě
chvíli zůstala ležet, obklopená svěžestí, a připadala si jako první člověk,
který kdy doopravdy žil.
Posadila se, zívla, protáhla se, otřásla a umyla se v potoce. Pak
posnídala několik sušených fíků a pustila se do obhlídky okolí.
Za nevelkou vyvýšeninou, kde nocovala, se země zvolna svažovala a
znovu stoupala. Nejlepší výhled na celou nedozírnou prérii měla přímo
před sebou. Dlouhé stíny stromů se teď obracely jejím směrem a
rozeznávala dokonce hejna ptáků kroužících kolem jejich korun. Na
pozadí zeleného listoví vypadali drobouncí jako zrnka prachu.
Znovu si vysadila batoh na záda a pustila se hustou drsnou trávou k
nejbližším stromům, vzdáleným nějakých pět šest mil.
Tráva jí sahala po kolena a místy v ní zahlédla přízemní, stěží po
kotníky vysoké keříky podobné jalovci. Krom toho tu kvetly rostliny
podobné vlčím mákům, pryskyřníkům a chrpám, jejichž květy dodávaly
krajině pestrobarevný nádech, a pak uviděla včelu velkou jako první
článek svého palce. Usedala právě na modrou hlavičku květu a ten se
pod její váhou zhoupl skoro až k zemi. Když se ale za okamžik zvedla z

78
okvětí do vzduchu, uvědomila si Mary, že to není hmyz. Zvířátko si to
totiž namířilo přímo k její ruce, usadilo se na prstu a jemňounce se jí
opřelo do kůže dlouhým, jako jehla tenkým zobákem. Tady ale nektar
nenašlo, a vzápětí odletělo pryč. Byl to drobounký kolibřík a kmital
bronzovými křidélky tak rychle, že si jich v první chvíli vůbec
nevšimla.
Jak by jí pozemští biologové záviděli, kdyby mohli vidět to co ona.
Šla dál, až se ocitla nablízku se pasoucímu stádu, které zahlédla už
předchozího večera a jehož pohyb jí bůhvíproč připadal tak matoucí.
Zvířata byla velká asi jako jelen nebo antilopa, s podobně zbarvenou
srstí, ale co ji zarazilo a přimělo protřít si oči, byly jejich nohy.
Vyrůstaly z těla v kosočtverečném seskupení, dvě uprostřed, jedna
vepředu a jedna pod ocasem, takže se zvířata při pohybu zvláštně
kolébala. Mary umírala touhou prohlédnout si jejich kostru, aby měla
představu, jak taková stavba těla funguje.
Pokud šlo o zvířata, pásla se v poklidu dál, obracela po ní mírné,
nevzrušené pohledy a nezdálo se, že by je její přítomnost
znepokojovala. Ráda by šla blíž a prohlédla si je pořádně, ale slunce už
začínalo připalovat, stín stromů ji lákal k sobě a měla koneckonců
spousty času.
Zanedlouho jí tráva pod nohama přešla do jedné z oněch kamenných
řek, které viděla už z návrší: další div.
Kdysi je možná vytvořil náhodný proud lávy nebo podobné horniny.
Vespod byly tmavé, skoro černé, ale povrch měl světlejší barvu, jako by
ho cosi omlelo nebo odřelo.
Byl hladký jako čerstvá asfaltka v Maryině světě a rozhodně se po
něm šlo snáz než travou.
Pustila se korytem, na které narazila a které se širokým obloukem
stáčelo ke skupině stromů. Čím byla blíž, tím víc žasla nad jejich
neuvěřitelnými rozměry. Kmeny se do šířky rovnaly, jak odhadovala,
jejímu domu, a vysoké byly jako… jako… Žádný příměr ji nenapadal.
Došla k prvnímu stromu a opřela se dlaněmi o zvrásněnou rudozlatou
kůru. Na zemi bylo po kotníky vysoko nastláno hnědými kostřičkami
listů dlouhých jako její chodidlo, které jí pod nohama měkce praskaly
Brzy kolem ní vířila mračna jakýchsi mušek, přiletělo sem i nevelké

79
hejno drobounkých kolibříků a žlutý motýl s rozpětím křídel jako její
dlaň. Všude kolem lezlo víc havěti, než by jí bylo milé, a vzduchem se
neslo rozličné bzučení, bzíkání a vrzání.
Kráčela po zemi mezi stromy a připadala si jako v katedrále – tentýž
klid, tytéž vzhůru směřující linie, tentýž uctivý úžas v duši.
Cesta sem jí zabrala víc času, než čekala. Muselo se schylovat k
polednímu, protože paprsky slunce teď pronikaly listím skoro kolmo.
Mary si ospale pomyslela, proč se asi pasoucí se zvířata nepřesunou na
nejteplejší část dne do stínu ohromných korun.
Brzy to ale pochopila.
Protože neměla chuť vláčet se v horku někam dál, uložila se s
batohem pod hlavou mezi kořeny jednoho z gigantických stromů.
Odpočívala a zanedlouho ji přemohla dřímota.
Ležela tak se zavřenýma očima snad dvacet minut, na samém pomezí
spánku, když se najednou jen kousek od ní rozlehla rána a země se
zatřásla.
A hned po ní další. Mary se vylekaně posadila a sotva přišla trochu k
sobě, zachytila koutkem oka pohyb. Ukázalo se, že je to jakési kolo o
zhruba metrovém průměru – chvíli se kutálelo, pak se zastavilo a spadlo
na bok.
Vtom dopadlo další, o něco dál. Viděla, jak se ta obrovitá věc řítí k
zemi, odráží se o masivní pilíř kořene nejbližšího stromu a koulí se
pryč.
Při pouhé představě, že by něco podobného mohlo dopadnout na ni,
popadla batoh a vyběhla z krytu stromů jako o život. Co to vůbec bylo?
Nějaká semena?
S obezřetným pokukováním do korun se znovu odvážila blíž, aby si
nejbližší spadlé kolo prohlédla. Postavila ho na hranu, vykutálela zpod
koruny a položila do trávy k zevrubnějšímu zkoumání.
Tvořilo dokonalý kruh a bylo tlusté asi na šířku její dlaně. Uprostřed,
v místech, kde bylo přichycené na větvi, mělo důlek. Nebylo těžké, ale
velice tvrdé a porostlé hustými vlákny sledujícími obvod, takže v
jednom směru po nich mohla snadno sklouznout dlaní, ale v protisměru
to nešlo. Zkusila dloubnout do povrchu nožem, ale bez výsledku.

80
 Najednou ucítila na prstech nezvyklou hladkost. Přičichla k nim: pod
pachem prachu vzlínala slabá vůně. Znovu si podivný plod pozorně
prohlédla. Uprostřed se maličko leskl, a když se ho na tom místě dotkla,
prsty jí sklouzly po povrchu. Očividně tudy plod vylučoval jakýsi olej.
Mary ho položila na bok a začala uvažovat, jak se asi tenhle svět
vyvinul.
Pokud jsou její dohady o paralelních vesmírech správné a šlo o
násobné světy předpovězené kvantovou teorií, pak se některé z nich
odštěpily z jejího světa podstatně dřív než jiné. V tomhle místě se vývoj
očividně rozhodl dát přednost gigantickým stromům a velkým
živočichům s kosočtverečnou kostrou.
Teprve teď si začínala uvědomovat, jak je ve svých vědeckých
obzorech omezená. Botanika, geologie, biologie – o tom všem netušila
zhola nic, byla nevědomá jako děcko.
Najednou uslyšela hluboký hřmot podobný dunění hromu a chvíli jí
trvalo, než rozeznala, odkud přichází. Nad jednou ze silnic uviděla
oblak prachu, který se sunul právě sem, k těmhle stromům a k ní. Mohl
být snad míli daleko, a nepohyboval se právě pomalu. Zničehonic
dostala strach.
Rychle zaběhla mezi stromy, našla si úzkou škvíru mezi dvěma
kořeny a vtiskla se do ní. Pak opatrně vystrčila hlavu nad mohutný val
před sebou a vytřeštěně sledovala blížící se oblak prachu.
Co uviděla, ji vyvedlo z míry natolik, že se jí zatočila hlava. Nejdřív
měla dojem, že vidí bandu motorkářů. Pak ji napadlo, že to vypadá jako
zvířata na kolečkách, ale to byl nesmysl. Zvířata nemůžou mít kola. Nic
takového nevidí. Jenže viděla.
Byl jich přibližně tucet, stejné velikosti jako pasoucí se zvířata, ale
štíhlejší a šedaví, s rohy na hlavě a krátkými choboty podobnými
sloním. Tělo měli tvarované do kosočtverce, stejně jako tvorové na
pastvě, ale v průběhu vývoje se jim na přední a zadní nepárové noze
objevilo kolo.
V přírodě ale nic jako kolo neexistuje, opakoval jí tvrdošíjně rozum,
není to možné. K tomu je zapotřebí hřídel zasazená zcela nezávisle na
otáčivé části, a to se v přírodě nestane, nejde to –

81
 Pak se zvířata necelých padesát metrů od ní zastavila, a když se
usadil zvířený prach, najednou jí to došlo. Musela se tomu nahlas
zasmát a dokonce si samou radostí potichu hvízdla.
Nebyla to kola, ale tyhle podivné tobolky. Dokonale kulaté, nesmírně
pevné a lehké – lepší by žádný konstruktér nevymyslel. Zvířata protáhla
dráp přední a zadní nohy jejich středem a postranníma nohama se
odrážela od země. Žasla nad tím báječným uspořádáním, ale zároveň se
neubránila strachu, protože jejich rohy byly už na pohled hrozivě ostré a
i na dálku rozeznávala v jejich očích inteligentní, zvědavé pohledy.
A rozhlíželi se po ní!
Jedno zvíře si všimlo tobolky, kterou vykutálela zpod stromů, a
svezlo se z cesty jejím směrem. Chobotem kolo postavilo na hranu a
dokutálelo ho ke skupince.
Všichni se shlukli kolem a jemně se ho dotýkali silnými, ohebnými
choboty. Tiché pomlaskávání, pohvizdování a troubení, které přitom
vydávali, svědčilo podle Mary o sdílené nelibosti – někdo na něj sahal, a
to nebylo v pořádku.
Jsem tady, protože tu mám něco vykonat, vzpomněla si v tu chvíli, i
když neměla sebemenší tušení, co by to mělo být. Neboj se, poručila si.
Jednej.
Postavila se a zavolala, značně nejistě a roztřeseně:
„Tady! Tady jsem. Prohlížela jsem si vaši tobolku. Omlouvám se.
Neubližujte mi, prosím vás.“
Celá skupinka jako na povel otočila hlavu jejím směrem, choboty
zvednuté do výše, lesklé oči upřené přímo na ni a uši nastražené.
Mary vystoupila ze stínu kořenů a postavila se čelem k nim.
Rozpřáhla před sebou dlaně, i když jí bylo jasné, že pro tvory, kteří sami
ruce nemají, nemusí tohle gesto znamenat vůbec nic. Co jiného ale
mohla dělat? Zvedla batoh a došla po trávě na silnici.
Takhle nablízko – stála od nich sotva na pět kroků – si je mohla
prohlédnout do větších podrobností, ale ji v tu chvíli zaujalo především
cosi živoucího v jejich pohledu, výraz vědomí a inteligence. Tyhle
bytosti se od pasoucích se zvířat opodál lišili stejně zásadně, jako se
člověk liší od krávy.
Mary ukázala na sebe a řekla: „Mary.“

82
 Nejbližší tvor k ní natáhl chobot a když k němu popošla blíž, dotkl se
jí na místě, kam ukázala. „Mery,“ dolehlo k ní přitom jako ozvěnou z
jeho hrdla.
„Co jsi zač?“ zeptala se a stvoření opakovalo: „Cosiza?“
Nenapadlo ji nic lepšího než odpovědět. „Jsem člověk,“ řekla.
„Sem ovek,“ opakoval tvor, načež se stalo něco ještě podivnějšího:
celá skupinka se rozesmála.
Oči se jim zúžily do štěrbinek, mávali choboty, pohazovali hlavou a
zvuky, které vydávali, neklamně svědčily o pobaveném veselí. Nemohla
si pomoct a rozesmála se spolu s nimi.
Další z tvorů se přisunul blíž a dotkl se chobotem její dlaně. Mary
nastavila měkkému, štětinatému, zkoumavému dotyku i druhou ruku.
„Aha,“ řekla. „Cítíš olej z té tobolky.“
„Toboky,“ opakoval tvor.
„Když umíte napodobit moji řeč, třeba se jednou naučíme spolu
domlouvat, i když jak, to ví pánbu. Mary,“ řekla a znovu na sebe
ukázala.
Nic, jen stáli a dívali se na ni. Udělala to ještě jednou. „Mary.“
Nejbližší stvoření stočilo chobot k vlastní hrudi a cosi řeklo. Byly to
tři slabiky, nebo dvě? Tvor promluvil znovu a tentokrát se Mary
pokusila zvuk co nejvěrněji napodobit. „Mulefa?“ řekla tázavě.
„Mulefa,“ ozvali se ostatní jejím hlasem. Smáli se a měla dojem, že
si dokonce trochu utahují z tvora, který promluvil jako první. „Mulefa!“
opakovali, jako by to byl skvělý vtip.
„Jestli se umíte smát, tak mě nejspíš nesníte,“ řekla Mary. Najednou
mezi nimi zavládla přátelská uvolněnost a všechna nervozita z ní spadla.
Bylo znát, že i skupinka je mnohem nenucenější. Měli tu ostatně
něco na práci, neproháněli se po kraji jen tak pro nic za nic. Mary si
všimla, že jeden z nich má na hřbetě jakési sedlo nebo ranec, kam teď
dva z jeho společníků vysadili tobolku a zručnými, složitými pohyby
chobotů ji obepnuli a přitáhli upínacími pásy. Když stáli v klidu,
udržovali rovnováhu pomocí bočních nohou, a při jízdě určovali směr
natáčením přední a zadní. Z jejich ladných pohybů vyzařovala skrytá
síla.

83
 Jeden z tvorů se přesunul ke kraji silnice, zvedl chobot a halasně
zatroubil. Pasoucí se stádo naráz zvedlo hlavu a pustilo se klusem k
němu. U okraje silnice se zvířata zarazila a trpělivě čekala, až je tvorové
na kolečkách obejdou, zkontrolují, prohmatají a spočítají.
Pak jeden z nich natáhl chobot a Mary viděla, že zvíře ze stáda dojí.
Vzápětí se na kolečkách přesunul k ní a obratně jí nastavil chobot k
ústům.
V první chvíli ucukla, ale v jeho očích bylo tolik nevtíravého
očekávání, že popošla blíž a odhodlaně rozevřela rty. Z chobotu se jí do
úst vyřinul pramínek sladkého řídkého mléka, a když ho spolkla, nechal
z něj tvor vytéct další, a pak znovu a znovu. Působilo to tak přirozeně a
mile, že ho Mary bez přemýšlení objala kolem hlavy a políbila na
rozpálenou, zaprášenou kůži. Pod rukama cítila tvrdé kosti a mohutné
svaly chobotu.
V tu chvíli vůdce znovu zatroubil a stádo se obrátilo zpátky na
pastvu. Mulefové se chystali k odchodu. V Mary se mísila radost z
přátelského přijetí se smutkem, že tvorové odcházejí, ale to už ji čekalo
další překvapení.
Jeden z tvorů podklesal v kolenou, klekal si na cestu a kynul jí
chobotem, i ostatní gestikulovali, jako by ji vyzývali… Skutečně,
nabízeli jí, že ji svezou, že ji vezmou s sebou.
Další stvoření se ujalo jejího batohu a připevnilo ho na hřbet třetímu.
Mary se nešikovně vyškrábala klečícímu tvorovi na hřbet. Kam si má
dát nohy, uvažovala horečně, před, nebo za jeho? A čeho se bude držet?
Ale než se stačila rozmyslet, stvoření se zvedlo, celá skupinka začala
plavně klouzat po silnici a Mary se vezla spolu s ní.

84
„Protože je to Will.“

85
 8
VODKA

Balthamos vycítil Baruchovu smrt ve chvíli, kdy se

to stalo. Hlasitě vykřikl a vyřítil se vzhůru do
BYL JSEM nočního vzduchu nad tundrou, tloukl křídly a s
HOSTEM vzlyky vyrážel do mraků svou strašlivou bolest.
V CIZÍ ZEMI.
Trvalo hodnou chvíli, než se uklidnil natolik, aby se
EXODUS
mohl vrátit k Willovi, který s nožem v ruce a
vybičovanými smysly upíral oči do vlhké, chladné
tmy. Byli už zase v Lyřině světě.
„Co se děje?“ zeptal se, sotva se anděl, celý rozechvělý, objevil po
jeho boku. „Nějaké nebezpečí? Postav se zády ke mně –“
„Baruch je mrtvý,“ vykřikl Balthamos, „Baruch, moje láska, je
mrtvý.“
„Kdy? Kde se to stalo?“
Na to mu Balthamos nedokázal odpovědět, věděl jen, že polovina
srdce jako by mu vyhasla. Nevydržel v klidu, znovu vyletěl do výšky a
křižoval po obloze sem tam, jako by doufal, že Barucha najde v tom či
onom oblaku, volal, naříkal a znovu volal, až ho přemohly výčitky
svědomí a sletěl zpátky za Willem. Zapřísahal ho, ať se schová a
zůstane zticha, a sliboval, že nad ním bude bdít do svého posledního
dechu. Pak ho ale tíha žalu srazila k zemi a on si vybavil každičký
projev Baruchovy dobroty a odvahy, byly jich tisíce a on si je
pamatoval do posledního. Rozkřikl se, že tak vznešenou povahu přece
nejde jen tak vymazat ze světa, načež znovu vyrazil proti nebi, bezhlavě

86
poletoval sem tam, bez sebe bolestí a zoufalstvím proklínal vzduch,
mraky i hvězdy. Nakonec ho Will zavolal. „Balthame, pojď sem.“
Anděl bezmocně poslechl jeho rozkaz. V rezavě chladném šeru
tundry se chlapec i v plášti třásl zimou. „Vynasnaž se být teď zticha.
Víš přece, že jsou kolem nás bytosti, co na nás zaútočí, když tě uslyší.
Když budeš nablízku, můžu tě nožem chránit, ale jestli se na tebe
vrhnou tam nahoře, nedokážu ti pomoct. A kdybys umřel i ty, Balthame,
je se mnou konec. Potřebuju, abys mi pomohl najít cestu k Lyře, na to,
prosím tě, nezapomínej. Baruch byl silný, tak buď silný i ty. Buď jako
on, už kvůli mně.“
Balthamos chvíli neodpověděl, ale pak sklonil hlavu. „Ano. Jistě,
máš pravdu, musím. Jdi spát, Wille, zůstanu na stráži. Nezklamu tě.“
Will mu věřil, co mu ostatně zbývalo. A vzápětí znovu upadl do
spánku.

* * *

Když se probudil, promáčený rosou a promrzlý do morku kostí,

anděl stál vedle něj. Vycházející slunce zlatilo špičky rákosů a
bahenních rostlin.
Než se Will stačil pohnout, Balthamos promluvil: „Už jsem se
rozhodl, co musím udělat. Zůstanu s tebou ve dne v noci a budu tak činit
s radostí a ochotou, kvůli Baruchovi. Dovedu tě k Lyře, jestli se mi to
podaří, a pak vás oba doprovodím k lordu Asrielovi. Žil jsem tisíce let a
pokud mě nezabijí, mám před sebou další tisíce roků, ale nikdy jsem
nepotkal nikoho, kdo by ve mně probouzel tolik horoucí touhy konat
dobro a žít správně, jako Baruch. Nesčetněkrát jsem to nedokázal,
zklamal jsem, ale pokaždé tu byla jeho vlídnost a laskavost, aby mě
vrátila na správnou cestu. Když tu teď není, musím se o to pokusit i bez
něj. Možná se mi to vždycky nepodaří, ale budu se snažit pořád dál.“
„Tak to by na tebe byl Baruch pyšný,“ přikývl Will, i když se třásl
zimou.
„Mám zaletět dopředu a podívat se, kde jsme?“
„Ano,“ řekl Will. „Doleť vysoko a podívej se, jak vypadá krajina
před námi. Projít touhle bažinou bude trvat celou věčnost.“

87
 Balthamos se vznesl do vzduchu. Nesvěřil se Willovi se vším, co ho
trápilo, protože mu nechtěl přidělávat starosti, ale věděl, že Metatron,
regent, kterému unikli jen o vlásek, si Willovu tvář pevně vštípil do
paměti. A nejen tvář, ale i všechno ostatní včetně stránek osobnosti,
které andělé dobře vidí, ačkoli si jich Will sám nebyl vědom, včetně té,
kterou by Lyra nazvala jeho daemonem. Hrozilo mu teď z Metatronovy
strany smrtelné nebezpečí a Balthamos mu to bude muset dřív nebo
později říct, ale ještě chvíli to počká. Bylo to příliš složité.
Will usoudil, že se rychleji zahřeje chůzí, než když by sbíral větvičky
a čekal, až se rozhoří oheň, a tak si jen hodil batoh na ramena, přitáhl si
k tělu plášť a vykročil na jih. Vedla tu bahnitá, vymletá cestička se
stopami po kolejích, což znamenalo, že tudy občas někdo prochází, ale
plochý obzor se táhl po obou stranách tak daleko, že se nedalo dost
dobře odhadnout, kolik cesty urazil.
O něco později, když se den vyjasnil, vedle sebe uslyšel Balthamův
hlas.
„Asi půl dne chůze před tebou je široká řeka a město. U mola se tam
uvazují čluny. Vyletěl jsem hodně vysoko a viděl jsem, že se řeka hodně
dlouho táhne přímo od severu na jih. Kdyby se ti povedlo dostat na loď,
šlo by to o hodně rychleji.“
„Bezva,“ přitakal Will nadšeně. „A vede tahle stezka do toho
města?“
„Prochází vesnicí, kde je kostel a pár statků a sadů, a pokračuje
přímo tam.“
„Rád bych věděl, jak se tady mluví. Doufám, že mě nezavřou, když
nebudu rozumět, co říkají.“
„Budu tvůj daemon,“ připomněl mu Balthamos, „tak ti můžu
tlumočit. Naučil jsem se hodně lidských jazyků, a tomu, kterým mluví
tady, docela určitě rozumím.“
Will šel dál. Těžkopádně, mechanicky se vlekl dopředu, ale
přinejmenším někam směřoval, přinejmenším byl každým krokem o
něco blíž Lyře.
Vesnička byla ubohá, zanedbaná díra: pár dřevěných stavení s
ohradami, kde se pásli sobi, a se psy, kteří je uvítali zuřivým štěkotem.
Z plechových komínů se plazil kouř a rozléval se nízko nad šindelovými

88
střechami. Těžká hlína se mu lepila na nohy a bylo znát, že se tudy
nedávno přehnala povodeň. Stěny byly do půli dveří zanesené bahnem a
zpřelámané dřevěné trámy spolu s převislými pláty vlnitého plechu
napovídaly, kde voda sebrala kůlny, verandy a přístěnky.
To ale nebylo na vesničce to nepozoruhodnější. Will měl nejdřív
dojem, že ztrácí rovnováhu a dokonce jednou dvakrát klopýtl. Domky
se totiž odchylovaly o dva tři stupně od kolmého směru, všechny
nakloněné jedním směrem. A v báni kostelíka zela ošklivá trhlina. Bylo
tu snad zemětřesení?
Psi nepřestávali zuřivě, hystericky štěkat, ale neodvažovali se
přiblížit. Balthamos si pro roli daemona vybral podobu velkého
sněhobílého psa s černýma očima, hustou srstí a vzhůru zatočeným
ohonem, a vrčel tak vztekle, že si ostatní psi radši drželi odstup. Byli
vyhublí, prolezlí prašivinou, a těch pár sobů, které Will viděl, působilo
zbědované a netečně.
Uprostřed vesničky se Will zastavil a rozhlížel se, kudy jít dál, když
se před ním objevili dva nebo tři muži a mlčky si ho měřili pohledem.
Byli to první lidé, na které v Lyřině světě narazil. Měli na sobě těžké
kožichy, zablácené boty, kožešinové čepice a netvářili se ani trochu
přátelsky.
Bílý pes se proměnil ve vrabce a vyletěl Willovi na rameno. Nikdo
nad tím ani nehnul brvou. Will viděl, že i oni mají daemony, povětšinou
psy – v tomhle světě to tak prostě chodilo. „Nezastavuj se,“ špitl mu
Balthamos, usazený na rameni. „Nedívej se jim do očí. Skloň hlavu, tak
se to tady patří.“
Will šel dál. Dobře věděl, jak působit nenápadně, byl v tom umění
zběhlý už odmalička. Ještě než k nim došel, ztratili o něj muži zájem.
Vtom se ale otevřely dveře největšího stavení u cesty a kdosi na něj
hlasitě zavolal.
„To je kněz,“ zašeptal Balthamos. „K tomu musíš být zdvořilý. Otoč
se a ukloň.“
Will poslechl. Kněz byl urostlý, rozložitý chlapík s šedým
plnovousem a v černé sutaně. Na rameni mu seděl daemon v podobě
vrány. Živýma, bystrýma očima si Willa prohlédl od hlavy k patě a pak
na něj kývl.

89
 Will popošel ke dveřím a znovu se uklonil.
Kněz cosi řekl a Balthamos zašeptal: „Ptá se tě, odkud jsi. Řekni, co
tě napadne.“
„Mluvím anglicky,“ řekl Will pomalu a zřetelně. „Žádnou jinou řeč
neumím.“
„A, Angličan!“ zvolal kněz radostně stejnou řečí. „Chlapče zlatá!
Vítej v naší vísce, v naší drobátko šejdrem sražené Cholodnoj! Jak se
jmenuješ a kam máš namířeno?“
„Jmenuju se Will a jdu na jih. Přišel jsem o rodinu a chci ji najít.“
„Tak to pojď dál a dej si u nás něco na zub,“ zahlaholil kněz, položil
Willovi těžkou ruku kolem ramen a zatáhl ho do dveří.
Jeho vraní daemon jevil živý zájem o Balthama, ale ten si věděl rady.
Proměnil se v myšku a zajel Willovi do rukávu, jako by se styděl.
Kněz je zavedl do síně plné tabákového dýmu. Na postranním stolku
tu tiše stoupala pára z litinového samovaru.
„Jak že se to jmenuješ?“ zeptal se kněz. „Pověz mi to ještě jednou.“
„Will Parry. Ale jak mám říkat vám?“
„Otec Semjon,“ odpověděl kněz, pohladil Willa po nadloktí a ukázal
mu k židli. „Otec znamená otec. Jsem kněz Svaté církve. Křestním
jménem se jmenuju Semjon a můj otec byl Boris, takže já jsem Semjon
Borisovič. Jak se jmenuje tvůj otec?“
„John Parry.“
„John je Ivan. Takže ty jsi Will Ivanovič, a já jsem otec Semjon
Borisovič. Odkud jsi, Wille Ivanoviči, a kam míříš?“
„Ztratil jsem se,“ odpověděl Will. „Cestovali jsme s rodiči na jih.
Můj otec je voják, byl zrovna na výpravě v Arktidě, jenže vtom se něco
stalo a ztratili jsme se navzájem. Tak jsem se vydal na jih, protože tam
jsme měli pak pokračovat.“
Kněz rozpřáhl ruce. „Voják? Badatel z Anglie? Nikdo tak zajímavý
nevkročil na bahnité cestičky v Cholodnoj už celá staletí, ale kdo ví v
těchhle pohnutých časech, co přinese zítřejší den? Ty sám jsi vzácným
hostem, Wille Ivanoviči. Musíš zůstat v mém domě přes noc,
popovídáme si a najíme se spolu. Lydie Alexandrovno!“ zavolal.
Do místnosti tiše vešla postarší žena. Otec Semjon si s ní rusky
vyměnil několik slov a žena přikývla, vzala sklenici a nalila do ní ze

90
samovaru horký čaj. Donesla ho Willovi a přistrčila mu talířek
zavařeniny a stříbrnou lžičku.
„Děkuju,“ řekl Will.
„Tou zavařeninou si ho oslaď,“ poradil mu kněz. „Lydie
Alexandrovna ji dělala sama, z brusinek.“
Čaj byl po ní ohavně nasládlý a hořký zároveň, ale Will přesto
zdvořile upíjel. Kněz se k němu nepřestával naklánět co nejblíž,
prohlížel si ho, sahal mu na ruce, jestli mu snad není zima, a hladil ho
po koleni. Aby odvedl jeho pozornost jinam, zeptal se Will, proč se
všechny domky ve vesnici naklonily do strany.
„Vzedmula se země,“ začal kněz vyprávět. „Přesně jak bylo
předpovězeno v Apokalypse svatého Jana. Řeky se obrátily proti
proudu… Ta velká řeka nedaleko se dřív vlévala na severu do Polárního
oceánu. Pramenila v horách ve středu Asie a tekla sem k nám po tisíce a
tisíce let, od první chvíle, kdy Nejvyšší Bůh, Otec všemohoucí, stvořil
svět. Ale když se země otřásla a přivalila se mlha a záplavy, všechno se
změnilo a tahle řeka plynula po celý týden na jih, možná i déle, a teprve
pak se znovu obrátila a už zase teče na sever. Svět je vzhůru nohama.
Kde jsi byl ty, když se země otřásla?“
„Daleko odtud,“ odpověděl Will. „Vůbec jsem nevěděl, co se děje.
Než se mlha zvedla, ztratili se mi naši a teď ani nevím, kde to jsem.
Řekl jste mi, jak se jmenuje tahle vesnice, ale kde leží? Kde jsme?“
„Podej mi tamtu velkou knihu ze spodní poličky,“ mávl rukou
Semjon Borisovič. „Ukážu ti to.“
Kněz si přitáhl židli ke stolu, naslinil si prsty a jal se obracet stránky
velkého atlasu.
„Tady,“ zabodl špinavý nehet do místa ve středu Sibiře, hodný kus
na východ od Uralu. Nedaleká řeka tekla, jak kněz říkal, ze severního
masivu tibetských hor až vysoko do polárních krajů. Will se pozorně
zadíval na oblast Himaláje, ale neviděl nic, co by mu připomínalo
Baruchovu mapku.
Semjon Borisovič mluvil a mluvil, vyzvídal na Willovi podrobnosti o
jeho životě, rodině a domově, a Will, zběhlý v přetvářce všeho druhu,
odpovídal dostatečně zeširoka, aby uspokojil jeho zvědavost. Po

91
nějakém čase přinesla hospodyně trochu řepné polévky a tmavého
chleba a jakmile kněz odříkal zdlouhavou modlitbu, oba se najedli.
„Tak jak naložíme se zbytkem dne, Wille Ivanoviči?“ zeptal se
Semjon Borisovič potom. „Zahrajem si karty, nebo by sis radši
povídal?“
Natočil ze samovaru další sklenici čaje a Will si ji od něj rozpačitě
vzal.
„Neumím hrát karty,“ řekl, „a hlavně bych se rád zase vydal na cestu.
Když se dostanu k řece, například, myslíte, že by mě nějaký parník vzal
na jih?“
Knězova mohutná tvář potemněla a muž se drobnými pohyby zápěstí
rychle pokřižoval.
„Ve městě jsou nepokoje,“ řekl. „Lydia Alexandrovna má sestru, a ta
sem přišla a vyprávěla, že viděla loď plnou medvědů, vezla je prý na
jih. Medvědí kyrysníky z Arktidy. Neviděl jsi je náhodou, když jsi byl
tam nahoře?“
Kněze se začínalo zmocňovat neurčité podezření a Balthamos
Willovi tichounce, aby ho nikdo jiný neslyšel, přišeptl: „Opatrně.“ Will
hned pochopil, proč ho daemon varuje. Při zmínce o medvědích
kyrysnících si vybavil, co mu o nich Lyra vyprávěla, a srdce se mu
rozbušilo rychleji. Musí si dát pozor, aby nedal najevo, co cítí.
„Byli jsme od Svalbardu hodně daleko,“ řekl, „a medvědi měli dost
vyřizování mezi sebou.“
„Ano, slyšel jsem,“ poznamenal kněz a Willovi se ulevilo. „Ale teď
odcházejí z rodné země a táhnou na jih. Mají vlastní loď, ale ve městě je
nikdo nenechá doplnit palivo. Lidi se jich bojí. A je to tak správně, jsou
to potomci ďábla. Všechno, co přichází ze severu, je od ďábla. Třeba ty
divoženky, proradné pekelnice! Církev je měla už dávno všechny poslat
na smrt. Divoženky! Ne aby ses s nimi zapletl, Wille Ivanoviči, slyšíš?
Víš, co udělají, až dospěješ do určitého věku? Budou tě chtít svést. Mají
spousty záludných prostředků, jak se ti vemluvit, krásné tělo, hebkou
pleť, sladký hlas, a jde jim o tvoje semeno – víš, jak to myslím-,
připraví tě o něj a tobě nezbude než prázdnota! Ukradnou ti budoucnost,
děti, které se teprve narodí, a tobě nezůstane vůbec nic. Zasloužily by
smrt, všechny do jedné.“

92
 Kněz se natáhl k poličce za sebou a vzal odtamtud láhev a dvě
skleničky.
„Nabídnu ti teď něco k pití, Wille Ivanoviči,“ řekl. „Jsi mladý, tak
zůstaneme u pár skleniček. Přece jen už jsi ve věku, kdy bys měl
některé věci znát, třeba jak chutná vodka. Lydia Alexandrovna vloni
nasbírala bobule, já vydestiloval kořaličku a tahle láhev je výsledek,
jediné místo, kde otec Semjon Borisovič a Lydia Alexandrovna leží
pospolu.“
Zasmál se, odzátkoval láhev a nalil oběma vrchovatou sklínku. Will
nevěděl, jak se na jeho oplzlé narážky tvářit. A jak se má zachovat?
Kdyby se odmítl napít, kněz by se určitě urazil.
„Otče Semjone,“ zvedl se ze židle, „jste opravdu laskavý a já bych se
moc rád zdržel, abych ochutnal vaše pití a poslechl si víc, protože
všechno, co říkáte, je ohromně zajímavé. Ale jistě chápete, že mám
starost o rodiče, stýská se mi a rád bych je našel, takže radši půjdu dál, i
když bych mnohem radši ještě zůstal.“
Kněz našpulil rty, lemované hustým houštím vousů, a zamračil se,
ale pak pokrčil rameny. „Dobře, tak běž, když musíš. Ale než půjdeš,
musíš si vypít hlt vodky. Dej si se mnou! Chop se sklínky a šup tam s
ní, takhle.“
Rázným pohybem do sebe převrátil vodku a polkl, načež zvedl
mohutné tělo ze židle a přistoupil těsně k Willovi. V sevření jeho
tlustých špinavých prstů vypadala sklínka maličká, ale byla až po okraj
plná čiré tekutiny. Will cítil říznou sílu lihoviny promísenou s pachem
zatuchlého potu a zbytků jídla na mužově sutaně, a už předem se mu
zvedl žaludek.
„Pij, Wille Ivanoviči,“ naléhal kněz s hrozivou srdečností.
Will vzal skleničku a bez váhání, na jediný doušek tu palčivou,
vážkou tekutinu vypil. Teď bude mít teprve co dělat, aby se mu
neudělalo zle.
Tím ale nebylo trápení u konce. Semjon Borisovič se sklonil ze své
ohromné výšky a popadl Willa za ramena.
„Chlapče zlatá,“ řekl, zavřel oči a monotónním hlasem začal
odříkávat jakousi modlitbu nebo žalm. Valila se z něho směsice pachu
tabákového kouře, alkoholu a potu, a stál natolik blízko, že jak

93
pokyvoval hlavou nahoru dolů, otíraly se husté vousy Willovi o tvář a
ten jen zoufale zadržoval dech.
Kněz přesunul tlapy z Willových ramen na záda a v příští chvíli už
ho Semjon Borisovič svíral v náručí a líbal střídavě na pravou, levou a
ještě jednou na pravou tvář. Will cítil, jak mu Balthamos zarývá spárky
do ramene, a ani se nehnul. Točila se mu hlava a žaludek měl jako na
vodě, ale držel.
Konečně kněz Ucouvl a odstrčil Willa od sebe.
„Tak běž,“ řekl, „jdi na jih, Wille Ivanoviči, jdi.“
Will sebral plášť a batoh, vyšel z knězova domu a pustil se po cestě z
vesnice. Měl co dělat, aby šel rovně.

* * *

Pokračoval v chůzi asi dvě hodiny. Nevolnost zvolna polevovala a

místo ní mu v hlavě začala tepat pomalá, urputná bolest. V jednu chvíli
ho Balthamos zastavil, položil mu chladné dlaně na krk a čelo a bolest
maličko ustoupila, ale i tak se Will zapřisáhl, že už v životě nevezme
vodku do pusy.
Na sklonku odpoledne se stezka rozšířila, vystoupila z rákosí a Will
před sebou uviděl město a za ním vodní hladinu tak širokou, že by ji
ochotně pokládal za moře.
Už takhle zdálky byly patrné známky neklidné situace, o níž kněz
mluvil. Zpoza střech vyrážely k nebi obláčky kouře následované po
několika vteřinách zahřměním děla.
„Balthame,“ řekl, „budeš muset zase dělat daemona. Drž se u mě a
dávej pozor, kdyby nám něco hrozilo.“
Vstoupil na předměstí zanedbaného městečka, kde se budovy
nakláněly ještě vratčeji než ve vesnici. Bahnité stopy po povodni tu
Willovi sahaly vysoko nad hlavu. Okraj města byl opuštěný, ale jak se
blížil k řece, doléhal k němu čím dál hlasitější křik, halekání rozkazů a
výstřely z pušek.
Tady bylo lidí dost, někteří se vykláněli z oken v horních patrech a
mnozí ustrašeně vykukovali zpoza rohů, zvědaví, co se děje na nábřeží,

94
odkud se nad střechy zdvíhaly kovové prsty jeřábů a stěžně velkých
lodí.
V tu chvíli otřásl celou ulicí ohlušující výbuch a z nedalekého okna
se vysypalo sklo. Lidé se na okamžik stáhli, než se odvážili znovu
vystrčit hlavu, a v hustém kouři se rozlehl další pokřik.
Will došel na roh ulice a vyhlédl na nábřeží. Sotva se kouř a prach
trochu rozptýlily, uviděl, že kousek od břehu vzdoruje na místě proudu
rezivějící loď a na přístavní hrázi se kolem velkého děla tísní dav lidí
ozbrojených puškami a pistolemi. Dělo teď znovu zahřmělo. Ohnivý
zášleh, zakymácení zpětného nárazu a kousek od lodi mohutné
zašplouchnutí.
Will si zastínil oči. Na palubě se pohybovaly jakési postavy, ale –
musel si protřít oči, i když věděl dopředu, co uvidí – nebyli to lidé. Byli
to obrovští kovoví tvorové, nebo spíš stvoření oděná od hlavy k patě v
brnění. Na přídi znenadání vyrašil jasný ohnivý květ a lidé na břehu
poděšeně vykřikli. Plamen se vyřítil do vzduchu, nabíral výšku, blížil
se, rozséval kolem sebe jiskry a dým a vzápětí dopadl jako ohnivá
lavina nedaleko děla. Lidé vykřikli, rozběhli se do všech stran a někteří
z nich, zahalení v plamenech, skákali do vody a vzápětí mizeli Willovi z
očí, unášeni prudkým proudem.
Will si mezi přihlížejícími vyhlédl muže, který vypadal na učitele, a
oslovil ho:
„Mluvíte anglicky?“
„Ano, ovšem –“
„Co se tu děje?“
„Medvědi na nás útočí a my se je snažíme odrazit, ale moc se to
nedaří, máme jen jedno dělo a –“
V tu chvíli metač ohně na palubě vychrlil další dávku planoucí
smůly, která tentokrát dopadla ještě blíž k dělu. Následovaly tři
ohlušující exploze, důkaz přesného zásahu do zásob munice. Dělostřelci
odskočili a hlaveň děla se sklonila k zemi.
„No prosím,“ zanaříkal muž, „nemá to cenu, teď už ani střílet
nemůžou –“
Velitel lodi stočil příď ke břehu a zamířil blíž. Řada lidí vyděšeně
vykřikla, zvlášť když na přídi vypučela další ohnivá hlíza, a někteří

95
majitelé pušek jednou dvakrát vystřelili a dali se na útěk. Tentokrát ale
medvědi nevystřelili a loď se zanedlouho stočila bokem k nábřeží.
Dunění motoru svědčilo o síle proudu, který musel překonávat.
Na nábřeží seskočili dva námořníci – lidé, ne medvědi –, aby
přehodili kolem kůlů kotvicí lana, a mezi shromážděnými na nábřeží se
při pohledu na zrádce z jejich vlastního plemene rozlehlo vzteklé syčení
a pokřik. Námořníci si hluku nevšímali a spěchali spustit lodní lávku.
Jakmile se ale otočili zády a vraceli se na palubu, někde poblíž Willa
padl výstřel a jeden z námořníků se zhroutil k zemi. Jeho daemon,
samička racka, v mžiku zmizela, jako když sfoukne svíci.
Medvědi na palubě propadli slepé zuřivosti. V okamžení znovu
zažehli metač ohně, natočili ho směrem k nábřeží a masa ohně, která
vyletěla do výše, se vzápětí v podobě stovek odskakujících plamenů
snesla na střechy. Na lodní lávku vyšel medvěd větší než ostatní,
ztělesnění moci a síly od hlavy k patě v železe. Déšť kulek, který o něj
vzápětí zabubnoval, se po brnění bezmocně svezl, aniž do něj vyhloubil
sebemenší důlek.
„Proč vlastně na to město útočí?“ zeptal se Will muže po svém boku.
„Chtějí palivo. Ale s medvědy my neobchodujeme. Táhnou pryč ze
svého království a kdo ví, co mají za lubem, když se pustili po řece na
jih. Musíme se jim bránit. Piráti, lupiči –“
Velký medvěd mezitím sešel po lodní lávce na břeh, v těsné blízkosti
doprovázený hrstkou dalších. Loď se pod jejich tíhou zhoupla do strany
a Will si všiml, že muži na nábřeží se vrátili k dělu a zezadu ho nabíjejí.
Něco ho napadlo. Rozběhl se k řece, přímo na volné prostranství
mezi dělostřelci a medvědem.
„Počkejte!“ zvolal. „Nestřílejte. Nechte mě s tím medvědem
promluvit!“
Rozhostilo se překvapené ticho a všichni strnuli, zaražení tak
pošetilým chováním. Dokonce i medvěd, který se užuž chystal vyrazit
proti dělostřelcům, se zastavil na místě, ačkoli bylo znát, že se chvěje
vztekem. Hrozivé drápy zarýval do země a černé oči mu v průhledech
přilby zuřivě planuly.
„Co jsi zač? Co chceš?“ zařval anglicky, jazykem, kterým slyšel
Willa mluvit.

96
 Přihlížející si vyměnili nechápavé pohledy a ti, kteří rozuměli,
překládali jeho slova ostatním.
„Postavím se ti v boji muže proti muži,“ zvolal Will, „a jestli tě
přemůžu, necháte všichni boje.“
Medvěd nehnul brvou. Zato lidé, jakmile se dozvěděli, co Will říká,
spustili pobavený povyk a smích. Nesmáli se ale dlouho, protože Will
se k vřeštícímu davu obrátil čelem a naprosto klidně, bez hnutí, si
posměváčky měřil ledovým pohledem, až i poslední z nich nejistě
zmlkl. Will cítil, jak se mu Balthamos v podobě kosa chvěje na rameni.
Sotva povyk utichl, zavolal: „Když se mi medvěd vzdá, musíte lodi
prodat palivo. Odplují pak po svých a vy budete mít pokoj. Jestli na to
nepřistoupíte, všechny vás pobijí.“
Věděl, že má obrovského medvěda jen pár kroků za zády, ale
neotočil se. Sledoval, jak se měšťané dohadují, mávají rukama a
přesvědčují se navzájem, ale už asi po minutě na něj kdosi zavolal:
„Chlapče! Chceme slovo toho medvěda!“
Will se obrátil ke zvířeti. Ztěžka polkl, zhluboka se nadechl a
zavolal:
„Medvěde! Přijmi moje podmínky. Když se mi vzdáš, necháte boje,
ale budete si moct koupit palivo a v míru plout dál.“
„Nesmysl!“ zařval medvěd. „Propadl bych se hanbou, kdybych s
tebou měl bojovat. Jsi slaboučký jako škeble bez ulity. Nemůžu se s
tebou bít.“
„To je pravda,“ souhlasil Will. Všechnu pozornost teď soustředil na
mohutnou zuřivou šelmu před sebou. „Nebyl by to poctivý souboj. Ty
jsi celý v brnění, já nemám žádné. Stačí ti máchnout tlapou, a urazíš mi
hlavu. Tak co ty síly trochu vyrovnat? Dej mi část své zbroje, jakou sám
vybereš. Dej mi třeba přilbu. Hned si budeme rovnější a nebudeš se
muset stydět se mnou bojovat.“
Medvěd zavrčel, vztekle, nenávistně a pohrdavě, a mohutnou tlapou
si rozepnul řetěz upínající přilbu pevně na místo.
Po celém nábřeží najednou zavládlo hrobové ticho. Nikdo ani
nehlesl, ani se nepohnul. Všem bylo jasné, že jsou svědky čehosi
nevídaného, i když nechápali, co se přesně děje. Bylo slyšet jen
šplouchání vody o dřevěné pilíře, pravidelné dunění lodního motoru a

97
neklidný křik racků na obloze. V příští chvíli třeskla o zem přilba, jak ji
medvěd hodil Willovi k nohám.
Will složil batoh na zem a za jeden okraj přilbu nadzdvihl. Druhým
koncem se opírala o zem, ale i tak s ní měl Will co dělat. Byla ukutá z
jediného kusu tmavého železa, poškrábaná a zohýbaná, s průzory pro
oči v horní části a řetězem k uchycení naspodu. Na délku měřila stejně
jako Willovo předloktí a kov byl tlustý jako jeho palec.
„Tak tohle je to tvoje brnění,“ prohlížel si ji zblízka. „Dvakrát pevné
mi teda nepřipadá. Nejsem si jistý, jestli se na něj můžu spolehnout. No,
podíváme se.“
Vytáhl z batohu nůž, přiložil ostří k předku přilby a hladce, jako by
krájel máslo, uřízl celý roh.
„Jako bych si to nemyslel,“ pokýval hlavou. Znovu zvedl nůž a krájel
dál a dál, takže za necelou minutu nezbylo z těžké železné přilby víc než
hromada odřezků. Zvedl se s hrstí železných plátků v ruce.
„Tohle byla tvá zbroj,“ řekl a nechal kousky s rachotem dopadnout
na zbývající hromadu, „a tohle je můj nůž. Jak vidíš, tvoje přilba mi
byla k ničemu. Budu muset bojovat bez ní. Jsi připravený, medvěde?
Řekl bych, že síly jsou celkem vyrovnané, co myslíš? Koneckonců mi
stačí máchnout nožem a přijdeš o hlavu.“
Hrobové ticho. Oči, černé jako smola, se medvědovi nevyzpytatelně
leskly a Will cítil, jak mu po páteři stéká kapka potu.
Pak medvěd pohnul hlavou. Rázně s ní zavrtěl a ustoupil o krok.
„Tvá zbraň je moc silná,“ přiznal. „Nemůžu se jí postavit. Vyhrál jsi,
chlapče.“
Will věděl, že v příštím okamžiku se lidé dají do nadšeného
provolávání, pískotu a jásotu. Obrátil se tedy k přihlížejícím ještě dřív,
než medvěd stačil dopovědět, a aby je udržel v tichosti, připomněl jim:
„Teď je na vás, abyste dodrželi svůj díl dohody. Postarejte se o
raněné a o nejnutnější opravy, a pak nechte tuhle loď zakotvit a doplnit
palivo.“
Věděl, že bude chvilku trvat, než jeho slova někdo přeloží a než se
zpráva roznese celým davem, a věděl také, že díky prodlevě se udrží na
uzdě výbuch úlevy a vzteku, který by jinak nepochybně nastal, jako se
tok řeky spolehlivě zbrzdí sítí písčitých mělčin a náspů. Medvěd

98
pozorně sledoval, co a proč Will dělá, a uvědomoval si možná ještě líp
než on sám, čeho chlapec dosáhl.
Will uložil nůž zpátky do batohu. Pohled, který si s medvědem
vyměnili teď, už byl docela jiný. Popošli blíž k sobě, zatímco na palubě
za jejich zády začali medvědi rozebírat metací stroj a k nábřeží zamířily
další dvě lodě.
Lidé na břehu se zatím pustili do odklízení největších škod, ale ještě
víc se jich nahrnulo kolem Willa, zvědaví, co je ten zvláštní chlapec zač
a jakou mocí se mu podařilo zkrotit zuřivého medvěda. Will usoudil, že
je potřeba zbavit se jejich zájmu, a uchýlil se k prověřenému kouzlu,
kterým po léta spolehlivě odváděl zvědavce od sebe i matky a držel oba
v bezpečí nenápadnosti. Samozřejmě to nebylo žádné kouzlo, jen určitý
způsob chování. Ztichl, nasadil přihlouplý tupý výraz a zájem
přihlížejících do minuty vyprchal, přestal přitahovat jejich pozornost.
Pohled na nudného, těžkopádného kluka lidi prostě omrzel, takže ho
pustili z hlavy a šli po svých.
Právě v tom se medvědova pozornost lišila od lidské. Nejen že
přesně chápal, co se děje, ale uvědomoval si také, že má před sebou
ukázku další z Willových mimořádných schopností. Popošel k němu
blíž, a i když promluvil co nejtišeji, duněl jeho hlas stejně hlubokými
tóny jako lodní motor.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Will Parry Můžeš si opatřit jinou přilbu?“
„Ano. O co ti jde?“
„Plujete proti proudu řeky a já bych rád jel s vámi. Mám namířeno
do hor a tohle je nejrychlejší způsob, jak se tam dostat. Vezmete mě?“
„Ano. Ukaž mi ten nůž.“
„Ukážu ho jen medvědovi, kterému můžu věřit. Slyšel jsem o
jednom, na kterého je prý zaručeně spolehnutí. Je to král všech
medvědů a přátelí se s děvčetem, které chci tam v horách najít. Jmenuje
se Lyra Stříbroústá. A tomu medvědovi říkají Iorek Byrnison.“
„Já jsem Iorek Byrnison,“ řekl medvěd.
„Věděl jsem to,“ odvětil Will.
Nakládka paliva už byla v plném proudu. K boku lodi přistavili
železniční vagony a spustili postranice, takže se uhlí sypalo po skluzech

99
do podpalubí a všechno kolem halil oblak černého mouru. Zatímco
měšťané zametali střepy a handrkovali se o cenu paliva, přidal se Will k
medvědímu králi, a aniž si toho kdo všiml, přešel po lávce na palubu.

100
 9
PROTI PROUDU ŘEKY

„Ukaž mi ten nůž,“ opakoval svou žádost Iorek

NĚJAKÝ STÍN MI Byrnison. „Vyznám se v kovu. Co je vyrobené ze
PŘEŠEL MYSLÍ,
JAK V POLEDNE železa nebo oceli, nemůže medvěda ničím
MRAK, KTERÝ překvapit. Ale nůž, jako je ten tvůj, jsem jakživ
SEVŘE MOCNÉ neviděl, a rád bych si ho prohlédl zblízka.“
SLUNCE…
Will s medvědím králem seděli v teplých
EMILY DICKINSONOVÁ
paprscích zapadajícího slunce na přídi říčního
parníku a loď se rychle prodírala proti proudu.
Paliva byl v nákladních prostorách dostatek, měli dost jídla i pro
Willa a teď se chlapec s Iorkem Byrnisonem podruhé oťukávali. První
vzájemné hodnocení už měli za sebou.
Will zvedl nůž, rukojetí napřed ho podal medvědovi a ten ho opatrně
vzal do tlapy. Palec měl postavený proti ostatním čtyřem drápům, takže
mohl uchopit libovolný předmět stejně zručně jako člověk. Natáčel nůž
sem tam, zvedal si ho blíž k očím, obracel ho proti světlu a nakonec
vyzkoušel ostří – ocelové ostří – na kousku železa.
„Touhle stranou jsi mi rozřezal brnění,“ poznamenal. „Ta druhá je
opravdu zvláštní. Nepoznám, z čeho a jak je vyrobená, ani k čemu se dá
použít. Ale rád bych o ní věděl víc. Jak jsi k tomu noži přišel?“
Will mu ve stručnosti vypověděl celou historii a vynechal jen
podrobnosti, které se dotýkaly osobně jeho: svoji matku, muže, kterého
zabil, a svého otce.
„Utkal ses o něj v boji a přišel jsi o dva prsty?“ zajímal se medvěd.
„Ukaž mi tu ránu.“

101
 Will k němu napřáhl ruku. Díky otcově masti se pahýly prstů rychle
zacelovaly, ale i tak byly porad citlivé. Medvěd k nim přičichl.
„Hojínek,“ přikývl. „A ještě něco, ale to nepoznám. Od koho to
máš?“
„Od jednoho člověka. Taky mi poradil, co mám s tím nožem dělat,
jenže pak umřel. Měl v krabičce z rohoviny nějakou mast a tou mě
vyléčil. Předtím se o to pokoušely i divoženky, ale jejich zaříkání
nezabralo.“
„A co máš podle něj s tím nožem udělat?“ zeptal se Iorek a opatrně
ho chlapci vrátil.
„Mám s ním bojovat ve válce na straně lorda Asriela,“ odpověděl
Will. „Ale nejdřív musím zachránit Lyru Stříbroústou.“
„Tak s tím ti pomůžeme,“ prohlásil medvěd a Will se zatetelil
radostí.

* * *

V následujících dnech se Will dozvěděl, proč se medvědi pustili tak

daleko od domova a míří do střední Asie.
Od oné katastrofy, jež rozevřela mezi světy zející otvor, začaly ledy
v Arktidě rychle tát a ve vodě se objevily nové, podivné proudy. A
protože medvědi byli závislí na ledu a tvorech obývajících chladná
polární moře, brzy pochopili, že pokud zůstanou na místě, umřou hlady.
Logickou úvahou pak došli k závěru, co je jejich jediná možnost:
nezbude jim než se přesunout někam, kde je sněhu a ledu pořád dost.
Budou putovat do nejvyšších hor, jejichž vrcholky se dotýkají nebe, do
hor vzdálených přes půl světa, ale zato věčně neměnných a zaručujících
stálý, hluboký sníh. Z mořských lovců se stanou horskými medvědy,
přinejmenším na dobu, než se svět vrátí ke starým pořádkům.
„Takže vy nejdete do války?“ zeptal se Will.
„Naši staří nepřátelé zmizeli zároveň s tuleni a mroži. Jestli narazíme
na nové, ukážeme jim, co dovedeme.“
„Myslel jsem, že se chystá velká válka, která zasáhne všechny a
všechno. Na jakou stranu byste se pak přidali?“

102
 „Na tu, kde to bude pro medvědy výhodnější, to dá rozum. Ale
přihlédl bych i k několika dalším, co nejsou medvědi. Vážil jsem si
jednoho člověka, co létal balónem. Ten je mrtvý. Další je divoženka
Serafina Pekkala. Třetí je ta malá, Lyra Stříbroústá. Takže v první řadě
bych jednal v zájmu medvědů a dál bych bral v potaz, co prospěje té
malé nebo té divožence, případně bych pomstil svého mrtvého
kamaráda Leeho Scoresbyho. Proto ti taky pomůžu zachránit Lyru
Stříbroústou z rukou té příšerné Coulterové.“
Vyprávěl Willovi, jak s několika poddanými doplavali k ústí řeky,
kde si za zlato pronajali tuhle loď i s posádkou, a jak využili odliv
tajících vod z Arktidy ve svůj prospěch, když se nechali proudem donést
co nejdál do vnitrozemí. Shodou okolností právě tahle řeka pramení na
severním úpatí horstva, kam mají namířeno, a vzhledem k tomu, že je
tam někde uvězněná i Lyra, vychází všechno úplně báječně.
A tak jim plynul čas.
Přes den Will podřimoval na palubě, odpočíval a sbíral síly, protože
byl vyčerpaný až do morku kostí. Sledoval, jak se krajina kolem mění,
zvlněná step přechází v nízké travnaté pahorky a ty jak se zdvíhají výš a
výš, oživené tu a tam roklemi a vodopády, zatímco loď neúnavě supí dál
na jih.
Ze zdvořilosti občas promluvil s kapitánem nebo s posádkou, ale
protože neměl Lyřinu pohotovou výmluvnost, dělalo mu potíže hledat s
neznámými společné téma. Oni sami se o něj ostatně nijak zvlášť
nezajímali. Dělali svou práci, a až budou u cíle, půjdou po svých a ani
se neohlédnou. Kromě toho se jim medvědi nijak nezamlouvali, byť
měli zjevně spousty zlata. Will byl cizinec a co dělá jim bylo srdečně
jedno, hlavně že platí za stravu. A navíc měl toho prapodivného
daemona, spíš jako divoženka než člověk, protože v jednu chvíli byl
tady a vzápětí jako by se vypařil. Jako většina námořníků byli i tihle
pověrčiví, a tak ho radši nechávali na pokoji.
Balthamos sám byl také tichý a zamlklý. Někdy ho žal zachvátil
silněji, než mohl unést, a on vyletěl z lodi vysoko do mraků a hledal
určitou skvrnku světla, příchuť vzduchu, létavici nebo tlakovou brázdu,
která by mu připomněla některý z okamžiků strávených s Baruchem.
Když se někdy večer ve Willově kabině dal do řeči, hlásil jen, kolik

103
cesty urazili a jak daleko je to ještě k jeskyni a údolíčku. Možná si
myslel, že Will jeho pocity nechápe, i když při prvním náznaku by
zjistil, kolik soucitu v sobě chlapec nosí. Místo toho se čím dál víc
uzavíral do odměřené úsečnosti, i když sarkasmus si přece jen odpustil –
tenhle slib dodržel.
Iorek se zatím s vytrvalou umanutostí zaobíral nožem. Vydržel ho
prohlížet celé hodiny, zkoumal obě ostří, ohýbal ho, natáčel proti světlu,
osahával špičkou jazyka, čichal k němu, ba dokonce naslouchal zvuku, s
jakým po jeho povrchu proudí vzduch. Will si nedělal starosti, že by mu
ho poškodil, protože medvěd byl očividně mistrem svého řemesla, a o
Iorka se také nebál, když viděl, kolik citu a jemnosti má ve svých
obrovských tlapách.
Nakonec za ním Iorek přišel. „Ta druhá hrana,“ začal, „umí něco, o
čem jsi mi nepověděl. Co je to? Jak se s ní zachází?“
„Tady to nejde,“ odpověděl Will, „protože loď se pohybuje. Až se
zastavíme, ukážu ti to.“
„Mám určitou představu,“ vrtěl hlavou medvěd, „ale sám vlastně
nechápu, co mi běží hlavou. Nic podivnějšího jsem jakživ neviděl.“
Vrátil nůž Willovi a upřel na něj přitom tak dlouhý, neproniknutelný
pohled hlubokých černých očí, že chlapec znejistěl.
Někdy tou dobou řeka změnila barvu, jak se k ní přidružily
pozůstatky první vlny záplav valících se z Arktidy. Will viděl, že na
různých místech se následky otřesů půdy značně liší. Míjeli teď vesnici
za vesnicí, kde hladina dosahovala až k střechám a stovky ožebračených
lidí se na veslicích a kanoích snažily zachránit, co se dá. Půda se tu
nejspíš o něco propadla, protože řeka se rozlila do šířky a zvolnila, a
kapitán měl co dělat, když chtěl ve víření kalných proudů sledovat
původní koryto. Vzduch tu byl teplejší a slunce stálo na nebi výš, takže
medvědi jen stěží hledali stinný chládek. Někteří naskákali do řeky a
plavali po boku parníku proti proudu, na jazyku i uprostřed neznámé
krajiny povědomou chuť domovských vod.
Po čase se řeka opět zúžila a prohloubila a záhy před nimi začaly
vyvstávat masivy velké středoasijské náhorní plošiny. Jednoho dne
zpozoroval Will na obzoru bělostný proužek, který se postupně rozrůstal
a štěpil na jednotlivé hory a hřebeny oddělené hlubokými průsmyky.

104
Byly tak vysoké, že se zdály na dosah ruky, sotva pár mil od nich. Ve
skutečnosti ale byly ještě daleko a jen jejich nedozírná výška klamala
smysly. Jak se k nim loď hodinu za hodinou přibližovala, rostly
cestujícím před očima do rozměrů, kterým se rozum zdráhal uvěřit.
Většina medvědů nikdy dřív hory neviděla, s výjimkou útesů jejich
rodného Svalbardu, a při pohledu na gigantické valy v dálce ztratili řeč.
„Co tam budeme lovit, Iorku Byrnisone?“ staral se jeden. „Žijí v těch
horách tuleni? Jak budeme žít?“
„Je tam sníh a led,“ odpověděl král. „Bude nám tam dobře. A divoké
zvěře je tam dostatek. Na nějaký čas se musíme přizpůsobit. Ale
přežijeme, a až se svět vrátí k původním pořádkům a Arktida zase
zamrzne, budeme připraveni vrátit se do své právoplatné země.
Kdybychom tam zůstali, zemřeli bychom hlady. Připravte se na
nezvyklé a na jiný život, moji stateční medvědi.“
Dospěli na místo, kde se řeka zúžila a koryto bylo mělké natolik, že
parník nemohl dál. Kapitán zakotvil na dně údolí, kde by se za
normálních okolností klikatila mezi trávou a horským kvítím říčka s
kamenitým dnem. Teď se celé údolí proměnilo v jezerní hladinu, ale
kapitán trval na tom, že si dál netroufá, protože ani všechny záplavy ze
severu mu nezaručí dostatek vody pod kýlem.
Zajeli tedy k okraji údolí, kde skalnatý výběžek tvořil přírodní
obdobu přístavního mola, a vystoupili.
„Kde jsme teď?“ zeptal se Will kapitána, který mluvil lámanou
angličtinou.
Ten vyhrabal odrbanou starou mapu a zabodl troubel dýmky do
určitého místa. „Tohle údolí, my tady. Ty vzít a běžet.“
„Mockrát děkuju,“ řekl Will. Uvažoval, jestli má nabídnout, že
zaplatí, ale to už se kapitán odvrátil a dohlížel na vykládání.
Zanedlouho stálo všech asi třicet medvědů i s kyrysy na úzkém
pobřeží. Kapitán zahalekal jakýsi rozkaz a loď se začala těžkopádně
stáčet proti proudu směrem do středu koryta. Lodní píšťala pronikavě
zapískala a její ozvěna se ještě dlouho odrážela po celém údolí.
Will se posadil na kámen a zahleděl se do mapy. Jestli se nepletl,
údolíčko, kde byla podle anděla uvězněná Lyra, leželo o něco dál na

105
východ a na jih. Nejschůdnější cesta k němu vedla průsmykem
Sungchen.
„Medvědi, dobře si tohle místo zapamatujte,“ promluvil Iorek
Byrnison ke svým poddaným. „Až nadejde čas vrátit se do Arktidy,
sejdeme se tady. Teď se rozejděte po svých, lovte, krmte se a žijte.
Vyhněte se boji. Nejsme tu kvůli válce. Kdyby nějaká hrozila, svolám
vás.“
Většina medvědů dávala přednost samotářskému životu a sdružovali
se jen v dobách války nebo jiného nebezpečí. Když teď stáli na dosah
sněhových polí, nemohli se dočkat, až si půjdou po svých a každý
zvlášť začnou s prozkoumáváním nového prostředí.
„Tak pojď, Wille,“ obrátil se Iorek Byrnison k chlapci, „najdeme
Lyru.“
Will zvedl batoh a vydali se na cestu.
Zpočátku cesty se jim šlo dobře. Slunce hřálo, ale borovice a
rododendrony je chránily před nejhorším žárem a vzduch byl čerstvý a
průzračný. Půda tu byla kamenitá, ale kameny kryl hustý mechový
porost a nános borového jehličí, a svahy, po kterých stoupali, se
nezvedaly nijak strmě. Willovi dokonce byla trocha pohybu překvapivě
příjemná. Za dnů nuceného odpočinku na palubě lodi načerpal nové
síly. Když předtím narazil na Iorka, už mu jich moc nezbývalo. Sám si
toho nebyl vědom, ale medvěd to dobře poznal.
Jakmile se ocitli sami, ukázal Will Iorkovi, k čemu je ona druhá
hrana nože. Prokrojil otvor do světa, v němž pářil vláhou nacucaný
dešťový prales. Těžkými vůněmi prosáklá pára zavanula do řídkého
horského vzduchu a pomalu se v něm rozplynula. Iorek bedlivě
přihlížel, dotkl se okraje otvoru tlapou, začichal a beze slova prošel do
horkého vlhkého vzduchu, aby se tu porozhlédl. Will zůstal venku, ale i
tak k němu opičí skřeky, volání ptáků, vrzání hmyzu, kvákání žab i
neustálé odkapávání sražené vlhkosti doléhaly nečekaně hlasitě.
Pak se Iorek vrátil. Díval se, jak Will zavírá okno, a pak ho znovu
požádal, aby si směl nůž prohlédnout. Zkoumal stříbřitou hranu tak
zevrubně, že se Will skoro bál, aby si nevypíchl oko. Po dlouhé chvíli
nůž zase vrátil se stručným komentářem: „Měl jsem pravdu. Proti
tomuhle jsem se nemohl postavit.“

106
 Vydali se znovu na cestu. Ani jeden toho moc nenamluvil a oběma
ticho vyhovovalo. Iorek Byrnison ulovil gazelu a většinu jí snědl, jen
nejměkčí části nechal Willovi k opečení. Jednou se přiblížili k vesnici, a
zatímco Iorek čekal v lese, vyměnil Will jeden ze svých zlaťáků za pár
placek hrubě mletého chleba, trochu sušeného ovoce, vysoké boty z jací
kůže a kazajku z čehosi podobného ovčímu rounu, protože v noci
začínala být zima.
Podařilo se mu taky vyzvědět něco víc o údolí s duhami. Balthamos
na sebe totiž vzal podobu vrány, stejného zvířete, jaké měl za daemona
muž, se kterým Will rozmlouval, a pomohl překlenout jazykovou
propast mezi nimi, takže se Will dozvěděl řadu užitečných,
srozumitelných informací.
Údolí leželo další tři dny chůze daleko. Budiž, hlavní je, že jdou
správným směrem.

* * *

A nebyli jediní.
Oddíly lorda Asriela – letka gyroplánů doprovázená tankovací
vzducholodí – dorazily k otvoru mezi světy, trhlině v obloze nad
Svalbardem. Čekal je ještě pořádný kus cesty, ale letěli bez oddechu,
zastavovali jen kvůli nejnutnější údržbě a jejich velitel, africký král
Ogunwe, se dvakrát denně hlásil čedičové pevnosti. Vezl s sebou na
palubě gyroplánů galivespianského spojovatele s magnetovcovým
rezonátorem a s jeho pomocí měl o okolním dění stejný přehled jako
sám lord Asriel.
Zprávy, které přicházely, byly znepokojivé. Drobounká špionka lady
Salmakie byla ve svém stinném úkrytu svědkyní chvíle, kdy se dvě
mocná ramena církve, Konzistorní disciplinární sbor a Společnost díla
Ducha svatého shodly na tom, že odloží rozepře a podělí se o informace.
Společnost měla rychlejšího a zručnějšího alethiometristu, než byl bratr
Pavel, a díky němu teď Konzistorní sbor přesně věděl, kde se Lyra
nachází. A nejen to, věděli navíc, že za ní lord Asriel vyslal záchrannou
výpravu. Sbor nemarnil čas, zabral pro svoje účely letku zeppelinů a

107
ještě téhož dne se na palubu vzducholodí čekajících v klidném vzduchu
nad Ženevským jezerem začal naloďovat sbor Švýcarských gardistů.
Obě strany tudíž věděly, že k jeskyni v horách směřují i jejich
protivníci. A oběma bylo jasné, že kdo dorazí na místo první, bude ve
výhodě, což ovšem neznamenalo dohromady nic. Gyroplány lorda
Asriela byly rychlejší než zeppeliny Konzistorního sboru, ale vyrážely
ze vzdálenějšího místa a musely brát v potaz rychlost doprovodného
tankeru.
A ještě další věc bylo nutné vzít v úvahu: ať už se Lyry zmocní ten či
onen, bude se při odletu muset utkat s nepřítelem. V tom ohledu měl
Konzistorní sbor snazší úlohu, protože jeho mužům nezáleželo na tom,
aby Lyru dostali do bezpečí. Letěli za ní proto, aby ji zabili.

* * *

Zeppelin, kterým cestoval předseda Konzistorního sboru, měl na

palubě ještě další pasažéry, o nichž on sám neměl tušení. Rytíř Tialys
dostal prostřednictvím magnetovcového rezonátoru rozkaz, aby i s lady
Salmakií tajně nastoupili na vzducholoď a až letka dorazí do údolí, měli
nezávisle na ostatních proniknout do jeskyně, kde byla Lyra uvězněná, a
podle svých nejlepších sil ji chránit tak dlouho, dokud nedorazí na
pomoc jednotky krále Ogunweho. Její bezpečí mělo mít přednost před
všemi ostatními ohledy.
Dostat se na palubu vzducholodi byl riskantní úkol už kvůli
vybavení, které s sebou zvědové nesli. Kromě magnetovcového
rezonátoru patřily k nejdůležitějším položkám dvě larvy hmyzu a jejich
potrava. Až se larvy vyvinou v dospělce, budou se ze všeho nejvíc
podobat vážkám, byť ve Willově ani Lyřině světě takovou vážku nikdy
nikdo neviděl. Především byly podstatně větší. Galivespiané svoje
hmyzí pomocníky pečlivě šlechtili a každý klan měl vážky na první
pohled odlišné od ostatních. Klan rytíře Tialyse choval mohutné vážky s
červenožlutými pruhy, které se vyznačovaly nezkrotnou dravostí,
kdežto v klanu lady Salmakie dávali přednost štíhlým a rychlým tvorům
s ocelově modrým tělem a schopností potmě světélkovat.

108
 Každý zvěd měl k dispozici několik larev, které pomocí pečlivě
odměřených dávek oleje a medu udržoval v tomto stádiu, nebo je
zvýšeným přísunem potravy přiměl rychle dospět. Tialys a Salmakie
měli zhruba šestatřicet hodin na to, aby z larev vychovali dospělé vážky
– tak dlouho měl v závislosti na větru let trvat a bylo nanejvýš důležité,
aby se hmyz vylíhl dřív, než vzducholodě přistanou.
Rytíř a jeho společnice si našli nenápadné místečko za jednou z
přepážek, a zatímco zeppeliny tankovaly a nakládaly zásoby, co
nejobezřetněji se ve skrýši zabezpečili. Krátce nato se motory rozeřvaly
naplno, lehká konstrukce se rozechvěla od špičky po záď, pozemní
obsluha povolila kotvení a osm vzducholodí se vzneslo k noční obloze.
Samotné Galivespiany by podobné srovnání k smrti urazilo, ale
uměli být nenápadní přinejmenším jako krysy. Ze svého úkrytu oba
zvědové leccos vyslechli a každou hodinu podávali hlášení lordu
Rokeovi na palubě gyroplánu krále Ogunweho.
O jedné věci se ale ani na palubě vzducholodi nedozvěděli nic,
protože předseda o ní nikdy nemluvil: šlo o vyslaného vraha, otce
Gomeze, jemuž se předem dostalo odpuštění za hřích, který spáchá v
případě, že Konzistorní sbor nesplní úkol. Otec Gomez byl v tuhle
chvíli neznámo kde a o jeho pohybu neměl nikdo nejmenší tušení.

109
 10
KOLA

„No jo,“ přitakala rusovlasá dívenka v zahradě

Z MOŘE opuštěného kasina. „Viděli jsme ji, já i Paolo. Před
VYSTUPUJE pár dny tudy prošla.“
MRÁČEK MALÝ „A nevzpomínáš si, jak vypadala?“ zeptal se otec
JAKO LIDSKÁ
DLAŇ. Gomez.
PRVNÍ KRÁLOVSKÁ
„Jako by jí bylo horko,“ vložil se do hovoru
hošík. „V obličeji byla celá zpocená.“
„Kolik jí tak podle vás mohlo být?“
„Takovejch…“ zaváhalo děvče, „počítám tak čtyřicet nebo padesát.
Neviděli jsme ji zblízka. Klidně jí mohlo bejt třicet, co já vím. Ale bylo
jí vedro, v tom má Paolo pravdu, a nesla ohromnej ruksak, mnohem
větší, než máte vy, vééélikánskej…“
Paolo jí něco pošeptal, přimhouřené oči upřené přímo na kněze.
Slunce mu pražilo přímo do tváře.
„Jasně,“ odbylo ho děvče netrpělivě. „Já vím. Fantomové,“ obrátila
se k otci Gomezovi. „Vůbec se nebála fantomů. Normálně prošla
městem a bylo jí to úplně fuk. Jakživa jsem neviděla, aby se dospělák
takhle choval, to fakt ne. Vypadala, jako by o nich vůbec nevěděla,
vůbec si jich nevšimla. Zrovna jako vy,“ dodala a změřila si kněze
vyzývavým pohledem.
„Je hodně věcí, o kterých nic nevím,“ odpověděl otec Gomez
smířlivě.
Hošík dívku zatahal za rukáv a znovu jí něco pošeptal.

110
 „Paolo říká…“ obrátila se k duchovnímu. „Podle něj si jdete pro ten
nůž.“
Otci Gomezovi naskočila husí kůže. Vzpomněl si, co před
Konzistorním sborem vypověděl bratr Pavel: tohle musí být ten nůž, co
o něm mluvil.
„Když to půjde,“ řekl, „vezmu si ho. Ten nůž pochází odsud, viďte?“
„Z Tone degli Angeli,“ ukázalo děvče na hranatou kamennou věž
tyčící se nad hnědočervenými střechami. V poledním žáru se zlehýnka
tetelila. „A ten kluk, co ho ukrad, zabil našeho bráchu Tullia. Teda
dostali ho fantomové, kvůli němu. Jestli toho kluka chcete zabít, klidně
to udělejte. A tu holku zrovna tak, je to lhářka. Není o nic lepší než on.“
„Tak ono tu bylo i nějaké děvče?“ Kněz se snažil tvářit, jako by ho to
nijak zvlášť nezajímalo.
„Prolhaná mrcha,“ odplivla si zrzka. „Skoro jsme je dostali, oba dva,
jenže pak se objevily nějaký ženský, co lítaly –“
„Divoženky,“ upřesnil Paolo.
„Divoženky, do těch už jsme se pustit nemohli. Někam je odvedli, tu
holku i s tím klukem. Nevíme, kam šli. Ale tamta ženská se tu objevila
až pozdějc. Říkali jsme si, jestli třeba taky neměla nějakej nůž, že si na
ni fantomové netroufali. A vy ho možná máte taky,“ zvedla bradu a
výboj ně se mu zahleděla do očí.
„Žádný nůž nemám,“ zavrtěl hlavou otec Gomez. „Ale mám
posvátný úkol. Třeba mě před těmi… fantomy chrání právě ten.“
„Hmm,“ připustilo děvče. „Třeba jo. Každopádně jestli ji hledáte, šla
někam na jih, k horám. Nevíme kam. Ale stačí se zeptat a jestli šla
kolem, budou si ji všichni pamatovat, protože v celým Cťgazze nikdo
podobnej není, nebyl a není. Najdete ji jako nic.“
„Díky, Angeliko,“ řekl kněz. „Bůh s vámi, děti.“
Hodil si ranec na rameno, vyšel ze zahrady a spokojeně se pustil do
tichých rozpálených ulic.

* * *

111
 Po třech dnech ve společnosti tvorů na kolečkách věděla Mary
Maloneová o svých společnících podstatně víc a oni na oplátku věděli
leccos o ní.
Prvního dopoledne, když ji asi hodinu vezli po čedičové silnici k
osadě u řeky, nebyla jízda nijak pohodlná. Neměla se čeho držet a záda,
na kterých seděla, byla tvrdá. Stvoření uháněla tak rychle, až se začínala
bát, ale dunění koleček na tvrdém povrchu a rytmus klouzajících nohou
ji rozjařily natolik, že na nepohodlí brzy zapomněla.
Během jízdy navíc měla možnost seznámit se zevrubněji s jejich
fyziologií. Stejně jako zvířata na pastvě měli i oni kostru orientovanou
do kosočtverce s nohama v rozích.
Kdysi v dávné minulosti se u vývojové linie jejich předků muselo
vyvinout právě tohle uspořádání a nepochybně se osvědčilo, stejně jako
se v průběhu nesčetných generací živočichů lezoucích v Maryině světě
po zemi vyvinula středová páteř.
Čedičová silnice se svažovala, zprvu zvolna a pak příkřeji, takže se
tvorové nemuseli odrážet. Přitáhli postranní nohy k břichu a řídili směr
náklonem těla do strany. Brzy se řítili rychlostí, která Mary děsila, i
když musela uznat, že v pohybu tvora, na kterém seděla, nevycítila ani
náznak zakolísání nebo ohrožení. Kdyby se měla čeho chytit, nejspíš by
se jí divoká jízda dokonce líbila.
Na úpatí míli dlouhého svahu vyrůstal řídký les jakýchsi ohromných
stromů a nedaleko se v travnaté rovině klikatily záhyby řeky. O něco dál
zahlédla Mary lesknoucí se plochu rozlehlejší hladiny, ale neměla kdy si
ji prohlížet, protože stvoření mířila k osadě na břehu řeky a ona hořela
zvědavostí, co asi uvidí.
Stálo tu dvacet nebo třicet chatrčí seskupených do přibližně
kruhového tvaru. Byly vystavěné – musela si zastínit oči před sluncem,
aby na ně viděla – z dřevěných trámů chráněných kombinací proutí a
mazanice, a střechu kryly došky. Všude kolem se činili další tvorové na
kolečkách, někteří vyspravovali střechy, další tahali z řeky síť a jiní
snášeli chrastí na oheň. Takže mají svou řeč, znají oheň a žijí ve
společenstvu. Zároveň s tímhle poznáním si uvědomila, že v jejím
myšlení muselo dojít k nečekanému posunu, protože místo tvorové pro

112
ně v duchu začala užívat výraz lidé. Nejsou z člověčího rodu, ale lidé to
svým způsobem opravdu jsou, napadlo ji. Ne oni, ale my.
Byli už nedaleko od nich. Když si vesničané všimli, kdo se blíží,
někteří zvedli hlavy a volali na jiné, aby se podívali. Skupinka na silnici
zpomalila, zastavila a Mary ztuhle slezla dolů. Později ji bude bolet celé
tělo.
„Děkuju,“ řekla svému… čemu? Svému oři? Bicyklu? Tváří v tvář
přátelským jasným očím po jejím boku znělo obojí nehorázně absurdně.
Přítel bude to pravé slovo, rozhodla se.
Tvor zvedl chobot a napodobil její slova.
„Kuju,“ řekl a znovu se všichni rozpustile zasmáli.
Od druhého tvora si vzala batoh (kuju! kuju!) a sešla za nimi z
čedičové silnice na udusanou půdu kolem chalup.
Teprve v tu chvíli se s nimi začala doopravdy sžívat.

* * *

V následujících dnech se dozvídala tolik nového, že si znovu

připadala jako malá holka zmatená školou. A co víc, ti lidé na kolečkách
byli očividně stejně uchvácení jí samotnou. Už jen její ruce! Nemohli se
jich nabažit, ohmatávali jemným chobotem kloub po kloubu, zkoumali
prsty, palce a nehty, jemně je ohýbali a užasle sledovali každý její
pohyb, když zvedala batoh, podávala si jídlo do úst, škrábala se, česala
si vlasy nebo se myla.
Na oplátku ji nechali osahat svoje choboty. Byly nesmírně pružné,
dlouhé asi jako její paže, směrem od hlavy se zužovaly a jedinou ranou,
jak si domyslela, by jí snadno rozpoltily lebku. Na špici byly opatřené
dvěma výběžky podobnými prstům, které dokázaly sevřít obrovskou
silou, ale zároveň byly nesmírně jemné a citlivé. Na jejich vnitřní straně,
jakýchsi bříškách prstů, byli tvorové podle všeho schopní měnit napětí
kůže, takže byla podle potřeby sametově měkká, anebo tvrdá jako
dřevo. Choboty se tedy daly užít k jemným úkonům, jako bylo dojení
zvířat na pastvě, ale mohli jimi stejně dobře olamovat a tvarovat větve.
Postupem času začala Mary chápat, že choboty jsou svým způsobem
důležité i pro komunikaci. Pohybem chobotu se upřesňoval význam

113
zvuku, takže například slovo, které znělo jako „ča“, znamenalo „voda“,
pokud je doprovázelo gesto chobotem zleva doprava, „déšť“, když se
jeho špička stočila vzhůru, „smutek“, když se zakroutila dolů, a „mladé
výhonky trávy“, pokud chobot rychle kmitl doleva. Jakmile na to přišla,
začala Mary rukama co nejvěrněji pohyby napodobovat. Tvorové si
rychle uvědomili, že s nimi zkouší komunikovat, a byli radostí v
sedmém nebi.
Ve chvíli, kdy spolu začali mluvit (většinou jejich jazykem, i když
pár slov anglicky je přece jen naučila – uměli říct „kuju“, „tráva“,
„strom“, „nebe“ a „řeka“, a když se hodně snažili, podařilo se jim
vyslovit její jméno), šlo jim všechno mnohem snáz. Jako rasa se sami
označovali slovem mulefa, ale jednotlivec byl zalif. Mary připadalo, že
ve výslovnosti se zalif-muž maličko odlišuje od zalif-žena, ale rozdíl byl
tak nepatrný, že ho nedokázala napodobit. Začala si všechny poznatky
zapisovat a sestavovat z nich slovníček.
Než se ale cele oddala novému prostředí a práci, vylovila otrhaný
papírový sáček se stonky řebříčku a zeptala se i-tingu: mám se do toho
pustit, nebo mám jít jinam a pokračovat v hledání?
Odpověď zněla: Kdo zůstane v klidu, zbaví se nepokoje. Teprve pak,
za hranicí vřavy, rozezná člověk vyšší zákonitosti.
A díl: Jako si bóra uchovává klid uvnitř sebe samé, nedovolí moudrý
muž své vůli vybočit z mezí stávajících okolností.
Jasnější odpověď snad ani nemohla dostat. Shrábla stonky, zavřela
knihu a teprve v tu chvíli si uvědomila, že se kolem ní shromáždil
hlouček přihlížejících.
Otázka? naznačil jeden z tvorů. Svolení? Zvědavý.
Prosím. Podívej, odpověděla.
Choboty se jim zlehýnka rozběhly po stoncích, rovnaly je, stejně
jako když ona odpočítávala řady, a listovaly knihou. Na jejích rukou je
naprosto fascinovalo, že má dvě a může tudíž zároveň držet knihu a
obracet stránky. Uvádělo je v úžas, když si propletla prsty do sebe,
točila palci mlýnek nebo přikládala palec popořadě k ostatním prstům
přesně týmž pohybem, kterým v tu samou chvíli v Lyřině světě Ama
zažehnávala zlé duchy.

114
 Když si stonky i knihu důkladně prohlédli, opatrně všechno zabalili
do šátku a uložili zpátky do batohu. Mary měla radost, že jí poselství
starověké Číny potvrdilo, že je na správné cestě. Znamenalo to, že se
může bez obav pustit do činnosti, která ji teď lákala ze všeho nejvíc, a
že se od ní nic jiného neočekává.
Šťastná a odhodlaná se tedy vrhla do zkoumání života mulefů.
Zjistila, že se dělí na dvě pohlaví a žijí monogamně v páru. Jejich
potomci se těší dlouhému dětství, protože vyrůstají pomalu,
přinejmenším deset let, pokud jejich výkladu správně rozuměla. V téhle
osadě žilo pět mláďat, nejstarší na prahu dospělosti a ostatní o několik
let mladší. Byli menší než dospělí jedinci a kola z tobolek stromů na ně
byla příliš velká. Nezbývalo jim než se pohybovat všema čtyřma po
zemi, jako chodila stáda na pastvě, a protože překypovali energií a
bujnou nezkrotností (přiskakovali znenadání k Mary a vzápětí se utíkali
schovat, pokoušeli se šplhat po stromech, cákali se v mělké vodě a
podobně), působili nemotorně, jako by žili mimo svůj přirozený živel.
Ve srovnání s nimi byli dospělí neuvěřitelně rychlí, silní a ladní, takže si
Mary uměla představit, jak zoufale dorůstající mládě touží po dni, kdy
mu kola konečně padnou. Dokonce jednou viděla, jak se nejstarší děcko
vplížilo do skladiště, kam se mimo jiné ukládaly tobolky do zásoby, a
pokoušelo se protáhnout dráp přední nohy dírou v jeho středu. Když se
ale zvedalo na nohy, převalilo se na zem a uvízlo pod kolem. Hluk pádu
přilákal jednoho z dospělých a Mary se musela smát, jak se mládě s
poděšeným pištěním pokouší utéct před rozzlobeným rodičem. Teprve v
poslední chvíli se dítě přece jen vyprostilo a pelášilo pryč.
Tobolková kola byla očividně nanejvýš důležitá, i když si Mary
jejich plný význam uvědomovala jen postupně.
Především ji zaujalo, kolik času mulefové tráví jejich údržbou. Uměli
nacvičeným pohybem zvednout a pootočit nohu, aby dráp vyklouzl z
otvoru, a chobotem pak celé kolo důkladně prozkoumali, očistili okraj a
zkontrolovali, jestli není naprasklé. Dráp byl pozoruhodně silný kostěný
nebo rohovinový výběžek trčící z nohy v pravém úhlu a mírně prohnutý
tak, aby váhu těla nesla nejvyšší, prostřední část spočívající v otvoru.
Jednou Mary sledovala jednu ze zalif, když obratnými, cílenými pohyby
ohmatávala vnitřek předního kola. Zvedala přitom chobot do vzduchu,

115
jako by porovnávala intenzitu nějaké vůně, a Mary si vzpomněla, jak jí
při ohledávání první tobolky ulpěl na prstech jakýsi olej.
Dovolila se zalify, aby si směla prohlédnout její dráp, a zjistila, že je
na povrchu hladší a kluzčí než cokoli, čeho se kdy dotkla ve svém
vlastním světě. Celý dráp jako by byl nasáklý tímhle lehce aromatickým
olejem. Když pak pozorovala i další vesničany, jak zkouší kvalitu oleje
a kontrolují stav jak kol, tak drápů, napadlo ji, co asi bylo první: kolo,
nebo dráp? Jezdec, nebo strom?
Byl tu ovšem pochopitelně ještě třetí prvek, totiž geologické
podmínky. Kola se dala používat jen v prostředí, kde existují přirozené
pevné cesty. Místní lávové proudy musely obsahovat nějaké zvláštní
nerosty, které usměrňovaly jejich tečení do dlouhých stuh vinoucích se
rozlehlými savanami a dodávaly jim mimořádnou odolnost vůči
povětrnostním vlivům a praskání. Krůček po krůčku si Mary
uvědomovala, jak spolu jednotlivé jevy souvisejí. A mulefové, jak se
zdálo, byli v tomhle světě jedinými hospodáři. Měli přehled o všech
stádech na pastvinách, o všech skupinkách kolových stromů a o každém
chomáči sladké trávy. Znali jednotlivá zvířata ve stádu, znali každičký
strom a často společně probírali jejich zdárný vývoj a osud. Při jedné
příležitosti viděla, jak mulefové pečlivě probrali zvířata ve stádu,
několik jich oddělili, zahnali stranou od ostatních a silnými choboty jim
zlámali vaz. Nic nepřišlo nazmar. Pomocí jako břitva ostrých úlomků
kamene v chobotech zvířata za pár minut stáhli a vyvrhli, načež jako
zkušení řezníci oddělili vnitřnosti a měkčí kousky od tužšího masa,
odkrojili tuk a odřízli rohy a kopyta. Mary odjakživa těšil pohled na
řemeslnou zručnost, takže jejich obratné počínání sledovala s
opravdovou radostí.
Zanedlouho se pruhy masa sušily na slunci, část byla naložená v soli
a zbytek zabalený do listů. Z kůží mulefové oškrabali tuk, odložili ho k
pozdějšímu zpracování a pláty kůže naložili do jam s vodou a dubovou
kůrou, aby se vylouhovaly. Nejstarší mládě se zmocnilo rohů, dělalo, že
se pase, a ostatní děti se div neválely smíchy. Večer bylo k jídlu čerstvé
maso a Mary si znamenitě pochutnala.
Podobně mulefové věděli, kde si opatřit nejlepší ryby a kdy a kam
nejlépe rozhodit sítě. Když Mary hledala, jak by mohla přiložit ruku k

116
dílu, nabídla mulefům pomoc při výrobě sítí. Teprve když je viděla při
práci, pochopila, proč je tak fascinují její ruce. Oni sami nepracovali po
jednom, ale ve dvojicích, protože jedině tak mohli choboty uvázat uzel.
Jí samotné to šlo samozřejmě jako nic, dokonce jí zpočátku připadalo,
že má výhodu, protože se obejde bez pomoci druhých, ale brzy si
uvědomila, že se tím vyděluje z jejich středu. Možná jsou lidé prostě
takoví. Od té chvíle vázala nitě jednou rukou, společně se zalifou, se
kterou se už dřív dobře spřátelily, a jejich prsty a chobot se proplétaly
nad společným dílem.
Ze všeho živého, co lid na kolečkách obhospodařoval, věnoval ale
největší péči tobolkovým stromům.
V oblasti, o niž se starala tahle skupina, jich rostl zhruba půltucet
obřích trsů. O něco dál se nacházely další, ale o ty pečovaly jiné
skupinky. Každý den je všechny objížděla stanovená družina,
prohlížela, zda jsou v pořádku, a sklízela spadané tobolky. Co z toho
mají mulefové bylo jasné, ale jakou výhodu poskytuje tohle uspořádání
stromům? I na to ale brzy přišla. Když jednou doprovázela jednu ze
skupin, ozvalo se znenadání hlasité zapraštění. Všichni se rázem
zastavili, obklopili zalifa, jehož kolo se rozštíplo, a protože každá
skupinka s sebou vozila jedno či dvě náhradní, mohl dotyčný co nevidět
pokračovat v cestě. Prasklé kolo ale pečlivě obalili do kusu látky a
odvezli domů do osady.
Tam rozlámali tvrdou slupku, vyndali semena a každé z nich pečlivě
prohlédli – byly to ploché bledé oválky velké asi jako Maryin nehet na
malíčku. Mulefové jí vysvětlili, že nebýt věčných otřesů při jízdě po
tvrdých silnicích, tobolky by se vůbec nerozlouply, a kromě toho že
semena špatně klíčí. Bez péče mulefů by stromy vyhynuly. Oba druhy
na sobě byly životně závislé, a navíc to všechno zřejmě způsoboval
onen zvláštní olej. Moc dobře tomu nerozuměla, ale říkali něco v tom
smyslu, že právě z něj vychází všechno jejich vědění a cítění a že
mladým schází dospělá moudrost proto, že ještě nejezdí na kolech a
nemají tudíž drápy prosáklé olejem.
Tehdy si Mary poprvé uvědomila spojitost mezi světem mulefů a
otázkou, kterou se zabývala v několika posledních letech.

117
 Než ale měla příležitost dozvědět se víc (už proto, že hovory s
mulefy byly zdlouhavé a složité, protože s oblibou zevrubně popisovali,
vysvětlovali a zpestřovali svou řeč desítkami názorných příkladů, jako
by nezapomínali nic, co si kdy uloží do paměti, a všechno si také v
příhodnou chvíli snadno a rychle vybavili), osadu kdosi přepadl.

* * *

Mary zahlédla útočníky jako první, i když neměla tušení, co jsou zač.
Došlo k tomu odpoledne, když pomáhala s opravou střechy.
Mulefové stavěli přízemní domy, protože neuměli šplhat, ale Mary
výšky nijak nevadily, a jakmile jí ukázali jak na to, dokázala díky
výhodě páru rukou klást došky a přivazovat je na místo mnohem
rychleji než oni.
Opírala se právě o střešní trámy, chytala svazky rákosu, které jí
házeli zdola, a užívala si chladný vánek od vody, jenž zmírňoval
sluneční výheň, když její pozornost upoutal bělostný záblesk.
Objevil se na straně, kde podle vzdáleného třpytu tušila mořskou
hladinu. Zastínila si oči a uviděla jednu – dvě – víc, celou flotilu
vysokých bílých plachet vynořujících se opodál z tetelivého slunečního
oparu. S nehlučnou elegancí směřovaly k ústí řeky.
Mary! zavolal zalif zdola. Co tam vidíš?
Nevěděla, jak se řekne plachta nebo loď. Vysoký, bílý bodně,
odpověděla místo toho.
Zalif bez meškání varovně zatroubil a všichni na doslech nechali
práce, spěchali do středu vesnice a cestou svolávali mláďata. Netrvalo
ani minutu a všichni byli připravení k útěku.
Mary! křičela její kamarádka Atal. Mary! Pojď sem! Tualapiové!
Seběhlo se to všechno tak rychle, že se Mary skoro nestačila ani
pohnout. Bílé plachty už tou dobou táhly řekou, rychle a bez námahy
klouzaly proti proudu a Mary nestačila žasnout, jak jsou námořníci
vycvičení. Křižovali svižným tempem a všichni naráz, jako když mění
směr hejno špačků. A navíc byly ohromně krásné, všechny ty sněhobílé
štíhlé plachty, když se s lehkostí skláněly, stáčely a nabíraly vzduch…

118
 Bylo jich přinejmenším čtyřicet a blížily se proti proudu rychleji, než
by čekala. Na palubě ale neviděla ani živáčka – a v tu chvíli jí došlo, že
to vůbec nejsou lodě, ale obrovští ptáci, a ty plachty že jsou jejich
křídla, jedno vpředu, jedno vzadu. Stoupala, stáčela se a zabírala
pouhou silou jejich svalů.
Neměla čas zůstat stát a prohlížet si je, protože už byli u břehu a
vylézali z vody. Měli labutí krk a zobák dlouhý jako její předloktí.
Ohromná křídla musela být dvakrát vyšší než ona a když se teď celá
vyděšená na útěku otočila přes rameno, neušlo jí, jak mají statné nohy.
Není divu, že plavali po řece takovou rychlostí.
Ze všech sil uháněla za mulefy, kteří na ni volali jménem. Hrnuli se
už z vesnice ven na nejbližší silnici a Mary je dohonila na poslední
chvíli. Ještě štěstí, že kamarádka Atal počkala, než se jí Mary vyškrabe
na záda, a teprve pak co nejrychleji vyrazila do kopce za ostatními.
Na pevnině se ptáci pohybovali pomaleji, a tak hon brzy vzdali a
vrátili se do vesnice.
Vlámali se do zásobáren, s hlasitým chrčením a prskáním klapali a
pohazovali obrovskými krutými zobáky a hltavě se krmili sušeným
masem, nakládaným ovocem i zrním. Za necelou minutu nezbylo z jídla
vůbec nic.
Pak našli tulapiové sklad kol. Pokusili se tobolky rozbít, ale na to jim
přece jen síly nestačily. Mary cítila, jak její přátelé přihlížející z
vrcholku nízkého kopce trnou strachy, když ptáci metají jednu tobolku
za druhou na zem, kopou do nich a drásají je drápy mohutných nohou,
ale jak se dalo čekat, tobolky všechno přestály bez úhony. Větší starost
mulefům dělalo, že několik se pod údery a kopanci útočníků skutálelo
až k vodě a proud je teď hluboko ponořené unášel k moři.
Pak se sněhobílí obří ptáci pustili do ničení všeho v dohledu, drápy
neurvale trhali, na co přišli, a klovali, drtili, lomcovali a rvali ostrými
zobáky. Mulefové kolem nešťastně pobrukovali a div samým
zoufalstvím nekvíleli nahlas.
Pomůžu, řekla jim Mary. Postavíme znova.
Ale ptačí bestie ještě neskončily. Zvedly nádherná bílá křídla vysoko
do vzduchu, přidřeply si mezi trosky a vykálely se. Větřík od řeky zavál
zápach až na vrchol kopce. Mezi zpřelámanými trámy a rozervanými

119
došky zůstaly hromady a louže zeleno-černo-hnědobílé břečky. Pak se
ptáci širokým, na zemi neohrabaným kolébavým krokem vrátili k vodě
a po proudu odpluli zpátky k moři.
Teprve když v odpoledním oparu zmizelo poslední bílé křídlo,
odvážili se mulefové sjet dolů. Byli nešťastní, zuřili, ale ze všeho nejvíc
je trápila starost o sklad kolových tobolek.
Z patnácti tobolek, které v něm byly, zbývaly poslední dvě. Zbytek
napadal do vody a byl ten tam. Ale v příštím ohybu lemoval řeku
písečný nános a Mary se zdálo, že tam možná vidí něco jako
vyplavenou tobolku. K velkému překvapení a zděšení mulefů ze sebe
strhla šaty, uvázala si kolem pasu dlouhý provaz a přeplavala na druhou
stranu. Na písku nenašla jen jednu, ale celých pět vzácných tobolek.
Protáhla provaz maličko rozměklými středy a s námahou je dotáhla
proti proudu zpátky do vesnice.
Mulefové překypovali vděčností. Sami se vodě vyhýbali a i ryby
lovili jen za břehu, opatrně, aby si nenamočili nohy nebo kola. Konečně
měla Mary pocit, že jim je k něčemu dobrá.
Pozdě večer, po chudé večeři z kořenů puškvorce a lékořice se
dozvěděla, proč jim největší starost dělala právě kola. Bývaly doby, kdy
bylo tobolek habaděj, všude vládl dostatek, svět byl plný života a
mulefové žili se svými stromy šťastně a spokojeně. Před mnoha lety se
ale přihodilo něco nekalého, ze světa vyprchala nějaká síla, či co,
protože přes všechnu péči, kterou jim mulefové věnují, přes všechnu
jejich lásku a pozornost kolové stromy hynou.

120
 11
VÁŽKY

Ama stoupala po pěšince k jeskyni, na zádech

raneček s chlebem a mlékem a v srdci těžké
PRAVDOU, CO
ŘÍKÁŠ, ABYS LHAL, pochyby. Jak se má pro všechno na světě dostat k
VRCHOL VŠECH LŽÍ tomu spícímu děvčeti?
JSI PŘEKONAL. Došla ke kameni, kde jí ta žena nakázala
WILLIAM BLAKE nechávat jídlo. Odložila ho, ale nepustila se rovnou
domů. Vyšplhala ještě o něco výš, kolem jeskyně,
mezi hustými rododendrony dozadu a pak ještě dál
až do míst, kde stromy začínaly řídnout a rozehrávaly se duhy.
Tam se pustila do hry, kterou si vymyslela se svým daemonem:
polezou vzhůru, po kamenných římsách obejdou nízký zelenobílý
vodopád a kolem vírů se dostanou až do duhové spršky, kde počkají, až
se Amě na vlasech a řasách a jejímu daemonovi na veverčím kožíšku
zachytí miliony drobounkých perliček vláhy. Cílem hry bylo vyšplhat až
nahoru, aniž by si setřela vodu z očí, i když bude mít tisíckrát chuť to
udělat. Netrvalo dlouho a sluneční záře se jí za přivřenými víčky
roztříštila do skvrnek červené, žluté, zelené, modré a všech odstínů mezi
tím, ale nesmí, neprotře si oči dřív, než bude na samém vrcholku,
protože by prohrála.
Její daemon Kulang vyskočil na skalnatý výběžek u okraje
nejvyššího vodopádku a jí bylo jasné, že se vzápětí otočí, aby viděl,
jestli si opravdu nesetřela kapky z řas – ale neotočil se.
Namísto toho zůstal jako přimrazený, pohled upřený přímo před
sebe.

121
 Ama si otřela oči, protože hra byla beztak zkažená, když se Kulang
nechal tak unést úžasem. Vytáhla se na břicho na skalku, aby viděla přes
okraj, a v tom okamžiku zalapala po dechu a celá ztuhla, protože přímo
nad obličejem se jí tyčila tlama zvířete, jaké v životě neviděla. Byl to
medvěd, ale obrovský, děsivý, čtyřikrát větší než hnědí medvědi tady v
lese. Ze slonovinově bílé srsti mu vystupoval jen černý čenich a černé
oči a drápy měl dlouhé jako ostří dýky. Stál sotva na vzdálenost paže od
ní, takže rozeznala na jeho hlavě každičký chlup.
„Kdo je tam?“ ozval se chlapecký hlas, a i když Ama nerozuměla
slovům, význam otázky si snadno domyslela.
Za okamžik se chlapec vynořil vedle medvěda, zarputilý, s
podmračenýma očima a vystouplou bradou. A ten pták vedle něj, to byl
jeho daemon? Vypadal zvláštně, nikdy takového ptáka neviděla.
Popoletěl ke Kulangovi a stručně mu oznámil: Přátelé. Nic vám
neuděláme.
Velký bílý medvěd se ani nepohnul.
„Polez nahoru,“ poručil chlapec a její daemon jí jako předtím pomohl
rozumět.
Ama nespouštěla pohled plný pověrčivé úcty z medvěda. Vydrápala
se nahoru k nevelkému vodopádu a plaše se postavila na kameny.
Kulang se změnil v motýla, na okamžik se jí usadil na tváři, ale vzápětí
se přenesl k druhému daemonovi, který nehybně seděl chlapci na ruce.
„Will,“ řekl chlapec a ukázal na sebe. „Ama,“ odpověděla stejným
způsobem. Když ho teď měla přímo před očima, naháněl jí snad ještě
větší hrůzu než medvěd. Na ruce byl škaredě zraněný: chyběly mu dva
prsty. Už při tom pohledu se jí udělalo mdlo.
Medvěd poodešel podél mléčně zpěněného potoka a natáhl se do
vody, jako by se potřeboval ochladit. Chlapcův daemon se vznesl do
vzduchu a společně s Kulangem třepetavě vyletěl mezi duhy. Pomalu si
začínali rozumět.
A vida, jak se ukázalo, nehledali tihle dva nic jiného než jeskyni se
spícím děvčetem.
Ani sama nevěděla, jak z ní vyhrkla odpověď: „Já vím, kde to je!
Udržuje ji ve spánku jedna ženská. Tvrdí, že je její matka, ale takovou
věc by přece žádná matka vlastní dceři neudělala, že ne? Nutí ji něco pít

122
a ona pak spí, ale mám u sebe bylinky, po kterých by se probudila, jen
se k ní dostat!“
Will jen zavrtěl hlavou a počkal si, až mu Balthamos její slova
přeloží. Trvalo to něco přes minutu.
„Iorku,“ zavolal pak a medvěd se přivalil potočním korytem blíž.
Zálibně si olizoval tlapy, protože si právě pochutnal na rybě. „Iorku,“
opakoval Will, „tahle holka prý ví, kde je Lyra. Zajdu se tam s ní
podívat a ty tu počkej a dávej pozor.“
Iorek Byrnison, rozvalený na všech čtyřech v potoce, mlčky přikývl.
Will schoval batoh, připjal si nůž pevně do pouzdra a teprve pak se
pustil duhovým údolím dolů za Amou. Třpyt vody ho oslepoval, až si
musel několikrát protřít oči, aby viděl, kam šlápnout. Jemná mlha, která
se vznášela všude kolem, byla studená jako led.
Na úpatí vodopádů mu Ama naznačila, že mají kráčet opatrně a co
nejtišeji. Will přikývl a pustil se ze svahu za ní, mezi mechem obrostlé
kameny a vysoké pokroucené kmeny borovic, pod kterými
přeskakovaly jasně zelené skvrnky světla doprovázené vrzáním hmyzu a
bzukotem milionů drobounkých mušek.
Šli pořád dál, sestupovali provázeni slunečním svitem níž a níž,
hluboko do údolí, a nad hlavou jim proti jasnému nebi bez ustání
pokyvovaly větve borovic.
Pak se Ama zarazila. Will se přitiskl ke kmeni mohutného cedru a
podíval se směrem, kterým ukazovala. Skrze spleť listí a větviček uviděl
hranu skalní stěny zvedající se po pravé straně a o kousek výš…
„Paní Coulterová,“ zašeptal a srdce se mu rozbušilo.
Žena vyšla zpoza skály, prudce zatřepala hustě olistěnou větví a pak
ji hodila na zem a otřela si ruce o sebe. Zametala snad podlahu? Měla
vyhrnuté rukávy a vlasy si převázala šátkem. Will by ve snu nečekal, že
bude vypadat tak domácky.
Ale pak se zablýskla zlatá srst, objevila se ta její potměšilá opice a
vyskočila jí na rameno. Pozorně se rozhlédly kolem sebe, jako by se jich
zmocnilo nějaké podezření, a paní Coulterová rázem nevypadala
domácky ani v nejmenším.
Ama mu něco naléhavě šeptala. Měla z toho zlatého opičáka hrozný
strach, na vlastní oči viděla, jak zaživa trhá křídla netopýrům.

123
 „Je tam s ní ještě někdo?“ zeptal se Will. „Vojáci nebo někdo
podobný?“
Ama nevěděla. Žádné vojáky neviděla, ale mezi lidmi se povídá, že v
horách jsou někdy v noci k vidění podivní strašidelní muži, nebo možná
duchové… Jenže v horách byli duchové odjakživa, to ví každý. Takže s
touhle ženou dost možná nemají nic společného.
No dobře, pomyslel si Will. Jestli je Lyra v jeskyni a paní Coulterová
nikam nevychází, budu je muset navštívit sám.
„Co pro ni máš za lék?“ zeptal se Amy. „Co se s ním má dělat, aby
se probudila?“
Ama mu to pověděla.
„A kde ho máš?“
Doma, odpověděla. Schovaný.
„Tak dobře. Počkej tady a nepřibližuj se. Kdybyste spolu mluvily,
neříkej jí, že jsme se potkali. Vůbec jsi mě neviděla, ani mě, ani
medvěda. Kdy jí příště poneseš jídlo?“
Půl hodiny před soumrakem, dozvěděl se od jejího daemona.
„Přines tu medicínu s sebou,“ nakázal Will. „Sejdeme se tady.“
Celá nesvá sledovala, jak vykročil k jeskyni. Určitě jí nevěřil, když
ho varovala před tím opičím daemonem, jinak by se nemohl tak
lehkomyslně pustit přímo do jeskyně.
Will byl ve skutečnosti strašlivě nervózní. Všechny smysly jako by
se mu zjasnily, a ačkoli ani na chvíli nespustil oči z ústí jeskyně,
uvědomoval si i tu nejmenší mušku poletující v paprsku slunečního
světla, i to nejtišší zašustění listu.
„Balthame,“ zašeptal a anděl mu v podobě drobného ptáčka s
jasnýma očima a červenými křídly slétl na rameno. „Drž se mi nablízku
a dávej pozor na tu opici.“
„Tak se mrkni napravo,“ odvětil Balthamos lakonicky.
Teprve teď Will rozeznal ve vchodu do jeskyně zlatou skvrnku s
tváří a očima, která je upřeně sledovala. Nebyli od ní ani na dvacet
kroků. Will se zastavil a opičák obrátil hlavu, zavolal cosi do jeskyně a
znovu se zadíval přímo na něj.
Will sevřel v dlani rukojeť nože a šel dál.
Když došel k jeskyni, žena už na něj čekala.

124
 Nenuceně seděla v plátěném křesílku s knihou na klíně a klidně ho
pozorovala. Měla na sobě cestovní oblek v nenápadné khaki barvě, ale
byl tak dobře střižený, že na její ladné postavě vypadal jako poslední
výkřik společenské módy. Dokonce i větvička červených kvítků, kterou
si připjala na předek košile, vypadala jako elegantní šperk. Vlasy se jí
leskly, tmavé oči živě svítily a holé nohy nabraly ve svitu slunce zlatavý
nádech.
Usmála se a Will měl co dělat, aby jí úsměv neoplatil. Nebyl zvyklý
na sladkou něhu, jakou jím žena dokáže vyjádřit, a vyvedlo ho to z
míry.
„Ty jsi Will,“ oslovila ho tichým, podmanivým hlasem.
„Jak to můžete vědět?“ ohradil se hrubiánsky.
„Lyra říká tohle jméno ze spaní.“
„Kde je?“
„V bezpečí.“
„Chci ji vidět.“
„Tak pojď dál,“ zvedla se na nohy a odhodila knihu na křesílko.
Poprvé od chvíle, kdy se ocitl v její společnosti, se Will podíval na
opičího daemona. Měl dlouhou lesklou srst s chlupy jemnějšími než
lidské vlasy. Leskly se jako ryzí zlato, jen drobnou tvář a pracky měl
opičák černé. Will tuhle tvář naposledy viděl zkřivenou nenávistí onoho
večera, když s Lyrou ukradli siru Charlesi Latromovi z jeho domu v
Oxfordu alethiometr, o který je předtím podvodem připravil. Opičák na
něj tehdy dorážel špičatými zuby, dokud se po něm Will neohnal nožem
a nepřiměl ho ustoupit. Teprve pak mohl zavřít otvor a bezpečně zmizet
v jiném světě. Teď mu blesklo hlavou, že by se k opičákovi neotočil
zády ani za všechny poklady světa.
Ale Balthamos byl v ptačí podobě ve střehu, a tak Will ostražitě
prošel jeskyní a následoval paní Coulterovou k postavičce nehybně
schoulené ve stínech vzadu.
Ležela tady, jeho nejlepší kamarádka, a spala. Vypadala hrozně
maličká! Překvapilo ho, že Lyra, v bdělém stavu živoucí energie a oheň,
může ve spánku působit tak něžně a krotce. Pantalaimon se jí v podobě
hranostaje choulil u krku. Srst se mu leskla, kdežto Lyře se lepily na
čelo zpocené vlhké vlasy.

125
 Přiklekl vedle ní a odhrnul jí vlasy z očí. Tvář měla rozpálenou.
Koutkem oka si všiml, že se zlatý opičák hotoví ke skoku, a sáhl po
noži, ale paní Coulterová skoro neznatelně zavrtěla hlavou a daemon se
uklidnil.
Will na sobě nedával nic znát, ale v duchu si vrýval do paměti
rozvržení prostor jeskyně: tvar a velikost jednotlivých kamenů, sklon
podlahy, přesnou výšku stropu nad spící dívenkou. Bude se tu muset
orientovat potmě a tohle je jediná příležitost důkladně si prostory
prohlédnout.
„Vidíš? Je v pořádku,“ poznamenala paní Coulterová.
„Proč ji tu držíte? A proč ji nenecháte probudit?“
„Pojď, posadíme se.“
Tentokrát se neusadila v křesílku, ale sedla si k němu na mechem
obrostlé kameny u vchodu do jeskyně. Mluvila tak laskavým tónem a v
očích měla tolik vědoucího smutku, že k ní rázem pojal ještě větší
nedůvěru. Měl pocit, že každé slovo, které pronese, je lež, za každým
činem skrývá hrozbu a každým úsměvem maskuje přetvářku. Budiž,
nezbývá, než aby oklamal on ji, musí ji přesvědčit, že je neškodný.
Dokázal ostatně s úspěchem oklamat každého učitele, policistu,
sociálního pracovníka i souseda, který se kdy přehnaně zajímal o jeho
osobu nebo domov – vlastně se na tohle připravoval celý život.
Tak dobře, pomyslel si. Však já vím, jak na tebe.
„Dal by sis něco k pití?“ zeptala se paní Coulterová. „Dám si s
tebou… Nemusíš se ničeho bát, podívej.“
Rozřízla jakési nahnědlé svraštělé ovoce a vymačkala kalnou šťávu
do dvou malých pohárků. Z jednoho upila, druhý podala Willovi a ten
trochu usrkl. Bylo to sladké a osvěžující.
„Jak jsi sem trefil?“ zeptala se.
„Nebylo nijak těžké vás sledovat.“
„To vidím. Máš Lyřin alethiometr?“
„Ano,“ odpověděl. Ať si sama domyslí, jestli s ním umí zacházet,
nebo ne.
„A máš nějaký nůž, jestli tomu dobře rozumím.“
„To víte od sira Charlese?“

126
 „Od sira Charlese? Aha, od Carla, jistě. Ano, od něho. Zní to úžasně.
Můžu se na něj podívat?“
„Ne, to dá rozum,“ odpověděl. „Proč tady Lyru držíte?“
„Protože ji mám ráda,“ řekla. „Jsem její matka. Hrozí jí strašlivé
nebezpečí a já nedopustím, aby se jí něco stalo.“
„Jaké nebezpečí?“ zeptal se Will.
„Totiž…“ postavila pohárek na zem a naklonila se dopředu, až se jí
vlasy svezly kolem tváře. Znovu se napřímila, a když si je oběma
rukama zastrkovala za uši, dolehl k Willovi závan jakéhosi parfému,
smíšený se svěží vůní jejího těla. Uvědomil si, že ho to vyvádí z
rovnováhy.
Jestli si paní Coulterová jeho reakce všimla, nedala to najevo.
„Poslyš, Wille,“ mluvila dál. „Nevím, jak jste se s mojí dcerou
seznámili, nevím, kolik toho už víš a nevím ani, jestli ti můžu
důvěřovat, ale tak jako tak, už mám po krk lhaní a vytáček. Řeknu ti
čistou pravdu.
Dozvěděla jsem se, že mé dceři hrozí nebezpečí od lidí, ke kterým
jsem dřív patřila i já, od církve. Upřímně řečeno se bojím, že ji chtějí
zabít. Takže jsem se musela rozhodnout: buď poslechnout církev, nebo
zachránit vlastní dceru. A to jsem byla církvi oddaná tělem i duší, to mi
věř. Těžko bys hledal jejího horlivějšího služebníka. Zasvětila jsem jí
celý svůj život, pracovala jsem pro ni věrně a spolehlivě.
Ale Lyra je pořád moje dcera…
Vím, že jsem se o ni v dětství nestarala dobře. Odejmuli mi ji a
svěřili na vychování cizím lidem. Možná proto mi nedokáže důvěřovat.
Ale když teď dospívá, uvědomila jsem si, jaké nebezpečí jí hrozí, a už
třikrát jsem se ji pokusila zachránit. Musela jsem přijmout úděl
odpadlíka od víry a skrýt se na tomhle odlehlém místě. Myslela jsem, že
jsme v bezpečí, ale když teď slyším, jak snadno jsi nás našel – jistě
chápeš, že mi to dělá starosti. Církev nebude daleko. A oni ji chtějí
zabít, Wille. Nenechají ji naživu.“
„Proč? Proč ji tak nenávidí?“
„Protože se bojí toho, co podle nich udělá. Nevím, co to je, i když
bych ráda, protože bych ji mohla tím spíš ochránit. Vím jenom, že ji
nenávidí a že s ní nebudou mít slitování.“

127
 Naklonila se dopředu, blíž k němu, a v hlase jí zazněl naléhavý tón.
„Proč ti to všechno povídám?“ pokračovala. „Můžu ti věřit? Myslím,
že budu muset. Už nemám kam utéct, není kam jít. A jestli jsi Lyřin
přítel, možná bys mohl být i mým přítelem. Věř mi, že potřebuju
přátele, potřebuju pomoc. Všechno se obrátilo proti mně. Kdyby nás
církev našla, zničí i mě, stejně jako Lyru. Jsem sama, Wille, jen já a
moje dcera tady v jeskyni a všechny síly všech světů se nás snaží
vystopovat. A ke všemu ještě ty, abych viděla, jak snadno jsme k
nalezení. Co chceš dělat, Wille? O co ti jde?“
„Proč ji nutíte spát?“ Will se tvrdohlavě vyhýbal odpovědi na její
otázky.
„A co se asi stane, když ji nechám probudit? V tu ránu by mi utekla,
a venku by nepřežila ani pět dnů.“
„Co kdybyste jí to vysvětlila a dala jí na vybranou?“
„Myslíš, že by mě vyslechla? A i kdyby, myslíš, že by mi věřila?
Nedůvěřuje mi. Nenávidí mě, Wille, to musíš vědět sám. Pohrdá mnou.
Já… sama nevím, jak to říct… mám ji nadevšechno ráda, vzdala jsem se
kvůli ní všeho, co jsem měla – slibné kariéry, štěstí, postavení i
bohatství, prostě všeho, a odvedla jsem ji do jeskyně v horách. Živím se
chlebem a trpkým ovocem, jen abych zachovala svou dcerku při životě.
A jestli ji kvůli tomu musím držet ve spánku, budiž. Hlavní je, aby
přežila. Neudělala by tvoje matka pro tebe to samé?“
Will sebou trhl, otřesený a bez sebe vzteky, že se paní Coulterová
opovažuje zatahovat do svých argumentů jeho vlastní maminku. Už do
prvotního rozhořčení se ale zároveň mísilo vědomí, že jeho matka
vlastně nikdy nechránila, to on musel chránit ji. Má snad paní
Coulterová Lyru radši, než Elaine Parryová miluje svého syna? Taková
nespravedlivá otázka! Jeho matka přece není zdravá.
Paní Coulterová buď netušila, jakou bouři emocí její prostá slova
rozpoutala, nebo byla ďábelsky chytrá. Krásnýma očima soucitně
sledovala, jak Will rudne a rozpačitě se ošívá, a v tu chvíli vypadala
stejně nevyzpytatelně jako její dcera.
„Tak co tedy uděláš?“ zeptala se znovu.
„No, Lyru jsem už viděl,“ řekl Will. „Je naživu, to je jasné, a nejspíš
i v bezpečí, doufejme. Nic víc jsem nepotřeboval. Když jsem se teď

128
přesvědčil, můžu jít na pomoc lordu Asrielovi. Beztak jsem to měl
udělat už dávno.“
Trochu ji to zaskočilo, ale ovládla se.
„Snad nechceš – já myslela, že nám třeba pomůžeš,“ řekla klidným
hlasem. Neprosila, jen se ptala. „Ty a tvůj nůž. Viděla jsem tenkrát u
sira Charlese, co s ním dokážeš. Mohl bys nám pomoct do bezpečí,
uniknout.“
„Musím už jít,“ oznámil Will a zvedl se.
Podala mu ruku. Smutný úsměv, pokrčení ramen a pokývnutí, jako
by šachista oceňoval soupeřův mazaný tah – o tom vypovídala řeč jejího
těla. Začínala se mu přece jen zamlouvat, protože byla statečná a
protože v ní poznával Lyru, byť o něco složitější, vrstevnatější a hlubší.
Nemohl si pomoct, byla mu sympatická.
Potřásl si s ní rukou – měla ji pevnou, chladnou a měkkou. Obrátila
se ke zlatému opičákovi, který jí po celou dobu seděl za zády, a
vyměnila si s ním pohled, který Will nedokázal rozluštit.
Pak se s úsměvem obrátila zpátky k chlapci.
„Sbohem,“ řekl a ona tiše odpověděla: „Sbohem, Wille.“
Vyšel z jeskyně, a i když cítil její pohled v zádech, neotočil se. Amu
nikde neviděl. Vracel se stejnou cestou, kterou přišel, a sešel z pěšinky,
teprve když před sebou uslyšel dunění vodopádu.

* * *

„Lže,“ oznámil Iorku Byrnisonovi o půl hodiny později.

„Samozřejmě že lže. Lhala by, i kdyby si tím měla přitížit, protože ji to
baví natolik, že nedokáže přestat.“
„Tak co máš v plánu?“ zeptal se medvěd. Vyhříval se na slunci,
břichem rozvalený na sněhovém plácku mezi kameny.
Will přecházel sem tam a zvažoval, jestli může použít stejnou taktiku
jako tehdy v Headingtonu: proříznout si otvor do jiného světa, přejít na
místo odpovídající tomu, kde leží Lyra, prokrojit se zpátky sem,
protáhnout ji do bezpečí a rychle za sebou zavřít. Bylo to přece naprosto
očividné řešení, tak proč ještě váhá?

129
 Balthamos to věděl. Už zase v podobě anděla vypadal ve slunečním
svitu jen jako tetelení horkého vzduchu. „Udělal jsi hloupost, že jsi za ní
šel,“ řekl. „Nechceš teď nic než ji zase vidět.“
Iorek hlubokým hrdelním hlasem tiše zamručel. Will měl nejdřív za
to, že Balthama varuje, ale v příští chvíli upadl do rozpaků, když si
uvědomil, že medvěd s andělem souhlasí. Až dosud si jeden druhého
dohromady nevšímali, jak se dalo při jejich odlišném vnímání světa
očekávat, ale v tomhle byli zjevně zajedno.
Will se zamračil, ale musel uznat, že mají pravdu. Paní Coulterová
ho uchvátila. Každou myšlenkou se upínal jen a jen k ní. Když pomyslel
na Lyru, bylo to jen proto, že uvažoval, jak dalece se bude podobat své
matce, až vyroste. Když pomyslel na církev, zajímalo ho jen, kolik
kněží a kardinálů asi podlehlo jejímu kouzlu. Když si vzpomněl na
svého mrtvého otce, přemítal, jestli by ji nesnášel, anebo obdivoval, a
když pomyslel na maminku…
Cítil, jak se mu srdce sevřelo bolestivým šklebem. Poodešel stranou
od medvěda a zastavil se na skále, odkud měl výhled na celé údolí. Ve
svěžím, chladném vzduchu zaslechl vzdálené údery dřevorubcovy
sekery, dolehlo k němu těžkopádné řinčení železného zvonku na ovčím
krku, naslouchal šumění korun stromů vysoko nad hlavou. V horách na
obzoru zřetelně viděl i ty nejmenší trhliny a stejně jasně rozeznával
supy, kroužící na míle daleko nad jakýmsi umírajícím zvířetem.
Balthamos měl pravdu, o tom nebylo pochyb. Ta žena mu učarovala.
Bylo příjemné představovat si její krásné oči a melodický hlas, lákalo
ho vzpomínat na pohyb, kterým zvedla ruce, aby si upravila ty nádherně
lesklé vlasy…
S námahou se vytrhl ze snění a uslyšel v tu chvíli docela jiný zvuk:
vzdálené vrčení motoru.
Natáčel hlavu sem tam, aby zjistil, odkud přichází. Znělo ze severu,
ze směru, odkud přišel on sám s Iorkem.
„Vzducholodě,“ ozval se medvědův hlas tak nečekaně, že sebou Will
trhl leknutím. Vůbec neslyšel mohutné zvíře přicházet. Iorek se zastavil
kousek od něj, zahleděl se stejným směrem a pak se zvedl na zadní a
upřeně se zahleděl po zvuku. Vzpřímený byl dvakrát vyšší než Will.
„Kolik jich je?“

130
 „Osm,“ odpověděl Iorek po chvíli, a vzápětí je uviděl i Will: rovnou
řádku nepatrných teček.
„Odhadneš, jak dlouho jim to sem bude trvat?“ zeptal se Will.
„Máme je tady chvíli po setmění.“
„Takže moc času potmě mít nebudeme. To je škoda.“
„Co máš v plánu?“
„Otevřít okno, protáhnout Lyru do jiného světa a pak ho zavřít dřív,
než jím proleze její matka. Ta místní holčička má nějaký prostředek,
který by měl Lyru probudit, ale nedokázala mi úplně přesně vysvětlit,
jak se používá, takže bude muset jít do jeskyně s námi. Nerad bych ji ale
vystavoval nebezpečí. Co kdybys paní Coulterovou nějak zabavil, než
budeme hotoví?“
Medvěd zabručel a zavřel oči. Will se ohlédl po andělovi a uviděl
jeho obrys vykreslený v podvečerním světle kapičkami mlžného oparu.
„Balthame,“ řekl. „Vrátím se teď do lesa najít místo, kde by se dal
bezpečně vyříznout první otvor. Rád bych, abys mě hlídal a dal mi
vědět, kdyby se přiblížila, ať už ona nebo ten její daemon.“
Balthamos přikývl a zvedl křídla, aby z nich setřásl sraženou vlhkost.
Pak se prudce vznesl do chladného vzduchu a sklouzl se nad údolím v
patách Willovi, který začínal hledat svět, kde by Lyra byla v bezpečí.

* * *

Ve skřípějící, drnčící mezeře mezi dvojitou přepážkou čelní

vzducholodi se začínaly líhnout vážky. Lady Salmakie, nahnutá nad
pukající kuklou ocelově modrého stvoření, jemně pomáhala na vzduch
vlhkým průsvitným křídlům a dávala si dobrý pozor, aby její tvář byla
to první, na co padne pohled členitých očí. Tichým hlasem konejšila
napjaté nervy citlivého zvířete, šeptem mu opakovala jeho jméno a učila
ho, komu náleží.
Za pár minut se rytíř Tialys stejným způsobem postará o svoji vážku.
Zatím se ale plně soustředil na pohyby luku a prstů, kterými odesílal
přes magnetovcový rezonátor pravidelné hlášení.
Zpráva zněla:
„Pro lorda Rokea:

131
 Do očekávaného přistání v údolí zbývají tři hodiny. Konzistorní
disciplinární sbor hodlá okamžité po přistání vyslat do jeskyně
ozbrojenou četu.
Vojáci se mají rozdělit do dvou skupin. První se probojuje do
jeskyně, zabije to děvče a na důkaz přinese její hlavu. Ženu mají pokud
možno zajmout, ale kdyby to nešlo, mají zabít i ji.
Druhá skupina má za úkol zajmout toho chlapce, živého.
Zbytek vojska zaútočí na gyroplány krále Ogunweho. Podle jejich
předpokladů dorazí gyroplány krátce po vzducholodích. V souladu s
vašimi rozkazy se s lady Salmakií chystáme v nejbližších okamžicích
opustit vzducholoď a letět přímo do jeskyně, kde se vynasnažíme
ochránit tu malou před první skupinou a zadržet je do doby, než se
dostaví posily.
Čekáme na vaši odpověď.“
Odpověď přišla obratem:
„Pro rytíře Tialyse:
Vzhledem k novým skutečnostem, o nichž nás zpravujete, dochází ke
změně plánu.
Aby nepřítel dítě nezabil, což je nejhorší možná alternativa, budete
vy i lady Salmakie spolupracovat s chlapcem. Dokud má nůž, je ve
výhodě, takže pokud otevře okno do jiného světa a odvede děvče do něj,
nebraňte mu v tom, ale následujte je. Držte se jim po boku, ať se děje
cokoli.“
Rytíř Tialys odpověděl:
„Pro lorda Rokea:
Vaši zprávu jsem obdržel, rozumím. Okamžitě oba vyrážíme.“
Maličký zvěd zavřel rezonátor a sbalil další vybavení.
„Tialysi,“ ozvalo se z temnoty šeptem. „Už se líhne. Měl by sis
pospíšit.“
Vyskočil na vzpěru, kde se na svět právě drala jeho vážka, a zlehka jí
pomohl vyprostit se z prasklého zámotku. Hladil ji po odhodlané hlavě,
nadzvedl těžká, dosud vlhká a zatočená tykadla a nechal zvíře nasávat
chuť své pokožky, dokud ho neměl cele pod kontrolou.

132
 Salmakie zatím strojila svoji vážku do postroje, který nosila všude s
sebou: uzda z pavoučích vláken, titanové třmeny a sedlo z kůže
kolibříka. Ani všechno dohromady nevážilo skoro nic.
Tialys ustrojil svou vážku stejně, s velkou péčí o upevnění popruhů,
které dlouze utahoval a seřizoval. Zvíře ponese svůj postroj na těle až
do smrti.
Pak si rychle přehodil tlumok přes rameno a prořízl naolejovanou
látku obepínající kostru vzducholodi. Lady, která už pevně seděla v
sedle, pobídla vážku úzkou štěrbinou do pulzujících poryvů větru.
Dlouhá křehká křídla se zachvěla, když se zvíře prodíralo ven, ale
vzápětí se ho zmocnila rozkoš z letu. Odhodlaně, radostně se poddalo
větru a za několik vteřin se k nim v bouřlivém vzduchu přidal i Tialys,
jehož vážka hořela odhodláním utkat se s rychle padajícím soumrakem
na vlastní pěst.
Vířící ledové proudy vynesly jezdce prudce do výše, ale brzy se oba
zorientovali a zamířili přímým směrem k údolí.

133
 12
NA KUSY

Když padla tma, měly se věci následovně:

A JEŠTĚ PRCHAJE
SVŮJ ZRAK VŽDY Lord Asriel přecházel ve své křemencové věži
NAZAD STÁČEL, sem tam a veškerou pozornost soustředil na
JAK STÁLE DĚSNÝ drobnou postavičku u magnetovcového rezonátoru.
STRACH BY
V PATÁCH JEMU Případné další zprávy dal už předem odklonit na
KRÁČEL. jiná místa a plně se zaměřil na hlášení přenášená
EDMUND SPENSER nevelkým hranatým kouskem kamene pod lampou.
Král Ogunwe v kabině gyroplánu v chvatu
promýšlel, jak nejlépe zmařit záměry Konzistorního sboru, o nichž se
právě dozvěděl od galivespianského spojovatele, který ho doprovázel.
Navigátor zatím kvapně načáral na útržek papíru řadu čísel a podal
lístek pilotovi. Záleželo především na rychlosti: pokud se jim podaří
vysadit jednotky jako první, budou mít výhodu na své straně. Gyroplány
byly rychlejší než vzducholodi, ale v tuhle chvíli měly ještě zeppeliny
náskok.
Švýcarští gardisté na palubě vzducholodí Konzistorního sboru si
hleděli údržby výstroje. Jejich samostříly dokázaly zabít na dálku více
než pěti set metrů a zkušený střelec stihl za minutu založit a vystřelit
patnáct šipek. Spirálovité kostěné letky dodávaly jejich střelám rotaci a
přispívaly k přesnosti srovnatelné s puškou. Zároveň byly samozřejmě
naprosto nehlučné, což skýtalo za určitých okolností obrovskou výhodu.
Paní Coulterová ležela u vchodu do jeskyně, ale nespala. Zlatý
opičák působil neklidně a rozmrzele – netopýři s večerem vyletěli do
tmy a on si neměl s kým krutě pohrávat. Plížil se kolem spacího pytle

134
paní Coulterové, dloubal drobným zrohovatělým prstíkem do světlušek,
které se tu a tam v jeskyni usadily, a rozmazával světélkující hmotu po
skále.
Lyra, celá rozpálená, cítila neklid skoro stejně jako on, ale zůstávala
bezmocně uvězněná v bezvědomí hlubokého, přehlubokého spánku
způsobeného odvarem, který jí matka vnutila před necelou hodinou.
Sen, který ji pronásledoval už bůhvíjak dlouho, se teď znovu vrátil a z
prsou a krku se jí tichounce dralo lítostivé pofňukávání, rozhořčené
brblání a zvuky, které svědčily o nezlomném, typicky Lyrovském
odhodlání. Pantalaimon v podobě hranostaje ze spánku účastně skřípal
ostrými zoubky.
Nedaleko odsud, na lesní pěšince, nad níž vítr ohýbal špičky borovic,
stoupali k jeskyni Will a Ama. Will se pokusil děvčátku vysvětlit, co má
v úmyslu, ale její daemon nedokázal nic z toho pochopit, a když Will
pro názornost vykrojil ve vzduchu okno, Ama div neomdlela leknutím.
Musel se přinutit k co nejklidnějším pohybům a nasadit tichý,
vyrovnaný hlas, aby ji udržel nablízku, protože mu odmítla vydat prášek
a nesvěřila mu ani, jak se s ním zachází. Nakonec mu nezbylo než
prostě zavelet: „Snaž se jít potichu a drž se za mnou,“ a doufat, že ho
poslechne.
Iorek oděný v brnění čekal nedaleko, připravený zdržet osádku
vzducholodi dostatečně dlouho, aby Will stačil provést, co si
předsevzal. Ani jeden z nich ovšem netušil, že se k jeskyni blíží i oddíly
lorda Asriela. Vítr sice čas od času donesl Iorkovi k uším jakési
vzdálené hrkání, ale na rozdíl od vrčení vzducholodi medvěd zvuk
gyroplánu jakživ neslyšel, takže ho nedokázal určit.
Možná by jim to býval mohl povědět Balthamos, ale ten teď dělal
Willovi vážné starosti. Od chvíle, kdy našli Lyru, se anděl znovu začal
propadat do žalu, byl zamlklý, roztěkaný a nepřístupný, a o to bylo těžší
dorozumět se jeho prostřednictvím s Amou.
Když se na chvíli zastavili, zavolal Will tiše do vzduchu. „Balthame?
Jsi tu?“
„Jsem,“ ozval se anděl mdlým hlasem.
„Buď tak hodný, Balthame, zůstaň se mnou. Drž se nablízku a dej mi
vědět, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí. Potřebuju tě.“

135
 „Ještě jsem tě neopustil,“ odpověděl anděl.
Nic povzbudivějšího z něj Will nedostal.
Vysoko nad nimi se v divokém povětří nad údolím řítili Tialys a
Salmakie a snažili se proniknout pohledem k jeskyni. Vážky poslušně
plnily každý příkaz, ale těžko snášely chlad a navíc s nimi nárazy větru
nebezpečně zmítaly sem tam. Jezdci je navedli níž, do krytu stromů, a
pak přelétali z větve na větev a snažili se udržet v houstnoucí tmě
správný směr.

* * *

Will s Amou se větrným, měsíčním svitem zalitým svahem vyšplhali

k místu co nejblíž jeskyně, ale ještě pořád mimo dohled od jejího ústí.
Náhodou tu kousek od stezičky rostl hustý keř, a hned za ním teď Will
vykrojil ve vzduchu první okno.
V jediném světě, kde se země zdvíhala do stejné výšky, našel pustou
kamenitou pláň zalitou studeným měsíčním světlem. Půda pod
hvězdami posetým nebem odrážela svit jako vybělená kost a v
nekonečném tichu bylo slyšet jen cvrkání a šelestění hemžícího se
drobného hmyzu.
Ama prolezla dovnitř za ním. Prsty se jí jen kmitaly, jak se snažila
ochránit proti běsům, kterých v tak strašidelných končinách jistě
přebývají celé houfy, a její daemon se rychle přizpůsobil podmínkám a
v podobě ještěrky se začal hbitě prohánět po kamenech.
Will viděl, že tohle nebude jen tak. Uvědomil si, že jakmile otevře
okno uvnitř jeskyně, ozáří ji tenhle jasný úplněk nad vybělenými
skalami jako rozsvícená lucerna. Bude ho muset bleskurychle vykrojit,
protáhnout Lyru na druhou stranu a hned zase zavřít. Probudit ji můžou
až v tomhle světě, to bude bezpečnější.
Zastavil se na třpytivém svahu a obrátil se k Amě. „Musíme jednat
rychle a hlavně úplně potichu. Ani hlásek, ani špitnutí.“
Rozuměla mu, i když bylo znát, že je vyděšená. Balíček s práškem
měla v kapsičce na prsou, jak už se nejmíň dvacetkrát ujistila, a spolu s
daemonem si celou proceduru přehrávali dost často na to, aby si věděla
rady i potmě.

136
 Stoupali po bělostných skalách výš a výš a Will pečlivě propočítával
vzdálenost, dokud neusoudil, že se v protilehlém světě ocitnou dost
hluboko v jeskyni.
Pak vytáhl nůž a vyřízl co nejmenší otvůrek, aby se porozhlédl,
okénko jako kroužek mezi spojeným palcem a ukazováčkem
Rychle, aby zastínil měsíční svit, k němu přiložil oko. Všechno bylo
tak, jak čekal, počítal správně. Před sebou měl vchod do jeskyně, obrys
skal temně vystupujících proti noční obloze, rozeznával i spící paní
Coulterovou a vedle ní jejího zlatého daemona, viděl dokonce i
opičákův ocas spočívající ledabyle na spacím pytli.
Maličko se natočil a když zaostřil pohled, našel skalní výklenek, za
kterým ležela Lyra. Ji samotnou ale neviděl. Že by byl moc blízko?
Zavřel kukátko, poodstoupil o krok či dva zpátky a prořízl další.
Nebyla tam.
„Poslyš,“ obrátil se k Amě a jejímu daemonovi, „ona ji někam
přesunula, nemůžu ji najít. Budu muset projít skrz, porozhlídnout se po
jeskyni a pak se zas prokrojím zpátky. Ty počkej tady a nikde se
nemotej, ať tě omylem neříznu, až se budu vracet. Kdybych se tam
náhodou nějak zdržel, vrať se a počkej u toho druhého okna, kterým
jsme sem přišli.“
„Měli bysme tam vlízt oba,“ namítla Ama. „Já vím, jak ji probudit,
kdežto ty ne. A taky se v té jeskyni vyznám líp než ty.“
Paličatě stiskla rty a sevřela pěsti. Jejímu daemonovi v podobě
ještěrky najednou naskočil kolem krku límec a začal se výhružně
vztyčovat.
„No tak dobře,“ povzdechl si Will. „Ale jen tam vlítneme a hned
zase zpátky, v úplné tichosti, a budeš dělat přesně to, co ti řeknu,
okamžitě, rozumíš?“
Přikývla a pro jistotu si znovu sáhla na náprsní kapsičku, jestli je
medicína na místě.
Will otevřel nízko u země maličký otvor, nakoukl jím dovnitř, rychle
ho zvětšil a po všech čtyřech hbitě proklouzl dovnitř. Ama následovala
těsně za ním a do deseti vteřin bylo okénko znovu zavřené.
Přikrčili se k zemi za velkým balvanem, Balthama v ptačí podobě po
boku, a chvíli čekali, aby si oči oslněné měsíčním třpytem druhého

137
světa zvykly na příšeří. V jeskyni byla nesrovnatelně větší tma a také
zvuků tu bylo mnohem víc. Nejhlasitěji sem zaléhalo šumění větru v
korunách stromů, ale i tak se k nim neslo ještě něco: rachocení motoru
vzducholodi, a nebyla daleko.
Will s nožem v pravici opatrně balancoval v podřepu a rozhlížel se
kolem sebe.
Ama to dělala po něm a její daemon zkoumal okolí bystrým sovím
zrakem, ale zanedlouho nebylo pochyb: v téhle části jeskyně Lyra není.
Will vystrčil hlavu nad balvan a dlouze, soustředěně se zadíval k
východu, kde spala paní Coulterová a její daemon.
A vtom se mu srdce div nezastavilo leknutím. Vedle nich ležela i
Lyra, natažená ve spánku těsně po boku paní Coulterové. Obrysy obou
ve tmě splývaly do jednoho, takže nebylo divu, že si jí předtím nevšiml.
Dotkl se Aminy ruky a ukázal prstem.
„Budeme si muset dát pořádnýho bacha,“ zašeptal.
Venku se něco dělo. Řev motorů už zdaleka přehlušoval svištění
větru a k tomu se přidalo míhání světel prokmitávajících skrze klenbu
borových větví. Čím dřív dostanou Lyru odsud, tím líp, a to znamenalo
vyrazit k ústí jeskyně hned teď, než se paní Coulterová probudí.
Proříznou otvor, vtáhnou Lyru do bezpečí a zase za sebou zavřou.
Pošeptal Amě, jak to provedou, a ta přikývla.
V tu chvíli, právě když chtěl vyrazit, se paní Coulterová probudila.
Zavrtěla se a něco řekla, načež opičák vyskočil na nohy. Will jasně
viděl, jak se jeho obrys krčí ve vchodu, napružený a ve střehu, a pak se
posadila i paní Coulterová a zaclonila si oči proti záři zvenčí.
Will levačkou pevně sevřel Amino zápěstí. Paní Coulterová vstala,
oblečená, hbitá a energická, ani trochu rozespalá jako někdo, kdo se
právě probudil. Možná byla celou tu dobu vzhůru. Přikrčila se spolu s
opičákem na kraji jeskyně a oba sledovali, jak se nad vrcholky stromů
pohupují světla vzducholodí, rachot motorů sílí a mužské hlasy
vykřikují cosi jako varování nebo povely. Bylo zřejmé, že je potřeba
jednat rychle, co nejrychleji.
Will stiskl Amě zápěstí a vyrazil, běžel přikrčený a co mu síly
stačily, oči upřené na zem, aby neklopýtl.

138
 Najednou byl těsně vedle Lyry, která tvrdě spala s Pantalaimonem
kolem krku. Zvedl nůž, jemně zašátral špičkou ve vzduchu a v příští
chvíli užuž otvíral otvor, aby jím protáhl Lyru do bezpečí –
Jenže zvedl oči. Pohled mu padl na paní Coulterovou. Neslyšně se
otočila k němu a teď tu stála, zalitá světlem z oblohy, které se odráželo
od vlhkých stěn jeskyně a ozařovalo jí obličej. Jenže v tom okamžiku to
nebyla ona, byla to tvář jeho vlastní maminky a shlížela na něj s
takovou výčitkou, že mu to div neutrhlo srdce. A právě tehdy, ve chvíli,
kdy chtěl zabořit nůž do štěrbinky ve vzduchu, se přestal soustředit na
jeho hrot. Nůž se prudce stočil, zapraštělo v něm a v několika kusech
dopadl na zem.
Zpřelámal se.
Will už neměl jak si proříznout cestu ven.

* * *

„Probuď ji,“ zavolal na Amu. „Hned teď.“

Pak se napřímil, připravený se bránit. Nejdřív uškrtí tu zlatou opici.
Ve střehu čekal, kdy na něj daemon skočí, když si všiml, že v ruce ještě
pořád svírá rukojeť nože. Aspoň ho bude mít čím praštit.
Ale nikdo se na něj nevrhl, ani opičák, ani paní Coulterová. Ta se jen
maličko natočila, aby světlo zvenčí dopadlo na pistoli, kterou držela v
ruce. Část světla přitom ozářila i Amu, která odsypávala Lyře na horní
ret špetičky prášku, sledovala, jak je spící dívka vdechuje, a špičkou
ocásku vlastního daemona jí ho pomáhala dostat do chřípí.
Willovi neušlo, že hluk přicházející zvenčí teď zní jinak. Kromě
burácení motoru vzducholodi bylo slyšet něco dalšího, povědomý zvuk,
který jako by se sem vetřel z jeho vlastního světa. Rytmický rachot
vrtulníku, uvědomil si. Za prvním strojem následovaly další a další a po
rozkomíhaných korunách stromů přejela další světla, až se krajina před
jeskyní změnila v tříšť oslnivých odstínů zelené.
Paní Coulterová se letmo otočila po novém zvuku, ale neodvrátila se
na dost dlouho, aby po ní mohl Will skočit a vytrhnout jí pistoli. Její
opičí daemon dřepěl vedle ní, připravený ke skoku, a ani na okamžik
nespouštěl z Willa nenávistný pohled.

139
 Lyra sebou mlela a něco si brumlala. Will se k ní sehnul, aby jí stiskl
dlaň, kdežto Amin daemon jemně pošťuchoval Pantalaimona, podpíral
mu ztěžklou hlavu a něco mu šeptal.
Venku zazněl křik a z nebe se zřítil jakýsi muž; dopadl s ohavným
zapraštěním sotva pět metrů od jeskyně. S paní Coulterovou to ani
nehnulo, jen se po něm nezúčastněně ohlédla a znovu se soustředila na
Willa. Vzápětí práskl odkudsi shora výstřel z pušky a hned nato se
rozpoutalo učiněné hromobití, obloha se rozzářila desítkami výbuchů a
všude kolem bylo slyšet praskání plamenů a rachocení střelby.
Lyra se s námahou probírala k vědomí, lapala po dechu, vzdychala,
sténala, pokoušela se zvednout, ale bezvládně padala zpátky na zem, a
také Pantalaimon zíval a protahoval se, oháněl se po druhém daemonovi
a těžkopádně se kácel do strany, jak ho svaly nechtěly poslouchat.
Pokud šlo o Willa, ten zatím s největší péčí prohledával podlahu
jeskyně a sbíral úlomky rozbitého nože. Nebylo kdy přemítat, jak se to
mohlo stát a jestli vůbec půjde spravit, jednou byl nositel nože a musel
se o něj postarat. Když opatrně zvedal jednotlivé kousíčky a ukládal je
do pouzdra, každý nerv v těle mu připomínal chybějící prsty. Úlomky
odrážely světlo zvenčí a nebylo tudíž těžké je najít. Celkem jich bylo
sedm, nejmenší samotná špička. Teprve když je všechny sesbíral, obrátil
se zády k jeskyni a snažil se pochopit, co se to venku vlastně děje.
Někde nad korunami stromů se vznášely vzducholodi, po lanech se z
nich spouštěli jacísi muži a piloti měli v prudkém větru co dělat, aby
stroje udrželi na místě. Nad útesem už se mezitím spouštěly k zemi
první gyroplány. Nevešlo se jich na plošinku víc než jeden, a tak
přistávali popořadě a afričtí střelci pak museli sešplhat po příkré skalní
stěně dolů. Onen muž, kterého zasáhla náhodná kulka z rozhoupané
vzducholodi, patřil právě k jejich jednotkám.
Touhle dobou už měly obě strany část vojska na zemi. Pár mužů
přišlo o život mezi nebem a zemí, další byli ranění a leželi na útesu
nebo mezi stromy. Ani jedna strana se nicméně ještě nedostala do
jeskyně, kde dosud vládla rozhodující silou paní Coulterová.
„Co chcete dělat?“ překřikoval Will okolní vřavu.
„Držet vás v zajetí.“

140
 „Jako rukojmí? Proč by na to měli brát ohledy? Beztak nás chtějí
všechny pozabíjet.“
„Jedna strana nepochybně,“ připustila, „ale tou druhou bych si
nebyla tak jistá. Musíme doufat, že vyhrají Afričané.“
Mluvila zvesela a ve svitu zvenčí měla tvář plnou života a nadšeného
vzrušení.
„Zlomila jste mi nůž,“ vyčetl jí.
„To není pravda. Já ho chtěla vcelku, abychom mohli utéct. To ty jsi
ho zlomil.“
Vtom se ozval Lyřin naléhavý hlas: „Wille?“ zamumlala nezřetelně.
„To je Will?“
„Lyro!“ přiklekl k ní rychle. Ama jí pomáhala do sedu.
„Co se to děje?“ mžourala Lyra kolem sebe. „Kde to jsme? Wille,
mně ti se zdála taková věc…“
„Jsme v jeskyni. Nevstávej moc rychle, ať se ti nezamotá hlava.
Hezky opatrně, seber nejdřív sílu. Spala jsi spoustu dnů.“
Víčka měla ještě ztěžklá spánkem a zívala na celé kolo, ale zoufale
se snažila probrat. Will jí pomohl vstát a s rukou kolem jejích ramen ji
nechal o sebe opřít skoro celou vahou. Ama jen plaše přihlížela. Když
teď byla ta podivná holka vzhůru, připadala si vedle ní nesvá. Will s
radostným uspokojením vdechoval vůni Lyřina rozespalého těla – byla
tu a byla skutečná.
Posadili se na skálu a Lyra ho vzala za ruku a protřela si oči.
„Co se to děje, Wille?“ ptala se šeptem.
„Tady Ama opatřila nějaký prášek a probudila tě,“ odpověděl
tichounce. Lyra se obrátila k děvčátku, kterého si až dosud nevšimla, a
vděčně mu položila ruku na rameno. „Přišel jsem, jak nejdřív to šlo,“
pokračoval Will, „ale dostali se sem i vojáci. Nevím, co jsou zač, ale
hned jak to půjde, vypadneme pryč.“
Vřava a zmatek před jeskyní dosahovaly vrcholu. Jeden z gyroplánů
dostal plný zásah ze strojních pušek vzducholodi právě ve chvíli, kdy
vojáci vyskakovali na plošinu nad útesem, načež celý stroj vzplanul a
nejen že v něm zahynula celá posádka, ale navíc jeho vrak znemožnil
přistání zbývajícím gyroplánům.

141
 Další vzducholoď si mezitím našla příhodné místečko o něco níž v
údolí a muži, které vyložila, už vybíhali se samostříly po stezce vzhůru,
aby se přidali k bojujícím soudruhům. Paní Coulterová, která, pokud
mohla, bedlivě sledovala vývoj od vchodu do jeskyně, zvedla oběma
rukama pistoli a pečlivě zamířila. Will viděl, jak se z hlavně zašlehlo,
ale v hlomozu střelby a výbuchů všude kolem nic neslyšel.
Jestli to udělá ještě jednou, umiňoval si, skočím po ní a srazím ji k
zemi. Otočil se, aby svůj plán svěřil Balthamovi, ale nenašel ho u sebe.
Místo toho, jak Will k vlastnímu zděšení shledal, se už zase v andělské
podobě krčil u stěny jeskyně, chvěl se po celém těle a tichounce naříkal.
„No tak, Balthame!“ pobídl ho naléhavě. „Tobě přece nemůžou nic
udělat. Musíš nám pomoct! Můžeš přece bojovat, sám to víš, že nejsi
zbabělec, a my tě potřebujeme!“
Ale než stačil anděl odpovědět, přihodilo se ještě něco dalšího.
Paní Coulterová se s výkřikem popadla za kotník a ve stejnou chvíli
zlatý opičák s radostným úšklebkem chytil cosi ve vzduchu. Vzápětí se
z jeho sevřené pracky ozval hlas – hlas bezesporu ženský, ale jakoby
miniaturní: „Tialysi! Tialysi!“
Skutečně to byla drobounká ženička, o nic větší než Lyřina dlaň, a
opičák ji už držel za paži a táhl, až křičela bolestí. Ama věděla, že toho
nenechá, dokud ruku docela neutrhne, ale to už si Will všiml, že paní
Coulterové vypadla z ruky pistole, a vrhl se po ní.
Zachytil zbraň, ještě než dopadla na zem, a když paní Coulterová v
příští chvíli znehybněla, pochopil, že má před sebou nanejvýš
nezvyklou patovou situaci.
Zlatý opičák i paní Coulterová strnuli bez jediného hnutí. Ženě se v
krásné tváři mísila zuřivost s bolestí, ale neodvažovala se pohnout,
protože na rameni jí stál drobný mužíček, přidržoval se jejích vlasů a
patou se jí opíral o krk. Will si užasle všiml lesklé kostěné ostruhy,
která z paty vystupovala, a domyslel si, že proto před chvílí vykřikla –
mužíček ji bodl do kotníku.
Nic horšího jí ale udělat nemohl, protože jeho společnici držel v
nebezpečném sevření zlatý opičák, a ten na oplátku nemohl ublížit jí,
aby snad mužíček nezaryl svou jedovou ostruhu paní Coulterové do
krční tepny. Nikdo z nich se nemohl ani pohnout.

142
 Paní Coulterová ztěžka oddechovala a polykala naprázdno, aby
opanovala bolest v poraněné noze, ale když k Willovi obrátila slzami
zastřený pohled, zněl její hlas ledově klidně: „Nuže, mistře Wille, co
bychom podle vašeho názoru měli podniknout teď?“

143
 13
TIALYS A SALMAKIE

Will se rozmáchl rukou, v níž držel těžkou pistoli a

NOCI JEŽ SE
SPOUŠTÍŠ NAD srazil zlatého daemona ze skalního výstupku, kde
TŘPYTIVOU seděl. Paní Coulterová hlasitě zasténala a napůl
POUŠTÍ, AŽ VYJDE omráčený opičák povolil pracku, takže se
TVŮJ MĚSÍC,
SPÁNEK drobounká ženička vymanila z jeho sevření.
DOPŘEJU SI. V příštím okamžiku už lehkými skoky stoupala
WILLIAM BLAKE po skále a mužíček odskočil od paní Coulterové,
oba rychlí a svižní jako kobylky. Tři děti ani
neměly kdy žasnout. Mužíček měl očividně starost o svou společnici,
jemně jí prohmatával rameno a paži a pak ji letmo objal.
„Ty, chlapče!“ zavolal pak na Willa. Hlas měl hluboký jako vzrostlý
muž, i když pochopitelně zněl mnohem tišeji. „Máš ten nůž?“
„Samozřejmě,“ přikývl Will. Pokud nevědí, že je zlomený, on jim to
vykládat nebude.
„Ty a to děvče musíte jít s námi. Kdo je to další děcko?“
„Ama, z vesnice,“ odpověděl Will.
„Řekni jí, ať se tam vrátí. A pospěšte si, než dorazí Švýcaři.“
Will neváhal ani vteřinu. Nevěděl, o co těm dvěma jde, ale
koneckonců vždycky můžou s Lyrou utéct tím oknem, co zůstalo
otevřené za keřem u stezky pod jeskyní.
Pomohl tedy Lyře na nohy a zvědavě přihlížel, jak dvě postavičky
hbitě nasedají na – co to bylo? Ptáci? Ne, vážky, dlouhé skoro jako jeho
předloktí, které na ně čekaly skryté tmou. Vyrazili přímo k ústí jeskyně,

144
kde ležela paní Coulterová. Byla napůl bez sebe bolestí a jed z rytířova
bodnutí jí otupoval smysly, ale když ji míjeli, vztáhla po nich ruku.
„Lyro!“ zavolala. „Lyro, dceruško, holčičko moje! Lyro, neodcházej!
Nechoď nikam!“
Lyra k ní sklopila pohled, na okamžik bolestně nerozhodná, ale pak
překročila matčino tělo a vytrhla kotník z chabého sevření její ruky.
Paní Coulterová se rozvzlykala; Will viděl, jak se jí na tvářích lesknou
slzy.
Všechny tři děti se přikrčily u ústí jeskyně, počkaly, až palba na
chvíli utichne, a pak se rozběhly za vážkami, které se jako blesk míhaly
nad příkrou stezičkou. Světlo kolem nich mezitím nabralo jiný odstín a
kromě chladných anbarických reflektorů vzducholodí jím proskakovaly
oranžové ohnivé plamínky.
Will se naposledy otočil. Tvář paní Coulterové působila v ostré záři
jako maska vášnivé trýzně. S daemonem soucitně přitisknutým k boku
klečela na kolenou, paže vztažené za nimi, a volala:
„Lyro! Lyro, lásko moje! Holčičko má jediná, poklade nejdražší,
srdíčko moje! Neodcházej, Lyro, neopouštěj mě! Dceruško moje
milovaná, trháš mi srdce z těla –“
A i Lyře se v tu chvíli vydralo z prsou hlasité, prudké zavzlykání –
vždyť paní Coulterová koneckonců byla jediná matka, kterou kdy měla
a bude mít.
Will viděl, jak se jí po tvářích řinou potoky slzí, ale musel se
zatvrdit. Nesmlouvavě Lyru zatáhl za ruku a za neustálého pobízení
vážčího jezdce, který mu poletoval kolem hlavy, běželi přikrčení dolů
pěšinou, co nejdál od jeskyně. Levá ruka, kterou udeřil opičáka, mu už
zase krvácela, ale pořád v ní držel pistoli paní Coulterové.
„Utíkejte nahoru na útes,“ radil jezdec na vážce, „a vzdejte se
Afričanům. Jsou vaše jediná naděje.“
Will měl až příliš dobře na paměti účinek jeho ostrých ostruh, než
aby něco namítal, ale rozhodně neměl v úmyslu poslechnout. Viděl před
sebou jasný cíl, a tím bylo ono otevřené okno za keřem. Pádil se
sklopenou hlavou dál, co mu síly stačily, a Lyra s Amou uháněly za
ním.
„Halt!“

145
 Stezku před nimi tarasil muž – ne, tři muži, s bílou pletí, v
uniformách a se samostříly v rukou, po boku výhružně vrčící daemony v
podobě vlčic. Švýcarská garda!
„Iorku!“ vykřikl Will bez váhání. „Iorku Byrnisone!“ Nedaleko
odsud bylo slyšet praskání podrostu, zuřivé mručení a jekot vojáků,
kteří měli tu smůlu, že přišli medvědovi do cesty.
Ale zčistajasna jim na pomoc přispěchal kdosi jiný: mezi děti a
vojáky vpadl Balthamos, bez sebe zoufalým odhodláním. Muži v úžasu
ucouvli, když se před nimi znenadání objevila podivná třpytná bytost,
ale jelikož byli dobře vycvičení, v příští chvíli se v šeru bíle zableskly
nelítostné tesáky, jak se na anděla vrhli jejich vlčí daemoni – a
Balthamos uskočil, vykřikl bolestí i zahanbením a stáhl se zpátky.
Vzápětí se vznesl do výše, prudce zamával křídly a Will mohl jen
ohromeně sledovat, jak postava jeho průvodce a přítele stoupá vzhůru a
mizí mezi vrcholky stromů.
Lyra přihlížela, oči ještě napůl zastřené spánkem. Netrvalo to celé
víc než dvě tři vteřiny, ale Švýcarům to stačilo, aby se znovu seřadili a
jejich vůdce zvedal kuši. Will neměl na vybranou: zhoupl pistoli před
sebe, pravou rukou sevřel pažbu a stiskl spoušť. Výstřel jím otřásl až do
morku kostí, ale kulka zajela muži do srdce.
Voják odletěl, jako by ho nakopl kůň. Ve stejnou chvíli se ke
zbývajícím vrhli oba maličtí špehové a než Will stačil mrknout,
seskočili z vážek na své oběti. Drobná žena si vybrala krk, mužík
zápěstí, a oba prudce škubli patou dozadu a bodli. Zalapání po dechu,
bolestné zachrčení – a Švýcaři zemřeli. Oba vlčí daemoni se rozplynuli
dřív, než doznělo jejich poslední zavytí.
Will přeskočil mrtvá těla a Lyra se pustila za ním, běžela jako o život
a Pantalaimon se v podobě divoké kočky držel za ní. Kde je Ama?
pomyslel si Will, ale vtom ji zahlédl, jak uhýbá na jinou pěšinu vedoucí
dolů do údolí. Teď už bude v bezpečí, oddechl si a v příštím okamžiku
zahlédl hluboko v keři před sebou bledý přísvit otevřeného průchodu.
Chytil Lyru za paži a táhl ji k němu. Obličej měli poškrábaný, šaty
potrhané a kotníky pohmožděné od kořenů a kamení, ale našli okno a
unaveně se překulili do druhého světa, na vybělené kameny ozářené

146
svitem měsíce, kde bylo v nekonečném tichu slyšet jen cvrkání a
šelestění hmyzu.
V první chvíli se Will nezmohl na víc, než že se chytil za břicho a
dávil, ve smrtelném děsu zvracel, jako by neměl přestat. Teď už zabil
dva lidi, když nepočítal toho mladíka ve Věži andělů… Tohle přece
nikdy nechtěl! Jeho tělo se vzpíralo činům, ke kterým ho přiměl
instinkt, a výsledkem byl tenhle suchý, trpký, mučivý záchvat, kdy na
kolenou zvracel a zvracel, dokud neměl žaludek i srdce dočista prázdné.
Lyra seděla opodál, bezmocně přihlížela a něžně kolébala
Pantalaimona v náruči.
Konečně se Will trochu vzpamatoval a rozhlédl se. Ze všeho nejdřív
zjistil, že v tomhle světě přece jen nejsou sami. Přešli sem s nimi i oba
drobouncí špehové, tlumoky už stačili odložit na zem a jejich vážky se
vznášely nad kamením a lapaly po můrách. Mužík masíroval své
společnici rameno a oba upírali na děti přísný pohled. Z jejich jasných
očí a výrazných rysů bylo neklamně znát, co si myslí, a Will usoudil, že
ať jsou tihle dva kdokoli, dokážou si vydobýt respekt.
„Alethiometr máš u mě v batohu, tady,“ obrátil se k Lyře.
„Wille, ani nevíš, jak jsem doufala, že ho vezmeš. Ale co se stalo?
Našel jsi otce? Ten můj sen, Wille, to bys nevěřil, co musíme udělat…
sama se na to neodvažuju ani pomyslet… A nic mu není! Tys mi ho
přinesl v pořádku až sem…“
Slova se jí hrnula ze rtů tak překotně, že ani nečekala žádnou
odpověď. Obracela alethiometr sem tam, laskala v prstech těžké zlato,
hladký křišťál i důvěrně známá vroubkovaná kolečka.
Aspoň nám poradí, jak spravit ten nůž, pomyslel si Will.
Nejdřív ale řekl: „Je ti dobře? Nemáš hlad nebo žízeň?“
„Já nevím… jo. Ale ne moc. A vůbec…“
„Měli bysme se od toho okna přesunout radši dál,“ upozornil Will.
„Pro případ, že by ho našli a prolezli dovnitř.“
„To je pravda,“ přikývla a pustili se po svahu vzhůru, Will se svým
batohem a Lyra šťastně svírající váček, ve kterém přechovávala
alethiometr. Koutkem oka Will zahlédl, že se oba malí špehové pustili
za nimi, ale drželi se opodál a nezdálo se, že by z jejich strany hrozilo
nějaké nebezpečí.

147
 Úbočí nahoře končilo skalní římsou, která nabízela úzké útočiště, a
když se ujistili, že se tu neschovávají žádní hadi, usadili se na ni a
podělili se o trochu sušeného ovoce a pár doušků vody z Willovy polní
láhve.
„Ten nůž se mi zlámal,“ řekl Will tiše. „Nevím, jak se to stalo. Paní
Coulterová udělala nebo řekla něco, co mi připomnělo maminku, a v
tom se ten nůž zkroutil, zachytil, nebo… vážně nevím, co se stalo. Ale
než ho dáme spravit, nemůžeme z místa. Nechci, aby to ti dva
mrňousové věděli, protože dokud si myslí, že bych ho mohl použít,
mám nad nima navrch. Napadlo mě, jestli by ses třeba nezeptala
alethiometru, jestli…“
„No jasně,“ zareagovala pohotově. „Hned to udělám.“
Vmžiku měla zlatý přístroj v ruce a přesunula se do měsíčního světla,
aby dobře viděla na ručičky. Odhrnula si vlasy za uši stejným pohybem,
jaký Will viděl u její matky, a začala zběhlými pohyby zkušeně otáčet
ručičkami. Pantalaimon se jí v podobě myšky usadil na koleni. Čtení ale
nešlo tak hladce, jak čekala, možná ji mátl měsíční svit. Musela
přístrojem jednou dvakrát otočit a teprve když zamrkala, aby se oči
přizpůsobily, vrátila se jí stará jistota.
Stěží začala, když se zajíkla radostí a zvedla rozzářené oči od
kmitající střelky k Willovi. Ručička ale pokračovala v pohybu, a Lyra
se znovu podmračeně sklonila a čekala, až se zastaví.
Pak alethiometr odložila stranou. „Iorek?“ vyptávala se nedočkavě.
„On je někde nablízku, Wille? Zdálo se mi, že ho voláš, ale pak jsem si
řekla, že je to jen mé zbožné přání. Opravdu je tady?“
„Ano. On by ten nůž uměl spravit? To ti alethiometr pověděl?“
„Iorek dokáže s kovem všechno, na co si vzpomeneš, Wille. A nejen
brnění, umí vyrobit i mnohem titěrnější věci…“ Pověděla mu o
plechové krabičce, kterou jí udělal, aby měla kam zavřít mechanického
broučího špiona. „Ale kde je?“
„Kousek odtud. Určitě by přišel, když jsem ho volal, ale byl zrovna
zabraný do boje, to dá rozum. A Balthamos! Musel se chudák strašlivě
vyděsit!“
„Kdo?“

148
 Will jí to ve stručnosti vysvětlil. Tváře mu přitom hořely hanbou,
kterou se teď musel nešťastný anděl užírat.
„Časem ti o něm řeknu víc,“ slíbil Lyře. „Je to hrozně zvláštní…
Dozvěděl jsem se od něj spoustu věcí a myslím, že je i chápu…“ zajel si
rukama do vlasů a protřel si oči.
„Musíš mi povědět všechno,“ naléhala rozhodně. „Všechno, co jsi
zažil od chvíle, kdy mě chytila. Ale ne, Wille, snad ti ještě pořád
nekrvácí? Ta tvá nešťastná ruka…“
„Ne, otec mi ji zahojil. Jen se mi rána otevřela, když jsem praštil
toho zlatého opičáka, ale už je to lepší. Dal mi na ni mastičku, kterou
sám vyrobil.“
„Tys našel otce?“
„Našel, tam na té hoře, tenkrát v noci…“
Nechal ji, aby mu vyčistila ránu, namazal na ni trochu masti z
kostěné krabičky a přitom Lyře odvyprávěl alespoň část svých zážitků:
o zápase s neznámým mužem a o tom, jak se navzájem poznali jen
vteřinku předtím, než dopadl divoženčin šíp. Pověděl jí o setkání s
anděly, o cestě k jeskyni i o tom, jak se setkal s Iorkem.
„Takových událostí, a já to všechno zaspala,“ žasla Lyra. „Víš ty co?
Ona na mě nejspíš byla hodná, Wille, aspoň si to myslím. Řekla bych,
že mi nechtěla ublížit. Dělala dřív takové příšerné věci, ale…“
Protřela si oči.
„Ale ten můj sen, Wille, neumíš si představit, jak divné věci se mi
zdály! Bylo to, jako když čtu z alethiometru, ohromná průzračnost a
pochopení, co sahá tak hluboko, že nedohlédneš na dno, ale přitom je to
všechno pořád stejně zřetelné.
Bylo to… Pamatuješ, jak jsem ti povídala o Rogerovi, co jsme se
spolu kamarádili? Jak ho chytili Vrahouni a já ho chtěla zachránit, ale
všechno se to zvrtlo a lord Asriel ho zabil?
Tak toho jsem viděla, představ si. V tom snu jsem ho viděla, jenže
byl mrtvý, byl z něj duch a pořád na mě tak jako kýval a volal mě, jenže
já ho neslyšela. Nešlo mu o to, abych byla mrtvá i já, to vůbec ne. Chtěl
se mnou mluvit.
A… Přitom jsem ho tam odvedla já, na Svalbard, kde ho zabili, je to
moje vina, že je po smrti. Vzpomínala jsem na časy, kdy jsme si spolu

149
hráli na Jordánské koleji, Roger a já, na střechách a po celým městě, na
tržištích a u řeky a dole na Jílovišti… Já, Roger a spousta dalších… Jela
jsem pak do Bolvangaru, abych ho odvedla ve zdraví domů, jenže jsem
to všechno jen zhoršila, a jestli mu neřeknu, jak moc mě to mrzí, tak to
bude všechno k ničemu, jenom hrozná ztráta času. Musím to udělat,
Wille, chápej. Musím sejít do světa mrtvých, najít ho a… a omluvit se
mu. Nezajímá mě, co bude pak. Pak můžeme… můžu… na tom přece
nesejde.“
„A to místo, kde jsou mrtví,“ zajímal se Will, „je to svět jako třeba
tenhle? Jako můj, tvůj, nebo některý z těch ostatních? Je to svět, kam se
dostanu pomocí nože?“
Podívala se na něj, jako by na takovou možnost ještě nepomyslela.
„Můžeš se zeptat,“ navrhl Will. „Udělej to hned. Zeptej se, kde to je
a jak se tam dostaneme.“
Sklonila se nad alethiometr, ale musela si znovu protřít oči a naklonit
se ještě blíž. Prsty se jí rozběhly po přístroji a za okamžik měla
odpověď.
„Ano,“ řekla, „ale je to zvláštní místo, Wille, vážně hrozně zvláštní.
Myslíš, že to dokážeme? Že bysme se vážně mohli dostat do světa
mrtvých? Ale jaká naše část tam vlastně vchází? Protože daemoni se
rozplynou, když umřeme, viděla jsem to na vlastní oči, a naše těla… ty
zůstanou v hrobě a zetlejí, ne?“
„Tak v sobě musíme mít ještě nějakou jinou část, třetí.“
„No vážně,“ nadchla se Lyra, „podle mě máš pravdu. Protože přece
můžu přemýšlet o svým těle a můžu přemýšlet o daemonovi, a tím
pádem musí existovat ještě nějaká další část, právě ta, co myslí!“
„Ano. A to bude ten duch.“
Lyře zářily oči. „Třeba bysme mohli dostat Rogerova ducha
odtamtud,“ uvažovala. „Třeba by se dal zachránit.“
„Možná. Můžeme to zkusit.“
„Jo, a taky to uděláme!“ rozhodla se v okamžiku. „Půjdeme tam
spolu! Přesně tak to uděláme!“
Ale jestli se jim nepodaří dát spravit nůž, pomyslel si Will,
nezmůžou vůbec nic.

150
 Hned jak se mu hlava trochu pročistila a žaludek uklidnil, posadil se
a zavolal na maličké špehy. Právě se soustředěně věnovali jakémusi
miniaturnímu přístroji.
„Co jste zač?“ chtěl vědět. „A na čí jste straně?“
Mužíček dokončil, co dělal, a zaklapl víko dřevěné krabice.
Připomínala pouzdro na housle, ale nebyla větší než lískový ořech. Jako
první promluvila žena.
„Jsme Galivespiané,“ řekla. „Já jsem lady Salmakie a tady můj
společník je rytíř Tialys. Jsme zvědové lorda Asriela.“
Stála na skalce tři nebo čtyři kroky od Willa a Lyry a měsíční svit
vykresloval její třpytem zalité rysy do nejmenších detailů. Tenký,
dokonale zřetelný hlásek zazníval klidným tónem a ve tváři měla
sebejistý výraz. Měla na sobě volnou sukni z jakési stříbřité látky,
zelený živůtek bez rukávů a nohy s ostruhou měla bosé, stejně jako její
společník. Ten byl oblečený v podobných barvách s tím rozdílem, že
měl dlouhé rukávy a nohavice širokých kalhot mu sahaly do půli lýtek.
Oba byli na pohled silní, schopní, nelítostní a hrdí.
„Z jakého jste světa?“ ptala se Lyra. „Nikdy jsem podobné lidi
neviděla.“
„Náš svět řeší stejné problémy jako váš,“ odpověděl Tialys. „Jsme
psanci. Náš vůdce lord Roke se doslechl o vzpouře lorda Asriela a
zavázal se mu naší podporou.“
„A co jste chtěli udělat se mnou?“
„Odvést vás k vašemu otci,“ řekla lady Salmakie. „Lord Asriel vyslal
pod vedením krále Ogunweho vojenskou jednotku, která má vás i toho
chlapce tady zachránit a dopravit do jeho pevnosti. A my jim
pomáháme.“
„Aha, jenže co když se mi za otcem nebude chtít? Co když mu
nevěřím?“
„To slyším nerada,“ podotkla Salmakie, „ale rozkaz je jednoznačný:
máme vás odvést k němu.“
Lyra už se neudržela a při představě, že se ji tihle drobínkové snaží k
něčemu donutit, se rozesmála na celé kolo. To byla ovšem chyba.
Maličká lady jako blesk přiskočila k Pantalaimonovi v myší podobě,
stiskla ho v těsném sevření a přiložila špičku ostruhy k jeho nožičce.

151
Lyra se zajíkla – byl to stejný otřes, jako když se ho chopili ti muži v
Bolvangaru. Nepatřilo se, aby někdo sahal na cizího daemona, bylo to
porušení základních pravidel.
Pak si ale všimla, že Will mezitím stačil pravou rukou popadnout
mužíčka, pevně ho svíral za nohy, aby nemohl bodnout ostruhou, a držel
ho vysoko ve vzduchu.
„Zase pat,“ poznamenala lady klidně. „Polož rytíře na zem, chlapče.“
„Nejdřív vy pusťte Lyřina daemona,“ opáčil Will. „Nemám náladu
na dohadování.“
Lyru zamrazilo zvláštním vzrušením, když si uvědomila, že Will je
opravdu schopný roztříštit Galivespianovi hlavu o kámen. A věděli to i
oba špehové.
Salmakie odtáhla patu od Pantalaimonovy nohy a ten se jí
bleskurychle vykroutil, změnil se v divokou kočku a s naježenou srstí
začal zuřivě syčet a švihat ocasem. Vyceněné zuby se leskly na pouhou
šířku dlaně od Salmakiiny tváře, ale ta na něj dál hleděla s důstojným
klidem. Po chvilce se otočil a v podobě hranostaje skočil Lyře do
náruče. Will opatrně složil Tialyse na skalku vedle jeho společnice.
„Trochu úcty by neškodilo,“ zavrčel rytíř směrem k Lyře. „Jsi
lehkomyslné drzé dítě, a přitom pro tvoje bezpečí zemřela dnes večer
celá řada statečných mužů. Měla by ses přinejmenším chovat
zdvořileji.“
„Dobře,“ přikývla zkrotle. „Omlouvám se, budu se snažit. Vážně.“
„A pokud jde o tebe –“ obrátil se k Willovi, ale ten mu skočil do řeči:
„Pokud jde o mě, nestrpím, aby se mnou někdo mluvil tímhle tónem,
tak se o to ani nepokoušej. Když úcta, tak vzájemná. A teď mě dobře
poslouchejte. Tady nerozkazujete vy, ale my. Jestli chcete zůstat a
pomáhat nám, budete dělat, co vám řekneme. Jinak se beze všeho vraťte
k lordu Asrielovi, teď hned. O tom nehodlám diskutovat.“
Lyra viděla, jak se oba špehové naježili, a všimla si také, že Tialys
nespouští oči z Willovy pravačky položené na pochvu u opasku.
Očividně mu běželo hlavou, že dokud má Will nůž, je silnější než oni. V
tom případě se nesmějí za žádnou cenu dozvědět, že je zpřelámaný.
„Tak dobře,“ souhlasil rytíř. „Pomůžeme vám, protože tak zní úkol,
který jsme dostali. Ale musíte nám předem říct, co hodláte dělat.“

152
 „To zní spravedlivě,“ přikývl Will. „Hned vám to povím. Jen co si
odpočineme, vrátíme se zpátky do Lyřina světa a najdeme jednoho
přítele, medvěda. Nebude daleko.“
„Toho medvěda v brnění? Dobře,“ řekla Salmakie. „Viděli jsme ho
bojovat. S tím vám pomůžeme. Ale pak s námi musíte jít k lordu
Asrielovi.“
„Platí,“ zalhala Lyra s tou nejnevinnější tváří. „Pak půjdeme s vámi,
proč ne.“
Pantalaimon už se poněkud uklidnil a probudila se v něm zvědavost.
Lyra ho tedy nechala vyšplhat na rameno, kde se proměnil ve vážku
stejně velkou jako ty dvě, které během jejich hovoru klouzaly
vzduchem, a vyrazil do vzduchu, aby se k nim přidal.
„Ten jed,“ obrátila se Lyra znovu ke Galivespianům, „myslím ten, co
máte v ostruhách, je smrtelný? Protože jste přece bodli moji matku, paní
Coulterovou. Znamená to, že umře?“
„To bylo jen maličké štípnutí,“ odpověděl Tialys. „Plná dávka by ji
zabila, ano, ale z takového škrábnutí bude nanejvýš tak půl dne zesláblá
a malátná.“
A bude ji bolet jako čert, jak rytíř věděl, ale to už Lyře neřekl.
„Potřeboval bych si s Lyrou promluvit o samotě,“ oznámil Will. „Na
chvilku se teď vzdálíme.“
„S tím svým nožem můžeš proříznout otvor z jednoho světa do
druhého, je to tak?“ zeptal se rytíř.
„Vy mi nevěříte?“
„Ne.“
„Dobře, nechám ho tady. Když ho nebudu mít u sebe, nemůžu ho
použít.“
Odepjal pouzdro, položil ho na skalku a pak se s Lyrou přesunuli
opodál, na místo, odkud měli na Galivespiany nerušený výhled. Tialys
si pozorně prohlížel rukojeť, ale ani se jí nedotkl.
„Prostě se s nima musíme zatím smířit,“ řekl Will. „Jakmile bude ten
nůž spravený, utečeme jim.“
„Jsou strašně rychlí, Wille,“ namítla. „A je jim všechno jedno, klidně
by tě zabili.“

153
 „Hlavně doufám, že si bude Iorek vědět rady. Vůbec jsem si
neuvědomil, jak moc ten nůž potřebujeme.“
„On si s ním poradí,“ ujistila ho Lyra přesvědčeně.
Sledovala, jak se Pantalaimon hbitě prohání vzduchem a po vzoru
druhých vážek chňape po drobných můrkách. Nemohl se pustit tak
daleko jako oni, ale co do rychlosti si s nimi nezadal a zbarvení měl
ještě o něco zářivější.
Zvedla ruku a on se na ní usadil. Dlouhá průsvitná křídla se mu
jemně zachvívala.
„Myslíš, že jim můžeme věřit, i když budeme spát?“ zeptal se Will.
„Ano. Jsou bezohlední, ale podle mě jsou čestní.“
Vrátili se zpátky ke skalce a Will se obrátil ke Galivespianům.
„Musím se teď vyspat. Vyrazíme ráno.“
Rytíř přikývl a Will se na místě stočil do klubíčka a v tu ránu usnul.
Lyra se posadila vedle něj a Pantalaimon ji v podobě kočky hřál na
klíně. Má to ale Will štěstí, že už je vzhůru a může se o něj postarat! Byl
bezesporu nebojácný a ona ho za to bezmezné obdivovala, ale lhaní mu
vůbec nešlo, ani podvody, přetvářka a podobné věci, které pro ni byly
stejně přirozené jako dýchání. Kdykoli na to pomyslela, pokaždé ji
zahřálo u srdce a připadala si náramně ctná a spravedlivá, protože to
přece dělala pro Willa, nikdy pro sebe.
Původně měla v úmyslu ještě jednou vytáhnout alethiometr, ale
najednou užasle zjistila, že je unavená, jako by byla celé ty dny vzhůru,
ne ztracená ve snech. Uložila se co nejblíž k Willovi a zavřela oči. Jen si
maličko zdřímne, ujišťovala se těsně předtím, než usnula.

154
 14
ZVAŽ SVOJE PŘÁNÍ

PRÁCE BEZ Will i Lyra zbytek noci prospali a probudili se, až

RADOSTI JE MARNÁ když jim na víčka dopadly sluneční paprsky
PRÁCE BEZ Probudili se vlastně jen pár vteřin po sobě a s toutéž
STAROSTI JE
MARNÁ myšlenkou, ale když se rozhlédli, rytíř Tialys stál
STAROST BEZ nehnutě na stráži kousek od nich.
PRÁCE JE MARNÁ „Jednotky Konzistorního sboru ustoupily,“ hlásil
RADOST BEZ
PRÁCE JE MARNÁ jim. „Paní Coulterová je v rukou krále Ogunweho a
JOHN RUSKIN
jsou na cestě k lordu Asrielovi.“
„Jak to víte?“ zvedal se Will, celý rozlámaný
„Vrátili jste se tím oknem zpátky?“
„Ne. Domlouváme se přes magnetovcový rezonátor. Nahlásil jsem
svému veliteli lordu Rokeovi, o čem jsme spolu mluvili,“ obrátil se
Tialys k Lyře. „Souhlasil, abychom vás doprovodili za tím medvědem,
ovšem jakmile se s ním setkáte, půjdete s námi. Takže jsme teď spojenci
a můžete očekávat všechnu pomoc, kterou vám můžeme poskytnout.“
„Dobře,“ přikývl Will. „Tak se společně najíme. Jíte totéž co my?“
„Ano, děkujeme,“ odpověděla lady.
Will vytáhl posledních pár sušených broskví a nízký okoralý bochník
žitného chleba – víc mu nezbývalo – a se všemi se podělil. Špehům
pochopitelně stačilo málo.
„Pokud jde o vodu, nezdá se, že by v tomhle světě byla někde
nablízku,“ řekl. „S pitím budeme muset počkat, až se dostaneme na
druhou stranu.“
„Tak to abychom vyrazili co nejdřív,“ podotkla Lyra.

155
 Nejdřív ale sáhla po alethiometru. Teď už na něj viděla dobře, ne
jako předchozí noci, ale prsty měla po dlouhém spánku ještě pomalé a
ztuhlé. Ptala se, jestli v údolí ještě hrozí nějaké nebezpečí, a odpověď
zněla ne, vojáci odtáhli a vesničané jsou doma. Připravili se tedy k
odchodu.
V oslnivém jasu pouště působilo okno prostupující ke stinnému keři
prapodivně – čtverec husté zelené vegetace zavěšený jako obraz ve
vzduchu. Galivespiané si ho zvědavě prohlíželi a žasli, jak zezadu
prostě zmizí, a objeví se, jakmile ho pozorovatel obejde z boku.
„Až projdeme, musím ho zase zavřít,“ poznamenal Will.
Lyra se pokusila stáhnout okraje špičkami prstů k sobě, ale ať se
snažila sebevíc, nedokázala nahmatat vůbec nic, a stejně pochodili i
špehové, byť měli ruce nepoměrně jemnější. Jedině Will uměl sáhnout
na správné místo, a zavřel okno rychle a hladce.
„Do kolika světů můžeš se svým nožem projít?“ zeptal se Tialys.
„Do všech, kolik jich je,“ odpověděl Will. „Nikdo nikdy nebude mít
dost času, aby to zjistil.“
Hodil si batoh na záda a v čele skupinky vykročil po lesní stezce.
Vážky si užívaly svěžího vlhkého vzduchu a jako tenké jehly kmitaly
sem tam mezi paprsky slunce. Stromy nad jejich hlavami už se
pohupovaly mnohem mírněji a vzduch byl chladný a průzračný. O to
větší šok je čekal, když narazili na zprohýbané trosky gyroplánu
zaklesnutého mezi větvemi, z jehož dvířek zpola visela mrtvola
afrického pilota zaklesnutá do bezpečnostního pásu sedadla, a o něco
výš na ohořelou kostru vzducholodi – začouzené útržky látky, zčernalé
trubky a výstuže, roztříštěné sklo a pak i mrtvá těla. Tři nebožtíci byli
spálení na uhel, ale zkroucené, pokrčené údy působily hrozivě, jako by
byli ještě pořád připravení k boji.
A to viděli jen ty, kteří dopadli poblíž stezky. Nahoře na útesu byly
další mrtvoly a trosky, a stejně tak mezi stromy pod nimi. Otřesené děti
procházely mezi vší tou zkázou bez jediného slova, zatímco špehové,
uvyklí bitvám, se rozhlíželi s věcným klidem, domýšleli si, jak boj asi
probíhal a počítali, která strana utrpěla větší ztráty.
Když došli na samý vrchol údolí, kde stromy řídly a začínala kaskáda
duhových vodopádů, zastavili se a důkladně se napili ledové vody.

156
 „Doufám, že se té holčičce nic nestalo,“ podotkl Will. „Kdyby tě
neprobudila, nikdy se z té jeskyně nedostaneme. Došla kvůli tomu
prášku za nějakým světcem.“
„Je v pořádku,“ ujistila ho Lyra, „včera večer jsem se na ni ptala
alethiometru. Ale myslí si, že jsme démoni nebo tak něco, a bojí se nás.
Nejspíš ji už teď mrzí, že se s námi kdy zapletla, ale každopádně je v
bezpečí.“
Vydrápali se po straně vodopádu nahoru, nabrali do Willovy láhve
vodu a vyrazili přes planinu k hřebeni, kudy se vydal Iorek, jak jim
prozradil alethiometr.
A tak nadešel dlouhý den strastiplného putování. Willovi chůze nijak
nevadila, ale pro Lyru to bylo hotové utrpení, protože měla ruce i nohy
po dlouhém spánku zesláblé a zmalátnělé. Radši by si ale nechala
vytrhnout jazyk, než by přiznala, jak mizerně se cítí, a tak se sevřenými
rty a celá roztřesená klopýtala dál, aby udržela tempo s Willem, a
nepostěžovala si jediným slovem. Teprve když se v poledne usadili k
odpočinku, ulevila si tichounkým zakňouráním, a i to jen ve chvíli, kdy
si Will odskočil stranou a nemohl ji slyšet.
„Jen odpočívej,“ poznamenala lady Salmakie. „Být unavená není
žádná hanba.“
„Když já nechci Willa zklamat. Nechci, aby si myslel, že jsem slabá
a zdržuju ho.“
„Nic takového by ho ani nenapadlo.“
„Co vy o tom můžete vědět?“ utrhla se na ni Lyra hrubě. „Neznáte
ho o nic víc, než znáte mě.“
„Ale drzost poznám, když ji slyším,“ odtušila lady odměřeně. „Dej si
říct a odpočívej. Šetři si energii na cestu.“
Lyra by se nejradši zostra ozvala, ale ve slunečním svitu se
Salmakiiny ostruhy třpytily obzvlášť zřetelně, a tak radši držela pusu.
Maličký rytíř zatím zvedal víko magnetovcového rezonátoru a Lyra,
ve které zvědavost rychle zvítězila nad rozladěním, pozorně přihlížela.
Přístroj uvnitř připomínal kraťoučkou tužku z matného šedočerného
kamene opřenou o dřevěný podstavec a rytíř přejížděl po jednom konci
maličkým smyčcem, jako by hrál na violu. Prsty druhé ruky při tom
mačkal různá místa na povrchu kamene. Nebyla nijak označená, takže

157
se na první pohled mohlo zdát, že se jich dotýká náhodně, ale podle jeho
soustředěného výrazu a samozřejmé plynulosti pohybů si Lyra
domyslela, že je to činnost vyžadující stejnou zběhlost a úsilí, jako když
ona zachází s alethiometrem.
Po několika minutách odložil rytíř luk a nasadil si sluchátka. Nebyla
o nich větší než nehet na Lyřině malíčku a byla spojená drátem. Jeden
konec zvěd pevně ovinul kolem kolíčku na spodku kamene a pak drát
natáhl ke druhému na vrcholku a obtočil ho kolem něj. Povolováním a
přitahováním kolíčků pak zřejmě reguloval napětí drátu, a tím se mu k
uším přenášela odpověď na jeho zprávu.
„Jak to funguje?“ zajímala se Lyra, když skončil.
Tialys si ji změřil pohledem, jako by odhadoval, jestli ji to skutečně
zajímá, a pak odpověděl: „Vaši vědci, či jak jim to říkáte,
experimentální teologové, budou nejspíš znát jev, který se nazývá
kvantové propojení. Znamená to, že mohou existovat dvě částice se
shodnými vlastnostmi a cokoli potká jednu z nich, potká ve stejné chvíli
i druhou, ať jsou od sebe sebevzdálenější. No a v našem světě známe
způsob, jak provázat všechny částice docela obyčejného kusu
magnetovce, takže když ho pak rozpůlíme, obě části spolu rezonují.
Protějšek tady toho kusu má u sebe náš velitel lord Roke. Když
přejíždím po téhle části smyčcem, druhá část vydává přesně stejný zvuk.
Tím způsobem se domlouváme.“
Složil všechny potřeby do krabice a řekl cosi maličké lady. Spolu
pak poodešli o kousek dál, ale mluvili natolik tiše, že Lyra nic neslyšela,
ačkoli se Pantalaimon proměnil ve výra a obrátil velké citlivé uši jejich
směrem.
Vzápětí se Will vrátil a vydali se dál, s ubývajícím dnem čím dál
pomaleji. Stoupání bylo stále prudší a hranice sněhu se blížila. Na
nejvyšším místě kamenitého údolí znovu usedli k odpočinku. Už i Will
si všiml, že Lyra mele z posledního: škaredě kulhala a v obličeji byla
popelavá.
„Ukaž nohy,“ nakázal jí. „Jestli máš puchýře, namažu ti je tou svou
mastičkou.“
Puchýře opravdu měla, a pořádné. Nechala ho, aby jí je natřel mastí z
hojínku, i když přitom pevně tiskla víčka k sobě a zatínala zuby.

158
 Rytíř se mezitím pustil do práce a když po pár minutách odložil
rezonátor, hlásil: „Zadal jsem lordu Rokeovi naši přesnou pozici a
posílají pro nás gyroplán. Hned jak se sejdete s tím svým známým,
můžeme letět nazpátek.“
Will přikývl. Lyra únavou stěží vnímala, co se kolem ní děje.
Zanedlouho se zmoženě posadila, natáhla si ponožky a boty a vydali se
na další cestu.
Uplynula další hodina, většina údolí se ponořila do stínu a Will si
začínal dělat starost, jestli ještě před setměním najdou nějaký přístřešek,
kam by se uložili, ale vtom Lyra vykřikla radostí a úlevou.
„Iorku! Iorku!“
Zahlédla ho dřív než Will. Medvědí král od nich byl ještě hodný kus
cesty a jeho bílý kožich splýval se sněhem, ale když se údolím
rozezněla ozvěna Lyřina hlasu, otočil hlavu, zvedl ji do výše, začenichal
a vzápětí už se mocnými skoky řítil ze svahu přímo k nim.
Willa vůbec nebral na vědomí, zato Lyru ochotně nechal, aby se mu
pověsila kolem krku a zabořila mu tvář do kožichu. Hlubokým hlasem
při tom mručel, až Will cítil vibrovat půdu pod nohama, ale Lyra se při
tom rozplývala blahem a vmžiku zapomněla na puchýře i únavu.
„Iorku, kamaráde nejmilejší, já tě tak ráda vidím! Vůbec bych
nevěřila, že se ještě někdy potkáme, víš, po tom, co jsme byli na
Svalbardu, a všech těch dalších věcech, co se seběhly. Je pan Scoresby
v pořádku? Co tvoje království? To jsi tu dočista sám?“
Drobouncí špehové už před nějakou chvílí zmizeli, nebo se
přinejmenším zdálo, že v tu chvíli stojí na soumračném úbočí jen oni tři:
chlapec, děvče a mohutný bílý medvěd. Když jí Iorek nastavil záda,
vyšplhala na ně, jako by to bylo jediné místo, kde si kdy přála být, a
hrdě, spokojeně se nechala svým věrným kamarádem dovézt poslední
kus cesty k jeho jeskyni.
Will, ponořený do vlastních starostí, neposlouchal, o čem se Lyra s
Iorkem baví, i když v jednu chvíli zaslechl její ohromený výkřik.
„Pan Scoresby? To snad ne!“ naříkala zoufale. „Taková hanebná
surovost! Vážně mrtvý? Víš to jistě, Iorku?“
„Ta divoženka říkala, že měl namířeno za nějakým Grummanem,“
řekl medvěd.

159
 Will zpozorněl. O tomhle už něco slyšel od Barucha s Balthamem.
„Jak se to stalo? Kdo ho zabil?“ Lyře se třásl hlas.
„Padl v boji. Podařilo se mu zadržet celý oddíl Muskvanů natolik
dlouho, aby ten druhý člověk stačil utéct. Našel jsem jeho tělo. Zemřel
statečně, a já ho pomstím.“
Lyra se rozplakala naplno a Will nevěděl, co říct. To kvůli jeho otci
ten muž padl, zemřel, aby ho zachránil, a i když on sám se s Leem
Scoresbym nesetkal, Lyra i medvěd ho znali a měli ho upřímně rádi.
Zanedlouho Iorek zabočil stranou a zamířil ke vchodu do jeskyně,
zejícímu jako temná díra uprostřed sněhu. Will neměl tušení, kam se
poděli létající špehové, ale nepochyboval o tom, že nebudou daleko.
Chtěl si s Lyrou v tichosti promluvit, ale čekal, dokud Galivespiany
neuvidí, aby měl jistotu, že je nikdo potají neposlouchá.
Složil batoh u vchodu do jeskyně a zmoženě se posadil. Uvnitř za
jeho zády medvěd rozdělával oheň a Lyra, byť padala únavou, z něj
nespouštěla zvědavé oči. Iorek držel v levé přední tlapě kamínek z
jakési železité rudy a stačilo mu třikrát čtyřikrát křísnout o podobný
kámen, který ležel na zemi. Při každém úderu vyletěla sprška jisker a
dopadly přesně na hromádku rozlámaných větviček a suché trávy, kde
je Iorek chtěl mít. Brzy z ní vyšlehly jasné plameny a Iorek rozvážně
přiložil první polínko a po něm druhé a třetí, až oheň rovnoměrně hřál a
planul.
Děti byly rády, protože už se pořádně ochladilo, ale to nejlepší mělo
teprve přijít: kýta z jakéhosi zvířete, nejspíš z kozy. Iorek si na mase
pochutnal samozřejmě zasyrova, ale tenhle kus jim nabodl na
zašpičatělý klacek a dal propéct nad oheň.
„Loví se tady v horách snadno, Iorku?“ zeptala se Lyra.
„Ne, pro moje medvědy to tu není k žití. Spletl jsem se, ale vlastně je
to štěstí, protože jsem našel tebe. Co máte v plánu dál?“
Will se rozhlédl po jeskyni. Seděli kolem ohně a plameny vrhaly na
medvědovu srst teplé žlutooranžové odstíny. Po špionech pořád nebylo
ani vidu, ale co naplat, musel tu otázku položit.
„Králi Iorku,“ začal, „ten můj nůž se zlomil –“ Zahleděl se za
medvědova záda. „Počkejte,“ řekl a ukázal na stěnu. „Jestli

160
posloucháte,“ pokračoval hlasitěji, „tak vylezte a poslouchejte otevřeně.
Nešpehujte nás.“
Lyra s Iorkem se otočili a hledali, s kým to mluví. Mužíček vyšel ze
stínu, s klidem popošel do světla a zastavil se na kraji skalní římsy nad
hlavami dětí. Iorek zamručel.
„Ani jste se Iorka Byrnisona nezeptali, jestli smíte vstoupit do jeho
jeskyně,“ napomenul ho Will. „A to je král, a vy jen špehové. Víc úcty
by to chtělo!“
Lyra při těch slovech div nezajásala. Uznale se po Willovi podívala;
tvářil se nesmlouvavě a opovržlivě.
Ale rytíř na chlapce shlížel s nesouhlasem.
„Jednali jsme s vámi poctivě,“ řekl. „Nezasloužili jsme si, abyste nás
podvedli.“
Will se postavil. Kdyby měl daemona, napadlo Lyru, měl by podobu
tygřice. Bezděky ucouvla při představě, kolik hněvu by z takové šelmy
sálalo.
„Podvedli jsme vás, protože jsme neměli na vybranou,“ řekl Will.
„Pustili byste se s námi sem, kdybyste věděli, že je můj nůž zlomený?
Samozřejmě že ne. Omráčili byste nás svým jedem a pak si zavolali
pomoc a unesli nás k lordu Asrielovi. Proto nám nezbylo, než vás
oklamat, Tialysi, a vám zas nezbývá, než se s tím smířit.“
„Kdo je to?“ zeptal se Iorek Byrnison.
„Špehové, které poslal lord Asriel,“ odpověděl Will. „Včera nám
pomohli utéct, ale jestli jsou na naší straně, neměli by se schovávat a
poslouchat, o čem mluvíme. A když už to dělají, těžko můžou mluvit o
poctivosti.“
Soudě podle blesků, které mu sršely z očí, by byl rytíř schopný
vrhnout se na samotného Iorka, nemluvě o neozbrojeném Willovi, ale
skutečně byl v neprávu a dobře to věděl. Volky nevolky se uklonil a
omluvil.
„Vaše Veličenstvo,“ obrátil se k Iorkovi a ten temně zavrčel.
Tialysovi sálala z očí zášť vůči Willovi, k Lyře se obracel s varovnou
vyzývavostí a na medvěda hleděl ostražitě a uctivě. Ve výrazné tváři se
mu všechny pocity zračily jasně, jako by stál v přímém světle. Ze stínů

161
po jeho boku se vynořila lady Salmakie. Dětí si v nejmenším nevšímala,
ale medvědovi se zlehka uklonila.
„Odpusť nám,“ řekla.
„Životu ve skrytu se těžko odvyká a tady můj společník rytíř Tialys i
já, lady Salmakie, jsme v poslední době pobývali mezi nepřáteli tak
dlouho, že jsme teď čistě ze zvyku opomněli vzdát vám patřičnou úctu.
Doprovázíme tady toho chlapce a děvče a máme za úkol dovést je ve
zdraví k lordu Asrielovi. O nic jiného nám nejde a rozhodně nechováme
ani v nejmenším nepřátelské úmysly vůči vám, králi Iorku Byrnisone.“
Jestli Iorkovi vrtalo hlavou, jak by mu takoví drobínkové mohli
uškodit, nedal to na sobě znát. Z jeho výrazu se jako obvykle nedalo
vyčíst nic, ale navíc věděl, co je dvornost, a dáma ostatně promluvila s
náležitým taktem.
„Pojďte si sednout k ohni,“ vyzval oba. „Jídla je tu dost, jestli máte
hlad. Wille, začal jsi mluvit o tom noži.“
„Ano,“ přikývl chlapec. „Nevěděl jsem, že je to vůbec možné, ale
zlomil se. A Lyra z alethiometru vyčetla, že bys ho uměl spravit. Chtěl
jsem se zeptat zdvořileji, ale když už jsme u toho: dokážeš ho spravit,
Iorku?“
„Ukaž mi ho.“
Will vytřepal z pochvy úlomky ostří, rozložil je na kamenitou zem a
opatrně je přesouval, dokud neležely všechny na správném místě a
nebylo zřejmé, že žádný nechybí. Lyra nad nimi podržela planoucí
větev a Iorek se v jejím svitu sklonil k zemi. Pozorně si kovové střípky
prohlížel, jemně se jich dotýkal mohutnými drápy, zvedal je, obracel a
zkoumal hrany lomu. Will nestačil žasnout, jak jsou ty obrovské černé
spáry obratné.
Pak se Iorek znovu posadil, vztyčenou hlavu zastřenou přítmím
jeskyně.
„Ano,“ zněla odpověď, ale víc neřekl.
Lyře došlo, jak to myslí. „Dobře, a uděláš to, Iorku? Nevěřil bys, co
všechno na tom záleží. Jestli se nám ho nepodaří spravit, bude to
strašlivý malér, a nejen pro nás…“
„Mně se ten nůž nezdá,“ zavrtěl hlavou Iorek. „Bojím se toho, co
dokáže, nic nebezpečnějšího jsem ještě neviděl. Nejzabijáčtější válečné

162
stroje jsou proti němu dětské hračky. Ten nůž je schopný napáchat
nedozírnou škodu. Bylo by mnohem lepší, kdyby ho nikdy nebyli
vyrobili.“
„Jenže s ním –“ začal Will, ale Iorek ho nenechal domluvit. „Dají se
s ním dělat podivuhodné věci,“ pokračoval. „Jenže nevíš, co ten nůž
působí sám o sobě. Možná máš ty nejlepší úmysly, ale tenhle nůž má
svoje vlastní záměry.“
„Jak je to možné?“ nechápal Will.
„Záměr každého nástroje se projevuje v tom, co dělá. Kladivo chce
tlouct, svěrák svírat, páka zvedat. Od toho je někdo vyrobil. Jenže
některý nástroj může mít i jiné užití, a ty o něm nevíš. Někdy třeba
jednáš podle toho, co chceš sám, ale zároveň tím plníš i záměr toho
nože, i když to sám netušíš. Vidíš nejzazší konec jeho ostří?“
„Ne,“ přiznal Will, a byla to pravda. Brit končil hranou tak jemně
vybroušenou, že nebyla okem patrná.
„Tak jak můžeš vědět, co všechno dělá?“
„Nevím to. Ale stejně ho musím používat a snažit se s jeho pomocí
napomáhat dobrým věcem. Kdybych nic nedělal, k čemu bych na světě
byl? A nevyužít tuhle možnost by bylo vyloženě trestuhodné.“
Lyra jejich hovor bedlivě sledovala a když viděla, že Iorek ještě
pořád váhá, ozvala se:
„Iorku, ty přece víš, co bylo tam v Bolvangaru za bídáky. Jestli
nevyhrajeme, budou moct páchat ty svoje ukrutnosti donekonečna. A
kromě toho, kdybysme ten nůž neměli my, můžou se ho zmocnit oni.
Když jsme se tenkrát potkali, Iorku, vůbec jsem netušila, že existuje, a
nevěděl to ani nikdo jiný ale když to teď víme, musíme ho využít, jinak
to prostě nejde. Bylo by to slabošství, a navíc by to byla chyba. To už
bysme jim ho mohli rovnou dát a říct jen do toho, dělejte si s ním, co
chcete, my vám v tom nebudeme bránit. Dobře, možná nevíme, co
přesně dělá, ale můžu se na to zeptal alethiometru, ne? Pak budeme mít
jasno a můžeme si rozmyslet, co a jak. Nemá cenu zbytečně se
dohadovat a předem děsit.“
Will měl svůj vlastní důvod, proč nůž naléhavě potřeboval, ale
nechtěl o něm mluvit: pokud se nůž nepodaří spravit, nikdy se
nedostane domů a neuvidí maminku. Nikdy se, chudinka, nedozví, co se

163
stalo, a bude si myslet, že ji opustil stejně jako jeho otec. Přitom za to v
obou případech mohl právě tenhle nůž, že se nevrátili zpátky. Musí s
jeho pomocí projít zpátky za ní, nebo si to jakživ neodpustí.
Iorek Byrnison dlouho mlčel, hlavu obrácenou ven do tmy. Pak se
pomalu zvedl na nohy, důstojně přešel k ústí jeskyně a zvedl pohled ke
hvězdám. Některé byly stejné, jak je znal ze severu, jiné nikdy dřív
neviděl.
Za jeho zády Lyra obracela maso nad ohněm a Will si prohlížel rány,
aby viděl, jestli se hojí. Tialys se Salmakií mlčky seděli nahoře na
římse.
Pak se Iorek obrátil.
„Dobře, udělám to pod jednou podmínkou,“ řekl. „I když cítím, že je
to chyba. Můj lid nemá žádná božstva, duchy ani daemony. Žijeme a
umíráme, konec, tečka. Lidské záležitosti nám odjakživa přinášejí jen
potíže a trápení, ale i my máme řeč, bojujeme a používáme nástroje.
Možná bychom se měli přidat na tu či onu stranu. Ale vědět všechno je
lepší než znát polovic. Lyro, zeptej se toho svého přístroje. Zjisti, co to
vlastně žádáte, a jestli to budete chtít i pak, já ten nůž spravím.“
Lyra bez váhání sáhla pro alethiometr a přisunula se blíž k ohni, aby
viděla na ciferník. V mihotavém svitu jí zrak nechtěl poslouchat, nebo
to možná bylo kouřem, který se jí dral do očí, ale každopádně jí výklad
symbolů trval déle než obvykle. Když konečně s povzdechem zamrkala
a vytrhla se z transu, vypadala ustaraně.
„Takhle zmateně se nikdy nevyjadřoval,“ postěžovala si. „Napovídal
toho spousty, ale snad jsem to pochopila správně. Aspoň doufám, že
ano. Nejdřív mluvil o rovnováze. Tenhle nůž může buď ubližovat, nebo
konat dobro, ale ta rovnováha je tak jemná, že stačí sebemenší myšlenka
nebo přání, aby se přiklonil na tu či onu stranu… To se týkalo tebe,
Wille, toho, co si ty přeješ a na co myslíš, ale co je správná myšlenka a
co špatná už jsem se nedozvěděla.
A pak, pak odpověděl ano,“ blýskla očima po zvědech. „Řekl, ať to
uděláme, ať ten nůž spravíme.“
Iorek se na ni upřeně zadíval a pak krátce přikývl.

164
 Tialys a Salmakie sešplhali dolů, aby lépe viděli, a Lyra se zeptala:
„Potřebuješ víc dřeva na oheň, Iorku? Jestli chceš, můžeme ti ho s
Willem nanosit.“
Will dobře chápal, o co jí jde: až budou z doslechu obou špehů,
můžou si promluvit.
„Pod nejbližším skalním výběžkem roste u stezky keř s hodně
smolnatým dřevem,“ řekl Iorek. „Přineste mi ho, co nejvíc poberete.“
Lyra byla vmžiku na nohou a Will se k ní přidal.
Měsíc jasně zářil, pěšinku vyznačovala řádka matných stop ve sněhu
a vzduch byl rezavě studený Oba si připadali čilí, plní naděje a života.
Nemluvili spolu, dokud nebyli dostatečně daleko od jeskyně.
„Co ještě jsi se dozvěděla?“ zeptal se Will.
„Říkal něco, čemu jsem nerozuměla a ještě pořád to nechápu. Ten
nůž prý způsobí záhubu Prachu, ale zároveň je jediná cesta, jak udržet
Prach naživu. Nešlo mi to do hlavy, Wille. Alethiometr pak opakoval,
že je ten nůž nebezpečný, říkal to pořád dokola. A řekl taky, že jestli
půjdem… víš co, jak jsem chtěla –“
„Že jestli půjdeme do světa mrtvých.“
„Právě, tak jestli to uděláme… povídal, že se možná už nikdy
nevrátíme zpátky, Wille. Možná to nepřežijeme.“
Neřekl na to nic a oba vážně kráčeli dál. Vyhlíželi keř, o kterém jim
Iorek pověděl, ale při představě úkolu, který na sebe hodlají vzít, jim
najednou vázla řeč.
„Jenže my tam stejně musíme,“ ozval se nakonec Will, „nebo ne?“
„Já nevím.“
„Počkej, tohle přece víme. Ty si potřebuješ promluvit s Rogerem a já
s tátou. Musíme tam jít.“
„Já mám strach,“ řekla a Will věděl, že nikomu jinému by to
nepřiznala.
„Neříkal, co by se stalo, kdybysme to neudělali?“ zeptal se.
„Prázdno, pusto, nic víc. Vážně jsem to nepochopila, Wille. Ale
myslím, že tím chtěl říct, že je to sice nebezpečné, ale stejně bysme měli
zkusit Rogera zachránit. Tohle bude jiné, než když jsem ho zachránila z
Bolvangaru. Tenkrát jsem vůbec nevěděla, co dělám, prostě jsem se do
toho pustila a náhodou to vyšlo. Chci říct, že mi při tom pomáhala

165
spousta lidí, Romuni, divoženky a tak vůbec. Tam, kam se chystáme
teď, nám nepomůže nikdo. A taky vím… Ve snu jsem viděla… Bylo to
tam… Bylo to mnohem horší než Bolvangar. Proto mám strach.“
„Čeho se bojím já,“ opáčil Will po chvíli, aniž se na ni podíval, „je,
že někde uváznu a víckrát neuvidím maminku.“
Bůhví odkud se mu v paměti vynořila dávná vzpomínka: byl tehdy
malý a maminka ještě neměla ty svoje potíže. Byl nemocný a ona
proseděla u jeho postele celou noc, nebo mu to tak alespoň připadalo.
Zpívala mu ve tmě písničky a dětské říkánky, vyprávěla mu a on věděl,
že dokud slyší její milovaný hlas, nemůže se mu nic stát. Proto ji teď
nemůže opustit, prostě nemůže. Bude se o ni starat až do smrti, jestli ho
bude potřebovat.
Lyra se s pochopením ozvala, jako by mu četla myšlenky:
„Jo, máš pravdu, to by byla hrůza. Totiž, s mojí mámou je to… nikdy
jsem si to neuvědomila. Vyrůstala jsem vlastně úplně sama,
nevzpomínám si, že by mě někdo vzal do náruče nebo se se mnou
mazlil. Kam až mi paměť sahá, vždycky jsem byla sama s Pantíkem.
Nevybavuju si, že by se paní Lonsdaleová ke mně takhle měla. Dělala u
nás na koleji hospodyni a vždycky se starala jen o to, abych byla čistá,
nic víc ji nezajímalo, a abych se slušně chovala… Ale tam v té jeskyni
jsem vážně cítila, Wille… To je ale namouduši divná věc. Já vím, že má
na svědomí příšerné věci, ale tam jsem cítila, že mě má vážně ráda, že jí
na mně záleží. Musela si myslet, že umřu, když jsem pořád jen spala –
nejspíš jsem chytila nějakou nemoc –, ale stejně se o mě starala.
Vzpomínám si taky, že jsem se jednou nebo dvakrát probudila a ona mě
držela v náručí… vážně si to pamatuju, jsem si tím jistá… Na jejím
místě bych se zachovala stejně, kdybych měla dítě.“
Takže Lyra neví, proč tak dlouho spala. Má jí to říct a připravit ji o
hezkou vzpomínku, i když se nezakládala na pravdě? Ne, to samozřejmě
nemůže.
„Je tohle ten keř?“ zeptala se Lyra.
Měsíc svítil tak jasně, že rozeznávali každičký lístek. Will ulomil
větvičku a na prstech mu ulpěla výrazná vůně borové pryskyřice.
„Těm mrňavým špionům neřekneme ani slovo,“ dodala ještě.

166
 Oba si naložili plnou náruč větví a vydali se na zpáteční cestu do
jeskyně.

167
 15
VÝHEŇ A KOVADLINA

Galivespiané se zatím bavili o noži. Poté, co s

KDYŽ JSEM TAK Iorkem uzavřeli ostražité příměří, vyšplhali zpátky
KRÁČEL MEZI na skalní římsu, aby nepřekáželi. Když pak
PEKELNÝMI OHNI, plameny zapraskaly hlasitěji a jeskyní se rozlehlo
ROZRADOSTNĚN
SLASTMI GÉNIA… divoké hučení ohně, Tialys se obrátil ke své
WILLIAM BLAKE
společnici. „Nesmíme se od něj ani hnout. Jakmile
bude ten nůž spravený, budeme se ho držet jako
stín.“
„Je moc ostražitý, vždycky si hlídá, kde jsme,“ namítla Salmakie.
„Ta holčička je důvěřivější. Myslím, že by se dala získat na naši stranu.
Je nevinná a otevřená citům. Dalo by se na ní zapracovat, to by podle
mě bylo účinnější, Tialysi.“
„Ale nůž má on. To on s ním umí zacházet.“
„Bez ní neudělá ani krok.“
„Ale ona musí za ním, pokud bude mít nůž. Jsem přesvědčený, že
jakmile bude ostří zase vcelku, vezmou ho a protáhnou se do jiného
světa, aby se nás zbavili. Všimla sis, jak ji zarazil, když chtěla říct ještě
něco? Mají nějaký tajný záměr, který vůbec nesouvisí s tím, co po nich
chceme my.“
„Uvidíme. Ale máš asi pravdu, Tialysi. Musíme se toho chlapce držet
za každou cenu.“
Trochu pochybovačně přihlíželi, jak si Iorek Byrnison chystá náčiní
pro svou improvizovanou dílnu. Urostlí dělníci ve zbrojovkách pod
pevností lorda Asriela vybavených vysokými pecemi, válcovnami,

168
anbarickými výhněmi a hydraulickými lisy by se vysmáli otevřenému
ohni, kamennému kladivu a kovadlině v podobě části Iorkovy zbroje.
Medvěd nicméně dobře zvážil, do čeho se pouští, a v jistotě jeho
pohybů rozeznali drobní špehové zručnost, která tlumila jejich pohrdání.
Když se Lyra a Will vrátili s náručí větví, Iorek dohlédl na to, aby
větve správně rozmístili na oheň. Každou z nich si prohlédl, pozorně ji
obrátil v tlapách a pak Willovi nebo Lyře poradil, v jakém úhlu ji
přiložit, nebo je nechal větev rozlámat a kousky naskládat jeden po
druhém ke kraji. Výsledkem byl mimořádně prudký oheň, jehož energie
se soustředila k jedné straně.
Tou dobou už byl v jeskyni pořádný žár. Iorek dál přikládal na oheň
a poslal děti ještě pro dva náklady větví, aby měl jistotu, že palivo
vydrží na celý proces.
Pak medvěd převalil nevelký kámen na zemi a řekl Lyře, aby našla
ještě další takové. Vysvětlil dětem, že tyhle kameny uvolňují po zahřátí
určitý plyn, který obklopí čepel a nepustí k ní vzduch, protože kdyby
rozžhavený kov přišel do styku se vzduchem, částečně by ho vstřebal do
sebe a tím se oslabil.
Lyra se pustila do hledání a za pomoci Pantalaimonových bystrých
sovích očí brzy nashromáždila něco přes tucet vhodných kamenů. Iorek
jí vysvětlil, jak je rozmístit a kam, a ukázal jí, jak listnatou větví správně
udržovat správný tah, aby plyn rovnoměrně proudil po celé ploše kovu.
Will dostal na starost udržování ohně a Iorek mu několik minut
podrobně radil a ujišťoval se, že chlapec pochopil, jakými zásadami se
řídit. Záleželo především na správném rozmístění a Iorek nebude mít
čas, aby hlídal každou přiloženou větev. Will musel přesně vědět, jak na
to, aby postupoval správně.
Kromě toho nemohl čekat, že bude nůž po opravě vypadat stejně
jako dřív. Bude kratší, protože jednotlivé kousky ostří se musí o
maličko překrývat, aby se daly skout dohromady, a povrch i přes
ochranu plynu z kamenů maličko zoxiduje, takže nebude hrát tak
jemnými odstíny barev. Také rukojeť se nepochybně trochu opálí, ale
jinak bude čepel stejně ostrá a její vlastnosti se zachovají.
A tak Will pozorně sledoval, jak plameny s řevem pohlcují smolné
větve, a s očima plnýma slz a popálenýma rukama přikládal a

169
nastavoval další a další, až se žár soustředil přesně tak, jak ho Iorek
chtěl mít.
Medvěd sám zatím obrušoval a otloukal kámen velký jako pěst,
vybraný z několika podobných, které ale nevyhovovaly vahou.
Mocnými údery ho tvaroval a ohlazoval, až pach drceného kamene
dolehl spolu s kouřem k čichu drobných špehů usazených ve výšce. Ani
Pantalaimon nezůstával pozadu a v podobě vrány přičinlivě mával
křídly, aby se oheň rozhořel ještě prudčeji.
Konečně odpovídalo kladivo Iorkovým představám a on vložil první
dva kousky ostří mezi divoce žhoucí dřevo ve středu ohně a nařídil
Lyře, ať na ně začne dmýchat plyn z kamenů. Soustředěně se na ně
zahleděl, až mu podlouhlý bílý čenich v prudké záři sinavě svítil, a když
se Will podíval na stejné místo, viděl, jak se kov začíná barvit do ruda a
pak přechází do žluté a bílé.
Iorek přihlížel, připravený vytáhnout úlomky z ohně. Zanedlouho se
kov znovu změnil, jeho povrch se začal lesknout a sršely z něj jiskry
jako při ohňostroji.
V tu chvíli se Iorek pohnul. Pravou tlapou bleskurychle sáhl nejdřív
po jednom a pak i po druhém kousku a ve špičkách drápů oba přenesl na
kovovou desku ze zádového plátu kyrysu. Will ucítil pach pálících se
drápů, ale medvěd si toho nevšímal. Bleskurychle sestavil úlomky k
sobě tak, aby se hrany nepatrně překrývaly, a pak zvedl v levé tlapě
kamenné kladivo a udeřil.
Špička nože pod jeho silou nadskočila a Willovi blesklo hlavou, že
celý jeho další život závisí na osudu tohohle kousíčku kovu, který
dokáže vyhmátnout štěrbinku mezi atomy. Rozechvěl se až po konečky
nervů. Celým tělem vnímal každičký zášleh plamene, každý atom, který
se uvolnil ze struktury kovu. Než se dal Iorek do práce, měl Will za to,
že ostří jeho nože nejde spravit bez pořádné tavící pece a nejjemnějších
nástrojů a vybavení. Teď ale viděl, že právě tohle jsou ty nejjemnější
nástroje a že medvěd ve své mistrné zkušenosti sestavil tu nejlepší
možnou výheň.
Iorek teď překřikoval řinčení kladiva: „Soustřeď se na něj! Musíš ho
kovat spolu se mnou, je to náš úkol, nejen můj!“

170
 Will cítil, jak ho každý úder medvědova kamenného kladiva
rozechvívá do morku kostí. I z druhého kousku čepele sálal žár a Lyra
nepřestávala listnatou větví nahánět horký plyn k oběma úlomkům, aby
jeho proud zadržel vzduch, který by jim ubíral na síle. Will to všechno
vnímal, cítil, jak se atomy kovu navzájem sbíhají, uzavírají zlom,
vytvářejí nové krystaly a neviditelná mřížka nového spoje srůstá do
pevnější a pevnější vrstvy.
„Hrana!“ zařval Iorek. „Drž hranu v rovině!“
Myslel tím „soustřeď se na ni“, a Will bez váhání poslechl. Vnímal
nepatrné hrbolky i miniaturní trhlinky v okrajích kovu a v duchu
sledoval, jak zapadají do sebe. Pak byl spoj hotový a Iorek sáhl po
dalším kousku.
„Další kámen,“ houkl na Lyru, a ta skutálela první stranou a na jeho
místo položila do ohně nový.
Will vybral z hromádky novou větev a rozlomil ji na dva kusy, aby
vedla plameny správným směrem. Iorek se zatím znovu chopil kladiva.
Teď už se Will musel vypořádat se složitějším úkolem, protože v duchu
přikládal nový úlomek k oběma předchozím, a nesměl udělat chybu.
Věděl, že jestli chce Iorkovi pomoct, musí být dokonale soustředěný a
přesný.
A tak pokračovali v práci, Will sám nevěděl, jak dlouho. Lyra si
sama za sebe uvědomovala jen tolik, že ji bolí ruce, slzí oči, zarudlá
kůže ji pálí a únavou cítí každou kost v těle, ale nepřestávala měnit
kameny, jak jí Iorek nařídil, a také Pantalaimon pokaždé znovu rozevřel
ztěžklá křídla a pomáhal rozdmýchat plameny.
Než došlo na poslední spoj, Willovi třeštila hlava a byl duševním
vypětím tak zmožený, že stěží dokázal zvednout větev na oheň. Musel
přesně chápat a pamatovat si každý spoj, jinak by nůž nedržel
pohromadě. Poslední byl nejsložitější ze všech, protože spojoval téměř
hotovou čepel s nepatrným zbytkem na rukojeti a kdyby ho nedokázal v
představě připojit k ostatním, nůž by se jednoduše rozpadl a všechna
Iorkova práce by přišla vniveč.
Medvěd vycítil jeho obavy a než vložil poslední kousek do výhně, na
chvíli se zarazil. Podíval se přímo na chlapce, a i když Will nerozeznal
v jeho očích nic, ani stopu po výrazu, jen lesknoucí se bezednou

171
černotu, přesto rozuměl: je to práce, těžká práce, ale oni se jí zhostí se
ctí, všichni tři.
Víc Will nepotřeboval. Otočil se zpátky k ohni, všechnu svou
představivost napřel k ulomenému kousku na rukojeti a sebral síly k
poslednímu, nejnáročnějšímu úkolu.
Společně s Iorkem a Lyrou tak vykovali jeho nůž. Will neměl tušení,
jak dlouho trvalo, než se zacelil poslední spoj, ale když při posledním
úderu Iorkova kladiva ucítil, jak se atomy sesedají k sobě a uzavírají
poslední mezírku, sesul se na podlahu jeskyně a poddal se únavě. Lyra
opodál na tom nebyla o nic líp: skelné oči měla zarudlé a vlasy plné sazí
a kouře. Iorek sám zůstal stát s těžce svěšenou hlavou. Srst měl na
několika místech ožehnutou a ve smetanových chlupech se mu táhly
tmavé šmouhy od popela.
Tialys a Salmakie se zatím střídali ve spaní a když jeden odpočíval,
druhý zůstával na stráži. Teď byla vzhůru ona a on spal. Přihlížela, jak
chladnoucí čepel přechází z rudé do šedé a pak stříbrné barvy, a když
Will vztáhl ruku po jílci, položila svému společníkovi ruku na rameno a
probudila ho. V okamžiku byl úplně čilý.
Ale Will se nože nedotkl, i když měl dlaň jen kousek od něj. Byl
ještě příliš rozpálený, než aby se dal vzít do ruky. Špehové na kamenné
plošince si oddechli, zvlášť když Iorek Willa vyzval:
„Pojď ven.“
Pak se obrátil k Lyře. „Zůstaň tady, ale na ten nůž ať ani nesáhneš.“
Seděla kousek od kovadliny, na níž nůž vychládal. Iorek jí nařídil, ať
oheň shrne na prostředek a nenechá ho vyhasnout, protože je čeká ještě
poslední úkon.
Will vyšel za mohutným medvědem na temný svah. Po výhni v
jeskyni se do něj vmžiku zakousl rezavý chlad.
„Ten nůž neměl nikdy vzniknout,“ začal Iorek, když o něco poodešli.
„A já ho možná neměl spravovat. Dělám si starosti, a to se mi nikdy
dřív nestalo, nikdy jsem nebyl na pochybách. Teď jich mám spousty.
Pochybnosti jsou lidská záležitost, nic pro medvědy. Jestli se blížím
člověku, něco není v pořádku. Je to špatně. A já to ještě zhoršil.“
„Ale když první medvěd vyrobil první kus brnění, nebylo to zrovna
tak špatně? Stejným způsobem?“

172
 Iorek mlčel. Šli dál, až narazili na vysokou sněhovou závěj. Iorek se
do ní svalil a chvíli se převracel, až do tmy vyletovaly gejzíry vloček a
on sám vypadal, jako by byl uhnětený ze sněhu, jako by byl zosobněním
všeho sněhu na světě.
Pak se převalil zpátky na nohy, vstal a zprudka se otřepal. Když si
všiml, že Will je pořád s ním a čeká na odpověď, řekl:
„Ano, řekl bych, že to je klidně možné. Ale před tímhle medvědím
kyrysníkem nic podobného neexistovalo. My nevíme, co bylo dřív.
Tehdy se ale započala tradice. Tou se řídíme, pevnými, neměnnými
zvyky, které všichni známe a následujeme je tak, jak jsou. Bez tradic je
medvědí povaha křehká a zranitelná stejně jako jeho tělo, když nemá
brnění.
Myslím si ale, že spravit tenhle nůž bylo něco, čím jsem se vymkl
medvědí přirozenosti. Připadám si podobně bláhový jako Iofur
Raknison. Uvidíme časem. Ale cítím se nejistý, nerozhodný. Řekni mi,
proč se ten nůž zlomil?“
Will si oběma rukama protřel bolavé čelo.
„Ta žena se na mě podívala a já měl dojem, že vidím maminčinu
tvář,“ poctivě se snažil vybavit si, co přesně se stalo. „Vtom ten nůž
narazil na něco, co nedokázal proříznout, a jak jsem ho v duchu zároveň
tlačil dopředu a zadržoval, zlomil se. Tak si to aspoň vysvětluju já. A
myslím si, že ona moc dobře věděla, co dělá. Je strašně chytrá.“
„Když mluvíš o tom noži, mluvíš taky o matce a otci.“
„Vážně? Ale ano… asi to tak bude.“
„Co s tím chceš dělat?“
„To nevím.“
Iorek k němu nečekaně přiskočil a levou tlapou mu vrazil takovou
ránu, až se Will napůl bez sebe svalil do sněhu a kutálel se ze svahu
dolů. Zastavil se až o hodný kus dál a hlava mu třeštila, div se
nerozskočila.
Zatímco se neohrabaně zvedal na nohy, Iorek za ním pomalu sešel.
„Chci slyšet pravdu,“ řekl.
Will měl tisíc chutí odseknout: „Kdybych měl v ruce svůj nůž, nikdy
by sis to nedovolil.“ Věděl ale, že to Iorek dobře ví a ví také, že to ví i

173
Will, takže by poznámka vyzněla hloupě a nezdvořile; na chuti ozvat se
to ovšem nic neměnilo.
Držel jazyk za zuby, dokud nestál zpříma, medvědovi tváří v tvář.
„Řekl jsem, že nevím,“ snažil se o klidný tón, „protože jsem ještě
neměl kdy pořádně se zamyslet nad tím, co se chystám udělat. A
především nad tím, co to znamená. Děsí mě to. A děsí to i Lyru. Ale
souhlasil jsem s tím hned, když to řekla.“
„A co?“
„Chceme sejít do světa mrtvých a promluvit si s duchem Lyřina
kamaráda Rogera, toho, co kvůli ní přišel o život na Svalbardu. A jestli
nějaký takový svět skutečně existuje, bude tam i můj otec, a pokud se dá
s mrtvými mluvit, rád bych si s ním popovídal.
Ale jsem na rozpacích, nevím, jak se zachovat, protože zároveň bych
se chtěl vrátit a postarat se o maminku, to bych totiž mohl, a navíc mi
otec i ten anděl Balthamos říkali, že bych měl jít za lordem Asrielem a
nabídnout mu svůj nůž, a mně se zdá, že na tom taky něco je…“
„Ten anděl uletěl,“ připomněl mu medvěd.
„Není žádný bojovník. Udělal, co mohl, víc už nezvládl. A nebyl
jediný, kdo měl strach. Já se taky bojím. Musím si to všechno pořádně
promyslet. Možná se člověk někdy nezachová správně jen proto, že ta
špatná volba se zdá nebezpečnější a my nechceme vypadat jako
zbabělci. Radši pak uděláme něco, co není správné, ale je to
nebezpečné. Tolik se snažíme nedat najevo strach, že zapomeneme na
zdravý rozum. Je to hrozně složité. Proto jsem ti neodpověděl.“
„Chápu,“ přikývl medvěd.
Zůstali mlčky stát ještě hodnou chvíli; zvlášť Willovi připadala
dlouhá, protože nebyl oblečený na ledový mráz. Iorek ale ještě
neskončil a Willovi se po jeho ráně točila hlava a podlamovaly nohy, a
tak zůstali, kde byli.
„Já se taky v lecčems zpronevěřil,“ promluvil medvědí král nakonec.
„Kdo ví, možná když vám pomáhám, nadobro jsem zničil své vlastní
království. A třeba taky ne, třeba by zaniklo tak jako tak. Možná jsem tu
zkázu o něco pozdržel. Právě tohle mi dělá starosti, že musím jednat
mimo medvědí přirozenost, že tápu a pochybuju jako člověk.

174
 A ještě něco ti povím. Víš to, ale nechceš si to přiznat, proto ti to
řeknu otevřeně, aby sis v tom udělal jasno. Jestli chceš uspět v tom, co
sis předsevzal, nesmíš už na matku myslet. Pusť ji z hlavy. Když se
rozptyluješ, nůž se zlomí.
A teď se zajdu rozloučit s Lyrou. Ty zatím počkej v jeskyni. Ti dva
špehové tě nespustí z očí a já nechci, aby slyšeli, o čem s ní budu
mluvit.“
Will nevěděl, co říct, i když mu v prsou bouřily emoce. „Díky, Iorku
Byrnisone,“ vypravil ze sebe, ale na víc se nezmohl.
Vystoupal po medvědově boku k jeskyni, kde z nedozírné temnoty
hřejivě zářily dosud řeřavé zbytky ohně.
Iorek se bez okolků pustil do závěrečné fáze opravy jedinečného
nože. Položil ho mezi nejžhavější uhlíky a počkal, až se ostří znovu
rozpálí. Will s Lyrou viděli, jak z kouřových hlubin kovu vzlínají
stovky vířících barev, a když nastala ta správná chvíle, obrátil se Iorek k
Willovi a nařídil mu, ať nůž vezme a zaboří přímo do navátého sněhu
před jeskyní.
Dřevěná rukojeť byla ožehnutá a začernalá, ale když si Will obalil
ruku několika vrstvami košile, mohl udělat, co po něm medvěd chtěl.
Zasyčelo to, vyvalil se dým a Will ucítil, jak atomy s konečnou platností
dosedají na místo. Teď už s jistotou věděl, že je nůž stejně břitký jako
dřív a jeho hrot stejně jedinečný.
Vypadal ale jinak. Byl kratší, zdaleka ne tak elegantní a nad čarou
spojů byl povrch matně stříbřitý. Vypadal škaredě; vypadal přiměřeně k
tomu, co se s ním stalo, jako by utrpěl zranění.
Když dostatečně vychladl, uložil ho Will do batohu a jako by malé
špiony vůbec nebral na vědomí, posadil se a čekal, až se vrátí Lyra.
Iorek ji vyvedl po svahu o něco výš, kde na ně nebylo z jeskyně
vidět, a nechal ji usadit pod záštitou svých silných tlap. Pantalaimon se
uhnízdil v podobě myšky Lyře na prsou. Iorek jí sklonil hlavu přes
rameno a dotkl se čenichem jejích popálených, kouřem načichlých
rukou. Beze slova je začal olizovat a čistit, jemně jí jazykem chladil
popáleniny a Lyra se cítila v bezpečí jako nikdy dřív.
Když už jí z rukou zmizely saze a špína, Iorek promluvil. Cítila, jak
jí jeho hlas vibruje v zádech.

175
 „Lyro Stříbroústá, co je to za nápad, jít za mrtvými?“
„Zdálo se mi o tom, když jsem spala, Iorku. Viděla jsem Rogerova
ducha, volal mě… Určitě si na Rogera pamatuješ. Tak abys věděl, přišel
o život krátce po tom, co jsme se my dva rozešli, a byla to moje vina,
nebo mi to tak aspoň připadalo. A tak si myslím, že bych měla
dotáhnout, co jsem začala, to je všechno. Měla bych se mu dojít omluvit
a když to půjde, vysvobodit ho odtamtud. Jestli Will může otevřít do
toho světa průchod, musíme to udělat.“
„Něco moct není totéž jako muset.“
„Ale když musíš a můžeš, nemáš se nač vymlouvat.“
„Dokud žiješ, máš si hledět života.“
„Ne, Iorku,“ řekla mírně. „Máš hledět na to, abys dodržel svoje sliby,
i když je to bůhvíjak těžké. Abys věděl, jsem z toho k smrti vyděšená,
jen to nedávám najevo. Lituju, že se mi ten sen kdy zdál, a byla bych
radši, kdyby Will nepřišel na to, že se tam prokrojíme jeho nožem. Ale
už se stalo, tak z toho nemůžeme jen tak vycouvat.“
Všimla si, jak se Pantalaimon chvěje, a bolavýma rukama ho jemně
pohladila.
„Stejně pořádně nevíme, jak se tam dostat,“ pokračovala. „Musíme
to zkusit, a pak se uvidí. Co budeš dělat ty, Iorku?“
„Vracím se i s ostatními na sever. Neumíme žít v horách. Dokonce i
sníh je tu jiný Myslel jsem, že to tu půjde, ale to už spíš přežijeme v
moři, i když je teplé. Je dobře, že jsme na to přišli. A kromě toho mám
tušení, že naše síla přijde vhod. Tuším, že je válka na spadnutí, Lyro
Stříbroústá, cítím to, slyším ji. Než jsem se vydal sem, mluvil jsem se
Serafinou Pekkalou a ta říkala, že je na cestě k lordu Faa a Romunům.
Jestli přijde válka, bude o nás zájem.“
Lyra se posadila, celá šťastná, že slyší jména starých přátel. Ale
Iorek ještě nedomluvil.
„Jestli se nedostanete ze světa mrtvých ven, už se víckrát neuvidíme,
protože já žádného ducha nemám. Moje tělo zůstane na zemi a časem s
ní splyne. Ale jestli to oba dva přežijeme, vždycky tě na Svalbardu
uvítáme jako vítaného a ctěného hosta, tebe i Willa. Řekl ti, co se stalo,
když jsme na sebe narazili?“
„Ne,“ zavrtěla Lyra hlavou. „Jen že to bylo někde u řeky.“

176
 „Postavil se mi a zvítězil. Nevěřil jsem, že by se to kdy mohlo
někomu povést, ale tenhle mládeneček na mě byl příliš smělý, příliš
chytrý Netěší mě, že se chystáš podniknout, co sis předsevzala, ale když
už jdeš, je Will jediný, komu bych tě na takovou výpravu svěřil.
Zasloužíte si jeden druhého. Hodně štěstí, Lyro Stříbroústá, kamarádko
moje nejmilejší.“
Lyra se natáhla, objala ho kolem krku a zabořila mu tvář do kožichu,
neschopná slova.
Po chvilce se medvěd zvolna zvedl, vyprostil se z jejího objetí,
mlčky se otočil a pomalu odkráčel do tmy. Lyře připadalo, že se jeho
obrys rozplynul v bílém sněhu hned po pár krocích, ale dost možná to
bylo tím, že se jí do očí draly slzy.
Když Will zaslechl na stezce její kroky, zvedl hlavu k oběma
špionům. „Nehýbejte se,“ řekl. „Podívejte – to je ten nůž, a já ho teď
použiju. Zůstaňte tady.“
Vyšel ven. Lyra stála, z očí se jí řinuly slzy a Pantalaimon v podobě
vlka obracel čenich k černé obloze. Plakala docela potichu. Jediné
světlo tu vrhal slabý odraz dohasínajícího ohně na sněhové závěji, a ten
se dál odrážel od jejích mokrých tváří a zrcadlil její slzy ve Willových
očích. Stáli proti sobě, propojení tichou sítí fotonů.
„Mám ho strašně ráda, Wille,“ zašeptala třesoucím se hlasem. „A
vypadal tak staře! Hladový, starý a smutný… Tak už je teď všechno jen
na nás, Wille? Na nikoho jiného se spolehnout nemůžeme, viď? Jen my
dva, a to na to ani nemáme věk. Jsme ještě mladí, příliš mladí… Chudák
pan Scoresby je po smrti, Iorek je starý… tak je to vážně už jen na nás,
udělat, co je potřeba.“
„My to zvládnem,“ ujistil ji. „Už se přestanu ohlížet zpátky.
Poradíme si. Ale teď se potřebujeme vyspat, a když zůstaneme v tomhle
světě, mohly by přiletět gyroplány, co pro ně poslali ti dva špioni.
Proříznu okno jinam a najdeme nějaký svět, kde bude klid na spaní. A
jestli se ti špehové protáhnou za námi, máme smůlu a budeme se jich
muset zbavit jindy.“
„Dobře,“ přikývla. Popotáhla, otřela si hřbetem ruky nos a dlaněmi si
přejela po očích. „Uděláme to, jak říkáš. Víš jistě, že ten nůž funguje?
Vyzkoušel jsi ho?“

177
 „Já to poznám.“
Pantalaimon se proměnil v tygra, aby, jak doufali, udržel špehy v
bezpečné vzdálenosti, a oba se vrátili do jeskyně pro batohy.
„Co děláte?“ zeptala se Salmakie.
„Jdeme do jiného světa,“ odpověděl Will a vytáhl nůž. Konečně se
zase cítil úplný – ani sám nevěděl, jak mu ten nůž přirostl k srdci.
„Musíte přece počkat na gyroplány lorda Asriela!“ protestoval Tialys
umíněně.
„Ani nás nenapadne,“ opáčil Will. „Jestli se k tomuhle noži jen
přiblížíte, zabiju vás. Pojďte s námi, jestli musíte, ale nás tady neudržíte
ani za nic. Odcházíme.“
„Ty jsi lhal!“
„Ne,“ opravila ho Lyra. „To já lhala. Will nelže. To vás nenapadlo.“
„Ale kam jdete?“
Will neodpověděl. Zašátral v šeru před sebou a prořízl otvor.
„Děláte chybu,“ ozvala se Salmakie. „Měli byste mít rozum a
poslouchat nás. Nepomysleli jste…“
„Ale pomysleli,“ řekl Will. „Promysleli jsme všechno náramně
důkladně a zítra vám povíme, k čemu jsme došli. Můžete se přidat a jít,
kam jdeme my, nebo se vrátit k lordu Asrielovi.“
Za oknem se rozkládal svět, ve kterém se schovával s Baruchem a
Balthamem, a kde se v klidu a bezpečí vyspal na dlouhatánské vyhřáté
pláži lemované dunami, zpoza nichž vykukovaly koruny stromů
podobné kapradinám.
„Tady,“ řekl. „Vyspíme se tady, to bude stačit.“
Nechal všechny projít a hned okno zase zavřel. On i Lyra samým
vyčerpáním padli na místě, ale lady Salmakie se postavila na stráž a
rytíř otevřel pouzdro s rezonátorem a začal ve tmě vysílat zprávu.

178
 16
ZÁMĚROLET

MNOHÉ „Moje dítě! Moje dceruška! Kde je? Co jste s ní

S KLENUTÉHO udělali? Moje Lyra, to už jste mi rovnou mohli
STROPU
HVĚZDNÝCH vyrvat srdce z těla! Se mnou byla v bezpečí,
LAMP ŘADY VISÍCÍ opatrovala jsem ji, a kde je teď?“
A KOUZLY Křik paní Coulterové se rozléhal po celé
VTIPNÝMI
UPRAVENA komůrce na vrcholku křemencové věže. Byla
SVĚTLA, přivázaná k židli, vlasy rozcuchané, šaty potrhané, s
JEŽTO HOŘAVÉ vytřeštěnýma očima, a její opičí daemon sebou
TRÁVÍ KLÍ…
zmítal na zemi, jak se snažil vyprostit ze smyček
JOHN MILTON
stříbrného řetězu.
Lord Asriel seděl opodál a cosi si zapisoval na kus papíru, jako by
vůbec neexistovala. Sluha po jeho boku po ženě nervózně pokukoval.
Když mu lord Asriel podal papír, zasalutoval a spěšně vyšel ven.
Daemon v podobě samičky teriéra se mu držel těsně v patách, ocas
stažený mezi nohy.
Lord Asriel se obrátil k paní Coulterové.
„Lyra? Upřímně řečeno je mi to srdečně jedno,“ poznamenal tichým,
chraplavým hlasem. „Měla zůstat, kde byla, holka zatracená, a dělat, co
se jí řekne. Nemůžu si dovolit utrácet kvůli ní další čas a prostředky.
Když si nechce nechat pomoct, následky ať si přičte sama.“
„To nemyslíš vážně, Asrieli, jinak bys –“
„Myslím to do slova a do písmene vážně. Nadělalo se kvůli ní
nepoměrně víc rozruchu, než si zaslouží. Obyčejná malá Angličanka,
nijak zvlášť chytrá –“

179
 „Je chytrá!“ neudržela se paní Coulterová.
„No dobře, bystrá, ale nijak racionální. Impulzivní, prolhaná,
chamtiva –“
„Statečná, velkorysá a srdečná.“
„Prostě docela obyčejná holka, která se ničím nevymyká –“
„Obyčejná? Lyra? Je výjimečná. Jen si představ, co všechno už
dokázala. Nemusíš ji mít zrovna v lásce, Asrieli, ale neopovažuj se svoji
dceru snižovat. A byla u mě v bezpečí, dokud –“
„Máš pravdu,“ přikývl a zvedl se ze židle. „Je opravdu výjimečná.
Jestli zkrotila tebe, jestli se ti dostala pod kůži, to už je pořádný výkon.
Vysála z tebe jed, Mariso, vytrhala ti zuby. Tvůj oheň zdusil deštík
sentimentální rozcitlivělosti. Kdo by si to pomyslel? Neúprosná agentka
církve, fanatická pronásledující děti, vynálezkyně nejhrůznějších strojů
na jejich porcování, s jejichž pomocí pátrala v těch vyplašených
chudáčcích po přítomnosti hříchu – a pak se najednou objeví nevzdělaná
žába s nevymáchanou pusou a špínou za nehty a ty začneš kvokat a
natřásat nad ní peří jako nějaká slepice. Dobře, uznávám, že ta malá má
v sobě něco, s čím jsem se ani já ještě nesetkal. Ale jestli s tím nezmůže
víc, než že z tebe udělá oddanou zaslepenou matku, nestojí tak ubohé
nadání za starou bačkoru. A teď bych ti radil, abys byla zticha. Dal jsem
sem svolat svoje velitele na naléhavou poradu, a jestli nevydržíš chvíli
nevyvádět, nechám ti dát roubík.“
Paní Coulterová měla se svou dcerou společného víc, než sama
tušila. Na Asrielovu výzvu teď odpověděla tím, že mu plivla do tváře.
Otřel si ji, aniž hnul brvou, a poznamenal: „Roubík pomáhá i proti
těmhle vylomeninám.“
„Jen si mě trestej, Asrieli,“ řekla paní Coulterová. „Vystavovat svého
vězně přivázaného k židli pohledům podřízených je nepochybně
chování hodné pravého džentlmena. Rozvaž mě, nebo ti opravdu
nezbude, než mi ten roubík nasadit.“
„Jak je libo,“ sáhl do zásuvky pro hedvábný šátek, ale než jí ho stačil
uvázat přes ústa, zavrtěla hlavou.
„Ne, počkej,“ řekla. „Asrieli, nedělej to, prosím tě. Neponižuj mě.“
Oči se jí zalily vzteklými slzami.

180
 „Dobře, rozvážu tě, ale jeho nechám v řetězech,“ souhlasil Asriel.
Vrátil šátek do zásuvky a kapesním nožem jí přeřízl pouta.
Promnula si zápěstí, postavila se a protáhla. Teprve teď si všimla
rozcuchaných vlasů a trhlin v šatech. Byla bledá a vypadala ztrhaně. V
těle jí dosud kolovaly zbytky galivespianského jedu a všechny klouby ji
nesnesitelně bolely, ale byla odhodlaná nedat na sobě nic znát.
„Tady se můžeš umýt,“ ukázal jí lord Asriel k přístěnku jen o málo
většímu než šatní skříň.
Zvedla svého daemona i se řetězy a zatímco zvíře vrhalo přes její
rameno na lorda Asriela vražedné pohledy, odebrala se tam, aby se
upravila.
Mezitím vešel sluha a ohlásil: „Jeho výsost král Ogunwe a lord
Roke.“
Africký generál vešel zároveň s Galivespianem, král Ogunwe v čisté
uniformě, s ranou na spánku nově obvázanou, a lord Roke vklouzl za
stůl v sedle svého modrého jestřába.
Lord Asriel je srdečně uvítal a nabídl jim víno. Pták počkal, až
jezdec sesedne, a odletěl se usadit na skobě u dveří, zatímco sluha
ohlašoval třetího z Asrielových nejvyšších velitelů, anděla jménem
Xaphanie. Oproti Baruchovi s Balthamem měla mnohem vyšší hodnost
a její obrys byl patrný v chvějivém, přízračném světle, které jako by
vycházelo z jiných sfér.
To už byla zpátky i paní Coulterová, mnohem upravenější než dřív, a
všichni tři velitelé ji pozdravili úklonou. Pokud ji jejich zjev překvapil,
nedala na sobě nic znát, jen pokývla hlavou a klidně se usadila na židli
se svázanou opicí na klíně.
Lord Asriel neztrácel čas. „Řekněte mi, co se stalo, králi Ogunwe,“
vyzval prvního z velitelů.
Mohutný Afričan spustil hlubokým hlasem: „Zabili jsme sedmnáct
švýcarských gardistů a zničili dvě vzducholodi. Ztratili jsme pět mužů a
jeden gyroplán. To děvče i chlapec utekli. Zajali jsme paní Coulterovou,
byť se udatně bránila, a přivedli jsme ji k vám. Doufám, že nemá
výhrady k našemu zacházení.“
„K vašemu zacházení nemám ty nejmenší výhrady,“ odpověděla s
téměř nepatrným důrazem na slově „vašemu“.

181
 „Utrpěly ostatní gyroplány nějaké škody? Máme raněné?“ ptal se
lord Asriel.
„K jistým škodám a zraněním došlo, ale nic vážného.“
„Výborně. Děkuji, králi, vaše oddíly si vedly znamenitě. Co vy, lorde
Roke, co jste se doslechl?“
„Moji špehové provázejí toho chlapce a děvče,“ odpověděl maličký
lord. „Obě děti jsou v pořádku a v bezpečí, i když děvče bylo řadu dní
omámené a spalo. Chlapec přišel při událostech v jeskyni o možnost
používat svůj nůž, protože se při jakési nehodě rozbil na kousky. Teď už
je ale zase vcelku, díky jakémusi tvorovi ze severu vašeho světa, lorde
Asrieli, obrovskému medvědovi zběhlému v kovářském řemesle.
Jakmile byl nůž zase v pořádku, prořízl chlapec průchod do jiného světa
a přesunuli se tam. Moji zvědové jsou samozřejmě s nimi, ale došlo k
jistým potížím. Chlapec sice má nůž opět k dispozici, ale nenechá si nic
nařizovat. Kdybychom ho ovšem ve spánku zabili, byl by nám nůž k
ničemu. Prozatím je rytíř Tialys i lady Salmakie hodlají doprovázet
všude, kam mají namířeno, abychom je alespoň měli pod dozorem.
Podle všeho mají své vlastní plány a rozhodně odmítají přijít sem. Moji
lidé se jich budou držet.“
„Nehrozí jim nic v tom světě, kde jsou teď?“ zajímal se lord Asriel.
„Jsou na pláži nedaleko lesa stromových kapradin. V okolí nejsou
stopy po žádných zvířatech a chlapec i dívka v tuhle chvíli spí. Mluvil
jsem s rytířem Tialysem před necelými pěti minutami.“
„Děkuji,“ řekl lord Asriel. „Když teď vaši dva agenti sledují děti,
samozřejmě jsme přišli o pozorovatele v Magisteriu. Budeme se muset
spolehnout na alethiometr. Přinejmenším –“
V tu chvíli se nečekaně ozvala paní Coulterová.
„Nevím, jak je tomu v ostatních pobočkách,“ řekla, „ale pokud jde o
Konzistorní sbor, jsou odkázaní na služby bratra Pavla Raška. Jako
vykladač alethiometru je spolehlivý, ale pomalý Bude jim trvat několik
hodin, než zjistí, kde je Lyra teď.“
„Díky, Mariso,“ řekl lord Asriel. „Netušíš náhodou ty, kam má Lyra
s tím chlapcem namířeno?“
„Ne,“ odpověděla, „to opravdu nevím. Mluvila jsem s tím chlapcem,
ale připadal mi tvrdohlavý, zvyklý nechávat si věci pro sebe. Nedokážu

182
odhadnout, co udělá. A pokud jde o Lyru, ta je naprosto
nepředvídatelná.“
„Vaše lordstvo,“ ozval se král Ogunwe, „smíme vědět, jestli tahle
dáma nyní přísluší k poradnímu sboru? Pokud ano, jakou má hodnost?
A pokud ne, nebylo by záhodno někam ji odvést?“
„Je naší zajatkyní a mým hostem, a jako bývalá významná agentka
církve by pro nás mohla mít užitečné informace.“
„Podělí se s námi o ně dobrovolně, nebo budeme muset přistoupit k
mučení?“ zadíval se na ni lord Roke zpříma.
Paní Coulterová se zasmála.
„Myslela bych, že velitelé lorda Asriela nebudou tak naivní, aby
čekali, že mučení někoho přiměje mluvit pravdu,“ řekla.
Lord Asriel se neubránil pobavenému obdivu nad jejím nestoudným
pokrytectvím.
„Osobně se vám za chování paní Coulterové zaručuji,“ řekl. „Ví, co
by následovalo, kdyby nás zradila, a nebude k tomu ostatně mít
příležitost. Pokud ovšem má někdo z vás jakékoli pochybnosti, směle je
předneste.“
„Já,“ promluvil král Ogunwe. „Ale pochybuji o vás, ne o ní.“
„Proč?“ zeptal se lord Asriel.
„Kdyby vás sváděla, neodoláte jí. Je dobře, že jsme ji zajali, ale
nebylo správné zvát ji na naši radu. Chovejte se k ní s veškerou úctou,
dopřejte jí největší pohodlí, ale pošlete ji někam jinam a držte se od ní
co nejdál.“
„Dobrá, sám jsem vás vyzval, ať mluvíte,“ odpověděl lord Asriel, „a
nezbývá mi, než přijmout vaši výtku. Vážím si vaší přítomnosti víc než
její, králi. Dám ji odvést.“
Sáhl po zvonku, ale než stačil zazvonit, ozvala se paní Coulterová.
„Prosím,“ řekla naléhavě, „abyste si nejdřív vyslechli, co chci říct.
Můžu vám pomoct. Měla jsem k samému srdci Magisteria blíž než
kdokoli, na koho můžete narazit. Vím, jak uvažují, dokážu odhadnout
jejich plány. Říkáte si nejspíš, proč byste mi měli věřit, z jakého důvodu
jsem odtamtud odešla. To je jednoduché: chtěli zabít moji dceru.
Neodvažovali se nechat ji naživu. Jakmile jsem se dozvěděla, co je Lyra
zač – kým je a jaké proroctví s ní spojují divoženky, věděla jsem, že

183
musím z církve odejít. Pochopila jsem, že jsem jejich nepřítel, stejně
jako oni jsou mými nepřáteli. Nevěděla jsem, co jste zač vy, ani čím pro
vás jsem já, to pro mě byla záhada, ale věděla jsem, že se musím vzepřít
církvi a všemu, v co jsem kdy věřila, a pokud to bude nezbytné, musím
se postavit i proti Nejvyššímu. Já…“
Odmlčela se. Všichni velitelé ji napjatě poslouchali. Zadívala se
lordu Asrielovi přímo do tváře a promluvila teď, jako by se obracela
výhradně k němu. Mluvila hlubokým hlasem plným vášně a jasné oči se
jí třpytily.
„Byla jsem ta nejhorší matka na světě. Dovolila jsem, aby mi jediné
dítě odebrali ještě jako nemluvně, protože mi na něm nezáleželo, šlo mi
jen o vlastní kariéru. Po celá léta jsem po ní ani nevzdechla a když už
jsem si vzpomněla, bylo to jen proto, že jsem litovala okolností, za
kterých se narodila.
Ale pak se církev začala zajímat o Prach a o děti a ve mně se něco
pohnulo. Uvědomila jsem si, že jsem sama matka a Lyra že je… moje
dcera.
A protože jí hrozilo nebezpečí, zasáhla jsem. Už potřikrát jsem
zasáhla, abych ji ochránila. Ponejprv když se dal do práce Absoluční
výbor. Odjela jsem tehdy na Jordánskou kolej a přivezla si ji do
Londýna, aby žila se mnou a byla tak, jak jsem doufala, mimo jeho
dosah. Jenže mi utekla.
Podruhé to bylo v Bolvangaru, kde jsem dorazila na poslední chvíli,
právě když ji drželi pod – pod ostřím té… krve by se ve mně nedořezal.
Právě tohle tam dělali… tohle jsme dělali ostatním dětem, ale když šlo o
moje vlastní… Neumíte si představit, jakou hrůzu jsem tehdy zažila, a
doufám, že takové utrpení nikdy nepoznáte. Osvobodila jsem ji, odvedla
ji pryč. Zachránila jsem ji podruhé.
Ale i tehdy, při tom všem jsem se ještě pořád pokládala za součást
církve, služebnici, za věrnou, oddanou služebnici, protože jsem konala
dílo Nejvyššího.
A pak jsem se dozvěděla, co o ní praví proroctví divoženek. Nevím
jak, ale už brzy bude Lyra vystavena pokušení, tak jako kdysi Eva – to o
ní říkají. Jaké pokušení to má být nemám tušení, ale vzhledem k tomu,
že dospívá, není těžké si to představit. A když to teď ví i církev, zabije

184
ji. Jestli všechno záleží jen na ní, můžou snad riskovat a nechat ji
naživu? Odváží se spolehnout na to, že tomu pokušení odolá, ať už bude
jakékoli?
Ne, jsou přímo povinni ji zabít. Kdyby to šlo, nejradši by se vrátili do
rajské zahrady a zabili i Evu dřív, než bude vystavena svému pokušení.
Není jim zatěžko zabíjet, sám Kalvín nařídil vraždit děti. Zabili by ji s
pompou, obřady, modlitbami, lamentacemi, žalmy a chorály, ale zabili
by ji. Kdyby jim padla do rukou, nic ji nezachrání.
Když jsem se tedy doslechla, co divoženky prorokují, zachránila
jsem svou dceru potřetí. Odvedla jsem ji na místo, kde jsem ji mohla
ochránit, a chtěla jsem tam zůstat napořád.“
„Omámila jste ji,“ namítl král Ogunwe. „Držela jste ji v bezvědomí.“
„Co jsem měla dělat?“ opáčila paní Coulterová. „Ona mě
nenáviděla.“ Hlas, až dosud plný potlačovaných emocí, se jí v tu chvíli
zlomil do vzlyku. Když znovu promluvila, hlas se jí chvěl. „Bála se mě,
nenáviděla mě a kdybych ji neomámila a neuspala, utekla by ode mě
jako pták uteče před kočkou. Umíte si představit, co to pro matku
znamená? Ale byl to jediný způsob, jak ji ochránit. Celou tu dobu v
jeskyni, když spala, s očima zavřenýma a dočista bezmocná, s
daemonem schouleným u krku… Probudilo se ve mně tolik lásky, tolik
něhy, tak hluboké, nejhlubší… Mé jediné dítě, a já o ni poprvé mohla
takhle pečovat, o moji maličkou… Myla jsem ji, krmila, držela v teple a
bezpečí. Starala jsem se, aby měla i ve spánku dost výživy, v noci jsem
lehala vedle ní, držela ji v náručí, plakala jsem jí do vlasů, líbala ji na
spící víčka, mou drahou, milovanou…“
Byla nestoudná. Mluvila tiše, bez patosu a aniž zvedla hlas, a i když
ji přemohlo zavzlykání, znělo tiše, jako by se jen zaškytla, jako by
projevy citu tlumila z ohledu na ostatní. O to byly její bezostyšné lži
působivější, jak lord Asriel znechuceně konstatoval. Lhala celou svou
bytostí, do morku kostí.
Obracela se svou řečí především na krále Ogunweho a i když to
dělala nenápadně, lordu Asrielovi to neušlo. Nejen že král byl první,
kdo proti ní vystoupil, ale byl navíc člověk, ne anděl nebo Galivespian
jako lord Roke, a ona věděla, jak na něj.

185
 Kupodivu největší dojem udělala ovšem právě na Galivespiana. Lord
Roke se jakživ nesetkal s nikým, kdo by mu svou podstatou tolik
připomínal škorpiona, a dobře si uvědomoval moc žihadla, které vycítil
pod tlumeným tónem jejího hlasu. Skorpiony je lepší držet na místě, kde
je na ně dobře vidět, pomyslel si.
Proto se také posléze přidal ke králi Ogunwemu, který změnil názor
a prohlásil, že má paní Coulterová zůstat, což lorda Asriela poněkud
zaskočilo. Sám by ji teď radši někam odsunul, ale předem svolil k tomu,
že se podřídí přání svých velitelů.
Paní Coulterová k němu zvedla účastný pohled plný ctnostné
poddajnosti a on věděl, že je jediný, kdo postřehl v hlubinách jejích
krásných očí záblesk zlomyslné vítězoslávy.
„Tak tedy zůstaň,“ řekl. „Ale namluvila jsi toho už dost, tak teď mlč.
Chci si rozmyslet ten návrh na vybudování pevnosti na jižní hranici.
Hlášení jste viděli: dá se to provést? A je to žádoucí? Dále bych se rád
podíval na zbrojnici a pak si poslechneme, co nám poví Xaphanie o
rozpoložení andělských šiků. Začneme pevností. Králi Ogunwe?“
Africký velitel se ujal slova. Nějakou chvíli zvažovali pro i proti,
přičemž paní Coulterová žasla, jak přesně jsou informovaní o
opevněních posádek církve a jak neomylně odhadují schopnosti jejich
vůdců.
Tialys a Salmakie ale nyní doprovázeli děti a lord Asriel přišel o
zvěda přímo v Magisteriu, což znamenalo, že zanedlouho jejich
informace nebezpečně zastarají. Paní Coulterové bleskl hlavou nápad.
Pohled, který si vzápětí vyměnila se svým opičím daemonem, byl nabitý
napětím jako silný elektrický výboj, ale nahlas neřekla nic. Mlčky
hladila opičákovu zlatou srst a poslouchala, o čem se velitelé dohadují.
„Tak to by stačilo,“ rozhodl nakonec lord Asriel. „Tuhle otázku
vyřešíme později. A teď zbrojnice. Pokud vím, záměrolet je připravený
ke zkoušce. Pojďme se na to podívat.“
Vytáhl z kapsy stříbrný klíček a odemkl řetěz poutající opičákovy
ruce a nohy. Dával si přitom dobrý pozor, aby ani letmo nezavadil o
konečky jeho chlupů.
Lord Roke nasedl na jestřába a přidal se k ostatním. Lord Asriel
vyšel na schodiště a vedl skupinku na ochozy.

186
 Opřel se do nich studený vítr, až bezděky přivřeli oči, a modrý
jestřáb se vyhoupl na vzdušném proudu vysoko do vzduchu, kroužil v
jeho bouřlivých poryvech a vyrážel ostré skřeky. Král Ogunwe si přitáhl
plášť k tělu a položil ruku na hlavu svého gepardího daemona.
Paní Coulterová se ostýchavě obrátila k andělovi.
„Promiňte, paní, vy se jmenujete Xaphanie?“
„Ano,“ odpověděl anděl.
Její zjev budil v paní Coulterové stejnou úctu, jakou cítila divoženka
Ruta Skadiová, když se v povětří setkala s jinými anděly. Xaphanie
sama žádnou záři nevydávala, ale přesto se skvěla, i když nebylo
zřejmé, odkud světlo vychází. Byla vysoká, nahá, s mohutnými křídly, a
její vrásčitá tvář vypovídala o stáří, s jakým se paní Coulterová u žádné
živé bytosti nikdy dřív nesetkala.
„Vy patříte k těm andělům, kteří se kdysi vzbouřili?“
„Ano. A bloumám od těch dob mezi nejrůznějšími světy. Teď jsem
se přidala do služeb lorda Asriela, protože v jeho velkolepém záměru
vidím naději na konečné svržení tyranie.“
„A co když neuspějete?“
„Pak to bude naše zkáza a krutost zavládne navěky.“
Za hovoru se držely v patách lordu Asrielovi, který rychlými kroky
rázoval po větrem bičovaných hradbách k širokému schodišti. Vedlo do
takové hloubky, že ani záře světel lemujících v držácích stěny nedosáhla
až na dno. Kolem nich se prokmitl modrý jestřáb, vrhl se do šerých
hlubin a jak klouzal níž a níž, zazářilo jeho peří jako modrý drahokam
pokaždé, když míjel některé z planoucích světel, čím dál menší, až z něj
byla maličká jiskřička a pak zmizel docela.
Anděl se přidal po bok lordu Asrielovi a vedle paní Coulterové teď
scházel po schodišti africký král.
„Odpusťte mou nevědomost, pane,“ obrátila se k němu, „ale nikdy
jsem neslyšela o bytostech, jako je ten jezdec na jestřábu, ani jsem je
neviděla, teprve včera tam v jeskyni. Odkud pochází? Můžete mi o jeho
lidu říct něco bližšího? Za nic na světě bych ho nechtěla urazit, ale když
o něm nic nevím, snadno bych mohla nedopatřením říct něco, co se ho
dotkne.“

187
 „Děláte dobře, že se ptáte,“ odpověděl král Ogunwe. „Jeho lid je
nadmíru hrdý. Jejich svět se vyvíjel jinak než náš a dnes v něm žijí dva
druhy myslících bytostí: lidé a Galivespiané. Většina lidí oddaně slouží
Nejvyššímu a kam až paměť sahá, snaží se maličké plemeno vyhubit,
protože je mají za zplozence pekel. Není divu, že Galivespiané
nedokážou tak úplně důvěřovat nikomu naší velikosti. Ale jsou to
nezlomní, zuřiví bojovníci, zavilí protivníci a nadmíru užiteční
zvědové.“
„Je na vaší straně celý jeho lid, nebo stojí část proti vám, jako lidé?“
„Hrstka jich slouží nepříteli, ale většina je na naší straně.“
„A co andělé? Donedávna jsem si myslela, že jsou jen výplodem
středověké představivosti, že doopravdy neexistují… Zvláštní pocit,
když najednou s jedním z nich hovoříte tváří v tvář… Kolik se jich
přidalo k lordu Asrielovi?“
„Paní Coulterová,“ zvedl král obočí. „Tohle je přesně ten druh
informací, o jaké by se zajímal nepřátelský špeh.“
„To bych byla povedený špeh, kdybych se vyptávala takhle
otevřeně,“ zasmála se paní Coulterová zlehka. „Jsem váš zajatec, králi.
Nemám šanci odsud uniknout, i kdybych nakrásně měla kam jít.
Nemůžu nikomu uškodit, čestné slovo.“
„Když to říkáte, milerád vám uvěřím,“ řekl král. „Porozumět
andělům je mnohem těžší než vyznat se v lidech. Tak za prvé nejsou
všichni stejní, někteří jsou mocnější než druzí, a navíc je spojují složité
svazky a rozdělují odvěká nepřátelství, o kterých skoro nic nevíme. A
Nejvyšší je utlačuje od první chvíle, kdy přišel na svět.“
Paní Coulterová strnula na místě, upřímně zhrozená. Africký král
myslel, že se jí udělalo nevolno, a zastavil se spolu s ní. Planoucí světlo
na stěně jí rozehrávalo ve tváři přízračná stíny.
„Říkáte to jakoby nic,“ vypravila ze sebe, „jako by to měl vědět
každý včetně mě, ale… Jak je to možné? Nejvyšší přece všechny světy
sám stvořil, ne? Existoval ze všeho nejdřív. Jak by pak mohl přijít na
svět, jak říkáte?“
„Dozvěděli jsme se to od andělů,“ řekl Ogunwe. „Dokonce i mnohé z
nás zaskočilo, že Nejvyšší ve skutečnosti není stvořitelem. Nějaký
stvořitel možná existuje, nebo taky ne, to nikdo neví. Víme jen, že v

188
určité chvíli se Nejvyšší ujal vedení a od těch dob se proti němu andělé
bouří a bojují s ním i lidé. Tohle je poslední vzpoura. Nikdy dřív se
nespojili ke společnému odporu lidé s anděly a dalšími bytostmi ze
všech světů. Je to největší síla, jaká se kdy sešla. Ale možná ani ta
nebude stačit, to se uvidí.“
„Ale o co lordu Asrielovi vlastně jde? Co je tohle za svět a jak se
sem dostal?“
„Zavedl nás sem, protože tenhle svět je prázdný. Není tu žádná
uvědomělá forma života, abych tak řekl. Nechceme kolonizovat, paní
Coulterová. Přišli jsme sem, abychom budovali, ne dobývali.“
„On chce zaútočit na království nebeské?“
Ogunwe se jí zpříma zahleděl do tváře.
„Nemáme v úmyslu na království útočit,“ řekl, „ale jestli napadnou
oni nás, musí předem počítat s válkou. My jsme připravení. Paní
Coulterová, jsem král, ale jsem hrdý na to, že se můžu přidat k lordu
Asrielovi a spolu s ním vystavět svět, v němž nebudou žádná království,
králové, biskupové nebo kněží. Od chvíle, kdy se Nejvyšší svévolně
postavil nad ostatní, je jeho říše známá jako království nebeské. S něčím
takovým nechceme mít nic společného. Náš svět je jiný. Chceme být
svobodnými obyvateli nebeské republiky.“
Paní Coulterová by s ním ráda hovořila dál, na jazyk se jí draly
desítky otázek, ale král už znovu vykročil, aby na něj jeho velitel
nemusel čekat. Nezbývalo jí, než se pustit za ním.
Schodiště vedlo tak hluboko pod zem, že než sestoupili do
posledního patra, ztratili z očí jak nejvyšší schody, tak nebe nad nimi.
Už v jeho polovině paní Coulterová stěží lapala po dechu, ale
nepostěžovala si ani slovem a pokračovala dál. V přízemí se šachta
schodiště rozšiřovala do obrovské haly ozářené světelnými krystaly
zasazenými v pilířích, které podpíraly střechu. V šeru nad jejich hlavami
se křižovaly žebříky, můstky, nosné trámy i visuté lávky, a po nich
spěchaly za svým cílem maličké postavy.
Lord Asriel právě rozmlouval s veliteli, a když dorazila paní
Coulterová, pustil se s nimi napříč halou, aniž jí dopřál chvíli
odpočinku. Co chvíli se k němu vzduchem přiblížila zářící postava a
další se snesly na zem, aby s ním v rychlosti prohodily pár slov.

189
Panovalo tu hutné parno a paní Coulterové neušlo, že v každém pilíři
vězí – zřejmě z ohledů k lordu Rokeovi – ve výši lidské hlavy prázdná
skoba, aby se jeho jestřáb měl kam usadit a Galivespian se mohl připojit
k jednání velitelů.
Nezůstali ale v rozlehlé hale dlouho. Na protější straně už zřízenec
otvíral těžké dvojité dveře, a když jimi prošli, ocitli se na železniční
rampě. Čekal tu na ně nevelký krytý vagon tažený anbarickou
lokomotivou.
Strojvůdce se uklonil a jeho daemon, hnědá opička, se mu při
pohledu na zlatého opičáka schovala za nohy. Lord Asriel prohodil s
mužem pár slov, načež pobídl celou skupinku do vagonu. Stejně jako
hala předtím byl osvětlený světelnými krystaly ve stříbrných držácích,
jejichž jas se zrcadlil v nablýskaném mahagonovém obložení.
Jakmile nastoupil i lord Asriel, dal se vlak do pohybu, hladce se
odlepil od nástupiště a svižně se čím dál rychleji nořil do tunelu. Nebýt
šustění kol po hladkých kolejnicích, vůbec by si neuvědomili, jak rychle
se vezou.
„Kam jedeme?“ zeptala se paní Coulterová.
„Do zbrojovny,“ odpověděl lord Asriel úsečně a odvrátil se od ní,
aby si v tichosti promluvil s andělem.
„Vaše lordstvo,“ obrátila se paní Coulterová k lordu Rokeovi, „to
vždycky vysíláte své zvědy ve dvojicích?“
„Proč se ptáte?“
„Jen mě to zajímá. Dostali nás s daemonem do patové situace, když
jsme se před časem setkali tam v jeskyni, a zarazilo mě, jak dobře si
vedli v boji.“
„Proč zarazilo? Nečekala byste, že lidé našeho vzrůstu budou dobří
bojovníci?“
Chladně si ho změřila pohledem, dobře si vědoma jeho vznětlivé
pýchy.
„Ne,“ řekla. „Myslela jsem, že vás přemůžeme jako nic, a zatím jste
vy málem přemohli nás. Ochotně přiznávám, že jsem se mýlila. Ale
řekněte, to bojujete vždycky ve dvou?“
„Vy jste také dva, není-liž pravda, vy a váš daemon. Čekala jste
snad, že vám dopřejeme výhodu převahy?“ odpověděl a oči mu i v

190
tlumeném světle krystalů jiskřily, jako by ji vyzýval, ať se s ním
opováží přít.
Plaše sklopila pohled a nechala otázku bez odpovědi.
Minuty plynuly a z pohybů vlaku paní Coulterová vycítila, že sjíždějí
ještě hlouběji do středu hory. Nedokázala odhadnout, jakou vzdálenost
urazili, ale uplynulo přinejmenším čtvrt hodiny, než začali konečně
zpomalovat, a brzy nato zastavili u nástupiště. Ve srovnání s temnotou v
tunelu je záře anbarických lamp div neoslnila.
Lord Asriel otevřel dveře a vyvedl je ven. Vedro tu bylo k zalknutí a
vzduch byl prosycený sírovými výpary, až paní Coulterová zalapala po
dechu. Všude kolem se rozléhaly pravidelné údery mohutných bucharů
a řinčivé skřípění železa o kámen.
Ve chvíli, kdy před nimi zřízenec otevřel dveře vedoucí z nástupiště,
se hluk ještě zdvojnásobil a zalila je vlna žáru. Všichni si stínili oči před
oslnivou září, jen Xaphanie jako by rámus, bodavé světlo ani vedro
vůbec nevnímala. Paní Coulterové chvíli trvalo, než se přizpůsobila, ale
hned nato se začala zvědavě rozhlížet.
Ve svém vlastním světě viděla tavící pece, slévárny i železárny, ale
ve srovnání s tímhle působila i ta největší jako ubohá dílnička
vesnického kováře. K bezmála nedohlednému stropu se ohromnou
rychlostí zvedaly buchary velikosti domů a vzápětí se řítily dolů na
kovové trámy silné jako kmeny stromů a ve zlomku vteřiny je zploštily.
Hromová rána, která každý úder doprovázela, jako by otřásala celou
horou. Z otvoru ve skalní stěně proudila řeka sirnatého roztaveného
kovu a než její tok zarazila křemencová vrata, Hnula se už třpytivě vřící
záplava soustavou kanálů, propustí a hrází do dlouhých řad odlévacích
forem, kde v oblacích páchnoucího kouře vychládala a tuhla. Obrovské
řezačky a válce pak odkrajovaly, přehýbaly a rozvalovaly na prst tlusté
pláty kovu, jako by to byl papír, načež je ony obrovité buchary znovu
roztloukly naplocho. Jednotlivé plachty kovu se přitom kladly na sebe a
postupně, vrstva za vrstvou, se pod údery bucharu měnily v čím dál
pevnější plát.
Kdyby do téhle zbrojovny zavítal Iorek Byrnison, uměl by ocenit, že
lidé v ní se v práci s kovem vyznají. Paní Coulterová mohla jen přihlížet
a žasnout. Nikdo se ani nepokoušel mluvit, protože tu nebylo slyšet

191
vlastního slova, ale lord Asriel skupinku gestem vyzval, aby ho
následovala. Vedl je po kovové lávce s mřížkou místo podlahy, která
visela nad ještě rozlehlejší prostorou, kde horníci pomocí krumpáčů a
lopat dobývali z matečné horniny lesknoucí se kovy.
Sešli z lávky a pokračovali dlouhou svažující se skalní chodbou. Od
stropů tu visely stalaktity hrající prazvláštními odstíny barev a bušení,
skřípot i rytmický tep strojů zvolna slábly. Paní Coulterová cítila na
rozpálené tváři chladivý vánek. Krystaly, které jim svítily na cestu, tu
nebyly zasazené do držáků ani do povrchu pilířů. Ležely volně
poházené po zemi a protože tu neplanuly pochodně, z nichž by sálalo
další teplo, začal se do všech znovu zakusovat chlad. Najednou
nečekaně vyšli přímo do nočního vzduchu.
Stáli v místě, kde byla část hory odklizená a vzniklo tak otevřené
prostranství velikosti přehlídkové pláně. O něco dál se ve skalní stěně
nezřetelně rýsovalo několik ohromných železných vrat, některá
otevřená, jiná zavřená, a z jedněch právě četa mužů vytahovala cosi
zakrytého plachtou.
„Co je to?“ zeptala se paní Coulterová afrického krále a ten
odpověděl:
„Záměrolet.“
Paní Coulterová netušila, co si pod tím slovem představit, ale o to
zvědavěji sledovala muže, kteří se zřejmě chystali stáhnout plachtu.
Postavila se blíž ke králi Ogunwemu, jako by u něj hledala ochranu,
a ptala se dál: „Jak funguje? A k čemu je dobrý?“
„To už brzy uvidíme,“ odvětil král.
Stroj připomínal jakési složité vrtací zařízení, kokpit gyroplánu nebo
kabinu obřího jeřábu. Pod skleněným krytem bylo vidět sedadlo a před
ním něco přes tucet páček a rukojetí. To všechno stálo na šesti
kloubnatých nohách připojených k tělu v různých úhlech, což
vzbuzovalo dojem skryté síly a neohrabanosti zároveň, a samotné tělo
sestávalo z propletence trubic, válců, pístů, spirálových kabelů,
rozvodů, ventilů a měřidel. Světlo ale přicházelo zezadu a většina stroje
byla v šeru, takže nebylo dost dobře poznat, co k němu patří a co ne.
Lord Roke se na svém jestřábu pustil přímo k němu, kroužil kolem a
zkoumal ho ze všech stran, kdežto lord Asriel a anděl byli zabraní do

192
hovoru s inženýry. Ze stroje právě slézalo několik mužů, jeden se
zápisníkem a další s kusem kabelu v ruce.
Paní Coulterová hltala vznášedlo pohledem, ukládala si do paměti
každičkou součást a snažila se zorientovat ve složité konstrukci. Viděla,
jak se do sedadla vyšvihl sám lord Asriel, přitáhl si kolem pasu a ramen
kožený postroj a na hlavu si nasadil přilbu. Jeho daemon, sněžná
levhartice, vyskočila na palubu za ním a on se obrátil, aby seřídil cosi
vedle ní. Hlavní inženýr na něj zavolal, lord Asriel odpověděl a muži
ustoupili k otevřeným vratům.
Záměrolet se pohnul, i když paní Coulterová nechápala, jak je to
možné. Připadalo jí, jako by se celý zachvěl, ale přitom dobře viděla, že
stojí nehybně na místě vzepřený šesti hmyzíma nohama a vyzařující
jakousi podivnou energii. V tu chvíli se přímo před jejíma očima pohnul
znovu a ona si uvědomila, co se děje: jednotlivé díly se otáčely a mířily
všemi směry, jako by zkoumaly temnou oblohu. Lord Asriel seděl
uvnitř a pilně posouval páčky, kontroloval ciferníky a seřizoval
ovladače, když tu najednou celý záměrolet zmizel.
Jakýmsi záhadným způsobem vyskočil do vzduchu a teď se vznášel
nad nimi zhruba ve výšce špiček stromů a zvolna se stáčel doleva.
Žádný motor nebylo slyšet, nic, co by napovídalo, jakým způsobem
stroj vzdoruje gravitaci. Prostě jen tak visel ve vzduchu.
„Poslouchejte,“ ozval se král Ogunwe. „Na jihu.“
Otočila tím směrem hlavu a napnula uši. Nad hranou hory skojíkal
vítr, v chodidlech cítila hluboké dunění bucharu a válcovacích strojů a
od světlem zalitých otevřených vrat k ní doléhaly mužské hlasy, ale v
příští chvíli hlasy jako na znamení utichly a světla zhasla. V nastalém
tichu paní Coulterová rozeznala mezi závany větru slabounký klapot
motorů gyroplánu.
„Kdo to je?“ zeptala se tiše.
„Volavky,“ odpověděl král. „Moji piloti dostali za úkol přilákat sem
nepřítele. Dávejte pozor.“
Vytřeštila oči, jak se snažila proniknout pohledem černočernou tmu
rušenou jen několika hvězdami. Záměrolet nad nimi visel docela
nehybně, jako by byl nejen ukotvený – což nebyl –, ale přímo
přišroubovaný na místo, protože s ním nepohnul ani závan větru. Ani v

193
kokpitu se nesvítilo, takže nebyl skoro vidět a postava lorda Asriela
dokonale splývala s tmou.
Vtom si všimla nízko na obloze skupinky světel a ve stejnou chvíli
zvuk motorů zesílil natolik, že byl slyšet bez přerušení. Šest gyroplánu
se rychle blížilo, i když jeden měl očividně potíže, protože se za ním
táhla stužka kouře a letěl níž než ostatní. Mířili k hoře, ale drželi se
kursu, ve kterém by ji minuli a pokračovali dál.
A v závěsu těsně za nimi následovala nesourodá směsice
pronásledovatelů. Nebylo snadné všechny je na tu dálku určit, ale paní
Coulterová rozeznávala těžkopádný gyroplán jakéhosi zvláštního typu,
dva rovnokřídlé letouny, olbřímího ptáka, který bez patrného úsilí nesl
na hřbetě dva ozbrojence, a tři nebo čtyři anděly.
„Útočná letka,“ podotkl král Ogunwe.
Vzdálenost mezi gyroplány a jejich pronásledovateli se rychle
zkracovala. Z jednoho z letounů vyšlehl světelný hádek následovaný o
vteřinu či dvě později dunivým prásknutím, ale střela mířící na
ochromený gyroplán vůbec nestačila doletět k cíli. Ve stejné chvíli, kdy
spatřili zášleh světla, a dřív, než k nim dolehlo prásknutí, spatřili diváci
shromáždění na úbočí hory, jak se zablesklo i ze záměroletu a ve
vzduchu se rozprskla nálož.
Paní Coulterová si ani nestačila uvědomit, v jakém pořadí se světla a
zvuky objevily, když se rozpoutala bitva. Ani v jejím průběhu se nebylo
snadné orientovat, protože obloha byla temná a všichni letci nesmírně
rychlí. Úbočí hory se rozsvítilo několika téměř neslyšnými záblesky;
pokaždé to jen krátce syklo, jako když uniká pára. Každý záblesk si
nicméně neomylně vybral jednoho z útočníků. Letoun vzplanul a
rozletěl se na kusy, ohromný pták vyvřískl, jako když se trhá opona
sahající ke špičce hory, a zřítil se na skály hluboko pod nimi, a pokud
šlo o anděly, všichni se v závanu žhoucího vzduchu rozplynuli, rozpadli
se do nesčetných matně pableskujících částeček, které postupně pohasly
jako skomírající ohňostroj.
Pak se rozhostilo ticho. Vítr odvál poslední zvuky gyroplánů, které
tak dobře posloužily a před chvílí už zmizely za úbočím hory. Nikdo z
přihlížejících se nezmohl na slovo. Zář plamenů odkudsi zdola
ozařovala spodek záměroletu, který dosud visel ve vzduchu a teď se

194
pomalu otáčel, jako by se rozhlížel kolem sebe. Zkáza útočící letky byla
tak dokonalá, že se ani paní Coulterová neubránila otřesenému úžasu,
byť byla v životě svědkem nesčetně ohromujících věcí. Když zvedla oči
k podivnému plavidlu, připadalo jí, že se zas tak zvláštně mihotá či
rozvolňuje, ale to už stálo přímo před ní na pevné zemi.
Král Ogunwe se vyřítil k němu a stejně tak ostatní velitelé a inženýři,
kteří rozrazili vrata zkušebních místností a nechali odtamtud proudit
světlo. Paní Coulterová zůstala na místě a horečně uvažovala nad
účinky a užitím záměroletu.
„Proč nám ho ukazuje?“ přišeptl jí její daemon.
„Nejspíš netuší, co se nám honí hlavou,“ odpověděla stejně tiše.
Oba se zabývali myšlenkou, která mezi nimi proskočila jako jiskra
tam v křemencové věži. Napadlo je, že by mohli lordu Asrielovi učinit
návrh: nabídli by mu, že se vrátí do Konzistorního sboru jako jeho
špehové. Paní Coulterová dobře znala nejrůznější mocenské páky a
uměla jich dovedně využít. Ze začátku by dalo práci přesvědčit je o
svých dobrých úmyslech, ale zvládla by to. Když se teď Galivespiané
musí postarat o Willa a Lyru, byla by pro Asriela její nabídka více než
lákavá.
Když ale sledovala ten podivuhodný létající stroj, napadla ji ještě
lepší myšlenka. Radostně si přitiskla opičáka k prsům.
„Asrieli,“ ozvala se jakoby nic. „Mohla bych se podívat, jak ten stroj
pracuje?“
Shlédl na ni a v jeho roztržitém, netrpělivém výrazu bylo jasně znát
nadšení z uspokojivé zkoušky. Měl z podivného vznášedla očividnou
radost a ona věděla, že neodolá pokušení se s ním pochlubit.
Král Ogunwe uhnul stranou a lord Asriel k ní natáhl ruku a vytáhl ji
do kokpitu. Pomohl jí usadit se v pilotním křesle a počkal, až si
prohlédne ovládací páčky.
„Jak pracuje? Co má za pohon?“ zeptala se.
„Tvoje záměry,“ odpověděl. „Proto se takhle jmenuje. Když máš v
úmyslu letět dopředu, letí dopředu.“
„Tohle není žádná odpověď. No tak, pověz mi to. Co to má za
motor? Jak létá? Nic tu nevypadá ani v nejmenším aerodynamicky. Ale
to ovládání… zevnitř mi připomíná gyroplán.“

195
 Bylo mu zatěžko nepovědět jí, co ví, a protože byla v jeho moci,
udělal to. Zvedl kabel, který na konci přecházel do koženého poutka
poznamenaného hlubokými stopami po zubech jeho daemona.
„Tohle poutko,“ vysvětloval, „musí držet tvůj daemon. V tlapě, v
zubech, jakkoli, na tom nezáleží. A ty si musíš nasadit tuhle přilbu.
Mezi nimi vzniká napětí a kondenzátor ho zesiluje. Totiž, je to všechno
mnohem složitější, ale řídit tenhle stroj je hračka. Vybavili jsme ho
ovládáním, jako je v gyroplánech, pro pocit jistoty, ale časem nebudou
žádné ovladače zapotřebí. Samozřejmě ho může řídit jen člověk s
daemonem.“
„Rozumím,“ přikývla.
A strčila do něj, až vypadl ven.
Zároveň si nasadila na hlavu přilbu a zlatý opičák se chopil koženého
poutka. Sáhla po ovladači, kterým se v gyroplánu naklání nosné plochy,
postrčila páčku plynu nadoraz a záměrolet rázem vyskočil do vzduchu.
Přece jen ale neměla řízení tak úplně pod kontrolou. Vznášedlo chvíli
viselo nehybně ve vzduchu a mírně se naklánělo, než přišla na to, jak
letět dopředu, a těch pár vteřin stačilo lordu Asrielovi k tomu, aby
provedl tři věci. Vyskočil na nohy, zdviženou rukou zabránil králi
Ogunwemu vydat vojákům rozkaz, aby zahájili palbu, a řekl: „Lorde
Rokeu, leťte s ní, buďte od té dobroty.“
Galivespian bez váhání pobídl modrého jestřába do vzduchu a ten se
rozletěl přímo k dosud otevřeným dveřím kabiny. Diváci na zemi dobře
viděli, jak se žena rozhlíží do všech stran a totéž dělá její opičák, ale
bylo patrné, že si ani jeden z nich nevšiml, když lord Roke seskočil z
jestřába dozadu do kabiny.
Vzápětí už se záměrolet dal do pohybu a modrý jestřáb se obloukem
snesl lordu Asrielovi na zápěstí. V necelých dvou vteřinách už jim
plavidlo mizelo z dohledu, ztracené ve vlhkém, hvězdami posetém
prostoru.
Lord Asriel za ním hleděl s posmutnělým obdivem.
„Tak jste měl pravdu, králi,“ obrátil se k Ogunwemu. „Měl jsem vás
poslechnout. Jednou je to Lyřina matka, tak se od ní něco takového dalo
čekat.“
„Vy ji nebudete pronásledovat?“ zeptal se africký král.

196
 „Abych si zničil takový úžasný stroj? To ani náhodou.“
„Kam myslíte, že poletí? Bude hledat to děcko?“
„Teď hned ne. Neví, kde ji hledat. Povím vám, co teď udělá: zajde za
Konzistorním sborem, předá jim na důkaz své dobré vůle náš záměrolet
a začne špehovat. Bude u nich špehovat v náš prospěch, protože tuhle
dvojí hru ještě nevyzkoušela, na rozdíl od mnoha jiných pokrytectví, a
bude to pro ni nová zkušenost. A jakmile zjistí, kde je ta malá, vydá se
za ní a my ji budeme sledovat.“
„A kdy jí dá lord Roke na vědomí, že odletěl spolu s ní?“
„Podle mě si tohle překvapení nechá pro sebe hodně dlouho, co
říkáte?“
Oba se zasmáli a bok po boku se vrátili do dílen, aby si prohlédli
nový, značně vylepšený model záměroletu.

197
 17
OLEJ A LAK

Mary Maloneová vyráběla zrcadlo. Nečinila tak z

NEJZCHYTRALEJŠÍ marnivosti, k té měla daleko, ale chtěla si ověřit
ZE VŠÍ POLNÍ jistou myšlenku, která ji napadla. Chtěla se pokusit
ZVĚŘE, KTEROU zachytit Stíny, a protože neměla vybavení, jaké
HOSPODIN BŮH
UČINIL, BYL HAD. používala v laboratoři, musela improvizovat s tím,
GENESIS
co bylo po ruce.
Mulefové se zpracováním kovu nijak nezabývali.
Uměli neuvěřitelné věci s kamenem, dřevem,
provazy, lasturami a rohovinou, ale jediné kovové předměty, které znali,
vyráběli rozklepáváním přírodních valounků mědi a jiných rud, které
nacházeli v říčním písku. Kovy jim nesloužily k vyrábění předmětů, ale
k čistě dekorativním účelům. Když například dvojice vstupovala do
manželství, vyměnila si proužky lesklé mědi, které se omotávaly kolem
spodku rohů a plnily víceméně funkci svatebních prstenů.
Není proto divu, že je naprosto uchvátil švýcarský nůž, který byl
Maryiným nejcennějším pokladem.
Zalif jménem Atal, se kterou se Mary obzvlášt spřátelila, se
neubránila výkřikům úžasu, když jí Mary předvedla všechny jeho části a
vysvětlila, pokud jí omezená slovní zásoba dovolila, k čemu která z nich
slouží. K vybavení patřila i maličká lupa, a právě když s její pomocí
začala vypalovat na suchou větvičku jednoduchý vzorek, zabloudila v
myšlenkách ke Stínům.
Lovily právě s Atal ryby, ale protože bylo málo vody a ryby se
zřejmě někam přesunuly, nechaly síť ležet uprostřed řeky, usadily se na

198
travnatém břehu a povídaly si. Pak Mary našla suchou větev s hladkým
vyběleným povrchem. Vypálila do dřeva jednoduchou hlavičku
kopretiny, ze které byla Atal bez sebe nadšením, ale při pohledu na
proužek kouře stoupající z místa, kde na dřevo dopadalo soustředěné
sluneční světlo, si Mary pomyslela: Kdyby tahle větvička zkameněla a
za deset milionů let ji našel nějaký vědec, ještě pořád se kolem ní budou
držet Stíny, protože jsem ji svou prací pozměnila.
Nechala se ve slunečném dni unášet malátnými představami, až se jí
Atal zeptala:
O čem sníš?
Mary se jí pokusila přiblížit svou práci, svůj výzkum, laboratoř,
objev stínových částic a ohromující poznání, že jsou vědomé, a
uvědomila si přitom, že ji tahle otázka pořád nesmírně zajímá. Nejradši
by byla zpátky, aby měla k ruce potřebné vybavení.
Nečekala, že by Atal její vysvětlování dokázala sledovat. V první
řadě ještě nevládla místním jazykem úplně dobře, ale především jí
mulefové připadali zaměření na praktickou, každodenní stránku
fyzického světa, kdežto ona se teď vyjadřovala v matematických
termínech. Proto ji překvapila Atalina odpověď: Ano, vím, o čem mluvíš.
My tomu říkáme… načež použila slovo, které znělo podobně jako výraz
označující světlo.
Světlo? ujišťovala se Mary a Atal řekla: Ne světlo… a zopakovala jí
slovo pomaleji. Jako světlo na vodě, vysvětlovala, když se při západu
slunce hladina zlehka čeří a proskakují po ní zářivé šupinky, tak to je
přesně ono, ale jakové.
Jakové, jak Mary už dřív pochopila, byl výraz pro metaforu.
Takže to není tak docela světlo, ale vy to vidíte a připomíná vám to
světlo na vodě v zapadajícím slunci? zeptala se Mary.
Ano, přikývla Atal. Všichni mulefové to mají. Ty to máš taky. Proto
jsme hned poznali, že jsi jako my a ne jako zvířata na pastvě, ty to totiž
nemají. I když vypadáš tak podivně a ošklivě, jsi jako my, protože máš –
a znovu zaznělo to slovo, které Mary nezachytila dost jasně, aby ho
uměla zopakovat. Něco jako sraf nebo sarf, a k tomu kratičké mávnutí
chobotem doleva.

199
 Mary hořela zvědavostí a musela násilím krotit vzrušení, aby byla
schopná najít správná slova.
Co o tom víte? Odkud se to bere?
Z nás a z oleje, zněla odpověď a Mary bylo jasné, že myslí olej z
velkých kulatých tobolek.
Z vás?
Když dospějeme. Ale nebýt stromů, všechno to zase zmizí. Právě díky
jim a oleji se to drží mezi námi.
Když dospějeme… Mary se musela znovu opanovat, aby jí bylo
rozumět. Už před časem došla ohledně Stínů k domněnce, že na ně děti
a dospělí reagují odlišně, nebo že přinejmenším vyvolávají jinou
aktivitu částic. Neříkala snad Lyra, že vědci v jejím světě došli k
podobnému závěru, pokud šlo o Prach, což byl jen jiný termín pro
Stíny? A tady na to narazila znovu.
A souviselo to navíc i s tím, co jí Stíny napsaly na monitor počítače
tehdy večer, než odešla ze svého světa. Nechápala zatím podstatu celé té
záležitosti, ale věděla, že nutně souvisí s onou zásadní proměnou, kterou
v dějinách lidstva symbolizuje příběh Adama a Evy: s pokušením,
pádem a prvotním hříchem.
Když její kolega Oliver Payne zkoumal zkamenělé lebky, přišel na
to, že přibližně před třiceti tisíci lety se výrazně zvýšil počet stínových
částic obklopujících lidské ostatky. Něco se tehdy stalo, muselo dojít k
vývojovému skoku, v jehož důsledku se stal lidský mozek ideálním
prostředkem k zesilování jejich účinků.
Obrátila se k Atal:
Jak dlouho jsou na světě mulefové?
Třiatřicet tisíc let, odpověděla Atal, a protože se už naučila
rozlišovat výrazy Maryiny tváře – přinejmenším ty nejzřejmější –
rozesmálo ji, jak Mary překvapeně spadla čelist. Mulefové se smáli tak
vesele a nevázaně, že se k nim Mary obvykle musela přidat, ale
tentokrát zůstala plně soustředěná na ohromující nové poznatky.
Jak to můžete tak přesně vědět? Víte, co se během té doby událo?
Samozřejmě, odpověděla Atal. Od chvíle, kdy se objevil sraf, máme
paměť a vědomí. Předtím jsme neznali vůbec nic.
A co se stalo, že se sraf najednou objevil?

200
 Naučili jsme se používat kolo. Stalo se jednou, že jedno stvoření beze
jména našlo stromovou tobolku. Začala si s ní hrát a přitom přišla na to
–
Přišla? To byla ona?
Ano, samička. Předtím neměla žádné jméno. Uviděla, jak se otvorem
v tobolce plazí had a ten jí řekl –
Ten had s ní mluvil?
Ne, kdepak! To je jakovost. Podle toho příběhu jí had povídá: Co
víš? Co si pamatuješ? Co čekáš, že nastane? A ona odpověděla: Nic,
nic, nic. A had jí řekl: Provleč nohu tímhle otvorem v tobolce, kde jsem
si prve hrál, a nabudeš moudrosti. A tak vložila nohu do místa, kudy
prolezl had, nasákl se jí do ní olej a ona prohlédla, viděla najednou
jasněji než kdy dřív a první, co uviděla, byl právě sraf. Bylo to všechno
tak nové, zvláštní a příjemné, že se o to chtěla podělit se vším
příbuzenstvem. Vzala tedy ona a její druh první tobolky a poznali, že
vědí, co jsou zač, že jsou mulefové a ne zvěř z pastvin. Dali si navzájem
jména a sami sebe nazývali mulefy. Pojmenovali tobolkové stromy,
jakož i všechny tvory a rostlinstvo.
Protože byli odlišní, přikývla Mary.
Ano, to je pravda. A jejich děti zrovna tak, protože když spadaly další
tobolky, ukázal první pár dětem, jak je užívat. A když děti dosáhly
patřičného věku, začaly i ony vytvářet sraf, a protože byly dost velké,
aby jezdily na kolech, sraf se k nim vracel spolu s olejem a zůstával s
nimi. Tehdy poznali, že musí zasadit další tobolkové stromy, aby byl
oleje dostatek, ale tobolky byly tak tvrdé, že jejich semena málokdy
vzešla. A první mulefa pochopila, že musí stromům pomáhat, že musí na
kolech jezdit, aby se rozlomila, a od těch dob žijí mulefové a tobolkové
stromy pospolu.
Napoprvé Mary pochopila stěží čtvrtinu všeho, co jí Atal vyprávěla,
ale vyptávala se dál a domýšlela si, až dala celý příběh víceméně věrně
dohromady. Zároveň se přitom zlepšovala v jazyce mulefů, i když čím
víc se dozvídala, tím to bylo těžší, protože každý nový poznatek
vyvolával celou řadu otázek a každá z nich vedla jiným směrem.
Především se ale soustředila na otázku srafu, protože od něj
vycházelo všechno ostatní, a právě tehdy si vzpomněla na zrcadlo.

201
 Napadlo ji to, když slyšela Atalin příměr s jiskřičkami na vodě.
Odražené světlo, jaké zrcadlí například mořská hladina, je polarizované,
a pokud mají stínové částice podobně jako světlo určitou frekvenci,
třeba by se daly polarizovat i ony.
Já sraf nevidím, jako ho vidíte vy, řekla. Ale zkusím si udělat z
pryskyřičného laku zrcadlo a třeba ho pak uvidím taky.
Atal ta myšlenka nadchla. Hned vytáhly síť z řeky, aby se pustily do
shromažďování potřebných pomůcek, a dokonce v ní našly tři pořádné
ryby, což bylo dobré znamení.
Pryskyřičný lak pocházel z jiných, mnohem menších stromů, které
mulefové pěstovali právě za tímhle účelem. Když se jejich smůla
převařila a rozpustila v alkoholu vydestilovaném z ovocných šťáv,
vznikla tekutina hustá přibližně jako mléko a s jemným jantarovým
nádechem. Mulefové ji využívali jako lak. Na podklad ze dřeva nebo
lastury nanesli třeba i dvacet vrstev, přičemž každou nechali vytvrdit
pod vlhkou látkou, než přidali další. Postupně tak získali mimořádně
odolný, lesklý povrch. Většinou lak zabarvovali pomocí nejrůznějších
oxidů, ale někdy ho nechávali průhledný, a právě to Mary zajímalo
nejvíc. Díky jantarovému zbarvení se lak vyznačoval podobnými
vlastnostmi jako dvojlomný islandský vápenec – štěpil každý světelný
paprsek do dvou, takže při pohledu skrze něj viděl člověk dvojitě.
Nebyla si jistá, o co přesně se snaží, ale věřila, že když se bude
problémem zabývat dostatečně dlouho, v klidu a bez zbytečného napětí,
nakonec ho vyřeší. Vzpomněla si, jak Lyře citovala slova básníka
Keatse a holčička okamžitě prohlásila, že přesně v takovém rozpoložení
musí být, když chce komunikovat s alethiometrem. Teď se tedy bude
muset sama naučit, jak se správně uvolnit.
Pro začátek si našla víceméně plochý kousek dřeva podobného
borovici a tak dlouho ho dřela kouskem pískovce (kde není kov, nejsou
ani hoblíky), až byl co nejhladší. Naučila se tenhle postup od mulefů a
musela uznat, že při troše času a námahy se dá dosáhnout celkem
slušného výsledku.
Než zašla spolu s Atal do hájku lakovníků, podrobně kamarádce
vysvětlila, co zamýšlí, a požádala, jestli si může vzít trochu pryskyřice.
Mulefové jí to beze všeho dovolili, ale dál neměli čas se jejím

202
počínáním zabývat. S Atalinou pomocí nasbírala trochu lepkavé mízy a
pak následovalo zdlouhavé vaření, rozpouštění a další převáření, dokud
nebyl lak hotový.
Mulefové ho roztírali pomocí chomáčků vláken z rostliny podobné
bavlně. Mary si nechala od zkušeného řemeslníka vysvětlit přesný
postup a pak se trpělivě pustila do práce. Pracně zrcadlo znovu a znovu
natírala, i když vrstvičky byly tak tenké, že zprvu neviděla žádný rozdíl.
Pokaždé ale nechala lak beze spěchu zaschnout a nátěr začal postupně
nabývat na síle. Navrstvila tak na sebe přes čtyřicet nátěrů – časem je
přestala počítat – a než jí došel lak, měla už přinejmenším
pětimilimetrovou vrstvu.
Na závěr musela povrch vyleštit. Celý den ho jemně třela krouživými
pohyby, až ji rozbolely ruce i hlava a musela práce nechat.
Pak usnula.
Následujícího rána se celá skupina vypravila do mlází takzvaných
uzlovníků. Bylo potřeba dohlédnout, aby výhonky rašily, jak mají, a
zpevnit síť vzájemně se proplétajících větví, aby pruty rostly do
správného tvaru. Maryina pomoc jim přitom přišla náramně vhod,
protože se dokázala vmáčknout do těsnějších mezer než oni a díky
výhodě dvou rukou nepotřebovala k práci společníka.
Teprve když skončili a vrátili se do vesnice, mohla se Mary pustit do
experimentů, nebo spíš do hraní, protože ještě pořád neměla jasno v
tom, co vlastně dělá.
Nejdřív zkoušela, zda by se lakovaná destička dala použít jako
zrcadlo, ale bez postříbřené zadní strany byl zdvojený obraz matný a
nezřetelný.
Pak ji napadlo, že by se jí spíš hodil samotný lak bez dřeva, ale při
představě, že by měla vyrábět novou plošku, se jí udělalo mdlo. A
navíc, bez podkladu by těžko dosáhla rovné plochy.
Nejlepší bude dřevo odříznout, usoudila nakonec. Bude to chtít svůj
čas, ale s pomocí švýcarského nože by se jí to mohlo povést. A tak se
dala do práce. Začala opatrně od kraje, jemně odrýpávala třísku po
třísce, aby lak nepoškrábala zezadu, až nakonec většinu dřeva odstranila
a zbyla jí tabulka tvrdého průhledného laku polepená z jedné strany
roztřepenými odštěpky.

203
 Zauvažovala, co by se asi stalo, kdyby destičku namočila do vody?
Nezměkčil by se lak? Ne, dozvěděla se od mistra natěrače, ten už
zůstane takhle tvrdý napořád, ale co to zkusit tímhle? Ukázal na jakousi
kapalinu v kamenné misce, která prý za pár minut rozežere každé dřevo.
Podle vzhledu a pachu Mary usoudila, že to bude nějaká kyselina.
Na laku žádnou škodu nezpůsobí, tvrdil řemeslník, a kdyby přece,
může ho Mary snadno opravit. Bylo vidět, že ho její počínání zaujalo, a
ochotně jí pomohl nanést kyselinu na dřevo. Dozvěděla se přitom, že ji
získali mletím, rozpouštěním a destilováním zvláštního kamene, který
se nachází kdesi na břehu mělkých jezer, kam se Mary ještě nedostala.
Dřevo zanedlouho změklo a odpadlo, takže Mary zbyla tabulka
průhledného hnědožlutého laku velká asi jako stránka brožované
knížky.
Vyleštila zadní stranu stejně pečlivě jako přední, až byl povrch obou
hlaďounký jako zrcadlo.
A když se podívala skrze ni…
Nic zvláštního neviděla. Obraz byl jasný a zřetelný a viděla ho
zdvojeně, pravou část těsně u levé a zhruba o patnáct stupňů výš.
Co by se asi stalo, zamyslela se, kdybych měla dvě části a položila je
na sebe?
Znovu tedy vytáhla kapesní nůž a pokusila se vyrýt do tabulky zářez,
v němž by se dala přepůlit. Usilovně se do toho pustila, tlačila na ostří a
několikrát musela na hladkém kameni nůž znovu nabrousit, ale nakonec
byla rýha dostatečně hluboká, aby se odvážila tabulku přelomit.
Podložila zářez tenkou větvičkou a zprudka se do tabulky opřela, jak to
kdysi odkoukala od sklenáře, který řezal sklo. Povedlo se: místo
jednoho kousku laku měla dva.
Položila je na sebe a podívala se přes ně. Jantarová barva teď byla
výraznější a podobně jako fotografický filtr některé barvy zvýrazňovala
a jiné potlačovala, takže krajina nabyla rázem jiný ráz. Překvapilo ji, že
už nevidí dvojmo jako dřív, ale jednoduše. Po Stínech ale pořád nebylo
ani památky.
Oddálila dílky od sebe a sledovala, jak se při tom vzhled věcí mění.
Když se dostala asi na šířku dlaně, stalo se něco nečekaného: jantarový

204
nádech zmizel a ona viděla svět zbarvený jako obvykle, jen se všechno
zdálo jasnější a zřetelnější.
V tu chvíli ji vyrušila Atal, zvědavá, co přítelkyně provádí.
Už vidíš sraf? zeptala se.
Ne, ale vidím jiné věci, odpověděla Mary a chtěla jí svůj objev
ukázat.
Atal to zaujalo, ale bylo v tom víc zdvořilosti, než skutečného
badatelského vzrušení, jakým planula Mary. Brzy ji také omrzelo
prohlížet si svět přes dva kousky laku a usadila se do trávy k pravidelné
údržbě kol. Někdy si mulefové čistě z přátelství navzájem ošetřovali
drápy a Atal jednou či dvakrát dovolila Mary, aby se postarala o její.
Mary si na oplátku nechala od Atal upravit vlasy, protože bylo
příjemné, když se jí v nich zalif probírala chobotem a jemně jí hnětla a
masírovala kůži na hlavě.
Mary pochopila, co by si přítelkyně přála, a ochotně odložila kousky
laku vedle sebe. Oběma rukama pak přejela po Ataliných neuvěřitelně
hladkých drápech, mnohem hladších a kluzčích než teflon, obzvlášť v
místech, kde se opíraly o spodní hranu otvoru kola a tvořily osu otáčení.
Tvarem do sebe oba díly dokonale zapadaly, jak se dalo čekat, a když
Mary přejela prsty po vnitřku otvoru, necítila na omak žádný rozdíl.
Působilo to, jako by mulefové a jejich tobolky tvořily dohromady
jedinou bytost, která se nějakým zázrakem dokáže rozpojit a zase složit
dohromady.
Atal Maryina péče těšila a i Mary byly vzájemné dotyky příjemné.
Její přítelkyně byla mladá a svobodná, a protože v její skupince nebyli
žádní mladíci, bude si muset hledat partnera jinde. To ovšem nebylo nic
snadného a Mary měla občas dojem, že si Atal dělá starosti, co s ní
bude. Ani v nejmenším proto nelitovala času, který spolu trávily,
ochotně jí čistila kola od prachu a špíny, která se nahromadila v
otvorech, potírala jí drápy voňavým olejem a Atal jí zatím chobotem
jemně zvedala a rovnala pramínky vlasů.
Když byla Atal s ošetřením spokojená, postavila se na kola a vyrazila
pomoct ostatním s přípravou večeře. Mary se vrátila ke svým kouskům
laku a skoro vzápětí uviděla, o co tolik stála.

205
 Držela obě destičky na šířku dlaně od sebe, jako když předtím
uviděla onen jasný, čirý obraz, ale něco se změnilo.
Když se do nich zahleděla teď, uviděla Atal obklopenou rojem
zlatavých jiskřiček. Objevily se ale jen v části lakové tabulky a Mary
brzy pochopila proč: právě tady se jí dotkla prsty mastnými od oleje.
Atal! vykřikla. Rychle! Vrať se!
Atal se otočila a ujížděla zpátky.
Dej mi trošku oleje, poprosila ji Mary. Jen maličko, na ten kousek
laku.
Atal ji ochotně nechala přejet prsty po vnitřku kol a zvědavě
přihlížela, jak Mary potírá jeden dílek tenkou vrstvičkou čiré voňavé
látky.
Pak přitiskla oba plátky k sobě, pootočila jimi, aby se olej
rovnoměrně rozetřel, a znovu je podržela na dlaň od sebe.
Když se jimi podívala teď, všechno se změnilo. Viděla Stíny! Kdyby
byla v kuřáckém salonku Jordánské koleje onoho večera, kdy lord
Asriel promítal svoje fotogramy pořízené speciální emulzí, hned by
věděla, o co jde. Všude, kam se podívala, viděla zlatavá světýlka, přesně
jak jí je popisovala Atal: zářivé jiskřičky, které se vznášely vzduchem a
občas se shlukovaly dohromady a jakoby s jasným úmyslem táhly
jedním směrem. Okolní svět byl stejný jako dřív, když se dívala
prostým okem, tráva, řeka i stromy, ale kdykoli spatřila myslící bytost,
totiž někoho z mulefů, světlo kolem něj houstlo a hemžilo se pohybem.
Obrysy tvora ale proto nebyly o nic méně zřetelné, naopak se zdálo, že
je okolní svit zvýrazňuje.
Nevěděla jsem, jaká je to krása, obrátila se Mary k Atal.
No aby, ohromná, viď? odpověděla zalif. Neumím si moc představit,
žes to předtím neviděla. Podívej na toho mrňouska…
Ukázala na jedno z mláďat, která si hrála ve vysoké trávě. Dítě
neohrabaně poskakovalo za luční kobylkou, ale vzápětí se zastavilo
zaujaté listem, upadlo a když se znovu vyškrábalo na nohy, rozběhlo se
povědět něco matce, když vtom ho upoutal kousek klacíku. Chtělo ho
zvednout, uvidělo, že mu po chobotu lezou mravenci a začalo rozčíleně
troubit… Obklopoval ho jemný zlatavý opar, podobný jako viděla i
kolem přístřešků, rybářských sítí a večerního ohně, možná o maličko

206
silnější, ale jen nepatrně. Na rozdíl od nich se ale světlo kolem mláděte
přelévalo ve vířících proudech zaměřených jasným směrem, byť se
přelévaly, měnily směr a co chvíli zanikly, aby uvolnily místo novým.
Kolem jeho matky bylo zlaté jiskření mnohem výraznější a plynulo
ve vyrovnanějších, plnějších proudech. Chystala právě jídlo, sypala na
plochý kámen mouku a vyráběla tenké placky podobné čapati nebo
tortillám, ale zároveň nespouštěla oči z dítěte. Stíny, sraf nebo Prach,
který se kolem ní shlukoval, byl ztělesněním zodpovědnosti a rozumné
starostlivosti.
Tak už ho konečně vidíš, poznamenala Atal. V tom případě pojď se
mnou.
Mary se na přítelkyni překvapeně podívala. Atal mluvila podivně
slavnostním tónem, jako by říkala Konečně jsi připravená. Na tohle
jsme čekali, a teď musí nastat změna.
Vtom se začali objevovat další, přicházeli od úpatí kopce i od řeky,
vylézali z přístřešků, mulefové z její osady i cizí, které nikdy dřív
neviděla a kteří se po ní zvědavě otáčeli. Na udusané zemi se rozléhalo
hluboké, pravidelné bzučení kol.
Kam musím jít? ptala se Mary. Proč se sem všichni sjíždějí?
Neboj se, odpověděla Atal, a pojď se mnou, nic ti neuděláme.
Šlo zřejmě o dlouho očekávané shromáždění, protože každý věděl,
kam má jít a co čekat. Na okraji vesnice stála nízká pravidelná mohyla z
udusané hlíny. Z obou stran vedly nahoru rampy a celé shromáždění –
Mary ho odhadovala na přinejmenším padesát mulefů – mířilo přímo k
ní. Ve večerním vzduchu visel kouř z kuchyňských ohnišť a zapadající
slunce halilo všechno do vlastních odstínů zlata. Mary vnímala vůni
pražící se kukuřice a teplý pach mulefů, v němž se vůně oleje mísila s
příjemným pachem teplých těl, který Mary připomínal koně.
Atal ji pobídla k vyvýšenině.
Co se děje? nechápala Mary. Tak mi to pověz!
Ne, já nemůžu. Bude mluvit Sattamax…
Jméno Sattamax Mary nic neříkalo a zalifa, kterého jí Atal ukázala,
nikdy dřív neviděla. Byl starší než všichni, koho dosud znala, u kořene
chobotu se mu ježily bílé chlupy a pohyboval se ztuhle, jako by ho
bolely klouby. Ostatní ho uctivě obcházeli, a když se na něj Mary

207
nenápadně podívala svými lakovými sklíčky, pochopila proč: oblak
stínových částic, který ho obklopoval, byl tak hustý a složitý, že se jí
samotné zmocnila úcta, i když přesně nechápala, co to znamená.
Sattamax se připravil k řeči a všichni ztichli. Mary stála kousek od
mohyly, a i když jí Atalina blízkost dodávala odvahy, cítila na sobě oči
všech přítomných a připadala si jako nová žákyně ve škole.
Pak Sattamax začal mluvit. Měl hluboký, sytý a výrazný hlas a
chobotem gestikuloval důstojně a elegantně.
Sešli jsme se tady, abychom pozdravili cizinku Mary. Ti z nás, kdo ji
znají, dobře vědí, kolik dobrého a užitečného pro nás vykonala od
chvíle, kdy přišla mezi nás. Čekali jsme, až se trochu naučí naší řeči.
Díky pomoci mnoha z nás, a především zalif Atal, nám dnes cizinka
Mary rozumí.
Ale bylo potřeba, aby pochopila ještě další věc, totiž sraf. Věděla o
něm, ale neviděla ho tak, jak ho vidíme my, dokud si nevyrobila nástroj,
kterým na něj může pohlédnout.
Když se jí to teď podařilo, je připravená vyslechnout víc o tom, v čem
potřebujeme její pomoc.
Mary, přistup sem ke mně.
Připadala si jako ve snu, styděla se a nechápala, co se děje, ale
poslušně vyšla vzhůru a postavila se starému zalifovi po boku.
Připadalo jí, že by měla něco říct, a tak spustila:
Přivítali jste mě mezi sebou jako přátelé. Jste laskaví a pohostinní.
Přicházím ze světa, kde se život v mnohém liší, ale někteří z nás vědí, že
existuje sraf, tak jako to víte vy. Děkuji vám, že jste mi pomohli vyrobit
tohle sklíčko, s jehož pomocí ho vidím. Jestli vám můžu nějak pomoci,
mileráda to udělám.
Mluvila neobratněji, než když se bavila s Atal, a bála se, že jí třeba
nebudou dobře rozumět. Nevěděla také, kam se obracet, když kromě
slov musela používat i gesta, ale podle všeho pochopili, co chtěla říct.
Rádi jsme tě slyšeli promluvit, řekl Sattamax. Doufáme, že nám
budeš schopná pomoct. Jestli ne, nevěřím, že by náš rod přežil.
Tualapiové nás všechny pozabíjejí. Jejich víc než kdy dřív a s každým
rokem jich přibývá. Ve světě se něco zvrtlo. Po celých třiatřicet tisíc let,
co mulefové existují, jsme se starali o zemi, na níž žijeme. Všechno bylo

208
v rovnováze. Stromy vzkvétaly, zvířata se ve zdraví pásla, a i když nás
čas od času napadli tualapiové, zůstával náš i jejich počet víceméně
stejný.
Před třemi sty lety ale stromy začaly churavět. V obavách jsme
přihlíželi, věnovali jim veškerou možnou péči, ale přesto plodí čím dál
méně tobolek, opadávají mimo sezónu a některé dokonce nadobro
uhynuly, což se nikdy dřív nestalo. Kam až naše paměť sahá, nepřišli
jsme na příčinu, která by k tomu mohla vést.
Pravda, to všechno se dělo pomalu, ale i náš život plyne pomalu a
klidně. To jsme nevěděli, dokud jsi nepřišla ty. Znali jsme motýly a
ptáky, ale ti nemají sraf. Ty ano, i když se od nás tolik lišíš, a přitom jsi
rychlá a pohotová jako oni. Napadne tě, že potřebuješ nástroj, s jehož
pomocí bys viděla sraf, a okamžitě si ho vyrobíš ze surovin, které my
známe po tisíce let. Oproti nám myslíš a jednáš svižně jako pták. Tak
nám to aspoň připadá a z toho soudíme, jak pomalý se ti musí jevit náš
rytmus.
Ale právě proto v tebe skládáme naději. Vidíš věci, které my
nevidíme, vidíš souvislosti, možnosti a skutečnosti, které nedokážeme
vnímat, tak jako ty nevidíš sraf. Doufáme proto, že i když my nevidíme
možnost, jak se zachránit, ty bys ji mohla nalézt. Doufáme, že dokážeš
rychle rozpoznat příčinu, proč naše stromy chřadnou, a dokážeš je
uzdravit. Doufáme, že přijdeš na to, jak se vypořádat s tualapskými
nájezdníky, kteří nás předčí počtem i silou.
A doufáme, že to dokážeš rychle, jinak všichni zahyneme.
Z davu se ozvalo souhlasné mručení a přitakání. Všichni hleděli
přímo na ni a Mary si připadala čím dál víc jako nový žáček, ve kterého
všichni skládají velké naděje. Zalifova řeč jí nečekaně polichotila, nikdy
jí nenapadlo pokládat se za rychlou a svižnou a srovnání s ptákem se jí
vyloženě líbilo, protože podle vlastního názoru byla spíš zarputilý,
vytrvalý dříč. Zároveň se ale neubránila obavám, že ji vidí úplně špatně,
že nechápou, jaká doopravdy je a že za žádných okolností nedokáže
dostát jejich nadějím.
Jenže málo platné, musí něco udělat. Všichni čekají na její odpověď.
Sattamaxi, řekla, mulefové, skládáte ve mě svoji důvěru a já udělám,
co je v mých silách. Jste laskaví a vlídní, žijete dobrý, krásný život a já

209
se upřímně vynasnažím vám pomoci. Konečně jsem uviděla sraf a proto
vím, co dělám. Děkuji vám, že mi věříte.
Všichni přikyvovali, spokojeně si pobrukovali a hladili ji choboty,
když scházela z návrší mezi ně, a Mary šla dál, bez sebe hrůzou, k čemu
se zavázala.

* * *

Ve stejnou chvíli se kněz a vrah otec Gomez lopotil ve světě

Cittàgazze po strmé kamenité stezce mezi pokroucenými kmeny
olivovníků. Mezi stříbřitými listy prosvítaly šikmé paprsky večerního
slunce a vzduch drnčel vrzáním cikád a cvrčků.
Kousek před sebou viděl maličký statek stíněný vinnou révou.
Zaléhalo k němu odtud mečení kozy a mezi šedými skalami
proskakoval potůček. Viděl staříka, který cosi kutil u domu, a nedaleko
vedla stará žena kozu ke stoličce a vědru na dojení.
Ve vesnici o kus cesty níž se dozvěděl, že žena, kterou sleduje, tudy
před časem prošla a zmínila se o tom, že hodlá vyrazit do hor. Možná ji
tihle dva viděli, a i kdyby ne, třeba mu aspoň prodají trochu sýra a oliv a
napije se čerstvé vody. Na střídmý život byl otec Gomez uvyklý a času
měl dost.

210
 18
PŘEDMĚSTÍ MRTVÝCH

Lyra se probudila ještě před svítáním. Pantalaimon

KÉŽ MOHLI se jí roztřeseně choulil na prsou, a tak vstala, aby se
BYCHOM TŘEBAS trochu prošla a zahřála, než se šedavý přísvit rozšíří
JEN DVA DNY na celou oblohu. Ještě nikdy nezažila takové ticho,
ROKOVATI
S MRTVÝMI… dokonce ani v zasněžené Arktidě. Nepohnul se tu
JOHN WEBSTER
ani ten nejslabší větřík a z hladkého moře se
nerozběhla na písek u břehu sebemenší vlnka. Celý
svět jako by strnul v okamžiku mezi nádechem a
vydechnutím.
Will ležel stočený do klubíčka a tvrdě spal. Hlavu si položil na batoh,
ve kterém schovával nůž, a protože se mu plást svezl z ramen, pečlivě
ho zas přikryla. Představovala si přitom, že se vyhýbá jeho daemonovi,
který spí v podobě kočky stulený přesně jako on. Někde ji tu určitě má,
říkala si v duchu.
S rozespalým Pantalaimonem v náručí poodešla o kus dál, aby ho
svými hlasy nevzbudili, a teprve pak se usadila na bok písečné duny.
„Ti dva mrňousové,“ začal Pantalaimon.
„Vůbec se mi nechtějí líbit,“ prohlásila Lyra rozhodně. „Podle mě
bysme se jich měli zbavit, hned jak to půjde. Počítám, že kdybysme je
chytili do sítě nebo tak něco, můžeme se prokrojit někam jinam, Will za
náma zavře a hotovo, zbavíme se jich.“
„Žádnou síť nemáme,“ namítl, „ani nic podobného. A navíc si
myslím, že jsou moc mazaní, než aby si to nechali líbit. On nás sleduje i
teď.“ Ve chvíli, kdy to říkal, měl Pantalaimon podobu sokola a viděl

211
tudíž bystřeji než ona. Temná obloha se s každou minutou rozsvěcela do
nezemsky bledé modře, a když Lyra zvedla pohled nad písek, nad
mořem se právě vylouply první sluneční paprsky, už teď oslnivé natolik,
že si zaclonila oči. Protože seděla na úbočí duny, dosáhlo k ní světlo o
pár vteřin dřív, než se dotklo pobřeží a pokračovalo dál směrem k místu,
kde ležel Will. Sledovala ho pohledem a uviděla u chlapcovy hlavy
maličkou postavu rytíře Tialyse. Očividně byl vzhůru a sledoval je.
„Potíž je v tom,“ podotkla Lyra, „že se nenecháme donutit k tomu, co
po nás chtějí. Takhle se musejí přizpůsobit oni nám, a vsadila bych se,
že jim to pěkně leze krkem.“
„Kdyby se nám dostali na kůži,“ připomenul Pantalaimon a myslel
tím sebe a Lyru, „a hrozili, že do nás bodnou žihadlo, Will by musel
udělat, co by mu řekli.“
Lyra se nad tím zamyslela. Živě si vzpomínala, jak paní Coulterová
křičela bolestí, jak v křečích protáčela oči v sloup a jejímu opičákovi
tekly ze strašidelně strnulé tlamy sliny, když jí jed pronikl do krevního
oběhu. A to bylo jenom škrábnutí, jak si její matka ve stejnou chvíli
připomněla na jiném místě. Willovi by nezbývalo než se poddat a
udělat, co po něm chtějí.
„Tak co kdyby si mysleli, že to neudělá?“ napadlo ji. „Co kdyby si
mysleli, že je takový necita, že by nás radši nechal umřít? Možná by je o
tom měl nějak přesvědčit, jestli to dokáže.“
Vzala si s sebou na procházku alethiometr, a protože už bylo dost
světla, vytáhla milovaný přístroj a položila si ho na klín na
rozprostřenou černou látku, v níž byl zabalený. Pozvolna přešla do
transu, protože jedině tak rozuměla všem složitým vrstvám významů a
přesně chápala, jak spolu souvisejí. Tak jako její prsty s jistotou
nacházely symboly, nacházela její mysl správná slova: jak se mají těch
špionů zbavit?
Střelka začala kmitat po ciferníku sem tam, rychleji než kdy dřív, až
si Lyra poprvé v životě začínala dělat starosti, že jí některé ze zastávek
nebo oběhů uniknou. Kdesi v hloubi vědomí je ale bezděky počítala,
protože když se ručička zastavila, s jistotou věděla, co jí sděluje:
Nesnažte se o to, protože na nich závisí váš život.

212
 To bylo překvapení, a nijak potěšující. Ptala se tedy dál: Jak se
dostaneme do světa mrtvých?
Jděte dolů, zněla odpověď. Sledujte svůj nůž. Jděte pořád dál.
Sledujte nůž.
A na závěr, trochu nesměle, položila tu hlavní otázku: Děláme dobře,
když tam chceme jít?
Ano, odpověděl alethiometr bez váhání. Ano.
S povzdechem se vytrhla z transu a odhrnula si vlasy za uši. Na tváři
a ramenou ji začínaly hřát časné sluneční paprsky a pozvolna se i tenhle
svět rozezníval rozličnými zvuky: probouzel se hmyz a suchá tráva na
vrcholku duny šelestila v nepatrném větříku.
Lyra odložila alethiometr a vrátila se k Willovi. Pantalaimon na sebe
vzal podobu lva, největšího tvora, jakého znal, aby Galivespianům
nahnal strach.
Mužíček právě přejížděl smyčcem po magnetovcovém rezonátoru, a
když skončil, Lyra se zeptala: „To jste se domlouval s lordem
Asrielem?“
„S jeho zástupcem,“ přikývl Tialys.
„My s váma nejdeme.“
„To jsem mu také oznámil.“
„Co na to říkal?“
„To patřilo mým uším, ne tvým.“
„Jak je libo,“ odsekla Lyra. „Vy jste s tou dámou manželé?“
„Ne. Jsme kolegové.“
„Máte děti?“
„Ne.“
Tialys si dál nevzrušeně ukládal rezonátor do pouzdra a lady
Salmakie opodál teprve procitala. Ladně, zvolna se posadila a v
měkkém písku, kde ležela, po ní zůstal nepatrný důlek. Vážky uvázané
lankem tenkým jako pavučinka ještě spaly, křídla vlhká spadanou rosou.
„Máte ve vašem světě i velké lidi, nebo jsou všichni malinkatí jako
vy?“ zajímala se Lyra.
„I s velkými si umíme poradit.“ Nebyla z jeho odpovědi nijak
moudrá, ale rytíř už se tiše bavil se svou společnicí. Mluvili příliš tiše,
než aby je Lyra slyšela, ale sledovat, jak usrkávají rosu ze stébel trávy

213
bylo zrovna tak zajímavé. Musejí vnímat vodu úplně jinak než my,
poslala myšlenku Pantalaimonovi. Představ si kapky velké jako tvoje
pěst! Určitě dá práci dostat se dovnitř, když se kolem každé napíná jako
balon tenká blána povrchového napětí.
To už přicházel k sobě i Will, i když ho únava docela neopustila. Ze
všeho nejdřív se začal rozhlížet po Galivespianech a oni se na oplátku
soustředěně zaměřili na něj.
Odvrátil od nich pohled a všiml si Lyry.
„Něco ti chci říct,“ začala. „Pojď sem, ať se jim…“
„Pokud se nám chcete vyhýbat,“ přerušil ji Tialysův jasný hlas,
„musíte nůž nechat tady. Buď ho nechte tady, nebo se bavte přímo před
námi.“
„To nám nedopřejete trochu soukromí?“ ohradila se Lyra.
„Nechceme, abyste slyšeli, co si povídáme.“
„Tak jděte o kus dál, ale nůž nechte tady.“
Nikdo jiný v dohledu nebyl a u Galivespianů nehrozilo, že by nůž
použili. Will sáhl do batohu pro láhev s vodou a pár sušenek, podal
jednu Lyře a společně vystoupali nahoru na dunu.
„Ptala jsem se alethiometru,“ svěřila se mu, „a říkal, že se těm
lidičkům nemáme snažit utéct, protože nám zachrání život. Tak asi bude
lepší nějak to s nimi vydržet.“
„Řeklas jim, co máme v úmyslu?“
„Ne! To jim rozhodně neřeknu. Ještě by to přes ty mluvicí housle
vyzvonili lordu Asrielovi a ten by nám v tom zabránil. Prostě musíme jít
a nemluvit o tom, když budou nablízku.“
„Ale oni jsou zvědové,“ namítl Will. „Takoví vědí, jak se schovat,
aby se dozvěděli, co nemají. Radši o tom nebudeme mluvit vůbec.
Víme, kam máme namířeno, a to stačí. Jim pak nezbude než jít za námi
a nějak se s tím smířit.“
„Teď nás určitě neslyší, jsou na to moc daleko. Wille, ptala jsem se,
jak se tam dostaneme, ale prý máme sledovat nůž, víc jsem se
nedozvěděla.“
„To zní jednoduše,“ poznamenal, „ale tak snadné to určitě nebude.“
„Víš, co mi pověděl Iorek?“
„Ne.“

214
 „Řekl, když jsme se spolu loučili, že to pro tebe bude hrozně těžké,
ale podle něj to dokážeš. Nevysvětlil mi, proč vlastně…“
„Ten nůž se rozbil, protože jsem pomyslel na maminku,“ vysvětlil jí.
„Měl bych na ni zapomenout, jenže… To máš, jako když ti někdo
řekne, že nesmíš myslet na krokodýly. Od té chvíle nemyslíš na nic
jiného, ať děláš co děláš…“
„Ale včera večer jsi se dostal naskrz jakoby nic,“ namítla.
„Jo, jenže to bude tím, že jsem byl utahaný. No, uvidíme. Říkal, ať
sledujeme nůž?“
„Nic víc mi nepověděl.“
„Tak asi můžeme vyrazit. Akorát že nám nezbývá moc jídla. Měli
bysme se poohlídnout po něčem, co se dá vzít s sebou, chleba, ovoce,
tyhle věci. Podívám se nejdřív po světě, kde se dá opatřit jídlo, a pak se
do toho dáme.“
„Tak jo,“ přikývla Lyra, spokojená, že se zase něco děje a že má
Pantíka a Willa ve zdraví a bdělé u sebe.
Vrátili se k oběma zvědům, kteří ostražitě seděli vedle nože, batohy
na zádech.
„Rádi bychom věděli, co chystáte,“ ozvala se Salmakie.
„Tak v první řadě teď nejdeme k lordu Asrielovi,“ odpověděl Will.
„Máme na práci něco jiného.“
„A neřekli byste nám, o co se jedná? Stejně vám v tom nemůžeme
zabránit.“
„Ne,“ zavrtěla Lyra hlavou, „protože byste jim to rovnou pověděli.
Budete muset jít s námi, ale neřekneme vám, kam se jde. Ale jestli
chcete, samozřejmě to můžete rovnou vzdát a vrátit se k nim.“
„To v žádném případě,“ prohlásil Tialys.
„Chceme od vás nějakou záruku,“ ozval se Will. „Jednou jste
zvědové, takže se dá čekat, že nebudete jednat poctivě, to už patří k vaší
práci. Jenže my potřebujeme vědět, jestli vám můžeme věřit. Včera
večer jsme byli všichni unavení, takže jsme na to vůbec nepomysleli,
ale co vám brání počkat si, až usneme, a pak nás omámit žihadlem a
zavolat tou svou magnetovcovou věcičkou lorda Asriela? To byste
zvládli jako nic. Právě proto po vás chceme záruku, že to neuděláte. Slib
je málo.“

215
 Oba Galivespiané div nepukli vzteky, když slyšeli tak otevřeně
zpochybňovat svou čest.
Tialys se opanoval jako první. „Nemůžeme přistoupit na
jednostranné požadavky, očekáváme na oplátku něco od vás. Řekněte
nám, co máte v plánu, a já vám svěřím do opatrování magnetovcový
rezonátor. Musíte mi ho vydat, když budu potřebovat podat hlášení, ale
budete přinejmenším vědět, kdy to dělám, a bez vašeho souhlasu se k
němu nedostaneme. To je z naší strany snad dostatečná záruka. A teď
nám povězte, kam se chystáte a proč.“
Will s Lyrou se pohledem ujistili, že oba souhlasí.
„Dobře,“ prohlásila Lyra, „to zní spravedlivě. Tak abyste věděli, kam
máme namířeno: chystáme se do světa mrtvých. Nevíme, kde to je, ale
nůž nám najde cestu. To jsou naše plány.“
Oba zvědové na ni nevěřícně civěli s otevřenou pusou.
Pak Salmakie zamrkala a vzpamatovala se. „To nedává smysl, co
tady povídáš,“ namítla. „Mrtví jsou prostě mrtví, konec, tečka. Žádný
další svět neexistuje.“
„Taky jsem si to myslel,“ ozval se Will. „Ale už si nejsem tak jistý.
Každopádně díky noži aspoň zjistíme, jak se věci mají.“
„Ale proč?“
Lyra se na Willa tázavě podívala a ten přikývl.
„Totiž,“ začala, „ještě než jsem potkala Willa a dávno před tím, než
jsem tak dlouho spala, jsem zavedla jednoho kamaráda do nebezpečí a
on přišel o život. Myslela jsem, že to dělám, abych ho zachránila, jenže
to bylo naopak, všechno jsem zvrtala. A když jsem pak spala, zdál se mi
o něm sen. Tak si říkám, že bych možná mohla aspoň něco napravit,
kdybych se dostala za ním a řekla mu, jak moc mě to mrzí. A Will chce
najít tatínka, co ho zabili zrovna ve chvíli, kdy se spolu sešli. Lorda
Asriela by taková věc vůbec nezajímala, ani paní Coulterovou.
Kdybychom šli za ním, museli bysme dělat, co chce on, a jeho by
nezajímalo, co je s Rogerem – to je ten kamarád, co umřel –, bylo by
mu to úplně jedno. Ale mně na tom záleží. Nám oběma. Proto tam
chceme jít.“
„Dítě,“ promluvil Tialys. „Když zemřeme, je to konec všeho. Žádný
další život neexistuje. Víš přece, co je smrt. Viděla jsi mrtvoly a víš, co

216
se stane s daemonem, když člověk zemře. Rozplyne se, zmizí. Zbývá
snad něco dalšího, co by mohlo žít dál?“
„To právě chceme zjistit,“ odpověděla Lyra. „A když to víte, dejte
mi svůj rezonátor.“
Natáhla dlaň a Pantalaimon se v podobě levharta postavil a zašvihal
ocasem, aby dodal jejím slovům důraz. Tialys stáhl ze zad batoh a
položil jí ho na dlaň. Byl překvapivě těžký. Ona ho samozřejmě unesla
jako nic, ale zarazilo ji, jakou má rytíř sílu.
„Jak dlouho bude ta výprava podle vás trvat?“ zeptal se Tialys.
„To nevíme,“ přiznala Lyra. „Nevíme o tom všem vůbec nic, zrovna
jako vy. Prostě vyrazíme a dál se uvidí.“
„Nejdřív si potřebujeme opatřit vodu a něco k jídlu,“ připomněl Will,
„něco, co se lehko ponese. Zkusím najít svět, kde by se daly doplnit
zásoby, a pak se pustíme na cestu.“
Tialys a Salmakie nasedli na vážky, ale zůstali zatím na zemi, i když
se zvířata chvěla nedočkavostí. Nejradši by už už vyrazila k obloze, ale
jezdci je dokonale ovládali a Lyra, která si je teprve teď mohla
prohlédnout v denním světle, žasla nad jemnými, propracovanými
uzdami z šedého hedvábí, stříbrnými třmínky a drobounkými sedly.
Will vytáhl nůž. Pokušení nahmatat vrstvu vlastního světa bylo příliš
silné. Má u sebe ostatně ještě pořád kreditní kartu, mohl by nakoupit
zásoby, na jaké je zvyklý, a třeba zavolat paní Cooperové a přeptat se,
jak se daří mamince…
Nůž zaskřípěl, jako když se po drsném kameni sveze hrot hřebíku, a
jemu se leknutím div nezastavilo srdce. Kdyby to ostří zase zlomil, je se
vším konec.
Chvíli trvalo, než se odhodlal k dalšímu pokusu. Místo aby se snažil
vytěsnit matku z myšlenek, řekl si: Jistě, je se mnou pořád, vím o ní, ale
na chvíli se teď zaměřím jinam, jenom než udělám tohle…
Tentokrát to vyšlo. Našel nový svět, hladkým tahem nože prořízl
otvor a za chvíli už všichni stáli na úhledném dvoře zámožného statku v
jakési zemi podobné Holandsku či Dánsku. Kamenné dláždění bylo
čistě zametené a proti nim se otvírala řada stájových vrat. Zamlženou
oblohou prosvítalo slunce a ve vzduchu visel pach spáleniny spolu s
čímsi dalším, ještě méně příjemným. Neslyšeli nic, co by svědčilo o

217
přítomnosti lidí, jen od stájí k nim zaléhalo bzučení tak hlasité a
vytrvalé, jako by je vydával nějaký stroj.
Lyra se tam zašla podívat a vrátila se celá bledá.
„Jsou tam čtyři…“ zajíkla se s rukou na krku, ale hned se
vzpamatovala, „čtyři mrtví koně. A miliony much.“
„Podívej,“ polkl Will. „Nebo radši ne.“
Ukázal k řádce malinových keřů lemujících užitkovou zahrádku.
Teprve teď si všiml, že z nejhustšího křoví vyčuhují mužské nohy,
jedna obutá, druhá jen v ponožce.
Lyra radši odvrátila pohled, ale Will se zašel přesvědčit, jestli snad
muž není naživu a nedalo by se mu pomoci. Když se vracel, vrtěl
hlavou a vypadal nesvůj.
Oba zvědové už nahlíželi do pootevřených dveří domu.
Tialys se k nim rychle vrátil. „Uvnitř je to cítit líp,“ řekl a zaletěl
dovnitř. Salmakie se zatím vydala na obhlídku přístavků.
Will šel za rytířem. Za dveřmi byla velká čtvercová kuchyně,
starosvětsky útulná, s bílým porcelánem, dřevěnou kredencí,
čisťounkým borovým stolem a krbem s vychladlou začernalou konvicí.
Vcházelo se odtud do špižírny, kde našli dvě police plné voňavých
jablek. Všude panovalo tísnivé ticho.
„Wille, není tohle ten svět mrtvých?“ zeptala se Lyra tiše.
Také už ho to napadlo, ale odpověděl: „Ne, to se mi nezdá. Bude to
jen nějaký další svět, kde jsme ještě nebyli. Víš co, vezmeme si tady,
kolik jídla pobereme. Tohle vypadá jako žitný chleba, ten se hodí, je
lehký, a tady sýr…“
Když si naložili, kolik mohli unést, hodil Will do zásuvky borového
stolu zlatou minci.
„Co je?“ ozvala se Lyra, když viděla, jak Tialys významně zvedá
obočí. „Když si člověk něco bere, vždycky by za to měl zaplatit.“
V tu chvíli vrazila zadními dveřmi dovnitř Salmakie a jako mihotavý
modravý záblesk přistála i s vážkou na stole.
„Jdou sem nějací lidé,“ varovala, „pěšky, a jsou ozbrojení. Za pár
minut jsou tady. A vzadu za polem hoří vesnice.“
Ještě než domluvila, dolehlo k nim zvenčí vrzání těžkých bot na
štěrku, hlasité rozkazy a cinkání kovu.

218
 „Tak abychom radši šli,“ poznamenal Will.
Špičkou nože zašátral ve vzduchu a v tu chvíli narazil na dosud
nepoznaný pocit. Ostří jako by klouzalo po jakémsi hladkém povrchu
podobném zrcadlu a pak se nůž zvolna nořil hlouběji, dokud nenarazil
na vrstvu, která by se dala proříznout. Byla houževnatá a kladla odpor,
jako by krájel nějakou těžkou látku. Jakmile byl otvor hotový, Will
vytřeštil oči úžasem a leknutím: nový svět vypadal do nejmenších
podrobností stejně jako ten, ve kterém stáli.
„Co se děje?“ ptala se Lyra.
Zvědové nechápavě hleděli na druhou stranu. Mátlo je, co vidí, ale to
nebylo všechno. Tak jako předtím vzduch vzdoroval noži, cosi v otvoru
jako by jim bránilo projít. Will cítil, jak se opírá do čehosi
neviditelného. Pomohl pak Lyře protáhnout se za ním, ale Galivespiané
se téměř nepohnuli z místa. Teprve když usadili vážky dětem do dlaní,
mohli dál, a i tehdy je odpor vzduchu tlačil zpátky, ohýbal hmyzu
křehká křídla a maličcí jezdci měli co dělat, aby konejšivými dotyky a
slovy zvířata uklidnili.
Po několika vteřinách vypětí se ale všichni ocitli na druhé straně a
Will našel okraje okna (byť nebylo vůbec vidět) a zavřel ho. Halas
vojáků z původního světa ustal, jako když utne.
„Wille?“ ozvala se Lyra, a když se otočil, zjistil, že s nimi v kuchyni
stojí ještě někdo další.
Srdce se mu rozbušilo. Byl to ten člověk, kterého před necelými
deseti minutami viděl ležet v maliní s podřezaným krkem.
Byl zhruba ve středním věku, hubený a ošlehaný větrem jako někdo,
kdo tráví většinu času venku. Teď ale vypadal nadobro vyvedený z
míry, jako by ochromený strašlivým šokem. Kolem vytřeštěných očí mu
bylo vidět bělmo a roztřesenou rukou se přidržoval hrany stolu. Will s
úlevou konstatoval, že krk má nedotčený.
Otevřel ústa, jako by chtěl promluvit, ale nevyšel z nich ani zvuk.
Nezmohl se na víc, než že na Willa a Lyru namířil ukazováček.
„Promiňte, že jsme vám vlezli do domu,“ začala Lyra, „ale museli
jsme utéct před tou bandou, co sem táhla. Je mi líto, že jsme vás
vylekali. Já jsem Lyra, tohle je Will a tady naši přátelé jsou rytíř Tialys

219
a lady Salmakie. Byl byste tak hodný a řekl nám, jak se jmenujete a kde
jsme?“
Běžný dotaz vytrhl muže ze strnulosti. Tělem mu projelo zachvění,
jako by se budil ze sna.
„Jsem mrtvý,“ řekl. „Ležím tam venku a jsem mrtvý, vím to. Vy
mrtví nejste. Co se to děje? Pánbu se mnou, oni mi podřízli krk. Co se to
jen děje?“
Hned při slovech „Jsem mrtvý“ se Lyra přisunula k Willovi blíž a
Pantalaimon se jí v podobě myšky přitiskl na prsa. Galivespiané měli
zatím co dělat, aby zkrotili vyděšené vážky, kterým se muž podle všeho
v nejmenším nezamlouval. Zběsile poletovaly po kuchyni sem tam a
hledaly, kudy se dostat ven.
Muž si jich ale nevšímal, jen se snažil pochopit, co se seběhlo.
„Vy jste duch?“ zeptal se Will nejistě.
Muž k němu vztáhl ruku a Will se s ní pokusil potřást, ale prsty mu
projely vzduchem. Na okamžik ucítil na dlani zvláštní chlad.
Když to muž viděl, poděšeně si přitáhl ruku k očím. Otupělost ho
začínala opouštět a pomalu mu docházela bída téhle nové situace.
„Na mou věru,“ vydechl, „já jsem mrtvý… Jsem mrtvý a přijdu do
pekla..“
„Ticho,“ okřikla ho Lyra. „Půjdeme s vámi. Jak se jmenujete?“
„Dřív jsem byl Dirk Jansen,“ odpověděl, „ale už pomalu… Nevím,
co mám dělat… Nevím, kam jít…“
Will otevřel dveře. Stodola vypadala stejně, užitková zahrada zrovna
tak, i zamžené sluneční světlo svítilo jako dřív. A v keřích, tak, jak ho
našli předtím, leželo mužovo tělo.
Dirku Jansenovi se vydralo kratičké zasténání, jako by teprve teď
ztratil poslední naději. Vážky vyrazily ze dveří, nízko nad zemí
proletěly přes dvůr a pak zamířily do výšky, rychlejší než ptáci. Muž se
bezmocně rozhlížel, rozhazoval rukama a vyrážel nesouvislé výkřiky.
„Tady zůstat nemůžu… Nemůžu zůstat,“ opakoval. „Tohle není
statek, co jsem znal. Všechno je špatně. Musím jít…“
„Kam půjdete, pane Jansene?“ chtěla vědět Lyra.
„Na cestu. Co já vím. Tady zůstat nemůžu…“

220
 Salmakie přistála Lyře na ruce. Vážka se jí bolestivě zaryla drápky
do kůže, ale lady měla důležitou zprávu: „Z vesnice vycházejí lidé,
podobní jako tenhle člověk, a všichni míří stejným směrem.“
„Tak se k nim přidáme,“ rozhodl Will a hodil si batoh na záda.
Dirk Jansen už s odvráceným pohledem obcházel svoje ležící tělo.
Vypadal trochu přiopile, jak se co chvíli zastavoval, popocházel, motal
se doprava doleva a klopýtal o vyjeté koleje a kameny cesty, kterou jeho
nohy zaživa tak důvěrně znaly.
Lyra šla za Willem a Pantalaimon vyletěl v podobě poštolky tak
vysoko, že Lyra zalapala po dechu.
„Mají pravdu,“ potvrdil jí, když se vrátil. „Z vesnice táhne zástup
lidí, samí mrtví…“
A brzy je uviděla i ona: asi dvacet postav, muži, ženy i děti, a všichni
klopýtali podobně nejistě jako Dirk Jansen, zmatení a vyděšení. Vesnice
byla vzdálená zhruba půl míle a lidé kráčeli jejich směrem, všichni v
těsném hloučku uprostřed cesty. Když si duchů všiml Dirk Jansen,
vrávoravě se k nim rozběhl a oni k němu napřáhli ruce, jako by ho
vítali.
„Nevědí sice, kam jdou, ale aspoň jsou spolu,“ poznamenala Lyra.
„Nejlepší bude se jich prostě držet.“
„Myslíš, že v tomhle světě měli daemony?“ napadlo Willa.
„Těžko říct. Kdybys někoho takového potkal u vás, poznal bys, že je
to duch?“
„Vlastně nevím. Nevypadají tak úplně normálně… Měli jsme u nás
ve městě jednoho člověka, nosil takovou starou igelitku a v jednom kuse
chodil kolem krámů, ale nikdy nešel dovnitř ani s nikým nemluvil.
Nikdo se na něj nikdy nedíval. Já sám jsem dělal, jako by byl duch. Tak
toho mi trochu připomínají. Možná jsou v našem světě spousty duchů,
jen jsem o nich nevěděl.“
„U nás nejspíš nebudou,“ prohodila Lyra, ale úplně jistě to neznělo.
„Každopádně tohle musí být svět mrtvých. Tyhle lidi před chvílí
zabili, povraždili je ti vojáci, co jsme viděli, a teď jsou tady, v úplně
stejném světě, v jakém dřív žili. Čekal bych, že bude vypadat jinak…“
„Ale už začíná blednout,“ upozornila ho. „podívej.“

221
 Pověsila se mu na ruku a Will se zastavil a rozhlédl. Měla pravdu.
Nedlouho předtím, než našel v Oxfordu otevřené okno a prošel do
Cittàgazze, odehrálo se zatmění slunce. Stejně jako miliony ostatních
vyšel tehdy v poledne před dům a sledoval, jak se denní světlo kalí,
pohasíná a přechází do přízračného šera. Domy, stromy, park, všechno
to bylo stejně zřetelné jako za dne, jen světla bylo míň, jako by se z
umírajícího slunce vytrácela síla.
Teď se kolem něj odehrávalo něco podobného, jen bylo podivnější,
že se začínaly rozostřovat i hrany předmětů, jako by se rozpíjely do
neurčitá.
„Tohle ani není, jako by člověk ztrácel zrak,“ poznamenala Lyra
vyděšeně, „protože to by znamenalo jen to, že věci nevidíš. Jenže tady
jako by samy mizely…“
Ze světa kolem se pomaličku vytrácely barvy. Smaragdové stromy a
tráva zmatněly do šedavě zelené, zářivě žluté pšeničné pole vybledlo do
šedavě žluté, červené střechy úpravného statku přešly do matného
odstínu krvavě šedé…
Lidé se shlukli těsněji k sobě a bylo znát, že si i oni uvědomují, jak
se okolí mění. Chytali se navzájem za paže a ukazovali do všech stran,
jako by nevěřili vlastním očím.
Jediné, co si široko daleko zachovalo barvu, byly jasná žlutočervená
a elektrizující modrá na tělech vážek, postavičky jejich jezdců a Will,
Lyra a Pantalaimon, který se oběma držel nablízku v podobě poštolky.
Byli už nedaleko od čela průvodu a jasně viděli, že jsou to samí
duchové. Will s Lyrou se bezděky přitiskli blíž k sobě, ale nebylo se
čeho bát. To spíš duchové měli strach z nich, otáleli na místě a
neodvažovali se přiblížit.
„Nebojte se,“ zavolal na ně Will. „Nic vám neuděláme. Kam jdete?“
Všichni se obrátili k nejstaršímu v jejich středu, jako by to byl jejich
vůdce.
„Jdeme tam, co všichni ostatní,“ odpověděl. „Připadá mi, jako bych
to věděl, i když si nevzpomínám, že by mě to kdy kdo učil. Mělo by to
být touhle cestou někde dál. Poznáme to, až tam budem.“
„Mami,“ ozvalo se jakési dítě. „Proč se dělá ve dne taková tma?“

222
 „Tím se netrap, myšáčku,“ tišila ho matka. „Stejně s tím nic
nenaděláme. Nejspíš jsme mrtví, víš?“
„Ale kam jdeme?“ nedalo se děcko odbýt. „Já nechci být mrtvý,
mami!“
„Jdeme se podívat za dědečkem,“ zkoušela ho matka utišit, ale dítě
se dalo do usedavého pláče. Ostatní se po matce ohlíželi, tu s
pochopením, tu podrážděně, ale protože jí nemohli nijak pomoci,
nešťastně se pustili na další cestu mizející krajinou, provázeni
vytrvalými dětskými vzlyky.
Rytíř Tialys si vyměnil několik slov se Salmakií a vyrazil dopředu.
Will s Lyrou hltali očima vážčiny jasné barvy a neutuchající energii a
sledovali ji pohledem, dokud se nezmenšila v maličkou tečku v dálce.
Lady sletěla dolů a usadila se Willovi na ruce.
„Rytíř se letěl podívat, co leží před námi,“ řekla. „Myslíme, že
krajina bledne, protože mizí těm lidem z paměti. Čím dál od domova
budou, tím větší tma nastane.“
„Ale proč vůbec někam jdou?“ nechápala Lyra. „Kdybych byla duch,
radši bych zůstala někde, kde to znám, než abych se pouštěla bůhví kam
a ještě se ztratila.“
„Jsou tam nešťastní,“ domýšlel si Will. „Vždyť tam právě přišli o
život. Bojí se tam.“
„Ne, něco je někam táhne,“ opravila ho lady. „Nějaký instinkt je
žene na tu cestu.“
A skutečně, sotva zmizela z dohledu jejich vesnice, pohybovali se
duchové rozhodněji. Nebe potemnělo, jako by se blížila nějaká strašlivá
bouře, ale v ovzduší chybělo elektrizující napětí, které takovou bouři
předchází. Duchové vytrvale kráčeli dál a cesta je vedla zpříma středem
krajiny, která už pozbyla všech výraznějších rysů.
Čas od času se někdo z nich ohlédl po Willovi s Lyrou nebo po
zářivé vážce a její jezdkyni. Nejspíš v nich vzbuzovali zvědavost.
Nakonec se k nim nejstarší muž obrátil přímo.
„Vy tam, hochu a děvče. Vy nejste mrtví. Nejste duchové. Proč jdete
tam co my?“

223
 „Dostali jsme se sem náhodou,“ pospíšila si Lyra, než Will stačil
promluvit. „Nevím, jak se to mohlo stát. Chtěli jsme utéct tam před těmi
lidmi a najednou jsme se ocitli tady.“
„Až budete na místě, jak poznáte, kam máte jít?“ chtěl vědět Will.
„Počítám, že nám to někdo poví,“ odpověděl duch přesvědčeně.
„Musí oddělit hříšníky od spravedlivých, řekl bych. Teď už nemá cenu
se modlit, na to je pozdě. Na to jste měli myslet zaživa. Teď vám to
nepomůže.“
Očividně měl jasno, ke které skupině patří on sám, a netajil se ani
přesvědčením, že podle jeho názoru nebude nijak početná. Ostatní
duchové ho poslouchali se smíšenými pocity, ale protože neměli, kdo
jiný by je vedl, šlapali za ním mlčky a bez protestů.
Táhli dál a dál, mlčky se vlekli pod oblohou, která nakonec ztmavla
do jednolité matné barvy železa a zůstala tak. Živí se nepřestávali
rozhlížet doleva, doprava, nahoru i dolů po čemkoli pestrém,
energickém nebo veselém, ale pokaždé je čekalo jen zklamání, dokud se
v dálce neobjevila maličká jiskřička, která se rychle přibližovala. Byl to
rytíř, a Salmakie s radostným výkřikem pobídla svou vážku a vyrazila
mu naproti.
Chvíli se radili a pak zamířili k dětem.
„Před námi je město,“ hlásil Tialys. „Vypadá jako utečenecký tábor,
ale podle všeho je tam už kolik staletí. A za ním bude nejspíš nějaké
jezero nebo moře, jenže ho zakrývá mlha. Slyšel jsem odtamtud vřískat
ptáky. A bez přestání tam proudí stovky lidí, pořád a ze všech stran, lidé
jako tihle, duchové…“
Duchové poslouchali, co říká, i když nevypadali, že by je to příliš
zajímalo. Zdálo se, že všichni upadli do jakési malátné netečnosti. Lyra
by nejradši z každým z nich zatřepala, aby se probrali, aby bojovali a
hledali, jak se odtud dostat.
„Jak máme těmhle lidem pomoct, Wille?“ zeptala se.
Nedokázal si to vůbec představit. Jak pokračovali dál, všimli si na
obzoru po obou stranách jakéhosi pohybu a vepředu se do beztak
chmurného ovzduší pomalu valila temná oblaka kouře. Ten pohyb po
stranách byli lidé, nebo spíš duchové. V řadách, ve dvojicích, ve

224
skupinách nebo sami, všichni s prázdnýma rukama, stovky a tisíce
mužů, žen i dětí se sunuly po pláni k místu, odkud vycházel kouř.
Země se teď začínala svažovat a připomínala čím dál víc smetiště.
Těžký vzduch byl prosycený kouřem s občasnými závany čpícími po
chemikáliích, dějících rostlinách a splašcích. A čím níž scházeli, tím to
bylo horší. Široko daleko neviděli ani flíček čisté hlíny a jediné, co tu
rostlo, byl bujný plevel a drsná šedavá tráva.
Přímo před nimi se nad hladinou vznášela mlha, o které rytíř mluvil.
Vystupovala jako příkrý útes do výše, mísila se s temnou oblohou a
odkudsi z jejích hlubin se nesly pronikavé ptačí výkřiky.
Mezi haldami odpadu a mlhou leželo první město mrtvých.

225
 19
LYRA A SMRT

Mezi rozvalinami planuly tu a tam ohýnky. Město

NA PŘÍTELE tvořila beztvará změť budov bez ulic, náměstí a
MĚL JSEM VZTEK, volných prostranství, nepočítáme-li místa, kde se
VZTEK PŘEŠEL MĚ, některý z domů zřítil. Nad tím vším se ještě pořád
KDYŽ JSEM
TO ŘEK. tyčilo pár kostelů a veřejných budov, byť měly
WILLIAM BLAKE
střechy plné děr, popraskané zdi a v jednom případě
se celá klenba haly propadla mezi sloupy. Ve
skořepinách stěn kamenných budov vyrostlo během
času bludiště chatrčí a přístřešků poskládaných z dřevěných trámů
krovu, naplocho roztlučených kanystrů a plechovek od sušenek,
potrhaných plátů igelitu a zbytků překližky a hobry.
Duchové, se kterými sem došli, teď spěchali přímo do města a ze
všech stran se valili další a další v takovém počtu, že připomínali zrnka
písku stékající v otvoru v přesýpacích hodinách. Všichni mířili bez
váhání přímo do ruchu zaneřáděného města, jako by najisto věděli, kam
jdou, a Will s Lyrou se jim drželi v patách, když je najednou kdosi
zarazil.
„Počkat, počkat,“ houkla na ně postava vystupující ze záplatovaných
trosek dveří.
Za mužem probleskovalo kalné světlo, takže jeho rysy tonuly ve tmě,
ale i tak poznali, že tohle není duch. Byl živý, stejně jako oni, hubený
mužík neurčitého věku oblečený v potrhaném, ušmudlaném obleku. V
ruce držel tužku a složku papírů sepnutou svorkou. Dřevěná bouda, ze
které vystoupil, působila jako celnice na zřídka překračované hranici.

226
 „Co je to za město?“ zeptal se Will. „A proč nemůžeme dál?“
„Nejste mrtví,“ zahučel mužík unaveně. „Musíte počkat v zóně
dočasného pobytu. Dáte se vlevo a půjdete pořád rovně. U brány
předáte pověřené osobě tyhle papíry.“
„Promiňte, pane,“ ozvala se Lyra, „nezlobte se, že se ptám, ale jak
jsme mohli dojít až sem, když nejsme mrtví? Jsme přece ve světě
mrtvých, ne?“
„Tohle je předměstí světa mrtvých. Někdy sem nedopatřením
zabloudí někdo živý a pak musí počkat v zóně dočasného pobytu, než
může dál.“
„Jak dlouho to trvá?“
„Dokud neumře.“
Willa obešly mrákoty. Viděl ale, že se Lyra chce hádat a radši ji
předešel. „Mohl byste nám aspoň vysvětlit, co se děje pak? Myslím s
těmi duchy, co sem přijdou. Zůstávají tady ve městě napořád?“
„Ale kdepak,“ zavrtěl úředník hlavou. „Tohle je jen tranzitní přístav.
Dál se pokračuje lodí.“
„Kam?“ chtěl vědět Will.
„To vám nemůžu povědět,“ prohlásil muž a stáhl koutky v trpkém
úsměvu. „Pokračujte dál, prosím. Musíte do zóny dočasného pobytu.“
Will vzal papíry, které mu úředník podával, čapl Lyru pod paží a táhl
ji určeným směrem.
Vážky už se sotva držely ve vzduchu a Tialys dětem vysvětlil, že si
potřebují odpočinout. Uvelebily se tedy na Willově batohu a Lyra si
usadila oba zvědy na ramena. Pantalaimon v podobě levharta k nim
žárlivě zvedl pohled, ale neřekl nic. Drželi se určené cesty, vyhýbali se
ubohým chatrčím i loužím splašků a sledovali, jak se k městu bez ustání
valí nekonečný proud duchů a bez okolků mizí mezi domy.
„Musíme se dostat přes vodu jako všichni ostatní,“ řekl Will.
„Možná nám tam v té zóně řeknou, jak na to. Nezdá se, že by se nějak
zlobili, ani nepůsobí nebezpečně. Je to zvláštní. A tyhle papíry…“
Byla to obyčejné listy vytrhané z notesu a tužkou na ně byla
načmárána a zase přeškrtána náhodná slova. Bylo to, jako by ti lidé hráli
nějakou hru a čekali, jestli se s nimi budou nově příchozí hádat nebo se
se smíchem přidají. Přitom ale všechno působilo nesmírně opravdově.

227
 Padala čím dál větší tma, začínalo být chladno a nedalo se
odhadnout, kolik času uplynulo. Lyra měla za to, že jdou tak půl hodiny,
ale klidně to mohl být i dvojnásobek, protože okolí vypadalo pořád
stejně. Nakonec došli k dřevěné budce podobné té, kde je zastavili
předtím. Na holém drátu nade dveřmi matně svítila skomírající žárovka.
Když byli na dohled, vyšel ven muž oblečený podobně jako ten
předchozí, v ruce chleba s máslem. Beze slova se podíval na papíry,
kývl a vrátil jim je do ruky.
Užuž se otáčel k odchodu, když ho Will zarazil: „Promiňte, kam
máme jít teď?“
„Něco si najděte a ubytujte se tam,“ odpověděl vcelku vlídně. „Stačí
se zeptat. Všichni čekají, zrovna jako vy.“
Odvrátil se, zavřel za sebou dveře, aby dovnitř nešla zima, a poutníci
zamířili do shluku vratkých chatrčí vyhrazených pro živé.
Osada se v mnohém podobala hlavnímu městu: blátěné uličky
lemovaly polorozbořené, nesčetněkrát vyspravované boudy obité kusy
plastů a vlnitého plechu, vratce opřené jedna o druhou. Tu a tam
plandala z konzole smyčka elektrického kabelu a ta trocha proudu,
kterou vedla, napájela jednu dvě holé žárovky natažené nad nejbližšími
boudami. Většinu světla tu ale obstarávaly ohně. Jejich kouřový svit
vrhal červené odlesky na poházené zbytky stavebního materiálu a
plamínky připomínaly zbytky velkého požáru, které z čiré zlomyslnosti
odmítají pohasnout.
Když ale Will s Lyrou a Galivespiany přišli blíž a zaostřili pohled,
rozeznali několik – víc – spousty postav sedících osamoceně ve tmě,
opřených o stěny nebo tiše rozprávějících v malých skupinkách.
„Proč ty lidi nejdou dovnitř?“ nechápala Lyra. „Vždyť je zima.“
„To nejsou lidi,“ řekla lady Salmakie. „Nejsou to dokonce ani
duchové. Jsou v něčem jiní, ale nevím, co jsou zač.“
Cestovatelé došli k první skupině chatrčí. Osvětlovala ji velká slabá
žárovka pohupující se v chladném větru nad střechou a Will sáhl k pasu
po noži. Před boudou seděla na bobku skupinka oněch lidem podobných
postav – hrály kostky, a když se děti přiblížily, zvedly se na nohy. Bylo
jich pět, samí muži v rozedraných hadrech. Tváře měli ve stínu a mlčeli.
„Jak se tohle město jmenuje?“ zeptal se Will.

228
 Žádná odpověď. Dva tři muži o krok ustoupili a všichni se shlukli
blíž k sobě, jako by se sami báli. Lyra ucítila po celém těle nervózní
mravenčení a na rukou jí naskočila husí kůže, i když sama netušila, co ji
děsí. Pantalaimon se v bezpečí její košile celý třásl a špital: „Ne, Lyro,
ne. Pojď pryč, prosím tě, pojď se vrátit…“
Podivní lidé-nelidé se ani nepohnuli a Will nakonec jen pokrčil
rameny: „No nic, každopádně přeju pěkný večer vespolek.“ Zkusili to
znovu o kousek dál, ale ať oslovili koho chtěli, reakce byla pokaždé
stejná. Měli z toho čím dál horší pocit.
„Wille, nejsou to fantomové?“ zeptala se Lyra tiše. „Nejsme už třeba
dost velcí na to, abysme je viděli?“
„To bych neřekl. To už by po nás skočili, ale tihle vypadají, že z nás
mají spíš nahnáno. Nemám tušení, co jsou zač.“
Otevřely se dveře a po bahnité zemi se rozlila loužička světla. Ve
dveřích stál muž – skutečný muž, lidská bytost – a sledoval je, jak
přicházejí. Hlouček postav u dveří se jakoby uctivě odsunul o krok či
dva stranou a oni uviděli mužovu tvář, netečnou, neškodnou a vlídnou.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Poutníci,“ odpověděl Will. „Nevíme, kde jsme. Co je to za město?“
„Tohle je zóna dočasného pobytu,“ odpověděl muž. „Jdete zdaleka?“
„Ano, a jsme unavení,“ přikývl Will. „Můžeme tady koupit něco k
jídlu a zaplatit za nocleh?“
Muž se díval přes jejich hlavy do tmy, načež popošel o kousek dál a
znovu se rozhlédl, jako by někoho hledal. Pak se obrátil k podivným
postavám opodál a zeptal se: „Vy jste viděli nějakou smrt?“
Postavy zavrtěly hlavou a děti slyšely nezřetelné: „Ne, neviděli.“
Muž se otočil zpátky k nim. Ze dveří za jeho zády vykukovaly další
tváře: žena, dvě malé děti a další muž. Vypadali nejistě a poplašeně.
„Smrt?“ opakoval Will. „Žádnou smrt s sebou nevedeme.“
Právě toho se zřejmě všichni děsili, protože jim při Willových
slovech uniklo tiché zajíknutí a i postavy před domem jako by se
přikrčily.
„Promiňte,“ vystoupila Lyra co nejzpůsobněji, jak se tomu naučila
pod přísným dohledem hospodyně z Jordánské koleje. „Těžko si něčeho
takového nevšimnout, tak se chci zeptat: jsou ti pánové tady mrtví?

229
Omlouvám se, jestli vznáším nevhodný dotaz, ale v místech, odkud
přicházíme, není nic takového běžné a my ještě nikdy nikoho
podobného neviděli. Ještě jednou se omlouvám, jestli se dopouštím
nějaké hrubosti. V mém světě totiž, abyste rozuměli, máme daemony,
každý má daemona, a kdybychom narazili na někoho, komu chybí, byli
bychom stejně zaražení, jako jste vy z nás. Ale od chvíle, kdy jsme tady
s Willem na cestách – tohle je Will a já jsem Lyra –, pochopila jsem, že
jsou i lidé, kteří daemona na první pohled nemají, třeba právě Will.
Nejdřív jsem se jich bála, ale pak jsem zjistila, že jsou stejní jako já.
Takže je dost dobře možné, že někdo z vašeho světa může dejme tomu
tak trochu znejistět, když nás vidí, pokud vám připadáme v něčem
odlišní.“
„Lyra?“ opakoval muž. „A Will?“
„Ano,“ přikývla plaše.
„A tohle jsou vaši daemoni?“ ukázal na zvědy na jejím rameni.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Lyra. Byla v pokušení prohlásit, že to jsou
jejich sluhové, ale domyslela si, že Willovi by se takový vtip
nezamlouval. „To jsou naši přátelé,“ řekla místo toho. „Rytíř Tialys a
lady Salmakie, znamenití a moudří lidé, kteří nás doprovázejí na
cestách. A můj daemon,“ sáhla do kapsy pro Pantalaimona v myší
podobě, „je tady. Jak vidíte, jsme naprosto neškodní, nemusíte se z naší
strany ničeho obávat. Potřebujeme jen něco k jídlu a místo na přespání.
Zítra půjdeme zas dál, věřte mi.“
Všichni čekali. Pokorným tónem se jí podařilo mužovu nervozitu
trochu uchlácholit a zvědové měli dost rozumu, aby se tvářili zdrženlivě
a mírumilovně. Po chvíli ticha muž promluvil: „Tak dobře, je to sice
divné, ale žijeme v divných časech… Pojďte dál a buďte vítáni…“
Postavy na venkovním prostranství přikývly, jedna či dvě se maličko
uklonily a uctivě udělaly místo, aby Will s Lyrou mohli projít do tepla a
světla. Muž za nimi zavřel dveře a drátěné očko na nich zahákl o hřebík,
aby se neotvíraly.
Ve světle petrolejové lampy na stole viděli jedinou místnost, čistě
uklizenou, ale zařízenou sešle a lacině. Stěny z překližky byly polepené
obrázky vystříhanými z časopisů o filmových hvězdách a mezi nimi
byly obtištěné prsty začerněné od sazí. U jedné stěny stála železná

230
kamna a před nimi stoupala pára z několika opraných košil rozvěšených
na stojanu. Na toaletním stolku stál oltářík vyzdobený umělohmotnými
květinami, lasturami, barevnými flakónky od voňavky a podobnými
pestrobarevnými cetkami, a v jeho středu se z obrázku zubil elegantní
kostlivec v cylindru a tmavých brýlích.
Bouda byla přecpaná. Kromě muže a ženy s dvěma malými děcky tu
bylo nemluvně v postýlce, postarší muž a v rohu v hromadě pokrývek
ležela stařena s tváří zmuchlanou jako deky pod ní. Lesknoucíma se
očima sledovala dění kolem. Lyra se na ni podívala a div nevyjekla
leknutím. Pokrývky se totiž pohnuly a vysunula se nejdřív tenká paže v
černém rukávu a po ní další tvář, muž tak věkovitý, že připomínal
kostru. Vypadal spíš jako kostlivec na obrázku než živoucí lidská
bytost. To už si ho všiml i Will a všem poutníkům najednou došlo, že je
to jedna z oněch zdvořilých přízračných bytostí, které potkaly tam
venku. Všech zároveň se zmocnily podobné rozpaky, jaké musel zažívat
muž, když je viděl přicházet.
Popravdě byli všichni, kdo se v chatrči tísnili – s výjimkou děcka,
které klidně spalo –, vyvedení z míry natolik, že nebyli schopni slova.
Jako první se vzpamatovala Lyra.
„To je od vás nesmírně laskavé,“ řekla, „moc vám děkujeme a dobrý
večer, velice nás těší, že tu můžeme být s vámi. A jak už jsem řekla,
mrzí nás, že jsme si s sebou nepřivedli smrt, jestli to tu patří k dobrému
tónu. Každopádně vás nehodláme obtěžovat víc, než je nutné. Hledáme
svět mrtvých, abyste mi rozuměli, proto jsme se ocitli tady. Ale nevíme,
kde leží, jestli je jeho součástí i tenhle kraj, nevíme, jak se tam dostat,
nevíme nic. Takže pokud nám k tomu můžete cokoli povědět, byli
bychom vám nesmírně vděční.“
Obyvatelé chatrče na ně nepřestávali nevěřícně hledět, ale díky
Lyřiným slovům se atmosféra trochu rozjasnila. Žena přitáhla lavici a
pozvala je ke stolu. Will s Lyrou vysadili spící vážky na poličku v
temném koutě, kde mohou, jak řekl Tialys, do rána v klidu spát, a pak se
spolu s Galivespiany usadili ke stolu.
Žena právě chystala večeři a rychle teď oloupala pár brambor a
přihodila je do hrnce, aby jídlo vystačilo i pro hosty. Manželovi nařídila,
aby cestovatelům nabídl něco na povzbuzení, než se jídlo uvaří, a muž

231
vytáhl láhev čiré tekutiny, jejíž pronikavá vůně Lyře připomněla
romunský žin. Zvědové si nechali společně nalít skleničku, ze které si
pak nabírali do vlastních maličkých pohárků.
Lyra by myslela, že zvědavé pohledy budou směrovat především ke
Galivespianům, ale kupodivu si rodina všímala zrovna tak jí a Willa.
Nevydržela to dlouho a při první příležitosti se zeptala, co je na nich tak
zvláštního.
„Ještě nikdy jsme neviděli člověka bez smrti,“ odpověděl muž. Jak se
už dřív dozvěděli, jmenoval se Petr. „Co jsme přišli sem, chci říct. Jsme
na tom jako vy, dostali jsme se sem nějakým nedopatřením ještě zaživa
a teď musíme počkat, dokud nám naše smrt neoznámí, že přišel čas.“
„Vám to ohlašuje vaše vlastní smrt?“ žasla Lyra.
„Ano. Když jsme sem před časem přišli, a pro většinu z nás je to už
pořádně dávno, ze všeho nejdřív jsme zjistili, že si s sebou vedeme svou
smrt. Teprve tady se to ukázalo. Měli jsme ji u sebe odjakživa, ale
nevěděli jsme to. Každý má svou smrt, abyste rozuměli. Drží se všude s
vámi, sleduje vás, kamkoli jdete, po celý život. Naše smrti jsou teď
venku, užívají si čerstvého vzduchu, ale časem přijdou za námi sem.
Tady babička má tu svou u sebe, ona za ní přišla a drží se jí těsně
nablízku.“
„Neděsí vás to, mít smrt v jednom kuse vedle sebe?“ zeptala se Lyra.
„Proč by nás to děsilo? Když je nablízku, aspoň ji má člověk pod
dohledem. To spíš kdybych nevěděl, kde je, to by mě znervóznilo.“
„A to má svou smrt každý?“ divil se Will.
„No jistě, hned jak se narodíš, přijde na svět i ona, a ona tě z něj zase
odvede.“
„Aha,“ poznamenala Lyra. „Přesně to jsme potřebovali vědět.
Hledáme svět mrtvých a nevíme, jak se tam dostat. Kam tedy člověk
přijde potom, co umře?“
„Tvoje smrt ti zaťuká na rameno nebo tě vezme za ruku a řekne: tak
pojď, je čas. Může se to stát, třeba když máš horečku, když se udusíš
kouskem suchého chleba nebo když spadneš z vysoké budovy.
Uprostřed vší té bolesti a utrpení k tobě laskavě přistoupí tvá smrt a
řekne: jen klid, dítě, klid, pojď se mnou. A ty s ní nastoupíš do člunu a

232
pustíš se přes jezero do mlhy. Co se stane pak, nikdo neví. Ještě nikdo
se odtamtud nevrátil.“
Žena požádala jedno z dětí, aby pozvala smrti domů, a chlapeček
doběhl ke dveřím a zavolal je. Will s Lyrou nevycházeli z úžasu a
Galivespiané se přitiskli blíž k sobě, když smrti – na každého člena
jedna – vešly do dveří: bledé, bezvýrazné postavy v otahaných šatech,
docela obyčejné, tiché, fádní.
„Tohle jsou vaše smrti?“ zeptal se Tialys.
„Přesně tak, pane,“ přitakal Petr.
„A víte, kdy vám dají znamení a odvedou vás?“
„Ne. Ale víme, že jsou nablízku, a v tom je naše útěcha.“
Tialys na to neřekl nic, ale bylo zřejmé, že jemu podobná představa
nepřipadá ani v nejmenším útěšná. Smrti se zdvořile seřadily u zdi a
návštěvníky překvapilo, jak málo místa zabírají a jak malou pozornost
vzbuzují. Dokonce i Lyra s Willem si jich za chvilku přestali všímat, i
když Will se neubránil pomyšlení na muže, které zabil. Také oni měli
svoji smrt odjakživa nablízku, stála vedle nich, a oni to nevěděli,
nevěděl to ani on.
Žena, Marta, nandala na oprýskané smaltované talíře porce dušeného
masa a trochu odlila do misky, kterou si smrti podávaly v řadě mezi
sebou. Samy nejedly, ale příjemná vůně jim dělala dobře. Zanedlouho
už celá rodina i hosté hladově jedli a Petr se dětí vyptával, odkud
přicházejí a jaký je jejich svět.
„Hned vám to všechno povím,“ nedala se pobízet Lyra.
V tu chvíli, hned jak se ujala slova, se jí v prsou probudila vlna
rozkoše a stoupala jí tělem jako bublinky šampaňského. Věděla, že se
na ni Will dívá a měla radost, že ji teď uvidí při tom, co umí ze všeho
nejlépe, že uvidí, jak to dělá pro něj a pro ně všechny.
Pro začátek se rozpovídala o rodičích. Byli to vévoda s vévodkyní,
nesmírně mocní a bohatí, které nepřítel pletichami připravil o majetek a
uvrhl do vězení. Podařilo se jim ale utéct, sešplhali po laně s maličkou
Lyrou v otcově náruči a podařilo se jim dobýt zpátky rodinný majetek,
jenže pak je přepadli a zabili loupežníci. Byli by zabili i Lyru a upekli si
ji k večeři, ale Will ji včas zachránil a vzal ji s sebou mezi vlky, do lesa,
kde vyrůstal jako člen jejich smečky. Jako malé dítě totiž spadl přes

233
palubu otcovy lodi a vlny ho vyvrhly na opuštěný ostrov, ale naštěstí se
ho ujala vlčice, nakrmila ho a postarala se o něj.
Rodina hltala všechny ty nesmysly s důvěřivým klidem a dokonce i
smrti přišly blíž a naslouchaly, usazené na lavici nebo natažené na zemi
kolem Lyry, obracely k ní vlídné zdvořilé tváře a ona dál spřádala
podivuhodný příběh svého a Willova života uprostřed lesů.
Nějaký čas spolu zůstali mezi vlky a pak se přesunuli do Oxfordu a
našli si práci v kuchyních na Jordánské koleji. Tam se seznámili s
Rogerem, a když Jordán napadli cihláři z Jíloviště, museli ve spěchu
utéct. Tehdy spolu s Willem a Rogerem ukořistili romunskou obytnou
loď a pustili se po proudu Temže. U Abingdonské propusti o vlásek
unikli polapení a pak je přepadli piráti z Wappingu a oni se zachránili
na trojstěžníku obchodníků s čajem, kteří měli namířeno do Hang Chow
v Kitaji.
Právě na téhle plachetnici se setkali s Galivespiany, záhadnými
cizinci z Měsíce, které přivála na Zemi strašlivá vichřice zuřící nedaleko
Mléčné dráhy. Schovali se ve strážním koši a ona s Willem a Rogerem
je střídavě chodili navštěvovat, jenže pak Rogerovi jednoho dne
uklouzla noha a on se zřítil do mořských hlubin.
Snažili se přesvědčit kapitána, aby obrátil loď a jel ho hledat, ale ten
bídák se staral jen o to, aby dojel do Kitaje včas a vydělal spousty
peněz, a tak je nechal zakovat do želez. Naštěstí jim Galivespiané
donesli pilník a…
A tak dál a tak dál. Čas od času se obrátila k Willovi nebo zvědům,
aby její slova potvrdili, a Salmakie přidala jednu dvě podrobnosti, Will
přikývl a Lyra pokračovala ve vyprávění až do chvíle, kdy se děti a
jejich přátelé z Měsíce vydali najít svět mrtvých, aby se od jejích rodičů
dozvěděli, kam ukryli rodové poklady.
„Kdybychom v našem světě znali svou smrt, jako ji znáte vy,“
dodala, „bylo by to nejspíš mnohem snazší, ale každopádně máme
štěstí, že jsme se dostali sem a můžeme vás požádat o radu. A moc vám
děkujeme, že jste nás tak laskavě vyslechli, a děkujeme taky za jídlo,
bylo vážně moc dobré.
Teď ale potřebujeme vědět, nebo možná až ráno, jak se dostat přes
vodu tam, kam chodí mrtví. Potřebujeme zjistit, jestli se dá proniknout

234
až mezi ně. Nevíte, jestli se tu dá někde pronajmout člun nebo tak
něco?“
Na to se všichni tvářili dost pochybovačně. Děti, s tvářemi
rozpálenými únavou, obracely ospalé oči z jednoho dospělého na
druhého, ale nikdo zřejmě nedokázal poradit, kde by se dala nějaká loď
najít.
Pak se ozval hlas, který až dosud mlčel. Z hloubi pokrývek v rohu
zazněl suchý, křaplavý, nosový hlas, který nepatřil ani ženě, ani jiné
živoucí bytosti. To promluvila babiččina smrt.
„Jediný způsob, jak se dostat přes jezero a vstoupit do světa
mrtvých,“ řekl kostlivec a opřený o loket ukázal na Lyru kostnatým
prstem, „je s pomocí vaší vlastní smrti. Musíte si je povolat. Slyšel jsem
o lidech jako vy, kteří si drží smrt daleko od těla. Nemáte ji rádi a ona
vám ze zdvořilosti nepřichází na oči. Ale rozhodně není daleko. Kdykoli
se ohlédnete, schová se vám za zády. Kdykoli pohlédnete jejím směrem,
skrčí se. Umí se skrýt v šálku čaje. V kapce rosy. V dechu i ve větru. To
se mnou a tady Magdou se to má jinak.“ Štípl stařenu do svraštělé tváře
a ona mu odstrčila ruku. „My si žijeme pospolu v porozumění a
přátelství. To je má odpověď, tak to musíte udělat. Přivítat ji, spřátelit
se, vlídně povolat svou smrt k sobě a pak se uvidí, na čem se
domluvíte.“
Jeho slova dopadala Lyře do vědomí jako přetěžké kameny a i Will
pocítil jejich smrtelnou tíhu.
„Jak to máme udělat?“ zeptal se.
„Stačí si přát, a přání se vám splní.“
„Počkat!“ ozval se Tialys.
Všechny oči se obrátily k němu, dokonce i smrti rozvalené na
podlaze se posadily a obrátily klidnou bezvýraznou tvář k jeho vznětlivé
postavičce. Stál vedle Salmakie s rukou položenou na jejím rameni a
Lyra dobře věděla, co se mu honí hlavou. Chce říct, že už zašli příliš
daleko a je čas vycouvat, že svoji pošetilou hru přehánějí k
nezodpovědným následkům.
Rychle se do věci vložila. „Promiňte,“ obrátila se k muži jménem
Petr, „ale musíme teď tady s přítelem rytířem na chvíli ven, aby si mohl

235
pomocí mého zvláštního zařízení promluvit s přáteli na Měsíci. Hned
jsme zpátky.“
Opatrně, aby se nedotkla jeho ostruh, vzala rytíře do dlaní a vynesla
ho do tmy. Uvolněný plát vlnitého plechu v chladném větru bušil s
melancholickou pravidelností do střechy.
„Hned toho nechte,“ řekl, sotva ho postavila na převrácený sud od
oleje. Nad hlavou se jim pohupovala a slabě svítila jedna z holých
žárovek. „Už tak jste to přehnali. Dost.“
„Máme přece úmluvu,“ připomněla mu Lyra.
„Ne, s tím nesouhlasím. Do takových krajností nemůžeme zajít.“
„Dobře, tak si jděte. Leťte klidně zpátky. Will vám prořízne okno do
vašeho světa, nebo kamkoli jinam budete chtít, a můžete odletět do
bezpečí. Nám to nevadí, klidně to udělejte.“
„Uvědomuješ si vůbec, co děláš?“
„Ano.“
„To sotva! Jsi lehkomyslná nezodpovědná lhářka. Máš takovou
představivost, že jsi od přírody neschopná poctivého jednání a
nedokážeš si přiznat pravdu, ani když ji máš přímo před nosem. Ale
jestli to ty sama nechápeš, já ti to povím: nemůžeš riskovat, že zahyneš,
prostě nesmíš. Musíš se s námi hned teď vrátit. Zavolám lordu Asrielovi
a za pár hodin můžeme být v bezpečí v jeho pevnosti.“
Lyra cítila, jak se jí v prsou jako vzlyk zvedá urputná zuřivost. Dupla
nohou, protože už nevydržela v klidu poslouchat.
„Co ty o tom víš?“ vykřikla. „Co ty víš o tom, co se mi děje v hlavě a
v srdci? Nevím, jestli lidi jako vy mají děti, možná snášíte vejce, co já
vím, vůbec bych se tomu nedivila, protože nejste ani za mák laskaví,
nejste velkorysí, nejste ohleduplní. Vy totiž nejste dokonce ani krutí, i to
by bylo lepší, kdybyste byli krutí a bezohlední, protože by to
znamenalo, že nás berete vážně, že nám nevyhovíte jen tehdy, když se
vám to hodí do krámu… Teď už vám nemůžu věřit ani trochu! Řekli
jste, že nám pomůžete, že to podnikneme spolu, jenže teď nám v tom
chcete zabránit. To ty nejednáš poctivě, Tialysi!“
„Vlastní dítě bych nenechal, aby se mnou jednalo takhle svrchu jako
ty, Lyro. Divím se, že jsem tě nepotrestal už dřív.“

236
 „Jen do toho! Tak mě potrestej, dokud můžeš. Bodni do mě ty svoje
ostruhy, a pořádně, neboj se! Tady máš moji ruku, tak dělej! Nemáš
tušení, jak strašně se trápím, ty netvore bezcitná, sobecká, nemáš vůbec
představu, jak je mi smutno, jak bídná si připadám a jak strašně mě
mrzí, co se stalo Rogerovi. Vy zabíjíte lidi jako nic,“ luskla prstem,
„nezáleží vám na nich, jenže mě to láme srdce, užírám se lítostí, že jsem
se se svým kamarádem ani nerozloučila. Chci se mu omluvit, chci
napravit, co se dá, jenže to ty nemůžeš pochopit. Jsi hrdý, jsi chytrý, jsi
dospělý, ale tohle nepochopíš. I kdybych měla pro správnou věc umřít,
klidně to udělám, a dokonce ráda. Už jsem viděla horší věci. Takže
jestli mě chceš zabít, ty chlapáku, siláku, rytíři s jedovou ostruhou, dej
se do toho, zabij mě. Budeme si pak s Rogerem do skonání věků hrát ve
světě mrtvých a tobě se vysmějeme, ty ubohá zrůdo.“
Nebylo těžké uhodnout, co by Tialys v příští chvíli udělal, protože se
od hlavy k patě třásl zuřivým hněvem. Než se ale stačil pohnout, ozval
se za Lyrou hlas, při jehož zvuku jako by oba zalil ledový chlad. Lyra se
otočila, i když předem věděla, co uvidí, a přes všechny kurážné řeči se jí
hrdlo sevřelo hrůzou.
Smrt stála jen kousíček od ní, s přátelským úsměvem na tváři, a k
nerozeznání se podobala všem ostatním, které toho dne viděla. Tahle
postava ale patřila jí, byla to její vlastní smrt. Pantalaimon se jí v náručí
roztřásl a zavyl. V podobě hranostaje se jí zachytil kolem krku,
pokoušel se smrt odstrčit, ale tím se k ní jen blížil o to víc. Sotva si to
uvědomil, znovu se k Lyře přitiskl a vychutnával si teplo jejího krku a
prudké bušení srdce.
Lyra ho přivinula k sobě a postavila se smrti tváří v tvář.
Nevybavovala si, jak ji postava oslovila, ale koutkem oka zahlédla, jak
si Tialys horečně chystá magnetovcový rezonátor.
„Ty jsi moje smrt, viď?“ řekla.
„Správně, děvenko,“ odpověděl přízračný muž.
„Ale teď ještě mě neodvedeš, že ne?“
„Přála sis mě. Jsem pořád s tebou.“
„Ano, ale… to uznávám, jenže… chtěla bych se dostat do světa
mrtvých, to je pravda. Ale umřít ne. Nechci umřít. Jsem strašně ráda
naživu, mám ráda svého daemona a… Daemoni tam dolů nemůžou, viď

237
že ne? Viděla jsem, jak se rozplynou, zmizí jak plamen svíčky, když
člověk umře. Mají ve světě mrtvých daemony?“
„Ne,“ zněla odpověď. „Tvůj daemon zmizí ve vzduchu a ty zmizíš
pod zem.“
„V tom případě chci, aby mě do světa mrtvých doprovázel můj
daemon,“ řekla rozhodně. „A chci se zase vrátit. Stalo se to už někdy?
Povedlo se to někomu z lidí?“
„Už celé věky ne. Přijde čas, děvenko, kdy se do světa mrtvých
dostaneš, aniž by ses o to snažila, bez rizika. Vydáš se na dlouhou
klidnou cestu a tvoje smrt tě doprovodí, jako tě provází po všechny
chvíle života, tvoje smrt, která tě zná líp, než znáš sama sebe…“
„Ale Pantalaimon je můj nejlepší, nejvěrnější přítel! Tebe neznám,
Smrti, ale jeho ano. Mám ho nade všechno ráda a jestli někdy… jestli se
někdy…“
Bezvýrazný muž pokyvoval hlavou. Zdálo se, že jí naslouchá se
zájmem a pochopením, ale Lyra nedokázala ani na okamžik
zapomenout na to, s kým to vlastně mluví: tohle je její vlastní smrt a
stojí jen kousíček od ní.
„Já vím, že teď nebude jen tak se tam dostat,“ řekla o něco klidněji.
„Bude to nebezpečné, ale já to chci udělat, Smrti, opravdu si to přeju. A
Will taky. Oba jsme předčasně přišli o někoho, na kom nám záleží, a
potřebujeme to napravit… aspoň já to potřebuju.“
„Každý by si přál znovu promluvit s těmi, kdo odešli do světa
mrtvých. Proč byste právě vy měli dostat výjimku?“
„Protože,“ začala si vymýšlet, „protože tam musím něco vyřídit.
Nejde jen o kamaráda Rogera, je v tom i něco dalšího. Jeden anděl mi
uložil takový úkol a nikdo jiný než já ho nemůže vykonat. Je to strašně
důležité a není čas čekat, až umřu přirozeným způsobem, musím to
udělat hned teď Ten anděl mi to nakázal, rozumíš? Proto jsme sem
přišli, já a Will. Nic jiného nám nezbývalo.“
Tialys za jejími zády odložil přístroj a usadil se, oči upřené na dítě,
které vyjednává s vlastní smrtí o vstup do míst, kam nikdo nemá právo
vejít.

238
 Postava se poškrábala na hlavě a zvedla ruce, ale Lyra nebyla k
umlčení, nic ji nemohlo odvést od toho, co si předsevzala, dokonce ani
strach ne. Viděla, jak sama tvrdila, horší věci než smrt, a byla to pravda.
Nakonec se Smrt znovu ujal slova.
„Jestli není nic, co by tě odradilo, můžu ti říct jediné: pojď se mnou a
zavedu tě do světa mrtvých, jak si přeješ. Budu tvým průvodcem. Ukážu
ti cestu tam, ale jak se dostaneš zpátky, to už závisí na tobě.“
„A co moji přátelé?“ zeptala se Lyra. „Co Will a ostatní?“
„Lyro,“ ozval se Tialys. „Vzpouzí se to všem mým instinktům, ale
půjdeme s tebou. Před chvílí jsem se na tebe zlobil, ale není to s tebou
lehké…“
Tohle byla pravá chvíle na usmíření, a když teď prosadila svou, byla
Lyra ochotná ke všemu.
„Já vím,“ řekla. „Mrzí mě to, Tialysi, ale kdyby ses na mě
nerozzlobil, nepoznali bysme se tady s pánem a nemohl by nás zavést,
kam potřebujeme. Takže jsem ráda, žes byl s námi, ty i lady Salmakie.
Jsem vám oběma doopravdy vděčná, že nás provázíte.“
A tak Lyra umluvila vlastní smrt, aby ji i její společníky zavedla do
světa, kam odešel Roger, Willův otec, Tony Makarios a nesčetně
dalších. Domluvili se, že Lyra sejde za prvních paprsků úsvitu na
přístavní hráz a bude připravená k odjezdu.
Ale Pantalaimon se třásl, naříkal a nebyl k utišení. Ať Lyra dělala, co
chtěla, nic ho nedokázalo uklidnit a celou noc tichounce pofňukával.
Spala proto mělce a přerušovaně, obklopená na podlaze chatrče
ostatními spáči a střežená bdělým pohledem vlastní smrti.

239
 20
V KORUNĚ STROMU

TAK JSEM TO Mulefové vyráběli nejrůznější provazy a šňůry a

ZÍSKALA, TÍM, Mary Maloneová strávila dopoledne prohlížením a
ŽE JSEM ŠPLHALA, zkoušením vzorků ze zásob Ataliny rodiny, než si
TĚCH TENKÝCH
VĚTVÍCH JSEM SE nakonec vybrala, co potřebovala. Princip kroucení a
CHYTALA, JEŽ stáčení se v tomhle světě neujal, vyráběla se
STÁLY výhradně splétaná lana a šňůry, ale na pevnosti a
MEZI MNOU
A BLAŽENOSTÍ. pružnosti jim to nijak neubíralo, a tak Mary celkem
EMILY DICKINSONOVÁ
bez potíží našla přesně takový provaz, jaký si
představovala.
Co děláš? zajímala se Atal.
V jazyce mulefů neexistoval výraz pro šplhání, a tak si Mary musela
pomoct gestikulací a zdlouhavým vysvětlováním. Atal se zhrozila.
Ty chceš jít až nahoru na stromy?
Musím zjistit, co se děje, vysvětlovala Mary. Jestli chceš, tak mi
pomoz nachystat provaz.
V Kalifornii se Mary kdysi seznámila s matematikem, který
pravidelně trávil víkendy šplháním mezi stromy. Mary měla trochu
zkušeností s lezením po skalách a jeho vyprávění ji zaujalo, nechala si
vysvětlit techniku šplhání i potřebné vybavení a v duchu se zařekla, že
si to vyzkouší, hned jak se naskytne vhodná příležitost. Tehdy ji
samozřejmě ani nenapadlo, že bude šplhat po stromech v nějakém jiném
vesmíru, a nijak ji netěšila ani vyhlídka na sólový výstup, ale neměla na
vybranou. Mohla se jedině postarat, aby největší rizika eliminovala
předem.

240
 Našla si kolo provazu dostatečně dlouhého, aby dosáhl až k některé z
větví a zpátky na zem, a dostatečně silného, aby unesl několikanásobek
její váhy. Pak nařezala tenčí, ale velice pevnou šňůru na kratší kousky a
vyrobila z nich poutka – krátké smyčky svázané rybářským uzlem, které
se daly přichytit na hlavní lano jako opora pro nohy a ruce.
Pak se zaměřila na otázku, jak lano přehodit přes větev. Po hodině či
dvou pokusů s tenkým pevným provázkem a pružnou větví se jí
podařilo vyrobit luk. Pomocí švýcarského nože si nařezala několik šípů
a namísto stabilizačních per uchytila na konec pár tuhých listů, aby
letěly rovně. Přípravy jí zabraly celý den, a protože slunce už zapadalo a
ji bolely ruce, šla si lehnout, ponořená v myšlenkách a ukolébaná k
spánku tichými melodickými hlasy mulefů, kteří si o ní donekonečna
šeptali.
Hned jak se ráno probudila, vydala se ke stromům, aby vystřelila šíp
s lanem přes větev. Mulefové, kteří se k ní přidali, se očividně báli o její
zdraví. Ve tvorech na kolečkách vzbuzovala představa šplhání smrtelný
děs.
Mary jim v hloubi duše dávala za pravdu, ale statečně potlačila
nervozitu, přivázala na konec šípu co nejtenčí a nejlehčí šňůrku a
vystřelila.
O první šíp přišla – zabodl se ve výšce do kůry a nešel vytáhnout.
Neuspěla ani s druhým, který sice přeletěl větev, ale neletěl dost daleko,
aby na druhé straně dosáhl na zem, a když se ho snažila vytáhnout
zpátky, zachytil se a zlomil. Část, na které byla přivázaná dlouhá
šňůrka, naštěstí spadla na zem a Mary ji mohla převázat na třetí,
poslední šíp, a zkusit to ještě jednou. Tentokrát pokus vyšel.
Opatrně, rovnoměrně, aby se šňůrka nezachytila a nepraskla, ji
přitahovala k sobě, až lano, které k ní přivázala, viselo přes větev a
dosahovalo na obou stranách k zemi. Oba konce pak pečlivě obtočila
kolem masivního kořenu, silného jako její boky. Ten snad bude dost
pevný, pomyslela si. Doufejme. Ze země si samozřejmě nemohla udělat
představu, v jakém stavu je větev, na které závisí nejen celý podnik, ale
i její život. Na rozdíl od lezení po skalních stěnách, kde se dá lano
každých pár metrů zajistit na skobě a člověk tudíž nikdy nepadá až tak
hluboko, tady musela počítat s lezením po jediném volně zavěšeném

241
laně, což znamenalo, že když se cokoli zvrtne, čeká ji zatraceně dlouhý
pád. Pro pocit jistoty si alespoň svázala ze tří tenčích provazů postroj,
navlékla ho kolem obou konců hlavního lana a zajistila volnou
smyčkou, která se dala snadno utáhnout v okamžiku, kdy by začala
klouzat dolů.
Pak vložila nohu do prvního poutka na laně a začala šplhat.

* * *

Dostala se do koruny dřív, než sama čekala. Šplhání šlo hladce,

provaz byl k rukám šetrný, a i když nechtěla předem pomýšlet na to, jak
vyleze na první větev, ukázalo se, že kůra je zbrázděná hlubokými
prasklinami, kde se může pevně zachytit a získat jistotu. Od chvíle, kdy
se vyšvihla do první smyčky, neuplynulo ani čtvrt hodiny, a už stála na
nejnižší větvi a zvažovala, jak se dostat na další.
Nesla si s sebou dvě další kola provazu a měla v úmyslu natáhnout z
nich pevnou síť, která by jí sloužila namísto skob, kotev, vklíněnců a
dalších vymožeností, na které spoléhala při šplhání po skalní stěně.
Uvázat provaz co nejšikovněji zabralo několik minut. Pak se sama
zajistila, smotala dosud nepoužitý provaz, a když si vyhlédla
nejslibnější větev, pustila se na cestu výš.
Asi po deseti minutách soustředěného šplhání se ocitla v nejhustší
části koruny. Snadno dosáhla na dlouhé listy a mohla po nich přejíždět
rukama, a našla celou řadu květů, špinavě bílých a absurdně maličkých.
V jejich středu byl patrný terčík velikosti mince, ze kterého se časem
vyvine ona mohutná, ocelově pevná tobolka.
Našla si pohodlné místo v rozsoše tří větví, pevně uvázala provaz,
zachytila na něj jističi postroj a usadila se k odpočinku.
Mezerami v listí prosvítal třpyt moře, které se jako průzračná modrá
plocha táhlo až k obzoru, a když se ohlédla přes pravé rameno, viděla
dlouhé, povlovné vlny zlatohnědé stepi propletené krajkovím černých
silnic.
Povíval tu lehký větřík prosycený vůní květů a Mary si v šustění
tuhých listů představila, jak se vznáší na polštáři nekonečné, neurčité
dobrotivosti, která ji drží ve výši jako pár obřích dlaní. Opřená v rozsoše

242
mohutných větví zažívala blaženost, jakou poznala jedinkrát v životě, a
nebylo to ve chvíli, kdy jako jeptiška skládala řeholní přísahu.
Teprve křeč v pravém kotníku, nepohodlně zapřeném v ohybu větve,
ji přivedla zpátky k obvyklému rozpoložení. Vyprostila nohu z
nepříjemné polohy a znovu se zaměřila na svůj úkol, byt jí v hlavě ještě
doznívala závrať z nekonečného blaha, které v ní okolní prostor
vyvolával.
Nedávno vysvětlila mulefům, že pokud chce vidět sraf, musí
pryskyřičné destičky držet v určité vzdálenosti od sebe, a jakmile
pochopili, o co jde, vyrobili jí z bambusu krátkou trubičku a připevnili
plátky na kraje, takže vznikl jakýsi dalekohled. Mary nosila kukátko
uložené v náprsní kapse.
Teď ho vytáhla, a když se rozhlédla, uviděla závoj zlatavých
jiskřiček zvaných sraf, Stíny nebo Prach. Vznášel se ve větru a
připomínal jí oblak droboulinkých bytostí. Většina plynula náhodným
směrem jako zrníčka skutečného prachu, ozářená slunečním paprskem,
jako molekuly ve sklenici vody.
Většina ano.
Ale čím déle je sledovala, tím zřetelněji si uvědomovala ještě další
směřování. Pod vším tím náhodným plynutím vládl hlubší, pomalejší,
všeobjímající pohyb vycházející od pevniny k moři.
To bylo zvláštní. Přichytila svůj postroj na jedno z pevných lan a
opatrně se pustila po vodorovné větvi k okraji koruny. Cestou si pečlivě
prohlížela všechny květy v dosahu a brzy pochopila, co se tu odehrává.
Ještě chvíli zkoumala podrobnosti, aby si byla naprosto jistá, že se věci
mají tak, jak si myslí, a pak se opatrně pustila do zdlouhavého,
namáhavého sestupu.

* * *

Na zemi našla mulefy bez sebe hrůzou z představ, co všechno mohlo

jejich přítelkyni tak vysoko nad zemí potkat.
Zvlášť Atal se ulevilo, úzkostně ji osahávala chobotem a tichounce
pofrkávala radostí nad tím, že je v pořádku. Rychle si pak Mary
vysadila na hřbet a společně s ostatními vyrazily k vesnici.

243
 Hned jak se vynořili na kopečku nad osadou, rozkřiklo se po okolí,
že se vracejí, a než dorazili k hlavnímu shromaždišti, tísnily se kolem
hotové davy. Mary si domyslela, že řada mulefů přijela zdaleka jen
proto, aby si vyslechla její zprávu, a litovala, že pro ně nemá příznivější
novinky.
Starý zalif Sattamax vystoupil na řečnickou mohylu, aby ji vřele
uvítal, a Mary odpověděla se vší zdvořilostí, na kterou se v jejich jazyce
dokázala rozpomenout. Jakmile byla uvítací výměna u konce, přešla
Mary rovnou k věci.
Mluvila nejistě, s mnoha vysvětlivkami a opisy, kterými nahrazovala
neznámá slova.
Drazí přátelé, začala, byla jsem v koruně jednoho z vašich stromů a
důkladné jsem si prohlédla pučící listí i mladé květy a tobolky.
Viděla jsem, že vysoko v korunách plyne proud srafu a míří proti
směru větru. Vzduch vane od moře k pevnině, kdežto sraf pomalu proudí
opačným směrem. Všimli jste si toho ze země? Já ne.
Ne, zavrtěl hlavou Sattamax. O tom jsme nikdy neslyšeli.
Sraf cestou prochází korunami stromů, vysvětlovala Mary dál, a část
se ho zachycuje na květech. Viděla jsem to, květy rostou obrácené
vzhůru, a kdyby sraf padal přímo dolů, sjížděl by po okvětních plátcích
a oplodňoval je jako nebeský pyl.
Jenže sraf nespadá dolů, pokračuje v cestě dál směrem k moři. Když
je květ náhodou ohnutý dolů, může do něj sraf proniknout, jen proto se
ještě vyvíjejí aspoň nějaká semena.
Jenže většina květů se obrací vzhůru a sraf je mine, aniž by je
oplodnil. Dřív nepochybně spadal přímo dolů, jinak by šel vývoj jiným
směrem. To sraf postihla nějaká změna, ne stromy. A protože se jeho
plynutí dá pozorovat jen z výšky, nevšimli jste si toho.
Jestli tedy chceme zachránit stromy a s nimi svůj způsob života,
musíme zjistit, proč sraf změnil chování. Zatím mě nenapadá, kudy na
to, ale snad něco vymyslím.
Neušlo jí, jak řada mulefů zaklání hlavu a snaží se rozeznat proudění
srafu, ale ze země nebylo vidět, sama to zkoušela s pomocí kukátka.
Neviděla nic než sytě modrou oblohu.

244
 Shromáždění dlouze rokovali, snažili se vzpomenout, zda se některá
z legend zmiňuje o vanoucím srafu, ale na nic nepřišli. Věděli o srafu
jen tolik, že přichází z hvězd a že tomu tak bylo odnepaměti.
Nakonec se Mary zeptali, jestli neví, co dál, a ona řekla:
Musím o tom všem zjistit víc. Potřebuju vědět, jestli vítr vane pořád
stejným směrem, nebo se mění spolu se vzdušnými proudy ve dne a v
noci. Musím zůstat nahoře v korunách delší dobu, přespat tam a
pozorovat, co se děje v noci. Potřebovala bych vaši pomoc, abych si
mohla postavit plošinu, kde by se dalo v bezpečí přespat. Bez dalších
pozorování se nehneme z místa.
Mulefové, od přírody praktičtí a zvědaví na výsledek, beze všeho
nabídli, že jí se stavbou pomohou. Věděli, jak využít kladku a
kladkostroj, a jeden pohotově přišel s nápadem, jak Mary vytáhnout do
koruny, aby jí ušetřili nebezpečné šplhání.
Celí šťastní, že mají co na práci, se okamžitě rozjeli shánět materiál.
Pod jejím vedením zručně splétali lana a provazy, uvazovali a
zajišťovali tyče a vzpěry a pozorovací plošina začala záhy nabírat tvar.

* * *

Poté, co si otec Gomez promluvil u háje olivovníků se stařičkým

párem, ztratil stopu. Několik dnů obcházel po okolí, pátral a vyptával
se, ale žena jako by se nadobro vypařila.
Ani na okamžik ho ale nenapadlo svoji misi vzdát, byť jeho úsilí
nikam nevedlo. Kříž, který mu visel kolem krku, a puška na zádech byly
dvojí zástavou jeho bezpodmínečného odhodlání dokončit svěřený úkol.
Byl by hledáním strávil mnohem víc času, nebýt rozdílu v počasí. Ve
světě, kterým se plahočil, bylo vedro a sucho, sužovala ho žízeň, a když
uviděl nad štěrkovým polem na skále mokrý flíček, vydrápal se k němu
v naději, že najde pramen. Pramen nenašel, ale ve světě tobolkových
stromů se právě spustila kratičká přeháňka. Jedině díky tomu objevil
otevřený průchod a zjistil, kam se Mary poděla.

245
 21
HARPYJE

Lyra i Will se probudili prodchnutí hlubokou,

Z DUŠE SE MI PŘÍČÍ pronikavou hrůzou, jaká nejspíš zachvacuje
ČIRÉ VÝMYSLY…
VŠE BY SE MĚLO odsouzence v den popravy. Tialys a Salmakie se
ASPOŇ ZČÁSTI věnovali svým vážkám. U anbarické lampy nad
ZAKLÁDAT NA převráceným sudem od oleje jim nachytali do lasa
PRAVDĚ…
můry, z pavučin vyprostili mouchy a na plechovém
BYRON
talířku jim donesli vodu. Když si Salmakie všimla
Lyřina výrazu a viděla, jak se jí Pantalaimon v
podobě myšky tiskne k prsům, všeho nechala a šla si s ní promluvit.
Will zatím vyšel z chatrče, aby se prošel.
„Ještě pořád si to můžeš rozmyslet,“ nadhodila Salmakie.
„To nejde. Už jsme se rozhodli,“ zavrtěla hlavou Lyra, odhodlaná i
vyděšená zároveň.
„A co když se nevrátíme?“
„Vy s námi nikam nemusíte,“ upozornila ji Lyra.
„Přece vás neopustíme.“
„A co když se nevrátíte vy?“
„Od nás se očekává, že zemřeme při plnění něčeho důležitého.“
Lyra mlčela. Nikdy dřív si lady doopravdy neprohlédla, ale teď ji
vnímala ostře a zřetelně, ozářenou matným svitem zakouřené petrolejky,
která stála na dosah ruky na stole opodál. Měla klidnou, laskavou tvář,
ne krásnou, ba ani hezkou, ale právě takovou, jakou si člověk přeje
vidět ve chvíli, kdy je nemocný, nešťastný nebo vyděšený. Mluvila
hlubokým, procítěným hlasem, ve kterém pod povrchem probublával

246
šťastný smích. Pokud si Lyra vzpomínala, nikdy jí nikdo nečetl pohádku
před spaním, nikdo jí nevyprávěl, nezpíval s ní písničky ani ji nepolíbil
na dobrou noc těsně předtím, než zhasil světlo. V tuhle chvíli si ale
pomyslela, že jestli má nějaký hlas schopnost zahrnout hřejivým
pocitem lásky a bezpečí, je to právě hlas lady Salmakie. V hloubi srdce
se jí náhle probudilo přání mít jednoho dne vlastní dítě, které by mohla
uspávat, konejšit a zpívat mu právě takovým hlasem.
„No dobře,“ řekla a překvapilo ji, jak má stažené hrdlo. Rychle
polkla a pokrčila rameny.
„Uvidíme,“ řekla lady a vrátila se k práci.
Najedli se tenkého suchého chleba a napili hořkého čaje, protože nic
víc jim hostitelé nemohli nabídnout, poděkovali za přijetí, navlékli na
ramena batohy a vyrazili mezi chatrčemi ke břehu jezera. Lyra se
rozhlížela po své smrti a hned také uviděla, jak jinak, jeho nenápadnou
postavu jen o pár kroků před sebou. Blíž se mu očividně nechtělo, i
když se co chvíli obracel, aby se přesvědčil, jestli jdou za ním.
Obloha byla zatažená šeravým mlžným oparem a spíš než den
připomínala soumrak. Z louží na cestě stoupaly skličující, přízračné
stužky mlhy a další se vinuly k anbarickým kabelům jako zapuzení
milenci. Lidi nepotkali žádné a smrtí jen pár, ale vážky poletovaly
vlhkým vzduchem sem tam, jako by ho sešívaly neviditelnou nití, a
jejich svěží barvy byla radost sledovat.
Zanedlouho došli na konec osady a pokračovali podél líného potůčku
lemovaného holými zakrslými keříky. Občas zaslechli pronikavé
zaskřehotání nebo žbluňknutí nějakého obojživelníka, kterého svými
kroky vyrušili, ale jediné zvíře, které zahlédli, byla ropucha velká jako
Willovo chodidlo. Ztěžka, bolestně nadzvedla břicho od země, ale
nezmohla se na víc, než že se posunula o krůček stranou a znovu sebou
žuchla, jako by byla těžce zraněná. Ležela přes cestičku, ze které se tak
úpěnlivě snažila odsunout, a dívala se na ně, jako by věděla, že jí chtějí
ublížit.
„Bylo by milosrdné ji zabít,“ poznamenal Tialys.
„Jak to můžeš vědět?“ odpověděla Lyra. „Třeba je pořád ráda na
světě, ať je jí, jak chce.“

247
 „Když ji zabijeme, vezmeme ji s sebou,“ řekl Will. „A ona chce
zůstat tady. Už jsem zabil živých tvorů až moc. I ten nejsmrdutější
bahnitý rybník je možná lepší než smrt.“
„Ale co když se trápí?“ nedal se Tialys.
„Kdyby uměla promluvit, řekla by nám to. Ale protože neumí, já ji
zabíjet nebudu. Nemůžeme stavět naše pocity nad její.“
Pokračovali dál, a i když mlha houstla, zanedlouho jim ozvěna kroků
napověděla, že jsou nablízku otevřeného prostranství. Pantalaimon visel
Lyře na rameni v podobě lemura s největšíma očima, jakých byl
schopný, tiskl se jí do vlasů plných kapiček mlhy, a i když se rozhlížel
sebevíc, neviděl víc než ona. A celou tu dobu se nepřestával třást.
Najednou ke všem dolehlo slabé šplouchání vln o břeh, tichounké,
ale nepochybně odněkud zblízka. Vážky se i s jezdci vrátily k dětem a
Pantalaimon se přesunul Lyře na prsa. Ona i Will šli teď těsně u sebe,
opatrně, aby jim na kluzké cestičce nesjela noha.
A najednou stáli na břehu. Vazká hladina pokrytá pěnou se skoro
nepohnula, jen tu a tam se k oblázkům na břehu malátně doplazila
osamělá vlnka.
Stezka se stočila doleva a po chvilce chůze se před nimi spíš jako
chuchvalec sražené mlhy než skutečná stavba vynořilo dřevěné molo,
naklánějící se vratce nad vodou. Pilíře byly prohnilé, prkna zelená
slizem a dál nebylo nic. Stezka končila tam, kde začínalo molo, a za
jeho koncem začínala mlha. Postava, která je sem dovedla – Lyřina smrt
– se uklonila, vešla do mlhy a zmizela dřív, než se stačili zeptat, co mají
dělat dál.
„Poslouchej,“ řekl Will.
Nad neviditelnou vodou se k nim nesl pomalý, pravidelný zvuk
skřípějícího dřeva a rytmického pleskání. Will sjel rukou k noži na boku
a opatrně popošel na tlejících prknech ke kraji. Lyra se držela za ním.
Vážky se posadily na dva uvazovací kůly obrostlé řasami, kde vypadaly
jako heraldičtí tvorové, a děti popošly na samou hranu mola a napínaly
oči do mlhy. Její kapky se jim srážely na řasách, takže je musely stírat
dlaněmi. Jediné, co slyšely, bylo ono pomalé skřípění a šplouchání,
které se blížilo víc a víc.
„Co kdybysme tam nešli?“ šeptal Pantalaimon.

248
 „Já musím,“ odpovídala Lyra stejně potichu.
Podívala se na Willa. Tvář měl staženou, soustředěnou a odhodlanou;
věděla, že necouvne. A Galivespiané, Tialys na Willově rameni a
Salmakie na jejím, byli klidní a ostražití. Vážkám se na křídlech perlily
kapičky mlhy, jako se usazují na pavučinách, a ony je čas od času
několika rychlými švihy setřásly. Musí je hrozně tížit, napadlo Lyru.
Doufala, že se pro ně najde ve světě mrtvých něco k snědku.
Najednou byl člun přímo před nimi.
Byla to stařičká veslice, otlučená, záplatovaná a práchnivějící, a
postava opírající se do vesel byla starší než sám věk. Choulila se do
pláště z pytloviny převázaného provazem, zkřivená a ohnutá, s
kostnatýma rukama navěky zkroucenýma podle horní části vesel. Bledé,
uslzené oči se ztrácely v záhybech a vráskách šedavé pleti.
Muž pustil veslo a zahnutými prsty sáhl po železném kruhu
zapuštěném do rohového sloupu mola. Druhou rukou nastavil veslo tak,
aby se loďka stočila rovnoběžně s prkny.
Nebylo třeba slov. Will nastoupil jako první a po něm se chystala
sestoupit do veslice i Lyra.
Ale převozník varovně pozvedl ruku.
„On ne,“ vyrazil ze sebe skřípavým šepotem.
„Kdo ne?“
„On ne.“
Natáhl žlutošedý ukazovák a ukázal přímo na Pantalaimona.
Daemonův rudohnědý hranostají kožíšek rázem zbělel.
„Ale on je já!“ namítla Lyra.
„Jestli půjdeš, on musí zůstat.“
„Ale to nejde! Umřeli bysme!“
„O to ti přece jde.“
Teprve v tu chvíli si Lyra plně uvědomila, co dělá. Tohle byl plný
důsledek jejího rozhodnutí. Zůstala zděšeně stát, třásla se po celém těle
a tiskla k sobě daemona tak těsně, až kníkal bolestí.
„Oni…“ řekla Lyra bezmocně, ale zarazila se. Neslušelo se namítat,
že ostatní tři se ničeho vzdávat nemusejí.
Will ji znepokojeně pozoroval. Rozhlížela se kolem sebe, dívala se
na jezero, na molo, na bahnitou stezku, smrduté kaluže, mrtvé, vlhkostí

249
nasáklé keře… Její Pantík že by tu měl zůstat sám? Copak by bez ní
dokázal přežít? Chvěl se jí pod košilí, tiskl se jí na holou kůži, konečky
srsti vnímal její teplo. To nemůže! Nikdy!
„Jestli chceš jet, musí tu zůstat,“ opakoval převozník.
Lady Salmakie trhla uzdou a její vážka prokmitla kolem Lyřina
ramene a usadila se na okraji loďky Tialys letěl hned za ní a oba tiše
promlouvali s převozníkem. Lyra je sledovala, jako když se odsouzenec
chytá naděje, že rozruch u dveří soudní síně způsobil posel, který mu
přináší milost.
Převozník se k nim shýbl, vyslechl je a zavrtěl hlavou.
„Ne,“ řekl. „Jestli chce jet, on tu musí zůstat.“
„To není spravedlivé,“ namítl Will. „My tady nemusíme nechat část
sebe, tak proč Lyra ano?“
„Ale necháváte,“ vyvedl ho převozník z omylu. „Jen ona má ovšem
tu smůlu, že tu část vidí a může s ní mluvit. Vy ostatní to nepoznáte,
dokud nebudeme na vodě, a pak už bude pozdě. Ale část sebe sama tu
necháváte všichni. Pro takové jako on nevede do světa mrtvých žádná
cesta.“
Ne, bránila se v duchu Lyra a Pantalaimonovi běželo hlavou totéž:
Kvůli tomuhle jsme přece neprošli Bolvangarem! Jak se ještě kdy
shledáme?
Znovu se otočila po ohavném, bezútěšném pobřeží, pochmurném a
prosyceném jedem a chorobami. Představila si milovaného Pantíka,
srdce jejího srdce, jak tu na ni o samotě čeká, sleduje ji, jak odjíždí do
mlhy, a propukla v bouřlivý pláč. Její srdceryvné vzlyky se tu
nerozléhaly, protože mlha všechny zvuky tlumila, ale na břehu dolehl
její zoufalý křik k nesčetným jezírkům a loužím, k zuboženým pahýlům
stromů a všechna postižená, zmrzačená stvoření, která se v nich
skrývala, se přitiskla těsněji k zemi, vyděšená tak vášnivými projevy
žalu.
„Když ho vezmete…“ začal Will, aby její trápení ukončil, ale
převozník zavrtěl hlavou.
„Do člunu může, ale jakmile tu bude on, zůstane loď tady.“
„Ale když ho tu nechá, jak ho pak zase najde?“
„To nevím.“

250
 „Až půjdeme odsud, pojedeme stejnou cestou?“
„Odsud?“
„Vracíme se pak zpátky. Jedeme do světa mrtvých a pak se zas
vrátíme.“
„Tudy ne.“
„Tak možná jinudy, ale stejně se vrátíme!“
„Vezl jsem miliony, a nevrátil se žádný z nich.“
„Tak budeme první. Nějak už se ven dostaneme. Nezůstaneme tam,
převozníku, tak buď tak hodný, slituj se a dovol jí vzít si daemona s
sebou.“
„Ne,“ řekl a zavrtěl věkovitou hlavou. „Tohle pravidlo se nedá obejít.
Je to stejný zákon jako tenhle…“ Naklonil se přes bok loďky, nabral do
dlaně vodu a nechal ji zase vytéct. „Jako zákon, který nutí vodu vrátit se
do jezera, tohle je stejné. Nemůžu rozevřít prsty a donutit vodu letět
nahoru, a stejně tak nemůžu převézt jejího daemona do světa mrtvých.
Ona s námi může jet a nemusí, ale on tu každopádně zůstane.“
Lyra si toho nevšimla, protože měla tvář zabořenou v
Pantalaimonově nyní kočičí srsti, ale Will viděl, jak Tialys sesedá z
vážky a hotoví se na převozníka skočit. Zpola dokonce zvědovy záměry
schvaloval, ale starý muž si rytíře všiml a obrátil k němu vrásčitou tvář.
„Co myslíš, kolik věků převážím lidi do světa mrtvých? Myslíš, že
kdyby mi něco mohlo ublížit, že už by se to nestalo? Myslíš, že se mnou
ti, které vozím, jedou ochotně? Brání se a pláčou, snaží se mě podplatit,
vyhrožují mi a rvou se, ale nic není platné. Mně neublížíš, i kdybys bodl
sebehlouběji. Radši uklidni tu malou, ona pojede. Mě si nevšímej.“
Will se na to stěží vydržel dívat. Lyra dělala to nejsurovější, čeho se
kdy v životě dopustila. Nenáviděla sebe sama, nenáviděla čin, ke
kterému se rozhodla, trpěla spolu s Pantíkem, kvůli němu a pro něho.
Snažila se ho odložit na studenou stezku, odtrhávala si jeho kočičí
drápky ze šatů a plakala, div jí to srdce neutrhlo. Will si zacpal uši –
bylo to k nesnesení. Znovu a znovu odstrkovala daemona od sebe, ale
nepřestával se na ni s křikem věšet.
A to by se mohla obrátit.
Mohla by říct ne, tohle není dobrý nápad, neuděláme to.

251
 Mohla by zůstat věrná niternému, od narození trvajícímu poutu s
Pantalaimonem, mohla by mu dát přednost a všechno ostatní pustit z
hlavy…
Jenže to právě udělat nemohla.
„Pantíku, tohle ještě nikdo nikdy nepodnikl,“ šeptala roztřeseně, „ale
Will říká, že se vrátíme a já ti přísahám, Pantíku, ani nevíš, jak tě mám
ráda, přísahám ti, že se vrátíme. Určitě, věř mi. Dávej na sebe pozor,
lásko moje, nic se ti nestane, uvidíš, a my se vrátíme, a i kdybych tě
měla hledat celý život, každičkou minutu, udělám to, nic mi v tom
nezabrání. Nebudu mít chvilku pokoj, věř mi… Pantíku, Pantíku můj
nejmilejší, už musím jít, musím…“
Odstrčila ho od sebe, až přistál na rozblácené zemi, zrazený,
prochladlý a vyděšený.
Will nedokázal rozeznat, jakou podobu teď na sebe nabral. Vypadal
jako nějaké mládě, lišče, štěně, bezbranné, ublížené stvoření tak
ponořené ve vlastní bolesti, že bylo spíš ztělesněním žalu, než
skutečným tvorečkem. Očima nepřestával sledovat Lyřinu tvář a Will si
uvědomoval, kolik úsilí ji stojí neodvrátit pohled, neschovat tvář, aby se
vyhnula výčitkám, a obdivoval její čestnost a odvahu, i když ho dosud
neopustil otřes z jejich loučení. Mezi oběma probíhalo tolik živoucích
emocí, že vzduch div nejiskřil, jako by byl nabitý elektřinou.
Pantalaimon se neptal „Proč?“, protože to věděl, neptal se, proč má
Lyra radši Rogera než jeho, protože i na tohle si uměl odpovědět sám. A
věděl také, že kdyby promluvil, ztratila by odvahu, neodolala by. A tak
s největším sebezapřením zůstal zticha, aby netrápil člověka, který ho
opouštěl, a oba se tvářili, jako by je odloučení nemělo bolet, jako by se
co nevidět měli zase shledat a vlastně to tak bylo pro všechny nejlepší.
Ale Will věděl, že si dívenka rve zaživa srdce z hrudi.
Pak sestoupila do loďky, tak lehká, že se veslice stěží zhoupla.
Posadila se vedle Willa, oči stále upřené na Pantalaimona, který se třásl
na zemi pod krajem mola. Jakmile ale převozník pustil železný kruh a
zvedl vesla, aby odrazil od břehu, přeběhl daemon v podobě maličkého
psíka až na kraj nad jezerem. Drápky mu tiše zaklapaly na rozměklých
prknech, zůstal stát a jen se díval, díval se, jak se člun vzdaluje, a pak už
se jim molo začalo rozplývat v mlze a zanedlouho zmizelo docela.

252
 Vtom Lyra vykřikla tak zoufale, že se i v tomhle ztlumeném, mlhou
obestřeném světě probudila ozvěna, jenže to samozřejmě nebyla
skutečná ozvěna. To druhá část její bytosti naříkala ze země živých,
zatímco Lyra mířila do světa mrtvých.
„Moje srdce, Wille!“ naříkala a tiskla se k němu, obličej zkřivený
bolestí.
A tím se naplnilo proroctví, které rektor Jordánské koleje kdysi svěřil
knihovníkovi, totiž že se Lyra dopustí velké zrady a bude tím nesmírně
trpět.
Ale i Willovi začala v tu chvíli stoupat tělem strašlivá bolest, a když
se očima zamženýma bolestí podíval na Galivespiany, viděl, že se k
sobě tisknou stejně jako on s Lyrou a očividně prožívají tatáž muka.
Část bolesti byla fyzická. Připadalo mu, jako by mu srdce svírala
železná ruka a rvala ho mezi žebry z těla ven, a i když si na hrud přitiskl
obě dlaně, aby tomu zabránil, nebylo to nic platné. Byla to mnohem
hlubší, mnohem strašlivější bolest, než když přišel o prsty. Ale další část
útrap byla psychická. Cosi mu z nitra vytrhávalo na povrch všechny
jeho tajnosti, všechny skryté obavy a touhy, které neměly na světle co
dělat, a Will se svíjel pod směsicí bolesti, hanby, strachu a výčitek,
protože to všechno způsobil on sám.
A přišly ještě horší věci. Bylo mu, jako by říkal: „Ne, nezabíjejte mě,
já mám strach. Zabijte radši moji matku, na ní nesejde, nemám ji rád,“ a
jako by ho slyšela, ale nedávala to najevo, aby šetřila jeho city, jako by
se i bez toho sama nabídla na jeho místo a udělala to z čisté lásky k
němu. Až tak strašně se cítil, nic horšího si neuměl představit.
Byly to pocity, které, jak věděl, pramení z toho, že i on má daemona,
byť nezná jeho podobu, a ten že zůstal spolu s Pantalaimonem na tom
opuštěném, jedy prosyceném pobřeží. Napadlo je to oba v tutéž chvíli,
Willa i Lyru, a když si vyměnili uslzené pohledy, podruhé v životě
zahlédli ve tváři druhého svoje vlastní pocity – a nebylo to naposledy.
Jedině převozník a vážky vypadali, že se jich cesta nijak nedotýká.
Dokonce i v lepkavé mlze zůstávali oba okřídlení oři čilí a zářivě krásní,
když si z průsvitných křídel nevzrušeně setřepávali ulpívající vláhu, a
starý muž se ve svém hábitu pravidelně nakláněl dopředu dozadu,

253
dopředu dozadu, zapřený bosýma nohama o kluzkou podlahu s
kalužemi slizu.
Cesta byla delší, než se Lyře chtělo měřit. Ještě pořád v ní hlodala
syrová, čerstvá muka, kdykoli si představila Pantalaimona opuštěného
tam na břehu, ale zároveň už si na bolest začínala přivykat, odhadovala
vlastní síly a probouzela se v ní zvědavost, kde asi přistanou a jaké to
tam bude.
Will ji jednou rukou pevně objímal kolem ramen, ale také on se díval
dopředu, snažil se pohledem proniknout mokrým šedým příšeřím a
zaslechnout něco víc, než mlaskavé údery vesel. Netrvalo ale dlouho a
něco se změnilo. Vystupoval teď před nimi jakýsi útes nebo ostrov.
Nejdřív si ale uvědomili, že se zvuk tolik nerozléhá a teprve pak spatřili,
jak šerá plocha před nimi potemněla.
Převozník zabral jedním veslem a stočil loďku doleva.
„Kde to jsme?“ ozval se hlas rytíře Tialyse, tenký, ale zvučný jako
vždycky, i když v něm zazníval chraplavý podtón, jako by i on prošel
těžkými útrapami.
„Kousek od ostrova,“ odpověděl převozník. „Za pět minut
přistaneme u můstku.“
„Co je to za ostrov?“ chtěl vědět Will. Také on mluvil hlasem tak
přiškrceným, že ho stěží poznával.
„Tenhle ostrov tvoří bránu do světa mrtvých,“ odpověděl převozník.
„Všichni přicházejí sem, králové, královny, vrahové, básníci, děti.
Všichni vcházejí tudy a nikdo se nevrací.“
„My se vrátíme!“ zašeptala Lyra přesvědčeně.
Neřekl nic, ale v jeho letitých očích se zaleskl soucit.
Když přijeli blíž, spatřili nad vodou převislé větve cypřišů a tisů,
tmavě zelené, husté a zlověstné. Země se tu prudce zvedala a stromy
rostly tak hustě, že by se mezi nimi stěží prosmýkla fretka, napadlo
Lyru a při tom pomyšlení se jí vydral zpola vzlyk, zpola zaškytnutí,
protože Pantík by jí určitě ukázal, jak šikovně by to zvládl. Na to ale pro
tuhle chvíli může zapomenout, a možná navždycky.
„Jsme teď mrtví?“ zeptal se Will.
„Na tom nesejde,“ pokrčil převozník rameny. „Vezl jsem spousty
takových, co nevěřili, že jsou mrtví. Celou cestu mě přesvědčovali, že

254
jsou naživu, že je to všechno omyl, který si někdo šeredně odskáče, ale
co na tom záleží. Přicházejí i takoví, co si už zaživa přáli být mrtví,
chudáci. Celý život jen bída a mizérie, a když se zabili v naději na
věčný klid, zjistili, že se vlastně nic nezměnilo, že je to leda horší, jenže
tentokrát z toho není úniku. Do života se už nevrátíš. A jsou i jiní,
slaboučcí a churaví, hodně maličkých dětí mezi nimi bývá, co se sotva
narodily do života a hned z něj zase odcházejí do smrti. Kolikrát jsem
seděl u vesel s plačícím nemluvnětem na klíně, s dítětem, které ani neví,
že mezi světem nahoře a tady je nějaký rozdíl. A těch starých lidí…
Nejhorší jsou bohatí, co se vztekají, nadávají mi a vyvádějí, proklínají
mě a vřískají. Za koho mě mají? Že prý nashromáždili a uložili si
všechno zlato, kolik jen mohli, a jestli bych si něco z toho nevzal a
neodvezl je zpátky. Postaví mě před soud, poštvou proti mně svoje
vlivné přátele, znají se s papežem, s králem bůhvíčeho a vévodou
bůhvíodkud, a při svém postavení prý se už postarají, aby mi to neprošlo
a potrestají mě, až zčernám… Nakonec jim ale stejně dojde, jak je to
doopravdy. Že jediné místo, které teď mají, je v mém člunu, který je
veze do světa mrtvých, a že všichni ti papeži a králové, co se jich
dovolávají, tu jednou budou sedět zrovna tak, dřív než by jim bylo milé.
Nechám je vyplakat a vyvztekat, mně ublížit nemůžou, a nakonec stejně
ztichnou.
Takže jestli nevíte, jestli jste nebo nejste mrtví, nijak vám to
nevymlouvám, ani když mi tady ta malá tvrdí do očí, že se znovu vrátí
mezi živé. Brzy sami zjistíte, na čem jste.“
Za řeči nepřestával pravidelně veslovat podél pobřeží, ale teď vytáhl
vesla do lodi, složil je podél bočnic a vztáhl pravačku po prvním
dřevěném sloupu vystupujícím z vody.
Přitáhl loďku rovnoběžně s úzkým molem a vyrovnával náklon, aby
mohli vystoupit. Lyře se nechtělo ven. Dokud bude loďce nablízku,
bude si ji Pantalaimon umět představit podle pravdy, protože tak ji viděl
naposledy, ale jakmile se od ní vzdálí, ztratí chudák daemon možnost ji
vidět. Váhala, ale vážky už vyletěly ven a vystoupil i Will, bledý a s
rukama sevřenýma na hrudi. Nezbylo jí než je následovat.
„Děkujeme,“ obrátila se k převozníkovi. „Až se vrátíte, vyřiďte
mému daemonovi, jestli ho uvidíte, že ho mám nejradši ze všeho ve

255
světě živých i mrtvých a že slibuju, že se pro něj vrátím. Možná se to
ještě nikomu nepovedlo, ale já mu to slibuju.“
„Dobře, vyřídím mu to,“ přisvědčil stařec.
Odrazil loďku a za chvíli už pravidelné šplouchání jeho vesel mizelo
v mlze.
Galivespiané popoletěli o něco dopředu, ale hned se vrátili k dětem a
usadili se jim na rameno, lady k Lyře a rytíř na Willovo. Všichni teď
stáli pospolu na prahu světa mrtvých. Před sebou neměli nic než mlhu,
ale z tmavších obrysů před sebou si domysleli, že se tam tyčí vysoká
zeď.
Lyra se zachvěla. Připadalo jí, jako by jí kůže zřídla jako krajka a
vlhký, chladný vzduch teď nerušené profukoval přímo skrz žebra a
mrazil ránu na místě, kde ještě před nedávném chovala Pantalaimona.
Ale Roger, pomyslela si, se musel cítit zrovna tak, když se řítil ze srázu
dolů a marně se snažil zachytit jejích bezmocných prstů.
Stáli bez hnutí a poslouchali. Jediné, co se tu ozývalo, bylo tiché kap-
kap-kap vody z listí, a když zvedli hlavu, dopadly jim na tvář dvě tři
studené kapky.
„Tady nemůžeme zůstat,“ řekla Lyra.
Vyšli z mola na pevnou zem, těsně bok po boku, a pokračovali dál ke
zdi. Ohromné černé kameny potažené letitými nánosy zeleného slizu se
zvedaly do výše a mizely v mlze, kam nedohlédli. A když teď stáli blíž,
slyšeli zpoza hradby jakýsi křik. Nepoznali, jestli to křičí lidské hlasy,
ale do vzduchu tu vyrážely vysoké naříkavé skřeky a úpění a zůstávaly
v něm viset jako žahavá chapadla medúzy, která roznášejí bolest na
všechno, čeho se dotknou.
„Tady jsou dveře,“ zavolal Will podivně napjatým hlasem.
Byla to lety poznamenaná dřevěná branka pod kamenným
překladem. Will k ní vztáhl ruku, ale než stačil otevřít, zazněl jeden z
těch pronikavých, drásavých výkřiků tak blízko, že div neohluchli a
strašlivě se polekali.
Galivespiané vyrazili do vzduchu, vážky připravené k boji jako
udatní váleční hřebci v miniatuře. Netvor, který sem shůry mířil, je ale
smetl do strany jediným rozmachem křídla, načež se usadil na římse

256
dětem nad hlavou. Tialys a Salmakie se rychle vzpamatovali a tišili
otřesená zvířata.
Netvor měl podobu ptáka velkého asi jako sup, ale hlavu a hruď měl
ženskou. Will kdysi viděl podobná stvoření na obrázku, a sotva měl čas
blíž si tvora prohlédnout, vytanulo mu na mysli slovo „harpyje“. Tvář
měla nestvůra hladkou, bez vrásek, ale čišel z ní věk nesrovnatelně
vyšší, než jakého se dožívají dokonce i divoženky. Viděla přicházet a
odcházet tisíce let a všechna jejich krutost a bída se jí vepsala do
záštiplného výrazu. Čím déle si ji poutníci prohlíželi, tím odpudivější
jim připadala. Oční důlky měla zanesené špinavým hnisem a rty rudé
zaschlými, okoralými vrstvami čehosi, co možná byla pradávná, znovu
a znovu vyzvracená krev. Slepené, špinavé černé vlasy jí spadaly na
ramena, zahnutými pařáty se pevně přidržovala kamene, silná tmavá
křídla měla složená na zádech, a kdykoli se pohnula, zavanul od ní
odporný hnilobný zápach.
Will s Lyrou, oba ztrápení a celí rozbolavělí, měli co dělat, aby stáli
rovně a vydrželi jí hledět do tváře.
„Vždyť vy jste živí!“ pošklebovala se jim harpyje skřípavým hlasem.
Will si uvědomil, že v něm vzbuzuje víc nenávisti a strachu, než
kolik kdy cítil k jakékoli lidské bytosti.
„Kdo jsi?“ zeptala se Lyra, které se stvoření hnusilo stejně jako
Willovi.
Místo odpovědi harpyje zavřískla. Z otevřených úst nasměrovala
proud jeku přímo dětem do tváře, až jim v uších zvonilo a div
nepřepadli dozadu. Will sevřel Lyru v náruči a oba se drželi těsně u
sebe, dokud jekot nepřešel v pronikavé salvy posměšného chechotu. Z
pobřeží zazněly z mlhy v odpověď další podobné skřeky. Výsměšné,
nenávistné vřeštění připomnělo Willovi nelítostnou surovost dětí na
hřišti, jenže tady nebyli učitelé, kteří by zjednali pořádek, nebylo na
koho se obrátit ani kam se schovat.
Položil ruku na rukojeť nože u boku a zahleděl se harpyji do očí, i
když mu hlava nepřestávala třeštit a z pouhé síly jejího hlasu na něj šly
mrákoty.
„Jestli nás chceš zarazit,“ začal, „tak doufám, že kromě vřeštění umíš
i bojovat. Protože my skrz tyhle vrátka projdeme.“

257
 Harpyjiny odporné rudé rty se znovu pohnuly, ale tentokrát je
sešpulila do uštěpačného polibku.
„Tvoje matka je sama,“ řekla pak. „Sešleme na ni noční můry.
Budeme jí křičet do spánku.“
Will se ani nehnul, protože koutkem oka si všiml, jak se lady
Salmakie nenápadně přesouvá po větvi k místu, kde hřadovala harpyje.
Tialys zatím přidržoval její vážku u země, kde netrpělivě komíhala
křídly. Pak se staly dvě věci naráz: lady skočila po harpyji a
bleskurychle se zatočila, aby jí zaryla ostruhu do šupinaté nohy, a
zároveň Tialys vypustil vážku do vzduchu. Netrvalo ani vteřinu a
Salmakie už seskakovala z větve přímo na hřbet svého jiskřivě modrého
oře.
Harpyje reagovala okamžitě. Ticho prořízl další výkřik, ještě
hlasitější než dřív, a její křídla tloukla do vzduchu tak prudce, že Will s
Lyrou v náporu větru zavrávorali. Nepřestávala ale spáry svírat kámen, i
když jí tvář zbrunátněla a stáhla se hněvem a vlasy se jí vztyčily na
hlavě jako klubko hadů.
Will zatahal Lyru za ruku a oba se chtěli rozběhnout k dvířkům, ale
harpyje se na ně vztekle vrhla a vyhnula se jim v letu až ve chvíli, kdy
se Will otočil, schoval si Lyru za záda a napřáhl před sebe nůž.
V tu chvíli se na harpyji vrhli Galivespiané, poletovali jí kolem tváře,
a i když se jim nedařilo znovu do ní zabodnout ostruhu, rozptýlili její
pozornost natolik, že se neohrabaně zazmítala ve vzduchu a div
nespadla na zem.
„Tialysi! Salmakie!“ zavolala Lyra. „Nechte toho!“
Oba zvědové zadrželi vážky a vyletěli dětem vysoko nad hlavu. V
mlze se začaly sbírat další temné obrysy a ze břehu se ozval jekot
stovky harpyji. Ta, kterou potkali první, si protřepávala křídla, potřásala
vlasy, protahovala si nohy a napínala drápy. Nezdálo se, že by byla
raněná, a právě toho si Lyra všimla.
Galivespiané zůstali chvíli viset ve vzduchu a pak zamířili k Lyře.
Nechala je přistát na nastavených dlaních. Salmakie si uvědomila, co
jim Lyra chtěla naznačit, a obrátila se k rytíři. „Má pravdu. Nevím proč,
ale my jí nemůžeme ublížit.“
„Madam, jak se jmenujete?“ zavolala zatím Lyra.

258
 Harpyje roztáhla křídla a poutníci div neomdleli z děsivého puchu
rozkladu a hniloby, který k nim zavanul.
„Beze jména!“ zavřískla.
„Co po nás chcete?“ ptala se Lyra.
„Co mi nabízíš?“
„Můžeme vám vyprávět, kde jsme všude byli, třeba by vás to
zajímalo, nevím. Zažili jsme cestou sem opravdu zvláštní věci.“
„A ty mi nabízíš, že mi budeš vyprávět?“
„Když si to budete přát.“
„Možná budu. A co potom?“
„Mohla byste nás třeba pustit touhle brankou dovnitř, kdybyste byla
tak laskavá, abychom našli ducha, kvůli kterému jsme sem přišli. To by
od vás bylo moc milé.“
„Tak to zkus,“ vyzvala ji bezejmenná harpyje.
A Lyra, byť ještě pořád slabá a utrápená, měla pocit, že dostala do
ruky nejvyšší trumf.
„Opatrně,“ přišeptla jí Salmakie, ale Lyra už v duchu v rychlosti
procházela historku, kterou vyprávěla předchozího večera, krátila ji,
vylepšovala, přidávala a brousila podrobnosti. Mrtví rodiče, rodinný
poklad, ztroskotání lodi, útěk…
„Tak dobře,“ začala a ponořila se do vyprávění. „Všechno to začalo,
když jsem byla ještě miminko. Můj otec a matka byli vévoda a
vévodkyně z Abingdonu, abyste rozuměla, a byli ohromně bohatí. Můj
otec patřil k rádcům samotného krále a král k nám s oblibou jezdil na
návštěvu. Jezdili spolu na lov do lesa. Náš palác, ve kterém jsem se
narodila, byl největší dům v celé jižní Anglii. Jmenoval se…“
Harpyje, aniž ji varovala byt jen výkřikem, se na Lyru vrhla s
roztaženými pařáty. Lyra stěží stačila uhnout, ale i tak jí jeden spár
zadrhl o kůži na hlavě a vytrhl chomáč vlasů.
„Lhářko! Lhářko!“ vřeštěla harpyje. „Lhářko!“
Obrátila se ve vzduchu a mířila Lyře tentokrát přímo na tvář, ale Will
vytasil nůž a zastoupil jí cestu. Bezejmenná mu na poslední chvíli
uhnula z dosahu a Will rychle strčil Lyru k dvířkům. Byla bez sebe
leknutím, strnulá a oslepená krví, která se jí řinula po tváři. Will neměl
tušení, kde jsou právě Galivespiané, ale harpyje se chystala k dalšímu

259
útoku. „Lhářko, lhářko!“ nepřestávala skřehotat hlasem plným zloby a
nenávisti.
A její křik jako by přicházel ze všech stran, slovo se odráželo od
mohutné hradby mlhy a vracelo se nezřetelné a natolik změněné, že to
znělo, jako by netvor vykřikoval Lyřino jméno, jako by slova Lyra a
lhářka splynula dohromady.
Will si děvče přitiskl k hrudi a předsunul rameno, aby ji chránil.
Cítil, jak se chvěje a vzlyká mu do košile, ale rychle teď vrazil ostří do
trouchnivějícího dřeva dvířek a zručným škubnutím zápěstí vyřízl
zámek.
Pak se s Lyrou svalili do světa duchů a špioni na svižných vážkách
proletěli za nimi pryč z míst, kde se na mlžném pobřeží vracely
harpyjiny výkřiky s dvojnásobnou a trojnásobnou silou, opakované
zlovolnými hrdly jejích družek.

260
 22
ŠPITAJÍCÍ STÍNY

…JAKO LISTU, Ze všeho nejdřív Will usadil Lyru na zem, vylovil z

JEŽTO KRYJE batohu kelímek s hojínkovou mastí a prohlédl jí
NA PODZIM ránu na hlavě. Řinula se z ní krev, jak už to u
VALLUMBROSKÉ
POTOKY, JEŽ zranění v těchhle místech bývá, ale nebyla nijak
VYSOKÁ hluboká. Utrhl si pruh látky z podolku košile, vytřel
TULSKÝCH LESŮ ji dosucha a namazal na ni trochu masti. Snažil se
ZASTĚŇUJÍ
SKLEPENÍ…. přitom nemyslet na špínu na spárech, které ji
JOHN MILTON
způsobily. Lyra měla skelný pohled a byla popelavě
bledá. „Lyro! Lyro!“ zavolal na ni a jemně s ní
zatřásl. „No tak, musíme sebou hodit.“
Zachvěla se a dlouze, roztřeseně se nadechla. Její oči se na něj
upřely, plné divokého zoufalství.
„Wille, já už to nezvládnu… nezvládnu to! Nedokážu lhát! Myslela
jsem bůhvíjak to není snadné, ale nebylo to na nic. Je to to jediné, co
umím, a je to k ničemu!“
„Umíš toho mnohem víc. Umíš přece zacházet s alethiometrem, nebo
ne? No tak pojď, podíváme se, kde to jsme. Půjdeme najít Rogera.“
Pomohl jí na nohy a společně se rozhlédli po místě, kde přebývali
duchové.
Stáli na rozlehlé pláni, táhnoucí se před nimi daleko do mlhy. Kalné
světlo, v němž viděli nejbližší okolí, vycházelo jakoby odevšud a bylo
všude stejné, takže nic nevrhalo skutečný stín a nic nebylo skutečně
osvětlené. Všechno se tu jevilo ve stejném, zašlém odstínu neurčité
barvy.

261
 A na zemi stáli v tom nedozírném prostoru lidé, dospělí i děti – samí
duchové – v počtu, jaký si Lyra vůbec netroufala odhadnout.
Přinejmenším většina jich stála, další seděli, případně leželi, apatičtí
nebo ponoření do spánku. Zádní se nehýbali, nepobíhali a nehráli si.
Rada jich ale obrátila po nově příchozích zvědavé, trochu bázlivé
pohledy.
„Duchové,“ zašeptala Lyra. „Tak tady tedy skončí všichni, kdo kdy
zemřeli…“
Upnula se na něj jen proto, že jí chyběl Pantalaimon, toho si byl
vědom, ale tiskla se Willovi k ruce a on jí za to byl vděčný Galivespiané
popoletěli dopředu, viděl jejich zářivé postavičky poletovat sem tam nad
hlavami duchů a ti zvedali tváře a užasle je sledovali. Na všechno a
všechny tu ale doléhalo skličující, nesmírné ticho, šerý přísvit mu
naháněl strach a jediné, co mu dosud připomínalo život, byla Lyřina
hřejivá blízkost.
Za vysokou zdí za sebou slyšeli vytrvalou ozvěnu jeku harpyjí
poletujících po pobřeží. Někteří z duchů zvedali bojácně hlavy tím
směrem, ale mnohem víc jich upíralo pohled na Willa a Lyru a pomalu
se sunuli k ním. Lyra ucouvla. Neměla v tuhle chvíli sílu čelit jim tak,
jak by si přála, a proto musel jako první promluvit Will.
„Mluvíte naší řečí?“ zeptal se. „Umíte vůbec mluvit?“
On i Lyra byli ještě pořád celí rozechvělí, rozbolavělí a vyděšení, ale
i tak vystupovali s větší autoritou než všechna ta spousta duchů
dohromady. Také jim zbývalo, chudákům, pramálo sil, a když zaslechli
Willův hlas, první jasný hlas, který tu zazněl, co jejich paměť sahala,
mnozí se drali dopředu dychtiví odpovědět.
Nezmohli se ale na víc než šeptání, slabounký, bezvýrazný šelest
sotva silnější než tichý dech – víc ze sebe nevypravili. Přesto se ale
zoufale jeden přes druhého drali dopředu, až Galivespiané slétli níž a
přeletovali přímo před nimi sem tam, aby se duchové nemačkali příliš
těsně. Přízračná děti k nim zvedly hlavu a Lyra si snadno domyslela,
proč se jim v očích rozsvítila tak vášnivá, nepřekonatelná touha.
Myslely si, že vážky jsou daemoni a nepřáli si v tu chvíli nic, než moci
zas sevřít v náruči svoje vlastní.

262
 „Tohle nejsou daemoni,“ vyhrkla Lyra. Srdce se jí svíralo lítostí.
„Kdyby tu se mnou byl můj, nechala bych vás, abyste si ho všichni
hladili a mazlili se s ním, vážně!“
Vztáhla k dětem obě ruce. Dospělí duchové se drželi zpátky, buď z
nezájmu nebo ze strachu, ale děti se k ní hrnuly jako o život. Nebyly o
nic hmotnější než mlha, chudáčkové, a když se jich Lyra chtěla
dotknout, ruce jí prošly skrze ně, a stejně tak Willovi. Cpali se dopředu,
lehoučcí a bez života, toužili ohřát se o tekoucí krev, vychutnat si
pravidelné bušení srdce dvou příchozích, a Will s Lyrou si znovu a
znovu uvědomovali zvláštní, studené šimrání, jak duchové procházeli
jejich tělem a vyhřívali se cestou v jejich teple. Oběma živoucím dětem
připadalo, že jako by postupně mrtvěly i ony. Neměly tepla ani života
na rozdávání donekonečna, už teď jim byla zima a davy, které se k nim
tlačily, jako by nebraly konce.
Nakonec je Lyra musela poprosit, aby se stáhli.
Zvedla ruce do výšky. „Prosím vás,“ začala, „moc rádi bychom se
dotkli vás všech, ale přišli jsme sem dolů hledat určitou osobu. Moc by
mi pomohlo, kdybyste mi řekli, kde je a jak ho najdu. Wille,“ opřela si s
povzdechem hlavu o jeho, „kdybych jen věděla, co mám dělat!“
Duchové byli u vytržení ze stružky krve na Lyřině čele, která se
leskla v příšeří jako červené kuličky cesmíny. Mnozí neodolali touze
dotknout se téhle živoucí, tepající hmoty a protáhli se právě skrze ni.
Jakási přízračná holčička, které mohlo být zaživa tak devět, deset let,
vztáhla nesměle ruku, dotkla se jí a pak polekaně ucouvla, ale Lyra ji
konejšila: „Neboj se, nepřišli jsme vám ublížit. Mluvte s námi, jestli
můžete.“
Holčička si dodala odvahu, ale její slabý, bezvýrazný hlásek bylo
sotva slyšet.
„To ti udělaly harpyje? Chtěly ti ublížit?“
„Ano,“ přikývla Lyra. „Ale jestli to je všechno, na co se zmůžou,
nebojím se jich.“
„Kdepak, není. Dělají hrozné věci…“
„Jaké? Co dělají?“
Ale víc se duchům povědět nechtělo. Vrtěli mlčky hlavou, až
nakonec jeden hošík poznamenal: „Když je tu někdo stovky let, tak už

263
mu to tak nevadí. Za tu dobu si přece jen zvykneš a už tě tak
nevylekaj…“
„Proto si taky vybírají hlavně ty nové,“ přikývla první holčička.
„A jsou… jsou vážně příšerné, ani vypovědět to nedokážu.“
Jejich hlasy šelestily skoro neslyšně, jako když se suché listí snáší k
zemi. A mluvily jen děti, dospělí, jak se zdálo, propadli letargii tak
hluboké a věkovité, jako by se už víckrát neměli pohnout ani promluvit.
„Poslouchejte mě,“ řekla Lyra, „poslouchejte mě, prosím vás. Přišli
jsme sem, já a tady kamarádi, protože hledáme jednoho kluka. Jmenuje
se Roger a není tu dlouho, jen pár týdnů, takže tu moc známých ještě
mít nebude, ale jestli o něm někdo víte…“
Už za řeči jí ale bylo jasné, že by tu mohli hledat celá léta, dokud by
sami nezestárli, mohli by prohlížet jednu tvář za druhou a stejně by
viděli sotva nepatrný zlomek mrtvých. Ramena jí podklesla pod tíhou
zoufalství, tísnivého a téměř hmatatelného, jako by se jí na nich usadila
harpyje.
Zaťala ale zuby a odhodlaně zvedla bradu. Dostali jsme se až sem,
pomyslela si, takže jsme už přece jen něco dokázali.
První děvčátko se tím svým ztraceným, šepotavým hláskem na něco
vyptávalo.
„Proč ho hledáme?“ opakoval Will. „Tady Lyra s ním potřebuje
mluvit. Ale já bych taky rád někoho našel. Je tady někde můj otec John
Perry a já bych si s ním moc rád popovídal, než se zase vrátím na svět.
Tak jestli můžete, buďte tak laskaví a poptejte se po nich, vzkažte
Rogerovi a Johnu Parrymu, že je tu Lyra a Will a chtějí se s nimi vidět.
Poproste je…“
Znenadání se ale všichni duchové obrátili a zmizeli, dokonce i
dospělí. Rozletěli se jako hromádka listí v náhlém poryvu větru a
prostranství kolem dětí se vmžiku vyprázdnilo. Vzápětí Will s Lyrou
pochopili, čím to je: nad hlavou se jim rozječely skřehotavé hlasy a v
příští chvíli už na ně s pronikavým křikem začaly dorážet harpyje. V
závanech pachu hnijícího masa je obklopilo bušení křídel a skřípavé
vřeštění, jízlivé, zlomyslné a výsměšné.
Lyra se bez rozmýšlení vrhla na zem, zakryla si uši rukama a Will se
s nožem v ruce přikrčil nad ní. Zahlédl, že Tialys se Salmakií spěchají

264
jejich směrem, ale protože byli ještě dost daleko, zbyla mu chvilka, aby
se zaměřil na pohyb kroužících nestvůr. Viděl, jak chňapají lidskými
ústy do vzduchu, jako by hltaly nějaký hmyz, slyšel jejich vřískání a
posměšná, sprostá slova. Pošklebovaly se jeho mamince a jemu z toho
trnulo u srdce, ale svým způsobem si zachovával odstup a sledoval je
pozorně a s chladnou hlavou. Bylo znát, že se žádné nechce příliš blízko
k jeho noži.
Postavil se, aby viděl, co to udělá. Jedna z nich – možná přímo ona
beze jména – se zřejmě chystala proletět mu těsně nad hlavou a teď se
ztěžka naklonila do strany, těžkopádně zabušila křídly a na poslední
chvíli se mu vyhnula. Stačilo by mu vztáhnout ruku a mohl jí nožem
useknout hlavu jako nic.
To už byli Galivespiané na dosah, přichystaní k útoku, ale Will na ně
zavolal: „Tialysi! Poleť sem. Salmakie, tady, na mou ruku!“
Oba mu přistáli na ramenou a Will řekl: „Schválně se na ně chvíli
podívejte. Poletují a vřeští, ale to je všechno. Podle mě to bylo
nedopatření, když škrábly Lyru. Řekl bych, že se nás vůbec nechtějí
dotknout. Stačí, když si jich nebudeme všímat.“
Lyra zvedla vyděšené oči. Nestvůry kroužily Willovi kolem hlavy,
někdy i v těsné blízkosti, ale pokaždé na poslední chvíli změnily směr
letu a vyhnuly se mu. Bylo znát, že oba zvědové hoří bojechtivostí a
vážkám se neklidně zachvívala křídla, aby užuž vynesly své jezdce do
vzduchu. Když ale poznali, že Will má pravdu, opanovali se.
Dokonce i duchové zareagovali, když ho viděli neohroženě, zpříma
stár, aniž by se mu co stalo, a pomalu se začali sunout blíž. Nespouštěli
přitom z harpyjí ostražité pohledy, ale bez ohledu na jejich přítomnost
neodolali lákadlu živoucího tepla masa a krve a pravidelného tepu
srdce.
Lyra se napřímila a postavila se vedle Willa. Rána se jí znovu
otevřela a po tváři jí stékal pramínek krve, ale nedbale ji otřela.
„Wille,“ řekla, „ani nevíš, jak jsem ráda, že jsme sem přišli spolu.“
Rozeznal v jejím hlase povědomý tón a všiml si v její tváři výrazu,
který tak dobře znal a který měl nadevšechno rád. Prozrazoval, že se
Lyře líhne v hlavě nějaký smělý plán, ale ještě se neodvažuje přednést
ho nahlas.

265
 Přikývl na znamení, že jí rozumí.
„Tudy,“ ukazovala přízračná holčička. „Pojďte s námi, najdeme je.“
Obou se zmocnil podivný pocit, jako by jim do nitra sahaly drobné
stínové ručičky a tahaly je za žebra, aby je přiměly k pohybu.
Vykročili tedy přes nedozírnou pustou pláň a harpyje jim s křikem
nepřestávaly kroužit nad hlavou, ale držely se v uctivé vzdálenosti.
Galivespiané ostražitě letěli těsně nad dětmi.
Cestou se k nim obraceli další a další duchové.
„Promiňte,“ dodala si odvahy další přízračná holčička, „ale kde máte
daemony? Nezlobte se, že se ptám, jen mě…“
Lyra si ani na vteřinu nepřestávala bolestivě uvědomovat
Pantalaimonovu nepřítomnost. Nedokázala proto pohotově odpovědět a
ozval se místo ní Will.
„Nechali jsme naše daemony v bezpečí venku,“ řekl. „Pak si je zase
vyzvedneme. Ty jsi nějakého měla?“
„Měla,“ přikývla holčička. „Jmenoval se Sandík. Měla jsem ho
strašně ráda…“
„Měl už stálou podobu?“ zajímala se Lyra.
„Ne, ještě ne. Vždycky říkal, že z něj nejspíš bude nějaký pták, ale já
doufala, že se plete, protože se mi líbilo mít ho v noci v posteli
měkkounkého a chlupatého. Poslední dobou měl ale ptačí podobu čím
dál častěji. Jak se jmenuje tvůj daemon?“
Lyra jí to řekla, načež se k ní duchové začali znovu hrnout blíž.
Všichni do jednoho jí chtěli povědět o svých daemonech.
„Můj se jmenoval Matapan…“
„Vždycky jsme si hráli na schovávanou, uměla se měnit jako
chameleón a já ji nikdy nemoh najít. Byla v tom vážně dobrá!“
„Jednou jsem si poranila oko, vůbec jsem neviděla, ale on mě dovedl
domů…“
„Nechtěl se ustálit do jedny podoby, ale já se těšila, až budu dospělá.
Pořád jsme se kvůli tomu hádali…“
„Vždycky se mi stočila do dlaně a usnula…“
„Jsou pořád někde nablízku? Někde jinde? Uvidíme se s nima ještě?“

266
 „Ne. Když umřeš, tvůj daemon prostě zmizí, jako když sfoukneš
svíčku. Viděla jsem to na vlastní oči. I když jak to bylo s mým
Castorem jsem neviděla, ani jsme se nestačili rozloučit…“
„Nemohli jen tak zmizet. Určitě někde jsou. Můj daemon aspoň
rozhodně ano, já to vím!“
Duchové se postrkovali, vzrušení a horliví promluvit. Oči jim zářily
a tváře teple žhnuly, jako by si od poutníků vypůjčili život.
„Je tu někdo z mého světa, kde nemáme daemony?“ zeptal se Will.
Jeden z duchů, hubený hoch zhruba jeho věku přikývl a Will se k
němu obrátil.
„To máš tak,“ řekl chlapec. „Vůbec nevíš, že něco jako daemon
existuje, ale když o něj přijdeš, moc dobře to pocítíš. Tady dole jsou lidi
ze všech možných světů.“
„Já znala svou smrt,“ přidalo se jedno děvčátko. „Znala jsem ho
úplně odmalička. Když jsem tu prvně slyšela o daemonech,
představovala jsem si, že je to něco podobného. Taky se mi po něm
stýská. Už ho nikdy neuvidím. ‚Tak to by bylo, já jsem skončil,‘ řekl mi
jenom a odešel nadobro. Dokud byl se mnou, vždycky jsem měla pocit,
že se můžu na někoho spolehnout, že je se mnou někdo, kdo ví kam jít a
jak se zachovat. Ale když ho teď nemám, vůbec netuším, co se kdy
může stát.“
„Nestane se už nikdy nic!“ opravil ji někdo další. „Už nikdy, na věky
věků.“
„To nemůžeš vědět,“ namítl jiný duch. „Přece přišli tihle, ne? Nikdo
nikdy nevěděl, že sem přijdou.“
Mluvil o Willovi a Lyře.
„To je prvně, co se tady něco stalo,“ přidal se další přízračný
chlapec. „Třeba bude od teďka všechno jinak.“
„Co byste udělali, kdyby to šlo?“ zeptala se Lyra.
„Vrátili se nahoru na svět!“
„I kdybyste ho měli vidět jen jednou jedinkrát, i tak byste se chtěli
vrátit?“
„Ano! Ano! Chtěli!“

267
 „Tak dobře, ale já se teď musím podívat po Rogerovi,“ řekla Lyra.
Napadlo ji něco fantastického, ale nejdřív se s tou myšlenkou musí
svěřit Willovi.
Celá nedozírná pláň se pomaličku, nenápadně vlnila pohybem
nesčetných duchů. Děti si toho nemohly všimnout, ale Tialys se
Salmakií shora jasně viděli, jak se maličké bledé postavy zvolna
přesunují, jako když táhnou obrovská ptačí hejna nebo stáda sobů. Střed
všeho pohybu vycházel od oněch dvou dětí, které nebyly mrtvé.
Klidným pravidelným krokem šly dál a dál, nikoho nevedly ani
nesledovaly, jen jako by soustřeďovaly okolní proudění v jeden
společný záměr všech mrtvých.
Zvědové, v myšlenkách ještě rychlejší než jejich střelhbití oři v letu,
se po sobě podívali a přistáli bok po boku na suché větvi mrtvého
stromu.
„Taky máme nějaké daemony, Tialysi?“ zeptala se lady.
„Od chvíle, kdy jsme nastoupili do člunu jsem měl dojem, jako by mi
někdo vyrval srdce z těla a ještě bušící ho nechal na břehu,“ odpověděl.
„Ale nebyla to pravda, pořád mi tlouklo v hrudi jako dřív. Takže něco
ze mě je tam venku, kde zůstal daemon té malé, a něco z tebe zrovna
tak, Salmakie, protože jsi ve tváři přepadlá a ruce máš bledé a sevřené.
Ano, nějaké daemony rozhodně máme, i když nevíme, co jsou zač.
Možná o nich vědí jen lidé v Lyřině světě. Možná právě proto vyvolal
vzpouru právě jeden z nich.“
Sklouzl ze sedla, pevně vážku přivázal k větvi a vytáhl
magnetovcový rezonátor. Nasadil luk ke kameni, ale vzápětí se zarazil.
„Je to hluché,“ poznamenal zasmušile.
„Takže jsme mimo všechen dosah?“
„Rozhodně nemůžeme spoléhat na něčí pomoc. No nic, věděli jsme
předem, že jdeme do země mrtvých.“
„Ten mladík by ji doprovázel na kraj světa.“
„Myslíš, že se dokáže prokrojit nožem zpátky?“
„Každopádně s tím počítá. Ale já si tím tak jistá nejsem, Tialysi.“
„Je hrozně mladičký Oba jsou strašně mladí. Ovšem kdyby ta malá
tohle dobrodružství nepřežila, vůbec nedojde na otázku, jak se zachová,
až bude vystavena pokušení. Už to bude jedno.“

268
 „Myslíš, že už si zvolila? Tam na pobřeží, když nechala daemona za
sebou? Tohle bylo to její velké rozhodnutí?“
Rytíř přejel pohledem zvolna se sunoucí miliony postav na pláni,
které jako by se přelévaly ve směru jediné jiskřičky, zářící, živoucí Lyry
Stříbroústé. Musel se soustředit, aby rozeznal její vlasy, nejsvětlejší bod
uprostřed šera, a vedle ní pevný, spolehlivý bod Willovy černovlasé
hlavy.
„Ne,“ odpověděl. „Ještě ne. To teprve přijde, ať je to co chce.“
„V tom případě ji musíme vyvést do bezpečí.“
„Musíme je vyvést oba. Patří teď k sobě.“
Lady Salmakie švihla pavučinkovou uzdou a její vážka střelhbitě
vyrazila z větve dolů, směrem k oběma živým dětem. Rytíř letěl těsně
za ní.
Nezastavili se ale u nich, jen jim proletěli nad hlavou, aby se
přesvědčili, že je všechno v pořádku, a rozletěli se dopředu. Neklidné
vážky potřebovaly pohyb a navíc oba zvědy zajímalo, kam až se tahle
bezútěšná pustina táhne.
Lyra zahlédla, jak se mihli vzduchem, a potěšilo ji, že ještě pořád
vidí něco svižného a zářivě krásného. Pak se otočila k Willovi.
Nechávala si ten nápad pro sebe dost dlouho, ale už mu ho musí
pošeptat. Will ucítil její rty těsně u ucha a pak, v šumu teplého dechu
zaslechl, co říká.
„Wille, měli bysme vyvést všechny tyhle chudáčky děti ven, a
dospělé taky. Pojď, pustíme je na svobodu. Najdeme Rogera a tvého
tatínka a pak otevřeme průchod do venkovního světa a pustíme je
všechny na svobodu!“
Otočil se k ní a usmál se, upřímně a tak hřejivě a šťastně, že měla
pocit, jako by jí v hrudi něco klopýtlo a zajíklo se, tak nějak jí to
přinejmenším připadalo, ale bez Pantalaimona neuměla rozpoznat, co to
znamená. Možná jen její srdce přeskočilo do jiného rytmu. Zmatená a
zaskočená se musela napomenout, aby šla rovně a pustila tu podivnou
závrať z hlavy.
Šli tedy dál. Jméno „Roger“ se před nimi ševelivě šířilo rychleji, než
stihli kráčet. „Rogere, přišla Lyra. Rogere, Lyra je tady,“ neslo se od

269
přízračných úst k ústům, jako když si buňky v těle předávají elektrický
impuls.
Tialys a Salmakie, proletující na svých neúnavných vážkách nad
zástupy duchů a stejně neúnavně sledující dění kolem sebe, zanedlouho
zaznamenali jakýsi nový pohyb, nepatrný vír vycházející z místa před
nimi. Snesli se níž a poprvé si jich v tomhle bezútěšném světě nikdo
nevšiml. Pozornost všech duchů se upírala na cosi zajímavějšího.
Vzrušeně ševelili téměř neslyšnými hlasy, ukazovali jedním směrem a
pobízeli kohosi dopředu.
Salmakie sletěla ještě níž, ale nemohla přistát. Duchové se tu na sebe
tlačili příliš těsně, a i kdyby si troufla mezi ně, věděla, že by ji jejich
ruce ani ramena neudržely. Pak si všimla přízračného chlapečka s
upřímnou, nešťastnou tváří a zmateným výrazem, který jako by
nechápal, co mu ze všech stran říkají.
„Rogere?“ zavolala lady. „Ty jsi Roger?“
Nejistě, nervózně k ní zvedl hlavu a přikývl.
Salmakie se vrátila ke svému společníkovi a společně vyrazili za
Lyrou. Byla to dlouhá cesta a neměli podle čeho se orientovat, ale
nakonec, když se zaměřili na směr pohybu pod sebou, ji přece jen našli.
„Tamhle je,“ ukázal Tialys a zavolal: „Lyro! Lyro! Tvůj kamarád je
tady!“
Lyra k němu zvedla hlavu a nastavila vážce ruku k přistání. Dlouhé
žlutočervené tělo hmyzu se lesklo jako hladký smalt a průsvitná křídla
ležela nehybně složená po stranách. Tialys se pevně držel v sedle a Lyra
si oba zvedla blíž k očím.
„Kde je?“ zeptala se, bez dechu nedočkavostí. „Daleko odsud?“
„Hodinu chůze,“ odhadl rytíř. „Ale ví, že jsi tady. Ostatní mu to řekli
a my se ho pro jistotu přeptali, je to vážně on. Když půjdeš dál, co
nevidět se potkáte.“
Tialys si všiml, jak usilovně se Will snaží držet zpříma a najít v sobě
novou energii. Zato Lyra už jí byla nabitá a zasypávala Galivespiana
otázkami: Jak Roger vypadá? Mluvil s ním rytíř? Vypadal, že je rád?
Vědí ostatní děti, co se děje, a pomáhají jim, nebo se jen motají v cestě?
A tak dál. Tialys se trpělivě snažil všechno po pravdě zodpovědět a
živá dívka se krok za krokem blížila k chlapci, jehož smrt způsobila.

270
 23
ODKUD NENÍ NÁVRATU

„Wille,“ zamyslela se Lyra. „Co asi udělají harpyje,

POZNÁTE až vypustíme duchy ven?“
PRAVDU Nestvůry totiž s čím dál hlasitějším křikem
A PRAVDA kroužily čím dál blíž a bez ustání jich přibývalo,
VÁS UČINÍ
SVOBODNÝMI. jako by se šero sráželo do okřídlených chuchvalců
SVATÝ JAN
zášti. Duchové po nich ustrašeně pokukovali.
„Už budeme u něj?“ zavolala Lyra na Salmakii.
„Za chvilku,“ odpověděla lady nad její hlavou.
„Kdybys vylezla tamhle na tu skalku, už bys ho viděla.“
Ale Lyra nechtěla ztrácet čas. Z celého srdce se snažila nasadit před
Rogerem veselou tvář, i když ji v duchu ani na okamžik neopouštěla
představa opuštěného Pantíka, zkroušeného štěňátka na molu, kolem
něhož se stahují cáry mlhy, a měla co dělat, aby sama nekvílela
zoufalstvím. Musí se ale překonat, musí Rogerovi dodat naději, jako to
dělala odjakživa.
Když pak stanuli tváří v tvář, přišlo to překvapivě nenadále. V
natěsnané hradbě přízračných těl najednou stál on, povědomé rysy bledé
a rozmlžené, ale výraz měl tak nadšený, jak je jen u ducha možné.
Rozběhl se k Lyře, aby ji objal.
Proplynul jí však náručí jako závan chladného kouře, a i když v
jednu chvíli ucítila, jak jí drobnou rukou sevřel srdce, neměl dost síly,
aby ho udržel. Už nikdy se doopravdy nedotknou.
Šeptat ale mohl, a vzápětí ho uslyšela: „Lyro, nikdy bych si
nepomyslel, že tě ještě někdy uvidím. Říkal jsem si, že i když sem

271
jednou přijdeš, až budeš mrtvá, budeš o hodně starší, budeš dospělá a
nebudeš se se mnou chtít bavit…“
„Proč bych nechtěla?“
„Protože jsem udělal hloupost. Když tenkrát Pantík vytrhnul
Asrielově levhartici mýho daemona, měli jsme prostě utéct, a ne se
stavět proti ní. Měli jsme běžet za tebou. Pak by totiž mýho daemona
nechytila, a když se pod náma utrh ten svah, měl bych ho u sebe.“
„To přece nebyla tvoje chyba, ty truhlíku!“ namítla Lyra. „To já jsem
tě tam přivedla, v první řadě, místo abych tě poslala zpátky domů s
ostatními dětmi a Romuny. Byla to moje vina. Hrozně mě to mrzí
Rogere, vážně. Můžu za to jen a jen já, jinak bys tu nebyl…“
„No,“ zamyslel se chlapec, „já ti nevím. Třeba bych umřel nějak
jinak. Ale ty za to rozhodně nemůžeš, Lyro.“
Pomaličku tomu začínala sama věřit, ale i tak jí trhalo srdce vidět
toho chudáčka před sebou studeného a bledého, mít ho na dosah, a
vědět, že se ho už nikdy nedokáže dotknout. Zkusila ho vzít za zápěstí, a
i když jí ruka prošla prázdným vzduchem, pochopil, co chce, a posadil
se vedle ní.
Ostatní duchové o maličko ucouvli a nechali je o samotě. I Will
poodešel stranou a věnoval se poraněné ruce. Už zase krvácela. Tialys
se na vážce vztekle rozehnal proti hradbě kouřových těl, která se na
chlapce tlačila, a Salmakie zatím Willovi pomohla ránu ošetřit.
Ničemu z toho nevěnovali Lyra s Rogerem pozornost.
„Ale ty nejseš mrtvá,“ poznamenal Roger. „Jak ses sem dostala, když
jsi naživu? A kde máš Pantíka?“
„Jen si představ, Rogere, musela jsem ho nechat na břehu. To ti byla
taková ukrutnost, nic horšího jsem jakživa nezažila. Strašně to bolelo –
to víš sám, jak to bolí, a on tam chudák stál a jen se na mě díval.
Připadala jsem si jako vrah, Rogere, ale musela jsem to udělat, jinak
bych se sem nedostala.“
„Co jsem umřel, pořád jsem dělal, jako že se s tebou bavím,“ přiznal
Roger. „Hrozně jsem si přál, aby to šlo, hrozně moc jsem si to přál…
Přál jsem si, abych moh odsud pryč, já i všichni ostatní, protože tohle je
příšerný místo, Lyro, samá beznaděj. Jak jednou umřeš, už nikdy se nic
nemění, a do toho ty ptačí potvory… Víš, co dělají? Počkají si, až budeš

272
odpočívat – doopravdy spát tu nemůžeš, ale upadáš do takové jako
dřímoty – a připlížej se ti potichounku za záda a šeptaj ti o všech
nepravostech, co jsi zaživa udělala, abys na ně nemohla zapomenout.
Všechno to na tebe vědí, každou špinavost. Přesně vědí, čím tě dostanou
nejvíc, připomenou ti každou hloupost a špatnost, kterou jsi kdy
provedla. Každou hnusnou myšlenku, která tě kdy napadla, když jsi
třeba byla lakomá nebo cokoli jinýho, všechno to vědí a vytahujou to,
aby ses co nejvíc styděla a nesnášela sama sebe… A nedá se před nima
utýct.“
„Tak víš co?“ řekla Lyra. „Poslouchej.“
Ztišila hlas a naklonila se k přízračnému chlapci blíž, jako když na
Jordánu domlouvali společnou rošťárnu.
„Asi to nebudeš vědět, ale divoženky – pamatuješ si na Serafinu
Pekkalu, ne? – divoženky mají nějaké proroctví, které se týká mě.
Nevědí, že to vím, nikdo to neví. Ještě nikdy jsem to nikomu neřekla.
Ale když jsem byla v Trollesundu, Farder Coram, jeden Romun, mě
vzal k divoženčímu konzulovi. A tenhle doktor Lanselius mi dal za
úkol, abych šla ven a vybrala z několika větví oblačné borovice jednu
určitou, tím že se pozná, jestli opravdu umím zacházet s alethiometrem.
Tak jsem to udělala a pak se rychle vrátila dovnitř, protože byla
hrozná zima a já s tím byla hotová raz dva, bylo to vážně jednoduché.
Konzul s Farderem Coramem právě mluvili o mně a nevěděli, že je
poslouchám. Doktor Lanselius povídal, že mezi divoženkami koluje
nějaké proroctví a že se týká mě, že udělám něco ohromného a
důležitého a že se to stane v nějakém jiném světě.
Nikdy jsem o tom nikomu neřekla, možná jsem to i napůl pustila z
hlavy, protože se děla spousta jiných věcí. Prostě jsem na to nemyslela a
ani s Pantíkem jsme o tom nemluvili, protože by se mi nejspíš leda tak
vysmál.
Ale pak mě chytila paní Coulterová, dávala mi něco pít, abych spala
a držela mě v takovým jako transu, a mně se zdály spousty snů, zdálo se
mi i o tomhle, a taky o tobě. Vzpomněla jsem si tehdy na máti Costovou
– pamatuješ na ni? Jak jsme jim v Jerichu vlezli se Simonem a Hugem
na člun a oni –“

273
 „Jasně! A dopluli jsme málem až do Abingdonu! Větší legraci jsem
jakživ nezažil, Lyro! Nikdy na to nezapomenu, i kdybych tu trčel mrtvej
tisíce a tisíce let.“
„Dobře, ale poslouchej. Když jsem prvně utekla od paní Coulterové,
náhodou jsem se dostala mezi Romuny a oni se o mě starali a…
Dozvěděla jsem se spousty věcí, Rogere, ale řeknu ti jednu důležitou.
Máti Costová mi tenkrát řekla, že v sobě mám rusalčí olej a že Romuni
jsou vodní lid, kdežto já jsem člověk ohně.
Tak mi teď připadá, že mě tím chtěla nějak připravit na to proroctví
divoženek. Já zkrátka vím, že mám vykonat něco důležitého, a doktor
Lanselius říkal, že všechno záleží na tom, abych sama nevěděla, k čemu
jsem předurčená, dokud na ten čin nedojde, chápeš? Že se nesmím
vyptávat, co to bude. A tak jsem se neptala. Nikdy jsem o tom pořádně
neuvažovala. Dokonce ani alethiometru jsem se nezeptala.
Ale teď mám dojem, že už to vím. A že jsem tě našla, mi to svým
způsobem dokazuje.
Mám za úkol, Rogere… je mi souzeno pomoct všem duchům odejít
ze světa mrtvých, navždycky. Musíme vás všechny zachránit, já a Will.
Určitě je to právě tohle, zaručeně. Taky kvůli tomu, co jednou řekl lord
Asriel, můj otec… ‚Smrt zemře,‘ řekl. Ale co se stane pak, nemám
tušení. Zatím jim nic neříkej, to mi musíš slíbit. Dost možná to tam
nahoře nepřečkáte. Ale –“
Viděla, jak se Roger nadšeně nadechuje k řeči, a zarazila se.
„Přesně tohle jsem ti chtěl povědět!“ řekl. „Já jim to povídal, všem
mrtvejm jsem to tak říkal, že sem přijdeš. Zrovna jako když jsi přišla
vysvobodit ty děcka z Bolvangaru! Jestli to někdo dokáže, povídám jim,
tak je to Lyra. Přáli si, aby to tak bylo, tuze rádi by mi uvěřili, ale já
věděl, že mě doopravdy neberou vážně.
A víš proč?“ mluvil dál. „Protože takhle to povídaj všechny děti,
jakmile se sem dostanou, je to to první, co je napadne. Táta si pro mě
přijde, vykládaj, a odvede mě odsud, nebo že si pro ně přijde máma, jen
co je najde, a vezme je zpátky domů. A když to není táta nebo máma,
mluvěj o kamarádech nebo třeba o dědovi, ale každopádně pro ně má
někdo přijít a odvést je. Akorát že to se nikdy nestalo. Takže mi taky
nevěřili, když jsem jim říkal, že přijdeš. Jenže já měl pravdu!“

274
 „To jo,“ připustila, „ale bez Willa bych to nedokázala. Tamhle je
Will a tohle jsou rytíř Tialys a lady Salmakie. Nemáš představu, Rogere,
co všechno jsem mezitím zažila…“
„Co je zač ten Will? Odkud je?“
Lyra se pustila do vysvětlování a sama netušila, jak se jí změnil hlas,
jak napřímila záda a dokonce i v očích se jí objevil jiný výraz, když
vyprávěla o tom, jak se s Willem setkali a jak vybojovali jedinečný nůž.
Jak by to mohla tušit? Ale Rogerovi nic z toho neušlo a sledoval její
proměnu s truchlivou, nevyslovenou závistí mrtvého uvězněného ve
věčné neměnnosti.
Will zatím opodál tiše rokoval s Galivespiany.
„Co chcete udělat, ty a ta malá?“ zeptal se Tialys.
„Otevřít tenhle svět a vypustit duchy ven. K tomu mám tenhle nůž.“
Tak užaslý výraz ještě nikdy neviděl, natož u lidí, jejichž názoru si
vážil. Během společné cesty se naučil nahlížet na oba zvědy s úctou a
obdivem. Teď mlčky seděli, až po pár minutách Tialys promluvil.
„Tím se všechno změní. Větší ránu bys mu ani nemohl zasadit.
Nejvyšší tím přijde o všechnu moc.“
„Ve snu by je nenapadlo, že se něco takového může stát,“ dodala
lady. „Bude to pro ně blesk z čistého nebe.“
„A co pak?“ zeptal se Tialys Willa.
„Co pak? Pak se odsud nejspíš musíme nějak dostat i my a najít svoje
daemony. Ale nemyslete na to, co bude potom. Úplně stačí myslet na
přítomnost. Radši jsem duchům ještě nic neřekl, protože… protože se to
nemusí povést. Tak o tom taky pomlčte. Chci teď zkusit najít nějaký
svět, kam by se dalo projít, ale harpyje nás nespouštějí z očí. Jestli mi
chcete pomoct, můžete letět k nim a pokusit se je nějak rozptýlit.“
Galivespiané okamžitě pobídli vážky vzhůru do temného příšeří, kde
se harpyje hemžily jako husté hejno masařek. Will sledoval velký hmyz
pohledem a neubránil se obdivu, když viděl odhodlání, s jakým stoupaly
do výšky. Soudě podle jejich kuráže by se mohlo zdát, že harpyje nejsou
větší než mušky a vážky se je chystají bez ohledu na jejich skutečnou
velikost rozmáčknout v čelistech. Představil si, jakou radost těmhle
poletujícím skvostům udělá, až zas budou mít nad hlavou otevřené nebe
a budou se moci prohánět nad třpytivou vodní hladinou.

275
 Vzal do ruky nůž, a v tu chvíli k němu znovu dolehla slova, která po
něm harpyje nenávistně plivaly, posměšky určené jeho matce. Zarazil
se. Položil si nůž k nohám a snažil se pročistit hlavu.
Zkusil to znovu, ale výsledek byl tentýž. Slyšel je ječet těsně nad
sebou, protože ať byli Galivespiané sebekurážnější, těžko mohli ve
dvou odlákat tak mohutnou přesilu.
Dobře, tak se s tím musí smířit. Víc klidu tady mít nebude. Will se
uvolnil, nechal myšlenky bloumat a seděl tak, s nožem volně v dlani,
dokud nebyl připravený začít.
Tentokrát nůž bez okolků zakrojil do vzduchu – a narazil na skálu.
Okno ze světa, kde se nacházel, vedlo do podzemí jiného světa. Zavřel
ho a zkusil to nanovo.
Dopadlo to ale stejně, i když si byl jistý, že nahmatal jiný svět. Už
dřív se stalo, že otevřel okno vedoucí nad úrovní povrchu jiného světa,
takže by ho nemělo až tak udivovat, že se pro změnu dostal pod zem,
ale nebylo to příjemné pomyšlení.
Při příštím pokusu vsadil na zkušenost s procházením mezi světy a
pátral hrotem nože po místě, kde by mu rezonance napověděla, že se
protilehlý svět nachází stejně vysoko. Ale ať se obrátil kam chtěl, nikde
na tenhle pocit ne a ne narazit. Další svět, do kterého by se odsud
prokrojil, prostě neexistoval. Všude kam sáhl, byla jen jednolitá skalní
stěna.
Lyra vycítila, že něco nejde podle plánu. Nechala hovoru s
Rogerovým duchem a pospíšila si k Willovi.
„Co se děje?“ zeptala se tiše.
Vysvětlil jí to a dodal: „Musíme se přesunout někam jinam, abych
našel svět, do kterého se dá projít. Ale ty harpyje nám to jen tak
nedovolí. Už jsi duchům řekla, co se chystáme udělat?“
„Ne. Jenom Rogerovi, a vysvětlila jsem mu, že je to tajemství. Na
něj je spolehnutí, vždycky udělá, co mu řeknu. Wille, já mám strach.
Strašně se bojím. Co když se odsud nikdy nedostaneme? Představ si, že
bychom tu uvízli navěky!“
„Tenhle nůž dokáže proříznout skálu. Kdyby nic jiného nezbývalo,
můžeme vyhloubit tunel. Trvalo by to dlouho a radši bych se tomu
vyhnul, ale ta možnost tu je. Neboj se.“

276
 „Dobře, máš pravdu. To by samozřejmě šlo.“
Pomyslela si ale, že vůbec nevypadá dobře. Tvář měl bolestivě
staženou, pod očima černé kruhy, ruka se mu třásla a pahýly prstů zase
krvácely. Vypadal zrovna tak bídně, jak se ona sama cítila. Bez
daemonů už ani jeden moc dlouho nevydrží. Sama cítila, jak se jí v těle
zachvívá její vlastní duch, a rukama si pevně objala hrud. Stýskalo se jí
po Pantíkovi tak strašně, až to bolelo.
Ale duchové se k nim pořád nepřestávali hrnout, bledí a zubožení, a
zvlášť děti nechtěly nechat Lyru chvíli na pokoji.
„Nezapomeneš na nás, viď že ne,“ prosila jedna holčička, „až budeš
tam venku?“
„Ne,“ zavrtěla Lyra hlavou. „Nikdy.“
„Řekneš jim o nás?“
„Slibuju. Jak se jmenuješ?“
Ale holčička se v rozpacích odvrátila: zapomněla vlastní jméno a
styděla se za to. Schovala tvář do stínu a místo ní promluvil jeden z
chlapců.
„Nejspíš je lepší zapomenout. Já to svý taky zapomněl. Ty, co jsou tu
krátko, ještě vědí, kdo jsou, ale některý děti jsou tu tisíce let. Nejsou o
nic starší než my, ale zapomněly toho už spousty. Jen sluníčko si
pamatujou, na to nezapomene nikdo. A vítr.“
„Jo,“ přidal se další. „Povídej nám o nich!“
Hrnuli se k ní a dožadovali se, aby jim Lyra vyprávěla o věcech,
které jim ulpěly v paměti, o slunci, větru a obloze, i o tom, co už
zapomněly, třeba jak si hrát. Obrátila se k Willovi a zašeptala: „Co mám
dělat, Wille?“
„Pověz jim to.“
„Bojím se. Po tom, co se stalo tam před tou zdí… jak mě harpyje…“
„Pověz jim pravdu. My k tobě žádnou harpyji nepustíme.“
Pochybovačně k němu zvedla oči. Obavami se jí svíral žaludek.
Otočila se zpátky k duchům, kteří se stahovali v těsnějším a těsnějším
kroužku.
„Prosím!“ šeptali všichni. „Zrovna jsi odtamtud přišla! Pověz nám o
tom všem. Povídej nám o světě!“

277
 Nedaleko viděla Lyra strom, uschlý pahýl s vybělenými větvemi
trčícími proti chladnému, lezavému šeru, a protože se cítila slabá a
nevěděla, jestli by dokázala jít a mluvit zároveň, zamířila k němu, aby
se posadila. Zástup duchů se zahemžil, jak jí ustupovali z cesty.
Byli už skoro u stromu, když Willovi přistál na ruce Tialys a naznačil
mu, aby se k němu sklonil.
„Harpyje se vracejí,“ varoval ho tiše. „Jsou jich spousty, čím dál víc.
Připrav si nůž. Zadržíme je se Salmakií, jak dlouho to půjde, ale možná
se jim budeš muset postavit i ty.“
Nenápadně, aby Lyře nepřidělával starosti, uvolnil Will nůž z
pouzdra a položil ruku na střenku. Tialys se znovu vznesl do vzduchu.
Lyra mezitím došla ke stromu a usadila se na jeden z tlustých kořenů.
Mrtví se k ní začali s nadějí v očích houfně tlačit, až Will muset
zasáhnout a vyklidit kolem kousek volného prostoru. Jen Rogera nechal
nablízku, protože Lyru hltal očima a celou bytostí se soustředil na to, co
uslyší.
A Lyra začala mluvit o světě, který znala.
Vyprávěla jim, jak s Rogerem při šplhání po střechách Jordánské
koleje našli havrana se zlomenou nožičkou a jak se o něj starali, dokud
zas nebyl schopný létat. Jak podnikli průzkum vinných sklepů
zanesených prachem a pavučinami a vypili láhev vína, kanárského nebo
tokajského, to sama nevěděla, ale každopádně se namazali, jak zákon
káže. A Rogerův duch poslouchal, hrdý a zoufalý zároveň, přikyvoval a
šeptal: „Ano, přesně tak. Přesně tak to bylo, to je pravda.“
Pak se Lyra dostala k velké bitvě mezi dětmi z Oxfordu a malými
cihláři.
Ze všeho nejdřív popsala Jíloviště, pečlivě, aby nevynechala žádnou
podrobnost, která jí utkvěla v paměti: široké okrově zbarvené
promývací jámy, shrnovací lopaty, vypalovací pece podobné obřím
cihlovým úlům. Vyprávěla jim o vrbách nad řekou, jejichž listí
připomínalo zespoda plátky stříbra, a vybavila si, jak když pár dnů po
sobě svítilo slunce, popraskal jíl do velkých plátů. Popisovala, jaké to
bylo zarýt prsty do mezer mezi nimi a pomalu zvedat vysušenou
hliněnou placku tak, aby vydržela co největší a nerozdrolila se. Zespodu
byla ještě vlhká a krásně se s ní házelo po druhých.

278
 Nezapomněla ani na vůně a pachy: kouř z pecí, pach zahnívajícího
listí, který sem od řeky zanášel vítr od jihozápadu, teplá vůně pečených
brambor, které cihláři často jedli. Líčila šumění vody, když hladce
klouzala soustavou náhonů do promývacích jam, hutné, pozvolné
mlaskání bahna, ze kterého se snažíte vyprostit nohu, i těžkopádné
plesknutí stavidel do jílem prosycené vody.
Mluvila dál, rozeznívala v představách všechny smysly a duchové se
k ní tlačili blíž a blíž, lačně hltali každé slovo, vzpomínali na časy, kdy
ještě měli svaly, kůži, nervy a smysly, a přáli si, aby nikdy neskončila.
Pak jim pověděla, jak cihláři bez ustání vyvolávali potyčky s dětmi z
města, ale přitom byli pomalí a těžkopádní, s jílem na mozku, kdežto ve
městě byli všichni naopak mazaní jak lišky a rychlí jako vítr. Jednoho
dne se děti z města smluvily, zapomněly pro tu chvíli na vzájemné
rozmíšky a napadly Jíloviště ze tří stran. Zahnaly děti cihlářů až k řece,
metaly po nich plné hrsti těžké mazlavé hlíny, rozmetaly a rozdupaly
jim hliněné hrady a jílem z obranných náspů ostřelovaly nepřítele tak
vytrvale, až se vzduch, země i voda nerozlučně slily dohromady a
všechny děti byly k nerozeznání zamazané bahnem od hlavy k patě a
šťastné jako nikdy v životě.
Když domluvila, ohlédla se po Willovi, úplně vyčerpaná. A vzápětí jí
div nevypovědělo srdce leknutím.
Kromě duchů postávajících v tichosti kolem a jejích živých
společníků, kteří seděli vedle ní, měla ještě další posluchače: větve
stromu byly obsypané temnými ptačími obrysy a z nich k ní shlížely
vážné a jako uhranuté ženské tváře.
Polekaně vyskočila na nohy, ale harpyje se ani nehnuly.
„Vy?“ obořila se na ně zoufale. „Už jednou jsem vám chtěla
vyprávět, a jak jste se do mě pustily! Co vám v tom teď brání? Jen do
toho, roztrhejte mě na kusy, udělejte ze mě dalšího ducha!“
„Nic takového by nás ani nenapadlo,“ ozvala se prostřední z nich,
ona harpyje beze jména. „Poslouchej mě. Před tisíci let, když sem začali
přicházet první duchové, nám dal Nejvyšší moc vidět v každém to
nejhorší, a právě tím se po všechny ty časy živíme, až nám v žilách
zežlukla krev a srdce prosákla hnusota.

279
 Ale co naplat, nebylo čím jiným se sytit. Nic jiného jsme neměly. A
teď se dozvídáme, že chcete otevřít cestu do světa nahoře a vyvést
všechny duchy na vzduch –“
Její chraplavý hlas zanikl v milionu šepotavých hlasů, jak všichni
duchové, kteří ji slyšeli, vykřikli radostí. Harpyje se ale daly do křiku a
tloukly křídly tak dlouho, až nadějeplné ševelení zase utichlo.
„Ano,“ vyvřískla Bezejmenná, „vyvést je ven! Co budeme dělat?
Jávám povím, co uděláme: od téhle chvíle se nebudeme držet zpátky.
Podáme si každého ducha, který by chtěl projít na druhou stranu,
znectíme ho, rozškubeme a rozdrásáme. Přivedeme ho k šílenství
strachy a výčitkami, bude sám sebe nenávidět do morku kostí. Až dosud
jste žili v pustině, ale teď z ní uděláme peklo!“
Všechny harpyje zavřískly smíchy a řada se jich rozletěla z větví
stromu přímo mezi duchy, kteří se dali na vylekaný útěk. Lyra se tiskla
Willovi k paži. „Teď to prozradily,“ stěžovala si, „a my to nedokážeme.
Budou nás za to nenávidět, budou myslet, že jsme je zradili! Nikomu
jsme tady nepomohli, jen jsme to obrátili k horšímu!“
„Ticho,“ ozval se Tialys. „Nezoufej. Zavolejte je zpátky, ať si
vyslechnou pro změnu nás.“
Will rytíře poslechl. „Vraťte se! Vraťte se všechny! Vraťte se a
poslouchejte!“
Harpyje se začaly jedna po druhé vracet na strom, dychtivé tváře
lačnící po dalším a dalším utrpení, a po nich se pomalu sunuli zpátky i
duchové. Rytíř předal svou vážku do péče Salmakii a vyskočil na
skalku, aby jeho tmavovlasou, zeleně oděnou a napjatě strnulou
postavičku všichni viděli.
„Harpyje,“ řekl, „můžeme vám nabídnout něco lepšího. Odpovězte
po pravdě na moji otázku, poslechněte si, co vám chci říct, a teprve pak
suďte. Když Lyra začala vyprávět tam za zdí, vrhly jste se na ni. Proč?“
„Lži!“ vyvřískly harpyje jedním hlasem. „Báchorky a lži!“
„Ale když mluvila teď, všechny jste poslouchaly, ani jste nedutaly. A
já se znovu ptám, proč?“
„Protože to byla pravda,“ odpověděla Bezejmenná. „Protože mluvila
pravdu. Protože nám dala potravu. Protože nás její slova sytila. Protože
jsme si nemohly pomoct. Protože to byla pravda. Protože jsme

280
nevěděly, že existuje něco jiného než zloba a špatnost. Protože jsme se
dozvěděly něco víc o světě, o slunci, o větru a dešti. Protože to byla
pravda.“
„V tom případě,“ navrhl Tialys, „se můžeme domluvit. Místo abyste
na každém, kdo sem přijde, viděly jen špatnost, krutost a hamižnost,
budete mít od téhle chvíle právo nechat si vyprávět o jeho životě a on
vám bude muset po pravdě říct všechno, co kdy na světě viděl a slyšel,
čeho se dotýkal, co miloval a co poznal. Každý z těchhle duchů má svůj
příběh. A stejně tak i ti, kdo sem přijdou v budoucnu, všichni do
jednoho si ze světa přinášejí něco, o čem vám mohou po pravdě
vyprávět. Vy budete mít právo je vyslechnout a oni povinnost vám to
říct.“
Lyra žasla nad kuráží maličkého špiona. Jak se opovažuje
promlouvat k těmhle netvorům, jako by měl moc udílet jim práva?
Kterákoli z harpyjí by ho mohla ve vteřině překousnout vejpůl, rozervat
pařáty nebo vynést do vzduchu a shodit na zem, aby se roztříštil na
kusy. A přesto tu stál, pyšný a nebojácný, a nabízel jim dohodu. A ony
mu naslouchaly, obracely se po sobě a tiše se o jeho slovech radily.
Všichni duchové se strachem přihlíželi a nikdo ani nedutal.
Pak se Bezejmenná otočila zpátky k rytíři.
„To nestačí,“ řekla. „Chceme víc než jen to. Podle původního
ujednání nám byl stanoven jasný úkol. Měly jsme vymezenou
povinnost. Plnily jsme vůli Nejvyššího podle svých nejlepších sil a byly
jsme vážené. Nenáviděli nás, báli se nás, ale zároveň nás měli v úctě.
Jakou vážnost bychom měly teď? Proč by nás duchové měli brát vážně,
když si můžou beze všeho vyjít zpátky na svět? Máme svou hrdost a
nedopustíme, aby nás o ni někdo připravil. Chceme být ve svém
postavení uznávané! Chceme povinnost, chceme úkol, který budeme
vykonávat a dostane se nám za něj patřičné úcty.“
Neklidně se na větvích vrtěly, broukaly si mezi sebou a rozevíraly
křídla. Vtom už ale vyskočila k rytíři na skalku Salmakie a zvolala:
„Máte naprostou pravdu. Každý by měl mít nějaký významný úkol,
který mu zjednává respekt a který může vykonávat s hrdostí. A právě
takový pro vás mám, úkol, který nemůže plnit nikdo jiný než vy,
strážkyně a dozorkyně nad tímto místem. Vaším úkolem bude provádět

281
duchy od přístaviště u jezera přes celý svět mrtvých až k novému otvoru
do světa nahoře. Na oplátku, jako zaslouženou a spravedlivou odměnu
za váš doprovod, vám každý přednese svůj příběh. Zdá se vám to tak
správné?“
Bezejmenná se rozhlédla po svých sestrách a ty přikývly.
„Máme ale právo odmítnout je vést,“ dodala ještě, „pokud by lhali,
zatajovali nám něco nebo neměli co vyprávět. Každý, kdo na světě žije,
by měl vidět a slyšet, měl by se dotýkat, milovat a poznávat. Učiníme
výjimku pro malé děti, které neměly čas něco prožít, ale jinak, pokud
sem někdo přijde s prázdnou, nevyvedeme ho ven.“
„To je spravedlivé,“ přikývla Salmakie a ostatní poutníci s ní
souhlasili.
Dohoda tím byla uzavřena. Na oplátku za příběh, který vyslechly od
Lyry, vyvedou harpyje skupinku živých s nožem k místu, kde je ze
světa mrtvých jen kousek do světa nahoře. Bude to daleká cesta a
povede mnoha tunely a jeskyněmi, ale povedou je spolehlivě a všichni
duchové se k nim mohou přidat.
Ale než mohli vyrazit, ozval se výkřik, výkřik tak silný, jaký jen
může vydat šeptající hlas. To se ozval duch hubeného muže se zlobnou,
naléhavě staženou tváří.
„A co bude dál?“ volal. „Až vyjdeme ze světa mrtvých, budeme
znovu naživu? Nebo zmizíme jako naši daemoni? Bratři, sestry, neměli
bychom to dítě slepě následovat, dokud se nedozvíme, co s námi bude
potom!“
Ostatní se k němu přidali. „Ano, řekni nám, kam jdeme! Chceme
vědět, co od toho čekat! Nikam nepůjdeme, dokud neuslyšíme, co s
námi bude pak!“
Lyra se bezradně obrátila k Willovi, ale ten jí poradil: „Řekni jim
pravdu. Zeptej se alethiometru a po pravdě jim pověz, co ti odpoví.“
„Dobře,“ přikývla vděčně.
Vytáhla zlatý přístroj a skoro vzápětí se dozvěděla odpověď. Zase
alethiometr uklidila a postavila se.
„Povím vám, co se stane,“ řekla, „a je to pravda pravdoucí. Až
vyjdete odsud ven, všechny částice, ze kterých sestáváte, se rozvolní a
rozplynou, jako se to stalo vašim daemonům. Jestli jste někdy viděli

282
člověka umírat, víte, jak to vypadá. Ale vaši daemoni se nerozplynuli do
nicoty, stali se součástí všeho. Všechny atomy, které je tvořily, přešly
do vzduchu, do větru, do stromů, země a všeho živoucího. Nikdy
nezmizí nadobro, jen splynou se vším ostatním. A přesně to se přihodí s
vámi, přísahám na svou čest. Rozplynete se, to je pravda, ale budete
venku na vzduchu, znovu se přidáte k ostatnímu životu.“
Rozhostilo se ticho. Ti, kdo viděli mizet daemony, se rozpomínali,
jaké to bylo, a ostatní se pokoušeli představit si to. Teprve po chvíli
vystoupila z davu mladá žena, která zemřela před mnoha staletími
mučednickou smrtí.
Rozhlédla se a řekla: „Dokud jsme byli naživu, říkali nám, že po
smrti přijdeme do nebe. Povídali, že je to místo radosti a slávy, že tu
budeme žít ve věčné blaženosti vedle světců a andělů a společně velebit
Všemohoucího. Tak nám to tvrdili. Řada z nás se s touhle nadějí vzdala
života a mnozí další strávili dlouhá léta v osamělé modlitbě, zatímco
radosti života míjely kolem nás a my je nepoznali.
Země mrtvých totiž není místo, kam by se přicházelo za odměnu
nebo za trest. Je to svět nicoty. Přicházejí sem dobří stejně jako zlí a
všechny tu čeká jen věčná malátnost a šero bez naděje na svobodu,
radost, spánek, odpočinek nebo klid.
Teď přichází tohle dítě, nabízí nám cestu ven a já ji budu ochotně
následovat. I kdyby to znamenalo zapomnění, přátelé, uvítám ho s
otevřenou náručí, protože to nebude nicota. Povstaneme znovu k životu
v tisíci stéblech trávy, v milionech listů, budeme padat v kapkách deště,
vanout ve svěžím větříku a třpytit se v kapkách rosy pod svitem měsíce
a hvězd tam venku, v hmotném světě, který je a vždycky byl našim
pravým domovem.
A proto vás vyzývám, následujte tohle dítě vzhůru k nebi!“
Vtom ji ale odstrčil duch muže, který vypadal jako mnich. Byl
vyzáblý, i ve smrti bledý, s temnýma blouznivýma očima. Pokřižoval se
a letmo odříkal modlitbu, než promluvil.
„Tohle je hořké poselství, smutný a krutý žert. Nevidíte snad pravdu?
Tohle není dítě, je to vyslanec samotného Satanáše! Přišli jsme ze světa,
který není než slzavým údolím rozkladu a zmaru. Nic nám nebylo dost
dobré, ale Všemohoucí nám dopřál tohle požehnané místo, kde můžeme

283
přebývat navěky, tenhle ráj, který padlé duši možná připadá pustý a
bezútěšný, ale oči pravé víry ho vidí takový, jaký doopravdy je,
přetékající mlékem a medem a zvučící sladkými nápěvy andělů. Tady je
ten pravý nebeský ráj! Tahle bezbožnice vám nabízí jen lži. Chce vás
zavést do pekel! Jděte si s ní, ale na vlastní nebezpečí. Já a mí druhové
pevní ve víře zůstaneme v tomhle požehnaném ráji a budeme na věky
věků chválit Všemohoucího, že nám dal soudnost rozeznat nepravé od
pravého.“
Znovu se pokřižoval a pak se i se skupinkou druhů v hrůze a
rozhořčení obrátil k Lyře zády.
Lyra nevěděla, co si myslet. Že by se spletla? Nedělá nějakou
obrovskou chybu? Rozhlédla se kolem sebe: všude jen šero a prázdnota.
Ale už dřív se nechala zmást zevnějškem, uvěřila paní Coulterové,
protože ji svedl její půvabný úsměv a navoněná elegance. Člověk se
splete, ani neví jak, zvlášť když se nemůže poradit se svým daemonem.
Třeba se plete i v tomhle, kdo ví.
Ale Will jí zacloumal paží, a když se k němu obrátila, neurvale jí
sevřel tváře do dlaní.
„Víš přece, že to není pravda,“ řekl, „stejně jako cítíš, že tě držím.
Nevšímej si ho. Oni taky vědí, že je to lež. A spoléhají na nás. Pojď,
musíme vyrazit.“
Lyra přikývla. Nezbývá než věřit vlastnímu tělu a smyslům, že ji
neklamou. Pantík by byl určitě pro.
Vykročili tedy na cestu a nesčetné miliony duchů se k nim přidaly.
Daleko za nimi, dál, než mohly děti dohlédnout, se ta novinka rozšíříla
mezi další obyvatele světa mrtvých a oni přicházeli a přidávali se k
velkému pochodu. Tialys a Salmakie se zaletěli podívat dozadu a s
radostí viděli, že tu jde i jejich vlastní lid a s nimi nejrozmanitější
myslící bytosti, které Všemohoucí během věků potrestal vyhnanstvím a
smrtí. Byla mezi nimi i stvoření ani vzdáleně nepodobná lidem,
mulefové a jim podobní, jaké by poznala Mary Maloneová, a ještě
mnohem podivnější duchové.
Ale Will s Lyrou neměli sílu ohlížet se za sebe. Byli rádi, že se
můžou unaveně vléct, kam ukazují harpyje, a doufat.

284
 „Už se nám to skoro povedlo, Wille, co myslíš?“ zašeptala Lyra. „Že
už to budeme mít brzy za sebou?“
Sám nevěděl. Ale byli tak zesláblí a bylo jim tak zle, že odpověděl:
„Určitě, už to máme skoro z krku a dokázali jsme to. Co nevidět
budeme venku.“

285
 24
PANÍ COULTEROVÁ
V ŽENEVĚ

Paní Coulterová počkala, až se setmí, a teprve pak

se přiblížila ke koleji svatého Jeronýma. Jakmile
JAKÁ MATKA, padla tma, sestoupala se záměroletem skrze mrak a
TAKOVÁ DCERA. pomalu se sunula nad vršky stromů kolem jezera.
EZECHIEL Kolej byla mezi ostatními starobylými budovami v
Ženevě snadno k rozlišení a ona brzy uviděla
povědomou věžičku, tmavou prohlubeň podloubí i
hranatou věž, kde sídlil přeseda Konzistorního
disciplinárního sboru. Dobře si kolej pamatovala ze tří předchozích
návštěv a věděla, že se mezi hřebeny, štíty a komíny členitých střech
najde dost nepřístupných míst, kam se dá schovat dokonce i stroj
velikosti záměroletu.
Pomalu míjela střešní tašky lesknoucí se nedávným deštěm a brzy
letoun obratně vmanévrovala do úzké proluky mezi strmou střechou a
rovnou zdí věže. Bylo sem vidět jen z jediného místa, a tím byla
zvonice nedaleké kaple Svatého pokání – nic lepšího si ani nemohla
přát.
Jemně stroj navedla k zemi a počkala, až si jeho šest noh najde
pevnou oporu a srovná se, aby kabina zůstala v rovině. Tahle mašinka
se jí líbila čím dál víc. Poslouchala rozkazy rychlostí, která stíhala její
myšlenky, a byla úžasně tichounká. Mohla se člověku vznášet nad
hlavou bezmála na dosah, a ani si jí nevšiml. Od rána, nebo kdy ho to

286
ukradla, se ho naučila mistrně ovládat, ale ještě pořád neměla tušení, na
jaký pohon vlastně pracuje. To jediné jí dělalo starosti, protože
nedokázala odhadnout, jestli palivo nebo baterie náhodou nedochází.
Jakmile si byla jistá, že stroj spolehlivě sedí na střeše a ta že je dost
pevná, aby ho udržela, sundala si helmu a vylezla ven.
Její daemon už páčil jednu z těžkých starých tašek, a když se k němu
přidala, zanedlouho jich odsunuli přes půl tuctu. Stačilo pak už jen
vylámat pár latí, na kterých držely, a mohla se protáhnout dovnitř.
„Běž dál a trochu se porozhlídni,“ zašeptala a daemon se spustil do
tmavého otvoru.
Slyšela cvakat jeho drápky, když opatrně přecházel po podlaze půdy,
a pak se v otvoru objevila jeho černá, zlatými chlupy lemovaná tvářička.
Dobře chápala, co jí naznačuje, a spustila se za ním. Počkala, až se oči
přizpůsobí šeru, a postupně se před ní vynořil dlouhý půdní prostor s
tmavými obrysy skříní, stolů, knihoven a nejrůznějšího jiného nábytku,
který sem kdosi uložil k uskladnění.
Ze všeho nejdřív přisunula pod otvor po vylámaných taškách
vysokou skříň. Pak po špičkách došla ke dveřím na protějším konci a
zkusmo vzala za kliku. Bylo zamčeno, jak jinak, ale paní Coulterová
měla ve vlasech sponku a zámek byl jednoduchý. O tři minuly později
už stála i se svým daemonem na konci dlouhé chodby a ve světle
pronikajícím zaprášeným světlíkem viděla, že na opačné straně vede
dolů úzké schodiště.
V následujících pěti minutách otevřeli o dvě patra níž dveře špižírny
sousedící s kuchyní a oknem vylezli do uličky. Domek strážného koleje
byl hned za rohem, a jak neopomněla zlatému opičákovi zdůraznit,
hlavní bylo přijít obvyklým způsobem, bez ohledu na to, jak se odsud
hodlají vzdálit.

* * *

„Dej ty ruce pryč,“ okřikla vrátného odměřeně, „a chovej se ke mně

zdvořile, nebo tě nechám zmrskat. Vyřiď předsedovi, že přijela paní
Coulterová a žádá okamžité slyšení.“

287
 Muž ucouvl. Jeho daemon v podobě fenky teriéra přestal cenit zuby
na klidného, vlídného opičáka a s pahýlem ocasu bezmála u země se
pokorně klidil stranou.
Strážný zatočil kličkou telefonu a ani ne za minutu přispěchal do
vrátnice mladičký kněz s chlapeckou tváří. Cestou si otíral dlaně o
kutnu pro případ, že by si s ním chtěla potřást rukou, ale paní
Coulterovou to ani nenapadlo.
„Kdo jste?“ zeptala se.
„Bratr Louis,“ odpověděl mladík a chlácholil svého králičího
daemona. „Svolavatel sekretariátu Konzistorního sboru. Kdybyste
laskavě mohla…“
„Nepřišla jsem se sem dohadovat s nějakým písaříčkem,“ odbyla ho.
„Zaveďte mě k otci MacPhailovi, a to hned.“
Mladík se bezradně uklonil a odvedl ji za sebou. Vrátný si zhluboka
vydechl úlevou.
Po dvou třech pokusech zapříst konverzaci bratr Louis další pokusy
vzdal a mlčky vedl návštěvnici k předsedovým pokojům ve věži. Otec
MacPhail právě dlel na modlitbách, a nešťastnému bratru Louisovi se
chvěla ruka, když klepal na jeho dveře. Zaslechli povzdech a nevrle
zasténání následované těžkými kroky.
Předseda překvapeně vytřeštil oči, když uviděl, kdo za ním přichází,
a pak se zlověstně usmál.
„Paní Coulterová,“ protáhl a podal jí ruku. „Velice mě těší, že vás
vidím. V mé pracovně je chladno a můžeme vám nabídnout jen skrovné
pohostinství, ale pojďte dál, jen pojďte.“
„Dobrý večer,“ řekla a vešla za ním do strohé místnosti s kamennými
zdmi. Popřála předsedovi možnost věnovat jí trochu přehnané
pozornosti, když jí nabízel židli. „Děkuji.“
Obrátila se k bratru Louisovi, který nerozhodně postával u dveří.
„Dala bych si sklenici čokoláty.“
Nikdo jí nic nenabízel a dobře věděla, že mladíka uráží, když se k
němu staví jako k sluhovi, ale byla přesvědčená, že si to za svou
servilnost plně zasluhuje. Předseda přikývl a bratrovi Louisovi
nezbývalo než jít a postarat se o to, jakkoli se mu taková úloha příčila.

288
 „Jste zatčena, jak jistě chápete,“ prohodil předseda. Také on se usadil
a rozsvítil lampu.
„Ale prosím vás, proč si kazit hovor, sotva jsme začali?“ opáčila
zlehka. „Přišla jsem sem dobrovolně hned, jak se mi podařilo vyváznout
z Asrielovy pevnosti. Uvědomte si, že vím o jeho silách i o tom dítěti
opravdu hodně a jsem tady proto, abych se s vámi o svoje informace
podělila.“
„Tak tedy to dítě. Začněte s ní.“
„Mé dceři je teď dvanáct let. Co nevidět fyzicky dospěje a pak bude
pozdě zabránit nejhoršímu, přirozenost a příležitost udělají své, jako
jiskra a troud. A váš zásah tomu zdárně napomohl. Doufám, že jste
spokojený.“
„Měla jste povinnost přivést ji do naší péče, jenže jste se s ní místo
toho zahrabala někde ve skalách v jeskyni. Nechápu, jak se mohla žena
vaší inteligence domnívat, že na to nepřijdeme.“
„Podle všeho toho nechápete mnohem víc, pane předsedo, počínaje
poutem mezi matkou a jejím dítětem. Jestli jste si jen na vteřinu myslel,
že bych svěřila vlastní dceru do péče – prý do péče! – spolku mužských
chorobně posedlých sexualitou, mužských se špínou za nehty,
nemytých, páchnoucích potem a sžíraných podloudnými představami,
které by se jí vtíraly pod šaty jak hejno švábů – pokud jste si myslel, že
jsem ochotná vystavit své dítě něčemu takovému, pak jste, pane
předsedo, mnohem hloupější, než za jakou máte mě.“
Než stačil odpovědět, ozvalo se zaklepání a vešel bratr Louis s
dvěma sklenicemi čokoláty na dřevěném podnose. Postavil tác na stůl a
s nervózní úklonou se na předsedu usmál. Doufal, že ho vyzve, aby
zůstal, ale otec MacPhail pokývl ke dveřím a mladík váhavě vyšel ven.
„Co jste tedy měla v úmyslu?“ zeptal se předseda.
„Chtěla jsem ji držet v úkrytu, dokud nebezpečí nepomine.“
„A to myslíte jaké nebezpečí?“ zeptal se a podal jí sklenici.
„Já myslím, že dobře víte, o čem mluvím. Někde na ni čeká
pokušitel, had, dalo by se říct, a já se chtěla postarat o to, aby se
nesetkali.“
„Je s ní nějaký chlapec.“

289
 „Ano. A nebýt vašeho zásahu, mám je teď pod dohledem oba. Jenže
takhle zmizeli bůhvíkam. Můžeme se jen radovat, že u lorda Asriela
nejsou.“
„Nepochybuji o tom, že je bude hledat. Ten chlapec má u sebe nůž
nevídaných možností. Už jen kvůli němu by stálo za to je najít.“
„To si velmi dobře uvědomuji,“ odpověděla. „Podařilo se mi ho
zlomit, jenže jemu se povedlo nechat ho zase spravit.“
Usmívala se. Že by s tím mladým ničemou nakonec souhlasila?
„To je nám známo,“ poznamenal odměřeně.
„No vida,“ podotkla. „To si bratr Pavel nezvykle pospíšil. V dobách,
kdy jsem s ním měla co do činění, by mu trvalo nejmíň měsíc, než by to
všechno vyčetl.“
Usrkla čokoláty. Byla slabá a řídká. To se dá od těchhle upjatých
velebníčků čekat, pomyslela si, že z té své pámbíčkářské askeze
nevyjmou ani hosty.
„Povězte mi o lordu Asrielovi,“ vyzval ji předseda. „Všechno co
víte.“
Paní Coulterová se pohodlně opřela a dala se do řeči. Nepověděla mu
samozřejmě všechno, ale to on ani na okamžik nečekal. Dozvěděl se ale
o pevnosti, o spojencích a andělech i o dolech a slévárnách.
Seděl bez pohnutí a jeho ještěrčí daemon si ukládal do paměti každé
slovo.
„Jak jste se dostala sem?“ zeptal se otec MacPhail nakonec.
„Ukradla jsem záměrolet. Cestou mi ale došlo palivo a musela jsem
ho nechat někde v polích kousek odtud. Zbytek cesty jsem došla pěšky.“
„Podniká lord Asriel nějaké kroky k nalezení toho děvčete a
chlapce?“
„Samozřejmě.“
„Předpokládám, že mu jde o ten nůž. Víte, jak se mu říká? Útesoví
běsové na severu ho nazývají boží záhubou.“ Za řeči došel k oknu a
shlížel na podloubí. „O to přece lordu Asrielovi jde, nemám pravdu?
Zničit Nejvyššího. Někteří lidé tvrdí, že Bůh je mrtvý už teď, ale k těm
Asriel očividně nepatří, jinak by si nekladl za cíl ho zabít.“
„Kde tedy Bůh je,“ namítla paní Coulterová, „pokud je ještě naživu?
A proč mlčí? Na počátku světa se procházel v rajské zahradě a

290
rozmlouval s Adamem a Evou. Pak se začal vzdalovat a Mojžíš slyšel
jenom jeho hlas. Později, za časů proroka Daniela, byl zestárlý, mluví se
o něm jako o Věkovitém. Kde je teď? Je ještě naživu, v nějakém
nepředstavitelném věku, sešlý a slabomyslný? Tlející troska neschopná
myslet, mluvit ani jednat, neschopná dokonce ani zemřít? Jestli je na
tom takhle, nebylo by snad milosrdné ho najít a dopřát mu dar smrti?
Nebyl by to projev naší nejvyšší lásky k Němu?“
Paní Coulterová mluvila, prodchnutá podivně chladným vzrušením.
Sama nevěděla, jestli odsud vyjde živá, ale opájelo ji mluvit tak právě s
tímhle člověkem.
„A co Prach?“ zeptal se. „Jaký má taková zavilá kacířka názor na
Prach?“
„Žádný názor na něj nemám,“ odpověděla. „Nevím, co to je. Nikdo
to neví.“
„Chápu. Nuže, na začátku jsem vám připomněl, že jste zatčená. Teď
je, myslím, čas, postarat se vám o nocleh. Budete mít veškeré pohodlí,
nikdo vám neublíží, ale nedostanete se odsud. Zítra si promluvíme o
dalším.“
Zazvonil na zvonek a téměř vzápětí stál ve dveřích bratr Louis.
„Zaveďte paní Coulterovou do nejlepšího pokoje pro hosty,“ nakázal
mu předseda. „A zamkněte za ní.“

* * *

Nejlepší pokoj pro hosty byl ubohý kamrlík zařízený laciným

nábytkem, ale přinejmenším tu bylo čisto. Jakmile za ní zapadl zámek,
začala se paní Coulterová rozhlížet po mikrofonech. Jeden našla v
ozdobném kování lustru a další pod rámem postele. Oba odpojila, ale
vzápětí sebou polekaně škubla.
Seshora z prádelníku na ni shlížel lord Roke.
Vykřikla leknutím a opřela se rukou o zeď. Galivespian, pohodlně
usazený v tureckém sedu, se tvářil jakoby nic. Ani ona ani opičák si ho
předtím nevšimli. Sotva jí srdce přestalo bušit jako splašené a i dech se
ztišil, obrátila se k němu. „A kdy jste mě hodlal laskavě vyrozumět o
své přítomnosti, vaše lordstvo? Než se začnu svlékat, nebo až potom?“

291
 „Předtím,“ odpověděl. „Řekněte vašemu daemonovi, ať se uklidní,
nebo bych ho musel zklidnit sám.“
Zlatý opičák cenil zuby, chlupy měl divoce zježené a z jeho výrazu
sálalo tolik vražedné zášti, že by kdekdo ztratil odvahu, ale lord Roke se
jen usmál. Ostruhy se mu i v kalném světle zřetelně leskly.
Drobounký zvěd vstal a protáhl se.
„Před chvílí jsem hovořil se svým agentem v pevnosti lorda Asriela,“
mluvil dal. „Lord Asriel vás srdečně zdraví a žádá vás, abyste ho
laskavě vyrozuměla, hned jak zjistíte, co mají tihle lidé za lubem.“
Zalapala po dechu, jako by s ní lord Asriel při zápasu mrštil o zem. S
vytřeštěnýma očima pomalu dosedla na postel.
„Hodláte mě tady špehovat, nebo mi pomůžete?“ zeptala se.
„Obojí, a máte štěstí, že jsem nablízku. Hned po vašem příjezdu
uvedli dole ve sklepeních do provozu nějaký anbarický přístroj. Nevím,
o co jde, ale zaměstnává právě teď celý tým vědců. Řekl bych, že jste tu
docela zvířila stojaté vody.“
„Nevím, jestli mi to má lichotit, nebo se mám lekat. Ale po pravdě
řečeno jsem hlavně k smrti unavená a potřebuju se vyspat. Jestli mi
chcete pomáhat, můžete držet stráž. A pro začátek kdybyste se
odvrátil.“
S úklonou se obrátil ke zdi a počkal, až se umyje v oprýskaném
umyvadle, otře chatrným ručníkem a svlečená se uloží do postele. Její
daemon zatím ostražitě obcházel pokoj a prohlížel skříň, rám obrazu i
závěsy, vyhlédl dokonce z okna na temná podloubí. Lord Roke ho ani
na vteřinu nespouštěl z očí. Konečně si zvíře zalezlo k paní Coulterové
a oba ve chvilce usnuli.

* * *

Lord Roke neřekl všechno, co se dozvěděl od lorda Asriela. Spojenci

už delší dobu sledovali veškerý pohyb ve vzduchu nad hranicí republiky
a zpozorovali na západě zvýšenou koncentraci čehosi, co možná byli
andělé, ale mohlo to být i něco docela jiného. Vyslali tím směrem
průzkumné hlídky, ale nic přesnějšího zatím nezjistili. Ať už tam viselo
cokoli, halilo se to neproniknutelnou mlhou.

292
 Zvěd usoudil, že nemá smysl přidělávat tím paní Coulterové starosti,
když byla tak unavená. Nechám ji vyspat, rozhodl se a potichu se vydal
na obhlídku pokoje. Zaposlouchal se u dveří a ostražitě vykoukl z okna.
Asi hodinu poté, co paní Coulterová překročila práh pokoje, zaslechl
lord Roke přede dveřmi slabý šramot a šeptání. Rychle se přesunul do
opačného rohu a přitiskl se k noze židle, kam odložila šaty.
Asi po minutě se v zámku tichounce otočil klíč. Dveře se pootevřely
na úzkou štěrbinku, ne víc, načež světlo na chodbě zhaslo.
Řídkými závěsy pronikalo oknem dost světla, aby lord Roke bez
potíží viděl, ale nezvaný návštěvník musel počkat, až si oči přivyknou
šeru. Nakonec se ale dveře pomaličku otevřely a dovnitř se vplížil bratr
Louis.
Pokřižoval se a po špičkách přešel k posteli. Lord Roke se připravil
ke skoku, ale kněz se jen naklonil nad paní Coulterovou a naslouchal
jejímu pravidelnému dechu, aby se ujistil, že opravdu spí. Pak se otočil
k nočnímu stolku.
Zakryl dlaní sklo baterky, kterou držel, rozsvítil ji a mezi prsty
propustil proužek světla. Prohlížel si stolek tak důkladně, že se div
nedotýkal nosem horní desky, ale bylo zřejmé, že nenašel, co hledal.
Těch pár věcí, které sem paní Coulterová před spaním odložila – hrst
mincí, prstýnek a hodinky – ho očividně nezajímaly.
Znovu se k ní obrátil a mezi zuby mu uniklo tiché syknutí: spatřil, co
hledal. Lord Roke jasně viděl jeho vyděšený pohled. Přívěsek, o který
mu šlo, měla paní Coulterová pověšený na zlatém řetízku kolem krku.
Lord Roke se podél stěn pokoje tichounce přesunul ke dveřím.
Kněz se znovu pokřižoval. Teď se jí bude muset dotknout! Zatajil
dech, naklonil se nad postel – a v tom se zlatý opičák zavrtěl.
Mladík strnul s paží nataženou do vzduchu. Jeho daemon, vyděšená
králičice, se mu bez užitku krčila u nohou. Jako by za toho nešťastníka
nemohla aspoň dávat pozor, pomyslel si lord Roke. Opičák se ve spánku
převalil na bok a znovu znehybněl.
Bratr Louis čekal celou minutu, nehybný jako vosková figurína, a
pak pomalu spustil roztřesené ruce k šíji paní Coulterové. Piplal se s
uzávěrem tak dlouho, že lord Roke čekal, že se dřív rozední, než bude

293
hotový, ale nakonec přece jen přívěsek opatrně zvedl do výšky a
napřímil se.
Lord Roke, tichý a hbitý jako myška, vyklouzl ze dveří ještě dřív,
než se kněz stačil otočit. Počkal v temné chodbě, a když mladík po
špičkách vyšel ven a otočil klíčem, pustil se za ním.

* * *

Bratr Louis mířil do věže, a když mu předseda otevřel, proklouzl lord

Roke do místnosti a na klekátku v rohu si našel stinný výstupek, kde se
přikrčil a poslouchal.
Otec MacPhail nebyl sám. Nad knihami se pilně skláněl bratr Pavel a
u okna nervózně postával kdosi další. Byl to doktor Cooper,
experimentální teolog z Bolvangaru. Oba se otočili po příchozím.
„Výborně, bratře Louisi,“ pochválil mladíka předseda. „Pojďte sem s
tím, posaďte se a ukažte, ukažte, co máte. Výborně!“
Bratr Pavel odsunul pár knih stranou a mladý kněz položil na stůl
zlatý řetízek. Ostatní s nataženým krkem sledovali, jak se otec MacPhail
pachtí s drobounkou západkou. Doktor Cooper mu mlčky podal nůž,
načež se ozvalo tiché cvaknutí.
Předseda radostně vydechl.
Lord Roke vyšplhal na desku stolu, aby viděl. V záři petrolejové
lampy zahlédl odlesk čehosi temně zlatavého – pramínku vlasů.
Předseda si s ním pohrával mezi prsty, kroutil ho a ohýbal.
„Víme jistě, že patří té malé?“ zeptal se.
„Zaručeně,“ odpověděl bratr Pavel unaveně.
„A bude to stačit, doktore?“
Bledý muž se naklonil nad stůl, vzal otci MacPhailovi pramínek z
ruky a podržel ho proti světlu.
„Bohatě,“ přikývl. „Stačil by jediný vlas. Tohle je víc než dost.“
„To rád slyším,“ řekl předseda. „A teď, bratře Louisi, musíte ten
přívěsek vrátit dámě na krk.“
Knězi se maličko podlomila kolena. Doufal, že už svůj úkol splnil.
Předseda vložil pramínek Lyřiných vlasů do obálky a rázně přívěsek
zacvakl. Rozhlédl se přitom kolem sebe, ale lord Roke se stačil přikrčit.

294
 „Otče předsedo,“ ozval se bratr Louis. „Samozřejmě udělám, co jste
mi uložil, ale směl bych vědět, k čemu ty vlasy potřebujete?“
„Ne, bratře Louisi, protože by tě to zbytečně znepokojovalo. Nechte
tyhle věci na nás. A jděte.“
Mladík vzal přívěsek a poslechl, byť jen těžko skrýval roztrpčení.
Lord Roke zvažoval, zda má jít s ním a probudit paní Coulterovou ve
chvíli, kdy jí bude kněz vracet řetízek na krk, aby viděl, jak se zachová,
ale v tuhle chvíli bylo mnohem důležitější zjistit, co mají v úmyslu
hlavní aktéři.
Když za mladíkem zaklaply dveře, vrátil se tedy lord Roke do stínu a
poslouchal dál.
„Jak vás napadlo, kde je schovává?“ zeptal se vědec.
„Kdykoli se zmínila o dceři,“ odpověděl předseda, „zabloudila rukou
k tomu přívěsku. A teď nám povězte, kdy s tím budete hotovi.“
„Je to otázka hodin,“ odpověděl doktor Cooper.
„A ten vlas? K čemu ho potřebujete?“
„Vložíme ten vlas do rezonanční komory. Každý jedinec je naprosto
výjimečný, jak jistě víte, každý má genetické částice naprosto odlišně
uspořádány. Takže jakmile je zanalyzujeme, zakódujeme informaci do
série anbarických impulzů a přeneseme do zaměřovače. Ten je schopný
nalézt zdroj našeho materiálu, v tomto případě vlasu, ať se nachází
kdekoli. Naše technologie vlastně využívá Barnard-Stokesovu kacířskou
teorii mnoha světů…“
„Neplašte se, doktore. Bratr Pavel mi pověděl, že ta malá je v
nějakém jiném světě. Pokračujte. Takže bomba se zaměří pomocí
vlasů?“
„Ano, vztáhne se k vlasům, ze kterých byl odstřižen tenhle pramínek.
Přesně tak.“
„Takže až ji odpálíme, je s tou malou konec, bez ohledu na to, kde se
právě nachází?“
Vědec se ztěžka nadechl. „Ano,“ přitakal váhavě. Pak polkl a
pokračoval: „Je k tomu zapotřebí ohromné množství energie.
Anbarického proudu. Podobně jako když u atomové bomby startujeme
řetězovou štěpnou reakci vysoce účinnou trhavinou, potřebujeme v

295
tomhle případě obrovskou energii, aby mohlo dojít k mnohanásobně
silnějšímu procesu odtržení. Napadlo mě…“
„Takže je jedno, kde se ta bomba odpálí?“
„Naprosto, o to tu právě běží. Vůbec na tom nezáleží.“
„A je připravená k užití?“
„Ano, když teď máme ty vlasy. Ale ten proud…“
„O to jsem se už postaral. Zabrali jsme pro svoje účely
hydroanbarickou stanici v Saint-Jean-Les-Eaux. S proudem, který se
tam vyrobí, bychom snad mohli vystačit, co říkáte?“
„Ano,“ přikývl vědec.
„V tom případě můžeme začít. Jděte se postarat o svůj přístroj,
doktore, buďte tak laskav. Ať ho co nejrychleji připraví k převozu. V
horách se počasí rychle mění a žene se nám sem nějaká bouře.“
Vědec vzal obálku s Lyřinými vlasy a s nervózní úklonou se
odporoučel. Lord Roke se mu držel v patách, nehlučný jako stín.

* * *

Jakmile byli dost daleko, aby je z předsedova pokoje nebylo slyšet,

Galivespian vyskočil do vzduchu a doktor Cooper, který kousek před
ním sestupoval ze schodů, ucítil bodnutí v rameni a vzápětí mučivou
bolest. Hrábl rukou po zábradlí, ale paže mu vypověděla službu.
Bezvládně se kutálel ze schodů, až přistál napůl v bezvědomí na zemi.
Lord Roke mu vytrhl ze škubající dlaně obálku, i když byla o polovic
větší než on sám a nedržela se mu snadno, a po stinné straně chodby se
pustil k pokoji, kde spala paní Coulterová.
Pode dveřmi zela škvíra dost široká na to, aby se protáhl dovnitř.
Bratr Louis už tu byl, ale zřejmě se ani nepokoušel zavěsit řetízek paní
Coulterové kolem krku, jen ho položil na polštář vedle ní.
Lord Roke ji stiskem ruky probudil. Byla polomrtvá únavou, ale
sotva ho poznala, posadila se a protřela si oči.
Vypověděl jí všechno, čeho byl svědkem, a podal jí obálku.
„Radši je hned zničte,“ nabádal ji. „Stačí jim jediný vlásek, říkal ten
doktor.“

296
 Podívala se na tenký pramínek tmavě plavých vlasů a zavrtěla
hlavou.
„Už je pozdě,“ řekla. „Tohle je jen půlka toho pramínku, co jsem
Lyře ustřihla. Musel si jich pár někde nechat.“
Lord Roke vztekle zasyčel.
„V tu chvíli, když se rozhlížel!“ uvědomil si. „Ano, schoval jsem se,
aby mě neviděl… a v tu chvíli je musel někam zastrčit.“
„A my nemáme šanci zjistit, kam je uložil,“ řekla paní Coulterová.
„Ale kdybychom našli tu bombu…“
„Psst!“
To se ozval zlatý opičák. Krčil se u dveří a poslouchal, a vzápětí je
uslyšeli o oni: těžké kroky spěchající ke dveřím.
Paní Coulterová rychle strčila obálku i vlasy lordu Rokeovi a ten s
nimi vyskočil nahoru na prádelník. S daemonem po boku se zavrtala do
postele a vzápětí už ve dveřích hlučně zachrastil klíč.
„Kde ji máte? Co jste s ní udělala? Jak jste přepadla doktora
Coopera?“ hřímal předsedův chraplavý hlas a na postel dopadl kužel
světla.
Paní Coulterová si rukou zastínila oči a zmateně se snažila posadit.
„Vy se ale umíte postarat hostům o zábavu,“ zamumlala rozespale.
„To je nějaká nová hra? Co čekáte, že udělám? A kdo je doktor
Cooper?“
Kromě otce MacPhaila tu stál i strážný z vrátnice a svítil baterkou do
koutů místnosti a pod postel. Předseda mírně znejistěl. Paní Coulterová
měla víčka slepená spánkem a ve světle z chodby rozespale mžourala.
Bylo zřejmé, že z postele vůbec nevylezla.
„Máte tu nějakého komplice,“ vybafl na ni. „Někdo napadl jednoho z
hostujících vědců. Kdo je to? Kdo sem přišel s vámi a kde je?“
„Já vůbec netuším, o čem mluvíte. A co je tohle?“
Když se pokoušela vytáhnout do sedu, bezděky nahmátla na polštáři
přívěsek. Zarazila se, vzala ho do ruky, vytřeštila na předsedu rozespalé
oči a vzápětí byl lord Roke svědkem svrchovaného hereckého výkonu.
„To je přece můj…“ začala paní Coulterová zmateně. „Co tu dělá? Otče
MacPhaile, kdo tu byl? Někdo mi ho sundal z krku. A kde jsou Lyřiny

297
vlasy? Měla jsem v něm pramínek vlasů své jediné dcery! Kdo mi je
sebral? Proč? Co se to tu děje?“
To už stála na nohou, vlasy rozcuchané a hlas překypující bolestí,
očividně stejně vyvedená z míry jako sám otec MacPhail.
Ten o krok ustoupil a zvedl ruku k čelu.
„Někdo se sem vplížil s vámi,“ trval na svém ostrým, skřípavým
hlasem. „Máte tu komplice. Kde se schovává?“
„Žádného komplice nemám,“ odsekla zlostně. „A jestli se vám tu
plíží nějaký neviditelný vrah, nedivila bych se, kdyby to byl sám ďábel.
Určitě by se tu cítil jako doma.“
„Odveďte ji do sklepení,“ nařídil otec MacPhail strážnému.
„Zamkněte ji do řetězů. Už vím, co s touhle osobou uděláme. Že mě to
nenapadlo hned, jak se tu objevila.“
Divoce se rozhlédla po místnosti a na zlomek vteřiny přitom
zachytila odlesk lordových očí těsně pod stropem. Zadívala se na něj a
jemu stačil jediný pohled do její tváře, aby pochopil, co po něm chce.

298
 25
SAINT-JEAN-LES-EAUX

Vodopády u Saint-Jean-Les-Eaux spadaly mezi

skalními výběžky na východním konci zahnuté
PRSTÝNKU ostruhy Alp a hydroanbarická stanice se tiskla k
PLAVÝCH VLASŮ úbočí skály nad nimi. Byl to drsný kraj, pustá,
KOLEM KOSTI…
rozervaná divočina, kde by nikoho nenapadlo
JOHN DONNE
stavět, kdyby se tu nevrhaly do propasti tisíce tun
vody a neskýtaly možnost pohánět svou vahou
obrovské generátory na výrobu proudu.
Od uvěznění paní Coulterové uplynul celý den a panovala bouřlivá
noc. K holému kameni před stanicí se v poryvech větru pomalu blížil
zeppelin a těsně nad ním zůstal viset ve vzduchu. Světla reflektorů,
která se od boků obracela k zemi, připomínala světelné nohy, které jako
by pomalu podklesávaly, aby se vzducholoď uložila na zem.
Pilotovi se do toho ale nechtělo. Vrcholky hor tříštily vítr do
nepředvídatelných vírů a protiproudů a kabely, sloupy i transformátory
byly příliš blízko. Nechat vzducholoď plnou vznětlivého plynu strhnout
mezi ně by byla sebevražda. Do jejího ohromného pláště bušily kolmé
provazce sněhu s deštěm, až v jejich rachotu skoro zanikalo klepání a
kvílení namáhaných motorů, a clonily výhled na zem.
„Tady ne!“ překřikoval pilot okolní hluk. „Vezmeme to kolem toho
výběžku.“
Otec MacPhail netrpělivě přihlížel, jak pilot přidává plyn a ladí
otáčky motoru.

299
 Vzducholoď sebou škubla do výšky a sunula se nad hranou hory na
druhou stranu. Světelné nohy se znenadání natáhly, jako by ohmatávály
terén úbočí, nad nímž sestupovali, a jejich konce se ztrácely ve víru
deště a plískanice.
„Blíž ke stanici se nedostanete?“ naklonil se předseda dopředu, aby
ho pilot slyšel.
„Jestli chcete přistát, tak ne,“ zněla odpověď.
„To se ví, že chceme přistát. Tak dobře, vysadíte nás za hřebenem.“
Pilot zavelel a posádka se připravila k přistání. Bylo zapotřebí
ukotvit vzducholoď co nejpevněji, protože budou vykládat přístroj těžký
i křehký zároveň. Předseda se opřel do sedadla. Poklepával prsty na
opěrky a kousal se do rtu, ale nechal pilota nerušené pracovat.
Z úkrytu za příčným pažením vzadu v kabině přihlížel manévru lord
Roke. Během letu přeběhl několikrát dopředu, krytý jen hustou kovovou
mřížkou, za kterou by si jeho drobné postavičky musel všimnout každý,
kdo by tím směrem obrátil hlavu. Pokud chtěl ale slyšet, co se děje,
musel se přiblížit natolik, že mu hrozilo odhalení, jinou možnost neměl.
Naklonil se dopředu a špicoval uši, zda něco nezaslechne v řevu
motorů, rachocení hromu, pronikavém kvílení větru mezi dráty a dupání
těžkých bagančat na kovových lávkách. Palubní inženýr zavolal na
pilota nějaká čísla a ten je potvrdil. Lord Roke se znovu stáhl do stínů.
Vzducholoď se propadala a nakláněla, takže byl rád, že se může
přidržovat podpěr a nosníků.
Konečně z pohybů vzducholodi vycítil, že skoro stojí na místě, a
protáhl se skořepinou kabiny k sedadlům na pravoboku.
Oběma směry tudy spěchali členové posádky, technici i kněží. Za
daemony měli většinou samičky psů a i ty jako by hořely nedočkavostí.
Na protější straně uličky seděla paní Coulterová, bdělá a zamlklá. Zlatý
daemon jí seděl na klíně a z očí mu sršely vzteklé blesky.
Lord Roke si počkal na příležitost, proběhl k jejímu sedadlu a
vmžiku vyšplhal do stínu u jejího ramene.
„Co to dělají?“ zeptala se polohlasem.
„Přistáváme. Jsme kousek od hydroanbarické stanice.“
„Zůstanete se mnou, nebo budete pracovat sám?“ zašeptala.
„Zůstanu s vámi. Budu se vám muset schovat pod kabát.“

300
 Měla na sobě těžký kožich z ovčí kůže a ve vytápěné kabině jí v něm
bylo nepříjemně horko, ale protože měla spoutané ruce, nemohla si ho
sundat.
„Tak prosím,“ rozhlédla se kolem sebe a rytíř se jí bleskově schoval
pod klopu na prsou. Uvnitř si našel kapsičku lemovanou kožešinou a
pohodlně se v ní uvelebil. Zlatý opičák paní Coulterové úhledně srovnal
hedvábný límeček, jako když přepečlivý krejčí upravuje nejnovější
model, ale dělal to jen proto, aby se ujistil, že je lord Roke v záhybech
kabátu dobře schovaný.
Stihli to právě včas. Hned v příští chvíli k paní Coulterové přistoupil
voják s puškou a nařídil jí, aby vystoupila.
„Musím mít ty ruce spoutané?“ zeptala se.
„Nikdo mě nepověřil, abych vám pouta sundal,“ odpověděl muž.
„Tak vstávat, prosím.“
„Víte, jak těžko se mi půjde, když se nemůžu přidržet? Jsem celá
ztuhlá, sedím tu bez hnutí skoro celý den. Navíc jste mě prohledali a
víte přece, že nemám žádnou zbraň. Tak se dojděte předsedy přeptat,
jestli jsou ta pouta opravdu nutná. Snad si nemyslíte, že bych vám v
téhle pustině mohla utéct?“
Na lorda Rokea její šarm nepůsobil, ale zajímalo ho, jak účinkuje na
druhé. Strážný byl mladý; měli s ní radši poslat ostříleného veterána.
„To jistě ne, madam,“ připustil voják, „ale bez rozkazu nemůžu nic
dělat, to jistě sama chápete. Buďte tak hodná a postavte se, a kdybyste
padala, zachytím vás.“
Zvedla se a lord Roke ucítil, jak nejistě klopýtá dopředu. Věděl, že
ladnější lidskou bytost ještě neviděl a že tu neohrabanost jen předstírá.
Když došli ke konci chodby, ucítil lord Roke, jak se zapotácela a
polekaně vykřikla, načež následovalo trhnutí, jak ji voják chytil za paži.
Uvědomil si také nové zvuky, které k němu doléhaly – svištění větru,
pravidelný tep motorů, které dodávaly energii reflektorům, a nedaleko
úsečné hlasy vykřikující povely.
Scházeli teď po lávce dolů a paní Coulterová se ztěžka opírala o
strážného. Něco mu tiše říkala a lord Roke měl co dělat, aby zachytil
jeho odpověď.

301
 „Seržant, madam, tamhle u té velké bedny, ten má klíče. Ale já si mu
o ně netroufám říct, je mi líto.“
„Co se dá dělat,“ povzdechla si lítostivě. „Ale stejně vám děkuju.“
Lord Roke slyšel, jak se po kamení vzdalují těžké boty, a pak se
ozval její šepot. „Slyšel jste to o těch klíčích?“
„Řekněte mi, kde je ten seržant. Potřebuju přesně vědět, kterým
směrem a jak daleko.“
„Asi deset mých kroků ode mě, napravo. Velký chlap. Až odsud
vidím, že má u pasu svazek klíčů.“
„To mi není moc platné, když nevím, který potřebujeme. Nevšimla
jste si, když vám ta pouta zamykali?“
„Všimla. Krátký masivní klíč omotaný černou páskou.“
Lord Roke opatrně ručkoval po husté kožešině dolů, až se ocitl u
okraje ve výšce jejích kolen. Tam se pověsil a rozhlédl kolem sebe.
Dělníci přistavili reflektor, který teď ozařoval mokré skály. Když se
ale zvěd sklonil k zemi, aby si prohlédl okolní stíny, všiml si, že se
světlo v poryvu větru naklání do strany. Ozval se výkřik a vzápětí světlo
zhaslo.
Lord Roke seskočil na zem a uháněl hustým deštěm k seržantovi,
který se hrnul dopředu, aby padající reflektor zachytil.
Ve všeobecném rozruchu vyskočil lord Roke muži na nohu, která se
kolem něj mihla, přidržel se maskovací bavlny kalhot, těžké a už teď
nasáklé vodou, a zabořil ostruhu do masa těsně nad botou.
Seržant chraplavě vykřikl a svalil se na zem. Lapal po dechu, držel se
za nohu a snažil se vykřiknout. Lord Roke pustil látku a včas uskočil
padajícímu tělu z cesty.
Nikdo si ničeho nevšiml. Mužův výkřik zanikl v kvílení větru,
rachocení motoru a bušících poryvech těžkého deště s krupobitím, a ve
tmě nebylo nic vidět. Ostatní ale nebyli daleko a lord Roke si musel
pospíšit. Přiskočil muži k boku, kde se v kaluži ledové vody válel
svazek klíčů, a jal se odsunovat ohromné ocelové tyče tlusté jako jeho
paže a sahající mu na délku skoro do pasu, dokud nenašel jeden
obtočený černou páskou. Ještě pořád ale musel překonat sevření
kroužku, na kterém klíč visel, a nesměl zapomínat ani na nebezpečí ze

302
strany padajících krup, které pro Galivespiana představovaly smrtelnou
hrozbu: kusy ledu velké jako obě jeho pěsti dohromady.
„Jste v pořádku, seržante?“ ozvalo se náhle nad ním.
Vojákův daemon s vrčením očichával seržanta, bezvládně ležícího
napůl v mrákotách, a lord Roke věděl, že nesmí otálet. Další výskok a
kopnutí, a voják se skácel vedle svého nadřízeného.
Po dlouhém tahání, přetlačování a zvedání kroužek konečně povolil,
ale zbývalo ještě odstranit šest jiných klíčů, než se lord Roke konečně
dostal k tomu správnému označenému páskou. Každou chvíli teď mohlo
světlo znovu naskočit a i v pološeru nebude dlouho trvat, než si
všimnou dvou bezvědomých.
Právě zápolil s potřebným klíčem, když okolní hluk prořízl hlasitý
výkřik. Vší silou zvedl ohromný ocelový dřík a tahal, zvedal, postrkoval
a tlačil ho tak dlouho, až se i s klíčem schoval za nevelkým kamenem. V
tu chvíli kolem něj proběhly těžké kroky a rozlehly se hlasy volající po
světle.
„Někdo je střelil?“
„Já nic neslyšel…“
„Dýchají?“
Vtom se znovu rozžehl světlomet, tentokrát už uchycený pevněji.
Lord Roke se ocitl na otevřeném, osvětleném prostranství, chycený v
jeho záři jako liška před reflektory auta. Zůstal bez hnutí stát, jen očima
těkal ze strany na stranu, a jakmile se ujistil, že se všechna pozornost
soustředí na dva muže, které cosi záhadného sklátilo k zemi, vysadil si
klíč na rameno a uháněl přes louže a kameny až k paní Coulterové.
Vteřinku nato už měla pouta odemčená a tiše je odložila na zem.
Lord Roke vyskočil na lem kožichu a hbitě jí vyběhl k rameni.
„Kde je ta bomba?“ zeptal se jí těsně u ucha.
„Zrovna ji začali vykládat. Je v té velké bedně tamhle na zemi.
Dokud ji nevybalí, nemůžu nic dělat, a i pak…“
„Dobře,“ přikývl lord Roke. „Utečte. Schovejte se. Zůstanu tady a
budu všechno sledovat. Běžte!“
Seskočil na rukáv kabátu a odtud na zem. Paní Coulterová se potichu
přesunula ze světla, nejdřív pomalu, aby neupoutala něčí pozornost, a

303
pak se přikrčila a rozběhla se po deštěm bičovaném svahu vzhůru. Zlatý
opičák uháněl před ní a ukazoval jí cestu.
Za sebou slyšela neutuchající rachot motorů, zmatené výkřiky a
burácivý hlas předsedy, který se pokoušel nastolit pořádek. Vzpomněla
si na vleklé, úporné bolesti a halucinace, které ji trápily ještě dlouho po
zásahu ostruhy rytíře Tialyse, a vůbec oběma mužům nezáviděla, co je
čeká po probuzení.
Zanedlouho už ale byla dost vysoko, přelézala mokrá skaliska a za
sebou viděla jen odraz kolísavé záře světlometu na velkém oblém břiše
vzducholodi. To už ale zmizela i ta a k ní doléhal už jen řev motoru,
marně zápolícího s větrem, a hřmot vodopádu hluboko pod ní.

* * *

Inženýři z hydroanbarické stanice se pachtili na svahu nad propastí a

snažili se natáhnout k bombě kabel.
Paní Coulterová si nelámala hlavu s tím, jak z téhle situace vyvázne
živá, to byla druhořadá otázka. Trápilo ji, jak vyndat z bomby Lyřiny
vlasy, než ji předseda spustí. Vlasy z obálky lord Roke spálil hned po
jejím zatčení a popel pustil po větru na noční oblohu. Pak našel cestu do
laboratoře a sledoval, jak vědci v rámci příprav vkládají zbytek tmavě
plavého pramínku do rezonanční komory. Věděl tedy přesně, kde ho
hledat a jak se komora otvírá. V jasně ozářené laboratoři s hladkými
povrchy ale neměl příležitost zasáhnout, nehledě na neustálé hemžení
vědců a techniků.
Nezbývalo jim tedy než pramínek odstranit až poté, co bude bomba
spuštěná.
To byl ovšem ještě větší oříšek už vzhledem k úmyslům, které měl
předseda s paní Coulterovou. Energii mělo bombě dodat přetnutí pouta
mezi člověkem a jeho daemonem, čili jí dobře známý ohavný proces
izolace včetně drátěných klecí a stříbřité gilotiny. Otec MacPhail hodlal
přetnout těsné pouto, které ji od narození vázalo ke zlatému opičákovi, a
s pomocí takto uvolněné energie zahubit její dceru. Ona i Lyra měly
sejít ze světa způsobem, který sama vymyslela. Což je svým způsobem
elegantní, pomyslela si.

304
 Její jedinou nadějí byl lord Roke. Při tlumené poradě v kabině
vzducholodi jí ale vysvětlil, že účinek jeho ostruh není neomezený.
Nemůže je používat donekonečna, protože s každým bodnutím jed
slábne. Trvá celý den, než se mu plně vrátí účinnost. Zanedlouho jeho
hlavní zbraň pozbude sílu a budou se muset spolehnout na její důvtip.
Našla skalní převis v sousedství kořenů jedle sklánějící se nad
propastí a posadila se pod ni, aby se rozhlédla.
Za jejími zády, vystavená poryvům větru, stála nad okrajem strže
anbarická stanice. Inženýři právě instalovali řadu světel, aby mohli
snáze dovést kabel k bombě, a jejich hlasy doléhaly až k ní. Slyšela
hlasité povely a viděla, jak se světla pohupují mezi stromy. Kabel, o
který šlo, byl silný jako mužská paže a odvíjeli ho z olbřímí cívky
usazené na nákladním autě na vrcholku svahu. Podle rychlosti, kterou
postupovali přes skaliska, odhadovala, že dosáhne k bombě nejpozději
do pěti minut.
U vzducholodi zatím otec MacPhail shromáždil vojáky a rozdal
úkoly. Několik mužů na stráži vyhlíželo s puškami v pohotovosti do
neutuchajícího deště, zatímco další otevírali dřevěnou bednu s bombou
a připravovali ji na připojení ke kabelu. V záři světlometů zalévaných
potoky deště ji paní Coulterová viděla docela zřetelně: nevzhledný
přístroj s vystupujícími dráty, mírně nakloněný na kamenitém podloží.
Od reflektorů k ní zaléhal praskot a bzučení vysokého napětí. Prohnuté
kabely se houpaly ve větru, rozstřikovaly kolem sebe vodu a jejich stíny
přeskakovaly mezi skalními stěnami a zemí jako bizarní švihadlo.
Jedna část přístroje byla paní Coulterové děsivě povědomá: drátěné
kleci a nad nimi stříbřité ostří. Ty tvořily jednu část zařízení, ty ostatní
jakživa neviděla a nedávaly jí smysl. Nechápala, jak spolu souvisejí
všechny ty cívky, nádobky, hradby izolátorů a krajkoví trubic. Věděla
jen, že uprostřed toho všeho je někde uložený pramínek vlasů, na
kterém všechno závisí.
Po její levé straně se úbočí svažovalo do tmy, odkud bíle
probleskoval a temně duněl vodopád Saint-Jean-Les-Eaux.
Vtom zaslechla výkřik. Jeden z vojáků upustil pušku, klopýtl a s
divokým zmítáním a kopáním dopadl na zem. Naříkal přitom bolestí.

305
Předseda v tu chvíli obrátil tvář k nebi, přiložil si ruce k ústům a
pronikavě vykřikl.
Co to dělá?
Za okamžik už to paní Coulterová věděla. Z výšky se snesla poslední
bytost, kterou by tady čekala – divoženka. Přistála vedle předsedy a ten
zvolal hlasem, který přehlušil i svištící vítr:
„Prohledej okolí! Někde v okolí tu někdo je, pomáhá té ženské. Už
napadl několik mých lidí. Vy vidíte i potmě. Najděte ho a zabijte!“
„Něco se sem žene,“ řekla divoženka. Také její jasný hlas se donesl
až ke skrýši paní Coulterové. „Zahlédla jsem to na severu.“
„Toho si nevšímej. Najdi tu bytost a znič ji,“ trval na svém předseda.
„Nemůže být daleko. A podívej se i po té ženské. Jdi!“
Divoženka se znovu vznesla do vzduchu.
Vtom opičák popadl paní Coulterovou za ruku a namířil ukazováček.
Opodál na polštáři mechu ležel lord Roke. Jak to, že si ho nevšimli
dřív? Ale něco se stalo, protože se nehýbal.
„Běž, přines ho sem,“ zavelela a opičák se přikrčil k zemi, kličkoval
od skalky ke skalce, až doběhl k flíčku zeleně mezi kamením. Zlatá srst
mu ztmavla deštěm a přilepila se mu k tělu, takže vypadal menší a ne
tak nápadný, ale i tak byl strašlivě viditelný.
Otec MacPhail se mezitím obrátil zpátky k bombě. Inženýři z
anbarické stanice přitáhli kabel až k ní a technici teď pilně chystali
úpony a svorky.
Paní Coulterová by ráda věděla, jak se chce zařídit, když mu jeho
oběť unikla. Vtom se předseda ohlédl přes rameno a ona spatřila jeho
tvář. Měl ji napjatou a soustředěnou, až připomínala spíš masku než
živoucí obličej. Rty se mu pohybovaly, jako by se modlil, široce
rozevřené oči obracel navzdory dešti k nebi a vypadal jako svatý v
mučednické extázi, jací bývají k vidění na obrazech pochmurných
španělských mistrů. Paní Coulterovou zalila vlna děsu, protože
najednou pochopila, co chce udělat: obětuje se sám. Bomba vykoná
svoje, ať bude její součástí ona, nebo někdo jiný.
Přískoky mezi skalkami se zlatý opičák dostal až k lordu Rokeovi.
„Levou nohu mám zlomenou,“ poznamenal Galivespian věcně. „Ten
poslední mi na ni šlápl. Dobře mě poslouchej…“

306
 Opičák ho vyzvedl z plného světla a lord Roke zatím pilně
vysvětloval, jak vypadá rezonanční komora a jak ji otevřít. Plížili se
vojákům takřka přímo před očima, ale krok za krokem, ze stínu do stínu
nesl daemon své nevelké břímě do bezpečí.
Paní Coulterová, která je sledovala a napětím se kousala do rtu,
najednou ucítila závan vzduchu a zaslechla, jak cosi narazilo – ne do
jejího těla, ale do stromu. Na necelou šířku dlaně od jejího levého
ramene se v kůře chvěl zabodnutý šíp. Vmžiku, dřív, než divoženka
stihla znovu vystřelit, se odkulila stranou a svezla se ze svahu k
opičákovi.
A pak se najednou odehrálo všechno naráz: zablýsklo se z pušky a
nad úbočím se roztáhl oblak štiplavého kouře, i když plameny nikde
neviděla. Když zlatý opičák viděl, že na paní Coulterovou kdosi útočí,
odložil lorda Rokea na zem a vrhl se jí na pomoc právě ve chvíli, kdy se
divoženka s nožem v ruce snesla k zemi. Lord Roke se dovlekl k
nejbližšímu kameni a opřel se o něj zády. Paní Coulterová se zatím
pustila do křížku s divoženkou, rvaly se o život mezi kameny, zatímco
opičák vytrhával z divoženčiny větve plné hrsti jehličí.
Předseda zatím zavíral svého ještěrčího daemona do menší z
kovových klecí. Ještěrka se svíjela, vřeštěla, kopala a kousala, ale srazil
ji z dlaně dovnitř a rychle přibouchl dvířka. Technici se ještě věnovali
posledním úpravám a prověřovali měřidla a ciferníky.
Znenadání sletěl k zemi bez jakéhokoli varování mořský racek a se
zavřeštěním popadl do drápů Galivespiana. Byl to daemon oné
divoženky. Lord Roke se statečně bránil, ale pták ho svíral příliš pevně.
V příští chvíli se divoženka vyprostila ze sevření paní Coulterové,
vyskočila na odrbanou borovou větev a pustila se do výšky za nimi.
Paní Coulterová se vrhla směrem k bombě. Do nosu a hrdla se jí jako
ostré pařáty zaryl štiplavý kouř: slzný plyn. Většina vojáků ještě před
chvílí ležela na zemi nebo se napůl udušená potácela pryč (odkud se ten
kouř vlastně bere, blesklo jí hlavou), ale když teď vítr plyn aspoň
částečně rozehnal, začali se vracet. Velké žebrované břicho vzducholodi
viselo na napnutých kotevních lanech, vyvalené nad bombou a po
stříbrných bocích mu crčela voda.

307
 V tu chvíli se ale shora ozvalo zaječení, z něhož paní Coulterové div
nezalehlo v uších, výkřik tak pronikavý a prosycený děsem, že se k ní
dokonce i zlatý opičák poplašeně přitiskl. A vzápětí, ve víru bílých údů,
černého hedvábí a zelených jehliček prosvištěla vzduchem divoženka a
dopadla otci MacPhailovi k nohám tak prudce, až kosti na kamení
hlasitě zapraštěly
Paní Coulterová vyrazila k ní, podívat se, jestli snad lord Roke pád
nepřežil, ale statečný Galivespian byl mrtvý. Pravou ostruhu měl i teď
zabořenou hluboko v divoženčině krku.
V divožence samé ale zbývala ještě špetka života. Rty se jí nejistě
pohnuly. „Něco se blíží,“ zašeptala. „Něco dalšího… se blíží…“
Nedávalo to smysl. Předseda užuž zvedal nohu, aby přes její tělo
vstoupil do drátěné klece. Jeho ještěrka zběsile pobíhala po stěnách
sousední klícky, až jí kovové pletivo pod drápky zvučelo, a úpěnlivě
naříkala.
Zlatý opičák se vrhl na otce MacPhaila, ale neútočil na něj, jen se po
jeho ramenou vyškrábal blíž k spletitému srdci ležícímu v bludišti drátů
a potrubí, k rezonanční komoře. Předseda po něm natáhl ruku, ale paní
Coulterová mu ji strhla zpátky a snažila se ho odvléct stranou. Ani
přitom pořádně neviděla, co dělá, protože se jí do očí lil déšť a ve
vzduchu dosud ulpívaly zbytky slzného plynu.
A všude kolem burácela střelba. Co se to děje?
Světlomety se pohupovaly ve větru, takže nic jako by nezůstávalo na
místě, dokonce ani černé skály horského úbočí ne. Předseda a paní
Coulterová spolu zápolili holýma rukama, škrábali, bušili do sebe,
škubali a kousali, ona unavená a on silný. Ji ale navíc pohánělo
zoufalství, takže by ho možná od přístroje odvlekla, ale nedalo jí to, aby
zároveň nesledovala svého daemona, který tahal za kličky, černými
tlapkami převracel mechanismus sem a tam, tahal, otáčel, sahal
dovnitř…
Vtom jí na spánek dopadla prudká rána. Omráčená padla k zemi a
předseda se jí vytrhl. Krvácel, ale nevšímal si toho, jen se dovlekl do
velké klece a přibouchl za sebou dveře.
Opičák už stihl otevřít komoru, zvedl skleněná dvířka na tuhých
pantech a sahal dovnitř – pramínek vlasů ležel na místě, upnutý

308
objímkou mezi dva gumové kroužky! Další překážka, kterou je potřeba
překonat! Paní Coulterová se roztřesenýma rukama přitahovala výš, vší
silou cloumala kovovým pletivem a nespouštěla oči z ostří, z jiskření
mezi svorkami a z muže uvnitř. Opičák odšroubovával objímku a
předseda, tvář staženou v masku děsivého triumfu, stáčel dráty k sobě.
Zablesklo se jasným bělostným světlem, cosi ostře prásklo a
postavička opičáka vyletěla vysoko do vzduchu. Spolu s ním se vznesl i
zlatavý obláček – byly to Lyřiny vlasy? Nebo jeho vlastní srst? Ať to
bylo cokoli, v příští chvíli zavál vítr a zlatavý záblesk zmizel ve tmě.
Pravá ruka se paní Coulterové sevřela mohutnou křečí a zaťala se do
pletiva, takže ona sama zpola ležela, zpola visela, s třeštící hlavou a
divoce bušícím srdcem.
A něco se jí stalo s očima! Pohled se jí zaostřil nevídanou jasností a
ona viděla i ty nejmenší podrobnosti, i tu jedinou maličkost v celém
vesmíru, na které jí skutečně záleželo: na jednom z kroužků pod
objímkou rezonanční komory zůstal poslední tmavě zlatý vlas.
Zakvílela z hloubi nejhoršího utrpení a ze zbytku sil začala divoce
třást klecí, aby ten vlásek uvolnila. Předseda si přejel rukama po tváři,
aby z ní setřel déšť. Rty se mu pohybovaly, jako by cosi říkal, ale ona
neslyšela ani slovo. Bezmocně škubala za pletivo a pak, právě ve chvíli,
kdy se proti stroji vrhla celou vahou, spojil MacPhail dva dráty k sobě,
až to zajiskřilo. V hrobovém tichu se shůry jako blesk spustilo stříbřité
ostří.

* * *

Kdesi cosi vybuchlo, ale paní Coulterová nic z toho nevnímala.

Zdvíhaly ji čísi ruce, ruce lorda Asriela. Už ale nezbývalo nic, co by
jí mohlo překvapit. Za jeho zády stál záměrolet, nohy zapřené o svah a
trup v dokonalé rovině. Asriel ji zvedl do náruče a odnesl ke vznášedlu,
jako by pro něj okolní střelba, oblaka kouře ani zmatené, poplašené
výkřiky vůbec neexistovaly.
„Je mrtvý? Zabilo ho to?“ vypravila ze sebe.
Lord Asriel nastoupil za ní a hned za ním skočila dovnitř levhartice s
omráčeným opičákem v tlamě. Lord Asriel se dotkl řízení a vznášedlo

309
se vmžiku vzneslo do vzduchu. Paní Coulterová se bolestí rozmazaným
pohledem ohlédla na horské úbočí pod sebou. Muži pobíhali sem tam
jako vyplašení mravenci. Na zemi leželo několik mrtvých, další se se
zpřelámanými údy plazili po skalách a vším tím zmatkem se vinul
mohutný kabel, jediná funkční věc široko daleko, táhnoucí se od
anbarické stanice k lesknoucí se bombě, kde v jedné z klecí leželo
zhroucené tělo mrtvého předsedy.
„Lord Roke?“ zeptal se Asriel.
„Mrtvý,“ zašeptala.
Stiskl tlačítko a směrem k zmítající se vzducholodi vyletěl plamenný
oštěp. V příštím okamžiku se už celý zeppelin rozpukl v bohatý květ
bílého ohně a ten vzápětí obklopil i záměrolet, spočívající bez pohybu a
bez úhony uprostřed žáru. Lord Asriel zvolna popoletěl opodál a
společně sledovali, jak se planoucí vzducholoď pomalu, pomaličku
snáší na celý výjev včetně bomby, kabelu, vojáků a všeho ostatního, a
jak se pak všechno valí ve změti kouře a plamenů z úbočí dolů, nabírá
rychlost, zapaluje cestou pryskyřicí prosycené stromy a nakonec se
propadá do bílé pěny vodopádu, který to všechno unáší pryč do tmy.
Lord Asriel se znovu ujal řízení a záměrolet se čím dál rychleji
rozletěl k severu. Paní Coulterová ale nedokázala spustit zrak z výjevu,
který nechávala za sebou. Dlouze ho sledovala pohledem, hleděla
slzami zalitýma očima do ohně tak dlouho, až z něj nezbývalo víc než
kolmá oranžová čárka naškrábnutá na tmavém pozadí a zahalená
kouřem a párou, a pak už nic.

310
 26
PROPAST

SLUNCE Byla tma, černočerná, všudypřítomná a téměř

UŽ ODHRNULO hmatatelná, těžká, jako by Lyře doléhaly na oči
TEMNOTU,
SVĚŽEJŠÍ RÁNO
všechny ty tisíce tun skalní hmoty, kterou měla
NAŠLO, PLAVÝ nad sebou. Jediné, co z ní vystupovalo, byl
MĚSÍC SE RADUJE světélkující ocas vážky lady Salmakie, ale i jeho
V JASNÉ
BEZMRAČNÉ NOCI…
svit slábl, protože nešťastný hmyz nenašel ve
světě mrtvých žádnou potravu. Rytířova vážka
WILLIAM BLAKE
zahynula nedlouho předtím.
Tialys teď seděl Willovi na rameni a Lyra nesla zbývající vážku na
dlani. Lady třesoucí se zvíře šeptem uklidňovala, konejšila ho a krmila
ho nejprve drobečky sušenek a pak vlastní krví. Kdyby si toho Lyra
všimla, nabídla by jí svoji, protože jí měla víc, ale nedokázala se
soustředit na víc, než kam bezpečně došlápnout a vyhnout se přitom
nízkým výběžkům skály nad hlavou.
Bezejmenná harpyje je vedla soustavou jeskyní k nejbližšímu místu,
kde, jak prohlašovala, bude možné prokrojit otvor do některého z jiných
světů. Za nimi se táhl nekonečný zástup duchů. Tunel zvučel jejich
šepotem, jak ti vepředu povzbuzovali zaostávající, kurážní pobízeli
malověrné a staří dodávali naději mladým.
„Je to ještě hodně daleko, Bezejmenná?“ zeptala se Lyra tiše. „Ta
nešťastná vážka umírá a pak zhasne i její světlo.“ Harpyje se zastavila a
obrátila se k ní.
„Jen pojď za mnou. Když neuvidíš, poslouchej. Když neuslyšíš,
hmatej.“

311
 Oči se jí ve tmě divoce leskly. Lyra přikývla. „Půjdu, ale už nemám
tolik síly co dřív a nejsem statečná, rozhodně ne moc. Nezastavuj se,
prosím tě. Půjdu za tebou, Bezejmenná, všichni půjdeme. Jen prosím
pokračuj.“
Harpyje se obrátila a letěla dál. Vážčina záře se s každou minutou
vytrácela víc a víc a Lyra věděla, že zanedlouho vyhasne docela.
Klopýtala dál, když se najednou vedle ní ozval hlas – známý hlas.
„Lyro! Lyro, holčičko…“
Radostně se obrátila.
„Pane Scoresby! Já vás tak ráda slyším! Jste to namouduši vy, už vás
i trochu vidím. Škoda, že se vás nemůžu dotknout!“
V slabounkém pohasínajícím svitu rozeznala hubenou postavu i
jízlivý úsměv texaského vzduchoplavce a ruka jí bezděky vyletěla jeho
směrem – marně.
„Taky tě rád vidím, myšičko. Ale poslouchej, tam venku se kuje
nějaká čertovina a podle všeho jim jde o tebe, proč, to se mě neptej.
Tohle je ten mládenec s tím nožem?“
Ještě před chvílí si ho Will upřeně prohlížel, zvědavý, jak vypadá
Lyřin dávný přítel, ale teď mu oči sklouzly stranou, k duchovi po
Scoresbyho boku. Lyra hned poznala, koho má před sebou. Bylo
zvláštní vidět najednou Willa v dospělém vydání, ale bylo to tak – tatáž
odhodlaná brada i stejné držení hlavy.
Will se nezmohl ani na slovo, ale jeho otec promluvil: „Poslyš, není
čas na dlouhé vysvětlování, ale udělej, co ti teď řeknu. Vezmi nůž a
najdi Lyře ve vlasech místo, kde jí část pramínku chybí.“
Mluvil tak naléhavě, že Will neztrácel čas vyptáváním. Lyra, s očima
dokořán strachy, zvedla vážku do výšky a druhou rukou si zajela do
vlasů.
„Ne,“ zarazil ji Will, „dej tu ruku pryč, ať vidím.“
I v tomhle slabém mihotání to místo viděl, hned nad jejím levým
spánkem. Pramínek vlasů tu byl kratší než ostatní.
„Kdo to udělal?“ vyptávala se Lyra. „A…“
„Mlč,“ okřikl ji Will a obrátil se k duchovi svého otce. „Co mám
udělat?“

312
 „Odřízni ty kratší vlasy hned u hlavy. Opatrně je seber, všechny, ať ti
ani jeden vlásek neunikne. Pak otevři nějaký jiný svět, jakýkoli, prohoď
ty vlasy dovnitř a zase ho zavři. A pospěš si, neotálej.“
Harpyje mlčky přihlížela a zástupy duchů za nimi se tlačily blíž.
Lyra v šeru rozeznávala jejich matné tváře. Vyděšená, zmatená stála bez
hnutí a kousala se do rtu, zatímco Will dělal, co mu otec nařídil. V
bledém svitu vážčina ocásku skláněl tvář skoro až k noži. Pak vykrojil
do skály v sousedním světě nepatrný otvor, vložil jemné zlaté vlásky
dovnitř, a než okno zase zavřel, přiklopil je vyříznutým kouskem
kamene.
Vtom se země začala otřásat. Odkudsi z hlubin se ozvalo rachocení a
skřípání, jako by se samotný střed země otáčel kolem vlastní osy,
podobný gigantickému mlýnskému kolu, a ze stropu jeskyně se začaly
sypat drobné úlomky kamene. Vzápětí se podlaha jeskyně prudce svezla
do strany. Will popadl Lyru za paži. Stáli tam a tiskli se k sobě, zatímco
jim skála pod nohama ujížděla a bortila se a padající kusy kamene, které
se řítily kolem nich, je bolestivě tloukly do paží a nohou.
Děti se přikrčily k zemi, rukama si chránily hlavu a vlastním tělem
kryly maličké Galivespiany. Vtom ale jako by sebou země pod nimi
smýkla do strany a unášela je kamsi doleva a dolů. Tiskli se k sobě jako
o život, bez dechu a natolik vyděšení, že se nezmohli ani na výkřik. Uši
jim zaléhaly hřmotem tisíců tun kamení, které se valily kolem a spolu s
nimi se řítily do neznáma.
Konečně se zastavili, i když menší kameny se dál kutálely a
poskakovaly ze svahu, který tu ještě před minutou nebyl. Lyra ležela
Willovi na levé paži. Pravou rukou si sáhl k opasku; nůž byl pořád na
svém místě.
„Tialysi? Salmakie?“ zavolal rozechvěle.
„Oba jsme tady, oba živí,“ ozval se mu kousek od ucha rytířův hlas.
Ve vzduchu vířil prach a páchlo tu štípajícím se kamením. Nedalo se
dýchat a nebylo vidět. Vážka byla mrtvá.
„Pane Scoresby?“ ozvala se Lyra. „Nic nevidíme. Co se stalo?“
„Tady jsem,“ ozval se Lee kousek od ní. „Nejspíš vybuchla ta
bomba, a počítám, že minula cíl.“

313
 „Bomba?“ opakovala Lyra vyděšeně, ale pak si vzpomněla na něco
dalšího. „Rogere, jsi tady?“
„Jo,“ ozval se tichý šepot. „Tady pan Parry mě zachránil. Málem
jsem slítnul, ale chytil mě.“
„Podívejte,“ upozornil je duch Johna Parryho. „Ale nepouštějte se
skály a nehýbejte se.“
Prach se usazoval a odkudsi sem pronikalo světlo, matný zlatavý
přísvit, který jako průzračný zlatý déšť padal všude kolem. Rozhodně
stačil k tomu, aby se jim srdce sevřelo hrůzou, protože v jeho záři viděli,
co leží nalevo, ve směru, kam všechno padalo či stékalo, jako když se
řeka láme na hraně vodopádu.
Zela tam obrovská černá prázdnota, šachta vedoucí do nejtemnějších
hlubin. Zlaté světlo se vlévalo přes její okraj dovnitř a zanikalo. Z místa,
kde stáli, dohlédli na druhou stranu, ale byla mnohem dál, než kam by
Will dohodil kamenem. Po pravé straně se vysoko do prašného šera
zvedal svah zasypaný hrubým, volně navršeným a vratkým kamením.
Děti a jejich společníci se drželi na samém okraji propasti na čemsi,
co ani nebyla římsa, jen pár šťastnou náhodou dosažitelných míst pro
oporu nohou a rukou. Nevedla odsud cesta jinudy než dopředu, podél
úbočí mezi skalní tříští a balvany, kterým by, jak se zdálo, stačil i ten
nejlehčí dotyk, aby se zřítily do hlubiny.
A při pohledu dozadu viděli, jak se v uléhajícím prachu zastavuje
nad propastí víc a víc duchů a vyděšeně shlížejí přes okraj. Krčili se tam
a báli se pohnout. Jen harpyje nezachvátil strach. Rozevřely křídla,
vznesly se do výšky a přeletovaly dopředu dozadu, aby uklidnily
všechny, kdo dosud stáli v tunelu, a aby prozkoumaly cestu ven.
Lyra sáhla po alethiometru; naštěstí byl v pořádku. Potlačila strach a
rozhlédla se po Rogerově tvářičce.
„Tak pojďme dál,“ řekla. „Jsme všichni tady, nikomu se nic nestalo.
A aspoň teď vidíme. Tak pojďte, vyrazíme. Nemůžeme jinudy než tady
kolem tohohle,“ ukázala na propast. „Prostě musíme pokračovat.
Přísahám, že tady s Willem půjdeme dál, dokud nedokončíme, co jsme
slíbili. Ničeho se nebojte, nevzdávejte se a nezůstávejte pozadu.
Řekněte to ostatním. Nemůžu se za sebe moc ohlížet, protože musím

314
dávat pozor, kam šlapu, ale spoléhám na to, že půjdete pořád za námi,
ano?“
Maličký duch přikývl. A tak se průvod mrtvých v otřeseném tichu
pustil na cestu po okraji propasti. Lyra ani Will nedokázali odhadnout,
jak dlouho trvá, i když ani na okamžik nezapomínali na to, jak
nebezpečná pouť to je. Hluboká, černočerná temnota pod nimi jako by k
sobě přitahovala jejich zrak, a kdykoli k ní zabloudili pohledem,
zatočila se jim hlava děsivou závratí. Pokud mohli, upínali oči dopředu,
na nejbližší skálu, příhodné místo pro nohy, další výstupek nebo svah
zasypaný štěrkem. Vyhýbali se pohledu dolů, ale propast je přitahovala,
až jejímu vábení neodolali, ale když k ní zabloudili pohledem, znovu
cítili, jak ztrácejí rovnováhu, zrak se jim mlží a hrdlo svírá strašlivá
nevolnost.
Čas od času se živí ohlédli a viděli, jak se z průrvy, kterou prošli,
vine nekonečný zástup mrtvých. Matky si tiskly tváře nemluvňat na
prsa, vrásčití otcové našlapovali ztěžka a s námahou, malé děti se držely
za sukně žen před nimi a ty v Rogerově věku odhodlaně, opatrně
kráčely mezi nimi, bylo jich tolik… A všichni následovali Willa s
Lyrou, a tudíž nepřestávali doufat, šli za volným, otevřeným nebem.
Ale někteří jim nevěřili. Tísnili se kolem, až obě děti cítily na srdci a
vnitřnostech jejich chladné dlaně a slyšely v uších vzdorovitý šepot.
„Kde je ten svět nahoře? Jak je daleko?“
„Bojíme se tady!“
„Neměli jsme sem vůbec chodit. Tam ve světě mrtvých bylo aspoň
trochu světla a měli jsme společnost. Tohle je mnohem horší!“
„Udělali jste chybu, když jste sem přišli. Měli jste si zůstat v tom
svém světě a počkat, až umřete, ne se sem cpát a rušit nás z klidu!“
„Jakým právem nás vůbec vedete? Jste teprve děti! Kdo vám k tomu
dal pravomoc?“
Will se chtěl otočit a okřiknout je, ale Lyra ho držela za paži. Jsou
jen nešťastní a mají strach, tišila ho.
Pak promluvila lady Salmakie. Její jasný klidný hlas se nesl v
nedozírné pustině do dálky.

315
 „Přátelé, odvahu! Držte se pohromadě a jděte dál! Cesta je nesnadná,
ale Lyra vám ukáže, kudy jít. Trpělivost a radostnou mysl! Vyvedeme
vás ven, nebojte se.“
Lyru její slova povzbudila, a o to šlo Galivespiance především. A tak
se plahočili dál, ztěžka a namáhavě.
„Wille,“ ozvala se Lyra po chvíli. „Slyšíš ten vítr?“
„Slyším,“ přikývl. „Ale vůbec ho necítím. Ale povím ti něco o té díře
pod námi. Je to něco podobného, jako když proříznu okno. Má podobný
okraj. Nevím proč, ale něčím jsou tyhle hrany zvláštní, když je jednou
nahmátneš, už na ten pocit nezapomeneš. A já ho tam vidím, přesně v
místě, kde skála spadá dolů do tmy. Ale ten ohromný prostor tam dole
není další svět jako ty ostatní, co známe. V něčem se liší. Vůbec se mi
to nelíbí. Nejradši bych ho zavřel, kdyby to šlo.“
„Nezavřel jsi všechna okna, co jsi kdy udělal.“
„Ne, protože někdy to nešlo. Ale měl jsem. Není dobré, když
zůstanou otevřená. A něco takhle velkého…“ Ukázal dolů, ale
nepodíval se tím směrem. „Není to v pořádku. Přinese to něco zlého.“
Zatímco spolu mluvili, o kousek dál se odehrával jiný hovor. Rytíř
Tialys tiše rozmlouval s duchy Leeho Scoresbyho a Johna Parryho.
„Co to povídáš, Johne?“ ozval se právě Lee. „Ty tvrdíš, že bychom
neměli vycházet na čerstvý vzduch? Člověče, já už se nemůžu dočkat,
až se zas přidám k celému tomu živoucímu světu, každým kousíčkem
těla po tom prahnu.“
„Ano, to já taky,“ odpověděl Willův otec. „Ale jsem přesvědčený, že
kdybychom se my, kdo jsme uvyklí boji, dokázali ještě ovládnout a
setrvat, třeba bychom se mohli přidat k bitvě na Asrielově straně. A
pokud bychom zasáhli v pravou chvíli, snad bychom ho i mohli
rozhodnout.“
„Duchové?“ Tialys se marně pokoušel nedat najevo pochyby, ale
jeho tón ho prozradil. „Jak byste chtěli bojovat?“
„Živým ublížit nemůžeme, to je pravda. Ale Asrielova armáda bude
mít proti sobě i jiné bytosti.“
„Třeba ty fantomy,“ dodal Lee.
„Přesně na ty jsem myslel. Jdou přece po daemonech, je to tak? A o
ty my už dávno přišli. Za pokus by to stálo, co myslíš, Lee?“

316
 „Já do toho jdu s tebou, kamaráde.“
„A co vy, pane?“ obrátil se duch Johna Parryho k rytíři. „Mluvil jsem
s duchy z vašeho lidu. Dožijete se toho, abyste znovu viděl svět, než
zemřete a vrátíte se sem jako duch?“
„Máte pravdu, náš život je krátký ve srovnání s vaším. Zbývá mi už
jen pár dní a lady Salmakii snad o málo víc. Ale díky tomu, co podnikají
tyhle děti, nezůstaneme v podzemním vyhnanství navěky. Jsem hrdý, že
jim můžu pomáhat.“
Pokračovali v cestě. Pod nimi stále rozevírala tlamu ona nestvůrná
trhlina a stačilo by maličko sklouznout, jedinkrát stoupnout na uvolněný
kámen, jedinkrát se nedbale zachytit a člověk by se zřítil tam dolů,
pomyslela si Lyra, tak hluboko, že by zemřel hlady, než by dopadl na
dno, a i pak by jeho nešťastný duch padal tou bezednou propastí dál a
dál. Nikdo by mu nepomohl, nikdo by nevztáhl ruku, aby ho vytáhl
zpátky. Zůstal by při vědomí a navěky tak padal a padal…
To by ale bylo nesrovnatelně horší než tenhle šedý mlčenlivý svět, ze
kterého odcházejí, nebo ne?
V hlavě jako by jí v tu chvíli proběhlo cosi zvláštního. Při pomyšlení
na pád se jí zmocnila podivná závrať a ona zakolísala. Will šel před ní
příliš daleko, než aby se ho mohla chytit nebo ho vzít za ruku. Mnohem
víc si ale v tuhle chvíli uvědomila Rogerovu přítomnost a v srdci jí
vyšlehl plamínek marnivosti. Když si spolu dřív hrávali na střeše
Jordánské koleje, vzpomněla si, chtěla ho jednou vystrašit a bez ohledu
na závrať se schválně procházela po samém krajíčku kamenného okapu.
Ohlédla se, aby mu tu historku připomněla. Jednou je Rogerova
Lyra, obdivuhodná a plná kuráže. Taková nemá zapotřebí pachtit se
jako hmyz.
Ale chlapeček jí svým tichým šepotem připomněl: „Opatrně, Lyro,
dávej pozor. Nezapomeň, že ty nejsi mrtvá…“
Připadalo jí, že se to seběhlo pomalu, pomaličku, ale nedokázala to
odvrátit. Převážila se do strany, pod nohama jí podjely kameny a ona
začala bezmocně klouzat dolů. V první chvíli jí to popudilo a pak jí to
přišlo směšné: Jsem to ale trdlo, pomyslela si. Když ale nebylo kde se
zachytit, kameny jí ujížděly pod rukama a kutálely se dolů, když

317
klouzala k okraji a nabírala rychlost, celá ta hrůza jí najednou došla.
Spadne tam dolů! Nic jí nepomůže, na všechno už je pozdě.
Celé tělo se jí stáhlo smrtelným děsem. Nevnímala, že se jí duchové
vrhají do cesty a snaží se ji zachytit, a nevěděla, že propadává jejich těly
jako kámen padající mlhou. Nevěděla, že Will křičí její jméno tak
hlasitě, až zvučí celou propastí. Celá jako by se proměnila v jediný vír
bouřlivého děsu. Kutálela se čím dál rychleji a čím dál hloub, až si
někteří duchové s křikem zakryli oči, protože se na to nedokázali dívat.
Will cítil vibrující zděšení v celém těle. Zoufale přihlížel, jak Lyra
klouže níž a níž, věděl, že nemůže nic dělat, a věděl také, že nemůže
odvrátit oči. Úpěnlivý křik, který sám vydával, neslyšel o nic víc než
ona. Už jen dvě vteřiny… vteřina… už je u kraje, nemůže se zastavit, už
je tam a padá…
A vtom se ze tmy přiřítila nestvůra, právě ta, jejíž drápy jí před
nedávném potrhaly kůži na hlavě, bezejmenná harpyje s ženskou tváří a
ptačími křídly. Tytéž spáry se teď děvčeti sevřely kolem zápěstí.
Společně se propadly níž a vypadalo to, že si ani harpyjina silná křídla
neporadí s váhou navíc, ale vytrvale zabírala znovu a znovu. Křídla
tloukla, pařát pevně svíral a pomalu a ztěžka vynášela harpyje dítě z
propasti výš a výš, až ji bezvládnou a skoro bez vědomí složila do
Willovy napřažené náruče.
Sevřel ji a přitiskl si ji k sobě. Cítil na žebrech divoký tlukot jejího
srdce a v tu chvíli to nebyla Lyra a on nebyl Will, nebyli děvče a
chlapec, ale dvě lidské bytosti ztracené v nedozírné zátoce smrti. Tiskli
se k sobě a duchové se sbíhali kolem nich, šeptali konejšivá, útěšná
slova a blahořečili harpyji. Nejblíž jim stáli Willův otec a Lee Scoresby
a oba by ji ze všeho nejradši objali zrovna tak. Tialys a Salmakie
mluvili s Bezejmennou, ze srdce jí děkovali, že všechny zachránila, a
velebili její dobrotu.
Jakmile se Lyra dokázala pohnout, natáhla se ještě celá roztřesená k
harpyji, objala ji kolem krku a zasypala její popleněnou tvář polibky.
Nedokázala v tu chvíli promluvit. Všechnu výřečnost, všechnu
sebejistotu i marnivost z ní ty strašlivé okamžiky setřásly.
Pár minut zůstali bez hnutí ležet, ale sotva z nich prožitá hrůza trochu
opadla, vydali se dál. Will zdravou dlaní pevně svíral Lyřinu ruku a

318
opatrně zkoušel každičké místo, na které se chystali přenést váhu. Byl to
tak pomalý a únavný postup, že měli pocit, že snad padnou vyčerpáním,
ale na odpočinek nebylo ani pomyšlení, nemohli se zastavit. Jak by
mohl kdokoli odpočívat s tou děsivou průrvou pod sebou?
Po další hodině klopotného trmácení se k ní obrátil.
„Podívej se dopředu. Mně se zdá, že je tam východ…“
Byla to pravda. Svah už nebyl tak příkrý a dalo se po něm dokonce
vystoupat o něco výš, dál od okraje propasti. A to vepředu, neuhýbala
tam snad stěna útesu stranou? Že by tudy opravdu vedla cesta ven?
Lyra se Wíllovi zahleděla do jasných, odhodlaných očí a usmála se.
Šplhali dál, pořád výš a výš, a s každým krokem se vzdalovali od
propasti. A čím dál postupovali, tím byla půda pevnější, úchyty pro ruce
bezpečnější a u kamenů pod nohama přestávalo hrozit, že se skulí
stranou a oni si podvrtnou kotník.
„Počítám, že už budeme pořádně vysoko,“ poznamenal Will. „Mohl
bych vzít nůž a podívat se, jak na tom jsme.“
„Ještě ne,“ zavrtěla hlavou harpyje. „Musíte ještě dál. Tohle není
dobré místo. Nahoře najdete lepší.“
Plahočili se tedy mlčky dál, ruka, noha, přenést váhu, nakročit,
vyzkoušet, ruka, noha… Prsty měli rozedřené, kolena i kyčle se jim
chvěly námahou a hlava třeštila vyčerpáním. Vyšplhali posledních pár
metrů k úpatí útesu. Vedla odtud úzká soutěska kamsi do stínu.
Lyra přihlížela rozbolavělýma očima, jak Will vytahuje nůž a začíná
šátrat ve vzduchu. Hledal, zkoušel, uhýbal a znovu přikládal nůž na
místo.
„Tady,“ vydechl nakonec.
„Našel jsi volný prostor?“
„Aspoň myslím…“
„Wille,“ ozval se duch jeho otce. „Počkej chvilku. Poslouchej mě.“
Will odložil nůž a obrátil se. Při všem tom vypětí neměl kdy na otce
pomyslet, ale bylo příjemné vědět, že je nablízku. Najednou si
uvědomil, že je čeká poslední rozloučení.
„Co se stane, až vyjdete ven?“ zeptal se. „Prostě jen tak zmizíte?“
„Ještě ne. Máme tady s panem Scoresbym takový nápad. Někteří tu
chceme ještě chvíli zůstat, ale potřebujeme, abys nás zavedl do světa

319
lorda Asriela, protože by se mu možná mohla hodit naše pomoc. A
nejen to,“ podíval se vážně na Lyru. „Budete tam muset i vy, jestli
chcete najít svoje daemony. Tam totiž odešli.“
„Ale pane Parry,“ nechápala Lyra. „Jak můžete vědět, že naši
daemoni odešli do světa mého otce?“
„Zaživa jsem býval šamanem. Naučil jsem se vidět různé věci.
Zeptej se alethiometru, ten ti potvrdí, co říkám. Ale pokud jde o
daemony, pamatujte si jednu věc,“ řekl naléhavě a hlas se mu chvěl
soucitem. „Ten člověk, kterého jste znali jako sira Charlese Latroma, se
musel pravidelně vracet do svého světa, nemohl žít nastálo v tom mém.
Filozofové z cechu v Torre degli Angeli cestovali mezi světy
přinejmenším po tři staletí a udělali stejnou zkušenost, a jejich svět
začal právě proto postupem času slábnout a upadat.
Anebo co se stalo mně. Byl jsem voják, byl jsem námořní důstojník a
pak jsem se živil jako výzkumník a badatel. Byl jsem v té nejlepší
kondici, zdravý, jak jen může člověk být. Pak jsem nedopatřením vyšel
ze svého světa a netrefil jsem zpátky. Hodně jsem toho zažil, leccos
jsem se v tom novém světě naučil, ale do deseti let od chvíle, kdy jsem
do něj vešel, jsem byl na smrt nemocný.
A já vám povím, proč to tak je: váš daemon může žít naplno jen ve
světě, ve kterém se narodil. Všude jinde časem onemocní a zahyne.
Můžeme mezi světy cestovat, pokud tam jsou otevřené průchody, ale žít
můžeme jenom v tom svém. Ani lord Asriel proto nemůže ve svém
velkém záměru uspět. Nebeskou republiku musíme totiž vybudovat tam,
kde žijeme. Jiný svět pro nás není.
Wille, můžete si teď s Lyrou chvíli odpočinout. Potřebujete to a
zasloužíte si to. Pak se ale musíte se mnou a s panem Scoresbym ještě
jednou vrátit zpátky do tmy, naposledy.“
Will s Lyrou se na sebe podívali. Pak chlapec prokrojil okno a
naskytl se jim nejkrásnější pohled, jaký kdy oba viděli.
Do plic jim zavanul noční vzduch, čirý, svěží a chladivý. Před očima
se jim táhla obloha posetá třpytivými hvězdami, kdesi níž se leskla
vodní hladina a tu a tam se jako vysoké hradní věže tyčily nad savanou
skupinky mohutných stromů.

320
 Will okno rozšířil, jak nejvíc to šlo, těsně nad trávou a tak, aby jím
mohlo bok po boku vyjít ze světa mrtvých šest, sedm, možná i osm
duchů najednou.
První z nich už se třásli nedočkavostí a jejich vzrušení se jako vlny
na hladině šířilo dlouhým zástupem dozadu. Malé děti stejně jako
zestárlí rodiče zvedali hlavu a radostně, užasle hleděli na první hvězdy,
které se jim po staletích prázdnoty zrcadlily v lačných očích.
Jako první vyšel ze světa mrtvých Roger. Překročil neviditelný práh,
otočil se k Lyře a rozesmál se, překvapený, že se mění v noc, světlo
hvězd, vzduch… a pak byl ten tam. Zůstal po něm jen živoucí výtrysk
opravdového štěstí, který Willovi připomněl bublinky ve sklenici
šampaňského.
Další duchové se pustili za ním a Will s Lyrou zmoženě padli do
zarosené trávy. Každičkým nervem v těle se těšili z líbezně vonící
poctivé hlíny, nočního vzduchu a hvězd.

321
 27
PLOŠINA

Když už se mulefové pustili do stavby plošiny pro

MÁ DUŠE MEZI Mary, pracovali rychle a zručně. Těšilo ji sledovat
VĚTVE SPLÝVÁ
A TAM PAK JAKO je při práci, protože se dokázali domluvit bez hádek
PTÁČE ZPÍVÁ, a spolupracovat, aniž by si navzájem překáželi, a
STŘÍBRNÁ KŘÍDLA protože se jí líbil elegantní a praktický způsob,
NAČEPÝŘÍ…
jakým štípali, sekali a spojovali dřevo. Za dva dny
ANDREW MARVELL
měli plošinu navrženou, postavenou a vytaženou na
místo. Byla pevná, prostorná a pohodlná, a když na
ni Mary vyšplhala, cítila se v jistém ohledu šťastná jako nikdy v životě.
Dělal to ten fyzický pocit. Bylo jí dobře v husté zelené koruně, kde mezi
listy prosvítalo sytě modré nebe a chladivý vánek k ní občas přinášel
slabou vůni kvítků, která jí pokaždé potěšila. Šustění listí, štěbetání
stovek ptáků a vzdálené hučení vln na pobřeží jí ukolébávaly a sytily
všechny smysly. Kdyby ještě mohla přestat myslet, mohla by tu
spočívat v dokonalé blaženosti. Ale ona tu samozřejmě byla právě
proto, aby přemýšlela. Když se podívala kukátkem a viděla to neúnavné
uplývání srafu nebo stínových částic, připadalo jí, jako by spolu s nimi
odplouvalo všechno štěstí, život a naděje. Zádně vysvětlení ji ale
nenapadalo.
Tři sta let, říkali mulefové. Tak dlouho stromy chřadnou. Za
předpokladu, že stínové částice proudí všemi světy stejně, je dost
možné, že něco podobného se odehrává i v jejím světě, stejně jako ve
všech ostatních. Před třemi sty lety byla založena Královská společnost,
první organizace, která se v jejím světě zabývala skutečnou vědou.

322
Newton tou dobou došel k zásadním objevům v oblasti optiky a
gravitace.
V Lyřině světě před třemi sty lety kdosi sestrojil alethiometr.
A v tom divném světě, přes který procházela, vznikl tou dobou
jedinečný nůž.
Opřela se o prkna a všimla si, že se celá plošina maličko pohupuje,
zlehounka a v pomalém rytmu, v němž se koruny stromů poddávají
mořskému vánku. Přiložila si kukátko k oku a sledovala, jak mezi listím
proudí myriády nepatrných jiskřiček, míjejí rozevřené tlamičky květů,
plynou mezi masivními větvemi a v pomalém, uvážlivém proudu, který
skoro jako by se řídil vlastním vědomím, táhne proti větru.
Co se mohlo před těmi třemi staletími stát? Způsobila proudění
Prachu ona událost, nebo to bylo naopak? Nebo se seběhlo obojí jen
jako důsledek čehosi docela jiného? A co když spolu ty dvě věci vůbec
nesouvisejí?
Zářící proud ji fascinoval. Bylo by tak snadné upadnout do transu a
nechat myšlenky plynout spolu s ním…
A než se nadálá, bylo to tady. Znenadání se vytrhla k vědomí a
zjistila, že její tělo se pohodlně opírá o plošinu a ona z něj vystoupila. V
první chvíli propadla panice.
Byla kousek nad plošinou, mezi větvemi opodál. A také s proudem
Prachu se udála nějaká změna, protože místo aby poklidně plynul, hnal
se teď kupředu jako rozbouřená řeka. Zrychlil se, nebo je to tím, že ona
sama vnímá mimo tělo čas odlišně?
Tak či onak si uvědomovala nebezpečí, které jí hrozilo. Záplava ji
mohla kdykoli strhnout s sebou a jí bylo jasné, že jejímu proudu
nedokáže odolat. Rozhodila rukama, aby se zachytila něčeho pevného –
jenže žádné ruce neměla. Nebylo jak se držet. Byla už bezmála nad
úděsnou hloubkou volného prostoru, čím dál víc z dosahu těla, které si
sobecky v klidu pochrupovalo na plošině. Pokusila se vykřiknout, aby
se probudila, ale nevyšel z ní ani hlásek. Tělo podřimovalo dál a
vědomá část její bytosti bezmocně odplouvala ven z koruny stromu a
dál na volné nebe.
Ať se bránila sebevíc, nevymkla se proudu ani o píď. Unášela ji síla
hladká a mohutná jako tah vody valící se přes jez, a ona viděla, že i

323
částice Prachu jako by v jednom místě přepadaly přes neviditelnou
hranu.
A při tom všem ji nepřestávaly unášet pryč od jejího těla.
Zoufale hodila svému fyzickému já pomyslné záchranné lano.
Pokusila si vybavit, jaké to vlastně je být naživu, všechny počitky, ze
kterých sestává vědomí existence. Co přesně cítí, když se jí kamarádka
Atal dotkne měkkým konečkem chobotu na krku. Jak chutnají vejce se
slaninou. Rozjařující napětí ve svalech, když šplhá po skále. Citlivý
tanec prstů na klávesnici počítače. Vůně pražící se kávy. Teplo postele
za chladné zimní noci.
Postupně se uprostřed proudu zastavila. Pomyslné lano ji pevně
drželo a ona visela na obloze a cítila sílu a tíhu částic, které se valily
proti ní.
A vtom se stalo něco podivného. Postupně, s každou další
vzpomínkou na smyslový vjem (chuť ledového koktejlu v Kalifornii,
chládek citroníků, pod nimiž seděla v restauraci v Lisabonu, ztuhlé
prsty, když v zimě seškrabává námrazu z okna auta) proud částic
polevoval. Jejich tlak slábl.
Ale vyhýbal se jen jí. Všude kolem, po stranách, nahoře i dole se řítil
stejně prudce jako dřív. Jen kolem ní jako by se vytvořila maličká
tišinka, kde částice odolávaly okolnímu proudu.
Takže jsou přece vědomé! Vycítily její strach, zareagovaly na něj a
začaly ji unášet zpátky k jejímu opuštěnému tělu. Když ho znovu
uviděla, těžké, teplé a bezpečné, srdce se jí prudce sevřelo neslyšným
vzlykem.
A vzápětí se spustila zpátky do něj a procitla.
Zhluboka, roztřeseně se nadechla. Zapřela se rukama i nohama o
hrubá prkna plošiny. Ještě před minutou div nezešílela hrůzou a teď si
blaženě vychutnávala extatickou radost z toho, že už zase patří ke
svému tělu, k zemi a všemu, na čem záleží.
Po chvíli se posadila a pokoušela se srovnat si to všechno v hlavě.
Nahmátla kukátko a přiložila si ho k oku; ruce se jí třásly, že si je
musela podepřít. Bylo to skutečně tak: pomalé plynutí částic se změnilo
v dravou povodeň. Nebylo to slyšet, cítit a bez kukátka by to ani
neviděla, ale i když ho po chvíli odložila, přetrvával v ní živý dojem oné

324
rychlé nehlučné záplavy. Uvědomila si ale ještě další věc, kterou
předtím mimo tělo nestačila pro samý děs vnímat: ze vzduchu kolem
zřetelně čišel pocit hluboké, bezmocné lítosti.
Stínové částice věděly, co se odehrává, a mrzelo je to.
A ona k nim do jisté míry také patřila. Část její bytosti podléhala
všemu, co s sebou přinášel tenhle mohutný proud valící se všehomírem.
A stejně tak mulefové, stejně tak lidské bytosti a další myslící tvorové
ve všech světech, co jich je.
Jestli nezjistí, co se to vlastně děje, mohlo by se stát, že se všichni
postupně propadnou do nevědomí, všichni do jednoho.
Najednou zatoužila znovu stát na pevné zemi. Zastrčila kukátko do
kapsy a pustila se do dlouhého sestupu.

* * *

Otec Gomez prošel oknem ve chvíli, kdy se stíny začínaly dloužit a

světlo se barvilo do měkkých večerních odstínů. Uviděl, tak jako Mary,
když stanula na stejném místě, skupinky tobolkových stromů i cesty
křižující sem tam prérii. Ve vzduchu ale nevisel obvyklý opar, protože
ho přeháňka před chvílí pročistila, takže dohlédl dál než ona. Viděl
dokonce i odlesky vzdálené mořské hladiny a jakési kmitající bílé
skvrnky, možná plachty. Povysadil si batoh na ramenou a obrátil se k
nim, aby se podíval, co najde. Za klidného, dlouhého večera bylo
příjemné kráčet po hladké cestě. Ve vysoké trávě kolem se rozléhal
cvrkot tvorů podobných cikádám a slunce ho teple hřálo do tváře. I
vzduch byl čerstvý, průzračný a voňavý, ani v nejmenším poznamenaný
těžkým pachem nafty či benzinu, jak tomu bylo v jednom ze světů,
kterými procházel, ve světě, odkud pocházela pokušitelka, kterou
sledoval.
Právě když slunce zapadalo, vyšel na nevelký výběžek nad mělkým
zálivem. Pokud tu existoval příliv a odliv, dosahovalo moře právě
nejvýš, protože nad vodou vystupoval jen úzký proužek měkkého bílého
písku.
A na hladině nehnutého zálivu plula desítka, možná o něco víc…
Otec Gomez se musel zastavit a zamyslet. Desítka nebo víc sněhobílých

325
ptáků velikosti veslic. Za sebou táhly po vodě rovná bělostná křídla,
velice dlouhá křídla dosahující bezmála dvou metrů. Opravdu to byli
ptáci? Měli peří a hlavou a zobákem vzdáleně připomínali labutě, ale ta
křídla vyrůstající vepředu a vzadu, to přece…
Najednou si ho všimli. Hlavy se prudce otočily jeho směrem, křídla
se vztyčila do výšky přesně jako plachty a zachytila mírný větřík, který
je unášel ke břehu.
Otec Gomez se neubránil úžasu. Plachtící křídla byla překrásná, a
natáčela se s úžasnou účelností, takže ptáci pluli velice rychle. Pak si
všiml, že si pomáhají nohama – měli je skryté pod vodou, ne v řadě za
sebou jako křídla, ale po stranách. To díky neuvěřitelné souhře práce
křídel a nohou byli tak úžasně rychlí a ladní.
První z nich už doplul ke břehu, vydrápal se na písek a zamířil přímo
ke knězi. Se zlověstným syčením se drápal do svahu, pocukával hlavou
dopředu dozadu a hlasitě klapal zobákem. A měl ho ozubený, vybavený
řadami ostrých, dovnitř zahnutých háků.
Otec Gomez stál na nízkém travnatém výběžku asi sto metrů od vody
a měl dost času shodit ze zad batoh, vytáhnout pušku, nabít, zacílit a
vystřelit.
Ptačí hlava se rozletěla do rudobílé spršky a mrtvé zvíře urazilo pár
klopýtavých kroků, než se svalilo na hruď. Ještě chvíli ale trvalo, než se
docela poddalo smrti, kopalo nohama, jeho křídla se zvedala a zase
klesala, takže se velký pták točil dokolečka v krvavém kruhu a
vyškubával zpod sebe trsy hrubé trávy, až ze sebe vydal dlouhý,
bublavý dech zakončený rudou sprškou kašle a konečně znehybněl.
Ostatní ptáci se zarazili ve chvíli, kdy první padl, a pozorně sledovali
jak jeho, tak muže. V jejich očích viděl kněz záblesky bystré, hrozivé
inteligence. Těkali pohledem z jeho postavy na mrtvého ptáka, od něj k
pušce a z pušky k jeho tváři.
Znovu zvedl pušku na rameno a sledoval jejich reakci. Nemotorně se
stahovali zpátky do těsného klubka. Pochopili, co se stalo.
Byla to nádherná, silná stvoření, velká a statná. Širokými hřbety se
vlastně podobali živoucím člunům. Kdyby věděli, co je smrt, pomyslel
si otec Gomez, a kdyby pochopili spojitost mezi smrtí a jím, byl by to

326
určitý základ plodného porozumění mezi nimi. Jakmile se naučí
opravdu se ho bát, udělají všechno, co jim řekne.

327
 28
PŮLNOC

„Mariso, probuď se,“ řekl lord Asriel. „Budeme

BŮHVÍ přistávat.“
KOLIKRÁT JÁ Nad čedičovou pevností, k níž se záměrolet od
UŽ SE KOŘIL jihu blížil, vyvstával bouřlivý úsvit. Paní
SMRTI
NA DOSLECH… Coulterová, rozbolavělá a otupělá žalem, otevřela
JOHN KEATS
oči. Nespala. Dobře viděla, jak andělská Xaphanie
prolétá nad přistávací plochou a pak se vznáší
vzhůru a obloukem míří k věži. Vznášedlo zatím
mířilo přímo k hradbám.
Jakmile přistáli, vyskočil lord Asriel ven a rozběhl se na západní
strážní věž ke králi Ogunwemu. Paní Coulterová jako by pro něj
neexistovala. Ani technici, kteří se v okamžení přišli o stroj postarat, si
ji v nejmenším nevšímali. Nikdo se jí ani nezeptal, kam se poděl
záměrolet, který ukradla. Jako by byla neviditelná. Smutně vyšla do
známého pokoje v křemencové věži a sluha se nabídl, že jí donese kávu
a něco k jídlu.
„Jestli něco máte,“ pokrčila rameny. „A děkuju. Mimochodem,“
zastavila ho, když se chystal k odchodu. „Alethiometrista lorda Asriela,
pan…“
„Pan Basilides?“
„Ano. Měl by čas se tu na chvíli zastavit?“
„Právě se věnuje svým knihám, madam. Poprosím ho, aby se tu
stavil, až bude mít chvilku.“

328
 Umyla se a převlékla do jediné čisté košile, která jí zbývala. Do oken
se opíral chladný vítr a za ním panoval šedavý ranní přísvit. Zachvěla se
a přiložila do kamen trochu uhlí. Doufala, že ji třas přejde, ale chlad jí
prostupoval z morku kostí, nebyla jen prostydlá.
Za deset minut kdosi zaklepal na dveře. Vešel bledý alethiometrista s
tmavýma očima a daemonem v podobě slavíka a uklonil se. V patách za
ním dorazil sluha s podnosem, na něm chléb a sýr a kávu.
„Děkuju, že jste přišel, pane Basilide,“ řekla paní Coulterová. „Můžu
vám nabínout menší občerstvení?“
„Dal bych si trochu kávy, díky.“
„Řekněte mi, prosím vás,“ řekla, když mu nalila šálek, „protože jistě
sledujete, co se děje: je má dcera naživu?“
Zaváhal. Zlatý opičák se přitiskl paní Coulterové k paži.
„Je naživu,“ začal pan Basilides obezřetně, „ale…“
„Co? Co tím chcete říct, prosím vás?“
„Je ve světě mrtvých. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem pochopil,
co mi přístroj říká, nechtělo se mi tomu věřit. Ale je to nepochybně
pravda. Prošli s tím chlapcem do světa mrtvých a otevřeli cestu, aby
duchové mohli vyjít ven. Jakmile se mrtvý dostane ven, rozplyne se
jako předtím jeho daemon, ale podle všeho je to ten nejkrásnější konec,
jaký si může přát. Alethiometr mi pověděl, že to dívenka udělala na
základě proroctví, které náhodou vyslechla, že totiž nastane konec smrti,
a usoudila, že je to její úkol. Díky tomu teď vede ze světa mrtvých cesta
ven.“
Paní Coulterová nebyla schopná promluvit. Odvrátila se a přešla k
oknu, aby zakryla city, které se jí zrcadlily ve tváři.
„A dostane se odtamtud živá?“ zeptala se po chvíli. „Ale počkejte, já
vím, že nemůžete nic předvídat. Je… jak je jí? Má…“
„Hrozně trpí, všechno ji bolí a má strach. Ale doprovází ji ten
chlapec a dva galivespianští zvědové. Prozatím se drží všichni spolu.“
„A co ta bomba?“
„Neublížila jí.“
Paní Coulterovou najednou opustily všechny síly. Nepřála si víc, než
si lehnout a spát, prospat celé měsíce a roky. Za oknem se napínalo a
klepalo lano poutající prapor a krákorali havrani kroužící nad hradbami.

329
 „Děkuju vám, pane,“ obrátila se zpátky k učenci. „Jsem vám
nesmírně vděčná. Byl byste tak laskav a řekl mi, až se o ní dozvíte něco
víc? Kde je a jak se jí daří?“
Muž se s úklonou odporoučel. Paní Coulterová se natáhla na polní
lůžko, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala udržet oči zavřené.

* * *

„Co si o tom myslíte, králi?“ zeptal se lord Asriel.

Ve strážní věži dalekohledem pozoroval cosi na západní obloze.
Vypadalo to jako hora zahalená oblaky a visící ve vzduchu na šířku
dlaně nad obzorem. Vznášela se daleko od nich, tak daleko, že se zdála
maličká jak nehet palce na konci napjaté ruky. Ale objevila se tam
teprve nedávno a visela naprosto bez hnutí.
Dalekohled mu ji o něco přiblížil, ale nic přesnějšího stejně neviděl.
Mrak zůstává mrakem, i když ho sledujete ve zvětšení.
„Oblačná hora,“ řekl král Ogunwe. „Nebo, jak tomu říkají? Válečný
vůz?“
„S regentem u opratí. Skrývá se šikovně, Metatron. Mluví se o něm v
apokryfech. Kdysi to byl člověk jménem Henoch, syn Jeredův, v šesté
generaci po Adamovi. A teď vládne celému království. Jenže ani to mu
nestačí, jestli se ten anděl, co jsme ho našli u sirného jezera, nemýlil.
Myslím toho, co byl na výzvědách přímo uvnitř Hory. Jestli vyhraje
tuhle bitvu, hodlá lidem bezprostředně zasahovat do života. Jen si to
představte, králi, neustálá inkvizice horší než všechno, nač je
Konzistorní disciplinární sbor schopen byť jen pomyslet. Vykonávali by
ji ve všech světech pověření špehové a zrádci a osobně by ji řídil důvtip,
který drží Oblačnou horu ve výši… Bývalý Nejvyšší měl aspoň dost
slušnosti, aby se stáhl a přenechal špinavou práci jako pálení kacířů a
věšení čarodějnic kněžím. Tenhle nový bude mnohem, mnohem horší.“
„Každopádně se pro začátek chystá napadnout naši republiku,“
podotkl Ogunwe. „Podívejte – je to kouř?“
Z Oblačné hory se odpoutal šedavý chuchvalec a pomalu se
roztahoval po modrém nebi. Kouř to ale nebyl, protože postupoval proti
větru, který cloumal okolními mraky.

330
 Král přiložil k očím triedr a hned uviděl, co to je.
„Andělé.“
Lord Asriel se zvedl od dalekohledu a zastínil si rukou oči. Maličké
postavičky přilétaly blíž a blíž, po stovkách, po tisících a desetitisících,
až zastínily polovic oblohy. Lord Asriel kdysi zažil, jak kolem paláce
císaře Kang-Poa kroužila za soumraku miliardová hejna modrých
špačků, ale takové spousty živých tvorů pohromadě ještě neviděl.
Létající bytosti se seskupily a pomalu, pomaličku pokračovaly ve dvou
proudech na sever a na jih.
„Ale! A co je tohle?“ ukázal lord Asriel. „Rozhodně ne vítr.“
Na jižním úbočí hory oblak vířil a nápory větru z něj roznášely
dlouhé potrhané stuhy páry. Ale lord Asriel měl pravdu, jejich pohyb
nepůsobilo nic zvenčí, vycházel zevnitř. Oblak se zmítal, převaloval a v
jedné chvíli se v něm rozevřela mezera.
To, co v ní prosvitlo, nebyla obyčejná hora, ale neměli čas prohlížet
si ji déle než okamžik, protože vzápětí se oblak vrátil zpátky, jako by
neviditelná ruka zatahovala závěs přes něco, co má zůstat ukryto.
Král Ogunwe odložil triedr.
„To není žádná hora,“ řekl. „Viděl jsem palebná hnízda…“
„Já také. Vypadá to na složitý systém. Rád bych věděl, jestli z toho
mraku vidí ven. V některých světech mají přístroje, které to umožňují.
Ale pokud jde o jeho armádu, jestli nemá víc než svoje anděly…“
Král krátce vykřikl nevěřícným zoufalstvím. Lord Asriel se k němu
obrátil a v prudkém stisku mu zaryl prsty do paže.
„Tohle andělé nemají!“ zatřásl mu neurvale paží. „Nemají tělo!“
Položil dlaň na přítelovu drsnou tvář.
„Je nás možná málo,“ pokračoval, „náš život je krátký a zrak slabý,
ale ve srovnání s nimi jsme pořád silnější. Oni nám závidí, Ogunwe!
Právě to živí jejich nenávist, věřte mi. Chtěli by mít naše úžasná těla,
silná a pevná, dokonale přizpůsobená k životu na naší nádherné zemi. A
když na ně udeříme odhodlaně a plnou silou, smeteme tyhle nesčetné
šiky stranou, jako když rozháníte rukou mlhu. Nejsou pro nás o nic
nebezpečnější!“
„Asrieli, mají spojence z tisíců světů, živé bytosti, jako jsme my.“
„Porazíme je!“

331
 „A co když všechny ty anděly poslal, aby pátrali po vaší dceři?“
„Moje dcera!“ rozzářil se lord Asriel. „Není to zázrak, přivést na svět
takové dítě? Jako by nestačilo, že je schopná přijít sama za králem
medvědích žoldnéřů a lstí ho připravit o trůn – ale pustit se do světa
mrtvých a jako by nic vypustit všechny ven! A ten chlapec, toho bych
moc rád poznal a potřásl mu rukou. Tušili jsme vůbec, co všechno
rozpoutáme, když jsme se zvedli k odporu? Ne. Ale věděli oni –
Nejvyšší i s tím svým regentem Metatronem – věděli, co pro ně bude
znamenat její účast?“
„Lorde Asrieli,“ zamyslel se král, „vy chápete, proč je tak důležitá
pro budoucnost?“
„Po pravdě řečeno vůbec ne. Proto bych rád mluvil s Basilidem. Kam
šel?“
„K lady Coulterové. Ale je k smrti unavený Nebude nám moc platný,
než si odpočine.“
„Měl odpočívat, dokud byl čas. Pošlete pro něj, buďte tak laskav. A
ještě něco: požádejte prosím paní Oxentiel, ať se za mnou staví, hned
jak se jí to bude hodit. Rád bych jí projevil soustrast.“
Paní Oxentiel byla zástupkyní galivespianského velitele. Na ní teď
bude, aby převzala zodpovědnost lorda Rokea. Král Ogunwe s úklonou
odešel a nechal velitele, ať dál starostlivě zahlíží na šedavý obzor.

* * *

Armáda se shromažďovala po celý den. Andělé z jednotek lorda

Asriela sice přelétali vysoko nad Oblačnou horou a pátrali po
sebemenším otvoru, ale marně. Nic se neměnilo. Nikdo další z hory
nevylétal ani se do ní nevracel, a i když silný vítr cupoval mraky na
cáry, neúnavně se znovu a znovu zacelovaly a nerozestoupily se ani na
vteřinu. Slunce se překulilo přes studeně modrou oblohu, a když se
sklánělo k jihozápadu, zalilo mraky zlatavou září a páry poletující
kolem hory se rozehrály nesčetnými odstíny smetanové, šarlatové,
meruňkové a oranžové barvy. Po západu slunce prozařovalo mraky
slabé světlo odkudsi zevnitř.

332
 Bojovníci ze všech světů, kde si Asrielova vzpoura našla své
příznivce, už stáli na svých místech: mechanici a zbrojíři doplňovali
palivo do letounů, nabíjeli zbraně a kalibrovali mířidla a zaměřovače. S
příchodem tmy dorazily další vítané posily: od severu se sem po
chladné půdě jednotlivě, každý zvlášť přesouvali lední medvědi – přišli
v hojném počtu a nechyběl ani jejich král. Nedlouho po nich dorazil
první z několika klanů divoženek, tak početný, že se nad celou plání
neslo svištění větru v jehličí jejich větví. Celá pláň na jih od pevnosti se
rozžehla tisícem světýlek ozařujících tábořiště šiků, které sem dorazily z
velké dálky. A ještě o něco dál se na všech čtyřech světových stranách
proháněli po obloze zvědové z řad andělů a neúnavně drželi stráž.

* * *

O půlnoci zasedl lord Asriel v křemencové věži k poradě s králem

Ogunwem, andělskou Xaphanií, paní Oxentiel vedoucí Galivespiany a
Teukrem Basilidem. Alethiometrista právě dokončil svoje hlášení a lord
Asriel vstal, přešel k oknu a zahleděl se na vzdálený přísvit Oblačné
hory zavěšené na západní obloze. Ostatní mlčeli. Vyslechli si právě
zprávu, ze které zbledl a zachvěl se i sám lord Asriel, a nikdo nevěděl,
jak na ni reagovat.
Nakonec promluvil lord Asriel.
„Pane Basilide,“ řekl, „musíte být strašně unavený. Jsem vám vděčný
za vaše úsilí. Prosím, napijte se s námi vína.“
„Děkuji, pane,“ uklonil se učenec.
Ruce se mu třásly. Král Ogunwe nalil sklenici zlatého tokajského a
podal mu ji.
„Co to pro nás znamená, lorde Asrieli?“ rozlehl se jasný hlas paní
Oxentiel.
Lord Asriel se vrátil ke stolu.
„Znamená to,“ odpověděl, „že až dojde k bitvě, musíme se zaměřit
na jiný cíl. Moje dcera a ten chlapec přišli o svoje daemony – jak, to
nevím, a netuším ani, jak je možné, že přežili. Každopádně se teď jejich
daemoni nacházejí kdesi v tomto světě – opravte mě, pane Basilide,
kdybych snad shrnoval situaci nepřesně – kdesi v tomto světě a

333
Metatron se jich hodlá zmocnit. Kdyby se mu to podařilo, musely by ty
děti k němu, a jakmile by získal moc nad těmi, budoucnost by byla už
navždy jeho. Náš úkol je tudíž zřejmý: musíme ty daemony najít dřív
než on a postarat se o ně, než se k nim ta dívenka a chlapec zase
dostanou.“
„Jakou mají podobu, ti dva ztracení daemoni?“ zajímala se
galivespianská velitelka.
„Ještě se neustálili, madam,“ odpověděl Teukros Basilides. „Mohou
mít libovolnou podobu.“
„Takže si to shrneme,“ promluvil znovu lord Asriel. „My všichni,
celá naše republika a budoucnost každé myslící bytosti závisí na tom,
aby moje dcera zůstala naživu a aby ani její, ani chlapcův daemon
neupadli Metatronovi do rukou?“
„Přesně tak.“
Asrielův povzdech zněl bezmála spokojeně, jako by dospěl k
výsledku dlouhého a složitého výpočtu a našel v něm neočekávaný, ale
uspokojivý smysl.
„Nuže dobrá,“ opřel se zeširoka o stůl. „Řeknu vám, co provedeme,
až začne bitva. Králi Ogunwe, vy se ujmete velení všech armád
bránících pevnost. Paní Oxentiel, po vás bych chtěl, abyste okamžitě
vyslala všechny své lidi hledat tu dívenku s chlapcem a jejich dva
daemony. Až je najdete, střežte je za cenu vlastních životů, dokud se
znovu neshledají. V tom okamžiku, jestli tomu dobře rozumím, může
ten chlapec uniknout do jiného světa, kde budou v bezpečí.“
Lady přikývla. V záři lampy se její nepoddajné šedé vlasy zableskly
jako ocelový břit, a modrý jestřáb, kterého zdědila po lordu Rokeovi,
roztáhl na svém hradu u dveří křídla.
„A teď vy, Xaphanie,“ obrátil se lord Asriel k andělovi. „Co o tom
Metatronovi víte? Kdysi býval člověkem, tak bych rád věděl, jestli ještě
má lidskou fyzickou sílu?“
„Vyšvihl se do čela království až dlouho poté, co jsem odešla do
vyhnanství,“ odpověděla Xaphanie. „Nikdy jsem s ním neměla moc co
do činění. Ale těžko by se dostal tam, kde dnes je, kdyby nebyl
mimořádně silný, a to ve všech ohledech. Většina andělů se přímému
boji vyhýbá, ale Metatron si v takových zápasech libuje a vyhrává je.“

334
 Ogunwemu neušlo, že lorda Asriela něco napadlo. Na okamžik jako
by ztratil soustředění, pohled se mu rozostřil, ale vzápětí se v něm
objevila nová jiskra.
„Rozumím,“ řekl. „Takže na závěr, Xaphanie, pan Basilides nám
pověděl, že jejich bomba nejenže otevřela propast pod světy, ale
zároveň rozrušila podstatu věcí natolik, že se všude objevily nové
trhliny a škvíry. Někde nedaleko musí tedy vést cesta k okraji té
propasti. Rád bych, abyste se po ní podívala.“
„Co chcete dělat?“ zeptal se král Ogunwe.
„Hodlám Metatrona zničit. Moje úloha už je skoro u konce. Záleží na
tom, aby přežila moje dcera, a naším hlavním úkolem teď je odvrátit od
ní veškeré síly království, aby mohla přejít do bezpečnějšího světa, ona,
ten chlapec i jejich daemoni.“
„A co paní Coulterová?“ zeptal se král.
Lord Asriel si přejel rukou po čele.
„Nerad bych ji znepokojoval,“ odpověděl. „Nechte ji na pokoji a
chraňte ji, pokud to bude možné. I když… kdo ví, možná jsem k ní
nespravedlivý. Při všem, co napáchala, mě vždycky dokázala znovu a
znovu překvapit. Nám všem je nicméně jasné, co musíme dělat my a
proč na tom tolik záleží: musíme chránit Lyru, dokud nenajde svého
daemona a nevyvážné do bezpečí. Možná tahle republika vznikla jen
proto, abychom jí v tom dokázali pomoct. A proto nám nezbývá, než v
tom ohledu udělat všechno, co je v našich silách.“

* * *

Paní Coulterová ležela ve vedlejší místnosti na Asrielově lůžku, a

když zaslechla z vedlejšího pokoje hlasy, pohnula se. Nespala nijak
hluboce. Probrala se z neklidné dřímoty znepokojená a ztěžklá touhou.
Její daemon se posadil na posteli, ale jí se nechtělo přecházet blíž ke
dveřím. Stačilo jí slyšet Asrielův hlas, byť nerozuměla slovům. Oba
jsou už teď ztracení, pomyslela si. Všichni jsou ztracení.
Konečně zaslechla ve vedlejší místnosti zaklapnout dveře, zvedla se
a vstala.
„Asrieli,“ řekla, když vcházela do teplého světla petrolejové lampy.

335
 Jeho levhartice tiše zavrčela a zlatý opičák plaše sklonil hlavu. Lord
Asriel stáčel velkou mapu a ani se neohlédl.
„Asrieli, co s námi bude?“ zeptala se a posadila se na židli.
Přitiskl si na oči bříška dlaní. Tvář měl ztrhanou únavou. Ztěžka se
posadil a opřel se loktem o stůl. Jejich daemoni se ani nepohnuli.
Opičák se krčil na opěradle židle, kdežto sněžná levhartice strnule,
ostražitě seděla po Asrielově boku a nespouštěla pohled z paní
Coulterové.
„Tys nás neslyšela?“ zeptal se.
„Jen malinko. Nemohla jsem spát, ale neposlouchala jsem vás. Ví
někdo, kde je Lyra?“
„Ne.“
Na první otázku jí ještě pořád neodpověděl a sama dobře věděla, že
to nemá v úmyslu.
„Měli jsme se vzít,“ řekla, „a vychovávat ji společně.“
Poznámka přišla tak neočekávaně, že Asriel překvapeně zamrkal.
Jeho levhartici vyklouzlo tichounké, sotva slyšitelné hrdelní zamručení
a natáhla se na zem s tlapami před sebou jako sfinga. Asriel neřekl nic.
„Nedokážu se smířit s představou zapomnění, Asrieli,“ pokračovala.
„To bych radši snášela cokoli jiného. Kdysi jsem si myslela, že bolest
by byla horší, věčné mučení že musí být strašlivé… Ale aspoň máš
vědomí, takže je to přece jen lepší, nemyslíš? Lepší než nic necítit a jen
se propadat do tmy, navěky věků všechno ztratit…“
Nečekala od něj víc, než že jí bude naslouchat. Nespouštěl pohled z
jejích očí a pozorně sledoval každé slovo. Odpovídat nebylo zapotřebí.
„Když jsi o ní onehda mluvil tak ohavně,“ pokračovala paní
Coulterová, „a o mně taky… myslela jsem, že ji nemáš rád. Že nesnášíš
mě, jsem chápala. Já k tobě nikdy nenávist necítila, ale chápala jsem…
Věděla jsem, že možná máš důvod, proč mě nenávidět. Ale nešlo mi do
hlavy, proč by ti měla vadit Lyra.“
Pomalu odvrátil hlavu a pak se na ni znovu zahleděl.
„Vzpomínám si, že tam na Svalbardu jsi řekl takovou zvláštní věc,“
pokračovala v řeči. „Stáli jsme na vrcholku hory, těsně předtím, než jsi
vyšel z našeho světa, a ty jsi řekl: Pojď se mnou a skoncujeme s
Prachem jednou provždy. Pamatuješ si na to? Ale nebyla to pravda.

336
Chtěl jsi pravý opak, je to tak? Teď už to chápu. Proč jsi mi neřekl, o co
ti doopravdy jde? Proč jsi mi neřekl, že se vynasnažíš Prach zachovat?
Mohl jsi mi povědět pravdu.“
„Chtěl jsem, abys do toho šla se mnou,“ odpověděl tichým,
chraplavým hlasem, „a myslel jsem, že lež ti bude milejší.“
„Ano,“ zašeptala, „já to věděla.“
Nevydržela sedět v klidu, ale neměla ani dost sil, aby vstala. Na
okamžik se jí zmocnila slabost, zatočila se jí hlava, zvuky k ní doléhaly
jako z dálky a v místnosti se setmělo, ale skoro vzápětí se jí smysly
nemilosrdně vrátily dokonce ostřejší než dřív. Na situaci se ale nic
nezměnilo.
„Asrieli…“ zašeptala.
Zlatý opičák zkusmo napřáhl pracku a dotkl se tlapy levhartice. Muž
beze slova přihlížel a Stelmarie se ani nepohnula, oči pevně upřené na
paní Coulterovou.
„Asrieli, co s námi jen bude?“ opakovala žena. „Je tohle úplný
konec?“
Muž neodpověděl.
Jako ve snu se zvedla na nohy, zvedla batoh odložený v rohu pokoje
a sáhla dovnitř pro pistoli. Co chtěla udělat v příští chvíli, se ale nikdo
nikdy nedozví, protože v tu chvíli zadupaly na schodech spěšné kroky.
Muž, žena i jejich daemoni se otočili ke sluhovi, který udýchaně
hlásil: „Odpusťte, pane, ale ty dva daemoni se před chvílí objevili
nedaleko východní brány, oba v podobě kočky. Strážný se je pokoušel
přemluvit, aby šli dovnitř, ale utekli před ním. Mohlo to být tak před
minutou, ani ne…“
Lord Asriel se napřímil na židli. Z tváře mu rázem zmizela všechna
únava a on jako vyměněný vyskočil na nohy a sáhl po zimníku.
Paní Coulterovou zřejmě v tu chvíli pustil z hlavy. Hodil si kabát
přes ramena a obrátil se k sluhovi.
„Okamžitě to řekněte paní Oxentiel. Dejte rozhlásit, že těm
daemonům nesmí nikdo vyhrožovat, děsit nebo na ně vyvíjet jakýkoli
jiný nátlak. Kdo je uvidí jako první…“
Víc paní Coulterová neslyšela, protože už byl tou dobou v půlce
schodiště. Jakmile dozněla poslední ozvěna jeho spěchajících kroků,

337
nebylo slyšet nic než tiché syčení plynové lampy a kvílení prudkého
větru za okny.
Obrátila pohled k očím svého daemona. Zlatý opičák měl ve tváři
onen prohnaný, neproniknutelný výraz, na jaký byla po pětatřiceti letech
společného života tak dobře zvyklá.
„No dobře,“ pokrčila rameny. „Jinou možnost nevidím. Nejspíš…
nejspíš budeme…“
Hned pochopil, co má na mysli. Vyskočil jí do náruče a objali se.
Pak našla kožich, tichounce vyklouzla z pokoje a pustila se po
ztemnělém schodišti dolů.

338
 29
BITVA NA PLÁNI

Těžce, nesmírně těžce se Lyře a Willovi odcházelo

KAŽDÉHO DRŽÍ z lahodného světa, kde spali předchozí noci, ale
FANTOM V MOCI
A NENÍ OD NĚJ věděli, že pokud chtějí najít svoje daemony,
ODPOMOCI, nezbývá jim, než se ještě jednou zanořit do tmy. Po
NEŽ SE V NÁS dlouhých hodinách namáhavého plazení šerým
LIDSTVÍ PROBUDÍ…
tunelem se teď Lyra podvanácté skláněla nad
WILLIAM BLAKE
alethiometrem. V soustředění si ani neuvědomovala
občasné tiché zajíknutí či zakníknutí, které jí samou
únavou bezděky uklouzlo. Být jen trochu silnější, vzlykala by nahlas.
Také Will nepřestával vnímat citlivé místo, kde dřív přebýval jeho
daemon. Připomínalo se jako čerstvá popálenina, kterou s každým
nádechem znovu a znovu drásají studené háky.
Každé nastavení ručiček přístroje vyžadovalo nesmírnou námahu a
myšlenky jako by se jí vlekly hlavou na olověných nohách. Příčky
významů, které vedly od každého z šestatřiceti symbolů kamsi do
hloubi, a ona se po nich dřív pohybovala s takovou lehkostí a jistotou, jí
najednou připadaly vratké a nespolehlivé. A udržet ve vědomí jejich
vzájemnou souvztažnost… Dřív jí to šlo stejně snadno jako běhat,
zpívat nebo vyprávět, zlehka a přirozeně. Teď se pachtila lesem
významů a cítila, jak jí půda ujíždí pod nohama. Jenže kdyby na chvíli
povolila, kdyby selhala, rozpadne se i všechno ostatní…
„Není to daleko,“ řekla konečně. „A hrozí tam spousty nebezpečí –
bojuje se tam a… Ale už jsme skoro na místě. Na konci tohohle tunelu
je velká hladká skála, po které proudí voda. Tam se prořízneš ven.“

339
 Duchové směřující do boje se dychtivě hrnuli dopředu a těsně vedle
ní se vynořil Lee Scoresby.
„Lyro, děvenko, už to nebude dlouho trvat,“ řekl. „Až potkáš toho
medvědího fešáka, vyřiď mu, že Lee bojoval do poslední chvíle. A
jakmile bude po bitvě, budu mít nekonečně času pustit se po větru a
najít atomy, co z nich dřív byla Hester, a moji máti tam doma na pláních
šalvěje, najdu i svoje lásky, všechny svoje krasavice… Lyro, holčičko
moje, pořádně si odpočiň, až tohle všechno skončí, rozumíš? Život je
krásný a se smrtí je konec.“
Hlas se mu zadrhl. Nejradši by ho objala, ale to samozřejmě nešlo.
Zadívala se aspoň na jeho bledou postavu a jasná záře jejích očí dodala
duchovi novou sílu.
Oba dva, Lyra i Will, nesli na rameni jednoho Galivespiana. Jejich
krátké životy se skláněly ke konci, údy jim svírala nezvyklá ztuhlost a
srdce začínal obestírat chlad. Oba se brzy vrátí do světa mrtvých,
tentokrát jako skuteční duchové. Zadívali se ale jeden druhému do očí a
beze slov si odpřísáhli, že děti doprovodí, kam až budou moci, a o tom,
že umírají, se jim nezmíní ani slovem.
Děti se drápaly výš a výš. Ani jeden nemluvil. Slyšeli navzájem
svoje namáhavé oddychování, slyšeli svoje kroky a chrastění kamínků,
které se jim sypaly pod nohama. A před nimi se po celou cestu
odhodlaně drala harpyje, zachmuřeně a mlčenlivě vlekla křídla za sebou
a drápy jí skřípaly po kamení.
Vtom k nim dolehla ozvěna nového zvuku, pravidelné kap-kap
odrážející se od skalních stěn. Za chvíli kapání zrychlilo a změnilo se v
čůrek, pramínek, proud vody.
„Tady!“ vztáhla Lyra ruku k hladké kamenné stěně, která jim tarasila
cestu. Byla mokrá a studená. „To je ono.“
Obrátila se k harpyji.
„Přemýšlela jsem o tom,“ řekla, „jak jsi mě zachránila a jak jsi
slíbila, že všechny duchy, kteří přijdou do světa mrtvých, vyvedete tam
do té krajiny, kde jsme včera nocovali. A napadlo mě, že se nehodí,
abys neměla jméno, při tom, co budeš dělat. Takže bych ti snad mohla
nějaké dát, jako mě kdysi Iorek Byrnison nazval Stříbroústou. Dávám ti

340
jméno Křídla milosrdenství. Tak se teď budeš nazývat ode dneška po
všechny věky: Křídla milosrdenství.“
„Jednou,“ odpověděla harpyje, „se spolu zase shledáme, Lyro
Stříbroústá.“
„A když budu vědět, že jsi tu ty, nebudu se bát,“ odpověděla Lyra.
„Sbohem, Křídla milosrdenství, uvidíme se, až umřu.“
Pevně harpyji objala a políbila ji na obě tváře.
„To je svět, kde má Asriel svou republiku?“ zeptal se rytíř Tialys.
„Ano,“ odpověděla Lyra. „Alethiometr to tak říká. Jsme kousek od
jeho pevnosti.“
„V tom případě bych rád promluvil k duchům.“
Zvedla ho do výšky a on zavolal: „Dobře mě poslouchejte, protože
jsme s lady Salmakií jediní, kdo tenhle svět někdy viděli. Na vrcholku
hory je pevnost, kterou lord Asriel musí uhájit. Proti jakému nepříteli, to
nevím. Lyra a Will teď mají jediný úkol, totiž najít svoje daemony. A
my jim v tom musíme pomoci. Buďte stateční a bojujte ze všech sil.“
Lyra se obrátila k Willovi.
„Dobře,“ přikývl. „Jdu na to.“
Vyndal nůž a podíval se do očí otcově duchovi. Už brzy se navěky
rozejdou a Willa napadlo, jak by bylo hezké, kdyby tu s nimi byla i
maminka, kdyby byli všichni tři pohromadě…
„Wille,“ vyburcovala ho Lyra znepokojeně.
Zarazil se. Nůž visel nehybně ve vzduchu. Odtáhl ruku a nůž tak
zůstal dál, zachycený ve hmotě neviditelného světa. Zhluboka vydechl.
„Málem jsem…“
„Já to viděla,“ odpověděla. „Podívej se na mě, Wille.“
V přízračném světle viděl její světlé vlasy, odhodlaná ústa a upřímný
pohled. Vnímal teplo jejího dechu a závan známé vůně jejího těla.
Nůž se uvolnil.
„Zkusím to znovu,“ řekl.
Odvrátil se a soustředěně sklouzl vědomím do samé špičičky nože.
Hmatal, šátral, couval a hledal dál, až to našel. Bodl, táhl hrotem napříč,
dolů a zpátky. Duchové se jim tísnili za zády, až on i Lyra cítili ve
všech nervech těkavé závany chladu.
Will dotáhl poslední řez.

341
 Ze všeho nejdřív je udeřil do uší strašlivý hluk. Oknem se řinulo
dovnitř oslepující světlo, před kterým si museli živí i duchové zaclonit
oči, takže několik vteřin neviděli vůbec nic, zato dunění, výbuchy,
rachocení střelby i volání rozkazů a křik k nim doléhaly od první chvíle
děsivě zřetelné.
Duchové Johna Parryho a Leeho Scoresbyho se vzpamatovali jako
první. Jako bývalí vojáci zocelení řadou bitev se nenechali vyvést
hlukem z míry. Will s Lyrou naopak jen nechápavě, vyděšeně třeštili
oči.
Ve vzduchu nad nimi se rozletovaly na kusy výbušné rakety a
úlomky kovu štípaly z nedaleké hory kusy kamení. Na obloze spolu
zápasili andělé, mezi nimi se proháněly divoženky a s bojovým křikem
svého klanu zasypávaly nepřátele šípy. Zahlédli Galivespiana, který se v
sedle vážky prudce snášel k vzrostlému muži v kokpitu jakéhosi
létajícího stroje. Muž se ho snažil odehnat, ale Galivespian nechal vážku
kroužit vzduchem, seskočil na pilota a zaryl mu ostruhu do krku. To už
jeho okřídlený oř slétal níž a jezdec mu seskočil na jasně zelený hřbet
chvíli předtím, než se létající stroj roztříštil o skálu pod pevností.
„Vyřízni větší kus,“ ozval se Lee Scoresby netrpělivě. „Pusť nás
ven!“
„Počkej, Lee,“ zarazil ho John Parry. „Něco se děje. Podívej
tamhle!“
Will vyřízl další okénko ve směru, kterým ukazoval, a když vyhlédli
ven, bylo zřejmé, že se průběh boje nečekaně mění. Útočníci se začínali
stahovat. Skupina obrněných vozů se zarazila v postupu a pod krycí
palbou se ztěžka obracela a mířila zpátky. Oddíly létajících strojů, které
měly v nerovné bitvě s Asrielovými gyroplány zřetelně navrch,
zakroužily oblohou a zmizely západním směrem. Pozemní síly
království čítající kolony střelců, čety vyzbrojené plamenomety, děla
rozprašující jed a zbraně, jaké nikdo z přihlížejících jakživ neviděl, se
začínaly rozpadat a stahovat nazpátek.
„Co to má znamenat?“ nechápal Lee. „Stahujeu se z bitevního pole,
ale proč?“

342
 Nedávalo to smysl: spojenci lorda Asriela byli početně v nevýhodě,
jejich zbraně zdaleka nebyly tak účinné a také zraněných bylo v jejich
řadách nepoměrně víc.
Vtom Will vycítil mezi duchy vlnu pohybu. Ukazovali na cosi, co se
blížilo jako unášené vzduchem.
„Fantomové!“ pochopil John Parry. „Tak proto!“
Poprvé v životě Willovi s Lyrou připadalo, že je vidí. Připomínali
mihotající se oblačné závoje snášející se k zemi jako chmýří
pampelišek, jen mnohem méně zřetelné. Když dopadli na zem, nebyli
už vidět skoro vůbec.
„Co dělají?“ nechápala Lyra.
„Míří tamhle k té četě vojáků…“
A protože oba věděli, co bude následovat, začali vyděšeně volat:
„Utíkejte! Běžte pryč!“
Část vojáků se začala překvapeně rozhlížet po dětech, jejichž hlasy k
nim doléhaly odněkud zblízka. Ostatní si všimli blížících se fantomů,
podivných, vybledlých a lačných. Zvedli pušky a vystřelili, ale jak se
dalo čekat, nebylo to nic platné. Vtom mlžné obrysy napadly prvního z
nich.
Byl to voják z Lyřina světa, Afričan, a za daemona měl
dlouhonohou, žlutohnědou kočku s černými flíčky. Zvíře vycenilo zuby,
připravené zaútočit.
Všichni viděli, jak muž namířil pušku, plný odvahy a odhodlání
neustoupit ani o krok – a jak se jeho daemon ocitl ve smyčkách
neviditelné sítě. Nešťastná kočka prskala, svíjela se, bezmocně naříkala,
a muž v tu chvíli zahodil pušku a natáhl se k ní, volal ji jménem, ale
brzy se sám zhroutil k zemi a strašlivá bolest doprovázená nesnesitelnou
nevolností ho připravily o vědomí.
„Tak do toho, Wille,“ ozval se John Parry. „Pusť nás ven. My si s
nimi poradíme.“
A tak Will otvor co nejvíc rozšířil a sotva vyběhl ven v čele bledé
armády duchů, rozpoutala se nejpodivnější bitva, jakou si dokázal
představit.

343
 Duchové se drali z podzemí, v poledním světle ještě nezřetelnější než
dřív. Neměli se už čeho bát a tak bez váhání vtrhli mezi fantomy a
sráželi, chytali a rvali cosi, co Will s Lyrou neviděli už vůbec.
Vojáci i všichni ostatní živí spojenci nevěděli, co si o tom podivném,
přízračném boji myslet. Will se pustil přímo jeho středem a mával
přitom nožem kolem sebe, protože si dobře pamatoval, jak před ním
fantomové v jiném světě prchali.
A kam šel on, šla i Lyra. Ze srdce si přála, aby i ona měla něco, čím
by mohla bojovat tak jako Will. Zároveň se ale nepřestávala bedlivě
rozhlížet. Občas měla pocit, že některého fantoma zahlédla, byť jen jako
olej ovitý záblesk ve vzduchu, a tehdy také pocítila první záchvěv
strachu.
Se Salmakií na rameni vyběhla na nevelké návrší, nízký val zarostlý
hlohovými keři, odkud měla výhled na rozlehlou planinu, kterou útočící
armáda plenila.
Slunce jí stálo nad hlavou. Před ní se na západním obzoru hromadily
třpytivé chomáče oblaků zbrázděné hlubokými temnými rýhami a z
vrcholů jim ve větru povlávaly korouhve bílých par. A ve stejném
směru čekaly na ohromné pláni pozemní síly nepřátelského vojska:
lesknoucí se stroje, pestrobarevné korouhve a seřazené oddíly
připravené kdykoli vyrazit.
Za sebou a po levé straně měla ježatý hřeben hor táhnoucí se k
pevnosti. V sinavém světle před bouří zářily jednolitou jasnou šedí a na
vzdálených hradbách z černého čediče dokonce rozeznávala maličké
postavičky, které pobíhaly sem tam, opravovaly pošramocené zdivo,
přinášely další zbraně nebo jen bez hnutí přihlížely.
Někdy tou dobou se jí zmocnil první náznak nevolnosti, bolesti a
strachu, který byl neklamnou známkou lepkavého doteku fantomů.
Poznala ho okamžitě, i když podobný pocit nikdy dřív nezažila. A
vyrozuměla z něj dvě věci: zaprvé že už dospěla natolik, že ji
fantomové mohou napadnout, a zadruhé že Pantalaimon nebude daleko.
„Wille! Wille!“ vykřikla.
Zaslechl ji a otočil se s nožem v ruce a planoucím pohledem.
Ale než stačil promluvit, zalapal po dechu, zachrčel a chytil se za
prsa. Dělo se mu očividně totéž co jí.

344
 „Pante! Pantíku!“ vytahovala se na špičky a rozhlížela kolem dokola.
Will stál zlomený v pase a bojoval s nutkáním zvracet. Za chvíli ale
nevolnost odezněla, jako by se jejich daemonům podařilo utéct. Pořád
jim ale nebyli o nic blíž a široko daleko vzduch houstl rachocením
střelby, voláním, bolestným a vystrašeným nářkem a vzdáleným jekem
útesových běsů, kteří kroužili nad pozemními vojsky. Občas kolem
prosvištěl šíp a s tlumeným cvaknutím zasáhl cíl, a pak se k
všeobecnému ruchu přidal další zvuk: zvedající se vítr.
Ze všeho nejdřív ho Lyra ucítila na tvářích, pak si všimla ohýbající
se trávy a vzápětí už hvízdal mezi hlohy. Obloha nad její hlavou se
zaplnila předzvěstí bouře. Zmizely poslední bílé chomáče obláčků a
namísto nich se ve výši několika mil roztáhly po celém obzoru vířící,
přelévající se a pulzující spousty přecházející ze sírově žluté do odstínů
mořské zeleně, kouřové šedi i hutné, lesknoucí se černi.
Za jejími zády ještě pořád zářilo slunce, takže každý keřík i stromek
mezi ní a bouří zřetelně vyvstával v nejživějších barvách, křehká
překážka vzdorující temnotě vzepjatými listy, větvičkami, plody a
květy.
Mezi tím vším procházely tyhle dvě ne už tak úplně děti. Oba už
fantomy viděli skoro zřetelně. Vítr, před kterým musel Will přivírat oči
a Lyře cuchal vlasy, by měl správně jejich bledé obrysy snadno odvát,
ale proplouvali jím beze vší námahy a mířili přímo k zemi. Chlapec s
děvčetem se ruku v ruce vyhýbali mrtvým a raněným. Lyra volala svého
daemona jménem a Will nastraženými smysly vyhlížel toho svého.
To už se ale obloha rozzářila krajkovím blesků a do uší je jako sekera
udeřil první ohlušující rachot hromu. Lyře vyletěly ruce k hlavě a Will
div neklopýtl, jako by ho hluk srazil k zemi. V těsném objetí zvedli
hlavu a naskytl se jim pohled, jaký v žádném z milionů světů nikdy
nikdo neviděl.
Z pevnosti na východě se v posledním cípku jasné oblohy vynořil
dlouhý pás divoženek: klan Ruti Skadiové, Reiny Mitiové a asi půltucet
dalších, každá s planoucí pochodní ze smolné borovice namočené v
asfaltu. Mířily přímo do bouře.
Ke všem na zemi dolehlo praskání a řev plamenů, když se těkavé
plyny vysoko na nebi naráz vzňaly. V horních vrstvách vzduchu ještě

345
poletovalo pár fantomů a divoženky, které do nich nedopatřením
naletěly, se v plameni ohně s výkřikem zřítily k zemi, ale většina
sinalých obrysů už mezitím dosedla na zem a široký proud divoženek se
valil jako ohnivá řeka přímo do srdce bouře.
Z Oblačné hory jim zamířila v ústrety letka andělů vyzbrojených
kopími a meči. S větrem v zádech byli rychlejší než šíp, ale ani v tom za
nimi divoženky nezůstávaly pozadu. První z nich už vyletěly do výšky a
pak se bleskurychle snesly do řad andělů a rozsévaly kolem sebe
pochodněmi ohnivou zkázu. Jeden za druhým se andělé s křikem řítili z
oblohy dolů, křídla v plamenech a obrys těla zdůrazněný ohnivou
stopou.
V tu chvíli začaly padat první těžké kapky deště. Jestli měl velitel
skrytý v bouřkových mracích v úmyslu zhasit divoženčí ohně, čekalo ho
zklamaní, protože smolná borovice smočená v asfaltu vzdorovala i
nečasu a v proudech vody jen syčela a prskala o to hlasitěji. Kapky
deště se řítily na zem, jako by je vrhala dolů čísi zlobná ruka, tříštily se
o ni a odskakovaly do výše. Netrvalo ani minutu a Lyra i Will byli
promočení na kost, třásli se chladem a kapky deště je bodaly do hlavy a
rukou jako maličké kamínky.
Navzdory všemu ale odhodlaně klopýtali dál, vytírali si vodu z očí a
překřikovali bouřící vřavu: „Pantíku! Pantalaimone!“
Hrom jim teď burácel nad hlavou, skoro bez ustání doprovázený
skřípěním a praštěním, jako by se od sebe trhaly samotné atomy. V
jejich třaskání pobíhali Will s Lyrou pohánění strachem a oba
vykřikovali: „Pante! Pantíku! Pantalaimonku!“ a Will přidával svoje
volání beze slov. Věděl sice, oč přišel, ale neznal svého daemona
jménem.
Po celou dobu je provázeli oba Galivespiané, varovali je, kam se
ohlédnout, kudy běžet a jak se vyhnout fantomům, které děti ještě pořád
neviděly dost zřetelně. Lyra už ale musela nést Salmakii v dlaních,
protože lady neměla dost sil, aby se jí udržela na rameni. Tialys vytrvale
pozoroval nebe nad sebou, vyhlížel bojovníky svého rodu a dovolával
se jich pokaždé, když zahlédl vzduchem prokmitnout střelhbitou tenkou
mžitku. Jeho hlas už ale neměl bývalou zvučnost a ostatní Galivespiané
by se beztak ohlíželi po elektrizující modři a rudožluté, klanových

346
barvách jejich vážek. Jejich lesklá záře už ale dávno pohasla a těla, ze
kterých svítily, zůstala ležet ve světě mrtvých.
Vtom se ale po obloze mihl pohyb odlišný od všech ostatních. Děti
obrátily tvář vzhůru, a když si zakryly oči před bičováním dešťových
kapek, uviděly létající stroj nepodobný ničemu, s čím se kdy setkaly.
Byl neforemný, tmavý a nehlučný, opatřený šesti nohama. Odpoutal se
od pevnosti a letěl velice nízko. Proletěl jim nad hlavou zhruba ve výšce
střechy a pokračoval dál do samého srdce bouře.
Neměli ale kdy příliš o něm dumat, protože další ochromující
záchvat nevolnosti Lyře naznačil, že se Pantík znovu ocitl v nebezpečí.
Vzápětí přepadl stejný pocit i Willa, a tak se klopýtavě, s očima
oslepenýma vodou a bolestí, pustili na další cestu mezi loužemi,
bahnem, vřavou bojujících duchů a naříkajících raněných, bezmocní,
vyděšení a zesláblí nevolností.

347
 30
OBLAČNÁ HORA

Záměrolet řídila paní Coulterová, seděla v kokpitu

…NEBE OBEZŘEL
EMPYREJSKÉ,
sama se svým opičákem.
ROZLOŽITÉ Barometrický výškoměr nebyl za bouře příliš k
V OBVODU užitku, ale díky ohňům, které dosud planuly na
DALEKÉM,
BUĎ HRANATÉ,
zemi v místech, kam spadl některý z andělů,
BUĎ OKROUHLÉ dokázala zhruba odhadnout výšku; ani prudký liják
FORMY, SVÉŽMI neměl sílu uhasit ty plameny. Ani určit kurz nebylo
Z OPÁLU A
BAŠTAMI
nic těžkého, protože blesky šlehající kolem hory
Z ŽIVÝCH SAFÍRŮ… byly účinnější než všechny majáky dohromady.
JOHN MILTON Musela se jen vyhnout všem bytostem, které spolu
dosud zápasily ve vzduchu, a dát si pozor na
zvedající se zemi pod sebou.
Světla nerozsvěcela, protože chtěla mít příležitost dostatečně se
přiblížit a přistát dřív, než ji někdo zahlédne a sestřelí. Čím víc se
blížila, tím byly vzdušné proudy dravější a poryvy větru dorážely s
nečekanou silou z nečekaných směrů. Gyroplán by tu neměl šanci, vichr
by ho hravě rozmázl o zem jako dotěrnou mouchu. Díky záměroplánu
mohla zlehka plynout spolu s větrem a udržovat rovnováhu jako jezdec
na vlnách Poklidného oceánu.
Opatrně začala stoupat. Přístrojů si nevšímala a s pohledem upřeným
před sebe se nechala vést zrakem a instinktem. Její daemon poskakoval
z jedné strany kabinky na druhou, vyhlížel hned dopředu a hned zas do
stran, a nepřestával na ni pokřikovat. Nad strojem a všude kolem něj se
proplétaly a praskaly mohutné plachty jasu, střídající se s filigránem

348
blesků. Paní Coulterová řídila své maličké vznášedlo vší tou spouští,
zvolna nabírala výšku a ani na okamžik neztrácela ze zřetele oblaky
obklopený palác před sebou.
Jak přilétala blíž, její pozornost se tříštila a ona ohromeně, uneseně
zírala na samu podstatu oné prazvláštní hory.
Připomínala jí jisté donebevolající kacířství, jehož původce nyní po
zásluze úpěl v kobkách Konzistorního sboru. Přišel totiž s myšlenkou,
že existuje víc prostorových rozměrů než ony tři, které jsme zvyklí
vnímat. Tvrdil, že jich existuje možná i sedm nebo osm, ale vzhledem k
nepatrnému měřítku je nemůžeme zkoumat přímo. Sestrojil dokonce i
model, na kterém se vysvětloval princip jejich fungování, a paní
Coulterová si ho měla možnost prohlédnout dřív, než ho exorcista po
příslušném obřadu spálil. Záhyby se tu prolínaly do záhybů, rohy a
hrany se navzájem obsahovaly i byly obsažené. Jeho vnitřek byl všude a
vnějšek všude jinde. Oblačná hora na ni působila podobným dojmem.
Spíš než skálu připomínala silové pole, v němž se prostor sám od sebe
skládá, natahuje a vrství do chodeb, teras, síní, promenád a strážních
věží zbudovaných ze vzduchu, světla a par.
Cítila, jak se jí v prsou vzdouvá podivné nadšení a ve stejné chvíli
zahlédla na jižním úbočí chráněnou terasu, kam bude moci se
záměroletem bezpečně přistát.
Vznášedlo sebou v bouřlivém vzduchu házelo a namáhavě se
prodíralo kupředu, ale paní Coulterová pevně udržovala kurs a její
daemon ji naváděl k hladkému přistání na terase.
Až dosud jí cestu osvětlovaly blesky, občasná průrva v mracích,
kterou prorážely dovnitř sluneční paprsky, ohně z hořících andělů a jas
anbarických světlometů, ale tady uvnitř bylo světlo odlišné. Vycházelo
z masy samotné hory, zvláštní perleťová záře, která sílila a pohasínala
jakoby v rytmu pomalého dechu.
Žena i její daemon vystoupili z letounu a rozhlíželi se kudy dál.
Připadalo jí, jako by se nad i pod ní pohybovaly další bytosti
prolétající spěšně hmotou samotné hory se zprávami, rozkazy a
informacemi. Žádnou z nich ale nespatřila, viděla jen matoucí, do sebe
složenou perspektivu sloupořadí, schodiště, terasy a průčelí.

349
 Než se stačila rozhodnout, kudy se pustit dál, zaslechla hlasy a rychle
se schovala za jeden ze sloupů. Hlasy se blížily, zpívaly jakýsi žalm a
zanedlouho spatřila procesí andělů nesoucích nosítka.
Na dohled od její skrýše si všimli záměroletu a zastavili se. Zpěv
utichl a část nosičů se začala podezřívavě, poplašeně rozhlížet.
Paní Coulterová jim stála natolik blízko, že viděla i bytost, která
spočívala uvnitř: byl to anděl, jak pochopila, nepopsatelně věkovitý
anděl. Neviděla ho zřetelně, protože nosítka byla kolem dokola
uzavřená třpytivou křišťálovou kupolí, která odrážela okolní světlo
hory, ale i tak jí neušla jeho strašidelná vetchost, tvář propadlá ve spleti
vrásek, chvějící se ruce, žmoulající ústa a slzící oči.
Stařičká bytost roztřeseně mávla rukou směrem k záměroletu.
Nesouvisle si cosi drmolila pro sebe, přičemž se bez ustání
popotahovala za vousy, a pak zvrátila hlavu dozadu a vydala ze sebe
zakvílení plné tak mučivé trýzně, že si paní Coulterová musela zacpat
uši.
Nosiči ale podle všeho plnili jasný úkol, protože se znovu vzchopili a
bez ohledu na křik a brumlání z nosítek pokračovali v cestě. Když došli
na otevřené prostranství, roztáhli křídla a na povel svého vůdce vyrazili
i s nosítky do vzduchu. Netrvalo dlouho a zmizeli paní Coulterové z
dohledu v kotoučích par.
Nebylo ale kdy přemýšlet nad tím, co právě viděla. Rychle se s
opičákem v patách pustila spletí mohutných schodišť a mostů vzhůru.
Čím výš se ocitali, tím horlivější pohyb neviditelných tvorů kolem sebe
cítili, až nakonec vyšli zpoza rohu na široké prostranství podobné
zamlženému náměstí. Přímo proti nim najednou stanul anděl vyzbrojený
kopím.
„Co jste zač? Co tady chcete?“ zeptal se.
Paní Coulterová se na něj zvědavě zadívala. Tak tohle jsou ty bytosti,
které před mnoha a mnoha věky propadaly lásce k lidským ženám,
dcerám člověka.
„Ne, počkejte,“ odpověděla mírně, „nesmíme ztrácet čas. Odveďte
mě okamžitě k regentovi. Očekává mě.“
Musím je vyvést z míry, říkala si v duchu, znepokojit je. A protože
andělský strážný nevěděl, jak se zachovat, poslechl její rozkaz. Nějakou

350
chvíli ji vedl onou matoucí hrou tvarů a světel, až se ocitli v předsálí.
Jak se dostali dovnitř, si nebyla schopná vybavit, ale stáli uvnitř a
zanedlouho se před nimi otevřelo cosi jako dveře.
Zlatý opičák jí zarýval ostré drápy do paže, a aby ho uklidnila,
zabořila mu prsty do hebké kožešiny.
Ocitli se tváří v tvář bytosti utkané ze světla. Podobala se člověku a
měla i jeho velikost, jak si paní Coulterová pomyslela, ale v oslnivé záři
si ho nemohla doopravdy prohlédnout. Zlatý opičák zabořil své paní
tvářičku do ramene a ona sama zvedla ruku, aby si zakryla oči.
„Kde je?“ obořil se na ni Metatron. „Kde je tvá dcera?“
„To jsem vám právě přišla říct, vážený regente,“ odpověděla.
„Kdybys ji měla v moci, přivedla bys mi ji rovnou.“
„Ji samou nemám, ale jejího daemona ano.“
„Jak to?“
„Přísahám, Metatrone, mám v moci jejího daemona. Ale kdybyste se
ráčil trochu zahalit, velký regente, vaše záře mě oslňuje.“
Přetáhl přes sebe oblačný závoj. Teď ho viděla o něco zřetelněji, jako
když pozorujeme slunce přes zakouřené sklíčko, ale nadále se tvářila, že
ji jeho tvář oslňuje. Připomínal muže středního věku, byl vysoký, silný a
pánovitý. Byl něčím oděný? Měl křídla? To nevěděla, protože vnímala
jen sílu jeho pohledu, jinam se nedokázala podívat.
„Metatrone, prosím, vyslechněte mě. Přicházím přímo od lorda
Asriela. To on má daemona té malé a dobře ví, že ho k němu přijde co
nevidět sama hledat.“
„Na co to dítě potřebuje?“
„Chce ji před vámi chránit, dokud nedospěje. Asriel neví, kam jsem
se poděla, a tak se musím co nejdřív vrátit. Podívejte se na mě, vážený
regente, prohlédněte si mě, protože já na vás nedokážu zpříma
pohlédnout. Podívejte se na mě a řekněte, co vidíte.“
Kníže andělů na ni pohlédl. Byla to nejzevrubnější prohlídka, jakou
kdy Marisa Coulterová podstoupila. I ten nejmenší útržek klamu,
nejposlednější záštita vzala za své a ona před ním stála nahá, tělo, duch i
daemon v jednom, vystavená Metatronovu pronikavému pohledu.

351
 Věděla v tu chvíli, že za ni musí mluvit její nejhlubší podstata a
děsila se, že co anděl spatří, nebude stačit. Lyra obelhala Iofura
Raknisona slovy; její matka lhala celým svým životem.
„Dobrá, vidím,“ přikývl Metatron.
„Co vidíte?“
„Zkaženost, závist a touhu po moci. Krutost a chlad. Zvrácenou,
hloubavou zvědavost. Čirou, jedovatou, ničivou zášť. Už od nejútlejšího
věku jsi neprojevila špetku soucitu, pochopení nebo laskavosti, aniž by
sis předem spočítala, co ti to vynese. Mučila jsi a zabíjela bez váhání a
bez výčitek. Zrazovala jsi, kula pikle a pyšnila se svou proradností. Jsi
ztělesněná jímka mravní špíny.“
Jeho hlas, vynášející slova odsudku, otřásl paní Coulterovou do
morku kostí. Věděla, co může čekat, a děsila se toho, ale zároveň i
doufala, že to tak bude. Když teď slyšela, co anděl říká, pocítila i lehkou
závrať vítězoslávy.
Přisunula se k němu blíž.
„Tak vidíte,“ řekla. „Není mi zatěžko ho zradit. Můžu vás dovést na
místo, kam chce ukrýt daemona mé dcery. Snadno ho zničíte a moje
dcera vám slepě vběhne přímo do rukou.“
Cítila, jak kolem ní víří páry a smysly se jí na okamžik zastřely.
Když Metatron znovu promluvil, zaryla se jí jeho slova do masa jako
šipky navoněného ledu.
„Když jsem byl člověkem,“ řekl, „měl jsem spousty žen, ale žádná
nebyla tak půvabná jako ty.“
„Kdy jste býval člověkem?“
„V těch dobách mě znali jako Henocha, syna Jeredova, jenž byl
synem Mahalalela, syna Kénanova, syna Enóšova, syna Sétova, syna
Adamova. Žil jsem na zemi šedesát pět let a pak mě Nejvyšší vzal do
svého království.“
„A měl jste mnoho žen.“
„Miloval jsem ženské tělo. A dobře jsem chápal, když se synové
nebes zamilovali do pozemských dcer, hájil jsem je před Nejvyšším.
Ale on se proti nim zatvrdil a přiměl mě předpovědět jejich zkázu.“
„Takže už po tisíc let jste nepoznal ženu…“
„Jsem regentem tohoto království.“

352
 „A není načase, abyste si nějakou zvolil?“
V tuhle chvíli se cítila nejzranitelnější, nejvíc odhalená. Ale věřila
svému tělu a podivnému odhalení, ke kterému dospěla, pokud šlo o
anděly – a možná zejména o ty, kteří kdysi bývali lidmi. Tím, že sami
tělo neměli, po něm o to horoucněji toužili, prahli po jeho dotyku. A
Metatron jí stál dost blízko, aby cítil vůni jejích vlasů. Upřeně si
prohlížel její hebkou pleť a stál přitom dost blízko, aby na ni mohl
vložit své řeřavé ruce.
Ozval se podivný zvuk podobný nejasnému hukotu a lupání, které
člověku dolehne k sluchu těsně předtím, než si uvědomí, že slyší hořet
svůj vlastní dům.
„Řekni mi, co lord Asriel dělá a kde je,“ řekl.
„Můžu vás k němu hned zavést,“ odpověděla.

* * *

Andělé s nosítky vyletěli z Oblačné hory a zamířili na jih. Na

Metatronův rozkaz odnášeli Nejvyššího do bezpečí, z dosahu bitevního
pole. Regent ho chtěl ještě nějaký čas zachovat při životě, ale
předpokládal, že kdyby mu poskytl na ochranu celé pluky, zbytečně by
tím upoutal pozornost nepřítele. Rozhodl se proto spoléhat na to, že pod
pláštěm bouře bude menší skupinka méně nápadná a snáz proklouzne do
bezpečí.
A nejspíš by se jeho plán zdařil, kdyby jistý útesový běs nevzhlédl od
hodování na polomrtvém vojákovi právě ve chvíli, kdy paprsek
světlometu ozářil bok křišťálových nosítek.
V paměti se mu v tu chvíli začala probouzet jakási zasutá
vzpomínka. Zarazil se s rukou na teplých játrech a ve chvíli, kdy ho
bratr odstrčil stranou, si vybavil nesouvislé blábolení jedné polární
lišky.
Bez váhání rozepjal kožovitá křídla, vyrazil do vzduchu a v příští
chvíli se k němu přidala celá tlupa.

* * *

353
 Xaphanie se svými anděly pilně pátrala celou noc i ráno, až konečně
narazili v úbočí hory na jih od pevnosti na nepatrnou trhlinu, která tu
předchozího dne nebyla. Prozkoumali ji a rozšířili a lord Asriel se tudy
vydal do propletence jeskyní a skalních chodeb, táhnoucích se daleko
pod pevnost.
Nebyla tu tak neproniknutelná tma, jak očekával. Tunel, kterým se
právě spouštěl, matně osvětloval neustávající proud miliard
drobounkých, slabě světélkujících částeček. Plynuly dolů rovnoměrně a
vytrvale jako zářící řeka.
„Prach,“ poznamenal směrem k svému daemonovi.
Nikdy dřív ho neviděl pouhým okem, ale byla pravda, že ho také
neviděl tolik pohromadě. Pokračoval dál, až se znenadání ocitl na konci
tunelu a pod ním se rozklenula obrovská jeskyně. Byla tak rozlehlá, že
by pohodlně pojala přinejmenším tucet katedrál. Jeskyně ale neměla
dno. Její stěny se strmě svažovaly a končily několik desítek metrů pod
ním na okraji obrovské jámy, temnější než nejčernější temnota. A tam,
do téhle jámy se neúnavně lil nepolevující proud Prachu. Miliardy
maličkých částeček připomínaly hvězdy všech galaxií, co jich je na
nebi, a každá představovala zlomeček vědomé myšlenky. Smutnější
osvětlení si nedokázal představit.
Vydal se spolu s levharticí na opatrný sestup k propasti a teprve tam
se mu zvolna začínal otvírat výhled na její druhý břeh tonoucí v šeru o
desítky metrů dál. Už dřív si tam všiml jakéhosi pohybu a čím dál
sestupoval, tím zřetelnější tvary začínal rozeznávat. Po nebezpečném
srázu se zvolna sunul průvod bledých postav, mužů, žen i dětí nejen
lidských, ale všech ras a podob, jaké kdy poznal, i mnoha dalších, jaké
jakživ neviděl. Soustředily se na chůzi po vratkém svahu a jeho si
nevšímaly. Když si uvědomil, že jsou to všechno duchové, zježily se mu
chlupy na zátylku.
„Lyra tady byla,“ poznamenal tiše směrem k levhartici.
„Dávej pozor, kam šlapeš,“ odpověděla stručně.

* * *

354
 Tou dobou už byli Will s Lyrou promočení na kost a celí roztřesení a
rozbolavělí klopýtali v oslepujícím dešti bahnem a kamením. Ve
stružkách vyrytých přívaly deště proudila rudá krev. Lyra měla strach,
že lady Salmakie umírá. Už dlouhé minuty nepromluvila ani slovo a
ležela jí na dlani celá zesláblá a malátná.
Konečně narazili na říční mělčinu, kde byla voda alespoň bílá,
přikrčili se a hltavě si nabírali do žíznivých úst plné dlaně vody. Vtom
se ale Tialys zvedl a obrátil k Willovi.
„Wille, slyším kopyta koní, a lord Asriel žádnou kavalerii nemá.
Musí to být nepřítel. Přebroďte se na druhou stranu a schovejte se,
zahlédl jsem tím směrem nějaké křoví…“
„Pojď,“ zavolal Will na Lyru. Rychle se přebrodili ledovou vodou,
která je mrazila do morku kostí, a vyškrábali se po protějším břehu
vzhůru. Právě včas, protože jezdci, kteří se vynořili nad říčkou a s
klapáním kopyt se spěchali napít, nevypadali jako jízdní vojsko. Zdálo
se, že splývají s koňmi v jedinou, krátkými chlupy porostlou bytost, a
neměli šaty ani postroje. Ozbrojeni nicméně byli, měli trojzubce, sítě a
zahnuté šavle.
Will s Lyrou se nezdržovali, aby si je prohlédli. Přikrčení klopýtali
ve skrytu keřů pryč a doufali, že si jich podivní tvorové nevšimnou.
Museli ale dávat pozor na cestu, aby si na nerovném terénu
nepodvrkli kotník nebo nezpůsobili horší úraz, a v rachocení hromu nad
hlavou neslyšeli vřeštění a prskání útesových běsů dřív, než na ně
narazili.
Odporní tvorové se tísnili kolem čehosi třpytivého, povaleného v
bahně. Bylo to o něco vyšší než oni, tak trochu jako velká, na bok
převrácená klec z křišťálovými stěnami. Za strašlivého vřískotu a ječení
do ní bušili pěstmi a kameny.
A než se Will s Lyrou stačili zarazit a uhnout stranou, nohy je
klopýtavě donesly přímo do středu tlupy.

355
 31
ZÁNIK NEJVYŠŠÍHO

„Podívejte, Metatrone, jak se schovává,“ šeptala

paní Coulterová stínu vedle sebe. „Plazí se ve tmě
JE KONEC ŘÍŠE. jako krysa…“
NADCHÁZÍ ČAS Stáli na skalní římse nad ohromnou jeskyní a
BEZ VLKŮ A LVŮ.
sledovali, jak se lord Asriel a jeho levhartice
WILLIAM BLAKE
hluboko pod nimi opatrně pachtí ze svahu dolů.
„Mohl bych ho zasáhnout i odsud,“ zašeptal stín.
„To byste nepochybně mohl,“ odpověděla tiše a
naklonila se k němu blíž, „ale chci vidět, jak se bude tvářit, chci, aby
věděl, že jsem ho zradila. Pojďte, drahý Metatrone, pustíme se za ním a
dohoníme ho…“
Mohutný sloup světélkujícího proudu Prachu nepřestával v plynulém
nepřetržitém proudu přepadat do propasti, ale paní Coulterová neměla
kdy se jím zabývat.
Stín vedle ní se třásl touhou a ona ho musela udržet vedle sebe a
pokud možno ovládnout.
V tichosti sestupovali za lordem Asrielem k propasti a paní
Coulterové se s každým krokem zmocňovala větší a větší únava.
„Copak? Co je s tebou?“ zašeptal stín. Dokázal číst v jejích pocitech
a zpozorněl.
„Říkala jsem si právě,“ odpověděla s roztomilou jízlivostí, „jak jsem
ráda, že ta malá nikdy nedospěje natolik, aby se zamilovala a poznala
lásku. Myslela jsem, že jako miminko jsem ji měla ráda, ale teď…“

356
 „Viděl jsem lítost,“ opáčil stín. „Měla jsi v srdci lítost, že ji neuvidíš
dospívat.“
„Ale Metatrone, je vidět, že jste byl člověkem už hodně dávno. To
vážně nepoznáte, čeho dooptavdy lituji? Nemyslela jsem na její
dospívání, ale svoje. Z celého srdce je mi líto, že jsem vás nepoznala
jako mladá dívka. S jakou vášní bych se vám tehdy oddala…“
Naklonila se k němu blíž, jako by nedokázala odolat nutkání
vlastního těla, a stín hladově nasál její vůni, jako by ji chtěl polknout.
Usilovně se trmáceli přes vyvrácené, rozdrolené skály k úpatí svahu.
Čím níž se ocitali, tím zřetelnější byla zlatavá svatozář, kterou světlo
Prachu halilo všechny obrysy. Paní Coulterová co chvíli sáhla do míst,
kde by nahmátla ruku, mít s sebou namísto stínu lidského společníka, a
pak jako by se upamatovala a zašeptala: „Držte se za mnou, Metatrone.
Počkejte tady. Asriel je podezíravý, dojdu za ním a uklidním ho.
Zavolám vás, až nebude ve střehu. Ale přibližte se jako stín, v těchto
malých rozměrech, ať vás nevidí, jinak je schopný nechat daemona té
malé prostě uletět.“
Regentův pronikavý intelekt se utvářel, prohluboval a sílil po tisíce
let a jeho vědění zahrnovalo miliony vesmírů. V tuhle chvíli ho ale
zaslepila dvojí posedlost: zničit Lyru a zmocnit se její matky. Přikývl a
zůstal na místě, zatímco se žena a její opičák co nejtišeji vydali dál.
Lord Asriel čekal za velkým žulovým balvanem, kde ho regent
nemohl vidět. Sněžná levhartice je zaslechla přicházet, a když se paní
Coulterová vynořila zpoza rohu, Asriel už ji očekával. Všechno kolem,
každý povrch, každý čtvereční centimetr vzduchu byl prosycen
padajícím Prachem, který jemně, měkce zvýrazňoval i ty nejnepatrnější
detaily. V jeho svitu Asriel viděl, že Marisa má tvář zmáčenou slzami a
že zatíná zuby, jako by zadržovala vzlyky.
Vzal ji do náruče, zatímco zlatý opičák objal kolem krku levhartici a
zabořil jí černou tvářičku do srsti.
„Je Lyra v pořádku? Našel jsi jejího daemona?“ zašeptala paní
Coulterová.
„Oba je chrání duch chlapcova otce.“
„Prach je překrásný… To jsem netušila.“
„Co jsi mu namluvila?“

357
 „Lhala jsem jak o život, Asrieli… Nebudeme to zbytečně odkládat,
ano? Nemůžu to vydržet. My to nepřežijeme, viď? Nevrátíme se na svět
jako tihle duchové.“
„Jestli spadneme do propasti, tak ne. Jsme tady, abychom Lyře
poskytli dost času najít daemona, a taky čas žít a dospět. Jestli zahubíme
Metatrona, Mariso, bude mít Lyra to všechno před sebou, a jestli
odejdeme spolu s ním, na tom už nesejde.“
„Ale bude Lyra v pořádku?“
„Bude, neboj se,“ odpověděl tiše.
Políbil ji. Připadala si v jeho rukou vláčná a lehká jako tehdy před
třinácti lety, kdy spolu počali Lyru.
Tichounce vzlykala. Pak se ale vzchopila natolik, aby zašeptala:
„Namluvila jsem mu, že tě chci zradit, tebe i Lyru, a on mi uvěřil,
protože jsem zkažená a prolezlá špatností. Prohlížel mě tak zevrubně, že
jsem si byla jistá, že musí odhalit pravdu. Ale lhala jsem až moc dobře.
Lhala jsem každým nervem, každou žilkou těla a vším, co jsem kdy
udělala… Chtěla jsem, aby na mně nenašel nitku dobrou, a povedlo se
mi to. Nic dobrého ve mně opravdu není. Ale Lyru mám nadevšechno
ráda. Kde se ta láska vzala? To nevím, vkradla se do mě jako zloděj
uprostřed noci a teď jsem jí tak plná, div mi neroztrhne srdce.
Nezbývalo mi než doufat, že moje hříchy jsou tak obrovské, že se v
jejich stínu všechna tahle láska scvrkne na hořčičné semínko, a mrzelo
mě, že jsem se nedopustila ještě horších zvěrstev, protože pak by se
skryla o to hlouběji… Jenže i to semínko hořčice se zakořenilo, rostlo a
jeho zelené výhonky mi rozvíraly srdce dokořán. Hrozně jsem se bála,
že si všimne…“
Zarazila se, aby znovu našla rovnováhu. Pohladil ji po lesklých
vlasech prosycených zlatým Prachem a trpělivě čekal.
„Každou chvíli mu může dojít trpělivost,“ zašeptala. „Řekla jsem
mu, ať si udrží svou menší podobu. Ale jednou je to obyčejný anděl, i
když kdysi býval člověkem. Takže s ním můžeme zápasit. Dostaneme
ho na okraj té průrvy a oba v ní skončíme spolu s ním…“
Políbil ji a řekl: „Ano, Lyra bude v bezpečí a království s ní nic
nesvede. Zavolej ho, Mariso, lásko moje.“

358
 Zhluboka nabrala dech a dlouze, roztřeseně vydechla. Pak si uhladila
sukni kolem stehen a zastrčila vlasy za uši.
„Metatrone,“ zavolala tiše. „Už je čas.“
Ve zlatavém vzduchu se objevil Metatronův stíny zahalený obrys a
stačil jediný pohled, aby regent pochopil, co se tu odehrává. Viděl dva
daemony, přikrčené a ve střehu, ženu se svatozáří Prachu a lorda
Asriela…
Ten se na něj v tom okamžení vrhl, popadl ho kolem pasu a snažil se
ho strhnout k zemi. Andělovi ale zůstaly volné paže, takže se pustil do
boje pěstmi, dlaněmi, lokty, klouby prstů i předloktími. Bušil Asriela od
hlavy i těla strašlivými ranami, které muži vyrážely dech z plic,
odrážely se od žeber, otřásaly všemi jeho smysly a dopadaly na lebku,
až praštěla.
Asriel ale držel v pevném sevření i andělova křídla, tiskl mu je k tělu
a vzápětí se už mezi obě perutě vzepjala paní Coulterová a popadla
Metatrona za vlasy. Jeho síla ji ohromila, připadalo jí, jako by svírala
hřívu vzpínajícího se koně. Anděl divoce potřásal hlavou a ona sebou
zmítala ze strany na stranu spolu s ní. Zároveň cítila sílu ohromných
křídel, které se napínaly proti Asrielovu železnému sevření a snažily se
vyprostit.
Ani oba daemoni nezůstali stranou. Stelmarie mu pevně zaryla zuby
do nohy a zlatý opičák cupoval okraje bližšího křídla, trhal z něj peří a
drásal dlouhá brka. Anděla to rozzuřilo k nepříčetnosti. S nenadálým
vzepětím sebou mrštil do strany, přičemž se mu podařilo vyprostit jedno
křídlo, a přimáčkl paní Coulterovou ke skále.
Na vteřinu zůstala jako omráčená a ruce jí povolily, ale to už se anděl
zase vzchopil a divoce mával volným křídlem, aby ze sebe setřásl
dotírajícího opičáka. Lord Asriel ho ale nepřestával pevně svírat, ba
dokonce pevněji než dřív, protože nemusel rozevírat paže tak doširoka.
Snažil se teď vyrazit z Metatrona dech, drtil mu v mocném stisku žebra
a snažil se nevnímat strašlivé rány, které mu pršely na lebku a krk.
Nedaly se už ale přehlížet dlouho. Právě když se pokoušel pevně
zapřít nohama mezi úlomky skály, cosi mu zapraštělo v týle. Když se
Metatron prve vrhl do strany, popadl kámen velký jako pěst a tím teď
strašlivou silou zaútočil právě na zadní stranu Asrielovy lebky. Muž

359
ucítil, jak mu kosti v hlavě skřípají o sebe a věděl, že další takový úder
ho na místě zabije. Bez sebe bolestí – bolestí o to větší, že se hlavou
opíral o andělův bok – nepovolil nicméně ani o píď. Prsty pravé ruky
drtivě obemykal kosti levého zápěstí a dál šátral chodidly mezi
kamením po pevném místě.
Když pak Metatron znovu zvedl nad hlavu zakrvácený kámen,
vymrštil se spolu s ním i chomáč zlaté srsti a podobný plameni
vyskakujícímu do koruny stromu se zachytil zuby hluboko v jeho ruce.
Kámen vypadl z povolených prstů a zarachotil na okraji propasti.
Metatron se rozmáchl rukou doleva doprava, aby se opičáka zbavil, ale
ten se pevně držel zuby, drápy i ocasem, a paní Coulterová si zatím
přitiskla k tělu velké bílé tlukoucí křídlo a zarazila jeho rozmachy.
Anděl byl ochromený v pohybu, ale žádné zranění zatím neutrpěl. A
nestál ani na okraji propasti.
Zato lordu Asrielovi ubývaly síly. Zuby nehty se držel krví
prosáklého vědomí, ale s každým pohybem se mu ho trochu vytrácelo.
Cítil, jak se mu hrany lebečních kostí dřou o sebe, slyšel je. Všechny
smysly se mu mátly a jediné, co si uvědomoval, bylo: pevně drž a táhni
dolů.
Vtom paní Coulterová nahmátla andělův obličej a zaryla mu prsty do
očí.
Metatron vykřikl. Odkudsi z druhé strany nedozírné jeskyně se
rozlehla ozvěna a jeho hlas se odrážel od útesu k útesu, zdvojoval se a
slábl, a duchové v nekonečném procesí na protějším břehu průrvy se na
okamžik zastavili a zvedli hlavu po zvuku.
V tu chvíli sněžná levhartice Stelmarie, jejíž vědomí se kalilo spolu s
Asrielovým, z posledních sil skočila andělovi po krku.
Metatron klesl na kolena a paní Coulterová se svalila spolu s ním.
Stačila si ale všimnout upřeného pohledu Asrielových krví podlitých očí
a rychle se vzchopila. Kousek po kousku se drápala na nohy a
odstrkovala bušící křídla, až konečně popadla anděla za vlasy, zvrátila
mu hlavu dozadu a nastavila jeho obnažený krk zubům sněžné
levhartice.
To už ho lord Asriel táhl pozpátku za sebou, nohy se mu pletly a
uvolněné kameny se kutálely dolů, a také zlatý opičák se přidal, škubal,

360
kousal a trhal, a už byli skoro tam, skoro na samém okraji, když vtom se
Metatron vzepjal do výšky a vypětím sil roztáhl obě křídla. Velký bílý
baldachýn perutí se zdvíhal a klesal, znovu a znovu se zdvíhal a klesal,
až paní Coulterová odletěla stranou a Metatron stál už zase zpříma.
Křídla tloukla do vzduchu čím dál silněji a najednou se anděl vznášel ve
vzduchu, vzlétal ze země a lord Asriel ho sice nepřestával držet, ale
bylo znát, že rychle slábne. Zlatý opičák měl prsty zapletené v
Metatronových vlasech a za žádnou cenu nehodlal pustit –
Ale to už se přehoupli přes okraj propasti a stoupali do výšky Jestli
vyletí jen o něco výš, Asriel spadne dolů a Metatron jim unikne.
„Mariso! Mariso!“
Výkřik vyrazil lordu Asrielovi z nejhlubšího nitra. Lyřina matka, po
boku sněžnou levhartici a v uších burácivý řev, našla pod nohou pevné
místo, vší silou se odrazila a skočila, vrhla se přímo na anděla
obtíženého jejím daemonem a umírajícím milencem, popadla ho za
tlukoucí křídla a všechny společně strhla dolů do propasti.

* * *

Útesoví běsi zaslechli Lyřin poděšený výkřik a jako na povel po ní

otočili odpudivé ploché hlavy.
Will skočil dopředu a mávl nožem po tom nejbližším. Cosi ho zlehka
ťuklo do ramene – to Tialys seskočil největší z oblud přímo na tvář,
popadl ji za vlasy, a než ho stačila odmrštit, zaryl jí ostruhu pod čelist.
Nestvůra zavyla a ještě chvíli sebou škubala v bahně, kam dopadla.
Druhý běs zatím přihlouple zíral na pahýl vlastní ruky, načež upřel
vyděšený pohled na svůj kotník, kterého se useknutá ruka při pádu
zachytila. V příští vteřině už mu nůž vězel v prsou. Will ucítil, jak jeho
rukojeť třikrát čtyřikrát poskočila s posledními stahy utichajícího srdce,
a pak nůž vytáhl, právě včas, aby mu ho běs v pádu nevykroutil z ruky.
Slyšel, jak ostatní s poděšeným, nenávistným křikem prchají do
všech stran, a když viděl, že Lyra stojí živá a zdravá po jeho boku, vrhl
se do bahna s jedinou myšlenkou.
„Tialysi! Tialysi!“ volal. Opatrně, aby se vyhnul chňapajícím zubům,
obrátil hlavu největšího běsa na stranu. Tialys byl mrtvý, ostruhu

361
zaraženou hluboko v jeho krku. Obluda ještě nepřestala kopat a kousat,
a tak jí Will uřízl hlavu a odvalil ji stranou, a teprve pak vyprostil
mrtvého Galivespiana z jejího kožnatého krku.
„Wille,“ ozvala se za ním Lyra. „Wille, podívej…“
Dívala se dovnitř křišťálových nosítek. Nerozbila se, i když byl
křišťál na mnoha místech zamazaný bahnem a krví z obětí, kterými se
běsové živili těsně předtím, než sem dorazili. Ležela teď groteskně
našišato mezi kameny a uvnitř…
„Wille, podívej, ještě je naživu! Ale… chudák malá…“
Viděl, jak se opírá rukama do křišťálu a snaží se dostat dovnitř, aby
anděla utišila. Byl, ubožák, strašlivě starý a vyděšený, plakal jako
nemluvně a ustrašeně se tiskl do kouta u země.
„Musí být hrozně starý. Nikdy jsem neviděla, aby se někdo takhle
strašlivě trápil. Wille, nemůžeme ho pustit ven?“
Jediným pohybem vyřízl v křišťálu otvor a sáhl dovnitř, aby andělovi
pomohl vylézt. Slabomyslný, vetchý nebožák ale nedokázal nic než s
pláčem brblat bolestí, strachy a bezmocí. V pomocné ruce viděl jen
další nebezpečí a zoufale se před ní snažil uhnout.
„Ničeho se nebojte,“ chlácholil ho Will. „Pomůžeme vám aspoň
někam se schovat. No tak, my vám nic neuděláme.“
Třesoucí se ruka se chabě zachytila jeho dlaně. Stařík nepřestával
neartikulovaně pohekávat, kvílet. Skřípal zuby a volnou rukou se bez
ustání popotahoval za vousy, ale když se dovnitř naklonila i Lyra, aby
mu pomohla, pokusil se usmát a uklonit a letité oči mu ze spleti vrásek
zazářily nevinným úžasem.
Společnými silami vytáhli Nejstaršího z jeho křišťálové cely. Nebylo
to nic těžkého. Byl lehounký jako papír a následoval by je, kamkoli by
chtěli, protože mu scházela vlastní vůle a reagoval na prostou laskavost,
jako se květina vzpíná ke slunci. Ale venku na vzduchu, kde větru
nestálo v cestě nic, co by ho uchránilo, se k jejich zděšení začal
rozplývat a vytrácet. Trvalo sotva chvilku, než dočista zmizel, a Willovi
s Lyrou zbyla jen poslední vzpomínka na oči mžourající údivem a
konečný povzdech hluboké, vyčerpané úlevy.

362
 A pak byl ten tam, záhada rozplývající se v tajemnu. Netrvalo to
všechno ani minutu. Will se obrátil zpátky k padlému rytíři, opatrně
sebral drobounké tělíčko do dlaní a nechal slzy volně plynout.
Ale Lyra ho netrpělivě pobízela.
„Wille, musíme pryč. Musíme zmizet, lady slyší blížit se ty koně…“
Z temně modré oblohy jim zakroužil nad hlavou temně modrý
jestřáb. Lyra vykřikla a přikrčila se, ale Salmakie zvolala z plných plic:
„Ne, Lyro! Ne! Postav se a zvedni ruku!“
A tak se Lyra napřímila, podepřela si paži druhou rukou a modrý
jestřáb zakroužil, obrátil se, snesl se níž a sevřel jí prsty ostrými drápky.
V jeho sedle seděla šedovlasá dáma. Jasnýma očima spočinula
nejprve na Lyře a pak na Salmakii, která se děvčátka držela za límec.
„Paní…“ promluvila Salmakie slabě. „Udělali jsme…“
„Udělali jste všechno, co bylo potřeba. Teď jsme tu my,“ řekla paní
Oxentiel a škubla uzdou.
Jestřáb na povel třikrát vykřikl hlasem tak pronikavým, že Lyře
zazvonilo v uších. A v odpověď se z oblohy prudce snesla nejdřív jedna,
pak dvě, tři a víc, stovky zářících vážek s bojovníky v sedle. Poletovaly
tak rychle, až se zdálo, že do sebe musí narazit, ale díky jemnému
instinktu vážek a zručnosti jejich jezdců se chaos záhy změnil v pestrý
goblén rychlého, tichého víření nad hlavou a kolem obou dětí.
„Lyro,“ řekla dáma na jestřábovi, „a Wille, pojďte za námi.
Dovedeme vás za vašimi daemony.“
Ve chvíli, kdy jestřáb roztáhl křídla a zvedl se z její ruky, ucítila Lyra
v druhé dlani nepatrnou váhu lady Salmakie a pochopila, že se
Galivespianka drží při životě jen silou vůle. Přitiskla její tělo k sobě a
rozběhla se s Willem směrem, kterým je vedl oblak vážek. Nejednou
cestou klopýtla a upadla, ale nepřestávala si přitom lady zlehka tisknout
k srdci.
„Doleva! Doleva!“ naváděl je hlas jezdkyně na jestřábu a oni se v
blesky protínaném šeru obrátili daným směrem. Napravo zahlédl Will
oddíl mužů ve světlešedém brnění, přilbách a s maskovanou tváří. Po
boku jim stejným krokem našlapovaly šedé vlčice – jejich daemoni.
Proud vážek se bez váhání pustil jejich směrem a muži zakolísali. Pušky
jim nebyly k ničemu a Galivespiané mezi ně vpadli dřív, než se nadali.

363
Bojovníci seskakovali ze sedel, našli tu ruku, tu paži či nekrytý krk,
zaryli do nich ostruhu a naskočili zpátky na vážky, které se mezitím
bleskurychle otočily a vrátily k svým jezdcům. Byli tak rychlí, že je
skoro nebylo možné sledovat. Vojáci v panice zapomněli na veškerou
kázeň, otočili se a prchali.
Vtom se ale jako rachot hromu přiblížil zezadu dusot kopyt a děti se
zděšeně obrátily. Podivní koňští lidé, které předtím viděli u říčky, se k
nim hnali rychlým cvalem a první z nich už třímali v rukou sítě, točili
jimi nad hlavou a vážky, které v nich uvízly, vzápětí jediným švihnutím
odhazovali polámané stranou.
„Tudy!“ uslyšeli hlas dámy na jestřábu. „K zemi, přikrčte se!“
Udělali, co jim radila, a vzápětí se země pod nimi zatřásla. Že by tak
duněla koňská kopyta? Lyra zvedla hlavu, odhrnula si z očí zmáčené
vlasy a uviděla zvíře zdaleka nepodobné koni.
„Iorku!“ zajásala a srdce jí poskočilo radostí. „Iorku, kamaráde!“
Will ji bleskurychle strhl zpátky, protože se k nim neřítil jen Iorek
Byrnison, ale celý pluk jeho medvědů. Lyra jen tak tak stačila sklonit
hlavu a v příští chvíli už je Iorek oba přeskočil a hřímal na medvědy
rozkazy: měli se rozdělit do dvou křídel a sevřít nepřítele mezi sebou.
Pak se medvědí král pružně, jako by jeho brnění nevážilo víc než
srst, obrátil k Willovi a Lyře, kteří se rychle zvedali na nohy.
„Iorku, za tebou! Mají sítě!“ vykřikl Will, protože jezdci už byli
téměř u nich.
Než se medvěd stačil pohnout, zasvištěla vzduchem síť a Iorka
zahalila pavučina ocelově silných vláken. Zařval, zvedl se na zadní a
rozmáchl se mohutnými tlapami po jezdci. Ale síť byla pevná, a i když
kůň řehtal a vyděšeně couval, zůstával medvěd pevně spoutaný jejími
pružnými oky.
„Iorku!“ zavolal Will. „Počkej! Nehýbej se!“
Rychle se brodil loužemi a trsy tvrdé trávy, zatímco se jezdec snažil
zkrotit poplašeného koně, a doběhl k Iorkovi ve chvíli, kdy přijel další
jezdec a vzduchem zasvištěla i jeho síť.
Will si ale zachoval chladnou hlavu. Místo aby mával rukama kolem
sebe a zaplétal se tím víc, sledoval dopadající síť a prořízl ji v jediném
okamžiku. Druhá síť dopadla neškodně na zem a Will přiskočil k

364
Iorkovi. Levou rukou hledal cestu, pravou řezal a ohromný medvěd bez
hnutí stál a sledoval, jak chlapec bystře obíhá jeho mohutné tělo, krájí a
strhává síť a uvolňuje mu cestu.
„Teď můžeš!“ houkl na něj Will. Uskočil stranou a Iorek se vymrštil
plnou vahou přímo proti hrudi nejbližšího koně.
Jezdec se chystal švihnout zdviženou šavlí po medvědově krku, ale i
s brněním vážil Iorek Byrnison bezmála dvě tuny a v boji zblízka mu
nemohlo nic odolat. Jezdec i kůň, rozdrcení a zpřelámaní, se neškodně
skáceli stranou. Iorek znovu získal rovnováhu, obhlédl krajinu a zaryčel
na děti:
„Skočte mi na záda! Rychle!“
Lyra se na něj vyšvihla a Will ji následoval. Mezi nohama svírali
chladné železo a pod ním cítili ohromnou pulzující sílu. Iorek vyrazil.
Za jejich zády se ostatní medvědi pustili do podivné kavalerie.
Galivespiané jim horlivě pomáhali a jejich žihadla přiváděla koně k
šílenství. Dáma na modrém jestřábovi proletěla dětem nad hlavou.
„Pořád rovně!“ volala. „Mezi stromy tamhle v údolí!“
Iorek vyběhl na nevysoké návrší a zarazil se. Asi čtvrt míle před nimi
se rozervaná země svažovala k nevelkému háji. Odkudsi za ním pálila
baterie velkých děl, takže jim vysoko nad hlavou s kvílením přeletoval
granát za granátem, a kdosi další vystřeloval světlice, které se
rozprskávaly těsně pod mraky, snášely se ke stromům a zalévaly je
chladným zeleným světlem vystavujícím je dělům jako dokonalý terč.
A o nadvládu nad hájkem samým se drala dvacítka či víc fantomů
zadržovaná otrhaným houfem duchů. Sotva Lyra s Willem tuhle
nesourodou skupinku uviděli, poznali, že jejich daemoni jsou tam uvnitř
a že pokud se k nim co nejdřív nedostanou, bude to jejich konec. Rady
fantomů se každým okamžikem rozrůstaly, jak k nim zpoza hřebene
napravo přibývaly další a další posily. Will i Lyra už je viděli docela
zřetelně.
Těsně nad hřebenem se teď rozlehl výbuch a do vzduchu vyletěly
kamínky a kusy hlíny. Lyra vykřikla a Will se musel chytit za prsa.
„Držte se,“ zavrčel Iorek a vyrazil do útoku.
Vysoko nad nimi se rozletěla světlice a po ní další a další. V
oslepující záři se snášely dolů a vzápětí vybuchl další granát, tentokrát o

365
něco blíž. Ucítili náraz vzduchu a o vteřinu dvě později jim na tváře
dopadla bodavá sprška hlíny a kamínků. Iorek se ani na okamžik
nezarazil, ale oba dva měli co dělat, aby se na jeho hřbetu udrželi. Jeho
husté srsti se nemohli přidržet a nezbývalo jim, než svírat koleny pláty
brnění, ale protože měl záda široká, bez přestání klouzali dolů.
„Podívej!“ vykřikla Lyra a ukázala rukou, zatímco nedaleko vybuchl
další granát.
K světlicím právě mířil asi tucet divoženek, každá s hustě olistěnou
větví v ruce, a s jejich pomocí rozmetaly zářící světla po celé obloze.
Hájek se znovu ponořil do tmy, která ho skrývala před obsluhou děl.
Teď už měli stromy jen kousíček před sebou. Will i Lyra cítili svá
chybějící já na dosah a zmocnilo se jich vzrušení, divoká naděje
zmrazená strachem, protože mezi stromy se hemžilo fantomy a oni
budou muset projít přímo mezi nimi. Už jen pohled na ně v nich
probouzel vzpomínku na onu odpornou slabost kolem srdce.
„Mají nahnáno z vašeho nože,“ promluvil kdosi po jejich boku a
medvědí král se zarazil tak zprudka, že se mu Will s Lyrou svezli ze
zad.
„Lee!“ vykřikl Iorek. „Lee, kamaráde, tak tohle jsem ještě neviděl.
Jsi přece mrtvý, tak s čím to teď mluvím?“
„Iorku, brachu stará, ty nemáš vůbec ponětí, co se děje. Teď to nech
na nás, z medvědů fantomové nahnáno nemají. Lyro, Wille, pojďte za
mnou a pěkně jim ukažte ten nůž…“
Lyře se na pěst znovu snesl modrý jestřáb a šedovlasá dáma je
varovala: „Neztrácejte ani vteřinu. Běžte dovnitř, najděte svoje
daemony a rychle pryč! Blíží se další nebezpečí.“
„Děkujeme, lady! Děkujeme vám všem!“ vydechla Lyra a jestřáb se
znovu vznesl do vzduchu.
Will viděl, jak je nezřetelná postava ducha Leeho Scoresbyho pobízí
mezi stromy, ale museli se nejdřív rozloučit s Iorkem Byrnisonem.
„Iorku, kamaráde nejdražší, ani nevím, jak to říct… Pánbu ti to
zaplať!“ hledala slova Lyra.
„Děkujeme ti, králi Iorku,“ řekl Will.
„Není čas. Běžte. Běžte!“
Hlavou v přilbici je postrčil od sebe.

366
 Will se vrhl za duchem Leeho Scoresbyho do podrostu a divoce se
kolem sebe rozháněl nožem. Světlo sem dopadalo roztříštěné a tlumené
listím, střídané hustými, propletenými, matoucími stíny.
„Drž se za mnou,“ zavolal na Lyru a vzápětí vykřikl, jak ho ostružina
sekla přes tvář.
Všude kolem panoval rušný pohyb doprovázený hlukem zápasu.
Stíny se pohupovaly sem tam jako větve ve větru. Možná to byli
duchové, protože obě děti cítily dobře známé závany chladu a všude
kolem se ozývaly hlasy:
„Tudy!“
„Sem!“
„Běžte dál, držíme je z dosahu!“
„Už tam skoro jste!“
A vtom vykřikl hlas, který Lyra znala nade všechno dobře a byl jí
nade všechno dražší: „Pospěšte si! Rychle, Lyro!“
„Pantíku, lásko moje… Tady jsem!“
Celá roztřesená se s pláčem vrhla do tmy, zatímco Will prosekával
větve stromů propletené břečťanem, ostružiní a kopřivy. Okolní hlasy
duchů se slily v povzbudivý, varovný chorál.
Ale také fantomové vycítili svůj cíl a drali se za nimi přes křoviny,
šípky, kořeny a větve, které jim nestály v cestě o nic víc než kouři.
Deset, dvacet oněch záštiplných bledých přízraků jako by se vlévalo
přímo doprostřed hájku, kde duch Johna Parryho řadil své společníky k
obraně.
Will i Lyra se oba třásli po celém těle, zesláblí strachem,
vyčerpáním, nevolností a bolestí, ale nepřicházelo v úvahu, aby se teď
vzdali. Lyra škubala za ostnaté šlahouny holýma rukama a Will sekal
nožem doleva doprava, zatímco boj stínových bytostí kolem nich
nabíral na urputnosti.
„Tamhle!“ zavolal Lee. „Vidíte je? U toho balvanu…“
Divoká kočka tam prskala, syčela a sekala kolem sebe drápy, vlastně
dvě divoké kočky. Oba to byli daemoni a Will věděl, že kdyby měl čas,
snadno by poznal, která z nich je Pantalaimon, ale času nebyla ani
vteřinka, protože z nejbližších stínů se se strašlivou lehkostí sunul další
fantom přímo proti nim.

367
 Will přeskočil poslední překážku, padlý kmen stromu, a zabořil nůž
do tetelícího se sloupce vzduchu, který mu nekladl žádný odpor. Cítil,
jak mu celá ruka ochromuje, ale zaťal zuby se stejným odhodláním, s
jakým jeho prsty svíraly rukojeť. Bledý obrys jako by vykypěl do stran
a rozplynul se v temnotě.
Už byli skoro u nich, ale daemoni bezmála šíleli děsem, protože mezi
stromy se k nim valili další a další fantomové a jediné, co jim stálo v
cestě, byli udatně bojující duchové.
„Můžeš se prokrojit ven?“ zeptal se duch Johna Parryho.
Will zvedl nůž, ale vzápětí se musel zarazit, od hlavy k patě otřesený
strašlivým návalem nevolnosti. Žaludek měl prázdný a jeho křečovité
stahy strašlivě bolely. Lyra po jeho boku na tom nebyla o nic lépe.
Leeův duch si bleskurychle uvědomil, co se děje, přiskočil k daemonům
a pustil se do bledého stínu, který se k nim připlížil skrze balvan
odzadu.
„Wille, prosím tě…“ lapala po dechu Lyra.
Nůž zabral do vzduchu, vodorovně, dolů a zase zpátky. Duch Leeho
Scoresbyho nakoukl do otvoru a uviděl širokou mlčenlivou prérii
zalitou jasným měsíčním světlem. Tolik se podobala jeho rodnému
kraji, že nevěřil vlastnímu štěstí.
Will se vrhl přes mýtinku, popadl nejbližšího daemona a Lyra sevřela
do náruče druhého.
A ani v tak vypjaté chvíli, kdy jim všem hrozilo bezprostřední
nebezpečí, se neubránili podivnému vzrušení, protože Lyra držela
Willova daemona, bezejmennou divokou kočku, a Will Pantalaimona.
S námahou odtrhli pohled jeden od druhého.
„Nashledanou, pane Scoresby!“ zavolala Lyra a rozhlédla se po
duchovi. „Chtěla bych… strašně vám děkuju, děkuju vám. Sbohem!“
„Sbohem, holčičko moje zlatá, sbohem, Wille. Hodně štěstí!“
Lyra se protáhla na druhou stranu, ale Will stál bez hnutí a díval se
do očí duchovi svého otce. Zářily mu ve stínu jako drahokamy. Než se
nadobro rozejdou, musí mu ještě něco říct.
„Říkal jsi, že jsem bojovník,“ promluvil nakonec. „Říkal jsi, že je to
moje podstata, se kterou nic nenadělám. Ale mýlil ses, otče. Bojoval

368
jsem, protože jsem musel. Svou podstatu nezměním, ale můžu si vybrat,
co budu dělat. A já si vyberu, protože teď už jsem volný.“
Otcův úsměv byl plný hrdosti a něhy. „Výborně, chlapče. Zachoval
ses opravdu skvěle.“
Najednou už ho Will neviděl. Obrátil se a prolezl otvorem za Lyrou.
A jakmile dosáhli svého cíle, jakmile děti našly své daemony a
unikly do bezpečí, mohli mrtví válečníci konečně, konečně nechat své
atomy povolit a volně se rozplynout do prostoru.
Z nevelkého hájku, kolem zmatených fantomů a dál ven z údolí,
kolem mohutného těla medvěda ve zbroji, svého starého
spolubojovníka, se poslední zbytky vědomí, které kdysi bývaly
vzduchoplavcem Leem Scoresbym, vznesly do výšky, kam tolikrát
předtím vyletěl jeho veliký balon. Bez obav ze světlic a rozletujících se
granátů, hluché k výbuchům, volání i hněvivému, varovnému či
bolestnému křiku, a vědomy si jen stoupání do výše, propluly poslední
zbytečky Leeho Scoresbyho těžkými mraky a vynořily se pod jasnou
hvězdnou oblohou, kde na ně už čekaly atomy jeho milovaného
daemona Hester.

369
 32
RÁNO

Rozlehlá zlatá pláň, kterou duch Leeho Scoresbyho

PŘICHÁZÍ JITRO, nakrátko zahlédl otevřeným oknem, klidně
SKOMÍRÁ NOC, spočívala pod prvními paprsky jitřního slunce.
HLÍDKY SE Kromě zlaté byla i žlutá, hnědá a zelená včetně
Z VARTY
VRACEJÍ… všech milionů odstínů mezi tím, a místy i černá,
WILLIAM BLAKE
protkaná uhlově černými čarami a proužky, stříbrná
v místech, kde sluneční svit dopadal na špičičky
určitých travin těsně před rozkvětem, a modrá tam,
kde se na hladině širokého jezera v dálce a menšího rybníčku o něco
blíž odrážela jasná obloha.
A i když klidná, nebyla úplně tichá, protože v miliardách drobných
stonků šelestil mírný vánek, v trávě cvrčely, bzučely a drnčely miliardy
drobných živočichů včetně hmyzu a kdesi na modré obloze, příliš
vysoko, než aby byl vidět, prozpěvoval jakýsi pták zvonivé kudrlinky
nápěvu, hned blízko a hned zas daleko, ale nikdy dvakrát stejně.
Jediné živé bytosti, které v té širé krajině ležely nehlučně a bez hnutí,
byli spící chlapec a děvče schoulení zády k sobě ve stínu skalního
výběžku na vrcholku nevysokého návrší.
Byli tak nehnuti a bledí, že vypadali jako bez života. Hlad jim napjal
kůži přes vyhublé tváře, bolest zanechala kolem očí vějířky vrásek a
byli pokrytí prachem, blátem a hojně i krví. Leželi s údy těžkými a
bezvládnými, jako člověk v posledních stádiích vyčerpání.
Jako první se probudila Lyra. Slunce už na své cestě po obloze
minulo skalní převis, a když se dotklo jejích vlasů, maličko se pohnula.

370
Pak se paprsky dotkly jejích víček a ona se zvolna vynořila z hlubin
spánku jako ryba na háčku, pomalu, ztěžka a neochotně.
Ale se sluncem nemělo smysl se přít, a tak otočila hlavu, zakryla si
oči rukama a zamrmlala: „Pantíku… Pante…“
Pod stínem ohnuté ruky otevřela oči a teprve teď se doopravdy
probudila. Ještě nějakou chvíli zůstala bez hnutí, protože ji ruce i nohy
bolely a v každičké části těla cítila malátnou únavu, ale byla už vzhůru,
cítila mírný větřík, hřálo ji slunce a k uším se jí neslo šramocení hmyzu
a zvonivá píseň ptáka vysoko na obloze. Bylo to všechno navýsost
příjemné. Už skoro zapomněla, jak je na světě krásně.
Po chvíli se otočila a uviděla Willa. Ještě spal. Ruka mu ještě
nedávno vydatně krvácela, špinavou košili měl potrhanou a vlasy
slepené prachem a potem. Dlouze se na něj zahleděla, na zlehka
pulzující kůži na krku, pomalu se zdvíhající a klesající hrudník, na
jemné stíny, které mu řasy vrhaly na víčka, když se slunce posunulo až
k nim.
Nesrozumitelně cosi zabručel a pohnul se. Nechtěla, aby ji přistihl,
jak se na něj dívá, a obrátila pohled na druhou stranu, na maličký, jako
dvě dlaně široký hrob, který vyhloubili večer předtím a kam uložili k
odpočinku mrtvá těla rytíře Tialyse a lady Salmakie. Nedaleko si všimla
plochého kamene a zvedla se, aby ho vyviklala ze země a vztyčila v čele
hrobu. Pak se posadila a s očima zastíněnýma dlaní se rozhlédla po
pláni.
Připadalo jí, že se táhne donekonečna. Nikde nebyla tak úplně
plochá, ať se obrátila kamkoli. Vlnila se v dlouhých plavných křivkách
a členily ji nevelké hřebeny a rokle. Tu a tam viděla skupinky stromů
tak vysokých, jako by ani nevyrostly samy od sebe, ale musel je někdo
vybudovat. Jejich rovné kmeny a husté koruny jako by popíraly
perspektivu, protože byly docela zřetelně patrné, ačkoli musely stát na
míle daleko.
O něco blíž, vlastně hned u paty návrší jen pár set metrů od nich se
blýskalo jezírko napájené pramenem prýštícím ze skály. Lyra si
najednou uvědomila, že má strašlivou žízeň.
Postavila se na vratké nohy a zvolna se pustila k vodě. Pramínek se
zurčivě řinul z mechem obrostlé skalní stěny a ona do něj nořila ruce tak

371
dlouho, až se všechno bahno a špína smyly a ona si mohla donést vodu
k ústům. Byla studená, až trnuly zuby, a ona ji polykala s největší
rozkoší.
Jezírko lemovaly třásně rákosu a odkudsi z jejich hloubi skřehotala
žába. Bylo mělké a teplejší než pramen, jak zjistila, když shodila boty a
vešla do něj. Dlouho tak zůstala stát a vychutnávala si hřejivé teplo na
hlavě a těle, chladné bahno pod nohama a ledový proud vody kolem
lýtek.
Sklonila se, ponořila tvář do vody a důkladně si namočila vlasy.
Chvíli je nechala splývat po hladině a pak pohodila hlavou a promývala
je v prstech tak dlouho, až se všechen prach a nečistota vyplavily.
Když si připadala o něco čistší a utišila žízeň, zvedla oči k návrší,
jestli se už Will probudil. Seděl s rukama obepjatýma kolem
přitažených kolen, díval se na pláň, jako předtím ona, a žasl nad její
rozlohou. A také nad světlem, teplem a tichem.
Pomalu vyšla zpátky k němu. Vyřezával právě do malého
náhrobního kamene jména obou Galivespianů a usazoval ho pevněji do
země.
„Jsou někde…“ začal a jí bylo jasné, že má na mysli jejich daemony.
„Nevím. Ještě jsem Pantíka neviděla. Připadá mi, že nemůže být
daleko, ale nevím. Pamatuješ si, co se stalo?“
Protřel si oči a zívl tak upřímně, že mu zapraskalo v čelisti. Pak
zamrkal a zavrtěl hlavou.
„Moc ne,“ přiznal. „Popadl jsem Pantalaimona a ty jsi chytila… toho
druhého. Prošli jsme sem, svítil tu krásně měsíc a já ho postavil na zem,
abych mohl to okno zase zavřít.“
„A tvůj… ten druhý daemon mi najednou vyskočil z náruče,“ dodala
Lyra. „Dívala jsem se tím oknem zpátky po panu Scoresbym a po
Iorkovi, a taky jsem chtěla vidět, kde se tam Pantík vzal, ale když jsem
se pak rozhlídla, byl ten tam.“
„Ale nemám ten pocit, jako když jsme byli ve světě mrtvých. Když
jsme byli doopravdy rozdělení.“
„Ne,“ přidala se k němu. „Rozhodně jsou někde nablízku.
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, hráli jsme si spolu občas na
schovávanou, jenže to moc nešlo, protože jsem byla moc velká, než aby

372
mě nenašel a já taky vždycky přesně věděla, kde je, i když se
zamaskoval třeba jako můra nebo tak něco. Ale tohle je zvláštní,“
bezděky si přejela rukama po hlavě, jako by chtěla setřást nějaké
kouzlo. „Není tady, ale nijak mě to uvnitř nerve. Připadám si v bezpečí
a vím, že i on je v pořádku.“
„Nejspíš budou spolu,“ podotkl Will.
„Ano. Určitě budou spolu.“
Znenadání se postavil.
„Podívej,“ řekl, „tamhle…“
Zaclonil si oči a ukázal rukou do dálky. Sledovala jeho pohled až k
vzdálenému chvějivému pohybu, zřetelně odlišnému od tetelení horkého
vzduchu.
„Zvířata?“ nadhodila pochybovačně.
„A poslouchej,“ dodal a přiložil si ruku k uchu.
Když ji na to upozornil, uvědomila si i ona tiché vytrvalé dunění
podobné vzdálenému hřmění.
„Už jsou pryč,“ ukazoval Will.
Maličká skvrnka pohybujících se stínů zmizela, ale dunění ještě
chvíli pokračovalo. Pak se najednou ztišilo, i když ani předtím nebylo
nijak hlasité. Oba dva hleděli na stejné místo a zanedlouho se pohyb
znovu objevil. Chvíli po něm uslyšeli i povědomé dunivé hučení.
„Zakryl je nějaký hřeben, nebo tak něco,“ domyslel si Will. „Jsou
teď blíž?“
„Nedokážu to odhadnout. Ale ano, obracejí se, podívej, a míří sem.“
„Jestli se jim budeme muset bránit, radši se na to napiju,“ řekl Will.
Odnesl si batoh dolů k prameni, důkladně se napil a smyl ze sebe
většinu špíny. Rána mu přestala krvácet teprve před chvílí a připadal si
prosáklý špínou. Ze všeho nejvíc by si teď přál teplou sprchu, spoustu
mýdla a čisté oblečení.
Lyra zatím nespouštěla oči z… ať to bylo cokoli, vypadali
prapodivně.
„Wille,“ zavolala. „Oni jedou na kolečkách…“
Ale příliš jistě to neznělo. Vydrápal se po svahu o kousek výš a
zastínil si oči. Teď už rozeznával jednotlivé tvory. Celá skupina, stádo,
tlupa, či co to bylo, sestávala z asi tuctu bytostí a všechny se

373
pohybovaly na kolech, jak už Lyra řekla. Vypadaly jako něco mezi
antilopou a motocyklem, ale to nebylo všechno, protože měly navíc
choboty jako malí sloni.
Skutečně mířili k nim, a dokonce se zdálo, že s jasným záměrem.
Will vytáhl nůž, ale Lyra na trávě vedle něj už otáčela ručičkami
alethiometru.
Odpověď přišla rychle, dřív, než se tvorové stačili přiblížit na víc než
pár set metrů. Střelka hbitě klouzala doleva, doprava, doleva a zase
doleva, a Lyra ji úzkostlivě sledovala, protože v poslední době jí
vykládání symbolů dalo spoustu práce, a když se pouštěla do sestupu po
jednotlivých větvích významů, připadala si ztěžklá a nemotorná.
Namísto aby přelétala mezi pomyslnými příčkami zlehka jako pták,
postupovala pomalu a na jistotu. Jakmile ale pochopila, co jí přístroj
říká, vyloupl se před ní význam pevně a spolehlivě jako dřív.
„Je to dobré,“ řekla, „jsou přátelští. A hledají nás, Wille, vědí, že
jsme tady… A tohle je zvláštní, moc tomu nerozumím… doktorka
Maloneová?“
Vyslovila to jméno spíš jen pro sebe, protože se jí nechtělo věřit, že
by vědkyně mohla být v tomhle světě. Alethiometr ale ukazoval zcela
jasně na ni, i když jméno samozřejmě naznačit nemohl. Lyra přístroj
uložila zpátky a postavila se vedle Willa.
„Já myslím, že by bylo nejlepší sejít za nimi,“ řekla. „Nic nám
neudělají.“
Někteří z tvorů se vyčkávavě zastavili. Jejich vůdce se vysunul se
zdviženým chobotem maličko do popředí a děti viděly, že se pohání
dopředu mocnými odrazy postranních končetin. Část skupinky se zašla
napít k jezírku a ostatní čekali. Nečišela z nich ale smířená, odevzdaná
zvědavost pasoucích se krav, byly to osobnosti obdařené inteligencí a
rozhodností. Byli to lidé.
Will s Lyrou scházeli ze svahu, dokud se neocitli dost blízko, aby si
mohli promluvit. Bez ohledu na Lyřino ujišťování držel Will pro jistotu
ruku na noži.
„Nevím, jestli mi rozumíte,“ začala Lyra opatrně, „ale vím, že jste
přátelé. Asi bychom měli…“

374
 Vůdce zamával chobotem. „Vy jít za Mary,“ řekl. „Vy nasednout.
My povézt. Jít za Mary.“
„Aha!“ usmála se Lyra potěšené a obrátila se k Willovi.
Dva z tvorů na sobě měli uzdy a třmeny ze splétaného provazu. Sedla
neměli, ale jak se ukázalo, jejich kosočtverečné hřbety byly dost
pohodlné i bez nich. Lyra byla zvyklá vozit se na medvědovi, Will uměl
jezdit na kole, ale ani jeden nikdy neseděl na koni, který se tvorům
podobal asi nejvíc. Jezdec na koni může ale svého oře řídit, což, jak děti
brzy zjistily, v tomhle případě neplatilo. Uzdy a třmeny tu byly čistě
proto, aby se měly čeho držet, když udržují rovnováhu. Veškerá
rozhodnutí spočívala na oněch zvláštních tvorech.
„Kde jsou…“ začal Will, ale vtom se tvor pod ním pohnul a on se
musel soustředit, aby udržel rovnováhu.
Celá skupinka se otočila a pustila se z mírného svahu. Ujížděli trávou
a trochu to kodrcalo, ale ani tak nebyla jízda nepohodlná, protože
tvorové neměli páteř. Will s Lyrou si na jejich hřbetě připadali jako v
dobře odpružených křeslech.
Zanedlouho se dostali na dohled oněm černým či tmavohnědým
ploškám, na které z návrší nebylo moc dobře vidět, a když v nich
rozeznali stuhy hladkých kamenných silnic, zarazilo je to stejně jako
před časem Mary Maloneovou.
Tvorové najeli na hladký povrch a pohybovali se stále větší rychlostí.
Cesta připomínala spíš říční tok než silnici, protože místy se rozšiřovala
do ploch podobných menším jezerům a jinde se rozbíhala do úzkých
ramen, která se po čase nečekaně znovu spojovala. Ani v nejmenším se
nepodobala oné neurvale racionální síti, která ve Willově světě
bezohledně přetínala kopce a na betonových mostech přeskakovala
údolí. Zdejší silnice krajinu neznásilňovaly, ale byly její součástí.
Ujížděli čím dál rychleji. Willovi i Lyře chvíli trvalo, než si zvykli na
pohyb silných svalů a omračující hřmot tvrdých kol na pevném kameni.
Lyra měla ze začátku s jízdou potíže, protože nikdy neseděla na kole a
nevěděla, jak se v zatáčce naklonit do strany, ale rychle to od Willa
odkoukala a brzy byla rychlou jízdou nadobro unesená.
V rachotu kol nemělo cenu mluvit, a tak jen ukazovali – na stromy,
užaslí nad jejich vznosnými rozměry, na hejna nejpodivnějších ptáků,

375
jaké kdy viděli, protože se díky křídlům na přední a zadní straně těla
pohybovali ve vzduchu podivně šroubovitým letem, nebo na vypasené
modré ještěry velikosti koní, kteří se vyhřívali uprostřed silnice, a když
je skupinka po stranách míjela, vůbec si jí nevšímali.
Slunce už stálo vysoko na obloze, když začali zpomalovat. Ve
vzduchu se tu vznášela nezaměnitelná slaná vůně moře a silnice se
zvedala k příkrému vrcholku, takže zpomalili skoro do kroku.
„Nemohli byste zastavit?“ zaprosila Lyra, celá ztuhlá a rozbolavělá.
„Ráda bych sesedla a šla pěšky“
Tvor, na kterém jela, ucítil škubnutí uzdy a ať už jí rozuměl nebo ne,
zastavil se.
Willův udělal totéž a obě děti slezly na zem. Po dlouhém natřásání a
zatínání svalů si připadali celí rozlámaní.
Tvorové zatím kroužili kolem, na čemsi se domlouvali a elegantně
přitom mávali choboty v rytmu zvuků. Asi po minutě vyrazili na další
cestu a Will s Lyrou teď spokojeně kráčeli mezi jejich teplými, trávou a
senem provoněnými těly. Jeden či dva vyjeli na vrchol svahu před nimi,
a když se teď děti nemusely soustředit na to, aby se jim udržely na
hřbetě, mohly si prohlédnout způsob, jakým se tvorové pohybují. Byli
tak silní a ladní, tak obratně se odráželi, nakláněli do stran a otáčeli, že
se Will s Lyrou neubránili úžasu a obdivu.
Na vrcholku kopce se zastavili a vůdce se k nim obrátil: „Mary
blízko,“ řekl. „Mary tam.“
Podívali se dolů. Na obzoru se modře leskla mořská hladina. O něco
blíž se hustou stepní trávou klikatila široká, pomalu plynoucí řeka a na
úpatí dlouhého svahu stál mezi nízkými stromy a řádky zeleniny shluk
chatrčí s doškovými střechami. Mezi domky se pohybovali další
podobní tvorové a část jich obhospodařovala záhonky nebo pracovala
mezi stromy.
„Vy zase nasedat,“ nakázal jim vůdce.
Nebylo to už daleko. Will i Lyra poslušně vylezli zpátky, tvorové
zkontrolovali, jak se jim sedí, a choboty přitáhli třmeny, jako by se
chtěli ujistit, že se dětem nic nestane.
Pak znovu vyrazili. Rozháněli se postranníma nohama a nabírali
cestou ze svahu děsivou rychlost. Will i Lyra se křečovitě drželi rukama

376
i koleny a cítili, jak jim vítr prudce oblévá tváře, čuchá vlasy a tlačí je
do očí. Hřímání kol, prudce ubíhající tráva po obou stranách, suverénní
náklon svalnatých těl v široké zatáčce, pronikavé opojení rychlostí –
bylo znát, jak tvory tohle všechno těší a Will s Lyrou sdíleli jejich
radost a připojili se k ní šťastným smíchem.
Zastavili se uprostřed vesnice a ostatní, kteří je viděli přijíždět, se s
přátelskými pozdravy shlukli kolem.
Vtom Lyra vykřikla: „Doktorka Maloneová!“
Mary vycházela z jedné z chýší a její vybledlá modrá košile,
podsaditá postava i teplé začervenalé tváře působily v tom podivném
prostředí nezvykle i blízce zároveň.
Lyra se jí rozběhla do náruče a žena ji k sobě pevně přitiskla. Will se
ostražitě, nedůvěřivě držel zpátky.
Mary Lyru vřele políbila a pak pokročila k Willovi, aby se přivítala i
s ním. Během ani ne vteřiny se mezi nimi odehrál prapodivný
imaginární taneček plný rozpaků a porozumění.
Obě děti vypadaly tak zuboženě, že se Mary sevřelo srdce lítostí a
nejradši by objala i Willa. Ale byla dospělá a on už skoro také. Dobře si
uvědomovala, že by z něj takovým přístupem dělala děcko, protože dítě
by objala beze všeho, kdežto k neznámému muži by se tak důvěrně
nikdy nechovala. V duchu se tedy zarazila, protože chtěla Lyřinu
kamarádovi vyjádřit především úctu, ne ho zahanbit.
Napřáhla k němu tedy ruku a když si s ní potřásl, proběhl mezi nimi
záchvěv porozumění a vzájemné vážnosti, který se v téže chvíli změnil
v sympatie. Oba naráz poznali, že právě našli přítele na celý život, a
byla to pravda.
„To je Will,“ představila ho Lyra, „je z vašeho světa. Pamatujete?
Povídala jsem vám o něm…“
„Já jsem Mary Maloneová,“ řekla, „a vy jste oba hladoví, div že
nepadnete.“
Obrátila se k tvorovi po svém boku a promluvila s ním oněmi
zpěvavými, houkavými zvuky, které doprovázela pohyby paže.
Tvorové se okamžitě rozjeli do všech stran. Několik jich vyneslo z
nejbližšího domku polštáře a rohože a rozložili je na tvrdou půdu pod

377
nedalekým stromem. Pod jeho hustými převislými větvemi byl i teď
příjemný, voňavý chládek.
Jakmile se pohodlně usadili, přinesli jim hostitelé v hladkých
dřevěných miskách mléko. Bylo slabounce nakyslé jako po citronech a
báječně osvěžující. K němu se podávaly jakési oříšky velké asi jako
lískové, ale s výraznou máslovou chutí, čerstvě sklizený salát, v němž se
ostré palčivé lístky mísily s měkkými a dužnatými listy, ze kterých tekla
hustá šťáva, a kořínky velikosti třešní, které chutnaly jako mrkev.
Moc toho ale sníst nedokázali. Nebyli na takovou hojnost zvyklí.
Will by rád po právu ocenil štědrost hostitelů, ale kromě nápoje do sebe
nedokázal dostat víc než kousek plochého, maličko připáleného
moučnatého chleba, který připomínal čapati nebo tortilly Neměl nijak
výraznou chuť a zasytil, víc Will zatím nezvládl. Lyra ochutnala ode
všeho, ale stejně jako on brzy zjistila, že kousek bohatě stačí.
Mary se udržela a na nic se nevyptávala. Oba za sebou měli nějakou
hlubokou zkušenost a bylo znát, jak je poznamenala. Teď se jim o ní
určitě nechtělo mluvit.
Ochotně jim tedy zodpověděla dotazy na mulefy a stručně vylíčila,
jak se do tohohle světa dostala. Pak je nechala odpočívat ve stínu
stromu, protože viděla, jak se jim klíží víčka a klesají hlavy.
„Teď nemusíte nic než spát,“ řekla.
Vzduch byl odpoledne prohřátý a klidný a stín stromu spolu s
cvrkáním cikád příjemně uspával. Ani ne pět minut po tom, co dopili
poslední doušek, už Will i Lyra tvrdě spali.

* * *

Oni jsou různého pohlaví? divila se Atal. Ale jak to poznáš?

Snadno, odpověděla Mary. Mají jiný tvar těla. Pohybují se jinak.
Nejsou o moc menší než ty, ale srafu mají míň. Kdy jim přibyde?
To nevím, řekla Mary. Řekla bych, že už brzy. Nevím, jak přesně to u
nás chodí.
A nemají kola, dodala Atal soucitně.

378
 Plely společně zeleninovou zahrádku. Mary si vyrobila motyku, aby
se nemusela tolik ohýbat, a Atal plela chobotem, takže se bavily s
přestávkami.
Ty jsi ale věděla, že jsou na cestě sem, řekla Atal.
Ano.
To ti řekly ty tvoje klacíky?
Ne, začervenala se Mary. Byla vědkyně, takže i jen přiznat, že se radí
s hůlkami i-ťingu, jí bylo dost trapné, ale tohle bylo ještě mnohem horší.
Měla jsem takový noční obrázek, přiznala.
Mulefové neměli jedno slovo pro sen. Sny ale měli, velice živé sny, a
brali je nesmírně vážně.
Nemáš noční obrázky ráda, dovtípila se Atal.
Ale mám. Jen jsem jim nikdy dřív nevěřila. Ale toho chlapce a
holčičku jsem viděla úplně živě a nějaký hlas mi řekl, ať se na ně
připravím.
Jaký hlas? Jak s tebou mohl mluvit, když jsi ho neviděla?
Atal si neuměla dost dobře představit, jak se dá rozumět řeči, když ji
nedoprovázejí pohyby chobotu. Zastavila se uprostřed řádky fazolí a se
zvědavým úžasem se na Mary zadívala.
Vlastně jsem viděla, kdo mluví, odpověděla Mary. Byla to žena, nebo
možná jedna z moudrých z našeho rodu, z lidí. Ale hrozně stará, a
přitom vůbec ne stará.
Slovem moudrý označovali mulefové svoje vůdce. Mary viděla, že
Atal její slova velice zaujala.
Jak mohla být stará, a přitom ne stará? zeptala se.
Myslím to jakově, odpověděla Mary.
Atal s pochopením mávla chobotem.
Mary pokračovala dál, jak nejlépe dokázala: Řekla mi, že mám ty děti
očekávat, řekla, kdy se objeví a kde. Ale neřekla proč. Jen že se o ně
mám postarat.
Jsou zranění a unavení, řekla Atal. To oni zastaví odplývání srafu?
Mary rozpačitě zvedla hlavu. Ani se nemusela dívat kukátkem, aby
věděla, že se stínové částice valí pryč rychleji než dřív.
Doufám, řekla. Ale jak, to nevím.

379
 * * *

Časně v podvečer, když mulefové rozdělali ohně na vaření a

vycházely první hvězdy, se objevila skupina cizinců. Mary se zrovna
myla. Když zaslechla lomoz jejich kol a vzrušené hlasy, rychle se otřela
a vyběhla z chýše.
Will s Lyrou prospali celé odpoledne, a když se k nim donesly hlasy,
začínali se budit. Lyra se mátožně posadila a uviděla, jak se Mary baví s
pěti nebo šesti mulefy. Stáli kolem ní, očividně rozrušení, ale Lyra
nedokázala rozeznat, jestli se zlobí, nebo radují.
Když ji Mary uviděla, nechala skupinku stát a přiběhla za ní.
„Lyro,“ řekla, „něco se stalo. Něco našli a neumějí si vysvětlit… Já
sama nevím, co to je, budu se muset zajít podívat. Je to odsud asi
hodinu cesty. Hned jak to půjde, zase se vrátím. Kdybyste potřebovali
cokoli z toho, co mám doma, beze všeho si to vezměte. Nemůžu se
zdržovat, jsou hrozně vyplašení…“
„Dobře,“ přikývla Lyra, po dlouhém spánku ještě celá malátná.
Mary přeskočila pohledem pod strom. Will si protíral oči.
„Vážně se moc dlouho nezdržím,“ řekla. „A bude tu s vámi Atal.“
Vůdce skupinky byl netrpělivý. Mary přes něj s omluvami za svou
neohrabanost rychle přehodila uzdu a třmeny a nasedla. Tvorové se
obloukem obrátili a odsvištěli do šera.
Jeli směrem, který ještě neznala, podél hřebenu nad pobřežím
směrem k severu. Potmě se Mary ještě nikdy nevezla a musela si
přiznat, že ji jejich rychlost děsí víc než ve dne. Stoupali mírně vzhůru a
daleko po levici se na mořské hladině odrážel svit měsíce. Měla pocit,
jako by jí jeho stříbřitě nahnědlé světlo halilo kokonem chladného
skeptického údivu. Udiv pramenil z ní, skepticismus z okolního světa a
chlad byl v obojím.
Čas od času zvedla oči a dotkla se kukátka v kapse, ale dokud se
nezastaví, neodvažovala se ho vyndat. A mulefové se hnali, jako by je v
jejich spěchu nemohlo nic zastavit. Asi po hodině rychlé jízdy zabočili
do vnitrozemí, sjeli z kamenné silnice a pomalu postupovali po
uježděné hliněné cestě mezi po kolena vysokou trávou. Minuli skupinku
tobolkových stromů a zamířili ke hřebeni. Krajina se leskla, zalitá

380
měsíčním světlem, a bylo vidět ohromné holé kopce. Mělkými roklemi
v jejich úbočí tekly pramínky vody a kolem nich se tísnily skupinky
stromů.
Mulefové ji vedli přímo k jedné z roklí. Sesedla hned, jak sjeli ze
silnice, a kráčela teď jejich tempem přes kopec dolů k údolíčku.
Slyšela zurčení pramínku a ševelení nočního větříku v trávě. Slyšela
tiché křupání tvrdé země pod koly a nezřetelné hlasy mulefů v čele.
Najednou zmlkli a zastavili se.
Na úbočí kopce, jen pár metrů od nich, se rozevíral jeden z otvorů
proříznutých jedinečným nožem. Vypadal jako ústí jeskyně, protože
měsíční světlo dosahovalo kousek dovnitř. Mohlo se dokonce zdát, že se
otvírá do nitra kopce, ale nebyla to pravda. A ven z něj proudil zástup
duchů.
Mary se zmocnila závrať, jako by její rozum ztrácel pevnou půdu.
Silou vůle se vytrhla z úžasu a popadla nejbližší větev, aby se ujistila, že
fyzický svět ještě pořád existuje a ona že je jeho součástí.
Popošla blíž. Starci a stařeny, děti, batolata v náruči, lidé i jiní
tvorové, ti všichni vycházeli těsně nahloučení k sobě ze tmy do
skutečného měsíčního světla… a mizeli.
To bylo ze všeho nejpodivnější. Udělali pár kroků do trávy, vzduchu
a stříbřitého světla, rozhlédli se, tvář se jim rozzářila radostí, jakou
Mary ještě neviděla, rozpřáhli ruce, jako by objímali celý vesmír, a pak
se rozplynuli, jako by byli utkaní z mlhy nebo kouře, rozplynuli se a
splynuli se zemí, rosou a nočním vánkem.
Někteří k Mary pokročili, jako by jí chtěli něco říct, vztáhli k ní ruce
a na kůži ji zastudil jejich dotyk. Jeden z duchů – jakási stará žena – jí
pokynul, aby přišla blíž.
„Vyprávěj jim,“ dolehl k Mary její hlas. „My to nevěděli. Takovou
dobu, a nenapadlo nás to! Ale chtějí slyšet pravdu, ta je živí. Musíš jim
vyprávět po pravdě a nemusíš se ničeho bát. Prostě jim vyprávěj.“
To bylo všechno, pak zmizela i ona. Byla to jedna z oněch chvil, kdy
se nám znenadání vybaví v paměti sen, na který jsme bůhvíproč
zapomněli, a s ním se vynoří i proud pocitů, které jsme ve spánku
prožívali. Právě tenhle sen se pokoušela popsat Atal, tenhle noční obraz,
ale když si ho znovu chtěla vybavit, rozplýval se a mizel stejně jako

381
tyhle mlžné postavy, sotva vyšly na vzduch. I její sen byl najednou ten
tam.
Zbyl jí z něho jen příjemný, hřejivý pocit a příkaz, aby vyprávěla.
Zadívala se od tmy. Kam až dohlédla, vycházeli z nekonečného ticha
další a další duchové, tisíce a tisíce duchů, jako když se uprchlíci vracejí
do své vlasti.
„Vyprávěj jim,“ opakovala si pro sebe.

382
 33
MARCIPÁN

Příštího rána se Lyra probudila ze sna, ve kterém se

LAHODNÉ JARO, k ní Pantík vrátil zpátky a prozradil jí, jakou bude
TVÉ SLADKÉ DNY mít konečnou podobu. Moc se jí v tom snu líbila,
A RŮŽE, KRABIČKO ale teď si nedokázala za nic na světě vybavit, jak
ÚHLEDNÝCH
CUKRÁTEK… vlastně vypadal. Slunce stálo už dávno na obloze a
GEORGE HERBERT
vzduch byl příjemně svěží. Otevřenými dveřmi
doškové chatrče, kde spala, viděla sluneční paprsky,
ale zůstala ještě chvíli ležet. Zvenčí sem doléhal
zpěv ptáků a cvrčení místního druhu cikád, a kousek od ní tiše
oddechovala Mary, které domek patřil.
Lyra se posadila a zjistila, že je nahá. Nejdřív ji to pobouřilo, ale pak
si všimla hromádky čistých šatů složených na zemi vedle sebe. Mary jí
tam připravila svoji košili a kus lehké měkké vzorované látky, která se
dala uvázat kolem pasu místo sukně. Lyra se oblékla, a i když si
připadala v košili trochu ztracená, hlavně že byla víceméně slušně
oblečená. Vyšla z domku. Pantalaimon nebyl daleko, tím si byla jistá.
Skoro jako by ho slyšela mluvit a smát se. Muselo to znamenat, že je v
pořádku, nic mu nehrozí a jsou pořád ještě tak či onak propojení. Až jí
odpustí a vrátí se, budou si mít dlouhé hodiny co vyprávět, než si
navzájem vypovědí, co zažili…
Will ještě pořád spal pod převislým stromem, kůže líná. Lyru
napadlo, jestli ho nemá vzbudit, ale dokud byla sama, mohla si aspoň jít
zaplavat do řeky. V Oxfordu se kdysi proháněla s ostatními dětmi v řece

383
Cherwell bezstarostně nahá, ale s Willem by to bylo něco úplně jiného.
Začervenala se, jen na to pomyslela.
Sešla tedy v perleťově jasném jitru k vodě sama. V rákosí u břehu
nehnutě stál na jedné noze jakýsi pták podobný volavce. Schválně
našlapovala pomalu a co nejtišeji, aby ho nevyplašila, ale pták si jí
nevšímal o nic víc, než kdyby byla větvičkou plující po vodě.
„Jak chceš,“ pokrčila rameny.
Nechala šaty na břehu a vklouzla do řeky. Plavala rychle, aby se
zahřála, a pak vylezla ven a roztřeseně se schoulila na břehu. Za jiných
okolností by ji Pantík pomohl osušit. Smál se jí teď zpod hladiny v
podobě ryby? Nebo jí v podobě broučka zalezl do šatů a šimral ji? Byl
snad jedním z ptáků v okolí, nebo se proháněl s tím druhým daemonem
někde úplně jinde a po Lyře ani nevzdechl?
Slunce už hřálo, takže brzy oschla. Oblékla se do Maryiny plandavé
košile, a když si u břehu všimla několika plochých kamenů, napadlo ji
zajít si pro vlastní šaty a vyprat je. Ukázalo se ale, že už to někdo udělal
za ni. Její i Willovy šaty visely na pružných větvičkách jakéhosi
voňavého keře a byly už skoro suché.
Will se začínal ze spánku ošívat. Posadila se kousek od něj a tiše na
něj zavolala.
„Wille! Probuď se!“
„Kde to jsme?“ vytrhl se ze spaní, posadil se a sáhl po noži.
„V bezpečí,“ odpověděla s odvráceným pohledem. „Dokonce nám
vyprali šaty, nebo to možná udělala doktorka Maloneová. Hned ti je
přinesu. Už jsou skoro suché…“
Podala mu oblečení a posadila se zády k němu, aby se mohl
obléknout.
„Byla jsem si zaplavat v řece,“ řekla. „Chtěla jsem se podívat po
Pantíkovi, ale asi se přede mnou schovává.“
„To není špatný nápad. Myslím jít si zaplavat. Připadám si, jako
bych na sobě měl nános špíny za bůhví kolik let… Taky tam zajdu a
umyju se.“
Zatímco byl pryč, procházela se Lyra po vesnici. Nechtěla si nic
prohlížet moc zblízka, aby se snad nějak neprovinila proti dobrým
mravům, ale všechno, co viděla, jí připadalo ohromně zajímavé.

384
Některé domky byly očividně velice staré a jiné úplně nové, ale všechny
byly vystavěné podobným způsobem ze dřeva, hlíny a došků.
Nevypadaly ale nijak primitivně. Rámy dveří i oken zdobily složité
ozdobné vzorce, ale bylo znát, že je nikdo nevyřezal. Připadalo jí spíš,
že tvorové nějakým způsobem přiměli dřevo, aby tak vyrostlo samo od
sebe.
Čím víc viděla, tím větší dojem pořádku a pečlivosti v ní vesnice
vzbuzovala, trochu jako když procházela vrstvy významů symbolů na
alethiometru. Měla chuť všechny ty náznaky rozluštit, postupovat od
jednoho významu k dalšímu, jako když pracovala se svým zlatým
kompasem, ale zároveň se jí vtírala otázka, jak dlouho tu budou moci
zůstat, než nastane čas vydat se na další pouť.
Každopádně nikam nejdu, dokud se nevrátí Pantík, rozhodla se
nakonec.
To už se vrátil od řeky i Will a zanedlouho vyšla z chatrče Mary a
nabídla jim snídani. Hned po ní se objevila také Atal a vbrzku se
probudila k životu celá vesnice. Dvě malé mulefí děti, ještě bez kol, na
ně vykukovaly zpoza rohu svých domků a Lyra se bavila tím, že se
nečekaně otočila a zadívala přímo na ně, až nadskočily a polekaně se
rozesmály.
„Tak dobře,“ řekla Mary, když snědli trochu chleba a ovoce a vypili
horký čaj z čehosi podobného mátě. „Včera jste byli moc unavení a
potřebovali jste si odpočinout. Ale dneska už vypadáte oba docela čile,
tak si myslím, že bychom si měli povědět všechno, co jsme zatím
zjistili. A protože to bude trvat dlouho, můžeme přitom dělat něco
užitečného, třeba spravit pár sítí.“
Odnesli na břeh řeky hromady tuhých dehtovaných sítí, rozprostřeli
je po trávě a Mary dětem ukázala, jak navázat na prodřené místo nový
kus provazu. Ostražitě se přitom rozhlížela, protože Atal jí řekla, že
rodiny žijící o něco dál na pobřeží si všimly, že se na moři ve velkém
počtu shlukují tualapiové, oni nebezpeční bílí ptáci, a všichni byli
připraveni při prvním varování utéct. Prozatím ale bylo třeba pokračovat
v práci.

385
 Usadili se tedy na sluníčku u klidné řeky a Lyra začala vyprávět, co
se všechno seběhlo od oné teď už tak vzdálené chvíle, kdy se s
Pantíkem rozhodli prozkoumat kuřácký salonek na Jordánské koleji.

* * *

Přišel příliv a obrátil se do odlivu, ale po tualapech pořád nebylo ani

vidu, ani slechu. Na sklonku odpoledne odvedla Mary Willa s Lyrou po
říčním břehu kolem rybářských stanovišť s rozhozenými sítěmi a přes
široká slaniska až k moři. V době odlivu tu nehrozilo žádné nebezpečí,
protože bílí ptáci vycházeli na souš jen v době, kdy moře stálo nejvýš.
Procházeli po pevné stezce nad bahnem. Stejně jako spousty dalších
věcí, které mulefové vybudovali, vznikla před dávnými časy a byla
dokonale udržovaná. Působila spíš jako součást přírody než něco
umělého a nepatřičného.
„Ty kamenné silnice udělali taky oni?“ zeptal se Will.
„Ne. Svým způsobem to bylo spíš naopak,“ odpověděla Mary. „Chci
říct, že kdyby kolem sebe neměli pevné podloží, kde se dá jezdit na
kolech, nejspíš by je vůbec nenapadlo je využít. Spíš to budou proudy
lávy z nějakých pradávných sopek.
Takže díky silnicím se naučili používat kola. A všechno ostatní s tím
taky souvisí. Třeba samotné tobolkové stromy nebo tvar těla. Tohle
nejsou obratlovci, nemají páteř. V našich světech se kdysi dávno
nějakou náhodou ukázalo, že tvorové s páteří mají určitou výhodu.
Všechny živočišné druhy se pak vyvíjely na tomhle základě, s páteří v
ose těla. V tomhle světě se náhodný vývoj ubíral jinou cestou a zvítězil
kosočtverečný tvar. Obratlovci jsou tu taky, to ano, ale moc jich není.
Třeba hadi. Hadi tu jsou důležitou součástí přírody. Lidé o ně pečují a
dávají pozor, aby jim neublížili.
Každopádně aby vznikl tenhle svět, muselo se spojit všechno
dohromady, tvar těla, silnice i tobolkové stromy. Spousty drobných
náhod, které se navzájem propojily. Kde vstupuješ do tohohle příběhu
ty, Wille?“
„Vlastně za to může taky spousta drobných náhod,“ začal, když si
vzpomněl na kočku pod habry. Kdyby tam dorazil o třicet vteřin dřív

386
nebo později, žádné kočky by si nevšiml, nenašel by okno, nedostal se
do Cittàgazze a nenašel Lyru. Nic z toho, co spolu zažili, by se
neodehrálo.
Začal od samého začátku a Mary s Lyrou ho při chůzi pozorně
poslouchaly. Než dorazili k nánosu pobřežního bahna, dostal se až k
zápasu, který s otcem svedli na vrcholku hory.
„A pak ho ta divoženka zabila…“
Ještě pořád mu to nešlo do hlavy. Svěřil jim, co mu divoženka
pověděla, než se zabila: že Johna Parryho milovala a on že o ni nestál.
„Divoženky neznají slitování,“ podotkla Lyra.
„Ale jestli ho milovala…“
„Láska je také nelítostná,“ ozvala se Mary.
„Ale on měl rád moji maminku,“ řekl Will. „A nikdy jí nebyl
nevěrný, to poznám.“
Při pohledu na něj si Lyra pomyslela, že jestli se někdy zamiluje
Will, bude úplně stejný.
Prohřátý vzduch kolem nich byl prosycen zvuky poklidného
odpoledne: neúnavné srkavé mlaskání bahna, vrzání hmyzu, křik racků.
Odliv dostoupil nejnižšího bodu a široký holý břeh se ve slunci oslnivě
leskl. Ve svrchní vrstvě písku přežívaly, živily se a umíraly miliardy
drobounkých bahenních tvorečků a občasné stopy, dýchací průduchy a
nepostřehnutelné pohyby svědčily o tom, že celá krajina kypí životem.
Mary jim neřekla, proč to dělá, ale rozhlédla se po širém moři, jestli
na obzoru neuvidí bílé plachty. Na přelomu modrého nebe a hrany moře
ale neviděla nic než třpytivý opar, který vrhal na moře svou bledou zář a
rozehrával hladinu mihotavými jiskřičkami světla.
Ukázala Willovi a Lyře určitý druh měkkýše, jehož přítomnost
prozrazovaly dýchací trubice vystupující nepatrně nad písek. Mulefové
je milovali, ale protože jim pohyb po měkkém povrchu dělal potíže,
nemohli je dost dobře sbírat. Kdykoli Mary zašla k moři, nasbírala jich
proto co nejvíc, a když jí teď pomáhaly další dva páry rukou a očí,
čekaly všechny hotové hody.
Rozdala dětem plátěné pytle a za pilné práce si poslechli zbytek
příběhu. Kořisti ve vacích přibývalo a Mary je nenápadně vedla zpátky
k okraji slatin, protože se začal zdvíhat příliv.

387
 Vyprávění trvalo dlouho; ke světu mrtvých se toho dne už
nedostanou. Když se blížili k vesnici, Will právě Mary vysvětloval, co s
Lyrou pochopili o trojjediné podstatě lidských bytostí.
„Měli byste vědět,“ odpověděla Mary, „že církev, katolická církev,
ke které jsem kdysi patřila, sice neužívá slovo daemon, ale svatý Pavel
mluví o duchu, duši a těle. Takže ta představa tří součástí lidské
podstaty není až tak přitažená za vlasy.“
„Ale tělo je z toho všeho nejlepší,“ řekl Will. „Tak to aspoň povídali
Baruch a Balthamos. Andělé by si přáli mít tělo. Řekli mi, že nechápou,
proč si neužíváme světa víc. Oni by byli u vytržení, kdyby měli naše
tělo a smysly. Ve světě mrtvých…“
„K tomu se teprve dostaneme,“ řekla Lyra a usmála se na něj. V
jejím úsměvu bylo tolik něžné vědoucnosti a radosti, že si nebyl jistý
vlastními pocity. Oplatil jí úsměvem a Mary napadlo, že tak naprostou
důvěru ještě nikdy v lidském výrazu neviděla.
To už dorazili do vesnice a bylo načase chystat večerní jídlo. Mary
tedy nechala oba sedět na břehu řeky a sledovat stoupající příliv a
přidala se k Atal u ohně, na kterém se vařilo. Její přítelkyně byla
nadšením bez sebe, když viděla nasbírané měkkýše.
Ale Mary, řekla, tualapiové zničili vesnici dál na pobřeží, a pak další
a další. To nikdy dřív neudělali. Většinou napadnou jen jednu a pak se
vrátí na moře. A taky dnes padl další strom…
Ne! Kde?
Ve skupině nedaleko horkého pramene, dozvěděla se od Atal. Mary
tam byla před pouhými třemi dny a nezdálo se jí, že by něco bylo v
nepořádku. Vytáhla kukátko a podívala se na oblohu. A skutečně,
mohutný proud stínových částic nabyl na objemu a valil se
nesrovnatelně rychleji než příliv, který teď pozvolna zvedal hladinu
řeky.
Co můžeš udělat? zeptala se Atal.
Tíha zodpovědnosti se Mary tiskla mezi lopatky jako těžká ruka, ale
silou vůle se v sedu napřímila.
Budu jim vyprávět, řekla.

* * *

388
 Po večeři se všichni tři usadili s Atal na rohož před Maryinou chatrčí.
Pohodlně se natáhli na záda pod teplou hvězdnou oblohu, dobře
najedení a spokojení, a poslouchali v pohodlí provoněné noci Maryin
příběh.
Začala od chvíle krátce předtím, než za ní poprvé přišla Lyra.
Pověděla jim, v čem spočívala její práce v oddělení výzkumu temné
hmoty a postěžovala si na potíže s financováním jeho provozu. Pro
samé sepisování žádostí o dotace jí nakonec nezbýval skoro žádný čas
na samotný výzkum.
Lyřin příchod ale odstartoval překotnou řadu změn, které se odehrály
tak rychle, že během několika málo dnů nadobro odešla ze svého světa.
„Udělala jsem, co jsi mi poradila,“ obrátila se k Lyře. „Napsala jsem
takový program – to je v podstatě sled určitých instrukcí –, aby se mnou
Stíny mohly mluvit přes monitor počítače. A ony mi řekly, co mám
udělat. Říkaly, že jsou andělé a… no…“
„To mi od nich nepřipadá zrovna chytré,“ podotkl Will. „Jako
vědkyně jste taky nemusela věřit, že nějací andělé existují.“
„To ano, ale já o nich věděla už z dřívějška. Byla jsem předtím
jeptiškou, víš? Myslela jsem, že fyzika je ideální prostředek, jak
pracovat k větší slávě Boží, a i když jsem časem zjistila, že žádný Bůh
není, fyzika už mi stejně připadala daleko zajímavější. Křesťanství je
jeden z nejmocnějších a nejpřesvědčivějších omylů, nic víc.“
„Kdy jste přestala být jeptiškou?“ zeptala se Lyra.
„Na to si vzpomínám úplně přesně,“ odpověděla Mary, „pamatuju si
skoro i přesnou hodinu. Protože mi fyzika šla, nechali mě pokračovat ve
studiu na univerzitě a já si udělala doktorát a měla začít učit. Ten řád, ke
kterému jsem patřila, nás nezavíral před světem, dokonce ani hábit jsme
nenosily. Stačilo, když jsme se oblékaly střízlivě a nosily křížek. Takže
jsem nastoupila na univerzitu a chystala se učit a věnovat se výzkumu
jaderné fyziky.
Někdy tou dobou se konala konference zaměřená na můj obor a mě
pozvali, abych přednesla svůj příspěvek. Ta konference se konala v
Lisabonu, kde jsem nikdy dřív nebyla. Vlastně jsem do té doby
nevytáhla paty z Anglie. Byla jsem jako u vytržení – cesta letadlem,
hotel, zářící slunce, změť cizích jazyků kolem, všechny ty známé

389
osobnosti, co tu měly mluvit, a k tomu ten můj příspěvek. Dělala jsem si
starosti, jestli si ho vůbec někdo přijde poslechnout a jestli nebudu
natolik nervózní, že ze sebe nevydám ani slovo… Úplně jsem vibrovala
vzrušením, to si neumíte představit.
A byla jsem strašně nezkušená, na to nezapomínejte. Taková ta
hodná, poslušná holčička, co chodí pravidelně do kostela a myslí si, že
je vyvolená k duchovnímu životu. Celým srdcem jsem toužila sloužit
Bohu, chtěla jsem vzít celý svůj život a takhle mu ho nabídnout,“ zvedla
do výšky spojené dlaně, „položit ho Ježíšovi k nohám a nechat na něm,
jak s ním naloží. Vůbec jsem se sebou byla náramně spokojená, až moc.
Taková zbožná, a k tomu ještě chytrá! Ha ha. Vydrželo mi to do,
počkejte, přesně do půl desáté večer desátého srpna před sedmi lety.“
Lyra se posadila, objala si kolena rukama a pozorně poslouchala.
„To byl večer po tom, co jsem přednesla ten svůj příspěvek,“
pokračovala Mary. „Proběhlo to hladce, dokonce si mě přišlo
poslechnout pár významných lidí, a když došlo na otázky, všechny jsem
zodpověděla a ani se do toho nijak nezamotala. Zkrátka se mi ohromně
ulevilo, měla jsem radost… a pochopitelně jsem na sebe byla jaksepatří
pyšná.
No a když se pár kolegů vypravilo do restaurace o něco dál po
pobřeží, pozvali mě, ať jdu s nimi. Jindy bych se nějak vymluvila, ale
teď jsem si říkala, že jsem jednou dospělá, přednesla jsem příspěvek na
důležité téma a sklidila s ním úspěch, a jsem mezi dobrými přáteli… A
navíc bylo krásně teplo, bavili jsme se o věcech, které mě zajímaly ze
všeho nejvíc a všichni jsme měli báječnou náladu, tak proč si trochu
nedopřát, pomyslela jsem si. Začínala jsem tehdy objevovat svoji novou
stránku, tu dosud neznámou Mary, které chutná víno a grilované
sardinky, líbí se jí dotek teplého vánku na kůži a rytmus nevtíravě
hudby v pozadí. Ohromně jsem si to všechno užívala.
Usadili jsme se tedy v zahradě restaurace, že si dáme večeři. Seděla
jsem na konci dlouhého stolu pod citronovníkem, po straně jsem měla
takový jako altánek obrostlý mučenkou, můj soused se bavil s někým na
druhé straně a… Přímo proti mně seděl jeden člověk, kterého jsem
během konference jednou dvakrát zahlédla, ale nemluvili jsme spolu.

390
Byl to Ital a o jeho poslední práci se v našich kruzích hodně mluvilo, tak
mě napadlo, že bych se od něj určitě dozvěděla něco zajímavého.
No dobře. Byl jen o něco málo starší než já a měl jemné černé vlasy,
krásnou olivovou pleť a černé, tmavé oči. Pořád mu padaly vlasy do
čela a on si je v jednom kuse odhrnoval, takhle, pomalu…“
Ukázala jim jeho gesto. Will si pomyslel, že je na ní až podezřele
znát, jak přesně si to pamatuje.
„Nebyl nijak hezký,“ pokračovala, „žádný krasavec nebo dobyvatel
ženských srdcí. Takového bych se styděla, nevěděla bych, jak s ním
mluvit. Ale byl milý, chytrý a zábavný, byla to ta nejpřirozenější věc na
světě, že tu sedíme ve světle luceren pod citronovníkem, kolem voní
květiny, pochutnáváme si na vínu a grilovaných lahůdkách, mluvíme,
smějeme se a já si dělám naděje, že mu připadám hezká. Sestra Mary
Maloneová flirtovala! Co můj řeholní slib? Nechtěla jsem snad obětovat
život Ježíši a duchovním věcem?
Sama nevím, jestli to způsobilo to víno, moje vlastní pošetilost, ten
teplý vzduch, citronovník nebo bůhvíco… Ale postupně jsem začala mít
dojem, že jsem si namlouvala něco, co není pravda. Namluvila jsem si,
že jsem spokojená a šťastná, že si vystačím sama bez lásky někoho
jiného. Zamilovanost byla něco jako Čína: člověk ví, že existuje, že je
to tam určitě nesmírně zajímavé a že jsou lidé, kteří tam byli, ale on sám
se tam nikdy nedostane. Za celý život se tam nikdy nepodíváte, ale na
tom nezáleží, protože na světě jsou spousty jiných míst, kam se můžete
podívat.
A pak mi někdo podal kousek nějaké sladkosti a já si najednou
uvědomila, že už jsem v Číně kdysi byla, obrazně řečeno, jen jsem na to
zapomněla. Vybavilo se mi to jen díky téhle sladké chuti, myslím, že to
byl marcipán – taková hmota z mandlí,“ vysvětlila Lyře, když viděla její
nechápavý pohled.
„Aha, marsipasta,“ pokývla Lyra hlavou a znovu se pohodlně
uvelebila, zvědavá, co přijde dál.
„Každopádně jsem si na tu chuť vzpomněla,“ vyprávěla dál Mary, „a
v tu chvíli jako bych se přenesla do mládí, kdy jsem měla marcipán
poprvé.

391
 Bylo mi dvanáct let. Byla jsem na oslavě u jedné kamarádky doma,
slavila narozeniny a udělali jsme si disko – to se pouští hudba z
takového přehrávacího přístroje a tancuje se u toho,“ dodala, aby jí Lyra
porozuměla. „Holky většinou tancují spolu, protože kluci se stydí je
vyzvat. Ale byl tam jeden, vůbec jsem ho neznala, ale přišel si pro mě,
tak jsme šli tancovat jednou, podruhé, a to už jsme si začali i povídat…
Znáte to, když se vám někdo líbí, že to hned poznáte. A mně se líbil
vážně moc. Povídali jsme si a povídali, a pak někdo přinesl
narozeninový dort. A on ulomil kousek marcipánu a jemně mi ho podal
do pusy. Vzpomínám si, že jsem se chtěla usmát, ale celá jsem
zčervenala a připadala si hrozně hloupě. Zamilovala jsem se do něj
tehdy jen kvůli tomuhle, jen proto, že se mi tak něžně dotkl rtů tím
marcipánem.“
Jak Lyra poslouchala Maryino vyprávění, uvědomila si najednou
zvláštní pocit v celém těle. Jako by jí mravenčilo až u kořínků vlasů a
dech se jí zrychlil. Nikdy nebyla na horské dráze nebo podobné atrakci,
ale kdyby byla, asi by si vybavila pocity podobné těm, které jí svíraly
hrudník právě teď: podivná rozjařující směsice vzrušení a strachu.
Vůbec netušila, co se to s ní děje. Cítila, jak se v ní ten zvláštní pocit
šíří, prohlubuje a rozlévá se do dalších částí těla. Připadalo jí, jako by
nečekaně dostala do ruky klíč od rozlehlého domu, o kterém až dosud
neměla tušení, od domu, který se skrýval kdesi v jejím nitru, a když
klíčem otočila v zámku, dolehlo k ní otvírání dalších dveří kdesi uvnitř
a začala se rozžíhat světla. Celá rozechvělá si objímala kolena a pomalu
se neodvažovala ani dýchat. Mary zatím pokračovala ve vyprávění:
„Myslím, že tam na té oslavě jsme se poprvé políbili, nebo to možná
bylo na nějaké jiné. Stáli jsme na zahradě, zevnitř k nám doléhala
hudba, ale mezi stromy bylo ticho a chladno a já byla celá rozbolavělá
touhou, toužila jsem po něm celým tělem a věděla jsem, že on je na tom
stejně, ale oba jsme se tak styděli, že jsme se skoro neodvažovali
pohnout. Skoro. Ale jeden z nás to udělal a pak bez jakéhokoli
přechodu, docela náhle, jako při kvantovém přeskoku, jsme se líbali. A
bylo to stokrát lepší než celá Čína, byl to ráj.
Sešli jsme se pak ještě tak pětkrát šestkrát, to bylo všechno. Pak se
jeho rodiče odstěhovali a já ho víckrát neviděla. Bylo to neuvěřitelně

392
krásné, i když tak krátké… Ale zažila jsem to. Znala jsem to. Už jsem v
Číně jednou byla.“
Bylo to naprosto nepochopitelné: Lyra přesně chápala, o čem Mary
mluví, i když ještě před půl hodinou by tomu vůbec nerozuměla. A
uvnitř ní tiše čekal ten přepychový dům, všechny dveře dokořán a
pokoje zalité světlem.
„Takže někdy v půl desáté mi v té portugalské restauraci někdo u
stolu podal kousek marcipánu,“ mluvila Mary dál, „a mně se to všechno
znovu vybavilo. A já si pomyslela: to mám vážně strávit celý zbytek
života a už nikdy tohle nepocítit? Já přece do té Číny chci, řekla jsem si.
Je tam plno pokladů, podivuhodností, tajů a radosti. Pomohlo by snad
někomu, ptala jsem se v duchu, kdybych se teď vrátila zpátky do hotelu,
odříkala modlitby, vyzpovídala se knězi a slíbila, že už nikdy neupadnu
v pokušení? Pomůže snad někomu, když budu nešťastná?
A odpověď zněla jednoznačně: ne. Nikomu to nebude k ničemu.
Není, kdo by si dělal starosti, kdo by odsuzoval, kdo by mě odměnil,
když se budu chovat ctnostně, a potrestal za nepravosti. Nebe je
prázdné. Nevěděla jsem, jestli Bůh umřel, nebo jestli nikdy žádný
neexistoval. Tak jako tak jsem si najednou připadala osvobozená a
opuštěná zároveň. Nevěděla jsem, jestli jsem šťastná, nebo nešťastná,
ale rozhodně se odehrálo něco převratného. A přitom se to všechno
změnilo za tu chviličku, kdy jsem měla v puse marcipán, ještě dřív, než
jsem ho spolkla. Chuť, vzpomínka… a pak tahle lavina.
Spolkla jsem marcipán a podívala se na toho muže naproti. Bylo
znát, že si všiml, že se něco stalo. Nemohla jsem mu o tom začít hned
vyprávět, pořád to pro mě byla ne úplně pochopitelná a spíš soukromá
záležitost. Ale o něco později jsme se šli projít ve tmě po břehu, teplý
noční vánek mi čechral vlasy a Atlantský oceán se choval úplně vzorově
a posílal nám k nohám tichounké pokojné vlnky…
Tehdy jsem sundala z krku křížek a hodila ho do moře. A bylo to.
Konec.
Tak takhle jsem přestala být jeptiškou,“ dopověděla.
„Ten Ital, byl to ten samý, co zjistil, jak je to s těmi lebkami?“
zeptala se Lyra dychtivě.

393
 „Ale kdepak. Ten s těmi lebkami byl doktor Payne, Oliver Payne. S
tím jsem se seznámila až o hodně později. Ne, ten z té konference se
jmenoval Alfredo Montale a byl úplně jiný.“
„Políbili jste se?“
„No,“ usmála se Mary, „ano, ale tehdy to nebylo.“
„Bylo těžké vystoupit z církve?“ zajímal se Will.
„Svým způsobem ano, protože jsem tím spoustu lidí zklamala.
Všichni, od matky představené přes kněze až po moje rodiče, se na mě
zlobili a vyčítali mi to… Měla jsem pocit, jako by všechno, v co tak
oddaně věřili, záviselo na tom, abych já pokračovala v něčem, do čeho
se mi nechtělo.
Ale na druhou stranu to šlo snadno, protože to dávalo smysl. Poprvé
v životě jsem měla pocit, že se do něčeho pouštím celou svou bytostí, ne
jen částí. Takže ze začátku jsem byla trochu osamělá, ale zvykla jsem si
na to.“
„Provdala jste se za něj?“ zeptala se Lyra.
„Ne, nevdala jsem se za nikoho. Jeden čas jsem s někým žila, ne s
Alfredem, s někým jiným. Byli jsme spolu skoro čtyři roky. Moje
rodina se strašně pohoršovala. Ale pak jsme se dohodli, že nám bude líp
každému zvlášť. Takže teď jsem sama. Ten člověk, co jsem s ním žila,
hrozně rád lezl po skalách a taky mě to naučil. Ráda chodím po horách
a… A mám svou práci. Totiž měla jsem… Takže sice žiju sama, ale
jsem spokojená, jestli mi rozumíte.“
„Jak se jmenoval ten kluk?“ zeptala se Lyra. „Ten z té oslavy?“
„Tim.“
„Jak vypadal?“
„No… Byl hezký, na víc si nevzpomínám.“
„Když jsme se tam v Oxfordu viděly poprvé,“ řekla Lyra, „říkala
jste, že jste se dala na vědu mimo jiné proto, abyste se nemusela zabývat
dobrem a zlem. Přemýšlela jste o nich, když jste byla jeptiška?“
„Hmm… Ne. Ale věděla jsem, co bych si správně měla myslet:
přesně to, co mě církev učila. A když jsem se věnovala vědě, musela
jsem se zaměřit na úplně jiné otázky. Takže sama jsem vlastně nikdy
nepřemýšlela, co je dobro a co zlo.“
„A teď?“ zeptal se Will.

394
 „Teď mi připadá, že se tím musím zabývat,“ snažila se odpovědět co
nejpřesněji.
„Když jste přestala věřit v Boha,“ ptal se Will dál, „přestala jste věřit
taky v dobro a zlo?“
„Ne. Ale přestala jsem věřit, že existují nějaké dobré a zlé síly mimo
nás. Dospěla jsem k přesvědčení, že dobro a zlo je jen označení pro to,
co lidé dělají, ne jací jsou. Jediné, co dokážu posoudit, je, že tohle je
dobrý skutek, protože někomu pomáhá, a tenhle špatný, protože mu
ubližuje. Lidé jsou příliš složití, než aby se dali odbýt jednoduchými
nálepkami.“
„To je pravda,“ přikývla Lyra přesvědčeně.
„Nechyběl vám Bůh?“ napadlo Willa.
„Chyběl,“ odpověděla Mary. „Strašně. Pořád mi chybí. A ze všeho
nejvíc mi chybí pocit propojení s celým vesmírem. Kdysi mi připadalo,
že jsem takhle spojená s Bohem a skrze něj že souvisím se vším, co
vytvořil. Ale jestli neexistuje, tak.
Daleko v mokřadech se ozval řadou táhlých klesajících tónů jakýsi
noční pták. V ohni se přesypaly uhlíky a tráva zašuměla závanem
nočního větříku. Atal podle všeho podřimovala jako kočka, kola
naplocho odložená na trávě, nohy stočené pod tělem a oči přivřené, jako
by zpola poslouchala a zároveň bloudila duchem někde jinde. Will ležel
na zádech a díval se na hvězdy.
Lyra ještě pořád seděla a od chvíle, kdy se s ní udála ta podivná
proměna, nepohnula ani svalem. Držela v sobě vzpomínku na ty
neznámé pocity, jako by to byla křehká nádoba po okraj plná novými
poznatky a ona se jí skoro neodvažovala dotknout, aby je nerozlila.
Nevěděla, co jsou zač, co znamenají ani kde se tu vzaly, a tak mlčky
seděla s koleny pod bradou a snažila se zarazit to rozrušené chvění. Už
brzy to zjistím, slibovala si, brzy. Co nevidět na to přijdu.
Mary byla unavená. Už ji nenapadalo, co víc vyprávět, ale zítra
určitě na něco přijde.

395
 34
UŽ HO ZASE MÁ

Mary nemohla spát. Pokaždé, když zavřela oči,

…A UKÁŽU TI přepadl ji pocit vrávoravé závrati. Trhla sebou, jako
SVĚT, V NĚMŽ by stála na kraji propasti, a celá ztuhlá strachy se
KAŽDÉ ZRNKO probudila.
PRACHU SRŠÍ
RADOSTÍ…“ Když se to opakovalo potřetí, počtvrté a popáté,
WILLIAM BLAKE
usoudila, že ze spaní nic nebude. Tiše vstala,
oblékla se, vyšla z domku a zamířila na opačnou
stranu od převislého stromu, kde spali Will s Lyrou.
Měsíc jasně zářil vysoko na obloze. Vál svižný větřík a po širé
krajině se sunuly stíny mračen, jako by tudy táhlo stádo jakýchsi
nepředstavitelných tvorů. Zvířata ale migrují za určitým cílem. Když se
stáda sobů pustí přes tundru, když savanou táhnou pakoni, nepochybně
směřují za dostatkem píce nebo do míst, kde se mohou bezpečně pářit a
vychovávat mláďata. Jejich pohyb dává smysl. Mraky nad ní se sunuly
působením naprosto náhodných podnětů na úrovni atomů a molekul,
jejich stíny putující trávou neřídil žádný záměr.
Zároveň jí ale připadalo, že je cosi řídí. Vypadaly napjaté, jako by
někam směřovaly. Celá noc tak působila. A cítila to i Mary, i když
nechápala, jaký záměr v tom všem vězí. To mraky na rozdíl od ní
zřejmě věděly, co dělají a proč, a věděl to i vítr a tráva. Celý svět byl
živý a prodchnutý vědomím.
Mary vystoupala do svahu a ohlédla se k mokřadům. Postupující
příliv zdobil lesknoucí se plochy bahna a rákosu třpytnou stříbřitou
krajkou a stíny mraků tu visely nízko nad zemí. Vypadalo to, jako by

396
prchaly před něčím děsivým za sebou, nebo naopak spěchaly v ústrety
čemusi nádhernému vepředu. Jak to ale bylo doopravdy, se Mary nikdy
nedozvěděla.
Obrátila se k háji, kde stál její šplhací strom. Byl vzdálený asi dvacet
minut chůze a z pahorku viděla docela zřetelně, jak se tyčí do výšky a
pohazuje mohutnou hlavou v rozmluvě s neodbytným větrem. Měli by jí
co povědět, ale ona je neslyšela.
Kvapně se pustila ke stromům, vybuzená atmosférou noci a
nedočkavá, aby se k ní přidala. Přesně o tomhle mluvila, když se jí Will
zeptal, jestli jí neschází Bůh – o pocitu, že celý vesmír tepe životem a
všechno je navzájem propojené vlákny významu. Dokud byla věřící,
cítila to propojení i ona, a když pak vystoupila z církve, připadala si ve
vesmíru zbaveném smyslu volná, lehká a neukotvená.
Pak ale objevila Stíny, přešla do jiného světa a všechno pokračovalo
až k téhle životem kypící noci, kdy jasně viděla, jak všechno tepe
přesným smyslem a záměrem, od kterého je odříznutá jen ona sama. A
nebylo, jak se připojit, když neexistoval Bůh.
Napůl v radostném vytržení, napůl ze zoufalství se rozhodla vyšplhat
na vrchol stromu a ještě jednou se pokusit rozplynout se v Prachu.
Nebyla ale ještě ani na půl cesty ke stromům, když mezi šustěním
listů a ševelením větru v trávě uslyšela nějaký další zvuk. Byl to
hluboký, ponurý ston, podobný zvuku varhan. A vzápětí se do něj
začalo mísit praskání, jako by cosi pukalo a lámalo se, a do toho
pronikavě skřípělo dřevo o dřevo.
Snad to není její strom?
Na místě se zastavila uprostřed pláně. Do tváře ji šlehal vítr, kolem
se hnaly stíny mraků a stehna jí bičovala vysoká tráva, ale ona
nespouštěla oči z korun stromů před sebou. Větve sténaly, menší
větvičky praskaly, mohutné trámy čerstvého dřeva se odlamovaly jako
suché klacíky a padaly k zemi hluboko pod sebou, a vzápětí se naklonila
celá koruna, právě ta, kterou tak dobře znala, nakláněla se dál a dál, až
se začala zvolna kácet.
Každičké vlákno kmene, kůry i kořenů jako by vykřiklo vlastním
hlasem na protest proti takové vraždě. Ale pád se nezastavil, celá
nezměrná výška stromu si prorazila cestu mezi ostatními stromy a jako

397
by se vzepjala směrem k Mary, než se definitivně zřítila na zem,
podobná vlně odskakující od pobřežní hráze. Olbřímí kmen ještě jednou
maličko nadskočil a pak se s nářkem trhaného dřeva složil do trávy.
Rozeběhla se k němu a bořila ruce do zmítajících se listů. Tady je její
provaz a tady rozštípané trosky plošiny. Srdce jí div nevyskočilo z
hrudi, když se prodírala zhroucenými větvemi, vytahovala se na známé
větve ležící v podivných úhlech a pokoušela se dostat co nejvýš.
Pak se zapřela o větev a vytáhla kukátko. Podívala se do něj a
spatřila, že na nebi probíhají dva naprosto odlišné pohyby.
Jedním směrem, při kterém stínily tvář měsíce, táhly mraky, a v
docela jiném směru se napříč oblohou řinul Prach.
A právě Prach plynul z těch dvou rychleji a nesrovnatelně širším
proudem. Mary připadalo, jako by spolu s ním odplývala celá obloha,
jako by se ta nesmírná, neúprosná záplava valila z celého světa, nebo
spíš ze všech světů, vstříc jakési konečné prázdnotě.
Myšlenky se jí znenadání začaly sbíhat dohromady a najednou
všechno zapadlo do sebe.
Will s Lyrou říkali, že jedinečný nůž byl přinejmenším tři sta let
starý. Tak jim to aspoň pověděl ten stařec ve věži.
Od mulefů se dozvěděla, že sraf, který třiatřicet tisíc let živil je samé
i celý jejich svět, začal ztrácet sílu před zhruba třemi staletími.
Podle Willa se cechmistři z Torre degli Angeli, kterým nůž patřil,
chovali lehkomyslně a zapomínali někdy otevřená okna zase zavřít.
Ostatně Mary sama jedno našla, a jistě jich bude o hodně víc.
Pokud tedy Prach celou tu dobu pozvolna unikal ranami, které
jedinečný nůž zasadil běhu věcí…
Až se jí zatočila hlava, a nebylo to jen houpáním, zdvíháním a
klesáním větví, o které se opírala. Opatrně uložila kukátko zpátky do
kapsy, objala větev před sebou a zahleděla se na oblohu, měsíc a
uhánějící mraky.
Jedinečný nůž má na svědomí únik Prachu v malém, omezeném
množství. Nepochybně tím působil škody, kterými trpěl celý vesmír, a
budou muset s Willem a Lyrou rychle vymyslet, jak tomu zabránit.
Ale tenhle příval na nebesích byl něco docela jiného. Objevil se
teprve nedávno, ale znamenal katastrofu. Pokud se ho nepodaří zarazit,

398
bude to znamenat konec všeho vědomého života. Jak se poučila od
mulefů, Prach vznikl v době, kdy si tvorové uvědomili sebe samé. K
posílení jeho účinků a zajištění jeho přítomnosti ale bylo zapotřebí jisté
zpětné vazby – u mulefů například šlo o kola a olej z tobolek stromů.
Bez podobných opatření by Prach snadno vyprchal. Myšlení, fantazie,
pocity, to všechno by uvadlo, rozletělo se do větru a nezbylo by víc než
bezduchá setrvačnost. Krátké období, kdy si byl život vědomý sám
sebe, by zhaslo jako svíčka v každičkém z miliard světů, které kdy
ozářil jeho jasný plamen.
Mary cítila obrovské břemeno odpovědnosti, které na ni doléhalo
jako tíha let. Připadala si najednou na osmdesát, vyčerpaná, unavená,
toužící už jen po smrti.
Těžce se prodrala větvemi mohutného padlého stromu zpátky na
zem. Jejich listí dosud rval divoký vítr, a když se vracela k vesnici,
čuchal jí vlasy a čeřil trávu pod nohama.
Na vrcholku pahorku nad vesnicí se naposledy ohlédla po proudu
Prachu. Zářivé částice přetínal pruh větrem hnaných mraků a uprostřed
oblohy odhodlaně svítil měsíc.
Teprve teď jí došlo, co má před sebou. Konečně zjistila, co je ten
naléhavý záměr všeobecného ruchu.
Oni se snažili tu záplavu Prachu zadržet! Usilovně se pokoušeli
vztyčit hráze, které by mohly děsivému proudu vzdorovat. Vítr, měsíc,
mraky, listí, tráva, všechny ty úžasné síly se s výkřikem vrhaly do boje,
aby udržely částice Stínů v tomhle vesmíru, který se díky nim tak
zázračně rozvinul.
Hmota Prach milovala. Nechtěla se s ním rozloučit. Tohle bylo
poselství dnešní noci a Mary ho radostně přijala.
Vážně si někdy myslela, že bez Boha ztratil život smysl? Ano,
myslela si to.
„Ale už ho zase má,“ řekla nahlas, a pak ještě jednou, hlasitěji: „Už
ho má!“
Znovu se zadívala na mraky a měsíc obklopené záplavou Prachu.
Vypadaly nesmírně křehké, předem odsouzené k nezdaru, jako by se
dítě pokoušelo přehradou z kamínků a větviček zadržet Mississippi. Ale
snažili se, a to bylo hlavní. A budou se snažit dál až do úplného konce.

399
 * * *

Mary neměla ponětí, jak dlouho byla venku. Její zjitřené pocity se ale
pozvolna zklidňovaly, a když na jejich místo nastoupila únava, pomalu
se obrátila a vykročila k vesnici.
Byla asi v polovině svahu, poblíž houštiny provazových keřů, když
zahlédla daleko v mokřadech cosi nezvyklého. Zářivě bělostná skvrna
se rovnoměrným tempem přibližovala spolu s přílivem.
Zůstala chvíli stát a upírala oči do tmy. Tualapiové to být nemohli,
protože ti se pohybovali zásadně v hejnu a tohle byl jednotlivý flíček,
ale jinak se všechno shodovalo – křídla podobná plachtám, dlouhý
krk… Byl to jeden z těch ptáků, tím si byla jistá. Nikdy ale neslyšela o
žádném, který by se pouštěl na cesty sám, a tak váhala, jestli má
seběhnout do vesnice a spustit povyk. Ostatně, ta bílá věc se teď
zastavila a vznášela se na vodě kousek od pěšiny.
A začala se rozpadat… Ne, něco slézalo ptákovi ze zad.
Nějaký muž.
Viděla ho i na dálku zřetelně, protože měsíc svítil dostatečně jasně a
její oči měly dost času přivyknout na tmu. Podívala se pro jistotu
kukátkem: ano, byla to lidská postava, protože se kolem ní šířil Prach.
Muž něco nesl v ruce, jakýsi dlouhý klacek. Blížil se po pěšince
rychlým, pružným krokem, a i když přímo neběžel, pohyboval se s
lehkostí atleta nebo lovce. Měl na sobě jednoduché tmavé šaty, takže za
normálních okolností by zůstal skrytý ve tmě, ale když se dívala
kukátkem, měla ho před sebou jako ozářeného reflektorem.
A jak se blížil k vesnici, všimla si Mary konečně, co to nese za hůl.
Byla to puška.
Zamrazilo ji, jako by jí zalil srdce ledovou vodou, a po celém těle jí
naskočila husí kůže.
Byla příliš daleko, než aby mohla zasáhnout. I kdyby se dala do
křiku, nikdo ji neuslyší. Nezbylo jí než bezmocně přihlížet, jak vchází
do vesnice, rozhlíží se napravo a nalevo a cestou mezi chatrčemi se co
chvíli zastavuje a naslouchá.

400
 Soustředila se celou myslí, a i když si připadala jako vítr a měsíc
zadržující Prach, napřela myšlenky k tichému výkřiku: Nedívej se pod
ten strom… vůbec se k němu nepřibližuj…
Ale muž k němu přicházel čím dál blíž, až se nakonec zastavil před
její vlastní chatrčí. Už to dál nemohla vydržet, zastrčila kukátko do
kapsy a rozběhla se ze svahu. Užuž chtěla vykřiknout, vyrazit ze sebe
jakýkoli hlasitý zvuk, ale včas si uvědomila, že kdyby probudila Willa
nebo Lyru, mohli by se prozradit. Rychle se ovládla a zůstala zticha.
Pak se znovu zastavila, protože ji ničilo pomyšlení, že neví, co muž
dělá, znovu vytáhla kukátko a přinutila se ke klidu, aby se jím mohla
podívat.
Otevíral právě dveře jejího domku. Vcházel dovnitř. Zmizel jí z očí, i
když dosud viděla obláček Prachu, který vlál za ním, jako když rozhrne
dlaní kouř. Trvalo několik nekonečných minut, než se muž zase objevil.
Ve dveřích se zastavil a pomalu se rozhlédl zleva doprava. Přejel
pohledem po převislém stromě, ale nezastavil se na něm a otáčel hlavou
dál.
Pak sestoupil z prahu a chvíli zůstal stát, jako by zvažoval, co dál.
Mary si v tu chvíli uvědomila, jak zřetelně musí být na holém pahorku
vystavená náhodnému pohledu, jak snadný cíl by pušce poskytla, ale
jeho zajímala jen vesnice. Uplynula ještě minuta či dvě, ale pak se muž
otočil a tiše se vydal na zpáteční cestu.
Sledovala na říční cestičce každý jeho krok. Jasně viděla, jak
nastoupil na ptačí hřbet a zkřížil nohy pod sebou, načež se pták plavně
pustil zpátky k moři. Netrvalo ani pět minut a oba se jí ztratili z očí.

401
 35
PŘES KOPCE DO DÁLI

„Paní doktorko,“ obrátila se k ní ráno Lyra,

DNES „musíme se s Willem poohlédnout po našich
ŽIVOT MŮJ
SE TEPRV ZRODIL, daemonech. Až je najdeme, budeme vědět, co dál.
KDYŽ LÁSKA Ale moc dlouho už bez nich nevydržíme. Tak se
KE MNĚ chceme jít podívat, jestli tu někde nejsou.“
ZAVÍTALA.
„Kam chcete jít?“ zeptala se Mary. Po neklidné
CHRISTINA ROSSETTIOVÁ
noci měla ztěžklá víčka a bolela ji hlava. Stály teď
spolu na břehu řeky, kam se Lyra přišla umýt a
Mary se chtěla nenápadně přesvědčit, jestli neuvidí mužovy stopy.
Zatím žádné nenašla.
„Nevím,“ pokrčila Lyra rameny. „Někde tu určitě budou. Sotva jsme
vyvázli z bitvy, utekli od nás, jako by nám už nevěřili. Po pravdě se jim
ani moc nedivím. Ale víme, že jsou v tomhle světě a párkrát jsme je
možná zahlédli, tak snad budeme mít štěstí.“
„Poslyš,“ spustila Mary váhavě a vypověděla Lyře, co viděla
předchozí noci.
Během její řeči přišel i Will a oba vážně naslouchali s očima navrch
hlavy.
„Nejspíš to bude jen nějaký pocestný, který náhodou narazil na
některé okno a prošel z jiného světa sem,“ řekla Lyra, když Mary
domluvila. Zabývala se teď ve vší tajnosti docela jinými myšlenkami a
tenhle člověk jí ve srovnání s nimi nepřipadal nijak zajímavý. „Jako
Willův otec,“ dodala. „Počítám, že podobných otvorů budou spousty. A

402
když se pak beze všeho otočil a odešel, tak asi neměl v úmyslu žádnou
lumpárnu, ne?“
„Já nevím. Nechce se mi to líbit. A dělám si starosti, že byste měli
někam chodit sami – nebo bych si je dělala, kdybych nevěděla, o co
horší nebezpečí jste už spolu přestáli. Já vážně nevím. Ale dávejte si
prosím vás pozor. Rozhlížejte se kolem sebe. Venku ve stepi aspoň
zdaleka uvidíte, jestli se někdo neblíží…“
„V tom případě se rychle schováme do jiného světa, tam nám
nemůže ublížit,“ ujistil ji Will.
Mary viděla, že už se rozhodli vyrazit, a nechtělo se jí hádat.
„Ale slibte mi aspoň,“ vymínila si, „že nebudete chodit mezi stromy.
Jestli je ten chlap někde nablízku, mohl by se schovávat někde v hájku
nebo křovinách a nevšimli byste si ho včas.“
„Slibujeme,“ přikývla Lyra.
„Zabalím vám s sebou trochu jídla, kdybyste se třeba zdrželi celý
den.“
Vyndala pár chlebových placek, sýr a pár kousků červeného ovoce,
které báječně zahánělo žízeň, zabalila všechno do hadříku a ovázala
provázkem, aby si jeden z nich mohl balíček přehodit přes rameno.
„Dobrý lov,“ popřála jim na odchodu. „A dávejte na sebe pozor.“
Starost ji ale neopustila. Vyhlížela za nimi, dokud nedošli k úpatí
pahorku.
„Rád bych věděl, proč je tak smutná,“ prohodil Will, když s Lyrou
stoupali k pobřežnímu hřebenu.
„Nejspíš si dělá starosti, jestli se ještě někdy vrátí domů,“ uvažovala
Lyra nahlas. „A jestli pro ni bude v laboratoři ještě místo. Nebo je
možná smutná kvůli tomu člověku, co do něj byla zamilovaná.“
„Hmm,“ zabručel Will. „A co my, myslíš, že se někdy dostaneme
domů?“
„Těžko říct. A já se beztak asi ani nemám kam vrátit. Na Jordánskou
kolej mě nejspíš zpátky nevezmou a u medvědů nebo divoženek žít
nemůžu. Možná bych se mohla přidat k Romunům. To by mi celkem
vyhovovalo, jestli mě vezmou mezi sebe.“
„A co ten svět lorda Asriela? Tam bys žít nechtěla?“
„Ten přece moc dlouho nevydrží, vzpomeň si,“ odpověděla.

403
 „Proč?“
„Přece nám to pověděl duch tvého tatínka těsně před tím, než vyšel
ven. O těch daemonech, že vydrží dlouho naživu, jen když jsou ve svém
vlastním světě. Lord Asriel, chci říct můj táta, to nejspíš nemohl dost
dobře vědět, protože když začal s budováním, nikdo pořádně nevěděl,
jak to v jiných světech chodí. Tolik práce,“ zamyslela se, „tolik odvahy
a schopností… A všechno zbytečně! K ničemu to nebylo!“
Pohodlně stoupali po hladké kamenné silnici, a když dorazili na
vrchol hřebene, ohlédli se zpátky.
„Wille,“ ozvala se Lyra, „a co když je nenajdeme?“
„Určitě je najdeme. Spíš by mě zajímalo, jak bude můj daemon
vypadat.“
„Vždyť jsi ji viděl. A já ji zvedla,“ začervenala se Lyra, protože
dotknout se cizího daemona byl jeden z nejhorších prohřešků proti
dobrým mravům. A bránila v tom nejen zdvořilost, ale i cosi hlubšího,
jakýsi stud. Také Willovi hořely tváře, jak si všimla při letmém pohledu,
takže to věděl stejně dobře jako ona. Nepoznala ale, jestli se v něm také
probouzí ta směs vzrušení a strachu, kterou zažila předchozího večera, a
teď tu byla zas.
Bok po boku kráčeli dál, znenadání plní vzájemné ostýchavosti. Will
se ale nenechal svazovat studem dlouho. „Kdy přestává daemon měnit
podobu?“ zeptal se.
„Někdy… zhruba v našem věku, řekla bych, nebo možná o malinko
později. U někoho asi i o víc. Hodně jsme si o tom s Pantíkem povídali,
jak asi bude vypadat a tak…“
„Copak se to nedá dopředu odhadnout?“
„Jako malé dítě nemáš tušení. To až časem, jak dospíváš, si začínáš
říkat, že by z něj třeba mohlo být tohle nebo onohle… Většinou ta
podoba nakonec docela sedí. Jako že odpovídá tomu, jaký člověk je,
rozumíš. Třeba když máš za daemona psa, znamená to, že ochotně
děláš, co ti kdo řekne, umíš se podřídit, dodržuješ příkazy a snažíš se
zavděčit nadřízeným. Třeba sluhové jsou většinou lidi s psími daemony.
Svým způsobem ti daemon pomáhá poznat, jaký jsi a v čem bys mohl
být dobrý. Jak to dělají lidi v tvým světě, když chtějí poznat sami sebe?“

404
 „Nevím. Vůbec toho o svým světě nevím dohromady nic. Naučil
jsem se tam držet v ústraní, nenápadně a potichu, takže ti moc neřeknu,
pokud jde o… dospělé a kamarády. Nebo lásky. Asi by nám vadilo mít
daemony, protože by se o tobě každý na první pohled dozvěděl hrozně
moc. Mně vyhovuje, když se o mně moc neví a nikdo si mě nevšímá.“
„Tak bys možná měl za daemona zvíře, co se umí dobře schovat.
Nebo jedno z těch, co se tváří jako něco jiného, třeba když motýl
vypadá jako vosa, když se takhle maskuje. Určitě u vás podobná zvířata
máte taky, když jsou u nás, protože naše světy mají hodně společného.“
V přátelském mlčení kráčeli dál. Siré, čerstvé ráno se kolem nich
průzračně sklánělo do úžlabin a matně se mihotalo v prohřátém
vzduchu. Kam až oko dohlédlo, se vlnila nedozírná travnatá pláň hrající
odstíny hnědé, zlaté i okrové. Na obzoru se její barvy mísily s třpytivou
oblohou, ale jinak byla dokonale prázdná, jako by jediní lidé na světě
byli oni dva.
„Ve skutečnosti ale vůbec pustá není,“ poznamenala Lyra.
„Myslíš toho člověka?“
„Ne. Dobře víš, jak to myslím.“
„Máš pravdu. Tamhle v trávě se zrovna něco kmitlo… možná ptáci,“
řekl Will.
Sledoval očima rychlý křivolaký pohyb a brzy přišel na to, že stíny
lépe vidí, když se na ně nedívá přímo. Mnohem ochotněji se
vystavovaly pohledu koutků očí. Svěřil se s tím Lyře a ta přikývla:
„Pasivní způsobilost.“
„Cože?“
„To vymyslel básník Keats, ten termín. Mám to od doktorky
Maloneové. Dělám něco takového, když pracuju s alethiometrem. A ty
taky, když otvíráš nožem otvor, ne?“
„Nejspíš ano. Jen jsem si zrovna říkal, jestli to třeba nejsou naši
daemoni.“
„Já taky, ale…“
Přiložila si prst na rty a Will přikývl.
„Podívej,“ ukázal. „Tamhle je jeden z těch padlých stromů.“
Byl to právě ten Maryin.

405
 Opatrně došli blíž a dávali bedlivý pozor, jestli se náhodou nekácí
další. V klidném ránu, kdy se listí v mírném vánku stěží pohnulo, se jim
nechtělo věřit, že by tak mohutný strom mohl padnout, ale viděli ho na
vlastní oči.
Ohromný kmen byl mezi zbývajícími stromy zapřený o vyvrácené
kořeny a v trávě dosedal na klubko větví, takže se jim tyčil vysoko nad
hlavou.
Celá řada rozdrcených, zpřelámaných větví byla široká jako ty
nejsilnější stromy, které Will znal ze svého světa. Koruna stromu s
hustým propletencem masivních větví a dosud zelených listů se tyčila v
přívětivém vzduchu jako rozvaliny kdysi vznosného paláce.
Najednou Lyra popadla Willa za paži.
„Psst,“ sykla. „Nedívej se tam. Určitě jsou tamhle nahoře. Něco se
tam pohnulo a já bych přísahala, že to byl Pantík…“
Vnímal její teplou dlaň mnohem víc, než všechny ty spousty listí a
větví nad hlavou. Zadíval se naoko nepřítomným pohledem k obzoru,
ale zároveň nechal pozornost nenápadně vzlínat hnědozelenomodrým
propletencem vzhůru. Lyra měla pravdu, vysoko nahoře bylo cosi, co ke
stromu rozhodně nepatřilo. A vedle druhý, podobný obrys.
„Pojď dál,“ zašeptal Will neslyšně. „Budeme jako odcházet a
uvidíme, jestli půjdou za námi.“
„A co když ne? Ale máš pravdu,“ odpověděla stejně potichu.
Tvářili se, že se rozhlížejí kolem, opřeli se rukama o jednu povalenou
větev, jako by se chystali šplhat do koruny, ale pak jako by se
rozmysleli, zavrtěli hlavou a vydali se dál.
„Škoda že se nemůžeme ohlídnout,“ povzdechla si Lyra po pár stech
metrů.
„Prostě jen půjdeme dál. Vidí nás, takže ztratit se nemůžou, a až se
jim bude chtít, sami se k nám přidají.“
Sešli z černé silnice do trávy vysoké po kolena, která jim šelestila
pod nohama, pozorovali hmyz, který se kolem nich vznášel, přeletoval,
třepotal a klouzal, a naslouchali milionům cvrkajících a povrzávajících
hlásků a zvuků.
„Co budeš dělat pak, Wille?“ zeptala se Lyra po chvíli mlčenlivé
chůze.

406
 „No, budu se muset vrátit domů,“ odpověděl.
Připadalo jí ale, že to nezní úplně jistě. Nebo si možná jen přála, aby
to tak znělo.
„Co když tě ještě hledají?“ zeptala se. „Tamti chlápkové.“
„Jako bysme si neporadili s horšíma.“
„Na tom něco bude… Ale chtěla jsem ti ukázat Jordánskou kolej a
Slatiny. Chtěla jsem, abychom…“
„Já vím,“ řekl, „já zas chtěl… Dokonce i do Cittàgazze bych se
docela rád vrátil. Bylo to hezké město a jestli jsou teď fantomové
pryč… Ale musím myslet na maminku. Musím se vrátit a postarat se o
ni. Nechal jsem ji u paní Cooperové, a to si ani jedna nezaslouží.“
„Ale ty si taky nezasloužíš takovou povinnost.“
„Ne,“ uznal, „jenže je nezasloužit si a nezasloužit si. Tohle je něco
jako zemětřesení nebo liják. Nezasloužíme si to, ale nemůžeš to nikomu
dávat za vinu. Jenže když nechám maminku na krku staré paní, která na
tom sama není nejlíp, tak je to něco jiného. To by byla opravdová
nespravedlnost. Prostě se musím vrátit domů. I když to možná ani dost
dobře nepůjde, co já vím. Nejspíš se to beztak už provalilo. Nevěřím, že
by na ni paní Cooperová dokázala dohlídnout, jestli měla maminka zase
ty svoje záchvaty, kdy ji všechno děsí. Nejspíš jí nezbylo než sehnat
nějakou pomoc, a až se vrátím, pošlou mě někam do ústavu.“
„Ne! Do sirotčince?“
„Aspoň myslím, že se to tak dělá, těžko říct. Nesnesu to tam.“
„Máš svůj nůž, Wille, tak jim utečeš. Můžeš přijít do mého světa!“
„Stejně patřím tam, kde jí můžu být nablízku. Až vyrostu, vezmu ji k
sobě domů a postarám se o ni. Pak už se do toho nebude nikdo plést.“
„Myslíš, že se oženíš?“
Dlouhou chvíli mlčel. Lyra věděla, že o tom přemýšlí.
„Tak daleko dopředu si to neumím představit,“ řekl nakonec. „Musel
bych najít někoho, kdo chápe… V mým světě ale stejně žádnou takovou
nenajdu. A co ty, vdáš se?“
„Já to vidím stejně,“ řekla a hlas se jí podivně třásl. „Nevěřím, že
bych si vzala někoho z našeho světa.“
Pomalu, bezcílně kráčeli dál k obzoru. Mohli si dopřát času, kolik
jim svět nabízel – nebo aspoň tolik, kolik mu zbývalo.

407
 Po chvíli Lyra znovu promluvila. „Ale ten nůž si necháš, ne? Abys
mohl občas zajít do mého světa.“
„Samozřejmě. A rozhodně bych ho nikomu nedal, nikdy.“
„Nedívej se,“ špitla, ale krok nezmírnila. „Už jsou tu zas. Nalevo.“
„Tak přece nás sledují,“ vydechl Will potěšené.
„Psst.“
„Já si to myslel. Dobře, tak prostě půjdeme dál, jako bysme je
hledali, ale budeme přitom koukat po těch nejuhozenějších
schovávačkách, ano?“
Bylo to jako hra. Našli rybníček, prohledávali rákosí a bahno a
přitom nahlas rozumovali, že se daemoni určitě změnili v žábu, vodního
brouka nebo slimáka. Odlupovali kůru napůl shnilého padlého stromu
na kraji hájku provázkovníků a vykřikovali přitom, že tam právě zalezli
dva daemoni v podobě škvorů. Lyra se tvářila, že šlápla na mravence, a
nadělala kolem toho spousty povyku, omlouvala se mu za modřiny,
tvrdila, že ve tváři vypadá přesně jako Pantík a žalostným hláskem
žadonila, aby se už nezlobil a promluvil na ni.
Když ale byla přesvědčená, že je daemoni nemohou slyšet, naklonila
se k Willovi a tiše, vážně se zeptala:
„Museli jsme je tam přece nechat, ne? Neměli jsme jinou možnost.“
„Neměli. Mělas to mnohem horší než já, ale na vybranou jsme
neměli ani jeden. Slíbilas to přece Rogerovi a musela jsi ten slib
dodržet.“
„A ty sis potřeboval znovu promluvit s tatínkem…“
„A museli jsme je všechny pustit ven.“
„To je pravda. Jsem hrozně ráda, že se nám to povedlo. A Pantík to
taky jednou ocení, až umřu. Už nás nic nerozdělí. Udělali jsme dobrou
věc.“
Když slunce vystoupalo výš a vzduch se oteplil, začali se oba
rozhlížet po stínu. Krátce před polednem se ocitli na svahu zvedajícím
se k vrcholku hřebene, a když došli nahoru, Lyra sebou plácla na zem:
„Teda, jestli už brzo nenarazíme na nějaký stín…“
Na protější straně se úbočí sklánělo do údolí zarostlého křovinami a
oba si podle toho domysleli, že by tam mohl téct potůček. Napříč

408
svahem došli až k začátku údolí a skutečně, mezi kapradinami a rákosím
tu ze skály zurčel pramínek.
Namočili si zpocené tváře, vděčně se napili a pak pokračovali podél
potůčku dolů. Sledovali, jak se otáčí v miniaturních vírech, přeskakuje
drobné kamenné hrázky a přitom neustále sílí a plní se vodou.
„Jak to dělá?“ vrtěla hlavou Lyra. „Další voda do něj odnikud
nepřitéká, ale přitom je jí o hodně víc než tam nahoře.“
Will koutkem oka sledoval dva stíny, které kolem nich proklouzly
dopředu, přeskočily kapradí a zmizely v houští o něco níž. Mlčky
ukázal rukou.
„Jenom se zpomaluje,“ řekl. „Neteče tak rychle, jako když prýští ze
skály, a zachycuje se v těchhle tůňkách… Schovali se tamhle,“ dodal
šeptem a ukázal ke skupince stromů u paty svahu.
Lyře bušilo srdce, že ho cítila až v krku. Vyměnili si s Willem
nezvykle vážný, bezmála formální pohled, a pak se znovu vydali po
proudu dolů. Ve spodní části údolí podrost houstl a pramínek se tu
ztrácel v zelených tunelech, aby vzápětí proskočil po sluncem skvrnité
mýtince, převalil se přes okraj kamene a znovu zmizel v zeleni. Kromě
zraku ho teď museli sledovat i sluchem.
Na samém úpatí kopce se pramínek vnořil do nevelkého hájku
stromů se stříbřitou kůrou.

* * *

Otec Gomez je pozoroval z vrcholu hřebene. Nebylo těžké sledovat

je až sem, protože ačkoli Mary spoléhala na přehlednost otevřené pláně,
vždycky našel, kde se skrýt, ať už v trávě nebo v občasném houští
provázkových stromků nebo lakovníků. Ze začátku se chlapec s dívkou
co chvíli rozhlíželi, jako by se báli, jestli je někdo nesleduje. Nezbývalo
mu tedy než držet se od nich dál, ale s postupem dne věnovali víc a víc
pozornosti jeden druhému a okolní krajina už je tolik nezajímala.
Chtěl se rozhodně vyhnout tomu, aby poranil toho chlapce. Děsil se
představy, že by ublížil nevinnému. Aby mířil s jistotou, musí se k nim
co nejvíc přiblížit, což v tuhle chvíli znamenalo pustit se za nimi do
lesíka.

409
 Tiše, obezřetně postupoval údolím podél potůčku. Jeho daemon,
broučice se zelenými krovkami, mu letěla nad hlavou a nasávala
vzduch. Zrak sice neměla tak dobrý jako on, ale citlivým čichem snadno
zachytila vůni obou mladých těl. Popoletěla tedy pokaždé kousek
dopředu, usadila se na stéble trávy, počkala, až k ní dojde, a vyrazila
dál. Znovu zachytila stopu, kterou za sebou ve vzduchu zanechávali, a
otec Gomez pokračoval za ní a v duchu se horlivě modlil k Bohu za
zdar své mise, protože bylo nad slunce jasnější, že se chlapec s dívkou
bezhlavě řítí vstříc smrtelnému hříchu.
A vtom je zahlédl. Přímo před ním se pohybovala tmavě plavá
skvrnka jejích vlasů. Posunul se o něco blíž a vytáhl pušku. Byla
vybavená teleskopickým mířidlem, které sice nepřibližovalo cíl moc, ale
bylo tak pečlivě vybroušené, že měl při pohledu do něj pocit, jako by
viděl nejen zvětšeně, ale i mnohem ostřeji. Ano, byla to ona, právě se
zastavila a otočila dozadu, takže jí viděl do tváře. Zarazilo ho, že může
osoba tak skrz naskrz prolezlá špatností doslova zářit štěstím a nadějí.
Zmátlo ho to natolik, že zaváhal a propásl příležitost, protože v příští
chvíli už mu obě děti zmizely mezi stromy. Však mu neutečou daleko!
Přikrčeně se znovu pustil podél proudu, v jedné ruce pušku a druhou
volnou, aby mohl udržovat rovnováhu.
Teď, když měl úspěch na dosah, se poprvé za celou pouť přistihl při
úvahách, co podniknout dál a jestli poslouží království nebeskému větší
měrou, když se vrátí do Ženevy, nebo když zůstane tady a obrátí na víru
místní obyvatele. Musel by začít s těmi čtyřnohými stvořeními, která
jsou podle všeho obdařena jakýms takýms rozumem, a přesvědčit je, že
ten jejich hanebný zlozvyk ježdění na kolech je ďábelským výmyslem,
který odporuje Božím záměrům. Stačí je odnaučit tohle, a spasení už
přijde samo.
Dorazil k úpatí svahu, kde začínal stříbřitý háj, a tiše odložil pušku.
Zahleděl se do měňavé hry stříbrných, zelených a zlatých stínů a s
dlaněmi za ušima soustředěně naslouchal, jestli v bzučení hmyzu a
zurčení potůčku nezaslechne tiché hlasy. Ano, ti dva byli tam. A
zastavili se.
Sehnul se, aby sebral pušku ze země…

410
 A z hrdla se mu vydralo chraplavé zalapání po dechu. Cosi drželo
jeho daemona a trhalo ho od něj.
Ale nic před sebou neviděl. Kde je jeho broučice? V celém těle cítil
ukrutnou bolest. Zaslechl ji naříkat a začal divoce tápat do všech stran,
aby ji našel.
„Zůstaň stát,“ ozval se ze vzduchu jakýsi hlas, „a uklidni se. Držím
tvého daemona v ruce.“
„Ale kde jsi? Kdo jsi?“
„Jmenuju se Balthamos,“ odpověděl hlas.

* * *

Will s Lyrou sledovali potůček do lesa. Opatrně našlapovali a moc

toho nenamluvili, dokud se neocitli přímo uprostřed.
Stromy se tu rozestupovaly do nevelkého paloučku s měkkou trávou
a mechem porostlými kameny. Větve se jim proplétaly nad hlavou tak
hustě, že skrze ně skoro nebylo vidět oblohu, a pronikaly sem jen
maličké poletující střípky slunečního svitu zdobící měkké podloží
zlatými a stříbrnými třpytkami.
A byl tu klid. Ticho rušilo jen zurčení potůčku a vysoko nad nimi
občas zašumělo pod dotykem větříku listí.
Will odložil balíček s jídlem a Lyra shodila ze zad batůžek. Stíny
jejich daemonů nebylo nikde vidět. Byli úplně sami.
Shodili boty a ponožky, posadili se na mechem obrostlé kameny na
kraji potůčku, a když ponořili nohy do studené vody, krev se jim
nečekaným chladem rozběhla prudčeji.
„Mám hlad,“ oznámil Will.
„Já taky,“ přidala se Lyra, i když ještě silněji vnímala ten další pocit,
který se mermomocí dral na povrch a rozechvíval ji štěstím i zvláštní
bolestí, až sama nevěděla, co se s ní děje.
Rozbalili látku a snědli pár soust chleba a sýra. Ruce měli bůhvíproč
pomalé a neobratné a jídla se sotva dotkli, i když pomoučněný chleba
pečený na horkých kamenech pece krásně křupal a slaný sýr byl čerstvý
a vláčný.

411
 Pak Lyra zvedla jeden z drobných červených plodů a z bušícím
srdcem se k němu obrátila. „Wille…“
Něžným pohybem mu zvedla ovoce ke rtům.
Poznala mu na očích, že hned pochopil, jak to myslí, ale samou
radostí se nezmůže na slovo. Cítil, jak se mu těsně u rtů chvějí její prsty
a zvedl ruku, aby je tam přidržel. Nedokázali se jeden na druhého
podívat, jak je to všechno mátlo, ale překypovali štěstím.
Jejich rty se dotkly, jako když se srazí dvě můry, stejně neobratné a
stejně lehoučké. A pak, ani sami nevěděli, jak k tomu došlo, si leželi v
náruči a slepě tiskli tváře k sobě.
„Víš, jak to říkala Mary,“ šeptal, „že když máš někoho rád, hned to
poznáš. Když jsi jednou spala, tam na té hoře, než si tě odvedla ona,
jsem Pantíkovi pověděl…“
„Já to slyšela,“ odpověděla šeptem. „Byla jsem vzhůru a chtěla jsem
ti říct totéž. Teď už konečně vím, co jsem to celou tu dobu cítila: miluju
tě, Wille, miluju tě…“
Při jejích slovech jako by v něm každičký nerv vzplanul jasným
plamenem. V celém těle ucítil rozechvělé vzrušení a odpověděl jí
stejnými slovy, znovu a znovu ji líbal na horkou tvář, zbožně nasával
vůni jejího těla i teplých, po medu vonících vlasů a vpíjel se do sladké
vláhy úst, na kterých ještě ulpívala chuť onoho drobného červeného
ovoce.
Kolem nich nebylo nic než ticho, jako by celý svět zadržel dech.

* * *

Balthamos byl bez sebe hrůzou.

Vlekl se podél potůčku pryč od lesíka, v rukou svíral hmyzího
deamona, který ho ze všech sil škrábal, bodal a kousal, a snažil se co
nejvíc skrýt před mužem, který klopýtal za ním.
Nesmí se nechat dohonit. Věděl, že by ho otec Gomez bez váhání
zabil, a anděl jeho stupně se nemohl člověku rovnat, ani kdyby to byl
anděl silný a zdravý, což Balthamos v žádném případě nebyl. A nejen
to, ochromoval ho žal po Baruchovi a hanba, že před časem nechal
Willa na holičkách. Nezbývala mu už ani síla na to, aby vzlétl.

412
 „Stůj, počkej,“ žadonil otec Gomez. „Zastav na chvíli, prosím tě. Ani
tě nevidím… promluvíme si spolu, prosím… a neubližuj mému
daemonovi, buď tak hodný…“
Ve skutečnosti spíš daemon ubližoval Balthamovi. Skrze hřbet
sepjatých rukou matně viděl zeleného brouka, který mu vytrvale zatínal
do dlaní silná kusadla. Kdyby ruce jen na okamžik rozevřel, uletěl by
mu. Balthamos je tedy držel zavřené.
„Tudy,“ hlesl, „pojď za mnou. Pryč od toho lesa. Chci si s tebou
promluvit, ale tady to nejde.“
„Ale kdo jsi? Nevidím tě. Pojď blíž, jak mám poznat, kde jsi, když tě
nevidím? Zastav, nechoď tak rychle!“
Ale jediná obrana, která Balthamovi zbývala, byla právě rychlost.
Snažil se nemyslet na bodáni daemona a hnal se z kamene na kámen dál
úzkou stružkou potoka.
Pak ale udělal chybu: chtěl se ohlédnout za sebe, ale uklouzl a noha
mu sjela do vody.
„A,“ zašeptal otec Gomez spokojeně, když ji uviděl vystříknout.
Balthamos nohu rychle vytáhl a spěchal dál, ale při každém
došlápnutí teď za ním na suchých kamenech zůstával mokrý otisk
chodidla. Kněz stopy uviděl, vrhl se dopředu a ucítil, jak se mu o ruku
otřelo peří křídel.
Užasle se zastavil. V myšlenkách se mu rozeznělo jediné slovo:
anděl. Balthamos té chvilky využil, aby klopýtavě pokračoval v úprku, a
kněz se bezmocně vláčel za ním, zmučený dalším krutým návalem
bolesti u srdce.
„Už jen kousek,“ otočil se k němu Balthamos přes rameno, „jen
nahoru na ten hřeben a tam si promluvíme, slibuju.“
„Pojďme si promluvit tady! Zastav se, přísahám, že ti nic neudělám!“
Anděl neodpověděl. Měl co dělat, aby se soustředil. Musel dělit
pozornost do tří směrů: za sebe, aby se vyhnul muži, před sebe, aby
viděl, kam šlape, a na zuřivého daemona, který mu drásal dlaně.
Kněz zatím rychle uvažoval. Opravdu nebezpečný protivník by jeho
daemona na místě zabil, skoncoval by s ním jednou provždy. Tenhle
soupeř se bojí udeřit.

413
 S touhle myšlenkou se schválně vlekl hůř, než bylo nutné, nechával
uniknout ze rtů tichý bolestný nářek a jednou či dvakrát zaprosil, aby se
druhý zastavil, ale při tom všem bedlivě sledoval jeho postup, blížil se,
odhadoval protivníkovu velikost a snažil se zjistit, jak je rychlý a
kterým směrem se dívá.
„Prosím,“ žadonil ztrápeně, „nemáš představu, jak to bolí. Nemůžu ti
přece ublížit, tak se zastav, ať si promluvíme.“
Nechtělo se mu vzdalovat na dohled od lesíka. Docházeli teď k
místu, kde potůček pramenil, a otisk Balthamovy nohy zlehýnka skláněl
stébla trávy. Kněz jeho stopy celou cestu pozorně sledoval a byl si teď
jistý, kde anděl stojí.
Balthamos se otočil. Kněz zvedl oči k místu, kde měl mít anděl podle
jeho předpokladů tvář, a konečně ho uviděl, sice jen jako nepatrné
chvění vzduchu, ale bezesporu to byl on.
Nebyl ale ještě natolik blízko, aby se k němu dostal jediným skokem,
a navíc ho vzdálenost od daemona skutečně bolela a ubírala mu síly.
Možná by to chtělo ještě jeden dva kroky…
„Posaď se,“ zavelel Balthamos. „Posad se, kde jsi, už ani o krok dál.“
„Co po mně chceš?“ zeptal se otec Gomez a poslušně zůstal stát.
„Co chci? Chtěl bych tě zabít, ale nemám na to dost síly.“
„Jsi ale anděl?“
„Záleží na tom?“
„Třeba děláš chybu. Třeba stojíme na stejné straně.“
„Ne, to nestojíme. Sledoval jsem tě. Dobře vím, na čí straně jsi – ne,
nehýbej se. Zůstaň, kde jsi.“
„Ještě není pozdě na pokání. To je přece dopřáno i andělům.
Vyzpovídej se a já tě vyslechnu.“
„Baruchu, pomoz mi!“ zvolal Balthamos zoufale a odvrátil se.
A při tom výkřiku po něm otec Gomez skočil. Ramenem mu vrazil
do ramene, čímž ho připravil o rovnováhu, a jak anděl rozhodil rukama,
aby neupadl, pustil z dlaní knězova daemona. Broučice se okamžitě
vznesla do výšky a otec Gomez pocítil úžasný příval úlevy a síly. A
právě to ho k jeho neskonalému překvapení stálo život. Vrhl se po
nezřetelném obrysu anděla natolik zprudka, že když nenarazil na odpor,
který očekával, vyvedlo ho to z rovnováhy. Podjela mu noha a

414
setrvačností se řítil přímo dolů k potůčku. V poslední chvíli zašátral
rukou po opoře, ale Balthamos si představil, co by na jeho místě udělal
Baruch, a odkopl mu ji stranou.
Otec Gomez tvrdě dopadl. Hlava mu zapraštěla o kámen, na okamžik
zůstal bezvládně ležet tváří ve vodě. Chladný proud ho v tu chvíli
probral a on se malátně pokusil zvednout, ale Balthamos v zoufalství
nevnímal daemona, který mu bodavě dorážel na tvář, oči a ústa, a celou
svou nepatrnou vahou zatlačil mužovu hlavu zpátky pod vodu a tam ji
držel a držel.
Když daemon znenadání zmizel, povolil Balthamos sevření. Muž byl
mrtvý. Jakmile si tím byl jistý, vytáhl Balthamos mrtvolu z potůčku,
starostlivě ji uložil do trávy, složil knězi ruce na prsou a zavřel mu oči.
Pak se napřímil. Bylo mu zle, všechno ho bolelo a cítil se strašlivě
unavený.
„Baruchu,“ řekl. „Baruchu, lásko moje, víc už nedokážu. Will i ta
malá jsou v bezpečí a všechno bude zase v pořádku, ale se mnou je
konec. Beztak jsem zemřel už ve chvíli, kdy jsem ztratil tebe, Baruchu
můj nejdražší.“
A v příštím okamžiku byl ten tam.

* * *

V ospalém žáru pozdního odpoledne obdělávala Mary záhon fazolí,

když ji vytrhl ze zamyšlení Atalin hlas. V první chvíli si nebyla jistá,
jestli z něj zaznívá radost, nebo varování. Padl snad další strom? Objevil
se zase ten muž s puškou?
Podívej! Podívej! opakovala Atal a dobývala se jí chobotem do
kapsy. Mary tedy vytáhla kukátko a na kamarádčin pokyn se podívala k
obloze.
Řekni mi, co dělají! volala Atal. Cítím, že se něco změnilo, ale
nevidím to.
Děsivý odliv Prachu na obloze se zastavil. Rozhodně ale nezůstával
na místě. Mary pečlivě prohlížela jantarovými čočkami celé nebe a
viděla místy jednotlivé proudění, tu a tam drobné víření a o kousek dál
důkladný vír. Částice byly v neustálém pohybu, ale už nikam

415
neproudily. A pokud mohla soudit, dokonce se snášely dolů jako
sněhové vločky.
Vzpomněla si na tobolkové stromy a na jejich vzhůru obrácené
květy, které teď lačně nasávají tenhle zlatý déšť. Mary skoro cítila, s
jakým nadšením ho nechávají proudit do vyprahlých hrdélek, která jsou
pro něj jako stvořená a která tak dlouho strádala žízní.
Ta mláďata, upozornila ji Atal.
Mary se s kukátkem v ruce obrátila a uviděla, jak se Will s Lyrou
vracejí k vesnici. Byli ještě kus cesty od nich a nijak nespěchali. Drželi
se za ruce a s hlavami u sebe si povídali, jako by nic jiného na světě
neexistovalo. I na tu dálku to jasně rozeznala.
Užuž si chtěla přiložit kukátko k oku, ale zarazila se a uložila ho
zpátky do kapsy. Na tohle kukátko nepotřebovala, dobře věděla, co by v
něm viděla: oba by byli od hlavy k patě zalití živoucím zlatem.
Vypadali by právě takoví, jací lidé mohli být odjakživa, od první chvíle,
kdy přijali své dědictví.
Prach řinoucí se z hvězd znovu našel svůj živoucí příbytek a
způsobily to tyhle už ne děti, naplněné vzájemnou láskou.

416
 36
ZLOMENÝ ŠÍP

Oba daemoni procházeli ztichlou vesnicí chvíli ve

stínu, chvíli mimo něj. Na měkkých kočičích
VŠAK OSUD
KLÍNY ZE ŽELEZA tlapkách přeběhli sněmovní plochu zalitou měsícem
VŽDY MEZI DUŠE a zastavili se u otevřených dveří Maryiny chatrče.
SPJATÉ VRÁŽÍ… Obezřetně nahlédli dovnitř, ale uvnitř spala jen
ANDREW MARVELL žena. Rychle zase couvli a zamířili v plném
měsíčním světle k převislému stromu.
Voňavé zakroucené listy se na dlouhých
pružných větvích bezmála dotýkaly země. Pomaličku, polehoučku, aby
ani lístek nezašustil a větvička nepraskla, se oba stíny protáhly listnatým
závěsem a uviděly, co hledaly: chlapce a dívku, i v hlubokém spánku
propojené objetím.
Přicupkali po trávě blíž a jemně se jich dotýkali čumáčkem, tlapkou i
vousky, vyhřívali se v životodárném teple jejich těl, ale zároveň si
bedlivě dávali pozor, aby je neprobudili.
Starostlivě zkoumali, jestli jsou jejich lidé v pořádku. Jeden právě
Willovi jemně čistil rychle se hojící ránu a druhý odhrnoval Lyře
pramínek vlasů z tváře, když za sebou zaslechli tichý zvuk.
Vmžiku se bez jediného hlesu skokem obrátili a změnili se ve vlky:
zuřivé planoucí oči, vyceněné bílé tesáky, v každém rysu ztělesněná
hrozba.
Na pozadí měsíční záře uviděli daemoni obrys ženského těla. Mary
to nebyla, a když žena promluvila, rozuměli jí každé slovo, i když
nevydala jediný zvuk. „Pojďte se mnou.“

417
 Pantalaimonovi poskočilo daemoní srdíčko radostí, ale udržel se až
do chvíle, kdy se s ní mohl pozdravit z doslechu obou spáčů.
„Serafino Pekkalo!“ zajásal nadšeně. „Kde jste byla? Víte, co se
všechno stalo?“
„Ticho. Pojďte, poletíme někam, kde si můžeme nerušené
promluvit,“ napomenula ho z ohledu na spící vesničany.
Větev z oblačné borovice předtím odložila u Maryina prahu. Teď ji
zvedla a oba daemoni se proměnili v ptáky, jeden ve slavíka, druhý v
sovu, a následovali ji přes doškové střechy, travnatou step a vystupující
hřeben k nejbližší skupince tobolkových stromů. Tyčily se v krajině
jako mohutné hradní věže a jejich koruny se v měsíčním světle změnily
v hrbolaté hroudy stříbra.
Serafina Pekkala se usadila na nejvyšší pohodlnou větev mezi
otevřené kvítky lapající ze vzduchu Prach a oba ptáci se uvelebili vedle
ní.
„Dlouho už si ptačí křídla neužijete,“ poznamenala divoženka. „Co
nevidět se vaše podoba ustálí. Dobře se dívejte a ukládejte si tohle
všechno do paměti.“
„Co z nás bude?“ zajímal se Pantalaimon.
„Brzy uvidíte sami, dřív, než se nadějete. Ale poslouchejte,“
pokračovala Serafina Pekkala, „povím vám teď jednu divoženčí
moudrost. Nikdo než divoženky o tom neví. A můžu vám ji říct jen
proto, že jste tady se mnou, zatímco vaši lidé spí dole na zemi. Kdo jiný
je něčeho takového schopný?“
„Divoženky,“ odpověděl Pantalaimon. „A šamani. Takže…“
„Když vás zanechali tam na břehu světa mrtvých, udělali Will s
Lyrou věc, kterou my divoženky děláme od chvíle, kdy jsme se staly
divoženkami. Oni dva o tom samozřejmě nemohli vědět, ale je to tak. V
severských zemích, kde žijeme, je jedno děsivé, opuštěné místo. Kdysi,
když byl svět ještě v plenkách, se tam udála strašná katastrofa a od těch
dob tam nic nežije. A nemůže tam vstoupit ani žádný daemon. Aby se
děvče stalo divoženkou, musí tudy projít docela samo a nechat svého
daemona za sebou. Umíte si představit, jak při tom dívka trpí. Ale když
si to protrpí, její daemon od ní nezůstane odtržen, jak to dělali v
Bolvangaru. Pořád jsou jedinou celistvou bytostí, ale mohou se teď od

418
sebe vzdálit, jak se jim zachce, létat do vzdálených končin a dělit se o
to, co tam uvidí.
Vy přece taky nejste odtržení, nebo ano?“
„Nejsme,“ připustil Pantalaimon. „Pořád k sobě patříme. Ale hrozně
to bolelo a hrozně jsme se báli…“
„Je pravda,“ řekla Serafina, „že oni dva nemohou létat jako
divoženky a nebudou žít tak dlouho jak my, ale díky tomuhle činu se
oni i vy ve všem ostatním rovnáte divoženkám.“
Oba daemoni se nad tou překvapivou novinkou zamysleli.
„Znamená to, že z nás budou ptáci?“ zeptal se Pantalaimon.
„Divoženky přece mají ptačí daemony.“
„Počkej si a uvidíš.“
„A jak se mohla stát divoženka z Willa? Já myslel, že divoženky jsou
jen ženské?“
„Will s Lyrou změnili celou řadu starých pořádků. Všichni si teprve
zvykáme na to nové, i divoženky. Ale jedna věc zůstává stejná: musíte
svým lidem pomáhat, ne je brzdit. Musíte jim pomáhat, pobízet je a vést
k moudrosti. To je odvěký úkol všech daemonů.“
Chvíli seděli mlčky. Pak se Serafina otočila k samičce slavíka: „Jak
se jmenuješ?“
„Nemám jméno. Ani jsem nevěděla, že jsem na světě, dokud nás to
od sebe neodtrhlo.“
„V tom případě ti dám jméno Kirjava.“
„Kirjava,“ opakoval Pantalaimon zkusmo. „Co to znamená?“
„To se brzy dozvíte. Ale teď mě pozorně poslouchejte,“ pokračovala
Serafina. „Povím vám, co musíte udělat.“
„Ne,“ vyhrkla Kirjava zarputile.
„Tak se mi zdá, když tě slyším,“ usmála se Serafina smutně, „že už
předem víte, co vám chci povědět.“
„My to nechceme slyšet,“ namítl Pantalaimon.
„Je na to brzy,“ přidala se Kirjava. „Strašně brzy.“
Serafina mlčela, protože si myslela totéž a bylo jim jich líto. Byla z
nich tří ale nejmoudřejší, takže je musela vést k tomu, co je správné.
Chvíli počkala, aby jim dala čas na uklidnění.
„Kam všude jste se na svých cestách dostali?“ zeptala se.

419
 „Procházeli jsme nejrůznějšími světy,“ vyprávěl Pantalaimon. „A
když jsme někde našli okno, vlezli jsme do něj. Je jich mnohem víc, než
jsme si mysleli.“
„A viděli jste…“
„Ano,“ přikývla Kirjava. „Dobře jsme se dívali a viděli jsme, co se
děje.“
„Viděli jsme i leccos dalšího,“ pokračoval Pantalaimon rychle.
„Viděli jsme anděly a mluvili jsme s nimi. Viděli jsme svět, odkud
pocházejí ti maličcí lidé, Galivespiané. Žijí v něm i lidi vašeho vzrůstu a
snaží se je vyhladit.“
Vyprávěli divožence další a další zážitky, aby obrátili její pozornost
jiným směrem, a ona to dobře věděla, ale nechala je mluvit. Viděla, s
jakou láskou naslouchají navzájem svým hlasům.
Nakonec už ale nebylo co víc vyprávět a oba zmlkli. Byl slyšet jen
tichý, nekonečný šum listí. Pak Serafina Pekkala řekla: „Schválně se
před Willem a Lyrou schováváte, abyste je potrestali. Dobře tomu
rozumím, můj Kaisa se choval zrovna tak, když jsem prošla pustinou
bez něj. Ale nakonec se ke mně vrátil, protože jsme měli jeden druhého
pořád nadevšechno rádi. A oni vás brzy budou potřebovat. Musíte jim
pomoci v tom, co je potřeba udělat. Musíte jim povědět všechno, co
víte.“
Pantalaimon nahlas vykřikl. Jeho chladný soví hlas se ostře rozlehl
světem, ve kterém podobný zvuk nikdy dřív nezazněl, a ve všech
hnízdech, norách a místech, kde lovila, pásla se nebo paběrkovala
drobná noční havěť, se rychle šířil dosud nepoznaný strach, na jaký se
nezapomíná.
Serafina ho zblízka sledovala a srdce se jí svíralo soucitem. Pak jí ale
pohled sjel na Willova daemona, slavičí samičku Kirjavu, a vzpomněla
si na rozmluvu s Rutou Skadiovou. Druhá divoženka tehdy viděla Willa
poprvé, zeptala se Serafiny, jestli se mu podívala do očí a ona
odpověděla, že k tomu neměla odvahu. Z malého hnědého ptáčka teď
sálala nesmiřitelná zuřivost, prudká a téměř hmatatelná jako vlna žáru.
Naháněl Serafině hrůzu.
Konečně Pantalaimonův divoký skřek utichl.
„A musíme jim to říct my,“ poznamenala Kirjava.

420
 „Musíte,“ přitakala divoženka soucitně.
Zuřivost se z pohledu hnědého ptáčka postupně vytrácela a brzy se
na něj Serafina odvážila znovu podívat. Místo zloby teď viděla
bezútěšný smutek.
„Blíží se sem loď,“ řekla Serafina. „Letěla jsem napřed, protože jsem
s vámi chtěla mluvit. Přijela jsem sem ale z našeho světa s Romuny. Asi
tak za den sem dorazí.“
Oba ptáci se přisunuli blíž k sobě a jako na povel se rázem změnili v
holuba a holubici.
Serafina mluvila dál:
„Možná je to naposledy, co můžete létat. Nevidím do budoucnosti
moc jasně. Poznám, že dokud budou dost vysoké stromy, snadno do
téhle výšky vyšplháte, ale řekla bych, že ve své stálé podobě nebudete
ptáky. Dobře si všeho všímejte, dokud můžete, a zapamatujte si, jaké to
je. Věřím, že s Lyrou a Willem všechno důkladně promyslíte a jsem si
jistá, že se rozhodnete pro tu nejlepší možnost. Ale musíte si zvolit
sami, s tím vám nikdo nepomůže.“
Oba mlčeli. Serafina sáhla po své borové větvi, vznesla se z vysoké
koruny do vzduchu a zakroužila ve výšce. S radostí si vychutnávala
chladivý vánek na holé kůži, štiplavý svit hvězd i laskavou spršku
Prachu, který zůstával jejím očím skrytý.

* * *

Serafina znovu sletěla dolů do vesnice a tiše vešla do chýše té ženy.

Nevěděla o Mary víc, než že pochází ze stejného světa jako Will a že
hraje v běhu věcí zásadní úlohu. Nedokázala odhadnout, jestli je prudká
nebo přátelská, ale potřebovala ji probudit, aniž by ji vylekala. I na to
ale znala kouzlo.
Posadila se na zem k její hlavě, přivřenýma očima ji pozorovala a
přizpůsobila dech jejímu pomalému oddechování. Zanedlouho se jí v
zastřených obrazech zjevily bledé obrysy krajiny z Maryina snu a ona se
k nim v mysli postupně přidávala, jako by ladila strunu. S největším
soustředěním pak překročila neviditelnou hráz a vstoupila mezi ně. V tu
chvíli už mohla s Mary hovořit. Šlo to od samého začátku hladce, s

421
onou bezprostřední náklonností, kterou v nás někdy probouzejí postavy,
s nimiž se ve snu setkáme.
Vzápětí už spolu rozmlouvaly chvatným šepotem, na který si Mary
po probuzení vůbec nevzpomínala, a bok po boku procházely
nesmyslnou krajinou plnou orobince a elektrických transformátorů.
Bylo načase, aby se Serafina ujala vedení.
„Za chviličku se probudíš,“ řekla. „Nelekej se. Najdeš mě vedle sebe.
Budím tě takhle, abys věděla, že se ti nemůže nic stát, že ti nechci
ublížit. Pak si spolu promluvíme doopravdy.“
Pomalu se i se snovou Mary vracela do skutečnosti, až se znovu
ocitla na hliněné podlaze domku. Seděla v tureckém sedu a když ji
Mary uviděla, oči jí zazářily.
„Ty musíš být ta divoženka,“ zašeptala.
„Jsem. jmenuju se Serafina Pekkala. Jak se jmenuješ ty?“
„Mary Maloneová. Ještě nikdy jsem se neprobudila tak hladce.
Opravdu jsem vzhůru?“
„Ano. Musíme si promluvit, a ve snu se řeč těžko ovládá a ještě hůř
pamatuje. Je mnohem lepší bavit se při vědomí. Chceš radši zůstat
vevnitř, nebo se půjdeme projít do měsíčního svitu?“
„Půjdu s tebou ven.“ Mary se posadila a protáhla se. „Kde je Lyra s
Willem?“
„Spí pod stromem.“
Vyšly z domu, minuly strom s převislou oponou hustého listí a
pokračovaly dolů k řece.
Mary si Serafinu Pekkalu prohlížela se směsicí ostražitosti a obdivu.
Tak útlou a ladnou postavu ještě nikdy neviděla. Vypadala mladší než
Mary, i když podle Lyry byla stará stovky let. Jediný náznak věku se dal
vypozorovat z jejího výrazu prostoupeného těžko rozluštitelným
smutkem.
Posadily se na břeh stříbřitě černé vody a Serafina jí řekla, že mluvila
s daemony obou dětí.
„Dneska je byli hledat,“ přikývla Mary, „ale dopadlo to jinak. Will
svého daemona ještě nikdy pořádně neviděl, jen na okamžik, když spolu
prchali z bitvy. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli nějakého má.“
„Ale má. A ty zrovna tak.“

422
 Mary na ni upřela nevěřícný pohled.
„Kdybys ho mohla vidět,“ pokračovala Serafina, „viděla bys černého
ptáka s červenýma nohama a jasně žlutým, trochu zahnutým zobákem.
Žije v horách.“
„Kavče žlutozobé… Jak to, že ty ho vidíš?“
„Když přivřu oči, ukáže se mi. Kdybychom měly víc času, ukázala
bych ti, jak na to. Naučila bych tě vidět i daemony ostatních lidí z tvého
světa. Těžko si umíme představit, že vy je nevidíte.“
Pak Mary vypověděla, o čem s daemony mluvila a co to znamená.
„A jejich daemoni jim to musí říct sami?“ zeptala se Mary.
„Myslela jsem nejdřív, že je probudím a řeknu jim to. Pak mě
napadlo, že bych to mohla svěřit tobě, ale když jsem viděla jejich
daemony, pochopila jsem, že tak to bude nejlepší.“
„Jsou zamilovaní.“
„Já vím.“
„Přišli na to teprve teď…“
Mary se snažila domyslet do důsledků, co se od Serafiny právě
dozvěděla, ale bylo to příliš složité.
Asi po minutě se divoženky zeptala: „Dokážeš vidět Prach?“
„Ne, nikdy jsem ho neviděla. Než začala válka, ani jsme nevěděly, že
existuje.“
Mary vytáhla z kapsy kukátko a podala jí ho. Serafina si ho přiložila
k oku a užasle vydechla.
„Tak tohle je ten Prach… Je překrásný!“
„Podívej se za sebe na ten převislý strom.“
Serafina poslechla a znovu vykřikla. „To způsobili oni?“ zeptala se.
„Dneska se něco stalo, nebo možná včera, jestli už minula půlnoc.“
Mary namáhavě hledala přesné výrazy, kterými by to všechno vylíčila, a
vzpomněla si, jak jí proud Prachu připomněl řeku obrovskou jako
Mississippi. „Nějaká maličkost, ale naprosto zásadní… Kdybys chtěla
změnit tok mohutné řeky a měla na to jediný oblázek, mohlo by se ti to
povést, stačí ho položit na správné místo, kde odkloní do nového směru
první pramínek. Tak něco takového se včera seběhlo. Nevím, co přesně
to bylo. Začali se navzájem vidět jinýma očima, nebo tak něco… Do té

423
doby nic podobného nepocítili, ale najednou to přišlo. A Prach se začal
stahovat k nim, ohromnou silou, takže už neproudil ze světa pryč.“
„Tak takhle to všechno bylo,“ žasla Serafina. „Takže už mu nic
nehrozí, nebo brzy hrozit nebude, jen co andělé zaplní tu obrovskou
propast v podsvětí.“
Pověděla Mary o propasti a vysvětlila jí, jak se o ní dozvěděla ona
sama.
„Letěla jsem právě hodně vysoko a hledala šikovné místo k přistání,
když jsem potkala anděla. Byla to žena, ale nesmírně zvláštní žena, stará
i mladá zároveň.“ V zápalu vyprávění ji ani nenapadlo, že právě tak se
musí Mary jevit ona sama. „Jmenovala se Xaphanie. Dozvěděla jsem se
od ní spoustu věcí… Řekla mi, že celé dějiny lidského rodu jsou
zápasem mezi rozumem a hloupostí. Zastánci moudrosti, totiž ona a
ostatní odbojní andělé, se odjakživa snaží rozšiřovat lidem obzory,
kdežto Nejvyšší se svými církvemi dělá, co může, aby jim je omezil.
Doložila mi to spoustou příkladů z mého světa.“
„V našem by se jich taky našlo nemálo.“
„Většinu času se moudrost musí skrývat, našeptávat ze skrytu a plížit
se jako špeh nejubožejšími místy světa, zatímco v palácích a na
královských dvorech se roztahují její nepřátelé.“
„Ano,“ přikývla Mary. „Toho jsem si taky všimla.“
„Ani teď není tenhle boj u konce, i když síly království utrpěly
porážku. Znovu se seskupí s novým vůdcem v čele a udeří na nás s
novou energií. Musíme být připraveni postavit se jim na odpor.“
„A co lord Asriel?“ zeptala se Mary.
„Bojoval s nebeským regentem, s andělem Metatronem, a v zápase
ho strhl do té propasti. S Metatronem je navždy konec a s lordem
Asrielem zrovna tak.“
Mary se zděšeně zajíkla. „A paní Coulterová?“ zeptala se.
Místo odpovědi divoženka vytáhla z toulce šíp. Vybírala ho dlouho:
ten nejlepší, nejrovnější, nejlépe vyvážený.
A zlomila ho na dva kusy.
„Ve svém světě jsem jednou viděla,“ řekla, „jak tahle žena mučí
divoženku, a zapřísáhla jsem se, že jí tenhle šíp proženu hrdlem. Teď už
na to nedojde. Obětovala se při boji s andělem spolu s Asrielem, aby

424
mohla Lyra žít v bezpečí. Každý zvlášť by si s ním neporadil, ale
společně ho přemohli.“
„Jak to Lyře řekneme?“ ptala se Mary zděšeně.
„Počkej, až se sama zeptá,“ odpověděla Serafina. „Možná na to ani
nedojde. Má ostatně svůj vykladač symbolů, od něj se dozví všechno, co
by ji zajímalo.“
Chvíli seděli v přátelském mlčení. Po nebi se zvolna sunuly hvězdy.
„Umíš nahlédnout do budoucnosti a odhadnout, jak se rozhodnou?“
napadlo Mary.
„Ne, ale jestli se Lyra vrátí do svého světa, bude ve mně mít až do
smrti věrnou sestru. Co uděláš ty?“
„Já…“ začala Mary a uvědomila si, že jí ta otázka nějaký čas vůbec
nepřišla na mysl. „Taky nejspíš patřím do vlastního světa, i když se mi
odsud nebude odcházet lehko. Jsem tady šťastná. Nejspíš nejšťastnější,
jak jsem si kdy v životě připadala.“
„I když se vrátíš, budeš mít v jiném světě sestru,“ těšila ji Serafina.
„A já také. Asi za den sem dorazí loď a ještě se uvidíme, pak si
promluvíme cestou domů, než se rozejdeme navždycky. A teď mě
obejmi, sestro.“
Mary ji objala a Serafina Pekkala nasedla na větev z oblačné
borovice, vznesla se do vzduchu a letěla přes rákosí, nad mokřadem a
bahnitým pásem k pobřeží a dál nad moře, až zmizela Mary z očí.

* * *

Někdy tou dobou narazil na tělo otce Gomeze jeden z velkých

modrých ještěrů. Will s Lyrou se odpoledne vrátili do vesnice jinou
cestou, takže ho neviděli, a mrtvý kněz až dosud nerušené ležel tak, jak
ho Balthamos uložil. Ještěři se živili mršinami, a protože byli mírní a
neškodní, panovala mezi nimi a mulefy odvěká dohoda, podle níž jim
patřilo všechno mrtvé, co zůstalo po západu slunce ležet venku.
Ještěr odtáhl mrtvého kněze do doupěte a náramně si na něm s
mláďaty pochutnali. Puška zůstala ležet v trávě, kam ji otec Gomez
odložil, dokud se zvolna nerozpadla v rez.

425
 37
DUNY

Následujícího dne se Will s Lyrou znovu vydali

MÁ DUŠE,
NEDOUFEJ sami ven. Moc toho nenamluvili a nemohli se
V NESMRTELNÝ dočkat, až zase budou jenom spolu. Vypadali
ŽIVOT, omámeně, jako by je nějaká šťastná nehoda
NÝBRŽ
VYČERPEJ TO, připravila o rozum, pohybovali se mátožně a v
CO KONAT LZE. očích měli zastřený, nevidoucí výraz.
PINDAROS Zůstali v širých kopcích celý den a v odpoledním
žáru se znovu uchýlili do svého zlatostříbrného
hájku. Povídali si, koupali se, jedli, líbali se, leželi v blaženém vytržení
vedle sebe a šeptali si slovíčka stejně zmatená jako jejich smysly.
Připadalo jim, jako by se měli láskou dočista rozplynout.
Večer se přišli najíst s Mary a Atal. Ani teď skoro nemluvili, a
protože rozpálený vzduch ještě nevychladl, napadlo je, že by si mohli
zajít k moři, kde nejspíš bude vát chladivý větřík. Pustili se zvolna podél
řeky, až došli k široké, měsíčním svitem zalité pláži. Právě začínal
příliv.
Lehli si do měkkého písku na úpatí dun, když vtom zaslechli prvního
ptáka.
Oba po něm střelhbitě otočili hlavu, protože takhle nezpíval žádný z
právoplatných obyvatel tohoto světa. Odkudsi ze tmy přicházelo něžné
trylkování a vzápětí se z jiného směru ozvala odpověď. Will i Lyra
radostně vyskočili a snažili se zpěváčky zahlédnout, ale neviděli nic než
dva poletující stíny, které se čas od času snesly níž a pak znovu prudce

426
vyrazily do výšky. Z hrdélek se jim nepřestávala linout zvučná zvonivá
melodie, podobná, a přesto stále jiná.
Vtom první ptáček přistál, až třepotajícími křídly rozmetal zrnka
písku pár kroků před nimi.
„Pantíku?“ vydechla Lyra.
Měl podobu holuba, ale měl tmavou barvu, která se v měsíčním
světle nedala dost dobře rozeznat. Proti bílému písku byl ale vidět úplně
zřetelně. Druhý pták jim ještě pořád kroužil nad hlavou a nepřestával
zpívat. Teprve po chvíli se snesl k nim a oni viděli, že je to bělostná
holubice s temně rudou chocholkou.
Konečně Will poznal, jaké to je vidět vlastního daemona. Když
přistála na písku, srdce se mu stáhlo a vzápětí poskočilo způsobem, na
jaký nikdy nezapomene. Uplyne šedesát let a ještě víc, ale i ve stáří se
mu tyhle pocity budou vracet stejně živé a svěží jako dřív: Lyřiny prsty,
když mu pod zlatě stříbřitými stromy vkládala mezi rty červené ovoce,
její teplá ústa na jeho rtech, bolest v nic netušících prsou, když mu z
nich při vstupu do světa mrtvých neviditelné ruce vyrvaly daemona, a
pocit šťastného zadostiučinění, když se k němu na kraji měsícem
ozářených dun zase vrátil.
Lyra se k nim užuž chtěla vrhnout, ale Pantalaimon se k ní v tu chvíli
obrátil.
„Lyro,“ řekl. „Včera v noci za námi přišla Serafina Pekkala.
Dozvěděli jsme se od ní spoustu věcí. Teď se vrátila a dovede sem
Romuny. Přijíždí Farder Coram i lord Faa a budou tady…“
„Pante,“ podívala se na něj nešťastně, „Pantíku, ty vůbec nemáš
radost. Co se stalo? Co je s tebou?“
Pantalaimon se proměnil v sněhobílého hranostaje a měkce k ní
připlul po písku. Také druhý daemon změnil podobu – Willovi jako by
se v tu chvíli maličko sevřelo srdce – a byla z něj kočka.
Než se vydala k němu, promluvila i ona. „Ta divoženka mi dala
jméno,“ řekla. „Dřív jsem žádné nepotřebovala. Říká mi Kirjava. Ale
teď poslouchejte, pozorně nás poslouchejte…“
„Ano, dávejte pozor,“ přidal se Pantalaimon. „Těžko se to
vysvětluje.“

427
 Oba daemoni se střídali v řeči, až se jim podařilo vyřídit všechno, co
jim Serafina pověděla. Začali změnou, která se s oběma dětmi udála, a
vysvětlili, jak je možné, že aniž o tom měli tušení, nabyli divoženčí
schopnosti vzdálit se s daemonem od sebe a přitom zůstat jedinou
bytostí.
„Ale to není všechno,“ pokračovala Kirjava.
„Lyro, odpust nám to, prosím tě,“ žadonil Pantalaimon, „ale musíme
vám říct, co jsme zjistili…“
Lyra nic nechápala. Pantalaimon že by od ní chtěl odpuštění?
Podívala se na Willa a spatřila v jeho tváři odraz vlastního zmatku.
„Tak mluvte,“ vyzval je. „Nebojte se.“
„Týká se to Prachu,“ spustila kočka a Will žasl, jak je možné, že mu
součást jeho bytosti říká něco, co on sám neví. „Odplýval pryč, všechen
Prach, co ho na světě bylo, a řinul se do té propasti, kterou jste viděli.
Něco ten odliv zastavilo, ale…“
„Wille, tak to bylo to zlaté světlo!“ vykřikla Lyra. „Pamatuješ to
světlo, co spadalo do propasti a zanikalo… Tak to byl Prach?
Opravdu?“
„Ano. Ale uniká pořád dál,“ pokračoval Pantalaimon. „A to by
neměl. Je nesmírně důležité, aby nikam neunikal. Musí zůstat ve světě a
nikam nemizet, protože jinak všechno dobré časem uvadne a zahyne.“
„Ale kudy může unikat?“ nechápala Lyra.
Oba daemoni se podívali na Willa a jeho nůž.
„Pokaždé, když jsme prořízli otvor,“ začala Kirjava a Willem znovu
projelo vzrušující mravenčení – ona je mnou a já jí! „Pokaždé, když
někdo otevřel okno mezi světy, ať už my nebo předtím staří cechmistři
či kdokoli další, zakrojil nůž do vnější nicoty. Je to stejná nicota, která
vyplňuje tu propast v podsvětí, jenže my to nevěděli. Nikdo to nevěděl,
protože ta hrana je tak tenoulinká, že není vidět. Prach ale proklouzne i
touhle štěrbinkou a právě tudy uniká pryč. Když otvor hned zase
zavřeli, nestačilo se ho ztratit moc, ale mezi světy zůstaly tisíce oken,
která nikdo nezavřel. A těmi Prach celou tu dobu unikal z našich světů
do nicoty.“
Pomalu, pomaličku to Willovi s Lyrou začínalo docházet. Bránili se
tomu, nechtěli si připustit, co už bylo oběma jasné, ale poznání jim

428
prosakovalo do vědomí jako šedavé světlo, které se na úsvitu plíží
oblohou a vymazává z ní hvězdy. Pronikalo všemi zátarasy, vklouzlo
pod každou žaluzii, obešlo okraje každého závěsu, který proti němu
zatáhli.
„Všechny otvory,“ zašeptala Lyra.
„Všechny do jednoho? Opravdu všechny musí být zavřené?“ zeptal
se Will.
„Všechny do jednoho.“ Pantalaimon šeptal, stejně jako Lyra.
„Ne,“ ozvala se Lyra. „To nemůže být pravda!“
„To znamená, že musíme opustit svůj svět a zůstat v Lyřině,“ pravila
Kirjava, „nebo Pantalaimon s Lyrou odejdou ze svého a budou žít v
našem. Jiná možnost není.“
Jako by se v tu chvíli neúprosně rozbřesklo ukrutně jasné denní
světlo.
Lyra hlasitě vykřikla. Pantalaimonův soví skřek předešlé noci vyděsil
všechnu drobnou havěť, ke které dolehl, ale zdaleka se nemohl rovnat
zoufalému nářku, který teď zmítal Lyrou. Daemoni na ni zůstali
zkoprněle hledět a Will si z jejich reakce domyslel, že neznají celou
pravdu. Nevědí, co naopak zjistili Will s Lyrou.
Lyra se třásla zlostí a zármutkem, pochodovala se sevřenými pěstmi
sem tam a otáčela uslzený obličej do všech stran, jako by hledala
spásnou odpověď. Will vyskočil a popadl ji za ramena. Byla napjatá jak
struna a celá se chvěla.
„Poslouchej,“ naléhal na ni. „Lyro, poslouchej mě. Co řekl můj
otec?“
„Ale ne,“ vykřikla a tloukla přitom hlavou do všech stran. „Řekl…
dobře víš, co řekl, Wille, byls tam se mnou. Taky jsi ho slyšel!“
Měl pocit, jako by měla na místě umřít žalem. Vrhla se mu do
náruče, vzlykala, vášnivě se mu tiskla k ramenům, zarývala mu nehty do
zad, tvář do krku, a jediné, co slyšel, bylo: „Ne! Ne! Ne!“
„Poslouchej mě,“ opakoval. „Lyro, zkus si vzpomenout, co přesně
říkal. Třeba přijdeme na nějaké východisko. Třeba se to dá nějak
obejít.“
Něžně se jí vymanil z objetí a přiměl ji posadit se. Pantalaimon jí v tu
chvíli vyděšeně skočil do klína a kočičí daemon se váhavě přitočil blíž k

429
Willovi. Ještě se jeden druhého nedotkli, ale teď jí nastavil dlaň. Kočka
se mu otřela tváří o prsty a důstojně mu nakráčela na klín.
„Říkal…“ začala Lyra mezi vzlyky, „říkal, že člověk může v jiném
světě nějaký čas zůstat a nic se mu nestane. Jde to. Víme to sami, ne?
Kromě toho, co jsme museli udělat cestou do světa mrtvých, jsme pořád
zdraví, co říkáš?“
„Nějaký čas tam člověk může zůstat, ale ne nadlouho,“ řekl Will.
„Můj táta byl ze svého, totiž z našeho světa pryč deset let. A když jsem
ho našel, byl už napůl mrtvý. Deset let a dost.“
„Ale co lord Boreal? Sir Charles? Ten přece byl zdravý jak řípa.“
„To ano, jenže ten se mohl kdykoli vrátit do svého světa a uzdravit
se, jen si vzpomeň. Tam jsi na něj přece narazila poprvé, ve svém světě.
Musel najít nějaké tajné okno, o kterém nikdo jiný nevěděl.“
„Tak to uděláme taky tak!“
„To by šlo, jenže…“
„Musí se zavřít všechna okna,“ namítl Pantalaimon. „Všechna do
jednoho.“
„Ale jak to můžete vědět?“ protestovala Lyra.
„Máme to od anděla,“ odpověděla Kirjava. „Setkali jsme se s ní
náhodou, a tohle všechno nám pověděla. A nejen to. Je to pravda,
Lyro.“
„Od ní?“ vyjela na ni Lyra podezíravě.
„Tenhle anděl byla žena.“
„O nikom takovém jsem jakživa neslyšela. Třeba vám lhala.“
Will přemýšlel o jiné možnosti. „Dobře, dejme tomu, že se ostatní
okna pozavírají,“ řekl, „ale co kdybychom si jedno vyřízli, jen když ho
budeme potřebovat? Proklouzneme co nejrychleji na druhou stranu a
hned ho zase zavřeme, to by snad nemuselo vadit, ne? Za tu chviličku
by snad tak moc Prachu nestačilo uniknout?“
„To je ono!“
„Prořízli bychom ho tak, aby ho nikdo jiný nenašel,“ pokračoval
Will, „věděli bychom o něm jen my dva…“
„To by určitě šlo! Ano, tak to uděláme,“ jásala Lyra.
„A když bychom mohli přecházet z jednoho do druhého, zůstali
bychom zdraví.“

430
 Ale daemoni nešťastně vrtěli hlavou a Kirjava nesouhlasně vrčela:
„Ne.“
„Fantomové,“ vypravil ze sebe Pantalaimon. „Ona mluvila taky o
fantomech.“
„O fantomech?“ nechápal Will. „V té bitvě jsme je poprvé uviděli.
Ale co mají společného s tímhle?“
„Dozvěděli jsme se, kde se berou,“ řekla Kirjava. „A to je na tom
všem nejhorší. Fantomové jsou něco jako děti té podsvětní propasti.
Kdykoli prořízneme nožem otvor, vznikne další fantom. Jako by se
kousek těch bezedných hlubin vznesl k východu a vstoupil do světa.
Proto jich bylo v Cittàgazze tolik. Protože právě tam zůstalo těch oken
otevřených nejvíc.“
„A aby rostli, živí se Prachem,“ dodal Pantalaimon, „a daemony.
Protože Prach a daemoni jsou svým způsobem podobní, přinejmenším
daemoni dospělých. A fantomové pak rostou a sílí pokaždé…“
Willovi sevřel srdce tupý děs a Kirjava se k němu přitiskla. Také ona
ho cítila a snažila se chlapce upokojit.
„Takže pokaždé, když jsem vyřízl tímhle nožem další okno, i to
sebemenší,“ řekl, „jsem vypustil na svět dalšího fantoma?“
Vzpomněl si, co mu řekl Iorek Byrnison, než tehdy v jeskyni
zpřelámaný nůž znovu vykoval: Nevíš, co ten nůž působí sám o sobě.
Možná máš ty nejlepší úmysly, ale tenhle nůž má svoje vlastní záměry.
Lyra ho sledovala doširoka rozevřenýma, zmučenýma očima.
„To nemůžeme udělat, Wille!“ řekla. „Jak by k tomu lidi přišli?
Když už teď víme, co všechno dokážou, nemůžeme jen tak vypustit do
světa další.“
„Tak dobře,“ zvedl se na nohy a daemona si přitiskl na prsa. „V tom
případě musíme… jeden z nás bude muset… půjdu do tvého světa a…“
Věděla, co chce říct, a viděla v jeho náruči toho nádherného
zdravého daemona, kterého ani neměl kdy začít poznávat. Pomyslela na
jeho matku a věděla, že na ni myslí i on. Aby ji opustil a žil s Lyrou po
těch pár let, která jim budou dopřána… dokázal by to? Sice by žil s
Lyrou, ale jí bylo jasné, že by nevydržel žít sám se sebou.
„Ne,“ vykřikla. Vyskočila, vrhla se k němu a Kirjava s
Pantalaimonem seskočili na písek, aby jim nepřekáželi v zoufalém

431
objetí. „Já půjdu s tebou, Wille! Půjdeme do tvého světa a budeme žít
tam! A jestli onemocníme, já a Pantík, co na tom. Jsme silní, určitě
vydržíme hodně dlouho, a ve tvém světě určitě máte dobré doktory.
Doktorka Maloneová nám někoho poradí. Pojď, uděláme to takhle,
ano?“
Will ale vrtěl hlavou a ona viděla, jak se mu na tváři třpytí slzy.
„Copak myslíš, Lyro, že bych to vydržel?“ zeptal se. „Myslíš, že
bych dokázal spokojeně žít, když ty bys vedle mě bojovala s nemocí,
trpěla, chřadla a nakonec umřela, zatímco já bych byl den ze dne silnější
a dospělejší? Deset let… Co to je? Utečou jako voda. Bude nám pár let
po dvacítce. To není až tak daleko. Jen si to představ, Lyro, oba jsme
dospělí, chystáme se podniknout spousty věcí, které jsme si vysnili, a
najednou… konec. Myslíš, že bych mohl dál žít, až bys umřela? Lyro,
šel jsem s tebou do světa mrtvých a vůbec jsem se nerozmýšlel, tak jako
ty jsi šla za Rogerem, ale tohle by znamenalo zmařit pro nic za nic dva
životy, můj i tvůj. Ne. My dva bychom spolu měli strávit celý život,
dlouhý, plodný a dobrý život, ale když ho nemůžeme prožít spolu…
budeme ho muset prožít každý zvlášť.“
Dívala se, jak bez sebe bolestí přechází sem tam, a kousala se do rtu.
Zastavil se, obrátil k ní a pokračoval: „Pamatuješ si ještě tu další věc,
co říkal můj otec? Říkal, že nebeskou republiku musíme vybudovat
každý tam, kam patříme. Řekl, že pro nikoho z nás jiné místo
neexistuje. Teď konečně chápu, jak to myslel. To je ale strašná
surovost. Já myslel, že mluví o lordu Asrielovi a jeho novém světě, ale
on myslel nás, tebe a mě. Musíme žít každý ve svém vlastním světě…“
„Zeptám se alethiometru,“ napadlo Lyru. „Třeba nám poradí.
Nechápu, že mě to nenapadlo dřív.“
Posadila se, otřela si dlaní tváře a druhou rukou sáhla po batohu.
Nosila ho všude s sebou, a kdykoli na ni Will v pozdějších letech
vzpomínal, viděl ji s tímhle batůžkem přes rameno. Rychlým pohybem,
který měl tak rád, si zastrčila vlasy za uši a vylovila balíček v černém
sametu.
„Vidíš na něj?“ zeptal se. Měsíc sice jasně zářil, ale symboly kolem
ciferníku byly maličké.

432
 „Beztak vím, kde který je,“ odpověděla. „Umím je nazpaměť. Teď
buď zticha…“
Zkřížila nohy pod sebe a přetáhla přes ně sukni, aby měla kam
přístroj položit. Will se natáhl na zem, opřel se o loket a díval se na ni.
Jasné měsíční světlo se jí odráželo od písku přímo do tváře a jeho třpyt
jako by k sobě vyvolával novou záři odkudsi z jejího nitra. Oči se jí
třpytily a vypadala tak vážně a soustředěně, že by se do ní v tu ránu
zamiloval, nebýt toho, že byl prodchnutý láskou až do nejtenčích
konečků každičkého vlákna v těle.
Lyra se zhluboka nadechla a začala otáčet ručičkami. Ale znenadání
se zarazila a pootočila přístrojem v ruce.
„Vedle,“ řekla stručně a zkusila to znovu.
Will nespouštěl její milovanou tvář z očí. A protože ji tak dobře znal
a tolikrát ji viděl šťastnou, zoufalou, doufající i zarmoucenou, hned
poznal, že něco není v pořádku. Jindy by se už dávno ponořila do
soustředěného transu, ale nic podobného se teď nedělo. Místo toho se
čím dál víc propadala do zmatených rozpaků, kousala si spodní ret,
rychle pomrkávala a oči jí putovaly mezi symboly pomalu a jakoby
namátkou, ne rychle a s jistotou, jak byl zvyklý vídat.
„Já ti nevím,“ zavrtěla hlavou. „Nechápu, co se děje. Všechno to tak
dobře znám, ale najednou mi vůbec nedochází, co by to mohlo
znamenat.“
Zhluboka, rozechvěle se nadechla a obrátila přístroj v ruce. Vypadal
v jejích dlaních cizí a neohrabaný. Pantalaimon jí v podobě myšky
vyskočil na klín, opřel se černými tlapkami o křišťálový kryt a prohlížel
si jeden symbol po druhém. Lyra otočila jednou ručičkou, po ní druhou,
znovu přístroj otočila dokola a zvedla k Willovi vyděšený pohled.
„Wille,“ vykřikla, „já už to nedokážu! Je to pryč!“
„Ale jdi,“ konejšil ji, „neplaš se. Když jsi to uměla, muselo to někde
v tobě zůstat. Uklidni se, ono to zase přijde. Nesmíš naléhat. Stačí jen
tak jakoby plout a dotýkat se významů…“
Polkla, přikývla, podrážděně si přejela zápěstím přes oči a několikrát
se zhluboka nadechla. Will ale viděl, jak je napjatá, a položil jí ruce na
ramena. Celá se třásla, až neodolal a objal ji. Vyprostila se mu z náruče
a zkusila to znovu. Upřeně se zadívala na symboly, otočila kolečkem,

433
ale ten neviditelný žebřík významů, po kterém vždycky tak lehce a jistě
sestupovala k tomu pravému, zničehonic chyběl. Najednou nevěděla, co
který symbol znamená.
Odvrátila hlavu a nešťastně se přitiskla k Willovi.
„Nemá to cenu, to poznám. Je to navždycky pryč. Měla jsem tu
schopnost, jen když jsem ji potřebovala, abych udělala všechno to, co
bylo zapotřebí, abych vysvobodila Rogera, a pak kvůli nám dvěma, ale
teď je pryč, je po všem. Opustila mě… Bála jsem se, že to přijde,
protože mi to poslední dobou šlo tak ztěžka. Namlouvala jsem si, že
špatně vidím nebo že mám ztuhlé prsty, ale o to vůbec nešlo. Prostě mě
ta schopnost opouštěla, vytrácela se… A teď je pryč, Wille, ztratila jsem
ji. Už se mi nikdy nevrátí!“
Nechala se unést zoufalými vzlyky a on nemohl víc, než držet ji v
náruči. Nevěděl, jak ji utěšit, protože bylo jasné, že má pravdu.
Vtom se oba daemoni naježili a zvedli hlavu. Také Will s Lyrou
vycítili jejich neklid a obrátili oči k obloze. Vzduchem k nim mířilo
jakési světlo, světlo opatřené křídly.
„To je ten anděl, co jsme potkali,“ dohadoval se Pantalaimon.
A měl pravdu. Před upřenými zraky chlapce, dívky i obou daemonů
Xaphanie rozprostřela křídla a plavně se snesla na písek. Ani Will, který
strávil tolik času ve společnosti Balthama, nebyl na takové setkání
připravený. Pevně se s Lyrou drželi za ruku a anděl přicházel blíž,
ozářený světlem z jiného světa. Nebyla oblečená, ale na tom nezáleželo.
Do čeho by se ostatně takový anděl oblékal, pomyslela si Lyra.
Nedokázali odhadnout, jestli je mladá, nebo stará, ale z tváře jí čišel
vážný soucit. Willovi i Lyře připadalo, jako by je znala skrz naskrz.
„Wille,“ řekla, „přišla jsem tě požádat o pomoc.“
„Mě? Jak vám můžu pomoct?“
„Ráda bych, abys mi ukázal, jak zavřít otvory, které prořízl tvůj
nůž.“
Will polkl. „Ukážu vám to,“ řekl. „Ale můžete na oplátku pomoct vy
nám?“
„Nikoli v tom, co byste si nejvíc přáli. Vidím, o čem jste teď mluvili.
Stopy vašeho smutku dosud vlají ve vzduchu. Vím, že je to pramalá
útěcha, ale věřte mi, že každá bytost, která ví o vašem těžkém

434
rozhodování, by vám přála, abyste nic takového nemuseli podstupovat.
Někdy ale ani ti nejmocnější nedokážou změnit běh věcí a musí se mu
podvolit. Nemůžu udělat nic, co by vám pomohlo zvrátit nezvratné.“
„Proč…“ začala Lyra, a zjistila, že se jí chvěje hlas. „Proč už
neumím zacházet s alethiometrem? Proč už mi to nejde? Bylo to to
jediné, co jsem kdy doopravdy uměla, a najednou je to pryč, zmizelo to,
jako by to ani nebyla pravda…“
„Tvoje schopnost byla dar,“ zadívala se na ni Xaphanie, „a dá se
získat zpátky usilovnou prací.“
„Jak dlouho to bude trvat?“
„Celý život.“
„Tak dlouho…“
„Ale budeš pak vykládat symboly dokonce ještě lépe, protože po
desítkách let úsilí a úvah bude vycházet z vědomého porozumění.
Taková schopnost je hlubší a úplnější než nadání, které přichází samo
od sebe, a navíc, když ho jednou získáš, už tě neopustí.“
„To mluvíte o celém životě, viďte?“ zašeptala Lyra. „Celém dlouhém
životě. Nestačí… nestačí pár let…“
„Myslím celý život,“ zněla odpověď.
„A musí se zavřít opravdu všechny otvory?“ zeptal se Will.
„Všechny do jednoho?“
„Pochopte jednu věc,“ odpověděla Xaphanie. „Prach není neměnná
veličina. Není ho ustálené množství, které by se nikdy neměnilo.
Vytvářejí ho myslící bytosti, obnovují ho právě myšlením, pocity a
vnímáním, tím, že získávají moudrost a předávají ji dál.
A vy můžete každému ve vašem světě pomoci právě k tomu, když
lidi povedete k učení a pochopení sebe sama, druhých a obecných
zásad, na kterých všechno stojí, když jim ukážete, že je lepší laskavost
než krutost, trpělivost než unáhlenost, radost než rozmrzelost, a
především je naučíte udržet si svobodnou, otevřenou a zvídavou mysl…
Pak bude Prachu vznikat dost, aby vynahradil ten, který odplyne jedním
otvorem. Jedno okno tedy může zůstat otevřené.“
Will se chvěl vzrušením a na mysli mu vytanul jediný obraz: nové
okno mezi jeho a Lyřiným světem. Budou o něm vědět jen oni dva a
projdou skrze ně, kdykoli budou potřebovat, chvíli budou žít v jednom

435
světě a chvíli ve druhém, aby jejich daemoni nechřadli a nestrádali.
Budou dospívat spolu a kdo ví, někdy o hodně později třeba budou mít i
děti, které budou tajnými občany dvou světů, a kdyby přenášeli
vědomosti z jednoho světa do druhého, určitě by tím přinesli oběma
spousty dobrého…
Ale Lyra vrtěla hlavou.
„Ne,“ řekla, a znělo to jako tiché zakvílení. „To nemůžeme, Wille…“
A protože v tu chvíli pochopil, nač Lyra myslí, odpověděl stejně
ztrápeně: „Ne, aby mrtví…“
„Musíme ho nechat otevřené pro ně. Prostě musíme!“
„Ano, jinak by…“
„Musíme se postarat, aby měli dost Prachu, a nechat to jejich okno
otevřené…“
Už zase se chvěla. Přitiskl ji k sobě a připadala mu v tu chvíli
nesmírně mladičká.
„A když to uděláme,“ řekl nejistým hlasem, „když prožijeme život,
jak se patří, a budeme přitom zvažovat všechno, co děláme, budeme mít
aspoň co vyprávět harpyjím. To se lidi taky musí dozvědět, Lyro.“
„Aby měli co vyprávět, ano,“ odpověděla.
„Ty pravdivé příběhy, které po nich harpyje budou na oplátku
požadovat. Máš pravdu. A když někdo prožije celý život a nebude mít
na konci co vyprávět, nikdy se ze světa mrtvých nedostane. To musíme
lidem taky povědět, Wille.“
„Ale sami…“
„Ano,“ řekla, „sami.“
Při slově „sami“ Will ucítil, jak se v něm odkudsi z hloubi zvedá
strašlivá vlna zlosti a zoufalství a vyvěrá na povrch, jako by měl místo
rozumu oceán vzedmutý pohybem zemských ker. Byl sám celý život, a
teď musí zůstat sám nanovo a rozloučit se se vším tímhle úžasným,
neuvěřitelně vzácným štěstím, které sotva poznal. Ničivá vlna v jeho
mysli stoupala výš, stále příkřejší, až zakryla celou oblohu a její hřeben
se začínal třást a překlápět, až se celá ta nekonečná vodní masa
poháněná silou celého oceánu s rachotem zřítila na železem pobitý břeh
neodvratné budoucnosti. Lapal po dechu, celý se chvěl, řval vztekem a
bolestí větší, než kdy v životě poznal, a Lyra mu stejně bezmocná ležela

436
v náruči. Pak ale vlna ztratila na síle, její vody opadly a zůstaly jen
nehostinné skály. Nemělo smysl smlouvat s osudem. Ani jeho, ani
Lyřino zoufalství nepohnuly černou masou budoucnosti o jedinou píď.
Neměl tušení, jak dlouho zuřil. Jednou ale hněv musel ustoupit a
oceán byl po tom vzedmutí o něco klidnější. Voda se ještě čeřila a
možná se už nikdy úplně neuklidní, ale hlavní síla z ní vyprchala.
Obrátili se k andělovi a viděli, že jim Xaphanie rozumí a je stejně
nešťastná jako oni. Její pohled ale sahal mnohem dál a z jejího výrazu
vyčetli i klidnou naději.
Will ztěžka polkl. „Tak dobře, ukážu vám, jak ten otvor zavřít. Ale
budu kvůli tomu muset otevřít nové a vznikne další fantom. Dřív jsem o
nich nevěděl, jinak bych si dával větší pozor.“
„My už se o fantomy postaráme,“ ujistila ho Xaphanie.
Will vzal nůž do ruky a obrátil se k moři. Sám se podivil, jak má
pevnou ruku. Vyřízl okno do vlastního světa a všichni uviděli velkou
továrnu nebo chemický závod. Mezi budovami a skladovacími
nádržemi vedl složitý propletenec potrubí, na každém rohu zářilo světlo
a do vzduchu stoupaly husté chomáče páry.
„To se divím, že to andělé neumějí,“ poznamenal Will.
„Tenhle nůž vyrobili lidé.“
„A vy je teď všechny zavřete, až na to jedno,“ ujišťoval se Will. „Až
na to, co vede ze světa mrtvých.“
„Ano, to vám můžu slíbit. Ale mám jednu podmínku, a vy víte, co to
je.“
„Víme. Je těch otvorů k zavření hodně?“
„Tisíce. Především ta děsivá propast, kterou rozevřela bomba, a pak
trhlina, kterou vyšel ze svého světa lord Asriel. Ty obě je potřeba
zacelit, a my to uděláme. Ale hluboko pod zemí a vysoko v nebi je ještě
celá řada menších otvorů, které vznikly z jiných důvodů.“
„Baruch s Balthamem mi říkali, že cestují mezi světy právě takovými
otvory. To se andělé o tuhle možnost připraví? Zůstanou pak odkázaní
na jeden svět jako my?“
„Ne, my umíme cestovat i jiným způsobem.“
„A ten váš způsob,“ napadlo Lyru, „můžeme se ho naučit i my?“

437
 „Ano. Dá se to naučit, a Willův otec to uměl. Využívá se přitom
dovednost, které vy říkáte fantazie. Ale v tomhle případě to neznamená,
že byste si něco vymýšleli. Je to určitý druh vidění.“
„Takže ne opravdové cestování,“ namítla Lyra. „Je to jen jako…“
„Ne,“ opravila ji Xaphanie. „Vůbec ne jako. Vymýšlet si a předstírat
je snadné. Tohle je těžší, ale zase opravdovější.“
„A je to jako s tím alethiometrem?“ zeptal se Will. „Musí se to
člověk učit celý život?“
„Nějaký čas to trvá, to jistě. Musíte na tom pracovat. Mysleli jste si
snad, že stačí lusknout prsty a ono to přijde samo? Když něco opravdu
chcete, stojí za to něco pro to udělat. A ty máš navíc mezi přáteli
někoho, kdo už má první krůčky za sebou a může ti pomoci.“
Will neměl tušení, koho tím myslí, ale nechtělo se mu v tuhle chvíli
na nic ptát.
„No dobře,“ povzdechl si. „A vás ještě někdy uvidíme? Budeme ještě
někdy mluvit s andělem, jakmile se vrátíme do našeho světa?“
„To nevím,“ odpověděla Xaphanie. „Ale neměli byste marnit čas
čekáním.“
„A já bych měl zlomit svůj nůž,“ řekl Will.
„Ano.“
Zatímco mluvili, zůstávalo okno vedle nich otevřené. V továrně
zářila světla a práce byla v pilném běhu: stroje se otáčely, chemikálie
slévaly dohromady, lidé vyráběli zboží a vydělávali si tak na živobytí.
Tohle byl svět, do kterého Will patřil.
„Ukážu vám, jak na to,“ řekl.
Naučil anděla, jak nahmatat okraje otvoru, tak jak to jemu
samotnému ukázal Giacomo Paradisi, jak je vzít do konečků prstů a
jemně stáhnout dohromady.
„A ty otvory, které nenadělal jedinečný nůž,“ zeptal se ještě, „je
opravdu nutné je také zavírat? Protože Prach přece uniká jen těmi, které
prořízl nůž. Ty ostatní určitě existují už tisíce let a přitom Prach pořád
existuje.“
„Zavřeme je všechny,“ řekla Xaphanie, „protože kdybyste si mysleli,
že některý z nich zůstal otevřený, hledali byste ho až do konce života a
zbytečně byste promarnili čas, který máte vyměřený. Máte ve svém

438
světě na práci jiné věci, mnohem cennější a důležitější. S cestami do
jiných světů je konec.“
„A jaká práce mě tedy čeká?“ zeptal se Will, ale hned mluvil dál.
„Anebo ne, rozmyslel jsem si to, nechci to vědět. Radši se rozhodnu
sám, co budu dělat. Kdybyste řekla, že se mám věnovat boji,
uzdravování, badatelství nebo kdo ví čemu, leželo by mi to v hlavě, a
kdybych nakonec skončil právě u takové práce, štvalo by mě to, protože
bych měl pocit, že jsem neměl na vybranou. No a kdybych dělal něco
jiného, měl bych zas špatné svědomí z toho, že nedělám, co jste řekla.
Ať to dopadne jakkoli, chci se rozhodnout sám, bez cizí pomoci.“
„A tím jsi právě učinil první krok k moudrosti,“ usmála se Xaphanie.
„Na moři vidím nějaké světlo,“ ozvala se Lyra.
„To je ta loď, kterou připlouvají tví přátelé, aby tě odvezli domů.
Zítra sem dorazí.“
Slovo „zítra“ na oba dopadlo jako těžká rána. Lyra by si nikdy
nepomyslela, že se jí nebude chtít vidět Fardera Corama, Johna Faa a
Serafinu Pekkalu.
„Už půjdu,“ obrátila se k nim Xaphanie. „Dozvěděla jsem se
všechno, co jsem potřebovala.“
Oba je sevřela do prosvětleného, chladného náručí a políbila je na
čelo. Pak se sehnula, aby políbila i daemony, a ti se proměnili v ptáky a
přidali se k ní, když rozevřela křídla a rychle se vznesla do vzduchu. Za
pár vteřin jim zmizela z dohledu.
Byla pryč sotva chvilku, když Lyra slabě vyjekla.
„Copak?“ zeptal se Will.
„Ani jsem se jí nezeptala na otce a matku, a z alethiometru se to taky
nedozvím, když teď… To by mě zajímalo, jestli někdy zjistím, co s
nimi je?“
Pomalu se posadila a Will si přisedl k ní.
„Wille,“ zanaříkala, „co budeme dělat? Co si počneme? Chtěla bych
s tebou žít napořád. Chci tě líbat, lehat a probouzet se s tebou každý
den, co budu naživu až do smrti, celé nekonečné dlouhé roky. Nestojím
o vzpomínku, nechci na tebe jen vzpomínat…“
„Ne,“ přitakal, „vzpomínka nestojí za nic. Chci tvoje opravdické
vlasy, rty, paže, oči a ruce. Nikdy jsem nevěděl, že bych mohl takhle

439
milovat. Lyro, kdyby tahle noc nikdy neskončila! Chtěl bych s tebou
takhle zůstat a svět by se mohl pro mě za mě zastavit a všichni ostatní
zůstat spát…“
„Všichni kromě nás! A žili bysme tu spolu navěky a milovali jeden
druhého.“
„Já tě budu milovat navěky, ať se stane cokoli. Až do smrti, a po ní
taky, a až se dostanu ven ze světa mrtvých, budou se všechny moje
atomy věčně vznášet vzduchem, dokud tě nenajdu…“
„A já budu hledat tebe, Wille, pořád, v každém okamžiku. A až se
zase najdeme, spojíme se tak pevně, že už nás nikdy nikdo a nic
nerozdělí. Budeme spolu každičkým atomem… Budeme žít v ptácích, v
květinách, vážkách a borovicích, prohánět se v oblacích a v těch
maličkých světlých tečkách, které proplouvají pod paprsky slunce… A
až budou z našich atomů sestavovat nový život, nedovolíme jim vzít jen
jeden, vždycky budou muset vzít oba najednou, protože budeme tak
těsně spolu…“
Leželi vedle sebe, ruku v ruce, a hleděli na oblohu.
„Vzpomínáš si,“ zašeptala, „jak jsi přišel do té kavárny v Cittàgazze
a nikdy předtím jsi neviděl daemona?“
„Nechápal jsem, co to je. Ale ty ses mi líbila od první chvíle, protože
jsi měla kuráž.“
„Ne, dřív ses líbil ty mně.“
„To není pravda! Pustila ses do mě!“
„No dobře,“ připustila, „máš pravdu. Ale ty sis začal.“
„Nezačal! To ty jsi vyskočila a vrhla se na mě.“
„Dobře, ale náhodou jsem toho rychle nechala.“
„Náhodou,“ dobíral si ji láskyplně.
Cítil, jak se chvěje, a vzápětí se mu začaly křehké kosti jejích zad
pod rukama nadzvedávat a zase klesat v rytmu jejích tichých vzlyků.
Hladil ji po prohřátých vlasech a hebkých ramenou a znovu a znovu ji
líbal na tváře, až zhluboka, roztřeseně vydechla a zůstala klidně ležet.
Tou dobou už se k nim oba daemoni vrátili, znovu se proměnili a
blížili se po měkkém písku k nim. Lyra se posadila, aby se s nimi
přivítala, a Will se znovu podivil, jak snadno je od sebe rozezná, byť
měli jakoukoli podobu. Pantalaimon se teď změnil do zvířete, jehož

440
jméno si Will nemohl vybavit: něco jako velká, statná hnědozlatá fretka,
pružná a nesmírně ladná. Kirjava si vybrala jako dřív kočičí podobu, ale
byla větší než většina koček a měla nádherně lesklou hustou srst hrající
tisícem odstínů: uhlově černá, stínově šedá, modrá jako hluboké jezero
pod polední oblohou, odstín levandule v mlžném oparu pod měsíčním
světlem… Její srst byla živoucí ilustrací slova „šerosvit“.
„Kuna,“ vybavil si název zvířete, jehož podobu si teď zvolil
Pantalaimon. „Kuna lesní.“
„Pantíku,“ objala ho Lyra ve chvíli, kdy jí vyskočil na klín. „Teď už
se moc měnit nebudeš, viď?“
„Ne,“ odpověděl.
„To je zvláštní,“ řekla. „Vzpomínáš si, že když jsem byla menší,
vůbec se mi nelíbilo, že bys měl mít jen jednu podobu? Ale teď už by
mi to až tak nevadilo. Kdybys zůstal třeba takhle…“
Will jí zakryl ruku dlaní.
Najednou se ho zmocnila docela jiná nálada, připadal si klidný a
rozhodný. Přesně si uvědomoval, co dělá a co to bude pro oba
znamenat, ale bez váhání přesunul ruku z Lyřina zápěstí na rudohnědý
kožíšek jejího daemona.
Lyra zalapala po dechu. Ale kromě překvapení ji zaplavila vlna
rozkoše skoro navlas podobná té, kterou cítila, když nesla k jeho rtům
ono červené ovoce, a i kdyby se snad chtěla ohradit, nezbýval by jí na to
dech. S bušícím srdcem odpověděla stejným způsobem: položila ruku
na hedvábně hřejivý kožíšek Willova daemona, a když ho sevřela prsty
silněji, věděla, že Will cítí totéž co ona.
A věděla také, že jakmile se jich milenci navzájem dotkli, zůstanou
oba daemoni v téhle podobě a o jinou nebudou stát.
Zůstali pak ležet bok po boku, zvědaví, jestli už před nimi poznali
takovou blaženost i jiní milenci, a země se pod nimi v záři měsíce a
hvězd pomalu otáčela.

441
 38
BOTANICKÁ ZAHRADA

Romuni dorazili odpoledne následujícího dne. Přístav

tu samozřejmě žádný nebyl, a tak jim nezbylo než
zakotvit kus od břehu a John Faa s Farderem
Coramem a kapitánem se nechali převézt na břeh
člunem. Serafina Pekkala jim ukazovala cestu.
Mary už stačila vypovědět mulefům všechno, co
věděla, takže než Romuni vystoupili na širokou
pobřežní pláž, už je tam vítal početný dav zvědavců. Zvědavost
pochopitelně vládla na obou stranách, ale John Faa se za svůj dlouhý
život naučil trpělivosti a dobrým způsobům a nepřipadalo v úvahu, aby
těm nejpodivnějším z lidí, na jaké kdy narazil, neprojevil v roli vládce
západních Romunů nic než přátelskou zdvořilost.
Zůstal tedy stát v pražícím slunci a trpělivě čekal, až starý zalif
Sattamax dokončí uvítací řeč. Mary tlumočila, jak nejlépe dokázala, a
John Faa pak na oplátku přednesl zdravici ze Slatin a vodních cest své
domoviny.
Pustili se pak přes mokřady na cestu do vesnice, a když si mulefové
všimli, s jakými obtížemi se Farder Coram pohybuje, beze všeho mu
nabídli svezení. Vděčně přijal a na hřbetě jednoho z mulefů se nechal
dovézt na shromaždiště, kde Romunům vyšli v ústrety Will s Lyrou.
Lyře připadalo, že od chvíle, kdy tyhle milované tváře viděla
naposledy, uběhla celá věčnost. Bylo to v polárních krajích Arktidy,
kam se vypravili zachránit děti unesené Vrahouny Plaše k nim
přistoupila a nejistě jim podala ruku, ale John Faa ji popadl do pevného

442
objetí a políbil na obě tváře a Farder Coram zrovna tak, i když než si ji
přivinul k hrudi, zkoumavě si ji prohlédl.
„Že ale vyrostla, Johne,“ řekl. „Pamatuješ na tu malou cácorku, co s
námi vyrážela na sever? Člověk by ji skoro nepoznal! Lyro, holčičko, i
kdybych uměl mluvit andělským jazykem, neuměl bych ti vypovědět,
jak rád tě zase vidím.“
Neušlo mu ale, jak zarmouceně vypadá, jak křehce a unaveně působí.
A dobře viděl, stejně jako John Faa, že se ani na okamžik nevzdaluje od
Willa, a všiml si také, jak palčivě si tenhle chlapec s rovným černým
obočím každou vteřinu uvědomuje její přítomnost a dává pozor, aby jí
byl bez přestání nablízku.
Oba staří muži ho uctivě pozdravili, protože jim Serafina Pekkala
nezapomněla vypovědět alespoň něco z toho, co vykonal. A Will
naopak obdivoval hřmotnou sílu osobnosti romunského náčelníka,
skrytou sílu tlumenou zdvořilým vystupováním, a napadlo ho, že až
bude sám starý, rád by se choval podobně. John Faa působil jako pevné,
bezpečné útočiště.
„Paní doktorko,“ obrátil se John Faa k Mary, „potřebovali bychom si
nabrat čerstvou vodu, a pokud mají vaši přátelé nějaké jídlo nazbyt, tuze
rádi bychom ho dokoupili. A ještě o něco bych vás prosil: naši muži už
jsou na palubě hodně dlouho, máme za sebou řadu bojů, a určitě by
ocenili, kdyby si mohli vyběhnout na břeh a nadýchat se vzduchu téhle
země, aby pak doma mohli svým rodinám vyprávět, co na cestách
zažili.“
„Lorde Faa,“ odpověděla Mary, „mulefové mě pověřili, abych vám
vyřídila, že vás zásobí vším, co budete potřebovat, a že by jim bylo ctí,
kdybyste s nimi večer usedli ke společnému jídlu.“
„Bude nám velkou ctí jejich pozvání přijmout,“ uklonil se John Faa.

* * *

Večer se tedy lidé ze tří světů sesedli dohromady nad chlebem,

masem, ovocem a vínem. Romuni podělili hostitele dary ze všech konců
svého světa: džbánky žinu, vyřezávanými mrožími kly, hedvábnými

443
goblény z Turkestánu, pohárky ze stříbra ze sverijských dolů a
smaltovanými talířky z Korey.
Mulefové je potěšené přijali a na oplátku nabídli hostům vlastní
řemeslné výtvory: vzácné nádobky z prastarého sukovitého dřeva,
klubka jemných šňůrek a provázků, lakované mísy a rybářské sítě tak
pevné a lehké, že ani Romuni ze Slatin lepší nikdy neviděli.
Po hostině kapitán mulefům poděkoval a odešel dohlédnout na
nakládání potřebných zásob a vody, protože hodlali vyrazit hned za
rozbřesku. Starý zalif zatím znovu promluvil k hostům:
Se světem se udála veliká změna. A nám byla v upomínku na ni
svěřena nová zodpovědnost, jestli dovolíte, ukážeme vám teď, co tím
myslím.
John Faa, Farder Coram, Mary a Serafina se tedy v doprovodu
mulefů vydali k místu, kde zel otvor do světa mrtvých, z něhož se
nepřestával řinout nekonečný proud duchů. Mulefové se rozhodli
vysadit kolem hájek, protože to bylo, jak říkali, posvátné místo, a oni ho
hodlají navěky uchovat jako zdroj velké radosti.
„Tak to je vážně záhada,“ vrtěl hlavou Farder Coram, „a jsem rád, že
jsem se toho dožil. Všichni se bojíme vstoupit do temnoty smrti, ať si
říká kdo chce co chce, bojíme se toho. Ale jestli má ta část bytosti, která
musí sestoupit tam dolů, naději, že zase vyjde ven, hodně se mi tím
ulehčilo.“
„Máš pravdu, Corame,“ přisvědčil John Faa. „Viděl jsem umírat
hodně lidí, a nejednoho jsem tam dolů poslal vlastní rukou, byť se to
stalo v zápalu bitvy. A vědět, že se ze tmy po čase vynoříme ven do
téhle půvabné krajiny a rozletíme se po obloze volní jako ptáci, to je ta
největší útěcha a naděje, jakou si kdo může přát.“
„Musíme si o tom promluvit s Lyrou,“ připomněl Farder Coram, „ať
víme, jak k tomu došlo a co to znamená.“

* * *

Mary se loučila s Atal a ostatními mulefy velice těžce. Než

nastoupila na palubu, dostala od nich dárek: lakovanou schránu s

444
trochou tobolkového oleje a k tomu dar z nejvzácnějších, pytlíček
stromových semen.
Možná vtom tvém světě neporostou, řekla Atal, ale když nic jiného,
budeš mít aspoň olej. Nezapomeň na nás, Mary.
Nikdy, ujistila ji Mary. Nikdy. I kdybych byla na světě dlouho jako
divoženky a zapomněla na všechno ostatní, tebe si budu navěky
pamatovat, Atal, tebe i tvůj laskavý lid.
A tak začala cesta domů. Vál mírný větřík, moře bylo klidné, a i
když několikrát zahlédli zatřpytit se v dálce sněhobílá křídla, ptáci byli
ostražití a drželi se v bezpečné vzdálenosti. Will s Lyrou spolu trávili
každičkou hodinu a dva týdny na vodě jim uběhly jako mžiknutí oka.
Při posledním setkání s Xaphanií se Serafina Pekkala dozvěděla, že
jakmile se všechny otvory uzavřou, vrátí se vzájemný vztah mezi světy
k původnímu uspořádání, takže se Lyřin a Willův Oxford budou
překrývat, jako když se přes sebe postupně nasunují dvě průhledná
políčka filmu, až oba obrázky splynou. Dotknout se ale samozřejmě
nikdy nemohou.
Prozatím ale byly od sebe pořádný kus cesty, zhruba stejně tolik,
kolik musela Lyra urazit ze svého Oxfordu do Cittàgazze. Willův
Oxford byl zato blízko na jediné říznutí nožem. Dorazili k němu večer a
ve chvíli, kdy kotva šplouchla do vody, zelené kopce, terakotové
střechy, elegantní rozpadající se nábřeží i Willovu a Lyřinu kavárničku
dosud zalévaly hřejivé paprsky slunce. Ani po dlouhém pátrání
nezahlédli v kapitánově dalekohledu žádné známky života, ale John Faa
se přesto rozhodl poslat s nimi pro jistotu na břeh půltucet ozbrojených
mužů. Nebudou nikomu překážet, ale kdyby bylo potřeba, budou po
ruce.
Naposledy spolu povečeřeli, a když se setmělo, rozloučil se Will s
kapitánem, důstojníky, Johnem Faa i Farderem Coramem. Bylo znát, že
stěží vnímá, co se kolem děje, a ostatní ho rozhodně viděli zřetelněji než
on je. Měli před očima někoho mladého, ale značně silného a neskonale
sklíčeného.
Konečně se Will s Lyrou a svými daemony vydali spolu s Mary a
Serafinou Pekkalou do prázdného města. Bylo skutečně pusté. Neslyšeli
nic než svoje kroky a jediné, co se tu pohybovalo, byly jejich vlastní

445
stíny. Lyra s Willem šli ruku v ruce napřed. Mířili k místu, kde se budou
muset rozejít, a ženy se držely v sesterském hovoru kousek za nimi.
„Lyra by se na chviličku ráda podívala do mého Oxfordu,“ řekla
Mary. „Něco si usmyslela. Pak se hned zase vrátí.“
„Co budeš dělat ty, Mary?“
„Já… přece půjdu s Willem. Půjdeme zatím ke mně, přespíme v
mém domě a zítra se podíváme po jeho mamince a zjistíme, co by se
pro ni dalo udělat. Máme tam u nás strašné spousty předpisů a pravidel,
Serafino. Člověk aby pořád běhal po úřadech a zodpovídal miliony
otázek. Každopádně mu pomůžu vyřešit právní stránku věci, domluvit
se se sociální službou, vyřídit bydlení a to všechno, a jeho nechám, ať se
soustředí na maminku. Je to silný kluk… A já mu pomůžu. Ostatně,
taky ho potřebuj u. Přišla jsem o práci, moc peněz v bance nemám a
nedivila bych se, kdyby mě hledala policie… A on bude v mém světě
jediný, s kým si můžu popovídat o všem, co jsme zažili.“
Kráčeli tichými ulicemi, minuli čtverhrannou věž s vraty
pootevřenými do tmy i kavárničku, před kterou na chodníku rezavěly
stolky, a vyšli na širokou třídu s pásem palem uprostřed.
„Tudy jsem sem přišla,“ ukázala Mary.
Okno, kterého si Will náhodou všiml v poklidné příměstské ulici v
Oxfordu, se otevíralo právě sem a na oxfordské straně ho střežila policie
– totiž střežila ho v době, kdy se Mary musela uchýlit k podvodu, aby ji
k němu pustili. Dívala se, jak Will došel k otvoru, hbitě přejel rukama
vzduchem a okno zmizelo.
„To se budou divit, až se na něj budou chtít zas podívat,“ podotkla.
Lyra si vzala do hlavy, že zajde do Maryina Oxfordu spolu s nimi,
něco tam Willovi ukáže a pak se se Serafinou vrátí zpátky. Museli si ale
pochopitelně dát dobrý pozor, kde se prokrojí. Obě ženy je teď v
mírném odstupu následovaly ulicemi Cittàgazze. Po pravé straně viděly
rozlehlý úpravný park a na jeho konci vznosnou vilu s antickým
sloupořadím. V měsíčním světle se bílé průčelí třpytilo jako potažené
cukrovou polevou.
„Když jsi mi tehdy řekla, jak vypadá můj daemon,“ vzpomněla si
Mary, „povídala jsi taky, že mít dost času, naučíš mě ho vidět. Škoda že
na to ten čas nebyl.“

446
 „Času jsme přece měly dost,“ odpověděla Serafina, „a stihly jsme si
toho povědět hodně, nebo ne? Naučila jsem tě něco z toho, co známe
my divoženky, což bylo za dřívějších časů v mém světě přísně
zakázané. Ale ty se vracíš zpátky do svého světa a beztak už nic není
jako dřív. A já se od tebe taky dozvěděla hodně. Ale poslyš, když jsi na
počítači mluvila se Stíny, musela jsi se dostat do určitého stavu mysli,
ne?“
„Ano, tak jako Lyra, když vykládala symboly alethiometru. Chceš
říct, že by to mohlo pomoct?“
„Nejen to, musíš se zároveň normálně dívat. Zkus to.“
Ze svého světa Mary znala jistý druh obrázků, které na první pohled
vypadají jako náhodné shluky barevných skvrn, ale když se na ně
člověk zadívá určitým způsobem, jako by se najednou rozestoupily do
prostoru a na papíře vyvstal trojrozměrný obrázek stromu, tváře nebo
čehokoli jiného, co tam dřív nebylo.
To, co teď Serafina Mary učila, bylo do určité míry podobné. Bylo
zapotřebí dívat se jako jindy, ale zároveň se musela pohroužit do onoho
uvolněného transu, s jehož pomocí se v laboratoři dívala na Stíny.
Musela oba způsoby vidění propojit, ten běžný i ten napůl hypnotický,
podobně jako je zapotřebí dívat se dvěma směry, aby se mezi tečkami
objevil trojrozměrný obrázek.
A stejně jako s ním se to najednou povedlo.
Vykřikla překvapením a musela se Serafiny chytit za paži, aby
neupadla. Na železném plotě obepínajícím park seděl černý lesklý pták
s červenýma nohama a zahnutým žlutým zobákem: kavče žlutozobé,
přesně jak ho Serafina popsala. Byl od ní ani ne na krok a sledoval ji s
hlavičkou nakloněnou do strany, jako by se upřímně bavil.
Samým překvapením se ale vytrhla ze soustředění a pták zmizel.
„Jakmile se ti to povede poprvé, příště už to zvládneš mnohem snáz,“
ujistila ji Serafina. „Až budeš ve svém světě, přijdeš na to, že stejným
způsobem můžeš vidět i daemony ostatních lidí. Oni ale ty vaše neuvidí,
ani tvého, ani Willova, leda bys je to sama naučila.“
„Ano… To je úžasné. Ano.“

447
 Lyra se svým daemonem přece mluví, ne? uvažovala Mary. Jestlipak
se jí také podaří toho ptáčka nejen vidět, ale i slyšet? Když znovu
vykročila, celá zářila očekáváním dalších překvapení.
Kousek před nimi už Will prokrajoval otvor a čekal i s Lyrou na obě
ženy, aby ho pak mohl zavřít.
„Víte, kde jsme?“ zeptal se.
Mary se rozhlédla. Stáli teď v jejím světě na silnici. Okolní ulice byla
klidná, lemovaná stromy, a v zahradách za živými ploty stály vily ve
viktoriánském slohu.
„Někde v severním Oxfordu,“ řekla Mary. „Vlastně bydlím kousek
odsud, i když nevím přesně, co je tohle za ulici.“
„Chtěla bych do botanické zahrady,“ ozvala se Lyra.
„Dobře. Ta je odsud tak čtvrt hodinky cesty. Pojďte tudy…“
Mary se znovu zkusila podívat tím zvláštním dvojím způsobem.
Tentokrát to bylo snazší. Kavče bylo kousek před ní, sedělo na dlouhé
převislé větvi nad chodníkem jejího vlastního světa. Nastavila mu ruku,
zvědavá, co bude dál, a pták na ni bez váhání přeskočil. Ucítila na prstu
jeho nepatrnou váhu a pevné sevření pařátků, a jemně si ho vysadila na
rameno. Uvelebil se tam, jako by tak sedával odjakživa.
Však taky ano, uvědomila si, a znovu vykročila.
Na hlavní třídě nebyl velký provoz, a když sešli po schodišti naproti
Koleji svaté Magdaleny, u brány botanické zahrady nepotkali ani
živáčka. Mary se Serafinou se usadily na kamenných lavičkách uvnitř
zdobené brány a Will s Lyrou přelezli přes železný plot dovnitř. Jejich
daemoni proklouzli mezi mřížemi a plavně se rozběhli za nimi.
„Tudy,“ zatahala Lyra Willa za ruku.
Vedla ho kolem jezírka s vodotryskem, nad kterým rozkládal širokou
korunu jakýsi strom, a pak zabočila mezi záhony doleva k mohutné
rozeklané borovici. Stála tu robustní kamenná zídka s dvířky, a když
jimi prošli, ocitli se v méně formální části zahrady s mladšími stromy.
Lyra ho dovedla skoro až na konec. Za nevelkým můstkem tu stála pod
nízkými větvemi košatého stromu dřevěná lavička.
„Ano,“ přikývla. „Doufala jsem, že to tak bude, a je vážně úplně
stejná… Wille, semhle jsem chodila ve svém Oxfordu, když jsem chtěla
být sama, přesně na takové lavičce jsem vždycky s Pantíkem seděla.

448
Tak mě napadlo, že kdybys, třeba jen jednou za rok, kdybys sem mohl
přijít ve stejnou dobu, stačilo by na jedinou hodinku, mohli bysme si
namlouvat, že jsme zase nablízku. Vlastně bysme opravdu byli
nablízku, kdybys ty seděl tady a já na přesně stejném místě ve svém
světě…“
„Ano,“ řekl. „Co budu živ, budu se sem vracet. I kdybych byl
bůhvíjak daleko, přijdu sem…“
„V den letního slunovratu,“ upřesnila, „v poledne. Až do konce
života. Až do konce života…“
Zjistil, že nic nevidí, ale nechal horké slzy volně plynout a jen ji k
sobě tiskl.
„A kdyby… někdy časem…“ šeptala slabě a roztřeseně, „když třeba
potkáme někoho, s kým nám bude dobře a vezmeme si ho, musíme být
spravedliví a ne pořád srovnávat a přát si žít radši s tebou nebo se
mnou… Budeme jen dodržovat tohle, jednou za rok sem na hodinku
přijdeme a budeme spolu…“
Pevně se drželi v náruči. Minuty míjely, na břehu říčky vedle nich se
zavrtěl a zaskřehotal vodní pták. Po Magdalenině mostě projelo auto.
Konečně se od sebe odtáhli.
„No dobře,“ povzdechla si Lyra slabě.
Byla v tu chvíli celá slabounká a měkká a v pozdějších letech patřila
právě tahle vzpomínka k jeho nejmilejším. Napjatý půvab její tváře
zjemňovalo přítmí, a její oči, ruce a zejména rty, všechno to bylo
nekonečně měkké a hebké. Líbal ji znovu a znovu a každým polibkem
se víc a víc blížil k tomu poslednímu.
Ztěžklí a vláční láskou se vrátili k bráně, kde na ně čekaly Mary a
Serafina.
„Lyro…“ vypravil ze sebe a ona vydechla: „Wille.“
Prořízl otvor do Cittàgazze. Byli uprostřed parku obklopujícího
velkou vilu a kousek od nich začínal les. Naposledy prošli na druhou
stranu a shlédli na tiché město, prejzové střechy ozářené měsíčním
světlem, na věž, která mezi nimi vystupovala, a osvětlenou loď, trpělivě
se pohupující na klidném moři.
Will se obrátil k Serafině a pokusil se promluvit co nejklidnějším
hlasem: „Děkuju, Serafino Pekkalo, že jste nás zachránily tam u

449
letohrádku, a vůbec za všechno. Buďte na Lyru hodná, moc vás prosím,
až do konce jejího života. Miluju ji tak, jak ještě nikdo nikoho na světě
nemiloval.“
Místo odpovědi ho královna divoženek políbila na obě tváře. Lyra si
mezitím něco šeptala s Mary, načež se objaly i ony a nejprve Mary a za
ní Will prošli posledním oknem zpátky do svého vlastního světa, do
stínu stromů v botanické zahradě.
A odteď už jen zvesela, opakoval si Will usilovně, ale bylo to jako
by chtěl udržet v náruči útočícího vlka, který mu chce zatnout drápy do
tváře a rozervat mu hrdlo. Dělal ale, co mohl, a dokonce věřil, že nikdo
nepozná, kolik úsilí ho to stojí.
Viděl také, že se Lyra snaží o totéž, poznal to z jejího napjatého,
nuceného úsměvu.
Ale usmívala se.
Poslední polibek, uspěchaný a neobratný, až se srazili lícními kostmi
a na tvář mu vystříkla slza z jejího oka. Také jejich daemoni se políbili
na rozloučenou, Pantalaimon vyskočil přes práh Lyře přímo do náruče a
Will začal zavírat okno. A pak bylo zavřené, cesta zatarasená, Lyra
ztracená.
„Teď,“ pokusil se o věcný tón, ale v půli věty se musel od Mary
odvrátit, „teď musím zlomit ten nůž.“
Hmatal ve vzduchu, dokud nenašel povědomou škvírku, a pokusil se
vybavit si, jak k tomu došlo předtím. Chystal se prokrojit cestu z
jeskyně, když vtom mu paní Coulterová bůhvíproč znenadání
připomněla maminku a nůž se zlomil. Poprvé narazil na něco, dovtípil
se, co nedokázal překrojit, totiž jeho lásku k ní.
Zkusil to tedy znovu a pokusil se vybavit maminčinu tvář, jak ji viděl
naposledy, zmatenou a vyděšenou v předsíňce u paní Cooperové.
Ale nepomáhalo to. Nůž projel vzduchem jako nic a objevil se svět,
kde právě zuřila bouře, a vítr vmetl otvorem dovnitř těžké kapky, až oba
polekaně uskočili. Znovu okno zavřel a nerozhodně zůstal stát.
Jeho daemon ale věděl, co má udělat. „Lyra,“ stačilo říct.
No jistě. Přikývl a s nožem v pravé ruce se levou dlaní dotkl místa,
kde mu na tváři dosud ulpívala její slza.

450
 Tentokrát se mu čepel zvrtla v ruce, zapraštěla a rozpadla se. Kousky
kovu se rozletěly po zemi a zůstaly ležet na kamenech dosud mokrých
nečasem z jiného světa.
Will si klekl, pečlivě je posbíral a Kirjava mu kočičíma očima
pomohla najít i ty nejmenší.
Mary si už nahazovala na záda batoh.
„Takže,“ řekla, „teď poslouchej, Wilíe. Zatím jsme toho spolu my
dva moc nenamluvili, takže se nijak zvlášť neznáme. Ale slíbily jsme si
se Serafinou Pekkalou, a teď jsem to slíbila i Lyře, nicméně i bez těch
slibů bych ti ráda nabídla totéž, totiž že pokud mi to dovolíš, budu až do
konce života tvoje přítelkyně. Oba jsme odkázaní sami na sebe a
počítám, že by se nám oběma hodil někdo… Chci říct, že si o tomhle
všem nemáme s kým jiným popovídat, a taky jsme si oba zvykli vnímat
svoje daemony…a oba jsme si zadělali na pěkný malér, a jestli tohle
není něco společného, tak už nevím.“
„Vy jste něco provedla?“ podíval se na ni Will. Zpříma k němu
obrátila otevřenou, přátelskou, bystrou tvář.
„No, než jsem odešla, roztřískala jsem vybavení laboratoře, padělala
jsem průkazku a… Ale to se nějak vyřeší. A ty tvoje průšvihy dáme
taky do pořádku. Najdeme tvou maminku a zařídíme jí pořádnou léčbu.
A jestli nemáš kde být a nevadilo by ti bydlet se mnou, zjistíme, jestli se
to dá zařídit. Nemusel bys aspoň někam, jak se tomu říká, do ústavu.
Budeme si muset vymyslet nějakou historku a omílat ji pořád dokola,
ale to snad zvládneme, ne?“
Mary byla opravdu přítelkyně. Měl kamarádku. Byla to pravda. Na to
nikdy dřív nepomyslel.
„Ano!“ řekl.
„Tak to tak uděláme. Mám byt asi pět minut odsud, a víš, co bych si
teď přála nejvíc na světě? Dala bych si hrnek čaje. Tak pojď, ať jsme
tam a můžeme dát vařit vodu.“

* * *

Od chvíle, kdy Lyra sledovala, jak Willova ruka navěky zavírá

průchod do jeho světa, uplynuly tři týdny a ona znovu seděla u stolu v

451
rezidenci rektora Jordánské koleje, kde svého času propadla kouzlu paní
Coulterové.
Tentokrát se sešla menší společnost, jen ona, pan rektor a lady
Hannah Relfová, která řídila kolej svaté Sofie, kde studovaly výhradně
ženy. Lady Hannah byla přítomna i na oné první večeři, a i když Lyru
překvapilo, že se s ní znovu setkává, zdvořile se s ní pozdravila a záhy
zjistila, že ji klame paměť, protože lady Hannah byla nesrovnatelně
chytřejší, zajímavější a sympatičtější než ona bezvýrazná, špatně
oblečená osoba, kterou si pamatovala.
Zatímco byla Lyra pryč, udála se spousta věcí, a to nejen v Jordánu a
v Anglii, ale v celém světě. Moc církve podle všeho prudce vzrostla a
byla přijata celá řada drastických zákonů, ale pak její nadvláda stejně
rychle uvadla. Mocenské zvraty v Magisteriu znamenaly konec
fanatických vůdců a do čela se dostaly liberálnější frakce. Absoluční
výbor byl rozpuštěn a Konzistorní disciplinární sbor se bez vůdce zmítal
ve zmatených vnitřních potyčkách.
Oxfordské koleje se po krátkém bouřlivém období znovu vracely do
pokojného rytmu bádání a tradičních rituálů. Některé věci byly
nenávratně pryč, například rektorova cenná sbírka stříbrných mincí
padla za oběť drancování a část služebnictva beze stopy zmizela.
Rektorův sluha Cousins nicméně věrně setrvával na svém místě a Lyra
se chystala oplácet mu otevřené nepřátelství otevřeným vzdorem,
protože spolu byli na kordy, kam až jí paměť sahala. O to víc ji zarazilo,
když ji srdečně přivítal, oběma rukama jí potřásal dlaní a v jeho hlase
zaslechla cosi jako dojetí. Tak ten se tedy změnil docela určitě!
Při večeři se pan rektor s lady Hannah rozhovořili o všem, co se
událo v době Lyřiny nepřítomnosti, a ona naslouchala střídavě se
strachem, smutkem i úžasem. Když se pak odebrali do salonku na kávu,
obrátil se pan rektor přímo k ní:
„Tys nám toho zatím moc neřekla, Lyro, i když jsi určitě zažila
neuvěřitelné věci. Můžeš nám alespoň o něčem z toho povědět?“
„Ano,“ přikývla, „ale ne najednou. Spoustě věcí ještě sama
nerozumím, a na některé nemůžu pomyslet, abych se neroztřásla a
nerozplakala. Ale povím vám, co budu moct, slibuju. Jen bych za to
chtěla něco slíbit já od vás.“

452
 Rektor se podíval na šedovlasou dámu s kosmanem na klíně a
vyměnili si pobavený pohled.
„A copak?“ zeptala se lady Hannah.
„Musíte mi slíbit, že mi budete věřit,“ odpověděla Lyra vážně. „Já
vím, že jsem někdy nemluvila pravdu, a na spoustě míst jsem přežila jen
díky tomu, že jsem lhala a vymýšlela si. Uvědomuju si, čeho jsem
schopná, a vím, že vy to dobře víte, ale chci vám teď vyprávět věci,
které jsou pro mě strašlivě důležité a nechce se mi o nich mluvit,
kdybyste jim věřili jen zpola. Takže já slibuju, že budu mluvit pravdu,
ale vy mi slibte, že mi budete věřit.“
„Tak dobře, slibuji,“ řekla lady Hannah a rektor se k ní přidal: „A já
také.“
„Ale víte,“ dodala Lyra, „co mě mrzí nejvíc? Totiž skoro nejvíc?
Mrzí mě, že už neumím zacházet s alethiometrem. To vám bylo tak
zvláštní, pane rektore, nejdřív jsem to uměla sama od sebe a pak to bylo
najednou pryč! V jednu chvíli mi to šlo jako nic, mohla jsem přebíhat
po významech nahoru dolů, přeskakovat mezi nimi, všechno se mi tak
krásně spojovalo… bylo to jako…“ usmála se a mluvila dál. „Připadala
jsem si jako opice v korunách stromů, rychlá a hbitá. A najednou konec.
Nic mi nedávalo smysl a nevybavila jsem si nic kromě těch
nejzákladnějších významů, jako že kotva znamená naději a lebka smrt.
Ale ty tisíce jemnějších významů… jsou pryč.“
„Tak úplně pryč nejsou, Lyro,“ opravila ji lady Hannah. „V
Bodleyově knihovně pořád máme knihy výkladů a jejich studium je
živým, vzkvétajícím oborem.“
Lady Hannah s rektorem seděli proti sobě v křeslech kolem ohně a
Lyra na pohovce mezi nimi. Pokoj osvětlovala jen lampa u rektorova
křesla, ale i tak Lyra dobře viděla, jak se oba tváří. Zejména šedovlasá
dáma ji zaujala. Přívětivá, pomyslela si, rázná a moudrá, ale víc z toho
vyčíst neuměla, stejně jako si neuměla poradit se symboly alethiometru.
„Nuže, Lyro,“ začal rektor zvolna, „měli bychom myslet na tvou
budoucnost.“
Při těch slovech se zachvěla, ale rychle se vzpamatovala a napřímila
záda.

453
 „Za celou tu dobu, co jsem byla pryč, jsem na budoucnost ani
nepomyslela,“ řekla. „Uvažovala jsem jen o tom, co právě bylo, žila
jsem přítomností. A kolikrát jsem si myslela, že se žádné budoucnosti
ani nedožiju. Ale teď… Najednou vidím, že mám celý život před sebou,
a ani v nejmenším… v nejmenším nemám představu, jak s ním naložit.
Je to stejné jako mít alethiometr a přitom ho neumět použít. Nejspíš
budu muset pracovat, ale nevím, do čeho se pustit. Moji rodiče možná
byli bohatí, ale určitě je jakživo nenapadlo uložit mi něco stranou, a
stejně už nejspíš všechny svoje peníze tak či onak utratili, takže i
kdybych na ně měla nárok, nic by na mě nezbylo. Já vážně nevím, pane
rektore. Vrátila jsem se na Jordán, protože jsem se tu cítila doma a
jinam nemám kam jít. Král Iorek Byrnison by mě nechal u sebe na
Svalbardu a Serafina Pekkala by mě možná taky vzala mezi svoje
divoženky, ale já nejsem ani medvěd, ani divoženka, takže mezi ně
nepatřím, i když je mám nadevšechno ráda. Možná by mě mezi sebe
vzali Romuni… Já opravdu nevím, co mám dělat. Připadám si nadobro
ztracená.“
Vážně se na ni dívali. Oči se jí leskly víc než jindy a bradu držela
hrdě vztyčenou, jak se to bezděky naučila od Willa. Vypadá nejen
ztracená, ale i plná odvahy, pomyslela si lady Hannah a pocítila k ní
obdiv. A rektor si všiml ještě něčeho dalšího: viděl, že Lyru opustila
nevědomá ladnost dítěte a že je ve svém dospívajícím těle celá nesvá.
Měl ale tohle děvčátko ze srdce rád a pyšně žasl nad tím, jak krásná
dospělá žena z ní co nevidět bude.
„Dokud bude stát tahle kolej, nikdy nebudeš ztracená, Lyro,“ řekl.
„Tady jsi doma, dokud si to budeš přát. A pokud jde o peníze, tvůj otec
založil nadační fond na pokrytí tvých potřeb a ustanovil mě jeho
správcem, takže o tohle si dělat starost nemusíš.“
Lord Asriel ve skutečnosti žádný fond nezaložil, ale Jordánská kolej
byla bohatá a rektor měl i po nedávných nepokojích vlastní peníze.
„Chtěl jsem s tebou mluvit spíš o vzdělání,“ pokračoval. „Jsi ještě
mladičká a tvoje dosavadní učení záviselo na tom… po pravdě řečeno
na tom, který scholár z tebe měl nejméně nahnáno,“ řekl, ale usmíval se
přitom. „Rozhodně se nedá mluvit o soustavnosti. Je dost možné, že
během času tě tvoje nadání navede směrem, který nedokážeme

454
předvídat. Ale kdybys chtěla zasvětit život studiu alethiometru a
rozhodla se vědomě naučit, co jsi dřív uměla díky intuici…“
„Ano,“ prohlásila Lyra odhodlaně.
„…pak ti nemůžu doporučit nic lepšího, než aby ses svěřila do rukou
mé vzácné přítelkyně lady Hannah. Její vzdělání v tomto oboru nemá
obdoby.“
„Něco ti navrhnu,“ ujala se slova lady Hannah, „a nemusíš mi
odpovídat hned. Rozmysli si to. Moje kolej sice není tak starobylá jako
Jordán a ty jsi ještě moc mladá, než abys tam mohla studovat, ale před
několika lety se nám podařilo získat v severním Oxfordu velkou budovu
a rozhodli jsme se zřídit v ní internátní školu. Bylo by nejlepší, kdyby
ses zašla podívat za paní ředitelkou a uvážila, jestli by ses nechtěla
přidat mezi naše žákyně. Už proto, Lyro, že budeš brzy potřebovat
kamarádit se s děvčaty ve svém věku. V mládí se mnohé věci učíme
právě od vrstevníků a nejsem si jistá, jestli by ti Jordán mohl v tomhle
ohledu vyhovět. Paní ředitelka je bystrá mladá dáma, rázná, vynalézavá
a příjemná. Máme štěstí, že jsme našli právě ji. Můžeš si s ní promluvit,
a jestli se ti tam zalíbí, můžeš mít svatou Sofii za svou školu a Jordán za
domov. A jestli máš opravdu zájem systematicky se věnovat studiu
alethiometru, můžeme se pro začátek sejít na pár soukromých lekcí. Ale
na to je čas, děvenko, spousty času. Neodpovídej mi hned. Přijď za
mnou, až si budeš jistá.“
„Děkuju, lady Hannah,“ přikývla Lyra vděčně. „Děkuju vám.
Přijdu.“

* * *

Rektor dal Lyře vlastní klíč od zahrady, a tak sem mohla chodit,
kdykoli se jí zachtělo. Večer po rozmluvě s lady Hannah vyklouzla s
Pantalaimonem z pokoje, právě když vrátný zamykal vrátnici, a pustili
se setmělými ulicemi. Všechny oxfordské zvony právě odbíjely půlnoc.
Sotva došli do botanické zahrady, rozběhl se Pantalaimon po
trávníku a zahnal jakousi myšku ke zdi, ale vzápětí ji nechal běžet a
vyskočil do koruny mohutné borovice. Těšilo ji sledovat, jak se prohání
větvemi daleko od ní, ale museli si dávat pozor, aby je přitom nikdo

455
neviděl. Tahle bolestně získaná divoženčí schopnost měla zůstat jejich
tajemstvím. Byly doby, kdy by se s ní vytahovala před uličníky, se
kterými kamarádila, a bavilo by ji sledovat, jak vyděšeně poulí oči, ale
Will ji naučil vážit si mlčení a obezřetnosti.
Posadila se na lavičku a čekala, až k ní Pantík zase přiběhne. S
oblibou se ji pokoušel překvapit, ale většinou si ho všimla předem, jako
například teď, když uviděla na břehu říčky jeho plíživý stín. Odvrátila
hlavu a tvářila se, že o něm neví, ale sotva vyskočil na lavičku, popadla
ho do náruče.
„Málem se mi to povedlo,“ zakňoural.
„To se budeš muset víc snažit. Slyšela jsem tě už od brány.“
Posadil se na opěradlo lavičky a opřel se jí předními tlapkami o
rameno.
„Co jí odpovíš?“ zeptal se.
„Přijmeme to,“ řekla. „Stejně zatím nejde o víc, než sejít se s tou
ředitelkou. To ještě neznamená, že do té školy půjdeme.“
„Ale půjdeme tam, ne?“
„Ano,“ připustila, „nejspíš ano.“
„Třeba to bude prima.“
Jaké tam asi budou spolužačky? zamyslela se Lyra. Možná budou
chytřejší než ona, vzdělanější a docela určitě toho budou vědět víc o
věcech, které zajímají děvčata v tomhle věku, kdežto ona jim nedokáže
povědět ani setinu toho, co sama znala. Budou ji nejspíš mít za
omezenou husu.
„Myslíš, že lady Hannah vážně umí zacházet s alethiometrem?“
zeptal se Pantalaimon.
„S pomocí knih určitě ano. Kolik těch knih může být? Určitě se dají
všechny naučit nazpaměť, aby se člověk obešel bez nich. Jen si to
představ, tahat s sebou všude hromadu knih… Pante?“
„Copak?“
„Řekneš mi někdy, co jste s Willovým daemonem dělali, když jsme
nebyli spolu?“
„Časem určitě,“ přikývl. „A ona to jednou bude vyprávět Willovi.
Domluvili jsme se, že poznáme, až přijde ten čas, ale do té doby že vám
nic neřekneme.“

456
 „Tak dobře,“ řekla smířlivě.
Ona sama vypověděla Pantalaimonovi všechno, ale bylo jen
spravedlivé, že před ní má svá tajemství, když ho předtím tak hanebně
opustila.
A těšilo ji i pomyšlení, že mají s Willem společného ještě něco
dalšího. V duchu si kladla otázku, jestli někdy přijde hodina, kdy by na
něj nepomyslela, nevedla s ním v duchu dlouhé hovory, nepřehrávala si
každý okamžik, který spolu strávili, netoužila po jeho hlase, dlaních a
jeho lásce. Nikdy ji ve snu nenapadlo, jaké to může být, někoho tak
strašně milovat, byla to ta nejpřekvapivější věc, která ji při všech těch
neuvěřitelných dobrodružstvích potkala. Pomyslela na citlivé místo v
srdci, které nepřestávalo bolet jako nikdy se nehojící podlitina, ale ona
by se ho nevzdala za nic na světě.
Pantalaimon sklouzl na lavičku a schoulil se jí na klíně. Seděli tu ve
tmě a v bezpečí, Lyra, její daemon a jejich tajemství. Kdesi v tomhle
spícím městě odpočívají knihy, které jí prozradí, jak znovu porozumět
alethiometru, jedna laskavá a vzdělaná dáma, jež ji to naučí, a ve škole
děvčata, která toho vědí o tolik víc než ona.
Ještě to nevědí, pomyslela si, ale to všechno budou mé kamarádky.
„Víš, jak Will jednou povídal…“ zamrmlal Pantalaimon.
„Kdy?“
„Tam na pláži, než jsi vytáhla alethiometr. Řekl, že jiné místo
neexistuje. Tak nějak vám to řekl jeho otec, ne? Ale to nebylo všechno.“
„Už si vzpomínám. Chtěl tím říct, že s královstvím je konec, s
královstvím nebeským, že je po něm veta. A že nemáme žít, jako by
právě ono bylo důležitější než život na světě, protože stejně nejvíc
záleží na místě, kde právě jsi.“
„Řekl, že máme něco vybudovat…“
„Proto také potřebujeme celý dlouhý život, Pan tiku. Jinak bychom
přece šli s Willem a Kirjavou, nemám pravdu?“
„To samozřejmě. Nebo oni s námi. Jenže…“
„Jenže pak bychom nemohli nic vybudovat. Nikdo by to nedokázal,
kdyby myslel především na sebe. Musíme být veselí, laskaví, zvídaví,
stateční a všechny tyhle složité věci, a musíme se učit a přemýšlet,

457
musíme všichni usilovně pracovat, každý ve svém vlastním světě, a
jedině tak vybudujeme…“
Spočívala dlaněmi na jeho hebkém kožíšku. Kdesi v zahradě zpíval
slavík a slabý vánek, který jí čechral vlasy, rozechvíval listí na
stromech. Všechny rozmanité zvony Oxfordu znovu odbily, tentokrát
jednou, některé vysokým tónem, jiné hlubokým, jedny docela blízko,
další v dálce, jeden zazníval napraskle a rozmrzele, další slavnostně a
zvučně, ale bez ohledu na odlišný tón se všechny shodovaly v tom,
kolik je hodin, i když některé se přece jen maličko opozdily. Stejně
zvoní zvony i v tom druhém Oxfordu, kde se s Willem políbili na
rozloučenou, i tam zpívá slavík a lehký vánek pohupuje listím na
stromech v botanické zahradě.
„A jedině tak…?“ zeptal se její daemon ospale. „Co vybudujeme?“
„Nebeskou republiku,“ odpověděla Lyra.

458
 PODĚKOVÁNÍ

Trilogie Jeho temné esence by nevznikla bez pomoci a podpory

přátel, rodiny, knih a cizích lidí.
Obzvlášť bych chtěl poděkovat následujícím lidem: Lize Grossové za
pečlivou a neúnavnou ochotu při redakci všech stádií mé práce a
zejména za vynikající připomínky k některým výjevům v Jedinečném
noži; Anně Wallaceové-Hadrillové za to, že mě nechala prohlédnout
svoji loď; Richardu Osgoodovi z archeologického institutu Oxfordské
univerzity za objasnění přípravy archeologické expedice; Michaelu
Mallesonovi z dorsetského Trent Studio Forge za předvedení postupů
při kutí železa, a Mikeovi Froggattovi a Tanaquii Weaverové za to, že
mi opatřili potřebné papíry (se dvěma dírkami), když mi docházely
vlastní zásoby. Chtěl bych rovněž vyzdvihnout ochotu osazenstva
kavárny v Oxfordském muzeu moderního umění. Pokaždé, když jsem se
při vyprávění zarazil na zdánlivě neřešitelném problému, stačil šálek
jejich kávy a přibližně hodina přátelské rozmluvy, aby se obtíže
rozplynuly, aniž jsem pro to musel vyvinout patrné úsilí. Tahle metoda
mě nikdy nezklamala.
Vypůjčil jsem si řadu nápadů ze všech knih, které jsem kdy přečetl.
Při psaní románu se řídím zásadou „Čti jako motýl, piš jako včela“, a
pokud v mém příběhu narazíte na med, je to jen zásluhou skvělého
nektaru, který jsem objevil v pracech lepších autorů. Tři dluhy ovšem
musím zmínit především. První se vztahuje k eseji O loutkovém divadle
Heinricha von Kleista, který jsem poprvé četl v překladu Iris Parryové v
Times Literary Supplement z roku 1978. Druhý patří eposu Johna
Miltona Ztracený ráj. Třetí se týká díla Williama Blakea.
A nakonec můj největší dluh, kterým jsem zavázán Davidu
Ficklingovi a jeho neochvějné důvěře a povzbuzování, jakož i
neomylnému a pronikavému smyslu pro výstavbu příběhu. Jemu

459
vděčím za všechen úspěch, který tato práce sklidila. Caradocu Kingovi
jsem zavázán za více než půl života věrného přátelství a podpory. Enidu
Jonesovi, učiteli, který mě před dávnými časy seznámil se Ztraceným
rájem, jsem zavázán za to nejlepší, co může vzdělání poskytnout, totiž
pochopení, že zodpovědnost může jít ruku v ruce s požitkem. Za
všechno ostatní pod sluncem vděčím své ženě Jude a synům Jamiemu a
Tomovi.

Philip Pullman

460
 Poznámka překladatelky: V knize bylo citováno z překladů
Josefa Jungmanna, Zdeňka Hrona, Jiřího Šlédra a Hany Žantovské.

461
 JEHO TEMNÉ ESENCE
SVAZEK III

JANTAROVÉ
KUKÁTKO

Philip Pullman

Z anglického originálu His Dark Materials – The Amber Spyglass, vydaného

nakladatelstvím Scholastic v Londýně roku 2002, přeložila Dominika Křesťanová.
Obálku s použitím podkladů nakladatelství Scholastic Ltd. navrhl Pavel Růt.
Odpovědný redaktor Miloš Urban.
Technický redaktor Milan Dorazil.
Vydalo nakladatelství Argo,
Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz,
roku 2007 jako svou 1068. publikaci (vydání pro mládež 1069. publikace).
Sazba Vladimír Fára.
Vytiskly Těšínské papírny.
Vydání druhé, v Argu a v tomto překladu první.

ISBN 978-80-7203– 963-0

ISBN 978-80-7203– 964-7 (vydání pro mládež)

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS.

sklad: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice
tel: 226 519 383, fax: 226 519 387
e-mail: odbyt@kosmas.cz
www.firma.kosmas.cz

Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví

www.kosmas.cz

462