Tato e-kniha

Zvrácený
Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz

Jodi Ellen Malpasová

Zvrácený – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2022

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
Prolog, první část
JAMES
MIAMI – PŘED DVĚMA LETY

Temnota už není tím, čím bývala. Ne pro mě. Stala se až nepříjemně stálou
součástí mého života. Každý den – temný. Každá myšlenka – temná. Každý
krok – temný. Kdysi to bývalo děsivé. Nevítané.
Teď jsem zosobněná temnota.
A přede mnou se nachází temná řeka. Černota. Nesvítí na ni dokonce ani
měsíc, hustá mračna představují neprostupnou překážku pro jakýkoli
náznak světla.
Stál jsem na břehu, pozoroval klidnou hladinu a čekal, až mi z těla
vyprchá adrenalin. Až se přestanu chvět. Až se mi rozjasní mysl.
Klid.
K ukončení lidského života potřebuji být klidný. Vyrovnaný. Rozvážný.
Potřebuji být viděn.
Stáhl jsem si kuklu a nadechl se chladného nočního vzduchu, aby se mi
plíce naplnily něčím čistým. Rány vycházející z mého auta mě začínaly
vysírat. Ohlédl jsem se přes rameno. „Zavři hubu,“ zavrčel jsem naštvaně.
Ty jeho prosby o milost by mě mohly pobavit. On se snad opravdu
domníval, že bych si to mohl rozmyslet. Že to ubohé kňourání by mohlo
jeho osud změnit. Naneštěstí pro něj mě to jenom ještě víc vytočilo. Změna
jeho osudu byla stejně tak nepravděpodobná jako můj návrat ke světlu.
Nulová šance.
Naposledy jsem potáhl z cigarety, odhodil ji do řeky, otočil se a zamířil
zpátky k autu. Zprudka jsem otevřel dveře. Ztuhl a přestal sebou na zadním
sedadle mrskat. Pytel, který měl natažený přes hlavu, se rytmicky nadouval
a zase splaskával, jak muž přerývaně dýchal. „Je čas zemřít,“ zašeptal jsem,
popadl ho za paži a vytáhl ho ven do štěrku.
„Ne, ne, prosím! Udělám všechno, co řeknete.“ Dokonce i jeho irský
přízvuk mi lezl na nervy, a to jsem kdysi míval pro irskou melodičnost
slabost. Teď mě jednoduše naštve, kdykoli někdo promluví, protože snad
nikdo na tomto světě nemá pořádně co říct. Žádné pravdy. Jenom lži.
 Dřepl jsem si před něj. On se svíjel na břiše a dřel si svázané ruce o ostré
kamení. Stáhl jsem mu z hlavy pytel. Muž znehybněl a mrkal do země.
Nevidí mě. To nepůjde.
Narovnal jsem se a nakopl ho špičkou boty do boku, abych ho přinutil
převrátit se na záda. Podíval se na mě, všechny svaly v obličeji sevřené
strachem, oči vytřeštěné. „Kdo jste? Kdo vás poslal?“ blábolil.
Vytáhl jsem z kapsy nůž a pomalu s ním otáčel, až se krásně zatřpytil
v měsíčním světle. Zvedl jsem hlavu. Mraky se rozestoupily. Skvělé
načasování. Být viděn. „Nikdo mě neposlal.“ Opět jsem si dřepl a pozoroval
ostří nože. „A na tom, kdo jsem, nezáleží.“ Zadíval jsem se na něj. „Stejně
zemřeš.“ Jediný přesný pohyb a rozřízl jsem mu obličej tak, že když začal
kvičet bolestí, roztrhly se mu tváře. Ten pronikavý zvuk, z něhož tuhne krev
v žilách, ještě víc rozdmýchal můj hněv.
Vytáhl jsem zbraň a rozvážně nasazoval tlumič, pěkně pomalu, zatímco
moje oběť sebou zmítala v prachu a hlíně a žadonila o milost. Žádná milost.
Pro mě ani pro něj. Strčil jsem mu hlaveň do rozkroku.
„Ne, prosím!“ ječel a z úst mu prýštila krev.
„Ty chceš vědět, kdo jsem?“ zeptal jsem se a on na chvíli ztichl. „Nikdo
neví, kdo jsem.“
Konečně mu to došlo. „Ne.“
„Ano.“ Pomalu jsem stiskl spoušť a zvuk kulky opouštějící komoru, stejně
jako řev, vyvolaly úsměv na mé tváři.
„To stačí, Kele.“
Ohlédl jsem se přes rameno a spatřil stín jednoho z mála lidí, které mám
rád. „Přišlas mi pokazit zábavu?“
„Dokonči to.“
S povzdechem jsem vyměnil pistoli za nůž. „No jo.“ A pomalu jsem mu
prořízl hrdlo. Do hloubky. Jedním tahem.
Byl mrtvý.
Pak jsem mu vyřízl jazyk, vstal jsem a otřel si nůž do pytle, který měl
předtím na hlavě. Prohmatal jsem mu kapsy, vytáhl z nich levný mobil
a hodil ho Goldie. „Odemkni ho.“ Chytil jsem svou oběť za nohy a táhl ji
k řece. Kopl jsem do něj a do nočního vzduchu se ozvalo šplouchnutí, jak
tělo dopadlo na vodní hladinu. Díval jsem se, jak klesá ke dnu. „Cítím se
mnohem líp,“ oznámil jsem vodě.
 „Jako vždycky, to jsem ráda.“
Ano, cítím se líp, oba ale víme, že potřebuju víc než jen smrt. Klid.
Uspokojení. Vytáhl jsem telefon a poslal Beth zprávu, abych si zajistil
program na zbytek večera. „Budu potřebovat trochu soukromí,“ řekl jsem
a vydal se k odchodu. Radost z posledního úlovku rychle vyprchala. Zvedl
jsem hlavu k obloze. Mraky se vrátily. Měsíční světlo zmizelo.
Povědomé.
Strávil jsem v temnotě tolik času, že jsem se sám stal temnotou.

Vrátil jsem se do bytu, zapálil svíčky na psacím stole, posadil se na židli

a dýchal, klidně a uvědoměle. Srdeční tep se mi zklidnil. Až tak, že jsem
necítil jeho tlukot.
Ten potřebuju cítit.
„Kde sakra je?“ zabručel jsem, opřel si lokty o okraj skla a pozoroval jeden
mihotavý plamínek, uchvácen jeho září. Bezděky jsem natáhl ruku, podržel
ji nad ohýnkem a vnímal jeho žár.
Pozoruju.
Vnímám.
Klap, klap!
Stáhl jsem ruku a ohlédl se ke dveřím pracovny, protože jsem uslyšel
známé klapání podpatků na podlaze. Sfoukl jsem svíčky, přesunul se
ke schodišti a zastavil se na podestě. Dole jsem viděl Beth, jak si nalévá
vodu.
Díval jsem se na ni a přemýšlel, co ji v životě pohání vpřed. Já vím, proč
dělám to, co dělám. Dělám to proto, že jinak jsem v životě naprosto
neviditelný. A takhle jsem vidět.
„Budu ve sprše,“ promluvil jsem a ona zvedla hlavu. „Přijď za mnou
za deset minut.“ Odešel jsem smýt ze sebe pach smrti a připravit se na další
úlevu.
Ale nejdřív…
Vrátil jsem se do pracovny, vytáhl ze zásuvky ve stole sluchátko
bezdrátového telefonu, opřel se o stůl a vytočil číslo agentky FBI Jaz
Hayleyové. Zvedla to rychle. Jako vždycky. „Dneska najdete jednoho
v řece,“ ohlásil jsem jí klidně. „Myslím, že mu říkají Had.“
„Do prdele,“ vydechne. „Musíš s tím přestat.“
 „Nikdy.“
„Tak tě zastavím já.“
„Nenuťte mě vás zabít, Jaz,“ upozornil jsem ji. „Začínáte se mi líbit.“
Zapnul jsem řadu obrazovek na stěně a projížděl tváře desítek lidí.
Představoval jsem si, že Jaz Hayleyová má podobný seznam, akorát že
v něm vyčlenila speciální místo pro mě. Nejspíš úplně na nejvyšším místě.
Taková škoda, že neví, jak se jmenuju. Jak vypadám.
Kdo jsem.
„Trhni si,“ sykne.
Usmívám se. „Co máte dneska večer v plánu?“
Lehký smích prozradil, jak ji rozčiluju. Deptám. „Chystám se s dcerou
malovat nový byt. A vybírat šaty pro družičky na její svatbu. Ale to už přece
víš, ne?“
„Bude se vdávat,“ odtušil jsem, jako bych to už nevěděl. „To si určitě
nechcete nechat ujít.“
„Nevyhrožuj mi,“ varovala mě a já roztáhl rty do ještě širšího úsměvu.
„Jamesi,“ dodala klidně.
Dobrá nálada mě okamžitě přešla, protože jsem právě slyšel své jméno.
Přesněji jedno z nich. Co? A hlavně jak? Ano, tahle ženská je nadaná
agentka FBI. U vstupních testů excelovala a po kariérním žebříčku stoupala
raketovým tempem. Ale přece to není jasnovidka.
„Jamesi Kelly.“ Příjmení doplnila jako další úder, aby zdůraznila, že ona si
jen tak nehraje.
„Raději používám Enigma,“ namítl jsem tiše.
„Nebo Kellene Jamesi?“
Neubránil jsem se překvapenému nádechu. Navíc se nemůžu zeptat, jak
to ví. Přece jí nedopřeju to zadostiučinění, s nímž by popisovala, jak na to
přišla. Ale jak to do prdele zjistila?
„Ego ti nedovolí zeptat se, jak jsem na to přišla?“ pokoušela mě. Přesně
poznala, na co myslím. Jako vždycky. To ten pitomý šestý smysl. Stěhování
Jaz Hayleyové z New Yorku do Miami mě pěkně naštvalo. „Tak já ti to
povím,“ pokračovala. „Přemýšlela jsem, kdo by mohl mít tak zoufale
spadeno na Medvěda. Kdo by mu chtěl dělat problémy a zabíjet jeho muže?
Zabít jeho? Další pašerák? Ne. Tohle vypadá spíš jako pomsta. A tak jsem
pátrala dál.“
 „Je mi jasný, kam tím míříte.“
„Ohromený? Já tedy svým výkonem ohromená jsem. Pátrání mě zavedlo
až do Londýna, Jamesi. Zavedlo mě na panství, kde rodina Spencera Jamese
uhořela zaživa. Všichni prohlášeni za mrtvé. Ale co když jeden přežil? Asi
ne přímo ten showman Spencer James, na to zníš příliš mladě, ale možná
jedno z jeho dětí? Kdo by mohl bažit po pomstě víc než někdo z nich?“
Spokojeně se zasmála a já zaskřípal zuby. „Jsi jeho syn a chceš Medvěda
zabít, protože vyhladil tvoji rodinu,“ dodala a já sebou trhl. „Škoda že
nikdo neví, co je ten Medvěd zač.“
„Já na to přijdu.“
„Nechám si tuto informaci jako pojistku, stejně jako pár dalších věcí, jestli
víš, co myslím.“
Pár dalších věcí? Co jako? Už jsem se nechtěl ptát. Bylo mi naprosto jasné,
co myslí. Chce si ze mě udělat práskače. „Co naznačujete, agentko
Hayleyová?“
„Naznačuji, že jsi zahnaný do kouta.“
Krev se mi vařila nebezpečným hněvem. Zahnaný do kouta. Nemůžu si
dovolit být takhle někomu vydaný na milost. „Opatrujte se, agentko
Hayleyová,“ procedil jsem varovně a zavěsil. „Do prdele!“ Zahodil jsem
sluchátko takovou silou, že rozbilo skleněné dveře mé pracovny.
Prolog, druhá část
BEAU
MIAMI – PŘED DVĚMA LETY

Proklestila jsem si davem cestu ze stanice a nadechla se čerstvého vzduchu.

Opřela jsem se o zídku a zula si boty. Po dvanáctihodinové směně jsem
měla chodidla jako v ohni a třeštila mi hlava. Rozhlédla jsem se po ulici,
jestli někde uvidím mámu. Kdo ví, co mě vůbec přimělo kývnout na ten její
dnešní malovací večírek.
Jakmile jsem vysvobodila chodidla z bot, sedla jsem si na zídku, vyhrabala
telefon a zavolala Olliemu. Hovor spadl rovnou do hlasovky. Koukla jsem
na hodinky. Směna už mu začala. „Čau,“ říkám. Zvedla jsem hlavu
a zahlédla na křižovatce mámu, jak odbočuje do ulice. „Protáhla se mi
směna. V zátoce poblíž Byron Bay se našlo další tělo. Jenom připomínám,
že jdu k mámě pomoct jí vymalovat byt a vybírat šaty pro družičky. Asi u ní
přespím, když stejně pracuješ celou noc. Uvidíme se ráno. Miluju tě.“
Strhaně jsem se zvedla a šourala se po chodníku k máminu autu.
Nastoupila jsem a sesunula se do sedačky.
„Tvrdá směna?“ zeptala se vesele.
„Brutální.“ Hodila jsem boty na podlahu, protáhla si prsty na nohou,
naklonila se k mámě a dala jí pusu. „Co tvůj den?“
„Brutální.“ Usmála se, ale jenom na oko. Jako vždycky od té doby, co se
na nás táta vykašlal. „Spousta práce se spoustou chlapů.“
Zasmála jsem se jejímu upřímnému humoru. „Proč brutální?“
„Pitomej Danny Black,“ zabručela a rozjela se.
„Danny Black?“ zopakovala jsem. „Brit? Vždyť ten je mrtvej.“ Už přes
rok.
„Jo, a každej podělanej kriminálník na planetě to bere jako zelenou
k stěhování do Miami.“
„Aha.“
„Byla jsem na nákupech.“ Ukázala za sebe na zadní sedačku. Ohlédla
jsem se. Barva. Spousta barvy. Povzdechla jsem si a ona se ušklíbla. „Člověk
si u toho hezky odpočine,“ řekla a já si odfrkla nad máminou představou
relaxace. „Však uvidíš.“
„Kde je víno?“
„Sakra,“ procedila a praštila dlaní do volantu. „Víno. Já věděla, že jsem
zapomněla něco důležitýho.“
Usmála jsem se, ale vlastně jsem moc nevěděla, co si myslet. Poslední
dobou zapomínala hodně. Do háje s mým otcem. „Tak se někde zastavíme.“
Vtom mi zazvonil telefon. My o vlku… Rychle jsem to típla a otočila mobil
displejem dolů.
Máma se na mě úkosem podívala. „Nemůžeš ho zasklívat věčně,“
napomenula mě jemně. „Je to tvůj otec.“
„Nebudu ho zasklívat věčně. Jenom než přijde k rozumu.“
„Zapni si pás,“ přikázala a já poslechla. „Co když nechce přijít k rozumu?“
Proč by nechtěl? Byli spolu s mámou přes třicet let. „Tak to není ten chlap,
kterýho jsem znala. V New Yorku nám bylo dobře.“
Máma se ke mně otočila. „Ty ses do Miami stěhovat nemusela.“
Unaveně jsem zvedla oči v sloup. „Strejda Lawrence potkal Dextera
a přestěhoval se sem. Pak jste se sem přestěhovali i ty s tátou. Nikdo mi
v tom městě nezůstal.“ Máma to ví. A taky ví, že bych nemohla bydlet
v jiném státě než ona. Než otec, to jo, ale v mámině případě ne.
„To víš, všechno má svůj důvod. Pak bys nejspíš nepotkala Ollieho.“
Ano, můj život šel kupředu, ale ten mámin se vrátil o třicet let zpátky.
„Chceš říct, že bych měla tátovi poděkovat?“
Ona vyhýbavě pokrčila rameny.
„Je to narcistickej blb, kterýmu moc a prachy vlezly na mozek. Už ho
nepoznávám.“ Vážně jsem to řekla nahlas? To je jedno, rozhovor skončil.
Aspoň podle mámy. Já se ve své hlavě s otcem už mnohokrát pohádala
ohledně jeho proměn. Uznávaný obchodník. Uznávaný obchodník, co spí
s cizí ženskou. Odstěhuje se k ní. A promenuje se s ní po městě, jako by
byla bůhví co. Vždyť je mladší než já, do háje.
„Já asi taky ne,“ vzdychne si máma. „Zítra má narozeniny.“
„Tak já si s jeho narozeninovým přáníčkem nejdřív vytřu zadek.“
„Ale no tak, Beau.“ Máma zavrtěla hlavou a já zcela zřetelně viděla, jakou
vede vnitřní bitvu. Nenávidí ho. Můj otec ji ponížil. Zradil ji. Je to silná
žena, která denně vede boj s muži. Všichni kriminálníci ve státě Florida
museli mít děsnou radost, když se doslechli, že se sem stěhuje agentka Jaz
Hayleyová z New Yorku. A přesto se odmítla smířit s tím, že bych ho mohla
nenávidět i já.
„Jaké chceš víno?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla obchodu před
námi. Dost bylo táty. Stačí o něm mluvit a zvedá se mi žaludek. Odepnula
jsem si pás ještě před zastavením, čímž jsem si vysloužila zamračený pohled.
„Pardon, agentko Hayleyová,“ utrousila jsem a ona mě plácla přes rameno.
„Což mi připomíná…“ Po očku na mě mrkla.
Získala moji pozornost a věděla to. „Zjistilas něco o výsledcích?“
Její úsměv byl všeříkající. „Prvotřídní výsledek,“ odpověděla pyšně.
„Sakra, Beau, patříš mezi pět procent nejlepších v zemi.“ Zajela
na parkovací místo a otočila se ke mně. Já byla v šoku. Pět procent
nejlepších? Trochu mě to dojalo. Vstupní test FBI první úrovně mě
naprosto pohltil. Vyšťavil mě. Málem mě přivedl do blázince. „Výborně,
zlato.“ Natáhla ke mně ruku a setřela mi z tváře slzu.
„Jsem tak ráda, že jsem víc po tobě než po tátovi,“ škytla jsem a objala ji.
Cítila jsem, jak se směje. „Díky, mami.“ Bez její podpory, pomoci, a možná
i jejích genů bych pár posledních let v žádném případě nedala.
„Tak už dost.“ Vykroutila se mi a uhladila si oblečení. „Máš na sobě
uniformu. Žádné objímání.“
„A až se převlíknu?“
Máma se rozesmála. „Brzděte, slečno Cro ová. Tenhle test byl jenom
první překážka.“
„Neříkej mi tak, jo?“ zabručela jsem, zatímco máma něco lovila zpod
sedačky.
„Odměna za úspěch.“ Podala mi hrnek s Larou Cro a já mžourala
na obrázek postavy, po které jsem od kolegů dostala přezdívku. „Jsem tak
ráda, že jsem zavrhla tátův nápad dát tě na balet,“ zažertovala.
„A radši jsi mě poslala na karate,“ zasmála jsem se a vzala si od ní hrnek.
„A teď z tebe bude stejně dobrá agentka jako tvoje máma. Jenom mladší
a v lepší kondici. A ohebnější.“ Máma nakrčila nos. „Padej pro to víno.“
„Měly bychom otevřít tu lahev Krug, cos dostala k promoci.“ Celé roky ji
skladuje v původní dárkové krabici, každý týden ji oprašuje, obdivuje ji
a nikoho k ní nepouští blíž.
„Ať tě ani nenapadne se k ní přiblížit.“ Štípla mě do tváří a nasadila
smrtelně vážný výraz. „Jedině kdyby na tom závisel tvůj život.“
Zakoulela jsem očima, odstrčila ji a začala se obouvat. „Jednou ji budeš
muset vypít.“
„Možná,“ odtušila a podívala se na zvonící telefon. Zvedla obočí a otočila
se zpátky čelem k volantu. „Jdi už. Tohle musím vzít.“
Neptala jsem se, kdo to je. Nikdy se neptám. Technicky sice byla mimo
službu, jenže ona je ve službě vlastně pořád. Vystoupila jsem z auta, aby
měla klid, a teprve v obchodě si uvědomila, že pořád držím v ruce ten
hrnek s Larou Cro .
Podle očekávání se mi dostalo několika podezřívavých pohledů, když jsem
si u regálu s alkoholem vybrala jednu lahev červeného a k tomu další lahev
bílého. „Oslavujeme,“ prohlásila jsem sama pro sebe a šla k pokladně.
Zaplatila jsem, strčila lahve i s hrnkem do tašky a vyšla z obchodu. Cestou
jsem se snažila vyšťourat v sobě trochu nadšení pro večer s malířskou
štětkou.
Vracela jsem se k autu a viděla, že máma pořád mluví. Všimla jsem si
jejího výrazu a zpomalila jsem. Moje ledově klidná matka vypadala…
vylekaně. Když mě zahlédla, přinutila se k úsměvu, ale ten vzápětí zase
zmizel. A vystřídalo ho něco, co jsem u mámy nikdy neviděla.
Hrůza.
Přidala jsem do kroku a spěchala k ní, zatímco ona vypadala pořád
vyděšeněji. Pak zvedla ruku, jako by mě chtěla zastavit. To mě samozřejmě
přinutilo zrychlit ještě víc.
Co se to děje?
„Beau, ne!“ zaječela.
Taška mi vypadla z ruky a z toho jejího výkřiku mi naskočila husí kůže
po celém těle. Ale nohy běžely dál. Srdce mi zběsile tlouklo. Dostanu se k ní
a nic mi v tom nezabrání.
A pak se mi před očima rozlila jasná záře.
Hlasitá rána mi rozdrnčela ušní bubínky.
Kůži mi sežehly plameny.
Tlaková vlna mě zvedla z chodníku.
A zahalila mě temnota.
Kapitola 1
JAMES
Miami – současnost

Stál jsem pod sprchou, nehnutě, tělo těžké jako kámen, a horká voda mi
stékala po zádech. Mělo by to bolet. Pálit. Kdybych kdysi nepřežil ohnivé
inferno. Sklonil jsem hlavu a díval se, jak mezi mými chodidly odtékají
poslední zbytky krví zbarvené vody.
Čistý.
Vyšel jsem ze sprchy, obtočil si ručník okolo pasu, vytáhl ze skříňky tělový
olej a nalil si trošku do dlaně. Mnul jsem ho v dlaních a zíral na svůj odraz
v zrcadle. Adrenalin už vyprchal. Zmizel, opustil mě a nechal po sobě jen
další hlad po smrti. Už mi docházejí cíle. Co pak? Můžu jen doufat a modlit
se, že se na konci téhle krvavé cesty dočkám vytouženého klidu. Už
nedovedu v tomhle světě existovat bez pomsty. A bez pomsty potřebuji klid.
Bez obojího se můžu jít rovnou zahrabat.
Začal jsem si vtírat olej do kůže na zátylku. I po tolika letech to pořád
bolí.
Ozvalo se zaklepání na dveře koupelny a já se ohlédl. „Co je?“
Objevila se v nich Goldie. Chvíli se dívala, jak si masíruju záda, a teprve
pak mi pohlédla do očí. Zjevně se jí nelíbilo, co vidí, ale nic neřekla. „Ten
chlap, co odjížděl v autě. Jmenuje se Spittle. Očividně se v důchodu začal
nudit.“
„Zajímavý,“ řekl jsem a začal si masírovat druhé rameno. K čemu by
bývalému agentovi FBI byl kontakt s Medvědem?
„Tady máš jeho číslo.“ Natáhla ruku s kusem papíru a uvolnila mi cestu. Já
si od ní papír vzal a zamířil do pracovny. Sedl jsem si ke stolu, vytáhl ze
zásuvky telefon, vyťukal číslo a opřel se.
„Agente Spittle,“ řekl jsem, jakmile se ohlásil. „Nebo spíš bývalý agente.“
„Kdo je tam?“
„Musíme si spolu promluvit o tom, kde jste byl dneska večer.“ Uslyšel
jsem, jak se překvapeně nadechl, a usmál jsem se. Namířil jsem dálkový
ovladač na řadu obrazovek a navedl kurzor k tlačítku odeslat na videu
zobrazeném na prostřední obrazovce. Záznam ukazoval, jak Spittle odchází
od Adriana Wallace, o kterém ví, že má kontakty mezi pašeráky drog
a nedávno byl ve spojení s Medvědovými muži. Spittle držel v ruce kufřík.
Nasedl do svého auta před jakýmsi polorozpadlým skladištěm a odjel.
Další nádech. „A to jste ještě neviděl to nejlepší,“ ušklíbl jsem se. Vzápětí
se ozval výstřel a Adrian Wallace, známý také jako Orel, padl k zemi jako
pytel brambor. „Tohle je moje nejoblíbenější scéna z celého lmu,“ prohlásil
jsem zamyšleně.
„Je mrtvý?“ vydechl Spittle, který byl v tu chvíli určitě zpocený až
na zadku.
„Nejspíš ano, ale jeho tělo se zatím nenašlo. Musím říct, že to pro vás
nevypadá moc dobře, Spittle. Tak co jste měl co dělat s chlápkem, který se
stýká s drogovými dealery? Že by nějaký osobní zlozvyk?“
„Do prdele,“ procedil. „Co jsi kurva zač?“
„Jsem začátek vašeho konce.“ Vypnul jsem video, otevřel policejní složku
Adriana Wallace a napsal přes ni MRTVÝ. „Anebo bych mohl být váš
začátek. Je to na vás.“
„Ty jsi z Británie.“
„Teď už je mi jasné, proč vás vzali k FBI.“ To je ale debil. „Máte s mojí
národností nějaký problém, nebo se snad paktujete jenom s určitými
etnickými skupinami?“
Zasmál se. Nervózně. „Řekněme, že vy Britové máte ve zvyku zanechat
opravdu dojem.“
„Slyšel jsem.“ To mluvil o Britovi. Zabijákovi s andělskou tváří. Brutálním
a nelítostném.
Mrtvém.
„Co chceš?“ zeptal se Spittle.
„To ještě nevím, ale buďte v pohotovosti.“ Zavěsil jsem a pokrčil rameny,
které svíralo napětí. Ne ve svalech. V kůži.
„Asi teď není zrovna dobrá chvíle ti to říkat,“ ozvala se Goldie ze dveří.
„Beau Hayleyová se odvolala proti závěru vyšetřování matčiny smrti.“
Překvapeně jsem vydechl. Jako by se okolo mě vyrojily staré přízraky.
A s nimi i nové. Ucítil jsem na sobě Goldiein pohled. Pozorovala mě.
Hádala, na co to sakra myslím.
„Na co to sakra myslíš?“ zeptala se. Vešla do pracovny a sedla si ke stolu
proti mně. „Tenhle tvůj výraz nesnáším.“
 Podepřel jsem si bradu dlaněmi a mnul si tváře hrubými prsty.
„Jamesi?“
Zamyšleně jsem po ní šlehl pohledem. Pak jsem popadl sluchátko a znovu
zavolal Spittleovi. „Zjistěte, jak probíhá odvolání proti závěrům vyšetřování
smrti Jaz Hayleyový.“
„Jaz? Proč tě zajímá Jaz?“
„Vy tady nemáte klást otázky. Máte na ně odpovídat.“
„Odvolání se zamítá,“ odpověděl tiše.“
„A dcera?“
„Co s ní? Zatím to neví.“
„Zatím,“ zabručel jsem a začal si masírovat spánek. Ta se nevzdá, dokud
matku spravedlivě nepomstí, a já vím ze všech nejlíp, že spravedlnost
v tomto světě nemá místo. Svědění v zádech jako by mi tu myšlenku chtělo
potvrdit. A hlavou mi probleskly obrázky mojí rodiny, celé mojí podělané
rodiny. Rychle jsem je zaplašil a zaměřil svou pozornost na skutečný
problém. Beau Hayleyovou.
Do hajzlu. Copak ta ženská touží po smrti? Nejspíš bych řekl, že to je
hloupá otázka, kdybych ovšem neznal její lékařské záznamy z doby
po matčině smrti. A ne že bych jí nerozuměl. Taky jsem si to zažil. Chtěl
jsem umřít, znovu a znovu. Jak už jsem říkal, spravedlnost v tomhle světě
nemá místo. A tak jsem se naučil domoct se spravedlnosti po svém. „Pošlete
mi její číslo.“
„Čí číslo?“ zeptal se Spittle nechápavě.
„Beau Hayleyové.“
„Proč?“
„Už zase se vyptáváte?“
„Ne.“ Poraženecky si povzdechl. „Bože, jsem hrozně unavenej.“
„Já taky. Vyčerpanej. Čekání mě příšerně vyčerpává.“
„Řekni mi, co jsi zač.“
„Sežeňte mi číslo na Beau Hayleyovou.“ Zavěsil jsem, hodil sluchátko
do šuplíku a otráveně si vzdychl.
„Co chceš dělat?“ zajímala se Goldie. „Zavolat jí a hezky ji poprosit, ať se
na to vykašle?“
Podíval jsem se na ni, ale nic jsem neřekl. Nemusel jsem. Můj výraz to
vyjádřil za mě. Jdi do prdele, ty sarkastická krávo.
 Goldie naklonila hlavu na stranu. „Jsou to už dva roky. Máš záznamy
Jaziných telefonátů. Nic na nich není. Já prošla všechny záznamy
z bezpečnostních schránek. Nic. Kdyby někde nechala nějaký informace
o tobě, třeba jenom jméno, už bys o tom věděl.“
„Nemám z toho dobrej pocit.“ Vstal jsem a zamířil k sauně. Potřeboval
jsem ze sebe aspoň trochu toho napětí vypotit.
Potřeboval jsem hořet.
Hořet a vědět, že neumřu.
Svlékl jsem se a nechal oblečení na hromádce u dveří. Horko na mě padlo
jako deka. Podíval jsem se na teploměr na zadní stěně. Osmdesát stupňů.
Sedl jsem si na horní lavici, nabral z kbelíku trochu vody, nalil ji na uhlíky
a prostor se zaplnil párou.
Neviditelný.
Opřel jsem se o dřevo a zavřel oči. Okamžitě jsem uslyšel řev. Řev, který
lze spojit jedině se smrtí. Řev mámy. Táty. Sestry.
Všichni uhořeli zaživa.
Otevřel jsem oči, předklonil se a podržel ruku nad kamny, jen pár
centimetrů od rozpálených uhlíků. Neuhnul jsem. Vnímal jsem bolest.
Horko. Protože já neumřu. Oheň mě nezabije.
Sevřel jsem ruku v pěst, lehl si na záda, natáhl se a otočil přesýpací
hodiny. Patnáct minut. Otočím je ještě čtyřikrát, než si dovolím tohle peklo
opustit.
Ani tak to nebude dost.
Kapitola 2
BEAU
Miami – současnost

Schopnost člověka utíkat závisí na jeho představivosti. Já o svou

představivost přišla. Přišla jsem o všechno. Jsem v pasti – uvězněná ve světě,
který už mi nedává smysl. Uvězněná v těle, na které se nemůžu ani podívat.
Uvězněná v myšlenkách, které bych si nejradši vyrvala z hlavy. Uvězněná
v pocitech, které se mísí a prolínají s nicotou. Štěstí je zapomenutá emoce.
Bezpečnější je necítit nic, zapomenout, že je ze mě troska. Nevšímat si toho,
že už mi není pomoci.
Smířit se s tím, že jsem sama.
Vzdát se naděje – naděje na to, že můžu být zase normální.
Protože bez naděje není zklamání.
„Přemýšlíte o tom, že byste si vzala život, Beau?“ zeptala se doktorka
Fletcherová a já zamrkala a zvedla oči, vytržená ze zamyšlení.
Pořád. „Nikdy,“ odpověděla jsem rozvážně s vědomím, že opačná
odpověď by mi zajistila okamžitý převoz do blázince. Tam už nejdu.
Ona sklouzla pohledem k mým zápěstím a já spolu s ní. Odkašlala jsem si,
stáhla si rukáv košile co nejníž a sevřela manžetu v prstech. „Povězte mi, co
jste dnes dělala,“ vyslýchala mě dál a já se pousmála. „Pobavilo vás něco?“
Přinutila jsem se na ni podívat. Působila tak rozvážně a klidně, že bych jí
nejradši jednu vrazila. Bez výčitek. „Nic.“ Už dávno mě nic nebaví. Ne
v mém životě.
„Usmála jste se.“ Přehodila si nohu přes nohu. Její štíhlé, dokonalé
a netknuté končetiny mi mučivě připomněly, že já tedy rozhodně netknutá
nejsem. Že nejsem ani zdaleka dokonalá. Doktorka Fletcherová by neměla
pracovat jako terapeutka. Je tak bezchybná, že by rozhodila i toho
nejvyrovnanějšího člověka. „Úsměv u člověka obvykle naznačuje pobavení,“
dodala.
„Pobavilo mě, že jsem tady,“ přiznala jsem upřímně. „Jsem tady, i když
nechci.“ Ona věděla, že nemluvím o těchto sezeních. O sezeních s různými
terapeuty, kteří stojí balík peněz a za celé dva roky s mou nenávistí ani
s mými démony nezmohli vůbec nic. Mluvila jsem o tomto světě. O životě.
A přesto, kdykoli jsem se dokázala přesvědčit o tom, že přece jen existuje
cesta ven, nastoupila ta malá a nesnesitelná část mozku a odradila mě.
Od nože. Od provazu. Od prášků.
Od mámina hlasu.
Když zadrnčel budík, nadechla jsem se a vstala. „Ráda jsem vás viděla,
doktorko Fletcherová.“ Usmála jsem se a ona si nevěřícně odfrkla. Bylo to
zcela jistě neprofesionální gesto, ale to jí nešlo vyčítat. Vydržela se mnou už
šest měsíců. Celých šest zbytečných měsíců. A já k ní budu chodit dál.
Druhou možností je léčebna. Já ale nejsem lovná zvěř. Každý den se můžu
přetrhnout, aby si všichni mysleli, že jsem v pohodě. Doktorku
Fletcherovou nepřevezu. Jsem nemocná, o tom není pochyb. Otrávená
nenávistí a hořkostí. Teď už jsem si zvykla. Přijala to. Smířila se s tím.
„Uvidíme se příští týden, Beau.“ Doktorka Fletcherová rozpletla své
dlouhé nohy, vstala a odložila svůj zápisník na leštěný dřevěný stolek mezi
pohovkami. „Bylo by hezké slyšet, že jste vyzkoušela něco nového.“
„Jako třeba?“ kontrovala jsem a přehodila si kabelku přes rameno.
„Večeři v restauraci. Skleničku v baru. Nebo třeba návštěvu nějakého
představení vaší tety.“
„Myslela jsem, že už jste se naučila krotit svoje očekávání.“ Jízlivě jsem se
na ni usmála, což mi ona oplatila zářivým úsměvem. Naprosto
okouzlujícím. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem se usmála tak moc, že mě
bolely svaly ve tvářích. Znovu jsem dostala chuť ji praštit.
S mámou. Naposledy jsem se takhle široce usmála s mámou.
„Já to s vámi nevzdám, Beau,“ dodala.
Neměli by to snad svým pacientům říkat všichni terapeuti? „Jak milé.“ Ale
zbytečné. „Mějte se.“ Vyšla jsem z její ordinace, seběhla po schodech
a venku se nadechla tak lačně, jako bych posledních čtyřicet pět minut
zadržovala dech.
Smutná pravda zní, že mám pocit, jako bych zadržovala dech každou
minutu každého dne po celé ty dva roky. Už si ani nevzpomínám, jaké to je,
dýchat svobodně. Nemuset myslet na každý nádech i výdech, jen abych se
ujistila, že jsem pořád naživu.
A pak to nevyhnutelné zklamání, když si uvědomím, že vážně jsem.
Je to začarovaný kruh. Nekonečný, mučivý a závratný kolotoč, ze kterého
nemůžu vystoupit.
Zoufalství.
***

Prásk!
Zaparkovala jsem za Hardyho železářstvím.
I když jsem tu ohlušující ránu čekala, stejně jsem málem vyskočila z kůže.
Nějakou dobu trvalo, než se mi zdivočelý tep zklidnil. Sakra, pokaždé je to
stejné.
Zahnala jsem hrozící vzpomínku a otevřela oči. Zrak mi padl na postarší
paní, která se držela za prsa. „Pardon,“ usmála jsem se ledabyle, zhasla
motor zchátralého mustanga a vystoupila. Se zamykáním jsem se
nezdržovala, což ostatně nedělám nikdy, a vešla jsem rovnou do obchodu.
Ta vůně. Chvilku jsem si ji vychutnávala. Barvy, kov, dřevo – opojná
směsice, která u mě spolehlivě vyvolá pocit pohody.
Pan Hardy za pultem namotával na ruce lano. Jeho montérky nesly stopy
dlouholeté služby v centru Miami. Šedé vlasy podobné drátům mu spadaly
do očí a vousy vypadaly, že by si zasloužily trochu péče. Když vzhlédl,
zajiskřilo mu v očích, a já zamířila k němu, opřela se o pult, přinutila se
nedívat se na lano a místo toho si nabídla mentolku z misky vedle
obstarožní pokladny.
„Beau,“ oslovil mě s hutným jižanským přízvukem. „Kolik oleje ta tvoje
stará kraksna vychčije na silnici před mým krámem dneska?“
Rozkousla jsem mentolku a on se zhnuseně ušklíbl. „Moje auto pláče,
pane Hardy. Pláče, protože jsou na něj všichni zlí.“
On se zasmál, odložil smotané lano a taky si vzal mentolku, ačkoli se
do ní s ohledem na zubní protézu neodvažoval kousat. „Jak jdou kše y,
Beau?“
„Nic moc,“ přiznala jsem lhostejně. „Ale to je fuk. Něco se brzo objeví.“
„Tak co tu děláš?“
„Teta Zinnea potřebuje přemalovat ložnici.“ Vzala jsem si vzorník barev
a začala jím listovat. Vlastně to zas tak potřebné není. Dělala jsem to před
pár měsíci. Ale ty kanárkově žluté a tyrkysové pruhy už tetu nejspíš přestaly
bavit. Určitě to nijak nesouvisí s tím, že by se mě snažila nějak zaměstnat.
„Poručila si něco honosnýho a sexy.“
 Pan Hardy se zasmál a sklonil se nad vzorníkem se mnou. „Od tvý tety
Zinney bych nic menšího nečekal. Co třeba tohle?“ Ukázal na sytě růžovou,
která přesně odpovídala tetinu vkusu.
Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlela, s čím bych ji mohla
zkombinovat. „Půlnoční modř,“ řekla jsem a pátrala ve vzorcích po tom
správném odstínu. Našla jsem ho během chviličky. „Vezmu si od každýho
čtyři litry.“
Pan Hardy souhlasně přikývl a obrátil se k míchacímu stroji. Já si zašla
do první uličky pro nový štětec, jaký používám vždycky. Štětec, který
zarputile používala i máma. Štětec, který ze mě udělal obstojnou malířku.
Jenže jeho místo v regálu bylo prázdné. „Pane Hardy,“ vykoukla jsem
z uličky, „Kde jsou pěticentimetrový štětce s přírodníma štětinama?“
Pan Hardy strčil do stroje kbelík bílé základové barvy a zvedl hlavu. „Už
se nedělají.“
„Cože?“ Opravdu mě jímá panika? Je to můj osobní štětec. Jediný štětec,
se kterým dovedu vytvořit perfektně rovnou linku. Máma jich zkusila
spoustu. A žádný nebyl tak dobrý. „Náš štětec přece nemůžou jen tak
přestat vyrábět.“
„Já jim to vyřídím,“ odvětil cynicky, zabouchl dvířka míchacího stroje,
sedl si k počítači a začal zadávat kódy odstínů, které jsem si objednala.
Sklíčeně jsem se vrátila k regálu a podmračeně jsem ohmatala několik
jiných typů. Vzala jsem si chabou náhradu a rozhodla se, že se doma
mrknu na Google. S pocitem viny jsem si vybrala několik malířských misek
a válečků a pokračovala uličkou dál. Neměla bych utíkat k internetu. Brala
jsem to trochu jako zradu. Obchod pana Hardyho se tu krčí mezi dvěma
starými továrnami už skoro čtyřicet let. Je to jediné místo, kde nakupuji
malířské potřeby – podporuji místní, jak mě máma učila. Navíc mě
uklidňuje. A nebývá tu narváno. „Jenže nemají náš štětec, mami,“
povzdechla jsem si tiše, zatímco jsem bloumala uličkami, jako bych přesně
nevěděla, co v které najdu.
Zastavila jsem se před policí s noži a naklonila hlavu na stranu.
Jdi dál.
O pár kroků dál jsem narazila na provazy. Provazy všech možných šířek,
barev, tuhostí. Zatahala jsem za jeden z nejpevnějších.
Jdi dál.
 Rychle jsem se vrátila ke kase a položila náhradní štětec na pult. Míchací
stroj začal hučet a vibrovat a vydávat hlasité zvuky. „Asi se budu muset
spokojit s tímhle,“ zakřičela jsem do toho rámusu.
„Člověk si občas musí rozšířit obzory, Beau,“ odpověděl pan Hardy
a zamračil se, protože stroj začal nadskakovat. Tahle mašina mele
z posledního, co pamatuji, ale vzhledem k tomu, že jsem jediná zákaznice,
co si nechává míchat barvy, panu Hardymu se moc nechce – pochopitelně –
pořizovat nový.
„Pane Hardy, kdy se chystáte do důchodu?“ Je mu okolo pětasedmdesáti
a obchodu se očividně moc nedaří. Jsem jeho nejlepší zákaznice. Možná
jsem dokonce jeho jediná zákaznice. Nikdy jsem tu nepotkala nikoho
jiného.
„A co bych asi dělal?“ zeptal se, vypnul stroj a otevřel dvířka.
„Odpočíval. Našel si nějakýho koníčka.“
On postavil do stroje další kbelík základové barvy, zadal do počítače pár
příkazů, zavřel dvířka a pustil ho. „Můj koníček je práce.“ Nadzvedl víko
prvního kbelíku a oba nás oslepila zářivě růžová.
„Perfektní,“ zhodnotili jsme jednohlasně.
Zatímco pan Hardy hlídal druhý kbelík barvy, vzala jsem si tašku,
naskládala do ní nákup a prolistovala nějaký místní plátek z hromádky
novin na pultu. Zaujal mě jeden článek doprovázený portrétem
povědomého muže. „Proboha,“ zašeptala jsem a rozložila noviny, abych si
mohla článek přečíst.
„Tak tak,“ přitakal pan Hardy. Zvedla jsem oči a zjistila, že se na snímek
dívá také. „Vytáhli ho z řeky.“
„Had. Máma po něm šla celý roky,“ řekla jsem tiše a ztěžka polkla.
„Vždycky jí nakonec vyklouzl.“
Pan Hardy se soucitně usmál. „No tak ten, co ho podřízl a hodil ho
do řeky, si tedy rozhodně dal záležet, aby mu nevyklouzl.“
„Podřízl?“ zopakovala jsem a znovu se začetla do článku.
„Ano. A ten jazyk, kterej nařídil všechny ty vraždy? Vyříznutej.
Odhadujou, že na dně tý řeky ležel nejmíň pár let.“
„Hezký.“
„Přesně tak.“ Další soucitný úsměv. Bylo mi jasné, co přijde, ale zeptal se
dřív, než jsem ho stihla zastavit. „Co by si o tom podle tebe myslela Jaz?“
Pokývl hlavou směrem k novinám a já se znovu podívala na tu fotogra i.
„Podle mě by nejspíš byla vytočená, že ho někdo zabil dřív, než ho dostala
k soudu.“ Vlastně ne nejspíš. Určitě. Máma vždycky říkala, že spravedlnost
neznamená smrt. Spravedlnost znamená sedět za mřížemi až do smrti.
Spravedlnost znamená bát se o svůj život, zatímco se zástup krvežíznivých
vězňů třese na to, že si na vás došlápne. Vyznačí si své teritorium. Ukážou
svoji moc. Spravedlnost znamená spravedlivý proces. Kdysi bych s ní
souhlasila. Ale teď? Teď už ve spravedlnost nevěřím.
„Co máš v tý tašce?“ zeptal se pan Hardy a podal mi kbelík s druhou
barvou. Začala jsem noviny skládat, ale pak mě zaujalo ještě něco. Další
článek, o jednom místním obchodníkovi. O mém otci. Ze zvyku jsem se
ušklíbla. Celý on, nastrojený v obleku se pyšně nafukuje před úplně novou
budovou dole na South Beach. Před budovou, kterou postavil. Podmračeně
jsem si článek přečetla. Autor v něm pořád dokola mlel o tátových
příspěvcích na charitu a jeho službě veřejnosti. Jen se snaží zbavit se viny.
Vykoupit se. Všemi těmi dobrými skutky si zajistit, aby se nedostal
do pekla.
„Není to tvůj táta, Beau?“
„Jo, je to můj otec,“ vydechla jsem a složila noviny. „Nebo svatej Tomáš,
vyberte si.“ Odhodila jsem je zpátky na hromádku a pan Hardy se smíchem
vytáhl z montérek kapesní nožík a nadzvedl víko druhého kbelíku.
„Moc hezká.“
Nahlédla jsem dovnitř. „Bude se jí moc líbit.“ Vytáhla jsem z kabelky
kreditku. „Mám dvě velký misky, dva válečky a dva nemožný štětce.“
S úsměvem jsem se dívala, jak všechno zadává do pokladny.
„Dělá to přesně sedmdesát čtyři babek, ale za tu nepříjemnost to
stáhneme na sedmdesát.“ Zatímco jsem platila, pan Hardy se drbal
ve vousech, stejně jako vždycky. „Rád jsem tě viděl, Beau.“
„Já vás taky, pane Hardy. A nepřehánějte to s prací.“
Vyprovodil mě jeho smích a cinkání zvonečku nad dveřmi. Naložila jsem
nákup na zadní sedadlo a s funěním jsem zatáhla přední sedačku zpátky.
Sedačka zapadla na místo a já si vzdychla.
Nasedla jsem, otočila klíčkem v zapalování a začala odříkávat svoji
mantru. „Tak pojď, Dolly, to zmákneš. No tak, no tak, no tak.“
Prásk!
 Auto se s řevem probudilo, já se rozjela a zavolala Nathovi, že už jsem
na cestě.

Zastavila jsem za Nathovým autem zaparkovaným před malou restaurací,

a jakmile Dolly ohlásila svůj příjezd další ránou, Nath vystoupil ze svého
BMW a začal kroutit hlavou. „V tomhle autě už bys neměla jezdit,“
prohlásil, poté co jsem došla k němu a stáhla si rukáv co nejníž, abych
mohla jeho lem sevřít v dlani. Nathanovi to gesto neuniklo. „Já vím, že si ho
necháváš z nostalgie, ale ta pitomá plechovka člověka při každým startování
pekelně vyděsí.“
„Už jsem si zvykla,“ zalhala jsem. Na ty rány si nikdy nezvyknu, ale stejně
se Dolly nikdy nezbavím. „Jak to jde?“ Vytáhla jsem se na špičky a dala mu
pusu na tvář a on mi položil dlaň na záda a přátelsky mě poplácal.
„Mám rozdělanejch několik případů.“ Vytáhl telefon, koukl na displej
a zase ho uložil do kapsy. „Dneska mají narváno,“ prohodil a kývl směrem
k restauraci. „Chceš sedět venku?“
Nahlédla jsem oknem dovnitř. Většina stolků byla obsazená. „Jo,“ řekla
jsem a vybrala si stolek v klidnější části na chodníku.
„Jako vždycky?“ zeptal se, než zamířil dovnitř. Věděl totiž, že já tam
nepůjdu.
Přikývla jsem, otevřela na telefonu parkovací aplikaci a zaplatila si půl
hodiny.
Nath se za chviličku vrátil s pitím. „Tak povídej,“ vyzval mě a zamíchal si
kávu se třemi cukry. „Je mi jasný, že kvůli mojí hezký tvářičce tu nejsi.“
Našpulila jsem rty. Jindy bych si v duchu položila otázku, jestli jsem tak
průhledná, ale v Nathanově případě vím, že prostě jsem. „Něco novýho
s tím odvoláním?“ zeptala jsem se a žaludek se mi stáhl v očekávání
odpovědi. Jako vždycky.
„Nic novýho, Beau. To jsem ti mohl říct i po telefonu.“
Svěsila jsem ramena. „Když já chtěla vidět tu tvoji tvářičku,“ odtušila jsem
a on se zasmál. „Jak dlouho může trvat dát jasnou odpověď? Ano, vaše
odvolání bylo přijato. Ne, nebylo.“
„Víš, jak to u policie chodí. Nekonečná byrokracie. Jeden řekne ano, další
to zamítne. Naklonil se ke mně blíž a já v jeho očích spatřila obávaný soucit.
„Takhle se na mě nedívej,“ upozornila jsem ho.
 „Jak?“
„Jako bys mi chtěl říct, že už si nemám dělat naděje.“
Nath si povzdychl. „Závěr vyšetřování je jasnej.“
Zaskřípala jsem zuby. „Sakra, Nathe, byla to kamu áž. Auta přece
nevybuchujou jen tak samy od sebe.“
„Z nádrže unikal benzín, Beau. Soudní znalec to potvrdil.“
„U rok starýho služebního audi? Ale no tak, Nathe.“
„A ona v tom autě kouřila.“
„Takže to byla mámina chyba?“ Ucítila jsem bolest v prstech. Uvědomila
jsem si, že svírám hrnek tak pevně, až mi zbělely klouby. Uvolnila jsem
stisk, aby mi do prstů mohla zase proudit krev. Vážně si nevzpomínám, že
bych mámu ten večer viděla v autě kouřit. Pamatuji si jen ten její vyděšený
výraz. Věděla, že se něco stane.
„To jsem neřekl.“ Nathan si znovu povzdychl. „Beau, vzdej to, nebo se
zblázníš.“
„Už se stalo,“ zamumlala jsem sklesle a on mě vzal za ruku.
„Tak to nedovol znovu.“ Ten jeho soucitný pohled mě akorát rozčílil. A to
si Nath nezasloužil. Býval to mámin skvělý kamarád. Nejlepší parťák. „Jaz
by si přála, abys žila dál. Aby ses vrátila k policii.“
„Nathe,“ naklonila jsem se k němu blíž. „Něco tu nesedí.“
„Do háje, takže teď je z tebe konspirační teoretička? Přestaň řešit kraviny,
Beau.“
Opřela jsem se a začala klepat prstem o hrnek. Přiznala jsem porážku.
Prozatím. „Slyšela jsem, že jste konečně našli Hada.“
„Jo, na dně řeky. Někomu očividně uniklo, že je hledaný živý nebo živý.“
„Někdo ho očividně chtěl mrtvého víc, než ho policie chtěla živého.“
Zvedla jsem obočí a Nath se pousmál. „Tomu už nevyklouzl, co?“
pokračovala jsem. „Tak kdo myslíš, že ho zabil dřív, než ho máma dostala?“
„Víš přece, že o tom s tebou nemůžu mluvit.“
„Předstírej, že jsem máma,“ naléhala jsem. „Byl to Medvěd? Nebo ho
zabil Enig…“
„Tvoje máma je mrtvá, Beau,“ přerušil mě Nath a já zkřivila obličej.
„Do prdele, promiň.“
„To je dobrý.“ Z posledních sil jsem se přinutila k úsměvu. „Tohle ze sebe
asi člověk nikdy nedostane, co?“
„Jednou policajt, vždycky policajt.“ Nath se usmál, ochutnal kávu, pak ji
vypil do dna a vytáhl telefon. „Konec pauzy,“ zabručel, vstal a došel
ke mně. Sehnul se, políbil mě na tvář a zlehka mi položil ruku na zápěstí.
Tohle dělá vždycky. Jako by mohl smazat následky. „Zdraví tě Ollie.“
Zakoulela jsem očima. „Ještě něco, co by mě mohlo rozveselit?“
„Pořád se s tím nevyrovnal.“
„To byla řečnická otázka.“
„Já vím.“ Nath přijal hovor, odkráčel k autu, nasedl a rychle odjel.
Rozhodla jsem se, že tady nebudu vysedávat a trápit se myšlenkami
na bývalého snoubence. Nechala jsem kávu v podstatě netknutou, došla
k Dolly, usadila se za volant a nastartovala. „Tak pojď,“ prosila jsem ji tiše,
zatímco prskala a kašlala. „No tak, no tak, no tak.“
Přestala jsem ji nutit, teprve když zpod kapoty začal stoupat kouř. Tolik
kouře. Ohlušující rána a pak… kouř. Nadechla jsem se. Polkla. Zatlačila si
pěstí na spánek,
Nemůžu dýchat.
Nic nevidím.
Nemůžu se dostat k mámě.
Beau!
Když jsem přišla k sobě, už jsem zase seděla za volantem, zrychleně
dýchala a celá se třásla. Další živá vzpomínka. Rozhlédla jsem se kolem sebe
a přesvědčila se, že se mi netaví rukáv košile ani neškvíří kůže. „Bože,“
hlesla jsem. Kdy mě tyhle vzpomínky přestanou strašit?
Vystoupila jsem z auta, setřela si pot z čela a soustředila se na přítomnost.
Zhluboka jsem dýchala se zavřenýma očima, jak mě učili, a snažila se najít
svůj klid. Dýchej. Jenom dýchej. Čekala jsem, až se přestanu třást a dokážu
se nadechnout bez zachvění.
Otevřela jsem oči a zamračila se. „Tohle nevypadá dobře.“ Tohle auto
znám jako svoje boty. Přesně vím, kdy zachrchlá, prskne nebo škubne. Ale
tenhle kouř? Ten byl nový.
S povzdechem jsem vytáhla telefon, šla do kontaktů a otevřela záložku
Oblíbené. Byl hned nahoře. Servisák Reg.
Vzal to po dvou zazvoněních. „Kde jsi?“
„V centru.“
„U Freda?“
„Jo.“ Nestyděla jsem se. To mě přešlo, když mě Reg zachraňoval počtvrté.
Teď jsme s Regem dobří kamarádi.
„Jsem zrovna u okýnka ve Starbucks. Pár minut od tebe. Dáš si vanilkový
latté?“
Ztěžka jsem dosedla na sedačku. Už mi ani neříká, že bych se měla Dolly
zbavit. „Moc ráda.“ Zavěsila jsem a zapnula rádio, z něhož mi David Bowie
zpíval Heroes. Šumění a praskání způsobené špatným signálem by možná
mnohé odradilo, ale mně to připadalo jako perfektní metafora mého života.
Opřela jsem si hlavu, ale z poklidného rozjímání mě okamžitě vyrušil
vibrující telefon. Neznámé číslo. Otráveně jsem ztlumila Bowieho.
„Prosím?“
„Čau, to jsem já,“ ozval se nějaký muž.
„Kdo já?“ zeptala jsem se zaraženě.
„No já.“
Odtáhla jsem telefon od ucha a znovu se zadívala na číslo. Nic mi
neříkalo. A ten britský přízvuk? Nikoho takového neznám. „Tak znovu, kdo
já?“
Chvíli bylo ticho, jako by se ten muž snad chtěl taky přesvědčit, jestli to
není omyl.
„Špatný číslo?“ navrhla jsem.
„Je tam Sandy?“
„Ne, jmenuju se Beau.“
Po krátkém mlčení se ozval znovu. „Promiňte, sháním svou osobní
nákupčí.“
Osobní nákupčí? „Tak já maluju byty. Nezlobte se.“
Muž tak zvláštně zamyšleně zamručel a mně z toho přeběhl mráz
po zádech. „Promiňte, že jsem obtěžoval.“
„V pohodě,“ odvětila jsem. Vtom jsem zahlédla Regův odtahový pick-up.
„Musím jít, zrovna dorazil můj princ na bílým koni.“ Zavěsila jsem a blesklo
mi hlavou, kde se ve mně vzala ta žertovná odpověď. Pak jsem vyskočila
z Dolly a mávla na Rega, jako by snad mohl ten oblak kouře nade mnou
přehlédnout.
Zastavil vedle mě a vyklonil se z okénka. Jako obvykle mu z koutku úst
visela cigareta. „Ten kouř je novej.“ Podal mi kelímek s kávou. „Tohle
startovací kabely nevyřeší, kočko.“
Smutně jsem se ohlédla k Dolly. „Ale dokážeš ji opravit, ne?“ Hrozně
nerada bych se s ní musela loučit.
„Odtáhnu ji do dílny a uvidíme, co se dá dělat.“
„Díky, Regi.“
Začal připojovat Dolly na naviják a já si mezitím ze zadní sedačky vzala
tašky a kbelíky s barvou. Všechno jsem naložila do Regova auta, a jakmile
jsem se vyhoupla do kabiny, znovu mi zazvonil mobil. Sedla jsem si,
podívala se na displej a s napůl vytaženým pásem hovor přijala.
„Čau, to jsem já.“
„Zdravím, já,“ obrátila jsem oči v sloup.
„Potřeboval bych pár věcí.“
Nadzvedla jsem obočí. Co je to za chlapa? „Vaše přání je mi rozkazem.“
„Prosím?“
„Cokoli si budete přát.“
Nastalo ticho a já našpulila rty.
„Už mám připravenej zápisník,“ pokračovala jsem. „Copak si pán poroučí?
Diamant pro přítelkyni? Bednu šampaňskýho? Pár bičíků na příští orgie?“
Reg si sedl za volant a překvapeně se na mě podíval. Pokrčila jsem rameny
a usrkla latté. „Nebo snad dámskou společnost?“ dodala jsem. Co si tak
dnešní boháči s osobními nákupčími a nicotnými problémečky můžou přát?
Pořád ticho. Tak dlouhé, že jsem se musela podívat, jestli to nepoložil. Ne.
Přiložila jsem telefon k uchu a zaslechla jeho nádech. Vyčkávala jsem.
„Beru všechno, až na ten diamant,“ řekl nakonec. Znělo to hrubě.
Zlověstně.
Pomalu jsem zvedla obočí. Diamant ne. Takže nemá přítelkyni ani
manželku? „Jak bude pán platit?“
„Sexem.“
Já jen zaskočeně civěla před sebe a on znovu zamručel. Tiše. Sípavě. Pak
se nadechl k další větě.
„Ale vy už svýho prince na bílým koni máte.“
Podívala jsem se na Rega, který žmoulal mezi rty čerstvě zapálenou
cigaretu. V jeho plnovousu jsem zahlédla nějaké zbytky jídla, jeho buclatý
nos měl nezdravě červenou barvu a jeho kšiltovka neviděla pračku nejmíň
od roku 1980. Reg zjevně vycítil, že si ho prohlížím, a otočil se ke mně.
Usmál se od ucha k uchu a ukázal mi všech svých pět zubů. Zavrtěla jsem
hlavou a taky se na něj usmála. „To mám,“ odpověděla jsem. „Právě mě
zachraňuje.“
Reg na mě za hlasitého burácení motoru spiklenecky mrkl a já tiše
uvažovala nad tou představou. Že mě zachraňuje. Že mě opravdu
zachraňuje.
„Tak to už vám nebudu volat,“ odsekl.
„Užijte si svou swingers party.“
„Užiju.“
A pak to položil.
Kapitola 3
JAMES

Pomalu jsem odložil sluchátko na stůl, jako by bylo rozumné zachovat mezi
námi jistou vzdálenost. Což tedy bylo. Zabloudil jsem pohledem
k zápisníku na stole, kde se její číslo objevilo vedle mého nového kontaktu.
Goldieina zásluha. Volat jí jednou? Hloupá chyba. Dvakrát? Pitomost.
Potřetí? To by byla sebevražda.
Natáhl jsem ruku k zápisníku a trochu ho pootočil. Obě poznamenaná
čísla – Beau Hayleyové i kontaktu – se najednou přiřadila ke správným
jménům. Zvedl jsem propisku a přeškrtal číslo Beau Hayleyové, abych to už
znovu nepodělal. Pak jsem se otočil k obrazovkám na stěně a všechny je
zapnul. Všechny se postupně probraly k životu a ukázaly mi portréty mužů
na mém seznamu. Ne že bych je potřeboval. Všechny jejich tváře mám
vyryté do svého zvráceného mozku. Spolu s brutálními podrobnostmi
o jejich úmrtích. Nebo blížících se úmrtích.
Hodil jsem si nohy na stůl, uvelebil se s klávesnicí na klíně a napsal přes
jeden obličej několik písmen.
MRTVÝ
Zadíval jsem se na svůj další cíl a ohrnul horní ret. Lišák. Chlápek
z Polska, který rád prodává malé holčičky. Další Medvědův kontakt a další
důkaz o tom, jak dlouhé má prsty. Jaký má mezi místními kriminálníky vliv.
Ozvalo se cinknutí ohlašující příchozí e-mail a já na největší obrazovce
otevřel svoji schránku. Rozklikl jsem přílohu a vzápětí se mezi kriminálníky
zjevila Beau Hayleyová.
Zíral jsem na fotogra i mladé ženy na chodníku někde v Miami.
Podobala se své matce, která se mě tak neúnavně snažila dostat. Jaz
Hayleyová za to zaplatila životem. A teď měla o ten svůj přijít i její dcera.
„Nech to plavat, Beau,“ zašeptal jsem a pomalu si přejel prstem
po horním rtu, aniž bych z ní spustil oči. Snímek ji zachytil bez obvyklé
masky, takže jí zármutek čišel z každého kousku světlé pleti. Její černé oči
připomínaly studnice smutku. Byla krásná. Ale v té její kráse bylo i cosi
záhadného.
Z Beau Hayleyové vyzařovala temnota.
A tuhle temnotu jsem probudil já.
Konečně jsem od ní odtrhl zrak a zavolal správnému člověku. „Čau, to
jsem já,“ ohlásil jsem se, když se hovor spojil.
„Kdo?“
Bezděky jsem se usmál. Sandy byl chlap. Doteď jsem to jméno neřešil.
Neřešil jsem, že můj nový kontakt by měla být žena.
„Na něco jsem se ptal.“ Měl silný přízvuk. Ruský.
„Na tom nezáleží. Potřebuju pár věcí.“
„Já obchoduju jen s těma, co znám.“
„Neber si to osobně. Mně nezná nikdo, a vzhledem k tomu, že jsi tady
novej, čekal bych, že vezmeš zavděk každým zákazníkem.“
„Jméno.“
„Můžeš mi říkat Enigma.“
On se překvapeně nadechl a já se usmál. „Pravý jméno.“
„Netvrď mi, že ty seš pokřtěnej jako Sandy.“
„Na tom nesejde,“ zavrčel.
„Chceš mý prachy, nebo ne?“ zeptal jsem se. „A k tomu ještě zabiju
Medvěda. Nebo bych mohl zabít tebe, vzít si tvý zbraně a pak poslat
Medvěda pěkně za Britem.“
„Poslouchám.“
Nic jiného bych ani nečekal.
Kapitola 4
BEAU

Cestou ke dveřím jsem si připadala, jako bych se prodírala pralesem.

Chodník byl lemovaný záplavou hortenzií, které se natahovaly do jeho
středu a ubíraly mi prostor. S plnou náručí jsem se rozhodla raději couvat,
aby mě některá z větví ověšených překrásnými bílými a růžovými třásněmi
nešvihla do obličeje. Ke vchodu jsem se dostala bez úhony, a vzhledem
k tomu, že jsem neměla volnou ruku, kterou bych sáhla pro klíč, jen jsem
jedním z kbelíků praštila do dřeva. Vzápětí jsem uslyšela, jak mi jde
s písničkou na rtech otevřít. Teta Zinnea. Ztělesnění slunečního svitu
a úsměvů. Někoho přesně takového jsem potřebovala.
„Zlatíčko,“ přivítala mě. „Už jsem si začínala dělat starosti, mělas tu být už
před hodinou.“ Otevřela mi dveře a vzala mi z rukou barvu. Když jsem
procházela okolo ní, krátce jsem se zastavila, aby mi mohla dát pusu
na tvář.
„Dolly má trochu kašel.“ Složila jsem náklad u schodiště a protáhla si
rozbolavělé tělo. „Reg mě vyhodil na rohu.“ Jeho odtahovka se do naší úzké
ulice nevejde. Kdysi už to zkusil a zůstal zaklíněný mezi dvěma cadillacy.
Zinnea s povzdechem odložila barvu a proplula okolo mě do kuchyně
v zadní části domu. Kimono za ní jen vlálo. „Nechápu, proč sis nenechala
ten narozeninový dárek od táty. Dolly by ses přece nemusela zbavovat. Ale
kolikrát už se ti pokazila?“
Nechat si otcův dárek? To přece nebyl dárek. Byl to odpustek. A já
nehodlala živit jeho touhu po rozhřešení. Kromě toho jsem Dolly dostala
od mámy. Je to veterán. Stará plechovka, ale pořád veterán.
Šla jsem za Zinneou do kuchyně. U stolu seděl Dexter zahleděný
do notebooku. Pořád měl na sobě uniformu. Zvedl hlavu a mile se na mě
usmál jako vždycky. „Co tvůj den, Beau?“ zeptal se. Takhle se ptá pokaždé.
„Byla jsem s Nathem na ka ,“ oznámila jsem jim. Zinnea s Dexterem si
podle očekávání vyměnili výmluvné pohledy. Dělala jsem, že jsem si ničeho
nevšimla. Dobře vědí, proč jsem se s Nathem sešla. „A Dolly se zase
rozsypala.“ Zamířila jsem přímo k lednici a vytáhla z ní lahev vína. „A ty?“
„Mrtvola na pláži. Nenudíme se.“ Znovu se zahleděl do obrazovky.
„Navezli se do toho federálové,“ zabručel, právě když jsem postavila na stůl
skleničku. Nikomu jsem víno nenabízela. Věděla jsem, že Zinnea má
za chvíli své večerní představení a že Dexter tam bude, aby mohl obdivovat,
jak jeho láska okouzluje davy.
Nalila jsem si a sedla si k Dexterovi. Usmál se, aniž by zvedl oči
od notebooku. „Dneska žádná práce?“ zeptal se.
„Ne.“
„Skřípe to?“
„Trochu,“ přiznala jsem. Další výmluvné pohledy. Už dávno to není
vtipné. „Nic neříkej,“ varovala jsem ho.
„U policie by tě hned vzali zpátky,“ prohlásil Dexter, nedbaje mých
proseb. „Tolik let na akademii, Beau. U vstupního testu jsi zazářila. Mezi
pěti nejlepšími, proboha! Úplně promarníš svůj talent.“
„Nebudu pracovat pro instituci, který nemůžu důvěřovat,“ zamručela
jsem a napila se vína. Stačí se podívat, kam to dovedlo mámu. Je po smrti.
A jim je to u prdele. Nastal čas změnit téma, než mě zlost rozpálí doběla.
„Vybrala jsem barvy do ložnice.“
„Páni, tak ukaž,“ rozzářila se Zinnea, která se právě pokoušela zapnout si
podprsenku.
Vyskočila jsem a doběhla do chodby pro barvu. Když jsem se vrátila,
Zinnea se s podprsenkou stále okolo pasu soukala do punčocháčů. Postavila
jsem kbelíky na komodu, vytáhla z kapsy klíče a jeden z nich použila jako
otvírák. Nadzvedla jsem víko a teta byla vmžiku u mě. Druhou nohavici
punčocháčů držela v ruce. „Ta je nádherná.“
„Růžová?“ zeptal se Dexter od stolu. Obě jsme se otočily a zjistily, že má
sundané brýle a veškerou pozornost najednou upíná k nám. „Řekli jsme si
přece, že růžová ne.“
„Nechceš mi dopřát aspoň trochu radosti?“ našpulila Zinnea rty.
„Ne. Žádná růžová, Lawrenci. Dohodli jsme se.“
Trochu jsem sebou trhla a podívala se na Zinneu, abych zhodnotila, jak
moc je Zinnea naštvaná. A ne za to, že si Dexter výjimečně dupnul.
„Dextere!“ vyštěkla a ukázala na své napůl oblečené tělo. „Zapomněls, jak
se jmenuju, do háje?“ Její hlas pod vlivem hněvu získal obvyklou mužnou
hloubku.
Dexter si povzdechl. „Upřímně, nevím.“ Odhodil brýle na stůl „Stojíš tady
s podprsenkou kolem pasu, jednou chlupatou nohou v punčocháčích a ze
saténových kalhotek ti visí koule. Kdo teď vlastně jsi?“
Sáhla jsem po skleničce a naplnila si ústa vínem. Pravidla jsou jasná, takže
jsem netušila, jak se mohl Dexter takhle zapomenout. S parukou na hlavě
je to Zinnea. A teď paruku měla, i když trochu nakřivo. Už si ani
nevzpomínám, kdy se ze strejdy stali strejda a teta v jednom. Zato si
pamatuju, jakou bouři to vyvolalo v rodině. Můj otec, předpojatý kretén,
mě i matku držel daleko od něj, jako by jeho bratr trpěl nějakou nakažlivou
nemocí. A přesto ani po všech těch letech a hromadě dalších otcových
zločinů pro něj Zinnea nikdy nemá křivého slova. Dexter naopak sdílí mé
pohrdání. Což je dobře. Potřebuju někoho, kdo by mi připomněl, jaký je to
hajzl, když mám zrovna slabou chvilku.
„A ty radši drž tu svou nevymáchanou pusu,“ plácla mě Zinnea přes
rameno.
Tolik mě to rozhodilo, že jsem vyprskla víno na stůl. „Neřekla jsem ani
slovo.“
„Ani jsi nemusela.“
Zinnea se nasoukala do punčocháčů a podprsenky a pak si sedla ke stolu
s líčením. Uchváceně jsem pozorovala, jak s úsměvem nanáší make-up
jeden krok za druhým. Jak je pro ni snadné se usmívat. Zatímco pro mě je
to tak náročné.
„Hotovo,“ mlaskla namalovanými rty. „Teď se musím oblíknout.“ Vstala
od stolu, poplácala své kimono a odvála z místnosti. „Jo, málem bych
zapomněla,“ zastavila se ve dveřích a ohlédla se. Pořád se usmívala, ale
v tomhle úsměvu bylo něco, co mě přimělo mít se na pozoru. „Volal tvůj
otec.“
Okamžitě jsem se vrátila k vínu, protože atmosféra nečekaně zhoustla.
Mlčela jsem a zvedla oči teprve ve chvíli, kdy jsem vycítila, že se na mě
Dexter dívá. Usrkla jsem trochu vína a pohledem se ho zeptala A co já
s tím?
„Rád by tě viděl,“ pokračovala Zinnea ostražitě. „Snažil se ti dovolat.“
Zavřela jsem oči a pomalu vydechla. Ano, já vím. Záměrně ho ignoruju.
„Nemůžu ho vystát ve společnosti té holčičky, kterou nazývá svojí
přítelkyní,“ odvážila jsem se Zinnee postavit. „Pro mě se nic nezměnilo.“
„Uteklo spousta času, zlatíčko,“ usmála se. „A během té doby se možná
změnil i tvůj otec. Vždyť dokonce zavolal mně, proboha. Tvůj otec!
Dokonce se zeptal, jak se mám.“
To její nadšení se mi nelíbilo. Zinnea by mu stejně jako já neměla nic dát
zadarmo. Nechápala jsem její pohnutky. Anebo možná ano. Žij a nech žít,
říkává vždycky. Zbav se všeho špatného. „Určitě něco chce,“ zamumlala
jsem.
„Ano, tvoje odpuštění.“
Moje odpuštění? Toho se nedočká. Ať si klidně hledá spásu v charitativní
činnosti a úspěšné kariéře, ale já jím opovrhovat nikdy nepřestanu. Dopila
jsem víno, zvedla se a prošla okolo Zinney do chodby. Zastavila jsem se
a políbila ji na tvář. „Stavím se za mámou.“
Přitáhla si mě k sobě a pevně mě objala. „Pozdravuj ji.“
„Budu.“
Pustila mě a já zamířila k domovním dveřím. „Beau, zlatíčko?“
Ohlédla jsem se a ona se něžně usmála. „Prosím tě, nech to být. Prostě to
nech plavat. Usmiř se s tátou, lásko. Je to poslední démon, kterého se musíš
zbavit.“
Nic jsem na to neřekla, jen jsem se na ni také usmála a zavřela za sebou.
Zinnea s Dexterem se tolik snaží dát mě dohromady. Nemůžu jim přiznat,
že se to vůbec nedaří. Nesmí vědět o všech démonech, kteří mě pořád
pronásledují. A můj otec je bezpochyby jedním z nich.
Chvíli jsem zápasila se starou železnou brankou, která nepříjemně
skřípala o beton. Zvláštní, že ještě nevypadla z pantů. Chodník na tom
nebyl o moc lépe. Prasklinami v uvolněných a polámaných dlaždicích
prorůstal plevel. Opatrně jsem našlapovala a vyhýbala se kopřivám. „Jsou
nevyhnutelný jako sama smrt, mami,“ bručela jsem si pro sebe, ale nakonec
jsem se k ní dostala bez větších potíží.
Sedla jsem si do přerostlé trávy a položila vedle sebe svazek tulipánů.
„Ahoj.“ Přidušeně jsem se nadechla a zadívala se na náhrobek.
JASMINE (JAZ) HAYLEYOVÁ
1965–2019
NIKDY NEZAPOMENEME
„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ji. „Zato teta Zinnea na starý kolena
měkne. Mimochodem, pozdravuje tě.“ Klekla jsem si, vytáhla z držáku
kamennou vázičku, zahodila zvadlé růže a vylila starou vodu. Vyndala jsem
z batohu lahev Evianu, doplnila vodu do vázy a postavila do ní tulipány.
Máma je mívala nejradši. A já taky. Vždycky říkala, že jsou předzvěstí
jasnějších, slunečnějších a delších dní. Teď už ale není jasné a slunečné nic.
A delší dny jsou jen o to krutější. „Perfektní,“ zhodnotila jsem, vrátila vázu
na místo a ještě květy trochu urovnala. Pak jsem si pohodlně lehla do trávy
vedle mámina hrobu a pozorovala jsem mraky plující po obloze.
Teta Zinnea se mě pokoušela naučit, jak ovládat své myšlenky. Jak
soustředit svůj hněv. Jak setřást negativitu. Jak najít klid navzdory tragédii.
Dodnes se mi to moc nedaří. Každý den se snažím připomínat si základní
poučku. Život je nepředvídatelný a smrt ještě víc. Jisté je jen to, že vás
dožene. Někdy moc brzy, jindy moc pozdě, ale dožene vás. „Přemýšlím, že
bych si pořídila vlastní bydlení,“ vyprávěla jsem mámě a tahala ze země
stonky trávy. „Teta Zinnea by mi to sice nikdy neřekla, ale určitě už mě
začíná mít dost.“ Ukázala jsem na oblohu. „Podívej, ei elovka.“ Dívala jsem
se, jak nad námi pluje dlouhý špičatý mrak, který postupně ztrácel tvar.
„Říkala jsem jí, že zůstanu měsíc.“ Otočila jsem hlavu na stranu. „A už to
budou dva roky.“ Je mi třicet. Mám peníze. Dokonce mám i chuť. Ale
někde v koutku duše mám pořád strach opustit azyl u Zinney. Někde
v koutku duše vím, že by to byla hloupost. A sejít se s otcem? Kdepak. To
by mě jenom rozhodilo ještě víc. Nemůžu se smířit s tím, že je pořád
naživu, ale máma ne. Vždyť jsem se nevyrovnala ani s tím, že tady pořád
jsem já.
Strach. Jedna z věcí, kterých se mě teta Zinnea tolik snaží zbavit. Nemám
to srdce říct jí, že to nepomáhá. Už nemám strach ze smrti, ale ze života.
Bojím se, že se nikdy nezbavím téhle hořkosti. A bolesti. Že už nikdy
nebudu mít znovu čistou hlavu. Že už se nikdy nedokážu podívat
do zrcadla a být spokojená s tím, co vidím. Bojuju s tím každý den.
A pokaždé mě děsí odpověď na všechny mé problémy. Všude kolem sebe
vidím cestu ven.
Zinnea je moje opora.
A já nedokážu svoji oporu opustit. Dělala oporu i mámě. A otec jí pohrdá.
Vydechla jsem a znovu se zaměřila na obláčky a trávu okolo. Vtom mi
zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej a ušklíbla se. Tohle neznámé
číslo jsem dneska už viděla. „Swingers party vám nevyšla?“
„Říkala jste, že malujete byty,“ začal, aniž by jakkoli reagoval na můj
vtípek.
 Váhavě jsem se usmála. „Maluju.“
„Já nějakého malíře hledám.“
Moc jistě nezněl. Vlastně zněl spíš nervózně. „Co chcete vymalovat?“
„Ložnici.“
„Swingers party jí daly zabrat?“
„Kolik?“
Začínalo mi to být podezřelé. „Než dám nabídku, musela bych ji vidět.“
„Co dnes večer?“
Dnes večer? „Jsem na návštěvě u matky.“
Následovalo dlouhé ticho, až jsem se znovu musela podívat, jestli se hovor
nepřerušil. „Tak zítra večer?“ navrhl konečně.
Chvíli jsem se kousala do rtu a přemýšlela, jak k tomu přistoupit. Práce
moc nemám. O nic moc nejde, peníze zase tolik nepotřebuju. Spíš
rozptýlení. Klid, který mi malování přináší. Blízkost k mámě. „Mám toho
teď docela hodně.“ Instinkt mě nabádal k opatrnosti. Bylo to divné. Ty jeho
telefonáty. Celý rozhovor. Napadlo mě, že bych asi měla zavěsit.
„Znamená to ne?“
„To ne.“ Nechala jsem si otevřená zadní vrátka, protože ve mně rostla
zvědavost. Nesnáším tu část mého já, která si ještě nevšimla, že už nejsem
u policie.
„Tak kdy se můžete přijet podívat?“
„Moment, kouknu se do diáře.“ Na chvíli jsem si odtáhla telefon od ucha,
zakoulela jsem očima a podívala se na mámu. Já vím. Směšný. „V pondělí
večer?“ zeptala jsem se, jakmile uteklo dost času na to, abych se stihla
podívat do prázdného kalendáře.
„V osm,“ řekl, ale neznělo to jako otázka. Nešlo o návrh. Jednoduše mi to
oznámil.
A to mě naštvalo. „V sedm. Potřebuju vaše jméno a adresu.“
„V osm. Údaje vám pošlu esemeskou.“ Pak hned zavěsil a já zaraženě
zírala na displej telefonu.
„Tak fajn,“ řekla jsem a s pohledem k obloze se snažila nevšímat si té části
mého já, která se ptala, co to sakra dělám. Větší část mého mozku byla
naprosto uchvácená.
A roztěkaná.
„Koukej,“ zašeptala jsem a ukázala k nebi. „Tamten má tvar jako
Británie.“
Kapitola 5
JAMES

Je to sebevražda. Naskočila mi husí kůže. Vím, co to znamená.

Nebezpečí.
Goldie vešla do mé pracovny a zaťukala na mobil na mém uchu. „Co
blbneš?“
Poznala to. Jistě že to poznala. Od chvíle, kdy jsem ji v jednom
londýnském baru odtrhl od jednoho chlápka a pak toho blba umlátil, se
ode mě nehnula. Je to už šest let. K mariňákům už se nevrátila. Pro ně je to
ztráta, pro mě výhra.
Vstal jsem, odhodil mobil na stůl a cestou okolo něj si rozepnul košili. „Už
jsi měla něco k jídlu?“ zeptal jsem se, což je můj způsob, jak jí dát najevo, že
se o tom nehodlám bavit. Protože jak bych jí to měl asi vysvětlit, když sám
nemám ani ponětí, co to vlastně dělám?
„Ne. Odpověz mi. Ta ženská měla být další zázrak z akademie. Vstupní
test zmákla s prstem v nose, stejně jako její matka. Říkali jí…“
„Lara Cro ,“ zamručel jsem. „Já vím.“
Goldie se rozzuřila. „Tak co plánuješ? Zabít ji?“ Pak najednou zavřela
pusu a vytřeštila oči. „Počkej. Neříkej mi, že o ni máš starost?“
Podmračeně jsem se okolo ní protáhl. „Já si o lidi nedělám starosti. Já je
zabíjím.“ Ale pravda je, že pokud Beau Hayleyová nevzdá svůj úporný boj
za spravedlnost, mohla by roztočit celou spirálu problémů, se kterými se teď
nemůžu zahazovat. Klidně by ji to mohlo stát život. „Jen si pojišťuju svoji
imunitu.“ Potřebuji, aby se Beau Hayleyová přestala hrabat v minulosti,
a vůbec netuším, jak toho dosáhnout.
„Kam jdeš?“
„Ven.“ Popadl jsem klíče od auta a vyšel z pracovny. Opakoval jsem si, že
se musím sebrat, než pošlu všechnu svoji dosavadní práci do hajzlu.
Nastoupil jsem do výtahu, a jakmile se zavřely dveře, zadíval jsem se
na svůj odraz. Viděl jsem je naprosto zřetelně. Ďábel na jednom rameni.
Anděl na druhém.
Ďábel byl hlasitější. Anděl se neprosadil.
Zamrkal jsem a uhnul před pohledem muže, který na mě zíral ze zrcadla.
 Cizinec.
A přesto člověk, kterého znám nejlíp na tomto světě.
Dveře se otevřely a Otto za recepčním pultem zvedl hlavu. Cestou okolo
jsem se podíval na řadu obrazovek před ním. Celá moje budova je
prošpikovaná kamerami. Každé prázdné patro je pod dohledem. Každý
vchod je pod dohledem. I střecha je pod dohledem. „V pondělí večer
čekám návštěvu. Beau Hayleyová. Pošli ji rovnou nahoru.“
Jasně. Přece tu sebevraždu nebudeme protahovat.
„Beau…“ Otto se odmlčel. Ovšem tón, kterým vyslovil její jméno, byl
plný obav. „Samozřejmě.“
Ani cesta do garáže nestačila, abych přišel k rozumu. Nasedl jsem do auta,
nastartoval a zadal do navigace její adresu.
A nedokázal jsem s tím přestat ani poté, co jsem zastavil v její ulici.
Zaparkoval jsem na protější straně ulice, opřel si lokat o dveře a upřeně
sledoval její dům. Uplynula hodina a já neviděl jedinou známku života.
Nic. A já si to pořád nerozmyslel.
Pak se něco začalo dít. Do ulice zajel taxík a já se v sedačce snížil. A pak
jsem se snížil ještě víc, když taxík zastavil přímo přede mnou. Seděla vzadu,
jen pár metrů ode mě. Klidně by se mohla podívat do mého auta a viděla
by mě. Být viděn.
Celý napjatý jsem ji pozoroval a znovu jsem se sám sebe ptal, co blbnu.
Ona nekonečně dlouho jen hleděla na dům. Co to dělá?
Konečně vystoupila a několik minut nehnutě stála vedle taxíku. Pak
znovu nastoupila a taxík rychle odjel. Já se poprvé za několik minut
nadechl a přejel jsem si rukama přes obličej. „Ne abys ji sledoval,“ nabádal
jsem se, zatímco jsem startoval a sledoval ve zpětném zrcátku vzdalující se
zadní světla. Rychlá otočka mě poslala špatným směrem. Ale za pár chvil už
jsem se držel dvě auta za taxíkem.
Sledoval jsem ho až k supermarketu, kde ji vysadil před vchodem.
Vystoupil jsem a běžel přes parkoviště. Zastavil se. Otočil se a zamířil zpátky
k autu. Znovu se otočil. „Kurva,“ zabručel jsem a šel dovnitř za ní. Vzal
jsem si košík a bloumal za ní uličkami tichého supermarketu. Ale držel jsem
se v bezpečné vzdálenosti.
Bezpečné? Být ve stejné zemi jako tahle ženská není bezpečné. „Vypadni,“
přikázal jsem si, ale dál jsem se šoural za ní. Ona si ale nic nekoupila.
Vypadalo to, že si nepřišla pro nic konkrétního.
Na rozdíl ode mě.
Já přišel za jasným účelem. Odvrátit průšvih.
A přesto jsem měl pocit, že se řítím do průšvihu ještě mnohem většího.
Kapitola 6
BEAU

V pondělí v osm večer jsem vešla skleněnými dveřmi do vstupní haly James
House, hypermoderní dvacetipatrové budovy ve východní části města.
Okamžitě mě zaskočilo to množství zrcadel. Visela na všech stěnách
i dveřích, dokonce i těch od výtahu.
Recepční zvedl hlavu. „Co si přejete?“ Byl to urostlý muž se znepokojivým
počtem piercingů v obličeji a obdivuhodným plnovousem. Je to recepční?
Člen ochranky? Nebo ani jedno?
„Mám schůzku s Jamesem Kellym. Jmenuju se Beau.“
„Říkal, že vás mám poslat rovnou nahoru.“ Zatímco mě vedl k výtahu,
snažila jsem se vyhýbat všem zrcadlům. Nakoukla jsem za recepční pult
a spatřila desítky obrazovek. Bezpečnostní kamery. Všude. To není nic
nezvyklého. Ale tolik?
Protáhl čipovou kartu čtečkou a dveře se s cinknutím otevřely. Další
zrcadla. Muž vešel do kabiny a zmáčkl na ovládacím panelu několik
tlačítek. „Odveze vás přímo do nejvyššího patra.“ Podržel mi dveře, abych
mohla dovnitř.
„Díky.“
On zamyšleně přikývl, dveře se zavřely a já zůstala sama se svým
odrazem. Zamžourala jsem, naklonila se blíž a zblízka se zadívala sama sobě
do očí. Do obvykle prázdných očí, které teď přetékaly zvědavostí. „Co to
děláš, Beau?“ zeptala jsem se tiše. „Vypadni.“ Prohrábla jsem si rozpuštěné
medové vlasy, rozčísla dlouhé konečky prsty a přehodila si je přes jedno
rameno. Jsou vlnité. Nezvladatelné. S povzdechem jsem je svázala
do ledabylého ohonu, stáhla si rukávy nadměrně velké košile a zamotala
ohon do drdolu.
Dveře se otevřely a mně spadla brada. „Do háje,“ zašeptala jsem
s pohledem upřeným k prosklené stěně. Za ní se rozkládalo panorama
Miami v záři zapadajícího slunce. Dechberoucí. Okouzlující. Vystoupila
jsem z výtahu a ohromeně se rozhlédla kolem sebe. Zjistila jsem, že
skleněná tabule se táhne přes tři stěny. Jako bych se ocitla v obřím akváriu.
Jediná veliká místnost. Všechny stěny skleněné… co tady sakra chce
malovat?
„Haló?“ zavolala jsem a přešlapovala u výtahu. U zadní stěny jsem si
všimla schodiště. I to bylo skleněné a každý plovoucí schod byl protkaný
bílými vlákny. Všude hořely svíčky, a jejich mihotavé světlo ještě
umocňovalo dojem z už tak majestátného prostoru. Zachvěla jsem se
a podívala se na mobil. Přesně osm. „Haló?“ zavolala jsem znovu, tentokrát
hlasitěji. Nic. Nechtěla jsem po tom akváriu courat sama, a tak jsem vytočila
jeho mobil. Zvonilo to a zvonilo, až hovor spadl do schránky. „Ehm…
dobrý den, to jsem já. Jsem tady, a vy tu nejste. Stojím u výtahu na prahu
vašeho skleněnýho zámku.“ Cítila jsem se… nejistě.
Zavěsila jsem a dál trochu ztraceně čekala, až se objeví. Mezitím jsem si
v hlavě přehrávala, co všechno jsem o Jamesi Kellym zjistila, což nebylo
mnoho. Neměl účet na žádné sociální síti a na Googlu jsem k němu nenašla
nic kromě starého inzerátu jedné realitky, která dům před pěti lety nabízela
k prodeji.
Uplynulo deset minut. Nikde nikdo. „No tak,“ zabručela jsem a znovu se
podívala na mobil. Podívala jsem se na dveře výtahu, které se už dávno
zavřely. Na panel s tlačítky a čtečkou čipových karet. Navíc jsem si vybavila
klávesnici uvnitř, přes kterou recepční zadával jakýsi kód. Byla jsem v pasti.
„No skvělý,“ zašeptala jsem a otočila se znovu k prosklené stěně. Jméno
toho chlapa dole jsem nikde neviděla. Neměl na sobě žádnou uniformu,
takže jsem ani netušila, pro jakou rmu pracuje. Do hajzlu. Moc chytrý,
Beau.
Pomalu jsem se vydala hlouběji do místnosti a rozhlížela se. „Pane Kelly?“
zkusila jsem to znovu, ale pořád nic. „Tady Beau Hayleyová. Přišla jsem se
podívat na vaši ložnici.“ Zastavila jsem se u schodiště a podívala se nahoru.
„Pane Kelly?“ Vtom jsem něco zaslechla. Hudbu. To by vysvětlovalo, proč
mě neslyší. Ať je kdekoli. Kde je?
Bez rozmýšlení jsem si sundala žabky a pomalu šla po schodech nahoru.
Dovedly mě do dalšího patra. Spatřila jsem velký prostor s kulatým stolem
uprostřed a další skleněné stěny, tentokrát však byly z mléčného skla
a na několika místech je narušovaly dveře z mléčného skla. Celkem šestery.
A pořád žádné stěny, které bych mohla malovat.
Hudbu jsem tady slyšela jasněji. Přicházela z jedné z místností vpravo.
Paradise Circus od Massive Attack. S mrazením v zádech jsem došla
ke dveřím a zaklepala. „Pane Kelly?“ Zavolala jsem přes sklo.
Nic.
Ani nevím, co mě to popadlo – měla jsem se otočit a zmizet – ale mé tělo
jako by mělo vlastní hlavu. Vzala jsem za kliku, opatrně jí otočila
a pootevřela dveře. „Hal…“
Do prdele!
Vyschlo mi v krku, zadrhl se mi hlas a já s rukou na klice ztuhla jako
socha. Jen jsem civěla s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou a moje
otřesená mysl se snažila nějak pobrat scénu, která se odehrávala v ohromné
místnosti přede mnou.
Bylo tam toho tolik k vidění, ale nejvíc ze všeho mě uhranul jeho pro l.
Zírala jsem. Prostě jsem jen zírala. Zírala jsem, jak do ní zezadu buší,
v prstech svírá její vlasy a táhne jí hlavu do záklonu. Konečně jsem od něj
odtrhla zrak a zaměřila se i na další detaily. Žena byla připoutaná k rámu
upevněnému ve stěně. Měla zavázané oči a v puse roubík.
Byli tím zcela pohlcení.
Protáhla jsem si ruku na klice a v duchu se nabádala k odchodu. Zavři ty
dveře. Vypadni. Ale pak mě zaujalo ještě něco v rohu místnosti.
Nějaký muž.
Povaloval se v křesle.
Nahý.
Masturboval.
I on byl naprosto ztracený a zastřeným pohledem sledoval jen ty dva.
No ty vole.
Couvla jsem, zavřela dveře a zalapala po dechu. Netušila jsem, co dělat.
Chvíli jsem zaraženě civěla do mléčného skla a pak se ohlédla ke schodišti.
Co teď, sakra? Očividně na naši schůzku zapomněl.
Tu myšlenku jsem hned zahnala. Ne. Ten chlápek ve vstupní hale – ať už
je jeho pracovní pozice jakákoli – říkal, že mě očekává. Začala mě bolet
hlava. Kmitala jsem pohledem mezi dveřmi a schodištěm. Očekával mě.
Nezapomněl. A samozřejmě nečekal, že mu budu čmuchat v bytě, protože
jsem si ani nedovedla představit, že by mu nevadilo, že jsem tohle viděla.
A tak jsem se uchýlila k jedinému možnému vysvětlení. Nechal se unést.
Utopil se v extázi. Pak jsem si zničehonic vybavila ten náš telefonický
rozhovor.
 Swingers party.
Proboha svatýho.
Vrátila jsem se k výtahu a cestou si nazula žabky. „Bože můj, tohle je
děsný.“ Pevně jsem zavřela oči a snažila se zahnat vzpomínku na to, co jsem
právě viděla, a zapomenout na všechny ty zvuky. I na tu hudbu. Která hrála
dál.
Chvíli jsem se dívala na tlačítka výtahu. Správa budovy. Zavolej na správu
budovy. Otevřela jsem Google, zadala do něj název budovy a hledala
telefonní číslo. Nic. Slepá ulička.
Zavřela jsem oči, nadechla se, smířila se s osudem – nepředstavitelným
a příšerným osudem – a svezla se na zadek vedle výtahu. Rozhodně
nevypadal, že se blíží ke konci. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než
na tu scénu. Zatlačila jsem si dlaní na čelo v marné snaze vyhnat ji z hlavy.
Její vzdechy. Zvuky. Hudba.
Jeho nadřazenost.
Zvedla jsem oči ke stropu a zhluboka vydechla. Pak jsem si znovu
vzpomněla na ten náš telefonát. „Ach jo, Beau,“ vydechla jsem. Pořád jsem
slyšela tu zatracenou hudbu, která mě neustále vracela k tomu, co se asi
děje nahoře. Ten chlap v křesle. Přidal se k nim?
Vtom mi zazvonil mobil a já nadskočila nejmíň metr vysoko. „Sakra.“
Přijala jsem hovor, vděčná za nějaké rozptýlení. Jakékoli rozptýlení. „Ano?“
„Beau?“
„Čau, Regi.“ Upřeně jsem sledovala horní konec schodiště. „Jak je na tom
Dolly?“
„Je po ní.“
To jsem nečekala. „Co takhle, že bys mi to sdělil trochu šetrně?“
Reg se zasmál. „Oba víme, že už měla delší dobu na kahánku, Beau.
Překvapuje mě, že ses s tím ještě nesmířila.“
„Takže už se nedá nic dělat?“ vyhrkla jsem nasupeně.
„Jedině vyměnit motor.“
„Tak do toho.“
Reg zaváhal. „S prací to bude stát víc než nový auto, Beau. Bavíme se
o tisících dolarů.“
„Mně je fuk, kolik to bude stát.“ A vážně je. Upřímně řečeno, za ty roky
jsem v Dolly utopila tolik peněz, že bych si za ně nejspíš mohla pořídit nový,
spolehlivý, nejnovější mercedes. Ale já nechci nový nablýskaný mercedes.
Chci Dolly. „Mám k ní vztah, Regu,“ dodala jsem, jako by to už neslyšel
tisíckrát.
Slyšela jsem, jak si povzdechl. „Zkusím najít nějakej motor z bouračky.“
Kdybych mohla, usmála bych se. Ale v mojí situaci mě i tenhle
jednoduchý rozhovor s Regem stál spoustu sil. „Díky, Regi.“ Nerozloučil se,
jen zavěsil, a já zamrkala. Pálilo mě v očích, jak jsem tak dlouho zírala
na jediný bod na vrcholu schodiště. Co do háje řeknu, až mě tady konečně
najde?
O tom už jsem nestihla přemýšlet. Zaslechla jsem, jak se nahoře otevřely
dveře, a ztuhla jsem. Hudba utichla. A pak se ozvaly hlasy.
Sakra.
Vyhrabala jsem se na nohy a pohrávala si s nití, která se uvolnila z díry
na stehně mých džínů. On scházel po schodech a cestou si přes hlavu
oblékal tričko. „Bože můj,“ zašeptala jsem a sledovala ho v pohybu.
Nezadus se, Beau.
Jeho tvář. Byl brutálně krásný, a přesto tak chladný. Tmavé vlasy mu
spadaly okolo uší a přes oči, mokré a vlnité. Měl ostře řezané čelisti a jeho
tělo vyzařovalo sílu. Pevné a silné a jako vytesané od sochaře.
Odtrhla jsem oči od jeho nahého hrudníku a zaměřila se na ženu jdoucí
za ním. Ta už byla oblečená, v kostýmku. A za ní kráčel ten chlap z křesla.
Hlavou mi opět probleskla vzpomínka na to, co jsem viděla, ačkoli ti lidé
na schodišti teď vypadali… jinak. Civilizovaně.
Byli oblečení.
Rozpačitě jsem čekala, až si mě všimnou.
„Bylo to moc příjemné setkání, Jamesi,“ řekla žena.
„Jistě.“ Jeho odpověď byla stručná a věcná a bez sebemenšího náznaku, že
by to cítil stejně.
„Jo, moc příjemné,“ dodal muž.
James si přestal natahovat tričko přes hrudník a zastavil se v polovině
schodiště, čímž přinutil zastavit i své dva společníky. Nehnutě si držel tričko
pod bradou a upřeně se zadíval dolů.
Na mě.
Naprázdno jsem polkla.
„Beau Hayleyová,“ zamumlal, zatímco si mě ti dva se zájmem prohlíželi.
Zato já doslova oněměla. Znovu jsem polkla, přešlápla z nohy na nohu
a uhnula očima. Už jsem ten jeho jestřábí pohled nedokázala snést.
Konečně jsem ze sebe něco vysoukala. Nebyla to ta nejvhodnější
odpověď, ale na nic jiného jsem nepřišla. „James Kelly,“ zašeptala jsem
a přinutila se na něj podívat. Jako bych plnila rozkaz.
Vydechla jsem a uvolnila ramena.
„Díky, že jste počkala,“ řekl tiše tím věcným tónem.
Pátrala jsem v sobě po té ženě, která dokáže za všech okolností zachovat
klid. „To je v pořádku.“ Zadívala jsem se na dvě mlčící postavy za ní a on se
ohlédl.
„Vyprovodím vás.“ Sešel ze schodů a zamířil ke mně. Z odrbaných džínů
mu čouhala bosá chodidla. Zmáčkl tlačítko na stěně a dveře se otevřely.
Ustoupila jsem stranou, aby mohli vejít do výtahu, a dokonce se mi
podařilo se na ty dva rozpačitě usmát.
„Beth, Darrene, pěkný večer,“ pozdravil James. Dveře se zavřely.
A pak… ticho.
Děsivé hlučné ticho.
Pohlédla jsem na něj. Kousal se do rtu. Jako by přemýšlel. O čem
přemýšlí?
Couvl ode mě. Měl křišťálově modré oči. Výrazné jako jeho čelist,
majestátní jako jeho osobnost a husté obočí jen podtrhovalo jeho
nepřátelské vzezření. Vlnité vlasy měl ztmavlé potem. Byl neskutečně
přitažlivý. „Trochu se mi protáhla předchozí schůzka.“ Mluvil tiše. Úsečně.
Já se na něj nedokázala dívat. Ten jeho pohled byl až příliš prozíravý
a mocný. Cítila jsem se, jako by mi četl myšlenky. „Volala jsem, ale nejspíš
jste mě neslyšel.“ Protože jste byl zabraný v pořádné akci. „Chtěla jsem
odejít,“ ukázala jsem k výtahu, „jenže nemám kartu ani přístupový kód.“
James ukázal na tlačítko nad čtečkou karet. „K odchodu nepotřebujete
ani kartu, ani kód.“
„Aha.“ V duchu jsem si vynadala. Takže jsem mohla odejít? Mohla jsem
nás oba ušetřit tohohle trapasu? On ale nevypadal, že by se cítil jakkoli
trapně. Tvářil se jenom otráveně. „Jestli se vám to teď nehodí, můžu přijít
jindy.“
„Zůstaňte.“ Otočil se na bosé patě a zamířil do otevřené kuchyně
na druhé straně místnosti. „Něco k pití?“
 „Ani ne, díky.“ Šla jsem za ním a znovu se rozhlížela. Další sklo. „Krásný
byt.“
„Díky.“ Otevřel vysokou lednici se skleněnými dveřmi, vyndal si z ní pivo,
odšrouboval víčko, opřel se o barový pult a napil se.
Z nějakého důvodu jsem se mu nedokázala dívat do očí, a tak jsem jen
bezcílně bloumala pohledem po bytě.
„Máte problém s očním kontaktem?“ zeptal se a já se k němu okamžitě
otočila. Zatímco si mě prohlížel, znovu se napil piva. „Nebo snad se mnou?“
V duchu jsem se zasmála. Jenom s tím, že jsem nečekaně vpadla
doprostřed tvých orgií a teď musím předstírat, že jsem neviděla, jak tvoje
nádherně nahé tělo neúnavně buší do té ženské.
Dívala jsem se mu do očí, jen aby si mě přestal dobírat, a snažila se přijít
na nějakou vhodnou odpověď. Ten muž byl zlověstný. Zatím jsem netušila,
jak moc, ale intuice mi napovídala, že hodně. Strávila jsem sama v temnotě
dost času na to, abych poznala pošramocenou duši. Abych vycítila hněv.
Abych vycítila bolest. Sama jsem chodícím příkladem.
Co ho asi potkalo?
Měla jsem pocit, jako by se mě záměrně pokoušel zneklidnit, a pěkně mě
tím štval. A to, čeho jsem byla před chvílí svědkem, tomu pocitu vůbec
nepomáhalo. On ale nevěděl, čeho jsem byla svědkem.
Nebo ano?
Naklonil hlavu na stranu a já po něm ten pohyb zopakovala. „Víte co, tak
já se přece jenom taky napiju.“ Pro lásku boží, dej mi všechen alkohol, co tu
máš.
On ledabyle přikývl a otevřel ledničku, aniž by ze mě spustil oči. „Pivo?“
Provokoval mě, což bylo k vzteku. „Ano, prosím.“ Kdybych uhnula
pohledem, cítila bych se jako hlupák, a tak jsem tvrdošíjně udržovala oční
kontakt, jen abych ho nenechala vyhrát. Takovou moc mu prostě nedám.
James odložil svoji lahev, otevřel moji a podal mi ji. Vzala jsem si ji
a napila se. Měla jsem co dělat, abych se nezamračila.
Pořád. Na. Mě. Čumí.
Začínala jsem si myslet, že ví, že jsem je tam nahoře viděla. Proč by se
jinak takhle choval, proč by na mě tak zíral? On se mě snad vážně pokouší
vyvést z míry. Proč? Jsem dcera Jaz Hayleyové. Já se prostě nenechám
zlomit. On se mírně pousmál, jako by mi opravdu četl myšlenky, a nakonec
se přece jenom podíval jinam a prohrábl si rozcuchané vlasy.
„Ukážu vám svoji pracovnu.“ Odstrčil se od pultu a zamířil ke schodišti. Já
jen zírala na jeho široká ramena.
„Vaši pracovnu?“ zavolala jsem a on se zastavil s nohou na prvním schodu
a ohlédl se.
„Jste tady kvůli malování, nebo ne?“
„Ano, ale původně jste mluvil o ložnici.“ Proč to sakra říkám? Do jeho
ložnice mě nedostane ani párem volů.
„Opravdu?“ podivil se. „Myslel jsem pracovnu.“
„Ale já tady všude vidím jenom sklo.“
On líně pozvedl obočí a já to vzdala a uhnula pohledem. „Ale ještě jste to
neviděla nahoře.“
Proboha, Beau, vypadni odtud. Zmiz. Uteč z tohohle hororu. Jenže já
neodešla. Namísto toho jsem šla mlčky za ním, stejně jako předtím jsem
u schodů skopla žabky a s očima upřenýma na jeho stehna stoupala
nahoru.
Nahoře jsme zahnuli za roh a můj pohled přirozeně sklouzl ke dveřím
do jeho království. „Žijete sám?“ zeptala jsem se ve snaze o společenskou
konverzaci. Ještě nikdy jsem nepotkala někoho tak chladného.
James obešel první dveře, tamty dveře, a otočil se ke mně. „Ano.“
„Jste vždycky tak pohostinný?“ Prostě to ze mě vypadlo. Můj mozek se
pořád vracel do té místnosti za dveřmi, jakkoli jsem se mu v tom pokoušela
zabránit. Při práci u policie jsem se naučila zachovat klid i v těch
nejsložitějších situacích. Nenechat se rozhodit. Ale teď jsem byla totálně
v háji.
„Já jsem velmi pohostinný,“ odvětil a já se bezděky potichu zasmála. On
se zastavil u dalších dveří a podíval se na mě. Dobrý bože, jeho oči jsou jako
bezedné studnice hříšnosti. Magnety. Sáhl na kliku, ale neotevřel. „Cítíte
snad mezi námi nějaké napětí?“ zeptal se zastřeným hlasem.
„Ano.“ Nelhala jsem. Na hry jsem už stará.
„A napadá vás, co za tím je?“
„Nevím. To mi řekněte vy.“
„Býváte vždycky tak nesvá?“
„Ne. Nikdy.“ Vážně ne, a teď jsem mu navíc mimoděk přiznala, že se
necítím dobře.
 „Takže je opravdu problém ve mně?“
„Ano, je to kvůli vám.“ Sarkasticky jsem se na něj usmála. „Máte z toho
radost?“ Poznala jsem, že má.
„Ne, ale probouzí to ve mně zvědavost.“
„Proč?“
On mě přejel očima od hlavy k patě, a dal si na tom dost záležet.
„Probouzí to ve mně zvědavost,“ zašeptal a opět mi pohlédl do očí, čímž mě
zcela zhypnotizoval. Uhranul. „Protože nevím, jestli se vám třeba nelíbím.“
Pauza. Bezostyšná pauza pro zdůraznění významu jeho slov. „Nebo se
chcete se mnou vyspat.“
Otevřela jsem pusu, trochu v šoku, a bůh mi pomáhej, hodně vzrušená.
„A já se zas nemůžu rozhodnout, jestli se mě záměrně snažíte rozhodit,
nebo jste prostě jenom kretén.“
James se usmál. I ten úsměv působil hříšně. „Od obojího trochu.“
Hrdě jsem zvedla hlavu, když otevřel dveře a pokynul mi dovnitř.
Přinutila jsem se projít okolo něj do pracovny, pronásledovaná jeho
drobnohledem. Další prosklená stěna, ale tentokrát jenom jedna.
Na pohovku by se pohodlně usadilo osm lidí. Kuchyňka v rohu byla
vybavená skleněnou lednicí, kávovarem Nespresso, a za prosklenými dvířky
skříněk byly vyskládané ladící šálky a talířky. Jeho stůl připomínal spíš
vybavení nějaké konferenční místnosti – další sklo – a židle stála mezi
stolem a oknem. Jedna ze tří stěn byla ověšená desítkami televizních
obrazovek. V téhle pracovně byste klidně mohli žít, což o Jamesi Kellym
hodně vypovídalo. Byl to workoholik. Žádný div, že se choval tak
nespolečensky. Vsadila bych se, že je tady zavřený většinu času, který
netráví v práci. Nebo se neúčastní úžasného sexu před očima dalšího chlapa.
Prohlédla jsem si dvě omítnuté stěny – veliké stěny – a zvedla oči
ke stropu. Byl posetý desítkami malých bodových světel. Ušklíbla jsem se.
Tohle bude pěkná otrava.
„Jak zní verdikt?“ zeptal se a usadil se na roh konferenčního stolu.
„Týden práce.“ Přistoupila jsem k jedné ze stěn a přejela po jejím povrchu
dlaní. Hladký. Jen bude potřeba zatmelit pár děr po háčcích na obrazy.
„Strop bude hodně náročný, vzhledem ke všem těm světýlkům.“ Vzhlédla
jsem a on také. „Tisíc.“
„Ne, myslím, že je jich jenom dvě stě,“ odpověděl a pohledem upřeným
mezi žárovičky.
S úsměvem jsem obdivovala jeho krk. „Dolarů,“ objasnila jsem. „Plus
barva.“
On sklonil hlavu. „Tisíc? Za vymalování dvou stěn a stropu?“
„Jsou to hodně velké stěny a pěkně otravný strop.“ Než objedu štětcem
všechny ty lampičky, budu mít úplně ztuhlý krk. Chiropraktik mě bude stát
nejmíň stovku. A taky jsem se ho nejspíš podvědomě snažila odradit. Přijít
o tu zakázku. Neměla bych tady trávit víc času, než je nutné, ideálně už ani
minutu. Tak co tu ještě děláš?
Protože jsem příšerně zvědavá. Nebo znuděná.
James zavrtěl hlavou. „Chcete mě akorát odrbat. Sám bych to zvládl
za víkend.“
Napila jsem se svého piva a podala mu lahev. Trochu váhavě si ji vzal.
„Tak si to užijte.“ Otočila jsem se a vyšla z pracovny. Čím víc jsem se od něj
vzdalovala, tím mi bylo lehčeji. Sešla jsem se schodů a nazula si žabky.
V téhle skleněné kleci s tím skleněným chlapem nestrávím už ani minutu,
natož celý týden. Je ostrý jako střep.
Průhledný?
Když se otevřely dveře výtahu, vešla jsem dovnitř, otočila se a pomalu
zvedla oči. On stál pod schody.
A jen na mě hleděl.
A přestože jsem se chtěla podívat jinam, nedokázala jsem se z jeho
pohledu vymanit. James se kousl do spodního rtu. Pak mu ruce sklouzly
k lemu trička. Otočil se, přetáhl si tričko přes hlavu a bosý zamířil
do kuchyně.
Já jen polkla, opřela se o madlo u zrcadla a zírala na jeho mohutná záda.
A ty děsivé hluboké jizvy, které pokrývaly jejich každý centimetr.
Kapitola 7
JAMES

Co to sakra dělám? Praštil jsem sebou na pohovku s očima přikovanýma

k výtahu. Pivo jsem vyměnil za něco tvrdšího. Obrátil jsem do sebe panáka
čisté vodky a zalapal po dechu. Já přece věděl, co dělám. Když jsem si
zajistil společnost na čas, kdy měla dorazit Beau Hayleyová, přesně jsem
věděl, co dělám.
Vytvořil jsem překážku. Aby mě začala nenávidět, protože nic jiného by
cítit neměla. Jenže s každou další informací, kterou mi Goldie o Beau
Hayleyové poslala, moje zaujetí rostlo. A ty telefonáty? Její hlas? Něco
ve mně se probudilo a já to prostě nedokázal přehlížet.
Poznamenaná.
Zlomená.
Beznadějná.
Ta žena v sobě má všechno, čím jsem kdysi býval i já. A moje okouzlení?
To mě rozhodilo. Její hladká světlá pleť. Neposlušné světlé vlasy. Temně
tmavé oči. Pohybuje se s elegancí a jistotou, a přesto jsem ještě neviděl
někoho tak těžkopádného a ztraceného. Opovržení životem. Ještě nikdy
jsem neviděl, že by měl někdo své démony tak jasně vepsané ve tváři.
Jedině v zrcadle.
„Kurva,“ zabručel jsem a promnul si čelo. Vytáhl jsem z kapsy mobil
a rozsvítil displej. Zaplnila jej tvář Beau Hayleyové.
Nádherně toxická.
Už tady nechce být.
A já to můžu zařídit.
Udělat nám oběma laskavost.
Kapitola 8
BEAU

„Je to jako spát v lahvičce ibalginu,“ zabručel Dexter a odhodil pouzdro

s pistolí na křesílko zdobené výšivkami pávů.
Namočila jsem štětec do barvy, balancujíc na nejvyšších příčkách žebříku,
abych dosáhla do rohu. „Jí se to líbí.“
„Jistě že jí se to líbí. Vypadá to, jako by to tu poblila Barbie. A opovaž se,
aby tě viděla na těch šta ích takhle blbnout.“
„Jsem v pohodě.“ Zkušeným pohybem jsem štětcem přejela po stěně
v místech, kde se stýká se stropem. Vzniklá linka byla to nejlepší, čeho jsem
s tím novým štětcem mohla dosáhnout. Trochu jsem se zaklonila
a prohlédla si ji. „Příšerný.“
„Podle mě je to dokonalý.“
„Hotovo,“ ohlásila jsem, seskočila z žebříku a odložila kbelík na krycí
plachtu. Dokonalý. A co to sakra vůbec znamená? „Můj oblíbenej štětec už
se nevyrábí.“ Prohledala jsem Google a nikde jsem ho nenašla. Zhnuseně
jsem se podívala na náhradní štětec a hodila ho do kbelíku s barvou. „Co jí
tak trvá?“ zeptala jsem se právě ve chvíli, kdy teta Zinnea uštvaně vtrhla
do dveří navlečená v dlouhých rudých saténových šatech.
„Kde mám paruku?“ vyjekla. „Neviděli jste někdo moji paruku?“
Já i Dexter jsme se rozhlédli po všech těch krycích plachtách a malířských
pomůckách. „Uklidím tu.“ Začala jsem skládat své pomůcky do krabice
a štětec i váleček jsem zabalila, abych je mohla později umýt.
„Beau, zlatíčko?“
Vzhlédla jsem. Teta Zinnea přestala panikařit a dívala se na mě tím svým
pohledem. Starostlivým.
„Nechceš dnes večer zajít na mé představení?“
Neodpověděla jsem, jen jsem jí oplatila tím svým pohledem a dál se
věnovala práci. Potemnělý noční klub v centru města, který je až po strop
plný vzrušených a řvoucích fanoušků, je pro mě noční můra. Ona to ví.
A přesto se pokaždé ptá s novou nadějí v očích.
„Vypadáš úžasně,“ zalichotil jí Dexter ve snaze rychle změnit téma, jen
aby mě zbavil tetiny pozornosti.
„Děkuju ti.“ Zvedla ruku, že si koketně zatočí s pramenem vlasů, jenže
úsměv ji hned opustil. „Moje paruka.“ A už zas zběsile poletovala po ložnici
a strhávala krycí plachty z nábytku.
„Umažeš si šaty od barvy,“ povzdechl si Dexter. „Počkej v kuchyni. Já ji
najdu.“ Vyvedl Zinneu z pokoje a já si začala plachty sbírat a skládat.
„Nevypadá dobře,“ zamumlala Zinnea, tento týden už po několikáté.
„Určitě je v pořádku.“
„Já vás slyším, vy dva,“ zavolala jsem unaveně a oni se oba zastavili
ve dveřích a ohlédli se. „Strejda Lawrence je mnohem tišší než teta Zinnea.
Když už máš potřebu o mně mluvit, dělej to jako Lawrence.“
Dexter se uchechtl a Zinnea se mu pobouřeně vytrhla, zlostně se na něj
podívala a pak se otočila zpátky ke mně. „Pojďme chvíli meditovat,“
navrhla, přizvedla si šaty a přicupitala ke mně.
Já pohledem požádala Dextera o pomoc. Ten jen pokrčil rameny. „Já
nepotřebuju meditovat.“
„Potřebuješ. Celý týden nejsi ve své kůži.“
„To bude určitě dobré znamení,“ zasmála jsem se, čímž jsem si od Zinney
vysloužila vlastní zlostný pohled.
„Já myslím tvoji falešnou kůži.“
Rychle jsem se uklidnila a uhnula před jejím pátravým pohledem. Tolik
jsem se snažila ovládnout svou mysl a zabránit jí, aby se vydala naprosto
špatným směrem, že jsem úplně zapomněla na všechny svoje nucené
úsměvy a snahu přesvědčit všechny okolo, že jsem v pořádku. Dokonce
jsem vynechala i sezení s terapeutkou. Rozrušená.
Nechala jsem se od Zinney vytáhnout na bohémsky zařízený balkon.
Na něm trůnila obrovská lenoška s nebesy a čalouněním zdobeným slony
všech barev duhy, na které se povalovalo několik desítek všemožně
vzorovaných polštářků. Cinkající zvonkohry, houpající se lapače snů, svíčky.
Byl to vážně roztomilý svatostánek, ale mnohem víc bych jej ocenila, nebýt
tady pokaždé z donucení. „Přijdeš pozdě na představení,“ zkusila jsem to,
ale bylo mi jasné, že jde o předem prohranou bitvu.
Teta mě postavila na konec pestrobarevně pruhovaného tkaného
koberečku. „Sedni si.“
Poslechla jsem a sedla si na paty. Zinnea se usadila proti mně, ačkoli
v těch sametových šatech s tím měla menší potíže. „A teď mi řekni,“ začala
a upřela na mě tázavé oči, „co tě trápí?“
James Kelly.
„Nic.“ Do háje, uhnula jsem pohledem, čímž jsem porušila zásadní
pravidlo. Zinnea nespokojeně zamručela, zatímco moje mysl mě mučila
další vzpomínkou na ono pondělní setkání. Na jazyku jsem měla tolik slov,
tolik otázek, které bych se Zinneou ráda probrala. Bezpochyby je dost
liberální na to, aby zděšeně zalapala po dechu nebo mě chtěla soudit. Tak
proč jí to nechci říct? Proč se jí nesvěřím?
Nakonec jsem si přiznala, že moje neochota souvisí spíš s tím, co by si
pomyslela o mně než o muži, kterého ani nezná. Proč ho nemůžu vyhnat
z hlavy? Co je na něm tak zajímavého? Proč na něj do háje pořád musím
myslet? Byl ledově chladný. Nepřátelský.
Okouzlující.
Temnota přitahuje temnotu.
Zinnee určitě neušlo, jak jsem roztěkaná, protože zvedla ruce dlaněmi
k nebi a zavřela oči. Já to po ní zopakovala. Nadechla se. Já taky. Pak začala
tiše odříkávat slova, která jsem slyšela už mnohokrát, která mě měla utěšit,
uklidnit, zahnat démony.
Je James Kelly démon?
Stiskla jsem víčka pevněji k sobě a v uších mi začala znít písnička Paradise
Circus doprovázená vzdechy a sténáním a obrazy pohybujících se těl
a propletených končetin. Vnímala jsem, jak se mi uvolňují ramena,
zpomaluje srdeční tep, zvolňuje dech. Nesmím na něj myslet. Nesmím ho
znovu vidět.
A pak se ozval jekot sirén a já otevřela oči a zamrkala do tmy.
Oheň.
Temnota.
Sirény.
Žár.
Začala jsem šátrat rukama po podlaze ve snaze nahmatat nějakou kotvu,
chytit se něčeho, co by mě udrželo v realitě.
Je to moc horké.
Nemůžu se ničeho dotknout.
 Všechno tak pálí.
Mami!
„Ale ne,“ vydechla Zinnea. „Dextere!“
Začala jsem se dusit. „Nemůžu dýchat,“ zasípala jsem.
Má mysl se proměnila v propast plnou nesnesitelných vzpomínek. Měla
jsem pocit, že mě ten kouř udusí.
Křik.
Pláč.
Panika.
Strach.
„Beau, zlatíčko. Vezmi si to. Dýchej do toho.“ Ucítila jsem na ústech papír
a zhluboka jsem se nadechla, lapala jsem po čerstvém vzduchu. Byl tak
čistý. Bez kouře.
Chytila jsem se papírového pytlíku jako záchranného kruhu. Moje mysl se
vyprázdnila a srdeční tep se zklidnil.
Jsem naživu.
Ale máma ne.
Zamrkala jsem a spatřila před sebou Zinneu a Dextera. Tvářili se
ustaraně. Nemohla jsem se na to dívat. Zlehka jsem zavrtěla hlavou, jako
vždycky, když jim chci naznačit, že si nemusí dělat starosti, že mi nic není.
Věděla jsem, že mi na to neskočí. „Tohle jsme tu už dlouho neměli,“ řekla
Zinnea a maličko se uvolnila. „Pořád mi chceš tvrdit, že se nic neděje?“
„Lawrenci,“ napomenul ji Dexter jemně, a tentokrát se na něj teta Zinnea
nenaštvala. Jen si odevzdaně povzdechla.
Vděčně jsem se na Dextera usmála. „Ty si je ještě schováváš?“ zeptala jsem
se a podala mu papírový pytlík, jakmile jsem si byla jistá, že jsem ataku
zvládla.
„Pořád si jeden dva beru, vždycky když jdu do krámu,“ pokrčil rameny.
„Ze zvyku.“
Zvyk. Někde jsem slyšela – už si nevzpomínám kde –, že člověk něco musí
udělat průměrně šestašedesátkrát, aby se z toho stal zvyk. Dexter sbíral
v obchodě papírové pytlíky mnohem déle než šedesát šest dní. A já je
všechny vypotřebovala.
Podívala jsem se na podlahu a všimla si, že jsem se odstrkala do rohu.
Nesmím ho znovu vidět. Zhluboka jsem si vydechla a vstala. Zinnea
s Dexterem dál seděli na zemi a dívali se na mě. Policajt a transvestita.
Úžasná dvojice.
„Skočím si do Walmartu,“ oznámila jsem jim.
„Jak?“ zajímala se Zinnea. „Dolly je v opravně.“
„Půjdu pěšky.“ Pomalu.
„Vždyť už je pozdě,“ namítl Dexter a podíval se na své Apple Watch.
„To je jenom dobře,“ odpověděla jsem a prošla okolo nich. Trochu jsem se
zastyděla za to, že jsem své myšlenky vyslovila nahlas. Jen to posílí jejich
obavy. V jejich očích jsou moje noční výlety do Walmartu správným
krokem ke svobodě. Pro mě jde o jedno z mála míst, kde se cítím dobře.
Oslepující světla. Klid těch několika lidí, co do toho obřího prostoru vyrazili
na nákup. Tiché hučení, v němž se ztrácí hlasy dalších lidí.
Je to jedno z mála míst na celém světě, která mě neděsí.
A teď ho potřebuji mnohem víc než kdy za posledních několik let.
Hlas v reproduktoru mi oznámil, že mám posledních patnáct minut, než
obchod zavře. Podívala jsem se do vozíku, který jsem strkala před sebou.
Prázdný. Zastavila jsem se v ovoci a zelenině a zapátrala po mangu.
Rozladěně jsem zjistila, že žádné nevidím. Odkdy se vyprodává mango?
Zastavila jsem nějakého prodavače, mladého muže s rezavými ježatými
vlasy. „Nemáte mango?“ zeptala jsem se a ukázala do prázdného prostoru
mezi ananasy a kiwi.
„Další čerstvý ovoce bude až ráno.“ Ani se nezastavil, určitě už se nemohl
dočkat, až mu skončí směna a bude moct vyrazit za kamarády.
Zašklebila jsem se na jeho záda a odtlačila jsem svůj vozík do uličky
s mléčnými výrobky, kde jsem do něj naložila nějaké mléko. Protože…
mléko potřebuje každý.
A čokoládu. Všichni potřebují čokoládu. Prošla jsem několik uliček, než
jsem se dostala k cukrovinkám, kde jsem si pár chvil prohlížela nabídku.
Najednou mi naskočila husí kůže. Podívala jsem se vlevo. Nikdo. Pak
vpravo. Nikdo.
Vtom mi začal zvonit mobil, ale já si ho nevšímala – neměla jsem energii
znovu ujišťovat Zinneu, Lawrence nebo Dextera, že mi nic není. Ale
napsala jsem jí esemesku, protože jsem věděla, že bude mít za chvilku
výstup a neuklidní se, dokud se neozvu.
Jsem v pohodě.
 Popadla jsem velkou tabulku čokolády a hodila ji do košíku.
A ještě víno.
Šourala jsem se dál a cestou se několikrát ohlédla přes rameno. Nikdo.
Další hlášení mi oznámilo, že mám deset minut na to, abych si našla víno
a zaplatila. Nijak mě to nedonutilo zrychlit, nohy v žabkách jsem sotva
vlekla za sebou. Znovu mi zazvonil mobil. Nevzala jsem to. A znovu.
„Myslím, že s vámi někdo chce mluvit,“ oslovil mě kdosi a já zvedla oči
a podívala se na muže vedle mě, který držel v rukou draze vypadající lahev
merlotu.
„Je dobrý?“ zeptala jsem se a ukázala na lahev.
Muž se usmál. „Vynikající.“
Přikývla jsem a sáhla po stejné lahvi. Mobil se odmlčel a vzápětí začal
vyzvánět znovu. S povzdechem jsem se smířila s tím, že se teta neuklidní,
dokud mě opravdu neuslyší, a vytáhla jsem mobil z kapsy. Zůstala jsem stát
s lahví v ruce, protože při pohledu na číslo na displeji se mi divoce rozbušilo
srdce. A jen jsem zírala. Celou věčnost jsem na mobil jen zírala, snažila se
v sobě najít sílu hovor přijmout a současně přemýšlela, co by tak mohl chtít.
Protože se nemůžu rozhodnout, jestli se vám nelíbím. Nebo se chcete se
mnou vyspat.
„Tahle otázka mě taky trápí, Jamesi,“ vydechla jsem a klikla na zelené
tlačítko. „Zdravím.“ Neptala jsem se, kdo to je. On věděl, že já vím, kdo
volá.
„Beau.“
„Jamesi.“
Do nastalého ticha zaznělo varování, že mám poslední šanci nakoupit
zboží v dnešní akci. Podívala jsem se ke stropu, do toho oslepujícího světla.
Představovalo čirý protiklad temnoty v telefonu.
„Kde jste?“ zeptal se, vlažně a bez zájmu.
„Ve Walmartu,“ odpověděla jsem tiše a váhavě.
„V tuhle hodinu?“
„Je tu… menší zmatek.“ Menší hluk. Méně lidí. A je tu světlo. Spousta
světla. „A nemusíte se bát, že to do vás někdo vezme zezadu vozíkem.“
Vezme zezadu.
„Vy nemáte ráda, když je někde hodně lidí?“
„Nesnáším to,“ odpověděla jsem, aniž bych pomyslela na to, co mu tím
o sobě prozradím. Zamířila jsem k pokladně a znovu mě napadlo, proč mi
vlastně volá. Proč se s ním bavím.
„Já taky,“ zašeptal, spíš pro sebe.
Až na tvoji ložnici. Tam bylo o něco víc lidí, než by mělo být. „Proč mi
voláte, Jamesi?“ zeptala jsem a začala vykládat svůj skromný nákup
na pokladní pás.
„Ani nevím,“ přiznal upřímně a moje ruka se zastavila na cestě do košíku.
„Cítíte se sám?“
„Tak se cítím pořád.“
Zaskočilo mi, aniž bych věděla proč. Samota. Zvláštní věc. Člověk může
být obklopen lidmi, kteří ho milují a zahrnují pozorností, a přesto se cítit
neuvěřitelně sám. Já sama jsem živoucím příkladem. Ale James? Nic o něm
nevím, tedy až na to, co provádí v ložnici. A že je možná vyrobený ze skla.
„Já taky,“ řekla jsem tiše, i když jsem si přála, aby to slyšel.
Následovalo další ticho, během něhož jsem se přesunula na druhý konec
pokladního pásu a žena u kasy začala skenovat můj nákup. „Takže mi
voláte, protože se cítíte sám?“ zeptala jsem se.
„Ne, volám vám, protože potřebuju vymalovat ložnici.“
Zamračila jsem se a přiložila platební kartu k terminálu. „Jenže já jsem
moc drahá.“
„Jenže já jsem na malování příšerně nešikovný.“
„Vy jste to zkoušel?“ Nedovedla jsem si představit, jak James maluje.
Vlastně jsem si nedovedla představit, jak James dělá cokoli kromě
zasmušilého civění. A šukání. A právě to je můj problém. Představuju si ho
při šukání častěji, než je zdrávo. Nemůžu z hlavy vyhnat vzpomínku na jeho
napjaté neuvěřitelné tělo. A na ten jeho výraz.
Vzala jsem si tašku a zamířila ke vchodu, právě když se ozvalo další
varování, že obchod zavírá za pět minut.
„Máte pět minut, Beau,“ zašeptal.
„Pět minut na co?“
„Na rozhodnutí, jestli mi chcete znovu dělat společnost.“ S tím zavěsil a já
zaraženě zírala na svůj telefon. Pět minut.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, jako by mi prázdný obchod mohl pomoct.
Jenže mně nepomůže nikdo. Trochu omámeně jsem vyšla ven a sedla si
na zídku pod lampou. Následujících pět minut mi přišlo jako těch
nejdelších pět minut v mém životě. Hlava mi jela na plné obrátky, a přesto
mi nedovolila zamyslet se nad tím, jestli jeho nabídku přijmu, protože mi
pořád přehrávala vzpomínky na předchozí návštěvu v jeho bytě. A já si
poprvé přiznala, že bych chtěla být tou ženou. Ani ne proto, že bych chtěla,
aby se mnou James souložil s takovou divokostí, ale protože bych chtěla
zažít ten pocit, kdy bych se cítila tak ztracená jako ona.
Lehká. Svobodná. Osvobozená od myšlení, vlastně od všeho kromě
rozkoše.
Když se mi v ruce znovu rozvibroval telefon, trhla jsem sebou a pár chvil
jsem jen civěla na číslo na obrazovce. Nakonec jsem to vzala. Nepozdravila
jsem ho a on nepozdravil mě. Jen jsem oba dýchali do sluchátka.
Cítíte se sám?
Tak se cítím pořád.
„Uvidíme se v pondělí,“ řekl konečně.
Pak znovu zavěsil.
V domě vládlo ticho. Cestou do kuchyně, která je až úplně vzadu, jsem
rozsvítila všechna světla. Vybalila jsem nákup. Zatímco jsem si myla ruce,
hleděla jsem do ztemnělé zahrady. Přesunula jsem se do svého pokoje.
Cestou jsem opět rozsvítila všechna světla. Odhodila jsem kabelku
na postel, zastavila se u máminy vzácné lahve Krug na nočním stolku
a pohladila víko krabičky. „Vůbec nevím, co to dělám, mami,“ zašeptala
jsem. Pak jsem se svlékla a odhodila oblečení na postel.
Šla jsem do koupelny, pustila sprchu. Potom jsem si stoupla před zrcadlo
a dívala se na sebe. Na svoji paži. Na rameno.
Jizvy dnes vypadaly obzvlášť zarudlé. Jako zanícené.
Ošklivé.
Živé.
Přejela jsem si prstem po paži až k zápěstí a bolestně jsem sykla. Mrtvé
maso. Mrtvá kůže.
Mrtvá duše.
Na zrcadle se začala usazovat vodní pára, až jsem nakonec úplně zmizela.
Neviditelná.
A přesto, když se na mě podíval James Kelly, cítila jsem se viděná.
Zcela odhalená.
Kapitola 9
BEAU

Když jsem si druhý den ráno připravovala kávu, v kuchyni vládlo ticho.
Strejda Lawrence a Dexter za mnou mlčky seděli u stolu a určitě si
vyměňovali ustarané pohledy. Pomalu jsem v šálku rozmíchávala půl lžičky
cukru a pozorovala slunce, jak se prodírá skrz hustá mračna. Předzahrádka
je plná stromů a keřů, které na dům obvykle vrhají stíny, ale zahrada se
koupala v přirozeném slunečním světle. Hřejivém. Jasném.
„Jaký bylo včera představení?“ zeptala jsem se okenní tabulky. Jaksi se mi
nepovedlo propašovat do té otázky aspoň špetku zájmu. Odložila jsem
lžičku, otočila se, opřela se o linku a zvedla šálek k ústům. Lawrence
vypadal skoro dotčeně. Dexter do něj pod stolem šťouchl kolenem a já se
přinutila k úsměvu.
Za to zakoulení očima by si strejda zasloužil nějakou cenu. „Dobré. Bylo
dobré.“
„Dobré,“ ušklíbla jsem se a odešla z kuchyně. Ještě v chodbě jsem cítila,
jak mě pronásledují jejich pohledy.
„Co máš dnes v plánu?“ zavolal Lawrence.
„Měla jsem jít na kafe s Nathem,“ odpověděla jsem cestou do schodů.
„Ale v případu, na kterým pracuje, se objevilo pár nových skutečností a on
je musí prověřit.“ Ve skutečnosti jsem ho podezřívala, že jednoduše nemá
chuť čelit mým dotazům na stav odvolání.
„A co tedy budeš dělat?“
Nejspíš se nechám pohltit myšlenkami na Jamese Kellyho. „Flákat se,“
houkla jsem, zavřela za sebou dveře a postavila kávu na noční stolek.
„A šílet,“ zašeptala jsem. Odsunula jsem hromadu inzerátů s byty, které si
nekoupím, a zhroutila se na postel. Zítra je pondělí.
Uvidíme se v pondělí.
Hlas rozumu mě nabádal, že bych se s ním v pondělí v žádném případě
vidět neměla. A přesto mi nějaký ještě neústupnější hlas opakoval, že se
s ním vidět musím.
Ale co když to nezvládneš, Beau?
 Kousla jsem se do spodního rtu a otevřela zprávu od Rega, ve které mi
sděloval, že mi auto nezvládne vrátit tak rychle, jak doufal. Takže to
znamená další jízdy taxíkem a večerní procházky. Kromě toho mám spoustu
nářadí, které bez auta nemůžu nikam dopravit. Na chvíli nade mnou
zvítězil rozum a přinutil mě vyťukat esemesku.

Omlouvám se, budeme to muset odložit.

Jakmile jsem zprávu odeslala, mobil začal vyzvánět a mě poprvé napadlo,
proč jsem si jeho číslo pořád ještě neuložila. Ne že bych to potřebovala.
Zírala jsem na něj tak dlouho, že jsem si ho vryla do paměti. Vzala jsem to,
ale mlčela jsem a čekala, co řekne James.
„Proč?“ vyštěkl. A přestože jsem měla naprosto zřejmý důvod, nedokázala
jsem mu ho sdělit, takže zavládlo dlouhé ticho plné očekávání. „Ptal jsem
se proč.“
„Trable s dopravou.“ Snažila jsem se ta slova vyslovit asertivně, ale zněla
spíš váhavě.
„To není problém.“
„Trable s nářadím.“
„To není problém.“
Zhluboka jsem vydechla a začala si masírovat spánek. „Trable s Jamesem.“
„Konečně tady máme opravdovou překážku,“ zašeptal a mně neuniklo, že
se tentokrát ani nepokoušel rozporovat existenci překážky. Je to vůbec
překážka? zasmála jsem se v duchu. Jistě že je to překážka. Moje tělo i mysl
si v jeho přítomnosti dělají, co chtějí. Cítíte se sám? Tak se cítím pořád. Jako
by se na mě napojil a přinutil mě myslet si věci, které bych si myslet
neměla. Říkat věci, které bych říkat neměla.
Dělat věci, které bych dělat neměla?
„V čem je problém?“ zeptal se.
„Nejste zrovna typ muže, se kterým bych měla trávit čas.“
„Nejspíš máte pravdu,“ odpověděl upřímně, bez váhání. Překvapeně jsem
zamrkala. „Ale já budu v práci.“
„A to mě jen tak pustíte do svého bytu?“
„Neměl bych?“
„Vůbec mě neznáte.“
On se hlasitě nadechl, jako by mu docházela trpělivost, a vydechl
s povzdechem, který jsem měla slyšet. Netrpělivost. Byl jí plný. „Přestaňte si
domýšlet, Beau. Jestli máte trable s dopravou, někoho pro vás pošlu. Jestli
máte trable s nářadím, koupím vám nové.“
„A jestli mám trable s vámi?“
„Tak to napravíme.“ S tím zavěsil a moje ruka bezvládně dopadla
na postel. Neměla jsem ani tušení, co právě dělám. Věděla jsem jen to, že
jakmile mám v hlavě Jamese, nemám tam nic jiného.
Kapitola 10
JAMES

Žár. Je snesitelný. Je to planá útěcha, protože už nikdy nebudu hořet zaživa.

Už nikdy neucítím žár tak brutálního inferna.
Hleděl jsem na hypnoticky se mihotající plamen a držel nad ním dlaň.
Trochu jsem ji zvedl. Žár oslabil. Opět jsem ji snížil. Žár zesílil. Ještě níž.
Silnější. Ještě níž. Plamen olízl moji kůži.
Sykl jsem a pomalu ruku stáhl. Vzal jsem ze stolu rukavice, navlékl si je
a obrátil svoji pozornost k obrazovkám v pracovně. Všechny byly prázdné,
až na jednu zobrazující tvář muže, kterého dnes večer zabiju. A další
s nahrávkou Beau Hayleyové. Bloumala uličkami supermarketu, bez cíle,
bez zaujetí, beze smyslu.
Sama.
Zahnal jsem myšlenky na ni a znovu se změřil na muže na obrazovce
vedle ní. Jeden z Orlových pěšáků. Zvedl jsem ze stolu svůj nůž a prohlížel
si čepel.
„Za hodinu bude na starém vrakovišti u Biscayne Bay,“ hlásila mi Goldie
od dveří.
„S kým se má sejít?“
„S jedním dealerem z ulice.“
Zamrkal jsem, protože mě oslnila záře bodovek odrážející se od čepele.
Medvědova síť přijde o dalšího klíčového hráče na drogovém poli. „Už mají
náhradu za Hada?“
„Ještě ne. Teprve našli jeho tělo v řece. Po dvou letech. Místní policie si
s hledáním mrtvol dává načas. Jasný kandidát byl Vince Roake. Jenže ten
sedí a Orel je mrtvý, takže teď může povýšit kdokoli.“
„Určitě to nebude ten, kterého dneska zabiju.“ Otočil jsem se čelem
ke Goldie. „Potřebuju, abys zítra vyzvedla Beau Hayleyovou u ní doma.“
Ten pohled. Viděl jsem už spoustu úrovní naštvanosti, ale tenhle říkal
něco jiného. Můj výraz ji vyzval, ať se do mě klidně pustí. Jenže občas
zapomínám, že Goldie výzvy miluje. „Ty se s ní chceš vyspat.“
Tiše jsem se zasmál, bez špetky humoru. „Ano, chci se s ní vyspat.“
Nemůžu se zbavit představy, jak do ní pronikám. Jak ji svazuju. Jak ji
zaslepuju něčím jiným než její duševní bolestí. Je to naprosto zvrácené. Ale
já už se přece dávno smířil s tím, že jsem zvrácenost povýšil na zcela novou
úroveň.
„Víc než ji zabít?“
Zarazil jsem se, aniž bych nůž zasunul do pouzdra. To byla hodně dobrá
otázka. A odpověď, pravdivá odpověď, byla nesmírně děsivá. „Ne.“ Došel
jsem si do ložnice pro Berettu. „Už můžeš jít domů,“ zavolal jsem na ni,
nacpal si kuklu do zadní kapsy a vyrazil.
Kapitola 11
BEAU

V pondělí ráno jsem během pojídání manga a cpaní prádla do pračky

zavolala Regovi, že se za chvíli stavím pro pár věcí z Dolly.
Ledabyle jsem si svázala vlasy do nízkého drdolu, nasoukala se
do otrhaných a barvou pocákaných džínů a své typické obří košile
s dlouhými rukávy a vyšla z domu s matoucí směsicí obav a očekávání.
Zatímco jsem se prodírala pralesem na naší předzahrádce, ruka mi bezděky
sjela na břicho, kde začala vykreslovat uklidňující kruhy. K chodníku jsem
se dostala jen po několika kolizích s větvemi. Vzápětí jsem zastavila
s polekaným výkřikem, protože se přede mnou zjevila vysoká a působivá
žena v mužském obleku a s krátkými světlými vlasy hladce sčesanými za uši.
„Slečno Hayleyová,“ pozdravila mě s výrazným britským přízvukem
a s ledovým klidem mi pokynula k tesle stojící za ní. Můj výraz musel jasně
prozrazovat, co si myslím, a já si myslela: co jsi sakra zač?
„Pracuji pro pana Kellyho.“
Obočí mi vyskočilo tak rychle, až jsem se podivila, že se mi neutrhlo z čela
a nespadlo mi na zem k nohám. „Co prosím?“ vykoktala jsem.
Ona se dál tvářila zcela nezúčastněně. „Pan Kelly mě požádal, abych vás
tady vyzvedla a dopravila vás do jeho bytu.“
Dopravila? Jsem snad nějaký balíček, do háje? „A jakpak Kelly ví, kde jste
mě měla vyzvednout?“ zeptala jsem se a instinktivně jsem se rozhlédla
na obě strany.
„Na to nemohu odpovědět.“
„Nemůžete, nebo nechcete?“
Ona stočila nenalíčené rty do téměř nepatrného úsměvu. „Obojí.“ Znovu
mi pokynula k autu. „Tak půjdeme?“
Já se neudržela a rozesmála se. „Vy si vážně myslíte, že s váma nasednu
do toho auta, když nemám ani tušení, kdo jste?“ Poslal za mnou ženskou,
protože si myslel, že to nebude působit až tak podezřele?
„Pracuji pro pana Kellyho.“
„To je hezký, ale já vlastně neznám ani pana Kellyho.“ A nemám páru, co
vlastně dělá. Klidně by to mohl být třeba masový vrah.
Ona se na mě zaujatě podívala, pořád s tím náznakem úsměvu. „To ne,
ale brzy ho přece poznáte, nebo snad ne?“
Já se narovnala. Co to má znamenat? Měla jsem se zeptat, ale místo toho,
jako by mě řídil autopilot – nebo idiot – jsem došla k autu. Do prdele, Beau.
Jsi přece policajtka. Tohle šlo proti všemu, co vím a v co věřím. Rychle jsem
polkla. Ne, nejsem policajtka. Bývala jsem policajtka, ale zdá se, že spolu
s odznakem jsem odhodila i zdravý rozum.
„Jmenuji se Goldie,“ představila se a otevřela mi zadní dveře. „Pokud se
vám takto bude nastupovat snáze.“
„Nebude, ale díky,“ odsekla jsem a uvelebila se na zadní sedačce. Jsem
hloupá. Musím být. A proto než Goldie obešla auto a rozepnula si černé
sako, poslala jsem Nathovi rychlou textovku, v níž jsem ho požádala, aby
mě nahlásil jako pohřešovanou, pokud se mu do večera neozvu.
Ona si sedla za volant. „Podle mých instrukcí si máte někde vyzvednout
nářadí.“ Podívala se na mě přes zrcátko a já si zapnula pás.
„Starý vrakoviště u přístavu,“ odpověděla jsem. „Navedu vás.“
„Znám to tam,“ odpověděla a rozjela se.
„Vážně?“ Jak může taková elegantní žena v obleku, co řídí nablýskanou
teslu, znát takové místo? Jsou tam jen hromady starých aut, hory sjetých
pneumatik a pach benzínu se mísí s hnilobným puchem z vedlejší skládky.
Vždycky když nasednu do Regova auta, ten smrad mě praští do obličeje
jako cihla.
Další pohled do zrcátka.
„Vážně.“
„Tak fajn,“ řekla jsem tiše a přečetla si Nathovu odpověď.

Proč? Co máš za lubem?

Do další zprávy jsem doplnila smajlíka, aby si nedělal moc velké starosti.

Takové menší dobrodružství. :)

Odeslala jsem zprávu, položila si telefon do klína a zaměřila se na ženu
sedící přede mnou. „Co vlastně pan James dělá?“ zeptala jsem se. Ona jen
mrkla do zrcátka a pousmála se. „Dobře. Tak co pro pana Jamese děláte
vy?“ Další pohled. Žádná odpověď. „Vy toho moc nenamluvíte, co, Goldie?“
„Působíte jako rozumná žena, slečno Hayleyová.“
„Rozumná?“ zopakovala jsem. „Tak co dělám v tomhle autě?“
„To by mě taky zajímalo,“ odvětila tiše a odbočila doleva. Moje zvědavost
vylétla o několik atmosfér výš. Ale strach? Kam sakra ten zmizel?
Vyzvedly jsme u Rega nářadí a pak mě Goldie odvezla do Jamesova bytu
a naložila veškeré moje vybavení do zlatého vozíku, který by nedělal ostudu
ani v pětihvězdičkovém hotelu. Vousáč ozdobený piercingy za pultem
ve vstupní hale přejel nablýskaný vozík plný mých od barev ušmudlaných
krámů ostražitým pohledem. Pak ve výtahu zadal kód a Goldie se se mnou
rozloučila. Cestou vzhůru do Jamesova akvária jsem si mlčenlivého muže
prohlížela. Je to recepční? Ochranka? Ačkoli neexistují žádná pravidla
určující, jak by měl vypadat recepční, tenhle chlap do této škatulky
v žádném případě nezapadal. Takže ochranka? A kde má uniformu?
Zjevně vycítil, že ho pozoruji, a po očku se na mě podíval. Usmál se.
Nuceně. Falešný úsměv, který mě měl ujistit, že je všechno v pořádku. „Co
pro pana Kellyho děláte?“ zeptala jsem se.
Cinknutí výtahu ho zachránilo. Vytlačil vozík z výtahu, neochotně z něj
vyskládal moje věci a rychle zmizel, než zase začnu vyzvídat.
„Dobré ráno.“ James stál na vrcholu schodiště a zapínal si košili. Měl
mokré vlasy a čerstvě zastřižené strniště. I bez úsměvu vypadal naprosto
úchvatně. Raději jsem se podívala jinam, protože se mi v nitru rozhořel
pocit, jaký jsem už dlouho nepoznala.
„Dobré ráno.“ Dřepla jsem si a začala se přehrabovat v hromadě věcí. „Už
jste se rozhodl, jakou barvou budete chtít vymalovat?“ Svoje celé dvě stěny?
„Bílou.“
Vzala jsem kyblík tmelu, pár krycích plachet a špachtli. „Takže strop asi
taky.“
„Ano,“ přitakal. Uslyšela jsem, jak schází se schodů. S každým dalším
krokem napětí v mém těle rostlo, až se špičky jeho bot zjevily přímo přede
mnou. „Dáte si čaj?“
„Ne, díky.“ Zvedla jsem se trochu moc zprudka. Jaksi jsem neodhadla, jak
blízko stojí, takže jsem vrazila přímo do jeho až nepochopitelně pevného
hrudníku. „Sakra,“ zabručela jsem, zapotácela se a upustila špachtli i tmel.
Chytil mě za paži, abych neupadla. Jeho prsty sevřely rukáv mé košile. Moji
jizvu. Zabolelo to. Zvedla jsem oči a zjistila, že mě klidně pozoruje.
Atmosféra zhoustla. „Jak jste zjistil, kde bydlím?“
Neodpověděl, jen na mě dál hleděl. Vykroutila jsem se mu a promnula si
paži. A čekala. Čekala jsem na odpověď. Čekala jsem, až na mě přestane
zírat. Nedočkala jsem se ničeho – až na ten pronikavý pohled, který mě
očividně měl znejistit.
„Měla bych se pustit do práce. Přeju vám úspěšný den.“ Ať už děláte
cokoli. Co děláte? Shýbla jsem se, posbírala si věci a se srdcem bušícím až
v krku prošla okolo něj.
Proč?
Proč na mě tak působí?
Vařila se ve mně směsice vzrušení – protože jsem zažívala něco jiného než
vytrvalé zoufalství – a rozrušení, protože mi začínalo bylo jasné, že jsem se
vydala příliš daleko od břehu.
Přestože se mi neskutečně třásla kolena, nějak jsem se dohrabala až
do jeho pracovny. Znovu jsem se po tom působivém prostoru rozhlédla.
Na obrazovkách na stěně běžely zpravodajské kanály, na každé jiný,
a na psacím stole stál v záplavě novin otevřený notebook. V jeho židli by
člověk klidně mohl spát. Ani bych se nedivila, kdyby v ní James opravdu
spal.
Přejela jsem očima stěny i strop. Nezdálo se, že by se pokoušel cokoli
malovat sám. Rozložila jsem na podlahu krycí plachty, rozmíchala tmel
do hladka a šla ke stěně. Zrovna jsem nabrala tmel na špachtli a natáhla
ruku k první díře, když do místnosti vešel James. Aniž by mi věnoval
pozornost, zamířil přímo ke stolu. Zato já ho sledovala celou cestu, až jsem
si málem vykroutila krk. Přesunul na stole pár věcí, povytáhl si nohavice
kalhot, usadil se a přitáhl si notebook.
Cože?
Se stále zvednutou rukou, která už mě začínala brnět, jsem se k němu
pomalu otočila a tázavě se na něj podívala. On si toho buď nevšiml, nebo
mu to bylo jedno. Něco mi říkalo, že spíš to druhé. Konečně přestal zírat
do obrazovky, ohlédl se ke mně a naklonil hlavu na stranu.
„Co tady děláte?“ zeptala jsem se a ukázala na něj špachtlí. On sklouzl
pohledem ode mě ke špachtli a už to vypadalo, že se pousměje. Ale
nakonec se ovládl.
 „Pracuji.“ On sepjal ruce, podepřel si prsty bradu a opřel se. Tvářil se
uvolněně. Já se tak tedy rozhodně necítila.
„Prosím?“
V jeho očích se roztančily plamínky. Mně se znovu rozbušilo srdce. Ne.
Prosím, řekni mi…
„Pracuji z domova.“
Já naprázdno polkla.
„Každý den,“ dodal.
„Každý den,“ zamumlala jsem a znovu se rozhlédla po jeho pracovně. Ani
nevím proč. „Takže tady prostě… budete?“ Takhle blízko? Pořád?
„Vadí to?“
„Ano.“ Vypadlo ze mě pobouřeně. „Až začnu malovat, budu muset
všechno zakrýt plachtami,“ dodala jsem rychle.
„Ta stěna je skoro deset metrů ode mě. Jestli odtamtud zvládnete zacákat
tenhle stůl, mohl bych začít pochybovat, jestli jsem si na tu práci vybral
správného člověka.“
Na to jsem mu klidně mohla hned odpovědět. Vybral si špatného člověka.
Měl si zvolit někoho, kdo v jeho přítomnosti zvládne zachovat klid. Řekla
bych, že bude mít dost omezené možnosti. „A co strop?“ ukázala jsem
nahoru.
On zaklonil hlavu a prohlížel si desítky bodovek, jako by je viděl poprvé
v životě. Jeho krk. Napjatá kůže na jeho krku. Do hajzlu. Tohle nepůjde.
Celodenní snaha odolat pokušení jen na něj obdivně civět mě zabije. „Proč
jste tady, Beau?“ zašeptal.
„Cože?“
On sklopil své pronikavé oči, ale hlavu nechal zakloněnou, jako by o tom
mém pokušení věděl. Jako by tušil, že bych se do něj nejradši zakousla.
Představovala jsem si, jak by asi chutnal. Opojně. Hříšně, ale lahodně.
„Proč jste tady?“ zopakoval.
Zaslepeně jsem ukázala na jeho pracovnu, on ji přelétl očima a znovu se
zadíval na mě.
„Ale vždyť jste ze mě nervózní,“ zamumlal tiše. „Tak si říkám, proč jste
pořád tady.“ Dlouze se zahleděl do mých vytřeštěných očí a pak se znovu
otočil k obrazovce. Jakmile jsem unikla jeho ohnivému pohledu, celé tělo se
mi začalo nezvladatelně třást. Potřebovala jsem na vzduch, jehož se v tom
jeho akváriu zoufale nedostávalo.
Rychle jsem vyběhla z místnosti a zavřela za sebou dveře. A pak jsem tam
stála jako blbeček a přemýšlela, které dveře potřebuji.
„Druhé zleva,“ poradil mi a já polekaně nadskočila a otočila se. Dveře
byly pořád zavřené, James byl za nimi.
Pomalu jsem couvala. Pořád jsem na sobě cítila jeho pohled, i přes to
mléčné sklo. „Jak jste to věděl?“
„Slyším, jak vám buší srdce.“
Zavřela jsem oči a přitiskla si dlaň k hrudi. Hned jsem ucítila, jak zběsile
tluče.
„Pořád ho slyším,“ zašeptal a já roztřeseně vydechla.
„Vy jste malovat ani nezkoušel, že ne?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
Nevěděla jsem, co to znamená, a v tu chvíli jsem neměla mentální
kapacitu snažit se to nějak rozklíčovat. Proč jsem tady? Jednoduché.
Protože jakkoli by se to mohlo zdát zvrácené, jsem naprosto pohlcená. Už
jsem na tomto typu rozptýlení závislá. Ale proč mě sem James nalákal? Že
by ze stejných důvodů?
Otočila jsem se a spěchala do koupelny, zavřela za sebou dveře, zamkla je
a rozhlédla se. Další sklo. Vana, umyvadlo, kachličky. A nikde ani kapička
vody, všechno se jen lesklo. Žije tady sám. Kolik prostoru potřebuje?
Šla jsem k umyvadlu, opláchla si ruce a zdráhavě se na sebe podívala
do zrcadla. Věděla jsem, jak musím vypadat – a nepotřebovala si to potvrdit
na svém odrazu – ale té zrcadlové mozaice táhnoucí se přes tři stěny se
nedalo vyhnout. Měla jsem červené tváře a lesklé, trochu vykulené oči.
Ohlédla jsem se ke dveřím.
Co jsi zač, Jamesi Kelly?
A jak mě můžeš mučit takhle nebezpečnou zvědavostí?
Cítila jsem, jak všechny moje policejní instinkty slábnou. A naopak
posilují smysly, o nichž jsem dřív ani nevěděla. Opřela jsem se rukama
o umyvadlo a chvíli se pokoušela ovládnout svůj dech. Pak jsem si upravila
vlasy, zašla si na záchod, když už jsem tu byla, a dobrých pět minut leštila
umyvadlo jedním z těch luxusních ručníků, abych z něj dostala všechny
kapky vody.
Hotovo. Polkla jsem. Zadívala se na dveře, které mě dovedou zpět
do neznáma. Z koupelny jsem neodcházela o nic klidnější než předtím.
Zhluboka jsem se nadechla, pevně vzala za kliku pracovny a s výdechem
vešla. On vzhlédl a namířil ovladač na jednu z obřích obrazovek na stěně.
Ta zhasla a já chvíli kmitala pohledem mezi ním a tou obrazovkou. „Mám
odejít?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
Tak proč se tváří, jako bych ho u něčeho vyrušila?
Otřela jsem si dlaně do džínů, vzala špachtli a pokračovala v tom, kvůli
čemu jsem sem přišla. Malování mě v posledních dvou letech až nečekaně
zachraňovalo. Dokázala jsem se do něj tak zabrat, že jsem zapomněla
na všechno ostatní. A právě teď musím zapomenout na to, že za mnou sedí
James Kelly. Nebylo by to krásné?
Bylo.
Nebylo.
Po následující hodinu jsem se hádala sama se sebou a mezitím postupně
zapravovala díry a nerovnosti. Skončila jsem, zavřela tmel a vyšla
z místnosti, abych si od něj na chviličku odpočinula. Zamířila jsem dolů pro
další nářadí. Vzala jsem si kufřík se štětci, kbelík s penetrací, mazlavé mýdlo
a brusný papír. S plnou náručí jsem se vracela nahoru.
A do něčeho jsem vrazila.
Do něj.
Všechno mi vypadlo z rukou. „Sakra,“ zamumlala jsem, couvla a zahlédla
v jeho ruce věc, kterou hned schoval za zády. Ale když se pak jeho ruka
znovu objevila, už byla prázdná. Podívala jsem se na něj. Vypadal naštvaně.
S tím ať jde do háje. Já se celá třásla, jednak leknutím, a jednak z jeho
blízkosti.
Za chviličku se mu pohled rozjasnil. „Pomůžu vám,“ řekl, shýbl se a začal
sbírat.
Já se zhluboka nadechla a přidala se k němu. „Když mi dáte víc prostoru,
půjde mi to od ruky mnohem rychleji,“ řekla jsem a všechno si od něj
převzala. Měla jsem na mysli prostor na práci, ale taky životní prostor.
Vstala jsem s plnýma rukama a on se zvedl hned po mně. „Víc prostoru,“
zopakoval tiše. „Jenom jsem se snažil pomoct.“
„Já nepotřebuju vaši pomoc.“ Vyhnula jsem se jeho pohledu a přinutila se
jít dál. On se líně otáčel za mnou. Husí kůže. Bože, moje pokožka jako by
ožila, dokonce se mi zježily všechny chloupky.
Rozdivočelé srdce mi cestou do schodů moc nepomáhalo. Každý
ohlušující úder jako by mi chtěl vyrazit náklad z náručí. Došla jsem
do pracovny a několikrát se nadechla. Byla jsem úplně vyvedená z míry.
Rozklepaná. Rozkolísaná. Ale šlo o trochu jinou formu rozkolísanosti.
Musím na tom být ještě hůř, než jsem si myslela. Jak jinak bych tady mohla
vydržet? Jak bych mohla snášet tuhle hutnou atmosféru. A snad ji ještě
vítat? Tohle je docela jiná úroveň zvrácenosti.
Natáhla jsem nohu před sebe, pustila z ruky roli brusného papíru,
zachytila ji špičkou conversky a položila ji na podlahu. Pak jsem zvedla
nohu výš, postavila si na špičku kbelík penetrace a také ji snesla na zem.
Jako vždy jsem udržela dokonalou rovnováhu. Když už jsem měla volnější
ruce, mohla jsem si dřepnout a odložit i zbytek. Soustřeď se na práci. Vzala
jsem další krycí plachtu a máchnutím ve vzduchu ji rozložila. Pomalu
klesala vzduchem až na podlahu. Už zas stál ve dveřích. Sledoval mě.
Začínalo mi to být vážně nepříjemné. Copak mě sem pozval opravdu jen
proto, aby mě mohl uvádět do rozpaků? „Co je?“
On zamrkal. „Nic.“ Zamířil ke stolu a cestou si promnul zátylek.
„Nechám vás v klidu pracovat.“
Ano prosím. A odejdi odtud.
Ale on neodešel a já pokračovala v práci s pocitem, že jsem vystavená
někde ve výloze – a ono to vlastně přesně tak bylo.
Zbytek dne uplynul v oparu věčného neklidu, zatímco jsem smirkovala
a drhla, abych si byla jistá, že jsou všechny povrchy hladké a čisté. Kdykoli
jsem cítila, že na mě zírá, pokaždé jsem bojovala s nutkáním se na něj
podívat. A pokaždé prohrála. A tak jsme se mnohokrát setkali pohledy. Já
vždycky uhnula jako první, protože jsem nedokázala snést tu intenzitu,
s níž jako by se mi vysmíval do tváře.
Odpoledne jsem byla už úplně vyčerpaná jeho přítomností i nekonečným
přívalem otázek vířících mi hlavou. Co vlastně dělá, proč má všude kamery,
co je sakra zač? Neudělala jsem ani polovinu toho, co jsem za celý den měla
stihnout.
Ohlédla jsem se k jeho skleněnému stolu a on na mě hned pohlédl.
Vypadal stejně dokonale jako ráno. Pomalu zavřel notebook, aniž ze mě
spustil oči. Naklonila jsem hlavu na stranu a prohlížela si ho. Jsem dospělá
žena, ale stejně jsem se v Jamesově přítomnosti cítila jako naivní holčička.
V beznaději jsem zavrtěla hlavou, přerušila náš oční kontakt a odsunula své
věci do rohu. „Mám to na noc odnést někam pryč?“
„Nechte to,“ mávl rukou a vstal. Narovnal se do své impozantní výšky
a pozorně se na mě zahleděl. „Už jste se rozhodla, jestli se vám nelíbím,
nebo se chcete se mnou vyspat?“
„Ne, ještě ne,“ zalhala jsem a zamířila ke dveřím.
„Aha. A myslíte, že na to v dohledné době přijdete?“
„Proč, doháním vás snad k šílenství stejně jako vy mě?“ ohlédla jsem se
přes rameno.
„Co vy víte,“ řekl tiše a přejel mě pohledem od hlavy k patě. Kůže
po celém těle se mi rozžhavila do ruda. „Goldie vás odveze domů.“
„Radši půjdu pěšky,“ odvětila jsem. „Vyčistím si hlavu a protáhnu se, než
si půjdu večer zaběhat. Užijte si večer, Jamesi.“
„Užiju,“ odpověděl tiše.
Z toho skleněného ráje jsem odcházela s jedinou jistotou – že James si
večer užije v každém případě.
Zato já budu zápasit s emocemi.
Kapitola 12
JAMES

Když odešla, vytáhl jsem ze zadní kapsy kalhot Berettu a položil ji na stůl.
Do čeho jsem se to do hajzlu zamotal? Vzal jsem ovladač a vyvolal
na obrazovkách snímky ze všech kamer. Sledoval jsem ji, jak prchá z mého
bytu. Vydechl jsem, nafoukl tváře a prohrábl si vlasy. Dnes jsem nezjistil
vůbec nic. Tedy co se týče toho, co bych měl zjišťovat. Místo toho jsem
pročítal internet a různé spisy k případům s omezeným přístupem, abych se
toho co nejvíc dozvěděl o Beau Hayleyové. Ano, byla na místě, když auto
její matky explodovalo. Ne, nemám z toho moc velkou radost. Ale v mém
světě není prostor pro výčitky nebo soucit. Pátrám jen po tom, co potřebuji
vědět. O dceři Jaz Hayleyové jsem toho mnoho vědět nepotřeboval, jen
tolik, aby uvěřila, že toho vím hodně. Ale teď toho hodně opravdu vím.
Vím, že je zničená, osamělá, odevzdaná.
Všechno kvůli matčině smrti.
Brzy jí na prahu přistane dopis s informací o zamítnutí jejího odvolání.
A co pak? Co udělá potom? Za kým půjde? Jak hluboko bude šťourat? Beau
Hayleyová na mě stejně jako její matka působí jako pes, co se zakousne
a nepustí. A stejně jako její matka za to bude muset zemřít. Tak proč sakra
ještě dýchá? Ona ví, že matčina smrt nebyla jen tak. Má v sobě šestý smysl.
Stejný šestý smysl, jaký měla i matka. A já nepotřebuju, aby se mi Beau
Hayleyová pletla do cesty. Nepotřebuju ve svém jednoduchém životě
komplikace.
Tak to ukonči.
Zamručel jsem a zašel si dolů pro pivo. Cestou jsem na mobilu otevřel
seznam kontaktů. Potřeboval jsem se rozptýlit. Uvolnit se. Obrátil jsem
do sebe panáka čisté vodky a zahleděl se na displej telefonu, odkud na mě
zářilo Bethino číslo.
Pak jsem ho odhodil na linku, vrátil se do pracovny a vyhledal záznam
z dneška.
Zíral jsem na ten okamžik, kdy jsem mířil pistolí na hlavu Beau
Hayleyové.
A pak na okamžik, kdy jsem to vzdal.
Nedokážu ji zabít.
Nechci ji zabít.
Kurva.
Kapitola 13
BEAU

Úterý proběhlo stejně jako pondělek. Goldie mě vyzvedla a dovezla

do Jamesova bytu. Ten si jiné místo na práci nenašel. Jakmile jsem vešla
do jeho kolosální pracovny, zvedl hlavu od notebooku a zíral na mě.
Já zase zírala na něj, nechtělo se mi přerušit oční kontakt jako první.
James Kelly by měl vědět, že mě pronásledují démoni mnohem větší
a děsivější než on. Tohle jsem si uvědomila v noci, když jsem se bezradně
převalovala v posteli. Má v sobě jistou temnotu. Ale moje temnota je hlubší.
Vsadím se, že on nemusí den co den bojovat s černými myšlenkami.
Připomínat si, co tady dělá. Rozmlouvat si nutkání sáhnout po snadném
řešení.
Taky jsem si vyjasnila, proč ho nedokážu odmítnout. Proč jsem tady. Proč
ten jeho nesnesitelně intenzivní pohled pořád trpím.
Únik.
Když jsem tady, v jeho blízkosti, temnota mizí. Tedy ta moje, protože tady
nemusím nic předstírat. Žádné převleky. Jsem v pohodě. Tady vládne jeho
temnota, která je svým způsobem návyková. Takže jestli chce tuhle hru hrát
dál, jdu do toho. Lepšího protivníka nenajde.
Hleděla jsem na něj tak upřeně, až mě začaly pálit oči, ale nechtěla jsem
ani zamrkat. Nebo uhnout. A byla jsem odhodlaná celý den odolávat jeho
mučivé a vzrušující přítomnosti. Vyzbrojila jsem se a oděla se do válečných
barev. „Já to nevzdám,“ řekla jsem vyrovnaně.
On nehnul ani brvou a uvelebil se v židli. Hovořil pouze řečí těla.
Nakonec přece jen něco řekl. „Proč jste tady, Beau?“ zeptal se znovu.
„Přemýšlel jsem o tom celou noc a na nic jsem nepřišel.“
„To řekněte vy mně,“ odvětila jsem tiše, spoutaná jeho ledovým
pohledem, který byl s každou další vteřinou temnější a temnější.
Pak pomalu zamrkal a něco zamručel. Okamžitě se mi zrychlil tep. „Jste
tady, abyste mi vymalovala pracovnu. Proč byste tu jinak byla?“ S tím vstal,
obešel stůl a pak i mě. „Tak v tom pokračujte.“
Otočila jsem za ním hlavu. „Blbče,“ vydechla jsem tiše.
 „Co vy víte,“ odpověděl bez ohlédnutí a hlasitě za sebou zabouchl.
Kousla jsem se do rtu, došla po špičkách ke dveřím a zastavila se jen
kousek od nich. „Slyším, jak dýcháte,“ řekla jsem hrdelním hlasem
a přitiskla dlaň k mléčnému sklu. „A cítím žár vašeho těla.“ Vypadlo to ze
mě dřív, než jsem si to stačila rozmluvit.
„Znamená to, že se chcete se mnou vyspat?“ zeptal se a najednou sklo
nebylo mléčné, ale zcela průhledné. A za ním stál James, jen kousíček ode
mě.
Nadechla jsem se a ucukla rukou, jako bych se opravdu spálila. Couvla
jsem. Dál od dveří. Dál od pokušení.
Ani jsem mu nemusela odpovídat. Nikdy jsem nic nechtěla víc a podle
toho šibalského úsměvu, který mi věnoval těsně předtím, než se sklo zase
zamlžilo, jsem to měla napsané minimálně na čele.
Když jsem skončila s penetrací stěn, bolelo mě celé tělo. Byl to skvělý
pocit. Promnula jsem si zátylek, zvedla hlavu ke stropu a prohlížela si ty
pitomé bodovky. Rozložila jsem šta e, vylezla na ně, natáhla k jedné
z bodovek ruku a zakývala s ní. Lampička vyskočila z otvoru a já díky tomu
získala dost prostoru, abych ji mohla obkroužit štětcem. Spokojeně jsem
pokývala hlavou, zvedla jednu nohu ze šta í, zaklonila se a zvedla tři ze čtyř
nohou z podlahy. Otočila jsem šta e a přenesením váhy svého těla jsem je
zase pomalu postavila. Vycvakla jsem další lampičku a stejným pohybem se
přesunula k další. Ani ne za deset minut jsem měla čtvrtinu bodovek
připravených na zítřejší malování.
Slezla jsem ze šta í, složila je, opřela je o stěnu, dřepla jsem si, odsunula
všechny své věci do rohu a složila krycí plachty. Oprášila jsem si ruce, vstala
a zjistila, že James sedí na desce svého stolu, nohy natažené před sebou
a překřížené u kotníků a opírá se dlaněmi o sklo. Kdy se vrátil? „Co je?“
zeptala jsem se. „Na co tak koukáte, Jamesi?“
„Vlastně ani nevím,“ odpověděl zaraženě. „Co tohle bylo?“ ukázal
na šta e a pak na strop.
Ale ne…
Nejspíš měl pocit, jako by vešel přímo do cirkusové manéže. „Nevěděla
jsem, že jste tady.“ Na víc jsem se nezmohla.
„Úplná Lara Cro ,“ zašeptal a já vytřeštila oči. „Budu dole.“ Odstrčil se
od stolu, pomalu vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.
 Já zírala na sklo a mozek mi jel na plné obrátky. Lara Cro ? Šla jsem
za ním, hnaná hněvem, a našla ho v kuchyni. „A co bylo tohle?“ pustila
jsem se do něj.
On pomalu položil sklenku s vodou na linku. „Co?“
Já polkla a kousla se do rtu. Chci se do toho vůbec pouštět? Vysvětlovat?
Mohla by to být jen náhoda? „Nic.“ Nebudu to riskovat. Vymanila jsem se
z jeho pohledu a vzala svůj příruční vysavač, abych po sobě mohla
důkladně uklidit.
„Co to děláte?“
Zvedla jsem vysavač – co si taky asi myslíš, že se chystám udělat? „Tenhle
můj malý kamarád toho vycucne mnohem víc než já.“ Okamžitě jsem
sebou trhla. Do háje, a kde se ve mně vzalo tohle? „Chtěla jsem říct…“ Došla
mi slova.
On se jen ušklíbl a otevřel lednici. Já si protáhla paže, abych se zbavila
neodbytné husí kůže, ale oči jsem ani na okamžik nespustila z jeho zad
ukrytých pod košilí.
„Dala byste si něco k pití?“ zeptal se.
„Ne, díky.“
On mě zase neposlechl a přisunul ke mně lahev piva. „Dejte si.“
„Proč?“
„Proč ne?“
Mohla bych ze sebe vysypat milion důvodů, proč ne. Jenže můj mozek mi
odmítal prozradit byť jen jediný z nich. Vymeteno. Prázdno. Už zase mě ten
jeho pohled dostal. Ještě nikdy jsem neviděla tak bystré oči. Tvrdé. Ledově
chladné. Pronikavé.
Naprosto úchvatné.
Takže on už dneska s prací skončil? „Určitě máte jiné plány.“
„Jaké třeba?“ nadhodil a vyzýval mě očima k troufalé odpovědi. Čím víc
času jsem s ním trávila, tím víc jsem byla přesvědčená, že ví, že jsme ho
viděla s tou ženou a s tím mužem v ložnici. Ale do tohohle se tedy pouštět
nebudu.
Raději jsem se rozloučila, než mě můj mozek přesvědčí jeho výzvu
přijmout. „Hezký večer, Jamesi.“ Otočila jsem se a dveře výtahu se otevřely
ještě dřív, než jsem se dotkla tlačítka. Vystoupila z nich Goldie.
„Goldie,“ ozval se James z kuchyně. „Odvezeš Beau domů?“
 „Ne,“ řekla jsem razantně, nastoupila do výtahu a stiskla tlačítko. „Půjdu
pěšky.“ Potřebovala jsem čerstvý vzduch.
„Když na tom trváte.“
„Trvám.“ Dveře se zavřely a já se zhroutila, vyčerpaná z dalšího dne
plného pokušení a zvědavosti. Nemohla jsem uvěřit, že se tomu dobrovolně
vystavuji. Jenže nebýt práce u Jamese, akorát bych se vystavovala něčemu
jinému. A já už ani nevěděla, která z těch dvou možností je mučivější.
Zavolala jsem Regovi. „Prosím, řekni mi, že je Dolly hotová,“ žadonila
jsem. „Potřebovala jsem své auto zpátky, i kdyby jen proto, abych nemusela
přetrpět další mlčenlivou jízdu s Goldie.
„Ráno bude připravená. Ještě na ní musím pár hodin dělat.“
„Díky, Regu. Budu tam v osm.“ Zavěsila jsem a vydala se do Walmartu.
Byla to dlouhá procházka – nejméně na dvě hodiny –, takže když jsem tam
došla, byl už příjemně prázdný.
Bloumala jsem s vozíkem uličkami a házela do něj různé věci. Když mě
známý hlas varoval, že mi zbývá posledních pět minut, měla jsem v něm
mango, šest ruliček toaletního papíru, škrabku na paty, pilník na nehty a lak
na nehty v novém odstínu kovově šedé. Zamířila jsem k pokladně a začala
nákup vykládat na pás.
„Beau?“
Ruka, v níž jsem právě držela pilník na nehty, mi ztuhla ve vzduchu.
Instinktivně jsem si stáhla rukáv až k dlani. Stálo mě všechny síly, abych se
otočila a podívala se na něj. „Ollie,“ vydechla jsem a stanula tváří v tvář
svému bývalému snoubenci. Neviděla jsem ho ode dne, kdy mě přišel
navštívit do nemocnice, ačkoli jsem ho tehdy výslovně žádala, aby nechodil.
Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Pohledný, čistě oholený.
Možná už trochu moc svalnatý. Na sobě měl jednoduché oblečení. Ollie
stejně jako já u vstupních testů zazářil. Ovšem na rozdíl ode mě to dotáhl
až do FBI.
Dlouze si mě prohlížel. Byla to hrůza. Štvalo mě, jak mě hodnotí,
po fyzické i mentální stránce. „Jak se daří?“ zeptala jsem se jen tak, bez
důvodu. Vím to, jelikož Nath mě o tom pravidelně informuje. Nijak mě
netěšilo, že jsem toho muže ponížila, když jsem ho nechala stát u oltáře.
Nemluvě o tom, že jsem mu zlomila srdce. Pocit viny. Tak strašlivý pocit
viny.
 „Pracovně,“ odpověděl. „Hodně.“
I o tom jsem věděla. Od té doby, co jsem ho opustila, se vrhl na kariéru,
zatímco já se ponořila do samoty. Usmála jsem se. Zvláštní, ale nenašla jsem
pro něj žádná slova. Co máte říct muži, kterému jste dali košem? Muži,
o kterém víte, že vás miloval? Muži, který slíbil, že vás podrží během všech
bouří? Zasloužil si víc, než jsem mohla nabídnout. Tak jsem si to
odůvodnila, abych trochu ulevila tomu pocitu viny. Pravdou ale bylo, že
jsem neměla sílu milovat. Doteď jsem ji nenašla. A nemohla jsem se vdát
za policajta. Nemohla jsem se oddat muži pracujícímu pro instituci,
ve kterou už sama nevěřím. „Ráda jsem tě viděla,“ hlesla jsem a zamířila
pryč.
„Nechalas tady nákup, Beau,“ zavolal za mnou Ollie.
Přidala jsem do kroku. Rychle pryč od něj, od vzpomínek, od minulosti.
„Beau!“
Dostala jsem se až ke dveřím, na čerstvý vzduch, který jsem začala hltat
plnými doušky ve snaze zabránit blížící se panické atace.
„Beau.“ Ollie se zjevil přímo přede mnou a já k němu zvedla uslzené oči.
„Proboha, Beau,“ zašeptal, přikročil ke mně, a než jsem pochopila, co se
stalo, už jsem mu usedavě vzlykala v náručí. Vzpomínky, vina, zármutek,
bylo toho příliš.
„Je mi to líto,“ koktala jsem. „Nechtěla jsem ti ublížit. Omlouvám se.“
Měla jsem se mu omluvit už dávno. Měla jsem navzdory sebelítosti najít sílu
omluvit se Olliemu tak, jak si zasloužil.
„Já jsem ti odpustil už dávno, Beau,“ zašeptal. „Je čas, abys odpustila sama
sobě. Všechno.“ S tím se ode mě odklonil a chytil mě za paže, zatímco já si
otírala zmáčený obličej. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Už dlouho jsem
neplakala. Žádné slzy mi nezbyly. „Tak pojď,“ usmál se a otřel mi palcem
slzy pod očima. „Zajdeme na kafe. Kde máš auto?“
„V servisu. Chodím pěšky.“
Objal mě kolem ramen a zavedl ke svému autu. Nebránila jsem mu.
Nejspíš jsem měla.
Ale nebránila.
Pomohl mi nasednout a pak se rozjel. Ani jsem se nezeptala kam. Ticho
mezi námi mě nezneklidňovalo, spíš naopak. Teprve když odbočil z hlavní,
probrala jsem se a uvědomila si, kam jedeme.
Do našeho bytu. Do bytu, kde jsme spolu dřív žili.
 Srdce se mi okamžitě splašeně rozbušilo.
„Vím, že nemáš ráda rušný místa,“ řekl a zahnul na parkoviště. „Tak mě
napadlo, že tohle bude lepší.“
Zadívala jsem se na dveře. Na dveře, kterými jsem prošla snad milionkrát.
Viděla jsem se, jak jimi vcházím i vycházím, v uniformě, v šatech, v oblečení
do posilovny. Šťastná.
Sebrala jsem veškeré síly, které jsem v sobě vydolovala, odepnula si pás,
vystoupila a donutila se tomu postavit. Protože alternativou bylo vzbudit
obavy. Dát důvod ke znepokojení. Jsem stabilizovaná. Jsem v pohodě.
Pomalu jsem se vydala k domu. Za sebou jsem slyšela, jak Ollie zacinkal
svazkem klíčů. Uhnula jsem mu z cesty, dívala se, jak odemyká a jak mě
pouští do dveří. Dovlekla jsem se až před náš byt a zírala na dveře, které
přede mnou otevřel a ustoupil, abych mohla vejít. Polkla jsem, obrnila se,
ale jakmile jsem vešla, začal se mi příšerně svírat žaludek.
„Udělám nám kafe,“ řekl Ollie, odložil klíče do misky na stole a zamířil
do kuchyně. Zadívala jsem se na misku. Jenom jedny klíče. Ne dvoje. Ne
jeho a moje. Jen ty jeho. Cestou okolo obýváku jsem nakoukla dovnitř.
A zahlédla sebe a Ollieho, jak se tulíme na gauči během jednoho z těch
vzácných večerů, kdy jsme měli oba volno. Zahlédla jsem mámu, jak sedí
v křesle u krbu, kde sedávala vždycky, když za námi přišla na návštěvu. Ach
bože.
Zatřásla jsem hlavou a pokračovala za Olliem do kuchyně. Celá zářila
čistotou. „Máš někoho na uklízení?“ zeptala jsem se a sedla si ke stolu. Oči
mi přimrzly k zašlé skvrně od sklenky červeného vína, kterou jsme zvrhli
během jedné vášnivé chvilky po večeři. Ten stůl. Jídávali jsme u něj, smávali
se u něj, milovali se na něm.
Zatímco Ollie chystal dva šálky kávy, zasmál se. Ani se mě neptal, jakou
piju. Na to by nezapomněl. Je hrozné, že já zapomněla, jakou kávu pije on?
Sladí? Nesladí? Dává si smetanu? Nedává? Přežít znamenalo vykořenit ze
sebe vše, co se týkalo minulosti, abych zredukovala počet věcí, za které se
můžu litovat.
„Nikoho na úklid nemám,“ řekl a položil na stůl hrnek. Ten, který mi
koupila máma. Ten s obrázkem Lary Cro .
„Můj hrnek,“ hlesla jsem a sevřelo se mi srdce. Úplná Lara Cro . Měl
odštípnutý velký kus okraje. Tenhle hrnek jako jediný přestál ten výbuch
jen s menší újmou. Všechno ostatní skončilo v troskách. Mrtvé.
„Nechtěl jsem ho jen tak vyhodit, ale ty sis ho vzít nechtěla, když ses
stěhovala pryč.“ Jeho slova nezněla vyčítavě, byl to prostě stejný Ollie jako
vždycky. Věcný. „Možná jsem čekal, že se vrátíš.“ Pokrčil rameny a přisedl si
ke mně. „Tak jak se máš?“
„Chceš říct, že ti Nath dopodrobna nepopsal každé z našich setkání
u kafe?“
„Poslední dobou se s ním moc nevídám. Pracuje jako šílenec.“
„Jako ty?“
„Poslední dobou je to všude samá mrtvola.“ Napil se kávy a mně se
na okamžik zastesklo po staré práci. Adrenalin. Vzrušení. Skvělí lidé, se
kterými jsem pracovala. Ale to je dávno pryč. „No tak… jak se máš?“
naléhal, jako by potřeboval slyšet odpověď.
Zamrkala jsem a vrátila se do přítomnosti. „Dobře,“ odpověděla jsem
a snažila se, aby to znělo co nejvěrohodněji. „Vlastně moc dobře.“
„A nová práce?“
„Baví mě.“ Pokrčila jsem rameny, protože vím, že většina lidí to nechápe.
Ačkoli můj současný projekt není zrovna zábavný. Jen se ho nedokážu
vzdát.
Rozmáchl se po místnosti. „Posluž si, kdykoli budeš chtít.“
Rozhlédla jsem se a uviděla mámu, jak po stěhování stála na žebříku
a natírala stěny kuchyně sytě modrou barvou. Teď už modré nebyly. Měly
takový nevýrazný nádech šedobéžové. Uviděla jsem sebe, jak u linky vařím
kávu, máma sedí u stolu a povídá si se mnou. Ollie zatím míchal v pánvi
těstoviny. Uviděla jsem kamarády, jak popíjí víno, zatímco já sedím na lince
a obouvám si lodičky. „Budu si to pamatovat,“ řekla jsem tiše, naprázdno
polkla a zaplašila vzpomínky. Samé šťastné vzpomínky.
Olliemu zazvonil telefon a on si nahlas vzdychl. „Agent Burrows.“ Vstal,
došel ke dřezu a vylil do něj zbytek své kávy. „Už jedu.“ Zavěsil a omluvně
se na mě usmál. Nemusel. Tuhle práci dobře znám, a v FBI je to určitě ještě
mnohem náročnější. „Musím jít.“
Vstala jsem. „Ani jsem ti nepoblahopřála.“ Došla jsem k němu, vytáhla se
na špičky a dala mu pusu na tvář. „Jsem na tebe pyšná. Vím, žes vždycky
snil o práci u federálů.“
Než jsem se nadála, objal mě a přitiskl k sobě. Hezky hřál. Byl to Ollie.
Nadechl se a vydechl a já spolu s ním. „Jo, tahat uřezané končetiny z lisu
byl vždycky můj sen.“
Já se pousmála a odtáhla se od něj. „Jen si to užij.“
„Chceš někam hodit?“ zeptal se. „Musím k tomu starému vrakovišti
u přístavu, takže pojedu okolo Lawrencova domu. Nebo dneska je to
Zinnea?“ Podíval se na hodinky.
„K vrakovišti u přístavu? Tam dělá Reg.“
„Kdo je Reg?“
„Párkrát už mě a Dolly zachránil. A zrovna teď je Dolly u něj. Novej
motor. Říkal, že si pro ni můžu přijet ráno, ale teď už by měl mít hotovo.
Pojedu s tebou.“
„To nepůjde, Beau.“ Zakoulel očima. „Víš přece, že na místo činu nikoho
cizího brát nesmím.“
Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. „Já chci jenom svý auto.“
„Vyřídím Regovi, že přijedeš ráno, pokud to nebude bránit vyšetřování.“
Chytil mě okolo pasu a vedl mě ke dveřím, jak to dělával dřív. Jeho
společnost mě uklidňovala, ale nepřišlo mi správné, aby mě utěšoval.
„Skoro to vypadá, žes zapomněla, jak to u policie chodí.“
„Snažila jsem se,“ přiznala jsem a okamžitě toho zalitovala. Ollie se na mě
starostlivě zadíval. Vždycky jsem si všímala věcí, kterých si jiní nevšimli.
Viděla věci, které jiní neviděli. Odhalovala irelevantní skutečnosti
a proměňovala je v relevantní. U vstupního testu jsem dosáhla 98%
úspěšnosti. Mohla ze mě být špičková agentka. Vždycky jsem byla pyšná
na to, jak dokážu číst v lidech a jak dokážu odhadnout, komu věřit a komu
ne. Kdy se vyhnout nebezpečí.
A přesto jsem poslední dva dny strávila ve společnosti muže, který se zdá
být nebezpečný.
Tak padli bohatýři!1
1 Citace z Bible, Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 2006.
Kapitola 14
BEAU

Když jsem Dolly nastartovala, poprvé po hodně dlouhé době jsem

nevyskočila z kůže. „Úplně přede,“ usmála jsem se a Reg se uchechtl.
„Ta nikdy příst nebude, Beau. A je to motor z druhý ruky, takže nečekej
zázraky.“ Otočil se k odchodu. Jeho montérky pěkně ladily s barvami
vrakoviště.
„Slyšela jsem, žes měl včera společnost,“ zavolala jsem za ním.
„Hemží se to tady policajtama,“ houkl zpátky a máchl rukou směrem
k zadní části vrakoviště, kde byla natažená policejní páska. „Včera jsem
zapnul lis a z tý pitomý mašiny vypadla ruka. Lidská ruka!“
Nedělej to, Beau.
Než jsem si uvědomila, co vlastně dělám, vyskočila jsem z Dolly, aniž bych
zhasla motor, a vyrazila po hrbolatém povrchu k zadní části vrakoviště.
Proklouzla jsem pod páskou, zahnula za roh a tam mi cestu zastoupil
policista v uniformě. Ani mě nestihl vyhnat. Poznal mě a jeho přísný výraz
změkl. „Beau? Do prdele, to je Lara Cro .“
„Nazdar, Jede,“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem a prošla okolo něj.
Všude kolem parkovala policejní auta, označená i neoznačená, a mezi
nimi i dodávka výjezdového týmu. „Jak se máš?“ zeptala jsem se
automaticky.
„Jo, skvěle. Co ty?“
„Dobrý.“ Zadívala jsem se na hydraulickou paži velkého stroje
potřísněnou krví. Mozek se mi rozjel na plné obrátky a moje staré oči hned
začaly pátrat po dalších stopách.
Ne.
Bože, to ne.
Otočila jsem se a šla pryč. „Ráda jsem tě viděla, Jede,“ zabručela jsem
do země. Nechtěla jsem ustoupit své zvědavé mysli a nechat se zlákat starou
dobrou záhadou. Kdysi mě to naplňovalo. Inspirovalo. Neznámé. Moje
zvídavost. Ale teď už nesmím. Už nedělám u policie. Už nejsem budoucí
agentka FBI. Jsem jenom malířka pokojů a mojí záhadou je James Kelly.
Ten si zaslouží moji pozornost. Ne FBI.
Vystoupila jsem z Dolly a pár chvil ji obdivovala. Starý dobrý Reg.
Dokonce vyleštil její zašlý lak. „Poprosím vás o klíče,“ promluvil na mě muž
s plnovousem a piercingy, který za mnou vyšel na chodník.
„Proč?“
„Tady dostanete pokutu, Beau. Můžu vám auto zaparkovat do garáží.“
„Tady jsou garáže?“ zeptala jsem se a podala mu klíče.
„V podzemí.“ Nasedl do Dolly a nahodil motor. Nový, nepráskající motor.
„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem, zatímco zápasil s řadicí pákou.
„Otto.“
„Díky, Otto.“ Chvíli jsem si budovu prohlížela zvenčí. Skleněný box
na jejím vrcholu byl sotva viditelný.
Otto odsupěl v Dolly a já vešla do vstupní haly, kde v otevřeném výtahu
stála Goldie. „Čekáte tu na mě?“ zeptala jsem se.
Ona mi jen mlčky podržela dveře, a jakmile jsem vstoupila do kabiny,
zadala na klávesnici kód a odeslala mě do proskleného bytu. Vtom mi
cinknul mobil a na displeji se rozsvítila zpráva od Ollieho. Nejspíš se zrovna
vrátil domů z toho výjezdu.

Moc rád jsem tě viděl. Neztrácej se mi. x

Jenže já se neztrácím. Už nejsem ta Beau, kterou znával. Vlastně jsem si
jistá, že by tu ženu, co se ze mě stala, nesnášel. Neodpověděla jsem, protože
jsem nechtěla povzbuzovat jakékoli city, které ke mně možná pořád chová.
Možná? Neměla jsem to pozvání na kávu přijímat. Bylo to kruté a sobecké,
jenže v tu chvíli jsem jela v režimu autopilota a byla jsem ráda, že nemusím
o ničem rozhodovat. Že nemusím myslet. Že jsem po letech zase poznala
objetí mužských paží. A teď za to zaplatím.
Další výčitky.
Když se dveře výtahu otevřely, rozhlédla jsem se po bytě a připravila se
na další den v dusivé přítomnosti Jamese Kellyho. Šla jsem rovnou nahoru,
okolo ložnic a do jeho pracovny. On už seděl u stolu, všechny obrazovky
zapnuté, v ruce šálek s kávou. Krátce se na mě podíval a pak se znovu
soustředil na obrazovky. Žádný pozdrav. Nic. Ne že by mi to vadilo.
Rozložila jsem šta e, vylezla nahoru a vytáhla z otvoru další lampičku.
Vtom jsem na kůži ucítila žár jeho pohledu a ohlédla se. Obrazovky už ho
nezajímaly.
Slezla jsem dolů, posunula šta e, vylezla nahoru a vyndala další bodovku.
Znovu jsem se ohlédla. Pořád se díval.
S nádechem jsem slezla, posunula šta e, vylezla a vytáhla další. Tentokrát
už jsem zaskřípala zuby. Nekousej. Jsme dospělí a hrajeme tady dětinskou
hru, kdo tohle napětí vydrží déle. Vyhrál. Uznávám. Vyhrál už před
několika dny. „Přestaňte s tím,“ vydechla jsem.
„S čím?“
„S tím civěním.“ Slezla jsem dolů a opřela se o šta e čelem k němu.
„Přestaňte se na mě dívat.“
„Proč, je vám to nepříjemné?“
Přimhouřila jsem oči. „Ne, jen mě to vytáčí.“
On se ušklíbl. „Já jenom nechápu, proč tady šplháte nahoru a dolů jako
jojo“ – ukázal na šta e, o které jsem se opírala – „když oba víme, že znáte
rychlejší způsob, jak ty lampičky vyndat.“
Zamračila jsem se na něj.
James si udržel netečný výraz. Zamyšlený. Vyčítavý. Neměl by být
přitažlivý. A přesto mě jím okouzlil.
„Máte v rukávu ještě další triky, Beau Hayleyová?“
„Až do osmnácti jsem dělala závodně gymnastiku.“ Byla to pravda. Už
jsem mu ale neřekla, že jsem excelovala taky v karate, judu a kick-boxu.
„Zajímavé,“ odtušil.
„Proč? Proč je to zajímavé, Jamesi?“ Měla jsem toho dost. Unavil mě,
úplně mě vyčerpal. Měla jsem chuť pořádně se s ním pohádat, aby se
vyčistil vzduch.
On pomalu vstal, obešel stůl a zamířil ke mně. Já chtěla couvnout, ale
moje tělo zůstalo stát na místě jako přikované. Chtěla jsem dýchat, ale plíce
jako by se mi scvrkly. Ale to už stál těsně u mě, skoro se mě dotýkal, tyčil se
nade mnou. Vzhlédla jsem a nadechla se. Bože, voněl tak krásně. Exoticky,
sladce, mužně. „Proč je to zajímavé?“ zopakovala jsem tiše, ale odhodlaně.
Chvíli mi dopřál teplo svého hrudníku a pak trochu ustoupil. „Užila jste si
včerejší večer?“ Ta otázka přišla jako blesk z čistého nebe a já netušila, co si
o ní mám myslet. Co je mu do toho?
„Ano, a vy?“
„Ano, bylo to poučné.“ S tím vyšel z pracovny. „Jdu do parní kabiny.“
 „Ta je taky prosklená?“ zavolala jsem. Jak se ode mě vzdaloval, postupně
se mi uvolňovaly svaly.
James se ohlédl přes rameno, ale neodpověděl. Ani nemusel.
Jistě že je prosklená.
Zavřel za sebou dveře a já konečně mohla chvíli dýchat. Poučné? Co je to
za kravinu, Jamesi Kelly? Pomalu jsem se otáčela na místě a detailně si
prohlížela jeho pracovnu. Poučné. O takové poučení se bude muset se
mnou podělit.
V šest večer už jsem měla vymalováno okolo všech bodovek a téměř
nemohla hnout krkem. Následující půlhodinu jsem strávila zčásti uklízením
a zčásti masírováním šíje.
Když jsem sešla dolů, James byl v kuchyni a telefonoval. Kolem krku měl
přehozené tričko a jeho dlouhé nohy obepínaly přiléhavé džíny. Všiml si
mě a stáhl si tričko z ramen. „Díky,“ řekl, zavěsil a začal se oblékat.
Zamrkala jsem, abych se zbavila vzpomínky na ten jeho magnetizující
pohled, a zamířila k výtahu. „Hezký večer, Jamesi,“ rozloučila jsem se.
„Něco k pití?“
Zatím mě pozval pokaždé. „Jeden by řekl, že nechcete, abych odešla.“
„Nechci.“
Zastavila jsem se pár kroků ode dveří a ohlédla se. V ruce držel novou
lahev piva. Přejela jsem pohledem ji a pak jeho.
„Pojďte se napít, Beau,“ řekl tiše. „Určitě to bude lepší než bloumat
po supermarketu, dokud nezavřou.“
Zaskočeně jsem sebou trhla, on ale na můj zaskočený výraz nijak
nezareagoval. „Cože?“ zašeptala jsem. Jak to ví?
„Napijte se,“ zopakoval a postavil pivo na kuchyňský ostrůvek. Několikrát
jsem přeskočila pohledem z něj na lahev a zase zpátky, zatímco můj mozek
zarputile bránil nohám, aby mě odnesly k pivu. K Jamesovi. K nebezpečí.
„Myslím, že bych měla jít,“ procedila jsem a pozorně se na něj zadívala.
„Já myslím, že byste měla zůstat,“ oponoval a opřel se o ostrůvek. Začala
další soutěž v zírání. Polkla jsem nervozitu, zatímco v mém nitru probíhal
souboj rozumu s nerozvážností.
Nerozvážnost zvítězila.
Vrátila jsem se zpět, vzala si pivo a sedla si na barovou stoličku, na kterou
ukázal. Co bude dál? Budeme tady jen tak sedět a povídat si? Předstírat, že
posledních pár dnů v jeho společnosti doslova nehořím? Předstírat, že
po mně neustále nehází výroky, které mi vrtají hlavou a vzbuzují ve mně
tuhle šílenou zvědavost?
„Lara Cro ,“ řekla jsem tiše. „Bloumání po supermarketu.“
„Co s tím?“
„Jak…“ raději jsem se odmlčela. Věděla jsem, že nesmím vzbudit jeho
zájem. „Proč jste to říkal?“
„To s Larou Cro ?“ zeptal se.
Přikývla jsem. „A to s tím supermarketem. Jak jste věděl, že jsem včera
večer byla nakupovat?“
„Protože jsem vás tam viděl,“ odpověděl jednoduše.
„A to jste mě ani nešel pozdravit?“
„Proč bych to dělal? Máte přinejmenším potíže se mnou mluvit.“
Spadla mi čelist. „A to s Larou Cro ?“
„Něco proti ní snad máte?“
Proboha, mně z něj snad bouchne hlava. „To je jedno,“ povzdechla jsem si
a trochu se napila. „Co děláte, Jamesi?“ zeptala jsem se.
James zvedl obočí. „Předpokládám, že tím máte na mysli práci.“
„Co jiného bych tím mohla myslet?“ To jsem neměla říkat.
„To mi povězte vy.“
Unaveně jsem se na něj zadívala. Takže takhle to bude pokračovat?
Slovním soubojem? Pokusy o dešifrování skrytých významů? „Ano, myslím
práci.“
„To je příšerně nudné.“ S tím si sedl na stoličku vedle mě, trochu moc
blízko, takže jsem se maličko odsunula, jen tak, aby se naše kolena
nedotýkala. James se mi skrz díry v džínách zadíval na stehna. „Dělám
v čisticím průmyslu,“ dodal tiše.
„Čisticím?“
„Čistím svět.“
Tím myslí životní prostředí? Uhlíkovou stopu a tak? „Aha,“ odtušila jsem
tiše. Zaskočil mě. Raději jsem se znovu napila. To ho nejspíš trochu
polidšťuje. Snaží se zachránit svět. Obdivuhodné. A co kdyby zkusil
zachránit mě?
Směr, jímž se mé myšlenky začaly ubírat, mě znepokojil, což Jamesovi
neušlo. „Taky se pohybuju na burze.“
 Chladně jsem přikývla a vybavila si všechny ty obrazovky se
zpravodajskými kanály v jeho pracovně.
„Co děláte vy, Beau?“ zeptal se.
„Víte, co dělám. Dělám to ve vaší skleněné krabici.“
„Myslíte to, že mě rozptylujete?“
Stáhla jsem se. Já že rozptyluju jeho? „Jsem malířka pokojů. Nic víc.“
„Proč?“
Proč? Ano, proč? Proč všechny ty podělaný otázky? „Baví mě to.“
„Viděla jste se v tom odjakživa?“
„Má tohle snad být nějaký terapeutický sezení?“
„To nevím. Potřebujete terapii?“
„To je diskutabilní,“ zamumlala jsem pod velením autopilota.
James sjel zvědavým pohledem k lahvi piva, kterou jsem stále ještě držela
u úst, a nespustil z ní oči, dokud jsem ji pomalu nepoložila na ostrůvek. Pak
zamyšleně naklonil hlavu na stranu, opatrně se natáhl k mému rukávu
a odhrnul ho. Nedokázala jsem ho zastavit, byla jsem jako v transu
a pozorně si ho prohlížela. Každý kousek jeho tváře byl nečitelný. Nehybný.
Prostý emocí. Vtom mě zašimralo v jizvě, jak po ní zlehka přejel prstem.
Nadechla jsem se a spatřila, že ta příšernost, která mi zohavila ruku, je
odhalená.
Odhalená.
To mě probralo k životu, rukou jsem trhla a stáhla rukáv zas až k zápěstí,
jak to jen šlo, aniž bych musela pustit lahev piva. „Nebudu se ptát na ty
vaše, když se vy nebudete ptát na ty moje.“
„Nebude mi vadit, když se zeptáte na ty moje,“ odpověděl tiše.
Něco mi říkalo, že to myslí vážně. Nevadilo by mu to. Nemohla jsem
popřít, že umírám zvědavostí zjistit, kde přišel k těm hlubokým jizvám,
které se mu zarývaly do zad. Na to jsem byla zvědavá až příliš. Ovšem
i kdybych se zeptala, neřekl přece, že by mi odpověděl. Začínalo to mířit
příliš do hloubky. Bylo to příliš nepohodlné. To rozptýlení už mě nebavilo,
spíš mi vadilo. Protože začínalo být moc osobní. Moc plné řečí. Poslední dva
roky se držím ve společnosti jen svého velice malého okruhu „lidí“.
S někým, koho neznám, se do řeči nedávám. Hledím si svého a omezuju
interakci, protože nechci, aby mi někdo kladl otázky, na které nemůžu
odpovědět. Nechci, aby mě někdo znal. Aby mě někdo viděl. Být
neviditelná je bezpečnější. Nikdo nechce, abych na jejich život vrhla svůj
stín.
Z jeho výrazu byl patrný zájem, který jsem nedokázala snést. Věděla jsem,
že je to špatný nápad. Nejenom dát si pivo, ale vzít tuto práci. Tím, že jsem
ji přijala, jsem nic nezískala, akorát spoustu otázek, které bych si neměla
klást, a hromadu těch, na něž ani nechci znát odpověď. Polkla jsem,
odložila lahev a začala se zvedat. K odchodu. K úniku.
Jenže James mě zastavil. Chytil mě pevně, ale něžně za paži. „Posaďte se,
Beau,“ zašeptal hlubokým hlasem. Ztuhla jsem. Kůže se mi celá rozpálila.
Jeho dotek. Jeho hlas. To, jak se na mě díval. Pomalu jsem si zase sedla,
jako hypnotizovaná. James mě pomalu pustil a znovu mi vyhrnul rukáv –
tak líně, jako by měl všechen čas světa. Pak začal pohledem přejíždět sem
a tam od mých očí k mé paži. Díval se, jak na to odpovím. Moje šrámy ho
zjevně naplňovaly rozkoší.
Pak se sehnul, a aniž by ze mě spustil oči, dotkl se okraje mé zjizvené
tkáně rty. Celé tělo se mi sevřelo. „Co to děláte?“ vyhrkla jsem, sotva
schopná se nadechnout. Potom jsem se mu vytrhla a on se odhodlaně
zamračil. „O co tady sakra jde, Jamesi? Proč tyhle hry?“
„Já hry nehraju, Beau.“
„Tohle ale je hra,“ ujistila jsem ho. „A já nemám sebemenší páru, podle
jakých pravidel se hraje.“
„Pohltila vás.“
„Je toho na ní dost, co člověka pohltí.“
„Souhlasím,“ řekl, položil mi dlaň na koleno a mně se stáhl žaludek.
„Skutečně dost. A ani já nevím, podle jakých pravidel se hraje.“
„Tak proč se zdá, že to hrajete daleko líp než já?“ Zkušenosti? Úspěch?
„Pletete se,“ kontroval, dlaň z kolene mi zas zvedl, vstal a jako by nic
zamířil k lednici, kde si vzal lahev vody. Zírala jsem na jeho záda a to
jediné, co jsem viděla, byly jizvy pod jeho tričkem. Hrubou, zjizvenou
pokožku. „Hrajete tu hru daleko líp, než bych kdy uměl já.“
Takže hrajeme nějakou hru. „Čím to?“
„Protože jsem zahnaný do kouta,“ odpověděl tiše a já se mu zamračila
do zad. „Chcete být neviditelná,“ pokračoval. „Nevýrazná. Splynout
s pozadím,“ otočil se ke mně a přiložil si hrdlo lahve k ústům, zatímco já
na něj zírala s poněkud pootevřenou pusou. „Potíž je, Beau Hayleyová,“
zašeptal a popošel ke mně blíž. Blíž. A ještě blíž. „Že já. Vás. Vidím.“
Napřímila jsem se. Přestože jsem věděla, že mé skutečné já jednoduše
vidět nemůže, zbystřila jsem. „Neznáte mě.“
„Že neznám?“ odpověděl a naklonil hlavu na stranu. „Ty vtipy
po telefonu byly jen chabým pokusem o zamaskování zoufalství. A vaše
předstíraná bezstarostnost je jen chabým pokusem o zamaskování utrpení.“
Odfrkla jsem si, vstala a zamířila k výtahu, který jako by byl na míle
daleko. Tak proto chtěl, abych zůstala na skleničku? Aby mohl poukázat
na moje nedostatky? Předstírat, že mě zná? „Trhněte si nohou, Jamesi
Kelly,“ zabručela jsem tiše.
„A tenhle vztek je jen chabým pokusem o zamaskování touhy.“
Rozhořčeně jsem se otočila. Nevím, kdy se z téhle práce stalo místo osobní
anihilace. „Touhy po čem?“
„Po mnoha věcech.“
„Například?“ zařvala jsem ještě vztekleji. To už se mi nestalo hodně,
hodně dlouho. Nedopustím to. Nesmím to dopustit.
„Například po pomstě,“ nadhodil, vydal se klidným krokem za mnou a já
ztratila dech. „Po útěku. Po temnotě.“ Došel až těsně ke mně, s planoucím,
téměř naštvaným výrazem. „Po mně.“
„Po vás netoužím,“ vydechla jsem a nepřipouštěla si, že v každém dalším
bodu uhodil nejspíš hřebíček na hlavičku. Po pomstě. Tohle slovo mě
zasáhlo nejsilněji ze všech.
On pomalu zvedl ruku, přiložil palec k mé bradavce a chvíli ji přes košili
mnul, až celá ztvrdla a já se prohnula rozkoší. „Zopakuj to. Zopakuj mi, že
po mně netoužíš.“
Nemohla jsem mluvit. Zatmělo se mi před očima.
On pomalu přejížděl palcem po mém krku nahoru a jemně mě pohladil.
„Jsi průhledná jako to sklo všude okolo, Beau Hayleyová.“
„A co vidíte?“ vydechla jsem a ze všech sil se snažila nejít jeho dotekům
vstříc.
James se usmál. Byl to skoro zvrácený úsměv. „Vidím ženu, kterou jsi
bývala dřív. Ženu, na jejíž existenci se snažíš zapomenout. Ženu plnou
energie a nezkrotné síly.“ Pustil mě a o krok ustoupil. „Ale já chci, abys ji
v sobě našla. Ukaž mi ji. Ukaž mi, co dokáže, jak je silná.“
Nebylo to poprvé, co jsem v přítomnosti tohoto muže zapomněla dýchat.
A nebylo to ani naposledy. Ale tentokrát jsem nejspíš poprvé pochopila,
o co mu jde. On mě skutečně prohlédl. V tu chvíli ovšem má
zaneprázdněná mysl nedokázala analyzovat, jak se mu to povedlo.
Nedokázala zformulovat otázky, jaké bych měla klást. Všude sršely jiskry
a výhled na další byl jednoduše neodolatelný. Ocitla jsem se v úplně novém
světě a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi nepřišel svým způsobem
vzrušující. Byl tak jiný. Pohlcující. Zábavný.
„Tak se pustíme do nevyhnutelného, ne?“ Jamesův výraz poněkud zhrubl.
Tvářil se vážně. „Ukaž. Mi. Co. Dokážeš.“
O krok jsem couvla.
Viděla jsem, jak se připravuje. V duchu jsem se pousmála. Nemá ani
tušení, ale řekl si o to.
Chceš to vidět?
Zaťala jsem svaly, které jsem nepoužila už několik let.
Zhluboka jsem se nadechla.
On si mě vyzývavě prohlížel a sledoval, jak v sobě probouzím tu ženu,
kterou jsem kdysi bývala. Ženu, kterou potřebuji být, abych se mohla
tomuto muži postavit. Ženu s nekonečnou vírou ve vlastní schopnosti.
Odrazila jsem se, vysekla ve vzduchu salto, obtočila mu nohy okolo krku
a strhla ho na podlahu. Přistála jsem zlehka. On ne. V ten okamžik ze mě
stres vyprchal a nahradilo ho něco jiného. Ani nevím co, nikdy jsem to
nepoznala, ale bylo to elektrizující.
Podívala jsem se na jeho hlavu uvězněnou mezi mými stehny. Ani nevím,
co jsem se čekala. Ale rozhodně to nebyl drzý úšklebek.
„Tohle bude mnohem větší zábava, než jsem si kdy dovedl představit,“
prohodil ochraptěle, a to ne proto, že bych mu omezila přísun kyslíku
do hlavy. Zábava? Nad tím už jsem se nestihla zamyslet.
On sebou najednou mrskl a já se ocitla na břiše. Přitlačil mě kolenem
k zemi a chytil mi ruce za zády. No do prdele. Zmateně jsem zamrkala, když
jsem na uchu ucítila horký dech. „Zlato, s tebou si ještě užiju legrace, než tě
zlomím.“
Zavrčela jsem, škubla hlavou dozadu a praštila ho s ní do nosu. On sykl
a já se otočila a celá udýchaná vyskočila na nohy. „Já už dávno zlomená
jsem, ty pitom… au!“ James mi jediným kopem podrazil obě nohy a já
tvrdě dopadla na záda, až jsem si vyrazila dech.
 James se na mě vmžiku vrhl. „Tak to jsme oba v bezpečí,“ zašeptal a políbil
mě do koutku úst. V tu chvíli jako by se ve mně probudila sopka. Pohár
mého chtíče přetekl. Přesto jsem s ním dál zápasila a snažila se ho od sebe
odtlačit. Nepovedlo se mi to. A tak jsem ho chytila za tričko a pořádně
s ním škubla, až se na zádech roztrhlo. On něco zabručel, popadl mě za obě
ruce a přitlačil mi je k zemi za hlavou. Pak mi jednou rukou podržel obě
zápěstí a druhou trhl s mou košilí takovou silou, že jí uletěly všechny
kno íčky.
„Vzdáváš se?“ šeptal, přičemž mi dlaní přejížděl po těle, až jsem se celá
rozechvěla rozkoší.
„Nikdy.“
„Dobře.“ A přitiskl mi rty na ústa.
To. Je. Něco.
Jeho polibek mě vystřelil – ani nevím kam, ale líbilo se mi tam,
potřebovala jsem tam být, a možná už jsem se odtamtud ani nechtěla vrátit.
Otevřela jsem mu cestu ke svým ústům i stehnům a opětovala jeho útok se
stejnou intenzitou. Naše jazyky se nebezpečně proplétaly a jejich společný
tanec balancoval na hraně zdravého rozumu. „Pusť mi ruce,“ vydechla jsem
a kousla ho do rtu.
„Ne.“ Ústy sjel k mému krku a současně se o mě otřel rozkrokem. Já
vyjekla, jak mě ostří rozkoše rozťala vedví.
„Máš ze mě strach?“ zeptala jsem se a prohnula se v zádech, takže jsem se
prsy přitiskla k jeho hrudi.
On mě kousl do krku, na chvilku se přisál a pak se přetočil na záda tak
prudce, že odstrčil barovou stoličku a ta v pádu narazila do skříněk. Já si
na něj obkročmo sedla, ale ruce se mi z jeho sevření zatím vysvobodit
nepodařilo. Najednou mi stáhl košíčky podprsenky a prsa mi z ní vyskočila
tak rychle, až to zabolelo. Olízla jsem si rty a prohlížela jsem si jeho
rozcuchané vlasy, ohnivé oči i ostře řezané čelisti. Byl to ten nekrásnější
zvrhlík, jakého jsem kdy viděla.
Zavrtěla jsem se nad tou masou ocelové tkáně v bocích. James sykl
a ztěžka polkl. „Z tebe strach nemám, Beau.“ Posadil se a zblízka se mi
podíval do očí. „Mám strach z nás.“ Lehce mě kousl do tváře a já zvrátila
hlavu a nahlas zasténala, protože si přehodil mé ruce přes hlavu. Jakmile
jsem se dlaní dotkla jeho kůže mezi rozervanou látkou trička, ucítila jsem
vrásčitou tkáň na jeho zádech. Jenže jsem byla příliš opilá chtíčem, abych se
na něco ptala. Krom toho jsem už nechtěla ani trochu zdržovat.
Nikdy jsem se necítila tak zoufalá. Tak odhalená. Tak divoká.
„Počkej,“ zašeptal a zlehka vstal i se mnou v náručí. Nesl mě do schodů,
jako bych nic nevážila. Celou cestu jsme si hleděli do očí a napětí mezi
námi rostlo geometrickou řadou. „Chceš, abych ti pomohl uniknout?“
zeptal se nahoře na podestě. Já jen přikývla, ani jsem neodmlouvala. Bylo
by to bláhové. Prokoukl mě a nějaká moje část z toho měla radost. „Teď
zmizíš, Beau. Ucítíš jen to, co ti dovolím cítit. Uslyšíš jen můj hlas.“
Zmizet. To znělo dokonale.
Otevřel jedny dveře a já v očekávání zavřela oči. Přesně jsem věděla,
do které místnosti mě vzal. U stěny mě postavil na zem. U té stěny, v níž byl
zakotvený dřevěný rám. Stáhl ze mě to, co zbylo z mé košile, a já znovu
zavřela oči, abych unikla před pohledem, jímž si bude prohlížet mou jizvu
v celé její kráse. Naklonil se ke mně, a když mi odepínal podprsenku,
vydechl mi do ucha. Hned jsem oči otevřela. „Nastav ruce,“ přikázal mi,
odhodil podprsenku na podlahu a sáhl pro provaz zavěšený hned vedle.
Nastavila jsem mu zápěstí a on je začal s naléhavou pečlivostí svazovat. Já se
mezitím dívala přes něj k prosklené stěně, za níž rýsovaly vrcholy budov,
kam až oko dohlédlo. A daleko za nimi oceán. Úchvatný pohled. Ale stejně
se nemohl rovnat muži přede mnou.
James zkusmo zatahal za uzly a podíval se na mě. „Jsi nervózní?“ zeptal se
a já zavrtěla hlavou. Kupodivu jsem skutečně nebyla nervózní ani trochu.
Možná bych měla být, ale nebyla jsem. Ten příslib zmizení zněl až příliš
lákavě. Představa, že ucítím jen to, co mi dovolí cítit. Že uslyším jen to, co
mi dovolí slyšet. Ty mučivé hlasy v mé hlavě na chvíli sklapnou. Neodbytné
obrazy z minulosti zmizí. To jsem si tedy nechtěla nechat ujít.
„A ty?“ zeptala jsem se, když zvedl mé ruce k tyči nad mojí hlavou
a připnul k ní lana karabinou, čímž mě přinutil vytáhnout se na špičky.
„Trochu,“ přiznal, čímž mě trochu překvapil. Musel přece vědět, co dělá.
Sama jsem to viděla na vlastní oči. „Zeptej se mě proč.“
„Proč?“
„Nevím.“ Prudce mě políbil na ústa. „A z toho jsem ještě nervóznější.“
Pak přejel palcem po mém spodním rtu. V očích měl trochu nepřítomný
pohled. „Když budeš chtít, abych přestal, vyslov mé jméno.“ Začal mě líbat
na břiše a pomalu postupoval níž a já se opět prohnula v zádech.
 „Cože?“ zalapala jsem po dechu a zvrátila hlavu. „Tvoje jméno budu
opakovat donekone… sakra.“ Zaúpěla jsem, protože se přesunul o něco výš
a přisál se k mé bradavce. „Jamesi,“ vykřikla jsem. To bylo poprvé, a zdaleka
ne naposledy. Já nechci, aby přestal.
A on nepřestal, místo toho mi stáhl džíny. „Moje druhé jméno,“
odpověděl naprosto klidně. To už mi klečel u nohou a v prstech držel horní
lem mých kalhotek.
„Tvoje druhé jméno neznám.“ On má druhé jméno?
„Přesně tak.“ Stáhl mi kalhotky, políbil mě na venušině pahorku a pak
vstal a přitiskl svůj klín k mému.
„Řekni mi svoje druhé jméno,“ vydechla jsem mu do tváře a on se zvrhle
ušklíbl.
„To mám riskovat, že tohle zastavíš?“
„Nezastavím to.“
„Takže jsi jenom zvědavá?“ Opřel si své čelo o mé.
„Řekni mi to.“
„Ne.“
Začala jsem sebou zmítat a James couvl a naklonil hlavu na stranu.
„Řekni mi svý druhý jméno!“ Ani nevím, jestli mě tak vydráždila
zvědavost nebo napětí přerůstající únosnou mez. Ve zvlhlém klíně mi
bolestivě tepalo.
„Myslím, že moc mluvíš.“ Najednou se v jeho ruce zjevil roubík a já se
nadechla a začala zápasit s provazy. Kůže na zápěstích mi hořela bolestí, ale
zdaleka ne tolik, jako mi hořely jiné části těla.
„Ne,“ zaprosila jsem, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Natlačil mi
roubík mezi zuby a já se do něj okamžitě zakousla. Utáhl ho, pak poodešel
stranou a začal se svlékat. Jako první si sundal zbytky trička. S každou další
odhalenou částí jeho kůže jsem se propadala hlouběji do deliria. Až byl
konečně nahý a já sotva popadala dech.
Byl… neskutečný.
„A nakonec,“ zašeptal a zvedl masku na oči. Já jen ztrápeně zaskučela
a zavrtěla hlavou. Proč mi to dělá? Proč mě tak mučí? Mé hladové oči si
naposledy prohlédly jeho dokonale pevnou erekci lesknoucí se touhou.
A pak…
Tma.
 Skoro jsem se nemohla hýbat, nemohla jsem mluvit, nic jsem neviděla.
Ale čich mi zůstal a já zachytila jeho typickou mužnou vůni. „Jsi úplně
rozechvělá chtíčem, co?“
Já místo odpovědi jen zasténala a uvolnila celé tělo.
„Máš hypersenzitivní sluch.“ Vyslal směrem k mému uchu proud
hřejivého vzduchu a mě z toho přeběhl mráz po zádech. „Každý dotek“ –
stiskl mi bradavku a současně mě kousl do ušního lalůčku a já tlumeně
vykřikla – „pálí jako oheň.“ Škubala jsem sebou a v duchu na něj řvala, ať
toho nechá. Ať ještě přidá. „A až ho do tebe vrazím, Beau, budeš mít pocit,
že tě blaženost rozerve na kusy.“
Do toho.
Už samotný jeho hlas mě téměř dovedl na vrchol. A když se k tomu
přidaly doteky, vůně a jeho jazyk zkoumající mé tělo, naprosto si mě
zotročil. Byla jsem v pasti, a přesto jsem se cítila nejsvobodnější za hodně
dlouhou dobu. Nemusela jsem nic předstírat. Nemusela jsem se
přetvařovat. Nic mě nenutilo lhát o svých pocitech. Neviděla jsem soucit.
Neviděla jsem obavy. Stala jsem se neviditelnou, protože jsem neviděla, jak
mě vidí on. V ten moment, v ten jeden zakázaný, erotický a neskutečný
moment jsem mohla být kýmkoli na světě a já chtěla být jeho otrokyní.
Chtěla jsem se mu odevzdat. Chtěla jsem mu přenechat veškerou moc
a necítit nutnost být silná. Přesně na tohle jsem tak dlouho čekala. Ne
na něj, ale na to, co dělal. Jak jsem se díky tomu cítila. Svoboda v kleci.
Bezpečí v temnotě, něco, co jsem už hodně dlouho nepoznala.
Vydechla jsem, zcela se uvolnila a jen tam tak bezvládně visela
a vychutnávala si ten pocit. Vtom mě James chytil za nohy, zvedl mě a já
na vnitřní straně stehen ucítila nezaměnitelné šimrání jeho rozcuchaných
vlasů. Bože můj. Všechna nervová zakončení v mém klitorisu se rozechvěla
očekáváním. Srdce mi bušilo jako splašené a kůže mi hořela touhou. „To je
ale šťávy,“ zamručel a pak už mě jeho ústa vystřelila někam na oběžnou
dráhu a já se rozječela i přes roubík. Nedopřál mi ani chviličku na rozehřátí
a na zklidnění mého divoce se zmítajícího těla. Vrhl se na mě jako hladové
zvíře, zajížděl jazykem co nejhlouběji a hladově mě olizoval a kousal. Já se
rychle blížila k vrcholu – mnohem rychleji, než bych si přála – což ale
vzhledem k jeho zručnosti nebylo nijak překvapivé. „Vydrž co nejdýl,
Beau,“ zabručel a zabořil do mě několik prstů. „Vydrž to co možná nejdýl.“
 Znovu jsem tlumeně vykřikla. Můj orgasmus neposlechl a blížil se
mílovými kroky.
Jamesi!
Jeho jméno mi znělo v hlavě stále dokola, ne proto, aby přestal, ale
protože jsem si přála ho vidět. Jeho oči, jeho tvář, jeho ústa ponořená
v mém klíně. Teplota mého těla se zvýšila a pálení kůže pomalu přesahovalo
bezpečnou hranici. Tlak v mé hlavě začínal být nesnesitelný a celé mé tělo
ztuhlo.
A najednou byla jeho ústa pryč, já se dotkla chodidly země a začala
sténat. „Tohle bylo moc rychlý, Beau.“
Ne.
„Zkusíme to znovu.“
Proboha, ne!
Zlehka zafoukal na můj klitoris a chvění zvolnilo na zvladatelnou úroveň,
jen aby mě mohl přiblížit k další explozi. Až na to, že explodovat mi
nedovolil. Kolikrát to hodlá udělat?
Lehký dotek něčeho teplého.
Jeho jazyk.
Olíznul mě.
Udělej mi to, zachraň mě od tohohle návykového mučení.
Horko se mi rozlévalo po vnitřní straně stehen.
Jeho ruce.
Roztáhl mi nohy.
Bože, bože, bože.
Další závan vzduchu dráždící můj zmáčený klín.
Jeho dech.
Ochlazoval mě.
Huhňala jsem přes roubík jeho jméno a zápasila s pouty. On si znovu
přehodil mé nohy přes ramena.
„Zkusíme to znovu?“ zeptal se chlípně. „Zvládneš to, Beau?“ Ani mi nedal
šanci odpovědět, zabořil mi ústa do klína a kmital jazykem jako zběsilý.
Zaječela jsem, prohnula jsem se v pase a sevřela jeho hlavu stehny. Provaz
se mi zařízl do kůže a vtom mě ovládla zcela nečekaná emoce. Látka,
kterou jsem měla zakryté oči, zvlhla. Plakala jsem. Proč jsem se sakra
rozplakala, když mě nic tak krásného nepotkalo už hodně dlouhou dobu?
 Protože jsem se cítila dobře. Ulevilo se mi. A protože jsem věděla, že to
nevydrží věčně.
Dej pokoj!
Ztěžka jsem polkla, zaťala zuby a soustředila se na nevyhnutelný
orgasmus. Vlastně zbytečně. Nic ho nemohlo zastavit.
Jenom James.
Znovu se odtáhl a já zůstala bezvládně viset, naprosto vyčerpaná. Už jsem
měla dost. Mumlala jsem své prosby a modlila se, aby jim rozuměl.
Nerozuměl. Nebo rozuměl a nevšímal si jich.
Další závan vzduchu.
Lehký dotek jazyka.
Několik polibků na vnitřní stranu stehen.
Připravila jsem se.
„A znovu,“ zašeptal a přejel jazykem od stehna k mému naběhlému
klínu. Přisál se ke klitorisu, zakmital jazykem, přisál se, kousl, olízl, kousl,
přisál se. Zvrátila jsem hlavu dozadu v očekávání blížícího se orgasmu.
Pokusila jsem se ho zastavit. Snažila jsem se ze všech sil. Ale to už mi bylo
jasné, že to nezvládnu.
Vtom se James znovu odtáhl.
Ne!
Zhluboka jsem se nadechla nosem a pokusila se dát se nějak dohromady.
Tohle byl ten nejlepší druh bolesti. Trpěla jsem, ale vlastně netrpěla. Cítila
jsem se děsně a skvěle zároveň. Chtěla jsem ještě.
Možná jsem opravdu nikdy v životě nezažila něco tak nádherného.
A příšerného.
Uvolnila jsem všechny svaly a pověsila se mu celou vahou na ramena.
Nijak ho to nerozhodilo. Vstal a jednou rukou mě podepřel v bedrech.
Zaslechla jsem kovové zazvonění a paže mi klesly od kovové tyče. Ruce
jsem ale pořád měla svázané. Je konec? Podepřel mě i druhou rukou
a udělal několik kroků, aniž by zvedl hlavu od mého klína. Klesla jsem
na měkkou matraci a vzápětí mě zalehlo jeho pevné tělo. „Čeká tě tak silný
orgasmus, že ho nechci vnímat jen jazykem.“ Uvolnil přezku roubíku
a vytáhl mi ho z úst. Polkla jsem, ale měla jsem v ústech úplně sucho.
„Tady,“ zachrčel. Strčil mi do úst jazyk a předal mi trochu svých slin.
A jakmile jsem měla v ústech zase vlhko, vášnivě mě líbal, sténal, odtahoval
se a zase se vracel.
„Chci tě vidět,“ zaprosila jsem, aniž bych čekala, že mému přání vyhoví.
„Prosím.“
„Já chci vidět tebe,“ odvětil a strhl mi z očí masku. Párkrát jsem zamrkala
a už jsem mu hleděla do modrých očí. „Chci tě vidět, Beau.“
Zírala jsem na něj. Vždyť mě viděl. Ale… „Chci tě vidět,“ zopakovala
jsem tiše a vnímala každičký kousek jeho komplikované, nádherné tváře.
Jeho chtíč. Jeho náladu. Jeho chlad. Jeho druhé jméno. Na koho se to
dívám? Koho to vidím?
„Uvidíš.“ Další polibek, jemnější. „O tom nepochybuji.“ Pátravě se na mě
podíval. „Potřebuji ochranu?“
„Ne. A já?“
Zhoupl se v bocích a s chraplavým výdechem do mě vstoupil. Já vzlykla
a zvrátila hlavu. Přirážel tvrdě a rychle, takže pronikal až nepředstavitelně
hluboko. Ucítila jsem neznámou, ale uklidňující bolest. Zvládnutelnou
bolest. Příjemnou bolest.
„Víc,“ plakala jsem se zavřenýma očima, šla naproti jeho přírazům
a usmála se, když ještě přidal na síle. „Víc,“ zopakovala jsem a on
s heknutím přidal ještě víc. Byla to agonie. Bylo to úžasné. „Víc,“ zašeptala
jsem a propadla se do nekonečné propasti rozkoše. Zvuk se proměnil
v tlumený bílý šum, mé tělo ztratilo hmotnost, pocítila jsem lehko u srdce.
James bez ustání přirážel a já byla úplně zmáčená. „Víc,“ zamumlala jsem,
připravená přijmout všechno, co dokáže nabídnout. Pomalu jsem otočila
hlavu na druhou stranu a zakryla si obličej paží. Všechna trápení postupně
opouštěla mou mysl, až jsem se soustředila jen na tady a teď. Na něj.
Na sebe. Na naše zpocená těla, na jeho sílu a na svoji podřízenost.
„Beau!“ vyštěkl a já otevřela oči. Díval se na mě. Zpocené vlasy mu
spadaly do očí, kůže se mu leskla a v očích měl šílený pohled. Moc se
neovládal. Nechal se pohltit. Mnou. „Zůstaň se mnou, zlato,“ řekl už
klidněji a já se přinutila otevřít oči a vnímat ho. Vyklouzl ze mě, popadl mě
za stehna, zvedl je tak daleko, že jsem měla kolena až u uší, a zapřel se o ně
pažemi. Znovu do mě vstoupil, díky nové poloze ještě hlouběji, a já málem
ztratila dech. „Víc?“ zeptal se, a aniž by se ze mě spustil oči, pomalu ze mě
zase vyklouzl.
„Víc,“ pobídla jsem ho. Řekla jsem si o to.
On se usmál a s výkřikem znovu přirazil.
 „Víc,“ zaječela jsem.
Ležela jsem na posteli, ohnutá v pase, cítila ho v sobě a chtěla jsem víc.
Ještě mnohem víc.
Buch!
„Víc!“
Buch!
„Víc!“
Buch!
„Víc!“ zaječela jsem.
„Do prdele!“ Pustil má kolena, přetočil mě na všechny čtyři, přejel mi
dlaní po kůži na bedrech a zasténal. „Probůh, Beau Hayleyová, ty jsi samý
překvapení.“ Položil mi ruku mezi lopatky a přitlačil mě obličejem
k matraci. Tím nejjemnějším dotykem mi pak přejel prstem po páteři až
k hýždím. Vtom se mi něco objevilo před očima. Jeho ruka. Držela koženou
plácačku. „Polib to,“ rozkázal a přiložil mi ji k ústům. Poslechla jsem
a přitiskla rty ke kůži, zatímco on mi palcem zatlačil na konečník.
Re exivně jsem ztuhla. „Uvolni se,“ přikázal mi a ta dvě slova naprosto
stačila k tomu, abych se celá uvolnila. Dostala jsem pochvalu a jeho palec
pronikl dovnitř. Sténala jsem a James mi přejížděl plácačkou po zádech
a kroužil palcem v zakázaném prostoru. „Teď do tebe něco vsunu.“
Neptala jsem se co. Neptala jsem se kam. Přenechala jsem mu veškerou
moc a bylo to příjemné. Žádné obavy. Žádné starosti. Žádný tlak.
Najednou byl jeho palec venku a před očima se mi znovu objevila jeho
ruka. „Olízni to.“ Přiložil mi ke rtům anální kolík a já se zavřenýma očima
olizovala chladný kov. Pak mi ho vytáhl z pusy a také mi s ním přejel
po zádech až dolů. Nadechla jsem se, ucítila tlak a polkla, když do mě kolík
vklouzl a mé svaly ho uvěznily uvnitř. Vzápětí mi do klína znovu zasunul
prsty.
„Jamesi,“ vydechla jsem zmoženě.
„Co, zlato? Je něco špatně?“
Špatně? Je tohle špatně? „Nic není špatně,“ zamumlala jsem, zavřela oči
a znovu se ponořila do rozkoše. Prsty opět vystřídal jeho penis. „Bože,“
vzdychla jsem. Celá jsem se třásla a byla úplně mokrá.
Chytil mě za vlasy, jemně přirazil a já na hýždích opět ucítila dotek
kožené plácačky.
 Plác!
Trhla jsem sebou, jak to zabolelo, ale on přirážel dál.
Plác!
Sykla jsem a zabořila tvář do matrace.
Plác!
Současně začal přirážet silněji. „Víc,“ žadonila jsem.
A on mi dal víc.
Přidával na tempu a spolu s tím i na síle úderů. Kůže mi doslova žhnula.
Dráždil mě na několika místech současně, ale já stejně chtěla víc. Opět jsem
se ponořila do sebe, hypnotizovaná jeho divokostí, a nastoupila cestu
k nicotě. Nešla jsem nikam. Neslyšela jsem ani slovo. Neviděla jsem žádné
zlo.
Jen jsem zakusila svobodu.
Celé mě tělo se chvělo, napětí sílilo, teplota rostla. A pak se dostavily
jednoznačné příznaky blížícího se vrcholu, které mě opět probraly. Lapala
jsem po dechu, lačně polykala vzduch, můj klitoris pulzoval. Roztřásla se mi
stehna a s každým přírazem, s každým úderem a s každým stažením svalů
se orgasmus přibližoval.
„Do toho, Beau,“ řval James přes ohlušující zvuky našich do sebe
narážejících těl. „Poddej se tomu. Nech se zlomit.“
Byla to taková síla, že se mi oči zalily slzami. Celé mé tělo se vzepjalo.
James mi zarýval prsty do boků, pevně mě držel a dál přirážel jako smyslů
zbavený. Roztočila se mi hlava. Zmítala jsem se v závratných přívalech slasti.
Začalo to být nesnesitelné. Zuby jsem zatínala takovou silou, že mě
rozbolela čelist.
Byla jsem opravdu doslova zlomená. Nemohla jsem se hnout. Nemohla
jsem mluvit. Nemohla jsem ani myslet. James ze mě vyklouzl a položil mě
na záda. Neviděla jsem na něj. Dokonce i můj zrak selhal. Pak mi znovu
přitlačil kolena k uším a sklonil hlavu. Jemně jazykem obkroužil kruh svalů
svírajících anální kolík a zamířil opět k mému klínu, zatímco kolík uchopil
do prstů a vytáhl ho. Uvolnil mi nohy. Políbil mě na pupík. Na obě prsa.
A nakonec na rty.
Přinutila jsem se zvednout ztěžklá víčka a snažila jsem se zaostřit. Snažila
jsem se na něj podívat. Spoutané ruce mi bezvládně spadly za hlavu. James
do mě znovu pronikl, tentokrát pomalu. Zrak se mi rozjasnil.
 Byl promočený, jako by právě vyšel ze sprchy. Pomalu, ale soustředěně se
ve mně pohyboval, zlehka klouzal dovnitř a ven, nijak nespěchal. Pak se
mu trochu rozjasnil pohled v modrých očích a on ze mě rychle vystoupil
a přesunul se po kolenou nad mou hruď. Uchopil svůj penis do ruky
a pumpoval s ním nad mým obličejem. Hleděl na mě s chtíčem v očích
a s pootevřenými ústy. Něco tak nádherného jsem nejspíš ještě nikdy
neviděla.
Přiložil mi prst ke spodnímu rtu a já otevřela ústa. Konečně s povzdechem
dosáhl vrcholu. Semeno z něj vytrysklo jako láva ze sopky a ulpělo mi
na prsou, na obličeji i na jazyku. Nejraději bych zavřela oči a vychutnala si
jeho slanou příchuť, ale nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Tyčil se
nade mnou a vypadal jako samotný bůh sexu.
Prohnul se v zádech, pohyb jeho ruky začal zpomalovat a nakonec se
předklonil a podepřel se zaťatou pěstí, aby neupadl. „Bože,“ vydechl
a políbil mě do koutku úst, přestože jsem byla celá od jeho semene. „Mám
dost.“ S tím se na mě zhroutil a naprosto mě zalehl.
Musela jsem souhlasit.
I já měla dost.
Ale byl to úžasný pocit.
Kapitola 15
JAMES

Mezi tím něco chtít a něco potřebovat je jen tenká hranice. Občas můžete
něco chtít tak moc, až se přesvědčíte, že to skutečně potřebujete. Nebo, což
je horší, se přesvědčíte, že na to máte i nárok. V takovém případě
přetrvávají abstinenční příznaky ještě déle. Já už sám sobě nedovoluju
cokoli chtít. Odmítám se propadnout do říše potřeb.
Přivykl jsem zoufalství.
Temnotě.
Nekonečnému kolotoči nenávisti. Nenávidím svět. Nenávidím den, kdy
má rodina zemřela. Nenávidím každého člověka žijícího na této planetě.
Nenávidím sám sebe za to, že jsem přežil.
Cítit nenávist je snazší než cítit lásku. Je to stálá, spolehlivá forma
sebetrýznění, kterou mám plně v moci. Ostatní emoce pod kontrolou
nemám. V případě té špinavé, bezejmenné emoce nad vámi má moc někdo
jiný. Mučí vás někdo jiný.
Já jsem schopen jen nenávisti.
Ale zatímco jsem hleděl na ženu ležící vedle mě, která měla stále ještě
orosenou kůži a jejíž výkřiky plné extáze mi stále ještě zvonily v uších,
žádnou nenávist jsem necítil. Cítil jsem jen poslání. Viděl jsem ztracenou
duši snažící se pochopit tenhle svět. Zoufalou touhu po úniku.
Srovnatelnou, ďábelskou, hluboko zakořeněnou potřebu se pomstít. A její
jizva? Natáhl jsem se k ní a přejel prstem po celé délce její paže, od ramene
až k zápěstí.
Najednou jsem viděl rudě. Zahalila mě mlha hněvu. Nezastavitelná.
Vstal jsem a tiše se vytratil. Potřeboval jsem to trochu rozchodit, než ji
vzbudím a osvětlím jí pravdy, které odkryjí mou temnotu. Kdepak. To se
nestane.
Posadil jsem se na pracovní stůl, zapnul obrazovky, načetl burzovní
zpravodajství a prolétl čísla. Všechna vypadala dobře. Nenašel jsem nic, co
by mě dokázalo rozptýlit. Tak jsem otevřel e-mailovou schránku
a odpověděl na každý přijatý mail. A když jsem skončil i s tím, zavolal jsem
Ottovi, aby zkontroloval ten mobil s předplacenkou, který sleduju už dva
roky. Nic.
Zůstal jsem jen já, mé myšlenky, temnota. Zavřel jsem oči a první, co jsem
spatřil, byl náš dům. Naše rodinné sídlo v Anglii. Otce sedícího v čele stolu,
jak se usmívá, zatímco služebná podává večeři jeho ženě, synovi i dceři
a komorník rozlévá víno a vodu. Jeho nejlepší muž Otto na něj kývl, že je
všechno v pořádku. V tu chvíli ještě všechno v pořádku bylo. Naši muži
střežili brány a zajišťovali nám bezpečí. Můj otec, zázračný Spencer James,
kralující ze svého venkovského sídla, poté co uzavřel smlouvu se Srby
o dodávkách toho nejjemnějšího kokainu londýnským zbohatlíkům.
Bylo mi dvaadvacet. Byl jsem mistrem střelby. Slušným gymnastou.
Neporazitelným šermířem. Geniálním matematikem. Měl jsem univerzitní
diplom. A má sestra? Vynikající historička. Krásná po matce. Chytrá po otci.
Na nic nebyl Spencer James pyšnější než na své všestranně nadané
potomky. Nic nevykouzlilo matce na tváři větší úsměv než pohled na jejího
chlapečka a na její holčičku. Toho večera vyhlásil můj otec nadvládu nad
celým světem. Oznámil nám, že nás čeká zářná budoucnost, bez zločinu.
V ten samý večer vyhodili naše sídlo do povětří muži, které můj otec
odstavil na vedlejší kolej.
Moje rodina ležela roztrhaná na tisíc kousků mezi cihlami a troskami. Já
smrti vyvázl. Ale když jsem viděl, jak Otto trhá zuby mým rodičům, mé
malé sestře i z na uhel sežehlých ostatků našich zaměstnanců a pak mě nutí
vypít na ex půl lahve vodky, aby mohl jeden vyrvat i mně, tak se mi umřít
chtělo.
A nakonec to ve mně probudilo chuť vraždit.
Kapitola 16
BEAU

Otevřela jsem oči a zadívala se do stropu. Cítila jsem, že James leží vedle
mě. Ještě pořád jsem ztěžka oddechovala. A ještě pořád jsem měla svázaná
zápěstí. Když jsem otočila hlavu na polštáři, uviděla jsem ho, jak leží
na břiše a s přivřenýma očima podřimuje.
Jeho záda.
Zatnula jsem břišní svaly a posadila se. Tělo mě bolelo jako ještě nikdy.
Dokonce víc než během rekonvalescence po všech těch týdnech, které jsem
strávila upoutaná na lůžko. Dokonce víc než potom, co jsem měla v nohách
míle a míle běhu.
Naskytl se mi přímý pohled na celé jeho zranění. Kůži měl prošpikovanou
klikatými, hlubokými jizvami, do posledního milimetru. Ten pohled člověka
probere. Moje vlastní jizva před těmi jeho doslova bledla. Zepředu byl ten
chlap dokonalý. Jeho hruď, stehna, nepopsatelně podmanivá tvář, dokonce
i rozcuchané vlasy byly dokonalé. Ale zezadu?
Zamračila jsem se.
Ohavný.
Zahanbena vlastními myšlenkami jsem sjela pohledem ke svým zápěstím
a pokusila se uvolnit provaz. Kůži jsem pod ním měla úplně sedřenou. Sykla
jsem bolestí a vzdala to. Nechtěla jsem Jamese probudit. Vypadal tak
klidně. Jenže jsem se potřebovala vrátit domů.
Rozhlédla jsem se místnosti. Kolik lidí už se v ní asi vystřídalo? Co s nimi
prováděl? A proč to vůbec dělá? Ohlédla jsem se na něj přes rameno.
Ve spánku působil téměř andělsky, příliš dokonale na to, aby byl… zničený.
Pohled mi znovu sklouzl k jeho zádům, z nichž na mě zírala nedokonalost.
Je zlomený.
Jako já.
Prokoukl mě, protože je na tom jako já? Protože se cítí stejně jako já?
Protože nenávidí stejně jako já?
Vtom jsem zdálky zaslechla něco, co mě vytrhlo z kruhu nekonečných
otázek. Vyzvánění mého telefonu. Posunula jsem se na kraj postele
a opatrně došlápla na tvrdou podlahu. Čekala jsem, že bude studená. Ale
nebyla. Nahá a se svázanýma rukama jsem zamířila ke dveřím, trochu
zabojovala s klikou a otevřela. Hned jsem vyzvánění uslyšela hlasitěji, než
utichlo. Vydala jsem se beze spěchu dolů do kuchyně ke své kabelce.
Vytáhla jsem telefon a položila ho na linku. Hlásil několik zmeškaných
hovorů od Lawrence. Bylo něco po deváté. Zmizela jsem na celé tři hodiny.
Hned jsem mu zavolala zpátky, zapnula jsem mikrofon a opřela se o linku
lokty, abych se k telefonu dostala blíž.
„Ahoj,“ pozdravil mě, když to zvedl. V jeho tónu jsem slyšela hromadu
otázek, které se tolik snažil zamaskovat.
„Ahoj.“ Měla jsem sucho v krku a můj hlas zněl hrubě. Víc. „Všechno
v pohodě?“
„Jo, jasně. Já jen že nejsi doma, ačkoli většinou býváš. To už jsi zase
ve Walmartu?“
Usmála jsem se. Bylo by snadné říct ano. Sjela jsem pohledem
ke svázaným zápěstím. „Ne.“
„Aha.“ Umíral touhou zeptat se, kde jsem, ale neudělal to. „Nedělám si
starosti.“
„To jsem ráda.“ Lhal, jako když tiskne. „Máš dneska večer představení?“
„Za pět minut jdu na scénu. Dexter právě dorazil. Říkal, že když odjížděl,
ještě jsi nebyla doma. Jen jsem se potřeboval ujistit, že jsi naživu, jinak bych
pomotal slova.“
Zadívala jsem se přes kuchyni na stoličku, kterou jsme srazili na podlahu.
„Promluvíme si zítra.“
„Proč zítra?“ vyhrkl.
„Protože než se vrátíš domů, budu už spát.“
„Aha, dobře, no jasně.“
„Strejdo Lawrenci?“ oslovila jsem ho, přestože jsem věděla, že v tu chvíli
je právě Zinnea.
„Ano?“
„Měl jsi někdy chuť zmizet?“
Na okamžik ztichl. Přemýšlel. „Každý den, zlato. Ale mám metody, které
mi pomáhají se s tím vyrovnat. Doufám, že i ty jednoho dne najdeš ty
svoje.“
S pohledem upřeným na pracovní desku jsem se začala obávat, že jsem je
možná už našla. „Tak ahoj ráno.“
 „Dávej na sebe pozor. A buď opatrná.“ Zavěsil a já zhodnotila stav
puchýřů na svých zápěstích. Byly sedřené, to ano. Ale s mými starými
ránami se nemohly rovnat. Přešla jsem doprostřed kuchyně a otočila se
kolem dokola. Venku už padla tma a město zářilo miliony světel budov,
lamp i re ektorů osvětlujících památky. Připadala jsem si jako v akváriu pro
zlatou rybku. A zároveň jako bych stála na vrcholu světa a dívala se dolů.
Neuvězněná. Nepřidušená. Nahá, fyzicky i metaforicky.
„Osvobozující, že ano?“
Otočila jsem se a spatřila Jamese. Stál nahoře na schodišti. I on byl stále
nahý. Nestyděl se. Zatímco pomalu scházel po skleněných schodech, mohla
jsem obdivovat jeho dokonalou stranu. Tu neporušenou. Měl tak dlouhé
a svalnaté nohy. Ideálně široká ramena. Hruď tvarovanou do dokonalého
písmene V. Bůh k němu byl štědrý. Až na to, že jsem nějak věděla, že to
není pravda.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a na dokonalém čele se mu objevila vráska.
Ihned jsem dostala strach, že si pomyslí, že jsem mu šla prošmejdit byt.
„Slyšela jsem vyzvánět telefon,“ vysvětlila jsem a kývla směrem k lince,
na níž stále ještě ležel můj mobil. Najít ho a zvednout byla trochu výzva,“
dodala jsem a mávla zápěstími, abych mu ukázala proč.
„Pomůžu ti.“ Došel až ke mně a začal lano rozvazovat. Fascinovaně jsem
sledovala, s jakou soustředěností a opatrností pracuje. Když mi uvolnil ruce,
protáhla jsem si prsty a zakroužila zápěstími. „Bolí to moc?“ zeptal se, vzal
mě za jednu ruku a prohlédl si mé pohmožděniny.
„Ani ne.“
„A co nohy?“
„Bolí.“
„Dala by sis vanu?“
Couvla jsem od něj a vytrhla se z jeho sevření. „Vykoupat se můžu doma.“
„Byl bych radši, kdyby ses vykoupala tady.“
„Proč?“
Vzal mě za ruku a odvedl ke schodům. „Je to součást balíčku,“ odpověděl
tiše. Bezděky jsem se v duchu zasmála. Tu ženskou, se kterou jsem ho
viděla souložit, tedy nekoupal. Tu doprovodil rovnou ke dveřím, spolu s tím
chlapem. „Pak se najíme. A potom můžeš jít domů.“
Ojede mě, vykoupe a nakrmí. „Nepotřebuju, abys byl tak pozorný, Jamesi.
Dostala jsem, o co jsem si říkala.“
„Vážně?“ opáčil, aniž by se ohlédl.
Když jsme vyšli až nahoru, vytrhla jsem se mu, ale on nezpomalil,
jednoduše pokračoval dál do koupelny, kterou jsem použila předtím. Ne
do své koupelny. Ne do koupelny vedle pokoje, ve kterém jsme se právě
milovali. Dostala jsem, o co jsem si říkala? „Ano, dostala.“
James zastavil. A ohlédl se. „Vážně, Beau?“ S tím zmizel za dveřmi
a nechal mě stát nahou a zaraženou na schodech.
Moje druhé jméno.
Pomalu jsem došla ke dveřím. Zjistila jsem, že James sedí na hraně veliké
skleněné vany ve tvaru vejce, do níž natékala voda vodopádem ve zdi.
„Vzpomínám si, jak jsem pořád dokola opakovala víc,“ připomněla jsem
mu. Pobízela jsem ho. Žadonila o to.
„To ano.“
„Chtěls, abych ti ukázala, co dokážu, tak jsem to udělala,“ pokračovala
jsem.
„To ano.“ Vylil do vody lahvičku oleje a vzápětí mě omámila vůně
levandule. Nemá mít levandule zklidňující účinky? Myslí si snad, že
potřebuju zklidnit?
„Jamesi?“ oslovila jsem ho tiše. Podíval se na mě. V očích už neměl takový
chlad. Spíš zármutek, což mě rozhodilo. „Jsi v pořádku?“
„Ještě nevím, Beau.“ S tím se narovnal do svých bezmála dvou metrů
a třemi kroky dlouhých nohou byl u mě. Položil mi dlaně na ramena a začal
mi je masírovat. Stačilo, aby mi je párkrát promnul, a div jsem se nesvíjela
na podlaze rozkoší. Silnými prsty mi uvolňoval ztuhlé svaly.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se.
„Myslím tím to, co jsem řekl. Že se ještě musím rozhodnout, jestli budu
v pořádku.“
„Tvoje jizvy,“ vydechla jsem a musela se jich dotknout. Sáhnout si na ně.
Dát mu najevo, že mi nevadí.
„Hnusí se ti.“
Zvedla jsem paži. „Tohle se mi hnusí.“
Zadíval se na mou zjizvenou kůži, pohladil mě po ní a pak se zabodl
pohledem do mě. „S hnusem jsi ještě neměla tu čest, Beau,“ zašeptal,
sehnul se a jizvu mi políbil. Zhluboka jsem se nadechla, uvězněná někde
mezi okouzlením, zvědavostí, zmatením a chtíčem.
Bylo to o tolik lepší než být uvězněná v limbu kdesi mezi životem a smrtí.
Pak se James vrátil k masírování a já zaklonila hlavu. Kus mého já by byl
nejradši, kdyby je nechal stažené a rozbolavělé. Byly by namožené ještě
dlouho. Čím déle, tím lépe. Jenže jeho doteky byly neodolatelné.
Pak odešel zpátky k vaně a já ho následovala jako robot ovládaný jeho
prsty. „Připraveno,“ řekl, vypnul proud a zkusil, jestli je voda příjemná.
„Zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat.“
S tím se otočil, odešel a nechal mě osamělou v koupelně. Zadívala jsem se
na své nahé tělo. Na své jizvy. Na pohmožděniny na zápěstích.
Potřebovat. Zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat. Já nepotřebuju vůbec
nic.
Obzvlášť ne čas. Obzvlášť ne přemýšlet. A rozhodně nechci přijít o tu
intenzivní bolest, která prostupuje každým kouskem mého těla. Přehlušuje
věci, které se tak moc snažím přehlušit už tak dlouho.
Rychle jsem se opláchla, vlasy nechala být a hned se zas osušila jedním
z čistě bílých ručníků z egyptské bavlny. Pak jsem se vrátila do ložnice pro
oblečení, posbírala ho z podlahy a rychle se do něj nasoukala. Potom jsem
se zkontrolovala v zrcadle na stěně. V roztrhané košili mi byla vidět úplně
celá prsa. Takhle se přece nemůžu ukázat na veřejnosti. Aniž bych si dělala
velké naděje, že najdu něco na sebe, rozhlédla jsem se po místnosti. Tohle
ani nebyla jeho ložnice. Jen jeho svatyně sexu. Doupě, kam si vodí lidi,
s nimiž se za přítomnosti publika divoce miluje.
S jejich plným souhlasem, zaskřípala jsem zuby. Nadávala jsem si, že si tu
nádhernou chvíli kazím tak bláhovou zlostí. Na druhé straně jsem zahlédla
šatnu. V zoufalství jsem k ní zamířila a otevřela dveře. Za nimi na mě
čekala celá další místnost plná od podlahy po strop vysokých vestavěných
skříní s všemožnými věšáky a různě širokými šuplíky, v jejímž středu stálo
obrovské pohodlné křeslo. Jeho šatna. Takže to je jeho ložnice? Ohlédla
jsem se přes rameno na ty všemožné pomůcky zavěšené na stěnách,
na skříň plnou erotických hraček a na kožené lehátko u okna.
Oblečení.
Prošla jsem věšáky a snažila se najít něco použitelného. Třeba nějaké staré
tričko nebo tak něco. Jenže všude visely jen obleky, oblekové košile nebo
džíny. V ničem z toho jsem dolů přitančit nemohla. „Sakra,“ zamumlala
jsem a začala pátrat v šuplatech. Vysunula jsem první. Boxerky. Druhé.
Ponožky. Třetí. „Hodinky?“ zabručela jsem při pohledu na desítky hodinek
čekajících na podložkách. Zase jsem ho zasunula. Kde jen může mít
jednoduchá stará trička?
Otočila jsem se a zrak mi padl na další zásuvky. Široké. Doběhla jsem
k nim, vysunula první a spatřila dokonale urovnanou hromádku dokonale
poskládaných nových černých triček. Musel jich tam být snad tucet,
všechna stejná. Jedno jsem popadla, zahodila svou košili a cestou ven si ho
přetáhla přes hlavu.
Jakmile jsem došla ke schodišti, zaslechla jsem hlasy. U kuchyňského
ostrůvku seděl spolu s Jamesem nějaký pár. On se opíral o předloktí, nyní
už v džínách a černém tričku, stejném, jaké jsem mu právě ukradla
z hromádky. Tiše hovořili. Zaváhala jsem a chytila se kovového zábradlí.
Pár. Muž a žena.
Dala jsem se dohromady právě ve chvíli, kdy se ohlédli a uviděli, jak tam
stojím. Kdybych řekla, že mi bylo nepříjemně, bylo by to málo. James se
pomalu napřímil a držel mě tím svým laserovým pohledem přikovanou
na místě.
Uhnula jsem očima stranou. „Omlouvám se za vyrušení.“ Přimět nohy
k pohybu mi dalo dost práce, raději jsem našlapovala pomalu. Cítila jsem se
poněkud nestabilní, jak mě všichni tři pozorovali. Letmo jsem přejela
pohledem své nářadí u dveří. Nevěděla jsem, co dělat. Všechno jsem to
odnést nemohla, tak jsem pobrala, co jsem zvládla, s tím, že pro zbytek se
někdy vrátím, a zavolala výtah.
„Beau,“ oslovil mě James jemně. Vmžiku se mi zvedla ramena, jako by mě
mohlo zachránit, když ztuhnu. Dveře výtahu se otevřely a já zvedla nohu,
abych do něj vkročila. Přes práh už jsem ji ale nedostala. James mě vzal
za paži, držel mě na místě, a já se zadívala na jeho dlouhé zkušené prsty
svírající mou zjizvenou tkáň.
„Pusť mě,“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem před těmi lidmi dělat scénu.
„Nech si věci tady.“
Zaraženě jsem na něj pohlédla. Myslí snad, že se sem můžu vrátit?
„Neřekla bych, že je to dobrý nápad.“
James mi ale všechno vzal z rukou a položil tam, kde to leželo. „Proč?“
Instinktivně jsem zalétla pohledem k těm lidem v kuchyni, zatímco James
mě dál pevně svíral. Teď už se na nás nedívali. Společně zírali do něčeho
jiného. Do notebooku. „To jsou Pierce a Michelle,“ oznámil mi James a strhl
mou pozornost zpět k sobě. V jeho tváři se neskrýval žádný výraz, žádná
emoce. Nedává sebemíň najevo, na co myslí nebo co cítí. Proč mi to tak
vadí? „Sledují akcie z mého soukromého portfolia.“
„Aha.“ Ihned jsem si připadala jako blázen. On poznal, co jsem si myslela
a že mi to vadilo. „Zjevně máte spoustu práce.“ Jemně jsem se mu pokusila
znovu vytrhnout. On sjel rukou níž, až k mému zápěstí a dotkl se jednoho
z puchýřů. Trochu jsem ucukla. Všiml si toho.
„Moc času jsi ve vaně nestrávila,“ poznamenal, couvl, nechal mi trochu
prostoru a strčil si ruce do kapes. „Měla sis v ní víc poležet. Ulevilo by se ti
od bolesti.“
Znovu jsem přivolala výtah, jehož dveře se někdy během posledních pár
chvil zavřely. „To je dobrý, poležím si v ní doma.“
„Byl bych radši, kdybys zůstala tady.“
Dveře výtahu se znovu otevřely, zatímco jsem na něj zírala s neskrývaným
zmatením. „Proč?“
„Abych se ujistil, žes udělala všechno proto, aby ses co nejrychleji dala
zase dohromady.“
„Jen ses se mnou vyspal, nezmlátil jsi mě,“ podotkla jsem poněkud
hlasitěji, než jsem měla v úmyslu. Zjevně mě přemáhala únava. James si mě
mlčky prohlížel, aniž by na sobě dal cokoli znát. Pak se ohlédl na své lidi
a já udělala to samé. Div že to se mnou na místě neseklo, když jsem viděla,
že se přestali věnovat práci a už zase se na nás dívají. „Omlouvám se,“ špitla
jsem poníženě. „Už půjdu.“ Dveře výtahu se mezitím zase zavřely. Kousla
jsem se do rtu a stiskla tlačítko znovu.
„Chci, aby ses vrátila zpátky do vany,“ oznámil mi James a popošel ke mně
blíž.
„Já do žádný zatracený vany nepotřebuju.“
„Přece se o to nebudeme hádat, Beau,“ zašeptal. „Můj požadavek je
jednoduchý a pro tvoje vlastní dob…“
„Já o vanu nestojím, Jamesi,“ sykla jsem. Únavu vystřídal hněv. Jakmile se
dveře výtahu otevřely, zacouvala jsem do něj, ale James se vydal za mnou
a zatlačil mě svou výškou a mohutností do kouta.
„Proč?“ zeptal se a přitiskl se mi na prsa. „Proč nestojíš o vanu, Beau?“
Přejela jsem očima přes jeho tělo až k jeho stoické tváři. K jeho nádherné,
stoické tváři. „Protože se mi ta bolest líbí,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.
Tuhle bolest dokážu snášet. Nacházím v ní útěchu. Tahle bolest mi
připomíná, že bych mohla uniknout. Nijak nenaznačuje, že jsem křehká
a že je třeba zacházet se mnou s opatrností. Mrskání. Plácání. Bušení.
Intenzivní, nádherná bolest. Všude.
V očích mu zůstal jasný pohled a nehnul ani brvou, když se opřel dlaní
o stěnu výtahu za mou hlavou a naklonil se ke mně tak, až se naše nosy
dotýkaly. Neovladatelně jsem se roztřásla. „Dej si vanu,“ zašeptal. „Rozpusť
v ní všechnu bolest.“ Políbil mě do koutku rtů a já zavřela oči a začala
zhluboka dýchat. „Protože zítra si to celé zopakujeme,“ dodal, vzal mě
za ruku a něco mi vložil do dlaně. Jakousi malou krabičku. Dýchal mi
do ucha a celou mě rozechvíval. „Dobrou noc, Beau,“ řekl, narovnal se
a s pohledem upřeným na moje bezradné já vycouval zpět. „Spi sladce.“
Pak se dveře výtahu zavřely.
A já se svezla po stěně na podlahu ve stavu naprostého šoku, přestože
jsem měla mít spíš vztek. Měla jsem mít vztek, že je tak vytrvalý. Zatraceně,
tak strašně trval na tom, abych se vykoupala u něj, zatímco bude dole
probírat obchody se svými zaměstnanci. Tak kde ten můj vztek je? Proč
nesoptím?
Otevřela jsem krabičku a našla v ní tubičku krému a lahvičku
levandulového oleje do koupele. Tiše jsem se zasmála. Má tyhle balíčky
první pomoci někde připravené?
„Do prdele.“ Položila jsem ho na zem a opřela si hlavu o stěnu. „Co to
děláš, Beau?“ zeptala jsem se sama sebe zrovna ve chvíli, kdy se dveře
otevřely, takže Goldie viděla, jak tam dřepím na zadku. „Nepotřebuju
svézt,“ vyhrkla jsem dřív, než se stačila zeptat. Goldie sklouzla pohledem
ke krabičce na podlaze a pak znovu ke mně. „Bývala jsem rozumná.“
„Krásný zvrhlý chlap dokáže zamotat hlavu každé rozumné ženě.“ S tím
mi podala ruku, já se jí chytila a nechala se od ní vytáhnout na nohy.
Neuniklo mi, že si všimla i podlitin na mých zápěstích. „A krásná zvrhlá
ženská dokáže zblbnout každého rozumného chlapa.“ To zamručela dost
tiše. Ale já ji slyšela. Chová se snad James jako vůl?
„Co s ním máte vy, Goldie?“ zeptala jsem se, aniž bych věřila, že mi
odpoví.
Goldie nastoupila do výtahu a stiskla pár tlačítek. „Nepřehánějte to,
Beau.“ Pak se za ní zavřely dveře a já zůstala zírat na svůj odraz v zrcadle,
až příliš dlouho. Tváře jsem měla pořád ještě celé rudé. Zápěstí sedřená.
Vlasy jako vrabčí hnízdo.
Polkla jsem, otočila se a omámeně, naprosto zmatená prošla vstupní
halou. Cestou jsem si od Otty vzala klíčky. „Vyjel jsem vám autem z garáží.
Stojí na ulici.“
„Díky.“
Vyšla jsem ven, zadívala se do temné oblohy a začala lapat po dechu
ve snaze dostat ho nějak pod kontrolu.
Bůh mi pomáhej.
Kapitola 17
JAMES

Čísla na obrazovkách mi splývala všechna dohromady, nedokázal jsem se

soustředit. Lidé, co mají na starost mé jmění, se mě pokoušeli informovat,
kde ho mám ukryté, kde investuji a jak jdou obchody. „Zašlete mi zprávy
na e-mail,“ požádal jsem je, jelikož jsem se jich už chtěl zbavit, abych si
mohl zas zaměstnat hlavu myšlenkami na Beau Hayleyovou.
„Jistě,“ řekla Michelle a začala si balit věci, Pierce zaklapl notebook a pak
jsem je oba doprovodil k výtahu.
„Díky, že jste přišli i takhle pozdě.“ Dveře výtahu se otevřely a v nich se
zjevila Goldie. Její vražedný pohled mi napovídal, že si to pěkně slíznu.
Otočil jsem se a zamířil k baru hledat pomoc v nějakém alkoholu, zatímco
ona vyprovázela mé hosty. Odnesl jsem si vodku až k rohu prosklené stěny
svého bytu a podíval se na město. V hlavě jsem měl zmatek.
„Je s ní Otto,“ zaslechl jsem Goldie za zády. Přikývl jsem a napil se.
„A ten chlap, co se s ním viděla včera večer?“ zeptal jsem se.
„Agent Oliver Burrows. FBI, její bývalý snoubenec. Venku před
obchodem se objali. Samozřejmě nevím, co dělali, když zmizeli u něj
doma.“
Zamračil jsem se do okna. „Díky.“ Takže její bývalý snoubenec už zas
čmuchá kolem?
„Ví už, že to její odvolání bylo zamítnuto?“ zeptala se Goldie.
„Ne,“ odpověděl jsem s jistotou, jelikož mi Spittle potvrdil, že o ciální
odpověď je teprve na cestě.
„Víš, co děláš?“ vyptávala se Goldie dál.
„Nemám nejmenší ponětí.“
„Chceš radu?“
Tiše jsem se zasmál. Moje odpověď jí bude jedno. „Ne.“
„Nezaslouží si zemřít.“
„Já vím,“ řekl jsem a otočil se k ní. „Ale já nejsem jediný, kdo ji potřebuje
mrtvou, že ne?“
„Takže ses s ní vyspal?“
To nebyl jen sex. Byl to zážitek. „Přišlo mi to jako lepší alternativa než ji
zabít,“ zvedl jsem ironicky obočí a Goldie protočila oči v sloup. „O nic
nešlo,“ pokračoval jsem. „Tak se přes to přenes. Potřebuju si ji držet
na blízko, abych měl jistotu, že mi nic nehrozí.“ Rozhodně není pravda, že
o nic nešlo. Šlo o všechno. Jako by se naše temnoty a bolest spojily
a splynuly v jedno, takže jejich tíha najednou už nebyla tak zatraceně
neúnosná. Jako bychom sdíleli agónii jeden druhého a ta v těch chvílích
nebyla až tak mučivá. Šrámy sdílené, bolest vítaná, jizvy propojené.
Vzniklo mezi námi nějaké spojení.
Zvrácené spojení.
A ať se propadnu, jestli vím, co s tím mám teď sakra dělat. Musím si ji
držet na blízko. Beau Hayleyová je totiž bez ohledu na všechny okolnosti
chodící mrtvola.
Protože jestli se neodhodlám zabít ji já, udělá to někdo jiný.
Kapitola 18
BEAU

Když jsem vystoupila z Dolly, děkovala jsem všem možným božstvům, že

Lawrence s Dexterem nejsou doma. Měla jsem nahé paže a odhalovala tak
vzácně nejen původní jizvu, ale i nejnovější sbírku podlitin, byla jsem
rozcuchaná a oblečená v pánském tričku. Připadala jsem si jako chodící
příklad provinění.
Strčila jsem klíč do zámku, otevřela dveře a rozsvítila na chodbě.
A ocitla se tváří v tvář Lawrencovi.
Ruce jsem instinktivně schovala za záda. „Co tady děláš?“ vyhrkla jsem
stejně zděšeně, jako jsem asi musela vypadat. „Máš mít přece představení.“
Přestože teď už byl zas Lawrence, stále ještě měl na rtech zbytky Zinneiny
rtěnky.
Prohlédl si mě od hlavy k patě, včetně trička, které nebylo moje. „Jsi
v pořádku?“ zeptal se. To už se v kuchyňských dveřích za ním zjevil
i Dexter. Brýle měl dole na nose, a když viděl, jak vypadám, začal zvedat
obočí.
„Jsem v pohodě,“ řekla jsem, protáhla se okolo strýce a zamířila
do schodů. „Jen ze sebe potřebuju shodit tyhle hadry.“
„No to se ani nedivím, Beau,“ zavolal za mnou, „když půlka z nich ani
není tvoje.“
„Lawrenci,“ varoval ho Dexter tiše.
Zastavila jsem se nahoře na schodech a zhluboka se nadechla.
„Kdes byla?“ začal Lawrence vyslýchat bez ohledu na manželovo
varování.
„To ses vrátil domů jen proto, abys mě mohl pořádně podusit?“ zeptala
jsem se unaveně. „Je mi třicet, Lawrenci.“
„Jenže když jsme spolu mluvili předtím, zeptala ses mě, jestli jsem někdy
toužil po úniku. Nemůžeš říkat takový věci a čekat, že si nezačnu dělat
starosti.“
„Starosti si dělat nemusíš.“ S tím jsem se zamkla v pokoji, sedla si na kraj
postele a sepjala ruce. Hlavou mi vířilo plno věcí.
 Zítra si to celé zopakujeme.
Kousla jsem se do rtu. Jednou to byl zážitek. Ale dvakrát? To už by se
z toho mohl začít stávat spíš zvyk – a všichni vědí, že zvyk je železná košile.
„Ach Bože, Beau.“ Nadechla jsem se, vstala a odešla do koupelny. Napustila
jsem si horkou vanu a přidala do ní pár kapek oleje, který mi dal James.
Pak jsem se svlékla a ponořila se do teplé, uklidňující vody. Zavřela jsem
oči.
Nezaútočily na mě žádné záblesky minulosti. Ty se pro dnešek držely
v říši pouhých vzpomínek. Nezakousla se do mě žádná nesetřesitelná,
důvěrně známá bolest. Cítila jsem jen tu intenzivní neznámou únavu
celého těla a pálení na zápěstích. Cítila jsem jeho. Každé jeho slovo. Každý
jeho pohyb. Každý jeho pohled. Pochopila jsem, že si musím najít jiný zvyk.
Nějaký, kterým bych nahradila ten příšerný zvyk trpět. Jenže mi bylo jasné,
že by to neměl být James.
Ponořila jsem se do vody hlouběji a začala podřimovat. Bylo to už dlouho,
co si na moje sny nečinila monopol hrůza. Příliš dlouho. Cítila jsem, jak mi
vypíná mozek. Jak mi těžkne tělo a sestupuje na mě hluboký spánek.
Klid.
Mír.
James.
Dostala jsem, o co jsem si říkala.
Vážně, Beau?
Vyděšená jsem se s trhnutím posadila. Všude kolem šplouchala voda.
Zrychleně jsem oddechovala. Mrzla jsem a připadala si neuvěřitelně ztuhlá.
Natáhla jsem se ke stolku vedle vany pro mobil. Půlnoc. Nevěřícně jsem ho
zas odložila a očima těžkýma únavou se rozhlédla po koupelně.
Musím vylézt z vany.
Lehla jsem si, ponořila pod vodu i hlavu a strpěla tu zimu ještě chvilku,
abych si umyla vlasy. „Fuj,“ zalapala jsem pak po dechu. Drkotala jsem
zuby a tělo měla pokryté husí kůží. Jakmile jsem si smyla z vlasů šampon,
zvedla jsem se, popadla ručník a pevně si ho omotala kolem zkřehlého těla.
Zatímco jsem si vatovým tamponem odličovala před zrcadlem oči, začal
mi zvonit telefon. Sjela jsem očima k obrazovce a začala pomalu posouvat
ruku dolů. Bylo po půlnoci. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla mu to. Nic
jsem neřekla. Ale on ano.
 „Ahoj,“ prohodil hlubokým hlasem. „To jsem já.“
Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Usmívala jsem se. „Je pozdě.“
„A přesto jsi vzhůru. Proč?“
Nemohla jsem mu říct, že jsem usnula ve vaně, zatímco jsem o něm
fantazírovala. To by znělo moc sentimentálně. A ačkoli jsem toho
o Jamesovi mnoho nevěděla, sentimentální tedy rozhodně nebyl. „Nespím
dobře,“ připustila jsem.
„Ani já ne.“
„Jak to?“
„Moc mi toho běhá hlavou.“
„Jako třeba?“
„Spousta věcí,“ odpověděl a já se posadila na okraj vany. „A dnes jsi
jednou z nich i ty.“
Dnes. Možná, že zítra nebo pozítří už ne. Jenom dnes. „Jak to?“ zeptala
jsem se.
„Protože mě nikdy nenapadlo, že potkám někoho, kdo bude stejně
poznamenaný jako já,“ odpověděl upřímně. „A přesto tu jsem a žiju svůj
sen.“
Nejspíš to bylo nevhodné, ale v duchu jsem se zasmála. Na nic si nehrál,
a to se mi líbilo. Byla jsem ráda, že mi potvrdil, že je v hajzlu, protože jsem
si tiše vyčítala, že jsem k takovému závěru dospěla. Způsob, jakým se
miloval, by neměl znamenat, že je v hajzlu. Jeho jizva by neměla znamenat,
že je v hajzlu. Ovšem jeho zádumčivost a zjevný nedostatek emocí na to
poukazovaly. „Proč jsi v hajzlu, Jamesi?“
„Možná na to časem přijdeš. A možná mi časem budeš věřit natolik, že se
se mnou podělíš i o své démony.“
Očima jsem sjela k nahým kolenům. Časem. Kolik času měl na mysli?
„Možná,“ zamumlala jsem s jistotou, že ani všechen čas světa by mi nestačil
k tomu, abych o nich dokázala mluvit.
„Mezitím,“ pokračoval hrubým hlasem, „se pojďme jednoduše dál snažit
vyhýbat naší realitě.“
„Není nezdravé schovávat hlavu do písku?“
„Máme nějakou jinou možnost?“
„To nevím,“ připustila jsem. Měla jsem za sebou terapii, jednoho
psychiatra za druhým, brala jsem léky a stala jsem se kvůli nim zombií. Nic
nezabíralo. Nic mě nezachránilo přede mnou samou.
„Mohli bychom se s ní jednoduše smířit,“ navrhl.
„Já už se s ní smířila dávno.“
„Já taky.“
„Tak proč vedeme tenhle rozhovor?“ zeptala jsem se pobaveně.
„Protože jsem chtěl slyšet tvůj hlas.“
Trhla jsem sebou tak silně, že jsem div nespadla zpátky do vany. To prostě
neznělo jako něco, co by James mohl říct. Vyvedlo mě to z míry. Jeho hlas
mi zněl jako led. Ostrý, neúprosný, chladný. Vzrušující. Vyvolal ve mně
tolik rozličných reakcí. Nemohla jsem ale popřít, že slyšet jeho hlas bylo
i uklidňující. Protože jsem chtěl slyšet tvůj hlas. Skoro jako potřeboval jsem
slyšet tvůj hlas.
„Jak jsi na tom?“ zeptal se. Nejspíš vycítil, že nevím, co mu na to říct.
„Dobře.“
„Použilas ten olej a krém, co jsem ti dal?“
„To rozdáváš balíček s balzámy všem holkám, se kterými se vyspíš?“
zeptala jsem se, vstala, zapnula mikrofon a položila ho vedle kohoutku. Pak
jsem si vzala ten krém a nanesla trochu na každé zápěstí.
„Ne.“
„Tak proč jsi ho dal mně?“ vyptávala jsem se, zatímco jsem si začala krém
vtírat do bolavých odřenin.
„Je to spíš pro moje vlastní dobro než pro tvoje.“
„Proč?“
„Abych ulevil pocitu viny, že jsem tě zranil.“
„Proč by ses kvůli tomu měl cítit provinile?“ Má rozedraná kůže jako by
s každým jeho slovem rudla víc a víc. „Jsem dospělá žena, Jamesi. Věděla
jsem, do čeho jdu.“ Což byla naprostá, bohapustá lež. Neměla jsem ani
ponětí, kam až by mě mohl James odnést. Nejmenší ponětí. Ale teď už to
vím. A dobrý bože, chci, aby mě tam vzal znovu.
„Beau,“ vydechl. „Nemáš ani tušení, do čeho jdeš.“
Přestala jsem si vtírat krém a přemýšlela, jak na to odpovědět. Pořád na to
naráží. Jako by mi chtěl něco říct, ale nemohl. „Tak mi to pověz.“
Než znovu promluvil, nastala krátká chvíle ticha. „Dobře se vyspi.“ S tím
zavěsil a já na sebe dál snad celou věčnost zírala do zrcadla, zatímco jsem se
snažila nějak zpracovat, že co se jeho týče, tápu ve stejné tmě, jako on se
mnou. Brodím se zkalenými vodami.
Otázka zní, jestli se v nich utopím.
Nebo jestli se utopím jen v Jamesovi.
Kapitola 19
JAMES

Je doma. To mě uklidňovalo, věděl jsem ale, že daleko líp bych se cítil,

kdyby byla v mojí posteli. Odložil jsem telefon a pokusil se zaměřit svou
pozornost na tabulku, kterou mi zaslala Michelle. Nedokázal jsem to.
Nedokázal jsem se soustředit na nic, a to bylo zatraceně nebezpečné. Zavřel
jsem rozkliknuté okno a přešel do vyhledávače. Napsal jsem do něj jméno.
Výsledky mi zobrazily dobře vypadajícího muže, třicátníka, se svalnatou
postavou. Oliver Burrows.
Opřel jsem se v židli a zadíval se na něj. Poprvé v životě mě napadlo zabít
někoho z důvodů, které byly víc než hloupé.
Chce Beau získat zpátky.
Jestli ji nepřestane pronásledovat, nemůžu slíbit, že to s ním neskoncuju.
Zavřel jsem notebook. Dovnitř nakráčel Otto s Goldie v patách. „Čeká nás
telefonát,“ oznámil mi, sedl si na jednu z židlí a natáhl se pro dálkový
ovladač ležící na mém stole. Namířil ho na obrazovky a naladil na kanál
ABC News. U vrakoviště v docích stála nějaká reportérka a za ní se to
hemžilo policejními auty a dodávkami výjezdovky.
„Dostalo se to do zpráv,“ poznamenal jsem.
„Majitel si zjevně namastil kapsu,“ podotkla Goldie, když se přidala
k Ottovi. Vtom zazvonil telefon a oči nás všech se upřely k horní zásuvce
mého stolu. Trochu mě zamrazilo. Pomalu jsem se k zásuvce natáhl,
s klidem ji vysunul, vzal vyzvánějící telefon, přijal hovor a dal ho nahlas.
Pak jsem mobil odložil na stůl. „Tvoji muži padají jako mouchy,“ řekl jsem
tiše.
„Co jsi zač, ty hajzle?“ vydechl a já se usmál.
„Zníš podrážděně.“ Vlastně zněl vážně dost naštvaně. Tohle ten
modulátor hlasu, který chytře používal, zamaskovat nedokázal.
„Komplikuješ mi obchody.“
„Možná by ses měl z Miami stáhnout,“ nadhodil jsem a položil si nohy
na stůl. „Slyšel jsem, že v pekle je touhle roční dobou krásně.“ Přeloženo:
Jsi mrtvej.
 „Jdi do prdele! Tohle bylo naposled.“
Usmál jsem se. „Má snad velký zlý medvěd strach?“ To v žádném případě.
Ale rozhodně má vztek. Zjevně vnímal odchod Brita jako příležitost.
Myslel, že vezme Miami útokem a roztáhne se tu. Úlovky by tu měl bohaté.
Rusové byli ze hry. Rumuni byli ze hry. Brit byl ze hry.
Bohužel mu do cesty vstoupil Enigma.
„Zjistím, co jsi zač.“ Při té výhružce jsem akorát zvedl oči v sloup.
„Přeju hodně štěstí. Mezitím se budu těšit, jak tvoje lidi zkosím jednoho
po druhém.“ Zavěsil jsem a odstrčil telefon stranou.
„Přemýšlel jsi někdy, co budeš dělat, až budou všichni mrtví?“ zeptal se
Otto a Goldie se uvelebila v židli. Zjevně taky čekala na odpověď.
„Proč pořád řešíme mě?“ zeptal jsem se unaveně. „Co byste dělali vy
dva?“
„Já se půjdu projít do parku a dám si zmrzlinu,“ prohlásila Goldie. Otto se
rozesmál.
I já se na ni usmál. Goldie o svém dětství moc nemluví. Znám jen
minimum detailů. Byla nechtěná. Žila s pěstouny. Stěhovala se z jednoho
děcáku do druhého. Přišla o své dětství. Nikdy se neprocházela parkem
čistě pro potěšení, nikdy se nevyhřívala na sluníčku, nikdy neposlouchala
ptačí zpěv. A aby k tomu všemu ještě jedla zmrzlinu? To by pro ni byl
učiněný ráj. V osmnácti se přidala ke královskému námořnictvu a zdálo se,
že našla svoje místo ve světě. Dokud ji jeden hajzl neprobral dost brutálně
do reality. Je to žena. A ženy jsou terčem násilníků. „Nechtěj toho tolik,“
řekl jsem, zatímco jsem si vychutnával, jak nadšeně se zatvářila už jen při
tom pomyšlení.
Ohrnula nos a pohlédla na Otta. „A co ty?“
„Já si koupím vilu s deseti ložnicemi někde na ostrově a naplním ji
ženskými.“
„Prasáku,“ zabručela Goldie a Otto se uchichtl. Oba si zasloužili ta prostá
přání a ještě víc. A já se postarám, aby se jim splnila. Než začal Otto sloužit
mně, mnoho let sloužil věrně mému otci. Zná jenom tenhle život. Tvrdí, že
mu to stačí, ale já vím, že je k mému otci natolik loajální, že by mě
nedokázal opustit. Nejsem tím mladíkem, kterého znával. Otec chtěl,
abychom si sestra a já vybudovali život daleko od zločinu, na kterém si
udělal jméno a peníze on. A já se stal daleko větším zločincem, než jakým
kdy byl můj otec. A ačkoli vím, že to Ottovi občas vadí, vím také, že prahne
po pomstě za naši rodinu stejně jako já. Sní ale o něčem víc.
„A ty?“ zeptali se jednohlasně a zaměřili pozornost zpět na mě.
Zamyslel jsem se.
Pomsta. Mír. Smrt.
„Pořád bude koho zabíjet,“ řekl jsem, vstal a nechal je fantazírovat
o zmrzlině a nekonečné šňůře žen. Cestou jsem zavolal Spittleovi.
„Potřebuju zprávu o úmrtí Jaz Hayleyové. Chci vědět, kdo tam byl, kdo ji
sepsal a kdo ji schválil.“
„K takovým informacím nemám přístup.“
Nemá, nebo se mu jen nechce? Vím, že se k tomu spisu někdo dostal.
Vím, že to, co v něm stojí, je snůška nesmyslů, což znamená, že Medvěd má
někoho uvnitř. Ovšem jak to vypadá, je zatraceně nemožné se k němu
dostat, abych mohl zjistit, kdo se v něm hrabal. „Zkuste to,“ nařídil jsem mu
a zavěsil. Má to i světlou stránku. Jestli se k němu nedostane Spittle, tak
Beau Hayleyová nemá sebemenší šanci. Vždycky je ale někdo, kdo ano.
Celá tahle věc měla už dávno bezpečně spát, pohřbená. K čertu s tebou,
Beau.
Kapitola 20
BEAU

Když jsem příští ráno vešla do kuchyně, panovalo v ní drtivé ticho. Dexter
se nervózně ládoval cereáliemi. Po noční směně vypadal unaveně.
Lawrence drhnul linku rychlými zlostnými pohyby. Když jsem se
na Dextera tázavě podívala, jen pokrčil rameny. Od chvíle, co se vrátil
z práce, už ho nejspíš musely bolet uši. „Dobré ráno,“ řekla jsem a zapnula
kávovar.
„Dobrý,“ zabručel Lawrence a nastříkal na linku víc čističe.
„Myslím, že už je čistá.“
Strejda jen zabručel a s bouchnutím čistič zas položil. „Myslel jsem, že mi
můžeš říct všechno,“ štěkl po mně. Dexter si nahlas povzdychl, odložil lžíci,
nadzvedl brýle a promnul oči.
Zvedla jsem konvici s kávou. „To můžu,“ odpověděla jsem. Většinou.
„Tak proč teď mlčíš? Já vím, že se něco děje.“
„Nic se neděje,“ odpověděla jsem mechanicky. Docházela mi trpělivost.
Nechala jsem kávu kávou a hodila si tašku přes rameno. „Jdu do práce.“
„Kam? O téhle nové práci jsi ani nemluvila. Přitom mi vždycky říkáš, co
maluješ, kde maluješ i jakou barvou. A o téhle jsi ani nepípla.“
Spěchala jsem ke dveřím, ale Lawrence mi byl v patách. „Je to pracovna,“
zavolala jsem na něj přes rameno. Už jsem viděla vstupní dveře. Měla jsem
útěk na dosah.
„Beau, prosím. Mám o tebe takový strach.“
V tu chvíli se ve mně probudily výčitky a naprosto mě ochromily. K čertu
s výčitkami. Zastavila jsem se a podívala se na strejdu. Při pohledu
na skutečné obavy, které mu vyzařovaly z hladké tváře, jsem se zastyděla
ještě víc. Vrátila jsem se k němu a objala ho kolem ramen. Je mi hrozně,
když se kvůli mně cítí takhle. Opravdu. Než máma umřela, vedli
s Dexterem úžasný, šťastný život. I pro ně to bylo těžké, ale pak jsem jejich
oběžnou dráhu navíc nabourala já se svým smutkem a bolestí. Přijali mě
k sobě a neprokazují mi nic než bezpodmínečnou lásku, za což jsem jim
nesmírně vděčná. Jsem vděčná za ně. Potřebuju jejich lásku, ale taky
potřebuju, aby respektovali určité hranice. Nejsem dítě, jen žena, jíž se
z ničeho nic zhroutil svět. A ta věc s Jamesem? To je pro mě odpočinek.
Jako terapie. „Nemáš důvod dělat si starosti,“ řekla jsem a dala mu pusu
na tvář. „Slibuju.“ S tím jsem ho pustila, ale trhla jsem sebou, když mě
popadl za zápěstí a přiměl mě znovu se zastavit. Nedokázala jsem
nesyknout bolestí. Lawrence mě hned vyděšeně pustil. Zamračila jsem se
a promnula si zápěstí skrývající se pod rukávem košile. Sakra.
Chodbu zaplavilo napětí. Polkla jsem a zaječela na sebe, ať vypadnu. Ať
odtamtud zmizím. Dřív než…
Lawrence se ke mně vrhl a vyhrnul mi rukáv, čímž odhalil rudé podlitiny
na mé kůži. Zalapal po dechu tak hlasitě, že do chodby nakoukl i Dexter.
„Beau?“ zeptal se tiše Lawrence a zadíval se na mě zastřenýma očima. Ty
otázky v jeho hlase jsem nedokázala unést. Nedokázala jsem unést to, jaké
si dělal obavy.
Ale nedokázala jsem mu to ani vysvětlit.
Otočila jsem se a utekla ven – s pocitem studu, o který jsem nestála,
a s výčitkami stejně silnými jako tajné pocity sebelítosti, které mívám.
Nechtěla jsem se tak cítit. K čemu je zažít trochu toho rajského úniku, když
se pak vaše realita, které musíte čelit, najednou stane desetkrát horší?
Naskočila jsem do Dolly a nastartovala. Sice se neprobudila s prásknutím,
ale stejně párkrát škytla, tak jsem ji raději moc nehnala. Nezůstala mi žádná
slova, dokonce ani slova povzbuzení pro mé staré polomrtvé auto. Dojela
jsem na křižovatku. K Jamesovi jsem měla zahnout doleva. Abych
dokončila jeho pracovnu. Doleva, abych si tím vším prošla znovu.
Odbočila jsem doprava.
Po zastávce v mém oblíbeném květinářství jsem vyrazila za mámou. Bylo
pošmourno, po obloze táhly mraky plné blížícího se deště a slunce se zdálo
být jen slabou září miliony mil daleko. Prošla jsem rozvrzanou brankou
a kráčela dlouhou trávou mezi náhrobními kameny podél rozpadající se zdi
oddělující hřbitov od zbytku světa. Tulipány, které jsem jí přinesla před
týdnem, už smutně věšely hlavičky, takže jsem se jala měnit květiny i vodu
a zabavila se úpravami a plením mámina hrobu na něco přes hodinu.
Esemesky od Dextera i Lawrence jsem ignorovala. Promluvím si s nimi
později. Možná. Taky jsem nevzala tři telefonáty od Jamese. Bezpochyby si
lámal hlavu, kde jsem.
 Když se mě snažil sehnat počtvrté, měla jsem už vyměněné květiny.
Zhluboka jsem se nadechla a zvedla to. „Kde jsi?“ zeptal se trochu
pobouřeně.
„Nepřijdu.“
„Proč?“
„Protože tohle nemůže pokračovat, Jamesi.“ Nejenom to, co se mezi námi
děje, ať už je to cokoli, ale ani ty pocity, které ve mně probudil. Neunesla
bych je. To dokázala dnešní ranní konfrontace s Lawrencem a nápor
příšerných pocitů, který následoval. Točila bych se v naprosto nezdravém
cyklu úlevy a studu. Skákala bych z bláta do louže. Ušila bych si na sebe
jenom o to tvrdší pád. Ne. Musím zavolat své terapeutce. James si bude
muset najít na domalování pracovny někoho jiného.
„A ty potřebuješ, aby to pokračovalo,“ řekl jednoduše, bez jakéhokoli
soudu.
„Já nevím, co potřebuju.“
„Co když to vím já?“
„Ty nikdy nemůžeš pochopit, co potřebuju, Jamesi.“ Položila jsem mu to
a lehla si na záda do dlouhé trávy. Zadívala jsem se na mraky a začala
v nich hledat všemožné rozpoznatelné předměty. Zahlédla jsem auto. Taky
psa. Nebo enormně velké srdce. Mraky na mě byly dnes hodné.
Vtom mi začal zas zvonit telefon. „Ztichni,“ poručila jsem mu tiše
a podívala se na displej. To nevolal James. Byl to někdo jiný, další člověk,
s nímž bych raději nemluvila. Ale bezduchý telefonát jednou za čas ho
udržoval v dostatečné vzdálenosti. Nemusela jsem se s ním díky tomu
vídat. Čelit mu. Ovládat se, aby se na něj nesnesl všechen můj hněv.
Zvedla jsem to. „Čau, tati.“
„Moje milovaná holčičko.“
Zaskřípala jsem zuby a nasadila strnulý úsměv. „Jak se máš?“ Stačilo se
podívat do novin a hned bych věděla.
„Zapomnělas na moje narozeniny.“
„Vážně?“
„Ale můžeš mi to vynahradit. Pojď s námi na večeři.“
S námi. S ním a s jeho přítelkyní. Zamračila jsem se. „Víš, že to nemůžu.“
„Zamluvím pro nás celou restauraci. Budeme tam jenom my tři.“
Nemohla jsem mu vyčítat, že se snaží. Většinou bych neměla problém
odmítnout. Ať už slušně nebo ne. Ale dnes? „Můžu si to rozmyslet?“ Co to
se mnou sakra je?
„Ano, jistě, samozřejmě.“
Ta naděje a štěstí v jeho hlase mě vytáčely. „Zavolám ti.“ Zavěsila jsem
a zoufale si povzdychla. Nedokážu mu odpustit. Nechci. Ale jistě existují
i zdravější možnosti než tohle bláznovství, do kterého jsem se vrhla
s Jamesem. Musí.
Nevím. Upřímně nevím, a právě proto tenhle život nesnáším. Já. Prostě.
Nevím. V minulosti jsem nebývala nerozhodná. Měla jsem život v malíčku.
Měla.
Měla.
Měla.
A jaká jsem teď? Zoufalá? Zahořklá? Zvrhlá? Všechno dohromady?
A stejně…
Já. Prostě. Nevím.
Znovu jsem začala pozorovat mraky, které už potemněly, než se nebesa
konečně protrhla a začalo pršet. Rychle a hustě. Neběžela jsem se schovat
do kostela. Místo toho jsem tam zůstala ležet a nechala do sebe vztekle
bušit kapky deště, které mi postupně otupovaly kůži.
Burácení hromu se podobalo vřavě v mé přeplněné hlavě.
Cítíte se sám?
Tak se cítím pořád.
Než jsem v sobě našla vůli se pohnout, začalo se už smrákat. Už
mnohokrát jsem u mámy proseděla celé hodiny, ale dnes jsem trhla rekord.
Byla jsem totálně promočená, oblečení se na mě lepilo a vlasy mi visely
z hlavy. Dovlekla jsem se mokrým hřbitovem k Dolly, nasedla, podívala se
do zrcátka a setřela si černé šmouhy pod očima.
Pak jsem odjela do Walmartu.
Tam jsem popadla košík a vydala se obvyklou trasou uličkami, až jsem
skončila u alkoholu. Popadla jsem nějakou lahev.
„Nesleduju tě, přísahám.“
Podívala jsem se doleva. „Víš to jistě?“ poznamenala jsem a dala si lahev
vína do košíku. „Protože se tváříš, jako bys byl vinen ve všech bodech
obžaloby.“
 Ollie pokrčil rameny a schoval si ruce v kapsách. „Nemyslel jsem. že to
ještě děláš.“
„Nakupování?“ prohodila jsem. Ollie jen zvedl oči v sloup a já se dala
znovu do kroku. Tenhle můj zvyk se zrodil už týden potom, co mě
propustili z nemocnice. Všude jsem se cítila tak stísněně, dokonce i v našem
bytě, kde jsme žili jen my dva. Jenže pokaždé, když se Ollie vrátil domů
z práce, měla jsem dojem, že se tam snad udusím. A tak jsem začala chodit
sem. Když jsem se ztratila, mnohokrát mě našel právě tady, mezi uličkami.
Došla jsem ke kase a položila víno na pás. Ollie popadl sáček, otevřel ho,
a jakmile pokladní lahev načetla, schoval ji dovnitř. „Já to zaplatím,“
oznámil mi a vytáhl peněženku.
Usmála jsem se, ale smutně. Nikdy jsem s ním neměla chodit na to kafe.
Nikdy jsem se před ním neměla zhroutit. A rozhodně jsem mu nikdy
neměla dovolit, aby mě vzal do bytu, kde jsme spolu dřív žili. „To nemusíš.“
„Já chci. Je to už dlouho, co jsem tě směl na něco pozvat.“
Neměla jsem sílu se s ním hádat, tak jsem se na něj místo toho usmála.
Byl jen další přísadou do toho guláše v mé hlavě.
Zaplatil a pak jsme společně zamířili k východu. „Tak co, povíš mi, proč jsi
mokrá jak myš?“ zeptal se a přejel mě pohledem.
Odtáhla jsem si studené promáčené tričko od břicha. „Byla jsem
za mámou. A přišel liják.“
„Neprší už od tří,“ poznamenal a podíval se na hodinky, jako by se chtěl
ujistit, že je opravdu tak pozdě, jak si myslel.
S vysvětlováním jsem se neobtěžovala. „Nějaké další mrtvoly
na vrakovišti?“
„Přestaň,“ varoval mě a hravě do mě šťouchl. „Víš, kdyby ses vrátila
do práce, mohli bychom si o zohavených lidských ostatcích a všemožných
hledaných zločincích povídat klidně celý den.“
„Takže byl hledaný?“ zeptala jsem se. Ty jeho ostatní řeči jsem přešla
mlčením.
Ollie zvedl oči v sloup. „Jeden z Medvědových mužů.“
Odfrkla jsem si. „Takhle brzo nebudete mít koho zatýkat.“
„Hmm,“ zabručel zamyšleně Ollie.
„Bavíme se tu o sériovém vrahovi?“
Ollie si povzdechl. Viděla jsem, že ho moje otázky nalomily. Nebo si
možná jen chtěl udržet mou pozornost. „Slyšelas někdy o muži známém
jako Enigma?“ zeptal se. Přikývla jsem. To jméno jsem znala velmi dobře.
„Zabiják. Mámina nemesis. Přísahala, že ho dostane, než půjde
do důchodu. Nebo že aspoň zjistí, kdo to je.“
„No jo. Na chvíli se po něm slehla zem. Potom, co tvá máma…“ Ollie se
na mě zamyšleně podíval. Nervózně. „Poslední tři těla naznačují, že je
zpátky. Nebo vstal z mrtvých. Nebo že těla obětí začínáme nacházet až teď,
vzhledem k tomu, že jedno bylo pár let staré.“
„Páni,“ vydechla jsem. Hlava mi jela na plno. Enigma. Ten byl na samém
vrcholu mámina seznamu. Co by si asi myslela, kdyby ho dopadli? Kdybych
to byla já, kdo ho chytil?
Sakra.
„Nejspíš je toho teď na tebe hodně,“ řekla jsem, když jsem dostala
myšlenky zase pod kontrolu. K policii se nevrátím za nic na světě. Za nic.
„Dáš si kafe?“
Pomalu jsem zastavila, a stejně tak Ollie. Ta naděje čišící z jeho hnědých
očí mi lezla na nervy. „Nechceš mě zpátky,“ řekla jsem jasně, ale něžně,
protože jsem prostě věděla, kam to celé směřuje. „Věř mi, že nechceš.“
„Neříkej mi, co chci, Beau. To samé jsi udělala, i když jsi mě tehdy
nechala stát před oltářem. To bylo před dvaceti měsíci. A já tě pořád chci.“
„Stal se ze mě jiný člověk.“
„Myslíš zahořklý? Zvrácený?“
Podívala jsem se stranou.
„I přesto tě pořád miluju.“
„Ale neměl bys,“ řekla jsem a znovu se mu podívala do očí. U policie
patřil k oblíbencům. Byl oblíbený mezi kolegy a každopádně i mezi
kolegyněmi. Nedovedla jsem si představit, že by se zrovna na tom po jeho
postupu do FBI něco změnilo. Jistě si mohl vybírat. A vybral si mě. Chyba.
Tolik moc jsem se snažila dotáhnout naši svatbu do konce. Seděla jsem
u mámina hrobu ve svatebních šatech, naprosto zhroucená, a chtěla, aby mi
dala odvahu a požehnání, které jsem potřebovala, abych si Ollieho čtyři
měsíce potom, co mi ji osud vzal, dokázala vzít. Nepromluvila ke mně.
A tak jsem to nedokázala.
Povzdechla jsem si, zavěsila se do něj a znovu se rozešla. „Kolik holek jsi
měl od té doby, co jsme se rozešli?“
„Žádnou,“ odfrkl Ollie. „Dobře víš, že neumím randit.“
 Usmála jsem se. Od našeho prvního rande se očividně nezlepšil. Byl
příšerně nervózní, a když je nervózní, je nešikovný. Bylo to milé a zábavné
zároveň. A krom toho, že byl pohledný a měl krásné tělo, tohle byla jedna
z dalších věcí, která mě na něm přitahovala. Jak klidně vystupoval jako
policajt a jak katastro cky se mu nedařilo na rande. Dvě roztomilé,
protikladné stránky. „S kolika holkama jsi spal?“ zeptala jsem se, ačkoli mě
bolelo jen to pomyšlení. Proč se sakra tak hloupě vyptávám?
Ollie se zastavil a trochu dotčeně se ke mně otočil. „Nesnaž se dělat
takovou tu věc, co ženy dělávají. Nesnaž se hrát si jako cenu útěchy na moji
kamarádku.“
„Já nejsem žádná útěcha, Ollie. Máš štěstí, že ses mi vyhnul.“
Ollie si pročísl rukou vlasy. „Jsi tak zatraceně sebedestruktivní, Beau.
Zevnitř tě celou požírá zášť.“
„Lepším se,“ hlesla jsem. Nedokázala jsem se na něj naštvat. Vztek je
vyčerpávající. Stejně jako nenávist. A já byla v tu chvíli příliš unavená, než
abych dokázala jedno nebo druhé unést. „Vážně se lepším.“
Ollie si povzdechl a já viděla, jak se v něm najednou rozhostil mír. Přijal
porážku. „Jen potřebuju, abys zas našla klid,“ řekl. „Není třeba hledat
odpovědi na žádné otázky. Byla to prostě jen pitomá nehoda. Musíš jít dál.“
Jít dál. Jak ta slova nesnáším. Tahle dvě necitlivá slova používají jen ti,
kteří nikdy neztratili milovaného člověka. „Něco mi na tom nesedí,“
zabručela jsem a polkla. Ollie vydechl a objal mě. Přitiskla jsem se k jeho
statné hrudi a zavřela oči. „Potřebuju, abys přestal věřit, že mi můžeš dát
klid ty,“ hlesla jsem a taky ho objala. To objetí mi připadalo jako konec.
Cítil to stejně? „Nech mě jít, Ollie,“ řekla jsem něžně a otevřela oči. Ollie
mě nepustil a já ho k tomu nenutila. Protože něco v dálce na druhé straně
parkoviště upoutalo mou pozornost.
James.
Stál u stříbrného range rovera a sledoval mě. Sledoval nás.
Co to má sakra být? Odtáhla jsem se od Ollieho a couvla. Ne proto, že nás
pozoroval James, ale proto, že Ollie stále doufal. „Přišel čas, abys šel dál
i ty,“ zašeptala jsem, chytila ho za ruku a stiskla mu ji.
Ollie pomalu sklíčeně přikývl, podal mi lahev vína a políbil mě na tvář.
„Opatruj se, Beau.“ Pak se otočil a odešel k autu. Jakmile odjel, podívala
jsem se znovu na Jamese. Ani se nehnul.
 Vydala jsem se němu s pocitem klidu a odhodlání, jenže jakmile jsem se
ocitla u něj, jako bych nedokázala najít ta správná slova.
„Kdo to byl?“ zeptal se. To neznělo jako správná slova ani v jeho případě.
A rozhodně to nebyla otázka, na kterou bych chtěla odpovídat.
„Co tady děláš?“ Musím si najít nějakou jinou skrýš. Tady mě během
dvaceti minut vystopovali už dva chlapi.
„Kdo to byl?“
„Myslíš, že se tu prostě zjevíš a začneš se dožadovat odpovědí na otázky,
které nemáš právo klást?“ Zněla jsem klidně. Ale rozhodně jsem se tak
necítila.
James měl tu slušnost, že se zatvářil mírně zahanbeně. „Nelíbilo se mi to.“
„Co?“
„Vidět tě s tím mužem,“ v podstatě zavrčel. „Nelíbilo se mi to.“
Neuvěřitelné. „Ty žárlíš?“ To myslí vážně? Jedna divoká noc, a on bude
žárlit?
„Nelíbilo se mi to,“ zaskřípal zuby.
„Mně se nelíbí to, že mluvíš v hádankách.“
Otevřel mi dveře svého auta. „Nasedni.“
Jen jsem na něj zírala. „Co prosím?“
„Nastup do auta,“ zasyčel.
„Mám tu svoje vlastní.“
„To není auto, Beau, to je smrtonosná past.“
Bůh mi pomáhej, div jsem té jeho umíněné tvářičce nedala facku. „Řekni
mi, cos tím myslel,“ štěkla jsem odhodlaně. „Tvé druhé jméno, to, o čem
nemám ani tušení. Řekni mi to.“
„Ne.“
„Tak proč jsi to sakra říkal?“
James nebezpečně stiskl čelist. Ale já taky. „Protože se zdá, že když jsem
s tebou, nedokážu si dávat pozor na pusu.“
„Řekni mi to!“
„Ne.“
„V tom případě odcházím,“ prohlásila jsem a začala couvat. „A ty mě
necháš.“
James se zhluboka nadechl a sebral trpělivost. „Nemám moc na výběr, že
ne?“ S tím zabouchl dveře od auta a probodl mě pohledem. „Ty to nechceš
zažít znovu?“
 Couvla jsem o další krok ve snaze uniknout z dosahu jeho magnetu.
„Ne,“ odpověděla jsem. Ne dost rychle.
„Ty se vrátíš,“ prohlásil rozzuřeně a s jistotou, znovu do mě zabodl své
pronikavé oči a potom odjel tak rychle, že upoutal pozornost několika lidí
vycházejících z obchodu.
Unaveně jsem vydechla. Točila se mi hlava. Vlastně jsem ani nevěděla, co
se to k čertu právě stalo. Přijel, pohádali jsme se a pak odjel dřív, než jsem
mohla odejít já. Zmizel ovšem dost odhodlaný, že jsme spolu ještě
neskončili.
Nechtěla jsem, aby měl pravdu. Ale bála jsem se, že měl.
Pomalu jsem vyrazila k autu. Pohlédla jsem na lahev vína. Vypiju ji celou.
Do poslední kapky.
Z tak bezhlavých úvah mě vytrhlo zvonění telefonu. Neměla jsem srdce to
Lawrencovi nezvednout. Tak jsem to zvedla, nasedla do Dolly a zapnula
topení. „Byla jsem s jedním mužem,“ řekla jsem mu rovnou. Jsem dospělá
žena. Neměla bych mít pocit, že to je něco, co mám tajit. Lawrence
nepotřebuje znát žádné detaily a ani si nepotřebuje začít dělat přehnaná
očekávání, potřebuje ale vědět, že jsem dělala něco v podstatě normálního.
Měla sex. Žádné pikantnější podrobnosti nejsou nutné. Beztak už je viděl
na mých zápěstích. „Včera večer. Byla jsem s jedním mužem.“ Lawrence nic
neříkal a já se zamračila na obrazovku. „S tím mužem, pro kterého pra…
pro kterého jsem pracovala. Prostě se to stalo a já se tomu nesnažila
zabránit. Bylo to pěkný.“ Z toho by měl být nadšený. Měl by se vyžívat
v představě, že jsem se cítila dobře, i kdyby jen na chvilku. „Nic víc v tom
není. Šlo jenom o ten jeden večer.“ Jeho vytrvalé mlčení mi začínalo lézt
na nervy. „To mi k tomu nemáš co říct?“
„Přišel ti dopis.“
Mobil jako by mi najednou ztěžkl v ruce. Stejně jako srdce v hrudi.
„Otevři ho.“
„Pojď domů, Beau.“
„Otevři ho,“ zopakovala jsem a vypnula topení. Najednou jsem měla
pocit, že se v tom autě upeču. Nervozitou. Nadějí. „Prosím.“
„Ne dokud se nevrátíš domů. Otevřeme ho společně.“ S tím zavěsil
a sebral mi jiné možnosti.
„K čertu s tebou, Lawrenci.“ Praštila jsem do volantu a vyjela z parkoviště
tak rychle, jak jen Dolly mohla. Domů jsem se řítila v závoji strachu
a paniky. Celé tělo se mi třáslo.
Vyskočila jsem z auta a rozběhla se po cestičce. S proplétáním se mezi
přerostlými keři jsem si nelámala hlavu a kašlala jsem na škrábance.
Když jsem vtrhla do dveří, zaslechla jsem Lawrence s Dexterem
v kuchyni. S nebezpečně bušícím srdcem jsem zamířila za nimi. Seděli
u stolu a jakmile jsem se objevila, zmlkli.
Dopis ležel na stole mezi nimi. Nevinný kus papíru, který se mě chystal
zničit nebo zachránit. Lawrence vstal, došel ke mně a chytil mě za předloktí
těsně nad zápěstími. „Slib mi, že tímhle to skončí,“ zaprosil, pohladil mě
po pažích a pevně mi je stiskl. „Ať už v tom dopise stojí cokoli, skončí to
tím. Konečně to necháme spát.“
Odtrhla jsem oči od obálky na stole a podívala se na něj. Už jsem měla
dost těch pochyb, které měl vepsané ve tváři. Toho strachu. Obešla jsem ho
a zvedla dopis roztřesenou rukou ze stolu. Otevřela jsem ho, zhluboka se
nadechla, vytáhla papír a rozložila ho.
Přečetla jsem si první řádku.
Nic víc jsem vidět nepotřebovala.
Uvolnila jsem sevření a papír mi sletěl k nohám.
„Beau?“ Lawrence ho honem zvedl a přelétl očima, zatímco já zírala
z kuchyňského okna do tmy.
„Už ten případ znovu otevírat nebudou.“ Otočila jsem se, zničená,
zlomená, zdrcená, ale především naštvaná. Neskutečně naštvaná.
„Beau!“ vykřikl Lawrence a vydal se za mnou. „Beau, počkej.“ Popadl mě
a otočil k sobě, silněji, než měl v povaze. „Kam jdeš?“ vyhrkl úzkostně.
„Zůstaň tady. Zůstaň s námi. Budeme meditovat. Promluvíme si. Já ti
pomůžu.“
Nepotřebovala jsem meditovat. Nepotřebovala jsem si promluvit.
Nepotřebovala jsem ani prášky, ani terapii, ani rozebírání. „Jdu ven,“
oznámila jsem mu, vytrhla se mu a otevřela dveře.
„Za ním?“ opáčil s rostoucí panikou. „Za chlapem, co ti udělal tohle?“
Sjela jsem pohledem k mé ruce na klice.
„Co je zač?“ pokračoval Lawrence. „Kdo ti to udělal?“
„Neudělal mi nic, o co bych neprosila.“ Odešla jsem. Slyšela jsem, jak
za mnou strejda volá mé jméno. Když jsem došla až na konec cestičky,
ohlédla jsem se a zjistila, že se do toho vložil Dexter, který Lawrence táhl
zpět a pokoušel se ho uklidnit.
„Nech ji jít,“ těšil ho.
Ještě nikdy jsem ve strejdově tváři neviděla zklamání.
Nikdy, až do teď.
Kapitola 21
JAMES

„Jede za tebou do bytu,“ sdělil mi Otto, když jsem se osušil po sprše.

Položil jsem to a zadíval se na sebe do zrcadla. Nevím, čeho jsem se
na parkovišti před Walmartem snažil dosáhnout. Pohled na ni v náručí
jejího bývalého mi v tu chvíli zatemnil mysl. Původně jsem ji chtěl zdržet.
Oddálit moment, kdy zjistí, že její odvolání bylo zamítnuto. Oddálit
následky a pozdržet bolest, i kdyby jen o jediný další den. Místo toho jsem
dosáhl jen toho, že jsem v sobě objevil žárlivost, což mnou otřáslo. Ale dívat
se, jak ji utěšuje nějaký jiný muž?
To ve mně probudilo vztek. Vztek pramenící ze žárlivosti, což bylo něco
zatraceně nového.
Promnul jsem si strniště na bradě, zaklonil hlavu, ale oči nespouštěl
z cizince v zrcadle. Z tváře muže, kterého jsem už nepoznával.
Proměněného bolestí. Neutuchající touhou po pomstě. A těžkým,
zvráceným smyslem pro odpovědnost. Mohl by Beau Hayleyovou uzdravit.
A také by ji mohl zabít.
Nešlo tu o žádnou sebezáchranu. Přes to už jsem se přenesl. Ovšem
k mému zděšení jsem zjistil, že s Beau je mé utrpení rozhodně menší.
Bolest je maskovaná. Navrch nabíjí mou černou duši fragmenty dobra,
i jiným než mým jediným cílem. A možná i rostoucím pocitem viny, který
mě stravuje, protože to já jsem tím důvodem, kvůli němuž je ztracená. Já
jsem tím důvodem, kvůli němuž truchlí pro matku. Já jsem tím důvodem,
kvůli němuž je Beau Hayleyová tak moc poznamenaná, duševně i fyzicky.
Nemůžu zahodit příležitost vykoupit se. A možná i získat pro sebe malou
úlevu ve více než jednom ohledu.
Oblékl jsem si boxerky a šel na ni čekat.
Kapitola 22
BEAU

Když jsem vešla do vstupní haly Jamesovy budovy, na recepci seděla Goldie,
nohy na stole, v ruce plechovku s limonádou. Zvedla oči od monitoru
počítače, nic neřekla, jenom vstala, došla k výtahu a naťukala na klávesnici
příslušný kód, aby mě odvezl až úplně nahoru. Za Jamesem.
Vyhnula jsem se jí pohledem, nastoupila do kabiny, dveře se zavřely
a výtah začal stoupat. Cestou nahoru jsem se poprvé zamyslela nad tím,
jestli James věděl, že dorazím. Goldieina reakce na můj příjezd to
naznačovala. A to mě štvalo. Štvalo mě, že měl pravdu.
Dveře se otevřely a já ho hned uviděla. Seděl dole pod schody, jenom
v boxerkách. Má otázka byla zodpovězena. Věděl to.
Nevěděl ale, proč jsem přišla.
Když jsem vstoupila dovnitř, vstal a napřímil každý nádherný kousek
svého těla. Stál tam. Má cesta k zapomnění. Jeho vlasy se zdály tmavší. Jeho
oči jasnější. Jeho svaly vyrýsovanější. Prostor mezi námi vyplňovalo spalující
jiskření. Zvedla jsem ruku ke kno íčkům košile a začala si je rozepínat.
Aniž by na sobě dal cokoli znát, otočil se a stoupal do schodů, zvolna,
pomalu. Jeho záda vypadala jako bitevní pole. Odhodila jsem košili na zem
a vydala se za ním. Cestou jsem si rozepnula podprsenku, kterou jsem
nechala spadnout na schody.
Když jsem vyšla nahoru, skopla jsem boty a začala si rozepínat zip
od kalhot. James prošel kolem ložnice do své pracovny. Nepřemýšlela jsem
nad tím. Mé nohy jako by ho přirozeně následovaly. Když jsem došla až
k otevřeným dveřím, uviděla jsem, že si sedl do židle a pohodlně se opřel.
Čekal na mě. Vtom začala hrát hudba. Žádná náhodná písnička. Zírala
jsem na něj a zalapala po dechu, když se rozezněly tóny skladby od skupiny
Labyrinth s názvem Still Don’t Know My Name.
Nechtěla jsem znát jeho jméno. Bylo mi jedno. Chtěla jsem jen to. Jeho.
Ty pocity.
Nic neřekl, jen se na mě zadíval. Snažil se zjistit, co cítím? Přijít na to, proč
jsem přišla, přestože jsem teprve před chvílí odmítla? Pak mi sklouzl
pohledem k nohám a přejel po nich dolů. Uposlechla jsem jeho tiché
instrukce, stáhla si džíny a snažila se popadnout dech, připravit se.
Zbytečná snaha. Nic by mě nepřipravilo.
Pak se mi zabodl pronikavým pohledem do klína, kde zůstal, než jsem si
sundala kalhotky. Posunul se v židli trochu dozadu a jakmile mé kalhotky
sjely na podlahu, obešla jsem jeho úctyhodný stůl a došla k němu. Zvedl oči
a pozorně mě sledoval, zatímco mě rukama chytil za boky, aby mě mohl
navádět. Postavil si mě přímo mezi nohy. Pak se ke mně naklonil, políbil mě
na břicho a mé tělo se začalo svíjet rozkoší. Chytila jsem se ho rukama
za ramena a prsty nahmatala začátek zjizvené tkáně na jeho zádech. Celé
břicho, každičký jeho centimetr, mi pokryl jemnými polibky. Začala jsem
zhluboka dýchat a zavřela oči. Potom se otočil k jedné z mých paží, olízl mi
vnitřní stranu lokte a celou mě tím rozechvěl. Zadívala jsem se mu
na temeno, zajela mu prsty do vlasů a začala ho hladit po mokrých vlnách.
Přišla jsem. Vždycky jsem měla přijít a on to věděl. Byl na to připravený.
Čekal na mě.
Zvedl ke mně oči a sjel mi rukama na zadeček. Díval se na mě příkře
a jemně zároveň. Pohledem, který vše odhaloval i skrýval. Pak mě vzal
za ruce, aby mi zkontroloval zápěstí, a zlehka přejel po mých
pohmožděninách bříškem palce. Jeho doteky byly tak něžné, přestože jeho
výraz zůstával příkrý. Naprostý opak. Matoucí? Ne. Měla jsem pocit, že mu
začínám rozumět. Chápat ho. I on to potřebuje. Jenom jsem nevěděla proč.
Zvolna mě pobídl, abych se otočila, a posadil si mě na klín. Tělo jsem si
opřela o jeho hruď a hlavu o rameno. Na tváři mě šimralo jeho strniště
a do zadečku tlačil jeho tvrdnoucí penis skrytý v boxerkách. Zvedl mi jednu
nohu a opřel ji o okraj desky stolu. Totéž udělal i s druhou, načež mi položil
dlaně na vnitřní strany stehen a do široka mi je roztáhl od sebe. Objala
jsem ho pažemi zezadu kolem hlavy a on se ke mně otočil a něžně mě
políbil. Jak věděl, že tu chvíli něhy potřebuju? Rozhodně jsem to nečekala,
ne od tohohle temného, složitého muže. Chemie mezi námi byla doslova
elektrizující, přesto jsem se cítila neuvěřitelně klidná. Zatímco nervová
zakončení mezi mýma nohama křičela a mé tělo se roztékalo.
James se natáhl pro něco na stole a vzápětí se rozsvítily obrazovky
na stěně před námi.
A na nich na všech…
My.
 Statické snímky nás dvou.
Já se zavázanýma očima, roubíkem, spoutanýma rukama zavěšenýma
na kovové tyči. A James stojící přede mnou, nahý. Tatáž scéna na každé
obrazovce, jen z desítek různých úhlů. Zalapala jsem po dechu a všechny si
jeden po druhém prohlédla, než jsem se pohledem zastavila na prostřední,
největší obrazovce, na níž byl detail jeho tváře. Jeho nádherné, divoké
tváře. Vypadal jako opilý, měl zastřené oči, byl úplně ztracený. Ve mně. On
byl ztracený ve mně. Byl to strhující pohled. Hypnotický. Okouzlující.
Zázračný.
Tohle, my dva, co jsme dělali, jak jsem se cítila. Bylo to zázračné.
Už jen ten pohled mě zaplavil ještě větší potřebou. Otočila jsem se
k němu. On nespouštěl oči z obrazovek a začal mi prsty pomalu sunout
dolů po břiše.
„Mám to pustit?“ zašeptal a podíval se na mě, když mi zajel dvěma prsty
mezi stahující se svaly. Prudce jsem se nadechla a ztuhla. Už teď to bylo
příliš. James zvedl dálkový ovladač a přidržel palec těsně nad tlačítkem play.
Přikývla jsem a vzápětí sebou škubla, když mi bolestně pomalu obkroužil
špičkou prstu klitoris.
„Uvolni se, Beau,“ poručil mi něžně, stiskl tlačítko a odložil ovladač zase
na stůl. „Užij si lm.“ S tím mě chytil za čelist, náruživě mě políbil a pak mi
otočil obličej zase k obrazovkám.
Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Dívala jsem se na zosobnění sexu.
Naprosto mě to uchvátilo.
James mě jednou rukou jemně masíroval v klíně, zatímco prsty druhé
ruky mi zlehka kroužil kolem bradavky. Zaklonila jsem hlavu. I oči mi
ztěžkly, ale stejně jsem je nedokázala odtrhnout od obrazovek. Dívala jsem
se, jak si se mnou James pohrává, jak mě mučí, odmítá mi dopřát orgasmus
a jak se mé tělo v reakci na to prohýbá a vzpíná. Ten pohled mé tělo nyní
rozehříval čím dál víc, zatímco Jamesovy doteky byly čím dál ráznější.
Nohama jsem se zapřela do stolu a zády o jeho hruď. Hlasitě jsem
oddychovala a v útrobách mi zuřil oheň. Roztáhl mi nohy ještě víc, brutálně
přirážel prsty, druhou rukou mi mačkal bradavku a tiskl se rozkrokem
k mému zadečku. Netušila jsem, co se mnou bude, jestli se odtáhne. Jestli
zastaví blížící se vyvrcholení. V potřebě více vzduchu jsem otevřela ústa
a zaryla nehty do jemného koženého potahu na loketních opěrkách.
„Jamesi,“ vydechla jsem. Začínala jsem se třást. Mé tělo se celé napnulo
a soustředilo se jen na blížící se vlnu rozkoše. James kmital prsty ještě
rychleji a zasouval je ještě hlouběji. „Ještě.“ Hlava už mi jen bezvládně
visela a malátné oči se sotva dokázaly udržet na obrazovkách. Všechno mě
začínalo brnět. Kůži jsem měla přecitlivělou a zvuky ozývající se z televizí se
mi mísily s reálnými zvuky mé rozkoše. „Ještě!“ James nepřestával, roztáhl
ve mně dlouhé prsty doširoka, načež je celé mokré vytáhl. Srdce mi bušilo
jako o závod. Tělo jsem měla jako v ohni. Točila se mi hlava. Zapřela jsem
se nohama o stůl ještě silněji a trochu nás i s židlí posunula.
Najednou jsme se už nedívali na obrazovky. James nás otočil proti
skleněné stěně. Instinktivně jsem se o ni zapřela nohama, aby mě něco
ukotvilo. Přitiskla jsem chodidla ke studenému sklu, rukama se chytila
Jamese kolem krku a boky vycházela vstříc jeho pohybům. Světla města se
vpíjela do sebe a vytvářela pod měsícem duhu barev. Všichni na míle
daleko. Celý svět na míle daleko. Utrpení na míle daleko.
Tady je svoboda. Klid. Odtržení od světa.
Otočila jsem se tváří k němu a zaryla mu nos do strniště, aby se na mě
taky podíval. Nepřestával mě dráždit. Moje srdce nezpomalovalo. Jen se
na mě díval, zatímco dál bombardoval celé mé tělo i mysl svými
nepochopitelnými schopnostmi. Skutečný svět se vytratil. Protože James
nemůže být skutečný. Tohle nemůže být skutečné. Chtěla bych, aby bylo,
protože tohle, tady, my dva, to, jak se cítím? Už ani nevím, jestli bez toho
dokážu žít.
Vtom se ke mně naklonil a vklouzl mi jazykem hluboko do úst. Já mu
zajela prsty do vlasů, sladila rytmus jazyka s tím jeho a má ztracená duše
došla…
Úlevy.
Vyvrcholila jsem, sténajíc do jeho úst. Tahala jsem ho za vlasy a druhou
rukou mu tiskla ruku, v níž svíral mé prso. Bez dechu. Vyčerpaná. Ztuhlá
z až takového napětí. Tělem mi škubaly nekonečné vlny rozkoše
a nechávala jsem se tím celá pohltit. Až do úplně posledního záchvěvu.
James ze mě vytáhl prsty, zlehka jimi obkroužil naběhlý klitoris a začal mě
líbat jemněji, až nakonec jen nehybně držel rty přitisknuté k těm mým. Pak
se odtáhl, objal mě kolem břicha a otočil židli zase tak, abychom viděli
na obrazovky.
Společně jsme se dodívali na závěr záznamu, který stále ještě běžel. James
za mnou ztěžka oddechoval, ale neřekl ani slovo. Dívala jsem se, jak se ze
mě James na obrazovce svalil, a těžkly mi oči. Na záznamu i ve skutečnosti.
Už jsem je nedokázala udržet otevřené. Vzdychla jsem a poddala se
unaveným svalům. Celé mé tělo se uvolnilo a James mě na oplátku objal
pevněji a něžně mě políbil na tvář. „Jsem rád, že ses za mnou vrátila,“
zašeptal.
A pak už jsem nebyla.
Kapitola 23
JAMES

Celé to bylo jenom o ní. Já nevyvrcholil. Nechtěl jsem. Ale zoufale jsem
chtěl, aby to potřebovala.
Klid. Klid skrývající se v intimitě. Nový. Neočekávaný. Trochu jako ta
žárlivost, která ve mně vzplála, když jsem ji uviděl s Oliverem Burrowsem.
Zůstal jsem v židli. Beau mi spala na klíně. Přetočil jsem záznam znovu
na začátek a znovu si ho pustil. Má pozornost těkala mezi její a mou tváří.
Obě fascinující. Její tím výrazem dokonalé rozkoše, má výrazem dokonalé
bolesti.
Když jsem ji včera večer svázal, nevěděl jsem, co dělám, ale věděl jsem, že
to nedokážu zastavit.
Naprosto mě uchvátila. Naše spojení mě uchvátilo. Jenže ona mě nezná,
a to nakonec nevyhnutelně všechno zničí. Spím s ženami, abych byl viděn.
Beru si je sem s publikem, protože to jsou jediné chvíle v životě, kdy se
můžu opravdu odhalit. Jsem známý jako James Kelly, soukromý makléř, ale
nikdo neví, kdo doopravdy jsem. Odkud pocházím. Proč tu jsem.
Ale Beau mě vidí. Dokonce i když neví, na co se vlastně dívá. A já
každopádně vidím ji. Je oslepující. Jemná. A přestože se cítí slabá, je silná.
Musím jí to ukázat.
Vtom mi na stole zapípal telefon. Opatrně jsem se pro něj natáhl
a zkontroloval, jestli se Beau neprobudila. Pak jsem otevřel zprávu od Otta.
Poslal mi fotku dobře oblečeného muže. Zaostřil jsem na jeho spokojenou,
naducanou tvář. Čišela z ní zkaženost. Zavřel jsem to a vytočil Otta.
„Kdo to je?“ zeptal jsem se tiše.
„Soudce Ferguson. Bere od někoho všimný výměnou za manipulaci
s důkazy týkající se jednoho muže. Muže pod Medvědovou ochranou.“
„Vince Roakea,“ zamručel jsem si pro sebe. Jinak známého též jako
Aligátor. Jaz Hayleyová mu nasadila náramky dřív, než jsem mu stačil
přiložit nůž na krk. „Mohl by pan soudce vědět, kdo Medvěd je?“
„Ne.“
Tak to jsme dva. Což je zatraceně k vzteku. „A jeho pohyb?“
 „Dělám na tom.“
„Díky.“ Zavěsil jsem a znovu otevřel fotku soudce, abych si ji přes Airdrop
nasdílel do notebooku. Pak jsem se podíval na Beau. Klidně spala. Přesunul
jsem pozornost k obrazovkám a zamračeně zařadil soudcovu fotku do své
galerie. Otto měl pravdu. Medvěd svou armádu nikdy nepřestane
rozšiřovat. Dokud toho sráče nenajdu a nezabiju ho.
Přejel jsem obrazovky očima až ke dvěma posledním. Byly prázdné. Jedna
čekala na Medvěda a druhá na člověka, kterého má uvnitř. Protože tam
někoho mít musí.
Znovu jsem se zadíval na Beauinu spící tvář. „Přestaň se hnát za pravdou,
Beau Hayleyová.“ Protože to končí smrtí.
Pak jsem ji zvedl do náručí, odnesl do postele, opatrně ji tam položil a měl
co dělat, abych odolal tomu zvláštnímu nutkání uvelebit se vedle ní. Ne.
Mám přece práci. Beau Hayleyová je komplikace. Zatraceně velká
komplikace. Tou byla i předtím, než jsem se s ní vyspal. Ale teď?
„Do prdele,“ zabručel jsem, poškrábal se na tváři a vycouval z ložnice ven.
Zamířil jsem dolů a zvolna zastavil, když se dveře výtahu otevřely a objevil
se za nimi Otto. V ruce držel desky. Ten chlap je neskutečně rychlý.
„Soudcův itinerář. Má dost napilno.“ Položil mi desky na stůl a hned se
zas vrátil do výtahu. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Ne,“ odpověděl jsem s plným vědomím, že ho tím nezastavím.
„Chystáš se jí říct, kdo jsi? Co děláš? Cos už udělal?“
„Myslíš, že by to ustála?“
Otto se zamračil a zamyšleně si pohladil vousy. Obavy vepsané v jeho
obličeji plném piercingů nešlo nevidět. Ty samé obavy trápily i mě. Otevíral
jsem dveře katastrofě. „Možná jí to ani nebudeš muset říkat,“ řekl tiše
a blýskl pohledem nahoru, kde spala. V mojí posteli. Spokojená. V teple.
V bezpečí. „Nezapomínáš tady na něco, Kele?“
Nevím, zapomínám? Nejspíš ano. Hlava mi už snad vůbec neslouží.
„Je to bývalá policajtka, chlapče. Navíc talentovaná. Jen proto, že odešla,
ještě nepřišla o svoje instinkty. Jednou policajt, vždycky policajt.“
„Myslíš, že mi nakonec nakope zadek?“
„Budeš ji muset zabít dřív, než k tomu dojde.“
Polkl jsem a vycouval, aby mě Otto nemohl dál nahlodávat. Vyběhl jsem
do šatny a vytáhl kufřík, který jsem měl připravený pro Goldie.
Zkontroloval jsem jeho obsah a několik dílů jsem ještě vytáhl a naleštil, než
jsem pušku pomalu složil dohromady. Pak jsem si ji chvíli prohlížel
a obdivoval svou práci. Beau Hayleyová hledá odpověď.
A přitom s ní spí.
Trhám snad všechny rekordy zvrhlosti.
Kapitola 24
BEAU

O napětí v mých svalech by se daly snít sny. Lahodné pnutí, které mi

protahovalo všechny končetiny, bylo božské. Z hladkého hřejivého ložního
prádla vycházela Jamesova mužná vůně, která se mi vplížila do nosu
a probudila všechny mé smysly. Otevřela jsem oči do jemně oranžové záře
v jeho pokoji. Všude panovalo ticho. V ložnici i v mojí hlavě. Obě mlčely.
Posadila jsem se, stáhla si z rozcuchaných vlasů gumičku a zahalila nahé
tělo do peřiny. James tam nebyl. Posunula jsem se na kraj postele, vstala
a šla ho hledat. Začala jsem v jeho pracovně. Nikde žádný James. Tedy ne
z masa a kostí. Na obrazovkách však zůstal záběr na naše těla spící v jeho
posteli. Dotkla jsem se svých rtů. Nebyly ani pohmožděné, ani ztuhlé. Ani
tělo jsem neměla celé rozbolavělé a pohmožděné. Tentokrát se jednalo
o docela jiný zážitek, ovšem výsledek byl stejný.
Dokonale mi vyčistil hlavu.
Zase jsem zavřela dveře a vydala se dolů po schodech. Slyšela jsem ho
dřív, než jsem ho uviděla na pohovce, jak ťuká něco do klávesnice
notebooku. Oblékl si tepláky, ale trup si nechal odhalený. Což mě celkem
potěšilo. Jak může být něco tak temného tak krásné?
Když jsem sešla až dolů, zvedl oči a nechal notebook notebookem, zaklapl
ho a položil na podnožku vedle svých nohou. Pak se opřel loktem
a opěradlo pohovky, podepřel si dlaní bradu a začal si zamyšleně přejíždět
po horním rtu prstem, zatímco sledoval, jak si utahuji peřinu těsněji kolem
těla.
Jako by ho moje pohyby pobavily. Zdálo se, že se mu koutek úst zvedá
v náznaku úsměvu, v důsledku čehož jsem se rozhodla zariskovat úsměv
i já. „Zrovna jsem si chtěl dát něco k jídlu,“ oznámil mi a vstal z gauče.
„Máš hlad?“
Upřímně, nevěděla jsem, jestli mám hlad. Necítila jsem nic kromě klidu.
„A pak mě vykoupeš?“ prohodila jsem. James maličko zvedl obočí. Nic
na to neřekl. Místo toho pro mě došel ke schodům, odvedl mě do kuchyně,
zvedl do náručí a posadil na stoličku. Pak se ke mně naklonil a já se
v odpověď zahnula, i kdyby jen proto, abych stále viděla celou jeho
nádhernou tvář. Stiskl rty a sklonil se ke mně trochu víc. Tak jsem uhnula
trochu víc. James zvědavě zavrtěl hlavou. A pak se ke mně přiblížil ještě víc,
čímž mě přiměl zaklonit se ještě dál, až mé břišní svaly hlasitě protestovaly,
protože jsem už měla záda paralelně s podlahou.
James se nade mnou tyčil. „To se pro mě chceš znovu natáhnout na záda,
Beau?“ zeptal se, strhl ze mě peřinu a odhalil mé tělo. „Stačí říct,“ dodal,
položil mi dlaň na prsa a sjel až ke klínu. Neskrývaně jsem zatajila dech, což
znamenalo, že odmítnout ho by bylo směšné.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se z ničeho nic. Ta otázka nás zaskočila oba. James
sebou téměř neznatelně trhl, ale hned se dal znovu dohromady.
Chytil mě za ruce a vytáhl zpět do sedu. „To nebyla slova, která jsem
očekával.“
„Spím s mužem, který je naprostá enigma.“
Na vteřinu se mi zadíval obezřetným pohledem do očí, ale hned se zas
opravil, znovu mě zamotal do deky a věnoval tomu soustředěnou
pozornost. „Copak ty sis mě nehledala na Googlu?“ zeptal se a znovu se mi
zahleděl do očí, aby mu neunikla má reakce. Dobře věděl, že hledala.
Zkusil on to samé se mnou? Moc by toho nezjistil. O to se FBI jistě
postarala. „Záleží na tom, kdo jsem?“ zeptal se a poodstoupil. „Záleží
na tom, kdo jsi ty?“
Tím si znovu získal mou pozornost. Jeho otázky byly plné skrytých
významů. Copak odpovědi na ně mohly být tak výbušné? Zároveň jsem si
ale opravdu nebyla jistá, jestli na tom záleží. Vážně potřebuju vědět, co je
ve skutečnosti zač? Skutečně chci, aby i on poznal všechny hnusné
podrobnosti o tom, proč já jsem taková, jaká jsem? Protože jaká jsem,
každopádně už ví. Sám mi to řekl.
Zlomená.
„Proč ses za mnou dnes večer vrátila, Beau?“ zeptal se drsným hlasem.
Kriticky.
„Protože miluju místo, kam mě dokážeš unést,“ odpověděla jsem
upřímně. Tolik vědět může. „Jak jsi věděl, že se vrátím?“
„Díky tomu, že vím, že miluješ místo, kam tě dokážu unést.“ S tím zas
přistoupil těsně ke mně a zvedl mi bradu, aby se ujistil, že má mou plnou
pozornost. Měl. Měl ji od chvíle, kdy jsem ho spatřila. Jenže už nevěděl,
od čeho mě unáší pryč. A to zůstane skryto. „Zdá se, že v téhle oblasti mezi
námi panuje vzájemná shoda,“ zašeptal.
„Tak to jsme oba v bezpečí,“ půjčila jsem si tiše jeho slova.
„Bezpečí je jen iluze, Beau,“ řekl a dlouze mě políbil na čelo. „Ale rád ti ji
poskytnu.“
Polkla jsem a nechala si teplo sálající z jeho rtů vsáknout do kůže. „Vidíš?“
zašeptala jsem. „Enigma.“ Říkal věci, kterým jsem nerozuměla. Díval se
na mě pohledem, který mě mátl. Jako bych byla jeho spasením a zároveň
i jeho zkázou. „Vůbec ti nerozumím.“
„Nemusíš mi rozumět, Beau.“ Nahmatal můj zátylek a začal ho něžně
masírovat, a přestože mi hlavou vířily otázky, začala jsem se pod jeho
dotykem uvolňovat. „Přijmi to tak, jak to je.“
„Ale co to je?“
James mě zvedl ze stoličky na linku, znovu ze mě strhl deku a vtěsnal se
mi mezi stehna. Mé tělo odpovědělo ve zlomku vteřiny, ihned se probralo
k životu, připraveno ho znovu přijmout. James mě chytil za zadeček
a přitáhl až k sobě a má nahota se střetla s tlakem vzdouvajícím se pod jeho
kalhotami. „Je to krása v moři nekonečné bolesti, Beau.“ S tím mě dlaní
jemně přitlačil dolů na linku, vymanil své vzrušení ze sevření kalhot a začal
mi naběhlým žaludem mučivě přejíždět po kůži.
„Bože.“ Prohnula jsem se v zádech, aby pokračoval dál, a v útrobách mi
znovu vzplál spalující žár.
James vzdychl a zabořil do mě prsty. „Copak to není krásný?“ zeptal se
a strhl mě na sebe. Plameny ve mně vzplály ještě divočeji a jejich žár ještě
zesílil. Zasténala jsem a ve snaze najít nějakou kotvu jsem mu zaryla prsty
do předloktí. Jenže s Jamesem už to tak je. S ním neexistuje žádná kotva.
Nic, co by mě mohlo udržet při zemi, zatímco se mě dotýká snad úplně
všude. Ten pocit nedostatečné kontroly je očišťující. Skýtá spásu před zlem.
Takovou terapii jsem potřebovala.
Když James chytil svůj rytmus a začal do mě střídavě klouzavě a střídavě
hrubě pronikat, přičemž ze mě vyluzoval neustálé sténání plné extáze, sjela
jsem pohledem k ošklivým jizvám na své paži.
„Nejsou tam,“ zabručel James a já se do něj zabodla pohledem. Jeho oči
byly zastřené a čelisti sevřené. Vypadal téměř vztekle. „Nejsou tam,“
zopakoval a s neskutečnou rychlostí se do mě znovu hluboko zabořil.
„Nejsou tam,“ zašeptal, zatímco mě jeho hladký, ocelově pevný penis cestou
ven jemně hladil po stěnách pochvy. Znovu jsem sjela pohledem k paži.
A jizvy zmizely. Neviděla jsem je. Necítila jsem bolest, kterou jsem v duchu
stále vnímala jako tolik čerstvou. James dával zmizet všemu zlému
a nahrazoval to kouzly. „Dívej se na mě,“ vydechl a položil mi dlaň na krk.
Poslechla jsem. Na ten pohled už nikdy nezapomenu.
Byl těsně před vrcholem. Toužila jsem po tom, aby ho dosáhl. Kvůli němu.
I kvůli sobě. Pohled na něj, jak se do mě se zatajeným dechem vpíjí očima,
celé tělo napnuté, každičký sval na pažích a na hrudi vystupující.
Zvedla jsem ruce za hlavu, nahmatala okraj linky a pevně se za něj
chytila. Věděla jsem, že ho budu ho potřebovat. „Už na nic nečekej,“
poručila jsem mu klidně. James zaklonil hlavu, zařval, zrychlil
do manického tempa a nepřestával mě drtit dál a dál.
Ještě nikdy jsem neviděla nic tak uhrančivého. Nikdy neslyšela nic tak
poetického. Přestal se ovládat a já se ocitla ve svém živlu. Nepotřebovala
jsem dosáhnout vrcholu. Potřebovala jsem se na něj jen dívat.
„Do prdele,“ vydral ze sebe, začal lapat po dechu a tělo se mu divoce
rozechvělo. Kůži měl celou orosenou potem. Zhroutil se na jednu paži,
svěsil bezvládně hlavu a začal zprudka a zhluboka oddechovat, až vzduch
syčel, zatímco prodýchával svůj orgasmus. Uvolnila jsem se, zírala do stropu
a nechala se celá pohltit tím, jak mě naplňoval a pulzoval ve mně.
„Nezáleží,“ hlesla jsem a trochu se nadzvedla, abych se mohla
nadechnout. „Kdo jsi ty, kdo jsem já, na tom nezáleží.“ Nechci znát detaily.
A nechci se o ně ani sama dělit. Tohle. Chci jenom tohle. Kdykoli to budu
moct mít, jen tohle.
„Co když ti to jednou budu chtít říct?“ zeptal se a lehl si na mě. Hlavu si
opřel o mou hruď a já se mohla dívat na jeho tmavé vlasy.
„Pokud by to mělo věci mezi námi změnit, pak chci, abys tomu odolal.“
„To má být podmínka?“
„Čeho?“
„Toho, že se budeš se mnou dál vídat. Nechceš nic jiného, jenom tohle.“
„Jenom tohle,“ potvrdila jsem mu.
„Mluvíš jako vysněná partnerka většiny mužů.“
„Já nejsem ničí sen,“ zašeptala jsem. Jsem noční můra. Takže ano, naše
dohoda mi vyhovuje, protože pokud nebudu já vědět nic o něm, nemůže
ani on vědět nic o mně.
 Jako by slyšel, na co myslím, chytil mě za zdeformovanou paži a zlíbal mi
jizvy. S takovou něhou. A já si nebyla jistá, jestli se mi to líbí. „A já nejsem
většina mužů,“ upozornil mě James a se rty přitisknutými k mé paži se mi
zadíval do očí. Uhnula jsem pohledem, aby v něm nezahlédl to, co v něm
hledal, ať už je to cokoli. „Co bys řekla na operu?“
Zamračila jsem se a zvědavě na něj pohlédla. Teď už měl bradu opřenou
mezi mými prsy. „Na operu?“
„Ano. Opera je povolená?“
„Spolu s milováním?“
„Spolu s milováním,“ přikývl se smrtelnou vážností. „Nebo spolu
s únikem. Zmizením. Říkej tomu, jak chceš.“
Byla jsem zmatená. Opera? Když jsem toho muže poprvé poznala, byl
ledově chladný a nečitelný. A teď? „Ty mě zveš na rande?“ Nepřipadal mi
jako typ muže, který by randil. Na opeře jsem si ho představit dokázala, to
ano. Ale na rande?
„Chceš tomu říkat rande?“
„Ne.“
„Pak tě na něj nezvu.“
„Ale chceš, abych s tebou šla do opery?“
„Ano.“
„Proč?“ Netvrďte mi, že se mu nedostává žen, které by mohl rozmazlovat
svým expertním uměním v posteli se špetkou opery navrch.
James unaveně svěsil hlavu a povzdychl si. „Proč ne?“
„Protože to nespadá do účelu našeho vztahu.“ A protože nesnesu
přeplněná místa.
James polkl, jako by si dodával trpělivosti. „Dobře, tak žádná opera.“
S tím se zvedl a oba jsme sykli, když ze mě vyklouzl. „Ukaž.“ Vzal cíp deky
a začal mi jím pečlivě utírat stehna. Já ho při tom sledovala a má fascinace
jen narůstala. Jenže fascinaci bylo třeba se vyhnout. Mohla by vést
k otázkám, na které nechci znát odpovědi.
Když mě utřel, zase si natáhl kalhoty a odnesl ložní prádlo do pokoje
vedle kuchyně. Já se vydala pro svou košili, kterou jsem odhodila
na podlaze u výtahu. A zrovna když jsem si zapínala kno íčky, dveře
výtahu se otevřely. Ztuhla jsem jako srna chycená v záři re ektorů, když se
za nimi zjevila Goldie. Přejela pohledem od prstů mých nohou přes mé
polonahé tělo až k mým vytřeštěným očím. A ani nemrkla. Nejistě jsem se
usmála, začala couvat a snažila se košilí zakrýt maximální plochu kůže.
„Ahoj,“ řekla s pohledem upřeným za mě. Když jsem se ohlédla, spatřila
jsem Jamese. Stál nehybně u kuchyňského ostrůvku a díval se, jak se
na místě propadám do země.
„Ahoj,“ odvětil s vážným, téměř naštvaným výrazem. „Dej mi vteřinku.“
S tím zmizel nahoře na schodech a nechal mě dole s Goldie samotnou
i spolu s přetrvávajícím nečitelným tichem. Dobrý bože, nemohla jsem to
vystát. Stáhla jsem si lemy košile co možná nejníž. Goldie si toho všimla
a pousmála se.
„Pořád rozumná?“ zeptala se a její úsměv se proměnil v úšklebek.
Tiše jsem se zasmála a začala znovu couvat. „Co vám říká instinkt?“
prohodila jsem a poukázala na své nahé nohy.
„Že bych se měla připravit.“
Samým překvapením jsem zastavila. „Připravit?“ Co tím myslí? „Na co?“
„Tady,“ ozval se v tu chvíli za mnou James a přerušil nás. Když jsem se
otočila, zjistila jsem, že Goldie podává elegantní kufřík z černé, vysoce
naleštěné kůže s blyštícími se zlatými zámky. Goldie na něj jen kývla, vzala
si ho a vrátila se do výtahu. „Užij si zbytek večera,“ odtušila suše a zvedla
obočí tak vysoko, že jí v podstatě splynulo s vlasy. Znovu jsem se ohlédla
na Jamese. Ne že by se na Goldie vyloženě mračil, ale neměl k tomu daleko.
„Užiju.“ S tím zamířil do kuchyně a Goldie mě oblažila tím
nejsarkastičtějším úsměvem na světě. Všechno v těch posledních pár
minutách vedlo k tomu, že jsem hluboce litovala tichého slibu, že se
nebudu na nic vyptávat.
„Je načase tě nakrmit,“ podotkl James, otevřel lednici a začal vytahovat
něco k jídlu. Několikrát jsem přelétla pohledem od něj k výtahu a zpět.
Mozek mi pracoval na plné obrátky. Co přesně Goldie pro Jamese dělá?
Vždycky tu prostě jenom… je. A Otto? Ten není žádný recepční
a nepracuje ani pro žádnou bezpečnostní agenturu. Jeho práce však
s bezpečností rozhodně nějak souvisí. Začínalo se mi kouřit z hlavy.
„Víš, vlastně bych měla spíš jít.“ Chce mi dát najíst, ale o čem budeme asi
tak mluvit? Jediné, co mi vířilo hlavou, byl milion otázek deroucích se
o pozornost. Otázky, které bych měla uložit k ledu už napořád. Jenže to je
ta potíž. Máma mě vychovala k tomu, abych pochybovala v podstatě
o čemkoli. Mám to vrozené. Díky osmóze jsem se od ní naučila řešit
hádanky. Právě díky tomu jsem byla dobrá policajtka. A něco na tomhle
skleněném světě, v němž James žil, vyvolávalo mnoho otázek. Ale já se jim
ubráním. Udělám cokoli, abych to udržela… v klidu.
James pomalu odložil jídlo na linku. Každý jeho krok měl svůj účel, byl
dopředu promyšlený. I jemu běžel mozek na plné obrátky. Což znamenalo,
že bych rozhodně měla jít. Vydala jsem se ke schodům a v duchu
vzpomínala, kde mám džíny, ale nedostala jsem se ani přes první schod, než
sebou mé tělo škublo, protože ho cosi zadrželo. Za vteřinu už jsem stála
přitisknutá zády ke zdi, Jamesova nahá hruď se tiskla k té mé a mé oči
skončily u jeho šíje.
Byla jsem v šoku. Zaskočená. Ale stejně bez dechu. „Co to děláš?“
„Přesvědčuju tě, abys neodcházela,“ řekl a ohnul nohu v koleni, aby mi
s ní mohl přejet po vnitřní straně stehna a přinutit mě roztáhnout nohy.
„Stačilo říct,“ vydechla jsem, dávno ztracená.
„Právě si o to říkám,“ hlesl, zajel mi rukou pod košili a zlehka mě pohladil
v klíně. Zasténala jsem. „Takže zůstáváš?“ zeptal se a zabloudil prsty výš.
Zaúpěla jsem a přitiskla ke stěně ještě víc. „Protože bych řekl, že ti dlužím
orgasmus.“
„Ano.“
„To jsem si myslel.“ Pak mě políbil na tvář a odstoupil ode mě. Jakmile
jsem nečekaně ztratila oporu jeho těla, zavrávorala jsem. Rukama jsem se
chytila jeho hrudi a on mě objal kolem pasu a zachytil. S pootevřenými ústy
jsem k němu zvedla oči a zrychleně oddychovala. Pomalu zamrkal
a po ostře řezaných lícních kostech mu přeběhl slabounký vánek. „Najíme
se, než ti to znovu udělám tak, že z toho přijdeš o rozum?“
Přijdu o rozum. To sedělo. „Myslím, že už jsi mě o rozum připravil
nadobro.“
„Nápodobně,“ zašeptal, otočil mě a položil mi ruce na ramena, načež mě
odvedl do kuchyně, kde mě znovu usadil na stoličku, odkud jsem se tiše
dívala, jak chodí kolem, sbírá různé věci a pokládá je na kuchyňský
ostrůvek. „Víno?“ zeptal se.
„Proč ne,“ zamumlala jsem. Ne že bych po alkoholu mohla jednat ještě
lehkomyslněji. Racionální část mého já mě varovala, že zabředám
do něčeho, do čeho bych neměla? Ale do čeho vlastně? A ta impulzivní,
zoufalá část mého já mě pobízela a nabádala, abych přijala lék, který mi
James nabízí. Snad se z toho léku nakonec nevyklube jed.
 Bezpečí je jenom iluze.
„Nebude ti vadit, když si zavolám?“ zeptala jsem se a vzala si od něj
skleničku vína.
„Potřebuješ soukromí?“
Usmála jsem se na něj přes okraj sklenky. Byla to snad galantnost? „Ano.“
„Odnesu to na sedačku. Pak za mnou přijď.“ S tím posbíral z ostrůvku
všechny talířky a já se dívala, jak jeho záda zaplouvají do rozlehlého
prostoru před oknem.
Vzala jsem si ode dveří kabelku, vytáhla z ní telefon a vytočila Dextera.
„Je strejda v pohodě?“ zeptala jsem se, když to zvedl.
„On je právě teď ona a vyje tu jako víla smrti. Kde jsi, Beau?“
Ohlédla jsem se přes rameno. James seděl na koberci a opíral se
o sedačku. „S jedním mužem.“
„Co je zač?“
To nevím. „Prostě… chlap.“
„Víš, co děláš?“
Ne. „Myslím že ano.“
Dexter si povzdechl. „Ty myslíš, že ano?“
„Vyřídíš mu, že jsem v pohodě?“
„A jsi? V pohodě?“
To nevím. „Ano. Nečekejte na mě.“ Nevím, jestli tím zůstáváš James
myslel zůstáváš.
„Dobře,“ povzdechl si Dexter. „Dávej na sebe pozor, Beau.“
Usmála jsem se, zavěsila a zamířila za Jamesem. Podíval se na mě.
„Všechno v pořádku?“
Přikývla jsem, posadila se na koberec vedle něj a přeletěla minihostinu
pohledem. „Jak romantické.“
„Už ses rozhodla, jestli mě nenávidíš, nebo se se mnou chceš vyspat?“
zeptal se promyšleně. James žádný romantik není. Jednoduše mě chce
nakrmit. A pak se nejspíš se mnou znovu vyspí.
Usrkla jsem vína a jeho otázku ignorovala. Touhle dobou už jsem mu ji
zodpověděla několikrát. O čem ale budeme mluvit, když vlastně jeden
druhého nechceme poznat? „Jak dlouho tady žiješ?“ zeptala jsem se
a rozhlédla po skleněné kleci.
„Pět let.“
 „Ale narodil ses v Anglii.“
„Ano.“
„Jak dlouho už jsi ve Státech?“
„Pět let,“ odpověděl briskně zcela nezaujatým hlasem. „Co to bylo
za chlapa?“
Ruka se skleničkou mi ztuhla na půli cesty. Mlčky jsem zavrtěla hlavou,
abych mu dala na vědomí, že tímhle směrem se ubírat nebudeme.
Jen se na mě chladně zadíval. „Nějaký přítel? Nebo příbuzný?“
„Jamesi…“
„Nebo snad ex?“
„Jasně, takže já jdu.“ S tím jsem se zvedla, překročila jeho nohy a vydala
se hledat své džíny. Nemáme spolu o čem mluvit. Aspoň ne o něčem, co by
spadalo do bezpečné kategorie. Tohle byla chyba.
„Jdeš, nebo utíkáš?“
Zastavila jsem a zabodla oči do schodů přede mnou. Zněl tak kriticky.
Hledala jsem u něj svobodu, ne odsouzení. Znovu jsem přiměla nohy
k pohybu. Odmítala jsem se pohádat s mužem, kterého sotva znám, o něco,
čemu on absolutně nerozumí. Našla jsem džíny, oblékla si je a vklouzla
do bot.
Když jsem se vrátila dolů, James stál u skleněného panelu naproti výtahu
a díval se dolů na město. Zastavila jsem se a soustředila se na jeho zohavená
záda.
„Ty utíkáš, Beau,“ řekl do skla, než se ke mně otočil. Nelítostný pohled
v jeho očích by mě dokázal spálit na prach. A do určité míry se mu to
i podařilo. Tohle je ten James, po němž toužím. Ten, co se miluje jako zvíře.
Ten, který ze mě umí servat zášť a nahradit ji touhou. Ledově chladný muž.
„Možná mě unaví tě pořád pronásledovat.“
„Nikdy jsem nechtěla, abys mě pronásledoval.“
„A to je ta potíž s námi dvěma,“ zašeptal. Nebezpečně mi zacukalo
ve tváři.
My dva máme potíží spoustu. Spoustu věcí, které bychom měli ignorovat,
až na to, že mně to jde líp než jemu. Nejspíš proto, že to potřebuju víc než
on. A to je nebezpečné. Znamená to, že jsem mu vydaná na milost. „A co je
to za potíž, Jamesi? Co je náš problém?“
„Že si myslíš, že toho skrýváš víc než já.“
Dost mi sklaplo a o krok jsem couvla.
 Moje druhé jméno.
Vážně, Beau?
Věděla jsem, že v Jamesovi je toho víc, než se na první pohled zdá, ale
nestydím se přiznat, že jsem to dosud ignorovala. Že jsem se bránila
nezdravé zvědavosti, protože, bůh mi pomáhej, i ve mně toho je víc, než se
na první pohled zdá. Když se k tomu přidal fakt, že kdybych toho o něm
věděla víc, mohla bych znovu najít ztracený rozum, rozhodla jsem se být,
a i nadále zůstat, ve stavu blaženého nevědomí. Dokud mi to nezkazil.
„Nech si svá tajemství, Jamesi,“ hlesla jsem a otočila se k odchodu. „A já si
nechám ta svoje.“
„Takže už zase utíkáš?“
Ještě jsem zastavila. „Já neutíkám. Já si volím vydat se opačným směrem.“
Pak už jsem se neohlížela.
Můj obdiv se právě změnil v nenávist.
V další nenávist, která bude rozdmýchávat mé démony.
Kapitola 25
JAMES

Musím se zbavit toho neovladatelného nutkání přimět ji mluvit. Říct mi

věci, které už stejně vím. To ji ode mě vzdaluje, přestože bych se měl snažit
nalákat ji k sobě blíž, nejen kvůli tomu, že po ní tak zatraceně toužím.
Napsal jsem Ottovi.

Hlídej ji.
Vtom se otevřely dveře výtahu a za nimi se objevila Goldie.
„Nemám náladu na rýpání,“ varoval jsem ji a sjel pohledem k telefonu,
který zapípal. Esemesku od Beth jsem nechal bez povšimnutí. Dnes v noci
ne.
„To nebude snadný.“
„Beru s sebou Beau do opery.“ S tím jsem odložil telefon a zamířil
do posilovny. Jelikož můj lístek k uvolnění právě opustil budovu, potřeboval
jsem se vybít nějak jinak.
„Zbláznil ses?“
„Naprosto,“ zabručel jsem si pro sebe.
„Proč? Proč bys to dělal?“
„Protože když tam půjdu sám, bude to vypadat dost divně,“ odpověděl
jsem z horní podesty a otočil se k ní. Goldie mezitím došla pod schody.
„A spolu bychom vypadali taky trochu divně.“
„To rozhodně, lidi by si mysleli, že na mě nemáš, ty arogantní parchante.“
„Taková dáma,“ zamumlal jsem a pokračoval do posilovny. „Zjisti, jestli
Otto dostal moji zprávu.“
„Právě odjel.“
„Chci průběžné informace.“
„Pro případ, že by se znovu sešla s tím svým bývalým?“
„To mě zajímá pouze proto, že je policajt.“
„No jasně,“ povzdechla si Goldie. „Zatímco budeš v posilovně makat
na svém těle, nemohl bys něco udělat i se svým mozkem?“
V duchu jsem se zasmál. Zkusím to. Bůh ví, proč je mi Goldie pořád tak
věrná. Dobře ví, že bych nikdy nikomu nedovolil, aby jí ublížil, ale
od chvíle, kdy jsem jí vstoupil do života jako naprostý cizinec, který z ní
tehdy v londýnské uličce serval toho násilníka, se toho ode mě už hodně
naučila. Umí se bránit sama, jenže tohle, já, můj život, to je to jediné, co
zná. Její život dostal smysl, větší než u námořnictva. Poznala okruh lidí –
byť omezený –, kteří ji respektují a cení si jí. Má pocit, že je mi zavázaná. Už
dlouho mě neviděla jednat v takovém nesouladu s plánem. Je
pochopitelné, že má vztek. Nedovolí si být svobodná, dokud svobodu
nenajdu i já, a Beau Hayleyová ten plán dost vážným způsobem hatí.
Vešel jsem do posilovny a zamířil rovnou ke gymnastickému koni. Položil
jsem ruce na držadla, protáhl si prsty a co nejpevněji je uchopil. Pak jsem
zvolna zvedl kolena k hrudi, narovnal paže a zvedl nohy nahoru, do stoje
na rukou. Do hlavy se mi nařinula krev. Zavřel jsem oči a zůstal v dokonalé
rovnováze stát.
Soustředil jsem se jen na to, abych ji udržel.
V nepřítomnosti Beau, která by mé myšlenky odvedla jiným směrem, se
nevyhnutelně stočily k minulosti, na kterou jsem se snažil zapomenout, bez
výsledku.
Ke skořápce, která celé roky truchlila pro vyhlazenou rodinu.
K prázdnému muži, který se topil v alkoholu a drogách. K tomu
zlomenému ubožákovi, který zkusil s černými myšlenkami svést bitvu
na terapii, jenže je neporazil.
A k monstru, které se z něj nakonec stalo.
K monstru, jímž jsem dnes.
K monstru, jímž už navždy zůstanu.
Kapitola 26
BEAU

Spánek mi připadal jako táhlé, nekonečné mučení. Zavřela jsem oči, spatřila
jeho. Zahnala jeho, spatřila mámu. Zahnala mámu, spatřila oheň. Ucítila
zápach škvířící se kůže. Uslyšela její křik.
Uslyšela svůj vlastní křik.
A když jsem s vypětím sil vyhnala ze snů všechno tohle, spatřila jsem
dopis, jenž mi upíral odpovědi, které si máma zaslouží. Odpovědi, které
potřebuju.
Nepotřebuju nic.
Až na ty odpovědi.
Vtom mou pozornost upoutal pohyb za dveřmi. Neušlo mi, jak se dřevěná
klika dveří téměř neznatelně pohnula. Ale Lawrence nevešel. Sedla jsem si,
sáhla po telefonu a podívala se, kolik je hodin. Sedm. Ležela jsem tam už
celé hodiny, válčila s vlastními myšlenkami, rozumem i svědomím.
Vyhledala jsem Nathovo číslo, vytočila ho a zřítila se zpátky na polštář.
Když to zvedl, zaslechla jsem v telefonu zvuky přeplněné kavárny, rachot
kávovaru i vrzání židlí po podlaze. „To odvolání mi zamítli,“ řekla jsem
mechanicky.
Nath chvíli mlčel a mě poprvé napadlo, že už o tom ví. „Beau…“
„Tys o tom věděl?“
Znovu krátké ticho. Povzdech. „Věděl.“
Začala jsem si masírovat čelo ve snaze zahnat bolest hlavy, která mě
najednou přepadla. Jistě že o tom věděl. Ollie nejspíš taky. „Proč jsi mi to
neřekl?“ zeptala jsem se. Zbytečně. Věděla jsem, proč mi to neřekl.
Nejenom proto, že to jistě byla přísně tajná informace. Nath si stejně dobře
jako já uvědomoval, že poslední dva roky visí můj život na vlásku, že se
nedokážu posunout, dokud nenajdu vnitřní mír. Že jsem uvězněná. Jako
v kleci.
„Beau, musíš už jít dál.“
„Kam?“ prohodila jsem. „Za čím mám jít dál, Nathe?“
„Za čím chceš.“
 Za čím chci? Já chci mít zase mámu. Žít svůj život tak, jak jsem ho znala.
Chci zpátky víru a naději na každodenní spravedlnost. Jenže nic z toho už
mít nemůžu.
„Policie by po tobě hned skočila. Máš v sobě příliš velký potenciál na to,
aby tě ztratili nadobro.“
„Tím myslíš potenciál vyhrabat nějakou špínu?“ zeptala jsem se. Existuje
jediný důvod, proč by mě policie přijala zpět do svých řad i potom, co jsem
se vytrvale snažila dokázat, že mámina smrt nebyla jen nešťastná nehoda.
Aby mě měli blízko. Pod dohledem. Aby mě mohli umlčet. Kdepak. „Já
s tím nepřestanu, Nathe. Někdo něco ví.“
„Došly ti možnosti.“
Zavřela jsem oči, ztěžka polkla a odmítala uznat, že má pravdu. Bylo mi
jasné, že stojím proti daleko větší moci. Že je nemůžu porazit. Jenže
kdybych se vzdala naděje, byl by to můj konec.
„Máš zítra volno?“ zeptal se mě něžně Nath. „Pojďme se jednou
rozšoupnout a dát si kromě kávy taky oběd.“
„Dobře,“ zabručela jsem, vstala a nasoukala se do županu. Není to
Nathova chyba, že pracuje pro instituci plnou lhářů. Je to dobrý přítel.
Jeden z mála, které teď mám. Máma by mu svěřila i vlastní život. Proto mu
věřím i já. „Dej mi vědět, kde a v kolik.“ Zavěsila jsem a zadívala se
na dveře. To napětí prostupující celým domem jsem cítila i tady, zamčená
ve svém pokoji. Nedokázala jsem ho už snášet. Zabloudila jsem pohledem
k realitním letákům ležícím vedle postele. Možná konečně nastal čas, abych
si sehnala něco vlastního. Velkou, skleněnou krabici na samém vrchu
nějaké budovy, prostornou, klidnou, světlou.
Možná. Je to něco, co potřebuju? Nebo potřebuju jen toho skleněného
muže uvnitř?
Ne.
Zhluboka jsem se nadechla, vyšla z pokoje a donutila nohy, aby mě
odnesly za Lawrencem, než mi to má hlava stihne rozmluvit. Když jsem
otevřela dveře jeho ložnice, našla jsem ho ležet na posteli zahaleného
v županu s růžovými plameňáky. Ťukal si o sebe palci a kousal se do rtu.
„Udělají se ti stroupky a bude se ti na nich drolit rtěnka,“ řekla jsem, vešla
a svezla se na postel vedle něj. Pak jsem k němu otočila hlavu na polštáři.
„Měl by ses oholit.“
 Lawrence si sáhl na tvář a zamračil se. „Včera v noci jsem měl příliš plné
ruce práce se strachováním se o tebe. Zapomněl jsem.“ S tím mě chytil
za ruku a políbil mě na ni. Rukáv županu mi sjel níž a odhalil odřeniny.
Pořád ještě byly rudé. Čerstvé. Ale nespěchala jsem je hned zas zakrýt.
„Pověz mi o něm,“ řekl Lawrence a otočil se taky čelem ke mně.
Rozhodla jsem se to pro něj udělat, aby se z toho nezbláznil. I když jsem
se z toho mohla zbláznit já. „Jmenuje se James.“ A má víc tajemství než já,
což z něj v podstatě činí toho nejsvůdnějšího chlapa, kterého jsem mohla
najít. A vzhledem k tomu, jak to umí v posteli, je ještě lákavější. „Prvních pár
dnů našeho profesionálního vztahu jsme se jen intenzivně vyhýbali
pohledu toho druhého.“ To je lež. Já se mu vyhýbala. On se v nich vyžíval.
„A když jsem od něj jednou večer odcházela, utrousil nějakou poznámku,
která ve mně něco probudila.“
„Co v tobě probudila?“
„Laru.“
Lawrence zalapal po dechu a já přikývla. On ví, čeho jsem schopná. Ví, že
když se rozhodnu, dovedu být smrtící. „Složila jsi ho k zemi?“
„Ano.“ Nedokázala jsem se ubránit tajnému úsměvu při vzpomínce
na Jamesovu hlavu uvízlou mezi mými stehny. „Ale on mi to vrátil. Porazil
mě v mé vlastní hře.“ Zamračila jsem se. Nebyla to moje hra. Byla
každopádně jeho. „Než mi došlo, že se pohnul, už jsem ležela na zádech.
A pak mě políbil.“
„A svázal,“ podotkl Lawrence, vzal mě za zápěstí a s bolestí v očích si je
prohlédl.
„Chtěla jsem to.“
Vážně, Beau?
Lehla jsem si na záda a zadívala se do stropu. James nemluvil o tom, co se
mnou prováděl v ložnici. Mluvil o něčem jiném a já úplně zuřila, že na to
nedokážu přestat myslet.
Myslíš, že toho skrýváš víc než já.
„Bylo to krásné. Cítit se tak ztraceně. Osvobozující. Zatímco si James hrál
s mým tělem, poprvé za dlouhou dobu jsem měla čistou mysl,“ připustila
jsem.
„Nemůže to být zdravé,“ zašeptal Lawrence a já se k němu na polštáři
znovu otočila.
 „A tohle je?“ zeptala jsem se a ukázala na své tělo. „Tahle neviditelná klec,
co jsem v ní uvězněná? Ta neutišitelná touha po pomstě? Nekonečný cyklus
nenávisti, lítosti a vzteku? To má být zdravé?“ Čas, který jsem strávila
s Jamesem, to všechno vymazal, i kdyby jen na chvíli. Ne že by na tom
záleželo. Skončilo to. Mezi mnou a Jamesem je konec. Naklonila jsem se
ke strýčkovi a dala mu pusu na tvář. „Už se s ním neuvidím, takže si
nemusíš dělat starosti.“
„Proč? Když pro tebe tolik znamená, proč už se s ním nechceš vidět?“
Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. Protože se začal příliš vyptávat.
Protože bych se na něm mohla stát závislá. Protože mám tak trochu strach,
kdo ve skutečnosti je. „Protože moje zápěstí by to nedala,“ usmála jsem se
a zavřela dveře za pozvednutým obočím. Jakmile nás oddělilo dřevo, svaly
v mé tváři přestaly vyvíjet snahu o úsměv.
„Beau?“ zavolal na mě Dexter zespoda.
Naklonila jsem se nad zábradlí a uviděla ho stát přede dveřmi,
v uniformě, s krabicí v rukách.
„Něco ti přišlo.“
Podmračeně jsem sešla dolů a sundala víko krabice, kterou Dexter stále
ještě držel v náručí. Čekal na mě svazek černé krajky. Vytáhla jsem ji
a zamračila se ještě víc.
Dexter zalapal po dechu, když se materiál roztáhl a krajka se rozvinula až
k zemi. Šaty. „No páni,“ vydechl, když je viděl. „Zinnea je nesmí vidět.
Jinak už je nikdy neuvidíš.“
Stále ještě jsem na ty šaty jen mlčky zírala, když na schodech zazněl dusot
kroků.
„Příliš pozdě,“ povzdychl si Dexter.
„Můj bože, podívejte se na ně.“ Lawrence vletěl mezi nás, šaty mi vytrhl
a začal je zkoumat. „Italská práce. To já prostě poznám.“ Hned začal pátrat
po štítku se značkou, a když našel, co hledal, zavřískal radostí. „Ještě nikdy
jsem neviděl lepší řemeslné provedení.“
Neviděla jsem mu do tváře, tu skrývaly šaty, ale slyšela jsem, jak je
nadšený. Nakoukla jsem do krabice, a zatímco Dexter s Lawrencem
nedávali pozor, rychle jsem z ní vylovila obálku. Samozřejmě jsem věděla,
od koho ten balíček je. Jen jsem nevěděla proč. Nebo co s ním mám sakra
dělat. Zatímco strýčkové slintali nad krajkovými šaty, poodešla jsem
do kuchyně a vytáhla z obálky kartičku.

Tajemství jsou tajemstvím, jen dokud je někdo neodhalí. Mé tajemství

nikdo nezná.

Zamračila jsem se nad jeho rukopisem. Mé tajemství nikdo nezná. Což

z něj de facto činí záhadu. Naznačuje tím snad, že on o těch mých ví?
„Cože?“ zabručela jsem si pro sebe, naprosto zmatená. Víc než zmatená.
Zaujatá. Není to přesně to, co tím sledoval? Zaujmout mě. Nalákat mě zpět
do svého sexuálního doupěte. Ale proč? „Seru na to,“ zamručela jsem
a vyšla z kuchyně ven. Šaty klesly trochu níž a odhalily Dexterův
a Lawrencův zaražený výraz, když jsem kolem nich prosvištěla nahoru
do schodů. Našla jsem telefon a vytočila jeho číslo. Pochodovala jsem při
tom tam a zase zpátky, pořád dál. Nezvedal to. Zavrčela jsem a zkusila to
znovu. Zase nic. „K čertu s tebou, Jamesi,“ odhodila jsem telefon na postel,
otrávená a neskutečně vzteklá. On věděl, co dělá.
A já mu dala přesně to, co chtěl.
„Všechno dobrý?“ zeptali se Dexter s Lawrencem, kteří se mi zjevili
ve dveřích. Oba se tvářili trochu rozpačitě.
„Dobrý.“
„Aha. Tak prima,“ řekl Lawrence a popošel o několik opatrných kroků
dovnitř. „Tak já je aspoň pověsím. Byl by zločin, kdyby se pomačkaly.“
„Ne,“ vyštěkla jsem drsněji, než jsem plánovala. Ale nemohla jsem si
pomoct. Měla jsem vztek. „Nech si je.“
„Co?“ vyhrkl Lawrence a přitiskl si šaty k hrudi, jako by se bál, že si to
rozmyslím a zase mu je vytrhnu z rukou.
„Chci, aby sis ty šaty nechal,“ zopakovala jsem, došla k němu, otočila ho
a jemně, avšak rozhodně ho vyvedla ze svého pokoje. Zavřela jsem hned
dveře, než mě stihl vyslýchat, protože mi na posteli zapípal telefon. I když
jsem zvědavostí doslova umírala, nerozběhla jsem se k němu. Šla jsem
klidným, odměřeným krokem v naději, že se tak snad zklidní i mé
rozpoložení. Čekala na mě esemeska od něj. Otevřela jsem ji.

Zítra v osm večer. Mé tajemství už nebude tajemstvím.

„Ty parchante,“ vydechla jsem. Manipulativní, amorální, chytrej

parchante. Znovu jsem vytočila jeho číslo, odhodlaná mu povědět, co
přesně si o něm myslím. Nebral to. Představila jsem si, jak zírá na mé jméno
na obrazovce. Nehnutě. Spokojeně. Přestala jsem se ovládat a začala bušit
palci do displeje.

Strč si svý tajemství někam.

Chci jen jeho. Ne. Chci jen jeho dar.

Před operou Zi Ballet v osm večer.

Svalila jsem se na postel. Bylo jasné, že té mojí hysterické reakci nebude
věnovat pozornost, jelikož oba víme, že to je úplná blbost. A jako by ho
chtělo podpořit i mé svědomí, připomnělo mi, že posledních deset minut
jsem nemyslela na nic jiného než na Jamese. Nezáleží na tom, že to byly
myšlenky k vzteku. Sjela jsem pohledem ke stopám na své kůži. Ke stopám
po něm. Anděl sedící na jednom mém rameni na mě řval, abych to
nedělala. Abych se nenechala zlomit. Nehrála jeho hry. A ďábel sedící
na druhém mě zas pokoušel, abych se nechala ještě chvíli rozptylovat.
Vtom mi telefon zapípal znovu, až jsem nadskočila. Tentokrát už mi ale
nepřišla slova. Jenom video. Otevřela jsem ho a spatřila kus záznamu
z našeho prvního setkání. Ležela jsem na zádech s koleny až u uší a James
do mě neúnavně pronikal. Viděla jsem jen jeho pro l. Přesto se mi při tom
pohledu zastavilo srdce. On věděl, že to je to, co chci. Věděl, že to je to, co
potřebuju. Jeho temné, zběsilé milování. Nelítostné. Nádherné.
„Parchante,“ zabručela jsem. Překrásný, deprivovaný, nebezpečný
parchante. Byl neodolatelný a já už té touze dívat se jednoduše nechtěla
vzdorovat. Chtěla jsem poslouchat jeho sténání a sledovat jeho pohyby.
Byla jsem už stejně celá zvlhlá.
Zamířila jsem do koupelny, shodila ze sebe župan a nechala ho spadnout
na podlahu. Pak jsem pustila sprchu, vlezla dovnitř a opřela se o kachličky.
Studená voda se mnou ani nehnula.
Svezla jsem se po stěně na zem, sjela si rukou po břiše a nechala prsty
zabloudit až k pulzujícímu klitorisu. Nadechla jsem se a zaklonila hlavu, ale
ani na vteřinu jsem nespustila oči z obrazovky.
Vyvrcholila jsem s jeho jménem na rtech.
A on na displeji vyvrcholil se mnou.
Kapitola 27
BEAU

Den nato jsem v poledne stanula před naší restaurací a zírala oknem
dovnitř. Bylo tam dost plno. Na můj vkus příliš. Podívala jsem se doleva
i doprava a pak na volné stolky venku na chodníku v tiché zadní uličce.
„To zvládneš, Beau,“ zašeptala jsem sama sobě, zhluboka se nadechla
a vešla do dveří. Snažila jsem se zpomalit svůj zrychlující se tep. Rychle jsem
došla k jednomu ze stolů vzadu, sedla si, vytáhla brožurky s byty na prodej
a rozložila si je před sebou. Abych se nějak rozptýlila. Začala jsem listovat
jednou, co ležela na vrchu. Dvoupokojový byt v nejvyšším patře s výhledem
na oceán.
„Dobré odpoledne, smím vám nabídnout něco k pití?“ pozdravila mě
servírka a položila přede mě jídelní lístek. Věnovala jsem jí jeden ze svých
nucených úsměvů. „Jen perlivou vodu, prosím,“ řekla jsem a protáhla si
nepříjemně ztuhlá ramena. „A colu s ledem.“
„Samozřejmě.“ Odešla vyřídit mou objednávku a já se znovu zaměřila
na ten byt. Příliš dokonalý. Potřebovala bych něco, co si žádá celkovou
rekonstrukci. Odhodila jsem leták úplně na dno hromady a jala se listovat
další, s bývalou továrnou proměněnou na byty na západní straně města.
Vtom mi zazvonil telefon. Volal Nath.
„Ahoj,“ řekla jsem a rozhlédla se po lidech venku na chodníku. Jak jsem
očekávala, stál tam a díval se po mně na ulici.
„Budeš mít zpoždění?“
„Už jsem tady.“
„Kde?“
„Uvnitř,“ odpověděla jsem. Nath se otočil a celý zmatený se podíval
oknem dovnitř. Zamávala jsem na něj, on na mě kývl a zamířil ke dveřím.
„Nedělej z toho žádný haló,“ varovala jsem ho, zatímco se blížil ke stolu.
Postupoval stejně jako já. Počítal lidi kolem. Bylo jich třicet. Příliš moc.
Jeden člověk za každý úder mého srdce za vteřinu.
„Nebudu,“ řekl, sundal si sako a zavěsil si ho zezadu na židli. „Ale…
výborně.“
 Zpražila jsem ho unaveným pohledem a vehementně přehlížela fakt, že
tohle není o sezení v trochu rušnější restauraci. Byl to krok správným
směrem, to ano, ale zapadlá restaurace není tak docela stejný kalibr jako
opera.
Servírka nám donesla pití, položila ho na stůl a ujistila nás, že se
za chvilku vrátí, abychom si mohli objednat. Nath se zadíval na hromadu
letáků přede mnou. Chudák chlap, určitě se v duchu divil, co se to ksakru
děje. Sama bych to ráda věděla. „Jen zjišťuju, jaký mám možnosti,“ řekla
jsem mu a posunula je na stranu. „U Lawrence a Dextera jsem měla bydlet
jen dočasně.“
Nath se usmál. „Zrovna včera jsem Lawrence potkal.“
„Taky tě z něj začaly bolet uši?“
„Trochu. Jen si o tebe dělá starosti. Stejně jako já,“ podotkl a napil se coly.
„A Ollie.“
„Ollie se potřebuje posunout dál.“
„Co ty?“
Pokrčila jsem rameny a rychle se rozhlédla kolem. To Natha umlčelo.
Ještě že tak. Už se k nám vrátila servírka. Popadla jsem lístek a proletěla
nabídku. „Jednou cajunský salát, prosím.“
„A pro mě sendvič se slaninou, salátem a rajčaty,“ požádal ji Nath, vzal si
ode mě jídelní lístek a podal ho servírce. „Takže co je to za chlápka, co se
s ním teď vídáš?“
Sklesle jsem se opřela v židli. „Lawrence by měl vážně přestat tolik
mluvit.“ Začala jsem si pohrávat s brčkem ve vodě a přemýšlet, jestli jeho
řeči zůstaly u toho, nebo zašel do explicitních detailů. Nevyhnutelně jsem
sjela pohledem k zápěstím a stáhla si rukávy o kousek níž a koutkem oka se
podívala, na co upírá pozornost Nath. I on mi zíral na zápěstí. Odkašlala
jsem si, abych něco řekla – cokoli, co by přerušilo to nepříjemné ticho –, ale
jaksi mě nic nenapadlo.
„Tak co je zač?“
„Stejně ho neznáš,“ opáčila jsem a podívala se na něj pohledem, který
naznačoval, že do tohohle rozhovoru se mi nechce.
„Má nějaké jméno?“
„Chceš si ho snad prověřit?“
„To nevím. Měl bych?“
Nathova otázka mi překvapivě trochu nahnala husí kůži. Promnula jsem
si paži. Nevím. Měl by? Jeho jméno bych mu ale stejně nedala, protože by si
Jamese jednoznačně projel. Proč mi to jen dělá starosti?
Protože by na něj mohl něco najít.
Zadívala jsem se na stříbrnou vidličku na ubrousku a zamyslela se.
Policejní databáze by mohla do celé věci vnést jiné světlo než Google.
Moje druhé jméno.
Trochu se mi rozbušilo srdce.
„Beau?“
Zamrkala jsem a zvedla oči. Nath se váhavě usmál. „Co?“ vyhrkla jsem.
„Tak hodíš mě tam?“ zeptal se a jeho úsměv se změnil v úšklebek.
„Kam tě mám hodit?“
„Do servisu.“
Nechápala jsem. „Proč potřebuješ hodit do servisu?“
„Protože tam mám auto. Potřebuju, abys mě tam hodila, abych si ho mohl
vyzvednout.“
V servisu.
Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Vzpomínka. Nepřítomně jsem
zírala na Natha, zatímco jsem se snažila vybavit si každý možný útržek
minulosti. Srdce už mi bušilo jako o závod, nedalo se nijak ovládnout,
a očima jsem těkala po stole. „Měla auto v servisu,“ zašeptala jsem, když se
mi ten rozhovor vybavil, celý, každé slovo, které jsme spolu s mámou
prohodily. Kde byla ta vzpomínka zahrabaná? Proč se mi vybavila až teď?
„Cože?“
Když jsem se na Natha podívala, opřel se v židli. Můj výraz se mu zjevně
nelíbil. „Tvrdili jí, že zmeškala pravidelnou kontrolu v servise. Ale
nezmeškala. Volala jsem jí, protože následující den jsme se měly sejít kvůli
zkoušení šatů. Zněla bez dechu, protože si šla vyzvednout auto ze servisu.“
„To ti říkala?“
„Ano.“ Byla to jen taková poznámka, kterou člověk zapomene, jak se taky
ukázalo, jen takový drobný žert, který se nijak nedotýkal hlavního tématu
hovoru. Mojí svatby. Říkala, že potřebuje trénovat kardio, ale najednou
jsem si ten hovor dokázala vybavit tak, jako bychom ho spolu vedly před
pěti minutami. „Bylo to jen pár týdnů předtím, než zemřela,“ vydechla
jsem. Měla jsem pocit, že mi vybuchne hlava. Nath zamyšleně mlčel a díval
se na mě, jako by se nemohl rozhodnout, jestli jsem blázen nebo génius.
Říká se, že mezi tím existuje jen velmi křehká hranice. „Musí to být
v záznamech,“ vyhrkla jsem, naklonila se k němu a chytila ho za ruku.
„Jejímu autu nic nebylo.“
„Určitě se ti to nějak popletlo, Beau.“
„Rozhodně ne,“ zavrtěla jsem umíněně hlavou. „Nathe, prosím. Jen
projdi záznamy. Možná se mi je pak podaří přesvědčit, aby ten případ znovu
otevřeli.“ Viděla jsem, jak stojí mezi dvěma mlýnskými kameny. Mrzelo mě,
že jsem ho do té pozice dostala, ale byl mou jedinou nadějí. „Prosím.“
„Proboha,“ zabručel a na krátko zavřel oči. „Tak dobře, podívám se.“
Myslel si, že se pletu. Jenže já se nepletla.
Mámino auto bylo v pořádku. Což znamená, že vůbec nezačínám bláznit.
Nevěděla jsem, jestli by se mi mělo ulevit, nebo jestli bych měla dostat
strach.
Kapitola 28
JAMES

Když jsem viděl, jak Beau vchází do té restaurace, zaskočilo mě to. A ty

letáky, které si prohlížela? Nebyl jsem si jistý, jestli se mi líbí, kam to
směřuje. Nelíbilo se mi ani to, že se sešla s agentem Nathanem Butlerem.
Po tom, co zjistila, že se na to její odvolání vykašlali, to mohlo znamenat
jediné. Beau Hayleyová se v tom chystá šťourat dál.
Do háje, ať už s tím přestane.
Pustil jsem si celou tu věc k tělu už příliš blízko, než aby mě to nechávalo
chladným. Zasmál jsem se a v duchu si udělil medaili za vrcholnou idiocii.
Pustil jsem si tu věc k tělu příliš blízko už ve chvíli, kdy jsem Beau
Hayleyovou pozval do svého života. Protože pokud má Beau žít a já zůstat
v utajení, pravda bude muset zůstat pohřbená.
Seděl jsem v autě zaparkovaném u chodníku a sledoval, jak spolu
s Nathem Butlerem vycházejí z restaurace. Pak nasedli do toho jejího
dobitého mustanga. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Beau žije
jednoduchým životem. Po materiálních věcech očividně nijak netouží.
Peníze by na ně měla. Vím, že je má, a to se nezmiňuju o jejím otci, který je
slavný boháč. Tak proč jezdí tou starou rachotinou a riskuje v ní svůj život?
Z odpovědi na tu otázku jsem vůbec neměl radost.
Nastartoval jsem a z uctivé vzdálenosti ji sledoval zhruba míli až
do nějakého servisu. Z jejího auta se celou dobu kouřilo. Držel jsem se tři
auta za ní. Najednou mi zazvonil telefon. Otto. „Na večer všechno
připraveno?“ zeptal jsem se.
„Jo. Kde jsi?“
„Na sledovačce.“
„Takže pronásleduješ tu holku.“
„Je to práce.“
„Aby ti z tý práce nejeblo.“
„Šťourá do toho, Otto.“
„A nemůže absolutně nic najít. To už jsme řešili stokrát.“
„Někdo něco ví a Beau má podezření. Jestli se dostane příliš blízko…“
 „Už teď je příliš blízko.“
Tak umře.
Všiml jsem si, že Beau vyhodila blinkr, a když jsem se letmo rozhlédl
kolem, poznal jsem, že míří do Walmartu. Bylo teprve po poledni. Bude
tam narváno. Co ji to sakra napadlo? „Už musím jít.“ Zavěsil jsem, zahnul
na parkoviště za ní a zastavil na druhé straně tak, aby mě neviděla. Já ale
viděl ji. Zůstala sedět za volantem snad celou věčnost a jen na obchoďák
zírala. Nakonec někomu zavolala. Komu?
Opřel jsem se, pozorně ji sledoval a doufal, že si to zas rozmyslí a odjede.
Tohle je na jeden den trochu moc. Restaurace, obchoďák a večer opera.
Jenže ona vystoupila, hodila si tašku přes rameno a odhodlaně se vydala
směrem ke vchodu. Nevěděl jsem, jestli se mi srdce tak rozbušilo proto, že
se obnažila ona, nebo já.
Co to do háje dělá?
Kapitola 29
BEAU

Poté co jsem vysadila Natha u servisu, zamířila jsem do Walmartu. Cestou

jsem se zoufale snažila neupínat ke své nejnovější vzpomínce přílišné
naděje. Nath měl pravdu. Mohla jsem si poplést data. Možná se jen chytám
stébla trávy, dělám z komára velblouda, nebo dokonce z ničeho něco.
Mohla jsem se z toho zbláznit. Přehrávala jsem si v hlavě ten rozhovor,
k němuž došlo před dvěma lety, pořád dokola, slovo od slova, a snažila se
vzpomenout si i na části, které jsem si nepamatovala přesně. A pořád jsem
se vracela k jedné a té samé věci. Že máma byla bez dechu.
Parkoviště praskalo ve švech, když jsem dorazila. Nákupní odpoledne bylo
v plném proudu. Tohle se snad musí rovnat zážitku z opery, nebo ne?
Možná to bude i horší. V opeře se lidé chovají slušně a důstojně. Na boji
o život ve Walmartu v sobotu odpoledne není důstojného nic. Tam hraje
každý sám za sebe a přežijí jen ti nejsilnější.
Zaparkovala jsem a zavolala Lawrencovi. „Nepotřebuješ něco
z obchodu?“ zeptala jsem se. Měla jsem v hlavě úplně vymeteno,
nedokázala jsem si vybavit ani základní věci.
„Cože?“
„Jsem ve Walmartu.“
„Proč?“
Protože se připravuju na večer v opeře. „Dostala jsem to. Potřebuju
tampóny,“ zamumlala jsem a hned toho litovala.
„Vážně, Beau? Já tvůj cyklus znám. Funguje jako hodinky a neměla bys to
dostat ještě pár dnů. A krom toho máš ve skříňce v koupelně tampónů
zásobu.“
„Ty ses mi hrabal v koupelně?“
„Potřeboval jsem pinzetu.“
Povzdechla jsem si. „Nic lepšího mě nenapadlo. Dej mi Dextera.“
„Dobře,“ zabručel Lawrence, načež se z telefonu ozvalo tlumené volání
na Dextera, že volám a proč.
„Mlíko,“ řekl Dexter uklidňujícím hlasem, když si to vzal. „Vždycky
potřebujeme mlíko. A chleba. A víno.“
„Diktuj dál,“ poručila jsem mu, dala si telefon nahlas, otevřela poznámky
a začala si sepisovat seznam.
„Kafe. Hlavně ať není bez kofeinu.“
„Protože k čemu by takový kafe bylo?“ prohodili jsme jednohlasně a já se
trochu zasmála.
„Taky čaj, vajíčka a nějaký lubrikant.“
„Protože bez toho se u nás doma neobejdeme,“ řekli jsme společně
a zasmáli se oba.
„Díky, Dextere.“
„Poper se s tím, Beau. Ty to zvládneš.“ Nedělal z toho žádné haló. Bože,
jak já toho chlapa miluju. On je klidný protipól Lawrencova chaosu.
Logický protiklad Lawrencovy iracionality. Dokonale se navzájem doplňují.
A jak se milují? Úplně nejvíc. Lawrencova nejoblíbenější historka začíná
vždycky slovy: Teď ti povím, jak jednou jeden policajt zabloudil do baru pro
transvestity…
Vysedla jsem z auta a v duchu si opakovala Dexterovu mantru, zatímco
jsem si šla pro vozík. Stačil by mi i košík, ale potřebovala jsem se něčím
vyzbrojit. Nějak se chránit. Vytáhla jsem i sluchátka, strčila si je do uší,
otevřela na telefonu hudbu a pustila si… operu.
Dokonalé.
V uších mi začalo hrát Pie Jesu, když jsem s vozíkem projela dveřmi
dovnitř. Ihned jsem se musela vyhnout nějaké ženské, která se zastavila
přímo uprostřed přelidněného vchodu. A pak někomu dalšímu, kdo nechal
košík stát stranou a vrhl se do mé uličky pro jakési zboží v akci. A potom
dítěti, co zahlédlo uličku s hračkami. Blázinec, totální chaos. A to, že jsem
ho neslyšela, nijak nezmírňovalo stres, který ve mně začínal růst.
„Prokrista,“ vydechla jsem a zděšeně se rozhlédla kolem sebe. S každou
vteřinou mi čím dál víc tuhly svaly. Dál jsem si opatrně klestila cestu
uličkami a uskakovala zprava doleva ve snaze vyhnout se zběsilým
nakupujícím, přičemž jsem se neustále pokoušela zabránit tomu, aby mi
někdo zezadu naboural košíkem do zadku. Bože, co jsem si jen myslela?
Tohle nezvládnu.
Tohle nezvládnu.
Tenhle chaos nedám.
 Je to příliš.
Pustila jsem si hudbu hlasitěji a zahnula za roh, odkud se proti mně vyřítil
nějaký muž s rukama plnýma věcí. Vypadal uštvaně. Strnula jsem uprostřed
uličky jako opařená, zatímco výraz v jeho tváři jako by se proměnil
z vystresovaného ve zděšený. A najednou jako by ani nebyl sám. Jako by se
k němu přidal dav ostatních zděšeně prchajících pryč.
Zamrkala jsem a silně zatřásla hlavou, abych si vyčistila mysl a zbavila se
záblesku vzpomínky. Znovu jsem spatřila toho uštvaného muže. Byl sám.
Nikde žádný dav.
Já to vážně nezvládnu.
Pustila jsem se vozíku a snažila se přesvědčit nohy, aby se pohnuly.
Potřebovala jsem se nějak dostat pryč. Odejít. Zmizet. S bušícím srdcem,
sotva schopná dýchat, jsem se otočila na místě.
Zmiz odtud. Zmiz odtud.
Div že jsem nevyskočila z kůže, když mi v uších zapištělo zvonění
telefonu. Hned jsem sluchátka vytrhla z uší. To jsem neměla dělat. Hluk
přeplněného supermarketu na mě tvrdě dopadl. Začala jsem se hystericky
rozhlížet po tom jediném, co mě mohlo zachránit před blížící se panickou
atakou. Po papírovém sáčku.
Nikde jsem žádný neviděla.
„Do prdele.“ Sjela jsem pohledem k telefonu a začala hyperventilovat.
„Jamesi,“ zamumlala jsem, když jsem to rychle zvedla a strčila si sluchátka
zpět do uší. „Haló?“ zařvala jsem a vyděsila tak jednu stařenku, která šla
zrovna kolem.
„Ahoj, to jsem já,“ zaslechla jsem v uších Jamesův hluboký hlas. „Proč
křičíš?“ Na okamžik jsem zavřela oči a zaposlouchala se do jeho dechu.
„Beau?“ oslovil mě klidně a z nějakého extrémně podivného důvodu jeho
hlas vymazal všechno ostatní. Všechno. Srdce mi přestalo tolik bušit.
Zklidnilo se mi dýchání. Podívala jsem se na ruku, která se mi ještě před
okamžikem třásla. Klidná. „Kde jsi?“ zeptal se.
Rozhlédla jsem se po neskutečném zmatku kolem mě. „Na nákupu.“
Lokalizovala jsem svůj vozík a popadla držadlo oběma rukama, abych se
měla čeho chytit. Jenže mé démony neutišil vozík. Zahnal je James.
Připustit si to mě dost vyděsilo.
„Proč, Beau?“
 Měl pravdu. Proč by se kdokoli vydával v sobotu do Walmartu? Natož já,
se svou fobií z chaosu. „Protože jsem si chtěla zjednodušit večer,“ přiznala
jsem mu tiše pravdu. Neměla jsem mentální kapacitu lhát. „Cokoli musí být
snazší než tohle.“ Zariskovala jsem další letmý pohled kolem. Bože,
zalidňovalo se to pořád víc. Soustřeď se na Jamese.
„Tys šla nakupovat kvůli mně?“ zeptal se překvapeně.
„Nedělám to kvůli tobě.“ Dělám to kvůli sobě, ačkoli si vyčítám, že jsem
se k tomu odhodlala. Obchoďáky jsou v noci daleko příjemnější.
„Takže se mnou do té opery půjdeš?“
Zavřela jsem oči. „Co myslíš?“ Nerozhodla jsem se vyrazit do Walmartu
v sobotu odpoledne jen tak pro své zdraví.
„Ve čtvrtek jsi dost rázně odešla.“
„Ale telefon jsem ti zvedla, nebo ne?“ I když z trochu sobeckých důvodů.
A v těch zprávách na tom navíc trval. To se diví, že ho poslechnu?
„Tím chceš říct, že bychom se neměli hrabat v minulosti?“
Usmála jsem se, nešlo tomu zabránit. Kdyby jen věděl, v jaké minulosti se
hrabu já. Ale v jeho případě? Na to mi nabízel příliš dobré útočiště. „Mám
seznam,“ změnila jsem téma.
„A co v něm stojí, Beau?“
Zase okno. Našla jsem seznam a rychle mu ho přečetla.
„A co z toho už máš?“ zajímalo ho.
„Nic.“
„Začneme třeba u mléka? To je snadné.“
„Cože?“
„Půjdu na ten nákup s tebou.“
„Co?“
„Otoč se.“
Pomalu jsem se otočila, a když jsem ho uviděla stát na druhém konci
uličky, ze všech správných důvodů mi to vyrazilo dech. Rozechvěl se mi ret.
Proč se mi chvěje ret? Znovu se mi rozbušilo srdce. Tentokrát jsem se ale
nemusela pídit po důvodu. Položila jsem hovor, vytáhla si sluchátka z uší
a soustředila se jen a jen na Jamese. Obchod i se vším chaosem zmizel.
James vypadal dokonale nedbale. Neoholený, s vlasy neposlušně
vyčuhujícími z kšiltovky, v teplákách a mikině s kapucí na zip. Vyzařoval
dokonalý klid. Dokonalou nezaujatost. Prostě James o víkendu. Líbil se mi
tak.
Přinutila jsem se k úsměvu, jako bych ho chtěla ujistit, že jsem v pohodě,
ale on zavrtěl hlavou, téměř naštvaně. To já bych tu měla být ta naštvaná.
Uvědomovala jsem si, že mě musel sledovat, ale neodradilo mě to. Na to se
mi až příliš ulevilo, že ho vidím.
Vydal se ke mně, jednou rukou chytil vozík, druhou mě vzal kolem pasu
a přitiskl si mě k sobě. Pak nás beze slova dovedl do uličky s mlékem,
zatímco já na něj udiveně zírala. Fungoval na mě jako valium. Jako balzám
na mou zmučenou duši. Uvědomuje si to? Část mého já doufala, že ano.
Jiná zase, že ne, protože bych mu neměla poskytovat další munici, kterou
by proti mně mohl použít.
Vzala jsem litr polotučného mléka. „Mango, vajíčka, kafe, chleba,“ hlesla
jsem.
James mě slyšel a zamířili jsme pro jedno po druhém. Choval se tiše
a trpělivě. Jeho přítomnost na sebe strhávala pozornost všech ostatních,
a přesto reagoval skromně. Ničeho si nevšímal. Jako by kráčel světem,
v němž pro něj nic jiného neexistuje. Ani okolí, ani lidé, ani zvuky.
Záviděla jsem mu. Strašně jsem mu záviděla schopnost vytěsnit všechno
okolo.
Podíval se na mě a objal mě ještě pevněji.
Já pro něj existuju.
A jsem v takové bryndě. Jenže v sobě ten pocit nedokážu pohřbít. Bylo by
to kruté. Téměř barbarské. A já už se nehodlám dál trestat.
U kasy jsem nákup vykládala na pás, zatímco James skládal načtené zboží
do tašek. Tajně jsem ho při tom pozorovala a nedokázala se ubránit
drobnému úsměvu. „Je snad pohled na to, jak balím jídlo, zábavný?“
prohodil, aniž by zvedl oči. Soustředil se jen na daný úkol.
Zaplatila jsem a došla k němu. „Zábavné je, že mě sleduješ.“
„Neměla jsi zjistit, že jsem tě sledoval.“
„V tom případě bys měl pracovat na svých stopovacích dovednostech.“
Zatímco vkládal mléko do tašky, ledabyle se na mě usmál. „To očividně.“
Pak vzal nákup a zamířili jsme k východu. Když jsme vyšli ven, zastavila
jsem se a ohlédla se ke dveřím, za nimiž se dál odvíjel chaos. Chaos, vůči
němuž jsem s Jamesem po boku evidentně imunní. Neměla bych si od toho
nic slibovat a neměla bych na sebe být ani pyšná, protože takovéhle chození
na nákup – s Jamesem – není udržitelné.
 „Beau?“
Odtrhla jsem oči od davů a všimla si, že se zastavil pár kroků ode mě.
Pohled na jeho ležérní já mě na okamžik přikoval na místo. Jen jsem ho
šťastně obdivovala a srdce mi bušilo ze všech těch správných důvodů.
V. Takové. Bryndě.
Polkla jsem a připojila se k němu. Všechny ty dotěrné otázky jsem
zaplašila, jelikož jsem se zařekla, že se nebudu ptát. A zaplašila jsem i ten
obdiv, protože temnota by obdivována být neměla.
Došli jsme k mému autu a James odložil nákupní tašky na sedadla
spolujezdce. „Ty si nezamykáš auto?“
„Neřekla bych, že se tohle někdo pokusí ukrást,“ poznamenala jsem
s ironickým úsměvem.
Několikrát si pomlácenou Dolly prohlédl od kapoty po kufr. „Měla bys ho
zamykat.“ Pomalu zvedl obočí, čímž mi dával jednoznačně najevo, že
očekává můj souhlas. Řekla bych, že kdyby mě v tu chvíli požádal, abych
přešla po rozžhavených uhlících smíchaných se skleněnými střepy, udělala
bych to.
„Začnu ji zamykat,“ slíbila jsem mu a sedla si za volant. Ve vteřině už se
James skláněl nade mnou a hodnotil stav Dolly uvnitř. Potrhané sedačky,
prodřené koberečky, děravý potah na střeše. „Mám k ní vztah,“ vysvětlila
jsem mu. „Koupila mi ji máma.“
Pohled v jeho očích zněžněl a já rychle uhnula očima stranou, dost
zaskočená vlastní otevřeností. „Ji?“ zeptal se.
„Dolly,“ pokrčila jsem rameny. „Pojmenovaly jsme ji po strýčkovi. Jeho
umělecké jméno je Zinnea Dolly Daydream.“ Čekala jsem, že se nejistě
pousměje, ale on spíš zvážněl. V tu chvíli mě napadlo něco, co mi běželo
hlavou spolu se všemi těmi dalšími děsy, s nimiž jsem se musela vyrovnávat.
„Jamesi, to video, cos mi poslal. To s námi.“ Kolik takových máš? Kde je
máš uložené? Jak bych měla vyjádřit své obavy? Ptát se na takové vě…
„To je jen pro tebe a pro mě,“ ujistil mě, aniž bych se musela zeptat. „Máš
moje slovo, Beau.“
To bylo nejspíš všechno, co jsem mohla čekat nebo žádat, tak jsem
přikývla. Zvláštní, že jsem mu v tomhle uvěřila. Nastartovala jsem Dolly.
Prásk!
Vyděšeně jsem nadskočila, ale hned jsem na strach zapomněla, jelikož
James mě ihned zakryl vlastním tělem. Najednou mě objímal pažemi jako
břečťan, takovou silou, že jsem měla hlavu zabořenou v jeho hrudi. Tak
uběhlo pár vteřin, během nichž si já lámala hlavu nad tím, co se právě stalo,
zatímco James ztěžka oddechoval. „Sakra,“ zašeptal, opatrně sevření uvolnil
a odtáhl se ode mě, aniž by se na mě dokázal podívat. Stydí se snad?
„Tohle už by dělat neměla,“ poznamenala jsem tiše, zatímco jsem si
prohlížela jeho pro l. Tiskl čelisti k sobě tak silně, až se mu chvěly. „Reg jí
vyměnil motor.“ Nebyl to ale fakt, že Dolly už zase začala při startování
prskat, co mě v tu chvíli trápilo nejvíc. „Jsi v pořádku?“
„Je dost hlasitá,“ řekl, zavrtěl hlavou a znovu zhodnotil její stav zvenku.
„Na to si zvykneš.“ To byla lež. Už roky jsem pokaždé, když jsem Dolly
nastartovala, dostala menší infarkt. Ale její řízení mi skýtalo útěchu, kterou
se mi nepodařilo najít nikde jinde. Až dosud.
James zamyšleně přikývl, dal se dohromady, vstal, naklonil se ke mně
a políbil mě na ústa. Cudně. Přesto jsem ale v sedadle ztuhla. „Jeď
opatrně,“ řekl vážným tónem.
„Prozradíš mi své tajemství?“ zeptala jsem se tiše, sotva slyšitelně. On mě
ale slyšel zcela jasně. Přikývl. Proč z toho mám pocit, že jen nerad? Copak si
to rozmyslel?
„Tak večer,“ řekl, zabouchl dveře Dolly a couvl, abych mohla odjet. Až
na to, že mi nějak přestaly fungovat nohy a můj mozek si odmítl
vzpomenout, který pedál dělá co. Dnes večer.
Zamračila jsem se, natáhla se ke dveřím a stáhla okénko. „Chci jenom
sex,“ zopakovala jsem, ať už sobě, nebo jemu.
„Jenom sex, Beau.“ S tím James odešel. Díky těm několika slovům James
zjistil, že s ním do opery nejdu čistě jen ze zvědavosti. Ale proto, že…
„Ach bože,“ zašeptala jsem, zařadila zpátečku a vycouvala z parkovacího
místa. „Ne, Beau.“
Nesmím se do nikoho zamilovat.
Zvlášť ne do někoho, jako je James.
Což je co? Jaký James vůbec je? Kromě toho, že je pořád zamyšlený,
přitažlivý a je mi neskutečnou oporou?
Je enigma. James je enigma.
A já chci, aby jí zůstal.
Kapitola 30
JAMES

Když jsem projel kolem Ottova auta, kývl jsem na něj a on okamžitě vyrazil
z parkoviště a zavěsil se na Beau. Já nasedl do svého range roveru
a v naprostém šoku zíral na volant. Ne proto, že by se mi Beau snad s něčím
bezděky svěřila, ale z toho, že jsem jí začínal být naprosto posedlý. Jenom
sex. Zavřel jsem oči a vydechl. Spatřil jsem sebe. Před všemi těmi lety, sebe.
Ztraceného. Bez důvodu žít. Bez jakéhokoli ventilu. Jsem pro ni ventilem.
Nemám skýtat odpovědi, ale ventil.
„Kurva.“ Zazvonil mi telefon. Goldie. Zvedl jsem to.
„Výměna je domluvená na zítra večer na South Beach,“ oznámila mi.
„Kufřík bude stát mezi dvěma plážovými lehátky. Dívej se po žlutých
ručnících.“
„To zní dost čistě a jednoduše, co?“
„Taky jsem si říkala.“
A v mém světě není tak čisté a jednoduché nic. Nastartoval jsem a rychle
vyjel z parkoviště. „Mám pro tebe nový jméno na proklepnutí.“
„Jaký?“
„Dolly Daydream.“
Goldie se rozesmála. Ani jsem se jí nedivil. „Děláš si srandu? To zní jako
jméno nějaký pornohvězdy.“
„Ne tak docela.“
„Tak kdo to je?“
Proč všechny ty otázky? Je to na hovno, od chvíle, kdy jsem potkal Beau,
jsou všude jen samé otázky. Jedna za druhou. Na hovno. „Poslední dobou
mě dost sereš, víš to?“
„Jdi do prdele.“ S tím zavěsila a já pevně sevřel volant. Vařil se ve mně
vztek. Protože jsem si poprvé za celou věčnost přál, abych v noci nemusel
nikoho zabít. A tak perverzní touhy jsou snad ještě nebezpečnější než moje
potřeba pokračovat v nekonečné vraždící šňůře.
Kapitola 31
BEAU

Když jsem vyndávala nákup v kuchyni, zkoušela jsem v sobě sebrat odvahu
zajít za Lawrencem a získat od něj ty nádherné černé šaty zpět. Věděla
jsem, že bude zničený, nejen proto, že se do těch šatů zamiloval. Uklidila
jsem mléko do lednice, otočila se ke dveřím do chodby a popošla k nim
o pár kroků blíž. To zvládnu. Nějak to udělám. O nic zvláštního nejde.
Jsem k smíchu.
Asertivním krokem jsem došla ke schodům do patra a vyšla na první
schod.
Dál jsem se nedostala.
Zaslechla jsem, jak se otevřely dveře, pak se ozval nadšený povzdech
a vzápětí se nahoře na schodech zjevil Lawrence.
Tedy Zinnea.
V těch šatech.
Sakra.
„Nejsou úplně dechberoucí?“ zatrylkovala Zinnea, vzala je za spodní lem
a snesla se v nich dolů. „Božínku, všichni o mně budou mluvit. Vypadám
v nich vražedně nebezpečně!“ Uhnula jsem, aby mohla projít, a začala si
zoufat. „Božská,“ zabručela jsem právě ve chvíli, kdy se ve vchodových
dveřích zjevil Dexter v uniformě.
Zatvářil se ukázkově nadšeně. „Páni,“ vyhrkl a Zinnea vypískla.
„Já vím!“ vyjekla, odvála na druhý konec chodby k velkému, až na zem
sahajícímu zrcadlu u kuchyňských dveří, a dramaticky rozvlnila sukni, jako
by právě vkročila na jeviště. „Vezmu si je dnes večer,“ prohlásila, otočila se
a prohlédla si záda. „Jako by mi je ušili na míru.“
Svěsila jsem ramena a celá sklesla. Co budu sakra dělat? Nemůžu jí zlomit
srdce, ale rozhodně nevlastním žádné jiné šaty, které bych si mohla vzít
do opery. „Jsou dokonalé,“ stísněně jsem se usmála a předstírala, že je
všechno v pořádku, zatímco jsem v duchu začala spřádat plán. Jehož
součástí byla i nouzová výprava do obchodů v centru. V sobotu odpoledne.
Začala jsem se potit. A roztřásla se. A najednou byla i u konce s dechem.
Cítila jsem, jak se blíží záchvat paniky připravený sevřít mě ve svých spárech
a trochu mi srazit hřebínek.
Dovlekla jsem se na olověných nohou do kuchyně a začala otevírat
šuplíky ve snaze zjistit, kde poslední dobou Dexter schovává papírové
pytlíky.
„Tumáš.“ Jeden se mi zjevil před očima. Popadla jsem ho, dala si ho kolem
úst a začala dlouze a zhluboka dýchat na židli, do níž jsem se svezla.
„Tedy,“ poznamenala Zinnea, když si sedla proti mně a vzala mě za ruku.
Zadívala jsem se na ni přes nafukující se sáček. „Když jsem říkala, že
vypadám smrtelně nebezpečně, měla jsem pravdu, co?“
Zavrtěla jsem hlavou. Cítila jsem se neskutečně poraženě. Zvládla jsem
restauraci, která nebyla nic v porovnání s Walmartem. Kde jsem to ale
přežila už jen díky Jamesovi. A zvládnu i operu, opět díky Jamesovi. Ale co
potom? Až nebude žádný James? Odsunula jsem sáček od rtů. „Potřebuju
ty šaty zpátky,“ řekla jsem jí klidně. Nevím, co bude za minutu, takže snažit
se vymyslet, co bude zítra nebo třeba za týden, je jen plýtváním energie.
Dnes je dnes. Musím udělat, co můžu, a doufat, že se mi to podaří udržet
i potom, co James nevyhnutelně zmizí.
Zinnea stáhla ramena a položila si dlaň na jemnou krajku na prsou.
Vypadala zděšeně. „Aha,“ odkašlala si. Hodila jsem očkem po Dexterovi,
který se snažil skrýt neskutečně pobavený úšklebek, zatímco si vytahoval
opasek z modrých kalhot. „A smím se zeptat proč?“
„Ty víš proč,“ odpověděla jsem tiše v naději, že se nezačne vyptávat
na detaily.
„Ten chlap.“
Odložila jsem sáček a nadechla se, abych si dodala odvahy. Ten chlap byl
jediným důvodem, proč jsem to dnes v nákupní špičce v obchodě přežila.
Ten chlap je jediným důvodem, proč bez ustání nepřemýšlím o tom dopise,
který mi přišel a upřel mi šanci na spravedlnost. Ten chlap je chodící
záhada a mohl by být jediným důvodem, proč jsem nakonec přežila
i poslední špatné zprávy ohledně máminy smrti. Nehodlala jsem se dělit
o tu nejnovější vzpomínku na náš někdejší rozhovor. Aspoň dokud si
nebudu jistá, že stojí za to se o ní zmiňovat. „Jmenuje se James,“
připomněla jsem a významně na Zinneu pohlédla.
„Já myslela, žes říkala, že to nemá budoucnost.“
 „To nemá.“
„Jestli jí ale právě teď pomáhá, co je na tom?“ ozval se Dexter a přisedl si
k nám. Vzal mě za ruku a stiskl mi ji, čímž si vysloužil můj překvapený
pohled.
Co je na tom? Podstatná otázka s nekonečným počtem odpovědí. Nevím,
co je na tom, ale vím, co by bylo na tom, kdybych se s ním už neviděla. Což
to celé vlastně dost zjednodušovalo. „Dnes večer jdeme do opery.“
„Cože?“
„Je to jen opera.“
„Opera je to pro kohokoli jiného,“ rozesmála se Zinnea. „Pro tebe to je
peklo na zemi.“
„S Jamesem ne.“
Zinnea se stáhla a hodila po Dexterovi ustaraný pohled. A pak se starosti
v jejím pohledu roztekly do smutku. „Taky jsem se ti nabízela, že tě někam
vezmu.“
Vtom se Dexter rozesmál, až jsme já i Zinnea nadskočily. „Ale ne
do nebe, viď, Beau?“ podotkl se zvednutým obočím, vstal a já se snad
poprvé, co pamatuju, začervenala a nedokázala se jim podívat do očí.
„Do nebe?“ zopakovala nevěřícně Zinnea, natáhla se k mým rukávům
a trochu je vyhrnula. „Vážně?“
Rychle jsem se jí vytrhla a stáhla si rukávy zas dolů. „Nečekám, že to
pochopíš.“ Jak bych taky mohla, když tomu šílenství sotva rozumím sama?
„Vím jen to, že James je lepší možnost než cokoli jiného.“ Chabě jsem se
usmála a v duchu se modlila, aby mi dala požehnání. Vypadala nevrle.
Takový výraz Zinnee Dolly Daydream, ženě plné života, neslušel. „Tak
vrátíš mi ty šaty?“
„Nemám moc na vybranou, že ne?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Ne, neměla na vybranou.
A já očividně taky ne.
Kapitola 32
BEAU

V sedm třicet jsem stála na chodbě a zírala na sebe do zrcadla. Tu ženu

jsem nepoznávala. Byla zosobněním elegance. Dokonalosti. Pustila jsem
na sebe Zinneu s tou její bezednou zásobou líčidel a laků na vlasy a začínala
jsem toho litovat. Ne proto, že by neodvedla vynikající práci – což
jednoznačně odvedla –, ale proto, že to bylo už dlouho, opravdu dlouho, co
jsem tuhle ženu v zrcadle viděla. Opravdu dlouho, co jsem na sobě měla
takové šaty. Nebyla jsem si jistá, jestli ještě vím, jak je nosit.
Sjela jsem pohledem k páskovým sandálkům Jimmy Choo, které
nespatřily světlo světa dva roky. A na kabelku od YSL, která zas příliš
dlouho trčela na dně šuplíku. Před lety jsem v podpatcích trávila většinu
víkendů a chodila na drink s přáteli nebo kolegy z práce. Teď jsem si nebyla
jistá, jestli v nich budu schopná dojít aspoň těch pár kroků do kuchyně.
„Je to jak s ježděním na kole,“ zahalekala na mě Zinnea ze schodiště.
Připravovala se na večerní vystoupení. Vlasy a make-up už měla, jen tělo
ještě halila do tropického kimona. Pousmála jsem se a v duchu jí děkovala
za to, že zase nezmínila, kam jdu a s kým, ale spíš se soustředila na to, aby
mě na to, s kým a kam jdu, nějak připravila. Byla jsem za Dextera a Zinneu
tak vděčná.
Zinnea to musela vycítit, protože se na mě taky usmála, došla ke mně,
stoupla si za mě a znovu mi uhladila francouzský cop, než mi ho naposledy
nasprejovala lakem. „Vypadáš fantasticky, Beau,“ řekla a zhluboka si
povzdechla. Tohle bylo mé staré já. Nebo aspoň mé staré já, když jsem
zrovna na sobě neměla uniformu. Byla ráda, že mě zase vidí, přesto ji však
okolnosti mé proměny nijak netěšily.
„Taxi už by tu mělo být,“ poznamenala jsem a podívala se na rukávy.
Dlouhé, krajkové rukávy. James myslel doslova na všechno.
„Vrátíš se dnes večer domů?“ zeptala se Zinnea.
Hodila jsem po ní vědoucí úsměv a uhladila si přední díl šatů. Doufala
jsem, že ne. Chtěla jsem se s Jamesem rozplynout v nicotě.
Vtom venku zatroubilo auto. Nadechla jsem se a v duchu se povzbudila.
„Užij si představení,“ popřála jsem jí a dala jí pusu na tvář.
 „Dávej na sebe pozor, Beau,“ zašeptala Zinnea. „Slib mi, že budeš
opatrná.“
„Slibuju,“ řekla jsem, otevřela dveře a zamračila se na keře rozrůstající se
do cesty, „Pak už ten prales vážně musíme trochu zastřihnout.“
„Prales bys měla zastřihávat už před schůzkou, zlato.“
Zalapala jsem po dechu a ohlédla se. Zinnea se opírala o dveře se
škodolibým úsměvem ve tváři. Teď už vedle ní stál i Dexter, který vyl
smíchy jako hyena. Dokázala jsem jen pohoršeně zavrtět hlavou. „Tak
dobrou,“ řekla jsem, když couvli a zavřeli dveře. Pomalu a opatrně jsem se
vydala mezi keři a snažila se nezatrhnout si o ně šaty.
„Dobrý večer.“
Překvapeně jsem zvedla oči a spatřila Jamese, jak se opírá o své auto.
Na sobě měl překrásný černý oblek, čistou bílou košili a černou kravatu.
Začal si mě pomalu prohlížet od hlavy k patě a mně se rozechvěla kolena
a začalo mě šimrat v břiše. Udělala jsem to samé a detailně si prohlédla
každý kousek jeho těla, vinou čehož se to mé uvnitř propadlo do ještě
většího chaosu. „Dobrý večer,“ zamumlala jsem. „Čekala jsem taxi.“
James se odstrčil od kapoty a s rukama v kapsách ležérně došel až ke mně.
Zastavil se přede mnou a já se mu zadívala do očí. „Vypadáš jako z jiného
světa,“ zašeptal, vyndal jednu ruku z kapsy a jemně mě pohladil po rukávu.
Polkla jsem. Dokud se mě dotýkal, nedokázala jsem mu ten kompliment
vrátit.
„Jsi spokojená s šaty?“ zeptal se mě.
„Ano, díky,“ zašeptala jsem. James se neusmál. Ani nepromluvil. Tvářil se
zamyšleně. „Je všechno v pořádku?“ hlesla jsem.
„Ne,“ odpověděl a sjel mi rukou k prstům. Srdce jako by se mi někam
propadlo a vyrojily se v něm otázky a úzkosti. K čertu se mnou. Nechci
na něj být zvědavá. Nechci o něm vědět vůbec nic. Chci ho jen cítit, ne
o něm přemýšlet.
Couvla jsem. James se zamračil a znovu se posunul až ke mně. Pak si
propletl prsty s mými a zadíval se na ně. „Jen vnímej,“ řekl tiše, jako by mi
četl myšlenky. Pak mi položil prst na klíční kost a začal jím jemně kroužit.
Ihned jsem měla kůži jako v plamenech. Zatajila jsem dech a mé tělo se
začalo jemně svíjet. James se na to vše díval, aniž by sám hnul brvou.
„Přijdeme pozdě,“ zašeptal a stáhl mi prst až k prsu.
 „To ano,“ odpověděla jsem a ztěžka polkla, zatímco mě uvnitř svírala
rozkoš. Najednou jsem se opery začala děsit ze zcela jiných důvodů.
Nebyla jsem si jistá, jestli vydržím čekat.
„Připravena?“ zeptal se a už celou plochou dlaně mi sjel pomalu
na břicho.
„Připravena.“
Vzal mě za ruku a přitiskl si ji do klína. „Já taky.“ tentokrát to byl on, kdo
ztěžka polkl. Z toho, jak se mi tiskl k dlani, se mi zatočila hlava. Stáli jsme
na chodníku, on s rukou přitisknutou k mému klínu, já s rukou zakrývající
jeho vzrušení. Mezi stehny už jsem měla potopu, bradavky jsem měla jako
z betonu, ústa pootevřená, zrak zastřený a kůži přecitlivělou. Nechtěla jsem
na žádnou operu. Chtěla jsem do ráje.
Zadívala jsem se na něj prosebným pohledem a spatřila v jeho očích
stejnou míru touhy. „Když jsi na mě myslela, masturbovala jsi, že ano?“ řekl
a zvedl mi ruku ze svého klína, aby si mohl špičky mých prstů přitisknout
ke rtům a políbit je.
„Dívala jsem se na nás,“ připustila jsem.
„Já taky. Opakovaně. A celou dobu jsem si při tom říkal, proč se na to
jenom dívám, když bych to mohl dělat.“ S tím mě popadl za zátylek, přitiskl
si mě k sobě a začal mě hladově líbat. Pevně mě držel za zátylek a vášnivě
mi pronikal do úst jazykem. To nám moc nepomohlo. Ale raději bych se
propadla, než abych to zastavila. Naše těla jako by splynula v jedno, prsa
tisknoucí se k jeho hrudi mě bolela a celé mé tělo brnělo očekáváním. Byl
to dlouhý polibek. Ale ne dost.
Když James polibek přerušil, tiše zasténal a se zavřenýma očima se mi
opřel čelem o čelo, zatímco jsem mu oddechovala do tváře. Vypadal
ztrápeně a najednou rozzlobeně a mně to neuniklo. Neměla bych se
vyptávat. Nebudu se vyptávat.
Vtom se otevřely vchodové dveře. James otevřel oči a zadíval se na mě.
Taky to slyšel.
Vycítila jsem, že mě Zinnea pozoruje. Polkla jsem, odstoupila od Jamese
a opatrně se po ní koutkem oka podívala. Stála ve dveřích jako socha
a zírala na Jamese. To ticho bylo hrozné. Přeběhl mi mráz po zádech.
„Dobrý večer,“ pozdravil James, poté co si trochu odkašlal a zjevně se
rozhodl, že někdo musí prolomit ledy a že já ani teta to nebudeme. „James
Kelly.“
Zinnea se tvářila jako zosobněné pobouření a já umírala. Bože, byla to
hrůza. Moc jsem si přála, aby v sobě našla sílu být zdvořilá a nechat své
výhrady chvíli stranou. Jenže teta zůstávala sochou ve dveřích. A já? Já dál
umírala. Nevěděla jsem, co dělat. Smířlivý postoj jí moc dlouho nevydržel.
Jenom ho předstírala.
„Měli bychom jít,“ řekla jsem, chytila Jamese za paži a jemně ho za ni
zatahala.
„Je tady nějaký problém?“ zeptal se mě tiše.
„Ne, žádný problém,“ usmála jsem se neupřímně a snažila se s ním
pohnout, jenže on dál zůstával na místě. Pak mi sjel pohledem k zápěstím
a z jeho výrazu bylo jasné, že pochopil. Zacukalo mu ve tváři. Podíval se
na mě. Zavrtěla jsem trochu hlavou a prosila očima, aby to nechal být.
Jenže on taky zavrtěl hlavou a já v tu chvíli věděla, že to tak nenechá.
Znovu se zadíval na tetu. „Beau s tím souhlasila. Nedošlo k ničemu…“
„O co by si neříkala?“ dokončila za něj Zinnea s nosem nahoru. Vzdala
jsem to a přestala se snažit s Jamesem pohnout. Nešlo to.
„Ano,“ odpověděl James a chytil mě za ruku ve chvíli, kdy pro Zinneu
ke dveřím přišel Dexter.
„Říkám ti, ať ji necháš být,“ zašeptal a chytil Zinneu za ruku. „Je to
dospělá že–“ Zahlédl nás na chodníku, zarazil se a šel k nám. Chabě jsem se
usmála. Ano, to je on.
„Velmi mě těšilo, Zinneo.“ James se otočil a vedl mě do auta, když jsem se
ohlédla, Dexter se snažil vsunout ji zpátky do domu. Vrhla jsem po nich
prosebný pohled, který tetě unikl. Nebo ho neviděla záměrně. Obávám se,
že spíš to druhé. Ještě nikdy jsem ji neviděla jednat tak nepřátelsky. Ano,
umí být diva i mrcha, když zrovna chce. Ale nikdy není nepřátelská. Vždyť
mi není šestnáct. No tak, Zinneo. Tohle už je příliš.
Naše pohledy se střetly v okamžiku, kdy Dexter začal zavírat dveře. Ten
hněv, který jí vířil v jindy šťastných očích, byl strašný. Potřásla zklamaně
hlavou a zmizela.
A já se cítila naprosto hrozně. Jako bych se právě dopouštěla
neodpustitelného hříchu. Jako by to celé byl omyl. Jako bychom já
s Jamesem byli omyl.
„Počkej,“ zavrčel James varovným tónem, když jsme došli k autu. Otevřel
mi dveře spolujezdce, ale zároveň mě pevně chytil za paži a zabránil mi
nasednout. Podívala jsem se na prsty, jimiž mě svíral. „Tys jí to ukázala?“
Zněl naštvaně.
„Ne, ne dobrovolně.“ To si myslí, že jsem jí o tom snad vyprávěla? Že
jsem jí popsala, jak ta noc probíhala, krok za krokem?
Znovu mu zaškubalo ve tváři, když sjel pohledem k pohmožděným
zápěstím a snad celou věčnost na ně zamyšleně zíral. Nechce mi přece
tvrdit, že se začal cítit provinile, protože to já tedy rozhodně ne.
Když mi ale sjel palcem k začátku mé jizvy a jemně se ho dotkl,
uvědomila jsem si, že nezírá na škody, které napáchal sám, ale na škody,
které napáchal někdo jiný. Myslíš, že toho skrýváš víc než já. Skoro jsem
slyšela, jak moc usilovně přemýšlí. Chtěl se mě zeptat na tolik věcí.
A já zoufale nechtěla vědět vůbec nic.
Zatímco on toužil vědět všechno.
„Přijdeme pozdě,“ řekla jsem, vykroutila se mu a stáhla si rukáv zase
dolů.
James zvedl oči. „To ano.“ S tím mi pokynul do dveří a já s hlavou plnou
zmatku nasedla. Začalo to tak dobře. A teď?
Teď jsem cítila jen stud a bolest. Vztek. Zklamání. Cítila jsem se souzena.
Neměl mě přesně před takovými pocity dnešní večer ochránit?
Kapitola 33
JAMES

Snažil jsem se přijít na to, proč mi to tak vadí a proč ona najednou tak
ztichla. Měl jsem pocit, jako by auto mohlo co nevidět vybuchnout, tak
silné v něm panovalo napětí. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Dostat se
do toho správného rozpoložení. Jít někoho zabít jinak než v naprostém
klidu není moudré.
Podíval jsem se na ni. Seděla vedle mě a zároveň tam nebyla. Vybavil jsem
si výraz ve tváři její tety. A její partner? Ten vypadal stejně tak znechuceně.
Zaraženě. Nesouhlasně. Nelíbil jsem se jim. To bylo stejně jasné jako to, že
se Beau stáhla do sebe. Kdyby mě znali, rozuměl bych tomu. Ale oni mě
neznali a ani znát nechtěli.
„Proč žiješ se strýci?“ zkusil jsem z ní vytáhnout informaci, kterou už jsem
stejně měl.
„Protože máma umřela, táta je kretén a svýho bývalýho jsem nechala stát
ve svatební den před oltářem.“
Ale nechtěla jsem být sama.
„Měla ses vdávat,“ poznamenal jsem tiše, jako by to pro mě byla nějaká
novinka.
„To je historie.“
„Za toho chlápka z obchodu?“
Zadívala se na mě chladným a prázdným pohledem. Nemusela mi říkat,
abych vzal zpátečku. Řvala to na mě snad každá buňka jejího těla.
A přesně to bych měl udělat.
Kapitola 34
BEAU

Když jsme dorazili do miamské Zi Ballet Opera House, nesnesitelná

atmosféra mezi námi stále přetrvávala. On se zeptal na pár věcí, já
odpověděla. Nic víc by ze mě nedostal a musel to vycítit, protože pak se i on
pohroužil do ticha. Do ticha a do myšlenek. Do hněvu.
Otevřel mi dveře do vstupní haly, ale já zůstala stát na prahu, ohromená
rušným prostorem. Měla jsem pocit, že mám místo nohou betonové sloupy.
Rozbušilo se mi srdce. A Jamesova ponurá nálada mi moc nepomáhala.
Věděla jsem, že bez jeho pomoci tohle nikdy nezvládnu a nezdálo se, že by
on měl chuť mi pomoct.
Což znamenalo, že to nedokážu.
Zvedla jsem spodní lem šatů, otočila se a vydala se pryč. Čím dál jsem
byla od opery, tím mi bylo lépe.
Nebo to bylo tím, že jsem se vzdalovala od Jamese?
Tu poslední myšlenku jsem nenáviděla. Nenáviděla.
„Beau,“ zavolal za mnou, ale já šla dál. Nedokázala jsem ze sebe setřást
ten divný pocit, který ve mně probudil Zinnein znechucený výraz. Vydržela
bych to, dokonce bych na to možná nehleděla, kdyby mě čekala nějaká
odměna. Ale její odpor, Jamesova nálada a k tomu ještě ta hrozná
atmosféra ve mně probouzely touhu udělat něco, v čem jsem se stala
mistrem.
Schovat se.
A tak jsem přidala do kroku. Viděla jsem blížící se silnici a zahlédla
i autobusovou zastávku.
„Beau!“
Vešla jsem do silnice.
„Beau!“
Rozhlédla se doprava.
„Beau, stůj!“
Jenže podívat se doleva jsem zapomněla.
„Beau!“
 Otočila jsem se a spatřila, jak se ke mně blíží auto. Ztuhla jsem,
paralyzovaná šokem. Vtom mě někdo popadl a stáhl zpět na chodník jen
zlomek vteřiny před tím, než auto prosvištělo kolem. Když jsem vyděšeně
zvedla oči, spatřila jsem Jamese. Jeho tvář. Vážnou. „Zatraceně, Beau, na co
si tu hraješ?“
Zamrkala jsem a polkla.
„Proč přede mnou utíkáš?“
Sklopila jsem oči a zabodla se mu jimi do hrudi. „Proč jsi naštvaný?“
zeptala jsem se tiše.
„Já nejsem naštvaný. Jsem…“ Ztěžka vydechl, jakobyse ze sebe ten hněv
snažil dostat. „Jsem ztracený.“
„Ztracený?“
„Uvnitř,“ pokračoval. „Jsem totálně v hajzlu, Beau.“
Podívala jsem se na něj. „Proč?“
On krátce zavřel oči, jako by v sobě sbíral trpělivost, jako by nechápal,
proč mi to není jasné. Položil mi ruku ze strany na krk, palcem mě pohladil
po tváři a druhou rukou mě chytil za pas a přitáhl si mě blíž k sobě. Sklonil
se a přitiskl mi rty na ústa. Bouře v mém nitru se zklidnila. Jemný James.
„Chci tě poznat blíž, Beau Hayleyová. A to mě fakt hodně překvapuje.“
„Cože?“ vydrala jsem ze sebe zaraženě. Být zvědavý je jedna věc. Ale chtít
mě poznat blíž?
Odtáhl se a zahleděl se mi tak hluboko do očí, až jsem dostala strach, že
v nich uvidí všechna má tajemství. Najednou jsem se cítila tak zranitelně, že
jsem raději uhnula pohledem. Takhle jsme se nedomluvili. Já bojuju se
svou zvědavostí, a tak on musí také. Úplně mě tím přiznáním rozhodil.
Chce mě poznat blíž. Znamená to, že teď očekává, že na něj vysypu všechnu
svou špínu? Vypustím své démony a… a pak co? Budeme žít šťastně až
do smrti? A k tomu všemu jsem si uvědomila, že když jsem Jamese viděla
poprvé, byl úplně nahý a souložil před zraky nějakého muže s jinou ženou.
„Proč se mi vzdaluješ?“ zeptal se.
Já couvla a on svěsil ruce podél těla. „Tohle nebude fungovat,“ zamumlala
jsem s pohledem upřeným k zemi. Měla jsem pocit, že umírám. „Ty a já,
nebude to fungovat.“ Rychle jsem si kolem sebe zbudovala ochrannou
hradbu. „Vyspal ses se mnou. Víš všechno, co chci, abys věděl.“
On se krátce zasmál. Byl to nevěřícný smích. A povýšený. Pak mu
zacukalo v koutcích a vzápětí nasadil tvrdý a neoblomný výraz. Čekala
jsem, co bude dál, ale než jsem stačila zvážit všechno možnosti, popadl mě
za ruku a táhl mě k opeře.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se a marně se snažila se mu vysmeknout.
„Jamesi!“ On mě neposlouchal a vlekl mě za sebou tak rychle, že jsem mu
sotva stačila. „Jamesi, pusť mě.“
Rozrazil dveře a zatáhl mě dovnitř. Ve foyer už se procházelo jen pár lidí,
většina návštěvníků už seděla na svých místech. To mě potěšilo, ale méně
už mě potěšilo, že jsem byla dovnitř zavlečená násilím.
„Dobrý večer, pane,“ přistoupil k nám uvaděč a sklouzl pohledem
ke mně. „Jak vám mohu pomoci?“ Z dálky jsem uslyšela zpívající tenor.
James sáhl do náprsní kapsy, vytáhl z ní nějaké papíry a doslova je muži
vrazil do ruky. „Kudy?“
Uvaděč se podíval na lístky. „Lóže?“
„Ano, lóže. Kudy?“
Muž ukázal k výtahům. „Nejvyšší patro. Úplně vlevo.“ Znovu se podíval
na mě a pak na to, jak mi James mačká ruku. „Všechno v pořádku,
madam?“ zeptal se a šlehl nejistým pohledem po mém supícím
společníkovi.
„Jsem v…“
„Je v pořádku,“ zavrčel James, vytrhl mu lístky z ruky a vlekl mě dál
za sebou. Uvaděč nás doprovodil výtahem až nahoru a pak až na samý
konec chodby. „Díky,“ řekl James a otevřel dveře lóže. „Dovnitř, Beau,“
rozkázal a konečně pustil mou ruku. Protáhla jsem si zápěstí a spolkla
knedlík v krku.
Pak jsem vešla do lóže.
Kapitola 35
JAMES

Zavibroval mi telefon, v tu nejpitomější chvíli. Rychle jsem se na něj

podíval. Ani jsem zprávu nemusel otevírat, náhled mi stačil.

Našla jsem dva roky starý záznam o bezpečnostní schránce na jméno

Dolly Daydream u Mid Bank.
Schoval jsem mobil zpátky do kapsy. Touhle šokující zprávou se budu
zabývat jindy. Takže existuje bezpečnostní schránka. Jestlipak o tom Beau
ví? A co v ní asi je?
Do prdele.
Nedal jsem jí šanci ocenit ten dokonalý výhled na jeviště. Nedal jsem jí
šanci vychutnat si lahodné zvuky orchestru. Srazil jsem ji do křesílka a klekl
si před ni. Potřeboval jsem, aby se ke mně vrátila. V každém slova smyslu.
Zvlášť po šoku z té pitomé zprávy.
Položil jsem jí dlaně na kolena a upřeně ji sledoval, zatímco jsem jí
vyhrnoval šaty ke stehnům.
„Co to děláš?“ sykla, přestože nepřicházelo v úvahu, že by ji mohl přes
zvuky dramatické instrumentální ouvertury Fantoma opery kdokoli slyšet.
Zaryla prsty do sametového potahu loketních opěrek a celá se stáhla.
Neměla ale kam utéct. Ve skutečnosti ani utéct nechtěla. Do té lóže přece
vešla sama ze svobodné vůle.
Zabodla se do mě vražedným pohledem. Kdybych nevěděl své, myslel
bych, že mě nenávidí. Taky že by mě měla nenávidět. A já bych zas měl
nenávidět sebe za to, že si to nepřeju. „Jamesi.“
„Zmlkni, Beau,“ zarazil jsem ji a začal jí stahovat kalhotky. „Pro dnešek
už jsme toho namluvili dost.“ Vlastně až příliš. A jen mojí vinou.
Zkusila mě od sebe odstrčit, ale já jí v tom bez potíží zabránil. Zaskřípala
zuby. Z tváře jí čišel vztek. Znovu se mě pokusila odstrčit. Byla jenom
tvrdohlavá. Snažila se získat alespoň nějakou převahu. Zvedl jsem se
na kolenou, předklonil se a zastavil se obličejem až těsně u ní. Ihned mě
plnou silou zasáhla její vůně. Ta sladká, nádherně ovocná, neposkvrněná
vůně. „Přestaň s tím.“
„Ty s tím přestaň,“ vydechla.
„Proč?“
Tvářila se dopáleně. Ale na zvolené prostředí se vymlouvat nemohla.
Pochybovala čistě jen kvůli tomu, co jsem předtím řekl. Ale nemohla přece
předpokládat, že přede mnou utají úplně všechno. Stejně jako jsem to
bláhově předpokládal já. Teď bych byl nejradši, kdyby o mně věděla co
nejvíc. Kdyby znala každý zvrácený, nechutný, ilegální a amorální detail.
Zvedl jsem jí nejprve jednu nohu a pak druhou, stáhl jí kalhotky a chvíli
je podržel ve vzduchu před ní. Pak jsem švihl zápěstím a její prádlo zmizelo
za zábradlím lóže. Beau spadla brada. Já zachoval naprostý klid.
Nepodceňuj mě, Beau. Opovaž se mě ještě někdy podceňovat.
Vytáhl jsem z kapsy pouta, vstal a volným krokem obešel její židli.
Vzal jsem ji za ruce.
Stáhl jí je za opěradlo.
Nasadil jí pouta na zápěstí.
A ona se nebránila.
Hudba najednou začala zesilovat. Zcela příhodně. Sexuální napětí na tom
malém balkonku by se dalo krájet. Znovu jsem ji obešel. Zhluboka dýchala,
cukala sebou a ani na chvilku ze mě nespustila oči. Pomalu jsem si klekl
a položil jí dlaně na stehna.
Roztáhl jsem je od sebe.
Při prvním polibku na koleno přivřela oči a dlouze zasténala. „Ještě,“
vydechla. Při druhém polibku na druhé koleno se rozechvěla. Při třetím,
který mířil o něco výš, jí začalo viditelně pulzovat v klitorisu. Při čtvrtém,
vedeném ještě o kousek výš, jí zacukaly ruce, až pouta zazvonila o židli. Při
pátém polibku na vnitřní stranu stehna jí hlava spadla na prsa. Při šestém,
který jsem zasadil jen těsně vedle její mušličky, celá ztuhla. A když jsem se
k ní konečně naplno přisál, zaškubalo jí v celém těle a z hrdla se jí vydral
potlačovaný výkřik. Zapomněl jsem, kde jsem, co dělám a proč to dělám.
Chuť jejího klína mi dočista zatemnila mysl.
„Ještě,“ zavzdychala a přitiskla mi stehna k hlavě. Sál jsem jako smyslů
zbavený a zabořil jsem jí prsty do kůže. „Proboha.“ Začala lapat po dechu
a mně se v žilách rozproudil žár a po celém těle mi naskočila husí kůže.
„Jamesi.“ Líbal jsem ji, sál, kousal a kroužil jazykem. „Jamesi!“
 Vychutnával jsem si její sladkou šťávu i to, jak se celá kroutí a bez ustání
opakuje moje jméno. Klidně bych v tom pokračoval celou noc. Ale nemohl
jsem.
Zrychlil jsem, změnil rytmus a zapojil i prsty. Zasunul jsem je co
nejhlouběji a hned jsem ucítil, jak stáhla svaly k sobě.
Dosáhla vrcholu, právě když hudba vygradovala do crescenda. Křičela,
dívala se, jak jí lačně olizuju klín, a celá se třásla. Pomalu jsem klouzal prsty
dovnitř a ven, dál ji laskal jazykem a vnímal, jak se uvolňuje.
Nalezl jsem ztracený klid.
Po něžném polibku na samý vrcholek klitorisu, při němž sebou škubla,
jsem jí stáhl šaty ke kotníkům. Opile mě sledovala, zatímco já se chytil
područek židle a vytáhl se na nohy. Sklonil jsem se až těsně k ní a jemně ji
políbil. Kdybych mohl, rozepnul bych si kalhoty a vložil jí svůj tvrdý cukající
penis do těch chtivých úst. Ale pokud bych to udělal, nevyšel bych z téhle
lóže až do rána. „A proto s tím nepřestaneme,“ zašeptal jsem a ona zavřela
oči a polkla. Pochopila to. „Hned se vrátím.“ Přiložil jsem jí dlaň k tváři
a ona se k ní přitulila. Opravdu to pochopila.
Pak jsem se otočil a vyšel z lóže, aniž bych ji odpoutal.
Kapitola 36
BEAU

James odešel a já zůstala sama, spoutaná a s ještě větším zmatkem v hlavě

než předtím. Hudba zněla tak tklivě. Tak smutně. A přestože mě James
odnesl do ráje, moje nálada odpovídala spíš vážné ozvěně sólistky, která
právě zpívala nebesům.
Vypnula jsem a zmizela z divadelní lóže, z opery, ze života samotného.
A vydala jsem se po stopách každé minuty od chvíle, kdy jsem poprvé
zaslechla jeho hlas. A pak ho uviděla na vlastní oči. Přihrál mi snad vesmír
konečně do cesty zachránce? Jedno špatné telefonní číslo a najednou jsme
tady? Zdálo se to být až příliš jednoduché.
Jedna árie skončila, jiná začala a proměnily se i kulisy na jevišti. Ohlédla
jsem se přes rameno ke dveřím. Kde vězí? Jako bych zapomněla, že jsem
spoutaná, pohnula jsem rukama a hned sykla bolestí, když jsem
pohmožděnou kůží narazila na kov. Pokud si nechci znovu rozdrásat
zápěstí, nikam se nedostanu. Byl to snad plán?
Jelikož jsem neměla moc jiných možností, obrátila jsem pozornost zpět
k jevišti, začala se dívat a nechala se vtáhnout do příběhu, který se přede
mnou odehrával. Scéna se opět proměnila, ale já si s každou uběhlou
minutou víc a víc lámala hlavu, kde by jen James mohl být.
Už jsem začínala uvažovat nad tím, jestli by se mi vyplatilo přivolat
uvaděče, když vtom se dveře do lóže otevřely a James vešel dovnitř.
Nezdálo se, že by vychladl. Vlastně vypadal ještě vztekleji.
„Odcházíme,“ oznámil mi, sehnul se za mě a za pár vteřin jsem měla ruce
zas volné.
„Ještě to neskončilo,“ podotkla jsem a promnula si pohmožděná zápěstí.
„To já taky ne.“
S tím mě chytil za ruku a zvedl ze židle. Na chvíli se zadíval na mé ruce.
„Tys s těmi pouty bojovala,“ zašeptal, pohladil mě po kůži a zadíval se mi
do očí. „S pouty nikdy nebojuj.“
Ani mi nedal šanci odpovědět, jen mě otočil, chytil mě kolem pasu
a vyvedl ven.
 Pouta.
S pouty nikdy nebojuj.
Nezmohla jsem se na slovo a nechala se mlčky dovést k výtahům. V tichu
jsme sjeli dolů. V tichu jsme procházeli vstupní halou. Ale naše těla křičela.
Zvedla jsem k němu oči. Soustředil se na cestu před sebou, zatímco ve tváři
se mu střídalo tolik emocí.
Stres. Hněv. Touha.
Cestou skrz prázdnou halu jsem na sobě ucítila čísi pohled a ohlédla se.
Uvaděč, který nás potkal při příchodu, nás mlčky pozoroval. To, co
bezpochyby předpokládal, se mi nelíbilo. Tak jsem se záměrně usmála,
přitiskla se k Jamesovi a položila mu hlavu na paži, abych vyslala tomu
starostlivému muži signál, že jsem v pořádku.
Nebyla jsem v pořádku.
Nevěděla jsem, k čemu v té lóži došlo. Nevěděla jsem, co tím James
sledoval. Dokázat mi, že jsem blázen, když se pokouším odejít? Že jsem
blázen, když bojuju s pouty? Možná měl pravdu, protože zatímco nás teď
vedl z opery pryč, aby v soukromí dokončil, co začal, mi byť jenom
pomyšlení na odloučení přišlo nemyslitelné. Cítila jsem se naživu.
Zadívala jsem se zas před sebe, ale vzápětí se znovu rychle ohlédla,
protože jsem si všimla, že někdo vychází z dámských toalet.
Cože?
Rozhlédla se nalevo i napravo, a jednou rukou si uhladila sako. Protože
ve druhé držela kufřík. Tentýž kufřík, který si přišla vyzvednout
do Jamesova proskleného bytu. Zamračila jsem se. Právě v tu chvíli si nás
všimla a já automaticky zpomalila. Očividně se polekala, načež rychle prošla
nedalekými dveřmi a zmizela. Dívala jsem se za ní, zastavila a tím jsem
přinutila zastavit i Jamese.
„Beau?“
Dveře se zavřely. Byla pryč. „Goldie,“ zabručela jsem a zadívala se
na Jamese. „Viděla jsem Goldie.“
James se rozhlédl po hale. „Goldie?“
„Ano,“ řekla jsem a ukázala na dveře. „Odešla tamtěmi dveřmi.“ Teprve
teď jsem si všimla, že nad nimi visí cedulka Zákaz vstupu.
„Musela ses splést,“ opáčil a vzal mě za ruku. Zadívala jsem se na něj,
obezřetně a sakra podezřívavě. Nespletla jsem se. Pohlédla mi přímo do očí
a dost rychle se vypařila, ale něco mi říkalo, že sdělovat mu tuhle informaci
by bylo zbytečné. Nechal mě v lóži samotnou, připoutanou k židli, víc jak
dvacet minut. Muži tak dlouhou dobu na záchodech netráví. Co se tady
děje?
Když mě James vyváděl z opery ven, došlo mi, že mi vlastně netvrdil, že
šel na záchod, že to jsem jen sama předpokládala. Pokud nebyl na záchodě,
co tedy dělal? Hlavou mi vířily myšlenky.
Proč byl do háje s Goldie, když pozval do opery mě, podmanil si mě a pak
mě tam nechal? A co je v tom pitomém kufříku? Na můj vkus až příliš
mnoho otázek.
Co jsi zač, Jamesi Kelly?
Kapitola 37
JAMES

Podělal jsem to. Odejít před koncem představení byla brutální chyba
a Goldie mi to dá pěkně sežrat. Už jsem kvůli Beau nasekal spoustu chyb.
Kurva.
Rozmlouval jsem jí její tvrzení. Přesvědčoval jsem ji, že se spletla, když si
myslela, že viděla Goldie. Nevěřila mi. A nevěřila by mi, ani kdyby nebyla
jednou z nejúspěšnějších uchazeček u FBI. A právě to je můj problém.
Zapomínám, že Beau Hayleyová se mohla stát jednou z nejlepších agentek.
Vždyť je to přece dcera Jaz Hayleyové.
Dnes večer jsem zabil muže. Prostřelil jsem mu jeho zkorumpovanou
palici. Nebojím se, že mě chytí. Bojím se, že na to Beau přijde, což mě
přivádí k otázce, proč jsem ji sem sakra vůbec bral.
Odpověď se mi těžko přiznává.
Nemůžu ji spustit z očí, jenže já ani nechci. Potřebuju ji u sebe. Chci ji
u sebe. Chci veškerou její bolest a každou nenávistnou myšlenku. A chci ji
od všeho oprostit. Je to úplně na hlavu, když vezmeme v úvahu, že to kvůli
mně se dostala tam, kde dnes je. Naprosto a totálně postavené na hlavu.
Usadil jsem Beau na sedadlo spolujezdce, a než jsem obešel auto,
odpověděl jsem na Goldieinu zprávu.

Zjisti k tomu co nejvíc. Zavolám ti ASAP.

Nasedl jsem do auta a otočil se k Beau. Ona se tvrdošíjně dívala
na druhou stranu, z okénka. Potřeboval jsem, aby se mnou začala mluvit.
Aby se uklidnila. Aby se mnou chtěla mluvit. A napadlo mě, že když na ni
vysypu svoje zvrácené tajemství, třeba ji to až tolik nešokuje.
Ale možná jsem prostě jenom pitomec.
Kapitola 38
BEAU

Když jsme dorazili do Jamesova bytu, hlavou se mi pořád honily všemožné

myšlenky a s Jamesem jsme si pořád ještě nevyměnili ani slovo. On se dál
tvářil otráveně a já byla dál šíleně zvědavá. Goldie seděla za recepčním
pultem, a když jsme procházeli okolo, ani nezvedla hlavu. Já ji provrtávala
pohledem a snažila se ji přinutit, aby se na mě podívala. Neúspěšně.
A James se ani neobtěžoval zeptat se jí, jestli večer byla v opeře. Protože
věděl, že tam byla.
Zvědavost. Podezřívavost. Nechtěla jsem se trápit ani s jedním, ale přece
jenom jsem bývalá policistka. Nebo je vzbuzoval James?
Odvedl mě do výtahu. Zatímco nás kabina unášela k Jamesově skleněné
krabici, začal si s upřeným pohledem před sebe rozvazovat kravatu.
Nemohla jsem popřít šimrání mezi nohama. Ani zrychlený dech.
I s příšernou náladou byl okouzlující. I když se mě nedotýkal, měla jsem
nedočkavostí stažený žaludek. I přes tu sžíravou nejistotu jsem po něm
toužila.
Dveře se otevřely, ale ani jeden z nás nevyšel ven. On si pomalu stahoval
kravatu z krku. Dál zíral přímo před sebe. „Svlékni si šaty,“ řekl tiše a začal
kravatu smotávat do ruličky, aniž by přestal hledět před sebe.
Ačkoli to bylo šílené, a ačkoli jsem měla vztek, v tu chvíli existoval jediný
způsob, jakým jsme spolu mohli mluvit.
Vystoupila jsem z výtahu, upustila kabelku na podlahu a za chůze si
rozepnula na zádech zip šatů. Dole pod schody jsem se zastavila, vyprostila
ruce z rukávů a nechala krajkové šaty sjet na zem k páskovým lodičkám.
Pak jsem je překročila. Celé tělo mi uvnitř vřelo, ale navenek jsem s jistotou
a klidem vyšla do schodů. Jamese jsem cítila těsně za sebou. Následoval mě.
„Svlékni si oblek,“ zašeptala jsem, rozepnula si podprsenku a odhodila ji
na schody.
Nahá.
Hladově jsem se ohlédla přes rameno. Byl už v polovině schodiště. Nahý
do půli těla. Jeho tvář vypadala jako obraz mistrně zobrazující touhu.
A jeho hruď jako deka hustých svalů.
Zastavil se, skopl boty a nechal je spadnout dolů. Pak si začal rozepínat
zip, aniž by ze mě spustil oči. Spaloval mě pohledem, rty stisknuté k sobě,
ve tvářích napětí. Znovu jsem se zadívala před sebe, přiměla nohy k pohybu
a došla až k jeho ložnici. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se. Přes stěnu
a skříň až k posteli.
Z reproduktorů se začaly linout písně z alba Cold Water Music
od hudebníka jménem Aim, která zaplnila celý prostor. Protáhla jsem si
ramena a polkla.
Komunikovala jsem.
Bez mluvení.
Přešla jsem po koberci k posteli, vylezla na ni, otočila se na zádech,
ohnula nohy v kolenou, zaryla paty do matrace a uvelebila se. James se
zjevil ve dveřích, kde si stáhl kalhoty a upřel mi pohled do klína. Sjela jsem
si rukou po břiše, překřížila prsty a začala se hladit a jemně prohýbat
v zádech. Jeho kalhoty i boxerky se svezly na podlahu. A má touha
vystřelila až do nebes. V jeho slabinách se pyšně tyčil naběhlý penis. Dlaní
si obkroužil žalud a s hlasitým nádechem pomalu sjel prstem po celé délce
dolů. Při pohledu na něj jsem zasténala, i proto, jak moc jsem už vlastním
přičiněním zvlhla a rozpálila si nervy. Nevěděla jsem, co dělám. Proč to
dělám. Prostě se to dělo a já to nehodlala nijak zastavit ani si dát chvíli
pauzu na to, abych zvážila důsledky. Protože kdybych to udělala, rozpoutala
bych válku mezi tělem a myslí, a skutečně jsem se bála, která z nesvářených
stran by z boje vyšla jako vítězná. Jsem tady. James je tady. I ta šílená
chemie mezi námi.
Oba jsme jí byli vydáni na pospas.
Mé tělo se začalo napínat a prsty přidaly na síle i na rychlosti. I James
v odpovědi na mou změnu tempa přidal. Jeho výraz zůstával přísně
neutrální, ale jeho tělo mluvilo, křičelo, dávalo mi najevo, že je stejně
zoufalý jako já. Stejně lačný jako já.
Stejně zlomený jako já.
Cítila jsem, jak mi stěny pochvy nabíhají, jak v nich roste tlak
a nepřetržitě proudí krev, a dráždila jsem se čím dál víc. Mému výhledu se
nemohlo nic vyrovnat. Pohledu na to, jak sám dělá to, co by můj dotek
nikdy nedokázal. Břicho měl jako z oceli. Tvář napnutou. Bicepsy naběhlé.
 Blížil se k vrcholu.
Pootevřela jsem ústa a druhou rukou se s výkřikem pevně chytila za prso.
Pak jsem se začala svíjet v peřinách, zarývala jsem paty do matrace
a škubala tělem v bocích. James sykl a musel se opřít o rám dveří, aby se
udržel na nohou, zatímco se hladil čím dál rychleji. Vystoupala jsem
pohledem po jeho těle až k obličeji.
K jeho očím.
Ke vstupu do světa svobody.
Do mého druhého já.
Když jsem vyvrcholila, celý svět kolem mě jako by explodoval. Tělo se mi
nekontrolovaně třáslo a chvělo, zatímco jsem dlouze a nahlas křičela.
Zhluboka jsem se nadechla a musela se přestat dotýkat, celá přecitlivělá,
zatímco mnou s neúprosnou silou zmítaly nekonečné vlny rozkoše.
Jamesovi začalo v křeči škubat v ramenou. „Kurva, Beau,“ syčel, zatímco
prsty svíral kulatou kliku dveří, svíjel se a sledoval, jak se dívám, jak se
přestává ovládat. Zdálo se, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Já ale
nedokázala odtrhnout oči od těch jeho, abych se podívala, zda se udrží
na nohou. Řekla bych, že se mu určitě chvěla kolena. Mně tedy rozhodně
ano. Já se chvěla až do morku kostí. Omámená. Jako bychom oba ztratili
vědomí, a přesto zůstali spolu.
James se opřel o dveře, nechal hlavu spadnout až k paži a hlasitě
oddechoval. Pohled na Jamese Kellyho těsně po orgasmu byl hypnotizující.
Na Jamese v jeho úchvatné, nahé, rozechvělé kráse. A dokázala jsem to já.
To já způsobila, že se přestal ovládat.
Ta moc, kterou jsem v tu chvíli cítila – ne bezmoc, ne závislost, ne bolest –
byla stejně nebezpečná jako pocit úniku, který mi uměl dát on.
Naprostá moc.
Naprostou moc nad čímkoli jsem neměla už celé roky. Ani nad vlastním
tělem, ani nad emocemi, ani nad bolestí.
Otočila jsem hlavu a zadívala se skrz nekonečné sklo ven do světa za ním.
Do světa, o němž bych nikdy nevěřila, že by pro mě ještě mohl mít něco
hezkého. Do světa, o němž jsem si myslela, že do něj nepatřím. Ale v téhle
skleněné krabici jsem do něj zapadala a byl to krásný pocit, bez ohledu
na tajemství, která nás oba zahalovala.
„Říkal jsi, že bys mě chtěl poznat,“ hlesla jsem k soumračné obloze,
zatímco tělo se mi stále ještě svíjelo dozvuky rozkoše.
 „Chci.“
„A co ostatní?“ otočila jsem se znovu na něj. Pořád ještě stál u dveří
s hlavou svěšenou k podpaží. „Chceš poznat i jiné lidi?“
„Ne.“
„A co s nimi spát? Chceš s jinými lidmi spát?“
Ticho.
Nevěděla jsem, jak jsme do téhle chvíle dospěli, ale nastal čas říct si
některé pravdy. „Já vás viděla,“ řekla jsem nahlas. Beze studu.
Další ticho, v němž mé prohlášení ztěžka viselo ve vzduchu. Nebylo ale
třeba říkat nic víc. On věděl, na co narážím.
Dívala jsem se, jak mu dá až příliš velkou práci odstrčit se od dveřního
rámu a zůstat stát na nohou bez opory. „Já vím,“ řekl nakonec a zahleděl se
mi do očí.
„Jak?“
Otočil se a ukázal mi znetvořená záda, načež odešel, aniž by mě požádal,
abych ho následovala. Jak jsem však začínala zjišťovat, James nepotřeboval
mluvit, abych mu rozuměla. Posunula jsem se na kraj postele, rozepnula si
pásky na botách, skopla je a vydala se za ním. Vešel do pracovny. Než jsem
došla na práh dveří, už se opíral nahým tělem o jedno z oken. Ukázal
na všechny obrazovky na stěně. Byla jsem na nich já. Na každé jedné z nich
běžel jeden a ten samý záznam. Já, stojící ve dveřích jeho ložnice a sledující,
jak se miluje s tou ženou. Nevím, jestli už jsem tolik otupěla, ale nic jsem
při tom pohledu necítila. Ani překvapení. Ani podráždění. Prostě to celou
tu dobu věděl.
„Proč to děláš?“ zeptala jsem se a odvrátila oči od obrazovek.
„Kvůli tomu vzrušení. Divokosti. Uvolnění.“ S tím zvedl dálkový ovladač,
namířil ho ke stěně a záznam mě stojící ve dveřích jeho ložnice nahradil
záznam mě rozvalující se na jeho posteli v okamžiku vyvrcholení. Před pěti
minutami. „Nicméně má minulá setkání,“ dodal tiše, „blednou ve srovnání
s tím, co mám na obrazovkách teď.“ Cítila jsem, jak ke mně došel a chytil
mě za obnažené boky.
„Máš kamery všude?“ zeptala jsem se a zadívala se po stropě, ale žádné
jsem neviděla.
„Jsou skryté.“
„Proč?“ Pokud by je měl z bezpečnostních důvodů, jistě by byly na očích,
aby lidi odrazovaly.
 „Nejsou hezké.“
„To není ten důvod,“ odpověděla jsem bez přemýšlení.
„Ne, to není.“ Obešel mě a postavil své impozantní silné tělo přede mě.
Teď už jsem překvapená byla. Netuším, jak jsem poznala, že není upřímný,
ale poznala jsem to. A to se přidalo k rostoucí hromadě znepokojivých
faktů. „Ty ale nechceš znát má tajemství,“ připomněl mi tiše. „Ty chceš jen
tohle.“ Dotkl se prstem mé bradavky a obě mi ihned ztvrdly. Nadechla jsem
se a podlomila se mi kolena. „Nebo snad ne, Beau?“
Cítila jsem se zmateně. Jako by mě držel jako rukojmí. Jako by si se mnou
hrál. „Nevím, co bych měla chtít.“
Zase ode mě prst odtáhl, a to mě zabolelo. Tak strašně zabolelo. „Můžeš
jít, v ničem ti nebráním.“
To si dělá legraci? „Ale ano, bráníš,“ hlesla jsem nejistě. „Víš naprosto
přesně, co děláš, a já netuším, proč to děláš.“ Potřebovala jsem odtamtud
zmizet. Utřídit si myšlenky. Získat prostor dostat rozum. Začala jsem couvat
ke dveřím a v duchu si mapovala, kde jsem nechala věci.
„Beau?“ oslovil mě.
„Když teď odejdu, necháš mě na pokoji?“
„Ne.“ Natáhl ke mně ruku, ale já ucukla a odstrčila ho.
„Proč, Jamesi? Proč mě nenecháš na pokoji?“
„Protože mě potřebuješ.“
Vzplály ve mně plameny hněvu. Nedokázala jsem je ovládnout, ale dál
jsem couvala pryč. „A co ty? Co potřebuješ ty?“
„Potřebuju, abys už konečně přestala utíkat.“
Zastavila jsem se u dveří, vzteky bez sebe. „Tak ke mně začni být
upřímný!“ Ani jsem nevěděla, co mluvím, poháněl mě hněv.
„To bys chtěla?“ opáčil. „Vážně chtěla, Beau? Protože být k tobě upřímný
už jsem zkoušel a po zbytek večera jsem se jen snažil zabránit v tom, abys
ode mě odešla.“
„Tak se snažit přestaň,“ řekla jsem klidně, otočila se a spěchala pryč, aniž
bych měla ponětí, co vlastně dělám. Chci odejít? Chci zůstat? Moje hlava se
proměnila v jeden velký zmatek.
U schodů jsem se chytila zábradlí a rychle se vydala dolů. Dostala jsem se
ale jen do půlky schodiště, než mě James popadl za zápěstí a prudce otočil.
Paží mi projela bolest. Jeho horká kůže mi jitřila rány. Sykla jsem. Čekala
jsem, že mě pustí. Ale on mě svíral dál. Čekala jsem, že se omluví. Ale ne.
Podívala jsem se na něj skrz slzy v očích.
„Možná máš pravdu, Beau,“ řekl, a aniž by mě pustil, sestoupil o pár
schodů níž až ke mně. „Zůstaňme jenom u sexu. Ráno, večer, zůstaňme
celej pitomej den jenom u sexu.“
„Polib si,“ zašeptala jsem, přestože mě moje tělo zradilo a znovu se
nechalo rozezpívat. Žadonilo o něj. „Chceš si snad postavit knihovnu plnou
videí nás dvou?“
„Neslyšel jsem, že by sis stěžovala, když jsem nám ho pustil, zatímco jsem
se ti věnoval. A vsadím se, že sis nestěžovala, ani když ses na něj dívala
sama a masturbovala při tom.“
Zamrkala jsem a strhla pohled stranou.
„Neutíkej přede mnou,“ řekl, chytil mě za bradu a donutil mě se na něj
znovu zadívat. V očích mu zuřil vztek. Celé tělo měl napnuté, připravené
k útoku. „Je čas vyložit karty na stůl, Beau. Co ti dává moje společnost?“
„Únik.“
„Proč?“
Zaskřípala jsem pod silou jeho sevření zuby. „Chci jen únik a nechci být
nucená vysvětlovat proč. Co dává tobě ta moje, Jamesi?“
„Klid duše.“
Ohromeně jsem sebou trhla a sjela pohledem k jeho ramenům, kde
končila zjizvená tkáň zad a začínala dokonalá, bezchybná pleť na jeho
hrudi. „Co se ti stalo?“ zašeptala jsem.
„Připletl jsem se k jednomu výbuchu.“
Škubla jsem sebou, zavrávorala a musela se chytit zábradlí, abych
nespadla. James pustil mou bradu. Zírala jsem na něj, šokovaná do morku
kostí. Výbuch. Najednou jako by mi vzplála paže a v mysli se rozezněly
výkřiky. A v Jamesových očích jsem znovu viděla, jak se to odehrálo, jak
zděšení lidé utíkali před ohnivými jazyky šlehajícími k noční obloze. Jak se
snaží uniknout z blízkosti auta, z něhož já vysedla teprve před deseti
minutami. Auta, ve kterém shořela na prach moje máma. Pohlédla jsem
na svou jizvu, která byla nic v porovnání s jizvami klikatícími se po jeho
zádech. A zastyděla jsem se. Nedokázala jsem ten stud unést. „Jak k tomu
došlo?“ zašeptala jsem.
James couvl a sešel ještě o pár schodů níž, takže mezi námi vznikla až
příliš velká mezera. „Byl jsem na správném místě ve špatný čas,“ odpověděl
se stoickým klidem. Bylo zcela očividné, že jen těžko hledá slova. Což
vyvolávalo otázku, proč chtěl tedy tak neoblomně sdílet tajemství. „Chceš
vědět víc?“ nabídl mi, že ukojí mou zvědavost informacemi, které jsem si
upřímně nebyla jistá, že chci znát. Nebo, což bylo sobecké, že je unesu.
A jako vždy zůstávala otázka, zda by se pak ode mě čekalo, že na sebe taky
něco prozradím.
V tu chvíli jsem nevěděla nic, vůbec nic. Vztáhla jsem k němu ruku
a s rozechvělými rty čekala, jestli mě za ni chytí. A chytil, zvolna, zatímco
sledoval, jak se naše těla znovu propojují, přestože jen skrze spojení rukou.
Na tom nesešlo. Ten dotek stále přenášel hory. Dala jsem se do pohybu
a sešla těch pár schodů za ním. Pak jsem ho objala kolem krku a zabořila
mu do něj tvář. Nebyla to odpověď na jeho otázku. To James věděl.
Jednoduše jsem tím narážela na to, co jsme oba potřebovali. Svěřit tomu
druhému kontrolu.
Objal mě pod zadečkem, zvedl do náručí a odnesl zpět do ložnice, kde mě
jemně položil na postel. Pak si lehl ke mně, celý se na mě položil a já ho
začala hladit dlaněmi po zádech a zjizvené kůži, zatímco on mě něžně
hladil po jizvě po spáleninách.
Usnula jsem za zvuku jeho tichého dechu a s jeho rty přitisknutými k mé
šíji.
S jeho duší splývající s tou mou.
Kapitola 39
BEAU

Probudila jsem se s hlavou na Jamesově hrudi. Nad budovami právě svítalo

slunce a mě stále tížily nepříjemné myšlenky. Pomalu jsem se zvedla,
opatrně, abych ho neprobudila. Chvíli jsem stála u postele a pozorovala ho.
Vypadal tak klidně. Tak vyrovnaně. Každičký sval v obličeji měl uvolněný,
natažený, nic nenarušovalo jeho krásu. Minulou noc se mezi námi něco
změnilo. Pochopení. Ironií podle mě ale bylo, že ani jeden z nás nejspíš
nevěděl, co se pokouší pochopit.
Odtrhla jsem od něj oči, našla nějaké tričko a cestou dolů do kuchyně si
ho oblékla. Posbírala jsem ztracené svršky a peněženku a zkontrolovala
telefon v přesvědčení, že najdu hromadu zmeškaných hovorů od Lawrence.
Chyba. Žádný mě nečekal. Zabloudila jsem myšlenkami k té patové situaci,
v níž jsme se včera večer rozešli. Strejdův výraz. Zklamání. Odsouzení.
Povzdechla jsem si, zapnula kávovar, podívala se z okna a začala sledovat
letícího vrabce vznášejícího se ladně nad okolními budovami. Stoupal
a klesal. Stoupal a klesal. Tak volný.
Za mnou chrčel kávovar, ale já se opřela předloktím o kuchyňskou linku
a dál sledovala vrabce očima. Zdálo se mi, že začíná stoupat výš a klesat níž,
jako by se předváděl, protože ví, že se dívám. Jako bych měla své vlastní
soukromé představení.
Učaroval mi.
Jenže pak zapípal kávovar a z transu mě vytrhla stoupající pára. Znovu
jsem se ohlédla k oknu. Vrabec mezitím zmizel. Odletěl.
Kdybych tak mohla odletět.
Rozhlédla jsem se po kuchyni a jejích nekonečných prosklených
skříňkách, v nichž jsem začala hledat hrnky. V první jsem našla skleněné
talíře a misky. V druhé nekonečnou řadu sklenic. Ve třetí skleněné hrnky
na kávu. Skleněné. Všude bylo tolik skla, tolik průhlednosti. Má to snad
nějak odkazovat na muže spícího nahoře?
Připletl jsem se k jednomu výbuchu.
Cítila jsem se hrozně, protože jsem zatoužila, aby mi to byl neřekl.
Najednou to bylo všechno tak reálné. Byla jsem ještě zvědavější. A cítila
jsem s ním i ještě hlubší spojení, což nevěstilo nic dobrého. Jeho popáleniny
byly podobně závažné jako ta moje, jen rozsáhlejší. O tolik rozsáhlejší.
Hluboké popáleniny druhého stupně, jen jednu vrstvu kůže od zničení
nervových zakončení. Často jsem si říkala, že to by bývalo požehnáním.
Žádné nervy, žádná bolest. Místo toho jsme si oba prošli mučivou agónií,
po níž nám zůstaly hrůzné jizvy. Jsme stejní.
Kousla jsem se do rtu a přemýšlela nad tím, zatímco jsem připravovala
dvě kávy. V jeho kuchyni jsem se vyznala relativně snadno. Když jsem se
vrátila zpět do ložnice, James stále ještě tvrdě spal. Položila jsem mu kávu
na noční stolek a sama si tu svou odnesla k oknu. Obklopená obřími
budovami jsem si připadala jako mravenec. Neviděná. A přesto tak
obnažená.
Vtom jsem za zády zaslechla pohyb a s šálkem u rtů se otočila. James už se
opíral o čelo postele. Pousmála jsem se na něj. Polkl a sjel pohledem
ke svému šálku. „Spalas dobře?“ zeptal se, pročísl si rukou zdivočelé vlasy
a natáhl se pro kávu.
„Příliš dobře.“ Vrátila jsem se k posteli a posadila se na její okraj,
neschopná odolat nevinné procházce očima po jeho nahé hrudi. „Ty?“
Usrkl kávu a znovu se opřel. „Příliš dobře,“ odpověděl a začal si mě tiše
prohlížet. „Co máš dnes v plánu?“
„Nevím. Co máš v plánu ty?“
James odložil kávu, vzal mě za volnou ruku a začal mi ji jemně líbat.
„Musím vyřídit pár pochůzek. Kdybys chtěla, můžeš tu na mě počkat.“
„Nejspíš bych se měla jít usmířit se strejdou.“
James mírně zkřivil rty, nicméně vlažně přikývl. „A později?“
Zadívala jsem se na něj a neubránila se drobnému úsměvu. Měla jsem
dojem, že se snaží oklikou dostat tam, kde chce být. Kde chci být i já.
„Chtěl bys něco podniknout?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným
na palec, kterým mi kroužil po hřbetě ruky.
„Co třeba?“
„Třeba zajít na operu, kterou nebudeme sledovat,“ navrhla jsem a letmo
se podívala, jakou reakci to vzbudí.
„Nebo na večeři, kterou nebudeme jíst?“ Ani zmínka o Goldie, přirozeně.
„Nebo pokládat otázky, na které neodpovíme?“ zvedl obočí a já pro sebe
zvedla oči v sloup, ucukla rukou, vstala a odložila šálek kávy stranou.
„Já to viděl,“ poznamenal tiše.
„Tos taky měl,“ opáčila jsem a zamířila do koupelny. „Co je to
za pochůzky?“ vypadlo ze mě. Zastavila jsem na prahu koupelny
a zamračila se. Cítila jsem v zádech jeho pohled. „Vlastně to je jedno.“
„Musím jít zrušit jednu bezpečnostní schránku,“ řekl téměř nejistě.
„Proč?“
„Protože už ji nepotřebuju.“
„Copak lidi ještě dnes mají bezpečnostní schránky?“
„Já ano.“
Otočila jsem se k němu. „A co v ní schováváš?“
Zvedl nad mou otravnou zvědavostí obočí. „Osobní věci. Ty žádnou
nemáš?“
„Bezpečnostní schránku? Ne.“ Nemám nic posvátného, co by si zasloužilo
skrývat v bezpečnostní schránce. Došla jsem k umyvadlu, opláchla si obličej
a prohrábla vlasy a pak zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem…
odpočatě, což nedávalo vůbec smysl, jelikož mi hlavou běžel nekonečný
řetězec otázek.
Když jsem si osušila tváře, zjevil se za mnou v zrcadle James s kávou
v ruce a začal si mě při pití prohlížet. Ten hodnotící pohled se mi nelíbil. To,
k jakým závěrům docházel. Měla jsem pocit, že si mě dobírá. Že mě pokouší
a láká. Najednou mezi námi zavládla taková zvláštní atmosféra a kvůli té
jsem tady nebyla. „Hezky si v klidu vyřiď, co potřebuješ,“ sdělila jsem mu,
odložila ručník na skříňku a vydala se směrem k němu. Ani se nehnul. Jeho
silné urostlé tělo zaplňovalo prostor ve dveřích a zastupovalo mi cestu.
Zastavila jsem se doslova těsně před ním a zaklonila hlavu, abych se na něj
mohla podívat. „S dovolením.“ Zněla jsem asertivně, ačkoli jsem se tak
rozhodně necítila.
Chvíli si mě ještě prohlížel, než pomalu ustoupil a nechal mě projít.
Posbírala jsem si boty, seběhla se schodů, našla šaty a nasoukala se do nich.
Zatímco jsem si zapínala zip na zádech, přivolala jsem výtah. Dveře se
otevřely.
Nastoupila jsem.
Otočila se.
James už stál ve výtahu se mnou a jeho nahé mohutné tělo se nade mnou
sklánělo.
 Zacouvala jsem až dozadu ke stěně. Cítila jsem, jak mi srdce buší až
v uších. Cítila jsem, jak se mi z jeho blízkosti rozpaluje kůže. Aniž by ze mě
spustil oči, pomalu se ke mně sklonil, políbil mě a zasténal. Ihned jsem ho
k sobě pustila, otevřela se mu a začala mluvit řečí, které tak dobře rozuměl.
Jeho jazyk byl hřejivý a jemný, jeho rty pevné. Chutnal po kávě. Chutnal
jako esence mužství. Tenhle polibek měl svůj význam. Měl svůj důvod. Mé
tělo mu odpovědělo a přesně v okamžik, kdy jsem se na něj chystala
vrhnout, posunout vše o úroveň výš a prosit ho, aby si mě odnesl zpátky
do postele, se ode mě udýchaně odtáhl, otřel si hřbetem ruky ústa a nechal
mě narazit celou omámenou do stěny výtahu. Po tomhle toužím.
Po svobodě od bolesti, od přemýšlení, od truchlení.
Po tomhle úniku.
„Pak mi zavolej,“ poručil mi jemně, vystoupil z výtahu ven, naklonil hlavu
na stranu a čekal, až přikývnu.
Aniž by to bylo třeba.
Dveře se zavřely a já se zhluboka nadechla. „Zavolám,“ zamumlala jsem
pro sebe.
Samozřejmě že zavolám.
Ještě nikdy se mi nestalo, že bych před Lawrencovým domem tak dlouho
stála a zírala na dveře, zděšená, co na mě uvnitř čeká. Ten dům pro mě byl
vždy útočištěm. Ale teď? Teď mi připadal jako klec plná diskriminace.
Dodala jsem si odvahy, strčila klíč do zámku a opatrně otevřela. Byli
v kuchyni. Cinkání příborů mi prozradilo, že zrovna snídají. Zadívala jsem
se letmo ke schodišti. Mohla bych se rovnou vytratit nahoře. Schovat se.
Oddálit chvíli, kdy se budu muset postavit jejich nesouhlasným pohledům.
Ne.
Odložila jsem klíče do skleněné misky na stole tak, aby nahlas zacinkaly.
Zvonění nožů a vidliček ihned ustalo. Prošla jsem chodbou až do kuchyně
a namířila si to rovnou k lednici. Jejich oči mě celou cestu sledovaly.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je.
„Dobré,“ odpověděl Dexter. Zněl obezřetně. „Jaký byl večer?“
Popadla jsem lahev vody, odšroubovala víčko a otočila se k nim. „Krásný,“
odpověděla jsem jednoduše. Záhadný. Zvědavost budící. A poučný. Strýček
Lawrence si mě pár nepříjemných vteřin měřil pohledem. Mě i mé krajkové
šaty. Pak beze slova obrátil pozornost zpět ke snídani. Takže tichá
domácnost. Unaveně jsem se podívala na Dextera a on se na mě stísněně
usmál.
„Nešlo to o něco slušněji?“ podotkla jsem, sedla si ke stolu a zadívala se
na Lawrence. Jestli se chce chovat jako dítě, prosím, já to s ním ale hrát
nehodlám. Dexter si nervózně poposedl, odložil příbory a vstal. Lawrence
dělal, jako bych tam ani nebyla. „Lawrenci, no tak.“
„Nechtěj po mně požehnání,“ prohlásil a odstrčil od sebe talíř. „Snažil
jsem se, ale nemůžu požehnat…“ odmlčel se a zadíval na má zápěstí.
„Jedna z věcí, které na tobě mám nejradši, je tvoje otevřenost.“ Vstala
jsem od stolu s vědomím, že vedu předem prohranou bitvu. Lawrence si
bude muset vytáhnout hlavu ze zadku. „Ale právě teď se chováš jako můj
otec.“ S tím jsem se otočila a odkráčela, zahlédla jsem jen jeho zděšený
pohled a Dexterův prázdný výraz.
„Já nejsem ani trochu jako tvůj otec.“
„Tak přestaň být tak úzkoprsý,“ zavolala jsem na něj ze schodů. „Jsem už
velká holka. Vím, jak říct ne.“
„Tak mu řekni ne!“ zařval za mnou nezvykle rozladěně. „Musí existovat
nějaký lepší způsob, jak se ztratit.“
„Lepší?“ zasmála jsem se. „Já vím, kde schováváš výbavu na bondáž,
Lawrenci.“ Nahoře na schodech jsem se otočila, protože jsem ho zaslechla,
jak se žene do chodby.
„Já žádné vybavení na bondáž nemám!“
„Ne?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
Zavrtěla jsem hlavou, namířila si to k jejich ložnici, otevřela dveře a došla
rovnou k prádelníku, který jsem nedávno musela odsunout, když jsem tu
malovala. Otevřela jsem jednu zásuvku a vytáhla z ní kožené kalhotky
s otevřeným rozkrokem. „Ne?“ zopakovala jsem a zamávala jimi nad
hlavou. Pak jsem sáhla po podprsence, která měla víc ostnů než dikobraz.
„Vážně ne?“
Strejda vtrhl do dveří a podíval se, co jsem našla. „Ty patří Zinee,“ vyštěkl,
vytrhl mi prádlo z ruky, obojí nacpal zpátky do zásuvky a prudce ji zastrčil.
„A tohle taky, co?“ zvedla jsem bičík. „Netvrď mi, že tohle nemůže
ublížit.“
Lawrence zalapal po dechu. „Ten je Dexterův.“
„Hele, mě z toho vynechte,“ zavolal zespodu.
 „Laskavě mě nesuď,“ varovala jsem ho, pak jsem ho obešla a odkráčela
z místnosti. Ve dveřích jsem se ještě ohlédla. „Až příště uvidíš Jamese, buď
milejší,“ přikázala jsem mu přísně. Ještě nikdy jsem neviděla, že by se
strejda scvrknul jako sušená švestka. Až dnes.
„Takže se s ním budeš vídat dál?“
„Možná.“
Lawrence nakrčil nos. „Nechápu, proč nemůžeš chodit s normálním
mužem.“
Jako byl Ollie. Milý. Sladký. Normální. „Copak je někdo z nás normální,
Lawrenci?“ zeptala jsem se. „Považuješ za normální muže, co se neoblíkají
do ženských šatů a nemají umělecké jméno? Nejsi snad ukázkový příklad
člověka, který dokáže tolerovat a užívat si i to, co jiní ne?“ Strejda si
povzdechl a sklopil oči. Nejspíš se snažil přijít na nějakou vhodnou
odpověď. „Každý je svým způsobem divný. Tak mě nech být si divná
po svém, ano? Protože ty nechápeš, co pro mě znamená spát s někým,
komu nestačí jen misionář. Možná je to dočasné, ale teď jsem takhle
spokojená, protože mi to dává chvíle, kdy nejsem v háji nebo smutná nebo
naštvaná. A to si přece zasloužím. Nebo ne?“
Scvrkával se pořád víc. „Rozumím ti, Beau. Jde mi hlavně o to, abys byla
v pořádku. Mám tě rád.“
„A já mám ráda tebe. I Dextera. Bez vás obou bych byla ztracená. A ty to
víš. Ale odsuzovat mě nebo muže, se kterým se stýkám, to není podpora.
Jenom se kvůli tomu cítím jako pitomec.“
Strejda se očividně zastyděl. „Omlouvám se.“
Přikývla jsem, odešla do svého pokoje, zavřela za sebou a začala si svlékat
šaty. Točila jsem se v kruzích ve snaze nahmatat zip. Zastavila jsem se
pohledem u hromádky letáčků s byty na prodej.
Zapomněla jsem na zip, sedla si na postel, zvedla hromádku a začala jí
listovat. A kupodivu mi většina nemovitostí, které jsem původně zamítla,
najednou nepřipadala tak zlá. Hlavně jeden byt mě opravdu zaujal, krásný
dvoupokoják v nejvyšším patře v Biscayne Bay. Zašimralo mě v žaludku.
Vzrušení?
Popadla jsem mobil a vytočila číslo realitního makléře. „Dobrý den, tady
Beau Hayleyová. Zajímá mě jeden byt, který nabízíte.“
„Jistě,“ odpověděl muž. „Chcete i něco prodat?“
 „Ne.“
„Jak chcete nemovitost nancovat? Hypotékou?“
„Platím hotově.“
„Můžete dnes odpoledne?“
Usmála jsem se, vstala a znovu se pokusila nahmatat zip šatů. „Spíš
později. Večer.“ A to ne jen proto, abych se nějak zaměstnala a nenechala se
znovu zlákat Jamesovou přitažlivostí. Přišel čas učinit pár pozitivních kroků.
Sama za sebe.
Kapitola 40
JAMES

„Co tam dělá?“ zeptal jsem se Goldie. Uvolněně jsem seděl u barového
stolku s notebookem před sebou, popíjel kávu a pozoroval ruch na pláži.
„Zrovna teď obdivuje vodu.“
Není doma. Není v supermarketu. Není v restauraci ani u mě. Je tam
venku, nechráněná, a to mě obrovsky znervózňuje. „Myslím, že Beau o té
bezpečnostní schránce neví.“
„Musí o ní vědět,“ odvětila Goldie. „Matka určitě nechala všechno jí.“
„Vyzvídal jsem, jak to jenom šlo, aniž bych vzbudil podezření, a nic.“ Co
když Beau neví, že Jaz k ní zanechala klíč? Co když o té schránce vůbec
netuší? „Sleduj ji, dokud nepřijedu,“ přikázal jsem jí a zastavil se pohledem
u dvou plážových lehátek nedaleko. Přes obě byl přehozený ručník a mezi
nimi stál kufřík. „Nespouštěj ji z očí.“
„Rozumím. Jak to jde?“
„Zatím se dívám.“ Vtom se u mého stolku zastavil nějaký muž a nervózně
přešlapoval. Byl zarostlý a měl na sobě otrhané oblečení. „Musím jít.“
Položil jsem mobil na stolek a rozhlédl se po okolí.
„Neměl byste cigaretu?“ zeptal se a ukázal na moji plnou krabičku
marlborek na stolku.
„Ne,“ odpověděl jsem nepřítomně a sáhl po notebooku. Necítil jsem se
ve své kůži, a to nejen z tohoto rozhovoru s mým novým kontaktem.
„Ale měl, přímo tady, koukněte.“
Podíval jsem se na něj. „Chcete cigaretu?“ zeptal jsem se, zvedl krabičku
a přendal si ji z ruky do ruky.
„Jo.“
„Tumáte,“ řekl jsem a krabičku mu podal.
Muž zaváhal, pomalu si krabičku vzal a já se rozhlédl po písku. Sáhl jsem
do kapsy, vytáhl z ní pár bankovek, položil je na stolek a zatížil je
zapalovačem. „Tohle chcete taky?“
On schoval cigarety do kapsy obnošeného kabátu. „Co jste zač, můj anděl
strážnej?“
Usmál jsem se. „Berte to jako dobrý skutek, který mi můžete oplatit.
Tamhle jsou dvě lehátka se žlutými ručníky. Přineste mi ten kufřík, co stojí
mezi nimi. Jednoduché.“
Muž se toužebně zadíval na hromádku bankovek. „To je všechno?“
„To je všechno.“
Pokrčil rameny a odšoural se po pláži. Já se pohodlně opřel, popíjel kávu
a sledoval ho. Dovlekl se pískem k lehátkům, vzal kufřík a nesl ho pryč.
Přesně jak jsem předpokládal, u nedaleké sítě přestali dva muži hrát
volejbal, obestoupili ho a odvedli ho z pláže.
Ušklíbl jsem se, zavřel notebook, uklidil si peníze i zapalovač, nenuceně
odešel z baru a zavolal Goldie. „Past,“ řekl jsem, aniž bych se ohlédl.
„Překvapený?“
„Vůbec ne.“ Poslední dobou je kriminálník, co není napojený
na Medvěda, naprostá rarita.
Rarita jsem i já, ale upřímně, tenhle Rus Sandy mě teď trápí nejmíň ze
všeho. Zneklidňuje mě, že Beau je někde venku. Její předvídatelnost byla
uklidňující. A ačkoli jsem na sebe na jednu stranu pyšný, protože začíná být
odvážnější a zase se podobat svému někdejšímu já, ani mě nenapadlo, jaké
to ve mně vyvolá pocity.
Nervozitu.
Mým cílem je vyčistit Miami od krys. Dosud jsem neměl pocit, že bych
ztrácel kontrolu, ale s tím, jak se Beau probouzí k životu, zdá se mi, jako
bych tančil na dvousečném meči.
Ať upadnu na kteroukoli stranu, bude to můj konec.
Kapitola 41
BEAU

V sedm patnáct jsem stála na břehu zátoky, opírala se o zábradlí a užívala si

ten nádherný výhled. Chodník u vody byl široký a prostorný a ti, co byli
ještě venku, měli dost prostoru spěchat, kamkoli je nohy nesly. Do pěší
zóny se místy rozlévaly zahrádky kaváren a restaurací, které se střídaly
s lavičkami sporadicky rozesetými po promenádě. Moře bylo klidné, pluly
po něm lodě a městský chaos se zdál daleko. Bylo to lepší, než jsem čekala.
Dopila jsem latté, zahodila kelímek do koše, a když mi v kabelce zazvonil
telefon, vytáhla jsem ho a zamířila ke vchodu do domu. Nadechla jsem se
a zvedla to. „Jamesi.“
„Kde jsi?“ zavrčel.
Trhla jsem sebou a překvapeně zastavila. „Neuvědomila jsem si, že bych ti
měla hlásit každý svůj pohyb,“ odsekla jsem a naštvaně zavěsila. „Pitomec,“
zabručela jsem, přinutila jsem nohy opět k pohybu a snažila se v sobě
probudit předešlé nadšení. Ušla jsem jen pár kroků, než mi znovu zavolal.
Promnula jsem si dlaní čelo a zavřela oči. K čertu s ním. A k čertu se mnou.
Mlčky jsem to zvedla.
„Omlouvám se,“ vydechl. „Nechtěl jsem znít tak úsečně.“
„Špatný den?“ Copak asi dělal? Jaké zařizování měl asi na práci?
„Už jsem měl lepší,“ odpověděl, čímž otázky střídající se v mé mysli ještě
rozvířil. „Tak kde jsi?“
„Proč?“
„Protože bych tě rád viděl.“
„Záleží taky na tom, co bych ráda já?“ opáčila jsem. Hloupé, já vím, ale
nehodlala jsem ho nechat žít v domnění, že za ním pokaždé přiběhnu
na zavolání, bez ohledu na to, jak moc bych si přála být jeho lékem
na všechno. Jenže ty jizvy nic nevyléčí.
„Přestaň s tím, Beau,“ řekl unaveně. „Kde jsi?“
„V Biscayn Bay.“
„Proč?“
„Podívat se na jeden byt.“ Má odpověď se setkala s tichem. „Říkala jsem
si, že už je načase, abych se od Dextera a Lawrence odstěhovala.“ Nechtěla
jsem si ani představit, jakou reakci tím vyvolám u strejdy. Nebude se mu to
líbit. Ne teď, když se seznámil s Jamesem.
„Zajímavé.“
„Co je na tom zajímavého?“ zamračila jsem se do země.
„V kolik máš prohlídku?“
„Za deset minut.“
„Budu tam. Pošli mi adresu.“
„Cože?“ vyhrkla jsem. „Vždyť to sem máš z bytu přes půl hodiny.“
„Kdo říkal, že jsem u sebe doma?“
Stáhla jsem ramena a začala se otáčet kolem dokola a pátrat očima
po okolí. Nebylo by to poprvé, co mě James sledoval. „Kde jsi?“ zeptala
jsem se. Najednou jsem se cítila pozorovaná a naskočila mi husí kůže.
„Právě tu něco řeším.“
V duchu jsem se zasmála. „To není odpověď na mou otázku.“ A navíc to
zní dost pochybně.
„Pošli mi adresu, Beau,“ poručil mi a zavěsil.
Pomalu a s nevolí jsem mu napsala zprávu, zatímco jsem si celou dobu
říkala… co se to tu sakra děje? Nemyslela jsem tím ty zvláštní věci, svoji
zvědavost nebo podivné náhody. Myslela jsem tím Jamese a sebe. Hledám
byt a on chce jít na prohlídku se mnou. Proč?
Přemýšlela jsem nad tím, zatímco jsem čekala před vstupem do budovy.
Myšlenky se mi točily v kruzích. Chce mi ho snad schválit? Ujistit se, že je
všechno v pořádku? Pohrávala jsem si s telefonem a rozhlížela se zleva
doprava, jestli ho někde nezahlédnu.
„Slečna Hayleyová?“
Otočila jsem se ke dveřím a spatřila mladého muže v tak těsném obleku,
že mu v něm prostě muselo být nepříjemně. „Vy budete Dean.“
Deanovi zasvítilo v očích. „Rád vás poznávám,“ řekl, přijal nabízenou
ruku, ale podržel ji o něco déle, než mi bylo příjemné. V očích se mu
doslova protáčel znak dolaru. Bylo mi jasné, na co myslí. Mladá zákaznice
platící hotově, navíc přišla sama. „Nápodobně,“ odpověděla jsem a protáhla
si prsty, aby mě pustil.
„Promiňte,“ řekl, hned mě pustil a já se nervózně usmála. „Můžeme?“
navrhl a rozmáchl se paží ke dveřím. Ohlédla jsem se přes rameno
po Jamesovi.
„Víte, vlastně ještě čekám na…“ zase jsem zavřela pusu. Na koho?
„Na doprovod,“ řekla jsem, když jsem Jamese nikde neviděla.
„Můžeme ji pustit nahoru, až dorazí,“ ujistil mě Dean a uvedl do vstupní
haly. Jestli nezařadí trochu zpátečku, tak mu ten úsměv snad roztrhne
obličej, napadlo mě. „Recepce funguje čtyřiadvacet hodin denně,“ spustil
a ukázal na přepážku, za níž seděl muž ve středních letech. Vypadal
neskutečně znuděně. No prosím, to je recepční. Otto rozhodně žádný
recepční není. Dean přivolal výtah, poodstoupil a věnoval mi kýčovitý
úsměv. „Předpokládám, že bezpečnost je pro vás důležitá.“
„Proč?“ zeptala jsem se, nastoupila do výtahu a Dean za mnou.
Zaváhal. Vypadal hrozně nervózně. „No,“ odkašlal si. „Není důležitá pro
každého?“ Další kýčovitý úsměv. Z toho se však už oklepal rychleji.
„Aha,“ povzdechla jsem si a zadívala se na panel s tlačítky přeskakujícími
po patrech vzhůru. „Předpokládala jsem, že jste to zmínil proto, že jsem
žena a single.“
„Božínku, to ne,“ zasmál se. „Já jsem moderní muž, slečno Hayleyová.“
V duchu jsem se usmála a přemýšlela, co si vlastně pod pojmem
„moderní muž“ představit. Ptát jsem se ho na to nehodlala. Nesnesla bych
pohled na to, jak se vykrucuje.
Dveře výtahu se otevřely. Vystoupila jsem a rozhlédla se po chodbě. Čistá.
Uklizená. Trochu chladná, ale byla to jenom chodba.
„Poslední dveře napravo.“ Dean mě nechal jít první. Nejspíš to bylo
součástí lozo e moderního muže.
Došli jsme až k dřevěným dveřím, vedle nichž se na stěně blýskala
destička s číslem 7.
„Pro některé šťastné číslo,“ prohodil Dean, strčil klíček do zámku,
odemkl, otevřel a vešel dovnitř jako první. Už to s tím moderním mužem
trochu přeháněl. „Majitel je na služební cestě, takže to tu máme jen pro
sebe.“ Další kýčovitý úsměv.
„Skvěle.“ Vešla jsem a rozhlédla se. Oči mi přirozeně zalétly k prosklené
stěně na jedné straně bytu. Nedalo se to sice tak docela srovnat
s Jamesovou skleněnou krabicí, nicméně od mého rozpočtu bych asi
nemohla čekat víc. „Úžasný výhled,“ podotkla jsem, došla k oknu a zadívala
se na nebe.
 Dean se ke mně připojil a podal mi obálku. „Detailní informace.“
Vzala jsem si ji, přestože jsem je už znala. „Jak se k prodeji staví vlastník?“
zeptala jsem se a zamířila do kuchyně na druhé straně pokoje.
„Nijak na něj nespěchá.“
Usmála jsem se a otevřela několik zásuvek. V překladu: nesnažte se stlačit
cenu níž. „Ale já platím hotově a ráda bych postupovala rychle,“
poznamenala jsem a pustila vodu z kohoutku. „To je snad trochu výhoda,
mám pravdu, Deane?“
Dean se trochu zasmál a odložil si kožené desky na kuchyňský ostrůvek.
„Jak jsem říkal, nijak na to nespěchá, ale jsem si jist, že bych vám to uměl
zařídit, Beau.“
Takže teď už se oslovujeme křestními jmény? „Za předpokladu, že o to
budu stát,“ upozornila jsem ho a zamířila dál do bytu přes prostorný, ale
zároveň útulný obývací prostor. Potřebovalo to vymalovat, stěny byly
odřené a ušmudlané. „Ložnice jsou tudy?“
„Ano, se dvěma skutečně velkorysými koupelnami.“
Vstoupila jsem do hlavní ložnice, jejíž velikost mě příjemně překvapila.
„Pěkný prostor,“ prohlásila jsem, zatímco jsem se procházela sem a tam
po smetanovém koberci.
„Koupelna je hned tady.“
Vydala jsem se směrem, kterým ukazoval, a vešla dál. Nepřeháněl.
Opravdu velkorysé. Minimalistická walk-in sprcha, vlastně jen skleněná
příčka ukotvená k protější stěně stříbrnou tyčí.
„Tak co vy na to?“ zeptal se Dean stojící ve dveřích.
V duchu jsem trochu krotila své nadšení. „Má to potenciál,“ odpověděla
jsem tiše a přejela dlaní po dýhované desce pod umyvadlem.
„Smím se zeptat, co děláte, Beau?“ nedal mi pokoj a prohrábl si rukou
uhlazené vlasy. Co dělám? Dobrá otázka. Zrovna teď visím někde mezi
nebem a peklem. Obvykle bych se rozptylovala malováním, ačkoli tomu
jsem v poslední době taky moc nedala. Musím dokončit Jamesovu
pracovnu.
Od Deanovy otázky mě zachránilo zvonění telefonu. James. Vzala jsem to
a nakoukla do toaletní skříňky se zrcadlovými dvířky. „Ahoj, už jsem
uvnitř. Počkej na recepci.“ Zavřela jsem skříňku a otočila se k Deanovi,
který přikývl, vytáhl telefon a zavolal recepčnímu.
„Ano, doveďte ji nahoru.“ Položil to a uklidil mobil do kapsy. „Pustím ji
dovnitř.“
„Díky.“ Šla jsem za ním a škodolibě se těšila na tu chvíli, až Dean zjistí, že
můj doprovod není ona, ale on. Urostlý on. Nádherný on. Silný on. Prošli
jsem obývacím prostorem, a když jsme míjeli kuchyni, uslyšela jsem
netrpělivé zaklepání.
Zastavila jsem se vedle Deana, který s širokým úsměvem otevřel dveře.
„Dobrý den, já jsem…“ Pak o pár kroků couvl a úsměv ho opustil.
„Tohle je můj doprovod,“ řekla jsem a zuřivě se kousala do rtu, abych se
nezačala smát. „Jamesi, to je Dean, realitní makléř.“
James si hned všiml, že se neúspěšně snažím skrýt pobavení, a tázavě se
na mě podíval. V kalhotách a košili s rozhalenkou mu to moc slušelo.
Na sobotní pochůzky byl oblečený nějak moc slušně.
Pak jen něco naštvaně zabručel a zamračil se na Deana. Chudák makléř
se choval jako vyměněný, najednou jen nejistě těkal očima.
„Co myslíš?“ zeptala jsem se Jamese ve snaze vytrhnout ho z té podivné
nálady. Třeba jsem ji způsobila já. Kdo ví. Nejspíš ano.
„Myslím, že si to tu potřebuju víc prohlédnout,“ řekl tiše a zamířil
do kuchyně. Já šla trochu ostražitě za ním. „Vyjel po tobě?“ vyzvídal se
znechuceným výrazem, ani zdaleka tak tiše, jak by se slušelo.
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Vadilo by to?“
„Ano.“ Nebral si žádné servítky, a ještě se zamračeně otočil. Taky jsem se
ohlédla a zjistila jsem, že Deanův kýčovitý úsměv je teď o dost nervóznější.
„Hodně by to vadilo.“
„Proč?“ zeptala jsem se, aniž bych si byla jistá, že chci znát odpověď.
James se na mě tázavě podíval a očividně ho napadlo totéž. Chci to slyšet?
Je to snad další záchvat žárlivosti? Něco mi říkalo, že se to ještě dozvím.
„Ještě se tady s Beau porozhlédneme,“ oznámil Deanovi, aniž by ze mě
spustil oči. Vypadal výhrůžně. A neskutečně přitažlivě. Začala jsem se
trochu ošívat a Jamesovi to neušlo.
„Jistě.“ Dean se posadil na barovou stoličku. „Nespěchejte.“
„Nebudu.“ James mi pokynul hlavou a já se zhluboka nadechla. Trochu
se mi roztřásla kolena, když mě popadl za ruku a táhl mě hlouběji do bytu.
V zádech jsem cítila Deanův pohled.
„Obývák,“ hlesla jsem rozechvěle. Po celém těle mi naskočila husí kůže.
„Krásný.“
 „A ten výhled.“ Ohlédla jsem se přes rameno a rozpačitě se usmála,
protože nás Dean pořád trochu znepokojeně sledoval.
„Skvělý,“ zamručel James.
„Jídelna,“ ukázala jsem poslepu někam ke stolu a židlím, které tam někde
musely být.
„Úžasná.“ Nevzrušeně mě táhl dál.
„Jamesi,“ sykla jsem, jakmile Dean zmizel z dohledu a James mě dovlekl
do ložnice. „Ložnice,“ vydechla jsem a James mě pustil, položil mi dlaň
na rameno a vedl mě dál. Do koupelny. Uslyšela jsem, jak si rozepíná pásek
a vytahuje ho z poutek. Proboha. Rozum na mě řval, ať to zastavím, ale tělo
po něm doslova dychtilo. „Koupelna,“ zašeptala jsem, když za námi
zaklaply dveře. Kabelka mi vyklouzla z ruky a dopadla na podlahu, a když
jsem nás zahlédla v zrcadle, tyčil se za mnou, připravený k úderu. Žárlivost.
Majetnickost. Měl to doslova napsané na čele.
Na něco se zadíval. Byla to ta kovová tyč, která držela skleněnou
sprchovou zástěnu. Tak to nemůžu odmítnout. A on stejně vypadal, že by
odmítnutí nepřipustil.
Došla jsem ke sprše, zastavila se pod tyčí a zvedla ruce. On ke mně
okamžitě přiskočil a zkušeně se nade mnou pustil do práce, zatímco mě
spalujícím pohledem varoval, ať se neopovážím vycouvat. Nevycouvám.
Nemůžu. Na přemýšlení nebyl prostor. Veškerou mou mysl si uzurpoval
chtíč. Byla jsem z Jamese úplně šílená, a přesto to byl jeden z nejhezčích
pocitů, jaké jsem kdy zažila. A přesto jsem si uvědomovala, že to, co se tu
chystá, nemá zbavit zlosti, bolesti a strachu mě, ale jeho. Že mi chce ukázat,
že patřím jen jemu. Že on potřebuje mě. Ovšem čistě sexuální vztah by
neměl vzbouzet majetnickost nebo žárlivost.
Kůže jeho pásku mě hřála na zápěstí. Vzhlédla jsem a uviděla své ruce
spoutané nad hlavou. Vydechla jsem. Srdce mi bušilo jako zběsilé. Ucítila
jsem na tváři Jamesovu dlaň a podívala se na něj. Ještě nikdy jsem v jeho
pohledu neviděla takové odhodlání. Ten makléř by sem mohl kdykoli
vtrhnout, ačkoli po setkání s Jamesem si to nejspíš pořádně rozmyslí. I tak
by to vědomí mohlo Jamese rozpálit ještě víc. Riziko. Sám to říkal. Sama
dobře vím, že mu nevadí, když se někdo další dívá.
Bože, co to dělám?
„Chyběl jsem ti?“ zeptal se a sjel prsty ke kno íčkům mé košile. Rozepínal
je jeden za druhým, zatímco já lapala po dechu a hledala slova. „Beau?“
Jeho ruce se zastavily. Naklonil hlavu a zaplálo mu v očích. Čeká
na odpověď. Nespěchal. Bylo mu opravdu úplně jedno, že by nás Dean
mohl přistihnout. „Chyběl jsem ti?“
„Tohle mi chybělo,“ řekla jsem tiše. Měla jsem za sebou dlouhý den, byla
jsem roztěkaná a střídavě jsem myslela na Jamese, Lawrence, Zinneu
a na to, jestli už se Nathovi podařilo zjistit něco o mámě.
„Tohle jsem já,“ prohlásil stroze. „Tohle jsme my.“
„Co tím myslíš?“
Rozepnul mi košili a stáhl mi košíčky podprsenky. Trhla jsem sebou a pak
ještě silněji, když mi položil ruce na prsa a pevně je stiskl. „Tím myslím, že
bez nás dvou by žádné tohle nebylo.“ Rozepnul si kalhoty a několik
kno íčků košile, přetáhl si ji přes hlavu a vzápětí mi stáhl džíny
ke kotníkům, čímž mi spoutal i nohy. Zvedla jsem oči ke stropu. Každá
buňka v těle se mi chvěla nebezpečně sílícím vzrušením. Pokud přeroste
únosnou míru, začnu vykřikovat jeho jméno. Přesto jsem stále dokázala číst
mezi řádky jeho slov. Tímhle mi po svém sděloval, že tohle smí se mnou
dělat jedině on. Žádný další muž. Nikdo další. Jen on.
„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se, protože jsem si uvědomovala, že dokud
mi nemůže roztáhnout nohy, na penetraci nedojde. „Řekni mi, co chceš
dělat.“ Chtěla jsem se připravit. Jak bláhové. Na Jamese se nikdy připravit
nemůžu. Ale i tak můžu být připravená se mu oddat. Kdykoli.
Když neodpověděl, znovu jsem se na něj podívala. On svíral svůj pevný
penis v dlani a pomalu se hladil. Svaly na prsou se mu nádherně vlnily.
„Můj bože,“ vydechla jsem, protože jsem pochopila, jaké mě čeká mučení,
když se nebudu moct dotýkat jeho ani sebe. Z tohohle není úniku. Bude to
peklo. „Jamesi.“ Prosebně jsem se na něj dívala a vrtěla hlavou. Došlo mi,
že budu zcela závislá na jeho vůli, a něco mi říkalo, že nemá zrovna
vstřícnou náladu. Přičítala jsem to Deanovi. A nebo Jamesově přehnané
majetnickosti.
Věnoval mi chlípný úšklebek. Téměř oplzlý. Vědoucí. „Chci tě jen pro
sebe,“ zašeptal a vsunul ztopořený penis do mezery mezi mými stehny.
Vykřikla jsem, prohnula se v zádech a snažila se vyprostit z pout. „Tohle
snad vadí, Beau?“
„Přestaň,“ prosila jsem, zatímco obkroužil žaludem můj klitoris a volnou
rukou mě chytil za bradu.
„Chceš, abych přestal?“ zeptal se, zajel mi palcem do úst a pohrával si
s mým jazykem. „Tak řekni moje jméno.“
„Které?“ vydechla jsem a pak znovu vyjekla, protože jeho penis změnil
směr pohybu a pronikl ještě o něco hlouběji.
„To jméno, které znáš.“
Všechny svaly v klíně se mi vzrušeně chvěly, jak se ho snažily pohltit.
Zaťala jsem zuby okolo jeho palce a přimhouřila oči. „Přestaň,“ přikázala
jsem mu. On věděl, že nechci, aby přestal s tímhle. Přikazovala jsem mu,
aby mě přestal trápit.
„Ty přestaň,“ odvětil. Pak vysvobodil palec ze sevření mých čelistí, popadl
mě za vlasy na zátylku a začal se mezi mými stehny pohybovat rychleji,
čímž mě přiváděl k šílenství. Všechny mé nervy byly z jeho blízkosti
v pozoru a chvěly se očekáváním. Naše jazyky se propletly, naše zuby
na sebe narazily, naše sténání se slilo v jedno. „Jsi tam dole úplně
rozžhavená, Beau,“ hlesl, načež mě kousl do rtu a vrátil se k neobratnému
chtivému polibku.
Horko mi stoupalo až do hlavy. Svaly mi začínaly tuhnout. Hladově jsem
ho líbala a dál se snažila vysvobodit ruce z pout. Cítila jsem, že se blížím
k vrcholu, a bylo mi jasné, že Dean to rozhodně uslyší. „Jamesi,“ řekla jsem
varovně, ačkoli on to určitě poznal sám.
Vtom se ode mě odtáhl, v klíně i ústy, a já rozladěně zamručela. Sklonil se
a stáhl mi džíny i s žabkami. Roztáhl mi nohy a hladce do mě vklouzl. Nijak
mě nedržel ani nepodpíral.
„Ano,“ zašeptala jsem a opřela se čelem o jeho rameno. „Ano, ano, ano.“
On zasténal, zastavil se, ovšem samotná jeho přítomnost ve mně znovu
probudila můj blížící se orgasmus. „Co tvoje ruce?“ zeptal se. Pořád zněl
odměřeně.
„Necítím je,“ přiznala jsem. Jako by se mi veškerá krev nahrnula jen
do hlavy a do klína. „Skonči to,“ přikázala jsem mu, ale on si se mnou jen
škádlivě pohrával. Pak se sklonil k mému krku a začal mě na něj líbat, až
nečekaně něžně.
„Tohle nikdy neskončí,“ řekl.
Otevřela jsem oči a zadívala se ke dveřím. „Dobře.“ Zvedla jsem hlavu
a pohlédla mu do očí. V jeho pohledu bylo tolik svobody. Tolik příslibu.
A tolik tajemství. Aniž bych se přestala dívat, sklonila jsem hlavu k jeho
ústům a jemně ho kousla do rtu. On mě políbil a pak se znovu začal
pohybovat. Rytmicky přirážel, beze spěchu, nijak naléhavě. Ale můj
orgasmus se blížil, a když mi James zaryl prsty do stehen a ztuhly mu boky,
poznala jsem, že je na tom stejně. Dosáhli jsme vrcholu společně a oba jsme
se začali chvět a sténat jako zajatci rozkoše. Tiskli jsme se k sobě. James si
uvolnil jednu ruku, chytil se tyče nad námi, přitáhl se a oba nás nadzvedl.
Třásli jsem se a přerývaně oddechovali, v klitorisu mi tepala krev a já všemi
svaly svírala Jamese v sobě.
Pak se zklidnil a já se uvolnila. Pásek se mi bolestivě zařezával do zápěstí.
Oba jsme dál zhluboka dýchali. „Říkám ne,“ vydechl na mé rameno a já
zavzdychala.
„Tobě se tady nelíbí?“
„Ne.“
„Co se ti nelíbí?“
James se ode mě odtáhl, postavil mě na zem a uvolnil opasek. „Nelíbí se
mi představa, že bys žila sama.“ Ruce mi bezvládně klesly k tělu. Trochu
jsem sykla bolestí a Jamesovi to neuniklo. Zvedl nejprve jednu a potom
i druhou moji ruku, vmasíroval do nich trochu života a zkontroloval stav
pohmožděnin. Znovu byly zarudlé a sedřené. „Nechápu, proč prostě
nezůstaneš u strýce. Nač ten spěch?“
„O žádný spěch se nejedná, jelikož u Lawrence žiju už skoro dva roky.“
„V čem je tedy problém?“ zadíval se na mě a já v jeho chladných očích
zahlédla něco, co ještě nikdy dřív. Starost. Byla jsem si jistá, že to je starost.
Překvapilo mě, že mě nabádá, abych zůstala u Lawrence i potom, co na něj
byl strejda tak hrubý. Takže v tom bylo něco víc?
„Žádný problém nebyl, ale teď mě přesvědčuješ, že tady nějaký problém
je.“ Jemně jsem se vyprostila z jeho sevření, sehnula se pro džíny a během
oblékání jsem ho pozorně sledovala. „Budíš ve mně podezření,“ připustila
jsem, ačkoli jsem netušila proč. Vždyť je to obyčejný burzovní makléř,
proboha. Je bohatý, žije ve skleněném zámku, co má kamery úplně všude,
a bez ostychu spí s náhodnými lidmi. Jenže vše, co jsem o něm zjistila, vede
jen k dalším otázkám a já se pomalu dostávám do bodu, kdy začínám
prohrávat bitvu s vlastní hlavou, která mi opakuje, abych se na nic neptala
a nic neposlouchala. Vem si jen to, co chceš, Beau. Jenom to a nic jiného.
„Tak je tu nějaký problém?“
James si zapnul kalhoty, oblékl si košili a zastrčil ji dovnitř. „Proč se mě
ptáš, jestli je tu nějaký problém? Protože kdyby byl, řekneš mi, že nechceš
slyšet, co to je,“ procedil skrz stažené rty a já se zamračila.
„Já ty tvoje pitomý hádanky vážně nesnáším.“ Těžkou rukou jsem si
zapínala kno íčky košile a James mě mlčky pozoroval, zatímco si omotával
pásek kolem ruky.
„Nejsou to žádné hádanky, Beau,“ řekl, došel ke mně a jemně mi zlíbal
rty. „Ale i kdyby byly, tak odpovědi na tebe čekají přímo tady.“
Ztratila jsem se v jeho pozornosti. Jako vždycky. „Štve tě, jak moc nechci
znát tvoje tajemství?“ zeptala jsem se mezi polibky a objala ho paží kolem
krku.
„Ne. Štve mě, jak moc ti je chci všechny prozradit.“ S tím mě chytil pod
zadečkem a zvedl do náručí. Objala jsem ho nohama a trochu se zaklonila,
abych mu viděla do obličeje. Do jeho nádherného, mužného, přitažlivého
obličeje. Políbila jsem ho do koutku jeho nadpozemských rtů a zajela mu
rukama do vlasů. A zatímco jsem vdechovala jeho vůni a uvolnila se, moje
mysl zjevně nějak rozklíčovala Jamesovy nekonečné narážky.
Jeho druhé jméno. Jak moc mi to chce říct. Jak je přesvědčený, že mě čeká
víc, než pro co jsem si přišla. Jeho dnešní zařizování.
Ach můj bože.
Bylo to celé tak dokonale snadné, že mě to přece mělo napadnout už
dávno.
Zadívala jsem se na stěnu za jeho ramenem a změť myšlenek se mi
konečně rozmotala.
James je táta. Má dítě.
Odtáhla jsem se a tázavě se na něj zadívala, zatímco mi v hlavě vířily
myšlenky stokilometrovou rychlostí. Jak mi to mohlo uniknout? Vadí mu,
jak moc mi to chce říct, protože podělit se o tuhle část života znamená, že je
to vážné. Něco takového člověk udělá, jen když už zvažuje, že by toho
druhého svému dítěti představil. Nebo ne? Přemýšlí, že by mě představil?
Co by to znamenalo? Já? A dítě? Do háje, nemůžu přece ventilovat svoje
zoufalství před dítětem.
Pokusila jsem se mu nějak vyprostit, ale on mě pevně držel v náručí. Jen
se sehnul pro mou kabelku. Pak se otočil a zamířil z koupelny ven. Zahlédla
jsem v zamlženém zrcadle svou tvář. Pokřivenou. Nejasnou. Rozmazanou.
Ani jsem se neobtěžovala ho žádat, aby mě postavil na zem. Stejně bych
asi nebyla schopná chůze, ne po takovém orgasmu a ne ve stavu, kdy jsem
byla natolik pohlcena svým nejnovějším odhalením.
„Říká ne,“ oznámil James Deanovi, zatímco mě odnášel z bytu.
Dean s naprosto nechápavým výrazem vstal z barové židličky, došel
doprostřed pokoje a jen se za námi díval. Pokrčila jsem rameny a věnovala
mu letmý provinilý úsměv, než za námi zapadly dřevěné dveře.
James mě postavil na nohy, teprve když jsme nastoupili do výtahu. „Co
je?“ zeptal se, pozorně se na mě zadíval a poslepu stiskl tlačítko přízemí.
Nelíbilo se mi to. Ani trochu. Nedokázala jsem se na něj podívat. Dát se
dohromady s chlapem, který má dítě, není žádná legrace. Znamená to
velkou odpovědnost. A já na to nejsem připravená. Navíc jsem se cítila
strašně, ale musela jsem si přiznat, že mě to vlastně dost naštvalo. Naštvalo
mě, že mi zničil iluzi. A zkazil mi únik.
„Nic.“ Děkovala jsem všem svatým, že mi zrovna v tu chvíli zazvonil
telefon, ovšem když jsem zjistila, že volá Nath, naplnilo mě to úlevou
a hrůzou zároveň. „Promiň,“ řekla jsem a vystoupila z výtahu, jakmile se
otevřely dveře. „Tohle musím vzít.“ Zamířila jsem k pohovkám v hale, ale
zůstala jsem stát. „Nathe?“
„Ahoj, máš čas?“ vyhrkl bez pozdravu, aniž by se zeptal, jak se mám.
Zněl napjatě, nenamlouvala jsem si to. Ale Nath přece napjatě nikdy
nezní. Je tak v klidu, jak jen člověk může být. „Teď?“
„Jo, teď.“
„Je všechno v pořádku?“
„To nevím,“ odpověděl a já ucítila, jak mi ztuhly všechny svaly v těle.
„Jde o mámu?“
„Můžeš přijet ke mně?“
„Jako k tobě domů?“ Ještě nikdy, nikdy jsem se s Nathem nesešla u něj
doma. Vlastně myslím, že jsem ani nikdy nevkročila do domu, kde bydlí.
Vyzvedávala jsem ho tam. Čekala přede dveřmi, když si potřeboval pro
něco skočit. Ale uvnitř jsem ještě nikdy nebyla. Vždycky tvrdil, že tam má
moc velký nepořádek a že se stydí za to, jak strašný je bordelář.
„Za hodinu,“ oznámil mi, aniž by mi odpověděl. Sjela jsem pohledem
k obrazovce. Začalo mě svrbět po celém těle, což se mi vážně nelíbilo. Zněl
tak vystresovaně.
 „Všechno dobrý?“ zeptal se James, který se ke mně opatrně blížil.
„Jo.“ Couvla jsem. Ačkoli se mi ten telefonát s Nathem nezamlouval,
skýtal mi dokonalou příležitost získat od Jamese nějaký odstup, abych si
mohla utřídit myšlenky. „Jedna kamarádka mě potřebuje. Musím jít.“
James nedokázal skrýt své rozladění. Ani podezíravost. Potřebovala jsem
ho ale přesvědčit, že o nic závažného nejde, jinak bych musela otevřít
plechovku plnou červů, které jsem s Jamesem nechtěla ani v nejmenším
probírat. „Trable s chlapy,“ pokrčila jsem rameny. „Zavolám ti později?“
Tohle tedy nečekal. „Jasně,“ odpověděl, jakmile se sebral. „Můžu tě
někam odvézt?“
„Mám tady auto,“ řekla jsem a ukázala bezcílně někam ke zdi. „O kus dál
na ulici, ale díky.“ Tvářil se čím dál odměřeněji. Pokusila jsem se to zvrátit
tím, že jsem k němu došla a políbila ho na tvář, abych se ho pokusila
přesvědčit, že jsem v pohodě, znovu a lépe. Nebyla jsem v pohodě. Ani
náhodou.
Měla jsem v plánu jen letmý polibek, ale James mě pevně objal a přitiskl
k sobě. Svíral mě doslova jako svého vězně. Tolik jsem se snažila opětovat
něžné doteky jeho jazyka v mých ústech, jenže myšlenkami jsem už byla
úplně jinde, což mi ve společnosti jeho polibků zatím vždycky přišlo zcela
nemožné. Bylo to tak smutné z tolika důvodů. Copak jsem se s ním
nezačala vídat právě proto, abych před svými myšlenkami utekla?
„Musím jít,“ zašeptala jsem, položila mu dlaně na prsa a odstrčila ho.
Pak jsem se otočila a odešla.
A neohlížela jsem se.
Kapitola 42
JAMES

Zůstal jsem sám ve vstupní hale a v tu chvíli jsem byl nejspíš ten
nejnaštvanější člověk v celém Miami. Co se to sakra právě stalo? Neztrácel
jsem čas a vydal se v bezpečné vzdálenosti za ní. Zahnula rychlým krokem
za roh. Fascinovaně jsem sledoval, jak neustále přechází z jedné strany ulice
na druhou. Než se dostala na její konec, přešla ji třikrát. Vyhýbala se větším
skupinám lidí na chodníku. Opouštěla rušnou část ulice tak, jak bylo
potřeba. A to tady chce žít?
Pak zabočila za další roh. Než jsem tam došel, byla už v polovině další
ulice. V dálce jsem zahlédl její polomrtvý starý sporťák. „Sakra,“ zabručel
jsem a v duchu si lokalizoval vlastní auto. Půl míle daleko. Vytáhl jsem
telefon, zavolal Goldie a přesně jí vysvětlil, kde se nacházím.
„Jsem dvě minuty od tebe,“ řekla.
„Tak ať jsi tu za minutu.“ Znovu jsem se rozhlédl po silnici a zhodnotil
svou situaci. Beau zmizí ještě dřív, dokonce i v té staré rachotině, které říká
auto. „Kurva.“ Na druhé straně přes ulici jsem zahlédl obchod
s potravinami. Venku stály bedny s čerstvým ovocem a zeleninou.
Zpomal ji.
Přeběhl jsem tam, chytil ze strany jednu z beden, převrátil ji a vysypal
na ulici nekonečnou záplavu ovoce. Ihned jsem zaslechl skřípění brzd.
Uprostřed silnice zastavil nějaký taxík a začal vztekle troubit. Rychle se
za ním vytvořila kolona, která Beauino auto uvěznila na parkovacím místě.
Znovu jsem vytáhl telefon a v chůzi znovu vytočil Goldie. „Vezmi to
od severu.“ Než jsem podél zdí domů došel na konec ulice, Goldieino auto
už stálo o deset aut v koloně dál.
Naskočil jsem na sedadlo spolujezdce.
„Co se děje?“ zeptala se. Šinula se pomalu kolonou a natahovala krk, aby
viděla dál.
„Nemám nejmenší tušení. Byla v pohodě, pak vzala nějaký hovor
a vystřelila pryč,“ řekl jsem a ukázal na její auto dál před námi, jehož nos
vyčuhoval z parkovací řady.
 „A co tady dělala?“
„Byla si prohlédnout jeden byt, který nebude kupovat.“ Zapnul jsem si
pás. Goldie se začala zvolna rozjíždět. Vycítil jsem, že neví, jestli se víc
soustředit na mě, nebo na okolní provoz. „Nic neříkej.“
„Jdi do prdele,“ zasmála se. „Tak na co myslíš?“
Na co myslím? Dokážu vůbec myslet? V hlavě jsem měl totální zmatek.
„Prostě ji sleduj,“ zabručel jsem, když se kolona rozjela a my začali
zrychlovat. Někdo před námi Beau pustil. Než vyjela, vyděsila všechny
přítomné v okruhu půl míle pekelnou ránou z výfuku.
„No to mě poser,“ vydechla Goldie. Souhlasně jsem přikývl a zaostřil
na tu smrtonosnou past, v které Beau odjížděla… kam vlastně?
To jsem nevěděl, ale zuřil jsem vzteky.
Kapitola 43
BEAU

Burácela jsem v autě směrem k Nathovu bytu – rekonstruované nadstavbě

nad řadou garáží. Vypnula jsem motor, vysedla a celou váhou se opřela
o dvířka Dolly, aby se zavřela. Podívala jsem se do francouzského okna.
Nesvítilo se v něm. Ne že by venku byla úplná tma, ale uvnitř už rozhodně
nemohlo být dost přirozeného světla.
Došla jsem ke dveřím a zaklepala. Od chvíle, kdy jsem s ním mluvila,
jsem ze sebe nedokázala setřást ostražitost. Každý kousek mého já se děsil,
co se mi chystá říct. Zevnitř jsem neslyšela žádný pohyb. Dveře se
neotevíraly, ani se neozvaly kroky na schodech. Znovu jsem zaklepala,
přimhouřila oči a naklonila se ke dveřím ve snaze zahlédnout za mléčným
sklem aspoň něco. Marně.
Zase jsem se narovnala a začala usilovně přemýšlet. „Kde jsi?“ zabručela
jsem si pro sebe a znovu zaklepala, tentokrát už silněji, neodkladněji. Sakra,
měla bych se víc ovládat. Co by udělala stará Beau? Jednou policajt…
Nemyslelo mi to. „Nathe?“ zavolala jsem, couvla a zadívala se nahoru
do okna. „Nathe!“
Nath nikde.
Vytáhla jsem telefon, vytočila jeho číslo a rozhlédla se po ulici po jeho
autě. Taky nikde. Mohl ho mít ale zaparkované v garáži. Hovor spadl
rovnou do hlasovky. Žádnou zprávu jsem mu nenechala. Místo toho jsem
znovu zaklepala. A zas a znovu a zas a znovu. „Zatraceně,“ zavrčela jsem
a zkusila zavolat jinam. Jelikož jsem od Natha neměla žádnou zprávu
a nebylo po něm nikde ani stopy, začaly se mé obavy zvětšovat s každou
minutou.
Ollie to zvedl hned. „Ahoj, tady Beau,“ řekla jsem a začala pochodovat
přede dveřmi do Nathova bytu sem a tam, aniž bych spustila oči z okna.
„Mluvil jsi dnes s Nathem?“
„Jo, vlastně před chvílí.“
„Kde?“
„V kanceláři.“
 „A byl v pořádku?“
„Jo, řekl bych.“
„Víš to jistě?“
„Co mají všechny ty otázky znamenat, Beau?“ zeptal se Ollie unaveně.
Zavrtěla jsem hlavou a ztěžka vydechla ve snaze vzít do hrsti rozum
a zaplašit strach. „Měla jsem se s ním sejít, u něj doma. Ale není tady.“
„No tak, určitě o nic nejde,“ pokusil se mě ujistit. Jenže Ollie neví, co vím
já. Zarazila jsem se. Co vlastně přesně vím?
„Zkoušela jsem mu i několikrát volat.“
„Nejspíš ho odvolali někam na místo činu.“
Došlo mi, že všechno, co Ollie říká, dává smysl. Snad je to i pravda. Už
mockrát jsme s Nathem měli něco domluveného a museli jsme na poslední
chvíli změnit plány, protože měl v práci nějakou pohotovost. Mrtvolu nebo
ozbrojenou loupež. Ale vždycky zavolal. Nebo napsal. „Mohl bys to ověřit?“
požádala jsem ho s vědomím, že se chytám stébla. Byly doby, kdy by mi
Ollie řekl cokoli, co bych chtěla vědět, protože jsem byla jednou z nich.
Jenže to už nejsem.
„Dobře víš, že nemůžu, Beau.“
V duchu jsem se zasmála. „Ale můžeš a taky bys to udělal, kdybych byla
pořád policajt.“
Následovala chvíle ticha, když nepočítám to, že jsem dál neúnavně bušila
na Nathovy dveře. „Dobře, uvidím, co zjistím,“ ozval se pak Ollieho
poražený hlas.
Přestala jsem tlouct. „Díky.“
„Není zač. A teď jdi domů, než někdo z Nathových sousedů zavolá
policii.“
„Žádné sousedy nemá,“ poznamenala jsem a rozhlédla se po garážích,
na nichž stál jeho byt. Kdyby sousedy měl, byla bych bušila i na ně, abych
zjistila, jestli o něm něco neví nebo ho neviděli.
„Běž domů, Beau,“ zopakoval jemně Ollie. „Já ti zavolám.“
Vzdala jsem to a vrátila se zpět k autu. Ještě naposledy jsem se podívala
do okna. „Už jdu,“ řekla jsem, zavěsila, nasedla do Dolly a plná obav
nastartovala.
Co by sakra mohlo Natha až tak zaměstnat?
Kapitola 44
JAMES

Pomalu jsem vystoupil zpoza rohu a díval se, jak se za jejím autem kouří
ulicí. Goldie zastavila se staženým okénkem vedle mě. „Sleduj ji,“ poručil
jsem a ona ihned vyrazila, bez řečí. Taky cítila, že se něco děje, že nejde jen
o mou špatnou náladu.
Pohlédl jsem na stavbu nad garážemi. Zhodnotil střechu, okna i dveře.
Pak jsem se rozhlédl po okolí po kamerách a lidech, načež jsem se
jednoduše vydal přes ulici a vyndal z peněženky kreditní kartu. Pak jsem si
vytáhl košili z kalhot, jednu ruku strčil pod záhyb, vzal za kliku dveří,
vsunul do rámu těsně u zámku kreditku a maličko ho nadzvedl. Dveře
povolily. Otevřel jsem jen o kousek a čekal, jestli zaslechnu pípání, které by
značilo, že je uvnitř alarm. Nic. Nakoukl jsem dál, jestli tam nejsou nějaké
senzory. Nic.
Tak jsem vešel, zase za sebou zavřel a znovu se pozorně zaposlouchal.
Ticho.
Tiše, pomalu a opatrně jsem vyšel nahoru po schodech do bytu. Ocitl
jsem se v otevřeném prostoru nad garážemi. Jako první mě zarazilo, jak
dokonale je tam uklizeno. Byl bych dal krk za to, že uvnitř bydlí nějaká
žena. Dokud jsem nezahlédl výzdobu stěn. Všechno ženy. Všechny nahé.
Všechny abstraktní.
Ale nikde žádné fotogra e. Prošel jsem menší kuchyní do ložnice. Ta
rozhodně patřila chlapovi. Na židli v rohu ležel notebook. Došel jsem
k němu a dřepl si. Stiskl jsem kloubem jednu z kláves a obrazovka se
rozsvítila. Přesně ve chvíli, kdy mi v kapse začal vibrovat telefon. Vytáhl
jsem ho. „Otto?“ řekl jsem s pohledem upřeným na stavovou zprávu
dožadující se hesla.
„Ten telefon s předplacenkou, na kterej přišla zpráva z Hadova mobilu
nařizující vraždu Jaz Hayleyový.“
„Co s ním?“
„Včera v noci ho někdo krátce zapnul.“
Pomalu jsem se postavil a začal těkat pohledem kolem sebe. „Vystopuj
ho.“
 „Už se stalo,“ zamručel Otto, který byl vždycky o krok napřed. „Posílám
adresu.“ Vzápětí mi mobil zacinkal. Odtáhl jsem si ho od ucha a otevřel
zprávu. „Právě zjišťuju, kdo tam bydlí.“
„Do prdele,“ vydechl jsem, zvedl oči od telefonu a znovu se rozhlédl
kolem sebe.
„Poznáváš ji?“
„No kurva.“
„Budu to brát jako ano.“
„Právě jsem tady.“
„Cože?“
„Jsem tady. Stojím v ložnici.“
„Do hajzlu, to si ze mě děláš srandu?“
„Ne. Kdo tu sakra bydlí, Otto?“ vyhrkl jsem, došel k oknu a rozhlédl se
po ulici dole.
„Dej mi vteřinu, už to bu…“ vtom ztichl a mně se rozbušilo srdce.
„Kurva.“
„Co je?“
„Jsi v bytě agenta FBI Nathana Butlera.“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. „Butler je jejich spojka uvnitř.“
Zavěsil jsem a cestou k nočnímu stolku vytočil Goldie. Prohlédl jsem si
obsah šuplíku. Nic.
Zase jsem ho zasunul v okamžiku, kdy to Goldie zvedla. „Jede
na východ,“ oznámila mi. „Domů?“
„Nathan Butler je jejich vnitřní spojka,“ vyhrkl jsem a vydal se z ložnice
pryč. „Nespouštěj z Beau oči.“ To mě poser, celou tu dobu? Její přítel?
Zavěsil jsem a zmizel odtamtud. V hlavě jsem měl totální zmatek.
Neustále jsem se vracel k tomu, že Butler Beau zavolal a ona sem hned
vyrazila.
Aby ji zabil?
Kapitola 45
BEAU

Cestou domů jsem válčila s volantem a s touhou zahnout k Jamesovi a najít

u něj únik. Ovšem rychlá rekapitulace mých dosavadních závěrů mě hned
postavila zase do latě. Navíc ve mně znovu probudila tu nepochopitelnou
zášť. Je něčím tátou. Je otcem. Je zodpovědný za další lidskou bytost a, bůh
mi pomáhej, já se cítím raněná, že to nejsem já. Že nemůže veškerou svou
pozornost a síly věnovat jenom mně. Aby mě zachránil, aby mě unesl, aby
mě rozptýlil z mého života. Dostala jsem vztek. Nedávalo to smysl, ale nešel
zastavit.
Zaparkovala jsem Dolly, hodila si kabelku přes rameno, snad potisící
zkontrolovala telefon a vydala se po cestičce k domu, zatímco jsem se zase
pokoušela dovolat Nathovi. Pořád nic.
Přede dveřmi do domu jsem ztuhla, protože mi přišla zpráva od Jamese.

Doufám, že tvoje kamarádka je v pohodě. Potom přijeď.

Než jsem si to stačila rozmluvit, odpověděla jsem mu.

Jsem doma. Unavená. Ozvu se.

Zamračeně jsem zprávu odeslala. Ozvu se? Ta slova mají tisíc významů
a ani jeden z nich neznamená, že bych měla chuť s ním v brzké době
mluvit. Mou zničenost nepotřebuje v životě žádné dítě.
Jakmile jsem otevřela dveře, uviděla jsem Lawrence, jak vychází
z obýváku a měří si mě pohledem. Nepůsobil o nic míň nepřátelsky než
ráno. Uvnitř panovalo dusno a napjatá atmosféra. „Ahoj,“ pozdravila jsem
ve snaze rozbít ledy, když jsem zavřela dveře.
Lawrence na mě kývl a pokračoval dál do kuchyně, jen se ohlédl přes
rameno a usmál se. Trochu. Nejistě. Tázavě jsem naklonila hlavu a on se
nadechl. „Co je?“ zeptala jsem se. Vzhledem k tomu, jak jsme spolu
posledně mluvili, to byla možná hloupá otázka, ale ten úsměv? Byl
omluvný. Zrychlila jsem a v okamžiku, kdy jsem stanula na prahu kuchyně,
ta tíživá, výbušná atmosféra explodovala.
 „Tati?“ vyhrkla jsem, když jsem u stolu s Dexterem spatřila sedět i otce.
„Ahoj, Beau,“ řekl, aniž by vstal a šel mě přivítat. Obejmout. Dát mi
pusu. Neviděl mě víc jak rok a jediné, čeho jsem se dočkala, bylo ahoj.
A přesto si pokaždé, když se ocitneme v tomhle nepříjemném okamžiku,
kladu otázku, proč je pro něj tak nemožně těžké mě obejmout.
„Uvařím čaj,“ zatrylkoval Lawrence a začal cinkat nádobím v kuchyni.
Evidentně byl na nervy. Tím mě jenom ještě víc naštval. Neměl toho
člověka zvát do svého domu. Nejen proto, co můj otec udělal. I proto, jak
s Lawrencem jedná. Byl už večer. Lawrence měl být touhle dobou už
Zinnea. Živá, veselá a hlučná. Ale nebyl. Byl Lawrence. A dokonce ani ne
ten skutečný.
To všechno jenom proto, že sem přišel tenhle člověk.
Zaskřípala jsem zuby. Hlavou mi projelo vše, čím se můj otec provinil. To,
jak opustil mámu i mě. Jeho nepřítomnost, když mi ji osud vzal. Jeho
nepřítomnost, když jsem dopadla až na samé dno.
„Nechci čaj,“ oznámila jsem Lawrencovi, zatímco jsem vraždila otce
pohledem. Ne. Není to můj otec. Je to člověk, kterého jsem kdysi milovala
a teď toho lituju. Lituju, že jsem na něj kdy plýtvala časem, a říkám si, kde
jsem udělala chybu. Ptám se sama sebe, proč jsem mu nebyla dost dobrá.
Proč je mu tolik zatěžko projevit mi jakoukoli náklonnost, nebo mě třeba
pochválit. Čím úspěšnější a mocnější se za ty roky stával, tím víc ztrácel
na láskyplnosti. Jeho výhra. Moje škoda. „Co chceš?“
Zasmál se. Nervózně. Můj otec není nervózní člověk. Je odvážný a nikdy
se neomlouvá. Je hrubý a necitlivý. Vtom mi došlo, že něco chybí,
a rozhlédla jsem se po kuchyni. Hledala jsem ji. Proč, to jsem netušila.
Tátovy přítelkyně byste si díky záplavě umělých blond vlasů a botoxovým
rtům všimli i v milionovém davu. „Kde je Amber?“
„Na nákupech s kamarádkami.“
„Uvařím čaj,“ řekl znovu Lawrence a začal dělat ještě větší hluk. Koukla
jsem očkem po Dexterovi. Vypadal, že se cítí podobně jako kráva před
jatkami.
„Nezavolalas ohledně té večeře,“ podotkl táta, vstal a zapnul si sako
drahého obleku. „Tak mě napadlo, že bys třeba měla čas teď.“
„Nemám,“ odpověděla jsem automaticky a zamračila se, jakmile mi ta
slova vypadla z úst.
 „Vždyť jsi právě přišla domů.“
„Ale jsem zase na cestě ven,“ usmála jsem se rozpačitě a ukázala přes
rameno. „Mám něco v plánu s jedním přítelem.“
„Aha.“ Otec vypadal upřímně zklamaně a já se snad poprvé, kdy jsem
s ním mluvila, cítila provinile. Za což jsem se nenáviděla, protože on
žádnou vinu necítil. „Nemůžete se sejít jindy?“
Kvůli tobě ne.
Sjel očima k mým zápěstím. Instinktivně jsem si stáhla rukávy a hodila
pohledem po Lawrencovi. I on na ně zíral. Jakmile se podíval na mě, bylo
mi jasné, že o mně vyprávěl. Zacukalo mi ve tváři a vztek, který jsem cítila,
se ještě zdvojnásobil. Jak jen mohl? Můj otec si nezasloužil víc munice.
Nepotřeboval další důvody, proč mě nálepkovat jako labilní a nechat mě
zavřít. Ne pro moje dobro, ale pro svoje vlastní. Kvůli svému veřejnému
obrazu. Svému egu. Aby mě dostal z cesty.
„Obávám se, že nikoli,“ hlesla jsem.
„Co je zač ten tvůj přítel?“ zeptal se obviňujícím tónem.
Nemohla jsem uvěřit, že mě Lawrence hodil přes palubu. Otec neměl
sebemenší právo na informace z mého osobního života. Přišel o něj, když
opustil mámu a vykašlal se na mě v mé nejčernější hodince. „Nikdo, koho
bys znal.“ Dobrý bože, někdo mě odsud dostaňte, než mi vybuchne hlava.
„Doneslo se mi, žes nepřišla na sezení s doktorkou Fergusonovou.“
„A jakpak?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že až do takové míry
mě Lawrence zradit nemohl, jelikož to jsem mu neprozradila. „Tys jí volal,
že ano? Tím, že ti to řekla, porušila lékařský tajemství.“
„Neřekla mi to.“
Sráč jeden zasranej. „Už musím jít. Přijdu pozdě.“
„Přišel jsem v míru, Beau,“ zavolal za mnou táta. „Proč to nemůžeš
přijmout? Chci jen zpátky svou malou holčičku.“
„Já už nejsem malá holčička, tati.“
„Vždycky budeš moje malá holčička.“
„Tak kdes byl, když máma umřela? A když já skončila v blázinci?“ Měl
plné ruce práce s vyděláváním milionů a poplácáváním se po zádech s těmi
nejbohatšími. Labilní dcera by mu narušila jinak zářnou reputaci. „Nechals
mě tam zavřít a pak jsi mě opustil. Žádná podpora. Žádná láska. A nejhorší
je, že komukoli, kdo se na mě ptal, jsi namluvil, že jsem odjela
na dovolenou.“ Nikdy v životě jsem se necítila tak zoufale osamělá, zděšená
a… opuštěná.
Měl dost slušnosti na to, aby se zatvářil zahanbeně. „Můžu svoje chyby
odčinit. Měl jsem tam pro tebe být.“ Popošel ke mně o krok blíž, a než jsem
mrkla, objal mě a políbil na zátylek. A já změkla. Poprvé za celé roky jsem
v přítomnosti otce změkla. „Vynahradím ti to.“
Slzy. Do očí se mi nahrnuly prokleté slzy. Zvedla jsem ruce a chytila se ho.
„Dobře,“ souhlasila jsem bez protestů. A zároveň jsem si říkala… je tohle
vše, co potřebuju, abych byla zase v pořádku? Že se mi otec omluví? Že mě
utěší?
Pustil mě a vzal si mé tváře do dlaní. Usmál se na mě. Jeho tmavé oči,
stejné jako moje, na mě svítily. „Pojď se mnou na večeři.“
„Kam?“
„Do takové malé italské restaurace v centru. Krásné místo. Mám tam sraz
s přítelem a byl bych moc rád, kdyby ses s ním poznala.“
„Kdo to je?“
Otec se nejistě usmál. „Frazer Cartwright.“
Zděsila jsem se a vytrhla se mu z náručí. „Ten novinář?“
Táta nervózně přešlápl. „Je to můj přítel.“
Dělá si ze mě legraci? Novináři nejsou přátelé. Pro muže, jako je můj otec,
jsou novináři cestou k dosažení vlastních cílů. Bože můj, co jsem si jen
myslela? Ten muž není schopný se změnit. „Máma možná souhlasila, že se
kvůli tobě bude přetvařovat, aby ti nepošramotila pověst, když jsi ji opustil,
ale ode mě stejnou spolupráci nečekej.“ Otočila jsem se a prosila svoje
nohy, aby mě odnesly pryč. Druhou možností bylo vrátit se a roztřískat
kuchyni, která za nic z toho ale nemohla.
Práskla jsem za sebou dveřmi a začala polykat cenný vzduch, lapat
po dechu a mrkat, abych zahnala tu mlhu zuřivosti. Dveře se za mnou ale
rychle zase otevřely. „Beau,“ ozval se Lawrence, vyšel ven a zavřel.
„Nesnaž se mě přesvědčit, Lawrenci,“ varovala jsem ho. „Přišel sem
jenom kvůli vlastnímu zisku. Co mu navrhnout, aby vzal do té útulné
italské restaurace za Frazerem Cartwrightem tebe.“
Lawrence se zadíval do země a já se hned cítila hrozně. Otcovo požehnání
není něco, po čem by měl Lawrence toužit, jenže by ho z nějakého důvodu
potřeboval.
 „Promiň,“ povzdechla jsem si a zaryla si prsty do čela. Mou duši znovu
zahalily temnota a bolest. Každý hrozný pocit se najednou vrátil v plné síle
a strhl mě o nekonečný počet kroků zpět. Podařilo se mi vůbec kdy někam
posunout?
Potřebovala jsem jednu jedinou věc.
Únik.
Když jsem dorazila, dveře do Jamesovy budovy byly zamčené, což mě
zarazilo. Uklidnění, které jsem začala cestou sem pociťovat, pomalu
ustupovalo, zatímco stres narůstal. Zamčeno. On tady není?
Polkla jsem, znovu vzala za kliku a zaplašila paniku. Co budu dělat?
Dýchej, Beau. Otočila jsem se, opřela se o dveře a chytila se za hrdlo. Jako
by bylo ucpané. Panika. Začínala mě jímat panika. Tak dýchej.
Když někdo zabouchal na sklo, doslova jsem nadskočila. Otočila jsem se
a na druhé straně spatřila Goldie. Ta úleva. Kriste, byla neskutečná.
Odemkla dveře a otevřela mi a já kolem ní tiše a pomalu prošla, aniž bych
se nechala odradit jejím přísným výrazem.
„Dnes večer nejste v opeře?“ prohodila jsem, když jsem došla až k výtahu.
Nedokázala jsem se ovládnout. Ale nic jsem z ní nedostala. Akorát zadala
na klávesnici správný kód. Nestála jsem jí za pohled ani za slovo.
Dveře se otevřely, já nastoupila, a ne poprvé přemýšlela, co to sakra
dělám. A ne poprvé jsem se zasmála svým vlastním hloupým otázkám. Ten
hrozící záchvat paniky byl velmi skutečný.
Cestou nahoru jsem se dala trochu dohromady, uklidnila se, a když se
dveře výtahu otevřely do Jamesovy prosklené krabice, rozhlédla jsem se
po něm. James nikde. Zadívala jsem se nahoru a zaslechla slabou hudbu.
London Grammar. What a Way to Lose Your Head.
Polkla jsem. Z té ironie se mi zatočila hlava. Zahodila jsem kabelku
a vyrazila po schodech nahoru. Čím jsem mu byla blíž, tím víc stresů
a smutků ze mě padalo. Následovala jsem hudbu do jeho ložnice. Dveře
byly otevřené. Zvuk tekoucí sprchy tlumil rytmus písničky. Pomalu jsem se
blížila, zatímco mi maličká část mozku říkala, abych se otočila a od toho
šílenství utekla. Jenže daleko větší část mého já mě hnala za ním a křičela
na mě, že jediné šílenství tohoto světa se odehrává mimo zdi jeho skleněné
krabice.
Zastavila jsem se u dveří. Jamese jsem viděla jen rozmazaně za zamlženou
sprchovou zástěnou. Ale docela jasně. Tady hrála hudba hlasitěji. Zadívala
jsem se na reproduktory ve stropě umístěné mezi bodovkami. Ty vydávaly
jen tlumené, náladové světlo.
Uklidňující.
Projížděl si rukama vlasy a svaly na zádech se mu vlnily. Za zamženým
sklem na nich ani nebyly vidět jizvy. Představuje dokonalý způsob, jak
ztratit hlavu. Zahodit všechno. Není to zdravé. Zabořit hlavu do písku musí
být nezdravé, protože svět za stěnami jeho prosklené krabice existovat
nepřestal. Stejně jako v něm nepřestal existovat otec, který mě opustil,
truchlení pro matku, o kterou jsem přišla až příliš brzy, ani ta šílená agónie,
která mě z nejhlubšího životního dna zavedla do psychiatrického zařízení.
Ale zatímco jsem tady, na Jamesově oběžné dráze, nejsem tou truchlící
dívkou.
Jsem svobodná. Je to návykové… nebezpečně.
Zůstávám tomu vydaná na milost.
James ztuhl a začal se pomalu otáčet a zvedat hlavu. Natáhl se k zástěně
a setřel z části skla páru. Jeho tvář. Čistě jen pohled na něj. Sálala z něj moc.
Z celé jeho osoby zářilo riziko. Ale za všemi těmi mužnými, silnými,
zkušenými rysy se skrývala i jemnost, která od chvíle, kdy jsme se poznali,
jedině narostla. James mě zná a ví, co potřebuju, aniž by si to uvědomoval.
V mém těle vybuchl ohňostroj. Zachvěl se mi spodní ret. Byla jsem
vydaná na milost jemu.
Trhl hlavou, čímž mi dal mlčky najevo, abych se k němu připojila.
Vykročila jsem kupředu a začala si rozepínat košili, ale jakmile jsem došla
ke kraji sprchy, popadl mě a zatáhl dovnitř ještě oblečenou. Jediným
rychlým pohybem mě otočil zády ke kachličkám. Byl těsně u mě, cítila jsem
na obličeji jeho dech, zatímco si mě zkoumavě prohlížel. „Kamarádka je
v pořádku?“ zeptal se tiše a políbil mě na tvář. Zaklonila jsem se, abych mu
uvolnila cestu k mé šíji, a co nejvěrohodněji přikývla. Zatraceně dobře
věděl, že žádná kamarádka, co má potíže s muži, není. „Ozvu se?“
nadhodil. Polkla jsem a zavřela oči. „Chceš mluvit teď?“
„Ne,“ odpověděla jsem hlasem zastřeným chtíčem.
Chytil mě rukou za zátylek. Z jeho pohledu bylo jasné, že nepotřebuje
vysvětlení. „Ani já ne.“
Začal mě líbat.
 Roztrhl mi košili.
Stáhl džíny z nohou.
Serval ze mě kalhotky.
A vrhl se na mě s takovou silou, že jsem nechápala, jak to, že kachličky
za mnou nepopraskaly.
Vykřikla jsem.
A ten výkřik utopil každou další myšlenku, která mě pronásledovala.
Přesně jak jsem měla v úmyslu.
Kapitola 46
JAMES

Úleva, kterou jsem cítil z toho, že je se mnou, se navenek projevila hněvem.

Nedokázal jsem to zastavit. A podle toho, jak mi zarývala nehty do ramen,
si to ani nepřála, což mě dovedlo k úvahám o tom, co se asi seběhlo doma
u jejího strýce. Goldie mi nahlásila, že tam byl i její otec. Že Beau odtamtud
vztekle odkráčela. A teď je tady, zjevně stejně vystresovaná jako já.
Musím udělat všechno pro to, aby už ode mě neodešla. Aby se utvrdila
v tom, že být tady, být se mnou, je její jediná možnost. A nejen proto, že
tam venku je v nebezpečí.
Vrhli jsme se na sebe jako zvířata, naše rty spolu chaoticky zápasily, naše
ruce toho druhého svíraly a drásaly. Já sténal jako zvíře a ona taky.
Otočil jsem ji a přitiskl ke kachličkám, přičemž jsem jí rozkopl nohy
od sebe. Vykřikla. Kousl jsem ji do mokrého ramene. „Jamesi,“ vyjekla.
„Nemluv, Beau,“ varoval jsem ji, chytil se za penis a obkroužil jím její
zadeček. „Říkalas žádná slova.“
Nechtěl jsem to tvrdě a hrubě. Potřeboval jsem jí dát lepší důvod k tomu,
aby zůstala, víc než jen tenhle šílený sex. Chci jenom sex.
Ne.
Zpomalil jsem a jemně do ní pronikl. Ztrápeně zavyla. „Tvrdě,“ poručila
mi. Ztuhl jsem, ponořený do ní, celé tělo roztřesené úsilím, abych nezačal
hned přirážet.
„Cože?“ vyhrkl jsem. Beau přejela čelem po kachličkách, zaťala ruku
v pěst a opřela ji o stěnu, jako by na sebe měla vztek.
„Ne jemně. Nepotřebuju, abys se mnou jednal jemně a něžně. Ne teď.“
Ne teď? Ne nikdy? „Proč?“ pokusil jsem se zeptat hrubším hlasem. Snažil
jsem se zaplašit strach. Jenže touhu jsem utišit nedokázal.
Neodpověděla mi. Protože to sama nevěděla.
Jediné, na co jsem v tu chvíli dokázal myslet, bylo naše první setkání.
Setkání, které roztočilo kola toho, co se s námi děje. Chtěla právě tohle.
A to mě vytočilo.
Vyklouzl jsem z ní a ona uhodila pěstí do zdi. „Pojď se mnou,“ poručil
jsem jí, popadl ji za zápěstí a vytáhl ji ze sprchy. Na chladném vzduchu mi
naskočila husí kůže. Oba jsme byli mokří, ale odvedl jsem ji do ložnice.
„Co to děláš?“ vyhrkla a pokusila se mi vytrhnout. „Jamesi!“
Zastavil jsem až u stěny a postavil ji k dřevěnému rámu. „Chceš, abych
přestal?“ prohodil jsem, sehnul se, políbil ji na bradavku ztvrdlou jako
kámen a obkroužil ji jazykem. Kůži měla studenou jako led.
„Ano,“ procedila skrz zaťaté zuby. Přestal jsem a couvl.
„Chceš jen drsnej, bezcitnej sex, viď, Beau?“ zeptal jsem se, vzal do ruky
svůj penis a s rostoucím vztekem se začal znovu vzrušovat.
Sjela očima k mým slabinám. „Ano.“ Vztek v jejích očích byl uspokojivý.
Jasně odrážel ten můj.
„Takže si potřebuješ něco vyřešit a vybít se?“
„Jdi do prdele.“
Stiskl jsem zuby a pomalu, rozhodně došel až těsně k ní. „Chceš mě?“
zeptal jsem se tiše, uchopil její bradavku mezi palec a ukazováček a tvrdě
stiskl. Otevřela ústa a zprudka se nadechla. „Tak. Chceš. Mě?“ zeptal jsem
se znovu a nechal vyznít každé jednotlivé slovo.
„Ano.“
„K čemu, Beau?“
„K tomuhle,“ vydechla, když jsem se sehnul, a aniž bych z ní spustil oči,
začal jí znovu sát bradavku. Pak jsem skousl a ona se celá prohnula
a popadla mě za ramena.
„Udělám to tak, že z toho přijdeš o rozum,“ zašeptal jsem a stáhl z tyče
jeden pásek. „Zvedni ruce.“ Zněl jsem tvrdě, netrpělivě. Přesně tak, jak to
chtěla. „Vím, o co ti jde. Chápu. Tak už kurva zvedni ty ruce.“
Probodla mě vražedným pohledem. „O co mi jde, Jamesi?“
„Potřebuješ to. Na jednu věc při tom ale zapomínáš, Beau,“ řekl jsem,
chytil ji za ruku a stáhl si ji do klína. Stiskla. Začala mě masírovat. Polkl
jsem, vydán jí na milost. Nejde o tohle snad mně? Obkroužila mi vlhkou
pulzující špičku penisu palcem a já se začal svíjet. „Nejsi tu jediná, kdo to
potřebuje.“
„Na to jsem nikdy nezapomněla,“ hlesla tiše.
„Ale nejsem to já, kdo od toho pořád někam zdrhá, že ne? Já jsem tady.
Vždycky jsem tady.“
„A pořád enigma,“ zašeptala a zadívala se mi do očí. Pak pustila můj
roztoužený penis a zvedla ruce k rámu. „Teď jsem snad tady. Tak toho
využij na maximum.“
Aniž bych uhnul před jejím vyzývavým pohledem, poslepu jsem jí omotal
zápěstí páskem. „S pouty nikdy nebojuj,“ zašeptal jsem a chvíli si k její
neskutečné zlosti prohlížel její nahé spoutané tělo a beze spěchu se
rozhodoval, kde začnu. Dnes večer s ní nebudu mít slitování. Nedopřeju jí
mezi orgasmy ani chviličku. Zastavil jsem se pohledem u jejích stehen,
položil dlaň na její kůži a pomalu ji přesunul až do klína. Ona se zhluboka
nadechla a zatajila dech.
„Dnes v noci tě nenechám vyspat,“ zašeptal jsem a zasunul do ní jeden
prst. S bolestným výrazem ve tváři se prohnula v zádech. Zvedl jsem oči
k jejím spoutaným zápěstím a něžně ji dráždil dvěma prsty. Kousala se
do rtu a z očí jí šlehaly plameny. „Všechno, co se dnes stane, se stane proto,
že to dovolím.“ Vytáhl jsem ruku z jejího klína, otřel si prsty o její rty
a tváře a naklonil se k ní co nejblíž. „Bude to bolet.“
Chvíli zpracovávala můj tvrdý pohled i tvrdá slova a pak pomalu sklopila
oči k mým rtům. A potom se předklonila a pokusila se je políbit. Já se
odtáhl, zavrtěl hlavou a ona zaskučela. Litovala svého přání.
Výborně.
Zakousl jsem se do její bradavky a znovu do ní vrazil prsty. Ona vyjekla
a začala sebou zmítat. To ještě nic nepoznala. A navíc mě ještě víc rozčílila
tím nepovedeným pokusem převzít kontrolu. Neměl jsem jinou možnost
než vzít ji pěkně zkrátka.
Zvedl jsem ji za zadek a prudce do ní pronikl. Žádná něha, žádný pomalý
začátek, pěkně tvrdě a co nejhlouběji. Zařval jsem a Beau znovu vyjekla,
šokovaná mým bezcitným přístupem. Nohy jí bezvládně visely okolo mých
boků. Nedal jsem jí čas, aby si na mě zvykla a přizpůsobila se mi. Nadzvedl
jsem ji a zase ji na sebe narazil, znovu a znovu, bez špetky slitování.
Nelítostně. Tvrdě a brutálně.
„Jamesi,“ kňourala a snažila se vyprostit zápěstí, zatímco jsem barbarsky
a agresivně přirážel. Přesně věděla, co dělám. A žádala mě o to.
Sklonil jsem hlavu a kousl ji do druhého prsa. Označil jsem si ji.
V tu chvíli se s jekotem roztřásla orgasmem, který nás oba překvapil.
Jakmile se trochu uvolnila, začal jsem znovu. „Tohle bude dlouhá noc,
Beau,“ procedil jsem a ona zvedla ztěžklá víčka.
„Už mlč,“ zamumlala.
 A já se usmál. Protože jsme spolu mluvili i beze slov.
A to, co jsme si v tu chvíli navzájem sdělovali, bylo podstatné.
Hodiny. Pokračoval jsem tak celé hodiny, pořád znovu a znovu, orgasmus
za orgasmem. Vztek mi vléval do žil další a další adrenalin. Přestal jsem, jen
když se tomu podvolila. Teprve když mě o to požádala.
Zakousnutá do mého ramene se mi zhroutila do podpaží. Spící. Doslova.
Jednou rukou jsem jí uvolnil pouta a potom jsem ji odnesl do postele
a jemně její vyčerpané tělo položil. Sám jsem byl vyřízený.
Jenže jsem měl pořád ještě něco na práci.
Dal jsem jí pusu na čelo, přikryl její nahé tělo a odešel. V šatně jsem
na sebe hodil boxerky, popadl černý pytel s oblečením a zamířil
do kanceláře pro telefon. Když jsem sešel dolů, pytel jsem odhodil
k výtahu, svalil se na gauč a vytočil číslo agenta Spittlea.
Jeho pozdrav zněl unaveně. Obezřetně. „Těžký den?“ zeptal jsem se.
„I po třech letech ještě ze zátoky loví Rusáky i Srby. Vytáhli mě tam,
abych zkusil některá z těl identi kovat.“
„Masakr v Maríně,“ přikývl jsem zamyšleně.
„Jo. Danny Black po sobě rád nechává stopu.“
Nechává. Jakoby souhlasně jsem zabručel, ale hlava mi jela na plné
obrátky z jiných důvodů. Z důvodů, na které jsem neměl čas. „Máte pro
mě něco?“
„Nic. Všechny složky týkající se smrti Jay Hayleyové už jsou v archivu a já
se k nim nedostanu.“
„Takže jsou pěkně pod zámkem,“ prohodil jsem. „Příhodné.“
„Ne, jsou jenom v archivu. Musel bych někoho dokopat, aby mi podepsal,
že mi je můžou vydat, a odpusťte mi to, ale do toho se kvůli tomu vašemu
zájmu moc nehrnu.“
„Takže jste to ani nezkusil?“
„Jestli se mám takhle otevřeně odhalit, potřebuju víc informací.“
„Zapomínáte snad na našeho drahého přítele?“
Spittle se pronikavě zasmál. „Jak bych mohl. Zrovna se mi doneslo, že
Wallace vytahují z moře.“
Usmál jsem se, jelikož jsem věděl, že mi brzy zavolá Medvěd, velmi brzy.
„Za co vám platí?“
„Já…“ Spittle se odmlčel. Tiše jsem doufal, že bude rozumný. Bude
rozumný, jinak zemře. „Za informace.“
Zvedl jsem oči v sloup a poposedl si v židli. Každý sval v těle jsem měl
namožený. „O kom?“
Spittle začal zdržovat, ale já trpělivě čekal na odpověď, přičemž jsem si
v hlavě zopakoval ten přešlap, kterého se před chvílí dopustil. Nechává. Ne
nechával. Přítomný čas, ne minulý. „O Vinci Roakeovi.“
„O Aligátorovi?“ prohodil jsem.
„Vy ho znáte?“
Dalo by se to tak říct. Právě jsem zavraždil toho zkorumpovaného soudce,
který měl dostat jeho případ. „Já znám každého.“
„Ale nikdo nezná vás.“
Nastal čas ukončit jeho utrpení. „Ale znají. Akorát mě neznají.“
Spittle se nadechl a vydechl jediné slovo. Zatraceně mocné slovo.
„Enigma.“
„Výborně, agente,“ usmál jsem se pro sebe. „Pardon, bývalý agente.“
„Panebože.“
Jako bych ho před sebou viděl. Jak se potí, jak nervózně chodí sem tam
a říká si, do čeho se to sakra dostal. „Sežeňte mi tu zatracenou složku,
Spittle.“
„Dobře,“ hlesl. „Zkusím to. To je všechno? Jenom tu složku?“
„Ne. Dám vám jedno jméno a vy mi toho člověka najdete.“
„Jméno?“
„Brendon Brunelli.“
„Kdo to je?“
„Odseděl si dva roky v Londýně. Propuštěn 2011.“ Odmítám umřít,
dokud toho parchanta nenajdu. Prostě odmítám.
„V Londýně?“
„Předpokládám, že máte nějaké kontakty.“
„Kurva, život na penzi jsem měl mít jednodušší, když už není Brit.“
Mrzí mě, že vás zklamu. Zavolám.“ S tím jsem zavěsil a ihned vytočil
Sandyho.
„Přelstil jsi mě,“ řekl, jakmile to zvedl. „Bravo.“
„Díky.“ Sáhl jsem na stůl pro dálkový ovladač a zapnul obrazovky. Čekala
na mě Sandyho tvář. „Těšíš se na smrt?“
Sandy se rozesmál. „Zrovna jsem se tě chtěl zeptat na totéž.“
 Pomalu jsem zamrkal, položil to a začal přemýšlet. Začínal jsem mít pocit,
jako by podsvětí Miami někdo křísil z mrtvých. Ještě daleko horší, než když
mu vládl Danny Black.
Kapitola 47
BEAU

Probudilo mě cinkání talířů a příborů. Můj ospalý mozek měl co dělat, aby
si vybavil, kde jsem. Zaťala jsem břišní svaly, abych se posadila, jenže snad
celé mé tělo začalo křičet na protest. Sykla jsem bolestí. Cítila jsem se tak
odřeně. Žádný div. Během noci mě James nijak nešetřil. Nedal mi čas se
nadechnout. Nedal mi čas vzpamatovat se z jednoho orgasmu, než mě
přivedl na další vrchol.
Dosoukala jsem se k okraji postele, přehodila přes něj nohy a podívala se
na obnažená prsa. Na každém jsem měla otisky zubů a několik menších
modřin. Pak jsem zhodnotila stav zápěstí. Už zase sedřená do krve, až
na maso.
Bylo to potřeba.
Ozvalo se další zacinkání a já pomalu zvedla zadek z postele a zkusila se
maličko protáhnout. Tělo jsem měla celé napjaté a mozek zamlžený.
Košili jsem našla na podlaze, úplně promáčenou. A bez kno íčků. Moje
kalhotky ležely na hromadě roztrhaného oblečení opodál. Sebrala jsem
z opěradla židle tričko, oblékla si ho a stoupla si k dřevěnému rámu u stěny.
Kolik žen k němu asi už připoutal? Neznámých žen. Popošla jsem až úplně
k němu a přejela dlaní po lesklém nablýskaném dřevě. Ucítila jsem v něm
pár nerovností. Když jsem si ho prohlédla blíž, spatřila jsem oděrky,
škrábance, drobná poškození. Vzniklá třením. Vzniklá bojem.
S pouty nikdy nebojuj.
Když jsem zaslechla další zvuky, ohlédla jsem se přes rameno. „Nebojuj
s nimi,“ zašeptala jsem si pro sebe a vydala se za zvuky až ke schodišti.
James se pohyboval v kuchyni, otevíral a zavíral různé skříňky a vyndával
různé kuchyňské potřeby na pracovní desku. Zeptala bych se ho, co tam
dole dělá, kdyby má mysl nebyla tou dobou jinde. Couvla jsem a nakoukla
do jeho pracovny. Na všech obrazovkách běžely všemožné zpravodajské
stanice z celého světa, obří pracovní stůl měl zaházený papíry a v koutě
v rohu se krčily barvy a mé malířské náčiní. Bože, mám pocit, jako by to
byly už měsíce, co mě požádal, abych mu vymalovala pracovnu. Ještě ji
musím dokončit.
Zase jsem se otočila, prošla okolo skleněné stěny koupelny a tiše otevřela
dveře dalšího pokoje. Strohá ložnice, jen základně vybavená bílým
nábytkem, bílým ložním prádlem a bílými stěnami. A sklem. Nekonečným
sklem. Pro dítě se vůbec nehodila. Kousla jsem se do rtu, zase zavřela
a zkusila další dveře. Další ložnice. Další strohý prostor. Poslední místnost,
do níž jsem vešla, byla posilovna, jejíž veškeré vybavení bylo rozestavěné
u paty skel táhnoucích se přes dvě celé stěny. Posiluje s výhledem. Parní
lázeň. Sauna.
Prosklená.
Pořád nikde nic, co by naznačovalo, že do tohohle bytu kdykoli vkročilo
nějaké dítě.
Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Myšlenky mi vířily hlavou jedna
za druhou. Měla bych se ho jednoduše zeptat. Chci ale potvrzení? Protože
pak by to byla skutečnost. Zároveň vím, že to nedokážu ignorovat. Je už
vážně načase vytáhnout hlavu z písku a postavit se tomu, co je přede mnou,
čelem.
Jenže co přede mnou vlastně je? Co je James zač?
Zamířila jsem dolů. Pořád ještě se pohyboval po kuchyni. Bez trička.
Vlasy měl dokonale rozcuchané a tvář neodolatelně porostlou strništěm.
Nevšiml si mě. Zastavila jsem se pod schody a ukájela se pohledem na něj,
jak krájí nějaké ovoce, které pak z prkénka stáhl do mixéru. Zavřel ho,
přidržel víčko rukou a vzápětí celý prostor naplnil hlasitý zvuk roztočených
ostří.
Chystal snídani. Něco tak běžného, a přesto na něj byl tak uspokojivý
pohled. Posadila jsem se na schod a uvelebila se. Na rozbolavělé tělo jsem
dávno zapomněla. Jen jsem se na něj dívala. Fascinovaná. Uhranutá.
Podléhající.
Začínám ale milovat jeho, nebo čistě jenom ten pocit?
Polkla jsem a zavrtěla hlavou, abych si ji trochu pročistila, právě když
mixér utichl. „Jsi tam dole v pohodě?“ zeptal se, odklopil víčko a hodil ho
do dřezu.
„Odřená,“ připustila jsem, chytila se zábradlí a vstala. Stehna mi zaúpěla
tak nesouhlasně, až jsem sykla. Prokrista, asi bych potřebovala sportovní
masáž. Když jsem se narovnala, jako by mi zapraskaly snad všechny kosti
v těle. James se tvářil dokonale uspokojeně. Jak to, že jemu nic není?
„Tady,“ řekl a kývl k barové stoličce. „Dej si trochu.“
Opatrně jsem došla k němu a posadila se. „Co to je?“
Nalil obsah mixéru do dvou sklenic a jednu postavil přede mě. „První
krok k tvému zotavení,“ řekl tiše.
„Vážně?“
„Nebo byl prvním krokem k tvému zotavení náš první polibek?“
Překvapeně jsem se mu zadívala do očí. „Cože?“
Pousmál se, natáhl se k mojí sklenici, přiložil na dno prst a pomohl mi ji
zvednout ke rtům. „Pij, Beau.“
„Co v tom je?“ zeptala jsem se, poslechla a usrkla neznámý lektvar.
Poznala jsem borůvky. A banán. „To je brokolice?“ poznamenala jsem,
polkla, přidržela si sklenici před očima a zkoumala nazelenalé bláto.
„Je tam spousta proteinu, který ti pomůže zotavit svaly,“ řekl a sám
jedním lokem vypil polovinu ze své sklenice. „Taky jsem do toho přidal
mango.“
Ztuhla jsem a dívala se, jak do sebe obrátil i zbytek. „Proč bys tam dával
mango?“
„Protože ti chutná,“ odpověděl jednoduše. „Pij. Potřebuješ to.“
Potřebuješ to. Jak si může muž, kterého sotva znám, být natolik jistý tím,
co potřebuju? Jenže byl. A nešlo jen o jeden drink. Pomalu jsem pila,
zatímco mě James pozoroval. Pak mi vzal sklenici, postavil ji na linku
a naklonil se přes ni ke mně. „Po tom, cos odjela z Biscayne Bay, myslel
jsem, že už tě neuvidím.“
„Taky jsi neměl,“ přiznala jsem. Už žádné hry. Žádné lži.
James jednoduše přikývl. „Tak co se stalo, že ses znovu ocitla na prahu
mých dveří?“
„Máš dítě?“ vyhrkla jsem nečekaně. James sebou trhl a zamrkal. „Víš co,
vlastně mi na to neodpovídej.“
„Proč?“ zeptal se, opřel se o linku dlaněmi a napřímil.
Bože můj. Takže má. Ten chlap má dítě. „Zapomeň, že jsem to řekla.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Vadilo by snad, kdyby ano?“
Až nepříjemně silně jsem se kousla do rtu a v duchu se proklínala. Jo, byl
by to problém, taky že se za to nenávidím. Uhnula jsem pohledem stranou.
„Nemyslím, že jsem ten typ ženy, o které by měl muž uvažovat, že ji
představí svému dítěti.“
„Proč?“
Proč? Není to zřejmé? Navenek se většině světa musí zdát, že jsem
relativně v pořádku. Relativně spokojená. Ale za tou maskou, uvnitř, jsem
v troskách. Zahořklá. Pokřivená. A James to ví. Žádný rodič by neměl své
dítě vystavit takové temnotě. A pak tu je ještě to, opět bůh mi pomáhej, že
bych se o něj nechtěla dělit. Nechtěla bych, aby cokoli porušilo tuhle
skleněnou krabici a připomnělo mi, že žiju v oblacích. Že skutečný život
běží pořád dál a je třeba se mu postavit.
„Tak proč, Beau?“ dotíral James. Zvedla jsem oči. Cítila jsem se hloupě,
provinile a žalostně.
„Tomu bys nerozuměl.“
„Vyzkoušej mě.“ Takže to nehodlá nechat jen tak být.
Povzdechla jsem si a vzdala to. „Táta mě opustil.“
„Takže komplikovaný vztah s otcem,“ podotkl a já se zasmála jeho
dokonale načasované upřímnosti. Mám víc než jen nevyřešené vztahy
s otcem… ale jestli mu to tak stačí.
„Není to zrovna obdivuhodný člověk. Tedy aspoň podle mě ne. Všichni
ostatní mají pocit, že ho seslala snad sama nebesa.“
„Proč?“
Zvedla jsem oči v sloup. „Proč musíš pořád tak tlačit na pilu?“ vyhrkla
jsem vyčerpaně. „Zeptáš se, já odpovím a najednou jsem zavalená tunou
dalších otázek.“
„Samozřejmě, já zapomněl. Mezi námi jde jen o sex, viď?“ zvedl obočí,
vzal nádobu z mixéru a šel ji vypláchnout ke dřezu. Zadívala jsem se
na jeho záda. Na jeho překrásně poznamenaná záda. Nejsem si jistá,
v jakém bodě se z ošklivého stalo krásné, ale stalo. Co to znamená?
„Nemám dítě, Beau,“ řekl otočený ke kohoutku.
Zamrkala jsem a trochu si poposedla. „Nemáš?“
„Ne. Proč sis to myslela?“
„Tvé druhé jméno. To, jak pořád říkáš, že se zaplétám do něčeho většího,
než tuším.“
Položil opláchnutou nádobu stranou, vrátil se ke kuchyňskému ostrůvku
a znovu se o něj opřel a naklonil ke mně. Pak se natáhl pro mou ruku
a jemně mi přejel palcem po zápěstí. „Do něčeho daleko většího, než tušíš.“
 Sjela jsem pohledem k sedřené kůži. „Tvé druhé jméno?“
„Takže ho chceš znát?“
Probodla jsem ho vzteklým pohledem. Zato jemu z očí zářilo nadšení
z toho, jak jsem nakonec dopadla. „Ne, nechci,“ vydrala jsem ze sebe.
Zatraceně, chci. „Změní to něco?“ zeptala jsem se. „Když mi řekneš své
druhé jméno, změní to něco?“
Úsměv mu na okamžik zamrzl na tváři, a ačkoli to hned zase napravil,
mně to neuniklo. Co to mělo znamenat? „Nezmění to nic. Ne pro mě.“
„Ale pro mě by mohlo?“ vyzvídala jsem.
„To nevím.“
Vzplála ve mně neskutečná nezastavitelná zloba. Zavrčela jsem, vytrhla se
mu a odkráčela dřív, než mu ukážu, jak moc jsem zoufalá. Jak zoufale chci
všechno vědět. Chci to vědět, protože mi tím nemilosrdně mává před
nosem. Jsem v hajzlu. V totálně neřešitelné situaci. Už to nedokážu dál
snášet. To uvolnění… Bože, to uvolnění je nádherné. Ale to neustále
přítomné napětí? To se snést nedá.
Sehnula jsem se pro kabelku, vytáhla telefon a probudila ho. Nic. Žádné
zprávy, od nikoho, a co bylo nejhorší, dokonce ani od Natha. „Sakra,“
zavrčela jsem. Co se mu mohlo včera večer stát? Proč mi ani nenapsal, aby
mi dal vědět, co se děje?
James zavrtěl hlavou, jako by se ve mně zklamal, a narovnal se. „Kurva,
sedni si, Beau.“
„Co prosím?“
Jako by se v něm něco zlomilo. Agresivně rozhodil rukama. „Říkal jsem,
aby sis kurva sedla na tu zkurvenou židli!“ zařval na mě. Trhla jsem
s sebou, zaskočená takovým výbuchem vzteku. Zaskočená, to ano. Ale bylo
v tom i něco víc. Právě tím na sebe prozradil něco životně důležitého. Ani
on si není jistý, jestli se mi svěřit. Stresuje ho to, ačkoli se mu dosud dařilo
to skvěle tajit. A pořád to vzbuzuje tu stejnou neodkladnou otázku. Proč
tak trvá na tom, že bych to měla vědět? „Sedni si!“
„Tak jak se do prdele jmenuješ?“ zaječela jsem a třískla kabelkou
i s telefonem zas o zem. „Povídej.“
Zacukalo mu ve tváři, trhl rukou a ukázal na barovou židličku.
„Sednout.“
„Ne.“ Potřebovala jsem stát na nohou pro případ, že odcházím.
 James ke mně s rozšířenými nosními dírkami odhodlaně nakráčel, popadl
mě a odnesl mě zpět ke kuchyňskému ostrůvku, kde mě bezohledně
odhodil na stoličku. „Ani se nehni,“ zamával mi prstem před obličejem.
Praštila jsem ho do něj. S kým si sakra myslí, že mluví? Odfrkla jsem si
a zase vstala. A on mě hned znovu popadl.
„Pusť mě, sakra!“ zařvala jsem a trhla loktem dozadu. Ozvalo se křupnutí
a vzápětí i bolestné zabručení.
„Kurva,“ sykl James a pustil mě. Rychle jsem se otočila a zjistila, že mu
z nosu crčí krev jako vodopád. Chytil se za něj, ale krev mu dál bez přestání
protékala mezi prsty. Oči se mu zalily slzami. Překvapeně mrkal. Ach bože.
Couvl a podíval se na svou ruku. „Uklidnila by ses už sakra?“ zeptal se
naštvaně.
Já? „Já jsem v klidu,“ procedila jsem a nenáviděla ten pocit viny, který mě
zaplavil. „Ty?“
Zavřel oči a trochu se sebral. „Jsem v klidu.“ S tím odešel ke dřezu, pustil
vodu a začal si oplachovat obličej. Přiblížila jsem se k němu a zjistila, že
voda je pořád rudá a on krvácí dál.
Vzala jsem utěrku, vypnula vodu, chytila ho za paži a odvedla ho
ke stoličce. Posadil se a já si stoupla k němu a přitiskla mu utěrku k nosu.
Zatímco jsem ho sušila, pozoroval mě. „Myslím, že jsem ti ho zlomila,“
zamručela jsem ještě daleko provinileji. „Omlouvám se.“
Chytil utěrku místo mě, držel si ji dál u nosu a posadil si mě na klín. „Já
se omlouvám, že mi ujely nervy,“ zašeptal a opřel se mi čelem o rameno.
Něžný James.
Objala jsem ho paží kolem ramen a prsty druhé ruky jsem si propletla
s jeho, kterými mě držel na boku. „Tak jak zní tvoje druhé jméno, Jamesi?“
zeptala jsem se. Skončíme to. Už žádné hry. Žádná nevědomost na mojí
straně. Potřebovala jsem vyřešit nejdřív tohle a pak hned Natha. Vyřešit
všechno.
„Pojďme si dát nejdřív sprchu,“ odpověděl a zvedl hlavu. Utěrka byla celá
od krve. „Pak si promluvíme.“
Když vstal z židličky a vzal mě za ruku, stáhl se mi žaludek. Promluvíme
si. Budeme spolu mluvit a využívat k tomu slova, ne těla. Ztěžka jsem
polkla. Odvedl mě ke schodišti, ale jakmile vkročil na první schod, zacinkal
výtah. Oba jsme se zastavili a otočili se. Vystoupila z něj Goldie. Zpravidla
odměřená ledová panna vypadala daleko méně klidně než obvykle, ale
jakmile si nás všimla u schodů, s trhnutím se zastavila a nasadila onu
chladnou, netečnou masku.
„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se a šlehla pohledem po mně. Zamračila
jsem se a pokusila se ji nějak odhadnout. Jenže působila nečitelně. Vzápětí
mi James zastoupil výhled, čímž můj pátravý pohled efektivně uťal.
Zadívala jsem se na něj a zamračila se při pohledu na jeho zakrvácený
obličej. „Běž,“ řekl mi a dal mi něžnou pusu na čelo. „Přijdu za tebou,
jakmile skončím.“
Začala jsem couvat do schodů a znovu za Jamesem spatřila Goldie. Stála
tiše a nehnutě u výtahu s rukama složenýma před sebou. Oba se za mnou
mlčky dívali, jak stoupám do schodů. Chtěli se ujistit, že budu z doslechu.
Nahoře jsem se otočila, zahnula za roh, zastavila se a pozorně
poslouchala. Neslyšela jsem vůbec nic, což vzhledem k otevřenému
prostoru Jamesova bytu znamenalo, že šeptají. Když někdo šeptá, znamená
to, že nechce, aby ho jiní slyšeli. Ještě jako policistka jsem šepotu nikdy
nevěřila. Šepot značí nedůvěru, tudíž bych Jamesovi ani Goldie neměla
věřit. A přesto jsem to já, kdo se mezi ně vklínil. Netuším, jak dlouho už
spolu pracují ani co vlastně dělají. Mám vůbec právo to vědět?
Zabručela jsem si pro sebe, popadla sprchový gel a začala si zuřivě
přejíždět rukama po mokré kůži a splachovat ze sebe krev a těžkou vůni
sexu, která se mi vpila snad do každého póru. Pak jsem si umyla vlasy
a opláchla se, ale ani tou dobou, co už jsem byla vymydlená do čista, se
James neukázal.
Vypnula jsem sprchu, omotala si tělo ručníkem, vybalila čistý kartáček
a vyčistila si zuby, pročesala si mokré vlasy prsty a celá se vydrbala ručníkem
do sucha.
James pořád nikde.
Vrátila jsem se do ložnice s plánem, že vyrazím ho hledat, jenže tam jsem
se zastavila. Stál uprostřed pokoje, měl mokré vlasy a na tváři už ani stopu
po krvi. Také už byl oblečený. A osprchovaný.
Jen se nesprchoval se mnou.
Zatímco si protahoval džínami pásek, ten samý, jímž mě den předtím
svázal, zvedl oči. Tázavě jsem se na něj zadívala. Uhnul pohledem. „Musím
jít něco vyřídit,“ oznámil mi, zmizel v šatně a za vteřinu byl zas zpět
a oblékal si sako. „Promluvíme si, až se vrátím.“
 „Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se. Působil napjatě. Nelíbilo se mi
to.
Uklidňující úsměv, který mi věnoval, předstíral vážně špatně. Nebyla jsem
si jistá, jestli být ráda, že už v něm umím tak dobře číst. Došel ke mně, objal
mě kolem pasu a přitiskl k sobě. „Všechno je dobrý,“ zopakoval a dal mi
pusu. „Budeš tady, až se vrátím?“
„Jak dlouho budeš pryč?“ zeptala jsem se. Potřebovala jsem najít Natha.
Ale taky jsem si potřebovala promluvit s Jamesem.
„Nejvýš hodinu. Platí?“ zadíval se na mě prosebným pohledem.
„Platí,“ vydechla jsem. Jakmile James odejde, zavolám Olliemu. Zjistím,
jestli o Nathovi už něco ví. Klidně mu můžu říct, že nikam neodejdu,
protože… kam bych šla?
James mě políbil na čelo a chvíli tak zůstal a dýchal skrz polibek. Musel
ucítit, že jsem se zamračila, protože se odtáhl a promnul mi palcem obočí,
aby mé vrásky vyhladil. „Brzy budu zpět,“ řekl, otočil se a odešel.
Zůstala jsem sama.
Sama jen se svou myslí překypující otázkami. Sjela jsem očima ke svému
tělu zabalenému do ručníku. Pak jsem se rozhlédla po ložnici. Co bych jen
mohla dělat jiného než sedět tu, kousat si nehty a čekat, až se mnou James
promluví? Co mi asi poví?
Potřásla jsem hlavou a vymyslela plán, jak strávit čas do doby, než se vrátí.
Zavolám Olliemu. Potom půjdu do Jamesovy pracovny a zabavím se
malováním, jelikož jsem pořád ještě ani nedokončila to, kvůli čemu jsem
do tohoto bytu kdysi přišla.
Seběhla jsem ze schodů, našla telefon a zavolala Olliemu. Zvedl to
po dvou zazvoněních. „Zjistil jsi něco?“ vyhrkla jsem, pochodujíc tam a zpět
kolem prosklené stěny.
„Nic zvláštního.“
„Vůbec nic?“ zeptala jsem se stále ještě u okna.
„Beau, nechceš mi říct, o co tady jde?“
Stiskla jsem rty. „Jen si dělám starosti.“
„Myslím, že občas zapomínáš, že jsem s tebou žil a znám tě skrz naskrz.“
Znával mě. Ale dnes už mě Ollie nezná. Dnes se sotva znám já. Podívala
jsem se na telefon a zkontrolovala čas. Bylo teprve osm. A já už měla pocit,
jako bych byla vzhůru celý den, a v noci jsem navíc vůbec nespala. „Budu
mu zkoušet volat dál.“
„Poslyš, Beau, nejspíš byl jen rád, že se dostal do postele a prostě usnul.
Víš přece, jak na tom člověk po náročným výjezdu je.“
Zavřela jsem oči a zkusila se nechat uklidnit Ollieho vysvětlením Nathova
zmizení. Samozřejmě by mohl mít pravdu, což bych taky uznala, jen kdyby
mi Nath předtím nevolal a nezněl tak divně. „Jo, já vím.“
„Nechceš později zajít na kafe?“
Zase jsem oči otevřela. „Na kafe?“ zopakovala jsem tupě.
„No jo, na takovou tu hnědou věc, co lidi pijou, zatímco si povídají.“
„Povídají?“ zabručela jsem a Ollie si nahlas povzdechl.
„Chci tě vidět, Beau.“
Ach bože. Nemohla jsem mu říct, jak moc se v tom plete. Neposlouchal by
mě.
„Slyšel jsem, že se s tebou spojil tvůj otec,“ pokračoval.
„Aha.“ Ollie věděl, jak moc pohrdám mužem, jehož částečnou vinou jsem
se ocitla na tomhle světě. „Jsem v pohodě.“
„Jasně,“ zamumlal. „Jasně, jsi v pohodě.“
Nikdy jsem se před ním neměla rozplakat. Nikdy jsem mu neměla volat
ohledně Natha. Měla jsem zavolat někomu jinému. Měla jsem pocit, jako
bych mu dala falešnou naději, a nijak mě netěšilo muset mu ji zas vzít. To
už jsem ale venku před Walmartem přece tak trochu udělala. Myslela jsem,
že to pochopil. „S někým se vídám.“ Zvuk mých slov mě vyděsil. Ihned
jsem si přála vzít je zpět a nacpat je zpátky do té velké užvaněné pusy.
Zamračeně jsem se ploužila Jamesovým bytem.
„Já vím,“ řekl nakonec Ollie.
„Jak to?“
„Lawrence mi volal.“
Z toho mi spadla čelist. Tohle můj mozek nějak nedokázal pochopit. Proč
by to pro všechno na světě Lawrence dělal? Čeho doufal, že tím dosáhne?
A co dalšího ještě mému bývalému napovídal? „Na to neměl právo.“
„Dělá si o tebe starosti.“
Tou větou mi řekl vše, co jsem potřebovala vědět. Lawrence mu prozradil
víc, než měl, což mělo být vůbec nic. „Nic mu do toho není a tobě
rozhodně taky ne,“ hlesla jsem a rychle zavěsila, než jsem stačila říct ještě
něco dalšího, čeho bych mohla později litovat. „K čertu s tebou, Lawrenci,“
zabručela jsem a vztekle napsala strejdovi zprávu, v níž jsem mu sdělila, jak
moc mě naštval. Když jsem ji odeslala, zahodila jsem mobil na gauč, vydala
se do kuchyně, vzala skleničku, napustila si do ní vodu, celou ji vypila,
praštila s ní zas o linku a prodýchávala záchvat zlosti. Měla jsem pocit, jako
by proti mně stál doslova celý svět.
Maluj.
Vyběhla jsem do Jamesovy šatny a začala se mu hrabat v šuplících
ve snaze najít něco, co bych na sebe mohla hodit a co by se zároveň snad
mohlo ušpinit. V rohu jsem zahlédla koš na prádlo, tak jsem ho otevřela
a vytáhla z něj tričko a nějaké šortky. Tričko jsem oblékla přes hlavu,
a potom jsem se sehnula pro šortky. A vtom jsem něco zahlédla.
Ztuhla jsem, pomalu si klekla a nakoukla pod veliké křeslo stojící
uprostřed šatny. Lesklo se to, částečně skryté ve stínu. „Co to sakra…?“
zamumlala jsem. Říkala jsem si, že snad špatně vidím.
Instinktivně jsem se ohlédla, abych se ujistila, že jsem sama, než jsem si
omotala šortky kolem ruky a opatrně tu věc vytáhla zpod křesla.
Devítimilimetrová nábojnice.
Explodovala mi hlava. Upustila jsem ji, jako by to byl ruční granát,
a zachvátila mě panika. Rychle jsem ji strčila zas tam, kde jsem ji našla,
zvedla se a rozhlédla se po šatně kolem dokola. Zhluboka jsem dýchala,
nádech, výdech, a snažila se myslet. Přejela jsem očima strop i stěny
ve snaze najít kamery. Jsou schované. Jak se do tak malé místnosti mohla
dostat nábojnice? Kdo ji vypálil a na koho? Proč…
Maluj.
Nešikovně jsem si natáhla šortky a rozběhla se do Jamesovy pracovny.
Cestou jsem si kraťasy nějak utáhla kolem pasu, načež jsem popadla šta e
a začala míchat bílou barvu. Rozhlédla jsem se po svém pracovním
prostoru, vylezla na šta e a začala hystericky máchat štětcem kolem
bodovek. Maluj. Prostě maluj.
Nábojnice.
Mé druhé jméno.
Zapletla ses do něčeho daleko většího, než tušíš.
„Kurva!“ Všudypřítomné ticho řvalo příliš nahlas a moje myšlenky ještě
hlasitěji. Zase jsem ze šta í slezla, rozběhla se dolů, popadla mobil
a sluchátka, vrátila se do Jamesovy pracovny a prolétla playlisty. Našla jsem
si dokonalou písničku, pustila ji maximálně nahlas a strčila si sluchátka
do uší.
V hlavě mi začalo dunět When e Sun Comes Up od skupiny Everyone
You Know. Skvěle. Znovu jsem vylezla na šta e, vzala štětec a nechala se
unést malováním a hudbou. Rameny jsem pohupovala do rytmu a zpívala.
Zapomněla jsem.
Jenom na chvíli. Jenom pro teď.
Uvolnila jsem se a začala domalovávat prostor okolo zbylých bodovek,
přičemž jsem se posouvala čím dál blíž ke dveřím. Neobtěžovala jsem se ze
šta í slézat, jednoduše jsem přenášela váhu, abych je vyklonila na stranu
a v podstatě na nich po pracovně chodila jako na chůdách, jednou rukou
jsem se jich přidržovala a ve druhé držela štětec. Písničky se začaly náhodně
přehrávat a každá jako by byla napsaná jen proto, aby mi dokonale pohltila
smysly.
Když jsem se dostala na druhou stranu pracovny až ke dveřím, byla jsem
nucena ze šta í slézt, abych se dostala k poslednímu místu. Zavřela jsem
dveře, šta e postavila přímo před ně a znovu na ně vyšplhala.
Jenže jsem se ani nestačila dotknout štětcem stropu. Dveře se rozletěly
a srazily mi šta e na stranu. „Sakra!“ zařvala jsem, aniž bych slyšela svůj
hlas. Šta e se nebezpečně naklonily. Snažila jsem se nějak znovu najít
rovnováhu. Plechovka s barvou spadla na zem. Honem jsem zahodila štětec
a zachytila se rukou o strop ve snaze stáhnout je zpět na místo, jenže už se
naklonily příliš, a než jsem si vůbec stačila v hlavě naplánovat pád, řítila
jsem se k rychle se blížící zemi. A dopadla na ni plnou vahou.
Hudba v uších mi hrála na maximum.
A přesto jsem slyšela, jak mi praskají kosti v zápěstí.
Vzápětí mi rukou projela ostrá bolest, která jen potvrzovala, že je
zlomené.
Sykla jsem a jako idiot, dezorientovaná a omráčená, se o ruku ještě
opřela, abych se posadila, čímž jsem si způsobila akorát větší bolest.
„Do prdele!“ vyjekla jsem a chytila se za zápěstí. Mrkala jsem ve snaze
zahnat černou mlhu, která se mi ze stran pomalu plížila přes oči. Sakra, asi
omdlím.
Najednou se přede mnou zjevil James, v podřepu, s panickým výrazem
ve tváři. Rychle pohyboval rty. Zamrkala jsem, neschopná pochopit, proč ho
neslyším. Ta hudba! Zdravou rukou jsem si sáhla k uším a vytáhla
sluchátka. James mě zmateně pozoroval.
A vzápětí už nevypadal zmateně. Vypadal naštvaně. „Do prdele, Beau,“
vykřikl, až jsem sebou trhla. „Nemůžu uvěřit, žes lezla na šta e těsně
za dveřmi.“
„No jo,“ zařvala jsem. „Přestaň na mě ječet.“ Sjela jsem očima k zápěstí
a zamračila se. Bylo vymalováno. „Myslím, že je zlomené.“
„Neříkej, vážně?“ Klekl si ke mně, zvedl mě do náručí, odnesl ke stolu
a posadil na skleněnou desku. „Ukaž, podívám se.“ Opatrně mě vzal
za ruku, a jakmile si ji prohlédl, spatřila jsem v jeho tváři pocit viny, který
maskoval hněvem. „Kurva,“ zašeptal s bolestným výrazem. „Zatraceně,
Beau.“
„Byla to moje chyba,“ řekla jsem ve snaze ho trochu uklidnit. Nehodlala
jsem mu vyprávět, proč jsem na ty šta e lezla. Nebo proč jsem si hudbu
pustila tak nahlas, abych neslyšela vlastní myšlenky. Když jsem se teď
na Jamese dívala, měla jsem před očima jen tu nábojnici.
„Bolí to?“ zeptal se.
„Ne.“
„To bude adrenalin,“ zhodnotil. „Musíme tě dostat do nemocnice.“
Stiskla jsem rty a přinutila se udržet přiznání za zuby. „To je dobrý.“
James se zasmál, veskrze nepobaveně. „A dost,“ zavrčel, vytáhl mobil,
vytočil Goldie a dal to nahlas. „Potřebuju, abys nás odvezla na pohotovost.
Beau si zlomila zápěstí.“
„Vy dva spolu dneska docela válčíte, co?“ poznamenala Goldie, čímž mě
přiměla zadívat se na Jamesův nos. Rozhodně oteklý.
„Sejdeme se dole.“ S tím mi pomohl ze stolu. „Můžeš chodit?“ zeptal se,
načež si všiml, co mám na sobě. „To jsou moje šortky?“ podotkl a nadzvedl
mi tričko, takže odhalil srolovanou látku, kterou jsem si musela uvázat
kolem pasu, aby mi nespadly.
Pokrčila jsem rameny. Proč máš v šatně nábojnici? „Potřebovala jsem
malovat.“ To jsem neměla říkat. „Chtěla jsem to dodělat,“ opravila jsem se
a uhnula pohledem před jeho ihned nervóznějším výrazem. „Chtěla jsem
jen dodělat práci.“
„Mám na tebe takovej vztek,“ zabručel, svlékl si tričko a jediným
škubnutím ho roztrhl ve švu. O pár záhybů a uzlů později mi ho už
navlékal přes hlavu a jemně mi umístil ruku do provizorního závěsu.
„Kde ses to naučil?“ zeptala jsem se. Zaváhal a nespouštěl oči z toho, co
dělal.
„Ve skautu,“ odpověděl, načež se opřel dlaněmi o stůl z obou stran mých
stehen. „Kdes myslela?“ naklonil se ke mně s hlavou na stranu
a s naštvaným výrazem.
Já nemyslela. Přesně o to tady šlo, jenže to jsem mu říct nemohla. „Byla to
nehoda.“
„Tohle tělo,“ zašeptal přiškrceným hlasem, položil mi dlaň na šíji a sjížděl
po mé hrudi, „je křehké. Je křehké, je vzácné, a především je moje, Beau
Hayleyová,“ řekl mi a zadíval se na mě pohledem, který mě doslova
vyzýval, abych se opovážila něco namítnout. Dokázala jsem jen překvapeně
polknout. „Žádám jen, abys s ním zacházela opatrně.“
„Zlobíš se na mě,“ zamručela jsem a sjela pohledem na jeho obnažené
břicho.
James se napřímil a zacukalo mu ve tváři. „Zlobíš je slabé slovo.“
To už začalo ve tváři ale cukat i mně. „Tak jsi mi vynadal jako nějakému
děcku, už jsi skončil?“ procedila jsem, vstala a obešla jeho impozantní
postavu, odhodlaná uniknout jeho zlosti i pohledu na jeho obnaženou
hruď. Neztrácej hlavu, Beau.
Podařilo se mi ale ujít jen pár kroků, než se mi hlava příšerně zamotala.
„Sakra.“ Začala jsem šátrat rukama po stěně ve snaze najít něco, čeho bych
se mohla zachytit, zatímco na mě ta černá mlha, kterou se mi předtím
podařilo zaplašit, znovu nelítostně zaútočila. „Omdlím,“ varovala jsem ho
nahlas, protože jsem potřebovala, aby mě chytil, jelikož jsem se najednou
začala hroutit vpřed, celé tělo lehoučké a studené, paže instinktivně před
obličejem.
„Beau!“
To bylo poslední, co jsem slyšela. A Jamesova nádherná tvář plná paniky
bylo to poslední, co jsem viděla.
Spolu s tou nábojnicí.
Kapitola 48
JAMES

„Goldie!“ zařval jsem a chytil jsem Beau těsně předtím, než dopadla
na podlahu. „Do prdele.“ Položil jsem ji na bok, opatrně, abych jí nezranil
ruku, a umístil ji do stabilizované polohy. „Omdlela,“ vyhrkl jsem, zatímco
jsem sevřený strachem kontroloval každý kousek jejího těla.
„Kristepane, dohromady jste vy dva celkem přítěž,“ zabručela a klekla si
na zem ke mně. „Co se jí stalo s rukou?“
„Stála na šta ích hned za dveřma.“ Pořád ještě jsem nemohl uvěřit, že
udělala něco takového. V mém srdci sváděly boj o prvenství starosti se
vztekem, když vtom začala Beau mumlat nějaké nesmysly.
„Už se probírá.“
Pohladil jsem ji po tvářích. „Beau, zlato, no tak, otevři oči.“ Pak jsem ji
po nich trochu poplácal. Škubla sebou a podívala se na mě. „Tady jsi,“
zašeptal jsem, sehnul se k ní a zlehka ji políbil na tvář.
„Kulka,“ vydrala ze sebe. Zkameněl jsem. To jediné slovo dokázalo
proniknout zamlženým zmatkem, který jsem měl v hlavě. Pomalu jsem se
od ní odtáhl. Dívala se mi přímo do očí. Pak zas zvrátila hlavu a znovu
ztratila vědomí.
„Slyšela jsem dobře?“ vyhrkla Goldie a hned vytáhla telefon. Jistě šla
zkontrolovat záznam z CCTV kamer. Pak se odebrala do mojí šatny
a za vteřinu byla zpět s nábojnicí v ruce. „Bezva nápad, nechat tady
povalovat tohle, aby to našla.“
Nic jsem na to neřekl, zvedl jsem Beau do náručí a odnesl ji z pracovny
ven. „Dones mi nějaké tričko a zavolej jejímu strýci.“ Byla to správná věc,
ačkoli jsem se nijak netěšil na to, až zas budu muset čelit jeho odsouzení.
Protože přesně to mě čekalo. Proces. Vynesení soudu.
A trest.

Než jsme dojeli do nemocnice, Beau pořád střídavě ztrácela vědomí

a budila se. Nejsem sice žádný doktor, ale poznám, když tělo najede
na obranný režim, ať už se chce chránit před fyzickou bolestí nebo před
duševním traumatem. Bál jsem se, že v tomhle případě jde tak trochu
o obojí.
Donesl jsem ji na příjem a sestřička za skleněnou zástěnou ihned
vyskočila na nohy. „Zlomené zápěstí. A šestkrát omdlela. Má nízký krevní
tlak,“ chrlil jsem na ni, zatímco mě vedla chodbou na vyšetřovnu.
Položil jsem Beau na postel a udělal místo doktorovi, aby ji mohl
prohlédnout. „Jméno?“
„Beau. Beau Hayleyová.“
„Věk?“
„Třicet.“
„A vy jste?“
Zavřel jsem pusu a podíval se na Beau ležící v bezvědomí. „Její přítel,“
hlesl jsem. To, jak jsem se o ni bál? Jakou bolest mi působilo vidět ji takhle?
Existovalo jediné vysvětlení. Všechno jsem to úplně posral, všechno, že jsem
dopustil, aby to zašlo až takhle daleko.
A přesto jsem tady stál, zamilovaný do nepřítele, sakra.
„Pan…“
„Kelly.“
„Trpí nějakou alergií?“
„O žádné nevím.“
„A je nebo by mohla být těhotná?“
Trhl jsem sebou. Překvapením, šokem a ještě tak tunou dalších pocitů.
„Těhotná?“ zopakoval jsem mechanicky. „Ne.“ Pak jsem se na ni podíval.
„Nevím.“ Mohla by být? To proto v jednom kuse omdlévá? Kurva, já prostě
nevím.
„Pojďte, prosím, se mnou, pane,“ vyzvala mě sestra. Zmateně jsem na ni
pohlédl. „Jen potřebuju, abyste mi ještě něco vyplnil.“
„Aha, jistě,“ zamumlal jsem a vydal se za ní jako zombie.
Venku jsem jí odpověděl na otázky, což byl dost výkon, vzhledem k tomu,
že jsem měl v hlavě totální zmatek. „To je vše,“ řekla, zrovna když
do nemocnice vtrhla Goldie, která předtím jela někam zaparkovat.
„Dobrý?“ zeptala se. Zaraženě jsem přikývl. „Určitě?“
Odkašlal jsem si. „Neměl jsem ji tam nechávat.“
„Neměls na výběr.“
Měl. Jistě by se naskytla i další příležitost odstranit druhého muže
Žraloka. Jenže stejně jako s každým dalším z těch, které jsem zabil, jsem
tím získal další příležitost zjistit, kdo je Medvěd. Budou s ním? Zavolají mu?
Dovedou mě k němu? Ještě se to nestalo, ale já se nevzdám. „Zavolalas
jejímu strýci?“
„Je na cestě.“
„Bezva.“
„Ještě něco.“
Podíval jsem se na ni a v duchu doufal a modlil se, aby na mě nevysypala,
kde se právě nachází další z Medvědových mužů, protože teď jsem nikam
odcházet nehodlal. „Co?“
„Volal Otto. GPS lokátor se dal do pohybu.“
„Udržuj mě v obraze.“
„A Bradu Blackovi se někdo pokusil sáhnout na život,“ dodala a já sebou
trhl.
Brad Black? „Ale ten seká latinu. Je dávno ze hry.“ Vždyť ten chlap už
přes rok provozuje noční klub. Naprosto legálně.
„Hádám, že se chtějí radši zbavit i samotných kořenů Dannyho Blacka.
Nezdá se, že by byl Medvěd ochotný riskovat jakékoli zdroje.“
Nelíbilo se mi, kam se to ubírá. Brad Black byl pro Medvědovu síť zcela
nepodstatný. Tedy pokud… na mysli mi vytanulo to Spittleovo přeřeknutí.
Nechává. „Co se stalo?“
„Těsně ho minula kulka.“
„Sakra,“ vydechl jsem a zamyslel se. Kořeny Dannyho Blacka.
„A taky volal Spittle.“
Bože, ještě něco? „Na to právě teď nemám čas.“
„Víš to jistě?“ zeptala se s hlavou nakloněnou na stranu, která mi říkala, že
existuje jen jedna správná odpověď.
Přirozeně tím ve mně vzbudila obezřetnost. „O co jde?“
„Chce se s tebou sejít.“
„Cože?“ sykl jsem a podíval se na Goldie, jako by jí právě vyrostla další
hlava. Ale potom… „Proč se chce sejít?“ zeptal jsem se tiše. Brada Blacka se
někdo pokusil zavraždit, Spittle se chce sejít. „Odpověď zní ne.“ S tím jsem
se otočil a odešel. Spittle snad chce umřít, nebo co.
Kapitola 49
BEAU

Jakmile jsem otevřela oči, hned jsem je zase zavřela, oslněná ostrým
světlem. Strašně mě bolela hlava. Zato zápěstí? O tom jsem vůbec nevěděla.
Opatrně jsem ho zvedla z postele a podívala se na něj. Zhmožděné. Těžké.
S vystupující kostí. Sykla jsem.
„Beau?“
Nechala jsem hlavu zas spadnout na polštář a zjistila, že James sedí
na kraji postele. Natáhl se pro mou paži a znovu mi ji něžně položil vedle
těla.
„Jak se cítíš?“ zeptal se a já si povzdechla.
Ospale. Příšerně ospale. „Dobře.“
„Zavolal jsem tvému strýci.“
„Bezva,“ zabručela jsem.
„Je to čistá zlomenina,“ ozval se nějaký muž z druhé strany pokoje.
Doktor. „Pár týdnů v sádře to spraví. A ta rána zezadu na hlavě je jen
povrchová. Máte jen lehký otřes mozku. Sestřička se tu za chvíli staví, aby
vám ji vyčistila, a pak vám nasadíme sádrovou dlahu, dokud neustoupí
otok.“
„Díky.“
„Beau,“ pokračoval doktor. „Je možné, že jste tě…?“
„Mohla bych dostat trochu vody?“ v ústech jsem měla úplně sucho
a škrábalo mě v krku.
„Tady.“ James se natáhl pro lahev na stolku vedle postele a odšrouboval
víčko. Posunula jsem se do sedu. Jakmile jsem seděla, přiložil mi lahev
ke rtům. S pitím mi tedy rozhodně pomáhat nebude.
Zkusila jsem si od něj lahev vzít, ale nikam to nevedlo. „Já nejsem
nemohoucí, Jamesi.“
„To se se mnou budeš hádat? Teď? Prostě se jen napij vody, Beau.“
Nevěřícně jsem se na něj zadívala, zatímco doktor vycouval z ošetřovny
ven. „Chvíli vás nechám.“
Dveře se zavřely. „Jsem ráda, že od chvíle, kdy jsem tě viděla posledně, se
ti zlepšila nálada,“ štěkla jsem po něm a jemu zuřivě zacukalo ve tváři. To si
ze mě vážně dělá srandu. Já v jeho bytě našla nábojnici, a on se zlobí
na mě? Pak mi to ale došlo. On neví, že jsem ji u něj našla. Tak jsem se mu
to rozhodla říct. „Našla jsem u tebe ná…“
„Beau!“ vtrhl dovnitř Lawrence s výkřikem a okamžitě stál u postele,
prohlížel si mě a všude mě kontroloval. „Můj bože, co se stalo?“
„Spadla jsem,“ zabručela jsem a znovu se natáhla pro vodu. Tentokrát mě
ji James nechal si vzít. „Nic mi není.“
„Nic ti není? Vždyť jsi v nemocnici!“
James dál mlčky stál u postele, zatímco kolem mě strejda poskakoval. „Nic
mi není, Lawrenci. Mám jenom naraženou hlavu a zlomený zápěstí.“
„Jenom?“ Zvedl oči a probodl Jamese vražedným pohledem. Hned mi
došlo proč. Zjevně si to domyslel i James, protože trochu zavrtěl hlavou.
Lawrence myslí, že mi to udělal James? Pro boha svatého, to už přišel
o rozum? Ale strejda nic neříkal. A Jamese jeho závěry ani trošku
nepřekvapily. Ani se ho nedotkly.
V pokoji se nahromadilo tak strašné napětí, že už jsem to nemohla
vydržet a byla jsem ráda, když vešla sestřička. „Tak jdeme na to, slečinko,
rychle to vyřídíme, abyste mohla jít domů.“ Přistavila si k posteli stolek
s pomůckami a odešla si k umyvadlu umýt ruce.
Lawrence se přesunul až těsně ke mně a v podstatě ode mě Jamese odřízl.
Nesnášela jsem ten výraz skutečné starosti čišící z jeho tváře. Nesnášela.
Protože si dělal starosti kvůli něčemu, co by ho trápit nemělo. „Zruším
vystoupení,“ řekl a odhrnul mi vlasy z obličeje. „Objednáme si tvou
oblíbenou zmrzlinu. Tu veganskou. To už jsme neudělali snad celé věky, že
ne, zlato?“
Bože, kéž by jen všichni přestali panikařit. „Neměl bys rušit vystoupení,“
zamručela jsem a hodila po očku po sestře. V duchu jsem ji prosila, aby
trochu přidala. Chtěla jsem hlavně pryč, oddělit Lawrence od Jamese
a zbavit se toho nesnesitelného napětí.
„To přece musím,“ trval na svém. „Abych se o tebe mohl starat.“
Letmo jsem se podívala na Jamese. Stál o pár kroků dál, držel si odstup,
držel se zpátky. Nelíbilo se mu to.
„Dobře, uděláte mi trochu místa?“ ozvala se sestřička a odehnala
Lawrence od mojí postele.
 „Nechceš na mě počkat venku?“ navrhla jsem mu.
Lawrence vykulil oči a zatvářil se raněně. „A on?“
Obrátila jsem pozornost k Jamesovi. Pořád ještě se tvářil naštvaně. Pořád
jsem z něj cítila napětí. „On může počkat venku taky.“ Ve společnosti
panikařícího Lawrence a zadumaného Jamese jsem se nedokázala
nadechnout. Nebyla jsem schopná myslet. Když se k tomu připočetla ještě
ta nábojnice, rozbolavělá hlava se mi zatočila.
James nic neřekl a s vražedným výrazem odešel. Lawrence ho s nevolí
následoval a nechal mě samotnou se sestřičkou. Svalila jsem se zpátky
na postel a sykla bolestí, jakmile se má hlava dotkla polštáře. Sáhla jsem si
na zátylek a nahmatala vlhké slepené vlasy.
„Řekla bych, že nejdřív vyčistíme tu ránu na hlavě.“
„Díky,“ hlesla jsem, zavřela oči a otočila se na bok, jak mě sestřička
požádala, aby se k ní mohla dostat. Měla jsem dojem, že bych mohla
usnout na celý rok. Pak se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel doktor. Bylo
mi jasné, že jen proto, že teď, když už James odešel, mu to připadá
bezpečné.
„Mám na vás ještě pár otázek,“ řekl, posadil se na židli vedle postele
a podíval se na mě. „Váš přítel říkal, že neví o tom, že byste trpěla nějakou
alergií.“
„Můj přítel?“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě. Doktor se ohlédl ke dveřím
a ukázal na ně.
„Ten muž, který právě odešel spolu s vaším… strýčkem?“
„Aha, ano. Ten,“ pousmála jsem se nervózně. „Žádné alergie.“ Až
na alergii na Jamese Kellyho, v tuhle chvíli.
„Jste nebo mohla byste být těhotná?“
„Ne,“ odpověděla jsem instinktivně, ale ta otázka mě celou znejistila.
Zamyslela jsem se. Zítra. Menstruaci bych měla dostat zítra. „Proč se
ptáte?“
„Jen rutinní otázka,“ řekl doktor a vstal. „Musíme si být jisti, že vám
předepisujeme vhodné léky.“
„Léky?“ Něco v mém nitru vzplálo a já přirozeně přešla do defenzivy.
Myslí, že by mě měli zase zavřít? Četl si moje záznamy a dospěl k závěru, že
představuju sama pro sebe nebezpečí?
„Na bolest,“ usmál se soucitně. Takže rozhodně četl všechny moje
záznamy. „Nechám to tady sestřičku dodělat.“
Polkla jsem a zavřela oči.
O půl hodiny později byla rána na mém zátylku vyčištěná, zápěstí jsem
měla zasádrované a ruku v závěsu. Jak jsem tak seděla na kraji postele
a zírala na zápěstí schované od prstů až po loket v sádře, nedokázala jsem se
ubránit mírnému rozhořčení, že jsem si nezlomila to druhé. To zjizvené.
„Máte nějaké boty?“ zeptala se sestřička, když skončila.
Vykoukla jsem přes postel na nohy, kterými jsem houpala ve vzduchu.
A pak jsem přejela pohledem Jamesovy šortky a tričko. „Ne.“ seskočila jsem
z postele. Paže zavěšená na hrudi mi připadala jako posilovací závaží.
„Tak to vás bude muset ten urostlý silný mužský asi odnést,“ zazubila se
na mě šibalsky. Nějak se mi její úsměv nedařilo opětovat. „Dám mu vědět,
že jste připravená.“ S tím odešla, zavřela za sebou dveře a já získala chvilku
na to, abych v sobě našla odvahu potřebnou k tomu, abych dokázala čelit
Jamesovi a strejdovi. Vsadila bych se, že venku panuje neskutečné napětí.
Taky jsem musela vymyslet, co sakra udělám, protože mi bylo jasné, že
James očekává, že odjedu domů s ním, zatímco Lawrence zas čeká, že
pojedu s ním.
Zamyšleně jsem bosá docupitala ke dveřím a otevřela. První, koho jsem
spatřila, byl James. Seděl v předklonu na plastové židli a opíral se
předloktím o stehna. Tvář měl samou naštvanou vrásku. Pak jsem uviděla
Lawrence. Ten stál. Jeho tvář byla pro změnu plná opovržení. Těkala jsem
očima z jednoho na druhého. Hlava mi vůbec nenapovídala, co říct.
„Jdeme domů,“ přerušil James nepříjemné ticho a vstal.
„S tebou rozhodně nikam nejede,“ vyprskl nahlas své myšlenky
Lawrence.
Vtom se otevřely dveře do chodby a v nich se zjevil Ollie, který se k nám
blížil rozhodným krokem. A hned za ním Dexter. V duchu jsem si
povzdechla. Ještě někdo další?
Jako zlé znamení za nimi dovnitř vtrhl můj otec. Kdo sakra zavolal jemu?
Ollie vypadal jako ztělesněný strach. Dexter se tvářil jednoduše ostražitě
a – štípněte mě někdo – můj otec upřímně vyděšeně.
Pár dalších přísad do tohohle už tak dost ostrého guláše. Tohle nemám
zapotřebí. Teď ani jindy.
Ollie se ke mně rozběhl a přejel mě pohledem od hlavy až k patě.
„Panebože, Beau, jsi v pořádku?“ Nešikovně mě objal okolo sádry a já mu
v tom neměla jak zabránit. „Lawrence mi zavolal.“
Zaťala jsem zuby a zavřela oči, abych se vyhnula Jamesovu zlostnému
pohledu. Tohle rozhodně nemůže být příjemné. Lawrence by měl co
nejdřív zařadit zpátečku. „Nic mi není,“ zašeptala jsem a nechala zdravou
ruku volně viset u boku. Nedokázala jsem a ani nechtěla ho obejmout také.
Neobratně jsem se mu vykroutila. „Neměl jsi sem jezdit.“ Zariskovala jsem
pohled na Jamese, ale to jsem neměla dělat. Viděla jsem, jak se zuby nehty
brání fyzické reakci. Oči mu zlostně planuly.
„Co se sakra stalo?“ zeptal se otec a zastínil Ollieho svým tělem
navlečeným v drahém obleku. Položil mi velké dlaně na ramena. Věnovala
jsem mu prázdný pohled, prostý emocí.
„Spadla jsem,“ odpověděla jsem tiše. „Jsem v pohodě.“ Couvla jsem.
Necítila jsem se v jeho blízkosti dobře, a není divu, po těch letech
přemýšlení, proč je pro něj tak těžké projevit mi jakoukoli náklonnost.
A nemůžu popřít svoji obavu, že jestli mi ještě zavolá, mohla bych skončit
rovnou zpátky na psychiatrii.
„Beau?“ oslovil mě Dexter tiše, jako vždy něžný a uklidňující. Při pohledu
na jeho výraz doprovázený navíc tím něžným tónem se mi rozechvěl spodní
ret.
„Jsem v pohodě,“ zopakovala jsem potisící.
„Vezmu tě domů,“ ujal se znovu slova Ollie. „Proč máš na sobě pánské
tričko a šortky?“
Na chodbě se ozvalo odkašlání – kdo jiný než James – a já, nervózní jak
blázen, sledovala, jak se Ollie otočil k jeho zdroji. „Ty jsou moje,“ oznámil
mu James jasně.
Do prdele.
Tohle nemám zapotřebí, dva chlapi, co na sebe vzájemně vrčí. „Kdo sakra
jsi?“ zpozorněl můj ex.
„Dobrá otázka,“ ozval se otec, jako by na takovou informaci měl právo.
James na jejich otázky nijak nereagoval a mlčel, pročež se Ollie obrátil
na Lawrence.
„To je on?“ vyhrkl a ukázal na Jamese.
„Kdo?“ nechápal otec těkající pohledem mezi Jamesem a Olliem. „Snad
ne ten chlap, se kterým se vídá?“ dodal a zpražil Jamese nepřátelským
pohledem. „Tos byl ty? To tys jí to udělal?“
Opařeně jsem na otce zírala. Neříkejte mi, že se najednou rozhodl hrát si
na otce ochránce.
„Nechám tě zavřít!“ vyprskl a Ollie k Jamesovi vyrazil s rukou
připravenou k úderu. To snad ne.
„Ollie!“ vyjekla jsem a rozběhla se za ním. „Ollie, stůj!“
„Ještě jednou se jí dotkneš…“ zavrčel a rozmáchl se pěstí.
„Ollie!“
James se zaklonil, takže Ollie minul a silou rány se celý roztočil, rychle se
ale sebral a připravil se k dalšímu útoku. To už James zvedl ruku a chytil
jeho pěst do dlaně, načež ji pevně sevřel a stiskl těsně před svým obličejem.
Nic neříkal, jen Ollieho probodával pohledem. Ten trochu vyděšeně těkal
pohledem mezi Jamesovým vražedným výrazem a svou sevřenou pěstí.
Polkla jsem a postavila se mezi ně. „Už jsi skončil?“ sykla jsem na Ollieho.
„S ním nikam nepojedeš,“ zopakoval můj bývalý a diskrétně si protáhl
zápěstí. Jeho ego muselo dostat slušnou nakládačku.
„Ollie, vždyť mě znáš,“ vydechla jsem a ze všech sil se snažila zachovat
klid.
„Jo, já tě znám,“ opáčil jízlivě. James se naježil ještě víc.
„Dovolila bych někdy nějakému muži, aby mi fyzicky ublížil?“
Ollie na mě pohlédl. Za vztekem v jeho očích se skrývala i bolest, která
mě mučila. „Ale tou ženou už přeci nejsi, nebo snad ano, Beau?“
Dotčeně jsem couvla, přestože měl pravdu. Ne, už nejsem tou ženou,
kterou znával. Tou bezstarostnou, šťastnou, ambiciózní a vyrovnanou.
„Díky, žes přišel, ale nebylo to třeba.“ Nevím, jestli to bylo tou Jamesovou
neodbytností, na kterou neměl právo, nebo mou potřebou dočkat se
odpovědí, ale obrátila jsem se na něj. „Můžeme jít,“ řekla jsem, obešla jeho
mohutnou postavu a vydala se bosa ke dveřím.
„Beau!“ zavolal za mnou Lawrence. Ničilo mě to, ale ignorovala jsem ho.
Už jsem se rozhodla a nehodlala couvnout.
„Beau, zlato, vrať se!“ slyšela jsem zvolat otce. „Co se tady ksakru děje?
Ollie, Dextere, tak zastavte ho!“
Dostala jsem se ven na čerstvý vzduch a sjela pohledem k nohám.
„Odnesu tě,“ ozval se za mými zády James.
„Ne,“ řekla jsem a ohlédla se přes rameno. Ollie se za námi díval
vražedným pohledem, jako by tomu opravdu nemohl uvěřit, a můj otec
vypadal doslova vzteky bez sebe. „Nebudeme je popouzet ještě víc.“ To už
se mi podařilo dostatečně. Překvapovalo mě, jak se James ovládal. Poznala
jsem, že nerozmáznout mého otce a Ollieho na místě ho stálo nezměrné
úsilí. Vím, že by toho byl schopen. A vůbec, čeho dalšího je ještě schopen?
Zvedla jsem k němu oči. Neměl by mě tolik přitahovat muž, který je taková
enigma. „Pod křeslem v šatně jsem našla nábojnici,“ oznámila jsem mu bez
emocí. „A přesto jedu domů s tebou.“
Ani to s ním nehnulo. Jako by ho to vůbec nepřekvapilo. Ani maličko.
„Proto jsem byla na těch šta ích a malovala,“ pokračovala jsem. „Proto
jsem měla hudbu puštěnou tak strašně nahlas. Snažila jsem se přehlušit ty
dotěrné otázky.“
James sjel pohledem k mé sádře a mě sevřel pocit viny. Nevyklopila jsem
mu to, abych z toho celého udělala jeho chybu nebo aby se cítil mizerně.
Jednoduše jsem potřebovala, aby věděl, že vím. Jenže já pořád nevěděla, co
vlastně vím, a už jsem z toho začínala šílet. Čeho je moc, toho je příliš.
„Chci vědět, kdo jsi. Chci znát tvé druhé jméno. Zjistit, proč si myslíš, že
jsem se zapletla až příliš.“
„Já se taky zapletl až příliš,“ řekl a podíval se na mě tak omluvným
pohledem, že mě to vyděsilo a trochu jsem couvla.
„Budu tě chtít opustit, až mi to řekneš?“
„Patrně. Ale já ti to nedovolím.“
„Proč?“
James popošel ke mně a pohladil mě po tváři. „Nikam nepůjdeš, protože
i když je to pitomost, jsem do tebe blázen.“ S tím mě políbil na pootevřené
rty a následně i na každé z mých zavřených očních víček. Ucítila jsem
hřejivý pocit. Hřejivý pocit, který mě mátl. „Pojďme domů.“ Zvedl mě
do náručí, já ho zdravou rukou objala kolem krku a chytila se ho.
Přitiskla se k němu.
James zamířil k autu a já si celou cestu prohlížela jeho pro l a přemýšlela,
co mi asi poví a jak se po tom asi budu cítit.
I když je to pitomost, jsem do tebe blázen.
Já se do něj taky zbláznila. Takže už možná ani nebude záležet na tom, co
se dozvím.
Kapitola 50
JAMES

Odnesl jsem Beau z auta do bytu a pak do koupelny. Tam jsem ji posadil
na záchod a začal jí chystat vanu s levandulovým olejem. „Neměli jsme si
promluvit?“ zeptala se.
Promluvit. Najednou chce všechno slyšet a já si nejsem jistý, že to dokážu
říct. Dřepl jsem si k ní, vzal ji za ruku, položil si ji na drsnou tvář, zavřel oči
a přitiskl se k ní. Vnímal ji. Prostě jsem jen vnímal její dotek a poslouchal
její dech. Rozhodla se odjet domů se mnou. Ale stejně s ní nemůžu mluvit,
dokud nezdůrazním ještě něco jiného. Ne hrubě, ne tvrdě. „Nejdřív
musíme udělat něco jiného,“ hlesl jsem, otevřel oči a prohlédl si každý
kousek jejího těla.
„Co?“ zašeptala. Ačkoli to sama věděla.
Položil jsem jí dlaň na stehno a ona hned instinktivně přitiskla nohy
k sobě ve snaze zbrzdit nápor touhy a nedovolit, aby ji ovládl. Rozuměl
jsem tomu. Je až příliš snadné schovat se do mých doteků. Do mé
pozornosti. Ignorovat všechny varovné signály. Ignorovat je všechny. Beau
je chytrá a pozorná, ale od chvíle, kdy mě poznala, jako by tyhle své
vlastnosti umlčela.
Protože se bála. A měla k tomu všechny důvody.
„Musíme se pomilovat, Beau,“ vydechl jsem. „Každý kousek mého těla se
musí dotknout každého kousku tvého, musím se do tebe ponořit a tvé
sténání musí být slyšet v celém bytě.“
„Promluvit si,“ zašeptala a odhodlaně zavrtěla hlavou. „Musíme si
promluvit.“
Položil jsem jí ruce na kolena, roztáhl jí nohy a ona tiše zasténala,
rozervaná touhou a zoufalstvím. „Nejdřív ti musím říct něco jiného,“
zašeptal jsem a přejel jí špičkou prstu po vnitřní straně stehen. „A jinak než
takhle to nejde.“
Začala se trochu svíjet a zrychleně dýchat. Chtěla se tomu ubránit.
Přestože nemohla.
„Líbej mě, Beau,“ nařídil jsem jí. Odhodila veškeré chabé zábrany, vrhla
se na mě a začala mi vášnivě kmitat jazykem v ústech.
 „No vidíš,“ zamručel jsem, vstal, zvedl i ji a naladil se na její zběsilé
tempo. „Chci všechno, co máš.“
Zaúpěla a já ji objal kolem pasu, zvedl a donesl k toaletní skříňce,
na kterou jsem ji posadil, uvolnil jí šortky v pase a začal jí je stahovat. Celou
dobu mě líbala a já pracoval poslepu, ale přesně.
„Roztáhni nohy,“ poručil jsem jí do úst a ona mi ihned udělala místo.
Rozepnul jsem si zip a vysvobodil se z kalhot. Pak jsem náš polibek přerušil,
trochu couvl, zadíval se jí přímo do očí a znovu k ní přistoupil. „Nedívej se
stranou,“ varoval jsem ji. Jakmile jsem se zvlhlou špičkou své erekce dotkl
brány do jejího těla, zprudka se nadechla. „Ani na chvíli se nedívej
stranou.“ Pomalu jsem do ní vklouzl, celý napjatý, a silně se kousl do rtu.
Ten pocit. Každý kousek mého těla se chvěl vzrušením na cestě tam, kam
jsem nás potřeboval dostat.
Její tmavé oči byly jako dva magnety, které mě hypnotizovaly a lákaly dál.
„Dokázal bys ty někdy uhnout pohledem?“ zeptala se mě tiše, a čím
hlouběji jsem do ní pronikal, tím víc prohýbala páteř.
Abych to celé podtrhl, opřel jsem se čelem o její čelo, takže se naše řasy
téměř dotýkaly. Posunul jsem se ještě hlouběji a ona mě v sobě pevně
sevřela. „Nikdy,“ vydechl jsem a vstoupil do ní až úplně nejdál, do hloubky.
Mezi našimi těly visela její zraněná ruka, zatímco druhou se opírala za zády.
Začal jsem se zvolna pohybovat, hladce dovnitř, pomalu ven, beze spěchu.
Hořel jsem touhou a vzduch v koupelně se brzy nasytil párou a jí se začalo
tričko lepit na kůži. Přestože jsme byli napůl oblečení, já dokonce víc než
ona, takhle intimně jsem si ji ještě nikdy nevzal.
To ty její oči.
Oči plné neznáma.
Oči, které ze mě odmítala spustit.
Tohle nebyl jen sex. Tohle bylo milování. Jistá forma manipulace, já vím.
Nejdřív ti musím říct něco jiného.
Jsem do tebe blázen.
„Ty mě miluješ,“ zašeptala a já zkameněl a polkl. Byl jsem v šoku. Ale oči
jsem z ní nespustil ani na chvíli. „To se mi tímhle snažíš říct?“ zeptala se.
„Nechci tě milovat, Beau,“ přiznal jsem a něžně ji pohladil po obočí. Beau
byla úchvatná a silná bez ohledu na to, co si o sobě myslela. Měla za sebou
významné prohry, ale její odhodlání, vnitřní plamen a odvaha rvát se
za spravedlnost byly úžasné. Obdivuhodné. Jenže láska znamená nebezpečí,
jak jsem poznal s rodiči. Otec miloval matku až k smrti. Chránil ji. Vzýval ji.
Viděl jsem tu jeho oddanost, jak ji neustále sledoval pohledem, protože
byla jeho světlem. Tak jako já sledoval pohledem Beau od první chvíle, kdy
jsem ji spatřil. Znal jsem ji. Ale stejně jako otec budu muset i já za to, že ji
miluju, zaplatit ohromnou cenu. A nejenom to… „V mém životě není pro
lásku místo.“
„Tak co tady potom dělám?“ zeptala se zcela nedotčeně. Prostě to jen
potřebovala vědět.
„Jsi tady, protože se zdá, že bez tebe nedokážu existovat.“
„Zkus to.“
Zavrtěl jsem hlavou, chytil ji za boky a znovu začal přirážet, tentokrát už
ale ne tak něžně. I Beau přidala na intenzitě. Byla naštvaná. Kvůli mně,
kvůli sobě samotné.
Tomu jsem rozuměl.
Ani já ji nechtěl milovat.
A přesto jsem se do ní zamiloval.
Kapitola 51
BEAU

Poprvé od chvíle, kdy mě varoval, abych neuhýbala pohledem, jsem se

podívala stranou. Když ho neuvidím, nepropadnu mu. Musím to zastavit.
Musím zastavit sebe samotnou.
V mém životě není pro lásku místo.
James mě popadl za čelist a přinutil mě, abych se na něj podívala. „Říkal
jsem, že nemáš uhýbat pohledem.“
„Trhni si.“ S tím jsem pevně zavřela oči a vyjekla, když mě potrestal
ostrým přírazem a naplnil mě až po okraj. „Trhni si, Jamesi.“
Buch!
Už žádné milování. Protože tohle není láska. Tohle je jen sex.
Buch!
Znovu jsem vyjekla a stiskla zuby, abych ustála jeho brutální nárazy.
„Beau,“ zasténal, ale já se od něj odvrátila a bojovala s jeho mocí, což ho
ještě víc rozpalovalo. A rozkoš na sebe nenechávala nijak čekat, naplňovala
mě příraz za přírazem. Celé tělo mi planulo jako v ohni. Tuhle rozkoš,
tenhle mysl otupující zázrak, jsem chtěla. Vezmu si od něj všechno, co mi
dá. A bude to to jediné, co mezi námi připustím.
„Ještě,“ sykla jsem a zaklonila hlavu. „Ještě, ty hajzle.“
Buch!
„Ještě!“ sevřela jsem ruku v pěst, imunní vůči bolesti, kterou jsem si tím
způsobila, zatímco se mě tak brutálně zmocňoval.
„Kurva!“ Jeho tělo se začalo mohutně svíjet a vzalo s sebou i mě. Ječela
jsem do stropu, zatímco se mnou silou ničivého hurikánu valily vlny
rozkoše, které drtily vše, co jim přišlo do cesty. Mou mysl. Mé srdce. Ale
naše duše? Ty zůstaly netknuté. Stále propojené. Stále spolu. Stále jedna
duše.
Jeho horké semeno mě uvnitř spalovalo. Otevřela jsem oči a zjistila, že mu
z podmračených obočí kape pot, má zastřený pohled v očích a pootevřené
rty. Zalapala jsem po dechu, zatímco mým tělem škubaly návykové
elektrické záchvěvy.
 „Už jsi skončil?“ vyhrkla jsem.
„S tebou? Nikdy.“
Pohnula jsem boky. James zasténal a celý se ke mně naklonil. „Takže
prostě zůstanu tady, ne? Zůstanu tady a nechám tě brát si mě pokaždé, kdy
se ti zachce. Svázat se, spoutat se a rvát si věci do zadku, aby sis to mohl
všechno natáčet?“
„Co jiného chceš dělat?“ vydechl. Jeho penis ve mně stále ještě pulzoval.
„Žít.“
„Ty nevíš, jak žít, Beau,“ řekl, políbil mě na čelo a se syknutím ze mě
vyklouzl. „A právě proto jsi u mě v bytě,“ dodal, odstoupil ode mě a zapnul
si kalhoty.
Přitiskla jsem nohy k sobě. Nemohla jsem se s ním hádat. Ještě nikdy
nebylo řečeno nic pravdivějšího.
Seskočila jsem ze skříňky, popadla papírové kapesníky a utřela se od něj.
Mohla byste být těhotná? Měla jsem pocit, že mi snad každou chvíli praskne
hlava. Úplně… vším.
Vydala jsem se za ním do ložnice, zastavila se u dveří a spočinula
pohledem na dřevěném rámu. „Byl k němu připoutaný ještě někdo
od doby, co se známe?“ vypadlo ze mě nezastavitelně.
„Ptáš se mě, jestli spím ještě s dalšími?“ prohodil cestou ke skříni.
„Ano, ptám.“
„Neurážej mě, Beau.“
„To není odpověď.“
„Je to odpověď, kurva,“ zařval na mě, a když se znovu objevil, přetahoval
si přes hlavu svetr a vztekle kráčel ke dveřím.
„Proč se ti v šatně povaluje nábojnice?“
„Nejsi připravená to slyšet,“ houkl na mě přes rameno. Neměl ani dost
slušnosti, aby se na mě podíval.
„Co prosím?“ div jsem se nerozesmála. „Slíbil jsi, že si promluvíme.“
Došel ke dveřím a ohlédl se na mě. „Co jsem chtěl říct, jsem už řekl,“
hlesl a sjel chladným odtažitým pohledem k mému tělu. „Vyjádřil jsem se
dost jasně?“
„Naprosto.“
„Jestli odejdeš, najdu si tě a přivedu zpátky.“ S tím za sebou práskl dveřmi
a já jen nevěřícně zírala do skla.
 Ne.
To mu tedy nevyjde. Otevřela jsem, odhodlaná vydat se za ním, ale než
jsem stačila vykročit ven, zaslechla jsem dveře výtahu a vzápětí Goldie.
„Copak ses snad už dočista zbláznil?“ otázala se Jamese.
„Úplně,“ zavrčel tiše.
„Můžeš to zastavit.“
Následovalo ticho a já se zatajeným dechem čekala. Zastavit co? A proč?
„To opravdu nemůžu,“ odpověděl a dveře výtahu se zavřely.
Doplížila jsem se ke schodům a nakoukla dolů. Pusto. Sedla jsem si
na horní schod, snažila se nějak si všechno utřídit a rozhodnout se, co bych
měla asi tak dělat, když vtom mi něco došlo. Zvedla jsem oči a rozhlédla se
kolem po jakýchkoli známkách. Nic. Nikde žádné kamery. Ale on se bude
dívat. Nepochybně se bude dívat.
Ta myšlenka mě dopálila. Zvedla jsem se, abych se oblékla a zmizela
odtamtud, ale vyrušilo mě zvonění mého telefonu. Seběhla jsem dolů.
Dexter. Vzala jsem to. „Ahoj.“
„Jak se máš?“ zeptal se.
„To vážně voláš proto, aby ses mě zeptal na tohle?“
„Ne, chystám se tě uprosit, aby ses vrátila domů. Ve snaze se polepšit se
Lawrence proměnil v ženu a víš, že Zinnea pláče nejhlasitěji ze všech.“
Sevřelo se mi srdce. Lawrencovo zoufalství mě nijak netěšilo. Ani
Dexterovo vyčerpání. „Jak to šlo potom, co jsem odjela z nemocnice?“
zeptala jsem se ztrápeně.
„Příšerně. Tvůj otec po mně chtěl, abych Jamese zatkl. Ollie přísahal, že
ho zabije, a Lawrence oznámil, že jde do důchodu.“
Takže je všechno v podstatě v troskách. A ne že by to se mnou tady
vypadalo nějak růžově. „Vrátím se domů.“
„Vážně?“
Nedokázal v hlase skrýt zvědavost. „Žádné otázky, ale vrátím se.“
„Dobře,“ souhlasil a já se usmála. Dexter na mě nikdy netlačí. „Hned
vyrazím.“ Vtom mi začal telefon vibrovat znovu. Když jsem se na něj
podívala, zjistila jsem, že volá Nath. „Tak zatím,“ rozloučila jsem se
s Dexterem a zvedla to Nathovi. „Snažíš se mě umučit strachem?“ vyhrkla
jsem, neschopná nedat najevo průchod zlosti. „Kdes byl?“
„Ani se neptej,“ zamumlal Nath bez dechu. Zněl naprosto vyčerpaně.
„Tohle bylo nejhorších čtyřiadvacet hodin mojí kariéry.“
 „Měli jsme se sejít u tebe. Dělala jsem si hrozný starosti.“
„Mrtvoly se ti omlouvají,“ odpověděl sarkasticky. „Všechny tři.“
Tři? „Co se stalo?“
„Kdo to má sakra vědět. Vyskakujou tu na mě mrtvoly snad po celým
městě.“
„Mají nějakou spojitost?“
„No, všechno to byli kriminálníci,“ povzdechl si. „A k tomu všemu ještě
přibyla střelba v jednom klubu.“
„Co?“
„Někdo chtěl zastřelit bratrance a někdejší pravou ruku Dannyho
Blacka.“
„To dokazuje, že takový život se vážně nedá nechat za sebou,“ zabručela
jsem, došla k pohovce a posadila se.
„Dobrý, přesně to samý říkal i on. Ale co je prosím tě s tebou?“
Sjela jsem pohledem k paži. „Takže Lawrence si zase pouštěl pusu
na špacír?“
„Ne.“
Zamračila jsem se. Takže… „Ollie.“
„Ne. Vlastně mi to řekl Dexter. Dělá si starosti. Stavil se za mnou.
Lawrence úplně šílí. Dělá si starosti i o něj. Kde jsi?“
Rozhlédla jsem se po Jamesově bytě. „Doma ne,“ odpověděla jsem mu
tiše, aniž bych mu odpověděla přímo.
„Co je to za chlapa, Beau?“
Co na to říct? Únik. Nemůžu Nathovi přiznat, že nemám nejmenší ponětí,
kdo James je. Myslel by si, že jsem duševně chorá. Byla jsem si celkem jistá,
že Lawrence už je jen krůček od toho, aby otci pomohl dostat mě zpátky
do té pekelné díry, které říkají nemocnice. „To je moje věc,“ odpověděla
jsem s předstíranou jistotou.
„Jasně,“ zabručel Nath. „Zajdem na kafe? Musíme si promluvit.“
Hned jsem vyskočila na nohy. „Máma,“ vydechla jsem. „Cos zjistil?“
„Řekni mi, kde jsi. Vyzvednu tě.“
Opět jsem se rozhlédla po bytě. Moje mysl dospěla k rychlému
rozhodnutí, že tuhle informaci mu nesdělím. „Já za tebou zajedu. Kde jsi?“
„V Zi Ballet Opera House.“
„Co tam děláš?“
„Mrtvej soudce.“
 „V opeře?“
„Ne, v domě naproti. Jak jsem říkal, mrtvoly, kam se podíváš. Sejdeme se
jako obvykle. Za půl hodiny.“ S tím zavěsil a já s třeštící hlavou zírala skrz
prosklenou stěnu na město. Nadechla jsem se. Najednou jako by to do sebe
všechno zapadlo. Upustila jsem mobil, který s hlasitou ránou přistál
na podlaze. V hlavě mi naskakovaly hrůzné obrazy. James, opera, já
připoutaná k židli, zatímco on se na dvacet minut někam vytratil. Goldie
s černým kufříkem v ruce, jak mizí vstupem pro zaměstnance. Nábojnice
pod křeslem.
„Můj bože,“ zašeptala jsem. To nenadálé prohlédnutí mi vyrazilo dech.
Zatočila se mi hlava. Znovu jsem se posadila na pohovku. Ohlédla jsem se
přes rameno ke schodům. A moje mysl nedokázala vidět nic jiného než tu
nábojnici.
Jestli odejdeš, najdu si tě a přivedu zpátky.
Podívala jsem se na své tělo navlečené stále ještě v Jamesově oblečení. Pak
ke dveřím. A na svoji ruku. Řídit nemůžu. Kdybych měla automat, tak
snad, ale auto s manuálem ne. „Do prdele!“ zařvala jsem, vstala, zvedla
mobil ze země a zamířila nahoru. Oblečení jsem našla na podlaze
v koupelně. Pořád mokré. Vesmír si vážně nepřál, abych z té Jamesovy
skleněné kukaně odešla. Vtom mi mobil znovu zazvonil a přes celou
obrazovku se rozzářilo Jamesovo jméno. Zvedla jsem to. Ale mlčela.
„Neodcházej, Beau,“ varoval mě tiše. Rozhlédla jsem se po kamerách.
„Řekni mi, kdo jsi.“
„Slib mi, že neodejdeš.“
„Nehodlám z identity chlapa, se kterým spím, dělat obchodní artikl.“
Došla jsem k posteli, sedla si na kraj a jednou rukou si nešikovně sundala
závěs. Pak jsem pomalu nasoukala jednu i druhou nohu do džínů, lehla si
na záda a s kroucením si je nějak natáhla. Zapnout si kno íky bylo
nemožné, ale jelikož byly mokré, těsně mi obepínaly zadeček a nikam
nepadaly. Potom jsem navlékla obě paže do rukávů košile a strávila
nekonečně dlouhou dobu zapínáním několika kno íčků. Sykla jsem bolestí
pokaždé, kdy jsem musela ohnout ruku, než se mi ji podařilo umístit znovu
do závěsu. Čistě jen pohled na ni mě dopaloval. To omezení. Ta bolest.
Vtom mi mobil začal vyzvánět znovu, ale já ho ignorovala, popadla boty
a klíče a se srdcem až v krku odešla. Zdálo se mi, že cesta výtahem trvá
snad roky. Poskytla mi dost času, abych si tu zatracenou hádanku konečně
poskládala. „Kristepane,“ zašeptala jsem. Hlavou mi svištěly všechny
drobné detaily, které jsem potřebovala, abych došla k nemyslitelnému
závěru.
Jakmile se dveře výtahu otevřely, spatřila jsem Otta, jehož široká postava
mi zastoupila cestu na ulici skrz prosklené dveře. Podíval se na mě tak, že
bylo jasné, že nemá náladu na žádné hry. „Buďte rozumná, Beau,“ řekl
varovným tónem. Ztuhla jsem na prahu výtahu a nespouštěla z něj oči,
zatímco jsem si v duchu vybavila všechny detaily vstupní haly. Recepci,
zrcadla na stěnách, světla na stropě. Židli i to, kde stojí.
A taky únikový východ na levé straně.
Vystřelila jsem k únikovému schodišti, ignorujíc palčivou bolest v paži
způsobenou tím rychlým a trhavým pohybem.
„Beau!“ zařval za mnou Otto. Za zády jsem slyšela dusot jeho velkých
nohou. Zastavila jsem, jen na vteřinu, abych zhodnotila své možnosti. Měla
jsem jenom jedinou.
Dolů.
Bleskurychle jsem seběhla o patro níž a vběhla do podzemních garáží.
Do podzemních garáží, kde stála jenom dvě auta. Jedno z nich byla Dolly.
Celý ten barák musí mít přes třicet bytů, a v garážích stojí jenom dvě auta?
Dvě auta a železné brány, které je drží uvnitř. „Do prdele.“ Ottovo dupání
se blížilo pořád víc. Jelikož mi nic jiného nezbývalo, skočila jsem za dveře,
přitiskla se zády ke zdi a zatajila dech. Jakmile se jimi prohnal, proklouzla
jsem kolem dřevěného rámu a vystřelila zas nahoru do přízemí. Srdce mi
nebezpečně bušilo a rychlost pomáhal udržovat jen adrenalin.
Vyběhla jsem ven na ulici. Do bílého dne. Rušného. Všude kolem byli
lidé. Ardenalin ustoupil a uvolnil prostor panice. „Ne,“ sykla jsem přísně.
Když jsem se ohlédla přes rameno, spatřila jsem Otta, jak vbíhá zpět
do vstupní haly. Probodl mě pohledem. Jeho rozzuřený výraz byl tím
nejlepším připomenutím, že musím běžet dál.
Doběhla jsem na konec ulice a zahnula za roh, přešla na druhou stranu
a ztratila se v jedné z postranních uliček. Celou dobu mi při tom vyzváněl
telefon.
A najednou mě něco napadlo.
Zastavila jsem, podívala se na displej.
A telefon vypnula.
Kapitola 52
JAMES

„Ztratil jsem ji,“ vyhrkl do telefonu dýchavičně Otto. „Začínám být moc
starej na to, abych si hrál na honěnou.“
„Kurva!“ Otočil jsem se a praštil pěstí do cihlové zdi, až jsem si sedřel
klouby. Kurva, kurva, kurva. „Sleduj Butlera.“ Protřepal jsem si ruku,
položil to a zapnul sledovací aplikaci. Vypnula si telefon. Měl jsem pocit, že
se vzteky snad vážně zblázním. Všechen vztek, který jsem kdy cítil, bledl
před vztekem, který jsem měl teď. Strčil jsem mobil zpátky do kapsy, došel
ke kufru auta, nasadil si rukavice a kuklu a vytáhl pušku. Cestou
k opuštěné továrně jsem nabil, zatímco jsem skřípal zuby a potil se…
strachy. Měl jsem strach.
Ztratil jsem ji. Otto ji ztratil, do prdele. Nemožné. Směšné. Jenže já se
nesmál. Neměl jsem vůbec náladu pokračovat podle zamýšleného plánu
a kradmo se k místu přiblížit. Ti muži zemřou. Teď. Bez milosti. Vykopl
jsem železné dveře a střelil první cíl přímo mezi oči. Nesetkal se s dlouhou,
bolestivou smrtí, kterou jsem pro něj plánoval. Ale muselo to tak stačit.
Protože jsem potřeboval řešit důležitější věci. Namířil jsem na toho zoufalce
v rohu, co držel ruce ve vzduchu a z huby mu visela jedna z mých
marlborek. Tři další šmejdi se mezitím snažili někde schovat a stříleli
po mně naslepo, amatéři.
Zkurvený ruský sráči.
Vyřídil jsem je jednoho po druhém, aniž bych se musel pohnout třeba jen
o píď.
Tím jsem skončil. Otočil jsem se, odešel a stáhl si kuklu z hlavy, abych se
mohl trochu nadechnout. Vzduch. Potřeboval jsem vzduch. Potřeboval
jsem se nadechnout.
Ale bylo mi jasné, že to se mi nepodaří, dokud nebude Beau zase se
mnou.
Kapitola 53
BEAU

Než se taxíku podařilo probojovat se polední dopravní špičkou, uběhla celá

hodina. Měla jsem zpoždění. Natha jsem zahlédla sedět venku. Četl si něco
na telefonu. Zaplatila jsem řidiči a spěchala za ním. „Ahoj,“ vyhrkla jsem,
pořád ještě udýchaná, jak jsem utíkala Ottovi. Sedla jsem si a Nath ztěžka
vydechl.
„Už jsem si dělal starosti,“ poznamenal a zamával mobilem. „Snažil jsem
se ti dovolat.“
„Mám jen půl hodiny zpoždění,“ podotkla jsem se zvednutým obočím
a chopila se lahve vody, kterou mi objednal. Měla jsem úplně sucho v krku.
Pořádně jsem se napila. „To tys úplně zmizel na celé hodiny.“
„O co tady jde?“ zeptal se a změřil si mě vyděšeným pohledem, když
viděl, jak do sebe obracím i zbytek vody. „Ty jsi sem běžela?“
Zavrtěla jsem hlavou, aniž bych přestala pít. Měla jsem úmornou žízeň.
„A máš mokré oblečení?“ podotkl a sjel pohledem k mé košili.
„A rozepnuté kno íčky.“
Odložila jsem vodu na stůl a jala se nešikovně zapínat kno íčky, které mi
v tom spěchu unikly, jednou rukou. „Jsem v pohodě. Všechno je dobrý.“
Nath zabodl pochybovačný pohled do závěsu, v němž spočívalo mé
zlomené zápěstí.
„Na to, na co myslím, že myslíš, ani nemysli,“ varovala jsem ho.
„A na co myslím?“ vpálil mi do tváře a opřel se v židli.
„Pověz mi, cos zjistil o mámě.“
„Nic.“
Trhla jsem sebou. „Tak co tady vůbec dělám?“ vyhrkla jsem, když vtom se
někdo objevil za Nathem a mně se rozbušilo srdce dvojnásobnou rychlostí.
„Co tady dělá Ollie, Nathe?“ hlesla jsem. Naskočila mi husí kůže a zježily se
mi chloupky. Výraz ani jednoho z nich se mi vůbec nelíbil.
„Udělal ti to on, Beau?“ zeptal se Nath a mně najednou bylo hned jasné,
co tam dělám. Takže se mnou chtěl mluvit jen proto? Nechal mě žít
v domnění, naději a modlitbách, že zjistil něco o tom servisu na mámině
autě, zatímco celou dobu měl v úmyslu jenom zakročit? Stačilo by, aby se tu
zjevili ještě Dexter, Lawrence a otec, a byli by tu všichni.
„Děláš si srandu?“ vyhrkla jsem a vstala tak zprudka, že jsem shodila
kovovou židličku na zem. „Tos mě sem táhl jenom proto, aby ses mě zeptal,
jestli mi můj kluk zlomil ruku? To si myslíš, že se ze mě stalo? Že jsem až
tak slabá? Až tak zoufalá?“
„Proklepnul jsem si ho, Beau,“ řekl Ollie, došel až ke stolu a zadíval se
na mě. Srdce se mi rozbušilo ne dvojnásobnou, ale trojnásobnou rychlostí.
„Před pěti lety ještě žádný James Kelly neexistoval.“
Ohromeně jsem na svého bývalého zírala. „Neměls žádné právo něco
takového udělat.“ Nešokovalo mě ani tak jeho prohlášení jako samotný
fakt, že se rozhodli do toho šťourat. Hluboko v srdci jsem měla obavu, že
buď nenajdou vůbec nic, nebo naopak záznam delší než moje podělaná
zlomená ruka.
„Narodil ses v Anglii.“
„Ano.“
„Jak dlouho už žiješ ve Státech?“
„Pět let.“
Pět let. Ani jeho rma patrně neexistuje o nic déle.
„Není tím, za koho se vydává,“ pokračoval Nath. „On tě oklamal, Beau.
Lže ti. Proč by to jinak dělal?“
„Tak kdo to teda je?“ vyprskla jsem rozzuřeně dřív, než jsem se stačila
zamyslet. „Jestli není tím, kým tvrdí, tak kdo to teda do prdele je?“ Vážně
bych už měla držet hubu.
„Nejspíš chlápek, co seděl za domácí násilí, a když se dostal zase ven,
změnil si jméno.“
Zaklonila jsem hlavu, podívala se do nebe a snažila se najít trpělivost.
Kolikrát jim to ještě budu muset opakovat? „James mi ruku nezlomil.“
Zhluboka jsem dýchala, celá netrpělivá, a odhodlaně zasunula svou židli
ke stolu. Nath o mámě nic nezjistí. Teď už je mi to jasné. A Ollie? Ten právě
zašel příliš daleko. „Už vás nechci vidět,“ řekla jsem a zadívala se
na Ollieho. „Ani jednoho z vás.“
„No tak, Beau,“ začal žadonit Ollie a natáhl se ke mně. „Jen se na tebe
snažíme dávat pozor. Jsi zranitelná.“
„Ne!“ zařvala jsem, setřásla ho a vydala se vztekle pryč. „Prostě mě
nechte na pokoji!“ Hlava se mi točila vztekem, zmatením a otázkami.
Když jsem zašla za roh, zastavila jsem se, opřela se o zeď a pokusila se
dostat prudké oddechování zase pod kontrolu. Zapnula jsem telefon.
Nekonečné množství nepřijatých hovorů a zpráv od Dextera, který chtěl
vědět, kde jsem. Zavřela jsem oči. „Já nevím, kde jsem,“ zabručela jsem
sama pro sebe. „Ani kam jdu, sakra.“
Vydechla jsem. Dlouze a poraženecky, zatímco jsem mu odepsala, že jsem
v pořádku. Že jsem na cestě. Pak jsem mobil zas vypnula.
O Jamesovi neexistují žádné záznamy. Začal existovat teprve před pěti
lety.
Ta přehnaná bezpečnostní opatření.
Jeho druhé jméno.
To v opeře.
Příliš zapletená.
Enigma.
Kapitola 54
JAMES

Goldie ji nemůže najít. Otto ji nemůže najít.

Do prdele, já ji nemůžu najít.
Goldie sleduje dům jejího strýce. Nic. Já prochodil ve Walmartu celé
hodiny. Nic.
Chodil jsem pracovnou sem a tam. Světla obrazovek zalévala prostor
duhovou paletou barev. Nenašel jsem v sobě ani vůli změnit status svých
posledních zásahů.
„Zatraceně, Beau, kde sakra jsi?“ rozčísl jsem si rukou vlasy, zhroutil se
do židle, zavřel oči a usilovně se zamyslel. Spatřil jsem její matku. To čiré
odhodlání v jejích očích. Uslyšel jsem její hlas, kdykoli zvedla telefon. Její
slova, slova plná přesvědčení.
Já tě najdu. Budu tvůj konec.
Zase jsem oči otevřel, vystřelil ze židle jako raketa a rozběhl se sprintem
pro klíče. Za vteřinu už jsem byl venku a hnal se autem ke starému kostelu.
Když jsem zaparkoval v ulici u kostela, nad hřbitovem visel obrovský
černočerný mrak. Vypadalo to, že se každou chvíli spustí průtrž mračen.
Opodál parkovalo taxi a řidič si v něm četl noviny. Vtom mi zapípal telefon,
a když jsem ho odemkl, zjistil jsem, že Beau si zase zapnula mobil. Chce,
abych ji našel. „Už se stalo, lásko,“ zamumlal jsem a vystoupil z auta, aniž
bych se obtěžoval ověřit si její přesnou polohu. Cítil jsem její vůni mísící se
s těžkým pachem blížícího se deště. Vyrazil jsem po chodníku dlážděném
rozpraskanými šlapáky. Branka hřbitova byla zkroucená a panty zarezlé.
Smutné a pochmurné místo. Přesně tak má hřbitov působit.
Vešel jsem a ihned ji uviděl. Seděla u náhrobního kamene z šedého
mramoru a tiskla si kolena k bradě. Kráčel jsem přerostlou trávou mezi
hroby a zíral na rozmazaný nápis na náhrobku Beauiny matky, dokud
jednotlivá písmena nezískala jasné obrysy. Zastavil jsem se a text si přečetl.
Třikrát. A jako bych se ocitl znovu v tom dni před dvěma lety.
„Řekni mi, kdo jsi,“ promluvila Beau tiše, aniž by se ohlédla.
„Pro tebe, nebo pro ně?“
 „Pro mě.“
Pro ni. Kdo vlastně jsem pro ni? Došel jsem až k ní, sedl si za ni, objal ji,
přitiskl k sobě a přiložil jí ústa těsně k uchu. Nebránila se. „Pro tebe jsem
svoboda.“
„Ahoj, svobodo,“ zašeptala a já polkl a uvolnil se, protože se začala otáčet
ke mně. Uvolnil jsem sevření, aby mohla pohyb dokončit. Klekla si proti
mně a současně sundala mé ruce ze svých zad. Pohlédla mi do očí.
Odhodlaně. „Jsem připravená slyšet, co jsi zač. Jsi ty připravený mi to říct?“
Přikývl jsem, ačkoli jsem věděl, že jí nemůžu říct všechno. „Opustíš mě?“
Nefér otázka. Zdálo se to šílené, ale přišlo mi, že říct jí, že jsem zabiják,
bude ta snadná část. Protože na to už přišla. A já jsem jí chtě nechtě
na cestě za prozřením pomohl. Stále jsem moc nevěděl proč. Snad proto, že
s ní jsem si dokázal představit i jiný život než ten plný pomsty a smrti.
Dokázal bych ho žít? Zasloužím si ho vůbec?
„Nechci,“ zašeptala.
Víc jsem nejspíš ani nemohl žádat. „Pojeď se mnou domů.“
„Myslíš k tobě domů,“ poznamenala a zadívala se na mě tak smířeným
pohledem, že jsem ani nevěděl, co si s ním počít.
„Ke mně domů.“
Přikývla, vstala, podívala se na mě a podala mi zdravou ruku. Opatrně
jsem ji za ni vzal. Stiskla mi ji, jako by mě se svou drobnou postavou mohla
i ona podržet.
Přitiskl jsem si ji k boku a odvedl ji ze hřbitova. „Ten taxík,“ ukázala.
„Řekla jsem mu, aby nechal běžet hodiny.“
„Vyřídím to.“ Posadil jsem ji k sobě do auta na sedadlo spolujezdce, došel
k taxíku, vytáhl pár bankovek a podal je řidiči. „Ještě má vzadu na sedadle
tašku,“ upozornil mě a ukázal přes rameno.
Zamračil jsem se a podíval se na Beau. Nepřítomně zírala z okénka.
Natáhl jsem se pro papírovou tašku, otevřel ji a zkameněl. „Co to…?“ Snad
celou věčnost jsem na tu krabičku zíral ve snaze proměnit ji v něco jiného.
V cokoli jiného. Ale i za minutu jsem pořád hleděl na těhotenský test.
„Proboha,“ zašeptal jsem. Vůbec jsem netušil, co dělat. Vytáhl jsem
krabičku z tašky, nacpal si ji do zadní kapsy džínů, přibouchl dveře taxíku
a se skloněnou hlavou zamířil zpátky ke svému autu.
Sedl jsem si vedle ní a zadíval se na ni. Vypadala sklesle. Vzdáleně. „Kdes
byla?“ zeptal jsem se, nastartoval a pomalu se rozjel po štěrkové cestě.
Těhotenskej test, kurva?
„S Nathem,“ odpověděla rychle, zatímco se dívala z okýnka. Což
znamená, že neviděla, jak čím dál víc valím oči. „To je kamarád.“
Do prdele, ona byla s tím úplatným idiotem? Kdy? Vždyť ho nechávám
sledovat.
„A s mým bývalým.“ Teď už se na mě podívala. Čekala na reakci? Bylo mi
jasné, že moje zaťaté čelisti působí dost výmluvně. Kdy naposledy s tím
bývalým spala? „Oba slouží u FBI,“ dodala.
„A prověřili si mě,“ řekl jsem a pevně sevřel volant v prstech.
„Našli o tobě záznamy jen z posledních pěti let.“
„Protože předtím jsem neexistoval, Beau.“
Ona nic neřekla. Nemusela.
Znovu jsem zaměřil svou pozornost na silnici. „Ale teď existuju pro tebe.“
Chytil jsem ji za ruku a stiskl. „Pro všechny ostatní jsem jen iluze.“
Po takovém prohlášení by měla zalapat po dechu. Vylekat se. Vytrhnout mi
ruku.
Ne tak Beau. Ta jen pomalu otočila hlavu, dívala se ven a zpracovávala, co
se o mně právě dozvěděla.
Nevypadala, že se chystá utéct. Jedna věc by ji ovšem odejít přinutila,
takže se o ní nesmí dozvědět. Beauina matka byla vytrvalá. Otravná jako
moucha. Schovávala se v zákulisí, vždycky připravená všechno posrat. Ať
tak nebo tak, já věděl, že jednou to odnese. Naštvala svým odhodláním
spoustu lidí, začala odhalovat příliš mnoho pravd. Nerad bych, aby se Beau
vydala stejnou cestou.
Zastavil jsem na křižovatce. Stačil mi jediný krátký pohled do zpětného
zrcátka, abych v poslední chvíli nedal blinkr. Na štěrkové cestě, ze které
jsme právě přijeli, jsem v dálce zahlédl předek jakéhosi BMW. Kradmo jsem
se podíval na Beau. Ta nic netušíc pořád koukala z okénka. Pomalu jsem se
vrátil očima k zrcátku, zapnul blinkr, popojel o pár metrů a počkal. Auto se
přibližovalo.
Klidně jsem se rozjel a neustále sledoval dění za sebou. Ujel jsem nejmíň
tři sta metrů, než můj pronásledovatel dorazil na křižovatku. Udržoval si
bezpečnou vzdálenost. Ale ne zas tolik bezpečnou. Vlastně byl až
nebezpečně blízko. Začal jsem zamyšleně bubnovat prsty do volantu.
Pitomý oridský zákony nevyžadují přední poznávací značku. Ale je to
BMW. V tom jezdí Butler. Otočil jsem se k Beau, která se pořád dívala ven.
Nic netušila. Vytáhl jsem telefon a napsal Ottovi.

Butler?
Okamžitě odpověděl.

Nemůžu toho kreténa najít.

Hajzl. Se skřípěním zubů jsem se soustředil na tři věci. Na Beau, na silnici

a na svůj mobil.

Je za mnou. Mám Beau. Sledoval ji.

Zatáčka přede mnou mi poskytla vhodnou příležitost. Nezbývalo než
doufat, že brzy za ní bude i nějaká odbočka z hlavní silnice. Znovu jsem se
podíval do zrcátka. Potřeboval jsem mu víc ujet, tak jsem zvolna zvyšoval
rychlost, jen tak, abych si vybudoval víc prostoru, ale nevzbudil v Beau
žádné podezření. Jakmile jsem zmizel za zatáčkou, podíval jsem se
do zrcátka. BMW nikde. A před námi odbočka. Vyhodil jsem blinkr, což
ode mě bylo vzhledem k okolnostem opravdu dost slušné, a zahnul
na úzkou hliněnou cestu, kde jsem po pár metrech zastavil a zadíval se
do zpětného zrcátka.
„Co tady děláme?“ zeptala se Beau, která se probrala z letargie.
Nespouštěl jsem oči ze zrcátka, a jakmile jsem uviděl BMW proletět
za námi, otočil jsem se k ní, vzal její tvář do dlaní a dlouze a vášnivě ji
políbil. Její jazyk se mi ihned poddal a začal se mnou spolupracovat,
zatímco zdravou rukou mi zajela do vlasů. Díky bohu za tu její neschopnost
mi odolat. Odteď budu spoléhat především na ni. „Pro případ, že bys
zapomněla, jaký je to pocit,“ zalapal jsem vyprahle po dechu a polibek
zpomalil, až se naše rty v podstatě jen dotýkaly a náš dech splýval v jeden.
V očích měla skelný pohled a prázdný výraz. „Nedívej se na mě takhle,
Beau. Nedívej se na mě, jako by ses neuměla rozhodnout, jestli stojím za to,
abys zůstala, nebo ne.“
Beau se nadechla a mně se splašily myšlenky. Na co asi myslí? Jak se cítí?
Ten těhotenskej test. Na hřbitově mi připadala tak smířená a teď tenhle
pohled? Musím ji dostat domů.
Zařadil jsem zpátečku, vycouval z cesty na hlavní a rychle vyrazil.
Kdybych na to měl náladu, musel bych potlačit úsměv, když jsem viděl,
s jak zkroušeným výrazem nás Otto přivítal v domě. Není divu, když nechal
Beau utéct. Musel mít nahnáno, že se na něj vrhnu jako blázen.
Což jsem taky málem udělal.
Dovedl jsem Beau do výtahu a hrubě zadal kód. Dveře se zavřely. Ze
zrcadla na mě hleděl její odraz, zcela apatický. Ničilo mě to. Uzavírala se.
Příliš přemýšlela. Trochu jsem zavrtěl hlavou a mlčky ji varoval před
směrem, jímž se její mysl začala ubírat. Uhnula pohledem. Zrovna to jsem
v tu chvíli nepotřeboval.
Když se dveře výtahu otevřely, vytáhl jsem ji ven, pevně chytil za ruku
a odvedl nahoru, do ložnice, kde jsem ji postavil ke dřevěnému rámu
a začal ji svlékat. Nezastavila mě. Ale ani mi s tím nepomáhala. Ani
nevypadala, že by ji to jakkoli vzrušovalo. Co se sakra stalo? Že by si ji
konečně našlo svědomí? Morální zásady? Sjel jsem pohledem k její sádře.
Nemůžu ji přivázat. Nemůžu ji připoutat na místě. Kurva.
Přetáhl jsem jí závěs na ruku přes hlavu, vysvlékl ji z košile, stáhl jí džíny
a hodil je stranou k jejím botám. „Na kolena,“ poručil jsem jí zoufale.
Jemně a povolně si přede mnou klekla, zvedla ke mně prázdné oči a čekala
na další rozkaz. Uzavírala se.
Chci jen únik a nechci být nucená vysvětlovat proč.
Do prdele, to ne.
Stejně bych ji mohl trochu svázat. Mohl bych jí nedopřát orgasmus, mohl
bych ji donutit prosit a plakat. Mohl bych jí do zadku nastrkat všechno
možné a bušit do ní třeba do krve. Jenže…
Ne dnes.
Zatímco na mě hleděla, svlékl jsem si tričko, rozepnul a stáhl džíny, a pak
padl na kolena před ni. Vzdal jsem se jí. Poddal jsem se tomu šílenství.
A soudě podle toho prchavého výrazu překvapení, který jí přeletěl
po neúnosně krásné, prázdné tváři, si toho všimla. Vzal jsem ji za ruku
a položil si ji na zjizvené rameno.
Je nebezpečná. Ale pro mě je jako hojivý balzám.
A já jsem zas smrtící, ale pro ni jsem zdrojem životodárné síly.
Dotkla se mé poškozené kůže a zaryla do zjizveného masa prsty, až to
zabolelo. „Myslíš, že mě dokážeš opravit,“ řekla svojí ruce se zamyšleně
nakloněnou hlavou, jako by o tom uvažovala.
„Nechci tě opravovat. Chci tě milovat.“
Zadívala se mi do očí a její ruka ztuhla.
„Bojuju za moc, Beau,“ zašeptal jsem. „Bojuju za svobodu. Z pomsty.
Z nenávisti. Ale ještě nikdy jsem nebojoval o lásku.“ Kvůli které zatím
musím svádět tu nejtěžší bitvu ze všech. „Můžu zvítězit?“ zeptal jsem se.
Beau si pomalu sedla na paty a ohromeně mlčela. „Odpověz mi,“ vydral
jsem ze sebe. „Protože jinak nedává absolutně nic žádný smysl,“ dodal jsem
a stejně jako ona si sedl na paty. „Tak můžu vyhrát?“
„A můžu já?“ hlesla v odpověď.
„Ano.“ Snadná otázka. Milerád z ní udělám dobyvatelku. „Už žádné
prohry, Beau. Ani pro jednoho z nás. Řekni mi, že rozumíš. Řekni mi, že
souhlasíš,“ vydechl jsem a popadl její tvář do dlaní. „Tak udělej to.“
Těkala mi očima po obličeji a začala ztěžka polykat. A pak pomalu sjela
rukama k mým boxerkám, pobídla mě, abych vstal, a stáhla mi je
ke kolenům. Můj penis se okamžitě probudil, ona zlehka obkroužila palcem
žalud a pak pomalu přejela po celé délce až ke kořeni. Zavřel jsem oči
a chytil se jí za ramena. „Beau,“ zašeptal jsem.
„Rozumím.“ Klidně mě položila na záda, stáhla mi boxerky z nohou,
obkročmo si na mě sedla, jednou rukou se opřela o můj hrudník, druhou si
položila na břicho. Díval jsem se na ni s veškerou úctou. S úctou, která
nepochybně nebyla na místě, dokud Beau neseznámím s každým
odporným detailem. Dokud se nedozví, co všechno jsem opravdu napáchal.
Pomalu jsem vsunul oba palce do jejích kalhotek a jediným škubnutím je
roztrhl ve švech. Ona se nadzvedla, já kalhotky odhodil, přidržel svůj penis
a díval se, jak na něj pomalu nasedá. S každým dalším centimetrem jsem
vydechl, až jsem měl úplně prázdné plíce, byl do ní ponořený až nadoraz
a vnímal každičký kousek její rozpálené pulzující tkáně.
„Dýchej, Jamesi,“ zašeptala a začala se pohybovat. Zamručel jsem
a zabořil jí prsty do kůže a ona se prudce nadechla. Nadzvedla nohy
a položila si obě chodidla k mým uším. Chytil jsem ji rukama za kotníky
a pokrčil nohy, aby se mohla opírat o má kolena. Díval jsem se, jak na mě
sedí a krouží boky, a vtiskl si ten obrázek do paměti. Jak se jí zlehka
pohupují prsa, jak se kouše do rtů, jak jí září oči. Navzdory jejím
přesvědčení, že není silná, jsem před sebou neviděl nic než sílu. Sílu
a spásu. Nemohl jsem z ní spustit oči a jen jsem doufal, že si zachová obojí.
Její sílu budu potřebovat. Ale ještě víc budu potřebovat, aby mě spasila.
Její hluboké nádechy přerostly v hrdelní sténání a pohyby nabraly
na intenzitě. Celou váhou se opírala o mou hruď, ústa pootevřená, v očích
zastřený pohled. „Vnímej mě, Beau,“ vydechl jsem vzrušeně.
„Já tě vnímám,“ zamumlala a zvrátila hlavu. „Já tě kurva vnímám.“
Tvrdě jsem zespodu přirazil a ona vyjekla. „Ještě?“ zeptal jsem se.
„Ještě,“ zašeptala a já znovu přirazil, až to plesklo. Natáhl jsem nohy,
abych se dostal ještě hlouběji. „Ještě!“ vykřikla Beau hlasitě.
Její hlas mě vzrušil k nepříčetnosti a já začal přirážet jako smyslů zbavený.
Ona na mě nadskakovala, držela se za vlasy a vypadala jako ztělesněná
extáze. Pak se zhluboka nadechla a podívala se mi do očí. Šlo o naprosto
jasný pohled, který i beze slov sděloval vše, co mi chtěla říct. Uprostřed
chaotického a hlučného souboje našich těl zavládlo naprosté ticho. Její oči.
Moje oči. Její myšlenky. Moje myšlenky. Její srdce. Moje srdce.
Její temnota. Moje temnota.
Její démoni rozehnáni těmi mými.
A moji těmi jejími.
Vyvrcholili jsme společně, nevyhnutelně. Rozkoš nám projížděla těly,
zatímco naše pohyby zpomalily a my se jen chvěli.
Nespouštěli jsme jeden z druhého oči. Náš pohled se ani na chvíli
nerozkolísal.
Zato srdce mi bušilo tak, že občas vynechalo.
A v těch chvílích ho nahrazoval tlukot jejího srdce.
Splynuli jsme v jedno.
Beau si mi lehla na hruď, pošimrala mě nosem na nose a zdravou rukou
mě objala kolem hlavy. „Našel jsi mě.“
„Vždycky tě najdu, Beau.“ Tentokrát jsem nemohl čekat, až se vrátí sama.
Vždycky. Až do smrti.
„Ty jsi Enigma,“ zašeptala a zadívala se mi hluboko do očí.
Objal jsem ji. Ne ze strachu, že se odtáhne, ale z obavy, že to neudělá.
Nadechl jsem se. „A ty jsi teď temnotou ve mně.“
„A ty tou ve mně,“ hlesla a zabořila mi obličej do krku, jako by se mnou
chtěla skutečně splynout. „Miluju tě,“ zašeptala, jako by to bylo něco
zakázaného.
Taky že bylo.
Kapitola 55
BEAU

Jsem morbidnější, než bych kdy věřila. Ale zlomená? Ne. Nikdo zlomený
by tuhle pravdu unést nedokázal. O muži zvaném Enigma toho vím jen
málo. Jen tolik, že ho máma tři roky stopovala. Že zavraždil spoustu lidí. Že
se na nějakou dobu vypařil z povrchu zemského. A že teď je zpátky.
A že jsem do něj zamilovaná.
Může to být kvůli tomu jeho spojení s mámou? Nebo je to tím
pokřiveným pocitem svobody, který mi dává? Nebo jednoduše jen tím, že
mi znemožnil se do něj nezamilovat?
Zatímco jsem odpočívala na jeho těle a čekala, až se mi zklidní dech,
špičkou prstu jsem mu pomalu kroužila okolo bradavky a snažila se ze
všech sil najít v tom všem smysl. V něm. V sobě. V nás. Existuje snad
milion důvodů, proč bych u něj neměla být. A jen jeden proč ano.
Klid.
A pocit klidu v duši je pro mě nade všechno. Už roky jsem necítila nic
jiného než nenávist nebo zármutek. Už roky sama sebe nepoznávám. „Byl
jsi úplně na špici mámina seznamu,“ hlesla jsem, zatímco on se pořád snažil
popadnout dech.
„Já vím,“ odpověděl téměř smutně. „Řekla mi, že se nezastaví, dokud mě
nedostane za mříže. A já věděl, že to myslí vážně.“
„Jak jsi to věděl?“
„Protože když mi to říkala, díval jsem se jí do očí.“
Zalapala jsem po dechu a s bolestným syknutím jsem se na něm
vyškrábala do sedu.
„Buď opatrná,“ varoval mě James.
„Ona tě viděla?“
„Nikdy mě neviděla,“ řekl a natáhl se za sebe pro závěs na mou ruku.
„Nikdy mě nikdo nevidí, Beau,“ dodal, přehodil mi závěs přes hlavu
a jemně mi do něj umístil paži.
„To není pravda,“ zašeptala jsem a dokonale si prohlédla každý kousek
jeho tváře. Já ho vidím. Vidím ho docela jasně. „Vraždíš lidi,“ poznamenala
jsem věcně, bez výčitek v hlase. Jednoduše jsem to vyslovila nahlas.
Vyslovila jsem to, abych zjistila, jestli se něco změní, když to uslyším. Něco
se přece musí brzy stát. Musí se ve mně probudit svědomí a začít se mě ptát,
co s ním sakra ještě dělám.
Zvedl ruku a položil mi dlaň na tvář. „Ano.“
„Proč?“ vyhrkla jsem a on mě zase chytil kolem pasu. „A proč mě držíš
tak pevně?“ Trochu povolil sevření, ale ne moc.
„Vraždím je, protože si zaslouží zemřít.“
„Podle koho?“ nedala jsem pokoj. „Vražda je vražda.“
„Ale spravedlnost občas není spravedlnost,“ opáčil tiše. Tím mi na chvíli
vyrazil dech. Má pravdu. Dočkala se snad máma spravedlnosti? Nebo já?
S radostí bych zabila kohokoli, kdo je za její smrt odpovědný. Pomalu.
A navíc vím, že by mi to působilo nezměrné potěšení. Dalo by mi to pocit,
jako by ze mě spadla nesmírná tíha. Vím, že by mi to přineslo klid v duši.
Větší, než jaký mi kdy bude schopen dát James. „Nenarodil jsem se jako
vrah, Beau.“
„Tak kdo tedy jsi?“
James se podíval stranou. Bylo až bolestně zřejmé, jak je to pro něj těžké.
„Býval jsem synem. Bratrem,“ hlesl a při té vzpomínce sebou trhl. „Měl
jsem všechno, dokud mi to nevzal.“
On.
James se zamračil a trochu potřásl hlavou, jako by ze sebe ty vzpomínky
mohl nějak fyzicky setřást. Cítila jsem se hrozně, že potřebuju vědět víc. Ale
opravdu jsem to potřebovala. Skutečně potřebovala. Zamilovala jsem se
do vraha. Do zločince. Skočila bych s vděčností po čemkoli, co by ho mohlo
ospravedlnit. „Kdo?“
„Medvěd.“
Spadla mi čelist. Drogový dealer. Obchodník s lidmi. Pašerák zbraní
a dodavatel výbušnin pro nekonečnou řadu teroristických organizací. Poslal
svoje lidi do Londýna, aby zneškodnili tamního bosse Spencera Jamese.
Vyhodili jeho panství do povětří. A jakmile umřel Brit, vzal Medvěd
útokem i Miami. Nikdy nezapomenu na mámin výraz, když Medvěd prvně
ohlásil svou přítomnost ve městě.
Najednou jako by mě to praštilo přímo do nosu. Zalapala jsem po dechu
a zaměřila svou pozornost na Jamesovo zjizvené rameno. Pochází z Británie.
Připletl se k výbuchu. Ach můj bože. Celou jeho rodinu vyhladili. Oněměle
jsem na něj zírala. „Tvůj otec se jmenoval Spencer James,“ hlesla jsem, když
mi to došlo. „A ty jsi Kellen James.“ Začala jsem vstávat, protože jsem
potřebovala chodit a myslet, ale James mě pevně chytil za stehna, abych
zůstala blízko. „To je tvé druhé jméno.“
Přikývl. Ta směs smutku a pomstychtivosti v jeho očích měla neskutečnou
sílu. „Démoni nás všech jsou relativní, Beau,“ poznamenal, zvedl se a objal
mě kolem pasu. „Jsem mrtvý.“
„Ví Medvěd, že to jsi ty, kdo mu vraždí lidi?“ Panebože, copak všechna ta
těla, co vyplouvají ve městě na povrch, má na svědomí James? V jaké
šílenosti jsem se to do háje ocitla?
„Ne. Nikdo neví, kdo jsem.“
„Co tvůj přízvuk? To si to nespojil?“
„Víš, kolik lidí vymazal z povrchu země spolu s mým otcem?“ Pak mě
pošimral nosem na nose. „Potřebuješ vanu.“
Potřebovala bych spoustu věcí. Ale vana mezi ně nepatří. Tak pro začátek
bych potřebovala, aby mě někdo štípl, protože to musí být jen nějaká
bláznivá noční můra. Taky bych potřebovala drink, abych našla ztracenou
stabilitu. Jenže dřív než jsem kteroukoli z těch potřeb stihla vyslovit, James
mi pomohl vstát a odvedl mě do koupelny. „Jamesi,“ hlesla jsem
s pohledem upřeným na jeho záda. Ty jizvy jako by najednou byly větší.
Zarudlejší. Zlověstnější.
Došli jsme do koupelny, kde se na mě zadíval, jako by čekal, co mu
povím. Co je, Jamesi? Co bych tak měla říct? Netušila jsem, mozek mi
vypověděl službu, tak jsem mlčela. Měla jsem v hlavě prázdno. James mi
začal napouštět vodu. Přidal do ní levandulový olej, ale já jen dál stála
za ním, nehybná, nahá a totálně ponořená do jeho zjizvených zad. Nic mě
nebolelo. Necítila jsem se ztuhlá. Nepotřebovala jsem se válet ve vaně ani
uvolnit svaly. Mozek možná, tělo ne. A přesto jsem se nedokázala přimět
mu vzdorovat. Ne potom, co se mi svěřil se svou tragickou minulostí.
Býval jsem synem. Bratrem. Měl jsem všechno, dokud mi to nevzal.
Zůstal dočista sám. Sirotek.
Takže když byla vana plná a on mi přetáhl závěs přes hlavu, udělala jsem,
co chtěl, a vlezla do vody. Udělala jsem, co v tu chvíli potřeboval. „Tady,“
řekl, vzal něco z poličky a podal mi to. Vodotěsný kryt na sádru. Dokonale
se o mě postaral. Dovolila jsem mu, aby mi ho nasadil, a pak se ponořila.
On vklouzl za mnou z druhé strany, zmizel pod hladinou, nabral si trochu
vody do rukou a opláchl si obličej i vlasy. „Potřebuju, abys mi slíbila pár
věcí,“ prohlásil pak.
„Taky potřebuju, abys mi pár věcí slíbil.“
James pobaveně zvedl obočí. Zcela nevhodné, a přesto to k nám dokonale
sedělo. „Vážně?“
„Vážně.“
„O jaké sliby se jedná?“ zeptal se a chytil mě pod vodou za kotníky.
Hladina se ihned rozvlnila, jak jsem sebou mírně trhla.
„Ty první,“ vyhrkla jsem a on se pousmál.
„Budeš se mnou mít trpělivost,“ požádal tiše.
„Proč?“
„Protože ještě musím zabít spoustu lidí.“
Polkla jsem. V duchu jsem se vyděsila. „To si všichni zaslouží smrt?“
„Všichni pracují pro Medvěda.“
Pak si smrt zaslouží, to je snadné.
„Dobře,“ souhlasila jsem. Tak nějak jsem nemohla uvěřit, že vedu tenhle
rozhovor. Možná by mě měli zavřít na psychiatrii, protože to nemůžu mít
v hlavě v pořádku. „Něco dalšího?“
„Zůstaneš tady.“
„Co?“ vydechla jsem tiše a nejistě. James mi sevřel kotníky pevněji.
„Pořád?“
„Ano.“
„Proč?“
„Protože tě tady chci.“
„Abys měl jak se uvolnit po vraždě?“ vyhrkla jsem zaraženě. Tehdy mi to
došlo poprvé. Ta nejistota. Ten strach. Vždycky když odejde, budu jako
uzlíček nervů čekat, jestli se vůbec vrátí. Přemýšlet, koho šel zabít.
James se zamračil. „Nech si ten sarkasmus, Beau. Teď se to nehodí.“
„Naopak, teď se to hodí skvěle,“ napůl jsem se zasmála. „Když jsi mě tady
nechal, když jsi zmizel, protože jsi musel něco zařídit, tak jsi byl někoho
zabít, nebo ne?“
„Pracoval jsem v zájmu spravedlnosti,“ zavrčel.
„A v té opeře? Nechal jsi mě sedět připoutanou k sedadlu a šel někoho
zavraždit. Proč jsi mě tam sakra vůbec bral?“
„Osamělý muž v opeře by působil podezřele.“
 Měl pravdu. Zvlášť tak pohledný muž jako James. „Takže jsem ti dělala
alibi?“
„Ne, šla jsi se mnou na rande.“
„Na rande, které stálo dost za houby,“ odsekla jsem pobouřeně.
„Neviděla jsem celé představení, můj partner se na dvacet minut vypařil
někoho zavraždit a mě tam připoutal.“
James se sice jen trochu, ale oplzle pousmál. „Tobě se nelíbilo, když jsem
tě lízal?“
Zavřela jsem pusu. Dole cinkl výtah. „Nejspíš podrobnosti o tvé další
oběti,“ poznamenala jsem tiše, když se zvedl. Z těla mu stékala voda jako
vodopád po dokonale vytesaných skalách. Vylezl z vany, naklonil se ke mně
a vášnivě mě políbil. „Pěkně si tady polež.“
„Nepotřebuju si poležet.“
„Ale potřebuješ. Taky potřebuješ začít poslouchat, když ti něco řeknu.“
„Trhni si.“
James se ušklíbl. Další vášnivý polibek a já tvrdohlavě odvrátila tvář.
„Když jsi drzá, jsi ještě krásnější.“
Změřila jsem si ho koutkem oka. K čertu s tím jeho sladkým úšklebkem.
A pak mi položil ruku na hlavu a potopil mě pod vodu. On mě vážně
potopil! Chladnokrevný vrah, sám Enigma, neviditelný, plíživý zabiják mě
právě potopil.
„Jamesi!“ zařvala jsem, jakmile jsem se zas vynořila a setřela si zdravou
rukou vodu z obličeje. „Ty pitomče!“
James odkráčel z koupelny pryč. „Válej se,“ zavolal na mě přes rameno.
Vztekle jsem si odfrkla.
Ale usmívala jsem se jako už roky ne.
A napadlo mě…
Dokázal by James zjistit, kdo zabil mou mámu, a taky to s ním skoncovat?
Kapitola 56
JAMES

Úleva. Bože, to je tak skvělý pocit. Ale nesmím zapomenout, že poněkud

předbíhám. Sice už to ví. Ale pořád neví všechno.
S ručníkem obtočeným okolo pasu jsem došel do kuchyně, kde na mě
čekala Goldie. Jakmile jsem ji uviděl, úleva mě přešla. „Co je?“ zeptal jsem.
Ona mlčky sáhla do kapsy a hodila něco na stůl. Fotogra e.
A na fotogra ích tato budova.
A já.
A Beau.
Do prdele. Otočil jsem se na patě, vyběhl do patra a vtrhl do koupelny.
Vana byla prázdná. „Ne,“ vydechl jsem a spěchal do pracovny. Beau nikde.
„Kde byla?“ zeptala se Goldie od schodiště.
Zamířil jsem do ložnice. „Ve vaně.“ Beau nikde. „Kurva!“
„Co je?“ Beau se objevila ve dveřích mé šatny. Tvářila se ostražitě. O to
víc, když za mnou uviděla Goldie. „Co se děje?“
Ze srdce mi spadl obrovský balvan strachu. Do… prdele. Ale pak mi
došlo, že ji musím hlavně uklidnit. „Nic se neděje,“ řekl jsem nepřesvědčivě
a upravil si ručník. Beau není hloupá, a přesto jsem s ní jednal jako
s hlupákem. Podíval jsem se na ni a viděl přesně to, co mi bylo jasné, že
uvidím. Nevěří mi. „Moc dlouho sis tam nepoležela.“
Goldie si za mnou povzdychla a Beau po ní střelila pohledem. „Počkám
dole,“ řekla a vycouvala z ložnice. „Přijď brzy.“
„Přijdu.“ Hned jak uklidním jednu ženu, která vypadá, že se rozhodně
jen tak uklidnit nenechá.
„Co se děje?“ zeptala se Beau znovu a trochu nešikovně zápasila
s ručníkem. Nemohl jsem ji v tom nechat.
„Počkej.“ Došel jsem k ní, obtočil jí ručník okolo těla a pořádně ho
upevnil. Ona mě mezitím propalovala pohledem.
„Co tady dělá Goldie?“
„Přinesla mi podrobnosti o další oběti,“ zažertoval jsem ve snaze získat
trochu času. Mezitím jsem v duchu prolétl všechny své možnosti. Měl jsem
jenom jedinou.
Natáhl jsem se pro župan, pomohl jí do něj, vzal ji za ruku a vedl ji
z ložnice a dolů po schodech. Odmítal jsem nechat ji samotnou, dokonce
i ve vlastním bytě. Posadil jsem ji na pohovku, přehodil přes ni deku a strčil
jí do ruky televizní ovladač. „Dej mi pět minut.“ Políbil jsem ji a nechal ji
tam i s tím zaraženým výrazem.
Když jsem došel ke kuchyňskému ostrůvku, Goldie mi kývnutím
potvrdila, že prohledala celý byt. Vytáhl jsem z kapsy telefon, otevřel
aplikaci se záběry z bezpečnostních kamer, položil přístroj mezi nás a kmital
pohledem od jedné kamery k druhé. Nic. Nikdo kromě nás.
„Otto sleduje ostatní kamery,“ řekla tiše Goldie, zatímco já jediným
klepnutím do mobilu proměnil veškeré mléčné sklo v bytě v čiré a ujistil se,
že všechna okna jsou z vnější strany neprůhledná a nikdo nevidí dovnitř.
„V budově nikdo není.“
„Jak je to možný?“ zašeptal jsem, posadil se na stoličku a snažil se skrýt
obavy ve tváři, protože Beau seděla jen kousek od nás a určitě byla bez sebe
zvědavostí.
„Přehlédl jsi tuhle.“ Goldie vyskládala fotky na pracovní desku, jednu
přisunula blíž ke mně a já překvapeně vydechl, jakmile mé zvrácené mysli
došlo, na co se to dívám.
Na sebe.
V jedné ruce kulovnici, v druhé kuklu a vycházím z tovární budovy,
v očích vražedný pohled. Ne proto, že jsem právě jednu vraždu spáchal. Ale
proto, že Beau zmizela.
„Posrals to,“ zamumlala Goldie, zatímco jsem zíral na ten usvědčující
snímek a přemítal, jak jsem mohl být tak hloupý. Ohlédl jsem se přes
rameno k Beau, k ženě, která mi zatemnila mysl. Pozorně nás sledovala.
Ani jsem se nepokoušel nutit se do povzbudivého úsměvu. Jistě by ji urazil.
„Já vím,“ zašeptal jsem a znovu se zadíval na fotogra e. „Já to vím,
do prdele.“
„Tak co teď?“
„Teď budu čekat.“ Vstal jsem, došel do lednice pro dvě piva, otevřel je
a jedno donesl Beau. Vzala si ho a zpražila mě pohledem plným otázek.
Otázek, na které nemůžu odpovědět, protože kdyby znala celou pravdu,
utekla by ode mě. Otočil jsem se k ní zády a vrátil se ke Goldie.
„Na co chceš čekat?“ zeptala se.
 „Až zavolá.“ Napil jsem se piva a přemýšlel, kde asi je. Kde plánuje můj
konec. Protože teď už ví, kde mě najít. Ví, jak vypadám. Odehrál svůj tah,
a odehrál ho dobře. „Buď v pohotovosti,“ řekl jsem jí. „A taky potřebuju,
abys něco vyzvedla u Beau doma.“
„Co jako?“
„Její pas.“
„Jak mám sakra vědět, kde hledat její pas?“ Goldie měla ve tváři vepsanou
nejistotu, která jí vůbec neslušela.
„Ty čekáš, že s tebou prostě skočí do soukromého letadla a odletí, kam
řekneš?“
„Ano,“ odpověděl jsem s jistotou, ačkoli k té jsem měl opravdu hodně
daleko. „Už ví, kdo jsem.“
„Cože?“
„Přišla na to,“ pousmál jsem se.
Goldie se sarkasticky zasmála. „A přišla taky na to, jakou roli jsi hrál
ve vraždě její matky?“
Úsměv mě opustil.
„Já si to myslela. Co blbneš, Kele? Copak jsi vážně přišel o rozum?“
„Bezpochyby.“
„Tak mě nech pomoct ti ho zase najít,“ zasyčela. „Tamhle na pohovce sedí
žena, která je tvojí tutovou jízdenkou do záhrobí.“ Ukázala k rozloženým
fotogra ím. „Tady máš důkaz C.“
„A co jsou důkazy A a B?“
„Tvůj penis a tvoje pitomý srdce.“ S tím odkráčela a já zaskřípal zuby.
Daleko ale nepůjde. Nikdy. Protože by mi ani za tisíc životů nemohla
dostatečně oplatit, že jsem ji našel a dal jejímu životu nový smysl.
„Jamesi?“ ozvala se z pohovky Beau. Prostě jí to řekni. Všechno to vysyp.
A co pak?
Odejde.
A jestli odejde, je mrtvá.
A jestli Beau zemře, mohl bych ji brzo následovat.
Už jsem k ní udělal první krok, ale hned se zase zastavil, protože za mnou
začal vibrovat můj telefon. Ohlédl jsem se. „Tohle musím vzít,“ řekl jsem,
vyměnil pivo za mobil a odešel s ním stranou. V zádech jsem cítil její
pohled. Jakmile jsem se dostal z doslechu, zvedl jsem to. A jako vždy jsem
mlčel a zdráhal se zahájit konverzaci nebo vyhrožování. Zato on hned
spustil.
„Celý ty roky jsem si byl jistej, že tě poznám, až tě uvidím.“
Škodolibě jsem se usmál. Otec byl showman, ano. Ale mě, mámu a sestru
držel pěkně stranou re ektorů. Jak rád bych mu řekl, kdo jsem a proč tak
dlouho pronásleduju jeho i jeho muže. To ale bohužel nemůžu udělat,
dokud mu nebudu stát tváří v tvář. Těsně předtím, než ho zabiju. Jsem
mrtvý. Otto to zařídil. A mrtvý musím i zůstat, než tohle skončí. „Zlobíš se?“
zeptal jsem se.
„Trochu. Přišel jsem o pár dobrejch chlapů. Ale teď nezáleží na tom, jestli
tě znám, nebo ne. Vím, jak vypadáš a kde jsi. Takže jsem o krok před tebou,
ne?“
Ano, vůbec poprvé je o krok přede mnou. Ale ne na dlouho. „Zdá se, že
jsme v posledních dnech oba došli k prozření.“
„Cože?“
„Nathan Butler,“ řekl jsem, ale reakce jsem se nedočkal. Ne že bych
nějakou očekával.
„Beau Hayleyová,“ opáčil nakonec, na což jsem tedy já reagovat musel.
„Tu do toho netahej.“
„To tys ji do toho zatáhl. Pěkná hloupost, pokud chceš, aby byla
v bezpečí.“
„Za nic nemůže.“
„Ve všem se šťourá jako její matka.“
Zatínal jsem čelist tak silně, až hrozilo, že praskne. „Ví, že smrt její matky
nebyla nehoda.“
On se zasmál. „Tak bys ji možná mohl přesvědčit, že přece jenom byla.
Jestli teda chceš, aby přežila.“
„Nech si ten nátlak.“
„Dej mi pokoj a já dám pokoj tobě.“
Měla by to být jednoduchá dohoda. Měla by. „Nikdy.“
„Vždycky, když zabiješ jednoho z mých mužů, přicházím o peníze. A taky
o trpělivost.“
„To je mi ale líto,“ procedil jsem. V žilách se mi vařila krev.
„Co jsi zač?“ Jeho hlas najednou postrádal onu lehkost, se kterou začal.
„Jamesi Kelly, co jsi kurva zač a co chceš?“
 „Jsem tvůj konec,“ připomněl jsem mu a zavěsil. Pak jsem se opřel
rukama o stěnu a vydýchával vztek. A strach. Protože bomba už tiká.
Dochází mi čas, a navíc už si nemůžu dělat starosti jen o sebe.
Vtom mi na rameno dopadla něčí dlaň. „Čí konec jsi?“ zeptala se Beau
tiše.
„Tvůj. Svůj. Jeho.“ Pevně jsem zavřel oči, odstrčil se od stěny a otočil se
čelem k ní. Cítil jsem se otřeseně. Vůbec poprvé mě moje nemesis zaskočila.
Stejně jako tahle žena stojící přede mnou. Znovu mi hlavou probleskl
těhotenský test. Určitě je z něj taky rozhozená. „Možná tvýho bývalýho,“
dodal jsem.
Stáhla ruku, jako bych mohl každou chvíli vybuchnout. „Cože?“ zašeptala.
„Kdys s ním byla naposledy?“ zeptal jsem se o něco tvrději, než jsem měl
v plánu. Jenže Medvěd a jeho překvapivý úder nejsou to jediné, co mě
trápí.
Zaraženě na mě vykulila oči. „Předpokládám, že máš na mysli intimní
styk.“
„Ano, myslím intimní styk.“ Byla u něj doma. Zatáhl ji do postele?
Sklouzl jsem pohledem k jejímu břichu. „Kdy?“ zopakoval jsem neúprosně.
„Do toho je ti naprostý hovno,“ odsekla a couvla.
Konečně jsem zamrkal ve snaze zvlhčit suché oči. „Do toho je mi hovno?“
zeptal jsem se překvapeně. „Do toho je mi hovno?“ Popadl jsem ji
za zdravou ruku a doslova ji táhl za sebou do patra.
„Co blbneš, Jamesi?“ zařvala na mě a pokusila se mi vytrhnout.
„Zmlkni, Beau.“ Otočil jsem se, sklonil se a opatrně si ji vyhodil
na rameno. „Neházej sebou, nebo si ublížíš.“
„Jamesi!“ křičela, zatímco jsem ji nesl do koupelny. „Já se nechci znovu
koupat.“
„To jsem ani neřekl.“ Postavil jsem ji na podlahu. „Počkej tady,“ přikázal
jsem jí a vyšel z koupelny. Došel jsem do ložnice, vyhrabal z hromádky
svého oblečení těhotenský test a vrátil se za ní. „Tohle si teď uděláš.“ Podal
jsem jí krabičku a ona zesinala a couvla. Jinak ale mlčela a jen na tu
nevinnou krabičku hleděla. Nevinnou? Dobrý bože, tahle krabička by nás
mohla oba zničit.
Rozlícený tou představou jsem krabičku roztrhl a hodil ji na umyvadlo.
„Takže se zeptám znovu.“ Založil jsem si ruce na prsou jako nějaký
přitroublý nadutý bouchač. „Kdy naposledy jsi spala se svým bývalým?
Nebo s nějakým jiným mužem?“
Ona dál zírala na test a couvala až ke stěně. Pak se po ní pomalu svezla
na podlahu, až z ní zůstal jen uzlíček v koutku. „Skoro před dvěma lety,“
řekla tiše, aniž by se na mě podívala. „Od rozchodu s Olliem jsem s nikým
nespala.“
Něco v mém nitru se rozplynulo. Stres. Není to snad všeříkající?
„Jenom s tebou.“ Rozpačitě sklopila oči. Teď se na mě neodmítala podívat.
Jednoduše to nedokázala. „Je mi to líto,“ zašeptala.
Líto? Jí je to líto? Zvedl jsem oči ke stropu a zamračil se. Možná je, ale
zdaleka ne tolik jako mně. „Myslel jsem, že jsme chránění.“
„Nebrala jsem prášky kvůli antikoncepci, ale abych měla pravidelný
cyklus. Na jeden jsem zapomněla,“ zašeptala. „A mám to sice dostat až
zítra, ale od té doby, co se na to zeptal ten doktor, to nemůžu pustit
z hlavy.“
„No do prdele,“ vydechl jsem. Došel jsem k ní a dřepl si před ni. „Podívej
se na mě.“ Chytil jsem ji za bradu a zvedl jí hlavu. Z očí se jí kutálely slzy.
Byl to ten nejbolestnější pohled, jaký jsem kdy viděl. „To zvládneme.“
Ona spolkla vzlyk. Nebo to byl smích? „Vždyť ty jsi vrah.“
Byl to smích. A ano, vlastně by to byla dost směšná situace, pokud by
nebyla tak příšerně tragická. „Ne založením,“ řekl jsem a hned se v duchu
okřikl. Měl bych už přestat plácat pitomosti. „Chci tím říct, že nejde o něco,
co bych chtěl dělat.“
„Tak proč to děláš?“
„Protože mi nezbylo nic jiného než potřeba to dělat.“
„A teď?“
„Teď mám tebe.“ Poslepu jsem na umyvadle nahmatal těhotenský test
a podržel ho mezi námi. Ona se na něj podívala. „A možná ještě někoho,“
dodal jsem.
Jí se roztřásla ramena a upřela na mě vytřeštěné oči. Neviděl jsem v nich
ale radost ani úlevu. „Já bych nebyla dobrá matka.“ Zajíkala se slovy a já
s překvapením zjistil, že mě to tvrzení zraňuje. A štve. „Nedokážu to,“
vzlykla a vstala.
„Co nedokážeš, Beau?“ Také jsem se zvedl, aby mi neutekla.
Ukázala na test v mé ruce a já ji chytil za ramena, dovedl ji k toaletě
a posadil ji na víko. Dřepl jsem si před ni a podal jí test. Dívala se na něj,
jako by mohl znamenat její konec. „Tentokrát nemáš na vybranou, Beau.
Neutečeš před tím.“ Vzal jsem ji za ruku a vložil jí test do dlaně. „Můžu
tady zůstat, nebo můžu počkat venku. Co si vybereš?“ Já vím, co bych si
vybral já, ale to teď není důležité.
„Zůstaň. Ne, jdi. Zůstaň.“ Pak zavrčela a vstala tak prudce, že mě málem
povalila na záda. „Jdi,“ řekla rozhodně. „Potřebuju být sama.“
Nelíbilo se mi to, ale splnil jsem jí to, co si myslela, že chce, a odešel jsem
z koupelny a zavřel za sebou dveře. Otočil jsem se a znovu ji uviděl. Čiré
sklo jí neposkytovalo požadované soukromí. Rozhodila rukama a já sklo, ale
jenom tohle jediné, neochotně přepnul znovu na mléčné. Cvaknutí zámku
mi prozradilo, že mě dovnitř pustí, teprve až bude chtít. V tu chvíli bylo
úplně jedno, že by mi stačilo do dveří jednou pořádně strčit, abych se dostal
dovnitř. Nebo stiskem tlačítka zprůhlednit sklo, abych ji viděl. Dopřál jsem
jí soukromí.
Snad celou věčnost jsem chodil v kruzích a opakovaně kontroloval
kamery. Hlavou mi vířily zmatené myšlenky.
Uplynulo deset minut a já z koupelny neslyšel jediný zvuk. Vůbec nic. Jak
dlouho tohle trvá? Už jsem se chystal zaklepat, ale pak jsem si to rozmyslel,
protože jsem na jedné z kamer zachytil pohyb. Klepl jsem na obrazovku
a otevřel živý přenos z dané kamery. Krev mi ztuhla v žilách. „Kurva,“ sykl
jsem tiše a podíval se na dveře koupelny. Přemýšlel jsem, jestli mám něco
říct. Ale pak jsem si uvědomil, že jak znám Beau, jistě by udělala pravý
opak, kdybych jí řekl, že má zůstat uvnitř a neodemykat. A tak jsem jen
v duchu prosil, aby tam zůstala ještě pár minut. Jen pár minut.
To mi bude stačit.
Nestihl jsem se ani pořádně ozbrojit. Nebo aspoň obléknout. Tiše jsem
seběhl schody po třech, pospíchal do kuchyně, otevřel skříňku a sáhl
za několik knih. Vytáhl jsem pistoli, popadl největší kuchyňský nůž
a zamířil k výtahu. Cestou jsem sledoval displej telefonu a přemýšlel, jak se
jim podařilo obejít Otta a Goldie. Kde do prdele jsou?
Vrátil jsem se k pohledu na další kamery a všechny je prohlédl. Nic, až
na toho hajzla na schodišti. Nastoupil jsem do výtahu a stiskl tlačítko patra
pode mnou.
Jakmile se kabina rozjela, zaslechl jsem nad sebou nějaký zvuk.
Podíval jsem se ke stropu.
„Ty čuráku,“ zavrčel jsem.
Kapitola 57
BEAU

Nemohla jsem od té bílé tyčinky odtrhnout oči. Bez ustání jsem se modlila
za jednu čárku. Měla jsem pocit, jako bych tam stála celé roky, čekala
a modlila se. James byl za dveřmi. Blízko, ale zároveň mi poskytl prostor.
Cítila jsem ho tam. Napjatého. Vystresovaného.
Já na tom ale byla hůř.
Zírala jsem na test položený na záchodě tak, až mě z toho pálily oči. Jedna
čárka. Prosím, ať je tam jenom jedna čárka. Jedna čá…
Vtom jsem zaslechla nějakou ránu a zadívala se na dveře. Nepřekvapilo
by mě, kdyby to bylo Jamesovo urostlé tělo, které se svezlo na zem, protože
pod tíhou stresu nakonec zkolaboval. Nervózně jsem se zasmála.
A ve vteřině zas přestala, když mi došlo, že to je vlastně velice reálná
možnost.
Rozběhla jsem se ke dveřím, odemkla a otevřela. Nebyl tam.
Další tlumená rána.
„Jamesi?“ opatrně jsem docupitala ke schodům. A když jsem tam došla,
byla jsem to já, kdo div neomdlel. „Prokrista,“ zalapala jsem po dechu
a chytila se zábradlí, abych neupadla.
James ke mně zvedl oči plné takové divokosti, jakou jsem ještě nikdy
neviděla. V očích žádného muže. V očích žádného kriminálníka nebo
šílence, s nimiž jsem měla během policejní kariéry tu čest. Nahé tělo měl
zbrocené krví, nůž v jeho ruce se jen leskl a ručník, kterým se předtím
přepásal, ležel o kus dál na podlaze.
„Zůstaň přesně tam, kde jsi,“ oznámil mi tiše, načež zamířil pro telefon
a snad věčnost do něj zíral. Sedla jsem si na horní schod. Neodvažovala
jsem se ho pokoušet. Jsou chvíle, kdy jednoduše věříte v dovednosti vašeho
partnera. A ačkoli to bylo zvláštní, v tom okamžiku jsem Jamesovi plně
důvěřovala. Sjela jsem pohledem k tělu ležícímu u jeho nohou. K pistoli
v bezvládné mrtvé ruce. Nezmohla jsem se na slovo. Nezvládla jsem se ani
zeptat, kdo to je nebo co se sakra děje. Byla jsem úplně otupělá. Šokovaná.
Vtom mu telefon v ruce zazvonil. Hned to zvedl, dál ale dělil svou
pozornost mezi mě a otevřené dveře výtahu. „Jeden na schodišti. Jeden
mrtvej na zemi v mým bytě.“ Došel k výtahu, nastoupil do něj, stiskl pár
tlačítek, zvedl oči a zas vystoupil. Dveře se zavřely. „Výtah posílám dolů.“
Pak se vrátil k mrtvole, klekl si k ní a zkontroloval kapsy. Vytáhl telefon
toho chlapa, něco do něj naťukal, zas ho odložil a vstal. Potom zaletěl
pohledem ke mně. Divokost z něj už vyprchala. Což mi ale nijak neulevilo,
jelikož ji vystřídaly obavy.
„Co se děje?“ Znělo to jako šílená otázka. Bylo přece jasné, co se děje.
Někdo ho přepadl. Došlo k vraždě. Ale proč? A kdo za tím je?
James neodpověděl, jen si přitiskl ukazováček ke rtům, aby mi dal najevo,
že mám být zticha, načež neslyšně vyslovil, že je všechno dobrý.
Dobrý? Copak mu u nohou neleží mrtvola? A tu krev na jeho těle si jen
představuju?
Pak jsem sebou trhla a div nevyskočila z kůže, protože dveře výtahu
znovu zacinkaly a James se bleskurychle otočil, nahé tělo připravené
k útoku, a sledoval, jak se dveře otevírají. Uvnitř se zjevila Goldie a on se
uklidnil. Netuším proč. Byla pekelně vytočená a nad obočím měla ošklivou
ránu. „O schodiště už se postaral Otto,“ zavrčela, zvedla ruku a setřela si
rukávem saka z čela krev. „Dům je čistej.“
Při těch slovech James pustil nůž, zvedl ze země ručník, zase se jím
přepásal a pak si do něj utřel ruce. „Zjisti, co je zač,“ poručil Goldie
a zadíval se na mrtvolu, jako by ji chtěl zavraždit ještě jednou. Goldie k ní
došla, vytáhla telefon, vyfotila si ji a napsala zprávu.
Za vteřinu se podívala na Jamese a zavrtěla hlavou. James zaklel, otočil se
a zamířil ke schodům. Zatímco kráčel nahoru, já pomalu vstala. Probodával
mě pohledem. „Máš pas?“ zeptal se. Přes veškerou hrůzu i další pocity,
které jsem se snažila udržet pod pokličkou, pochopila jsem, že by nebylo
moudré zkoušet ho teď vyslýchat.
„Ano.“
„Kde?“
„Doma v nočním stolku,“ odpověděla jsem, zatímco mě chytil za ruku
a vydal se se mnou zpět do koupelny.
Tam za námi zavřel dveře a šel pustit sprchu. Já tam akorát stála jako
hlupák a nechala se mučit myšlenkami. Nezdálo se, že by měl náladu
na otázky nebo na povídání. Čeká se, že nic neřeknu, ačkoli jsem viděla, co
jsem viděla, a slyšela, co jsem slyšela? James si strhl z boků ručník, hodil ho
do vany, došel k umyvadlu a pečlivě si umyl ruce. Potom se jimi opřel
o koupelnovou skříňku a zahleděl se sám sobě do očí v zrcadle. Ani jsem se
nemusela ptát, na co myslí. Vzduch zhoustl pomstychtivostí. Jeho nahé tělo
vypadalo smrtelně nebezpečně. Měl napjatý každý sval, jako by se chystal
znovu zaútočit.
Tenhle muž stojící přede mnou pozabíjel spoustu lidí.
Enigma.
„Byl pozitivní?“ zeptal se, zadíval se na mě a já se zaskočeně zamračila.
Vzápětí mě to praštilo do nosu jako těžké kladivo. Sjela jsem pohledem
k testu, který pořád ještě ležel na záchodě, rozbušilo se mi srdce a ztuhla mi
krev v žilách. „Proč panikaříš?“ poznamenal James a otočil se ke mně.
„Proč?“ vydechla jsem a ukázala na jeho krví zbrocenou hruď. Na jeho
nádhernou hruď, nyní stejně rudou jako jeho záda. A ačkoli by se ta krev
dala smýt, nic už mi ji nevymaže z hlavy. „Jsem bývalá policajtka a možná
jsem otěhotněla se zabijákem.“
James se trochu pousmál, což se vůbec nehodilo. „Možná?“ zopakoval
a opřel se o skříňku dlaněmi i zadkem.
Znovu jsem se podívala na záchod. Na bílou tyčinku, která by nás mohla
zničit. A v duchu jsem se rozesmála. Oba jsme přece dávno zničení. Ovšem
ta tyčinka a dvě potenciální čárky na ní by nás mohly potopit docela. A pak
je tu ještě jedna věc. Nás? Pro boha svatého, vždyť toho chlapa sotva znám.
Podívala jsem se na něj. Vyčkával se zvednutým obočím. „Na výsledek jsem
se ještě nepodívala,“ odpověděla jsem a začala si osušku kolem těla
utahovat. „Vyrušilo mě, že můj přítel někoho zavraždil.“
„Přítel?“ vyprskl smíchy a já cítila, jak se mi rozehřívají tváře. Bylo to jako
scéna z nějakého absurdního divadla.
„Jak bys sakra chtěl, abych ti říkala?“ vyhrkla jsem tak pobouřeně, jak to
jen jde. „Milenec? Lepší polovička? Vrah?“ Celá ta situace mě naprosto
a zcela vyčerpávala. Sedla jsem si na vanu, aniž bych věnovala pozornost
zakrvácenému ručníku v ní. Najednou se mi zamotala hlava. A udělalo
horko. Zpotila jsem se. A nemělo to vůbec co dělat s tekoucí horkou
sprchou.
„Takže pořád nevíme?“ zeptal se a zadíval se k záchodu. Následovala jsem
jeho pohled a zamračila se na bílou tyčinku.
„Ne.“
„Podíváš se?“
 „Podívej se ty,“ zabručela jsem. Na umláceného chlápka dole nebo
Jamesovu skutečnou identitu jsem dávno zapomněla a už zase jsem cítila
jen čirou hrůzu. Tohle mi přišlo daleko vážnější. Jak to, že James nevypadá
stejně zděšeně jako já? Stojí tam docela nahý, svalnatýma rukama se
ledabyle opírá o skříňku a vypadá naprosto netečně, jak to umí jen on.
„Dobře.“ Narovnal se a pěkně pomaloučku zamířil k záchodu. Nezdálo se,
že by byl nervózní nebo se snažil zdržovat. Měla jsem spíš pocit, že jeho
záměrem je prodloužit moje utrpení. Užíval si to. Když se po mně ohlédl
a sáhl po testu, zamračila jsem se na něj. Pak uhnul pohledem k tyčince a já
zatajila dech. Jeho výraz byl nečitelný. Vůbec jsem z něj nedokázala nic
usoudit. Sakra, tak jak to dopadlo?
Jenže jsem se nedokázala zeptat. Na to jsem se až příliš bála odpovědi.
Srdce mi bušilo jako o závod a plíce marně lapaly po kyslíku. „Negativní,“
oznámil mi tiše. Hlasitě jsem vydechla a celé tělo jako by se mi vyfouklo.
„Díky bohu,“ oddechla jsem si a začala se masírovat na prsou, abych se
trochu uvolnila. Zaklonila jsem hlavu a usmála se do stropu, tak zatraceně
šťastná. Něco podobného už znovu nedopustím. Ani za nic. Jak jsem jen
mohla tak riskovat? James test zahodil do koše vedle záchodu. „Mrzí mě, že
sis tím musel kvůli mně projít.“
James přikývl a zmizel ve sprše, kde nechal proud vody, aby mu z paží
a těla smyl všechnu krev. Nevyzval mě, abych se k němu přidala, nic
neříkal, ale celou dobu, co se myl, ze mě snad nespustil oči.
Sedět na vaně už mi začínalo být nepříjemné, tak jsem vstala, došla
k záchodu a sedla si na zavřené prkýnko. „Toho chlapa poslal Medvěd?“
zeptala jsem se.
„Ano.“ James se natáhl pro ručník a vylezl ven.
„Jak věděli, kde tě najít?“
„Protože jsem to posral.“
„Jsem v nebezpečí?“ Taková blbost ptát se zrovna na tohle, když spím
s jedním z nejhledanějších zločinců v zemi. Naprostá blbost, ale podívejte se
na všechno to šílenství kolem.
„Jsi nejvíc v bezpečí ze všech žen na světě, Beau Hayleyová,“ ujistil mě
a přepásal se ručníkem. „Nic ti nemůže ublížit.“
„Ty bys mohl,“ zašeptala jsem.
James zpomalil a podíval se na mě. Ale nic neřekl, neopravil mě. A to mě
děsilo daleko víc než jakékoli pravdy, které mi mohl prozradit.
Probudilo mě vyzvánění mého telefonu. Cítila jsem, jak mi vibruje někde
na těle. Nahmatala jsem ho poslepu. Pak jsem ho zvedla a mžourala na něj,
až jsem na obrazovce dešifrovala Dexterovo jméno. Hned jsem ruku
i s telefonem zase položila. Teď s ním nemůžu mluvit. Nejen proto, že ještě
napůl spím.
Překulila jsem se na bok a zjistila, že místo vedle mě je prázdné. Uvnitř
panovalo šero a za oknem se skvělo rudé ranní nebe. Je-li obloha rudě
zbarvená večer, námořník se z toho raduje.
Jenže je ráno – tehdy rudá obloha značí varování.
Vzala jsem si z nočního stolku závěs na ruku, nasadila si ho, přesunula se
na kraj postele a došla ke schodům. Nejdřív jsem si všimla tašek u výtahu.
Cestovních tašek. Jakékoli stopy po vraždě zmizely. Žádná mrtvola. Žádná
krev.
Pak jsem zahlédla Jamese, na sedačce, v boxerkách. Na stolku před ním
hořela svíčka. Upřeně hleděl do plamene. Prohlížel si ho. Studoval ho. Byl
jím uchvácen. Zvedl ruku a začal nad ním přejíždět, tam a zpět, pomalu,
znovu a znovu. Žár. Plamen.
Jeho zjizvené tělo.
Nakonec zastavil dlaň těsně nad plamenem a nechal ji tam. Celý ztuhl.
V bolestech.
Nezavolala jsem na něj. Nevyrušila ho. Nedokázala jsem odtrhnout oči
od toho, jak vzdoruje spalující bolesti. Pak dlaň nečekaně strhl stranou
a zadíval se do jejího středu. „Pokud tě někdy spálí plameny,“ zašeptal
a podíval se na mě, „už nikdy tě nebude nic bolet víc.“ S tím se opřel a dal
mi pohledem najevo, abych šla za ním. Poslechla jsem.
Jakmile jsem se ocitla dost blízko, chytil mě za ruku, stáhl si mě na klín
a opřel mě zády o svou hruď. Zabodla jsem oči do mihotavého plamene,
zatímco mi zvedl ruku. „Nikdy tě nebude nic bolet tak jako tohle,“ řekl
a začal mi jemně přejíždět po zjizvené tkáni. „Ani fyzicky, ani psychicky.“
„Zrovna teď jsem v tak prekérní situaci, že mě to bolí celkem dost.“
„Tvoje situace se s tímhle vůbec nemůže rovnat,“ poznamenal, zvedl nám
před oči mou zdeformovanou paži, přejel po ní dlaní a pak si se mnou
propletl prsty. „Proto jsi tady.“
„Proto jsem tady,“ zašeptala jsem. „A proto, že tě miluju.“
 „A proto, že mě miluješ,“ zopakoval, přitiskl si naše propletené prsty
ke rtům a políbil je. „A já teď znovu trpím víc, než jsem myslel, že je
možné, protože miluju tebe.“
Polkla jsem. Plamen rytmicky komíhal tam a zpět. Pořád jsem se sama
sebe ptala, jak můžu Jamese milovat. Každou minutu se v mém nitru
odehrával boj. Rozum na mě ječel, ať od něj zmizím dřív, než mě láska
zabije. Moje logické já zas prosazovalo, abych zůstala, než mě zabije něco
jiného. S pouty nikdy nebojuj. „Jak mě můžeš milovat?“ zeptala jsem se.
James pode mnou ztuhl. Dokonce snad i jeho srdce zpomalilo.
„Otoč se,“ přikázal mi a pomohl mi se na jeho klíně otočit, až jsem seděla
čelem k němu. Potřebovala jsem chvíli na to, abych si mohla znovu detailně
prohlédnout každý kousek jeho tváře. Od rozcuchaných vlasů po drsné
strniště. Od oduševnělých očí po nádherně plné rty. Od perfektně ostře
řezané brady po dokonale zahnutý nos. Každý kousek toho muže mi bral
dech. Každý kousek toho muže mi zatemňoval smysly. Jeho sytý hluboký
hlas. Slova, která říkal. Dotek jeho těla na mé kůži. Jeho vůně. Mužná
a jemná zároveň. Jeho jazyk v mých ústech. Jeho chuť.
Vzal mě za ruku a položil si mou dlaň na rameno. „Miluju tě, protože jsi
stejně nelítostná jako já,“ řekl a posunul mi prsty na zjizvenou kůži
na zádech. Podívala jsem se tam a spatřila, že se naše jizvy prolínají.
„Miluju tě, protože jsi stejně zničená nenávistí a pocitem nespravedlnosti.“
Znovu jsem se mu zadívala do očí a ztratila se v jejich ohnivých hlubinách.
„Tvá láska ke mně jde ruku v ruce s tím, že nenávidíš zbytek světa,“
pokračoval, přitiskl si mou dlaň na rty a políbil mě do jejího středu. „Jsou si
rovny. Obě je pohání vášeň. Tvá láska a nenávist jsou tím, co z tebe dělá
tebe, Beau. A má láska a nenávist zas de nují mě.“ Objal mě kolem pasu
a mně se rozechvěl zrádný spodní ret. Láska a nenávist. Nemohla bych toho
muže přestat milovat, ani kdybych chtěla, bez ohledu na to, kým je.
A nemohla bych přestat nenávidět svět, ani kdyby na tom závisel můj
vlastní život. Můžu ale dělat obojí. Milovat i nenávidět. „Tvou lásku budu
opatrovat a tvou nenávist živit, protože bez nenávisti bys nebyla tou ženou,
do které jsem se zamiloval.“
„To zní tak zvráceně,“ zašeptala jsem a zlomil se mi hlas.
„Zní to přesně jako my dva,“ odpověděl James, chytil mě za šíji a pevně
mi zvedl hlavu. „Rozumíme si. Cítíme bolest toho druhého. Známe slabiny
toho druhého. Hledal jsem jeden jediný důvod proč tě nemilovat, ale místo
toho jsem našel asi milion důvodů proč tě milovat.“
Nebyla jsem si jistá, jestli na mě neskutečné břímě právě padlo, nebo ze
mě spadlo. Cítila jsem se těžká i lehká. Plná naděje i hrůzy. „To je
na zabijáka dost romantika,“ poznamenala jsem a James se pousmál.
„To není romantika. To je pravda,“ prohlásil, načež se mi zadíval
na odhalenou hruď, zlíbal mi obě prsa a skončil až na břiše. „Měli bychom
se najíst,“ řekl, chytil mě za zadeček, bez sebemenší námahy vstal, donesl
mě do kuchyně a posadil na linku u dřezu.
„Neměli bychom se pakovat?“ zeptala jsem se. Když jsem se rozhlédla,
všimla jsem si, že okna už nejsou průzračně čirá. Aby dovnitř nikdo neviděl.
Kvůli ochraně.
„Myslí si, že je po nás,“ prohodil cestou ke skříňce.
„Jenže není,“ podotkla jsem a ukázala na jeho nádherné tělo, jako by mu
mohlo uniknout, že ještě dýchá. Díky bohu. „Pokud se mu jeho muži
neozvou, jistě si domyslí, že jsi pořád tady.“
„Jenže oni se mu ozvali,“ ujistil mě James. Copak jeden z nich…
Vtom mi to došlo. On z toho telefonu, který našel u chlápka, co ho zabil,
poslal zprávu. „Máme prostor se nadechnout,“ uzavřel.
To se mi nelíbilo. Prostor k nadechnutí. Jistě měl něco v plánu. Když
James otevřel lednici, zaslechla jsem zvonit svůj telefon. Ohlédl se na mě.
„Měla bych to jít vzít,“ řekla jsem a seskočila na zem. „To bude Dexter.
Dělají si starosti.“
Dostalo se mi letmého smířeného přikývnutí, ale viděla jsem, že z toho
není nadšený. „Budou se ti to snažit rozmluvit?“
„Tím myslíš mě a tebe?“ zeptala jsem se. James přikývl a vyndal z lednice
mléko. „Jsi zabiják, Jamesi.“ Zní to přesně tak šíleně, jak šílené to bylo.
A přesto jsem zůstala, zamilovaná do vraha. Můžu si to přikrášlovat, jak
chci. Dovolávat se spravedlnosti. Prohlašovat, že každý život, který vzal, byl
stejně propadlý. Že si každý muž, kterého zabil, zaslouží zemřít. Nic z toho
však nezmění, že James je chladnokrevný zabiják.
„Nevědí, co dělám,“ podotkl a opřel se o linku, jako by nic.
„Tak z tebe zjevně cítí špatnou karmu.“
James se zamračil. Vlastně mu to moc slušelo. „Běž to vzít,“ řekl
a pokračoval v přípravě toho, co chystal, ať už to bylo cokoli.
 Poslechla jsem. Telefon jsem našla zahrabaný pod peřinou. Když jsem ale
viděla, že nevolá Dexter, nýbrž Nath, zaváhala jsem. Neměla jsem chuť se
s ním dohadovat. Nezajímalo mě, co mi chce sdělit. Tím, že to zvednu,
bych nic nezískala, tak jsem to nezvedla. Ihned mi zkusil volat znovu.
A znovu. A pak mi začaly chodit zprávy, jedna po druhé, všechny krátké
a urgentní, prosící mě, abych mu to vzala. Prý něco s mámou. Tohle už
na mě zkusil. Nalákal mě na lživý příslib informací. Ale co když…
Srdce se mi sevřelo v hrudi. Zvedla jsem mu to a sedla si na postel.
„Beau,“ vyhrkl Nath neodkladně. „Musíš odtamtud zmizet.“
„Tvrdil jsi, že máš informace o mámě,“ zašeptala jsem varovně. „Neříkej
mi, žes mi znovu lhal jenom proto, abys mi mohl říct, že mám Jamese
opustit.“
„Musíš mě poslouchat, Beau.“
„Nemusím poslouchat vůbec nikoho,“ zavrčela jsem a praštila telefonem
o postel takovou silou, že mi to trhlo i s druhou paží. Sykla jsem, protože mi
jí projela ostrá bolest. Jak jen mohl?
Vydala jsem se do koupelny, abych si opláchla vzteky rudý obličej, ale mé
kroky zastavila další zpráva. Začaly pípat jedna po druhé.

Jsi v nebezpečí.

Není takový, jak si myslíš.

Netuším, co přesně je zač, ale není to James Kelly.

Byl zapletený do smrti tvojí mámy.

Nadechla jsem se natolik zprudka, že jsem se musela rukama něčeho
zachytit. Mozek mi jel naplno a snažil se tu zprávu nějak zpracovat.
Podívala jsem se přes sklo ke schodišti. Průhledné.
Ale další cinknutí telefonu si opět řeklo o mou pozornost.

Koukni se na tohle. Mrzí mě to, Beau. ZMIZ ODTAMTUD.

Najednou jsem se roztřásla tak strašně a nekontrolovaně, že se mi sotva
podařilo palcem spustit přiložené video. Na displeji se zobrazil počítač
a na něm záznam z místa, které jsem znala. Znovu jsem si sedla na postel
a sledovala cvrkot na parkovišti před obchodem. Očima jsem sjela
ke spodnímu rohu. A uviděla nás. Sebe a mámu. Zahnula na parkoviště,
zacouvala na jedno z míst a chvíli jsme tam jen stály. Vybavovala jsem si,
o čem jsme mluvily. Vybavovala jsem si, jak jsem si obula boty. Jak se
zatvářila, když jí zazvonil telefon.
Dívala jsem se, jak vystupuju z auta, zavírám za sebou a procházím
automatickými dveřmi do obchodu. Celou dobu, po kterou moje mladší já
vybíralo víno, jsem strávila zíráním na mámino auto. Hledala jsem, čekala,
dívala se.
O deset minut později jsem se vynořila z obchodu.
Rozbušilo se mi srdce.
Přešla jsem přes parkoviště.
Sevřelo se mi hrdlo.
Byla jsem už skoro u mámina auta.
Zatajila jsem dech, neschopná odtrhnout oči od masakru, který každou
chvíli nastane. A pak se obraz najednou změnil a vystřídal ho záznam
kamery snímající obchod z jiného úhlu. A na něm byl i nějaký muž.
Jeho postavu si nešlo splést. Jeho svaly. Jeho výšku. A jako by mi to
nemělo stačit, zabrala i jeho obličej. Zalapala jsem po dechu a zkontrolovala
čas běžící v rohu. Stejný den, stejný čas.
„Ne,“ hlesla jsem, když James zmizel ze záběru. Pak jsem viděla jenom
záblesk, ne samotnou explozi. Ne to, jak mě tlaková vlna odmrštila
do vzduchu a já přistála jako polámaná hromádka kostí na zemi. Upustila
jsem telefon. Otupělá. Omráčená. Rozhlédla jsem se po Jamesově ložnici.
Přes židli viselo černé tričko. Zvedla jsem se a překvapivě jistým krokem si
pro něj došla a oblékla si ho.
Pak jsem zamířila do jeho pracovny a začala otevírat jeden šuplík
za druhým. Našla jsem telefony s předplacenými kartami. Spoustu
takových. A v dalším šuplíku notebook. A pod ním…
Kapitola 58
JAMES

Stáhl jsem nožem z prkénka nakrájené mango do mixéru a zkontroloval

kamery na telefonu, který jsem měl opřený o kávovar. Beau byla v ložnici
a oblékala si jedno z mých černých triček. Přirozeně mě zajímalo, jak asi
rozhovor se strýcem proběhl.
Viděl jsem, jak odchází z ložnice do pracovny, jak jde k mému stolu
a začíná se hrabat v šuplících, kde mám telefony a notebook. Odložil jsem
nůž. Co to dělá? Nebo co hledá? Pak něco vytáhla a rozběhla se s tím
ke dveřím. Popadl jsem telefon a přiblížil kameru, ale to už byla z pracovny
pryč. Tak jsem se otočil ke schodišti.
A ztuhl.
Zadíval jsem se Beau do prázdných očí prostých jakýchkoli emocí a dolů
přes zjizvenou paži až k ruce.
V níž jsem spatřil pistoli.
A dobře jsem věděl, že je nabitá. „Co se sakra děje?“ vyhrkl jsem
a sledoval, jak s napřaženou rukou a pistolí namířenou mým směrem schází
ze schodů. Kdybych ji neznal, kdyby to byla jakákoli jiná žena, řekl bych, že
šance, že mě odtamtud trefí, je minimální. Ale Beau znám. Vím, že
vstupními testy prošla na výbornou. Vím, že se cvičným terčem na střelnici
prostřílela jako vítr, a přitom téměř pokaždé tre la přímo do středu.
V němž jsem se teď ocitl já. Stal se ze mě střed terče.
„Zabil jsi mi mámu,“ prohlásila, když sešla ze schodů, a aniž by na mě
přestala mířit, kráčela dál ke mně. Celý svět se mi smrskl a zúžil
do vzpomínek na ten večer. A moje srdce? Moje pitomý srdce zpomalilo
tak, že snad muselo každou chvíli zastavit.
„Polož tu zbraň, Beau,“ řekl jsem a začal se otáčet na místě, abych zůstal
stát čelem k ní a nehnul se z dostřelu.
„Lhal jsi mi. Viděla jsem tě na tom záznamu.“ Měla děsivě netečný výraz
a mluvila děsivě klidným tónem. Dokonce ani tělo se jí netřáslo.
„Ta zbraň, Beau,“ zopakoval jsem klidně, když se zastavila u okna.
„Prosím, polož tu zbraň.“
Zacukalo jí v paži a pistole se jí nebezpečně zachvěla v ruce. Opatrně jsem
o krok couvl. „Máma tě pronásledovala celý roky. Dostala se k tobě
nakonec snad až příliš blízko?“
„Ne,“ řekl jsem a zavrtěl hlavou, abych to zdůraznil. Ačkoli jsem vlastně
nemohl popřít, že Jaz Hayleyová se ke mně mockrát dostala až příliš blízko.
Schopnosti té ženské naháněly člověku hrůzu. Často jsem myslel, že jsem
vybral správný čas i správné místo. Jen abych brzy zjistil, že má snad nějaký
šestý smysl. Právě ten šestý smysl jí získal respekt jak u kolegů, tak
u zločinců, které pronásledovala. Ale… ten záznam, o němž Beau
mluvila… kde se vzal? A proč až teď, po dvou letech?
„Ano,“ kontrovala přesvědčeně.
„Na jakým zasraným záznamu jsi mě viděla, Beau?“
„Na záznamu z prostoru před tím obchodem. V tu noc, kdy mámu zabili.
Byl jsi tam.“
Bože. „Nebylo to, jak myslíš.“
„Nelži mi!“ zaječela. Její klid byl ten tam a ruka se jí začala třást. Díval
jsem se, jak zvedá dlahu, aby si ruku podepřela. Muselo ji to bolet. Dlouho
už takovou pozici nemohla udržet.
Pomalu jsem vykročil k ní s rukama nad hlavou. „Nech mě to vysvětlit.“
Výtah znovu zacinkal a Beau otočila zbraň proti dveřím, v nichž stála
Goldie. Ta bleskově zhodnotila situaci, vytáhla vlastní pistoli a namířila
na Beau.
„Ne,“ vykřikl jsem a nevěděl, jestli skočit mezi ně, nebo utéct. Beau opět
namířila na mě a Goldie zaskočeně kmitala pohledem mezi námi.
„Polož tu pitomou pistoli, Beau,“ zopakoval jsem a naznačil Goldie, aby
udělala totéž.
„Teď se všichni uklidníme,“ řekla Goldie tiše. Bylo mi jasné, že se jí ani
trochu nechce, ale přesto položila pistoli na podlahu.
„Laskavě mi neříkej, abych se uklidnila,“ vyštěkla Beau se zbraní
v třesoucí se ruce. „Byl jsi na tom záznamu. Řekni, žes to byl ty.“
Do háje, takhle to proběhnout nemělo. „Byl jsem to já,“ přiznal jsem,
protože jsem neviděl jinou možnost.
Beau vystřelila, já se přikrčil a kulka se zavrtala do skříňky za mnou.
„Beau!“ vyštěkla Goldie.
„Co blbneš?“ zamumlal jsem, ale pak se v místnosti rozpoutalo peklo.
Goldie se vrhla k Beau a srazila ji na zem. „Goldie, ne!“ zařval jsem
a rozběhl se k nim. Beau s výkřikem dopadla na zem a udeřila se
do zasádrované ruky. Ani to ji nezastavilo. Vzápětí už držela Goldie pod
krkem a Goldie poulila oči, kopala nohama a snažila se vysvobodit z jejího
sevření. Bože můj.
Vtom Goldie cukla hlavou a praštila Beau zátylkem do tváře. Díky tomu
se jí vyškubla, otočila se a chystala se dát Beau pěstí do nosu. Ta ale rychle
uskočila a Goldie ji tre la do boku a vyrazila jí dech. „Goldie, dost!“
rozkřikl jsem se, přiskočil k ní zezadu a strhl ji k sobě. „Přestaň, do prdele!“
Jen jednou v životě jsem viděl, jak Goldie dala průchod vzteku a ztratila
všechny zábrany. Když na to dojde, je nezastavitelná a nepřestane, dokud
její oběť neomdlí nebo nezemře.
„Je těhotná!“ křičel jsem a táhl ji pryč. „Dost, kurva, je těhotná.“ Došel
jsem k Beau ležící na podlaze a začal ji zvedat, ale okamžitě jsem narazil
na odpor.
Vyhrabala se na nohy a couvala ode mě. „Co to meleš?“ zasípala a zpražila
mě pohledem. A teprve v tu chvíli mi došlo, co jsem právě řekl. Do hajzlu.
„Jsi těhotná,“ vydechl jsem v naději, že tohle šílenství ještě může skončit
dobře.
„Říkal jsi, že je negativní.“ Beau ukázala ke schodišti, jako bych snad
mohl na tu scénu v koupelně zapomenout. „Tvrdil jsi, že je negativní.“
Tvrdil. Ani nevím proč. Možná za to mohla ta naprostá hrůza v jejích
očích. Možná jsem si chtěl jen vyzkoušet, jestli se jí opravdu uleví tak moc,
jak jsem čekal. Jak moc to nechce. Jenže jsem nečekal až takovou míru
nadšení. Jakou měla radost. Jak se usmála. A pak už jsem jí prostě
nedokázal sdělit zprávu, která by ji znovu srazila k zemi. A upřímně, byl
jsem zaskočený. Omráčený. Ne jenom Beauinou reakcí, ale i vlastním
zklamáním. Protože v tu chvíli jsem zahlédl záblesk naděje pro nás oba.
Něco, co by nás oba poslalo jiným směrem. Něco, co by nás odtrhlo od msty
a přineslo by nám klid. Něco jiného než jen nás dva, protože nic jiného nás
od nás dvou neuchrání. Jedině snad nový život. Ani smrt, ani krev, ani
bolest, ani pomsta. Esence klidu a ten nejslibnější smysl života. Nikdy jsem
nečekal, že bych mohl něco takového nalézt, a v tu chvíli jsem se k tomu
přiblížil.
„Vypadalas tak nadšeně.“ Uhnul jsem pohledem a snažil se skrýt vlastní
pohnutí. „Nechtěl jsem ti to vzít.“
Beau se zakuckala smíchem a já zalétl pohledem ke Goldie, která tiše stála
u výtahu a kroutila hlavou. Bylo to pochopitelné. Viděla tu skrývanou
naději. Jsem ubožák. Copak si vážně myslím, že mě může něco zachránit?
Ne. Ale pokud zahodím i naději na záchranu Beau, tak co tady vůbec ještě
dělám?
Znovu jsem se podíval na ženu, která převrátila můj život naruby. Už
nejsem tím mužem, kterým jsem býval, když před pár týdny vešla do mého
bytu. Necitlivým. Bezostyšným. Neviděným. Jenže vlastně ani nevím,
v koho jsem se za ten krátký čas proměnil. Ani jestli ho dokážu udržet
naživu.
Beau vypadala zmateně. Ještě se s tím nesrovnala. Stejně jako já.
Od chvíle, co jsem spatřil ty dvě čárky, se na nic nesoustředím. „Beau?“
oslovil jsem ji a vyrazil k ní.
Ona zvedla ruku, aby mě zastavila. „Nesahej na mě,“ rozkázala
roztřeseně. „Hlavně na mě nesahej.“
„Musíme si o tom všem promluvit.“
Výtah se otevřel a Goldie do něj mlčky nastoupila a nechala nás samotné.
Než se zavřely dveře, naposledy mým směrem zavrtěla hlavou.
Beau šla do kuchyně a otevřela lednici. Sahala po lahvi piva a já už se
chystal jí v tom zabránit. Ale nakonec se rozhodla pro vodu a vypila
najednou půl lahve. Pak se otočila a vyrazila ke schodům. Odhodlaně
stoupala nahoru, přičemž je brala po dvou. Popadl jsem telefon a spěchal
za ní. Cestou jsem zkontroloval kamery. Našel jsem také zprávu od Goldie.

Nikdy v životě jsem neviděla takového pitomce.

„Já taky ne,“ řekl jsem si pro sebe a zavolal jí. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem
se, když to zvedla.
„Já jo. Jenom vůbec nevím, co mám sakra říct tobě.“
Nic. Hlavně nic o tom. „Víme, jak se dostali dovnitř?“
„Selhal střešní senzor. Nebo ho odřízli.“
„Opravte ho. A přidejte víc záložních.“ Zavěsil jsem a šel najít Beau, která
seděla na záchodové míse a přehrabovala se v koši. Vytáhla z něj test
a podívala se na něj. Pak vzlykla, zahodila test na podlahu a schovala si
obličej do dlaní. Já stál se staženým hrdlem na prahu a chtěl jít za ní, ale
věděl jsem, že to není bezpečné. Ještě jsme nevyřešili tu záležitost, kvůli
které na mě namířila pistoli. Ani nevím, kdo jí řekl, že jsem tam byl, nebo
kde vzala ten podělaný záznam. Trápil mě pocit, že tam přece nemůžu jen
tak stát a dívat se, jak se trápí. Měl bych klečet u ní, držet ji a opakovat jí, že
to dobře dopadne.
Ale… dopadne?
Může to dopadnout dobře?
Beau popotáhla, vztekle si otřela slzy a všimla si, že stojím ve dveřích. „Já
nechci mimino.“
„Nemáš na výběr,“ vypadlo ze mě bez přemýšlení.
Zatvrzele se na mě podívala. „Nemám?“
Já se zhrozil. Nedokázal jsem skrýt své znechucení. Copak opravdu
naznačuje…? „Zabil jsem spoustu lidí, Beau. Mučil jsem je bez špetky
lítosti. Ale to vážně čekáš, že zabiju vlastní krev?“ Překvapilo mě, s jakou
jistotou jsem zaujal jasný postoj. Ani jsem neměl čas to všechno zpracovat.
A Beau měla toho času ještě méně. Ovšem někde hluboko uvnitř jsem
s jistotou věděl, že o tom, co navrhuje, nebudu ani přemýšlet. Vždyť mluví
o životě. O životě, který jsme stvořili společně. Ne o pošpiněné, odporné,
krví nasáklé existenci. Jde tu o dítě, sakra. Ztěžka jsem se opřel o dveřní
rám a svezl se po něm na podlahu. Najednou mi nohy vypověděly službu
a zabolelo mě u srdce.
Ona zahanbeně uhnula pohledem. Byla to jen nepatrná útěcha. „Tohle se
nemělo stát.“
„Ale stalo se. A my si s tím poradíme, do hajzlu.“
„Jak můžeš být tak klidný?“ zeptala se a tázavě se na mě zadívala. „Tohle
je to nejhorší, co se mohlo stát.“
Klidný. Nejsem ani zdaleka klidný. Někdo se snaží poštvat Beau proti
mně, ona se mnou čeká dítě, Medvěd poslal ke mně domů dva zabijáky,
a ona si myslí, že jsem zabil její matku. „To nejhorší, co se mohlo stát, je to,
žes uvěřila, že jsem zabil tvoji matku.“
Beau prudce zvedla hlavu. „Viděla jsem tě na tom záznamu.“
„Na jakém záznamu? Kdo ti ten záznam poslal?“
„Poslal mi ho Nath. A jsi tam. Díváš se. Aby ses ujistil, že je opravdu
po ní.“ Zamračila se. „Ale Nath tě nikdy neviděl. Tak jak může vědět, že
na tom záznamu jsi ty?“ Chytila se za hlavu, jako by už nedokázala vstřebat
ten příval nových podnětů.
Nath. Její kamarád. Ten hajzl je prohnaný, až hrůza. „Ví, jak vypadám,
protože mě viděl u hrobu tvojí mámy.“ Cítil jsem, jak ve mně kypí vztek.
„Sledoval tě.“ Bylo jasné, že mi nevěří. Proboha, musí mi uvěřit. „Ukaž mi
ten záznam.“
„Odhodila jsem svůj telefon u tebe v ložnici.“
Ztěžka jsem se zvedl, šel mobil najít a rychle se s ním vrátil zpátky. Ona
odhodlaně spustila video a nastavila mi telefon před oči. Sledoval jsem
záznam a Beau zatím sledovala mě. Jazino auto. Beau z něj vystupuje,
v dalším záběru jsem já.
Konec byl useknutý. Záznam jasně vypovídal proti mně. Přesně jak to
Nathan Butler zamýšlel.
Zmanipulovaný.
„Ano, byl jsem tam ten večer, kdy tvoje máma zemřela, Beau. Ale snažil
jsem se tomu zabránit.“ Otočil jsem se k ní zády, která jsem měl znovu
v jednom ohni. „Tohle jsem si neodnesl z toho výbuchu, co zabil moji
rodinu. Tehdy jsem nebyl v domě, byl jsem v zahradě, Otto se mnou hrál
golf. Tohle je památka na večer, kdy tvoje máma zemřela. Kdy jsem tě
odtáhl od toho auta. Kdy jsem se snažil dostat tvoji mámu ven.“ Naprázdno
jsem polkl a zavřel oči. Ticho za mnou bylo nesnesitelné. Ten pocit, že něčí
oči zkoumají mé jizvy na zádech, byl stejně bolestivý jako večer, kdy mě
pohltily plameny. „Tvoje matka si nezasloužila zemřít, a tak jsem se ji
pokusil zachránit.“
Utekl jsem před jejím pohledem do pracovny. Došel jsem k barové
skříňce, rychle otevřel lahev Black Label a pořádně si přihnul. Pak jsem ji
zase zprudka odložil, až to cinklo, abych zamaskoval povzdech. Do háje,
v jak šílené situaci jsem se to ocitl? A ten záznam? Medvěd ho musel před
dvěma lety vidět. Musel na něm vidět mě. A lámat si hlavu, kdo sakra jsem.
Nespojil si toho muže ze záznamu s Enigmou, protože proč by chlap, co mu
vraždí jeho armádu, zachraňoval agentku FBI? Ale teď? Teď už si dal dvě
a dvě dohromady. Teď už ví, že muž, který se pokusil zachránit Jaz
Hayleyovou, je muž, co mu kosí jeho lidi. Mohl jsem si jen představovat,
jak mu z toho asi jde hlava kolem. To mě trochu potěšilo. Ale stejně jsem
byl naštvaný. Díky tomu záznamu kamer od továrny zná můj obličej. Díky
Butlerovi zná jedno z mých jmen. A díky mojí stupiditě i mou adresu. Má
toho na mě stokrát víc než já na něj.
Sevřel jsem hrdlo lahve v prstech a přerývaně dýchal. „Do prdele.“
Rozmáchl jsem se a mrštil jí o stěnu, přičemž jsem roztříštil jednu
z obrazovek. Ironií osudu právě tu, která by měla zobrazovat Medvědovu
tvář. Že by znamení? Znamení, že ho už nikdy nenajdu? Nikdy nezabiju?
Že se nikdy nedočkám spravedlnosti, kterou potřebuju?
Ve dveřích se zjevila Beau a podívala se na střepy všude po zemi. „Mluv,“
poručila mi a zavřela dveře, aby mi dala tiše najevo, že z pracovny se ani
jeden z nás nehne, dokud tohle nevyřešíme. Ale podaří se nám to vůbec
někdy? Jsem v tom až po uši a mám co dělat, abych udržel hlavu nad
vodou.
Ztěžka jsem dovlekl své tělo k židli, s žuchnutím se do ní svezl a promnul
si oči. „Tu noc, kdy tvoje máma umřela, jsem u těla jednoho
z Medvědových společníků našel telefon. Telefon, na který přišla zpráva
s pokynem k útoku na tvou mámu.“ Zvedl jsem oči a podíval se na Beau,
ale nevyčetl jsem z ní žádnou reakci. Nic. „Vystopoval jsem, odkud přišla.
Z dalšího telefonu s předplacenou kartou. Který od té doby zůstal vypnutý.
Nevystopovatelný. K jeho další aktivaci došlo teprve před pár dny.“ Pořád
ještě nijak nereagovala a mě to začínalo dost vytáčet. Co bych měl sakra
říct, aby to k ní dolehlo? Vždyť se právě dozvěděla, že chlap, který nařídil
vyhlazení mojí rodiny, stojí i za smrtí její mámy. Proč ji to nechává úplně
chladnou? „Vystopoval jsem ho do bytu Nathana Butlera.“ Konečně. Trhla
sebou. „Tvoje máma mě pronásledovala neúnavně, Beau, ale ona i já jsme
šli po stejných lidech. Jen jsme měli jinou představu o spravedlnosti. Já je
zabíjel dřív, než jim Jaz stíhala nasazovat pouta. Což ji sralo.“ Beau mezitím
znovu nasadila netečný výraz. Už se mi zase uzavírala. „V tu noc, kdy ji
zabili, jsem tvou mámu sledoval. Zavolal jsem jí. Abych ji varoval. Řekla mi,
ať táhnu do prdele a chcípnu.“ Kdybych mohl, usmál bych se. Jakou radost
by Jaz Hayleyové udělalo, kdybych táhnul do prdele a chcípnul. „Když si
uvědomila, že jsem si z ní nedělal srandu, bylo už příliš pozdě.“ V mých
vzpomínkách vyšlehly plameny. Její křik. Ten žár. Butlerovi musela
prasknout cévka, když mě na hřbitově uviděl s Beau. James Kelly – její
přítel – je ten chlap ze záznamu. Ze záznamu, který dva roky neexistoval.
Ze záznamu, který není uvedený v policejní zprávě. Ze záznamu, který by –
pokud by byl úplný – dokázal, že smrt Beauiny mámy nebyla nehoda. Ale
který by zároveň zařadil můj portrét do galerie osob, o něž se zajímá FBI.
Tiše jsem se zasmál. Zajímá? Neměli by ani tušení.
Beau couvla. „To tys jí tehdy volal,“ hlesla a já přikývl. „Proč ses se mnou
spojil? Proč jsi mě sem přivedl?“
„Protože ta tvoje neúnavnost by nakonec zabila i tebe. Vyšetřování,
po kterém tak voláš, nikdy neproběhne. Nedočkáš se spravedlnosti, Beau,“
řekl jsem a pozorně se na ni zadíval. Vypadala, že každou chvíli vyletí
z kůže. „Ne, pokud budeš hrát podle pravidel,“ dodal jsem tiše.
Beau se nadechla. A polkla. „A kdybych hrála podle tvých pravidel?“
„Já mám jen jedno.“
„Jaké?“
„Žádné slitování.“ Kdo doopravdy jsem, zůstává stále ještě tajemstvím.
Můj motiv zůstává tajemstvím. Hra ale už spěje ke konci. A budu to já, kdo
vyhraje.
Beau sklopila oči k bosým nohám. Dal bych všechno za to, abych poznal,
na co myslí. „Říkáš, že to Nath zabil moji mámu?“
„Není čistej, Beau. A tvoje máma na to přišla.“
„Ne.“
„Ano.“ Vstal jsem, opřel se rukama o stůl a naklonil se k ní. „Medvěd má
v FBI svého člověka. Nathana Butlera. Tvoje máma byla chytrá ženská,
Beau. Přišla na to. Proto je mrtvá. Chceš spravedlnost? Tak mi dovol, abych
ti ji získal.“
Zadívala se na mě tak smutným pohledem, že mi z toho bylo zle. „Chceš
Natha zabít?“
„Chci je pozabíjet všechny.“
Nadechla se a zadívala na můj skleněný stůl. „A co bude s námi?“
„S námi – jako s tebou a se mnou?“ zeptal jsem se. „Nebo s námi jako
s tebou a mým dítětem?“
Rychle couvla, vytřeštila na mě oči a zachvěl se jí spodní ret. „To nevím,“
přiznala. A bylo to zdrcující. Rozuměl jsem jejím pochybnostem. Jakkoli mi
vadily, rozuměl jsem jim. „Co když se pleteš?“
Držela se naděje. Kéž by jen nebyla tak marná.
„Celé roky před tebou ten záznam tajil, Beau. Proč ti ho neukázal dřív?
Protože celou tu dobu věděl, že tvoji mámu zavraždili, protože v tom sám
sehrál nějakou roli. Je zahnaný do kouta.“
„Já se Nathovi svěřovala… se vším.“
Nedokázal jsem unést, jak zničeně vypadala. „Strašně jsem se ji snažil
zachránit, Beau. A strašně mě mrzí, že jsem selhal,“ vydechl jsem,
vyčerpaně se zhroutil zpět do židle, opřel se lokty o skleněnou desku stolu
a skryl tvář v rukách. Moje hlava mi připadala tak těžká. Plná výčitek,
smutku a zuřivosti. A přesto jsem se nedokázal přimět litovat, že jsem
zakročil a přivedl Beau sem. Nedokázal jsem ani pomyslet na to, co by se
bylo mohlo stát, kdybych ji nechal samotnou. Jen by se v tom dál šťourala.
A nakonec by skončila mrtvá.
Když jsem ucítil její dotek na rameni, trhl jsem sebou. „Chci
spravedlnost.“ Pak mě chytila za ruku a položila si ji na břicho. Zvedl jsem
k ní oči. „Jinak nedokážu jít dál. Vím, že je to šílený, ale jestli nemám přijít
o rozum, musím dokázat, že mámina smrt nebyla nehoda.“
Šílené? Svým vlastním způsobem byla šíleně dokonalá. Stáhl jsem si ji
na klín a objal ji. „I já chci pro tvou mámu spravedlnost. Ale když v tom
budu vrtat, riskuju, že se odhalím.“
Beau se zamračila. „Jak?“
„Tvoje máma přišla na to, kdo jsem,“ zašeptal jsem. „Řekla mi, že mou
pravou identitu bude mít jako pojistku. Takže když jsi požádala o přezkum
závěrů vyšetřování její smrti, nebyla to špatná zpráva jen pro Medvěda
a Butlera, ale i pro mě.“ Ten videozáznam to dokazoval.
„Ale proč s tím videozáznamem teď vyrukovali? Když i oni riskují, že se
tím odhalí?“
„Ten videozáznam nikdo neuvidí.“
„Mám kopii.“
„Je to sestříhaný, Beau.“ A i kdyby nebylo, poslali by ji do hrobu dřív, než
by ho mohla někomu ukázat.
Zavřela oči a zavrtěla hlavou, jako by se snažila v hlavě utřídit informace.
„Tak jsi mě našel,“ zašeptala se a pohlédla na mě.
„A chtěl jsem tě zabít,“ přiznal jsem tiše s nadějí, že mi odpustí, vzhledem
k tomu, že na mě sama před chvílí vystřelila. „Ale jen proto, že jsem se tě
potřeboval fyzicky zbavit, abych nějak vyřešil to, že vždycky, když tě vidím,
začnu blbnout. Taky proto, že jsem věděl, že budeš můj konec. Taky že jsi.“
„Jsem tvůj konec?“
„Jsi konec tohohle mého já.“
„Mně se tohle tvoje já docela líbí,“ zašeptala téměř s nevolí. Usmál jsem
se. Jsme dokonale šílení. Oba.
„Potřebuju se tě na něco zeptat.“
 Zkameněla. „Na co?“
„Nenechala ti máma něco?“
„Co jako?“
„Jako třeba klíč k bezpečnostní schránce.“
„To je dost konkrétní,“ poznamenala, odklonila se a změřila si mě
podezíravým pohledem. „A řekla bych, že to bude i důvod, proč ses
onehdy jen tak mimoděk zmínil o bezpečnostních schránkách.“
Pokrčil jsem rameny. „Našel jsem záznam o schránce vedené pod jménem
Dolly Daydream,“ prozradil jsem jí, a když na mě vykulila oči, zvedl jsem
obočí. „Jak jsem znal tvou mámu, tak si vždycky nějak kryla záda. Vždycky
měla nějakou pojistku.“
„Myslíš, že do té schránky schovala informace o tvojí skutečné identitě?“
„Je to možné. Spolu s dalšími informacemi, které by se mi mohly hodit.“
„Takže proto jsi mě vystopoval?“
V duchu jsem zvedl oči v sloup, když jsem viděl to pobouření v jejích
očích. „Kdybych tě měl stopovat, věděla bys o tom,“ řekl jsem a naklonil se
k ní, až se naše nosy dotýkaly. „Doufám, že teď, když pod srdcem nosíš
moje dítě, bys mi mohla pomoct ten klíček od bezpečnostní schránky najít,
a vyloučit tak možnost, že otce tvého dítěte někdo zavraždí nebo třicetkrát
odsoudí na doživotí.“
„Třicetkrát?“ vyhrkla. „Do prdele, tos zabil třicet lidí?“
Stáhl jsem rty a ona se zamračila.
„O žádné bezpečnostní schránce nic nevím. Ani o žádném klíči.“ Zdálo
se, že ji to upřímně mrzí. „Co teď?“
Znovu jsem ji objal a odhrnul vlasy z obličeje. „Přijdu na něco jiného.“
„Zabiješ další lidi,“ řekla tiše. „Než oni zabijí tebe.“
V podstatě ano. A ještě budu mezitím celou dobu dávat pozor na ni.
Kapitola 59
BEAU

Zakousla jsem se do toustu, pomalu přežvykovala a zírala z kuchyňského

okna. Tentokrát mě výhled nepotěšil, sklo mělo pořád mléčnou úpravu.
Z bezpečnostních důvodů. Na jednu stranu jsem měla pocit, že jsem se
zbavila ohromné tíhy. Na druhou stranu jsem se cítila těžší než kdy dřív.
Klíč. Schránka. Dohánělo mě to k šílenství.
A Nath.
Nechtělo se mi věřit, že by to byla pravda, ale dávalo to smysl. Jeho
neochota pomoct. Jeho vyhýbavost. To, jak divně se v poslední době choval.
Jeho odpor k Jamesovi, kterého ani nikdy neviděl. Ráda bych věděla, co se
sakra stalo, že se takhle namočil až po uši. A možná bych mohla Jamese
přesvědčit, aby ho nechal žít. Nejsem přece žádná zrůda. Zato James…
Vtom začal po lince tančit můj telefon. „Ale ne,“ zamumlala jsem s plnou
pusou a natáhla se pro něj.
„Kdo je to?“
Otočila jsem se a uviděla na schodišti Jamese. Pořád měl na sobě jen
boxerky. Já měla pořád jeho tričko. Od samého rána mě nespustil z očí, až
teď, kdy si zašel do koupelny. A stejně mě celou dobu přes mobil sledoval
na kamerách.
„Strejda.“ Oprášila jsem si ruce, ale ne jen proto, abych si je očistila
od drobků. „Potřebuju se na ten rozhovor trochu připravit.“
„Jaký rozhovor?“ zeptal se James, a stiskl mi stehno, zatímco okolo mě šel
k lednici. „Že jsem chladnokrevný zabiják?“
„Nech toho.“ Zakoulela jsem očima a otočila se na stoličce čelem k němu.
„Nejsi chladnokrevný.“
„Tak horkokrevný?“ zeptal se se zdviženým obočím a napil se vody. Já se
rozesmála. Pak James ztuhl s lahví v ruce. „Co je?“ zeptala jsem s obavami.
Slyšel snad něco? Nebo něco viděl? Rozhlédla jsem se po jeho bytě.
„Ještě nikdy jsem tě neviděl se smát,“ přiznal tiše. A vtom mi to došlo.
Ani já ho neviděla se smát. Ani neslyšela. „Udělej to znovu.“
„Co, mám se zasmát?“ zeptala jsem se a on přikývl. „Nemůžu se přece
smát jen tak na povel.“
 On se zamračil, odložil lahev s vodou a já u něj uviděla něco docela
nového. Rozvernost. „Zasměj se,“ rozkázal a s jiskřícíma očima se opřel
o ostrůvek.
„Teď mi nejde se smát.“
On zamručel a zabubnoval prsty. Rozvernost sílila.
„Ať už chystáš cokoli,“ řekla jsem a naklonila hlavu na stranu, „nedělej
to.“
On také naklonil hlavu, a zrovna když jsem se chystala utéct, jeho ruka
vystřelila bleskovou rychlostí přes ostrůvek a chytila mě. Zalapala jsem
po dechu a James se zazubil. „Viděl jsem, že se hýbeš, ještě dřív, než ses
rozhodla se pohnout,“ vychloubal se trochu moc nadutě. Hleděl na mě přes
ostrůvek a pevně mě držel. Ne že by mě to vyděsilo.
„Jestli se ke mně chceš dostat okolo toho ostrůvku, budeš mě muset
pustit,“ podotkla jsem. „A pak uteču.“
„Kdo říká, že tě musím pustit?“
„Aha,“ přikývla jsem s přehrávaným sarkasmem. „Takže kromě toho, že
jsi Enigma, ti říkají taky Saxana?“
Neubránil se úsměvu. Ani já ne. „Saxana,“ přemítal a já ztuhla. Jaká další
kouzla asi vymyslí? Nakonec mě bude muset pustit, aby se ke mně dostal,
a jakmile to udělá, uteču. Zamknu se v koupelně. Jenže pak se James opřel
druhou rukou a ostrůvek a odrazil se.
„Páni,“ ocenila jsem jeho ladný přelet přes ostrůvek. Dokonce se mnou
ani nezacloumal. Jedna rychlá otočka, a už seděl na stoličce vedle mě, aniž
by mě pustil. Do háje. Zvedla jsem zasádrovanou ruku. „Tohle je moje bílá
vlajka.“
A bylo to. Smích. Plný a hluboký. Na mé zlomené srdce působil jako
balzám. A to mluvím jen o zvuku. Pohled na něj mě zasáhl ještě silněji.
Seděla jsem proti němu, zírala na něj a obdivovala ho. Byl úchvatný.
Jakmile se uklidnil, pomohl mi vstát a dovedl mě ke koberečku u okna.
Mlčky mě položil na záda a sedl si mi na stehna. Ne na břicho, ale
na stehna.
Znovu jsem celá ztuhla, dokonce jsem přestala zírat na jeho dokonalé tělo
a jiskřící oči. „Ne, prosím,“ žadonila jsem.
„Tak se zasměj,“ zašeptal a já otočila hlavu na stranu a zavřela oči.
„Neumím se smát na povel.“
 „Zkus to.“
„Ha!“ vyhrkla jsem jako cvok. „Hahahahaha!“
„Nuda.“ Zašimral mě v podpaží a já se začala hystericky svíjet.
„Ne!“ To je mučení! „Přestaň,“ hihňala jsem se. „Prosím, dost.“
Překvapivě mě poslechl. Pak rychle vstal a mě znovu sevřel strach. „Co
je?“ zeptala jsem se.
„Senzor u hlavního vchodu,“ odpověděl, došel si pro telefon, zkontroloval
pár věcí a přiložil telefon k uchu. „Návštěva? Kdo?“ zeptal se a zamířil
ke mně, ale pak zpomalil. „Cože?“ Podal mi ruku a já se od něj nechala
zvednout. Nebyla jsem ráda, že jsem tak snadno unikla. Ta návštěva mi
naháněla hrůzu.
Zavěsil a stiskl rty. „Máš návštěvu.“
„Ale ne,“ vydechla jsem a došla si do kuchyně pro telefon. Tři nepřijaté
hovory a výhrůžná zpráva, že sem přijde. „Sakra.“ Praštila jsem s telefonem
o linku. „Teď mě ugrilujou.“
„To nebylo vtipné, Beau,“ zabručel James, chytil mě za ruku a vedl mě
ke schodišti.
Na lítost ohledně volby slov jsem neměla mentální kapacitu. „Myslím, že
bude nejlepší, když s ním promluvím sama.“
„Na to zapomeň,“ vyštěkl.
Ušklíbla jsem se. „Nebuď tak tvrdohlavý.“
James mě pustil teprve v ložnici. Zmizel v šatně a já se zatím rozhlížela, co
bych na sebe mohla hodit. Za chvíli se vrátil v džínách a přes hlavu si
natahoval tričko. Tvářil se mrzutě. Ta moje nevhodná poznámka jistě
nebyla jediná příčina. Měl toho nad hlavu i bez mých příbuzných.
„Bojíš se, že se nechám přesvědčit, abych od tebe odešla?“ Zeptala jsem se
a svlékla si triko. James se zasmál, pak zaváhal a podíval se mi do očí. Mračil
se. „Ne.“
Povzdechla jsem si. „Můžeme se domluvit na jedné věci?“
„Záleží na tom, co to bude.“
„Proboha, co to do tebe vjelo? Chováš se jako uražený kluk.“ Vlastně to
bylo celkem legrační, vidět tohoto bezcitného zabijáka, jak trucuje jako
malý fracek. Oblékla jsem si košili a začala si jednou rukou zapínat
kno íčky. „O tomhle jim neřeknu.“ Zvedla jsem oba ukazováčky a namířila
si je na břicho. „Ještě ne.“
 James došel ke mně, zastavil se a dal mi pusu na tvář. „Domluveno.“ Pak
odešel do koupelny a nechal mě trochu otřesenou uprostřed ložnice.
„Vida,“ řekla jsem si pro sebe, přesunula se k posteli a sedla si na okraj.
Bylo to snazší, než jsem myslela.
„Jsi připravená?“ zeptal se a vrátil se za mnou. Cestou si upravoval vlasy.
Usmála jsem se a on se zastavil. „Co je?“
„Chceš udělat dobrý dojem?“
„Ne, snažím se nějak zaměstnat, abych pořád nemyslel na to, co všechno
bych měl tvým strejdům říct.“
„Jako co třeba?“
„Ať si trhnou nohou.“
Stiskla jsem rty, abych se nezačala smát. Působil tak napjatě. Že by nervy?
„Můžeš se smát,“ zamumlal a já se zvrátila dozadu na postel a chytila se
za břicho. Že bych přicházela o rozum? Neměla bych se smát. Ne po všech
těch událostech a po té lavině informací, která mě zavalila. Měla bych sedět
v koutku a plakat. Ječet. Zamluvit si terapii až do konce života, ale místo
toho se směju.
Celá jsem se třásla, smála se a škytala a nedokázala jsem přestat. Otřela
jsem si slzy z očí, otevřela je a setkala se s Jamesovým pohledem. Tvářil se
nechápavě a na čele se mu udělaly vrásky. „Už jsi skončila?“
A pak jsem propukla v pláč. Co to se mnou sakra je? Vzlykala jsem
a škubala celým tělem jako při tom záchvatu smíchu. Zakryla jsem si tvář
rukama. „Nechci s nimi mluvit. Chci jenom zmizet.“
„To zvládneme.“ Zalehl mě a vzal mou tvář do svých velkých dlaní.
„Zmizet. V tom jsem mistr.“
Vzlykavě jsem se zasmála a James mi začal z tváří slíbávat slzy. „Už mě
nebaví pořád všem něco vysvětlovat. Nemůžou mě prostě nechat být? Ollie
volal Nathovi, Lawrence obvolal všechny, Dexter se objevil u Natha – to
všechno jenom kvůli mně. Ale já nic z toho nepotřebuju.“
James chvíli mlčel a jeho pohled mi říkal, že mě lituje stejně, jak jsem se
litovala sama. „Co chceš dělat?“
Vím, co chci udělat, ale neudělám to. Lawrence by se zhroutil, kdybych
zmizela. Musím se s ním usmířit. Ukázat mu, že James je pro mě dobrý
partner. Nemělo by to být tak složité. Vždyť pro Lawrence je James
obyčejný muž s obyčejnou prací, který žije v ne tak obyčejné skleněné
krabici. Do hajzlu. „Měla bych s ním promluvit.“
James přikývl, zvedl se, pomohl mi vstát a podal mi džíny. „To zvládneš.“
Oblékla jsem se a James si mě zase přitáhl k sobě. Kéž bych mu mohla
věřit. Ale kdo ví, co bude po dnešku. Po Lawrencovi. Po Nathovi. Na mém
otci nezáleží a na Olliem taky ne. Vím jen to, že tady nemůžeme zůstat,
a James už má určitě nějaký plán, protože se ptal, jestli mám pas, a u dveří
jsou pořád připravené ty cestovní tašky.
Když jsem uslyšela výtah, stiskla jsem Jamesovi ruku o něco pevněji. Došli
jsme ke schodišti a já se podívala dolů. Strejda. A s ním i Dexter. Oba se
ohromeně rozhlíželi kolem sebe. „Teď už mi to dává smysl,“ poznamenal
Dexter tiše a pak tiše hekl, protože ho Lawrence šťouchl loktem do boku.
Oba si nás všimli ve stejnou chvíli. „Proboha,“ vydechla jsem, zatímco
jsme scházeli dolů a James mě hladil palcem po hřbetu ruky.
„To bude dobrý.“
Bude? Podle strejdova výrazu to tak nevypadalo. „Ahoj,“ pozdravila jsem
a James mě dovedl ke stoličce u kuchyňského ostrůvku. Lawrence
neodpověděl, ale celou dobu nás sledoval pohledem. V místnosti panovalo
rozpačité ticho.
„Dáte si něco k pití?“ zeptal se James a zamířil k lednici.
„Nezdržíme se dlouho,“ pokrčil Lawrence rameny. „Dopřál byste nám
trochu soukromí?“
James se zastavil s rukou na dveřích lednice. V druhé ruce držel dvě lahve
vody. Pomalu lednici zavřel a lehce přikývl. „Beau?“
„Možná to bude nejlepší,“ zhodnotila jsem. Hlavně když se nějak vyčistí
tahle nepříjemná atmosféra.
„Pro koho?“ opáčil James a podal mi jednu lahev. „Pro mě ne. Ani pro
tebe.“
„Jamesi,“ podívala jsem se na něj prosebně. „Prosím.“
„Máte strach, že jí otevřeme oči?“ zeptal se strejda.
„Lawrenci,“ napomenul ho Dexter.
„Poslechněte svého milence,“ procedil James, aniž by se na ně podíval.
Soustředil se jen na mě. „Nemusí to být nepříjemné.“
„Proč, co navrhujete?“ Lawrence udělal krok vpřed a já vstala, připravená
zabránit mu, aby se zamotal do něčeho, na co opravdu nemá.
„Přestaň vyšilovat,“ okřikla jsem ho. „Nemůžeš mi prostě jenom popřát
štěstí?“
„Štěstí?“ Strejda se ironicky zasmál. „Beau, vždyť toho člověka sotva znáš.
A od té doby, co ses s ním před pár týdny začala stýkat, jsi utrpěla víc
poranění než za celý svůj dosavadní život.“ Teď nejspíš narážel na tu
čerstvou modřinu na mé tváři, kterou jsem si odnesla z potyčky s Goldie.
Podívala jsem se na Dextera a prosila ho pohledem, aby nějak zakročil. On
ale tentokrát držel se strejdou.
„Přestaňte si vymýšlet problémy.“ James obešel ostrůvek a posadil se
na stoličku vedle mě, aby dal najevo svoji pozici. Neustoupí.
„Myslel jsem, že je na odchodu,“ vyprskl Lawrence.
„Jsem přesně tam, kde bych měl být.“ James mě vzal za ruku a Lawrence
ho za to zpražil zlostným pohledem.
„Až budu chtít mluvit s vámi, poznáte to, protože se na vás podívám.“
Překvapeně jsem sebou trhla. Co si o sobě myslí? „Lawrenci,“ zašeptala
jsem, uražená za Jamese.
„A co ty jenom mlčíš?“ otočil se strejda na Dextera. „Vždyť jsme se shodli,
že se Beau musí vrátit domů.“
„A možná existuje lepší způsob, jak toho dosáhnout,“ odpověděl Dexter
a promnul si kůži na čele. „Po zlém to očividně nepůjde.“
„Po zlém?“ zopakoval James skoro posměšně. Ucítila jsem, jak napnul
všechny svaly v těle a narovnal záda. „Už mám těchhle sraček dost. Seberte
se a vypadněte z mého bytu.“
Nejradši bych se propadla do země, ale nemohla jsem Jamesovi vyčítat, že
mu došla trpělivost. Lawrence si jen tak nakráčí do jeho bytu, ohání se
urážkami a ani trochu se nesnaží dohodnout. Žádná dobrá vůle, jen
zavržení. Došlo mi, že je otci podobnější, než jsem si myslela.
„Ty mu dovolíš, aby se mnou takhle mluvil?“ obořil se na mě Lawrence. Já
na to nic neřekla, a tak se otočil k Dexterovi. „A ty? Tobě to nevadí?
Musíme ji odtud dostat, než bude pozdě.“
„Pozdě na co?“ zeptala jsem se vyčerpaně. Bylo to naprosto absurdní. A to
díky bohu vlastně nic nevěděli. Poukazovali jen na smyšlené problémy. Jak
by asi reagovali, kdyby věděli...
„Je těhotná,“ řekl James. Pronesl ta slova tiše, ale stejně se nesla bytem
jako rána z děla. Mně v tu chvíli spadla brada a nevěřícně jsem se na něj
podívala. „Takže už je pozdě. A bylo by i bez dítěte.“
Lawrence sebou málem seknul a Dexter tam jen šokovaně stál, zíral
na nás a mlčel. Nemohla jsem uvěřit, že to udělal. Vždyť jsme se dohodli.
„Prokristapána, to je nadělení,“ zavyl Lawrence a doslova doklopýtal
ke stoličce a zhroutil se na ni. Začal zrychleně dýchat. „Myslím, že
omdlím.“
Zvedla jsem oči v sloup, otevřela lahev vody a podala mu ji. „Přestaň s tím
pitomým divadýlkem.“
Koutkem oka jsem zahlédla, že James se tváří, jako by byl se sebou zcela
spokojený. Nakopla jsem ho kolenem, a když se na mě podíval, káravě jsem
se na něj zamračila. Strejdova šokovaná reakce ho potěšila až příliš.
„Skončil jsem,“ řekl, aniž by projevil sebemenší lítost, že mě takhle
potopil.
„Těhotná?“ vykoktal Dexter, který se konečně probral z transu. „Ty jsi
těhotná?“
„Jsem těhotná,“ potvrdila jsem. Vlastně jsem to poprvé vyslovila nahlas.
Byl to divný pocit.
„Vždyť nejsi k mateřství způsobilá,“ vyhrkl Dexter a pak rychle nasadil
velmi lítostivý výraz.
„Co prosím?“ ozval se James.
„Tak jsem to nemyslel.“ I Dexter se došoural ke stoličce a svezl se na ni.
„Dextere?“ otočila jsem se k němu hluboce dotčená, ačkoli jsem mu
vlastně nemohla vyčítat, že z něj vypadlo něco tak nevhodného. Ale copak
si to opravdu oba myslí? Že jsem nezpůsobilá? Nejradši bych v ten okamžik
byla neviditelná, tak nepatřičně jsem se cítila. Nezpůsobilá. Labilní.
Nepřipravená. Všechno je to pravda. Jen se na mě podívejte. Jen se
podívejte, co mám za sebou. A co teprve otec…
Otočila jsem se k Jamesovi a oči se mi zalily nezastavitelnými slzami, ale
v něm dál bublal vztek. „Tak dost,“ vyštěkl a vstal. „Vypadněte.“
Doufala jsem, že Lawrence s Dexterem odejdou dřív, než Jamesovi
opravdu dojde trpělivost. Bylo to celé tak nepříjemné. A já pochopila, že se
od nich podpory nedočkám. Bolelo to, hodně, ale vážně jsem si nechtěla
na seznam svých potíží připisovat ještě jejich obavy. „Měli byste jít,“ řekla
jsem, vstala a šla pryč. „Mrzí mě, že to končí takhle.“
Ztěžka jsem se vlekla do schodů, doslova jsem visela na zábradlí.
Doplazila jsem se do Jamesovy ložnice a zhroutila se na postel. Vyčerpaná.
Uplakaná. Totálně zdeptaná. Bylo to až strašidelně podobné pocitům
po mámině smrti. Ta ničivá bolest a nic, co by mě drželo při životě. Ačkoli
tentokrát to snad tak zlé nebude. I když postupně přicházím o další
příbuzné. Lawrence ukázal, že se mému otci podobá mnohem víc, než bych
kdy čekala. Choval se tak kriticky a panovačně.
Přetočila jsem se na bok a zachumlala jsem se pod peřinu, ale dál jsem
čekala na zvuky naznačující, že James musel zakročit fyzicky. Přála jsem si,
ať už tenhle den skončí. Muži mého života, Lawrence, Dexter, Ollie, Nath –
především Nath, pokud o něm James říkal pravdu – ztratili svým chováním
veškerou moji důvěru. Jako by mi vyrvali srdce z těla.
„Tak to dopadlo docela dobře,“ ozval se Jamesův hlas. Otočila jsem se
na záda a spatřila ve dveřích jeho mohutné tělo. Zdálo se, že ho vztek
přešel.
„Neměl jsi jim to říkat. Dohodli jsme se.“
„Vzhledem k tomu, jak to probíhalo, rozhodl jsem se nasadit těžší
zbraně.“
„Ale tahle těžká zbraň je i moje. To já jim to měla oznámit.“
„Máš pravdu.“ Došel ke mně a sedl si na kraj postele. „Omlouvám se.
Vytočili mě. Ale za ty svoje žvásty si zasloužili buď tohle, nebo kulku
do čela.“
Odvrátila jsem se, protože mi do očí znovu vhrkly slzy. Nejsi způsobilá
k mateřství.
„Neplač, Beau.“ Vzal mě za ruku, pomohl mi vstát, otřel mi slzy a vedl mě
někam pryč.
„Co to děláš?“
„Oba si potřebujeme trochu spravit náladu.“ Dovedl mě do své pracovny,
usadil se na otočnou židli a mě si vzal na klín. Přitáhl si ze stolu dálkový
ovladač, namířil ho na obrazovky a ty se všechny najednou rozsvítily.
Očekávala jsem kamerové záznamy z různých koutů jeho bytu. Místo nich
naskočily portréty jakýchsi mužů, jeden na každé obrazovce.
„Co je to za lidi?“ zeptala jsem se a naskočila mi husí kůže.
„Tohle jsou muži, které jsem zabil.“ Přitáhl si mě k sobě blíž a opřel si
bradu o mé rameno.
Ztěžka jsem polkla a pomalu si prohlížela jeden obličej za druhým.
Všechno to byli Medvědovi muži. Zastavila jsem se u posledních dvou
obrazovek. Ty byly prázdné.
 „Jedna z nich je připravená pro muže, který zamaskoval vraždu tvojí
mámy.“ James stiskl tlačítko a na obrazovce naskočil snímek.
„Nath,“ vydechla jsem. „A ta druhá?“
„Ta druhá je pro muže, který ji nařídil.“
Medvěd. James nezařídí spravedlnost jen pro mě – pro mámu –, ale také
pro sebe. „Vždyť nikdo neví, jak vypadá,“ poznamenala jsem.
„Já to brzy zjistím.“
„Co máš v plánu, Jamesi?“
„Chystám konec tohohle příběhu.“
Kapitola 60
JAMES

Zařídit si soukromí na rozhovor i přesto, že jsem byl odhodlaný nespustit

Beau z očí, nebylo snadné. Posadil jsem ji do rohu pohovky a pustil televizi
co možná nejvíc nahlas, abych tím ještě nevzbudil podezření. Jsem pitomec.
Prvotřídní pitomec. Ale s tím už jsem se před pár dny smířil. Podle toho, jak
se po mně pořád ohlížela do kuchyně, mi bylo jasné, že ví, že něco chystám.
Navíc jsem jí řekl, že to skončím. Musím se naučit dávat si před ní pozor
na pusu. A musím ji od toho všeho udržet maximálně stranou. Zvlášť teď.
A přitom ji mít neustále nablízku, Kele?
Přemýšlivě jsem vytočil jeho číslo a otočil se k Beau zády, aby mi nemohla
odezírat ze rtů, jelikož jsem věděl, že by to zkusila. Policajtka. Ze všech žen,
do kterých jsem se mohl zamilovat, se zamiluju zrovna do policajtky.
Do nadané policajtky. Do policajtky, jejímž osudem bylo stát se agentkou
FBI, které by se většina zločinců měla bát. A přesto tu stojím před ní,
zločinec vyděšený k smrti.
Vzal to. Zněl obezřetně. Taky měl důvod. „Odkud je ten záznam?“ přešel
jsem rovnou k věci.
„Jdi do prdele.“ Taky přešel rovnou k věci.
Pomalu jsem zamrkal a nadechl se, abych si dodal trpělivosti. „Medvěd tě
má na výplatní pásce.“
„Takže o tom se snažíš Beau přesvědčit?“
„Ani mi to nedalo takovou práci.“ Ohlédl jsem se přes rameno
a zkontroloval ji. Jistě že mě probodávala pohledem. „Důvěřuje mi.“
„Vždyť jsi na tom záznamu. Kurva, chlape, copak jsi z jiný planety?“
Z jiné planety? V tom se neplete. Taky mám pocit, jako bych se ocitl
na nějaké oběžné dráze. „Na tom pitomým záznamu jsem proto, že jsem se
je snažil zachránit, ty hajzle.“ Musel jsem se párkrát nadechnout, abych si
v záchvatu vzteku nerozmlátil kuchyň. „Ale postaral ses, aby právě tu část
záznamu neviděla, co? Jdu si pro tebe,“ sykl jsem. Z každého mého slova
zněla hrozba. „A vychutnám si tě víc než kohokoli předtím.“ Hlavou mi
vířilo všechno možné a praštil jsem s telefonem silněji, než jsem měl
v úmyslu. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak Beau rychle mrká. Usmál
bych se, nemít tvář staženou vzteky.
Hodila si do pusy kuličku vína, a zatímco mě pozorovala, pomalu žvýkala.
„Takže s tím koncem to jde dobře,“ řekla a tázavě na mě pohlédla. Bože, byl
bych za ten její nadhled rád, jen kdybych se sám necítil tak strašně. „Můžu
nějak pomoct?“ nadhodila, čímž ve mně vyvolala nezastavitelný výbuch
smíchu. Ale hned jsem tu svou velkou hubu zase zavřel, když jsem viděl,
jak dotčeně se zatvářila. „Co je na tom k smíchu?“ zeptala se uraženě.
Vydechl jsem, došel k ní, dřepl si před ni a položil jí dlaně na bříško. Pak
jsem se na její ploché svaly zamilovaně usmál a zvedl oči k ní. Taky se
usmívala. Vypadala zázračně. „Ne,“ řekl jsem přísně, úsměv odložil a vrátil
se do kuchyně. Cestou jsem slyšel, jak zafuněla. Pomoct mi? Někdo bude
muset, ale ne Beau. „Kurva,“ zašeptal jsem. Došly mi možnosti. „Nedala by
sis vanu?“ navrhl jsem jí.
„To záleží na tom, jestli do ní vlezeš se mnou.“
„To ne.“
„V tom případě nedala,“ prohlásila, obrátila pozornost k televizi a dál se
cpala vínem. „Nenechám se zavřít v té prosklené koupelně v tom tvém
proskleném bytě, zatímco ty si vyrazíš na lov, pane Prosklený.“
Zamračil jsem se na ni. Kdyby nás někdo slyšel. „V tom případě dám
Goldie za úkol, aby na tebe dohlédla,“ zabručel jsem tak, aby mě slyšela,
a zamířil pro telefon. Brzy po mně půjdou dvě naštvané ženské.
„Ne!“ vyjekla Beau, vyskočila z gauče a vydala se do kuchyně.
Ignoroval jsem ji a vytočil Goldie. Zvedla to. „Potřebuju, abys dohlídla
na Beau.“
„Ne,“ rozesmála se.
Beau se zatvářila tak pyšně, že by zasloužila facku. „Vidíš?“ podotkla.
„Dokonce i Goldie si myslí, že je to naprostá blbost.“
Takže teď jsou z nich spojenci? Typické. „Fajn, řeknu Ottovi.“
„Kdepak,“ ozval se Otto, který vystoupil z výtahu spolu s Goldie.
Zavrčel jsem a ukázal na ně telefonem. „Jeden z vás ji pohlídá. Máte
deset minut na to, abyste se dohodli, kdo to bude.“ S tím jsem se otočil
a odešel. Mám vlastní věci na práci, a místo toho se tu hádám s lidmi, kteří
pro mě mají pracovat, kdo z nich bude dělat dozor mojí přítelkyni, zatímco
já si vyrazím na lov. Proč jen nemůže být jako každá jiná ženská? Taková, co
by se za mě chtěla schovat a nechat se chránit?
 Protože by ses do ní jinak nezamiloval, blbečku.
Zavrtěl jsem hlavou, vyběhl do schodů a zamířil do šatny. Slyšel jsem, že
Beau se rozběhla za mnou. „Jdu s tebou,“ prohlásila nahoře, zatímco jsem
si natahoval kalhoty. Rozesmál jsem se. „Prostě jdu s tebou,“ zopakovala,
aby svůj postoj zdůraznila.
Zatímco jsem si zapínal zip, došel jsem k ní a trochu se sklonil, abychom si
hleděli přímo do očí. „To. Kurva. Ani. Náhodou,“ sdělil jsem jí a políbil ji.
Ucítil jsem, jak se celé její tělo uvolnilo, jenom tu ruku měla pořád opřenou
vztekle v bok a odmítala mě obejmout.
„Nechci, abys odcházel,“ zamumlala mi do úst. Zněla skutečně vyděšeně.
Zaskočeně jsem se narovnal a spatřil v jejích očích čirou hrůzu. To byla
novinka. Pozorně jsem se na ni zadíval. Uhnula pohledem, jako by se svou
nejistotu snažila skrýt. „Musí to být těmi hormony nebo co,“ zamručela.
„Mám takový zvláštní strach.“
Oblékl jsem si košili a začal zapínat kno íčky. „Tvůj přítel je sám Enigma.“
„Jenže to už není pravda, nebo ano?“ odvětila. „Protože někdo už zjistil,
co jsi zač, takže ti musíme vymyslet jiný jméno, co by lidem, které se snažíš
vystopovat, nahnalo hrůzu.“
„Jsi tak sladká.“
„Trhni si.“
„Není to bezpečné, Beau.“
„Přesně, právě proto bys měl zůstat tady.“
Zavázal jsem si kravatu a oblékl sako. Celé roky se o mě báli jen Goldie
a Otto. A ti se vlastně nebáli. Protože oba dobře ví, čeho jsem schopen. Ví,
jak jsem odhodlaný. „Nic se mi nestane.“
„Proč sis vzal oblek?“ zeptala se, když si mě se zjevným zmatkem v očích
prohlédla. Zamířil jsem do sejfu vzadu v šatně, naťukal kód a vytáhl
berettu. „Oblek a zbraň.“
Usmál jsem se, zkontroloval ji a zastrčil si pistoli zezadu do kalhot. „Byla
bys radši, kdybych měl jen oblek a žádnou zbraň?“
Zacukalo jí ve tvářích, otočila se, odkráčela k posteli a plácla sebou na ni.
Ačkoli bych ji nejradši zahrnul nějakým uklidněním, neměl jsem na to
bohužel čas. Vycouval jsem ven a ona jen pootočila hlavu na stranu a dívala
se za mnou, jak odcházím. Mlčky. Ale ruku si položila na bříško, aby mi
připomněla, že to není jen ona, kdo tu bude čekat, že se ve zdraví vrátím.
 Zvedl jsem dva prsty, položil si je na rty a poslal jí po nich vzdušný
polibek. A pak jsem ji tam nechal. Byla to jedna z nejtěžších věcí, které jsem
kdy musel udělat.
Ještě jsem se zastavil v pracovně pro pár věcí. Když jsem se dostal
ke schodům, našel jsem Goldie s Ottem uprostřed otevřené hádky. „To
proto, že jsem ženská, že jo?“ zasyčela na něj Goldie a šťouchla ho
do ramene. „Myslíš, že bych jí tady měla dělat chůvu já, protože jsem
ženská.“
Zapnul jsem si sako na kno íček a pozoroval je.
„Nejsem žádnej sexista,“ zabručel Otto cestou k výtahu.
„Ne? Chlap, co by si koupil soukromou vilku a zabydlel v ní do každýho
pokoje jinou ženskou.“
„Mám rád změnu.“
„Skvělý,“ vyštěkla Goldie a vyrazila vztekle za ním. „V tom případě tady
můžeš zůstat a postarat se o tu těhotnou holku.“
„Těhotnou?“ vyhrkl Otto.
„Jejda.“
„No tak, lidi,“ zabručel jsem cestou ze schodů. „Už jste skončili?“
Oba se otočili a na okamžik zmlkli. „Je těhotná?“ zeptal se pak Otto. „Tak
to jí tu rozhodně děláš chůvu ty,“ prohlásil, naskočil do výtahu, vytáhl
zbraň a namířil na Goldie. „Ženský, se kterýma mávají hormony,
nehlídám.“
„Zmrde,“ zasyčela Goldie.
„Držte hubu a poslouchejte,“ poručil jsem jim a otevřel na tabletu aplikaci
bezpečnostních systémů. „Chci někoho dole v hale,“ řekl jsem a přejel je
oba pohledem, protože kdo tu zůstane hlídat tu těhotnou holku, se pořád
ještě nerozhodlo.
„Jasně,“ povzdechla si Goldie. Vzdala to.
„Ještě než odjedeme, chci se ujistit, že je všude čisto.“ Nastoupil jsem
s nimi do výtahu a stiskl tlačítko přízemí. „Udělej mi stoličku.“
Otto spojil ruce a napřáhl je před sebe, ale než mě stačil postrčit nahoru,
Goldie do něj vrazila ramenem a odstrčila ho stranou. V duchu jsem se té
její potřebě pořád něco dokazovat zasmál, odrazil se od jejích dlaní a natáhl
se k poklopu ve stropě výtahu. Pak jsem sáhl pro berettu, nadzdvihl hlavní
víko, posunul ho na stranu a vykoukl. Nic. „V tašce mám dálkovou kameru.
Podej mi ji.“
 „Tak je hodný, Otto,“ zavrčela Goldie.
„K čertu s tebou, čarodějnice.“
Pro lásku boží. Sklonil jsem hlavu a oba je zpražil pohledem. „Tak držte už
ty huby, než vám je zavřu sám.“ Ironie. Oba zmlkli, Otto mi podal kameru
a já se vyhoupl výš. Vtom se kola výtahu s cvaknutím roztočila a začala nás
spouštět dolů. Natáhl jsem se k cihlové stěně šachty. Viděl jsem, jak se
blížíme k nosnému železnému trámu, a aktivoval na kameře magnet.
Jakmile jsme se ocitli v dosahu, natáhl jsem se ještě dál, a když jsme
projížděli kolem, přichytil jsem k trámu kameru. Hotovo.
Seskočil jsem s heknutím zpět do výtahu. „Odteď máme
třistašedesátistupňový výhled po celé šachtě od shora až dolů. Nech ji
na obrazovce,“ řekl jsem, naladil živý přenos a podal Goldie telefon. Zbytek
pozoruj na obrazovkách dole a tady chci mít každou místnost v bytě,“ dodal
jsem a podal jí iPad. „Všechny vnitřní příčky jsem zprůhlednil. Nespouštěj ji
z očí.“ Bezpečnost mi vrásky nikdy nedělala. Moje budova je jako Fort
Knox. Ale od chvíle, kdy se sem dostali ti dva, jsem nervózní. I přes
všechna dodatečná bezpečnostní opatření.
Dveře výtahu se otevřely a já vyšel ven. Otto mi byl v patách. „Smím se
zeptat, koho se chystáš zabít?“
Neodpověděl jsem.
Kapitola 61
BEAU

Měla jsem dojem, že jestli tím bytem projdu ještě jednou, propadnu se
nějakou dírou v zemi, kterou jsem všemi těmi kolečky prošlapala. Zastavila
jsem u paty skleněné stěny táhnoucí se po jedné straně Jamesova bytu
a zadívala se do bariéry oddělující mě od výhledu na Miami. Kdybych
viděla auta, viděla bych je stejně jen jako tečky. A lidi jen jako zrnka
prachu.
Kde jen vězí? Stahoval se mi žaludek a bušilo srdce. „Zatraceně,“
zabručela jsem a zamířila ke schodům. Potřebovala jsem změnit prostředí.
Ocitla jsem se v Jamesově koupelně, a zatímco jsem zírala na koš v rohu,
krev se mi rozproudila ještě rychleji a žaludek začal dělat salta. Zahrabala
jsem v něm a vytáhla ze dna bílou tyčinku. Teď už jsem v ní ale neviděla
katastrofu. Teď jsem v ní viděla naději. Ty dvě malé čárky mohly být
znamením. Novým začátkem. Novým životním postojem. Nikdy jsem se
neměla na co jiného soustředit než na zoufalství a vztek. A pak jsem našla
Jamese. A teď ty dvě čárky na bílé tyčince. Naděje. Smysl.
Najednou se mě zmocnil tak neodkladný pocit, že jsem se rozběhla dolů
zavolat Jamesovi. Přemluvit ho, aby se vrátil. Přesvědčit ho, že nic než tu
bílou tyčinku nepotřebujeme. Ani spravedlnost. Ani pomstu. Ty by mohly
jenom všechno zničit, připravit nás o tuhle nečekanou šanci na svobodu
a štěstí. Našla jsem ho v kontaktech, ale než jsem ho stihla vytočit, telefon
mi začal vyzvánět v ruce. Na displeji se zjevilo neznámé číslo. Zírala jsem
na něj snad celou věčnost. Nevěděla jsem, jestli to mám vzít, nebo ne.
Zamyšleně jsem těkala pohledem mezi telefonem a podlahou. Mám to
brát? Nemám to brát?
Nejistotu jsem spolkla a zvedla to. „Haló?“
„Tady Goldie.“
Tělo se mi uvolnilo, ale mysl zůstala napjatá. „Ahoj.“
„Mohla bys prosím zůstat v jednom pokoji? Už se mi z tebe točí hlava.“
Sedla jsem si na gauč. Co jí mám asi tak říct? Že si dělám starosti? Že
mám strach? Zeptat se, jestli se bojí taky? „Ozval se ti?“
 Goldie si povzdechla, jen jsem nevěděla, jestli soucitně, nebo unaveně.
„Věř mi, Beau. Bude v pohodě.“
„Jak to víš?“
„Protože Dobro vítězí nad Zlem,“ odpověděla tiše. Polkla jsem. „A teď už
prosím tě zůstaň v obýváku,“ dodala a položila to. Svěsila jsem ramena, ale
úzkost mě neopouštěla. Dobro vítězí nad Zlem. Tak proč je máma mrtvá?
Proč…
Vtom mi telefon začal vyzvánět znovu. Goldie. „Ani jsem se nehnula,“
řekla jsem, když jsem to zvedla.
„Budu si objednávat ze Starbucks. Chceš taky něco?“
Překvapeně jsem zamrkala. „Chceš se mi tím snad omluvit za ten úder
hlavou?“ zeptala jsem se a dotkla se ještě citlivé tváře. Ta ženská má pěkně
tvrdou palici.
„Tak chceš něco?“
„Jasně. Latté, prosím.“
„Ale budeš si pro něj muset zajet dolů. Já se nesmím hnout z haly.“
„Dobře.“ Další změna prostředí. Paráda. „Budu ti dělat společnost.“
„Jasně,“ zavrčela. „Jdu to objednat. Zatím.“
Přitiskla jsem si telefon k prsům a zaletěla očima k mléčnému sklu. Mám
mu zavolat? Nemám? Co když ho vyruším? Co když právě stopuje kořist
a můj telefonát by ho prozradil? Co kdybych nad takovými šílenostmi
vůbec nemusela přemýšlet? A kdo je vůbec jeho kořist? Nath?
Ta poslední myšlenka mě cestou k výtahu přiměla zavolat mu. Vyzvánělo
to a vyzvánělo, než jsem nakonec spadla do hlasové schránky a poslechla si,
že s volaným se nyní nelze spojit. „No tak,“ zabručela jsem, nastoupila
do výtahu a zkusila to znovu.
Dveře se zavřely a v tu chvíli to zvedl. „Jamesi,“ vydechla jsem. Už jen
z toho, že jsem slyšela jeho hlas, mi spadl kámen ze srdce. „Nemusíš to
dělat.“
„Co nemusím dělat?“
„Cokoli, co právě děláš. Zabíjet kohokoli, koho se právě chystáš zabít.
Nemusíš to dělat.“
Následovalo ticho. Věděla jsem, že nejspíš přemýšlí, kdo mi asi drží pistoli
u hlavy. Ale já konečně viděla jasně a potřebovala jsem, aby to tak zůstalo.
„Mohli bychom někam odjet,“ pokračovala jsem. „Kamkoli. Pryč
z Miami. Pryč z Ameriky.“
„To myslíš vážně?“ zeptal se. Ne sarkasticky, spíš vyděšeně.
„Naprosto vážně. Pojďme skočit na letadlo a zmizet.“
„Já… nechat… lidi…“ jeho slova mi vypadávala.
„… Beau.“
„Jamesi?“ řekla jsem a zatočila se na místě. „Vypadáváš mi.“ Podívala jsem
se, jaký mám signál, a zjistila, že žádný. „Sakra. Jamesi?“
„Slyšíš mě?“
„Jo, ale vypadáváš mi.“ Podívala jsem se na obrazovku nade dveřmi, která
odečítala podlaží, zatímco mě výtah vezl dolů do přízemí.
„Kde jsi?“
„Ve výtahu.“
Následovala chvíle ticha. Napadlo mě, jestli mi znovu vypadl signál. Ale
pak James promluvil. „Co děláš ve výtahu, Beau?“
„Goldie objednala pití ze Starbucksu. A jelikož nesmí odjet z haly, jedu si
ho od ní vyzvednout.“
„Cože?“ zařval.
Trhla jsem sebou a oddálila si telefon od ucha. „Já…“
„Do prdele, vždyť jsem ti říkal, abys neodcházela z bytu,“ syčel. Vážně
jsem cítila, jak je vzteky rozpálený doběla, i přes telefon.
„Je to jen kafe.“ To je všechno. Reaguje dost přehnaně.
„Ne, Beau, Goldie by tě dolů nikdy nepozvala. Zastav ten…“
„Cože?“ zabručela jsem a zvedla oči k obrazovce nade dveřmi.
Pět.
Čtyři.
Sjela jsem pohledem k panelu s tlačítky na stěně a začala je všechna zuřivě
mačkat, přičemž jsem kontrolovala obrazovku.
Tři.
Dva.
„Beau, zastav ten zasranej vý…“ James mi znovu vypadl, zatímco jsem
zuřivě mačkala tlačítka.
Jedna.
„Sakra.“ Zkusila jsem zachytit prsty zamčený servisní kryt a dostat se
k nouzovému ovládání, ale kvůli té zatracené sádře jsem nemohla ohnout
prsty.
 Cink!
Jakmile se dveře otevřely, přitiskla jsem se ke stěně. A pak jsem se ocitla
tváří v tvář Goldie.
A za ní stojícímu Nathovi.
Který jí držel u spánku zbraň.
Opřela jsem se rukou o stěnu, abych se nezhroutila, zatímco se mi hrdlo
sevřelo hrůzou a strachy. „Co to děláš, Nathe?“ zašeptala jsem a těkala
očima z jednoho na druhého.
„Pojď se mnou,“ hlesl. Vypadal vystresovaně. Zpoceně.
Provinile.
„Nikam nechoď,“ sykla Goldie a probodla mě pohledem, který říkal, aby
mě ani nenapadlo zvažovat, že ji neposlechnu.
„Vylez z toho výtahu, Beau,“ poručil mi Nath a přitiskl Goldie hlaveň tek
těsně k hlavě, že zavřela oči. Ihned jsem vystoupila a zvedla ruce nad hlavu
tak, jak to lidé dělají, aby uklidnili situaci, když někdo v jejich blízkosti
mává pistolí.
„Už jdu, Nathe,“ řekla jsem klidně. „Přemýšlej o tom, co děláš.“
„Co dělám?“ vyhrkl, odstrčil Goldie stranou, popadl mě, přitiskl si mě
k hrudi a začal se mnou couvat ven. „Tohle je úplně šílený,“ procedil.
„Naprosto všechno.“
Byl zahnaný do kouta. „Kam to jdeme?“ zeptala jsem se a po očku mrkla
na zbraň, která stále ještě mířila na Goldie.
„Do výtahu,“ štěkl na ni. Viděla jsem, jak rozervaně zaletěla pohledem
do rohu, kde na zemi ležela její zbraň. Obě jsme věděly, že nemá šanci
dostat se k ní dřív, než Nath stiskne spoušť. Neměla na výběr. „Dovnitř!“
S výrazem naprostého zmaru začala couvat.
„Stiskni tlačítko do horního patra.“
Goldie pomalu stiskla tlačítko, ozvalo se pípnutí a za chvilku se za ní už
začaly zavírat dveře. Poslední, co jsem viděla, byly její roztažené nozdry.
„Jedem,“ prohlásil Nath, pustil moje tělo a chytil mě za ruku. Jakmile
jsem se otočila, spatřila jsem kapotu jeho auta a dveře, tedy spíš už
neexistující dveře Jamesovy budovy roztříštěné na zemi všude kolem nás.
„Cos to udělal?“ vyhrkla jsem. Zatímco mě vedl k sedadlu spolujezdce,
pod nohama mi křupaly střepy. Zabouchl za mnou dvířka, obešel auto
a sedl si za volant. Zbraň si nechal ležet v klíně. Zajištěnou. Něco tady
nehrálo. Zírala jsem na něj a hlavou mi vířily zběsilé myšlenky. Pak to se
mnou škublo dopředu, když Nath zařadil zpátečku a rychle vycouval.
Potom si otřel čelo od potu.
Řídil nervózně a půl cesty jsem strávila mlčky a snažila se rozklíčovat, co
se tady sakra děje, a zároveň ignorovat můj vyzvánějící telefon. „Nathe, co
se děje?“ zeptala jsem se nakonec. Podíval se na mě, jako bych právě vylezla
z nějakého cirkusu.
„Jsi v nebezpečí, Beau,“ hlesl a obrátil pozornost zpátky k řízení. „Proč jsi
mi přestala odpovídat na zprávy? Vidělas ten záznam, co jsem ti poslal?“
„Ano, ten jsem viděla.“
„Tak proč ses mi neozvala?“
„Protože jsem právě držela svýho přítele v šachu pistolí,“ zabručela jsem.
A taky zjistila, že jsem těhotná.
„On tam byl, Beau. Mělas celou dobu pravdu. Jazina smrt nebyla nehoda.
Kdo je sakra tenhle James Kelly a proč chtěl tvou mámu vidět mrtvou?“
Otočila jsem k němu bolavou hlavu. „Nathe, James neměl s máminou
smrtí nic společného.“
„Měl!“ zařval Nath a praštil do volantu. „Vždyť jsi to viděla, Beau. Byl
tam. A aby si zachránil zadek, snaží se tě přesvědčit, že za její smrt můžu
já!“
Skryla jsem tvář v dlaních. Něco tu nesedělo. Vlastně nic z toho nesedělo.
„Tvrdíš mi, že tys mámu nezabil?“
Nath se zasmál tak, že se mi to dostalo pod kůži. „Nemůžu tomu uvěřit.
Vážně máš tu drzost se mě na něco takovýho ptát? Mě? Svýho kamaráda,
kamaráda tvojí mámy, zatímco chlápka, kterýho znáš sotva pár týdnů
a jasně jsi ho viděla na záznamu z bezpečnostní kamery, nehodláš ani
podezírat? Kdo to sakra je? A jak ses s ním vůbec seznámila, Beau? Jak jste
se poznali?“
Začala jsem se potit. Žádné rozumné vysvětlení neexistuje, jen pravda.
A pokud říká pravdu Nath, pak mu ji já říct nemůžu. Nemůžu mu říct, kdo
James ve skutečnosti je. Proč tam tehdy byl. Do prdele. „Takže jsi to nebyl
ty, kdo nás sledoval ze hřbitova?“ zeptala jsem se.
„Cože?“
„Nevíš nic o těch chlápcích, který někdo poslal k Jamesovi do bytu ho
zabít?“
 Nath se začal hystericky smát. „To myslíš vážně?“
„Jo, myslím to smrtelně vážně!“
„Dva chlápci ho přišli domů zabít?“ podíval se na mě s vážným výrazem.
„Tak jak je sakra možný, že je ještě naživu, Beau?“
Opřela jsem si hlavu a zavřela pusu. Protože místo toho zabil on je.
Do prdele. „Je tohle nějaký pokus o záchranu?“ zavedla jsem honem řeč
jinam. Přepadl Jamesův dům a mířil na Goldie pistolí, protože si myslí, že
potřebuju zachránit?
„Něco se děje,“ zabručel Nath s očima upřenýma na silnici. „Podíval jsem
se na tu věc s tím autem, jak ses zmínila. Zkontroloval jsem záznamy. Nic.
Ale když jsem do toho servisu zavolal, potvrdili mi, že Jazino auto tam ten
den vážně měli. Tak jsem začal pátrat víc. Zašel za pár lidma,“ dodal
a podíval se na mě tak vážným pohledem, že mě to zabolelo.
„A?“
„Naproti tomu obchodu, hned přes ulici, je tatérskej salon. Má venku
kamery s dokonalým výhledem na parkoviště, ale ve spisu k tomu případu
záznam z CCTV kamer nebyl. Tak jsem zašel za majitelem. Vypadá to, že
ještě ten večer, kdy Jaz umřela, u něj byla policie a ten záznam zabavila.“
Záznam s Jamesem. „Tak jak ses k němu dostal?“
„Trochu jsem mu pohrozil a zamával mu před očima odznakem. Zdá se,
že majiteli se podařilo část z toho záznamu zachránit. Ne moc, ale dost
na to, aby to dokazovalo, že tam James byl.“
Ale ne dost na to, aby to dokazovalo, že se mě snažil zachránit. Že se
snažil zachránit mámu. Policie záznam zabavila. Co se to kurva děje?
„A když sis ten záznam pustil, jak jsi poznal, že to je James? Nikdy jsi ho
přece neviděl.“
Nath se na mě podíval koutkem oka. „To Ollie,“ zamumlal. „Pustil jsem to
Olliemu.“
Spadla mi čelist. „Olliemu?“
„Jo, Olliemu.“
Takže teď už i Ollie ví, že James byl na místě činu, když máma umřela?
„Kristepane, Nathe, strašně to celé komplikuješ,“ vydechla jsem a přejela si
dlaní po čele. Hlavu mi tížilo asi tak milion otázek a milion starostí. Jestli ta
spojka nebyl Nath, tak kdo? Jenže tím, že mě unesl, zachránil, se do toho
stejně zamotal.
 „Čím to komplikuju?“ vyhrkl a na světlech dal blinkr doleva.
„Musíš mě odvézt zpátky. Nech mě to Jamesovi vysvětlit.“ Bude to dobré.
Myslím.
„Ne, Beau.“
„Nemyslíš, že mu Goldie řekne, kam jsem zmizela? Nemyslíš, že mě bude
hledat?“
„Právě teď nevím vůbec nic.“
„Kam mě to vůbec vezeš?“
„Taky nevím, Beau!“ zařval, a když jsme odbočovali z hlavní, podíval se
do zrcátka. „Kurva.“
„Co je?“
„Poldové.“
Ohlédla jsem se přes rameno. „Jedeš jako blbec. Nedivím se, že si tě
všimli.“
Nath vyhodil blinkr, zpomalil a zastavil na straně silnice. „Vyřídím to.“
„A co potom? Chceš mě unést?“ zeptala jsem se nevěřícně a bouchla
sádrou do dvířek. Hned jsem sykla bolestí. Nath práskl dveřmi a já se
dívala, jak kráčí okolo svého BMW k policejnímu autu a cestou vytahuje
odznak. Opřela jsem se v sedadle, a když mi znovu začal vyzvánět telefon,
zvedla jsem to. Nedokázala jsem si ani představit, v jakém psychickém stavu
musí James být. „Nic mi není,“ řekla jsem místo pozdravu. „A Nath je
čistej, Jamesi.“
„Já vím,“ vydechl James. „Už to vím, do prdele.“
Co prosím? Při pohledu do zrcátka jsme viděla, jak se Nath směje spolu
s jedním z policistů, zatímco druhý se zadkem opírá o kapotu auta. „Jak to
víš, Jamesi?“
Mou otázku ignoroval. „Nejsi v bezpečí, Beau,“ řekl místo odpovědi.
„S Nathem nejsi v bezpečí.“
„Vždyť je to agent FBI,“ namítla jsem.
„Kde jsi?“
„Stojíme na krajnici.“
„Proč?“
„Protože…“ odmlčela jsem se, protože když jsem znovu zalétla pohledem
ke zpětnému zrcátku, začala mi stydnout krev v žilách a zpomalovat srdce.
„Tak proč, Beau?“
 „Zastavila nás policie,“ zašeptala jsem.
James se zprudka a nahlas nadechl. „Okamžitě odtamtud vypadni!“
Seděla jsem jako zkamenělá, u ucha telefon, do něhož James řval rozkazy,
zatímco já nemohla odtrhnout oči od zrcátka.
„Beau!“
Nath zvedl ruku, aby jim zamával. Otočil se. Vydal se zpět, s úsměvem
na rtech, ačkoli zbytek jeho obličeje prozrazoval, že je ve stresu.
„Beau!“ zařval James. „Do prdele, vypadni odtamtud!“
Viděla jsem, jak si ten, co se opíral o kapotu, sahá k opasku. „Ne,“
zabručela jsem. „Ne, ne, ne.“
„Beau!“
„Nathe!“ vykřikla jsem zděšeně, když zazněl výstřel. Nath padl k zemi
jako kámen. „Můj bože.“ Zakryla jsem si dlaní ústa, abych přestala zničeně
řvát. V panice, sotva schopná něco vidět přes slzy v očích, jsem hledala
kliku, přičemž jsem pořád slyšela, jak na mě James křičí. Vystoupila jsem
z auta. Oba policajti se na mě podívali. Oba vypadali překvapeně, že mě
vidí. A oba sjeli rukama k opasku.
Rychle jsem skočila zase dovnitř, nasoukala se za volant, nastartovala
a podívala se do zpětného zrcátka. Blížili se ke mně. „Bože, to ne.“
Zařadila jsem zpátečku a s jednou rukou opřenou o volant rozklepaně
sešlápla plyn. Vystřelila jsem dozadu. Narazila jsem do jednoho z nich
a chvilku ho vlekla, než jsem s hroznou ránou nabourala do policejního
auta. Když jsem se podívala do zrcátka znovu, spatřila jsem toho muže
uvězněného mezi oběma auty. Z koutku rtů mu vytékala krev. „Proboha,“
vydechla jsem a ztuhla. Z otupělého stavu mě však rázem probudilo, když
se ten druhý zjevil u dvířek spolujezdce. Vrhla jsem se k nim a začala zuřivě
kopat do všech stran. Tre la jsem ho do čelisti a odkopla ho zpátky
na chodník.
Pořád jsem slyšela, jak James křičí. Ječí. „Beau, mluv se mnou!“
Zoufale jsem se rozhlédla po telefonu, roztřesenou rukou ho zvedla a dala
mezi tvář a rameno. „Nemůžu tu Natha nechat.“
„Jeď, Beau, pro všechno na světě, jeď. Otto je hned za tebou.“
Když jsem se podívala do zpětného zrcátka, zahlédla jsem, jak u nás
zastavuje další auto, z něhož vystoupil Otto.
„Jeď!“
Po tvářích mi stékaly slzy. Svíralo se mi srdce. Ta bolest, ten vztek.
S ječením gum jsem se rozjela pryč a otřela si slzy i nos. „To ne,“ plakala
jsem a mlátila do volantu. „Ne, ne, ne.“
Dobře mě poslouchej, Beau. Potřebuju, abys jela do centra. Řekni mi,
po jaké ulici právě jedeš.“
Pozorně jsem se rozhlédla kolem sebe a zuřivě mrkala, abych viděla aspoň
něco. „Po Northwest Nineteenth Avenue, právě projíždím kolem
Northwest Sixteenth Street,“ vzlykla jsem.
„Jeď dál až na Northwest North River Drive. Tam zahni doleva a pokračuj
rovně. Hned za přístavem je odbočka doprava. Tam zastav. Goldie je jen
kousek za tebou,“ řekl v momentě, kdy jsem v zrcátku zahlédla, jak nějaké
auto rychle předjíždí několik dalších aut a řadí se přímo za mě.
„Vidím ji.“
„Hodná holka. Ona mi tě přiveze.“ S tím zavěsil a já se pevně chytila
volantu ve snaze jet rozumně. Oči jsem měla pořád ještě zamlžené. Když
jsem dojela na konec cesty, odbočila jsem dle instrukcí doleva a začala
očima pátrat po odbočce za přístavem. Nervy jsem měla úplně v háji.
Jakmile jsem ji uviděla, znovu jsem zkontrolovala zpětné zrcátko. Goldie se
pořád držela těsně za mnou.
Zastavila jsem a vystoupila. Nohy se mi třásly tak, že jsem se musela chytit
dvířek, abych nespadla.
„Nehodláš omdlít, že ne?“ zeptala se mě Goldie, jakmile mě popadla
a podepřela.
„Kde je James?“ vyhrkla jsem. Strašně mi vadilo, že potřebuju její pomoc,
abych se udržela na nohou. „Kde do prdele je?“
Goldie stiskla rty. Neřekne mi to. Nepůjde proti přímému rozkazu.
„Nasedej,“ přikázala jen a naložila mě do svého auta. Pak se vrátila
k Nathovu BMW, zajela s ním po opuštěné cestě o kus dál a zaparkovala ho
za nějakými keři. Neviděla jsem ji snad jen deset vteřin, a když se znovu
objevila, zamířila ke mně s ledovým lidem a zapínala si sako.
A pak se zablýsklo a za ní vybuchly ohnivé plameny.
Kapitola 62
JAMES

V telefonu jsem uslyšel ten výbuch a praštil pěstí do volantu. „Kurva,“

zaklel jsem, a ještě několikrát do něj zabušil, protože jsem na sebe měl
neskutečný vztek za to, že mi uniklo tolik indicií. Jakmile jsem zaparkoval,
došlo mi to. Předtím se mi neustále vracely v paměti určité momenty.
Takové drobnosti. Drobnosti, které by nejspíš unikly mnoha lidem. Kurva,
sám jsem si jich nevšiml. Ale teď?
Teď jsem měl dojem, jako by mi nad hlavou přistál oblak prozření.
„Kurva, kurva, kurva.“ Nastartoval jsem a vyjel z vedlejší ulice kousek
od Butlerova domu. Jak jsem se jen mohl takhle splést?
„Všechno vyřízené,“ oznámila mi Goldie.
„Jak je na tom Beau?“
„Myslím, že je v šoku.“
„Odvez ji ke mně domů. Sejdeme se tam.“ Domů jsem jel se směsí
zuřivosti a obav, protože to, co se muselo stát dál, mohlo pro mě a Beau
znamenat konec.
A to jsem v žádném případě nechtěl dopustit.
Měl jsem dojem, že mám svázané ruce.
Byl jsem bezmocný.
Zajel jsem do podzemního parkoviště. Beau doslova visela na Goldie,
která ji vedla ke schodišti. Vyskočil jsem z auta, doběhl k nim, podepřel ji
sám a přitiskl si ji k pasu. „Pořád se třese,“ varovala mě Goldie a otevřela
nám dveře. Přikývl jsem a podíval se na Beau. Měla úplně prázdný,
nepřítomný výraz.
„Beau, podívej se na mě,“ poručil jsem jí příkřeji, než bych měl. Vážně
jsem se o ni bál.
Zvedla oči. Bez výrazu. Jako by se dívala přímo skrz mě. Neměl jsem
tušení, co dělat. „Vanu,“ vyhrkl jsem jako pitomec.
„To je snad tvoje odpověď na všechno?“ zeptala se, zamrkala a podívala se
stranou. „Ojedeš mě do bezvědomí, dej si vanu. Zbouchneš mě, dej si
vanu. Zavraždí mi nejlepšího přítele, dej si vanu.“
 Dotčeně jsem sebou trochu trhl. „Fajn, žádnou vanu,“ hlesl jsem.
„Ale já si chci dát vanu,“ začala fňukat. Pak se jí zalily oči slzami
a rozklepal se jí spodní ret. „Chci si dát zasranou vanu!“ vybuchla najednou
a rozječela se. Goldie šokovaně couvla, zatímco já zůstal stát jak pitomec
a říkal si, co bych měl sakra asi tak dělat. Napustit jí vanu. Dej jí, co chce,
Jamesi.
Zvedl jsem ji do náručí, a když se ke mně přitiskla, sevřelo se mi srdce.
Pronesl jsem ji dveřmi. Goldie si od nás udržovala odstup a šla pár kroků
za námi. „Otto už zatarasil dveře prkny a pročesal byt i budovu.“
Zamračil jsem se. „Prkny?“
„Butler projel dovnitř.“
Do prdele. To už ani není narušení bezpečnosti, to je totální průser. Stejně
tady nemůžeme zůstat. „Nechte to opravit.“
„Už na tom pracuju.“
Když jsem dostal Beau nahoru do bytu, museli jsme ještě počkat, než
Goldie zkontroluje bezpečnost. Beau se celou dobu chvěla a tiše plakala.
Nakonec nás Goldie pustila dovnitř a já Beau odnesl přímo do koupelny,
kde jsem ji posadil na záchodové prkénko, odložil pistoli na koupelnovou
skříňku a šel napustit vodu. Nepřítomně zírala na nohy.
„Všechno je to moje vina,“ zamumlala. „Nikdy jsem po něm neměla chtít,
aby se v tom šťoural. Měla jsem to nechat být.“
„Tohle není tvoje vina.“
„Ale je. Všechno.“
Zavrčel jsem a klekl si před ni. „Nech toho.“
„Já ho zabila. I toho policajta,“ hlesla a zadívala se na mě skelným
pohledem. „Nacouvala jsem do jednoho z těch policajtů za Nathovým
autem. Půjdu do vězení.“ S tím najednou prudce vstala, srazila mě, zajela si
rukama do vlasů a začala pochodovat po koupelně. „Naše dítě se narodí
ve vězení.“ Když se ke mně pak otočila, z očí jí čišela čirá hrůza. „Musíme
vypadnout,“ vyhrkla a odkráčela z koupelny. Vyběhl jsem za ní s ještě
většími obavami než předtím. „Sbal si věci, musíme vypadnout.“ Vletěla mi
do šatny a jednou rukou mi začala vytahovat ze zásuvek oblečení a házet ho
na hromadu za sebe. „Kde máš pas?“
„Beau,“ oslovil jsem ji jemně a obezřetně vešel dovnitř. „Nemůžeme
odsud odjet.“
 „Zkus mě zastavit,“ vyhrkla. Všude samé vytažené šuplíky a záplava
ponožek a boxerek. „Radši umřu, než abych přivedla na tenhle svět dítě
ve státní věznici,“ prohlásila a otočila se. „Proč si nebalíš?“
„Protože nikam neodjíždíme.“
Beau se rozesmála. „Jasně že odjíždíme.“ Pak zvedla paži a ukázala
do prázdna. „Právě jsem zabila policajta a jen tak odjela.“
„Nikoho jsi nezabila,“ řekl jsem, došel k ní, zvedl ji do náručí a znovu
odnesl do koupelny. „Nathovo auto unesli a ten zloděj ho postřelil,“
pokračoval jsem, zatímco jsem jí navlékal sádru do voděodolné dlahy. „Pak
ho zastavila policie, on zpanikařil a naboural do jejich auta. Později se
Nathovo auto našlo ohořelé na jednom nepoužívaném dvoře,“ dokončil
jsem, svlékl ji z trička a položil do vany. „Konec.“
Beau rychle mrkala. „Zapomínáš snad, že ten druhej policajt přežil?“
„Žádný druhý policajt nepřežil,“ řekl jsem. Beau zalapala po dechu
a odtáhla se. „Byli podplacení, Beau,“ připomněl jsem, položil jí dlaně
na ramena a zastrčil ji do vody.
„Tys je zabil.“
„Ne. To ti zloději auta,“ opravil jsem ji a naklonil hlavu na stranu, zatímco
na mě šokovaně zírala. Vtom mi zazvonil telefon. Vytáhl jsem ho z kapsy.
„Otto,“ řekl jsem a Beau nastražila uši a viditelně se jí rozbušilo srdce.
„Butler je naživu. Sanitka ho odvezla na pohotovost.“
„Co?“ vyhrkla Beau a narovnala záda. „Cože?“
„Nath žije,“ zopakoval jsem. Jako by z ní spadla nesmírná tíha. Skryla tvář
v dlaních. Je naživu. Ale zdaleka ne v pořádku. Otočil jsem se stranou
a vrátil se k telefonátu s Ottem. „Dej mi minutku, hned ti zavolám.“ S tím
jsem to položil a pak jsem Beau podložil loket na kraji vany ručníkem.
„Zkus se uvolnit,“ poručil jsem jí a přidal do vody trochu levandulového
oleje.
„Ty nejdeš za mnou?“
„Mám práci, Beau.“
Beau ve zlomku vteřiny vstala. Z těla jí stékala voda. „To mě chceš zase
opustit?“ vyhrkla a popadla ručník z věšáku. „To ne, Jamesi. Ani za nic.“
„Uklidni se,“ snažil jsem se ji ukonejšit. Vypadala skutečně vyděšeně, což
se mi nelíbilo.
Když jsem se ji pokusil znovu ponořit, pobouřeně se mě snažila odehnat.
A pak se skrčila a otočila. A mně sjely ruce z jejích ramenou a začal jsem
padat.
Po hlavě.
Do vany.
Celý oblečený.
Cák!
Instinktivně jsem zařval, takže mi do úst i do nosu natekla spousta vody.
Kašlal jsem a mával rukama ve snaze něčeho se zachytit. „Sakra,“ vyštěkl
jsem a zase se zakuckal, když jsem se vynořil a odhrnul si vlasy z čela. Zjistil
jsem, že se na mě Beau dívá, zakrývá si zdravou rukou ústa a…
Propuká v smích.
V hlasitý, hysterický smích. Popadala se za břicho a zněla úplně šíleně.
A mě to pěkně naštvalo.
Sakra, je tak krásná. Měl bych být rád, že je v pořádku. Že jsem ji třeba
při tom pádu nestrhl s sebou nebo nekopl do břicha. Ale v tu chvíli jsem ji
chtěl akorát uškrtit.
Jdi pryč, Jamesi. Jdi pryč, než ji doopravdy uškrtíš.
Zaťal jsem zuby a zvedl se. Crčela ze mě voda a totálně promočený oblek
se na mě nepříjemně lepil. Vystrčil jsem jednu nohu ven, natáhl se pro
ručník a… a ona mě tam strčila znovu.
Znovu jsem s cáknutím zahučel do vody, tentokrát ne pod hladinu, ale
zadnicí na dno. „Já tě zabiju,“ pěnil jsem. Nijak mě to nepobavilo, vážně ani
trochu.
Beau zvedla obočí a vlezla z druhé strany vany za mnou. „Tentokrát už to
v sobě nedus, platí?“
Zprudka jsem se nadechl a probodl ji vražedným pohledem, zatímco mě
otevřeně vyzývala. „Nebudu.“
Maličko se nadzvedla, odhalila mokrá prsa a natáhla se ke koupelnové
skříňce. Jakmile sevřela mou pistoli v ruce, znovu se svezla do vany
a namířila přímo na mě. „Víš, kdo zabil mou mámu. Víš, koho má Medvěd
uvnitř. Řekni mi to.“
Musela se vážně zbláznit. „Ne.“
Prásk!
Div jsem nevyskočil z kůže, zatímco jsem instinktivně zahučel do vody,
abych se kryl. „Co to kurva děláš, Beau?“ zařval jsem a ohlédl se
na roztříštěné zrcadlo. Je tohle ta žena, která se celou tu dobu skrývala pod
vší tou temnotou a zoufalstvím? Protože jestli ano, nevím, jestli si s ní
dokážu poradit. Nebo za to může těhotenství?
„Řekni mi, kdo to je,“ poručila mi.
Do háje, než začnu mluvit, potřebuju si to promyslet. Nemůžu jí to říct.
Ne, dokud nebudu mít důkaz, který já chci a Beau bude potřebovat. Jenže
jestli mě odstraní, tak ho už asi nezískám. Uklidnit ji. Nalákat ji. „Nejdřív
potřebuju slyšet pár věcí od tebe.“
Zvedla obočí. „Nevšiml sis, kdo tady má zbraň?“
Bože, já ji miluju. „Nezastřelíš mě,“ řekl jsem. „Protože mě miluješ.“
Předstírala, že omdlí, tak teatrálně, že se jí zbraň rozkolísala v ruce, ale
pak si povzdechla a odložila ji.
Klekl jsem si, doplazil se k ní a políbil ji. Nebránila se, začala mě taky líbat
a já zasténal, zatímco jsem poslepu sáhl po zbrani a zabavil ji. „Jak jsi
poznala, že to není Nath?“ zeptal jsem se, když jsem se od jejích rtů odtrhl.
Vydechla, opřela se a nechala mě ležet před ní, stále ještě plně
oblečeného. Zvedla ruku a odhrnula mi vlasy z čela. „Ten záznam získal
z jednoho tetovacího salonu, co je naproti tomu obchodu. Prý se tam toho
večera, kdy mámu zabili, zjevil policajt, zamával na majitele salonu
odznakem a ten záznam odnesl. Ale majitel si nechal kopii. Kterou dal
Nathovi,“ řekla a několikrát se nadechla a vydechla. „Tys říkal, že Nath ví,
jak vypadáš, protože mě sledoval na hřbitov. Ale nemohl to být on, Jamesi,
protože to, jak vypadáš, věděl jen proto, že ten záznam ukázal předtím
Olliemu. Takže pokud to nebyl Nath, kdo mě sledoval?“
„Asi ten policajt, co zabavil ten záznam?“
Zaťala zuby. To, jak jsem změnil téma, ji zjevně naštvalo. „Tak daleko jsme
se v rozhovoru nedostali, Jamesi. Pak jsem měla příliš práce s vyhýbáním se
kulkám. Tak trochu na tom závisel můj život.“
Jen při tom pomyšlení mi ztuhla krev v žilách. Kladl jsem si zároveň
otázku, jestli věděli, že s Butlerem byla v tom autě i Beau. Protože pokud
zní odpověď na tu otázku ano, pak je čeká ještě brutálnější smrt. Setřásl
jsem ze sebe vztek a soustředil se na Beau. Prostě se soustřeď jen na Beau.
Je tady. Naživu. Nosí tvoje dítě. Když ze mě ale vyprchala mlha zuřivosti,
všiml jsem si, že vypadá trochu omráčeně. „Beau?“ oslovil jsem ji, natáhl se
k ní a pohladil ji po tváři. „Beau, lásko, co je?“
„Otázka života nebo smrti,“ vydechla a zadívala se na mě. „Nemám se
k ní přibližovat, pokud na tom nebude záviset můj život.“
 „O čem to mluvíš?“
Beau vyskočila z vany ven a nechala mě tam v mokrém obleku. „Otázka
života nebo smrti,“ opakovala pořád dokola, zatímco pochodovala
po koupelně sem tam. Pak jako by sama pro sebe zavrtěla hlavou
a s naprostým klidem odešla ven.
Co se sakra děje? „Beau!“ zařval jsem, vyškrábal se na nohy, vyskočil
z vany a vydal se za ní. V naprosto promáčeném obleku jsem si připadal asi
tak desetkrát těžší. Došel jsem až do šatny, kde jsem ji našel, jak si obléká
moje kalhoty a tričko. „Neřekla bys mi, o co tady sakra jde?“
„Závisejí na tom naše životy.“
Bože, ještě minutu a začnu mlátit hlavou o zeď. „Na čem?“ vyhrkl jsem,
popadl ji a podržel před sebou. Odmítal jsem ji pustit, dokud mi nepoví,
o čem to sakra mluví.
„Už vím, kde je klíček k mámině bezpečnostní schránce.“
Trhl jsem sebou, pustil ji a couvl. „Cože?“
„Toho večera, kdy došlo k výbuchu,“ pokračovala, „jsem se mámy zeptala,
jestli na oslavu mých výsledků u vstupních testů neotevřeme její lahev
Krug. Řekla, že ne. Že se k té lahvi nesmím ani přiblížit, pokud na tom
nebude záviset můj život.“
S tím se otočila a odešla a já tam zůstal stát, ohromený, a snažil se
zpracovat, že se mi tu záhadu možná konečně podaří rozlousknout. Věděla
Jaz Hayleyová, kdo je Medvěd? Vydechl jsem. V té schránce se možná
skrývají jména dvou mužů, za která by mnozí dali miliony. Jenže teď bude
navíc třeba zbavit se toho záznamu. A zbytku Medvědovy armády.
A první ceny, samotného Medvěda.
„Zajedu k Lawrencovi a přesvědčím se,“ zavolala na mě a rázem mě
probudila zase k životu.
„Cože?“ zabručel jsem a snažil se chytit. Jde pryč. Odchází. „Beau!“
zaječel jsem a rozběhl se za ní. Klidně ji připoutám k tomu rámu v ložnici,
pokud budu muset. Rozhodně nikam nejde.
To já musím jít někoho zabít.
Kapitola 63
BEAU

Opakovaně jsem mačkala tlačítko výtahu, a jakmile se dveře otevřely, vešla

jsem do kabiny. Cítila jsem se tak klidně. Odhodlaně. Sebejistě. Ale jakmile
jsem stiskla tlačítko přízemí, vytáhl mě zase ven. „Co to děláš?“ vyjela jsem
na něj nevěřícně.
„Už jsi zapomněla, že tam venku se pohybuje armáda zabijáků, co nás
chtějí oba sejmout?“ Odnesl mě do kuchyně a posadil na barovou stoličku.
„A tys zapomněl, že ta armáda zabijáků ví, kde bydlíš?“ odvětila jsem
a on se na mě zamračil, ale neodporoval. Protože nevěděl, co říct. Byl
v koncích. Nevěděl, co dál. Pro mě to bylo snadné. Pojedu k Lawrencovi,
najdu lahev Krug, najdu klíček, najdu bezpečnostní schránku a spálím její
obsah. Pak odejdu. Proč to nechápe? Mně je to naprosto jasné, stejně jako
je mi naprosto jasné, že on se nehne dál. Kvůli mně. Neopustí mě, protože
do jeho bezpečného hnízda pronikli vetřelci. Dvakrát. Jsem pro něj
problém, ale současně i řešení.
Rozhlédla jsem se po bytě. „Proč všechno to sklo?“ zeptala jsem se
a podívala se na něj. Měla jsem spoustu otázek, ale věděla jsem, že na tuhle
jedinou mi odpoví hned.
On se svezl na stoličku a promnul si čelo. Tolik bolesti. Měl ji vepsanou
ve tváři. „Vyrůstal jsem v domě, který měl jen pár oken, a v těch navíc byly
věčně zatažené závěsy. Otec nechtěl, aby nás ostatní viděli. Aby věděli, jak
vypadáme.“ Usmál se. Byl to ten nejsmutnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.
„Bylo to dusivé.“ Zhluboka vydechl. „A když mě pak Otto ukryl, doslova
mě pohřbil. Celá moje rodina byla po smrti. Já byl po smrti. A místo, kam
mě odvezl a kde jsem truchlil a kde ve mně sílil vztek, bylo vlhké, studené
a temné. Toužil jsem po světle. Po oknech plných světla. Po… jasném
výhledu.“
Ten můj pitomý spodní ret. Vzala jsem ho za ruku a on mi ji pevně stiskl.
„Vypadněme odtud,“ zaprosila jsem. Už žádné další vraždy. Žádná další
krev. Žádná další temnota. Dost bylo nenávisti. Msta je tak vyčerpávající.
Vidět Jamese tak zdrceného bolestí mě ničilo.
„Já nemůžu,“ podíval se na mě s milionem omluv v očích. „Nemůžu,
dokud nezjistím, kdo vyvraždil moji rodinu.“
Sklesle jsem pokrčila rameny. „A co když to nezjistíš? Co když máma
nevěděla, kdo to je? Co pak? Mám tady sedět na zadku a čekat, až ten
příběh skončíš?“ To nedokážu. „Nenuť mě odejít.“
„Odejít?“ Zatvářil se dotčeně a pak se ke mně naklonil co nejblíž, snad
aby mi ukázal, jak je vytočený. „My dva teď patříme k sobě, Beau. Což
znamená, že terčem už nejsem jenom já, ale i ty.“ Udeřil dlaní do pracovní
desky tak silně, až jsem sebou trhla. „A to znamená, že to musím
dokončit.“
Jeho výraz, v němž stále převládala bolest nad vztekem, mě naplnil
děsivým přesvědčením, že to jednoduše nenechá být. A navíc měl pravdu
v tom, že život na útěku není žádný život. Tohle musí skončit. „Tak to
dokonči,“ řekla jsem váhavě, ale smířeně.
James polkl, přikývl, vstal a dal mi pusu do vlasů. „Nejdřív se musím
vysoukat z těch mokrých hadrů.“
Odevzdaně jsem se zvedla ze stoličky. Věděla jsem, že beze mě nikam
nepůjde. Vedl mě po schodišti nahoru a já cestou zívla, ne jednou, ale hned
třikrát.
„Zdřímni si,“ přikázal mi, rozestlal a položil mě do postele.
„A co budeš dělat ty?“
Neodpověděl. Jen mi věnoval jeden ze svých pohledů, který mi toho měl
sdělit víc, než můj mozek dokázal v tu chvíli zpracovat. Přikryl mě, vzal
z nočního stolku iPad a zamířil do koupelny. Cestou zápasil s mokrou
kravatou.
Nechtěla jsem spát. Nechtěla jsem zavřít oči. Nechtěla jsem se uzavřít
před světem, v němž člověk nemůže ani na chvíli polevit v pozornosti.
Ale těžkla mi víčka.
A James na mě dohlížel.
Probudil mě šepot. Nahmatala jsem svůj telefon, abych se podívala, kolik
je hodin. Cože? Posadila jsem se, otočila se k oknu a zjistila, že mléčné sklo
září. Vyšlo slunce. Nový den.
A oni přesto šeptali.
Podívala jsem se ke dveřím. Už nebyly průhledné a hlasy za nimi zněly
naštvaně. Vstala jsem, doplížila se k nim, zastavila se a poslouchala.
„To je můj plán,“ šeptal James. „Konec.“
 „To je ale debilní plán,“ zabručel Otto.
A pak ticho. James na to nic neřekl. Proč je to debilní plán?
„Slyším tvůj dech, Beau,“ řekl James zřetelně a já nakrčila nos a dveře
otevřela. Oba o krok couvli.
„Nenechte se rušit,“ řekla jsem a přejela pohledem Jamesovo polonahé
tělo i zbraň v jeho ruce. „Stalo se něco?“
„Ano, někdo tady přišel s pitomým plánem,“ zabručel Otto a odkráčel.
Ztrápeně vrtěl hlavou, což ještě posílilo moji zvědavost.
James mě obešel a zamířil do šatny. Šla jsem za ním se zlou předtuchou.
Ottovi se ten plán nelíbí, a kdyby tady byla Goldie, jistě by se jí taky nelíbil,
což znamená, že se nebude líbit ani mně.
„Jak zní plán?“ zeptala jsem se ve dveřích, zatímco on si se zbraní v ruce
natahoval džíny.
„Plán zní…“ začal a pak si zapnul poklopec a zvedl tričko ze židle
a tenisky z podlahy. Políbil mě na tvář a šel okolo mě do koupelny. „… že
Beau plán nezná.“
„Cože?“ Copak se zbláznil? „Jamesi,“ řekla jsem a vydala se za ním
do koupelny. On si boty i tričko odhodil na skříňku a začal si čistit zuby.
Pořád se zbraní v ruce. „Tohle mi nemůžeš dělat.“
„Co?“ zamručel. „Chránit tě?“
„Ano. Teda ne.“ James vyplivl pastu do umyvadla a já si konečky prstů
masírovala spánek. „Nedělej to. Nezacházej se mnou jako s kusem skla
jenom proto, že jsem těhotná.“
„To tvoje těhotenství zatím není úplně jisté.“ Opláchl si kartáček. „Ale ty
jsi těhotná.“
„Já to věděla. Tohle není jenom tvoje válka, Jamesi. Já ne…“
Vmžiku ke mně přiskočil a přikryl mi ústa dlaní. „Včera jsi chtěla,
abychom spolu odjeli pryč. Nakonec jsi vzala na vědomí, že já nemůžu.“
Tázavě naklonil hlavu na stranu. Věděla jsem, kam tím míří. Ani náhodou.
„Tohle nedělej.“ Rozhořčeně jsem si od úst odtáhla jeho ruku. Taková
nebudu. Nenechám se zavřít a obalit vatou. „Nepotřebuju chránit.
Nepotřebuju dohled.“
„Beau, přestaň s tím. Buď rozumná.“
„Chtěl jsi vidět moje skutečné já. Teď tady je a potlačuješ ho.“
„Protože jsi těhotná, do prdele!“
 „A já bych radši nebyla,“ odsekla jsem a vyšla z koupelny.
„Počkej!“ Chytil mě za paži a já se re exivně ohnala loktem.
Přímo jemu do nosu.
„Kurva, do prdele,“ zachrčel, zapotácel se, zamrkal a volnou rukou se
chytil za obličej. „Dávej si na ten svůj pitomej loket bacha.“
Zaskočeně jsem sebou trhla. Sakra. Nechtěla jsem to udělat, ale nejsem
porcelánová panenka a nedovolím mu, aby ji ze mě udělal, jen aby si mě
mohl vystavit ve svém proskleném paláci spolu s dalšími křehkými věcmi.
Stáhla jsem ramena a stála si za svým. Odmítala jsem se omluvit. Aspoň ne
nahlas. V duchu jsem se omlouvala horem dolem.
Popadl ručník a setřel si z obličeje krev. „Ty…“ vydechl. Z očí mu šlehaly
plameny a jeho obnažená hruď se rytmicky zvedala a klesala. Vypadal tak
nespoutaně. Ale nehodlala jsem couvnout. Pomalu zvedl zbraň a namířil
na mě. Co to sakra dělá? Snaží se mi něco dokázat?
„Máš ji zajištěnou,“ poznamenala jsem. James stiskl zuby a zbraň odjistil.
Popošla jsem o krok blíž a vyzývala ho pohledem. Celé to bylo směšné.
„Do toho,“ sykla jsem.
„Kurva, nepokoušej mě,“ zavrčel.
Já se usmála a zase o krok couvla.
A pak jsem mu předvedla dokonale provedený výskok s otočkou, vykopla
mu pistoli z ruky a přistála zas pevně na nohou s paží bezpečně přitisknutou
k tělu. Pistole přeletěla koupelnu, narazila do stěny a spadla na zem.
Prásk!
Zrcadlo nad umyvadlem se roztříštilo. Já sebou trhla a James nadskočil,
načež mě ihned zkontroloval pohledem. A pak na mě jen ohromeně zíral.
Ruku stále ještě držel napřaženou před sebou, jen už nebyl ozbrojený. Vrhla
jsem po něm výmluvný pohled, otočila se a odkráčela.
„Nejsem z porcelánu,“ zavolala jsem přes rameno.
Jamesova nálada se s každou minutou zhoršovala. Položila jsem mu dvě
otázky, a ani na jednu z nich mi neodpověděl. Ne proto, že by mě
ignoroval. Ne proto, že by neznal odpověď. Jen mě jednoduše neslyšel,
protože byl myšlenkami úplně jinde.
Seděla jsem na spodním schodu a dívala se, jak pochoduje před oknem
sem a tam a neustále obrací telefon v ruce. Atmosféra houstla. Konverzace
utichla. Nikdo skoro ani nedýchal.
 Když jsem za sebou zaslechla pohyb, ohlédla jsem se přes rameno nahoru
na schodiště. Spatřila jsem Otta se dvěma taškami, o nichž jsem věděla, že
budou opravdu plně naložené. Posunula jsem se stranou, aby kolem mě
mohl projít, a nespustila z nich oči, dokud je neodložil na zem u výtahu.
Hodil po mně pohledem. Byla v něm nepříjemná nejistota.
Pak se dveře výtahu otevřely a v bytě se zjevila Goldie, která pro změnu
hodila nepříjemně nejistým pohledem po Jamesovi. Pohrávala si
s kno íčkem saka, neustále ho zapínala a zase rozepínala, zatímco Otto si
nervózně klepal na piercing ve rtu.
James došel k taškám, dřepl si, obě otevřel a zkontroloval obsah. Zvedla
jsem se a zamířila k němu, když vtom mi zazvonil telefon. Jakmile jsem
viděla, kdo mi volá, bez přemýšlení jsem hovor odmítla. James pomalu
zvedl hlavu a poprvé za hodinu mi věnoval pozornost. Jistěže slyšel, jak mi
zvoní telefon. Navíc začal hned vyzvánět znovu.
„Kdo to je?“ zeptal se. Věděl sakra dobře, kdo volá. Z koho jiného bych
byla tak nervózní?
„Nikdo.“
„Zvedni to.“
„Proč?“
„Aby ses mohla rozloučit,“ zavrčel s čistou nenávistí v očích. Už jsem se
s ním rozloučila. Několikrát. „Naposledy,“ dodal, a jelikož nejsem úplně
pitomá, zvedla jsem to. James se tvářil, jako by měl každou chvíli jednu
z těch zbraní popadnout a začít střílet. Ollie si nemohl vybrat méně
vhodnou chvíli.
„Ollie,“ povzdechla jsem si a otočila se, protože jsem se nedokázala dívat
na Jamese, který vypadal, že má chuť někoho zabít. Dokonalá ironie. „Teď
se to nehodí.“
„Jsi těhotná,“ hlesl maximálně znechuceně. „A s chlapem, co zabil tvoji
mámu?“
„Ollie,“ zašeptala jsem, ohromena odsouzením v jeho hlase. „James neměl
s máminou smrtí nic společného.“
„Tak mi vysvětli, co tam teda dělal, Beau. Viděl jsem ho na tom Nathově
záznamu na vlastní oči. No tak, bývalas chytrá policajtka.“
„Já nemůžu, Ollie.“ Zvedla jsem ramena až k uším. V zádech jsem cítila
tři páry očí.
Ollie s povzdechem zaklel. „Beau, prosím, přijeď za mnou. Nech mě ti
pomoct. Nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak se tohle děje.“
„Ollie…“
„Vzpomeň si na ty hezký chvíle, co jsme zažili, Beau. Můžeme je zažít
znovu. Jaz by to tak chtěla. Obracela by se v hrobě, kdyby tohle viděla. Kdo
to sakra vůbec je?“
„Sbohem.“ Rychle jsem zavěsila a vypnula telefon. Ruce se mi příšerně
třásly. A pak najednou přestaly. Najednou mě za ně chytil James. Zvedla
jsem k němu oči.
„Musíme jít,“ řekl a pohlédl směrem k výtahu. „Připravená?“
Připravená? Na co? Co se má stát? Jaký má plán?
Když jsem neodpověděla, jednoduše mě popadl a táhl mě za sebou. Otto
s Goldie zvedli tašky ze země.
Ty tašky. Kolik zbraní budou potřebovat?
A co je důležitější, na kom si James chystá vybít tuhle náladu?
James seděl vepředu s Ottem a mně se dostalo toho potěšení sedět
s Goldie vzadu. James se dál soustředil jen na svůj telefon. Goldie mě
několikrát přistihla, jak na ni zírám. „Vlastně jsi mi nikdy neřekla, jak jste se
s Jamesem seznámili.“
Goldie se usmála a já si koutkem oka všimla, že James se pohnul poprvé
od chvíle, kdy jsme nasedli do auta. Zadíval se do zrcátka ve sluneční cloně
na Goldie. Vyčkával. Nebo ji tím varoval?
„Zachránil mě,“ řekla jednoduše.
„Jak?“
James se na mě ohlédl, než znovu obrátil pozornost k telefonu.
„Znásilnění,“ prohodil jako by nic, téměř nezaujatě. „Znásilňoval ji.“
Zaraženě jsem se podívala znovu na Goldie a poprvé od doby, co jsem ji
poznala, jsem v jejím výrazu zahlédla emoce. Znásilnění. Nedokázala jsem
si představit muže dost šíleného na to, aby zkusil znásilnit Goldie. Upřímně,
vždycky působila děsivě. „To je mi líto,“ zamumlala jsem hloupě. Co může
žena říct ženě, která musela čelit takové hrůze?
„Nemusí. Chcípne dávno předtím, než z tohohle světa odejdu já.“
„Amen,“ ozval se Otto. Zadívala jsem se na něj a zjistila, že volant svírá
tak silně, až mu zbělely klouby na prstech. Goldie není žena, která by
potřebovala ochranu. Aspoň teď už ne. Ale má ji. Uvelebila jsem se
v sedadle a pousmála se na ni. Ale v okamžiku, kdy jsem si všimla, jak se mi
dívá na břicho, mi úsměv na tváři ztuhl.
Najednou mi to došlo. Ach bože. Dítě? Musela vycítit změnu vnímání,
větší smutek, protože se ihned probrala a smutně se na mě podívala. Bez
přemýšlení jsem ji chytila za ruku a stiskla ji, abych jí sdělila, že je mi to líto,
beze slov. Uhnula pohledem, ale nevytrhla se mi, taky mi stiskla ruku.
Potrat? Samovolný potrat?
„Připravený na desetipokojovou vilu plnou ženských?“ zeptala se Otta,
potom co si trochu odkašlala.
„To si piš,“ odpověděl Otto, sjel z hlavní a odbočil do vedlejší ulice.
Do mojí ulice. „Daleko lepší než zmrzlina v parku, ty slečinko.“
S rostoucí úzkostí jsem se zamračila, zatímco Goldie mi se smíchem
pustila ruku, naklonila se dopředu a praštila Otta po hlavě. „Jdi se vycpat,
ty starej úchyláku.“
Auto zastavilo před domem Dextera a Lawrence. Teď budu muset
vystoupit a postavit se strejdům čelem. Potřebuju zjistit, jestli se v té lahvi
Krug něco skrývá. „Myslím, že bych tam měla jít sama,“ řekla jsem. Snažila
jsem se znít asertivně, ale ve skutečnosti jsem se zmohla jen na šepot.
Ottův smích a Goldiein soucitný pohled nevěstily nic dobrého.
„Leda přes mou mrtvolu,“ zavrčel James, otevřel dveře a vystoupil. Dívala
jsem se, jak si měří dům pohledem a vytahuje si tričko z kalhot.
Aby skryl pistoli.
Vysedla jsem a přidala se k němu na chodníku. „To nepotřebuješ.“
„Neříkej mi, co potřebuju, Beau.“ Jeho odmítnutí mě dopálilo. A když
vyrazil od auta beze mě, naštval mě ještě víc. „Počkej v autě.“
To si snad dělá srandu. Vyrazila jsem za ním, a když jsme došli ke dveřím,
nacpala jsem se před něj, opřela se o dveře zády a zaklonila hlavu, abych se
mu mohla podívat do očí. „Nech to na mně.“ Nepřišla jsem se sem hádat,
jenže nenávist, která z Jamese čišela, byla právě na to dokonalým receptem.
Na hádku. „Vezmu si tu lahev a půjdeme.“
„A taky pas a nějaké věci.“
„Fajn.“ Pak jsem se otočila ke dveřím, tiše otevřela a zaposlouchala se.
Když budu mít štěstí, Lawrence bude někde na nákupech a Dexter
ve službě.
Neměla jsem štěstí.
Oba se zjevili v kuchyňských dveřích, Lawrence s rudýma oteklýma očima
a Dexter unavený až k smrti. „Jdu si jen pro pár věcí,“ řekla jsem a ukázala
na schody.
„Ty se stěhuješ?“ vyhrkl Lawrence, rozechvěl se mu spodní ret, zacouval
zpátky do kuchyně a svezl se na židli.
Jestli se stěhuju? Kéž bych se jenom stěhovala. Obrátila jsem se
k Jamesovi. „Dej mi minutku,“ zaprosila jsem. Kéž by se jen přestal tak
naštvaně mračit. Neodpověděl. Bylo mi jasné, že neodpoví. Ani se nehnul.
Otočila jsem se, prošla okolo Dextera do kuchyně, letmo se na něj
usmála, sedla si vedle Lawrence a vzala ho za ruku. Nechtěla jsem ho
opustit ve zlém. „Jsem v pořádku.“
„V pořádku? Můj bože, Beau, ty v žádném případě nejsi v pořádku,“ stiskl
mi ruku prosebně.
„Udělám kafe,“ nabídl se Dexter, vzal konvici a vyhodil použitý ltr,
zatímco James přešel přes práh a zůstal stát ve dveřích. Ukázala jsem
na židli, aby si sedl. Zavrtěl hlavou.
„Můžeme ti pomoct,“ žadonil Lawrence, jako by tam James vůbec nebyl.
„Já nepotřebuju pomoct.“
Kousal se do rtu a prohlížel si mě. Nesouhlasil se mnou. „Chceš zahodit
úplně všechno, a kvůli čemu?“
Svobodě. Klidu. Životu, o kterém jsem si myslela, že jsem ho už dávno
ztratila. Jenže to by Lawrence nikdy nepochopil a já mu mohla vysvětlit
jenom něco, což činilo jeho přesvědčování ještě složitějším. Nebo možná
jednodušším. Neřekla bych, že by někdo mohl rozumět Jamesovi nebo
mně. Rozumíme si jen my dva navzájem. Proto, ačkoli mě to ničilo, jsem se
smířila s porážkou a pustila Lawrencovu ruku. Šla jsem do předem
prohrané bitvy. Zatímco James by v té své ještě mohl zvítězit.
Aspoň doufám.
Musím nakládat rozumně s časem. Hraje proti nám. A kdybych tu seděla
a pokoušela se zlomit Lawrence, jen bych jím plýtvala. Věnovala jsem mu
smutný úsměv, který říkal, že mě to mrzí, a začala se zvedat. Jenže jsem
zvedla zadek jen o pár centimetrů, když se zadní dveře rozletěly
a s bouchnutím se odrazily od stěny.
A v nich se zjevil Ollie.
Ozbrojený.
Mířil na Jamese, který stál za mnou.
 Zase jsem si sedla, Lawrence zaječel a Dexter upustil konvici na kávu.
Roztříštila se o linku a kuchyní se rozezněl zvuk praskajícího skla. „Ollie?“
hlesla jsem a podívala se na něj. Byl rozrušený… nervózní. Potil se. A třásl.
„Ani se nehni,“ řekl. I hlas se mu chvěl, zatímco se posouval dál
do kuchyně s očima přišpendlenýma k Jamesovi. Pomalu, opatrně, abych se
nepohnula příliš rychle, jsem se ohlédla přes rameno – tak klidně, jak jsem
jen uměla. Což nebylo snadné, jelikož v mém těle se odehrávala bouře.
Srdce mi bušilo, plicím se nedostávalo kyslíku a žaludek se mi svíral.
James stál klidně a nehybně ve dveřích, plně soustředěný. „Odlož tu
zbraň,“ varoval Ollieho. Jediné, co se na něm pohnulo, byly rty.
„Drž hubu.“ Ollie se obezřetně blížil k němu. Pak zbraní trhl, aby mu dal
najevo, že má zvednout ruce.
James rozumně, pomalu a s klidem zvedl paže, ale já viděla, co se mu
honí v očích.
„Ollie, pro všechno na světě?“ vyhrkl Lawrence. Poslepu jsem ho zvolna
chytila za paži, aby se uklidnil, aby zůstal v klidu.
Ollie pokračoval tím, že Jamesovi přitiskl hlaveň k hrudi a začal mu
prohmatávat tělo. Vytáhl mu z kalhot pistoli a strčil si ji za záda, zatímco já
celou dobu s napětím čekala, až se James pohne. Protože by mohl. Jeden
rychlý přesný pohyb by Ollieho odzbrojil a poslal k zemi dřív, než by stačil
zalapat po dechu. Jenže on zůstával stát jako socha. Nechal se od Ollieho
i odzbrojit.
A mně to v tu chvíli došlo.
Když to nebyl Nath, tak kdo?
Ollie.
Panebože.
Zaraženě jsem vstala. James se na mě zadíval, aby mě tiše varoval
pohledem, ale jestli někdo mohl dokázat přimět Ollieho k rozumu, byla
jsem to já. Chtěla jsem to zkusit. Vypadal tak výbušně. Zdálo se, že je
připravený střílet. „Ollie, podívej se na mě,“ přikázala jsem mu něžně.
„Beau,“ zavrčel James s rukama ve vzduchu. „Kurva, sedni si.“
„Ollie, přemýšlej o tom,“ prosila jsem ho.
„Nenuť mě, abych ti to opakoval, Beau.“
„Ollie,“ pokračovala jsem bez ohledu na Jamese. „Buď rozumný.“
„Beau!“ vyštěkl James tak vztekle a agresivně, až jsem sebou trhla. „Sedni.
Si.“
Cítila jsem, jak mě Lawrence chytá za ruku a táhne dolů, ale zůstala jsem
stát, nechtěla jsem dopustit to, co se nevyhnutelně muselo stát. „Ollie…“
„Slyšíte, jak s ní mluví?“ vyhrkl Ollie skrz obscénní smích.
„Chci, aby zůstala mimo palebnou linii,“ procedil James a šlehl po mně
pohledem. Pohledem, v němž jsem spatřila něco, co jsem v něm ještě nikdy
neviděla. Strach. A to mě přimělo si pomalu sednout.
„Zbraň míří na tebe,“ řekl Ollie a uchopil ji ještě pevněji. To jsem ho dřív
vídávala dělat na střelnici. Jen pár vteřin předtím, než vystřelil, si zbraň
vždycky trochu přechytil. Rozbušilo se mi srdce. „Myslel sis, že budu jen
stát a dívat se, jak ji ničíš?“ zavrčel na Jamese. „Nevím, kdo jsi nebo…“
James se pohnul tak rychle, že se jeho mohutné tělo doslova mihlo
vzduchem. Vmžiku Ollieho odzbrojil a odstrčil zpět do kouta, načež se
natáhl přes rameno, vytáhl další pistoli, a jak jsem slyšela, ihned ji odjistil,
ještě než si podepřel ruku a namířil.
Ale ne na Ollieho, který ležel bezvládně na podlaze.
Když jsem se pomalu otočila na židli, spatřila jsem Dextera s rukama nad
hlavou.
Nechápala jsem. „Jamesi?“ hlesla jsem, zatímco Lawrence vyskočil
a vyjekl. „Jamesi, co to děláš?“
James neodpověděl a nechal mě otáčet hlavu mezi ním a Dexterem, který
se ani nehnul.
„Jamesi, do prdele, mluv!“ vyhrkla jsem, popadla Lawrence za ruku
a stáhla ho zpátky na židli, zatímco James si dřepl a zvedl ze země Ollieho
zbraň. Pak se narovnal, zajistil ji a došel ke mně, ale nespouštěl oči
z Dextera.
„Vezmi si ji,“ rozkázal mi a já ho poslechla, protože mě nenapadalo nic
jiného než ho poslechnout. Důvěřovat mu. Znovu jsem ji odjistila.
„O co tady jde?“ zeptal se Dexter zahnaný do kouta. Těkal očima
po kuchyni a hledal někoho, kdo by mu to vysvětlil. „Co je to za šílenství?“
„Jak jsi věděl, kde bydlím?“ zeptal se ho James s naprostým klidem čišícím
z hlasu i postoje, zatímco my ostatní včetně mě jsme se nervózně třásli.
„Když jste včera s Lawrencem přišli na návštěvu, jak jste věděli, kde
bydlím?“
„Beau to zmínila,“ vyhrkl Dexter ihned.
Sklopila jsem oči ke stolu. Hlavou mi vířily myšlenky. Zoufale jsem se je
snažila zpomalit. Vyjasnit si je. A dlouho mi to netrvalo. „Ne, nezmínila,“
hlesla jsem a tázavě se na něj zadívala. „Nikdy jsem se nezmínila o tom,
kde James bydlí.“ Tím jsem si byla jistá. Na to jsem si dávala zvlášť pozor,
protože jsem věděla, že všichni muži v mém životě, z nichž většina dělala
pro policejní orgány, by začali pátrat. Záměrně jsem se snažila udržet
všechno o Jamesovi v tajnosti.
„Ale zmínila,“ oponoval Dexter. „Přímo tady v kuchyni.“
„Co tím naznačuješ?“ vyštěkl vztekle Lawrence. „Kam to sakra směřuješ?“
Potřásla jsem hlavou. „Nikdy jsem ti o Jamesovi nic neřekla, Dextere,“
prohlásila jsem tiše, zatímco v duchu jsem se ptala, co to všechno sakra
znamená. Pohlédla jsem na Jamese. Ten měl v očích snad milion omluv.
Polkl. „Navštívil jsi i Nathana Butlera.“
„Ano, abychom si promluvili o Beau. O tom, jak toxický je tenhle váš
vztah.“
Lawrence sebou trhl. Tahle novinka ho očividně šokovala. „Kdy?“
Dexterovi ztěžklo obočí, jako by usilovně přemýšlel. „Už nevím, někdy
minulý týden.“
Toxický. Nejspíš měl pravdu. Jed. Jenže právě Jamesův jed mě uzdravil.
Ale teď mi hrozil tenhle jed, který by mě mohl strhnout zpět do propasti
bezmoci.
„A když jsi tam byl,“ pokračoval James, „zapnul jsi telefon s předplacenou
kartou, který jsem stopoval ode dne, kdy byla Jaz Hayleyová zabita.“
„Co?“ vyhrkla jsem.
„Blbost!“ zasyčel Dexter. „Vymýšlíš si tady nesmysly, aby sis zachránil
vlastní zadek.“
„Proč?“ otázal se ho James s klidem. „Proč bych to dělal?“
„Protože jsi Jaz zabil! Jsi na tom záznamu, byl jsi to ty!“
Vytřeštila jsem oči. „Jak víš o tom záznamu, Dextere?“ vyhrkla jsem,
neschopná pochopit, co mi leželo před očima.
„O záznamu?“ nechápal Lawrence. „O jakém záznamu?“
„O záznamu, který Dexter celé ty roky schovával. O záznamu, který by
dokázal, že mámina smrt nebyla nehoda,“ hlesla jsem a ohromeně se svezla
zpátky do židle.
„O záznamu,“ pokračoval James a začal pomalu postupovat kupředu,
„který jsi zabavil v tom tatérském salonu naproti parkovišti obchodu dřív,
než se tam stačili stavit z forenzního.“
 Vstala jsem ve snaze nějak probudit otupělé svaly. „Sedni si, Beau,“
varoval mě James.
„Dextere, cos to udělal?“ popošla jsem k němu, s důvěrou, s nadějí, že ty
roky, které jsem toho muže znala, dokáží to podezření vyvrátit. S Nathem
jsme se taky spletli, tak možná…
„Beau!“ zařval James.
Z Dexterovy tváře se vytratila veškerá jemnost, na kterou jsem si za ty
roky zvykla, a nahradila ji tvrdost, která mu vůbec neslušela.
„Beau!“
Popadl mě, otočil, přitiskl k sobě a vytrhl mi zbraň z ruky. „Dobře, teď se
všichni pěkně uklidníme,“ řekl a začal i se mnou couvat. Jamesovi se
neskutečně roztáhly nozdry a celý viditelně ztuhl. Chtěla jsem mu říct, že se
nemusí bát, že Dexter by mi neublížil. Ale nemohla jsem. Zvlášť teď ne.
„Celý roky jsem si říkal, kdo asi ten chlápek ze záznamu je. Ten, co Beau
odtáhl od auta. Ten, co se tak snažil zachránit Jaz. Roky!“ zasmál se a chytil
mě ještě pevněji. „A on se mi pak zjeví na prahu a snaží se mi svést neteř?
Co jsi zač, ty hajzle?“
„Dextere?“ hlesl Lawrence a zhroutil se. „Dextere, proč?“
„Protože mi to nařídil!“ zařval Dexter a roztřásl se. „Bylo to buď Jaz, nebo
já.“
On, nebo máma? „Kristepane, Dextere,“ zašeptala jsem a sevřelo se mi
hrdlo.
„Medvěd,“ hlesl James ledovým hlasem. „Kdo je kurva Medvěd?“
„Drž se zpátky,“ varoval ho Dexter a trhl se mnou. „Nikdo neví, kdo to je.
Když získám informace, dostanu zaplaceno. Když dostanu rozkaz, provedu
ho, nebo umřu.“
„Stejně umřeš.“
„Ach můj bože, Dextere!“ zavyl Lawrence. „Cos to udělal?“
Dexter se mnou dál couval. Směrem k zadnímu vchodu, ke dveřím, které
zůstaly po Ollieho teatrálním vstupu stále ještě otevřené. „Proč, Dextere?“
zamumlala jsem.
„Protože na to přišla. Zjistila, že jsem…“
„Zkorumpovanej,“ procedil James skrz zaťaté zuby.
„Bylo mi řečeno, že to mám vyřešit. Tak jsem to vyřešil.“
„Ne!“ zaúpěl Lawrence a zajel si zděšeně rukama do vlasů. „Ne, ne, ne!“
 „Zmanipuloval jsi servisní záznamy o jejím autě,“ doplnil James. „Tvrdil
jsi, že si zapálila. Zmanipuloval jsi všechny zasraný důkazy.“
„Já v tom autě byla taky, Dextere,“ zašeptala jsem. V krku se mi udělal
knedlík. Dusil mě.
„Já nevěděl, že tam budeš!“
„Jenže jsem byla!“ zařvala jsem a zlomilo se mi srdce. Ten muž byl mou
skálou. Objímal mě, mluvil na mě a uklidňoval mě během nekonečných
záchvatů paniky. A přitom byl příčinou všeho mého zoufalství? Podívala
jsem se na Jamese a oči se mi zalily slzami. Věděla jsem, co to znamená.
A všimla jsem si toho. Toho výrazu v jeho chladných očích. Ještě nikdy
jsem nebyla tak ráda, že je náš vztah tolik založený na komunikaci beze
slov. Jediný záblesk v jeho očích. Zuřivost. Záměr.
Škubla jsem hlavou dozadu, a jakmile mě Dexter pustil, padla jsem
k zemi. A pak vypuklo peklo. Začalo se střílet, Lawrence ječel, James se vrhl
kupředu.
„Kurva!“ Dveře se zabouchly a já vystřelila z podlahy. Celá klika byla
špinavá od krve, ale Dexter nikde.
„Beau!“ vyhrkl James a začal mě prohlížet, zatímco nepřestával
kontrolovat dveře.
„Nic mi není,“ ujišťovala jsem ho a sama se ohmatávala. Pořád jsem
čekala, kdy ucítím bolest. Padly dva výstřely. A jenom jeden z nich zasáhl
Dextera. James. Zvedla jsem oči v obavě, že spatřím krev, ale žádná mu
netekla.
Otevřel dveře a znovu zamířil právě ve chvíli, kdy do kuchyně vtrhli Otto
s Goldie, ozbrojení a připravení.
„Za zadní zdí,“ řekl jim James a oni zmizeli stejně rychle, jako se objevili.
Vydali se za Dexterem, zatímco James znovu přiskočil ke mně a znovu mě
s panickým výrazem začal kontrolovat a ohmatávat, na nohou, na prsou,
na tváři.
„Jsem v pohodě,“ řekla jsem, když mi roztrhl tričko. A v tu chvíli mě to
srazilo na kolena. Ta bolest. Bolest a mrákoty.
„Ne,“ hlesl James. „Kurva! Ne, ne, ne, ne, ne!“
Klesla jsem mu na prsa, znenadání přemožená bolestí. Moje tělo mi
najednou připadalo tak lehké. Lawrence ze sebe vydral výkřik plný čisté
agónie.
To poslední, co jsem viděla, byla Jamesova zničená tvář.
A poslední, co jsem slyšela, byl jeho řev.
Kapitola 64
JAMES

Myslel jsem, že tu nejhorší bolest jsem už poznal. Že po zbytek života už

budu vůči dalšímu utrpení imunní. Protože jistě neexistuje nic, co by bylo
horší než přijít o celou rodinu. Nebo hořet zaživa. Jak moc jsem se pletl.
Ovšem ještě děsivější než bolest byl hněv. Můj vztek totiž dosáhl skutečně
strašidelné hladiny. Zuřil jsem tak, že jsem se bál, že se už možná nikdy
neuklidním.
Seděl jsem na židli, ani jsem už necítil zadek a nehnutě zíral na smítko
prachu na podlaze. Ani jsem nesledoval, kolik uběhlo času. Jen pohnout
očima a podívat se na hodinky mě stálo ohromné úsilí. Zvednout zápěstí
a podívat se.
Zachraňte ji. Ta dvě slova mi bez ustání kroužila hlavou. Soustředil jsem
se jen na ně, protože dovolit mysli zabloudit jinam mohlo být nebezpečné.
Zachraňte ji. Zachraňte ji. Zachraňte ji.
Slyšel jsem, jak se otevřely dveře, ale dál jsem zíral na smítko prachu. „Je
mi líto, Kele,“ ozvala se Goldie jemněji, než jsem ji kdy dřív slyšel mluvit.
„Ztratili jsme ho. Mám jenom jeho espézetku.“
„BMW?“
„Jo.“
„Nechte mě,“ hlesl jsem, protože nic jiného jsem slyšet nepotřeboval.
Nechytili ho. Nedopadli toho parchanta, abych ho mohl mučit, dokud by
neomdlel. Ale já ho najdu. Odmítám umřít dřív, než ho najdu.
„A postarejte se, aby Nathana Butlera dál někdo hlídal.“
Dveře se zase zavřely a já se předklonil, opřel se lokty o kolena a skryl tvář
v dlaních. Bůh chraň svět, jestli o ni přijdu.
Kurva. Bůh. Ho. Chraň.
Najednou jsem zprudka vstal a začal pochodovat po čekárně sem a tam.
Snažil jsem se zklidnit dech a vyklepat svrbění z rukou. Klid. Jenom klid.
Žádný klid.
Zařval jsem, převrátil jeden ze stolků, popadl ho a prohodil ho oknem.
Okno se roztříštilo a mě zasypala sprška střepů.
 Pořád žádný klid.
Za stolkem se odporoučela i židle.
Pak jsem začal bušit pěstí do stěny.
Kopal jsem a mlátil do všeho, co mi přišlo do cesty, přestal jsem se
ovládat. Já v tomhle zasraným světě klid nikdy nenajdu.
„Pane Kelly!“
Otočil jsem se, uřícený jako rozzuřený býk. Viděl jsem rudě.
„Sakra, Kele,“ vydechl Otto, který se zjevil ve dveřích vedle doktora. Skrz
zamlžený zrak jsem je sotva rozeznával. Oba se rozhlíželi po spoušti
v čekárně. „Postarám se o to,“ ujistil Otto doktora. „Moc se omlouvám.“
„Slečna Hayleyová je po operaci,“ oznámil mi doktor zdráhavě a opatrně.
Mlha před mýma očima se rozplynula. Vystřídala ji naděje.
Strachy jsem se téměř nedokázal zeptat. „A…?“
„Vytáhli jsme Beau tu kulku z břicha. Je stabilizovaná.“
Spadl jsem na stěnu a podlomila se mi kolena. Stabilizovaná. Je
stabilizovaná. Sesunul jsem se po zdi k zemi přemožen úlevou. Ovšem
doktor nevypadal, že by se mu ulevilo tak jako mně. Nevypadal jako člověk,
který přináší dobré zprávy. Zadíval jsem se mu do očí, strachy znovu téměř
neschopný se zeptat. „A dítě?“
Doktor polkl a začal couvat z čekárny. Aby se dostal z dosahu mého
hněvu. „Obávám se, že jsme pro vaše dítě nemohli nic udělat, pane Kelly.
Je mi to velice líto. Ztratila spoustu krve. Obávám se, že v průběhu operace
těhotenství skončilo.“
Otupěle jsem na něj zíral a pokyvoval souhlasně hlavou.
Smířeně?
Nikdy.
„Teď je na oddělení následné péče,“ pokračoval. „Můžete za ní.“ S tím se
znovu rozhlédl po čekárně a zhodnotil způsobené škody. Tam už jsem nic
dalšího zničit nemohl. Zato venku?
„Kele,“ oslovil mě Otto tiše. Zvedl jsem k němu prázdné oči. „Měl bys
za ní jít.“
„Bojíš se, co dalšího bych mohl udělat?“ zeptal jsem se a pomalu se
vyškrábal na nohy. „Protože to bys měl.“ Prošel jsem okolo něj a vydal se
za Beau. Snažil jsem se neplánovat si každý následující krok dřív, než ho
budu moct podniknout. Než se Beau uzdraví. „Budu pro tebe mít pár
úkolů,“ zavolal jsem na něj. Od příprav mě nic neodradí.
Na konci chodby jsem zahnul za roh a spatřil Lawrence a Beauina
bývalého. Oba pořád vypadali, jako by viděli ducha. „Už je po operaci,“
oznámil jsem jim cestou. Lawrence mi byl přirozeně hned v patách, ačkoli
Ollie zůstal celkem rozumně na místě a čekal, až mu dovolím za ní jít. „Jste
v pořádku?“ zeptal jsem se Lawrence přes rameno ve snaze být citlivý. Ten
chlap vypadal jako smrt, tváře měl celé opuchlé a oči rudé.
„Se mnou si starosti nedělejte,“ odpověděl roztřeseným hlasem. „Teď je
mojí prioritou Beau.“
„O to dítě jsme přišli.“ Nevím, kde se ve mně ta slova vzala. Před dveřmi
do pokoje jsem zastavil a zíral do dřeva.
„To je mi strašně líto.“ Lawrence se přestal snažit držet emoce na uzdě
a vzdal to, nedělal jsem si nicméně žádné iluze, že jakkoli lituje mě.
„Vašeho manžela zabiju,“ zapřisáhl jsem se, vzal za kliku, obrnil se
a zhluboka se nadechl. „Za to, co udělal Beau, její mámě a mně. Zabiju
ho.“ Lawrence musel vědět, že tohle ještě neskončilo. Musel na to být
připravený.
„Kdo jste, Jamesi?“ zeptal se ubrečeně. „Doopravdy. Kdo jste? Snažil jste
se zachránit Jaz. Pár let nato jste se objevil v životě její dcery. Řekněte mi,
kdo jste.“
Otočil jsem se čelem k němu. Nijak mě netěšilo, v jak zuboženém byl
stavu. „Dívejte se na mě jednoduše jako na člověka, který zachraňuje vaši
neteř, Lawrenci. To je všechno, co potřebujete vědět.“
Lawrence polkl a přikývl. „Můžu?“ zeptal se a kývl ke dveřím za mnou.
„Dejte mi pár minut,“ odpověděl jsem, ale jemu muselo být jasné, že to
není žádost. Jen jsem se kvůli Beau snažil jednat slušně. Lawrence se s tím
bez odmlouvání smířil a já se otočil znovu ke dveřím. Několik dalších
minut jsem strávil tím, že jsem se odhodlával vejít. Snažil jsem se ten hněv
aspoň trochu potlačit, než se na ni podívám. Než se podívám na ni
a na škody, které kvůli mně utrpěla.
Otevřel jsem a hned se zastavil, když jsem u její postele spatřil sestřičku,
která jí právě kontrolovala kapačku. Zvedla oči a usmála se na mě tak, jak
se tu nejspíš usmívají na všechny milující příbuzné, jejichž nejbližší jsou
na tom zle. „Vy jste určitě James,“ řekla a přiblížila se ke kanyle s injekční
stříkačkou. „Já jsem Vera. Budu se o Beau během jejího pobytu tady
na oddělení starat.“
 Zavřel jsem za sebou a za neustálého pípání všemožných přístrojů se
zaměřil na roztok v injekci blížící se ke kanyle. Na Beau jsem se podívat
nedokázal. Upřímně jsem se děsil, jaký vztek mě při pohledu na ni zachvátí.
„Co to je?“ zeptal jsem se, zatímco jsem nehybně stál na druhém konci
místnosti. Měl jsem strach, se k ní byť jen přiblížit.
„Mor um.“ Použitou stříkačku sestra odhodila do koše s infekčním
odpadem. „Uleví jí od bolesti,“ dodala, stáhla si rukavice, zapsala něco
do karty a pak se na mě trochu usmála. „Nechám vám trochu soukromí.“
„Díky,“ řekl jsem s pohledem upřeným pro změnu na své boty. Dveře se
tiše zavřely a já se přinutil sebrat odvahu a podívat se na Beau. Nebo se k ní
aspoň přiblížit. Stálo mě to víc duševních sil než dosud cokoli jiného, a když
jsem konečně zvedl žhnoucí oči a pohlédl na ni, žár v mém srdci vzplál
ve spalující inferno. Vůbec nevypadala jako Beau. Žena, která ležela
na posteli, celá bledá, s šedou pletí bez života, se ani trochu nepodobala
ženě, do níž jsem se zamiloval. A to mě rozzuřilo ještě víc. Polkl jsem
ohnivý knedlík v krku, zvedl těžké nohy a s pocitem, že se brodím skrz
husté bláto, se dovlekl k židli vedle postele a posadil se. Opatrně jsem se
dotkl její ruky. Byla teplá. To jediné jsem na ní poznával. Její hřejivé teplo.
Jenže tentokrát se nedostavilo žádné vzplanutí. Neztuhla. Nezajiskřilo jí
v očích a její rty se nepootevřely touhou.
Uklidni se, Kele.
„Nezastavím se, dokud se nedočkáme spravedlnosti, lásko,“ slíbil jsem
tiše. „Naší spravedlnosti.“ Bude to moje zatím nejkrvavější vražda. Přitiskl
jsem si její ruku ke rtům a políbil ji. Nadechl jsem se její vůně, ale ucítil
jsem jen dezinfekci. Její lehká, sladká, ovocná vůně nikde. Jako bych
potřeboval ještě další motivaci vraždit.
Vtom jsem zaslechl, jak si někdo za mnou odkašlal, a ohlédl jsem se.
Ve dveřích stála Goldie. Tiše je za sebou zavřela a došla za mnou k posteli.
„Nathan Butler před deseti minutami zemřel.“
Vydechl jsem a zavřel oči. Další věc, která Beau zdrtí.
„A našla jsem tohle,“ řekla, a aniž by se na mě podívala, zvedla ruku.
Mezi palcem a ukazováčkem svírala klíč. „Byl nalepený zevnitř dárkové
krabičky.“ Schovala si ho do vnitřní kapsy. „Co chceš, abych udělala?“
„Prozatím čekej,“ řekl jsem tiše, protože jsem si nedokázal v hlavě utřídit
myšlenky. Na chvíli zavládlo ticho, ale já věděl, že Goldie pracuje mozek
na plné obrátky stejně jako mně. „Ať už myslíš na cokoli, řekni to nahlas,“
řekl jsem a zadíval se na ni. Koutkem oka se na mě podívala.
„Proč mám dojem, že se chystáš udělat nějakou pitomost?“
„Z čeho tak usuzuješ?“
„Z toho výrazu ve tvých očích. Z toho neovladatelného hněvu.“
„Takže zabít toho, kdo tohle Beau provedl, je pitomost?“ zeptal jsem se
a snažil se ovládat. „Toho, kdo zabil mé nenarozené dítě?“
„Tak jsem to nemyslela.“
„Tak jak jsi to do prdele myslela?“ vyhrkl jsem. „A radím ti, abys volila
slova moudře, Goldie.“
„Nikdo neví, kdo jsi.“
„Medvěd ano.“
„Ví, jak vypadáš. Kde bydlíš. Ale neví, kdo jsi.“
„Takže?“
„Takže znova, proč mám nepříjemný pocit, že se o tom co nevidět dozví
každý sráč v tomhle městě?“
A když ano, tak co? To jsem zrovna v tu chvíli řešit nedokázal. Opatrně
jsem položil Beau ruku zas na postel a vstal. „Jdu se vychcat.“ A opláchnout
si rudý obličej. „Dávej na ni pozor.“ Otevřel jsem dveře a kývl na Lawrence
sedícího na židli na chodbě, že už může dovnitř. Byl tam v cuku letu,
nejspíš se bál, abych si to nerozmyslel. Oliver Burrows se nicméně dál
rozumně držel stranou. „Ty můžeš odejít,“ oznámil jsem mu chladným
hlasem.
„Jen přes mou mrtvolu.“
Popošel jsem k němu. „To se dá zařídit.“
„Kdo jsi? Kde je Dexter?“
„Jsi tady jako její ex, co o ni má strach, nebo jako agent FBI?“ zeptal jsem
se a došel až nebezpečně blízko. „Zapomeň na to, kdo jsem nebo co dělám.
Dexter zabil Jaz Hayleyovou. Tak táhni a zaměř se na to.“ Pak jsem se otočil
ke Goldie. „Nevystrčíš paty z pokoje.“
„Půjdu s tebou,“ ozval se Otto a odstrčil se od stěny.
„Ne, ty budeš hlídat dveře.“
„Naser si, Jamesi. Jdu s tebou.“
Stiskl jsem rty k sobě. „Neřekl jsem to kurva snad dost jasně? Hlídej ty
zasraný dveře, Otto.“
 Otto se vmžiku ocitl přímo u mě, a ať se propadnu, zaskočil mě. Což
znamenalo, že mě snadno přimáčkl ke zdi a přiblížil svůj prošpikovaný
obličej těsně ke mně. „Nestrávil jsem celý roky snahou chránit ti prdel, jen
aby ses totálně přestal ovládat na posranejch záchodech v nějakým
posraným špitále. Slyšíš mě? Je tady Goldie. Holka je v bezpečí. A já jdu
na ty pitomý záchody s tebou. A když ti řeknu, že ti ho při chcaní budu
držet já, protože je to tak bezpečnější, tak mi to kurva dovolíš. Vyjádřil jsem
se dost jasně já?“
No do prdele. „Naprosto,“ hlesl jsem a Otto mě pustil a odstrčil. Pak se
narovnal. Byl vystresovaný. Ještě nikdy jsem se mu neocitl na mušce
a v budoucnu se tomu rozhodně hodlám vyhnout.
„Dobře,“ přikývl. „Tak jdem.“
„Co jste sakra zač, lidi?“ třeštil na nás oči Ollie, zatímco couval chodbou
pryč.
„Šílenci,“ zabručel Otto, odkráčel a nechal mě klusat za sebou. Držel jsem
se pár kroků za ním, abych mu nechal dost prostoru. „Pohni sebou, sakra,“
zavrčel nabroušeně.
Otevřel mi dveře na záchody a okouněl stranou, zatímco jsem se šel
vymočit. Celé tělo jsem měl ztěžklé stresem. Rozepnul jsem si poklopec.
„Chceš mi ho podržet?“ prohodil jsem a zvedl obočí. Otto se zastavil
a probodl mě vražedným pohledem. A já měl pocit, že uběhla snad věčnost
od chvíle, kdy mě naposledy něco pobavilo.
Když jsem skončil, umyl jsem si ruce a zamířili jsme mlčky zpět. Naše
kroky rytmicky duněly chodbou. Čím blíž jsem byl k Beau, tím uvolněněji
jsem se cítil. Ale než jsem se dostal až ke dveřím, zazvonil mi telefon.
Vytáhl jsem ho z kapsy a podíval se na displej. „Tohle musím vzít,“ zavrčel
jsem a sedl si na jednu z nepohodlných plastových židlí v čekárně. „Spittle.“
„Beau Hayleyová.“
„Co s ní?“
„Byla viděna, jak v Butlerově autě odjíždí z místa činu vraždy agenta
Butlera a dvou policistů. Našlo se ohořelé. Nechceš mi něco vysvětlit?“
„Navzdory tomu, že jste v důchodu, máte pořád dost blízko k čerstvým
policejním novinkám, Spittle.“
Spittle se zasmál. „Do hajzlu s mým životem. Dostal jsi můj vzkaz?“
„Ten o tom, že se s vámi mám sejít?“ opáčil jsem. Zjistil jsem, že zatínám
pěsti. „Co na významu slova enigma vám uniká?“ O co mu jde? To nevím,
ale jestli o Spittleovi něco vím, pak to, že se mu nedá věřit. Přesto může být
užitečný. Dokud ho nezabiju.
Zavěsil jsem, opřel se dlaněmi o kolena a z posledních sil vstal. Pak jsem
vešel do pokoje a zůstal stát jako přimrazený, když jsem u postele Beau
spatřil nějakého muže. Toma Hayleyho.
„Jak se to sakra stalo?“ otázal se mě a nikoho jiného Beauin otec nadutě.
Měl štěstí, že jsem šetřil silami, jinak bych jeho hlavou vysklil nejbližší okno.
Když nedostal žádnou odpověď ze mě, zadíval se na Lawrence, který jen
potřásl hlavou a znovu se mu rozechvěl ret. „Chci odpovědi!“ zařval, vytáhl
telefon a vytočil nějaké číslo. Pak chvíli pochodoval sem a tam, než zaklel
a zase zavěsil. „K čemu sakra je mít policajta v rodině, když se mu v případě
nouze člověk nedovolá? Kde je sakra Dexter?“
Tomu jsem se nahlas zasmál. Nechtěl jsem, když ten pitomec byl opravdu
k smíchu. „Navrhuju, abyste si dal kávu a trochu se uklidnil,“ varoval jsem
ho a on sebou dotčeně trhl.
„Co prosím?“
Pomalu jsem se rozešel kupředu a on začal couvat. Potřeboval jsem ten
bezbřehý vztek nějak vybít a zdálo se, že můj boxovací pytel právě dorazil.
Goldie mi zastoupila cestu. Ani nemusela nic říkat. Její pohled mluvil
za vše. Ne tady. Ne teď.
„Běžte si dát kávu,“ poručil jsem mu, zatímco jsem se díval Goldie do očí.
„S kým si sakra myslíš, že mluvíš?“
Zpražil jsem ho vražedným pohledem. „Běžte si dát tu podělanou kávu,
pane Hayley.“
Zjevně jsem měl vražedné úmysly vepsané ve tváři, protože couvl a hodil
pohledem po Goldie i Ottovi. „Ale vrátím se,“ prohlásil a sebejistě vypjal
hruď, než s prásknutím dveří odešel.
„Nepouštějte ho sem, nebo ho zabiju.“
Goldie přikývla a mrkla na Otta stojícího za mnou, který rychle odešel,
aby mou kořist udržel v bezpečné vzdálenosti. Já se vrátil k posteli, sedl si
a znovu chytil Beau za ruku. „Nechte mě,“ zašeptal jsem, opřel si hlavu
o matraci a zavřel oči. Byl jsem zničený. Vyčerpaný. Potřeboval jsem jenom
chvilku ticha. Ticha a klidu.
Nechal jsem se uspat hypnotickým zvukem srdečního monitoru.
 A začaly mě pronásledovat živé obrazy smrti a krve.
Když se zavřely dveře, vyskočil jsem a ohlédl se. Zjistil jsem, že do pokoje
vešla sestra. Omluvně zvedla ruku, že mě vzbudila. „Čas na léky proti
bolesti.“ Postavila se k posteli z druhé strany a začala manipulovat
s Beauinou kanylou. Podíval jsem se na hodinky. Usnul jsem jen na deset
minut.
„Ruska?“ zeptal jsem se. V jejím hlase jsem rozpoznal zbytky přízvuku.
Usmála se. „Jsem ve Státech už dvacet let a pořád je to poznat.“
Díval jsem se, jak se snaží kanylu odzátkovat. Hrozně se jí třásly ruce.
V hlavě jsem se vrátil do doby teprve před půl hodinou. Do chvíle, kdy
Beau vstříkla do žil mor um jiná sestra. Zadíval jsem se na tuhle. „Kde je
Vera?“
Sestra zaváhala. „Má pauzu,“ odpověděla, aniž by se na mě podívala.
Znovu jsem se zaměřil na její roztřesené ruce. „Není vám nic?“
Zasmála se. „Ne, jsem jen nešika.“
„To nejspíš proto, že nemáte nejmenší ponětí, co děláte,“ řekl jsem, pustil
Beauinu ruku, rychle vstal, vytáhl zbraň a namířil ji na druhou stranu
postele. „Polož tu stříkačku.“
Ihned ji pustila a s vytřeštěnýma očima začala couvat ke stěně s rukama
nad hlavou. „Pane, prosím,“ zvolala vyděšeně a roztřásla se ještě víc.
„Kdo sakra jsi?“
„Sestra,“ vyhrkla, ukázala na jmenovku a rychle zas zvedla ruce nad
hlavu. „Prosím, pane, přišla jsem jen dělat svou práci.“
Vtom se dveře za mnou rozletěly a zjevili se v nich Goldie a Otto. Oba se
zděsili, když to viděli. „Co blbneš, Kele?“ vyhrkl Otto a zacukalo mu
v rukou, jako by si nebyl jistý, jestli by měl taky vytasit zbraň, nebo ne.
Popravdě řečeno, sám jsem nevěděl. Hlavu jsem měl totálně v prdeli
a nedokázal jsem se soustředit, protože mi mozek pořád ještě zatemňovalo
vyčerpání.
„Ukážu vám doklady,“ začala trhaně kývat hlavou sestra.
Zamrkal jsem, polkl a snažil se vrátit k rozumu. „Do toho.“
„Jistě, ano, ukážu vám je.“ S tím sáhla ke kapse a já se začal uvolňovat.
Jenže pak jsem si všiml, že v jejím pohledu se něco změnilo. Změnila
i postoj a rukou mířila spíš než ke kalhotám na záda.
„Kele!“ zařval Otto.
 Zavřel jsem jedno oko, zamířil, stiskl spoušť a ona odletěla ke stěně,
po níž se svezla na zem. Začala výt a řvát a mlít rusky něco, čemu jsem
nerozuměl.
„Do prdele,“ vydechl jsem, obešel postel, došel k ní, popadl ji za uniformu
a zvedl si ji až k obličeji. „Kdo tě kurva poslal?“
Něco zavrčela a plivla mi do tváře.
Tak jsem jí vpravil kulku mezi oči. Ozvěna výstřelu jako by se táhla
donekonečna. Pomalu jsem vstal a podíval se na Goldie, která hlídala
u dveří, aby se nikdo nedostal dovnitř. Otto jen zíral. Prostě na tu mrtvou
ženskou na podlaze jen zíral. „Uzavřeme sázky na to, kdo ji poslal,“ hlesl
jsem. Takže Sandy možná nebyl v té továrně, kde jsem poslal k čertu půl
tuctu Rusáků.
„Já ji pustil dovnitř,“ zamumlal Otto. „Do prdele, já jsem ji pustil dovnitř,“
zopakoval a zajel si rukou do vlasů. „Kurva!“
Už toho bylo dost.
Čas na přemýšlení skončil. Vytáhl jsem telefon a vytočil číslo.
„Co to děláš, Kele?“ vyhrkla Goldie.
„Dostanu Beau odsud pryč.“ Došel jsem k posteli a zadíval se na její
nehybnou, nepřítomnou tvář. Najednou jsem si uvědomil, proč jsem tu
ženu ležící na posteli nemohl poznat. Nejenom proto, že vypadala bledá
jako smrt. I proto, že působila klidně. Udělal bych cokoli, abych na její tváři
ten výraz udržel, ale i skrz zmatek v hlavě a bolestnou agónii jsem pochopil
jedno. Nedokážu to. Nedokážu se starat o ni a současně zabít nepřítele.
Nedokážu to ani s Ottem a Goldie po boku. To riziko bylo příliš velké.
Poprvé v životě budu muset postupovat jinak.
Což znamená odhalit, kdo jsem.
Hovor se spojil a z telefonu se ozvalo Spittleovo obezřetné haló. „Sežeňte
mi doktora. Toho nejlepšího,“ poručil jsem mu.
„A co za to?“ opáčil a já zaťal zuby. Ale… Beau.
„Co chcete?“
Spittle chvíli mlčel, z čehož jsem usoudil, že se chystá vyslovit nějaký dost
kolosální požadavek.
„Mluvte, Spittle.“
Nadechl se a dodal si odvahy.
„Chci, abys zabil Brada Blacka.“
Kapitola 65
BEAU

Duhy a sluneční zář, úsměvy a spokojenost. Netušila jsem, kde jsem, ale
nechtěla jsem odtud už nikdy odejít.
Žádná bolest, temnota ani vztek.
Až na to, že… ani žádný James.
To samo o sobě mi stačilo, abych začala od lákavého světla couvat.
A jakmile jsem to udělala, začala mi v břiše růst bolest. Temnota začala halit
světlo. A můj úsměv se začal vytrácet.
Znenadání jsem otevřela oči a nadechla se. Vzduch mě pálil v plicích.
Neviděla jsem. Nedokázala jsem se soustředit. Nemohla jsem dýchat.
Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem pohnout žádnou částí těla.
„Beau?“ někdo začal opakovat moje jméno, pořád dokola. „Beau, Beau,
Beau.“
Někdo uchopil mou tvář do dlaní. Přestala jsem těkat zdivočelýma očima.
„Beau, lásko, podívej se na mě. Podívej se na mě.“
Zamrkala jsem ve snaze zaostřit rozmazaný pohled. Strašně moc jsem se
snažila. Vidět ho. Ale kde je? Slyším ho. Cítím ho. Ale nevidím ho.
„Jamesi?“ zachroptěla jsem a vší silou se pokusila zvednout. „Nemůžu se
pohnout. Nevidím tě.“ Zmocnila se mě panika. Moje tělo mě
neposlouchalo, neřídilo se instrukcemi.
„Jsem tady.“
„Kde?“ zařvala jsem. Měla jsem sucho v krku. „Kde jsi?“ Vezměte mě
zpátky k tomu světlu. Vezměte mě zpátky k těm duhám a slunečnímu svitu.
Bolest a temnotu jde snášet, jen když je tady, a on tady není. „Jamesi!“
Trhla jsem sebou na posteli a zase ztuhla, protože mi tělem projela
nesnesitelná bolest. Vykřikla jsem a zoufale se snažila agónii umenšit tím,
že se sama zmenším, stočím do klubíčka. Jenže jsem se nemohla hnout.
„Nemůžu se hýbat!“
„Klid, no tak, klid.“
Zase se ozval. Mluvil, ale neukazoval se.
Enigma.
Kapitola 66
JAMES

Kývl jsem na doktora. Přistoupil k ní a píchl jí něco dalšího na uklidnění.

Nevěděl jsem, kolikrát mu můžu dovolit to udělat. Uspat ji. Oddálit její
probuzení. Oddálit chvíli, kdy jí budu muset říct, že jsme přišli o dítě. Že
Dexter zmizel beze stopy. Že muž odpovědný za smrt její matky je pořád
někde na svobodě. Že Nathan Butler je po smrti.
Beau se ihned zklidnila. Položil jsem jí ruku podél těla a upravil jí peřinu.
Pak jsem obrátil pozornost zase k telefonu.

Můžeme.
„V pohodě?“ zeptal jsem se Goldie a ta přikývla, uvelebila se v křesle
a zahleděla se na spící Beau. „Zavolej, kdyby se cokoli změnilo.“
„Je zcela stabilizovaná, pane Kelly,“ řekl doktor, uhlazený důchodce,
který rád přišel vypomoct. „Klid jen pomůže jejímu zotavení.“
„Díky, doktore,“ hlesl jsem a vyšel z hotelového pokoje. Z pitomého
hotelového pokoje. Venku se ke mně připojil neskutečně mrzutý Otto.
„Kele, proč mi kurva neřekneš, co máš v plánu?“ zabručel.
Kdybych Ottovi řekl, co děláme a kam jdeme, vrazil by mi hlaveň svého
glocku mezi oči dřív, než bych se dostal k podrobnostem. „Protože se ti to
nebude líbit,“ odpověděl jsem a odhodlaně šel dál.
„Nelíbí se mi vůbec nic z týhle debilní situace, do který jsme se dostali
jenom proto, žes nedokázal udržet svoji zvědavost na uzdě.“
„Jdi do hajzlu, Otto. Víš stejně dobře jako já, že Beau byla klíčem k tomu,
abychom tohle ukončili.“ Doslova.
„Tak kam jdeme?“
„Do pekla.“
Otto se zasmál. „Tam jsem ctěnej štamgast, ty pitomče.“
Svalovec u vstupu odepnul sametový provaz a pustil nás dovnitř. Zatímco
jsme kráčeli chodbou, dunivá hudba sílila, až nás obklopily rytmy skladby
Fired Up. Rozhlédl jsem se po velkém tmavém prostoru s cihlovými stěnami
ozářeném blikajícími stroboskopy. Na parketu i u baru se tlačily spousty lidí.
 A na pódiu uprostřed se svíjely striptérky.
„Tohle beru,“ řekl Otto s pohledem přilepeným k pódiu. „Tohle není
peklo, brácho.“
„Tak si to užij, ty prasáku,“ zamumlal jsem a zamířil ke kovovému
schodišti po pravé straně. Cestou nahoru jsem bral schody po dvou.
Proklestil jsem si cestu k zábradlí, opřel se o něj a pozoroval dění v klubu.
V klubu Brada Blacka.
„Na co si to hraješ, do prdele?“ pustil se do mě Otto a stoupl si vedle mě.
„Nemůžeš mi jenom tak zmizet.“
„Jak dlouho ti trvalo, než sis všiml, že jsem pryč?“
„Dvě otočky okolo tyče.“
Tiše jsem se zasmál a dál se rozhlížel po klubu. „Tohle místo patří Bradu
Blackovi.“
On zaúpěl. „Takžes mě opravdu dovedl do pekla, ty pitomče. Co tady
kurva děláme?“
„Dostal jsem za úkol ho zabít.“
Otto se na mě překvapeně podíval. „Od koho?“
„Od Spittlea.“
„Proč?“
Zatraceně dobrá otázka. „Dělám na tom. Jdi se nějak zabavit,“ přikázal
jsem mu, a protože Otto ví, že radši zabíjím o samotě, odšoural se pryč.
Svoji nelibost ale skrýt nedokázal. A já věděl, že nebude daleko.
Odstrčil jsem se od zábradlí a dál se pozorně díval do všech stran. „Můžu
vám nabídnout, pane?“ zeptal se někdo a já se otočil doleva, kde se vedle
mě vznášel tác s panáky. Servírka, která ho držela, se usmála. „Na účet
podniku.“
Pobaveně jsem si odfrkl, vzal si skleničku, popíjel a rozhlížel se. Tak kde
jsi?
Neukázal se, a tak jsem se opřel zády o zábradlí a čekal. Trpělivě. Teď
musím být trpělivý, dobře si rozmyslet každý krok a postupovat moudře.
Konečně se vedle mě zjevil nějaký muž. Stoupl si k zábradlí a sledoval
dění v klubu. Ve svém klubu. Vypadal dobře, pěstěné tmavé vlasy, drahý
oblek. S naprostým klidem se napil. „Tebe jsem tu ještě neviděl,“ obrátil
ke mně prázdný pohled.
Podíval jsem se za něj a všiml si několika mužů v oblecích postávajících
okolo. „Hlídají tě?“
Ohlédl se přes rameno, ale jinak na moji otázku nereagoval. „Tak co jsi
zač a co děláš v mým klubu?“
„Moje jméno znát nepotřebuješ?“
„A co tu děláš?“
„Přišel jsem tě zabít.“
Black trochu vytřeštil oči a ztuhl. „Tak proč ještě dýchám?“
„Protože máš něco, co chci.“
„A to je co?“
Přejel jsem očima každého z šesti mužů držících se v blízkosti. Brad Black
si všiml, kam se dívám.
„Z týhle hry už jsem venku,“ řekl a ukázal skleničkou skotské na svůj
klub.
„Někdo tě do ní vrátil.“
On maličko zaváhal a upřeně se na mě zadíval. „A proč bych tě měl
poslouchat?“
„Protože chceš dál žít,“ odvětil jsem tiše, ale tak, aby mě i přes dunivou
hudbu ještě slyšel.
Přikývl. Pomalu a ostražitě. „Pojďme ke mně.“ Otočil se a vyrazil. Jeho
muži za ním.
Otta jsem zahlédl u baru, odkud mě sledoval. Nabručená nálada ho
neopustila. Kývl jsem na něj a šel za Bradem Blackem. Jeho muži
do kanceláře nešli, čekali venku, takže jsem musel projít mezi nimi, přímo
jim na očích. Zavřel jsem dveře a Brad zamířil k baru a dolil si skotskou.
„Posaď se,“ vybídl mě. Usadil se za stolem, já si sedl do křesla a položil
netknutý drink na stůl. „Ty nepiješ?“
„Dneska ne.“
On mírně pokýval hlavou a přihnul si ze své sklenice. „Kdo tě poslal mě
zabít?“
„Společný známý,“ řekl jsem a usmál se Bradovu pozdviženému obočí.
Začínal jsem si to užívat. „Spittle.“
„Ten kretén?“ zasmál se tiše. „A tys odmítl?“
„Ne, souhlasil jsem. Kdybych odmítl, ten slizoun by se odplazil někam
pod kámen. Navíc jsem od něj něco nutně potřeboval.“
„Co?“
„Doktora.“
 „Jsi nemocnej?“
„Ne, moji přítelkyni postřelili.“
On se zastavil se sklenicí u rtů. „Ty máš přítelkyni?“ zeptal se posměšně.
„A proč by sis teda vybíral jednu z těchhle, když…“ Odmlčel se a já čekal,
až mu to dojde. „No to mě poser, ty jsi tady kvůli ní.“ Zasmál se a otřel si
čelo. „Víš, můj strejda vždycky říkával, nepouštěj si holky k srdci. Jenom
do postele.“ Pozvedl sklenici, jako kdyby bylo co oslavovat. „Jeho vlastní
syn ho neposlechl a teď je po něm. Kvůli ženský. Na zdraví.“ Obrátil obsah
sklenice do sebe a udeřil s ní o stůl.
„Brit,“ řekl jsem tiše a bedlivě při tom Brada sledoval. „Danny Black.
Zabiják s andělskou tváří.“
„Mrtvej kvůli ženský. Vypadá to, že máš nakročeno stejně, kamaráde.“
„Já mám nakročeno jenom jedním směrem – pryč z města, jakmile zabiju
Medvěda a všechny jeho muže.“
„A mě potřebuješ kvůli…?“
„Útočišti.“
„Chceš svou holku ukrýt někde v bezpečí, zatímco se vydáš na vražednou
misi?“ ušklíbl se.
„Něco na ten způsob.“
Brad přikývl a zamyšleně přimhouřil oči. „Náhodou mám jedno perfektní
místo.“
„To doufám, protože moje vražedná mise pomůže nám všem.“ Pomalu
jsem vstal a Brad se usmál. Musel mít pocit, že všechny jeho modlitby byly
vyslyšeny. Zbaví se všech potenciálních hrozeb. Zbaví se Spittlea. „Tak
dohodnuto?“
Podal mi přes stůl ruku a já ji přijal. „Jak ti mám říkat?“ zeptal se trochu
roztřeseně. Věděl to. Jistě že to věděl. A moudře se rozhodl udělat si ze mě
spojence, ne nepřítele.
„To záleží. Jako spojenci, nebo jako nepříteli?“
„Spojenci.“
„James.“
„A nepříteli?“ Chtěl, abych to vyslovil. Abych to potvrdil.
„To bys byl hloupý.“ Stáhl jsem ruku. „A já vím, že ty nejsi hloupý.“
Naklonil jsem hlavu na stranu a on roztáhl svůj úlisný úsměv. „Ozvu se.“
Došel jsem ke dveřím a ještě se krátce zastavil. „Můžeš vyřídit Britovi, že
nemá zač.“
 Ohlédl jsem se a spatřil vytřeštěné oči a otevřenou pusu. „Co to kurva
meleš? Brit je mrtvej.“
„Vážně?“
Blackovi strnuly všechny svaly v obličeji a na tváři mu pulzovala žíla. „Je.
Mrtvej.“
Já zamyšleně přikývl a sledoval jeho tiché běsnění. „Vážně je?“ zeptal jsem
se tiše, odvrátil se a otevřel dveře.
„Zavři ty pitomý dveře.“
Uslyšel jsem nezaměnitelné cvaknutí pojistky pistole a zastavil se. Se
samolibým úsměvem jsem zavřel dveře a otočil se čelem k němu. On
mezitím vstal. „Co víš?“ zeptal se.
„Vím, že Spittle moc mluví.“
„A co říkal?“
„Jenom pár drobností, které ale dávají dohromady dost jasný obraz.“
„Jako třeba?“
„Časy. Přitomný a minulý. Spittle se v nich trochu zamotal. Na tvém místě
bych se sám sebe ptal, s kým ještě se zapletl a proč chce moji smrt.“
Vzal jsem za kliku, vycouval z kanceláře a nechal Brada Blacka, ať trochu
přemýšlí o tom, co jsem mu právě prozradil. „Můžeš mi poslat esemeskou
adresu, kam mám svoji přítelkyni odvézt.“
„Nemám tvý číslo,“ řekl, právě když mu v kapse začal vyzvánět telefon.
Vytáhl ho, podíval se nejdřív na obrazovku a pak s nevěřícným pohledem
na mě.
„Rád jsem tě poznal, Brade.“ Zavřel jsem za sebou dveře a vykročil.
Za okamžik se ke mně připojil ostražitý Otto.
„Co se to tu kurva děje?“ zeptal se.
Já se upřeně díval před sebe. Pořád před sebe, protože jestli se teď
ohlédnu, ztratím pozornost. A já pozornost potřebuju.
„Právě jsem někoho vzkřísil z mrtvých.“
Kapitola 67
JAMES

Na dané adrese stála ohromná vila. Beau zůstávala v klidu. Žádné další
epizody, žádný větší neklid, žádná potřeba další medikace. Ujistil jsem se,
že si doktor uvědomuje, že se jedná o práci na plný úvazek do doby, než se
Beau zcela zotaví. Nijak se tomu nebránil. Udělal jsem mu laskavost.
Z hlediska času i peněz.
Opustil jsem přepychový, poněkud přeplácaný pokoj, zavřel za sebou
těžké vyřezávané dřevěné dveře a vydal se chodbou plnou dveří, mezi
nimiž visely abstraktní obrazy. Goldie a Otto už na mě čekali.
„Nelíbí se mi tu,“ zamručel Otto.
„Proč? Protože tvůj prošpikovaný vousatý ksicht se mezi tuhle parádu
nehodí?“ zasmála se Goldie.
Otto protáhl obličej a zadíval se do chodby. „A kde to vlastně jsme?“
Nechal jsem je tam a kývl na Ringa, chlapíka, který tu na nás před pár
hodinami čekal. Takový slizoun s nosem větším než celý můj dům a pletí
posetou více krátery, než kolik jich je na Měsíci. Zabručel a kývl nazpátek.
Goldie se na něj úkosem podívala.
„Do jediný nosní dírky by se mu vešlo celý Miami,“ zavrčela, když jsme
scházeli po mramorovém schodišti do haly.
„Budu dělat, že jsem to neslyšel, protože jsi holka,“ zavolal na ni Ringo
s pokerovým výrazem ve tváři.
Goldie se na schodech zastavila a probodla ho vražedným pohledem.
Ringo na ni jen mrkl. To bylo to nejhorší, co mohl udělat.
„Co jsou všichni ti chlapi zač?“ zeptala se a přejela pohledem muže
rozestavěné v rozích.
Muži. Muži, které potřebujeme. Přežít ve vražedném světě jen s Goldie
a Ottem za zády bylo snadné. Ale teď máme příliš mnoho nepřátel. A už tu
nejsme jen my tři. K vítězství v téhle válce budu potřebovat armádu. A tak
jsem si ji našel.
„Kde je Lawrence?“ Bylo mi jasné, že jakmile se Beau probudí, začne se
po něm ptát. Musel jsem ho vzít s námi. Nejenom proto, že byl totálně
na dně. Ale i kvůli Beau.
 „Vybaluje si ve svém pokoji.“
Dole pod schody jsem po vyzvání zahnul doprava a došel k dalším
dřevěným vyřezávaným dvoukřídlým dveřím. Teď to přijde.
Zachoval jsem se zdvořile a zaklepal jsem. Jenže jsem uvnitř nenašel toho,
koho jsem čekal. Spittle vyplašeně zvedl oči a pořádně si mě prohlédl. „Co
jsi zač, ty zmetku?“
Mohl jsem se jen usmát. „Opatrně,“ zamručel jsem. „Copak jsi neslyšel, že
kdo se mi podívá do očí, ten se na místě promění v prach?“
Spittle se zamračil. A pak jako by mu vypověděly službu všechny svaly
v těle a zatvářil se sklesle. „Do prdele, to ne.“
Zamířil jsem k pohovce a posadil se, zatímco Otto vešel dovnitř za mnou,
zavřel dveře a spolu s Goldie zaujali pozice. „Není příjemné přiřadit si
ke jménu také tvář?“ nadhodil jsem. Spittle si přihnul, a pořádně, ze své
sklenky. Naklonil jsem hlavu na stranu. „Jsi nervózní, Spittle?“
Spittle se nejistě zasmál. „Kriste, sedím v Britově bývalým sídle s dalším
vražedným Britem. Co myslíš?“ vyhrkl, vstal a začal pochodovat tam a zpět,
přičemž neustále usrkával skotskou.
Cítil jsem, jak na mě Otto zírá, tak jsem se na něj přísně ohlédl. Jen
nevěřícně potřásl hlavou. „Co sakra děláme v baráku mrtvýho šéfa
podsvětí?“ zeptal se.
Neodpověděl jsem mu. Však se to brzy dozví. Obrátil jsem pozornost zpět
k pochodujícímu Spittleovi a chvíli se díval, jak chodí k oknu a zase zpátky,
než mě to začalo nudit. „Posadil by ses sakra?“ zavrčel jsem ostře. Vmžiku
byl na druhé straně pokoje a seděl na pohovce.
„Takže jsi…?“ zakoktal se. „Zabil jsi…?“
„Zabil jsem Brada Blacka?“ pomohl jsem mu. „Ano. Je stejně mrtvý jako
Brit.“
Spittle se s vytřeštěnýma očima zvedl. „Myslím, že je načase, abych šel.“
„Sedni si, kurva!“ zařval jsem a zaryl prsty do polštářku na gauči, abych se
udržel. Spittle zas spadl na zadek. Právě v okamžiku, kdy se dveře otevřely
a zjevil se v nich nějaký muž, dost mladý, s tmavýma očima, které ostře
kontrastovaly s jeho plavými vlasy. „Nolane,“ ozval se Spittle a zase vstal,
nejspíš z úcty, protože jsem mu právě poručil, aby seděl.
„Díky, žes přišel, Spittle,“ řekl ten chlap, Nolan, a začal si mě prohlížet,
přičemž maličko roztáhl širokou hruď. „A jak říkají vám?“ zeptal se
s ironickým úsměvem na tváři. Slyšel jsem, jak Otto nesouhlasně zabručel,
a zvedl oči v sloup.
Vstal jsem a opět se zachoval zdvořile. Přestože to byl teprve mladíček,
odhadl jsem ho na dvacet a něco, pracoval pro Brada Blacka. A to muselo
mít svůj důvod. „James,“ představil jsem se a podal jsem mu ruku.
Nolan došel ke mně a potřásl mi s ní, aniž by mě přestal hodnotit.
„Odpovídá všechno vašim očekáváním?“ zeptal se a ukázal kolem sebe
na dům.
„Ano, díky.“
„Vaše dívka tu bude v bezpečí.“ Jakmile to vyslovil, ve dveřích se zjevili
další dva muži, Ringo a ještě jeden, se kterým jsem se zatím neseznámil.
A mezi nimi se zjevil ještě někdo. Jakási žena. Žena ve středním věku
s přátelskou tváří a hřejivým úsměvem. „A bude o ni dobře postaráno,“
dodal Nolan a vstřícně se usmál na onu ženu. „Tohle je Esther.“
Esther ke mně přišla a podala mi ruku. „Danny Black byl můj syn.“ Její
britský přízvuk byl stejně jemný jako její rysy. Byl můj syn. „Cokoli budete
potřebovat, stačí říct.“
„Děkuji vám.“
„Angličan,“ poznamenala a opravdu spokojeně se usmála. „Zdá se, že
přebíráme vládu nad Miami.“
„My?“
Stiskla rty, ale usmívat se nepřestala. „Jak vám mám říkat?“
„Enigma,“ vyhrkl Spittle a my se na něj všichni se zájmem ohlédli. „Proč
v takový společnosti všichni zůstáváte tak zatraceně v klidu?“
„Už zase ses nějak moc rychle zorientoval, ne?“ podotkl Nolan a zpražil
ho pohledem, který říkal, že je jen hnusná sračka a všichni to víme.
„Vsadím se, žes myslel, že jsem tě sem pozval, abys nám pomohl vypátrat
Bradova vraha.“
Brad zvedl svou sklenku a dopil ji na jediný lok. „Bingo,“ potvrdil, svezl se
zpátky na gauč a začal mávat prázdnou sklenkou ve vzduchu. „Copak to
není ten důvod?“
Esther se otočila k odchodu. „Půjdu se podívat na vaši slečnu.“
Slečnu. V duchu jsem se usmál. Ne Beau. „Díky.“ Měl jsem dojem, že
jsem ještě nikdy nepoděkoval tolikrát za tak krátkou dobu.
„Kurva, co se tady děje?“ zašeptal Otto, když ke mně přišel.
 „Jo, vysvětlení, prosím,“ ozvala se Goldie. „Mám pocit, jako bychom se
ocitli v domě Addamsovy rodiny.“
Vtom do pokoje nakráčel i Brad Black, a jakmile spatřil Spittlea na gauči,
zastavil se a radostně zvedl paže. „Spittle, kamaráde, hádej co?“
„Co?“
Brad se dokonale škodolibě zazubil. „Nejsem mrtvej.“
Spittle jako by se scvrkl. „Takže předpokládám, žes mě sem nalákal, abys
zabil mě.“
Brad zamířil ke stolu na druhé straně pokoje, ale než aby si vzal židli
odtamtud, přitáhl si s sebou tu, která stála u dveří, otočil ji a posadil se.
Všiml si, že ho se zájmem pozoruju, nicméně si zachoval smrtelně vážný
výraz, když obrátil svou plnou pozornost ke Spittleovi. „Takže tys poslal
Enigmu, aby mě zabil. To ses mě hluboce dotkl, Spittle. Po tom všem, co
jsem pro tebe udělal.“
„Udělals mi ze života tak akorát zasraný peklo, to je celý.“
„Čekal jsem, že budeš víc škemrat,“ zasmál se Brad. „Tak, teď nám řekni
něco o Medvědovi.“
„Co s ním?“
„Jak moc se přátelíte?“
„S medvědy se nikdo nepřátelí.“
„No,“ nadhodil Brad a opřel si kotník o koleno, „to záleží na medvědovi,“
řekl. „Ale když už chce být člověk medvěd, tak ať je to grizzly, ne?“ zadíval
se na Spittlea zářivě, ale ten sebou začal škubat. Opravdu škubat. Pak
protočil oči a zkroutil obličej. A potom se celkem dramaticky zřítil tváří
k zemi na koberec, zatímco mu cukalo celé tělo.
Zíral jsem na něj stejně jako všichni ostatní. Pár minut nikdo neřekl ani
slovo a všichni se jen dívali, jak se svíjí. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím.
„Odneste ho,“ poručil Brad. Nolan k němu ihned došel a jeho svalnaté
tělo se připravilo odtáhnout malého podsaditého Spittlea. „Co s ním
uděláme, rozhodnu až jindy.“
Nolan Spittlea nevzal za nohy. Chytil ho za hlavu a začal ho ostrými
krátkým cuky tahat za sebou. „Do prdele!“ zařval Spittle a převalil se
na záda. „To v sobě nemáte ani kouska lidskosti? Selhalo mi srdce, kurva!“
„Selhal ti mozek, Spittle,“ zasyčel Brad a vstal ze židle. „Trochu jako když
jsi přikázal Enigmě, aby mě zabil.“
„Byl jsem zahnaný do kouta,“ hájil se Spittle. „Co jinýho jsem měl kurva
dělat?“
„Zahnal ses do kouta sám, když sis pustil tu svou velkou tlustou pusu
na špacír.“
„Vždyť po mně jdou zabijáci ze všech stran.“
„Snažil ses zachránit si tu svou zkorumpovanou prdel, ty hajzle,“ mávl
Brad netrpělivě rukou. „Odneste tu svini pryč, než mu zabodnu nůž
do krku.“
Usmál jsem se. Brad ho nezabije. Nedostal k tomu rozkaz.
Mrkl jsem na Goldie a na Otta. Oba vypadali jako ryby na suchu –
naprosto zmateně sledovali, jak je Spittle tažen bez větší námahy pryč. Sám
jsem se cítil jako ryba na suchu. Jsem zvyklý dělat si věci po svém. Nejsem
žádný showman. Splním úkol a pokračuju dál.
Pak jsem se nad tím ale na chvíli zamyslel. Vlastně si lžu do kapsy.
Ve skutečnosti nejsem v ničem jiný než Brad Black. Ve skutečnosti jsem
největší showman ze všech. To, jakým způsobem zabíjím. Jak si s obětí
hraju. Jak zůstávám nepoznaný až do poslední chvíle, než je zabiju. To, jaké
uspokojení si odnáším z jejich výrazu, když pochopí, kdo jsem.
Brad si nalil další skleničku a posadil se na kraj pohovky. „Takže jaký máš
plán?“
„Zabíjet.“
„Co potřebuješ ode mě? Muže?“ zeptal se Brad, podíval se na Goldie
a zvedl obočí. Goldie zavrčela.
„Stačí slovo,“ varovala ho výhružně. „Stačí slovo a urvu ti toho tvýho
ptáka.“
„Teda, ta je parádní. Kouše?“
„Nekouše, sousta rovnou polyká.“
Brad se usmál tak, že to pro Goldie mohla být poslední kapka. „Prozatím
potřebuju jen bezpečné místo, kde se bude moct Beau zotavit.“ Zatímco já
budu spřádat plán. „A musíme najít tohohle chlapa,“ dodal jsem a Otto
plácl na stůl Bradovi pod nos Dexterovu fotku.
„Dexter Haynes. Policie Miami. Vzadu je číslo jeho poznávací značky.“
Brad přikývl a já odešel z pokoje nahoru za Beau. Doktor ji stále
pozoroval a Esther jí měnila povlečení. „To jste nemusela,“ řekl jsem, došel
k nim a zběžně se na Beau podíval. Vypadala pořád stejně. Ne hůř, ale ani
líp. Posmutněl jsem. Nikam se nehnu, dokud nebude zase na nohou, takže
smrt si na Medvěda bude muset ještě chvíli počkat.
„Je to moje specialita,“ řekla Esther a natřásla polštář do čistého povlaku.
„Převlékání postelí?“
„Zbytečné činnosti,“ usmála se, opatrně nazdvihla Beau hlavu, podložila ji
polštářem a pěkně ji uvelebila. „A je to.“ Pak posbírala pár věcí a obrátila se
na doktora: „Pojďte, pane doktore, mám v troubě buchty.“
Společně odešli, já se vděčně usmál a sedl si k Beau na postel. Pak jsem jí
stáhl peřinu z nohou a vzal ji za chodidlo. „Čas na cvičení, lásko,“ zašeptal
jsem, zvolna jí ohnul nohu v koleni a začal ji plynulým pohybem zvedat
nahoru a dolů, abych podpořil krevní oběh. Nahoru, natáhnout, skrčit,
dolů. Znovu a znovu, aspoň půl hodiny každou nohu. Celou dobu jsem se
na ni přitom díval.
Čekal.
Doufal.
Modlil se.
Kapitola 68
BEAU

Jdi pryč od toho světla. Jdi pryč od toho světla. Jdi pryč od toho světla.
Nebude svoboda. Nebude štěstí. Když do toho světla vejdu, nebude
James.
Ztuhla jsem, zaposlouchala se a čekala, až znovu ucítím jeho dotek. Má
kůže zoufale toužila po hřejivém teple. Po jediném teple, které jsem
dokázala snést. Nadechla jsem se nosem a zapátrala po jeho jedinečné vůni.
Tam.
A vzápětí se mi teplo, které jsem poznávala, rozlilo po kotníku. Má noha
se zvedla, natáhla a zase klesla.
Znovu a znovu.
Otevřela jsem oči a tiše vzlykla, když jsem nad sebou spatřila jeho
nádhernou, zmučenou tvář. Jenom pohled na něj mi vlil do nepoužitelného
těla sílu. Bolest byla pryč. Mohla jsem klidně dýchat. Viděla jsem jasně.
„Nemohla jsem tě najít,“ zamumlala jsem.
James vzdychl, naklonil se ke mně co nejblíž a nechal mě, abych ho
zdravou rukou objala. Nedokázala jsem zastavit slzy. Vsakovaly se mu
do trička. „Jsem tady,“ zašeptal. Jeho hlas. Už sám jeho hlas byl jako lék.
„Jsem tady.“ Pak se ode mě jemně odtáhl a snad celou věčnost na mě jen
zíral, zatímco si otíral slzy. Vypadal tak ustaraně. „Pamatuješ si, co se stalo,
Beau?“
Sklopila jsem zrak. Před vzpomínkami, které ve mně jeho otázka vyvolala,
bych raději utekla. „Dexter,“ hlesla jsem a spatřila před očima ten jeho
nepřátelský výraz vteřinu předtím, než zmizel dveřmi pryč. Ale na to, abych
si vybavila všechno, co se odehrálo, jsem neměla sílu. Ne teď.
Najednou jsem si připadala prázdná, ale tak nějak doslovněji. Hlouběji.
Podívala jsem se na břicho. Prázdné. „Už nejsem těhotná,“ hlesla jsem
a podívala se na něj. „Nebo snad ano?“
Napnuly se mu svaly na šíji. Dokázal jen zavrtět hlavou. Pocit prázdnoty
jako by se znásobil. Položila jsem hlavu na polštář a zadívala se do stropu.
James možná vypadal stejně smutně, jako jsem se cítila já, ale vnímala jsem
z něj i touhu po spravedlnosti. „Kde je Lawrence?“
„V bezpečí.“
„A Nath?“ podívala jsem se na něj a ihned mi bylo jasné, že Nath je
po smrti. Začala jsem přerývaně dýchat. I to mě bolelo. „A Dexter je pořád
někde tam venku?“
„Ano.“
„Co uděláš?“
„Zabiju ho.“
Přikývla jsem, smířená, protože co jiného jsem měla dělat? Zastavit ho?
Jamese by nezastavil ani ten nejsilnější přírodní živel. Můj vlastní strejda.
Muž, k němuž jsem celé roky vzhlížela. Byl svědkem mého utrpení.
Nespočítala bych, kolikrát mi před ústy držel papírový pytlík, když jsem se
propadla do nemilosrdného zhroucení. Držel mě za ruku. Povzbuzoval mě.
Klamal mě. Cítila jsem, jak se začínám třást vzteky. Zprudka jsem si otřela
oči a přiměla se ke klidu. Vztek mi teď k ničemu nebude. Jsem bezmocná.
K ničemu. Jamese bych tím jenom ještě víc naštvala a zdá se, že víc důvodů
k zlosti rozhodně nepotřebuje.
Dýchej, Beau. Chvilku trvalo, než jsem se dala dohromady a rozhlédla se
kolem sebe. Čekala jsem, že všude uvidím lékařské přístroje. Ale našla jsem
jen jeden jediný, hned vedle postele. V paži jsem měla zavedenou kanylu.
Čekala jsem, že spatřím ostré nemocniční světlo. Ale místo toho mi nad
hlavou visel bohatě zdobený zlatý lustr. Očekávala jsem nemocniční
lůžkoviny. A nahmatala luxusní přehoz v sytých podzimních barvách.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Po extravagantním přepychovém pokoji
a zastavila se pohledem u francouzského okna vedoucího na terasu.
„Kde to jsem?“ zeptala jsem se Jamese sedícího na okraji obří postele.
„Jsme v bezpečí.“
„Na to jsem se neptala.“ Sykla jsem a pokusila se posadit.
„Zatraceně, Beau, uklidni se,“ řekl, položil mi dlaně na ramena a zatlačil
mě zas dolů.
„Jsem v pohodě.“
„Pane na nebi, ženská, lehni si, zatraceně.“
Poslechla jsem, ale jen proto, že ta bolest byla neúnosná. „Jak dlouho jsem
byla mimo?“
„Týden.“
 „Týden?“ vyhrkla jsem zděšeně. Celý jeden týden? Vím, čeho je James
schopný během jedné hodiny. A měl celý týden na to, aby rozpoutal peklo
na zemi? „A kdes byl ty?“ zeptala jsem se. Hledat Dextera? Bože, a co
Lawrence? Ten se z toho zblázní.
„Tady. Pořád tady.“
Ohromeně jsem na něj zírala, ale v jeho očích jsem nezahlédla nic jiného
než upřímnost. Což ostře kontrastovalo s očima toho muže, kterého jsem
před časem poznala. „Uběhl celý týden, a tys nezabil ani jednoho jediného
člověka?“
Ironicky se pousmál. „Tenhle týden jsem zabil víc lidí než za celý život.“
Takže plánoval. Spřádal plán. „Kde to jsme, Jamesi?“ změnila jsem téma
a rozhlédla se.
„S tím si teď nedělej starosti,“ řekl, vstal, došel ke dveřím a otevřel je.
„Sežeň doktora,“ poručil. Viděla jsem, jak Goldie natahuje krk a snaží se
nakouknout dovnitř. Hledala mě. Vypadala ustaraně, dokud nezjistila, že
jsem vzhůru. Pak se usmála. Ale jen očima.
„Dobře, že jsi zpátky, Beau,“ zabručela. Tomu bych říkala projev
náklonnosti. Ale v odpověď jsem se zmohla jen na chabý úsměv.
James se za mnou vrátil a začal mi upravovat postel. Zdržoval. Odváděl
pozornost. Vyhýbal se. Chytila jsem ho za ruku a zastavila ho. „Tak kde to
jsme?“
„V bezpečí.“
„A kde to je, v bezpečí?“
„Na někoho, kdo se právě probral z týdenního kómatu, máš nějak moc
otázek.“
„A to jsem ještě ani nezačala,“ ujistila jsem ho. „Kde…“ Vtom se ozvalo
zaklepání na dveře a dovnitř vešel postarší muž ve tvídovém obleku
s prošedivělým vousem. „Kdo jste?“ vyhrkla jsem a zadívala se tázavě
na Jamese.
„Tohle je pan doktor, Beau,“ oznámil mi a otočil se k tomu postaršímu
pánovi. „Prohlédněte ji.“
„Jsem v pořádku.“
„Zmlkni, Beau,“ sykl James. Doktor se na nás poněkud nejistě zadíval.
„Poslouchejte mě,“ varoval ho James, tak se do toho rovnou pustil a začal
mě prohlížet. Opatrně mi stiskl břicho. Sykla jsem.
 „Dobře,“ zabručel James, došel ke stojanu, na němž byl zavěšený nějaký
vak s tekutinou, který přitáhl blíž k posteli, zatímco mi doktor měřil pulz.
„Musím vám jen vyprázdnit katetr,“ oznámil mi pak.
Katetr? Zadívala jsem se do stropu a zděšeně zavřela oči, abych unikla té
trapnosti. „Vyndejte mi ho,“ požádala jsem ho a vzápětí jsem ucítila, jak mi
sahá tam, kam by neměl. Nadechla jsem se a zadržela dech. Ucítila jsem
nepříjemný tlak na močový měchýř. A když jsem pak oči otevřela, viděla
jsem ho, jak mává ve vzduchu vakem s močí. „Můj bože,“ hlesla jsem
a pohledem Jamese prosila, aby mě před tím ponížením zachránil.
„Díky, doktore, dál už to zvládnu,“ řekl s něžným úsměvem. „Je
v pořádku.“
Doktor přikývl a spolu s vakem mé moči odešel. Povzdechla jsem si,
nadzvedla těžkou paži a spatřila novou sádru.
„Když jsi upadla, tak sis tu zlomeninu zas pochroumala,“ vysvětlil James.
„Jak dlouho budu nepoužitelná?“
James se lítostivě usmál, nalil mi trochu vody a posadil se na postel.
„Tady,“ řekl a namířil mi brčko do pusy, ale já si místo toho zkusila vzít
sklenici sama. Jenže on mi ji okamžitě vzal z dosahu. „Nech mě.“
„Zvládnu se napít, Jamesi.“ Nedovolím mu, aby se o mě takhle staral.
Nikdy.
„Beau,“ vydechl netrpělivě. Bylo mi to jedno. Takhle prostě nejsem
naprogramovaná. A on to ví. „Postřelili tě. Přišla jsi o…“ odmlčel se
a roztáhl nozdry. „Prostě mi dovol, abych se o tebe postaral, do hajzlu.“
Polkla jsem, a vědoma si děsivých přízraků v jeho očích, otevřela ústa.
Budu si muset vytáhnout hlavu z prdele a nechat ho dělat, co bude
potřebovat, aby se s tím vyrovnal. Dovolit mu se o mě starat. A zabíjet. Ale
co já? Co z tohohle dostane mě? Na bedrech mě už zase tíží váha celého
světa. Když jsem Jamese poznala, spadla ze mě. Byl pro mě útěchou. Jenže
najednou je svět ještě záhadnější. Nebezpečnější. Nenávistnější. A navíc
mám kromě ducha zlámané i tělo. Což znamená, že nějakou dobu se žádná
cesta do nicoty s Jamesem konat nebude. Žádná extáze. Žádné mysl
otupující požehnání.
Cucla jsem si z brčka, polkla a zamrkala, abych zaplašila slzy. Už žádné
slzy. Nebudu plakat. Bože, chtělo se mi plakat.
„Co takhle trochu slunce?“ navrhl James, poté co postavil sklenici vody
na stolek.
Už žádná tma.
Uslzeně jsem přikývla a James mi pomohl dovléct ztuhlé tělo na kraj
postele. Celou dobu jsem zatínala zuby a svaly ve snaze ovládnout bolest.
Dotkla jsem se chodidly koberce. I to samo o sobě bolelo. Dokonce se mi
trochu zatočila hlava – jen z toho, že jsem se posadila.
„Aj,“ hlesla jsem a zapotácela se.
„Dobře, špatný nápad.“
„Ne.“ Popadla jsem ho za paži. „Nebudu se tu válet v posteli a litovat se.“
Myslet na to, co jsem ztratila. Co se stalo. Jak se to stalo. Kdo to udělal.
„Potřebuju cítit slunce ve tvářích. Potřebuju duhu, Jamesi.“ K smrti mě to
dopalovalo, ale chvěl se mi hlas. Jakákoli duha byla ještě hodně daleko. To
jsem si uvědomovala.
James chápavě přikývl a pomohl mi na nohy. Celou dobu mě bedlivě
pozoroval, aby si všiml sebemenší známky toho, že bych mohla omdlít.
„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho, zvedla jednu nohu, udělala krok a opřela
se o jeho mohutné tělo. Jednou rukou mě chytil kolem pasu a druhou tlačil
stojan s infuzí. Zadívala jsem se k francouzskému oknu, do nádherné
zelené zahrady plné života. „Je překrásná.“
„Že ano?“ souhlasil a sám se do ní zahleděl. „Krása uprostřed takového
hnusu.“
Zvedla jsem k němu oči. Nemohla bych souhlasit víc. On je krása
uprostřed hnusu.
Došli jsme na terasu, kde stála sluneční lehátka a hned vedle další terasa.
Byl to hotel. Překrásný zámecký hotel.
„Počkej,“ řekl, posadil mě na lehátko a sedl si za mě, abych se mohla opřít
o jeho hruď. Vydechla jsem a zavřela oči. Na tvářích jsem cítila hřejivé
slunce a v zádech hřejivé teplo Jamesova těla. „Dobrý?“
„Perfektní,“ odpověděla jsem. Bylo to dokonalé. Ať už jsme byli kdekoli,
ať mě odvedl kamkoli, bylo to tu dokonalé.
Ráj.
Žádné zlo, žádné peklo.
Věděla jsem ale, že to nemůže dlouho vydržet, protože i když jsem se
nacházela na místě, kde to vypadalo jako v ráji, dokázala jsem myslet jen
na to, co jsem ztratila.
Naše dítě už není. Nath už není. Dexter zabil moji mámu. Lawrence bude
taky bez sebe smutkem. Myslela jsem, že jsem si toho v životě vytrpěla už
dost, jenže mě sráží na kolena dál a dál. Mám dojem, jako bych zvolna
přicházela o rozum. Potřebuju nějaká fakta. Něco, co by zastavilo všechny
tyhle myšlenky na bolest a ztráty, které mému mozku brání rozumně
uvažovat. Něco, co by mi říkalo, že máme aspoň malou naději. „Tak kde to
jsme?“ zeptala jsem se tiše.
„Ne. Jen si to užívej.“
Kapitola 69
JAMES

Do háje, jednou jí to budu muset říct. Ale jakmile se dozví, kde jsme,
povede to k dalším otázkám, na které zatím nemůžu odpovědět. „Je ti to
slunce příjemné?“
To dlouhé ticho, co následovalo, se mi nelíbilo. A nelíbilo se mi ani to,
když se začala pokoušet obrátit se na břicho, a tak jsem ji s ohledem
na sádru a kanylu co nejpevněji sevřel v objetí. Ani v tomhle stavu to s ní
nebylo snadné. „Jamesi,“ zavrčela výhrůžně.
„Zůstaň v klidu, Ublížíš si.“
„Je mi dobře, do hajzlu.“
Vztek. Byla ho plná a já věděl, že moje vyhýbavé odpovědi k tomu
přispívají jen částečně. Zavřel jsem oči a snažil se potlačit vlastní hněv. Hněv
na sebe, protože místo abych démony v nás zahnal, vytvořil jsem jich ještě
víc. „Jsme v domě Dannyho Blacka,“ řekl jsem tiše a ona ztuhla.
„Cože?“ zašeptala. „Proč jsme sakra v domě mrtvého šéfa ma e?“
„Protože dokud se o tebe starám, nemůžu udělat to, co udělat potřebuju.“
„Já nepotřebuju, aby se o mě někdo staral,“ odsekla a znovu ztuhla, jako
by se chystala pohnout. Škubla sebou, ne záměrně, ale vlivem bolesti. Při
tom pohybu si vytrhla kanylu a vzápětí jí začala z ruky stříkat krev.
„Do prdele,“ zabručel jsem, vykroutil se zpod ní, klekl si vedle lehátka,
vzal ze stolku ručník a přitiskl jí ho do předloktí. Ona jen zírala na ručník
a ztěžka oddechovala. „Prostě poslechni, Beau,“ řekl jsem a zvedl k ní oči.
„Poslechni a nech mě ti pomoct.“ Po tváři jí skanula veliká slza a ukápla
do ručníku. „Přestaň se snažit být silná. To přece nemusíš.“ Pohladil jsem ji
po tváři a otřel jsem jí slzy. „Já to zvládnu,“ ujistil jsem ji. „A jakmile to
skončí, odjedeme, kam budeš chtít.“
Podívala se na mě s nesnesitelným smutkem v očích. Nebyl to vztek. Ani
chtíč. Jen čistý smutek. „Skončí to někdy?“ zeptala se. „Copak ty víš, kdo je
Medvěd? Kde je Dexter? Klidně bys mohl strávit roky honěním se
za falešnými stopami.“
„Ty nechceš, aby to skončilo?“
„Ano. Skončeme to hned. Prostě jen odjedeme. Ty a já a…“ Odmlčela se
a položila si dlaň na břicho. A naše dítě.
Do prdele.
„Chceš se snad po zbytek života pořád ohlížet přes rameno? Mít o mě
strach? Lidi vědí, kdo jsem, Beau. Vědí, že James Kelly je Enigma. Musím to
skončit.“
Ona polkla a sklopila oči. Bylo jí to jasné. A musela se s tím smířit. „To
proto jsem tady? Aby mě někdo chránil, zatímco ty vyrazíš na svoji
křižáckou výpravu? Co když se nevrátíš?“ zeptala se a pohlédla na mě. Další
smutek. „Co pak bude se mnou?“
„On se vrátí,“ ozval se za mnou nějaký hlas. Já celý ztuhl a podíval se
na Beau. Mračila se přes slzy a natahovala krk, aby přese mě viděla. Já se
ani nemusel ohlížet. Jeho britský přízvuk mi prozradil všechno, co jsem
potřeboval vědět. A to nemluvím o tom mrtvolném vzduchu, který ho
doprovázel.
Beau otevřela pusu a vykulila oči. Věděla, na koho se dívá. Stiskl jsem jí
ruku, nadechl se, vstal a pomalu se otočil čelem k němu.
Brit.
Nečitelný výraz, stříbrná jizva na tváři, opálená pleť, pronikavý pohled.
Na sobě měl oblek. Pomalu se otočil, opřel se o zábradlí a zadíval se do své
zahrady. „Myslím, že bychom si měli trochu popovídat,“ řekl tiše, vložil si
mezi rty cigaretu a zapálil ji.
Já to věděl. Postupně jsem si k sobě poskládal dílky skládačky, které se mi
neúmyslně dostaly do cesty, ale i tak mě překvapilo vidět ho na vlastní oči.
Překvapilo mě, že je tady. Překvapilo mě, že se přede mnou odhalil.
Otočil jsem se k Beau, která skutečně vypadala, jako by spatřila ducha,
a sklonil jsem se k ní, abych jí pomohl vstát. Nebránila se a já byl rád, i když
jsem věděl, že její poddajnost plyne jen a pouze z toho překvapení. „Na,
vezmi to,“ řekl jsem, zvedl kovový stojan a podal jí ho. Ona ho pevně
chytila, a aniž by z Dannyho Blacka spustila oči, nechala se ode mě
zvednout, odnést zpátky do pokoje a položit na postel. Tázavě se na mě
zadívala. „Já to zvládnu,“ zopakoval jsem a políbil ji na rty.
Ujistil jsem se, že jí ruka už nekrvácí, a potom jsem napsal Ottovi, aby k ní
dovedl doktora. Pak jsem se vrátil na terasu a zavřel za sebou dveře. „Jak je
na tom?“ zeptal se a vydechl obláček kouře.
„Je to s ní složitý.“
 Jeho jizva se maličko prohnula – náznak úsměvu. „Rozumím. Cigaretu?“
„Pokouším se přestat.“
On se odstrčil od zábradlí a odhodil nedopalek. „Já taky,“ zamumlal
a natáhl ke mně ruku. „Danny Black.“
Jako kdyby bylo nutné, aby se představoval. „James Kelly.“
Teď už se usmál pořádně. „Raději mám Enigmu.“
„Ten bude brzy po smrti.“
Danny se zasmál. „Ani smrt tě z tohohle světa nevysvobodí, mně můžeš
věřit.“ Ukázal na židli a sám se usadil na sousední terase. „Tak mluv.“
„Co chceš vědět?“
„Chci vědět, kdo jsi, odkud jsi přišel a jak zrovna ty víš, že Medvěd ví, že
žiju. Protože já rozhodně nemám zájem vstát z mrtvých, dokud to nebude
nutné.“ S ostražitým pohledem v očích si přejel špičkou prstu po horním
rtu. „Mám ženu. Jestli se budu muset vrátit domů na Svatou Lucii
a oznámit jí, že se vracíme do Miami, mám v podstatě nulovou šanci
na přežití.“
Pobavil mě, ale stejně jsem se neusmál. Zabiják s andělskou tváří má
strach z ženy. To dovedu pochopit. „Spittle bral úplatky od člověka
napojeného na Medvěda,“ vysvětlil jsem mu. „Spojku jsem zabil, Spittlea
jsem si našel a slušně ho pozdravil po telefonu. Okamžitě jsem se mu
znelíbil. Myslím, že má něco proti Britům.“
Black se usmál.
„Spittle ví, že to podělal,“ pokračoval jsem. „Pustil si pusu na špacír před
nevhodnými lidmi.“
„Co třeba?“
„Naznačoval, že Brit není po smrti. A když mu došlo, že propálil, že žiješ,
pokusil se zabít Brada, aby si zachránil zadek, a když se mu to nepovedlo,
šel za mnou. A tak jsem si položil otázku, proč jednoduše nepočká, až
Brada zabije Medvěd.“
„Protože Medvěd Brada nezabije.“ Black zavrtěl hlavou a nakrčil ret.
„Protože čeká, že ho Brad dovede ke mně.“
„A ty bys pak zjistil, že tě Spittle prozradil, a zabil bys ho.“
„Takže mě neprozradil záměrně.“
„Ne,“ potvrdil jsem a přinutil se uvolnit svaly. „Znamená to, že ho
nezabiješ?“
„Nakonec na to dojde,“ odvětil, jako by už v hlavě plánoval Spittleův
skon.
„Kdy? Je to hlupák a hloupí lidi dovedou být nebezpeční.“ To už jsme si
mnohokrát ověřili.
„Ty jsi hlupák, Jamesi?“
„Sedím tady. Jistě že jsem úplnej pitomec. Ale umím v tom chodit.“
Brit se zasmál. „Zatím jsem nepotkal moc mužů, kteří by se mi zalíbili
na první pohled.“
„Já nepotkal žádného,“ odpověděl jsem, on mě přejel ledovým pohledem
a přikývl. Pochopil.
„Řekni mi, proč bych neměl nejdřív zabít tebe, pak vykuchat Spittlea
a nakonec zabít Medvěda sám.“
„Nevíš, kdo je Medvěd. Nikdo to neví.“
„A ty to víš?“
„Ne.“ Naklonil jsem se k němu blíž, aby moje další slova slyšel naprosto
jasně. „Ale mám na tom osobní zájem.“ Naklonil jsem hlavu na stranu.
„Povraždil moji rodinu. Nařídil smrt matky mojí přítelkyně. Takže mi určitě
rozumíš, když řeknu, že mi kurva záleží na tom, abych se tomu hajzlovi
podíval do očí, předtím než ho zabiju. Aby mě viděl. Aby pochopil, kdo
jsem. Aby věděl, proč umírá.“ Odmlčel jsem se, abych se nadechl, protože
už mě zase celé tělo svrbělo potřebou vraždit. Danny Black tiše seděl a díval
se, jak vzdoruju svému vzteku. A něco mi říkalo, že to pochopil. Že mi
rozumí. Ale pro jistotu…
Vstal jsem, otočil se, vykasal si triko a ukázal mu záda. „Upálím ho zaživa.
Budu poslouchat, jak piští jako prase. Toužím po pomstě. A kromě toho ji
potřebuje i Beau. A já už se postarám, aby našla klid.“ Pustil jsem triko
a otočil se zase čelem k němu. „Rozumíme si?“
Black udržel pokerový výraz, ale mně neušlo, že se na mě dívá
s respektem. „Sejdeme se v mojí pracovně,“ řekl a probodl mě pohledem.
Hlavou mu očividně vířilo spoustu myšlenek.
Přikývl jsem a nechal Dannyho Blacka na terase, kde nepochybně
zvažoval své možnosti. Ačkoli věděl, že má jen jedinou.
Vrátit se mezi živé.
Když jsem vešel do pokoje, Beau ležela na posteli a pořád ještě se tvářila
ohromeně. Ve snaze přestat myslet na žár, který mě uvnitř stravoval, jsem
došel k ní, zvedl jí jednu nohu a začal s fyzioterapeutickým kolečkem. Cítil
jsem, jak si mě prohlíží. Slyšel jsem její nevyslovené otázky.
 Ale mlčela. Neřekla nic víc než: „Miluju tě.“
Zastavil jsem se a podíval na ni. Z očí jí zářil život skrytý někde hluboko
uvnitř. Přísahám, že ho dostanu zpět na povrch. Ale pokud ji mám opustit
a vydat se na lov, musím něco vědět…
Pustil jsem její nohu, obešel postel, posadil se na matraci a vzal Beau
za ruku. „Kdybych ti nabídl manželství, vzala by sis mě?“
„Ne,“ vyhrkla bez delšího chození kolem horké kaše. A s úsměvem.
„Proč?“
„Jsem bývalá policajtka. Nemůžu se provdat za vraha.“
„Ale spát s vrahem můžeš? Zabíjet s ním?“ Mít s ním dítě?
Sladce se podmračila. „Nemusíme se brát.“
„Já možná ano.“
„Proč?“
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Abychom to stvrdili.“
„A to je přesně ten důvod, proč to já nepotřebuju,“ zasmála se a zadívala
se k francouzskému oknu. „Nemůžu uvěřit, že je naživu.“
Vzal jsem ji za bradu a namířil její pozornost znovu k sobě. „Tak
odpověz.“
„Už jsem odpověděla.“
„Odpověz jinak.“
„Ne. Nevezmu si tě,“ zopakovala s hlavou nakloněnou na stranu
a výrazem pevným jako její slova. „Konec.“
„Odcházím do války, Beau.“
„Tak do ní neodcházej.“
„Já…“ vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Zavrčel jsem a vstal. „Ještě jsme
neskončili,“ varoval jsem ji.
„Chyba,“ kontrovala Beau, jakmile jsem otevřel. Přede mnou stanul
Danny Black. Goldie a Otto stojící za ním vypadali úplně stejně ohromeně
jako předtím Beau.
„Měl by sis na to asi zvyknout,“ poznamenal jsem a ukázal na ně.
Brit se se zájmem ohlédl přes rameno. „Zrovna jsem byl na cestě
do pracovny,“ řekl a já zamyšleně přikývl. Zvažování jeho jediné možnosti
mu skutečně nezabralo příliš času.
„Dej mi pět minut,“ vyhrkl jsem, zase zavřel a ukřivděně se k Beau otočil.
Dotkla se mě. „Chci slyšet nějaký skutečný důvod proti.“
 Její slabé tělo celé skleslo. „Nemám moc důvěry ve sliby,“ řekla a svraštila
nos a já si nebyl jistý, jestli z nevolnosti, nebo čistě jen proto, že se bavíme
o manželství. Nebo obojí zároveň? Její rodiče. Otec podváděl. Zradil. Já
takový nejsem, jen se mi zrovna nedostávalo času, abych ji o tom mohl
přesvědčit. Došel jsem k ní a políbil ji na čelo. „Pořád jsme neskončili.“
S tím jsem došel zpátky ke dveřím a otevřel. Otto s Goldie si právě něco
šeptali. Hned zmlkli a já si v duchu vsadil, z kterého z nich dřív vypadne
něco ve smyslu co to sakra bylo.
„Co to sakra bylo?“ vyhrkli oba najednou a slabě ukázali do chodby, v níž
Danny Black nejspíš právě zmizel.
„Vysvětlím vám to.“
„Rozhodně jsme skončili,“ zavolala za mnou Beau. „Prostě si tě
nevezmu.“
Zvedl jsem ruce ke stropu a dal Ottovi s Goldie najevo své zoufalství. „Jen
si tak hraje,“ řekl jsem jejich udiveným tvářím a vydal se chodbou pryč.
„Kam to jdeš?“ zavolali za mnou.
„Uzavřít obchod s duchem,“ pokrčil jsem tiše rameny. Každý centimetr
zad mě svrběl.
Když jsem došel k jeho pracovně, čekaly na mě otevřené dveře. Danny
Black seděl v čele stolu.
V čele svého stolu.
Na židli, do níž se Brad nechtěl posadit.
Protože stále ještě patřila jeho šéfovi.
Pokynul mi, abych se posadil, a zatím nám nalil dvě skotské. „Jak je
na tom?“
„Pořád je to s ní složitý.“
„Na zdraví,“ pozvedl sklenku s úsměvem. „Měl bys ji vzít na dovolenou,“
poradil mi a mávl rukou. „Dopřát jí trochu pozornosti,“ dodal se zdviženým
obočím. „Mám dokonalé místo. Stačí říct. Považuj to za dárek na uvítanou.“
„Na uvítanou kam?“
„Ke mně domů,“ odpověděl, ale já měl dojem, že je v tom ještě něco víc.
„A když už jsme u těch dárků…“ kývl ke dveřím a já se na ně podíval
přesně ve chvíli, kdy se otevřely.
Pomalu jsem odložil sklenku a od prstů na nohou mi začal do hlavy
stoupat žár.
 Do pokoje se vpotácel Dexter.
„Kde jste ho našli?“ zeptal jsem se, zvedl tělo ze židle a pohlédl na tu
zuboženou kupu sraček.
„Jeden z mých lidí měl štěstí,“ odpověděl Black jednoduše. Štěstí v tom
nehrálo roli. Řekl bych, že vydírání a výhružky, ale štěstí ne.
Dexter brečel, byl celý usoplený, měl zsinalou tvář a ze stehna mu tekla
krev. Kurva, držte mě někdo zpátky.
A nebo… ne.
Spatřil jsem před očima Beau v nemocnici. Jak si ve spaní hladí bříško.
Všechny ty věci, které by Dexter jistě nechtěl, abych viděl.
Tomu rudému zatmění nešlo vzdorovat.
Impulzivně jsem vyrazil od stolu, vytrhl toho šmejda Ringovi z rukou a vší
silou jím praštil o stěnu. Přestal jsem se ovládat. Tohle nebude ani pomalé,
ani čisté. „Zabils moje nenarozený dítě, ty hnusnej odpornej sráči!“
Bůh mu pomáhej.
Ne. Ať se o něj místo toho postará sám ďábel.
Pustil jsem ho, couvl a sehnul se ke kotníku pro vystřelovací nůž. Dexter
slintal a kňoural. „Poslouchej mě,“ vyhrkl, zatímco těkal očima
po místnosti.
„Drž hubu, kurva!“
„Můžu ti říct, kdo je Medvěd.“
Tím mě dopálil ještě víc. Vrhl jsem se na něj a zabodl mu nůž do oka.
Pištěl bolestí tak, až z toho tuhla krev v žilách, a do toho pořád otravně
škemral o milost. Stoupl jsem si za něj, popadl ho za hlavu, zaklonil ji,
vytáhl mu z huby jazyk, uřízl ho a pak mu zabodl nůž do ucha.
Okamžitě zavládlo ticho.
Všude byla krev.
Roztřeseně jsem od něj odstoupil. Ještě nikdy v životě jsem neviděl až
takhle rudě. Ještě nikdy v životě jsem se tak netřásl, potom co jsem někoho
zabil. Sjel jsem pohledem ke krví nasáklému koberci. „Beau ani slovo,“
prohlásil jsem jednoznačně.
„Rozumím, jistě,“ odpověděl Black tiše, když jsem se k němu otočil.
Prohlížel si mé zkrvavené tělo a upíjel přitom skotskou. „Říkal, že ví, kdo
Medvěd je.“
„Lhal. Nikdo neví, kdo to je.“
 „Pokud skutečně ví, že jsem naživu, přijde si pro mě.“
Přesně tak. Jenže Danny Black není muž, který by seděl s rukama v klíně
a čekal, až ho někdo přijde zabít. A díky Dexterovi už Medvěd ví i to, kdo
jsem já. „On ví, že žiješ,“ ujistil jsem ho. „Můžeš za to poděkovat Spittleovi.
Takže jsi připraven dělat mi návnadu?“ zeptal jsem se. Black na mě chvíli
hleděl. Stál jsem tam a kapala ze mě krev. Ano. Zešílel jsem. Ale to on taky.
Temný, náladový úsměv, který se mu pak zjevil na rtech, to dokazoval.
Pozvedl svou sklenku. „Tak na moje zmrtvýchvstání,“ řekl, dlouze se napil
a praštil sklenkou o stůl. „Ale až to budu říkat svojí ženě, budeš mě držet
za ruku, protože budu zpocenej až na prdeli.“
Epilog
BEAU
Svatá Lucie, o týden později

Podvozek dosedl na ranvej a já sebou trhla. Cítila jsem, že se na mě James

pozorně dívá. Ze všech sil jsem se snažila nedat najevo bolest, která mě
pořád pronásledovala, i když už byla výrazně slabší. Stiskla jsem rty, zavřela
oči a v duchu si spočítala, kdy naposledy jsem si vzala něco na bolest. Jistě si
brzy budu moct vzít další prášek.
Slyšela jsem, jak Jamesovi po zapnutí telefonu začaly pípat nové příchozí
zprávy a upozornění na zmeškané hovory. Otevřela jsem oči. „Lawrence?“
zeptala jsem se s nadějí v hlase a zakroužila si na břiše dlaní.
James zavrtěl hlavou a já se usilovně snažila nedat na sobě znát zklamání.
Znovu jsem zavřela oči. Ode dne, kdy nás James přivedl do sídla Dannyho
Blacka, Lawrence nevyšel z pokoje. Skoro nejedl. Esther, matka Dannyho
Blacka, úžasná milá dáma, mi slíbila, že mi bude posílat denně zprávy,
zatímco budeme pryč. Ale já potřebuju, aby se ozval. Potřebuju vědět, že je
v pořádku. Nebo že nakonec bude.
Letadlo začalo zpomalovat a mé tělo zapadlo do měkké sedačky. Snažila
jsem se nepohodlí rozdýchat. Cítila jsem, že mě James dál pozoruje.
Hodnotí můj stav. Dělal to po celou dobu letu. „Jsem v pohodě,“
zopakovala jsem mu snad potisící. Tak strašně chci být v pohodě, ale bez
ohledu na to, kolikrát jsem se o tom samu sebe snažila přesvědčit, vždycky
nakonec spadnu do toho samého víru starostí. Dnešek a místo, kde jsme
přistáli, skýtají jen dočasný únik. Dovolenou od našeho skutečného života,
v němž je James chladnokrevným zabijákem a já zlomenou bývalou
policistkou. Budeme se muset vrátit do Miami. James bude muset zabíjet.
A já to budu potřebovat uzavřít.
Uzavřít.
V naší situaci, kdy šlo doslova o život nebo smrt, to znělo poněkud
pateticky. Což mě přivedlo k další věci K věci, na kterou jsem se bála zeptat.
„Našli jste ten klíč?“
James si rozepnul pás, přestože letadlo stále ještě rychle kroužilo
po ranveji, a vytáhl si na klín jednu z tašek. „Ne.“
Podezíravě jsem si ho prohlédla. „Lžeš.“
„Tak dobře,“ připustil se sarkastickým úsměvem. „Lžu.“
„Proč to děláš?“ zeptala jsem se, taky si odepnula pás a pomalu vstala
ve snaze vrátit trochu života do nohou.
„Protože čím míň toho budeš vědět, tím líp. Sedni si.“
Vtom začalo letadlo brzdit prudčeji a já spadla zpět do sedadla.
„Do hajzlu,“ sykla jsem s obličejem staženým bolestí.
„Bůh mi pomáhej, Beau,“ zasupěl James, vstal a znovu mě připoutal.
„Zůstaň.“
„Čím míň toho budu vědět, tím líp?“ Opravdu si myslí, že mu to projde?
„Nechci tě do toho zatahovat,“ zavrčel a vrátil se na své místo.
„Myslíš teď, když sis udělal nové přátele mezi gangstery?“ opáčila jsem,
otočila hlavu a podívala se ven z okénka. Venku bylo tak jasno, že jsem
musela mžourat. Do slunce. „Teď na mě tuhle kartu o mojí ochraně
nevytahuj,“ dodala jsem, když letadlo zastavilo. „Říkala jsem ti, abys se
mnou nejednal, jako bych byla z porcelánu.“
„Karta tvojí ochrany je ve hře od chvíle, co jsme se poznali, Beau,“
odpověděl, vstal a chytil mě za ruku. Zvedla jsem k němu oči. „A jsi
z porcelánu. A co mě se týče, vždycky budeš,“ dodal a sjel mi pohledem
k břichu. K mému zranění. K mému lůnu. Křehké. Samozřejmě, o tom
jsem se s ním hádat nemohla.
Dovolila jsem mu, aby mě zase rozepnul a opatrně mě zvedl na nohy.
„Projdu se,“ řekla jsem dřív, než mě stačil zvednout do náručí. „Potřebuju
si protáhnout ztuhlé svaly.“ Velice pomalu jsem se rozešla k letušce stojící
vepředu, která už byla připravená vyprovodit nás ze soukromého tryskáče
Dannyho Blacka. S díky jsem se na ni usmála a vyšla ven do sluneční záře.
„Slunce ve tvářích,“ zašeptal James a opřel se mi bradou o rameno.
Nadechla jsem se vzduchu vonícího solí a zvolna vydechla. „Co tady
budeme celou dobu dělat, když nikde poblíž nebude nikdo, koho bys mohl
zabít?“
„Uděláme si prázdniny.“
„Dovolenou.“
„Jo, přesně.“ Pak mě svedl po schůdcích dolů, kde na nás čekal řidič. Kývl
na nás a došel nám pro zavazadla. „Budeme chodit na večeře,“ pokračoval
James, „relaxovat, číst si, dobíjet baterky.“ Otevřel mi dveře auta a ohlédl
se. Nahoře na schodech se ve dveřích letadla zjevil Danny Black.
V krémovém lněném obleku vypadal ležérně elegantně.
„Plánovat,“ dodala jsem s vážným výrazem, když se na mě James podíval.
„Nebo se snad pletu?“
„Jen příliš moc mluvíš o špatných věcech.“
„Chci vědět o každém tvém kroku,“ sdělila jsem mu. „Ještě předtím, než
ho uděláš.“ Všimla jsem si, že mu cosi nepozorovaně přeběhlo po tváři,
a tázavě naklonila hlavu na stranu. „Měl bys mi snad něco říct?“
„Vůbec nic,“ ujistil mě a jemně mě zatlačil do auta, zatímco se k nám
přiblížil Black a nasadil si sluneční brýle.
„Řidič vás odveze do plážové chaty,“ řekl Danny a kývl na muže, který
právě nakládal naše zavazadla do kufru. „Až se ubytujete, povečeříme
spolu. Jen my čtyři.“
„My tři a kdo?“ zeptala jsem se zvědavě. Netvrďte mi, že vrah s andělskou
tváří má přítelkyni. Zamyšleně jsem se podívala na Jamese. Na Enigmu. Jak
se sakra stalo, že jsem se z policistky stala děvkou takového gangstera?
„Moje paní,“ odpověděl a v očích se mu zalesklo cosi jemnějšího. „Rose.
Něco mi říká, že vy dvě si budete skvěle rozumět.“
„Proč?“
Danny vrhl po Jamesovi vážný pohled. „Složitá. To bylo to slovo?“
Přejela jsem očima z Dannyho na Jamese. Taky se usmíval. „Složitá? Já?“
Taková drzost. „Tak mi promiňte, že potřebuju znát konkrétnější detaily
vraždené mise, kterou si tady můj přítel plánuje.“
„Díky, kámo,“ povzdechl si James a Danny Black se usmál. Každopádně
tady působil jinak. Tak nějak lehčeji. Že by to bylo vlivem jeho ženy? „Držte
mi palce,“ řekl. „Jestli se vám do zítřejšího rána neozvu, měli byste se raději
přijít podívat, jestli jsem ještě naživu.“
„Ty se bojíš holky?“
„K smrti. A není to jen tak nějaká holka,“ upozornil mě a na efekt se celý
zachvěl. „Je to moje paní.“ S tím začal couvat, ale pohledem zůstal
u Jamese. A v tom jediném pohledu, který si vyměnili, jako by proběhla
jistá komunikace.
James chápavě přikývl a obrátil svou pozornost znovu ke mně.
„Připravená?“ Zabouchl dveře, obešel auto a vklouzl na sedadlo vedle mě.
Vtom mi začal zvonit telefon. Vytáhla jsem ho z kabelky. „Ach jo,“
povzdechla jsem si.
„Kdo je to?“
„Otec,“ řekla jsem a ukázala Jamesovi displej. „Musím to vzít.“ Bylo
trochu pod pás, že jsem mu nechala vzkaz u sekretářky, jenže vysvětlovat
mu, proč odlétám ze země, se mi zdálo jako složitý úkol.
„Nesmíš mu říct, kde jsme, Beau.“
„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Tati?“
„Beau, co se to děje? Dostal jsem vzkaz, žes odjela na dovolenou.“
„Jen potřebuju krátkou pauzu,“ řekla jsem, když se řidič rozjel. „Za týden
nebo tak nějak budu zpátky.“
„Kde jsi? Mělas říct mně, zajistil bych ti let.“
S úsměvem jsem se podívala z okénka na zářivý soukromý tryskáč, kterým
jsme právě přiletěli. „To je dobrý.“ James povýšil náš status. Na území ma e.
A přesto nemůžu tvrdit, že se necítím v bezpečí. Jak v Casa Black, tak tady,
na Svaté Lucii.
„Tak kde jsi?“
„Na takovém tichém místě.“
„Samozřejmě s ním,“ dodal otec a já pohlédla na Jamese. Co se za ten
týden, kdy jsem byla v kómatu, asi stalo? Něco mi napovídalo, že otec se
s mým přítelem nesblížil.
„Ano, s Jamesem.“
„Chápu,“ odkašlal si. „No tak si to užij. A až budeš doma, zavolej mi.
Pořád ještě jsme nezašli na ten oběd. Jen my dva.“ S tím zavěsil a já jen
potřásla hlavou.
„Mám se dobře, dík za optání.“
James se ke mně natáhl a vzal mě za ruku. „Pořád komplikovaný vztah
s tátou?“ zeptal se a já se v duchu zasmála. „Já nechci, aby se mnou moje
děti měly komplikované vztahy.“
Překvapeně jsem se na něj zadívala. A kde se vzalo tohle?
„Můj táta byl drogový boss a tvůj je nafoukaný pitomec. Myslíš, že jako
rodiče nebudeme stát za nic?“
Otevřela jsem ústa k odpovědi, jenže jsem jaksi nedokázala najít vhodná
slova. Něco mi říkalo, že o tom hodně přemýšlel. To já uzamkla naši ztrátu
kdesi hluboko v hlavě, abych ji už nikdy nemusela odemknout. Abych
přežila. Jinak to nešlo, protože jedinou alternativou by bylo krveprolití
a jeden vrah ve vztahu je až až.
Co si to sakra namlouvám?
Přinutila jsem se k úsměvu a uhnula pohledem stranou. „Půjdeme si
zaplavat do moře?“ nadhodila jsem.
James na otázku, která přišla z čistého nebe, jen abych nějak mohla
změnit téma, neodpověděl. Pořád přemýšlel. Nebyla jsem si jistá, že se mi
James v prázdninovém rozpoložení bude líbit.
Plážová chata. Největší podhodnocení století. Jediné, co z toho sídla se
čtyřmi ložnicemi a třemi koupelnami dělalo chatu, bylo zářivě bílé dřevo
na fasádě. K domu patřila veranda, venkovní kuchyně, bazén a soukromá
pláž. Ovšem přes veškerý přepych se nemohl ani v nejmenším srovnávat
s obrovskou vilou nejmíň o půl míle dál. Ta musela patřit Dannymu
Blackovi. Na samotě. V soukromí.
Naživu.
Stáhla jsem si brýle z hlavy zpět na nos a opřela se o lokty. James už šel
zase do vody. Celé hodiny plaval podél pobřeží, kam až jsem dohlédla, tam
a zase zpátky. Voda se jen leskla, dřívější bouře už odezněla, ale ve vzduchu
pořád ještě visela nezaměnitelná vůně deště. Na kůži mě hřálo slunce a pod
nohama jemný písek. Podívala jsem se na své plavky. Jednodílné.
Nemyslím, že si na sebe ještě kdy vezmu bikiny. Přibyla mi další jizva,
kterou budu muset skrýt. Ale co jizvy na duši? Jestlipak se někdy zbavím
těch?
A jestlipak někdy skončí tahle noční můra?
Nadechla jsem se mořského vzduchu a zadívala na horizont. Kam až oko
dohlédlo, nebylo vůbec nic. Neslyšela jsem žádná auta, žádné lidi, jen
šplouchání jemných vlnek o pobřeží a tiché šumění větru. Mohli bychom tu
zůstat. Zachovat si tenhle klid, tuhle nicotu. Prostě jen být.
Spokojeně jsem si povzdechla a znovu se zadívala po Jamesovi. Už
neplaval. Právě vylézal z vody. Trochu jsem se nadzvedla, opřela se o dlaně
a obdivovala ten pohled. Jeho těsné plavecké šortky. Jeho neskutečnou
hruď. Jeho drsnou tvář. Ještě nikdy jsem ho neviděla vypadat tak odpočatě.
Tak lehce.
Když došel až na pláž, začal nohou udusávat písek a já trochu nechápavě
sledovala, co to dělá. Klekl si, položil si předloktí do písku a já se dívala, jak
s napětím v každičkém svalu zvedá tělo do vertikální polohy. Klid. Jistota.
Stabilita.
Soustředění.
Usmála jsem se a vstala. V duchu jsem proklela bolest v břiše a v paži
a vydala se pískem tiše k němu. Pomalu jsem jeho tělo stojící na rukách
obešla a obdivovala každý jeho dokonalý centimetr. Nejvíc ze všeho jeho
záda. Jizvy, které utrpěl, když se snažil zachránit mámin život. Zachránit
mě.
Pořád mě zachraňuje.
Odjakživa mezi námi existuje spojení. Něco šíleného
a nepředstavitelného, jenže jeho jizvy a to, jak k nim přišel, z pouta mezi
námi činí cosi z jiné říše. Je nerozlučné.
Krásná představa.
Když jsem ho obešla, pomalu jsem si lehla na břicho, opřela si bradu
v dlani a začala si prohlížet jeho klidnou tvář. Ruku v sádře jsem nechala
ležet stranou. V očích se mu trochu zablýsklo. Sice se neusmíval, ale nedalo
se říct, že by tiskl rty k sobě. I hlavou vzhůru byl divoce nádherný. Pak se
pousmál a já taky. Otevřel jedno oko. A potom s naprostou přesností a zcela
bez námahy začalo jeho rovné svalnaté tělo klesat dolů na to moje, až mi
spočinul čelem na zádech. Zabořil mi hlavu do vlasů a nadechl se. Položila
jsem si tvář na hřejivý písek.
„Ahoj,“ zašeptal a já se usmála. „To jsem já.“
„Ahoj, já.“
„Co říkáš na sluníčko?“
„Hřeje mě do zad,“ odpověděla jsem a s přílišnou námahou nadzvedla
zadeček vstříc jeho klínu. Slastně mi zamručel do ouška.
„Já jsem tvoje slunce?“
Hřejivé. Zářivé. „Jsi moje slunce,“ potvrdila jsem mu a trochu se zavrtěla,
opatrně, aby mě to příliš nebolelo. Jenže se zdálo, že bolí snad každý pohyb.
James se zvedl na špičkách a na rukách a já se otočila na záda. Snažila jsem
se bolest nějak skrýt. Zůstal tak nade mnou.
„Pořád ještě jsme neskončili,“ řekl tiše, pak se trochu sklonil, políbil mě
a znovu se vzepřel do prkna. Moje slunce. Hřejivé teplo v chladných
místech. Zářivé světlo svítící v temnotě. Štěstí mezi utrpením. „Tak se mě
zeptej znovu,“ vybídla jsem ho, zvedla ruku a přejela mu prstem ze středu
hrudi až k pupíku. Pak jsem otevřela oči a vychutnávala si jeho úsměv.
„Kdybych ti nabídl manželství,“ zašeptal, „vzala by sis mě?“
„Ano,“ odpověděla jsem a on se znovu sklonil, aby mě políbil. Tentokrát
zůstal dole, ale nijak mě netížil, veškerá váha jeho těla se vznášela těsně
nade mnou na jeho silných pažích a rovných nohou. A pak, snad poprvé
za celou věčnost, náš polibek prohloubil a začal mě v ústech jemně a něžně
laskat i jazykem.
Jako bych byla z porcelánu.
Přijala jsem všechno, co mi dával, oddávala se tomu a libovala si v tom.
Milovala jsem.
„Mám jednu podmínku,“ zašeptala jsem mu do úst. On jen ztraceně
zamručel. „Nezabiješ Dextera.“ Odtáhl se ode mě, přesně jak jsem čekala.
Usmála jsem se na něj, téměř omluvně. „Nemyslím, že bych sama se sebou
dokázala jinak žít. Nemyslím, že bych se Lawrencovi dokázala podívat
do očí.“
James naprázdno polkl a zadíval se mi pátravě do očí. „Co to říkáš?“
„Říkám, že co se jeho týče, dokážu žít se standardním průchodem
spravedlnosti.“ Takové, v níž věřila máma a já taky, než jsem ji ztratila.
„Musím vědět, proč to udělal. Jak se do toho zapletl tak moc, že jako svou
jedinou možnost vnímal tohle. Potřebuju to, Jamesi.“
Jamesovi se rozšířily nozdry. Nelíbilo se mu to, ale jistě to musel chápat.
„Zabil naše dítě, Beau,“ polkl, znovu ke mně klesl, a aniž by mě jakkoli
zatížil, zabořil mi hlavu do vlasů.
„A zaplatí za to,“ řekla jsem, objala ho a pohladila po zjizvených zádech.
„Platí?“
„Platí,“ vydechl, ale dost s nevolí. „Ještě něco?“
„Ano. Až najdeš Medvěda, odjedeme z Miami. Nadobro.“ Tuhle vraždu
mu upřít nemůžu. Vím, že Jamese nikdy nebudu úplně mít, dokud se
tohoto démona nezbaví. A navíc to potřebuju i sama. Je to chybějící část
naší skládačky. Cesta k našemu věčnému klidu. Dexter v tom sice sehrál
svou roli, ale tu vraždu nenařídil.
„Kam chceš odjet?“ zeptal se James, znovu se zvedl a zadíval se na mě.
Viděla jsem, jak mu oči zahaluje temnota. Jak se v nich spřádá pomsta.
„Tady se mi líbí.“
„Tak to tu koupím.“ Polibek.
 „A co budeš pak dělat se vším tím časem?“ zeptala jsem se.
„Budu ti dělat nikdy nezapadající slunce, lásko.“ S tím mi jemně
obkroužil jazykem celá ústa a dlouze a hluboce mě políbil, načež mi začal
polibky zasypávat šíji a prsa.
Vzdychla jsem, zaklonila hlavu na stranu a zadívala se na moře.
Tam. Klenula se v dáli přes celý horizont. Tak zářivá…
Duha.
O autorce
Jodi Ellen Malpasová se narodila a vyrostla ve střední Anglii ve městě
Northampton, kde dodnes žije se svými dvěma chlapci a bíglem. Je věčným
snílkem a závislačkou na konverskách a mojitu. Má hroznou slabost pro
alfa samce. Psát silné příběhy o lásce a vytvářet návykové postavy se stalo
její životní vášní, kterou teď sdílí se svými oddanými čtenářkami. Je pyšná,
že se umístila v čele žebříčků autorů v New York Times a v žebříčku nejlépe
prodávaných knih Sunday Times. Její knihy byly přeloženy do více než
dvaceti pěti jazyků po celém světě. Více se můžete dozvědět
na www.jodiellenmalpas.co.uk
Milujete svíčky? Pak se podívejte na e JEM Candle Library
na Instagramu. Ručně vyráběné svíčky inspirované charaktery a citáty
z knih Jodi Ellen Malpasové.

Sledujte Jodi:
 Jodi Ellen Malpasová
ZVRÁCENÝ

Z anglického originálu e Enigma, vydaného autorkou

v roce 2021, přeložila Alžběta Kalinová.
Jazyková redakce Miriam Blümlová
Odpovědná redaktorka Vendula Kolašínová
Korektura Jitka Koháková
Obálka Veronika Hlavatá
E-book konverzi provedlo Gra cké a DTP studio Albatros Media,
Karel Petrů
Vydalo NAKLADATELSTVÍ XYZ v Praze roku 2023
ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem 5. května 22, Praha 4
číslo publikace: 42 326
Vydání první
Praha 2023
Všechna práva vyhrazena
www.albatrosmedia.cz
www.xyz.cz
xyz@albatrosmedia.cz
Copyright © 2021 by Jodi Ellen Malpas
All rights reserved.
Translation © Alžběta Kalinová, 2023
© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2023
E-book konverze © Gra cké a DTP studio Albatros Media, Karel Petrů,
2023
ISBN tištěné verze 978-80-7683-340-1
ISBN e-knihy 978-80-7683-344-9 (1. zveřejnění, 2023) (ePDF)
ISBN e-knihy 978-80-7683-345-6 (1. zveřejnění, 2023) (epub)
ISBN e-knihy 978-80-7683-346-3 (1. zveřejnění, 2023) (mobi)
Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou
doporučenou spotřebitelskou cenu.
Kompletní nabídku titulů naleznete na
www.albatrosmedia.cz