Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.

Kupující: Miroslava Sláviková

ID 2126028611

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího. Kniha jako celek ani žádná její část
nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření
neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního
zákoníku. Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v ČR. Tak nám,
prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k nakladatelům, k autorům a také k nám fér.
Chtíč
Copyright © 2014 by Geneva Lee

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Klára Goldstein, 2022

Cover © Punch Design, 2022
© DOBROVSKÝ s.r.o., 2022

twitter.com/knihydobrovsky
www.facebook.com/KnihyDobrovsky.cz

ISBN 978-80-277-2713-1 (ePub)

ISBN 978-80-277-2714-8 (mobi)
 GENEVA LEE
Chtíč
KRÁLOVSKÁ AFÉRA
PLNÁ SEXU

KNIHA DRUHÁ
OBSAH
1|
2|
3|
4|
5|
6|
7|
8|
9|
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
Epilog
Poděkování
 Pro Lindsey:
Tvoje vulgarita mě inspiruje
1|
Portobello Road hučela od časného rána životem. Prodejci rozkládali své stánky
přetékající zbožím a majitelé obchodů otevírali své krámy. Všude kolem mě to
příjemné okolí znovu přicházelo k životu. Probouzelo se do nového dne. Ale já
byla v zajetí noční můry. Svět se nepřestal točit, jenže zatím jsem nedokázala
porozumět tomu, co se stalo, nebyla jsem schopna ty běžné rituály
každodenního života zpracovávat. Moje roztříštěné srdce způsobilo, že jsem
cítila ostrou bodající bolest v hrudi. Včera jsem sem přišla v očekávání jedné
jediné věci: že to všechno uzavřeme. A stalo se. Přinejmenším jsem si to
alespoň myslela. Ale s každým krokem, kterým jsem se od Alexandera
vzdalovala, pro mě bylo stále těžší dýchat. Plíce mi ztěžkly natolik, že nebyly
schopny vdechovat ten teplý letní vzduch. Kolena se mi podlamovala, sotva
jsem se držela na nohou.
Nemohla jsem být Alexanderovým tajemstvím. Odmítla jsem to. Ale
odříznout se od něj a vyhnat ho ze života bylo, jako bych si vyřízla vlastní
srdce. Život bez Alexandera se zdál být nemožný. Jenže žít s ním ve lži bylo
stejně nebezpečné. Neměla bych to snad všechno hodit za hlavu místo toho,
abych se dál nechala ničit tajemstvími, množstvím lží a pomluv? Udělala jsem,
co jsem udělat musela, ale bylo mi to slabou útěchou.
A kromě toho, to já jsem opustila jeho. To, co mi nabízel, nebyl život –
alespoň ne skutečný. Chápal to vůbec? To všechno, co se stalo, mě jen utvrdilo
v tom, že ke mně chová stejně hluboké city jako já k němu. A namísto toho,
abych mu ukázala, že ho miluji, jsem odešla. Jak jsem mohla udělat něco
jiného? Počítalo se s tím, že se výhodně politicky ožení. A že bude vládnout své
zemi.
Ani jeden z nás neočekával, že se zamiluje.
A teď bychom se zničili navzájem.
To poznání jako by mě strhlo. Klopýtla jsem a zhroutila se u starého
cihlového průčelí. Jak bych mohla přežít bez Alexandera?
Znecitlivující bolest, která se mi šířila tělem, se proměnila v hluboký
zármutek. Syrovost, kterou jsem cítila v hrdle, propukla v rozhněvanou záplavu
slz, které mi nekontrolovatelně stékaly po tvářích. Ani jsem se je nenamáhala
setřít, i když ten důkaz mého smutku setrvával na mých řasách a rozmlžoval mi
zrak.
Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem.
Odvážila jsem se ho milovat navzdory tomu, jak to bylo riskantní. A on mě
varoval. Neměla jsem mu jako zaslepená vlézt do postele, ale nečekala jsem víc
než nezávazný flirt. Byla jsem lehkomyslná a cena za to byla příliš vysoká: mé
zlomené srdce.
Dala jsem mu své tělo, ale on si vzal moji duši.
A najednou tam přede mnou stál a v jeho krásných modrých očích se
zrcadlila táž bolest. Každá moje sebemenší část toužila jít za ním, abych v jeho
náručí zmírnila bolest, která mě svírala. Cítila jsem, že ho musím utěšit, a bylo
mi jasné, že jsem jediný člověk, který mu dokáže přinést klid. Ale bránila jsem
se tomu, i když mi slzy tekly proudem.
„Claro, nemůžeš odejít. Vrať se se mnou,“ nařizoval, ale v tom požadavku
probleskovala nejistota. Rozpačitost, která se v tom skrývala, byla jeho
dokonalým rtům příliš cizí. Alexander nepatřil k váhavým mužům. Bez ptaní si
bral, co chtěl. Zčásti proto, že byl anglický korunní princ, a zčásti z toho
důvodu, že vyzařoval drsnou, až primitivní autoritu. Nebyl mužem, kterého
byste se měli na cokoli ptát. Dotazovat se ho na něco ani nebylo možné. Ale
teď stál přede mnou a dělal tu jedinou věc, kterou jsem si nedovedla představit.
Mžourala jsem skrze to moře slz, které mi zamlžovalo zrak, a hltala jsem ho
pohledem. Z intenzity, kterou zářily jeho oči, modré jako plamen, se mi zadrhl
dech. Své černé vlasy měl dosud rozcuchané, jak jsem je svírala v prstech, když
mě před pár hodinami drsně šukal. Je to tak nedávno, co se jeho dokonalé,
plné rty tiskly na moje? Připadalo mi, že uběhla celá věčnost od chvíle, kdy
jsem cítila jejich měkký, ale pevný dotyk, kdy mi sklouzly mezi nohy
a zanechávaly za sebou polibky, které byly příslibem té obrovské rozkoše. Ale
to, co mi teď vyrazilo dech, nebyla jeho božská tvář ani náznak zranitelnosti
skrytý v jeho příkazu.
Stál tam v sandálech a obnošených volných džínách. Ale v tom spěchu, aby
mě dostihl, se ani nezdržoval hledáním košile. Tělo, které přede mnou tak
dlouho skrýval – to tělo, které jsem považovala za nepopsatelně krásné – bylo
teď zcela odhaleno, včetně těch ošklivých jizev z minulosti. Ze studu se
schovával, dokud jsem ho té noci, kdy nás vzal oba za hranu jakékoli kontroly,
nepřiměla, aby se mi odhalil. Teď byl tady a žádal ode mě víc. Navzdory jeho
tónu jsem znala pravdu. Byl stejně tak nejistý jako já, dával všanc tolik, riskoval
všechno, aby mě získal zpátky.
Kvůli tomu jsem ho milovala snad ještě víc. Ale nic to nezměnilo, nemohla
jsem to připustit.
„Nemůžu, Alexandře.“ Má slova zněla dutě a bezvýrazně jako prázdný slib.
Pokaždé, když jsem ho odmítla, se ve mně něco dalšího zlomilo, s každým
odmítnutím se mé srdce tříštilo na miliony kousků a nedokázala jsem si
představit, že se vůbec někdy zcelí.
„To nepřijímám.“ Přistoupil ke mně tak rychle, až se mi zatočila hlava. Když
byl takhle blízko, myslelo mi to mnohem hůř. Tělo mě zradilo, přitahováno
pouhou jeho přítomností, takže jsem ani nemohla začít bojovat se svým
základním instinktem. Drsně mě k sobě přitáhl a paže mi pevně ovinul kolem
pasu. Pod tričkem mi ztuhly bradavky, jak se otřely o jeho nahou hruď, a mé
pohlaví začalo pulzovat, jak jím bylo dosud naplněno. Moje tělo se beze slova
podrobilo a zoufale toužilo, aby si mě vzal. Alexander byl mou drogou. Na to,
abych se dokázala zapřít, jsem byla příliš bezmocná. Prahla jsem po něm – po
jeho neúnavném jazyku, jeho pevném ptákovi a nejvíc ze všeho po tom
osvobození, když jsem byla pod jeho kontrolou. „Jsi moje, Claro. Nemůžeš
proti tomu bojovat. Patříš mi.“
I když teď vznesl svůj nárok, i když se mi sevřela stehna při vědomí, co
znamená být Alexanderova, nemohla jsem ignorovat pravdu. „Ale ty nepatříš
mně.“
„Jak to že nepatřím?“ zavrčel. „Vždyť máš nade mnou naprostou moc.
Jediné, na co myslím, je být v tobě. Vyžaduje to veškeré sebezapření, které
nemám, abych si tě nepřehodil přes rameno, nedonesl tě domů a nešukal tě,
dokud by tě všechno nebolelo tak, že bys nemohla odejít. Dokud bys
nepochopila, že tě nenechám odejít. Ne bez boje.“
Zavrtěla jsem hlavou a vykroutila se mu. Můj smutek se přetavil ve vztek,
který mě rozpálil doběla. „Řekni, že nebudu tvoje tajemství. Řekni, že jsem víc
než jen holka dobrá na šukání, Alexandře. Řekni, že nezáleží na tom, co se
děje – na tom, co si myslí tvůj otec, na právech a povinnostech spojených
s tím, kdo jsi – a že mi patříš.“
Alexander si divoce prohlábl vlasy a na jeho pevně sevřené čelisti bylo patrné
napětí. „Je to všechno mnohem složitější.“
„Je to takhle prosté,“ odsekla jsem a založila jsem si v ochranném gestu paže
na hrudi, jako bych mezi námi chtěla vztyčit bariéru. Přitom jsem sotva
dokázala udržet své tělo pod kontrolou. „Je to jen tak složité, jak složité to
děláš.“
„Říkal jsem ti, že královská rodina je v prdeli,“ prohlásil znechuceně. „A já
jsem v prdeli ze všech nejvíc.“
„Buď svým pánem.“ Má slova byla drsná, ale nedokázala jsem ve svém hlase
skrýt úpěnlivou prosbu. „Nechápeš, že máš na vybranou?“
Zasmál se, ale v jeho rysech neprokmitlo pobavení. „Nechápeš, že nemám?“
Zatvrdila jsem se. S vědomím, co musí slyšet – čemu musí čelit –
a s vědomím, že až ta slova vyřknu znovu, zraní ho ještě více než předtím.
Zvláště když mé poraněné srdce dosud krvácelo. „Miluju tě, Alexandře.“
Oheň v jeho očích zchladl a on couvl. Takovou reakci jsem očekávala, ale
stejně to bolelo. Bylo příliš žádat po něm, aby to řekl taky. Sakra, bylo příliš
žádat ho, aby mou lásku opětoval. Věděla jsem, že to tak je, vnímala jsem to
s takovou jistotou jako své vlastní pocity. Vidět ho, jak se stáhl zpátky, mi
dostatečně osvětlilo, že to nikdy nebude stačit.
„Nemůžu, Claro,“ řekl. V jeho tónu nebyl smutek, ale chlad.
Smutek mě pálil v očích a rty se mi chvěly. „Ne?“
Dlouho se na mě díval, a než otevřel ústa, zaťal se mu sval na krku. „Ne.“
„Potom se s tebou nemůžu vrátit.“ Nebránila jsem se dalším slzám. Oba jsme
znali pravdu. Teď nezbývala jiná možnost než odejít.
Při tom pomyšlení jsem strnula a přimrzla na místě, jako bych byla prokletá.
Když mi Alexander ovinul paži kolem pasu a pomalu mě přitáhl k sobě,
nebránila jsem se. Nedokázala jsem v sobě najít ani známku odporu. Bolest
ustoupila prázdnotě, která se ve mně teď ozývala. Měla jsem pocit, že se ta
propast rozšíří napříč hodinami, dny, měsíci a roky a naplní můj život
zapomněním. Skoro jsem si ani neuvědomila, že mi Alexander odhrnul
zbloudilý pramínek vlasů z tváře a zastrčil mi ho za ucho.
„Ty tvé vlasy. Nelze je zkrotit,“ zamumlal, ale tentokrát byl v jeho slovech
patrný smutek.
„Přestaň to zkoušet,“ zašeptala jsem.
Rty se mu pohnuly v náznaku úsměvu, který však okamžitě zmizel. „Už teď
mi chybíš.“
Pevně jsem zavřela oči, a přesto mi zpod víček unikly horké slzy. Nemělo
smysl předstírat, že je to v pořádku. Tohle nemohlo být v pořádku nikdy. Můj
život nebyl pohádka, na jejímž konci by čekalo „šťastně až do smrti“. Věděla
jsem to, i když se jeho ústa spojila s mými.
 Naše rty se vzájemně drtily a prozrazovaly tak tu naléhavost, která námi
oběma proudila. Spoustu věcí, které bychom nikdy nevyslovili. Opět jsem ho
vpustila do svých úst a dovolila jeho jazyku zachytit můj – dovolila mu, aby mě
ještě jednou ovládl. Jeho polibek mi rozpaloval krev, dokud jsem nevzplanula.
Vášeň se mísila se strachem, a i když jsem se ho pevně držela, plameny touhy
mě pomalu pohlcovaly, jako bych hořela připoutána na hranici. Lapala jsem po
dechu, svírala jeho ramena a nehty zatínala do jeho pevného těla. Děsilo mě, že
ho budu muset pustit. Děsilo mě to, co na mě čeká na konci tohohle polibku.
Ale on mě nepouštěl, dokonce ani když se naše rty oddělily, abychom se
horečně nadechli.
Věděli jsme, co by se stalo, kdybychom to nechali zajít dál.
Alexander mi vtiskl polibek na čelo a já zavřela oči a hledala poslední dávku
síly, abych dokázala vidět dál. Ten těžký okamžik přišel, ale smutné na tom
bylo, že kvůli němu. Kvůli němu. Nám. Sílu jsem nalezla v tom, co jsme
sdíleli. On mi ji dal.
Dodal mi sílu, abych se odtáhla.
Když jsem ustoupila, hlava mu poklesla, a když ji opět zvedl, řekl jen dvě
slova.
„Sbohem, Claro.“
Pak zvedl ruku a o vteřinu později zaparkoval u obrubníku vedle nás
elegantní Rolls-Royce. Alexander otevřel dveře a naznačil mi, abych nastoupila.
Na nic jsem se neptala. Moje bojovnost zmizela, síla se vytratila.
Beze slova jsem vklouzla na zadní sedadlo. Jeho úsměv byl mírný, tak odlišný
od toho namyšleného culení, do kterého jsem se zamilovala. Pak zavřel dveře.
Norris nepromluvil. Bez instrukcí pochopil, co se od něj čeká, a jak se rozjel,
Alexander se otočil k domu, který měl být náš. Bez zaváhání. Vykročil přímo
k němu, jako by neexistovala jiná možnost. Dal jasně najevo, že žádná není.
A tak jsem plakala pro své zlomené srdce a svého zlomeného muže, zatímco on
kráčel zpátky k budoucnosti, kterou nikdy nebudeme sdílet – zatímco on
odcházel z mého života.

Dveře se za mnou tiše zavřely. Ranní světlo proudilo mezerou v místě, kde se
stýkaly závěsy, ale já jsem šla rovnou do postele. Pomyšlení na to, jak budu čelit
dnešku, mě příliš tížilo. Potřebovala jsem o ničem nevědět, ale ani spánek mi
nepřinesl únik. Alexander mě pronásledoval ve snech.
 Když jsem míjela pohovku, něco se na ní pohnulo. Ospalá Belle se posadila
a mnula si oči. Z jejích rozcuchaných vlasů a kalhot na jógu jsem usoudila, že
usnula, když čekala, až se vrátím domů. Otevřela ústa, ale když uviděla mou
tvář, hned je zase zavřela. Nepotřebovala jsem zrcadlo, abych věděla, že mám
zarudlé oči a teče mi z nosu.
„Šla jsi ho navštívit.“ Nebyla to otázka, ale konstatování faktu. Vůbec mě
nesoudila. Sama si odžila dost vlastních milostných omylů a možná právě proto
se bez dalšího slova pustila do díla. Ve vteřině mi přehodila dosud zahřátou
peřinu kolem ramen.
Strnulá šokem jsem se posadila, zatímco ona otevírala a zavírala kuchyňské
skříňky. Našla kávu, koukla na ni a hodila sáček zpátky na poličku. „Ksakru.
Potřebujeme něco silnějšího.“
Nebylo ještě ani devět ráno, ale neodporovala jsem jí. Na to jsem neměla
sílu. Nalila do sklenice bílé víno a podala mi ji. Vzala jsem ji a nepřítomně si
usrkla.
Cítila jsem, že Belle stěží přemáhá zvědavost. Chtěla vědět, co se stalo,
a podle toho, jak jsem ji znala, bylo zřejmé, že zadržovat všechny ty otázky,
které z ní musejí ven, jí činí značné potíže. A právě proto byla mou nejlepší
kamarádkou. Nikdo jiný, a to včetně mé matky, by nebyl schopný se
ovládnout. Belle chápala, co potřebuju: čas.
Čas zpracovat, co se stalo. Čas uvyknout myšlence, že Alexander už není
součástní mého života – a že jí nikdy nebude. Právě teď… právě teď mi to
připadalo nemožné. Právě teď jsem si nedokázala představit, jak se bude svět
točit dál.
Belle mě odvedla do koupelny a začala napouštět vanu. Nebránila jsem jí.
Sledovala jsem ji, dokud mi nevzala z ruky sklenici vína. Vyklouzla mi z prstů
a mnou otřásl vzlyk. Co jiného mi ještě můžou vzít? Ta myšlenka zněla
iracionálně a mně to bylo jedno. Nic už nedávalo smysl. Proč proti tomu
bojovat? Můj život – ten život, který jako by před pár týdny sotva začal – byl
pryč. Zítra budu muset začít znova. Od zítřka budu muset začít čelit realitě bez
Alexandera.
„Dneska se vyplač,“ řekla něžně Belle, jako by mi dokázala číst myšlenky.
Dnes budu plakat, souhlasila jsem potichu. Toužila jsem vklouznout do
horké koupele, kterou mi připravila, a nechat své slzy padat do vody, dokud
nebudu zase silná a znovuzrozená – dokud ze sebe nesmyju bolest. Ale i když
jsem se ponořila do vany, věděla jsem, že ze své paměti Alexandera nikdy
nevymažu. Byl v mé krvi. Jeho dotek se mi vpálil do kůže. Patřila jsem mu,
přestože nikdy nebudu patřit k němu.
„Zítra bude líp.“ Belle usedla na okraj vany. Netlačila na mě, abych si s ní
promluvila. Místo toho jsme tam tiše seděly.
Ohledně zítřka se Belle mýlila. Nikdy nebude líp. Už kdysi jsem měla
zlomené srdce, ale ne takovým způsobem. Ztrátou Alexandera se zlomilo něco
hluboko ve mně. Nikomu jsem se nikdy neodevzdala tak jako jemu. Už nikdy
nechci. Ani by to nebylo možné. Tak krásná a krutá láska, jako byla ta naše,
nepřichází v životě podruhé. Jednou je člověk schopen její ztrátu přežít, ale náš
pud sebezáchovy nám nikdy znovu nedovolí, abychom byli tak zranitelní.
„Až budeš připravená si promluvit, jsem tady.“ Belle vyklouzla z koupelny,
ale bude hned za rohem. Nepochybovala jsem, že mi poskytne prostor, abych
se přes to všechno dostala, a přitom mi bude tak nablízku, jak to jen půjde.
Nyní jsem osaměla a dovolila svému žalu, aby propukl naplno. Rozhodla
jsem se ho do hloubky procítit. Rozerval mě, štěpil a tříštil mé srdce, až z něj
nezbylo nic. Vše, co zůstalo, byla temná bolest, která se mi usadila v hrudi
a znemožňovala mi dýchat. Dokonce ani v té chvíli bych nic neměnila. Ta
jediná věc, která byla ještě nemožnější než představa života bez Alexandera,
byla představa, že součástí mého života nebude už vůbec. Žila bych ze
vzpomínek. Sytila bych se jimi, protože než mi vstoupil do života, hladověla
jsem a ani jsem nevěděla po čem. Rozhodla jsem se správně. Nikdy víc,
nemusela bych to přežít. Bylo to nevyhnutelné rozhodnutí. Dnešek nebyl
o tom, co chce mé srdce, byl o přežití. Na pomíjivý okamžik jsem ho měla.
Náš společný čas byl příliš krátký, ale věděla jsem, že to stačilo.
2|
S upřímnými díky jsem proletěla kolem muže, který mi držel dveře. Prošla
jsem velmi rychle, protože jsem si všimla, že se mnou chce mluvit. Nevypadal
jako reportér, ale byla to tvrdá škola, kdy jsem se naučila nedůvěřovat
jakémukoli zdánlivě náhodnému zájmu cizích lidí. Kromě toho jsem dnes ráno
neměla čas. Belle, moje nejlepší kamarádka, která to vždy myslela dobře, ale
byla zvědavá, mě v našem společném bytě dvacet minut zdržela. Teď jsem měla
míň než půl hodiny na to, abych se připravila na schůzku s jedním z našich
nejdůležitějších klientů.
U Peterse a Clarkwella byl v úterý takhle brzy ráno pořád relativně klid, ale
nemělo to dlouhého trvání. Od té doby, co jsme oficiálně spustili kampaň
Isaaca Bluea, se atmosféra v kanceláři změnila z uvolněné na bláznivě
hektickou – a to se mi líbilo. Zatímco mnozí z mých kolegů tohle nové
pracovní tempo nesnášeli, mně prospívalo. Pracovní vytížení mě rozptylovalo
a odvádělo mou pozornost od toho zmatku, který jsem měla v osobním životě,
a ponechávalo mi jen nepatrný čas na to, abych myslela na Alexandera. Dva
a půl měsíce jsem tu v podstatě žila. Byla jsem první, kdo ráno do práce
přicházel, a poslední, kdo odcházel domů. Nepřestávala jsem s prací, dokud se
mi nezavíraly oči. Alexander už pronikal do mých myšlenek jen ve snech.
Nemohla jsem mu zabránit, aby za mnou zavítal alespoň tam.
Ze své kóje na mě zamávala Tori, trochu mě překvapila. Tahle
temperamentní zrzka na mě pořád tlačila, abych se stala součástí jejího akčního
života, ale pokud šlo o práci, stejně mě nikdy nepřekonala. Zastavila jsem se
u jejího stolu a v duchu se připravovala na její obvyklé prosby, abych zašla na
večeři nebo na drink. „Jsi tady brzy.“
Přinutila jsem se k úsměvu. Měla jsem Tori ráda a jednou by z nás dokonce
mohly být kamarádky. Ale zrovna teď jsem dokázala myslet jen na práci.
Zábava u mě nebyla na pořadu dne. V průběhu léta jsem párkrát zkoušela zajít
na večeři s Belle a přáteli, jen abych si hluboce připomněla, jak mi Alexander
chybí. Poučila jsem se.
Tori se ušklíbla a přitáhla si sako, aby skryla svůj třpytivý top.
Měla rozmazané oční linky a její oblečení v práci působilo dost pochybně.
„Perné ráno?“ zeptala jsem se.
 Nebo noc? dodala jsem potichu.
Naklonila se a ztišila hlas, ačkoli tak brzy jsme byly v kanceláři jen my dvě.
„Můžu ti říct, že jsem vůbec nespala. Čtvrtá hodina ranní není nejlepší čas na
to si vzpomenout, že jsi zapomněla zkontrolovat poslední čísla pro Blueovu
kampaň, zvlášt pokud jsi v Brimstonu.“
Pousmála jsem se a doufala, že působím chápavě. Z jejího nevinného
přiznání jsem šla vnitřně do mdlob, pocity a myšlenky se mi rojily v mozku
příliš rychle na to, abych je zpracovala. V tom klubu už jsem byla a záblesk
žárlivosti, který mnou při zmínce o něm projel, mě vyděsil. Byl tam Alexander
minulou noc taky? Ocitla se mu nablízku, aniž by to vůbec věděla? A nešlo jen
o tohle. Samotné slovo brimstone pro mě znamenalo mnohem víc, než mohla
Tori tušit. Doteď jsem takové situaci nemusela čelit. Brimstone vážně nebyl
slovem, které by se užívalo v běžné každodenní konverzaci. Právě to byl jeden
z důvodů, proč jsem si ho vybrala jako své bezpečné slovo. Brimstone bylo
slovo, o němž jsem předpokládala, že mě ochrání, zajde-li Alexander příliš
daleko – bude-li ode mě žádat víc, než bych mu mohla dát.
Použila jsem ho pouze jednou a už ho nikdy znovu nepoužiju.
Tori si zdvořile odkašlala a já zavrtěla hlavou ve snaze osvobodit se od
bolestných vzpomínek. „Promiň,“ zamumlala jsem. „Musím ještě dokončit pár
věcí, než Isaac přijede. Nevím, kde mi hlava stojí.“
„Naprosto tě chápu,“ soucítila se mnou. „Měly bychom zajít na oběd, až to
tady zabalíme.“
Zaváhala jsem a okamžitě jsem hledala nějakou výmluvu. „Tenhle týden je
strašný. Čekají mě stovky výkazů v souvislosti s Isaacovým reklamním týmem.“
Tori odbyla mou výmluvu pokrčením ramen. „Tak třeba někdy jindy.“
„Určitě,“ řekla jsem. Možná byl jediný závazek, který jsem v těchto dnech
mohla lidem dát. Při pohledu na hodiny v kanceláři jsem zjistila, že konverzací
s Tori jsem promarnila pět cenných minut.
Pověsila jsem si tašku na zásuvku svého stolu a vytáhla složku s materiály ke
kampani Blueovy nadace, abych se připravila na dnešní schůzku.
„Jste připravená?“ zeptal se Bennett. Jeho obvyklý přátelský úsměv působil
unaveně.
Zarazila jsem se a zkoumala svého šéfa. Kruhy pod očima měl tmavší a jeho
kudrnaté hnědé vlasy rozhodně volaly po hřebenu. „A co vy?“
„To vypadám tak hrozně?“ Klesl do židle vedle mě a utáhl si kravatu. „Proč
mají děti letní prázdniny, když jejich rodiče musejí do práce?“
 „Je to kruté,“ souhlasila jsem. Bennett vychovával dvě dcery, šestiletá
dvojčata, což by bylo stejně tak obtížné, i kdyby jeho žena před rokem
nečekaně nezemřela. Neuměla jsem si ani představit, jak přetížený musí být,
ačkoli se snažil, seč mohl, aby to nedával najevo. „Proč mě nenecháte, abych je
v pátek večer na pár hodin pohlídala?“
„Protože přece musíte pořád pracovat!“ Bennett vyvalil oči v předstírané
hrůze.
„Kampaň Blueovy nadace spěje k závěru,“ podotkla jsem nedbale
a ignorovala jeho zjevný sarkasmus. Nedodala jsem, že dokud se neobjeví
nějaký další velký projekt, zoufale potřebuju vyplnit svůj čas čímkoli, co by mě
odvedlo od myšlenek na Alexanderovu nepřítomnost v mém životě.
„Možná máte pravdu.“ Bennett si třel spánky a hlasitě si povzdechl.
„Řekněmě, že byste je pohlídala, zatímco bych se trochu prospal?“
Na chvilku jsem se zaměřila na jeho ztrhaný vzhled a zvedla jsem obočí. „Na
tom, abyste se prospal, rozhodně trvám.“
„Jste záchrana, Claro.“ Odmlčel se a hrabal se v rozházených poznámkách
v tašce. „Někdo sem volal a ptal se na vás. Myslím, že jsem si to číslo zapsal.“
Krve by se ve mně nedořezal. Byla jen jediná osoba, která mohla volat a ptát
se na mě. Jediná osoba, která mě nemohla kontaktovat přímo. Jediná osoba,
která už mě přímo nekontaktovala celé dlouhé měsíce.
„Nečekáte pozvání na pohovor v nějaké jiné práci, že ne?“ zeptal se Bennett
a upřeně sledoval můj sklíčený výraz.
Potřásla jsem hlavou a přiměla se k odpovědi. „Ne.“
„Dobrá, vypadáte totiž trochu zděšeně.“ Vtom mu to došlo. „Nemyslím si,
že to byl on, Claro.“
Nebyla jsem si jistá, jestli je mi líp, nebo hůř. Vlastně jsem nic moc necítila.
Ty otázky, na které jsem se chtěla Bennetta zeptat, jsem zaplašila. Ptal se na mě
ten někdo přímo jménem? Jak zněl jeho hlas? Vážně zanechal své číslo? Protože
Alexanderovi by nejspíš nevolal. „Asi to byl jen reportér.“
Ale svého znepokojení jsem se nedokázala zbavit.
„Nedáte si čaj, než se tam vydáme?“ zeptal se a měl se k odchodu.
„Raději kávu, prosím. Už jsem skoro hotová s kontrolou té zprávy,“ ukázala
jsem na otevřenou složku na obrazovce. Přípravou na dnešek jsem trávila
každou chvilku. A rozhodla jsem se, že se teď nesmím nechat ničím vykolejit.
„Občas zapomenu, že jste Američanka, a vtom si řeknete o kávu,“ škádlil mě
Bennett.
 Zavrtěla jsem na něj prstem a vrátila se k práci. „Nejsem v téhle kanceláři
jediná, kdo pije kávu, a nejsem Američanka.“
„Jste Američanka víc, než si připouštíte, ale možná když vás budu zásobovat
dostatečným množstvím čaje a sušenek, přijmete svou britskost.“
„Ani náhodou,“ řekla jsem nejhorším londýnským přízvukem.
Bennett se vydal k odpočinkové místnosti a cestou dozníval jeho smích. Bylo
fajn vidět ho v dobré náladě. I když žertoval o tom, že příliš pracuji, jeho
hladina stresu mě nenechávala klidnou.
S prezentací pro Blueovu nadaci bylo díkybohu všechno v pořádku. Při troše
štěstí bude Bennett s mou kávou zpátky právě včas, abych si ještě pořádně
lokla, než budeme muset zamířit dolů do zasedací místnosti. Zapnula jsem
telefon, abych zkontrolovala čas, a všimla jsem si zmeškaného hovoru od
matky.
Útočí ze všech stran.
Madeline Bishopová nebyla schopná číst mezi řádky. Jejím telefonátům jsem
se vyhýbala už týdny. Pravdou bylo, že jsem nedokázala strávit tu její zvláštní
omezenost. Podle ní jsme byli s Alexanderem pořád spolu. Jakmile se
dozvěděla, že jsme se rozešli, neměla sebemenší problém přesně definovat, kde
se stala chyba a jak bych to mohla napravit. Jestli se říká, že zvědavost zabila
kočku, prozíravost ji po několika resuscitačních pokusech vrátila do života.
Podle matčina názoru se situace dala napravit. Neměla jsem to srdce jí říct, že
v našem případě se to napravit nedá.
Alexanderovi jsem řekla, že nebudu jeho tajemstvím, ale před matkou jsem
pravdu o našem vztahu ještě pořád střežila. Možná jsem nikdy nebyla tak silná,
jak jsem si myslela – jak si myslel on.
Bennett se objevil u mého stolu a podal mi hrnek, z něhož se kouřilo. „Jste
připravená je ohromit?“
Usrkla jsem si kávy. Předstírat, že jsem v pohodě, se stalo mou druhou
přirozeností, předstírat, že už jsem se dostatečně sebrala, to byla úplně jiná věc.
K němu jsem mohla být upřímná. „Veďte mě, šéfe,“ řekla jsem místo toho
s uměle nasazeným úsměvem.

Nemohla jsem si pomoct, abych neobdivovala proměnu našeho klienta. Za

těch pár měsíců, které uběhly od chvíle, kdy jsem se se slavným hercem setkala,
se z problematické filmové hvězdy stal starostlivý organizátor, který přebíral za
kampaň stále více a více odpovědnosti. Nepochybovala jsem, že s tou
proměnou má hodně společného Sophia Kingová, blondýna starající se
o publicitu kampaně, která se pokaždé vznášela po jeho boku. O vztahu Isaaca
Bluea k ní se spekulovalo a moje podezření se potvrdilo, když jsem ho dnes
zahlédla, jak jí během přestávky ochranitelsky položil ruku dolů na záda.
Rychle ji opět stáhl, aniž by si toho někdo jiný všiml, ale jí zablýsklo
v pohledu, když se na něj podívala, a její oči žhnuly intenzitou, jaká existuje
jen mezi milenci.
V hrudi mi zesílil tlak a bolestí se mi sevřelo srdce. Nikdo jiný neviděl to, co
já. Toužila jsem, aby se mě ještě jednou v takovém ochranitelském gestu dotkla
Alexanderova ruka. Střetla jsem se pohledem se Sophií a zahanbeně jsem se
odvrátila, protože jsem byla přistižena, jak na ně zírám.
„Děkuji vám za všechnu vaši práci,“ řekl Isaac a napřáhl ruku k Bennettovi.
„Blueova nadace má tak skvělý začátek jen díky Petersi a Clarkwellovi.“
Bennett mu stiskl ruku, ale zavrtěl hlavou. „Jste to vy, komu musíme
poděkovat.“
Navzdory vší práci, kterou jsem na kampani udělala, jsem se poněkud krčila
stranou, když jsem měla přijmout uznání. V rámci společnosti jsem se chtěla
posunout výš, ale chtěla jsem, aby se to stalo až poté, co zájem bulváru o můj
osobní život konečně začne mizet z obecné paměti.
Isaac se otočil, aby mi poděkoval, ale zarazil se, když mě spatřil. Jeho
nakrátko ostříhané hnědé vlasy, dolíčky ve tvářích a vyrýsovaná postava by
většinu žen přiměly vraždit, aby si získaly jeho pozornost. Já však nepatřila
k většině žen. Isaac byl zatraceně sexy, ale nebyl to Alexander.
Hvězda se – snad díky rokům herecké praxe – rychle vzpamatovala a podala
mi ruku. „Děkuji vám, slečno…“
„Bishopová,“ přistoupila jsem na tu hru. Nebylo pochyb, že mě poznal.
Moje fotka na obálce časopisu People mi mnoho anonymity nepřinesla.
Vyměnili jsme si ještě pár zdvořilostí. I přes to trapné představování jsem si
nemohla pomoct, ale Blue mě okouzlil.
Sophia otálela u dveří a pak odvedla svého klienta a milence ven spolu se
zbytkem skupiny. Když byli venku ze zasedací místnosti, položila ruku na
zárubeň dveří a znemožnila mi odejít.
„Můžu vám s něčím pomoct?“ zeptala jsem se.
„To je zajímavé,“ řekla. „Zníte jako Američanka, ale chováte se jako Britka.
Jste tak zatraceně zdvořilá, Claro.“
 Alespoň že nehodlala nic hrát. „Umím být drzá. Možná dokonce tak drzá
jako vy.“
Zasmála se tomu a elegantně zkřížila své útlé paže na dokonale padnoucím
rudém plášti. „O tom pochybuji. Nechtěla jsem vás urazit, ale všimla jsem si,
jak zíráte.“
„Takový účinek má Isaac na ženy,“ pronesla jsem zlehka.
„To má. Ale nepředstírejme, že mluvím o něm. Myslím, že touhu po
diskrétnosti a soukromí ve vztahu chápete moc dobře.“ Sophia ustoupila, takže
už dál neblokovala dveře, ale ani jedna z nás se neměla k odchodu.
„Předpokládám, že ano,“ připustila jsem. „Nic neřeknu.“
„Není to tajemství, ale ani to nijak veřejně nepropagujeme,“ přiznala. „Ale
můj vztah s Isaacem není to, proč jsem vás zastavila. Myslím, že byste ocenila
nějakou podporu, Claro.“
Vytáhla ze své birkinky vizitku slonovinové barvy a podala mi ji.
„Co přesně děláte?“ zeptala jsem se. Přemáhala mě zvědavost.
„Měním věci k lepšímu.“
Ušklíbla jsem se. „Myslím, že na to už je trochu pozdě.“
Sophia se zadívala do chodby, kterou Isaac zmizel. Když znovu pohlédla na
mě, oči jí planuly a potřásla hlavou. „Nikdy není pozdě.“
Když jsem vizitku schovávala do zásuvky svého stolu, zněla mi v uších její
slova. Sophia Kingová jistě dělala svou práci dobře, ale já nehledala nikoho,
kdo by dával moje věci do pořádku. Bylo to nemožné. Posledních pár měsíců
jsem trávila tím, že jsem se snažila vyhrabat ze svého zoufalství. Byla to těžká
bitva, která nebyla zdaleka u konce. To jediné, co jsem mohla dělat, bylo jít dál
a kupředu, jak nejlépe umím. Zhluboka jsem se nadechla, pomalu jsem došla
k Torinu stolu a čekala, až dotelefonuje.
„Co příští týden?“ zeptala jsem se, jakmile zavěsila – dřív, než bych si to
mohla zase rozmyslet. „Celé léto jsem byla zahrabaná v práci. Je čas, abych
vylezla na světlo.“
„Skvělé!“ tleskla Tori. „Beru tě za slovo.“
„Tak dobrá,“ řekla jsem a na rty se mi vkradl upřímný úsměv.
Malé krůčky.

Položila jsem tašku na žulovou desku kuchyňské linky, prošla jsem si denní
poštu a musela jsem potlačit příval zklamání, protože všechno, co jsem
objevila, byly jen účty a letáky z výprodejů. Takže tolik k malým krůčkům,
posmíval se mi v hlavě tichý hlásek.
Belle vkročila do místnosti oděná do splývavých tyrkysových maxišatů.
Odhrnula si pár pramínků blond vlasů, které se jí přilepily vzadu na krk,
a ovívala se. Náš byt nám pronajala její teta, a i když se mi předválečná
architektura i měsíční náklady zamlouvaly, scházelo tu některé moderní
vybavení, jako například klimatizace. „Pojeďme na letní dovolenou,“ navrhla,
„Mallorca nebo Seychely?“
„Myslím, že tady je teď mnohem větší vedro, a mám práci.“
„Vedro na pláži je něco jiného.“ Belle povzdychla a vytáhla z mrazáku kostku
ledu. „Být v tom vedru ve městě plném lidí je deprimující. Nemohla bys
vysadit aspoň na pár dní nebo na prodloužený víkend?“
„Je to všechno?“ Zvedla jsem hromádku doručené pošty a její otázku jsem
ignorovala.
„Pokud vím, tak ano.“ Chvilku mi zkoumavě hleděla do tváře. „A co tvoje
schůzka?“
„Skvělá,“ řekla jsem a doufala, že se nebude vyptávat na detaily. Pořád jsem si
nebyla jistá, jak odpovědět na nabídku Sophie Kingové.
„Na té kampani jsi tvrdě dřela. Měly bychom to oslavit,“ navrhla Belle, „na
něco zajít.“
„Musím jít běhat.“ Cvičení fungovalo jako moje náhradní výmluva, když
jsem zrovna neměla práci, která by mě zaměstnávala.
„Blbost,“ řekla Belle. „Vyhýbáš se mi.“
„Nevyhýbám.“ Povzdychla jsem a hledala způsob, jak jí to vysvětlit, aniž
bych zabředla do bolestného tématu Alexander. „Prostě se necítím na to, abych
šla ven.“
„Na to se necítíš nikdy,“ poznamenala vyčítavě. „Mám tě moc ráda,
drahoušku, ale nemůžeš se věčně schovávat před životem. Kdy se hodláš
posunout dál?“
„Jdu si zaběhat. Víc v tom nehledej.“ Popadla jsem kabelku a proplula kolem
ní, než by na mě začala ještě víc tlačit.
Když jsem se za čtvrt hodiny objevila připravená na běh, Belle nevycházela ze
svého pokoje. Rezignovaně jsem si stáhla culík a vyrazila z bytu. Navzdory
večernímu dusnu bylo příjemné cítit na zpocené pokožce vzduch, když jsem
zrychlila tempo. Běhání mi pomáhalo, abych si vyčistila hlavu až do úplné
prázdnoty, což bylo zrovna tak dobré jako naprostá zahlcenost prací.
 Doběhla jsem k semaforu na rohu a čekala, až naskočí zelená. V ulici naproti
jsem uviděla černý elegantní Rolls a srdce mi poskočilo. Zhluboka jsem se
nadechla, přistoupila blíž a zklamaně zjistila, že není Alexanderův.
Vzpamatuj se, pokáral mě můj vnitřní hlas.
Tentokrát jsem mu naslouchat musela. Vyrazila jsem na plné obrátky,
pumpovala pažemi, krev mi bušila ve spáncích. Přiměla jsem se zrychlit
natolik, až bych zapomněla na všechno kolem. Utíkala jsem od svých
problémů. Věděla jsem to. Ale jakou jinou možnost jsem měla, když mi nezbyl
nikdo, ke komu bych se rozběhla?
Tu myšlenku jsem hned vypustila, protože fyzické nároky mého tempa měly
přednost. Když jsem po hodině a půl zamířila ke schodům k našemu bytu,
měla jsem už hlavu čistou. Díky běhu mě zaplavil úplně blažený pocit. Kéž by
to jen mohlo trvat věčně.
„Claro!“ volala na mě teta Jane ze dveří.
„Ahoj, Jane,“ zasupěla jsem.
„Pojď dál a trochu se napij. Vypadáš, jako bys právě uběhla maraton.“
Taky jsem se tak cítila. Ale i když jsem měla vyschlo v krku, zavrtěla jsem
hlavou. „Jsem nechutná, měla bych si dát sprchu. Ale díky.“
„Nesmysl,“ vklouzla Jane do chodby a ukázala na svůj byt. „Dovnitř,
a hned.“
Když se Jane tvářila takhle, nebylo možné se s ní přít, a tak jsem se dovlekla
dovnitř. Se svými šedými ježatými vlasy a útlou drobnou postavou na svůj věk
nevypadala, spíš připomínala nějakou elfku. Co jí scházelo na výšce, to
vynahrazovala duchem. Zvedla jsem ruce na znamení kapitulace a následovala
jsem ji do bytu.
Vděčně jsem lokala vodu, kterou mi podala.
„Děkuju,“ řekla jsem, když jsem dopila.
„Za tím tvým běháním je ještě něco jiného,“ poznamenala Jane. „Vypadáš
jako dívka, která před něčím utíká.“
Pokrčila jsem rameny, ale vyhnula jsem se jejímu pohledu. Nechtěla jsem se
podívat sama na sebe Janinýma pronikavýma očima. „Jen se snažím pohnout se
dál.“
„Proč?“
Ať jsem od ní očekávala cokoli, nečekala jsem, že se mě zeptá na tohle. To
nebyla typická porozchodová otázka. Měla bych to vědět. Už jsem slyšela
všechno. Pátrala jsem po nějaké odpovědi, ale nakonec jsem na ni jen tupě
zírala.
„Jsi do něj zamilovaná, Claro,“ řekla Jane, natáhla se a poplácala mě po ruce.
„Je to zcela zřejmé, má drahá. Tak proč s ním tedy nejsi?“
Zavřela jsem oči a sbírala síly, abych mohla odpovědět. „Někdy láska
nestačí.“
„To je všechno?“ zasmála se Jane. „Claro, každý vztah má předurčeno nějaké
období. Některé lásky mají vydržet celý život a jiné ne.“
„Já vím,“ zašeptala jsem.
„A tvé období s Alexanderem je u konce?“ tlačila na mě.
Odvrátila jsem se od ní a zadívala se z okna. Rolls pořád parkoval na rohu
a mně znovu poskočilo srdce. To byla asi odpověď na její otázku. „Pořád ho
miluju,“ přiznala jsem. „Ale není možné, abychom byli spolu. Naše období
skončilo.“
„Ujisti se o tom. Nutit se k tomu, aby láska skončila, ještě neznamená, že je
to pryč. Když zničíš vztah, vede to jen k lítosti,“ radila mi. „Lítost otráví život
a není větší lítosti než z opuštěné lásky.“
Z tónu jejího hlasu jsem vytušila, že má s podobným druhem lítosti osobní
zkušenost. Ale opravdu jsem ji nežádala, aby to se mnou sdílela.
Nebyla jsem tak stará jako teta Jane, ale pár tvrdých lekcí souvisejících
s láskou jsem už dostala. Bylo útěšné věřit, že čas zhojí všechna zranění, jenže
to byla lež. Čas nikdy úplně nesmaže trýzeň zlomeného srdce. Pořád tady byla
a rvala mě, ať jsem se snažila pohřbít minulost sebehlouběji.
„Bojím se, že nemám na vybranou,“ řekla jsem jí, „a on mě tak jako tak
nechce.“
Bolelo přiznat to takhle nahlas. Neřekla jsem nikomu – dokonce ani Belle –
že jsem už víc než osm týdnů o Alexanderovi neslyšela. Od té doby, co jsem ho
zanechala v Notting Hillu, se mě pokoušel kontaktovat jen jednou, ale pak už
nikdy. I když měla Jane pravdu, nezáleželo na tom. Alexander už si dál žil svůj
vlastní život.
„Jak to víš?“
„Prostě to vím.“
Belle si dávala pozor, aby se bulvární plátky v našem domě neocitaly, ale
nemohla zabránit tomu, abych je viděla v novinových stáncích na nárožích.
A tak jsem měla fotografie jako důkaz – Alexander byl spatřen v klubech
a barech. Některé z jeho přátel na fotografiích jsem rozpoznala, včetně
Jonathana ompsona, jeho kamaráda ze školy a Bellina nejhoršího omylu.
Jestliže Alexander trávil čas s ním, dokázala jsem si představit, o čem ty cáry
plné drbů informují. Pokud jsem věděla, nebyl Alexander dosud přistižen
s jinou ženou, ale to byla jen otázka času. Mezitím jsem stále byla v hledáčku
paparazzi a objevovala jsem se pod titulky, které zpochybňovaly status našeho
vztahu a zněly jako: Nemáme jasno – Kde je Clara?
Jane sevřela rty a chvilku na mě zkoumavě hleděla.
„Počkej tady.“
Její slova měla zlověstný podtón a já stála u ní v kuchyni ztuhlá hrůzou. Ale
ten vnitřní mráz roztál žárem vzteku, když se Jane vrátila se svazkem obálek.
Hned jsem poznala jejich krémovou barvu i texturu, ještě než jsem si všimla
velké rudé voskové pečeti, která způsobila, že se mi rozbušilo srdce.
„Kde jste je vzala?“ zeptala jsem se, když mi Alexanderovy dopisy podávala.
„My jsme si myslely, že bychom ti měly dopřát čas,“ řekla Jane měkce.
„My?“ zopakovala jsem. „Máte na mysli Belle?“
Jane na mě úkosem pohlédla. „Nezlob se na ni. Domnívala se, že ti
pomáhá.“
Odfrkla jsem si a přitiskla si svazek dopisů k hrudi. Jak mi mohla moje
nejlepší kamarádka zatajit něco tak důležitého? Belle na mě vyvíjela tlak, abych
se v životě posunula dál. Teď se zdálo, že mínila sabotovat jakékoli šance na
usmíření, které jsme s Alexanderem měli. „To je zvláštní, protože nikdy jsem si
nepřipadala tak zraněná.“
Ale jen co jsem ta slova vyřkla, věděla jsem, že lžu.
Už dřív jsem byla mnohem zraněnější. A zranil mě muž, který napsal tyhle
dopisy. Tak proč jsem si je tak zoufale toužila přečíst?
3|
Sprchu jsem nakonec vynechala a zavřela jsem se v pokoji. Když jsem počítala
obálky, třásly se mi ruce. Byly jich desítky. Nevěděla jsem, kde začít – a záleželo
na tom vůbec? Sledovala jsem své jméno, které napsala Alexanderova ruka.
Dotýkal se tohohle papíru. Teď, po tolika měsících odloučení, mě to
pomyšlení naplnilo tak intenzivní touhou, až se mi zatajil dech.
Vjela jsem prstem pod rudou voskovou pečeť a vyjmula první dopis, s datem
z pozdního června. Uplynulo jen pár týdnů od chvíle, kdy ho odeslal – týdnů,
které se však zdály být celou věčností. Nebyla jsem si jistá, co bych v těch
řádcích mohla najít. Pomalu jsem vydechla zadržený vzduch, který se mi
nahromadil v plicích, a začala číst:

Claro,
jako by to bylo jen pár dní, kdy jsem se tě dotýkal. Moje noci už nejsou plné nočních
můr. Namísto toho sním o tobě – o tvé kůži, jak se tiskne k mojí, o tvé chuti na
jazyku, když hltám tvou číču, o tvých rtech kolem mého ptáka. Spánek se stal mým
útočištěm. A mojí noční můrou je den, protože když se probudím, tak zmizíš.
X
Vzedmul se ve mně neznámý příval touhy, ale záhy se proměnil v bodavou
bolest, která mě zachvátila. Jak mě mohl tak vzrušit a zároveň přimět k pláči?
Můj X. Přitiskla jsem rty na jeho podpis. Také ke mně přicházel ve snech, ale
vždycky mě v těch snech opustil. Někdy kvůli jiné ženě. Jindy bezdůvodně.
Noční můry mě doháněly k probuzení a já pak lehávala dál bez mrknutí oka
s vědomím, že ten strach a zoufalství, které jsem cítila ve snech, s rozbřeskem
nezmizí. Kdyby mé sny byly jako ty Alexanderovy, cítila bych se stejně jako on?
Snažila bych se vší silou zůstat vzhůru, i když by mě Alexander miloval ve
spánku? Nebyla jsem si jistá. Zdálo se nebezpečné dokonce jen fantazírovat
o jeho dotecích.
Hlad ve mně narůstal a narůstal, až jsem se nedokázala udržet a začala
rozlepovat dopis za dopisem a objevovala na jejich stránkách podivnou směsici
emocí. Mnohé byly tak atavisticky a drsně sexuální jako Alexander sám.
Nečinilo mi problém představovat si ty věci, které popisoval. Jak Alexander
klečí přede mnou a dělá mi to ústy, zatímco já nořím prsty do jeho hedvábných
černých vlasů. Nebo jak beru jeho pevného ptáka do úst, lížu ho a saju, dokud
se nevystříká a nezaplaví můj jazyk.
Tepání v klitorisu rozezvučelo mou krev. Sjela jsem si rukou po šortkách
a dosáhla úlevy, když jsem na ten pulzující bod přitiskla prostředníček.
Nedokázala jsem si vybavit, kdy jsem se sebe naposled dotýkala. Bylo to
předtím, než jsem se poprvé vyspala s Alexanderem. Když jsme byli spolu,
neměla jsem nutkání to dělat. On byl tím jediným, co mě mohlo uspokojit.
Jen s ním jsem se dokázala uvolnit. A teď přesně totéž činila jeho slova.
Kroužila jsem si prstem po klitorisu a popadla další dopis. Když jsem ho
četla, vstoupily mi slzy do očí, přestože moje svaly se napjaly očekáváním.
A dokonce i když jsem se prohýbala pod návalem rozkoše, slzy se mi řinuly po
tvářích. Vpíjela jsem do sebe jeho slova a dovolila jim, aby mě zaplavila vlnami
extatické úlevy.

Zlatíčko,
nemůžu spát. Vyklouzla jsi z mých snů stejně jako z mého života. Píšu ti z našeho
domova v Notting Hillu. Je to zvláštní, že dokonce ani po měsících to nedokážu
nechat být. Tohle bylo poslední místo, kde jsem tě naplnil. Poslední místo, kde jsem
líbal tvé rty. Poslední místo, kde jsi vykřikla mé jméno a pak ta nádherná slova.
Vím, že tyhle dopisy nečteš. Kdybys je četla, tak bys byla tady. Jak dlouho s tím
budeš bojovat, Claro?
Patříš mi. Jen ty. Stále.
X
Zajíkla jsem se a vydechla jeho jméno v okamžiku, kdy jsem se udělala a svět
kolem mě se roztříštil. Tělo se mi třáslo silným orgasmem a já se zhroutila na
polštář. Jak jsem se chvěla, tiskla jsem si jeho dopisy k hrudi. Jak se z toho
můžu opět vzpamatovat? Dopis za dopisem přede mnou odhaloval svou duši,
pravdu ukrytou mezi svými představami. Mé tělo prahlo po jeho… po příslibu
jeho slov.
Naplnění.
Úleva.
Bezpečí.
Ani přes své vzrušení jsem nemohla ignorovat, co v jeho zprávách chybí.
Přímá vyznání. Stovkami způsobů vyjádřil, co ke mně cítí, ale nikdy tak, jak
jsem to potřebovala slyšet.
Stále jsem byla jeho tajemstvím. A pořád nás rozdělovala zeď, která s každým
dalším dnem našeho odloučení rostla.
Někdo zaklepal na dveře a já vyletěla, abych rychle ukryla dopisy, a pak jsem
si uvědomila, co vlastně dělám.
Ani on nemůže být tvým temným tajemstvím, Claro.
Nechala jsem dopisy rozložené na posteli a otevřela dveře. Belle se kolem mě
protlačila a točila se po pokoji, až dopisy zahlédla.
„Claro,“ začala, ale já zvedla prst ve varovném gestu.
„Z tvého dramatického postoje soudím, že ti Jane řekla, že je dávala mně.“
Začala mluvit, ale já zavrtěla hlavou. „Tvůj názor na tuhle věc mě nezajímá.“
Belle otevřela ústa, ale rychle se vzpamatovala. „I přesto ho uslyšíš!“
„Jak jsi mohla?“ udeřila jsem na ni.
„Jak jsem mohla co?“ zakřičela. „Jak jsem mohla chránit svou nejlepší
kamarádku, aby nebyla opakovaně zraňována?“
„Poslední dva měsíce jsem strávila myšlenkami na to, že se posunul v životě
dál.“ Můj vztek už téměř dosáhl bodu varu a hrozilo, že každou chvíli
vybuchne naplno.
„Neřeklas mi, co se mezi vámi stalo. Tak co jsem si měla myslet?“
„To není pravda…“ začala jsem.
Tentokrát mě přerušila ona. „Něco málo jsi mi o tom řekla. Ale je toho
mnohem víc. Vím, že je toho víc, Claro. Zlomil tě – viděla jsem to. A já mu
nedovolím, aby to udělal znovu.“
„Nemáš ani ponětí, co se mezi námi stalo.“
„Tak mi to řekni!“ žádala. „Vysvětli mi, jak ho můžeš milovat a zároveň
z něho mít strach. Řekni mi, proč běháš! Protože já tomu nerozumím, Claro.
Musel ti něco udělat. Vidím, jak se uzavíráš do své ulity, a nelíbí se mi to.“
„Neuzavírám se do ulity!“ Ale její obvinění mě zabolelo.
 „Ksakru, jak to že ne? Chodit do práce. Nosit si práci domů. Běhat, dokud
se skoro nezhroutíš. Spát. A znovu. Řekni mi, kdy ses naposledy najedla bez
toho, aby sis na to nařídila budík?“
Při její otázce jsem se zarazila, ale ani tak ze mě nevydolovala odpověď.
Protože už ji znala. „Chceš mi to vyčítat?“ zeptala jsem se a horké slzy vzteku
mi tekly po tvářích. „Nechápeš to. Ta jediná osoba, která vůbec kdy dokázala,
abych se cítila skutečně naživu, mě zabíjí. Když jsem s ním, pohlcuje mě. Když
odejde, jsem ztracená. Tak mi řekni, co mám dělat, Belle, protože se zdá, že
znáš odpověď na všechno!“
Neodpověděla. Namísto toho váhavě vykročila mým směrem, na chvilku se
zarazila a pak mi ovinula paže kolem ramen. Schoulila jsem se k ní a vzlykala
jsem. Ona mě držela a už nechtěla nic dalšího vědět. Neřekla jsem jí, co se stalo
s Alexanderem po tom dramatu v jeho rodině. A poté, co tak razantně odmítli
mou osobu. Věděla, že toho bylo víc. Znala mě příliš dobře na to, aby neviděla,
že mě Alexander zcela pohltil – mou mysl, tělo, duši.
„Chtěla jsem tě chránit,“ zašeptala a tentokrát byl v jejím hlase omluvný tón.
„Proč to každý říká těsně předtím, než mě bodne do srdce?“ zaskřehotala
jsem.
„Ach, Claro,“ hladila mě Belle konejšivě po vlasech. „Myslela jsem, že by
prostě bylo jednodušší, kdybys nevěděla…“
Odtáhla jsem se od ní a setřela jsem si slzy z tváře. „Kdybych nevěděla co?“
„Že tě miluje,“ řekla potichu.
„To nikdy neřekl,“ přiznala jsem jí a hlas se mi zlomil.
„Claro,“ vyslovila něžně moje jméno, „od té chvíle, kdy jsi ho opustila, ti
psal každý den. Paměť většiny mužů vydrží jen tak dlouho jako otisky rtěnky
kolem jejich ptáka. Věř mi.“
„To nestačí.“ Těmi slovy jsem si jen něco připomněla: nemohla jsem to
nechat být. Nebo ano?
Myšlenky se mi v hlavě smísily do neuvěřitelného zmatku. Belle byla tím,
kdo mi to všechno tajil, ale teď na mě tlačila, abych se té jediné věci, kvůli
které jsem začala běhat, postavila čelem. To byla jen další známka toho, jak byl
náš vztah ve skutečnosti úplně v háji. Až se zdálo, že se Belliny city úplně
překroutily.
„Nemůžu udělat to rozhodnutí za tebe,“ vzala mě Belle kolem pasu. „Ale
pokud se rozhodneš – teď, když už ses to všechno dozvěděla – měla bys trochu
žít. Nejen kvůli mně a nejen kvůli němu. Kvůli sobě. Chybíš mi. Mám tě ráda
a nejsem jediná, kdo si dělá starosti.“
Položila jsem jí hlavu na rameno. „Myslela jsem, že když budu nějakou dobu
předstírat, že jsem v pořádku, tak taky v pořádku budu.“
„Takhle to v životě nechodí, zvlášť když jde o lásku.“ Odstoupila ode mě
a točila si prstýnkem na prstu. „Určitě už znám předem velice dobře odpověď
na tuhle otázku, ale nechceš se dát do pořádku a někam zajít?“
Podívala jsem se na hromadu dopisů na posteli. Za pár hodin mi nikam
nezmizí. Alexander tu za pár hodin pořád bude. V posledních měsících jsem si
zatemňovala život prací a cvičením, abych zvládla žít bez něj. Možná jsem ani
nevěděla, co chci, dokud jsem nečelila životu bez něj – dokud jsem nežila svůj
život.
Pousmála jsem se. „Můžu si dát nejdřív sprchu?“
„Ano!“ Belle se rozzářily oči. „Nevezmu tě ven, dokud takhle smrdíš! Ale
nedovolím ti couvnout, Claro Bishopová. Máš půl hodiny, než pro tebe
přijdu.“
„Pohnu si,“ slíbila jsem jí. Tíha, o které jsem ani nevěděla, ze mě konečně
spadla. Možná zítra žádný dopis nepřijde. Možná by bylo ještě více zraňující
zkoušet navázat na to, co bylo.
A najednou jsem se nemohla dočkat, až zase začnu žít.

Hospoda dole v ulici byla přeplněná nočními návštěvníky. Jen co jsme prošly
dveřmi, popadla mě Belle za paži a táhla mě ke dvěma barovým židlím, které se
právě uvolnily. Vklouzly jsme na ně jen o vteřinku dřív, než by se jich zmocnil
někdo z blízké skupinky. Jedna z dívek na nás zírala, ale Belle jen zvedla obočí
a samolibě se ušklíbla.
„Ty jsi ale prohnaná,“ zavolala jsem na ni v té přeplněné místnosti.
Belle na mě mrkla a zamávala na barmana. „Beru si, co chci.“
„To mi připomíná Alexandera,“ zamumlala jsem si sama pro sebe
a zabubnovala prsty na pivní tácek. Taky si bral, co chtěl. I když posledních pár
měsíců projevoval až překvapivou zdrženlivost. To já jsem naopak vždycky
váhala. Mohla bych si také brát, co bych chtěla?
Jasně, nejdřív bych ale musela zjistit, co vlastně chci.
„No tak.“ Belle mi zahrozila prstem a přisunula mi koktejl. „Nemysli.
Alespoň následujících pár hodin. Důrazně tě žádám, aby sis dnešní večer
užila.“
 Neřekla jsem jí, jaké myšlenky se mi honí hlavou. Namísto toho jsem
pozvedla svou skleničku, přiťukla si s Belle a dlouze se napila. Alkohol mi spálil
hrdlo a já se zakuckala, zaskočená jeho silou. „Co to je?“
„Bourbon.“ Belle se za skleničkou ďábelsky pousmála.
„A?“
„A co?“ zeptala se. „Prostě bourbon. Věděla jsem, že jediný způsob, jak tě
přimět, abys to všechno nechala být, bude vysoký obsah alkoholu.“
„Ve mně nebo v pití?“ Znovu jsem opatrně usrkla ambrově zbarvené
tekutiny.
„V obojím.“ Jedním polknutím vyprázdnila svoji skleničku, a než ji
s bouchnutím postavila na bar, na zlomek vteřiny se zašklebila. „K čertu!“
Následovala jsem jejího příkladu, ale stěží jsem svůj drink dokázala dopít.
Potřásla jsem hlavou, měla jsem pocit, že bych mohla plivat oheň. „Která z nás
bude dnes večer ta zodpovědná?“
Belle na mě mrkla. „Při troše štěstí ani jedna.“
Sledovala jsem ji, jak objednala další dva panáky, a napadlo mě, jestli bych se
neměla na zítřek omluvit z práce, protože mi bude špatně. S tímhle tempem,
které Belle nasadila, bych asi měla. „Nejsem si jistá, zda by Philip ocenil, že tě
nechám, aby ses takhle ztřískala v hospodě.“
„Opít se v hospodě je dávnou anglickou tradicí a jsme na ni hrdí,“ podotkla
a strčila mi do ruky další drink. „A Philip tradice uznává. No tak, pij.“
Pořádně jsem si lokla a zvedla jsem volnou ruku. „Spěcháme někam?“
„Chci tancovat a podle mých propočtů budeš muset tohle dopít a kopnout
do sebe ještě jednoho panáka, než budeš povolná podle mého gusta.“
„To je skandál!“ Přitiskla jsem si ruku k hrudi a v hrdle mi bublal smích.
„Snažíš se mě opít?“
„Přesně o to se pokouším,“ řekla a mávnutím objednala další rundu. „Chci
tancovat.“
„Nevypadá to, že by se tady tančilo,“ podotkla jsem, když jsem vyprázdnila
svou skleničku. Bourbon už začal konat své, v břiše se mi rozlévalo teplo
a začala jsem pociťovat uvolnění.
„Tady ne,“ řekla Belle podrážděně. „Musíme jít do klubu.“
Při tom pomyšlení se mi zatočila hlava a chytila jsem ji za zápěstí. „Kamkoli,
jen ne do Brimstonu.“
Belle v očekávání pozvedla obočí.

Š
 „Špatné vzpomínky,“ řekla jsem. U toho jsem zůstala. Belle si určitě
pamatovala, že když jsem tam jednou jedinkrát byla, tak s Alexanderem.
„Právě tam bychom měly jít. Pohřbít to. Dokázat si, že je to vyřešeno. Kašlu
na Alexandera, ten klub nevlastní a ty dnes večer vypadáš sexy.“
Přimhouřila jsem oči a zavrtěla hlavou. Mělo mi dojít, že půjde o něco
jiného než jen o pár piv, když mi doma Belle hodila na postel upnuté rudé šaty.
„Tak proto jsi trvala na tom, abych se tak nastrojila?“
„Nenechám tě žít v teniskách a sportovních šortkách.“
Znala jsem Belle natolik dobře, abych věděla, že tohle není jediný důvod.
„Jen jestli se nezačneš pokoušet dát mě s někým dohromady.“
„Nikdy nevíš, kdy se ten pravý objeví,“ řekla s pokrčením ramen a já si
všimla, jak se jí zablesklo v očích.
Myslela jsem na ten den, kdy jsem potkala Alexandera, na ten nečekaný
polibek, který jsme si vyměnili, když jsme se oba skrývali na oslavě v Klubu
oxfordských a cambridgeských absolventů. Na to nepopiratelné propojení,
které jsem cítila od první chvíle, kdy jsme šli spolu do postele. Pozvedla jsem
sklenici a přiťukla si s Belle. „Na to se napiju!“

Pocit strachu, který jsem očekávala, se nedostavil. Možná za tím bylo značné
množství alkoholu, který mi teď koloval v žilách díky Belle, nebo možná něco
víc než to ‒ hlad, který ve mně hlodal od chvíle, kdy jsem doma před
odchodem četla Alexanderova slova. Nebyla jsem tu proto, abych se s ním
setkala. To zrovna ne. Jít do Brimstonu znamenalo vypořádat se sama se sebou.
Ten klub měl pro mě zvláštní význam. Byl prvním místem, kde mě před sebou
Alexander varoval. Tehdy večer jsem v jeho očích viděla ty temné záblesky.
Bylo to také místo, které nás spojilo ‒ a místo, kde jsem od něj odešla. Název
klubu jsem si jako své bezpečné slovo nevybrala pro nic za nic. A teď mi
připadalo nebezpečné, že tu jsme. Ale po těch týdnech, kdy jsem po
Alexanderovi toužila, jsem prahla po riziku.
Budovu lemovala dlouhá řada těch, co doufali, že se dostanou dovnitř.
Takhle zvenčí by člověk ani neřekl, že jde o nejžhavější londýnský klub.
Zavěsila jsem se do Belle a předběhly jsme frontu. Přitom jsme si vysloužily pár
znechucených pohledů. Dnes večer jsme vypadaly sexy – já v krátkých
červených šatech a Belle v třpytivě stříbrných šatech na ramínka – ale to nebylo
to hlavní, co nás dostane dovnitř.
 „Možná bychom měly jít někam jinam,“ rozhlédla se Belle po nekonečné
frontě.
„Já chci jít právě sem.“ Nakoukla jsem dopředu, a jak jsme se přiblížily
k vyhazovači, zatáhla jsem ramena.
„Ještě před hodinou jsi sem nechtěla,“ připomněla mi Belle.
„To bylo předtím, než jsem si dala tři dvojité panáky.“ Právě teď jsem se cítila
schopná čelit čemukoli. Možná bych mohla mít dnes večer štěstí a narazit na
Pepper Lockwoodovou, Alexanderovu přítelkyni z dětství a mou potenciální
rivalku. Při tom pomyšlení jsem se ušklíbla.
„Jasně,“ řekla Belle a vytrhla mě tak z mých představ. „Jsi opilá.“
„A kdo za to může?“
„Jen jsem chtěla, aby ses uvolnila, ale nejsem si jistá ‒“
„Já jo,“ přerušila jsem ji, když jsme postoupily do čela fronty. Za námi se
ozývalo reptání a klení.
„Slečno?“ Vyhazovač zkřížil paže a švy na jeho košili se ještě o něco víc
napnuly. Pokynul hlavou k zadní části fronty. Několik lidí za námi zahvízdalo
a Belle mě potáhla za paži.
Chvíli jsem si toho muže zkoumavě a se zdviženým obočím prohlížela. Byl to
rozhodně ten, který mi otevřel dveře, když jsem onoho večera utekla od
Alexandera poté, co jsme se formálně představili. „Předpokládám, že si mě
nepamatujete. Dnes už není den velkého prádla jako tehdy.“
Se svůdným gestem jsem si uhladila šaty, a abych tomu ještě pomohla,
skousla jsem si ret. Chvíli mě pozoroval a pak se pomalu zeptal: „Jste host pana
X?“
„Když to říkáte,“ zavířila jsem řasami a čekala, až mě konečně pustí.
Oči se mu rozšířily a sáhl po sametové šňůře, která zabraňovala vstupu do
klubu. „Samozřejmě. Omlouvám se. Každý host pana X ‒“
„Předpokládala jsem to,“ zavrněla jsem. Prolétla jsem kolem něj. S nově
nabytou sebedůvěrou jsem se zhoupla v bocích a zastavila jsem se. „Je tady dnes
večer?“
„To si nemyslím, slečno…“
„Clara,“ doplnila jsem ho. „Protentokrát si to zapamatujte.“
„Dobře,“ slíbil. Ještě jednou mě přejel pohledem, pak povzdechl a obrátil se
opět k frontě před sebou.
Belle mě popadla za paži, přitáhla mě k sobě a zírala na mě, jako bych byla
z jiné planety. „Co to ksakru mělo znamenat?“
 „Už jsem tu kdysi byla,“ připomněla jsem jí.
Dál na mě civěla, ale já zahlédla, jak jí přes rty přelétl úsměšek. „Tuhle kartu
jsi z rukávu ještě nevytáhla.“
„Jakou?“ zeptala jsem se nevinně.
„Jen se nedělej. Alexanderovu kartu. Nebo bych snad měla říkat kartu X?“
Pokrčila jsem rameny. „A proč bych ji nevytáhla? Vyhrabali, přetřásali
a otiskli polovinu mého života na titulních stranách časopisů, taky bych mohla
být jednou o tah napřed.“
„Nejsem si jistá, co si o téhle nové Claře Bishopové myslet,“ řekla Belle
pomalu. „Odkud sem přišla?“
„Asi z poloviny láhve bourbonu,“ podotkla jsem popravdě.
„Tak to si pojďme dát další drink, než zmizí,“ smála se Belle a táhla mě
směrem k baru. „Myslím, že se mi docela líbí.“
Vnímala jsem to stejně. Už hodně dlouho jsem necítila takovou sebedůvěru.
Dnes večer jsem se cítila sexy a silná a nebála se to ukázat. Mohlo to být jen
vlivem pití, ale také mnou cloumala ta nově zjištěná pravda. Posledních deset
týdnů jsem věřila tomu, že jsem se mýlila ve všem, co se mezi Alexanderem
a mnou stalo. Že to všechno byla lež. Ten rozdíl, který teď nastal, ale neměla na
svědomí četba jeho dopisů. Bylo to poznání pravdy. Chce mě. Co se mezi námi
stalo, bylo skutečné ‒ a možná pořád mohlo být. Už jsem dál nebyla ta hloupá
holka, co by se zamilovala do týpka, jako byl Daniel, kterému by na mně vůbec
nezáleželo. I když jsem si nebyla jistá, že by se můj vkus na muže nějak zlepšil.
Jistě, o Alexanderových citech by se dalo nadále diskutovat. Možná to byl
bourbon, který rozpálil mou krev, nebo ty podprahové zprávy v jeho dopisech,
ale nepochybovala jsem, že mu na mně záleží.
Nic z toho ale neznamenalo, že bychom mohli svou situaci vyřešit.
Znamenalo to jen, že jsem nezešílela. Přinejmenším jsem v to doufala.
Belle mi podala panáka a já se musela smát, když jsem viděla, že už se jí vlasy
na temeni lepí a má rozmazané stíny. Určitě jsem nevypadala o moc líp.
„Na novou Claru!“ snažila se Belle překřičet pulzující hudbu v klubu.
Přikývla jsem a obrátila panáka do sebe.
Belle popadla skleničku a udeřila s ní o barový pult. Pak mě odtáhla na
taneční parket.
V Brimstonu bylo horko jako v pekle. Parket byl přeplněný davem
zpocených těl zmítajících se v rytmu hudby a každou chvíli do mě někdo
vrazil.
 Bylo mi to jedno. Tančily jsme s Belle blízko sebe a upoutaly jsme pozornost
značného počtu mužů. Když se ke mně natlačil hezký blonďák a začal kroužit
boky kolem mého zadku, přitiskla jsem se k němu a rozplynula se v hudbě.
Pronikla mi do krve a převzala kontrolu nad mým tělem. Belle byla blízko
a ochranitelsky mi ovinula paži kolem krku. Věděla jsem, že mi chce dát
najevo, že je tady, kdybych ji potřebovala, ale to bylo to poslední, na co jsem
myslela. Chtěla jsem jedině tančit. Chtěla jsem vklouznout do pulzující bouře
hudby.
Chtěla jsem být volná.
Jak dlouho to může trvat? Zaplašila jsem tu myšlenku, odmítla jsem, aby mi
kazila náladu. To jediné, na čem teď záleželo, byl přítomný okamžik a ten byl
skoro dokonalý.
Chybělo jen jediné.
Odvrátila jsem se od Belle, střetla jsem se pohledem s neznámým mužem,
s kterým jsem tančila, mávla jsem na něj a tlačila se nazpět k Belle, abychom
mohly zmizet v davu. Zvedl ruce, udělal zkormoucený obličej, ale já zavrtěla
hlavou. Nevypadal špatně, ale v žádném případě jsem nehodlala předstírat, že
by snad dokázal naplnit moji prázdnotu. Náhle se objevila něčí ruka a smýkla
s tím mužem nazpátek.
Belle mi sevřela paži. Byl to Alexander, kdo pokročil vpřed a strčil toho muže
zpátky do davu. Než mohla vypuknout rvačka, objevil se nějaký muž v obleku
a odvedl blonďáka, s kterým jsem tančila, k baru. Ohlížel se sice přes rameno,
ale nebránil se.
Kdyby mi Belle nezatínala prsty do paže, myslela bych si, že se mi to zdá.
Odtáhla jsem se od ní, ale k němu jsem se nedokázala přiblížit. Tak jsme tam
s Alexanderem stáli, nedělilo nás téměř nic, a zírali jsme jeden na druhého.
Jeho pronikavý pohled rozpaloval mou už dost horoucí krev. Okolo nás lidé dál
tančili a hudba pulzovala, ale pro mě tam byl jen on.
Ohlédla jsem se, na jedinou vteřinu jsem přerušila oční kontakt, abych si
vyčistila hlavu. Belle zvedla obočí a věnovala mi uklidňující úsměv. Když jsem
se obrátila, pořád tam byl. Nezdálo se mi to. Byl to skutečně Alexander.
Z masa a kostí. Ochranitel a mučitel.
Můj krásný a hříšný X.
Stála jsem na místě jako přimrazená. Jediné, co musel udělat, bylo vzít mě do
náruče a přehodit si mě přes rameno. Neodporovala bych mu.
 Nepohnul se. Namísto toho natáhl ruku ‒ drobné gesto, ale s velkým
významem. Dával mi na výběr. Mohla bych jeho ruku přijmout a odejít
odtamtud s ním. Nebo bych se mohla odvrátit. Ale jak jsem zírala do jeho očí,
na jeho napřaženou a čekající ruku, pochopila jsem pravdu.
Nikdy jsem na výběr neměla.
4|
Jen co za námi zaklaply dveře, byl Alexander na mně. Stěží jsem stihla
zaregistrovat povědomé prostředí a už mi vyhrnul sukni a přitiskl své rty na
mé. Už jsem v téhle místnosti byla. I tehdy jsem bojovala s tím, jak mě
Alexander přitahuje. Přišla jsem si pro vysvětlení a objevila něco temného, co
číhalo za jeho sexy zasmušilým výrazem. Tehdy mě fascinoval. Fascinoval mě
pořád, ale teď se mi hlava točila po bourbonu a z té změny okolností.
A z něj. Panebože, z něj.
Když mě přitiskl ke stěně, vjela jsem mu prsty do vlasů a nebránila jsem se,
když popadl moje kalhotky a roztrhl je. Moje pohlaví reagovalo, nabíhalo pod
jeho nadvládou s jasným vědomím, co bude dál.
Ze všeho, co s Alexanderem souviselo ‒ z jeho vůně, škrábání jeho
dvoudenního strniště, pevného stisku jeho prstů, z toho, jak hnětl moje boky ‒
jsem vlhla, jako by se moje tělo podvědomě připravovalo pro jeho ptáka.
Ale i když mé tělo nadšeně reagovalo, tenký hlásek v mé hlavě se mě snažil
kontrolovat a připomínal mi, jaké riziko na sebe beru. Alexander byl jako
oheň, rozpálený a sálající. Jeho dotek vzněcoval a sežehoval mé tělo, že už jsem
to vzrušení nemohla vydržet. Nechala bych ho, aby si mě vzal kdekoli.
Kdykoli. Ale zahrávat si s ohněm také znamenalo se spálit a Alexander už mě
kdysi spálil. Nebyla šance, že bych odtud mohla odejít bez úhony.
Nemyslela jsem. Nedokázala jsem to, pokud byl nablízku. Z té mlhy, která
zastírala můj úsudek, se stále vynořovala jedna otázka: Proč je tady? Ale když
jsem na sobě cítila jeho rty, jak putují po mé šíji, až se mi hladově zakousl do
ramene, pustila jsem to ze zřetele. Já tu byla s ním a poprvé za celé ty měsíce
jsem se cítila být úplná.
Cítila jsem se naživu.
Moje pokožka citlivě reagovala také na jeho jemnější dotyky. To, jak mě
hladil hřbetem ruky po celé délce mé paže, způsobilo, že mi mezi nohama
začala prosakovat touha. Zasténala jsem, když se rty letmo dotkl mé tváře. Byli
jsme na sebe naladěni jako vždy, ale spojení mezi námi bylo příliš napjaté.
Uběhlo až moc času od doby, kdy jsme se dotýkali, a zdálo se, že ani
přetrvávající pochybnosti, ani strach nejsou schopny reakce mého těla
ovládnout. K Alexanderovi mě táhl instinkt a primitivní touha. Nemohla jsem
mu teď říct ne.
Protože jsem nedokázala říct ne sama sobě.
„Pamatuješ si, jak jsme tu byli naposled, zlatíčko?“
Jeho hluboký chraplavý hlas ve mně rozproudil chvění z očekávání. „Chtěl
jsem tě přirazit ke stěně a šukat tě, dokud bys mě neprosila, abych přestal.“
Zasténala jsem, když mi vklouzl rukou mezi nohy. Chtěla jsem, aby mě šukal
teď. Aby mě šukal, než bych si to stihla rozmyslet. Aby mě šukal, až bych si
nedokázala vzpomenout, jak se prosí. Aby mě šukal tvrdě, až bych zapomněla
na své námitky.
Alexander přejel prstem po mé štěrbině a moje pohlaví se sevřelo, bolestně
toužící po kontaktu. „Řekni mi, co potřebuješ, Claro. Chceš, abych ti to dělal
prsty? Nebo ústy? Nebo ptákem? Sklonil se a začal mi oždibovat ucho. „Sděl mi
své přání nebo preference, protože plánuju všechny ty tři věci.“
Ano, prosím.
„Chci tě cítit v sobě,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně, jak jsem s vyslovením
těch slov bojovala. Dokázala jsem myslet jen na to, že se mě dotýká. Jak jsem
bez jeho dotyku mohla přežít?
Zadrhl se mu dech a pohlédl na mě. Jeho oči žhnuly nepotlačitelnou
tělesností a ten pohled mi pronikal až k srdci. Ani jeden z nás nepromluvil,
když jsem osvobodila jeho ptáka. Namísto toho jsme na sebe hleděli a v našem
vzájemném pohledu se mísily otázky s vášní. Ale když jeho tvrdý pták šťouchl
do mého naběhlého pohlaví, zavřela jsem oči a vychutnávala si ten okamžik.
„Počkej.“ Zaprosila jsem. Už to bylo tak dávno.
„Jsi tak napjatá. Nikdo nepečoval o tvou krásnou číču,“ zamumlal a přejel
žaludem přes mou štěrbinu. „Dotýkala ses sama sebe?“
Zavrtěla jsem hlavou a svět se začal otáčet rychleji. Nedokázala jsem myslet.
Dělala jsem to? Jen dnes odpoledne. Jen když jsem četla jeho dopisy. Když
jsem to uvážila, zarazila jsem se a přikývla.
„Tvé potěšení je moje,“ zavrčel. Odtáhl se. Zklamaně jsem zakňourala
a vzápětí jsem zalapala po dechu, když přitiskl ruku k mému pohlaví
a majetnicky ho popadl. „Tohle je moje.“
Znovu jsem přikývla, přestože mi vyhrkly slzy zklamání. Otevřela jsem oči
a pátravě se na něj dívala. Pokud jsem jeho, proč mě nevyhledal? Proč mi
posílal dopis za dopisem? Dopisy, které mě vzrušovaly. Jeho slova mě popletla.
A pak to zase objasnila. Už jsem mu neodporovala.
 „Řekni to,“ nařídil mi. „Řekni, že jsi moje.“
Nepotřeboval to slyšet. Dávno znal pravdu. Nezáleželo na tom, co udělal.
Nezáleželo na bolesti ani ztrátě, kterou jsem kvůli němu zakusila, vždycky
budu jeho. V ten okamžik, kdy jsme se setkali, mě uchvátil, infikoval, a já jsem
ho nedokázala dostat z hlavy. „Vždycky jsem byla tvoje.“
Alexander přitiskl své čelo k mému, neobvykle tichý. Většinou chtěl slyšet
víc. Obvykle mi nařizoval, abych vyslovovala jeho jméno, opakovala jeho
majetnické sliby – bažil po tom, aby měl nade vším kontrolu. Ve svém životě
toho mohl ovládnout jen málo. Když zemřela jeho matka, byl tak mladý. Té
noci, kdy zemřela jeho sestra, byl u toho. Nemohl to zastavit. Stejně jako
nemohl změnit, do jaké rodiny se narodil, ani roli anglického krále, ke které
byl předurčen. Jeho touha ovládat pramenila z potřeby mít kontrolu. Kontrolu
nade mnou. Nad naším vztahem. Nad svými pocity.
Bylo na mně, abych mu ukázala, že lásku kontrolovat nemůže. Moje tělo se
mu pohotově podřídilo, ale nehodlala jsem mu dovolit, aby mě ovládal úplně.
Odsunula jsem jeho ruku ze své vagíny a odstrčila ho. Naklonil hlavu na stranu
a chladnokrevně mě pozoroval. Byl predátor a já byla jeho kořist.
Ale ta kořist nemínila ležet a čekat, až se na ni vrhne.
Sjela jsem si rukou pomalu a smyslně přes pupík a pak jsem si strčila
ukazováček mezi nohy. Našla jsem klitoris a přejížděla po něm drobnými
krouživými pohyby. Alexander mě sledoval, oči se mu zastřely a mně uniklo ze
rtů zasténání. Ty dotyky mě vzrušovaly, stejně jako to, že mu předvádím show.
Potěšení, které ve mně narůstalo, však bylo nedokonalé. Chtěla jsem se
rozplynout. Chtěla jsem mu ukázat, že se dokážu přivést až na hranu i bez něj.
Ukázat mu, že to mám pořád pod kontrolou. Možná jsem to jen potřebovala
dokázat sama sobě.
Ale jak se mé končetiny napínaly, chtěla jsem ho víc a víc. Moje pohlaví
bolestně toužilo po tom, aby ho roztáhl jeho pták.
„Miluju dívat se, jak se sebe dotýkáš, zlatíčko,“ zachraptěl a mně přejel po
zádech mráz. Sevřel svůj pevný úd a na rtech se mu objevil ten samolibý úsměv,
který mě doháněl k šílenství. „A teď zase já.“
Prudce přejel rukou po svém ptákovi a rozetřel hustou kapku spermatu po
jeho nádherném žaludu. Při tom pohledu jsem zasténala, moje rozkoš dosáhla
vrcholu a zaplavila mě. Nohy se mi třásly a podlamovaly se mi. Bylo úžasné
a smyslné cítit, jak se na mě upřeně dívá, když jsem se před ním udělala.
 Vzal si mě, aniž by se mě dotkl – svýma očima, svou brutální smyslností,
svou pouhou přítomností. A já ho chtěla ještě víc. Navzdory úlevě mé pohlaví
pulzovalo a toužilo po naplnění.
„To nestačí,“ řekl a přisunul se ke mně blíž. Znovu mi rozevřel nohy a přejel
prstem po mé štěrbině. Mé tělo odpovědělo obrannou reakcí. Sevřela jsem
stehna a zachytila jeho ruku. „Úplně jsi zvlhla z toho, jak jsi mě škádlila. Jsi
vlhká a připravená. Chceš víc?“
Má schopnost promluvit mizela spolu s mým obranným postojem. Jeho
prsty se mi zanořily do vagíny. Jeden. Dva. Tři. Pomalu vnikal dovnitř a ven
a palcem kroužil po mém citlivém klitorisu. Bylo to příliš. S ním to bylo
vždycky příliš.
„Chceš víc?“ zopakoval něžně, ale přesto z jeho hlasu zaznívala břitkost. Opět
to měl pod kontrolou, a když jsem mu pohlédla do očí, spatřila jsem
povědomou temnotu. Vzrušilo mě to a stejně tak i vyděsilo. Moje touha
ovládnout situaci – něco mu dokázat – se vypařila, ztratila se v té temnotě,
která se mu odrážela v krystalicky modrých duhovkách. „To je lepší, ne?
Rozplynout se ve mně.“
Přikývla jsem, v ústech mi vyschlo. Když přebral vedení, všechno dávalo
smysl. Cítila jsem se živoucí, chtěná, a víc než to, cítila jsem se v bezpečí.
Pokud jsme oba zůstávali oblečení, mohla jsem o našem vztahu pochybovat.
Ne že bychom měli vztah. Už ne.
„Chci z tebe strhat tuhle patetickou parodii na šaty,“ řekl a vtáhl mě tak zpět
do přítomné chvíle. Zkroutil prsty a zajel jimi hlouběji, než jsem považovala za
možné.
„V čem odsud odejdu? Paparazzi budou mít hody,“ vydechla jsem, ale bylo
mi jasné, že pokud se o to pokusí, nezastavím ho. Jak mě prsty pomalu šukal,
svaly se mi svíraly, napínaly se jako drát. Pak je ze mě vytáhl a já se zděšením
široce otevřela oči.
„Pšš, zlatíčko.“ Odhrnul mi pramínek vlasů z očí a druhou rukou vedl žalud
svého ptáka k mé kluzké vagíně. Pohlaví mi pulzovalo, když do mě vtlačil
špičku ptáka, ale zadržel ho na začátku. „Taková nenasytná číča. Cítím, jak mě
zkouší vysát. Chce, abych ji šukal, že jo? Řekni, jak moc to potřebuješ.“
Potřásla jsem hlavou, neschopná promluvit. Zaťala jsem zuby do spodního
rtu a prosila jsem ho očima.
„Chceš, abych tě šukal?“ zeptal se.
„Ano,“ zakňourala jsem.
 „Není to tak složité. Jen musíš požádat, Claro, a já ti to dám. Vezmu tě
domů, budu tě šukat a dívat se, jak ti moje sperma stéká po stehnech.“
Alexander mi přejel rty po uchu, naklonil se a šeptal: „A až budeme doma,
tohle ti svléknu a budu šukat tvoje kozy a tvoje ústa. Zaplavím celé tvé tělo.“
Mysl mi zahalila mlha podobná stavu po drogách. Nemohla jsem s ním jít
domů. Ne dokud si nepromluvíme. Ne dokud nebudu vědět, že se něco změní.
„Musíme si promluvit, X.“ Přiměla jsem se to vyslovit. „Dokud si
nepromluvíme, domů s tebou nepůjdu.“
Ztichl, ale neustoupil. „Ale chceš, abych tě šukal tady a teď?“
„Ano,“ vyhrkla jsem.
Alexander sklonil hlavu, přerušil oční kontakt a zajel svým ptákem hlouběji.
„Líbí se ti to?“
„Ano,“ vydechla jsem.
„Musím vědět, že jsi moje, Claro,“ dožadoval se. Touha, která se ve mně
hromadila, nevyhnutelně přešla v šílenství. Mé tělo dychtilo po tom, udělat,
cokoli by řekl. Mé rty byly připraveny vyslovit, co potřeboval slyšet. Ale držela
jsem se svého předsevzetí. Takhle jednoduché to není. Jak mu jednou vlezu do
postele, nebude cesty zpátky. „Ublížil jsi mi.“
„A ty jsi odešla,“ připomněl mi drsně.
S tím zbytkem sebeovládání, který mi zůstal, jsem ho jemně odstrčila.
Alexander chytil jediným plynulým pohybem obě moje zápěstí a přitiskl je ke
stěně za mnou. Jak mě ovládal, mé odhodlání sláblo. Dál jsem však bojovala
s nutkáním podvolit se mu.
„Nadále platí, že nemůžu být tvé tajemství,“ řekla jsem měkce.
„Nejsi mé tajemství, Claro,“ reagoval. „Jsi můj poklad. To jediné, dobré,
krásné světlo, které ve svém životě mám.“
„A chceš mě ukrývat?“ odtušila jsem.
„Chci tě chránit.“ Přitiskl se blíž a jeho pevná hruď se dotkla mého nadmíru
vzrušeného těla. Výsledek byl elektrizující. Když se moje kůže dotkla jeho, jako
by skutečně zapraskala elektřina. Bradavky mi ztvrdly a zcitlivěly, zbytek mého
těla zmalátněl a jako vosk se tvaroval v jeho objetí. Alexander zatlačil špičku
ptáka ještě o něco hloub, ale nestačilo to k uspokojení ohně, který se ve mně
rozhoříval. „Pojď domů.“
„My nemáme domov.“ Když jsem to vyslovila, hrudí mi pronikla bodavá
bolest. Copak jsem s ním nechtěla být? V posledních dvou měsících jsem
každý den tak trochu umírala. Teď jsem ho od sebe znovu odstrčila.
 Protože musíš.
„Mohli bychom ho mít, a nebudu tě šukat, dokud nebudeš souhlasit, že tam
se mnou půjdeš,“ řekl, ale neustoupil. Nechával svého ptáka v mém pulzujícím
pohlaví, aby mě mučil.
„Na jak dlouho, X? Dokud tě tvá rodina neožení?“
Alexander strnul. Pak otráveně povzdechl a uvolnil má zápěstí.
Pořád jsem byla přitisknutá ke stěně. Moje tělo a mysl spolu válčily. A obě
strany byly přesvědčené, že chyba je na straně té druhé. „Přijít sem byl omyl.“
Proč jsem sem přišla? Protože jsem toho spoustu vypila, nebo protože jsem
zoufale toužila ho vidět? Teď jsem věděla, jak tohle všechno skončí. Jediné, co
jsem chtěla, bylo vrátit se do svého bytu a vyplakat se z toho, že ho znovu
ztrácím.
„Celé týdny jsi skoro nevycházela z bytu,“ řekl a přitiskl rty na mou šíji.
Přejížděl jimi po té jemné pokožce. Chvěla jsem se touhou, která mi začala vířit
v břiše, a můj odpor bral za své. „Tím, že budeš pracovat a schovávat se před
životem, nedocílíš toho, že to zmizí. Nedocílíš toho, že to, co je mezi námi,
bude pryč.“
Spadla mi čelist. Neviděla jsem Alexandera měsíce s výjimkou toho, že zdobil
titulní strany bulvárních plátků, nebo jeho tvář vyskočila na nějakém blogu
plném drbů. Ale on viděl mě. Jak často? „Tys mě sledoval?“ vyčetla jsem mu.
„Dal jsem to za úkol Norrisovi – kvůli tvé ochraně,“ dodal, ale ani tak jsem
jeho přiznání nedokázala strávit. Pak ode mě poodstoupil. Zanechal mě
prázdnou a neuspokojenou a ukryl svou erekci pevnou jako kámen zpět do
kalhot.
Jeho dotek mi už v tom okamžiku chyběl, proudila mnou touha. Alexander
byl jako závislost, kterou jsem nedokázala přemoct, i když mi teď znovu
dokázal, jak byl náš vztah nezdravý. „Nepotřebuju být chráněná. Nepotřebuju
být sledovaná.“
„Tak co tedy potřebuješ, Claro?“ zařval.
Jeho náhlý výbuch vzteku mě vyděsil a já klopýtala ke dveřím. „Potřebuju
tebe.“
„A máš mě.“ Pokročil blíž ke mně, ale zastavil se. „Tak proč já nemůžu chtít
tebe? Proč mi nedovolíš, abych tě chtěl?“
„Protože to nejde,“ řekla jsem příkře. Mohli jsme předstírat, že žijeme ve
světě, kde na titulech, penězích a politice nezáleží. Možná na nich nezáleží
většině lidí. Jenže Alexander k té většině nepatří. To je to, co ho činí tak
mimořádným, ale zároveň nedotknutelným.
Uhladila jsem si šaty a otevřela dveře za sebou. Prošla jsem jimi a na
Alexandera se pousmála. Nemohla jsem mu říct znovu sbohem. Už tehdy mě
to rozervalo. Teď by mě to mohlo zabít.
Ale on šel za mnou a ve dveřích se zastavil. „Co by bylo zapotřebí, Claro?“
„Jiný svět,“ zamumlala jsem a nakonec připojila: „Sbohem, X.“
Co mě to napadlo? Tohle stejně nedokážu přežít.
5|
Přemáhala mě zvědavost. Možná to bylo tou roztržkou s Alexanderem. Možná
za to mohlo moje nutkání pocítit něčí empatii. Možná to bylo tím, že jsem se
nedokázala rozhodnout, zda to, že jsem se s Alexanderem málem vyspala, byl
omyl, nebo krok správným směrem. Ale tušila jsem, že je v mém životě jeden
člověk, který mi bude schopen empatii projevit.
Alexanderův mladší bratr mi byl přítelem, když jsem to nejvíc potřebovala,
a já se mu posledních pár týdnů vyhýbala. Kromě toho mě velice zajímalo, jak
se během té doby měl. Aniž aby provedli svůj coming out, se Edward a jeho
utajovaný přítel David rozešli po tom katastrofálním výletě na venkov, který
ukončil také můj vztah s Alexanderem.
Co se přihodilo té zatracené kočce? Plísnila jsem se. Zvědavost mě navedla,
abych otevřela ty dopisy. Zvědavost mi přivedla Alexandera zpátky do života.
A zvědavost mě nakonec zabije.
S takovými myšlenkami jsem seděla v klidném koutě u rohového stolu
a čekala na toho emočně stabilnějšího prince z Cambridge. Domluvili jsme si
schůzku na pozdní odpoledne – po době oběda i po čaji – v hospodě v ulici
Kensington High. V kanceláři nikdo ani nemrkl okem, když jsem se na
odpoledne vypařila. Tušila jsem, že Bennetta vnitřně těší, když mě vidí, že jdu
ven. Kromě toho trochu žertoval, že mi volné odpoledne dluží, když budu
trávit večer hlídáním jeho dvojčat.
Jak jsem předpokládala, tak se také stalo. Místo bylo opuštěné až na pár
štamgastů, kteří měli zřejmě u baru svůj druhý domov. Edward vkráčel do
hospody s autoritou, která odpovídala jeho nezadatelnému právu. Když přešel
po ošoupané prkenné podlaze a usedl na vratkou židli naproti mně, nevypadal
snobsky ani že by se sem nehodil. Koneckonců to byla jeho země a zapadal sem
jako dobrotivý pán, který přichází navštívit své poddané. Jeho způsoby mi
připomněly Alexandera. Situaci neulehčovalo, že má tytéž nápadně modré oči
a husté černé vlasy. Ale Edwardovi se vlasy vlnily a měl štíhlou postavu. Se
stylovými brýlemi s kostěnými obroučkami posazenými na nose působil ve
srovnání se svým bratrem chlapecky. Možná proto jsem se v jeho blízkosti cítila
od okamžiku našeho prvního setkání příjemně. Nezastrašoval mě tím
způsobem, jako to dělal zbytek jeho rodiny – tím způsobem, jakým to dělal
Alexander – a to ani přes zjevnou královskou auru.
„Claro.“ Na jeho krásné tváři se objevil líný úsměv. „To je dobře, že je parta
zase pohromadě.“
Zvedla jsem obočí.
„Klub zlomených srdcí, samozřejmě.“ Zatímco mluvil, prohlížel si jídelní
lístek.
„Mám to chápat tak, že jednička je nejosamělejší číslo?“ Bála jsem se
nejhoršího, ale nemohla jsem popřít, že jsem tajně doufala, že Edward
s Davidem svou situaci vyřešili. Pokud by byli schopni… Ale bylo hloupé brát
něco takového vůbec v úvahu. Mít vztah s členem královské rodiny zahrnovalo
požadavky a očekávání, které obyčejní smrtelníci nemohli splnit.
„Alespoň dnes mohou být dva stejně smutní jako jeden.“
Číšník naši lyrickou lítostivou party narušil a my jsme si objednali domácí
fish and chips a pivo.
„Velmi britská nabídka,“ opřel se Edward v židli a založil si své dlouhé paže
za hlavou. „Jsi si jistá, že nechceš něco víc amerického?“
Zatvářila jsem se dramaticky a upila jsem piva. Moje dvojí občanství
evidentně bylo kontroverzním tématem pro bulvární plátky – i za zavřenými
dveřmi paláce. Ne že by na tom záleželo, protože už jsme s Alexanderem nebyli
spolu. Nebo ano? Celý náš vztah mi připadal tak zmatený jako to moje
občanství. „Neslyšel jsi, že soupeřím o to, abych byla příští anglickou
královnou?“
„Ale po tom jsem toužil celé roky.“ Chytil se dramaticky za hruď a předstíral
bolest.
„Myslím, že máš podobné šance jako já,“ podotkla jsem suše. „Ale stejně ty
moje šance nepřestanou paparazzi rozpitvávat.“
Bulvární plátky už mě tolik nesledovaly, ale pořád jsem byla žhavé téma.
Ukrývá mě Alexander někde? Rozešli jsme se? Chodí s někým jiným? Nejvíce
ty klepy nesnášelo moje iracionální já. V myšlenkách jsem se vrátila k té naší
chvilce v klubu. Byla jsem paranoidní. Četla jsem jeho dopisy a cítila jeho
dotek. Nebyl nikdo jiný.
Ještě ne.
„Jestli se zase v myšlenkách zatouláš, můžu se přidat?“ zeptal se Edward
a vytrhl mě tak z mých úvah. „Nejlépe někam, kde je slunečno.“
„V srpnu je docela slunečná i Anglie.“
 „Dobře, kamkoli kromě Anglie.“
Kdyby to tak alespoň pro jednoho z nás bylo možné uskutečnit. Alexander
nebyl jediným členem královské rodiny, který ukrýval tajemství. Rovněž téma
Edwardových sexuálních preferencí bylo za zdmi paláce přísně střeženo. Není
divu, že všichni byli emočně narušení.
„Vlastně,“ ozval se Edward zamyšleně, „to pravděpodobně posílí zájem o nás
oba, když nás spatří spolu. Už vidím ty titulky: Zrazen svým bratrem.“
Suše jsem se zasmála. „To by se tvému otci líbilo. Oba jeho synové spojeni
s tou strašnou Američankou.“
„Otec miluje veškeré informace, které naznačují, že jsem heterosexuál.“
Když nám číšník servíroval jídlo, naše konverzace ustrnula. Netoužili jsme
po tom, aby nás někdo poslouchal, tím méně aby se náš soukromý rozhovor
změnil v nejčerstvější potravu pro bulvár. Jedna věc byla o tom žertovat. Něco
úplně jiného bylo vypořádat se s drby o tom, že přeskakuju z jedné královské
postele do druhé. Jen co jsme byli opět sami, ztišila jsem hlas a vrátila se
k tématu, ale v mnohem vážnějším duchu. „Kdy jsi naposledy mluvil
s Davidem?“
„Kdy jsem s ním naposledy mluvil?“ Edward si ubrouskem otíral koutky úst.
„Nebo kdy jsem to naposledy zkoušel?“
„Alespoň jsi to zkusil,“ zamumlala jsem. Zírala jsem na svou rybu a cítila, jak
mnou probíhá vlna empatie. Věděla jsem, jaké to je. Být přistižen, v přímém
přenosu grilován a nakonec naservírován na podnose veřejnosti. Vlastně už
jsem ani neměla hlad.
„Alexander nejevil snahu o usmíření?“
Zaváhala jsem. Nebyla jsem si jistá, jak odpovědět. Vysvětlit Alexanderovo
chování bylo nemožné. Ještě před pár dny jsem neměla ani ponětí o dopisech.
Jen co jsem si je přečetla, téměř jsem uvěřila, že Alexander chce, abychom se
dali znovu dohromady. Ale jeho chování v Brimstonu mě jen zmátlo ještě víc.
Alexander mě nechtěl zpátky, chtěl mě mít pod kontrolou. „Připouštím, že
ano.“
„Nech mě hádat.“ Edward se opřel v židli a zadíval se na mě hodnotícím
pohledem. „Nasliboval ti, že všechno bude v pořádku, ale tys mu nevěřila.“
„To zní, jako by ti ta situace byla povědomá.“ Myšlenku, že budu jíst, jsem
už úplně vzdala.
„Řekl bych, že je. Jen s tím rozdílem, že já jsem v opačné pozici. To já slibuju
všechny ty sliby a vím, že nemám sebemenší naději jim dostát.“
 „Tak proč to tedy děláš?“
Ta otázka ze mě prostě vylétla a vysloužila jsem si za ni kritický pohled svého
společníka.
„Protože chceme věřit pohádkám, Claro,“ promluvil potichu. „Tomu, že
najdeme tu svou jedinou pravou lásku a budeme žít šťastně až do smrti.“
„Pak mi na chvilku dovol mluvit za Davida. Nečekáme kouzla, skleněné
střevíčky nebo dobré víly. Prostě vás jen chceme milovat.“
„Claro, my jsme s Alexanderem prožili celý svůj život pod drobnohledem
veřejnosti. Žádat po někom, koho milujeme, aby vydržel tlak paparazzi
a nekonečné útoky bulvárních deníků, je to poslední, co bychom chtěli.“
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Také už jsem na svém kontě
měla spoustu bulvárních novinových titulků. Co na tom, že by jich bylo o pár
navíc? „Zkus to znovu.“
„Předpokládám…“ zarazil se a složil ruce na stole, „že máme strach. Strach
z toho, že vás nedokážeme ochránit. Že vás zlomíme. Že poznáte, jak zlomení
jsme my dva.“
„Ty nejsi zlomený,“ řekla jsem něžně.
Ze smíchu, kterým odpověděl, čišela prázdnota. „Žiju ve lži. A Alexander se
právě teď potácí mezi tím, že pije doma sám nebo ve svém soukromém pokoji
v Brimstonu.“
To pro mě byla novinka. Samozřejmě jsem v Brimstonu Alexandera viděla,
ale dozvědět se, že o samotě popíjí, mě opravdu značně překvapilo.
„Ať je to, jak chce,“ pokračoval Edward, „Alexander tě miluje.“
„Tak proč mě od sebe odehnal?“ Jen jsem ta slova zašeptala.
Nebylo možné, že by je Edward zaslechl, ale přesto odpověděl. Možná se ptal
sám sebe na totéž. „Protože právě to dokazuje, jak moc tě miluje. Natolik, že se
tě vzdá a odejde.“
„Tak jako ty miluješ Davida?“ zeptala jsem se.
„Nemám tu sílu jako Alexander.“ Edward odložil sklenici a třel si spánky.
Když vzhlédl, jemně se usmíval. „Já se Davida nevzdal. On mě opustil,
pamatuješ? Obávám se, že jsem příliš sobecký. David mi ani nebere telefon.“
Něco v jeho slovech mi vyvolalo v mysli staré přísloví, které nám jako dětem
hustili do hlavy. „Činy vypovídají více než slova. Vyhledej ho a dokaž mu to.
Nedej mu šanci, aby od tebe utekl.“
Edward naklonil hlavu na stranu a zvažoval moji radu. „Možná máš pravdu.
Možná je čas na to, abych jednal.“
 Povzbudivě jsem se na něj usmála a snažila se potlačit žárlivost, která ve mně
začínala vřít. Davidovu a Edwardovu situaci jsem viděla jako nadějnou. Pokud
šlo o Alexandera, mohla jsem si jen přát, aby za mě bojoval. Nasliboval mi toho
spousty, psal to v dopisech, vyslovoval svými medovými rty, ale bez činů
zůstávají ze slibů jen zbožná přání.

„Nechal jsem je, aby se před spaním napily vody, ale bůh vám pomáhej, jestli
jim dáte nějaké sladkosti.“ Bennett mi vložil do rukou další seznam nouzových
čísel a já se při pohledu na svého obvykle vyrovnaného šéfa, který se choval
jako nervózní rodič, snažila nehihňat. Zvládal prezentace před filmovými
hvězdami i politiky, ale jeho dcery ho přiváděly k šílenství.
„Všechno je mi jasné,“ řekla jsem, abych ho uklidnila. „Už jste ztratil hodinu
a půl ujišťováním, že vím, jak zavolat policii, hasiče a sanitku. Mám vaše číslo
na mobil. Už jděte, nebo přijdete na představení pozdě.“ Bylo příjemné
vybočit z vlastního strnulého řádu a udělat něco pro někoho jiného. Kromě
toho jsem věděla, že mě děvčata plně zaměstnají a já nebudu mít čas myslet na
Alexandera. Všichni si přijdeme na své.
„Dobrá.“ Bennett se ujistil, že má peněženku v zadní kapse, a uhladil si
košili, ale pořád vypadal starostlivě. Neměla jsem to srdce se ho ptát, jestli je to
poprvé, kdy jde po smrti své ženy na nějakou společenskou akci, ale tušila
jsem, že ano. „V deset budu zpátky.“
„Nespěchejte,“ povzbudila jsem ho. Neznamenalo to ale, že bych snad sama
měla nějaké plány.
„Myslím, že bude lepší, když se navrátím do světa živých.“
Neunikla mi ta skrytá narážka, ale ignorovala jsem ji a postrčila ho ke
dveřím. Než jsem za ním stihla zamknout, ještě mi předal další dvě telefonní
čísla, na která bych měla volat, pokud bych potřebovala pomoc.
Abby a Amy byly jako neřízené střely. Měly stejné kudrny jako jejich otec,
ale oči měly velké, s tázavým pohledem, lemované hustými řasami. Tušila jsem,
že ty zdědily po matce. Udělaly jsme si čajový dýchánek na podlaze. Byla jsem
čestný host. Šlo o ten nejkultivovanější dýchánek, jakého jsem se v uplynulých
měsících zúčastnila, a to jsem do toho započítala i ten někdejší u královny.
Zdálo se, že ty dvě mají nevyčerpatelnou zásobu energie. Když jsem se svalila
na pohovku, byla jsem si skoro jistá, že usnu. Než jsem je uklidnila natolik,
abych je mohla uložit do postele, zabralo to víc než hodinu. Teď bylo v bytě
ticho a poprvé za dlouhou dobu jsem ten klid a mír vřele vítala.
 Ten okamžik ale přerušilo pronikavé zadrnčení mého mobilu. Koukla jsem
na displej, povzdechla si a vzala to. „Ahoj, mami.“
„Claro, ty reaguješ,“ řekla docela nevěřícným tónem. Ve vší slušnosti jsem se
jí posledních pár týdnů vyhýbala. Nedokázala jsem to sice naprosto, ale vídala
jsem ji a mluvila s ní jen během setkání, která nebyla soukromá a kdy jsem si
byla jistá, že se mě nebude vyptávat na to, co se přihodilo mezi mnou
a Alexanderem.
Problém byl, že jsem se jí nemohla vyhýbat věčně.
„Mám volnou chvilku,“ vysvětlila jsem, podívala se ke dveřím pokojíčku
a ztišila jsem hlas. „Co se děje?“
„Mluvíš moc potichu,“ vyčetla mi. „Kde jsi?“
Nebylo pochyb, že očekává nějakou šťavnatou odpověď.
„Vlastně… hlídám děti.“
„Hlídáš děti?“ zopakovala.
„Děti mého šéfa. Jeho žena zemřela minulý ‒“
„Aha, předpokládám, že Alexander je s tebou.“
To byla léčka a já to věděla. Kdybych řekla ne, zahájila by výslech. Týdny
sledovala titulky v bulváru ‒ ty, které spekulovaly o situaci našeho vztahu ‒
ačkoli se na to všechno dívala z jiného úhlu než průměrný čtenář těch plátků
s drby. Ona se s Alexanderem setkala. Viděla nás spolu.
Věděla, že jsem ho milovala.
Ale s mámou jsme nikdy neměly otevřený vztah. Neprobíraly jsme spolu
problémy a já se jí nesvěřovala. V minulosti jsme společně čelily mé nemoci,
ale to nás nijak nesblížilo. Občas jsem si přála, aby to tak bylo, protože zrovna
teď bych trochu bezpodmínečné lásky vážně potřebovala.
„Ne, vlastně tu není,“ odpověděla jsem jednoduše s nadějí, že se vyhnu
dalším otázkám.
„Nevím, co se s vámi dvěma děje, ale ty žiješ svůj život mimo něj, Claro.“
Máma se odmlčela, ale já se přesto nepustila do okamžitého vysvětlování.
Měla pravdu. Žila jsem mimo Alexandera ‒ prostě jsem se mu vyhýbala.
Tím, že jsem ho viděla v Brimstonu, se něco změnilo. Možná to bylo jen pár
ukradených chvilek, ale vdechly mi život. „Já vím. V práci to teď bylo šílené.
Vedla jsem velikou kampaň.“
„Měly bychom se brzy sejít a dát si spolu oběd.“
Věčně jsem se jejím telefonátům a požadavkům vyhýbat nemohla, to jsme
věděly obě. „To by bylo fajn.“
 „Brzy. Je tu něco, o čem bych s tebou potřebovala mluvit.“ Zadrhl se jí hlas
a mě zamrazilo v zádech.
„Je všechno v pořádku?“
„Všechno je skvělé.“
Ale znala jsem svou matku natolik dobře, abych věděla, že to její skvělé značí
problémy. Bylo pravděpodobné, že ty problémy mají co do činění s pozdními
večerními návraty mého otce a s křehkým stavem jejích emocí. Nerozuměla
tomu, proč se stále honí za novými projekty, ale já to chápala. Udržet ženu,
jako byla Madeline Bishopová, šťastnou, byl nemalý výkon. I v těch nejlepších
dnech z ní čišela úzkost.
„Claro,“ pokračovala, „řekla bys mi, kdyby se něco stalo, kdybys něco
pokazila?“
Stáhlo se mi hrdlo a polkla jsem. „Samozřejmě.“
„Protože na TMI jsem viděla, že ‒“
„Nevěř tomu, co vidíš na TMI,“ odsekla jsem. Těm příběhům, co o mně
publikovali, jsem se snažila vyhýbat, ale pořád jsem byla jen člověk. Nezáleželo
na tom, kolikrát spekulovali o mé váze, o mém neexistujícím vztahu nebo
o Alexanderových nočních aktivitách, nemohla jsem se přestat na ty jejich
takzvané reportáže dívat. Ale věděla jsem, že nejsou pravdivé.
„Claro,“ začala svým pronikavým hlasem a tónem ve stylu jsem tvoje matka,
ale přerušilo ji pípnutí.
„Mám druhý hovor. Musím to vzít. Mohl by to být šéf.“
„Samozřejmě. Tento týden si promluvíme.“ Její hlas zněl mdle a mrzutě, ale
já jsem se s ní rychle rozloučila a vzala druhý hovor.
„Belle, zachránilas mě,“ zavtipkovala jsem, když jsem brala telefon své
nejlepší kamarádce. Opět jsem mohla být Belle vděčná za to téměř
nadpřirozené načasování. Jako kdyby měla nějaký šestý smysl, který jí
napovídal, kdy mě má zachránit před mou matkou.
„Už jsou děti v posteli?“ zeptala se Belle.
„Ano. Konečně. Ani jsem si nemyslela, že usnou.“
„Dobře,“ řekla potichu. Na jejím tónu bylo něco zvláštního. „Měla by sis
zapnout Entertainment Today.“
Obrátil se mi žaludek a nedokázala jsem odpovědět, jen jsem popadla
ovladač a zapnula televizi.
„Sedla sis, že jo?“ naléhala na mě.
Přemohl mě strach a frustrace. „Doprdele, Belle, co se děje?“
 „Dnes večer dává Alexander docela zajímavý rozhovor v souvislosti
s projektem celosvětové pomoci.“
A činí tak s jistou nádhernou blonďatou mrchou po boku. Tohle Belle
chtěla, abych viděla? Důkaz, že je to takový budižkničemu, jak si myslela?
Tentokrát se mi žaludek úplně obrátil a já musela potlačit potřebu běžet na
záchod. Určitě by se to dřív nebo později stalo, jenže já hloupě věřila, že ten
poslední večer v Brimstonu pro něho něco znamenal.
„Nemůže se věčně omezovat a jen čekat, co se stane,“ zamumlala jsem do
telefonu.
Na druhém konci nastala tak dlouhá pauza, že jsem se musela podívat na
displej a zkontrolovat, zda náš hovor nebyl přerušen. „Jen se dívej. Před pár
minutami vysílali ukázku a co nevidět začne celý program.“
„Vůbec mi to neusnadňuješ.“
„Tohle by mohlo,“ řekla. „Ó, už to jede!“
Přepnula jsem na ten správný kanál právě ve chvíli, kdy se na obrazovce
objevila Alexanderova krásná tvář. Na kameře byly jeho oči dokonce ještě
modřejší a srdce se mi sevřelo ostrou bolestí. „Mám to.“
Utichly jsme a moderátorka Entertainment Today uvedla program
spekulacemi o Alexanderově nedostatečném randění. Pocítila jsem úlevu, ale
netrvalo to dlouho. Navíjela jsem si uvolněný pramen vlasů na prst a pokoušela
se zůstat během vysílání klidná. V klasickém černém smokingu, precizně
ušitém na míru tak, aby zdůraznil jeho svalnatou postavu, vypadal Alexander
úžasně. Nebyla jsem si jistá, zda je to ten stejný smoking, který si oblékl na
událost, kam jsme šli tehdy spolu. Ale i tak při pohledu na něj moje tělo
reagovalo, když jsem si vzpomněla, co mi oblečený v tomhle smokingu dělal.
Prsatá rusovlasá reportérka došla s mikrofonem v ruce blíž k němu.
Nesnášela jsem ji už jen z toho důvodu, že je v jeho blízkosti. „Alexandře, kde
je vaše dívka dnes večer?“
Byla to Američanka. Odhalil to její přízvuk a také ta drzá přímost, s níž mu
tu otázku položila. Ale Alexander jí věnoval oslnivý úsměv.
„Clara je dnes večer doma,“ odpověděl okamžitě. Nic v jeho tváři
neprozrazovalo pravdu ‒ že nemá vůbec potuchy, kde dnes večer jsem, a že
tenhle stav už trvá delší dobu.
„V poslední době byla spatřena, jak odchází ze svého bytu a vrací se do něj,
ale bez vás. V tyto dny jste se vy dva zřejmě moc nevídali.“
 „Moje přítelkyně má práci,“ připomněl jí a mně bezděčně poskočilo srdce.
„Je unavená, tak jsem jí řekl, že bych byl rád, aby dnes večer zůstala doma. Ale
mohu vás ujistit, že jsme se nedávno sestěhovali.“
Spadla mi čelist a můj výraz odrážel ten reportérčin. O něčem takovém
neměla ani zdání. Nikdo to nevěděl. Protože to byla lež.
Žena se vzpamatovala a váhavě se snažila nasadit empatický výraz.
„Doufejme, že jí bude brzy lépe.“
„Vyřídím jí to,“ reagoval, „až s ní budu dnes večer mluvit.“ Jeho oči se
pronikavě zahleděly do kamery. Jak mohl vědět, že se dívám?
„No…“ Belle se odmlčela a program vystřídala reklama.
Vypnula jsem televizi a snažila se najít vhodná slova. V tu chvíli se mi jich na
mysl dralo spoustu. Zaklela jsem a s podrážděným vydechnutím jsem sebou
praštila na pohovku.
„Musíš si s ním promluvit.“
„Myslíš?“ odsekla jsem, zavřela jsem oči a pokoušela se zkoncentrovat. Měla
pravdu, cítila jsem hořkost. „Já vím.“
„Tak jo,“ řekla Belle, „zkus mi někdy během víkendu zavolat.“
„Nehodlám jen tak zmizet,“ slíbila jsem jí. „Mezi námi dvěma je konec.“
„Proč?“ zeptala se. Byla to jen prostá otázka, ale zdrtila mě. Možná z toho
důvodu, že jsem se sama sebe ptala na totéž.
„Protože to tak musí být,“ zašeptala jsem.
Nic na to neřekla. Obě jsme věděly, že lžu sama sobě, ale ta skvělá věc na
nejlepších přátelích je, že vědí, kdy na vás zatlačit a kdy zmlknout. „Zavolej
mi.“
„Nic neslibuju,“ varovala jsem ji, než jsem zavěsila. Mluvit s Alexanderem
znamenalo jít do jámy lvové. A kdo ví, co by se mohlo stát, až tam budu?
Tiše jsem seděla. Ještě před dvaceti minutami jsem toužila po klidu a míru.
Teď bych skoro mohla přísahat, že slyším odbíjet každou vteřinu, jak
odpočítává to nevyhnutelné.
6|
Když jsem otevřela branku a vydala se k vstupním dveřím, třásly se mi ruce.
Byla jsem tu jen jednou a nemyslela jsem si, že se ještě někdy vrátím. Ale
věděla jsem, že on se dnes večer do tohoto domu dostaví. Čekání na Bennettův
návrat mě skoro zabilo. Teď jsem přicházela zpátky na to jediné místo, na které
jsem už nikdy nechtěla. Cítila jsem, jako by kameny v dláždění pod mýma
nohama kolísaly, jako by se mohly každou chvíli převrátit a otočit můj život
naruby. To už se samozřejmě stalo.
Měla bych být překvapená, že blafoval při takové veřejné příležitosti, nebo
přinejmenším šokovaná jeho drzostí, ale nebyla jsem. Byla jsem natolik hloupá,
abych si myslela, že Alexander bere ne jako odpověď? Ale pokud si myslí, že
může lhát a předstírat, že je mezi námi všechno v pořádku, čeká ho ještě něco
jiného. Tehdy jsem odtud odešla z určitého důvodu. Byl to ten stejný důvod,
proč jsem se mu už skoro dva měsíce vyhýbala.
Nad naším vztahem visel Damoklův meč ‒ tikající časovaná bomba, kterou
nemohl zneškodnit chtíč, a dokonce ani láska. Alexanderova rodina měla
ohledně jeho sňatku svá očekávání a já vyrůstala v jednadvacátém století.
Nehodlala jsem se stát jeho milenkou.
Když jsem vystoupala na poslední schod, dveře se rozletěly a on v nich stál,
dosud oblečený ve smokingu. Ale motýlka si už uvolnil a visel mu kolem
rozepnutého límce. Odhaloval tak krk, který jsem toužila pokrýt polibky.
Zahnala jsem tu myšlenku do nejtemnějších koutů své mysli a snažila se udržet
věci pod kontrolou. Tohle nebude jako ten večer v Brimstonu. Ne po tom, co
řekl a udělal.
„Očekával jsi mě?“ zeptala jsem se suše. V ochranném gestu jsem si zkřížila
paže na hrudi a dělala všechno pro to, abych ignorovala, jak mi ztuhly
bradavky. Moje tělo se pokaždé zachovalo jako zrádce, vždycky reagovalo na to
jeho.
Vždycky pro něj bylo připraveno.
Alexander ustoupil a naznačoval mi, abych vešla dál, ale když jsem viděla, jak
mi pohledem přejíždí po těle, zůstala jsem přikovaná na místě. Dlouhý,
rozhodný a záměrný pohled. Jako by plánoval, jak mě pohltí, jak rozpálí mou
krev, dokud mě nebudou olizovat plameny touhy. Znala jsem ten pohled a už
v tu vteřinu, kdy jsem prošla dveřmi, jsem věděla, že jsem mu vydána na milost
a nemilost.
A Alexander neznal slitování.
„Doufal jsem, že přijdeš.“ Stáhl si smokingové sako a přikročil ke mně, aby
mi ho přehodil přes ramena, ale já couvla. Skoro jsem klopýtla, jak jsem
nakročila podpatkem příliš blízko k hraně schodu. Tohle měl v plánu? Ubít mě
laskavostí? Ovinout mi kolem ramen teplé sako a zaplavit mě svou opojnou
vůní, dokud mu zase neskočím do náruče? Věděla jsem totiž, že to zafunguje,
pokud ho nechám jednat. Alexander byl vlk v masce gentlemana a já nebyla
žádná hloupá ovce. Tentokrát se nestanu kořistí tak snadno.
„Musel jsi vědět, že přicházím. Ještě jsem ani nestačila zaklepat,“ řekla jsem.
Každé slovo jsem vyslovila kousavějším tónem než to předešlé. „Nechal jsi mě
sledovat?“
„Claro.“ Jeho tón byl varovný, ale já zvedla obočí a on dodal: „To, co dělám,
je pro tvé bezpečí.“
„To, co děláš, je volání o pomoc. Řekl ti už někdo, že máš problémy
s ovládáním?“
Rty se mu zkroutily, ale úsměv se mu na tváři neobjevil. „Mnohokrát. Ale
podobnou hádku už jsme měli. Řekni, proč jsi teď naštvaná?“
„Tím, že budeš něco říkat před kamerami, se z toho nestane pravda. Já tu
nebydlím.“ Už při vyslovení těch slov se mi sevřelo srdce. Mohla bych tu bydlet
‒ s ním. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze udržet si jasnou mysl, i když jeho
přítomnost byla opojná.
„Potřebuješ závazek,“ připomněl mi tichým hlasem, z něhož čišel sex, „a já ti
chci dát to, co potřebuješ.“
„Panebože! X!“ Zvedla jsem ruce nad hlavu a vdusala do domu. Přitom jsem
si řekla, že neprojdu dál než do vstupní haly. „To, co potřebuju, je, abys byl ke
mně upřímný. To je to jediné, co od začátku potřebuju. Ale přitom se na sebe
jen vrší jedna lež za druhou.“
„Tajemství nejsou lži.“ Zablýskl očima, odvrátil se a zavřel za sebou dveře.
Když zacvakl zámek, poskočilo mi srdce. Překročila jsem práh jeho území a teď
mě měl jako v pasti.
„A co to bylo dnes večer?“ dožadovala jsem se vysvětlení. „Jaký smysl mělo
vykládat těm pijavicím, že tady bydlím?“
„Chtěla jsi závazek,“ opakoval, „a já ti ho dám.“
 „Můžeš se doprdele na vteřinu přestat chovat jako politik? Vím, že jsi byl
vychován tak, že jím budeš, ale je mi z toho zle, Vaše Veličenstvo. Nemůžeš
prodávat lži a myslet si, že mi tím děláš laskavost.“
Alexander se kolem mě protočil, popadl má zápěstí a sevřel mi je za zády.
Přitiskl se tělem k mému a rozpoutal proud touhy, který se ve mně vzedmul.
„Nezáleží na tom, kdo jsem nebo kým se stanu. Záleží jen na tobě a na mně.
Právě tady. Právě teď.“
Zasténala jsem, on pohnul boky a tiskl svou erekci k mému břichu. Dokonce
i přes naše oblečení jsem cítila ten žár. „Ty a já. Clara a Alexander. Komu záleží
na tom, co si myslí svět tam venku?“
„Tobě,“ vydechla jsem.
Uvolnil své sevření a ucouvl, jako bych ho udeřila.
„Tobě,“ zopakovala jsem důrazněji. Teď, když se mě nedotýkal, byla jsem
zase schopná myslet jasně. Skoro.
„Mně záleží na tom, co si myslíš ty,“ řekl hned, ale já se mu odvážila
odporovat.
„Kdyby ti záleželo na tom, co si myslím já, nestáli bychom teď tady
a nehádali se.“ Ale kde bychom byli? Byla bych s ním dnes večer tady? V jeho
posteli, žijící ve lži? A zašla by ta situace mezi námi až tak daleko? Možná bylo
naivní se domnívat, že věci mezi námi by byly jinak. Ale musela jsem myslet na
to, že kdyby mu na mém mínění skutečně záleželo, byli bychom buď blažení
a šťastní, nebo dávno od sebe.
Alexander se vydal ke mně a já ustupovala, až jsem se zády dotkla stěny.
Pokud si všiml, že mě zahnal do kouta, nedal to najevo. Jeho modré oči
blýskaly jako hranice pekla, a kdybych mu dovolila, aby se ještě přiblížil, ten
oheň, který z něho šlehal, by mě spálil. „Varoval jsem tě, abys odešla. Varoval
jsem tě před sebou.“
„A stejně sis mě vzal,“ vyčetla jsem mu. To byla dost ubohá obžaloba.
Varoval mě a já se rozhodla to riziko podstoupit. Vrhla jsem se do toho vztahu
po hlavě, takže jsem mohla obviňovat jedině sama sebe.
„Vzal jsem si, co jsi mi dávala, zlatíčko.“ Přejel mi palcem přes spodní ret,
strčil mi ho mezi zuby a otevřel mi ústa. „Dalas mi tahle ústa. Nevzpomínáš
si?“
Instinktivně a obranně jsem polkla a moje ústa se kolem jeho prstu na
okamžik sevřela. Využil příležitosti, tlačil mi svůj palec k jazyku, jako by mě
chtěl přimět, abych ho sála, a já při té jeho povědomé chuti zalapala po dechu.
 „Dalas mi tuhle krásnou pusinku, abych ji šukal,“ řekl a vytáhl palec ven.
„Ona si to pamatuje. Pamatuje si, jak v ní pulzoval můj pták.“
Chtěla jsem mu říct, že se mýlí, ale on viděl důkaz pravého opaku. Nebyla
jsem schopna své reakce ‒ a svou touhu ‒ kontrolovat. Kdyby mě teď zatlačil
na kolena a vrazil mi žalud mezi rty, vzala bych ho a vykouřila ho. Byl to
instinkt. Neovladatelný animální instinkt. Ale i když možná Alexander byl vlk,
tak téhle výhody nevyužil. Hráli jsme nebezpečnou hru. On se vsadil, že mě
dokáže svést a znovu dostat do postele, a já hrála o to, že to nedokáže. Někdo
odsud odejde s prohrou.
Alexander se přisunul blíž, vjel mi rukou pod lem trička, ale k mému pupíku
nezabloudil. „Všímej si, jak tvé tělo reaguje na můj dotek,“ instruoval mě,
„a pak se mi podívej do očí a řekni mi, že nechceš, abych tě vzal nahoru a šukal
tě.“
Sevřela jsem čelist, pozvedla k němu pohled a přinutila jsem se, abych ta
slova vůbec vyslovila. „Nechci, abys mě šukal.“
„Ty jsi ale lhářka, Claro.“ Zasmál se, sjel rukou dolů, minul můj pas a jeho
prsty se mě dotýkaly přes krajku kalhotek. „Jsi pro mě tak zatraceně vlhká.
Úplně mokrá. Vždycky jsi takhle vlhká, když nechceš šukat?“
Znal odpověď, protože znal dobře moje tělo. Příliš dobře. Věděl, že jediné, co
mu stačí udělat, je přejet mi prstem po kůži, a já budu reagovat. Alexander
vytáhl ruku z mých kalhotek a přejel mi vlhkými prsty po holém hrdle. „Tohle
je to, co chceš. A teď mi řekni. Kdo z nás je lhář?“
„Možná máš pravdu,“ připustila jsem kňouravě. „Možná chci, abys mě šukal,
ale nepotřebuju to.“
Zavřel oči a přitiskl čelo k mému. Po té rafinované přetahované, do které
jsme se pustili, moje pokožka klouzala, a když byl tak blízko, vdechovala jsem
jeho vůni a úplně se ztratila v té jeho divoké, ryzí sexualitě. „Nepotřebuješ mě
šukat. Nikdy jsi nepotřebovala,“ zašeptal a mně po celém těle naskočila husí
kůže. „Ale já potřebuju šukat tebe. Potřebuju být v tobě. Nevím, jakým jiným
způsobem bych ti to měl dokázat. Neznám žádný jiný způsob, jak ti dokázat,
že tě chci.“
Zabořila jsem rty do jeho, moje sebekontrola po jeho vyznání padla. Měsíce
jsem trávila tím, že jsem si říkala ne a jen tak přežívala, ale dál už jsem to
nedokázala. Možná jsem Alexandera nepotřebovala, ale nemohla jsem popřít,
že ho chci. Jeho tělo. Jeho slova. Jeho srdce. Klamala jsem sama sebe a věřila, že
kdyby to necítil, nebude to říkat. A nedával mi to snad najevo celou dobu?
 Alexander mi stáhl kalhoty, zvedl mě, abych z nich vystoupila, a to vše se
událo dřív, než jsem plně zpracovala skutečnost, že se líbáme. Odtáhla jsem se,
a když jsem zavrtěla hlavou, nadzvedla se mi hruď. „Tohle nezmění nic na tom,
že tu nebydlím.“
„Myslím, že zjistíš, že tě dokážu přesvědčit.“ Než jsem stihla dál protestovat,
přitiskl rty na mé. Postavil mě znovu na nohy. Uchváceně jsem sledovala, jak si
rozepíná kalhoty a shazuje je na podlahu. Přejel prsty po hlubokém výstřihu
mého trička a na chvíli se úmyslně zastavil. Pak zkroutil látku v rukou, roztrhl
tenkou tkaninu a odhalil mou podprsenku. Bez váhání pod ni zajel palci
a osvobodil má ňadra z té omezující krajky. Drsnými bříšky prstů kroužil po
mých citlivých bradavkách. Jeho laskáním ztvrdly, vzrušeny touhou, která se mi
rozpínala v hrudi.
„Dotýkal se tě někdo takhle?“ zeptal se. Vzal do zubů můj ušní lalůček a já
cítila na hrdle jeho horký dech. Škádlivě ho oždiboval, sál ho a dál mi hladil
ňadra. Všechno jako by se kolem mě vznášelo, což mi znemožňovalo myslet.
Ale odpověď jsem znala.
„Ne.“ Od té doby, co jsem ho tady opustila, se mě takhle nikdo nedotýkal.
Nikdo nikdy se mě takhle nedotýkal.
„Protože jsi moje,“ zavrčel, popadl mě za boky, nadzvedl mě a přitiskl ke zdi.
„A já jsem tvůj.“
Bez varování do mě pronikl a navzdory roztoužené připravenosti mého
pohlaví mnou to drsné vniknutí prorazilo, jako by mě rozštípl vedví. Zalapala
jsem po dechu, přitiskla se k němu a dovolila mu, aby pronikl až k samém
středu mého bytí.
„Víš, co máš říct, a já přestanu.“ Kroužil boky a poskytoval mi šanci, abych
vyslovila své bezpečné slovo. Ale já jsem ho nechtěla zastavit a on to věděl.
Alexander se ke mně přitiskl slabinami, jeho úd se uvelebil v mých záhybech.
Pak se začal pohybovat, nejprve pomalu. Každý příraz byl zároveň opatrný
a důrazný. Pořád čekal na mou reakci.
„Alexandře,“ vydechla jsem a on reagoval tím, že začal rychle přirážet,
zanechával mě bez dechu, a já se potácela mezi rozumem a extází.
„Jsi tak těsná,“ procedil přes zaťaté zuby, jak mě držel u zdi a s neúnavnou
impulzivností do mě přirážel. „Tak zatraceně vlhká a tak zatraceně těsná, jako
bys na mě čekala.“
„Ach, Bože!“ Když mě naplnil, unikl mi ze rtů výkřik. Čekala jsem.
Neschopná pohnout se kupředu. Zoufale se snažící neohlížet se nazpět.
Schovávala jsem se před ním ‒ před tímhle ‒ protože mě to děsilo. A jak rozkoš
naplnila mé tělo, napínala mé končetiny a vybuchovala ve mně, smísil se s ní
můj strach. Zaryla jsem mu nehty do zad, držela jsem se ho pevně, jako by
mohl každou vteřinu zmizet. Mé tělo vířilo ve strašlivé rozkoši, ztracené
v propasti snového deliria. Nebylo cesty zpátky. Tonula jsem na moři
a Alexander mě stahoval dolů, lákal mě do temnoty, do nevyhnutelných hlubin
naší vášně.
„Řekni to,“ nařizoval mi, když jsem lapala po dechu.
„Miluju tě.“ Ta slova byla tichá, téměř zanikla v tom našem zběsilém
milování. Ale jak mi vylétla z úst, klesla mi Alexanderova hlava na rameno.
Mou vagínu zapavily prudké proudy, Alexander zasténal, stříkal do mě své
sperma a já už jsem nedokázala v ničem odporovat.
7|
Alexander mě postavil zpátky na podlahu a jednou rukou mě podpíral. To bylo
dobré, protože po tom orgasmu se mi podlamovaly nohy jako novorozenému
hříběti. Přiložil své čelo k mému, vtiskl mi na rty něžný polibek a já vnímala
v jeho doteku úlevu i strach. Zrcadlilo to mé vlastní pocity. Jak bylo možné, že
bez něj nedokážu žít, přestože celý náš vztah byl plný nečestnosti
a panovačnosti?
„Přestaň přemýšlet, Claro,“ nařídil mi chraplavým hlasem. Sjel rukou níž,
chytil mě za zadek a zvedl mě do výšky. Dychtivě jsem mu ovinula nohy kolem
pasu. V zoufalé touze. Takhle jsme s Alexanderem dokázali komunikovat
nejlépe – skrze přírazy, pot a sténání. Potřebovala jsem útěchu pramenící z jeho
doteků.
Nesl mě až ke schodům z tvrdého dřeva, ale pak ztratil trpělivost. „Musím tě
ochutnat.“
Opatrně mě posadil na schod. Pak mi velmi nešetrně roztáhl nohy. Posouval
se rty po vnitřní straně stehna a dráždil mě záměrně pomalými polibky.
Zvrátila jsem hlavu, jeho jazyk vytěsnil veškerý svět kolem. Bylo jen tohle. Jen
on. Jen jeho ústa obklopující můj citlivý klitoris, jeho precizně kroužící jazyk.
Ztratila jsem se v něm. Myslela jsem si, že dokážu přemoct to, co k němu
cítím, a zatím on přemohl mě.
Svaly se mi napjaly v očekávání, ale tělo mě bolelo. Přestože dráždil svými
ústy mé pohlaví, cítila jsem se prázdná a nenaplněná. Nezáleželo na tom, že
sotva před pár okamžiky byl ve mně, bolestně jsem toužila po tom, aby mě
šukal. Po fyzickém důkazu našeho propojení – po tom jediném důkazu, který
jsem kdy měla. Tiskla jsem se proti němu ve snaze ho zastavit, ale ignoroval
mě. Jak jsem bojovala s tou rozkoší, z úst mi uniklo zasténání. Takhle jsem
vrcholu dosáhnout nechtěla.
„Přestaň.“ Má prosba téměř zanikla v dalším zakňourání a on hladově sál
můj klitoris. „Chci tě… chci tě v sobě.“
Alexander se zarazil, jeho tvář se zjevila přede mnou a blýskal očima. „Já
řeknu, jak se uděláš, zlatíčko.“ Ponořil se zpět mezi mé nohy a rukama mě
majetnicky popadl za stehna.
 Chtěla jsem se udělat, a když mnou projela další vlna rozkoše, věděla jsem, že
nemám na vybranou. Byl jen jediný způsob, jak mu dokázat, že to myslím
vážně – ukázat mu, že potřebuju víc. Že potřebuju jeho. „Brimstone.“
Jeho odpověď byla okamžitá. Alexander se odtáhl a zůstal sedět na patách.
V očích se mu zračila bolest. Pokud byl naštvaný, že jsem použila své bezpečné
slovo, nedával to najevo. Namísto toho působil obezřetně, ale navzdory tomu,
jak se ovládal, jsem v jeho pohledu zahlédla divokost. Byl jako zvíře – syrově
smyslný – a já ho měla v hrsti.
Přesto se zastavil, když jsem ho požádala. Uvažovala jsem o křehkém stavu
naší vzájemné důvěry a uklidnilo mě, že dar mého podřízení bere vážně.
Pomalé krůčky.
Nepadlo ani slovo, ale vnímala jsem tu nevyřčenou otázku v jeho pohledu.
Proč jsem ho zastavila?
Zašel příliš daleko?
Když jsem viděla tu úzkost v jeho tváři, trochu se mi sevřelo srdce. Alexander
se bál milovat. Bál se, že by mě mohl zničit, a já teď použila to, co mělo být
poslední možností: své bezpečné slovo. Potřebovala jsem víc než jen nějakou
rychlovku na schodech – oba jsme potřebovali víc než to. Postavila jsem se,
kolena se mi dosud třásla po našem horečném milování, a napřáhla jsem ruku.
Věděla jsem, že ji uchopí. Jako jsem ji uchopila já toho večera v Brimstonu.
Vůči sobě navzájem jsme byli bezmocní. Kontrola a ovládání byly vlastně jen
lstí, jak zakrýt skutečné vzájemné pocity. Ani jeden z nás si nebyl jistý, co by se
stalo, kdyby se to najednou všechno vytratilo. Už jsem zachytila záblesky toho,
jaký je ten muž za maskou. Byl drsný a zlomený a v takových chvílích mě
úplně pohlcoval.
Alexander mě vzal něžně za ruku a pohlédl mi do očí.
„Je to v pořádku,“ zamumlala jsem. Cítila jsem potřebu ho uklidnit a možná
také uklidnit sama sebe.
Strávila jsem tu před pár týdny jedinou noc, ale vzpomínka na tento dům se
mi vpálila do mozku. Během nocí, kdy jsem se cítila zvlášť osamělá, jsem si
v hlavě přehrávala ty momenty, které jsem tu prožila, dokud jsem nebyla tak
otupělá, že už jsem nemohla plakat. Věděla jsem přesně, kde je ložnice,
a potichu jsem ho tam vedla. Srdce mi prudce bušilo a já cítila, jak mi v uších
tepe krev. Tohle místo – tenhle dům – byl tak dlouho mojí noční můrou, ale
také mou fantazií. Když jsem tu s ním teď byla, nevěděla jsem, co mám cítit.
Mísila se ve mně láska a strach. Musela jsem důvěřovat svému srdci. Posledních
pár měsíců jsem se ho snažila ignorovat.
Alexander vyprostil ruku z mého sevření. Jediným plynulým pohybem mě
vzal do náruče a nesl mě do ložnice. Jak jsem se pokoušela něco říct, vyjádřit
své pocity, zakoktala jsem se. „Potřebuju tohle… Potřebuju nás…“
„Vím, co potřebuješ, Claro.“ Políbil mě jemně na čelo a pak mě položil na
postel. Stáhl mi z ramen potrhané tričko a svlékl mi podprsenku. Ležela jsem
před ním nahá a bezbranná. Cítil to. Zarazil se, pomalu si rozepínal košili
a pak si ji svlékl. Teď jsme byli obnažení oba. Alexander se nade mnou opatrně
sklonil a já vztáhla ruce a přejela prsty přes ty ošklivé jizvy, které poničily jeho
krásnou hruď. Vypadal jako bůh, vytesaný a vycizelovaný k dokonalosti, která
nemohla být lidská, ale ty jizvy byly viditelným důkazem toho, že je člověk. Že
je smrtelný. Ty nejhlubší rány způsobené nehodou, při níž přišla o život jeho
sestra, si Alexander nesl v sobě. Ale tyhle jizvy na jeho těle mi připomínaly, že
oné noci chybělo jen málo a mohl zemřít také. Po tvářích mi stékaly slzy a já
překvapeně zamrkala.
„To je v pořádku, zlatíčko,“ zamumlal Alexander. Přitiskl rty k prohlubni
mezi mými ňadry a pak začal jazykem kroužit po mé levé bradavce. Vzal ji
něžně do úst, kroužil po ní a sál ji. Zaplavila mě rozkoš smíšená s dojetím a já
začala plakat. Alexander mě rychlostí blesku vzal do náruče a přitiskl mě
k hrudi.
Přiložila jsem ruku na jeho jizvy a přála si, abych je mohla odstranit. „Málem
jsem tě ztratila.“
„Nikdy mě neztratíš,“ zašeptal a v obranném gestu mě sevřel ještě pevněji.
„Ne,“ řekla jsem mezi vzlyky, „tenkrát. Té noci. Nikdy bych se nedozvěděla
‒“
„Ššš,“ napomenul mě. „Nebudeme mluvit o svých chybách.“
Jenže jich bylo tolik a příliš často se zdálo, jako by se vršily jedna na druhou
a vytvářely mezi námi obrovskou bariéru. Věděla jsem, jaké by bylo ztratit ho.
Myšlenka, že stačilo málo a nikdy bych ho nepoznala, byla nesnesitelná.
„Dokaž mi to,“ vyzvala jsem ho potichu. Alexander nedokázal říct, že mě
miluje. Ne po té noci, která mu zasadila ty jizvy. Své city ke mně vyjadřoval
skrze fyzickou úroveň. Skrze téměř posedlou a nevyčerpatelnou touhu po mém
těle. Byl to hlad, který jsem sdílela.
Přitiskl rty k mým, jednou rukou mi sjel dolů k bokům a přiměl mě
roztáhnout nohy. Dál mě líbal, přejel prstem po mé štěrbině a pak ji rozevřel.
Jazykem mi přejel zuby, palec přiložil na mé pulzující pohlaví a lehce a dráždivě
po něm kroužil. Polykal má zasténání, nehodlal polibek přerušit. Zhoupla jsem
boky směrem k jeho ruce, roztáhla jsem nohy víc a toužila, aby mě naplnil.
Když se konečně odtáhl, oba jsme těžce dýchali. Z jeho očí žhnula divokost, ale
ovládal se. Obvykle na mě podobnou úmyslnou sebekázeň uplatňoval, aby
ovládal každý okamžik mé rozkoše. Alexander rozhodoval, kdy se udělám a kdy
se budu držet na hraně. Ale tentokrát držel na uzdě sám sebe.
Posadil se na paty a dál třel můj rozcitlivělý klitoris. Svírala jsem rukama bílé
prostěradlo a horečně jsem se snažila udržet na hraně, neudělat se bez něj. Když
už jsem visela nad srázem, Alexander se přisunul k mé vagíně, přejel škádlivě
svým ptákem nahoru a dolů, až jsem se očekáváním svíjela.
„Claro, já…“ Odtáhl se a jeho oči zesmutněly.
Dech se mi zadrhl v hrdle, jako bych se bála, že bych ho mohla vylekat,
kdybych vydechla.
„Já…“ Ale pak zatřásl hlavou. „Jsi jen ty. Vždycky budeš jenom ty. Jsi moje
a nikdy nezapomeň, že jsem tvůj ‒ to všechno, co ti ze sebe dokážu dát, je
tvoje.“
Jeho slova mě vystřelila za hranu. Jak jsem padala, vykřikla jsem, když do mě
vnikl a moje tělo zachvátil druhý orgasmus. Jeho pták pomalu vnikal dovnitř
a ven, moje rozkoš sílila, dokud jsem se v leže na posteli netřásla. Alexander mě
popadl za boky a vedl mě k dalšímu orgasmu. Bylo to příliš. Na kůži mi
vyrazila zimnice, ale nežádala jsem ho, aby přestal. Chtěla jsem ho tam navždy.
Aby mě naplňoval. Činil úplnou. I když jsem nemohla zadržet skuhrání, které
mi unikalo ze rtů.
„Ššš, zlatíčko,“ konejšil mě a přejel mi palcem přes rty. „Nikdy se tě
nenasytím.“
To je to, proč jsem nemohla zůstat daleko od něj. Opouštět ho bylo marné
úsilí. Co bylo mezi námi, bylo prudké, instinktivní, pohlcující a já po tom
prahla jako po kyslíku. Bez kterého bych nepřežila.
*
K randění s novodobým bohem sexu patřilo, že jsem se každé ráno probouzela
hladová. Tohle ráno nebylo výjimkou. Tiše jsem vyklouzla z postele ve snaze
Alexandera neprobudit. Ve skříni jsem objevila hedvábný červený župan.
Působil zvláštně, jako by byl koupen s celou řadou dalších oděvů pro mě.
Alexander si byl zřejmě docela jistý, že tady zůstanu. Buď bylo snadné mě
přesvědčit, nebo měl větší víru v to, že svoji situaci dokážeme dát do pořádku.
Bolely mě svaly, bolely mě mé ženské orgány a v žaludku mi kručelo. Neměla
jsem mít sex s prázdným žaludkem. Samozřejmě, večer jsem sem nepřišla
s představou že se s ním vyspím. Naštěstí byla kuchyň plně zásobena čerstvým
ovocem, vajíčky a chlebem. Vytáhla jsem z lednice mléko, šťouchla jsem do
dvířek zadkem, aby se zavřela, a mléko jsem málem upustila, když jsem
zahlédla Alexandera, jak mě pozoruje ode dveří, oblečený jen v černých
hedvábných pyžamových kalhotách. Bylo úžasné, že už se cítil více uvolněný,
když přede mnou teď odhaloval své tělo.
Vjel si do rozcuchaných černých vlasů a potřásl hlavou, jako by zaháněl
nepříjemný sen. Bohužel jich míval hodně.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a přestala jsem se shánět po pánvi. „Noční
můra?“
Alexander nerad mluvil o snech, které ho mučily, nebo o vzpomínkách, které
jeho podvědomí za nocí zle vytahovalo na povrch. Věděla jsem ale, že to, že je
bude každé ráno ignorovat, ničemu nepomůže.
„Bylas pryč,“ řekl nevrle.
Ach. Nevědomky jsem způsobila, že se mu vrátila další špatná vzpomínka.
Ta, která byla bolestná pro nás oba: to ráno, kdy jsem od něj odešla.
„Omlouvám se, X. Měla jsem hlad.“
Na rtech se mu objevil úsměv a číhavě se ke mně vydal. Takže žádná snídaně
se konat nebude a budeme pokračovat tam, kde jsme přestali. „Takže jsem zase
X… nebo jsi myslela expřítel?“
„Prostě X,“ řekla jsem a stoupla si na špičky, abych ho rychle políbila.
„To bylo… trochu upejpavé,“ zvedl Alexander obočí.
„Nechci v tobě vzbuzovat hříšné myšlenky. Mám hlad.“ Abych
demonstrovala pravdivost svého tvrzení, slupla jsem kuličku vína.
„Pak by ses tady neměla potloukat v tomhle.“ Přejel prsty po jemné látce
mého županu.
„Pokud jsi nechtěl, abych si ho oblékala, neměl jsi mi ten župan kupovat.“
Alexander odklopil víko konvice s mlékem a napil se, pak ji nabídl mně. „To
já ne. Tvou skříň vybavil Norris.“
Doušek mléka mi zaskočil.
Alexander se zasmál a setřel mi z brady zbloudilou kapku.
„Norris pro mě nakupoval?“ zeptala jsem se nevěřícně.
 „Požádal jsem ho o to. Edward mu pomohl.“ Pokrčil rameny, jako by o nic
nešlo.
„Samozřejmě, že to udělal. Děláš někdy něco sám za sebe?“
Vzal si ode mě mléko a postavil ho na linku. Pak se obrátil, obešel mě
a přitiskl k žulové desce linky můj zadek. „Je spousta věcí, které dělám sám za
sebe, a spousta věcí, které dělám pro tebe. Vždyť víš, zlatíčko.“
„Aha, Vaše Veličenstvo.“ Zakývala jsem na něj prstem. „Jestli si se mnou
chcete užívat celý den, musíte mě nakrmit.“
„Vlastně je sobota ráno. Myslím, že bychom mohli omrknout Portobello
Road.“ Otevřel skříňku nad mou hlavou a vytáhl odtamtud pánev. „Ale stejně
ti udělám snídani.“
Přimhouřila jsem oči. „Jako můj partner?“
„Nedělají snad partneři takové věci?“ zeptal se a vzal z krabice vajíčko.
„Ty ale nejsi moc typický partner,“ namítla jsem. „A vážně mi připravíš
snídani?“
Konkrétní případ: Kdyby byl Alexander běžný chlap, nebylo by šokující ho
vidět, jak zapaluje hořák na sporáku.
„A takhle si s tebou budu moct užívat,“ připomněl mi a dramaticky zvedl
obočí.
„Myslela jsem, že si vyjdeme na rande.“
„Snídaně. Deska linky. Sprcha. Rande,“ řekl.
„To je rozvrh!“ Nepokoušela jsem se skrýt pobavený tón. „Takže teď se
osprchovat nemůžu?“
„Nedoporučoval bych to.“ Rozklepl do pánve další vajíčko. „Dnes budeš
potřebovat sílu a nemysli si, že jsem si nevšiml, že jsi ubrala na váze. Tři vajíčka
pro tebe.“
Mluvil nenuceně, ale jeho slova měla nádech, který jsem si dnes ráno
nechtěla připouštět. Dnes ráno jsem chtěla být šťastná. „Hodně jsem běhala.“
„Já vím,“ řekl potichu.
Rozhodla jsem se nechat to být. Nebyla žádná novinka, že má k dispozici
ochranku, která mě sleduje, a dokonce i kdyby se mi to nelíbilo – a mně se to
nelíbilo – chtěla jsem, aby dnešek patřil nám. Aby se nerozvinulo žádné drama.
Protáhla jsem se kolem něj a plácla ho po zadku.
„Jestli budeš takhle pokračovat, změním rozvrh,“ varoval mě.
Sesula jsem se na barovou židli a předstírala mdloby. „To bych ale mohla
vyhladovět.“
 „Jídlo, jistě,“ zavrčel. „Docela dobře bys zapadla do královské rodiny. Máš
rozhodně smysl pro drama.“
Snažila jsem se, co to šlo, abych ignorovala, jak mi při těch slovech poskočilo
srdce. Nic to neznamenalo. Ačkoli jsem si nebyla úplně jistá, co si přeju, aby to
znamenalo.
Neodpověděla jsem a vpluli jsme do svého vlastního rytmu – smáli jsme se
a škádlili jeden druhého. On vařil a já mu poskytovala vhodné slovní narážky.
Ale i když jsme spolu snídali, dmula se mi v hrudi úzkost. Bylo to tak
normální. Tak šťastné. Všechno, co jsme spolu s Alexanderem nikdy neměli.
Bylo to příliš krásné, než aby to mohla být pravda.
Ale zdálo se, že lží už máme oba dost.
8|
Přejela jsem prsty po hřbetě značně opotřebovaného, ale stále krásného vydání
Pýchy a předsudku a v duchu jsem procházela všechny místnosti v domě. Máme
police na knihy? Vzala jsem ho ze stolu, kde byly shromážděny vzácné tisky,
a došlo mi, že police na knihy si můžeme pořídit kdykoli. Obrátila jsem
stránku a strnula jsem. My. Nikdy jsem výslovně nesouhlasila s tím, že se
k Alexanderovi nastěhuju, a teď přemýšlím o tom, co bychom mohli v domě
zařídit.
Prodejce cítil v kostech, že by mohl mít tržbu, a přistoupil ke mně. „Velice
krásné vydání. Pozdní devatenácté století. Za dvě stě liber je to skvělá koupě,
milostivá.“
Zrudla jsem, potřásla hlavou a položila knihu zpátky na stůl. „Jen jsem se
dívala.“
Muž rázně přikývl a začal z hromad vytahovat další knihy, které by mě
mohly zajímat. Nebude lehké se odsud dostat, aniž bych něco koupila. I když
mi vložil do rukou další knihu, nemohla jsem ze sebe setřást tu zvláštní směs
emocí, ze které jsem měla žaludek jako na vodě. Když jsem majiteli obchodu
nepřítomně mumlala poděkování, pohledem jsem instinktivně vyhledala
Alexandera. Byl ode mě odvrácený a prohlížel si nějakou knihu. Měl na sobě
vypasované tričko a džíny, které zdůrazňovaly jeho sošnou postavu, a pro
většinu lidí by bylo dost obtížné, aby ho okamžitě poznali. I když ho v žádném
případě nemohli minout bez povšimnutí. Po naší sprše mu tmavé vlasy
uschnuly divoce rozcuchané. Neobtěžoval se s holením a ponechal si na tváři
mírné dvoudenní strniště. Jen jsem pomyslela na to, jaké bude cítit ho zase na
stehnech, a od hlavy až po paty mě zachvátilo vzrušení. Ale byl to právě jeho
obezřetný postoj, co mi připomnělo jeho majetnickou povahu. Jediný záblesk
jeho pohledu a byla bych opět pod jeho kontrolou. Pár kroků a byl by u mě.
Musela jsem uznat, že mi poskytuje prostor. Ale zejména z řeči jeho těla bylo
zřejmé, že je ostražitý. Veřejně jsme spolu strávili velmi málo času. I sám
Alexander pobýval na veřejnosti jen zřídka. Dokonce i kluby, které navštěvoval,
mu poskytovaly přístup do svých soukromých místností.
Vzhlédl, a když zjistil, že se na něj dívám, na tváři se mu objevil úsměv. Pulz
se mi zrychlil, v uších jsem slyšela hučení krve a svět kolem zmizel. Zůstali
jsme jen my. Alexander mě oslňoval a já věděla, že neexistuje možnost,
abychom se rozdělili. Ne pro mě. Pokoušela jsem se od něj odejít, ale selhala
jsem. Každou noc, kterou jsem trávila bez něj, jsem umírala, jen abych se každé
ráno znovu zrodila a opět trpěla.
Alexander ke mně přistoupil a objal mě kolem pasu. Položil mi bradu na
rameno a prohlížel si knihu, kterou jsem držela. „Měla bys nám ji domů
koupit. V knihovně toho máme žalostně málo.“
„My máme knihovnu?“ vyhrkla jsem zároveň překvapením nad tou
informací a ohromena tím, že říká nám domů.
„Připomeň mi, abych tě vzal večer na pořádnou prohlídku.“
Svůdný podtón jeho slov byl zřetelný. „Cítím, že se mi ta prohlídka bude
líbit.“
„To bude, zlatíčko.“ Něžně mě políbil za ucho a šíjí mi proběhlo chvění.
S doplněním knihovny to Alexander myslel vážně. Po dvaceti minutách jsme
obchod se vzácnými knihami opustili s objednávkou všech nejstarších
a nejvzácnějších svazků.
„Máš dnes velkorysé rozpoložení,“ poznamenala jsem, když jsme se
procházeli rušnou ulicí a občas se zastavili, abychom si prohlédli nějakou další
zajímavost.
„Mám.“ Jak jsme manévrovali mezi davy kupujících, sevřel pevněji mou
ruku. Dost lidí se zastavovalo a zírali na nás, ale ať už to bylo tím, že si nebyli
jistí, nebo tím, že respektovali naše soukromí, nikdo už nepořizoval žádné
fotky.
Bylo to osvobozující. Díky té Alexanderově lži včera večer všichni věřili, že
žijeme spolu. Sama jsem tomu začínala věřit.
Ještě před čtyřiadvaceti hodinami jsem vůbec nedoufala, že by mi kdy mohl
poskytnout nějaký závazek. Teď jsem o tom, zda jsme v našem vztahu oba plně
zainteresovaní, téměř nepochybovala. Pořád se ve mně ozýval ten tenký hlásek,
který mě nabádal, abych si dávala pozor. Problém byl, že teď na mě dával pozor
Alexander. A víc než kdy předtím jsem se mu toužila naprosto odevzdat –
tělem i duší.
Zastavili jsme se v malém obchůdku se starožitnostmi a vzácným zbožím a já
ukázala na krásnou lampu v Tiffanyho stylu. „Co kdybychom si domů pořídili
tohle?“
Úsměv, kterým mi odpověděl, mě téměř oslepil. „Cokoli si budeš přát,
zlatíčko.“
 „Ne,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou, „je to náš domov.“
„Nedokážu ani popsat, jaké to je, když tě to slyším říkat,“ přiznal. Vzal
lampu a zamířil k pultu.
„Vsadím se, že je to jako výhra,“ řekla jsem suše.
Uchechtl se a podal lampu pokladní.
„Patnáct tisíc liber,“ oznámila.
Zírala jsem na ni. Když jsem se vzpamatovala z toho šoku, opatrně jsem se
zeptala: „To není reprodukce?“
„Ne. Je to lampa z Tiffanyho studia.“ Obrátila ji a ukázala mi značku.
„Datována 1896. Je to vzácný kousek.“
To mi bylo jasné. Alexander jí podal tenkou černou kreditku a zdálo se, že
ho cena nijak nevzrušuje.
„Podíváme se po něčem jiném,“ navrhla jsem potichu.
„Nesmysl,“ zahnal mé znepokojení. „Tahle lampa se ti líbila.“
To ano, ale zaplatit patnáct tisíc liber za něco, na co se budu bát sáhnout, se
mi zdálo poněkud extravagantní. Když jsem sledovala prodavačku, jak nám ji
balí, představovala jsem si, co by se stalo, kdybych ji nešťastnou náhodou
upustila. Částěčně také díky Alexanderovu nonšalantnímu přístupu k věci jsem
věděla, že jediný, kdo by z toho šílel, bych byla já. Když mi prodavačka podala
pečlivě zabalenou lampu, okamžitě jsem ji Alexanderovi předala.
I když jsem vyrůstala v bohatém prostředí, nikdy jsem doopravdy neutrácela.
To moje matka mi doplňovala šatník a zařizovala ty četné domy, v nichž jsme
během let žili. Na univerzitě jsem platila školné a na účtu zbývalo vždycky dost
na jídlo, knihy nebo jiné výdaje. Teď jsem měla přístup ke svému
svěřeneckému fondu, ale jen málo příležitostí k jeho využití. Většinou jsem jen
vypisovala šeky za nájem nebo nakupovala nové oblečení do práce. Měla jsem
nábytek, věci a podobně, ale ještě nikdy jsem neměla pořádné dospělácké
bydlení. Byt, který jsem sdílela s Belle, tvořily nashromážděné kousky našich
dosavadních životů. Měla jsem v úmyslu ho zařídit, ale život – nebo spíš
Alexander – mě rozptýlil, než jsem se k tomu vůbec dostala. Ale i kdybych
mohla, vážně jsem pochybovala, že bych utratila patnáct tisíc liber za jedinou
lampu.
„Jsi tak tichá,“ poznamenal Alexander, když jsme vyšli z obchodu. Strčil si
balík pod paži a druhou mi majetnicky ovinul kolem ramen.
„Děkuju.“ Ukázala jsem na lampu. „Je krásná, ale taky je to trochu
extravagantní.“
 „Neměl bych v žilách královskou krev, kdyby můj vkus netoužil po všem
okázalém.“ Odmlčel se a podíval se na mě. „Například s mým cenným
vlastnictvím.“
„Znamená to, že mě vezmeš na falafel?“ Skousla jsem si nevinně spodní ret.
„Cokoli si budeš přát, zlatíčko.“ Zvedl mou bradu, chvilku mi zkoumavě
hleděl do tváře a pak mě políbil. Byly chvíle, kdy jsem mohla oponovat tomu,
aby mě nazýval svým vlastnictvím, ale teď jsem pochopila, co má na mysli.
Také jsem věděla, že mi patří, stejně jako já jemu. Jeho rty setrvávaly na mých,
pevné a horké, ale polibek nepřekročil meze zdvořilých veřejných projevů
náklonnosti. Odtáhl se a vedl mě dál, ale já od něj nedokázala odtrhnout zrak.
Jen matně jsem si uvědomovala ruch kolem nás, ale bylo mi to jedno. Když
jsem byla s Alexanderem, existoval jen on.
Narazila jsem stehnem do pultu a to mě přimělo rozhlédnout se kolem.
Ohlížela jsem se, abych se omluvila prodavači za svou nemotornost, a vtom se
můj svět zhroutil. Přimrzla jsem na místě a upírala oči na muže, který stál na
ulici za námi.
Byl to Daniel.
9|
Jak se mě zmocňoval šok, pocit strnulosti mi zaplavoval hruď a znecitlivěla mi
šíje. Nebyla jsem si jistá, jak jsme došli zpátky domů, ale v poledním světle
působil náš dům jako útočiště. Včera jsem se bála vystoupat po schodech
a zaklepat na vstupní dveře. Bála jsem se. Dnes jsem chtěla vběhnout dovnitř
a ukrýt se. I když jsem náhle klopýtla a zpanikařila uprostřed ulice, Alexander
zůstal klidný. Na nic se mě neptal. Jednal instinktivně, vzal mě zpátky sem, kde
mě mohl chránit. Trpělivě mě vedl bludištěm turistů a obchodníků a ve chvíli,
kdy jsme prošli brankou, mě zvedl do náruče a odnesl dovnitř.
Posadil mě na linku, vytáhl sklenici a nalil do ní vodu. Počkal, než jsem ji
vypila.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se konečně.
„Viděla jsem…“ Ale přerušilo mě zvonění mého budíku na mobilu. Bylo
poledne. Čas oběda.
Vypnula jsem budík a Alexanderovi se rozsvítilo. „Musíš se najíst.“
„Jsem v pořádku.“ Jíst bylo tou poslední věcí, kterou bych chtěla dělat. Ne
dokud bude můj žaludek spletí zauzlovaných nervů.
„O tom nebudeme smlouvat,“ oznámil mi. „Chtěla jsi falafel. Zabere to jen
pár minut, skočím ven a přinesu ho.“
„Bude tam fronta, X,“ řekla jsem. Byla sobota a čas oběda. Nemusel by se
vrátit ani za hodinu a představa, že bych od něj byla oddělená tak dlouho, mě
děsila. Stejně jako to, že bych právě teď zůstala sama.
Alexander zavrtěl hlavou. „Dokážu si dost dobře vydobýt své. Dej mi deset
minut. Nebo mám ještě připravit vajíčka?“
„Falafel zní dobře.“ Náš první společný den musí být o nás. Musí být
normální, nezatížený minulostí. Říct mu, že jsem na ulici možná zahlédla
svého expřítele, by bylo přinejlepším hloupé a přinejhorším paranoidní.
„Jsi si jistá?“ Pátral v mé tváři po nějakém znamení, které by prozradilo, co se
mi stalo. „Takhle to vypadá, když dám Norrisovi den volna. Musím si vybrat,
jestli na tebe budu dávat pozor, nebo ti seženu jídlo.“
„Sežeň mi jídlo,“ nařídila jsem a vystrčila ho ze dveří.
Díkybohu jsem mohla strávit ten čas objevováním svého nového domova.
V posledních několika měsících jsem poměrně zdokonalila svou schopnost
odvádět pozornost od věcí, které je lepší zanechat v minulosti. Tuhle schopnost
jsem mohla aplikovat i na Daniela – pokud to byl tedy vůbec on, koho jsem
zahlédla. Skutečnost, že jsem souhlasila žít zde s Alexanderem, mě rozhodně
dostatečně rozptýlila.
Obývací pokoj byl spartánsky zařízený, ale zároveň pohodlný. Až tady
budeme mít více nábytku a koberců, bude moc příjemné sedět u krbu. A jsou
také další věci, které bychom u krbu mohli dělat.
Nahoře jsem kromě toho, co bylo naší hlavní ložnicí, objevila ještě další dvě
ložnice. Jednou bychom mohli být schopni pozvat hosty na noc, ale zatím jsem
nechtěla do našeho hnízdečka lásky někoho pouštět. Alexander obstaral tento
dům jako místo pro nás, abychom mohli uniknout vnějšímu světu. Možná se
mi v jeho bezpečí konečně otevře i v těch věcech, které jsou pro něj dosud
příliš těžké. Chtěl, abych tu byla s ním. Veřejně oznámil, že žijeme spolu. Tohle
nebyla jenom skrýš. Byl to jeho způsob, jak mi poskytnout závazek, protože
nabídnout mi ho slovy pro něj bylo moc obtížné.
Zavrzání dole v chodbě mě vyděsilo a sevřelo se mi srdce. Byl to starý dům.
Z toho plynulo, že bude vydávat spousty divných zvuků. Poté, co jsem na trhu
viděla Daniela, jsem znervózněla. Přinejmenším jsem si myslela, že to byl
opravdu on. Bylo by naivní si myslet, že hustě zalidněný Londýn mě před ním
bude chránit věčně. Kromě toho byl náš vztah už dávno minulostí. Tak co na
tom, že byl dnes v Notting Hillu? Souřadnice, na kterých se vyskytuje, by na
mě neměly nijak působit.
Jenže se to stalo, přestože, abych byla upřímná, jsem doufala, že už ho nikdy
neuvidím. Rozejít se s Danielem bylo obtížné a on mi to nijak neulehčoval. Ne
že by se mě od té doby pokoušel kontaktovat. Kdyby mě dnes viděl,
pravděpodobně by se mi také vyhnul. Přesto jsem si nemohla pomoct a doufala
jsem, že se tu v okolí nevyskytuje často. Považovala jsem Notting Hill za svůj
bezpečný přístav a po tom bezpečí jsem zoufale toužila.
Když Alexander za patnáct minut vkročil do dveří, byla jsem dosud
rozrušená.
„Jdeš pozdě,“ vmetla jsem mu.
Alexander položil jídlo na kuchyňskou linku a plížil se ke mně. „Měj se na
pozoru, zlatíčko.“
Ale já neměla náladu na škádlení. Chtěla jsem šukat. Musela jsem cítit něco
jiného než úzkost zatínající se mi do hrudi. Existovalo příliš mnoho důvodů,
proč by to mezi námi dál nemuselo fungovat – příliš mnoho lidí a příliš
mnoho neznámých aspektů, které by to mohly pokazit. Dnes ráno jsem byla
šťastná. Chtěla jsem se tak cítit znovu. Toužila jsem po tom blaženém
zapomnění, které jsem cítila, když mě Alexander šukal do bezvědomí. A tak
místo abych zareagovala na jeho varování, prudce jsem se k němu přitiskla.
Naše jazyky se proplétaly a naše těla se snažila vymanit z omezujícího oblečení.
Sklouzla jsem rukou po jeho džínách a uchopila jeho tvrdý úd. Pokud byl
Alexander mým náhlým výbuchem touhy zmaten, jeho pták ne.
Hned zareagoval, a když mě Alexander zvedal na roh kuchyňské linky, shrnul
mi mé tenké letní šaty do varhánků kolem boků. Vmžiku mi roztrhl tanga
a vtlačil se mi mezi nohy. Jediným rychlým pohybem mě nadobro vysvobodil
z šatů. Líbal mě a sundával mi podprsenku. Nořil se mi jazykem do úst a má
ňadra se volně zhoupla. Pak odtáhl rty a těžce mi vydechl do ucha: „Důvěřuješ
mi?“
Důvěřovala jsem? Ale už v okamžiku, kdy jsem si tu otázku položila, jsem
znala odpověď. Důvěřovala jsem mu – svým tělem a svým srdcem. Neměla
jsem jinou možnost než mu důvěřovat. Celý náš vztah byl věcí důvěry. Ale také
jsem viděla ten posun, který nastal u něj. Jeho touha ovládat se změnila
v touhu ochraňovat. Byla jsem jeho a on byl můj.
Přikývla jsem.
„Řekneš to slovo a já přestanu,“ připomněl mi. Odtáhl se ode mě a já
přemáhala nutkání přitáhnout ho zpátky k sobě. Sehnul se a zvedl to, co zbylo
z mých kalhotek. „Neudělám ti nic takového, co už bychom dřív nedělali.
Přinejmenším pokud jde o sex. Ptám se, zda mi důvěřuješ, že to mám pod
kontrolou, nebo ne.“
Alexander už dříve naznačoval svou touhu ovládat mě, už několikrát narušil
hranice, které jsem myslela, že mám. Tentokrát jsem cítila, že by to mohlo být
jiné. Ten pocit odporu, který jsem očekávala, když mě konečně požádal, abych
se mu podřídila, se nedostavil. Alexanderova sexuální otevřenost mě ovládala
od chvíle, kdy jsme se setkali, a vítězila nad rozumem i smysly. A on se vždycky
ujišťoval, zda se cítím být pod kontrolou. Teď mě žádal, abych to nechala na
něm. Něco, co pro mě vzhledem k mé minulosti nebylo snadné.
„Důvěřuju ti.“ Z jistého hlediska měla ta slova mnohem hlubší význam než
jakákoli, která jsem mu kdy řekla.
Věděl to. Alexander mě něžně políbil na ústa. To sladké gesto mi jen
rozproudilo pulz mezi nohama. „Dej si ruce za záda.“
 Bez námitek jsem poslechla. Pažemi mě objal, přitiskl má zápěstí k sobě
a pak jsem cítila, jak kolem nich pomalu omotává krajku. Svázal je k sobě dost
pevně, abych nebyla schopná si ruce uvolnit, ale ne natolik, aby to bolelo. Od
břicha k hrdlu mnou projelo vzrušení. V hlavě mi vířila podivná směsice obav
a euforie. Skousla jsem si ret a snažila se držet na uzdě ten opojný účinek, který
na mě měl. Poprvé jsem cítila, že to nejen chci, ale že to potřebuju. Potřebovala
jsem, aby převzal kontrolu a nechal mě zapomenout na všechen strach a zlost,
které jsem cítila dřív.
Ustoupil, pohlédl na mě – nohy jsem měla na lince doširoka roztažené, ruce
svázané za zády – a usmál se. Temnota, která pokaždé zablýskla v hlubinách
jeho krásných očí, se probudila k životu.
„Teď mě máš, kdes mě chtěl mít,“ zamumlala jsem, překvapená smyslným
tónem svého vlastního hlasu. Vůbec jsem si nebyla jistá, kdo je tahle dračice,
ale dychtila jsem po tom, aby rozehrála hru.
Jenže Alexander se držel zpátky, očividně nebyl tak netrpělivý jako já,
a zavrtěl hlavou. „Ne tak docela, zlatíčko.“
Otevřel šuplík a vytáhl bílou kuchyňskou utěrku. Rozprostřel ji, položil na
linku a podélně ji složil na třetiny. Když mi ji zvedl k tváři, na okamžik jsem
zaváhala. Nežádal mě znovu o svolení. Jen čekal, zda neřeknu ne, ale zůstala
jsem zticha. Uvázal mi ji přes oči a zašeptal: „Pořád můžeš mluvit.“
Zmizel z dohledu. Cítila jsem jeho přítomnost a věděla, že tam stojí
a odhaduje svou odměnu. I když mě dočasně připravil o zrak, vnímala jsem,
jak se zprudka nadechuje. Vnímala jsem chladný vzduch na nahé pokožce.
Každý centimetr mého těla ožil.
„Krása,“ řekl obdivně. „Nejdřív se najíš.“
Začala jsem protestovat, ale nebylo to k ničemu. S Alexanderovými
ochranitelskými snahami nebylo možné se přít. Vedle mě zašustila taška a já
zaslechla kovové křupání trhaného alobalu. Do nosu mi pronikla exotická vůně
a já ji vdechovala a pokoušela se uhádnout, co mi to domů přinesl. Lákaly mě
nové chutě i jídla, ale vždycky jsem věděla, co si dávám do pusy.
„Otevři ústa.“
Udělala jsem, jak řekl, a na jazyku mi explodovala chuť koření. Pomalu
a pečlivě jsem žvýkala. Tušila jsem, že je to marocká kuchyně, a i když jsem ji
už dřív jedla, nikdy jsem si ji nevychutnala tak jako teď, když jsem byla
zbavena zraku a dokonce i schopnosti se sama nakrmit. Jakmile jsem byla
připravena, nabídl mi další sousto a další. Něco na tom všem, ten vyživující
a navíc panovačný aspekt, činilo ten prožitek téměř orgasmickým. Při každém
soustu jsem potěšeně zasténala, jak jsem na patře vnímala ty nové konzistence
a chutě.
„Jsi připravena na další chod?“ zeptal se nakonec a cosi v jeho tónu
způsobilo, že mě rozechvělo očekávání.
Přikývla jsem a olízla si rty.
Vjel mi rukama pod paže a postavil mě na nohy. „Klekni si.“
Položil mě na podlahu. Kamenné dlaždice mě na kolenou studily a já čekala.
Nebyla jsem si jistá, co teď přijde. Pak jsem pocítila, jak mi strčil mezi rty
horký žalud svého ptáka. Ochotně se rozevřely a já pojala do úst jeho délku.
Začala jsem ho sát a obtočila jsem kolem jeho údu jazyk, ale on vzal do rukou
mou hlavu a zarazil mě.
„Uvolni se,“ nařídil mi. „Vem si ho celého.“
Stáhla jsem se, abych se zhluboka nadechla, a pak jsem kolem něj znovu
sevřela ústa. Tentokrát jsem byla připravena, on do mě vklouzl a jeho žalud mi
jemně narazil do hrdla. „Budu šukat tvoje ústa, Claro. Jsi připravená?“
Vyjádřila jsem svou připravenost zasténáním a on začal pomalu a rozhodně
přirážet. „Tvé rty vypadají tak krásně, když mi svírají ptáka,“ zachroptěl a já
jsem zrudla potěšením. „Stydíš se, zlatíčko, nebo jsi vzrušená?“
Skoro jsem si představila ten hlad v jeho pohledu, když mluvil, a chtěla jsem
se natáhnout a přimět jeho boky k rychlejšímu tempu. Ale nemohla jsem. On
si bral své potěšení sám a já mu byla vydána na milost a nemilost. A ještě nikdy
jsem nebyla tak divoce vzrušená. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo dokázat mu
to a sevřít kolem něj rty silněji a sát ho více. Zabručel v souhlasu a prohloubil
své přírazy, až jsem vzadu v hrdle pocítila první výtrysk jeho vyvrcholení.
Když se vytáhl, očekávala jsem, že mi sejme utěrku z očí, ale místo toho mě
postavil na nohy. Obrátil mě a přitiskl mi ruku k lopatkám. Instinktivně jsem
se sehnula, až se moje ňadra dotkla žulové desky linky. Zachvěla jsem se a při
tom chladném doteku mi ztuhly bradavky. Ještě se mnou neskončil. Ta jediná
myšlenka mi křičela v hlavě, když mi Alexander doširoka roztáhl nohy. Špičkou
prstu přejel po mém tepajícím pohlaví a já vykřikla, rozervána mučivým
očekáváním. Utišilo se a já také a došlo mi, že čeká na mé potvrzení, že jsem
pro něj připravená – na jeho dotyk. Když jsem nic neříkala, vnořil do mě prst
a laskal můj klitoris. Ten dotek byl příliš jemný na to, aby mi poskytl
uspokojení, po němž jsem zoufale prahla. Místo toho se můj citlivý bod
rozsálal, pulzoval vzrůstající žádostivostí jako by čekal na úlevu. Svíjela jsem se,
pobízela jeho ruku, aby k němu znovu zabloudila. Odezvou na ten pokus bylo
nečekané a pořádné plácnutí po zadku.
Alexander už mi kdysi dříve naplácal, ale tohle mě překvapilo. Zalapala jsem
po dechu a tělo mi zmalátnělo.
„Poddej se tomu,“ nařídil znovu. Přivinul se tělem k mému a ztišil hlas.
„Pokaždé se uděláš, zlatíčko. O tohle nejde. Jde jedině o to, kdy. Znáš
odpověď?“
„Až řekneš,“ odtušila jsem téměř neslyšně.
„Vemi dobře.“ Volnou rukou mi přejel po vlasech. „Dřív jsem ti říkal, že o to
máš žádat, ale dnes ne. Dnes chci, aby ses udělala, kdy se ti zachce, ale pouze
mojí rukou – nebo jakoukoli mojí částí, kterou si vyberu. Rozumíš?“
„Ano,“ zasténala jsem. Nebyla jsem schopna přestat myslet na to, za jak
dlouho to bude.
„Nebude to trvat dlouho. Nechci tě nechat čekat,“ sliboval uklidňujícím
hlasem. Jak mluvil, přiložil mi palec ke klitorisu a opatrně vsunul prsty do mé
štěrbiny. Pohyboval jimi dovnitř a ven a moje končetiny se začaly napínat.
Bránila jsem se tomu, ale pak mi na mysli znovu vytanula jeho slova.
Poddej se tomu.
Udělala jsem, jak nařídil, uvolňovala jsem se s ním, až jsem zapomněla na svá
spoutaná zápěstí a zavázané oči. Až jsem zapomněla na problémy, které na nás
čekají mimo tento dům. Vzdala jsem se poslední kontroly nad sebou. Dovolila
jsem rozkoši, aby mě odnesla pryč, aby mě smetla svým mocným proudem,
burácela ve mně a já vzlykala mučivou úlevou, jak se přese mě přelévaly její
vlny.
Pouta mých rukou se uvolnila a Alexander třel zářezy, které po nich v kůži
zůstaly. Pak mi odstranil utěrku z očí a okolní svět se opět znovu vrátil i se
svými živými barvami. Na chvilku jsem klesla na linku. Měla jsem příliš slabá
kolena na to, abych mohla stát, ale Alexander mi položil ruku na záda a to bylo
signálem, abych se k němu otočila. Když jsem konečně zvedla oči a podívala se
do jeho, divokost, která v nich obvykle žhnula, ochladla. Pozvedl mou bradu
a přitáhl si mé rty ke svým.
„Děkuji,“ řekl mi něžně. „Za tvou důvěru.“
Navzdory stopám po nedávno prolitých slzách jsem zamrkala a potřásla jsem
hlavou. On by neměl děkovat. To já bych měla děkovat jemu za to, že mi
poskytl skutečné uvolnění. Za to, že mě osvobodil.
 „Bylo to příliš? Pokud nejsi…“ V jeho nyní klidných očích se zračilo
znepokojení.
Zvedla jsem prst k jeho rtům, abych ho přerušila uprostřed věty.
Znepokojovalo ho, jak se cítím. Už dřív jsem mu dala spousty důvodů
k znepokojení. Ale musel vědět, že teď je všechno jiné. Musel vědět, co
doopravdy chci, a bylo jen jedno jediné slovo, které potřeboval slyšet. „Ještě.“
10 |
Clara byla zase v mé posteli. Měsíce jsem se pokoušel nechat ji jít, nebo ji
naopak přivolat zpátky, a teď byla tady. Když jsem ji nesl nahoru, nekladla
žádný odpor, i když jsem jí ukázal převahu, která se ve mně skrývala. Když
jsme se ocitli v ložnici, vzal jsem si ji znovu bez varování. Nestěžovala si, i když
jsem si byl jistý, že jsem ji zranil – že jsem byl příliš drsný a vzrušený poté, co
jsem jí svázal její útlá zápěstí za zády. Musel jsem své nutkání vysvětlit sám sobě
dřív, než bych ji vyděsil. Znovu už odsud nesmí utéct, ale nemohl jsem strávit
pomyšlení, že by ze mě měla strach. Přejel jsem prstem po něžné křivce jejího
boku, žasl jsem nad její přítomností – nad tím pocitem úplnosti, který jsem
vnímal, pouze když byla nablízku.
Ale i když jsme tu leželi, znovuobjevovali se navzájem skrze něžné laskání
a polibky, spočívala na mně tíha minulosti. To, že je se mnou, by ji mohlo
zničit. Sám jsem byl jako demoliční kladivo a nezáleželo na tom, kolikrát jsem
se pokoušel popřít, co k ní cítím. Nemohl jsem ji nechat jít. Nemohl jsem ji
zachránit. Život se mnou představoval život plný tlaku a více hodnocení
a souzení, než by mohl kdokoli snést. Viděl jsem, jak to zničilo mého otce
a udělalo to z něj člověka, na kterého už jsem nemohl pohlížet s respektem.
Můj bratr byl nucen žít ve lži. Co by musela snášet Clara, aby se mnou mohla
být?
„Přestaň,“ zažádala potichu. „Tady a teď, pamatuješ?“
Jak věděla, o čem přemýšlím? Jak to že to pokaždé poznala?
Protože mě miluje.
Zahnal jsem tu myšlenku, ale už bylo příliš pozdě. Chvilková lehkost z toho
uvědomění se vypařila a mně se sevřelo celé tělo, jako by mě někdo škrtil.
Milovat mě bylo nebezpečné. Byla to jediná věc, které jsem nemohl zabránit.
Zkoušel jsem ji zastavit. Zkoušel jsem ji zranit.
A teď byla tady.
Nepatřil jsem mezi slabochy, ale byl jsem bezmocný na to, abych popíral
vlastní podstatu. Pohlédl jsem letmo na její rty a v ptákovi mi škublo, jak byl
znovu připravený ji naplnit. Ale musel jsem jí dokázat, že pro mě znamená
mnohem více. Jak jsem ale mohl vědět, že to totálně nezpackám?
 Natáhl jsem se a opatrně ji obrátil na břicho. Jediná možnost, jak zastavit ten
neustálý nápor zmatku, který se mě zmocňoval, byla podlehnout svým
instinktům. Způsobil to pohled na její sexy zadek. Nemohl jsem jí říct, co
cítím, protože jsem tomu sám nerozuměl. Ale mohl jsem jí to dokázat.
Přesunul jsem se rty k jejímu zátylku a vtiskl tam polibek. Clara něžně
vzdychla a mně spadl kámen ze srdce. Tohle jsem potřeboval – slyšet něžné
sténání vyjadřující její rozkoš, ztratit se v těch drobných zvucích, které
vydávala, když jsem si ji bral. Její rozkoš mě osvobozovala, dodávala mi
sebedůvěru, o níž jsem si myslel, že jsem ji navždy ztratil. Shrnul jsem jí vlasy
z ramen a pročísl jsem volné prameny prsty. Znovu tiše zakňourala.
Odolával jsem nutkání vnořit se do ní po našem posledním drsném styku
příliš rychle. Rozdělil jsem jí prameny vlasů a začal je pomalu splétat. „Miluju
tvoje vlasy. Tak rád sleduju, jak ti padají do tváře, když tě šukám. Miluju, jak se
mi otírají o ptáka v tu chvíli, než se ocitnu v tvých ústech.“
„X.“ Z jejího hlasu zaznívala obezřetnost, jako by se obávala potěšení z mého
vyznání. Přisunula se ke mně blíž a přitiskla mi zadek k tříslům, jako by mě
zvala. „Prosím, X.“
Znovu se mi sevřela hruď, ale tentokrát potěšením, že mě oslovila tou
přezdívkou. Pro její tělo bylo příliš brzy, přesto jsem její prosbu nemohl
ignorovat. „Ššš, zlatíčko. Brzy. Brzy tě budu šukat. Ale tvé tělo ještě potřebuje
čas. Minule jsem si tě vzal bez toho, abych se ujistil, že jsi připravená. Nemohl
jsem si pomoct.“
Vlastně to nebyla omluva. Nemohl jsem se omlouvat za to, že nám poskytuji
to, co oba potřebujeme, ale teď nebylo třeba spěchat. Přeložil jsem jí jeden
pramen vlasů přes druhý.
„Jsem v pořádku.“ Ale její slova vyzněla nuceně. Potřebovala kontakt stejně
jako já. Předtím na trhu se něco stalo. Něco ji vystrašilo. Nechtěl jsem na ni
tlačit, aby mi to řekla. Ne takhle brzy v procesu našeho usmiřování a ne
potom, co byla tak naštvaná kvůli mé majetnickosti. Ale i když nechápala tu
mou ostražitost a bdělost, bude se muset naučit s nimi žít. V duchu jsem si
poznamenal, že musím požádat Norrise, aby mou domněnku prověřil.
Když se Clara posunula a otočila, aby na mě viděla, tělo se jí napjalo do
ladného oblouku. Jak si na posteli klekala, krásné růžové bradavky jí přejely po
paži. Byla ztělesněním prvotního hříchu – mým pokušením i vykoupením.
„Myslela jsem, že dnes nemusím prosit.“
 „Nehádej se se mnou. Až bude tvá číča hebká a vlhká…“ Sevřel jsem jí cop
pevněji, naklonil jsem se a otřel se jí rty o rameno… „Tak potom. Až budeš
připravená.“
„Jsem pro tebe připravená vždycky,“ připomněla mi šeptem.
Musel jsem vynaložit veškerou sebekázeň, abych si ji nevzal hned. Místo
toho jsem jí vlasy pomalu obtočil kolem krku jako límec. Clara ztichla, ale nic
nenamítala, i když sevřela prostěradlo. Předvídala, co s ní chci dělat? Zdálo se
nemožné, aby na to přišla. Dala jasně najevo, že nemá zájem o víc než hravou
podřízenost. Ne že bych požadoval víc, ale… Užíval jsem si to. Mé minulé
vztahy se řídily mými podmínkami. Ženy byly celé dychtivé se mnou šukat,
kdykoli jsem chtěl, a já jsem jejich flexibilitu považoval za velkou výhodu. Ale
moje touha po Claře šla mnohem dál. Nechtěl jsem ji zlomit. Chtěl jsem ji
dobýt a přemoct ty strachy, které ji držely v minulosti jako zajatkyni. Rozuměl
jsem až příliš dobře tomu, jaké to je. Čím více mi přenechávala kontrolu nad
sebou, tím více jsem ji mohl osvobozovat a dokazovat jí, že má ochranitelská
přirozenost pramení z nutkání, které sám nemůžu popřít.
„Chceš mě svázat?“ nabídla tichým nadějným tónem.
Zavrčel jsem a ve snaze ovládnou se jsem se jí zakousl do ramene. Natáhla
krk a nabídla mi více své jemné kůže, jako by toužila po rozkoši prosycené
bolestí. Myslí mi probleskla představa jejího elegantního těla svázaného
hedvábným provazem. Toužil jsem po ní všemi způsoby. Ale myšlenka, že je mi
vydána na milost a nemilost ‒ a být schopen poskytnout jí více rozkoše, než by
si kdy mohla pomyslet, že vydrží ‒, ta mě mučila.
„Ano, zlatíčko,“ zamumlal jsem jí do ucha a sevřel ho na moment mezi zuby.
„Ale naše situace se změnila a musím si být jistý, že se navzájem chápeme.“
„Chci… chci, abys mě ovládal,“ zakoktala. Mluvila v návalu nervozity
a očekávání.
Sklouzl jsem jí volnou rukou kolem pasu, abych uchopil její ňadra. Přejel
jsem prsty přes její jemné bradavky, které na můj dotek okamžitě reagovaly.
„Tvé tělo je tak citlivé. Touží po mém doteku, jako kdyby čekalo jen na mě.
Na moje ruce. Nebo má ústa…“ Přiložil jsem rty znovu do prohlubně za jejím
uchem. „Ale jsou věci, které si musíme ujasnit. Nejprve se tě musím zeptat:
Líbilo se ti to, když jsem ti svázal zápěstí?“
Zavřela oči v souhlasu a pohodila hlavou. V ptákovi mi zatepalo a já se snažil
ignorovat jeho požadavky, i když se o něj otřel její hebký zadek.
„Chceš, abych tě svázal? Chceš mi přenechat kontrolu?“
 „Ano,“ vydechla. V dlani, kterou jsem jí přikrýval ňadro, jsem pocítil, jak se
jí zrychlil tep.
„Chápeš, o co mě prosíš?“ Nepřál jsem si v tu chvíli nadhazovat vážné téma,
ale nestrávil bych, že bych s ní překročil určitou mez. Ne poté, co musela
vytrpět, než jsme se potkali.
Nakonec přece jen zaváhala. Nevěděla, jak mi odpovědět. „Důvěřuju ti, X.“
„A já tu důvěru nezradím,“ ujistil jsem ji uklidňujícím hlasem. „Ale chci si
něco vyjasnit. My dva nejsme dominantní a submisivní jedinec. Ne
doopravdy.“
„Ale ty mě chceš svázat… a… a… naplácat mi,“ zajíkla se zmateně.
Tohle jsem jí nemohl vysvětlovat tehdy, když jsem zahlédl její strach. Ale teď
už ta hranice byla překročena a chtěl jsem, abychom oba chápali, co jeden od
druhého potřebujeme. Plánoval jsem s ní o tom mluvit poté, co jsem na ni vzal
jezdecký bičík. Jenže ten rozhovor už měl značné zpoždění. „Claro, je spousta
věcí, které ti chci dělat. Chci cítit, že mi vibruje ruka z toho, jak ti naplácám na
zadek. Chci tě svázat a ponechat tě na milost a nemilost svému jazyku, ptákovi
a prstům. Pokud jde o tvou rozkoš, chci, abys mi důvěřovala. Sexuálně se můj
apetit liší. Častokrát to jediné, co chci, je být v tobě, ale od té chvíle, co jsme se
potkali, cítím, že je na tobě něco zvláštního – nebojácnost.“
„K nebojácnosti mám daleko,“ odfrkla si.
„Jsi statečná, Claro. Silná.“ Zatáhl jsem za vlasy, které měla dosud omotané
kolem hrdla, a přitáhl si ji blíž. „Vidíš mou potřebu kontroly, ale nebojíš se. Je
to skoro, jako by se ti to ‒“
„Líbilo,“ dokončila za mě bez dechu.
„A líbí?“ Snažil jsem se, aby se mi nezachvěl hlas. Všechno záleželo na její
odpovědi.
„Nemám z toho strach.“ Odmlčela se a zvažovala, co odpoví. „Vážně se mi to
líbí. Toužím po tom.“
„Proč?“
„Protože nás to může osvobodit.“ Promluvila tak potichu, až jsem si myslel,
že si její slova jen představuju.
Pochopila. To odhalení mě zasáhlo silou náhlé bouře. Porozuměla tomu
jemnému tanci mezi světlem a temnotou, který mě pohlcoval a ovlivňoval mou
vášeň k ní. V tu chvíli se ta křehká obruč svírající mé tužby rozlomila.
„Musím být v tobě,“ zabručel jsem. Rukou jsem jí rozevřel mléčně bílá
stehna.
 „Ano, prosím.“
Při těch důvěrně známých slovech se mi zachvěl pták. Jako pokaždé měla
zavřené oči a její hlas zněl z takové dálky, jako by si ani nebyla vědoma, že
vůbec mluví. Ale naléhavost jejích slov byla přítomná jako vždy. Bylo to, jako
bych věděl, že je v pořádku překročit ty hranice, o kterých mě informovala na
počátku našeho vztahu. Bylo to, jako bych věděl, že mě potřebuje cítit tak moc
jako já ji.
Dál jsem ji držel za vlasy, vychutnával si tu schopnost přitáhnout si ji blíž,
a zaujal jsem pozici za ní.
„Chyť se čela postele,“ nařídil jsem jí.
Natáhla prsty za hlavu a pevně uchopila lamely dřevěného rámu. Pak jsem jí
přitiskl ruku na napjaté břicho a přitáhl si její zadek dolů k bokům. Můj pták
vklouzl do její číči, aniž by se setkal s odporem. Z úst jí unikl přiškrcený výkřik
rozkoše, když ji můj úd pronikl, proklál ji skrz naskrz. Clara se na mně
uvelebila, a i když nekroužila boky, vyzařovala z ní hladová touha, která mě
vtahovala a poháněla. Trhl jsem za vlasy obkružující její krk, zatáhl za ně tak, že
zalapala po dechu a její dýchání se proměnilo v rychlé mělké supění.
„Víš, co říct, kdyby to bylo příliš,“ připomněl jsem jí něžně.
Přikývla, ale jediné slovo, které vyslovila, bylo „ještě“. V té žádosti jsem se
ztratil a bušil jsem do ní, až nebylo nic, jen pleskání kůže o kůži a její téměř
bezdeché sténání. Sklouzl jsem rukou z jejího břicha, masíroval jsem jí klitoris
a zrychlil přírazy. Odměnou mi bylo, jak se pod prvním přívalem rozkoše
sevřela kolem mého ptáka a dychtivě povzbuzovala mé vyvrcholení. Strhl jsem
jí hlavu nazpět, abych jí viděl do tváře, jak se udělá.
„Řekni to,“ zašeptal jsem jí do ucha, když se mi sevřely koule.
Poslušně otevřela rty, ale držel jsem ji za hrdlo s přílišným napětím, což jí
zabránilo promluvit. Pohybem úst naznačila ta slova.
„Miluju tě.“
Má rozkoš explodovala a vystříkal jsem se do ní. V tu chvíli mě svými slovy
a svým tělem osvobodila. Dovolil jsem sám sobě vnímat její lásku a ta mě
zaplavovala, jak jsem do ní přirážel a vedl ji k dalšímu orgasmu. Nechtěl jsem,
aby ty okamžiky skončily, ale když se kolem mě znovu roztříštila, tělo se jí
zhroutilo a podpírala se jen rukama, kterýma se držela čela postele tak silně, až
jí zbělely klouby. Pustil jsem její vlasy, vzal ji do náruče a položil ji na postel,
dosud jsem byl v ní.
 Nemohl jsem jí dát, co potřebovala, přestože ona mi dala všechno. Nemohl
jsem být tak sobecký a riskovat její život.
„Nikdy se tě nenasytím.“ Příslib, který jsem zašeptal, nebyl tím, co by si
zasloužila, ale byl postačující.

Zůstali jsme tak celou věčnost. Čas nad námi ztratil vládu. Clara se vypletla
z mého objetí a obrátila se tváří ke mně. Vpíjeli jsme se do sebe pohledem
a lehkost mi naplnila hruď. Pokaždé to bylo stejné. Sebenenávist vystřídala
štěstí tak rychle, že jsem nedokázal oddělit jedno od druhého.
Vjela mi prsty do vlasů a přitáhla mé rty ke svým. Chutnala po medu. Když
jsme se oddělili, hleděla na mě a jejími krásnými rysy probleskla neobvyklá
plachost. „Co jsi myslel tím, když jsi říkal, že nejsem doopravdy submisivní?
Dělám…“ Odmlčela se. „Dělám něco špatně?“
Pevněji jsem ji sevřel a přitiskl ji ještě více k hrudi. „Ne, zlatíčko. Je to
mnohem složitější.“
Byly věci z mé minulosti, o kterých Clara nevěděla. Nedokázal jsem si
představit, že by chtěla dobrovolně snášet to mučivé vědomí o každé ženě,
s kterou jsem měl intimní vztah. A přesto byl jen jediný způsob, jak vysvětlit
to, co jsem měl předtím na mysli, a to odhalit něco, co by ji mohlo zranit,
nebo přinejmenším vyděsit.
„Dominantní a sumbisivní životní styl není něco, co by člověk mohl
jednoduše vypnout a zapnout.“ Odmlčel jsem se a připravoval se na její reakci.
„Žil jsi v něčem takovém?“ odtušila potichu.
To byla moje Clara. Pokaždé mi dokázala číst myšlenky. „Ano.“
Ztuhla, ale neodtáhla se. Byla to lepší reakce, než v jakou bych mohl doufat,
a tak jsem pokračoval. „Trvalo to krátce a stalo se to nedlouho po smrti Sarah.“
„Miloval jsi ji?“
„Ne.“ Tvrdě jsem to popřel, ale chápal jsem, na co se Clara doopravdy ptá.
Byl jsem schopen lásky, než jsem potkal ji? „Nikdy jsem žádnou ženu
nemiloval, v romantickém slova smyslu. Jak jsem ti říkal, miloval jsem svoji
matku a sestru. To je všechno.“
Bolelo mě to říkat, protože jsem věděl, že ji to určitě zraní. Clara se prudce
nadechla, jako by to zranění bylo fyzické, ale nepromluvila.
„Dívka, kterou mi vybrali jako submisivní, pro mě představovala jen
ochotnou partnerku. Vybral ji můj kamarád.“
 „Kamarád ti vybral dívku? Těžko jsi mohl jít do obchodu na rohu a vybrat si
tam submisivní partnerku.“ V jejím tónu bylo něco, co mě zabolelo.
„Byl to kamarád mého otce, který je dominantní. Slyšel jsem, jak se šeptá
o jeho sklonech, tak jsem ho vyhledal. Porozuměl potřebě diskrétnosti a našel
dívku, se kterou bychom navzájem mohli získat, co jsme potřebovali.“ Možná,
že čím víc stroze a suše jsem to řekl, tím méně pochybností to v ní vzbudilo.
„Co jsi jí dělal?“ zeptala se, ale já slyšel, na co se ptá doopravdy: Co budeš
dělat mně?
Zodpovědět tu otázku bylo jako kráčet po napnutém laně. „Pomohla mi
zjistit, že i když to přineslo určité aspekty životního stylu, po kterém jsem
toužil, jiné mi nevyhovovaly.“
„Co jsi jí dělal?“ Hlas se jí zlomil, když naléhavěji zopakovala svou předešlou
otázku.
„Svazoval jsem ji,“ přiznal jsem pomalu. „Někdy jsem na ni bral hůl nebo
pádlo. Jindy bič. Prahla po bolesti – takřka nesnesitelné bolesti. Uspokojovala ji
více než rozkoš.“
Vnímal jsem, jak se ode mě odtahuje, aniž by se pohnula.
„Claro,“ vyslovil jsem její jméno, jako bych ji mohl zadržet, aby neodešla.
„Byl jsem vzteklý a zmatený. Moje tělo se dosud uzdravovalo po té nehodě a já
jsem hledal nějaké sebepotrestání. Ale musíš pochopit, že to byla vzájemná
dohoda. Nebyla otrokyní ani obětí. Ochotně se na tom podílela.“
„Ty jsi… ty jsi…“ Umlkla, neschopná nalézt slova.
„Už ne. Bylo to temné období v mém životě. Teď už necítím stejné nutkání
trestat, i když mi to ukázalo, že to může násobit rozkoš. Že může být smíšena
s bolestí a že dominantnost a submisivnost mohou být osvobozující.“ Odhrnul
jsem jí pramen kaštanových vlasů, který jí spadl na čelo. Dobrým znamením
bylo, že neucukla. „Na co dalšího se chceš zeptat? Nechci, abys cítila, že jsou
mezi námi tajemství.“
Zaváhala a odvrátila se ode mě pohledem. „Proč jsi s tím přestal?“
„Můj otec na to přišel.“ Žalostně jsem při té vzpomínce zkroutil rty.
Dostatečným trestem mi asi mělo být jen se na něj dívat, když jsem chtěl cítit
bolest. „Uzdravil jsem se po té nehodě, a jak otec řekl, nechtěl, aby naše rodina
byla zdrojem dalších špatných zpráv. A tak mě poslal do Afghánistánu.“
Utichli jsme. Clara proto, aby přemýšlela a já abych jí dal čas na to všechno
vstřebat. Nebyla to úplná pravda. Ale nepotřeboval jsem, aby mě ještě více
litovala – nebo ze mě měla větší strach. Nakonec mi zabořila tvář do ramene.
 „My dva jsme teda pořádně v háji,“ prohlásila tlumeně.
Suše jsem se zasmál.
Clara se odtáhla a pátrala v mé tváři. Možná po té temnotě, kterou tam dřív
viděla. Poprvé jsem doufal, že ji tam nespatří.
„Chci ti jen poskytnout potěšení, Claro. Jestli tě to děsí, moc rád si tě vezmu
v posteli nebo u stěny nebo ve výtahu.“
Ocenila to váhavým úsměvem. „Takže obyčejný nudný sex?“
„Sex s tebou nemůže být nikdy obyčejný.“ Ta myšlenka byla směšná. „Není
náhoda, že od té doby, co jsme se potkali, jsem neustále tvrdý.“
„Máš na mě podobný efekt. Pořád myslím na to,“ zaváhala, „jak bych tě ráda
prozkoumávala.“
Dokonale popsala naši vzájemnou touhu. Clara mě znovu překvapila
a dokázala svou sílu, když se otevřela neznámému.
„Chceš to zkusit?“ zeptala se potichu.
„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou a pak ji převalil na záda. „Teď ne. Jediné, co chci,
je uctívat tě.“
Nic nenamítala, když jsem sjel mezi její stehna a vnikl do ní. Pohybovali
jsme se společně, svými rty jsme se navzájem dotýkali kůže a pevně se drželi za
ruce. Oba rozhodnuti nenechat toho druhého odejít.
11 |
Vynaložila jsem značné úsilí, abych se vypletla z Alexanderova objetí, dostala se
z jeho postele a šla na pár hodin do svého bytu. Po té vichřici posledních třiceti
hodin jsem si potřebovala pročistit hlavu.
Zítra musím do kanceláře a bude třeba připravit prezentace. Kromě toho
jsem nemluvila s Belle od pátečního večera, kdy mi zavolala. Dlužila jsem jí
vysvětlení, dřív než zalarmuje Scotland Yard a oznámí moje zmizení. Než jsem
odemkla, zastavila jsem se u dveří a zhluboka se nadechla.
„Omlouvám se.“ S těmi slovy jsem vlétla do pokoje. Položila jsem zápisník
na linku a objala překvapenou Belle. „Vybil se mi telefon.“
„To jsem předpokládala, když jsem se ti posledních dvacet čtyři hodin
dovolala jen do hlasové schránky.“ Pokud byla moje nejlepší kamarádka
naštvaná, nedávala to najevo. Dokonce jsem na jejích rtech zachytila náznak
úsměvu, ale zvedla šálek s čajem a zakryla ho. Měla na sobě růžový župan,
který po všech stránkách podtrhoval její vintage vzhled, ale toho rána si
nedávala čaj s Philipem. Byla tu s ní teta Jane. Starší dáma ve splývavém hávu,
ozdobená bláznivými šperky, vztáhla ruce, aby mě objala.
„Belle si dělala starosti,“ poznamenala Jane a vysloužila si tak od své neteře
vyčítavý pohled. Ale tetě Jane bylo srdečně jedno, co si lidé myslí o tom, co
říká, vlastní rodinu nevyjímaje. „Říkala jsem jí, aby s tím dala pokoj.“
Bleskla jsem pohledem po Belle, která se snažila udržet si vážnou tvář, ale
zůstala jsem úplně vedle. K mému překvapení se obě připojily k mému smíchu.
Atmosféra v bytě se odlehčila, taková už nebyla celé týdny, a zdálo se, že to
působí na nás všechny.
„Jsi v báječné náladě,“ poznamenala Belle.
„Zašukala si.“ Jane nebyla ten typ, co by chodil kolem horké kaše. Šla
vždycky přímo k věci tou nejkratší možnou cestou. A výjimky nedělala, ani
pokud šlo o můj milostný život. Co se týkalo mých nedávných milostných
pletek, oceňovala jsem její upřímnost, i když jsem se přitom často musela
červenat. Koneckonců jen tím, že tehdy zasáhla, otevřela dveře tomu, aby se mi
do života vrátil Alexander.
„Je víkend. Kdo nešuká?“ zeptala se Belle.
 Tentokrát jsem to byla já, kdo zvedl obočí. „Myslela jsem, že to zvládáte
dobře.“
„Nevrtejte se v tom, děvčata,“ řekla Jane smutným tónem.
„Jsi aktivnější než my obě dohromady,“ dobírala si ji Belle.
„Fernando se odstěhoval do Španělska,“ oznámila nám. „Předpokládám, že
jsem, jak vy mladí říkáte, zpátky ve hře.“
Tentokrát jsem se ani nepokoušela svůj smích potlačit. Jaké by to bylo, být
taková bohémka jako Bellina teta – říkat, co se mi zachce, a spát s muži
exotických jmen? Samozřejmě nebyla vdaná. Nebyla jsem si jistá, zda vůbec
někdy. Z toho všeho, co mi řekla, vyplývalo, že v jejím životě existovala dlouhá
řada milenců. Ale zmínila jeden vztah odsouzený k zániku, když mi radila,
abych využila příležitost s Alexanderem. „Byla jste někdy vdaná, teto Jane?“
Trochu vyvalila oči a já si uvědomila, že navzdory tomu, jak přímočará Jane
bývá, je pořád Angličanka.
„Omlouvám se,“ zamumlala jsem. „Jen jsem byla zvědavá.“
„To je v pořádku,“ mávla nad mojí omluvou rukou a rukáv jejího
tyrkysového pláště se ve vzduchu zavlnil. „Ne. Vdaná jsem nikdy nebyla.“
„Neměla jsem v úmyslu slídit.“ Cítila jsem se hrozně, že mě zvědavost tak
přemohla.
„Dočtu se toho o tobě zase spoustu v bulváru?“ zeptala se Belle a prolomila
to citelné napětí, které viselo ve vzduchu. Ne. Napětí ne. Smutek.
Přiměla jsem se k upjatému úsměvu, tu změnu tématu jsem ocenila. I když
jsem se dosud nerozhodla, jak debatu o Alexanderovi otevřít. „Předpokládám,
že jo.“
Říct Belle, že ta Alexanderova vznešená lež už není jen výplodem jeho
fantazie, bude to nejtěžší. Bydlely jsme spolu sotva jedno léto a už jsem ji
opouštěla. Nešlo ani tak o to, že se Belle za rok vdá a nastěhuje k Philipovi,
problém byl spíš v tom, že ani jedna z nás nepředpokládala, jak Alexander
změní můj život.
„Souhlasila jsem, že se k němu nastěhuju.“ Bylo lepší mít to rychle za sebou,
než se s tím vytasit později, než by bylo vhodné.
„Co že jsi udělala?“ Bellin výkřik byl zvláštní směsicí smíchu a zděšení.
„Budu bydlet s Alexanderem.“ Když jsem to takhle vyslovila nahlas, znělo to
divně. Ještě zvláštněji než nazývat to „náš domov“, jak jsem to říkala, když jsme
spolu byli v Notting Hillu. Cítila jsem se s Alexanderem jako doma, jako bych
se poprvé v životě ocitla tam, kam doopravdy patřím. Ale čelit realitě svého
rozhodnutí bez jeho přítomnosti mě nutilo přemýšlet o tom, co jsem si to
vlastně zvolila.
„Tak to je konec,“ podotkla Belle. Nechala svůj čaj na lince a hrabala ve
skříňkách, dokud nenašla láhev skotské.
„Ještě není poledne,“ řekla jsem, když mi nalila panáka a podala mi ho.
„Je neděle a jsme Angličanky.“
To bylo podle všeho slovo do pranice. Teta Jane si vzala svou sklenici bez
námitek a rychle ji vyprázdnila. Postavila se a znovu mě objala. „Myslím, že
bych měla zkontrolovat svůj profil na seznamce. Možná na mě čeká další
Fernando.“ Pak se naklonila a zašeptala něco, co jsem mohla slyšet jenom já.
„Jen žádné výčitky, Claro.“
Jen co byla ze dveří, Belle se ke mně otočila. „Ty jsi snad vůbec
nepřemýšlela.“
„Celé měsíce jsem nedělala nic jiného, než že jsem přemýšlela,“ namítla jsem.
„Nedělala jsi nic jiného, než že jsi pracovala a vyhýbala se realitě. Teď běžíš
zpátky k muži, který ti zlomil srdce!“ Při pohledu na Belle by nikdo neřekl, že
ta štíhlá blondýnka může spustit takový rámus. Na druhou stranu jsem věděla,
že dělá chybu. Pokud ji teď neuklidním, mohly bychom obě říct věci, kterých
bychom později litovaly.
„Přemýšlela jsem o něm. Strávila jsem každou noc tím, že jsem si přála, aby
byl někým jiným,“ řekla jsem potichu s nadějí, že změna v intenzitě hlasu by
mohla změnit i to napětí mezi námi. „Ale uvědomila jsem si, že nechci, aby byl
jiný. Chci ho. Včetně všech těch dramat, která život s ním obnáší. A on se mi
na oplátku snaží dát to, co potřebuju.“
„A co mu dáváš ty?“ zeptala se a ztišila hlas podobně jako já.
„Všechno,“ přiznala jsem. Nechtěla jsem se pouštět do detailů ohledně
našeho sexuálního života, protože by to nepochopila. Mohl to vůbec kromě nás
dvou s Alexanderem někdo pochopit?
„Nechci vidět, že tě zraňuje.“
„Nemůžu slíbit, že nebudu zraněná, ale z bolesti může povstat něco
krásného.“ Důkazem toho bylo moje těžce vybojované osvobození se od mého
expřítele. „Musím to riziko podstoupit, protože pokud to neudělám, budu
toho navždycky litovat.“
Vzdálený pohled Belliných očí vystřídal odstíny. Z blankytné se proměnil
v barvu zamračené oblohy. Když konečně promluvila, zněla její slova prázdně.
„Samozřejmě, máš pravdu. Lítost není něco, s čím by měl člověk žít.“
 Její slova mnou projela jako nůž. Všichni jsme žili s lítostí a výčitkami. To
jediné, co jsme mohli dělat, bylo poslouchat svá srdce a důvěřovat lidem, které
milujeme. Obě jsme ze zkušenosti věděly, že to znamená riskovat žal. Nebyla
jsem si jistá, zda bychom měly mluvit o Bellině minulosti, nebo o té mojí. Ale
zdálo se mi, že raději ani o jedné.
„Nenávidíš mě?“ Bylo mi jedno, co si o mně většina lidí myslí, ale na vztahu
s Belle mi záleželo. Poslední čtyři roky byla mou nejvěrnější přítelkyní. Znaly
jsme se z bezpočtu úhlů a myšlenka, že si budu muset vybrat mezi dvěma
lidmi, které na světě miluju nejvíc, mi připadala nepředstavitelná. Potřebovala
jsem v životě Alexandera, ale ji jsem potřebovala taky.
Belle se natáhla a stiskla mi ruce.
„Jsi moje sestra. Přinejmenším jsi mi tak blízká, jako bys jí byla. Možná se mi
vždy nebudou zamlouvat věci, které si zvolíš, ale vždycky tě budu mít ráda.“
Do očí mi vstoupily slzy a nesnažila jsem se je potlačit. Kanuly mi dolů po
tvářích a já objímala svoji nejlepší kamarádku. Za pár vteřin jsme se uprostřed
kuchyně proměnily v promočený spletenec emocí. „To, že tady nebudu bydlet,
neznamená, že zmizím.“
„Já vím,“ zašeptala Belle, ale smutek v jejím hlase vypovídal o něčem jiném.
Když se lidé zamilují, změní se. To jsme věděly obě. Jen jsem jí chtěla
dokázat, že nenechám lásku, aby změnila úplně všechno.

Z telefonu se nesl křik mé matky. „Bydlíš s ním, ale já se o tom dozvím

z televize!“
Stiskla jsem si kořen nosu a zhluboka se nadechla. Nedokázala bych jí přesně
vysvětlit, co se vlastně stalo, a zvláště teď, když jsem se k němu už doopravdy
stěhovala. Belle na druhé straně mého pokoje zvedla obočí. Nemusela jsem jí
ani říkat, s kým telefonuju.
„Prostě se to stalo,“ ujistila jsem matku. Zajímalo mě, jak moc mohu napínat
pravdu, dokud se z ní nestane očividná lež. „Skoro jsem si ani neuvědomila, že
k tomu došlo.“
Belle si zakryla ústa, aby potlačila smích. Nemohla jsem jí to mít za zlé.
Tohle bylo to nejeufemističtější vyjádření všech věků.
„Až se to dozví tvůj otec…“ Matka se odmlčela ve snaze dodat své pohrůžce
na závažnosti.
Docela jsem pochybovala, že by se můj otec znepokojoval tím, že jsem se
sestěhovala se svým přítelem. Nepodvoloval se té matčině potřebě udržovat
vnější zdání.
„Kde je táta?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.
„Do úterka je z pracovních důvodů pryč.“ Ale nedala se obalamutit tak
snadno. „Máte už stanovené datum?“
„Datum čeho?“ zeptala jsem se, ale pak mě něco osvítilo. „Kolaudačního
večírku? Ano, ten je příští týden.“
Tentokrát to byla lež, a ne moc dobře promyšlená. Bude očekávat pozvání.
Moje matka samozřejmě brala jako pozvání už jen to, že jsem to zmínila.
Znamenalo to, že teď budu muset uspořádat party. Všechny mé fantazie o tom,
jak si budu s Alexanderem užívat soukromí, se bortily. Teď bude třeba vyjít
s Madeline. Dokázala si vynutit pozvání na jakoukoli událost, dokonce i na
falešnou.
„Pošli nám podrobnosti. Budeme tam,“ řekla rázným tónem, který jsem si
pamatovala z dětství. Obvykle předcházel tomu, že mi řekla, jak jsem umíněná.
„Ale mluvila jsem o jiném datu.“
„Já vážně ne…“
„Nedělej se, Claro,“ přerušila mě. „Datum svatby!“
„Svatby?“ Párkrát jsem zamrkala a snažila se zpracovat otázku. Nakonec jsem
se posadila. Belle mi přestala pomáhat s tříděním šatníku a zcela bezostyšně
odposlouchávala. „Čí svatby?“
Ale dobře jsem věděla, čí svatbu má na mysli. Bylo jasné, že matka vytáhne
něco, co ve mně vzbudí ten největší pocit viny. Pokud se Alexander chystal
činit odvážná prohlášení jako to, které mě do téhle šlamastyky dostalo, asi by
to měl být on, kdo si bude muset s mojí matkou sjednat pořádek. Vlastně by
mohl být ten jediný, kdo to dokáže.
„Nemůžeš bydlet s mužem bez pevného závazku, zvláště ne s mužem, jako je
Alexander. Tisk tě sežere zaživa.“ Její tón se změnil v konspirátorský šepot.
„A nemůžeš s ním spát před svatbou! Myslím, že je na to zákon.“
Pravděpodobně takový zákon asi byl, někdy v dobách temna, ale to jsem jí
neřekla. „Ujišťuju tě, že žádné spaní vlastně neprobíhá.“
„Claro!“
„V týdnu ti ještě zavolám ohledně detailů té party.“ Zavěsila jsem tak rychle,
aby se už nemohla dostat k ničemu dalšímu. Očekávala jsem, že bude
šokovaná, ale ani ve snu by mě nenapadlo, k jakým závěrům dojde.
Pomalu jsem se otočila k Belle a vydechla jsem všechen vzduch, který se mi
tak dlouho hromadil v plicích. „Myslím, že moje matka si chce jít koupit
klobouk na svatbu.“
„Můžeš jí to mít za zlé?“ zeptala se Belle. „Přehlídka klobouků na tvé svatbě
bude okázalá.“
„My se nebereme.“ Do tváří mi vstoupilo horko. Ještě jsem vlastně ani
nevstřebala, že mám s Alexanderem vztah. Takovéhle debaty by jen mohly
zkomplikovat věci do budoucna. Nemluvě o tom, že jsem v žádném případě
nebyla na svatbu připravena. Ne proto, že bych si nebyla jistá svými city
k Alexanderovi, ale proto, že jsem si dosud nebyla jistá, zda bych se nezhroutila
pod tím neustálým tlakem, který s sebou život na očích veřejnosti přinášel.
Belle se kousla do rtu a obdařila mě pohledem říkajícím: To si myslíš teď.
„My se nebereme!“ řekla jsem o něco hlasitěji.
„Ne,“ řekl hlas za mnou, „nebereme.“
Otočila jsem se a uviděla ve dveřích Alexandera. Zabořila jsem si hlavu do
dlaní a zasténala: „Kde je hromada písku, když ji zrovna nejvíc potřebuju.“
Okamžitě přepnul do věcného módu, zdálo se, že se na něco připravuje.
Zvedl z mé postele zabalenou tašku, jako by nic nevážila, a přehodil si ji přes
rameno. „Vezmeme taky tvůj kartáček na zuby.“
„Ano,“ řekla jsem slabým hlasem, „a příští víkend máme kolaudační
večírek.“
Přijal to s daleko větším klidem, než jsem čekala. Možná z toho důvodu, že
kolaudační party se ve srovnání se svátostí manželství jevila jako bezvýznamná.
Takový přístup jsem mu nemohla vyčítat.
„Samozřejmě. Bude ti to ještě trvat?“ Jeho hlas byl vzdálený a mně se obrátil
žaludek. „Volal mi otec a chtěl se mnou mluvit. Není pochyb, že si také přeje
probrat změnu mých současných poměrů.“
„Mohl bys… ho pozvat na party.“ Byla jsem už dostatečně zděšená tím, že
mám večírek připravit. Představa, že by na něj přišel Alexanderův otec, to ještě
zhoršila.
Ale svou oddaností etiketě jsem si vysloužila jeho úsměv. „Obávám se, že po
večírcích moc netouží.“
Zdržela jsem se toho, abych se nad tou skutečností otevřeně zaradovala.
„Musím najít ještě pár věcí. Potřebuju tak hodinu a půl.“
„Pošlu Norrise, aby přijel a vzal tě domů.“ Poté, co mě takhle ujistil, mi
ovinul volnou paži kolem pasu a přitiskl mě ke svému štíhlému pevnému tělu.
Zatajil se mi dech a na vteřinku jsem skoro myslela, že když ho zadržím, mohl
by tenhle okamžik trvat věčnost. Jeho pronikavé modré oči hledící na mě.
Příjemná váha jeho paže kolem mého pasu. Přejel rty po mých a majetnicky
mě políbil. Bylo to znamení, že přichází něco dobrého.
„Uvidíme se doma,“ sdělil, než zamířil pryč.
Doma. Před pár hodinami jsem na domov myslela jako na svůj přístav. Teď
jsem se vystavila polemikám a soudům, že ho mám otevřít druhým kvůli té
pitomé kolaudační party. Ať jsem se pokoušela sebevíc, nedokázala jsem
uniknout skutečnosti, že ať už mluvíme o svatbě nebo ne, líbánky právě
skončily.
12 |
Zapomněla jsem, jaké to je těšit se do práce. Posledních pár měsíců jsem trávila
tak, že jsem pracovala až do vyčerpání a kancelář se stala mým útočištěm.
Překvapilo mě, když jsem v pondělí ráno zjistila, že mě moje práce pořád těší.
To by mohlo říct jen málo lidí. Jistě, po víkendu s Alexanderem byl celý svět
jako nový a přetékající možnostmi. Cestou k budově jsem proletěla kolem
novinového stánku a odolala nutkání číst hlavní titulky. Z několika titulních
stran mě zdravila Alexanderova tvář a můj pulz se zrychlil.
Nebyla jsem si jistá, jestli si někdy zvyknu na to, že vídám tvář svého milence
na titulních stránkách časopisů. Nikdy bych si nezvykla vídat tam svoji. Ale
dnes jsem se o jejich spekulace a narážky nestarala. Víkend v Alexanderově
posteli uvedl všechno na pravou míru. Ať už noviny chtěly tvrdit, že je ten
příběh sebesenzačnější, jen my jsme znali pravdu. A ne že by celou tu pravdu
bylo snadné strávit. Alexander mi odhalil věci, s kterými jsem si pořád lámala
hlavu. Milovala jsem ho bez ohledu na jeho minulost, na jeho temnotu, ale
pokud bych měla být upřímná, jeho přiznání ve mně vyvolalo zvědavost. Kdo
byla ta jeho submisivní partnerka? Určitě ji tehdy vybrali velmi dobře, protože
na internetu nebyla ani zmínka o Alexanderových temnějších sklonech.
Částěčně jsem se cítila provinile, že jsem po tom vůbec pátrala. Zčásti jsem
cítila žárlivost. Ať už ta žena byla kdokoli, sdílela s ním něco, co já ne. Musela
jsem myslet na to, že byla statečnější než já. To jediné, co jsem chtěla já, byla
rozkoš. Ona mu pomáhala vyrovnat se s jeho bolestí.
Kráčela jsem po mramorové podlaze vestibulu a zrychlila jsem tempo, abych
stihla výtah. Dveře se už začínaly zavírat. Vystřelila z nich drobná ruka a znovu
dveře otevřela.
„Díky,“ řekla jsem bez dechu a usmála jsem se, když jsem zjistila, že mou
zachránkyní je Tori.
„V pohodě.“ Opětovala úsměv a pěchovala si do kabelky složené bulvární
noviny. Zatvářila se rozpačitě a provinile pokrčila rameny. „Přísahám, že jsem si
to koupila, abych si přečetla o Isaacu Blueovi.“
Na jejím přiznání bylo něco tak bezelstného, že jsem se musela zasmát. „Ten
je mnohem zajímavější než většina ostatních příběhů.“
„Určitě,“ souhlasila Tori a po tváři jí přelétl úlevný výraz.
 „Musíme na ten oběd.“ Měsíce jsem se jejímu pozvání vyhýbala. Vlastně
jsem se vyhýbala většině lidí. Teď nadešel čas znovu budovat vztahy.
„Ó, ano.“ Tleskla rukama. „Tento týden. Středa? Čtvrtek?“
„Obojí by šlo.“ Unikl mi spokojený povzdech. Věci do sebe zase začínaly
zapadat. S Alexanderem jsme se ztratili a znovu našli. Zničili jsme, co bylo
mezi námi, a znovu to vybudovali. Jeho minulost byla prostě… v minulosti.
A moje taky.
Bylo třeba soustředit se na budoucnost, v níž nás čekala spousta věcí,
s kterými se vypořádat. Včetně přípravy na poslední chvíli naplánované
kolaudační party.
„Mělas pěkný víkend?“ zeptala se Tori a vytrhla mě z myšlenek.
„Naprosto báječný,“ přiznala jsem. Nemohla jsem si nevšimout, že v tom, jak
zářila, mi mohla Tori konkurovat. „Zdá se, že ty ses měla taky dobře.“
„Ano.“ Do tváří se jí nahrnula krev a potřásla hlavou, jako by si potřebovala
uspořádat myšlenky. „Není to vtipné, jak tě život dokáže překvapit?“
„Tak to je naprosto přesné.“ Dveře výtahu se otevřely a Tori střemhlav
vyrazila ke své kóji. Ještě na mě vrhla jeden plachý úsměv.
Můj stůl stál naproti přes místnost, blíž k šéfově kanceláři. Položila jsem si na
něj tašku a vydala jsem se zjistit, co nás tento týden čeká. Strčila jsem hlavu do
Bennettovy kanceláře a uviděla ho, jak nepřítomně zírá na monitor. „Máte
chviličku?“
Vzhlédl, očividně překvapený, že tam jsem. Pokynul mi, abych vešla,
a obrátil pozornost k nepořádku na svém stole. „Je teprve pondělí, ale já už
jsem v naprostém chaosu.“
„Užil jste si s děvčaty pěkný víkend?“ Už jsem nepotřebovala vysvětlení, proč
můj šéf každé pondělní ráno vypadá, jako by potřeboval dovolenou. Udržet
krok s dvojčaty bylo mnohem únavnější než chodit každé ráno do práce.
„Celou dobu mluvily jen o vás. Jsem si jistý, že si myslí, že jste přiletěla
z pohádky. Podle všeho já nejsem tak nóbl, pokud jde o etiketu čajových
dýchánků,“ prohlásil s úsměvem. Přestože byl očividně utrápený, jeho laskavá
tvář se dnes ráno zdála mírnější, jako by jeho rysy trochu změkly. „Nevím, jak
vám poděkovat. Uvědomil jsem si, jak je osvobozující, když člověk může strávit
večer mimo domov.“
„Udělala jsem to ráda. Možná by příště mohla děvčata zůstat přes noc u mě.
Máme pokoje pro hosty.“ To pozvání ze mě vylétlo dřív, než jsem si uvědomila,
co to vlastně nabízím. Ne že bych ho chtěla vzít zpátky, ale bylo poněkud
zvláštní si uvědomit, jak dramaticky se v řádu několika dní změnily okolnosti
mého života. Nebyla jsem si jistá, zda by si Alexander užíval přítomnost dvou
sedmiletých holčiček poskakujících po domě, ale vsadila bych se, že ještě méně
rád by strávil noc beze mě, pokud bych nabídla Bennettovi hlídání u něj doma.
„Šílenství. Celá noc bez nich? Nevěděl bych, co si počít.“ Zaklonil se v židli
a potutelně se usmál.
„Dejte mi vědět,“ řekla jsem povzbudivě. Bennett byl zvyklý na to, že si o něj
lidé dělají starosti, ale nedávalo to smysl, když mu vlastně nikdo nijak
nepomohl.
„Dám,“ slíbil.
Řeč se stočila k našim novým kampaním a k tomu, na co musíme tento
týden zaměřit energii. Když jsem se zvedala k odchodu, zabíral můj seznam
toho, co je třeba udělat, už několik stran.
„Claro,“ zavolal za mnou Bennett. „Je hezké vidět, že jste zase šťastná.“
„Mám za to, že od uplynulého víkendu se dějí změny,“ řekla jsem.
„Dám vám radu. Žijte teď. Nemarněte čas tím, že budete vyhlížet změny
v budoucnosti.“
Povytáhla jsem obočí. Skoro bych řekla, že mu prospělo něco víc než jen
jeden večer strávený mimo domov.
„Vypadá to, že se dějí s námi oběma.“
„Dobrá, kázání skončilo. Pojďme se pustit do práce.“
Zazubila jsem se na něj. „Jak si přejete, šéfe.“
Když jsem se vrátila ke stolu, čekala tam na mě rudá růže. Popadla jsem
průvodní dopis a přejela prsty po Alexanderově pečeti. Rozlomila jsem ji,
vytáhla jsem kartičku a četla:

Zlatíčko,
jediná růže. Elegance a bolest spletená v něco krásného. Připomíná mi nás dva.
Přijde den, kdy tvou jedinou prací bude být se mnou celý den v posteli. Do té
doby tě chci ujistit, že na tebe myslím – myslím na to, jak přejíždím jazykem po
tvé číče, představuji si, jak těsně obklopuješ mého ptáka, připomínám si výraz tvé
tváře, když se uděláš.
Dnes večer, X
 Jak si mé tělo vybavilo tu nádhernou mučivost, kterou jsem prožila
o víkendu v Alexanderových rukou, touhou se mi sevřely útroby. Vzal v úvahu
můj požadavek objevovat a prozkoumávat a pomalu mě seznamoval se svými
náročnějšími zálibami. A já od té doby prahla jen po tom poznat zase něco víc.
Teď se mi znovu vynořila vzpomínka na to, jak ho kouřím s rukama svázanýma
za zády, a mezi nohama mi začalo naléhavě tepat. Pevně jsem je sevřela. Ale
navzdory touze jsem věděla, že chci víc než to. Chtěla jsem se v něm ztratit. Už
jsem zahlédla jeho temnotu, číhající za jeho mužnou dominancí, a toužila jsem
po ní. Položila jsem vzkaz na stůl a bránila jsem se nutkání vnořit prsty pod
sukni a vyhledat úlevu. Ovládla jsem se, ale budu muset přestat tohle číst
v práci nebo si X bude muset udělat čas a být mi k dispozici během obědových
pauz.
Otevřela jsem zásuvku svého stolu, kde bude dopis v bezpečí před slídícími
zraky. Celé měsíce jsem ji sotva otevřela. Vyhýbala jsem se vzkazům od něj,
které jsem uložila k ledu poté, co to mezi námi skončilo. Teď mě potešilo, že
můžu přidat další k tomu štosu, až na to, že tam žádné vzkazy nebyly.
Zamračeně jsem se přehrabovala obsahem šuplíku. Musela jsem si je odnést
domů. Takhle to bude lepší. Začínáme úplně od začátku. Brzy budu mít zase
spousty vzkazů, které budu muset ukrývat.
Za hodinu jsem už měla hotovou skoro polovinu věcí ze svého seznamu
a vzkaz od Alexandera byl bezpečně schovaný v mém stole. Každou chvilku
jsem otevřela šuplík, přejela prstem po rozlomené voskové pečeti
a fantazírovala o tom, co mi přinese dnešní večer. To mě přivedlo na určitou
myšlenku a rychlý průzkum na internetu potvrdil, že v Londýně můžete dostat
vážně úplně všechno. Cestou ven jsem se zastavila v Bennettově kanceláři. „Jdu
vyřídit jednu pochůzku a vezmu s sebou něco k jídlu. Mám vám něco přinést?“
„Vlastně… mám něco v plánu,“ prohrábl si Bennett nervózně své kudrnaté
hnědé vlasy. „Mám kravatu rovně?“
Přikývla jsem. Zajímalo mě, co mého šéfa tak znepokojuje. Když se tehdy
vrátil domů, moc jsem se ho na jeho rande nevyptávala, ale teď mě zajímalo,
jestli dopadlo lépe, než očekával. Bennett nebyl ten typ muže, co nosí kravaty
a dělá si obědové pauzy. Byl workoholik. Tím víc jsem doufala, že jeho
obědové plány zahrnují něco mimořádného. Jistě, když jste zamilovaní, přejete
to taky všem okolo, přemýšlela jsem cestou k výtahu.
„Tak středa?“ zavolala jsem na Tori, když jsme se míjely v hale.
 „Skvělé! Dneska se ale ani na chvíli nezastavím,“ těkala pohledem po fasciklu
papírů, které nesla do Bennettovy kanceláře.
„Můžu ti něco vzít,“ nabídla jsem jí.
Zavrtěla hlavou. „To je v pohodě.“
Jak jsem vykročila z budovy Peterse a Clarkwella, okamžitě zaparkoval
u obrubníku černý Rolls Royce. Na druhé straně se objevil Norris a otevřel
zadní dveře. Nepřekvapilo mě, že ho vidím, ale nebyla jsem z toho moc
nadšená. Pokud si Alexander myslí, že součástí našeho nového životního
uspořádání bude i to, že budu sledována na každém kroku, tak mu tedy něco
řeknu.
„Ne, děkuji,“ zavrtěla jsem hlavou a ukázala dolů na ulici. „Jdu jen tady
opodál vyřídit pár věcí.“
„Pan Cambridge na tom trvá,“ řekl Norris a zkřížil si ruce na hrudi.
Z fyzického hlediska nebyl Alexanderův strážce vůbec nijak hrozivý, ale tušila
jsem, že je to záměr. Neměla jsem z něho strach ani jsem nehodlala dopustit,
aby mi Alexanderova majetnickost zasahovala do pracovního dne.
„A já to odmítám,“ sdělila jsem mu. „Můžete mu to vyřídit.“
Norris netlačil na pilu. Ve skutečnosti jeho tvář neprozrazovala vůbec žádnou
emoci. Prostě se vrátil na sedadlo řidiče. Nebylo pochyb o tom, že mě bude
sledovat. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Dostal příkazy, což znamená, že
pokud nechci, aby se za mnou stále plížil jako stín, budu si muset promluvit
přímo s jeho zaměstnavatelem.
Ale teď jsem měla něco na práci. Malé papírnictví, které jsem si našla online,
už pro mě mělo připravenou objednávku. Než jsem si ji nechala zabalit,
s potěšením jsem si ji prohlédla. Svět venku byl nádherný. Zářijový vzduch už
v sobě nesl příslib podzimní syrovosti. Brzy budu potřebovat teplejší šaty
a saka. Když jsem čekala na svou objednávku u oblíbeného pojízdného stánku
s jídlem, zazvonil mi mobil.
„Vycítil jsi, že právě přemýšlím o nakupování?“ odpověděla jsem.
„To je jedno z nadání lidí mého druhu,“ řekl suše Edward. „Ale nesnaž se mě
rozptýlit. Proslýchá se, že Alexander začal žít se štětkou, a dotyčná štětka mi ani
nezavolala.“
„Dotyčná štětka byla velmi příjemně zaneprázdněna.“ Kdysi mě trápilo, co si
o mně myslí zbytek královské rodiny, ale teď mi to bylo opravdu jedno.
„Takže je to pravda? Můj bratr zlomil srdce žen po celém světě, když
nezpochybnil to prohlášení. Takže ses s ním sestěhovala?“
 Edward znal svého bratra dobře. Až moc dobře. Oba byli nuceni skrývat,
kým doopravdy jsou. Předpokládala jsem, že právě to jim ztížilo možnost, aby
měli jeden před druhým tajemství. Samozřejmě viděl do těch Alexanderových
reklamních triků. Edward byl velmi zběhlý v tom, jak hrát před kamerou.
„Vlastně bych mohla využít tvou pomoc. Zpanikařila jsem a řekla své matce,
že pořádáme tento týden kolaudační večírek. Nechtěl bys ho naplánovat?“
Uprostřed všeho vybalování, práce a neustálé potřeby fyzického kontaktu
s Alexanderem jsem měla přece jen obavy, že bych si měla naložit ještě další
sousto.
„Samozřejmě. Ber to jako hotovou věc.“
„Zachránils mi život. Pošlu ti informace ohledně jmen a podrobností.“
Odmlčela jsem se a pak jsem dodala: „Přiveď Davida.“
„Zeptám se.“ Smutek v jeho hlase mi prozradil všechno, co jsem potřebovala
vědět. „Činy zřejmě nejsou vždy zásadnější než slova.“
„Kdykoli můžeš světu sdělit, že s ním žiješ,“ navrhla jsem. „Bude to peklo,
ale šukat se vztekem je fantastické.“
„Myslím, že David by se spokojil s možností držet se na veřejnosti za ruce.“
„Jestli se necítíš na naplánování té party ‒“
„Ne,“ přerušil mě. „Uvítám rozptýlení. A Claro, mám z vás radost.
Doopravdy.“
Zavěsili jsme s tím, že si opět zavoláme ráno. Žonglovala jsem s peněženkou,
jídlem a dárkem pro Alexandera a skoro jsem si přála, abych Norrisovi dovolila
mě odvézt. Ale věděla jsem, že by to bylo ošemetné. Pokud chci vést život
i mimo náš vztah, musí existovat nějaké hranice. Naše vášeň pohlcovala vše a já
moc dobře věděla, jak snadno se láska může změnit ve vzájemnou závislost.
Občas jsem měla znepokojující pocit, že ho chci až příliš, zvláště po těch jeho
vyznáních. V ložnici má touha po něm veškeré hranice ignorovala. Pokud si
nedám pozor, mimo domov v mém životě už nikdo nebude.
Posunula jsem si popruh tašky výš na rameni a zahnula jsem za roh. Na
druhé straně ulice jsem zahlédla svého otce. Na rozdíl od své matky jsem se mu
v posledních měsících nevyhýbala. Ale byl zaneprázdněný, tvrdě pracoval na
novém technickém startupu, o němž si myslel, že by mohl v úspěšnosti
soupeřit s partner.com, tou stránkou, která byla zodpovědná za naše rodiné
jmění. Nikdy nepřipustil, že by mohl stvořit jen jeden velký projekt. Nebylo
pochyb, že právě z jeho příkladu pramenila moje pracovní morálka – nebo
moje tvrdohlavost.
 Otevřela jsem ústa, abych na něj zavolala, ale slova mi zmrzla na rtech, když
jsem uviděla, jak vzal za paži nějakou ženu a přitáhl si ji k sobě. Ženu, která
nebyla o moc starší než já. Ženu, která se na něj se zbožňujícím výrazem smála.
Ženu, která rozhodně nebyla moje matka. Nemohla jsem odtrhnout pohled,
když se naklonil, aby ji objal. Na místě jsem ztuhla a sledovala, jak jí otevírá
dveře taxíku a mizejí uvnitř. Letmo jsem pohlédla vzhůru a s hrůzou jsem si
uvědomila, že právě opouštějí Grandhotel Kensington.
Nedokázala jsem vstřebat, co jsem právě viděla. Když jsem tentokrát
nablízku zahlédla Rolls se spuštěným motorem, přešla jsem ulici a nastoupila.
Norris jel směrem k budově, aniž bych mu zadala směr, a já tiše seděla
a prodírala se mlhou zmatení, která mi zatemňovala úsudek. Bylo to, jako by se
svět vychýlil ze své osy jen tak nepatrně, že si toho nikdo jiný nevšiml, a přitom
mě stále vyváděl z rovnováhy. Najednou mi divné chování mé matky dávalo
smysl. Musela to vědět, nebo alespoň tušit. Pozdní příchody. Nové projekty.
Služební cesta. To vše bylo důkazem milostného poměru. Proč jsem to
nezpozorovala dřív? Protože jsem byla příliš zahlcena svým vlastním světem.
Ale teď jsem to věděla. Nebyla jiná možnost než si s otcem promluvit o tom, co
jsem viděla. Jen jsem s ním potřebovala být o samotě. Naštěstí jsem věděla
přesně, kde se bude zdržovat nadcházející sobotní odpoledne.

Končila jsem svůj pracovní den a snažila se ignorovat ty zmatené negativní

pocity, které ve mně narůstaly. Byla jsem na svého otce naštvaná. Cítila jsem se
zrazená. A rozčílilo mě, že mi Alexander nevěří, že dokážu jít sama do práce.
Takhle se hroutí vztahy? Drobné lži a nedůvěra. Když jsem byla malá, byli mí
rodiče zamilovaní. Pak se všechno změnilo. Pozorovala jsem, jak se vlivem
peněz stává z mé matky někdo jiný. Osoba, která nebyla nikdy spokojená, která
neměla nikdy dost peněz a pozornosti. Nemohla jsem ji vinit z nevěry mého
otce, ale ani mě nepřekvapilo, že sešel z cesty. Ne že bych si myslela, že je v tom
nevinně. To vůbec ne.
Z jedné myšlenky se mi obracel žaludek. Napadlo mě, jestli od sebe taky já
takhle odeženu Alexandera. Mám celou řadu svých neuróz. Bude to jen otázka
času, kdy se ocitne v náručí někoho, kdo s sebou netáhne takovou zátěž jako
já? Právě proto jsem si chtěla uchovat určitou nezávislost – udržet si práci,
chodit do ní pěšky, jezdit metrem. Protože co by se stalo, kdybych se na něm
stala příliš závislou a on by mě nakonec opustil?
 Také jsem už teď věděla, že mě chránil před svými nejzhýralejšími zálibami.
Můj otec jednal s matkou jako v rukavičkách a vždy zoufale chránil její
křehkou duši před pravdou. A teď skrývá milostný poměr.
Já nebyla křehká a nepotřebovala jsem ochranu.
Než Norris zastavil před domem, dostala jsem se téměř do stavu duševního
šílení. Prolétla jsem vstupními dveřmi a hodila tašky na podlahu. Neprodleně
jsem potřebovala zjistit, jak se věci opravdu mají.
Našla jsem Alexandera v obýváku. Rty se mu zvlnily hříšným úsměvem.
„Máš hlad?“
Hladověla jsem, ale v žádném případě jsem mu to nehodlala přiznat.
„Dokážu se najíst sama.“
„Zlatíčko.“ Vstal a oči se mu zúžily. „Nelíbí se mi tvůj tón.“
„A mně se nelíbí, že mě celý den pronásleduje Norris jako nějaká zatracená
chůva. Co bude dál? Osobní strážce v kanceláři?“ Uvědomila jsem si, že to zní
hystericky, ale ignorovala jsem to.
„To, co dělám, je pro tvou bezpečnost,“ připomněl mi.
„Máš celý tým lidí na to, aby mě sledovali?“
„Jen Norrise… Když jsme byli… od sebe, měl jsem jich víc. Ale teď dávám
přednost tomu, aby se Norris staral o tvé osobní bezpečí.“ Volil svá slova
obezřetně, ale ani to nepomohlo, abych je dokázala strávit.
„A proč to?“
Alexander nechal svůj bourbon na konferenčním stolku a přikročil ke mně.
„Protože on je jediný, komu důvěřuji, pokud jde o mou rodinu.“
Jindy by mě taková slova asi uklidnila, jenže teď mě ještě více rozčílila.
Připomněla mi, o co všechno musím přijít, pokud jsem to vůbec kdy měla. „Já
nejsem rodina. Nemiluješ mě, vzpomínáš? Jsem jen štětka, s kterou šukáš.“
„Takhle o sobě mluvit nebudeš.“ Když to vyslovil, zablesklo se mu v očích.
„Nebo co? Potrestáš mě?“ Teď už jsem to opravdu hnala na hranu a vlastně
jsem si ani nebyla jistá proč. Možná za tím byly všechny ty věci, které zůstaly
nepoznané. Všechny věci, které zůstaly nevyřčené. Všechna ta temná místa,
jimž jsme spolu dosud nečelili.
„Ano,“ potvrdil potichu. „Nedovolím nikomu, aby o tobě takhle mluvil –
dokonce ani tobě samé.“
Jeho slova jen rozdmýchala můj vztek, ale zůstala jsem zticha. Chtěla jsem
být rozčílená. Nemínila jsem skončit jako moji rodiče, pořád chodit kolem
druhého po špičkách. Pomyšlení na mého otce mě přimělo, abych si
představila, jaké by bylo zjistit, že Alexander spí s jinou ženou. Při té myšlence
se mi obrátil žaludek. Už jsem to nemohla vydržet. Vždycky mezi námi dvěma
budou nějaké bariéry, ale některé z nich je třeba strhnout. Už mě nebavily
pouhé představy toho, jak daleko by se mnou mohl zajít. „Předveď mi to.“
„Co ti mám předvést?“ Hleděl na mě podezřívavě.
„Chceš mě potrestat. Tak mi to ukaž.“
„Ne,“ řekl okamžitě. „Tohle už dělat nepotřebuju a s tebou to dělat nebudu.“
„Ale s někým jiným ano? Proč? Protože jsem jen nějaká děvka, kterou
šukáš?“ Cítila jsem, jak v něm narůstá vztek. Viděla jsem, jak mu blýská
v očích, i když se snažil udržet. Ale já ztratila kontrolu úplně. Měla jsem jen
jeden cíl: přinutit ho překročit hranice, které nastavil sám sobě ‒ a našemu
vztahu. Už bych nedokázala přežít víc tajemství. „Není to právě to, co si o mně
myslí? Tvoje rodina? Tvoji přátelé? Vím, že to tak je. Nejsem víc než americká
kurva. Oba to víme.“
Alexanderova ruka vystřelila vzůru a popadla mě za zápěstí. „Opatrně,
zlatíčko.“
„Nechci být opatrná, chci, abys mi ukázal, co jsi dělal jí. Chci vědět, jak
daleko jste zašli.“
„A pokud si nepřeju znovu tak daleko zajít?“
Viděla jsem, jak se v jeho pohledu zračí vnitřní boj. Pokud byla pravda to, co
tvrdil ‒ že už nadále necítí touhu trestat ‒ tak s čím to bojoval?
Ale já už byla dávno za svou rozumovou hranicí a část mě ‒ ta, která
reagovala na jeho náročnou smyslnost ‒ chtěla cítit bolest.
„Nepleť si mou neochotu tě potrestat s tím, že už toho nejsem schopný,“
varoval mě tónem, z kterého mi po kůži přeběhl mráz.
„Shodli jsme se na objevování a zkoumání a mě teď zabíjí, že jiná žena
s tebou prožila něco, co já ne. Nechci, aby byla místa, na která se vydáváš beze
mě.“
„To není místo, které bys chtěla navštívit, a není to místo, na které si tě přeji
vzít.“ Pustil mé zápěstí a odstoupil a vytvořil tak mezi našimi těly hranici, na
kterou jsme nebyli zvyklí.
„Nedokážu žít s vědomím, že jsi měl mnohem důvěrnější vazby s nějakou
jinou ženou.“
Pevně sevřel rty a jeho oči ztemněly tak, až byly skoro stejně tmavé jako jeho
rozcuchané vlasy. „To nebyly důvěrnosti.“
„Rozkoš a bolest, pamatuješ?“
 „Ty jsi prožila bolest, Claro.“ Alexanderova slova byla odměřená. Zřejmě se
ani jeden z nás nedokázal oprostit od minulosti. „Dva by si měli vzájemně
vyhovovat. Ty nejsi z přirozené podstaty submisivní. Tvé tělo nebude na
skutečnou bolest reagovat rozkoší. Žádná fyzická bolest. Žádné tresty. Alespoň
ne z mých rukou.“
„Jak můžu pochopit rovnováhu mezi těmi oběma póly, když nevím, co každý
z nich sám o sobě představuje?“
Ale k ničemu to nevedlo. Musela bych ho navnadit – vyslat signál, který
nebude možné popřít. Když jsem si rozepínala svou úzkou sukni, třásly se mi
prsty. Nechala jsem ji spadnout na podlahu. Alexander se ani nepohnul, aby
mě zastavil, ani když jsem vyklouzla z kalhotek a otočila k němu holý zadek.
„Ukaž mi to,“ žádala jsem. „Nebo bych se měla zranit sama. Jsem dost zdravá
na to… Jak tomu říkáš? Sebepotrestání?“
„Claro,“ zavrčel. „Tohle není hra.“
„Ne, to není. Je to žádost. Já tě žádám, X.“
Uchopil mě za zadek a já očekáváním zavřela oči.
„Nevíš, o co mě žádáš.“
„Ale vím.“
„Nemůžeš to vědět,“ zamumlal poté, co přiblížil rty nebezpečně blízko
mému uchu.
„Tuším, že ne, dokud mi to neukážeš.“
Zvedl ruku, ale já jsem zavrtěla hlavou. „Naplácal jsi mi už dřív. Zbičuj mě.“
„Nemám vyhrazenou místnost pro bičování,“ řekl vážně. „Mám jen opasek,
ale ten…“
Zbledla jsem, na okamžik jsem ztratila nervy, ale ty obavy jsem zaplašila.
„Použij ho.“
Alexander ho pomalu vytáhl a omotal si ho kolem ruky. Mezi nohama mi
rostlo napětí, pohlaví mi nabíhalo hrůzostrašným očekáváním, i když se mi
strachem sevřelo hrdlo. Čekala jsem, ale jediné, co dělal, bylo, že kroužil kolem
své kořisti a měřil si mě divokým pohledem.
„Uděláš to správně. Nebude žádný pláč. Můžeš plakat ‒ a očekávám, že
budeš ‒ ale zůstaneš zticha. Jestli ne, musel bych tě šlehnout víc. Rozumíš?“
Přikývla jsem, přestože se mi útrobami začala plazit úzkost. Chvíli se na mě
díval a já ho pozorovala. Oba jsme se pokoušeli zjistit, s čím to právě začínáme.
Teď už jeho tělo nevykazovalo znaky odmítání. Široká a rovná ramena,
pohled chladný a vzdálený. Tohle bylo to, co jeho submisivní partnerka zažila:
krásného nedosažitelného muže, který prahne po úlevě.
„Claro, můžeš použít své bezpečné slovo.“ Odmlčel se a pak dodal upjatým
tónem: „Vážně doufám, že to uděláš.“
Zatlačil mi rukou na záda a nasměroval mě, abych se ohnula přes
konferenční stolek. Lehla jsem si přes okraj, vystrčila na něj zadek a zhluboka
se nadechla.
„Připravena?“
Vnitřně jsem se obrnila před úderem. Hlasité prásknutí rozčíslo vzduch,
když kožený opasek dopadl na mou kůži. Zdálo se, že se čas zastavil. Moje
mysl nebyla schopná vstřebat souvislost mezi tím zvukem a tou bolestí spalující
můj zadek. Byla jako z jiného světa. Potlačila jsem výkřik a syrová bolest mi
uvízla v hrdle.
„Jedna,“ zamumlal si Alexander pod vousy.
Sevřela jsem hranu stolu a podepřela jsem se, abych se připravila na další
úder. Následující šlehnutí bylo silnější, nebo se to jen zdálo, protože kůže mě
dosud pálila po tom prvním. Po tvářích se mi řinuly slzy. Mé nervy prožívaly
agonii, ačkoli mysl mi otupěla, neschopná zpracovat nic kromě té brutální
bolesti.
„Dvě.“
Ze rtů mi unikl vzlyk.
„Řekl jsem ti, že máš být zticha.“ Jeho hlas zněl vzdáleně, ale pak se zlomil.
„Teď si zasloužíš víc.“
Bojovala jsem s tou částí svého já, která ho chtěla prosit, aby přestal. Musela
jsem tomu porozumět. Musela jsem to prožít, ale bylo to těžší, než jsem si
představovala, a to jsem vydržela jen dvě šlehnutí.
Veškerý smysl světa kolem zmizel. Mé jediné spojení s ním teď probíhalo
skrze tu kůži opasku a pokožku, zvuk a bolest. Ztuhla jsem, když zvedl paži
a zarazil se.
„Ukonči to, zlatíčko.“
Chtěl, abych použila své bezpečné slovo, ale to bylo moje poslední
východisko. Už jsem ho kdysi použila, a i když bylo určeno k tomu, že mě
ochrání, viděla jsem, jak ho to zlomilo. Zavrtěla jsem hlavou.
Kůže práskla o mou pokožku a tentokrát jsem vykřikla. Tělo mi ochablo. Už
jsem nezaujímala estetickou pozici na stole. Namísto toho mě podpíral.
Za mnou se nic nehýbalo. Otevřela jsem ústa.
 „Tři,“ vydechla jsem přidušeně. I když jsem lpěla na svém předsevzetí, tělo se
mi roztřáslo vzlyky.
Alexander zvedl opasek a já se napjala, mé tělo už vědělo, co přijde. Řemen
protnul vzduch, hvízdl mi kolem ucha a udeřil do desky stolu.
Alexander za mnou klesl na kolena. Přezka pásku zařinčela o dřevěnou
podlahu, a pak mě vzal kolem pasu a pokrýval jemnými polibky oblast mé
kostrče.
„Brimstone,“ zašeptal se rty na mé kůži.
Ale já byla příliš slabá, abych reagovala, příliš zahlcená emocemi, které mi
proudily v žilách. Zůstali jsme v té pozici velmi dlouho. Bála jsem se pohnout
a Alexander mě dál něžně líbal, jako by si myslel, že mě tím uklidní.
Pak mě vzal do náruče, přivinul si mě k hrudi a nesl mě nahoru. Zastavil se
u kraje postele a postavil mě na nohy.
„Lehni si na břicho,“ poradil mi.
Udělala jsem, jak řekl. Chtělo to značnou zdrženlivost, aby se nedotkl mého
zadku a zjistil, jak zle je poraněný. Alexander se nade mnou chvilku skláněl, ale
už znovu nepromluvil. Nedotkl se mě. Místo toho přešel ložnici a zastavil se ve
dveřích. „Teď už víš, že jsem zvíře.“
13 |
Vteřiny přecházely v minuty a já čekala, že se vrátí, i když jsem si nebyla jistá,
zda to udělá. Když mi vstoupily slzy do očí tentokrát, nemělo to nic
společného s fyzickou bolestí, která ve mně ještě doznívala.
Zašla jsem s nátlakem na něj příliš daleko.
Odehnala jsem ho od sebe.
Slzy mi proudily z očí. Kvůli zradě mého otce. Kvůli tomu zmatku, který
jsem ve všem napáchala. Kvůli tomu, že jsem zranila muže, kterého miluju.
Alexanderovy kroky se přibližovaly a já vycítila, že se vrátil. Ani jsem se
nenamáhala obrátit se a pohlédnout na něj. Bylo nemyslitelné, že bych se mu
znovu podívala do očí po tom, co jsem udělala. Posadil se vedle mě a matrace
se prohnula. Lehkým pohybem mi opatrně odhrnul vlasy z tváře a ztuhl, když
spatřil mé slzy.
Slyšitelně polknul a naklonil se, aby mě políbil na čelo. „Budu se věnovat
tvému zadku. Nechci, abys měla modřiny.“
Jeho slova zněla prázdně, i když v nich probleskovala sebenenávist. Chtěla
jsem zadržet pláč s vědomím, že ho pohled na mé slzy bude ničit ještě víc. Ale
nedokázala jsem to.
„Teď to zastudí,“ varoval mě a přiložil mi na zadek něco měkkého. Za
chvilku tkaninou prosákl ledový chlad.
Bylo mi to jedno. Už jsem byla otupělá, zahlcená tím, co jsme zažili. Na
ničem nezáleželo. Rozhodně ne na mém fyzickém pohodlí. Ne když jsem
přinutila Alexandera, aby udělal něco proti své vůli. Sotva jsem vnímala, že
přesunul váhu, lehl si ke mně a pažemi mi vklouzl pod břicho. Přitáhl si mě
blíž, odložil sáček s ledem a obklopil mě svým teplem. Přitiskl mi tvář k šíji
a šeptal omluvy. Víčka mi ztěžkla, moje tělo už bylo tím vším přemožené a já
usínala s vědomím, že jsem to já, kdo by se měl omlouvat.
Probudila jsem se s pocitem prázdnoty a zjistila jsem, že Alexander v naší
posteli není. Zapomněla jsem na pásek a posadila se. Trhla jsem sebou. Nebylo
to tak zlé, jen to trochu pálilo. V pokoji byla tma, ale roztaženými závěsy
pronikalo světlo a dopadalo přes pelest k nohám postele. Měsíční svit
podtrhoval Alexanderův mužný profil a zvýrazňoval jeho vyrýsované tělo.
Svlékl se, ale nešel si lehnout ke mně. Měl hlavu v dlaních, jako by jeho
myšlenky byly přílišnou zátěží. Přes matraci jsem se k němu doplazila, ovinula
jsem kolem něj paže a přitiskla se k jeho silným zádům. Propletl prsty s mými
a potichu jsme se drželi za ruku.
„Ty nejsi zvíře,“ zašeptala jsem. Věděla jsem, na co myslí.
Tělem mu otřásl povzdech a on zavrtěl hlavou. „Mýlíš se. Já se mýlil. Věděl
jsem to, a přesto jsem to udělal.“
„Protože jsem tě přinutila.“ To byla pravda a bylo třeba, aby to slyšel.
Vzhledem k tomu, jak nedávno jsem od něj odešla, a vzhledem ke křehkosti
našeho vztahu jsem mu nedala na výběr.
„Ztratil jsem kontrolu. Nikdy se to nemělo stát.“ Stiskl mou ruku pevněji.
„Je mi to líto, Claro.“
„Mně ne,“ zamumlala jsem. Slezla jsem z postele, postavila se před něj
a prstem pozvedla jeho bradu. „Vytáčelo mě, že nevím, jaké to je. Teď už to
vím.“
Oheň z jeho očí zmizel, udusila ho vina. Pevně je zavřel, neschopný vydržet
můj pohled. „Už se to znovu nestane.“
„X ‒“
„O tom nebudeme diskutovat,“ přerušil mě. „Tohle bylo přes čáru. Nemůžu
ti slíbit, že už tě nikdy znovu nezraním, ale nechci ti způsobovat fyzickou
bolest. Pokud mě o to znovu požádáš, odmítnu to. Je to jasné?“
Přikývla jsem a spolkla knedlík, který se mi vytvořil v krku.
„Nenávidíš mě?“ zeptal se a otevřel oči, aby pátral v mých.
Jak to že neviděl, že to, co k němu cítím, by nemohlo být vzdálenější
nenávisti? Bolelo mě srdce při pomyšlení, že moje slova ho nikdy neutěší. Slova
mohou zraňovat a ničit, ale nikdy nebudou stačit k uzdravení nebo obnově.
Takových slov, která by to dokázala, bylo příliš málo a patřila k těm, která
nebyl schopen vyslovit ani slyšet. Navzájem jsme si mohli věci jen dokazovat.
O krok jsem ustoupila a nahmátla knoflíky halenky, kterou jsem měla stále
na sobě. Spadla na podlahu a já si rozepnula podprsenku, až z ní má prsa
vyklouzla. Alexander mě pozoroval vzdáleným pohledem, a když jsem před
ním nakonec stanula nahá, sotva mu zajiskřilo v očích. Vzal mě za ruku
a přitáhl si mě blíž.
„Otoč se,“ nařídil něžně.
Zaváhala jsem, věděla jsem, proč to po mně chce.
„Claro.“ Jeho tón vyjadřoval příkaz.
 Přešlápla jsem a otočila se k němu zády. Ozvalo se tiché přidušené zavrčení
a mně na pažích vystoupila husí kůže. Přejel prsty po jemné kůži, jako by mi
na ni psal omluvy.
„Nemůžu se s tebou milovat,“ přiznal. „Ne po tomhle. Měl bych dostat zákaz
dotýkat se tvého těla.“
Otočila jsem se v jeho objetí a potřásla hlavou. „Potřebuju to. Moje tělo to
potřebuje. Žádné diskuse.“
Spustil ruce k bokům. Jestli to má být takhle, tak ať. Nezadržel mě, když
jsem si na něj sedala a klesla mu do klína. Chytila jsem se ho paží kolem krku
a pomalu jsem kroužila boky. I když Alexander trval na tom, že chce sám sebe
potrestat, věděla jsem, že jeho tělo zareaguje.
„Dotkni se mě,“ řekla jsem něžně. „Já vím, co nedokážeš říct. Já vím, co si
myslíš, že jsi mi provedl. Ale můžeš mi ukázat, co cítíš. Potřebuju tě v sobě. Už
žádné bariéry. Už nemáme žádná tajemství. Prostě buď se mnou.“
Vrhl se na má ústa. Líbal mě jako tonoucí člověk lapající po dechu a vztáhl
ruce k mým zádům. Dál jsem se na něm pohybovala, cítila jsem, jak při doteku
mých jemných stehen tvrdne, a ztratila jsem se v přívalu emocí, které mnou
proudily. On byl zemí a vzduchem. Ohněm a vodou. V tom naprosto
narušeném muži se soustředil celý můj svět. Volnou rukou mi vklouzl mezi
nohy, ale nedotkl se mě. Namísto toho osvobodil svého ptáka z boxerek. Jeho
špičku přitiskl k mému naběhlému pohlaví a já posunula boky a pobízela ho,
aby našel své útočiště. Jakmile jsme se přimkli jeden k druhému, naše těla se
instinktivně propojila. Alexander mě jemně kolébal, a jak mě přiváděl
k samotné hranici, ani na okamžik neodtrhl rty od mých. Drželi jsme jeden
druhého, jako bychom šplhali, už jsme dál nebojovali se zahlcujícím přívalem
myšlenek a emocí, které sytily naši krev a roztřásly naše končetiny.
Už nebylo potřeba žádných omluv. Ani vyslovení dosud nevyřčených slov.
Vše bylo odhaleno. Znala jsem ho – jeho tělo, mysl i srdce – tak jako jsem
znala své vlastní, a jakmile jsem se ocitla na samotném pokraji, roztříštil se se
mnou. Když jsme se udělali, ani jeden nepouštěl toho druhého. Tiskli jsme
k sobě svá těla a poutali k sobě své duše. Už nikdy jeden druhého nepustíme.
14 |
Číšník mi odsunul židli a já se s nepřirozeným úsměvem uvelebila na svém
místě. V kanceláři jsem měla vypolstrovanou židli, ale tady v Greeneově
taverně mě takové štěstí nepotkalo. Nepohodlí však bylo minimální a byla jsem
si jistá, že v závěru našeho oběda to už nebudu vnímat vůbec. Pravděpodobně
to převáží těžkopádná a trapná konverzace.
Na to, že bylo úterý odpoledne, byla luxusní restaurace poměrně klidná, ale
já si dala oběd. Madeline na tom trvala. Pokud zaznamenala mé opatrné držení
těla, nijak to nekomentovala.
„Díky, že sis udělala čas, abychom se sešly,“ řekla moje matka potichu, když
zavřela svůj jídelní lístek. Dnes se oblékla přesně v souladu se svou rolí, do
tmavěšedého kostýmku, a přes její elegantní klíční kosti visela šňůra perel. Ale
i přes ten formální zevnějšek, zrcadlící zralý věk, by nás klidně mohli považovat
za sestry, a to díky jejímu volnému účesu a bezchybné pleti. „Mám pocit, jako
bych tě neviděla celé věky.“
Týdny by byly přesnější, ale na její vkus málo dramatické. „Omlouvám se.
Byla jsem zaneprázdněna tou novou prací.“
„Mimo jiné.“ Nepokračovala a ani nemusela. Přesně jsem věděla, na co
naráží.
Abych uklidnila její zraněné ego, mohla bych jí navykládat miliony
nesmyslných lží, ale neměla jsem zájem hrát s ní takovou hru. „Ano, mimo
jiné.“
„Je skutečně nevhodné, aby ses sestěhovala dohromady s mužem a své rodině
o tom nic neřekla,“ kázala mi. Alespoň se konečně dostala k jádru věci.
„Stalo se to docela náhle,“ připomněla jsem jí. Věděla jsem, že to pro ni nic
neznamená. Zajímalo ji pouze to, že jsem ji z toho vynechala. Bylo jedno, že
jsem jí neměla co říct, nebo že vlastně byla jedním z prvních lidí, kteří se to
dozvěděli. Pokud jsem nepočítala ty tisíce televizních diváků, kteří se během
vysílání stali svědky té Alexanderovy lži.
Nehezky našpulila rty a pokrčila rameny. „Je to tvůj život.“
To však nikdy nebyla skutečnost, kterou by byla schopná pochopit. Číšník
nás vytrhl z dalšího hovoru, ale nebylo pochyb, že je to jen dočasné.
 „Je dobré vidět, že vzrůstá tvoje chuť k jídlu,“ poznamenala, když zmizel
i s jídelními lístky a našimi objednávkami. „Ani nepamatuju, kdy sis naposledy
objednala tolik jídla.“
„Začala jsem víc běhat.“ Už jsem nedodala, že v mém pocitu hladu hraje
daleko větší roli moje současná sexuální aktivita.
Přimhouřila své oříškové oči, chvilku mě zkoumavě pozorovala a pak se
naklonila přes stůl. „Nejsi těhotná?“
„Mami!“ Můj šokovaný výkřik přitáhl pozornost většiny lidí v místnosti, ale
možná kvůli atmosféře nóbl restaurace se zase rychle otočili.
„Je to logická otázka.“ Usrkla svou vodku s tonikem. „Nastěhovala ses
k němu docela rychle.“
„Ne, tak to není,“ zasyčela jsem. „Je dvacáté první století, tak tady přestaň
plánovat, že se musíme brát. Nejsem těhotná.“
„To se mi ulevilo.“ Odložila drink a upřela na mě veškerou sílu svého
mateřského pohledu. „To by byl skandál.“
„Skandálů je vždycky celá spousta. Všem by bylo jedno, kdybych byla
těhotná,“ poznamenala jsem přezíravě, i když se mi obrátil žaludek. Bylo by
mnoho lidí, které by to zajímalo. A jednoho zvlášť. „Dítě nemáme v plánu.“
„Zatím.“
Otevřela jsem ústa, abych protestovala, ale ona vztáhla ruku. Svým
způsobem bych se nejradši propadla do židle. V obranném gestu jsem zkřížila
paže. Něco na té situaci mi příliš dobře připomínalo, jak jsem se cítila, když
jsem v pubertě žila pod její střechou.
„Budou tu jistá očekávání, Claro. Nemůžeš jen tak bydlet s následníkem
trůnu. To se nedělá. Tisk – a většina tvé rodiny a přátel – očekává, že oznámíte
své záměry.“
„Zmínila jsem se, že je dvacáté první století?“ zamumlala jsem a natáhla se
po své sklenici vína.
„Pro většinu světa může být, ale ne pro královskou rodinu. Existuje etiketa,
protokol a očekávání.“
„Já vím,“ odsekla jsem.
Došlo mi, že moje zášť pramení především z připomenutí toho, na co bych
raději zapomněla. „Je ještě příliš brzy na to, abychom uvažovali o svatbě.“
Myslela jsem to vážně. Teprve nedávno jsem odpromovala. Měla jsem novou
práci, která se mi líbila. Byl milion důvodů, proč do téhle rovnice nepřidávat
tlak na to, abychom se vzali. V neposlední řadě proto, že jsme se potkali jen
před pár měsíci.
„Očekává se, že Alexander v brzké době převezme velkou zodpovědnost.
Jednou z jeho povinností bude najít si manželku a zplodit následníka trůnu,“
oznámila mi.
„Netušila jsem, že se tolik staráš o monarchii.“
„Starám se o tebe.“ Hlas jí zbarvil varovný tón a já zadržela další úšklebek.
„To já taky,“ ujistila jsem ji místo toho. „Náš vztah je na samém počátku.
Nemyslím, že by kdokoli očekával, že tak brzy začneme plánovat svatbu.“
„I přesto je třeba si tohle uvědomit. Tvé činy jsou jako pod mikroskopem,
Claro, a pozornost veřejnosti se bude jen zvyšovat.“
Polkla jsem zbývající doušek vína. Měla pravdu. Pod drobnohledem jsem už
byla a Alexander nám do života svým prohlášením přitáhl ještě víc veřejného
zájmu. Bude se o tom spekulovat. Možná dojde i k odvetě ze strany samotného
krále Alberta, jehož osobu a jakoukoli zmínku o ní Alexander ze všech našich
rozhovorů opatrně vynechával. Život mimo Notting Hillu bude ještě daleko
složitější.
Objevil se číšník, naservíroval nám oběma salát a já jen zírala do talíře. Moje
chuť k jídlu se vytratila. Musela jsem se přinutit, abych se chopila vidličky.
Bylo by příliš jednoduché sklouznout ke starým modelům chování, zvlášť když
jsem cítila, že můj život může každým okamžikem vykolejit. Rozhodla jsem se,
že nedovolím, aby se to stalo.
Matka na druhé straně stolu si napíchla na vidličku list hlávkového salátu
a mile se usmála. „Pověz mi o té vaší kolaudaci. Už se hrozně těším na sobotu.“
O mně se to tedy říct nedalo.

„Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se Alexandera a ukázala na zip, který měly na

zádech moje krajkové koktejlové šaty. Byl oblečený jen zpoloviny, košili měl
u krku dosud rozepnutou, rukávy ještě bez manžetových knoflíčků, ale otočil
se, zatáhl prstem a zip zapnul. Když to udělal, políbil mi šíji. Byl to ten stejný
opatrný projev náklonnosti, jaký mi projevoval od pondělního večera. „Je to
trochu zvláštní, abys mě oblékal.“
Ale odlehčit atmosféru žertem se nepodařilo. Namísto toho se na mě upjatě
usmál a začal si opět zapínat košili. Natáhl se pro kravatu, ale já ho chytila za
ruku. Dnes večer bude náš dům plný rodiny a přátel. To stačilo k tomu, aby se
mi žaludek divoce převracel. Nebudu schopná tenhle večer zvládnout, pokud
se mezi námi dvěma něco nezmění. „Nemůžeš se věčně vyhýbat tomu, aby ses
mě dotknul.“
„Nevyhýbám se ti,“ řekl nevrle, odtáhl se a vzal si kravatu.
Z jistého hlediska to byla pravda. Tenhle týden jsme strávili každý večer
společně v posteli a léčili, co se pokazilo, něžnými doteky a hodinami milování.
Ale nestačilo to. „Tak mě šukej.“
„Teď?“ Zvedl obočí. „Za dvacet minut dorazí hosté.“
„Kdy by tě něco takového mohlo zastavit? Nebo nejsi připraven na výzvu?“
zavrněla jsem. Přejela jsem rukou přes jeho kahloty, potěšena, že při mém
doteku se jeho pták probudil k životu. „Nejsem zlomená, X, a z toho, co cítím,
tak ani ty ne.“
„Je třeba udělat pár věcí,“ připomněl mi.
Ale mně nezáleželo na tom, abych kontrolovala, jestli je catering v pořádku
nebo jestli jsou vázy plné. Zajímala mě jen ta skutečnost, že jsem k němu cítila
větší blízkost než kdy jindy a on mě přitom odstrčil. Znala jsem jen jeden
jediný způsob, jak to napravit.
Sevřela jsem jeho erekci a pak jsem zavrtěla hlavou. Pustila jsem ho a natáhla
se po kravatě. Sklouzla mu z krku a já si ji volně ovinula kolem zápěstí.
„Dnes večer mi tímhle svážeš ruce, abych tě nemohla tahat za vlasy ani tě
poškrábat, a pak mě budeš šukat, dokud oba nezapomeneme, proč jsme
promarnili celý týden tím, že kolem sebe chodíme po špičkách.“
Oči se mu zastřely, představoval si můj návrh. „Vážně, zlatíčko?“
Povzbudivě jsem přikývla a dodala jsem: „Ale právě teď si klekneš na kolena
a uděláš mi to jazykem.“
Nepotřeboval dále pobízet. Do očí se mu vrátilo cosi divokého, klekl si na
podlahu a vyhrnul mi sukni kolem pasu. Když spatřil moje nahé pohlaví,
vydralo se mu z hrdla tiché zavrčení. „Zlatíčko, ty hříšnice. Zapomněla sis vzít
kalhotky.“
„Připadalo mi bláhové oblékat si je k sukni, když bys je stejně roztrhal.“
I když by mi to nevadilo. „Jednou jsi mi řekl, že bych měla být připravená
šukat kdekoli, a já bych tě ráda potěšila.“
„Ten pocit je vzájemný.“ Naklonil se a jeho dech mě zašimral na naběhlém
pohlaví. Přejel mi přes vagínu dlouhým prstem a mé nitro pronikla bodavá
touha „Tvoje číča zasluhuje pozornost.“
„Ano,“ sykla jsem, jak se jeho rty začaly pohybovat po mém boku. Alexander
mi vklouzl prstem do vagíny a masíroval mě rozvážnými dráždivými pohyby.
„Je tohle to, co potřebuje?“
Zavrtěla jsem hlavou. Tohle nebylo dost. Ne pro mě a pro něj taky ne.
Tenhle týden jsem ho vídala, že byl jako tělo bez duše, a nemohla jsem
připustit, aby to pokračovalo i nadále.
„Potřebuje, abys ji šukal tak tvrdě, že se pak nebudu moct postavit. Musíš jí
připomenout, že ti patří. Pořád to tak je, že ano, X?“ Hravý tón se z mého
hlasu vytratil, když mi přišla na mysl děsivá myšlenka. Třásl se mi hlas.
Přinutila jsem se k otázce: „Nebo už ji nechceš?“
Jeho ruka se zastavila a zablýskl očima. Přešla celá věčnost a pak mi položil
druhou ruku na břicho. Bez varování mě postrčil ke dveřím. Bez přemlouvání
jsem roztáhla nohy a jeho jazyk se ocitl ve mně, naplnil mě – šukal mě –
s majetnickou zuřivostí. Odtáhl se, ale jen proto, aby mě štípl zuby do
tepajícího klitorisu. Vykřikla jsem, mé tělo už se třáslo úlevou. Tohle jsem
potřebovala – tu jeho dominantnost. Potřebovala jsem mu patřit natolik, jak
mě on potřeboval vlastnit. Jeho prsty se ve mně drsně pohybovaly, sál mě
a šukal jazykem, až mi kůží začal probíhat třes a končetiny se mi napjaly.
Přisunula jsem boky blíž k jeho ústům, zoufale jsem chtěla víc. Sevřel ústa
kolem mého rozcitlivělého klitorisu a já se roztříštila v záplavě hvězd a světel.
Když jsem zakolísala, Alexander mě zachytil a držel mě vzpřímenou, i když
dál lízal mé chvějící se pohlaví. „Celý večer budu mít tvou chuť na jazyku. Víš,
co to se mnou dělá, když chutnám tvou číču?“
Postavil se, přitiskl své tělo k mému a přejel mi svou horkou erekcí po nahém
břiše. Zakňourala jsem, připravená cítit ho v sobě, a popadla jsem ho.
„Ne,“ zarazil mě. „Ještě ne. Až si tě dnes večer konečně vezmu, a já to
udělám, budu tě šukat tak tvrdě a tak dlouho, že zapomeneš svoje vlastní
jméno. Nezáleží na tom, zda budeš schopná chodit.“
Vylekalo nás hlasité zaklepání jen kousek od nás. Náš čas se naplnil. Ještě
nikdy jsem ho nechtěla tak moc. Alexander si uvázal kravatu. Když se mi
nedařilo sebrat dost sil, abych si stáhla své černé šaty a znovu si připnula
punčochy k podvazkům, přes rty mu přelétl ten důvěrně známý úšklebek.
Nazula jsem si své boty na podpatku. „Tenhle samolibý úsměv mi chyběl,“
řekla jsem.
„Zlatíčko, slibuju, že později ho uvidíš ještě mnohokrát.“ Zatlačil mě do
kouta a jeho tělo přitisklo to moje ke stěně. Přejel mi rty po tváři a přitom se
do mě zaryl jeho pták, tvrdý jako kámen. „Pořád chceš, abych tě šukal?“
 „Ano,“ vydechla jsem. Klepání spolu s celým světem okolo zaniklo. Byl tu
jen on a hladová bolest vzrůstající mi mezi nohama.
„Dnes večer tě budu šukat u stěny, dokud se budeš moct udržet na nohou,
a pak tě vezmu do postele a zajezdím si na tobě. Tvé tělo si ani nevzpomene,
jaké to je, když v sobě nemá mého ptáka.“ Odtáhl se, úsměv zmizel, ale jeho
oči hořely plamenem. Urovnal si kravatu a pokynul ke dveřím ložnice. Čekal
nás večírek, kterého se máme účastnit, a já potřebovala veškerou sebekontrolu,
abych neklesla na kolena a neprosila ho, aby si mě vzal hned teď. X byl zpátky
a horší než dřív. Večer plný zdvořilého konverzování, následovaný nocí plnou
zhýralosti?
Ano, prosím.
15 |
Když jsem otevřela vstupní dveře, Edward tam stál s rukama v bok. Obdařila
jsem ho rozpačitým úsměvem, který s sebou nesl jasné poselství: přistižena při
činu. Potřásl hlavou a s taškami v ruce prošel rychle kolem mě a zamířil do
kuchyně. K mému velmi příjemnému překvapení ho následoval David.
Neznala jsem ho příliš dobře, ale nedokázala jsem si pomoct. Musela jsem se
natáhnout a objemout ho. Nikdo jiný na světě nechápal, jaké je milovat muže,
jako byl Alexander. Nastala doba, abychom se s Davidem poznali trochu lépe.
„Moc ráda tě vidím,“ řekla jsem se vší upřímností, když jsem ho konečně
pustila.
„Edward trval na tom, že bych měl přijít.“ David si přejel rukou po svých
nakrátko ostříhaných vlasech a jeho tmavými rysy probleskla nervozita.
Alexander stanul za mnou, a když jsem zavřela dveře, ovinul mi paže kolem
pasu. „U nás doma jsi vždy vítaný.“
Hrudí mi projel pocit vzrušení. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Že by
řekl něco jako u nás? Zřejmě jsem se zmýlila. Určitým způsobem to znamenalo
víc, když to říkal před druhými lidmi, jako by si na mě dělal nárok. Nárok na
mé srdce na základě toho, že mu poskytl domov.
„Až přestanete s těmi bláznivinami, budu potřebovat pomoct,“ zavolal
Edward.
„Už jdu,“ nabídla jsem se. „Proč to tady Davidovi neukážeš?“ Posílit vztah
mezi Alexanderem a přítelem jeho bratra nemohlo být na škodu, zvlášť když se
David cítil jako outsider. Díky Edwardovi získal své místo v okruhu mladých
členů širší královské rodiny. Toto pozvání by však bylo jistě odvoláno, kdyby se
kdokoli z nich dozvěděl o pravé podstatě jejich vztahu. Bylo to naprosto nefér,
ale poté, co jsem se sama setkala s Královskými spratky, by mě to nepřekvapilo.
Ti by se určitě nepřetrhli, aby mě mezi sebe přijali.
Edward v kuchyni přemisťoval podnosy. Založila jsem si ruce a čekala, jakou
práci mi uloží.
„Jsi schopná otevřít pár láhví vína, nebo z tebe Alexander vyčerpal veškerou
energii?“ zeptal se a vytáhl vývrtku.
„Jak se opovažuješ?“ řekla jsem s předstíranou vážností. „Vypadám snad jako
takový typ?“
 „Nedívala ses do zrcadla, že ne?“ Sundal si brýle a prohlížel si mě. „Tomuhle
já říkám móda nedávno šukajících.“
Uhladila jsem si vlasy. Všimla jsem si totiž, že z drdolu, který jsem si předtím
učesala, se mi uvolnilo značné množství pramenů. Provinile jsem pokrčila
rameny, i když jsem se necítila ani trochu zahanbená, a chopila jsem se vývrtky.
„Děvče má své potřeby.“
„A vypadá to, že si přišlo na své. Ale pokud se nemýlím, každou chvíli dorazí
tvoje matka a dalších asi třicet lidí.“
Pustili jsme se do práce a rozložili podnosy v kuchyni a v obýváku. Záměrně
jsem přecenila, kolik vína budeme na večer potřebovat. Pokud selže všechno
ostatní, neměla jsem nic proti tomu, aby se tímhle způsobem obrousily
společenské hrany.
V řádu minut už vcházel vstupními dveřmi nepřetržitý proud hostů,
přinášejících květiny a další víno. Mnoho z nich jsem znala, ale Alexander se
do toho vložil a představil mě těm několika hostům, které na seznam přidal
Edward. Dorazila Belle a za sebou táhla sklíčeného Philipa. Medově zlaté vlasy
jí splývaly v měkkých vlnách přes ramena. Sevřela mě v pevném objetí. Já se
pak odtáhla, abych mohla obdivovat její dokonale padnoucí černý rolák a bílou
sukničku po kolena. Pouze Belle mohla přijít s tak nesourodými extrémy.
Nejenže v tom outfitu vypadala dobře, on sám působil svou klasickou elegancí.
„Můžu ti přinést pití?“ zeptala jsem se, když jsem ji táhla do kuchyně.
„Můžeš přinést Philipovi pivo,“ zavrčela. „Tváří se, jako by ho měla účast na
večírku zabít.“
Zasmála jsem se. Bellin snoubenec jako by měl věčně zapíchnutou osinu
v zadku a já si nepřála nic jiného než ho opít a prostě ji vytrhnout. Dát Belle
sklenici vína se jevilo jako moudřejší volba. Nalila jsem chardonnay do dvou
sklenic a jednu jsem jí podala.
„Na tvé hnízdečko lásky,“ přiťukla si se mnou Belle.
„A kdopak je tohle?“ Edward se objevil vedle mě a bezostyšně Belle
obdivoval. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Styl mé nejlepší kamarádky
doopravdy okouzloval každého, bez ohledu na sexuální preference.
Představila jsem je a potešilo mě, že mezi nimi okamžitě vzniklo pouto.
„To ty zásobuješ Clařin šatník,“ hádal Edward.
Belle zvedla svou dokonale upravenou ruku. „Někdo to dělat musí. Vůbec si
neuvědomuje, jak je nádherná. Kdybych na ni nedohlédla, chodila by pořád
v teniskách a džínách.“
 „To není fér,“ řekla jsem, našpulila jsem rty a zatočila se, abych jim předvedla
své šaty. „Tohle jsem si vybrala sama.“
„Žák dohání učitele,“ poznamenal Edward souhlasným tónem, když si
prohlížel můj krajkový model. „Všichni návrháři tě teď samozřejmě budou
chtít oblékat.“
„Mě?“ zeptala jsem se ohromeně. Díky tomu, že jsem běhala, jsem měla
hezkou postavu, ale nebyla jsem žádná modelka.
„Někdy jsi tak rozkošně nevinná.“ Vzal mě za ruku a ještě jednou mě otočil
kolem dokola. „Milují, když mohou oblékat královskou rodinu.
Pravděpodobně proto, že díky nám jsou pořád na titulních stránkách novin.“
Do tváří mi vstoupilo horko a zavrtěla jsem hlavou. „Já stěží patřím do
královské rodiny.“
„Žiješ s budoucím anglickým králem. Pro ně je to hotová věc.“ Mluvil
nenuceně a mně se vynořilo déjà vu. Moje matka to vnímala stejně, jenže,
pokud mi bylo známo, slovo svatba se v Alexanderově slovníku nevyskytovalo.
Ani jsem takovou možnost nechtěla zvažovat. To, že spolu žijeme, byl pro nás
oba velký krok, ale já nebyla připravena na to, abych věci mezi námi ještě více
komplikovala.
„Bez ohledu na to teď přitahuješ pozornost veřejnosti.“ Belle mě s chápavým
úsměvem vysvobodila. „Jsem si jistá, že spousta salónů takovou příležitost
ocení.“
„Oblékám si to, co jsem dostala.“ Bylo jednodušší stavět se k tomu odmítavě
než připustit, že by mohli mít pravdu. Zejména se mi nelíbilo být na titulních
stránkách novin. Sebevětší množství krásných šatů to nezmění.
„Pojďme v týdnu nakupovat,“ navrhl dychtivě Edward. „Znám pár lidí, kteří
by se s tebou rádi setkali. Už je to dlouho, co oblékali krásnou ženu. Určitě od
té doby, co zemřela matka. Sarah byla ještě příliš mladá.“
Mluvil o své zesnulé matce a sestře mnohem snadněji než Alexander. Jistě,
byl mnohem mladší. Ale možná by mi cesta za nákupy mohla pomoct doplnit
určité mezery ve znalosti Alexanderovy rodiny. Bylo to něco, čemu jsem se
vyhýbala. Nechtěla jsem mu způsobovat víc bolesti a viny, než už cítil. Ale
pořád to bylo něco, co jsem chtěla pochopit.
„Mohli bychom to vybílit u Tamary.“ Vlastně nikdy jsem v tom obchodě
nebyla, ale přísahala jsem, že tam skoupím všechny šaty, zvláště po té ošklivé
výměně názorů s Pepper.
 „Domluvím to,“ vytáhl Edward z kapsy telefon. Nemělo by mě překvapovat,
že má takové konexe. Pokud šlo o královský styl, byl právě on tím chlapcem
z plakátů.
„Pozdravuj ji ode mě,“ ozval se z chodby kousavý tón.
Ten hlas mi nepříjemně přejel po kůži. Upila jsem trochu vína. Pak jsem se
otočila, abych jí stanula tváří v tvář. Rám dveří vyplňovala štíhlá postava
Pepper. Pozorovala nás s obvyklým nezájmem, ale při pohledu na ni by nikdo
neřekl, že je lhostejná. Modré saténové šaty obepínaly její jemné křivky
a ploché břicho a končily příliš vysoko na to, aby byly praktické. Bylo k nevíře,
že v nich může kráčet, aniž by jí zadek vyklouzl ven. Pravděpodobně nikdo by
si nestěžoval, už její hladká opálená stehna naznačovala, jaký by její zadek mohl
být. Postoupila do kuželu světla, a když vykročila směrem k nám, umně
zamrkala tmavými řasami.
„Nenabídneš mi něco k pití?“ našpulila se. Bylo to skutečné umění. Cítila
bych se skoro provinile, ale už jsem věděla, s kým mám tu čest.
Alexander vkročil do kuchyně a sledoval naši skupinku. „Nevzpomínám si,
že bys byla na seznamu hostů, Pepper.“
Vůbec se neobtěžoval s tím, aby se na seznam hostů podíval. Důvěřoval mně
a Edwardovi, že všechno připravíme. Líbilo se mi, že ví, že bychom ji nikdy
nepozvali. A skoro stejně se mi líbilo, jak ji napomenul, že se nám vetřela na
party.
„To je v pořádku. Čím víc hostů, tím lépe,“ řekla jsem a rozhodla se, že
pokud jde o Pepper, budu jednat na té nejvyšší úrovni. Ale jen proto, že by ji
to mohlo naštvat.
Blýskla očima, vděčná za můj nečekaný postoj. Alexander vykročil směrem
k nám a majetnicky mi ovinul paži kolem pasu. Soudě podle znechuceného
výrazu, který se jí usadil na tváři, jeho gesto pochopila dobře.
„Předpokládám, že party se odehrává tady,“ prohlásil žoviálně Jonathan
ompson, Alexanderův pochybný kamarád, když se objevil v naší kuchyni.
„Doufám, že nevadí, že jsem s sebou vzal Pepper. Chtěla vidět váš nový
domov.“
Belle se vedle mě naježila, nedokázala skrýt svůj vnitřní boj. Jonathan byl až
příliš hezký a okouzlující, a právě proto mu Belle padla ve druhém ročníku
univerzity za oběť. To krátké randění neskončilo dobře a Belle rozhodně nebyla
nadšená, že by s ním teď měla vést nenucenou zdvořilostní konverzaci. Ale než
jsem ji stačila zachránit já, přišel si pro svou snoubenku Philip. Když v hloučku
lidí uviděl Pepper a Jonathana, překvapeně se zastavil.
Než pokývl a pozdravil se s nově příchozími, polkl a ohryzek mu viditelně
poskočil. Napřáhl paži k Belle a odtáhl ji ze středu naší skupinky. Omluvně na
mě pohlédla, ale to nebylo zapotřebí. Žárlivého milence jsem dokázala
pochopit. Sama jsem takového měla. Jistě, Philipa jsem vždy považovala za
rezervovaného, ne majetnického. Ale když odváděl Belle do obýváku, nebylo
pochyb, že ji chce vzít pryč. Ještě víc mě překvapilo, že mu Belle o Jonathanovi
vůbec řekla. Nebyl to žádný triumf, kterým by se chlubila – zvláště poté, co se
tak nepěkně vybarvil.
Jelikož jsem nikdy dřív neměla příležitost pořádat party, s potěšením jsem
zjistila, že jako pro hostitelku je pro mě naprosto přijatelné vytratit se pod
záminkou, že donesu ještě další víno. Nebo že musím některému z hostů
ukázat, kde je toaleta. Stačila chvilka a umění najít jediné neobsazené místo
v domě jsem přivedla k dokonalosti. Právě teď byl takovým místem malý
obývací pokoj na dosah hlavní haly. Hosté se soustředili v okolí kuchyně
a míst, kde se jedlo, a také v hlavním obývacím pokoji. Díky nepříliš
početnému seznamu hostů a Alexanderově smyslu pro luxus tu bylo víc než
dost místa pro každého, aby se sem pohodlně vešel, a to včetně těch, kteří
nebyli pozváni.
V pokoji se objevila Pepper. Jako by snad tušila, že mně samotné je z jejího
výstupu trapně a nejraději bych na něj zapomněla. Vešla do místnosti a přejela
prstem po opěradle koženého křesla. Nakrčila nos, jako by si setřásala z rukou
neviditelný prach. „Máte to tady moc hezké, Claro.“
Podle všeho dnes večer jednáme pod rouškou zdvořilosti. Pochybovala jsem,
že to bude mít dlouhého trvání. „Především díky Alexanderovi.“
„Měla jsem dojem, že už tu nějakou dobu bydlíš.“ Řekla to nevinným
tónem, ale jako by mě chtěla zahnat do kouta. „Přinejmenším to Alex takhle
říkal tisku. Připadalo mi zvláštní, že jsem tě přes léto neviděla ani na jediné
události.“
„Myslela jsem, že jsi toho viděla docela dost tehdy na venkově.“
„Ó, ta malá show.“ Přimhouřila bystré oči, ale nedokázala při té vzpomínce
skrýt svou nelibost.
Přistihla nás s Alexanderem v důvěrné chvíli, ale já držela jazyk za zuby, když
se na nás dívala. Alexander vůbec netušil, že ho vidí, jak mě šuká u zábradlí na
panství svého otce. Ale já si užívala, že toho byla svědkem. Jediný způsob, jak
by dívka jako Pepper mohla vzít v potaz nějakou indicii, spočíval v tom ji před
ni prostě předložit.
„Jen je škoda, že tam nebyl nikdo, kdo by to vyfotil. Možná kdyby
Alexanderovi ukázali, jaká děvka bez úrovně jsi, přišel by k rozumu,“ zasyčela
s rozšířenými nosními dírkami. Bylo dost možné, že to je její vůbec
nejodpornější podoba.
Přála jsem si, abych mohla mít tenhle její výraz na fotce.
„Jen řečičky, ty mi neublíží, Pepper,“ řekla jsem jí měkce.
„Myslíš, že jsi vyhrála…“ začala, ale já ji přerušila.
„Vyhrála jsem. Rozhlédni se kolem, drahoušku.“ Rozhlédla jsem se po
místnosti, ve které jsme stály. „Alexander je můj. Se vším všudy.“
Pepper se zatvářila, jako by ucítila něco shnilého. „Jsou věci, které o něm
nevíš. Nikdo ho nemá se vším všudy. Jsi blázen, jestli si myslíš, že ty ano.“
„Tohle není závod,“ připomněla jsem jí. „Už ne.“
„Moc se těším, až ti z tváře vyženu ten samolibý výraz. Doufám, že budu
u toho, až ho uvidíš takového, jaký je doopravdy.“
„Na někoho, kdo tvrdí, že ho miluje ‒“
„Já jsem ta jediná, kdo ho dokáže milovat,“ zavrčela. „Protože jsem taky ta
jediná, která mu může odpustit.“
„Není co odpouštět.“ Měla jsem už dost té její podivné hysterie. Prošla jsem
kolem ní a zamířila zpět na party. Dokonce i velká skupina lidí bude lepší než
tady uvíznout s Pepper.
„Až zjistíš, co vím já, změníš názor.“ Odmlčela se, očividně si vychutnávala
svůj závěrečný útok. „Ani ty nejsi dostatečně soucitná, abys mu odpustila.“

Poslední urážka, kterou Pepper vyřkla, ťala do živého. A to i přesto, že jsem se

snažila dojem z našeho setkání setřást. Bohužel tohle byl můj večírek, takže
neexistovala naděje, že bych se mohla nějak anonymně ukrývat v davu.
Kamkoli jsem se hnula, byla jsem nucena ke zdvořilostní konverzaci. Ztratila
jsem přehled o tom, kdo je kdo. V týdnu budu muset přimět Edwarda, aby mi
připomněl, kdo přesně na naši dnešní party přišel.
Rozhlédla jsem se a s hrůzou si všimla, že už se konečně objevila moje
rodina. Belle je sice měla ráda, ale ani ona nedokázala zvládat mou matku.
Zamířila jsem k nim a ještě se během toho několikrát zastavila na pár slov
s dalšími hosty. Madeline Bishopová zjevně chtěla, aby se o její přítomnosti
vědělo. Soudila jsem tak podle jejích přiléhavých stříbřitých šatů, které si na
obyčejný večírek oblékla. Spousta lidí vysílala jejím směrem obdivné pohledy.
Nebylo pochyb, že se uvnitř naparuje jako páv.
Už jsem byla skoro u nich, když se z davu vynořila přátelská tvář a zubila se
na mě. Jak se slušelo a patřilo na večerní událost, Bennett měl své kudrnaté
hnědé vlasy uhlazené a uzel kravaty tentokrát pevně utažený. Alexander zachytil
přes místnost můj pohled a já mu pokynula, aby přišel. Dychtila jsem po tom,
abych ho oficiálně představila svému šéfovi.
„Dorazil jste,“ řekla jsem a ani jsem se nesnažila skrýt svou radost. Dům byl
plný lidí, které jsem sotva znala, a tak jsem byla nadšená, že vidím někoho,
koho mám doopravdy ráda.
„Rozhodl jsem se, že to stojí za to malé jmění, za které jsem na dnešní večer
najal chůvu.“ Naklonil se a objal mě. Když jsme se pustili, objevil se u nás
Alexander a se vší svou dominantností si Bennetta zkoumavě prohlížel. Ve tváři
měl nečitelný výraz.
Narovnala jsem se. Bude takhle reagovat na každého muže, který mi kdy
projeví náklonnost?
„Ještě se neznáme.“ Bennett se napřáhl a Alexander si s ním potřásl rukou,
i když ne úplně ochotně. „Clara a já spolu pracujeme.“
„Bennett je můj šéf,“ vložila jsem se do toho a na slovo šéf jsem dala zvláštní
důraz. To na Alexandera patřičně zapůsobilo a vlídně se usmál.
„Je mi potěšením, že mohu poznat Clařiny spolupracovníky. Svou práci má
moc ráda,“ řekl klidně Alexander.
„To doufám.“ Bennett na mě škádlivě pohlédl. „Bez ní by tam vůbec nic
nefungovalo.“ Mávl na někoho v davu a já se ohlédla přes rameno. Byla jsem
v šoku, když jsem zaregistrovala, že k nám přichází Tori.
„Ahoj, Claro.“ Ta drobná zrzka úplně sršela energií a s úžasem se rozhlížela
po davu kolem sebe. „Váš dům je krásný a…“ Slova jí zmrzla na rtech, když
spatřila Alexandera.
To nebylo nic překvapivého. Takový účinek na lidi měl, zvláště pak na osoby
opačného pohlaví. A dnešní večer, kdy byl oblečen do černého třídílného
obleku, nebyl žádnou výjimkou. Dal si ruku do kapsy a pod rozepnutým
sakem se objevila vesta. Jeho atletická postava se v dokonale ušitém obleku
vyjímala, ale jen já jsem měla to potěšení přesně vědět, co se za těmi knoflíky
skrývá.
„To je Tori,“ přispěchala jsem jí na pomoc, nejistá, kdy opět nabyde
schopnosti mluvit, i když jsem také téměř ztrácela kontrolu sama nad sebou.
Pohlédla jsem tázavě na Bennetta. Bylo od něj milé, že ji pozval, a pak mi to
došlo. „Ach, počkat… Vy dva jste…“
Namísto odpovědi zvedl můj šéf Torinu ruku ke rtům. Při tom otevřeném
projevu náklonnosti se zachichotala jako malá holčička.
„Moc se to neví,“ připustil.
„Vaše tajemství je u mě v bezpečí,“ ujistila jsem ho.
Tori se rozpačitě usmála a mně to všechno zapadlo do sebe. Nebylo divu, že
minulý týden působil Bennett v práci tak nesměle. Nejenže měl můj šéf novou
přítelkyni, ona navíc pracovala na dohled od jeho kanceláře. Nebylo těžké
uhodnout, co ty dva spojilo. Bennett si zasloužil někoho, kdo je plný života,
a to Tori v plné míře splňovala.
Alexander se naklonil a zašeptal mi do ucha: „Tvoje matka si žádá tvou
pozornost.“
Moje radostná nálada byla téměř ta tam. A kdy si ji nežádá… Nasměrovala
jsem své spolupracovníky k podnosu s drinky a vykročila jsem k rodičům a své
mladší sestře Lole. Navenek působili Madeline a Harold Bishopovi jako řádný
manželský pár, ale nemohla jsem si nevšimnout, že stojí dál od sebe a ani se
nedotýkají. Ví matka o tom poměru? Nedokázala jsem si představit, že by to
schvalovala, ale ona byla vždycky schopná vystavovat na odiv zdání dokonalé
rodiny.
„Omlouvám se, že jsme přišli se zpožděním.“ Z jejího hlasu zaznívala
hořkost. Otec mě objal.
„Zasekl jsem se v kanceláři,“ vysvětlil a zatahal za knoflíky u saka. „Nádherný
večírek.“
Objímat ho zrovna teď mě fyzicky bolelo a vůbec jsem si nebyla jistá, zda
jsem tu skutečnost dokázala dobře skrýt. Polkla jsem a přiměla se k úsměvu.
„Jsem moc ráda, že jsi to stihl.“
„Jako bychom si to snad mohli nechat ujít,“ řekla Lola významně.
Do toho davu zámožných Londýňanů, kteří se tu dnes večer sešli, moje
sestřička ve svých nóbl černých pouzdrových šatech dokonale zapadla. A na
rozdíl ode mě si nehodlala nechat ujít příležitost navázat kontakty s celou tou
řadou důležitých osobností. Měly jsme podobné tmavě kaštanové vlasy, ale
Lola byla útlá a drobná. Tak zářila a blýskala se, až mě to nutilo žárlit.
V mnoha ohledech by byla pro Alexandera vhodnější ona. Lola by drobnohled
veřejnosti i všechna očekávání dokázala zvládnout. „To je Edward?“
 Pohlédla jsem směrem, kterým se dívala ona, a přikývla jsem. Edward byl
středem pozornosti velké skupiny, ale Davida jsem nikde neviděla. Řekla jsem
si, že až se vyprostím z matčiných spárů, musím se po něm porozhlédnout.
„Alexandře,“ zavrkala matka, když se k nám přiblížil. Objala ho snad až příliš
důvěrně, ale Alexandera to tentokrát nijak nerozhodilo.
„Moc rád vás zase vidím.“ Postavil se vedle mě a položil mi svou silnou ruku
na záda. Ten dotek byl zároveň uklidňující i vzrušující. Dosud jsme trávili
večer pobíháním po místnosti, a když jsme se přiblížili, abychom se dotkli,
vždycky nás nějaký jiný důvod odvedl zase jinam. V jeho přítomnosti jsem se
uvolnila a přála si, abychom se už znovu rozdělit nemuseli.
Ale také jsem si potřebovala promluvit se svým otcem o tom, čeho jsem
tento týden byla svědkem.
„Omluvíte nás na moment?“ zeptal se Alexander, jako by mi četl myšlenky.
„Jistá naléhavá záležitost si žádá Clařinu pozornost.“
Matka otevřela ústa, aby protestovala, ale nakonec si zachovala dekorum.
Už věděla, že nemá sebemenší smysl se s ním přít. Alexander mě vedl do
zadní zahrady, která byla naštěstí prázdná. S Edwardem jsme se shodli na tom,
že s podzimním chladem by nemělo smysl ji hostům otevírat. To rozhodnutí se
teď vyplatilo. Díky němu jsme získali vzácný okamžik soukromí uprostřed
shonu oslav a blahopřání. Vykročili jsme pryč ze světla, které dopadalo z oken,
a Alexander už byl na mně. Vyhrnul mi sukni až nad krajku mého
podvazkového pásu.
„Proč jsou tady všichni ti lidé?“ vydechl u mých úst. „Chtěl bych si hrát.“
Ano, prosím. Jen pár kroků od nás byli hosté, dělily nás pouze francouzské
dveře, které rozhodně nebyly zvukotěsné. Teď nebyl ten vhodný čas, ale veškeré
rozumové důvody, proč bychom nemohli, zmizely, když se naše ústa spojila.
Roztavila jsem se v něm, unášena tím momentem někam pryč. Chytil mě za
zadek, zmáčkl holou půlku. Už celé dny se mě tam nedotkl a mé tělo okamžitě
zareagovalo přívalem touhy. Soustředila se v mém nitru a převyšovala mé obavy
z toho, že nás někdo přistihne. Dokázala jsem myslet jen na to, jak nasytit ten
bolestný hlad, vzrůstající mezi mýma nohama. Alexander kroužil boky kolem
mých, což mi vzněcovalo v břiše oheň, a přes kalhoty se o mě třel svou erekcí.
Sklouzla jsem rukou níž a přes látku jsem mu sevřela ptáka.
„Takhle se tam nemůžeš vrátit,“ zamumlala jsem a hladila jsem ho.
„Na co myslíš, zlatíčko?“
Rozpustile jsem se usmála. „Něco ti dlužím.“
 Klekla jsem si před něj a bylo mi úplně jedno, že každou chvíli se může
někdo rozhodnout jít si ven zapálit nebo se jít nadýchat čerstvého vzduchu.
Dokázala jsem myslet jen na jedinou věc. Nic nenamítal, když jsem mu
rozepnula kalhoty a uvolnila jeho ptáka. Jeho silueta se v měsíčním světle
nestoudně mužně vztyčila na pozadí hladkých obrysů Alexanderova břicha.
Přejela jsem jazykem po jeho širokém žaludu a mé pohlaví naběhlo. Když jsem
kolem jeho údu sevřela ústa, z hrdla se mu vydralo zasténání. Kroužila jsem
jazykem po jeho délce a vychutnávala si ten sametový pocit na rtech. Alexander
mě chytil za drdol vzadu na krku a nasměroval mou hlavu více dolů, dokud
nebyl zanořený v mých ústech.
„Moc rád se na tebe dívám, když mi saješ ptáka,“ zavrčel. „A moc rád vidím,
že se nedokážeš ovládnout. V našem domě je stovka lidí, ale ty mě chceš
kouřit.“
Zasténala jsem a dál jsem ho sála. Byla jsem vzrušená jeho hříšnými slovy,
stejně jako tím, že mi zrovna pumpuje v ústech.
„Zlatíčko, už brzy budu šukat tvou krásnou malou číču. Je pro mě
připravená? Líbí se jí to, když mě kouříš?“ Jak mluvil, vnikal mezi mé rty.
Přikývla jsem a přejížděla ústy nahoru po jeho údu a kroužila kolem jeho
žaludu, až jsem ho zase pojala celého. Alexander reagoval tím, že začal zuřivě
pumpovat boky. Když šukal má ústa, nedržel se zpátky. Bolest ve mně vzrostla
v nesnesitelný pulz a on se mi vystříkal do hrdla. Celý se odevzdával rozkoši,
nepouštěla jsem ho. Vychutnávala jsem si, že mám nad ním takovou moc,
těšila se vědomím, že ho mohu vyvést z míry a on se nekontroluje, i kdyby to
bylo jen na chvilku.
Alexander se uklidnil a konečně uvolnil mé vlasy ze sevření. Sklonil se
a pomohl mi na nohy, a než si zastrčil ptáka opět do kalhot, oprášil mi
punčochy. Letmo jsem zkontrolovala svůj zevnějšek a on mi nabídl rámě. „Až
po tobě.“
„Ty jsi ale gentleman,“ poznamenala jsem suše.
„Umím jím být, zlatíčko,“ řekl potichu. Hlasem, který mě rozechvíval.
„Později ti ještě ukážu, jakým gentlemanem umím být.“
„Další rychlovka v zahradě?“ zeptala jsem se s nadějí.
„Ne, pro své plány potřebuju mnohem větší prostory. Postel. Podlahu.“
„Je tady tráva,“ poznamenala jsem.
„Aby sis zničila šaty?“ Vzal za kliku u dveří. „Neodvedl jsem tě sem ven,
abych tě sváděl.“
 „Nemůžeš si pomoct, X,“ škádlila jsem ho, když jsme opět vešli do domu.
Všimla jsem si Davida, jak stojí u polic s knihami a listuje nějakou knihou,
a políbila jsem Alexandera na tvář. „Za minutku budu zpátky.“
Opatrně jsem se k Davidovi přiblížila, nechtěla jsem ho vyděsit. Měla jsem
s ním hodně společného, ale skoro jsme se neznali. Neměla jsem mu za zlé, že
je plachý. Chápala jsem, že se musí přetvařovat a působit, jako by byl jen
Edwardův blízký kamarád, nic víc.
„Četl jsi to?“ zeptala jsem se.
Obrátil knihu obálkou k sobě a zavrtěl hlavou. „Musím zahanbeně přiznat,
že od promoce jsem toho moc nepřečetl.“
„Jsem na tom stejně,“ přiznala jsem.
„Neviděla jsi Edwarda?“ David se zeptal potichu, aby tu otázku nezaslechl
nikdo jiný.
Nazahlédla jsem ho od té chvíle, kdy jsem se vytratila ven s Alexanderem, ale
cítila jsem tu úzkost, která z Davida čišela. Jaké to je, cítit se na společenské
akci odstrčená, jsem věděla moc dobře. Edward Davida požádal, aby přišel.
Možná ho dokonce prosil, a teď nebyl nikde k nalezení. „Možná je nahoře.“
Snažila jsem se, aby to znělo nenuceně, s vědomím, že ho musím rozptýlit. „Už
jsi viděl knihovnu?“
„Ne, ale rád bych.“ Zdálo se, že pochopil, že je to šance, jak uniknout
z davu. Také to mohla být příležitost pro nás dva, abychom si promluvili
v soukromí.
Vedla jsem ho nahoru, ukazovala mu různé pokoje a dělala vše pro to, abych
byla co nejvlídnější hostitelkou. Jak jsme postupovali dál chodbou, David se
znatelně uvolnil.
„Měl jsem očekávat, že se bude chovat takhle,“ svěřil se mi David, když jsem
vzala za kliku u dveří do knihovny.
„Nebudu ho obhajovat.“ I když jsem chápala, proč Edward jedná tak, jak
jedná. „Chyběl jsi mu.“
„Dává to najevo zvláštním způsobem.“
„Ani Alexanderovi není laskavost příliš vlastní,“ ujistila jsem ho.
„Nedokáže od tebe držet ruce dál,“ poznamenal výstižně David.
Zčervenala jsem rozpaky, že si toho všiml. „Myslím, že to až přehání.“
„To je jistě milé.“
Zarazila jsem se a držela dveře pootevřené. „Řekla jsem, že ho nebudu
obhajovat, takže tohle možná bude znít jako pravý opak. Ale Edward tě chrání.
Alexander se snaží o totéž. Kdyby jen dokázali pochopit, že nás to dohání
k šílenství, možná by přestali.“
David mě obdařil upřímným úsměvem a zaleskly se jeho bílé zuby. Pak
zavrtěl hlavou. „Máš pravdu. Samozřejmě. Ale ani tak to není o nic lehčí.“
„Ne, to není,“ souhlasila jsem. Zatlačila jsem do dveří a rozsvítila. „Knihovna
je zatím ve stadiu vzniku, tak prosím omluv…“
Slova mi zmrzla na rtech. Narazili jsme tam totiž na Edwarda.
A Lolu.
A ti dva se líbali.
16 |
Edward měl ruce zvednuté, jako by se jí snažil nedotýkat, ale jejich ústa byla
nade vší pochybnost spojena. Přeskočila jsem pohledem od těch dvou na
Davida a zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Pevně svíral čelisti, mhouřil své
tmavé oči, ale neřekl nic ani ve chvíli, kdy se od sebe ti dva s leknutím odtrhli.
Edwardovi zabralo podstatně méně času, než vstřebal, co se stalo, a okamžitě
Lolu odstrčil.
„Davide…“ začal, ale jeho milenec už byl na odchodu.
„Co se to sakra děje?“ zahřímala jsem.
Edward chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a vyrazil ze dveří za Davidem.
„Co to sakra děláš, Lolo?“ Rozhodila jsem rukama. David možná nezahlédl,
co se tu doopravdy dělo, ale já o tom nepochybovala.
Lola si upravila šaty a povýšeně se na mě usmála. „Edward mi ukazoval
knihovnu.“
„Nevybavuju si, že by tvoje mandle byly součástí oficiální prohlídky domu.“
Roztřásla jsem se vzteky. Tohle byla ta poslední věc, kterou David potřeboval
vidět. Zrovna teď, když se ho Edward pokoušel získat zpět. „Na co jste mysleli?
Přemýšlíš vůbec?“
„Tohle na mě nezkoušej,“ zasyčela. „Už nejsem dítě, a pokud chci líbat ‒“
„Napadlo tě vůbec, že on tě líbat nechce?“ zeptala jsem se jí.
Lola vypadala, jako bych jí vrazila facku, a jejími elegantními rysy probleskl
bolestný pohled. „Je tak těžké si představit, že bych mohla přitahovat někoho,
jako je on? Jsi natolik omámená Alexanderem, že nedokážeš vidět jasně.“
„Nemyslíš, že je trošku zvláštní, že vyběhl za Davidem?“ Můj hlas přešel do
konspirátorského šepotu. Vůbec to nebyla Lolina věc, ale šlo o mou sestru
a nelíbilo se mi, aby někdo zraňoval její city. Zároveň jsem věděla, že
Edwardovo tajemství by nevyzradila. Lola možná byla nerozvážná, ale ne krutá.
„Já…“ Odmlčela se, vytřeštila oči a zírala na mě. „Aha.“
„Jo. Aha.“ Povzdechla jsem. Ovinula jsem Lole paži kolem ramen a přitiskla
ji k sobě. „Už chápeš, proč mě to překvapilo?“
Přikývla.
„A chápeš, proč jsem se naštvala?“
Chtěla opět pokývnout, ale pak zavrtěla hlavou. „Vlastně ne.“
 „Vztah Edwarda s Davidem je komplikovaný. Ze zřejmých důvodů je to
tajemství. Poslední dobou to pro ně bylo těžké.“
„A já to teď pokazila ještě víc.“ Zatvářila se lítostivě. Pohlédla na mě
smutnýma očima. „Můžeš mi zazlívat, že jsem to zkusila? Je pohledný a jeho
pověst ‒“
„Ne, nezazlívám ti to,“ přerušila jsem ji. „Do příště by ses mohla trochu
pocvičit v obezřetnosti.“
„Říká moje sestra, která se se svým přítelem líbala, když ho poprvé uviděla,
a o pár měsíců později se k němu nastěhovala,“ podotkla. Zhluboka se
nadechla a zadívala se ke dveřím. „Asi bych měla jít a vysvětlit to.“
„Nech je, ať si to vyřeší,“ poradila jsem jí. „Ale prokaž mi laskavost a další
hosty do temných zákoutí už nezatahuj.“
Když jsme sešly dolů, zjistily jsme, že dav se přesunul ke vstupním dveřím
a bezostyšně pozoroval boj odehrávající se v naší vstupní hale.
Nad šepotem přítomných se nesl Davidův hlas. „Co si o tom mám myslet?
Žádal jsi mě, abych sem přišel, a pak tě najdu, jak líbáš nějakou holku.“
Lola vedle mě strnula. Nikdo nevěděl, o kom David mluví, ale i tak se cítila
provinile.
„Já ji nelíbal. To ona líbala mě,“ prosil naléhavě Edward a o krok se k němu
přiblížil. Pokud si uvědomovali, že jsou v centru pozornosti, bylo jim to jedno.
Klestila jsem si cestu davem, ale Alexander mě ve dveřích zastavil. „Nech je.“
„Ne, neměli by ‒“
Zarazil mě přísným pohledem. On si možná nedělal starosti, ale to moje
obavy nijak nerozptýlilo.
„Proč jsem tady, Edwarde?“ dožadoval se David odpovědi. „Aby ses cítil líp?
Protože máš pocit, že vůči mně musíš uplatňovat nějaké nároky? Není totiž
správné, že tu jsem.“
Šepot za mnou sílil, lidem v davu došla podstata věci. Měla bych být ráda, že
v téhle hanebné rodině je o tajemství méně, ale vnímala jsem pouze to, jak se
mi úzkostí stáhl žaludek.
„Protože tě miluju,“ zahřímal Edward. „Protože chci být pořád s tebou.“
„Máš zvláštní způsob, jak ‒“ David už to nemohl dopovědět. Edward si ho
přitáhl v drsném polibku. Nebyl to žádný váhavý projev náklonnosti. Bylo to
odhalení – pro ty dva, stejně jako pro všechny ostatní, kteří přihlíželi.
A pak k mému překvapení začal někdo tleskat. Další ho následovali. Když se
ti dva opět odtáhli, s úlekem zírali, jak je celý dům povzbuzuje. Než dopřál
publiku přídavek, uklonil se vždy duchapřítomný Edward na znamení uznání.
Když se ruku v ruce vrátili, přistoupil k nim ve dveřích Alexander a oba je
sevřel v objetí.
„Bylo načase,“ vykřikl a s gestem staršího bratra pocuchal Edwardovi vlasy.
David se zdál příliš šokovaný na to, aby promluvil. Netušila jsem, zda to
způsobila neobvykle vřelá Alexanderova reakce, nebo samotné zveřejnění jejich
vztahu. Když jsem dostala příležitost zašeptat jim blahopřání, srdce se mi
tetelilo.
„Mám skvělý vzor,“ řekl významně Edward. Poplácal svého staršího bratra po
rameni a dlouze se na sebe zadívali. Všude kolem nás se shromáždili lidé,
vyjadřovali svou podporu a gratulovali. Jedinou osobou, která se držela
v pozadí, byla Pepper, která nemohla potlačit svůj zděšený výraz. Proč jsem si
jen dnes večer nenachystala foťák?
Zaplašila jsem ten zlomyslný nápad a vzápětí jsem v davu zahlédla své rodiče.
Pro Edwarda s Alexanderem je to o tajemství míň z těch všech, která musejí
nést, jenže já mám jedno vlastní. Propalovalo se mou myslí. Bála jsem se potkat
dnes večer svého otce, když jsem si uvědomovala, že se dál nedokážu vyhýbat
tomu, co jsem se dozvěděla. Manévrovala jsem davem u vstupu, až jsem došla
k tátovi.
„Můžu si s tebou promluvit?“ zavolala jsem, abych přehlušila okolní hluk.
„O samotě?“
Zvedl obočí, ale já se nenamáhala mu cokoli vysvětlovat. Jak jsem ho vedla
do kuchyně, v duchu jsem se připravovala na naši konfrontaci. Udeřila jsem na
něj, ale snažila jsem se zůstat klidná.
„Viděla jsem vás,“ řekla jsem potichu.
Můj otec vypadal opravdu zmateně. „Kde?“
„Na ulici, jak jste nastupovali do taxíku.“ Dělala jsem, co jsem mohla, aby
emoce nepřevážily nad smyslem mých slov, ale i přesto se do tónu mého hlasu
vetřely. „Viděla jsem ji.“
„Claro, nejsem si jistý, z čeho mě obviňuješ,“ řekl, ale z jeho pohledu jsem
vyčetla, že pravdu zná.
Zavrtěla jsem hlavou, neschopná zadržet slzy. „Máma to ví?“
„Trávím čas se svými kolegy, někteří z nich jsou ženy.“ Jeho tón se změnil
v nezvykle blahosklonný. Takhle se mnou nemluvil, ani když jsem byla malá.
„A se všemi se líbáš?“
 „Dost,“ přerušila nás matka. Vkročila do místnosti a vzala mého otce za
ruku. „To vůbec není tvoje věc, Claro.“
„Ale tvoje ano.“ Nedokázala jsem skrýt své rozčarování. Věděla to, ale jak
s tím může žít? Jak dlouho žije moje křehká matka, kolem jejíchž pocitů jsme
museli chodit jako po špičkách, s vědomím takové zrady?
„Nemám zapotřebí, aby se mnou moje dcera jednala jako s dítětem,“
odsekla.
„To je právě ono, mami. Jednám s tebou jako s dospělou,“ opáčila jsem.
„Něco, co nikdo z nás neudělal už hodně dlouho.“
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“
„Claro,“ vložil se do toho můj otec, „to je nedorozumění.“
Ale bez ohledu na to, jak vnímala můj zásah do těch věcí, nenechala matka
jeho komentář projít jen tak. „Možná to není její věc, Harolde, ale taky tě
nenechám, abys jí lhal. Vím celé měsíce o tom, co děláš. Měl bys svou rodinu
respektovat natolik, že jí nebudeš lhát.“
„Já… já…“ zakoktal se. Nebyl schopný přijít s nějakou vhodnou odpovědí.
„Tohle je večírek,“ zasyčela matka a obrátila svůj útok opět vůči mně. „Jak sis
mohla myslet, že tohle bude vhodná příležitost na diskuzi o soukromých
záležitostech? Měsíce se nám vyhýbáš a potom zaútočíš ‒“
„Jsem na tvé straně,“ přerušila jsem ji.
„Vážně?“ zeptala se.
Zarazila jsem se, zraněná a přemožená frustrací. Jak to mohla zpochybnit?
A jak mohla připustit, že bude žít v něčem takovém?
„Neočekávám, že pochopíš komplikovanost manželství, zvlášť když se
k tomu tématu stavíš tak lehkomyslně.“ Její tvrdý postoj mě rozdíral.
Ze stínu vystoupila Lola a položila matce ruku na paži. „Měli bychom jít.“
„Ano, to vypadá jako skvělý nápad.“ Zkřížila jsem si ruce na hrudi, jako by
mě to snad mohlo ochránit před bolestí.
Lola dovedla matku ke dveřím.
Pak se na mě obrátila. „Zavolám ti,“ slíbila.
Pokývla jsem. Bylo mi jedno, jestli to udělá, nebo ne. Po tomhle večeru se
zavrtám doma a budu se všem vyhýbat. Všechno to bylo příliš chaotické. Můj
otec nejistě přešlápl.
„Claro ‒“
Zvedla jsem ruku, abych ho zarazila. Právě teď mi nezáleželo na tom, co chce
říct. Po celý život jsem ke svému otci vzhlížela, ale tohle nešlo jen tak zahladit.
A někdo mu to musí dokázat. Odcházel a rezignovaně svěsil ramena. Dívala
jsem se, jak odcházejí, a přemýšlela nad tím, proč je vždycky snazší lpět na lži
než čelit pravdě.
Lži se vždycky říkají z nutnosti. Z nutnosti ochránit druhého. Uklidnit ho.
Lhát je vždycky jednodušší.
17 |
Večírek se chýlil ke konci, ale já už jsem ani o vteřinu déle nedokázala
předstírat, že je všechno v pořádku. Mezí tím, jak mi vyhrožovala Pepper,
a hrozícím výbuchem mé nukleární rodiny jsem potřebovala chviličku, abych
se dala dohromady. Ve druhém patře byl klid a nabízela se mi možnost
oddechnout si od toho davu dole. Po takové chvíli jsem zoufale toužila.
Vklouzla jsem do své ložnice, skopla boty z nohou a opřela se o zeď. V pokoji
byla tma a ticho. Dvě věci, které jsem po chaosu dnešního večera opravdu
vítala. Brzy všichni odejdou a já budu mít Alexandera pro sebe. Moje tělo
prahlo po jeho uklidňujícím doteku. Bez ohledu na to, jak to bylo mezi námi
poslední dobou komplikované, v jeho objetí byla útěcha. Vždycky tam bude.
Dveře do koupleny zaskřípaly a já se vyděsila. Možná vůbec nejsem sama.
„Je tam někdo?“ zavolala jsem. Nikdo se neozval. Připadala jsem si hloupě.
Klesla jsem na postel, uvolnila si účes a nechala vlasy volně spadnout na
ramena. Měla bych se vrátit na party, ale už jsem dál nepotřebovala vypadat
dokonale reprezentativně. Těch pár zbývajících hostů si toho ani nevšimne. Po
rameni mi přejela ruka. V zádech mě zamrazilo a zůstala jsem jako přikovaná.
Byla jsem ve svém vlastním domě, s desítkami lidí, které jsem znala a věřila
jim – a s několika, které jsem sice znala, ale důvěru k nim neměla – ale ten
dotek jsem okamžitě rozpoznala. Byl stejně nevítaný jako ten strach, který mě
teď paralyzoval.
„Ahoj Claro. Pěkný večírek.“ Danielův tichý hlas dobře seděl ke tmě
v pokoji.
Rozhodla jsem se dřív, než jsem si to mohla řádně promyslet. Vyskočila jsem
z postele a rozběhla se ke dveřím a k bezpečí davu. Daniel mě předstihl,
zabouchl dveře a zamkl. Otočil se, zatarasil východ a já s uklouznutím zastavila.
Srdce mi splašeně bušilo, ale přiměla jsem se zůstat klidná.
„Tebe nikdo nezval,“ řekla jsem chladně. Neodvážila jsem se přistoupit
k němu blíž. Daniel nikdy neuplatňoval fyzické násilí, ale taky se mi ještě
nikdy nevloupal do domu.
„Bohužel máš pravdu.“ Plížil se ke mně a donutil mě k ústupu. „Jsem si jistý,
že to bylo jen nedopatření.“
 Narovnala jsem se v ramenou a opět našla dost sil, abych promluvila. „To
tedy nebylo.“
„To není moc lichotivé. Byli jsme si velmi blízcí, nebo už jsi zapomněla?“
S hrůzou jsem zjistila, že mě zatlačil přímo k protější zdi.
„Měl bys jít, než se stane nějaké neštěstí.“ Ale věděla jsem, že to varování
nepadlo na úrodnou půdu. To potvrdil Danielův smích. „Co tady děláš?“
„Možná jsem přišel poblahopřát.“ Natáhl se a přejel mi prstem po hrdle.
Podryl tak předstíranou upřímnost toho, co právě řekl.
Napjaly se mi svaly a zaplavil mě odpor. Takhle důvěrně se mě už rok
nedotýkal nikdo jiný kromě Alexandera a moje tělo se s nechutí vzbouřilo proti
tomu, co Daniel dělal. „Nedotýkej se mě!“
Daniel okamžitě zareagoval. Jeho ruka vystřelila k mému krku, popadl ho
a tiskl ve škrtícím sevření. „Tohle říkáš i jemu?“ zasyčel mi do tváře, až mě
poprskal.
Snažila jsem se vykroutit, ale jeho stisk zesílil, držel mě a připravil mě
o přívod vzduchu.
„To ne, že ne?“ pokračoval. „Viděl jsem zprávy, které ti psal. Musím přiznat,
že jsem překvapený. Se mnou ses nikdy nechovala jako děvka, Claro. Už to ale
vím. Co jsi za kurvičku.“
Jaké zprávy? Pak mi to se vší děsivou zřejmostí došlo. Dopisy, které zmizely
z mého stolu. Cizinec, který volal Bennettovi a vyptával se na mě. To vše
souviselo s mužem, který mi teď rukama svíral hrdlo. Dusila jsem se, a jak mi
v hrudi narůstal vztek a strach, lapala jsem po dechu. Daniel přimhouřil oči
a svůj stisk uvolnil.
„Nech mě jít,“ zasípala jsem. Sápala jsem se po něm, abych do něj zaťala
nehty, ale on držel naše těla v dostatečném odstupu, takže jsem se ho mohla
sotva dotknout. Kopla jsem nohou v punčoše a zasáhla jeho stehno, ale nijak
mu to nevadilo. Do očí se mi draly slzy. Měla jsem si nechat boty. Měla jsem
poslechnout, když Alexander navrhoval, abychom zabezpečili každé podlaží
ochrankou.
„Nedělej ze sebe blázna. Nechám tě jít, až se mi zlíbí,“ zavrčel a jeho ruka
drtila mé hrdlo ještě silněji. „Ještě pár vteřin a všechno to přestane, Claro.
Nejsem tu proto, abych tě zranil. Chci se tě jen zeptat na několik věcí. Zjistit,
jestli jsi v pořádku.“
Ochabla jsem a vložila přehnanou důvěru v jeho sliby.
 „Hodná holka.“ Znovu uvolnil své sevření, ale nepustil mě. „Myslel jsem si,
že na tebe v Londýně narazím dřív. Očekával jsem, že přijdeš k rozumu, ale zdá
se, že místo toho jsi přišla k úplně jiným věcem.“
Jak dlouho bude ještě trvat, než si někdo uvědomí, že už jsem pryč příliš
dlouho? Lidé budou brzy odcházet. Není možné, aby Belle odešla domů bez
rozloučení. Kde je? Kde je Alexander? Neodvážila jsem se zariskovat
a vykřiknout. Ne když Daniel už ukázal, kam až je ochotný zajít.
„Šukáš ho?“ zeptal se a z jeho hlasu čišel chlad. V měsíčním světle byly jeho
oči černou prázdnotou, v níž jako by se odrážela všechna jeho nenávist.
Nepřicházelo v úvahu, abych na to odpovídala. V Oxfordu mě jednou
obvinil z toho, že ho podvádím, a nepochybovala jsem, že si pořád myslí, že má
na mě nějaký nárok.
„Šukáš ho?“ zakřičel.
Zavrtěla jsem hlavou s vědomím, že pravda mě dnes večer bohužel
neosvobodí.
„Ty prolhaná děvko.“ Druhou rukou mě udeřil do tváře. Udělaly se mi
mžitky před očima a vykřikla jsem, ale on mi stiskl krk a můj výkřik zadusil.
Na chodbě za dveřmi se ozvaly kroky a já vykřikla znovu, přešťastná, když
zrychlily. Klika u dveří do ložnice se zahýbala a pak na ně začal někdo bušit.
„Claro?“ Přes zamčené dveře zavřískl Bellin hlas.
Využila jsem té nejvhodnější příležitosti a vytrhla se mu, a než se do mě
Daniel znovu pustil, podařilo se mi ještě jednou hlasitě vykřiknout.
„Claro!“ Ten křik museli zaslechnout všichni v domě. Ale když mě Daniel
převalil na záda a přitiskl své tělo k mému, věděla jsem, že už je příliš pozdě.
Zaklekl mě a rukama mi znovu sevřel hrdlo. Bila jsem ho pěstmi do boků,
mířila jsem na ledviny, jak jsem se naučila v kurzu sebeobrany, ale byl příliš
silný. Silnější, než býval tehdy, když jsme spolu chodili, a já si s pocitem tonutí
uvědomila, že cvičil – připravoval se na tohle.
„Řeklas mu to?“ ptal se a přitom mě dusil. „O nás? O dítěti?“
Zavrtěla jsem hlavou. Jak jsem lapala po dechu, přemáhal mě zmatek. Žádné
dítě nebylo. Daniel to věděl. Musel mi dát šanci – šanci vysvětlit to. Ale
myšlenky se mi popletly a propadávaly kamsi pryč jako písek sítem.
Co jsem mu měla říct?
Proč ležím na zádech?
Do koutků očí se mi vplížila temnota a pomalu zaplavovala můj zrak.
Neosvětlená místnost temněla. Někde v dálce bubnoval buben. Ne, bylo to
příliš nepravidelné na to, aby to byl zvuk hudebního nástroje. Znělo to jako
bouře – kakofonie křiku a úderů.
Něco narazilo do Daniela a smetlo ho ze mě. Do plic mi znovu vnikl vzduch
a já se zalykala kyslíkem, kašlala jsem a vztáhla ruce k uvolněnému hrdlu.
Jemné ruce mi pomohly posadit se. Spatřila jsem Bellinu znepokojenou tvář.
Přitiskla jsem se k ní a objímala ji se zvláštní směsí strachu a úlevy, slzy mi
stékaly po tvářích.
„Ššš,“ konejšila mě, ale její snaha o to, aby mě uklidnila, přišla vniveč, když
Alexander s Danielem vrazili do skříně.
S každým nadechnutím jsem víc a víc začala vnímat místnost kolem sebe, až
jsem se dokázala soustředit na rvačku odehrávající se jen kousek ode mě.
Alexander praštil Daniela pěstí do nosu. Vytryskla mu krev, ale Alexander
nepřestal a tvrdě ho udeřil do čelisti.
„Zastav ho,“ prosila jsem Belle. „Alexander ho zabije. Norris. Potřebujeme
Norrise.“
„Philip se po něm podívá. Vezl tvé rodiče domů.“ Když mluvila, z jejího
hlasu zaznívala hysterie a já si uvědomila, že tahle noční můra ještě zdaleka
neskončila.
Vytrhla jsem se jí a přinutila se postavit se na nohy. Klopýtala jsem kupředu
a snažila se vtěsnat mezi ty dva muže, ale Alexander mě odstrčil. Chvilkové
rozptýlení poskytlo Danielovi tu obrovskou příležitost, kterou potřeboval,
a udeřil Alexandera pěstí do levé ledviny.
„Přestaňte!“ zaječela jsem, když oba spadli na podlahu a riskantně zápasili jen
kousek od okna. Při tom výkřiku mě zabolelo v krku, ale na ty dva můj křik
žádný účinek neměl.
Jako na zavolanou vběhl do místnosti Norris, chytil Daniela za paži a prudce
mu ji zkroutil, až se ozvalo odporné zapraskání. Daniel zakolísal a Norris využil
příležitosti. V řádu několika vteřin byl muž, který mě napadl, doslova
přišpendlen k podlaze. Alexander přecházel poblíž a zuřivost z něj vyzařovala
jako horko z pekla. Daniel byl možná oslabený, ale pořád byl nebezpečný.
Vykročila jsem k Alexanderovi a přitom jsem bojovala s náhlým návalem
nevolnosti. Ovinula jsem kolem něj paže a přitiskla se k jeho zádům. Musela
jsem ho uklidnit. V mém objetí se Alexander utišil, ale svaly měl stále napjaté.
Byl ve střehu a čekal na sebemenší pohyb.
„Policie je na cestě,“ oznámil Philip ze dveří. Rozhlédl se po pokoji a rozhodl
se nevejít.
 „Jak se sakra jmenuješ?“ vyptával se Alexander.
V Danielovi zabublal smích, ale hned se změnil v kašel, protože mu zaskočila
krev. Norris mu obrátil hlavu na stranu, aby se neudusil.
„To je Daniel,“ řekla potichu Belle.
Když to Alexanderovi došlo, cítila jsem, jak v mém objetí ztuhl. „Vešel jsi do
mého domu, což je pro mě víc než pádný důvod, abych tě zabil.“ Jak mluvil,
jeho hlas byl až děsivě chladný. „Ale to, že ses odvážil vztáhnout na ni ruku,
znamená, že už jsi mrtvý.“
„X!“ Sevřela jsem ho silněji. „Ne.“
Alexander se odtáhl. Jeho rozčilení bylo silnější než můj pokus uklidnit ho.
„Napadl tě. Znesvětil náš domov.“
„A zaplatí za to, protože podám trestní oznámení.“ Teď jsem mluvila
k Danielovi. Bylo načase, aby si uvědomil, že už nejsem ta dívka, kterou
ponižoval a které rozkazoval. Okolnosti se změnily. Já se změnila.
„Nezaslouží si, aby odsud odešel po svých,“ vřel Alexander vzteky.
Norris vzhlédl, podíval se na svého zaměstnavatele a pak zavrtěl hlavou.
„Mám to pod kontrolou. Alexandře, vezměte Claru někam do bezpečí.“
Zatahala jsem Alexandera za ruku. Tolik jsem ho toužila odvést pryč z té
situace, stejně jako jsem se z ní chtěla dostat sama. Ani se nepohnul.
Daniel těkal očima po místnosti jako lapené zvíře, až nakonec upřel pohled
na Alexandera.
„Řekla ti to?“ zasupěl. „Řekla ti, že nebyla žádná nevinná panna, když tě
potkala? Na to jsem dohlédl.“
„Drž hubu,“ nařídil mu Alexander. „Nezajímá mě vůbec nic, co řekneš.“
„Ale já mám pár zajímavostí, které bych ti chtěl říct,“ tlačil na něj Daniel.
„O věcech, které jsem jí dělal. O tom, jak o ně prosila. O našem dítěti.“
„Ksakru, odveďte ho odsud,“ rozkázal Alexander Norrisovi, který okamžitě
zareagoval a vytáhl Daniela vzhůru do stoje.
Ale Daniel ještě neskončil. „Řekni mu, jak jsi zavraždila naše dítě, Claro.
Nebyl jsem jí dost dobrý. Ani mi nedovolila, abych ji viděl poté, co to udělala.“
V místnosti se rozhostilo ticho a on pokračoval ve svém blábolení, které
působilo s každým dalším okamžikem šíleněji.
Norris ho postrčil ke dveřím, přinutil ho vyjít z pokoje a vykročit dolů po
schodech. Alexander je následoval a já se na něj vrhla. Zvedl ruku.
„Musím na to dohlédnout. Belle zůstane u tebe.“ Alexander mě pohladil
něžně prstem po tváři, čelisti měl pevně semknuté, jako když se na mě díval
poprvé.
Pak odešel.
„Běž s ním,“ prosila jsem Philipa. „Ujisti se… ujisti se, že neprovede nic
unáhleného.“
Philip pokývl a zmizel na chodbě. Na základě toho, jak pasivně dřív reagoval,
jsem neměla přílišnou důvěru v jeho schopnost, nebo spíš ochotu zasáhnout.
Nemohla jsem si však být jistá, že Norrisova loajalita nakonec nezpůsobí, že
nechá Alexandera, aby dosáhl odplaty. Neměla jsem ponětí, čeho je Alexander
schopný, ale tušila jsem, že když vyhrožoval Danielovi zabitím, myslel to vážně.
Pohlédla jsem na Belle a zhroutila se na podlahu. Vmžiku byla u mě a vřele
mě objala. Už jsem neměla žádné slzy. Všechny jsem je vyplakala. Teď mě
přemáhala jen strnulost, tak jako toho dne na Portobello Road. Jak mi to
došlo, prudce jsem se nadechla. Toho dne jsem Daniela opravdu zahlédla.
„Claro, co je? Co se děje?“ Odtáhla se a pátrala v mé tváři po nějakém
náznaku toho, zda nejsem zraněná víc, než jsem dala najevo.
„On ví, kde bydlím.“ Mé myšlenky ze mě vylétly bez rozmyslu. Zněla jsem
hystericky. Pravděpodobně jsem hysterická i byla. Na tom nezáleželo. Prostě
jsem potřebovala, aby mě někdo vyslechl. „Sledoval mě. Je šílený.“
„Myslím, že se to potvrdilo.“ Belle se natáhla a dotkla se mého čela, jako by
čekala, že zjistí, že mám horečku.
„Viděla jsem ho,“ přiznala jsem potichu. „Ten první den, kdy jsem tu byla
s Alexanderem. Myslela jsem, že se mi to buď zdá, nebo že to je náhoda.“
„A Alexanderovi jsi to neřekla?“ zeptala se.
„Naštvalo mě to, ale pustila jsem to z hlavy. Mezi námi všechno skončilo.
Neměla jsem důvod myslet si, že by…“ Odmlčela jsem se, když jsem zahlédla
v Bellině výrazu náznak provinilosti.
„Já ho taky viděla. Před pár týdny, blízko našeho bytu. Mělo mi dojít, že se
něco přihodí.“
„Ne,“ zarazila jsem ji. „Daniel je prvotřídní hajzl, ale nebyl žádný důvod
předpokládat, že mu totálně hráblo.“
„Žádný?“ tlačila na mě.
Chtěla jsem zavrtět hlavou, ale pak jsem zaváhala. „Poté, co jsem to ukončila,
párkrát volal. Zavěsila jsem to.“
„Přišel do nemocnice,“ přiznala potichu. „Přinutila jsem ho, aby šel pryč.“
Přitiskla jsem si dlaň k ústům a na chvilku jsem zavřela oči, pak jsem se opět
uvolnila. Byla jsem hospitalizována kvůli podvýživě, ale v té době jsem se bála,
že jde o něco mnohem horšího. Danielovo obsesivní chování mě dohnalo
k tomu, že jsem nevědomě přestala jíst. Během té doby jsem naprosto zoufale
toužila mít v životě pod kontrolou alespoň něco. „Řekl, že přijde. Řekl to
Alexanderovi. Ach Bože…“ Z hrudi se mi vydral vzlyk. „Myslí si, že jsem byla
těhotná.“
„Nezáleží na tom, co si myslí,“ řekla Belle pevně. „Nebyla jsi těhotná
a Daniel je očividně paranoidní.“
„Já… já…“ Pohledem jsem zapřísahala Belle. Pochopila by to? Co by si
o mně myslela?
„Claro, ty jsi nebyla těhotná.“ Tentokrát dala velký důraz na slovo těhotná.
„Já nevím,“ přiznala jsem šeptem.
„Jak to že nevíš?“ Belle na mě zírala, jako bych se úplně zbláznila. Ne, bylo to
ještě horší. Dívala se na mě, jako by mě vůbec neznala.
„Provedli testy.“ Pravda vycházela na povrch. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem
ji v sobě držela. „Když přišel doktor, vysvětlil mi, že jsem na tom velmi špatně
a že zatímco budu na kapačkách, musejí mě sledovat. Zeptala jsem se ho…
zeptala jsem se ho, jestli provedli těhotenský test, a on… zaváhal.“
„To nic nedokazuje,“ řekla Belle, ale její pohled svědčil o něčem jiném.
„Takže jsem se zeptala, jestli čekám dítě, a on řekl ne. Na nic dalšího už jsem
se neptala. Nechtěla jsem být těhotná, tak jsem to nechala být. Chápeš to?
Možná Daniel něco zjistil. Něco, o čem jsem nevěděla ani já. A proto jednal
takhle.“
„Zblázníš se, když se budeš snažit pochopit, proč to Daniel udělal,“ vložila se
do toho Belle, „ale žádný racionální důvod neexistuje.“
„Ale co když přece?“ Nedokázala pochopit, že tímhle se všechno mění?
Kdyby Daniel zjistil něco, co jsem sama odmítala přijmout, Alexanderovi by
ani v takovém případě nic nezabránilo v tom, aby získal patřičné informace.
„Co když jsem byla těhotná? Co když na to Alexander přijde? Bude si myslet,
že jsem mu lhala.“
„Tak mu řekni pravdu.“ Belle zaváhala a pak mě sevřela v objetí, aby mě
uklidnila. „Claro, myslím, že to musíš zjistit. Neměla bys žít s tím, že o něčem
takovém budeš pořád přemýšlet.“
Měla pravdu. Musím to zjistit. Žaludek se mi zkroutil hrůzou při pomyšlení,
že se vracejí přízraky minulosti. Změnilo by to něco, pokud říkal Daniel
pravdu? Změnilo by se to, co ke mně Alexander cítí? Změnilo by to mě?
„Přízraky pronásledují jen ty, kteří se jim bojí čelit,“ řekla něžně Belle.
 Ozvalo se odkašlání a my jsme nadskočily. Pak jsme uviděly Philipa, jak tiše
čeká u dveří. „Clara by si měla odpočinout,“ podotkl.
„Nemůžu ji nechat samotnou.“
Bellino drsné pokárání mě zaskočilo. Je možné, že jsem si dřív toho napětí
mezi nimi nevšimla?
„Alexander už skončil. Daniela vsadili do vazby a pochybuju, že se odtud
Norris v noci hne.“ Mělo to být uklidňující, ale od Philipa to vyznělo
přezíravě.
Přiměla jsem se k úsměvu, nechtěla jsem přilévat olej do ohně. „Jsem
v pořádku.“
„Jsi si jistá?“ zeptala se Belle. Zdálo se, že mi na to neskočila.
„Bude,“ řekl Alexander a vkročil do pokoje. Nejdřív podal ruku Belle, aby se
vyškrábala na nohy, a potom pomohl i mně, abych se postavila. „Horká vana
a sklenice vína. Norris poslal pro něco, co ti pomůže usnout.“
„Nechci spát.“ Zněla jsem jako uražené dítě, ale teď jsem chápala, proč děti
s usínáním tak bojují. Vědí, že jakmile zavřou oči, vynoří se jejich noční můry.
„Jsi v bezpečí, zlatíčko,“ zašeptal a políbil mě láskyplně na čelo. Zdálo se, že
ten polibek ze mě dokáže smýt všechen strach.
Philip nervózně přešlapoval a natáhl paži k Belle.
Belle se ve dveřích zarazila. „Zítra mi zavolej.“
„Slibuju.“ Tentokrát bych ten slib dodržela. Mohla jsem si jen představit, jak
těžké by bylo odsud odejít, kdybych byla v její kůži. Nevěřila jsem, že se o ni
Philip postará. Věděla jsem to. A velmi silně jsem pochybovala, že ona důvěřuje
Alexanderovi. Vzhledem k tomu, čím vším jsme si prošli, jsem jí to neměla za
zlé.
Alexander s nimi nešel dolů. Místo toho mě vzal do náruče a šeptal mi
uklidňující slova. Ze vstupní haly se ozval Norrisův klidný baryton, když ty dva
vyprovázel.
„Norris zkontroloval dům,“ oznámil mi Alexander. „Nic nenasvědčuje tomu,
jak se Daniel dostal dovnitř.“
„Což znamená, že přišel přímo hlavním vchodem.“ Zase se mi udělalo
špatně. „Proto nesnáším večírky.“
Ale ani jeden z nás se tomu mému chabému pokusu o žert nezasmál. Naše
soukromí už předtím narušili hackeři a paparazzi, ale tohle bylo jiné. Otřáslo to
mnou od povrchu až na dřeň a otrávilo to celé mé bytí. Sama sobě jsem řekla,
že nevím, kam až by Daniel zašel. V tuhle chvíli pro mě bylo snazší spolknout
svou vlastní lež než čelit pravdě.
Alexander mě odnesl do koupelny, kde mě postavil na nohy a čekal, aby se
ujistil, že vydržím stát. Za pár minut byla vana do poloviny plná vody a pěny
a on mě obešel. Shrnul mi vlasy přes rameno a našel můj zip. Pomalu ho
rozepínal, a když mi stáhl ramínka šatů, líbal mě zezadu na šíji. Šaty ze mě
sklouzly a vytvořily hromádku u mých nohou. Rozepnul mi podprsenku,
a když mi ji sundával, přejel mi rukama po ňadrech. Pak odepnul můj
podvazkový pás a stáhl mi punčochy, až jsem před ním stála nahá.
Přemohla mě zranitelnost, zhroutila jsem se na něj a šátrala po jeho
knoflících. Nechtěla jsem být sama. Ani na chvilku. Když jsem ho svlékala,
nesetkala jsem se s žádným odporem. Stáli jsme proti sobě, odhalení a otevření.
Alexander zvedl mou ruku ke rtům, políbil mě na každý prst a pak mi
pokynul, abych vstoupila do vany.
Ponořila jsem se do vody a on mě následoval. Uvelebili jsme se naproti sobě
a já se v jeho přítomnosti uvolnila. Zavřela jsem oči a on mi mydlil paže a záda
a smýval ze mě všechno kromě té vzpomínky na to, co se dnes večer stalo.
Dlouho jsme nepromluvili, nacházeli jsme útěchu v tichu vzájemné blízkosti.
„Claro.“ Mé jméno zaznělo z jeho úst jako prosba. „Omlouvám se.“
Stáhlo se mi hrdlo a polkla jsem, abych potlačila rodící se slzy. „Neudělal jsi
nic špatného.“
„Neochránil jsem tě,“ řekl přiškrceným hlasem.
„Ochránil jsi mě, X, vždyť jsem tady.“
„Když jsem vešel a našel tě, jak…“ Zastřenost jeho hlasu řekla, co on sám
nemohl vyslovit.
Sama jsem to skoro nedokázala vstřebat. Jaké to asi muselo být pro něj?
„To, co řekl,“ pokračoval Alexander, „to o dítěti… předpokládal, že jsi mi to
neřekla. Proč?“
Kdesi hluboko v sobě jsem našla poslední zbytky sil, které mi ještě zůstaly.
„Řekla jsem ti o nemocnici, ale nebyla jsem k tobě zcela upřímná. Nebo sama
k sobě.“
Očekávala jsem, že se odtáhne nebo se nervózně napne. Namísto toho si mě
přitáhl blíž a dodal mi tak poslední kapku sil, kterou jsem potřebovala.
„Nevím, jestli jsem byla těhotná,“ přiznala jsem. Tentokrát se to přiznání
dralo na povrch pomalu, jak jsem se snažila prodírat tím zmatkem vyvolaných
emocí. „Doktor řekl, že žádné dítě není.“
Ú
 „Pak jsi těhotná nebyla.“ Úleva v jeho hlase zraňovala.
„Já nevím.“ Belle měla pravdu. V tomhle k němu musím být upřímná.
A musím tomu čelit sama. „Ptala jsem se, jestli čekám dítě, a doktor řekl ne,
ale neodpověděl, když jsem se ho ptala, jestli jsem byla těhotná, a já na něj dál
netlačila. Příliš jsem se bála zjistit pravdu.“
„Změnilo by to pro tebe něco, kdybys těhotná byla?“ zeptal se.
Byla to tak jednoduchá otázka, ale velmi významná „Změnilo by to něco pro
tebe?“
Neodpověděl. Srdce mi usedalo.
„Teď žádné dítě není.“ Byla to ta nejlepší – a jediná – odpověď, jakou jsem
měla. Co kdyby mě to všechno tehdy přivedlo k šílenství? Nebyla jsem ochotná
vydat se tou cestou znovu. „Minulost je minulost.“
„Nechceš to vědět?“
„Ne,“ řekla jsem s jistotou, „a nechci, abys po tom pátral. Chci, aby všechno,
co se týká Daniela, zůstalo uzavřené v minulosti.“
„Budu to respektovat.“
Vážně bude? Opravdu to udělá? „Kdybych byla tehdy těhotná, jak by ses
cítil?“
„Jsem ten poslední, kdo by tě mohl soudit,“ připomněl mi jemně.
„To není otázka souzení. Jak by ses cítil?“ Nebyla jsem si jistá, proč je to pro
mě tak důležité. Snad to byla potřeba něčeho konkrétního poté, co jsem byla
lapena do neviditelné sítě.
„Trápilo by mě to, ale ne z toho důvodu, z jakého si myslíš,“ dodal rychle.
„Z jakého důvodu?“
„Kdybys přišla o dítě, obával bych se, že bys toho mohla jednou litovat. Že
jsi někdy mohla mít dítě, což je něco, co ti nemůžu dát.“
„Ach.“ To pro mě byla novinka. Nikdy jsem doopravdy neuvažovala o tom,
že bych měla dítě. Zatím ne. Ale teď jsem zjitila, že je pro mě obtížné tuhle
informaci strávit. „Nevěděla jsem, že nemůžeš ‒“
„Můžu, Claro, ale nechci.“
Při tom odhalení mě rozechvěly emoce. Na to, abych přemýšlela o dítěti,
jsem byla příliš mladá. Bylo to vždycky něco jako sen, něco příliš vzdáleného,
abych na to dosáhla. Diskutovat o téhle možnosti mělo zvláštní dopad.
Přiblížilo ji to natolik, že bylo možné ji téměř uchopit.
„Měl jsem ti to říct už dřív,“ ozval se, když jsem nic neříkala.
 „To je v pořádku. Chápu to,“ odpověděla jsem rozhodně. Když jsem teď
pomyslela na budoucnost, najednou jsem se cítila jako bez života.
„Ne, nechápeš. Moje děti by se narodily do života plného povinností. Ve
svém životě by neměly na vybranou. Narodily by se v kleci.“
„X.“ Propletla jsem prsty s jeho a zaplavila mě vlna zármutku. Tak takové to
pro něj bylo? Neustále truchlit nad životem, který nikdy nemohl žít? Bylo by
to jiné, kdyby byl prostě jen obyčejný člověk?
„Nemusíš mě litovat. Jen to znamená, že to s tebou nikdy nebudu sdílet.“
Sevřelo se mi hrdlo jako pokaždé, když mluvil o budoucnosti, o které jsem
doufala, že ji s ním budu moci prožívat. Jak mohl říkat, že mě nemiluje,
a přitom pořád mluvit o společné cestě vpřed? Protiklady mi dodávaly sílu,
i když by mě měly vyděsit. Dokonce i teď, když jsme se bavili o hypotetické
rodině, kterou bychom nikdy neměli, bylo to téma mnohem reálnější než
budoucnost bez něj. Nedávalo to žádný smysl, ale dává láska vůbec smysl?
Alexander obkreslil prstem křivku mého krku, dopřával mi klid, abych
zpracovala své myšlenky, a kroužil kolem něj odzadu na druhou stranu. Když
tam dospěl, napjalo se jeho tělo jako drát. Ten závažný posun, který jsem
z jeho těla vnímala, mě přivedl zpátky do aktuální přítomnosti – zpátky
k tomu, co se stalo dnes večer. Přejela jsem si prsty po kůži na krku a bojovala
s náhlým návalem strachu. I když jsem si na krk neviděla, na základě jeho
citlivosti jsem si dokázala představit, jak vypadá.
„To nic není,“ řekla jsem a doufala, že to bude znít uklidňujícím způsobem.
Jenže Alexander rozsah poranění viděl, a proto nebylo možné, aby ho
ignoroval. „Zanechal na tobě stopy. Ne že to nic není. Musíš zajít k doktorovi.“
„Jsem v pořádku.“ Možná měl pravdu, ale nepřicházelo v úvahu, že budu
riskovat, aby tohle uniklo a dozvěděl se o tom bulvár. To bylo to poslední, co
bychom potřebovali. Ve chvíli, kdy by se nějaký ambiciózní paparazzi dozvěděl
o Danielovi, poskytl by mu prostor pro jeho fantazmagorie. Alexander už
nesmí trpět žádným dalším skandálem.
„Nechovej se jako mučednice,“ nařídil mi. „Tohle tělo je moje. Nebo už jsi
na to zapomněla? Zítra půjdeš na prohlídku. Náš rodinný doktor je diskrétní,
pokud ti tohle dělá starosti.“
To bylo to první, co mě znepokojovalo. Ale pak tady bylo ještě něco. Chtěla
jsem – potřebovala – nechat tohle za sebou tak rychle, jak to jen bude možné.
Přesto, po tom všem, čím si Alexander v uplynulém týdnu prošel, bych
souhlasila se vším, co by ho uklidnilo. „Jistě.“
 „Skoro jsem doufal, že se kvůli tomu se mnou pohádáš, zlatíčko,“ zašeptal mi
do ucha, „abych ti mohl připomenout, komu tvé tělo patří.“
„V tom případě mi to připomeň.“ Když se rukama přesunul k mým ňadrům,
zatajil se mi dech. Škádlivě je laskal, palci kroužil po bradavkách, až ztuhly
a naběhly vzrušením.
„Slíbil jsem, že tě dnes v noci budu šukat.“ Jak promluvil, cítila jsem na krku
jeho horký dech a jedna jeho ruka sjela níž. „Ale naše plány se změnily.“
Ponořila jsem se níž k němu a úplně se ztratila v tom, jak záměrně přejížděl
prstem po mém toužícím pohlaví. Bylo mi jedno, jaké jsou naše plány, dokud
budou zahrnovat tohle. „Hmm.“
„Místo toho tě vezmu do postele a budu se s tebou milovat, dokud
nezapomeneme na tu noční můru, ale nejdřív tě musím uctívat.“ Jeho ruka
opustila má prsa, přejela mi vzhůru po hrdle a zachytila mou čelist. Naklonil
mou hlavu, až se naše ústa setkala. Ten polibek pomalu vzněcoval, sálal
příslibem, když se naše rty pomalu pohybovaly. Znovuobjevovali jsme jeden
druhého a já věděla, že na to, co se stalo, zapomenout nemůžeme. Mohli jsme
to jen společně překonat. Tohle byl první krok.
Instinktivně jsem se k němu obrátila, nestarala jsem se dál o tu ruku mezi
nohama. Potřebovala jsem ho – potřebovala jsem, aby se jeho tělo tisklo
k mému. Když se moje pokožka dotkla té jeho, jako by se rozezpívala
a připomněla mi tak, že jsem naživu. V jeho objetí nebylo nebezpečí. Žádný
strach. Když se mě dotýkal, cítila jsem, že někam patřím. Že někomu náležím.
Že jsem opět doma.
Zvedl mě za zadek a posadil mě na okraj vany. Usadila jsem se tam
a okamžitě jsem začala postrádat ten uklidňující kontakt. Klekl si na kolena.
Teplá voda se mi převalila přes nohy a stékala mi po kůži.
„Je ti zima?“ zeptal se a políbil mě na koleno.
Zavrtěla jsem hlavou. Jak by mi mohla být zima, když mi byl tak blízko?
Úplně jsem z něho hořela, vnímala jsem jen toho úžasného muže mezi svýma
nohama.
„Postarám se o to, aby ses cítila líp,“ slíbil, přejel mi rukama po stehnech
a roztáhl je od sebe. „Vezmu tě tam, kde je jen tohle a my dva.“ Sklonil hlavu,
začal mě líbat na pupík a pak na břicho a zastavil se, když dosáhl vrcholného
bodu. Přejel prstem po mém pohlaví a já souhlasně vydechla, když rozevřel
jeho hebké tkáně. Klesl níž a jazykem žhavě laskal mou vagínu, nejdřív
pomalu, ale s narůstající naléhavostí. Chytila jsem se okraje vany, zvrátila hlavu
a opřela ji o kachličky. Věděla jsem, že teď nejde o to, aby si mě vzal. Tohle byl
dar. Sevřel ústa kolem mého klitorisu, a jak dychtivě sál, jemně ho potahoval
zuby. Ale já potřebovala víc. Potřebovala jsem se dostat za hranu. Potřebovala
jsem se uvolnit.
Alexander objal paží mé stehno a dovolil mi, abych mu vjela rukou do vlasů.
Přitáhla jsem si ho blíž a prsty jsem zajela do jeho vlhkých kadeří. Chtěla jsem
víc. Víc od jeho jazyka. Víc od jeho úst. Víc těch slibů, které činil beze slov.
Noc se měnila v úpěnlivou melodii, jejíž gradující crescendo ve mně hřmělo
a s níž jsem se prudce střetla v symfonii sténání a chvění.
Hlava mezi mýma nohama se uklidnila, ale Alexander tam dál setrvával, tiskl
se ke mně, vdechoval mě.
Trhaně jsem dýchala, třes mi dál cloumal tělem, i když se ve mně rozhostil
mír. Ale nebyla jsem spokojená. A nebyla bych, dokud by mezi námi existovalo
sebemenší oddělení. Dokud by nebyl ve mně.
„Opatrně, zlatíčko,“ varoval mě, když jsem se pokoušela vstát. „Pomůžu ti.“
Zvedl se a vystoupil z vany jako bůh, jehož zrodila voda. Crčela z jeho
pevného štíhlého těla, stékala po jeho vyrýsovaném břiše a jeho pánevních
svalech. Roztáhl ručník, ale ani se neobtěžoval utřít sám sebe. Když ho kolem
mě omotával, vpíjela jsem se do něj. Natáhla jsem ruku, jako bych si chtěla
dokázat, že je Alexander skutečný. Přejela jsem mu prsty po hrudi a zastavila se
u těch jizev podobných provazům, o kterých jsem si kdysi myslela, že zničily
jeho tělo. Teď jsem je milovala, protože jsem na tomhle muži milovala všechno,
dokonce i ty přízraky z minulosti, jimiž byl dosud poznamenaný.
Já své jizvy nesla hluboko uvnitř, tam, kde jsem myslela, že se jich nikdo
nedotkne. A taky to tak bylo, než se objevil on.
Mnoho z těch jizev mi způsobil Daniel a dnes večer se k nim pokusil ještě
nějaké přidat. Ale Alexander působil jako balzám na mou duši, svým dotykem
mě uzdravoval. Prahla jsem po tomhle léčení.
Alexander mě vzal za ruku a odtáhl ji z mého krku. Ani jsem si neuvědomila,
co dělám. Dotkla jsem se jeho jizev a mé prsty se instinktivně přesunuly k těm
viditelným, které mi zůstaly na kůži po dnešním útoku.
„Kromě mě už se tě žádný jiný muž nedotkne,“ přísahal.
Byly chvíle, kdy bych proti jeho prosazování vlastní dominantnosti bojovala.
Dnes večer jsem ji vítala. Už jsem chápala, co za ní doopravdy stojí.
„Vezmi mě do postele,“ zamumlala jsem, „a miluj se se mnou.“
 Předtím mi unikl význam jeho slov, příliš mě rozptýlily nenasytné rozmary
mého těla. Teď, když jsem je po něm opakovala, ozval se jejich význam v plné
síle. Pohlédla jsem mu do očí a nebyla mezi námi žádná zeď. Cihlu po cihle
jsme ji rozebrali. Strhli jsme ji.
Alexander natáhl ruku. Gesto, které už jsem viděla stokrát, a teď jako by to
bylo poprvé. Pustila jsem ručník a vzala ho za ruku. Nikdy jsem nezažila tak
důvěrný okamžik, jako když se naše ruce dotkly. Přitáhl si mě blíž, hluboce mě
políbil a pak mě zvedl a nesl do ložnice. Položil mě na postel a pomalu se ke
mně přibližoval, až se naše těla nad sebou vznášela. Sevřel mi pažemi trup
a zachytil se mých ramen. Srdce se mi rozbušilo jako válečný buben svolávající
do bitvy. Zatvrdila jsem se proti emocím, které mnou pronikaly. Jeho pohled
zrcadlil můj vnitřní boj, také byl rozervaný, mezi jistotou a strachem. Ale
vyzařovalo z něj ještě něco – něco nezaměnitelného. Vzalo mi to dech
a zaplavilo bolestí mé končetiny.
„Claro, já… já ‒“
„To je v pořádku,“ zamumlala jsem, abych ho uklidnila.
„Snažil jsem se zastavit.“ Slova z něj tryskala nekontrolovaně.
Nekontrolovatelně. Pátral v mé tváři po odpuštění, které jsem mu nikdy
nedala, protože nebylo, za co se omlouvat. „Snažil jsem se tě chránit, ale já
nemůžu. Miluju tě. Panebože, tak moc tě miluju.“
Prohnula jsem se a objala ho, naše rty se střetly s naléhavostí jako u nových
milenců. Naše láska se zrodila z ohně, křtěna plameny strachu a toužení, a v ní
jsme byli znovu stvořeni. Když se spojila naše těla, také dvě duše se propojily
v něčem zakázaném a nezadržitelném. Tavili jsme se jeden v druhém
a navzájem v sobě objevovali sami sebe. Když jsme dosáhli hranice, roztříštili
jsme se společně v bouři výkřiků a šeptaných slibů. V úžasu jsme se k sobě
tiskli, navzájem propletení, nerozdělitelní, nehybní a tiší, dokud k sobě
bolestná touha nové lásky znovu nepovolala naše těla.
18 |
Daniel byl ve vazbě, ale zdálo se, že to nehraje žádnou roli, protože s výjimkou
cest do zaměstnání jsem měla neoficiální domácí vězení. Do práce a zpátky
domů mě doprovázel Norris. Alexander se zavíral v pokojích a šeptem v nich
vedl rozhovory. Belle neustále volala. Přesto ta událost nijak nepronikla do
médií. Abych skryla fyzické připomínky útoku, začala jsem nosit šátky
a kašmírové roláky. Můj život se omezil na různé stupně předstírání toho, že
jsem v pořádku. Ne každý, komu jsem důvěřovala, o tom útoku věděl, a když
jsem to chtěla v takovém stavu i udržet, bylo to vyčerpávající. Život mimo můj
nejbližší okruh pokračoval nevzrušeně dál a blízcí přátelé se snažili zachovat
zdání, že se nic neděje.
„Vzala jsem si den volna,“ oznámila jsem ve středu ráno Alexanderovi
v kuchyni.
Nechal konvici konvicí a zezadu ke mně ochranitelsky přistoupil. „Cítíš se
dobře? Svoje schůzky můžu zrušit.“
„Nedělej si starosti, X, v práci jsem to nikomu neřekla. Edward naplánoval
s Belle výlet po nákupech.“
Strčila jsem kapsli do kávovaru a stiskla tlačítko. Přenesla jsem váhu
a naklonila se zpátky k němu. V chladném podzimním ránu mi teplo přišlo
vhod.
„Po nákupech,“ zopakoval, jako by to byl nějaký cizí pojem.
„Chceš říct, že všechny tvoje nákupy zařizuje Norris?“ zeptala jsem se ho se
smíchem.
„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Zdá se, že oblečení se objevuje samo
od sebe.“
„Musíš mít nějakou dobrou vílu,“ zamumlala jsem. „Měla bych jí poděkovat,
že díky ní vypadáš tak dobře.“
Alexander mě otočil a přitiskl k lince. Inkoustově černé vlasy měl umně
rozcuchané a já musela zadržet nutkání vjet do nich prsty. Z jeho
tmavěmodrého třídílného obleku jsem usoudila, že ho dnes čekají nějaké
důležité pracovní záležitosti.
„To díky tobě vypadám dobře,“ řekl.
 Srdce se mi rozbušilo a krev mi začala proudit rychleji. Zmizí někdy tenhle
pocit? Nebo se mi dostane toho požehnání, že budu takhle bláznivě zamilovaná
po zbytek života? Nedokázala jsem si představit, že bych byť malou chvilku
prožívala bez něj. Nechtěla jsem.
Přinutila jsem své vzrušené tělo ke klidu. „Jaké schůzky tě dnes čekají?“
„Jen nudné,“ ušklíbl se. „Něco v parlamentu. Pozdní oběd s otcem.
Batman.“
„Batman?“
„Zkouším, jestli dáváš pozor, zlatíčko.“
„Na tebe dávám pozor vždycky, X.“ Stiskla jsem uzel na jeho kravatě,
pohladila to rudé hedvábí, a upravila ji. Významně jsem zvedla obočí.
Alexander se ke mně přitiskl.
„Inspiruješ mě.“
„To jsem měla v plánu.“ Když mi zaryl prsty do boků a pevně je sevřel,
zatajil se mi dech.
„Chtěla bys, abych si tu kravatu sundal, že ano?“ Čekal, až přikývnu.
„A potom co? Chceš, abych ti zavázal oči tak, abys nevěděla, kde jsou moje
ruce nebo zuby? Kde je můj pták?“
Odpovědí mu bylo zasténání.
„Nebo bych tě možná měl svléknout a přivázat tě k židli? Mohl bych se
účastnit své schůzky,“ řekl hebce, „a přitom sledovat, jak se svíjíš, zatímco by
nudní muži diskutovali o nudných věcech.“
Ano, prosím.
„Jen se rozhodnout.“ Přejel mi prstem po spodním rtu a já rozevřela ústa,
abych si vychutnala jeho kůži. „Nebo tě možná vezmu do postele a přivážu ti
tvé útlé kotníčky k zápěstím, takže tvoje krásná číča bude vydána na milost
a nemilost mým prstům a jazyku – a nakonec mému ptákovi. Mohl bych tě
šukat celé hodiny.“
Mé tělo reagovalo na ten příslib v jeho slovech a chtělo mu být vydáno
napospas.
„Z těch možností bych si vybrala všechny,“ zašeptala jsem.
„Bohužel, všechny schůzky zrušit nemůžu.“
„Pak tedy neztrácejme čas,“ řekla jsem potichu a přiblížila rty k jeho.
Alexanderova ústa se naklonila nad moje a líbal mě, až jsem zapomněla na
jeho pečlivě upravené vlasy a na problémy, které čekaly venku za dveřmi.
U vstupu do Tamařina butiku mě Norris předal Belle. Přestože jsem věděla, že
Daniel je ve vězení, doprovod důvěryhodného tělesného strážce mě uklidňoval.
I když jsem věděla, že ten najatý svalovec je jenom náplast. Musela jsem ji
strhnout a čelit bodnutí strachu, které následovalo. Nemohla jsem dovolit, aby
minulost zničila to křehké štěstí, které jsme s Alexanderem konečně našli. Moje
nejlepší kamarádka mě pevně objala.
„Postarám se o ni,“ slíbila Norrisovi.
„Nebudu daleko.“ Poplácal se po kapse saka.
Dříve nebo později budu chtít zase svobodu a přicházet a odcházet, kdy se
mi zlíbí. Ale teď byl můj strach ještě příliš čerstvý na to, abych zůstala
nechráněná.
Obchod zabíral jen malý prostor v Kensingtonu, ale nebylo pochyb, že jeho
klientela je velice nóbl. Těžké hedvábné závěsy zakrývaly výkladní skříně.
Propouštěly dovnitř světlo, ale zároveň poskytovaly exkluzivním návštěvníkům
butiku soukromí. Na otlučené dřevěné podlaze, která byla pro obchody tohoto
stáří typická, byly rozmístěny plyšové koberce. Vystaveno bylo jen několik
málo šatů, celý obchod byl spíše soustředěn okolo skupinky k sobě
přistavených křesel a pohovek. Uprostřed jedné z nich už seděl uvelebený
Edward. Když jsme s Belle vešly, povstal, aby nás pozdravil.
I když šlo o obchod s dámskými oděvy, nebylo pochyb, že sem zapadá.
Oblečený do nápadně modré košile a šedých kalhot vypadal každým coulem
jako skutečný módní génius. Posunul si své brýle s rohovinovými obroučkami
a mrkl na nás. Kvůli pohodlí jsem zvolila tričko a džíny, nejistá, kolik outfitů
budu nucena vyzkoušet, ale Belle se Edwardovi ve stylu vyrovnala. Oblékla si
splývavý kašmírový svetr a zkombinovala ho s upnutými koženými kalhotami
a kotníkovými botami.
„Dámy,“ rozpřáhl náruč na přivítanou.
Belle ho vzala za obě ruce a políbila ho na tváře, jako by už byli staří přátelé.
Pak se oba otočili ke mně.
„Jak ti je?“ zeptal se Edward vážně. Z jeho modrých očí vyzařovalo
znepokojení, což způsobilo, že se ještě víc podobal bratrovi.
Rychle jsem pohlédla na Belle, abych se utvrdila v tom, co už mi došlo.
Řekla mu o tom útoku. „Vy dva jste se tedy sblížili.“
„Věděl, že se něco stalo,“ řekla a zkřížila si své štíhlé paže na hrudi.
„Když volal Norris, aby zařídil převoz do vazby – a teď ho cituji,“ vložil se do
toho Edward, „nebylo těžké si uvědomit, že k něčemu došlo. Nezlob se na ni.
Tlačil jsem na ni, aby mi to řekla.“
„Nezlobím se. Je těžké to vysvětlit. Nevadí mi, že o tom víš, ale nechci, aby
ses tím znepokojoval,“ řekla jsem. „Vážně už jsem v pořádku. Alexander jen
nadále dbá o mé bezpečí.“
S povzdechem jsem se usadila na sametovou pohovku. Z toho dramatu,
které momentálně provázelo můj osobní život, zřejmě nebylo úniku. Pomáhalo
mi vědomí, že ti dva mají prostě jen obavy, ale opravdu jsem si potřebovala dát
od těch událostí minulého víkendu pauzu.
Edward zvedl obočí a naznačil, že mi na to neskočil, ale už to dál
nekomentoval.
„Na to, že je to obchod s šaty, tu nejsou skoro žádné večerní róby,“ řekla jsem
ve spěšném pokusu o změnu tématu.
„Jsme tady na soukromou přehlídku,“ oznámil mi. Edward počkal, až se
Belle usadí, a pak si zabral i křeslo pro sebe. „Tamara měla k dispozici všechny
tvé míry a připravila exkluzivní ukázku své zimní kolekce.“
„Ach!“ Belliny jasné oči se rozšířily očekáváním. „Doufám, že máš s sebou
bianko šek.“
Edward mávl nad tou poznámkou rukou. „Všechna potřebná ujednání
zařídil Alexander. Mám nařízeno dohlédnout na to, aby sis vzala všechno, co se
ti bude líbit.“
Nijak mě nepřekvapovalo, že se o to postaral můj panovačný milenec.
Posledních pár dní se choval až extrémně ochranitelsky, občas jeho chování už
hraničilo s fanatismem.
Ukázalo se, že Tamara je sexbomba kolem čtyřicítky, která by předčila
většinu žen o polovinu mladších. Platinové vlasy měla ostříhané na mikádo. Ve
svých elegantních zavinovacích šatech a vysokých kozačkách po kolena by
klidně mohla být považována za jednu z modelek, nikoli za samotnou
návrhářku.
„To musí být Clara.“ Zhodnotila mě pohledem a pak se souhlasně usmála.
„V mé platinové večerní róbě budeš vypadat božsky.“
Nebyla jsem si jistá, zda budu mít dostatek příležitostí oblékat si něco
takového, ale přikývla jsem s touhou udělat jí radost.
„Modelky tu budou za chvíli. Můžu vám nabídnout občerstvení?“ zeptala se.
„Perlivou vodu? Šampaňské?“
„Kávu?“ zajímala jsem se s nadějí. Mé nervy Američanky zvítězily nad
touhou působit nóbl.
 Zmizela v zadní místnosti a nechala nás, abychom si povídali.
„Co David?“ zeptala jsem se Edwarda, který se při zmínce o svém příteli
rozzářil.
„Ještě nikdo nikdy nebyl tak šťastný, že ho rozebírají na titulních stranách
bulváru,“ podotkl s žalostným pousmáním. „Bohužel to nejsou pocity, které by
sdílel můj otec.“
„Ser na něj,“ řekla Belle a odpovědí jí byl vděčný Edwardův smích.
„Vážně. Je neuvěřitelné, o kolik lépe se teď cítím,“ přiznal. „Měl jsem se
vyoutovat už před lety.“
„Po celé Anglii jsou zlomená srdce,“ poznamenala jsem. „Nejžádanější
královský svobodný mládenec byl lapen.“
„A tu čest lapit ho jsi měla ty. A ostatní jsou jen smutní, že jejich cena útěchy
už je zadaná.“
Posledních pár dní jsem se často přistihla při tom, že kontroluju titulky
článků na stránkách s drby, a s nadšením jsem zjišťovala, že většina vyznívá jako
podpora. Dokonce jsem se musela pousmát nad tím, že je to jen další důkaz
toho, že stará zkostnatělá monarchie se mírně sune vpřed.
Konverzace dál plynula v lehkém duchu, jako bychom se všichni znali léta.
Poprvé od té chvíle, kdy jsme se dali dohromady s Alexanderem, ze mě spadlo
mé břemeno. V kabelce mi zazvonil telefon a já ho vytáhla. Když jsem uviděla
na displeji Lolino jméno, zamračila jsem se.
Nebylo to tak, že bych se svou sestrou nechtěla mluvit. Jenže Lola využívala
telefonní hovory pro řešení praktických záležitostí. Nebyla ten typ, který
zatelefonuje jen proto, že si chce v rychlosti popovídat.
„Ahoj,“ vzala jsem to a nechala Belle s Edwardem debatovat o tom, která
fotka ze stále aktuálního zpravodajství TMI o jeho vyoutování je ta
nejlichotivější.
„Claro, jsem tak ráda, že jsem tě zastihla. Máš minutku?“ Mluvila jako bez
dechu a hned pokračovala dál, aniž by počkala na mou odpověď. „Matka chce
svolat rodinnou schůzku.“
Bylo povzbuzující nebýt bombardována dalšími soucitnými dotazy ohledně
toho, jak zvládám ty sobotní události. Alexanderovi se podařilo udržet média
mimo dosah oné situace způsoby, které jsem nezpochybňovala, ale trval na
tom, že zavolá mým rodičům. Jejich nedostatečná odezva mi prozradila, že ještě
zdaleka nevyřešili své vlastní osobní problémy.
 „Trvá na tom, že si musíme najmout PR konzultanta, který by řešil tu situaci
kolem Daniela a…“
„A tu aféru?“ dokončila jsem za ni.
„Znáš matku. Takhle přímo to neřekla, ale ano. Znepokojuje ji, že by tě ten
skandál mohl příliš zasáhnout,“ přiznala Lola.
„To byl tvůj nápad?“ zeptala jsem se stroze. Lola byla dosud na univerzitě, ale
už téměř dokončila svá PR studia. Její ambice nikdo nemohl zpochybňovat
a také jsem věděla, že rodinné záležitosti nevnímá jako soukromé. Jediné, o co
jí šlo, bylo vykreslit situaci v co nejlepším světle.
„Její nápad.“ Z jejího tónu teď zaznívalo rozčilení a já zařadila zpátečku.
„To, že ji táta podvádí, mě příliš zasáhne hlavně v případě, když s tím
nepřestane,“ řekla jsem bezbarvě. „Jinak nevím, jak by mě jeho poměr mohl
zasáhnout.“
„Na to, že si máš vzít nejmocnějšího muže v Británii, jsi docela vyrovnaná.“
Ignorovala jsem tu mírnou povýšenost.
„Mezi tím, že s někým chodím a že si ho beru, je opravdu velký rozdíl,
Lolo.“
„Kvůli těm špatným zprávám se nerozčiluj na mě,“ upozornila mě. „Přijdeš,
pokud matka tu schůzku domluví?“
„Předpokládám, že ano.“ S tím, jak se moje matka stavěla k otcovu poměru,
jsem nesouhlasila, ani co by se za nehet vešlo. Celá ta věc smrděla. To, o co by
si moji rodiče měli dělat starosti, bylo jejich manželství. Namísto toho se
soustředili na svůj veřejný obraz. Nemluvě o tom, že Alexanderovi se představa,
že bych měla mluvit s publicistou, nebude líbit.
„Musím vyřídit pár telefonátů, ale pošlu ti informace, hned jak je budu mít.“
Bez rozloučení zavěsila a já hodila telefon zpátky do kabelky. Pak jsem ho zase
vytáhla a přepnula vyzvánění na tichý režim.
„Chápu dobře, že tohle nebyl Alexander?“ poznamenal Edward.
„Moje matka chce najmout publicistu,“ podotkla jsem ostře a s vděčností
jsem si vzala od Tamary šálek horké kávy. Belle se při tom odhalení začala smát
a já se k ní připojila.
„Alexander měl pravdu,“ řekl Edward zamyšleně. „Do naší rodiny opravdu
zapadneš.“
„To všichni plánujete mou svatbu?“ zeptala jsem se zděšeně.
„Ne, nikdo. Jenom celý svět,“ ubezpečil mě.
„Už jsem jí to říkala,“ usmála se samolibě Belle.
 „Odpusť si tenhle svůj úsměv, Annabelle Stuartová.“ Ale při mém varování se
zasmála ještě víc.
„Netvař se tak. Žádné šklebení, když se nakupuje,“ nařídil Edward. Do
místnosti vkročila sošná blondýna ve vypasovaných tmavěmodrých šatech
elegantně spadajících pod kolena. Obrátila se a předvedla jejich lodičkový
výstřih a odhalená záda. Sukně působila skromně, dokud jsem nezahlédla
vzadu rozparek, odhalující modelčiny štíhlé nohy.
„Tohle musíš mít,“ zamumlala Belle.
„Je to tak…“ Nedokázala jsem najít vhodná slova.
„Klasické? Sexy? Nadčasové?“ napovídal mi Edward a já jen tiše přikyvovala.
Bylo to přesně to, co bych měla nosit. Nikdy bych to nevzala ze stojanu, ale
když jsem to viděla na ní… Okamžitě jsem si to objednala. Další hodina
uplynula ve vlnění taftu, plátna a krepu. Ztratila jsem přehled o počtu věcí,
u kterých Edward a Belle trvali na tom, že je musím mít, a ochotně jsem se
nechala kouzlem toho všeho strhnout. Belle a Edward odešli, aby někde
zamluvili stůl na oběd, a já zatím dokončovala své nákupy.
Když mi Tamara začala přinášet boty, naklonila jsem se a zašeptala jí do
ucha: „Kolik jsem utratila?“
„O účet je postaráno. Pan Alexander trval na tom, že ho nesmíte vidět.“
Poplácala mě po paži a pak mi podala pár bot od Louboutina. Zase příhodně
chyběla cenovka. „Prožíváte pohádku, Claro. Zkuste si to užít.“
Ale problém s pohádkami je ten, že lidé si pamatují jen milostný příběh
a zapomenou na kruté nestvůry a zlé čarodějnice číhající ve stínu. Toho šťastně
až do smrti se nedosahuje lehce, musí se to vybojovat. A v dávných příbězích
často vůbec nekončí hezky.
Nasunula jsem si lodičku na nohu a obdivovala ten sexy oblouk, který se
stáčel do nebetyčného podpatku.
„Tyhle musíš mít,“ promluvil za mnou strohý hlas. Mé nitro se sevřelo, ta
slova udeřila jako blesk. Neočekávaný. Silný. Nepopiratelný.
Otočila jsem se na křesle a napnula lýtko tak, aby mohl obdivovat tu drahou
botu.
Pokývl na Tamaru. „Zabalte je.“
„Obávám se, že jsem zlobila a koupila si příliš mnoho šatů,“ řekla jsem mu,
když Tamara odešla.
Sklonil se nad mým křeslem a opřel se svýma silnýma rukama o jeho opěrky.
„Pochopil jsem, že tenhle obchod nabízí soukromé přehlídky. Snad bys mi
mohla něco ukázat.“
„Čekají, že s nimi poobědvám,“ připomněla jsem mu, ale do mého hlasu se
vplížil hebký roztoužený tón.
„Vyber si jedny.“ Nebyla to žádost.
Vklouzla jsem do zadní místnosti a našla Tamaru, jak dohlíží na balení mých
rób, šatů a bot. Kdysi dávno by mi bylo trapné ptát se cizího člověka na
podobnou otázku, jenže Alexander mi vlil oheň do žil a já dokázala myslet jen
na to, jak ho uhasí svými doteky.
„Alexander si žádá vidět jedny z těch šatů, které jsem koupila,“ vysvětlila
jsem jí. „Chtěl by soukromou přehlídku.“
Tato žena byla až příliš sofistikovaná, aby jí nedošlo, co tím míním. Ale právě
jsem skoupila polovinu modelů její zimní kolekce, takže souhlasně naklonila
hlavu. „Samozřejmě, drahoušku. Cokoli si Jeho Výsost přeje, zařídíme.“
Cokoli si Jeho Výsost přeje, zařídím já, opravila jsem ji potichu.
„Vyberte si, co mu chcete ukázat.“ Tamara poodstoupila od stojanu s šaty,
které čekaly na zabalení do krabic a na to, až budou odeslány ke mně domů.
Zabralo mi jen chvilku, než jsem našla ty, o kterých jsem věděla, že je ocení
nejvíce.
„Říkala jsem, že tyhle vám budou slušet.“
Zavedla mě do zadní převlékací místnosti, odhrnula damaškový závěs
a pověsila šaty tak, abych na ně dosáhla. „Kdybyste potřebovala pomoc, budu
za rohem. Z dohledu.“
Neunikl mi podtext jejích slov. Tohle s sebou nesl život s Alexanderem.
Zvláštní privilegia. Zakoupené soukromí. A, pomyslela jsem si, když jsem si
přes hlavu přetáhla platinové hedvábí, krásné věci. Nic z toho jsem
nepotřebovala, a přesto mě hřálo pomyšlení na to, jak by mohl Alexander srazit
svět na kolena. Tak jako mě na ta moje.
Róba se mi vlnila přes kostrč, držely ji dvě útlé šňůry, které se mi půvabně
stáčely přes ramena a zanechávaly moje záda odhalená. Ale nejjiskrnějším
rysem těch šatů byl rozparek, který odhaloval mé stehno až k hranicím
slušnosti. Byl to ten typ šatů, který vyžadoval velmi speciální střih spodního
prádla, nebo ještě lépe: vůbec žádné prádlo.
„Claro,“ zavolala na mě Tamara z druhé strany závěsu. „Přinesla jsem vám
nějaké punčochy a boty. Nemůžete být oblečená jen napůl.“
Vážně jsem pochybovala o tom, že by si Alexander stěžoval, ale ty věci jsem si
od ní vzala. Podvazkový páz, který mi podala, byl neuvěřitelně jemný. Když
jsem si ho zahákla na bocích, na kůži mi zašelestila krajka. Vzadu na
průsvitných punčochách se táhl šev, který začínal přesně u podpatku bot s flitry
od Louboutina, které mi přinesla. Byly časy, kdy by mě ani ve snu nenapadlo,
že bych nosila takové šaty, boty na podpatcích a tak nepatrné spodní prádlo.
Ale teď jsem viděla své tělo Alexanderovýma očima. Způsobil, že jsem se začala
ve svém vlastním těle cítit pohodlně.
Když jsem vyšla z převlékárny, obchod se zdál opuštěný. Tamara ani modelky
nebyly nikde v dohledu. Ale i když jsem se cítila sexy, já žádná profesionální
modelka nebyla. Pomyšlení na to, že vkročím do předváděcí místnosti, mi
připadlo směšné, ale jen co jsem stanula před Alexanderem, opustily mě
všechny pochyby. Vpíjel se do mě očima, šukal mě svým pohledem. Na rty se
mu vkladl hříšný úsměv, který sliboval hřešit bez lítosti. Od té chvíle, kdy jsme
se setkali, byl Alexander mým největším pokušením, ale naše role se obrátily.
Teď jsem já byla tím jablkem z ráje a bylo jasné, že si chce ukousnout.
Vydala jsem se směrem k němu, stehno mi vyklouzlo z šatů a odhalilo tak
stuhu mých podvazků jako pozvání. Šla jsem k němu a zastavila se jen kousek
od něj a pomalu se otočila. Alexander se opřel v sametové pohovce, paži
pohodlně přehodil přes okraj a druhou rukou si hladil strniště. Rozepnul si
sako a uvolnil kravatu, ale i přes tu uvolněnost z něj vyzařovala moc. Před pár
hodinami diskutoval o politice se světovými lídry a připravoval se na převzetí
vlády nad svou zemí. A před pár minutami nechal zavřít celý obchod, protože
mohl. Teď si poklepal prstem na spodní ret a přitáhl tak mou pozornost ke
svým ústům. To byla pravá podstata jeho autority: jeho schopnost jednoduše
uplatňovat na okolní svět své požadavky.
Natáhl ruku a v tichém rozkazu zakýval prstem. Pokročila jsem, konečně
jsem byla natolik blízko, abych se ho dotkla, ale zdržela jsem se a čekala na jeho
pokyn. Potřeba ovládat se vrátila. Jiskřila mu v očích, přestože jinak zůstával
výraz jeho tváře pasivní a pod kontrolou.
Všechno mě bolelo touhou, přemýšlela jsem, co úžasného pro mě
naplánoval, i když jsem věděla, že to nikdy nebude dost.
Hřbetem ruky polaskal holé místo mezi punčochou a hedvábím a já se při
tom doteku roztřásla. Moje tělo na něj reagovalo tak, že mi vyskočila husí kůže.
„Nejradši bych z tebe tohle stáhl…“ zahákl prst za pásek obkružující mé
stehno, „a přivázal tě k tomuhle křeslu.“
„Proč to neuděláš?“ zamumlala jsem a posunula se tak, aby mi jeho ruka po
nahém stehně vyjela výš.
 Alexander se ušklíbl a odtáhl se. Zanechal mě neuspokojenou. „Pokaždé
z tebe strhám oblečení, Claro. Myslím, že tentokrát ho nechám tak, jak je.“
„Ale jak se mě budeš dotýkat?“
„Ach, pořád se tě dotýkám, zlatíčko. Bojíš se, že tě nedokážu vzrušit, když
nebudeš nahá? Když nebudu přejíždět prsty po tvých obnažených bradavkách
a dívat se na tvou krásnou nahou číču?“ Naklonil se dopředu a vzal do dlaně
mé ňadro přes hedvábí róby. „Myslíš si, že to pro mě bude výzva, přimět tvé
tělo, aby reagovalo? Nene. Tvoje tělo chápe, co po něm chci – co od něho
očekávám. Že ano?“
Palcem kroužil po mých bradavkách, až pod látkou ztuhly. Hedvábí se třelo
o jejich citlivé hroty, až se mi ňadra pod šaty vzedmula.
„Nemůžu se rozhodnout,“ řekl odměřeně, „jestli ti dovolím nosit tyhle šaty
mimo domov. Každý, kdo se na tebe podívá, uvidí tvé křivky a tvé tělo tak
lehce reaguje… zvláště tvoje prsa. Nebudeš schopna to skrýt. Žádají si
pozornost, je to tak?“
Když mě do ztuhlých bradavek štípl, ze rtů mi uniklo zasténání. Projelo
mnou bodnutí rozkoše a soustředilo se mi ve středu těla.
„Na druhou stranu,“ pokračoval, „část mého já chce, aby ostatní viděli moji
výhru. Chci, aby obdivovali tvé půvabné tělo. Chci, aby po tobě toužili
a prahli. Protože tě nikdy nemohou mít. A proč, zlatíčko?“
„Protože jsem tvoje,“ vydechla jsem a po kůži mi přebíhalo silné mrazení.
„Hodná holka,“ prohlásil souhlasným tónem. Opustil moje prsa a vjel mi
rukou mezi nohy, majetnicky ji sevřel kolem mého pohlaví. Hladil ho po celé
délce a prsty mu pokrylo mé vzrušení. „Odměním tě za to, že to víš, a tvé tělo
odměním za to, že to ví tak dobře. Miluju, že ti můj dotek dělá tak dobře – že
jsi tak vlhká a připravená, abych tě šukal.“
Hlava se mi točila, když se mi všechna krev, která mi obvykle pomáhala
fungovat, nahrnula do mého naběhlého pohlaví. V tom opojném koktejlu se
mísila agonie s extází, a já už byla omámená.
„Chci, abys na mně jela, Claro,“ nařídil mi přes tu mlhu, která mi pronikala
do mysli. Rozepnul si opasek a osvobodil svého ptáka z omezujícího prostoru
kalhot. „Chci sledovat tvou nádhernou číču, jak mě pojímá do sebe, a pak chci,
abys ty šukala mě.“
Sevřel mi boky a přitáhl si mě drsně na klín, jemné hedvábí róby odhrnul
stranou, takže jsem byla plně vystavena jeho pohledu. Jak mi nařídil, pojala
jsem do sebe jeho délku, pomalu jsem se jí přizpůsobovala, jak jeho pták
roztahoval mou citlivou vagínu.
„Takhle, zlatíčko,“ zamumlal a třel palcem můj rozbolavělý klitoris. Upřeně
jsem se na něj zahleděla, ale když jsem nadzvedla boky a nechala jeho úd téměř
vyklouznout ze svého pohlaví, sjel pohledem níž. Víčka mu ztěžkla, pohled se
zastřel touhou, když jsem úžasný kousek po kousku klesala níž, dokud jsem ho
nepojala až po kořen. Kroužila jsem proti němu zadkem a vychutnávala si tu
plnost pronikající celým mým bytím.
„Miluju tě,“ zasténal, když jsem se k němu pevněji přitiskla.
Jeho slova byla jako afrodiziakum – vyznání, po němž jsem tak dlouho
toužila – a já klesala a zvedala se, kroužila boky. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem
s ním splynout. Chtěla jsem připoutat své tělo k jeho, až by nás už nic
nemohlo oddělit.
„Miluju tě,“ řekl ještě jednou a já zrychlila své pohyby. Rychlost narůstala,
aby se střetla se silou těch dvou dokonalých slov. Svaly se mi stáhly a napjaly
mé končetiny. Vjela jsem mu prsty do jeho hustých černých vlasů. Tiskla jsem
se k němu, a jak jsem se ho držela, sevření mých rukou sílilo. Alexander trhaně
dýchal a opustila ho sebekontrola. Jeho pták se do mě nořil. Přizpůsobil se
mému tempu a pak mě pobízel k rychlejšímu. Rychlejšímu. A rychlejšímu.
Hnali jsme se navzájem dál a dál, šíleně toužící po úlevě. Otřel se zuby o mou
citlivou bradavku a já vybuchla, roztříštila jsem se na něm, zatímco on se dál
pohyboval.
„Miluju, když mě šukáš,“ zavrčel, tvrdě přirážel do mé chvějící se vagíny
a tlačil mě znovu do závodního tempa. Tělo mi hořelo, mé útroby se tavily
a byly v jednom ohni. Tohle bylo příliš, jenže pokaždé to bylo příliš – a nikdy
to nestačilo.
Pohybovali jsme se, ovládáni prvotním instinktem, hnali jsme jeden druhého
k vrcholu.
„Udělej se,“ nařídil potichu a já vybuchla v okamžiku, kdy se do mě
vystříkával a vychrlil svou rozkoš se zavrčením, které mi rezonovalo v kostech.
Zhroutila jsem se na něj a zachvívala se. Zůstali jsme přitisknutí jeden
k druhému, dokud mě neprostoupila malátná blaženost a umožnila, abych se
dokázala pohnout. Alexander mi odhrnul kadeř z tváře a políbil prohlubeň na
mé šíji.
„Chtěl bych, abys v téhle módní přehlídce pokračovala doma.“
 „To se dá zařídit,“ slíbila jsem mu, když jsem se opatrně zvedala z jeho klína.
Přejel prstem po mé číče a rozetřel po ní své sperma.
„Miluju to vědomí, že jsi mě plná.“ Když mluvil, jeho tvář už opět rozhořel
ten důvěrně známý hlad.
Zavrtěla jsem na něj prstem a postavila se na roztřesené nohy. „Mám
schůzku.“
„Šťastní ti, co si to dělají sami.“ Zazubil se. „Tak dnes večer.“
Škoda že večer nemohl nastat právě teď.
19 |
Kancelář sršela následujícího rána energií a já po noci strávené s Alexanderem
taky. Nakoukla jsem do Bennettovy kanceláře a všimla jsem si, že na jeho stole
sedí Tori. Držela notebook, ale fascinovaný výraz jeho tváře svědčil o tom, že
zatím moc práce neudělali.
Zaklepala jsem. „Neruším?“
„Ne,“ ozval se Bennett. Oba vypadali nervózně. Bylo to roztomilé.
„V úterý jsem vám zapomněla poslat tuhle zprávu.“ Přešla jsem k jeho stolu
a podala mu složku.
Tori se na mě zazubila. Tváře jí hořely skoro v témž odstínu jako její rudé
vlasy. Seskočila ze stolu. „Nechám vás, abyste to probrali.“ Pohlédla na
Bennetta s očividnou láskyplností. Nebude trvat dlouho, než si i ostatní
zaměstnanci Peterse a Clarkwella všimnou, že se mezi těmi dvěma něco děje.
„A v tomhle budeme pokračovat později.“
Zaklonil se s povzdechem v židli a díval se za ní, jak odchází.
Nemohla jsem si pomoct a trochu jsem pocítila žárlivost. Bylo zřejmé, že
jsou dosud ve stadiu počáteční zamilovanosti, ale bylo v tom víc než tohle.
I když se snažili vztah na pracovišti tajit, spousta věcí pro ně byla snadná.
Mohli si vyjít, aniž by se obávali paparazzi pronásledujících je na každém
kroku. Nikdo jim neplánoval svatbu. Zatím. I když jsem si moc přála, aby to
mezi nimi bylo opravdu vážné. A kromě toho, Bennett byl vdovec se dvěma
malými holčičkami. Možná jsem viděla jen tu romantiku, a ne všechny
komplikace. Koneckonců, vztahy druhých se při pohledu zvenčí vždycky zdají
mnohem jednodušší.
„Jak jste prožila volno?“ zeptal se.
Neobtěžovala jsem se o svých úmyslech Bennettovi lhát. Od té doby, co jsem
ve firmě začala pracovat, jsem si nevybrala jediný den osobního ani jiného
volna.
„Báječně.“
Byla to upřímná odpověď. Včerejšek měl blíže k normálu než kterýkoli jiný
den od chvíle, kdy jsme s Alexanderem vyřešili svoji situaci. Přála jsem si, aby
to byl nový začátek.
„Vypadáte unaveně,“ zkoumal Bennett mou tvář.
 Zadržela jsem smích. V mém životě teď byla spousta stresu, ale proto jsem
unaveně nevypadala. To šlo zcela na vrub mému nenasytnému příteli.
„Díval jsem se a pořád máte k dispozici celou dovolenou,“ pokračoval.
„Vyprší na konci kalendářního roku.“
„Jsem si jistá, že ty dny využiju přes prázdniny.“ Alexanderův rozvrh byl plný
charitativních akcí a setkání s důležitými osobami. Navrhoval, abych ho na
těchto denních schůzkách doprovázela, ale já mu celá šťastná připomínala, že
mám práci.
„Beru vás za slovo,“ řekl významně Bennett. Jeho hnědé oči se zadívaly ven
z kanceláře. „Potřeboval bych od vás s něčím pomoct.“
„Cokoli potřebujete, šéfe.“ Ztišila jsem hlas na úroveň jeho a ihned jsem byla
zvědavá, proč šeptáme.
„Chci vzít Tori v pátek ven,“ přiznal. „Většinou jsme se scházeli u mě doma.
S děvčaty má svatou trpělivost. Ale já nevím… Asi bych chtěl být romantický.“
Už nemohl být roztomilejší. Vyzvala jsem ho pokývnutím, aby pokračoval.
„Kupují chlapi pořád květiny?“ zeptal se. „V tomhle už jsem vyšel ze cviku
a chci, aby byla šťastná. Tak šťastná, jako jsem díky ní já.“
„Ano, kupují.“ Měla jsem zastřený hlas, přemohly mě emoce. Při všem tom
svinstvu, které se mi v životě objevovalo, jsem potřebovala vědět, že někdo, na
kom mi záleží, je šťastný. „Tori vypadá jako dívka, které by se mohly líbit
tulipány. Něco méně typického.“
Bennett si zapsal ten návrh do svého bloku. „Díky, Claro. Pořád čekám, kdy
to pokazím.“
„Nepokazíte to,“ ujistila jsem ho.
„S mojí ženou jsem to pokaždé zpackal,“ přiznal. „Teprve až někoho ztratíte,
uvědomíte si všechny ty věci, které jste nikdy nevyslovili. Nechci udělat stejnou
chybu znovu.“
Nenalézala jsem slova. Představa, že bych já ztratila Alexandera, zněla jako
vzdálená možnost, ale pořád tady byla. Jeho jizvy dokazovaly, jak blízko už
jsem tomu jednou byla.
„Doufám, že Alexander vám dává najevo, jak se cítí,“ řekl něžně Bennett.
Široce jsem se usmála. Samotné pomyšlení na Alexandera – na to, kam až
jsme se spolu dostali – přemohlo smutek, který začal ovlivňovat moji náladu.
„Co bez vás budu dělat?“ zeptal se zamyšleně Bennett.
Vytrhla jsem se z myšlenek a nervózně jsem se zasmála. „Já nikam neodejdu,
pokud mě vy sám nevyhodíte.“
 „Byla to jen domněnka.“
Zdálo se, že vytvářet si domněnky je bežným problémem v mé rodině i mezi
přáteli. „Já nikam neodejdu.“
„Dobře,“ řekl s úsměvem, ale v jeho pohledu se ten úsměv nezračil.
Na ten Bennettův opatrný úsměv jsem myslela ještě tehdy, když jsem se
vracela ke svému stolu. Kromě mě všichni viděli, jak se můj život mění. Ano,
s Alexanderem jsme se sestěhovali. Ano, byli jsme bláznivě zamilovaní. Ale
složitě jsem si neprošlapávala cestu při studiu na špičkové univerzitě proto,
abych ulovila manžela. Svoji práci jsem milovala, i když to pro většinu lidí bylo
těžké pochopit. Vztah s Alexanderem s sebou nesl vlastní míru odpovědnosti.
Začal zmiňovat nadcházející společenské večeře a charitativní sbírky. Byla jsem
si jistá, že můj společenský rozvrh bude velmi brzy plný. To však neznamenalo,
že bych se vzdala své kariéry.
Moje starosti se rozplynuly, když jsem si všimla lístku ležícího na mém stole.
Poznávala jsem ten elegantní svitek se svým jménem. Vzala jsem ho, opatrně
rozlomila pečeť a vytáhla druhou obálku. Tohle bylo nové. Když jsem ji
otvírala, třásly se mi prsty. Uvnitř jsem objevila plán nadcházejícího
charterového letu.
Na stole mi zazvonil telefon a já se po něm vrhla. „Haló?“
„Sbal se nalehko. Nebudeš potřebovat moc oblečení.“
Padla jsem zpátky na židli, dočasně ztracena v jeho chraplavém hlase.
„Nevěděla jsem, že ještě používáš telefon.“
„Chyběl mi tvůj hlas. Celé dopoledne jsem poslouchal jednání o ropě.“
To přiznání mě zaskočilo. Alexander mi volal jen vzácně. Svou touhu raději
vyjadřoval písemně. „Takže prcháme?“
„Musíme pryč.“ Na druhém konci bylo chvíli ticho, ale pak Alexander
pokračoval. „Už jsem mluvil s Bennettem.“
„Vážně?“ Není divu, že můj šéf zmiňoval dovolenou. Nemohla jsem si
pomoct, abych si nemyslela, že jde prostě jen o trik, jak zvětšit vzdálenost mezi
mnou a Danielem. Naprosto nepotřebný a přemrštěný trik. „Raději bych se
starala o svůj vlastní rozvrh. Jsem zaměstnaná, X.“
„Jenže normálně bys s cestou nesouhlasila.“
„Pořád s ní nesouhlasím. Teď není správný čas odjíždět.“ Byly miliony
důvodů, proč mu říct ne. A v neposlední řadě to občas prostě potřeboval slyšet.
„Zlatíčko.“ Z jeho hlasu zněl varovný tón. „Je to zařízeno. Myslím, že
Bennett bude v téhle záležitosti stejně neochvějný jako já.“
 Odložila jsem papíry na stůl. „Kam mě to chceš vzít?“
„To je překvapení,“ řekl. Úplně jsem si představila ten výraz samolibého
uspokojení v jeho tváři.
„Nenapovíš mi? Budu potřebovat kabát, nebo plavky?“
„Myslel jsem, že už jsem se vyjádřil jasně. Nebudeš potřebovat oblečení.
Tedy aspoň ne moc. Myslím, že na letišti bys něco oblečeného mít měla.“
Odmlčel se a pak dodal: „I když by mi nevadilo vidět tě, jak po něm chodíš
v bikinách. O všechno ostatní bude postaráno.“
„Chápu. Bikiny a kartáček na zuby,“ řekla jsem suše. „Ale budou platit stejná
pravidla, X. Pokud mám strávit víkend po většinu času nahá, tak ty taky.“
„To je to jediné, co zbývá k dokonalosti,“ odpověděl prostě.
Těžce jsem polkla při pomyšlení na to, že mi bude celý víkend vystaveno na
odiv Alexanderovo nádherné tělo.
„Dnes večer před odletem se ještě musím postarat o nějaké věci. Norris
zůstane doma s tebou.“
„Teď jsi ale krutý,“ durdila jsem se. „Vyvoláš ve mně hříšné myšlenky, a pak
nepřijdeš domů.“
„O‒če‒ká‒vá‒ní,“ vydechl.
Zavěsila jsem a kroutila se na židli. Telefonát od Alexandera uprostřed dne
měl špatný vliv na moji pracovní morálku.
Alexander možná nebral ne jako odpověď, ale to mi nemohlo zabránit, abych
si to šla s Bennettem vyřídit. Tentokrát jsem vkročila do jeho kanceláře bez
zaklepání.
„Ano?“ Na jeho rtech se objevil úsměv.
„Chtěla jsem říct Tori, že jste vážně sekáč, ale teď své stanovisko budu muset
přehodnotit,“ oznámila jsem mu.
„Potřebujete dovolenou, než se upracujete k smrti,“ řekl Bennett a zvážněl.
„Pamatujete, co jsem říkal předtím? Nikdy nebudete litovat, že jste zameškala
pracovní den, ale mohla byste litovat štěstí, které byste si nechala upláchnout.“
„Šťastná můžu být i v Londýně.“
„Tady bude celý víkend pršet. Jeďte za sluncem. Pokud vám to pomůže,
abyste se necítila provinile, můžu vám to přidat na váš seznam úkolů, které je
třeba udělat.“
„Necítím se provinile,“ oponovala jsem. „Prostě jen nepotřebuju dovolenou.“
Bennett zvedl obočí a já si uvědomila, že křičím.
 „Dobrá, možná potřebuju.“ Zatvářila jsem se pochybovačně. „Ale jenom
krátkou.“
„Uvidíme se příští týden,“ zavolal za mnou, když jsem s mírnými rozpaky
vyrazila ze dveří.
Na chodbě mě zastavila Tori, nesla si s sebou jídlo. „Dobře se bav.“
„Nezačínej s tím,“ varovala jsem ji.
„Uvědomuješ si, že většina dívek by vraždila kvůli tomu, aby jim princ
zamotal hlavu, že jo?“
Dostala mě. „Možná. Slyšela jsem, že máš na pátek nějaké plány.“
„To mám.“ Rozzářila se. Znamení, že nejen Bennett je jejich vztahem
naprosto okouzlený. „Jo, v hale na tebe čeká nějaká žena.“
„Na mě?“
„Blondýna. Tak v našem věku,“ potvrdila Tori.
Nebyl žádný důvod, aby za mnou Belle chodila do práce, kromě toho, že
bychom zašly na oběd. Zastavila jsem se u stolu, vzala si peněženku a zamířila
po schodech dolů. Věděla jsem, že bych měla zavolat Norrisovi a sdělit mu, že
se chystám opustit budovu. Ale nakonec jsem se rozhodla, že to neudělám.
Hned co se dveře výtahu otevřely, uvědomila jsem si svůj omyl.
Blondýna? Ano.
Belle? Ne.
Pepper se otočila a naše pohledy se střetly. Bojovala jsem s nutkáním vrátit se
zpátky do výtahu. Relativně vzato, asi by se jí hodil jakýkoli důvod, aby mě
navštívila v práci. Upřímně jsem pochybovala o tom, že by bylo dobré cokoli,
co se týká Pepper, ale nemohla jsem se dočkat, až se dozvím, proč sem přišla
ukazovat svou povýšenou tvář.
Nenuceně se opírala o recepční pult a bez přestání na něj poklepávala
naleštěnými nehty. Jen Pepper si mohla do kancelářské budovy obléct koženou
minisukni a páskové boty na podpatku. Potáhla jsem si své sofistikované, ale
skromné zavinovací šaty. Ve srovnání s ní jsem se cítila být oblečená mnohem
lépe. Každý muž, který vkročil do haly, na ni překvapeně zíral. Bylo skoro
komické pozorovat, jak se jejich hlavy otáčejí a jak zírají na nohatou blondýnu.
Dodala jsem si kuráž a přistoupila k ní. Neměla v úmyslu nic dobrého. To
bylo zřejmé.
„Claro,“ vřele se na mě usmála. „Sháněli tě u tebe v kanceláři.“
„Měla jsem jednání,“ řekla jsem. Přidala jsem se k tomu předstírání a nechala
ji, aby mě na pozdrav políbila na tváře. To poslední, co bych chtěla, by bylo,
aby někdo pořídil fotku rvačky mezi mnou a Pepper Lockwoodovou.
„Můžeme si tady někde promluvit?“ zeptala se.
Pozvedla jsem peněženku. „Zrovna jsem si šla vyzvednout něco k obědu.
Půjdeš se mnou?“
Při pohledu zvenčí by nikdo netušil, jak strašně jedna druhou nesnášíme, ale
já to cítila. Nenávist ze mě přímo čišela, a když jsme vykročily z budovy, jen
jsem se dál snažila udržet si na tváři úsměv.
Norris vystoupil z Rollsu. Předpokládala jsem, že parkuje před budovou od
té doby, kdy mě dnes ráno přivezl do práce.
„Slečno Bishopová, potřebujete, abych vás někam odvezl?“ zeptal se
netypicky upjatým tónem. Možná jsem nebyla jediná, kdo Pepper opovrhoval.
„To je v pořádku,“ ujistila jsem ho. „Zaskočíme jen za roh koupit si něco
k jídlu.“
Přikývl a čekal, že budeme pokračovat. Byl jen pár kroků za námi, což teď
bylo pravděpodobně důležitější kvůli bezpečí Pepper, a ne mému vlastnímu.
Nemohla bych zaručit, že ji v následujících dvaceti minutách nezardousím.
„Alexander tě tedy drží zkrátka,“ poznamenala. I když měla pořád na tváři
ten znechucující přeslazený úsměv, falešné přátelství z jejího tónu vymizelo.
Nechala jsem to bez komentáře, chtěla jsem, aby naše setkání proběhlo co
nejrychleji. „Co chceš?“
„Tolik jsem se těšila na příjemný rozhovor. Vážně chceš přejít přímo k věci?“
„Příjemné rozhovory jsou pro přátele a sousedy, pro nás ne.“ Už mě dál
nebavilo před ní cokoli předstírat. Pepper byla jako had, který čeká, až bude
moci zaútočit, a čím méně času strávím v její blízkosti, tím lépe.
„Chci ti dát šanci.“
Zvedla jsem obočí. „Šanci k čemu?“
„K útěku,“ řekla potichu. „Obě víme, že Alexanderovy povinnosti leží někde
jinde. Nakonec tě vyhodí jako odpad. Tak proč čekat a nechat se zranit?“
„Jak ohleduplné.“ Zastavila jsem se před malým obchodem se sendviči. „Ale
ty se o Alexandera ani jeho povinnosti starat nemusíš.“
„Co mám na to říct? Jsem vůči monarchii loajální.“ Na tváři se jí objevil zlý
úsměv. „Už jsem tě varovala, že mám informace, které ho můžou zničit. A věř
mi, když tvrdím, že tebe zničí taky.“
„Nech mě hádat, co by se stalo, kdybych tě poslechla. Rozejdu se s ním
a tyhle informace zmizí?“
„Přesně tak.“
 Chvíli jsem se na ni pozorně dívala. Nemohla jsem popřít, že je krásná
i přesto, jak ohavná byla uvnitř. Většina žen by se cítila zastrašená jen tím, že
by byla v její blízkosti. Všechno na ní křičelo sexem, ale viděla jsem, jak se
snaží zmírnit svou smyslnost a vyzývavost, aby zapadla mezi aristokracii. Byla
až příliš ochotná hrát roli dokonalé Alexanderovy partnerky. Škoda, že jsem jí
to nemínila dovolit. Když jsme se setkaly poprvé, přemohla mě, ale teď, když
jsem viděla její přehnanou horlivost, bylo mi jí už jen líto.
„Myslíš, že když ho opustím, přiběhne za tebou?“ zeptala jsem se jí příkře.
„Buďme na chvilku upřímné. Opustila jsem ho toto léto. Hledal tě? Vběhl ti
snad do náruče?“
Pepper zamrkala a obrátila svou šokovanou tvář vzhůru. „Vůbec Alexandera
neznáš. Nevíš, čeho je schopen, a nevíš, co potřebuje.“
„Vím, že nezáleží na tom, jak úporně se budeš snažit – ani na tom, jak často
se mu budeš vrhat k nohám – tebe nikdy potřebovat nebude.“
Ucouvla, viditelně dotčená mými slovy. Jenže Pepper nebyla typ ženy, která
pláče. Namísto toho se prostě vydala pryč. Zastavila se pár kroků ode mě
a vmetla mi další výhrůžku. „Zapamatuj si tuhle chvíli, Claro. Zapamatuj si
okamžik, kdy jsi ho zničila.“
20 |
Claře se chvěla víčka a já přemýšlel, o čem asi sní. Neustávající vibrace letadla ji
ukolébaly téměř hned, co jsme vzlétli ze soukromého letiště v Londýně. Ve
spánku jí hořely tváře a vlasy jí spadaly do obličeje. Nikdy nepůsobila křehčeji.
Při vzpomínce na její jemnost se mi sevřela hruď. Clara byla silná ‒ emočně
a duševně ‒, ale ne fyzicky. Těch pár vteřin předtím, než jsem od ní odtrhl
Daniela, jsem zahlédl její slabost a hluboce to mnou otřáslo. Bál jsem se ji
milovat, bál jsem se dovolit sám sobě, abych získal její tělo a duši. Každá žena,
kterou jsem kdy miloval, mi v životě proklouzla mezi prsty. Neviděl jsem
poslední matčin úsměv. Krev Sarah mi stékala po rukou, když mi umírala
v náručí. Přesvědčoval jsem sám sebe, že Clara bude v bezpečí spíše tehdy, když
ji od sebe budu držet dál. Pak bych navíc nikdy nemusel čelit vyhlídkám na to,
že ji ztratím. Ale když jsem ji tam tehdy viděl, a nad ní Daniela, jak jí rukama
tiskne hrdlo, ta zeď, kterou jsem mezi námi vztyčil, se sesunula. Bylo nemožné
si představit, že bych Claru ztratil. V tu chvíli jsem byl příliš sobecký, abych ji
nemiloval. A proto jsem nemohl dovolit, aby zůstala bez ochrany.
Mé myšlenky se stočily k hádce, kterou jsem měl zrovna včera se svým
otcem. Koruna jí nenabízela stejnou ochranu, jakou by nasadila v případě, kdy
byl v ohrožení někdo z královské rodiny. Nepřekvapilo mě to, ale byl jsem
znechucen. Daniel měl být hrozbou patřící do její minulosti, ale právě kvůli
našemu vztahu, podrobně sledovanému veřejností, ji vystopoval. A teď byl na
svobodě, a to díky mladému ambicióznímu advokátovi, který připravil půdu
pro kauci. Moji právníci mě ujišťovali, že bude souzen a odsouzen, ale to mě
mohlo stěží uklidnit, když mezitím mohl volně chodit po ulicích.
V ruce mi praskla sklenička a já překvapeně shlédl dolů a zjistil, že mi z rány
na dlani vytéká krev. Ani jsem si neuvědomil, že svírám tak silně, a když jsem
sevření uvolnil, střepy dopadly na podnos. Clara se vylekala. Ostré zařinčení
úlomků skla o plast ji probudilo.
„Co…“ Když to uviděla, hned jí z hlasu vymizel ospalý tón. „Ó můj bože, jsi
v pořádku?“
„Jen nehoda,“ řekl jsem přezíravě.
„Měli bychom najít obvaz. Kde je letuška?“
 „Poslal jsem ji, aby si sedla k pilotovi,“ oznámil jsem jí klidně. Pochopil jsem,
že je důležité v Clařině blízkosti kontrolovat své reakce. Věděl jsem, že její
empatický duch příliš snadno absorbuje mé nálady. „Nechtěl jsem, aby tě
rušila.“
Clara přešla ke skladovacím boxům poblíž dveří letadla a začala je
prohledávat. Omotal jsem si kolem rány ubrousek a přidal jsem se k ní.
„Tady to máme.“ Vytáhla lékárničku. „A podívej, co ještě.“
Vedle lékárničky byla plná krabice kondomů.
„Předpokládám, že je v pořádku, když se jejich klienti připojí k Mílovému
klubu,“ řekla a zachichotala se.
Její smích byl v tom okamžiku tím nejvíc sexy zvukem, který jsem kdy slyšel.
V posledních dnech ho bylo příliš málo. Tušil jsem, že čím dál budeme od
Londýna, tím víc se mi opět přiblíží. Musel jsem ji vzít pryč z Londýna – pryč
od něj. Musel jsem slyšet její smích, dívat se jí do tváře. Snad jí tady konečně
budu moct dokázat, jak moc ji miluju. Strach mi v tom bránil až příliš dlouho
a poskvrňoval čas, který jsme spolu prožívali. Tento víkend by nás od toho
mohl osvobodit, i kdyby jen na malou chvíli.
„Chtěla by ses k tomu klubu přidat?“ zeptal jsem se jí a přitiskl ji ke stěně
kabiny.
„Ano,“ řekla bez dechu, „ale ne když krvácíš.“
Ustoupil jsem a nechal jí prostor, aby našla, co potřebuje. Clara mě vzala za
ruku a jemně vyčistila ránu. Sledoval jsem v tichém úžasu, jak ji obvázala a pak
si mou dlaň přitiskla ke rtům.
„A ještě polibek, aby se to brzy zahojilo,“ zašeptala.
„Napadají mě i jiné věci, po nichž bych se cítil lépe.“ Vklouzl jsem jí zdravou
rukou do modrých džínů, polaskal jsem její číču a s potěšením zjistil, že je pro
mě připravená.
„Jak dlouho tenhle let potrvá?“ zeptala se se zasténáním, když jsem ji hladil
prstem po jejím pohlaví.
„Moc dlouho ne.“ Rychle jsem vytáhl ruku, rozepnul jí kalhoty a jedním
rychlým pohybem jí je stáhl ke kotníkům. Stravovala mě touha po ní – nejen
po jejím nádherném těle, ale po ní celé. V ní jsem nalézal útěchu. Čím víc jsem
přijímal její lásku a dovoloval sám sobě milovat ji také, tím víc majetnický byl
můj postoj k ní. Chtěl jsem ji od toho okamžiku, kdy nás osud svedl
dohromady, ale teď jsem věděl, že i když si nárokuju její tělo, ona vládne mému
srdci.
 Když mě tedy převládlo nutkání, nekladla žádný odpor. Místo toho
s úžasnou ochotou kroužila zadkem v mém klíně, až mi ztvrdl pták a tlačil se
mi přes kalhoty. Sevřel jsem v prstech její kalhotky, zkroutil gumičku a pak
jsem jí tu jemnou látku serval z boků, takže přede mnou byla od pasu dolů
nahá. Popadl jsem ji za boky, otočil ji, přirazil ke stěně a rozepnul jsem si
kalhoty. Když mě přemohla ta hladová touha, úplně jsem přestal vnímat bolest
ruky. Chvíli jsem počkal a nechal všechnu tu vášeň narůstat. Přemáhala mě
láska k ní, a tak jsem se dotkl jejích hebkých záhybů. Rozevřely se, obklopily
můj žalud a já se zastavil. Se stejnou touhou, s kterou si mé tělo žádalo její,
jsem chtěl prodlužovat její rozkoš a poskytnout jí ten projev dominance, po
kterém toužila. Který potřebovala, aby se osvobodila. „Tenhle víkend se vůbec
nebudeš oblékat. Chci, aby tvá číča zůstala nahá a v každém okamžiku
připravená.“
„Tušila jsem, že nebudeme chodit po památkách.“ Z jejích slov zaznívala
touha, zavrtěla holým zadkem, aby mě přijala.
Plácl jsem ji přes levou půlku a ta uspokojující rána mi rozvibrovala dlaň. To
pálení mě ještě více vzrušilo a bylo pro mě čím dál obtížnější, abych se do ní
okamžitě nevnořil celý. „Svlékneš se, hned co za námi zapadnou dveře,“
instruoval jsem ji dál a všiml jsem si, jak se přede mnou shýbá. „A celý víkend
se o tebe budu starat. Chtěla bys vznést jakoukoli námitku?“
Zavrtěla hlavou a já se vsunul do jejího vlhkého pohlaví o kousek dál. Clara
zakňourala a já sledoval, jak se její hebká růžová vagína stahuje kolem mého
ptáka.
„Co potřebuješ, zlatíčko?“ zeptal jsem se jí jemně.
„Potřebuju, abys mě šukal.“ Řekla to potichu a prosebně.
„A já jsem tady, abych ti dal, co potřebuješ.“ Vnikl jsem do ní hlouběji
a vychutnával si ten výkřik, který jí unikl ze rtů, když jsem ji naplnil. Zvedl
jsem boky a nořil ptáka stále rychleji do horkého sametu její vagíny. Přijala mě,
pulzovala a stahovala se, a já ji dál šukal dlouhými a silnými přírazy. Chtěl jsem
víc. Nahou Claru, před sebou na kolenou. Clařiny horké rty kolem mého
ptáka. Minulý týden jsem strávil v neustálé hrůze, dělal jsem si o ni starosti
každou chvíli, kdy jsme nebyli spolu. Následujících pár dní jsem plánoval, že se
neoddělíme, pokud to nebude opravdu nutné. Chtěl jsem ji naplnit. Zahnat
její i můj vlastní strach tím jediným způsobem, který jsem znal. Tím, že se
spojím s jejím tělem i duší.
 „Udělej se, lásko,“ nařídil jsem jí, když se její dýchání proměnilo v mělké
supění. Její výkřiky a sténání byly symfonií, která mě poháněla vpřed, dokud se
její tělo nenapjalo a neroztříštila se na mně. Její chvění roztřáslo i mě, zničilo
kontrolu, kterou jsem chtěl nad svou touhou udržet. Vybuchl jsem v ní a svíral
jí boky, jak jsem dosahoval úlevy.
Vydržel jsem, dokud se její třes nezklidnil, a pak jsem z ní opatrně vytáhl
ptáka. Sklonil jsem se a vytáhl jí kalhoty nahoru, protože ona se držela stěny
a opírala se o ni. Pak jsem ji odvedl zpátky k sedadlům. Posadil jsem si ji na
klín, tulili jsme se k sobě a letadlo nás unášelo směrem k našemu cíli. Když
jsem ji držel, zaplavoval mě pocit plnosti. Dokázala mi, že jsem byl ztracený,
a pak mě přivedla domů a vyléčila mnohé mé rozbité části. Teď bylo načase
léčit ty její.

Auto nás dovezlo k soukromé chatě, kterou jsem pro nás na víkend obstaral.
Dům se krčil na úpatí zasněžené hory a byl z něj výhled na klidné lyžařské
středisko. V téhle roční době, kdy bylo po letních dovolených a turisté dosud
nepřijeli na zimu, bylo ve Svatém Mořici z velké části prázdno. Clara se
zachumlala do péřového kabátu, který jsem jí dal, když jsme přistávali. Její
ruka spočívala na mojí, té, kterou obvázala. Clara pohledem vpíjela
nedotčenou krásu horských úbočí.
„Raději bys dala přednost pláži?“ zeptal jsem se, když si odepnula
bezpečnostní pás.
„To jediné, čemu dávám přednost, je být s tebou,“ odpověděla. „Ten výhled
je úžasný.“
„To je.“ Můj hlas se zastřel. Od té doby, co se v letadle probudila, jsem z ní
téměř nespustil zrak.
„Ty se nedíváš,“ obvinila mě a zrudla, když viděla, že sleduju ji.
„Ujišťuji tě, že ano.“
Jak jsem žádal, před naším příjezdem už rozdělali oheň v krbech.
„To je neuvěřitelné místo,“ řekla Clara, když jsme vešli, a ustoupila kousek
ode dveří, aby nám mohl řidič vynést zavazadla dovnitř.
Vybral jsem to místo kvůli jeho soukromí. Byl jsem rád, že se jí tady líbilo.
Vstupní dveře vedly do velké krásné místnosti, která se honosila přemírou
pohovek a tlustých kožešinových koberců. Ve slunci pozdního odpoledne se
nám nad hlavou leskl rustikální lustr. Celostěnné okno nabízelo rozsáhlý
výhled na město pod námi. Byl tím jediným, co nás mělo po následující tři dny
spojovat s civilizací. Počasí v Alpách se začalo trochu horšit a vrcholky hor se
pokryly sněhem. Předpovědi hlásily na víkend bouřky, což by nás mohlo udržet
v domě po celou tu naši až příliš krátkou dovolenou.
„Kuchyně je plně zásobena,“ oznámil jsem jí. „Nemusíme vůbec nikam
odcházet.“
„Dobrá, X, odklidil jsi mě do opuštěné horské chaty. Co se mnou uděláš?“
Odpověděl jsem jí tím, že jsem zamkl dveře. V tichém prostoru zapadla
západka s hlasitým zlověstným cvaknutím. Clara se obrátila tváří ke mně, oči se
jí rozšířily očekáváním. Natáhl jsem k ní ruku. Bez zachvění ji přijala. Tento
víkend bychom měli začít s léčením následků škod, které nám byly způsobeny.
Potřebovala, abych jí dokázal, že ji budu chránit, a já budu, a to tím, že
převezmu kontrolu, dokud si její tělo nevzpomene, že je pod mou ochranou.
Koruna jí možná nemůže nabídnout bezpečí, ale já ano. A jednoho dne ji bude
chránit také mé jméno.
„Vzpomínáš si na naši dohodu?“ zeptal jsem se.
Svůdně naklonila hlavu, odtáhla se a shodila kabát. S jemným žuchnutím
spadl na podlahu. „Nevzpomínám si, že bych vyslovila nějaký souhlas.
Vzpomínám si na to, co bylo řečeno.“
„A máš nějaké námitky? Zdá se mi, že si vzpomínám, že jsi s mými
požadavky více než ochotně souhlasila.“
„Nemám námitky,“ řekla a zula si boty. Postavila se a položila si ruku na
knoflík džínů. „Ale mám žádost.“
„Jsem zde, abych vyhověl tvým přáním“ ujistil jsem ji. Hrdlo se mi stáhlo,
když si rozepnula knoflík a přetáhla si džíny přes nádherné boky. Dalo námahu
udržet se, když se přede mnou kousek po kousku odhalovala. Tak jako
pokaždé.
Když se svlékla, šukal jsem její tělo očima, prodléval jsem pohledem na jejích
plných ňadrech a dokonalých bradavkách. Později je vezmu do úst a budu je
sát, dokud se neudělá. Při té představě jsem si olízl spodní ret.
Nahá pokročila ke mně, přejela mi prstem přes rty a přivolala mě z myšlenek
zpátky k sobě. „Nebuď něžný. Vem si mě tak, jak chceš. Využij mé tělo. Chci
s tebou prožít úplně všechno.“
„Někdy se mi líbí být něžný,“ připomněl jsem jí. Opatrně jsem volil slova,
což bylo teď, když byla její číča nahá a pro mě připravená, mnohem obtížnější.
„Chci to drsně, pomalu, zoufale i něžně. Chci tě. Tebe celého,“ řekla
chraplavě. Sklopila zrak a já cítil, jak v ní víří zmatek. Stále ji ovládala vášeň.
Žádala mě, abych převzal kontrolu. Její potřeba mě rozpoltila a odolával jsem
nutkání vzít si ji hned a reagovat tak, jak si představovala.
Clara mě obnovila. Přesto dál nabízela více ze sebe. Své tělo. Své srdce. Nejen
že mě akceptovala, přijímala mě navzdory temnotě a tajemstvím, které
prověřily naši lásku. Takový dar mě přemohl. Tříbil mou sebekázeň.
Vzal jsem ji prstem za bradu a pozvedl její hlavu, aby se mi opět zadívala do
očí. „Důvěřuješ mi. Neberu to na lehkou váhu. Když tě šukám, Claro, a budu
tě šukat, dokud mě nebudeš prosit, abych přestal, tak tě nevyužívám. Nikdy tě
nebudu využívat. Když tě šukám, osvobozuju tě. Chceš být osvobozena?“
„Ano, prosím,“ zašeptala.
21 |
Podle jeho nařízení jsem čekala v posteli, otočená tváří ke stěně. Plameny
svíček se mihotaly a halily tak pokoj do romantické záře. Přejížděla jsem prsty
po měkkých péřových polštářích. Naslouchala jsem jeho přípravám a snažila se
potlačit spánek. Ozvalo se ostré tření látky o dřevo. Vrzání podlahy kolem
postele. Nabídla jsem se mu zcela bez toho, abych si ujasnila, co to s sebou
ponese. Ale s každým novým tajemným zvukem se mi očekáváním zrychloval
pulz. Co mě kdysi děsilo, mě teď vzrušovalo a rozněcovalo mou touhu ve
smyslný plamen.
Jeho ruce a tělo mi mohly poskytnout úlevu od nočních můr, které mě
v minulém týdnu sužovaly. Musela jsem mu jen důvěřovat, že mě osvobodí,
a já mu důvěřovala plně, připravená podřídit se jeho primitivní dominantnosti.
Jeho vyznání lásky mi dodalo volnost, která nadále trvala, jenže od té hrozné
noci mu doposud nezmizel z očí strach. Tady, v tak potřebné vzdálenosti od
Londýna, jsme se konečně mohli plně oddat svým pocitům.
Když se posadil vedle mě, matrace se pod jeho váhou prohnula. Když mě
pohladil po holé kostrči, rozechvěla mě touha. Kroutila jsem boky směrem
k němu, ale on mě svou pevnou rukou zastavil. Myslí mi probleskla jeho slova.
Vždycky se udělám, ale jen když on řekne. Tušila jsem, že dnes večer o to budu
prosit.
„Teď ti zavážu oči,“ řekl něžně a třel mi zadek. „Pochopíš proč.“ Alexander
mi přiložil na tvář šátek a zarazil se, aby mi poskytl možnost odmítnout.
Zůstala jsem potichu a on mi ho ovázal kolem hlavy, uvázal uzel a zastínil tak
můj zrak. Vzal mě za ruku, vytáhl mě nahoru a navedl má chodidla na
podlahu. Kráčel za mnou, jednu ruku mi přitiskl dolů na záda. To malé gesto
ujištění utlumilo obavy, které se mě zmocňovaly. Boky jsem narazila do čela
postele a on mě zastavil a přitiskl mě břichem k chladnému dřevěnému rámu.
„Roztáhni nohy.“ Udělala jsem, co nařídil, a vysloužila si tak jeho souhlas.
„Hodná holka.“ Zvedl mi paže nad hlavu a začal mi kolem zápěstí omotávat
hedvábnou šňůru. Ovazoval ji a proplétal, dokud se mi chodidla nevyklenula
vzhůru. Byla jsem zavěšená, mou váhu podpíraly jen prsty na nohou, kterými
jsem se dotýkala země. Když Alexander ovíjel můj trup, otřela se mi šňůra
o prsa. Zarazil se a já cítila, že se mi mezi rameny zasekl uzel. Ovinul mi břicho
a ovázal ho tak pevně, až se mi šňůra zaryla do masa. Obejmul mě pažemi
a další uzel se mi zavázal přes pupík, pak spustil zbývající kus šňůry a ten se mi
houpal mezi roztaženýma nohama. Mé tělo se přizpůsobilo jeho umění, každý
uzel byl mistrovským dílem.
Pevně omotaná šňůra mě zaškrábala na levém kotníku, jak za ni zatáhl, aby ji
zajistil. Zopakoval to, roztáhl mi nohy víc a přiměl mě vypnout se na prstech
u nohou ještě výš. Natažené tělo mě bolelo. Bylo to fascinující, ta lehká bolest,
kterou mi působilo spoutání, ustoupila vzrušení. Nebyla jsem si jistá, zda to
dokážu, ale s každou přibývající vteřinou se napětí v mém těle uvolňovalo. Na
chvíli se ani jeden z nás nepohnul a já se soustředila na jeho trhaný dech. Pak
se ozvalo ostré kovové cvaknutí jako při rozepínání opasku, následované
zasvištěním kůže po povrchu nějaké látky. Mé končetiny se napjaly, chystaly se
na švihnutí, dokud jsem nezaslechla, jak opasek spadl na podlahu. Ale mou
úlevu udusila ta vzpomínka na bolest. Látka žuchla měkce na podlahu a pak
jsem na své zranitelné kůži začalo pociťovat teplo Alexanderova těla. Chtěla
jsem se k němu přitisknout a tlačila proti poutům, která mě omezovala.
„Uvolni se,“ nařídil a přejel prstem dolů po mé napjaté páteři. „Z mých
rukou nepoznáš žádný strach, Claro. Jen rozkoš. Využil jsem tvé ruce, tvá
chodidla, ale pořád ti zbývá tvůj hlas. Chápeš?“
Přikývla jsem, ale on mě chytil za vlasy a ten pohyb přerušil. „Použij svůj
hlas. Řekni mi to.“
„Chápu,“ zašeptala jsem.
„Řekni mi, na co myslíš.“ Uvolnil mé vlasy ze sevření a zakousl se mi do
ramene.
Zasténala jsem, jak mnou projelo bodnutí rozkoše, a v chladu pokoje mi
ztuhly bradavky. Když jsem nemohla použít zrak a ruce, moje ostatní smysly
zesílily a zaplavilo mě to novými pocity. I když místností neprovíval žádný
vánek, vnímala jsem vzduch na své kůži. Rozšířeným chřípím jsem vdechovala
vůni vosku a květin.
„Řekni mi to,“ zopakoval pevně a stiskl mi bradavku mezi prsty. Zkroutil ji,
což zapůsobilo na mé už dost napjaté nervy.
„Chci tě p-p-poprosit,“ zakokatala jsem se.
„Tohle samo mě prosí, zlatíčko,“ zamumlal a pustil má prsa, takže těžce
spadla na šňůru, kterou byla podvázána. „Vidět tě svázanou, vydanou mi zcela
na milost a nemilost… máš vůbec tušení, co to se mnou dělá? Co ve mně
vyvolává touhu ti tohle dělat? Chceš to vidět?“
 Chtěla jsem pokývat hlavou, ale pak jsem se zarazila. „Ano.“
Šátek mi sklouzl z očí a já zamrkala, jak se můj zrak přizpůsoboval
tlumenému světlu krbu a svíček.
„Škoda, že nemůžeš ten obraz vidět v jeho úplnosti.“ Alexander se přesunul
do rohu postele a dychtivě sledoval mou reakci, když jsem pomalu vzhlédla.
Rudá šňůra byla připevněna k dřevěnému trámu, který probíhal stropem chaty
po celé délce. Byla stočena do rafinovaného uzlu a pak směřovala k mým
zápěstím. Hedvábně se stáčela v pevných ovinutích, která mi držela paže nad
hlavou. Sjela jsem pohledem dolů a zjistila, že ji mám omotanou kolem hrudi
a stočenou pod prsy. Cítila jsem, že ji tam umisťuje, ale když jsem to spoutání
viděla, pronikl mnou záchvěv rozkoše a zahnal vyčerpání, které se mi postupně
vkrádalo do unavených končetin. Elegantní uzel na mém břiše byl tak
rafinovaný, že jsem si říkala, kolikrát už ho dřív asi vázal. Kdo jiný měl ještě to
štěstí, že byl pod jeho naprostou nadvládou? Tu nepříjemnou myšlenku jsem
zaplašila. To, jak šňůra drží mé kotníky přivázané ke sloupkům postele, jsem
z výšky zahlédla jen letmo.
Když jsem se na Alexandera znovu podívala, měl oči zastřené touhou. Hltala
jsem pohledem jeho vycizelované tělo a můj zrak spočinul na jeho vztyčeném
ptákovi. Začala jsem si být vědoma své zranitelnosti a do tváří mi vstoupilo
horko. Ale nebylo to z rozpaků. Byla jsem rozpálená.
„Jsi tak krásná, když se ti červenají tváře. Až mě svrbí dlaně, že bych chtěl
vidět takhle zčervenalé i tvoje půlky.“ Při těch slovech jsem ztuhla. „Pokud
nepoužiješ bezpečné slovo, udělám s tvým tělem, co budu chtít.“
Vystavená té nevyslovené výzvě jsem pevně semkla rty. Řekla jsem, že mu
důvěřuju. A vážně jsem mu důvěřovala.
Stoupl si opět za mě a já k němu toužila přisunout zadek a cítit tvrdost jeho
ptáka na svých měkkých půlkách. Zasmál se mým žalostným pokusům
o pohyb. Pohladil dlaní křivku mého zadku a hravě mě po něm plácl. Třel to
místo a pak mi uštědřil další ránu. Zopakoval to, plácal mě a laskáním zaháněl
bolest, dokud mě zadek nepálil.
„Dokonalost.“ Přitiskl mi ústa k uchu. „Víš, proč jsem tě chtěl svázat?
Protože chci, abys prožila skutečnou úlevu. Vidím tě, jak se držíš na pokraji
a nenasytně čekáš, že vyvrcholím s tebou. Dnes večer toho nebudeš schopná.
Tvé tělo se mi nebude moct bránit, když budu chtít, aby to přišlo. Dokážu ti,
jak moc tě miluju – jak je pro mě tvé tělo posvátné. Budeš křičet a sténat
a zatínat nehty do té šňůry a já pak začnu zase odznova.“
 Ze rtů mi uniklo zakňourání a on se sehnul mezi mé nohy. Poklekl na
dřevěnou podlahu a já zasténala v očekávání. Sevřel mé pohlaví v dlani a zuby
hravě oždiboval mé nahé půlky. Pak mě drsně rozevřel. Ani jsem si nestačila
uvědomit, co se děje, a vnořil do mě jazyk. Dělal mi to ústy, dokud se mi
nezačala třást kolena, ale šňůra mě držela v napnuté pozici. Při náhlé slabosti
mých nohou se má váha přesunula na paže a já vykřikla, když do mě pronikl
Alexanderův jazyk. I když jsem na něj křičela, aby přestal, dál lízal mé naběhlé
pohlaví. Byla jsem úplně bez sebe, visící mezi agonií a euforií. Ale jen co se mé
útroby začaly svírat, odtáhl se. Jednou rukou mi podepřel zadek, dokud jsem
zase nenašla rovnováhu a neopřela se prsty na nohou o podlahu. V klenbách
chodidel mi tepalo, lýtka mě bolela z toho, jak jsem se snažila podepírat, a paže
mi hořely.
„Neskončil jsem s tebou,“ řekl hříšně. Postavil se, přešel místnost a vytáhl
z tašky malou lahvičku oleje. Dával si načas, než se vrátil, očividně si užíval mé
supění a sténání, zatímco jsem v prstech kroutila šňůru, která mě držela ve
vzpřímené poloze. Ztratila jsem se ve své roli, ohromená scénou, která se kolem
mě odvíjela. Zároveň jsem se zoufale toužila podřídit jeho požadavkům.
Proměnil mě ve sténající horečnatou bytost a mně se to líbilo.
Tentokrát strčil do mého pulzujícího otvoru prst. Mé tělo s ním bojovalo
a on pohyby zpomalil, dokud jsem se neuklidnila. Stáhl ruku a zaslechla jsem,
jak se víčko lahvičky otevřelo. Cítila jsem, že olej klouže přes mé pohlaví po
celé délce, až pokryl můj zakázaný vchod. Alexander do mě strčil prsty znovu,
ohnul je a šukal mě. A pak zatlačil palcem na záhyb mezi mými půlkami
a vnořil ho dovnitř. Dál se mě zmocňoval a znovu dával velký pozor, abych se
neudělala.
„Vadí ti, když se tě tam dotýkám?“ Zastrčil palec hlouběji.
„Ještě,“ zasténala jsem. Myslela jsem jen na to, že chci být naplněna. Ale také
jsem se toužila protáhnout, než se celá zhroutím.
„Nejsem si jistý, že to chceš.“ Ale hlas se mu zadrhl a já věděla, že si chce
nárokovat tohle poslední území, které ještě nedobyl.
„Šukej mě,“ prosila jsem. „Tak mě šukej.“
Jeho ruka se zastavila. Poskytl mi vteřinu, abych zpracovala, co po něm
žádám. Přerušení akce to všechno činilo ještě lákavějším.
„Chceš, abych tě šukal?“ Kroužil po mém těsném otvoru palcem.
„Ano. Bože, ano. Vem si mě celou a přestaň se ptát, zatraceně,“ odsekla jsem
celá netrpělivá.
 Ale on ucouvl a já chtěla zakřičet. Žadonit. Mé tělo mu patřilo na požádání.
Tak proč to neudělá?
„Uvolním ti nohy,“ řekl a já spolkla své rozčarování. Byla jsem jako zoufalá
spleť roztřesených nervů.
Z kotníků mi spadly provazy. Pokoušela jsem se pokrčit nohy, jenže jsem
byla pořád přivázaná k trámu pod stropem.
„Nechci tě zranit,“ vysvětlil mi a sáhl na šňůru, která držela pohromadě mé
ruce. Naštěstí ji uvolnil pouze natolik, aby mi to umožnilo ohnout se
v kolenou. Pohladil mě po zadku. „Řekni si o to. Musím vědět, že s tím
souhlasíš.“
„Šukej mě,“ prosila jsem znovu. „Nárokuj si mě celou.“
„Pokrč kolena.“ Mezi holými půlkami mi stékal olej a pak se do mě vtlačil
široký žalud jeho ptáka. Skousla jsem si ret. Můj napjatý otvor zahořel jako
v ohni. Ale stisk mých zubů tu agonii nijak neumenšil. Alexander mě objal paží
kolem pasu, podepřel mé visící tělo a ulevil tak mým unaveným pažím. Pořád
jsem byla pod jeho naprostou kontrolou a on tlačil svého ptáka o něco dál,
dokud napjaté svaly nepojaly jeho špičku. Odpor mého těla k neznámému
pocitu vniknutí postupně ustupoval, až mě jeho pták zcela naplnil. Hlava mi
klesla na paži a rozvzlykala jsem se.
Alexander přestal, nechal mě, abych si zvykla na nové pocity. Věděla jsem, že
nebude pokračovat, aniž bych mu dala znamení, že to chci. A já to udělala.
Třes, kterým jsem se chvěla, nijak nezmírnil mou touhu po tom, abych byla
Alexanderem zcela ovládnuta. Jeho ruka, která mi spočívala na břiše, mi sjela
mezi nohy a on začal obratnými prsty kroužit po mém klitorisu. V útrobách
mi narůstal příjemný tlak. Podřídila jsem se jeho nadvládě.
„Ne…“ zasténala jsem, neschopná najít v tom stavu slova. „Nepřestávej.“
Odtáhl se jen natolik, aby do mě mohl vniknout. Ty jeho pokusy
o zdrženlivost mě mátly.
„Ještě,“ žádala jsem a on se odevzdal svým instinktům a pumpoval do mého
zadku. Pevně mě držel, sténal a neúprosně přirážel, každé bodnutí jeho ptáka
mě spalovalo. Uvízla jsem mezi rozkoší a bolestí, ale cítila jsem, jak napětí
narůstá do šíleného vrcholu. V jeho náručí jsem se zlomila, vybuchla v záplavě
výkřiků, které rozčísly vzduch kolem nás.
Když vyvrcholil, žhnula ve mně krev. Jakmile to šílenství skončilo, necítila
jsem žádné nepohodlí. Vytáhl se a rozetřel prstem sperma, které při tom
vyteklo. „Teď jsi moje.“
 „Ano,“ vydechla jsem, opakovala jsem to znovu a znovu, dokonce i když mi
rozvázal zápěstí.
Alexander mě vzal do náruče, nesl mě do postele a něžně mě konejšil.
„Jdu se umýt,“ řekl lehce. Ano, hygiena se zdála jako dobrý nápad. Ležela
jsem a chvěla se na prostěradle, v koupelně se rozsvítilo. Prošla jsem zkouškou.
Byla jsem milována. Alexander mě bezpečně převedl přes mé hranice a poskytl
mi tu nejintenzivnější rozkoš mého života. Ale já nadále toužila po jeho
doteku, jako by toho nebylo dost. Nikdy se ho dostatečně nenasytím. Když se
vrátil, přetáhl přese mě přikrývku a vklouzl ke mně. A pak se se mnou miloval
a dokazoval mému tělu, co všechno znamená být jeho.
22 |
Když jsem se probudila, byla Alexanderova strana postele prázdná. Protáhla
jsem se a zaznamenala příjemnou bolest ve svalech. Vzal mě až k samé hranici.
Svázal mě, škádlil a mučil a mé tělo si to pamatovalo. Ve světle krbu se zaleskla
hedvábná šňůra, která stále visela u nohou postele. Vyklouzla jsem zpod
přikrývky, bosá k ní přešla a přejela po ní prsty. Byla na dotek příjemná i drsná.
Svazující i osvobozující. Obtočila jsem si ji kolem zápěstí a přehrávala si v mysli
scény z minulé noci. Vzpomínky se objevily nejprve jako vybuchující staccato
rozkoše, pak jako agonie a nakonec nádherná úleva.
Když jsem zjistila, že Alexander sedí u krbu ve velké místnosti, tělo se mi
rozechvělo touhou. Nesměle jsem se zastavila na schodech a vpíjela se
pohledem do jeho silných širokých ramen, která půvabně přecházela do
šlachovitých zad. Tenhle muž – tenhle bůh – byl můj. Jenže ta skutečnost byla
i nadále prchavá. Stávala se hmatatelnou jen skrze dotek. Nedokázala jsem
pochopit, jak jsme se mezi těmi biliony lidí navzájem našli. Stála jsem tam
dlouho a dívala se, jak světlo plamenů tančí po jeho uhlově černých vlasech,
dokud mě jeho přítomnost nepřilákala, abych šla dál. Tehdy jsem si uvědomila,
že jsme propojení. Magneticky. Neodolatelně. I v celém moři lidí bych ho
pokaždé našla. Od toho dne v klubu nás k sobě táhla nezpochybnitelná síla.
Každý okamžik mého života, každé rozhodnutí a omyl, které jsem kdy dříve
učinila, mě při zpětném pohledu vedly k němu.
Alexander se otočil, jeho tvář se skrývala v šeru, a natáhl se po mně. Zamířila
jsem k němu. Uvelebila jsem se mu na klíně, a když mě objal, zvedla jsem
nohy vzhůru.
„Nemůžeš spát?“ zeptala jsem se.
Zastrčil mi pramínek vlasů za ucho a políbil mě. „Nechtěl jsem tě vzbudit.
Omlouvám se, že jsem tě nechal samotnou.“
„Omluva není zapotřebí. Myslím, žes mě ušukal až do kómatu.“ Přejela jsem
prstem po linii jeho čelisti.
„Měl jsem tě zkontrolovat.“ Zavrtěl hlavou a rysy mu probleskl dobře známý
výraz sebenenávisti. „Uplynulá noc byla intenzivní. Teď bys neměla zůstávat
sama.“
 „Jsem v pořádku,“ podotkla jsem důrazně. Nesnášela jsem, když se
obviňoval. Zdálo se, že neexistuje možnost, jak ho přesvědčit, že jsem tím vším
uchvácená stejně jako on. „Podívej se na mě, X. Jsem šťastná. Doopravdy.
Šťastná díky tobě.“
„Snažím se.“ Jeho bolestný výraz mě rval na kusy.
„Jestli se nepřestaneš šklebit, budu ti muset naplácat,“ varovala jsem ho.
Sjel rukou níž, vzal mě za zadek a usmál se, i když mrzutě. „To je moje práce,
zlatíčko.“
„Tak by ses k ní možná mohl vrátit,“ zamumlala jsem, ale můj pokus
o svádění přerušilo tiché zakručení v břiše. Hloupé tělesné potřeby.
„Myslím, že bude lepší, když tě nejdřív nakrmím,“ řekl s tichým
uchechtnutím.
Přinutila jsem se vstát a zamířili jsme do kuchyně. Alexander otevřel lednici
a vytáhl krabici mléka. Během chvilky už připravoval toast a vajíčka. Ale jeho
ponurá nálada nepomíjela a vrhala na naše ráno nechtěné stíny.
„Ty jsi ale vážně protivný,“ oznámila jsem. Opřela jsem se o linku a sledovala
ho, jak vaří.
„Vynechali jsme večeři. To je nepřijatelné.“
„Vždyť mě neubude,“ řekla jsem potichu. „Jsem zdravá, X. Přijít o jedno
jídlo mě nezničí.“
„Přesto…“ Nedopověděl a strčil obracečku do pánve.
Než mi podal plný talíř, mlčeli jsme. I přes mé nejlepší úmysly mě hlad
stejně přemohl a já se do toho dychtivě pustila. Potěšilo mě, že se mu na rty
vkradl úsměv. Potřeboval se o mě starat a já vůči té potřebě musela být
otevřenější. Jako u většiny věcí si to žádalo více času. Přijmout, že jeho obavy
nejsou znakem toho, že by mě vnímal jako slabou.
„Dokázala bych si zvyknout na to, že by mě každé ráno někdo krmil.“
Odstrčila jsem prázdný talíř a rozzářila se.
„A já bych to dělal každé ráno velice rád,“ řekl. V těch slovech se skrýval
podtext, který mi rozbušil srdce.
„Budeš muset, pokud se mnou hodláš být vzhůru celou noc.“ Ale ani žert
můj zběsilý pulz nezklidnil.
„Líbí se mi být s tebou celou noc vzhůru,“ pokračoval. Přejel mě pohledem
a zastavil se u mé levé ruky spočívající na lince. „Očekávají se ode mě jisté věci,
Claro.“
 Moje zrychlené srdce poskočilo, pak se zhroutilo a zachvátila mě bolest
žaludku. O tomhle už jsme se kdysi bavili. Neskončilo to dobře.
„Zdá se, že tato očekávání teď zahrnují i tebe.“ Alexander se odmlčel
a odkašlal si. „Manželství nikdy nebylo něco, co bych chtěl. Bylo to pouze
očekávání druhých.“
„Já vím,“ skočila jsem mu do řeči ve snaze vykolejit směr téhle konverzace,
než bude všechno zničeno. „Já to ale neočekávám. Je příliš brzy – pro nás oba.“
„Takže ty nemáš v úmyslu si mě vzít? Předpokládám, že mě jen využíváš
kvůli mému tělu.“ Zazubil se, ale ten úsměv byl strnulý.
„Oba jsme mladí. Vím, že tvá rodina má očekávání a že je to něco, čemu
budeme muset čelit, ale právě teď se chci soustředit na nás dva.“ Ignorovala
jsem ten tichý hlásek v hlavě, který mi připomínal, že náš vztah má svou
konečnou lhůtu. Snažila jsem se před tou skutečností, že naše rozdělení je
nevyhnutelné, zavřít oči.
„Nejsem si jistý, zda mi rozumíš.“ Řekl to odměřeným tónem, ale v očích
mu žhnul majetnický oheň.
„Rozumím světu, ve kterém žiješ,“ zašeptala jsem, „a rozumím tomu, ve
kterém žiju já. Ale zrovna teď chci předstírat, že věci mohou být jinak.“
Alexander mi vsunul ruku pod zadek a zvedl mě do náručí. „Tak pochop
tohle, Claro. Celý můj svět jsi ty.“
A pak mě odnesl do ložnice a dokazoval, že to myslí vážně.

Po celý den však přetrvávala jeho divná nálada, neustále se měnila z vášnivé
smyslnosti v temnou beznaděj a naopak. Ve chvílích, kdy jsme se milovali, ať
už drsně, nebo něžně, byl plně se mnou. Ale i v krátkých okamžicích rozdělení
se ztrácel do temnoty. Vnímala jsem ten vnitřní boj, ale nechápala jsem ho.
A tak jsem ho hledala mimo ložnici, na schodišti a na medvědí kožešině
u krbu. Pokaždé jsem ho volala zpátky k sobě, jen aby ho ode mě znovu
oddělili démoni, které odmítal sdílet.
A přesto jsem byla šťastná. Ať už bojoval jakoukoli bitvu, sbližovalo nás to.
To jediné jsem věděla. Teď bych jen měla stát po jeho boku a nechat ho vést
válku. Když byly nakonec mé vlastní rezervy vyčerpány, upadla jsem do
bezesného spánku. Probudily mě jeho něžné ruce.
„Claro, musíš se obléknout.“ Naléhavost jeho sdělení nebyla v souladu
s opatrností jeho dotyku.
 „Proč?“ zamumlala jsem ospale, protírala jsem si oči a překvapilo mě, že za
oknem už svítá.
„Musíme odjet,“ oznámil mi a shromažďoval těch pár osobních věcí, které
jsme si rozložili po pokoji.
Posadila jsem se, přitáhla si přikrývku k nahé hrudi a snažila se zpracovat, co
řekl. Odjet? Vždyť jsme tu strávili jen včerejšek. „Myslela jsem, že tu budeme
do pondělka.“
„Povolali mě zpátky do Londýna. Auto tu bude za pár minut.“ Přikročil ke
mně a políbil mě na čelo. „Obleč se pořádně. Teploty klesly.“
Vyklopýtala jsem z postele a šátrala po své tašce, která tu ještě zůstala.
Přetáhla jsem si přes hlavu svetr a oblékla si džíny. Panika byla úplně k ničemu,
ale to nezabránilo mé mysli, aby si nevytvářela celý nekonečný proud teorií
o tom, proč jsme najednou nuceni vrátit se tak brzy. Těkala jsem myšlenkami
od Edwarda k Belle, k celé zemi, samozřejmě k Danielovi. Jaké novinky se
dozvím, až vykročím ze dveří? Nechtěla jsem to vědět.
Alexander se znovu objevil v pokoji a beze slova vzal má zavazadla.
Následovala jsem ho a do krve se mi vplížil pocit hrůzy. Ale teprve až jsme byli
v autě a mířili směrem na letiště byla jsem schopná promluvit. „Co se stalo? Jde
o… Daniela?“
Musela jsem se připravit na možnost, že záležitosti kolem jeho odsouzení se
naprosto zvrtly. Bylo by lepší to vědět, protože pak bychom to mohli začít
nějak řešit.
„O Daniela nejde.“ V jeho odpovědi bylo něco ne zcela upřímného, ale než
jsem se stihla na cokoli zeptat, pokračoval. „Došlo k určitým novým
skutečnostem v souvislosti s nehodou.“
„S nehodou?“ zeptala jsem se hloupě. V tom zmatku jsem nechápala, k čemu
se jeho odpověď vztahuje.
„Mou nehodou,“ řekl potichu. „Objevily se nové informace, které změnily
dosavadní skutečnosti.“
Ta nehoda se odehrála téměř před osmi lety, ale stále ho pronásledovala. Jaké
další přízraky mohl tisk vynést na světlo, aby mučil jeho i celou rodinu?
„Jaké informace?“ zeptala jsem se.
„Někdo vypověděl, že v tom hrály roli drogy.“ Jeho odpověď byla odměřená
a na ostří nože.
„Vím, že v tom bylo pití.“ Snažila jsem se co nejvíc, aby to znělo povzbudivě.
Doufala jsem, že tenhle můj naivní přístup mu zabrání, aby se stáhl do sebe.
„Byly v tom drogy? Byl jsi sjetý?“
„Já ne.“ Sevřel rty, jako by si myslel, že tak dokáže potlačit bolestnou
vzpomínku. „Moje sestra.“
Takovou odpověď jsem neočekávala. „Sarah?“
„Ta osoba tvrdí, že jí spolu se Sarah někdo podal drogy, které by usnadnily
sexuální kontakt. Řekne každému, kdo bude ochoten naslouchat, že k nehodě
tehdy v noci došlo proto, že řídila Sarah.“
Nikdo nevěděl, co se tehdy v noci stalo. Dokonce ani Alexander si
nevybavoval detaily. Média prodávala historku, že řídil on, a on vzal to
neoprávněné obvinění na sebe. Ale byla jedna věc, kterou jsme věděli oba. Že
řídila Sarah. A kromě Alexanderovy sestry u toho té tragické noci byly jen dvě
další osoby. Ani jsem nepotřebovala, aby mi říkal, kdo byl tím informačním
zdrojem. Už mě varovala, že k tomuhle dojde. A tak mě nepřekvapilo, když
pokračoval.
„Pepper vypověděla, že jsem je zdrogoval, a tím jsem v důsledku způsobil, že
je Sarah mrtvá,“ řekl bezbarvě a ani na okamžik neodtrhl zrak od krajiny
ubíhající za okny.
Nelhala mi. Rozhodla se ho zničit.

Letadlo už čekalo na letišti a my se narychlo vraceli domů do Londýna. I když

mi po celou dobu letu Alexander pevně tiskl ruku, byli jsme oba ztraceni ve
svých vlastních myšlenkách. Tohle s sebou nesl jeho svět. Nouzové lety
a strategická jednání. Poprvé jsem doopravdy viděla, jak zapadá do složité
mašinérie britské politiky. Nedokázala jsem však odhadnout, co na nás čeká po
našem návratu.
Vystoupili jsme z letadla a zjistili, že na soukromém letišti na nás čekají dvě
auta. Před jedním z nich stál Norris. Alexander pustil mou ruku a šel si s ním
promluvit o samotě. I když ode mě byli daleko, oba ztišili hlas. Alexander
pokývl směrem ke mně a já se začala utápět v podezření, že mu dává instrukce
ohledně zacházení se mnou. Ale pokud si Alexander myslí, že by mě mohl
někdo donutit, abych ho opustila, stane se něco jiného. Bojovali jsme příliš
těžce, abychom strhli bariéru lží a tajemství, která mezi námi stála. Nemínila
jsem dovolit, aby se znovu obnovila.
Když Alexander přerušil rozhovor s Norrisem, pokročil k němu muž, kterého
jsem neznala. „Váš otec mě instruoval, abych vás odvezl přímo za ním.“
 Alexanderův pohled se střetl s mým a proběhla mezi námi nevyslovená
otázka. Moji odpověď znal. Napřáhl paži a přivolal mě k sobě.
„Váš otec by s vámi raději hovořil o samotě,“ oznámil mu ten muž a chladně
se na mě podíval.
„Nemáme před sebou s Clarou žádná tajemství. Je načase aby to otec
pochopil.“ Alexander se na něj zamračil.
Muž poukázal na auto za sebou, které tam stálo se spuštěným motorem,
a my nastoupili. Když nás auto vezlo za Alexanderovým otcem, uvědomila jsem
si příliš pozdě, že jsem Alexanderovi neřekla o návštěvě Pepper u mě v práci.
Mohla jsem zabránit tomu, aby Alexandera zničila, ale neudělala jsem to. Byla
jsem příliš zaslepena svou nenávistí vůči ní.
Byla jsem vinna tou hrůzou, která se teď blížila, a nejhorší ze všeho bylo, že
jsem tak opět dovolila tajemstvím, aby nás rozdělila.
23 |
V paláci už jsem kdysi byla – jako turistka. Teď jsem následovala Alexandera,
když nás vedli soukromými místnostmi, které rozhodně nebyly součástí
oficiální prohlídky. Jindy bych tím nápadným přepychem, který mě
obklopoval, byla oslněna. Ale teď se mi ty honosné prostory zdály příliš
stísněné a omezující. Jako by samy ty pokoje žily a stahovaly se jako smyčka
kolem své kořisti. Takhle tedy působil ten tlak očekávání na Alexandera?
Alexander prošel francouzskými dveřmi a já mu byla v patách. Místnost za
dveřmi vypadala spíš jako filmová dekorace než skutečná kancelář.
Vytapetované stěny lemovaly elegantně vyšívané gobelíny a nad klenutými
okny visely těžké brokátové závěsy. Alexanderův otec, král Albert, k nám stál
zády a opíral se o krbovou římsu. O kousek dál seděla s rukama složenýma
v klíně jeho matka. Tvářila se, jako by seděla modelem pro portrét na novou
poštovní známku. Ani se neobtěžovala na nás pohlédnout. Namísto toho
setrvávala ve své obezřetné pozici, kterou za ta léta, kdy byla královnou
matkou, přivedla k dokonalosti.
„Babičko,“ pokývl Alexander zdvořile jejím směrem. „Otče.“
Albert se ani neotočil, aby opětoval synův pozdrav. „Přál jsem si s tebou
mluvit o samotě.“
„S tvými přáními jsem dobře obeznámen, ale před Clarou nemám žádná
tajemství.“ Alexander tam stál s hlavou vzdorně vztyčenou a v ten moment
jsem znovu pocítila, jak moc ho miluju.
Bylo nebezpečné něco takového cítit, když jsem věděla, že se řítí směrem
k něčemu neznámému. Zamlčela jsem před ním důležitou informaci a neměla
jsem ani tušení, jak vysoká bude cena, kterou za svůj omyl budu muset
zaplatit.
„Ale ty máš tajemství, Alexandře,“ otočil se k němu Albert a jeho bystré
modré oči se při pohledu na nejstaršího syna přimhouřily.
„Všichni máme tajemství, zvláště my s královskou krví,“ připomněl mu
Alexander.
„Ne taková tajemství, která prodávají bulvární noviny!“ vybuchl Albert.
„Dělal jsem všechno, co se dalo, abych ochránil naši rodinu před tímhle
druhem senzacechtivých blábolů. Takže se tě zeptám jen jednou: Je to pravda?“
 Při té otázce jako by se mi odlomil kus srdce. Moje vlastní rodina měla také
svá tajemství a lži. Pozorovala jsem své rodiče, jak v manželství příliš dlouhou
dobu předstírají, ale neměla jsem v sobě ani kousek pochybnosti o tom, že se
navzájem máme rádi. Dokonce i moje rodina chránila své členy před bolestí
a utrpením, a když jsme nakonec byli nuceni čelit tomu, čemu jsme se
vyhýbali, tak láska pokaždé zvítězila. Moji rodiče při mně stáli, když jsem
onemocněla. Matka a otec nepopřeli tu aféru, ale drželi mě od ní dál. A teď
jsem poprvé v životě viděla, jaké to je, když se člověk narodí do rodiny, která si
cení více povinnosti než lásky a dává jí přednost před porozuměním. Toužila
jsem Alexandera před jeho otcem chránit – osvobodit ho z pout života, do
něhož se narodil.
„O té noci víš všechno to, co já,“ odpověděl mu Alexander. V jeho hlase byla
únava pramenící z těch mnoha let, kdy mluvil, ale nikdo ho neposlouchal.
„Pak mi vysvětli, jak to že ta mrcha tvrdí, že může dokázat, že jí té noci byla
podána kyselina gama-hydroxymáselná.“ Albert dlouhými kroky přešel
místnost a zastavil se jen pár centimetrů od Alexandera. Otec a syn na sebe bez
mrknutí zírali.
„Mrcha?“ zopakoval Alexander žalostně. „Copak jsi to nebyl ty, kdo
navrhoval, abych si ji vzal?“
Místnost se se mnou zatočila a já semkla kolena k sobě, abych se udržela na
nohou. Alexander mě ujistil, že nemá o Pepper žádný zájem, ale zároveň mě
varoval před očekáváními svého otce. Myšlenka, že ona byla považována za
vhodnější partii pro Alexandera, mě pálila, jako by mi někdo vlepil facku.
„Teď není čas na tvé dětinské žerty. Budeš se smát, až začne vyšetřování?“
„Vyšetřování? Vážně to necháš zajít tak daleko?“ Alexander obešel svého otce,
znovu získával převahu. „To by mohlo vést k odhalení dalších tajemství, která
prodávají bulvár.“
„Nevyhrožuj mi,“ zavrčel Albert a píchl syna prstem do hrudi. „Jsem tvůj
král a velitel.“
„A taky můj otec, že ano,“ řekl vyzývavě Alexander. Prohrábl si své
rozcuchané černé vlasy a odvrátil pohled. „Protože tvé starosti se týkají mě.
Týkají se tvého syna. Ale ne, nebudeme si hrát. Vždycky jsi byl příliš
zaneprázdněný, než abys mi byl otcem.“
„Vůbec nechápeš, jak složitý život mám. Lituji dne, kdy budeš muset převzít
mou roli, a pláču pro tuto zemi, že to nejlepší, co jí mohu dát, jsi ty,“ procedil
skrz zuby.
 Než jsem si uvědomila, co to vlastně dělám, nesly mě mé nohy vpřed. Ale
dřív než jsem mezi ty dva mohla vkročit, Alexander zvedl ruku, aby mě zadržel.
Tohle byla jeho bitva. Já si jen přála, aby jí nemusel čelit sám.
„Myslíš si, že chci převzít tvé místo? Že po tomhle toužím? Po
privilegovaném životě výměnou za vlastní svobodu?“ zeptal se Alexander.
„A právě proto jsi mým největším zklamáním.“ Albert přešel k vozíku
a odšpuntoval křišťálovou karafu. Nalil ambrovou tekutinu do sklenice, zavířil
s ní a pak polkl doušek. „Situace je v běhu. Zatím se zdá, že slečna
Lockwoodová je k dispozici zástupcům tisku. Jsem si ale jistý, že kvůli tobě svůj
postoj ještě přehodnotí.“
„A ne kvůli tobě?“ otázal se jeho syn. „Byl jsem součástí té dohody? Odpustí
ti, že poslední dva roky života promrhala šukáním s tebou, když místo toho
mohla mít mě? Koruna za její ticho?“
V šoku mi spadla čelist, ale královna matka za námi ostře vykřikla:
„Alexandře!“
Ignoroval ji a šel si také nalít.
„Tohle je soukromá záležitost.“ Ale Albert to nepopřel.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Došlo mi, že jsem jediná, kdo neví, nakolik
je Pepper s královskou rodinou provázána. Když jsem si ji s Albertem
představila, udělalo se mi fyzicky špatně. Najednou jsem chápala, proč s ní
Alexander jednal s takovým pohrdáním. Ale jakou moc ještě může Albert vůči
svému synovi uplatňovat? Je možné, že by ho mohl přinutit ke sňatku, aby
tyhle současné ohavnosti zmizely?
„Bez ohledu na to,“ pokračoval Albert, zjevně nevyvedený z míry, „dohoda
bude dodržena. Tento příběh zmizí. Jsem si jistý, že jakmile bude Pepper
spokojena, že máme pochopení, s velikou radostí to všechno popře. Ale
nemůžeme teď dopustit, aby to zašlo ještě dál. Zatím je to pouze ošklivý klep.
Nedávala rozhovory na kameru, což nám poskytuje čas, abychom ji zadrželi.“
„Chceš mě s ní oženit, abys ji umlčel?“ zeptal se nedůvěřivě Alexander.
Zavrtěl hlavou. „Nemám zájem přebírat po tobě milenky. Nebo je tohle tvůj
plán? Oženit mě s ní, abys ji neztratil z dohledu a byla tvou milenkou
i nadále?“
„Nelíbí se mi, co tady naznačuješ.“
„Mně se nelíbí to, co navrhuješ.“
„To není návrh.“
 Albert udeřil pěstí do zdi a na podlahu se snesla trocha prašné omítky. „To je
rozkaz. Považuj to za první z mnoha obětí, které učiníš ve jménu vlasti. Ona je
pro tebe jasná volba. Má správný věk. Úzké vazby k rodině. A dokonalý
původ.“
„Nejsem žádný chovný hřebec,“ varoval ho stroze Alexander. „Vybral jsem si
sám.“
„Nevím, proč máš dojem, že máš právo se rozhodovat, ale pokud naznačuješ,
že sis vybral tuhle americkou couru, pak bych měl možná zvážit, zda by
vhodnějším adeptem pro převzetí koruny nebyl Edward.“
„O Claře budeš mluvit s respektem, nebo tenhle rozhovor skončil!“
„Jsi jí natolik omámený, že nevidíš škodu, kterou téhle rodině způsobuješ. Je
načase, abys konečně začal akceptovat svou roli. Nebo…“ Albert se výhrůžně
odmlčel.
„Nebo co? To tě musí přímo zabíjet,“ řekl Alexander. „Muset si vybrat mezi
svým největším zklamáním a synem, který otevřeně prohlásil, že je gay. Dobrá,
v případě, že sis toho nevšiml, ani jeden z nás nemá zájem plnit tvé
požadavky.“
„Matko,“ obrátil se Albert k Mary, „vezmi prosím Claru do obývacího
pokoje, abych si mohl se svým synem promluvit bez zábran.“
Nad tím, jak zavrčel to se svým synem, jsem sebou trhla. Pokud teď nemluvil
bez zábran, nebyla jsem si jistá, zda bych chtěla být u toho, až se jeho zuřivost
rozpoutá naplno. Ale nepřipadalo v úvahu, abych někam odcházela, a ještě
k tomu s ní. Už se mi dostalo toho privilegia s ní posnídat, když mě vzal
Alexander na víkend na venkovské rodinné sídlo. To tehdejší setkání by mi
stačilo na celý zbytek života.
„Claro, zůstaň tady,“ řekl varovně Alexander, když se jeho babička zvedla
z křesla. „Už jsme tady téměř skončili.“
„Ani v nejmenším jsme neskončili, a ani neskončíme, dokud nepochopíš, že
celou tu situaci musíš vyřešit.“ Albert přistoupil k synovi blíž. Ti dva byli
naprosto rozdílní. Alexander zdědil tmavé vlasy a nápadné rysy po matce.
V porovnání s nimi působila bledá tvář a šedivějící vlasy jeho otce až nezdravě.
Ale když jsem viděla ty dva, jak se střetávají v bitvě vůle, nedalo se popřít, že
z obou vyzařuje obrovská síla. Ani jeden dnes neustoupí. To bylo zřejmé. Ale
nebylo zřejmé, kdo zvítězí z dlouhodobějšího hlediska.
„Ten tvůj poměr začíná být národní ostudou,“ zasyčel Albert. „Ani já, ani
tato země ho nehodláme dál snášet.“
 „Poměry jsou tajné. Můj vztah s Clarou není něco, co bych skrýval,
a naprosto kašlu na to, co si o tom ty nebo tahle země myslíte! V žilách mi
koluje tvá krev, ať se ti to líbí, nebo ne. A budu králem, ať se ti to líbí, nebo
ne.“ Alexander vykročil ke mně a popadl mě drsně za ruku. „A budu s Clarou,
ať se ti to líbí, nebo ne.“
Albert pohrdavě ohrnul rty. „Uvidíme.“
„To uvidíme,“ zopakoval Alexander.
Prudce se otočil a odváděl mě z místnosti. Šel tak rychle, že mě téměř táhl za
sebou, a já zrychlila tempo, abych mu stačila. Když jsme vešli do temné
chodby, pustila jsem jeho ruku a přinutila ho, aby se zastavil a podíval se na
mě.
Už jsem dál nebyla jeho tajemstvím, ale měla jsem jedno vlastní a nedokázala
jsem dál snášet jeho tíhu.
„Musím ti něco říct.“ Srdce mi v hrudi bušilo jako buben. Ignorovala jsem to
a snažila se ze sebe dostat přiznání. Jako zmatený chaos slov a omluv. „Než
jsme odletěli do Svatého Mořice, Pepper za mnou přišla. Varovala mě, že má
informace, které tě mohou zničit, a já jsem jí nevěřila.“ Alexander na mě
v hrobovém tichu zíral.
Polkla jsem, jak mi hrdlem stoupal strach, ale pokračovala jsem. „Dala mi
příležitost, abych ji zastavila, ale já to neudělala. Tohle všechno je moje chyba.“
„Co po tobě žádala?“ zeptal se potichu hlasem, ze kterého mi tuhla krev.
„Žádala svým způsobem obchod. Řekla, že když se s tebou rozejdu, tak tě
nezničí.“ Po tvářích mi kanuly horké slzy. „Byla jsem příliš sobecká, než abych
tě chránila.“
Alexander byl vmžiku u mě. Vzal mě za bradu a pozvedl mou uslzenou tvář
ke své. „To já chráním tebe. Kde byl Norris? Nikdy jí nemělo být dovoleno, aby
se dostala do tvé blízkosti.“
„Poslala jsem ho pryč,“ přiznala jsem. „Myslela jsem, že ji zvládnu.“
„Ďábelskou mrchu, jako je Pepper, nezvládne nikdo. Já se na tebe nezlobím,
zlatíčko.“ Setřel mi bříškem palce slzy z řas. „Zlobím se, že jsem na tu situaci
nebyl upozorněn. Ačkoli pochybuji, že by někdo očekával, že z těch několika
vágních výhrůžek a ultimát vzejde něco takového. Musím si promluvit
s Norrisem.“
„Nedělej to,“ prosila jsem ho. „Neudělal nic špatného. To já jsem to
pokazila.“
„Ať je to, jak chce, nepřeju si, abys s ní znovu přišla do kontaktu.“
 „Už se to nestane, když vím, jak je šílená,“ řekla jsem.
Jeho tvář byla ve stínu, ale pochybnost, která se v ní zračila, byla
nepřehlédnutelná.
„Ona… je… šílená,“ opakovala jsem přiškrceným hlasem. Bytostně jsem
toužila po ujištění. Po tom, aby byl ke mně Alexander tehdy upřímnější. Teď
by mezi námi nestály žádné lži.
„Nezdrogoval jsem ji. Ženy v bezvědomí mě nevzrušují.“
Ale něco vynechal, účelně přede mnou zadržoval své myšlenky. Nehodlala
jsem na něj tlačit, zvlášť když teď zpracovával nové informace.
„Je toho víc,“ řekla jsem, ale když otevřel ústa, přitiskla jsem mu ukazováček
na rty. „Řekneš mi to, až budeš připravený.“
„Potřebuju si být jistý. Pak ti řeknu všechno, zlatíčko. Už žádná tajemství.
Žádné zdi mezi námi.“ Políbil mi hřbet ruky a pak ji sevřel ve své. „Ale dnes
večer tě chci vzít domů.“
„Půjdu, kamkoli mě povedeš,“ slíbila jsem a s naprostou jistotou jsem věděla,
že přesně tak to myslím.
24 |
Když Rolls zaparkoval před naší brankou, byla ulice tichá. Alexander vystoupil
z auta a pokynul mi, abych zůstala uvnitř. Čekala jsem a toužila, abych už byla
v domě, za kovaným plotem, který odděloval náš soukromý svět od toho
veřejného, který naše soukromí násilně narušoval. Když konečně otevřel dveře
na mé straně a podal mi ruku, celá dychtivá jsem jsem ji přijala.
„Norris vezme tašky,“ řekl potichu, „ a já budu přímo za tebou.“
Když jsme jeli domů, byl po většinu času potichu. Nevěděla jsem, jestli
v sobě dusí vztek kvůli té hádce s otcem, nebo se snaží srovnat si v hlavě ty
nedávné události. Věděla jsem pouze to, že jsme doma. Otevřela jsem branku
a vkročila na kameny, které dláždily cestičku ke vstupním dveřím. Můj pohled
přitáhl nějaký pohyb. Lekla jsem se a sáhla po západce branky. Sevřela jsem ji
v prstech, instinkt mi velel utíkat, když vtom se z temnoty vynořila důvěrně
známá tvář.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se, dosud jsem byla strachy bez dechu.
„Přišel jsem si promluvit s Alexanderem. Myslím, že mě očekává.“
V tu chvíli prošel brankou Alexander a ztuhl. Upřeně se zadíval do očí svého
starého přítele.
„Jonathane,“ řekl chladně.
Pomalu ty střípky mozaiky, které jsem se pokoušela poskládat, zapadaly na
místo, ale celkový obraz byl pořád zastřený. Pohlédla jsem na Alexandera
a znovu na Jonathana a snažila se vyčíst ty nevyřčené myšlenky, které se zračily
v jejich pohledných tvářích.
„Neměl jsi sem chodit,“ pokračoval Alexander.
„Musel jsem,“ přerušil ho Jonathan. „Musím vysvětlit, co se stalo…“
„Tvoje přítomnost zde vysvětluje všechno dostatečně. Odejdi,“ nařídil mu
tichým hlasem Alexander. Jonathan zavrtěl hlavou a Alexander zavrčel.
Ustoupila jsem a ukryla se mezi stíny v zahradě. Chtěla jsem se rozplynout
do noci, aby si ani jeden z nich nevzpomněl, že jsem tu vůbec byla. Naštěstí
vnímali jen jeden druhého. Vzduch kolem nás ztěžkl v hmatatelném napětí.
Mohla bych jím protáhnout ruce, rozříznout ho, a přesto bych tu tíživou
atmosféru nenarušila. Vypovídala o násilí a krvi, stejně jako brutální nenávist

Ú
vyzařující z Alexandera. Útěchou mi byla skutečnost, že Norris je poblíž.
Kdyby něco vypuklo, s těmi dvěma bych se nemohla měřit.
„Nebylo to tak, jak si myslíš,“ přistoupil Jonathan blíž a nervózně si strčil
ruce do kapes svého vlněného kabátu. „Bylo to nevinné.“
„Nic, co se té noci stalo, nebylo nevinné,“ zakřičel Alexander. Jeho slova se
tříštila nocí a doznívala v tichnoucí ozvěně. Kousek níž se v jednom domě
rozsvítilo světlo na verandě.
Ale já se nepohnula, abych je utišila. Co probíhalo mezi nimi dvěma, bylo
nezadržitelné. Byli někde úplně jinde, lapeni v sítích minulosti, z nichž je
mohla vysvobodit pouze vzájemná konfrontace. Já jen mohla sledovat vývoj
situace.
„Pepper to chtěla. Té drogy nebylo moc. Jen tolik, aby se uvolnila.“ Jonathan
zvýšil hlas, toužil po tom, aby ho někdo poslouchal. Zavrtěl svou blond
hlavou. „Měl jsem říct ne. Byla ještě dítě.“
„A Sarah?“ zavrčel Alexander. „Ta to chtěla taky?“
„Přísahám bohu, že Sarah jsem nic nedal. Pokud si něco vzala, tak ne ode
mě. Té noci tam ty dvě ani neměly být. Byly nezletilé.“ Jonathan blábolil dál
a měl stále více sebeobviňující tón. Podepisoval si svůj vlastní úmrtní list.
Obraz se stále vyjasňoval, až jsem viděla všechny části, ty desítky omylů,
které do sebe zapadly a vytvořily tragický příběh. Té noci tam figurovaly drogy,
ale nebyl to Alexander, kdo by je někomu poskytl. Věděla jsem to, ale
nechápala jsem, jak se k nim Sarah dostala. Teď jsem to zjistila. Jonathan udělal
chybu a cenou za to byl život nevinné dívky.
„Věděl jsi to?“ Alexander postoupil blíž, už mezi nimi nebyla žádná mezera,
a popadl Jonathana za límec. „Když jsme té noci odjížděli, věděl jsi, že je Sarah
zdrogovaná?“
Jonathanovy rysy prostoupila hanba. „Tušil jsem to.“
Alexander ho povalil na zem a stál nad ním se sevřenými pěstmi. Sršel z něj
vztek a mně v hrudi narůstal pocit hrůzy, který mi znemožňoval dýchat.
Neměla jsem tušení, jak daleko může Alexander zajít, nebo jak moc touží po
pomstě. Nikdy jsem se ho nebála, ale teď mě děsil. Vystoupila jsem ze stínů
a vkročila mezi ty dva.
„Nemůžete ‒“
Alexanderův přísný pohled mě umlčel. „Tohle se tě netýká, Claro.“
„Všechno, co děláš – všechno, co cítíš a prožíváš – se mě týká,“ řekla jsem
něžně. „Nepronásleduj minulost, X. Nech to být.“
 „Nechat být můžeš omyly. Tohle nebyl omyl, bylo to chladnokrevné
a zbabělé.“ Odstrčil mě a sehnul se, takže jeho tvář teď byla pár centimetrů od
Jonathanovy. „Existuje čas odpouštět. Ale teď to není.“
Popadl Jonathana za límec a vytáhl ho na nohy. Pustil ho jen na tak dlouho,
aby ho mohl udeřit do břicha. Ta rána zasáhla Jonathana tvrdě a on zalapal po
dechu. Ale jeho reakce byla okamžitá, vymrštil pěst a zasáhl Alexanderovu
levou tvář. Dál se potýkali a já se zhroutila. Nevěděla jsem, zda mám spíš volat
o pomoc, nebo utéct. Jonathan se s Alexanderovou silou nemohl měřit, zvlášť
když byla podpořena bezuzdným vztekem. Sevřel ruce kolem Jonathanova
hrdla. Ten se bránil, škrábal Alexandera a zoufale se snažil nadechnout.
Jonathanův obličej začínal modrat, prsty mu ochably a klesly Alexanderovi na
hruď.
„Dost!“ zalomcoval mnou křik a vrhla jsem se vší vahou proti Alexanderovi.
Příliš jsem s ním nebojovala, ale stačilo to, aby uvolnil své sevření.
Jonathan klopýtavě ucouvl, lapal po dechu, prskal a zhroutil se na kolena.
„Takhle ne,“ prosila jsem Alexandera. „On za to nestojí.“
„Ona za to stála,“ zavrčel. „Ale máš pravdu. Tenhle sráč ne.“
Obrátil se na Jonathana. „Už zatraceně vypadni. Už tě nikdy nechci vidět.“
Pevně jsem Alexandera objala, a jak nejlépe jsem mohla, snažila jsem se ho
zadržet a šeptem ho uklidnit. Bylo to zbytečné. Zůstával strnulý a napjatý,
dokonce i když se Jonathan vyškrábal na nohy a potácel se k brance.
Tam se zastavil a otočil se na Alexandera. Jak svíral západku, zbělely mu
klouby. „Ať je to jakkoli, omlouvám se.“
Alexander se na něj nepodíval, ale z jeho odpovědi mi po zádech přeběhl
mráz. „Tvoje omluva nemá žádnou cenu.“
Jsou věci, které mohou být odpuštěny. Jsou chyby, které mohou zůstat
pohřbeny v minulosti. Tohle nemůže být zapomenuto nikdy. Ani odpuštěno.
Zdálo se, že Jonathan to cítí. Na chvilku zavřel oči. Pak odešel a branka za ním
zapadla.
Zavěsila jsem se do Alexandera a pobízela ho, aby už se vydal ke dveřím, ale
chvíli se ani nepohnul. Pak se mi vytrhl, sesbíral tašky válející se na cestičce
a vešel do domu. Nechala jsem se obklopit tichem noci a hledala slabou útěchu
v pohledu na siluety větví a okolních domů. Nic se nezdálo skutečné, jako by
byl svět vymazán a zůstala jen nejprostší skica, v jejíchž temně šedých
odstínech jsem ještě mohla existovat.
 To, k čemu došlo, nebylo něco, co bych mohla napravit. Nad Jonathanovou
chybou se nedalo prostě jen pokrčit rameny. Zničila a poznamenala příliš
mnoho životů a to odhalení jen znovuotevřelo Alexanderova vnitřní zranění.
Mohla jsem ho jen milovat navzdory tomu všemu a vést nás skrze temnotu,
která nás opět začínala obklopovat.
U branky se objevil Norris a já překvapeně vydechla. „Kde jste byl? Vždyť on
ho skoro… skoro…“
Přemohly mě emoce a ze všech sil jsem se snažila zabránit, aby mi vytryskly
slzy. Kolikrát budu dnes v noci plakat? Nebyl to jen zmatek. Tohle bylo něco
daleko horšího. Albert nepřestane, dokud nás s Alexanderem nerozdělí.
S každou další chvílí ho svět soudí více a více. Jak dlouho bude trvat, než ho to
zlomí? Než minulost znovu naruší naši lásku?
„Já Alexandera chráním,“ řekl Norris. Vzal mě jemně za paži a vedl mě
k domu. „Ale své bitvy si vždycky vybojovává sám.“
„Jak ho mám přimět, aby přestal?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl téměř jako
šepot. „Jak mu mám dokázat, že už dál bojovat nemusí?“
Norris se smutně usmál. „Odpověď už znáte, slečno Bishopová. Od toho
dne, kdy vás potkal, ho uzdravujete, ale zranění, jako je tohle, potřebují svůj
čas.“
„Ale čas nám dochází.“ Bolelo to, když jsem to vyslovila, a bylo velmi těžké
to přiznat. S každým dalším pohřbeným tajemstvím, které vycházelo na
povrch, to bylo stále obtížnější. Bylo pořád těžší, abych našla cestu skrze tu
přízračnou mlhu omylů, která halila naši lásku.
„Láska se neřídí podle hodinek,“ řekl. Poplácal mě po ruce, otevřel dveře
a počkal, až vstoupím dovnitř. Sledovala jsem ho, jak odchází, a přemýšlela
o jeho moudrých slovech. Od té chvíle, kdy jsem se do Alexandera zamilovala,
jsem byla jako posedlá tou konečnou lhůtou, která náš vztah od počátku
provázela. Připadala mi jako neviditelný časový spínač tikající bomby. Možná
měl Norris nakonec pravdu: Moji lásku k Alexanderovi nemůžou zničit chyby
minulosti. Nezakolísala, ani když musela čelit výhrůžkám, lžím a klepům.
Jediná osoba, která by ho mohla nechat utéct, jsem byla já sama.
A to jsem nehodlala dopustit.
Ve dveřích se objevila Alexanderova atletická postava a já na něj pohlédla. To
zjištění mi dodalo sílu. Vykročila jsem k němu, ale když už jsem byla skoro
u něj, odtáhl se.
„Nemůžu. Omlouvám se. Nemůžu.“
 Jeho slova mě zasáhla jako rána a já se opřela o zeď. Nemohla jsem mu
dovolit, aby se odtáhl, ne teď. Ne ve chvíli, kdy mě potřebuje.
„Tak to nech na mně,“ řekla jsem něžně. „Dovol mi, abych tě dnes večer
chránila.“
„Před tímhle mě neochrání nikdo,“ řekl drsně. Sebral sako, které nechal
přehozené přes zábradlí. Nasoukal se do něj a zamířil ke dveřím.
Hluboko v sobě jsem našla sílu, abych se mezi něj a dveře postavila.
„Nepronásleduj přízraky. Zůstaň tady. Zůstaň se mnou.“
„To bych chtěl, ale není důvod, abychom dál cokoli předstírali, Claro. Oba
jsme věděli, že tento den přijde.“
„Jen pokud mu to dovolíme,“ zašeptala jsem, ale má slova se ztrácela
v temnotě, která ho pohlcovala. Už se rozestřela a zabraňovala mu najít světlo,
které by ho zavedlo zpátky ke mně.
„Slíbil jsem, že tě budu chránit.“ Když mluvil, žhnuly Alexanderovi oči a ve
mně narůstala dobře známá hrůza. „A vždycky budu. Jsi vzduch, který
dýchám, Claro. To jediné, co je v mém životě dobré a pravdivé. Už chápu, co
znamená chránit tě.“
Také jsem to chápala. Jeho slova porušila křehké jizvy, které držely mé srdce
pohromadě, a já cítila, jak se láme a tříští podél zlomových linií, o kterých jsem
se domnívala, že se zahojily. Kdysi jsem si myslela, že bolest ze ztráty
Alexandera mě posílí. Ale ta bolest mnou rezonovala a drtila mě až na kost.
S každým nadechnutím se mi hruď víc a víc svírala, dokud jsem opět nevdechla
vzduch, který jsem potřebovala.
„Ne,“ procedila jsem přes vyschlé rty.
Alexander mě vnímal. Chytil mě za šíji a přitáhl mé rty ke svým. Byl to
něžný polibek, chyběl v něm ten obvyklý hlad. Ale byl o to vášnivější pro ten
hořkosladký smutek, po němž chutnal. Rozevřela jsem rty, zvala ho k sobě a on
pátral po odpovědi, aniž by znal otázku. Odpovídala jsem láskou. Zaplavilo mě
to a nalezla jsem ho. Narůstalo mezi námi tiché sršení, ale než jsem mohla
přitisknout své tělo k jeho, odtrhl se ode mě.
Když otevřel dveře, už jsem se ho nepokoušela zastavit. Ohlédl se na mě
a jeho pohled byl kalný a vzdálený.
„Vrať se ke mně,“ nařídila jsem mu.
„Budu se snažit. Slibuju, že se budu snažit.“ A pak odešel.
Naše postel byla příliš velká. Schoulila jsem se do klubíčka, přitiskla si kolena
k hrudi, ale jeho nepřítomnost jsem vnímala stejně intenzivně jako jeho
přítomnost.
Neplakala jsem. Prostě už mi nezbývaly žádné slzy. Každý nádech mi
připadal jako projev víry v to, že ten další přinese důkaz o tom, že život půjde
dál. A když mě spánek přivítal ve svém útěšném objetí, dovolila jsem sama sobě
vytratit se. Ubíhaly minuty. Hodiny. Noc se stávala mou přítelkyní.
A najednou už jsem nebyla dál sama. Nalezla jsem ho ve svých snech.
Procitla jsem a pocítila váhu jeho těla na mém. Alexander si mě přitáhl k sobě.
Vzal mě do náručí, přivolával mě z temnoty. Dotýkal se mých prsou, třel mé
bradavky, dokud bolestně netepaly vzrušené jeho dotykem, a já se k němu
přivinula. Potřebovala jsem cítit jeho kůži na své – vědět, že je z masa a krve.
Teplo jeho těla mě rozhořívalo a já se otočila v jeho objetí.
„Nemohl jsem být bez tebe,“ zamumlal se rty přitisknutými k mé šíji.
„Potřebuju tě, zlatíčko.“
Slova visela ve vzduchu mezi námi, naše vzájemná potřeba narůstala.
Hladově jsem se vrhla na jeho rty. Naše jazyky se proplétaly stejně jako naše
těla, jak jsme usilovali o stále těsnější kontakt. Pohlcovala nás touha
a nezáleželo na tom, jak silně jsme se k sobě tiskli. Pořád to nebylo dost,
abychom nad svou touhou získali kontrolu. Alexander mě otočil na břicho
a laskal mě jazykem po celé délce mé páteře. Pak se postavil a přitáhl mé boky
na kraj postele.
Hruď mu rozechvělo jakési primitivní zaburácení, popadl silnýma rukama
můj zadek a přitáhl mě k sobě, až jsem se téměř dotýkala jeho ptáka. Jeho
široký žalud šťouchl do mého naběhlého pohlaví. Toužila jsem po něm nejen
fyzicky, ale i citově. Nemohla jsem zahnat přízraky jeho minulosti tak, aby
zmizely navždy, ale mohla jsem je držet na uzdě. Podřídila jsem se jeho vůli,
zhoupla jsem se v bocích a pokryla jeho žalud svou vlhkostí. Alexander musel
mít kontrolu nad svým životem. To bylo nemožné, ale byla jsem připravena
přenechat mu kontrolu nad sebou.
„Vem si mě,“ prosila jsem. „Vem si, co potřebuješ, X.“
Vrazil do mě silou, která mi vzala dech, vnořil do mě svého ptáka po kořen.
Ze rtů mi uniklo zakňourání.
„Takhle je to správné. Chci tě slyšet,“ nařídil a divoce kroužil boky. Sevřela
jsem pevně přikrývku a nechala ho, aby se do mě nořil. Hluboko. Neskutečně
hluboko. Moje mysl vypnula, přemohla ji Alexanderova touha a reakce mého
těla. Každý okamžik mě rozechvíval: pohyb zápěstí, jeho prsty zarývající se mi
do boků, pulzování jeho ptáka ve mně.
„Nepřestávej,“ prosila jsem. V té chvíli jsem ho potřebovala tak moc jako on
mě. Potřebovala jsem ujištění o jeho dominantnosti. Mé tělo se mu toužilo
podřídit, prahlo po osvobození a osvobozování.
Jeho pták ve mně přirážel a já byla zcela přemožená. Visela jsem dolů
z postele, tělem připoutaná k Alexanderovi, a on ve mně neúprosně bušil. Byl
můj základ. Můj střed. Já byla jeho útočištěm. Jeho domovem.
„Zatraceně,“ vykřikl, vrazil do mě svůj úd po kořen a vybuchl. Jak se uvolnil,
objal mě a stiskl můj klitoris. A já se roztříštila, explodovala na něm a křičela
jeho jméno.
Tělo mi ochablo, ale má vagína kolem něj pořád pulzovala. Chvíli ve mně
zůstal, pohladil křivku mého zadku a pak vytáhl ptáka. Zela ve mně prázdnota.
Jako by to cítil, přitiskl mě k sobě a pobídl mě, abych vlezla do postele. Opřel
se o čelo postele a natáhl se po mně. Jeho modré oči byly klidné, ale naše touha
po spojení byla přímo hmatatelná. Přelezla jsem přes něj, opatrně jsem mu
klesala do klína a on znovu nasměroval svůj dosud pevný úd do mé rozcitlivělé
vagíny. Pojímala jsem ho do sebe a Alexander mi podpíral záda. Pronikl
hluboko do mě, já se k němu přitiskla a zasténala. Nehýbali jsme se. Jen jsme
se navzájem drželi, dokud se rytmus našeho dechu nevrátil do normálu.
Když Alexander konečně promluvil, při jeho slovech jsem ztuhla. „Tohle
nebude snadné.“
„To nebylo nikdy,“ podotkla jsem obezřetně. Část mě chtěla utéct dřív, než
bude příliš pozdě, ale držel mě příliš silně. Byla jsem jeho ochotná zajatkyně
a on byl můj vládce.
„Můj otec mě požádal, abych se účastnil jednání v zahraničí.“
V žilách mi ztuhla krev. Alexander bude opět poslán pryč, donucen k exilu
kvůli zločinu, který nespáchal. Vzdálenost mě neděsila tolik jako možnost, že
se ke mně vrátí zlomený – a že budeme znovu nuceni sbírat fragmenty.
„Na jak dlouho?“ zeptala jsem se. Zaměřila jsem se na detaily, abych se
nemusela vyrovnávat s realitou.
„Pár dnů. Týdnů. Nevím,“ připustil.
Hladila jsem ho po tváři, ukládala si do paměti jeho rysy. Už teď jsem
vnímala tu zející tíhu odloučení. Bylo hrozné nevědět, na jak dlouho bude
pryč. Z toho důvodu byl čas, který jsme právě prožívali, ještě vzácnější. Láska se
neřídí podle hodinek, připomněla jsem si. Bylo snazší tomu věřit, když jsme byli
spolu. Ale právě teď nepotřeboval můj strach, ale mou víru. Byli jsme
propojeni, nepochybovala jsem, že i tohle překonáme.
Alexander se mi díval do očí a já neochvějně zrcadlila jeho pohled. Byly
miliony věcí, které jsme si potřebovali říct, než tahle zkouška začne. Miliony
rozhodnutí, která musejí být učiněna. Ale já nedokázala najít slova, a tak jsem
kroužila boky a pohlavím v jeho klíně, komunikovala tím jediným způsobem,
který jsem znala. Reagoval, vnikl do mě hlouběji a hnal nás ve společném
tempu kupředu. Naše těla hovořila za nás, a když se mé končetiny napjaly a já
se znovu roztříštila, nalezl jedinou odpověď, kterou jsme potřebovali.
„Miluju tě, Claro.“
25 |
Pohlédla jsem na kalendář přišpendlený na zdi nad stolem. Dva týdny.
Dostávala jsem od něj dopisy, ale střídala je dlouhá údobí ticha. Jedinou
konstantou v tom všem byla rudá růže. Každé ráno mi jednu doručili do práce
spolu s dvouslovnou poznámkou, kterou napsal květinář.
Na pondělí.
Na úterý.
Na středu.
Zkoušela jsem nad tím, že dnes ráno růže chybí, mávnout rukou. Říkala
jsem si, že květinář onemocněl.
Abych zaplnila prázdná místa, začala jsem sledovat zprávy o Alexanderových
cestách. Jediným kontaktem, na který jsem se mohla spoléhat, byly fotky
objevující se v denním tisku a na internetu. Ale dokonce i teď, když znovu
pobýval v exilu, o něm kolovaly drby. Pepper se nenechala umlčet. Vyhledala
kohokoli, kdo jí byl ochoten naslouchat, a spousta lidí jí popřávala sluchu
s velkým nadšením. Dnes se objevila na domovské stránce londýnského
Guardianu, kde vyzývala k vyšetřování, kterému se Alexanderova rodina toužila
tak zoufale vyhnout. Už jsem znala pravdu ohledně toho, co se v ten večer
stalo, ale zároveň mi bylo jasné, že pokud by k vyšetřování došlo, bylo by
nemožné dokázat Alexanderovu nevinu. Jonathan ještě nezveřejnil svou verzi
událostí. A nezdálo se pravděpodobné, že by to chtěl vůbec udělat.
Poklepala jsem na klávesnici a zapudila její tvář z obrazovky. Nemohla jsem jí
mít za zlé, že tu noc udělala chybu. Já sama jsem udělala spousty chyb. Ale
vyčítala jsem jí, že se teď snaží Alexandera zničit.
Nepřítomně jsem vytočila jeho číslo, nevěděla jsem, komu se dovolám.
A pak už bylo příliš pozdě na to, abych hovor zrušila.
„Slečno Bishopová,“ ozval se Edward. „Vy žijete.“
„Měla jsem moc práce.“ I dítě by prohlédlo mou lež, ale Edward byl natolik
galantní, aby mi to nepředhazoval.
„Chybělas mi.“
Jeho přiznání mě zaskočilo a došlo mi, že on mi chybí taky. Nejen proto, že
byl hmatatelnou spojnicí k té části mě, která nebyla přítomná, ale také proto,
že jsem potřebovala přítele. Upadla jsem příliš snadno do svých starých zvyků.
Čas, který jsem byla nucena trávit bez Alexandera, jsem vyplňovala prací. „Ty
mně taky. Zaslechl jsi něco nového?“ Přinutila jsem se k té otázce i přes sucho
v ústech a provinile jsem se zachvěla, že se vůbec ptám. Nechtěla jsem, aby si
Edward myslel, že je pro mě jen zdrojem informací.
„Pepper odmítá se všemi členy královské rodiny mluvit,“ povzdechl si
Edward. Jeho rozčilení z té situace zrcadlilo mé vlastní pocity.
Takže Pepper raději šíří do médií svou zničující verzi událostí, než aby čelila
těm, které obviňuje. Bolelo mě, že jsem se to musela dozvědět od někoho
jiného než od Alexandera.
„Není ti nic? Mohli bychom se sejít na oběd,“ prolomil Edward ticho, které
zavládlo.
„Ne, jsem v pořádku. Ale ano, sejděme se tenhle víkend. Uvítám
společnost,“ přiznala jsem.
„Udělám si volno. Můžeme se dívat na sentimentální filmy a vypít spoustu
vína.“
Usmála jsem se. Bylo znakem skutečného přítele, že navzdory štěstí, které
sám prožívá, je ochotný sdílet se mnou můj smutek. „To je rande.“
„Claro,“ řekl a z jeho hlasu zaznívala starostlivost, „pokud mě potřebuješ,
jsem tu pro tebe. Kdykoli. Kdekoli.“
„Já vím,“ zašeptala jsem. Bylo těžké zůstat silná, když někdo rozpoznal mou
slabost, ale pokud bych to teď vzdala, znamenalo by to, že se Albertovi podařilo
zničit mé odhodlání.
Zavěsila jsem a zírala do zdi. Držela jsem se v pozadí, jak si Alexander přál,
a umožňovala mu řešit soukromé záležitosti, které ohrožovaly náš vztah. To
musí skončit. Okamžitě.
Vstala jsem a zamířila do Bennettovy kanceláře. Zaváhala jsem, trochu jsem
se obávala, že naruším jeho něžnou chvilku s Tori, ale byl sám. Vzhlédl od
stolu, pokynul mi, abych vešla, a jako by tušil nějakou nepříjemnost,
přimhouřil oči. Posadila jsem se a nervózně se ošívala.
„Ven s tím,“ nařídil Bennett.
„Chtěla bych si udělat dlouhou přestávku na oběd.“
Bennett se zarazil, očividně byl mou žádostí zmatený. „Samozřejmě,“
souhlasil zaskočeně. „Na to se nemusíte ptát. Jsem si jistý, že jste v práci strávila
tolik obědových přestávek, že máte nárok na týden dlouhou pauzu, pokud
chcete.“
„Já vím,“ řekla jsem rychle, „ale možná se už nevrátím.“
 „Nikdy?“ V koutcích očí se mu objevily vrásky, stěží zadržoval smích.
Trochu jsem se uvolnila a zavrtěla hlavou. „Dneska. Musím se s někým
setkat a nejsem si jistá, zda to bude snadné.“
„Dopřejte si čas, který potřebujete,“ opřel se Bennett v židli. „Nechci se
v tom vrtat. Vím, že toho teď prožíváte hodně, ale víte, co děláte, že ano?“
Přikývla jsem. Věděla jsem, že je to lež. Neměla jsem ponětí, co dělám. Vedl
mě instinkt.
„Tak se tedy uvidíme odpoledne,“ vrátil se k práci.
Jen co jsem opustila kancelář, vytáhla jsem telefon. Belle to vzala okamžitě.
„Potřebuju podporu,“ vyhrkla jsem dřív, než mi stihla říct ahoj.
„Řekni, kde se potkáme.“
Vychrlila jsem na ni adresu, kterou jsem našla na internetu. Belle se na nic
nevyptávala.
Měla jsem přátele a nadešel čas, abych se jim přestala vyhýbat. Sama moje
síla mi v tomhle okamžiku nestačila, ale věděla jsem, že moji přátelé mi
poskytnou potřebnou oporu.

Vyklouzla jsem dočasnému bodyguardovi, kterého mi přidělil Alexander

a dorazila do Kensingtonu. Belle očividně vzala svou roli podpory velice vážně.
Oblékla si upnuté černé legíny a černý svetr, své blond vlasy měla pevně
sepnuté vzadu na krku.
„Vypadáš, jako by ses chystala provádět špionáž,“ řekla jsem se smíchem.
„Hmm.“ Podívala se na mě přes černé sluneční brýle s širokými obroučkami.
„Nejdřív voláš, že potřebuješ pomoc, pak mě pošleš na neznámou adresu. Jsem
připravena na všechno.“
„Tak pojďme, Jamesi Bonde.“ Ale dřív než jsem vykročila ke dveřím, chytila
mě za zápěstí a zastavila mě.
„O co jde, Claro? Proč jsem tady?“ zeptala se.
Ať už bych řekla cokoli, věděla jsem, že Belle je zcela na mé straně. Nemělo
smysl před ní dál tajit pravý důvod věcí. „Abys mě zastavila, až se ji pokusím
zabít.“
„Koho?“ vykřikla Belle.
„Pepřáka,“ odpověděla jsem a těkala pohledem po dveřích.
„Myslíš, že je to dobrý nápad? Jeden snímek nějakého paparazzi a budeš zase
ve všech zprávách.“
Žalostně jsem se usmála. „S tím počítám.“
 Zaklepala jsem na dveře. Belle se postavila vedle mě a nasadila svůj nejlepší
výraz drsné holky, což bylo překvapivě účinné. Možná jsem neměla vždy
šťastnou ruku, pokud šlo o muže, ale své nejlepší přátele jsem si vybrala zcela
správně. Nikdo se neozýval a mé odhodlání sláblo. Nevážila jsem cestu sem,
abych to teď vzdala. Zabušila jsem na dveře pěstí. Otevřely se a na mě se
zadívaly dobře známé oči. Když spatřily, kdo je to ruší, překvapeně se vykulily.
„Musíme si promluvit.“ Otveřela jsem dveře, než by nám je stihla
zabouchnout před nosem.
„Jak jsi mě našla?“ zeptala se a v její dokonalé tváři se na moment objevil
šokovaný výraz.
„Mám své zdroje.“ Neřekla jsem jí, že člověk nemusí být génius, aby
vypátral, že odešla ke své nejbližší příbuzné, kterou v Londýně má. Ta dívka
žila jen proto, aby byla neustále na titulních stranách bulváru. Měla by si
uvědomit, že její soukromý život je něco úplně jiného, než co se věřejně hlásá.
A jestli si to neuvědomuje, dojde jí to teď.
Pepper si zkřížila své útlé paže na hrudi a nervózně pokukovala po Belle.
Bylo mi jasné, že dlužím své nejlepší kamarádce panáka. „Nemám ti co říct.“
„To je v pořádku.“ Prošla jsem chodbou a zvedla obrázek v rámečku. Na té
fotce se Pepper usmívala a objímala někoho, kdo vypadal jako starší verze jí
samé. Jen velmi nerada jsem připustila, že pokud bude po své tetě, bude
vypadat skvěle dokonce i po čtyřicítce. „Nezajímá mě nic, co bys mi snad
mohla říct. Jsem tady, abych ti vysvětlila, jak odteď budou věci fungovat.“
Přimhouřila oči. „Jestli si myslíš, že mám teď zájem s tebou vyjednávat ‒“
„Čas na vyjednávání vypršel. Já nefunguju jako ti ostatní.“ Dala jsem si ruce
v bok a zírala na ni. „Od této chvíle nebudeš ve spojení s Alexanderem ani
s členy jeho rodiny. Nebudeš se k nim přibližovat. Nebudeš o nich mluvit.
Nebudeš prodávat jejich příběhy bulváru.“
„A co když to dělat budu? Ty pro ně nic neznamenáš. Nemusím tě
poslouchat,“ zasyčela.
„Protože jsem si dost jistá, že by tvého otce nepotěšilo, kdyby zjistil, že jeho
dcera šuká s králem,“ odsekla jsem. Při téhle bombě Belle opustila její chladná
rozvaha, sundala si sluneční brýle a překvapením jí spadla čelist.
Pepper zbledla a nepomohlo jí ani falešné opálení. „To neuděláš.“
Objevila jsem její slabé místo. Teď ji musím znejistit.
„To. Uvidíš.“ Vyslovila jsem zřetelně každé slovo, aby její prázdná hlava
pojala smysl sdělení. „Víš, co dělám u Peterse a Clarkwella? Připravuju tiskové
zprávy. I když jsem ještě nikdy nepsala článek pro bulvár, myslím, že to nebude
zase tak odlišné.“
Pepper sevřela perlový náhrdelník, který jí elegantně zdobil krk. „To je
vydírání.“
„Já vím. Ten nápad jsem dostala od tebe,“ podotkla jsem. Bylo vůbec možné,
aby byla tak hloupá? Bylo vlastně s podivem, že na ten nápad přišla jako první.
„Už jsem si i promyslela pár titulků. Pepř a sůl: Králova mladičká milenka.“
„Ó, to se mi líbí,“ vložila se do toho samolibě Belle. „Rozhodně to má
atmosféru romance s velkým věkovým rozdílem.“
„Ale je to dostatečně senzační?“ zeptala jsem se jí a předstírala jsem, že si
vůbec nevšímám té narůstající hrůzy ve výrazu Pepper. „Co třeba: Jak dlouho už
nejlepší kamarádka princezny Sarah šoustá s králem?“
Belle si zamyšleně poklepala prstem na bradu. „To není tak rafinované, ale je
to výstižnější. Myslím si, že ani s jedním titulkem nešlápneš vedle.“
„Ale oni budou potřebovat víc než jen jeden titulek,“ podotkla jsem.
„Nemyslím si, že by si kterékoli noviny nechaly tenhle příběh ujít.“
„Vypadni,“ zakřičela Pepper. Vrhla se ke dveřím a rozrazila je.
„Ne dokud si neujasníme, že necháš tuhle rodinu na pokoji. Tvoje vazby
k nim zemřely spolu se Sarah,“ řekla jsem chladně.
Pepper se vztekala, když jsme s Belle prošly kolem ní a vykročily ze dveří.
„Ty nikdy nebudeš jedna z nich,“ volala za mnou.
Abych vyjádřila, jak moc mi na něčem takovém záleží, prostě jsem jí jen
ukázala vztyčený prostředníček.
Jen co jsme zašly za roh, Belle se do mě pustila. „Co to doprdele bylo? Je to
pravda? A co jsi sakra udělala s mou nejlepší kamarádkou?“
„Je to pravda,“ pokrčila jsem rameny. „Pepper by mělo dojít, že už to
přichází.“
„Že přichází co?“
„Já,“ zamumlala jsem zuřivě. „Měla by pochopit, že chráním to, co mi patří.“

Cestou zpět do kanceláře jsme se stavily na jídlo, protože jsem zjistila, že

pomsta může člověka dost vyhladovět. Cítila jsem se snad nejlépe od návratu ze
Švýcarska. Konfrontace s Pepper upevnila mou víru v to, že jsem dostatečně
silná. A že jsem schopná nás oba s Alexanderem provést tímhle zmatkem.
Pokud by vzala mou výhrůžku vážně, zmizela by z hledáčku médií i se svými
požadavky na nové vyšetřování okolností smrti Sarah. Teď už jsem jen
potřebovala, aby se Alexander vrátil domů.
Když jsem se konečně vrátila do práce, nakoukla do mé kóje Tori. „Tvůj
telefon ani na chvilku nepřestal zvonit.“
„Omlouvám se.“ Kontrolovala jsem stůl, jestli najdu nějaké vzkazy, ale žádný
tam nebyl.
„Vždycky když to někdo zvedl, tak zavěsili,“ oznámila Tori. „Někdo chtěl asi
mluvit přímo s tebou.“
Torin hlas slábl v panice, která se mě začínala zmocňovat a přehlušovala
všechno kromě strachu. Daniel věděl, kde pracuju. Už tady kdysi byl. Při všem
tom chaosu kolem Alexandera jsem se rozhodla vyhýbat jakýmkoli dalším
zprávám o blížícím se procesu s mým expřítelem. Pokud by ho propustili, byla
bych informována. Dokud zůstával za mřížemi, byla jsem v bezpečí. Ale to
mrazení, které ve mně Torina zpráva vyvolala, jsem nedokázala ignorovat.
Neměla jsem důkaz, že to byl Daniel, kdo mi předtím volal. Jen nějaký vnitřní
instinkt, který mi říkal, že za těmi tajemnými telefonáty z léta byl on. Tehdy
jsem nevěděla, že bych se měla bát, ale teď mi bylo jasné, že se bát nemusím.
Telefon na stole mi pronikavě zazvonil, Tori k němu naklonila hlavu a pak
odešla ke své práci. Natáhla jsem se po něm a neobratnými prsty vzala
sluchátko. Zavěsil mým spolupracovníkům, protože chtěl mluvit se mnou.
„Ano?“
„Claro.“ Hlas na druhé straně mě zaplavil přívalem tepla. To se mi v žilách
měnilo v oheň.
„Bože, X,“ vydechla jsem úlevou, ale ten pocit trval jen krátce. „Tys mi dnes
odpoledne volal?“
„Ano,“ potvrdil.
„Normální lidé by zanechali vzkaz namísto toho, aby zavěsili každému, kdo
jim to vezme.“ Proč jsem mu dávala kázání? Koho to zajímá, i kdyby zavěsil
všem lidem z téhle budovy, které by měl na lince? Když jsem ho teď slyšela,
jako by se zmenšila vzdálenost mezi námi.
„Já jsem sotva průměrný chlap,“ řekl suše.
„To jsem nikdy neřekla, X.“
Uvelebila jsem se v židli a užívala si to škádlení stejně jako samotný zvuk
jeho hlasu.
„Norris tě po práci vyzvedne.“
 Vzpřímila jsem se v židli a sevřela telefon pevněji. Norris odjel
s Alexanderem. Pokud mě vyzvedne Norris…
„Bude tam o půl šesté,“ pokračoval Alexander, když jsem neodpovídala.
„Ty jsi doma?“ zašeptala jsem. Bála jsem se doufat, že je to pravda.
„Ano,“ odpověděl.
„Uvidíme se?“
„Ano. Jsou záležitosti, které musíme… probrat. Omlouvám se, že ti teď
nemůžu říct víc.“ Řekl něco tlumeným hlasem a já si uvědomila, že zakrývá
telefon.
Rozhodla jsem se věřit, že ten zvláštní tón přítomný v jeho hlase je
výsledkem rozrušení. Cestoval. Byl obklopen lidmi. Ale stejně se mi to
nedařilo. Vzít v potaz nějakou jinou alternativu by bylo příliš bolestné.
„Budu čekat,“ řekla jsem, ale on mezitím zavěsil.
26 |
Opouštět večer Londýn byl pokaždé hazard. Když jsem vykročila z budovy
a spatřila řady aut nacpaných v ulici, sevřelo se mi srdce. V klidné chvilce, kdy
provoz mírně ustal, se objevil elegantní černý Rolls-Royce a zaparkoval
u obrubníku. Rychle jsem vklouzla na zadní sedadlo, nečekala jsem, až Norris
vystoupí a otevře dveře. Nikdy nepochopím, jak jsem mohla přežít těch pár
posledních hodin v práci bez toho, abych se zbláznila. Už jsem ani o vteřinu
déle nechtěla zůstávat v nejistotě. Jen co jsem zabouchla dveře, Norris rychle
nasměroval auto do mezery v dopravní zácpě.
Odsunula jsem sklo, které nás oddělovalo. Právě teď jsem nechtěla být sama.
I když toho Norris moc nenamluvil, jeho tichá přítomnost byla lepší než nic.
Ale nedokázala jsem uniknout těm útokům co když, které napadaly mou mysl.
Myšlenky se mi mísily dohromady, nebylo možné uchopit ani jedinou.
Namísto toho jsem se ocitla v pasti záblesků vzpomínek a narychlo
vytvořených teorií. Přepnula jsem do režimu pouhého přežití. Pokud šlo o to,
co se teď bude dít, nesnažila jsem se dospět k žádné logické hypotéze. Instinkt
mi radil, abych se chránila, připravila se na nejhorší. Z nervozity a zmatku mě
rozbolelo břicho. Když jsme byli s Alexanderem odloučeni, lpěla jsem na víře,
že společně dokážeme všechno vyřešit. Držela jsem se té víry tak dlouho, jak to
jen bylo možné. V některých dnech to bylo snazší než jindy. Ale dnešek k nim
nepatřil. Jednou věcí jsem si byla jistá.
Že ho miluju.
Více než včera nebo předevčírem. Méně, než ho budu milovat zítra. Po tu
dobu, co jsme byli odděleni, moje láska k Alexanderovi vzrůstala a byla silnější
než mé pochyby. Kdyby se Alexander ztratil, našla bych ho. Kdyby byl
zlomený, uzdravila bych ho. Uzdravili bychom se navzájem. Jiná možnost
nebyla. Ne, když šlo o lásku. Vzdát se nebylo řešení. Už ne. Jinak bych se totiž
musela vzdát jeho. Viděla jsem Alexandera takového, jaký opravdu je. Milovala
jsem ho proto, kým chtěl být a kým se stával. Uplynulé týdny mě příšerně
vyčerpaly.
Norris se ohlédl přes rameno. „Vezmu to přes Westminster a uvidíme, jestli
se mi podaří vyhnout se A 501.“
 „Dobře.“ Jakou cestou pojede, mi bylo úplně jedno. Na jednu stranu jsem
ho chtěla pobídnout, aby zrychlil, nebo vyskočit z auta a nasednout na metro.
Na druhou stranu jsem se děsila toho, co se chystá. Delší jízda autem mi
poskytovala víc času, abych se připravila na bitvu. Osud by mě mohl vést, ale já
si svůj úděl zvolila sama. Kvůli nemístnému pocitu, že mě musí chránit, mě
chtěl Alexander odstrčit. Ale jediná možnost, abych se opět cítila naprosto
v bezpečí, spočívala v tom být s ním. Když byl Alexander nepřítomný, se vší
vážností mi došlo, že je mou druhou polovinou. Odloučit se od něj bylo jako
rozpůlit se vedví. Jako by mi odervali polovinu těla, polovinu srdce, polovinu
duše. S ním jsem byla úplná a nehodlala jsem ho nechat odejít. Rozhodně ne
bez boje.
Před čelním sklem se objevila budova parlamentu. Celá se vystavila našemu
pohledu, už zářila večerními světly. Vedl ní čněl do výše Big Ben. Památky mi
však byly jedno. Místo toho jsem vyhlédla z okénka a sledovala relativně novou
stavbu v téhle čtvrti: Westminster Royal. Když jsem se podívala do oken
v nejvyšším patře, rozbušilo se mi srdce. Připadalo mi, jako by od chvíle, kdy
jsem se tam setkala s Alexanderem, uplynula celá věčnost. Tolik věcí se
změnilo, i když se všude kolem mě objevovaly připomínky minulosti, které čas
nemohl smazat. Na chvilku jsem si přála, abychom se vrátili v čase a Norris mě
vezl sem. Přála jsem si, abych to všechno mohla znovu prožít. Bylo by to
mnohem snazší než bojovat.
Ale nebylo by to skutečné.
Místo toho, aby auto projelo přes Westminster, zabočilo doleva přes most.
Naklonila jsem se dopředu a nakoukla přes sedadlo řidiče. „Tohle je opravdu
dlouhá cesta domů.“
„Alexander mě požádal, abych udělal malou přestávku,“ řekl Norris, ale
žádnou další informaci nepřipojil. Sice nikdy nebyl zrovna upovídaný, ale tahle
jeho tajemnost byla docela zvláštní.
Za oknem se objevila řeka Temže a davy turistů, kteří se fotili na slavném
Westminsterském mostě. V té rychlosti, kterou jsme projížděli kolem, se mi
jejich výrazy rozplývaly před očima a vnější svět tak působil stejně zmateně
jako to, co jsem cítila uvnitř. Před námi zastavila spousta aut a zaplnila obě
strany mostu. Přibližovali jsme se, zpomalovali, až Norris zastavil úplně.
Poskočila jsem na levou stranu sedadla, stáhla okénko a snažila se zjistit, proč
jsme tak najednou uprostřed cesty uvízli. V dohledu nebyli žádní záchranáři
ani zdravotníci, jen hloučky nadšených turistů a příslušníci ochranky.
 Soukromé ochranky.
Sotva jsem to všechno zpracovala, Norris si odepnul bezpečnostní pás
a vystoupil z vozidla. Otevřel zadní dveře a pomohl mi ven. Uhladila jsem si
svou úzkou sukni a pátrala v davech, jestli nezahlédnu Alexandera, ale nikde
jsem ho neviděla. Zapnula jsem si vlněný kabát, podzimní vzduch byl už dost
ostrý. Přehodila jsem si vlasy přes límec, abych působila alespoň trochu
reprezentativně. Alexandera jsem neviděla celé týdny. A zrovna dnes jsem na
sobě měla oblečení do práce. Alespoň že můj kabát od Alexandera McQueena,
elegantně rozšířený v pase, dodával mému vzezření ženský půvab. Ani mě
nenapadlo vzít si kabelku.
Obrátila jsem se na Norrise a pozvedla obočí. „Proč jsem tady?“
Odpověděl mi úsměvem, který mě zaskočil. Norris byl bystrý muž, při
konverzaci a projevech emocí obvykle nadmíru zdrženlivý. Ale teď se vůbec
nesnažil své pocity skrýt. Byla to zvláštní směs radosti, nervozity a důvěry.
Ukázal na kamenné schody, které vedly k atrakcím lemujícím jižní břeh řeky.
Pohlédla jsem tím směrem a překvapilo mě, že se moře turistů rozdělilo do
úhledných řad po obou stranách schodiště. Jak jsem se blížila, cizí lidé si
pořizovali fotky. Zašmátrala jsem po zábradlí. Když jsem si všimla dvou
důvěrně známých tváří, které mě sledovaly z odpočívadla u dalšího schodiště,
moje obavy přerostly ve zmatek.
Edward se na mě zářivě usmíval a držel za ruku Davida. Musela jsem za
nimi, věděla jsem, že mi poskytnou odpovědi. Ale když jsem se před nimi
zastavila, vytáhl Edward růži, kterou měl schovanou za zády.
„Na dnešek,“ řekl něžně.
Zbystřila jsem. Ještě jsem příliš nechápala, co se děje. Srdce se mi však
v hrudi prudce rozbušilo, jako by se mi snažilo vysvětlit, čemu jsem nedokázala
porozumět. Alexander nezapomněl poslat růži. Věděl, že přijede domů a zařídí
tuhle… tuhle… Nedokázala jsem to vstřebat. O co tu vlastně šlo?
Podívala jsem se na Davida s nadějí, že mi poskytne nějakou další nápovědu.
Rychle mrkl na Edwarda, usmál se a ukázal další karmínovou růži. „Na zítřek.“
Vyhrkly mi slzy a stékaly mi po tvářích. Přijala jsem květiny a s oběma se
bouřlivě objala. S každým mým krokem vystoupil z řady někdo další a podával
mi růži.
„Na čtvrtek!“ vykřikla nějaká žena a vrazila mi růži do ruky.
„Na pátek.“
 Na říjen. Na listopad. Na vánoční ráno. S náručí plnou růží bylo těžké stírat
si z řas slzy, ale šla jsem dál, smála se a plakala. Začalo mi téct z nosu. Nebylo
pochyb, že je celý červený. Asi jsem vypadala strašně, ale bylo mi to úplně
jedno. Na posledním schodu jsem téměř zakopla, a tak jsem si květiny v náručí
posunula, abych si uvolnila ruku. Nepřipadalo v úvahu, abych tuhle chvíli
zkazila tím, že spadnu a zlomím si vaz. Někdo mi růže z náruče vzal a já se
otočila a zjistila, že za mnou stojí Belle. Nepotřebovala jsem zrcadlo, abych
viděla svou tvář zmáčenou slzami, protože Belle plakala tak moc jako já.
S láskou jsem ji objala. Když jsme se konečně pustily, podávala mi kapesník.
Otírala jsem se, dokud souhlasně nepokývla.
„Když jsme se dnes odpoledne sešly, už jsi o tom věděla,“ vyčetla jsem jí.
Samolibě se usmála a pokrčila rameny. „Každý ví, že mi má zavolat, když
potřebuje podporu.“
„Podržíš mi to?“ zeptala jsem se. Něco mi říkalo, že jsou na obzoru ještě další
růže.
„Jasně,“ přisvědčila. „Vždycky jsem tu pro tebe.“
Ta připomínka mě jen rozplakala ještě víc. Belle mě s hravostí postrčila
k posledním schodům. „Čeká na tebe.“
Šla jsem dál a s překvapením spatřila uprostřed schodiště své rodiče. Podávali
mi společně růži.
„Na těžké časy,“ zašeptala moje matka.
V tu chvíli jsem se nestarala o otcovu zradu ani o to, jak k tomu matka
přistupuje. Ať se dělo cokoli, byli tady pro mě. Tím svým vlastním zvláštním
způsobem, samozřejmě.
Na dalším schodu stála Lola, usmívala se na mě a podávala mi další krásný
stonek. „Na chyby minulosti.“
Nepoznávala jsem nikoho z těch lidí, kteří lemovali cestu vedoucí podél
břehu řeky. Byli cizí, ale všichni drželi růže a provázeli mě k mé budoucnosti.
Na stromech blikala světla, a jak se stmívalo a začínal svítit měsíc, vrhala
snovou zář. Kráčela jsem dál, pár lidí mi podalo svou růži, jiní ji prostě hodili
na zem, aby mou cestu lemovala krása. Nějaká holčička se vytrhla matce
a batolila se směrem ke mně. Podávala mi růži a já se sehnula, abych si ji vzala.
„Lášku,“ řekla s roztomilým dětským šišláním.
Přehodila jsem jí culík přes rameno a objala ji.
Na lásku.
Tohle všechno pro lásku.
 Narovnala jsem se a všimla si, že Londýnské oko se přestalo točit. Kolo
čnějící do výše bylo v provozu nepřetržitě celé hodiny kvůli turistům, ale teď se
zastavilo. Zaměřila jsem se na to a stěží vstřebávala další gratulanty a záblesky
fotoaparátů. U rampy, kde vždy bývala řada pasažérů, stál muž v tmavém
obleku. Naklonil hlavu a já si všimla, že má v uchu sluchátko. Odepnul lano,
které bránilo VIP vstup na populární atrakci, a ustoupil stranou. Pomalu jsem
vyšla po schodech, třásla jsem se a zrychlil se mi pulz.
U paty kola čekala kabina pro jednoho cestujícího a uvnitř byl Alexander.
Tmavý oblek měl střižený přesně na míru své atletické postavě, i když se mu na
bicepsech rukávy napínaly. Při bližším pohledu jsem zalapala po dechu. Byl to
týž oblek, který měl v den, kdy jsme se potkali. Včetně uvolněné kravaty
a rozepnutého límečku. Naše pohledy se střetly a on se hříšně usmál. Z toho
úsměvu mi vstoupilo horko do tváří.
„To je tedy gesto, X,“ zavolala jsem, jak jsem se k němu blížila.
„Mám pro tebe ještě jednu růži,“ řekl, ale nepohnul se, aby mi ji dal. Místo
toho čekal, až vstoupím do kabiny. Dveře se za mnou zavřely a já se lekla.
Otočila jsem se a zjistila, že skleněná kabina se dala do pohybu. Pomalu
stoupala ke hvězdám. Na chvilku jsem se celá ztratila v tom úchvatném
výhledu na noční Londýn. Město se zrcadlilo v temné hladině Temže. Když
jsem se znovu obrátila k Alexanderovi, klečel.
Přitiskla jsem si dlaň na ústa. V ruce držel květ růže a v něm, položený mezi
sametovými okvětními plátky, byl prsten. Stejně jako sám Alexander ani tohle
nebylo něco, o čem bych jako malá snila. Desítky drobných diamantů
obkružovaly dokonalý ohnivý rubín. Jasná světla zvenčí probleskovala
prosklenou kabinou a rozzářila ho nepopiratelnou krásou.
„Navždy,“ slíbil Alexander. „Vezmi si mě, Claro.“

Přestože klečel na kolenou, nebyla to prosba. Ani vkleče nedokázal Alexander

potlačit svou dominantní povahu. Bojovaly ve mně emoce a přemáhaly mě.
Chtěla jsem si ten prsten navléct na prst. Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem se
rozplakat, políbit ho a říct ano. Chtěla jsem ho přimět, aby začal uvažovat
rozumně.
„Já… já…“ Nevěděla jsem, co dělat.
„To jsem předpokládal. Vždycky o všem přehnaně přemýšlíš, zlatíčko.“
Alexander vstal a vzal mě za ruku. „Kdy se naučíš dělat, co ti říkám?“
 „Řekla bych, že v ložnici jsem v tomhle ohledu byla vynikající studentka.“
Nadechla jsem se a hledala sílu. Přišla jsem připravená o něj bojovat, ale na
tohle jsem připravená nebyla. „Ale mimo ložnici už tolik ne.“
„Právě proto jsme tady,“ přiznal Alexander. „Na další půlhodinu tě tady
mám jako v pasti.“
„Jsme v prosklené kabině,“ připomněla jsem mu.
„Bude snadné tě svést.“ Přitáhl si mě k sobě a já se zachvěla rozkoší z toho, že
se mě opět dotýká. Moje reakce nezůstala bez povšimnutí. Alexander pozvedl
obočí, jako by říkal: Víš, co mám na mysli?
„Tak co máš v plánu?“ zeptala jsem se. Těkala jsem pohledem po jeho
dokonalé tváři a prstenu, který mi stále nabízel, a srdce se ve mně chvělo.
„Přesvědčit tě, aby ses stala mou manželkou.“ Sklonil hlavu a dotkl se mých
rtů. Nebyl to ten hladový, nezadržitelný polibek, jaký jsme si obvykle dávali.
Tenhle byl něžný a plný nevyřčených slibů. Když se odtáhl, zadržela jsem
nutkání přitáhnout si jeho ústa zpět ke svým. Třeba se mě nesnaží svést, abych
řekla ano, ale pokud si neudržím kontrolu nad svým tělem, bude to přesně to,
co by se mohlo stát.
Gentelmansky poodstoupil a poskytl našim tělům dostatečný prostor,
abychom se mohli soustředit. Schoval květ a prsten do kapsy u saka. Pak
zakýval prstem a přilákal mě blíž.
Bez ohledu na to, jak jsem se vnitřně rozhodla, už to byla celá věčnost, kdy
mě naposled držel v náručí. Neprotestovala jsem a nechala se obejmout.
Obrátil mě, takže jsem shlížela dolů na Londýn. Držel mě v objetí a šeptal mi
do ucha.
„Tohle všechno. Jen tvoje.“
Cizího člověka by mohla ta něžná slova zmást a myslel by si, že se mě snaží
zlákat. Ale já v jeho hlasu cítila obezřetný tón. Nebylo to lákání, bylo to
varování. Zvolit si Alexandera znamenalo zvolit si povinnost namísto svobody.
Provdat se za něj znamenalo vzdát život, který jsem plánovala, na úkor
nepředstavitelné odpovědnosti. Kdybych se stala jeho ženou, každý okamžik
mého života by byl vystaven drobnohledu a rozpitván. Od toho, co si oblékám,
až po to, jaké události jsem se účastnila. Takový život už jsem okusila. Supi se
slétli příliš brzy, aby mě rozklovali, a já nemohla tvrdit, že jsem neutržila žádné
jizvy.
„Je ode mě sobecké tě o to žádat,“ pokračoval. „Mám v životě jen málo
možností, kdy si můžu vybrat sám za sebe. Povinnost mě poutá k téhle zemi
a vím, že tě tím žádám, aby ses k ní připoutala taky. Ale existuje jedna volba,
kterou mohu udělat. Můžu si vybrat tebe a já si tě vybral – mezi všemi
ostatními – pro celý zbytek života.“
Hleděla jsem přes vodu. Naše kabina se ocitla na vrcholu kola a začala klesat
dolů. Možnost svobodně si zvolit byla něco, co mi nikdy nechybělo. Mohla
jsem si zvolit svou kariéru. Své přátele. Mohla jsem si zvolit to, že nastoupím
do letadla a začnu někde znovu. Mohla jsem si vybrat kteréhokoli muže,
kterého bych chtěla.
A věděla jsem, že své rozhodnutí jsem už učinila.
Zvolila jsem si Alexandera, i když na úkor všeho ostatního.
„Ano,“ zamumlala jsem.
Alexander ztuhl a sevřel mě pevněji kolem pasu.
„Ano,“ řekla jsem hlasitěji. Tentokrát jsem o své odpovědi nepochybovala.
Alexander pustil můj pas a postavil se mezi mě a zaoblenou stěnu kabiny.
Vytáhl prsten z kapsy a navlékl mi ho na třesoucí se prst. Když jsem vnímala na
prstě jeho váhu, zaplavila mě jistota. Patřil tam. Vždycky to tak bylo. Alexander
políbil ruku, na které byl nyní jeho prsten.
„Ano, ano, ano,“ vypadlo ze mě, každý souhlas jistější než ten předchozí.
Alexander mě vzal do náruče a otočil se se mnou dokola. „Do té doby, než
jsem tě poprvé políbil, jsem nikdy necítil radost.“
„Tak mě polib znovu,“ vydechla jsem. Posadil mě na zábradlí, které se táhlo
po celém obvodu kabiny, zaklínil se mezi mýma nohama a já je kolem něj
majetnicky ovinula. Alexander mi zvedl bradu a začal mě líbat. Položil mi ruku
vzadu na šíji a něžně držel mou hlavu. Jeho pohyby byly pomalé a láskyplné.
Přerušil polibek a zavrtal se mi nosem do tváře. „Nemáš ani představu, jak je
těžké nevzít si tě přímo tady.“
„Lidé v prosklených kabinách by si měli nechat kalhoty na sobě,“ zazubila
jsem se na něj zeširoka.
„V tom případě doufám, že nemáš žádné plány na večer,“ řekl suše.
„Mám plány na každou noc našeho života,“ zašeptala jsem. Vjel mi prsty do
vlasů a svíral je, aby měl lepší přístup k mým ústům. Chytila jsem ho za klopy
a přitiskla se k němu. Drželi jsme svá těla na uzdě a hlad mezi námi vzrůstal.
„Show ještě neskončila,“ zamumlal Alexander na mých rtech. Postavil mě na
nohy a já si všimla, že teď se kolo zase normálně otáčí. Byli jsme zase tam,
odkud jsme vyrazili, a přesto to byl teprve začátek. Když se kolo točit přestalo,
chytila jsem Alexandera za ruku a zachichotala se.
 „Show?“ zopakovala jsem bez dechu.
„Ode dne, kdy jsem tě poznal, jsem byl nucen sdílet tě se světem,“ řekl.
Zvedl si mou ruku ke rtům a dveře kabiny se otevřely před desítkami blesků
fotoaparátů. „Tohle je chvíle, kterou sdílet chci. Chci, aby každý věděl, že si mě
Clara Bishopová vybrala.“
„Vždycky bych si vybrala tebe.“ Nikoho jiného jsem si na jeho místě
nedokázala představit. V tom okamžiku existoval jen Alexander, ale nemohla
jsem si pomoct a mrkla jsem na něj. „Co kdybych řekla ne?“
„Věděl jsem, že to se nestane.“ Narovnal se v ramenou a mrkl na mě taky. Jak
to že ta jeho domýšlivost byla tak sexy? Vedl mě od Londýnského oka směrem
k davům lidí, kteří na nás čekali. Zvedl mou levou ruku, aby ji všichni viděli,
a zakřičel: „Řekla ano!“
Dav vybuchl přívalem blahopřání, ale já je sotva vnímala. Alexander mě totiž
znovu líbal a stvrzoval náš slib před očima celého světa.
27 |
Celou následující hodinu jsme se objímali s rodinou a přáteli. Alexander
všechny přizval k účasti na svém odvážném plánu. Belle mě neustále chytala za
ruku, aby si prohlédla prsten. Moje matka už plánovala svatbu. Zdálo se, že
Edward jí chce s nadšením pomáhat. Když jsme se s Alexanderem konečně
vyprostili z toho malého zástupu gratulantů, toužila jsem už jen po tom být
s ním konečně sama.
„Odvez mě domů a vezmi mě do postele,“ zamumlala jsem, když mi
pomáhal nastoupit do auta.
Alexander vklouzl na sedadlo ke mně. „Jen mě zkus zastavit.“
Sedla jsem si mu na klín, doznívala ve mně blaženost z té večerní euforie. Od
té chvíle, co jsem učinila své rozhodnutí, mi bylo znovu a znovu dokazováno,
že on je ten pravý. Vdát se za Alexandera a přijmout veškerou odpovědnost,
kterou s sebou sňatek s následníkem trůnu přinese, bude obtížné, ale já už dál
nestála o to, aby byly věci snadné. Ne pokud by to zároveň znamenalo být bez
něj.
Přejel prstem po prstenu a usmál se jako malý chlapec. To bylo neobvyklé.
Naprostý rozdíl oproti dominantnímu mocnému muži, který mě uchvátil už
v den našeho setkání.
„Patřil mé matce,“ přiznal.
„Ach,“ vydechla jsem. Teď jsem se na ten prsten dívala úplně jinak.
„Dala mi ho předtím, než zemřela.“ Alexander o své matce nemluvil často,
ale když už tak činil, z jeho slov vždy čišel smutek. Dnes měl ten smutek v jeho
hlase spíše hořkosladký tón. „Líbila by ses jí. Moje matka byla krásná
a tvrdohlavá. K mému otci se po všech stránkách hodila. Byla jediná, kdo si na
něj troufnul. Připomínáš mi ji.“
Byla toho spousta, čemu bych měla dostát, ale svůj strach jsem spolkla. „To
je nádherné. Miluju tě.“
„Vím, že se to může zdát trochu moc,“ dodal rychle. „Pokud bys raději něco
jiného…“
Vytrhla jsem mu ruku. „Jen přes mou mrtvolu.“
„To nebude nutné,“ řekl se smíchem. Alexander mohl být odměřený. Mohl
mě ovládat. Vzrušovala mě každá stránka jeho osobnosti. Ale když sám sobě
dovolil být šťastný, rozplývala jsem se.
Alexander mě políbil do vlasů. „Když…“ Odmlčel se a zadíval se na něco
venku za oknem. „Zatraceně.“
„Co se děje?“ zeptala jsem se. Bála jsem se otočit. Možná si jednoho dne
zvyknu, že špatné zprávy jsou našemu štěstí neustále v patách. Ale dosud jsem
to nedokázala.
„Máme společnost,“ procedil skrz zuby. Odtáhl se, zakasal si košili a prohrábl
si vlasy, aby je zkrotil. Potom mi pomohl opět natáhnout sukni. Zastrčil mi
vlasy za uši a něžně mě políbil. Ten hlad, který mě ještě před chvílí naplňoval,
se znovu probudil k životu a já vztáhla ruce a přitiskla Alexandera k sobě.
Uvolnil mé sevření a omluvně zavrtěl hlavou.
Vyhlédla jsem ven, abych zjistila, kdo se právě dostal na přední příčku mého
seznamu sráčů. V našich životech nebyla jediná osoba, která by nevěděla, že mě
právě požádal o ruku. Pokud budeme stále vystaveni neočekávaným návštěvám,
měli bychom změnit adresu. V ulici před naším domem parkovalo několik
černých sedanů. Značka zákazu parkování pro ně očividně neplatila. Když jsme
přijeli blíž, zahlédla jsem přinejmenším desítku mužů stojících u branky,
v zahradě a u vstupních dveří. Do zadní zahrady jsem nedohlédla, ale tušila
jsem, že tam stojí členové ochranky taky. V celém domě se svítilo a vstupní
dveře byly otevřené dokořán.
„Bezpečnostní kontrola?“ zeptala jsem se zmateně. Stalo se něco, když byl na
cestách? Nebo to možná byl standardní postup, když se člen královské rodiny
vrátil z delší cesty domů.
„Nepochybně.“ Alexander znechuceně ohrnul spodní ret. „Člověk si nemůže
být ničím jistý, když si ho povolá král.“
„K-k-král?“ zakoktala jsem se, neschopná vstřebat, co se snaží naznačit.
„Můj otec nám přišel oplatit návštěvu.“
Jen co Norris zaparkoval, Alexander vyskočil z auta. Sklonil se a podal mi
ruku. Sotva jsem ji chytila, táhl mě směrem k domu. Pár členů ochranky se nás
snažilo zastavit, ale když ho poznali, přestali. Trapně jsem se na ně usmála.
Zajímalo mě, jestli je proti protokolu pozvat je na něco k pití. Po svém
posledním setkání s Alexanderovým otcem bych se chopila jakékoli výmluvy,
jen abych s ním nemusela být ve stejné místnosti. Jenže Alexander mi nedal
šanci, abych z toho improvizovaného setkání utekla. Našli jsme Alberta
v obýváku u sklenice vína. Pohodlně si hověl v koženém ušáku u krbu. Dělala
jsem, co jsem mohla, abych působila tak, že mě jeho nečekaná přítomnost
nevyvádí z míry. Svlékla jsem si kabát a přehodila ho přes opěradlo pohovky.
Ale třásla jsem se. Až doteď nejevil Albert o náš život v Notting Hillu žádný
zájem. Tedy kromě požadavku, abychom své společné bydlení a také svůj vztah
ukončili. Nemohla být náhoda, že právě dnes večer si udělal cestu k nám
domů.
„Přišel jsi nám pogratulovat?“ zeptal se Alexander s kamenným výrazem.
„Gratuluju k vašemu malému divadýlku,“ řekl Albert s úšklebkem. Lokl si
jemného červeného vína a zavrtěl hlavou. „Nenapadlo by mě, že jsi něčeho
takového schopen.“
Alexander na něj zíral. „Opatrně, otče. To opravdu příliš nezní jako
kompliment.“
„Ujišťuji tě, že to žádný kompliment není.“ Albert postavil sklenici vína na
okraj stolu a zamyšleně sepjal ruce. „Asi jsem tě podcenil.“
Potřebovala jsem do toho rozhovoru proniknout. Samozřejmě, že by Albert
přišel. Alexander dnes večer nezapojil jen moji a svou rodinu, ale také
veřejnost, která ho zbožňovala. Všechno to byla šaráda, abychom se zalíbili
lidem. Udělat dokonalé romantické gesto, abychom se nemohli rozejít, aniž by
to kromě mého srdce zlomilo srdce davům lidí. Alexander mě nepožádal
o ruku. Chtěl vyprovokovat svého otce, a tak to celé zinscenoval a přizval celý
svět, aby se díval. Potom už by jeho otec nemohl náš vztah dále popírat. Slova
se mi zadrhla v hrdle a narůstal ve mně pláč. Všechno to byl jen trik.
„Říkal jsi, že je to show,“ ozvala jsem se hlasitě.
Oba muži se přestali hašteřit a pohlédli na mě. Albert se zamračil. „O čem to
žvaní?“
„Celé to byla show,“ zopakovala jsem, podívala se na Alberta a přistoupila
k němu blíž. „K podrytí vaší autority.“
Mohla bych to být já, kdo mu řekne pravdu. Možná bych se mohla vzdát té
sebekontroly, kterou mě ta lež stála. Zavřela jsem oči a doufala, že až je znovu
otevřu, tahle scéna zmizí. Že jsem uvězněná ve snu. Že nic z toho není
skutečné.
Albert mě popadl za ruku a tím mě přivedl zpátky do reality. Všechno to
byla pravda. Tohle se skutečně dělo.
„Dal jsi jí zásnubní prsten své matky?“ S nevolí pevně sevřel čelisti. „Tak
tomuhle se říká dávát víc, než na co mám právo.“
„Nebyla to žádná šaráda,“ řekl potichu Alexander. „Ano, cíleně jsem Claru
požádal o ruku veřejně. Ale ne proto, abych tě zranil. Udělal jsem to, protože
jsem chtěl, aby byla moje volba obecně známa a aby nikdo nespekuloval o tom,
s kým se plánuju oženit.“
V hrudi mi vzplála jiskra naděje, ale zadržela jsem dech, aby se nerozhořela
příliš. Ať měl jakékoli úmysli, neseděl mi ten nápad, že žádost o ruku byla
naplánována tak, aby přitáhla pozornost médií. Kolik dalších soukromých
momentů mého života se změní v podívanou kvůli publicitě?
„Existuje protokol,“ zasyčel Albert. „Protokol, který nestydatě ignoruješ ‒“
„K čertu s tvým protokolem!“
„Máš zodpovědnost za ‒“
„Jsem zodpovědný sám za sebe,“ přerušil ho Alexander a zvedl ruku. „A za
ni.“
„A za tuto zemi,“ připomněl mu jeho otec. Albert si rozepnul límeček. „Ve
hře jsou důležitější problémy než tvoje malá romance.“
„Nejsme v sedmnáctém století. Nebudu se ženit podle politických potřeb.“
„Ne všechno se točí kolem nutkání tvého ptáka.“ Albert chvíli svého syna
pozoroval a pak mě popadl za paži a stáhl mě mezi ně. „Ví o tvých nechutných
choutkách? Ví o tom, proč jsi byl poslán pryč?“
„Nic před Clarou neskrývám.“
Nemělo smysl se kvůli tomu s králem hádat. Před lety si na svého staršího
syna udělal názor a poslal ho do války, aby mu nemusel čelit.
Albert pustil mou paži a znechuceně se na mě díval. „Kdybych věděl, že to
zvrácené nutkání není jen dočasné, poslal bych tě tehdy do první linie.“
Alexander otevřel ústa, aby promluvil, ale já už jsem toho měla dost.
„Vypadněte,“ nařídila jsem. Přešla jsem ke dveřím a s trhnutím je otevřela.
„Vypadněte sakra z mého domu.“
Oba muži na mě zírali a pak se Albert vzpamatoval. „Nejste zmocněna dávat
mi rozkazy.“
„To tedy jsem,“ oznámila jsem mu. „Do svého domu jsem vás nepozvala.
Teď vám říkám, abyste odešel.“
„Alespoň v sobě máte nějaký oheň.“ Pohlédl na mě chladně a vycouval ze
dveří. „Považujte to za uvítání do rodiny.“
Lepší by snad byla i rituální oběť. Zabouchla jsem za ním dveře a roztřásla
se. Albert zničil mé odhodlání a já se sesypala. Náš vztah byl nesmírně křehký.
Teď, když mě to všechno zlomilo, jsem věděla, že ani samotný král by nebyl
schopný dát mě dohromady. Obrátila jsem se k Alexanderovi, stáhla jsem si
jeho prsten a podala mu ho. S hrůzou se na to díval a bolest v jeho tváři
zrcadlila agonii, kterou jsem cítila já. „Vezmi si ho.“
„Co to děláš?“ zeptal se rozrušeně.
„Vezmi si ho,“ prosila jsem a z očí mi vytryskly slzy. Pokud to všechno byla
lež, musela jsem s ní skoncovat co nejdřív.
Vztáhl ruku a ohnul mé prsty, abych mu prsten nemohla vrátit. „Tohle je
tvoje. Je to slib, který jsem ti dal – jediný, který chci dodržet.“
Přinutila jsem se k otázce. Ale nebyla jsem si jistá, zda chci slyšet odpověď.
„Proč jsi mě žádal, abych si tě vzala?“
„Protože tě miluju.“
Alexander přikročil blíž ke mně. Přitiskl dlaně na dveře a obepnul můj trup.
Měl mě v pasti. Chtěla jsem ho odstrčit, abych se osvobodila od opojného
účinku jeho fyzické blízkosti. Nedůvěřovala jsem svému tělu, že mě nezradí.
Sobě, že zase uvěřím čemukoli, co Alexander řekne.
„Zasloužím si znát pravdu. Jestli jsi mě požádal o ruku jen proto, že ses chtěl
pomstít svému otci ‒“
„Tohle nemá s mým otcem co dělat!“ vybuchl.
„Tak mi to vysvětli, X,“ prosila jsem téměř šeptem. Zadívala jsem se do
země. Odvážila jsem se doufat, věřila jsem, že bych mohla prožít své šťastně až
do smrti. Princ mi zamotal hlavu, uchvátil mě svými sliby. Ale život nebyl
takhle jednoduchý.
Alexander vytáhl prsten z mé sevřené dlaně a navlékl mi ho na prst.
„Zítra se s tebou ožením, Claro. Je to naše tajemství. Pokud tě to uklidní.
Ptal jsem se tě, jestli si mě vezmeš, protože chci, abys byla mou ženou. Je mi
jedno, co si o tom myslí ostatní. Můj otec. Nebo bulvár.“ Odmlčel se a vzal mě
za bradu, abych k němu opět zvedla oči. „Řekni jen slovo a dnes večer to
doopravdy udělám.“
Sklouzla jsem mu tváří do dlaně a vychutnávala si teplo jeho silné ruky.
„Omlouvám se. Tvůj otec mě přivádí k šílenství.“
„Tohle dělá všem svým dětem,“ připomněl mi Alexander. „Už jsi do toho
vplula, zlatíčko.“
„I kdybychom spolu dnes v noci utekli, pořád tady bude ta otázka svatby.“
„Svatba spadá mezi ty povinnosti, před kterými už jsem tě dřív varoval.“
Tváří mu probleskl smutek, ale pak se přiměl k úsměvu. „Pokud jsi změnila
názor, pochopím to.“
 „Ne. Nezměnila jsem názor,“ zamumlala jsem. I přes Albertovu intervenci
a tlak jeho nenávistných požadavků jsem věděla s naprostou jistotou, že jsem si
zvolila správně. Alexander a já patříme k sobě. Přejela jsem rukou po jeho
vestě. Prsty se mi chvěly, když nahmataly jeho pevné břišní svaly přes tenkou
látku. Položila jsem mu ruku na srdce. „Tohle je moje.“
Sjela jsem rukou níž a uchopila přes kalhoty jeho tvrdnoucího ptáka.
„A tohle je moje.“
„Jsi docela majetnická.“ Když jsem mu rozepnula kalhoty a uchopila jeho
horký úd, Alexander zasténal. Vyhrnul mi sukni nad boky a odhalil mé
punčochy a podvazkový pás. Přejel prstem po krajce mých kalhotek.
„To je pravda,“ souhlasila jsem, laskala jsem ho v dlani a druhou rukou mu
stáhla kalhoty. „Patříš mi, ale právě teď chci, aby sis mě nárokoval.“
Přejížděl bříškem prstu po mých vlhkých kalhotkách.
Chytil mě za zápěstí, odtrhl mi ruku od svého ztuhlého ptáka a zkroutil mi ji
za zády. Nebránila jsem se, ani když udělal totéž s mou druhou rukou. Svíral
mě silnými pažemi a znemožňoval mi pohyb. Stlačil má zápěstí dolů a přiměl
mě, abych se prohnula. Mé tělo přijal hladově, přes halenku mě chytil zuby za
levou bradavku a vsál ji do úst. Přejížděl jazykem po jejím hrotu, kroužil po
tom citlivém místě, dokud neztuhlo, nenaběhlo a nebylo citlivé ještě víc.
Otevřel ústa a pojal do nich větší část mého prsu. V útrobách se mi hromadilo
napětí. Moje naběhlé pohlaví se otřelo o Alexanderův žalud. Když přejel jeho
sametovou špičkou po mé vagíně, mé pulzující útroby se zachvěly extází.
Ale nepřipustil, abych byla uspokojena tak jednoduše. Uvolnil mi zápěstí,
zvedl mě do náruče a odnesl mě do postele. Líbal mě pomalu a drsně, dokud
jsem neomdlévala touhou. Když mě položil na prostěradlo, sledovala jsem, jak
si svléká sako, a chtíč mi zrychloval pulz až k zběsilosti. Následovala jeho vesta.
Pak košile. Stál přede mnou, nesmírně mužný a nepopsatelně krásný.
Nedokázala jsem pochopit, že je před námi navždy. Navždy pro vzájemné
objevování našich těl. Navždy pro nalezení odpovědí, které oba hledáme.
Navždy na vzájemná vyjádření lásky. Ta myšlenka mi vzala dech. On byl můj.
Napořád.
A já chtěla s tím navždy začít právě teď. Šátrala jsem po svých vlastních
knoflíčcích, ale on se sehnul, popadl tu hedvábnou tkaninu a rozerval ji.
Knoflíčky se rozsypaly po posteli a po podlaze. Alexander mi stáhl tenkou
halenku z ramen a z paží. Navzájem jsme se propletli a do horkých dlaní mu
spadla má prsa těžká vzrušením.
 „Musím tě ochutnat. Myslel jsem na tvé tělo každý den, kdy jsme nebyli
spolu,“ řekl chraplavě.
Zvrátila jsem hlavu a on postupoval dolů po mém trupu, lízal a sál každý
centimetr mého těla, na který dosáhl. Masíroval má ňadra, hnětl je a dál ústy
sestupoval níž až k mým slabinám. Šťouchl mě bradou do stehen, aby se
rozevřela. Jeho strniště mě zaškrábalo na jemné kůži a já se zachichotala.
„Líbí se ti to, zlatíčko?“ Hladil mě tváří po vnitřní straně stehen a pocit
lechtání narůstal v touhu, která převzala vládu nad mým tělem. Svíjela jsem se
a přibližovala se k němu víc. Na chvíli se přestal věnovat mým prsům a odsunul
jemnou krajku, která zakrývala mé pohlaví, na stranu. „Chyběla mi tvá číča.
Strávím celý zbytek života jejím uctíváním. Taky jsem jí chyběl?“
Zasténala jsem ano a on mě něžně políbil. Rozevřela jsem nohy v pozvání
a on ho přijal, vrazil svůj jazyk do mé vagíny a zasáhl můj pulzující klitoris.
Vykřikla jsem a bojovala s nutkáním sevřít mu stehny hlavu a udržet ho tam
celou noc. Ale nebylo třeba ho nutit, protože nikam nespěchal. Dokazoval to
tím, jak laskal mou hedvábnou vlhkost pomalými a rozvážnými pohyby.
Jak jsem mohla tak dlouho přežít bez jeho doteku? Zasloužila bych si
nějakou medaili. Od muže, jako byl Alexander, dívka neodcházela
neuspokojená. Plánovala jsem mu to říct, ale… Myšlenky se mi rozutekly, když
ve mně ohnul prst a objevoval nezmapované území. Nechtěla jsem, aby přestal.
Končetiny se mi napjaly, držela jsem se na samé hranici, neochotná se přes ni
zřítit. Tohle byl muž, kterého jsem milovala. Tohle byl muž, kterého bych si
měla vzít. Ta myšlenka mě téměř uchvátila, popadla jsem prostěradlo a pevně
se ho držela. Chtěla jsem zastavit čas, jenže ten se zrychloval s tím, jak mě jeho
obratný jazyk přiváděl stále blíže, až na pokraj extáze. Sál mě, masíroval to
místo se vzrůstající naléhavostí. Pak se jeho ústa sevřela kolem mého klitorisu
s explozí sání, při níž už mé tělo nedokázalo déle odolávat. Rozpouštěla jsem se
v chvění a křečích a otřásal mnou ten nejsilnější orgasmus v mém životě.
Ještě pořád jsem se chvěla, když mě vzal do náruče a převrátil mě tak, že jsem
ležela na něm. Zachytil palcem mou bradu, pohlédl mi do očí a přivedl mě
zpátky k sobě přes tu mlhu rozkoše, která zahalovala mou mysl. „Chci, abys na
mně jela,“ nařídil. „Chci se dívat, jak se do tebe noří můj pták.“
Ignorovala jsem tu rozcitlivělou bolest, která mi tepala mezi nohama,
a klekla jsem si nad něj. Opatrně jsem klesala a kousek po kousku se
nabodávala na jeho ptáka. Moje vagína se roztáhla, aby se přizpůsobila jeho
značné šíři. Zalapala jsem po dechu, když jeho žalud vnikl do mé dělohy. Ještě
nikdy nebyl tak hluboko ve mně a já chtěla víc. Chtěla jsem ho celého.
Kroužila jsem boky a jeho úd se do mě nořil stále hlouběji. Zvedla jsem zadek
tak, aby Alexander viděl, a pak jsem rychle sjela zase dolů. Zaryl prsty do mých
boků, povzbuzoval mě a já ho šukala.
Pomalu jsem se pohupovala a znovu se nadzvedávala. Vychutnávala jsem si
ten pocit, kdy jeho hladký úd klouzal nahoru a dolů, opřela jsem se a popadla
prostěradlo.
„Pojď,“ nařídil. „Ukaž mi, jak jsi krásná, když se uděláš na mém ptákovi.“
Uvolnila jsem se, plně se mu odevzdala a z mých rtů plynuly sliby. Byla jsem
jeho. Chtěla jsem, aby to věděl, jenže rozkoš mě zbavila slov, jeho mocný
výstřik mě přivedl k vytržení a já se topila v naší lásce. Společně jsme se
zhroutili v objetí, ani jeden z nás nechtěl odtrhnout pohled od toho druhého.
O naši lásku jsme bojovali. Zavrhli jsme námitky jeho rodiny a pohřbili naše
dávné přízraky.
Přitiskla jsem mu tvář k hrdlu a počítala údery jeho srdce – svého srdce v jeho
těle. A v tom soukromí naší postele pozvedl mou bradu vzhůru a položil mi
otázku, kterou mi dal už o pár hodin dřív. „Chceš se mnou strávit zbytek svého
života?“
To gesto mi vzalo dech. To nebyla žádná veřejná podívaná. Žádná show pro
bulvár. Bylo to ryzí a skutečné a znamenalo to mnohem víc než tucty růží
a líbezných slov.
Moje odpověď se nezměnila. Nikdy bych nemohla odpovědět jinak. A tohle
byla naše posvátná úmluva – přísaha, kterou nikdo neviděl. Ta, které jsme se
mohli držet ve štěstí i v bolesti.
„Ano, chci.“
Epilog

Špinavé zákoutí u Tower Bridge skrápěl hustý déšť. Obezřetní turisté to místo
opouštěli už před setměním, přečetli si varování v přehnaně úzkostných
průvodcích.
Takhle to měl Ethan rád. Čím méně lidí bude vědět o jeho nočních
aktivitách, tím lépe.
Zkontroloval čas a s nelibostí si povšiml, že jeho spojka má zpoždění. Jeho
instrukce však byly jasné. Měl čekat. Za ten balíček v hnědém papíře, který měl
zastrčený v kapse bundy, zaplatil zákazník jeho šéfa značnou sumu.
Šmejdi vždycky platili dobře.
Ethan zaslechl kroky v uličce za sebou a pomalu se otočil. Nechtěl blížícího
se muže vyděsit. Týpek, který obchodoval s rodinou DeAngelových, musel být
vyšinutý. V té tmě a kvůli kapuci, která mu zatemňovala obličej, mu Ethan
neviděl do tváře.
„Očekávám zásilku,“ řekl muž.
Ethan vydechl úlevou. Byla to jeho spojka a ne nějaké děcko, které hodlá
snadno přijít k penězům. Cizinec si ani nesundal kapuci, když mu Ethan
balíček podával.
„Tohle by mělo pokrýt náklady.“ Muž podal Ethanovi tlustou obálku a ten ji
rychle schoval do své kožené bundy.
Byl rád, že to má za sebou. Byl to jeden z mnoha dluhů, které splácel
mafiánskému bossovi, tahajícímu aktuálně za nitky. Ethan se neptal, proč chce
ten muž zbraň. Mohl to tušit. Znát podrobnosti by ho jen ještě více zatížilo.
Už tak toho měl kvůli svým nezákonným aktivitám až dost.
Rozdělili se, aniž by se falešně loučili. Jeden odcházel s touhou zapomenout,
že se právě zapletl do chystaného násilí. Druhý se těšil, že konečně udeří.
Poděkování
Je mnoho lidí, kterým chci poděkovat za to, že mi pomohli tuhle knihu přivést
na svět. Napsat ji by nebylo možné bez lásky a podpory mého manžela. Děkuji
ti za tvou nekonečnou trpělivost, když jsem kula pikle a plakala, plakala a kula
pikle. Děkuji, že jsi vozil děti do školy a připomínal mi, že se mám najíst.
A nejvíc ze všeho ti děkuji za spoustu hodin vlastní sexuální frustrace, v nichž
jsi se mnou řešil poznámky a úpravy. To studium žurnalistiky se vážně
vyplatilo!
Moje vděčnost patří Tamaře Mataya za to, že vystavila mé stránky svému
ostřížímu oku, a za všechny ty sexy přídavky v Alexanderových kapitolách.
V mnoha ohledech jsi tuhle knihu učinila lepší.
Díky Bethany Hagen za úpravu všech drobností a za to, že vždycky dokážeš
sledovat mé postavy lépe než já sama. Vždycky tu pro tebe budu.
Laurelin Paige, jsem ráda, že jsi nadšená stejně jako já. Díky, že si pokaždé
najdeš čas na čtení, a také za všechny rady a podporu při tomhle riskantním
podniku.
Díky Melanii Harlow a Kayti McGee, že tenhle projekt uskutečnily a fandily
mu.
Vážně nemáte ani tušení, jak moc vás mám všechny ráda. Vám, dámy, patří
každé ráno moje první myšlenky, hned co se pomazlím se svým sexy mužem.
Velké díky všem dívkám z FYW, že vzaly v potaz tohle obscénní spisovatelské
děvče a odpověděly na všechny jeho hloupé otázky. Všechny jste mi inspirací.
Lauren Blakely, Melody Grace a K. A. Linde děkuji za všechny ty večeře,
drinky a strategie – a mnohé společně prožité stavy při PMS. Dlužím vám pití.
Bez tebe bych se zbláznila, E. M. Díky za tvou víru, že to zvládnu i přes tu
záplavu e-mailů ve tři hodiny ráno. Nemohla bych si přát lepší
spolupachatelku.
Omlouvám se, Lindsey. Jsem ráda, že jsi nezahodila Vášeň do Atlantického
oceánu. Díky, žes mě až do poslední chvíle držela při práci. Doufám, že ti
nevadí, že jsi s Alexanderem strávila tolik času. Mám tě ráda, mrško.
Díky Taře a celému týmu Draft2Digital za vyřizování všech mých mailů a za
to, že jsou ve svém oboru nejlepší.
 Díky Vanie, Chandlerovi a VLC Productions za naprosto dokonalý návrh
obálky. Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak se za měsíc budou mlžit čočky
fotoaparátů kvůli obálce Lásky.
Jsem vděčná Cait Greer za úpravy a věcné poznámky. Děkuji!
Zvláštní poděkování patří Trish Mint a Schmexy Girls za jejich doporučení,
zlomyslnost a všudypřítomné veselí. Díky Angie McLain a Fan Girl Book
Blogu. Ani nevíte, co pro mě vaše podpora znamená. Díky Summer Book
Blogu za to, že jste byli u projektu od samého počátku. A všem blogerům, kteří
milují a podporují spisovatele, vy jste ti nejdůležitější. Vaše nadšení mě
inspiruje. Díky za to, co děláte!
A čtenářům – vaše poznámky, komentáře a podpora mi dávají sílu
pokračovat, když si říkám, jestli bych to neměla vzdát. Tenhle příběh je pro vás
a doufám, že pro vás ještě spoustu dalších napíšu. Díky za to, že je čtete. Mám
vás ráda.
 GENEVA LEE

Chtíč
KRÁLOVSKÁ SÁGA
PLNÁ SEXU

Z anglického originálu Conquer Me

přeložila Klára Goldstein.
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4,
v edici Red v roce 2022,
jako elektronickou knihu.
Odpovědný redaktor: Miroslav Srna
Jazyková korektura: Kateřina Kyjonková
Obálka: Punch Design
Elektronické formáty Dagmar Wankowska, Liam ART

ISBN 978-80-277-2713-1 (ePub)

ISBN 978-80-277-2714-8 (mobi)

Více informací o edici Red naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz
www.knihydobrovsky.cz
e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz
tel.: +420 267 915 405